20
Termíny koncertů13. 8.
Praha - Muzeum A. Dvořákaopening gala evening- prezentace projektu
26. 8.Rejvíz
první předvedení kompletního projektu v rezidenci skladatele Vlastimila Lejska
14. 10.Kulturní dům Javorník
druhé předvedení kompletního projektu
15. 10.Jeseník
první veřejné předvedení kompletního projektu
17. 10.Zámek ve Vilémově
prezentace projektu při příležitosti vystoupení Dua Škarka-Pohl
21. 10.Brno
druhé veřejné předvedení kompletního projektu
26. 10.Praha kostel sv. Vavřince
komorní koncert
listopad 2008Mexiko City, Guadalajara, Monterrey
komorní koncerty
Un día...(Poemas sintéticos)
PrólogoArte, con tu áureo alfi ler Las mariposas del instante Quise clavar en el papel;
En breve verso hacer lucir, Como en la gota de rocío, Todas las rosas del jardín;
A la planta y el árbol Guardar en estas páginas Como las fl ores del herbario.
Taumaturgo grano de almizcle Que en el teatro de tu aroma El pasado de amor revives,
Parvo caracol del mar, Invisible sobre la playa Y sonoro de inmensidad!
La mañana
La pajareraDistintos cantos a la vez; La pajarera musical Es una torre de Babel.
Los zopilotesLlovió toda la noche Y no acaban de peinar sus plumas Al sol, los zopilotes.
Las abejasSin cesar gotea Miel el colmenar; Cada gota es una abeja...
El saúzTierno saúz Casi oro, casi ámbar Casi luz...
El chirimoyoLa rama del chirimoyo Se retuerce y habla: Pareja de loros.
El insectoBreve insecto, vas de camino Plegadas las alas a cuestas, Como alforja de peregrino...
Los gansosPor nada los gansos Tocan alarmaEn sus trompetas de barro.
El bambúCohete de larga vara El bambú apenas sube se doblega En lluvia de menudas esmeraldas.
El caballo del diabloCaballo del diablo: Clavo de vidrio Con alas de talco.
El pavo realPavo real, largo fulgor, Por el gallinero demócrata Pasas como una procesión...
Las nubesLas nubes| de los Andes van veloces,| de montana en montana,| en alas de los cóndores.
Flor de toronjaDe los enjambres es Predilecta la fl or de la toronja (Huele a cera y a miel).
Inventar la verdadPongo el oído atento al pecho, como, en la orilla, el caracol al mar. Oigo mi corazón latir sangrando y siempre y nunca igual. Sé por qué late así, pero no puedo decir por qué será.
Si empezara a decirlo con fantas-mas de palabras y engaños al azar, llegaría, temblando de sorpresa, a inventar la verdad: ¡Cuando fi ngí quererte, no sabía que te quería ya!
Li-PóLi-Pó, uno de los “siete sabios en el vino”Fue un rutilante brocado de oro…
Como una taza de jade sonoroSu infancia fue de porcelanaSu loca juventudUn rumoroso bosque de bambús Lleno de garras y de misterios
Rostros de mujeres en la laguna
Ruiseñores encantados por la luna En las jaulas de los salterios
Luciérnagas alternasQue enmarañaban el caminoDel poeta ebrio de vinoCon el zig-zag de sus linternas
Hasta que el poeta caeComo pesado tabor Y el viento le deshoja el pensami-entoComo una fl or
Un sapo que deslíe Sonoro
De Confucio un parangónY un grillo que ríe burlón…
Un pájaro que trinaMusical y breve como una ocarinaEn un almendro fl orido de nieve
Mejor viajar en palanquínY hacer un poema sin fi nEn la torre de Kaolín De Nankín
Guiado por su mano pálidaLos gusanos de seda el pincelQue formaba en el papelNegra crisálidaDe misterioso jeroglífi coDe donde surgía como una fl orUn pensamiento magnífi coCon alas de oro voladorSutil y misteriosa llamaEn la lámpara del ideograma
Los cormoranes de la ideaEn las riberas de la meditaciónDe los ríos azules y amarillosQuieren con ansia que aleteaPescar de la luna los brillos…Pero nadaCogen sus picos que rompen el refl ejo del astroEn azogados añicos de nácar y alabastro
Li-Pó mira inmóvilComo en la laca brumaEl silencio restauraLa perla de la luna
La luna es araña de plataQue tiende su telarañaEn el río que la retrata
I Li-PóEl divino que se bebió a la lunaUna noche en su copa de vino
Siente el malefi cio enigmáticoY se aduerme en el viciodel vino lunático
¿Dónde está Li-Pó?Que lo llamenManda el emperador desde su Yámen
Algo ebrio por fi nEntre un femenino tropel,Llega el poeta y se inclina;Una concubina le alarga el pincelCargado de tinta de China,Otro una seda fi na por papel, Y Li escribe así:
Solo estoy Con mi frasco de vinoBajo un árbol en fl or
Asoma la luna y dice su rayoQue ya somos dosY mi propia sombra anuncia despuésQue ya somos tres
Aunque el astroNo puede beber su parte de vinoY mi sombra no quiere alejarsePues está conmigo
En esa compañía placenteraReiré de mis doloresEntre tanto que dura la primavera
Mirad a la luna A mis cantos lanza su respuestaEn sereno fulgorY mirad mi sombraQue ligera danza en mi derredorSi estoy en miY vicio de sombra y de lunaLa amistad es mía
Cuando me emborrachoSe disuelve nuestra compañía
Pero pronto nos juntamosPara no separarnosYa en el inmenso júbiloDel azul fi rmamentoMás allá
Creyendo que el refl ejo de lunaEra una taza de blanco jadeY áureo vinoPor cogerla y beberlaUna noche bogando por el ríoSe ahogó Li-Pó
Y hace mil cien añosEl incienso sube encumbrando al cieloPerfumada nube…Y hace mil cien años la China resuena doble funeralLlorando esa penaEn el inmortal gongo de cristalDe la luna llena.
Tres poemasEl díaAmaneció sin ella.Apenas si se mueve.Recuerda.
(Mis ojos, más delgados, la sueñan.)
¡Qué fácil es la ausencia!
En las hojas del tiempoEsa gota del díaresbala, tiembla.
HoralEl mar se mide por olas,el cielo por alas,nosotros por lágrimas.
El aire descansa en las hojas,el agua en los ojos,nosotros en nada.
Parece que sales y soles,nosotros y nada...
Doña Luz (XVIII)Sobre tu tumba,madre, padre,todo está quieto.
Mapá, te digo,revancha de los huesos,oscuro fl orecimiento, encimatuyo, ahora, todo está quieto.
Una piedra, unas fl ores,el sol, la noche, el viento.(¿el viento?)Mi corazón, el mundo,todo está quieto.
El mar sigue adelanteEntre tanto guijarro de la orillano sabe el maren dónde deshacerse
¿Cuándo terminará su infernidadque lo ciñea la tierra enemigacomo instrumento de torturay no lo deja agonizarno le otorga un minuto de reposo?
Tigre entre la olarascade su absoluta impermanenciaLas vueltasjamás serán igualesLa prisiónes siempre idéntica a sí misma
Y cada ola quisiera ser la últimaquedarse congeladaen la boca de sal y arenaque mudamentele está diciendo siempre:Adelante
Dos CuerposDos cuerpos frente a frente son a veces dos olas y la noche es océano.
Dos cuerpos frente a frente son a veces dos piedras y la noche desierto.
Dos cuerpos frente a frente son a veces raíces en la noche enlazadas.
Dos cuerpos frente a frente son a veces navajas y la noche relámpago.
Dos cuerpos frente a frente son dos astros que caen en un cielo vacío.
Las cinco horasA la una, a la una Sale la luna, sale la luna. A las dos, a las dos, Sale el sol, sale el sol. A las tres, a las tres, Sale el buey, sale el buey. A las cuatro, a las cuatro, Sale el gato, sale el gato. A las cinco, a las cinco, Pega un brinco!
Mariquita MaríaMa María, ahMariquita MaríaMaría del CarmenMa María del Carmen
Ah, a la tirana tira tira tiraA la tiranatira tira tiratira tiranaAh
Antes que el agua caigade la alta penaNunca podra ser blancamira pues mi almala ques triguena
María, ohMaría, ahAh
Cuantas pelonasson las que van a misa?A ah, oh María
A la tiranaA la tiranaMaría
Balada de las damas de antaño(Traducción de Rubén Abel Reches)
Decidme en qué comarca, decidme en dóndencontrar a Flora, la beldad romana;dónde Archipiada de la luz se escondey Thaís que fuera la su prima hermana;Eco condenada a repetir, lejana,el cantar del agua, del monte el ruido,que tan bella fue cuando lo quiso el hado;mas las mismas nieves del año pasado¿adónde se han ido?
Decid dónde Heloísa está, la tan juiciosa,por quien fue castrado y enclaus-trado luegoAbelardo el Sabio en Saint-Denis famosa:pagó con tal pena su imprudente fuego.¿Dónde aquella reina está, asimis-mo agrego,quien a Buridán, que la hubo poseído,quiso que arrojaran al Sena em-bolsado?Mas las mismas nieves del año pasado¿adónde se han ido?
La reina Blanca como fl or de lisque con falsa voz de sirena can-
taba,Berta la del gran pie, Beatriz, Alís,Haremburgis que en todo el Maine reinaba,y la lorenesa Juana, buena y brava,que en Rouen quemara el Inglés forajido,Virgen soberana ¿dónde se han guardado?Mas las mismas nieves del año pasado¿adónde se han ido?
No buscaréis, Príncipe, año ni semanaun oculto sitio al que hayan escapadosin que mi estribillo cante en vuestro oído:„Mas las mismas nieves del año pasado¿adónde se han ido?“
El SueñoAún sigo soñando con ella,no soy afi cionado a los sueños.El hombre en la cama,debería estar solamente cerca,hacha clavada en el madero,podría permanecer estancada sin prisaa solas no muy lejos de si mismo.
Profundo, preciso.
Este sueño siempre llega súbita-mente,la manera en la que viene a mi,sólido por siete años,y el tiempo que deslava tan solo un poco de ella,tan solo la ha blanqueado un pococomo un viejo destello,aún no podría robar la fi bra de aquella belleza.Pero ella sigue posando sus ojos sobre mi en el sueño,algo como a través de el agua,pero lo sé: Ella está viva.Ella tiene la boca abierta,como aquellos que viven en la niebla,y beben la niebla,quienes vuelan en la niebla.Esa es la manera en la que ella regresa a mi.Aquél tiempo en el hospital,el portero me dijo, que Anka había muerto.Y yo no preguntaría,no lo preguntaría dos veces.
Una vez muerta,
es tan solo sufi ciente para un hombre.
Tan solo no lo hice, sin signifi cado alguno, agradecery me volví esquivando la puerta y marcharme.
Aquellos títulos grisaseos,se mantuvieron contando bajo mis piernasahí en el Corredor de Santa Ana,pero los he contado todoscon la memoria agotada.He ido a través de ellos,tan solo con unos cuantos pasos,Me mantengo yendo a través de los siglos.En la segunda ventana la avejenta-da enfermera,estaba regando una blanca fl or,e imaginé,que ambas fueron piadosas sonriendo la una a la otra.
Eso fue todo.Aún sigo soñando con ella.Y han pasado ya siete años.Y este sueño, ustedes sabencuán astuta puede ser la gente,es difícil no notarlo,no sentirlo, no mirarlo.Las habladurías están en camino.Déjenlas ir, a donde quiera que vayan.Aún no vivo entre falsas esperan-zas,me gustaría tener un amor,es tanto lo que quiero amar,que realmente podría preocuparme por alguno.Pero este sueño está encadenando mis piernas,a un saco, como a un convicto.
Aún sigo soñando con ella.
El Aria del Guardabosques(La Zorrita Astuta)¿ Es verdad o tan solo un cuento de hadas?¿ Un cuento de hadas o realidad?Cuantos años han quedado atrás,desde que estuvimos caminando aquí, dos jóvenes;ella como un jóven abeto,¿él acaso como un pino sombrío?
También en aquellos días recolecta-mos hongos,estropeando muchos de ellos,pisando sobre ellos,porque...Porque estábamos demasiado enamorados para notarlo.Pero ¡ah!, cuantos besos,¡cuantos besos,recolectámos!Ese fue el día posterior a la boda,¡Dios,el día de nuestra boda!
De no haber sido por las moscas,cualquiera se hubiese dormido en un segundo...
Y aún sigo disfrutando aquél sentimiento,de la dulce puesta del sol en el atardecer.¡Que mágico es el bosque!Cuando las hadas deban volver una vez mas,a sus obsesiones de verano,bailarán alrededor de sus blusas,respondiendo a Mayo, ¡el llamado del amor!
Saludandose unas a otras,en el llanto de las emocionesque ha causado la reunión.
De nueva cuenta la vida vertirá la felicidaddel dulce melónen miles de fl ores de primavera y anémonas,la gente deberá agachar sus cabez-as humildemente,y alguna vez se percatarán,que están rodeados por la divini-dad,bendiciendo sin fi n...
Den...(syntetické básně)
PrologUmění, tvou zlatou jehlicímotýly okamžikuna lístek přišpendlit zkusil jsem;
rozzářit v kratičkém verši,jak kapka rosy,všechny růže ze zahrady;
pečovat o byliny a stromy,na těchto stránkách,jak o květy v herbáři.
Divotvorné semeno pižma,jež v divadle tvých pachůzašlé lásky probouzí,
maličká přímořská lastura,co v písku se před zraky ukrýváa tak mocně se ozývá!
Ráno
Ptačí klecRozličné nápěvy souzní;hudební ptačí klec,jak babylónská věž.
SupiCelou noc pršeloa oni ještě nestačili osušit svá peřína slunci, ti supové.
VčelyMed ze včelínaukapává bez ustání;A každá kapka je včela...
VrbaNěžná vrba,skoro zlatá, skoro jantarová,skoro lesklá...
ČerimojaVětev čerimojese kroutí a štěbetá:párek papoušků.
HmyzDrobný hmyz na své poutis křídly na hřbetějako poutníkova mošna...
HusyPro nic za nic, husyvytrubujíze svých hliněných trumpet.
BambusProutěná raketa bambusu ztěžka vzlétne a její trosky se v déšť smaragdů rozprsknou.
MotýliceMotýlice:prosklený špendlíks mastekovými křídly.
PávPáve, táhlá záře,demokratickým slepičím hřademproplouváš jako procesím...
OblakaOblaka| sviští skrze Andy,| od vrchu k vrchu,| na perutích kondorů.
Květ grapefruituVšem včelím rojům lahodí květy grapefruitu (voní po vosku a medu).
Vynalezení pravdyPřikládám ucho ke své hrudi,jak ke šnečí ulitě na břehu moře.Naslouchám tlukotu svého srdce, když krvácí,věčnému znění, co nikdy stejně nezazní.Vím, proč právě tak bije, ale nikdy nepochopím, proč tak musí být.
Kdybych snad začal hovořit s démony slov a prchavými přízraky,dospěl bych, úžasem rozechvěn,k vynalezení pravdy: když jsem touhu předstíral,nepoznal jsem, že po tobě toužím!
Li Po Li Po, jeden ze “sedmi mudrců vína”Byl jak blýskavý zlacený brokát...
Jako pohár zvučného nefritubylo jeho dětství, z porcelánu,jeho mládí bláznivé;dunící bambusový háj,plný spárů a tajemství.
Tváře žen v laguně.
Slavíci očarovaní měsícem,uvěznění ve zpěvníku.
Rozličné světlušky,co spletou pouťopilého básníka vína cik-caky lucerniček.
Až pak básník padne, jako hřmotný tympána vítr obnaží lístečky myšlenekjako květ.
Ropucha, co se svléká,s ozvěnouKonfuciových hádanek,a cvrčkova lišáckého smíchu...
Švitořivý pták,hudebník, úsečný jak okarína,na mandlovníku sněhem posetém.
Lépe cestovat na nosítkácha sepsat báseň nekonečnouna věži z Kaolínuz Nankinu.
Vedeni jeho vybledlou dlaní,bourci na štětcirozvinuli na papíruzčernalé kuklymysteriózních hieroglyfů,jimiž prorůstá jak květina,ohromující myšlenka
na křídlech vzletného zlata,matný a nepostižitelný plamenv lucerně ideogramu.
Kormoráni idejí na mělčině meditace,žlutých a azurových řek,touhy úzkostně mávající křídly,rybařící paprsky měsíce...Žel nic!Chytí jeho zobák, co rozbíjí odraz hvězdy na hladině,v rozechvělých střípcích perleti a alabastru.
A Li Poův nehybný ciferník,
jak v nalakované mlze ticho schraňuje,perlu měsíce.
Ten měsíc je stříbřitý pavouk,co si svou síť snujena řece, jež rysy její obkresluje.
Já, Li Po,božský, co s měsícem propijecelou noc ve své číši.
Tuší tajemné prokletía usíná v neřesti,vínem poblázněný.
Kde je Li Po?Zavolejte mi ho, řekl císař ze svého úřadu.
Konečně, poněkud opilý,davem žen obležen,básník přichází a vzdává svůj hold;konkubína mu štětec podává,plný čínského inku,místo papíru hedvábný sviteka Li Po píše:
Jasmínu loubí,sedím u vína
a jsem sám.
Měsíc úklonami nešetří a jeho zář mi napovídá,že jsme tu dvaa můj stín na to kývá,že jsme tu tři.
Byť hvězda nemůže píta můj stín netouží odejít,ode mě se odloučit.
S mými milými kumpányse svým starostem vysměji,dokud jaro potrvá.
Vzhlížím k měsíci,on mému zpěvu mlčky odpovídáa hledí, jak mi stín tančí po boku.jak mi tančí po boku.Když jsem sám se seboua výskám si se stínem a měsícem,to přátelství patří jen mně.
Když pak přeberu příliš,musíme se rozejít.
Však brzy se zas sejdeme,bychom se neodloučili,v radosti sahajícípo nebeskou báň.Však tehdy...
Když uvěřil, že odraz měsícebyl pohár bělostného nefritu a zlatavé révy,zatoužil jej sevřít a vypít do dna.Oné noci, na řece po veslici,Li Po utonul.
A po statisíce let,kadidlo k nebesům vynášíoblaka vůně...A po statisíce let ve staré Číně
dvojí hrana vyzvání,by vyplakala veškeré hořepod nesmrtelným křišťálovým gongem úplňku.
Tři básněDenÚsvit bez ní.Bez pohnutí.Vzpomínám.
(Mé oči, mé uzounké, sní o ní.)
Jak snadné je stýskání!
V lístečcích časuv kapičce dne,proklouzne, rozechvěné.
HodinyMoře se měří vlnami,obloha křídly,my slzami.
Vzduch spočine na listech,voda pod víčky,my na ničem.
Zdá se, že vycházíme sami,my a nic...
Doňa Luz (XVIII)Na tvém náhrobku,otče, matko,vše mlčí.
Mapá, povídám ti,msta kostí,temné květyna tobě, teď,vše mlčí.
Jeden kámen, květin pár,slunce, noc, vítr.(vítr?)Mé srdce, svět,vše mlčí.
A moře plyne dálMezi nesčetnými oblázky na mělčiněmořský proud nenajde místa,kde by se rozplynul.
Kdy se ukončí jeho trápení,které jej připoutávák cizí zemi,jako mučící nástroja nenechá zahynout,či na jedinou minutu spočinout?
Tygr ve vlnáchnedozírné pomíjivosti,jejich obratyse mění každou vteřinu.To vězeníse však nikdy nezmění.
A každá vlna by chtěla být tou poslední,zamrznoutv ústech plných soli a písku,která ti něměbez ustání opakují:Dál
Dvě tělaDvě těla tváří v tvářjsou někdy jak dvě vlnya noc je oceán.
Dvě těla tváří v tvářjsou někdy jak dvě skálya noc je poušť.
Dvě těla tváří v tvářjsou někdy jak dva kořenyzapuštěné do noci.
Dvě těla tváří v tvářjsou někdy jako noženocí šlehající.
Dvě těla tváří v tvářjsou dvě hvězdy padajícíprázdnou oblohou.
5 hodinNa jednu. na jednuměsíc klesá k východu,na dvě na dvě,slunce vyjde právě,na tři, na tři,oslík úsvit větří,na čtyři, na čtyři,kočka očka zamhouří,na pět, na pět,vyskočím hned!
Beruška MaruškaMá Maruško, achBeruško MaruškoMarie del CarmenMá Maruško del Carmen
Ach, ty tyranko, ty tyTahej tahej tahejTy tyrankoTahej tahej tahejTahej ty tyrankoAch
Než voda dokape,z velkého žalužádná nezbělá.Pak do duše pohlédne,ta snědá.
Maruško, óMaruško, achAch
Kolik jen plešíchodívá na mši?Ach, ach, ó Maruško
Ty tyrankoTy tyrankoMaruško
Balada o dámách někdejší doby (přeložil Otokar Fischer)
Kdeže, ba kde je – kdo as ví? –ta Flóra, co kdys v Římě žila;kde Alkipa, kde Thais dlí,jež rodnou sestřenkou jí byla;kde Echo je, ta horská víla,jíž slova sladce ze rtů jdou,kde bohyně ta přespanilá?Ach, kdeže loňské sněhy jsou!
Kde učence ze St. Denis;kde Abelardova je milá –byl ztrestán za svou lásku k ní,vzali mu úd, v němž mužská síla -,dál: Marguerite, jež přivábilav svou věž sta žáků choutkou lstnou,aby je v Seině utopila?Ach, kdeže loňské sněhy jsou!
Kde se svou písní slavičíkrálovna Blanka, lilje bílá,kde Alis, kde se Berta skví,kde ta, jež v Anjou vévodila?Kde Jana, jež se s Brity bilaa pak šla na smrt hrdinskou?Kde jsou, ó Panno bohumilá?Ach, kdeže loňské sněhy jsou!
Zanechte zbytečného díla,je po nich pátrat marnou hrou;jen vůně refrénu vám zbyla:Ach, kdeže loňské sněhy jsou!
SenJeště a ještě se mi o ní zdává.Já nejsem pro sny.Člověk v posteliať leží opodál,sekyra do špalku,ať on si klidně vězísám nedaleko od sebe.
Hluboký, přesný.
On ten sen vejde vždycky znena-dání,jak chodí za mnoudobrých sedm let.A čas jen něco maličko smyl na ní.Trochu ji zběleljako starý snímekale z tý krásy snítko neubral.Ona se ve snu stejně na mě dívá,trošku jak přes vodu,ale já vím: je živá.Má pusu pootevřenoujak ti, co v mlze žijía pijí mlhu,mlhou létají.
Tak se mi vrací.Tehdá v nemocnicivrátný mi řekl, že Anka je mrtvá.A já se neptal,neptal podruhé.
Jedenkrát smrt,to člověk právě snese.Jenom jsem vůbec, vůbec nepo-děkovala obrátil se ke dveřím a šel.
Ty šedý dlaždičky počítaly mě dole pod nohamatam v chodbě svatý Anny,však je mám spočítány
s plnou pamětí.Po nich jsem přešel,bylo to pár kroků,po nich jsem chodilcelý staletí.Při druhým okně stará sestřičkazalívala zrovna bílou kytkua mně se zdálo,že ony se na sebelítostně usmívají.
To bylo všechno.
Ještě a ještě se mi o ní zdává.A je to sedm let.A ten sen, znáte,jak jsou lidi chytří,je těžký na mně nepoznat,necítit, neuvidět.Jdou o mně řeči.Ať si jdou, kam chtějí.Já přece nežiju ve špatný bezna-ději,chtěl bych mít lásku,strašně chci mít rád,abych měl pořádně se o co ustarat.Ale ten sen mi nohy zamotává.Do pytle, jako odsouzenýmu.
Ještě a ještě se mi o ní zdává.
Árie revírníka (Příhody lišky Bystroušky)„Je to pohádka či pravda?Pohádka či pravda?Kolik je tomu let,co jsme kráčeli, dva mladí lidé,ona jak jedlička,on jak šerý bor?
Také jsme hříbky sbírali, tuze pohmoždili,pošlapali,protože...protože pro lásku jsme neviděli.Co však huběnek,co však huběnek,jsme nasbírali!To byl den po naší svatbě,bože,to byl den po naší svatbě!
Kdyby ne much,člověk by v tu minutu usnul...
A přece su rád,když k vičerom sluníčko zablýsk-ne.Jak je les divukrásný!Až rusalky přijdou zase domů,do svých letních sídelpřiběhnou v košilkách,až zase přijde k nim květen a láska!Vítat se budou,slzet pohnutím, nad shledáním!
Zas rozdělí štěstí sladkou rosou,do tisíců květů, petrklíčů a sasa-nek, a lidé budou chodit s hlavami sklopenými,a budou chápat,že šlo vůkol nadpozemské,
nadpozemské blaho.
José Miguel Delgado (1977, 1. místo)
„Báseň José Emilia Pacheca, „El Mar Sigue Adelante“ („A moře plyne dál“) je dílo nezměrné krásy. Její slova překypují hrubou silou mořského živlu, popsaného jako vězeň věčnosti, jenž bez ustání zápasí sám se sebou. Hudba, kterou jsem napsal, si klade za cíl umocnit tuto ideu.“
Vystudoval průmyslový design na Universidad Autónoma Metropolitana v Mexico City. Hudbu začal studovat na CIEM v roce 2004 (obor kompozice). Je držitelem titulu „Associated“ v hudební teorii, kritice a literatuře AmusTCL, udělovaným Trinity College v Londýně. Jeho hudba byla prezentováno na mnohých festivalech, jako např. “Foro Internacional de Musica Nueva Manuel Enriquez”, nebo “Festival de musica de cámara de Aguascalientes” v Mexiku. Jako zkušený klavírísta vystupval se
souborem improvizace CIEM v prestižních koncerních sálech jako “Sala Adamo Boari” v Paláci krásných uměnív Mexico City. Zabýval se též scénickou hudbou.
Carlos Barraza(1984, 2. místo)
„Tres poemas (tři básně) jsou drobným cyklem třech miniatur, složeným na texty třech básní Jaime Sabinese: „El día“, „Horal“ a „Doña Luz XVIII“. Všechny jsou poněkud refl exivní, ale se zřetelným významovým směřováním od úsvitu až ke smrti. Touto hudbou jsem chtěl vytvořit atmosféru, do níž jsem byl ponořen, když jsem četl tyto básně. Doufám, že také mí posluchači budou stejně zasaženi oním světem rozjímání a očekávání, v němž jsem se ocitl během měsíců práce na těchto skladbách.“
V roce 2005 nastoupil ke studiu hudební kompozice na CIEM, kde v současnosti studuje hru na klavír pod vedením Dr. H.C. Maríe Antoniety Lozano. Dosáhl osmého stupně v hudební teorii dle Asociace královských hudebních škol (UK), v součas-nosti se připravuje na zkoušky pro získání titulů AmusTCL a Licentiate v hudební skladbě LTCL na Trinity College v Londý-ně. Hudební kompozici studoval pod vedením profesorů Alejandra Velasca “Kavindu” a Víctora Rasgada. Nyní působí jako
učitel elektronické notace na CIEM, kde se též účastní studijního programu “Specializovaná pedagogika” vedenou paní Dr. Lozano.
Alexander Daniels(1986, 3. místo)
„Dílo „Un día“ (Den) je založeno na knize haiku od José Juana Tablady, prvního španělsky mluvícího básníka, který použil této původní japonské formy krátké básně. Tajemná moc haiku spočívá v okamžitém vyvolání vizuálního obrazu za použití jen několika slov. Hudební faktura v pianistově partu má za účel vytvořit originální mikrosvět pro každou z krátkých básní. Melodický materiál pochází ze dvou tónových řad: jedné odvozené z počtu slabik každé haiku v knize a druhé, zamýšlené jako barevná paleta pro harmonizaci. Tyto dvě řady se stáčí kolem sebe a rozvíjejí, aniž by se kdy změnilo pořadí not zachycující Tabladovy obrazy: ptačí zpěv, blýskavé smaragdy či rozzlo-bené husy. Kniha má čtyři části: „La mañana“ (ráno), „La tarde“ (odpoledne), „Crepúsculo“ (soumrak) a „La noche“ (noc); s prologem i závěrečným epilogem. Tato skladba zhudebňuje první část knihy („Prólogo“ a „La mañana“).“
S hudbou se začal seznamovat na Národní hudební škole (ENM) v Mexico City u profesorky Iduny Tuch, později také vystupoval ve školním sboru spolu s UNAM fi lharmonií a Symfonickým orchestrem Minería. Skladatelskému umění se pak učil na CIEM pod vedením profesorů Alejandra Velasca “Kavindu” a Víctora Rasgada pod patronací Dr. H.C. Marie Antoniety Lozano. Vystupoval mimo jiné v „Cumbre Tajín“, „Muestra Nacional de Teatro“ a na Mezinárodním festivalu pouličních divadel v Mexiku jako autor hudby pro dětskou hru “El Arca de Nuez”. Nahrával také hudbu k fi lmům, např. “Noche de Muertos” od Misaele Rubia či “El viaje de la Nonna” od Sebastiana Silvy.
Mario Duarte(1984, 4. místo)
„Toto dílo pochází z alba „Nokturna“, cyklu písní pro zpěv, kytaru a klavír. Inspirací mi byla sbírka “Nostalgia de la muerte” („Nostalgie smrti“), poetické dílo Xaviera Villaurrutii, které je zasazeno do série nokturen věnovaných rozličným stavům duše, jako je láska, smutek, osamělost, úzkost… Z hudebního hlediska vyrůstá z motivické fi gury (na bázi malé a velké sekundy), která je podkladem pro intervalový systém, tónovou sérii i dodekafonickou řadu. Parametr, který je zde zkoumán a rozvíjen je rytmus; vzniká tak nevyčerpatelné množství ostinát, mimo to se neustále obměňuje takt. Melodická linka exponovaná v hlasovém partu je zpracována zcela svobodně a čerpá z materiálu fi gury i daných sérií.“
Nejprve studoval kytaru pod vedením profesorů J. M. Olgína, J. F. Gómeze Péreze a F. Gila. V roce 2002 získal 1. místo na ”Concurso de Guitarra del Colegio de la Música”. Vystupoval v rozličných koncertních sálech, jako “Auditorio Simón Bolivar”,
“Jornadas Alarconianas” a “Autonomous National University” v Mexico City (UNAM). Je držitelem titulu “Licentiate” v hudební teorii, kritice a literatuře LMusTCL Trinity College v Londýně a také titulu AMusTCL. Ve hře na kytaru dosáhl titulu DipABRSM Asociace královských hu-debních škol (UK) pod vedením profesora Tomáse Barreira. V současnosti studuje program “Licentiate” v hudební skladbě u profesora Víctora Rasgada a kytaru u profesora Gonzala Salazara a Juana Manuele Olgína. Jeho skladba “Loco Dolente” byla uvedena v Sále Silvestre Revueltase v Mexico City.
Marco Cecchetti (1984, 5. místo)
“Když jsem se poprvé doslechl o možnosti složit dílo pro baryton a klavír, okamžitě jsem se nadchl touto myšlenkou; jen jsem si nebyl zcela jist, jak se vypořádat s touto pro mě zcela novou výzvou. Poté jsem pátral po vhodném textu pro zhudebnění a když jsem objevil tuto ohromující ideografi ckou poému od José Juana Tablady, rychle jsem dospěl k názoru, že právě ona doknale naplňuje mé výrazové potřeby. Díky dramatickým a lyrickým charakteristikám a mocnému expresivnímu záběru se mi vhodná hudební forma i jazyk vyjevily téměř okamžitě. Vše ostatní už bylo snadné.”
Od mládí studuje hru na klavír. V roce 2003 započal prezenční studium “Licentiates v hudební skladbě a muzikologii”. Účinkoval také v souboru interpretujícím latinskoamerickou lidovou hudbu na CIEM, má zkušenosti se smyčcovými nástroji a vystupoval v mnoha významných kulturních centrech Mexico City. V roce 2007 získal titul “Associated” v hudební teorii,
kritice, a literatuře AmusTCL udělovaný Trinity College v Londýně.
Edgar Merino (1979)
„Text této písně vychází z populární lidové písně z Costa Chica, kraje, jenž se nachází v oblasti mezi Oaxacou a Guerrerem. Toto dílo sestává ze tří částí, v jejichž rámci se zjevují rozmanité zvukové obrazy a kvality. V prvním fragmentu se pracuje se dvěma intervaly (malá sekunda a zvětšená kvarta), v druhém je tento interval použit pro sestavení dvanáctitónové sekvence a ve třetím jsou oba tyto intervaly přidány pro vytvoření další sekvence. V této skladbě bylo naším cílem také obohatit možnosti vokálního projevu užitím zvuků bez exaktní výšky nebo rytmu.“
Dosáhl titulu bakalář hudby v oblasti hudební skladby na CIEM. Studoval harmonii pod vedením Maríe Antoniety Lozano, skladbu a analýzu s Víctorem Rasgadem a Alejandrem Velascem. Na této instituci zároveň navštěvoval lekce hry na kytaru a hudební analýzy u Tomáse Barreira a hudební styly pod vedením Guadalupe Sotres. Vyučuje na Národní škole lidových tanců
(Escuela Nacional de Danza Folklórica) kurz Analýzy tradiční hudby a předmět Hudební elementy aplikované v tanci. V současnosti se také věnuje dvěma projektům v oblasti populární hudby jako kytarista. Letos v červnu bylo jeho sborové dílo „Jazyk“ vybráno pro provedení na hudebním fóru „Manuel Enríquez“. Připravuje také hudební kompozici pro Expo Zaragoza 2008.
Omar Rojas(1982)
„Touto skladbou bych chtěl vyjádřit poctu jednomu z největších mexických spisovatelů, Octaviovi Pazovi (tento rok si připomínáme desáté výročí jeho úmrtí). Mým cílem bylo sloučit co největší množství kontrastních nápadů, jejichž fúze kulminuje ve vrcholu díla, dle původního záměru autora textu, evokujícím extatické splynutí dvou lidských bytostí.“
Absolvent CIEM (prof. Alejandro Velasco „Kavindu“, Victor Rasgado), držitel titulu “Licenciate” v hudební skladbě LTCL na Trinity College v Londýně. Jeho hudba vychází z Fibonacciho sekvence a užívá také techniky zlatého řezu. Jeho díla, často inspirovaná mexickou historií a indiánskou mytologií byla prezentována mimo jiné v Santiagu (Chile), Charlottesville (USA), Košicích (Slovensko), Praze (ČR), Brně (ČR), Jeseníku (ČR) a samozřejmě v Mexico City. V současnosti studuje magisterský program oboru hudební skladba na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (prof. Arnošt Parsch).
Pavel Kopecký(1949)“Píseň vznikla v době mého studia na HAMU (později byla několikrát revidována). Věčné téma lásky a smrti - dojímavě prostá, chlapská výpověď básníkem ztvárněná ve sbírce Lazar a píseň. Je tam vše. Nechtěl jsem, aby hudba ještě něco vysvětlovala - není to zapotřebí. Jenom zdůraznit a podtrhnout významy vyslovených myšlenek a zasadit je do rámu z tónů. To jsem chtěl. Obraz byl již hotov. Moje práce byla prací rámaře.”
Český skladatel a klavírista. Po studiích na SŠ elektrotechnické působil jako zvukový režisér v ČT. Zároveň vystudoval
HAMU, obor kompozice, klavír a hudební pedagogika. Absolvoval vlastním klavírním koncertem. Později zde působil i pedagogicky. Byl také pozván k účasti na letní kompoziční akademii v italské Sieně pod vedením F. Donatoniho, či na masterclasses v dirigování ve Výmaru (prof. I. Markevič) a získal též postgraduální stipendium pro studium na Státní konzervatoři v Moskvě pod vedením prof. N. Sidělnikova. Jeho skladby získaly množství ocenění, např. na Premio Bucci (Itálie 1974), několik ocenění v národní soutěži Generace a cenu Českého hudebního fondu (1990). Je členem mnoha národních hudebních a kulturních komisí a asociací a od roku 2001 také členem poroty Mezinárodní elekt-roakustické soutěže Musica Nova. Jako skladatel se podíel na mnoha scénických projektech (fi lmové dokumenty, balety aj.), včetně hudby k Lucinda Bright Film amerického režiséra Jasona Eppinka. V současnosti působí jako pedagog na katedře zvukové tvorby Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze a také na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze.
Petr Eben(1929 - 2007)
Klavírista, varhaník, improvizátor, hudební vědec a především nejvýznačnější český skladatel druhé poloviny 20. století vyrůs-tal v Českém Krumlově. Poté pobýval v cisterciáckém klášteře ve Schlierbachu v Horním Rakousku, na konci války byl inter-nován v Buchenwaldu. Po maturitě v rodišti (1948) studoval na Akademii múzických umění v Praze klavírní hru u Františka Raucha a skladbu u P. Bořkovce. V letech 1955–90 působil jako lektor (1977–78 vyučoval skladbu na Royal Northern College of Music v Manchesteru ve Velké Británii), od roku 1989 jako docent na katedře hudební vědy fi losofi cké fakulty University Karlovy v Praze. Po pádu totalitního režimu stanul v popředí českého hudebního života. Od 1990 byl profesorem skladby na AMU v Praze. V roce 1991 se stal nositelem titulu francouzského ministerstva kultury Rytíř umění a literatury. Od roku 1989 je čestným předsedou Společnosti pro duchovní hudbu. Roku 1994 mu byl udělen čestný doktorát University Karlovy a Česká
biskupská konference mu na Velehradě předala Řád sv. Cyrila a Metoděje. V roce 2002 dostal také medaili Za zásluhy. Zanechal po sobě boha-té dílo, mimo jiné též raný cyklus “Šestero písní milostných” z roku 1951 na texty středověké milostné poezie v originálním jazyce. Poslední z nich je francouzská, z pera Francoise Villona (kolem 1430-1463 nebo později). “Ballade des dames du temps jadis” (“Balada o dámách někdejší doby”) se s humorem zabývá věčným tématem pomíjivosti času.
Skladatelé José Miguel Delgado, Carlos Barraza, Alex Daniels, Mario Duarte and Marco Cecchetti jsou studenty programu “Licentiate” v hudební kom-pozici pod vedením profesora Víctora Rasgada na Centro de Investigación y Estudios de la Música (CIEM), instituce řízené Dr. H.C. Maríí Antonietou Lozano.
José Emilio Pacheco (1939) je přední soudobý mexický básník, esejista, překladatel a romanopisec, držitel několika významných ocenění za literaturu (např. mexické národní ceny za literaturu, ceny F. G. Lorcy, ceny Octavia Paze či ceny P. Nerudy). Působil jako pedagog na
předních univerzitách v USA, Londýně a Mexiku a od roku 2006 je členem Mexické akademie španělského jazyka. José Delgado, vítěz 1. skla-datelské soutěže Janáček-Revueltas 2008 si vybral pro zhudebnění „El mar sigue adelante“ („A moře plyne dál“) ze sbírky „Islas a la deriva“ („Ostrovy uprostřed proudu“, 1976).
Jaime Sabines (1926 – 1999) Bývá označován za největšího mexického básníka druhé poloviny 20. století. Nejprve studoval lékařství, později získal doktorát ze španělského jazyka a literatury na mexické univerzitě (UNAM). Později působil v rozličných mexických literár-ních organizacích a také v porotě prestižní literární soutěže „Casa de las Americas“. Angažoval se také politicky, v polovině sedmdesátých let byl i členem mexického parlamentu. Za své dílo obdržel množství národních i mezinárodních ocenění, ale nejcennější je obdiv a láska čtenářů, kteří se k jeho dílu stále vracejí. Populární je nejen ve španělsky mluvících zemích, což dokazuje několikeré dvojjazyčné vydání jeho knih v USA. Carlos Barraza (2. místo) si vybral tři básně z různých sbírek („El día“ – „Den“, „Horal„ – „Hodiny“ a fragment básně „Doña Luz“), které pozoruhodným způsobem propojil v jednotný
triptych.
José Juan Tablada (1871 – 1945) Byl mexický básník, historik, překladatel a žurnalista. Mnoho let prožil byl v Japonsku, poté v Paříži, z politických důvodů emigroval v roce 1914 do Spojených států. Pak působil jako diplomat v Kolumbii a ve Venezuele. Nové cesty pro poezii hledal jednak v tzv. „syntetických básních“, jednak v příklonu k poezii orientální, z níž převzal formu haiku. Svým duchovním neklidem a stálým objevováním nových vyjadřovacích prostředků si získal obdiv a úctu generací čtenářů. Alexander Daniels (3. místo) zvolil pro zhudebnění část cyklu syntetických básní na způsob japonských haiku Un día („Den“, 1919), Marco Cec-chetti (5. místo) si vybral autorovu poctu jeho velkému vzoru, klasickému čínskému básníkovi „Li-Po“ ze sbírky „Li-Po y otros poemas“ („Li Po a jiné básně“, 1920).
Xavier Villaurrutia (1903 – 1950) Byl jedním z předních mexických básníků a dramatiků své generace. Byl členem básnické skupiny „Los Contemporáneos“, jejímiž členy byli mimo jiné J. Gorostiza či R. Lopéz Velarde. Podobně jako pro další básnky skupiny, hlavním vzorem mu byli francouzští modernisté G. Apollinaire, M. Proust, A. Gide, F. Jammes či J. Cocteau, silnou inspirací pro jeho tvorbu byl také C. Baudelaire. Přispíval do několika literárních časopisů a po ukončení studií na Yale University (divadelní věda) vyu-čoval také na mexických univerzitách, psal divadelní hry a také založil první experimentální scénu v zemi. Od roku 1955 je v Mexiku každoročně udělována národní literární cena, která nese jeho jméno. Mario Duarte si pro zhudebnění vybral báseň „Inventar la verdad“ („Vynalezení pravdy“) ze sbírky „Canto a la primavera y otros poemas“ („Píseň pro jaro a další básně“, 1948).
Octavio Paz(1914 -1998)
Byl patrně nejvýznamnější mexický básník 20. století. Zároveň prozaik, esejista a diplomat a také jediný mexický laureát Nobelovy ceny za literaturu (1990). Studoval práva a literaturu na UNAM. Pod vlivem P. Nerudy začal psát básně. V roce 1937 navštívil Španělsko, kde bojoval na straně republikánů v občanské válce. Tato zkušenost a to, že zde poznal takové literární osobnosti, jakými bezesporu jsou A. Malraux, A. Gide a I. Erenburg, se promítla do jeho tvorby. Během studené války opustil marxismus a do své poezie zahrnul imaginární prvky. Do čtyřicátých let pracoval jako novinář a psal významné literární kriti-ky, v letech 1938-41 řídil avantgardní časopis ‚Taller‘. Po druhé světové válce působil jako diplomat ve Francii, Indii, Japonsku, Švýcarsku a USA. V roce 1968 však na svou funkci rezignoval na protest proti masakru studentů na Plaza Tlateloco v Mexico City. Po návratu do vlasti (1969) začal psát autobiografi cké básně o svém mládí. V té době přednášel španělsko-americkou lite-
raturu na několika univerzitách v USA. Pazova tvorba byla ovlivněna marxismem, surrealismem, kubismem, existencialismem, buddhismem a hinduismem. Stěžejními tématy bylo násilí, lež, korupce a revoluce provazející dějiny Latinské Ameriky. Ve svých esejích se zaobíral aztéc-kým uměním, tantrickým buddhismem, mexickou politikou, novoplatónskou fi losofi í, ekonomickými reformami,socialismem, avantgardní poezií i strukturalistickou antropologií. Omar Rojas zhudebnil jeho proslulou báseň „Dos cuerpos“ („Dvě těla“) ze sírky „Bajo tu clara sombra“ („Pod tvým jasným stínem“) z roku 1944.
Josef Kainar(1917 – 1971)
Český poválečný básník, dramatik, textař a autor veršů pro děti, člen ‚Skupiny 42‘. Rovněž fotograf, kreslíř a hudebník. Narodil se v Přerově. V roce 1934 se postřelil. V letech 1938-39 studoval češtinu a francouzštinu na ‚Univerzitě Karlově‘ v Praze. V roce 1959 podnikl cestu do Vietnamu. Užíval obecnou češtinu, překládal texty jazzových písní, psal texty k hudbě, používal černý humor, zobrazoval tragické pozadí života. Zpočátku psal v duchu fi losofi ckého existencialismu, později přešel k méně subjektivní problematice lidského bytí. V sebeironických básnických sbírkách hledal očistnou katarzi a porozumění v pohledu na zkušenost bytí a obecný lidský úděl. Zemřel v Dobříši. Text písně Pavla Kopeckého „Sen“ pochází ze známé sbírky Lazar a píseň (1960).
Duo Škarka – PohlJosef Škarka – basbarytonRichard Pohl – klavírDuo bylo založeno roku 2003. Zaměřuje se především na interpretaci písňové literatury, ale svá vystoupení obohacuje i o starou hudbu, operní árie a také vybraná modení díla. Mimo jiné vystoupili na festivalech Moravský podzim, Dny mladých interpretů, Česká hudba 2004 (pod záštitou Charlese Mackerrase) či cyklu Harmonie v Muzeu Antonína Dvořáka v Praze. V roce 2003 byli vybráni k účasti na Concours Internationale de Nadia et Lili Boulan-ger v Paříži. Byli také pozváni na mezinárodní festivaly v Černé Hoře, Itálii a Mexiku.
Josef Škarka(1981)
Patří k nejnadanějším českým pěvcům svého oboru. Po studiích v Brně, nyní pokračuje na pražské Akademii múzických umě-ní (bakalářské studium pod vedením prof. René Tučka, magisterské pod vedením odb. as. Miloslava Podskalského). Získal řadu ocenění na mezinárodních soutěžích, například 2. místo na Mezinárodní soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech a cenu nakladatelství Baerenreiter za provedení Dvořákových Biblických písní. Věnuje se interpretaci staré hudby (spolupráce s Collegium Mariannum, Collegium 1704, Ars Brunensis), opeře (Národní divadlo Praha, Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, ceněný je zejména jako Figaro a Papageno), a též soudobé hudbě (např. spolu s orchestrem Berg). Se známými orchestry, na jevišti i s klavíristou Richardem Pohlem vystupuje také v zahraničí (Japonsko, Francie, Itálie, Němec-ko, Rakousko a Mexiko).
Richard Pohl(1983)
Věnuje především komorní hudbě a korepetici a získal v tomto oboru mnohá ocenění (mimo jiné na Concertinu Praga, či soutěži C. Ditterse z Dittersdorfu a Mezinárodní pěvecké soutěži ve Žďáru nad Sázavou). Spolupracuje s předními operními sólisty z celého světa (M. Zhang, R. Fujii, K. Mackiewicz, T. Erraught, J. Dvorský a další), soubory (Komorní orchestr Sinfo-nia, Mátlův akademický sbor) i institucemi (Konzervatoř Brno). Po absolvování bakalářského studia na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (pod vedením prof. Zdeňka Hnáta, doc. Aleny Vlasákové a MgA. Jana Jiraského, Ph.D.) pokračuje ve studiu magisterském ve třídě Jana Jiraského. Absolvoval také četné mistrovské třídy (S. Vladar, S. Speidel, J. G. Jiracek, A. Kubálek a další) a spolu s Josefem Škarkou tvoří duo, zaměřené na interpretaci písňové literatury. Natáčí na CD i pro rozhlas a účastní se koncertních turné v ČR i v zahraničí (Rakousko, Belgie, Černá Hora, Itálie, Mexiko). Od roku 2006 je také čle-nem Piano Society.
