TŘETÍ STRANA TROJÚHELNÍKU Teorie a praxe orální historie · Miroslav Vaněk – kapitoly I.4,...

1

TŘETÍ STRANA TROJÚHELNÍKU

Teorie a praxe orální historie

Miroslav VANĚK a Pavel MÜCKE

Fakulta humanitních studií UK v Praze – Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i.

Praha 2011

2

Tato publikace vznikla v rámci řešení Výzkumného záměru FHS UK „Antropologie

komunikace a lidské adaptace“ (MSM 0021620843) a projektu „Česká společnost v období

tzv. normalizace a transformace: životopisná vyprávění“ (GAČR reg. č. P410/11/1352).

Lektorovali: PhDr. Pavel Urbášek a doc. PhDr. Lukáš Valeš, Ph.D.

© Miroslav Vaněk a Pavel Mücke, 2011

© Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, 2011

© Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., 2011

ISBN 978-80-87398-11-1 (pro FHS)

ISBN 978-80-7285-145-4 (pro ÚSD)

3

Obsah

Úvod .............................................................................................................................................

I Co je to orální historie? ........................................................................................................

I.1 Orální historie a její definice ...............................................................................................

I.2 Orální historie mezi metodou a oborem ..............................................................................

I.3 Orální historie jako metoda kvalitativního historického výzkumu .....................................

I.4 „Objektivní“ versus „subjektivní“ fakta .............................................................................

I.5 Možnosti a limity orální historie .........................................................................................

II Orální historie a její vývoj ....................................................................................................

II.1 O dějinách… ......................................................................................................................

II.2 …a využití lidských svědectví ...........................................................................................

II.3 Zrození orální historie – Spojené státy americké ..............................................................

II.4 Velká Británie – orální historie na křižovatce sociálních dějin .........................................

II.5 Itálie – ke kořenům věcí: orální historie a mikrohistorie ...................................................

II.6 Německo – těžké „vyrovnávání se s minulostí“… ............................................................

II.7 Francie – dědictví školy Annales .......................................................................................

II.8 Kanada – o velkém paradoxu ............................................................................................

II.9 Finsko – orální historie v zemi lesů a tisíce jezer ..............................................................

II.10 Postsovětské orální historie a jejich kořeny: příklad Ruska a Ukrajiny ..........................

II.11 Čína – orální historie v Říši středu ..................................................................................

II.12 Brazílie jako příklad vývoje latino-americké orální historie ...........................................

II.13 Expanze a institucionalizace ............................................................................................

II.14 Zrození a vývoj mezinárodní komunity: International Oral History Assocoation

(IOHA) .....................................................................................................................................

4

II.15 Strasti a slasti české orální historie ..................................................................................

II.15.1 Hledání metod a smyslu: od sametové revoluce do konce devadesátých let ...........

II.15.2 Bod zlomu: příběh Sta studentských revolucí ..........................................................

II.15.3 Na přelomu věků: léta 2000–2006 ............................................................................

II.15.4 Šíření metody na prahu současnosti (2006–2011) ....................................................

III Orální historie a studium paměti ......................................................................................

III.1 Metamorfózy paměti ........................................................................................................

III.2 Paměť a orální historie .....................................................................................................

III.3 Specifika selektivity paměti (í) ........................................................................................

IV Interview a životní příběh ................................................................................................

IV.1 Interview ..........................................................................................................................

IV.2 Životní příběh (životní vyprávění) ...................................................................................

IV.3 Chronologický postup vyprávění .....................................................................................

IV.4 Strukturované životní vyprávění ......................................................................................

V Rozhovor ..............................................................................................................................

V.1 Příprava rozhovoru ............................................................................................................

V.1.1 Vypracování projektu .................................................................................................

V.1.2 Fáze přípravy na rozhovor ..........................................................................................

V.2 Tazatel ...............................................................................................................................

V.3 Výběr narátorů ...................................................................................................................

V.4 Kontaktování narátorů .......................................................................................................

V.5 Přípravný rozhovor ............................................................................................................

V.6 Místo rozhovoru ................................................................................................................

V.7 Příprava techniky ...............................................................................................................

V.8 Vedení rozhovoru ..............................................................................................................

V.8.1 První fáze rozhovoru ..................................................................................................

V.8.2 Druhá fáze vedení rozhovoru .....................................................................................

5

V.8.3 Ukončení rozhovoru ...................................................................................................

V.9 Záznam / protokol o rozhovoru .........................................................................................

V.10 Přepis rozhovoru ..............................................................................................................

V.11 Redakce rozhovoru ..........................................................................................................

V.11.1 Redakční úpravy otázek a vstupů tazatele – spíše v rovině doporučení...................

V.11.2 Redakční úpravy rozhovoru, odehrávajícího se při dvou a více sezeních ................

V.11.3 Redakční úpravy gramatické, syntaktické a stylistické stránky rozhovoru ..............

VI Analýza rozhovorů ...........................................................................................................

VI.1Východiska analýzy a interpretace rozhovorů ..................................................................

VI.2 Narátorova vlastní analýza a interpretace ........................................................................

VI.3 „Cesty historikovy“ při analýze rozhovorů ......................................................................

VI.3.1 Analýza prostředí a nonverbálních projevů ..............................................................

VI.3.2 Obsahová a psychologická analýza rozhovorů ................................................... 147

VI.3.3 Jazyková analýza rozhovorů .....................................................................................

VI.3.4 Analýza smyslu sdělení v rozhovorech .....................................................................

VII Interpretace orálně-historických pramenů ........................................................................

VII.1 Proč interpretovat? ..........................................................................................................

VII.2 Některé možné otazníky nad možností interpretace v orální historii .............................

VII.3 Hledisko pravdy a vytváření mýtů v orálněhistorické interpretaci .................................

VIII Etika a legislativa v orální historii ....................................................................................

VIII.1 Etické zásady vedení orálně-historického výzkumu .....................................................

VIII.2 Orální historie a legislativa České republiky ................................................................

IX Finanční zabezpečení, organizace a technické zabezpečení projektů orální historie..............

IX.1 Možnosti financování orálně-historických projektů ............................................................

IX.2 Několik rad k využití výsledků orální historie .....................................................................

IX.2.1 Uložení nahrávek ..............................................................................................................

IX.2.2 Úprava k vydání ................................................................................................................

6

IX.2.3 Možnosti publikování .......................................................................................................

IX.2.4 Knihy, pásky a disky .........................................................................................................

IX.2.5 Výstavy .............................................................................................................................

IX.2.6 Webové stránky .................................................................................................................

IX.2.7 Edukační materiály ...........................................................................................................

IX.2.8 Novinové články ...............................................................................................................

IX.2.9 Brožury ..............................................................................................................................

IX.2.10 Programy v rádiu a televizi .............................................................................................

IX.2.11 Společenská shromáždění ...............................................................................................

Místo závěru aneb Perspektivy a limity ve „fázi uznání“…? ......................................................

Summary ......................................................................................................................................

Resumen .......................................................................................................................................

O autorech..................................................................................................................................... Seznam pramenů a literatury ........................................................................................................

Seznam příloh ...............................................................................................................................

Přílohy ..........................................................................................................................................

Autorství jednotlivých částí:

Miroslav Vaněk – kapitoly I.4, I.5, II.13, II.14, IV, V, VII, VIII, IX

Pavel Mücke – kapitoly I (kromě I.4 a I.5), II (kromě II.13, II.14), III, VI

Úvod

Před čtyřmi lety, když jsme dopisovali poslední metodicko-teoretickou publikaci o

orální historii a jejím využití při studiu soudobých dějin bychom si byli nepomyslili, že

budeme tak brzy vydávat knihu novou. Kromě pragmatických důvodů, poslední kniha

7

Naslouchat hlasům paměti stejně jako publikace starší Orální historie ve výzkumu soudobých

dějin a O orální historii s jejími protagonisty jsou již zcela nebo téměř vyprodány, byl zde i

důvod odborný. Orální historie ve světě udělala další krok kupředu; česká orální historie

tomuto trendu zdatně sekundovala, a dokonce se stala jednou z vůdčích sil v mezinárodní

komunitě orálních historiků reprezentovaných stavovskou organizací International Oral

History Association (IOHA).

Kniha, kterou držíte v rukou, navazuje na dříve publikované práce, o nichž byla řeč, a

čerpá z nich některé znalosti. Přináší však takové množství nových poznatků, že nelze mluvit

jen o jakémsi „upgradování“ posledně vydaného průvodce po orální historii, ale od začátku

bylo jasné, že bude třeba přemýšlet o publikaci nové. Samozřejmě, že některá stanoviska,

předpisy a doporučení zůstávají stejná.

V této knize jsme usilovali podat nejenom teoretický a historiografický náhled na

problematiku orální historie, ale snažili jsme se rovněž shrnout nejnovější trendy v oblasti

metodologie a metodiky vedení rozhovorů, v jejich analýze a následné interpretaci.

V neposlední řadě jsme chtěli touto formou zprostředkovat čtenářům a čtenářkám své osobní

zkušenosti z dlouholetého bádání v oblasti novodobých a soudobých dějin. Výsledná

publikace je z našeho pohledu jakýmsi splněným domácím úkolem, ktrý odevzdáváme nejen

kolegům, kteří po podobné práci volali, ale zejména všem studentům vysokých škol

humanitního zaměření.

Jako zajímavý se snad může jevit i samotný zrod této knihy. Publikace vznikala

v poslední třetině tohoto roku v průběhu nesčetných telefonických a emailových debat na

lince Praha–Aarhus (Dánsko). Třetí stranou, kterou vznikl pomyslný „trojúhelník“ míst

vzniku, se pak stal pobyt obou autorů na konferenci Oral History Association v Denveru

(Colorado, USA) v září 2011. Zámořský pobyt, resp. vystoupení jednoho z nejuznávanějších

orálních historiků Michaela Frische dal definitivní název i naší knize. M. Frisch zde totiž ve

svém nedlouhém diskusním příspěvku velmi srozumitelně a výstižně popsal vztah orální

historie k dalším veličinám, bez nichž se nelze při naší práci obejít, k „velkým“ dějinám

„událostním“, resp. k problematice paměti. Jeho slova před sálem zaplněným zhruba třemi

stovkami posluchačů by se dala parafrázovat zhruba takto: „Trojúhelník je možno obecně

vnímat jako schéma zobrazující tří základní zdroje a přístupy, z nichž vznikají dějiny jako

celek a historický produkt. První vrchol je lidské prožívání minulosti a jeho laické podání, tzv.

life story nebo v širším pojetí paměť (individuální, kolektivní etc.). Druhý vrchol jsou pak

‚klasické‘ dějiny velkých událostí a procesů (event history), třetím vrcholem pomyslného

trojúhelníku je pak spojnice obou přístupů, orální historie se vším, co přináší…“

8

Právě orální historie opřená o další dva pilíře a vrcholy může těžit ze začlenění

příběhu do kontextu, srozumitelného širokému publiku – přichází totiž se schopností poznávat

historii v komparativní perspektivě (tj. co mohou mít například společného prožitky lidí, kteří

zažili občanskou válku v USA, druhou světovou válku, válku v Iráku či v Afgánistánu,

události 11. září 2001 nebo české, moravské a slezské povodně doby nedávné).

Domníváme se, že schéma rovnostranného trojúhelníku je přesným geometrickým

zobrazením, v jakém orální historii a její postavení vnímáme i my, a proto jsme se jej rozhodli

využít i při psaní této knihy.

I Co je to orální historie?

Otázka, již si musíme napřed položit, nemá zcela jednoznačnou odpověď. Slovní

spojení, které mnohým může znít v uších jako protimluv, se zakládá na prastaré skutečnosti,

že obrazy minulého dění si lidé mezi sebou předávali prostřednictvím mluveného slova.

Laicky a zcela v elementární rovině řečeno orální historie je obraz (lidské) minulosti popsaný

vlastními slovy.

I.1 Orální historie a její definice

Kdybychom chtěli orální historii přesněji definovat, pak by výsledné znění mohlo mít

zhruba následující podobu: Jedná se o řadu propracovaných, avšak stále se vyvíjejících a

dotvářejících postupů, jejichž prostřednictvím se badatel v oblasti humanitních a

společenských věd dobírá nových poznatků a to na základě ústního sdělení osob, jež byly

účastníky či svědky určité události, procesu nebo doby, které badatel zkoumá, nebo osob,

jejichž individuální prožitky, postoje a názory mohou obohatit badatelovo poznání o nich

samých, případně o zkoumaném problému obecně.

Jinak řečeno, jádrem orální historie je paměť, ve které může být konzervován význam

a ze které je možné také význam extrahovat. I proto orální historie může posléze pomocí

nahrávaných interview shromažďovat vzpomínky a osobní komentáře z jejího pohledu

relevantních aktérů. Obecně se interview v orální historii skládá z interakce mezi dobře

připraveným tazatelem a dotazovaným, která je zaznamenávána audio nebo video formou.

Nahrávky interview jsou poté přepsány, shrnuty nebo okódovány, a poté jsou uloženy v

knihovně nebo archivu k budoucímu využití. Takováto interview mohou být pak použita pro

9

výzkum, excerpována v publikacích, rozhlasových nebo video- dokumentech, výstavách v

muzeích, divadelních představeních nebo jiných formách veřejné prezentace. Nahrávky,

přepisy, katalogy, fotografie a související dokumentární materiály mohou být také vystaveny

např. na internetu. Důležité je poznamenat, že orální historie systematickou prací, která

nezahrnuje náhodná (a často i např. tajná a „investigativní“) nahrávání, stejně tak se netýká

zaznamenaných hovorů, odposlechů, nahraných osobních poznámek, nebo jiných zvukových

a audiovizuálních nahrávek, které postrádají dialog mezi tazatelem a dotazovaným.1

Aby se orální historikové vyhnuli obvyklým chybám, postupně vypracovali standardy

pro vedení interview a určili principy pro etické zacházení s dotazovanými. Vzhledem k tomu,

že orální historie je natolik dynamický a kreativní obor, který nemůže být zcela zachycen

jednou definicí, pro každou ze zásad byly vypracovány jisté výjimky, ovšem vždy s vědomím

dodržení základních etických kritérií. Nápadití tazatelé neustále vyvíjejí a sdílejí nové metody

a použití orální historie, a proto i každá metoda orálněhistorického procesu nebo každá

metoda vedení rozhovoru reflektují specifické cíle daného projektu, dostupnost zdrojů a další

praktické okolnosti.2

Terminologie využívaná orální historií je podobně jako v mnoha dalších

společenských a humanitních vědách dosti proměnlivá. V této chvíli si tedy dovolíme ještě

malou odbočku a zastavíme se u využívaného pojmosloví včetně ne vždy zcela vřele

přijímaného názvu „orální historie“. Pojednání na toto téma by dokázalo naplnit stránky další

knihy a proto se o této otázce zmíníme jen v základních konturách, neboť o ní vedla vášnivé

debaty řada zainteresovaných odborníků doslova napříč generacemi, obory, státy i

kontinenty.3

Termín „oral history“, o jehož přesné autorství se dodnes vedou spory, pochází

z prostředí Severní Ameriky, jedné z kolébek tohoto směru bádání. I přes svou vágnost a

nepřesnost se nakonec velice ujal, zejména pak spolu s expanzí orální historie po druhé

světové válce a díky činnosti amerického spisovatele, novináře a historika Allana Nevinse a

jeho spolupracovníků z Kolumbijské univerzity v New Yorku. Od počátku až do současnosti

1 Jednu z nejpřiléhavějších definic ve své době podal americký historik Charles T. Morrisey. Viz Charles T. MORRISEY: „Why Call It’ Oral History? Searching for Early Usage of a Generic Term.“ Oral History Review 8 (1980), s. 20–48; viz též David DUNAWAY – Willa BAUM: Introduction. In: David DUNAWAY – Willa BAUM (eds.), Oral History: An Interdisciplinary Anthology. Nashville, American Association for State and Local History 1984, s. XIX–XXXIII; též Charles T. MORRISEY: „Beyond Oral evidence: Speaking (Con)structively about oral history.“ Archival Issues, vol. 17, č. 2 (November 1992), s. 89–94. 2 Principy a standardy Asociace pro orální historii, které jsou přetištěny v přílohách této knihy. 3 O genezi pojmu „oral history“, potažmo debatách o orálně-historické terminologii viz např. Charles T. MORRISEY: „Riding a Mule Through ‚The Terminological Jungle‘: Oral History and Problems of Nomenclature.“ The Oral History Review, vol. 12 (1984), s. 13–28; viz též Miroslav VANĚK: Orální historie ve výzkumu soudobých dějin. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2004, s. 19–26.

10

je důležitý záznam rozhovorů, které jsou později přepsány. Ve sbírkách se tak ve zvukové i

písemné (a někdy i audiovizuální) podobě zachovají tyto z historického pohledu významné

vzpomínky, které jsou dále využívány k výzkumným účelům. Termín samotný i další

terminologie, stále více populárnější a „zakademičtělé“ orální historie, prošly během desetiletí

„ohněm“ debat, včetně českých zemí. Čeští historikové se i přes návrhy některých

alternativních termínů jako „vyprávěné dějiny“ (Milan Otáhal a Miroslav Vaněk) nebo

„mluvená historie“ (Zdeněk Beneš) nakonec shodli na koncenzu využívání do češtiny

přeloženého a o příslušné sklonné přípony upraveného sousloví orální historie. Jelikož však

orální historie je terén poměrně liberální a otevřený různým vlivům nejenom po praktické

stránce, ale i po té teoretické, není vyloučeno, že v našem prostředí časem zdomácní nějaký

přiléhavější a výstižnější název. Zatím se však musíme spokojit s terminologií stávající a

vědomím, že leckdy s velkou energií a vášní vedené spory o „pojmoslovnou čistotu“ by

neměly zastínit reálné výsledky badatelské práce, které byly, jsou a budou prostřednictvím

orální historie dosahovány.

I.2 Orální historie mezi metodou a oborem

Orální historie patří mezi metody využívané nejrůznějšími společenskovědními a

humanitními obory jako je např. historie, sociologie, antropologie, etnologie, politologie,

psychologie, právní věda, lingvistika, literární věda, muzikologie, divadelní věda nebo dějiny

umění, ale je také využívána širokým okruhem badatelů a zájemců pohybujících se jednak

mezi těmito vědními obory, ale také na pomezí „akademické“ vědy a „laické“ praxe. Právě

z posledně jmenovaného prostředí také čerpá svou energii jeden ze směrů snažících se povýšit

orální historii na svébytný vědní obor interdisciplinárního charakteru (jako např. medievistika,

hospodářské a sociální dějiny, genderová nebo teritoriální studia) a učinit ji tak oborem

rovnocenným s jinými. O tomto, řekněme, radikálním směru, který má blízko k aktivní

sociální a politické angažovanosti, bude ještě řeč později.4 Naopak v některých zemích

doznala orální historie díky svým výsledkům a společenskému postavení takové vážnosti, že

zde v rámci vědy „zdomácněla“ a je považována i samotnou akademickou sférou za

4 K jednomu ze současných podnětů k ustavení orální historie jako oboru úzce spojeného s politikou viz José Carlos SEBE BOM MEIHY: „The Radicalization of Oral History.“ Words and Silences, vol. 2 (2003), č. 1, s. 31–41.

11

samostatný obor.5 V českém prostředí zazněly svého času z úst některých představitelů

akademického života mj. názory, že orální historie má blízko spíše k postavení jakési „sub-

disciplíny“ nebo „pomocné vědy historické“ v rámci výzkumu soudobých dějin,6 vzhledem

k výše uvedeným charakteristikám je možné orální historii v České republice za svébytný

obor směle považovat. O důvodech, proč tomu tak je, však bude taktéž řeč později.

Ačkoliv autoři budou ve svém následujícím líčení považovat orální historii spíše za

historickou metodu, v každém případě výše uvedený směr svědčí o nezpochybnitelném faktu,

že orální historie není záležitostí striktně uzavřenou a rigidně neměnnou. Naopak je otevřena

inspiracím zvenčí, ze strany vědy i společnosti obecně, a právě neustálé podněty hlasů „zdola“

dávají orální historii již po více jak šest desetiletí velkou hybnost a dynamiku. Jak v roce 2006

připomněl jeden z nejuznávanějších odborníků a jeden z „otců zakladatelů“ orální historie,

italský historik Alessandro Portelli: „[…] hlavně skutečnost, že každý začátečník, který

vstoupí do terénu, ruší modely svých předchůdců. Můžeme říci, že se orální historie zabývá

historií ‚zezdola‘ především proto, že ji každý nováček nutí měnit názory.“7 Každý z vědních

oborů nebo přístupů si klade své vlastní výzkumné či jiné cíle, podle nichž také volí přístupy

k získávání rozhovorů a pro další práci s nimi. Osou následujících kapitol bude vylíčení spíše

vědecko-badatelské problematiky orální historie v širokém kontextu, přičemž jakousi osou

určující směr tomuto líčení bude oblast historie, což je dáno především osobami a zaměřením

autorského tandemu.

Zůstaňme u možná poněkud „konzervativního“ pojetí, které však není o nic méně

produktivní, že v rámci bádání (nejen) o soudobých dějinách nepředstavuje orální historie

zvláštní obor nebo odvětví, ale, jak již bylo zmíněno, je pouze jednou z výzkumných metod.

Tu je možno uplatnit, pokud badatel zkoumá např. politický, hospodářský či kulturní aspekt

minulého dění, jež má dosud žijící účastníky a svědky. Právě ona oblast výzkumu a konkrétní

projekt určují jednak kritéria výběru dotazovaných (tzv. narátorů) a zároveň se výraznou

měrou podílí na tematice rozhovoru či vyprávění, které tazatel s dotyčnými vede. Stejně tak se

5 Tento obor je např. samostatně vyučován na univerzitách a vysokých školách, disponuje svými oborovými mechanismy (asociacemi, teoretickým, metodologickým i etickým zakotvením) a uznávanými standardy a má své vlastní a svrchované zastoupení na mezinárodním poli. 6 Nejnověji viz např. Jaroslav PÁNEK: „Non multa, sed multum. Humanitní a společenské vědy v České republice 1990–2010.“ 2. část. Akademický bulletin 10, 2010, s. 8–11. Dostupné [on-line] na: http://abicko.avcr.cz/2010/10/05/index.html [cit. 2. 9. 2011]. 7 Viz Alessandro PORTELLI: Desáté výroční plenární zasedání: Mezinárodní orální historie v období 1996–2006 a po něm. Konverzace otců-zakladatelů. In: Miroslav VANĚK, „Globalizace a digitální revoluce aneb Čtvrtá vývojová fáze orální historie. Ohlédnutí za 14. mezinárodní konferencí orální historie v Sydney.“ Soudobé dějiny 13, 2006, č. 1–2, s. 271.

12

výzkumné cíle projevují v následné analýze, interpretaci získaného materiálu a potažmo i

způsobu prezentace výsledného díla.

Například jeden z proudů francouzské historiografie (při své nechuti vůči anglofonním

vlivům…) podle cílů projektu odlišuje různé druhy takto získaných pramenů: tzv. orální

archivy (franc. archives orales), jejichž smysl spočívá v pouhém zachycení svědectví narátorů

a jejich uložení pro budoucí badatele a tzv. orálních pramenů (franc. sources orales), které

jsou cíleně pořizovány jako jeden z pramenů konkrétního výzkumu.8 Pro lepší představu se

zde nabízí například paralela s archeologií: zatímco tzv. záchranný výzkum se činí

v krátkodobém horizontu, pod tlakem vnějších okolností – třeba v důsledku stavby dálnice či

hypermarketu – a ve snaze zachránit a zaznamenat co možná nejvíce, tzv. systematický

výzkum se dlouhodobě zaměřuje na konkrétní lokalitu a má určitý předem stanovený cíl.

I.3 Orální historie jako metoda kvalitativního historického výzkumu

Orální historie je charakterizována hned několika rysy, které ji odlišují od jiných

metod vědecké práce. V prvé řadě se jedná o kvalitativní metodu výzkumu, která je

charakteristická svým demokratizujícím pojetím dějin. Oproti jiným přístupům – jako jsou

například tradičně pojímané politické, hospodářské, sociální nebo vojenské dějiny,

zpracovávané často na základě „neorálního“ pramenného materiálu – se snaží „dávat slovo“

opomíjeným (tzv. bezdějinným) vrstvám společnosti, více reflektuje tzv. malé dějiny

(mikrohistorie), individuální prožitky, dějiny „psané zdola“ (angl. history from below), rozměr

každodennosti apod.

Jako kvalitativní výzkum je bráno takové bádání, které sdělení jednotlivce vnímá jako

svébytnou poznávací hodnotu a nesnaží se její obsah pomocí kvantifikujících (např.

statistických) postupů zobecnit. Pro lepší představu uveďme, že pokud například historik nebo

„historizující“ antropolog vede v rámci svého výzkumu deset rozhovorů s účastníky určité

události, rozhodně neshledává pro své závěry relevantními údaje, kolik procent z celkového

počtu dotazovaných zaujímalo takový nebo onaký postoj. Jednak je počet deseti lidí pro

utvoření nějakého „sociologizujícího“ vzorku, na jehož základě by bylo možné utvořit si

8 Některými francouzskými historiky je proto termín orální historie v této souvislosti považován za „zastaralý“ a vážící se pouze k epoše vývoje orální historie do konce osmdesátých let 20. století. Viz Danièle VOLDMAN: „Définitions et usages.“ In: Danièle VOLDMAN (ed.), La Bouche de la vérité? La recherche historique et les sources orales. Les Cahiers de l’IHTP, n° 21 (1992). Paris, IHTP, s. 34–36.

13

nějaké zobecňující závěry, příliš malý, nehledě už ke skutečnosti, že největší „zbraní“ a

předností orální historie je právě zachycení a analýza individuálních postojů a prožitků. Právě

díky většímu respektu k „člověku-jedinci“, který si historik „půjčuje“ od sousedních disciplín

(především od etnologie a antropologie), je možné sledovat odlišnosti v postojích jednotlivců,

barvitost jejich výpovědi a následně je srovnat s jinými druhy pramenů. Bez komparace se

totiž lze jen těžko obejít, pokud dotyčný badatel nechce být vystaven riziku, že „absolutizuje“

a upřednostní své dílčí závěry, často s nádechem „definitivnosti“. Na druhé straně to však

neznamená, že by měl výzkumník v oblasti orální historie předem rezignovat na to, dělat na

základě získaného materiálu závěry a přenechávat tuto výsadu jiným. Interpretace a publikace

výsledků je naopak jeho bytostným právem a povinností. V případě, že tak neučiní, přihrává

tak vodu na mlýn potenciálním kritikům, kteří snažení orální historie mohou buď ignorovat a

odmítat ji jako neschopnou činit zobecňující závěry a nebo na ni pohlížet s despektem a

vnímat ji jako pouhé zaznamenávání minulosti zjišťované „prostřednictvím mikrofonu

nastaveného v tom správném úhlu před vzpomínajícího pamětníka“, tj. jako ilustrativní

metodu dokreslující poznatky získané jinými cestami. Jak říká jeden z dalších „guru“ orální

historie, německý historik Alexander von Plato, „nejsilnější stránka orální historie zůstává

v interpretaci dějinné zkušenosti, „zažitých“ dějin [angl. digested history – pozn. P. M.]. Jsme

schopni vypátrat kontinuitu postojů, názorů, vjemů, konsenzuálních elementů a jejich

následků, které trvají mnohem déle než politické a sociální okolnosti, jež je zformovaly.“9

Tím rozhodně není řečeno, že by kvantitativní přístupy, zaznamenávané pomocí

statistik, průzkumů veřejného mínění apod. neměly mít při bádání o minulosti své místo, nebo

že snad jsou co do poznávací hodnoty „méněcenné“ než přístupy kvalitativní. Nikoli. Tak jako

mnohé sociologizující či ekonomizující směry v historickém bádání preferují spíše přístupy

kvantitativní, tak orální historie na straně druhé prvoplánově pracuje s rozhovory jakožto

produkty bádání kvalitativního, přičemž se samozřejmě snaží v široké míře reflektovat i

prameny a výsledky bádání získaných jinými cestami (např. na základě archivního výzkumu).

Jak už to bývá, nic není dokonalé. Oba přístupy mají zkrátka své klady i zápory, a proto jedině

kombinací obou se lze podle našeho názoru dobrat co „nejobjektivnějšímu“ obrazu poznání

minulosti.

Poměrně frekventovanou otázkou je často zmiňovaný vztah orální historie k fenoménu

tzv. demokratizace dějin. V jistém smyslu je možné považovat slovní spojení „demokratické

9 Viz Alexander VON PLATO: International Oral History: Reflections on purpoases and methodologies. Příspěvek přednesený na 14. IOHA konferenci v Sydney 2006. Částečně citováno in: M. VANĚK, Globalizace a digitální revoluce, s. 274.

14

dějiny“ za protimluv, neboť ony ve skutečnosti nikdy zcela demokratické nebudou a asi ani

býti nemohou – podobně jako nebudou nikdy absolutně pravdivé ve smyslu zachycení „jak to

tenkrát přesně bylo“. K těmto ideálům se budeme vždy jen snažit přiblížit, ovšem s vědomím,

že jich nikdy nemůžeme dosáhnout. Nejdůležitější je však ona poctivá snaha…

I.4 „Objektivní versus „subjektivní“ fakta

O subjektivitě v orální historii jako protikladu k písemným, podle mnohých historiků

objektivnějším faktům, již byly popsány stohy papíru. Co je podstatou těchto debat? Vyjděme

z faktu, že v tradičním pojetí (nejen) historické vědy historik-badatel na základě sběru,

analýzy a komparace údajů obsažených v různých typech pramenů (především písemných, ale

také hmotných, ikonografických apod.) se za pomoci „objektivních faktů“ snaží rekonstruovat

obraz minulosti „takové, jaká byla“ a svou výslednou představu například ve formě dílčí

studie nebo finální monografie předkládá odborné i laické veřejnosti. Ta k němu zaujme

nějaký konkrétní postoj – např. vyprodáním nákladu, udělením ocenění, oslavnými či

odsuzujícími recenzemi, pálením děl na hranici apod. – a tak uzná fakta (nebo jejich část)

v díle obsažená za (ne)objektivní, (ne)pravdivá a tudíž pro ni v různých ohledech

(ne)směrodatná. Tento proces je ryze modelový a z pochopitelných důvodů v praxi probíhá

v mnoha rovinách a s mnoha nuancemi. Vzájemná interakce historik – věda – společnost se

totiž neděje ve vzduchoprázdnu nějakého akvária, ale v intencích reálného světa, nehledě na

to, že v podobných podmínkách vznikaly i ony pozůstatky minulosti, které slouží jako jeden

ze základů (re)konstrukce dějin. Od preference výběru pramenů, způsobu práce s nimi, jejich

interpretace a posléze prezentace a společenské reflexe badatelských výstupů se mj. odvíjí

rozrůzněnost „historických škol“ a obecně přístupů k bádání o minulosti, které se však

neustále proměňují a vyvíjejí. Proto byla také práce s orálními prameny, jež byly v konkurenci

jiných pramenů (např. písemných) vnímány jako „příliš subjektivní“ (a tudíž nespolehlivé),

svého času odmítána. Přitom bezesporu platí co v jednom z rozhovorů sdělil Donald Ritchie:

„Jako profesionál musíte být skeptický vůči všem pramenům, musíte být skeptický vůči

písemným pramenům, mnoho pozorovatelů působících ve vládě nepíše o tom, co se tam

skutečně děje, ale diskutuje o současných problémech. Noviny překrucují příběhy, mnoho

písemných pramenů, které se nám dostanou do rukou, mají různou výpovědní hodnotu, jako

např. deníky jsou velmi subjektivní, dopisy jsou také velmi subjektivní, takže být skeptický jen

vůči OH je zavádějící, je třeba všechny písemné materiály mezi sebou porovnat. Říkám svým

15

studentům, že pokud se jejich písemné a ústní prameny neshodují, potom nemají automaticky

věřit tomu, že písemné prameny jsou pravdivé. Někdy vám dokonce mohou ústní prameny říci

více než písemné, nebo si mohou s písemnými prameny protiřečit, protože písemný pramen

mohl vznikat např. v období autoritativních, diktátorských, obecně demokracii nepřejících

režimech.“10

Otázkou zůstává, jestli jistá „subverzivita“ orální historie, která historii psanou

konfrontuje s životem jedince, životem zdola, není jedním z kořenů nedůvěry k orální historii

jako metodě příliš subjektivní a zároveň nestojí za snahami etablovat ji ve vědeckém provozu,

standardizovat a zredukovat její rozpětí mezi dokumentem a osudem a tímto „ustájením“ ve

vědeckém provozu otupit její kritické ostří. Subjektivita výpovědi je přitom součástí

standardu orálněhistorické práce, kterou je třeba přiznat a počítat s ní. Je přítomná v každé

práci v duchovních a společenských vědách prostě proto, že badatel sám je součástí zkoumání

a absolutní objektivita zde prostě není možná. Patří k badatelské poctivosti nehrát si na

absolutně objektivního vědce, ale přiznat tento aspekt subjektivity ve vlastní práci a počítat s

ním.

I přes na první pohled značnou hodnotnost, nejsou orálněhistorické rozhovory

neproblematickým zdrojem. Narátoři se sami rozhodují, co říci a co ne, sami rozhodují o

tématech, kterým se budou věnovat více a tématech, kterým se vyhnou. To již nemluvíme o

jakémsi melancholickém přibarvování minulosti nebo možnému pokusu o dodatečné vložení

smyslu do vlastní biografie, stylizování se do vlastních rolí (vyzdvihování a zveličování

vlastního podílu na diskutovaných událostech nebo naopak zamlčování věcí, které by mohly

na narátory vrhnout špatné světlo). Všech těchto možných komplikací jsme si dobře vědomi,

někteří kolegové se pak navíc věnují právě těmto sporným výpovědím, kladou si otázky o

smyslu nepravdivých vyprávění, zamlčování určitých skutečností atp.

Jako jistý paradox působí i orálněhistorická konkrétnost a její ohromná

bezprostřednost, která může mnohé svést až k jejímu doslovnému přijetí. Takový postup

vnímáme jako ahistorický. Jako s kterýmkoli jiným zdrojem, i zde musí historici při využití

rozhovorů procvičovat vlastní kritické posuzování – to, že někdo barvitě a přesvědčivě tvrdí,

že je něco pravda, nemusí ještě znamenat, že to skutečně pravda je. Jak trefně poznamenává

10 Viz Ústav pro soudobé dějiny (dále ÚSD), Centrum orální historie (dále COH), sbírka Rozhovory. Rozhovor s Donaldem Ritchiem vedl Miroslav Vaněk, říjen 2007 (Oakland, USA).

16

Linda Shopes: „Jenom proto, že ‚někdo u určité události byl‘ neznamená ještě, že plně

pochopil, co se stalo.“11

V každém případě zůstává pravdou, že údaje získané z individuálních sdělení lze jen

těžko vnímat prizmatem kvantifikujících měřítek využívaných při práci s jinými druhy

pramenů. Rozhovory vycházejí z minulých prožitků jednotlivce, jsou ovlivňovány časovým

odstupem, ale i prostředím, ve kterém vznikají, závisí na osobních motivech dotazovaného,

proč rozhovor poskytl apod., a proto jsou údaje v nich obsažené v porovnání s jinými

prameny bytostně subjektivní. Celkově jde tedy o dokumenty dodatečně vytvořené, nikoli o

prameny v nejvlastnějším smyslu slova, a to navíc v přímé interakci narátora s tazatelem.

Jedním dechem dodejme, že tuto vlastnost však nevnímá badatel v oblasti orální historie jako

nevýhodu, ale naopak jako součást a nezbytnou kvalitu, kvůli které rozhovory primárně

pořizuje. Jeden z nejvýznamnějších orálních historiků A. Portelli si klade otázku, jak

dosáhnout, aby ústní zdroje měly stejnou váhu jako ty psané, které se obecně pokládají za

přesnější? „Když se nad touto otázkou pozastavíme, tak si uvědomíme, že většina psaných

dokumentů v archivech jsou vlastně přepisy ústních výpovědí, s nimiž nemáme žádnou zpětnou

vazbu, nebo jsou to zápisy ze soudů, sjezdů a schůzí, a to jsou mnohdy falzifikace toho, co

bylo řečeno, takže je otázka, zda jsou opravdu spolehlivé, ale alespoň jsou přesnější v

datování, to jistě ano. Podle mého názoru mají ústní zdroje jiné poslání. Vycházíme-li pouze z

ústních pramenů (já jsem zastáncem toho, aby tam, kde je to možné, byly využívány i archivy),

tak cílem našeho výzkumu není ani tak přesná rekonstrukce událostí, ale spíše historie paměti,

historie vytváření významů a historie subjektivity. Já jsem se inspiroval známou větou Fidela

Castra, který po krachu sběru cukrové třtiny řekl, že je nutné změnit prohry ve výhry. A řekl

jsem si, změňme tzv. slabiny orální historie v její sílu. Je subjektivní? Dobře, pracujme na

subjektivitě, ovšem ne ‚náhodně‘ a neorganizovaně. Jsou její zdroje manipulovatelné v tom

smyslu, že to, co nyní řeknu já, bude posléze tím, co říkáte vy? Pracujme tedy na dialogu, na

setkání dvou různých subjektů. Existují momenty, na které lidé zapomínají a kde vzpomínají

chybně? Dobře, pracujme na zkoumání zapomnění a vzpomínání. Podle mého názoru jsou

však i ústní zdroje fakticky přesné zhruba z 90 procent. Ale smyslem porovnání různých

pramenů je zkoumat, jak historii zaznamenávají instituce a jak ji pamatují lidé. Takže zaprvé,

na námitky, že ústní zdroje nejsou věrohodné, můžeme odpovědět, že žádný pramen není

věrohodný a priori. A zadruhé, u ústních pramenů děláme stejnou kritickou práci jako u

11 Viz Paula HAMILTON – Linda SHOPES: Introduction: Building Partnerships between Oral History and Memory Studies. In: Paula HAMILTON – Linda SHOPES (eds.), Oral History and Public Memories. Philadelphia, Temple UP 2008, s. 19.

17

jakýchkoli jiných pramenů… Zamyslím-li se nad problematikou paměti, tak zde panuje rovněž

takový pozitivistický a mylný názor, že se paměť může časem jen zhoršovat. Tomu nevěřím,

protože paměť není něco, kam se ukládají fakta, kde zůstávají, a můžete je jen zapomínat.

Paměť je neustálý proces, fakta jsou uložena a jsou dále vědomě i nevědomě, neustále v čase

během života různě proměňována, interpretována. Orální historie tedy dává smysl a význam

tomu, čím byla minulost pro nás, není to jen výčet událostí, ale odhaluje smysl minulosti v

naší přítomnosti.“12

Velmi neortodoxní pohled na přínos orální historie, resp. kritiku její přílišné

subjektivity přináší známý americký historik Ronald Grele: „Otázky subjektivity, svědomí,

idologie, identity jsou dle mého názoru těmi nejdůležitějšími. To jsou přeci vrcholně důležité

otázky! Důležité nejsou otázky týkající se faktů, týkající se dat, ale otázky zabývající se tím,

jak lidé žijí v dějinách, jak lidé svoji minulost vytvářejí. Fascinuje mě, jak lidé vytvářejí

příběhy, jak je formulují. Nikdy jsem necítil, že by se orální historici měli omlouvat za to, co

dělají. A vlastně jsem právě kvůli tomu kdysi dávno nesouhlasil s Historickou společností v

New Yorku a dalšími, protože velká většina jejich otázek je apologetická. Co bychom měli

dělat, abychom byli precizní jako sociální vědy, jak máme přesvědčit lidi, že si lidé skutečně

pamatují etc. Nikdy jsem necítil potřebu se za tento způsob myšlení omlouvat. V každém

výzkumu vás zaujme, že paměť je fascinující právě tím, že si lidé nepamatují přesně. Ale proč

je tomu tak? Jak se to odehrává? Stejně tak mě zajímalo, co se děje během rozhovoru. Lži, o

jejichž pravosti jsou lidé přesvědčeni, světy, které si lidé představují. To jsou důležité otázky,

domnívám se.“ 13

Způsob, jakým lidé vyprávějí své vzpomínky, se liší od „paměti“ samotné, a

myšlenkové dění mezi vzpomínáním a vyprávěním je pro historiky neuvěřitelně zajímavé.

Lidé podávají své příběhy určitými způsoby, pro dané posluchače, při jistých příležitostech a

reprezentují tak svoji osobitou identitu. Odlišují se způsoby, jakým vyprávějí, důležitý je i čas,

kdy svůj příběh „zpřístupní“, což bezpochyby ovlivňuje smysl vzpomínek, resp. způsob jejich

podání.

Lidskou subjektivitu, která je každému z nás vlastní, narátorům, rovněž jako

badatelům a interpretům (a to nejen těm, kteří využívají orální prameny) lze dobře

dokumentovat známou historkou, ilustrující rozličný pohled na realitu a svět, podmíněný

momentální životní situací, jak ji vyprávěl jeden středověký kněz: „Cestou domů jsem šel po 12 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Alessandrem Portellim vedla Hana Pelikánová, duben 2008 (Řím, Itálie). 13 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Ronaldem Grelem vedl Miroslav Vaněk, říjen 2007 (Oakland, USA).

18

velkém staveništi a zeptal se jednoho muže, který tam pracoval, co tam dělá. Muž odpověděl:

‚Vydělávám si tady svou mzdu‘. Druhý dělník na stejnou otázku odpověděl: ‚Osekávám

kámen‘. Třetí dělník, kterému kněz položil stejnou otázku, odpověděl hrdě: ‚Stavím

katedrálu‘“!14 Už na tomto příkladu je evidentní, že rozmanitost pohledu je člověku vlastní a

nelze jej unifikovat. V každém z nás vězí částečka všech tří popsaných typů, ale každý z nás

zdůrazní v okamžiku položení otázky jiný aspekt své osobnosti a jinou motivaci, která se však

během jeho života může změnit v závislosti na vnějších okolnostech, sociálním postavení,

zdravotním stavu atd. Je zcela zřejmé, že každý den nepřináší rovnocennou příležitost

uvědomit si konečný cíl, jednou přicházejí pocity sebeuspokojení, jindy emoce zklamání a

marnosti. To je lidská přirozenost, výsostně individuální a tudíž subjektivní, a přesto i právě

proto hluboce pravdivá.15

Prostřednictvím orální historie se tak badatel dostává k novým informacím,

poznatkům a faktům, které obohacují, rozšiřují nebo korigují jeho dosavadní obraz dějin a

díky prožitkům a sdělením z úst dotazovaného má možnost dodat svému dějinnému líčení

jeho individuální rozměr („zalidnění dějin“). Údaje z rozhovorů získané by se však, alespoň

v našem pojetí orální historie, rozhodně neměly stát pouze jakýmsi ilustrativním doplňkem

objektivizujících „velkých“ dějin.

Jednou z příčin, proč někteří historikové, kteří kteří realizují „orálněhistorický

výzkum“, kritizují subjektivitu a nepřesnost paměti narátorů, může být způsob, jak tito

historici provádějí tzv. „interview expertů“ ve smyslu dotazování se na zcela určité události a

omezená témata, tedy jakýsi proces zkoušení.16 Poté, když se setkají s nedostatky výkonů

paměti, roste jejich kritika subjektivity, aniž by tuto subjektivitu vlastně vůbec prozkoumali.

Ani několikahodinová „exploatace objektů“ nepřináší kýžené ovoce, spíše naopak. Unavený a

často zmatený narátor má pocit, že u „zkoušky“ neobstál. A že jde o naprosté nepochopení

možností orální historie je nasnadě.17

„Objektivní fakta“, se kterými dotazovaný v rozhovorech samozřejmě operuje, by

neměla být hlavní prioritou rozhovoru, ani by na ně neměl být kladen důraz – tj. například na 14 Viz Miroslav VANĚK: O orální historii s jejími zakladateli a protagonisty. Praha, ÚSD AV ČR 2008, s. 21. 15 Tamtéž. 16 I z tohoto důvodu jsme, naštěstí, pojali již první „studentský“ projekt zakončený publikací Sto studentských revolucí jako autobiografická vyprávění o celém dosavadním životě narátorů (20–30letých), vrcholícím sice událostmi listopadové revoluce, ale začleňující je do celého životního příběhu, takže paměť narátora byla, tak říkajíc, rovnoměrně rozprostřena a ani v jednom bodě svého vyprávění v něm nevznikl pocit, že by byl hodnocen, testován či zkoušen – ať už z výbavnosti paměti, nebo ze svých postojů. 17 Viz Alexander VON PLATO: International Oral History: Reflections on Purposes and Methodologies. Příspěvek přednesený na 14. IOHA konferenci v Sydney 2006. Text příspěvku publikovala IOHA na CD, uložen v Centru orální historie ÚSD AV ČR.

19

posuzování jejich „správnosti“ či absence v případné analýze a interpretaci. Opět dodejme, že

tento apel samozřejmě není využíván bez výjimky a že samozřejmě existují historická témata

a také od nich odvozené projekty, které se zaměřují i na tuto komplementární součást

obsahového sdělení rozhovorů např. tam, kde se nezachovaly nebo vůbec neexistují pro

bádání jiné a vhodnější druhy pramenů (tajná konspirativní jednání „za zavřenými dveřmi“,

mnohé námořní či letecké bitvy nebo katastrofy, problematika vězňů zajateckých a

koncentračních táborů atd.)

Protože v centru zájmu orální historie stojí sledování člověka jako lidské bytosti

prostřednictvím zachycení, analýzy a interpretace jeho verbálních i neverbálních sdělení a

protože z epistemologického hlediska jsou si všechny druhy „sdělení o minulosti“ přes své

klady i zápory rovné (počínaje listinným materiálem a sochou významného státníka,

pokračuje svazky Státní bezpečnosti a gramofonovou deskou, konče u nástěnkového plakátu

či e-mailového spamu), pod tímto úhlem pohledu se nám také stírá striktní a mnohdy

polarizovaný rozdíl mezi historickými prameny tzv. objektivními a subjektivními. Zcela jinou

otázkou pak zůstává ono poctivé snažení o dosažení objektivních výsledků, kterého se

v žádném případě nezříkáme, neboť to by mělo být ambicí a posláním práce každého vědce a

vědkyně. Na poli historické vědy by se taková cesta měla skládat z uváženého a vyváženého

využití maxima legálně dostupných a z etického hlediska bezproblémově nabytých a

využitelných pramenů, ať už písemných, obrazových, hmotných, orálních, audiovizuálních

nebo dokonce oněch „virtuálních“ z lůna široce rozvětvené sítě Internetu.

Jako malý dovětek k debatám o charakteru pramenů soudobých i budoucích si

dovolím ocitovat slova zkušeného českého archiváře Jindřicha Schwippela, který se v této

souvislosti zamýšlí i nad rolí orální historie a dává našim, spíše „badatelským“ úvahám jiný

rozměr: „Z ryze archivářského hlediska a podle vlastních zkušeností bych ještě zdůraznil, že

orální historii pokládám za nejpravděpodobnější možnou náhradu klasických písemných

pozůstalostí v nastávajícím „počítačovém věku“, kdy korespondence stále víc probíhá formou

e-mailů a telefonátů, kdy neexistují koncepty dopisů a elaborátů všeho druhu, protože

komunikace mezi lidmi či mezi institucemi probíhá jinak než na papíru a definitivní verze

dokumentu v počítači vzniká vymazáním verze původní.“18 Pokud by se tedy vývoj ubíral

naznačeným směrem, z pohledu orální historie by se jednalo jednoznačně o skvělou

perspektivu.

18 Viz Jindřich SCHWIPPEL: „Orální historie a archivy.“ Archivní časopis 56 (2006), č. 3, s. 178.

20

I.5 Možnosti a limity orální historie

Jak je to tedy s orální historií? Převládají klady nad zápory? Domníváme se, že takto

položená otázka nemá odpověď. Spíše je třeba hledat přínos orální historie na straně jedné a

na straně druhé znát její limity, případně nedostatky. O některých bylo pojednáno

v předchozích řádcích.

Fascinující pro badatele je jedinečný pocit, když je přímo účasten vzniku pramene, na

jehož základě posléze vzniká jeho práce; leckdy se také může setkat se svědky a aktéry

událostí, o kterých on sám třeba jen četl či o nich slyšel. Je to snad srovnatelné s pocitem,

když archeolog mezi tunami zeminy vykope „kus minulosti“, když antropolog uprostřed

džungle objeví neznámý domorodý kmen, nebo když historik mezi kilometry archiválií

„odkrývá“ věci dávno zapomenuté. Tento pocit zmínil i jeden z otců zakladatelů orální

historie Charles Morrisey: „Síla orální historie, to co činí radost nám historikům se dá

rozdělit do několika rovin. První rovina je samozřejmě osobní uspokojení nad tím, co a jak

děláte. Druhá rovina, kterou zmíní každý orální historik, je, že pomáhá vytvářet lidskou paměť

a že by tato paměť bez něj neexistovala, že vlastně vytváří něco pro budoucnost, co by jinak

neexistovalo. Jestliže k tomu přispějí, myslím, že je to velmi uspokojivé, v podstatě jsem

člověk, který napomáhá novým myšlenkám, mám otevřený přístup k lidem i věcem, otevírám

lidem pomyslné dveře, aby mohli vstoupit do historie a to má velkou hodnotu zejména pro

budoucnost.19 Na druhé straně by badatel neměl být pocitem, že se aktivně podílí na vzniku

„svého“ pramene, na jeho zpracování, analýze a finální interpretaci, nadmíru fascinován a

neměl by ani takovému pocitu podlehnout.20

Pro množství badatelů bude bezprostřední a živý kontakt s narátory stále velkou

výzvou, stejně tak jako pro jiné bude v důsledku mnoha „proměnných“ (např. otázka

náročnosti odborné, časové, materiálně-technické nebo psychické), které jsou k uskutečnění

úspěšného orálně-historického výzkumu potřebné, schůdnější a lepší volit k „tvorbě dějin“

nebo výzkumu obecně raději cestu použití jiných druhů pramenů. Je to pochopitelné a záleží

jen na každém badateli, jaký postup si zvolí. Nezbývá než jen apelovat na alespoň elementární

respekt (a snad i míru uznání) k sobě navzájem.

19 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Charlesem Morrisseym vedl Miroslav Vaněk, říjen 2007 (Oakland, USA). 20 Viz Zuzana FIALOVÁ: „Orálna história – história s tvárou a menom.“ In: Malé dějiny česko-slovenských vzťahov VI. Bratislava, Nadace Milana Šimečku, s. 34–36.

21

V každém případě je možné říci, že základním předpokladem práce s orální historií je

respekt k člověku jakožto jedinci se vším, co s sebou tento fakt přináší. Jedná se o zhruba tyto

dvě spolu vzájemně propojené roviny respektu:

1. rovina odborná a teoreticko-metodologická

2. rovina eticko-právní.

Jak o tom bude řeč podrobněji a z různých pohledů ještě v následujících kapitolách,

právě tento komplexní přístup odlišuje orální historii od jiných, méně odborných nebo zcela

nevědeckých přístupů k práci s rozhovory a s orálními svědectvími lidí obecně. Bez

dodržování těchto principů lze nejen velmi těžko dosáhnout seriózních badatelských

výsledků, ale navíc badatel svými pochybeními dává všanc svou odbornou i lidskou pověst,

nehledě už k riziku možného soudního řízení a trestně-právního postihu.

Na závěr této kapitoly je možné ocenit orální historii jako účinný nástroj a korekci

zažitých paušálních ale i ideologických schémat, v nichž bývají historické děje interpretovány

a využívány pro politické cíle. Život jednotlivce v těchto liniích ale neprobíhá. Takovému

schematizovanému pohledu se vzpouzí a brání. Osobní život v celé své nejednoznačnosti je

také vždycky to první, co ideologie lidem bere, snažíc se jej vměstnat do předem

deponovaných parametrů jednání a chování, které lidi rozdělují a vytvářejí černobílé říše

dobra a zla, jak už o tom byla a ještě bude několikrát řeč. Příběhy pořízené metodou orální

historie nám ukazují, že to tak jednoduché není. Orální historie není důležitou jen při

výzkumu období, která jsou takovým ideologickým schematizováním silně poznamenána,

jako jsou období totalit a diktatur, ale i pro výzkum období transformace, kdy se nová moc

může snažit interpretovat minulost tak, aby konvenovala současnému ideovému pohledu,

resp. aby podpořila strategie nových mocných. Pro elity minulé i současné to nemusí být,

pravda, vždy příjemně nastavené zrcadlo.

II Orální historie a její vývoj

II.1 O dějinách…

Dějiny je možno rámcově charakterizovat jako sociálně-kulturní fenomén s širokými

návaznostmi na další oblasti lidského života, jehož prostřednictvím se lidská společenství

různé velikosti a v různých dobách (zejména pak v těch moderních) vyrovnávali s otázkou

22

vlastní identity. Stručně řečeno, snažili se prostřednictvím dějin odpovědět si na otázku, kdo

jsou, odkud a kam se vlastně ubírají. Jelikož všechny společnosti se skládají z amalgámu

vztahů mezi jedinci, kteří si nejsou rovni (a pravděpodobně si asi nikdy nebudou), mají určitý

sociální status a sehrávají v rámci kolektivu určitou roli, mj. se od těchto skutečností odvíjí i

vztah k dějinám. Schopností a „symbolickou mocí“ utvářet a psát na základě nejrůznějšího

materiálu dochovaného z minulosti dějiny disponovala v porovnání s celkovým počtem členů

společnosti vždy jen úzká skupina lidí, což mělo opět své důvody: personální provázanost či

dokonce závislost na vládnoucích či vlivných mocenských elitách a centrech, znalost slova i

písma, jistá dávka literárního talentu a formulačních schopností a leckdy také prostá touha

nějaké dílo vytvořit. Tito lidé na stránkách svých děl utvořili pod vlivem výše uvedených, ale

i řady dalších skutečností svůj náhled na svět prostřednictvím nějakého tématu či témat

z minulosti a poskytli tak svým současníkům i následovníkům jeden z mnoha podnětů a

zdrojů k utváření identity. Jelikož žádný z těchto lidí nedisponoval univerzálním pohledem a

schopnostmi ve svém transcendentálním významu („Bůh“) – ač si to mnozí dotyční mysleli a

dosud myslí – museli nutně pracovat s generalizacemi a zjednodušeními. Proto jim také

z jejich dějinných líčení nutně vypadly tisíce, desetitisíce a miliony „obyčejných“ osudů lidí

(a potažmo i celých společností), kteří prožívali své životy a vnímali svět jinak, než jak se na

něj dívali „jejich“ dějepisci a historikové. Jelikož společnosti žijí přítomností a nikoliv

minulostí a je třeba je v určitých chvílích sjednocovat (nebo naopak polarizovat a rozdělovat)

a dávat do pohybu, dějinné interpretace a od nich odvozované „populární“ povědomí o

minulosti (někdy nazývané jako kolektivní paměť) se mohou stát skvělým prvotním

hybatelem. Odtud pak pramení nejrůznější „boje o minulost“ sváděné ve skutečnosti za

nejrůznějším účelem a beroucí na sebe všeliké podoby.

S postupným vývojem historie jako oboru a způsobů psaní dějin se také změnil pohled

na ony „bezejmenné masy“, jejichž vliv začal být postupně brán v potaz, a to nejen v rovině

„kolektivní“ (např. národů, tříd, vrstev, profesí apod.), ale i v rovině individuální.

Demokratizační vlivy dorazily i do historie a jejím projevem bylo mj. i zrození orální historie

jako metody. I když ona sama také věnovala (a dosud věnuje) nemálo pozornosti oněm

tradičním „dějinným vrstvám“ (významným osobnostem, příslušníkům vyšších

společenských vrstev apod.), mnoho jejích příznivců soustředilo své úsilí právě na to, „dát

slovo“ i oněm dříve dějinami opomíjeným. Byl učiněn jeden z prvních kroků k smazání

rozdílů, potažmo zmenšení rozdílu mezi tzv. „velkými“ (makro) a „malými“ (mikro)

dějinami. Možností a možná i smyslem a posláním orální historie není proniknout do oněch

„malých“ dějin, ale spíše ukázat, že při změně perspektivy pohledu (tj. naslouchání

23

narátorům) není žádný životní příběh ve své jedinečnosti měřitelný nějakými generalizujícími

a schematizujícími kritérii, posuzujícími „velikost“, „malost“ či „významnost“. I to snad

může být jeden z vkladů orální historie k demokratizaci dějin obecně.

II.2 … a využití lidských svědectví

Jak jsme již zmínili, mluvené slovo patří mezi jednu z nejstarších forem lidské

komunikace a po dlouhou dobu sehrávalo nezanedbatelnou, dá se říci doslova klíčovou roli

při snahách člověka uchovat obraz minulosti ve vztahu k současnosti a také vzhledem

k časům, které teprve přijdou. Mezi formy takového uchování patřil od pradávna příběh

popisující individuální lidský osud (nebo osudy několika aktérů): mytická vyprávění, báje,

pověsti, legendy, ale také písně nebo třeba anekdoty. Ani vynález písma a zrod „kultury psaní“

nezpůsobil výraznější přelom. Docházelo sice k zachycování mluveného slova písmem, těch,

kdo písmo znali, však bylo ve srovnání „s obyčejnými smrtelníky“ jen velmi málo. Proto

mluvené i psané slovo vedle sebe existovaly po několik tisíc let. Ačkoliv písmo – vynález,

jenž si sebou dlouho nesl posvátnou auru výjimečnosti – nebylo zdaleka vymožeností „předků

– Evropanů“, shodou různých vlivů a okolností se však pouze v prostředí „evropského

civilizačního okruhu“ začalo postupně rodit něco, čemu dnes říkáme „historické povědomí“ a

„smysl pro dějiny“.21 Mimo jiné, pomocí tohoto nástroje, který se mohl stát i mocnou

„symbolickou zbraní“, se obyvatelé hlásící se k hodnotám tohoto okruhu – Řeky a Římany

počínaje, přes středověké a raně novověké „národy“ až po jejich moderní „dědice“ –

vymezovali vůči expanzi „bezdějinných barbarů“ (např. Peršanů, Germánů či Slovanů). Ti

byli sice početní, vojensky zdatní a disponovali i svými vlastními mytickými a legendárními

příběhy, neuměli si je však sepisovat. (Neměli toho zapotřebí…) Z této „kulturní disproporce“

se rodí velmi důležitý fenomén, tolik důležitý a typický pro další období – pocit „civilizační

převahy“.

Mluvená sdělení se záhy stala důležitým pramenem pro ty, kteří dějiny sepisovali. O

tradiční vyprávění přenášená z generace na generaci (ať už „domácí“ či „barbarská“), stejně

tak jako o svědectví očitých svědků se opírala dlouhá řada dějepisců: od antického Hérodota a

Thúkydida, přes středověké kronikáře Helmolda, Fulchera ze Chartres, Joinvilla nebo Kosmu,

21 Viz Dušan TŘEŠTÍK: „Nová aliance“ pro 21. století aneb Od faktopisu k dějepisu. Přednáška pronesená v říjnu 2001 na Katolické teologické fakultě FF UK v Praze. Text dostupný [on-line] na: http://www.sendme.cz/trestik/faktopisci.htm [cit. 10. 5. 2006]. Ačkoli svými dějepisci disponovali mj. i čínští císařové, nikdy z „dějin“ neutvořili tak mocný nástroj, jako se tomu stalo v „evropském prostoru“.

24

„raně moderního“ Philippa de Commynes až k historikům doby moderní Macaulayovi

s Micheletem. Jistě není náhodou, že svědectví vtělovaná do textů, se velmi často dotýkala

období, které bychom dnes nazvali soudobými dějinami… Písmem zachycované příběhy

měly na rozdíl od těch, které byly předávány „standardní“ mluvenou formou, tu výhodu, že

bylo fixováno jejich obsahové jádro i případná struktura, a tudíž se snížilo riziko jejich

„deformace“ (či spíše způsobu podání) nebo úplné ztráty, a to v případě, že selhalo živé

médium přenosu – lidská paměť. (O problematice vztahu orální historie se paměti se ještě

zmíníme později.) Vzhledem k tomu, že kronikáři, dějepisci a vůbec lidé obecně se zabývající

ději minulými byli jakožto lidé gramotní a vzdělaní jedni z mála, kteří byli schopni je přečíst a

pracovat s nimi, stali se při psaní dějin velmi důležitým a záhy také oblíbeným, byť ne zcela

výlučným, pramenem.

Zlom v užívání písemných a orálních druhů pramenů historiky, asi opět nikoli

náhodou, nastal v prvních dekádách „dlouhého“ 19. století, v době všeobecného rozmachu a

expanze moderní civilizace do mimoevropského světa, mimo města na venkov i do myšlení

samotných obyvatel Evropy. Právě tehdy se na pozadí takových procesů jako industrializace,

urbanizace, nebo masová alfabetizace začala konstituovat historie jakožto samostatná vědní

disciplína. Dějiny se postupně vymanily z literárního žánru „čerpajícího svou látku

v minulosti“ a postupně se v učených kruzích stále více prosazoval názor, že pro sepsání těch

„opravdových“ dějin je zapotřebí nikoliv umu talentovaných laiků, ale především

systematického úsilí odborníků školených v metodách historické kritiky. Klasikové

přehledové literatury o české (a slovenské) historiografii tento přerod komentují následovně:

„Od počátku první poloviny 19. století přestalo být za historii považováno pouhé psaní na

historické náměty a pouhé subjektivní uvažování nad historií, a začala být za ni pokládána jen

metodická práce, vycházející z analýzy pramenů a řízená přesnými pravidly.“22 Jelikož

„otcům zakladatelům“ historické vědy – především v německém prostředí, jež však záhy

zasáhlo svým vlivem fakticky celý tehdejší „civilizovaný svět“ – se zdály všechny prameny

osobní povahy příliš „subjektivními“ na to, aby se staly plnohodnotným zdrojem poznání,

začala se nad „kulturou mluveného slova“ a jejími prameny vznášet hrozba obvinění z

„nepravdivosti“ a tudíž „nevědeckosti“ závěrů učiněných na jejich základě. Klatba, která je

postihla na dlouhá desetiletí, se nad nimi leckde vznáší ještě dodnes…

Historické bádání na dlouhou dobu soustředilo svou pozornost na „objektivnější“

archivní a písemný materiál, zprvu státnické a diplomatické povahy, později pak i úředně-

22 Viz František KUTNAR – Jaroslav MAREK: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. Praha, NLN 1997, s. 198.

25

správní a hospodářské provenience.23 Protože sám pramen hovořit nedokáže (ač si to mnozí

dosud myslí…) a „odpovídá“ pouze na otázky, které mu klade osoba badatelova, způsob ptaní

je vždy odvislý, řečeno slovy českého historika Josefa Pekaře, od „duchovního habitu doby“,

tj. hodně laicky řečeno od prostředí, které badatele obklopuje. V souvislosti s agresivní

expanzí Evropy do světa i s „vnitřní kolonizací“ vlastních zemí šla spolu s pocitem „nadvlády

bílého muže“ ruku v ruce i specifická představa o dějinách. Ukázalo se totiž, že tyto jsou

velmi důležitým integrativním prvkem nově budovaných národních států. Jak již bylo

částečně naznačeno výše, na stránkách historických knih se v ústředních rolích objevovaly

národy „vyspělé“, tj. z evropského prostředí vzešlé, včele se svými „pokrokovými“

reprezentanty: panovníky, vládci, armádami, státním aparátem, průmyslem a obchodem,

zkrátka Civilizací… Zde nebylo místa ani pro „primitivní domorodce“ kolonizovaných zemí

ani pro vlastní „bezdějinné vrstvy“, kteří sice uměli mluvit (mnohdy ovšem ne psát!), většinou

jim však žádný z historiků nenaslouchal… Pokud se přeci jen v historických pracích objevili,

pak spíše jen mezi řádky, jako pasivní ovládané masy, anebo v roli poražených…

Nejen péče o svědectví těchto utlačovaných a na okraj „vytlačovaných vrstev“, ale

zájem o orální dědictví obecně byly přenechány jiným. Místa historiků postupně zaujali

antropologové, etnologové, folkloristé, psychologové, muzikologové, lingvisté, literární vědci

nebo sociologové, ale také novináři, muzejníci, literáti a laičtí „sběratelé minulých

artefaktů“.24 Teprve velké přeměny „krátkého“ 20. století spolu se dvěma světovými válkami

a širokou škálou politických, hospodářských, sociálních a kulturních otřesů přinesly obrat

pozornosti k bezprostřední, osobně prožité minulosti, ke svědectvím přímých účastníků

událostí. Soudobé dějiny začaly být vnímány, abychom použili termín francouzské historičky

Annete Wiewiorka, jako „dějiny svědků“ (franc. ère de témoins).

Nedílnou součástí této metamorfózy byl také paralelní vzestup nově formovaných

sociálních věd. Tváří v tvář zkušenosti s autoritativními a totalitními režimy se totiž začalo

ukazovat, že představa svobodného a nezávislého bádání podle ideálů 18. a 19. století má

v přímé či nepřímé ingerenci státu své meze a jeví se někdy dokonce jako více než iluzorní.

Bylo proto třeba hledat nové cesty a „způsoby obrany“. Pod tímto tlakem se krok za krokem

začaly projevovat změny i na tak konzervativním poli, jakým byla historická věda. Jedním

z obohacujících prvků se měla stát i orální historie.

23 Viz Zdeněk BENEŠ: Historie na vysokých školách – jak a k čemu? Přednáška pronesená 7. listopadu 2001 na 4. historickém diskusním fóru konaném na půdě Akademie věd ČR v Praze. Text dostupný [on-line] na: http://www.clavmon.cz/archiv/polemiky/prispevky/Benes4hdf.htm [cit. 30. 4. 2006]. 24 Viz Michel TREBITSCH: „Du myth à l’historiographie.“ In: Danièle VOLDMAN (ed.), La Bouche de la vérité? La recherche historique et les sources orales. Les Cahiers de l’IHTP, n° 21. Paris, IHTP 1992, s. 16.

26

II.3 Zrození orální historie – Spojené státy americké

Přes nejrůznější učené spory o prvenství je možné konstatovat, že kolébkou orální

historie jsou, jak co se týče data zrodu, tak i jejího rozšíření a významu, Spojené státy

americké. (Zlí jazykové ex-post tvrdí, že se tomu stalo proto, že americký kontinent v

podstatě nedisponuje žádnými „dějinami“ a tudíž si nějak musel dopomoci k jejich vytvoření,)

Duchovním otcem zpočátku dosti utopicky se jevící vize o „demokratizaci dějin“ se

stal příznačně původním povoláním novinář a tvůrce životopisů Allan Nevins (1890–1971),

pozdější univerzitní profesor historie. Ten již v roce 1938 ve své knize The Gateway to

History přišel s myšlenkou, že by bylo dobré založit organizaci, která by pomocí rozhovorů

systematicky mapovala život významných Američanů (tzv. decision makers) působících

v politickém, hospodářském a kulturním životě posledních šedesáti let. Válka sice jeho plány

zpomalila, nicméně v roce 1948 spolu se svým žákem a přítelem Louisem M. Starrem (1917–

1980) založil první orálněhistorické centrum při University of Columbia (Columbia Oral

History Office) v New Yorku a pořizování interview se doslova „rozjelo ve velkém“.25 Jen pro

dokreslení několik údajů: do roku 1960 měly přepisy pořízených rozhovorů 160 000 stran

textu, v roce 1973 již 1 milion 400 tisíc stran.26 Rok 1948 přináší orální historii i jinou

dimenzi: kromě oné organizačně-zakladatelské i řekněme rovinu technickou, neboť v témže

roce přichází na svět praktický přenosný kotoučový magnetofon, jehož hojné využívání se

záhy stává „hitem“, a to nejen mezi výzkumníky, ale především mezi laickými uživateli.

Kolumbijské centrum posloužilo jako vzor pro další podobné instituce, které začaly po celých

Spojených státech růst doslova jako houby po dešti: v roce 1965 bylo v USA 89 takových

center, o dvanáct let později (1977) se jejich počet téměř rovnal jednomu tisíci. Po ročních

přípravách nakonec v roce 1967 vznikla zastřešující celonárodní orálně-historická organizace

(Oral History Association) – jejím prezidentem byl zvolen jeden z „otců zakladatelů“, již

zmiňovaný Louis Starr – roce 1973 je také založeno specializované periodikum, dodnes

vycházející Oral History Review.27

25 Viz Paul THOMPSON: The Voice of The Past. Oral History. Oxford UP 1978, s. 54. 26 Viz též VANĚK: Orální historie ve výzkumu soudobých dějin…, op. cit., s. 27. 27 Viz TREBITSCH: Du myth à l’historiographie, op. cit., s. 17. Webové stránky OHA dostupné [on-line] na: http://www.oralhistory.org/ [cit. 23. 11. 2011].

27

Druhým proudem, který formoval americkou orální historii, se stalo snažení zastánců

empirické sociologie soustředěných kolem tzv. chicagské školy na univerzitě v Chicagu.

Zatímco Nevins a jeho spolupracovníci preferovali spíše studium „elitních“ vrstev společnosti

a zároveň se snažili zaplnit pomyslná „bílá místa“ v dějinách, která nebyla podchycena

prameny písemnými, zmiňovaný směr byl o poznání radikálnější. Zakladatel této metody

kvalitativního výzkumu mezi nižšími společenskými vrstvami amerických velkoměst William

Thomas (1863–1947) údajně vyzýval své žáky k realizaci výzkumu pod heslem: Opusťte

knihovny, vzhůru do terénu!!! V jeho nejznámějším díle Polish Peasant in Europe and

America, které napsal s polským kolegou Florianem Znanieckim (1882–1958), položil základ

myšlence „životních příběhů“ (angl. life stories), které se měly stát základem „skutečných“

výzkumů a potažmo také dějin stavících se do ostrého protikladu k oněm tradičním,

akademicky sepisovaným. Jak říká francouzský historik Michel Trebitsch: „Více než terénní

výzkumy v prostředí „outsiderů“, přistěhovalců nebo delikventů, které odstartovali William

Thomas a Robert Parks, militantní novinář angažující se v černošské otázce, se symbolem

chicagské školy staly autobiografie gangsterů, lupičů a prostitutek jako např. Jack-the-Roller

(1930) od Clifforda R. Shawa.“28 Ačkoliv chicagská škola svůj souboj s kvantitativní

sociologií (a historií) nakonec po druhé světové válce prohrála – symbolem porážky se stal

čtenářský i akademický úspěch knihy Samuela Stuffera American Soldier z roku 1949 – na

její dědictví posléze navázali levicově orientovaní badatelé a militantní aktivisté v šedesátých

letech 20. století.29

Pokud se věnujeme vývoji orální historie ve Spojených státech, není možné nezmínit

rozsáhlé soubory projektů financované americkou vládou (Federal Writer’s Project – FWP),

které v době Velké hospodářské krize třicátých let měly poskytnout „chléb vezdejší“ alespoň

zlomku z tisíců nezaměstnaných „intelektuálů“ a „bílých límečků“. „Hladovou zdí“ pro téměř

7000 z nich (placených cca po 80 USD na hlavu měsíčně) mezi lety 1936–1939, kdy FWP

oficiálně fungoval, se kromě sepsání proslavené edice průvodců po jednotlivých státech Unie

(American Guide Series) měly stát mj. záznamy vzpomínek lidí nejrůznějších profesí, etnické

příslušnosti i regionálního původu. Tak byly např. zachyceny tradice a vzpomínky lidí napříč

celými Státy, od příslušníků indiánských kmenů Středozápadu, přes dělníky pracující v

továrnách na Východě až po bývalé otroky a jejich majitele z postupně mizejícího světa

„starého“ amerického Jihu. Výsledky těchto projektů byly (a doposud jsou) uchovány

v Kongresové knihovně ve Washingtonu. Později na ně bylo jak po tematické, tak i metodické

28 Tamtéž, s. 18. 29 Tamtéž, s. 18–19.

28

stránce navazováno po druhé světové válce, např. v šedesátých a sedmdesátých letech v

období sílících bojů za zrovnoprávnění a lidská práva.

Podobně velký význam pro celkový úspěch orální historie mělo dílo Louise „Studse“

Terkela (1912–2008), který (ač vystudoval práva) byl stejně jako Nevins původně

spisovatelem a novinářem a ve 30. letech byl jedním z participantů na vládních projektech.

Kromě toho, že byl autorem řady bestsellerů – Division Street: America (1967); Hard Times:

An Oral History of the Great Depression (1970), Working: What People Do All Day and How

They Feel About What They Do (1974) nebo knihy The Good War: Oral History of World War

Two (1984) – která byla o rok později oceněna i Pulitzerovou cenou – což je na poli

historického psaní jev takřka nevídaný, Terkel dokázal za pomoci zjednodušení a medializace

svých děl prostřednictvím nových druhů sdělovacích prostředků (radia a televize) oslovit

široké publikum a podnítil tak velký zájem o sdělované příběhy mezi obyčejnými lidmi.

Stejně jako jeho rozhlasová show The Studs Terkel Program vysílaná v chicagském rozhlase

WFMT nepřetržitě mezi lety 1952–1997 dodnes patří mezi mediální unikáty. Stejně tak se i

jeho jméno stalo postupně na poli orální historie doslova a do písmene synonymem úspěchu,

přičemž si časem získal uznání a respekt i od mnoha profesionálních historiků.30

Díky masivnímu nárůstu orálně-historických center si nový druh bádání začal pomalu

budovat pozice i uvnitř historického oboru ve Spojených státech. Nejednalo se však o cestu

zdaleka bezbolestnou, neboť debata o tom, jak by měla orální historie vypadat, byla

provázena ostrými spory, zejména pak mezi proudem „radikálních aktivistů z terénu“ a

konzervativních „archivářů“ z univerzit. Nakonec se z této bouřlivé diskuse vykrystalizovaly

zhruba tři základní modely existence center a dá se říci, že i tři přístupy k orální historii

obecně:31

Prvním zůstával onen kolumbijský, zaměřený na vlivné a mocné z okruhu tzv. WASP (angl.

zkratka White Anglo-Saxon Person – příslušníci bílé elity anglosaského původu) mající

nejblíže k tradiční akademické historii, fungující zpravidla pod záštitou velkých univerzit,

veřejných institucí a soukromých nadací na americkém Východě, v Texasu a v Kalifornii.

Druhý, mnohem početnější, vznikal při nově zakládaných univerzitách a vysokých

školách po celých Spojených státech a orientoval se na mapovaní osudů „bezdějinných“ a

„vyloučených“ skupin obyvatelstva (etnických a náboženských menšin, přistěhovalců, nižších

sociálních vrstev, žen apod.).

30 Dostupné [on-line] na: http://en.wikipedia.org/wiki/Studs_Terkel [cit. 20. 10. 2011]. 31 Viz TREBITSCH: Du myth à l’historiographie, op. cit., s. 19.

29

Třetí model se objevoval opět v univerzálním měřítku napříč všemi státy Unie kolem

regionálních institucí (muzeí, historických společností, pracovních a náboženských sdružení)

a věnoval se snahám zachytit a uchovat lokální dějiny, tradice a osudy místních lidí (angl.

community history).

V souvislosti s tím, jak se od osmdesátých let 20. století orální historie stávala

legitimní metodou historické vědy, se i bývalí radikálové a „revolucionáři“ postupně „usadili“

a stali se z nich etablovaní badatelé a renomovaní akademičtí pracovníci. Spolu s americkým

vlivem (i přes nevoli některých badatelů z řad „románských národů“ jako např. Francouzů,

Španělů nebo některých latino-amerických národů) se prosazovalo americké, nebo spíše

„anglo-saské“ pojetí orální historie i v dalších zemích: v západní (a po roce 1989 i střední a

východní) Evropě, v Latinské Americe, v Asii, v Africe, v Austrálii i Oceánii. Přispěl k tomu

jednak zcela jednoznačný a objektivní náskok bádání na tomto poli ve Spojených státech, ale

také všeobecná expanze anglofonní vědy, kultury a vzdělání, s čímž souviselo i velké

rozšíření znalosti odborné a metodické literatury anglofonního původu. Publikace Willy

Baum, Charlese Morisseyho, Davida Dunawaye nebo Donalda Ritchieho se staly klasickými

díly doslova tvořícími orálněhistorický diskurz. Ruku v ruce s institucionalizací, s šířením

„osvěty“ a s výměnou know-how doprovázela nový směr ve společenskovědním bádání také

snaha o navazování širokých mezinárodních kontaktů, včetně zvaní zahraničních kolegů

z oboru na americkou půdu, nebo naopak pořádání tematických setkání a konferencí v dalších

zemích.

Ačkoliv Spojené státy sehrávaly a dosud do značné míry sehrávají úlohu „vlajkové

lodi“ orální historie (i přes úpadek svého ekonomického a mezinárodního vlivu v posledních

letech), nelze brát na lehkou váhu ani další součásti stále se rozšiřující a mohutnějších

„flotily“. Americká inspirace sice sehrávala v mnoha zemích důležitou roli (a to včetně České

republiky), badatelé z jiných koutů světa si však její dědictví přizpůsobili, místním tradicím,

specifikám a podmínkám.

II.4 Velká Británie – orální historie na křižovatce sociálních dějin

Ve Velké Británii si orální historie prošla podobným vývojem jako za mořem s tím

rozdílem, že mezi zdejšími „orálníky“ od počátků vzbuzovala mnohem větší zájem otázka

30

dělnických vrstev a sociálních dějin obecně. Souviselo to s velkým vlivem marxistických

myšlenek mezi místními intelektuály (často členů britské komunistické strany, která mj.

disponovala i velmi vlivnou skupinou historiků – tzv. Communist Party Historian’s Group) a

také s bohatou tradicí výzkumu „dějin práce“ (angl. labour history), jejíž kořeny v někdejší

„dílně světa“, jak se britským ostrovům svého času přezdívalo, sahaly hluboko do 19. století.

Z této větve soustředěné v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století na nově budovaných

univerzitách kolem takových lidí jako byli John Saville (1916–2009) v Hullu nebo Paul

Thompson (1935) v Essexu, stejně jako pod vlivem dalších odborně-aktivistických levicových

hnutí – jako byly např. proslulé History Workshops, iniciované v roce 1967 dalším

z významných historiků spojených s orální historií a problematikou paměti Raphaëlem

Samuelem (1934–1996) – se z původně poměrně úzce vymezené labour history začal utvářet

historický směr široce pojatých „nových sociálních dějin“ (angl. new social history). Ty se

kromě „třídních bojů“ a výrobně-pracovních vztahů, tak jak je sledovaly „historicko-

materialisticky“ pojímané hospodářské a sociální dějiny, začaly stále více zajímat např. i o

rozměr materiální kultury, o každodennost, o trávení volného času, o vztahy mezi pohlavími,

o fungování vztahů v rodině, ve škole apod.32

V žádném případě však nelze podceňovat ani sílu dalšího proudu, který formoval

britskou orální historii, vlivů „místních“ sběratelských aktivit a výzkumů etnologických a

etnografických, literárních, jazykovědných (např. detailní podchycování anglických nářečí

Georgem Ewartem Evansem) nebo antropologických. Mimochodem Velká Británie díky

svému rozsáhlému zámořskému imperiu tomuto směru dala nebo alespoň odchovala řadu

velkých osobností (např. E. E. Tylor, James George Fraser, Bronisłav Malinowski, A. R.

Radcliffe-Brown, Meyer Fortes nebo E. E. Evans-Pritchard) a po dlouhou dobu v něm

udávala tón – mezi vědci například postupně zdomácněla metoda terénního výzkumu a snaha

„dát slovo“ a podívat se na zkoumané problémy i očima „zkoumaných“, tj. domorodců.

Mnohé z těchto přístupů si převzali do svých badatelských „brašen“ i výzkumníci v oblasti

orální historie.33

32 Role nových univerzit byla při budování nového přístupu v bádání o minulosti velmi důležitá. Na rozhodování, zda v šedesátých letech akademicky působit na renomovaném, leč „antikvářským duchem“ zavánějícím místem v Oxfordu, nebo zvolit prostředí univerzity vybudované na „zeleném drnu“ v Essexu, které však bylo o to více přizpůsobivější „k obrazu svému“, s větší možností interdisciplinární spolupráce v neformálním duchu, na tyto okamžiky po letech vzpomíná v životopisném interview Paul Thompson. Viz Paul Thompson Live Story Interview with Karen Worcman (Stockholm, 12. června 1996). University of Essex, Paul Thompson and Qualidata 1996, s. 15. Dostupné [on-line] na: http://www.esds.ac.uk/qualidata/online/data/edwardians/biography/PaulThompsonLifeStoryInterview1996.pdf [cit. 31. 7. 2007]. 33 Abychom však nekřivdili antropologům z řad ostatních národů, pod vlivem strukturalistických teorií Ferdinanda de Saussura se z důrazem na zachycení a výzkum autentických sdělení dotazovaných vrhli „z

31

I ve Velké Británii se podobně jako ve Spojených státech podařilo orální historii

popularizovat prostřednictvím knižních bestsellerů jako například románem z prostředí

každodenního života anglické vesnice Akenfield: Portrait of an English Village (1969), jehož

autorem byl Ronald Blythe nebo knihy Paula Thompsona The Edwardians (1975).34 Mezi

počiny zcela zvláštního významu je pak možné počítat pomyslnou „bibli“ a standardní oporu

orálních historiků celého světa, legendární knihu The Voice of the Past: Oral History z roku

1978 taktéž od Paula Thompsona, která se posléze dočkala (a zřejmě ještě dočká) několika

dotisků a dalších vydání.35

Zároveň však byla významná vysílání životních příběhů v rozhlase a v televizních

programech, což se setkalo s velkým ohlasem u diváků i posluchačů a zpětně to napomáhalo,

jak už to u neotřelých a tudíž mediálně zajímavých témat a žánrů bývá, zvýšené vlně

pozornosti k novému přístupu bádání, který se tak dostal do povědomí široké veřejnosti. O

orální historii záhy projevily zájem rovněž takové renomované instituce jako například BBC,

která od počátku sedmdesátých let začala organizovat orálně-historická školení, British

Library, která je vedle své „sbírkotvorné“ činnosti v tomto směru činná stejně zdatně, nebo

Imperial War Museum v Londýně, jež ve stejné době zřídilo oddělení pro zvukové a

audiovizuální nahrávky a začalo systematicky shromažďovat vzpomínky lidí, kteří byli ve 20.

století ovlivněni válkou. Zakladatelská fáze orální historie se jakoby uzavřela, když byly

v rychlém sledu za sebou založeny časopis Oral History (zal. 1971 a dlouhou dobu fungující

pod názvem Journal of Oral History Society) a následně i „celonárodní“, nebo spíše „celo-

ostrovní“ Oral History Society (1973), jejíž působnost se v pozdějších letech rozrostla díky

velkému množství regionálních poboček a odnoží.36 Podobně jako americká, i britská orální

historie patří v mezinárodním srovnání k těm, které takzvaně udávají tón, a to nejen díky

individuálním výsledkům takových badatelů a badatelek jako jsou (vedle výše zmiňovaných)

například Joanna Bornat, mimochodem jediná profesorka orální historie ve Spojeném

království zabývající se zachycováním vzpomínek příslušníků nejstarší generace, nebo

knihoven do terénu“ také antropologové a antropoložky američtí nebo ve Spojených státech naturalizovaní, v čele s takovými osobnostmi jako Franz Boas (narozen ve vestfálském Mindenu), Ruth Benedict, Margaret Mead nebo Jan Vansina (narozen v Antverpách), ale také antropologové naopak zdomácnělí ve Francii, jako např. Claude Lévi-Strauss (původem z Bruselu). 34 Jak vzpomíná Paul Thompson po letech, při psaní díla o nejnovějších britských sociálních dějinách se dostal do sporu se svým kolegou a původním zadavatelem tohoto titulu, už v té době význačným historikem taktéž levicového zaměření, Ericem Hobsbawmem, kterému se nelíbily právě „orálněhistorické“ pasáže této knihy. Podle Thompsona se Hobsbawm následně stal hlasitým kritikem orální historie. Viz VANĚK: O orální historii s jejími zakladateli a protagonisty, op. cit., s. 108. 35 Viz Alistair THOMSON: Dancing Through The Memory of Our Movement: Four Paradigmatic Revolutions in Oral History. Referát na 14. International Oral History Conference v Sydney 2006. 36 Webové stránky OHS dostupné [on-line] na: http://www.ohs.org.uk/ [cit. 23. 11. 2011].

32

Timothy Ashplant, zabývající se sociální a kulturní historií s důrazem na otázky paměti,

autobiografie a identity. Mezi významný teoreticko-metodologický počin mezinárodního

významu myšlenkově pocházející z „ostrovní provenience“ je pak možné jmenovat knihu

Oral History Reader britsko-australské dvojice editorů Roberta Perkse a Alistaira

Thomsona.37

II.5 Itálie – ke kořenům věcí: orální historie a mikrohistorie

Vývoj orální historie v Itálii má s britským společnou velkou inspiraci v marxismu, na

druhé straně byli místní badatelé nuceni se vyrovnávat se stínem poměrně dlouhé epochy

fašistické minulosti jejich země. Snad právě proto na sebe místní orálně-historické hnutí bere

podobu velice radikální a aktivistickou, orientovanou na nižší „bezdějinné“ vrstvy

společenské hierarchie, což s sebou nese silný sociální a polický podtext. Levicoví

intelektuálové „gramsciovského“ ražení jako Danilo Montaldi, Rocco Scolellaro, Gianni

Bosio (1923–1971) nebo Ernesto de Martino (1908–1965) se od počátku padesátých let

obracejí k mapování osudů venkova střední Itálie a snaží se zachytit i život dělníků na

průmyslovém severu.

Tradičním specifikem a částečně i nevýhodou jakýchkoliv aktivit konaných v prostředí

italského poloostrova, v čemž se orální historie nestala žádnou výjimkou, byl jejich

autonomní a často až „roztříštěný“ charakter a závislost na podpoře místních politických a

hospodářských kruhů – a také poměrně dlouhá izolovanost od univerzitního a odborného

akademického prostředí (s jeho často „černou“, fašistickou minulostí). Snad i proto kritikové

z řad tradičních historiografů přirovnávali orální historii (v odkazu na násilné akce Rudých

brigád) dokonce k „teroristickým a subverzivním“ praktikám.38 V pozdějších letech se sice

podařilo ustavit celonárodní asociaci orální historie Associazione Italiana di Storia Orale

(2006) v čele s historičkou Gabrielou Gribaudi, nicméně hybné páky na tomto poli stále

zůstaly v rukou nově vznikajících institucí, těžících z odkazu svých zakladatelů (např.

37 Viz Robert PERKS – Alistair THOMSON (eds.): The Oral History Reader. Routledge 1998 (1. vyd.), 2006 (2. vyd.). 38 Viz Alessandro PORTELLI: Italian Oral History. Roots of a Paradox, s. 11. Dostupné [on-line] na: http://www0.hku.hk/sociodep/oralhistory/4/images/art/key%20Portelli%20article%201%20_DUNAWAY_.pdf [cit. 20. 11. 2011].

33

Instituto Ernesto de Martino v Miláně a Florencii nebo Circolo Gianni Bosio v Římě apod.),

případně pak aktivity spočívaly na bedrech nemnoha jednotlivců.39

I přesto byla od sklonku šedesátých let italská orální historie, a společenské a

humanitní vědy obecně, na vzestupu, zejména díky postupné vstupu mladých levicových

„radikálů“ šedesátých let mezi etablované vědce a badatele, ale hlavně díky obrovskému

ohlasu italských výsledků bádání v zahraničí a jejich překladům do cizích jazyků. Zde je

možné jmenovat sociologa Franca Ferrarottiho (1926), který se zabýval fenoménem životních

příběhů, amerikanistu Alessandra Portelliho (1942) soustřeďujícího se mj. na výzkum

problematiky paměti a jejího významu nebo historičku Luisu Passeriniovou (1941), jež se

proslavila výzkumem tématu paměti turínských dělníků z epochy fašismu nebo paměti

revoluční generace roku 1968. Právě důraz na zkoumání otázek subjektivity, utváření

individuální a kolektivní identity, tázání se po významech „věcí minulých“ a jejich proměnách

na příkladu životních příběhů, srovnání s jinými („ne-orálními“) prameny a inkorporace této

paměti do „dějin“ v podobě „historického vědomí“, to jsou témata, kterými italští badatelé

udali směr mnoha svým kolegům z jiných zemí a významně tak v otázkách nedávné minulosti

přispěli do společné „pokladnice poznání“. Na druhou stranu, jak podotýká jeden z aktérů,

místní orálněhistorické hnutí nemá na růžích ustláno, zejména v oblasti akademické

historiografie (a potažmo i celé sféry), kde proti ní stále stojí mnoho odpůrců. Zdá se, že

prastaré úsloví „doma není nikdo prorokem“ bohužel charakterizuje italské poměry více než

výmluvně.40

Jako malou odbočku přidejme fakt, že ve stejné době se v sedmdesátých a

osmdesátých letech prosazovala i dnes proslulá italská mikrohistorie (Carlo Ginsburg,

Giovanni Levi, Carlo Poni), která sice nesdílela s orální historií zálibu v soudobých dějinách,

neboť se spíše soustřeďovala na problematiku raně novověké italské společnosti, společný

však měla zájem ve studiu života, představ a vůbec „vnitřního světa“ obyčejného člověka.41 Je

proto možné říci, že orální historie i mikrohistorie, obě ruku v ruce, představují součást

zřetelné tendence v demokratizaci bádání o minulosti bez ohledu na téma či období a

významný italský přínos pro studium dějin obecně.

39 Webové stránky asociace dostupné [on-line] na: http://www.aisoitalia.it/ [cit. 20. 11. 2011]. 40 Alessandro Portelli tento fakt dokládá mj. odmítnutím udělení docentury Luise Passerini, prací italských orálních historiků zcela mimo obor, nebo dokonce nemožností získat odpovídající zaměstnání (to v případě jednoho z průkopníků tohoto hnutí v Itálii, Cesare Bermaniho). Viz PORTELLI: Italian Oral History. Roots of a Paradox, op. cit., s. 22. 41 Viz Giovanni LEVI: On Microhistory. In: Peter BURKE (ed.), New Perspectives on Historical Writing. University Park, Pennsylvania State Press 1991, s. 93–113; Jacques REVEL: „Un vent d’Italie. L’émergence de la micro-histoire.“ Sciences humaines, hors série n°18, září–říjen 1997, s. 23–27. Viz též IGGERS, Dějepisectví ve 20. století, op. cit., s. 95–105.

34

II.6 Německo – těžké „vyrovnávání se s minulostí“

Poválečné Německo, přesněji řečeno jeho západní část tížila podobně jako Itálii jeho

totalitní – nacistická – minulost, což se projevovalo v myšlenkové kontinuitě reálií i osob

působících v akademickém prostředí. Napříč druhou polovinou 20. století, minimálně však do

poloviny šedesátých let ovládaly německou společnost ve vztahu k výzkumu nedávného dění

směsice rozporuplných pocitů oscilující mezi pocitem viny, snahou o sebeobhajobu a

případně (zdánlivě poklidným) mlčením. Na rozdíl od vzdálenějších sousedů za Alpami nebo

za kanálem La Manche však v Německu vzhledem ke geopolitickým podmínkám (alespoň do

šedesátých let) nebylo dost dobře možné opírat se v nějakém výzkumu o marxistické podněty,

neboť o marxisticko-leninský derivát této ideologie se opíral „německý stát dělníků a rolníků“

ležící na druhé frontě studené války, tj. Německá demokratická republika. Případné sympatie

k marxismu mohly v očích většinové západoněmecké společnosti hraničit s odrodilectvím

nebo dokonce s vlastizradou. Zájem o lidské osudy sice projevil ve vládních průzkumech,

prováděných pomocí dotazníků mezi vyhnanci, stejně jako ve shromažďování vzpomínek na

druhou světovou válku nově zřízeným Institutem für Zeigeschichte v Mnichově. To se však

alespoň zpočátku dělo ryze v kolejích interpretací „velkých“ politických dějin.

Příčiny daného stavu hledá hluboko v minulosti a zároveň velmi trefně komentuje

jeden ze současných největších odborníků na německou historiografii Georg G. Iggers, sám

židovský emigrant, který před hrozbou nacismu odešel v mládí z Německa do Spojených

států, kde vystudoval a posléze vyučoval historii na několika univerzitách. Podobně jako

k orální historii se historikové v Německu stavěli i k novým sociálním dějinám a moderním

trendům bádání obecně:

„Mezi vývojem v Německu a vývojem v jiných zemích […] existovaly významné

rozdíly. Zatímco ve Francii, Spojených státech, Itálii a Polsku hrály sociální vědy významnou

roli v historickém bádání již v šedesátých letech, lpěla značná řada německých historiků stále

na starších tradicích německého dějepisného myšlení, které byly překážkou badatelských

inovací. Příčiny tohoto stavu tkvěly především ve specifickém politickém vývoji Německa,

v jeho opožděné demokratizaci. K tomu je třeba přičíst skutečnost, že historie byla v Německu

ustavena profesionální disciplínou již v první polovině 19. století, tedy ještě před nástupem

35

industrializace a s ní spojených sociálních důsledků. Formy historického myšlení, které

odrážely společenskou realitu předmoderního, předindustriálního věku, zůstaly pevně

zakotveny v německých akademických institucích […] Zatímco se tedy historikové […] v

jiných zemích postupně obraceli k sociálním vědám, aby získali širší pohled na moderní,

průmyslovou a demokratickou společnost, […] bránila se německá historická profese

podobné inovaci takřka do posledního muže. […] Odpor vůči sociálním dějinám a sociálním

vědám pokračoval i v období výmarské republiky, kdy historikové, kteří nabyli odborného

vzdělání a politických postojů ještě před rokem 1914, hleděli zpět na hohenzollernskou

dynastii s nostalgií. Tento postoj zůstal německým historikům vlastní až do šedesátých let.“42

Jak zmiňuje Georg Iggers, změna skutečně nastala v šedesátých letech s nástupem

mladé radikální generace roku 1968, nepoznamenané epochou nacismu a druhou světovou

válkou, s všeobecným celospolečenským pohybem a odvozenými změnami v akademické

sféře, s budováním sítě nových univerzit a vysokých škol (např. Univerzity v Bielefeldu nebo

Essenu, FernUniversität v Hagenu atd.), při prvních otevřenějších debatách o nedávné

německé minulosti a také s příchodem zahraničních (především anglosaských a

francouzských vlivů) do německé vědy a vzdělávacího systému. V průběhu sedmdesátých a

osmdesátých let 20. století se v interdisciplinárním prostředí začala vedle dalších směrů

formovat i německá orální historie, upírající svou pozornost k takovým tématům jako

vzpomínky příslušníků dělnické třídy na pohnutá třicátá a čtyřicátá léta, paměť druhé světové

války, posléze všeobecně zpracovávané a velmi populární dějiny „všedního dne“ (něm.

Alltagsgeschichte), dějiny ekologických aktivit apod. Je třeba dodat, že ne všechny výsledky

bádání byly přijímány bez kontroverzních reakcí a mnoho témat německé minulosti zůstávalo

poněkud „stranou“ nebo bylo zcela tabuizováno (např. holocaust a s ním související

antisemitismus, podpora nacismu z řad většiny německé společnosti, působení německé

armády na východní frontě apod.). Zde se pak otvíral prostor pro badatele zahraniční, kteří

mj. často pracovali i pomocí rozhovorů a došli k pozoruhodným, byť ne vždy vřele

přijímaným výsledkům (např. američtí historikové Omer Bartov nebo Daniel Goldhagen či

jejich britský kolega Christopher Browning). V rámci kolektivních projektů zpracovávajících

výše zmiňovaná témata se vyprofilovaly některé domácí osobnosti, spojované s německou

orální historií také ve světě, jako třeba Lutz Niethammer (1939) nebo Alexander von Plato

(1942).

42 Viz IGGERS: Dějepisectví ve 20. století, op. cit., s. 64–65.

36

Právě posledně jmenovaný se ve svém pojednání proneseném v Sydney v roce 2006

zamýšlí nad minulostí a budoucností orální historie obecně, nad negativy i pozitivy, které

s sebou přinesla. Ocitujme jeho slova a dejme si je do souvislosti s děním v jeho rodné zemi.

Vyvstanou nám tak specifika německé cesty orální historie:

„[…] většina jejích příznivců pracuje s různými typy pramenů a ne pouze s těmi

orálními a nikoliv výlučně s orální historií samotnou. Většina z nich se zajímá o mezinárodní

výměny a spolupráci pouze po krátký čas. Proto může být obtížné mít za partnery kolegy,

zkušené orální historiky s personálním a institucionálním zázemím v mnoha projektech a po

mnoho let.

To byl také jeden z důvodů proč jsme se (v Německu) před dvaceti lety rozhodli

nebudovat organizaci jako takovou, ale založili jsme časopis pro biografický výzkum a orální

historii (BIOS) a snažili jsme se pro něj získat předplatitele i přispěvatele. K BIOSu se mohli

připojit badatelé z různých disciplín (historikové, sociologové, folkloristé, etnologové,

literární vědci, pedagogové), kteří využívali orální prameny, mohli zde publikovat své

výsledky, diskutovat nad metodologickými problémy, nadnést starší debaty z 19. a 20. století,

psát recenze nebo doporučit literaturu. Zdá se, že to bylo dobré rozhodnutí uplynulých zhruba

dvacet let, ovšem v současné době, kdy jsou omezovány finanční zdroje na německých

univerzitách, se to ukazuje jako rozhodnutí špatné, neboť finance na tento časopis (výrobu a

prodej) a stejně tak na orální historii a humanitní vědy byly zredukovány.“43

II.7 Francie – dědictví školy Annales

Tak jako v jiných zemích, i ve Francii museli příznivci práce s ústními prameny a

později také průkopníci orální historie čelit mnohem sevřenější a zarputilejší opozici z řad

etablovaných historiků. Kořeny rezervovaného vztahu k orální historii leží pravděpodobně

někde na konci „dlouhého“ 19. století, kdy se formovala „pozitivistická“, někdy také

nazývaná „metodická“ historie, ve francouzském prostředí reprezentovaná takovými jmény

jako např. Gabriel Monod, Ernest Lavisse, Charles-Victor Langlois nebo Charles Seignobos.44

Úzce to souviselo i s doménou, na niž se historikové v drtivé většině začali specializovat:

43 Viz VON PLATO: International Oral History, op. cit. 44 Viz Guy BOURDÉ – Hervé MARTIN: Les écoles historiques. Paris, Seuil 1997, s. 181–212.

37

jednalo se o klasické politické dějiny, dějiny válečných konfliktů, diplomatickou historii apod.

Jak říká britský historik Peter Burke, tento trend mj. „učinil z historiků, kteří se zabývali

sociálními a kulturními dějinami, pouhé diletanty“.45

Na prahu začínajícího 20. století se tradiční humanitní obory včetně historie ocitly pod

značným tlakem oborů nově se konstituujících, které se dílem vydělovaly „z područí“ starších

disciplín, dílem se zcela nově rodily ve víru modernizace – především se jednalo o sociologii,

ekonomii, politické vědy, státovědu a záhy také třeba o archeologii, antropologii nebo

etnologii. Noví rivalové rekrutující se především z řad sociologů, reprezentovaných Émilem

Durkheimem a jeho žáky (M. Maus, F. Simiand), kritizovali zaměření historiků na „povrchní

fakta“ a nikoliv na obecné trendy a „zákony“ a došli ve své skepsi tak daleko, že dokonce

zpochybňovali objektivitu historie a její vědecký status.

Jako přirozená reakce ze strany historiků se nabízelo vymezení se vůči ostatním za

cenu dílčích tematických i metodických ústupků a také pomocí poměrně značné uzavřenosti a

tuhé centralizace akademického a univerzitního života, včetně uzavření se interdisciplinárním

kontaktům a inspiracím. Na oltář uchování vědeckého renomé historie byla taktéž obětována i

práce s ústními prameny a témata s nimi související byla dána k dispozici odborníkům z věd

příbuzných (např. z již zmiňované etnologie nebo antropologie) nebo zasvěceným laikům.

Po skončení druhé světové války začala v tamní historiografii udávat tón neformální

několikagenerační uskupení historiků soustředěných kolem časopisu Annales d´historie

économique et sociale založeného již roku 1929 dvěma vůdčími osobnostmi první generace

tohoto hnutí Lucienem Febvrem (1878–1956) a Marcem Blochem (1886–1944). Jak již

napovídá prvotní název časopisu, hnutí nazývané některými teoretiky jako „historiografická

revoluce“ (P. Burke) si vzalo za cíl upřít pozornost k problematice, která byla podle jejich

názoru doposud historiky nedostatečně reflektována, ne-li zcela opomíjena – k hospodářským

a sociálním dějinám, k dějinám struktur, dlouhého trvání, mentalit apod.

Za éry „vlády“ jejich nekorunového nástupce a pokračovatele, Fernanda Braudela

(1902–1985), jehož jméno se stalo synonymem druhé generace, začal trend představovaný

historiky Annales skutečně udávat tón francouzské historii a byl též výrazněji vnímán (a záhy

i napodobován) v zahraničí.46 Dnes je zřejmé, že bez Braudelova diplomatického a

organizačního talentu by asi Annales nikdy nedosáhly takového věhlasu a proslulosti.

45 Viz Peter BURKE: Francouzská revoluce v dějepisectví. Škola Annales (1929–1989). Praha, NLN 2004, s. 11. 46 Snad jen na okraj k pověstnému americko-francouzskému soupeření a rivalitě: málo zdůrazňovanou, o to však významnější skutečností se může jevit fakt, že Braudel díky známosti a badatelské spřízněnosti s americkým profesorem Frederickem C. Lanem měl úzký kontakt na Rockefellerovu nadaci. Viz Kelly A. MULRONEY: „Discovering Fernand Braudel’s Historical Context.“ History and Theory, vol. 37, č. 2, květen 1998, s. 265.

38

Americká historička Lynn Huntová v této souvislosti cituje slova svého kolegy Samuela

Kinsera: „Kdyby se udělovala Nobelova cena za historii, zcela jistě by jí měl být oceněn

Fernand Braudel.“47

Největší tematické obliby mezi badateli dosáhlo jednoznačně období raného novověku

následované středověkem, antikou a novodobými dějinami, ve francouzském případě však

začínajícími rokem 1789. Naopak stranou, snad v reakci na předešlou metodickou školu, stál

zájem o nejnovější období, jež bylo „příliš žhavé“, „načichlé“ politikou a které navíc většina

badatelů zažila na vlastní kůži. Na toto období později zavzpomínal francouzský historik

Pierre Nora:

„Promítalo se to do jakési „quasi-prohibice“ na nejnovější dějiny provozované ve

vzdělávacích institucích, především pak na Sorbonně a na École des Hautes Etudes , a proto

se soudobá historie uchýlila pod křídla paralelních institucí jako např. École libre a později

Institut d´études politiques, který sehrával úlohu spojovacího článku mezi soudobou historií a

politologií. Nicméně jedna z prvních kvalifikačních prací na Sorbonně zabývající se obdobím

po první světové válce pocházela, jestli se nemýlím, z roku 1963 a jednalo se o Počátky

francouzské komunistické strany od Annie Kriegelové … Jak si ještě dobře pamatujeme,

Annales a zejména pak Braudel, po dlouhou projevovali svou zášť vůči současnosti …“48

I přes svou nespornou progresivitu se příslušníci první a především druhé generace

Annales ukázali jako podivuhodní udržovatelé kontinuity s pozitivistickou školou, a to ve

vztahu k ústním pramenům a kvalitativnímu výzkumu obecně. Ty byly stále považovány za

historiků nehodné a měly být přenechány jiným: např. antropologům v koloniích, etnologům a

lingvistům na venkově nebo novinářům a literátům při psaní biografií. Proto si také oficiální

francouzská historie za odmítavý přístup k ústním svědectvím vysloužila od zakladatele

francouzské kvalitativní sociologie Daniela Bertauxe nelichotivé označení „zaostávající“ a

„zpožděná“, což bylo záhy přejato i do jejího všeobecného chápání ve světě i v některých

kruzích v samotné Francii.49

47 Viz Lynn HUNT: „French History in the last Twenty Years. The Rise and Fall of the Annales Paradigma.“ Journal of Contemporary History, vol. 21, č. 2, Twentieth Anniversary Issue, duben 1986, s. 210–211. 48 Viz Pierre NORA: „De l’histoire contemporaine au présent historique. In: Écrire l’histoire du temps présent. En hommage à François Bédarida.“ Actes de la journée ď’études de l’IHTP Paris, CNRS: 14 mai 1992. Paris, CNRS Éditions, 1993, s. 43–44. 49 Ovšem např. historik Michel Trebitsch považuje Bertauxovo tvrzení za poněkud přehnané. Viz Michel TREBITSCH: Du myth à l’historiographie. In: Danièle Voldman (ed.), La Bouche de la vérité? La recherche historique et les sources orales, Les Cahiers de l’IHTP, n° 31 (1992), s. 19–20. Dostupné [on-line] na: http://www.ihtp.cnrs.fr/publications/bouche_verite/mythe_MT.html [cit. 20. 8. 2006].

39

Změny se začaly projevovat až od konce šedesátých let s nástupem tzv. 3. generace

Annales představované takovými jmény jako Jacques Le Goff, Emmanuel Le Roy Ladurie,

André Burguière, Jacques Revel, Georges Duby, François Furet, Marc Ferro, Michèle Perrot

nebo Mona Ozouf. Pozvolný odklon od „totálních dějin“ a dějin „makrostruktur“ se

uskutečňoval nejen díky omlazování „vědeckých kádrů“, ale i díky vlivu osobností ze

sousedních disciplín (filozofů Michela Foucaulta, Jacquese Derridy, Paula Ricoeura nebo

Jeana-Françoise Lyotarda, sémiotika Rolanda Barthese, sociologa Pierra Bourdieua nebo

psychologa Jacquese Lacana) nebo i historiků-amatérů (např. Philippa Arièse). Metodické a

tematické inovace, jež se odehrávaly na pozadí celospolečenských změn (nepokoje roku 1968,

reformy v sektoru terciárního vzdělávání, decentralizace univerzitního systému, posílení role

regionálních vysokých škol a výzkumných center) by byly jen těžko uskutečnitelné bez

ochoty k interdisciplinární spolupráci a také bez touhy po inspiraci a reflexi zahraničních

trendů přicházejících ze světa (především z anglosaského), který zase pozorně vnímal dění ve

Francii. I přes utváření širokého okruhu „věd o člověku“ (francouzsky sciences humaines)

nakloněných interdisciplinárnímu respektu a spolupráci však stále působila silná historická

tradice. Jak k tomuto trendu uvádí jedna z českých historiček: „Přestože se situace od

sedmdesátých let 20. století, kdy hlavní představitelé školy Annales získali rozhodující pozice

ve francouzské historiografii, značně změnila, některé neduhy plynoucí z tohoto vědeckého

„monopolu“ přetrvávají dodnes.“50

Ve Francii se na sklonku šedesátých let rozhořely debaty o povaze nedávné minulosti,

což souviselo nejenom s celospolečenskými změnami, ale také s postupnou změnou

paradigmatu historie jako vědy – mj. se začalo formovat moderní pojetí zpracování

soudobých dějin. V jejich důsledku vznikl v roce 1978 pod hlavičkou Centre national de la

recherche scientifique (CNRS) specializovaný Institut d´histoire du temps présent (IHTP).

Kromě debat o zlomech a meznících soudobých dějin (1914, 1939, 1940, 1945, 1958, 1969)

se na pořad dne dostaly i úvahy o metodologii a pramenech ke zpracovávání z pohledu

konzervativní historie tohoto stále „žhavého“ období. A právě s definicí soudobých dějin jako

„éry svědků“ (termín Annette Wieviorky) je postupně rehabilitován individuální lidský příběh

podaný ve formě bezprostředního vyprávění. Subjektivita, nedostatek časového „odstupu“,

přemíra či naopak nedostatek relevantních „tradičních“ pramenů začínají být vnímány jako

přirozené vlastnosti nejmladší etapy lidské minulosti a nikoliv jako nepřekonatelné úskalí

znemožňující odborný výzkum.

50 Viz Doubravka OLŠÁKOVÁ: Tíživé dědictví školy Annales aneb Francouzská „oral history“ ve službách státního aparátu. Soudobé dějiny 11, 2004, č. 3, s. 177–178.

40

Kromě tradičních bází akademického a vědeckého světa začali školení historikové

tvořit svá díla s podporou (nebo dokonce v institucionálním rámci) komisí a center, jež

vznikla při jednotlivých státních, polostátních či soukromých institucích, podnicích a

ministerstvech. Díky personálnímu i materiálnímu přispění mocných „patronů“ se mohly

úspěšně rozběhnout rozsáhlé projekty mapující široce založená témata jako dějiny sociálního

pojištění a sociálního zabezpečí ve Francii obecně, dějiny jednotlivých složek armády, policie,

námořnictva a četnictva, dějiny novodobé urbanizace nebo dějiny „elektřiny“ a elektrifikace.

Důležitým posunem bylo zpracovávání těchto výstupů nejen na základě standardně užívaných

písemných pramenů, ale také pořizováním interview s aktéry zkoumaných procesů. Ke slovu

se tak dostali jak významní politikové, generálové, bankéři nebo top manažeři, tak lidé

z nižších pater pomyslné společenské pyramidy – nižší důstojníci, úředníci, technikové,

dělníci, vojáci nebo jen „prostí lidé“. Právě kontakt s těmito mnohdy diametrálně odlišnými

typy narátorů vedl již zmiňovanou Danièle Voldman k úvahám o „velkých“ a „malých“

svědcích, kteří tváří v tvář tazatelově mikrofonu viditelně (a slyšitelně) rozdílným způsobem

sdělují své životní příběhy a zkušenosti.51

Jak dílem podotkl belgický historik „ve francouzských službách“ Pieter Lagrou,

francouzská orální historie postrádá jeden z opěrných sloupů, o něž se opírají tradice v jiných

zemích, tj. o militantní radikálně levicový proud.52 Ten se snaží pomocí hlasů „zdola“ vytvořit

„opravdovou historii“ pro dosud opomíjený „lid“, „anti-historii“ stavěnou do protikladu

k oficiálním dějinám sepisovaných vládnoucími elitami. Zdá se jako by v „kolébce revolucí“

měli tvůrcové alternativních diskurzů přes všechny své výhrady k práci historiků k

„dějinotvorbě“ a roli dějin v „každodenním životě národa“ natolik velký respekt, že se

potenciální nespokojence podařilo buď začlenit do oficiálního proudu, umlčet anebo alespoň

vytlačit mimo vlastní obor, k vědám sousedním (např. sociologie, etnologie, antropologie,

lingvistika) nebo do náručí žurnalistů či poučených laiků.53 Na tyto dlouhodobé aktivity

v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století úspěšně navázala řada historiků a historiček

zásadními projekty. Z realizátorů těchto projektů jmenujme například francouzského „Paula

51 Pokud bychom měli parafrázovat slova Danièle Voldman, „velcí“ svědkové se při rozhovorech snaží naplnit předpokládanou „dějinnou roli“ – podle toho se jejich vyprávění odvíjí. V rámci tohoto diskurzu bývá jejich projev do značné míry již zformulovaný, uzavřený a částečně stylizovaný. „Malí“ svědkové reagují na otázku, zda by mohli vyprávět svůj příběh slovy: „Ale proč zrovna já? Vždyť já jsem jen obyčejný člověk a v dějinách nic neznamenám.“ Pokud se je podaří tazateli nakonec přesvědčit, aby přece jen zkusili s jeho pomocí vzpomínat, jejich vyprávění je možná plné rozporů, váhání a nejednoznačností, o to více je však spontánním a snad i upřímným. Viz VOLDMAN: Définitions et usages, op. cit., s. 38–40. 52 Viz Pieter LAGROU: „De l’actualité de l’histoire du temps présent.“ Bulletin de l’Institut d’histoire du temps présent, n° 75, červen 2000, s. 11. 53 O aktivitách „nehistoriků“ na poli orální historie viz TREBITSCH: Du myth à l’historiographie, op. cit., s. 15–16 a 24–28.

41

Thompsona“ Philippa Joutarda (1935), autora zásadní práce Ce voix qui nous viennent du

passé (1983), dále pak Jeana-Clauda Bouviera, Jacquese Ozoufa, Michela Pollaka, Guy

Thuilliera, Danièle Hanet, Danièle Voldman nebo Florence Descampsovou, autorku četných

publikací sloužících jako metodologické opory francouzské orální historie posledních let.54

Orální historie byla i s kořeny a spolu s dalšími interdisciplinárními přístupy do značné míry

„pohlcena“ již zmiňovanými „vědami o člověku“. Ze stále poněkud paternalistického přístupu

k ní vznikly nejen úvahy o oddělených „archives orales“ a „sources orales“ (viz předešlá

kapitola), ale svědčí o tom také to, že byla a stále spíše je při psaní historických prací brána

jako „doplňková“ metoda k archivnímu výzkumu.

Přesto se však zdá, že orální historie spolu s kvalitativními přístupy v druhém

desetiletí nového tisíciletí začíná v zemi Hexagonu „nabírat na síle a dechu“, byť zůstává

poněkud zachován trend přenechávající tyto přístupy (a témata) Joutardovým následovníkům.

Jedná se „historizující“ etnology a sociální antropology jako jsou např. Anne-Marie

Brisebarre, Audrey Pegáz nebo Guillame Lebaudy, zabývající se kupříkladu dějinami

francouzského venkova, pastevectví a s nimi spojených tradic, kteří se navíc zapojují i do

mezinárodní spolupráce a komunity orálních historiků, v níž má díky nim Francie alespoň

symbolické zastoupení.

II.8 Kanada – o velkém paradoxu

Jak je dobře známo, Kanada mohla těžit podobně jako Spojené státy z pověsti země

vstřícně naladěné vůči zahraničním migrantům, leč s větším důrazem na zachování vlastní

identity a specifik příchozích etnik. Zároveň se však mohla opřít i o vřelé a kontinuální vztahy

s bývalou mateřskou zemí, Velkou Británií, z jejíchž tradic při budování výzkumně-

vzdělávacího a vůbec kulturního potenciálu bývalá kolonie také vycházela. Pokud sledujeme

vývoj kanadské orální historie v průběhu posledních pěti až šesti desetiletí, ten se zdá na

jednu stranu velice bohatý a podnětný, na druhou stranu poněkud paradoxní a zároveň poučný

pro případné následovatele.55

54 Viz Florence DESCAMPS: L’Historie, l’archiviste et le magnétophone: De la constitution de la source orale à son exploitation. Paris, CHEFF 2001, 2005; Les sources orales et l’histoire. Récits de vie, entretiens, témoignages oraux. Paris, Bréal, 2006. 55 Viz Alexander FREUND: Oral History in Canada: A Paradox. In: Klaus-Dieter ERTLER – Hartmut LUTZ (eds.): Canada in Grainau. A Multidisciplinary Survey of Canadian Studies after 30 Years. Frankfurt am Main, Peter Lang 2009, s. 305–306.

42

Stopy orálněhistorických aktivit zde můžeme nalézt již v meziválečném období

(pokud pomineme etnologické a etnografické aktivity některých badatelů, jako byl např.

Marius Barbeau nahrávající indiánské písně a legendy na přelomu 19. a 20. století), avšak

hlavní aktivity jsou spojeny až s rušnými šedesátými lety. Podobně jako v dalších zemích zde

orální historie sloužila mnoha účelům, zejména se však jednalo o „demokratizaci dějin“ a

zmapování života dosud „bezdějinných“ a upozaděných menšin, kterého se před

akademickými historiky (ovlivněnými podle jazykové příslušnosti buď britskou sociální

historií nebo prací francouzských folkloristů a kvalitativních sociologů) ujali především

místní novináři a dokumentaristé (např. z celostátní Canadian Broadcasting Corporation –

CBC nebo z National Film Board – NFB), ale hlavně archiváři inspirovaní prací amerických

kolegů z kolumbijského Oral History Research Office. Právě rozdílnost zájmů a přístupů tři

skupin v kombinaci se specifickým bilingvním kontextem života kanadské společnosti stály

za všemi vzestupy a pády kanadské orální historie.56 Jak se zmiňují samotní doboví aktéři, ve

své době velkým impulzem v bádání o minulosti pak byly oslavy sta let výročí vyhlášení

nezávislosti v roce 1967, které odstartovaly řadu vládou štědře podporovaných „sběrů“ a

výzkumů následujících dvou desetiletí.57

Pokud bychom měli jedním slovem charakterizovat kanadské orálněhistorické

projekty, pak by se daly shrnout pod pojem: rozmanitost. Kanadský „Studs Terkel“ Barry

Broadfoot pořizoval a posléze vysílal pořady zachycující zkušenost lidí s velkou

hospodářskou krizí třicátých let, s druhou světovou válku, s migracemi nebo s diskriminací,

bohužel své nahrávky neuchovával natolik svědomitě. Gil Levine patřil v sedmdesátých

letech mezi průkopníky nahrávání rozhovorů mezi odboráři. Podobně zaměřené projekty

začaly mapovat život horníků z Vancouveru nebo ocelářů z Cape Bretonu pomocí rozhovorů,

zachycených též ve filmových dokumentech NFB. Stranou pozornosti historiků a historiček

sociálních a genderových dějin (jako např. Eliane Leslau Silverman nebo Sara Diamond),

etnologů a folkloristů pracujících s orální historií, nezůstaly ani „neviditelné“ skupiny jako

byly ženy, imigranti, Kanaďané afrického původu nebo obyvatelé prérií včetně domorodého

indiánského obyvatelstva. Právě etnologický a etnografický výzkum dostal nový rozměr po

výroku kanadského Nejvyššího soudu z roku 1997 potvrzujícího nároky původních obyvatel,

pokud budou u soudů podloženy zmapovanou ústní tradicí. To záhy rozpoutalo obrovskou

56 Viz Ronald LABELLE: „Rexlections on Thirty Years of Oral History in Canada.“ Oral History FORUM d’histoire orale, vol. 25, 2005, s. 7–8. 57 Viz James H. MORRISON: Three decades on: reminiscence and reflections about the Canadian Oral History Association. Referát na 14. International Oral History Conference v Sydney 2006.

43

poptávku po badatelích znalých kvalitativních metod výzkumu (včetně jejich angažování

soukromými společnostmi).

Nemalé množství těchto projektů bylo realizováno v početných výzkumných týmech,

které byly schopné zrealizovat a posléze i předat k uchování stovky rozhovorů. Mezi

potenciální tazatele a výzkumníky se zařadily i instituce s celonárodní působností, jako např.

ministerstvo zahraničí, Muzeum člověka, Muzeum války nebo Národní galerie, která si mohla

ve své době dovolit pořizovat záznamy nejen ve zvukové, ale i obrazové podobě. V průsečíku

zájmu lingvistiky, folkloristiky a orální historie se ocitly místní dialekty, což záhy rozpoutalo

lingvistické debaty o jazyku jako symbolické formě zprostředkovávající lidskou zkušenost

napříč dějinami. Stranou nezůstávali ani kanadští archiváři, kteří kromě vedení časopisu a

asociace významně přispívali k rozšiřování sbírek svých domovských institucí, ale mezi jejich

nejvýznamnější počiny patří rozsáhlý průvodce (1993) po zhruba osmnácti stech

orálněhistorických sbírkách uložených na území Kanady. Na rozdíl od univerzitního

vzdělávání si orální historie vydobyla významnou pozici ve vzdělávání na nižších stupních

školského systému, především na středních a základních školách v podobě precizně

zpracovaných metodik, edukačních materiálů a řady hodnotných studentských prací.

Do „institucionalizační“ fáze vstoupili kanadští orální historikové v raných

sedmdesátých letech, kdy byla z iniciativy Archivní sekce Kanadské historické asociace

vytvořena v roce 1974 orálněhistorická asociace (Canadian Aural/Oral History Association –

COHA či CANOHA) za účelem „podpory utváření a uchování zvukových nahrávek, které

dokumentují kanadské dějiny a kulturu“.58 O dva roky později byl založen (celo)kanadský

orálněhistorický Journal of Canadian Oral History Association, který byl v roce 1995

přejmenován na Oral History FORUM d´histoire orale, více vycházející z požadavků

bilingvního odborného periodika, jenž je od roku 2007 vydáván v elektronické verzi.59 Na

post šéfredaktorů zasedly takové osobnosti, jako např. otcové-zakladatelé a matky-

zakladatelky kanadské orální historie: archiváři Leo la Clare a Richard Lochead, etnolog a

antropolog James Morrison, historik a folklorista Ronald Labelle nebo historička Patricia

Skidmore. Jak podotýkají zasvěcení autoři, ačkoliv mezi členy byli zastoupeni vedle

archivářů, historiků a žurnalistů také folkloristé či muzejní kurátoři, kanadská asociace se

nikdy nestala natolik mocnou a hybnou silou jako podobné instituce v USA či Austrálii, i

58 Později bylo z názvu vypuštěno slovo „aural“ odkazující na „ušní poslech“ mluveného slova. Viz FREUND: Oral History in Canada: A Paradox, s. 308–309. Webové stránky této asociace dostupné [on-line] na: http://www.canoha.ca/ [cit. 21. 10. 2011]. 59 Dostupné [on-line] na: http://www.oralhistoryforum.ca/index.php/ohf/index [cit. 20. 10. 2011].

44

když se dařilo po celá sedmdesátá a osmdesátá léta pořádat řadu podnětných celonárodních

konferencí, seminářů a workshopů.60

Naopak devadesátá léta znamenala pro místní orální historii léta stagnace a rapidního

útlumu, přičemž bez obětavého nasazení jednotlivců by nebylo možné vybudované platformy

nadále zachovat.61 Mezi důvody toho „útěku od (orálněhistorických) praporů“ jsou

zmiňovány jednak vlivy dlouhodobého omezování vládních výdajů na orálněhistorický

výzkum (shledaný jako ne dosti „akademický“), započaté na konci sedmdesátých let, které se

ovšem naplno projevily právě v kritických chvílích, dále pak rozkol uvnitř komunity orálních

historiků, z nichž stále méně bylo přesvědčeno o smyslu a důležitosti orální historie, malá

schopnost této komunity jako celku dát svým projektům celonárodní a mezinárodní přesah a

získat si vlivné přímluvce na klíčových pozicích ve společnosti (politikové, mecenáši, přední

osobnosti akademické sféry…), ale naklonit si i mnohé kolegy v oboru (např. na

univerzitách), kteří zůstávali vůči orální historii skeptičtí či dokonce nepřátelští.62

Regionálním specifikem známým z řady dalších „mnohonárodnostních“ států pak zůstává

ochabující míra spolupráce a „nekomunikace“ mezi frankofonními a anglofonními

protagonisty.63 V neposlední řadě pak intenzitě vzájemné komunikace uvnitř „orálnické“

komunity nenahrávaly ani geografické poměry – vždyť v rozlehlé zemi spojující na západo-

východní ose Vancouver–St. Johns řadu rozličných regionů a „ostrůvků“ civilizace si

uprostřed „zlých časů“ orální historikové často mohli připadat velmi osamělí, neboť bylo

nutné se vyrovnávat nejen se zmiňovanými hmotnými strastmi, personálními problémy a

profesními ústrky, ale i s tisícikilometrovými vzdálenostmi zpomalujícími jakoukoliv vnější

aktivitu. I proto situace dospěla tak daleko, že v roce 1989 byl na konferenci v Calgary

dokonce podán návrh některých členů na rozpuštění CANOHA (COHA). Dalším mnohem

praktičtějším, o to však dlouhodobějším rysem pak byla ztráta „ducha sboru“ a identity

„orálních historiků“ v řadách mnoha badatelů, kteří na kanadském území nahrávali,

uchovávali a interpretovali rozhovory v nejrůznějších podobách.

Pozitivní obrat nastal na počátku tohoto století, kdy byly oživeny aktivity místní

asociace v podobě pravidelných celonárodních konferenčních setkání nebo v posílení míry

„otevírání se světu“ (např. ve formě přechodu časopisu FORUM do elektronické podoby,

případně zvýšenou mírou účasti kanadských badatelů na mezinárodních orálněhistorických

60 Viz FREUND: Oral History in Canada: A Paradox, op. cit., s. 309. 61 Viz Wilma Mac DONALD: „Some Reminiscence of COHA.“ Oral History FORUM d’histoire orale, vol. 25, 2005, s. 15. 62 Viz FREUND: Oral History in Canada: A Paradox, op. cit., s. 310–311. 63 Viz LABELLE: Rexlections on Thirty Years of Oral History in Canada, op. cit., s. 10–11.

45

fórech). Mezi dalšími významnými rysy je možné jmenovat také postupné etablování orální

historie v akademických kruzích a posílení míry univerzitní a také interdisciplinární

spolupráce ve prospěch oboru, především mezi orálněhistorickými centry „anglofonní“

univerzity ve Winnipegu (reprezentované Nolanem Reillym a Alexanderem Freundem) a

„frankofonní“ Université de Concordia z Montrealu (včele se Stephenem Highem a Elenou

Razglovou). Právě tyto dvě instituce patří mezi současné opory „znovuoživení“ kanadské

orální historie, jdoucí se svými vzestupy a pády po pomyslné sinusoidě. Ta může posloužit

jako varovný příklad pro další orálněhistorická hnutí všude po světě.

II.9 Finsko – orální historie v zemi lesů a tisíce jezer

Skandinávie patří mezi oblasti, které se pod určitým úhlem pohledu můžou jevit jako

regiony nacházející se poněkud „na periferii dění“ evropského, ale i světového dění. To je

tvrzení pravdivé pouze dílem. Zejména první polovina 20. století patřila mezi období velmi

hektická, plná klíčových rozhodnutí, střetů a bolestných zkušeností spojených s válečnými

konflikty: občanská válka ve Finsku a Pobaltí způsobená vlivem ruské revoluce v letech

1917–1920, dále pak události druhé světové války, okupace Dánska a Norska německými

vojsky, švédská „neutralita“ a finská „pokračovací“ válka se Sovětským svazem v letech

1939–1945. Z českého pohledu se jako podnětné jeví srovnání Finska a českých zemí, jakožto

území obývaných národy znovuzrozenými v průběhu 19. století, nacházejícími se na

„geopolitickém“ zlomu zájmů dvou sousedních mocností (Švédska a Ruska, potažmo

Sovětského svazu v prvním případě; německy mluvících velmocí Německa a Rakousko-

Uherska a taktéž Ruska a Sovětského svazu v případě druhém), které se po druhé světové

válce ocitly na pomyslné „dějinné křižovatce“ s odlišným směřováním v následujících

desetiletích.64 Na druhou stranu je patrné, že právě z těchto dějinných peripetií a zkušeností

dokázali místní země a jejich obyvatelé učinit přednost v podobě autonomie a hledání

vlastních „cest na výsluní.“ Dlouhá poválečná demokratická parlamentní tradice, vyspělé

sociální zákonodárství, svoboda slova a projevu nebo také velmi pozitivní vztah ke vzdělání a

zachovávání kulturního dědictví (a to toho se odvíjejí např. plošně vysoká znalost cizích

64 Velice podnětné komparativní pojednání o tomto problému svého času představil historik Vít Smetana na stránkách jednoho z čísel časopisu Soudobé dějiny věnované problematice „virtuálních dějin“. Viz Vít SMETANA: „Pod křídla Sovětů. Mohlo se Československo vyhnout ,sklouznutí‘ za železnou oponu?“ Soudobé dějiny 15, 2008, č. 2, s. 274–302.

46

jazyků), to jsou příklady místních výdobytků, které nejenže snesou celosvětové srovnání, ale

také stále častěji se vyzývá k jejich následování.

Tyto rysy se významně projevily i při etablování orální historie v místním prostředí.

Za příkladovou studii vylíčení vývoje jsme nakonec pro účel tohoto textu vybrali finskou

orální historii, kterou zpracoval český kolega Tomáš Bouška během svého terénního výzkumu

v letech 2008 a 2010, a jenž za tímto účelem pořídil i tematické rozhovory s finskými

protagonisty a protagonistkami.65

Počátky zaznamenávání ústních svědectví jsou spojené s velmi tradičním a

„zakořeněným“ oborem – etnografií, folkloristikou a studiem lidové architektury. Skandinávie

od přelomu 19. a 20. století patří mezi „bašty“ těchto oborů (včetně vynálezu a udržování

proslulých skanzenů), a proto bylo terénními badateli (např. v rámci Finské literární

společnosti) ve dvacátých a třicátých letech zachováváno „ústní dědictví“ v podobě písní,

hudby, lidové slovesnosti, ale také dotazníků, vzpomínek, pamětí nebo korespondence

(podobně jako v dobách českého „národního obrození“), které bylo posléze uchováváno ve

finských archivech (např. ve Folklorním archivu Finské literární společnosti, Lidovém nebo

Dělnickém archivu apod.)

Podobně jako v jiných zemích, i zde zanechala mnohokrát skloňovaná šedesátá léta

své stopy v podobě snahy o demokratizaci finských dějin, okrývání tabuizovaných témat a

vyvažování oficiální („bílé“ či „pro-mannerheimovské“) interpretace minulého dění. I proto

byly zachycovány např. „paměti rudých“ z období občanské války, nahrávány rozhovory

válečných a politických vězňů z let 1919–1944, ale záhy začala být reflektována i minulá

zkušenost „bezdějinných“ vrstev, dělníků, žen, příslušníků tradičních profesí (např. lesníků)

nebo obecně lidí z venkova.66 Pro další vývoj byl důležitý projekt z let 1979–1986 vedený

historikem Jormou Kalelou, který se (podobně jako v kanadském případě) snažil nabádat

dělníky z papírenských závodů, aby, za supervize historiků a po zaškolení, zachytili minulost

svých podniků.67 Jak uvádí samotný autor projektu v rozhovoru s Tomášem Bouškou,

důležitou roli v jeho zpočátku intuitivně vedeném projektu sehrávala dánská, norská a švédská

inspirace s „odborově“ podporovanou orální historií, doplněná o studium děl zmiňovaných

65 Viz Tomáš BOUŠKA: „Finská orální historie.“ Člověk. Časopis pro humanitní a společenské vědy. Dostupné [on-line] na: http://clovek.ff.cuni.cz/view.php?cisloclanku=2010122901 [cit. 22. 10. 2011]. 66 Tyto sbírky byly posléze využity a reinterpretovány v devadesátých letech mladšími badatelkami a badateli, např.: Ulla-Maija Peltonen (disertace Paměti občanské války, 1996) nebo Jyrki Pöysä (disertace Zrození dřevorubce, 1997). Viz Outi FINGERROOS – Simo LAAKKONEN – Kirsti SALMI-NIKLANDER: Review. Finnish Oral History Network. ELORE 13, 2006, č. 1. Dostupné [on-line] na: http://www.elore.fi/arkisto/1_06/fls1_06.pdf [cit. 22. 10. 2011]. 67 Viz FINGERROOS – LAAKKONEN – SALMI-NIKLANDER: Review. Finnish Oral History Network, op. cit.

47

britských historiků Paula Thompsona a Raphaela Samuela.68 Výsledky vzbudily velký ohlas a

byly mimo jiné součástí rozsáhlých diskusí probíhajících posléze mezi etnology, folkloristy,

antropology, sociology a také historiky napříč osmdesátými lety o utváření lidských příběhů,

způsobech jejich podání, interpretaci a vůbec „zastoupení“ v dějinách. Místo si zde našly i

debaty o orální historii samotné, o čemž svědčí uspořádání prvního semináře věnovanému této

metodě v roce 1984 pod záštitou Folklorního archivu Finské literární společnosti.69

K osmdesátým letům se váže vznik dalšího velmi podnětného kontinuálního projektu,

jehož původní idea pochází od orálněhistorické činnosti historické komise amerického

Kongresu vedeného Donaldem Ritchiem. Inspiraci do praxe v zemi tisíce jezer dokázal

převést tým vedený historičkou Marjattou Hietala (a později i koordinátorkou Kristinou

Graee), které začaly velice precizně zachycovat a uchovávat životní příběhy „vysloužilých“

poslanců a poslankyň finského parlamentu (Enduskusty), a to jak z meziválečného období, tak

i epochy poválečné.70 Rozhovorům vždy předcházela a předchází rozsáhlá příprava tazatelů (s

vytvořením dlouhého seznamu okruhů otázek), kteří se spíše rekrutují z řad akademických

pracovníků než studentů. Výsledné příběhy finských politických elit jsou samotnými

protagonisty autorizovány a uloženy v Archivu paměti Parlamentní knihovny v Helsinkách.

Orální historie definitivně pronikla na finské univerzity v druhé polovině devadesátých

let minulého století a stala se v oborech jako je folkloristika, etnologie nebo historie běžnou

součástí metod kvalitativního výzkumu.71 Za finskou zvláštnost je možné považovat fakt, že

orální historie se zde nerozvinula do samostatného oboru, ale naopak zůstala (podobně jako

např. ve Francii) jednou z metod poznání zkoumaných problémů.72 V případě mnoha projektů

k tomu přispíval důraz finských výzkumníků na komparativní studium psaných i orálních

vzpomínkových zdrojů.

Institucionální platformou finských orálních historiků se stala síť Finnish Oral History

Network (FOHN) založená v roce 2005, sdružující badatele z finského i zahraničního

akademického i mimoakademického prostředí s cílem vytvoření tvůrčích podmínek pro 68 Viz BOUŠKA: Finská orální historie, op. cit. 69 Viz FINGERROOS – LAAKKONEN – SALMI-NIKLANDER: Review. Finnish Oral History Network, op. cit. 70 Podle vlastních vzpomínek prof. Hietaly měl na ni velký vliv kolega z americké univerzity v Severní Karolíně William Chaif a též vyslechnutí přednášky na mezinárodním historickém kongresu v Bukurešti (1980), kde na téma orální tradice vystoupil dnes legendární belgický etnolog a antropolog Jan Vansina. Viz BOUŠKA: Finská orální historie, op. cit. 71 I ve Finsku se můžeme setkat se skeptickými hlasy vůči orální historii. Viz rozhovor Tomáše Boušky se spisovatelem a velkým popularizátorem práce s ústní tradicí Timem Malmim. Viz BOUŠKA: Finská orální historie. 72 O tomto svědčí i využívaná terminologie, která ve finském případě vyvinula dva vlastní ekvivalenty blížící se k termínu oral history: suulinen historia (ústně sdělované dějiny), muistitietotutkimus (výzkum vzpomínaných informací). Viz BOUŠKA: Finská orální historie, op. cit.

48

rozvíjení výzkumů a vzájemné spolupráce. Opět zde můžeme vysledovat zahraniční vlivy,

neboť její založení předcházely v roce 2002 semináře o orální historii za účasti italského

klasika oboru Alesandra Portelliho a poté účast finské delegace a následné diskuse na

mezinárodní orálněhistorické konferenci v Římě v roce 2004. Finové se záhy velmi aktivně

zapojili i do mezinárodního orálněhistorického hnutí, především v oblasti Pobaltí, kde začali

intenzivně spolupracovat s norskými, švédskými, dánskými, estonskými, lotyšskými a také

ruskými kolegy (v rámci Nordic-Baltic Network).73 Publikační platformou pro šíření

orálněhistorických výstupů a pojednání se pak ve finském prostředí stal časopis ELORE,

vydávaný Finskou folklorní společností ve finštině, švédštině a příležitostně též v angličtině.74

Kapitolu o Finsku můžeme uzavřít tvrzením, že v podobě metody poznání nedávné minulosti

zde orální historie nalezla velmi přívětivé „klima“ pro rozvoj své existence, o čemž svědčí i

vysoká intenzita spolupráce a také její mezinárodní uznání. 75

II.10 Postsovětské orální historie a jejich kořeny: příklad Ruska a Ukrajiny

Pojem „Sovětský svaz“ bývá u nás v politických souvislostech vyslovován se značnou

hořkostí v hlase, a to především díky ambivalentním vztahům k českým zemím (a jejich

obyvatelům) v průběhu 20. století, spojených zejména s roky 1938, 1945, 1968 a 1989.

Z objektivní historické retrospektivy jej lze jen těžko vnímat jako jednu z expanzivních

imperiálních mocností zmizelých v „propadlišti dějin“, a naopak jeho existence a vliv na

mezinárodní dění bývají v poslední době „promýšleny“ a diskutovány ve vyváženějším,

„nečernobílém“ duchu.76 Mezi nesporná fakta, která s sebou existence sovětského režimu

přinesla, patří mimo jiné výdobytky na poli vzdělanosti, vědy a výzkumu (např. letectví a

kosmonautika), což více oceňují (trošku paradoxně) spíš bývalí sovětští protivníci, než jeho

bývalí „spřátelení“ vazalové.

Kořeny moderní práce s ústně sdělovanými vzpomínkami se nacházejí na počátku

dvacátých let minulého století, kdy byla z podnětu vedení bolševické strany zřízena Komise

73 Viz FINGERROOS – LAAKKONEN – SALMI-NIKLANDER: Review. Finnish Oral History Network, op. cit. 74 Dostupné [on-line] na: http://www.elore.fi/ojs/english.html [cit. 23. 10. 2011]. 75 O tomto faktu mj. svědčí zvolení prof. Marjatty Hietaly prezidentkou Mezinárodního komitétu historických věd (International Comittee of Historical Sciences) pro léta 2010–2015. Dostupné [on-line] na: http://www.cish.org/EN/presentation/board.htm [cit. 23. 10. 2011]. 76 Viz Michal REIMAN: O komunistickém totalitarismu a o tom, co s ním souvisí. Praha, Karolinum 2000, s. 111–121.

49

pro sběr a studium historických materiálů Říjnové revoluce a Ruské komunistické strany

(ISTPART). Z důvodu nedostatku klasických písemných materiálů bylo záhy přikročeno

k sepisování svědectví, která vznikala při sezeních s očitými svědky revolučních událostí, což

se stalo záhy velmi populárním i mezi dalšími organizacemi uchovávajícími své „historické

dědictví“ (např. Společnost zasloužilých členů bolševické strany, Komise pro dějiny Rudých

gard ad.). Se změnou vnitrostranických a celospolečenských poměrů po Leninově smrti a

s nástupem J. V. Stalina byla tato svědectví vedením strany shledána jako příliš delikátní,

nepohodlná a „nebezpečná“, a proto byl z těchto důvodů nejen zastaven sběr dalších

svědectví, ale v roce 1928 byla zrušena i celá komise.77 Pokud bylo s některými fragmenty

této paměti nadále pracováno, pak byly „stereotypizovány“, mytologizovány a zcela

podřízeny oficiální interpretaci sovětských dějin.78 Tuto epizodu „sběru“ příběhů je dobré mít

na paměti i v souvislosti s realizací podobných aktivit v čs. prostředí padesátých a šedesátých

let minulého století, jak o tom ještě bude řeč dále.

Jak je zřejmé, právě „subverzivní“ charakter orální historie je autoritativním a

totalitním režimům vždy na obtíž – a sovětský nebyl výjimkou. Ačkoliv se o orální historii

v SSSR začalo mezi odborníky hovořit od poloviny sedmdesátých let, vždy se jednalo pouze

o její „dokumentační“ a archivní aspekty, nikoliv rovinu tematickou či interpretační. I přes

dostupnost západní literatury, byly sice v sedmdesátých a osmdesátých letech v sovětských

akademických kruzích (včetně recenzovaných prací J. Vansiny či P. Thompsona) možnosti

orální historie teoreticky diskutovány,79 z historické retrospektivy je však více než jasné, že

v letech ideologického sevření a nesvobody slova mohly jen těžko následovat jakékoli další

praktické kroky v podobě realizace terénních výzkumů, jak se to dělo v demokratických

zemích.

Ty se naskytly až po pádu železné opony a po rozpadu samotného Sovětského svazu.

Jak (s povzdechem) podotýká (ruská) odborná literatura, teoretické dědictví sovětských

humanitních a společenských věd bylo až na malé výjimky zapomenuto (čestnou výjimku

představovala například medievistika včele s takovými kapacitami jako je Aron Gurevič) a

orální historie se podobně jako řada dalších oborů a metod rozvíjela „v západních stopách“ a

77 Viz Ekaterina MELNIKOVA: „Within and Beyond: Oral History in Russia.“ ELORE 13, 2006, č. 1, s. 4. Dostupné [on-line] na: http://www.elore.fi/arkisto/1_06/mel1_06.pdf [cit. 23. 10. 2011]. 78 Viz Gelinada GRISCHENKO: Practicing Oral History in Ukraine: The Prospects and the Challenges. Referát na 16. International Oral History Conference v Praze 2010. 79 Historik V. N. Surinov se v roce 1976 (a opět v roce 1989) pokusil podat nástin možností analýzy orálněhistorických zdrojů, N. D. Kurnosov se snažil podat návod na editaci rozhovorů (1987), D. P. Ursu se v roce 1989 snažil začlenit sovětskou práci s ústními svědectvími do dějinného kontextu, od prastarých bylin, přes středověké kronikáře, historiky 18.–19. století pracující s vlastními sbírkami až po folkloristické a historické výzkumy nedávného 20. století. Viz MELNIKOVA: Within and Beyond: Oral History in Russia, op. cit., s. 4–5.

50

na základě západních metodologických standardů. Pokud bychom měli tento rozvoj

v nástupnických zemích rozpadlého impéria ve zkratce charakterizovat, pak iniciativu

převzali občanské instituce, nově budované instituce akademické, představitelé

„nehistorických“ oborů, občané „neruských“ zemí a národů (např. Lotyšů, Litevců či

Ukrajinců) a v neposlední řadě ženy-badatelky.

Co se týče ruského prostředí, ještě před pádem režimu začalo rozvíjet aktivity

vzpomínkové sdružení Memorial, jehož moskevští a leningradští členové začali nahrávat

rozhovory s protagonisty sovětského disentu a občanských iniciativ. Ty se spolu s dalšími

rozhovory pořízenými v regionech a také s materiály písemnými staly základem archivu

tohoto sdružení, kde dodnes působí Orálněhistorické a biografické centrum (vedené dnes

historičkou Irinou Štěrbakovovou).80

Jinak však trvalo poměrně dlouhou dobu, než se místní badatelé s metodologií orální

historie seznámili. Dříve než samotní historikové, rozvinuli sérii projektů představitelé

sousedních oborů, jako byla například kvalitativně zaměřená sociologie včele s Jelenou

Mešerkinovou ze Sociologického ústavu Ruské akademie věd v Moskvě, která se kromě

výuky kvalitativních metod a biografických přístupů zabývala problematikou genderových

studií. K orální historii měly tradičně blízko obory jako etnografie, etnologie a antropologie či

literární věda, které „zaplnily“ místo v poptávce po zaznamenávání svědectví nedávné doby a

realizovaly také historicky zaměřené projekty. Příkladem může být projekt Evropské

univerzity v Sankt Petěrburku realizovaný společně s finskými kolegy (a financovaný též

z Finska), který se zabýval zachycováním procesu adaptace sovětských imigrantů v bývalé

finské Karélii po druhé světové válce. Mezi další výzkumy patří terénní praxe katedry

etnografie a antropologie Historické fakulty Státní univerzity v Sankt Petěrburku zaměřené se

na orální historii. Mimochodem první tematické setkání věnované tomuto přístupu se

uskutečnilo v rámci jednoho z panelů 5. kongresu ruských etnografů a antropologů v Omsku

v roce 2003.81

Na konci devadesátých let a na přelomu tisíciletí se začala utvářet také specializovaná

centra na nově vznikajících univerzitách, které podobně jako nové vysokoškolské pracoviště

v USA v padesátých letech hledaly „smysl“ své existence a specializaci pro svou výuku a

výzkum. Často zvolily cestu realizace vědy v „západním střihu“ včetně převzetí oborových

diskurzů, metod a přístupů. Tímto směrem se profilovaly např. Centrum pro vizuální

antropologii a orální historii Ruské státní univerzity pro humanitní vědy v Moskvě, Centrum

80 Dostupné [on-line] na: http://www.memo.ru/library/arh_eng.pdf [cit. 24. 10. 2011]. 81 Viz MELNIKOVA: Within and Beyond: Oral History in Russia, op. cit., s. 7–8.

51

orální historie Evropské univerzity v Sankt Petěrburku nebo stejně zaměřené centrum Státní

univerzity v Petrozavodsku. Podobně jako v jiných zemích se orální historikové setkávali

s reakcí konzervativněji zaměřených kolegů (především z „velkých“ a etablovaných státních

univerzit v Moskvě a Sankt Petěrburku), kteří odmítali akceptovat alternativní přístup ke

studiu dějin.82

Co se týče tematického zaměření, v ruském prostředí se podařilo realizovat celou řadu

projektů zaměřených jednak na lokální a regionální dějiny, dále pak na mapování paměti

druhé světové války, poválečných migrací a v neposlední řadě také paměti „souostroví

GULAG“. Ke zvýšení popularity orální historie přispívají také ruské překlady metodologicky

nejinspirativnějších článků a knih ze zahraničí jako jsou např. práce Maurice Halbwachse,

Alessandra Portelliho, Michaela Frische, Jan Vansiny, Paula Thompsona, Luisy Passerini,

Jana Assmanna nebo Patricka Huttona.83

Na Ukrajině po vyhlášení nezávislosti představovala orální historie jednu z možností,

kterak čelit po dlouhou dobu „unifikované“ sovětské (či „všeruské) verzi „společných“ dějin a

zároveň napomoci v utváření identity „nově zrozeného“ národa. Jak podotýká ve svém

pojednání současná tamější vůdčí osobnost oboru, Gelinada Grišenko, i Ukrajinu samotnou

lze jen těžko kvůli její rozloze a diferencované dějinné zkušenosti obyvatel jednotlivých

regionů (západní Ukrajiny – Haliče, Kyjeva a centrálních oblastí, jižní a východní Ukrajiny)

vnímat jako jednolitý celek. Rozdílné rysy vývoje u ruských sousedů můžeme vidět v

mnohem větším významu nově budovaných univerzit a oborů, které začaly vznikat po

reformě vzdělávacího systému na počátku devadesátých let. Ty se posléze staly oporou

veškerých výzkumných aktivit na rozdíl od „klasických“ občanských iniciativ a sdružení,

jejichž možnosti jsou dosud o poznání omezenější.

Na Ukrajině se systematická práce s rozhovory objevila už v roce 1992, když se tým

pracovníků Ústavu církevních dějin Ukrajinské katolické univerzity ve Lvově pod vedením

Borise Gudziaka jal řešit výzkumný projekt o dějinách ukrajinské řecko-katolické (uniatské)

církve v letech 1946–1989. Toto badatelské centrum, které si ve spolupráci s dalšími

institucemi (např. s Historickým ústavem Lvovské národní univerzity Ivana Franka)

předsevzalo studovat církevní a náboženský život na Ukrajině v mezinárodním kontextu a

pomocí nejnovějších metodologických přístupů, má v současné době za sebou realizaci a

archivaci celkem 1653 rozhovorů, uchování velkého množství videozáznamů a dalších

materiálů a zejména řadu publikačních výstupů včetně řady interpretačních studií na vytčené

82 Tamtéž, s. 7. 83 Tamtéž, s. 8–10.

52

téma. Tyto výsledky z něj činí nejvýznamnější badatelsko-archivačně-osvětové pracoviště

v ukrajinském prostředí.84

Dalším velmi významným podnikem první poloviny devadesátých let, tentokrát

z pomezí orální historie a žurnalistiky, byl projekt vzniklý součinností ukrajinských a

západních novinářů (pod vedením Margarity Hewko a Sary Sievers). Ty se rozhodly nahrát

tematické rozhovory se sedmi desítkami aktérů z řad politických, kulturních, mediálních a

náboženských domácích ale i zahraničních elit, jejichž příslušníci byli z různých úhlů pohledu

svědky ukrajinské cesty k nezávislosti v letech 1985–1991. Ačkoli na projektu přímo

neparticipovali žádní historikové, řada západních novinářů měla zkušenosti s orální historií –

a výsledkem bylo přes dvě stě hodin videonahrávek unikátního dokumentárního projektu.85

Jeho výsledky jsou ve formě přepisů a nahrávek uloženy ve zmíněných sbírkách Ukrajinské

katolické univerzity ve Lvově a pro širokou veřejnost i ve formě webových stránek

zpřístupňujících přepisy i kompletní videonahrávky v komprimované podobě.86

Podobně jako v Rusku, byly i na Ukrajině novým přístupům daleko více než historie

nakloněny obory sousední, dokonce velmi záhy sociologie. Už v roce 1994 se ve Lvově

konala reprezentativní konference Metodologie a metody orální historie. Narativy životních

příběhů v sociologickém výzkumu, jíž se zúčastnilo na šest desítek badatelů ze 17 států, a pro

ukrajinské badatele to byla vůbec první možnost se s touto metodou v mezinárodním kontextu

seznámit. I přesto ukrajinští historikové (a hlavně historičky) prokázali daleko větší flexibilitu

při přejímání nových trendů, což bylo dáno také vyšší mírou intenzity vztahů se zahraniční

vědeckou komunitou (např. díky představitelům ukrajinské emigrace v západních zemích) a

také snahou „oprostit“ se od sovětských a ruských vlivů, či je alespoň vyvážit prostřednictvím

těchto kontaktů. Jako jeden příklad za všechny je možné jmenovat založení Kowalského

Východního ústavu pro ukrajinská studia při Národní univerzitě V. N. Karazina v Charkově

(2000), na němž se po odborné stránce významně podíleli kolegové z partnerského

(„západního“) Kanadského institutu pro ukrajinská studia z edmontonské univerzity v Albertě

(včele s renomovaným ukrajinistou a historikem Zenonem Kohutem), svým finančním

příspěvkem pak tento institut podpořili kanadští filantropové ukrajinského původu, manželé

Kowalští, jejichž jméno institut nese ve svém názvu.87 Z našeho pohledu mezi důležité

skutečnosti patří, že se v roce 2005 stala součástí tohoto ústavu i velmi aktivní sekce orální 84 Dostupné [on-line] na: http://www.ichistory.org/index.php [cit. 24. 10. 2011]. 85 Viz Marta KOLOMAYETS: „Oral history project illuminates state-building process in Ukraine.“ The Ukrainian Weekly, vol. LXIV, č. 34, August 25, 1996. Dostupné [on-line] na: http://www.ukrweekly.com/old/archive/1996/349601.shtml [cit. 23. 10. 2011]. 86 Dostupné [on-line] na: http://oralhistory.org.ua/en/about-project/ [cit. 23. 10. 2011]. 87 Dostupné [on-line] na: http://keui.univer.kharkov.ua/keui.htm [cit. 23. 10. 2011].

53

historie v čele se zmiňovanou Gelinadou Grišenko, podílející se na řadě domácích i

mezinárodních projektů (realizovaných především s kanadskými a s německými partnery –

např. s Fern-Universitaet v Hagenu), financovaných zahraničními nadacemi.

Tematicky se ukrajinská orální historie profilovala v oblasti studia dějin a pamětí

druhé světové války, konkrétně pak příběhů vězňů koncentračních táborů, svědků holocaustu

(z řad Rusů, Ukrajinců a krymských Tatarů) a také totálně nasazených na území Třetí říše.

Dalším projektem, taktéž s mezinárodním rozměrem, pak byl výzkum paměti žen, které

prožily 20. století na Ukrajině (realizovaný pod místním vedením historičky a etnoložky

Oksany Kiš). Podobně jako v ruském případě i zde byla věnována pozornost výzkumu

„nucených“ migrantů, kteří byli po skončení druhé světové války nuceni opustit východní

oblasti Polska a přestěhovat se na území západní Haliče v bývalé SSSR. Jak je patrné

z analyzovaných výpovědí, místní badatelská obec se v poslední době začíná obracet také ke

studiu novějších epoch soudobých dějin, především pak k tématu post-socialistické

transformace.88

Poměrně příznivé podmínky pro existenci orální historie podporované pilnou a

dlouhodobou prací řady jednotlivců i badatelských týmů nakonec vyústily v průběhu jedné z

orálněhistorických konferencí, která se konala v říjnu 2006 v Oděse, v založení Ukrajinské

asociace orální historie (UOHA). Ta se ustavila jako neziskové dobrovolnického sdružení se

sídlem při Kowalského východním ústavu pro ukrajinská studia v Charkově a do čela byla

zvolena historička Gelinada Grišenko. Mezi šesti dalšími členy výboru (pocházejícími

z různých institucí z celé země) jsou další čtyři reprezentanti historického oboru, jedna

zástupkyně etnografie a folkloristiky a jedna zástupkyně etnologie (ovšem původním

povoláním historička), což může být jednoznačným znakem historického ukotvení a zaměření

místní orální historie.89

Pokud bychom měli na závěr srovnat vývoj v obou pojednávaných zemích, je asi více

než zřejmé, že orální historie mnohem lépe zakořenila na „nové“ Ukrajině než v

„nástupnickém“ Rusku, což je ovšem možné zobecnit a použít i na další „ne-ruské“ státy

bývalé SSSR (např. Estonsko nebo Lotyšsko).90 Zdá se, že za tímto rysem stojí politická a

společenská poptávka a dílem snad i touha psát „vlastní“ dějiny, které by byly alternativou

88 Viz GRISCHENKO: Practicing Oral History in Ukraine: The Prospects and the Challenges, op. cit. 89 Dostupné [on-line] na: http://keui.univer.kharkov.ua/oral_history/index.html [cit. 23. 10. 2011]. 90 O vývoji v těchto zemích viz Tiiu JAGO – Ene KÕRESAAR – Aigi RAHI-TAMM: „Oral History and Life Stories as Research Area in Estonian History, Folkloristice And Ethnology.“ ELORE 13, 2006, č. 1. Dostupné [on-line] na: http://www.elore.fi/arkisto/1_06/jkr1_06.pdf [cit. 23. 10. 2011]; viz též Mara ZIRNITE: „National Oral History – Time of Change Project.“ ELORE 13, 2006, č. 1. Dostupné [on-line] na: http://www.elore.fi/arkisto/1_06/zir1_06.pdf [cit. 23. 10. 2011].

54

k dosavadním „svazovým“ (či všeruským) podáním a interpretacím, dále pak větší ochota (či

nutnost) ke spolupráci v rámci nově budované „národní“ vědecké komunity, ale i směrem do

zahraničí (k čemuž výrazně napomáhaly mj. dobré vztahy s emigračními komunitami

v západních zemích). Naopak Rusové jakoby v tomto ohledu (a možná pod „tíhou sovětského

dědictví“) postupovali o poznání opatrněji. Jak podotýkají sami ruští badatelé, i zde panuje

značný zájem o mnohotvárná podání minulého dění prostřednictvím lidských příběhů, která

z nich činí atraktivní předmět v akademických kruzích i mimo ně. Ovšem narozdíl od

Ukrajiny je zde (alespoň prozatím) orální historie vnímána spíše jako specifický úhel

prohledu než jako zvláštní metoda či dokonce obor.

II.11 Čína – orální historie v Říši středu

V českém prostředí nám při vyslovení pojmu Čína nejčastěji vyvstanou myšlenky na

nejlidnatější zemi světa, nesmírnou ekonomickou sílu disponující největším trhem a zároveň

distribuující své výrobky do nejzazších koutů světa a také již přes šedesát let existující

komunistický režim, v posledních třiceti letech procházející významnou transformací včetně

oblastí vědy, výzkumu a vzdělávání. Měli bychom však vědět, že se nejedná o „monolit“

(často stereotypně líčený některými médii), ale naopak jde o velmi rozmanitou a různorodou

zemi, v níž žije na šedesát národů a etnik.91

Jak je dobře známo, „Říše středu“ jako jedna z kolébek civilizace sice disponuje

nesmírně bohatou písemnou i ústní tradicí, nicméně moderní kořeny orální historie spojené

s touto zemí a jejími obyvateli můžeme spatřit až v minulém století. Odborná literatura uvádí,

že je možné rozlišit zhruba tři etapy existence spojené se zachycováním osobních svědectví

od počátků existence Čínské lidové republiky (ČLR) do současnosti.92 Podobně jako v jiných

zemích, tak i zde tento vývoj úzce souvisí s celospolečenským a mezinárodně politickým

děním.

První etapa je spojena zhruba s léty 1949–1979 a je charakteristická význačnými

politickými dimenzemi. Podobně jako ve své době v Sovětském svazu, byli i čínští

výzkumníci pověřeni sběrem vzpomínek pamětníků či dokonce aktérů revolučních událostí a

91 Analytický přehled trendů „hýbajících“ současnou Čínou v mezinárodním kontextu viz např. Fareed ZAKARIA: Postamerický svět. Praha, Academia 2010, s. 80–111. 92 Viz Chen ZHENGHONG: Study on Chinese Oral History and Its Institutions. Referát na 16. International Oral History Conference v Praze 2010.

55

hnutí „pozitivně“ spojených s „třídním bojem“ a s nově budovaným dějinným obrazem

čínského režimu (např. povstání Tchaj-pchingů proti mandžuské dynastii z let 1850–1864,

boxerského povstání proti západním mocnostem v letech 1899–1901 nebo pádu císařství a

vzniku republiky v roce 1911). V roce 1959 pak předseda Státní rady (a „druhý muž“ Číny)

Čou En-laj, vyzval členy předsednictva Čínského lidového politického poradního

shromáždění (ČLPPS) starší šedesáti let, aby začali psát své autobiografie a také zakládali

kulturní a literárně-historická muzea.93 Jak podotýkají zainteresovaní čínští historikové,

výsledek tohoto „iniciovaného vzpomínání“, celkem stovka nakonec vydaných knih, je dnes

mj. cenná zachováním vzpomínek na představitele „z druhé strany“, tj. např. na mnohé

předáky poraženého Kuomintangu, na bývalé podnikatele, ale i na život nižších

společenských vrstev.94

Druhou etapu je možné ztotožnit s „neformálním“ nástupem Teng Siao-pchinga do

vedení čínského státu a strany a s realizací čtyř okruhů modernizačních reforem (zemědělství,

průmyslu, armády, vědy a techniky) od osmdesátých let až k přelomu tisíciletí. „Nový směr“

se projevil také liberálnější atmosférou ve společnosti, čehož bylo využíváno také ve vědě.

Číňané započali intenzivně navazovat kontakty se západními zeměmi, včetně vztahů

akademických s cílem načerpat vědomosti a zkušenosti i v oblasti nejnovějších trendů

zpracování dějin, včetně orální historie. Mezi jednoho z významných propagátorů patřil i

pracovník Dokumentačního a informačního centra Čínské akademie sociálních věd, profesor

Jen-pin Jang. Co se týče badatelských témat, stojí z tohoto období za zmínku jednak řada

autobiografií příslušníků čínských kulturních elit vydávaných pekingskou univerzitou a dále

pak první pokusy o standardní orálněhistorické projekty jako byl např. výzkum pekingského

profesora Ťi Čchien Čanga a jeho studentů, kteří zaměřili pozornost na pamětníky existence a

Národní jihozápadní univerzitu fungující v letech 1937–1945 v Kchu-mingu.95 Do této doby

spadá také založení Ústavu pro soudobá čínská studia (1990), který si mj. dal za cíl podat

přehled nejnovějších čínských dějin, přičemž důležitá úloha zde připadla i orální historii. V

následujících letech bylo vydáno několik publikací pracujících touto metodou, včetně

vzpomínkové reflexe významných událostí budování ČLR a čínských soudobých dějin.96

93 ČLPPS mezi lety 1949–1954 plnilo funkci prozatímního čínského parlamentu, kde byli zastoupeni představitelé různých politických uskupení. Viz John F. FAIRBANK: Dějiny Číny. Praha, NLN 1998, s. 565–566. 94 Viz ZHENGHONG: Study on Chinese Oral History and Its Institutions, op. cit. 95 Tamtéž. Též dostupné [on-line] na: http://en.wikipedia.org/wiki/National_Southwestern_Associated_University [cit. 24. 10. 2011]. 96 Viz ZHENGHONG: Study on Chinese Oral History and Its Institutions, op. cit.

56

Třetím vývojovým obdobím prochází Čína zhruba od přelomu tisíciletí až do dnešních

dnů. Díky dnes již takřka neomezeným možnostem výměny informací a technologií začala

čínská věda přejímat zahraniční trendy a těsněji udržovat kontakty s mezinárodní vědeckou

komunitou. V prosinci 2004 se sešlo na šest desítek badatelů z celé země na diskusním foru

v provincii Ťiang-su, aby zde probrali otázky aktuálního vývoje orální historie doma i ve

světě. Po dvou dnech intenzivního rokování byla založena Čínská orálněhistorická společnost,

dobrovolnické sdružení s cílem utvářet a šířit standardy orální historie a s výhledovým plánem

založit také oborový časopis. Aby byl výčet kompletní, dodejme, že, v roce 2008 byl na

Univerzitě ve Wen-čou založen Ústav orální historie, jedna z prvních podobných institucí na

území kontinentální Číny, vedený historikem Jang Siang-jinem, který zde zároveň vyučuje

kurz orální historie.97

Jak podotýkají i sami čínští badatelé, stále ještě není v jejich zemi „vyhráno“ a úroveň

čínské orální historie není na takové výši, aby se mohla rovnat zemím, které v této oblasti

„určují tón“. Mezi problémy, s nimiž se musí místní prostředí potýkat, patří především dosud

nedostatečně „ukotvený“ status orální historie samotné (projevující se následně slabou

hmotnou podporou potenciálních projektů ze strany „všemocného“ státu či provincií) spolu

s doposud nepříliš rozvinutou znalostí metodologie přizpůsobené domácím poměrům,

nevyřešené otázky etiky a legislativy a v neposlední řadě také nedostatek mezinárodní

spolupráce včetně realizace společných projektů.98

Jako možný zdroj inspirace pro čínské „kontinentální“ badatele se jeví činnost

sinologicky zaměřených pracovišť v zahraničí99 nebo renomovaných orálněhistorických

pracovišť s bohatými sbírkami, kde lze nalézt i soubory k čínským soudobým dějinám.100

Zvláštní kapitolou pak je bádání v dlouhodobě „nelidových“ enklávách, na Taiwanu a také

v Hong Kongu, které mohly těžit z bezprostřední znalosti anglosaské orálněhistorické

metodologie, jinak pevně zakořeněné a produktivní v oblasti jihovýchodní Asie (např.

97 Viz „Oral History Center and Oral History. Course Established in China.“ In: Oral History Educator, vol. 8, 2009, s. 10. Dostupné [on-line] na: http://www.umbc.edu/mrc/cohe/docs/cohejournal_2009.pdf [cit. 24. 10. 2011]. Soudě podle personálního obsazení tohoto pracoviště, čínská orální historie je záležitostí spíše maskulinní než femininní. Dostupné [on-line] na: http://oralhistory.wzu.edu.cn/People.aspx [cit. 24. 10. 2011]. Další kurz orální historie je v současnosti již vyučován pouze na Pekingské univerzitě. 98 Viz ZHENGHONG: Study on Chinese Oral History and Its Institutions, op. cit. 99 Jedná se např. o Společnost pro orální historii moderní Číny zabývající se čínsko-japonskou válkou v letech 1937–1945. Dostupné [on-line] na: http://www.chineseoralhistory.org/index-en.html [cit. 24. 10. 2011]. 100 Zde může posloužit za příklad projekt amerických historiků Franklina L. Ho a Martina Wilbura, kteří nahrávali rozhovory s emigranty z řad představitelů čínské republikánské elity z let 1911–1949. Výsledky jsou uloženy v newyorském Columbia Oral History Office. Dostupné [on-line] na: http://oralhistoryportal.cul.columbia.edu/document.php?id=ldpd_4074387 [cit. 24. 10. 2011].

57

v Singapuru, v Thajsku či v Malajsii).101 Tyto projekty, sbírky a vzdělávací kapacity byly

čínským badatelů vzhledem k politickým a ideovým omezením uzavřeny, nicméně situace se

začala pozvolna měnit od konce osmdesátých let, o čemž například svědčí i postupné

uplatnění absolventů Čínské univerzity v Hong Kongu na univerzitách na pevnině.102 Tento

malý exkurz na Dálný východ je možné uzavřít konstatováním, že ačkoliv se Čína snaží

aspirovat na vedoucí příčky v co nejširší možné míře lidské činnosti, což se jí stále častěji

daří, v oblasti orální historie stále mezi velmoci rozhodně nepatří.

II.12 Brazílie jako příklad vývoje latino-americké orální historie

Stejně jako v případě dalších zemí Latinské Ameriky, píše i Brazílie své dějiny orální

historie v kontextu transformační a „re-demokratizační“ fáze vývoje společnosti, jež se snaží

překonat důsledky vlády autoritativních režimů vojensko-diktátorského ražení.103 Úsvit orální

historie v zemích s touto zkušeností je přímo bytostně spjat s budováním demokratických

pořádků.104

Počátky brazilské orální historie kladou její historiografové do roku 1973, kdy se

v Rio de Janeiru uskutečnilo první setkání domácích a zahraničních badatelů týkající se témat

„uchování“, „znovuoživení“ a „orální historie“, to vše pod záštitou Fordovy nadace a také

nově založeného Centra pro výzkum a dokumentaci soudobých brazilských dějin spadajícího

pod nadaci Getulia Vargase (CPDOC/FGV). O dva roky později se konalo podobné setkání,

ovšem již specializované pouze na orální historii. Mezi zahraničními lektory zde vystoupili

George Brown, James a Edna Wilkieovi z USA a také Eugenia Mayer z Mexika. Ačkoliv

tento projekt ztroskotal na faktu, že nebyl přímo propojen s místní výzkumnou praxí, byly pod

vlivem této inspirace (1975) utvořeny první dva výzkumné programy orální historie (po vzoru

newyorské Columbia Oral History Office na Federální univerzitě v Santa Catarině a další na

zmiňovaném CPDOC. V pořadí druhé ryze orálněhistorické setkání (sponzorované opět

Fordovu nadací a Organizací amerických států) se konalo v roce 1977 v hlavním městě

101 Viz např. Amelia ALLSOP: Organising Oral History: Hong Kong Experience. Referát na: 16. International Oral History Conference v Praze v roce 2010. 102 Mezi absolventy patří např. i současný vedoucí orálněhistorického ústavu ve Wen-čou, Jang Siang-jin. 103 V případě Brazílie se jednalo o vojenskou diktaturu ovládající zemi mezi lety 1964–1985. Dostupné [on-line] na: http://en.wikipedia.org/wiki/History_of_Brazil#Populism_and_development_.281930.E2.931964.29 [cit. 25. 10. 2011]. 104 Viz José Carlos SEBE BOM MEIHY: „Oral History in Brazil. Development and Challenges.“ Oral History review, vol. 26, č. 2 (1999), s. 127.

58

Brasílii. Mezi přednášejícími bychom našli amerického orálního historika z Prezidentské

knihovny Johna F. Kennedyho, Wiliama Mosse a také jednu z „matek-zakladatelek“ brazilské

orální historie, Aspásii Camargo.105 Ačkoliv tyto pilotní akce přinesly očekávané výsledky,

nezůstaly zcela bez důsledků: posílily instituce, které se orální historií zabývaly a utvořily

pozitivně laděnou „paměť“ těchto konferenčních podniků, na níž bylo navazováno

v následujících letech.

S uvolňujícími se politickými poměry získávala orální historie jakožto zcela nový

přístup „nepoznamenaný dobou“ a utvářející nové typy „neoficiálních“ pramenů na atraktivitě

jak v okruhu badatelů zabývajících se nedávnou minulostí, tak i u veřejnosti, i když to tehdy

nebylo vždy doprovázeno dostatečnou metodologickou reflexí.106 V místním prostředí jí bez

ohledu na tento fakt sílu dodával také nikoliv nevýznamný „odér západní „exotičnosti“.

Poptávka po metodologických i praktických diskusích mezi odborníky z terénu a zároveň i

postupné pronikání orální historie do akademické sféry v začátku devadesátých let vyústily do

požadavku založit celonárodní platformu pro tyto druhy spolupráce a vzájemné komunikace.

Za tímto účelem byla v průběhu druhé Národní konference orální historie v Rio de Janeiru

(první „meeting“ se konal o rok dříve v Saõ Paulu) v roce 1994 založena Brazilská asociace

orální historie (Associação Brasileira de História Oral – ABHO).107 Podobně jako jiné

asociace i ona si vytkla péči o „moderování debat“ o orální historii mezi nejrůznějšími

zainteresovanými skupinami ve své zemi (univerzitních badatelů a přednášejících, muzejníků,

nezávislých badatelských uskupení, místních historických společností apod.) včetně

organizování pravidelných celonárodních i regionálních konferencí, vydávání elektronického

bulletinu a také specializovaného časopisu História Oral.108

V čele ABHO stanula v jejím prvopočátku (1994–1996) další z brazilských „matek-

zakladatelek“, Marieta de Moraes Ferreira, zastupující zde zmiňovanou institucionální (a

zároveň historickou) oporu brazilské orální historie CPDOC (mapující spíše dějiny

politických, vojenských a kulturních elit), dílem pak i Federální univerzitu v Rio de Janeiru. 105 Viz Marieta de MORAES FERREIRA: Oral History in Brazil: An Assessment. Dostupné [on-line] na: http://cpdoc.fgv.br/producao_intelectual/arq/1413.pdf [cit. 24. 10. 2011]; viz též „Como a História Oral chegou ao Brasil. Entrevista com Aspásia Camargo a Maria Celina D’Araujo.“ Historia Oral 2, 1999, s. 167–179. Dostupné [on-line] na: http://revista.historiaoral.org.br/index.php?journal=rho&page=article&op=viewFile&path%5B%5D=15&path%5B%5D=79 [cit. 25. 10. 2011]. 106 Jedinými pracemi odkazujícími na standardy orální historie byly kniha Daphne Patai analyzující životní příběhy brazilských žen vzpomínajících na nedávnou minulost a dále dílo José Carlose Sebe Bom Meihyho zabývající se mapováním brazilského akademického života. 107 Viz SEBE BOM MEIHY: Oral History in Brazil. Development and Challenges, op. cit., s. 130–132; též dostupné [on-line] na: http://www.historiaoral.org.br/conteudo/view?ID_CONTEUDO=35 [cit. 25. 10. 2011]. 108 Dostupné [on-line] na: http://revista.historiaoral.org.br/index.php?journal=rho&page=index [cit. 25. 10. 2011].

59

Naopak druhý tematický směr bádání zde po dvě funkční období reprezentovala

viceprezidentka ABHO, Alice Beatriz da Silva Gordo Lang, působící v sociologicky

zaměřeném Centru venkovských a městských studií Univerzity v Saõ Paulu (CERU-USP),

které se naopak zaměřovalo na zkoumání tzv. obyčejných lidí (jako byli např. „karnevaloví

hýřilové“, pracující ženy nebo imigranti).

Po zdomácnění orální historie v univerzitním prostředí, které se stalo jedním z jejích

dominantních útočišť (a zároveň zprostředkovatelem jejích výsledků ve vztahu k veřejnosti),

začala být oceňována jako metoda s možnostmi postihnout „mikro-historickou“ úroveň

poznání dějin, čehož „makro-historické“ přístupy (tradičně využívané brazilskou

historiografií) schopné nebyly. Toto uznání na historickém poli vedlo k tomu, že se místní

orální historie dosti „zhistorizovala“, protože byla nucena vyrovnávat se nejenom s dotazy na

„objektivitu“, ale také s důrazem na komparativní studium jiných pramenů (např. archivních,

ale také hmotných či ikonografických). V diskusích předních brazilských odborníků se proto

mj. začalo diskutovat o tom, zdali je orální historii možno považovat za nástroj, techniku,

metodologický přístup či samostatný obor, a záhy došlo k pokusu o formulaci brazilských

specifik v této problematice (např. post-koloniální přístup k bádání, politický a sociální

potenciál metody či oboru „poskytnutí hlasu umlčovaným“, možné přesahy do vytvoření

„orálněhistorického hnutí“ s politizujícími aspiracemi apod.)109 Ačkoli tyto debaty neustále

pokračují, již dnes je možné říci, že orální historie nalezla v Brazílii velmi úrodnou půdu,

včetně zapojení Brazilců do globální orálněhistorické komunity – a to ještě zdaleka nedosáhla

mezí svého maximálního růstu.110

II.13 Expanze a institucionalizace

Je zřejmé, že bychom se mohli věnovat vývoji orální historie i v dalších zemích, avšak

pro základní představu se spokojme s předešlým výčtem. Jak je všeobecně známo, bylo

minulé století plné převratů, revolucí, válečných konfliktů a vlád autoritativních nebo

totalitních režimů, které otevřeně vyjadřovaným názorům a interpretacím odlišným od

109 Viz SEBE BOM MEIHY: Oral History in Brazil. Development and Challenges, op. cit., s. 135–136. 110 Podobně jako to bylo navrhováno americkým historikům, orální historie může posloužit (a také slouží) i v českém případě jako zprostředkovatelský „most“ mezi dvěma „světy“ značně odlišných kultur, které si jsou v mnohém vzdálené (geograficky, etnicky, jazykově, nábožensky…), ovšem v mnoha ohledech i velmi blízké. Viz Ivan JAKSIC: „Oral History in the Americas.“ Journal of American History, vol. 79, č. 2 (Sep. 1992), s. 600.

60

„oficiálního diskursu“ příliš nepřály. Vzestupy a pády příklon badatelů k orální tradici proto

v mnoha zemích postižených výše zmiňovanými traumatizujícími událostmi úzce kopírují

politický a vůbec celospolečenský vývoj. S nástupem svobody a demokracie přichází dříve

nebo později ke slovu očití svědkové a pamětníci, kteří pomocí nejrůznějších forem začínají

vydávat svá svědectví, přičemž „temné věky“ a „bílá místa“ se takřka vzápětí dostávají mezi

hlavní témata vědeckého bádání, které se zabývá minulým děním. Instituce pamětníka však

nemusí být zrovna „po vůli“ ani v nově se utvářejících demokratických podmínkách. Je tomu

právě proto, že si lidé pamatují a svojí pamětí nastavují zrcadlo novým snahám o

zjednodušování dějin či dokonce jejich překrucování. S tím je třeba se smířit, i když to někdy

a některé „bolí“. Z dřívějších zkušeností si pak pamětníci přinesli i pořekadlo, které stále platí.

Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Demokracie je ale, se všemi svými slabostmi,

pro orální historii nezbytnou podmínkou pro to, aby vůbec mohla existovat.111

Pokud bychom měli uvést nejvýznamnější podmínky a předpoklady pro rozvoj orální

historie, pak by byl jejich výčet zhruba následující:

1. zájem o nedávnou minulost, jejíž svědkové a účastníci doposud žijí, a snaha o její

systematický výzkum (tj. konstituování badatelského pole soudobých dějin), možnosti získání

hmotné a materiální podpory zainteresovaných badatelů (např. formou výzkumných záměrů,

grantových projektů, darů apod.);

2. zpochybnění postavení písemných pramenů jakožto výsadních zdrojů při výzkumu

minulosti a zrovnoprávnění výsledků orálně-historických bádání s jinými druhy pramenů;

3. zájem o ústní a spontánní sdělení současníků, vycházející z jejich osobních

prožitků, které je následně zachyceno ve formě rozhovorů a vyprávění;

4. vypracování určitých teoretických, metodologických a metodických přístupů a cest,

umožňujících rozhovory a vyprávění připravit, rozhovory a vyprávění realizovat a poté i

zpracovat a badatelsky využít (tj. především ve formě analýzy a interpretace);

5. technické předpoklady pro získání nahrávky, přepis a uchování záznamů.

Opětovné uvádění ústních zdrojů jako dalšího pramene důležitého pro poznávání

minulosti, zejména od druhé poloviny 20. století, nebylo původně přijato akademickou obcí

nijak příznivě. Zastánci orální historie zůstávali na okraji zájmu výzkumných institucí, aby

nakonec skončili ve svých nuceně vytvořených a izolovaných organizacích či institucích

111 Viz SEBE BOM MEIHY: The Radicalization of Oral History, op. cit., s. 36.

61

spoléhajících se na vydávání vlastních časopisů a pořádání vlastních, orálně-historických

kolokvií.

V padesátých letech minulého století se utváří první generace výzkumných

pracovníků, především v USA, zaměřující se výhradně na sběr ústních svědectví, která jsou

nahrávána na magnetofon. Smyslem tohoto úsilí bylo vytvořit program, který měl jediný cíl,

totiž pomocí zaznamenaných interview zachovat pro budoucí generace výzkumníků veškeré

informace o dominantních amerických skupinách. Tento program, který vznikl v Columbia

Oral History Office, se posléze stal vzorem pro další střediska vytvořená v roce 1950 v

knihovnách a archivech v Texasu, Berkeley a Los Angeles. Tato jednoznačně první expanze

orální historie na sebe vzala nelehký úkol: zaplnění mezer písemných záznamů a vytvoření

archivů shromažďujících přepisy rozhovorů.

Pokud jde o první etapu, nezůstaly USA se svými orálněhistorickými programy

izolovány, podobné projekty a sbírky orální historie jsou doloženy např. ve výboru 2. světové

války Comité d'histoire de la Seconde Guerre mondiale ve Francii a v audio archivech

Národního institutu antropologie a historie Instituto Nacional de Antropología e Historia v

Mexiku (1956), zaměřeného především na vzpomínky lídrů mexické revoluce. Rovněž v Itálii

začali sociologové, antropologové a později i historici používat orální historii ke zkoumání

kulturně společenských změn.

V šedesátých letech se ke slovu hlásí mnohem ambicióznější generace orálních

historiků. Sebevědomě prohlašuje orální prameny za zcela srovnatelné s prameny písemnými

a navíc přechází do ofenzivy na poli sociálním. V kontextu dobových událostí, v USA v boji

za občanská práva Afroameričanů, v boji za práva žen, přistěhovalců a jiných menšin přichází

orální historie s jasně deklarovanou snahou dát hlas těmto sociálně vyloučeným, tzn.

skupinám, které byly po dlouhá desetiletí či spíše staletí přehlíženy oficiálně tradovanou

historií.

Orální historie se tak etablovala (ať již chtěně nebo nechtěně) jako nástroj pro

budování identity marginalizovaných skupin a společenské transformace. V té době byla

orální historie spíše než vědeckou disciplinou bojovným společenským hnutím, začasto až

militantním. Není divu, že nebyla nijak zvlášť nadšeně přijímána akademickou obcí, a ještě

méně historiky. Během tohoto období se orální historie vyznačovala značným

nonkonformismem, který rezonoval se společenským hnutím druhé poloviny šedesátých let,

nejdříve v USA a později i v západní Evropě. Nejradikálnější frakce obhajovaly alternativní

historii nejen ve vztahu k akademickému světu, ale i ke všem historiografickým konstrukcím

62

vystavěným na bázi písemných dokumentů. I v širší společnosti té doby rezonovala silně

myšlenka, která ústní zdroje prohlašovala za skutečnou „pravdu lidu“.

V důsledku tohoto hnutí vznikla v roce 1966 americká asociace orální historie (Oral

History Association). Ronald Grele, jeden z pionýrů orální historie ve světě, navrhl na

každoročním setkání Organizace amerických historiků v Chicagu v roce 1973 kompromis,

který spočíval v obecném přijetí orální historie, která by se ale téměř výlučně orientovala na

příběhy vyloučených lidí, tzn. občanů mimo zájem „velké historie“. Myšlenka, zaměřit orální

historii na vyloučené skupiny rezonovala v té době i v dalších zemích. V Anglii vznikla v roce

1971 Orálněhistorická společnost (Oral History Society) vydávající vlastní časopis The

Journal of the Oral History Society. Nesmírným přínosem pro celou komunitu orálních

historiků byla kniha Paula Thompson The Voices of the past, jakási bible orální historie, po

jejímž vydání ještě více zesílil názor, že jednou z důležitých funkcí orální historie je vrátit

historii lidem a podporovat demokratizaci výkladu historie. Orální historie měla být

etablována, podle mnohých, jako jakási kontra historie, provokující, někdy až radikálně

provokující tradičně psanou historii. Debata o orální historii se postupně rozšířila i do dalších

zemí, Německa, Itálie, Francie a Španělska. V každé zemi nacházela specifika související

s místní kulturou. I přes určitou počáteční nedůvěru orálněhistorické hnutí rostlo, a to i v

evropské akademické komunitě. Bylo tomu bezesporu především díky vědeckým pojednáním

Paula Thompsona, ale i řady dalších: Luisy Passerini, Alessandra Portelliho, Mercedes

Vilanovy, Lutze Niethammera nebo Alexandera von Plata.

Jestliže jsme se v předchozí podkapitole věnovali vývoji orální historie v jejích

nejdůležitějších centrech, zaměříme nyní pozornost na fázi, kterou bychom mohli nazvat fází

internacionalizační.

Zlomovým momentem ve vývoji orální historie a jejího akceptování komunitou

historiků v mezinárodním měřítku se podle řady orálních historiků (jmenujme na tomto místě

alespoň Marietu de Moraes Ferreiru a Ronalda Greleho) stal rok 1975, kdy se v rámci 14.

mezinárodního kongresu historických věd v San Franciscu podařilo zorganizovat panel

„Orální historie, nová metoda historického výzkumu“ (Oral History, a New Methodology for

Historical Research).112 Hned v následujícím roce 1976 proběhla v italské Bologni 1.

mezinárodní konference orální historie s názvem „Antropologie a historie: Orální prameny“

(Anthropology and History: Oral sources). Právě tyto dvě události jsou nejčastěji uváděny

jako počátek internacionalizační fáze orální historie charakterizovaný vznikem a

112 Viz Marrieta de MORAES FERREIRA: Ten Years of IOHA. Příspěvek přednesen na 14. IOHA konferenci v Sydney 2006. Text příspěvku publikovala IOHA na CD, uložen v COH ÚSD AV ČR.

63

institucionalizací sítě badatelů z různých zemí v mezinárodním orálněhistorickém hnutí.

Nutno přiznat, že většina badatelů v této vývojové fázi ještě pocházela ze západní Evropy a

USA113 a tato hegemonie se odrazila i ve výběru míst následujících mezinárodních

konferencí, které se konaly výlučně v zemích západní Evropy.114 Úspěch mezinárodních

kongresů, jakož i stoupající počet odborných, především metodologických publikací spatřují

mnozí badatelé zabývající se orální historií (Ferreira, Thomson, Von Plato, Grele, Portelli ad.)

jako nejdůležitější zdroj pro etablování orální historie v akademickém světě.

V osmdesátých letech navíc došlo i v souvislosti se zpochybněním pozitivistického

pojetí objektivity výzkumníka ke změnám v přístupu k historickému bádání: studium nových

témat silně akcentovalo nezastupitelnost kvalitativního výzkumu, který tak znovu nabyl na

důležitosti. Znovu byla „objevena“ individuální zkušenost, badatelský zájem se odklonil od

popisů, zdůraznil osobní prožitek a jedinečné individuální situace.115

Transformace moderních společností a následné politické změny na přelomu

osmdesátých a devadesátých let znamenaly důležitý impulz k přezkoumání role orálních a

psaných pramenů a stimulovaly novou generaci badatelů, kteří stále více participovali na

orálněhistorických projektech a mezinárodních konferencích. V tomto ohledu byla dalším z

řady mezníků mezinárodní konference pořádaná z podnětu profesora Columbijské univerzity

Ronalda Greleho v New Yorku v roce 1994. Předznamenala začátek nových časů a umožnila

dialog s historiky působícími mimo osu západní Evropa – Spojené státy, především však

odstartovala nebývalý zájem o orální historii v zemích Latinské Ameriky. Konference se

zároveň stala místem setkání „otců-zakladatelů“116 a jejich žáků. Prospěšnost podobného

setkání byla kvitována v celé orálněhistorické obci, stejně tak byl kladně kvitován fakt jak

mezinárodní orálněhistorická komunita akcentuje a vítá hlasy nováčků a začátečníků v oboru.

Za povšimnutí stojí rovněž fakt, jak toto do jisté míry rovnostářské společenství nezapomíná

na své aktivistické kořeny.

113 Ještě na konferenci v Sieně v roce 1993 byla hegemonie západní Evropy a USA zřetelná a rozložení participantů konference (akceptováno 72 příspěvků z původně 97 předložených) bylo následující: 66 % badatelů z Evropy, následovalo 15 % výzkumníků z USA, 14 % připadalo na Latinskou Ameriku, 4 % byla z Oceánie a 1 % z Asie. Africký kontinent nebyl ještě na konferenci zastoupen. 114 Od boloňské konference v roce 1976 proběhlo do zakládající 9. konference IOHA v Göteborgu osm mezinárodních konferencí konajících se ve dvou- až tříletých intervalech: 1978 Colchester (Anglie), 1980 Amsterdam (Nizozemsko), 1982 Aix-en-Provence (Francie), 1985 Barcelona (Španělsko), 1987 Oxford (Anglie), 1990 Essen (Německo), 1993 Siena (Itálie). 115 Viz Alistair THOMPSON: Dancing through the memory of our movement: Four paradigmatic revolitions in Oral History. Příspěvek přednesen na 14. IOHA konferenci v Sydney 2006. Text příspěvku publikovala IOHA na CD, uložen v COH ÚSD AV ČR. 116 K „otcům-zakladatelům“ (a „matkám-zakladatelkám“) lze kromě Ronalda Greleho přiřadit Selmu Leydesdorff, Lutze Niethammera, Luisu Passerini, Alessandra Portelliho, Paula Thompsona, Mercedes Vilanovu, Alexandera von Plata a další osobnosti.

64

II.14 Zrození a vývoj mezinárodní komunity: International Oral History Assocoation

(IOHA)

Logickým vyústěním předešlého vývoje bylo o dva roky později založení Mezinárodní

asociace orální historie (International Oral History Association – IOHA) ve švédském

Götteborgu (1996). Tento krok znamenal ukončení třicetileté epochy, kdy se mezinárodní

setkání organizovala především pod hlavičkou OHA (Oral History Association). Byla tak

založena nejvlivnější „stavovská“” orálněhistorická organizace, jejíž první předsedkyní se

stala Mercedes Vilanova ze Španělska. V jejím zvolení se odrazil jak vzrůstající zájem

španělsky mluvícího světa o orální historii,117 tak i jistá feminizace oboru.118 Silná pozice

Latinské Ameriky byla navíc rovněž potvrzena výběrem příští, desáté mezinárodní konference

orální historie v Rio de Janeiru (1998), a především ustanovením španělštiny (vedle

angličtiny) jako druhého oficiálního jazyka asociace. Postavení španělštiny lze rovněž chápat

v symbolické rovině – představuje nepřehlédnutelné radikalizující se křídlo mezinárodního

orálněhistorického hnutí.

Založení zastřešující organizace mělo signalizovat zájem o zapojení odborníků, kteří

pocházeli z jiných míst světa než ze západní Evropy a USA.

Asociace si vytkla jasné strategické cíle, které postupně realizovala, ať již šlo o

vydávání vlastního zpravodaje IOHA Newsletter či časopisu Words and Silences (obě

periodika ve dvou jazykových mutacích – v angličtině a španělštině), zřízení webových

stránek,119 organizování mezinárodních konferencí v různých částech světa, podporu kolegů

117 Přípravný výbor IOHA v Göteborgu akceptoval 164 příspěvků, jejichž rozložení podtrhuje vzrůstající zájem o orální historii v Latinské Americe: Brazílie 22 příspěvků, Velká Británie 20, Finsko 15, USA 14, Mexiko a Rusko, Švédsko, Argentina, Itálie, Německo, Rakousko a Španělsko po pěti. Zbývajících 19 příspěvků přednesli účastníci z ostatních zemí. 118 Na 14. IOHA konferenci v Sydney v roce 2006 se Ronald Grele zamýšlel i nad tím, proč je vždy na konferencích orální historie více žen než mužů. Jedním z možných vysvětlení by podle něho mohl být fakt, že historie neměla po dlouhá léta pro ženy místo uvnitř převážně „mužských vědeckých institucí a center“ zaměřených především na tzv. velké dějiny, na mocenskou sféru, funkcionáře atd. Ženám pak byla shovívavě přenechána oblast mapující „obyčejný život“ a „každodennost“, tedy pole, na nichž se orální historie může zdatně rozvíjet. Další vysvětlení může podle Greleho souviset s tím, že orální historie neměla po dlouhá léta na růžích ustláno a nebyla oceňována; snad také proto, že muži-historici, zahledění často až příliš do sebe a svých „velkých“ témat, ji příliš neakceptovali. 119 Dostupné [on-line] na: www.ioha.fgv.br/ioha/english/index.html nebo http://www.iohanet.org/ [cit. 23. 11. 2011].

65

z chudších zemí, vytváření podmínek pro mezinárodní projekty a v neposlední řadě výměnu

teoretických a metodologických zkušeností na poli orální historie.

Rozhodnutí o konání mezinárodních konferencí orální historie (nyní již pod hlavičkou

IOHA) každé dva roky, přijetí principu rotace vedoucích funkcí (prezidenta, viceprezidentů a

devítičlenného výboru, v němž má každý kontinent své zastoupení) a především zásada

cirkulace míst i kontinentů pro pořádání konferencí asociace, to vše se ukázalo jako velmi

přínosné. V každé pořádající zemi podnítila konference nebývalý zájem o orální historii, což

se shodovalo i s hlavními cíli asociace.120 Jako správná se ukázala cesta, která vedla

k vytvoření mnoha center orální historie, jakož i příliv individuálních účastníků z celého

světa, především pak z oblastí, kde politická situace nedovolovala či stále nedovoluje

pluralitní přístup k pramenům.121

Ne vše, se co si zakládající výbor v roce 1996 předsevzal, se beze zbytku podařilo. Na

bilančním panelu 10 let IOHA“ v Sydney upozornila řada zakládajících členů především na

skutečnost, že se nepovedlo zorganizovat společný mezinárodní výzkumný projekt,

s očekávaným úspěchem se v té době (!) ještě nesetkalo ani oslovení kolegů z východní

Evropy.122 Alexander von Plato z Ústavu pro dějiny a biografii v německém Lüdenscheidu

rovněž kriticky hodnotil poměrně velkou fluktuaci členů asociace a položil si v této

souvislosti několik řečnických otázek: „Co naší společnosti chybí? Odráží snad houpavou

štěstěnu orální historie po politických změnách? Jsou za tím politické cíle orálních historiků,

jejich mládí a nestálé působiště?“123 Za jeden z hlavních důvodů zdánlivé „fluktuace“ označil

chybějící institucionální zázemí (výzkumná centra apod.).“124 Za mírným odlivem Evropanů

(především z bývalé střední a východní Evropy) může být podle von Plata rovněž skutečnost,

že mnozí z nich rovněž pracují v Evropské konferenci dějin sociálních věd (European Social

Science History Conference – ESSHC), kde byla vytvořena sekce orální historie.125

120 Na 10. mezinárodní konferenci v Rio de Janeiru připadlo z 224 akceptovaných příspěvků 85 hostitelské zemi, na následující konferenci v roce 2000 v Istanbulu z 214 příspěvků pocházelo z Turecka 15, na 12. mezinárodní konferenci v roce 2002 v Pietermaritzburgu (Jihoafrická republika) bylo ze 154 příspěvků 21 z Afriky (kromě pořadatelské země z Konga a Nigérie), na 13. mezinárodní konferenci v roce 2004 v Římě patřilo domácím zástupcům z 327 akceptovaných příspěvků 27. I v Sydney byl předešlý trend potvrzen: z 203 akceptovaných příspěvků patřilo 60 australským kolegům, v mexické Guadalajaře bylo z 361 dokonce 70 příspěvků z domácí produkce. V nastoupeném trendu pokračovala i zatím poslední 16. IOHA konference konaná v Praze; ze zatím nejvyššího počtu 434 akceptovaných příspěvků v dějinách připadlo na české kolegy 51 vystoupení. 121 Viz THOMSON: Dancing through the memory, op. cit.; též FERREIRA de MORAES: Ten years of IOHA, op. cit. 122 Tomu do jisté míry napomohl až 16. mezinárodní kongres IOHA v roce 2010, který se uskutečnil v Praze. 123 Viz VON PLATO: International Oral History, op. cit. 124 Tamtéž. 125 Tento trend byl patrný i na 6. setkání ESSHC, které se konalo 22.–25. března 2006 v nizozemském Amsterdamu. Orální historie zde tvořila vedle dalších dvaceti sekcí (např. Světová historie, Elity, Práce, Politika, Náboženství, Sexualita, Technologie, Genderová studia, Etnicita a migrace, Kultura, Vzdělání) rovnocennou

66

Bilanční 15. konference byla zajímavá nejen pohledem zpět, ale silně na ní rezonovaly

i úvahy o budoucnosti orální historie i vlastní asociace. V Sydney se rozhodně nedal

přeslechnout názor, že orální historie vstupuje do další vývojové fáze – globalizace a

digitalizace. V této souvislosti zdůraznil Ronald Grele především fenomén globalizace a jak

jsme u tohoto permanentního revolucionáře a aktivisty orálněhistorického hnutí zvyklí,

připojil i vlastní vizi budoucího směřování orální historie. Podle něho by se měla orální

historie v novém politickém kontextu snažit především o demystifikaci globalizace. „Orální

historici by se měli obracet přímo na lidi a zjišťovat, co nového přináší globalizace pro jejich

životy, a takto se ji snažit demystifikovat.“126 Alistair Thomson a Michael Frisch na téže

konferenci zdůraznili a upozornili na fakt, že se ocitáme uprostřed zatím nedokončené etapy

digitalizace, kdy především internet podněcuje mezinárodní dialog a kde se díky digitální

technologii zcela mění způsoby, jimiž nahráváme, uchováváme, katalogizujeme,

interpretujeme, sdílíme a prezentujeme orálněhistorické sdělení. Velice brzy budeme podle A.

Thomsona všichni nahrávat rozhovory na počítače, interviewovat lidi na druhém konci

světa.127 Audiovizuální digitální nahrávky budou okamžitě přístupné ve svém celku a nová

umělá inteligence umožní každému, aby uskutečnil nová a tvůrčí spojení „v“ a „přes“ hranice

orálněhistorických souborů s použitím zvuku, obrazu stejně jako textu.128 M. Frisch

předpověděl, že digitalizování obrazu a zvuku a jeho vnímání uchem bude představovat výzvu

dosud dominantnímu přepisu, tzn. vnímání okem.129 Ohrožující pro orální historii může být

podle některých odborníků paradoxně orální historie sama, resp. obrovské množství

nashromážděného materiálu, který nebude nikdo schopen interpretovat (nejdůležitější součást

orální historie). Tento materiál pak může být podle některých temnějších představ i snadno

manipulovatelný, neboť bude pořízen na nejrůznější odborné úrovni, bez znalostí zásad orální

historie a především bez zásad etických130 (sbírky se mohou stát politicky tendenční atd.) .131

součást programu jak co do témat, tak i počtu panelistů. To, že tento trend, nastoupený na 5. konferenci v roce 2004 v Berlíně, bude pokračovat i nadále, naznačuje obrovský převis příspěvků v sekci Orální historie zaregistrovaných pro 7. setkání ESSHC v příštím roce v Lisabonu. 126 Viz Ronald GRELE: IOHA on the Move: 1996–2006 and Beyond. A conversation among founders. Příspěvek přednesen na 14. IOHA konferenci v Sydney 2006. Text příspěvku publikovala IOHA na CD, uložen v COH ÚSD AV ČR. 127 Vědomi si existence a především pokroku, kterou digitální technika přináší, nedomníváme se, že může zcela suplovat reálný kontakt mezi narátorem a tazatelem. Více i VANĚK, Orální historie ve výzkumu soudobých dějin, s. 165. 128 Viz THOMSON: Dancing through the memory, op. cit. 129 Viz Michael FRISCH: A Shared Autority Essays on the Draft and Meaning of Oral and Public History. State University of New York Press, 1990, s. 188. 130 Velmi často byla v této diskusi zmíněna úloha médií a jejich tzv. orálněhistorických výstupů, rozhlasových nebo televizních pořadů (mimochodem vykazujících vysokou sledovanost). Nejenže jsou tyto výstupy mnohdy na hony vzdáleny skutečně vědecky vedeným projektům orální historie, ale, a co je závažnější, samu metodu, na kterou se odvolávají, poškozují. Bohužel nezřídka jde o manipulované pořady bez hlubší znalosti tématu,

67

Nebezpečím může být i fakt, že takové sbírky už nemusí směřovat ani k subjektivitě jedince a

na druhou stanu nebudou mít ani platnost standardně zpracovaných sociologických vzorků.

Následující 15. IOHA v mexické Gudalajaře nepřinesla tolik přelomových myšlenek

jako konference konaná o dva roky dříve v Sydney. Na druhou stranu opět potvrdila obrovský

a kontinuálně vzrůstající zájem Latinské Ameriky o orální historii. Je to právě Latinská

Amerika spolu s USA, které razí myšlenku o vlastním oboru, nikoli pouze o metodě

výzkumu. Guadalajara pak byla přelomovou ještě v jednom momentu, právě v Mexiku se

rozhodlo o dalším pořadatelství IOHA konference. Volba poprvé v dějinách této organizace

připadla na zemi bývalého východního bloku – Českou republiku a její hlavní město – Prahu.

Ve dnech 7.–11. 7. 2010 proběhl v Praze zatím poslední, v pořadí 16. světový kongres

International Oral History Association. Účastnilo se jej poprvé v dějinách těchto konferencí

více než 500 delegátů z 57 zemí světa ze všech kontinentů.

Vlastní jednání probíhalo v devíti paralelních sekcích, kde odeznělo celkem 434

příspěvků. Mezi nejvíce navštěvované sekce kongresu patřily panely analyzující paměť válek,

autoritativních a totalitních režimů, exilu a migrací, dějiny práce a dále pak teoretické,

metodologické a technické otázky orálněhistorického výzkumu. V jednom z nejčetněji

navštívených panelů proběhla debata o budoucnosti orální historie. Pokud bychom se ještě

měli vrátit ke jménům renomovaných osobností, pak poprvé po takřka dvou desetiletích poctil

kongres svou účastí a příspěvkem i „guru“ a autor nepsané „bible“ orálních historiků, knihy

Voice of the Past: Oral History, anglický historik Paul Thompson.132

S odstupem času je možné soudit, že se hlavní proud orální historie posunul oproti

minulým kongresům daleko více k akademickému a historizujícímu zakotvení, o čemž svědčí

aktivisticky nebo politicky zabarvené, v mnoha případech pak v honbě za senzací odporující základním etickým normám (vztah k narátorovi jako dárci) zakotveným v etických kodexech jednotlivých zemí (v našem případě vycházíme především z etického kodexu USA, Velké Británie a Austrálie). Bylo zároveň poukázáno na složitost a velmi tenkou hranici oddělující skutečnou prezentaci orálněhistorických výstupů v médiích od snahy po vysoké sledovanosti za každou cenu. To, že je ale i taková prezentace žádoucí a možná, ukázala řada kolegů ve svých ukázkách z rozhlasových a televizních pořadů. 131 O politicky zabarvených a nekorektních výzkumech (bez ohledu na ideologii, kterou měly podpořit) a možnostech metody orální historie upozornili ve svých referátech na konferenci v Sydney především kolegové z Latinské Ameriky, Afriky a Asie. Např. Verena ALBERTI – Amilcar ARAUJO PEREIRA: Radical discrimination in Brazil; Graciela BROWARNIK: A Milad de camino… Memorias de artista militantes en el partito Comunista Argentino; Oanh NGUYEN TA: Dancing with Le Huu Boi’s memories and its Audience in Vietnam; Vera CARNOVALE: Moral y religiosidad en construcción identitara del Partito Revolucionario de los Trabajaderos-Ejército Revolucionario del Pueblo. 132 Z ohlasů na toto setkání viz např. Alexander FREUND: „Conference Report: 16th International Oral History Conference.“ Oral History Forum d’histoire orale 30, 2010. Dostupné [on-line] na: http://www.coh.usd.cas.cz/images/texty/OH/A.Freund-IOHA_2010_review.pdf [cit. 25. 10. 2011]; viz též Alison MCDOUGHALL: „16th International Oral History Conference. Between Past and Future: Oral History Memory and Meaning“. In: Word of Mouth Spring 2010, s. 14–15, s. 22–23. Dostupné [on-line] na: http://www.coh.usd.cas.cz/images/texty/OH/A.McDoughall-16thIOHA.pdf [cit. 25. 10. 2011].

68

i složení nově zvoleného IOHA výboru, který bude organizaci reprezentovat v následujících

letech. Mezi jeho dvanácti členy zasedlo celkem deset profesních historiků, jakousi přidanou

hodnotou na skvěle zvládnuté konferenci bylo zvolení Miroslava Vaňka na post prezidenta

IOHA pro léta 2010–2012. Otázkou zůstává, kam nasměruje orálněhistorické dění další

kongres, který se uskuteční v září 2012 na „žhavé“ latinoamerické půdě, v argentinském

Buenos Aires.

II.15 Strasti a slasti české orální historie

Zatímco dnes je orální historie v českém prostředí známým pojmem těžícím ze

všeobecné „expanze paměti“ a sílícího zájmu o zachycování lidských svědectví, ještě před

dvěma desetiletími nebylo toto slovní spojení u nás vůbec známo.133 Dnes Česká republika

disponuje nejen širokou škálou uzavřených či běžících orálněhistorických projektů, ale také

stále silnějším institucionálním, metodologickým a technickým zázemím a v neposlední řadě

také významným zastoupením v mezinárodním orálněhistorickém hnutí, což ji na pomyslné

orálněhistorické mapě řadí mezi přední země světa. Na příběhu české orální historie, který

bychom chtěli v základních (chronologických, tematických a institucionálních) konturách

představit na následujících stránkách, je možné sledovat mnoho společných rysů nejenom se

sousedními, ale i vzdálenými zeměmi, zároveň však disponuje mnohými specifiky.

II.15.1 Hledání metod a smyslu: od sametové revoluce do konce devadesátých let

Ačkoliv stopy „prehistorické“ fáze vývoje orální historie v českých zemích bychom

mohli nalézt již před rokem 1989 – zejména pak v podobě velmi populární tzv. práce

s pamětníky – její opravdové dějiny se začaly psát až s pádem železné opony, komunistického

133 V historickém prostředí doposud nejstarší záznam o využití tohoto sousloví se datuje do dob vydání prvního čísla časopisu Soudobé dějiny z roku 1994, kde tehdejší ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a vydavatel v jedné osobě Vilém Prečan ve svém provolání z přelomu let 1993/1994 hovoří o tom, že nové periodikum mj.: „…bude nadále publikovat jednotlivé dokumenty (například významné archivní nálezy), ukázky orální historie a příspěvky z oboru memoárové literatury, jejichž rozsah bude pro časopis únosný.“ Viz Vilém PREČAN: „Jaký časopis, nač a pro koho.“ Soudobé dějiny 1, 1993/1994, č. 1, s. 7. Pokud si prolistujeme stránky časopisu z následujících let, v případě orální historie se myšlenka, bohužel, příliš neujala…

69

režimu, obnovení svobody slova a vědeckého bádání v roce 1989.134 Podobně jako případě

jiných zemí prošlých nadvládou totalitních a autoritativních režimů je i místní vývoj orální

historie spjat s fází demokratické transformace, včetně zájmu o mapování (často

tabuizovaných) témat z nedávné minulosti a také s nově se etablujícím bádáním o soudobých

dějinách, které nemohly a nebyly v předešlých desetiletích v zemi zpracovávány.135 K tomuto

„objektivnímu“ faktu se přidala také „subjektivní“ skutečnost, že domácí historikové a

historičky po dlouhá desetiletí izolovaní od standardního vývoje ve svém oboru měli pouze

omezené možnosti seznamovat se zahraniční literaturou, účastnit se konferencí a vědeckých

sympozií, a to nejen o soudobých dějinách, ale i k orální historii samotné.

Nesnadná dostupnost odborné literatury přispěla mimochodem také k tomu, že i po

pádu režimu trvalo zhruba do poloviny devadesátých let, než se alespoň část historické obce

seznámila s odbornou literaturou věnovanou teorii i praktickému využití orální historie a než

překonala své („tradiční“) pochybnosti i skepsi vůči nové metodě, akceptovala její korektnost

a přínos pro obohacení historického poznání a podnikla první kroky k jejímu otestování

v domácím prostředí. Na zahraniční inspiraci při vzniku svého projektu zavzpomínala po

letech Dana Musilová v korespondenci s jedním z autorů tohoto pojednání: „O orální historii

jsem v té době věděla jen velmi málo, ale lákalo mě zkusit něco nového. Impulsem byl článek v

jednom německém historickém časopise (jméno už si nepamatuji), který pojednával o

zkušenostech dělníků v době nacistického režimu v Německu ve zbrojařské firmě, jejíž jméno

si nevybavuji. Výsledky byly velmi zajímavé, a to mě přivedlo na myšlenku zkusit něco

podobného u nás. Shodou okolností přišla nabídka od doc. Kaplana, tak jsem vytvořila výše

zmíněný projekt. Metodologii jsem si vytvářela velmi intuitivně, ale nakonec se příliš nelišila

134 O uchovávání a práci s pamětními svědectvími v české soudobé historiografii před rokem 1989 přehledově viz např. Jindřich SCHWIPPEL – Jan BOHÁČEK: „Pamětníci a spolutvůrci dějin ČSAV. Sbírka rozhovorů v Archivu Akademie věd ČR.“ In: Práce z dějin Akademie věd 3, 2011, č. 1, s. 53–86; viz též Matěj KOTALÍK – Jan KAHUDA: „Rozhovor s PhDr. Jindřichem Schwippelem.“ In: Práce z dějin Akademie věd 3, 2011, č. 1, s. 130–143; viz též Miroslav VANĚK: Orální historie ve výzkumu soudobých dějin. Praha, ÚSD AV ČR 2004, s. 37–47. 135 Z diskusí o obecných otázkách české soudobé historiografie a jejího výzkumu viz např. Martin NODL: „Možné přístupy ke studiu dějin české historické vědy v letech 1945–2000.“ Soudobé dějiny 8, 2001, č. 1, s. 9–22; o zahraniční historiografii viz Pavel KOLÁŘ: „Nenápadné okovy Kleió. Východoevropské dějepisectví po pádu železné opony mezi vědeckým étosem a legitimizací panství.“ Soudobé dějiny 11, 2004, č. 1–2, s. 224–230; o paradigmatickém přechodu od marxisticko-leninské k demokratické historiografii viz např. Bohumil JIROUŠEK: Česká marxistická a marxisticko-leninská historiografie. Diskurz a možnosti výzkumu jeho proměn. In: Bohumil JIROUŠEK a kol., Proměny diskurzu české marxistické historiografie. Kapitoly z historiografie 20. století. České Budějovice, HÚ FF JČÚ 2008, s. 9–26; ze zahraničí viz např. Philippe-Joseph SALAZAR: „Relatos, reconciliatioón, reconocimiento, a propósito de los perpetradores y de la amnistia de Sudáfrica.“ Historia, antropología y fuentes orales 42, 2009, s. 37–53; viz též Laura Marina PANIZO: „Muerte, desaparición y memoria: el caso des los desaparecidos de la ultima diktatura militar en Argentina.“ Historia, antropología y fuentes orales 42, 2009, s. 71–84; viz též Ignacio FERNÁNDEZ de MATA: „In memoriam… Esquelas, contra-esquelas y duelos inconclusos de la Guerra Civil Española.“ Historia, antropología y fuentes orales 42, 2009, s. 93–128.

70

o té, kterou používáme dnes. Především jsem respektovala respondenta jako autonomní

subjekt, nikoliv jako objekt mého bádání. Tento přístup měl vliv zejména na editaci

rozhovorů.“136

Na druhé straně si byli historikové a historičky zabývající se soudobými dějinami

v drtivé většině vědomi, že právě skončená epocha zanechala zejména v posledních

desetiletích v dějinách řadu bílých míst, jež nelze zmapovat pouze prostřednictvím oficiálních

pramenů. Tyto archivní prameny byly (až na výjimky) jednostranné a poplatné ideologii i

praxi oficiálních orgánů a institucí, z jejichž popudu vznikaly, a zároveň neúplné – již proto,

že část z nich byla v průběhu listopadových změn zlikvidována či „ztracena“, nebo proto, že

řada např. vnitrostranických usnesení byla přenášena ústně (telefonicky). Jak záhy ukázala i

archivní praxe devadesátých let, poměrně dlouhou dobu trvalo, než se podařilo tyto archiválie

zpřístupnit široké badatelské obci. Ale ani prameny z druhé strany nebyly a nejsou zcela

úplné, již proto, že v hektických listopadových dnech roku 1989 se pozornost aktérů „minutu

po minutě“ se rodících („velkých“) událostí pochopitelně soustředila spíše na jejich

uskutečnění než na jejich popis, jeho písemnou fixaci a důslednou archivaci takto vznikající

dokumentace. Zároveň se prožitek těchto dnů a jejich atmosféry ukládal v paměti jejich

účastníků, kde mu hrozilo, že bude převrstven naléhavými potřebami a úkoly, které přinášela

„nová doba“.

Mj. za účelem systematického pořizování soudobé dokumentace, ale především

systematického zkoumání tzv. „bílých míst“ československých soudobých dějin (zhruba

v rozmezí let 1945–1989) byl na počátku roku 1990 z iniciativy Historické komise

Občanského fóra v rámci tehdy Československé akademie věd (později AV ČR) založen

Ústav pro soudobé dějiny.137 V této souvislosti vzpomíná na využití zahraniční inspirace při

transformaci české vědy po předpokládaném pádu komunistického režimu jeden z pamětníků:

„...my jsme [v očekávání pádu režimu na sklonku osmdesátých let – pozn. autorů] tak

předpokládali, co by se dalo udělat, protože se to celé [historické bádání – pozn. autorů] musí

změnit né čistkou, ale vytvořením něčeho novýho. A tehdy to krásně zformuloval Pavel Seifter:

‚Honit ty blbouny normalizační nemá cenu, poněvadž jsou to většinou volové… ale co je

136 Viz Ústav pro soudobé dějiny (dále ÚSD), Centrum orální historie (dále COH), sbírka Rozhovory. Korespondenci s Danou Musilovou vedl Pavel Mücke, 25. 7. a 3. 8. 2011. Dodejme jen, že oním dnes neidentifikovatelným zdrojem inspirace mohl být jeden z mnoha článků Lutze Niethammera, který v té době dokončoval svůj velký projekt o dějinách německého dělnictva v letech třetí říše. 137 Jeho vzorem se stala obdobně zaměřená pracoviště v západních zemích, jako byly např. mnichovský Institut für Zeitgeschichte, pařížský Institut d’historie du temps présent nebo amsterdamský Institut voor sociale Geschiedenis. Viz stručné pojednání Oldřicha Tůmy o dějinách ÚSD. Dostupné [on-line] na: http://www.usd.cas.cz/cs/historie-ustavu-pro-soudobe-dejiny/historie-ustavu [cit. 23. 3. 2011]. Viz též ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Janem Křenem vedl Pavel Mücke, 26. 4. 2011.

71

důležitý: vytvořit něco, aby to všechny přesvědčilo, že je to lepší a že je to taková věda, jaká

teď v Evropě běží.‘ Takže jednou z těch první idejí byl ten Ústav soudobých dějin…“.138 Podle

retrospektivního svědectví i analýzy publikovaných výsledků byl pro některé příslušníky

generace čs. historiků „upozadněných“ po roce 1968 návrat do historické profese (případně i

do původní vlasti) spojen právě s budováním nových institucí jako byla tato.139

Prehistorie orální historie začíná již v tomto období (a ještě na půdě porevolučního

Historického ústavu ČSAV vedeného nově nastoupivším Františkem Šmahelem), kdy se

prvním výstupem mapujícím jednu z kapitol nejnovějších dějin staly rozhovory se zakladateli

Občanského fóra, jejichž přepisy byly spolu s dalšími písemnými dokumenty vydány v roce

1990 ve formě publikace editorů Milana Otáhala a Zdeňka Sládka.140 Právě na okolnosti

příprav a vydávání této knihy vzpomínal po letech jeden z autorů: „Po dokončení této knihy

jsem se chtěl zabývat rokem 1848, Palackým a radikálními demokraty apod., to bylo téma,

které mě velice zajímalo a už jsem k němu měl i nějaké články… Tehdy vlastně vznikla taková

první myšlenka, já už nevím, na jaké schůzce to bylo, ale byl tam přítomen Petr Pithart, který

ještě v té době nebyl předsedou české vlády … nějak jsem se s ním bavil a říkal jsem mu, že

děláme tu knížku dokumentů a že by bylo dobré promluvit i s těmi protagonisty revoluce, On

na to, že ano a že zařídí, aby s námi někteří lidé promluvili. Václava Havla se tehdy

nepodařilo nahrát, ale mluvili jsme s Ivanem Havlem. Zároveň jsme tam chtěli mít i

komunisty, konkrétně Adamce a Mohoritu, ale ti odmítli mluvit, takže jsme jim museli poslat

otázky písemně a oni nám písemně odpověděli… Tam vlastně vznikla taková první knížka,

která sice nebyla co se týče rozhovorů vůbec koncepční, ovšem s ideou, že by bylo vedle

dokumentů dobré doplnit i vzpomínky a názory lidí.“141

Nahrávání rozhovorů se věnovali i lidé mimo okruh „otců-zakladatelů“ ÚSD (a

potažmo i bádání o soudobých dějinách u nás), jako byla např. Dana Musilová, Nina

Pavelčíková, Ilona Christl, Květa Jechová, Miroslav Vaněk nebo Jiří Suk, kteří se chopili 138 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Janem Křenem vedl Pavel Mücke, 26. 4. 2011; viz též ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Milanem Otáhalem vedl Pavel Mücke, 5. 5. 2011. 139 Viz např. ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Karlem Kaplanem vedl Pavel Mücke, 15. 6. 2011. 140 Jednalo se o ideového pokračovatele posrpnové „Černé knihy“ dokumentů z roku 1968 taktéž z dílny čs. historiků, mezi něž kromě např. Viléma Prečana patřil také Milan Otáhal. V tomto korpusu ještě s rozhovory pracováno nebylo. Blíže o vzniku této publikace pojednal ve své studii David Weber. Viz David WEBER, K historii publikace Sedm pražských dnů 21.–27. srpen 1968. Dokumentace. In: Oldřich TŮMA – Tomáš VILÍMEK (eds.), Pět studií k dějinám české společnosti po roce 1945. Praha, ÚSD AV ČR 2008, s. 205–239; dále viz Milan OTÁHAL – Zdeněk SLÁDEK (eds.): Deset pražských dnů 17.–27. listopad 1989. Dokumentace. Praha, Academia 1990, s. 555. 141 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Milanem Otáhalem vedl Pavel Mücke, 5. 5. 2011. Doplňme jen, že se jednalo o rozhovory s Markem Bendou, Pavlem Bratinkou, Ivanem Havlem, Michalem Horáčkem, Martinem Klímou, Václavem Malým, Emanuelem Mandlerem, Martinem Paloušem, Šimonem Pánkem, Petrem Pithartem, Janem Rumlem a Alexandrem (Sašou) Vondrou. Zástupci „druhé strany“, Ladislav Adamec a Vasil Mohorita, nakonec své odpovědi poskytli historikům písemnou formou.

72

využití biografického výzkumu, např. v problematice mapování osudů „protektorátní“

generace poznamenané druhou světovou válkou,142 dějin Charty 77,143 nebo událostí listopadu

1989 na regionální144 i celostátní úrovni.145 Důraz na sledování „malých“ příběhů v rámci

„velkých“ dějin, který je možné u těchto projektů sledovat, byl posléze společný s řadou

dalších v budoucnu.

Je nutné podotknout, že vzhledem ke spíše sporým znalostem metodologických,

metodických, technických a také mezinárodních aspektů se nejednalo o klasické

orálněhistorické projekty, neboť místní badatelé se nutně s orální historií postupně

seznamovali. V historickém prostředí byl často těmto výzkumům bližší spíše její vývojový

„předstupeň“, „práce s pamětníky“ ve stylu padesátých a šedesátých let minulého století, a pro

ně typické „objektivistické“ rysy, přičemž rozhovory byly při historickém psaní využívány

jako spíše doplňkový či vedlejší pramen.146 Jak je možné soudit z analýzy několika

rozhovorů, za motivací pracovat s pamětníky stála často snaha získat vysvětlení či doplnění

k faktům, informacím a dějům, které již badatelé znali z jiných zdrojů.147 Narátoři z řad

historiků v retrospektivě hovoří o tom, že osobní svědectví, zaznamenávaná spíše intuitivně (a

leckdy jen uchovávaná v jejich paměti) měla v jejich očích váhu cenného pramene, byť

„subjektivního“, který následně využívali ve své práci.148 Podle svědectví dalších pamětníků

se zdá, že výše zmiňované výzkumy nebyly v počátcích ani v rámci ústavu, natož pak celé

republiky nijak koordinovány, naopak probíhaly spíše paralelně, nezávisle a často se o jejich 142 Jednalo se o dvouletý historicko-biografický projekt Osudy rodin v poválečném Československu (vedený historičkou Danou Musilovou a realizovaný s pomocí Niny Pavelčíkové), který si pod záštitou grantového projektu Karla Kaplana Československo 1945–1967 vytkl za cíl sledovat: „… jak se společensko-politické zvraty po druhé světové válce promítly do privátních osudů vybraných rodin a jejich příslušníků, respektive do jejich vzestupných či sestupných kariér.“ Viz Dana MUSILOVÁ: Životní příběh ročníku 1924. Lidský osud v dějinách 20. století. Historicko-biografický výzkum. 1. část. Praha, ÚSD AV ČR 1995, s. 7. 143 O genezi a metodologických aspektech projektu Osobnosti a společenství Charty viz Květa JECHOVÁ: Lidé Charty 77. Zpráva o biografickém výzkumu. Praha, ÚSD 2003, s. 7–18. K tomuto interdisciplinárnímu projektu z pomezí sociologie, historie a psychologie je možné ve zkratce poznamenat, že byl sice realizován mezi lety 1992–1996 mimo půdu ÚSD (především díky podpoře grantové agentury CEU), díky metodické i tematické spřízněnosti z ústavu přidělených prostředků (konkrétně z grantu GA ČR Politické elity a disent v období normalizace) byl podpořen jeden ze zásadních interpretačních výstupů, kniha Lidé Charty 77, stejně tak jako jsou dnes uloženy ve sbírkách rozhovorů COH přepisy nahraných rozhovorů. 144 Publikační výstup viz Miroslav VANĚK: Listopadové události roku 1989 v Plzni. In: Emanuel MANDLER (ed.), Dvě desetiletí před listopadem 89: Sborník. Praha, Maxdorf 1993, s. 93–109. 145 Jiří Suk společně s Václavem Kofroněm, Martinem Nodlem a Pavlem Zemanem v letech 1994–1995 s podporou Nadace Heinricha Boella realizoval projekt s názvem Rozhovory s aktéry politické změny v Československu 1989–1992. Publikační výstup viz např. Jiří SUK: „K prosazení kandidatury Václava Havla na úřad prezidenta v prosinci 1989: Dokumenty a svědectví.“ Soudobé dějiny 6, 1999, č. 2/3, s. 346–369. 146 Historiografický rozbor samotného přístupu práce s pamětníky nejpodrobněji viz VANĚK: Orální historie ve výzkumu soudobých dějin, op. cit., s. 39–47. 147 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Milanem Otáhalem vedl Pavel Mücke, 5. 5. 2011; viz též Písemný záznam o rozhovoru s Miroslavem Vaňkem pořídil Pavel Mücke, 25. 2. 2011. 148 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Janem Křenem vedl Pavel Mücke, 26. 4. 2011; viz též ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Janem Gebhartem vedl Pavel Mücke, 7. 6. 2011. Komplexnější zamyšlení nad problematikou vnímání práce s pamětníky ze strany historiků bude pojednáno v některé z budoucích studií.

73

výsledcích badatelé dozvídali až po určitém čase.149 O pionýrských dobách práce s rozhovory

v historickém prostředí svědčí mj. fakt, že někteří tazatelé byli nuceni si veškeré rozhovory

uchovat ve svém osobním archivu, neboť podle jejich slov je v oné době nebylo možné uložit

k širšímu badatelskému využití v kompetentní instituci.150

Z pohledu orální historie bylo pozitivním rysem těchto výstupů zaznamenání

důležitých osobních svědectví a také vzbuzení zájmu o rozhovory s dobovými aktéry na

veřejnosti i v akademickém prostředí, na což se podařilo postupně navazovat v následujících

letech. Jak vyplývá z analýzy rozhovorů, některé historiky práce s „živým“ materiálem

natolik zaujala, že změnili své původní profesní plány a začali se oblasti soudobých dějin

věnovat natrvalo.151

Velmi důležité je zmínit se také o faktu, že orální historii byly u nás v devadesátých

letech mnohem více otevřené příbuzné obory (nebo mezioborové přístupy). V prvé řadě to byl

průběžný projekt Židovského muzea v Praze, Památníku Terezín, ale posléze také českých

romistů (a později také Muzea romské kultury) průběžně dokumentující osudy obětí rasové

perzekuce Židů a Romů v českých zemích v letech druhé světové války.152 Badatelé, např.

Anna Hyndráková, Milena Hübschmannová nebo Ctibor Nečas, se ujali témat u nás často

nedotčených, o to však přínosnějších i v mezinárodním kontextu. V této souvislosti je dobré

připomenout také realizaci jednoho z největších dokumentárních projektů v dějinách

zachycujícího především oběti holocaustu a realizovaného pod záštitou Nadace Šoa (založené

americkým režisérem Stevenem Spielbergem). Tento projekt se mezi lety 1994–1999 svým

záběrem přes 52 000 videonahrávek rozhovorů z 56 zemí světa dotkl i České republiky a dnes

je přístup ke kompletnímu archivu rozhovorů uložených na Univerzitě v jižní Kalifornii

zprostředkováván přes Centrum vizuální historie Malach Matematicko-fyzikální fakulty UK

v Praze.153

149 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Písemný záznam o rozhovoru s Miroslavem Vaňkem pořídil Pavel Mücke, 25. 2. 2011. 150 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Korespondenci s Danou Musilovou vedl Pavel Mücke, 25. 7. a 3. 8. 2011. 151 Konkrétně se jednalo např. o citovaného Milana Otáhala, který opustil myšlenku paralelního zpracování dějin revoluce roku 1848 a dějin soudobých a definitivně svou pozornost obrátil k dějinám normalizace a revoluce, nebo Miroslava Vaňka, který se díky zájmu o dějiny sametové revoluce a rozhovory s jeho aktéry opustil povolání středoškolského profesora a nakonec připojil k řadám pracovníků ÚSD. Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Milanem Otáhalem vedl Pavel Mücke, 5. 5. a 12. 5. 2011; viz též Vladimír HANZEL: Zrychlený tep dějin. Reálně drama o deseti jednáních. Praha, OK Centrum 1991, s. 5; viz též ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Miroslavem Vaňkem vedl Pavel Mücke, 25. 5. 2011. 152 Dostupné [on-line] na: http://www.jewishmuseum.cz/cz/czarchivho.php [cit. 2. 11. 2011]; též http://www.pamatnik-terezin.cz/cz/historie-sbirky-a-vyzkum/sbirky/dokumentacni-oddeleni [cit. 2. 11. 2011]; též http://www.rommuz.cz/ [cit. 2. 11. 2011]. 153 Dostupné [on-line] na: http://ufal.mff.cuni.cz/cvhm/ [cit. 2. 11. 2011].

74

Mezi další „sběrné“ projekty, které jsou z historického pohledu bezesporu významné,

patří počin Národního filmového archivu. Zde se kontinuálně od roku 1995 pořizují

rozhovory s pamětníky, kteří se se v různých profesích podíleli na budování a rozvoji české

kinematografie a „filmovnictví“ posledních dvou století.154 Od roku 1996 podobně zaměřený

projekt mezinárodního významu (z pomezí orální historie a biografického a feministického

výzkumu) s názvem Paměť žen realizovala o. p. s. Gender Studies s cílem zachytit rámce

každodennosti, životních zkušeností a názorů tří generací žen narozených mezi lety 1920–

1960.155 Na tento projekt posléze navazoval výzkumný tým pod vedením Pavly Frýdlové i

v následujících letech s řadou dalších, s obdivuhodnou pravidelností vydávaných publikačních

výstupů.156 Pro bádání o soudobých dějinách se z devadesátých let jako velmi přínosné jeví

projekty sociologické (např. Alena Vodáková a Hana Maříková, Zdeněk Konopásek nebo Jiří

Kabele) a také výzkumy etnologické a folkloristické (např. Bohuslav Beneš nebo Bohuslav

Šalanda) využívající biografické a orálněhistorické postupy.157

II.15.2 Bod zlomu: příběh Sta studentských revolucí

Jak se zdá z časového odstupu, příznivé období pro rozvoj „historických kruhů“

nastalo zhruba v polovině devadesátých let. Opět podle vzpomínek pamětníků se v únoru

1994 po návratu jednoho z členů oddělení pro dějiny 1969–1989 ÚSD AV ČR z návštěvy

budapešťského Ústavu dějin maďarského povstání 1956 začalo v rámci týmu debatovat o

tvyužití orální historie. Oldřich Tůma, jenž byl Budapešti seznámen a konfrontován 154 Dostupné [on-line] na: http://www.nfa.cz/oralni-historie.html [cit. 2. 11. 2011]. 155 Viz např. Pavla FRÝDLOVÁ (ed.): Všechny naše včerejšky I, II, III: Paměť žen. Praha, Nadace Gender Studies 1998, 2000, 2002. Podnětná je i metodologická analýza ze slovenské části mezinárodního projektu – viz Zuzana KICZKOVÁ a kol.: Pamäť žien – O skúsenosti sebautvárania v biografických rozhovorech. Bratislava, IRIS 2006. 156 Viz Pavla FRÝDLOVÁ (ed.): Ženská vydrží víc než člověk. Praha, NLN 2006; Ženám patří půlka nebe. Praha, NLN – Gender Studies 2007; Ženy mezi dvěma světy. Deset životních příběhů žen, které odešly do ciziny a po letech se vrátily. Praha, NLN – Gender Studies 2008; Ženy odjinud. Deset příběhů českých cizinek. NLN – Gender Studies 2009; Ženy v bílém. NLN – Gender Studies 2010. Dostupné [on-line] na: http://www.womensmemory.net/cesky/ [cit. 2. 11. 2011]. 157 Ze sociologické literatury viz např. Alena VODÁKOVÁ – Hana MAŘÍKOVÁ: Problém normativity a policejní represe v předlistopadovém Československu. Praha, Sociologický ústav AV ČR 1995; viz též Zdeněk KONOPÁSEK (ed.): Otevřená minulost: Autobiografická sociologie státního socialismu. Praha, Karolinum 1999; Jiří KABELE: Přerody. Principy sociálního konstruování. Praha, Karolinum 1998. Tento autor v následujících letech s týmem spolupracovníků navázal řadou dalších výzkumů těžících i analýz biografických interview. Viz např. Týž: Z kapitalismu do socialismu a zpět. Teoretické vyšetřování přerodů Československa a České republiky. Praha, FSV UK – Karolinum 2003; Martin HÁJEK – Jiří KABELE: Jak vládli? Průvodce hierarchiemi reálného socialismu. Brno, Doplněk 2008. Z etnologické literatury viz např. Bohuslav BENEŠ: Oral history a lidová tradice. Etnologické rozpravy 1996, č. 1, s. 14–23; Bohuslav ŠALANDA: Ústní podání a dějiny. Praha, Karolinum 1989; Týž: Oral History and symbols of royal power in Central Europe. In: Jan PARGAČ (ed.), Cultural symbols and Ethnic Conciousness. Praha, Karolinum 1998, s. 94–105.

75

s obrovským bohatstvím místních orálněhistorických sbírek, jejichž počátky se datují do

druhé poloviny osmdesátých let minulého století, seznámil spolupracovníky s informacemi o

bohatství maďarských sbírek (rozhovory s inženýrsko-manažerskou inteligencí, s politiky

„druhé garnitury“, s pamětníky událostí roku 1956 a také s potomky obětí maďarské

revoluce), které v té době čítaly cca 700 rozhovorů (včetně přepisů).158

Na jaře 1995 byli v centru pozornosti návrhu nového projektu aktéři dobových

událostí listopadu 1989 z řad vysokoškolských studentů a nakonec byl vytvořen návrh

tříletého grantu s názvem Studenti v období pádu komunismu, schválený a doporučený

v květnu 1995 Vědeckou radou ÚSD do soutěže Grantové agentury AV ČR.159 Návrh byl

posléze skutečně podpořen a s časovým odstupem je možné říci, že se jednalo o zlomový bod

ve vývoji nejen ústavní, ale i české orální historie obecně.

Výzkum realizovaný Miroslavem Vaňkem a Milanem Otáhalem, kteří si předsevzali

zachytit v celé šíři životní příběhy aktérů listopadových událostí z řad studentů, se ukázal být

velice nosným. V prvé řadě se jednalo o projekt, který se netradičními metodami a

komplexnějším způsobem věnoval výzkumu jedné z doposud „nedotčených“ vrstev

předrevoluční společnosti, na něž se vlivem okolností příliš nedostalo během předešlých

„souborných“ projektů.160 I přes mnohá „hledání“ a „tápání“ zde výzkumníci poprvé v širší

míře použili nejnovější poznatky ze zahraniční metodologické literatury (především

anglosaské a germanofonní provenience) a poprvé se zde pracovalo s orální historií podle

mezinárodních standardů.161 Důležité bylo také zahrnutí regionálních aspektů, ačkoliv tato

optika byla svého času některými historiky kritizována jako „přílišný luxus“, který tříští

nevelké síly badatelského týmu.162 V personální a organizační rovině bylo navázání úzkých

kontaktů se sítí regionálních spolupracovníků velmi důležitým krokem, neboť s některými

158 Viz ÚSD, Spisovna, Zápis ze schůze oddělení pro dějiny období 1969–1989 ze dne 14. 2. 1994. O závěrech budapešťského pobytu viz též Oldřich TŮMA: „Ústav dějin maďarského povstání 1956 v Budapešti.“ Soudobé dějiny 1, 1994, č. 4/5, s. 655–657. 159 Viz ÚSD, Spisovna, Zápis ze schůze oddělení pro dějiny období 1969–1989 ze dne 5. 12. 1994 a 12. 4. 1995; viz též ÚSD, Spisovna, Zápisy ze zasedání Vědecké rady ÚSD. Zápis ze zasedání VR ÚSD AV ČR ze dne 23. 5. 1995; viz též ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Miroslavem Vaňkem vedl Pavel Mücke, 17. 6. 2011. 160 Mj. na fakt, že by badatelé měli vedle dějin opozice a disentu věnovat více pozornosti dějinám společnosti, upozornil na jedné z vědeckých rad ÚSD Jan Křen. Viz ÚSD, Spisovna, Zápisy ze zasedání Vědecké rady ÚSD. Zápis ze zasedání VR ÚSD AV ČR ze dne 8. 11. 1996. 161 Pro metodologickou inspiraci autorů posloužili např. práce Steinara Kvaleho, Paula Thompsona, Herwarda Vorländera, Roberta Perkse a Alistaira Thomsona či Jürgena Strauba, ale také „domácí“ díla Květy Jechové a Ilony Christl, Dany Musilové, Aleny Vodákové a Hany Maříkové nebo Petera Salnera. Pojednání o orální historii viz Milan OTÁHAL – Miroslav VANĚK: Sto studentských revolucí: Studenti v období pádu komunismu životopisná vyprávění. Praha, NLN 1999, s. 31–52. 162 Slova Viléma Prečana se vztahovala k hodnocení práce celého Otáhalova týmu a oddělení za léta 1990–1996, a Prečan mj. také konstatoval, že by mělo být věnováno více pozornosti politickému systému a struktuře moci. Viz ÚSD, Spisovna, Zápisy ze zasedání Vědecké rady ÚSD. Zápis ze zasedání VR ÚSD AV ČR ze dne 8. 11. 1996.

76

z nich se podařilo navázat dlouhodobou spoluprácispolupracovat dlouhodobě.163 Na své první

setkání s orální historií a na odlišnosti práce s psanými dokumenty vzpomíná opět jeden

z pamětníků, který se do projektu připojil až v jeho průběhu: „… mě to přišlo hrozně

zajímavý právě proto, že máš v podstatě možnost ty lidi poznat… Že nejsou schovaní za tím

papírem a za tím dokumentem, ale že máš možnost je vidět a máš možnost je vědecky zkoumat

in natura.“164

Dosažené výsledky byly v průběhu řešení také úspěšně prezentovány před odborným

publikem, ale psalo se o nich také v médiích.165 Díky všem těmto krokům se dařilo do značné

míry kompenzovat nešvary mnoha historických výzkumů (nejen) té doby: metodologickou

neujasněnost, neobeznámenost s mezinárodními trendy, úzce „pragocentrický“ pohled a také

relativní „odtrženost“ získaných výsledků od „společenské poptávky“. Ve „studentském“

projektu byl zaveden fungující model bádání, který byl zdokonalován v následujících letech a

výzkumné týmy pracující s orální historií (minimálně na půdě ÚSD) se ho fakticky přidržují

dodnes.

Výsledná kniha skládající se z redigovaných přepisů, které byly doprovázeny jak

historickými interpretacemi, tak i teoretickým pojednáním o metodě orální historie, se mj.

díky dobrému načasování k desetiletému listopadovému výročí setkala s velkým úspěchem a s

živým zájmem veřejnosti.166

Ideově návazným projektem se pak stal projekt Kulturní a společenské aktivity mladé

generace a cesta k občanské společnosti (GA AV ČR, 1999–2001), který se podle svědectví 163 V rámci projektu pokrývali svými rozhovory s aktéry z regionálních univerzit historik a archivář Pavel Urbášek z Olomouce, historik Jiří Petráš z Českých Budějovic, historik filmové vědy Jiří Voráč z Brna a historik Pavel Kladiwa z Ostravy. Magdalena Jandová jako kmenová pracovnice nahrávala rozhovory s bývalými studenty z Liberce a Ústí nad Labem, Miroslav Vaněk pak z Plzně a v Hradce Králové, David Weber, který se připojil v závěrečné fázi, nahrával rozhovory s těmi, již bydleli v Mladé Boleslavi. Tři prvně jmenovaní externisté udržují plodné badatelské i mimopracovní kontakty s ÚSD dodnes. Pro úplnost dodejme, že dále se na organizačním zajištění projektu podíleli Libuše Cuhrová a Jana Melicharová, na přepisech Marie Lisová a na redakčních pracích Jana Svobodová. 164 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Davidem Weberem vedl Pavel Mücke, 2. 8. 2011. 165 Miroslav Vaněk a Milan Otáhal např. přednesli na téma Studenti v období pádu komunismu referát v rámci mezinárodního sympozia Studenti a profesoři k výročí 650 let od založení Univerzity Karlovy, které se konalo 11. 9. 1998 v Praze. O projektu na základě rozhovoru s Miroslavem Vaňkem referoval Rudolf Vévoda (mimochodem jeho bývalý kolega z ÚSD z let 1994–1997) 14. listopadu 1997 na stránkách Lidových novin; viz též Gabriela LACINOVÁ: „Promluví hlavní aktéři listopadového studentského hnutí.“ Plzeňský deník, 10. 10. 1997. (Autorka článku byla mimochodem také narátorkou projektu.) 166 Mezi vedlejší produkty této publikace mj. patří svého času proslulá výzva představitelům české politické reprezentace s názvem Děkujeme, odejděte! Dostupné [on-line] na: http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bkujeme,_odejd%C4%9Bte! ]cit. 4. 8. 2011]. Analýza viz např. Vladimíra DVOŘÁKOVÁ: „Dva pokusy o aktivizaci občanů: Impuls 99 a Děkujeme, odejděte.“ In: Václav V. NEKVAPIL (ed.), Impuls pro občanskou společnost: Eseje o třetím rozměru demokracie. Praha, Evropský literární klub 2003, s. 125–134; viz též Deanna Gayle WOOLEY: „Ten years later: defining and redefining the Velvet Revolution in Czechoslovakia.“ In: Catherine BAKER – Christopher J. GERRY – Barbara MADAJ – Liz MELLISH – Jana NAHODILOVÁ (eds.), Nation in Formation: Inclusion and Exclusion in Central and Eastern Europe. London, SSEES Occasional Papers 2007, s. 25–41.

77

pamětníků zrodil na základě analýzy a interpretace klíčového tématu z předešlých

studentských vyprávění – popisu mimoškolních aktivit a trávení volného času v životních

příbězích narátorů.167 Výzkum sice nebyl založen pouze na orální historii, drtivá většina

spolupracovníků však rozhovory nahrávala a pracovala s nimi (mj. kromě hlavního řešitele

Miroslava Vaňka také Jaroslav Cuhra, Libuše Cuhrová a Petr Blažek). Publikační výstup

v podobě knihy Ostrůvky svobody byl přijat sice méně halasně, přesto se zájmem

v zainteresovaných kruzích.168

II.15.3 Na přelomu věků: léta 2000–2006

Z pohledu historicko-institucionálního se symbolickým orálněhistorickým rokem 1

stal rok 2000, kdy bylo jako jedno z oddělení ÚSD založeno Centrum orální historie (dále

COH). Podle slov jednoho z jeho zakladatelů diskuse o jeho založení probíhaly už od jara

1999 v průběhu příprav knihy Sto studentských revolucí. Do těchto debat se zapojila kromě

Milana Otáhala a Miroslava Vaňka také Jana Svobodová.169 Z archivních dokumentů je

zřejmé, že se mělo jednat nejprve o společný tříletý projekt ÚSD, Ústavu politologie FF UK a

Národní knihovny na zřízení metodického centra (dále MC) pro orální historii, který se

ucházel o podporu z grantových prostředků GA ČR. Podle dochovaných materiálů návrh

obdržel takřka maximální hodnocení a hodnotitelé ocenili průkopnickou myšlenku i

perspektivy orální historie obecně ve vztahu k rozvoji české historiografie.170 Návrh ve velké

konkurenci nakonec nebyl doporučen k financování, nicméně díky vstřícnosti vedení ÚSD,

v jehož čele byl od června roku 1998 Oldřich Tůma, se COH podařilo založit z vlastních

ústavních zdrojů. Vědecká rada ÚSD návrh schválila (symbolicky 17. listopadu 1999) a

167 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Písemný záznam o rozhovoru s Miroslavem Vaňkem pořídil Pavel Mücke, 28. 2. 2011. Návrh tříletého projektu byl doporučen Vědeckou radou ÚSD v dubnu 1998 k podání současně u GA ČR a GA AV ČR. Viz ÚSD, Spisovna, Zápisy ze zasedání Vědecké rady ÚSD. Zápis ze zasedání VR ÚSD AV ČR ze dne 21. 4. 1998. 168 Publikační výstup viz Miroslav VANĚK. a kol.: Ostrůvky svobody: Kulturní a občanské aktivity mladé generace v 80. letech v Československu. Praha, Votobia – ÚSD AV ČR 2002. Práce byla oceněna pro využití doposud opomíjených zdrojů (včetně rozhovorů), např. při výzkumu fenoménu rockové hudby. Viz Radek DIESTLER: „Miroslav Vaněk a kol., Ostrůvky svobody (kulturní a občanské aktivity mladé generace v 80. letech v Československu.“ Rock &Pop & MusiQ 2002, prosinec, s. 91. Recenze v pozitivním duchu viz též Michal ŠVERDÍK: „Byly ostrůvky svobody v moci Půlnoci?“ Mladá fronta Dnes, příloha Střední Morava, 9. 12. 2002, s. 2. 169 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Písemný záznam o rozhovoru s Miroslavem Vaňkem pořídil Pavel Mücke, 28. 2. 2011. 170 Viz ÚSD, Spisovna COH, Hodnocení žádosti o udělení grantu Metodické centrum – oral history. Na řešení projektu se měli podílet Miroslav Vaněk, Milan Otáhal, David Weber a Jana Blahnová z Národní knihovny. Viz též ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Písemný záznam o rozhovoru s Miroslavem Vaňkem pořídil Pavel Mücke, 28. 2. 2011.

78

vedením COH byl pověřen Miroslav Vaněk.171 Na okolnosti zakládání a rozvoje tohoto

oddělení zavzpomínal po letech tehdejší i současný ředitel ÚSD v jedné osobě: „… po

úspěšném ukončení toho prvního velkého projektu, když byla odezva na knížku Sto

studentských revolucí a kdy se opravdu jevilo, že to má velkou budoucnost. V roce 2000, když

byl Mirek v Americe, jsme spolu s ním byli na sjezdu amerických orálních historiků

v Durhamu, tak z toho pobytu tam čerpal teoretické a jiné inspirace, takže že by založení

Centra byl nějaký velký problém, to ne… Byla to dohoda mezi námi dvěma… Mirek, pokud já

si dobře pamatuju, byl v tehdejší Vědecký radě, ale nebylo třeba překonávat žádný odpor,

možná to vyvolalo jen postranní úšklebky od některých, kteří si to nedokážou odpustit.“172

Kromě aktivit primárního výzkumu a od toho se odvíjejících se úkolů „archivačně-

inventarizačních“ v podobě budované sbírky rozhovorů se toto pracoviště profilovalo i

vybudováním široké škály zahraničních kontaktů a také provozováním různých forem

pedagogické a „propagačně-osvětové“ činnosti.173 Rozvoj intenzivní zahraniční spolupráce

měl i své pozitivní stránky v oblasti hmotné, když se v roce 2001 Miroslavu Vaňkovi podařilo

získat finanční podporu z University of North Carolina v Chappel Hill (UNC) ve Spojených

státech amerických, která mj. poskytla COH významné materiální zázemí.174

Velmi důležitá role připadla také činnosti metodologicko-metodické, v níž COH, a

především Miroslavu Vaňkovi, patří vzhledem k publikaci základních přehledových studií,

příruček, skript a manuálů v souladu se zahraničními trendy významné místo

ve (spolu)utváření diskurzu české orální historie.175 Podle našeho soudu je nutno brát v potaz,

že se pohybujeme v českém prostředí, kde po dlouhá léta panoval spíše dlouhodobý „ostych“,

nezájem a skepse k vydávání teoretické a metodologické literatury, od nich odvislých diskusí,

následných reálných „odrazů“ ve vlastní výzkumné praxi, což bylo také několikrát

kritizováno i uvnitř historické komunity samotné. Díky zámořským kontaktům Miroslava 171 Viz ÚSD, Spisovna, Zápisy ze zasedání Vědecké rady ÚSD. Zápis ze zasedání VR ÚSD AV ČR ze dne 21. 4. 1995 a 17. 11. 1999. 172 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Oldřichem Tůmou vedl Pavel Mücke, 21. 6. 2011. 173 V oblasti základního výzkumu se jednalo o bádání nad problematikou různých společenských z období tzv. normalizace: politických elit, disentu, mladé generace, dělníků, inteligence apod.; dále pak o výzkum problematiky českého exilu a emigrace, fenoménu chalupářství a dalších aspektů. O charakteristice činnosti COH viz Miroslav VANĚK: „Centrum orální historie Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.“ Soudobé dějiny 9, 2002, č. 2, s. 332–336. 174 Jednalo se o podporu výuky orální historie v koordinaci s Collegiem Hieronimi Pragensis, kde tehdy působil Miroslav Vaněk. V rámci Burch Scholarship poskytnutého UNC obdrželo COH částku 10 000 USD, což při tehdejším kurzu 42 Kč za 1 USD představovalo podporu více než významnou. Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Písemný záznam o rozhovoru s Miroslavem Vaňkem pořídil Pavel Mücke, 28. 2. 2011. 175 Kromě množství článků a studií viz např. Miroslav VANĚK: „Uplatnění metody orální historie.“ In: Jiří KOCIAN (ed.), Deset let soudobých dějin. Praha, ÚSD AV ČR 2001, s. 137–143; viz též Miroslav VANĚK a kol.: Orální historie. Metodické a „technické“ postupy. Olomouc, FF UP 2003; viz též VANĚK: Orální historie ve výzkumu, op. cit.; Miroslav VANĚK – Pavel MÜCKE – Hana PELIKÁNOVÁ: Naslouchat hlasům paměti: Teoretické a praktické aspekty orální historie. Praha, Fakulta humanitních studií UK – ÚSD AV ČR 2007.

79

Vaňka se na utváření orálněhistorické metodologie významně podílely americké vlivy a

inspirace. Jak podotýká i sám jmenovaný, bez nich by bylo bádání o dosti chudší, pokud by se

vůbec dokázalo dostatečně rozvinout.176

V pořadí dalším sledovaným projektem COH byly Politické elity a disent v období tzv.

normalizace. Životopisná interview (2002–2004) navrhovatelů Miroslava Vaňka a historika a

archiváře UP v Olomouci Pavla Urbáška. Geneze tohoto projektu je opět velmi bohatá, dílem

navazuje na pokusy o rozhovory s komunistickými funkcionáři z přelomu let 1989 a 1990. Ne

všechny hlasy zpočátku hovořily ve prospěch návrhu, zejména kvůli plánované realizaci

rozhovorů s bývalými komunistickými funkcionáři. Jeden z kmenových historiků ÚSD údajně

podotýkal, že návrh je třeba velmi pečlivě prodiskutovat s vedením ústavu, neboť se jednalo o

velmi citlivé téma a je případně potřeba předejít problémům v budoucnosti. Další z historiků

ÚSD se vyjádřil v tom smyslu, že on by si s bývalými komunistickými funkcionáři ani ruku

nepodal….177 Historické aspekty nakonec převážily nad dobově podmíněnými předsudky a

projekt byl schválen VR ÚSD s pozměněným názvem a podán Grantové agentuře ČR.178 Při

svém prvním podání (v roce 2000) v příslušné podkomisi na GA ČR byl odmítnut, a to i přes

vysoce kladná doporučení externích hodnotitelů. Proto byla v dubnu 2001 doplněná žádost k

téže agentuře podána znovu – a napodruhé se setkala s úspěchem. Česko-slovenský rozměr se

podařilo do projektu dodat spoluprací se slovenskou historičkou a etnoložkou Lucií Segľovou,

která díky získané podpoře od Nadácie otvorenej spoločnosti – Open Society Fund sestavila

svůj vlastní badatelský tým a ten posléze paralelně realizoval i metodologicky identické

rozhovory s narátory na Slovensku.179

Za nejzávaznější metodologické specifikum je možné považovat kontaktování

narátorů z řad komunistických funkcionářů, které bylo nakonec díky systematickému a přitom

eticky i právně bezproblémovému přístupu poměrně úspěšné: ze 73 oslovených se nakonec 43

bývalých funkcionářů rozhodlo poskytnout rozhovor. Z okruhu disidentů pak činila úspěšnost

77 rozhovorů ze 79 oslovených. Jak přiznávají i sami řešitelé, významnou měrou se na

úspěchu podílel sociolog František Zich v roli „gatekeepera“, který zprostředkoval velké

176 Miroslav Vaněk přisuzuje hlavní význam svým dvěma dlouhodobým pobytům v USA v letech 2000 a 2004 a dále pak množství výstupů a konzultací v rámci účasti na konferencích americké Oral History Association. Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Písemný záznam o rozhovoru s Miroslavem Vaňkem pořídil Pavel Mücke, 28. 2. 2011. 177 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Písemný záznam o rozhovoru s Miroslavem Vaňkem pořídil Pavel Mücke, 28. 2. 2011. 178 Původní název projektu zněl dosti neuměle: Oral history – ohrožené skupiny – moc a opozice. Viz ÚSD, Spisovna, Zápisy ze zasedání Vědecké rady ÚSD. Zápis ze zasedání VR ÚSD AV ČR ze dne 5. 4. 2000. 179 Viz Miroslav VANĚK – Pavel URBÁŠEK (eds.): Vítězové? Poražení? Politické elity a disent v období tzv. normalizace. Životopisná interview. 1. sv., Praha, Prostor 2005, s. 19.

80

množství kontaktů na první skupinu narátorů.180 Opět viděno z retrospektivy a nadneseně

řečeno, dějiny nakonec daly zapravdu obezřetným krokům z počátků projektů (zejména

v etické a právní oblasti). Získáním takovéto kolekce rozhovorů nejenže se nesplnily krizové

scénáře vývoje projektu, předvídané kritiky (tj. že se nepodaří získat interview s politickými

elitami), ale naopak výsledky předčily očekávání, a to i v mezinárodním srovnání.181 Projekt

svými závěrečnými výsledky vzbudil vlnu ohlasů jak u odborníků, tak i u laické veřejnosti

domácí i zahraniční a navíc byl i za ÚSD nominován na cenu Akademie věd ČR za rok

2005.182 Jeden z hlavních publikačních výstupů, kniha Vítězové?! Poražení…?! byla ve

čtenářské anketě časopisu Dějiny a současnost zvolena Knihou roku 2005.183 Týmu se navíc

podařilo se ctí obstát v ohni odborné kritiky některých kolegů pozastavujících se nad

relevancí metody, ale i mediálních útoků a pokusů o skandalizaci a bulvarizaci vybádaných

výsledků.184 Ve střednědobém i dlouhodobém časovém horizontu se tato „malá vítězství“

ukázala velmi důležitými, neboť nejenže se nakonec podařilo vzájemná stanoviska vyjasnit,

ale především dostát profesním, etickým i právním standardům, což se začalo velmi znatelně

zúročovat.

Svůj mezigenerační a interdisciplinární potenciál (vedle již zmiňovaných počinů

dlouhodobých) začala orální historie prokazovat v případě projektů např. Lukáše Valeše nebo

Jany Noskové, kteří byli zároveň členy grantových týmů Centra orální historie. Zatímco

Lukáš Valeš se ve svém výzkumu z pomezí historie a politologie zaměřil na zmapování

událostí roku 1989 na místní úrovni (konkrétně v Klatovech a posléze v západních Čechách),

Jana Nosková ve své disertační práci z pomezí historie a etnologie sledovala osudy

180 Viz VANĚK – URBÁŠEK (eds.): Vítězové? Poražení?, op. cit., s. 19. 181 Shrnující interpretační studie vycházející z tohoto výzkumu byla o několik let později zařazena do prestižního průvodce orální historií. Viz Miroslav VANĚK: „Those Who Prevailed And Those Were Replaced: Interviewing On Both Sides of A Conflict.“ In: Donald A. RITCHIE (ed.), The Oxford Handbook Of Oral History. Oxford University Press 2011, s. 37–50. 182 Hlavními publikačními výstupy projektu se stala díla Miroslav VANĚK – Pavel URBÁŠEK (eds.): Vítězové? Poražení? Politické elity a disent v období tzv. normalizace. Životopisná interview. 2 sv., Praha, Prostor 2005; Miroslav VANĚK (ed.): Mocní? a bezmocní? Politické elity a disent v období tzv. normalizace. Interpretační studie životopisných interview. Praha, Prostor 2006. 183 Kniha se umístila na prvním místě ankety s osmi hlasy z celkem 70 došlých a přestihla o jeden hlas dílo medievisty Martina Wihody (Zlatá bula sicilská: Podivuhodný příběh ve vrstvách paměti. Praha, Argo 2005) a o dva hlasy synteticko-komparativní dílo Jana Křena (Dvě století střední Evropy. Praha, Argo 2005) i edici barokních kázání literárního historika Miloše Sládka (Svět je podvodný pastýř aneb Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příležitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. století. Praha, Argo 2005). Viz Eduard BURGET: „Historická kniha roku 2005. Vyhlášení výsledků ankety DaS.“ DaS 2006, č. 5, s. 13. 184 Odborné polemiky ohledně relevance metody viz Jiří BÍLEK: „Rozpaky nad ‚Oral History‘.“ Historie a vojenství (dále HaV) 53, 2004, č. 1, s. 121–122; reakce viz Miloš HAVELKA: „Rozpaky nad ‚provinciálním‘ realismem.“ Soudobé dějiny 2004, č. 4, s. 117–119; viz též Jiří PETRÁŠ: „Rozpačité Rozpaky Jiřího Bílka.“ HaV 54, 2005, č. 1, s. 151; viz též Pavel URBÁŠEK: „K Bílkovým Rozpakům nad ‚Oral History‘.“ HaV 54, 1, (2005), s. 151; viz též Miroslav VANĚK: „K Bílkovým Rozpakům nad ‚Oral History‘.“ HaV 54, 2005, č. 1, s. 150.

81

poválečných reemigrantů přišlých z Volyně do Československa, mj. s využitím hloubkové

analýzy a interpretace jejich životních příběhů.185 Jako další „přesahový“ orálněhistorický

projekt té doby by měly být zmíněny průkopnické výzkumy Doubravky Olšákové z oblasti

dějin vědy, zabývající se husitologickými a komeniologickými setkáními pořádanými

v Táboře a v Uherském Brodu (pomyslnými „ostrůvky vědecké svobody“) v časech tzv.

normalizace.186 Téma z dějin historické geografie, sídelní geografie a dějin architektury se

také v disertační práci snažil pomocí orální historie uchopit Martin Jemelka, například

zpracováním dějin každodennosti ostravských hornických kolonií .187

Vedlejším produktem výzkumu se stala setkání historiků a příznivců orální historie na

hradě Sovinci (okres Bruntál) scházející se každoročně od roku 2002. Z původně úzce

zaměřených setkání („pražských“ a „regionálních“) členů grantového týmu výše zmiňovaného

projektu „elit a disentu“ se tyto workshopy rozvinuly ve velmi otevřenou platformu pro

diskusi nad nejrůznějšími metodologickými problémy, pro prezentaci nových výzkumů a

projektů pracujících touto metodou, ale především pro utváření širší komunity orálních

historiků v českých zemích. Česká orální historie tak získala jednu ze svých tradičních

platforem, jejíž dějiny se začínají psát již druhé desetiletí.188

II.15.4 Šíření metody v nedávné minulosti a v současnosti (2006–2011)

Paradoxně i přes nesporný úspěch projektů českých orálních historiků a historiček

neměla tato metoda či obor stále „na růžích ustláno“. Navzdory tomu se však výzkumy i

nadále rozvíjely, nabývaly na síle, hloubce a také na různorodosti.

185 Viz např. Lukáš VALEŠ, Listopad 89 v Klatovech. Klatovy v přelomových letech 1989–1990. Klatovy, AgAkcent 2005; Rok 1989 v Plzni a západních Čechách. Dobrá voda, Aleš Čeněk 2003; viz též Jana NOSKOVÁ, Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a odborné literatury. Brno, Ústav evropské etnologie 2007. 186 Soupis rozhovorů uložených v COH dostupný [on-line] na: http://www.coh.usd.cas.cz/images/sbirky/Archiv-StudiaComenianaEtHistorica.pdf [cit. 11. 11. 2011]; viz též http://www.coh.usd.cas.cz/images/sbirky/Archiv-HusitskyTabor.pdf [cit. 11. 11. 2011]. Publikační výstup viz Doubravka OLŠÁKOVÁ: Reflexe husitologických sympozií v rozhovorech s jejich účastníky. In: Doubravka OLŠÁKOVÁ – Zdeněk VYBÍRAL (eds.), Husitský Tábor a jeho postavení v české historiografii v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století. Sborník ze semináře uspořádaného Výzkumným centrem pro dějiny vědy ve spolupráci s Husitským muzeem v Táboře dne 11. září 2003 v prostorách FF UK v Praze. Husitský Tábor. Sborník Husitského muzea. Supplementum II. Tábor 2004, s. 65–98. 187 Viz např. Martin JEMELKA: Na Šalomouně. Společnost a každodenní život v největší moravskoostravské hornické kolonii (1870–1950). Ostrava, Centrum pro hospodářské a sociální dějiny 2008; Týž (ed.): Lidé z kolonií vyprávějí své dějiny. Ostrava, Repronis 2009. 188 Viz Miroslav VANĚK – Přemysl HOUDA – Pavel MÜCKE (eds.): Deset let na cestě. Orální historie na Sovinci (2002–2011). Praha, FHS UK 2011.

82

Například COH se ocitlo v roce 2005 ve velmi těžké situaci. Nezdařilo se uspět ani

s jedním ze tří grantových návrhů a hrozilo nejen zastavení výzkumů, ale i rozpad velmi

úspěšně (na formální i neformální bází) pracující sítě spolupracovníků a ohrožení činnosti

COH samotného.189 S troškou nadsázky je možné říci, že vývoj „akademické“ orální historie

se ocitl na pomyslné křižovatce. Díky velmi intenzivnímu vyjednávání vedoucího COH a

vstřícnému přístupu vedení AV ČR se podařilo získat roční „překlenovací grant“ a tím bylo i

zachráněno jádro ústavního badatelského týmu.190 Následné žádosti o standardní projekty

byly úspěšné a COH tak mohlo od prvních měsíců roku 2006 kontinuálně pokračovat

v základním výzkumu.

V prvé řadě se jednalo o inovovaný projekt Průzkum české společnosti v období tzv.

normalizace. Biografická vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence (GA ČR

2006–2008), čímž se po zkušenosti s předešlými výzkumy „dějinotvorných“ elit obracejí

výzkumníci COH poprvé spíše k dějinám sociálním, dějinám každodennosti a k dějinám

společnosti obecně. Mezi jeho metodologické zvláštnosti patřilo poměrně široké vymezení

dělnických profesí a profesí inteligence, dále pak možnost poprvé genderově podchytit

narátory co do počtu v poměru 50% mužů a 50% žen a v neposlední řadě generační vymezení

skupiny narátorů stanovením přibližného data jejich narození mezi roky 1930–1950.191

Nakonec bylo v průběhu výzkumů realizováno celkem 113 rozhovorů, z toho 61 s příslušníky

dělnických profesí a 51 s příslušníky profesí inteligence, což výrazně překročilo původní

předpoklady a také očekávání (přislíbeno bylo „pouhých“ osm desítek rozhovorů). Hlavním

publikačním výstupem se pak stala trojsvazková kniha Obyčejní lidé…?! přinášející čtenářům

soubor interpretačních studií a také čtyři desítky reprezentativních (edičně upravených)

rozhovorů.192 Soudě podle vyšlých recenzí a článků, byly reakce na tento trojsvazek ve

srovnání s Vítězi a poraženými spíše méně hlučné, vlažné, místy i rozpačité, přesto však dílu

přiznávající jeho nesporný přínos. Snad i proto byl projekt Radou pracoviště opětovně

nominován za ÚSD na Cenu AV ČR za dosažené vynikající výsledky velkého vědeckého

189 Vedle již zmiňovaného návrhu „velkého projektu“ o dělnících a inteligenci se jednalo o návrh juniorského grantu Petry Trypesové u GA AV ČR (Životní příběhy účastníků čs. odboje za 2. světové války) a dále o návrh standardního grantu Miroslava Vaňka u téže agentury (Kulturní, společenské a politické aspekty rockové (rockenrollové) hudby v Československu v letech 1956–1989). Viz Interní zpravodaj ÚSD 5/2006 (červen). O neradostném prožitku okolnosti podávání návrhu „vojenského“ projektu a jeho obhajoby před VR ÚSD viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Petrou Schindler vedl Pavel Mücke, 20. 7. 2011. 190 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Písemný záznam o rozhovoru s Miroslavem Vaňkem zapsal Pavel Mücke, 28. 2. 2011. 191 Viz ÚSD, Spisovna COH, Zápis ze 4. schůzky grantového projektu Průzkum české společnosti v období tzv. normalizace. Biografická vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence z 10. 5. 2006. 192 Viz Miroslav VANĚK (ed.): Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Praha, Academia 2009.

83

významu v roce 2010. Dnes je možné pouze spekulovat nad tím, do jaké míry by se dal

považovat za „úspěch“ fakt (a potenciální přesah i do sféry veřejné), že v prvních měsících

roku 2010 slogan byl „obyčejní lidé“ využit jednou z politických stran v předvolební kampani

a následně se poměrně významně podílel na polarizaci české společnosti.193

S akcentem k dějinám každodennosti a volného času takřka paralelně probíhal

podobně postavený projekt s názvem Společenské aspekty chalupářské subkultury při studiu

každodennosti v období tzv. normalizace (GA AV ČR 2007–2009), jehož hlavním řešitelem

byla Petra Schindler-Wisten. Návrh juniorského projektu na „chalupářské téma“ byl vytvořen

v roce 2005 a v roce 2006 byl napodruhé akceptován a podpořen Grantovou agenturou AV

ČR. V jeho průběhu byly v duchu osvědčených metodologických, etických a právních

postupů shromážděny rozhovory s takřka třemi desítkami chalupářů z Čech, Moravy a

Slezska, které jsou dnes taktéž uloženy ve sbírkách rozhovorů COH. Hlavním výstupem se

pak stala průkopnická disertační práce hlavní řešitelky, obhájená v červnu 2010 na oboru

Sociální antropologie FHS UK v Praze.194

Jedním z nejnovějších grantových počinů realizovaných v COH vedle analýzy a

interpretace rozhovorů i s pomocí primárního archivního výzkumu a též na základě analýzy

tisku se stal projekt s názvem Společenské a politické aspekty existence a rozvoje nezávislých

hudebních žánrů a trendů v České republice od šedesátých let do roku 1989 (GA AV ČR

2006–2009, řešitel: Miroslav Vaněk). Projekt ideově navazoval na „Ostrůvky svobody“

z přelomu tisíciletí a jak již bylo avizováno výše, návrh byl podán a schválen agenturou až

napodruhé, v roce 2005. Z historického pohledu se opět jednalo o jedno z témat českou

historiografií nepříliš zpracovávané, kterému se věnovali spíše muzikologové, hudební

publicisté, dílem sociologové a také samotní pamětníci (rekrutující se často z řad dříve

jmenovaných skupin).195 Celkem bylo při zpracování hudebně-společenské problematiky

193 Jednalo se kampaň České strany sociálně demokratické (ČSSD) pro volby do Poslanecké sněmovny na jaře 2010. Blíže dostupné [on-line] na: http://www.parlamentnilisty.cz/arena/politici-volicum/160436.aspx [cit. 29. 8. 2011]; spíše negativní ohlasy na kampaň obracejících se na „obyčejné lidi“ viz např. Petr PAULCZYNSKI, Už víme, kdo jsou obyčejní lidé ČSSD. Dostupné [on-line] na: http://eportal.parlamentnilisty.cz/Articles/2608-uz-vime-kdo-jsou-obycejni-lide-cssd.aspx [cit. 31. 8. 2011]. Internetové diskuse o tomto problému dostupné [on-line] na: http://www.forum.lide.cz/forum.fcgi?akce=forum_data&forum_ID=16529&ID_from=56387772&dir=-1&auth= [cit. 31. 8. 2011]. 194 Viz Petra SCHINDLER-WISTEN: Společenské aspekty chalupářské subkultury v období tzv. normalizace. Rukopis disertační práce. Praha: FHS UK, obor Antropologie, 2010. 195 Základní bibliografie k této problematice viz Miroslav VANĚK: Byl to jenom rock’n’roll? Hudební alternativa v komunistickém Československu 1956–1989. Praha, Academia 2010, s. 609–619. V takřka stejných letech jako probíhala realizace avizovaného projektu, se snažil z pohledu antropologického pojednat o značně blízkém tématu „vlasatců“ a „mániček“ (zejména šedesátých let v Československu) v rámci své disertační práce založené mj. na základě rozhovorů, Filip Pospíšil, taktéž jako Petra Schindler absolvent doktorského programu Antropologie na FHS UK. Viz Filip POSPÍŠIL – Petr BLAŽEK: Vraťte nám vlasy!: První máničky, vlasatci a hippies v komunistickém Československu. Praha, Academia 2010.

84

řešitelským týmem realizováno 46 spíše tematicky laděných rozhovorů, z nichž 21 je uloženo

ve sbírkách COH.196 Z výsledné interpretace je zřejmé, že orální historie zde byla využita ve

dvou směrech: jednak při rekonstrukci událostí a dojmů, jež nebylo možné podchytit z jiných

zdrojů, v jiných aspektech pak jako jistá forma doplňkového pramene sloužící k „polidštění“

dějinné intepretace v podobě autorského textu.197 Publikační výstup v podobě knihy Byl to

jenom rock´n´roll? opět sklidil mnoho reakcí od poměrně kritických hlasů až po neskrývané

uznání včetně ocenění.

Prozatím posledním v řadě je pětiletý projekt Česká společnost v období tzv.

normalizace a transformace: životopisná vyprávění (GA ČR 2011–2015), v němž COH

ideově opět navazuje na předešlé výzkumy. Mezi jeho hlavní cíle patří zmapování vybraného

vzorku příslušníků silových složek (armáda, bezpečnost, hasiči), pracovníků ve službách,

pracovníků hospodářského managementu a též zemědělců, neboť se jedná o skupiny, již

doposud historiografie nevěnovala soustavnější pozornost (a to nejen v případě orální

historie…).198 V druhé fázi by se pak součástí projektu měla stát reinterpretace všech

rozhovorů z produkce COH a pokus o syntézu dějin posledních cca padesáti let z pohledu

orální historie.

Orální historie prokázala, že má velký význam i u mezinárodních výzkumů. V rámci

ÚSD „mimo COH“ je možné jmenovat např. projekt Dokumentace osudů aktivních odpůrců

nacismu, kteří byli po skončení druhé světové války postiženi v souvislosti s opatřeními

uplatňovanými v Československu proti tzv. nepřátelskému obyvatelstvu (projekt Vlády ČR

2006–2008). Významnou roli zde sehrály realizace rozhovorů, kde mezi vedoucí ředitele

orálněhistorické části patřili David Weber a Barbora Čermáková (za ÚSD), Tomáš Okurka (za

Muzeum v Ústí nad Labem), Martin Hořák a Renata Sulková (za Živou pamět o.p.s) a

konečně Alena Wagnerová jako hlavní koordinátora zahraničních tazatelů, která zde zúročila

své dlouhodobé badatelské zkušenosti s česko-německou problematikou.199 Jiným „vládním“

projektem, opět s mezinárodními přesahy, realizovaným v ÚSD (2007–2008) byl výzkum

196 Soupis sbírky rozhovorů „rockového“ projektu dostupné [on-line] na: http://www.coh.usd.cas.cz/images/sbirky/Archiv-RockR.pdf [cit. 1. 9. 2011]. 197 Hlavním publikačním výstupem se vedle tematického čísla časopisu Soudobé dějiny věnovaného „hudební“ problematice stala kniha Miroslava Vaňka Byl to jenom rock’n’roll?. 198 Na nutnost upření pozornosti mj. na skupiny zemědělců a manažerů upozornil ve své době již Milan Otáhal. Viz Milan OTÁHAL: Normalizace 1969–1989, s. 65. Viz též údaje z podkladových studií, které zpracovali Hana Bortlová, Anna Přikrylová, Přemysl Houda a Martin Franc. 199 Více o orálněhistorické části projektu na [on-line]: http://www.afa-dokumentace.usd.cas.cz [cit. 2. 9. 2011]. Nejvýznamnější publikační výstupy viz např. David WEBER – Barbora ČERMÁKOVÁ (eds.): Československu věrni zůstali. Životopisné rozhovory s německými antifašisty. Praha, ÚSD AV ČR 2008; Alena WAGNEROVÁ (ed.): A zapomenutí vejdeme do dějin… Němci proti Hitlerovi: Životní příběhy německých odpůrců nacismu v Československu. Praha, NLN 2010.

85

týmu Lukáše Valeše s názvem Česko-rakouské souvislosti Pražského jara, který i přes

šibeniční uzávěrky způsobené zejména požadavky zadavatele (Ministerstva zahraničí ČR)

kvůli blížícímu se čtyřicátému výročí roku 1968, byl nakonec doveden k úspěšnému konci.200

Mezinárodní potenciál pro využití orální historie prokázal také nedávno skončený (2009–

2011) česko-rakouský projekt Stories Jihočeského muzea v Českých Budějovicích a rakouské

Waldviertel Akademie z Waidhofenu an der Thaya podpořený z prostředků EU. Ten se

podnětným způsobem pokusil pomocí rozhovorů zachytit osudy místních lidí žijících na obou

stranách česko-rakouské hranice.201

Poptávce po zachycování a popularizaci životních příběhů politických vězňů

s využitím orálněhistorických postupů se snažila (z podnětu občanského sdružení Dcery

padesátých let) vyjít vstříc producentka a dokumentaristka Zuzana Dražilová se svým týmem

v projektu Dokumenty, mládež & společnost sledujícím osudy dcer politických vězňů a

vězeňkyň padesátých let. Tento projekt byl za své výsledky poctěn cenou Evropské komise

„Zlatá hvězda“ za rok 2008.202 O podobné téma v širším historickém kontextu a se snahou

nejen o popularizaci, ale též hlubší analýzu a interpretaci se velmi zdárně pokouší také

mezioborový tým iniciativy Političtí vězni.cz pod vedením Tomáše Boušky, Kláry Pinerové a

Michala Louče.203

V minulých letech se v příbuzných oborech rozvinuly velmi podnětné projekty, které

se jeví jako relevantní i pro soudobé dějiny. Studentky a studenti Institutu sociologických

studií FSV UK v Praze si předsevzali v rámci grantového úkolu podpořeného GAUK zachytit

pomocí orálněhistoricky vedených rozhovorů se svými vyučujícími dějiny svého oboru.204

Dlouhodobě s pomocí naší metody pak díky vstřícnosti vedení Ústavu filmu a audiovizuální

kultury FF MU v Brně (v osobě Jiřího Voráče,mj. jednoho z bývalých tazatelů projektu

200 Publikační výstup v podobě interpretačních studií a editovaných rozhovorů viz Lukáš VALEŠ (ed.): Česko-rakouské souvislosti pražského jara. Klatovy – Praha, AgAkcent – ÚSD AV ČR 2008. O metodologických aspektech a osobní reflexi tohoto projetu viz týž, Česká orální historie od sametové revoluce v českých městech po česko-rakouské vztahy. In: VANĚK – HOUDA – MÜCKE: Deset let na cestě, s. 10–24. 201 Garantem za českou stranu se stal dlouholetý spolupracovník COH Jiří Petráš, za stranu rakouskou pak místní historik Nicolas Perzi. Blíže o projektu viz např. Jiří PETRÁŠ: Život na hranici dvou světů. In: Jiří PETRÁŠ (ed.), Příběh je základ… a lidé příběhy potřebují… aneb Teoretické a praktické aspekty orální historie. Sborník příspěvků z konference konané v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích 2009. Jihočeský sborník historický – Supplementum 3. České Budějovice JČM 2010, s. 203–208. 202 Dostupné [on-line] na: http://www.dmska.eu/nase-projekty/dcery-50let.htm [cit. 18. 11. 2011]. Soupis sbírek [on-line] na: http://www.coh.usd.cas.cz/images/sbirky/Archiv-DCERY50.let.pdf [cit. 18. 11. 2011]. 203 Z publikačních výstupů viz např. Tomáš BOUŠKA – Michal LOUČ – Klára PINEROVÁ (eds.): Českoslovenští politčtí vězni. Životní příběhy. Praha, Političtí vězni.cz – COHA 2009; blíže o iniciativě viz [on-line] na: http://www.politictivezni.cz/ [cit. 18. 11. 2011]. 204 Viz Anna KOPECKÁ: Dramatické dějiny české sociologie 1945–1969 očima pamětníků. In: Jiří PETRÁŠ (ed.), Příběh je základ… a lidé příběhy potřebují… aneb Teoretické a praktické aspekty orální historie. Sborník příspěvků z konference konané v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích 2009. Jihočeský sborník historický – Supplementum 3. České Budějovice JČM 2010, s. 133–139.

86

Studenti v období pádu komunismu) pracovali a pracují členové výzkumných týmů zabývající

se v širokém interdisciplinárním pojetí dějinami filmu a filmové kultury. Za všechny výstupy

jmenujme unikátní historicko-dokumentární projekt Filmové Brno (pod vedením Pavla

Skopala a Petra Sczepanika) s cílem výzkumu populární filmové kultury a jeho odrazu

v dějinách každodennosti do roku 1945, mj. pomocí rozhovorů s „filmaři“, ale také s běžnými

diváky soudobých kin.205

Právě akademické prostředí poskytovalo české orální historii možnost myšlenkově

ovlivnit novu generaci badatelů a získat obrovský potenciál, což se po dlouhodobém úsilí

podařilo.206 Díky iniciativě Miroslava Vaňka a po jeho čerstvých zkušenostech z USA se první

kurz orální historie v ČR začal realizovat od roku 2001 na půdě Collegia Hieronimi Pragensis,

a proto poněkud paradoxně prvními absolventy u nás byli studenti američtí.207 Jedním

z dalších vedlejších efektů projektu Politické elity a disent bylo navázání intenzivní vědecko-

pedagogické spolupráce s UP v Olomouci, kde oba řešitelé též v průběhu let 2002 a 2003

realizovali (spolu s Josefem Bartošem a Ivo Bartečkem) dva kurzy orální historie pro studenty

Katedry historie Filozofické fakulty. Z řad vyškolených studentů se posléze rekrutovali též

někteří tazatelé projektu.208 Bohužel vzhledem k nastalým okolnostem a personálním

neshodám s vedením Katedry historie FF UP se nepodařilo dokončit myšlenku utvoření

orálněhistorického centra na olomoucké univerzitě, jehož vznik byl předběžně plánován od

zimního semestru školního roku 2003/2004.209 Následný přesun pedagogické činnosti

Miroslava Vaňka do hlavního města (2002–2003 – Ústav českých dějin FF UK Praha; 2003–

2008 – Ústav politologie FF UK, Praha) vyústil v trvalé působení na Fakultě humanitních

studií UK v Praze, kde působí od roku 2005. Zde se díky ohlasu jeho přednášek a kurzů (s

připočtením organizačního umu a diplomatických schopností) podařilo i díky opětovné

podpoře vedení fakulty (Jana Sokola, Zdeňka Pince a Ladislava Benyovszkyho) v roce 2008

akreditovat unikátní magisterský navazující program Orální historie – soudobé dějiny

disponující v těchto dnech již více než dvěma desítkami absolventů.210 Jako potěšující

okolnost je možné zmínit, že rok od roku vzrůstá počet bakalářských, magisterských a

205 Jako pozoruhodné se jeví vybudování fulltextové databáze dostupné on-line ze sbírky realizovaných rozhovorů. Viz [on-line] na: http://www.phil.muni.cz/filmovebrno/?id=103 [cit. 11. 11. 2011]. 206 Např. o vědecko-pedagogických aktivitách COH blíže viz Pavel MÜCKE: „Z Teplic až na kraj světa aneb Z učitele prezidentem. Malý biografický portrét Miroslava Vaňka.“ In: Memo. Časopis pro orální historii / Oral History Journal 1, 2011, č. 1, s. 97–99. 207 Z let tohoto působení pochází i sbírka rozhovorů k dějinám čs. exilu a reemigrace. Viz [on-line] na: http://www.coh.usd.cas.cz/images/sbirky/Archiv-CHP.pdf [cit. 12. 11. 2011]. 208 Rozhovory pro již běžící projekt v rámci studentských prací realizovali Michael Viktořík, Pavel Mücke a Radim Picek. 209 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Pavlem Urbáškem vedl Pavel Mücke, 22. 8. 2011. 210 Více informací viz [on-line] na: http://www.fhs.cuni.cz/ohsd/ [cit. 17. 11. 2011].

87

diplomových prací zpracovávaných pomocí metod orální historie na řadě dalších českých,

moravských a slezských univerzit a vysokých škol. Na nižších stupních vzdělávací hierarchie

pozoruhodných výsledků dosáhli pod vedením svých pedagogů např. studenti Gymnázia J. K.

Tyla z Hradce Králové sledující osudy svého ústavu v letech 1945–1989 nebo žáci ZŠ Karla

Čapka z Prahy 10, kteří se mj. s pomocí rozhovorů zaměřili na zachycení sta let existence své

školy.211

Pokud se zastavíme u institucionalizačních mezníků tohoto období, pak je z našeho

pohledu chvályhodné, že po vzoru COH bylo na univerzitní půdě v roce 2010 založeno

Středisko orální historie při Katedře historie Pedagogické fakulty ZČU v Plzni pod vedením

Naděždy Morávkové. To se vedle vlastních výzkumů a metodické podpory začalo

specializovat na problematiku výuky s pomocí orální historie a zároveň se ujalo nelehkého

údělu založení a vedení oborového časopisu Memo.212 Za pomyslný vrchol institucionalizace

ve vertikálním slova smyslu je možné považovat založení České asociace orální historie

(COHA) v roce 2007, ekvivalentní národní platformy sloužící k podpoře a propagaci orální

historie u nás.213 Na rozdíl od sousedních zemí jako je Německo, Rakousko, Slovensko či

Maďarsko, kde se národní asociaci z různých důvodů doposud založit nepodařilo, přes třicet

českých institucí a osm desítek individuálních členů svědčí o poměrně silném zázemí české

orální historie, z něhož snad bude možné těžit i v příštích letech a desetiletích.

III Orální historie a studium paměti

Problematika orální historie je úzce spjata s lidskou pamětí. Bez jejího fungování, ale

také bez obecnějšího poznávání a porozumění jejím principům by jen těžko bylo možné

realizovat jakýkoli výzkum a zachytit pro budoucnost lidská svědectví. Jak pravil jeden ze

zakladatelů soudobého bádání o paměti, francouzský historik Pierre Nora (1931), žijeme ve

211 Viz Lukáš DULÍČEK – Jan HUTLA – Roman RUFFER: Dějiny Gymnázia J. K. Tyla v období totality očima pamětníků. Hradec Králové, Gymnázium J. K. Tyla 2008. Dostupné [on-line] na: http://www.zskodanska.cz/index.php?nid=3536&lid=CZ&oid=989630 [cit. 18. 10. 2011]. 212 Viz [on-line] na: http://sohizcu.webnode.cz/o-nas/ [cit. 17. 11. 2011]. 213 Bylo by dobré podotknout, že „spiritus movemens“ české orální historie Miroslav Vaněk, pln inspirace a zápalu po návratu z australského Sydney v létě 2006 (kde probíhal XV. mezinárodní kongres orální historie) natolik „strhl“ své kolegy a kolegyně v blízkém i vzdálenějším okolí, že se v lednu 2007 nakonec podařilo místní asociaci založit. Více informací viz [on-line] na: http://www.oralhistory.cz [cit. 17. 11. 2011].

88

„věku paměti“ a „připomínání si“ všeho druhu.214 Tato sféra se týká široké oblasti života

soudobých společností od lékařských věd (např. neurofyziologie) přes přírodní vědy (např.

genetika) až po vědy aplikované (dnes hlavně informatika). U sledování problematiky orální

historie je dobré „mít na paměti“, že rozvoj poznání úzce souvisí nejen s mapováním oblastí

fyziologických („individuálních“) a sociálních („kolektivních“) funkcí paměti, ale také

s praktickými poznatky a vynálezy v oblasti přenosu informace a rozvoje technologií

uchovávajících zvuk a obraz (např. fonografů, gramofonů, kamer, magnetofonů, PC,

notebooků či digitálních diktafonů). Bez produktivní symbiózy těchto dvou proudů (laicky

řečeno proudů „teoreticko-metodologického“ a „technologicko-praktického“), která se

významněji začíná projevovat zhruba od sedmdesátých let minulého století, by se (nejen)

orální historie mohla těžko rozvinout v dnešní mnohovrstevnaté a multidisciplinární

podobě.215

III.1 Metamorfózy paměti

Paměť je podle francouzského historika Jacquese Le Goffa možné v zásadě definovat

jako: „…vlastnictví, které uchovává určité informace, odkazuje tedy k určitému souboru

psychických funkcí, díky kterým je člověk schopen obnovovat své minulé pocity nebo

informace, které se mu jako minulé jeví…“ 216 Autor této definice dále uvádí, že pokud se

podíváme na dějiny lidstva prizmatem paměti (a euro-centrickým viděním), pak je nutné brát

v potaz kulturní rozdíly mezi různými společnostmi v jednotlivých dějinných obdobích.

Jednak po dlouhou dobu zde existovaly společnosti s pamětí především ústně sdělovanou (fr.

orale), dále pak se rozvinuly společnosti s pamětí psanou (fr. écrit) a také mezi společnosti,

214 Viz Pierre NORA: „Entre Mémoire et Histoire. La problematique des lieux.“ In: Týž (ed.), Les Lieux de mémoire, vol. 1 (La République). Paris, Gallimard 1984, s. 23–43 (český překlad „Mezi pamětí a historií. Problematika míst.“ In: Antologie francouzských společenských věd. Politika paměti, Cahiers du CeFReS n° 13, 1998, s. 7–31); dále „La nation-mémoire.“ In: Pierre NORA (ed..), Les Lieux de mémoire, vol. 2 (La Nation). Paris, Gallimard 1986, s. 2207–2216; Pierre NORA: „Ľ ère de la commémoration.“ In: Týž (ed.), Les Lieux de mémoire, vol. 3 (La France). Paris, Gallimard 1992, s. 23–43. Nejnověji o tomto konceptu z pohledu historické sociologie viz např. Jiří ŠUBRT – Štěpánka PFEIFEROVÁ: „Kolektivní paměť jako předmět historicko-sociologického bádání.“ Historická sociologie 2010, č. 1, s. 20–22. 215 Zevrubnější výklad o pamětní problematice viz např. Jeffrey K. OLICK – Joyce ROBBINS: „Social Memory Studies: From ‚Collective Memory‘ to the Historical Sociology of Mnemonic Practices.“ Annual Review of Sociology, vol. 24 (1998), s. 105–140; viz též Alistair THOMSON: „Memory and Remembering in Oral History.“ In: Donald A. RITCHIE (ed.), The Oxford Handbook of Oral History. Oxford University Press 2011, s. 77–95; viz též Jacques LE GOFF: „Mémoire.“ In: Týž, Histoire et mémoire. Paris, Gallimard 1988, s. 105–178 (české vydání Paměť a dějiny, Argo 2007); viz též Radmila ŠVAŘÍČKOVÁ-SLABÁKOVÁ: „O paměti, historii, vědomí a nevědomí. Současná bádání v paměťových studiích.“ Dějiny – teorie – kritika 2007, č. 2, s. 232–255. 216 Viz LE GOFF, Mémoire, op. cit., s. 105.

89

které se nacházejí na přechodu mezi ústním sdělováním (fr. oralité) a psaním (fr. écriture).

Pokud by se proměny těchto stavů vyjádřily na časové ose, můžeme s úspěchem zkoumat: 1)

etnickou paměť ve společnostech bez písma, jež jsou nazývány „divošskými“; 2) rozmach

paměti, od ústního sdělování po psaní, od pravěku po antický starověk; 3) středověkou paměť,

jež se drží v rovnováze mezi ústně sdělovaným a psaným; 4) pokrok psané paměti od 16.

století směrem k současnosti; 5) aktuální „rozlévání se“ (fr. débordements) paměti.217

Z pohledu „technologie přenosu“ pak můžeme taktéž odlišit několik období existence

„diskurzu paměti“: etapu ústního přenosu, etapu písemného přenosu za použití tabulek nebo

seznamů, etapu, ve které se používaly jednoduché štítky, etapu mechanografickou a konečně

etapu sériových elektronických (digitálních) dat.218 Pojem „paměť“ se dnes stal takřka

„všeobjímajícím“, popisujícím „subjektivní“ jevy z oblasti dějin, kolektivního a historického

vědomí, „oficiální“ ideologie, mytologie, náboženství, ústní tradice, příběhů, románů,

vzpomínek a memoárů, zvykového práva neb populárních obrazů z médií.219

Zároveň je nutné brát v potaz, že samotná existence a důležitost paměti vynikne pouze

s působením jejího nutného „protipólu“, fenoménu zapomínání, který (podobně jako u dějin)

aktivně (spolu)určuje rámce jejího působení a o němž se ještě zmíníme později.220

Z pomyslného „matrixu paměti a zapomnění“, jehož prostřednictvím vyjadřujeme svůj postoj

k minulosti (vzhledem k přítomnosti a dílem i k budoucnosti), vzniká jakýsi „pamětní

amalgám“, který dává našemu minulému konání určitý význam a smysl. Právě ono neustálé

„hledání“ smyslu a jeho (znovu)nalézání mj. tvoří společný svorník dvou základních přístupů

k pojímání minulosti, „laicky utvářené“ paměti (jíž disponují „pamětníci“) a odborně

zpracovávaným dějinám (podávaných historiky).

Nejen z pohledu orálního historika je nutno při vlastním výzkumu brát v potaz

„stýkání a potýkání se“ dvou základních pamětních kategorií, které jsou od sebe opět jen stěží

oddělitelné a naopak se vzájemně ovlivňují: kolektivní a individuální paměť.

Pojem kolektivní paměť proslavil další ze zakladatelů pamětních bádání, francouzský

sociolog Maurice Halbwachs (1871–1945), profesor univerzit ve Štrasburku, Paříži a též

v Chicagu, jinak žák klasiků sociálně vědného bádání moderní doby, filozofa Henry Bergsona

a sociologa Émila Durkheima. Halbwachs ve svém díle rozvinul myšlenku, že kolektivní

paměť se vztahuje k sociálním rozměrům lidského vzpomínání a že individuální paměť je 217 Tamtéž, s. 110. 218 Tamtéž, s. 110. 219 Viz Anna GREEN: „Can Memory Be Collective?“ In: Donald A. RITCHIE (ed.), The Oxford Handbook of Oral History. Oxford University Press 2011, s. 96–97. 220 Viz např. Miloš HAVELKA: „Poznání – paměť – identita a několik obecnějších úvah.“ Dějiny – teorie – kritika 2007, č. 2, s. 263.

90

veskrze podmíněná, strukturovaná a závislá na paměti nejrůznějších kolektivů (např. rodin,

sociálních tříd, náboženských společenství a „globální“ společnosti). Ty pak tvoří tzv. sociální

rámce paměti (fr. cadres sociaux), v jejichž intencích tvorba paměti probíhá.221 Zatímco

Halbwachs svého času fakticky zredukoval individuální paměť na pouhé vjemy začleňované

do kontextu paměti(í) skupinové(ých), historii vnímal poněkud pozitivisticky jako univerzální

(a objektivní) obor stojící „mimo“ pole jakýchkoliv skupinových pamětí a jejich zájmů, s

čímž nesouhlasili mnozí z jeho kritiků, ale i následovníků.222 Zcela nový rozměr dostal

fenomén kolektivní paměti v průběhu 20. století v kontextu velkých politických,

hospodářských a sociálních zlomů a změn, jejichž obětí se Halbwachs sám jako příslušník

francouzského Hnutí odporu v letech druhé světové války bohužel sám stal.223 I přesto, že

Halbwachsovo dílo zůstalo po dlouhá léta „zapomenuto“, po jeho „znovuobjevení“

v sedmdesátých letech byl jeho vliv obrovský a mj. vedl k faktické „asimilaci“ individuální a

autobiografické paměti právě do paměti skupinové.224 Právě tato „exploze paměti“ je

v literatuře často připomínána jako podnět k rozvoji pamětních studií majících blízko ke

sledování „dějin traumatu“ (např. prožitku holokaustu, moderních válek či paměti

komunismu).225

Od druhé poloviny sedmdesátých let minulého století, kdy se začaly projevovat

významné změny ve strukturách tehdejších společností (např. masové šíření „městské“ a

konzumní kultury a zánik tradičních „stavovských“ vrstev včetně agrárně venkovského

prostředí, vliv technologického pokroku apod.) se paměť stále více dostávala na pozornosti

badatelů a stávala se de facto novým paradigmatem společenských a humanitních věd.226 Jako

klasický příklad nám může posloužit kolektivní dílo vzniklé pod vedením Pierra Nory Místa

paměti (fr. Lieux de mémoire). Jeho ústřední myšlenkou se stává potvrzení faktu, že dějiny

jako „velký příběh“ již v postmoderní společnosti nejsou totožné s doposud fungující

„dějinotvornou“ kolektivní (národní) pamětí, naopak, stávají se jejím protikladem. Kolektivní

paměť, jež je chápána jako živé pouto s minulostí přenášené z generace na generaci, postupně

221 O pamětních rámcích podrobněji viz Maurice HALBWACHS: Les cadres sociaux de la mémoire. Paris, Albin Michel 1994, zejména s. 103–113 a s. 241–265; viz též např. ŠUBRT – PFEIFEROVÁ: Kolektivní paměť jako předmět historicko-sociologického bádání, op. cit., s. 13–17. 222 Viz ŠVAŘÍČKOVÁ-SLABÁKOVÁ: O paměti, historii, vědomí a nevědomí, op. cit., s. 240–241. 223 Maurice Halbwachs byl v roce 1944 pro svou odbojovou činnost zatčen gestapem a zahynul v březnu 1945 v koncentračním táboře Buchenwald. 224 Viz GREEN: Can Memory Be Collective, op. cit., s. 98. 225 Viz Paula HAMILTON – Linda SHOPES: „Building Partnership Between Oral History and Memory Studies.“ In: Paula HAMILTON – Linda SHOPES (eds.), Oral History and Public Memories. Temple University Press 2008, s. VIII. 226 Viz ŠUBRT – PFEIFEROVÁ: Kolektivní paměť jako předmět historicko-sociologického bádání, op. cit., s. 17–20.

91

zaniká a je nahrazována úmyslně utvářenými dějinami, s jejich problematickou a vždy

neúplnou rekonstrukcí uplynulého dění, které navíc racionálně likvidují zbytky „magického

tajemství minulosti“.227 Z pohledu orální historie se jako podstatné jeví, že pokud v tomto

Norově diskurzu zbývá místo pro paměť, jedná se o její transformovanou, „individuálně-

subjektivní“ podobu „uchvácenou dějinami“. Podoba této paměti vyvíjí jistou formu nátlaku

na každého jedince, aby se zabýval svou minulostí, aby ji archivoval („bez hlubšího smyslu“)

a fakticky se tak radikálně vymezoval od minulého dění, které bylo naopak v tradiční podobě

(a společnosti) vnímáno jako kontinuální a integrální součást přítomnosti: „Člověk si dnes již

neuvědomuje, kým je, prostřednictvím hledání vlastního původu, nýbrž konfrontací s tím, čím

už není.“228 Norovo dílo sklidilo velký ohlas doma ve Francii i ve světě a významným

způsobem napomohlo popularizovat myšlenky „francouzské školy“ studia paměti.229

Mezi úspěšné pokračovatele v rozvíjení myšlenek francouzských kolegů patří také

německý archeolog Jan Assmann (1938), který spolu se svou ženou, historičkou Aleidou

Assmannovou (1947) rozvinul koncept čtyř tematických druhů kolektivní (či tzv. sociální)

paměti: 1) paměť mimetickou (tj. fakticky uchovávání společenského jednání prostřednictvím

napodobování); 2) paměť věcí (tj. artefaktů minulosti jako např. staveb, pomníků, náhrobků,

reliéfů apod.); 3) paměť kulturní (tj. minulost vtělená do symbolických struktur, figur, zvyků

či obřadů); 4) paměť komunikativní (předávaná mezi 3–4 generacemi současníků

prostřednictvím mluvené řeči). Pro orální historii je klíčový vztah mezi dvěma posledně

zmiňovanými druhy paměti. Po uplynutí zhruba osmi desítek let (a s odchodem nejstarší

generace pamětníků) se totiž sdílená komunikativní paměť, na níž se orální historie zaměřuje,

postupně (a opět selektivně) mění v „neživou“ paměť kulturní (tj. např. svátků, historických

tradic, monumentů či dat ve školních učebnicích), od níž je dělí různě „široká“ (a na časový

interval dlouhá) „plynoucí mezera“ (an. floating gap), která se s nástupem dalších a dalších

generací neustále posunuje směrem „dopředu“ po směru času.230 I když toto schéma je nejvíce

227 Tamtéž, s. 20–22. 228 Viz NORA: Entre Mémoire et Histoire. La problematique des lieux, op. cit., s. 34, cit. z: ŠUBRT – PFEIFEROVÁ: Kolektivní paměť jako předmět historicko-sociologického bádání, op. cit., s. 21. O Norově konceptu blíže viz též Patrick HUTTON: History as an Art of Memory. Hanover, UP of New England 1993, s. 147–153. 229 Mezi další pokračovatele v rozvíjení tohoto konceptu patřili – či patří – např. filozof Paul Ricœur (1913–2005), zabývající se politickou filozofií, nebo socioložky Marie-Claire Lavabre či Françoise Mayer, jejichž tématem se stala „paměť komunismu“. Viz např. Paul RICŒUR: La mémoire, l’histoire, l’oubli. Paris, Seuil 2000; viz též Marie-Claire LAVABRE: Le fil rouge: sociologie de la mémoire communiste. Paris, Presses de Sciences Politiques 1994; viz též Françoise MAYER: Les Tchèques et leur communisme: mémoire et identités politiques. Paris, EHESS 2004 (český překlad Češi a jejich komunismus: paměť a politická identita, Praha, Argo 2009). 230 Blíže viz např. Jan ASSMANN – John CZAPLICKA: „Collective Memory and Cultural Identity.“ New German Critique, č. 65, jaro–léto 1995; Cultural History / Cultural Studies, s. 125–133; viz též Aleida

92

patrné ve zmiňovaných předmoderních společnostech bez písma, které své tradice a

vědomosti předávají pouze ústní formou, jisté rysy můžeme sledovat i ve společnostech

(post)moderních.

Odpůrci jednostranného využívání konceptu kolektivní paměti poukazují na fakt, že

civilizace, společenství, národy, profesní, generační, etnické či náboženské skupiny

nedisponují vlastním „mozkem“ s pamětními funkcemi (tj. že si nemohou pamatovat,

vybavovat si a zpětně „konstruovat“ svou minulost) jsou tudíž nuceny se spoléhat na často

popíranou existenci paměti svých jednotlivých členů.231 Proto druhou významnou entitou,

s níž operuje pamětní bádání, je paměť individuální.

Tou disponuje prakticky každý z nás, ovšem ona samotná byla v minulosti vnímána

spíše staticky, jako určitá „nádoba“ či „schránka“ s danou kapacitou, jíž je možné „naplnit“

určitým množstvím prožitků a vjemů. Dále byla brána také jako věc, která podléhá

fyziologickému procesu „stárnutí“ (spolu s naší tělesnou schránkou) a kterou bylo také možné

„udržovat ve formě“, zdokonalovat (tzv. „uměním paměti“, tj. za pomoci mnemotechnických

cvičení a pomůcek). Po dlouhá léta se v tomto obhledu vycházelo z pohledu klinické

psychologie, která rozlišuje tři stupně paměti.

V prvé řadě se jedná o paměť krátkodobou (neboli paměť operační), která je

charakterizována uchováním vjemů po dobu asi 20 sekund, a její aktivace je odvislá od

pozornosti dotyčného jedince. Dále pak jde o paměť střednědobou, jež udrží informaci

v časovém úseku délky zhruba 20 minut, pokud si tyto uložené informace časem

nezopakujeme, následně nám vymizí. Konečně je zde také paměť dlouhodobá, v níž

rozlišujeme: paměť epizodickou (zaměřenou na uložené zkušenosti týkající se prožitku

konkrétní události z určitého místa a času) a paměť sémantickou (obsahující obecné znalosti a

skutečnosti).232

Dnes sice mnohé z těchto faktů i nadále platí (a existence výtečné paměti u narátorů je

badateli samozřejmě oceňována), nicméně paměť je pojímána více integrálně a dynamicky:

jako tvárný, selektivní, intencionální, emocionální a „kaleidoskopický“ proces, který neustále

ASSMANN: „History, Memory and the Genre of Testimony.“ Poetics Today, vol. 27, č. 2; The Humanities of Testimony, léto 2006, s. 261–273; viz též Jan ASSMANN: Kultura a paměť. Písmo, vzpomínka a politická identita v rozvinutých kulturách starověku. Praha, Prostor 2001. 231 Viz Susan CRANE: „Writing the Individual Back into Collective Memory.“ The American Historical Review, vol. 102, č. 5, prosinec 1997, s. 1381; viz též ŠVAŘÍČKOVÁ-SLABÁKOVÁ: O paměti, historii, vědomí a nevědomí, op. cit., s. 242. 232 Viz David SAMUEL: Paměť. Jak ji používáme, ztrácíme a můžeme zlepšit. Praha, Grada 2002, s. 9. Cit. z: Petra CHRENKOVÁ: Reflexia spôsobu života žien v liptovskom regióne z kulturologickeho pohľadu. Disertační práce. Praha, katedra teorie kultury FF UK 2010, s. 16–17.

93

reorganizuje a transformuje naše minulé prožitky „pod dojmem“ oněch současných (a

v očekávání budoucích).233

Ačkoliv objasnění vztahu mezi kolektivní a individuální pamětí dílem zůstávají

zahaleny tajemstvím, stejně tak jako se vedou spory o „prvenství“ té či oné preferované

paměti, názor v tomto sporu mezi „obecným“ a „jedinečným“ nechť si učiní každý badatel

podle svého uvážení.234 Paměť je obecně uznávána jako základní „náčiní“ a médium, do

něhož se ponejvíce zapisují informace zařaditelné podle předem daných konstrukcí, schémat,

vzorů a matric navazující na kolektivní strategii dané skupiny. Ukládají se sem zkušenosti

získané v minulosti, představy o minulosti i světě obecně a z jejich amalgámu vznikají vzory

jednání a chování, přičemž právě z něj pak čerpají onen neustále hledaný smysl. Matrice a

schémata se mění pouze pozvolna v závislosti na vlivech okolního prostředí a z jejich

kombinace vyvěrá zdroj lidské a sociální identity. 235

III.2 Paměť a orální historie

Právě z rozdílu diskutovaných entit se odvíjejí také odlišné historiografické trajektorie,

na nichž se pohybovala bádání orální historie a šíře pojatých pamětních studií (memory

studies). Teprve v posledních letech se jejich výsledky a přístupy začaly sbližovat a vzájemně

brát v potaz.236

Pamětní exploze po druhé světové válce, jak jsme si již ukázali dříve, podnítila nejen

vznik pamětních studií, ale také rozvoj orální historie. Ta na rozdíl od sledování „dějin

traumatu“ měla blízko k dějinám „demokratizačních hnutí“ (např. dekolonialismu, lidských

práv, feminismu nebo „generační vzpoury“ šedesátých let), které byly blízké jejím sociálně-

aktivistickým kořenům. Tematické zaměření orální historie se zhruba od osmdesátých let

233 Viz Françoise MAYEROVÁ – Zdeněk VAŠÍČEK: „Minulost a současnost, paměť a dějiny.“ Soudobé dějiny 11, 2004, č. 4, s. 12. 234 Z dalších názorů do diskuse viz např. Noa GEDI – Yigal ELAM: „Collective Memory — What Is It?“ History and Memory, vol. 8, č. 1, jaro–léto 1996, s. 30–50; viz též Alon CONFINO: „Collective Memory and Cultural History: Problems of Method.“ The American Historical Review, vol. 102, č. 5, prosinec 1997, s. 1386–1403; viz též Kerwin LEE KLEIN: „On the Emergence of Memory in Historical Discourse.“ Representations, č. 69, Special Issue: Grounds for Remembering, zima 2000, s. 127–150; viz též Wulf KANSTEINER: „Finding Meaning in Memory: A Methodological Critique of Collective Memory Studies.“ History and Theory, vol. 41, č. 2, květen 2002, s. 179–197. 235 Viz MAYEROVÁ – VAŠÍČEK: Minulost a současnost, op. cit., s. 15. 236 Viz HAMILTON – SHOPES: Building Partnership Between Oral History and Memory Studies, op. cit., s. VII–VIII.

94

minulého století stalo velmi širokým mj. díky produktivnímu spojení (v anglosaském světě)

se stále více zpracovávanými „dějinami veřejného prostoru“ (public history).237

Cesta orální historie při sledování fenoménu paměti po určitou dobu kopírovala postoj

„tradiční“, pozitivisticky zaměřené historie. V padesátých a zejména šedesátých letech

vrcholila éra „masového“ zachycování „paměti“ v podobě rozhovorů pořizovaných se

zaujetím nad „faktickou stránkou věci“ bez hlubšího pozastavování se nad subjektivním a

narativním charakterem paměti (a to včetně české odnože v podobě „práce s pamětníky“)

Ještě v roce 1977 když Paul Thompson podle vlastních slov psal později legendární knihu

Voice of the Past, chtěl hlavně zdůraznit pozitivní hodnotu pamětních svědectví spolu s

rozborem postupů, jak posoudit jejich hodnověrnost a spolehlivost z historického pohledu.238

Nových dimenzí si začala orální historie všímat v druhé polovině sedmdesátých let

díky italským badatelům Luise Passerini a Alessandru Portellimu, kteří ve svých pojednáních

zdůrazňovali kreativní a subjektivní charakter vzpomínání včetně problematiky mlčení. Jak

připomíná Passerini v eseji z roku 1979: Výchozí materiál pro orální historii … se skládá

nejen z faktických sdělení, ale je především výrazem a vyjádřením určité kultury, a proto

vyjadřuje nejen literární vyprávění, ale také dimenze paměti, ideologie a podvědomých

přání.“239 K ní a Portellimu se záhy připojili jejich američtí kolegové Ronald Grele a Michael

Frisch, a společně se významně zasloužili o posun zájmu od výzkumu fakticity (co si lidé

pamatují) k výzkumu významu vzpomínek (proč si lidé pamatují).240

Je dobré připomenout, že tento posun se odehrával v čase tzv. lingvistického obratu ve

společenských a humanitních vědách, který znamenal těžkou ránu pro dosavadní výzkum

dějin a jeho myslících a své jednání zdůvodňujících aktérů. V extrému bylo vše zredukováno

pouze na mapování otázek „jazyka konstruujícího realitu“.241

Jak po letech ve svém bilancujícím zamyšlení připomněl jeden z protagonistů z řad

orálních historiků, setkání orální historie s problematikou paměti způsobilo jednu ze čtyř

paradigmatických revolucí, které obecně poznamenala orálně-historický vývoj:„[…] takzvaná

237 Tamtéž, s. VIII. 238 Viz GREEN: Can Memory Be Collective, op. cit., s. 100. 239 Tamtéž, s. 100. 240 Viz HAMILTON – SHOPES: Building Partnership Between Oral History and Memory Studies, op. cit., s. VIII. 241 O fenoménu postmoderní historigrafie viz např. Hayden WHITE: Metahistory. The Historical Imagination in Nineteenth-Century Europe. Baltimore – London, Johns Hopkins University Press 1973; viz též Ewa DOMAŃSKA: Encounters. Philosophy of History after Postmodernism. [B. m.], University Press of Virginia, 1998, s. 13–38; dále „Self – Interview.“ Tamtéž, s. 257–267; viz též Dušan TŘEŠTÍK: Konec paradigmatu? Poznámky k postmoderní situaci nejenom v dějepisectví. In: K poctě Jaroslava Marka. Sborník prací k 70. narozeninám prof. dr. Jaroslava Marka. Historický ústav, Praha 1996, s. 247–255; viz též Jaroslav MAREK: Historie a postmoderna. ČČH, 92, 1994, s. 477–495.

95

nehodnověrnost paměti byla shledána její předností a subjektivita se stala klíčem nejenom k

poznání významů historické zkušenosti, ale také k dešifrování vztahu mezi minulostí a

přítomností, mezi pamětí a osobní identitou a mezi individuální a kolektivní pamětí.“242 Orální

historie nejenže dokázala proměnit „nevýhody“ v předmět svého bádání, ale naopak se stala

velmi účinným nástrojem pro poznávání mechanismů vzniku, utváření a proměn historické

paměti, k výzkumu nových témat, například jak a jakým způsobem lidé přisuzují smysl

minulým událostem a prožitkům, jak spojují svou individuální zkušenost se zkušeností

kolektivní, jak se věci minulé stávají součástí přítomnosti nebo jakým způsobem si lidé

interpretují své životy a vůbec svět okolo sebe. Právě díky schopnosti reflexe těchto témat

byla orální historie v následujících letech a desetiletích daleko lépe připravena poskytnout

náhledy do procesů, skrze něž vyvstávají pochybnosti nad převládajícím diskurzem.243

III.3 Specifika selektivity paměti(í)

Jedním z důležitých styčných bodů individuální a kolektivní paměti se ukazuje

problematika selektivity, „zapomínání“, „zkreslení“ a transformace vjemů a vzpomínek. K

těmto tématům se zároveň váže nejvíce otázek ze strany dotazovatelů, týkajících se mezí a

limitů orální historie, a proto jí věnujeme tuto poslední část zamyšlení nad problematikou

paměti.

Jak připomínají mnohé odborné práce, právě výběrovost a zapomínání je jedním z

bytostných předpokladů existence paměti, a to jak individuální, tak i té kolektivní:

„Selektivita paměti není ničím jiným než schopností vyjádřit smysl prostřednictvím představ,

symbolů, pojmů, které dovolují … uspořádat přítomnost.“244 V rámci našich osobností i

různých skupin a společenství je dosahováno selekce v zásadě jednoduchým způsobem –

v případě, že nějaká vzpomínka není z různých důvodů všeobecně akceptována, není

předávána dále, a tudíž záhy přestává existovat. Na druhé straně je uchováváno především to,

co má své opodstatnění a co se stále opakuje (u jednotlivce např. různá schémata, scénáře,

skripty apod.) Uchovávány jsou především takové vzpomínky, které nejvíce vyhovují

možnostem ústního projevu – preferovány jsou tedy příběhy (události), méně naopak

deskriptivní popis; upřednostňována je látka kvalitativní před kvantitativní; zelenou dostává

spíše typické před jedinečným. Z jednotlivých individuálních sdělení se postupně rodí 242 Viz THOMSON: Dancing Through The Memory of Our Movement, op. cit. 243 Viz GREEN: Can Memory Be Collective, op. cit., s. 101. 244 Viz MAYEROVÁ – VAŠÍČEK: Minulost a současnost, paměť a dějiny, op. cit., s. 13.

96

ustálené „velké vyprávění“ sdílené celými skupinami, které se však poté mění již jen velmi

pozvolna a pouze ve výjimečných případech.

Na podobném principu jako v tomto modelovém případě se odehrává i formování

paměti v (post)moderních společnostech disponujících písemným, zvukovým i obrazovým

záznamem a veškerým arzenálem médií a komunikačních technologií. Svým dílem přispívají

také „pamětitvorné“ síly, například stát (s oficiálně stanovenými svátky, pamětihodnostmi,

symboly nebo tradicemi vtělenými do „politiky paměti“), školní vzdělání (s širokou paletou

vyučovaných předmětů) nebo historie jako věda (se svými dějinami). Stejně jako paměť se

organizují i společenské vzory jednání, chování, ale i vědecká paradigmata, diskurzy, směry a

proudy. Při vlastní realizaci výzkumu, o němž bude řeč v následujících kapitolách, se pak

může badatel setkat s několika konkrétnějšími historickými a „psychosociálními“ typy či

důvody selektivity paměti, které by posléze měl brát v potaz při své analýze a interpretaci.245

V prvé řadě se jedná o selektivnost paměti z hlediska dnešních zájmů, případně

znalosti „věcí minulých a jejich zkreslování z retrospektivy. Každé vyprávění, jak víme, je

rekonstrukcí minulosti z dnešního pohledu, v němž se prolínají naše současné a minulé

postoje, přičemž často vzpomínající může nabýt dojmu, že celkový výsledek a finální

vyústění správně předpokládal dokonce ještě předtím, než se věci samotné odehrály.

Další oblast se týká již mnohokrát skloňovaného vztahu „jedinečného“ a „obecného“ v

podobě výběrovosti vzpomínek pod vlivem většinové kolektivní paměti. Podobně jako často

ustupujeme ve svých individuálních představách o minulosti vědecky zpracovaným dějinám,

má naše paměť tendenci se přizpůsobovat neustále se proměňujícím obrazům utvářených

v rámci společenských skupin.

S tím úzce souvisí selekce privátních vzpomínek jako z historického hlediska

„nepodstatných“ pro výsledný příběh, kdy se vzpomínající snaží své vyprávění „přizpůsobit“

předpokládanému dějinnému či pamětnímu obrazu. Toto egocentrické zkreslování pasuje

vyprávějícího do role buď „malého“ či naopak „velkého svědka“ a on tudíž sděluje a

zdůrazňuje pouze ty zážitky, o kterých se domnívá, že jsou „podstatné“. Mnohdy bývá při této

interpretaci události a dějů očima vlastního „já“ vysledovatelná i větší důvěra v

„osobní“ paměť vzpomínajícího, než v reflexi dojmů a názorů druhých.

245 O praktických aspektech viz např. Alistair THOMSON: Memory and Remembering in Oral History. In: Donald A. RITCHIE (ed.), The Oxford Handbook of Oral History. Oxford University Press 2011, s. 82–90; viz též Zuzana KUSÁ: „Problém pravdivosti informácií v životopisných rozprávaniach.“ Genealogicko-heraldický hlas 5, 1995, č. 2, s. 17–21; viz též Daniel L. SCHACTER: Sedm hříchů paměti. Jak si pamatujeme a zapomínáme. Praha – Litomyšl, Paseka 2003.

97

Mezi „psychosociální“ rysy patří selekce paměti jednak z potřeby „zachování

sebeúcty“ vzpomínajícího a také z potřeby utvořit si „charakterní příběh“, o něž by se mohl

pomyslně „opřít“. Dá se říci, že obecně každý životní příběh je vyprávěn takovým způsobem,

aby byla zachována integrita narátorovy osobnosti, a to zejména u starších lidí bilancujících

své osudy, odhalujících své postoje a hodnotové rámce. Vyprávějící popisuje svůj život jako

sled událostí, které ho přivedly do určité pozice, ve které on sám sebe vidí (resp. chtěl by být

viděn svým okolím). Vzhledem k tomu, že v životě jsme stavěni do mnoha situací a

sehráváme mnoho rolí, snaha badatele, který považuje vylíčení příběhu z úst narátora za

jediné „pravé“ a „definitivní“, by v tomto případě byla velmi iluzorní. Jak je totiž zřejmé

z charakteru paměti i sociální reality, každý člověk disponuje mnoha příběhy, které mají ne

možná z pohledu právního či „pozitivisticky-historického“, ale určitě z pohledu

epistemologického (a také orálněhistorického), stejnou pravdivost. Velmi důležitý

„psychosociální“ rys pamětní selekce (například při sledování dějin traumatu) je také tzv.

Pollyanin princip (Pollyanna principle). Tento jev pojmenovaný podle hlavní postavy slavné

série románů americké spisovatelky Eleanor H. Porterové (dívky-sirotka Pollyanny

Whittierové trpící „chronickým optimismem“) spočívá ve faktu, že lidský mozek vytlačuje

v rámci provádění jakési „psychohygieny“ negativní, nebo dokonce traumatizující zážitky

z každodenního života, s cílem zachovat „duševní zdraví“ a integritu naší osobnosti.

Zcela zvláštním projevem tohoto druhu, se kterým se výzkumníci v oblasti orální

historie často setkávají, je problematika mlčení a tabuizovaných témat v rozhovorech.246

V zásadě je možné říci, že narátoři buď nehovoří z různých důvodů o některých

událostech a okolnostech ze svého života, anebo pokud už se k takovému „tabuizovanému“

tématu dostanou, zpravidla jej vylíčí v zkratkovitě nebo v neutrálních barvách a pokud možno

se snaží vynechat jakýkoliv „osobní“ komentář.

Ono „ticho namísto faktů“ se může týkat např. mimorodinných aktivit rodičů (tj. že

potomci líčí život rodičů jako by byli v jejich „kůži“), v případě pracovně velmi

zaměstnaných jedinců – většinou mužů – zůstávají stranou témata z vlastního rodinného

života a partnerských vztahů, stranou zůstávají také „společensky neakceptovatelné“

charakterové rysy, zvyky nebo jednání narátora nebo jeho blízkých a stejně tak je tomu u

životních neúspěchů a selhání, které se nadají připsat „objektivním“ vlivům „nepříznivých

okolností“; s tichem se setkáváme i při tématu životních drah potomků a jen velmi zřídka jsou

246 Blíže o této problematice viz např. Zuzana KUSÁ: „Dilemy nad tichom v autobriografických rozprávaniach.“ Etnologické rozpravy 3, 1996, č. 1, s. 25–31; viz též OLŠÁKOVÁ: Reflexe husitologických sympozií v rozhovorech s jejich účastníky, op. cit., s. 93–96.

98

narátoři ochotni mluvit o svém intimním sexuálním životě. Z pohledu historického, zejména

pak v kontextu soudobých dějin, je možné obecně vysledovat mlčení o traumatizujících

životních zkušenostech, kterými byli narátoři (často ne vlastní vinou) nuceni projít (např.

perzekuce, výslechy, mučení, pobyt ve věznicích a koncentračních táborech, nucené práce,

setkání se smrtí nebo násilím obecně apod.), anebo takových témat, které se ze současného

pohledu jeví jako „nehodná debaty“: např. členství a aktivní činnost v politických stranách a

sdruženích, práce v mocenských složkách totalitních aparátů, „kolaborace s režimem“,

neetické nebo protiprávní jednání v různých životních situacích apod.247

„Ticho o významech“ do značné míry jen navazuje na předešlé okruhy a je možné ho

vypozorovat v situacích, kdy se rozhovor „z ničeho nic“ rozvine do míst, do nichž narátor (a

často třeba ani tazatel) původně nechtěli zajít, avšak stalo se, a obrazně řečeno se tak nechtěně

otevřela narátorova „třináctá komnata“. Další z možností je položení přímé otázky tazatelem a

narátorovo vyjádření pronesené striktně odmítavým nebo naopak „velmi diplomatickým“

tónem. Pak se narátor budˇ snaží od ožehavého tématu rychle „vzdálit“, nebo naopak

„objektivně“ vysvětlit, „jak to tenkrát skutečně bylo“. Tento problém se může týkat nejen

očitých účastníků nějaké události či procesu (například zeptáte-li se bývalého vojáka

wehrmachtu, zdali se v době druhé světové války setkal na východní frontě s „pacifikací Židů

a partyzánů“), ale také „sdílených“ prožitků „z doslechu“ nebo mezigeneračně předávané

paměti.248 Na každý pád je problematika tabuizovaných témat nejen velmi důležitou složkou

při formování životních příběhů, ale dosti často se také promítá do vedení samotného

rozhovoru. Badatel by měl nejen v průběhu nahrávání, ale také při následné analýze mít tento

podstatný aspekt vzpomínání na zřeteli v celé jeho šíři.

IV Interview a životní příběh

Oba kvalitativní postupy vědecké práce využívané v orální historii mají velmi blízko

k dalším pramenům osobní povahy, které spolu s prameny oficiálními, úředními přispívají k

247 Z případových studií či teoretických pojednání z oblasti dějin paměti traumatu viz např. Sean FIELD: Disappointed Remains: Trauma, Testimony, and Reconciliation in Post-Apartheid South Africa. In: Donald A. RITCHIE (ed.), The Oxford Handbook of Oral History. Oxford University Press 2011, s. 142–158; viz též Jessica WIEDERHORN: „Above All, We Need the Witness“: The Oral History of Holocaust Survivors. In: Donald A. RITCHIE (ed.), The Oxford Handbook of Oral History. Oxford University Press 2011, s. 244–254; viz též Mary MARSHALL CLARK: Field Notes on Catastrophe: Reflections On the September 11, 2001, Oral History Memory and Narrative Project. In: Donald A. RITCHIE (ed.), The Oxford Handbook of Oral History. Oxford University Press 2011, s. 255–264. 248 V českém prostředí nejnovější pojednání v „třígenerační“ perspektivě rodinné paměti nacismu viz např. Harald WELZER – Sabine MOLLEROVÁ – Karoline TSCHUGGNALLOVÁ: Můj děda nebyl nácek. Nacismus a holocaust v rodinné paměti. Praha, Argo 2010.

99

zachycení minulosti a zároveň za autentický historický pramen považují sdělení jednotlivce.

Takovým pramenem mohou být sepsané paměti, deníky, osobní dopisy, fotografie s

popiskami, privátní filmy, školní slohové práce, ale dnes už rovněž e-maily či SMS zprávy

atd., které sice (s větší či menší mírou autocenzury) zachycují individuální prožitky,

zkušenosti a názory, ale postrádají nezbytné kritérium orální historie: formu rozhovoru,

vedeného tazatelem a narátorem tváří v tvář. Písemné sdělení, jakkoli autorem

„nekorigované“, „necenzurované“, se už vlastním procesem psaní řídí jinými zákonitostmi

než promluva, zachycovaná na zvukový (popřípadě audiovizuální) nosič. Třebaže

nepřítomnost druhé osoby (tazatele) může pisatele zbavovat rozpaků, nevystavuje jej

nezbytné konfrontaci s nahrávací technikou a nevzbuzuje v něm dojem „veřejného projevu“,

je už sama písemná formulace myšlenek, prožitků, pocitů a názorů kvalitativně odlišnou

formou vyjádření než promluva.

K orální historii se z jiné strany přibližují (ale nejsou s ní v žádném případě totožná!)

interview vedená žurnalisty (a publikovaná např. časopisecky). I za předpokladu, že jde o

interview seriózní, citlivě redigované a autorizované, pracuje žurnalista odlišnými způsoby

než historik, který řeší v rámci projektu orální historie určitou otázku nebo problém.

Rozdíly jsou dané vlastním cílem interview, ale i časovými možnostmi žurnalisty a

výzkumníka (zatímco práce historika se dá počítat spíše na roky než měsíce, novinář se musí

s interview vypořádat v řádu hodin, maximálně dnů) a konečně i stanovením cílové skupiny

čtenářů, jimž je určeno, a tudíž i výběrem interviewovaných. Ti jsou v žurnalistické praxi

vybírání nejen samotnými novináři a jejich zájmem o danou osobu nebo událost, ale výběr

ovlivňuje či spíše čím dál častěji diktuje i ekonomika, trh, resp. prodejnost novin a časopisů.

Ekonomickým podmínkám (někdy i ideologii toho či onoho periodika) se přizpůsobuje i

převážná množina oslovených narátorů – různé známé osobnosti, jedinci v tu či onu dobu

populární (a je jedno, zda z důvodů pozitivních nebo negativních). Vše zajišťuje „prodejnost“

periodika, s poukazem na dnes tak často zmiňovaný slogan, že „i negativní reklama je

reklamou“. Nejvýznamnější rozdíl mezi orální historií a zpracováním rozhovoru v prostředí

žurnalistiky tkví ale hlavně a především v dalším využití sebraného materiálu. Zatímco

novinařina svou podstatou nevyžaduje provedení analýzy a interpretace, orální historie je

nejsilnější právě ve fázi interpretace získaných životních příběhů narátorů.

Hlavními formami využití orální historie pro historika jsou interview (rozhovor) a

životní příběh (životopisné vyprávění). Není asi nutno příliš zdůrazňovat, že pro oba typy

kvalitativního výzkumu platí, že jde začasto vedle vědy rovněž o umění. Badatel musí být

citlivý v přístupu, zároveň ale koncentrovaný na vlastní vedení rozhovoru. Nezbytnou

100

výbavou orálního historika je rovněž adaptabilita a umění rozhodnout se v krátkém časovém

intervalu, ne zřídka musí výzkumník přehodnotit strategii interview, pořadí otázek ale třeba i

formu vedení rozhovoru. Mnohé příručky orální historie hned v úvodních pasážích poukazují

na fakt, že umění vést rozhovor je často člověku předem dané. Upozorňují na jakousi vyšší

sociální citlivost, umění sociálního kontaktu určitého jedince, kterého ale není každý, a to ani

po usilovném, orálněhistorickém tréninku, schopen dosáhnout.

I když si myslíme, že určité vrozené předpoklady mají svůj význam, domníváme se, že

velká většina studentů nebo kolegyň a kolegů je po řádném zaškolení schopna vést skvělé a

přínosné rozhovory, které přispějí nejen k poznání naší nedávné minulosti, ale i nás

samotných – aktérů dějů minulých.

IV.1 Interview

Podle některých sociologů je „základním účelem interview co nejvíce minimalizovat

efekt tazatele na kvalitu rozhovoru. Data z takového rozhovoru se snadněji analyzují, protože

jednotlivá témata se v přepisu lehce lokalizují. Struktura informací je dána sekvencí otázek.

Tento typ rozhovoru je vhodný, pokud ho nemáme možnost opakovat a máme málo času se

respondentovi věnovat“.249

V orálněhistoricky vedeném rozhovoru postupujeme, i vzhledem k tomu, co bylo

uvedeno výše, částečně odlišně. Často užíváme tzv. semistrukturovaný rozhovor s jistým

biografickým úvodem narátora a v konečné fázi i s přesahem k jeho přítomnosti. Úvodní a

závěrečná pasáž dává oběma stranám pocit, že tazatel nepřišel za svým narátorem pouze ve

snaze vytěžit pro sebe důležité informace a po jejich získání exploatovaného narátora opustil.

Právě nehraná snaha o pochopení minulých dějů a současných postojů i hodnocení povyšuje

tento typ rozhovoru nad rozhovor typu otázka – odpověď.

Interview se v orální historii zpravidla váže k určité historické události, již dotazovaný

prožil, v níž vystupoval v jistém postavení a společenské roli a na niž si v jejím průběhu

vytvářel (a později dotvářel či korigoval) svůj vlastní názor a postoj. Tazatel při interview

respektuje charakter prožitků a postojů dotazovaného, přitom mu však klade své otázky tak,

aby jej udržel u daného tématu a získal od něj maximum relevantních informací, které znalosti

tématu obohacují, rozšiřují, či na ně poskytují nový pohled. Z hlediska tazatelova

(historikova) jsou dotazovaní a téma rozhovoru rovnocennými prvky, případně převažuje 249 Viz Jan HENDL: Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha, Portál 2005, s. 173.

101

zájem o téma, aniž by však zájem o osobnost interviewovaného byl zcela potlačen či se stal

pouze okrajovým. Při interview proto tazatel vstupuje do rozhovoru častěji, jeho otázky jsou

konkrétnější, zpřesňující, specifičtější, třebaže (má-li být interview z hlediska metody orální

historie kvalitní) respektují osobní, subjektivní přístup dotazovaného a cílí spíše k rozkrytí

jeho osobního prožitku a postoje, případně pohledu na sledovanou událost. I v případě

interview se badatel snaží, případně dalším kontaktem, doplnit chybějící informace.

Orálněhistoricky pojaté interview používáme především tehdy, pokud jsme určitým

způsobem omezeni tématem nebo časem – tedy u střednědobých a kratších projektů,

odborného článku, studentské kvalifikační práce, i když u prací diplomových založených

především na orální historii upřednostňujeme realizaci celých životopisných, narativních

vyprávění, které dávají větší možnost uchopení látky z mnoha úhlů (často i předem

nečekaných), předností je rovněž větší a širší možnost uplatnění vlastních interpretačních

postupů.

IV.2 Životní příběh (životopisná vyprávění)

Životopisná vyprávění mají oproti interview nespornou výhodu, že při nich není

subjekt konfrontován s předem připravenými otázkami, ale je veden (především v první fázi

rozhovoru) a povzbuzován ke zcela volnému vyprávění. Výhodu tohoto postupu zdůrazňuje

mimo jiných německá socioložka Rosenthalová, podle níž existují subjektivní významové

struktury o určitých událostech, které se vyjevují až prostřednictvím, nebo lépe řečeno, skrze

volné vyprávění, a naopak jsou při cíleném strukturovaném a standardizovaném dotazování

nedosažitelné, resp. výzkumníkovi zůstanou skryty. Orální historici jsou přesvědčeni,

podobně jako Rosenthalová, že významy, které lidé přikládají svým zkušenostem, je možné

adekvátně interpretovat pouze na pozadí celé historie narátora.250

K termínu životní příběh (životopisná vyprávění) existuje celá řada použitelných

synonym. V angličtině např.: life story, oral biography, personal narrative; ve francouzštině:

historie de vie; v italštině: storia di vita, přičemž vždycky jde o snahu pomoci objasnit určitý

historický proces či etapu (v podstatě limitovanou dosavadním životem narátora) ze zorného

úhlu narátora, či přímo jeho osudy, prožitky a stanoviska.

250 Viz Gabriele ROSENTHAL: Erlebte und erzählte Lebensgeschichte: Gestalt und Struktur biographischer Selbstbeschreibungen. Frankfurt am Main, Campus 1995, s. 23.

102

Vzdálenějším a soudíme i poněkud zavádějícím pro životní vyprávění jsou různé

jazykové ekvivalenty termínu „paměti, vzpomínky“ (memories, memores), jimž se vyhýbáme

jednak proto, že alespoň v češtině asociují vzpomínky nebo paměti zachycené pamětníkem až

na výjimky v písemné formě, a také proto, že v rozhovoru o celém průběhu života nechceme

redukovat roli vyprávějícího na pouhé užití paměti a vybavení vzpomínek na minulost, ale

postihnout pokud možno celou jeho osobnost (včetně jeho přítomného rozměru). Samotný

termín životopisné vyprávění (biografické interview) je rovněž do jisté míry diskutabilní, a to

proto, že označení životopis zdánlivě přibližuje tento pojem písemného dokumentu,

obsahujícího určité curriculum vitae. Jiní badatelé používají jiné rozdělení, resp. kategorie

nazývají jinak. Němečtí specialisté například dělí životopisné vyprávění na:

1. Narrative Befragung (narativní dotazování) – rozvinulo se zejména po druhé

světové válce, v souvislosti s potřebou realizovat rozhovory s vojáky, ale také s vysídlenými

Němci;

2. Biographischeforschung (biografický výzkum) – soustředěný na získávání

životopisných vyprávění za účelem textové analýzy a interpretace.

Existuje více modelů, jak narativní interview realizovat. Odborníky v této oblasti jsou

v německé jazykové oblasti sociolog Fritz Schütze a rakouský historik Reinhard Seider.251

Narativní vyprávění se dají rozdělit podle více kriterií, např. stukturovanosti a pohledu

na narátorův život prizmatem historických událostí anebo subjektivního postoje k tomu, co

bylo pro narátora důležité, čemu přikládal význam.

Vyprávění je zpravidla vedeno nejméně ve dvou, spíše však více následných setkáních

tazatele a narátora, přičemž zejména při prvním setkání je tematické ohraničení vyprávění

dané jen dosavadním průběhem narátorova života (případně života jeho nejbližších předků,

rodičů, příbuzných). O tom více v kapitole o vedení rozhovoru.

Příběh sledující celoživotní vývoj či dráhu jednotlivce může být přitom veden dvěma

různými způsoby: chronologicky nebo strukturovaně.

251 Pro bližší seznámení se s jejich prací o narativním interview doporučujeme např. Franz SCHÜTZE: „Narativní interview ve studiích interaktivního pole.“ Biograf 20, 1999, s. 33–51; Eva MANNOVÁ: „Pravidla narativního interview.“ Genealogicko-heraldický hlas, roč. 5, č. 2, 1995, s. 21–24. Cit. z: Petra CHRENKOVÁ: Reflexia spôsobu života žien v liptovskom regióne z kulturologickeho pohľadu, op. cit.

103

IV.2.1 Chronologický postup vyprávění

Chronologický postup sleduje průběh narátorova života v jeho časové posloupnosti,

tzn. od dětství, s přesahem k rodinnému prostředí, v němž vyrůstal, nebo od rané dospělosti,

kdy se začal vzdělávat v oboru, případně realizovat v roli (profesi, postavení, funkci), jež

vedla k výběru dotyčné osoby jakožto narátora v určitém projektu. Sleduje jeho osobní,

profesní, společenský vývoj a životní cestu buď do určitého historického momentu nebo do

současnosti a počítá s tím, že v narátorově hodnocení minulosti se budou střídat, prolínat či

překrývat jeho postoje někdejší a současné. Tazatel by měl počítat s faktem, že narátor

(vědomě či podvědomě) své životní etapy určitým způsobem hierarchizuje (pokládá pro sebe

za důležitější či méně významné) a této hierarchizaci přizpůsobuje i rozsah vyprávění, jež

jednotlivým etapám věnuje. Rozsah i „hloubku“ vyprávění u jednotlivých životních etap

může ovlivnit to, jak je narátor vnímá v rámci hodnocení svého života, zda jako pozitivní či

negativní, úspěšné, neúspěšné, kompromitující atd.

Narátor, který prožil větší část svého života (či jeho dominantní etapu) v nesvobodném

autoritářském, nebo dokonce totalitním režimu a zaujímal v něm určité (byť třeba i

minimální) společenské, profesní či dokonce mocenské postavení, byl nepochybně nucen

sestavit si v průběhu života řadu vlastních, většinou chronologicky řazených životopisů.

Vzhledem ke změnám, k nimž docházelo například v naší republice v rámci totalitního a

později autoritativního režimu, měl pak narátor příležitost naučit se určité etapy života

zdůraznit a jiné potlačit, a tato zvýraznění či potlačení adaptovat průběžně s ohledem na

momentální společenské klima (a to buď s ohledem na svůj bezprostřední prospěch či ve

snaze uniknout a vyhnout se určitým perzekucím). Je třeba neustále zdůrazňovat, že v

prostředí totalitního či autoritativního režimu nebyl brán vlastní životopis jako informace, ale

jako směsice sebekritiky a sebeobhajoby pisatele, který byl příslušnými režimními orgány na

základě životopisu „posuzován“, v horším případě pak dokonce i souzen. S vědomím

politického účelu takového životopisu s ním jeho autor nakládal, tzn. uváděl (s náležitou

frazeologií) rodinný původ, zastávané funkce a další životní okolnosti, jež mohly sloužit jako

doklad loajality vůči režimu. Extrémním (avšak nikoli výjimečným) případem bylo, že

jedinec a priori přizpůsobil své počínání v určité životní etapě vědomí, že se později stane

složkou jeho následujícího životopisu: Já jsem se nedostala na oděvní průmyslovku. A bylo

mně sděleno, že pro velký počet uchazečů. Tak jsem říkala – no tak nic, jdu se vyučit, bude se

mi hodit, vyučím se, budu se hlásit z prváku z učňáku. Doma breku, matka chtěla, ať jdu s

těma známkama na nějakou školu, kde budu vydělávat potom peníze. Ne. Z prváku z učňáku

104

jsem se nedostala na oděvní průmyslovku pro velký počet uchazečů. Jenomže v té době na tom

učňáku už vlastně člověk začal chápat trošku víc, jak to pochoduje v tý společnosti, a protože

jsem byla vždycky hodně racionální, asi díky těm podmínkám, který mně vznikly v dětství, tak

jsem se úplně vážně zamejšlela nad tím, které podmínky neplním, že se na tu školu nemůžu

dostat. Načež jsem si ty podmínky teda doplnila. Jo? Takže ty podmínky, to byla především

známosti, nějaká tlačenka a pokud možno ještě nějaký výborný politický profil.252

Narátorka si byla vědoma, že pokud rok praxe v učebním oboru a členství v oficiální

organizaci uvede v životopise, který provázel její přihlášku na střední školu, zlepší se její

šance na přijetí ke studiu, protože to odpovídalo dobovým požadavkům.253

Pro orálního historika z toho plyne, že se musí vybavit určitou mírou ostražitosti.

Badatel by si měl připustit, či by měl dokonce do jisté míry předpokládat, že narátor může (už

ze zvyku) postupovat ve svém vyprávění podle nacvičeného modelu životopisu, přičemž se

občas vrátí i k dobové frazeologii, slovním klišé a obratům. Úkolem tazatele – a někdy

nelehkým – pak je přesvědčit narátora, že se jeho vyprávění nestane objektem žádného

hodnotícího „soudu“. Tazatel se může snažit vyvést narátora z rámce navyklého modelu

životopisu a přimět jej, aby líčil, co sám ve svém životě pokládal za podstatné, bez ohledu na

předvídané či imaginární postoje okolí.

Chronologické vyprávění životního příběhu je vlastní většině oslovených narátorů,

především těm starším, případně těm, kteří se v průběhu života nezabývali intelektuálně

náročnější, specializovanou profesí (činností) a pro něž by strukturovaná forma vyprávění

byla mentálně obtížnější a zároveň cizí jejich pohledu na svět. Na tomto místě je ale třeba

zmínit fakt, že forma chronologického vyprávění vyhovuje rovněž tazateli (především

začínajícímu), a to v těch případech, kdy nevede rozhovor s veřejně známou osobou a kdy

časová linie vypravování představuje snazší orientaci v probíhajícím rozhovoru.

IV.2.2 Strukturované životopisné vyprávění

Strukturovaně podaný životní příběh je oproti chronologickému blízký jen naprosté

menšině narátorů – především těm, kteří jsou vzhledem ke své profesi, funkci či postavení

zvyklí oddělovat jednotlivé složky (nikoli chronologicky řazené etapy) svého života.

252 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s V. S. vedl Miroslav Vaněk, Hradec Králové, 2011. 253 Viz referát Jiřiny ŠIKLOVÉ: Životopisné údaje a jejich využívání k získání mocenské pozice v období komunistického režimu v Československu. FF UK, Praha 2005.

105

Strukturovaně pojaté vyprávění působí, jako by narátor paralelně (a přitom s více

méně neprostupnými bariérami mezi jednotlivými složkami) prožíval život profesionála v

určitém povolání, společenského (politického) činitele – a život soukromý (rodina, vztahy,

zájmy, volný čas). Fakt, že muži (a především lidé v různých manažerských pozicích)

inklinují a upřednostňují svoji profesi ještě nemusí znamenat, že se jedná o strukturovaně

laděné životní vyprávění, a to hlavně proto, že se začasto narátor opětovně vrací k

chronologické linii. V současnosti jsou také lidé stále méně ochotni mluvit o svém soukromí a

rozhovor tak raději stáčejí ke své profesi, práci.

Narátor může inklinovat k tomu, aby některou z těchto složek (zejména tu, v níž se cítí

dosavadním životem traumatizovaný, nedoceněný nebo neúspěšný) zčásti nebo zcela ve

vyprávění potlačil a soustředil se na vylíčení té, v níž sám sebe vnímá jako člověka

úspěšného, charakterního, zdatného apod.

Tazatelovým úkolem pak bude přesvědčit narátora, že pro tazatele a také pro

zpracovaný historický výzkumný projekt je přínosem právě komplexnost narátorova života,

jeho celek, v němž – tak jako v předchozím případě – nebude žádná ze složek a žádný z

aspektů jeho života předmětem hodnotícího soudu ani následné dělení narátorovy osobnosti

na „složku“ úspěchů a selhání.

I tam, kde narátor projeví tendence pojmout svůj životní příběh strukturovaně, by měl

tazatel při prvním rozhovoru ponechat co nejvíce prostoru jeho spontánnímu vyprávění a

teprve při druhém a následném se pokoušet přivést narátora k vyprávění i o těch složkách jeho

dosavadního života, které narátor dosud opomíjel nebo se jim vyhýbal.

Pro analýzu a interpretaci takto strukturovaného vyprávění (životního příběhu) má pak

značnou výpovědní hodnotu právě to, kterým složkám svého života věnoval maximální

pozornost a které přešel povrchně nebo se jim pokusil vyhnout (a proč).

U životního příběhu řazeného chronologicky analyzujeme, které etapě života věnoval

maximální nebo naopak minimální pozornost a proč.

Před vlastními interpretačními soudy je však třeba mít na paměti, že rovněž musíme

brát v úvahu, zejména u starších narátorů, stav jejich paměti, tzn., že délka „věnování se“ té či

oné etapě nemusí a neměla by být stoprocentně vyhodnocena jako fakt, že se narátor snažil

některým otázkám či životním etapám vyhnout (to lze až poté, když narátoři nevěnují určitým

životním epizodám ani po přímém dotazu žádný prostor).

Tazatel se setká jak s narátory, u nichž je dlouhodobá paměť nenarušená a kteří budou

do detailů (a s potěšením) vyprávět o svém dětství, ale jen torzovitě, povrchně a s rozpaky o

událostech, na nichž participovali před několika lety, tak s těmi, kteří nejvzdálenější etapu

106

svého života přejdou jako nedůležitou, a jejich vyprávění bude tím pestřejší a podrobnější,

čím více se bude blížit k současnosti. Je na tazateli, aby ze slovních i mimoslovních projevů

narátora alespoň odhadl, kde narátor skutečně „zapomíná“, „nevybavuje si“ a kde se určité

etapě, události či složce svého života vědomě či podvědomě vyhýbá.

Při životním vyprávění do jisté míry hrozí (na rozdíl od interview), že narátor, zvláště

starší, bude své vyprávění pojímat jako určité životní bilancování, a bude tudíž sám sebe i své

okolí daleko více soudit (pozitivně i negativně), hodnotit, charakterizovat, vysvětlovat či

omlouvat, než skutečně o něm vyprávět a sdělovat nové informace, postřehy a názory z

průběhu událostí. Vylíčení prožitků by tak mohla být velkou měrou nahrazena zpětným

hodnocením prožitků a z vyprávění o průběhu života by se mohl stát popis narátorova

současného, momentálního pojímání minulosti. Pro některé kolegy má právě vybavování si

minulosti na základě nových zkušeností v přítomnosti nebývalý význam.

Ani u narátora, který průběžně uniká od vyprávění k vysvětlování, popisu a

demonstrování svých současných (autentických či účelových) postojů k minulosti, by se

tazatel neměl vracet ke skutečnému vyprávění jinak, než velice taktně a obezřetně. Důvěra

narátora často závisí na tom, do jaké hloubky a šíře dostane prostor vypovědět, co má

momentálně „na srdci“, čím se chce před tazatelem, reprezentujícím pro něj vlastně veřejnost,

obhájit, očistit, ukázat v určitém světle, co chce sdělit. Narátorovi také může jeho současný

postoj připadat důležitější než letité prožitky, a ani vysvětlení historického zaměření projektu,

v jehož rámci byl o rozhovor požádán, jej tohoto přesvědčení nezbaví. Nejschůdnější cestou v

takovém případě pro tazatele bude, nechá-li po určitou dobu narátora „hodnotit“, vykládat a

po chvíli jej požádá, aby své (často velmi obecné) popisy přiblížil, vysvětlil, ilustroval

nějakým konkrétním příkladem, příhodou, událostí. V některých případech se tak opravdu

podaří narátora nenásilně vrátit k vyprávění.

I pokud jeví narátor tendence provádět při rozhovoru určité životní bilancování (ať už

ve svůj prospěch či neprospěch), měl by od tazatele získat slovní i mimoslovní ujištění

(úsměvem, gesty), že jeho životní příběh není pojímán jako uzavřený, ukončený. Právě proto

jsou na konec rozhovorů připraveny okruhy a otázky týkající se orátorových současných

prožitků, aktivit či plánů do (alespoň blízké) budoucnosti.

V Rozhovor

107

V.1 Příprava rozhovoru

Vlastní rozhovor je nejvýznamnější a stěžejní částí celého orálněhistorického procesu,

proto je třeba se na tuto část po všech stránkách dobře připravit. Narozdíl od písemných

pramenů již totiž nemá možnost opravy, tzn. možnost přijít další den a svůj pramen

v nezměněné formě znovu probádat. Badatel v orální historii „do téže řeky dvakrát nevstoupí“

a rozhovor se nikdy nepodaří vést ve stejném duchu jako ten předchozí. Jen správně zvolené

techniky vedení rozhovoru vedou k úspěšnému pořízení svébytné a autentické nahrávky

splňující všechna kritéria metody orální historie.

Co je tedy vlastně rozhovor a jak jej chápeme v orální historii? Které faktory rozhovor

strukturují a jak by měl být prováděn, aby odpovídal všem pravidlům orální historie? Je

rozhovor cílem nebo naopak začátkem dalšího bádání? Jaké role hrají při rozhovoru jeho

hlavní protagonisté – narátor a tazatel? To jsou klíčové otázky metody orální historie.

Rozhovor je podle mnoha odborníků více než jen popis dějin, obsahuje vnitřní systém

a konstrukce, které nejsou odvoditelné z omezených koncepcí psaných dějin.254 Rozhovor je

výjimečný i tím, za jakých okolností vzniká. Při rozhovoru se mezi tazatelem a narátorem,

vypravěčem (někdy se používají též anglické ekvivalenty interviewee a interviewer) vytváří

specifický vztah, který můžeme – z různých pohledů – charakterizovat jako asymetrický. Tuto

asymetrii ve vztahu mezi tazatelem a narátorem můžeme chápat jako určitý axiom, daný již

tím, že rozhovor je veden se záměrem rozšířit a prohloubit historické poznání konkrétně

vymezeného období, události nebo tématu. Na druhé straně však řada autorů (zejména

německých) charakterizuje asymetrii ve vztahu tazatel-narátor jako faktor, který je třeba

překonat právě v průběhu rozhovoru podnícením a upevněním narátorovy důvěry, a

otevřeností. Americký orální historik Ronald Grele zmiňuje a zároveň indikuje, že vztah mezi

tazatelem a narátorem není jediným vztahem, který se v průběhu rozhovoru utváří a vyvíjí.

Tazatel i narátor totiž přistupují k rozhovoru s určitými předchozími (profesními i

prožitkovými) zkušenostmi, snad i předchozím ovlivněním a předsudky255 a zároveň vše, co

je v rozhovoru vyřčeno či nonverbálně sděleno, adresují nejen sobě navzájem, ale i třetím

osobám, potenciálnímu posluchači, čtenáři, hodnotiteli nebo interpretovi rozhovoru. Grele

tuto skutečnost formuloval termínem „trojjediné vazby“ mezi tazatelem, narátorem a

„společností“, takovou, jakou ji narátor sám chápe a vidí. Obdobně tento „vztahový

254 Viz Ronald J. GRELE: Ziellose Bewegung. Methodische und theoretische Probleme der Oral History. In: Lutz NIETHAMMER (Hrsg.), Lebenseerfahrung und kollektives Gedächnntis. Frankfurt am Main 1985, s. 204. 255 Viz GRELE, Movement without aim, s. 204–207.

108

trojúhelník“ charakterizoval Niethammer: zdůrazněním vazby (zejména narátorovy) na třetí

osobu (jederman), tedy případného čtenáře rozhovoru.256 Nejen Niethammer, ale i řada

dalších orálních historiků upozorňuje na jedno z výrazných specifik rozhovoru, kdy je

narativní vyprávění vedeno snahou tazatele dostat narátora (vypravěče) do minulosti a

sledovat jeho vzpomínky během vyprávění, ale v každém okamžiku si uvědomují, že

komunikace probíhá v přítomnosti – a aby to bylo ještě komplikovanější, výsledek rozhovoru

je směřován do budoucnosti, tzn. nejen k budoucím historikům, ale ke všem, kteří se budou o

minulost zajímat. Tento fakt by neměl být opomenut ani v dalších fázích výzkumu, tzn. v

analýze a následné interpretaci rozhovorů.

O jiné trojjediné vazbě hovoří další z amerických orálních historiků David K.

Dunaway; ten vidí rozhovor v orální historii takto: Dokument vytvořený na základě rozhovoru

metodou orální historie je trialogem, nikoli dialogem mezi historikem a vypravěčem, ale i

Cleo, múzou historie, které všichni sloužíme.257

Je rovněž třeba přihlédnout k faktu, že jak narátor, tak i tazatel jsou neustále

ovlivňováni okolním světem, společenskou i politickou skutečností, a konečně dnes silně

medializovanou verzí reality. Za důležité považujeme, aby si badatel ještě ve fázi přípravy na

rozhovor uvědomil vlastní předsudky a očekávání, se kterými do projektu přichází, vlastní

subjektivitu. Subjektivita výzkumníka je vlastně důležitým nástrojem pro porozumění

subjektivity jiných... Badatel nemůže udělat nic poctivěji, než přijmout svoji subjektivitu a

pracovat s ní v daném projektu.258 Sebeuvědomění vlastních vkladů, předpojatostí a postojů,

se kterými přistupuje badatel k výzkumu, a tím vlastně k narátorům, je zásadním

předpokladem pro otevřený přístup k celé problematice. Pro výzkumníka je důležité, aby si

formuloval svoje předpoklady, stejně jako možné předpojatosti formulovat písemně, a to již

před samotným rozhovorem. Vyhne se tak naivnímu předpokladu, že „všichni lidé, pokud

jsou normální, tak si myslí totéž, co on sám“259.

Alfou a omegou kvalitního rozhovoru je vytvoření důvěry mezi narátorem a tazatelem.

Nelze popřít, že oba účastníci rozhovoru vystupují v jeho průběhu v určitých, předem daných,

a dodejme značně asymetrických, přitom však dobrovolně přijatých rolích – v roli narátora a 256 Viz Lutz NIETHAMMER: Fragen – Antworten – Fragen. Metodische Erfahrungen und Erwägungen zur Oral History. In: Lutz NIETHAMMER – Alexander VON PLATO (eds.), Wir Krigen jetzt andere Zeiten: Auf der Suche nach der Erfahrung des Volkem in nachfaschistischen Ländern, Bonn 1985, s. 392–445. 257 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Davidem K. Dunawayem vedl Miroslav Vaněk, říjen 2007 (Oakland, USA). 258 Viz Jana PLICHTOVÁ: Metódy sociálnej psychológie zblízka. Kvalitatívne a kvantitatívne skúmanie sociálnych reprezentácií. Bratislava, Média 2002, s. 163. 259 Tamtéž, s. 167.

109

v roli tazatele. Zatímco tazatel se ke své roli propracoval určitou odbornou průpravou, narátor

se v rozhovoru (nejčastěji bez předchozí průpravy), pouze na základě svých životních

zkušeností a své ochoty o nich vyprávět) ocitá v poněkud paradoxní situaci; svoji roli narátora

naplní nejlépe, bude-li maximálně spontánní, upřímný a otevřený. I z tohoto hlediska by bylo

možné poukázat na určitou asymetrii v rozhovoru mezi tazatelem a narátorem, třebaže

vystupovat v určitých dlouhodobějších či situačních rolích se de facto každý z nás učí už od

dětství a svůj životní úspěch či selhání poměřuje v podstatě úspěchem či neúspěchem ve

zvolených (někdy vnucených) rolích.

Za kvalitní a přínosný rozhovor považujeme ten, v jehož rámci narátor své dosavadní

„role“, trvající či uchované v paměti, nejen líčí a vypráví o nich, ale zároveň je reflektuje

podle svých autentických, osobních (osobnostních) hodnotových kritérií, zásad, pocitů a celé

škály individuálních vlastností. Podle celé řady badatelů se má kvalitní interview co nejvíce

přibližovat nenucenému rozhovoru. Tazatelova „role“ by rozhodně neměla být jakkoli

zručným a odborně erudovaným předstíráním. I když tazatel nemůže narátorovu důvěru

opětovat stejnou mincí, například vlastním životním příběhem či stejně autentickými

informacemi (včetně vlastních pocitů a postojů), protože by se tím zhroutila celá stavba

rozhovoru, v mnoha případech ani nemůže zaujmout vůči narátorovi emotivně podbarvený

pozitivní přístup (který podmiňuje otevřenost a důvěru narátora), jeho zájem o narátorovu

osobnost, narátorovy role atd. musí být autentický a upřímný, jak etika orální historie

vyžaduje, nikoli pouze rutinně prezentovaný či dokonce předstíraný (o tom více v kapitole

Etika v orální historii). Tento opravdový zájem o narátora, jehož charakterové rysy, činy,

postoje atd. nemusí být ve shodě s tazatelovými morálními zásadami a postoji, teprve činí

z tazatele odborníka, jehož k orální historii disponují nejen profesionální znalosti a

dovednosti, ale i jeho vlastní osobnost a její kvality. Pokud je tazatelův zájem o osobnost

narátora a jeho životní příběh opravdový, může rozhovor nabýt (bez ohledu na zaujímané

role) charakteru autentického lidského setkání, opravdové komunikace, jež i z hlediska

konkrétního výzkumného úkolu nebo projektu přináší ty nejlepší výsledky.

V orální historii je kvalitně realizovaný rozhovor prvním předpokladem dalšího

postupu. V následujících řádcích si ukážeme, jak nejlépe postupovat ve zvládání nelehkého

„řemesla“ vedení rozhovorů. Jak ale upozorňují některé příručky orální historie, ani teoretické

znalosti nejsou při vedení rozhovorů ještě zárukou, že každý vyškolený tazatel bude zároveň

kvalitním orálním historikem. V případě orální historie jde totiž o daleko složitější komplex a

komplikovaný amalgám znalostí, dovedností a osobnostních předpokladů, které vedou spolu s

nutnou praxí k pozitivnímu výsledku. Když se ptali někdy v sedmdesátých letech slavného

110

amerického antropologa Alfreda Krögera, co by poradil mladým antropologům, kteří šli

poprvé dělat orálněhistorický, resp. terénní výzkum, odpověděl jim: Co se dá poradit? Buď to

umí, nebo ne.260 Náš názor je však jiný, budoucí tazatelé se řemeslu dotazování naučit mohou.

Co je ale základem? Nejsou to jen poučení z příruček, ale především samo přesvědčení

začínajících badatelů, že orální historii chtějí doopravdy „dělat“.

Co je tedy třeba vědět, abychom se v orální historii alespoň co nejvíce přiblížili k potřebným

dovednostem a posléze i výsledkům?

V.1.1 Vypracování projektu

Orální historie bývá úspěšně využívána při výzkumu rozsáhlé řady témat a aspektů –

od biografie jedince po historii regionu, od zkušenosti emigranta po vývoj instituce. Vždy,

když badatel zvažuje užití orální historie, měl by pozorně zvážit, jak může tato metoda

nejlépe posloužit zkoumanému tématu.

Nejvhodnější zaměření rozhovoru je orientace na přímou zkušenost narátora. Tehdy,

když jsou lidé tázáni na činnosti, motivy, reakce a pocity, nejpravděpodobněji poskytnou

přesné a podrobné informace o své minulosti.

To znamená, že například historie města zpracovaná metodou orální historie by měla

zahrnovat životní osudy těch, kteří v živoucí paměti reprezentují místní populaci – např.

rozhovory s obchodníky, manažery, zaměstnanci, zdravotníky, policisty, zemědělci,

pracovníky ve službách, ženami v domácnosti – spíše než povrchní rozhovory o vývoji města

od prvního osídlení. Podobně by se orální historie závodu, podniku měla zaměřit na přímé

zkušenosti minulých a současných zaměstnanců, vedoucích pracovníků, dodavatelů,

personalistů, administrativních pracovníků spíše, než aby očekávala, že titíž lidé budou

schopni poskytnout přesnou chronologii vývoje podniku od jeho založení.

Každý projekt by měl začít vytyčením hlavního cíle a postupných kroků, které nás

k realizaci stanoveného cíle dovedou. Orální historie je časově náročná a může být nákladná,

zejména pokud je třeba pořídit nahrávací zařízení, financovat cestovné nebo využít služeb

profesionálů v oblasti přepisu. Konečný produkt vzniklý užitím orální historie – publikace,

brožura medailonů, prezentační CD/DVD, výstava nebo webová stránka, filmový nebo

rozhlasový dokument – je pak dalším finančním výdajem.

260 Viz VANĚK: O orální historii s jejími zakladateli a protagonisty, op. cit., s. 64.

111

Ještě dříve než začnete s vlastním výzkumem, je důležité pozorně zvážit, jaké zdroje

budete moci použít tak, abyste si mohli sestavit realistický plán vlastního projektu. Hned na

počátku projektu je proto nutné zodpovědět řadu otázek.

Bude projekt řešen v týmu nebo jednotlivcem? Budete na projektu pracovat na celý

úvazek, nebo jen ve svém volném čase? Bude součástí projektu nejen sbírka nahraných

rozhovorů, ale rovněž i jejich doslovné přepisy? Na jak velkém teritoriu bude projekt

realizován, bude to jen v místě bydliště, obce nebo se budete snažit pokrýt rozlohou větší

území? V takovém případě pak zcela jistě budete muset počítat s daleko většími náklady na

cestovné. A jak se rozhodnete v otázce konečné archivace? Kde budou rozhovory uloženy, na

jakých nosičích, jak bude zabezpečeno jejich využívání a zároveň jejich ochrana? Pokud

hodláte například umístit rozhovory on-line, budete muset zařídit např. jejich aktualizaci,

proces zpřístupňovaní atd.

Chystáte-li finanční plán projektu, je nutné velmi obezřetně zvážit vlastní cíle ve všech

výše uvedených bodech. Asi není nutné na tomto místě více zdůrazňovat, že je třeba hned od

začátku projektu rozvrhnout poměrně přesně rovnovážný stav mezi cíli a finančními zdroji.

Omezené finanční prostředky mohou velmi negativně limitovat původní cíle projektu.

Z minulosti je známá celá řada neúspěšných, resp. neukončených projektů, kdy na jejich

konci „vyschly“ finanční zdroje. Ke škodě nás všech nemálo projektů skončilo např. pouhým

sběrem magnetofonových pásků nebo kazet s neidentifikovatelnými, nezpracovanými a

nepoužitelnými rozhovory. Stejně tak mnohé a dobře koncipované projekty, které se zprvu

pokoušely interviewovat velký počet narátorů, musely být nakonec kvůli finančním nákladům

příliš zúženy nebo přinesly jen povrchní rozhovory, jež neodpovídaly původním cílům a

potřebám výzkumu. Neúspěšně realizované projekty jsou pak pro obě strany, jak pro

výzkumníky, tak i pro narátory (dárce příběhů) frustrující. Samozřejmě negativně ovlivňují

případné další pokračování nebo obdobně pojaté výzkumy v budoucnu.

V.1.2 Fáze přípravy na rozhovor

Jak se říká, a v orální historii to platí mírou vrchovatou, „těžko na cvičišti, lehko na

bojišti“. Ne že bychom rozhovor pojímali jako „boj“ s narátorem, ale pečlivá příprava je

nezbytná pro úspěšné zvládnutí každého orálněhistorického projektu.

Orálněhistorický projekt by měl začít tím, že se pokusíme zjistit co nejvíc o

zkoumaném tématu z jiných dostupných zdrojů (archivů, knihoven, soukromých sbírek apod.)

112

včetně sbírek existujících orálněhistorických rozhovorů. Většina metodických příruček orální

historie klade zásadní důraz na přípravu tazatelů. Tazatel (historik, student historie, zájemce o

historii) by měl být už při zahájení projektu orientován v historii sledovaného období (a

pracuje-li v rámci určitého regionu, pak by měl být alespoň rámcově seznámen se specifiky

regionální historie v příslušném období). Obeznámenost s místem, týkající se zkoumaného

tématu, je velmi užitečná. Rovněž seznámení se s pracovními termíny toho či onoho oboru,

žargonem nebo technickými hesly souvisejícími s tématem usnadňuje vlastní vedení

rozhovoru. Zároveň je důležité a začasto nezbytné obeznámit se jak s domácími, tak i

zahraničními dostupnými studiemi využívajícími metodu orální historie.

V případě historie organizace poskytnou užitečné informace například dobové

brožury, výroční zprávy, složky korespondence a novinové výstřižky. Stejně tak pomohou

publikované dějiny organizací atd.

Tím, že před rozhovorem provedeme důkladnou domácí přípravu, projevíme úctu

k narátorovi a zdůrazníme důležitost, se kterou pohlížíme na vlastní rozhovor. Na oplátku pak

pravděpodobně získáme narátorův respekt a hloubavější a upřímnější rozhovor.

Pečlivá rešeršní příprava je jediný způsob, jak můžeme zjistit mezery a nejasnosti

v jiných dostupných zdrojích a připravit otázky, které, když budou narátorem zodpovězeny,

mohou mít za následek nalezení nových informací vedoucích k historickému poznání.

Rešeršní příprava nás vybaví širšími znalostmi a tím i větší mírou sebejistoty v průběhu

vedení samotného rozhovoru.

Další možnou metodou přípravy na vedení interview je přítomnost začátečníků při

nahrávání rozhovorů pokročilejších kolegů s jejich narátory. Tímto způsobem lze „odkoukat“

různé styly dotazování a různé způsoby kladení otázek.

V.2 Tazatel

Role tazatele je prozatím ve všech orálněhistorických příručkách popsána jako postup

zasvěceného motivátora, profesionála seznámeného se zkoumanou problematikou,

psychologa zvládajícího naklonit si „srdce dotazovaného“ i partnera v rozhovoru. Je pravdou,

že specifikum orální historie pramení ve faktu, že na rozdíl od jiných zdrojů se tazatel na

vytváření orálněhistorického pramene přímo podílí a svým způsobem jej i ovlivňuje.

Neexistuje rozhovor, který by s rozdílnými tazateli probíhal stejně, podle stejných not, i když

by byly rozhovory předem shodně připraveny. Proces rozhovoru je umění, ne věda, tvrdí

113

Silvia Antonucci: Když někdo slyší Horowitze, Rubinsteina, Argreicha a Gullera hrát

Chopinovu sonátu, slyší stále ten stejný kus hudby, ale s každým pianistou to zní jinak…

Příběh nebude znít nezbytně stejně v daný den, s jakýmkoliv daným dotazovaným. 261

Mezilidské vztahy vytvářejí spletité předivo akcí, reakcí, souznění či disharmonie.

Jestliže všechny příručky věnují pozornost především přípravě na osobnost narátora,

málokterá se věnuje ve stejné míře rovněž tazateli. Přitom je role tazatele v rozhovoru

nesmírně obtížná a nezastupitelná. Nemáme tím na mysli pouze samu přípravu před

rozhovorem, ale i další fázi vedení rozhovoru, která žádá velké soustředění a vcítění se do

narátorova životního příběhu. Jen ti, kteří vedli skutečně poctivě rozhovory založené na orální

historii, ví, o jak psychicky naročnou práci se jedná. Mnoho kolegů přirovnává psychické

vyčerpání dostavující se po realizaci rozhovoru k nejnáročnější fyzické práci. Další záležitost,

o které se moc nehovoří, je proces, kdy se tazatel musí sám vyrovnat s narátorovým sdělením

– a v mnoha případech jde o skutečně silné vjemy a sdělené zážitky, především pokud

narátoři vypráví o zažitých hrůzách (koncentrační tábory, tábory nuceně nasazených,

věznění), ale i o lidských tragédiích (smrt partnera, dítěte, partnerských odcizeních atd.).

Jedním z pravých úspěchů orální historie bylo přinucení historické vědy zabývat se

emocemi.262 Na druhou stranu sama konfrontace s emocemi v rozhovorech byla a je pro

některé z nás příliš obtížná. Jak uvádí např. A. Lichtblau: Rozhovory vedené v Rakousku

v sedmdesátých a osmdesátých letech znamenaly konfrontaci s válkou, s národním

socialismem, perzekucí a kolaborací. Vzhledem k tomu, že téměř žádný z pachatelů nebyl

připraven otevřeně mluvit o tom, co udělal, bylo jasné, že se projekt zaměří daleko více na

příběhy obětí nacistů. Abych řekl pravdu, říká A. Lichtblau, bylo daleko jednodušší

konfrontovat se s příběhy obětí, než manipulovat s životními účty pachatelů. Ze začátku pro

mě byly rozhovory s oběťmi extrémně vyčerpávající a čelil jsem nebezpečí sekundární

traumatizace – jak říkáme rozvoji příznaků v důsledku identifikace s oběťmi. Bylo pro mě

těžké udržet si citový odstup a ještě mnohem těžší zabránit sám sobě vizualizovat tyto

příběhy.263 Právě to je důvod, proč považuji za nesmírně důležité sdílet své zkušenosti,

přemýšlet o strategii, jak se při rozhovoru vypořádat se sebou samým. Přes mé bohaté

zkušenosti se mi pravidelně stává, že některé příběhy jsou pro mě příliš vážné. Dostaly se mi 261 Viz Silvia ANTONUCCI: Interviewing people who have suffered serious traumas: Experience with Shoah survivors. Příspěvek přednesen na 16. IOHA konferenci, Praha 2010. Text příspěvku publikovala IOHA na CD, uložen v Centru orální historie ÚSD AV ČR. 262 Viz Leena ROSSI: Emotions in Oral History Interview. Příspěvek přednesen na 7th European Social Science History Conference, Lisabon, Portugal 2008. Text příspěvku publikovala ESSHC na CD, uložen v Centru orální historie ÚSD AV ČR. 263 Viz Beth Hudnall STAMM (ed.): Secondary Traumatic stress: Self-Care Issues for Clinicians, Researchers, and Educators. Lutherville, MD 1995.

114

pod kůži a bylo těžké odstranit je z mysli. V jednom případě to byla zcela nečekaná úvaha o

mučení v koncentračních táborech, jindy to byl velice plastický popis o amputaci části těla,

zatímco tato osoba byla při vědomí. Bylo pro mě téměř nemožné toto snést. V obou

rozhovorech jsem se chtěl soustředit na úplně jiný problém a nebylo mým záměrem

prohlubovat již tak traumatické vzpomínky. 264

Podobné zážitky má snad každý orální historik pracující v oboru delší dobu a

soustředící se na traumatické období a lidské osudy v něm.

Jak má tazatel se všemi sděleními naložit? Svým způsobem lze skutečně hluboce

prožité naslouchání a vcítění se do života narátorů srovnat např. s rolí kněze při zpovědi, resp.

s rolí psychologa, psychiatra při klinickém rozhovoru s pacientem. Obě zmíněné „profese“

však umějí se získanými informacemi dále pracovat. Ať již jde o transcendentální přenos

zpovědi směrem k Bohu, nebo v případě psychiatrů o supervizi s kolegy, kdy dochází v rámci

společného rozhovoru k jakémusi „vyčištění“ a osvobozování se od tíživě doléhajících

sdělení. Je na toto vše ale připraven tazatel v oblasti orální historie? Domníváme se, že stále

zcela není.

Dalším problémem je pokládání velmi privátních a citlivých otázek. Jsou tazatelé

vůbec připraveni pokládat citlivé otázky? Existuje podvědomá obrana, že určitá sdělení ani

nechceme slyšet? Máme strach z určitého přiblížení? Existují snad konkrétní tabu, jako

prožité týrání, sexualita, duševní trauma, životní ztráty či zločin, kterých se ve svých otázkách

nechceme dotknout, protože je sami považujeme za nepříjemné? Rozhodujeme se vědomě, že

se na určité druhy otázek nebudeme ptát? A jak budeme reagovat, jestliže o těchto

problematických otázkách budou chtít dotazovaní sami hovořit?

Z dosavadní praxe víme, jak je pro nováčky v oboru důležité znát odpověď na otázku,

jaké dotazy jsou vůbec dovoleny? Je důležité zamyslet se nad tím, jak na tuto jednoduchou,

ale základní otázku metodologie orální historie vůbec odpovědět. Podle A. Lichtblaua mají

tabu svoji funkci: Jedná se o určitý druh sociálního konsensu o tom, co by nemělo být

projednáváno. Vyptávat se na věci, jež jsou tabu, může mít fatální důsledky a může vést

k nedorozuměním. Je důležité, abychom si uvědomili meze, které by při rozhovoru neměly být

překročeny.265 Také bychom si měli ujasnit fakt, že různé kultury mají samozřejmě velice

rozdílná tabu, která jsou odvozena z jejich náboženství, práva a norem. Témata, která jsou

ovlivněna tabu – například sexualita, psychické a fyzické násilí, nemoci, deprese, smrt a 264 Viz Albert LICHTBLAU: Taboos Reflected. Příspěvek přednesen na 16. IOHA konferenci, Praha 2010 (text příspěvku publikovala IOHA na CD, uložen v Centru orální historie ÚSD AV ČR); viz též Mario BÖHM: Oral History revisited – Mündlich erfragte Geschichte im Journalismus. Diplomová práce. Wien 2009, s. 74–84. 265 Viz LICHTBLAU: Taboos Reflecte, op. cit.

115

chudoba – nejsou obecně často předmětem komunikace. Ale orální historie se jim vyhnout

nemůže. Na druhé straně vždy tato témata vnáší do rozhovoru sám narátor a tazatel je velmi

citlivě rozvíjí, tam, kde je pokračování nemožné, rozhodně nenaléhá na další vyprávění.

Ujednotit se na určitých tabu znamená stanovit pro komunikaci hranice. Tedy:

specifikovat, co musí zůstat nevyřčeno. Tento postup lze aplikovat rovným dílem na otázky,

odpovědi i na analýzy. Tabu a hranice komunikace jsou proměnlivé, a to, jaké budou, záleží

jak na nás, tak na společenských normách.

Předešlé úvahy neměly za cíl případného tazatele od jeho práce odradit, ale připravit

jej na možná úskalí a problémy, které při kvalitním vedení rozhovorů nutně vyvstanou. Zpět

ale k roli tazatele v procesu interview.

Tazatel má umožnit narátorovi, aby vyprávěl svůj život ve formě, v jaké si jej přeje

podat. Role tazatele by měla být po celou dobu povzbuzující, motivující a zajišťující

maximální komfort pro narátora. Vedle toho je tazatel partnerem narátora v dialogu, oba ve

vzájemné interakci spoluvytvářejí orálněhistorický pramen. Partnerský přístup předpokládá,

že úloha narátora není tazatelem redukována na „pouhého“ dotazovaného a úloha tazatele na

pasivního posluchače na jedné straně, či erudovaného experta vytěžujícího „objekt“ svého

výzkumu, tj. narátora, na straně druhé. Se vztahem budování důvěry souvisí i etická stránka

orálněhistorického výzkumu nahlížející na narátora jako na dárce svého životního příběhu. O

této problematice pojednáme v jedné z dalších kapitol.

Pokud má tazatel zájem o co nejlepší výsledky v orální historii, měl by mu být vlastní

zájem o člověka jako o individualitu, měl by mít respekt k jeho názorům, trpělivost, flexibilitu

a zvídavost a takt při pokládání otázek, především pak schopnost narátorovi naslouchat.

Aktivní naslouchání je možné dávat najevo hned několika způsoby, pohybem těla,

citoslovci jako hmm…, aha…, dále pak verbalizací – dokázat, že se snaží vyprávění narátora

porozumět. Čas od času řekne svými slovy to, co řekl narátor: Řeknu to jen stručně, Pokusím

se to shrnout. Z těchto vět musí jednoznačně vyplynout, že se vyptávám jen proto, že ověřuji,

zda jsem správně porozuměl vyprávění, narátor zároveň získá pocit, že jej tazatel opravdu

sleduje. Tato zpětná vazba prohlubuje a přispívá k ještě silnější interakci mezi oběma subjekty

rozhovoru.

Tazatel by se měl při rozhovoru vyvarovat určitých chyb, ke kterým při vedení

rozhovoru dochází, a které vznikají při snaze se k narátorovi přiblížit a nějakým způsobem

sdílet jeho vyprávění. Takovou chybou může být např. bagatelizace sděleného,

diagnostikování narátora, zkoušení narátora (to má za následek začasto pasivitu narátora v

116

dalším procesu interview), intepretace sděleného (to patří až do fází analýzy a intepretace) a

také moralizování narátora. Orální historie není terapeutické sezení.

Za nesprávný postup rovněž považujeme, pokud tazatel příliš zasahuje do rozhovoru,

příliš mluví nebo dokonce vnucuje svoje vlastní nápady a názory. Takový postup vede k

potlačení komunikace, zároveň tazatel přijde o důležité informace, které by správně vedeným

interview získal. Tazatel by se měl vyvarovat jakýchkoli náznaků (byť nevyřčených) toho, co

chce slyšet, což narátor může vycítit a snažit se pak vypovídat podle přání tazatele, čímž je

celý rozhovor v podstatě znehodnocen. Tazatel by měl při rozhovoru akceptovat svoji roli,

trpělivě, tiše a především pozorně naslouchat. O tom, že se nejedná o lehký úkol, vám může

vyprávět téměř každý badatel, kterého při interview nejednou „svrběl jazyk“, očima

popoháněl narátora k cíli, anebo na chvíli „vypadl“ z rozhovoru.

Tazatel by se neměl zajímat jen o výsledky. Měl by také přemýšlet o etických a

právních důsledcích orální historie

Pro narátora je většinou zastrašující nebo matoucí, když musí čelit více než jednomu

tazateli. Nicméně především začínající tazatelé mohou úspěšně pracovat ve dvojicích, při

rozdělení rolí: jeden je zodpovědný za pokládání otázek a druhý se tiše soustředí na nahrávací

zařízení. Doporučenou variantou je ale vždy rozhovor mezi samotným narátorem a tazalem.

S postupující praxí se většina lidí může naučit dělat velmi kvalitní rozhovory.

Nebuďte ale sklíčení, pokud bude výjimečně, přes vaše veškeré úsilí, rozhovor neúspěšný. I

ochotní narátoři někdy poskytnou neuspokojivé rozhovory. Ne každá interakce mezi

tazatelem a jeho narátorem probíhá podle předpokladů. V tom je orální historie specifická,

ovlivňují ji živé subjekty, které se většinou dříve nepoznaly, a zcela osvědčené postupy a

šablony jednání neexistují. Lidé nejsou stroje, které by bylo možné naprogramovat, na druhou

stranu: takový stav by jednoznačně orální historii odsoudil k zapomnění.

V.3 Výběr narátorů

Tazatel si na základě dosavadních znalostí (studia, dohody při přípravných schůzkách

týmu, osobních kontaktů) vytipuje osoby, s nimiž hodlá vést rozhovor. Tazatel, řešitelský tým

musí mít ujasněné důvody volby té které osobnosti a předtím, než ji dopisem, telefonicky či

přímo osloví, znát alespoň základní údaje o jejím někdejším veřejném (politickém,

společenském, kulturním, profesním) postavení. Tazatel by se měl také pokusit (pokud je to

možné) seznámit co nejlépe s aktuální situací (osobní, sociální) narátora, aby se při osobním

117

setkání vyhnul dotazům nebo poznámkám, jež by mohly narátora uvést do rozpaků. Již v

průběhu koncipování projektu se orální historik zpravidla setkává se jmény osob, jež by bylo

vhodné požádat o rozhovor. Zdrojem těchto jmen mohou být dosavadní literatura, archivní

materiály (obsahující kartotéky, jmenné seznamy osob v určitých funkcích, postaveních,

profesích atd.), dobový tisk a další písemné prameny, jakož i obecné povědomí o významu a

důležitosti té které osoby.

Zároveň lze využít i metody „snowball sampling technique“ (nabalování sněhové

koule), kdy se badatel od prvních oslovených narátorů dozvídá jména dalších osob, s nimiž by

z hlediska jeho výzkumného projektu bylo užitečné vést rozhovor.

Hned na počátku je třeba maximální obezřetnosti, aby badatel u budoucích narátorů

nevytvořil falešná očekávání. Již ve fázi jejich oslovování je třeba uvést jaké možnosti

(časové, personální, finanční) máme a že například nebudeme schopni realizovat rozhovory se

všemi, kteří nám byli doporučeni. Rovněž je dobré upozornit narátory, že za jejich rozhovory

nebudou honorováni. I když se o této otázce na mezinárodních fórech často diskutuje, v

našich podmínkách, kdy je složité zajistit finanční prostředky pro tazatele, zní honorování

narátorů bohužel zatím jako hudba budoucnosti. Rozhodně ale v této fázi může zaznít, že

všichni narátoři budou o dalším průběhu projektu pravidelně informováni, a pokud budou

rozhovory publikovány (s jejich souhlasem), budou pozváni na všechny prezentace, vernisáže

apod.

Hned na začátku výzkumu je dobré založit si o každém narátorovi vlastní složku, do

které zaznamenáme jeho jméno a adresu, telefonní číslo, věk a případně i důvod, proč byl do

projektu vybrán.

V.4 Kontaktování narátorů

První kontakt po telefonu je většinou nejlepší způsob, jak se představit potenciálním

narátorům. Poté, co jim sdělíte, kdo jste, vysvětlíte, jak jste získali jejich jména, uvedete

důvod, proč voláte. V prvním kontaktu je vhodné popsat svůj projekt jako „výzkum“ než

„orální historii“, pokud si nejsme jisti, že budeme chtít dělat rozhovory s každou osobou,

kterou kontaktujeme. Často budeme schopni již podle první konverzace posoudit, zda vybrané

osoby budou nebo nebudou skutečně „dobrými narátory“. Pokud jsou nekomunikativní,

obtížně udržují základní linii tématu nebo pokud zjistíte, že jste se zmýlili v rozsahu jejich

znalostí, můžete ukončit konverzaci poděkováním za jejich pomoc, aniž byste zmiňovali

118

možnost rozhovoru. Pokud jste s prvním kontaktem spokojeni, domluvte se, že narátorovi

pošlete jednostránkový dopis o svém projektu.

V dopise by měly být uvedeny cíle projektu, vysvětleno, jaké bude narátorovo

zapojení, popsáno krátkodobé i dlouhodobé využití rozhovoru, možné uložení získaného

rozhovoru, jakož i jeho právní ochrana. Zahrnuto bude vaše celé jméno, kontaktní adresa,

telefonní číslo do práce, popř. domů, abyste mohli být kdykoli zkontaktováni (příklad

oslovovacího dopisu – viz příloha).

Pokud si narátor nebude jist, zda do projektu vstoupit, je lepší domluvit si další

schůzku, na které je možné projekt detailně projednat a na místě zodpovědět případné otázky

narátora.

Ať již kontaktujeme budoucího narátora písemně, telefonicky, prostřednictvím

společného známého nebo přímo (pokud znáte budoucího narátora do té míry, že i tato forma

přichází v úvahu), musíme počítat s tím, že se může stát, že se řada vytipovaných osob bude

zpočátku zdráhat rozhovor poskytnout. Důvody této zdrženlivosti a počáteční neochoty

narátora mohou být různé:

1. Zásadní odpor vůči jakémukoli projevu, který se zaznamenává (na magnetofon apod.),

pevné rozhodnutí nevracet se k vlastní minulosti. Pak nezbývá než rezignovat a hledat jiného

narátora.

2. Věk, zdravotní důvody, fyzický či psychický stav; zde se můžete pokusit narátora ujistit, že

rozhovor (jeho místo, trvání, ohled na zvláštní potřeby) bude veden s maximální

ohleduplností vůči aktuálnímu stavu narátora (rozhovor může být rozdělen na kratší sezení, je

možné střídat vyprávění s častějšími pauzami apod.), a že je možné vše přizpůsobit tomu, aby

se narátor cítil při rozhovoru pohodlně. Někdy se v takových případech podaří narátora k

rozhovoru přesvědčit, ale tazatel by měl předem zvážit, zda například narátorův zdravotní

(fyzický i psychický) stav neovlivní obsah i formu rozhovoru do té míry, že bude účelnější

hledat jiného narátora.

3. Zatrpklost osloveného narátora vůči vlastní minulosti, vůči (své) současné politické,

ekonomické a sociální situaci (podmínkám, v nichž nyní žije), pocit nedocenění, ukřivděnosti,

nedůvěra v média (negativní publicita, jejímž objektem se mohl ve svém životě stát). Pak

záleží na tazatelově přesvědčivosti a taktu, aby narátora ujistil, že rozhovor není „důkazním

materiálem“, ale způsobem, jak může narátor v plném rozsahu sdělit a pro příští generace

ozřejmit své postoje, důvody počínání atd. Tazatel musí vynaložit patřičné úsilí, aby

srozumitelně vysvětlil, že rozhovor nemá nic společného s tiskovým interview, že narátorovy

zkušenosti jsou pokládány za cenné a nezastupitelné, že narátor se nemusí obávat dát průchod

119

svým pocitům a současným postojům – a svá tvrzení doložit právně relevantní listinou

„Smlouvou o poskytnutí práv“ (viz příloha), zajišťující narátorovi možnost nenechat své

vyprávění zveřejnit mimo okruh vědeckého týmu daného projektu.

4. Skutečná nebo více méně předstíraná skromnost narátora, který bude tvrdit, že byl „docela

obyčejným člověkem“, a odmítnutí zařazení do kategorie osob nějak významných, hodných

vědeckého zájmu, neboť takové označení cítí spíše jako své hodnocení. V tomto případě může

tazatel (alespoň zkusit) prolomit jeho zábrany poukazem na to, že uvedené kategorie jsou jen

rámcem odborného projektu, ale jeho vlastním cílem je podchytit právě jedinečnou a

neopakovatelnou životní zkušenost konkrétního narátora. Někdy pomůže upozornění, že

někdo z okruhu osob, které vytipovaný narátor osobně zná, rozhovor poskytl (jde-li o dobrého

známého, kamaráda, přítele narátora, pomůže to prolomit zábrany, jde-li o „nepřítele“, může

takové upozornění narátora motivovat, aby „přišel na trh“ se svou vlastní „pravdou“,

postojem či verzí skutečnosti).

5. Obavy případného narátora (zejména staršího, osoby, která nemá příliš zkušeností s médii a

veřejným vystupováním), že mu už dobře neslouží paměť (zejména na přesná data, zařazení

událostí, jména), nebo že se neumí „dobře vyjadřovat“. Zde tazatel často opakovaně,

povzbudivě a důrazně ujistí narátora, že mu v případných selháních paměti pomůže (pak však

tazatel musí tento slib dodržet a znát příslušná fakta, data a jména!) a že vyprávění není

žádným narátorovým „veřejným projevem“ nebo „slohovým úkolem“. Ujistí narátora, že

nahrávka bude přepsána a že narátor bude mít spolu s ním či redaktorem možnost provést v

přepisu určité opravy a doplňky. V tomto případě často pomůže, když i tazatel po prvním

setkání přizpůsobí svůj slovní projev narátorovi – bude vstřícný, nápomocný, nebude se

vyjadřovat formálně, „vědecky“ nebo v dlouhých a komplikovaných souvětích (nikoli povedu

s vámi rozhovor v rámci projektu …, ale popovídáme si o vašem životě, o tom, co jste od

mládí prožil, na čem jste pracoval/a…). I zde často pomůže opětovné ujištění, že nahrávka a

„syrový“ přepis se nedostanou na veřejnost a do „nepovolaných rukou“, a že se tudíž narátor

svou zapomnětlivostí nebo slovní neobratností „neztrapní“.

6. Výmluvy narátora (zejména u veřejně známých osob), že už vedl řadu rozhovorů pro různá

média, že již „o sobě všechno řekl“ (a buď „stejně to všichni zkreslili“, nebo „nemá, co by

dodal“), případně, že pro příští generace píše paměti, apod. Zde je vhodné, aby tazatel

důsledně poukázal na rozdíl mezi rozhovorem pro média a tímto rozhovorem pro odborný

projekt, přesvědčil narátora, že nejde jen o fakta a události, ale o postoje, prožitky a dojmy.

Vůči případným pamětem či jinému druhu písemných materiálů, které si narátor pořizuje,

120

bude vstřícný, rád se na ně se svolením narátora podívá, ale upozorní, že živé spontánní

vzpomínání má i své vlastní, písemným projevem nenahraditelné kvality.

Pozor na příliš ochotné narátory! Jestliže oslovený projeví nejen ochotu, ale přímo

horlivost rozhovor poskytnout, tazatel ho samozřejmě mezi své narátory zařadí, ale bude mít

tuto horlivost na paměti, až rozhovor povede a bude s ním pracovat. Bude uvažovat o tom,

zda je horlivost narátora podmíněna přáním zviditelnit se, „opravit“ určité povědomí

veřejnosti o sobě, „očernit“ nějakého (někdejšího/současného) protivníka či osobního

nepřítele, a v průběhu zpracovávání rozhovoru se pokusí tento motiv specifikovat. Bude brát v

úvahu, že takový „horlivý“ narátor si často své vyprávění obsahově i stylisticky předem

připraví, nacvičí, promyslí co zdůraznit a co naopak zamlžit, přejít, o čem pomlčet. Pak bude

záležet na obratnosti tazatele, aby narátora při rozhovoru z tohoto připravovaného konceptu

vyvedl a přiměl ke skutečně spontánnímu sdělení. Tentýž postup bývá účinný u narátorů

zvyklých vystupovat veřejně a v médiích. Zde se uplatní, bude-li tazatel klást důraz ne na

vlastní průběh událostí, poskytované informace a fakta, ale právě na narátorovo subjektivní

prožívání, pocity, názory.

U všech váhajícíh oslovených narátorů (stejně tak u příliš ochotných narátorů) se

doporučuje uskutečnit tzv. přípravný rozhovor, kdy se sejdou tazatel a potenciální narátor

„tváří v tvář“. Přípravný rozhovor se doporučuje realizovat obecně u všech projektů. Ne

všechny projekty jsou však tak finančně dotované, že lze přípravný rozhovor uskutečnit.

V.5 Přípravný rozhovor

Přípravný rozhovor realizujeme u všech váhajících, ne zcela přesvědčených

potenciálních narátorů a také pokud nás sám pamětník požádá. Schůzka týden nebo dva před

dnem rozhovoru může vám i narátorovi pomoci připravit se a zbavit se případných rozpaků.

Pokud není možné setkat se tváří v tvář kvůli vzdálenosti, můžete mnohé dosáhnout častějším

písemným stykem (e-mailem) a telefonními hovory..

Při přípravném rozhovoru prodiskutujeme všechny záležitosti obsažené v úvodním

dopise a srozumitelně seznámíme narátora s projektem, jeho cílem a smyslem, se všemi

legislativními opatřeními a archivací rozhovorů, stejně tak s jejich zpřístupňováním širší

badatelské veřejnosti a konečně s postupem (první rozhovor – přepis – druhý rozhovor –

přepis – spolupráce narátora při redakci přepisu). Při přípravném rozhovoru je možné a

vhodné předložit a prodiskutovat nevyplněnou kopii dohody o podmínkách použití rozhovoru.

121

Přípravný rozhovor může posloužit také k získání všech potřebných podkladových

informací o narátorovi. Účelem těchto informací je, aby vám a budoucím badatelům pomohly

zařadit narátory do jejich společenského kontextu a rozpoznat pravděpodobné cesty

dotazování během rozhovoru.

Narátora také seznámíme s okruhy témat, jež by měla v rozhovoru zaznít a

informujeme o možnosti odmítnout vyjadřovat se k některým z okruhů. Například pokud

hodláte do svého výzkumu zahrnout otázky na potenciálně citlivá témata (jako porod,

antikoncepce, sexualita, rasismus nebo náboženství), je důležité, abyste to v přípravném

rozhovoru s narátorem projednali předem a nevyrukovali s nimi během rozhovoru. Narátorům

by měla být poskytnuta možnost jasně definovat rozsah, do jakého jsou ochotni se o tématech,

která jsou pro ně citlivá, bavit. Na základě vytvořeného vztahu důvěry a porozumění se tazatel

může k dotyčnému okruhu vrátit v některém z dalších sezení, nebo se pokusit téma otevřít

jinak (například vhodně položenou otázkou v pravou chvíli).

Narátor může sám navrhnout, kterým okruhem vyprávění začne, případně okruh úplně

nový (pak tazatel rychle zváží, je-li nabídnuté téma nosné pro daný projekt).

Přípravný rozhovor by měl být krátký, neměl by být již počátkem vlastního rozhovoru.

Připomeňte narátorům, že na této úrovni potřebujete jen obrys jejich zkušenosti a detaily

budete žádat při nahrávaném rozhovoru.

V.6 Místo rozhovoru

Rozhovory by se měly konat tam, kde se narátoři cítí co nejuvolněnější. Většinou je to

doma, ale rozhovory mohou být také nahrávány na pracovišti narátora nebo badatele.

Nedoporučuje se kavárna nebo restaurace, které svým hlukem ruší rozhovor, který je pak v

další fázi velmi náročný pro přepis. Obývací pokoj nebo pracovna jsou lepší než kuchyně.

Měkký nábytek pohlcuje zvuk, zatímco tvrdé povrchy způsobují ozvěny.

Židle by měly být uspořádané tak, abyste seděli k narátorovi v nepatrném úhlu, spíše

než naproti nebo vedle. To umožňuje vytvořit oční kontakt, aniž by se tazatel cítil

konfrontovaný nebo stísněný. Pokud je nablízku zdroj hluku, jako např. rušná ulice, je

nezbytné uzpůsobit prostředí rozhovoru tak, že narátor je čelem ke zdroji hluku a mikrofon

naopak směřuje od hluku směrem k narátorovi.

122

Přípravný rozhovor je ideálním časem sdělit narátorovi, jak toužíte po tom, abyste

získali dobrou nahrávku, a kdy je možné vtáhnout narátora do hry, například tím, že sám

požádá ostatní členy domácnosti, aby vás při rozhovoru nerušili.

Kvalitu rozhovoru mohou ovlivnit další faktory, například věkový rozdíl mezi

tazatelem a narátorem. Dosavadní praxe ukazuje, že optimální, i když ne častá varianta pro

navázání rovnocenného vztahu v rozhovoru je, když jsou tazatel i narátor přibližně stejného

věku. Tazatel může narátora povzbudit tím, že krátce poukáže na některé společné (generační)

zážitky, události, zvyklosti. Nejčastější variantou je, že je tazatel mladší (někdy až o dvě

generace) než narátor. V takovém případě dá tazatel najevo, že narátorovy zkušenosti a

zážitky jsou pro něj zajímavé nejen z profesionálního hlediska ale i kvůli věkovému rozdílu:

že jsou pro něj nové a poutavé. Mladší tazatel bude mít trpělivost s pomalejším proudem jeho

vyprávění, zdrží se v řeči úsloví a výrazů, které jsou typickým generačním znakem a bez

znatelného údivu přijme typické generační výrazy narátora.

Dalším důležitým vztahem v rozhovoru je genderové hledisko (shodnost nebo naopak

rozdílnost ve vztahu tazatel–narátor). Asi nejjednodušší pro návázání důvěry je varianta

tazatel-muž–narátor-muž (analogicky žena–žena). Žena tazatelka bude vůči ženě narátorce

zřejmě lepší a otevřenější partnerkou, především pokud půjde o intimnější části její výpovědi.

Stejně tak se snadněji podaří vytvořit vztah důvěry mezi muži, kterou je možné posílit

jemným zdůrazněním „mužského“ pojetí rozhovoru.

Předchozí akcentování věkových a genderových rozdílů neplatí absolutně, a na tomto místě si

jen dovolujeme na tento možný problém, který by sám o sobě zasloužil vlastní výzkum,

upozornit. V minulosti byly například v Centru orální historie ÚSD realizované skvělé

projekty, kde se naopak genderová rozdílnost ukázala jako jednoznačná deviza.

V.7 Příprava techniky

Ve značném předstihu před realizací prvního rozhovoru je nutné seznámit se s

nahrávacím zařízením (audiozáznamníkem, případně s kamerou), pročíst manuál, otestovat

mikrofon a rozhodnout, jak budeme monitorovat zařízení během interview. (Doporučuje se po

minutě nahrávání přerušit a překontrolovat kvalitu záznamu!) Ještě před začátkem nahrávání

rozhovoru je nutné přesvědčit se, že veškerá technika (kvalitní nahrávací zařízení, zásobní

nosič, zásobní baterie) funguje, vybrané prostředí rozhovor nenarušuje a rekordér / kamera je

umístěn tak, aby narátora, zvláště nezvyklého mluvit na mikrofon / kameru, nestresoval. Před

123

započetím rozhovoru je potřeba zabezpečit (na místě tazatelova pracoviště), aby rozhovor

nebyl rušen telefony pevných linek a tazatelovými kolegy. Pokud vše zkontrolujeme a

ujistíme se, že zařízení pracuje jak má, budeme během rozhovoru mnohem jistější a uvolnění.

Pokud natáčíme na kameru, je třeba pracovat i s prostororovou dispozicí místnosti, kde se

rozhovor realizuje, nenatáčet proti oknu, prázdné zdi, „nezahnat“ narátora do rohu atd.

Samo dotazování je velmi náročné z mnoha aspektů. Musíme se soustředit na několik

věcí najednou a zároveň se snažit být o „krok napřed“ před narátorem. Měli bychom „po

očku“ sledovat nahrávací zařízení a úroveň záznamu, být připraveni na výměnu nahrávacího

média, vedle toho udržovat oční kontakt, sledovat konverzaci a dělat si hrubé poznámky o

nových skutečnostech, které budeme chtít objasnit.

Přes veškerá přípravná opatření může technika občas selhat. Když je závada neodstranitelná,

nezbývá než se omluvit, poděkovat a snažit se o smluvení dalšího termínu podle časových

dispozic narátora. Mělo by však být vždy zřejmé, že k selhání techniky nedošlo nedbalostí

tazatele. K opakování rozhovoru lze přimět narátora mnohdy jen velmi obtížně. Je třeba mít

také na paměti, že opakování rozhovorů může projekt neúměrně prodražit (organizace,

telefony, cesta za narátorem).

V.8 Vedení rozhovoru

Rozhovory realizované v rámci jednoho společného projektu by měly být vedeny

metodicky stejně, to však neznamená, že při dvou rozhovorech by měly být kladeny přesně

stejné otázky, to ani není možné. S každým narátorem by se mělo jednat jako s individualitou.

V praxi (především pokročilejších orálních historiků) se osvědčilo vést životní příběh ve třech

fázích (trojfázový rozhovor, třídílná struktura266). Alexander von Plato nabízí ještě fázi

čtvrtou. Ihned na tomto místě je třeba poznamenat, že jednotlivé fáze rozhovoru se nutně

nemusí rovnat počtu jednotlivých sezení! Například druhá, třetí a popřípadě i čtvrtá fáze

rozhovoru se při nedostatku času nebo financí vyčleněných na projekt (omezené finanční

prostředky na cestovné) může realizovat při jediném, v našem případě, druhém rozhovoru. To

znamená, že interview s každým narátorem by se mělo konat minimálně ve dvou sezeních,

kdy při první schůzce bude narátor hovořit, s co možná minimem přerušení, o svém životě –

otevřené vyprávění. Při druhém rozhovoru může dojít buď na jednu, nebo všechny tři dále

popsané fáze rozhovoru. 266 Viz ROBERTSON: Oral history guide, op. cit.

124

V.8.1 První fáze rozhovoru

Po úvodní zdvořilostní části setkání zopakuje tazatel hlavní okruhy rozhovoru a

zkontroluje nahrávací zařízení, na magnetofon nahraje úvodní specifikace: název projektu,

jméno narátora, své jméno, místo a datum konání rozhovoru, účel, pro nějž se rozhovor

realizuje.

Na počátku prvního rozhovoru by měl tazatel povzbudit narátora připomínkou

předchozí dohody, např.:Jak jsme si v předchozím setkání/při předchozím telefonátu

domluvili, mohl/a byste mi vyprávět svůj životní příběh?. Přitom se zdrží dalších vstupů, což

umožní partnerovi v interview konstruovat vyprávění celého vlastního života. Je důležité, jak

narátor sám navrhne osnovu svého životního vyprávění a proč.

Optimální by bylo, aby narátor konstruoval bez přerušení celý svůj životní příběh. V

praxi se ale spíše setkáváme s tím, že narátoři potřebují alespoň na začátku rozhovoru pomoci.

V tomto případě je dobré přijít například s tématem dětství. Vzpomínky na dětství bývají z

velké většiny bezkonfliktním obdobím, na které téměř každý rád vzpomíná, existuje tedy

mnohem větší pravděpodobnost, že se narátor může velmi dobře „rozpovídat“ a sám

pokračovat po jednotlivých okruzích. Pokud se narátor po určité chvíli zarazí a tápe, jak

pokračovat dál, povzbudí ho tazatel gestem, úsměvem, případnou otázkou vybízející k

dalšímu pokračování: A jak to bylo dál?

V prvním rozhovoru by měl tazatel nechat narátorovi co nejvolnější prostor. Pokud už

klade otázky, pak jimi nesmí narátora „zahltit“, to znamená, že nemá klást více otázek

najednou. Otázky by měly být formulované tak, aby narátora povzbudily k objasnění

dosavadních sdělení nebo k pokračování ve vyprávění. Neměly by (až na nezbytné výjimky)

být kladeny tak, aby na ně narátor odpověděl ano či ne (tzv. zjišťovací otázky, uzavřené

otázky), případně jen uvedl nějaké datum nebo jméno a znovu se odmlčel.

Naopak by měly převládat tzv. otevřené otázky, uvozené Jak, Proč, Jakým způsobem

apod., na které nelze odpovědět ano – ne. Narátor začne vysvětlovat. V tomto případě je pak

lépe nechat jej raději zabíhat do nepodstatných detailů, než ho přerušit, protože se často k

hlavní linii vyprávění vrátí sám. Tazatel by měl trpělivě snést i chvíli ticha – narátor

vzpomíná, uvažuje, hledá nit vyprávění nebo se nad něčím zarazí. Pokud pomlka nekončí,

může tazatel vstoupit do rozhovoru, nikoli však otázkou, ale zopakováním (s povzbudivým

tónem) poslední věty (části věty) narátora. Tím dává narátorovi zároveň najevo, že ho sleduje

125

pozorně, se zájmem a že je zvědavý na další pokračování. Podobný význam mají tazatelovy

nedokončené oznamovací věty, přitakání, pobídka: A potom…; Říkal jste, že…; To muselo být

náročné /složité/ zajímavé…

Když se narátor zarazí v řeči proto, že si nevzpomíná na nějaké jméno, místo, datum,

měl by mu tazatel vypomoci, ale ani chybně uvedené datum nebo jméno by neměl opravovat

bezprostředně (u narátora by mohl vzniknout dojem, že tazatel neopravuje datum, ale jeho). Je

důležité, aby se tazatel při narátorově odmlce naučil vystihnout – někdy intuitivně, z

mimoslovních projevů narátora – okamžik, kdy narátora svým vstupem neruší ve vzpomínání

a vyjasňování vzpomínek, ale kdy už mu pomáhá navázat ztracenou nit vyprávění, odblokovat

záraz v řeči nebo paměti. Tazatel by měl být připraven na to, že se v prvním rozhovoru

nemusí probrat všechny okruhy a že nemusí být na závadu rozhovoru, jestliže narátor

nevěnuje všem tématům stejnou pozornost a zaujetí.

Tazatel si průběžně kriticky vyhodnocujte „zabíhavá“ sdělení narátora. Tam, kde je

výpověď nejasná, raději počká a udělá si poznámky pro připomenutí určité následné otázky,

kterou v pravý čas položí (konec rozhovoru, druhý, následný rozhovor), než aby přerušil

rozhovor.

Přerušit by měl tazatel narátora tehdy, když narátor nevybočí jen z právě probíraného

okruhu, ale z celé tematiky rozhovoru. Pak je na místě, aby tazatel do vyprávění nenásilně

vstoupil. Například: A vy sám jste v té době…?, A jak působilo na vás, když …?, Tehdy, říkal

jste, už jste byl…, nejlépe tak, že upoutá pozornost narátora k němu samotnému. Narátorova

odmlka (nebo spíše častější a prodlužující se odmlky) může signalizovat únavu nebo prostě

fakt, že narátor ze svého hlediska už téma vyčerpal a neví, jak „přeladit“, navázat nebo

pokračovat. Přejít k dalšímu okruhu mu tazatel nejlépe umožní tak, že například uměle

vytvoří určitou návaznost mezi dosavadním a novým okruhem: Škola a studium vás, jak jste

říkal moc nebavilo... O co jste se tedy zajímal mimo školu? Jaké byly vaše koníčky?

K přerušení může rovněž dojít, pokud narátor trvá na vypnutí rekordéru. Jak by se měl

v této situaci tazatel zachovat? V odborné literatuře z oboru orální historie můžeme nalézt

odlišné názory na to, jak bychom s tímto problémem měli naložit. Osobně jsme se mohli

přesvědčit, že ve fázi přerušení nešlo o nijak převratná, „bombastická“ sdělení, ale respondent

byl vždy nějak osobně zainteresovaný, většinou mluvil o nepřítomých lidech, sousedech atp.

Pokud narátora nepřesvědčíme, že stojíme o rozhovor celý a nepřerušený a narátor na vypnutí

trvá, nezbývá, než jeho přání respektovat. Je ale nezbytné vše popsat v Záznamu o rozhovoru.

Narátor rovněž může vyžadovat přítomnost třetí osoby (nejčastěji partnera). Tazatel by

se měl snažit přesvědčit narátora, že jde o rozhovor vedený mezi dvěma osobami a že není

126

čeho se obávat, že může dostat nahranou kazetu, popř. jiný nosič i přepis rozhovoru atd. Je

ověřeno, že v přítomnosti jakékoli další osoby dostává rozhovor další, změněný rozměr,

protože narátor se neobrací jen k tazateli, ale i k této osobě a – vědomě či podvědomě –

upravuje a přizpůsobuje své vyprávění její přítomnosti. Tazatel by měl ustoupit – výjimečně –

požadavku narátora na přítomnost třetí osoby u rozhovoru pouze v případě, když narátorův

věk nebo zdravotní stav ukazují na to, že třetí osobu narátor chápe jako osobní oporu a

zajištění z důvodu svého zdravotního stavu či věku. Tazatel se pokusí s dotyčnou třetí osobou

alespoň ujednat, že její přítomnost bude bez vstupů do rozhovoru.

Při evidentní únavě narátora (obvykle délka jednoho rozhovoru nepřesahuje 90 minut)

je lépe rozhovor ukončit domluvou dalšího termínu. Pro delší životní příběh je třeba počítat s

několika sezeními. Tazatel by měl umět rozpoznat signály, kdy jde o skutečnou únavu a kdy

se narátor nudí. Nudu dokáže rozptýlit změna tématu, krátká příhoda (blízká tématu), kterou

nabídne tazatel sám. Tazatel by neměl nikdy dát najevo, že se narátorovým vyprávěním nudí.

První rozhovor by měl tazatel ukončit poděkováním narátorovi a domluvit se s ním na

termínu druhého/dalšího rozhovoru.

Pokud se vám stane, že vám narátor převypráví vlastní životní příběh během pěti,

deseti minut a svůj stručný exkurz zakončí slovy: Tak to byl v kostce můj život, nebuďte z

toho rozrtpčení. Nejlepší rekace na takto neúměrné zkrácené vyprávění je konstatování: Tak

to bychom měli pro začátek jakési shrnutí, hlavní body vašeho života, mohli bychom nyní

přejít detailněji k jednotlivým etapám? Téměř vždy se narátor po takové výzvě rozpovídá a

jeho vyprávění nabývá charakteru skutečného life story.

V.8.2 Druhá fáze vedení rozhovoru

Zatímco v prvním rozhovoru dopřeje tazatel narátorovi co nejširší prostor pro

spontánní a pokud možno nepřerušované vyprávění vlastního příběhu, pak druhý rozhovor

často konkretizuje témata zmíněná v rozhovoru prvním, doplňuje nebo rozšiřuje dosavadní

sdělení. Tomu se přizpůsobuje i forma tazatelových vstupů do rozhovoru, který se často stává

dialogem mezi narátorem a tazatelem, případně se specifičtějšími dotazy tazatele více blíží

formě interview. Tazatel se pokusí, aby se ve druhém rozhovoru narátor alespoň dotkl všech

základních okruhů. Připomene tedy bezprostředně ty z nich, na něž v prvním rozhovoru z

časových či jiných důvodů dosud nedošlo. Cílem tazatele není ani ve druhém rozhovoru

získat pouze „fakta“, ale především narátorovo osobní stanovisko a vzpomínku na prožitek.

127

Tazatel může při druhém rozhovoru hodně vytěžit ze skutečnosti, že během rozhovoru

prvního se s narátorem do jisté míry už osobně poznali a navázali určitý vztah, nejlépe vztah

důvěry a spolupráce. Není na škodu, když na počátku druhého rozhovoru tazatel nenásilně

připomene ty momenty z předcházejícícho rozhovoru, které vstřícný vztah pomohly navodit (i

když nesouvisely s tématem rozhovoru). Třebaže termín druhého rozhovoru musí tazatel opět

přizpůsobit časovým dispozicím narátora, měl by se snažit, aby mezi oběma rozhovory

nezůstal příliš dlouhý časový odstup (jako optimální se uvádí 14–21 dní). Zejména u narátorů

vysokého věku a trpících určitými komplikacemi paměti, by se mohlo stát, že narátor si bude

(relativně) přesně vzpomínat na událost, k níž za jeho účasti došlo před dvaceti lety, ale zcela

nebo z podstatné části zapomene, že tuto událost již detailně popsal při prvním rozhovoru, a

proto se k jejímu popisu v plné šíři vrátí.

U většiny narátorů lze očekávat v průběhu druhého rozhovoru větší otevřenost a

sdílnost už proto, že si na tazatele určitým způsobem zvykli. Není však zcela výjimečné, že

narátor po prvním rozhovoru nabude dojmu, že o sobě „prozradil“ příliš mnoho, a ve druhém

rozhovoru se bude naopak pokoušet některá vlastní sdělení relativizovat, zamlžit či korigovat.

Tazatel by v takovém případě neměl narátora „usvědčit“ z toho, že si sám odporuje, ale krátce

zopakovat objektivní, neutrální formou obě verze podaného příběhu a podnítit ho, aby se

vyslovil, které z rozdílných verzí dává přednost, a hlavně proč. Rozhovor může tedy být

pokračováním rozhovoru prvního (následujícího), kdy probereme etapy narátorova života,

okruhy, k nimž při prvním rozhovoru z časových nebo jiných důvodů nedošlo. Druhý

rozhovor může být prohloubením a rozšířením sdělení (vyprávění z prvního rozhovoru).

Takový rozhovor bývá nejcennější!

Při druhém sezení často dochází i k další, tj. třetí fázi rozhovoru, kdy na řadu přichází

sada témat a dílčích otázek, dopředu v týmu připravená, kterou tazatelé podávají všem

narátorům (samozřejmě je na nich samotných, kdy a ve které části rozhovoru připravená

témata narátorům navrhnou). Odpovědi na diskutované otázky dovolí porovnat a postavit

proti sobě různé výpovědi narátorů.

Poslední, čtvrtá fáze rozhovoru bývá nazývána „fází sporu“. Mezi badateli je stále

poměrně častým tématem diskusí, zda tuto fázi zařadit či nikoli. Podle Alexandera Von Plata

by měla proběhnout vždy až na samém konci interview. Von Plato má na mysli úsek

vyprávění, v němž by měly být pojednány diference mezi narátorem a tazatelem: Takový spor

128

o odlišné pohledy, o zodpovědnosti osoby obecně nebo konkrétně v popsané situaci ulehčí

tazatelům odmítnutí „viníků“, resp. přílišnou identifikaci s „oběťmi“.267

Co to znamená pro tazatele? Může se vrátit k probraným okruhům, je-li tu naděje a

„podezření“, že narátor dosud neřekl vše, nebo existuje-li zjevný rozpor mezi informacemi,

které tazatel o určitém období či události získal z literatury a pramenů, a narátorovým líčením.

U takových „sporných bodů“ by tazatelův vstup neměl mít konfrontační charakter (pokud si

tazatel není jistý, že narátor polemiku uvítá či alespoň akceptuje). Tazatel může otevřeně

poukázat na rozdíly mezi obsahem jiných pramenů a narátorovým vyprávěním, ale tak, aby se

nedotkl jeho osobnosti. Narátor často nedobře snáší nejen zpochybnění své pravdomluvnosti a

upřímnosti, ale zejména zpochybnění své paměti, případně významu role, kterou v minulosti v

určitých událostech sehrál.

Vhodně a v příhodnou chvíli použitý náznak, že narátor ví (prožil) více, než doposud řekl,

může pomoci uvolnit dosavadní narátorovy zábrany, přimět ho ke snaze „pochlubit se“ svou

zasvěceností. Dobře erudovaný a orientovaný tazatel může pro určitý typ narátorů

představovat i partnera v dialogu, s nímž je narátor ochoten probrat určité „kritické“ téma do

větší hloubky. Narátor by ale nikdy neměl ve druhém rozhovoru získat pocit, že je svými

vlastními slovy „zahnán do kouta“ nebo „usvědčen z nepravdy“.

V.8.3 Ukončení rozhovoru

K ukončení jakékoli fáze rozhovoru by mělo dojít vždy spíše z iniciativy narátora než

tazatele. Je užitečné naplánovat si otázky, které signalizují konec rozhovoru: Při pohledu

nazpět…, nebo Když hodnotíte svůj život… Požádejte narátory, aby shrnuli názory a pocity –

to může poskytnout velmi užitečné informace stejně jako pomoci narátorovi „dobíhat“.

Prospěšné může být vybídnout narátora, zda by nepřidal i nějaké vlastní závěrečné komentáře.

Pokud dojdeme na samý konec vyptávání anebo pokud se narátor zjevně vyčerpává,

ukončíme rozhovor jednoduchým poděkováním a vypneme nahrávací zařízení. Není ovšem

dobré ihned po rozhovoru odejít, naopak je vítané pokud si vyšetříme určitý čas na krátké

popovídání si, třeba nad šálkem čaje. Nehledě na zdvořilost, taková chvilka pomáhá v

„dobíhání“ narátora, což je obzvláště důležité, když rozhovor rozdmýchal emoce nebo

nepříjemné vzpomínky. „Zdržení se“ po rozhovoru pomáhá především narátorům v tom, že se

necítí tak, že byli pouze „exploatováni, využiti“. 267 Viz VON PLATO: International Oral History, op. cit.

129

Při krátkém posezení můžete oba podepsat Dohodu o podmínkách využití rozhovoru.

Narátorům připomeneme, že podpis může počkat, až do doby, než uslyší nahrávku nebo si

přečtou a opraví přepis rozhovoru. Nakonec celého sezení požádáme narátora, zda by si

vyhradil ještě určitý čas na další spolupráci při redigování přepisu rozhovoru. Pokud se tazatel

s narátorem dohodne na určitém termínu redigování rozhovoru, měl by informace o tomto

datu, místě a popř. formě zopakovat v děkovném dopise, který po ukončení rozhovoru

narátorovi zašle. Tato zdánlivá maličkost přináší do výzkumného projektu významný aspekt:

jednak je to to jediné, co může většinou tazatel narátorovi poskytnout a jednak přináší takový

čin tazateli vnitřní uspokojení ve chvíli, kdy cítí silnou asymetrii vůči času narátora, který

badateli věnoval. Nehledě již na fakt, že se jedná o obyčejnou lidskou slušnost.

Pokud se při rozhovoru tazatel dohodl s narátorem na předání jakýchkoli materiálů narátora

tazateli (fotografie, výstřižky z tisku, narátorovy rukopisné poznámky, diáře, korespondence

atd.), potvrdí tazatel jejich převzetí a zaručí jejich následující vrácení, kopírování,

archivování, a to podle přání narátora.

V.9 Záznam / protokol o rozhovoru

Záznam o rozhovoru poskytuje více podrobností o obsahu realizovaného rozhovoru.

Přitom se jedná o relativně jednoduchý způsob, jak nahrávky, ale především autentické

prostředí rozhovoru, audiem nezachytitelné, přiblížit dalším badatelům a kolegům. Záznam o

rozhovoru by měl být napsán co nejdříve po nahrávce rozhovoru, kdy jsou okolnosti interview

ještě velmi jasné. Doporučuje se ihned po pořízení rozhovoru nahrát na rekordér první dojmy

a postřehy z rozhovoru a posléze spolu s dalšími poznatky využít při sepsání

Záznamu/Protokolu o rozhovoru. Ten by měl postihnout a zachytit:

1. Jméno a datum narození narátora, jméno tazatele, datum a místo konání rozhovoru a název

projektu, v jehož rámci se rozhovor vedl;

2. charakteristické mimoslovní projevy narátora, jeho uvolněnost, nervozitu, trému, nejistotu,

sebejistotu… atd., pocity tazatele vzhledem k narátorově upřímnosti, otevřenosti,

rezervovanosti, vědomým či nevědomým omylům a nepravdám;

3. zjevné omyly u jmen a jiných údajů, které se nepodařilo opravit při rozhovoru; místa, kde

se rozhovor dotkl závažné nebo citlivé problematiky, nové informace, fakta, nečekané

odhalení nebo naopak „zablokování“ u narátora – k těmto budou pak směřovat otázky

druhého rozhovoru;

130

4. všechny okruhy, které první rozhovor neobsáhl (pro nedostatek času, únavu narátora,

zaujetí sdělovanými tématy) a k těm se potom vrátit při druhém rozhovoru;

5. všechny neobvyklé události, k nimž došlo v průběhu prvního rozhovoru, to je selhání

techniky, rozrušení narátora, přerušení rozhovoru vstupem třetí a další osoby apod.

Záznam o rozhovoru není pouze formálním doplňkem rozhovoru, ale plnohodnotnou

součástí práce odborníka v orální historii. Ze Záznamu by mělo pro tazatele vyplynout, k

jakým konkrétním okruhům, událostem, bodům, tématům a zaměřit druhý rozhovor

s narátorem a jakou použít formu.

Záznam o rozhovoru zároveň tazateli poskytne důležitou zpětnou vazbu. Právě z

kvalitně vedeného Záznamu si tazatel přesně uvědomí, ve které fázi nebo konkrétní části

tématu rozhovoru se narátor „zablokoval“, ztratil soustředění, pozornost nebo zájem, případně

začal projevovat známky únavy. I z toho pak badatel snadno vyvodí, zda ztráta narátorovy

pozornosti, zájmu, koncentrace byla vyvolána stavem narátora (únava, rozpaky nad určitým

tématem, emocionální hnutí při vyprávění o určité životní etapě), vnějšími okolnostmi

(vyrušení další osobou, komplikace s technikou, nevhodně zvolené místo rozhovoru), nebo

obsahem či formou tazatelových vstupů, poznámek, otázek. Právě na tomto základě se pak

tazatel rozhoduje, které oblasti (témata) události zdůraznit při druhém rozhovoru, a kde

naopak narátor již bližší či obohacující informace, postřehy a dojmy nesdělí (buď vypověděl

všechno podstatné ze svého hlediska, či vyčerpal svoji paměť, případně je pevně rozhodnut

nezacházet v určité oblasti do větších podrobností či hloubky).

Tazatel si navíc uvědomí, který způsob jeho dotazování, povzbuzení či poznámek

narátora skutečně „rozpovídal“, na jakou formu komunikace reagoval pozitivně a vstřícně,

kde se naopak stáhl a slovně či mimoslovním projevem dal najevo zábrany, podráždění,

neochotu pokračovat v určitém nasměrování rozhovoru. Záznam z prvního rozhovoru tvoří

nedílnou součást získaného materiálu spolu s nahraným nosičem (mini disc, mp3 nahrávka,

kazeta) a s přepisem rozhovoru. V tomto okamžiku má badatel vše potřebné a může začít s

vlastní tvůrčí prací. Čím je záznam o rozhovoru promyšlenější a konkrétnější, tím lépe pak

poslouží jako důležitý pramen při analýze a následné interpretaci rozhovoru. Kvalitně

zpracovaný záznam o rozhovoru zachycuje i to, co by jinak z pouhé zvukové nahrávky

rozhovoru nebylo zřejmé. Především jde o postřehy o mimoslovním projevu narátora, o jeho

rozpoložení, náladě, spontánních reakcích na určitou poznámku nebo dotaz. Tazatelův

záznam o rozhovoru je konečně i nedílnou součástí přípravy na druhý rozhovor s narátorem.

K přípravě na druhý rozhovor pak patří ověření údajů (dat, informací, konkrétních sdělení)

narátora z dostupné literatury a pramenů, případně jejich konfrontování s údaji, získanými v

131

předchozích a následných rozhovorech s dalšími narátory. Součástí přípravy na druhý

rozhovor může být případná změna místa, kde se tento rozhovor uskuteční, opětná kontrola

technického vybavení a příprava konkrétních otázek, okruhů a poznámek, které tazatel ve

druhém rozhovoru použije.

Záznam o druhém či dalším následném rozhovoru provádíme stejnou formou a stejně

důkladně jako u prvního rozhovoru. Měli bychom se při něm zaměřit na podchycení

případných nesrovnalostí mezi narátorovým sdělením v prvním a druhém rozhovoru, změny

narátorova postoje k líčeným událostem či k tazateli a rozhovoru jako takovému (otevřenost

nebo rezervovanost).

V.10 Přepis rozhovoru

Přepis rozhovoru není jen ideálním způsobem, jak rozhovor zpřístupnit ostatním

badatelům, ale je také procesem, ve kterém mohou tazatel a narátor zvýšit cenu rozhovoru

tím, že opraví a vyjasní veškerá sdělení získané v průběhu nahrávání.

Přepisování je velmi náročná práce především z časového hlediska, ale výsledek je

velmi přínosný, vzniká tak pramen využitelný v rámci řešitelského kolektivu, ale i pro další

zájemce. Pro většinu tazatelů, kteří sami přepisují vlastní nahrávky, jde o velmi důležitou

zpětnou vazbu, jejímž prostřednictvím se dozví o silných a slabých stránkách vlastní

dotazovací techniky, ale i k hodnocení vlastní úlohy v procesu utváření rozhovoru. Tato

reflexe je nejlepší způsob jak se naučit rozvíjet trpělivost, intuici a logiku, aktivní

naslouchání, analytické postupy, strukturování otázek atd.

Přepis rozhovoru provádí buď sám tazatel, nebo profesionální písařka, smluvní formou

spojená s projektem. Osoba, která přepisuje rozhovor (sám tazatel, písařka) by měla dbát, aby

přepis byl co nejpřesnější, nikoli však na úkor srozumitelnosti.

Přepis by měl zachytit především:

– přesný smysl a obsah rozhovoru;

– stylistická a jazyková specifika narátora, pod čarou nebo v závorce poznámku o

mimořádných událostech, které rozhovor ovlivnily (přerušily, zabránily ve srozumitelnosti

některé pasáže, apod.);

– měl by rezignovat na zachycení např. defektů ve výslovnosti narátora, protože nic nesdělují

ani o obsahu rozhovoru, ani o jeho formě a vytvořené atmosféře. Pokud by se v přepisu

objevily, mohly by se narátora dotknout po lidské stránce;

132

– zachycení výplňkových „vatových“ slov narátora (teď, jako, ten, jaksi, nějak) má smysl tam,

kde dokresluje narátorův slovní projev (a tím jistou část jeho charakteristiky), avšak ne tam,

kde by jejich důsledné zaznamenání bylo na úkor srozumitelnosti záznamu;

– přepis nemůže zachytit, jen opsat mimoslovní zvukové projevy (smích, pláč, kašlání apod.),

vyznačuje se v textu v hranatých závorkách. Odmlku narátora vyjádří tři tečky v hranaté

závorce;

– přepis není redakcí rozhovoru – styl narátorova sdělení by při přepisu nahrávky neměl být

upravován a korigován. Tyto úpravy spolu s doplňky či případnými změnami v textu přepisu

jsou záležitostí následné redakce přepisu, ke kterému dochází ve vzájemné interakci narátora s

tazatelem a redaktorem (pokud jím není sám tazatel).

Původní přepis, který prošel důkladným procesem oprav (včetně spolupráce

s narátorem), by měl být pokládán, i podle podepsané smlouvy mezi narátorem a výzkumnou

institucí/badatelem, za autorizovanou, schválenou verzi rozhovoru.

Cíle orální historie a jednotlivých projektů založených na orální historii však mohou

být různé: řada projektů končí natočením rozhovorů a jejich přepisy. Ty pak slouží k dalšímu

badatelskému využití a jsou uloženy v archivech, muzejních sbírkách atd. Některé projekty

mají za cíl realizované rozhovory přiblížit širší veřejnosti a publikovat je celé nebo alespoň

jejich části. Pokud se rozhodnete pro publikování rozhovorů, je třeba provést jejich redakci a

konečnou verzi nechat narátorem znovu autorizovat.

V.11 Redakce rozhovoru

Pro potřeby odborníků (historiků soudobých dějin, antropologů, politologů, etnologů,

sociologů atd.), kteří se rozhovory budou zabývat jakožto prameny získanými metodou orální

historie, snad není ani nutné, možná ani příliš přínosné a účelné – přepisy rozhovorů

redigovat, neboť tito odborníci a specialisté vytěží své specifické informace právě z

neupravené, původní podoby nahrávky a přepisu. Zde mohou nacházet neobvyklá spojení,

příklady asociativního myšlení atd. Právě původní, neredigovaný materiál slouží k

následnému analytickému a interpretačnímu zkoumání. Možnostem práce s původními texty

se věnujeme v částech zabývajících se analýzou a intpretací rozhovorů.

Širší veřejnost, čtenáře však bude zajímat především vlastní průběh událostí líčených

v jednotlivých rozhovorech, prožitky, charaktery a postoje více či méně známých nebo úplně

neznámých osob a osobností. Zájmu a potřebám čtenářů vychází vstříc publikované texty

133

rozhovorů, které je nezbytné redakčně upravit tak, aby čtenáři nebyli bržděni těmi rysy

rozhovorů, jež nezbytně doprovázejí – a svým způsobem i charakterizují – nahraný rozhovor

a jeho neupravený přepis.

Snahou redaktora je tedy zároveň zachovat specifické, individuální rysy vyprávění

narátorů v co nejpřesnější (nejbližší) shodě s původním vyprávěním, a pouze upravit formu

tohoto vyprávění (i otázek a případných dalších vstupů tazatele) tak, aby sdělení byla co

nejsrozumitelnější a vycházela vstříc běžnému vnímání tištěného textu.

Již při přepisu nahrávky rozhovoru se mohly vyskytnout obtíže způsobené nahrávací

technikou. V přepisu se tak mohou objevit nesrozumitelná slova či části vět, zcela vyloučit

nelze ani přeslechnutí či „překlep“ písařky. Narátor sám se v průběhu rozhovoru nejednou

zarazí, odmlčí, přeřekne, „ztratí se“ v delší a složitější větě. V průběhu rozhovoru se někdy

mimovolně (tedy nikoli pro zdůraznění určitého sdělení) téměř doslovně opakuje, vrací se

k již sděleným informacím, aniž by je obsahově pozměnil nebo obohatil.

V zájmu plynulosti textu je dobré taková místa v rozhovoru upravit tak, aby úpravou

formy nedošlo ke změně či posunu jejich obsahu (či alespoň aby se takové změny

minimalizovaly).

Za optimální postup při redigování rozhovoru považujeme, když redaktor pokud

možno pracuje souběžně s přepisem rozhovoru a s jeho nahrávkou. Při tomto postupu může

nejen korigovat případné omyly v přepisu, ale získat i přesnější náhled např. o tom, kde

narátorova opakování, zadrhnutí, odmlčení apod., obsahují určitá „podprahová“ sdělení (a

mají tudíž i jistou informační hodnotu) a kde jsou skutečně jen informačním šumem.

Špatně slyšitelná, případně z jiných důvodů nejasná místa v rozhovoru je možno opravit,

pokud má redaktor možnost spolupracovat při redigování přepisu nahrávky přímo

s narátorem. Jistým rizikem tohoto postupu však je, že se v určitých případech narátor snaží

dodatečně „zpřesňovat“, doplňovat či pozměňovat svá původní sdělení nejen po formální, ale

i po obsahové stránce.

V.11.1 Redakční úpravy otázek a vstupů tazatele – spíše v rovině doporučení

Pokud není redaktor zároveň tazatelem při vedení rozhovoru, respektuje vždy obsah

tazatelových otázek a vstupů, ale jejich formu upraví tak, aby čtenáři usnadnila orientaci

v rozsáhlém a tematicky různorodém textu. Otázky, případně poznámky a doplňky tazatele

tak v podstatě nahrazují názvy podkapitol narátorova životního příběhu. Pokud tazatel svým

134

vstupem vyjádří pouze povzbuzení k narátorově dalšímu vyprávění, pak tyto vstupy většinou

škrtáme ve snaze zachovat plynulost narátorova příběhu.

Takové redakční řešení staví do určitého rozporu dva principy orální historie: sledovat

spontánně se odvíjející příběh narátora pokud možno bez přerušení a zároveň zachytit

rozhovor přesně tak, jak se ve svém průběhu odvíjel. Vzhledem k tomu, že publikujeme

autobiografická vyprávění, preferujeme první z těchto variant.

V.11.2 Redakční úpravy rozhovoru, odehrávajícího se při dvou a více sezeních

Publikované rozhovory jsou většinou vedeny při dvou, případně více setkáních

tazatele s narátorem. Nabízí se tedy zachovat strukturu jednotlivých sezení a publikovat je tak,

jak za sebou následovala. Praxí však zjišťujeme, že se narátor často při druhém rozhovoru

vrací k již probraným tématům, jejichž jednotlivé pasáže opakuje beze změny smyslu i

obsahu, často i podobnými, ne-li stejnými slovy. Proto taková místa, která jen rozvíjejí,

doplňují či zpřesňují vyprávění z prvního rozhovoru, přičleňujeme k tematicky příslušným

místům prvního rozhovoru a jednotlivá sezení tak propojujeme do jednoho celku. Tato

poznámka však neznamená jediný možný přístup k redigování rozhovorů, vychází spíše z naší

dosavadní praxe. Jiné profese možná budou volit jiný přístup. Orální historie je příliš mladá,

zároveň však dalším názorům otevřená disciplina na to, aby stanovila jednoznačná pravidla,

na kterých by navíc dogmaticky trvala. I další přístupy k redakci rozhovorů jsou spíše dobře

míněnou radou, než jakýmkoli předpisem.

V.11.3 Redakční úpravy gramatické, syntaktické a stylistické stránky rozhovoru

Redigování rozhovorů po gramatické, syntaktické a stylistické stránce není pouze

mechanickou prací „opravující“ případné narátorovy (i tazatelovy) „chyby“ a stylistické

neobratnosti.

Proti veškerým jazykovým úpravám narátorova vyprávění lze argumentovat

skutečností, že užití spisovného jazyka, jeho hovorové podoby či obecné formy češtiny

narátora jistým způsobem charakterizuje – vypovídá o jeho všeobecné vzdělanosti,

kultivovanosti, jazykové obratnosti, úctě či obecněji o vztahu k mateřskému jazyku a zároveň

o míře spontaneity (či předchozím „nacvičení“) jeho projevu. Užití spisovné češtiny

135

v mluveném projevu může však být u jednoho narátora výrazem jistého napětí, snahy „ukázat

se“ před tazatelem (a nahrávacím zařízením) jako pečlivý, jazykově precizní vypravěč se

značně vysokým stupněm sebekontroly, zatímco u druhého narátora je přirozeným návykem,

odrazem sečtělosti, výrazem praxe ve veřejném projevu. Střídání spisovných a nespisovných

slovních tvarů signalizuje jednou narátorovu trému, jindy však uvolněnost, přesun pozornosti

z obsahové stránky sdělení na jeho formální dokonalost či vytříbenost. Svoji úlohu zde může

hrát věk narátora, případně jeho vzdělání a profese, ale konkrétní mluva jedince přitom

nemusí být vždy v souladu s uvedenými možnými motivacemi, intelektuální úrovní a dalšími

osobnostními rysy. Vyvozování pregnantních závěrů z jazykové stránky narátorova projevu

vychází z určitých obecných předpokladů, ale v konkrétních případech může být i zavádějící.

Obdobně můžeme pohlížet na syntaktickou stránku vyprávění. Narátorova sebekázeň,

převaha logického myšlení nad asociativně kupenými vzpomínkami nachází svůj odraz ve

větné skladbě, vnitřní kompozici sdělení, plynulosti, návaznosti jednotlivých motivů či bodů

vyprávění. Neplatí to však u každého narátora a za všech okolností.

Ponecháním všech gramaticky nesprávných tvarů, neprůhledné větné syntaxe apod.

bychom tak vlastně mohli narátorův projev spíše zkreslit, než přesně reprodukovat z hlediska

smyslu.

Při redigování jazykové stránky narátorova sdělení je zároveň nutno brát v úvahu, že

mluva (doplněná a obohacená výrazem obličeje, body language), probíhající v určitém rytmu,

tempu a hlasitosti a zároveň vnímaná sluchem (tazatele) působí jinak než tištěný text,

vnímaný zrakem čtenáře.

Opětovně zde musíme zdůraznit, že jazykovědec či například psycholog, studující

narátorův projev z hlediska své profese, bude mít v archivu, ve sbírkách rozhovorů k dispozici

nahrávku rozhovoru spolu s jejím neredigovaným přepisem.

Čtenář, hledající v publikovaném textu především narátorův životní příběh, bude však

přistupovat k textu s očekáváním, že hledané informace (fakta, data, případně narátorovy

postoje a názory) obdrží formou srozumitelnou, neztěžující a nerušící jeho sledování obsahu a

smyslu textu nekorektními mluvnickými tvary a syntaktickými nedostatky.

Proto paušálně upravujeme obecně české tvary substantiv, adjektiv, zájmen, číslovek a

sloves do spisovné formy, a v původní, obecné či hovorové formě češtiny je ponecháváme

pouze tam, kde je z obsahu textu (nahrávky) evidentní, že je narátor užil vědomě a cíleně,

jako nástroje, zdůrazňujícího určitý významový prvek jeho sdělení, postoj, názor nebo pocit.

Po stránce syntaktické upravujeme pouze místa, která jsou v textu přepisu významově

nejasná nebo nezáměrně dvojznačného významu, případně ta, kde narátor „jedním dechem“

136

sdělí několik různorodých informací, z nichž každá má charakter samostatné věty nebo

souvětí. Po stránce lexikální zasahujeme do textu přepisu jen výjimečně – vyškrtnutím zjevně

nadbytečných ukazovacích zájmen a tzv. „vatových“, výplňkových slov, pokud jsou skutečně

pouze určitým slovním „tikem“ a nijak necharakterizují a nedokreslují autentický narátorův

projev.

Důsledně ponecháváme v původní podobě případné prvky nářeční (ať gramatické či

lexikální), protože jejich užitím se narátor vědomě či nevědomky hlásí k určitému regionu

(nářeční oblasti). Rovněž ponecháváme výrazy slangové, termíny profesního žargonu,

vulgarismy a případné narátorovy neologismy.

Užije-li narátor ve vyprávění cizojazyčný výraz, úsloví, citát, či přejde-li do jazyka,

v němž vedl v minulosti nějakou diskusi, případně komunikoval s cizinci, uvádíme takové

sdělení v ortograficky správné formě daného jazyka; pouze u jazyků, které nepoužívají

v písmu latinku (například ruština), transkribujeme text do latinky podle pravidel (úzu)

transkripce textu z toho kterého jazyka, případně po narátorově souhlasu uvádíme český

překlad.

Reprodukuje-li narátor rozhovor, který vedl s další osobou, a použije-li při této

reprodukci přímé řeči, zvažujeme, zda výrok druhé osoby parafrázuje svými slovy či přesně

cituje. Citát pak uvádíme v uvozovkách, parafrázi bez uvozovek, aniž bychom upravovali

přímou řeč na nepřímou.

V co nejširší míře ponecháváme beze změn a úprav narátorova jazyková specifika, do

nichž zasahujeme pouze tam, kde by ponechání původního sdělení bylo na úkor

srozumitelnosti textu.

Při redigování rozhovorů rozhodně neusilujeme o to, abychom redakčními zásahy

„vylepšili“ styl narátorova projevu a vůbec jeho idiolekt. Takové úpravy by vycházely ze

subjektivního přístupu redaktora, porušily by autentičnost narátorova sdělení a už tím by byly

v rozporu se zásadami a záměry orální historie. Již při prvním kontaktu s tazatelem byl

narátor ujištěn, že v rozhovoru nebude „zkoušen“ ze své stylistické a jazykové obratnosti a

tedy ani publikovaný text rozhovoru nemá být ukázkou jeho rétorických schopností, ale

zprostředkováním spontánně (případně s pomocí tazatele) vybavovaných vzpomínek. Protože

publikován může být pouze rozhovor, jehož zredigovanou formu narátor autorizoval, jsou i

případné stylistické neobratnosti ponechány v publikovaném textu s vědomím a souhlasem

narátora.

Redigovaný rozhovor tedy co nejvíce uchovává původní narátorův projev, zároveň

však má čtenáři umožnit plynulou orientaci v textu a sledování linie vyprávění. Redaktor se

137

tak ocitá „mezi Charybdou a Scyllou“ požadavků uchovat individuální rysy narátorova

vyprávění a nároku nakladatele a především čtenáře na určitý jazykový a stylistický standard

publikovaného textu. Pro souběžné řešení obou těchto požadavků existuje snad jediné obecné

pravidlo: přistupovat individuálně ke každému rozhovoru a respektovat v něm jak narátorovu

osobnost a osobitost, tak nároky čtenáře, pro něhož je publikace určena.

V řadách odborné veřejnosti se tento redakční přístup může setkat s výhradami z obou

stran.268 Jakékoli redakční úpravy konec konců modifikují původní narátorův projev a

nezbytně vnášejí do publikovaného textu i redaktorův přístup k jazyku a stylu vyprávění.

Badateli soustředěnému na faktografickou, obsahovou linii rozhovoru mohou naopak připadat

redakční úpravy nedostatečné, ponechávající příliš mnoho místa eventuálním odbočkám

z hlavní linie a specifickým prvkům narátorova jazykového projevu, které poněkud odvádějí

pozornost od věcných informací a dat, obsažených v textu.

Oběma typům výhrad lze přiznat určitou oprávněnost, avšak nelze opominout ani

závažnost praktického zřetele při publikování rozhovorů. Záměrem badatele, redaktora,

případně vydavatele je představit veřejnosti narátory jako osobnosti s individuálními rysy,

nedostatky i přednostmi, a učinit tak formou, která jejich poznání odbornému i laickému

čtenáři usnadní, aniž by je zploštila.

268 Je jen pozitivní, že umění přepisu rozhovoru a především jeho redakci je na Fakultě humanitních studii UK věnován samostatný kurz vedený Mgr. Janem Kašparem (Havlem). Absolventi takového kurzu pak budou jistě lépe vybaveni než přečtením několika stran věnovaných redakci textu/rozhovoru zde.

138

VI Analýza rozhovorů

Analýza (a také interpretace) patří mezi základní postupy a nezbytné nástroje pro

historickou, ale také vědeckou práci obecně. Jejím cílem je pochopit a porozumět smyslu

sdělení obsaženého buď v rozhovorech osobně realizovaných v průběhu terénního výzkumu,

případně pak v nahrávkách, které již byly pořízeny dříve a badatel si je vyhledal v některém z

archivů.

VI.1 Východiska analýzy a interpretace rozhovorů

Mnohé projekty vznikají s cílem zachytit a shromáždit vzpomínky lidí, kteří byli

svědky nějaké události, procesu či historického období. V průběhu jejich realizace, často

dlouhodobé, dochází nejen k pořízení rozhovorů, ale také k přepisům, záznamům o rozhovoru

a také archivaci veškerého materiálu, což má pro širší badatelskou obec velký význam i pro

budoucí výzkumy. Stejně tak tato svědectví skrývají velký potenciál v oslovení širokého

okruhu čtenářů v případě, že jsou edičně zpracována a knižně vydána. Jak ukazují zkušenosti

např. zahraničních nakladatelství Oxford University Press nebo Palgrave MacMillan,

editované přepisy rozhovorů dosahují mezi čtenáři značné míry ohlasu, a proto se podobné

tituly často objevují v edičních plánech orálněhistorických řad těchto nakladatelských

domů.269 Podobnou zkušenost učinily i badatelské týmy COH, ale obecně i Ústavu pro

soudobé dějiny AV ČR, když se s obrovským ohlasem setkaly editované přepisy rozhovorů

s bývalými komunistickými funkcionáři a disidenty, v menší míře pak i rozhovorů s aktéry

studentské stávky z roku 1989, anebo i rozhovorů s „obyčejnými lidmi“ z řad příslušníků

dělnických profesí a profesí inteligence z období tzv. normalizace.270 Tento zájem byl (pro

někoho možná paradoxně) větší, než jaký vzbudily publikace odborných interpretačních

studií.

269 Z poslední doby viz např. Ye WEILI – Ma XIAODONG: Growing Up in The People’s Republic. Conversation Between Two Daughters of China’s Revolution. New York, Palgrave MacMillan 2005; David P. CLINE: Creating Choice. A Community Responds to the Need for Abortion and Birth Control, 1961–1973. New York, Palgrave MacMillan 2006; viz též D’Ann R. PENNER: Overcoming Katrina. African American Voices from the Crescent City and Beyond. New York, Palgrave MacMillan 2009; viz též Michael L. GILLETTE: Launching the War on Poverty. An Oral History. Oxford UP 2010. 270 Např. dvousvazková kniha Miroslav VANĚK – Pavel URBÁŠEK (eds.): Vítězové? Poražení? Politické elity a disent v období tzv. normalizace. Životopisná interview. Praha, Prostor 2005, byla dokonce zvolena Knihou roku 2005 v anketě časopisu Dějiny a současnost.

139

Pokud zůstaneme u příkladu COH, pak to si od počátků svého založení dalo za cíl

realizovat výzkumné projekty, v jejichž rámci budou rozhovory realizovány, přepsány,

archivovány, ale hlavně budou jejich přednosti kontinuálně využity k hlubšímu poznání dějin

sledované doby. Vzorem pro výsledný charakter domácích výstupů se staly nejen práce

metodologické, jako byl manuál Steinara Kvaleho, ale hlavně (dosud nedostižné) práce již

mnohokrát zmiňovaných „klasiků oboru“ Alesandra Portelliho, Ronalda Greleho nebo

Michaela Frische, kterým právě nevšední analýza vedená do detailu a následná (často velmi

čtivá) interpretace dodala punc prvotřídní kvality a jedinečnosti. A proto se i přes své

nedostatky staly analytické a interpretační části publikace Sto studentských revolucí,

interpretační sborník Mocní...?! a bezmocní...?! nebo interpretační část knihy Obyčejní

lidé…?! z našeho pohledu tak podstatnými, neboť ukázaly jednak důležitost, jednak možnosti

analýzy a interpretace rozhovorů pro bádání o našich soudobých dějinách.

V odborné literatuře i v samotné projektové praxi se ukazuje, že vždy záleží na tom,

kdo analýzu provádí (narátor, badatel, vědecká komunita, společnost,…) a v jakém stadiu

výzkumu k ní dochází, případně kdy je dobré s ní započít. K jisté analýze stavu „vědecké“ a

zároveň i „společenské poptávky“ dochází již v okamžiku formulování výzkumného záměru a

jednotlivých cílů, což se dnes v praxi často děje v rámci grantového řízení, kdy se dotyčný

projekt uchází o možnost financování u příslušné grantové agentury. Právě v jeho

mechanismech jsou skryty prvky vnitřní (posudky interních zpravodajů a hodnotitelů) i vnější

analýzy (posudky externích hodnotitelů), které ve výsledném součtu rozhodnou, zda se pro

příslušné období soutěže (zpravidla vypisované jedenkrát za rok) dostane příslušnému návrhu

výzkumu uznání a podpory či nikoli. Ačkoli byl a je grantový systém často cílem kritiky

z různých stran, za posledních dvacet let v prostředí společenských a humanitních věd nejenže

dokázal zakořenit, ale prokázal i svoji funkčnost a jen těžko si bez něj lze fungování

základního výzkumu představit.271

Tento proces „v malém“ můžeme sledovat ale i v jiných případech, v akademické

praxi mnohem běžnějších a četnějších, tj. např. při zadávání (a „tvorbě“) témat bakalářských,

magisterských či doktorských prací. Také zde se ocitá v centru dění historiografická analýza a

„zhodnocení“ relevance tématu, přesnosti a úskalí jeho potenciálního zpracování, možnosti 271 Z někdejších diskusí o grantovém systému v ČR viz např. Michal SVATOŠ: Organizace a financování české historické vědy. Bilance posledních deseti let. Dostupné [on-line] na: http://www.clavmon.cz/archiv/polemiky/prispevky/SvatosM3hdf.htm [cit. 20. 11. 2011]; viz též Martin WIHODA: Grantový systém aneb Nejasná zpráva o stavu české historické obce. Dostupné [on-line] na: http://www.clavmon.cz/archiv/polemiky/prispevky/wihoda3hdf.htm [cit. 20. 11. 2011]; viz např. Jiří FAJT: Musí být vědecký pracovník současně manažerem? Několik poznámek k situaci financování historické vědy v ČR a v zahraničí. Dostupné [on-line] na: http://www.clavmon.cz/archiv/polemiky/prispevky/Fajt3hdf.htm [cit. 20. 11. 2011].

140

pramene základny, metodologické aspekty, časový plán, v případě využití orální historie např.

možnosti oslovení okruhu narátorů apod.

Právě samotné téma a stanovený cíl mají zásadní podíl na tvorbě pomyslných

mantinelů samotné analýzy v průběhu vlastního výzkumu. Jak opět napovídá sama praxe,

zpravidla po uskutečnění prvních pilotních rozhovorů (a v ideálním případě následného

pořízení prvních přepisů) se z jejich obsahové či formální stránky zjistí, zdali je badatel „na

správné cestě“ a z poodhaleného charakteru sdělení si pak případně sám či v týmové diskusi

formuluje další okruhy otázek. Pokud není rozhovor veden jako interview zaměřené na

konkrétní téma (např. dějinnou událost), pak se předstupněm analýzy stává již stanovení

kritérií jednak pro výběr samotných narátorů (tj. „vzorku“), specifik jejich kontaktování, dále

tematických okruhů otázek, které by měly rozhovory obsáhnout, a také specifik vedení

rozhovorů. Pokud se opět obrátíme do výzkumné praxe COH, pak o těchto problémech se

často velmi plodně a podnětně diskutovalo a diskutuje v první fázi projektů v rámci schůzek

grantového týmu.

Jako příklad konkretizace cílů projektů, definice vzorku narátorů a také avizovaných

okruhů otázek prostřednictvím analýzy v rámci týmových debat může posloužit projekt

Průzkum české společnosti v období tzv. normalizace. Biografická vyprávění příslušníků

dělnických profesí a inteligence (GA ČR 2006–2008). Mezi jeho metodologické zvláštnosti

patřilo poměrně široké vymezení dělnických profesí a profesí inteligence. V původním

grantovém návrhu, schváleném agenturou, bylo uvedeno: Pokud jde o příslušníky obecně

dělnických profesí, budou narátoři vybráni z velkých i malých podniků z různých odvětví

lehkého a těžkého průmyslu (např. ČKD Praha, Škoda Plzeň, Škoda Mladá Boleslav,

Vítkovice a Nová Huť, doly v severních Čechách a na Ostravsku, textilní a potravinářský

průmysl apod.). Inteligenci chápeme v jejím klasickém pojetí, tj. jak vysokoškolsky vzdělané

lidi, kteří pracují alespoň po část sledovaného období v povoláních odpovídajících jejich

vzdělání. Hlavní pozornost se bude věnovat technokraticko-manažerské vrstvě, učitelům,

lékařům, vědcům, umělcům, pracovníkům v justici apod.272 Definice byly při velmi živých

debatách řešitelského týmu posléze upřesněny a bylo stanoveno, že za dělníky či dělnice by

měli být považováni manuálně pracující, kteří nemají vyšší vzdělání než je vyučení (a zároveň

se nejedná o „falešné dělníky“ z řad postižených příslušníků inteligence např. po r. 1968).

Druhou skupinu pak měli tvořit vysokoškolsky vzdělaní lidé, kteří rámcově působili v profesi

272 Viz ÚSD, Spisovna COH, Grantová přihláška standardního projektu GA ČR Průzkum české společnosti v období tzv. normalizace. Biografická vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence (podáno 9. března 2005) – část C, zdůvodnění návrhu, s. 4.

141

související s jejich vzdělávací průpravou.273 Pomyslný „vzorek“ měl být (vedle již

„tradičního“ regionálního rozvrstvení) rovněž vymezen generačně, tedy stanovením

přibližného data narození narátorů mezi roky 1930–1950. Stejně tak byla nakonec před

některými skeptickými názory obhájena jedinečná myšlenka a možnost poprvé genderově

podchytit narátory v poměru 50% mužů a 50% žen.274

Ze zápisů ze schůzek řešitelského týmu je zřejmé, že mezi praktickými specifiky

podrobenými týmové analýze je možné jmenovat také obavy badatelského týmu, zda badatelé

budou schopni „porozumět“ svým protějškům z řad „obyčejných lidí“ (především pak

příslušníků dělnických profesí) a jakým způsobem budou tito reagovat např.na otázku, jestli

jsou ochotni poskytnout svůj životní příběh k „vědeckým účelům“.275

Jak dále stojí ve zdůvodnění návrhu, cílem výzkumu „dělníků a inteligence“ se pak

mělo stát: … zkoumání mentality a proměny názorů a postojů dvou vrstev společnosti … k

normalizačnímu režimu. Pozornost bude soustředěna na každodenní život a chování

příslušníků uvedených skupin, na objasnění otázky, proč se chovaly tak, jak se chovaly, a to

jak v období před listopadem 1989, tak i v období tzv. sametové revoluce. Výsledky projektu

tím přispějí i k rozšíření, prohloubení a zkonkrétnění dosavadních analýz charakteru

„normalizačního“ režimu.276 Okruhy byly nakonec stanoveny do podoby čtyř rámcových

témat (otázek profesního života, trávení volného času, rodinného života a konečně vztahu

k veřejné sféře a politice a ty posléze ještě detailněji konkretizovány do podobných typů: Co

vás v práci těšilo nebo vám naopak vadilo, a proč?; Jak jste vnímal své postavení v práci a

perspektivy profesního růstu?; Jak jste vnímal své ohodnocení (plat, výhody, případně

nevýhody)?; Jak jste trávil volný čas a kolik jste ho měl/ (srovnání s dneškem)? Jak jste

vnímal/a a zvládal/a různé nedostatky: nedostatek různého druhu zboží nebo příležitostí

(např. omezené možnosti zahraničního cestování)?; Co vás napadne, když byste měl/a srovnat

životní úroveň své rodiny před listopadem 1989 a dnes?; Jak vzpomínáte na období

socialismu ve srovnání s dneškem?; Zajímala vás politika ve vaší obci, okrese, případně

politika celostátní nebo mezinárodní a případně proč/proč ne?; Jaké jste vyhledával a

273 Viz ÚSD, Spisovna COH, Teze k metodologické schůzce k projektu Dělníci a inteligence z 25. 4. 2006. 274 Viz ÚSD, Spisovna COH, Zápis ze 4. schůzky grantového projektu Průzkum české společnosti v období tzv. normalizace. Biografická vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence z 10. 5. 2006. 275 Viz ÚSD, Spisovna COH, Zápis z 1. schůzky grantového projektu Průzkum české společnosti v období tzv. normalizace. Biografická vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence z 1. 2. 2006. Vzhledem ke skutečnosti, že bylo nakonec realizováno 113 rozhovorů a z toho bylo 61 s příslušníky dělnických profesí (51 pak s příslušníky inteligence), se původní obavy z prvních debat naštěstí nepotvrdily. 276 Viz ÚSD, Spisovna COH, Grantová přihláška standardního projektu GA ČR Průzkum české společnosti v období tzv. normalizace. Biografická vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence (podáno 9. března 2005) – část C, zdůvodnění návrhu, s. 4.

142

využíval zdroje informací a proč?; Co jste si před listopadem 1989 myslel o životě na

Západě?

Zde je třeba podotknout, že badatelé by měli velmi citlivě zvažovat a volit vhodnou

míru konkrétnosti a přitom „otevřenosti“ okruhů, aby to neohrozilo relevanci či průběh

jednotlivých rozhovorů, ale též celého výzkumu. Jak bylo řečeno v kapitole o vedení

rozhovorů, příliš uzavřenými otázkami totiž může badatel narátorovi „vnutit“ svůj vlastní

náhled na minulé dění, v opačném případě pak hrozí, že se rozhovor rozplyne v řadě

banálních a všeobecných konstatování. Hodně tedy záleží jak na osobnosti tazatele, tak i

narátora, na tom, jakou dokáží navodit „konverzační chemii“, která má posléze zásadní vliv

na kvalitu rozhovoru, jeho analýzu a potenciální interpretaci.

VI.2 Narátorova vlastní analýza a interpretace

Z charakteru rozhovoru je patrné, že narátor v průběhu vyprávění podrobuje své

vzpomínky analýze, neboť dílem spontánně, dílem záměrně „tvoří“ svůj příběh „na pozadí

doby“. Tato schopnost je samozřejmě hodně specifická, odvislá např. od věku, pohlaví, od

příslušnosti k určité sociální skupině a také od individuálních vyjadřovacích schopností. Snad

i proto se např. bývalí studentští aktivisté vzpomínající okolo roku 1997 ve věku zhruba 25–

35 let vyjadřovali o svých pocitech a dojmech z „hvězdných hodin a dní“ listopadu a prosince

1989 velmi spontánně, upřímně a otevřeně (a to včetně těch, kteří byli v době nahrávání

rozhovorů již „dobře společensky postaveni“), ovšem s náznakem „generačního prožitku“ a

také s tím, že přeci jen mají valnou část produktivního života ještě před sebou. Jeden ze

studentů proto takto vzpomíná: Práce v komisi [Vyšetřovací komise Federálního shromáždění

k událostem 17. listopadu 1989 – pozn. autorů] a zkušenosti s parlamentními procedurami mě

předurčily, že když se dělaly kooptace do parlamentu, tak jsem byl navržený studentským

parlamentem jako někdo, kdo už má zkušenosti. Měl jsem i trochu zkušeností s vystupováním v

médiích jako člen komise. Musím říct, že jsem kvůli tomu tři dny nespal. Mně bylo

jednadvacet a půl, co jsem věděl o životě, a najednou bych měl rozhodovat od potratů až po

státní rozpočet. Zdálo se mi to jako strašlivá odpovědnost a tíha. Potom jsem mluvil s lidmi,

jako je třeba Otakar Motejl, kterým jsem věřil a vážil jsem si jich, a ti mi řekli, jdi do toho, je

143

potřeba, aby tam byli lidi za študáky. Tak jsem do toho skočil a najednou jsem se dostal ze

studentského hnutí do oficiální politiky.277

Naopak u věkově starších narátorů byla v jejich zamyšleních znát mnohem větší

„protřelost životem“ a cítit daleko větší míra vyzrálosti a leckdy i komplexnosti pohledu,

včetně „vícegeneračních“ přesahů (např. vzpomínek na období první republiky, na období

druhé světové války či na léta poválečná). I proto např. jeden z narátorů z řad komunistických

funkcionářů, narozený v roce 1945, na otázku kontinuity či diskontinuity svých politických

názorů a postojů mj. odvětil: Společnost se vyvíjí. To znamená, že já třeba nesouhlasím s tím,

jak se hodnotí teď ta 50. léta, byť jsem toho názoru, že kdokoliv je popraven nebo

perzekvován za politický názor, tak to je špatně. Z obou stran. Ale na druhé straně, když o tom

přemýšlím a diskutuji s lidmi, kteří to zažili, tak přece jen situaci v roce 1949–1950 nelze

srovnat, trošku mě to mrzí, se společností v roce 2000. V roce 1949–1950 tam bohužel ta cena

lidského života byla trošku jiná, než je nyní. Když vezmete lidi, že třeba po válce šli po

Václaváku a zakopávali o mrtvoly… rozumíte, to znamená, že nazírání té společnosti i řešení

rozporů bylo jiné, než je teď. Byť by se třeba taky našli na druhé straně někteří blázni, kteří by

třeba nejradši v roce 89 některé protagonisty minulého režimu pověsili. Já jsem o tom

přesvědčen. Byť to nikdo neřekl. Ale prostě ten celkový vývoj je stejný. A tehdy to bylo nůž na

nůž, a kdybych to vztáhl tak, že kdyby ten režim nepoužil zbraň proti tomu, koho považoval za

narušitele, tak možná společnost v tom úkolu neuspěla. Já to nechci hodnotit, spíše chci říci,

že ty procesy se opravdu musí obhájit v historii, musí se vymezit v historickém kontextu té

doby a nikoliv v té současnosti.278

Vedle faktické a faktografické stránky sdělení se právě u vyjadřování významů a

smyslu asi nejvíce uplatňují analytické schopnosti narátorů. Zde je dobré poznamenat, že

ačkoli má výzkumník možnost poslechnout si nahrávky znovu a zároveň si i prostudovat

pořízené přepisy, zdaleka ne vždy se mu zcela podaří „dešifrovat“ a pochopit sdělovaný

význam či jeho posuny. Zejména se jedná o posouzení zásadních faktorů: „historicity“ – tj.

zda narátoři reflektovali své postoje už v minulosti, a také „paměti“ – tj. jestli jejich mínění

vzniklo až později (ideálně např. v průběhu rozhovoru), když se narátor snažil sám dobrat

příčin svého konání nebo minulého dění obecně. Narátorovy závěry se logicky nemusí

shodovat a „krýt“ se závěry historika a často se samozřejmě odvíjejí od „práce paměti“. Na

druhou stranu nemusí být narátorovy postřehy nutně „objektivnější“ než ony z historikovy,

277 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Janem Bubeníkem vedl Miroslav Vaněk, listopad 1998. 278 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Viktorem Pázlerem vedl David Weber, 18. 3. 2003.

144

získané profesionální cestou z dalších pramenných zdrojů, neboť jak bylo již mnohokrát

řečeno, i postoj tazatele je nutně subjektivní a tvoří nezbytnou součást výzkumu.

VI.3 „Cesty historikovy“ při analýze rozhovorů

Parafrází názvu vzpomínkové knihy úvah jednoho z historiků-literátů českého

dějepisectví Zdeňka Kalisty můžeme opakovaně poukázat na fakt, že historikovy možnosti

analýzy rozhovorů jsou skutečně různé.279 Všeobecná shoda s dalšími společenskými a

humanitními vědami panuje nicméně v tom, že mezi její základní cíle patří jednak vysvětlení

narátorových sdělení a dále pochopení jeho obsahu a smyslu. K těmto základním cílům se pak

přidává výklad faktorů, které průběh vzpomínání ovlivňovaly, osvětlení kontextu formujícího

narátorovu osobnost a také analýza konkrétních podmínek, prostředí a okolností, které

provázely rozhovory.

V užším slova smyslu je analýzu možné také vnímat jako postup zpracování

rozhovoru, které jej jako celek rozebírá na určité složky (elementy, prvky) obsažené

v rozhovoru samotném. Přínos historika-badatele zde spočívá ve výběru kritérií při rozboru a

posléze ve vystižení podstaty a výpovědní hodnoty analyzovaného pramene ve vztahu ke

stanoveným výzkumným cílům. Důležité je dodat, že těmito postupy k rozhovoru sám nic

nepřidává, nic do něj nevčleňuje, ani v něm nic nemodifikuje.

Komplexní přehled o možnostech, postupech a cílech analýzy a interpretace podal v

díle věnovaném teoretickým a praktickým aspektům InterViews věhlasný norský psycholog

žijící v Dánsku Steinar Kvale (1938 – 2008).280 Jak Kvale podotýká, nejedná se o nějaký

univerzální „recept“, s jehož pomocí je možné „odhalit“ skrytý smysl v jakémkoli rozhovoru,

ale jde pouze o nástroje použitelné k určitým účelům výzkumu, pro určité typy rozhovorů a

vyhovující pouze některým badatelům. Hlavní těžiště analýzy podle jeho mínění spočívá v

samotném badateli a na otázkách, jež si klade od počátků výzkumu. Na základě vlastních

bohatých zkušeností z oblasti klinické psychologie dochází k závěru, že v praxi analýza nikdy

není „definitivní“ a že spíše končí nedostatkem času určeného pro výzkum nebo vyčerpaností

279 Reedice tohoto podnětného díla z roku 1947 doplněná o další eseje viz Zdeněk KALISTA: Cesty historikova myšlení. Praha, Garamond 2002. 280 Viz Steinar KVALE: InterViews. An Introduction to Qualitative Reserch Interviewing. Thousand Oaks – London – New Delhi. SAGE Publications 1986. Autorův životopis dosupný [on-line] na: http://no.wikipedia.org/wiki/Steinar_Kvale [cit. 21. 11. 2011].

145

badatele, než že by výzkumník dospěl k názoru, že materiál je natolik dobře analyzován, že

následně vynikají jeho základní struktury a významy.281

Kvale v rámcové charakteristice evoluce rozhovorů a terénního výzkumu vylíčil šest

postupných kroků dotýkajících se analýzy: 1) narátor nejprve popisuje svůj prožitek během

rozhovoru, aniž jeho analýze on sám či tazatel věnuje pozornost; 2) narátor objevuje ve

vzpomínkách zmiňovaných v rozhovoru nové vazby a nachází v něm „nové významy“ a

spontánně své úvahy sděluje tazateli; 3) tazatel si „zhušťuje“ a interpretuje smysl narátorova

sdělení a závěry ještě v průběhu rozhovoru sděluje narátorovi, který buď význam potvrzuje,

nebo jej naopak koriguje a upřesňuje (že jej „myslel jinak“); v ideálním případě oba na konci

nahrávání dospívají k jednoznačnému a oboustranně akceptovatelnému smyslu sdělení

obsaženém v rozhovoru; 4) následný přepis rozhovoru, jež si interpretuje tazatel sám nebo s

týmem odborníků, je strukturován a objasňován eliminací opakování a dějových odboček;

zároveň se snaží vysvětlit narátorovu vlastní interpretaci sdělení; 5) tzv. re-interview je

v orálněhistorickém pojetí fakticky druhý rozhovor, v jehož průběhu je předložen narátorovi

interpretovaný přepis, který může být následně narátorem dovysvětlen, okomentován či

doplněn; 6) ve fakultativním kroku mohou být po skončení nahrávání nezávazně „sledovány“

narátorovy postoje a názory a zejména fakt, jestli přizpůsobil své postoje novému náhledu,

který sdělil v průběhu rozhovoru (to zjistíme nejlépe při terapeutickém rozhovoru nebo při

dlouhodobém pozorování narátorova života „zvenčí“).282

Vzhledem k tomu, že orální historie patří do rozvětvené „rodiny“ kvalitativních

přístupů bádání, autoři této práce se spíše počítají mezi badatele obezřetné a rezervované vůči

kvantifikujícím prvkům, z nichž se ve společenských a humanitních vědách mnohdy vyvozují

zevšeobecňující závěry. Naopak jsou příznivci citlivé analýzy, v jejímž rámci je každý narátor

vnímán jako nezastupitelný jedinec s individuálními rysy, názory a zkušenostmi. Mezi nimi

lze hledat na základě zevrubné analýzy paralely a podobnosti, ale jen těžko je možné

„vměstnat“ jejich výpovědi do jednoznačných, generalizujících a definitivních rysů. Tím

ovšem není řečeno, že by snad měl být snížen význam vnějších vlivů, jež pomáhají formovat

narátorovu osobnost. Narátor, jak již bylo řečeno, je v průsečíku vlivů a sehrává v životě

mnoho rolí, které ho formují, ale které si zároveň aktivně utváří on sám v interakci s okolím.

Právě zmapováním této interakce můžeme v určitých mezích posléze poodhalit mechanismy

fungování společnosti z orálněhistorické perspektivy, aniž bychom se uchylovali do dvou

krajních poloh využívaných pro popisování dějin. Na jedné straně se jedná o zveličení

281 Viz KVALE: InterViews, op. cit., s. 187. 282 Tamtéž, s. 189–190.

146

významu jedince ve společnosti, nebo naopak popření jeho úlohy fatalistickým tvrzením, že

člověkem ve společnosti „vládnou“ (a smýkají) „nadosobní“ procesy (či dokonce

„zákony“).283 V pojetí autorů by měla orální historie zúročit své přednosti a předpoklady k

demokratizaci dějin a jít „zlatou střední cestou“ mezi oběma zmiňovanými extrémy.

I když konkrétních přístupů k analýze a s nimi spojených aspektů může být

samozřejmě celá řada, zasavíme se u těch, které se nám z historického pohledu a také na

základě praxe zdají nejpodstatnější.

VI.3.1 Analýza prostředí a nonverbálních projevů

Jako jeden z aspektů analýzy se nabízí sledování vztahu mezi verbálním a

nonverbálním projevem narátora v průběhu nahrávání. Do tohoto okruhu je možné zapojit

také pozorování narátora v prostředí, kde se rozhovor realizuje. Jek podotýkají odborné práce

ale i samotní badatelé s praxí, volba vhodného prostředí k rozhovoru je jedním z klíčů k

úspěchu kvalitního dotazování. Tato volba spočívá vždy na narátorovi, přičemž, jak již bylo

řečeno, existují tři základní varianty: nahrávání na pracovišti tazatele, realizace rozhovoru

v neutrálním prostředí a konečně nahrávání u narátora v domácnosti. Ačkoli např. u narátorů

mladší a střední generace výzkumníci COH učinili dobrou zkušenost i s volbou neutrálního

prostředí, např. kaváren či restaurací, optimální je nahrávání v narátorově domácnosti. Nejen

že se zde narátor projevuje mnohem uvolněněji, ale „domácí půda“ mu dodává sebedůvěru a

nerozptyluje jeho koncentraci. Navíc domácí prostředí má pro analýzu velkou výpovědní

hodnotu; doporučuje se sledovat „domácí dramaturgii“ prostředí, jež si narátor zvolí (např.

obývací pokoj, pracovna, kuchyň, venkovní prostory…) a také konkrétní místo, které v něm

sám zaujme. V jednom z dobových záznamů o rozhovoru s bývalým funkcionářem KSČ na

krajské a okresní úrovni stojí: Životopisný rozhovor se uskutečnil 22. 11. 2002 u narátora

doma, v obývacím pokoji … u šálků čaje a kávy. Narátor se byl sám ze své vůle předem

informovat v COH ÚSD AV ČR o cíli a smyslu projektu. Zde obdržel i okruhy otázek k 1.

rozhovoru, na které se snažil připravit. Původně se narátor snažil těchto okruhů držet,

postupem času se však stále více „rozpovídával“. Rozhovor byl veden v příjemné atmosféře,

postupně až v přátelském duchu. Narátor působil velmi uvolněným dojmem (což se záhy

283 V této souvislosti se zdá autorům nepatřičné hovořit ve spojitosti s publikací interpretačních studií knihy Obyčejní lidé…?! o pokusech nahradit „neopozitivismus písemných dokumentů“ následnou „fetišizací orálněhistorických interview“. Recenze na zmiňované dílo viz Vítězslav SOMMER: „Kniha, o které se hovoří.“ DaS 2011, č. 3, s. 44.

147

přeneslo i na tazatele), vyprávěl velmi klidně, soustředěně. Gest rukama používal jen

výjimečně. V průběhu rozhovoru si v křesle sedal stále pohodlněji, až nakonec seděl zcela

neformálně („v tureckém sedu“), když si předtím sundal přezůvky. V průběhu rozhovoru si

upravoval jeden řemínek na přezůvce. Rozhovor veden velmi plynule, narátor velmi dobrým

vypravěčem. Nebylo příliš třeba ho „povzbuzovat“ k dalšímu vyprávění (spíše naopak).284

Pokud je rozhovor nahráván pouze ve zvukové podobě, tazatel by měl v záznamu o

rozhovoru popsat též narátorovu „řeč těla“ (body language), z něhož lze při analýze

odvozovat jeho míru uvolněnosti či naopak tenze a dále pak zaznamenat momenty, kdy

narátor např. gestikulací rukou, mimikou apod. dodává svému vzpomínání důraz a význam,

nebo jím naopak obsah slovního sdělení relativizuje. Z nahrávky je pak možné při analýze

alespoň dílem posoudit změny dynamiky projevu (rychlost, rytmus, tón řeči) a i bez možnosti

zrakových vjemů lze „po sluchu“ usuzovat o vztahu narátora k pojednávanému projevu. Jak

hovoří zkušenosti našich i zahraničních badatelů, tento druh analýzy není radno podceňovat,

ale na druhou stranu také přeceňovat. Všechny okolnosti, aspekty i tazatelovy dojmy

z nahrávání by měly být uvedeny v záznamu o rozhovoru jako základ pro poznání narátorovy

osobnosti v dalším „kole“ analýzy.

VI.3.2 Obsahová a psychologická analýza rozhovorů

Analýzu z hlediska obsahu začínáme okamžikem shromáždění veškerých potřebných

znalostí a vědomostí z pramenů a literatury ještě před zahájením prvního nahrávání. Po jeho

uskutečnění si ještě můžeme svou znalost doplnit dalším studiem a případně se můžeme

pokusit „bílá místa“ doplnit okruhy otázek a pobídkami narátora k jejich osvětlení v průběhu

druhého rozhovoru. Po přepsání obou (či více) rozhovorů se údaje narátora posléze třídí podle

určitých kritérií.

Rámcový návod, jak postupovat při obsahové analýze, podal již zmiňovaný „doyen“

české orální historie Milan Otáhal (inspirovaný myšlenkami Steinara Kvaleho). V rámci této

analýzy se snažíme podchytit významné úseky (elementy) rozhovoru pomocí tzv. kondenzace,

když vydělujeme přínosná sdělení eliminací „odboček“ a opakování. Pak následuje tzv.

indexace přepisu, tj. vytvoření seznamu jednotlivých prvků rozhovoru (faktů, dat, specifik

narátorova projevu apod.), jež jsou v přímé souvislosti se zkoumanými cíli projektu. Tyto

284 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Protokol o prvním rozhovoru s Jaroslavem Kubínkem st. zapsal Pavel Mücke, 22. 11. 2002.

148

indexy či rejstříky (v elektronické či „papírové“ formě) zachycují konkrétní aspekty pojímané

problematiky (včetně např. míry subjektivity narátora), usnadňují nám orientaci, ale také nás

mohou přivést k vysledování dosud nezřetelných souvislostí.

Kondenzovaný celek rozhovoru si dále rozčleňujeme podle probíraných témat

(můžeme si utvořit „mentální mapy“ i orientační schémata), přičemž věnujeme pozornost

rovině faktografické, ale také výpovědní hodnotě, frekvenci a prostoru, který jim narátor

věnoval, míře jeho zájmu, otevřenosti, originalitě jeho podání apod.

Rozčlenění může být podle potřeby i chronologické, kdy si naopak v analýze všímáme

odboček, které narátor věnoval svým konkrétním životním etapám. Dále se pokoušíme zjistit,

zda to bylo způsobeno asociativním myšlením a „prací paměti“, nebo se jednalo o záměrné

„vybočení z linie“, případně o pokus ilustrovat, naznačit či alegorizovat líčené dění.

Vytvořené dějové linie lze také při analýze opírat o „klasické“ dějinné mezníky (např. 1938,

1939, 1945, 1968, 1989) nebo o „subjektivní“ data význačná pro samotného narátora

(narození, data studií, kariérních úspěchů, svatby, narození dětí, úmrtí v rodině apod.),

přičemž ta se mohou, ale i nemusí, vzájemně překrývat. Jeden z narátorů z řad inteligence

vzpomíná na léta 1938 a 1939: Na konci roku 1938 jsme se stěhovali na Vinohrady, respektive

na hranici Žižkova a Vinohrad. … Když jsme se přestěhovali, tak ty věci šly velice rychle za

sebou. Přesně si pamatuju na první den okupace. Bydleli jsme v Lucemburské až u

Olšanského hřbitova proti garážím Samir, který teď v těch posledních letech zmizely. Vždycky

jsem směl ven a ten den jsem ven nesměl. To jsem měl zakázaný, poněvadž rodiče měli

strach… Jenom jsem slyšel kroky, a jak dupou vojáci, jak jdou dolů Jičínskou ulicí… Pak

samozřejmě pro mě byl zážitek pohled na německé vojáky, cpoucí se u Suse párkama,

poněvadž ty tenkrát v Německu vůbec neměli, ty kupovali za pár babek tenkrát, Sus je takový

uzenářství proti Floře, to bylo vyhlášený. A tam voni stáli a cpali se párkama, praskalo jim to

v puse. To byl pro mě velmi zajímavej zážitek.285

Takto vzniklá faktografická analýza opírající se o vypracovaný seznam konkrétních

informací a dat uvedených narátorem se posléze porovnává se s dalšími údaji z jiných zdrojů

či z literatury. Nalezené rozpory je poté nutné brát (a to je třeba zdůraznit!) nikoliv jako

„zpochybňování“ pravdomluvnosti, upřímnosti či rozhledu narátora, ale jako výzva

k odhalení důvodů či motivů, proč se zde rozpory vyskytnuly. Často za ni stojí mnohokrát

zmiňovaná selektivita a transformace paměti, nezájem nebo nesoustředěnost narátora

285 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Václavem Smetanou vedl Pavel Mücke, 25. 9. 2007.

149

v konkrétním okamžiku rozhovoru, nepochopení otázky apod. Zároveň můžeme dodat, že ne

vždy se samozřejmě podaří skutečné motivy a důvody badateli odhalit…

Cílem této analýzy není pouze rozbor obsahové stránky rozhovoru, ale celé narátorovy

osobnosti včetně jeho reakcí na projekt samotný, na konkrétní otázky, na vzájemnou interakci

s tazatelem apod. V kontextu českého prostředí právě zde shledáváme zásadní rozdíl a posun

oproti vžité „práci s pamětníky“. Znovu zopakujme, že mezi hlavní úkoly a přínosy orální

historie patří rozlišit, diferencovat a sdělit, jak lidé konstruují svůj „svět zkušenosti(í)“, a jak o

tom sami hovoří. Například na osobní reflexi a význam celospolečenských změn roku 1989

vzpomínala jedna z narátorek z řad dělnických profesí:

Tazatelka: Jak si to prožívala tady ty události kolem revoluce v roce 1989?

Narátorka: Nijak zvlášť, to se mnou nic nedělalo, protože jsem si řikala, hele, pro mě se nic

nemění, já do práce chodit musím za každýho režimu, vždycky, vydělat si musím na to živobytí

a na to bydlení, nikdo mi nic zadarmo nedá, sem si říkala, tak sem to tak brala nějak asi tak.

Tazatelka: A tušila si, že něco takovýho přijde, byly znát nějaký náznaky?

Narátorka: Tak jako mluvilo se vo tom nebo jak se píše takle v novinách a to, ale v každý práci

máš, že probíráš takovou tu situaci a že sou nadšenci, že se rozčilujou, ale já jsem to nijak asi

neprožívala. Nepamatuju si, že bych to prožívala.286

Mezi velmi důležité aspekty analýzy by mělo patřit také místo „ticha v rozhovorech“,

pojednání o traumatu a o citlivých tématech z různých důvodů zmiňovaných velmi opatrně

nebo zcela nezmíněných. Jako jeden z podobných příkladů může posloužit rozhovor

s narátorkou, která se až po navázání vztahu důvěry s tazatelkou v průběhu druhého

rozhovoru obsáhleji rozhovořila o lítosti nad úmrtím svého manžela a nad pocitem

zodpovědnosti za rodinu a zároveň i o jisté osamělosti ve svém věku: Je mi líto, že už je mi

tolik let, což jsem si uvědomila vlastně odchodem muže. Jsou tu nějaký roky a nikdy jsem si

nemyslela, že ten věk je už takovej, že bych mohla umřít, že už tady nikdy nebudu. Rozumíš mi,

že prostě už jsou děti dospělý a že mi už vlastně je… já jsem si dycky řikala, jé, než mi bude 50

a najednou buch a vono je to tak strašně rychle, že to si člověk ani neuvědomí a je to tady. Tak

si řikám, pane bože dej mi sílu a hlavně zdraví, ať se eště dožiju těch potomků nějakejch, nebo

abych věděla, když už se nedožiju vnoučat, jak ty děti pokračujou. Jakou cestou jdou, abych si

mohla pak v klidu vodejít. Nebo tak nějak. Myslim si, že musí něco eště existovat, že je snad

budu pozorovat svrchu. Ale bohužel, čím sem starší a když mám někdy jako takovej smutek,

286 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Marií Plachou vedla Jitka Sobotková, 3. 7. 2007.

150

tak se tak ubíjim s tim. Tak jako si řikám, eště teď nemůžu, eště ne. No nevíš, nevíš, dneska

jseš tady, dyž si přečtu ty listy a vidíš ty ročníky, to je hrozný. Jako umíraj čím dál mladší lidi.

Anebo ty chlapi, já nevím, čím to je, je to 60 let, nedožitejch 60 let, dyť se nedožijou ani

důchodu. Takže jestli ty nahoře, co nás vedou, jestli tohodle chtěj docílit, že daj důchod na

pětašedesát, tak z nás, z toho středu, se málokdo těch pětašedesáti vlastně dožije.287

Tímto okamžikem se dostáváme k analýze psychologické, které s tím úzce souvisí. Ta

by měla být realizována buď zkušeným výzkumníkem s letitou praxí v analýze rozhovorů,

nebo přímo specialistou psychologem (případně může být zvolena konzultace s ním).

Podobně jako v případě předešlých druhů analýzy je nutno brát v potaz „práci paměti“,

trpělivě a citlivě vyhledávat význam jednotlivých segmentů příběhu, opět odolat pokušení

přespříliš zdůraznit (a tak přecenit) určité elementy na úkor jiných v kontextu celého

rozhovoru a jeho průběhu. Předmětem tohoto druhu analýzy se stává jednak hledání významu

toho, co bylo v rozhovoru vyřčeno, tak zároveň i témata málo zmiňovaná či zcela

tabuizovaná. Badatel si následně klade otázku, zda se jednalo o témata pro narátora příliš

citlivá či naopak nedůležitá a pomíjivá. Za těmito skutečnostmi může být opět množství

důvodů: nedostatek důvěry k tazateli, ostych před ním, genderová či generační

„nevyrovnanost“ ve vztahu tazatel – narátor apod.288

VI.3.3 Jazyková analýza rozhovorů

Zásadním přínosem (alespoň částečného) přijetí tzv. lingvistického obratu se stal fakt,

že rozhovor už není vnímán pouze jako pouhé faktografické sdělení, ale zároveň i jako forma

narativu a slovní interakce mezi nárátorem a tazatelem. I z tohoto důvodu jazyk představuje

další obrovské téma a pole pro analýzu.289

Jako jedno z témat tohoto druhu analýzy se nabízí sledování způsobu mluvy. Na něm

se projevuje nejen jazyková „obratnost“ narátora, ale také jeho vzdělání, sečtělost, všeobecný

287 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Marií Plachou vedla Jitka Sobotková, 3. 7. 2007. 288 Zde je možné předpokládat potenciálně velké rozdíly v charakterech rozhovorů mužů a žen. Zatímco ženské vyprávění často nese rysy „anamnézy rodinných vztahů a dějin“, mužské rozvory bývají „kariérně a individualisticky“ zaměřené. 289 Jako příklad kvalitativních lingvistických přístupů k analýze a interpretaci rozhovorů viz např. Dana GABĽASOVÁ: „Tenkrát se to takhle neříkalo, komunistický režim…“: Lingvistická analýza životopisných rozhovorov. In: Miroslav VANĚK (ed.), Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Praha, Academia 2009, s. 97–132; příkladem kvantitativní a kvantifikující analýzy orálněhistorických interview viz např. Martin HÁJEK: Počítačová textová analýza metodou sledování spoluvýskytů slov. Dostupné [on-line] na: http://archiv.soc.cas.cz/download/1075/DaV10_1_s19_37.pdf [cit. 20. 11. 2011].

151

rozhled, ale i „hlubší vrstvy“ a širší stránky jeho osobnosti. I proto by mělo vést zachování

významu jazykového projevu narátora k maximální citlivosti např. při zpracování editovaných

rozhovorů, neboť publikovaný materiál – pokud je vnímán jako historický pramen – by neměl

úpravami ztratit svou originalitu a charakter. Tento druh respektu by se samozřejmě měl

projevit i v analýze rozhovoru. V jejím průběhu by přepis neměl zůstávat výhradním

základem interpretace, neboť mimo něj se nachází mnoho dalších projevů a signálů, které

mohou být důležité pro pochopení celkového významu sdělení. I proto je důležité vycházet i

např. ze záznamu o rozhovoru, který byl mj. za tímto účelem vytvořen.

Přepis, pořizovaný pro usnadnění analýzy a interpretace, by měl respektovat specifika

narátorovy mluvy a jejich proměny v průběhu rozhovoru, i vzhledem k tomu, že jazyk je třeba

vnímat jako klíč k „poodhalení“ sítě sociálních vztahů. Důležité je také sledování organizace

mluvy, její výstižnost, chaotičnost, užití lámaných, neúplných či opakujících se vět apod.

Z neohraničených vět můžeme usuzovat např. na to, že narátor mluví o pojednávaném tématu

poprvé, že si paralelně vzpomíná na jinou událost, případně v průběhu vyprávění „zápasí

s emocemi“, což se projevuje na jeho sdělení. Naopak dobře rétoricky zvládnutou řeč je

možné považovat buď za projev vysokého stupně narátorovy sebekontroly, anebo za příznak

toho, že sdělení nevzniká spontánně poprvé a jedná se o jeho opakovanou podobu. Konkrétní

význam můžeme přisuzovat také „jazyku povolání“, využitému žargonu nebo specifické

mluvě, kterou produkuje zkušenost z veřejného vystupování narátora.290

Při jazykové analýze může být věnována pozornost také např. sledování kolísavosti

singuláru či plurálu („já“, „my, „oni“). Zároveň si můžeme povšimnout, zda tyto změny

souvisí s tématem rozhovoru a naznačují osobní postoje narátora ve dvou odlišných směrech:

buď ve směru zájmu, angažovanosti a ztotožnění s pojednávanou skutečností, anebo naopak

nesouhlasu a distance od ní. Často při této analýze býváme svědky jakéhosi „zneprůhlednění“

a „zamlžení“ výpovědi, „ukrytí se“ narátora v neosobním celku (např. „stalo se“), nebo

vyjádření osobní bezmoci nad tím, že se např. „něco rozhodlo“ proti jeho vůli a mínění. Zde

opět musíme podotknout, že užití plurálu nemusí vždy skrývat předpokládaný význam a může

být pouze jednou z forem jazykového stereotypu narátora, kde není třeba pro vysvětlení

hledat hlubší motivy. Mj. i z těchto důvodů je třeba rozhovory analyzovat s velkou pečlivostí

a s rozvahou. Pro dokreslení ocitujme ukázku z rozhovoru s jedním z politických vězňů, který

vzpomíná na výslechy v padesátých letech:

290 Viz Franz Josef BRÜGGEMEIER – Dorothee WIERLING: Einführung in die Oral History. Kursenheit 3: Aswertung und Interpretation. Hagen, Fernuniversität-Gesamthochschule 1986, s. 54–62.

152

Tazatel: Vím, že jsou to asi těžké vzpomínky, ale můžete si vzpomenout na to, jak probíhalo

vyšetřování?

Narátor: Na to nerad vzpomínám, poněvadž ještě než vůbec jsem byl vyšetřovaný, tak tam [v

průběhu zatýkání – pozn. autorů] už mě zrychtovali, v lese mě tam zkopali a zboulovali a že…

„Ty svině, na Tebe čekáme“ nebo „tři dni jsme nespali kvůli Tobě“ a tak dál, no a potom už to

prostě bylo pokračování… Možná že mě měli za důležitějšího, než jsem byl, že mě odvezli –

nejdřív ta vojenská služba, jak se jmenovala, O Bé Zet, do Brna, kde si mysleli bůh ví co mají

… no a když poznali, že to není ono, no tak mě předali do Olomouce, no ale zase vynucovali

na mě, řekněme, samé nesmyslné věci, které, nebo si mysleli, že bych to mohl vědět a znát.

Tazatel: Ty výslechy byly… byl na Vás uplatňován fyzickej nátlak?

Narátor: No jistě. V té době se málo kdo tomu opravdu vyhnul, že nebyl zmlácený, poněvadž to

byla doba, kdy opravdu tam ještě byli naprostí primitivové a co jako nevymlátili nebo tak, no

tak to prostě nevěděli…291

Mezi další sledované fenomény můžeme přiřadit užívání tzv. vatových (výplňkových)

slov jako jsou např. ukazovací a neurčitá zájmena, komparativní spojky („jako“) a podobné

výrazy. Zatímco užití běžných vatových slov je sledovatelné po celé délce a šířce rozhovoru,

jiná situace nastává, když souvisí pouze s určitými tématy či pasážemi rozhovoru. Tento fakt

by opět mohl upozorňovat na citlivá a pro badatelovu analýzu a interpretaci relevantní témata.

Dále je podnětné sledování specifik při užití podstatných a přídavných jmen a také

sloves narátorem, jejich opakování, využívání zdrobnělin, zveličení, pasivních tvarů

odkazujících na nějaké kolektivní dílo či rozhodnutí („udělalo se“, „rozhodlo se“).

V podobném duchu vzpomínal např. jeden z předlistopadových řídících podnikových

pracovníků: V roce 1987, protože celý zahraniční obchod vždycky tam byl takový, bych řekl,

určitý problém vztahu mezi výrobou a zahraničním obchodem. Jak to bývá i mnohdy na jiných

pracovištích, jedno oddělení se domnívá, že ono vykazuje maximální výkon a je přesvědčeno o

tom, že to druhé oddělení je soustředěno ze samých flákačů. Takže i, bych řekl, určitá taková

nedůvěra existovala a tehdejší ústřední výbor strany rozhodnul o sblížení zahraničního

obchodu a výroby tím, že některé podniky anebo některé velké obchodní skupiny vyňal z

pravomoci tehdejšího federálního ministerstva zahraničního obchodu a vložil je do těla

tehdejších výrobně-hospodářských jednotek … V případě Kova to bylo tak, že obchodní

skupina 8, to byla teda skupina, které jsem šéfoval … to byla největší obchodní skupina v

291 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Janem Krumpholzem vedl Pavel Urbášek, 2. 7. 2003.

153

tehdejší firmě, … která měla neuvěřitelný obrat, že tam vlastně probíhal veškerý vývoz, dovoz

součástek, technologií, obrazovek, tak se stala součástí koncernu Rožnov. Koncern Rožnov v

té době měl tuším 42 tisíc zaměstnanců. Bylo to 12 nebo 13 podniků … Já jsem se stal tedy

náměstkem, statutárním náměstkem generálního ředitele tohoto koncernu. Tento stav trval dva

roky, jsem tam působil. … Velice se nám, dá se říct, obchodně dařilo a i pro naše lidi to bylo

podstatně zajímavější, především tedy z důvodu jejich platového ohodnocení…292

Z ukázky je patrné, že adjektivum „naši“ je často používáno k identifikaci narátora

s konkrétnějším či abstraktnějším kolektivem. Výraz „oni“ je často narátory používán pro

vymezení distance a charakteristiku oponentů, protivníků nebo dokonce nepřátel.

V průběhu analýzy by měla být věnována pozornost také syntaktickým specifikám a

také excerpování cizích slov, odborných výrazů, neologismů nebo slangu, kterými se narátor

pokouší o vysvětlení děje či svých postojů. Často je jimi totiž vyjadřován určitý citový vztah.

Mezi obecné, velmi často diskutované otázky v prostředí orální historie patří také

skutečnost, zda je třeba nejasná místa v rozhovoru upravit již v průběhu procesu redakce

přepisu. Potenciální výpomoc narátora se nabízí a je také často využívána jako nejschůdnější

řešení, na druhou stranu při ná hrozí jistá míra rizika „ztráty autenticity“ rozhovoru, který je

takto „ex-post“ upravován. Z našeho pohledu je optimální, když v poskytnutém přepisu

případné nesrovnalosti odhalí a opraví narátor sám. Pokud již na tomto procesu z různých

důvodů nemá možnost participovat, je dobré ponechat přepis v původní podobě a v případě

jeho publikace pak připojit ediční poznámku či vysvětlující komentář.

VI.3.4 Analýza smyslu sdělení v rozhovorech

Za finální krok a pomyslný vrchol je možné považovat analýzu smyslu rozhovorů. Ten

se často odehrává v poslední fázi výzkumu, pomocí komparace souboru různých rozhovorů a

v kontextu poznatků získaných z dalších pramenů a literatury, kdy už se zaměřujeme na

faktickou interpretaci určitého tématu.

Jak je opět zřejmé, „jejich řeč“ (podobně jako sdělení jiných pramenů) lze jen těžko

oddělit a analyzovat bez určité míry interpretace a podání výkladu, co daný rozhovor

z historického pohledu vlastně znamená. Badatel se při této práci vždy ocitá „na tenkém

ledě“, mezi hrozbou přílišného zkreslení a snahou podchytit v co nejširší škále odstíny, vrstvy

a náznaky rozhovoru. Na tento zásadní problém je možné se tázat také jinak: do jakých 292 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s V. O. vedl Pavel Mücke, 4. 8. 2011.

154

detailů a podrobností až má historik zajít při své analýze, která je mnohdy časově i

intelektuálně velmi náročná? A kdy lze naopak označit některý z aspektů za nepodstatný

detail, který je možné pominout? Z praktického hlediska je samozřejmě třeba zachovat určité

meze analytického snažení z toho důvodu, aby se rozhovor nestal prostorem pro nekonečné

diskuse nad významy (jako jsme tomu svědky např. u některých náboženských textů).

Z našeho pohledu je však vhodnější analýzu spíše prohloubit do detailů, než nějaký podstatný

jev opomenout. I proto by si měl badatel v co nejkratším časovém horizontu pořídit záznam o

rozhovoru, kde analyzuje nejen nejasná místa a pasáže, ale zamýšlí se i nad potenciálními

okruhy otázek pro další (již plánované či pouze hypotetické) sezení.

Orální historie může při analýze těžit z obrovské výhody, která bývá leckdy

předmětem skryté nevole (a závisti) některých kolegů zabývajících se staršími obdobími, tj.

že z „pramene latentního“ se sama aktivně podílí na vzniku posléze fyzicky existujícího

pramene (rozhovoru). Zároveň má často příležitost znovu oslovit narátora, aby případně

doplnil a zpřesnil svá vyjádření při dalším setkání, ovšem za podmínky opětovného souhlasu

a také pokud mu to umožní jeho psychický a fyzický stav.

V souvislosti s analýzou rozhovorů se často diskutuje o využití kvantitativních a

kvantifikujících přístupů běžných v dalších společenských vědách (např. v lingvistice nebo

v sociologii). Ty sice představují relevantní nástroj analýzy, ovšem řada orálních historiků je

k nim spíše skeptická, neboť podle nich nepředstavují z historického pohledu optimální

způsob jak proniknout ke smyslu sdělení a postihnout významy obsažené v rozhovorech.

V tomto pojetí se totiž východiskem analýzy stává předpoklad, že narátorovo „řetězení

vzpomínek“ je utvářeno proudem znovu vyvolaných vjemů a asociací, k nimž dochází

v průběhu vyprávění. Úkol analýzy spočívá ve vnesení určitého řádu do tohoto zdánlivého

chaosu tak, aby bylo možné se při pohledu zvenčí ve vyprávění lépe orientovat. Jak jsme již

zmínili v kapitole o paměti, vzpomínky narátora nejsou často organizovány ani tematicky, ani

chronologicky, ale z „pamětního amalgámu“ tvoří síť významů a asociací spojující svého

tvůrce s mnoha společenstvími a entitami, v nichž se pohyboval či pohybuje. Tato síť je

utvořena se záměrem zachytit a sdělit smysl prožitků a zkušeností, jak ho on (či ona) sám (či

sama) cítí, a proto lze v tomto pojetí analýzy jen těžko a priori vyloučit nějaký segment

v rozhovoru jako „nepodstatný“.293

Zkušený lingvista a naratolog Alessandro Portelli v této souvislosti připomíná, že

rozhovor je narativní pramen, při jehož analýze postihujeme a vyčleňujeme určité rysy

293 Viz Barbara ALLEN: „Recreating the Past: the Narrator’s Perspective in Oral History.“ Oral History Review, vol. 12, 1984, s. 1–12.

155

společné i dalším narativním pramenům (např. folkloristickým útvarům nebo krásné

literatuře). K těmto rysům patří i narátorovo vlastní rozvržení vyprávění na určité nestejně

dlouhé úseky, pojednávané v průběhu rozhovoru různou rychlostí a intenzitou. Do tohoto

řetězce individuálních vzpomínek se zapojují i avizované prvky kolektivní paměti, ať už

obsahové (např. společné skupinové prožitky) nebo formální (např. typické „skupinové“

formulace, jazykové obraty, citáty, písně, přísloví, průpovídky, anekdoty apod.), které lze

„podchytit“ mj. jazykovou analýzou. Italský klasik poukazuje právě na ty prvky rozhovorů,

z nichž vyvstávají subjektivní prožitky, neboť subjektivita je ve stejné míře součástí dějin,

jako jsou jejich mnohem viditelnější součástí „fakta“.294 Jeden z dělníků se v tomto duchu

zamýšlí nad srovnáním předlistopadového a polistopadového života:

Tazatel: Vrátím se k tomu, my jsme mluvili o životní úrovni těch sovětských vojáků, ale mě by

zajímalo, kdybyste srovnal svoji životní úroveň tenkrát a po roce 1989, to jak vnímáte?

Narátor: V tom starým režimu já jsem měl svoji práci rád, dost jsem si vydělával, v tu dobu to

byly peníze! Kolem devíti až taky deset tisíc jsem měl a kluci, co dělali, tak ti měli osm až

devět tisíc taky. V tu dobu to byly peníze! To je jako teď desetkrát tolik!

Tazatel: To mluvíme o osmdesátých letech.

Narátor: No, v tu dobu. No, tak jako v tu dobu já jsem se špatně neměl. A teďka po tý hadrový

revoluci, Vy se smějete, ale ono je to tak, to je, oni řikají sametová a já řikam hadrová. Tak

neřikám, důchod nemám teda velikej, mám 8.500 jako, jo? Ale dělám jako tu práci ještě vedle

si přivydělám, tak špatně se nemám. Ale za starýho režimu bych nemusel dělat. Protože

vnučka, ta nás stála dost peněz, každej měsíc to stálo deset tisíc, škola a byla to státní škola! A

teď jenom knížka stála přes dva tisíce. A teď ona potřebovala do roka dvě, tři, pač, ty

zdravotní knížky to je dost jako drahý. A ono celkově všechny knížky po tý hadrový revoluci šly

nahoru. Ty stojí dost peněz, to jsou ty z medicíny.295

A jak jsme si již ukázali dříve, hranice mezi „objektivními fakty“ a prožitky je často

velmi tenká…

Italský přínos pro orálněhistorickou analýzu představuje poukaz na fakt, že v

rozhovoru je nutno brát v potaz i roli tazatele a jeho subjektivitu. Proto i jeho vstupy by měly

být posléze analyzovány a interpretovány, neboť představa, že tazatel může z rozhovoru a

z orálněhistorického výzkumu „vymizet“, je velmi iluzorní. Naopak vědomé „zaujímání

294 Viz Alessandro PORTELLI: What makes oral history different. In: Robert PERKS – Alistair THOMSON (eds.), The Oral History Reader. London, Routledge 1998, s. 67. 295 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Jaroslavem Hillem vedl Miroslav Vaněk, 5. 10. 2006.

156

stran“ a rolí narátora i tazatele není vnímáno jako nedostatek či chyba, ale jedná se o

bytostnou součást orální historie. Tento rozdíl je patrný např. při analýze tzv. životního

příběhu a také strukturovaného interview. Zatímco role tazatele bývá v prvním případě

upozaděna, v druhém je naopak velmi aktivní. I vzhledem k charakteru interview bude jeho

obsahová analýza do značné míry předznamenána otázkami tazatele, a jeho interpretace se

bude těsněji vztahovat k „obecným otázkám dějin“, než k samotné osobnosti narátora.

V tomto případě pak nebývá nezbytná podrobná jazyková analýza, neboť smysl tohoto druhu

nebo části rozhovoru spočívá spíše v charakteru „konfrontace“ narátora s dějinnou událostí či

procesem. Jedna z ukázek pochází ze spíše „konverzačně“ laděného rozhovoru ze sbírek

shromážděných v rámci projektu Politické elity a disent a týká se postojů a prožitků narátora

vztahujících se opět k roku 1989:

Tazetel: … ten rok 1989 u Vás ještě nějak proběhl…?

Narátor: Rok 1989 proběhl normálně, Palachův týden…

Tazatel: Nebyl jste zadržen?

Narátor: Při těch manifestacích nikoli, byl jsem samozřejmě v ulicích, ale zadrželi jiné, kteří

kladli kytice. Někdy jsem byl zadržen, nevím kdy, možná v srpnu nebo kdy, zase klasicky, a

jinak to bylo jako jiné roky. 17. listopad jsem trávil doma, na Albertově jsem nebyl.

Tazatel: A nezadrželi vás nebo neřekli, že musíte z Prahy?

Narátor: Ne, ne, ne, nic takového neříkali. To u mě ani nezkoušeli, nějaký jako odjeďte z Prahy

nebo to. To ne, to nikdy.

Tazatel: Třeba Havlovi řekli…

Narátor: Tak on se s nimi bavil a snažil se jaksi o nějaké řešení. Já jsem se s nimi prostě

nebavil. Kdyby mně řekli, odjeďte z Prahy, tak bych řekl neodjedu. To věděli… Takže já jsem

byl doma, na Albertov jsem nešel a o tom, co se tam dělo, jsem se dozvěděl z Hlasu Ameriky v

devět večer. Potom někde Zifčák tvrdil, že jsme to já s Václavem Bendou organizovali.

Tazatel: V těch svých pamětech?

Narátor: Já mám pocit, že tam.

Tazatel: Já už si přesně nepamatuju, kde to bylo… A pak jste nějak se zapojil do OF?

Narátor: Ne, ne, ne. Já nejsem ten koncepční člověk, který by vymýšlel OF. Já jsem se

samozřejmě zase zapojil do toho, co je mi vlastní, to znamená rozmnožování, distribuce,

fungoval nejdřív teda Informační servis, který se potom přejmenoval na Respekt, takže jsem

157

rozmnožoval Lidový noviny, Informační servis a rozšiřoval je… To už jsem pracoval jako topič

u Hotelů a restaurací Praha 1… takže jsem to rozšiřoval mezi přáteli.296

Na závěr této kapitoly bude dobré pro inspiraci zmínit soubor analytických postupů

doporučovaných „apoštolem“ interdisciplinárního kvalitativního výzkumu Steinarem Kvalem,

které byly svého času v modifikované podobě využívány také výzkumníky COH. Jedná se o

tzv. zhuštění (condensation), kategorizaci (categorisation), převyprávění (narrative),

interpretaci (interpretation) a speciální přístupy (ad hoc). Co pod nimi rozumíme konkrétněji?

Zhuštění je forma zestručnění významů a sdělení vyjádřených narátorem v rozhovoru.

Jeho výsledek pak tvoří kratší, „zhuštěnější popis“ rozhovoru.

Pod pojmem kategorizace chápeme proces vycházející z faktu, že v rozhovoru jsou

obsaženy „smysly“ a významy, které lze uspořádat do kategorií. Jedná se např. o pozitivní

nebo negativní tvrzení, nebo také o míru určitého fenoménu sledovaného badatelem, který se

dá ohodnotit na stupnici bodové škály (např. čísly od 1 do 5). Touto kategorizací následně

vzniká redukce rozhovoru do tabulek nebo čísel. Meřítka a kategorizační rámce si může

badatel stanovit buď a priori před vlastním rozhovorem, nebo je utvářet až při četbě přepisu v

okamžiku, když zjistí, že lze tímto způsobem analyzovat a zachytit tak relevantní prvky

sdělení.

Převyprávění je zaměřeno na sledování struktury příběhů, historek a epizod

z rozhovorů a snaží se zachytit jejich stavbu a zápletku. Pokud tyto zápletky nevzniknou při

rozhovoru spontánně, může se tazatel pomocí narativní analýzy pokusit vytvořit koherentní

příběh z drobných dějinných úseků (happeningů) sdělených narátorem, čímž se výsledný text

rozhovoru také zužuje.

Interpretace významů navazuje na předešlé postupy, nese v sobě mnohem větší míru

„spekulativnosti“. Místo hledání zjevných struktur a významů jde daleko více do hloubky a

mnohem více se podobá např. recenzi filmového či literárního díla, případně psychoanalytické

interpretaci snu. Zatímco při kategorizaci a převyprávění se prvky spíše z rozhovoru vyčleňují

a „zeštíhlují“, při významové interpretaci se naopak vracejí do kontextu rozhovorů, čímž

výsledný text nabývá na objemu.

Poslední doporučovanou analytickou cestou je pak utváření významů různými ad hoc

nalezenými a vhodně se nabízejícími přístupy. Sem spadá široká škála alternativ, postupů a

procesů od využití „zdravého rozumu“ až po zmiňované kvantitativní rozbory. Výsledkem

296 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Jiřím Gruntorádem vedl Milan Otáhal, 5. 6. 2003.

158

těchto intelektuálních operací je fixace sdělení ve slovní, číselné i grafické podobě (např.

diagramy či tabulky), případě jejich kombinace.297

Dodejme jen, že tato komplexní „metaanalýza“ doporučovaná Steinarem Kvalem byla

ve své době využita pro analýzu rozhovorů z projektu Gender studies Všechny naše včerejšky

a ukázala se jako poměrně nosná. Zatímco Kvale v analytické praxi využíval více méně jen

přepisy rozhovorů, výzkumníci COH preferovali (a dodnes doporučují) práci jak se

samotnými přepisy, tak zároveň i s nahrávkami.298

VII Interpretace orálně-historických pramenů

Pod pojmem interpretace chápeme takové postupy, při nichž badatel na základě

strukturované, analyzované výpovědi narátora vysvětluje smysl jak toho, co bylo v rozhovoru

(v biografickém vyprávění) sděleno výslovně, tak smysl, který v narátorově sdělení odkrývá

či vysvětluje, případně zařazuje do kontextu daného charakterem celého projektu. Hledání

smyslu v orální historii se stejně tak jako ve většině kvalitativních interpretačních postupů

vyznačuje kontextuálností, nechutí ke generalizaci nebo naopak redukci dat. Interpretace dat

je doplňována plnými nebo částečnými citacemi, výňatky z Protokolů o rozhovorech, zápisky

z diskusí nad jednotlivými rozhovory nebo jejich analýzami. Na tomto místě je třeba zmínit

fakt, že hranice mezi analýzou a interpretací je mnohdy velmi nestálá, tenká a oba pojmy

bývají v literatuře často zaměňovány.

Někdy je v orálně-historické literatuře zmiňován termín „významová interpretace“

(interpretace smyslu). Tento termín na rozdíl od poněkud obecnějšího pojmu „interpretace“

zachází trochu dále a přináší hlubší a zároveň spekulativnější výklad rozhovoru. Významová

interpretace je i v našem českém prostředí mezi kolegy poměrně hojně využívána, dalo by se

dokonce říci, že pokud jde o historiky pracující s orální historií, pak téměř absolutně.

Výzkumník (tazatel) posuzuje rozhovor z perspektivy toho, co je v rámci určitého projektu

předmětem výzkumu, interpretuje tedy rozhovor z daného zorného úhlu. Jak uvádí americký

sociolog S. Kvale: Interpret rozhovoru jde za hranici toho, co bylo v rozhovoru přímo řečeno,

297 Viz KVALE: InterViews, op. cit., s. 188–193. 298 Blíže viz VANĚK: Orální historie ve výzkumu soudobých dějin, op. cit., s. 134–135.

159

čehož dosáhne určitým metodickým a teoretickým odstupem od vlastního rozhovoru a

rekontextualizací toho, co bylo sděleno v určitém specifickém kontextu.299

Stejně jako původní vypravěč i my simultánně přihlížíme k našim vlastním

zkušenostem s vyprávěním (k naší interpretační formě příběhu jakožto posluchačů) a k

publiku (kterému musíme přednést určitou míru vědecké kompetence). Lze nejspíše říci, že

schémata, na kterých zakládáme naše interpretace, se mohou vyjevit jako bytostně spjatá s

„původním“ narativem, ale naše cíle, tzn. upozornění na určité rysy či ukázka spojitosti mezi

narativem a širšími kulturními formacemi se mohou někdy dosti lišit od původních

narátorových záměrů. Na tomoto místě vyvstává problém, který do svých teoretických úvah

zanesl především Michael Frisch (1990), když poprvé mluvil o sdílené autoritě (shared

authority). Podle nás je sdílení autority jednou ze základních otázek, kterou by si měl každý

výzkumník, který se ponoří do nesnadné fáze intepretace, položit. Jak a do jaké míry jsme my

jako interpreti zodpovědni našim žijícím zdrojům, narátorům? Je možné sdílet naše itepretace

s těmi, kteří nám příběh poskytli? Ještě před dvaceti, třiceti lety se vědci zaznamenávající

tradice, umění a historii různých kulturních skupin příliš nevěnovali myšlence, že by jejich

reprezentace mohly být legitimně zpochybněny těmi, pro něž a o nichž psali. Koneckonců oni

„byli v terénu“, naslouchali, zapisovali si poznámky a sledovali danou kulturu z první ruky.

Tito badatelé, vzdělaní v literární a intelektuální tradici „západní školy“, přivezli objektivní,

vědeckou perspektivu, která jim dovolila, jak se domnívali, nahlížet skryté struktury významů

v materiálech, které „domorodci“, zapletení v menším, omezenějším světě, nemohli vidět.

Není tedy překvapující, že například obecná etnografická praxe vylučovala předmět

etnografického zájmu z procesu interpretace a že ani folkloristé, antropologové či orální

historici nepovažovali své spolupracovníky z terénu za potenciální čtenáře svých výstupů.300

V poslední době někteří výzkumníci, citliví k síle vztahů vznikajících během terénní výměny

(pořízení rozhovoru), začali zpochybňovat model vědce jakožto interpretačně nadřazené

autority ve vztahu ke kulturní skupině, kterou daný vědec studuje. Pro mnoho badatelů může

být otázka interpretační autority problematická, jelikož naše práce je často rozporná. Na jedné

straně se snažíme zplnomocnit určité, např. potlačené skupiny ve společnosti, tzn. ony

„bezejmennné“ se kterými pracujeme, tím, že revalvujeme jejich perspektivy, životy a umění

ve světě, který je systematicky ignoroval či snižoval jejich kulturu, přínos atp. Na druhé straně

držíme explicitně politickou vizi strukturálních podmínek, které vedou k určitému

299 Viz KVALE: InterViews, op. cit., s. 201. 300 Viz Katarine BORLANDT: Horsing Around with the Frame: Narrative, Memory and Performance. Příspěvek přednesený na Fifth Annual Graduate Women’s Studies Conference, New Brunswick, 1988.

160

společenskému chování, vizi, kterou naši spolupracovníci z terénu možná ani nebudou

považovat za platnou. Tento intepretační konflikt, kterému je dnes věnována řada publikací a

studií, především pak nepřehlédnutelná publikace Michaela Frische Sharing Authority301,

jsme na tomto místě načrtli pouze v nejhrubších možných rysech a jistě by neměl od

interpretací odradit, ba naopak. Je třeba se jen zamyslet, zda do své práce nevtělit a

nepřijmout další důležitý aspekt samotného bádání, resp. badatelského přístupu – sdílení

našich vlastních intepretací vzniklých na základě příběhů, s narátory, totiž jejich skutečnými

„vlastníky“.

VII.1 Proč interpretovat?

Na začátku každého projektu orální historie by měl mít badatel ujasněnou základní

otázku, k čemu má jeho projekt posloužit, zda skončí sběrem rozhovorů, jejich popisem a

archivováním, anebo zda se pokusí s nashromážděným materiálem dále pracovat – analyzovat

jej a posléze i interpretovat. Jednoznačným argumentem pro interpretaci v orálněhistorickém

výzkumu je fakt, že každé nové vyprávění a každé nové pojednání vybízí k zamyšlení se nad

studovanou problematikou, ale může mít i další dopady. Poukazováním na pluralitu dějin,

myšlení a zkušenosti se můžeme bránit proti zkostnatělým stereotypům, předsudkům,

paušalizovaným názorům, jednostranným náladám etc. tak, jak jsme na to upozorňovali již

v předchozích kapitolách.

Vyhnout se interpretaci tím, že necháme subjekty hovořit pouze samy za sebe, nám

připadá jako neuspokojivé či přímo iluzorní řešení. Už proto, že utváříme výchozí publikum

pro vyprávění, ovlivňujeme, jak budou naši spolupracovníci konstruovat své příběhy a tedy

naše pozdější prezentace těchto příběhů – v určitých publikacích pod určitými názvy – ovlivní

způsob, jakým budou potenciální čtenáři tyto texty číst. V některých specifických případech

mohou naše studie vést dokonce i k sociální změně, pokud se zabýváme aktuálním

společenským problémem (např. zpracování historického vývoje určité subkultury se může

301 Viz Michael FRISCH: Sharing Authority: Oral History and the Collaborative Process. In: Shared Authority. Albany, State University of New York Press 1990, s. 59–80; viz též Lorraine SITZIA: Shared Authority: An Impossible Goal? In: FRISCH: Shared Authority, op. cit., s. 87–101; viz též Wendy RICKARD: Collaborating With Sex Workers in all History. In: FRISCH: Shared Authority, op. cit., s. 47–59; viz též David KERR: We Know What the Problem Is’: Using Oral History to Develop a Collaborative Analysis of Homelessness. Promise and Pitfalls. In: FRISCH: Shared Authority, op. cit., s. 61–85; viz též Alistair THOMSON: Sharing Authority: Oral History and the Collaborative Process. In: FRISCH: Shared Authority, op. cit., s. 23–26. K danému tématu je též významná přednáška Linda SHOPES: Sharing Autority. In: FRISCH: Shared Authority, op. cit., s. 103–110.

161

zohlednit v sociální politice státu). Výsledky kvalitativních výzkumů podávají aktuální

společenská svědectví týkající se současných lidských potřeb, společenské nálady či reflexe

dějinných období a tudíž je na jejich základě možné do jisté míry předvídat budoucí sled

událostí.

Kromě toho, byla by škoda, kdyby se badatel po finančně, časově a psychologicky

náročném terénním výzkumu vzdal možnosti podílet se na nastíněné demokratizaci dějin tím,

že pro ostatní vypracuje buď reflexi výzkumu a jeho specifik, nastíní zajímavé metodologické

úvahy nebo podá interpretaci dílčích výzkumných problémů, které mohou na studovanou

problematiku vrhnout nové světlo, nebo osloví další kolegy k jinému, jinak akcentovanému

zpracování tématu.

VII.2 Některé otazníky nad možností interpretace v orální historii

Interpretace shromážděných rozhovorů je pro každého badatele bezpochyby výzvou,

přestože jsou někteří humanitní vědci vůči ní poněkud skeptičtí. Rozeberme tedy jejich

pochyby.

První obecnou námitkou proti interpretacím rozhovorů je konstatování, že různí

interpreti nacházejí v jednom a tomtéž rozhovoru různé významy (smysl), a tudíž interpretace

rozhovoru není vědeckou metodou.302 Této námitce lze přiznat jisté oprávnění, pokud ovšem

vycházíme z premisy, že v rozhovoru existuje (a je třeba ho najít a vyložit) určitý objektivní

význam, tj. že rozhovor obsahuje jeden jediný „správný“ a „objektivní“ význam a smysl, ale

že postižení smyslu je do značné míry závislé na úhlu pohledu (či historické koncepci),

z něhož rozhovor nebo jeho určitou pasáž nazíráme a tím i interpretujeme. Tímto „zorným

úhlem“ nemusí být u rozhovoru realizovaného metodou orální historie pouze pozice

odborníka-historika, ale i postavení samotného narátora (z něhož se odvíjí autointerpretace

vlastního sdělení), nebo „zorný úhel“ obecného „zdravého rozumu“, z něhož si významy a

smysl sdělení učiněných v publikovaném rozhovoru interpretuje širší (laická) čtenářská

veřejnost. Historikův pohled je tedy jen jedním z možných, a jakkoli je na jedné straně

„zostřen“ jeho odbornou erudicí a zkušeností, je na druhé straně právě těmito faktory do jisté

míry limitován.

Je zřejmé, že společným dílem tazatele a narátora není pouze rozhovor, ale i jeho

výklad, jelikož se při každé snaze o pochopení v podstatě také dopouštíme interpretace. Bylo 302 Viz FRISCH: Sharing Authority, op. cit., s. 210.

162

by velmi zavádějící tvrdit, že se díky badatelově erudici, jeho nezaujatosti či dalším faktorům

prozrazujícím „objektivitu“ vědce oproti „subjektivní“ náplni narátorova sdělení dobereme

prostřednictvím interpretace k „pravdivější“, „vědečtější“ či „objektivnější“ verzi zkoumané

historické události či sociálního procesu. O „objektivitě“ a „subjektivitě“ orálněhistorických

pramenů bylo pojednáno již dříve (viz kapitolu „Objektivní“ versus „subjektivní“ fakta).

Další námitkou vznášenou vůči interpretaci orálněhistorických rozhovorů je mínění, že

výsledky interpretace nelze zobecnit. Na tuto námitku lze reagovat dvěma způsoby, buď uvést

řadu příkladů a citací z literatury na doklad toho, že určité zobecnění procesu i výsledků

interpretace rozhovoru možné je, nebo do jisté míry zpochybnit výchozí premisu tohoto

konstatování, tedy že právě při interpretaci rozhovoru je zobecnění jeho významu přínosné.

Slovenská etnoložka a historička Jana Plichtová spatřuje v potřebě zobecňování základní

postulát pozitivisticky orientovaných historiků, kteří nerozlišují mezi pravdivostí a

autenticitou narátorovy výpovědi. Podle Plichtové pozitivisté vyloučili ze zkoumání emoce,

prožívání, sebereflexi jedince, neboť to jsou fenomény, které nelze verifikovat a postrádají

všeobecnou platnost. Sama pak ve shodě s Kvalem shledává, že příčinou skepse pozitivistů je

tendence přisuzovat vědecké metodě jako základní atribut její opakovatelnost, a to bez ohledu

na to, že člověk je poznávající a učící se bytost a že ani dva rozhovory, vedené za co možná

stejných podmínek s týmž narátorem nemusí přinést stejné výsledky.303

Steiner Kvale přichází s variantou, která některé výhrady akceptuje. Nutno však

předeslat, že jeho přístup je omezen podmínkami konkrétního projektu (čas na jeho

zpracování, počet narátorů, složení výzkumného týmu). Kvale doporučuje, aby rozhovor

interpretovalo nezávisle na sobě několik odborníků, kteří se poté s výsledky jednotlivých

interpretací vzájemně seznámí, objasní své přístupy k interpretaci a porovnají své závěry, aniž

by museli dospět k jednoznačným (či jakkoli „zprůměrovaným“) řešením sporných otázek.304

Z toho plyne, že pokud vyústí řada interpretací jednoho rozhovoru do různých závěrů a

postřehů, neznamená to, že všechny uplatněné interpretační postupy byly „nevědecké“, ale

pouze potvrzení naší domněnky, že rozhovor nemusí obsahovat jediný „správný“ či „správně

interpretovatelný“ smysl, který by byl „k nalezení“ při aplikaci „té správné“ interpretační

metody.

Jestliže panuje všeobecná shoda (i mezi příznivci a odpůrci metody orální historie), že

narátor není (nemusí a v podstatě ani nemůže být) „nezaujatý“ a „nestranný“, vyjadřuje-li se

k určité historické události nebo vypráví-li svůj životní příběh, platí v podstatě totéž i pro

303 Viz PLICHTOVÁ: Metódy sociálnej psychologie zblízka, op. cit., s. 159–164. 304 Viz KVALE: InterViews, op. cit., s. 208.

163

interpreta, který s veškerou svou erudicí a zkušeností zůstává zároveň člověkem své doby –

profesionálně, sociálně i osobně – , pohybujícím se v určitém prostředí a zastávajícím určité

principy, postoje a názory. Toto vše nemá platnost interpretací rozhovoru relativizovat, ale

poukázat na jejich vlastní, v jejich vlastní podstatě spočívající relativní platnost s vědomím, že

jakési absolutní platnosti nelze dosáhnout (o tom byla už několikrát řeč). Pokusy o „absolutně

platné“, „správné“ výsledky a závěry interpretace by v podstatě stály proti principům orální

historie stejně, jako zpochybňování jejího smyslu a použitelnosti pro poznání minulosti na

základě vědomí, že tato absolutizace není reálná.305

Výsledky interpretace určitého rozhovoru či spíše závěry o jeho významech se budou

lišit už tím, jaké otázky (tematické okruhy, vlastní výstupy) uplatní tazatel a jakými (jak

formulovanými, kam směřujícími) otázkami přistoupí k rozhovoru interpret, z jaké

perspektivy a v jakém kontextu rozhovor interpretuje, je-li třeba v centru jeho pozornosti

určitý historický proces, etapa, událost, nebo narátorova osobnost vystupující na jejich

pozadí.306

Jinou námitkou uplatňovanou vůči postupům interpretace rozhovorů v orální historii je

tvrzení, že interpretace není s to bezpečně a nezpochybnitelně odhalit spolehlivost údajů

sdělených narátorem. Tato výhrada odrážela dobový požadavek, aby tzv. „měkká data“ byla

poměřitelná s daty „tvrdými“ z přírodních věd, a to pomocí tří hlavních kritérií převzatých z

kvantitativních výzkumů – validity, reliability a generalizace.307 V současnosti se v příručkách

uvádí celá řada dalších kritérií určení validity výzkumu a následného hodnocení objektivity a

pravdivosti jejich výsledků. Nicméně, v souvislosti s velkým rozmachem kvalitativní

metodologie a s jejím uplatněním ve zkoumání „nevyzpytatelných“ a „neomezených“ sfér

lidské zkušenosti a jejího utváření bylo postupně dosaženo konsensu, že ani tato měřítka

nejsou pro narativní výzkum relevantní a přenosná. Hodnocení každé kvalitativní studie je

ovlivněno kontextem a specifickými způsoby posuzování kvality výzkumů, přičemž metody

posuzování mají být otevřené a nemají se aplikovat mechanicky.308 V současnosti je narativní

výzkum velmi dynamicky se rozvíjející odvětví, které klade především důraz „na sdílení,

participativně dialogickou interpretaci a rekonstrukci významu“.309 Validita je postupně

nahrazována konceptem důvěryhodnosti zjištění a „zakládá se na „veřejně předloženém“ 305 Viz VANĚK: Orální historie ve výzkumu soudobých dějin, op. cit., s. 138. 306 Tamtéž, s. 139. 307 Např. nejčastějším způsobem pro zajištění reliability narativních materiálů do devadesátých let 20. století bylo pozorování, srovnávání rozličných informací a další kolo otázek při odporujících si informacích; viz Susanne SPÜLBECK: Biographie-Forschung in der Ethnologie. Muenster, Lit 1995, s. 84–86; cit. dle NOSKOVÁ: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů, op. cit., s. 28. 308 Viz HENDL: Kvalitativní výzkum, op. cit., s. 335. 309 Tamtéž.

164

(offengelegt) vztahu terénního výzkumu a popisu (etnografie), na vztahu mezi textem

a kontextem.“310 Příběh je tudíž chápán jako svébytná interpretace života, a proto je zároveň

východiskem a cílem narativních pramenů.

Není však naší snahou zlehčovat skutečnost, že interpretace by měla být prováděna

obzvlášť citlivě v otázkách přisuzování významů a zpřístupňování empirického materiálu.

Povinností každého badatele by tedy mělo být sledování co nejvíce takových metod, které

umožňují získat přesný a pokud možno nejvěrnější interpretační východisko. Vhodnou

platformou pro interpretační výměnu (a řekněme i určitý druh evaluace badatelova

předporozumění zkoumané problematice) je např. druhý (resp. další) rozhovor, kde existuje

možnost probrat některé rysy budoucí konceptualizace s narátorem. Univerzálním pravidlem

každého výzkumu je však především zmíněná otevřenost a přístupnost analyzovaného

materiálu. Proto je důležitá archivace původních nahrávek, podceňovat nelze ani přesnost

přepisů, protokoly a terénní deníky. Otázka validity a reliability orálněhistorického materiálu

je poměrně problematická sama o sobě, o to je větší povinností každého badatele vést

pečlivou evidenci k projektu – a prameny pokud možno zpřístupnit a učinit je takto

ověřitelnými.311

VII.3 Hledisko pravdy a vytváření mýtů v orálněhistorické interpretaci

V historicky zaměřeném projektu zpravidla nezkoumáme narátorovo pojetí „reality“

jakožto fenoménu, ale jeho osobní participaci na utváření (či zrcadlení) této reality a postoje,

jež se vůči okolí i sobě samému v průběhu života nebo určité události vytvářel.

Při interpretaci rozhovoru se tedy nemusíme (a zřejmě ani nemůžeme) dopátrat

„pravdy“ vždy, ale můžeme si učinit určitou představu o tom, co narátor považuje ze svého

osobního hlediska za „pravdivé“. Zaznamenáváme ale případy, kdy je narátor ve své výpovědi

tak otevřený, že se nedá o pravdivosti výroku téměř pochybovat: Tenkrát jsem nelitoval, jako

mladej člověk jsem na tu vojenskou školu šel, ale dneska toho teda velmi lituju, je mi jasný, že

jsem se na vojenskou kariéru vůbec nehodil, jako na vojnu, možná ještě jako nějakej vyloženě

technik, kdybych skončil na tom postu toho technika a odešel včas do toho civilu, tak jsem

mohl ještě něco jakoby sám pro sebe zachránit. Ale tím, že jsem…, že se to tak zvrtlo, to se

úplně prostě…, tak jsem si ten život vůbec nepředstavoval. Díky tomu, díky té revoluci jsem

310 Viz NOSKOVÁ: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů, op. cit., s. 24. 311 Viz VANĚK – MŮCKE – PELIKÁNOVÁ: Naslouchat hlasům paměti, op. cit., s. 142.

165

ještě aspoň na chvíli poznal, co je to normální život. Ještě po deseti letech, co jsem odešel z

armády, tak jsem to v sobě nosil, nikomu jsem to vlastně ani nechtěl říct. Že jsem byl tím

politrukem a co jsem vlastně, jak jsem dopadl, aniž bych to vůbec nějakým způsobem plánoval

nebo chtěl. Čili teď, že jsem to mohl všechno říct tady v tom rozhovoru, tak jsem to ze sebe

konečně dostal.312

Jak je z uvedené ukázky navíc patrné, pro narátora byl fakt sdílení vlastního příběhu s

tazatelem do jisté míry osvobozující. I taková situace by pak měla být zohledněna v následné

analýze a intepretaci rozhovoru. Minimálně lze konstatovat, že rozhovor proběhl v přátelské

atmosféře, narátor získal k tazateli důvěru a svěřil mu i příběh, který byl až do doby realizace

rozhovoru tabu.

Interpret se může v každém sděleném rozhovoru pokusit rozlišit, co narátor sděluje

jako „pravdu“ na základě osobního prožitku a zkušenosti, co považuje za „pravdivé“

z hlediska svého přesvědčení, postoje, víry, a co konečně prezentuje jako „pravdivé“

automaticky, aniž by k obsahu svého sdělení zaujímal analytický nebo hodnotící postoj:

Když člověk příde ze školy, z vybrané třídy studijní, protože to taky bylo na devítiletce,

že nás v 6. třídě rozdělili kvůli experimentu na pracovní a studijní. Tím úplně rozházeli

kamarádství a já nevím co všechno. Tak dobře, tak já jsem byla ve studijní třídě. A pak

najednou jsem jezdila na učňák. A to bylo zajímavý, s jakým despektem ty lidi některý mladý

to brali a učňák a já nevím. A to je jedno, nad tohle jsem povznesená. Ale fakt je ten, že ten

učňák byl levou zadní. Ale že to bylo úžasně zajímavý, protože vlastně jsem se naučila úplně

od píky každou pitomost a ty učňáky byly velmi kvalitní. Já jsem se učila pro Slezskou tvorbu

Opava a tam jsme měli praxi a to školství mělo rozum a opravdu vychovalo lidi, který byli

schopný jít do praxe. Takže když my jsme končili učňák, tak jsme skutečně uměli základy všech

těch technologických a konstrukčních a jiných věcí.313

Krátkou ukázku sdělení narátorky lze hodnotit hned v několika rovinách.

1. osobní rovina, kde se narátorka zamýšlí nad z jejího hlediska nepodařeným

experimentem rozdělení dětí na pracovní a studijní skupiny, které vedlo ke konci některých

kamarádství. Patrná je i jistá emoční rovina, kdy se narátorka zamýšlí nad úrovní učňovského

školství a kdy jí vadí „s jakým despektem jej někeří lidé brali“, navíc je z rozhovoru více než

zřejmé, že si narátorka uvědomovala, že by po výborných výsledcích v základní škole patřila

na střední odbornou školu nebo gymnázium;

312 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Josefem Manem vedl Miroslav Vaněk, červenec 2011. 313 ÚSD, COH. sbírka Rozhovory. Rozhovor s V. S. vedl Miroslav Vaněk, srpen 2011.

166

2. automatické přebírání názoru, jak lidé brali učňovské školství jako podřadné vůči

středním školám;

3. v tvrzení narátorky je rovněž přítomna rovina rozporu, kdy na jedné straně hodnotí

učňák jako lehkou školu, „dělala jsem to levou zadní“, na druhé straně jako školu kvalitní,

která připravila učně pro praxi velmi dobře.

I další příklad lze hodnotit především v rovině osobně sdělované „pravdy“ a jejího

automatického přebírán, včetně až mytického rozměru:

Tam se šmelilo o sto šest. No skoro všechny se hodily. Kromě těch obrovských

pneumatik jako se hodilo snad skoro všechno, všechno se dalo ukrást, zpeněžit a já nevím co

všechno jako. Nářadí za milióny, nářadí, co tam bylo. Prostě to jsi dělal jeden den jenom

třeba jeden regál, kterej byl, já nevím, 50 metrů dlouhej. A byl jsi rád, že jsi to, když jsi dělal

inventuru jakoby hotový… i se to počítalo, co bylo důležitější, se počítalo poctivě. Ale byly to

hrůzy, hrůzy, hrůzy. No a vždycky se z toho nějak…, ale zajímavý bylo, nikdy jsem nic neplatil

jakoby, že by byly schodky nějaký takový, že bych něco, protože vždycky se z toho dalo nějak

vybruslit… Tenkrát prostě šlo všechno. Hele, když Rusům přebejval na Libavě tank, tak ho

zakopali do… vykopali díru, zahrabali a bylo. Aby byl stav takovej, jakej měl bejt. Nula od

nuly pojde. No, takže to v menším měřítku možná šlo i v naší armádě. No, taky se přišlo jeden

rok na to, že bylo nějaké samohybné dělo navíc….314

1. Narátor vypráví o své zkušenosti s funkcí velitele skladu, kdy měl na starost

materiál za miliony korun, který se podle jeho slov nedal uhlídat a byl postupně rozkrádán.

Jako víceméně pravdivý, neboť se jednalo o vlastní zkušenost, lze vyhodnotit i výrok o tom,

že se nakonec vše nějak urovnalo, myšleno materiální ztráty, a „nikdo nikdy nic neplatil“;

2. automatický názor, který ve výpovědi zazněl, by se dal shrnout do výroku „na vojně

se kradlo vždy a ve velkém, hodilo se téměř vše a nikdo za nic neodpovídal“;

3. jako nepotvrzené a částečně mytotvorné může být hodnoceno tvrzení, které často

kolovalo po všech vojenských útvarech, „když Rusům přebýval při inventuře tank, tak jej

zakopali“. Je jasné, že zakopaný tank sám narátor neviděl, ale že se tato legenda, spolu i

s „přebývajícím samohybným dělem“ přenášela vojenskou „tichou poštou“ od útvaru

k útvaru, přičemž se nedá ani vyloučit, že díky nesrovnalostem, které ve vojenských útvarech

panovaly, mohla skutečně i některá technika a materiál „přebývat“ – spíše však chybět.

314 ÚSD, COH sbírka Rozhovory. Rozhovor s Josefem Manem vedl Miroslav Vaněk, červenec 2011.

167

Specifický postoj k interpretaci orálněhistorických pramenů a jejich hodnověrnosti

přináší Trevor Lummis, podle něhož se vyhodnocení (správnost) orálních pramenů dělí do

dvou základních skupin:

1. Podle stupně, v němž rozhovor poskytuje spolehlivé informace o historické

zkušenosti;

2. podle stupně, v němž je individuální zkušenost typická ve své době a místě.315

Lummis upozorňuje na možnost zkreslení pravdy, a to hned z několika důvodů.

Upozorňuje na známý fakt, že současné hodnoty, hodnotová struktura či hierarchie sociální,

politická či osobnostní formují nátorovu interpretaci jeho vlastní minulosti a nelze tudíž

předpokládat, že narátorovy současné hodnoty osvětlí jako hodnoty a postoje dřívější.316 Na

základě našich dosavadních zkušeností s praktickými výzkumy lze konstatovat, že

Lummisovo tvrzení neplatí stoprocentně a dokonce ani většinově. Jsou ale samozřejmě

narátoři, kteří podvědomě či cíleně interpretují své někdejší postoje z hlediska současnosti,

jak je patrné z dalších dvou ukázek:

Já jsem byla na „letecký den“ připravená. Přišli za mnou z Občanskýho fóra chlapi

udržbáři. A tyhlety údržbáři, protože já ne že jsem na ně měla pifku, ale ty chlapi byli fakt

líný, fakt se zašívali dole v tom sklepě, fakt jsem ty dva vyhodila hned po nástupu a pak jsem

tam ještě vyhodila nějaký další, protože prostě když ženský dřou a chlapi se flákaj, tak prostě

musej mít méně peněz nebo musej bejt vyhozený. No tak za mnou do kanceláře přišli fóristi

sdělit, že teda se můžu zachránit. A já jsem říkala: „a před čím se mám zachraňovat“? – „No

vy poletíte“. – Já jsem říkala – „No ale to je normální“. – „Ale vy nemusíte, když před celou

členskou základnou složíte stranický průkaz a sdělíte, že budete jaksi respektovat Občanské

fórum, tak mi to zvážíme.“ A já jsem říkala – „Vážení, mě do krychličky už nikdo nevytvaruje.

Stranický průkaz složím, když budu chtít, jestli vůbec budu chtít a jak budu chtít. A v tuto

chvíli vám říkám, že to dělat nebudu. A akceptovat Občanské fórum v tom složení, který tady

je, taky nebudu.“ A s tím jsem se nemohla jako srovnat, s tím lidským. Co se týká mýho

pracovního místa, tak mně to bylo jasný. A takový ty jednodušší pracovníci družstva, který mi

říkali Železná lady a já nevím co všechno, tak ti si to vychutnali…317

Ukázku lze intepretovat z rozličných pohledů, a pokud se zaměříme na aspekt jisté

obhajoby či vlastního vysvětlování dřívější situace v současnosti, lze z této části rozhovoru

poměrně dobře vyčíst, jak si narátorka zdůvodňovala své vyhození z vedoucí pozice. 315 Viz Trevor LUMMIS: „Structure and Validity in Oral Evidence.“ International Journal of Oral History, roč. 2, 1983, č. 2, s. 109–120. Citováno dle VANĚK: Orální historie ve výzkumu soudobých dějin, op. cit., s. 142. 316 Tamtéž. 317 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s V. S. vedl Miroslav Vaněk, srpen 2011.

168

Především tak, že byla na své podřízené tvrdá, sama zdůrazňuje, že po právu, a podřízení jí to

v pro ně pravý čas „vrátili“. Samotný akt „položení stranické knížky“ by pak v tomto citátu

měl podle narátorky vyznít tak, že se zachovala až do poseldní chvíle „férově“, podle ní

správně, tzn., že se sama rozhodla, kdy se stranického průkazu zbaví, resp. že to neudělá pod

nátlakem žádné moci. To je jednoduše vzkaz pro dnešní čtenáře. Zároveň je z textu možné

vyčíst jakési hořké povzdechnutí narátorky, která sama pro sebe označila zástupce

Občanského fóra za neakceptovatelné, lidsky, ale i zřejmě profesionálně. Aby si člověk mohl

udělat lepší obrázek tehdejší situace, bylo by nutné mluvit i s druhou stranou tehdejších

oponentů, resp. i s řadovými zaměstnaci podniku.

Další ukázka je zajímavá v tom smyslu, že v ní narátor neobhajuje pouze vlastní činy,

ale rovněž i činy KSČ i když k některým obecným událostem se staví kriticky:

V roce 1969 začaly ty prověrky, ano, to bylo drsný období takový. Které bylo zlý a pro

mnohé to bylo škaredý. Jako a opustili svá zaměstnání…Já jsem byl tehdy jako ve fabrice

řídící pracovník, ale vždycky ve výrobě, bych řekl, na tom postu toho třetího zákopu, kdy se

musí… Vždycky jsem rozlišoval, všechny funkce jsou důležitý, všude i ve fabrice. Ale ta výroba

to je ten konečný efekt. Tam se akumulují všechny nedostatky. Bylo…je to složitý post. I já

jsem byl u těch pohovorů, jako každý. Řekl jsem, že jsem v žádným případě nepochopil tento

vstup a že jako ostatní s tím souhlasit nemohu. A to nás řekla většina, drtivá většina. A nic se

prostě nestalo, že by někdo někoho vyhazoval nebo něco. Já si myslím, že to vyloučení z té

strany bylo ještě, bylo takové, že k těm důvodům, jako já jsem udal jako většina těch členů, tak

vždycky ještě okořeněno tím, že ta strana se zbavila lidí, kteří měli nějaký jiný nedostatek. Že

byli třeba příliš ambiciózní, někomu šlapali po patách. Nebo měli nějaký defekt charakterový.

Ta strana se zároveň i očistila od těchto lidí, jo, kteří tam nepasovali z jiných důvodů. Vylítli

jako jeden voják u nás, byl velice nepříjemný. Jako tvrdohlavý, jenom já všechno vím, já

všechno znám, vy ostatní toho tolik nevíte, s každým se hádal, prostě byl to kverulant

konfliktní. Tak ten vylítl.318

Narátor, vědom si zřejmě současného společenského diskursu, odsoudil prověrky

členů KSČ po roce 1968 jako neuvážené a „škaredé“, ale zároveň z pozice řídícího

pracovníka závodu, který byl prověřován, ale současně i prověřoval, nazíral celou

problematiku optikou vlastní zkušenosti. Několikrát přitom zdůraznil, že když sám s okupací

ČSSR armádami Varšavské smlouvy nesouhlasil, což uvedl i při prověrkách, a nic se mu

nestalo, nemohli „dopadnout špatně ani jiní“. Za vyhazovem ze zaměstnání pak vidí další

318 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Jaroslavem Sedláčkem vedl Miroslav Vaněk, březen 2011.

169

problémy lidí, kterých se to týkalo, např. charakterové vlastnosti. Ze znalostí tehdejší

prověrkové praxe je však zřejmé, že pokud by narátor tak tvrdošijně hájil názor o

neoprávněnosti invaze, jen stěží, i když by byl po odborné stránce na samém vrcholu, mohl

vedoucí funkci i na střední manažerské úrovni obhájit. Zajímavý je i pohled na ty, kteří stranu

opustili: „lidé příliš ambiciózní“ (tedy aktivní) a „kverulanti“ (tedy lidé s jinými názory než

KSČ). Nejednoznačnost a v některých pasážích obhajoba tehdejší politické praxe svědčí o

tom, že daný narátor spíše stále „bojuje“ s vlastním přesvědčením a obecným pohledem na

danou událost.

Je však potřeba, aby si byl každý orální historik vědom možnosti, že především tam,

kde dochází nebo došlo k převratným společenským změnám a kde jeden systém nahrazuje

jiný vzrůstá nebezpečí, že narátor bude pojetí minulosti v rámci nové politické a společenské

situace racionalizovat, aby je uvedl do souladu se současnými postoji. Toho jsme svědky

poměrně často. Nejedná se přitom, jak by se mohlo zdát, pouze o specifické skupiny

obyvatelstva, např. bývalé funkcionáře KSČ, ale i o narátory, kteří z různých důvodů chtějí

v dnešní době a současné situaci racionalizovat nebo obhajovat své dřívější politické postoje

nebo činy, nejčastěji vstup do KSČ, využívání různých výhod atd.:

Já jsem vám opomenula sdělit, že jsem už mezitím v té době byla členkou strany.

Plynule, plynule po tom SSM, ještě v takovým tom největším vzepětí těch ideálů, protože jako

každá dcera, když jsem ztratila otce, tak já jsem měla pocit, že jsem na něj nejvíce z rodiny

fixovaná a že jedině já, ne moji tři bratři, jsem po něm, a že bych měla následovat jeho jako

ideály. Otec byl straník, ale takovej ten straník, co vstoupil pln ideálů po válce. Přitom sám

byl ve válce zavřenej v koncentráku a po válce byl zavřenej komunisty. Otec koncem

šedesátých let zemřel. Když si to všechno, tyhlety zážitky zpětně vyhodnotí, tak mu ani

nepřipadne divný, že bláznivá holka v 18, 19 letech chce následovat svého otce… Takže jsem

se stala členkou strany. Ale abych pravdu řekla, ani si nepamatuju na něco, že by bylo něco

jako totální vymejvání mozků. No ani nebylo. Když si vzpomenu jako na moje první pracoviště

v tý Přelouči, tak ten vedoucí byl předseda strany, to vůbec nebyl blbej chlap. Ten vedoucí byl

úplně normální.319

Narátorka využívá jednak racionalizace vlastních kroků, jednak rovněž obhajoby

svého dřívějšího, v jejím konkrétním případě politického postoje. Jako příklad racionalizace

mohou sloužit sdělení, kdy narátorka vidí přímé ovlivnění svého politického přesvědčení

otcem: „každá dcera je fixovaná na svého otce“, protože byl straník, tak se i narátorka stala

319 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s R. R. vedl Miroslav Vaněk, srpen 2011.

170

členkou KSČ. Aby tuto linii ještě více ve vyprávění zdůraznila, přímo se srovnává se svými

bratry, aby pak následně vyhodnotila sebe samu jako přímou nositelku „otcových ideálů“. Za

příklad obhajoby členství v KSČ pak může sloužit sdělení, že si narátorka nepamatuje „totální

vymývání mozků“ a že ani předesda strany a zároveň její nadřízený v podniku „nebyl blbej

chlap“. Jednak tím zdůrazňuje, že se neocitla ve společnosti pouze „hloupých a ideologicky

zaslepených lidí“, jednak bojuje proti kolektivnímu mýtu, že ve straně byli pouze „hlupáci“ a

„ideoví zaslepenci“. Jako jistý protimluv ale můžeme považovat sekvenci ve výpovědi „o

bláznivé osmnáctileté holce“, kterou můžeme vyhodnotit i tak, že jde o pohled dnešní, pohled

formovaný dnešní optikou. Navíc je zde i přítomen ještě další rozměr, kdy narátorka přičítá

„bláznivé“ rozhodnutí svému tehdejšímu mládí, což je jeden z často užívaných

sebeobhajujících, „racionalizujících“ mechanismů.

Své členství ve straně a výhody z členství plynoucí viděl podobně jako tato narátorka i

Jaroslav Sedláček:

Jsou dvojí lidé. Lidé do tahu a do chovu. Ti do tahu jsou, mezi ně si myslím, že patřím.

To jsou ti lidé, kteří táhnou tu zemi, dříve i dneska. Pracovitý. To jsou lidé aktivní. Většinou

jsou to sangvinikové, ale trochu i cholerikové. Ale lidé, ti temperamentnější sangvinikové, což

manažer, to je vždycky sangvinik, tito lidé jsou vždy angažovaní, a v té době bylo

samozřejmostí, to se vyžadovalo, že když se angažují, aby se angažovali taky v Komunistické

straně Československa. Ale tehdy jsme to, jako jistě při těch rozhovorech i jiní to řikají, tehdy

to nikdo necítil jako kariérismus. To je nesmysl. To byli jenom lidé na okresních výborech

třeba, nebo ústředních výborech. Ale ti vojáci v poli, co jsme byli my všichni dole, jsme to tak

necítili jako jo. Ono se to vyžadovalo, aby se v té straně bylo. Ale to nebylo tím míněno nic

zlého. Jinak řečeno „buď příkladem“. I v té straně bylo potřeba lidi, kteří jsou čestní,

pracovití, prostě příkladní, aby ta strana se reprezentovala těmito lidmi, ne nějakými lajdáky

a zloději nebo ňákými takovými.

I v tomto uvedeném příkladu je přítomná jednak racionalizace: „jsou lidé do tahu“,

jsou vždy lidé aktivní, za každého režimu, tak i sebeobhajoba spojená s racionalizací – „my

vojáci v poli jsme nebyli kariéristy, to ti na okresních nebo na ústředních výborech“. Dále

pak: „My aktivní jsme měli být příkladem, aby ta strana byla reprezentovaná aktivními lidmi,

ne lajdáky.“ V tomto bodě je zajímavé, že si narátor uvědomoval současný společenský

pohled na KSČ jako stranu kariéristů a lajdáků a tomuto zevšeobecňujícímu pohledu se

rozhodl čelit vlastní intepretací, a vysvětlováním, že na členství v KSČ nebylo nic zlého a že

si strana naopak vybírala nejaktivnější a nejlepší pracovníky.

171

Interpretativní postupy by měly akcentovat pokusy narátorů o určité zviditelňování se,

a to v důsledku přesvědčení, že si to „žádá doba“, že to může přinést určité kladné body,

obdiv okolí nebo svezení se na vlně převládajícího společenského diskursu. Snad

nejmarkantnější je ona potřeba zviditelnění v otázce vlastního hodnocení a vlastního přání, jak

být hodnocen svým okolím. Narůstající počet narátorů, kteří se díky vytvářené a

všudypřítomné společenské poptávce často prezentují jako hrdinové, vymýšlejí si hrdinské

skutky, kdy údajně oponovali komunistickému režimu, dává příležitost interpretům podívat se

na problematiku zcela jinou optikou. Jednak se badatel může soustředit na vlastní „poptávku“

státu, politické reprezentace po hledání a vytváření hrdinů, jednak, a to je zřejmě

smysluplnější, může prostřednictvím často smyšlených příběhů, využívání torz odvysílaných

filmů, dokumentů, rozhlasových dokumentů etc. rekonstruovat proces uvědomování si

vlastních minulých selhání, která však již nelze napravit, a proto ona snaha narátorů alespoň

vypadat lépe, když už jsem to v minulosti nestihl, lépe řečeno prostřednictvím příběhu sdělit,

jak bych se rád v minulosti choval anebo jak bych byl podle svého chování a postojů rád

vnímán.

Poměrně častým jevem je identifikace narátora s širší skupinou než je pouze nejbližší

okolí, rodina, přátelé, často se skupinou, s níž sdílel určitou osobně významnou zkušenost

nebo prožitek a s jejímiž cíli a hodnotami se ztotožnil.

Při interpretaci, kde se narátor identifikuje se skupinou, nebo naopak se snaží vůči jisté

skupině vymezit, je užitečné zaměřit interpretační pozornost na užívání prvních osob plurálu a

singuláru (já, my) nebo plurálu třetí osoby (oni). Předlistopadový vrcholný politik V.

Mohorita například v jednom rozhovoru uvedl, že: …je třeba pochopit, že to, co se tady stalo

v listopadu, byl podle mě i problém generační… Já jsem prostě přemejšlel jinak, já jsem viděl

svět jinak. My jsme prostě, řekl bych, už jinak žili… Neviděli jsme ten svět v pozůstatcích

války, jako oni [starší funkcionáři KSČ – pozn. autorů], když byl ještě SSSR a nic jinýho…

neviděli jsme to tak vyhraněně, nebyla to otázka života a smrti. Pro nás to bylo takový, že jsme

tam rádi jeli [do SSSR – pozn. autorů], že jsme si tam zazpívali, něco jsme vypili a jeli jsme

zpátky. Nejezdili jsme tam jako pro nějakou ideovou pomoc nebo podporu nebo záchranu.320

Narátor v krátkém citátu vystřídal všechny možné osoby slovesných tvarů, já – když se snaží

ukázat na problém generační, oni – když se vymezuje oproti starším kolegům a my, když do

své skupiny příbírá generačně i názorově spřízněné „duše“.

320 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Vasilem Mohoritou vedl Miroslav Vaněk, leden 1997.

172

Bez zajímavosti z pohledu interpreta pak jistě není ani pohled na způsoby a cesty,

jakými se řada prožitků a zkušeností proměňuje s plynoucím časem v „kolektivní mýtus“.

Analyzujeme-li však roli „kolektivního mýtu“ jakožto fenoménu v historii, je třeba ještě

rozlišit, jde-li o mýtus spontánně vzniklý například v určité emotivně náročné a vypjaté

situaci, nebo účelovou mytizaci určité události (procesu nebo situace). Např. čím dál

frekventovaněji užívaná fráze o zvonění klíči na Václaváku nebo jednoznačný soud

s nádechem hrdinství, dávkou prognostiky pohrdlivého přehlížení těch, kteří nesmýšleli jako

já: když jsem byl na Národní, všichni tam byli, všem muselo být dávno jasné, že komunismus u

nás skončil, svědčí o účelové mytizaci vlastních činů a vlastního uvažování.

Z hlediska interpretace se můžeme ocitnout před zajímavým a komplikovaným

problémem, uvede-li narátor v rozhovoru spontánně sdělení, u něhož si nemůžeme být jisti,

zda určitý „kolektivní mýtus“ boří, nebo naopak vytváří jiný, sdílený třeba jen užším

kolektivem, tj. skupinou zastávající shodné názory s narátorem.

Narátor: Vždyť 90 % těch lidí [signatářů Charty 77 – pozn. autorů], kteří aktivně

vystupovali proti režimu, byli bývalí komunističtí funkcionáři, který se takhle třásli, aby zase

mohli být u toho a ovlivňovat život v země… stalo se to nejhorší, co se mohlo stát, že vlastně

celá desetiletí tady byl určitý propad opozice, Charta si nedokázala říct, tady jsme zašli příliš

daleko, couvneme, místo toho si řekli, že jejich působení bylo čistě morální… a tenhle posun

politiky, který tedy popsal Havel tak sugestivně v Moci bezmocných, od politiky jako takové

k morálce, k politizující morálce, nezměrně ovlivnil celý další vývoj a ovlivnil ho zhoubným

způsobem, protože po roce 1989 věděla spousta dřívějších oponentů režimu, jak se scházet, co

mají psát, jenom nevěděli, co se má politicky dělat.321

Narátor, příslušník disentu, který se však neztotožnil s pojetím a koncepcí Charty 77,

se svůj vlastní program poměrně neúspěšně snažil realizovat prostřednictvím Demokratické

iniciativy, které byl zakladatelem. Jeho výrok se dá interpretovat hned několika způsoby:

1. Pokus o zboření „kolektivního mýtu“, glorifikujícího úlohu Charty 77 a Václava

Havla v předlistopadovém období;

2. pokus „těžit z chyb názorového protivníka“ a vyzvednout roli vlastní (tj. své

skupiny a příznivců), čili buď „uvést věci na pravou míru“, nebo položit základy novému,

alespoň určitou skupinou sdílenému mýtu, že „DI by si po listopadu 1989 počínala lépe, než

reálně vzniklé mocenské skupiny“;

321 Viz ÚSD, COH sbírka Rozhovory. Rozhovor s Emanuelem Mandlerem vedl Miroslav Vaněk, duben 2003.

173

3. průchod individuální frustrace a roztrpčení (zneuznání, křivdy) z neúspěchu vlastní

koncepce. Bylo by možné najít i další vysvětlení.

V této souvislosti zmiňme publikaci, která má slovo „mýtus“ přímo v názvu knihy. V

brožuře Člověka v tísni Mýty o socialistických časech se můžeme dočíst, že jedním ze zdrojů,

ze kterých autoři (nikoliv historikové, ale publicisté) čerpali, byly rovněž rozhovory s

pamětníky. Mýty o socialistických časech vznikaly tak, že si v nějakém uveřejněném

rozhovoru nebo internetové diskusi nějaký „bývalý soudruh“ vzpomněl na něco, co

odporovalo osobní zkušenosti autorů brožury. Třeba to, že před rokem 1989 byli kvalitní

učitelé a vzdělaní a ukáznění žáci. Takové sdělení si následně „řeklo“ o reakci. Aby nikdo

nebyl na pochybách, že tomu tak nebylo, vypočítávají autoři ve své stati jednotlivá příkoří na

dětech v socialistické škole. Např. Adam Drda hovoří o jisté formě nesvobody či dokonce

„teroru“: …na matematiku, fyziku a chemii byl prý kladen obrovský důraz, chodilo se do

Pionýra, pořádala se branná cvičení, učitelé žáky pohlavkovali a tahali za uši a ve školních

jídelnách se podávalo tuhé maso, které navíc soudružky učitelky nutily děti dojídat.322

Stejně jako v předchozím rozboru narátora vzpomínajícího na Chartu 77 bychom

mohli i na tomto místě uvádět snahy o zboření mýtu o hodných učitelkách za socialismu, resp.

položení základu nového mýtu o teroru hnědé omáčky, která byla každý den stejná, bez chuti,

teroru zlých frustrovaných učitelek. Pohled autorů této víceméně ideologické brožury opomíjí

celý kontext historie, jak dnešní realitu, tak i tu, která komunistickému totalitnímu a

autoritativnímu režimu předcházela. Pokud by autoři skutečně pracovali s celými rozhovory a

neselektovali jen to, co se jim do předem připravovaného scénáře hodí, museli by zákonitě

dojít k daleko plastičtějšímu a rozporuplnějšímu pohledu na dějiny a postavení jednotlivce v

historii lidského druhu. Na tomto místě snad jen poznámka, pokud by šlo o jakoukoli diskusi

v rámci debat o naší nedávné historii, není na odlišném pohledu a jeho obhajobě nic

zavrženíhodného, každý má, díky znovunabyté demokracii, na svůj názor právo. Pokud je ale

příručka servírována do škol, jako odborný text, s cílem „poučit učitele, jak to tenkrát bylo“,

pak je tu problém, neboť nejde o nic jiného než o snahu nahradit jednu ideologii druhou.

Věda, nepřítel ideologie a ideologů, je odsunuta stranou tak, aby nepřekážela černobílým,

prvoplánovým a zjednodušujícím závěrům.

Obsah a symbolický smysl mýtu v individuální paměti pomáhá v orální historii odhalit

a dešifrovat psychoanalyticky zaměřená interpretace rozhovoru, jež však zpravidla překračuje

možnosti a cíle historika. Kolektivnímu mýtu (nikoli však účelovému, tendenčnímu a cíleně

322 Viz Adam DRDA – Stanislav ŠKODA – Josef MLEJNEK: Mýty o socialistických časech. Praha, Člověk v tísni, s. 2010.

174

manipulujícímu s pamětí) se vlastně blíží i určité prvky sdělení narátorů, jež přesahují

rozměry a význam fráze či klišé, protože určitý souhrn prožitků podávají ve zhuštěné podobě:

Narátor č. 1: Já jsem měl moc pěkné a šťastné dětství, pocházím z větší rodiny, čtyři

bratři, čtyři kluci, to znamená rodina šestičlenná, takže i z toho pohledu i ta výchova byla

naprosto přímočará, jinak se to mezi čtyřma klukama dělat nedá, to je bez pochyby… člověk

byl, řekl bych, i touhle problematikou nějak formován… absolutně normální bylo pomáhat

ostatním… tento přístup mě potom vedl celým životem.323

Narátorka č. 2: No na dětství rozhodně vzpomínám s láskou, protože to dětství bylo

nedá se říct příjemné na sto procent, ale rozhodně bylo zajímavé, bylo srdečné… Myslím si, že

my všichni jako z rodiny rádi vzpomínáme na to dětství, protože u nás doma to bylo dost

poměrně pestrý, protože naše matka a náš otec už měli předchozí manželství každý nějaký,

předchozí děti, každý nějaký… Když se nad tím teď zamejšlím, tak si říkám, jak byli ti rodiče

vlastně úžasní, jak byli temperamentní a co všechno stihli a zvládli a kam my se na ně

hrabem. Trapný vořezávátka….324

Narátoři (příklady jsou vybrány z posledního projektu, ale jde o zobecnitelný jev)

často s větším či menším citovým zaujetím a vyjadřováním vděčnosti rodičům – bez ohledu

na svůj věk, pohlaví, vzdělání, sociální prostředí, v němž vyrůstali – označují své dětství za

šťastné, pohodové, zajímavé apod. Pokud narátor podává o svém dětství i bližší a konkrétní, v

souladu s citovaným konstaováním podrobné informace, lze v takovém kontextu pokládat

charakteristiku dětství za (subjektivně) pravdivou.

Pokud ale narátor přinese pouhou informaci, že dětství bylo pěkné, šťastné atp., je

možné ji intepretovat několika způsoby:

1. Narátor si vzhledem k časovému odstupu a třeba náročné a problematické události v

pozdějším věku dětství idealizuje a sám této idealizaci věří;

2. narátor považuje pozitivní hodnocení vlastního dětství za „slušné“, resp. společensky

žádoucí a tomu přizpůsobuje vlastní hodnocení této životní etapy;

3. narátor akceptuje „kolektivní mýtus“, že dětství je samo o sobě (není-li narušeno

mimořádnou tragickou událostí) šťastným životním obdobím, a bez hlubší vlastní interpetace

označí své dětství za šťastné;

4. narátor má na vlastní dětství různorodé vzpomínky a buď má určité zábrany si je vybavovat

a v rozhovoru otevírat, nebo tyto vzpomínky nepovažuje osobně za důležité a přejde na

běžnou, zavedenou krátkou frázi o šťastném dětství.

323 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Jaroslavem Bažantem vedl Miroslav Vaněk, květen 2011. 324 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s V. S. vedl Miroslav Vaněk, srpen 2011.

175

Bylo by dále možné pokračovat a přinášet k úvaze řadu dalších intepretačních postupů,

na tomto místě se spokojíme alespoň s výše naznačenými.

Obdobným způsobem lze přistupovat i k dalším možným kolektivním (národním, či v

rámci ideologie a jejich politických stoupencům vzniklým) mýtům, k mýtům skupinovým a

rodinným, kdy se třeba v rámci určité rodinné tradice po generace udržuje a rozvíjí pozitivní

či negativní mýtus o jednom členu rodiny (dědeček-legionář, babička-skvělá kuchařka, co

uměla tak báječnou svíčkovou a štrůdl, strýc-černá ovce rodiny, bratranec-kolaborant, který

by šel klidně s Číňany, pokud by tu byli…) vlastní narátorovy minulosti.

Oproti mýtům a vytváření legend (jedno, zda rodinných či společenských) stojí naopak

tzv. kolektivní či individuální „mezery v paměti“, kdy některá období nebo události

„vymizely“ z paměti narátorů. Tyto kolektivní mezery se přitom nemusejí vztahovat na

určitou událost, ale i na celé historické etapy – dobu zdánlivé bezdějovosti. Vyzkoušeným

prostředkem, jak lze k vyplnění mezer přispět, je nenásilný tlak tazatele na líčení

narátorových „všedních dnů“, čili doptávání se na každodennost, jež se pak při bližším

zkoumání často segmentuje na řadu prožitků, příběhů nebo alespoň „mikropříběhů“, které ale

dokazují, že „bezdějovost“ delšího časového období je skutečně jen zdánlivá, respektive

představuje jakousi „klidnou hladinu“, pod kterou se čeřily hlubší proudy a víry narátorových

prožitků.

Ozřejmováním sociálních přesahů v inidividuálních výpovědích, např. „kolektivních

mýtů“, společenských tabu či „kolektivních mezer“, které jsou stejně časté jako explicitně

uvedená hodnocení, se badatel postupně přibližuje k pochopení jejich komplexity – důvodů

vzniku, geneze a důvodů přetrvávání. Jeho závěry, předložené laickému a vědeckému publiku,

se ve své finální podobě také budou vyznačovat jistými „přesahy“ – napříč uskutečněným

výzkumem a nastudovanou literaturou. Skutečnost, že se kvalitativní výzkum neslučuje

s generalizacemi kvantitativního typu, nemá znamenat, že je rozbory možné dělat bez jisté

míry zobecnění ve formě aplikování výsledků na širší sociální realitu. Otázka výkladu

narativního materiálu bude v každém případě představovat jistý druh převodu individuální

interpretace do širší, sociální a historické. Ostatně, zkoumáním historických událostí se

v orální historii snažíme pochopit významy a mnohotvárnost (proto je pravidlem realizovat

více než jenom jeden rozhovor) lidské zkušenosti minulosti a její reflexe z individuální

pozice. Ačkoli se badatel vždy snaží vyvarovat „celoplošného“ zobecňování, musí ve svých

interpretačních pojednáních vycházet z jistého strukturování a syntézy, která je opačným

176

koncem každé analýzy, a vyžaduje, čistě technicky řečeno, složení částí do celku a popis

organizačních principů, jimiž se tento celek řídí v závislosti na jeho částech.325

Tak jako v kvalitativním výzkumu obecně, i v orální historii platí, že čím více výkladů

bylo k pochopení určité události vypracováno, tím lépe, protože žádný z nich se vzápětí

nestane „mýtem“. Doplňováním, upravováním či přímo „bořením“ výsledků svých

předchůdců přispívají orální historikové k pluralitě historického poznání.

Stovky odborných studií a statí mapují dnes prostor a možné cesty interpretace

rozhovoru a vyprávění. Je jen na každém z badatelů, který pohled ve své práci upřednostní,

jakou konkrétní interpretační cestu si vybere. Interpretace je, nejen v orální historii, záležitostí

jejího autora, jenž se na základě zkušeností snaží vyložit význam, který daná událost pro

dějiny nebo pro samotného narátora měla.

Na konci tohoto pojednání by měla zaznít ještě jedna důležitá otázka: Komu je

adresována a komu poslouží ta která interpretace? Odpovědi, k nimž jsme dospěli, však

zároveň otevírají další otázky.

Intepretace rozhovorů je integrální složkou historického výzkumného projektu, v jehož

rámci byly rozhovory vedeny. Nezužuje však interpretace rozhovorů zpracovaná z hlediska

cílů konkrétního historického projektu naše chápání a výklad životních příběhů narátorů?

Nezohledňujeme kontext, který v rámci projektu chápeme jako hlavní, na úkor jiných

kontextů, v nichž se život narátorů odvíjel a odvíjí?

Většina orálněhistorických publikací končí tak jako tato kapitola otazníky. Není to

proto, že by si ten či onen interpret nevěděl s danou látkou rady, ale je to způsobeno naopak

získanými zkušenostmi a obrovskou škálou různých pohledů na danou historickou událost.

V takovém případě stojí interpret před těžkým dilematem: buď podlehnout výzvám k co

možná jasnému, utříděnému a klasifikovanému vysvětlení, které ale bude vždy jen částečným

pohledem na danou událost, anebo přijít s nabídkou pohledů, které zatím nebudou definitivně

uzavřeny, resp. projdou dalšími diskusemi s kolegy a možná dojde k novým interpretacím či

reinterpretacím již dříve napsaných studií.

325 Viz HENDL: Kvalitativní výzkum, op. cit., s. 35.

177

VIII Etika a legislativa v orální historii

Humanitní vědci používající metodu orální historie byli v minulosti, jsou v současnosti

a jistě budou i v budoucnosti stále více konfrontováni s etickými a legislativními kritérii

vlastní práce. Etika a legislativa jsou vedle rozhovoru hlavními pilíři orální historie.

Získávání vědomostí o nedávné minulosti prostřednictvím metody orální historie je

dynamický a kreativní proces vyžadující neustálé doplňování a vytváření rámcových pravidel

výzkumu, přičemž totéž platí o etice. Badatelé se v terénu setkávají s řadou neopakovatelných

a jedinečných situací, jako jsou ostatně samotné „objekty“ jejich bádání. Orální historie je

navíc metodou, která se v současné době používá v mnoha vědeckých disciplínách. Etické

zásady vedení orálně-historického výzkumu by tudíž neměly být pojímány jako pevná a

neměnná pravidla, nýbrž jako soubor směrnic poskytující obecný kontext preferencí a vztahů,

které by měl badatel zohlednit v rámci své výzkumné práce a při konkrétních etických

rozhodnutích.

Orálně-historický rozhovor se dá charakterizovat vzájemným „dáváním a braním“,

které je naprosto protikladné eventuální instrumentalizaci narátora pro potřeby tazatele a jeho

výzkumného záměru, která samozřejmě také možná je, ovšem jen jako hrubé porušení

etických zásad orálně-historické práce. Tato výměna rolí mezi subjektem a objektem nemá v

žádné jiné vědecké disciplíně obdobu. Předmět výzkumu tu zůstává předmětem, výzkumný

pracovník subjektem výzkumu po celou dobu práce.326

VIII.1 Etické zásady vedení orálně-historického výzkumu

Etickým aspektům vedení výzkumu se kvůli finanční a časové náročnosti orálně-

historického výzkumu v našich podmínkách často nevěnuje dostatečná pozornost, na rozdíl

např. od západní Evropy, Severní Ameriky a Austrálie, kde jsou přijímána poměrně tvrdá

etická a legislativní pravidla. Ve Spojených státech a v Kanadě musí historici získat

k provádění rozhovorů povolení univerzitních komisí pro etiku výzkumu. Komise jsou

podřízeny Prohlášení Tri-koncilu: Aplikování etiky při výzkumu zahrnujícím lidské osoby

326 Viz Alena WAGNEROVÁ: „Biografie německých antifašistů ze Sudet mezi individuálním příběhem a historickým dokumentem – neboli možnosti a hranice orálněhistorické metody jako vědecké disciplíny a její subversivní charakter.“ In: Jiří PETRÁŠ (ed.), Příběh je základ… a lidé příběhy potřebují… aneb Teoretické a praktické aspekty orální historie. Sborník příspěvků z konference konané v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích 2009. Jihočeský sborník historický – Supplementum 3. České Budějovice JČM 2010, s. 9.

178

z roku 1998 (Tri-koncil je spojení volených vlád domorodých kmenů žijících na území USA a

Kanady). Prohlášení vychází ze zkušeností klinických a kvantitativních výzkumů a vyžaduje

zachovávání anonymity mluvčího a zničení dat po skončení výzkumu. Přestože Prohlášení

umožňuje výjimky, tíhnou univerzitní komise pro etiku výzkumu k přísnějšímu dodržování

stanovených směrnic, což samozřejmě komplikuje každý orálně-historický výzkum. V

evropských podmínkách tak tvrdá opatření neexistují a jednotlivé projekty podléhají

především zákonu na ochranu osobních údajů, případně archivnímu zákonu (více v

podkapitole legislativa a orální historie).

Stanovení etických zásad je klíčovým faktorem nejen pro udržení výzkumu, ale i pro

utváření základu legislativně-právního vztahu jak mezi tazatelem (institucí) a narátorem, tak

mezi tazatelem a jeho zaměstnavatelem či případnými sponzory. Navíc jejich dodržování

garantuje budoucí výzkumy.

V současné době se orální historie v mezinárodním prostředí řídí zásadami dvou

organizací – Mezinárodní asociace orální historie (International Oral History Association –

IOHA) a Americké antropologické asociace (American Anthropological Association – AAA).

Podle zakládající listiny Mezinárodní asociace orální historie327 je orální historie

metodou používanou k dokumentování lidské zkušenosti prostřednictvím nahrávaných

rozhovorů, která vyžaduje dodržování jistých etických zásad. V tomto ohledu IOHA vychází

především z etických kodexů jednotlivých národních asociací. Za nejvýznamnější můžeme

označit text Principles and Standards Americké asociace orální historie328, etický kodex Oral

History Society University of Essex329 či Australské asociace orální historie.330 Jejich

společným cílem je omezení neadekvátního způsobu vedení rozhovorů a zkreslování historie,

vyloučení manipulace a zneužití osobních údajů a získaných informací vůbec. Americká

asociace orální historie (Oral History Association – OHA) v příručce Principles and

Standards of the Oral History Association odlišuje tři základní etické okruhy terénního

výzkumu:

a) odpovědnost tazatele (instituce) vůči narátorovi;

b) odpovědnost tazatele (instituce) vůči veřejnosti a vlastní profesi;

c) odpovědnost archivujících ústavů a institucí. 327 Dostupné [on-line] na: http://www.ioha.fgv.br/ioha/english/7-06revIOHAConstEng.doc [cit. 20. 2. 2007]. 328 Viz OHA Evaluation Guidelines. Dostupné [on-line] na: www.dickinson.edu/organizations/oha [cit. 21. 11. 2011]. 329 Dostupné [on-line] na: http://www.ohs.org.uk/ethics/index.php [cit. 21. 11. 2011]. 330 Dostupné [on-line] na: http://www.ohaa.net.au/guidelines.htm [cit. 21. 11. 2011]. Na základě obou dokumentů byl vypracován i Etický kodex České asociace orální historie o. s. (v příloze).

179

Z uvedených dokumentů vyplývá, že mezi zásadní povinnosti tazatele patří nutnost

důkladně seznámit narátora s účely, cíli a postupy orálně-historického výzkumu, do něhož

přispívá svým příběhem. Narátora je třeba obeznámit i s jeho právy v procesu vznikání

nového pramene, jako je např. právo autorizace, anonymizace, copyrightu etc. Narátor by

taktéž měl být seznámen se způsoby uložení nahrávek, s plánovanými výstupy výzkumu

(publikace, analýza, dokument etc.) a budoucími možnostmi jeho využití (i vzhledem ke

značnému rozmachu nových technologií).

Jednou z nejdůležitějších etických zásad vedení orálně-historického výzkumu je

respekt k narátorovi jako dárci životního příběhu. Tazatel by jako odborník a představitel

vědecké komunity neměl za žádných okolností a v žádné fázi výzkumu přistupovat k

rozhovoru s manipulativními záměry.

Bohužel, tak jako i v jiných postkomunistických zemích jsme se i u nás setkali se

základními porušeními pravidel, resp. nedostatečným respektem k narátorovi, dárci příběhu.

Poměrně často takto jednají někteří čeští novináři, či jak sami sebe označují

„dokumentaristé“. Sami jsme se setkali s politováníhodným případem, kdy novinář-

„dokumentarista“ svého narátora nejen neúplně informoval o pravém důvodu jeho

kontaktování, ale i o vlastním ideologickém přesvědčení (ve snaze dostat narátora „na svou

stranu“), a instituci, pod kterou projekt zpracovával. Narátor rovněž nebyl informován, jak

bude s jeho rozhovorem dále naloženo. Rozhovor byl nakonec publikovám bez písemného

souhlasu narátora.

Bohužel i ve vědeckém prostředí zaznívají občas velmi překvapující názory, zvláště v

případě, kdy se objeví v příručkách pro studenty věnujících se kvalitativnímu výzkumu.

Sociolog Jan Hendl ve své knize Kvalitativní výzkum, v podkapitole Zatajení cílů a okolností

výzkumu, například uvádí: Mnoho studií by se neuskutečnilo, kdyby výzkumníci zkoumaným

osobám nezatajili větší či menší část pravdy o výzkumu.331 Hendl sice dále doporučuje po

realizaci výzkumu, resp. jak jen to bude možné informovat účastníky dostatečným způsobem,

neříká však, ani způsob, jakým „zkoumané osoby“ informovat.332 Z pohledu orální historie je

výše doporučená rada neakceptovatelná a to i v případě „ztráty“ rozhovoru, resp. životního

příběhu. Neinformování narátora (zkoumané osoby) je v příkrém rozporu se vším, co bylo a

bude v této kapitole zmíněno. Nejde totiž jen o jeden získaný rozhovor, ale v sázce je sama

pověst metody/oboru, projektu, pracoviště.

331 Viz HENDL: Kvalitativní výzkum, op. cit., s. 154. 332 Tamtéž.

180

Zpět k žurnalistice: z pohledu orální historie by nebylo vůbec potřebné žurnalistické

rozhovory šířeji rozebírat, jde o zcela jinou disciplínu, zasluhující respekt, pokud je dělaná

profesionálně a poctivě. Pokud se ovšem někteří novináři sami pasují do role orálních

historiků a jejich přístup je od toho orálně-historického nahony vzdálen, vzniká problém. V

takovém případě je bohužel nutno se proti jejich postupům práce jasně vymezit. Pokud

bychom tak neučinili, ohrozilo by to nejen probíhající projekty a různé badatelské počiny, ale

samu podstatu složitě budovaného a domníváme se, že dnes již i všeobecně respektovaného

oboru/metody. Ve shodě s Alexem Lichtblauem či Mariem Böhmem333 spatřujeme hlavní

nebezpečí v některých zjednodušujících žurnalisticko-publicistických přístupech, navíc

mnohdy ideologicky podbarvených. V tomto ohledu se dokonce mezi historiky debatuje o

tom, jak reflektovat některé publicisticko-dokumentační iniciativy či jak se s nimi vyrovnat.

Historik Jan Randák postavil své otázky jednoznačně: Je nutné se ptát, zda například některé

iniciativy, Paměti národa či Hlasy hrdinů, jsou iniciativy individuální paměť pouze sbírající,

evidující či organizující nebo iniciativy paměť individuální a kolektivní formující a

vytvářející? A jak se takto „organizovaná“ či sebraná paměť podílí na „očišťování minulosti“

nebo na jejím zkoumání? 334 Jan Randák pak staví i jednoznačnou otázku, zda nenastává čas

zkoumat tyto iniciativy optikou politiky paměti či politiky dějin.

Obecný vztah orální historie (stejně tak jako nejnovějších dějin) a žurnalistiky je

poměrně složitý. Jaké jsou nejpatrnější rozdíly? Je třeba vyjít ze základních předpokladů:

média nejsou principiálně vědeckou disciplínou. Média i věda se pohybují na rozdílných

úrovních, mají své postupy práce, své „koncové uživatele“. Položme si základní otázku, co

musí splňovat média? Až na výjimky musí informovat, bavit, vyprávět, musí diváky svazovat

emocemi, ale nemusí nutně analyzovat. Vědě jde naproti tomu o vysvětlení a rozpory. Věda

by měla ustát i požadavky médií na jednoznačné soudy a výklady, nejlépe ve formě rozsudku.

Řada publicistů se vzpírá myšlence, že rezultáty vědy jsou z principu jiné než rezultáty práva,

platí jen v určitých kontextech, jsou prozatímně podmíněné, paralelní s jinými vysvětleními,

pravděpodobné atd.

Je tedy v žurnalistických projektech z hlediska orální historie šance nebo nebezpečí?

Tuto otázku je nutné nahlížet dialekticky, neboť kvalitní žurnalistickou produkci můžeme

považovat za reklamu historii a obecně užitečnou věc pro oba světy, tedy vědu a publicistiku.

Co a v čem spočívá ona kvalita, kvalitní projekty, kvalitní spolupráce, kvalitní použití

333 Viz BÖHM: Oral History revisited, op. cit., s. 74–84; viz též LICHTBLAU: Taboos Reflected, op. cit. 334 Seminář „Soudobé dějiny – média a politika a jejich místo v demokratické společnosti“ organizovaný Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR dne 4. října 2010 ÚSD na AV ČR, Národní 3.

181

metody? Jak kvalitu v orální historii vnímáme my, kteří se jí profesionálně věnujeme? Pro

vysvětlení se hodí spíše negativní vymezení. Jak tedy nepostupovat a co podle našich

standardů orální historie není?

Rozhovory s pamětníkem nejsou používány jako „ozdoba“, vlastní teze neopíráme o

umně vystřiženou/sestříhanou část pamětníkova svědectví, tak aby konvenovala předem

vytvořenému záměru autora. Publikovaný rozhovor rovněž vnímáme jen jako nepatrný výsek

ze životního příběhu narátora. Daný segment pak rozhodně neprezentujeme jako historickou

skutečnost. Nedémonizujeme jednotlivé osoby, nepřinášíme příkré a zjednodušené soudy

hraničící někdy až s pohádkovou říší Dobra a Zla.

Aktuální otázkou je nalezení onoho kýženého průsečíku tak různých světů, jakými

jsou žurnalistika jdoucí často po emocích a historie a věda ostražitě se emocím vyhýbající a

bránící se jakémukoli vyvolávání rozpaků a pobouření. A nejde jen o tento základní princip,

rozdílná je i samotná metoda vedení životopisných rozhovorů. Orální historici jsou často

zdrženliví, ctí tabu nebo jistou nechuť narátora o určité události mluvit, resp. počínají si velmi

opatrně a empaticky. Mnozí žurnalisté pak takové „měkké“ vedení rozhovorů nechápou,

případně je dokonce kritizují. Sami jsou totiž na fakultách k používání otázek zacílených na

citlivá témata připravováni a vychováváni. Metoda tvrdšího stylu, metoda konfrontační,

provokující je jim vlastní. Předpokládáme ale, že i na žurnalistických fakultách jsou

studentům vysvětlovány a vštěpovány otázky morálně etické, tedy otázky, které jsou

vyškoleným badatelům v orální historii jasné. Žurnalisté, stejně jako orální historici musí

vnímat a přemýšlet o tom, co se tak říkajíc „děje na druhé straně stolu“, jak se cítí narátoři po

dnes hojně využívaném investigativním zpovídání, jak se cítí po totální exploataci, krátkém

rozloučení s poukazem, že s jejich výpovědí bude „nějak“ naloženo, ale že jim (narátorům)

musí být jasné, že se celý rozhovor nedá zveřejnit. Nevíme také, zda si zainteresovaní

uvědomují fakt, že tvrdší metodou výrazně ovlivňují výsledek rozhovoru. Pokud to nezazní

v analýze a vyhodnocení rozhovoru, kterou ale žurnalisté neprovádí – považujeme to za

chybu.

Dalším problémem může být tlak novinářské obce na zpřístupnění výsledků orálně-

histoických projektů. Každému, kdo se kdy setkal s orální historií, je zřejmé, že zpřístupnění

rozhovorů je velice citlivé a ožehavé téma. Obzvláště tam, kde se jedná o biografické

rozhovory. Jak uvádí Pavla Frýdlová: Ne náhodou badatelé neposkytují jimi shromážděná a

vyhodnocená biografická interview příliš často a s naprostým klidem dalším uživatelům.

Hlavním důvodem této opatrnosti a zdrženlivosti je velká citlivost pramene. Pohybujeme se na

hraně mezi zodpovědností vůči narátorovi, který nám svůj příběh svěřil, a nároky dalších

182

badatelů, uživatelů archivu nebo orálně-historických sbírek.335 Německá orální historička

Almut Leh dává v této souvislosti tazatelům a badatelům dobrou radu: Pokuste se představit

si sami sebe v pozici narátora, jak byste se cítili, jakou míru ohleduplnosti byste očekávali, na

jaké podmínky byste přistoupili, zda by vám vadilo, kdyby z vašeho životního příběhu někdo

vytrhl určité citáty, bez kontextu celého životního příběhu.336

Přes tyto výhrady a rozdíly se domníváme, že koexistence orálního historika,

žurnalisty a publicisty je možná a dokonce žádoucí a že oba světy se potřebují. Vede nás

k tomu především znalost mezinárodní kooperace na tomto poli, ale i začínající spolupráce na

společných projektech u nás, především však fakt, že s mnoha kolegy žurnalisty

spolupracujeme po řadu let bez jakýchkoli problémů ku prospěchu obou profesí. Chtěli jsme

na tomto místě pouze zmínit určité nebezpečí, které v posledních letech vnímáme, a

především najít akceptovatelnou rovnováhu mezi vlastním přesvědčením a sděleními

jednotlivých narátorů s požadavky médií.

Orální historie musí volit citlivý přístup rovněž u témat týkajících se rasy, pohlaví,

sociálního postavení, věku, náboženství, etnicity či sexuální orientace a k studovanému

tématu přistupovat s fundovanou odborností. V této souvislosti je nutné zmínit, že mezi etické

prohřešky spojené s výzkumem zcela jistě patří také plagiátorství, kdy si badatel přivlastňuje

názory narátora, resp. vydává je za své vlastní myšlenky.

Uveřejňovat získaný pramen bez souhlasu narátora je rozhodně neetické a nelegální. K

ošetření všech eticko-právních aspektů vztahu mezi narátorem a tazatelem či institucí je

nejlepším řešením uzavřít smlouvu, dohodu nebo souhlas, ve které bude explicitně uveden

název, účel a cíl projektu a způsob nakládání se vzniklým pramenem a v níž narátor uvede

souhlas se stanovenými způsoby jeho použití.337 Dále by mělo být vyhrazené místo pro další

ujednání, ve kterém narátor může formulovat své požadavky vůči tazateli či instituci, pro

kterou tazatel pracuje. Vzorové smlouvy s narátory naleznete v příloze na konci této

publikace.

335 Viz Pavla FRÝDLOVÁ: „Archivace a další využití interview – zkušenosti a pochybnosti.“ In: Jiří PETRÁŠ (ed.), Příběh je základ… a lidé příběhy potřebují… aneb Teoretické a praktické aspekty orální historie. Sborník příspěvků z konference konané v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích 2009. Jihočeský sborník historický – Supplementum 3. České Budějovice JČM 2010, s. 33. 336 Viz Almut LEH: Forschungsethische Probleme in der Zeitzeugenforschung. In: BIOS, Jg. 13 (2000), Heft 1, s. 64–76. 337 Podle Americké antropologické asociace – dostupné [on-line] na: http://www.aaanet.org/stmts/irb.htm [cit. 21. 11. 2011] – se souhlas skládá ze tří komponent: sdělení informací, pochopení informací a dobrovolné účasti. Je definován jako „interaktivní proces, který vyžaduje, aby badatel potenciální informátory seznámil s účelem a postupy vedení výzkumu, riziky a výhodami výzkumu, způsoby, jakým budou data zpřístupněna, uložena a zabezpečena“. Podle současné české legislativy nemusí mít udělení souhlasu pouze písemnou formu, stejnou právní váhu má i ústní udělení souhlasu nahrané na audio- či videonosiči.

183

Mezinárodní kodexy etiky se vedle procedurální etiky (tj. etiky „teoretické“ či

„institucionální“) zabývají také konkrétními etickými problémy (tj. etikou „v praxi“).

Hlavním požadavkem etiky v praxi je zvažovat každou situaci zvlášť, s přihlédnutím k

okolnostem rozhovoru a narátorova sdělení. V takovýchto případech je tazatel povinen stavět

se k výzkumu reflexivně, resp. neustále se pozorně zabývat vlastními kroky a jejich dopady

na průběh výzkumu a podrobovat je stejně kritickému hodnocení jako jakákoli jiná „data“.338

VIII.2 Orální historie a legislativa České republiky

Z hlediska legislativy se orální historie považuje za „problematickou“, a to především

kvůli zpracování tzv. osobních a citlivých údajů. V českém prostředí jsou zásady práce

s těmito údaji shrnuté v zákoně č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (ZOOÚ). 339

Podle současného znění tohoto zákona lze tazatele (resp. jeho zaměstnavatele)

ztotožnit se správcem, neboli subjektem, který určuje účel a prostředky zpracování osobních

údajů, provádí zpracování a odpovídá za něj. Osobní údaje jsou v zákoně definovány jako

údaje týkající se fyzických osob, na jejichž základě je možné zjistit jejich identitu. Zvláštní

kategorii tvoří údaje tzv. citlivé, které vypovídají o rasovém, národnostním nebo etnickém

původu, politických postojích, členství v odborových organizacích, o náboženském založení a

filosofickém přesvědčení, trestné činnosti, zdravotním stavu a sexuálním životě daného

jednotlivce. Lze je zpracovávat pouze s výslovným souhlasem fyzické osoby, jíž se tyto údaje

týkají (nejlépe v kvalifikované písemné formě a s předepsanými obsahovými náležitostmi). Je

pravděpodobné, že se během realizace výzkumu metodou orální historie tomuto souboru

údajů nevyhneme.

Správce je podle ZOOÚ garantem nezneužitelnosti získaných osobních údajů po dobu

jejich uchovávání a jako takový je povinen vyplnit oznámení o registraci Úřadu pro ochranu

osobních údajů. Při porušení ZOOÚ má fyzická osoba rozsáhlý soubor sekundárních práv,

např. nárok na odstranění vzniklého stavu, právo na omluvu či právo na náhradu škody.

Se zákonem o ochraně osobních údajů souvisí i autorský zákon.340 Autorství či

copyright potvrzuje autorovo právo kontrolovat, jak je jeho dílo používáno ostatními, včetně

338 Viz CHRENKOVÁ: Reflexia spôsobu života žien, op. cit., s. 31. 339 Podrobnější rozbor zákona na ochranu osobních údajů v souvislosti s orální historií viz VANĚK a kol.: Orální historie: Metodické a „technické“ postupy, op. cit., s. 72–78. 340 Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon).

184

jeho kopírování, publikování a zveřejňování. V českém prostředí, na rozdíl od západních

zemí, nevznikly debaty ohledně jeho konkrétní aplikace na vzniklé orálně-historické

materiály,341 obeznámení se s jeho zněním je však nutným předpokladem výzkumu.

Pro narátora znamená odevzdání rozhovoru do archivu otevření jeho životního příběhu

cizím osobám. Nemůže vědět, kdo a s jakými motivacemi bude k rozhovoru přistupovat a jak

ho bude využívat. Rozhovor je možné zařadit do archivu teprve tehdy, když k tomu dá narátor

explicitně svůj souhlas.

Smlouva o poskytnutí rozhovoru by měla obsahovat i pasus o jeho možných dalších využitích,

včetně archivování. Avšak pozor: narátor může vzít tento souhlas kdykoli zpět! Pavla

Frýdlová navíc přichází s další často diskutovanou otázkou: I v případě narátorova souhlasu

je třeba zvážit, zda uživatel archivu může dostat do rukou všechny materiály, např. protokol

rozhovoru. Orálně-historické interview není mechanický záznam vyprávění, je to zároveň

komunikační proces mezi narátorem a tazatelem, během nějž může být také vyjádřeno něco,

co není určeno pro nikoho dalšího. Smazat tyto pasáže z nahrávky je na zodpovědnosti

tazatele, zapsat do protokolu eventuální žádost orátora o „uzamčení“ jeho svědectví po dobu

jeho života a dodržet ji je však jeho povinností.342

Z osobního vztahu mezi narátorem a tazatelem se stává neosobní vztah badatele k

prameni. Kdo dělal rozhovory a někdy vyhodnocoval rozhovory jiných, tento rozdíl chápe.

Pavla Frýdlová tvrdí: Při osobním vedení rozhovoru hraje nemalou roli jistá blízkost, která se

může projevit jak v hlubším pochopení, tak i ve větší opatrnosti. Naproti tomu k nějakému

„cizímu“ rozhovoru se chováme distancovaně, což může vést jak k jeho eventuálně přesnější

interpretaci stejně tak dobře, jako k interpretaci neadekvátní. Žádné zobecnění tady neplatí.

Na druhé straně je evidentní, že smyslem archivování a dalšího využití materiálu jsou právě

různé interpretace, závislé nejen na osobě badatele, perspektivě a druhu výzkumu, ale

především na čase, který uplynul od doby realizace rozhovoru. Nárůst zájmu o dobová

svědectví není jen ze strany odborníků, ale i médií, od tisku, přes rozhlas až k televizním

dokudramatům. Při současné bulvarizaci všech médií nelze bohužel od novinářů a jejich

spolupracovníků očekávat respektování etických pravidel vůči původním narátorům, s nimiž

se nikdy nesetkali.343 Opakovaně jsme se v této souvislosti v poslední době střetli s názorem,

že veřejnost má na rozhovory vzniklé z veřejných prostředků právo a archiv má být veřejnosti

přístupný. Jenže kromě nastíněných etických problémů je tento požadavek v rozporu i s 341 V zahraničí se jedná především o vyjasnění autorského práva, resp. podílu narátora na eventuální výdělečné činnosti vyplývající např. z prodeje publikace, vstupenek z výstav. 342 Viz FRÝDLOVÁ: Archivace a další využití interview, op. cit., s. 34. 343 Tamtéž, s. 35.

185

archivním zákonem (zákon č. 499 z 30. 6. 2004), který říká v § 37: K nahlížení v archivech

jsou přístupné jen archiválie starší třiceti let, není-li dále stanoveno jinak. A dále: Do

archiválií vztahujících se k žijící fyzické osobě, jejichž obsahem jsou citlivé osobní údaje, lze

nahlížet jen s předchozím souhlasem této osoby. Archiv vyrozumí dotčenou osobu se žádostí o

nahlížení a požádá ji o souhlas.344

Je zřejmé, že poskytování orálně-historických rozhovorů dalším osobám je velmi

citlivá záležitost a vždy bude záležet na dohodě mezi badatelem, správcem sbírky a osobou,

která rozhovor poskytla. Protože se jedná o žijící osoby, není poskytování rozhovorů dalším

osobám řešitelné nějakými standardy, ale v každém ojedinělém případě se správce archivu

rozhoduje, které materiály badateli půjčí a za jakých podmínek.

Místo závěru, aneb Perspektivy a limity ve „fázi uznání“…?

Co dodat pro shrnutí na závěr? Německý filozof Arthur Schopenhauer kdysi pronesl

legendární postulát týkající se tří fází přijímání nových objevů a metod společností (a jejími

„tvůrci vkusu“), který by se dal využít i na adresu orální historie. Ta si prošla od prvotní fáze

zesměšňování, přes následnou fázi zuřivého nesouhlasu a popírání jejích výsledků až po náhle

se objevivší fázi (jakoby) samozřejmého uznávání výsledků práce. Nachází se tedy orální

historie skutečně ve „fázi uznání“? A jaké jsou její případné perspektivy a limity?

Soudě i na základě této publikace, je snad možné konstatovat, že orální historie si

v globálním kontextu nalezla svou cestu ke standardní existenci a postupně se etablovala jako

regulérní součást „nástrojů“ v historikově brašně i v českém prostředí. Zároveň si vybudovala

metodologické zázemí (a stejně tak i institucionální struktury), a podle ohlasů si výsledky

nalezly poměrně významný okruh zájemců mezi odborníky i laickou veřejností. Navíc, pokud

zůstaneme v kontextu střední Evropy, za posledních zhruba 15–17 let bylo podobných

výsledků (na rozdíl od např. Slovenska, Maďarska, Rakouska či Německa) dosaženo i

v České republice. Díky příznivým podmínkám se podařilo vytvořit i fungující celostátní a

„celonárodní“ struktury v podobě asociace, studijního oboru nebo oborového časopisu.

Dostalo se jí dokonce uznání předních přestavitelů oboru historie, což zdaleka není

samozřejmým jevem.345

344 Tamtéž, s. 35. 345 Viz např. PÁNEK: Non multa, sed multum, op. cit., s. 8–11.

186

Otázkou zůstává, do jaké míry je tento zájem uvnitř komunity zabývající se

soudobými dějinami, ale také ze strany veřejnosti, trvalým trendem? Nebo se jedná pouze o

(krátkodobou) „módní vlnu“? Ačkoli výše uvedený kanadský případ může být v tomto ohledu

velmi varujícím, zdá se, že v realitu by se mohly proměnit spíše optimističtější prognózy.

Pokud bychom měli shrnout výhledy do budoucnosti, pak v oblasti tematického

zpracování se i přes širokou paletu témat stále nabízí „bílá místa“ potenciálního výzkumu a

zájmu (nejen) českých orálních historiků a historiček. Jedná se zejména o oblast sociálních

dějin (např. jednotlivé profesní skupiny, příslušníci jednotlivých generací apod.), kulturních

dějin (reflexe uměleckých a tvůrčích směrů a proudů, různé druhy kulturních a volnočasových

aktivit…) a také dějin institucionálních od „nejvyšších pater“ (v našem prostředí např. dějin

Kanceláře Prezidenta republiky, dějin Poslanecké sněmovny či Senátu, ministerstev a úřadů

s celostátní působností) až po sféru krajskou, místní a občanskou (komunální a místní

instituce, soudy, podniky a firmy, občanská sdružení). Velkou výzvou a přínosem pro soudobé

dějiny mohou být také příspěvky regionální či „rodinné“ historie. Zcela zvláštním tématem

pak může být sledování problematiky paměti a jejích proměn prostřednictvím orální historie.

V mnoha případech jsme totiž jak v zahraničí, tak i v současné české historiografii svědky, že

se někteří její aktéři pouze verbálně odvolávají na orální historii bez hlubších

metodologických znalostí a jejich práce naopak spíše nese stopy postpozitivistického odkazu

„exploatace paměti“ v podobě „práce s pamětníky“.

V oblasti uchovávání a „historické dokumentace“ bude klíčové, jak s k problematice

orálních zdrojů postaví soudobé archivnictví a instituce spjaté s uchováváním kulturního

dědictví. Stále zesilující požadavky na digitalizaci a dostupnost základních archivních

pomůcek, databází nebo dokonce kompletních pramenných zdrojů z pohodlí domova či

kanceláře prostřednictvím internetu, již avizované mezery v soudobé dokumentaci vznikající

změnou stylu a prostředků komunikace v (post)moderních společnostech (postupný úbytek

psaných sdělení a naopak exponenciální nárůst sdělení „ústních“ či elektronických),

vyvolávají potřebu vzniku nových pramenů, které by byly schopné relevantně reflektovat

„ducha doby“. A právě orální historie zde nabízí jednu z možností, jak této poptávce vyhovět.

Příklady řady zahraničních institucí, ale také např. našeho Národního archivu (s jeho

„osvíceným“ a přitom střízlivým a realistickým přístupem k digitalizaci),346 Národního

muzea, Muzea hl. m. Prahy (pokoušejícími se zachytit i „příběhy věcí“) nebo Městské

knihovny hl. m. Prahy (s aktuálním projektem „pamětí“ pražských čtvrtí) jsou následování

346 Blíže o elektronické dokumentaci viz [on-line] na: http://www.nacr.cz/G-vyzk/elektr.aspx [cit. 19. 11. 2011].

187

hodné. Vždyť právě ve stovkách institucí začleněných do velmi dobře vybudované archivní,

muzejní, knihovní, galerijní sítě (s povinností „uchovávat“ svou minulost) se v tomto ohledu

skrývá obrovský potenciál, který může být postižen (snad dočasnými) hmotnými a

personálními omezeními, nikoliv však co do smyslu jejich existence.

Mnohé příležitosti nabízí také oblast vzdělávací, neboť jak ukazují četné příklady ze

zahraničí, ale i z poměrů našich, výuka prostřednictvím orální historie skýtá jedinečný

prostředek pro poznávání soudobých dějin na všech stupních „vzdělávací pyramidy“.347

Zvláštní kapitolou je popularizace badatelských výsledků dovedným „marketingem“ a

spoluprací s médii, jež má na rozdíl od zahraničí v českém prostředí svá specifika ne vždy

právě pozitivních vyznění.348 I zde se však snad začíná „blýskat na lepší časy“, např. díky

vstupu Českého rozhlasu jakožto instituce do COHA.

Velkou výzvu představuje mezinárodní spolupráce v podobě výměny kontaktů,

zkušeností a také potenciální realizace společných výzkumů na komparativní bázi. Tento směr

aktivity je aktuální mj. také proto, že česká orální historie je dnes v globálním kontextu

vnímána jako jedna z velmi činorodých součástí (a snad i opor) mezinárodního

orálněhistorického hnutí. Realizace všech těchto kroků je samozřejmě „během na dlouhou

trať“, pro jehož start ovšem nikdy není pozdě. Jak o tom svědčí mnohá fakta i vyjádření,

Česká republika má velmi dobře nakročeno k tomu, aby se stala pro orální historii jednou ze

„zemí zaslíbených“. Zdali tomu tak skutečně bude, ukáží následující léta.

Snad budou naši potenciální čtenáři souhlasit i na základě přečtení této knihy, že orální

historie prostřednictvím svých výzkumů a jejich popularizace představuje mimořádnou

příležitost k mezigeneračnímu, intersociálnímu a také mezikulturnímu dialogu, jak o něm

svého času hovořil již několikrát citovaný historik Alistair Thomson: Právě v rozhovoru

získáte bohatý obraz minulosti. Důležité je těmto skutečně svérázným, osobním a mnohdy

důvěrným detailům naslouchat, protože právě ty vnášejí do celého obrazu světlo. … Dovést

někoho k tomu, aby vyprávěl, být součástí celého procesu… jako Václav Havel na vašem

347 Viz např. Miroslav VANĚK – Pavel MÜCKE: „Škola v orální historii – orální historie ve škole: orální historie a výuka dějepisu.“ In: Magdaléna ŠUSTOVÁ (ed.), Dějiny ve škole. Škola v dějinách. Praha, Pedagogické muzeum J. A. Komenského v Praze 2010, s. 177–187; viz též Lucie BÖHMOVÁ: „‚Devětaosmdesátý‘ aneb Demokracie, do které jsme se narodili. Dějepisný projekt ve specifických didaktických podmínkách.“ In: Jiří PETRÁŠ (ed.), Příběh je základ… a lidé příběhy potřebují… aneb Teoretické a praktické aspekty orální historie. Sborník příspěvků z konference konané v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích 2009). Jihočeský sborník historický – Supplementum 3. České Budějovice JČM 2010, s. 209–217. 348 Viz např. Miroslav VANĚK: „Sběrači, lovci a ‚vědecký‘ antikomunismus… aneb O některých problémech orální historie při výzkumu naší nedávné historie.“ In: Jiří PETRÁŠ (ed.), Příběh je základ… a lidé příběhy potřebují… aneb Teoretické a praktické aspekty orální historie. Sborník příspěvků z konference konané v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích 2009). Jihočeský sborník historický – Supplementum 3. České Budějovice JČM 2010, s. 21–29.

188

videu [videopozvánka V. Havla z roku 2008 na pražský IOHA kongres určená účastníkům

kongresu v Guadalajaře – pozn. autorů], když říká: „Příběh, který ode mne získáte

rozhovorem, bude lepší, než ten, který bych napsal na papír, a to právě kvůli dialogu.“ Být

součástí dialogu je to pravé vzrušení! A pak myslím, že všechny dějiny, které jsem kdy

zpracovával, byly mikrohistorie, které začínají individuálními příběhy, ale jsou zároveň dobré

k porozumění větších příběhů. Protože historie začíná individuálními příběhy…349 I proto se

lze bez „třetí strany trojúhelníku“ při psaní dějin jen těžko obejít…

349 Viz VANĚK: O orální historii s jejími zakladateli a protagonisty, op. cit., s. 98.

189

Summary

Miroslav Vaněk and Pavel Mücke: Třetí strana trojúhelníku. Teorie a praxe orální historie (The Third Point in the Triangle: The Theory and Practice of Oral History). Prague: Faculty of Humanities of Charles University in Prague and Institute for Contemporary History of the Academy of Sciences of the Czech Republic, public research institution, 2011. This book is an intellectual sequel to the last methodological and theoretical book on oral history, published five years ago. In our judgment, oral history worldwide has taken another step forward since that time, and Czech oral history has capably reflected that trend, even becoming one of the leading forces in the international community of oral historians represented by the professional International Oral History Association (IOHA). The authors of this book have endeavoured not only to present a theoretical and historiographical view of the issues of oral history, but also to summarize the latest trends in methodology, in procedures for conducting interviews, and in analysis and subsequent interpretation thereof. Not least, via this medium they wish to convey to readers their personal experience over the course of many years of research in the field of modern and contemporary history. The resulting publication aims to accommodate the needs of professionals in the field as well as all college and university students of the humanities. The book was written in the last third of 2011 during the course of innumerable telephone and e-mail discussions between Prague and Aarhus, Denmark. Attendance by both authors at a meeting of the Oral History Association in Denver, Colorado (USA) in September 2011 formed the third point in an imaginary triangle of places of origin. Their stay abroad, and especially a statement made at the meeting by one of the most respected oral historians, Michael Frisch, also inspired the definitive title of this book. In a relatively brief comment during discussion, Frisch very clearly and aptly described the relationship of oral history to other factors essential to our work, to the “big” history of “events”, and to the issue of memory. His words addressed to a hall packed with about 300 listeners could be roughly paraphrased as follows. The triangle can generally be seen as a figure showing three basic resources and approaches, giving rise to history as a whole and to the historical product. The first point of the triangle is human experience of the past and its telling by laypersons, the so-called “life story” or, in a broader sense, memory (individual, collective, etc.) The second point is the "standard" history of major events and processes (“event history”); the third point of the imaginary triangle is the joining of the two approaches: oral history and all that it contributes. It is precisely oral history, resting on the other two points, that can make use of integrating the story into a context comprehensible to a wide audience. Oral history can also be used in teaching at schools on all levels, because it is able to see history from a comparative perspective – e.g. what the experiences of those who lived through the civil war in the United States, World War II, the wars in Iraq and Afghanistan, the events of 11 September 2001, and the recent floods in the Czech Republic have in common. The authors believe that the scheme of an equilateral triangle is a precise geometric representation of how oral history and its role can be perceived. The book itself is divided into eight chapters which deal successively with matters of terminology, the possibilities and limitations of oral history, and its definition as a method or discipline, and then compare the development of oral history in the “founding countries” (e.g. the United States, the United Kingdom, Italy, Germany, France, and Canada), to which the development of research in contemporary history is linked similarly. Attention is also given to

190

some examples of countries where for various reasons oral history has developed only after a certain delay (e.g. Finland, Russia, Ukraine, China, Brazil, and the Czech Republic), tracing common features but also differences in the overall international context and in relation to the internationalization of the oral history movement. Also discussed in basic outlines is the relationship of oral history to the very problematic but absolutely fundamental phenomenon of memory. A large part of the book consists of a standard "methodological" guide to preparation for and execution of interviews, but with broader methodological implications, including e.g. reflections on the storage and editing of interviews. Final contemplations are devoted to the starting assumptions, the possibilities, and above all the meaning of analysis and interpretation of oral-historical interviews. The last chapter then presents an overview of ethical principles and legislation pertaining to oral history in the Czech Republic and elsewhere in the world. In the appendices readers will find, besides samples of letters of request or proposition, samples of contracts with narrators, and samples of editing and recording of interviews, also practical advice for describing the results of these procedures in the form of oral history.

191

Resumen

Miroslav Vaněk y Pavel Mücke: Třetí strana trojúhelníku. Teorie a praxe orální historie (El tercer lado del triángulo: la teoría y la práctica de la historia oral). Praga: Facultad de Humanidades de la Universidad Carolina en Praga e Instituto de Historia Contemporánea de la Academia de Ciencias de la República Checa, institución pública de investigación, 2011. Este libro es una continuación del último trabajo sobre la metodología y la teoría de la historia oral, publicado hace cinco años. A nuestro juicio, la historia oral en todo el mundo ha desde entonces dado otro paso adelante y la historia oral checa ha reflejado esa tendencia, convirtiéndose incluso en una de las principales fuerzas de la comunidad internacional de historiadores orales representada por la Asociación Internacional de Historia Oral (AIHO - IOHA). Los autores de este libro se han esforzado no sólo por presentar un punto de vista teórico e historiográfico de los temas de la historia oral, sino también por resumir las últimas tendencias en la metodología, en los procedimientos para la realización de entrevistas y en el análisis y la interpretación de las mismas. Por último pero no por ello menos importante, los autores han deseado transmitir a los lectores su experiencia personal adquirida a lo largo de muchos años de investigación en el campo de la historia contemporánea. La publicación tiene como objetivo satisfacer las necesidades de los profesionales en el campo, así como todos los estudiantes universitarios de las humanidades. El libro fue escrito en el último tercio de 2011 en el transcurso de innumerables conversaciones telefónicas y electrónicas entre Praga y Aarhus, Dinamarca. La asistencia de ambos autores a la conferencia de la Asociación de Historia Oral en Denver, Colorado (EE.UU.) en septiembre de 2011 formó el tercer punto en un triángulo imaginario de los lugares de origen. Su estancia en el extranjero, y sobre todo una observación hecha en la reunión por Michael Frisch, uno de los historiadores orales más respetados, también inspiraron el título definitivo de este libro. En su comentario relativamente breve que hizo durante el debate, Frisch describió de manera muy clara y acertada la relación entre la historia oral y otros factores esenciales para nuestro trabajo: la "gran" Historia evenemencial (o "de los acontecimientos") y la memoria. Sus palabras dirigidas a una sala repleta con cerca de 300 oyentes podrían ser más o menos parafraseadas de la siguiente manera. El triángulo en general puede ser visto como una figura que muestra tres recursos básicos y tres enfoques que dan lugar al producto histórico y a la historia en conjunto. El primer punto del triángulo es la experiencia humana del pasado y su narración por los laicos, la llamada "historia de vida" o, en un sentido más amplio, la memoria (individual, colectiva, etcétera). El segundo punto es la historia "clásica" de los grandes acontecimientos y procesos ("historia de los acontecimientos"). El tercer punto del triángulo imaginario es la unión de los dos enfoques: la historia oral y todo lo que conlleva. Es precisamente la historia oral, apoyada en los otros dos puntos, que puede hacer uso de la

192

integración de la historia en un contexto comprensible para un público amplio. La historia oral también puede ser utilizada en la enseñanza de todos los niveles, ya que es capaz de ver la historia desde una perspectiva comparativa - por ejemplo, lo que tienen en común las experiencias de aquellos que vivieron la guerra civil en los Estados Unidos, la Segunda Guerra Mundial, las guerras en Irak y Afganistán, los acontecimientos del 11 de septiembre de 2001, o las recientes inundaciones en la República Checa. Los autores creen que el esquema de un triángulo equilátero es una representación geométrica precisa de cómo puede ser percibida la historia oral y su papel. El libro en sí se divide en ocho capítulos que, sucesivamente, tratan de las cuestiones de terminología, posibilidades y limitaciones de la historia oral, y también de su definición como un método o disciplina; luego comparan el desarrollo de la historia oral en los "países fundadores" (por ejemplo EE.UU, Reino Unido, Italia, Alemania, Francia y Canadá), a los que está vinculado el desarrollo de la investigación en la historia contemporánea en general. También se presta atención a algunos países donde por diversas razones la historia oral se ha desarrollado con cierto retraso (por ejemplo Finlandia, Rusia, Ucrania, China, Brasil y la República Checa), trazando las características comunes pero también las diferencias en el contexto internacional general y en relación con la internacionalización del movimiento de historia oral. También se discute, en líneas básicas, la relación de la historia oral con el fenómeno muy problemático pero absolutamente fundamental de la memoria. Una gran parte del libro consiste en un guía "metodológico" para la preparación y la conducción de las entrevistas, pero con amplias implicaciones metodológicas, como por ejemplo reflexiones sobre el archivo y edición de las entrevistas. Las consideraciones finales están dedicadas a los supuestos de partida, las posibilidades y sobre todo la importancia de análisis e interpretación de las entrevistas de historia oral. El último capítulo presenta a continuación un resumen de los principios éticos y la legislación relativa a la historia oral en la República Checa y en otras partes del mundo. En los apéndices los lectores encontrarán, además de muestras de cartas de solicitud de entrevista o de contratos con los narradores, también consejos prácticos para describir los resultados de estos procedimientos en forma de historia oral.

O autorech

Prof. PaedDr. et Mgr. Miroslav Vaněk, Ph.D. (*1961) vystudoval obor Učitelství 1. st. ZŠ (1985 – Mgr.), obor Pedagogika a psychologie (1989 – PaedDr.), obor Český jazyk – historie (1992 – Mgr.), vše na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Dále vystudoval obor České dějiny na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (2000 – Ph.D.); obor Politologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (doc. – 2007); obor Moderní české dějiny na Filozoficko-přírodovědné fakultě Slezské univerzity v Opavě (prof. – 2010). Od roku 1992 působí jako výzkumný a od roku 2000 jako vedoucí vědecký pracovník Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, od roku 2000 vede Centrum orální historie Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i. v Praze. Od roku 2006 přednáší na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy a od roku 2008 vede na téže fakultě Pracoviště orální historie a soudobých dějin. Od roku 2007 je předsedou České asociace orální historie, o. p. s., od roku 2010 je prezidentem International Oral History Association. Zabývá se problematikou soudobých dějin, především oblastí nezávislých

193

aktivit mladé generace před rokem 1989, problematikou opozice a mocenských elit před rokem 1989 a metodou orální historie. Kontakt: [email protected]. PhDr. Pavel Mücke, Ph.D. (*1978 v Pardubicích) vystudoval obor Historie na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (2004 – Mgr.) a obor České dějiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (2005 – PhDr.; 2009 – Ph.D.). Od roku 2006 působí jako výzkumný pracovník Centra orální historie Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i. v Praze. Od roku 2008 vyučuje na Pracovišti orální historie a soudobých dějin Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. Zabývá se novodobými a soudobými dějinami, dějinami paměti a orální historii. Kontakt: [email protected].

Seznam pramenů a literatury

PRAMENY

Životopisné rozhovory

Ústav pro soudobé dějiny, Centrum orální historie, sbírka Rozhovory

Písemný záznam o rozhovoru s Miroslavem Vaňkem pořídil Pavel Mücke, 25. 2. a 28. 2.

2011.

Rozhovor s Alessandrem Portellim vedla Hana Pelikánová, duben 2008 (Řím, Itálie).

Rozhovor s Davidem Weberem vedl Pavel Mücke, 2. 8. 2011.

Rozhovor s Donaldem Ritchiem vedl Miroslav Vaněk, říjen 2007 (Oakland, USA).

Rozhovor s Emanuelem Mandlerem vedl Miroslav Vaněk, duben 2003.

Rozhovor s Charlesem Morrisseym vedl Miroslav Vaněk, říjen 2007 (Oakland, USA).

Rozhovor s Janem Bubeníkem vedl Miroslav Vaněk, listopad 1998.

Rozhovor s Janem Gebhartem vedl Pavel Mücke, 7. 6. 2011.

Rozhovor s Jaroslavem Hillem vedl Miroslav Vaněk, 5. 10. 2006.

Rozhovor s Janem Křenem vedl Pavel Mücke, 26. 4. 2011.

Rozhovor s Janem Krumpholzem vedl Pavel Urbášek, 2. 7. 2003.

Rozhovor s Jaroslavem Bažantem vedl Miroslav Vaněk, květen 2011.

Rozhovor s Jaroslavem Sedláčkem vedl Miroslav Vaněk, březen 2011.

194

Rozhovor s Jiřím Gruntorádem vedl Milan Otáhal, 5. 6. 2003.

Rozhovor s Josefem Manem vedl Miroslav Vaněk, červenec 2011.

Rozhovor s Karlem Kaplanem vedl Pavel Mücke, 15. 6. 2011.

Rozhovor s Marií Plachou vedla Jitka Sobotková, 3. 7. 2007.

Rozhovor s Milanem Otáhalem vedl Pavel Mücke, 5. 5. a 12. 5. 2011.

Rozhovor s Miroslavem Vaňkem vedl Pavel Mücke, 25. 5. a 17. 6. 2011.

Rozhovor s Oldřichem Tůmou vedl Pavel Mücke, 21. 6. 2011.

Rozhovor s Pavlem Urbáškem vedl Pavel Mücke, 22. 8. 2011.

Rozhovor s Petrou Schindler vedl Pavel Mücke, 20. 7. 2011.

Rozhovor s R. R. vedl Miroslav Vaněk, srpen 2011.

Rozhovor s V. O. vedl Pavel Mücke, 4. 8. 2011.

Rozhovor s V. S. vedl Miroslav Vaněk, srpen 2011.

Rozhovor s Václavem Smetanou vedl Pavel Mücke, 25. 9. 2007.

Rozhovor s Vasilem Mohoritou vedl Miroslav Vaněk, 29. 1. 1997.

Rozhovor s Viktorem Pázlerem vedl David Weber, 18. 3. 2003.

Písemné prameny

Ústav pro soudobé dějiny, Centrum orální historie, sbírka Rozhovory

Korespondenci s Danou Musilovou vedl Pavel Mücke, 25. 7. a 3. 8. 2011.

Protokol o prvním rozhovoru s Jaroslavem Kubínkem st. zapsal Pavel Mücke, 22. 11. 2002.

Ústav pro soudobé dějiny, Centrum orální historie, Spisovna

Grantová přihláška standardního projektu GA ČR Průzkum české společnosti v období tzv.

normalizace. Biografická vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence (podáno 9. 3.

2005).

Hodnocení žádosti o udělení grantu Metodické centrum – oral history.

Teze k metodologické schůzce k projektu „Dělníci a inteligence“ z 25. 4. 2006.

Zápis z 1. schůzky grantového projektu Průzkum české společnosti v období tzv. normalizace.

Biografická vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence z 1. 2. 2006.

Zápis ze 4. schůzky grantového projektu Průzkum české společnosti v období tzv.

normalizace. Biografická vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence z 10. 5. 2006.

195

Ústav pro soudobé dějiny, Spisovna

Zápis ze schůze oddělení pro dějiny období 1969–1989 ze dne 14. 2. 1994.



Zápis ze zasedání VR ÚSD AV ČR ze dne 21. 4. 1995.






Tištěné prameny

Interní zpravodaj Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR (1996–2006).

Elektronické zdroje

American Anthopological Association (etický kodex): http://www.aaanet.org/stmts/irb.htm

[cit. 21. 11. 2011].

Associação Brasileira de História Oral:

http://www.historiaoral.org.br/conteudo/view?ID_CONTEUDO=35 [cit. 25. 10. 2011].

Associazione italiana di storia orale: http://www.aisoitalia.it/ [cit. 20. 11. 2011].

Canadian Oral History Association: http://www.canoha.ca/ [cit. 21. 10. 2011].

Centrum Malach: http://ufal.mff.cuni.cz/cvhm/ [cit. 2. 11. 2011].

Centrum orální historie ÚSD AV ČR: http://www.coh.usd.cas.cz/ [cit. 20. 11. 2011].

Česká asociace orální historie: http://www.oralhistory.cz [cit. 17. 11. 2011].

Dcery padesátých let (projekt): http://www.dmska.eu/nase-projekty/dcery-50let.htm [cit. 18.

11. 2011].

196

Dokumentace osudů aktivních odpůrců nacismu, kteří byli po skončení druhé světové války

postiženi v souvislosti s opatřeními uplatňovanými v Československu proti tzv. nepřátelskému

obyvatelstvu (orálně-historická část):

http://www.afa-dokumentace.usd.cas.cz [cit. 2. 9. 2011].

ELORE (časopis): http://www.elore.fi/ojs/english.html [cit. 23. 10. 2011].

Gender studies: http://www.womensmemory.net/cesky/ [cit. 2. 11. 2011].

Heslo věnované iniciativě Děkujeme, odejděte!:

http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bkujeme_odejd%C4%9Bte! [cit. 4. 8. 2011].

História Oral (časopis): http://revista.historiaoral.org.br/index.php?journal=rho&page=index

[cit. 25. 10. 2011].

Historicko-dokumentární projekt Filmové Brno:

http://www.phil.muni.cz/filmovebrno/?id=103 [cit. 11. 11. 2011].

International Comittee of Historical Sciences:

http://www.cish.org/EN/presentation/board.htm [cit. 23. 10. 2011].

International Oral History Association: www.ioha.fgv.br/ioha/english/index.html nebo

http://www.iohanet.org/ [cit. 23. 11. 2011].

Internetové diskuse o předvolební kampani ČSSD využívající slogan „obyčejní lidé“:

http://www.forum.lide.cz/forum.fcgi?akce=forum_data&forum_ID=16529&ID_from=563877

72&dir=-1&auth [cit. 31. 8. 2011].

Kowalského Východní ústav pro ukrajinská studia při Národní univerzitě V. N. Karazina

v Charkově: http://keui.univer.kharkov.ua/oral_history/index.html [cit. 23. 10. 2011].

MEMORIAL (sdružení): http://www.memo.ru/library/arh_eng.pdf [cit. 24. 10. 2011].

Muzeum romské kultury: http://www.rommuz.cz/ [cit. 2. 11. 2011].

Národní archiv ČR (stránky věnované digitalizaci): http://www.nacr.cz/G-vyzk/elektr.aspx

[cit. 19. 11. 2011].

Národní filmový archiv: http://www.nfa.cz/oralni-historie.html [cit. 2. 11. 2011].

National Southwestern Associated University (Čína):

http://en.wikipedia.org/wiki/National_Southwestern_Associated_University [cit. 24. 10.

2011].

Oral History Association: http://www.oralhistory.org/ [cit. 23. 11. 2011].

Oral History Association Evaluation Guidelines: www.dickinson.edu/organizations/oha [cit.

21. 11. 2011].

Oral History Association of Australia (etický kodex): http://www.ohaa.net.au/guidelines.htm

[cit. 21. 11. 2011].

197

Oral History Forum (časopis): http://www.oralhistoryforum.ca/index.php/ohf/index [cit. 20.

10. 2011].

Oral History Society: http://www.ohs.org.uk/ [cit. 23. 11. 2011].

Oral History Society (etický kodex): http://www.ohs.org.uk/ethics/index.php [cit. 21. 11.

2011].

Památník Terezín: http://www.pamatnik-terezin.cz/cz/historie-sbirky-a-

vyzkum/sbirky/dokumentacni-oddeleni [cit. 2. 11. 2011].

Političtí vězni.cz (iniciativa): http://www.politictivezni.cz/ [cit. 18. 11. 2011].

Pracoviště orální historie a soudobých dějin FHS UK: http://www.fhs.cuni.cz/ohsd/ [cit. 17.

11. 2011].

Přepis rozhovoru s Paulem Thompsonem:

http://www.esds.ac.uk/qualidata/online/data/edwardians/biography/PaulThompsonLifeStoryIn

terview1996.pdf [cit. 31. 7. 2007].

Rozhovor s Aspásií Camargo:

http://revista.historiaoral.org.br/index.php?journal=rho&page=article&op=viewFile&path%5

B%5D=15&path%5B%5D=79 [cit. 25. 10. 2011].

Společnost pro orální historii moderní Číny: http://www.chineseoralhistory.org/index-en.html

[cit. 24. 10. 2011].

Stručné pojednání Oldřicha Tůmy o dějinách ÚSD: http://www.usd.cas.cz/cs/historie-ustavu-

pro-soudobe-dejiny/historie-ustavu [cit. 23. 3. 2011].

Středisko orální historie při KH PeF ZČU v Plzni:

http://sohizcu.webnode.cz/o-nas/ [cit. 17. 11. 2011].

Ústav církevních dějin Ukrajinské katolické univerzity ve Lvově:

http://www.ichistory.org/index.php [cit. 24. 10. 2011].

Ústav orální historie Univerzity ve Wen-čou:

http://oralhistory.wzu.edu.cn/People.aspx [cit. 24. 10. 2011].

Zakládací listina IOHA:

http://www.ioha.fgv.br/ioha/english/7-06revIOHAConstEng.doc [cit. 20. 2. 2007].

Zpráva věnovaná předvolební kampani ČSSD se sloganem „obyčejní lidé“:

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/politici-volicum/160436.aspx [cit. 29. 8. 2011].

ZŠ Karla Čapka v Praze 10: http://www.zskodanska.cz/index [cit. 18. 10. 2011].

Židovské muzeum v Praze: http://www.jewishmuseum.cz/cz/czarchivho.php [cit. 2. 11. 2011].

Životopisný medailon Studse Turkela: http://en.wikipedia.org/wiki/Studs_Terkel [cit. 20. 10.

2011].

198

LITERATURA

ALLEN, B. John: „History and Oralhistory.“ In: Historical New Hampshire, vol. 37, jaro

1982.

ALLEN, Barbara: „Re-creating the Past: The Narrator’s Perspective in Oral History.“ The

Oral History Review (dále OHR), vol. 12, 1984, s. 1–12.

ALLEN, J. Roger: Human Stress – Its Nature and Control. Minneapolis, Burgess Publishing

Company 1983.

ALLSOP, Amelia: Organising Oral History: Hong Kong Experience. Referát na 16. IOHA

konferenci v Praze 2010. 2006. (Text příspěvku publikovala IOHA na CD, uložen v Centru

orální historie ÚSD AV ČR.)

ANTONUCCI, Silvia: Interviewing people who have suffered serious traumas: Experience

with Shoah survivors. Referát na 16. IOHA konferenci v Praze 2010. 2006. (Text příspěvku

publikovala IOHA na CD, uložen v Centru orální historie ÚSD AV ČR.)

ANZENBACHER, Arno: Úvod do filozofie. Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1990.

ASSMANN, Aleida: „History, Memory and the Genre of Testimony.“ Poetics Today, vol. 27,

č. 2, The Humanities of Testimony, léto 2006, s. 261–273.

ASSMANN, Jan: Kultura a paměť. Písmo, vzpomínka a politická identita v rozvinutých

kulturách starověku. Praha, Prostor 2001.

ASSMANN, Jan – CZAPLICKA, John: „Collective Memory and Cultural Identity.“ New

German Critique, č. 65, jaro–léto 1995, Cultural History / Cultural Studies, s. 125–133.

AUSTIN, Judith: „New Horizons in Oral History: The Ninth Annual Colloquium of the

OHA.“ OHR, vol. 3, 1975, s. 82–94.

BENEŠ, Bohuslav: „Oral history a lidová tradice.“ Etnologické rozpravy 1996, č. 1, s. 14–23.

BENEŠ, Zdeněk: Historie na vysokých školách – jak a k čemu? Přednáška pronesená 7.

listopadu 2001 na 4. historickém diskusním fóru konaném na půdě Akademie věd ČR v Praze

Dostupné [on-line] na: http://www.clavmon.cz/archiv/polemiky/prispevky/Benes4hdf.htm

[cit. 30. 4. 2006].

BENISON, Saul – RIVERS, Tom: Reflections on a Life in Medicine and Science. Cambridge,

M.I.T. Press 1967.

BENJAMIN, Walter: „The Storyteller.“ In: Hannah ARENDT (ed.), Illuminations. New

York, Schocken Books 1969, s. 83–109.

199

BENNETT, James: „Human Values in Oral History.“ OHR, vol. 11, 1983, s. 1–15.

BERNARD, Russel H.: Research Methods in Anthropology: Qualitative and Quantitative

approaches. AltaMira Press 1995.

BÍLEK, Jiří: „Rozpaky nad ‚Oral History‘.“ Historie a vojenství (dále HaV) 53, 2004, č. 1, s.

121–122.

BOCKSCHATZ, Gerhard Henke: „Oral History im Geschichtsunterricht.“ Geschichte lernen

Heft 76, 2000, s. 18–24.

BÖHM, Mario: Oral History revisited – Mündlich erfragte Geschichte im Journalismus.

Diplomová práce. Wien 2009.

BORLANDT, Katarine: Horsing Around with the Frame: Narrative, Memory and

Performance. Příspěvek přednesený na Fifth Annual Graduate Women’s Studies Conference,

New Brunswick, 1988.

BOURDÉ, Guy – MARTIN Hervé: Les écoles historiques. Paris, Seuil 1997.

BOUŠKA, Tomáš: „Finská orální historie.“ Člověk. Časopis pro humanitní a společenské

vědy. Dostupné [on-line] na: http://clovek.ff.cuni.cz/view.php?cisloclanku=2010122901 [cit.

22. 10. 2011].

BOUŠKA, Tomáš – LOUČ, Michal – PINEROVÁ, Klára (eds.): Českoslovenští političtí

vězni. Životní příběhy. Praha, Političtí vězni.cz – COHA 2009.

BRECKNER, Roswitha: „Von den Zeitzeugen zu den Biographen: Methoden der Erhebung

und Auswertung lebensgeschichtlicher Interviews.“ In: BERLINER

GESCHICHTSWERKSTATT (ed.), Alltagskultur, Subjektivität und Geschichte: Zur Theorie

und Praxis von Alltagsgeschichte. Essen, Westfälisches Dampfboot Verlag 1994, s. 199–222.

BRÜGGEMEIER, Franz-Josef – WIERLING, Dorothee: Einführung in die Oral History.

Kursenheit 3: Aswertung und Interpretation. Hagen, Fernuniversität-Gesamthochschule 1986.

BURGELSKI, B. Richard – GRAZIANO, M. Anthony: The Handbook of Practical

Psychology. New York, Pretice Hall, Inc. – Englewood Cliffs 2000.

BURGET, Eduard: „Historická kniha roku 2005. Vyhlášení výsledků ankety DaS.“ DaS 2006,

č. 5, s. 13.

BURKE, Peter: Francouzská revoluce v dějepisectví. Škola Annales (1929–1989). Praha,

NLN 2004.

BURKE, Peter (ed.): New Perspectives on Historical Writing. University Park, Pennsylvania

State Press 1991.

CALOF, David – LELOO, Mary: Multiple Personality and Dissociation: Understanding

Incest, Abuse and Multiple personality Disorder. Park Rodge, Parkside Publishing 1993.

200

CLINE, David P.: Creating Choice. A Community Responds to the Need for Abortion and

Birth Control, 1961–1973. New York, Palgrave MacMillan 2006.

COLMAN, Gould P.: „Oral History – An Appeal for More Systematic Procedures.“ American

Archivist, vol. 28, 1965, s. 79–83.

CONFINO, Alon: „Collective Memory and Cultural History: Problems of Method.“ The

American Historical Review, vol. 102, č. 5, prosinec 1997, s. 1386–1403.

CRANE, Susan: „Writing the Individual Back into Collective Memory.“ The American

Historical Review, vol. 102, č. 5, prosinec 1997, s. 1372–1385.

CRAWFORD, W. Charles: „Oral History – The State of the Profession.“ OHR, vol. 2, 1974,

s. 1–9.

CULPEPPER, E. Clark – HYDE, J. Michael – McMAHAN, M. Eva: „Communicating in the

Oral History Interview: Investigating Problems of Interpreting Oral Data.“ International

Journal of Oral History, vol. 1, 1980, s. 28–40.

CUTLER III., W. William: „Accuracy in Oral Interviewing.“ Historical Methods Newsletter,

č. 3, červen 1970, s. 1–7.

CUTLER III., W. William: „Oral History – Its Nature and Use for Educational History.“

History of Education Quarterly, vol. 11, č. 2, 1971, s. 184–194.

ČAPEK, Karel: Hovory s T. G. Masarykem. Praha, Fr. Borový – Čin 1936.

DENZIN, Norman K. – LINCOLN, Yvonna, S. (eds.): The Sage handbook of qualitative

research. Thousand Oaks, Sage 1994.

DESCAMPS, Florence: L’historien, l’archiviste et le magnétophone: De la constitution de la

source orale à son exploitation. Paris, Comité pour l’histoire économique et financiere de la

France 2001, 2005.

DESCAMPS, Florence: Les sources orales et l’histoire. Récits de vie, entretiens, témoignages

oraux. Paris, Bréal 2006.

DIESTLER, Radek: „Miroslav Vaněk a kol.: Ostrůvky svobody (kulturní a občanské aktivity

mladé generace v osmdesátých letech v Československu).“ Rock & Pop & MusiQ 2002,

prosinec, s. 91.

DITTMER, Lothar: „Ausserdem hatten wir uns einen Modell-Vertriebenen vorgestellt:

Erfahrungen aus dem Schüllerwetbewerb Deutsche Geschichte.“ In: Geschichte lernen, Heft

76, 2000, s. 4–9.

DIXON, I. Elizabeth – MINK, V. James (eds.): Oral History at Arrowhead: The Proceedings

of the First National Colloquium on Oral History. Los Angeles, OHA 1967.

201

DOBIÁŠ, Jan a kol.: Psychiatrie: Učebnice pro lékařské fakulty LFHK. Praha, Avicenum

1984.

DOMAŃSKA, Ewa: Encounters. Philosophy of History after Postmodernism. [B. m.],

University Press of Virginia, 1998, s. 13–38.

DOMAŃSKA, Ewa: „Self-Interview.“ In: Encounters. Philosophy of History after

Postmodernism, s. 257–267.

DRDA, Adam – ŠKODA, Stanislav – MLEJNEK, Josef: Mýty o socialistických časech.

Praha, Člověk v tísni 2010.

DRISCOL, Marjie: Scolars Give Oral History Permanence. (Referát původně přednesený na

OH konferenci sponzorované University of California at Irvine a California State University

at Fullerton.) Los Angeles Times, 14. března 1970.

DULÍČEK, Lukáš – HUTLA, Jan – RUFFER, Roman: Dějiny Gymnázia J. K. Tyla v období

totality očima pamětníků. Hradec Králové, Gymnázium J. K. Tyla 2008.

DUNAWAY, David – BAUM, Willa (eds.): Oral History: An Interdisciplinary Anthology.

Walnut Creek (California), Alta Mira Press 1996.

DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra: „Dva pokusy o aktivizaci občanů: Impuls 99 a Děkujeme,

odejděte.“ In: Václav V. NEKVAPIL (ed.), Impuls pro občanskou společnost: Eseje o třetím

rozměru demokracie. Praha, Evropský literární klub 2003, s. 125–134.

„Écrire l’histoire du temps présent. En hommage à François Bédarida.“ Actes de la journée

d’études de l’IHTP Paris, CNRS: 14 mai 1992. Paris, CNRS Éditions, 1993.

FAIRBANK, John F.: Dějiny Číny. Praha, NLN 1998.

FAJT, Jiří: Musí být vědecký pracovník současně manažerem? Několik poznámek k situaci

financování historické vědy v ČR a v zahraničí. Dostupné [on-line] na:

http://www.clavmon.cz/archiv/polemiky/prispevky/Fajt3hdf.htm [cit. 20. 11. 2011].

FERNÁNDEZ de MATA, Ignacio: „In memoriam… Esquelas, contra-esquelas y duelos

inconclusos de la Guerra Civil Española.“ Historia, antropología y fuentes orales 42, 2009, s.

93–128.

FERREIRA de MORAEES: Marrieta, Ten Years of IOHA. Příspěvek přednesen na 14. IOHA

konferenci, Sydney, 2006. (Text příspěvku publikovala IOHA na CD, uložen v Centru orální

historie ÚSD AV ČR.)

FIALOVÁ, Zuzana: „Orálna história – história s tvárou a menom.“ In: Malé dějiny česko-

slovenských vzťahov VI. Bratislava, Nadace Milana Šimečku 1996, s. 31–46.

202

FINGERROOS, Outi – LAAKKONEN, Simo – SALMI-NIKLANDER, Kirsti: „Review.

Finnish Oral History Network.“ ELORE 13, 2006, č. 1. Dostupné [on-line] na:

http://www.elore.fi/arkisto/1_06/fls1_06.pdf [cit. 22. 10. 2011].

FOGARTY, E. James: „Filling the Gap: Oral History in the Archives.“ American Archivist,

vol. 46, jaro 1983, s. 150–156.

FREUND, Alexander: „Conference Report: 16th International Oral History Conference.“

Oral History Forum d’histoire orale 30, 2010. Dostupné [on-line] na:

http://www.coh.usd.cas.cz/images/texty/OH/A.Freund-IOHA_2010_review.pdf [cit. 25. 10.

2011].

FREUND, Alexander: „Oral History in Canada: A Paradox.“ In: Klaus-Dieter ERTLER –

Hartmut LUTZ (eds.), Canada in Grainau. A Multidisciplinary Survey of Canadian Studies

after 30 Years. Frankfurt am Main, Peter Lang 2009, s. 305–335.

FRISCH, Michael: A Shared Autority Essays on the Draft and Meaning of Oral and Public

History. State University of New York Press, 1990.

FRÝDLOVÁ, Pavla (ed.): Všechny naše včerejšky I, II, III: Paměť žen. Praha, Nadace Gender

Studies 1998, 2000, 2002.

FRÝDLOVÁ, Pavla (ed.): Ženám patří půlka nebe. Praha, NLN – Gender Studies 2007.

FRÝDLOVÁ, Pavla (ed.): Ženská vydrží víc než člověk. Praha, NLN 2006.

FRÝDLOVÁ, Pavla (ed.): Ženy mezi dvěma světy. Deset životních příběhů žen, které odešly

do ciziny a po letech se vrátily. Praha, NLN – Gender Studies 2008.

FRÝDLOVÁ, Pavla (ed.): Ženy odjinud. Deset příběhů českých cizinek. Praha, NLN –

Gender Studies 2009.

FRÝDLOVÁ, Pavla (ed.): Ženy v bílém. Praha, NLN – Gender Studies 2010.

GADAMER, Hans-Georg.: „Hermeneutik.“ In: Joachim RITTER (ed.), Historisches

Wörterbuch der Philosophie, sv. 3, Basel 1974, s. 1061–1073.

GADAMER, Hans-Georg: Problém dějinného vědomí. Praha, Filosofia 1994.

GEDI, Noa – ELAM, Yigal: „Collective Memory — What Is It?“ History and Memory, vol.

8, č. 1, jaro–léto 1996, s. 30–50.

GEORGES, Robert A. – JONES, Michael O.: People Studying People: The Human Element

in Fieldwork. Berkeley, University of California Press 1980.

GEPERT, A. C. T.: „Forschungstechnik oder historische disziplin?: Metodische probleme der

Oral History!“ Geschichte in Wissenschaft und Unterricht, vol. 45, 1994, s. 303–323.

GILB, Corrine Lathrop: „Tape-Recorded Interviewing: Some Thoughts from California.“

American Archivist, vol. 20, říjen 1957, s. 335–344.

203

GILLETTE, Michael L.: Launching the War on Poverty. An Oral History. Oxford UP 2010.

GLASSIE, Harris: A Folkloristic Thought on the Promise of Oral History: Selections from the

Fifth and Sixth National Colloquia on Oral History. New York, Oral History Association

1971.

GRELE, Ronald: Envelopes of Sound: Six Practitioners Discuss the Method, Theory and

Practice of Oral History Testimony. Chicago, Precedent Publishing 1975.

GRELE, Ronald: „From the intimate circle to globalized history.“ Words and Silences, vol. 4,

č. 1/2, listopad 2007–2008, s. 28–31.

GRELE, Ronald: IOHA on the Move: 1996–2006 and Beyond. A conversation among

founders. Příspěvek přednesen na 14. IOHA konferenci v Sydney 2006. (Text příspěvku

publikovala IOHA na CD, uložen v COH ÚSD AV ČR.)

GRISCHENKO, Gelinada: Practicing Oral History in Ukraine: The Prospects and the

Challenges. Referát na 16. International Oral History Conference v Praze 2010. (Text

příspěvku publikovala IOHA na CD, uložen v COH ÚSD AV ČR.)

GUBRIUM, Jaber F. – HOLSTEIN, James A.: Handbook of Interview Research: Context and

Metod. Thousand Oaks, Sage 2002.

GUILLEMIN, Marillys – GILLAM, Lynn: „Etika, reflexivita a ‚eticky důležité okamžiky‘ ve

výzkumu.“ Biograf, č. 35, 2004, s. 11–31.

HÁJEK, Martin: Počítačová textová analýza metodou sledování spoluvýskytů slov. Dostupné

[on-line] na: http://archiv.soc.cas.cz/download/1075/DaV10_1_s19_37.pdf [cit. 20. 11. 2011].

HÁJEK, Martin – KABELE, Jiří: Jak vládli? Průvodce hierarchiemi reálného socialismu.

Brno, Doplněk 2008.

HALBWACHS, Maurice: Les cadres sociaux de la mémoire. Paris, Albin Michel 1994.

HALL, Jacqueline D.: „You Must Remember This: Autobiography as Social Critique.“ The

Journal of American History, vol. 85, září 1998, s. 439–465.

HAMILTON, Paula – SHOPES, Linda: „Introduction: Building Partnerships between Oral

History and Memory Studies.“ In: Paula HAMILTON – Linda SHOPES (eds.), Oral History

and Public Memories. Philadelphia, Temple UP, 2008, s. VII–XVII.

HANZEL, Vladimír: Zrychlený tep dějin. Reálně drama o deseti jednáních. Praha, OK

Centrum 1991.

HARRIS, I. Ramon – CASH, H. Joseph – HOOVER, T. Herbert – WARD, R. Stephen: The

Practice of Oral History: A Handbook. Glen Rock (N. J.), Microfilming Corporation of

America 1975.

204

HAVELKA, Miloš: „Poznání – paměť – identita a několik obecnějších úvah.“ Dějiny – teorie

– kritika 2007, č. 2, s. 256–268.

HAVELKA, Miloš: „Rozpaky nad „provinciálním“ realismem.“ Soudobé dějiny 2004, č. 4, s.

117–119.

HENDL, Jan: Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace. Praha, Portál 2005.

HÜBSCHNANNOVÁ, Milena (ed.): Po Židoch Cigáni: svědectví Romů ze Slovenska 1939–

1945. 2 díly. Praha, Triáda 2005.

HUNT, Lynn: „French History in the last Twenty Years. The Rise and Fall of the Annales

Paradigma.“ Journal of Contemporary History, vol. 21, č. 2, Twentieth Anniversary Issue,

duben 1986, s. 209–224.

HUTTON, Patrick: History as an Art of Memory. Hanover, UP of New England 1993.

CHRENKOVÁ, Petra: Reflexia spôsobu života žien v liptovskom regióne z kulturologickeho

pohľadu. Disertační práce. Praha, katedra teorie kultury FF UK 2010.

IGGERS, Georg G.: Dějepisectví ve 20. století. Od vědecké objektivity k postmoderní výzvě.

Praha, NLN 2002.

JAGO, Tiiu – KÕRESAAR, Ene – RAHI-TAMM, Aigi: „Oral History and Life Stories as

Research Area in Estonian History, Folkloristice And Ethnology.“ ELORE 13, 2006, č. 1.

Dostupné [on-line] na: http://www.elore.fi/arkisto/1_06/jkr1_06.pdf [cit. 23. 10. 2011].

JAKSIC, Ivan: „Oral History in the Americas.“ Journal of American History, vol. 79, č. 2,

září 1992, s. 590–600.

JANESICK, Valerie: „The dance of qualitative research design.“ In: Norman K. DENZIN –

Yvonna S. LINCOLN (eds.): Strategies of qualitative inguiry. Thousand Oaks, SAGE

Publications 1998.

JECHOVÁ, Květa: Lidé Charty 77: Zpráva o biografickém výzkumu. Praha, Centrum orální

historie ÚSD 2003.

JEMELKA, Martin: Na Šalomouně. Společnost a každodenní život v největší

moravskoostravské hornické kolonii (1870–1950). Ostrava, Centrum pro hospodářské a

sociální dějiny 2008.

JEMELKA, Martin (ed.): Lidé z kolonií vyprávějí své dějiny. Ostrava, Repronis 2009.

JIROUŠEK, Bohumil: „Česká marxistická a marxisticko-leninská historiografie. Diskurz a

možnosti výzkumu jeho proměn.“ In: Bohumil JIROUŠEK a kol., Proměny diskurzu české

marxistické historiografie. Kapitoly z historiografie 20. století. České Budějovice, HÚ FF

JČÚ 2008, s. 9–26.

KABELE, Jiří: Přerody. Principy sociálního konstruování. Praha, Karolinum 1998.

205

KABELE, Jiří: Z kapitalismu do socialismu a zpět. Teoretické vyšetřování přerodů

Československa a České republiky. Praha, FSV UK – Karolinum 2003.

KALISTA, Zdeněk: Cesty historikova myšlení. Praha, Garamond 2002.

KANSTEINER, Wulf: „Finding Meaning in Memory: A Methodological Critique of

Collective Memory Studies.“ History and Theory, vol. 41, č. 2, květen 2002, s. 179–197.

KICZKOVÁ, Zuzana a kol.: Pamať žien – O skúsenosti sebautvárania v biografických

rozhovorech. Bratislava, IRIS 2006.

KOHLI, Marin (ed.): Soziologie des Lebenslaufs. Darmstadt 1978.

KOLÁŘ, Pavel: „Nenápadné okovy Kleió. Východoevropské dějepisectví po pádu železné

opony mezi vědeckým étosem a legitimizací panství.“ Soudobé dějiny 11, 2004, č. 1–2, s.

224–230.

KOLEVA, Daniela: The Normal Biography – Probing into a „Biocratic“ Culture. Příspěvek

na konferenci The Presence of the Past, Berlin 23.–25. května 2002.

KOLOMAYETS, Marta: „Oral history project illuminates state-building process in Ukraine.“

The Ukrainian Weekly, vol. LXIV, č. 34, August 25, 1996. Dostupné [on-line] na:

http://www.ukrweekly.com/old/archive/1996/349601.shtml [cit. 23. 10. 2011].

KONOPÁSEK, Zdeněk (ed.): Otevřená minulost: Autobiografická sociologie státního

socialismu. Praha, Karolinum 1999.

KOTALÍK, Matěj – KAHUDA, Jan: „Rozhovor s PhDr. Jindřichem Schwippelem.“ Práce

z dějin Akademie věd 3, 2011, č. 1, s. 130–143.

KOUKOLÍK, František: Lidský mozek. Praha, Portál 2000.

KUSÁ, Zuzana: „Dilemy nad tichom v autobiografických rozprávaniach.“ Etnologické

rozpravy 3, 1996, č. 1, s. 25–48.

KUSÁ, Zuzana: „Problém pravdivosti informácií v životopisných rozprávaniach.“

Genealogicko-heraldický hlas 5, 1995, č. 2, s. 17–21.

KUTNAR, František – MAREK, Jaroslav: Přehledné dějiny českého a slovenského

dějepisectví. Praha, NLN 1997.

KVALE, Steinar: InterViews: An Introduction to Qualitative Research Interviewing.

Thousand Oaks – London – New Delhi, Sage Publications 1996.

KVALE, Steinar: „Ten Standart Objections to Qualitative Research Interviews.“ Journal of

Phenomenological Psychology, vol. 25, č. 2, s. 147–173.

Kvalitativní výzkum ve vědách o člověku na prahu třetího tisíciletí. Sborník z konference.

Brno – Boskovice, PSÚ AV ČR – Albert 2000.

206

LABELLE, Ronald: „Rexlections on Thirty Years of Oral History in Canada.“ Oral History

FORUM d’histoire orale, vol. 25, 2005, s. 7–14.

LACINOVÁ, Gabriela: „Promluví hlavní aktéři listopadového studentského hnutí.“ Plzeňský

deník, 10. října 1997.

LAGROU, Pieter: „De l’actualité de l’histoire du temps présent.“ Bulletin de l’Institut

d’histoire du temps présent, n° 75, červen 2000, s. 10–22.

LANGE, Dirk: „Methoden der Gesprächsführung: Interaktions- und

Kommunikationsübungen.“ Geschichte lernen, Heft 76, 2000, s. 29–31.

LAVABRE, Marie-Claire: Le fil rouge: sociologie de la mémoire communiste. Paris, Presses

de Sciences Politiques 1994.

LE GOFF, Jacques: Histoire et mémoire. Paris, Gallimard 1988. (České vydání: Paměť a

dějiny. Praha, Argo 2007. Z francouzského originálu přeložila Irena Kozelská.)

LEE KLEIN, Kerwin: „On the Emergence of Memory in Historical Discourse.“

Representations, č. 69, Special Issue: Grounds for Remembering, zima 2000, s. 127–150.

LEH, Almut: „Forschungsethische Probleme in der Zeitzeugenforschung.“ BIOS, Jg. 13,

2000, Heft 1, s. 64–76.

LICHTBLAU, Albert: Taboos Reflected. Příspěvek přednesen na 16. IOHA konferenci, Praha

2010. (Text příspěvku publikovala IOHA na CD, uložen v Centru orální historie ÚSD AV

ČR.)

LUMMIS, Trevor: „Structure and Validity in Oral Evidence.“ International Journal of Oral

History, vol. 2, č. 2, 1983, s. 109–120.

MACDONALD, Wilma: „Some Reminiscence of COHA.“ Oral History FORUM d’histoire

orale. vol. 25, 2005, s. 15–28.

MACHAČ, Miloš – MACHAČOVÁ, Helena – HOJKOVEC, Jiří: Emoce a výkonnost. Praha,

SPN 1984.

MANNOVÁ, Eva: „Pravidla narativního interview.“ Genealogicko-heraldický hlas, roč. 5, č.

2, 1995, s. 21–24.

MAREK, Jaroslav: „Historie a postmoderna.“ ČČH, 92, 1994, s. 477–495.

MASARYK, T. Garrique: Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty.

Praha, Masarykův ústav AV ČR 2002.

MASARYK, T. Garrique: Světová revoluce: Za války a ve válce 1914–1918. Praha, Orbis –

Čin 1925.

MASON, Elizabeth M. – STARR, Louis M. (eds.): The Oral History Collection of Columbia

University. New York, Oral History Research Office 1973.

207

MASON, Jennifer: Qualitative Researching. London – Thousand Oaks, Sage

Publications 2002.

MAYEROVÁ, Françoise: Češi a jejich komunismus: paměť a politická identita. Praha, Argo

2009.

MAYEROVÁ, Françoise – VAŠÍČEK, Zdeněk: „Minulost a současnost, paměť a dějiny.“

Soudobé dějiny 11, 2004, č. 4, s. 9–32.

MCDOUGHALL, Alison: „16th International Oral History Conference. Between Past and

Future: Oral History Memory and Meaning.“ Word of Mouth Spring 2010, s. 14–15, s. 22–23.

Dostupné [on-line] na: http://www.coh.usd.cas.cz/images/texty/OH/A.McDoughall-

16thIOHA.pdf [cit. 25. 10. 2011].

MCMAHAN Eva M. (eds.): Interactive Oral History Interviewing. New Jersey and Hove,

Lawrence Erlbaum Associates Publishers 1994.

MCMAHAN, M. Eva: Elite Oral History Discourse. A Study of Cooperation and Coherence.

Tuscaloosa and London, The University of Alabama Press 1989.

MELNIKOVA, Ekaterina: „Within and Beyond: Oral History in Russia.“ ELORE 13, 2006, č.

1, s. 4. Dostupné [on-line] na: http://www.elore.fi/arkisto/1_06/mel1_06.pdf [cit. 23. 10.

2011].

MITCHELL, Joseph L.: Joe Gould’s Secret. New York, Viking Press 1965.

MORAES FERREIRA, Marieta de: Oral History in Brazil: An Assessment. Dostupné [on-

line] na: http://cpdoc.fgv.br/producao_intelectual/arq/1413.pdf [cit. 24. 10. 2011].

MORAES FERREIRA, Marieta de: Ten Years of IOHA. Příspěvek přednesen na 14. IOHA

konferenci v Sydney 2006. Text příspěvku publikovala IOHA na CD, uložen v COH ÚSD

AV ČR.

MORRISEY, Charles T.: „Beyond Oral evidence: Speaking (Con)structively about oral

history.“ Archival Issues, vol. 17, č. 2, listopad 1992, s. 89–94.

MORRISEY, Charles T.: „Riding a Mule Through ‚The Terminological Jungle‘: Oral History

and Problems of Nomenclature.“ OHR, vol. 12, 1984, s. 13–28.

MORRISEY, Charles T.: „Why Call It ‚Oral History‘? Searching for Early Usage of Generic

Term.“ OHR, vol. 8, 1980, s. 20–48.

MORRISON, James H.: Three decades on: reminiscence and reflections about the Canadian

Oral History Association. Referát na 14. IOHA konferenci v Sydney 2006. (Text příspěvku

publikovala IOHA na CD, uložen v Centru orální historie ÚSD AV ČR.)

MOSS, William W.: Oral History Program Mannual. New York, Praeger Publishers 1974.

MOSS, William W.: „The Future of Oral History.“ OHR, vol. 3, 1975, s. 59–67.

208

MÜCKE, Pavel: „ ‚I Siegfried cítí zimu a vši…‘ aneb Obrazy spojenců a nepřátel v paměti

vojáků druhého čs. zahraničního odboje.“ Theatrum historiae 5, Pardubice 2009, s. 161–198.

MÜCKE, Pavel: „ ‚Pane generále, Vy jste to byl…‘ aneb Obraz velitelů v paměti vojáků čs.

zahraničního odboje.“ In: Sylva SKLENÁŘOVÁ (ed.), České, slovenské a československé

dějiny 20. století II. Sborník z mezinárodní konference mladých vědeckých pracovníků

(Univerzita Hradec Králové, 7.–8. března 2007). Ústí nad Orlicí, Oftis 2007, s. 143–153.

MÜCKE, Pavel: „ ‚Před oponou, za oponou…‘ aneb Obraz cizinců a cizích zemí v paměti

dělníků a příslušníků tzv. pracující inteligence Československa sedmdesátých a osmdesátých

let 20. století.“ In: Miroslav VANĚK (ed.), Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící

většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Praha, Academia

2009, s. 162–211.

MÜCKE, Pavel: „ ‚Ten 21. srpen si s sebou dodnes nesu…‘ aneb Obraz cizinců a cizích zemí

v paměti příslušníků inteligence v Československu sedmdesátých a osmdesátých let 20.

století.“ In: Jan MERVART – Jiří ŠTĚPÁN a kol., České, slovenské a československé dějiny

20. století. Osudové osmičky v našich dějinách. Ústí nad Orlicí, HÚ FF UHK – Oftis 2008, s.

423–432.

MÜCKE, Pavel: „ ‚Zahyneš v letadle jako hrdina a Eda ti bude za to vděčný.‘ Hrdinství,

zbabělost a paměť vojáků druhého čs. zahraničního odboje.“ In: Jan RANDÁK – Petr

KOURA (eds.), Hrdinství a zbabělost v české politické kultuře 19. a 20. století. Výběr z

příspěvků ze stejnojmenné konference, která proběhla ve dnech 25.–27. října 2006. Praha,

Dokořán – FF UK v Praze 2008, s. 291–310.

MÜCKE, Pavel: „Cestování napříč soudobými dějinami aneb Možnosti výzkumu cestování a

cestovního ruchu prostřednictvím orální historie.“ In: Jiří KOCIAN – Milan OTÁHAL –

Miroslav VANĚK (eds.), Historie prožité minulosti. K šedesátinám Oldřicha Tůmy. Praha,

ÚSD AV ČR – FSV UK 2010, s. 186–200.

MÜCKE, Pavel: „Dědictví Annales aneb Specifika francouzské orální historie.“ In: Zuzana

PROFANTOVÁ (ed.), Malé dějiny veľkých událostí. III.: Naratívna každodennost v kontexte

sociálno-historickej retrospektívy. Bratislava, Ústav etnologie Slovenskej akademie vied

2007, s. 107–117.

MÜCKE, Pavel: „Krok za krokem. Orální historie, věda a společnost.“ Naše společnost 4,

2006, č. 1, s. 25–31.

MÜCKE, Pavel: „Mezi metodou a oborem. Orální historie a bádání o soudobých dějinách.“

Iluminace 20, 2008, č. 1, s. 188–191.

209

MÜCKE, Pavel: „Škola v orální historii – orální historie ve škole: orální historie a výuka

dějepisu.“ In: Magdaléna ŠUSTOVÁ (ed.), Dějiny ve škole. Škola v dějinách. Praha,

Pedagogické muzeum J. A. Komenského v Praze 2010, s. 177–187.

MÜCKE, Pavel: „Z Teplic až na kraj světa aneb Z učitele prezidentem. Malý biografický

portrét Miroslava Vaňka.“ Memo. Časopis pro orální historii / Oral History Journal 1, 2011,

č. 1, s. 97–99.

MULRONEY, Kelly A.: „Discovering Fernand Braudel’s Historical Context.“ History and

Theory, vol. 37, č. 2, květen 1998, s. 259–269.

MUSILOVÁ, Dana: Životní příběhy ročníku 1924: Lidský osud v dějinách 20. století. Díl I–

III. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 1995, 1998, 1999.

MYERHOFF, Barbara G. (ed.): Remembered Lives: The Work of Ritual, Storytelling, and

Growing Older. Ann Arbor, University of Michigan Press, 1992.

MYŠKA Milan – ZÁMEČNÍK, Stanislav – HOLÁ, Věra: Práce s pamětníky a vzpomínkami:

Metodická příručka. Ostrava, Ústav dějin KSČ – Komise pro regionální dějiny při

Severomoravském KV KSČ – Socialistická akademie 1967.

NADER, Karim: „Memory traces unbound.“ Trends Neurosciences, vol. 26, č. 2, 2003, s. 65–

72.

NEUENSCHWANDER, John A.: „Remembrance of Things Past: Oral Historians and Long

Term Memory.“ OHR, vol. 6, 1978, s. 45–53.

NEVINS, Allan: The Gateway to History. Boston, D. Appleton – Century 1938 (revidované

vydání Chicago, Quadrangle Bodes 1963).

NIETHAMMER, Lutz: „Annäherung an der Wandel: Auf der Suche der volkseigenen

Erfahrung in der Industrieprovinz der DDR.“ BIOS, Heft 1, 1988, s. 33–37.

NIETHAMMER, Lutz: „Wozu taugt Oral History?“ Prokla – Zeitschrift für politische

Ökonomie und sozialistische Politik, č. 60, září 1985, s. 105–124.

NIETHAMMER, Lutz (Hrsg.): Lebenserfahrung und kollektives Gedächtnis. Die Praxis der

„Oral History“. Frankfurt am Main, Suhrkamp 1985.

NIETHAMMER, Lutz – VON PLATO, Alexander (eds.): Wir Krigen jetzt andere Zeiten: Auf

der Suche nach der Erfahrung des Volkem in nachfaschistischen Ländern. Bonn 1985.

NODL, Martin: „Možné přístupy ke studiu dějin české historické vědy v letech 1945–2000.“

Soudobé dějiny 8, 2001, č. 1, s. 9–22.

NORA, Pierre: „Between Memory and History: Les Lieux de Mémoire.“ Representations 26,

jaro 1989, s. 7–25.

210

NORA, Pierre: „De l’histoire contemporaine au présent historique.“ In: Écrire l’histoire du

temps présent. En hommage à François Bédarida. Actes de la journée ï études de l’IHTP

Paris, CNRS: 14 mai 1992. Paris, CNRS Éditions, 1993, s. 43–48.

NORA, Pierre: „Entre Mémoire et Histoire. La problematique des lieux.“ In: Pierre NORA

(ed.): Les Lieux de mémoire, vol. 1 (La République). Paris, Gallimard 1984, s. 23–43.

NORA, Pierre: „Ľ ère de la commémoration.“ In: Pierre NORA (ed.): Les Lieux de mémoire,

vol. 3 (La France). Paris, Gallimard 1992, s. 23–43.

NORA, Pierre: „La nation-mémoire.“ In: Pierre NORA (ed.): Les Lieux de mémoire, vol. 2

(La Nation). Paris, Gallimard 1986, s. 2207–2216.

NOSKOVÁ, Jana: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a

odborné literatury. Rukopis disertační práce. Brno, Filozofická fakulta 2006.

NOSKOVÁ, Jana: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů

a odborné literatury. Brno, Ústav evropské etnologie 2007.

NOVICK, Peter: That Noble Dream: The „Objectivity Question“ and the American

Historical Profession. Cambridge, CUP 1988.

OLICK, Jeffrey K. – ROBBINS, Joyce: „Social Memory Studies: From ‚Collective Memory‘

to the Historical Sociology of Mnemonic Practices.“ Annual Review of Sociology, vol. 24,

1998, s. 105–140.

OLŠÁKOVÁ, Doubravka: „Tíživé dědictví školy Annales aneb Francouzská ‚oral history‘ ve

službách státního aparátu.“ Soudobé dějiny 11, 2004, č. 3, s. 176–181.

OLŠÁKOVÁ, Doubravka – VYBÍRAL, Zdeněk (eds.): „Husitský Tábor a jeho postavení

v české historiografii v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století.“ In: Husitský Tábor.

Sborník Husitského muzea. Supplementum II. Sborník ze semináře uspořádaného

Výzkumným centrem pro dějiny vědy ve spolupráci s Husitským muzeem v Táboře dne 11.

září 2003 v prostorách FF UK v Praze. Tábor 2004.

ONG, Walter: Orality and Literacy. New York, Routledge 1999.

OPGENOORTH, Ernst: Einführung in das Studium neueren Geschichte. München 2001.

„Oral History Center and Oral History Course Established in China.“ Oral History Educator,

vol. 8, 2009, s. 10. Dostupné [on-line] na:

http://www.umbc.edu/mrc/cohe/docs/cohejournal_2009.pdf [cit. 24. 10. 2011].

Oral History: A Practical Guide. Chapel Hill, Southern Oral History Program – University of

North Carolina at Chapel Hill 2000.

OSTRY, Bernard: „The Illusion of Understanding: Making the Ambiguous Intelligible.“

OHR, vol. 5, 1977, s. 7–16.

211

OTÁHAL, Milan – SLÁDEK, Zdeněk (eds.): Deset pražských dnů 17.–27. listopad 1989.

Dokumentace. Praha, Academia 1990.

OTÁHAL, Milan – VANĚK, Miroslav: Sto studentských revolucí. Studenti v období pádu

komunismu – životopisná interview. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1999.

PÁNEK, Jaroslav: „Non multa, sed multum. Humanitní a společenské vědy v České republice

1990–2010.“ 2. část, Akademický bulletin 10, 2010, s. 8–11. Dostupné [on-line] na:

http://abicko.avcr.cz/2010/10/05/index.html [cit. 2. 9. 2011].

PANIZO, Laura Marina: „Muerte, desaparición y memoria: el caso des los desaparecidos de

la ultima diktatura militar en Argentina“. Historia, antropología y fuentes orales 42, 2009, s.

71–84

PASSERINI, Luisa: „Work, ideology and consensus under Italian Fascism“. History

Workshop Journal, vol. 8, 1979, s. 82–108.

PAULCZYNSKI, Petr: Už víme, kdo jsou obyčejní lidé ČSSD. Dostupné [on-line] na:

http://eportal.parlamentnilisty.cz/Articles/2608-uz-vime-kdo-jsou-obycejni-lide-cssd.aspx [cit.

31. 8. 2011].

PENNER, D’Ann R.: Overcoming Katrina. African American Voices from the Crescent City

and Beyond. New York, Palgrave MacMillan 2009.

PERKS, Robert – THOMPSON, Alistair (eds.): The Oral History Leader. First Edition. New

York, Routledge 1998; Second Edition. New York, Routledge, 2006.

PETRÁŠ, Jiří (ed.): „Příběh je základ… a lidé příběhy potřebují… aneb Teoretické a

praktické aspekty orální historie.“ Sborník příspěvků z konference konané v Jihočeském

muzeu v Českých Budějovicích 2009. Jihočeský sborník historický – Supplementum 3. České

Budějovice, JČM 2010.

PETRÁŠ, Jiří: „Rozpačité Rozpaky Jiřího Bílka.“ HaV 54, 2005, č. 1, s. 151.

PLICHTOVÁ, Jana: Metódy sociálnej psychológie zblízka: Kvalitatívne a kvantitatívne

skúmanie sociálnych reprezentácií. Bratislava, Média 2002.

PLUMMER, K.: Documents of Life: An Introduction to the Problems and Literature of a

Humanistic Method. Winchester (Mass.), George Allen and Unwin 1983.

POLLOCK, Della: „Telling the Told: Performing Like a Family.“ OHR, vol. 18, č. 2, podzim

1990, s. 1–36.

PORTELLI, Alessandro: Italian Oral History. Roots of a Paradox. s. 11. Dostupné [on-line]

na:

http://www0.hku.hk/sociodep/oralhistory/4/images/art/key%20Portelli%20article%201%20_

DUNAWAY_.pdf [cit. 20. 11. 2011].

212

PORTELLI, Alessandro: „Going Against the Grain.“ Words and Silences, vol. 4, č. 1/2,

listopad 2007–2008, s. 25–27.

POSPÍŠIL, Filip – BLAŽEK, Petr: „Vraťte nám vlasy!“: první máničky, vlasatci a hippies

v komunistickém Československu. Praha, Academia 2010.

PREČAN, Vilém: „Jaký časopis, nač a pro koho.“ Soudobé dějiny 1, 1993/1994, č. 1, s. 5–10.

PŘÍHODA, Václav: Ontogeneze lidské psychiky 4: Vývoj člověka v druhé polovině života.

Praha, SPN 1977.

PUTNAM, Frank: Diagnosis and Treatment of Multiple Personality Disorder. New York,

Guilford Press 1989.

REIMAN, Michal: O komunistickém totalitarismu a o tom, co s ním souvisí. Praha,

Karolinum 2000.

REVEL, Jacques: „Un vent d’Italie. L’émergence de la micro-histoire.“ Sciences humaines,

hors série n° 18, září–říjen 1997, s. 23–27.

RICŒUR, Paul: La mémoire, l’histoire, l’oubli. Paris, Seuil 2000.

RITCHIE, Donald A.: Doing oral History. New York, Twayne Publishers 1995.

RITCHIE, Donald A.: „Guidelines and Principles of the Oral History Association.“ OHA,

Pamphlet č. 3, 1992.

RITCHIE, Donald A. (ed.): The Oxford Handbook of Oral History. Oxford UP 2011.

ROBERTSON, Beth M.: Oral History Guide. Unley, AOHA 2006.

ROSENTHAL, Gabriele: Erlebte und erzählte Lebensgeschichte: Gestalt und Struktur

biographischer Selbstbeschreibungen. Frankfurt am Main, Campus 1995.

ROSS, Mary: „Interviewer or Internever: Interpretation in the Oral History Review.“

Maryland Historian, vol. 13, podzim–zima 1982, s. 3–5.

ROSSI, Leena: Emotions in Oral History Interview. Příspěvek přednesen na 7th European

Social Science History Conference, Lisabon, Portugal 2008. (Text příspěvku publikovala

ESSHC na CD, uložen v Centru orální historie ÚSD AV ČR.)

SALAZAR, Philippe-Joseph: „Relatos, reconciliatioón, reconocimiento, a propósito de los

perpetradores y de la amnistia de Sudáfrica.“ Historia, antropología y fuentes orales 42, 2009,

s. 37–53.

SAMUEL, David: Paměť. Jak ji používáme, ztrácíme a můžeme zlepšit. Praha, Grada 2002.

SEBE BOM MEIHY, José Carlos: „Oral History in Brazil. Development and Challenges.“

OHR, vol. 26, č. 2, 1999, s. 127–136.

SEBE BOM MEIHY, José Carlos: „The Radicalization of Oral History.“ Words and Silences,

vol. 2, 2003, č. 1, s. 31–41.

213

SHUMWAY, L. Gary (ed.): Oral History in the United States: A Directory. New York, The

Oral History Association 1971.

SCHACTER, Daniel L.: Sedm hříchů paměti. Jak si pamatujeme a zapomínáme. Praha –

Litomyšl, Paseka 2003.

SCHEUCH, Klaus – SCHREINICKE, Gert: Stress: Gedanken, Theorien, Probleme. Berlin,

Volk und Gesundheit 1983.

SCHINDLER-WISTEN, Petra: Společenské aspekty chalupářské subkultury v období

v období tzv. normalizace. Disertační práce. Praha: FHS UK, obor antropologie, 2010.

SCHÜTZE, Franz: „Narativní interview ve studiích interaktivního pole.“ Biograf 20, 1999, s.

33–51.

SCHWIPPEL, Jindřich: „Orální historie a archivy.“ Archivní časopis 56 (2006), č. 3, s. 177–

183.

SCHWIPPEL, Jindřich – BOHÁČEK, Jan: „Pamětníci a spolutvůrci dějin ČSAV. Sbírka

rozhovorů v Archivu Akademie věd ČR.“ Práce z dějin Akademie věd 3, 2011, č. 1, s. 53–86.

SMETANA, Vít: „Pod křídla Sovětů. Mohlo se Československo vyhnout ,sklouznutí‘ za

železnou oponu?“ Soudobé dějiny 15, 2008, č. 2, s. 274–302.

SOMMER, Vítězslav: „Kniha, o které se hovoří“. DaS 2011, č. 3, s. 44.

STAMM, Beth Hudnall (ed.): Secondary Traumatic stress: Self-Care Issues for Clinicians,

Researchers, and Educators. Lutherville, MD 1995.

STARR, Louis M.: „Oral History: Problems and Prospects.“ In: Melvin J. VOIGHT (ed.),

Advances in Librarianship 2. New York – London, Seminar Press 1971, s. 275–304.

STONE, Elizabeth: Black Sheep and Kissing Cousins: How Our Family Stories Shape Us.

New Brunswick, Transaction Publishers 2008.

STORCHOVÁ Lucie (ed.): Condition humana – konstanta či historická proměnná? Koncepty

historické antropologie a teoretická reflexe v současné historiografii. Praha, FHS UK 2007.

STRAUB, Jürgen: Geschichte, Biographie und friedenspolitisches Händeln. Opladen, Leske

und Budrich 1993.

SUK, Jiří: „K prosazení kandidatury Václava Havla na úřad prezidenta v prosinci 1989:

Dokumenty a svědectví.“ Soudobé dějiny 6, 1999, č. 2/3, s. 346–369.

SVATOŠ, Michal: Organizace a financování české historické vědy. Bilance posledních deseti

let. Dostupné [on-line] na:

http://www.clavmon.cz/archiv/polemiky/prispevky/SvatosM3hdf.htm [cit. 20. 11. 2011].

214

SVOBODOVÁ, Jana: Nezávislá skupina České děti (1988–1989): Dokumenty: Výzkumný

projekt Česká společnost v období normalizace a revoluce 1969–1989: Materiály, studie,

dokumenty. Praha, ÚSD 1995.

ŠALANDA, Bohuslav: „Oral History and symbols of royal power in Central Europe.“ In: Jan

PARGAČ (ed.), Cultural symbols and Ethnic Conciousness. Praha, Karolinum 1998, s. 94–

105.

ŠALANDA, Bohuslav: Ústní podání a dějiny. Praha, Karolinum 1989.

ŠIKLOVÁ, Jiřina: Životopisné údaje a jejich využívání k získání mocenské pozice v období

komunistického režimu v Československu. Referát na FF UK, Praha 2005.

ŠUBRT, Jiří – PFEIFEROVÁ, Štěpánka: „Kolektivní paměť jako předmět historicko-

sociologického bádání.“ Historická sociologie 2010, č. 1, s. 9–29.

ŠVAŘÍČKOVÁ-SLABÁKOVÁ, Radmila: „O paměti, historii, vědomí a nevědomí. Současná

bádání v paměťových studiích.“ Dějiny – teorie – kritika 2007, č. 2, s. 232–255.

ŠVERDÍK, Michal: „Byly ostrůvky svobody v moci půlnoci?“ Mladá fronta Dnes, příloha

Střední Morava, 9. 12. 2002, s. 2.

THOMSON, Alistair: „Anzac Memories. Putting Popular Memory Theory Into Practice In

Australia.“ Oral History, vol. 18, č. 1, jaro 1990, s. 25–31.

THOMPSON, Alistair: Dancing through the memory of our movement: Four paradigmatic

revolitions in Oral History. Příspěvek přednesen na 14. IOHA konferenci, Sydney 2006.

(Text příspěvku publikovala IOHA na CD, uložen v Centru orální historie ÚSD AV ČR.)

THOMPSON, Paul: The Voice of the Past: Oral History. New York, Oxford University Press

1978.

TRANQUILLUS, Gaius Suetonius: Životopisy dvanácti císařů. Praha, Odeon 1966.

TŘEŠTÍK, Dušan: Češi a dějiny v postmoderním očistci. Praha, Nakladatelství Lidové noviny

2005.

TŘEŠTÍK, Dušan: Konec paradigmatu? Poznámky k postmoderní situaci nejenom v

dějepisectví. In: K poctě Jaroslava Marka. Sborník prací k sedmdesátých narozeninám prof.

dr. Jaroslava Marka. Historický ústav, Praha 1996, s. 247–255.

TŘEŠTÍK, Dušan: Mysliti dějiny. Praha – Litomyšl, Paseka 1999.

TŘEŠTÍK, Dušan: „Nová aliance“ pro 21. století aneb Od faktopisu k dějepisu. Přednáška

pronesená v říjnu 2001 na Katolické teologické fakultě FF UK v Praze. Dostupné [on-line] na:

http://www.sendme.cz/trestik/faktopisci.htm [cit. 10. 5. 2006].

TŮMA, Oldřich: „Ústav dějin maďarského povstání 1956 v Budapešti.“ Soudobé dějiny 1,

1994, č. 4/5, s. 655–657.

215

URBÁŠEK, Pavel: „K Bílkovým Rozpakům nad ‚Oral history‘.“ HaV 54, 1, 2005, s. 151.

VALEŠ, Lukáš: Listopad 89 v Klatovech. Klatovy v přelomových letech 1989–1990. Klatovy,

AgAkcent 2005.

VALEŠ, Lukáš: Rok 1989 v Plzni a západních Čechách. Dobrá Voda, Aleš Čeněk 2003.

VALEŠ, Lukáš (ed.): Česko-rakouské souvislosti pražského jara. Klatovy – Praha, AgAkcent

– ÚSD AV ČR 2008.

VAN DYNE, Larry: „Oral History: Share croppers and Presidents, Jazz and Texas Oil.“ The

Cronicle of Higher Education Review 24, prosinec 1973, s. 9–10.

VANĚK, Miroslav: Byl to jenom rock’n’roll? Hudební alternativa v komunistickém

Československu 1956–1989. Praha, Academia 2010.

VANĚK, Miroslav: „Centrum orální historie Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.“ Soudobé

dějiny 9, 2002, č. 2, s. 332–336

VANĚK, Miroslav: „Globalizace a digitální revoluce aneb Čtvrtá vývojová fáze orální

historie. Ohlédnutí za 14. mezinárodní konferencí orální historie v Sydney.“ Soudobé dějiny

13, 2006, č. 1–2, s. 269–279.

VANĚK, Miroslav: „K Bílkovým Rozpakům nad ‚Oral History‘.“ HaV 54, 2005, č. 1, s. 150.

VANĚK, Miroslav: „Listopadové události roku 1989 v Plzni.“ In: Emanuel MANDLER (ed.),

Dvě desetiletí před listopadem 89: Sborník. Praha, Maxdorf 1993, s. 93–109.

VANĚK, Miroslav: „New Projects in Czech Republic.“ IOHA Newsletter č. 11, 2003, s. 25–

29. Dostupné [on-line] na: http//www.ioha.fgv.br/boletin_in11.htm [cit. 20. 11. 2011].

VANĚK, Miroslav: O orální historii s jejími zakladateli a protagonisty. Praha, Ústav pro

soudobé dějiny 2008.

VANĚK, Miroslav: „Oral History Zentrum für Zeitgeschichte an der Akademie der

Wissenschaften der Tschechischen Republik.“ BIOS 15, č. 1, 2002, s. 132–137.

VANĚK, Miroslav: „Orální historie a výzkum opozice v letech 1969–1989.“ In: Markéta

DEVÁTÁ – Jiří SUK – Oldřich TŮMA (eds.), Charta 77. Od obhajoby lidských práv k

demokratické revoluci. 1977–1989. Sborník z konference k 30. výročí Charty 77. Praha, 21.–

23. března 2007. Praha, ÚSD AV ČR 2007, s. 335–341.

VANĚK, Miroslav: Orální historie ve výzkumu soudobých dějin. Praha, Ústav pro soudobé

dějiny AV ČR 2004.

VANĚK, Miroslav: „The Oral History Review: Recenze.“ Soudobé dějiny 9, č. 1, 2002, s. 82–

85.

216

VANĚK, Miroslav: „Those Who Prevailed And Those Were Replaced: Interviewing On Both

Sides of A Conflict.“ In: Donald A. RITCHIE (ed.), The Oxford Handbook of Oral History.

Oxford UP 2011, s. 37–50.

VANĚK, Miroslav: „Uplatnění metody orální historie.“ In: Jiří KOCIAN – Oldřich TŮMA

(eds.), Deset let soudobých dějin: Jednání sekce Soudobé dějiny na VIII. Sjezdu českých

historiků. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2001, s. 137–143.

VANĚK, Miroslav (ed.): Mocní? a Bezmocní? Politické elity a disent v období tzv.

normalizace. Interpretační studie. Praha, Prostor 2006.

VANĚK, Miroslav (ed.).: Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná

vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. 3 sv. Praha, Academia 2009.

VANĚK, Miroslav – a kol.: Orální historie. Metodické a „technické“ postupy. Skriptum.

Olomouc, FF UP 2003.

VANĚK, Miroslav – a kol.: Ostrůvky svobody: Mladá generace a cesta k občanské

společnosti v Československu v 80. letech. Praha, Votobia 2002.

VANĚK, Miroslav – HOUDA, Přemysl – MÜCKE, Pavel (eds.): Deset let na cestě. Orální

historie na Sovinci (2002–2011). Praha, FHS UK 2011.

VANĚK, Miroslav – MÜCKE, Pavel: „O orální historii a výuce dějepisu.“ In: Naděžda

MORÁVKOVÁ (ed.), Přes pevnou hráz socialismu a míru. Sborník z kolokvia Střediska

orální historie SOHI Plzeň při katedře historie Fakulty pedagogické Západočeské univerzity

v Plzni, pořádaného dne 29. 4. 2010. Plzeň, viaCentrum 2010, s. 15–26.

VANĚK, Miroslav – MÜCKE, Pavel: „Škola v orální historii – orální historie ve škole: orální

historie a výuka dějepisu.“ In: Magdaléna ŠUSTOVÁ (ed.), Dějiny ve škole. Škola v dějinách.

Praha, Pedagogické muzeum J. A. Komenského v Praze 2010, s. 177–187.

VANĚK, Miroslav – MÜCKE, Pavel – PELIKÁNOVÁ, Hana: Naslouchat hlasům paměti:

Teoretické a praktické aspekty orální historie. Praha, FHS UK – COH ÚSD 2007.

VANĚK, Miroslav – URBÁŠEK, Pavel (eds.): Vítězové? Poražení? Politické elity a disent

v období tzv. normalizace. Životopisná interview. Praha, Prostor 2005.

VODÁKOVÁ, Alena – MAŘÍKOVÁ, Hana: Problém normativity a policejní represe

v předlistopadovém Československu. Praha, Sociologický ústav ČSAV 1995.

VOLDMAN, Danièle (ed.): „La Bouche de la vérité? La recherche historique et les sources

orales.“ Les Cahiers de l’IHTP, n° 21, 1992. Paris, IHTP 1992.

VON PLATO, Alexander: „International Oral History on the Move.“ Words and Silences,

vol. 4, č. 1/2, listopad 2007–2008, s. 21–24.

217

VON PLATO, Alexander: International Oral History: Reflections on Purposes and

Methodologies. Příspěvek přednesený na 14. IOHA konferenci v Sydney 2006. (Text

příspěvku publikovala IOHA na CD, uložen v Centru orální historie ÚSD AV ČR.)

VORLÄNDER, Herward (ed.): Oral history: Mündlich erfragte Geschichte. Göttingen,

Vandenhoeck u. Ruprecht 1990.

WAGNEROVÁ, Alena (ed.): A zapomenutí vejdeme do dějin… Němci proti Hitlerovi: Životní

příběhy německých odpůrců nacismu v Československu. Praha, NLN 2010.

WAGNEROVÁ, Alena: Neodsunuté vzpomínky. Česká zkušenost pohraničí. Praha, Prostor

2000.

WAGNEROVÁ, Alena: Odsunuté vzpomínky. Z vyprávění mých sudetoněmeckých

generačních vrstevníků. Praha, Prostor 1993.

WALTERS, Raymond, jr.: „The Last Word: Call it Oral History.“ New York Times Book

Review 2, leden 1972, s. 23.

WATSON, C. Winslow: „The Life and Character of the Hon. Richard Skinner.“ Vermont

Historical Society Proceedings, vol. 1, č. 2, 1863, s. 30.

WEBER, David: „K historii publikace Sedm pražských dnů 21.–27. srpen 1968.

Dokumentace.“ In: Oldřich TŮMA – Tomáš VILÍMEK (eds.), Pět studií k dějinám české

společnosti po roce 1945. Praha, ÚSD AV ČR 2008, s. 205–239.

WEBER, David – ČERMÁKOVÁ, Barbora (eds.): Československu věrni zůstali. Životopisné

rozhovory s německými antifašisty. Praha, ÚSD AV ČR 2008.

WEILI, Ye – XIAODONG, Ma: Growing Up in The People’s Republic. Conversation

Between Two Daughters of China’s Revolution. New York, Palgrave MacMillan 2005.

WELZER, Harald – MOLLEROVÁ, Sabine – TSCHUGGNALLOVÁ, Karoline: Můj děda

nebyl nácek. Nacismus a holocaust v rodinné paměti. Praha, Argo 2010.

WHITE, Hayden: Metahistory. The Historical Imagination in Nineteenth-Century Europe.

Baltimore – London, Johns Hopkins University Press 1973.

WIHODA, Martin: Grantový systém aneb nejasná zpráva o stavu české historické obce.

Dostupné [on-line] na: http://www.clavmon.cz/archiv/polemiky/prispevky/wihoda3hdf.htm

[cit. 20. 11. 2011].

WOOLEY, Deanna Gayle: „Ten years later: defining and redefining the Velvet Revolution in

Czechoslovakia.“ In: Catherine BAKER – Christopher J. GERRY – Barbara MADAJ – Liz

MELLISH – Jana NAHODILOVÁ (eds.), Nation in Formation: Inclusion and Exclusion in

Central and Eastern Europe. London, SSEES Occasional Papers 2007, s. 25–41.

YOW, Valeria: Recording Oral History. Thousand Oaks, Sage 1994.

218

ZAKARIA, Fareed: Postamerický svět. Praha, Academia 2010.

ZHENGHONG, Chen: Study on Chinese Oral History and Its Institutions. Referát na 16.

International Oral History Conference v Praze 2010. (Text příspěvku publikovala IOHA na

CD, uložen v Centru orální historie ÚSD AV ČR.)

ZIRNITE, Mara: „National Oral History – Time of Change Project“. ELORE 13, 2006, č. 1

Dostupné [on-line] na: http://www.elore.fi/arkisto/1_06/zir1_06.pdf [cit. 23. 10. 2011].

Seznam příloh

1. Financování, organizace a výstupy projektů orální historie: několik praktických

doporučení pro řešitele projektů orální historie

2. Vzory oslovovacích dopisů narátorovi

219

3. Vzory smluv o poskytnutí práv

4. Ukázky záznamu o rozhovoru

5. Ukázky přepisu a redakce rozhovoru

6. Etický kodex České asociace orální historie, o. s.

7. Tipy pro tazatele

Příloha 1

Financování, organizace a výstupy projektů orální historie: několik praktických

doporučení pro řešitele projektů orální historie

Jak jsme již zmínili, u každého projektu vedeného metodou orální historie je třeba

pečlivě zvážit cíle a možnosti daného projektu. Jen rovnovážný stav mezi cíli a finančními

zdroji vede k žádoucím výsledkům. Vedle zajištění finanční podpory je třeba zabezpečit celý

projekt po stránce organizační a rovněž věnovat pozornost technickému zabezpečení.

U projektů menších (lokálně zaměřených, studentských ap.) jsou samozřejmě náklady

mnohem menší. Badatel je zde většinou sám tazatelem, písařem i redaktorem výsledných

textů nebo prezentačních CD resp. DVD.

Tyto pasáže jsou spíše praktickými doporučeními především pro střední a velké

(mnohdy mezinárodní) projekty orální historie probíhající řádově několik let.

Finanční náklady:

– manažer (u rozsáhlejších projektů) a vyškolení tazatelé

– písařka a redaktor

220

– osoba katalogizující a indexující realizované rozhovory

– technické zařízení

– cestovné (automobil, autobus, vlak) a další náklady související s cestováním (stravné,

ubytování atd.)

– výdaje spojené s realizací projektu: kopírování (toner, papír), telefon + poštovné, drobný

materiál pro záznam rozhovorů (nosiče – MiniDisc, MD kazeta, CD, DVD, baterie)

– další nepřímé výdaje instituce – režie pracoviště (světlo, otop, voda atd.)

Nejvyšší finanční zátěží pro každý projekt realizovaný metodou orální historie je plat

pro manažera (řeší se většinou – podle rozsahu – polovičním, popřípadě celým úvazkem

financovaným buď zastřešující organizací, nebo z grantových prostředků). Manažer projektu

připravuje grantový návrh, zřizuje, resp. sestavuje poradní výbor, vyhledává budoucí tazatele,

zajišťuje vhodné narátory pro daný projekt. Dále si osvojuje veškerou techniku, která se bude

v celém průběhu projektu používat. Vede korespondenci, vytváří archiv nebo kartotéku

narátorů a veškeré korespondence s narátory včetně smluv, právních ujednání o poskytnutí

realizovaného rozhovoru příslušné výzkumné instituci. Manažer zajišťuje archivování

záznamů o rozhovorech, zařizuje přepis rozhovorů, organizuje školení tazatelů a jejich trénink

pro vedení rozhovorů, resp. používaní techniky. V průběhu výzkumného projektu zajišťuje

komunikaci mezi vedoucím a členy týmu, schůzky týmu a konzultace se zájemci o orální

historii, případně se studenty vysokých škol. Pořizuje a vede evidenci (účetní, administrativní)

výjezdů za narátory, nákladů na příslušnou techniku, pracovního materiálu a pracovních

smluv (ostatní osobní náklady – dohoda o provedení práce či dohoda o pracovní činnosti,

případně faktur) s externími spolupracovníky projektu. Manažer rovněž zajišťuje budoucí

uložení nahraných rozhovorů ve zvolené instituci (vědeckém ústavu, knihovně, archivu). Po

dobu trvání výzkumu zajišťuje příslušnou publicitu projektu až po jeho konečnou prezentaci

(publikace, výstava, debata v médiích atd). U menších projektů mohou tazatelé roli manažera

zastoupit a snížit tak finanční náklady projektu.

V závislosti na rozsahu projektu se na jeho realizaci podílí adekvátní počet tazatelů.

Tazatelé se zúčastňují schůzek, kde se seznamují s problematikou daného výzkumu, se

zásadami a postupy při vlastním vedení rozhovorů (1. a 2. rozhovor) a formou a důležitostí

zpracování záznamu o realizovaném rozhovoru, který je později využit pro analýzu daného

interview. Tam, kde narátor souhlasí, může zkušený tazatel k rozhovoru přizvat začínajícího

pracovníka, studenta, který tak získá první zkušenosti s vlastním vedením rozhovoru. S

jednotlivými tazateli, kteří na projektu spolupracují, je uzavřena smlouva o mlčenlivosti. Platy

221

tazatelů se pohybují kolem 2000 Kč za realizovaný rozhovor.350 Některé, zvláště zahraniční

projekty využívají k dotazování služeb dobrovolníků, jiné spoléhají na spolupráci s

vyškolenými tazateli. V našich podmínkách využíváme především spolupráce s vyškolenými

vysokoškolskými studenty.351

Tazatel není vlastníkem nahrávky (a případného přepisu) rozhovoru. Z toho plyne, že

není oprávněn poskytnout (předat, zapůjčit, okopírovat, přehrát, dát číst) rozhovor jiné osobě,

než řešiteli/řešitelům projektu, případně se svolením řešitele projektu těm spolupracovníkům

na projektu, které řešitel jmenovitě určí (písařky, techničtí pracovníci, redaktor apod.). Není

oprávněn poskytnout informace o průběhu rozhovoru, obsahu rozhovoru a narátorovi jiné

osobě než řešiteli/řešitelům projektu, případně těm spolupracovníkům na projektu, které

řešitel jmenovitě určí. Pro nakládání se záznamem o rozhovoru platí stejná omezení jako pro

nahrávku a přepis rozhovoru. Tato omezení platí pro celé období trvání projektu a jsou přesně

specifikována ve smlouvě, kterou na počátku své účasti na projektu podepisuje tazatel s

řešitelem/řešiteli projektu. Tazatel je povinen respektovat všechna ustanovení, body a

podmínky obsažené ve smlouvě, kterou podepisuje narátor s institucí (řešitelem projektu/

tazatelem) o poskytnutí rozhovoru.

Přepis rozhovoru a jeho redakce (pokud je plánováno publikování rozhovorů) jsou

nedílnou a velmi důležitou součástí celého procesu „vytváření“ rozhovoru. Proto se na

zajištění kvalitního přepisu a redakce klade velký důraz. Osoby pořizující přepis jsou

seznámeny s pravidly tohoto procesu při samostatném školení. Jak osoby, které rozhovory

přepisují, tak i osoby, které rozhovory redakčně zpracovávají, podléhají stejně jako tazatelé

povinnosti podepsat a dodržovat smlouvu o důvěrnosti veškerých údajů, obsažených v

rozhovorech. V zahraničí je běžné, především u rozsáhlých projektů, využívat služeb firem

zabývajících se přepisem rozhovorů. V domácích podmínkách se cena za přepis jedné strany

rozhovoru pohybuje přibližně od 50 do 70 Kč (podle obtížnosti záznamu). Redakci rozhovorů

může provést tazatel ve spolupráci s narátorem. Pokud se řešitel projektu rozhodne zaměstnat

redaktora, pohybuje se cena za zredigovanou stranu od 60 do 90 Kč.

350 Za takový pokládáme rozhovor realizovaný ve všech potřebných fázích (minimálně ve dvou), odevzdaný Zápis o rozhovoru a nahraná média. U některých, především ze zahraničí dotovaných projektů se může plat tazatele pohybovat až kolem 4000. Je ale nutno předeslat, že rozhovory jsou většinou vedeny současně i v jiných než mateřských jazycích. Bohužel stejně jako v jiných oblastech lidské činnosti ani česká orální historie zatím nedosahuje odměn známých např. v USA, tak podle Southern Oral History Program činí odměna pro tazatele (podle stupně jeho zkušenosti) 200–500 dolarů za rozhovor. 351 Výborné zkušenosti jsou se studenty Fakulty humanitních studií UK v Praze, kde se metoda orální historie vyučuje již několik let. Řada studentů vypracovala své bakalářské a magisterské práce založené na metodě orální historie, další se již po několik let zapojují do rozličných projektů Centra orální historie ÚSD.

222

Smluvní formou mohou být zaměstnáni také lidé, kteří indexují a katalogizují

rozhovory, v mnoha případech lze využít studentů, kteří jsou na daném pracovišti na stáži.

Tuto práci mohou velmi dobře provést sami tazatelé a u některých projektů jde o součást

celkově zpracovaného rozhovoru.

Technické zařízení představuje další finančně náročnou složku projektu. Zahraniční

zkušenosti doporučují pořídit co možná nejkvalitnější záznamovou techniku (záznamník +

mikrofon / digitální kameru), jakož i techniku pro pozdější přepis (přepisovací zařízení) a

konečně pro uložení rozhovorů v digitální podobě s možností pozdější indexace rozhovoru

(kvalitní PC s odpovídajícím softwarem). Někteří badatelé řeší vysoké finanční nároky na

pořízení záznamové techniky zapůjčením zařízení od jiných institucí, případně podniků a po

skončení projektu je vracejí.

Pokud je projekt koncipován pro širší území, celý státní celek, tvoří podstatnou složku

rozpočtu náklady na dopravu, resp. náklady související s cestováním (stravné + ubytování).

Zde je nutno mít na paměti, že mnohdy je třeba uskutečnit dvě, případně tři návštěvy

interviewované osoby.

Další výdaje mohou tvořit náklady na telefonní hovory. Přitom čas telefonního hovoru

nezávisí na tazateli, ale právě na potenciálním narátorovi, který klade otázky ohledně

rozhovoru, jeho délky, zaměření, možné ochraně osobních údajů apod. Právě první

kontaktování narátora, které může být telefonické, je přitom stěžejní pro nastolení jeho důvěry

a poskytnutí souhlasu s rozhovorem. Tazatel by proto neměl hovor ukončit, dokud nezodpoví

všechny dotazy potenciálního narátora.

V poslední době v souvislosti s klesajícími cenami všech typů nosičů záznamu je méně

finančně náročné (v porovnání s výše uvedenými položkami) zakoupení kompaktních disků

(CD), minidisků (MD), mini DV a konečně DVD. V každém případě lze doporučit zakoupení

co nejkvalitnějších nosičů záznamu, protože výzkumník může ztratit nenahraditelné interview

právě vinou nekvalitního výrobku.

Možnosti financování orálně-historických projektů

1. Zastřešení institucí, která výzkumnému týmu zadá projekt jako úkol v rámci

vědeckého záměru dané instituce (fakulta – ústav); zadavatel projektu je zde zároveň jeho

finančním garantem.

223

2. Další v podstatě standardní metodou je žádost o výzkumný grant. Různé finanční

grantové agentury mají různá kritéria k přidělování kapitálu a různá očekávání toho, jak

budou finance utraceny. Některé agentury dají peníze jen akademickým institucím, jiné

poskytnou peníze jen na technické vybavení projektu – nahrávací zařízení a počítače – a

nebudou podporovat platy. Není důvod, proč byste se neměli obrátit na několik organizací

najednou, aby financovaly různé aspekty vašeho projektu.

3. Jiné – soukromé nadace a soukromé zdroje (např. podniky, které pomocí orální

historie odhalují vlastní minulost, postavení dělníků, dějiny vlastníků atd.). V zahraničí

pokrývají soukromé finanční zdroje zhruba polovinu všech projektů.

Využití výsledků orální historie

Jakmile je rozhovor realizován, nahrávka přepsána, nastává fáze promýšlení dalšího

využití sebraného materiálu, zda rozhovory deponovat nebo publikovat.

Proto, aby byly rozhovory co nejlépe využity a aby byl naplněn jejich potenciál, měly

by být dostupné ve své původní formě co nejvíce lidem.

Uložení nahrávek

Důležitým způsobem sdílení získaných rozhovorů je jejich předání národnímu,

státnímu nebo krajskému archivu, analogicky státní nebo místní knihovně, výzkumné

instituci, vysoké škole, popřípadě dalším organizacím. Podmínkou ovšem je, že tyto instituce

mají zařízení na ochranu orálně-historických nahrávek a prostor na jejich zpřístupnění

veřejnosti. Váš dar by měl zahrnovat původní nahrávku, kopie dokumentací jako jsou

záznamy (ty se ovšem badatelům půjčují jen ve zvláštních případech), přepisy, informační

listy o přípravném rozhovoru, dohody o podmínkách použití a jakýkoli jiný relevantní

materiál, například fotografie spojené s rozhovorem apod. Je vždy dobré mít o vybrané

instituci reference, které budou zárukou správného zacházení s předanými orálněhistorickými

prameny. Například, že pracovníci vybrané organizace budou ctít všechny pokyny týkající se

použití uloženého materiálu.

224

Úprava k vydání

Ať už je váš úmysl o použití orálněhistorického materiálu (rozhovorů) jakýkoli –

citování v diplomové práci, publikace v knize, prezentace na výstavě nebo umístění zvukové /

obrazové nahrávky na webu, prezentačním CD / DVD – budete muset přemýšlet o výběru a

úpravě. Hned na začátku je dobré odpovědět si na následující otázky ohledně publikování:

Co je ústřední téma, předmět nebo zaměření?

Jaká je cílová skupina, jíž je určen můj výstup?

Co chci, aby se tato skupina dozvěděla?

Získané odpovědi by pak měly být základem výběru materiálu a způsobu, jakým jej upravíte k

publikování.

O redakci textů jsme již mluvili v jedné z předchozích kapitol.

Podobně postupujeme i při redakci zvukové nahrávky. Pokroky v nahrávání zvuku a

software pro úpravu zvuku učinily jeho úpravu téměř tak jednoduchou a dostupnou jako

používání programů zpracovávajících texty k úpravě přepisů.

Možnosti publikování

Způsoby, jakými můžete zužitkovat, máme zde na mysli publikovat nahrané rozhovory

tak, aby sloužily jak k poučení ostatních, tak i vlastnímu uspokojení z dokončené práce a

jejímu finálnímu „produktu“, jsou omezené jen vaší fantazií, popřípadě finančními možnostmi

a samozřejmě omezeními od držitelů autorského práva. Ve světě jsou dnes rozhovory získané

pomocí orální historie velmi kreativně využívány a výčet dále navržených možností by měl

posloužit k rozhodnutí, jak co nejefektivněji využít lidských příběhů.

Knihy, pásky a disky

Logickým místem, kde začít, je zvážit publikaci vzniklých přepisů. To nemusí být

komplikovaný ani drahý úkol. Moderní zařízení na zpracování textu, tisku a kopírování jakož

i přístroje na vázání knih mohou učinit výrobu hezké brožury levnou a jednoduchou. Ilustrace

225

mohou být vytvořeny naskenováním nebo okopírováním starších fotografií zapůjčených

narátory nebo využitím současných portrétů, které jste udělali během rozhovoru. Použití

barevných tiskáren a kopírek může dodat vaší práci nový rozměr. Jednoduché publikace, jako

tyto, dnes již produkují jak školy různých stupňů, tak i historické společnosti a muzea.

Nákladnější je samozřejmě publikování rozhovorů či jejich analýz a interpretací

v renomovaných knižních nakladatelstvích.

Produkce vámi pořízených nahrávek pro místní prodej nebo distribuci mohou být také

relativně nenákladné a jednoduché. Program na zpracování textu spolu s laserovou tiskárnou

může být použito k výrobě štítků na obaly kazet nebo CD / DVD. Tvarované plastikové kryty,

kterými mohou být opatřeny kazety, CD / DVD jsou také komerčně dostupné.

Vaše publikace (brožura, článek v tisku), zvuková nebo vizuální CD/DVD může být

tedy “jen” kolekcí jednotlivých rozhovorů, která však může být velmi užitečná obzvlášť pro

studenty škol, ale i odbornou a laickou veřejnost.

Výstavy

Výstavy jsou další skvělou příležitostí publikování vašeho projektu. Kombinace

pečlivě upravených výňatků z přepisu a zajímavých historických a současných fotografií

může poskytnout základ poutavých výstav i knih. Produkty moderní techniky a technologie

velmi zjednodušují výrobu atraktivní a profesionálně zpracované výstavy. Výstavy orální

historie mohou zahrnovat rovněž zvukovou a vizuální dimenzi. Je dobré vybudovat

samostatné, technikou vybavené stanoviště, kde mohou lidé sledovat pečlivě upravené

výňatky rozhovorů, jež zatraktivňují téma výstavy.

Webové stránky

Vytvořte vlastní webové stránky realizovaného projektu. Rychlé pokroky

v počítačových technologiích znamenají, že digitalizování zvuku pro internetový přístup se

stává jednodušším a dostupnějším. Můžete jednoduše oživit webovou stránku stručnými

výňatky z rozhovoru nebo můžete uložit celé sbírky nahrávek a přepisů na internet jako

výzkumný materiál. O problémech publikování celých životních příběhů na internetu jsme

krátce informovali v kapitole o etice a legislativě. Publikování rozhovorů na internetu, resp.

226

na webových stránkách rozličných projektů má své horlivé příznivce, ale stejnou řadu

zarytých odpůrců. Vždy záleží na formě zveřejnění, povolení ke zveřejnění samotnými

narátory. Bez povolení je umístění rozhovorů nebo životních příběhů na web nelegální a

v hlubokém rozporu s etickými zásadami orální historie.

Edukační materiály

Prodiskutujte svůj projekt s učiteli, řediteli škol a nakonec s tvůrci školních osnov na

ministerstvu školství a nabídněte své materiály jako pomůcku k vyučování (ať již bude

zaměřena lokálně nebo celostátně). Dobrým projektem by byla přímá spolupráce s

pedagogickými fakultami a centry. V tomto ohledu je situace v ČR stále dosti problematická.

S častými změnami na MŠMT není jasná koncepce a strategie přidělování finančních

prostředků. O finanční prostředky soutěží jak renomovaná univerzitní a akademická

pracoviště, ale mnohdy i doslova obskurní občanská sdružení. Výsledky projektů jsou pak

odvislé od jejich zpracovatelů. Bohužel jsme svědky podpory takových projektů, kde

odborníky nahrazují laici, žurnalisté a jejich výstupy jsou mnohdy ideologicky motivované,

vedené neprofesionálně s mnohými faktickými chybami, bez znalosti kontextu. I takové

výstupy (bez patřičné odborné oponentury) jsou posléze distribuovány do škol jako manuály

k výuce soudobých dějin.

Novinové články

Proberte svůj projekt s redaktory místních novin a letáků s úmyslem, aby s vámi byl

udělán rozhovor nebo abyste poskytli krátké články k publikování. Vždy ale dbejte na to, zda

máte patřičný souhlas narátorů a ubezpečte se, že váš článek nebude neúměrně krácen a

nebude publikován bez příslušného kontextu. Dobře zpracovaný článek v různých periodikách

může zvýšit zájem o váš projekt, může oslovit další potenciální narátory nejen pro současný

projekt, ale i pro projekty následující.

Brožury

227

Podílejte se na zpracování informačních brožur, jež jsou k dispozici návštěvníkům,

historických míst nebo prostor tím, že do nich zahrnete výňatky z rozhovorů. Opět dbejte na

to, aby všechny vybrané pasáže byly narátory autorizovány.

Programy v rozhlase a televizi

Producenti se vždy zajímají o orálněhistorické projekty a mohou s vámi nahrát

rozhovor o vaší práci nebo využít výňatků z vašich rozhovorů v dějepisných pořadech. Vždy

je lepší, když se budete na příslušném pořadu podílet – jako spoluautor, spolumoderátor atd.

Budete tak moci ovlivnit citlivé a přesné zacházení s vybranými pasážemi vašich rozhovorů.

Neosvědčuje se dát vaše nahrávky bez další možné kontroly „napospas“ práci rozhlasových či

televizních střihačů a dramaturgů.

Společenská shromáždění

Nezapomeňte projekt uvést ve všeobecnou známost mezi svými narátory, jejich

rodinami a přáteli a ve vaší místní komunitě. Dejte jim vědět o tom, co z rozhovorů vzniklo,

pozvěte je na uvedení vaší knihy, výstavy a ještě jednou jim poděkujte za jejich angažovanost,

pomoc a nenahraditelnost získaných životních příběhů pro příští generace.

Příloha 2

Vzory oslovovacích dopisů narátorovi

228

Vážený pane, vážená paní,

dovoluji se na Vás obrátit jménem skupiny historiků, kteří shromažďují vyprávění a životní

příběhy osobností, jež mohou obohatit naše znalosti o českých/československých dějinách. Tito

historikové založili před několika lety v rámci Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR centrum pro

výzkum metodou orální historie, tedy poznávání naší nedávné minulosti z vyprávění, sdělení a příběhů

osob, které se na této historii v určité oblasti, oboru nebo funkci podílely a zaujímaly k ní určitý

postoj.

Cílem našeho projektu je zachytit a uchovat pro budoucí generace neocenitelné životní

zkušenosti, prožitky a příběhy, a přispět tak k co nejvěrnějšímu popisu a výkladu naší společné

minulosti.

Protože jsme získali informace o Vašem působení v instituci/funkci, obracíme se na Vás s

prosbou, zda byste byl/a ochoten/a stát se jedním z našich vypravěčů. Pracovník našeho centra

(jméno), který by se s Vámi sešel ve Vámi zvoleném čase a na Vámi zvoleném místě, Vám zároveň

poskytne písemnou smlouvu, která zaručuje, že Vaše vyprávění bude využito pouze k vědeckým

účelům, zůstane uloženo v archivu a vědecké veřejnosti bude zpřístupněno pouze v tom rozsahu a té

době, které si sám/a stanovíte. Rozhovor s naším pracovníkem by se zaměřil na Vaše prožitky a

zkušenosti, které ve svém dosavadním životě považujete za nejcennější a nejdůležitější. Po provedení

rozhovoru obdržíte jeho zvukovou nahrávku a přepis, který je možné ve spolupráci s tazatelem při

druhém rozhovoru upravit a zpřesnit.

Věříme, že takový rozhovor by byl zajímavý a přínosný i pro Vás a že nám proto navrhnete,

kdy a kde by se s Vámi mohl člen našeho centra sejít, zodpovědět Vám všechny případné otázky a

dohodnout místo a datum rozhovoru. Náš pracovník se Vás pokusí kontaktovat během následujících

dvou týdnů.

S úctou a upřímným pozdravem

X. Y.

229

(Vzor Oral History Association of Australia. In: ROBERTSON, Beth: Oral History Handbook.

OHAA, 2006, s. 10.)

230

Příloha č. 3

Vzory smluv o poskytnutí práv

Smlouva o poskytnutí práv

uzavřená níže uvedeného dne podle § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění

(dále jen „smlouva“) mezi:

1) Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky

Vlašská 9

118 40 Praha 1

IČ: 68378114

zastoupený:

(dále jen „oprávněný“)

a

2)… (jméno, příjmení a bydliště fyzické osoby, s níž bude realizován rozhovor) (dále jen „narátor“)

Preambule

„Smluvní strany přistupují k uzavření této smlouvy po zralé úvaze a s vědomím, že přispěje ke zvýšení

úrovně lidského poznání na vědecké úrovni, nebo je činěna jakožto neoddělitelná součást realizační

fáze projektu oprávněným nazvaného 'Politické elity a disent v období tzv. normalizace. Biografická

interviews', jenž je podporován Grantovou agenturou České republiky pod číslem 409/02/1156 (dále

jen 'projekt'). Smluvní strany si rovněž plně uvědomují, že realizační fáze projektu je založena na

vědecké metodě tzv. orální historie, která prostřednictvím analýzy původních osobních poznatků a

prožitků oslovených osob (narátorů) napomáhá objasnit období, jímž se projekt zabývá. Smluvní

strany jsou přesvědčeny, že touto smlouvou zajišťují právní bezvadnost svého jednání tak, aby mohlo

dojít k naplnění cílů projektu.“

I.

Předmět smlouvy

Narátor poskytne oprávněnému na základě této smlouvy dva životopisné rozhovory za současného

použití zvukových nebo zvukově-obrazových záznamových technických prostředků (dále jen

„rozhovory“), které se uskuteční v termínu dohodnutém k tomuto účelu smluvními stranami.

231

II.

Postavení oprávněného

1. Oprávněný se zavazuje, že provede či zajistí provedení doslovného přepisu rozhovorů do graficky

znázornitelné podoby (dále jen „přepis rozhovorů“), a to na své náklady.

2. Oprávněný se rovněž zavazuje, že zvukový nebo zvukově-obrazový záznam pořízený jím dle článku

I. této smlouvy a přepis rozhovorů zařadí do sbírky rozhovorů Centra orální historie Ústavu pro

soudobé dějiny Akademie věd České republiky.

3. Oprávněnému je umožněno využívat zvukový nebo zvukově-obrazový záznam, jím pořízený dle

článku I. této smlouvy, a přepisy rozhovorů jen pro vědecké účely. Smluvní strany považují použití

části či celku přepisu rozhovorů, případně údajů z tohoto přepisu rozhovorů, v odborné literatuře za

využití v souladu s předchozí větou tohoto ustanovení.

4. Jestliže mají být zvukové nebo obrazově-zvukové záznamy, jím pořízené dle článku I. této smlouvy,

či přepisy rozhovorů použity pro jiný účel než uvedený v předchozím odstavci tohoto článku, je

oprávněný povinen vyžádat si předchozí písemný souhlas narátora.

III.

Souhlas narátora

1. Narátor prohlašuje, že pořízení zvukových nebo zvukově-obrazových záznamů podle článku I. této

smlouvy a použití těchto zvukových nebo zvukově-obrazových záznamů a přepisu rozhovorů pro

vědecké účely podle této smlouvy není v rozporu s jeho oprávněnými zájmy.

2. Narátor touto smlouvou uděluje oprávněnému v souladu s § 9 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně

osobních údajů, v platném znění, souhlas ke zpracování údajů obsažených ve zvukových nebo

zvukově-obrazových záznamů pořízených podle článku I. této smlouvy a ke zpracování údajů

obsažených v přepisu rozhovorů, a to na dobu trvání této smlouvy.

3. Narátor touto smlouvou potvrzuje, že jej oprávněný před podpisem této smlouvy poučil o jeho

právech podle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, v platném znění, a zároveň

prohlašuje, že jsou mu v okamžiku podpisu této smlouvy známy údaje, v jakém rozsahu, jakým

způsobem a pro jaký účel budou jeho osobní údaje oprávněným zpracovávány a komu mohou být

zpřístupněny či komu jsou určeny.

IV.

Doba trvání smlouvy

1. Tato smlouva se uzavírá na dobu neurčitou s možností její výpovědi kteroukoli smluvní stranou.

Výpověď nabývá účinnosti po uplynutí tříměsíční výpovědní lhůty, která se počítá od prvního dne

měsíce následujícího po dni, kdy byla výpověď doručena druhé smluvní straně. Vypoví-li tuto

232

smlouvu narátor, je taková výpověď považována za odvolání souhlasu ke zpracování jeho osobních

údajů pro účely této smlouvy ve smyslu zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, v platném

znění.

2. Smluvní strany jsou si při uzavírání této smlouvy vědomy, že dojde-li k výpovědi této smlouvy ze

strany narátora ve smyslu třetí věty předchozího odstavce tohoto článku, mohou být osobní údaje

týkající se narátora, jím poskytnuté na základě této smlouvy, považovány za archiválii ve smyslu

zákona č. 97/1974 Sb., o archivnictví, v platném znění, a podléhat zvláštnímu režimu zacházení stran

oprávněného v souladu s tímto zákonem.

V.

Závěrečná ustanovení

1. Tato smlouva je vyhotovena ve dvou autentických stejnopisech, přičemž každá smluvní strana

obdrží po jednom stejnopisu.

2. Tato smlouva nabývá platnosti a účinnosti dnem jejího podpisu oběma smluvními stranami.

3. Smluvní strany shodně prohlašují, že si text této smlouvy přečetly, že ji neuzavírají v tísni za

nápadně nevýhodných podmínek a že s jejím obsahem souhlasí, a na základě těchto skutečností podle

své svobodné a vážné vůle připojují své podpisy.

Za oprávněného: (dne, místo) Za narátora: (dne, místo)

233

Udělení souhlasu ke zpracování a zpřístupnění osobních a citlivých údajů

Podle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů,

uděluji Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR svůj souhlas se zpracováním svých osobních a citlivých

údajů, zaznamenaných během rozhovorů, které jsem poskytl v rámci výzkumného projektu „Průzkum

české společnosti v období tzv. normalizace. Biografická vyprávění příslušníků dělnických profesí a

inteligence k vědeckým a vzdělávacím účelům“.

Souhlasím rovněž, aby rozhovory byly uloženy ve Sbírce rozhovorů Centra orální historie

Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a ve formě obrazového a zvukového záznamu nebo přepisu

zpřístupněny pro vědecké a vzdělávací účely.

Další ujednání:

…………………………………………………………………………………………...………………

………………………………………………..…………………………………………………………

……………………………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………...……………

V ……………………… dne………….. …………………….

podpis

234

Interview agreement

The Southern Oral History Program is a project of the History Department of the University

North Carolina at Chapel Hill. Tape recordings and transcripts resulting from interviews conducted for

the Program become part of the Southern Historical Collections of the University of North Carolina at

Chapel Hill, and they are made available for use consistent with the University’s mission, regulated

according to any restriction placed on their use by the interviewee and/or interviewer. Participation in

the Program is entirely voluntary.

* * *

We, the undersigned, have read the above. The interviewer affirms that he/she has explained the

nature and purpose of this oral history research. The interviewee affirms that he/she has consented to

the interview. The interviewee and interviewer hereby give, grant and assign all rights, title and

interest including copyright, of whatever kind from this information and interview to the University.

Date of interview -------------------------------------------

---------------------------------------------------- ------------------------------------------

------

Name of Interviewer Name of Interviewee

---------------------------------------------------- ------------------------------------------

------

Signature Signature

---------------------------------------------------- ------------------------------------------

------

Address Address

235

---------------------------------------------------- ------------------------------------------

------

City State Zip City State Zip

---------------------------------------------------- ------------------------------------------

------

Date Date

Should any of the above signatories have questions concerning their rights in this research

initiative or as human subject, they may contact the Academic Affairs Institutional Review Board,

CB# 4100, 201 Bynum Hall, The University of Nirth Carolina at Chapel Hill, NC 27599-4100,

(919)962-7761, email [email protected].

(vzor Southern Oral History Program, In: Oral History: A Practical Guide. Southern Oral History

program, March, 2000, s. 10).

236

Interview agreement with restrictions

The Southern Oral History Program is a project of the History Department of the University

North Carolina at Chapel Hill. Tape recordings and transcripts resulting from interviews conducted for

the Program become part of the Southern Historical Collections of the University of North Carolina at

Chapel Hill, and they are made available for use consistent with the University’s mission, regulated

according to any restriction placed on their use by the interviewee and/or interviewer. Participation in

the Program is entirely voluntary.

* * *

We, the undersigned, have read the above. The interviewer affirms that he/she has explained the

nature and purpose of this oral history research. The interviewee affirms that he/she has consented to

the interview. The interviewee and interviewer hereby give, grant and assign all rights, title and

interest including copyright, of whatever kind from this information and interview to the University,

with the following restrictions:

___The interview shall be closed to researches until the following date:-----------------------------------------

___The researcher must obtain the interviewee’s/interviewer’s permission to read or listen to the

interview. (Circle one or both)

___The researcher must obtain the interviewee’s/interviewer’s permission to quote from the interview.

(Circle one or both)

Date of interview -------------------------------------------

---------------------------------------------------- ------------------------------------------

Name of Interviewer Name of Interviewee

-------------------------------------------------- ------------------------------------------

Signature Signature

---------------------------------------------------- ------------------------------------------

237

Address Address

---------------------------------------------------- ------------------------------------------

City State Zip City State Zip

---------------------------------------------------- ------------------------------------------

Date Date

Should any of the above signatories have questions concerning their rights in this research

initiative or as human subject, they may contact the Academic Affairs Institutional Review Board,

CB# 4100, 201 Bynum Hall, The University of Nirth Carolina at Chapel Hill, NC 27599-4100,

(919)962-7761, email [email protected].

(Vzor Southern Oral History Program. In: Oral History: A Practical Guide. Southern Oral History

program, March, 2000, s. 10.)

238


OHAA, 2006, s. 18.)

239


OHAA, 2006, s. 19.)

240

Příloha č. 4

Ukázky záznamu o rozhovoru

Rozhovory s A. F. uskutočnené C.D. v Bratislave pre grant XZ

A.F.,

narodený v máji 1935

v minulosti vedúci oddelenia hospodarského planovania ÚV KSS a ÚV KSČ

v súčasnosti na dôchodku, žije v Bratislave

Prvý rozhovor bol uskutočnený 24. februára 2004 v Bratislave, v súkromnom dome A.F.

Rozhovor s pánom F. mi sprostredkoval jeden z mojich narátorov, pán J. K. Dopredu ma však

upozornil, že pán F. nie je presvedčený o tom, že je ochotný podobný rozhovor poskytnúť. Po niekoľkých tele

fonických rozhovoroch sme sa nakoniec s pánom F. dohodli na stretnutí, hoci ako sa sám pán F. vyjadril

presvedčila ho moja vytrvalosť a nie jeho ochota rozprávať.

Pán F. má problémy s kolenami a chodí o paličke (čo v rozhovore i spomína). V deň nášho stretnutia

práve napadol sneh a bolo veľmi šmykľavo, preto sa pán F., zdalo sa mi, že neochotne, rozhodol, že rozhovor

uskutočníme u neho, doma. Ako sám povedal, radšej by prišiel k nám na sekretariát na Filozofickej fakulte.

V rodinnom dome, typu Okal ma privítala veľmi milá manželka pána F. a zaviedla ma do priestrannej

a upravenej obývačky, kde sedel pán F.. Pán F. si spočiatku stále nebol istý svojou ochotou rozprávať (vyjadril

sa však, že by bolo od neho minimálne neslušné rozhovor mi neposkytnúť, keď som už prišla), myslím však, že

postupne menil svoj názor a na konci rozhovoru ocenil moju slušnosť a to, že som nebola dotieravá (čo

pravdepodobne očakával).

Mňa osobne rozhovor s narátorom potešil z viacerých hľadísk. Jednak bol rozhovor príjemným

prekvapením potom, čo sa pán F. javil skôr ako neochotný rozprávač, kedy som bola pripravená na variantu, že

pán F. sa nakoniec rozhodne rozhovor mi neposkytnúť. Rozhovor ma potešil i tým, že pán F. spomínal ochotne,

nepotreboval a ani neočakával veľa a konkrétnych otázok. A po posledných skúsenostiach s narátormi som sa

obávala prílišného zamerania narátorov, najmä z vyšších straníckych štruktúr, na kritiku súčasnosti. Pán F.

súčasný politický stav síce taktiež kritizoval a takisto sa snažil vysvetliť svoje chápanie pozitív socializmu, no

táto kritika a porovnávanie netvorili dlhé a kompaktné celky, skôr kratšie odbočenia.

Počas rozhovoru pán F. pomerne často spomínal svoju manželku, (čo pre ostatných komunistických

narátorov nebolo typické). Obvykle ju nemenoval iba ukázal hlavou smerom na priestory v dome, kde sa

nachádzala a označil ju zámenami ona či jej.

241

Počas rozhovoru pán F. gestikuloval pomerne málo, iba čo upravoval svoju pozíciu pri sedení a zdalo

sa mi, že sa v rozprávaní pomaly uvoľňuje.

Rozhovor bol raz prerušený, kvôli telefonátu dcéry pána F. Rušivo môžu na nahrávke pôsobiť nástenné

hodiny, ktoré každú hodinu zahrali krátku melódiu a odbili počet hodín. Manželka pána F. potom, čo mi na

začiatku priniesla vodu, zavrela obývačkové dvere a nerušila nás.

Na záver rozhovoru ma obaja manželia vyprevadili k dverám, pričom si pán F. dobrosrdečne uťahoval

zo svojej manželky.

Druhý rozhovor bol uskutočnený 2. apríla 2004 v Bratislave, na sekretariáte Katedry slovenských dejín.

Druhý rozhovor sa uskutočnil na žiadosť pána F. na sekretariáte Katedry slovenských dejín v piatok o pol tretej.

Na katedre však práve v tej dobe prebiehala oslava jednej z kolegýň a hoci prebiehala úplne v odlišných

priestoroch, už po tri štvrte hodiny nahrávania sme s pánom F. rozhovor ukončili, pretože dohoda s kolegami

o tom, že nás nebudú rušiť pri nahrávaní nebola možná. Rozhovor bol hneď na začiatku vyrušený príchodom

dvoch kolegov a jedného študenta, čo je počuteľné aj na diktafóne. Na úvod som pánovi F. i urobila čaj

a vysvetlila, na čo by som sa rada zamerala v tomto druhom rozhovore. Po asi 20 minútach, kedy na nahrávke

bude počuteľné zvonenie telefónu a kratšie vyrušenie jedným kolegom, prišli do kancelárie opäť ďalších dvaja

kolegovia a s pánom F. sme sa dohodli, že sa stretneme na budúci týždeň ešte raz. Pánovi F. som sa

ospravedlnila a vyprevadila ho k výťahu.

Tretí rozhovor bol uskutočnený 7. apríla 2004 v Bratislave, v súkromnom dome A. F.

Tretí rozhovor sa opäť konal v súkromnom dome pána F. v Bratislave. Pán F. ma tentoraz privítal sám,

jeho manželka bola na záhrade a prišla dnu a privítala ma v priebehu rozhovoru, čo je zaznamenané i na

nahrávke. A hneď pánovi F. vytkla, že ma ničím neponúkol.

Pán F. sa pripravuje na operáciu, a preto sme sa na úvod rozprávali ako sa mu darí pri absolvovaní

rôznych predoperačných vyšetrení. Pán F. sa krátko i vrátil k nášmu minulému stretnutie, za ktoré som sa mu

opäť ospravedlnila, pretože podľa pána F. sa k nemu moje kolegovia chovali povýšene až nekultúrne.

Pán F. hneď na úvod skonštatoval, že si myslel, že nahrávanie rozhovoru bude prebiehať oveľa

rýchlejšie. A svoje hlavné myšlienky ohľadne rozhovoru zosumarizoval na záver rozhovoru.

Rozhovor sa tentoraz orientoval výrazne na politickú scénu a obdobie medzi rokmi 1969–1989.

Na záver sme sa s pánom F. dohodli, že po prepísaní všetkých rozhovorov si ich on najprv prečíta a až

potom spolu podpíšeme zmluvu o poskytnutí práv a súhlas so sprístupnením.

Rozhovor bol na krátko prerušený iba príchodom manželky pána F. a prebiehal v pokojnej atmosfére.

242

Protokol o rozhovoru

Projekt: XY

Narátor: A. B.

Tazatel: P. S.

Datum konání rozhovoru: 12. ledna 2007

Místo konání: pracoviště narátora Stručná charakteristika rozhovoru:

Druhý rozhovor se měl původně konat v půlce prosince, pro nemoc tazatelky byl odložen na leden. Nahrávání

se opět uskutečnilo na pracovišti narátora, v nevábné místnosti vedle vrátnice. Rozhovor nebyl nijak přerušen,

jen občas dolehl do místnosti hluk z vrátnice. V místnosti byla zima, narátor projevil obavy, aby se tazatelka ve

svém stavu nenastydla.

Samotný rozhovor trval necelou hodinu, narátor ochotně odpověděl na všechny připravené otázky tazatelky,

odpovídal spontánně, podle tazatelky i upřímně a nesnažil se nějaké skutečnosti tajit. Narátor působí jako

spokojený bodrý člověk, myslím, že byl potěšen zájmem o svou osobu.

Při prvním setkání chtěl rozhovor anonymizovat, tazatelce se po ukončení celého rozhovoru podařilo narátora

přesvědčit, aby jej neanonymizoval a narátor podepsal souhlas o rozhovoru jen s malým dovětkem. Přeje si

poslat přepis rozhovoru, aby věděl, co řekl a neřekl pro případ, že by se rozhovor dostal k někomu

nepovolanému.

Bohužel není k dispozici fotografie narátora, protože tazatelka si zapomněla foťák.

Stručný obsah rozhovoru:

- práce mě bavila, byla to odborná práce, byli tu lidi na slušnější úrovni, bylo to slušně placený a měl jsem to

blízko

- tady bylo vojenský řízení, politika tu občas převažovala, bylo tu oddělení kontrašpionáže, v takovým prostředí

občas nespravedlnost je

- s nadřízenými jsem vycházel dobře, akorát problém s tím rádiem, podřízený jsem měl až od r. 90

- nemůžu si naříkat, ve 24 letech jsem získal nejvyšší kvalifikační třídu v dělnické profesi; v 68 jsem vystoupil

ze strany, tak jsem zradil a musel jsem udělat nějaké složité zkoušky, abych měl tu svou třídu

- byly tady školení pro zvýšení kvalifikace, to dělali inženýři a technici, bylo to se zkouškami

- možnost rekreace na Horních Mísečkách, teď už je to zprivatizovaný, pak se dělaly výměnný rekreační pobyty

s jinými podniky; pak tu byla možnost vojenské rekreace, když jim zbylo volný místo, tak to dostali i ty ostatní;

na hory jsme jezdili s dětma každej rok; věřim, že tu byly i jiný výhody, ale k těm jsem se nedostal

- rozlišování mezi vojáky-důstojníky a ostatními, teď je to daleko horší, kolikrát sem přijde nějakej 40letej

smrkáč a ani vás nepozdraví

- že je dělnická třída vládnoucí to je naprostej nesmysl, lživá proklamace

- teď mám daleko víc volnýho času, protože jsem už línej, nic mě nehoní; tenkrát jsem musel vydělávat mimo,

aby se to všechno dalo; hodně se věnuju zahrádce, každý rok jedeme k moři

- děti na tom nejsou tak finančně dobře jako já, neměli takový štěstí jako, ani na partnery; děti mají víc

možností, ale nemaj na to

- to víte, že se uplácelo, v Tuzexu jsem chtěl rádio, přivezl jsem prodavači 2 košíky jahod atd., tak se to dělalo

243

všechno

- velikej rozdíl v životní úrovni, teď nikomu nic nedlužim, dětem jsem koupil byty, všechno mám zrenovovaný

- r. 83 v nemocnici se ke mně chovali naprosto bezvadně, nemůžu si stěžovat

- brigáda v mateřské školce, ty na vás přímo zazvonili, to se bralo automaticky, že tam budu pomáhat (chceš

kluka do školky, musíš se předvést)

- všechno bylo ze známosti, děti na školu

- dost věcí si člověk nějak pomoh, když potřeboval něco spravit, tak jsme to dělali tady v podniku, i jsme

vyráběli nějaký věci

- já jsem se měl za socialismu dobře, i když mě moc věcí rozčilovalo, tak si nemůžu stěžovat

- do KSČ jsem vstoupil po vojně na jaře 1968, fandil jsem Dubčekovi, věřil jsem tomu; vystoupil jsem po

srpnu, využil jsem hromadného odchodu; ty, co vystoupili, to měli lepší než ty, co byli vyškrtnutý

- politika mě vůbec nezajímala, člověk to vnímal, protože to bylo všude; teď se zajímám, sleduju všechny

zprávy

- to bylo všechno hra, protože jsme čecháčci, šli jsme s proudem, abychom se měli dobře, tak 70 % lidí tomu

podle mě nevěřilo

- poslouchal jsem Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, znal jsem nějaký ty jména, bral jsem je jako odvážný

lidi, myslim, že to taky nebyli žádní andílkové, taková společnost věčnejch rebelů

- bratranec emigroval do Švýcarska, aby se měl líp

244

Příloha č. 5

Ukázky přepisu a redakce rozhovoru

Ukázka přepisu 1

M.V.: Mně to ideologický oddělení přišlo jakoby významnější v tý hierarchii tý strany. Je to laickej

názor?

J.J.: Mělo to být jedno z klíčových oddělení, rozhodně.

M.V.: Projevilo se to i v tom mechanismu toho aparátu, že jste měl na starost vlastně...

J.J.: Já vám můžu říct přesně, co jsem měl na starost. Je to moc zajímavý a pro vás určitě netušený. A já

jsem si to vzal, protože člověk zapomíná, a řek jsem si, že to bych jako asi měl tady nějakým způsobem

říct, co všechno já jsem měl velmi jaksi hrubě řečeno pod palcem. Podle rozsahu prostě tý činnosti a těch

řekl bych podřízenejch institucí, jednak tam bylo asi šest odborů. Propaganda, masový sdělovací

prostředky, informačně analytický, centrálních sdělovacích prostředků, politického vzdělávání, ediční

úsek, úsek agitace. Měli jsme spoustu přímo řízenejch organizací, což byly významný pracoviště, takže

jsme je řídili přímo od nás. To byla všechna ta muzea Lenina, Gottwalda. Měli jsme tam Socialistickou

akademii, nakladatelství Svoboda, měli jsme tam nakladatelství Orbis, takže to bylo poměrně bych řekl

mohutný oddělení, který mělo teoreticky teda nesmírnej vliv téměř bych řekl, snad s výjimkou kultury a

školství, vlastně mělo celou nadstavbu společenskou. Takže tam... protože jsme měli ČTK, televizi,

rozhlas, dokonce Mezinárodní organizaci novinářů, svaz novinářů náš, tiskové podniky. To byl fakt

kolos. Ale opakuji, jeho problém byl, že ten Fojtík to oddělení prostě, on ho nepotřeboval. On si stačil

sám, já nevím, jestli byl na to hrdej nebo pyšnej, ale takhle to bylo. Tím pádem on se jednak o spoustě

věcí nedozvěděl, o spoustě věcí se dozvěděl z těch svejch řekl bych pokoutních jiných cest, jiných

pramenů, od těch našeptávačů, a to oddělení bylo lenivý. To musím taky říct. Já už jsem posledně o tom

tady hovořil.

Ukázka redigovaného rozhovoru 1

M.V.: Mně to ideologické oddělení přišlo jakoby významnější v hierarchii aparátu ÚV. Je to laický

názor?

J.J.: Mělo to být jedno z klíčových oddělení, rozhodně. Já vám mohu říct přesně, co jsem tam měl na

starost. Je to moc zajímavé a pro vás určitě netušené, co všechno jsem měl hrubě řečeno pod palcem.

Bylo tam asi šest odborů. Propaganda, masové sdělovací prostředky, informačně analytické, politického

vzdělávání, ediční úsek, úsek agitace. Měli jsme spoustu přímo řízených organizací, což byla významná

pracoviště, takže jsme je řídili přímo od nás, všechna ta muzea Lenina, Gottwalda. Měli jsme tam

Socialistickou akademii, nakladatelství Svoboda, nakladatelství Orbis. Bylo to poměrně mohutné

oddělení, které mělo teoreticky tedy nesmírný vliv, řídilo, snad s výjimkou kultury a školství, vlastně

245

celou společenskou nadstavbu. Měli jsme tam ČTK, televizi, rozhlas, dokonce Mezinárodní organizaci

novinářů, svaz novinářů náš, tiskové podniky. To byl fakt kolos. Ale opakuji, problém byl, že Fojtík to

oddělení prostě nepotřeboval.

Ukázka přepisu 2

M.O.: A jako ještě z toho dětství, kamarádi, a já nevím jestli třeba právě ten nějaký zážitek si pamatujete

nebo...

J.G.: Z dětství kamarádů mnoho nebylo, já jsem byl takový velice... velice takové, jak bych to řek', dítě

stranící se kolektivu, protože děti žily kolektivním životem, pionýrské šátky na krku, takže já jsem se

stranil kolektivu, jak psala soudružka učitelka v posudku, a možná to bylo způsobeno... a byl jsem levák

taky, to možná byl určitý handicap, do školy jsem šel v sedmi letech, zatímco jiné děti už o rok dřív,

potom taky velkou roli zřejmě hrálo moje onemocnění, protože jsem měl nedorostlou stříšku kyčelní a

vlastně jsem nemoh chodit rok, čili mně to profesor Tošovský dával dohromady tehdejšími prostředky, to

znamenalo v podstatě mléčnou dietu a nosil jsem na té noze takové zvláštní zařízení železné, poměrně

těžké, čili jsem se nemoh' zúčastnit žádných sportů, cvičit, takže to možná taky hrálo roli.

M.O.: Ta nemoc byla asi v kterém roce?

J.G.: Ta byla se začátkem školy. To znamená zhruba od těch šesti do těch osmi let, asi za dva roky mě

dal tak dohromady, že normálně chodím.

M.O.: Takže do školy jste chodil samozřejmě v Praze.

J.G.: Ano.

M.O.: Máte nějakou vzpomínku na nějakého učitele, učitelku, ať už příjemnou nebo nepříjemnou? A už

jste se o tom zmínil, ten Pionýr, jestli...

J.G.: Jo, ano, ano. Pionýr hrál, vlastně nehrál žádnou roli, protože jsem do něj nevstoupil, byli jsme dva

ve třídě kupodivu, i když tenkrát jaksi bylo obvyklé, že jsou všichni v Pionýru, tak nějaký Petr Seidl,

který byl z reakcionářské rodiny, tak velmi uvědoměle odmítl vstoupit, a mě to taky nikterak nelákalo.

No měli jsme třídní učitelku paní Holoubkovou, která si mě nějak oblíbila, protože měla i výtvarnou

výchovu, takže jsme se potom ještě mnohokrát viděli na takových těch výročních sešlostech, ještě před

několika lety, a ta mě samozřejmě do nějaké míry taky ovlivnila, měli jsme ji i na češtinu.

M.O.: Myslíte, že vás ovlivnila v politickém smyslu, nebo tam ještě politika nehrála roli?

J.G.: Politika nehrála velkou roli, i když... jestli měla sympatie k někomu, kdo nebyl v Pionýru těžko říct,

nepozoroval jsem to.

M.O.: Mělo nějaký vliv na váš další osud, že jste v Pionýru nebyl?

J.G.: Myslím si, že mělo, že samozřejmě veškerá další možná studia eventuálně se ukázala jako

nemožná, takže jsem se ani nikam na žádné školy nehlásil, jsem to nezkoušel, a šel jsem se učit lesařem,

což je termín vlastně pro lesního dělníka takový.

246

Ukázka redigovaného rozhovoru 2

M.O.: A ještě z dětství, kamarádi, škola, a jestli si třeba nějaký zážitek z té doby pamatujete…

J.G.: V dětství kamarádů mnoho nebylo, já jsem byl takové velice… velice, jak bych to řekl, dítě stranící

se kolektivu, protože děti žily kolektivním životem, pionýrské šátky na krku, takže já jsem se stranil

kolektivu, jak psala soudružka učitelka v posudku. Možná to bylo způsobeno i tím, že jsem byl levák, to

byl určitý handicap, do školy jsem šel tady v Praze v sedmi letech, zatímco jiné děti o rok dřív. Velkou

roli zřejmě také hrálo moje onemocnění, protože jsem měl nedorostlou stříšku kyčelní a vlastně jsem

nemohl rok chodit, profesor Tošovský mně to dával dohromady tehdejšími prostředky, to znamenalo v

podstatě mléčnou dietu a nosil jsem na té noze takové zvláštní železné zařízení, poměrně těžké, čili jsem

se nemohl zúčastnit žádných sportů, cvičit, to možná také hrálo roli. To bylo začátkem školy, zhruba od

šesti do osmi let, asi za dva roky mě dal tak dohromady, že normálně chodím.

M.O.: Máte vzpomínku na nějakého učitele, učitelku, ať už příjemnou nebo nepříjemnou? A jak už jste

se o tom zmínil, ten Pionýr…

J.G.: Ano, ano. Pionýr hrál, vlastně pro mě nehrál žádnou roli, protože jsem do něj nevstoupil, byli jsme

kupodivu dva ve třídě, a i když tenkrát bylo obvyklé, že všichni jsou v Pionýru, tak nějaký Petr Seidl,

který byl z reakcionářské rodiny, tam velmi uvědoměle odmítl vstoupit, a mě to také nikterak nelákalo.

Měli jsme třídní učitelku paní Holoubkovou, která si mě nějak oblíbila, protože nás měla na češtinu i

výtvarnou výchovu, takže jsme se potom ještě mnohokrát viděli na takových výročních sešlostech. Ta mě

samozřejmě do nějaké míry taky ovlivnila.

M.O.: Myslíte, že vás ovlivnila v politickém smyslu, nebo v té době u vás ještě politika nehrála roli?

J.G.: Politika nehrála velkou roli, i když… jestli měla sympatie k někomu, kdo nebyl v Pionýru, těžko

říct, nepozoroval jsem to.

M.O.: Mělo nějaký vliv na váš další osud, že jste v Pionýru nebyl?

J.G.: Myslím si, že mělo, samozřejmě veškerá další možná studia se ukázala jako nemožná, takže jsem se

ani nikam na žádné školy nehlásil, nezkoušel jsem to, a šel jsem se učit lesařem, což je vlastně takový

termín pro lesního dělníka.

247

Příloha č. 6

Etický kodex České asociace orální historie, o. s.352

Česká asociace orální historie, o. s., je nezisková nevládní organizace založená za účelem

podpory a prezentace vědeckých výzkumů a projektů vedených metodou orální historie (OH). Mezi

její hlavní zásady patří mj. vytvoření metodických pravidel a návodů pro využití orální historie ve

vědeckém výzkumu za účelem „chránit“ ji před nevědeckým používáním a důsledné zastávání

etických pravidel výzkumu vedeného metodou OH.

COHA rozumí orální historií metodu, jíž se dokumentuje a uchovává lidská zkušenost

prostřednictvím rozhovorů nahraných s účastníky historických událostí nedávné minulosti. Sdružuje

badatele z různých oborů a snaží se získávat a archivovat autentické, hodnotné a spolehlivé historické

prameny. Aby se tak stalo, je nutné dodržovat jistá pravidla a povinnosti vůči narátorům, stejně jako

vůči vlastní profesi a oboru, či veřejnosti a finančním garantům.

Výzkumy vedené metodou orální historie mají mnoho účelů a jejich výsledky jsou různorodé.

Získávání vědomostí o nedávné minulosti prostřednictvím této kvalitativní metody je dynamický a

kreativní proces vyžadující neustálé doplňování a vytváření rámcových pravidel výzkumu, což platí i o

etice. Badatelé se v terénu setkávají s řadou neopakovatelných a jedinečných situací, jako jsou ostatně

samotné „objekty“ jejich bádání. Orální historie je navíc metodou, která se v současné době používá

v mnoha vědeckých disciplínách. Předložené etické zásady vedení orálněhistorického výzkumu tudíž

nemají být pojímány jako pevná a neměnná pravidla, nýbrž jako soubor směrnic poskytující obecný

kontext preferencí a vztahů, které by badatelé měli zohlednit v rámci své výzkumné práce a při

konkrétních etických rozhodnutích. Bez ohledu na účel rozhovoru by se orální historie měla používat

v duchu kritického bádání a sociální odpovědnosti a se zřetelem na interaktivní a subjektivní povahu

této metody.

Tazatel, jímž se rozumí individuální badatel, badatelský tým či instituce realizující

orálněhistorický výzkum, má následující okruh etických a legislativních povinností:

Ve vztahu k narátorovi je tazatel (instituce) povinen:

352 Tento kodex vychází z etických směrnic Americké asociace orální historie (Oral History Association – OHA, in: OHA Evaluation Guidelines, www.dickinson.edu/organizations/oha), etického kodexu Australské asociace orální historie (Oral History Association of Australia, http://www.ohaa.net.au/guidelines.htm), Společnosti orální historie Univerzity v Essexu (Oral History Society University of Essex – http://www.ohs.org.uk/ethics/index.php) a Americké antropologické asociace (American Anthropological Association – AAA, http://www.aaanet.org/committees/ethics/ethcode.htm).

248

x narátora důkladně seznámit s účely, cíli a postupy orálněhistorického výzkumu, do něhož

přispívá svým příběhem. Vysvětlit mu jeho práva v procesu vznikání nového pramene

(např. právo autorizace, anonymizace, copyrightu etc.) a upřesnit jeho následné uložení

(např. v archivu). Narátor by taktéž měl být seznámen s plánovanými výstupy výzkumu

(publikace, analýza, dokument etc.) a budoucími možnostmi jeho použití (i vzhledem

k rapidnímu vzestupu nových technologií);

x s narátory uzavřít smluvní vztah upřesňující cíle výzkumu, způsob jeho realizace a využití

získaného pramene;

x považovat rozhovor a sdělené informace za důverné do té doby, dokud narátor neposkytne

souhlas k jejich uveřejnění. Ve smluvním vztahu mezi narátorem a tazatelem (institucí) by

navíc mělo být vyhrazené místo pro jakákoliv další ujednání dle přání narátora, která se

musí respektovat (např. ujednání o anonymitě, o omezení přístupu k rozhovoru etc.);

x respekovat narátora jako dárce příběhu a najít vhodnou rovnováhu mezi vlastním

přesvědčením a sděleními narátora (cílem orální historie není polemika či dialog, ale

narátorův příběh). Tazatel by navíc měl jednat citlivě, jedná-li se o témata týkající se rasy,

pohlaví, sociálního postavení, věku, náboženství, etnicity či sexuální orientace;

x pečlivě a svědomitě vést výzkum, podrobně probírat otázky a témata vztahující se k

výzkumnému záměru, neexploatovat však narátora;

x narátorovi umožnit vypovídat pod pseudonymem, pokud by jinak byla ohrožena jeho

osoba či nebylo možné zachovat hodnotné svědectví o nedávné minulosti;

x v největší možné míře zabezpečit uložení vzniklých nahrávek a umožnit jejich

zpřístupnění laické a badatelské veřejnosti za podmínek minimalizujících jejich zneužití;

x při jednotlivých etických rozhodnutích jednat svědomitě a reflexivně, tj. jednotlivá

rozhodnutí a jejich dopady podrobovat kritickému hodnocení;

x dodržovat zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.

249

Ve vztahu k veřejnosti a vlastní profesi je tazatel (instituce) povinen:

x dodržovat nejvyšší možnou profesní úroveň při realizaci výzkumů a postupovat podle

profesních a vědeckých zásad svého oboru/ů;

x společně s narátorem se pokusit o pořízení pramene trvalé hodnoty, který bude přístupný,

a bude tak moci splnit podmínku hodnotného dokumentu o nedávné minulosti;

x realizovat výzkumy jako školený odborník a být profesně, eticky a znalostně kompetentní;

x použít nejkvalitnější dostupnou techniku k pořízení audio či video záznamu, který umožní

kvalitní a srozumitelnou reprodukci;

x nastudovat veškerou dostupnou primární a sekundární literaturu pojící se k sledovanému

tématu;

x vést kompletní dokumentaci k výzkumu, včetně přepisů a protokolů, která umožní zpětné

ověření jeho validity a reliability;

x archivovat získané prameny se souhlasem narátorů a pokud možno je zpřístupnit za jistých

specifických podmínek ke studiu či za jinými účely stanovenými ve smlouvě mezi

tazatelem (institucí) a narátorem;

x dodržovat citační normy jako u ostatních historických pramenů;

x za každou cenu se vyvarovat senzacechtivosti, investigativního žurnalismu a

dezinterpretace rozhovorů (např. vytrhováním vět z kontextu etc.), a to ani při oslovení

narátora, v průběhu vedení rozhovorů či během jeho analýzy;

x vést pečlivou finanční dokumentaci a při výstupech uvádět sponzory a snažit se o co

největší transparentnost rozpočtu;

x případné finanční ohodnocení z výstupů se snažit vztáhnout i na narátory.

Při realizaci rozhovorů je v českém vědeckém prostředí vyžadováno dodržování zákona č. 101/2000

Sb., o ochraně osobních údajů a tzv. autorského zákona (zákon č. 121/2000 Sb).

250

Příloha č. 7

Tipy pro tazatele

(zkráceno a upraveno podle BAUM, Willa K.: Oral History for the Local Historical Society. 1971,

sec. ed.)

x Interview není dialog. Smyslem interview je získat narátorův příběh. Omezte své

poznámky na zdvořilý úvod, jímž prolomíte led, a potom krátkými otázkami narátora

usměrňujte.

x Otázky pokládejte tak, aby odpověď nebyla pouze „ano“ či „ne“. Začněte s „proč, jak,

kde, jaký...“ Namísto „Byl pan M. dobrým šéfem?“ se zeptejte „Jakým byl podle Vás pan

M. šéfem?“.

x Pokládejte vždy pouze jednu otázku. Tazatelé občas kladou několik otázek najednou.

Narátor pak pravděpodobně zodpoví pouze první či poslední z nich. Takového způsobu

dotazování si všimněte při poslechu nahrávky a můžete se mu při příštím nahrávání

vyhnout.

x Pokládejte krátké otázky. Všichni známe nevyléčitelné řečníky, kteří na konci přednášek

kladou pětiminutové otázky. Narátor pravděpodobně nebude natolik nechápavý, aby

potřeboval víc než větu či dvě k pochopení otázky.

x Začněte nekontroverzními tématy. S citlivými otázkami, pokud nějaké máte, vyčkejte až

na konec rozhovoru, když se s narátorem lépe seznámíte. Dobrý způsob jak začít je oblast

narátorova dětství a rodinného pozadí.

x Nenechte se znervóznit chvílemi ticha. Dejte svému narátorovi šanci, aby si promyslel, co

chce dodat, předtím, než si pospíšíte s další otázkou. Uvolněte se, napište si pár

poznámek. Jistým „podpisem“ tazatele-začátečníka je kladení otázek při každé kratší

odmlce.

x Neznepokojujte se, pokud Vaše otázky nejsou ideálně formulované, jak byste si přál/a

kvůli osobám, které nahrávku budou poslouchat. Několik nemotorných otázek může

narátorovi pomoci, aby se uvolnil, protože si uvědomí, že ani vy nejste dokonalý/á.

251

x Nepřerušujte vyprávěný příběh jen proto, že jste si vzpomněl/a na dobrou otázku nebo

proto, že se narátor vzdálil od předpokládaného schématu. Pokud příběh někam vede,

nechte narátora pokračovat a otázku si poznamenejte a položte ji později.

x Pokud se narátor skutečně výrazně vzdálí od tématu a začne mluvit o nepodstatných

věcech (nejčastějšími problémy jsou příběhy o rodinných příslušnících či o zdravotních

problémech), pokuste se ho opět vrátit k původnímu tématu.

x U každého důležitého životního okamžiku se pokuste zjistit, kde se narátor nacházel nebo

jaká byla jeho/její role v tomto okamžiku, abyste dokázali posoudit věrohodnost

informací, tedy zda jde o svědectví z první ruky či o zkušenosti jiných lidí.

x Nepouštějte se do debat ohledně výpovědi, která se Vám zdá být nepravdivá. Namísto

toho se zaměřte na získání co největšího množství informací, které badatelům umožní

vytvořit pravděpodobnější rekonstrukce. Je možné, že je narátor upřímný a říká přesně to,

co viděl.

x Přesto se pokuste narátorovi s taktem naznačit, že existuje i jiná verze téhož příběhu.

Začněte slovy „Slyšel/a jsem...“ nebo „Četl/a jsem...“. Ne kvůli tomu, abyste narátorův

výklad zpochybňovali, ale spíše jako příležitost, která umožní uvedení dalších důkazů, jež

zmíněnou verzi popřou, vysvětlí její vznik či zmírní již řečené. Toto vzájemné

porovnávání opačných názorů se může ukázat jako velmi přínosné a jeho prostřednictvím

můžete získat důležité informace.

x Snažte se omezit situace „off the record“, tj. chvíle, kdy narátor při vyprávění zajímavého

příběhu poprosí o vypnutí diktafonu. Spíše požádejte o svolení nahrát celý příběh a

narátorovi pak nabídněte možnost vymazání dotyčné pasáže, pokud na tom bude stále

trvat. Později ji možná budete muset skutečně vymazat a narátor možná ani nebude

ochoten za takových okolností příběh vyprávět. Pokud ovšem dovolíte situace „off the

record“, narátor by je mohl využívat čím dál častěji, až se nakonec ocitnete zcela bez

rozhovoru. Informace získané mimo nahrávání mají totiž hodnotu pouze tehdy, pokud je

Vaším vědeckým zájmem sama zkoumaná osoba a „off the record“ představuje jediný

způsob jak získat informace. Nemají však žádnou cenu, pokud je sbíráte za účelem jejich

zpracování dalšími badateli.

252

x Během interview nezapínejte ani nevypínejte diktafon. Je mnohem lepší obětovat trochu

místa na nedůležitá témata než neustále svádět pozornost na nahrávací zařízení svou

manipulací s ním. Stejně tak se nedoporučují mikrofony s možností zapnutí a vypnutí.

Pokud jej máte, je lepší ho lepicí páskou zajistit na tlačítku „zapnuto“ než riskovat a

zapomenout ho zapnout. Samozřejmě, diktafon je vhodné vypnout v případě nečekaného

telefonátu či přerušení rozhovoru třetí osobou.

x Ve většině případů je lepší nahrávat v nepřítomnosti dalších osob. Někdy je možné nahrát

dvě či tři osoby najednou, určitě by však bylo lepší, kdyby každá z nich mluvila zvlášť.

x Délka jednoho nahrávání by měla být rozumná. Hodina a půl je pravděpodobně

maximum. Neměli byste zatěžovat narátora ani sebe. Někteří narátoři sami poprosí o

ukončení, někdy to za ně učiní jejich rodinní příslušníci. V jiných případech to musíte

učinit Vy – není neprofesionální přiznat únavu, nedostatek času či místa na nahrávacím

médiu.

Nezneužívejte interview, abyste se chlubili svými znalostmi, slovní zásobou, šarmem nebo dalšími

schopnostmi. Dobrou vizitku si nedělají sami tazatelé, ale jejich rozhovory.

253

Tiráž

Miroslav Vaněk – Pavel Mücke

Třetí strana trojúhelníku

Teorie a praxe orální historie.

Vydala Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze ve spolupráci s Ústavem pro

soudobé dějiny AV ČR, v. v. i.

Odpovědná redaktorka Marie Kratochvílová

Jazyková korektura Jana Křížová

Cizojazyčná resumé Hana Bortlová

Grafický návrh obálky Pavel Šidák

Sazba David Weber

Tisk Ermat, s. r. o.

1. vydání

Praha 2011

ISBN 978-80-87398-11-1 (pro FHS)

ISBN 978-80-7285-145-4 (pro ÚSD)

www.fhs.cuni.cz

www.usd.cas.cz

Date post:	07-Aug-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	0 times
Download:	0 times