Textové úpravy písní v katolických kancionálech 19. …1.3 Pozice církve v 19. a 20. století...

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

FILOZOFICKÁ FAKULTA

Katedra bohemistiky

Textové úpravy písní v katolických

kancionálech 19. a 20. století

Text editing of songs in the catholic hymn-books

of the 19th and 20th century

Magisterská diplomová práce

Magdaléna Kubečková

Studijní obor: Teologická studia – Česká filologie

Vedoucí práce: doc. PhDr. Karel Komárek, Ph.D.

Olomouc 2018

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní

všechny použité zdroje a literaturu.

V Olomouci dne 30. dubna 2018

Dovoluji si poděkovat doc. PhDr. Karlu Komárkovi, PhD. za jeho odborné vedení

práce, cenné připomínky a rady.

Obsah Úvod ............................................................................................................................. 8

Seznam použitých zkratek: ........................................................................................ 10

1 Definice pojmů „kancionál“ a „duchovní píseň“, charakteristika doby .............. 11

1.1 Kancionál ..................................................................................................... 11

1.2 Duchovní píseň ............................................................................................ 12

1.3 Pozice církve v 19. a 20. století ................................................................... 13

2 Prameny a směr výzkumu ................................................................................... 14

3 Charakteristika kancionálů .................................................................................. 17

3.1 Tomáš Bečák: Katolický kancionál (1847) ................................................. 17

3.1.1 Předmluva ................................................................................................ 17

3.2 Jan Drbohlav a Fr. Symon: Katolický zpěvník (1855) ................................ 17

3.2.1 Předmluva ................................................................................................ 17

3.3 „Svatojánský kancionál“ - Kancionál čili Kniha duchovních zpěvů pro

kostelní i domácí pobožnost (1863) ........................................................................ 18

3.3.1 Předmluva ................................................................................................ 18

3.4 Plesy duchovní (1883) ................................................................................. 20

3.4.1 Předmluva ................................................................................................ 20

3.5 Úplný kancionál arcidiecese olomúcké čili posvátné zpěvy a modlitby ku

všestranné potřebě při veřejné bohoslužbě a pobožnostech ................................... 20

3.5.1 Předmluva ................................................................................................ 20

3.6 Cesta k věčné spáse (1907).......................................................................... 21

3.6.1 Předmluva ................................................................................................ 21

3.7 Boží cesta..................................................................................................... 22

3.7.1 Předmluva ................................................................................................ 22

3.8 Kancionál českých a moravských diecézí ................................................... 23

3.8.1 Předmluva k 1. vydání ............................................................................. 23

3.9 Přehled literatury k tématu .......................................................................... 24

4 Úpravy obsahu ..................................................................................................... 30

4.1 Obsahové proměny jednotlivých písní ........................................................ 31

5 Úpravy jazyka ...................................................................................................... 72

5.1 Jazykovědný kontext ................................................................................... 72

5.2 Jazykové úpravy písní ................................................................................. 73

5.2.1 Pravopis ................................................................................................... 73

5.2.2 Hláskosloví .............................................................................................. 77

5.2.3 Tvarosloví ................................................................................................ 83

5.2.4 Skladba..................................................................................................... 94

5.2.5 Lexikum ................................................................................................... 98

6 Úpravy poetiky .................................................................................................. 102

6.1 Proměny poetiky v jednotlivých písních ................................................... 103

7 Úpravy prozódie ................................................................................................ 131

7.1 Přístup k prozódii ve zkoumaném období ................................................. 131

7.2 Úpravy prozódie v jednotlivých písních.................................................... 133

Závěr ........................................................................................................................ 147

Anotace .................................................................................................................... 152

Resumé ..................................................................................................................... 153

Summary .................................................................................................................. 154

Seznam literatury ..................................................................................................... 155

8

Úvod

Texty katolických kancionálů 19. a 20. století nebyly zatím podrobněji

zkoumány. Předkládaná diplomová práce představuje příspěvek k této problematice.

Srovnáváme vybrané kancionály z tohoto období a chronologicky postupujeme

až k současnému tzv. jednotnému kancionálu všech našich diecézí. S časovým

postupem docházelo samozřejmě k úpravám písní zařazených do těchto zpěvníků,

charakter těchto úprav je pak ústředním tématem této práce. Rozlišili jsme celkem čtyři

typy úprav, které přispěly ke změnám textů písní. Proměny myšlenkových konceptů

v církvi vedly k úpravám po stránce obsahové, vývoj jazyka a ustalování spisovné

kodifikace motivovalo změny na jazykové úrovni, dobové umělecké směry a zásahy

redakce do textů se odrazily na proměnách poetiky a zavedení sylabotónické prozódie

ovlivnilo postavení slovních a hudebních přízvuků.

Cílem práce je poskytnout vhled do povahy těchto úprav, zhodnotit přístupy

jednotlivých kancionálů v tom, jak při těchto úpravách postupovaly. Budeme přihlížet

především k zásadám, které si příslušné redakce při sestavování zpěvníků stanovily,

a k hlavním tendencím v oblasti jazyka, poetiky a prozódie v období, kdy daný

kancionál vznikl.

Nebylo v našich silách poskytnout vyčerpávající přehled všech změn, které se

v té které písni objevily, ani analyzovat všechny písně zvolených kancionálů. Vybrali

jsme tedy soubor písní, na nichž reprezentujeme vždy určitý vzorek jevů, které se

v rámci jedné či více variant textu často opakují či vypovídají o charakteru úprav

v určitém kancionálu, tak aby bylo možno vyvodit relevantní závěry.

V první části práce stručně definujeme stěžejní pojmy – kancionál a lidová

duchovní píseň – a nahlédneme do základního církevně-historického kontextu, v němž

byly zvolené kancionály sestavovány a upravovány.

Následující část se věnuje metodologickým otázkám – pramenům a směru

výzkumu. Zde uvádíme názvy vybraných katolických kancionálů i názvy vybraných

písní a osvětlujeme východiska našeho pracovního postupu.

Třetí kapitola je zaměřena na charakteristiku kancionálů, jimiž jsme se

zabývali. Na tomto místě poskytujeme především základní údaje o vzniku příslušného

zpěvníku a dále zásady formulované v předmluvách, o něž se redakce při sestavování

opírala, což se pak odráželo právě na úpravách textů.

9

V další části podáváme přehled literatury k tématu jakožto jakousi sondu do

různých etap sledovaného období, která slouží pro ilustraci toho, jak se názory na

úpravy písní v kancionálech vyvíjely a s jakými postřehy přicházely různé osobnosti

jednotlivých údobí.

Navazující kapitoly představují vytyčené typy úprav. V kapitole Úpravy

obsahu popisujeme obsahové úpravy v rámci zvolených písní, přičemž je

porovnáváme s myšlenkovými koncepty prosazovanými v církvi v příslušném období.

Další kapitola se zabývá úpravami jazyka. Zde se zaměřujeme na srovnání podoby

jazyka v textech písní se stavem jazyka v daném období, vycházíme přitom

z dobových kodifikačních příruček. Následuje kapitola, v níž se dotkneme úprav

v oblasti poetiky, a poté část, ve které komentujeme úpravy prozódie a sledujeme,

nakolik jednotlivé kancionály požadavky přízvučné prozódie zohledňovaly.

V poslední části potom ze zjištěných údajů vyvodíme obecnější závěry.

10

Seznam použitých zkratek:

B – Katolický kancionál sestavený Tomášem Bečákem

BC – Boží cesta

CVS – Cesta k věčné spáse

DR – Katolický zpěvník sestavený Janem Drbohlavem

JK – Jednotný kancionál (Kancionál – společný zpěvník českých a moravských

diecézí)

KSJ – Kancionál svatojánský

PD – Plesy duchovní

ÚK – Úplný kancionál arcidiecese olomúcké

11

1 Definice pojmů „kancionál“ a „duchovní píseň“,

charakteristika doby

1.1 Kancionál

Kancionál (z lat. cantio – píseň) definujeme jako soubor či zpěvník duchovních

písní. V české jazykové oblasti se od 16. století užívalo označení Písně/Písničky spolu

s adjektivy duchovní/nábožné. Název kancionál se začal častěji objevovat až v závěru

17. století.1 Za kancionál je považován soubor s alespoň 12 písněmi, jak udává

bibliografická praxe RISM.2 Při mapování kancionálové tvorby je potřeba mít na

zřeteli, že kromě hlavních českých kancionálů se v diecézích vyskytovaly a používaly

také zpěvníky regionální, řádové a poutnické, což se také, mimo jiné, podepsalo na

rozrůzněnosti textů jednotlivých písní.

Kancionály mají v českém prostředí dlouhou tradici již od středověku, a to jak

v katolickém, tak v nekatolickém prostředí. Tato tvorba je až do času baroka

zmapována, proto se věnujeme až období 19. a 20. století.

Na konci 17. století vychází Kancionál český Matěje Václava Šteyera, který je

základem pro řadu písní obsažených v námi zkoumaných kancionálech. Šteyer

„dovedl především vybrati a uchovati staré jádro duchovních písní a k nim přidati

i skladby novějšího data, pokud jim přisuzoval životní schopnost“.3 Šteyerův

kancionál byl vydáván od r. 1683 (1. vyd.) až do r. 1764 (6. vyd.), tedy bezmála celé

století. V této době se již ohlašuje osvícenství, které v duchovní písni zdůrazňuje

především racionální a sociální rozměr náboženství a odstraňuje citovost

a mysticismus doby předešlé. Rovněž zaznamenáváme větší důraz na praktickou

morálku, což se odráží např. v Katolickém kancionálu Tomáše Fryčaje, z nějž také

vycházejí kancionály, na které se v této práci zaměřujeme, především Tomáš Bečák.

Jak uvádí Škarka, odstraňovaly tyto osvícenské kancionály domácí písňovou tradici

a lid v těchto nových racionalistických výtvorech nenacházel zalíbení, dával přednost

1 Srov. FRYDRYCH, Karol. 240 let brněnské diecéze – Kancionálová produkce v brněnské diecézi.

IN: Musica sacra, 2017, roč. 25, č. 3, s. 14. 2 „Bibliografická praxe RISM (Répertoire International des Sources Musicales = Mezinárodní soupis

hudebních pramenů) považuje za kancionál soubor alespoň 12 písní; menší uskupení písní musí

splňovat vnější rysy kancionálu: samostatný titulní list, předmluvu, obsah a rejstřík“ Citováno z:

FRYDRYCH, Karol: 240 let brněnské diecéze – Kancionálová produkce v brněnské diecézi. IN:

Musica sacra, 2017, roč. 25, č. 3, s. 14. 3 ŠKARKA, Antonín. Půl tisíciletí českého písemnictví. Praha: Odeon, 1986, s. 204.

12

starším, ačkoliv silně archaickým, písním.4 Na Fryčajův zpěvník navázal v polovině

19. století Katolický kancionál Tomáše Bečáka, který potom spolu se Svatojánským

kancionálem (1863-64) ovlivňoval lidový zpěv až do 20. století.5

1.2 Duchovní píseň

Pod pojmem duchovní píseň můžeme rozumět „kostelní píseň“, „lidovou

duchovní píseň“ nebo „náboženskou píseň“.6 Obyčejně se tímto termínem označuje

kostelní zpěv v mateřském jazyce, s textem, který se neshoduje s textem liturgie, a je

určen k tomu, aby byl zpíván společenstvím věřících.7 Karel Palas pracuje také

s termínem „kancionálová píseň“. Tím však nemyslí obdobu pojmu „duchovní píseň“,

ale chápe tak všechny skladby, které byly do kancionálů zařazovány.8

Duchovní píseň se skládá ze dvou složek – hudební a textové. Větší význam se

přisuzuje složce textové, neboť je nositelkou náboženské myšlenky a její existence

není podmíněna hudbou. Jedná se o útvar lyrický, epický či lyrickoepický. Charakter

lidové duchovní písně je velice blízký modlitbě, která však na rozdíl veršované od

písně bývá většinou vyjádřena prózou. Rozdílný je i způsob jejich přednesu: zatímco

modlitba je určena pro tichou četbu, rozjímání nebo recitaci, duchovní píseň je určena

ke zpěvu.9

Do literatury řadíme duchovní píseň především pro její estetickou funkci.

Písně, které nalézáme v kancionálových sbírkách, však plní ještě další úkol – jakožto

skladby tendenční mají vyjadřovat náboženské city. Dalším charakteristickým rysem

je jejich sociální rozměr, duchovní písně jsou určeny všem vrstvám společnosti,

objevují se v nich jednotící tendence. Převažuje zde tudíž vyjádření citů a tužeb celku,

lyrický subjekt většinou hovoří jménem celého společenství, případně je zde typizován

a stylizován do podoby „univerzálního“ člověka, v němž se může poznat každý,

z jehož úst budou slova písně při zpěvu vycházet. Již nejstarší duchovní písně jsou

4 Viz tamtéž, s. 204. 5 FRYDRYCH, Karol. 240 let brněnské diecéze – Kancionálová produkce v brněnské diecézi. IN:

Musica sacra, 2017, roč. 25, č. 3, s. 16. 6 MALURA, Jan. Kancionál Slaviček rájský Jana Josefa Božana. Ostrava, 1999, s. 26. Cit. z:

VLČKOVÁ, Hana. Jazyková a textová výstavba písní kancionálů 19. a 20. století. Nepublikovaná

diplomová práce. Olomouc: Filozofická fakulta Univerzity Palackého, 2006, s. 10. 7 ŠKARKA, Antonín. Půl tisíciletí českého písemnictví, s. 191. 8 PALAS, Karel. Pololidové básnictví barokní a kancionálová píseň. IN: O barokní kultuře. Brno, 1968,

s. 76. 9 ŠKARKA, Antonín. Půl tisíciletí českého písemnictví, s. 192.

13

prosbami celého národa nebo obce věřících, která se obrací k Bohu jako celek, jazyk

písní tak používá množného „my“. V novější době se setkáváme i s písněmi, která

užívají jednotného „já“, což je nejspíš inspirováno modlitbami. „Ale i z těchto písní

v jednotné formě já připouští církev zpívati v kostelích jenom ty, které jsou

typizacemi, tedy vlastně vyslovením citů, tužeb a představ kolektiva“.10 Tímto se liší

od obvyklé „neutrální“ lyrické poezie.

1.3 Pozice církve v 19. a 20. století

Období 19. a 20. století přineslo řadu proměn různých myšlenkových konceptů

a společenských uspořádání, což se dotklo také vývoje církevního myšlení a vývoje

jazyka.

Od osvícenství se mění postoj katolické církve k světu, což se svým způsobem

dotýká i upořádání kancionálů a jejich textů. K otázkám liturgie a duchovní hudby se

zásadně vyslovil např. Pius X (1903-1914) v Motu proprio z r. 1903, kde popisuje

vlastnosti tzv. posvátné hudby, totiž aby byla oproštěna od všeho světského, ale

zároveň vycházela vstříc umění jednotlivých národů, přičemž za vzor je stále

považován gregoriánský chorál. Pius XI. (1922-1939) oceňuje Motu proprio svého

předchůdce a vyjadřuje se k větší účasti věřících na liturgii, což další vývoj jen

prohlubuje. Zásadní pak byla ustanovení 2. vatikánského koncilu (1962-1965), která

zdůrazňují aktivitu věřících při bohoslužbě, podpořenou rozhodnutím o užívání

národních jazyků.

V rámci společnosti se měnilo postavení církve celkově, ztratila oporu ve Svaté

římské říši (1806) a Církevním státě (1809, 1870), čelila útoku nové společnosti, která

ji chtěla odsunout na okraj. Řada písní druhé poloviny 19. století tuto situaci odráží,

víra již není záležitostí celé společnosti. V návaznosti na tento pocit ohrožení víry

v Boha vůbec se i v námi zkoumaných textech často objevuje obhajoba víry,

připomínka základních pravd víry apod. Panovník již není světským garantem stability

církve a v duchovní rovině jej nahrazuje motiv Krista – krále.11

10 ŠKARKA, Antonín. Půl tisíciletí českého písemnictví, s. 192-193. 11 Srov. MAINX, Oskar ed. Literatura jako výzva a apel. Opava: Slezská univerzita, 2014, s. 222-223.

14

2 Prameny a směr výzkumu

Ačkoliv je lidová duchovní píseň vlastně písní umělou a je dílem konkrétního

skladatele, svou povahou je určena k užívání širokému společenství lidu, přičemž

podléhá jeho potřebám a dobovému kontextu. V důsledku toho jsou písně v různé míře

upravovány, text bývá zkracován či naopak rozšiřován, nebo dokonce zcela

přepracován. Často tak vzniká více variant textu jedné písně, které někdy koexistují

i současně v jednom zpěvníku. Na základě textů pak můžeme vhodně ilustrovat také

změny, které se odehrávaly v jazyce a v jeho kodifikaci, a to, jak je soudobá katolická

hymnologie reflektovala (či nereflektovala). V rámci této práce budeme sledovat

takové textové změny, které se týkají písní obsažených ve vybraných katolických

kancionálech vydaných od pol. 19. století až do současnosti. Vybrali jsme 8 rozsáhlých

a pro zkoumané období významných kancionálů, z nichž některé byly zamýšleny jako

„celostátní“, jiné pouze pro regionální (diecézní) potřebu:

• Tomáš Bečák: Katolický kancionál (1847 a další vydání), Olomouc12

• Jan Drbohlav: Katolický zpěvník (1855), Praha13

• Kancionál svatojanský (1863–1864), Praha14

• Ludvík Holain: Plesy duchovní (1883), Brno15

• Úplný kancionál arcidiecese olomúcké (1888), Olomouc16

• Karel Eichler: Cesta k věčné spáse (1907 a další vyd.), Brno17

• Boží cesta. Písně a modlitby katolického křesťana (1938 a další vyd.),

Olomouc18

12 Pracovali jsme s: BEČÁK, Tomáš. Katolický kancionál. 19. dopl. vydání. Olomouc: Knihkupectví

Bedřicha Grosse, 1877. 13 Pracovali jsme s: DRBOHLAV, Jan. Katolický zpěvník, zřízený pro veřejnou i domácí službu Boží

[online]. Praha: Bedřich Rohlíček, 1855 [cit. 10.4.2018]. Dostupné z:

https://books.google.cz/books/about/Katolicky_Zpevnik_Zrizeny_pro_verejnou_i.html?id=2sZoAAA

AcAAJ&redir_esc=y 14 Pracovali jsme s: Kancionál čili Kniha duchovních zpěvů pro kostelní i domácí pobožnost. Díl 1.

Praha: Svatojánské dědictví, 1863. 15 Pracovali jsme s: HOLAIN, Ludvík. Plesy duchovní. Brno: Knihtiskárna benediktinu rajhradských,

1883. 16 Pracovali jsme s: Úplný kancionál arcidiecese olomúcké čili Posvátné zpěvy a modlitby ku

všestranné potřebě při veřejné bohoslužbě a soukromých pobožnostech. 2. vyd. Olomouc:

Knihkupectví Bedřicha Grosse, 1889. 17 Pracovali jsme s: EICHLER, Karel. Cesta k věčné spáse. Úplné vydání. 1. svazek. Brno: Papežská

knihtiskárna benediktinů rajhradských, 1912. A také s: EICHLER, Karel. Cesta k věčné spáse.

Modlitby a duchovní zpěvy pro katolickou mládež na školách obecných a občanských v brněnské

diecési. Brno: Občanská tiskárna, 1936. 18 Pracovali jsme s: Boží cesta. Písně a modlitby katolického křesťana. 18. vyd. Olomouc: Obzor,

1968.

https://books.google.cz/books/about/Katolicky_Zpevnik_Zrizeny_pro_verejnou_i.html?id=2sZoAAAAcAAJ&redir_esc=y

https://books.google.cz/books/about/Katolicky_Zpevnik_Zrizeny_pro_verejnou_i.html?id=2sZoAAAAcAAJ&redir_esc=y

15

• Kancionál – společný zpěvník českých a moravských diecézí (1973 a další

vyd.), Praha19

Vzorek písní, které podrobujeme analýze, byl vybrán na základě následujících

kritérií:

• píseň se vyskytuje ve všech nebo ve většině zkoumaných kancionálů

• v textu se vyskytuje dostatečné množství změn, na nichž můžeme sledovat

vývoj a úpravy jazyka, obsahu, poetiky nebo prozódie

• píseň je známá a hojně zpívaná i v současnosti

• výběr písní odráží typické třídění písní v kancionálech: snaha o zařazení

alespoň jedné písně z každé části liturgického roku, písně mariánské

a příležitostné (v našem případě za zemřelé)

Za součást analýzy byly vybrány následující písně:20

a) mešní21

• Bože, před Tvou velebností

• Jako dítky k Otci svému

• Shlédni, Bože

• Na své tváře padáme

• Otče náš, milý Pane (zpěv před evangeliem)

b) ostatní

• Co již dávní proroci (adventní)

• Z nebe posel vychází (adventní)

• Již jsem dost pracoval (postní)

• Kristus, příklad pokory (postní)

• Ó Kriste, v tichý postní den (postní)

• Odpočiňte v pokoji (za zemřelé)

• Ó Maria, útočiště naše (mariánská)

19 Pracovali jsme s: Kancionál – společný zpěvník českých a moravských diecézí. Praha: Katolický

týdeník s.r.o., 2003. 20 Názvy písně uvádíme v takové podobě, v jaké se nacházejí v současném kancionálu – JK. 21 Písně, jejichž sloky se vztahují k určitým částem mše sv. a jsou určeny ke zpěvu právě v příslušných

částech mše sv.

16

V případě, že se v jednom kancionálu vyskytují dvě varianty téže písně,

připojujeme ke zkratce kancionálu číslo 1 nebo 2 podle toho, v jakém pořadí se

v daném kancionálu jednotlivé varianty vyskytují. Např. v případě písně Již jsem dost

pracoval se objevují dvě varianty textu jak v KSJ, tak v BC, píšeme tedy

KSJ 1 a KSJ 2 či BC 1 a BC 2.

Jak již bylo řečeno, zaměřujeme se na úpravy v oblasti jazyka, obsahu, poetiky

a prozódie. Pozornost, kterou konkrétním písním v daných okruzích věnujeme, se

přirozeně odvíjí od rozsahu úprav přítomných v jednotlivých verzích textu písně,

přičemž usilujeme o určitou vyváženost a dostatečnou reprezentativnost vzorku

komentovaných písní.

17

3 Charakteristika kancionálů

3.1 Tomáš Bečák: Katolický kancionál (1847)

První vydání vyšlo v roce 1847, pro potřeby práce nám posloužilo devatenácté

vydání z roku 1877, do roku 1914 byl vydán celkem 24krát, což vypovídá o jeho velké

oblibě. Na Bečákův kancionál se pak dále odkazují i kancionály novější.

3.1.1 Předmluva

V tomto případě se nejedná ani tak o předmluvu, jako spíš o úvodní stranu

opatřenou bibliografickými údaji, veršem z žalmu 148 a obsáhlým věnováním

olomouckému arcibiskupovi Bedřichovi, Landkraběti z Fürstenbergů. Základem

mnohokrát vydaného kancionálu Tomáše Bečáka se stal kancionál Tomáše Fryčaje,

což je jedna z mála edičních informací, kterou Bečákův kancionál v úvodu poskytuje.

22 „Katolický kancionál. Dle Fryčaje vzdělal a mnohými písněmi a pobožnostmi

rozmnožil Tomáš Bečák, bývalý superior knížecího arcibiskupského semináře

olomuckého a přísedící rada k. a. konsistoře.“ Není zde uvedeno ani celé Fryčajovo

jméno, což jen svědčí o všeobecné známosti kancionálu, o nějž se Bečák opíral.

Vzorem pro nápěvy se stala chorální kniha královehradecká a Škroupovy Rorate.23

3.2 Jan Drbohlav a Fr. Symon: Katolický zpěvník (1855)

3.2.1 Předmluva

Katolický zpěvník, zřízený pro veřejnou i domácí službu Boží, tak zní celý

název. Ke vzniku zpěvníku byl Drbohlav podnícen biskupským vikářem Antonínem

Zychem, „by ale jen zpěvy lepšího druhu obsahoval“. Při práci postupoval vydavatel

podle svých slov poctivě, sesbíral množství rozmanitých písní, které podrobně

zkoumal a dospěl k tomu, že písní, které by vyhovovaly jak po stránce formální, tak

obsahové, existuje málo: „(…) seznal jsem, že málo, velmi málo máme zpěvů

22 „Tomáš Fryčaj (1759 – 1839), farář v Obřanech u Brna, vydal už v roce 1788 Kostelní písně duchovní.

Tento kancionál Fryčaj později přepracoval, rozšířil jeho obsah a doplnil ho o staré české písně, které

byly mezi lidmi oblíbené. Tento zpěvník vyšel roku 1801 v Olomouci pod názvem Ouplná kniha

duchovních písní katolických k veřejné a domácí pobožnosti. Od 3. vydání v roce 1805 nese už stručný

název Katolický kancionál. Další vydání následovala 1807, 1809, 1822, 1830, 1835, 1839, 10. vydání

1851“. Citováno dle: VLČKOVÁ, Hana. Jazyková a textová výstavba písní kancionálů 19. a 20. století.

Nepublikovaná diplomová práce. Olomouc: Filozofická fakulta Univerzity Palackého, 2006, s. 22. 23 Zpráva o novém kancionálu. IN: Cesta k věčné spáse. 1. svazek. Brno: Papežská knihtiskárna

benediktinů rajhradských, 1912, s. 9.

18

takových, které by obsahem i formou s důstojností katolických služeb Božích se

srovnávaly, a potřebám času vyhověti mohly.“ Upozorňuje také na to, že se v textech

objevují rozpory s učením katolické církve, svědectvím Písma a zdravým rozumem.

Pro tuto svou nespokojenost se stavem sebraných písní přistoupil k jejich úpravě, a to

tak, že je buď „předělal“, pořídil jejich nový překlad či přímo některé starší písně

nahrazoval takovými, které byly obsahově podobné a mohly se zpívat podle známých

nápěvů: „(…) hleděl jsem některé předělati, překlady latinských a německých nové

položiti, konečně pak písně starší, které měniti se mi nevidělo, takovými novými

nahraditi, ježto by dle obsahu starším příbuzny byly, a podle vůbec povědomých

nápěvů zpívati se mohly.“

O výsledcích zmíněného redakčního postupu svědčí vybrané písně dostatečně,

což uvidíme dále. Drbohlavovy verze textu se často od ostatních liší velice výrazně, je

zde patrné, že vydavatel s úpravami opravdu nešetřil, a co v předmluvě deklaroval, to

při práci praktikoval. Nicméně své kritice textů obsahujících rozpory s učením církve,

Písmem či zdravým rozumem ve svých úpravách sám ne vždy dostál.

3.3 „Svatojánský kancionál“ - Kancionál čili Kniha

duchovních zpěvů pro kostelní i domácí pobožnost

(1863)

KSJ obsahuje 820 písní, u každé z nich je krátká dohra. Starší písně jsou často

zbytečně přepracovány v duchu dobového nazírání, i přesto jej lze považovat (dle

K. Frydrycha) za nejvýznamnější český katolický soubor duchovních písní od vydání

Šteyerova kancionálu.24 Má velkou zásluhu na oživení krásných starých písní.25

3.3.1 Předmluva

Kancionál byl vydaný v jubilejním roce 1863 při příležitosti slavení památky

příchodu sv. Cyrila a Metoděje do naší vlasti. Svatojánské dědictví mělo k oslavám

přispět novým kancionálem, který by odpovídal požadavkům tehdejší doby. Za základ

byl položen kancionál Matěje Šteyera z roku 1683 (tzv. Svatováclavský kancionál).

24 FRYDRYCH, Karol. 240 let brněnské diecéze – Kancionálová produkce v brněnské diecézi. IN:

Musica sacra, 2017, roč. 25, č. 3, s. 16. 25 Zpráva o novém kancionálu. IN: CVS. 1. svazek. Brno: Papežská knihtiskárna benediktinů

rajhradských, 1912, s. 10.

19

Cílem bylo zahrnout také novější písně, především ty rozšířené, jimiž se

redakce KSJ inspirovala např. v kancionálech Bečáka, Drbohlava nebo také mj.

duchovními písněmi Kamarytovými. Svatojánský kancionál tak aktualizuje písně

zpívané v kostelích a snaží se reagovat na současnou situaci: „(…) tak že říci můžeme,

že jsme naslouchali nábožným pěvcům po všech krajích českoslovanských.“

Předmluva rovněž objasňuje, proč do kancionálu nejsou zařazeny všechny

nové oblíbené zpěvy, a odůvodňuje změnu textů starých písní, u nichž je podržen

pouze známý nápěv. Myšlenek a citů obsažených ve starších písních si redakce KSJ

cení, ovšem uvědomuje si zaostalost jazyka, jímž jsou vyjádřeny, proto tedy přistupuje

k textovým proměnám: „(…) obal, slovo čili text jest věcí chatrnou (…) slovo to časem

i pravidlům řeči odpírá.“ Dosavadní slova řady starších písní byla porušena mnohými

předpisy a přídavky. Některé texty napsaly „ruky neumělecké“ a jejich drsnost

nevyhovuje „našim vybroušeným a uhlazeným časům“, což vedlo k úpravám v duchu

doby: „(…) tu jsme slova vycídili, přestavili a dle možností ozdobili.“ Dále byly

odstraňovány smysl rušící chyby. Zároveň se však redakce snažila respektovat povahu

písní a tam, kde to bylo záhodno slova „pro jich starožitnost šetřili a podrželi“.

Svatojánský kancionál se zde prezentuje jako pokrokový a přístupný změnám.

Konstatuje se zde také, že byly opomenuty písně, které, ačkoliv světského původu,

začaly pronikat do kostelů, proti takovým písním se vymezuje přímo: „Co velebnosti

chrámů našich není důstojno, nezavádějte, a co nepřístojného se tam již vetřelo, hleďte

ponenáhlu dosazováním lepšího vytlačiti.“ Přestože si uvědomuje náročnost starších

nápěvů ve srovnání s těmito „nápěvy trhovými“, je toho názoru, že kostelní píseň má

být „vážná, dojímavá, velebná, srdce pronikající – dokonalá. A co má býti dokonalé –

stojí čas a práci“. Jak se přesvědčíme v dalších kapitolách, tyto vznešené přívlastky

budeme moci přisoudit vesměs všem zkoumaným písním obsaženým v KSJ.

Obsáhlost, metaforičnost (rozsáhlá metafora starých písní přirovnaných k ostatkům

svatých) a barvitost předmluvy rovněž do jisté míry zrcadlí také povahu textů

v kancionálu obsažených.

Hlavní redaktor kancionálu Vincenc Bradáč v závěru apeluje na kultivaci

chrámového zpěvu a vzdělávání věřících v tomto ohledu.

20

3.4 Plesy duchovní (1883)

3.4.1 Předmluva

Ludvík Holain, redaktor tohoto zpěvníku, v předmluvě formuluje několik

zásad, které se při sestavování zpěvníku snažil dodržet:

• Vybrat z hojného množství kostelních zpěvů ty nejjadrnější a nejušlechtilejší.

Jako hlavní předloha mu posloužil KSJ.

• Uvádět slova písní ve shodu s nápěvy a pravidly české přízvučné prozódie;

z tohoto důvodu zařazuje kolem 20 nových textů (od P. Františka Bučka).

• Upravit harmonizaci nápěvů, abych jejich využití bylo univerzálnější – pro

smíšený sbor nebo jednohlasý zpěv s průvodem varhan.

V závěru krátké předmluvy doporučuje Holain, aby zpěv, zejména starších

písní, byl vážný, ale nikoliv zdlouhavý, ospalý a bezvýrazný.

S Holainem spolupracoval básník František Buček, který doplnil PD o vrstvu

20 svých nových textů, které byly složeny podle pravidel přízvučné prozódie.

Holainův zpěvník považujeme za pokrokový především pro jeho deklamační

stránku.26

3.5 Úplný kancionál arcidiecese olomúcké čili posvátné

zpěvy a modlitby ku všestranné potřebě při veřejné

bohoslužbě a pobožnostech

3.5.1 Předmluva

O zásadách, jimiž se redakce kancionálu při sestavování řídila, se dozvídáme

z předmluvy Ludvíka Holaina obsažené v Průvodu varhan k ÚK. Ten navazuje na

kancionál Bečákův a upravuje jej dle potřeb a požadavků doby. Kromě Bečáka čerpal

ÚK z řady dalších zpěvníků, mj. Šteyerova Kancionálu českého (1683) či KSJ. Na

textových úpravách se podíleli také soudobí básníci (Jan Soukup, Vladimír Šťastný,

František Kyselý). Písně, které se nabízely k výběru, byly roztříděny podle své vnitřní

hodnoty a vnější formy na 1. umělé – tyto byly změněny v takové míře, aby svými


Musica sacra, 2017, roč. 25, č. 4, s. 3.

21

nápěvy plně odpovídaly pravidlům prozódie; 2. národní (znárodnělé) – zde docházelo

pouze k nezbytným změnám; 3. „krámářské“ – ty byly buď zcela vypuštěny, nebo

nahrazeny novými. Holain se staví proti ledabylému přednesu písně. V předmluvě

konstatuje, že si moravské diecéze již přivyknuly Bečákovu kancionálu a nebude

snadné zavést do praxe kancionál nový, vyzývá tedy k určité opatrnosti při zavádění

tohoto nového kancionálu.

3.6 Cesta k věčné spáse (1907)

Kancionál zahrnuje písně z KSJ, PD a usiluje o očistu české lidové duchovní

písně i o výběr cenných melodií a textů. Hlavní redaktorskou práci odvedl Karel

Eichler, který spolupracoval především s básníkem Jakubem Pavelkou, farářem

v Přibyslavicích. Ten složil 100 textů, 166 jich přepracoval a 93 přeložil. František

Musil složil původní hudbu k 44 písním a zharmonizoval 350 nápěvů.27

3.6.1 Předmluva

Na místě předmluvy stojí tzv. Zpráva o Úplném vydání Cesty k věčné spáse.

Ačkoliv není autor Zprávy v kancionálu podepsán, domníváme se, že se jedná o Karla

Eichlera, pod jehož jménem byla tato Zpráva vydána v Obzoru.28

Redaktor v předmluvě vytýká nedostatky starším kancionálům. Zdůrazňuje

potřebu odstranit ze zpěvu to, co je nedůstojné, nápěv má vynikat prostotou,

velebností, vroucností a dojímavostí, pak může být teprve označen za církevní

a vzdělávající. Distancuje se od všeho, co „páchne světskostí“. Považuje ale za

důležité zohledňovat krajové zvyklosti. Nápěvy se mají vždy shodovat s přízvukem

textu a v případě, že se nemůže ponechat text písně, kterou má lid rád pro její nápěv,

má být nápěv ponechán a text tomu přizpůsoben.

Slova duchovních písní označuje Eichler za duši písně, text se má zakládat na

katolické věrouce a obsahovat církevní učení, musí být v souladu s katolickou

mravoukou a nemá se příčit duchu pokání, sebezapírání a oběti. Formální stránka má

odpovídat estetickým pravidlům, je potřeba obratného zacházení s rýmem a zachování

konsistence textu uvnitř i navenek, má zde existovat soulad myšlenky se slovem. Písně


Musica sacra, 2017, roč. 25, č. 4, s. 3. 28 EICHLER, Karel. Zpráva o novém kancionálu. IN: Obzor, 1907, roč. 30, č. 12, s. 267-268.

22

tak nemají být pouhými planými rýmovačkami, ale skutečnými básněmi. Zároveň

nastavuje požadavek všeobecné srozumitelnosti a odstranění dvojsmyslů. Níže

ukážeme, že se o uplatnění těchto nároků CVS opravdu snaží.

Dále stanovuje všeobecné pravidlo o písních, totiž že starší písně mají mít

přednost před novými a všechny mají pocházet od katolických skladatelů. Text ani

nápěv nemá být měněn, pokud to není potřeba. Celá řada písní byla s ohledem na

přízvučnou prozódii přepracována, nicméně několik písní zůstalo netknutých pro svou

hlubokou zakořeněnost v lidu, např. Otče náš, milý Pane. Co se týče jazyka, vybízí

k dodržování nového pravopisu: „Pravopis buď nový a řeč stůj na výši času.“ Do doby,

kdy byl zpěvník uspořádán, spadá totiž zavedení nového pravopisu. Na jeho správnost

dohlíželi při sestavování CVS odborníci. Předmluva upozorňuje na to, že se CVS

odklání od obecného pravopisu v psaní velkých písmen, konkrétně u slov „Boží, Ty,

Tvůj“ a v přímém oslovení Boha, ve vydáních pro školy však píše vše s malým

písmenem – při práci jsme používali právě toto vydání.

Redakce přihlížela také k oficiálním církevním dokumentům, konkrétně

k Motu proprio Pia X. Papežova doporučení ohledně liturgického zpěvu přizpůsobuje

oblasti lidové duchovní písně. Požadavek „svatý“ znamená dle něj v tomto kontextu

„zbožný“, „umělý“ čte jako „správně složený a doprovázený“ a „všeobecný“ jako

„neurážející jiné národy“. Poslední vlastnost považuje autor předmluvy za důležitou,

protože podtrhuje význam národních zvyklostí a zvláštností, což se týká např. koled či

živějších písní poutních a mariánských.

Kancionál vybíral z mnoha starších písní, ale přidal také řadu nových a tam,

kde to bylo možno, uvádí původ písně. Závěrem předmluva avizuje skutečnost, že

množství rozšířených písní bylo přepracováno, především co se týká textu, což může

věřící překvapit, vybízí však k tomu, aby se „obtíží při jich zavádění“ nelekali.

3.7 Boží cesta

3.7.1 Předmluva

Úvodní slovo k Boží cestě je obsaženo v Průvodu varhan. Redakce zde

konstatuje nedostatečnost Úplného kancionálu Holainova, který již zastaral. Zároveň

dochází k tomu, že jsou v chrámech zpívány i písně neznámého původu a bez

církevního svolení. Tento nedostatek se snaží Boží cesta nahradit tím, že poskytuje

23

hojnost písní, a to především mešních.29 Odkazuje na zpěvníky, z nichž vycházela –

Holainův Průvod varhan k úplnému kancionálu arcidiecese olomúcké, ale i na starší

zdroje, jako je Šteyerův kancionál (1683), Božanův Slavíček rajský (1719), Kancionál

svatojánský, Bečák (1852), CVS atd.

Do kancionálu byl podle předmluvy zařazeny nové texty písní s novými

nápěvy. Došlo zde k úpravám po stránce rytmické v duchu zásady: „zbavit se melodií

násilné mensurace, ponechat jí volnou a přirozenou plynulost, aby se přimykala zcela

k deklamaci slova.“ u melodií tudíž není zapsaný takt, což znesnadňuje rozeznávání

shody přízvuků v textu a melodii.

Vydání 18., s nímž jsme pracovali, uvádí také část předmluvy k 1. vydání. Zde

olomoucký arcibiskup Leopold zdůrazňoval roli kancionálu v přinášení základů

liturgických, věroučných a mravoučných pravd. Mimo předmluvu pak nacházíme

v tomto 18. vydání krátký úvod věnovaný smyslu mše sv., kde se mimo jiné píše: „(…)

mají se při mši svaté zpívati pouze mešní písně.“ Což koresponduje se snahou Boží

cesty zařadit větší množství mešních písní.

3.8 Kancionál českých a moravských diecézí

Jednotný kancionál vzniká na základě podnětů 2. vatikánského koncilu

a instrukce o liturgické hudbě Musicam sacram (1967), v níž je zdůrazněna aktivní

účast věřících na liturgii. Ke spolupracovníkům patřil mimo jiné básník Václav Renč

či skladatelé Petr Eben a Josef Olejník. „Zpěvník vznikal za neuvěřitelných

politických, odborných, církevně i čistě lidských podmínek“. V 70. letech vyšla

celkem 4 vydání, 5. vydání může být vnímáno jako prototyp současné verze, tj. vydání

z roku 2003, s nímž pracujeme. JK připravil redaktor Karel Cikrle spolu s členy

komise a s odborníky.30

3.8.1 Předmluva k 1. vydání

Tento kancionál vzniká po dlouhodobém volání po jednotě textů a nápěvů

nejdůležitějších kostelních písní, s nimiž se lze setkat ve všech diecézích. Rovněž

obnovená mešní liturgie 2. vatikánského koncilu vedla k úpravě lidového zpěvu, neboť

29 Viz např. 2 verze písně Již jsem dost pracoval – jedna v mešní úpravě, druhá nikoliv. 30 FRYDRYCH, Karol. 240 let brněnské diecéze – Kancionálová produkce v brněnské diecézi. IN:

Musica sacra, 2017, roč. 25, č. 4, s. 5-6.

24

je povýšen na zpěv liturgický a s tím rostou nároky na jeho úroveň hudební i textovou.

Redakce si uvědomuje i potřebu nových písní, které by navazovaly na požadavky

koncilu.

Do zpěvníku jsou zařazeny písně známé ve většině diecézí, které se podařilo

sjednotit co se týče textu a nápěvu.

3.9 Přehled literatury k tématu

Stav lidové duchovní písně na přelomu 19. a 20. století byl v řadě ohledů

neuspokojivý, ať už se jednalo o otázky spojené s liturgií, hudebním uměním či

textem. Proto se také osobnosti z řad duchovenstva i odborníků snažily vyvolat diskusi

a směřovat ke změně. Ilustrujme vývoj těchto snah na základě stručného shrnutí

několika článků, které se úpravě písní v kancionálech věnovaly, přičemž si můžeme

všimnout společných i rozdílných bodů jejich návrhů.31 V 2. polovině 40. let 20. století

tak dospělo úsilí o sjednocení lidového zpěvu k vydání Cyrilometodějského

kancionálu a Svatováclavského kancionálu, ani jeden se však jakožto sjednocující

kancionál všech českých a moravských diecézí v praxi neuplatnil. K tomu došlo až

s vydáním současného Kancionálu v roce 1973.

Oliva, Jan: Úprava diecézního zpěvníku (1894)32

Autor se zde zaměřuje se na dvě dimenze textu písní – jednak je to lyrika,

protože „píseň pravá vzniká z citu“ a z tohoto hlediska je každá píseň svou povahou

subjektivní. Protože jsou však kostelní písně určené ke společnému zpěvu lidí různých

stavů a různého věku, musí být city v ní obsažené takové, aby se s nimi mohli ztotožnit

všichni, a v tomto ohledu je píseň povahy objektivní. Lyrika písně bývá někdy skrytá,

někdy spojená s epikou, a musí být podle Olivy jednak objektivní (subjektivní nálada

básníka musí být náladou všech křesťanů), jednak lidová (prostá, dětsky zbožná,

nenucená a vroucná) a církevní (vážná, vznešená, přiměřená potřebám církve). Dále

se pozastavuje u melodie a jejích složek – rytmus musí být přízvučný a nápěv má být

vážný, vznešený a vhodný pro bohoslužbu. Zdůrazňuje nutnost shody slovního

a hudebního přízvuku. Ve vztahu ke starším písním je potřeba obezřetnosti – při

31 Názory autorů článků neabsolutizujeme, vybíráme je pouze zástupně pro znázornění situace a

dílčích úvah, které ke sjednocení textů směřovaly. Časovým rozsahem mezi jednotlivými články

rovněž upozorňujeme na délku trvání diskuze na toto téma. 32 OLIVA, Jan. Úprava diecésního zpěvníku. IN: Cyril, 1894, roč. 21, č. 8, s. 57-61.

25

úpravách podle soudobých požadavků je třeba dbát toho, aby se vynechaly sloky

později přidané; měnit jen to, co je nevyhnutelné, a dlouhé písně do zpěvníku

nezařazovat. Autor doporučuje řídit se pravopisem vycházejícím z Gebauerovy

mluvnice a omezit apostrofy pouze na místa, kde by jinak vznikl dvojsmysl. Obecně

upřednostňuje zpěv písní starších, písně novověké, složené v době josefinismu a dále

považuje za bezduché rozjímání a často až pitomé rozumování, přičemž se odkazuje

na názory prof. Františka Bartoše. Píseň Kristus, příklad pokory, kterou analyzujeme

níže, označuje za kacířskou (původem protestantskou).

Lutinov, Karel Dostál: Před opravou kancionálu (1906)33

Lutinov věnuje velkou pozornost převážně překladům písní z latiny do češtiny.

Rovněž se ale vyslovuje pro to, aby se biskupské ordinariáty sjednotily a vytvořily

jednotný kancionál. Co se týče úprav písní starších, prosazuje opatrnost při jejich

obměnách: „Pokládám starou píseň za starou stavbu, jehož slohu neradno měniti.

Bouříme se proti snesení věže svatovítské a klidně bychom bourali staré duchaplné

písně proto, že se nám zdá, že jejich přízvuk neodpovídá pravidlům Malé

slovesnosti?“34 Jako hlavní pravidlo při úpravách starých písní vyzdvihuje: zachovat

obsah a plnost myšlenky, nahradit pouze to, co je nemotorné nebo urážlivé.

Müller, Václav: Jednotný zpěvník – v Německu a u nás (1917)35

Ačkoliv tzv. jednotný kancionál vyšel poprvé až v roce 1973, hlasy volající po

sjednocení různých úprav písní se ozývaly již dříve. Koexistencí více variant

kancionálových písní se zabýval např. V. Müller v časopisu Cyril v roce 1917.

Impulsem je pro autora článku vydání svazku jednotných písní ke zpěvníkům

v Německu: důvody k tomu vedoucí považuje za aktuální i pro české země.36 Tuto

situaci vykresluje např. na rozšířené mariánské písni Tisíckrát pozdravujem Tebe:

„Kolik vezmete do ruky zpěvníků – tolik variantů. Jak se potom má ve shromáždění

na příklad o poutích, sjezdech, průvodech stejně zpívati?“ Jednotlivé kraje či farnosti

se úpěnlivě držely svých úprav, které byly často jak po stránce hudební, tak textové

33 LUTINOV, Karel Dostál. Před opravou kancionálu. IN: Život [online], 1906, č. 5-7 (strany 165-

276), s. 248-250 [cit. 10.4.2018]. Dostupné z:

http://depositum.cz/knihovny/zivot/strom.clanek.php?clanek=23023 34 Je myšlena Malá Slovesnosť, kterou za knihu učebnou a čítací pro vyšší třídy škol středních sestavil

Jan Kosina a František Bartoš. 35 MÜLLER, Václav. Jednotný zpěvník – v Německu a u nás. IN: Cyril, 1917, roč. 43, č. 3., s. 33-35. 36 v roce 1916 bylo v Německu ke každému diecéznímu zpěvníku přidáno 23 písní společných celému

území, které nesměly být měněny a měly vstoupit ve všeobecnou znalost věřících. Viz článek:

MÜLLER, V. Jednotný zpěvník – v Německu a u nás.

26

i teologické nevhodné. Považuje za důležité řídit se při redakci písní pravidly

historické kritiky a jako největší nepřátele lidové duchovní písně vyzdvihuje

diletantismus a subjektivismus. Všeobecné estetické zásady by měly být v souladu

s potřebami náboženskými, zároveň je potřeba aby se o sestavení a zavedení sbírky

jednotných písní zasadila vyšší autorita. Müller odkazuje na již delší dobu existující

debatu ohledně jednotného zpěvníku a komisi, která byla již dříve za tímto účelem

sestavena, avšak její práce toho času utichla. V závěru podtrhuje nutnost sjednocení

kostelních písní a kultivaci lidového duchovního zpěvu: „Buď lid vůbec nezpívá, nebo

zpívá tak, jak zpívati se nemá, nebo zase zpívá, ale písně, které bychom v jeho ústech

raději neslyšeli.“ Kritizuje unylé a „limonádově sladké“ texty, libující si v možných

i nemožných obrazech, a cituje slova Ferdinanda Lehnera z 1. ročníku časopisu

Cecilie napsaná o půl století dříve, že když se ponechává volba písní ledaskomu,

ozývají se potom písně obsahem i nápěvem nedůstojné a hrůzné.

Křikava, Gillet Cyrill: Jednotný zpěvník (1918)37

Autor článku reaguje na diskuzi rozpoutanou časopisem Cyril a přináší svá

doporučení pro to, jak by se mělo při sestavování nového jednotného zpěvníku

postupovat. Starobylost dodává písním vážnost, ale nesmí tím trpět srozumitelnost,

protože i kostelní píseň je modlitbou. Poukazuje na to, že zkušenosti ukázaly, že se

změny v textu často děly na úkor správné řeči. Písně by měly být vybrány ze všech

dob, přičemž žádné období by nemělo být vyloučeno. Staví se pro upřednostnění

původních českých písní nad překlady z cizích jazyků a pro co největší srovnání

hudebního přízvuku se slovním. Navrhuje tisknout písně s notami, což přispěje

k zachování jednoty nápěvu.

Vyskočil, Albert: Směrnice pro nový zpěvník (1946)38

Kritizuje dosavadní nejednotu textů v množství zavedených kancionálech.

Navazuje tak na úvahy o potřebě jednotného zpěvníku, zároveň přihlíží k rozmanitosti

kostelního zpěvu, nejde mu o vypracování uniformního zpěvníku. „Pravá jednota je

živa a zdráva v nezbytné a krásné rozmanitosti, jak jim určuje osobitá povaha a ráz

rozličných krajů českých zemí“. Některé zpěvy určené k obecné potřebě však mají

vytvořit jakési „commune“, kánon, které má symbolizovat jednotu a společné pouto

37 KŘIKAVA, G. Cyril. Jednotný zpěvník. IN: Cyril, 1918, roč. 44, č. 4, s. 52-55. 38 VYSKOČIL, Albert. Směrnice pro nový zpěvník. IN: Cyril, 1946, roč. 71, č. 3-4, s. 36-37.

27

těchto rozmanitostí. Za cíl si autor vytyčil vybrat, upravit a sjednotit toto commune.

Považuje za potřebné ctít původce písně – ať už známého nebo anonymního.

Uvědomuje si, že se píseň postupně stává majetkem lidu, což otvírá cestu k proměnám,

doplňkům a zkratkám. Nejedná se však většinou o zásahy úmyslné, jako spíš

vyplývající z praxe – „ze života písně v srdcích a ústech lidu, a proto oprávněné

a zákonné“. Tyto úpravy mohou kvalitu písně pozdvihovat nebo naopak ji vést

k úpadku. Konstatuje, že v případě lidové duchovní písně nelze užívat zásad platných

pro textovou kritiku plně, jak to navrhoval např. Müller, a to také proto, že ji

nemůžeme klást na roveň s výtvory literatury, kde je třeba se dobrat původního znění

a trvat na něm. V případě duchovní písně je třeba brát v potaz i účast těch, kteří ji

užívají. Autor se v tomto ohledu sjednocuje s kritickým hlediskem Vincence Bradáče.

Vyskočil dále popisuje, jak se postupovalo při sestavování commune:

• Přihlíželo se ke všem dostupným kancionálům českých diecézí, srovnávali je

po stránce textové i hudební, přičemž základem jim byl KSJ.

• Snažili se vybrat písně cenné obsahem, slovesnou i muzikální podobou.

• Řídili se podle současného stavu jazyka, což vedlo k drobným opravám

tvaroslovným a příp. i výměně slov a obratů, které měly již posunutý nebo

obtížně srozumitelný význam.

• Byly ponechány archaismy jasného významu, aby se zachovala vznešenost

písňové dikce.

• Nesnadnou otázkou byla deklamace – mnozí novější upravovatelé se

podřizovali pravidlům přízvučné prozódie, opravovali poklesky proti přízvuku

za cenu jadrnosti básnického výrazu či ztráty významného smyslu. Vyskočil

říká, že položit si ve skladbě zpívané přízvuk jako výhradní a jediné pravidlo

je zřetelný omyl.

• Opravovaly se poruchy zaviněné dechovou přestávkou, které roztrhovaly

víceslabičné slovo na dvě nesrozumitelné nebo komicky vyznívající

skupenství. Většinou se to podařilo vyřešit přemístěním slov ve verši.

• Při zásazích usilovali o zachování významu a rázu původního znění

a omezovali úpravu jen na potřebné.

• V mnoha případech navazovali na práci předchůdců.

• Předkládaný návrh commune je výsledkem delší práce skupiny odborníků.

28

Šmíd, František: Můj pohled na naše současné kancionály (2007)39

Přímý účastník komise pro sestavování JK v rámci svých vzpomínek na

redakční práci zmiňuje, že především z brněnské části komise zaznívaly hlasy, aby se

při práci nevraceli k původním zněním písní, ale že je třeba vrátit se k upravovaným

a modernizovaným písním tak, jak to dělala redakce CVS. Autor v poznámce pod

čarou cituje samotné redaktory zpěvníku: „Hudební sjednocení kancionál nehledá

v návratu k nejstarší versi (…). V textové části autoři nepovažovali za nutné se vracet

zpět k pramenům a sestavovali text ze zdařilých versí současných kancionálů s většími

nebo menšími úpravami nebo vytvářeli textaci úplně novou.“ 40

Šmíd dále zmiňuje pozitivní přijetí nového kancionálu všemi ordináři českých

a moravských diecézí. JK vytvořil potřebný základ písní dostatečně obecně známých,

takže jej mohou zpívat lidé z různých diecézí. Ze začátku přicházela vzhledem

k jednotnému kancionálu značná kritika z českých diecézí.

Kopeček, Pavel: Posvátná hudba a Liturgická komise pro Čechy a Moravu (2018)41

Článek přináší informace o sestavování jednotného kancionálu (JK) v letech

1965-69. Práci komise provázely obtíže nejen s výběrem písní, jejich textovou

a hudební podobou, složením a strukturou kancionálu, ale i s úpravou dosavadních

duchovních písní podle Nového mešního řádu. Komise disponovala seznamem písní,

který byl sestaven řeholníky všech diecézí během jejich internace v Želivském klášteře

v 50. letech. Jednalo se však o písně různé kvality a především zde byly uvedeny písně

pro předkoncilní liturgii. Výhodou bylo, že obsahoval především známé písně, které

nepotřebovaly nácvik, což byl vhodný předpoklad pro jednotu připravovaného

kancionálu, jak podotýká už František Šmíd ve svém článku z r. 2007.42 Dodává, že

tento seznam se tedy stal východiskem, nicméně byl měněn a doplňován, texty byly

upravovány a přebásňovány, diskutovalo se o výběru melodických variant.

Výsledek práce komise byl představen v roce 1968, avšak dočkal se kritického

zhodnocení, řada z těchto připomínek byla posléze zohledněna.

39 ŠMÍD, František. Můj pohled na naše současné kancionály. IN: Psalterium, 2007, roč. 1, č. 2, s. 14. 40 Autor odkazuje na článek: Z redakce nového kancionálu. IN: Via, 1968, č. 5, s. 94-96. 41KOPEČEK, Pavel. Posvátná hudba a Liturgická komise pro Čechy a Moravu. IN: Musica sacra

[online], 2018, roč. 26, č. 2, s. 8-12 [cit. 10.4.2018]. Dostupné z: http://www.musicasacra.cz/wp-

content/uploads/2018/02/ZMS-2-2018.pdf. 42 P. Kopeček cituje z článku F. Šmída, kterému se věnujeme výše.

29

Mešní písně byly upraveny tak, aby odpovídaly novému Ordo missae, a byla

stanovena místa, kde se v novém mešním řádu může z jednotného kancionálu zpívat:

vstup, zpěv před evangeliem, příprava darů, přijímání.

30

4 Úpravy obsahu

Obecně, nejen v případě obsahu, se setkáváme celkem se třemi druhy úprav –

jednak se může jednat o redakci již staršího, existujícího, textu; dále může jít

o přetextování celé písně nebo o výběr z několika různých územních verzí dané písně

(např. v případě Bože, před Tvou velebností).

Před 2. vatikánským koncilem měly mešní písně následující části - sloka (příp.

sloky) ke: Kyrie, Gloria, Graduale (před evangeliem), Credo, Offertorium

(k obětování), Sanctus, Po pozdvihování, Agnus Dei, Přijímání a Ite, missa est

(závěrečné požehnání). Mešní píseň tak vlastně parafrázovala ordinárium (Kyrie,

Gloria, Credo, Sanctus, Agnus Dei) nebo upozorňovala na jednotlivé části mše sv.

(Graduale, Offertorium, Po pozdvihování, Přijímání, Požehnání). V pokoncilní etapě

mají písně již jen 5 části: Vstup, Před evangeliem, Obětní průvod, Přijímání a Závěr.

Ordinárium dnes není třeba parafrázovat, protože jej zpívají všichni věřící v národním

jazyce. Z tohoto důvodu bylo mnoho písní redakcí JK zkracováno, případně bylo

upraveno uspořádání slok.

Texty v kancionálech z 2. poloviny 19. století jsou poznamenány citovostí,

větším odstupem mezi Bohem a člověkem a stylizací věřícího do pozice kajícího

hříšníka. Projevují se u nich důrazné apely na život podle křesťanských zásad. Je pro

ně typická rovněž práce s konkrétními pojmy, úsilí o názornost a přesvědčivost. Po

2. vatikánském koncilu je v textech tlumena výrazná emocionalita starších úprav,

důležitými kritérii se stává věcnost a pozitivnost. JK, vydaný po 2. vatikánském

koncilu, si již tolik nezakládá na explicitnosti a konkrétnosti, ale spíš směřuje

k neutrálnějšímu výrazu a k abstraktnějším pojmům. Tuto změnu předznamenávají již

některé texty obsažené v BC. Je možné, že do výběru písní v novém kancionálu (JK)

zasáhla cenzura, která byla za komunistické totality u oficiálně vydávaných textů

automatická.43 Odstraňovány či potlačovány byly např. pasáže, kde se hovořilo o boji

proti víře, a to bez ohledu na to, že třeba vznikly již dříve, v jiném politickém

kontextu.44

43 Literatura jako výzva a apel, s. 225. 44 Srov. Literatura jako výzva a apel, s. 225. Např. k tomu, že z písně Bože, co ráčil byla vypuštěna

následující sloka: „Sloku nemá CM 1955 ani K 1973: 7. Nechať se pyšná nevěra kol vzmáhá / a peklo

seje koukol nových zmatků, / nebudem dbáti odvěkého vraha, / nedáme bráti věčných sobě statků; /

víře vždy věrni budou Moravané: / dědictví otců zachovej nám, Pane! (BC, 1938: 562).“

31

Důvodem obsahových úprav bývají zejména nové teologické koncepce, které

církev přijme; nové akcenty při výkladu a hlásání křesťanské nauky.45 Na ty konkrétně

upozorníme u jednotlivých písní.

4.1 Obsahové proměny jednotlivých písní

Bože, před Tvou velebností

Píseň má svůj původ ve zpěvníku Radostná cesta (1782), kde nacházíme

nejstarší znění textu. Nápěv vznikl na počátku 19. století. S. Bouška v článku K vydání

nového Manuale rituum a nového kancionálu (1906) se v souvislosti s úpravami písní

v kancionálech zmiňuje také o písni Bože, před Tvou velebností. Takové písně by

podle něho, stejně jako např. Kristus, příklad pokory, neměly být opovážlivě

obměňovány. Doslova píše: „Na takové písně se bojím sáhnout“ a vyzdvihuje starší

znění oproti novějším.46

Bečákova úprava má kajícnější charakter než pozdější verze. Srov.:

B: Ó Ježíši, který snímáš / Hříšného světa viny, / Krví svou vymaž i dluh náš,

/ Ó beránku nevinný.

ÚK (a podobně i BC a KSJ): těm, jež za své dítky máš; / světa všeho tvorstvo

celé, / zpívej tobě česť a dík, / že jsi poslal Spasitele, / který jest náš

prostředník!

Při srovnání KSJ (a PD) s ÚK (a BC) pak vyplývá větší zaměřenost prvních

dvou na spásu a vděčnost za ni, zato ÚK (a po ní BC) více akcentují hříšnost člověka.

Srov. např.:

KSJ: Přijmiž oběť čistou, Pane! / nechať nám je spasení, / přijmi dary

věnované, / kteréžto se promění.

ÚK: Oběť, Pane, k viny zmaru / podává ti hříšný lid, / nezavrhuj těchto darů, /

jimiž jde tě usmířit.

Bečák také zachovává větší odstup mezi „božským“ a „lidským“, typicky pro

starší verze mnoha dalších písní. Člověk sám sebe umenšuje a dává větší prostor

45 KOMÁREK, Karel. K opracowaniam jezyka w pieśniach religijnych. Nepublikovaný konferenční

příspěvek. 46 BOUŠKA, Sigismund. K vydání nového Manuale rituum a nového kancionálu. IN: Časopis

katolického duchovenstva [online], 1906, č. 4, s. 273-289, [cit. 10.4.2018]. Dostupné z:

http://depositum.cz/knihovny/ckd/strom.clanek.php?clanek=21353

32

božským věcem. Bečákův text je důsledný, co se týče církevní nauky, směřuje ke

vzdělání lidu a jeho utvrzení v této nauce:

B: Věřím v Boha Trojjednoho, / Otce všemohoucího, Syna i Ducha svatého, /

v Božství oboum rovného; / Otec vše stvořil z ničeho, / Syn Boží pak se vtělil,

/ Spaseni jsme skrze něho, / Duch svatý nás posvětil.

Teprve až poslední verše se vztahují k lidstvu. Proti této Bečákově

„předpisovosti“ zcela odlišný, subjektivnější a více poetizovaný, tón nasazuje např.

BC:

BC: Jeden Bože, věřím v tebe, / věřím, že jsi stvořil svět / a že Syn tvůj přišel

s nebe, / muka za nás vytrpět, / že Duch svatý v mdlobě sílí, / těší v boji,

v úzkosti, / bychom jednou hodni byli / nekonečných radostí.

Katolický kancionál u této písně uvádí 2 sloky ke vstupu navíc, týkají se

ustanovení eucharistie při poslední večeři, ústředním motivem je oběť Ježíše Krista.

Zde se také nejvíce objevuje motiv Krista jako (obětního) Beránka. Jinde je tento motiv

nahrazován obrazem Krista jakožto prostředníka spásy: „Na večer před svou smrtí, /

Sám na místo beránkové“, „Krví svou vymaž i dluh náš, / Ó Beránku nevinný!“

a „Beránku, jenž hříchy snímáš“ (B) srov. „žes nám poslal Syna svého, / Jenžto náš je

prostředník“ (KSJ, Drbohlav), „že jsi poslal Spasitele, / který jest náš prostředník!“

(ÚK), „že jsi poslal Spasitele, / který jest náš Prostředník“ (BC).

KSJ a DR mají spolu s Bečákem více slok po pozdvihování. Avšak zatímco

v Bečákově verzi je kladen důraz na kajícnost, na odpuštění, KSJ akcentuje úctu ke

svátosti oltářní. Srov.:

B: Odpusť, Otče! dej milosti, / Ať se hříchů varujem.

KSJ, DR: Buď od nás všech pozdravena, / převelebná Svátosti!

Ozdobnost verše v KSJ je v souladu se slovy předmluvy o úsilí o „uměleckost

a ozdobnost“, u DR tento verš také koresponduje s dekorativností jeho projevu.

Zmíněné kancionály mají také 3 sloky k přijímání, obsahově však zcela

odlišné. Z Bečákovy verze následující zpěvníky ponechaly pouze několik motivů: a)

oslovení Ježíše – „Nejsem hoden, ó Ježíši“ (B); „Vítej, Pane, zdroji síly“ (BC);

„Ó Ježíši, vzácný hoste!“ (KSJ, DR); „Ježíši můj vzácný hosti“ (ÚK); „Ježíši můj

nejdražší“ (JK) b) vědomí svátostnosti přijímání – „Ať jest hodna účastnosti / Svátosti

33

tak velebné“ (B); „když tě, svého Spasitele, / ve Svátosti přijímám“ (ÚK); „kdykoli

pobožně Tebe / ve Svátosti přijímám“ (KSJ) apod.

KSJ je v této pasáži rovněž celkem odlišný, výrazný svou emocionalitou: „že

jsem zhřešil oplakávám / a srdečně lituji“ (podobně PD), „an jdeš ke mně a ukládáš /

v srdci mém slast nejvyšší, / rajské blaho, samo nebe / vchází v mého srdce chrám“ ;

„miluji Tě s upřímností: / že sám v sobě dobrý jsi, / Tebe ctíti neustanu, / Tobě, dárci

spasení!“ KSJ dále obsahuje motiv lidu jako Božích dětí: „pokoj budiž v každé době /

nám, jež za své dítky máš“, který přejímají i další kancionály, mimo JK.

Výrazně rozdílný obsah má také závěrečná sloka. U Bečáka a v KSJ je typicky

pro závěrečnou sloku vyslovena prosba o požehnání: „Bože! požehnej nás všecky“

(oba); dále zmínka o častém přijímání „chleba andělského“ a prosba o život ve ctnosti

a sílu v boji o věčný život. ÚK a BC zde nově používají biblický motiv rosy spadlé

z nebe: „Jako rosa s nebe spadla“ (BC), „Hojná rosa s nebe spadla“ (ÚK), zasvěcení

Boží dobrotě: „Pro tu Oběť tvými býti / chceme, věčná Dobroto“ (BC) a „znova Bohu

zasvětí; / pro tu oběť chceme býti / tvými věčná Dobroto“ (ÚK). Společnou je pro

všechny úpravy pouze prosba o uvedení do života věčného po smrti. Zde se nám také

vyjevuje úzká návaznost mezi ÚK a BC. Boží cesta přejímá celkem věrně podobu

uvedenou v ÚK, upravuje slovosled, nahrazuje zastaralé výrazy: „kéž tvor všaký

s uctivostí“ (ÚK) za „kéž tvor každý s uctivostí“ (BC). Na rozdíl od ÚK uvádí BC

sloku k Agnus, naopak při přijímání má o sloku méně. Druhá polovina sloky k Agnus

má v BC „Věřím v tebe, doufám v tebe, / jenom tebe v lásce mám, / pro tebe a tvoje

nebe / sliby světa pohrdám“. Tutéž pasáž má také ÚK, avšak ke přijímání, v této

podobě: „věřím v tebe, doufám v tebe, / tebe v útlé lásce mám, / pro tebe a tvoje nebe

/ celým světem pohrdám.“ ÚK vyjadřuje pohrdání celým světem, BC je v tomto ohledu

vůči světu metaforičtější, když užívá „sliby světa pohrdám“. K přijímání naopak BC

uvádí pouze jednu sloku, která je blízká 2. sloce k přijímání v ÚK:

ÚK: Vítej, hosti ušlechtilý, / Ježíši můj žádoucí, / oblib sobě stánek milý /

v hrudi láskou planoucí; / Jezu, celé nebe stkvělé / splývá v mojí duše chrám, /

když tě, svého Spasitele, / ve Svátosti přijímám.

BC: Vítej, Pane, zdroji síly, / Ježíši můj žádoucí, / oblib sobě stánek milý /

v hrudi láskou planoucí! / Jezu, celé nebe skvělé / sestupuje v duše chrám, /

když tě, svého Spasitele, / ve Svátosti přijímám.

34

V těchto částech mše sv. Boží cesta kombinuje sloky starších úprav a zařazuje

je jinam. Souvislost mezi ÚK a BC se projevuje ve většině zkoumaných písní, což

ukážeme dále.

Nový kancionál, tj. JK, přejímá starší verš: „na kolena padáme“ (Bečák, KSJ,

PD) z první sloky: „Bože! před Tvou velebností / na kolena padáme“ (KSJ). ÚK zde

používá vyjádření kajícnosti typické pro 2. polovinu 19. století: „Bože, před tvou

velebností / skláníme v prach kolena“, což od něj však přejala i mladší BC. JK v tomto

případě vybral jednu z více územních úprav.

Jako dítky k Otci svému

Text písně se ponejprv objevuje v Drbohlavově zpěvníku, nejspíš jej napsal

sám Drbohlav. Odtud píseň převzala i novější vydání Bečákova kancionálu. Nápěv

pochází z KSJ.

Dá se říci, že vedle sebe koexistují dvě základní podoby písně. Na jedné straně

jsou to texty obsažené v B, DR, KSJ a PD, mezi nimiž dochází pouze k drobným

obsahovým obměnám. Vedle toho stojí pak podoba textu obsažená v ÚK a BC. JK

navazuje na verzi vycházející z Drbohlavova zpěvníku. Srov. např. následující verše,

v nichž si můžeme všimnout, že JK obdobně jako DR nemá výraz „skormoucenou“

coby projev kajícnosti, což také nejspíš více zapadalo do konceptu JK. Tento motiv

přidávají jen B, KSJ a PD:

DR: Jako dítky k otci svému / Obracíme s důvěrou / K Tobě, Bohu,

všemocnému, / Srdce své i mysl svou.

JK: Jako dítky k Otci svému / obracíme s důvěrou / k tobě Bohu všemocnému,

/ srdce své i mysl svou.

B: Jako dítky k Otci svému / Obracíme s důvěrou / K tobě, Bohu všemocnému,

/ Skormoucenou mysl svou.

KSJ: Jako dítky k otci svému / obracíme s důvěrou / k Tobě, Bohu

všemocnému, skormoucenou mysl svou.

PD: Jako dítky k Otci svému / obracíme s důvěrou / k Tobě, Bohu všemocnému

/ skormoucenou mysl svou.

ÚK i BC: 1. Jako dítky svému otci / přednášíme s důvěrou / tobě, jenžto, vše

máš v moci, / tužbu svoji veškerou.

35

Verš „jasně svítí slovo jeho / na vezdejší pouti nám“ (B, DR, PD, KSJ)

modifikuje JK do podoby: „jeho slova jasně svítí, / svět však tmou je zakrytý.“ Oproti

tomu ÚK a BC slovy „Pravda jeho jasně svítí, / odhaluje blud a klam“ (BC, podobně

ÚK) tenduje k vyjádření podpory pravdivosti Boha a jeho slov; jasněji se vymezuje

proti šíření bludů. Totéž se opakuje u sloky ke Credu: „za tvých nauk slovo čisté / dáme

krev i život svůj, / zachováme neustále / v paměti tvé církve hlas, / která na tvé pravdy

skále / stojí pevně v každý čas“ (BC, podobně ÚK). Znovu je zde zdůrazněn aspekt

pravdivosti církevní nauky. Ostatní porovnávané kancionály obsahují text v tomto

duchu: „statky, ano, krev chcem dát. / Zníti bude neustále / v srdci nám tvé církve hlas,

/ církev Tvá je hrad na skále, / jejž Ty chráníš v každý čas“ (KSJ, další obdobně). Sice

tu figuruje pojem „církve hlas“, ale nezní tak explicitně. Úprava JK je v tomto ohledu

ještě abstraktnější, zmínky o bludech a důraz na autoritu církve jsou po koncilu

zmírňovány:

JK: Jeho slova jasně svítí, / svět však tmou je zakrytý. / Za tím světlem chceme

jíti / tam, kde odměnou jsi ty.

I úprava sloky k obětování dokládá pokoncilní obrat v uvažování o vztahu

Boha k člověku, zatímco všechny starší verze obsahují pasáž v tomto duchu:

B: Má se v darech těchto krýti / Jeho tělo, jeho krev; / Rač k oběti jeho zříti, /

Odlož pro Krista svůj hněv!

JK má ve zcela jiné optice, v duchu smýšlení 2. vatikánského koncilu:

„V těchto darech má se skrýti / jeho tělo, jeho krev. / Rač je od nás vlídně vzíti / a nám

lásku svoji zjev.“

Upravuje se postupně také míra poníženosti věřícího před Bohem, srov.:

„skláněj se Mu každé plémě / u nejhlubší pokoře“ (PD, podobně KSJ, B) a „nechť mu

tedy chválu vzdává / nebe, země v pokoře.“ (ÚK, BC)

Ve starších zpěvnících se odráží rozšířená úcta lidu k Svátosti oltářní:

KSJ (B, PD, podobně): Nám pak hříšným zde popřáno / v svátosti tě velebit.

Jinde se obrací pozornost k oběti na oltáři:

ÚK (obdobně BC): nám pak hříšným zde je přáno / na oltáři tebe míť.

Hodno upozornit, že v JK je ve sloce ke přijímání Ježíš osloven velice intimně:

„Lásko věčná“, tato inovace JK také souvisí s pokoncilní změnou v uvažování

36

o vztahu k člověka k Bohu. JK v tomto případě vychází ze slok, které byly určeny

k Sanctus a k přijímání, čerpá motivy opět nejvíce z Bečáka a Drbohlava, obsahově se

příliš neliší. Zcela vynechána je část „navštíví a bude můj“ (ÚK, srov. B, DR, KSJ,

BC), JK se tak distancuje od toho, aby se o Bohu smýšlelo jako o tom, jehož lze

vlastnit, což jde proti jádru křesťanského učení – lásce, která nemůže být vlastněna.

Např. srov. sloky ke přijímání:

DR: K stolu Páně jíti mohu; / Ó jaké to lásky div! / Jak uchystám svému Bohu

/ Stánek, aby v něm byl živ? / Víra, naděje a láska / Moje srdce ozdobuj, / Pak

Ježíš, má sladká částka, / Vejde tam a bude můj.

JK: K tobě půjdem, Lásko věčná, / v těžkých zkouškách vezdejších, / milost

tvoje nekonečná / chraň a sil nás v dobách zlých. / Dopřej nám, ó vzácný hosti,

/ jenž zde skrýváš božství zář, / bychom jednou na věčnosti, / viděli tě tváří

v tvář.

K stolu Páně jíti mohu, / jaký je to dar a div! / s kajícností chystám Bohu /

stánek, aby v něm byl živ. / Láska, naděje a víra, / jež Bůh do mě vdechl sám,

/ kéž v mém srdci neumírá, / když si z něho stvořil chrám.

První sloka současného JK ke přijímání se inspiruje původními slokami

po pozdvihování. Tato změna v použití sloky (pův. sloka po pozdvihování přemístěna

k přijímání) souvisí s pokoncilním přeuspořádáním zpěvů ke mši sv., viz úvod k této

kapitole. Srov.:

Pasáže z 1. sloky po pozdvihování:

DR: v každé křehkosti a mdlobě / Síly poskytnouti chceš.

KSJ: a nám v křehkosti a mdlobě / síly poskytnouti chceš.

ÚK: převeliké naší mdlobě / nápomocen býti chceš.

Pasáž z 1. sloky ke přijímání:

JK: v těžkých zkouškách vezdejších, / milost tvoje nekonečná / chraň a sil nás

v dobách zlých.

Pasáž z 2. sloky po pozdvihování:

DR: Dej jen, ó převzácný hosti, / Ježto Svou zde kryješ zář. / Ať my někdy

hříchu prosti / Tvou spatříme božskou tvář.

KSJ: Propůjč jen, ó vzácný hosti! / Jenžto svou zde kryješ zář, / bychom někdy

hříchu prosti, / spatřili Tvou Božskou tvář.

37

Pasáž z 1. sloky ke přijímání:

JK: Dopřej nám, ó vzácný hosti, / jenž zde skrýváš božství zář, / bychom jednou

na věčnosti, / viděli tě tváří v tvář.

Můžeme si také všimnout, že se mění pořadí božských ctností. Ve všech

úpravách předcházejících JK zaujímá první místo „víra“ příp. s přívlastkem „pevná

víra“. JK řadí na první místo „lásku“. Což také souvisí s nahrazením veršů: „Víra,

naděje a láska / Moje srdce ozdobuj, / Pak Ježíš, má sladká částka, / Vejde tam a bude

můj“ (DR) na „Láska, naděje a víra, / jež Bůh do mě vdechl sám, / kéž v mém srdci

neumírá, / když si z něho stvořil chrám“ (JK). Mizí tak rým „láska – částka“.

Poslední sloka má v JK na rozdíl od starších úprav, dalo by se říci, misijní

charakter, zesílená je výzva obsažena v předchozích kancionálech (citace dle KSJ,

ostatní mají podobně): „a Tvá smrt je zvěstována, / náš Beránku nejtšišší! / Dej, ať

stále rozjímáme / Tvé na kříži skončení.“ JK pak tento motiv rozšiřuje následovně:

„kde tvá smrt je zvěstována, / tam ať svět ji uslyší. / My, kdo její cenu známe, buďme

hlasem v mlčení.“ Důraz na misijní poslání církve klade např. dokument

2. vatikánského koncilu Lumen gentium: „Jako byl Syn poslán od Otce, tak i on poslal

apoštoly (srov. Jan 20,21), když jim řekl: ‚Jděte tedy, získejte za učedníky všechny

národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno,

co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa‘ (Mt

28,19-20). Tento Kristův slavnostní příkaz zvěstovat pravdu o spáse převzala od

apoštolů církev a má jej plnit po celém světě (srov. Sk 1,8). Proto na sebe vztahuje

apoštolova slova: ‚Běda mi, (…) nebudu-li hlásat evangelium!‘ (1 Kor 9,16)

a nepřetržitě vysílá hlasatele evangelia, dokud nejsou plně ustaveny nové církve, které

se pak také připojí k dílu hlásání evangelia.“47

Shlédni, Bože

Text písně se poprvé objevuje až v KSJ. Melodie, kterou KSJ uvádí, je starší

a jejím skladatelem je Josef Kny (1. pol. 19. stol.). V současné době máme v JK dva

nápěvy – starší od J. Kny a mladší od Ludvíka Holaina. Ačkoliv text písně pochází až

47 Lumen gentium [online], 1964, [cit. 19.4.2018]. Dostupné česky z:

http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-

ii_const_19641121_lumen-gentium_cs.html

38

z KSJ, je zařazen i do novějších vydání Bečákova Katolického kancionálu, které jsme

měli k dispozici.48

Jednotlivé sloky jsou koncipovány tak, aby reflektovaly obsah příslušné části

mše sv.

V úvodních verších opět vyniká při srovnání se staršími úpravami rozdíl mezi

předkoncilním poníženým a kajícným tónem písní a pokoncilním obratem, který více

zdůrazňuje lidskou důstojnost. Srov.:

JK: Shlédni, Bože, z nebes vysokosti / vlídně k svaté oběti, / kterou chceme

slavit v upřímnosti / smrti Páně k paměti.

KSJ: Shlédni, Bože! s nebes vysokosti / mile k svaté oběti, / kterouž chceme

konat v skroušenosti / smrti Páně k paměti.

BC: Shlédni, Bože, s nebes vysokosti / k mešní svaté oběti, / kterou chceme

konat v zkroušenosti / smrti Páně k paměti.

Např. koncilní dokument Lumen gentium se v jedné části věnuje důstojnosti

laiků v Božím lidu: „Laici mají z Boží laskavosti za bratra Krista, který nepřišel, ač je

Pán všech, aby si nechal sloužit, nýbrž aby sloužil.“ Vybraný verš také výstižně

charakterizuje proměněný přístup ke mši sv., která je slavností, již věřící aktivně slaví,

nikoliv pouze něco, co se „vykoná“. Viz k tomu také na stejném místě v Lumen

gentium: „Věřící tedy mají uznávat vnitřní povahu všeho stvořeného, jeho jednotu

a zaměření k oslavě Boha.“ K aktivní účasti věřících na slavení mše sv. vybízely i další

konstituce 2. vatikánského koncilu, např. Sacrosanctum consilium: „Tuto plnou

a aktivní účast všeho lidu je třeba při obnově a pěstování posvátné liturgie mít co

nejvíce na zřeteli.“

Přívlastek „žalostnou“ ve verši „pro smrt Syna žalostnou“ (KSJ) je v BC

a stejně tak i v JK upraven na „pro smrt Syna bolestnou“:

KSJ (podobně i ÚK, CVS): zahlaď, Otče! naše mnohé viny / pro smrt Syna

žalostnou.

BC: zahlaď, Otče, naše mnohé viny / pro smrt Syna bolestnou.

Mění se přístup ke smyslu utrpení Ježíše – uvažuje jej dalekosáhleji, nemá

přinést lidem žal, ale osvobození, ačkoliv bylo spojeno s velkou bolestí; žal vyvolává

48 Vydání z roku 1877.

39

čistě negativní konotace, bolest má širší rozměr, bolest může člověka posunout dál,

vést k překonání sama sebe; v tomto případě k překonání smrti, které ústí do vzkříšení

Ježíše Krista.

Sloka k evangeliu se v JK od starších verzí odlišuje natolik výrazně, až by se

dalo předpokládat, že je pasáží zcela novou, srov. např. s KSJ a ÚK (ostatní kancionály

mají sloku v podobném duchu):

KSJ: Když Pán Ježíš u věk mužný dospěl, / kázal slova moudrosti, / aby každý

v lásce Boží prospěl, / a pak došel blahosti; / církvi svěřil pravdy věčné sklady,

/ a krví je zpečetil; / Otec Duchem moudrosti a rady / Církev tuto posvětil.

ÚK: Když Pán Ježíš u věk mužný dospěl / kázal slova moudrosti, / aby člověk

v lásce Boží prospěl / a tak došel blahosti; / církvi svěřil slova pravdy věčné, /

krví svou je zpečetil, / a tu církev z lásky nekonečné / sám Duch svatý posvětil.

JK: Po staletí jako v této chvíli / lidem zní tvůj, Pane, hlas. / Dej nám sílu,

bychom uvěřili, / že jsi přišel mezi nás. / Chcem dnes býti k hluku světa hluší,

/ otevřít tvé pravdě sluch, / v úctě vnímat otevřenou duší, / co k nám mluvíš ty,

náš Bůh.

Jisté shody s předešlými texty můžeme vidět v tom, že JK také zdůrazňuje

Ježíšovu skutečnou existenci, ačkoliv poněkud obecněji. Srov. „Dej nám sílu, bychom

uvěřili, / že jsi přišel mezi nás“ (JK) a např.: „když byl Kristus narozen“ (ÚK). Starší

texty ve sloce k evangeliu na rozdíl od JK vyzdvihují důležitou úlohu církve, která je

nositelkou evangelia, což je zpečetěno Ježíšovou krví a posvěceno Duchem svatým.

Např.:

KSJ: církvi svěřil pravdy věčné sklady, / a krví je zpečetil; / Otec Duchem

moudrosti a rady / Církev tuto posvětil.

BC: Církvi svěřil slova pravdy věčné, / krví svou ji zpečetil / a tu církev z lásky

nekonečné / sám Duch svatý posvětil.

To můžeme dát do souvislosti s dřívějším silnějším důrazem na autoritu

církve, se snahou vymezit se vůči novým myšlenkovým směrům, příp. bludům,

a úsilím upevnit svou pozici ve společnosti, z níž byla stále více odsouvána na okraj.

Toto smýšlení v církevním prostředí prosazoval papež Pius IX., např. ve svém Syllabu,

který můžeme chápat jako kritiku modernismu a sekularismu. Nicméně tento motiv

není sám o sobě ničím novým a i dnes je přijatelný.

40

Zvláštní sloku ke Credu obsahuje BC, v níž upírá pozornost člověka k víře,

která vede věřící do nebeské říše.

BC: Svatý víry poklad v srdci nosme, / neb je pravé štěstí v ní, / o milost a radu

Boha prosme, / dojdeme tak spasení. / Bychom však se Pánu zalíbili, / řiďme

věrou skutky své, aby slávy korunou nám byly / jednou v říši nebeské.

Snad je reflexí neutěšené doby na zemi a snaží se zaměřit lid na lepší život

v nebi anebo jednoduše scházela sloka ke Credu, protože v jiných (ÚK, KSJ, CSV)

zpěvnících je pouze jedna sloka zároveň k evangeliu i ke Credu.

Dnešní sloka k obětnímu průvodu v JK je v první části takřka totožná

s předešlými texty a jejich slokou k Offertoriu, je zachováno např. symbolické

odevzdání se Bohu: „Každý z nás ti srdce s ochotností / v službu věrnou oddává.“

Druhá část je ale opět naprosto odlišná. Srov. např.:

B (obdobně i ostatní verze předcházející JK): Přijmi, Bože! dary s laskavostí, /

Jež ti církev podává, / Každý z nás ti srdce s ochotností / v službu věrnou

oddává; / Tebe milovat a tebe ctíti / s myslí vždycky nevinnou, / Pro tvé jméno

trpět a umříti: / To nám touhou jedinou

JK: Přijmi, Bože, dary s laskavostí, / jež ti církev podává; / každý z nás ti srdce

s ochotností / v službu věrnou oddává. / s dary země, tebou stvořenými, / jak to

Syn tvůj stanovil, / s chlebem, vínem naši víru přijmi / k obnovení našich sil.

Zatímco starší texty vkládají do úst křesťanů slova orientovaná na utrpení

a smrt, pokoncilní úprava pracuje s naprosto jinými motivy – nadějí na obnovení toho,

co je v člověku slabé.49

Můžeme konstatovat, že starší texty písně (od Bečáka až po BC) jsou až na

nepatrné či výše zmíněné úpravy po obsahové stránce téměř shodné. JK vedle toho

uvádí jednak slok méně a především přichází s dvěma (a půl) slokami, které se

obsahem s předešlými verzemi zcela míjejí. Domníváme se, že je redakce JK nechala

nově vytvořit. Můžeme srovnat úpravu obsaženou v BC a JK, obě verze se

v uvedených pasážích shodují pouze v zachování motivu jednoty a vyjádření naděje

49 Viz Lumen gentium: „Kdykoli se slaví na oltáři oběť kříže, v níž „byl obětován náš velikonoční

beránek, Kristus“ (1 Kor 5,7), uskutečňuje se dílo našeho vykoupení. Zároveň však svátost

eucharistického chleba představuje a působí jednotu věřících, kteří tvoří jedno tělo v Kristu (srov.

1 Kor 10,17). Všichni lidé jsou voláni k této jednotě s Kristem; on je světlo světa, z něho pocházíme,

skrze něho žijeme a k němu směřujeme.“

41

na účast v životě po smrti. Zachované rýmy svědčí o tom, že nový textař původní verzi

znal:

Sloky k přijímání a na závěr v BC:

Blažen, kdo se k stolu Páně blíží, / hříchu jsa a viny prost; / v jeho srdce laskavě

se sníží / nejvzácnější s nebe Host. / s ním Syn Boží v této slavné chvíli / vchází

v lásky jednotu, / dává útěchy a k boji síly, / krmí duši k životu.Chceme kráčet

cestou nevinnosti, / kterou svatí chodili. / Otče, Synu, Duše, dej nám k ctnosti

/ milost rady, posily! / nedej klesnout v pokušení světa, / s námi buď a žehnej

nám. / Až pak skončí někdy naše léta, / Bože, duše naše spas.

Sloky k přijímání a na závěr v JK:

Abys nestál u zavřených dveří, / abys našel ve mně chrám, / ze vší síly v tebe,

Pane věřím, / duši svou ti otvírám. / i své tělo do tvých služeb dávám, / s tebou

chci žít v jednotě, / a jen od tvé lásky očekávám / účast v příštím životě.

Dej mi víru horoucí a stálou, / svatou žeň tvé oběti, / dej mi víru, která pohne

skálou, / jež mé srdce zpečetí. / Dárce štědrých darů nepřeberných, / jenž jsi

přišel mezi nás, / Cesto, Pravdo, Živote svých věrných, / s námi buď po všechen

čas.

Pouze zvýrazněná místa těchto dvou verzí písně mají mezi sebou jakousi

paralelu, zbytek textu JK však nasvědčuje tomu, že se v této úpravě objevuje v JK

poprvé.

Nové znění v JK uchopilo komplexněji motiv víry – před evangeliem se

vyskytuje prosba o víru „dej nám sílu, bychom uvěřili“; při obětním průvodu zaznívá

v písní „s chlebem, vínem, naši víru přijmi“, při přijímání věřící vyznává svou víru

slovy: „v tebe, Pane, věřím“ a závěrem vyslovuje prosbu o posílení víry: „Dej mi víru

horoucí a stálou (…) dej mi víru, která pohne skálou.“ Nápadným námětem je zde také

důraz na to, že Ježíš skutečně žil a přišel mezi lidi; potřeba tomu uvěřit, aby mohl

znovu přijít zrovna tak k jednotlivému člověku, a přesah jeho přebývání mezi lidmi

i nadále – „s námi buď po všechen čas,“ zpívá se. Písní se tak táhne linie: přišel kdysi

– přichází nyní ve svátosti – má přicházet neustále. Rovněž prosba: „bychom uvěřili,

že jsi přišel mezi nás“ zaznívající ve sloce před evangeliem, se stává osobní, když se

ve sloce ke přijímání pronáší slova o tom, že Ježíš přišel k člověku, aby „našel ve mně

42

chrám“, a poslední sloka je již jistým vyznáním: „jenž jsi přišel mezi nás.“ Úprava JK

tak působí svou myšlenkovou hloubkou a komplexnějším uchopením námětu.

Na své tváře padáme

Nejstarší dochované znění pochází z Fryčajova kancionálu (1801), nápěv poté

složil Josef Leopold Zvonař (1824-1865).

Zdá se, že JK při zařazování písní do zpěvníku nepřijímá jednotný postup.

Zatímco u předešlé písně jsme viděli, že redaktoři JK sáhli k přetextování a vytvoření

nových slok, v tomto případě můžeme pozorovat užší sepětí se staršími úpravami.

Pouze u Bečáka se objevují na úvod dvě sloky, který mají silný kající charakter,

o čemž vypovídá užití slovních spojení jako „služ k našemu smíření“, „litujeme opět“

apod.

Sloky ke Gloria a Graduale mají zcela jinou povahu u Bečáka, který se snaží

věřícího zpěváka vzdělat v nauce o trojjedinosti Boha, i u jiných písní na to klade větší

důraz než pozdější verze. Ne že by tuto Boží vlastnost ostatní kancionály opomíjely,

ale u Bečáka na to narážíme častěji. Představuje tak určitý způsob katechismu, což

přejal z Fryčajova kancionálu. Ke Gloria je za tím účelem sloka navíc, ke Credu taky

sloka navíc věnující se speciálně Boží trojjedinosti. Bečák rovněž neopomíjí

připomenout oběť Ježíše Krista.

B ke Gloria:

1. Sláva buď na výsosti / Králi nebeskému! / a pokoj s bezpečností / Světu

veškerému; / Nebť tak Bůh svět miloval, / Že dal Syna svého, / By se zaň

obětoval / a zahladil hřích jeho.

2. Tobě, Trojjediný, / Bože! se klaníme; / Tě Beránku nevinný, / Kriste!

velebíme; / Přednes naše žádosti / v nebi Otci svému, / Budiž svědek

vděčnosti / i k Duchu svatému.

Vedle toho srov. např. sloku ke Gloria v PD:

Slávu pějte nebesa / Bohu všemocnému, / šírý svět ať zaplesá / Stvořiteli

svému! / Hory, doly, háj i luh / pějte neustále: / Ty jsi předobrý náš Bůh /

světy k Tvé jsou chvále.

Další verze, ať už v PD, ÚK, CVS nebo BC, kde se sloky ke Gloria a Graduale

nacházejí, zahrnují do oslavy Boha nejen člověka, ale celé stvoření: „Hory, doly, háj

i luh / pějte neustále: / Ty jsi předobrý náš Bůh, / světy k tvé jsou chvále“ (PD, ostatní

zmíněné kancionály podobně). Mají rovněž společné to, že zdůrazňují úlohu církve:

43

CVS: a ten víry drahokam, / jehož církev chrání, / leskem svým buď vůdce nám

/ po života pláni.

BC: božské pravdy drahokam, / jehož církev chrání, / leskem svým buď

vůdcem nám / k nebes zlaté báni.

Také u Creda můžeme u úprav následujících po Bečákovi pozorovat širší

záběr, co se týče stvoření a Stvořitele. Bečák uvádí jakýsi základní výčet:

B: „Staň se,“ a bylo nebe, / Zem, obloha, člověk; / Vše má za původ tebe, / Náš

život i náš věk.

Vedle toho CVS a BC mají poetičtější:

CVS: „Staň se!“ dí tvůj tvůrčí ret: / tu již krásná země, / hvězdné nebe, širý svět

/ a v něm lidské plémě.

BC: Staň se! děl tvůj božský ret, / a již vesmír stojí, / v němžto vidí lidský hled

/ moc a slávu tvoji.

Podobně také u Sanctus, srov.:

BC: slavně budiž opěván / širou světa říší!

Bečák se v těchto verších soustředí spíš na motiv Boží vysokosti: „O kýž ctěn

a milován / Jest dle své hodnosti.“

Že JK sahá i k starším úpravám můžeme vidět např. zde ve sloce k evangeliu:

JK si od Bečáka vypůjčuje začátek, srov. „Kdo z Boha, slovo Boží / Slýchá

s pozorností“ (B) a „Kdo je z Boha, pravil Pán, / slovo Boží slyší“ (JK), dále uvádí

text naprosto jiný: zatímco Bečák zmiňuje poslední soud a bázeň před Pánem, srov.

„Hlas tvůj mocný Pane! / By nás nesklíčil bázní, / Když soud tvůj nastane“ a vedle

toho ve zcela jiném duchu JK „Tak se ztiším dnes i já, / před tebou, můj Pane, / ať

v mé mysli pravda tvá, / i v den všední plane,“ což souvisí s větším akcentem na

osobní, individuální vztah k Bohu, prezentovaný i na řadě jiných míst JK výrazněji

než jinde.

K obětování Bečák opět nabízí více slok než ostatní zpěvníky (3); PD, ÚK,

CVS a BC mají sloky podobné, obsah se příliš nemění. Zajímavá je úprava slok k

obětování v JK, který vybírá pasáže ze starších úprav bez ohledu na to, ke které části

mše jsou umístěny, kombinuje verze různých zpěvníků a doplňuje snad o svůj vlastní

text. Jednou zachovává podobu Bečákovu „tobě obětujem“ , „Ježíš se přibližuje“

44

a potom navazuje v duchu BC: „tebe, který srdce znáš“ ( > „srdce, které jen ty znáš“)

a „ó, kéž k tobě zaletí“ ( > „duše teď se rozlétni“). Můžeme poskytnout názornou

ukázku:

B:

K obětování: 1. Zde chleb a víno, Pane! / Tobě obětujem; / Z moci tvé pak se

stane, / Že to, co věnujem, / v pravé tělo, v krev Krista, / Brzy se promění.

3. S tou teď svatou obětí / Se sjednocujeme.

K Sanctus: Ježíš se přibližuje / Srdci kajícnému, / Odpuštění slibuje; /

Ó vzdychejmež k němu.

BC:

K obětování: „Chléb a víno, Bože náš, / v oběť přinášíme, / tebe, který srdce

znáš, / vroucně jimi ctíme. / Ó, kéž k tobě zaletí, / prosby tvého stádce.

JK:

K obětování: 3. Chléb a víno, Bože náš, / tobě obětujem; / srdce, které jen ty

znáš, / tobě zasvěcujem. / Přijmi je a proměň je / jako ten chléb s vínem, / ať se

navždy tajemně / sjednotí s tvým Synem.

4. Duše, teď se rozlétni, / ke svatému kříži, / kde na hoře obětní / Otcův hněv

Syn smíří. / Ježíš se přibližuje, / jde vstříc lidu svému, / odpuštění slibuje. /

Klanějme se jemu.

V JK mizí obraz Boha jako vládce, toho, který řídí člověka, zatímco ostatní

úpravy tuto Boží vlastnost zmiňují, v JK se nic takového ve slokách k obětnímu

průvodu neobjevuje (viz ukázka z JK výše).

B: Svatému řízení, / Chceme vždy s ochotností / Zůstat podrobeni.

ÚK: kéž se naší obětí, / zvelebí tvá vláda!

PD: ať jest oběť oslavou / tvojí, světa vládce.

CVS: ať jest oběť oslavou / tvojí, světa vládce.

BC: kéž je naší obětí / chválen nebes Vládce!

Můžeme si povšimnout totožnosti veršů v PD a CVS, což je dáno tím, že text

písně byl do CVS přejat z PD téměř bez úprav.

Sledujeme také dva odlišné přístupy k přijímání Ježíše v eucharistii, nejstarší

zkoumané zpěvníky mají výraz „nehoden“, ÚK nastoluje nový termín „bojím se“,

CVS a JK se poté vracejí ke staršímu výrazu, srov.:

45

B: Ó, Pane! nejsem hoden / Tvého navštívení.

PD: Nehoden jsem, Pane můj! / návštěvy tvé blahé.

ÚK, BC: Bojím se tě přijmouti, / Ježíši můj sladký.

CVS: Nehoden jsem, Pane můj, / návštěvy tvé blahé, / zkalen ve mně obraz

tvůj, / zašlo věno drahé. / Ó, dej milost hojnější, / ať se pouzdravím, / nech, ať

v srdci hojnější / příbytek ti stavím!

JK: Pane, já nejsem hoden, / tvého navštívení, / mnohým hříchům podroben, /

světlo ve mně není. / Ale ty jsi světlo mé, / pokrm duše mojí, / jenž mě v lásce

přítomné / s věčnou láskou spojí.

Výraz „bát se“ má spíš negativní zabarvení, vyvolává představu Boha, který

vzbuzuje strach. Vedle toho „nehodnost“ směřuje člověka k uvědomění si vlastní

hříšnosti. V JK je v této sloce ke přijímání text sice odlišný, ale zachovává si ducha

předchozích úprav, tj. uvědomění si své hříšnosti a svých nedostatků, které může Boží

milost uzdravit.

JK obsahuje oproti ÚK, PD, CVS a BC sloku ke přijímání navíc, je nejspíš

nově vytvořená. Obdobně pro závěrečnou sloku v JK obtížně hledáme shodu

s předchozími úpravami. Snad jen motiv uzdravení přítomný i ve starších úpravách

zde můžeme považovat za společný, srov. např. následující sloky ke přijímání:

ÚK: Bojím se tě přijmouti, / Ježíši můj sladký, / duše má se kormoutí, / jsemť

syn hříšné matky; / ale promluv slovo jen, / ať se pouzdravím; / pak tě přijmu

posilněn / s díků citem pravým.

CVS (celá sloka viz výše): ať se pouzdravím, / nech, ať v srdci hojnější /

příbytek ti stavím!

JK: Když jsi chodil Judejí, / mnohý toužil, Pane, / dotknout se tě s nadějí, / že

se zázrak stane, / Já tě cele v srdci mám / jako chléb svůj denní; / kéž tě s vírou

přijímám, / věčné uzdravení.

Bečák sice uvádí stejný počet slok ke přijímání jako JK (3), avšak společné

motivy s touto 3. slokou ke přijímání v JK jsou u B ještě vzdálenější, než u daných

příkladů z ÚK a CVS. Domníváme se tedy, že JK sice pracoval se staršími úpravami

písně, především v prvních slokách vidíme větší podobnosti, ovšem nakládal s nimi

značně libovolně, vybíral si náměty a pasáže, které pak přepracoval v „niternějšími“

duchu. Srov. např. poslední sloku v PD a JK:

46

PD (V podobném duchu i B, ÚK, CVS, BC): Pane, náš! z té oběti / hojné

požehnání / vylej svoje na děti / k všemu podnikání; / dej, ať s Tebou smíření /

z chrámu vycházíme / a kdys bez zastínění / v nebi na tě zříme.

JK: Kéž zpěv díků za tvůj dar / v našich srdcích vládne, / ať v nás živé lásky

žár / před den nevychladne. / Buď tvá svatá oběť v nás / neustále živá, / zůstaň

s námi dnes i v čas, / kdy se připozdívá.

Otče náš, milý Pane

Autorem textu písně je Kliment Bosák, který žil v 1. pol. 16. stol. Nápěv

pochází z Franusova kancionálu z poč. 16. stol.

Protože je píseň vyhrazena výlučně pro zpěv před evangeliem, je námět

jednoznačný – příprava ke čtení a naslouchání Božímu slovu, prosba o seslání Ducha

Svatého a následně modlitba k samotnému Duchu Svatému. Jednotlivé sloky jsou

adresovány třem božským osobám – Otci, Synu a Duchu, od čehož je odvozen i počet

slok (3) ve všech zpěvnících, kromě DR, který má pouze 2 sloky.

Dalo by se říci, že co se týče obsahu, je většina verzí takřka totožná – B, KSJ,

CVS i JK. V Drbohlavově znění dochází ke změnám pouze díky sloučení slok, a tedy

vynechání prosby směřované ke Kristu, aby seslal Ducha svatého, který učí správně

rozumět Božímu slovu. Aby vyniklo, co bylo řečeno, uvádíme celý text písně u DR,

srov. např. s 2. slokou v KSJ, která se obrací ke Kristu:

DR: Otče náš, milý Pane / Dejž nám Ducha Svatého, / Žádameť, ať se stane /

Pro Krista, Syna Tvého. / Zákona nechť božského / Učí nás Duch ten znáti, /

Učení nepravého / Vždycky se varovati.

Ó milý Duše Svatý, / Rač naším hostem býti, / v milostech jsa bohatý /

Nemeškej k nám přijíti, / Řiď rty kněze k mluvení, / Ať hlásá slovo spasné, /

Nakloň sluch náš k slyšení, / Ať víra v nás nehasne.

KSJ: Kriste, Jenž jsi svým věrným / seslal Ducha Svatého, / před věky

vyvoleným / od Otce nebeského: / račiž nám této chvíle, / téhož Ducha seslati,

/ abychom Tebe mile / mohli v slovích poznati.

Verze, kterou uvádí ÚK (a podle ní i BC), je od ostatních obsahově

nejodlišnější. Tato úprava je motivována především změnou prozódie. ÚK obměňuje

úvodní verše. Viz např.: „Otče náš, milý Pane! / Dej nám Ducha svatého, / Prosíme,

47

ať se stane / Pro Krista Syna tvého“ (B) a ÚK, který navíc užitím výrazu „děti“

navozuje pocit otcovského vztahu Boha Otce k věřícím: „Otče milý, Pane náš, / slyš

doufající v tebe, / dětem k nimžto láskou pláš, / dej svého Ducha s nebe.“ Také

příznakové „pláš“ užité v ÚK signalizuje velkou intenzitu lásky Boha k jeho dětem.

Nový text ÚK dále rozvíjí řeč o falešných prorocích tak, že přidává akcent na to, že

blud je něco, co zmate lidskou mysl, srov. např.:

KSJ: ať nás naučí Božského / pravdu zákona znáti, / proroctví falešného / pilně

se vystříhati.

ÚK: on nás nauč konati, / co Boží zákon velí, / bychom z bludné závrati / vždy

za tvým hlasem spěli.

Motiv bludu se dostává v případě ÚK a BC i do 2. sloky, srov. 2. sloku KSJ

výše a:

ÚK: rač téhož Ducha dáti, / ať nám žádný blud a klam / tvé pravdy neuchvátí.

BC z většiny přejímá text ÚK, do závěrečné sloky však BC zakomponovala

prosbu za moudrost úst kněze, který čte evangelium. Podobnou prosbu pak nacházíme

pouze u Drbohlava. Srov.:

DR: Řiď rty kněze k mluvení.

BC: ústům kněze moudrost dej.

ÚK: ústům moudrá slova dej.

Co již dávní proroci

Text písně se poprvé objevuje pod názvem Jakož o tom proroci svatí zvěstovali

v tzv. Písních z r. 1522 Václava Miřínského. Nápěv pochází z Franusova kancionálu

(1505), později jej upravil Šteyer (1683).

Název písně se v jednotlivých zkoumaných kancionálech liší. Drbohlavovo

znění ji uvádí pod názvem o čem dávno proroci, přičemž ještě před 1. slokou

upozorňuje, že se jedná o tutéž píseň, která je známá pod názvem Jakož o tom proroci,

tzn. původní název. Totéž předznamenává také CVS. Dále máme – PD, CVS, BC:

o čem dávných proroků; JK: Co již dávní proroci.

Starším úpravám je blízká antropomorfizace nebeských objektů, rostlin, které

se radují z příchodu Spasitele, v JK nic z těchto prvků užitých k poetizaci písně

nenacházíme. Viz např. 2. sloka:

48

DR: Vroucí prosbou žádaná / Rosa s nebe padla; / Již okřívá země tvář, / Ježto

prv uvadla. / Vzešlo jasné slunečko, / Pod mrakem se kreje, / Prvé než se

nadějem, / Na nás se zasměje.

Dále součástí 1. sloky:

PD (obdobně pak i CVS a BC): o čem dávných proroků / pěla zbožná ústa, / to

již skutkem stalo se: / Plesej, země pustá! / Vzešlo jasné slunéčko / za mrakem

se kryje; / dříve než se nadějem, / zář svou porozlije.

Srov. JK:

Co již dávní proroci / lidem zvěstovali, / Duchem svatým pohnuti / viděti si

přáli, / Krista Pána vtělení / v život Panny čisté, / toho jsme se dočkali / v tomto

čase jistě.

Celá píseň v Drbohlavově podání působí velkolepě, avšak obsahově se

s ostatními úpravami shoduje málo, nejvíce s PD a CVS, srov. např.:

DR: Spanilá ta bylina / Vzrostla z kmene Jesse; / Jest to panna Maria.

CVS: spanilá ta lilie / vzrostlá z rodu Jesse, / na svém kmeni poupátko / divné

krásy nese.

Nebo:

DR: Země, též i nebesa / Neobsáhly Tebe; / Ty pak tělo člověka / Oblékáš na

Sebe.

CVS: Země ani nebesa / neobsáhnou jeho, / a hle! on se obléká / v tělo tvora

svého.

JK text písně změnil, pracuje se značně odlišnou úpravou písně, je možné, že

se zde vrátil k původnímu znění ze 16. století. Srov. úpravu písně uvedenou

v Evangelickém zpěvníku (EZ), která se stejně jako JK odkazuje na text ze 16. století,

konkrétně na r. 1522 a Jakuba Píseckého:50

EZ: Jakož o tom proroci svatí zvěstovali, / Duchem svatým jsouc’ hnuti, viděti

žádali / Krista Pána vtělení v život panny čisté, / toho jsme se dočkali v tomto

čase jistě.

50 Evangelický zpěvník [online], 1979 [cit. 17.4.2018]. Dostupné z:

https://www.evangnet.cz/materialy/liturgie/667-evangelicky_zpevnik_texty

49

JK: Co již dávní proroci / lidem zvěstovali, / Duchem svatým pohnuti / viděti

si přáli, / Krista Pána vtělení / v život Panny čisté, / toho jsme se dočkali /

v tomto čase jistě.

Společné prvky JK s ostatními zkoumanými kancionály spatřujeme nejvíce

v 1. a 2. sloce, na základě užití starších veršů na začátku: „co již dávní proroci lidem

zvěstovali“, příp. motiv žasnoucích andělů:

CVS: Andělové na nebi / nad tím skutkem žasnou, / oslavují v pokoře / lásku

boží spasnou.

BC: Andělové na nebi / nad tím skutkem žasnou; / oslavují v pokoře / lásku

Boží spasnou.

JK: i na nebi andělům / zdálo se předivné / jeho svaté vtělení / a velmi tajemné.

Dále však redakce JK postupuje víceméně bez vztahu k úpravám zkoumaných

kancionálu. Pozorujeme však zmíněnou souvislost se starším textem. Srov. opět EZ

opírající se stejně jako JK o text z 16. století:

EZ: Učiniž nám milost svou, / všemohoucí Pane, / ať hříchu nechajíce, / v lásce

přebýváme. / Ó hosti převýšený, / přijď s novou milostí; / navštiviž duše naše

/ z nebeské výsosti!

JK: Obrať k nám svou vlídnou tvář, / přežádoucí Pane, / ať se hříchů odřeknem,

/ v lásce přebýváme. / Převznešený hosti náš, / přijď k nám ve svátosti, / navštiv

duše pokorné / z nebeské výsosti.

Z nebe posel vychází

Píseň má svůj původ v 17. století u Adama Michny z Otradovic, je součástí

Svatoroční muziky.51 Tomuto originálnímu textu zůstává nejbližší znění v B a KSJ 1,

přičemž v KSJ nacházíme hned dvě varianty této písně, pro jejich odlišení opět

užíváme označení KSJ 1 a KSJ 2.

Námět Zvěstování Panně Marii má formu dialogu archanděla Gabriela a Panny

Marie. Všechny verze popisují příchod archanděla k Marii, ve starších verzích (a JK)

obecně:

51 MICHNA, Adam. Svatoroční muzika aneb sváteční kancionál ke cti a chvále svatých milých Božích

[online], 1661, [cit. 10.4.2018]. Dostupné na: http://alarmo.nostalghia.cz/index_sm.htm. Všechny zde

citované ukázky Michnovy verze písně Z nebe posel vychází pocházejí odtud.

http://alarmo.nostalghia.cz/index_sm.htm

50

B (podobně DR, KSJ 1, KSJ 2): Z nebes posel vychází / Z dávna již žádaný,

/ K Panně Marii vchází / Gabriel Archanjel / Byl ten šťastný posel.

Úpravy CVS a BC zmiňují Nazaret, město v němž Maria žila, jsou zde

konkrétnější:

CVS: Bohem poslán na zem spěl, / vešel v chudou chyši. / Spěje k Nazaretu, /

radost nesl světu.

BC: od Boha poslaný / spěje k Nazaretu, / radost nese světu.

JK se inspiruje u starších textů, u nichž je jasnější spojitost s Michnovým

původním zněním:

Michna: Z nebe posel vycházi / zdávna vinšovaný, / k Panně Mariji vcházi / od

Boha poslany, / ten rájský archanděl, / jmenován Gabriel.

JK: Z nebe posel vychází, / zdávna již žádaný, / k Panně čisté přichází, / od

Boha poslaný, / ten rajský archanděl / nazvaný Gabriel.

Každé znění také obsahuje pozdravení Panny Marie, ať už je to nejpůvodnější

od Michny: „Zdrávas, Panno, milosti / Božskou naplněná“ (B, KSJ 1), a odtud

podobně i JK: „Zdrávas, plná milosti, / od Boha zvolená“, nebo pozměněné: „Dí:

Panno, tys milostí / přehojně dařená“ ( KSJ 2) či „Dí: Panno, tys milostí / Božskou

naplněna“ (DR). Výrazněji je potom pozdrav upraven v CVS, odtud BC: „Panno svatá,

zdráva buď! / Duch tvůj kvete ctností, / plná milosti tvá hruď.“

Všechny úpravy rovněž oscilují kolem motivu Boží všemohoucnosti a pokory

a zdráhání se Panny Marie, např.: „Neboj se, to učiní / Sám Bůh všemohoucí, / Duch

svatý tě zastíní / Divotvornou mocí“ (B, podobně KSJ 1, DR, s větší úpravou KSJ 2:

„Nestrachuj se, to nyní / zařídí svatý Duch, / čistotně ti zastíní / sám všemohoucí

Bůh“). Také JK má: „Neboj se, to učiní / sám Bůh všemohoucí.“ Což má jasný základ

v Michnových verších: „Neboj se, to učiní / sám Bůh všemohoucí, / tobě čisté zastíni

/ Duch svatý žádoucí; / co nelze mysliti, / může Bůh činíti.“ CVS tyto motivy

zpracovává odlišně v rámci několik slok:

5. Nelekej se, ráda svol, / zůstaneš vždy Pannou.

6. Co se ti zdá nemožným, / Bůh, Pán všemohoucí / může pouhým

slovem svým.

7. Počneš z Ducha svatého.

51

Všude nalezneme parafrázi biblického výroku Panny Marie: „Hle, jsem

služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“ (Lk 1, 38)

B: Dí: Já jsem ta nejnižší / Děvka Pána mého! / Podle tvých slov se staň, / Co

chce můj Bůh a Pán.

DR: Dí panna: Boha svého / Jsem dívka nejnižší; / Staň se podle slov tvých, /

Co chce Pán v nebesích.

KSJ 1: dí: „Jáť jsem ta nejnižší / dívka Pána mého; / podlé tvých slov se staň,

/ jak chce můj Bůh a Pán.“

KSJ 2: dí Panna: „Boha mého / jsem dívka nejnižší: / staň se podlé slov tvých,

/ co chce Pán v nebesích.“

CVS: Když to panna slyšela: / „Aj, já děvka Páně!“ / vece na zvěst anděla. /

„Nechať se mi stane / podle slova tvého / z vůle Pána mého!“

BC: Když to panna slyšela: / „Aj, já dívka Páně, „ / vece na zvěst anděla, /

„nechať se mi stane / podle slova tvého / z vůle Pána mého!“

JK: Slyší Panna Maria / zprávu od anděla, / praví: Já jsem nejnižší / Pánova

služebná, / nechať se mi stane / podle vůle Páně.

Nejvýraznější úpravou této pasáže je změna pojmenování, kterým se Panna

Maria označuje. Původní výraz „děvka“, které je také v Michnově textu a má dnes již

odlišné konotace, podržel Bečák, KSJ 1, ale také novější Pavelkův text v CVS. Přitom

i starší DR a KSJ 2 hláskově výraz upravují, takže mají „dívka“ , stejně jako BC. JK

potom volí výraz „služebná“, což nejvíce odpovídá překladu evangelia, viz výše Lk 1,

38.

Všechny verze zahrnují údiv nad vtělením Božího syna, ale ve starších

úpravách více vyniká motiv poníženosti Boha, který se vtělil, aby vzal na sebe hříchy

člověka, srov. např.:

KSJ 1: Ó divná věc a nová! / Bůh ponížil sebe.

DR: Ó divná věc a nová, / Snížil se Boží Syn (…) Jsa Pán se sluhou stal.

Tato starší znění explicitně hovoří o ponížení, zatímco následující (CVS, BC)

jej naznačují spíše opisem: „sstoupiv v země nížinu“, JK pouze implicitně „Tvůrce

všeho tvá slova / k nám z nebe přitáhla“:

CVS: v tuto blahou hodinu / div se divů děje, / sstoupiv v země nížinu, /

vykoupit nás spěje / Bůh, vzav k naší spáse / člověčenství na se.

52

BC tyto verše umocňuje: Bůh, aj, v zemskou nížinu / s nebe dolů spěje

JK: Ó věc divná a nová, / Boha jsi obsáhla, / Tvůrce všeho tvá slova / k nám

z nebe přitáhla. / Slovo se vtěluje, / Bůh mezi námi je.

Poslední sloka všech verzí již není součástí rozhovoru anděla a Marie, ale je

zvoláním věřících, kteří prosí Pannu Marii o přímluvu.

Z uvedených ukázek vyplývá, že co se týče úprav obsahu, máme před sebou

několik znění písně. Jednak úpravy přímo vycházející z podoby písně u Adama

Michny z Otradovic, tj. B a KSJ 1, dále mírně pozměněné verze v KSJ 2 a DR. Píseň

pak výrazně přetextoval Jakub Pavelka v CVS a odtud jej s výpustkami určitých slok

převzala BC. Soudobý kancionál (JK) zachovává ducha starších textů, ale místa méně

sdělná doplňuje, např. srov.: „Ty máš matkou býti, / Syna poroditi“ (B) a „Synáčka

míti máš, / jméno mu Ježíš dáš“ (JK). Nejautentičtější je v JK závěrečná sloka, v níž

je prosba o přímluvu formulována pomocí současné slovní zásoby.

Již jsem dost pracoval

Autorem textu písně je (podle pamětní knihy rokycanského děkanství) jezuita

a lidový misionář Šebestián Labe (1635-1710). Nápěv je o něco mladší, složil ho Jan

Josef Dusík (1738-1818), učitel a varhaník v Čáslavi. V KSJ i v BC se setkáváme se

dvěma variantami textu. Mešní verze písně v BC 1 vychází Auplné knihy duchovních

písní katolických Tomáše Fryčaje z roku 1804.52

Jan Krbec, když v Časopise katolického duchovenstva v roce 1851 hovoří

o vzniku nového zpěvníku, doporučuje, aby do něj bylo zařazeno raději méně písní

a dobrých, než mnoho a nechutných.53 Za nechutnou označuje právě oblíbenou Již

jsem dost pracoval: „(...) ale tak jak jest, nebyloby možno jí v kancional přijmouti, leč

by ji někdo schopný lépe spořádal, a nevíme, zdaliby krom několik před nich veršů,

z ní co více obstáti mohlo“. Navzdory jeho hodnocení prostupuje takřka všemi

zkoumanými kancionály, v některých zpěvnících se píseň nachází dokonce ve dvou

verzích (např. BC, KSJ). O rozšířenosti a známosti písně vypovídá např. i Karel

Havlíček Borovský, který v dopisech z Brixenu cituje 1. sloku, nebo Božena Němcová

52 Boží cesta. Písně a modlitby katolického křesťana – Průvod varhan. Olomouc: Nakladatelství

Velehrad, 1939, s. 68. 53 KRBEC, Jan. Nové vydání českého Zpěvníku či Kancionálu. IN: Časopis katolického

duchovenstva, 1851, č. 4, s. 120.

53

v Chudých lidech, kde název písně Již jsem dost pracoval uvádí mezi těmi, které si

postavy v příběhu často zpívaly.54

Písní se line atmosféra patetičnosti, ve starších verzích je patrnější, avšak

i novější verze z ní leccos zachovávají. Námět je ve všech případech totožný –

umučení Ježíše Krista, popis velikonočních událostí od poslední večeře až po Ježíšovu

smrt na kříži. Drbohlavova úprava text uvádí jako „Volání trpícího Spasitele“. V CVS

nese píseň titul „Pašije čili vypravování o umučení Páně“ a zmiňuje úpravu

J. Pavelkou, který velkou část písní přítomných v tomto zpěvníku přetextoval. Po

stránce textové se však jednotlivé úpravy liší výrazněji.

Starší verze písně v první sloce obsahují přímé oslovení člověka, některé pro

zdůraznění jeho hříšnosti vytvářejí k „člověče“, rým „hříšníče“:

B: Již jsem dost pracoval, pro tebe člověče, / Tři a třiceti let, ó bídný hříšníče!

KSJ 1: Již jsem dost pracoval pro tebe, člověče! / tři a třiceti let, ó bídný

hříšníče!

Spolu s přívlastkem „bídný“ se tyto varianty snaží budovat v člověku velký

pocit viny, aby si věřící uvědomil, že veškeré utrpení, které Kristus vytrpěl, je

důsledkem nesmírné lidské hříšnosti. Úpravy v DR, ÚK, KSJ 2 a CVS, BC 2 již

obsahují pouze oslovení „člověče“, např.:

DR: Již jsem dost pro tebe, člověče! pracoval, / Blíží se hodina, abych svůj

život dal

ÚK: Již jsem dosť pracoval / k tvé spáse, člověče; / hned třiatřicet let / mé pouti

uteče.

BC 2: Již jsem dost pracoval, / k tvé spáse, člověče, / hned třiatřicet let / mé

pouti uteče.

v KSJ 2, CVS, BC 1 i JK se umučení Ježíše Krista spojuje nejen s hříchem

člověka, ale i s jeho spásou:

KSJ 2: Již jsem dost pracoval / člověče, pro tebe; / tři a třidceti let / zval jsem

tě do nebe.

CVS: Již jsem dost pracoval, / člověče, pro tebe; / třicet tři léta jsem / volal tě

do nebe.

54 NĚMCOVÁ, Božena: Chudí lidé. Brno: Tribun EU, 2007, s. 31; HAVLÍČEK-BOROVSKY, Karel

a Michal ŠANDA. Dopisy. Praha: Dybbuk, 2009, s. 119.

54

BC 1: Již jsem dost pracoval / pro vaše spasení / v lásce vám hlásaje / nebeské

učení.

JK: Již jsem dost pracoval / pro vaše spasení, / v lásce vám zvěstoval / nebeské

učení.

Úprava nového kancionálu (JK) má pak předobraz v BC 1. Zde již patrně

ustupuje názornost a explicitní motivy mučení, bičování, krve apod. a naopak je

kladen větší akcent na lásku, která byla původem oběti Ježíše Krista. Na souvislost

mezi BC 1 a JK poukazuje na příklad následující. V obou případech již není oslovován

konkrétní „člověk“, ale obecně a nepřímo lidstvo: „pro vaše spasení“, aby se snad

zdůraznil charakter katolické (=všeobecné) církve – univerzálnost – a spása pro

všechny lidi.55 Novější verze v BC 1 a JK rovněž neobsahují počet let – „třiatřicet let“

(ÚK) – během nichž Kristus „zval do nebe“ ( KSJ 2). Tento verš je v BC 1 nahrazen „

v lásce vám hlásaje“ a v JK „v lásce vám zvěstoval“. Konkrétní počet „33 let“ pochází

z ústní tradice, nikoliv přímo z Bible, proto jej nejspíš novější úpravy nepoužily.

Naturalističtější obrazy starších textů a jejich syrovost zmírňují mladší znění (BC 1,

JK) poukazem na lásku, s níž Ježíš žil i umíral. Tento motiv předznamenává už

i úprava v CVS, v níž básník upozorňuje na to, že bolest, kterou Kristus prožíval, se

netýkala jen jeho těla, ale i srdce: „Prahnoucí žízní ret / octem mu svlažují, / srdce však

sklíčené / posměchem bičují.“

Úprava BC 1 obsahuje jako jediná motiv narození Ježíše Krista, který

naznačuje vnímání velikonočních událostí v širším kontextu, v kontextu celého

Ježíšova života:

BC 1: u jeslí betlémských / andělé zpívali, / země i nebesa / příchod můj vítaly;

/ ejhle teskná blíží se hodina, / těžký kříž obtíží / ramena nevinná.

Je zde vedena paralela mezi jeslemi a jeho křížem, smysl Ježíšova příchodu

a smrti je skrze propojení obou událostí – narození a smrti – nahlížen komplexněji.

Také při snaze postihnout hlubší kontrast mezi láskou Krista a chováním lidí, jejich

odvrácení od něj, odkazuje na jiné události jeho života, a to jak v BC 1, tak v JK skrze

55 Lumen gentium: „Všichni lidé jsou voláni do nového Božího lidu. Proto i když tento lid zůstává

jeden a jediný, má se šířit po celém světě a ve všech dobách, aby se splnil záměr našeho Boha, který

na počátku stvořil jedinou lidskou přirozenost a rozhodl se své rozptýlené děti nakonec shromáždit

vjedno.“

55

slovo spojené s Květnou nedělí a Kristovým příjezdem do Jeruzaléma: „popatřte na

Pána, / jemuž jste volali / nedávno Hosana!“ (BC 1, obdobně JK).

V první sloce si můžeme všimnout různého označení města Jeruzalém. Starší

verze, B a KSJ 1, zmiňují název Jeruzalém konkrétně:

B: Půjdu, půjdu do Jerusaléma, / Tam, co o mně psáno, všecko se vykoná.

KSJ 1: Půjdu, půjdu do Jerusaléma; / tam, co o mně psáno, všecko se vykoná.

ÚK a CVS, BC 2 uvádí Sion, což je vyvýšenina v Jeruzalémě. Samotné slovo

„Sion“ se stalo metonymem pro město Jeruzalém a celou Zaslíbenou zemi:

ÚK: již kyne mi / vrch blíže Siona, / což o mně psáno jest / tam vše se vykoná.

CVS: k Sionu jdu, / dílo své dokonám, / za tvoje hříchy se / ochotně v oběť

dám.

BC 2: již kyne mi / vrch blíže Siona, / což o mně psáno jest, / tam vše se vykoná.

DR má jako jediný: Teď pospíchám olivské ku hoře / Abych se k Otci tam

pomodlil v pokoře.

v nejnovějších úpravách, tj. BC 1 a JK, se opět vytrácí konkrétnost a je využito

obecnějšího pojmenování, oba texty inklinují k abstraktnějšímu biblickému názvu

„město svaté“ namísto „Jeruzalém/Sion“:

BC 1: v město svaté nyní se ubírám, / za hříchy člověka / život svůj v oběť

dám.

JK: v město svaté nyní se ubírám, / za hříchy člověka / život svůj v oběť dám.

Na základě uvedených úryvků vidíme blízkost verze BC 2 s ÚK, zatímco BC 1,

uváděná jako mešní, inspirovala nejnovější text v JK. Sloky tohoto textu v JK sice

nejsou redakcí oficiálně přiřazeny k jednotlivým částem mše sv., avšak ústřední

motivy daných slok vypovídají o tom, že obsahově jde v této úpravě de facto o mešní

píseň. Např.:

Druhá sloka jako sloka před evangeliem obsahuje motiv „svaté pravdy“, kterou

lid neslyšel. Právě v evangeliu se jedná o zvěstování této „svaté pravdy“, kterou Ježíš

hlásal a jejímž středem je Boží láska: „Z nebe Bůh sestoupil! / všechen lid vyznával; /

pravdy svaté / nyní však neslyší / pohrdá láskou mou, / milostí nejvyšší.“

Třetí sloka jako sloka k obětování obsahuje motiv chleba a vína, které se v této

fázi mše sv. jako dary přinášejí na obětní stůl. Je zde také motiv Ježíše, který dal na

56

kříži v oběť sám sebe: „K večeři poslední / se svými zasedám, / chleba a vína dar, /

k nebesům pozvedám; / v oběť věčnou / za vás se podávám, / v tajemných způsobech

/ s vámi vždy zůstávám.“

Čtvrtá a pátá sloka k přijímání obrací zrak věřících na Pána, který umřel za celý

svět, aby mu byly odpuštěny hříchy. Je zde řeč o „tělu a krvi“ Pána, v něž se proměnily

„chléb a víno“ a které přijímají věřící v eucharistii: „do svých ran bolestných / celý

svět zavírám. / s bázní svatou / popatřte na Pána“ ; „za hříchy vydávám / tělo své i krev

svou; / pro těžký kříž, / pro rány údů mých / odpusť jim, Otče můj, / shlaď všeho světa

hřích.“

Věnujme také pozornost úpravám míst, které se negativně vyjadřovaly

k Židům. Zpěvníky vydané na přelomu 2. pol. 19. stol. a na poč. století 20. obsahují

pasáže, v nichž explicitně obviňují Židy za Kristovo utrpení:

B: přestanu kázati, / těm bezbožným Židům o sobě mluvit.

DR: Přetěžkým od židů dřevem jsa obtížen.

KSJ 1: můj vlastní učenník / židy na mne svolal.

a i v CVS máme: židům mne zaprodal.

Můžeme sledovat, jak zmínky o židech postupně ubývaly: zatímco Bečákova

verze jich obsahuje celou řadu: „bezbožným Židům“, „Židy na mne svolal“, „Židé

všickni rádi jsou té řeči“, „Židé ho kopají“; Drbohlav obsahuje pouze výše uvedenou

zmínku; KSJ v obou svých variantách má celkem 3 explicitní zmínky, a poté pouze

nepřímá označení „lid krvežíznivý“ „svědkové lhaví“; ÚK nezmiňuje Židy ani jednou,

pouze nepřímo „dí národ rouhavý“ (ÚK); obdobně CVS pouze jedenkrát a dále

nepřímo; v BC 2 je řeč např. o „kruté porotě“; „národ rouhavý“. V BC 1 jsou tyto verše

nahrazeny: „do rukou nepřátel / lid můj mne vydává“ (BC 1) a JK se jakémukoliv

poukázání na Židy vyhýbá zcela. Což je po proběhnuvší 2. světové válce pochopitelné,

zároveň to dokumentuje, jak texty písní reagovaly na soudobé veřejné mínění. Také

prohlášení 2. vatikánského koncilu odsuzují antisemitismus a zdůrazňují, že Kristus

zemřel pro hříchy všech lidí.

KSJ 1 vychází z Bečáka, ale vybírá si pouze některé sloky; DR, KSJ 2 i CVS

představují značně odlišné úpravy, které jsou mezi ostatními srovnávanými kancionály

ojedinělé a jinde se nevyskytují; nejvíce se od původní verze odkloňuje Drbohlav.

Podívejme se např., jak jednotlivé verze zpracovávají Jidášovu zradu:

57

B: Kam se obrátit mám? již mne Jidáš prodal. / Můj vlastní učeník Židy na mne

svolal. / Ti mne najdou v zahradě se modlit, / Pro vaše spasení svou krví se

potit.

KSJ 1: Kam se obrátit mám? - / již mne Jidáš prodal; / můj vlastní učenník /

židy na mne svolal; / ti mne najdou, an v sadě se modlím, / pro vaše spasení /

krvavě se potím.

DR: Jest vůle Otcova, abych ten kalich pil / Již s rotou katanů Jidáš se přiblížil;

/ Líbá mou tvář na zrádu učedník - / Ó běda, takový za lásku mou je dík!

KSJ 2: Z města Jidáš kráčí / mnoha lidu v čele, / lid ten spěje zajmout / svého

Spasitele; / „zdráv buď, zdráv buď!“ Jidáš k Pánu praví, / a v tom líbá mistra /

učenník ten lhavý.

CVS: Vlastní můj učedník, / Jidáš se zrádcem stal, / za bídné peníze / židům

mne zaprodal; / přivedl je, / zrádně mne políbil, / za všecku dobrotu / bídně se

odměnil.

ÚK: Můj vlastní učeník, / ač lásku mistra znal, / krev mou i život můj / v moc

nepřátel mých dal; / již k zahradě / jdu na smrť připraven, / rád z vůle Otcovy

/ dám vrahům sebe v plen.

BC 2: Můj vlastní učedník, / ač lásku Mistra znal, / krev mou i život můj /

v moc nepřátel mých dal; / již k zahradě / jdu na smrt připraven, / rád z vůle

Otcovy / dám vrahům sebe v plen.

Vidíme tedy podobnost mezi Bečákovou úpravou a KSJ 1, KSJ 1 působí jako

výřez z Bečákovy úpravy, a dále nepřehlédnutelnou paralelu mezi ÚK a BC 2.

V BC 1 a v JK o Jidášovi není žádná přímá zmínka, odkaz na něj můžeme

implicitně zahlédnout pouze v BC 1 v obecnějších verších, ačkoliv stejně tak se může

jednat o poukaz na celý židovský národ:

BC 1: doba strastná pro mne již nastává, / do rukou nepřátel / lid můj mne

vydává.

V JK pak o Jidášovi nenacházíme vůbec žádné zmínky.

Pouze Bečák a CVS obsahují sloku, v níž Ježíš hovoří o tom, že přestane

mluvit a kázat bezbožným:

58

B: Řád svůj kněžský složím, přestanu kázati / Těm bezbožným Židům o sobě

mluviti.

CVS: Umlknou ústa má, / přestanu kázati, / víru a pokání / bezbožným hlásati.

Texty všech zpěvníků kromě KSJ 2 a DR obsahují sloku o ustanovení

eucharistie:

B: Ještě jednou s vámi za stolem posedím, / chléb v tělo, víno v krev svou

vlastní proměním, / Na památku svého umučení / Službu vám prokážu

v smutném rozloučení.

KSJ 1: Ještě jednou s vámi / za stolem posedím, / chléb v tělo, víno v krev /

svou vlastní proměním; / na památku svého umučení / službu vám prokáži /


ÚK: Hod poslední to jest, / co s vámi slavím dnes; / hle, z chleba tělo mé, / ber

každý z vás a jez; / a v kalichu / aj, z vína moje krev, / ber každý z vás a pij, /

v tom láska má se jev.

CVS: Ustrojte večeři, / druhové rozmilí, / abychom naposled / velkonoc slavili:

/ proměním tam / v tělo chléb, víno v krev, / smrtí pak bolestnou / ukojím Otcův

hněv.

BC 1: K večeři poslední / se svými zasedám, / chleba a vína dar / k nebesům

pozvedám; / v oběť věčnou za vás se podávám, / v tajemných způsobách /

s vámi vždy zůstávám.

BC 2: Hod poslední to jest, / co s vámi slavím dnes; / hle, z chleba tělo mé, /

ber každý z vás a jez; / a v kalichu / aj z vína moje krev, / ber každý z vás a pij,

/ v tom láska má se jev.

JK: Totéž co BC 1.

Drbohlav a KSJ 2 místo toho věnují pasáž Ježíšově modlitbě v Getsemanské

zahradě. „Smutně se z večera procházím v zahradě, / Rozmilí žákové ostali pozadě“

(DR) a „Kristus do zahrady večer se ubírá, / umučením blízkým / v duši se obírá“

(KSJ 2).

Poslední verš této sloky v CVS „ukojím Otcův hněv“, kterým se J. Pavelka

vzdálil od staršího „v tom láska má se jev“ (ÚK), ukazuje, že motiv Božího hněvu je

stále živý ještě i na začátku 20. století, když básník opustil milosrdněji znějící slova

staršího textu.

59

Obecně lze říci, že starší verze apelují na pocit viny v člověku, čehož dosahují

právě skrze konkrétnost a názornost, což lze považovat za projev pozůstatků baroka

(období, kdy text vznikl). Kristus si v nich stěžuje na svoje utrpení, které je popsáno

velmi hmatatelně (viz počet let; název města; výčet jmen těch, kteří jsou jeho smrtí

vinni: Jidáš, Annáš, Kaifáš, Pilát, Barabáš, Herodes)56, zatímco novější verze v BC

a v JK se snaží věřící formovat ze zcela jiného úhlu – z úhlu milosrdné lásky Ježíše

k lidem; „odstraňovaly se některé poukazy na kajícnost, na hříšnost člověka a jeho

ubohost před Bohem.“57 Člověk nemá následovat Krista pouze proto, že mu to za jeho

utrpení dluží, ale pro hodnoty, které Kristus představuje – lásku a smíření: „světu když

hlásal jsem lásku a smíření“ (BC 1); novější úpravy zahrnují komplexnější pohled na

smysl smrti Ježíše. Změny tohoto charakteru jsou důsledkem nového způsobu

teologického uvažování plynoucího ze závěrů 2. vatikánského koncilu a snad

i z období těsně před ním.58

BC uvádí tedy dvě verze, jednu starší, pouze upravenou, a druhou

přetextovanou - mešní, tuto přetextovanou s drobnými pozměnami převzal i JK. JK

čerpá z BC 1, jak už jsme uvedli výše. Některé sloky JK vynechává, pozměňuje řazení

veršů, příp. slovosled. Srov.:

BC 1: s nebe Bůh sestoupil! / Všechen lid vyznával, / divy když činil jsem, /

lačným chléb rozdával.

JK má logičtější souslednost: Když divy činil jsem, / lačným chléb rozdával, /

Z nebe Bůh sestoupil! / všechen lid vyznával.

56 B: „k soudu k Annášovi / A pak mne povedou ku Kaifášovi“, „Falešní svědkové před Pilátem

svědčí“, „Raději propustíme lotra Barabáše“ apod.

DR: „Kněz Kaifáš za zlý mi klade čin“, „Pilát však nižádných vin na mně neshledal“, „Chcem, aby

propuštěn byl lotr Barabáš“, „Pomoz mi, Šimone, mé nésti břemeno“ apod.

KSJ: „k soudu, k Annášovi, / pak zase povedou / mne ku Kaifášovi“, „Praví Pilát k lidu“ apod.

ÚK: „až Pilát stanoví“, „Ó vítej tisíckrát, ty horo Golgoto“ apod.

CVS: „Annáš a Kaifáš též, / zhubit mne toužili“, „Za blázna jej / Herodes oblekl, / Pilátu opět v moc“

apod.

BC 2: „až Pilát stanoví“ apod.

BC 1 má pouze „Golgoty skalnaté / lůno se zachvělo“, stejně tak JK. 57 KOMÁREK, Karel: K opracowaniam jezyka w pieśniach religijnych. Nepublikovaný konferenční

příspěvek. 58„On tedy celou svou přítomností a tím, jak se projevoval slovy a skutky, znameními a zázraky,

především však svou smrtí a svým slavným zmrtvýchvstáním a nakonec sesláním Ducha pravdy

zjevení naplňuje, dovršuje a božským svědectvím potvrzuje, že totiž Bůh je s námi, aby nás

vysvobodil z temnot hříchu a smrti a vzkřísil k věčnému životu“. Cit. dle: Dei verbum [online], 1965,

[cit. 19.4.2018]. Dostupné česky z:


ii_const_19651118_dei-verbum_cs.html

60

Odlišně vyznívá závěrečná sloka, zatímco BC 1 užívá příkazu „Uctívej svatý

kříž“, JK odstraňuje jakousi přísnost tím, že využívá indikativu: „Uctívám svatý kříž.“

Tendence odstraňovat přísný tón textu skrze změnu slovesného způsobu, nahrazením

imperativu indikativem, je v novějších úpravách poměrně častá.

Kristus, příklad pokory

Píseň bývá označována jako nejstarší česká postní píseň, poprvé se objevuje

v tzv. Písních z roku 1501. Autorem textu je Lukáš Pražský, biskup Jednoty bratrské.

Nápěv pak pochází z Rohova kancionálu (1541).

Zkoumané kancionály pracují celkem se třemi názvy, resp. třemi různými

úvodními verši. V textu ze 16. století je píseň uvedena jako Kristův život, její první

verše pak zní: „Kristus, příklad pokory.“59 u Drbohlava je název Kristus, všeho světa

Pán, v BC Kristus, tichý Beránek, ostatní (KSJ, ÚK, CVS, JK) mají nejrozšířenější

Kristus, příklad pokory. Na stejný nápěv jako Kristus, příklad pokory je v BC i mešní

píseň Oběť svatou začíná, po textové stránce však nenacházíme žádnou jednoznačnou

podobnost.

První sloka definuje téma, kterým je Ježíš, jenž se vtělil, aby na sebe vzal dluh

člověka a spasil lidstvo.

CVS opět provádí výrazné změny v textu, které předznamenává na začátku

písně a které jsou dány Pavelkovou úpravou. Srov. např. 1. sloku CVS s ukázkami

z 1. slok dalších kancionálů uvedenými níže:

CVS: Kristus, příklad pokory, / náš milostivý Bůh, / sstoupil v země úhory, /

by vymazal náš dluh! / Všemocného Otce Syn / vzal tíži chudoby, / by nás

zprostil tíže vin / a pekla poroby.

DR a CVS uvádějí celkem 8 slok, KSJ a JK 7; ÚK a BC po pěti. ÚK a BC

škrtají určité pasáže a slučují sloky. Např. srov.:

KSJ: 1. Kristus, příklad pokory, / Bůh náš milostivý, / Otce svého Syn milý /

a jednorozený, / pro hříšného člověka / ráčil býti chudý, / ač jsa ode věčnosti /

Bohu Otci rovný.

59 ERBEN, Karel Jaromír, ed. Výbor z literatury české. Díl 2. Praha: František Řivnáč, 1868, s. 1139.

Text celé písně se nachází na str. 1139-1141, všechny zde citované ukázky této písně z 16. století

pocházejí odtud. Dostupné také online na:

https://play.google.com/books/reader?id=eVIAAAAAcAAJ&printsec=frontcover&output=reader&hl

=cs&pg=GBS.PA1137 [cit. 18.4.2018].

https://play.google.com/books/reader?id=eVIAAAAAcAAJ&printsec=frontcover&output=reader&hl=cs&pg=GBS.PA1137

https://play.google.com/books/reader?id=eVIAAAAAcAAJ&printsec=frontcover&output=reader&hl=cs&pg=GBS.PA1137

61

2. Když se nejprve narodil / z Panny Syn člověka: / v jesličky Jej vložila / Jeho

milá Matka; / plénkami obvinula / jako dívka chudá.

ÚK: 1. Kristus, příklad pokory / náš milostivý Bůh / volil snášeť úkory / a bídu

za náš dluh / sotva zrozen maličký, / již Máti rozmilá / na chatrné jesličky / jej

s pláčem vložila.

ÚK a BC vynechávají pasáž 1. sloky, která vyzdvihuje Ježíše jako

jednorozeného Božího Syna, jako „Krále věčné oslavy“ (DR) a „Všemocného Otce

Syna“ (CVS). Zmírňují tak odstup mezi božským a lidským.

Námětem písně jsou překážky a nástrahy, které musel Ježíš během svého

života překonat, ve starších verzích jsou názornější:

DR: Slyše o Něm Herodes, / Hned posly vypravil, / Aby jeho životu / Osidla

připravil. KSJ: Od ďábla pokušení, / od lidí hanění, / od přátel utrhání, / od

cizích rúhání: / ráčil jest podstoupiti, / lidem rovným býti.

ÚK: tíž trampot všelikých / přijal na se milerád / by smazal Evin hřích; /

pokoušen byl satanem, / štván hlukem nepřátel, / v zatvrzelém lidu svém / jen

málo věrných měl.

CVS: Před světem se ukrýval, / krov skrovný skýtal byt, / chleba prací dobýval,

/ jsa tich a pracovit; / ve všem se nám rovným stal, / jsa Otce poslušen, /

pokoušet se ďáblem dal, / však nebyl porušen.

JK: Na poušti byl pokoušen / a od svých nepoznán, / pohaněn a opuštěn /

a v ruce hříšných dán.

Drbohlav naopak přidává ještě podrobnější sloku o pokušení JK na poušti,

která se ani v textu ze 16. století neobjevuje:

DR: Jeho věku když se rok / Třicátý dokonal, / Umíniv se postiti, / Na poušť

se tiše bral. / Pobyl tam dnů čtyřicet / o hladu Boží Syn, / Zlačnělý třikráte byl

/ Od ďábla pokoušín.

Upravovány byly výrazy odkazující na pronásledování Herodem. U DR je

Herodes jmenován přímo (viz výše), KSJ užívá označení „nepřítel“ a CVS „vrah“,

v JK je řečeno zcela abstraktně: „bezživotí dítěte když zloba hledala.“ Tyto změny

souvisí s úpravami prozódie.

Můžeme si všimnout, jak se v podání jednotlivých kancionálů proměňuje

odkaz na prvotní hřích a trest za něj:

62

Text ze 16. století: Vzal jest na se, člověka / prvnieho pokutu.

DR: Prvotního hříchu tak / Vzal na Se těžký trest.

KSJ: vzal jest na se, - člověka/ prvního pokutu.

ÚK: by smazal Evin hřích.

BC: by sňal Adamův hřích.

JK: všechnu lidskou bolest / on přijal za Adama, / trpěl tak jeho trest.

V ÚK ještě vidíme zakořeněnost souvislosti prvotního hříchu přímo se ženou,

verze následující již jmenují Adama. Adam totiž nereprezentuje v biblickém kontextu

pouze muže, tak jak Eva reprezentuje ženy. Jméno „Adam“ znamená totiž „člověk“,

Adam je především první člověk. Užití Adamova jména navíc přidává ještě další,

hlubší smysl, a to paralelu Adama jako prvního člověka, který hříchem ztratil ráj,

a Krista jako „druhého, nového Adama“, který tento hřích svou smrtí smazal, obnovil

vztah stvoření s Bohem a znovu ráj získal.60 Jak píše sv. Augustin: „Každý člověk je

Adam, každý člověk je Kristus.“61 v tomto tedy úpravy BC a JK jednoznačně rozšiřují

původní myšlenku.

Všechny úpravy písně obsahují původní pasáž: „hlad, žiezeň, horko, zimu“

(v různém slovosledu).62 Ta přibližuje lidskou přirozenost Ježíše Krista, který musel

snášet tělesné útrapy. Např.:

DR: Zimu, horko, žízeň, hlad / Nezpečoval se nést.

KSJ: Hlad, žízeň, horko, zimu, / největší chudobu.

ÚK: Zimu, horko, žízeň, hlad, / tíž trampot všelikých.

CVS: Horko, zimu, žízeň, hlad, / vše snášel s mírností.

BC: Zimu, horko, žízeň, hlad, / tíž trampot všelikých.

JK: Zimu, horko, žízeň hlad, / všechnu lidskou bolest.

Opět nejvíc se od původního námětu odklání Drbohlav, CVS zase nejvýrazněji

zasahuje do původního textu. JK provádí výtah z různých verzí, dominuje inspirace

úpravou KSJ, která vykazuje blízkou spojitost s textem ze 16. století. JK pak píseň

přetextovává, určité pasáže přejímá (a upravuje) z CVS.

60 Řím, 5, 14nn 61 AUGUSTINUS. Enarrationes in Psalmos [online]. IN: PL 36, col. 874-904, [cit. 19.4.2018].

Dostupné z: http://www.documentacatholicaomnia.eu/02m/0354-

0430,_Augustinus,_Enarrationes_In_Psalmos_[001-079],_MLT.pdf 62 ERBEN, Karel Jaromír. Výbor z literatury české, s. 1140.

63

Text ze 16. století: Kristus příklad pokory / pán náš milostivý, / Otce svého Syn

milý / a jednorozený, / pro hřiešného člověka / ráčil býti chudý / a na tomto

světě / velmi ponížený.

KSJ: Kristus, příklad pokory, / Bůh náš milostivý, / Otce svého Syn milý /

a jednorozený, / pro hříšného člověka / ráčil býti chudý, / ač jsa ode věčnosti /

Bohu Otci rovný.

JK: Kristus, příklad pokory, / náš Pán milostivý, / Otce svého Syn milý /

a jednorozený, / pro hříšného člověka / ráčil býti chudý / a byl na tomto světě /

velmi ponížený.

Vedle toho má např. ÚK: Kristus, příklad pokory, / náš milostivý Bůh / volil

snášeť úkory / a bídu za náš dluh; / sotva zrozen maličký, / již Máti rozmilá /

na chatrné jesličky / jej s pláčem vložila.

Důvodem úpravy obsažené v ÚK je především prozódie a také snaha zachovat

rým pro slovo „pokory“.

O spojitosti mezi nejstarším textem ze 16. století, KSJ a JK vypovídají např.

i následující verše:

Text ze 16. století: s pláčem ovce hledaje, / kterouž byl potratil, / nalezl, na svá

ramena, / s milostí ji vložil, / dobrý pastýř pokrm věčný / svým jest připravil /

a za ovce na smrť / svú duši položil.

KSJ: s pláčem ovce hledaje / kterouž byl potratil, / nalez ji, na ramena, / svá

milostně vložil..

JK: s pláčem ovci hledaje, / která se ztratila, / když našel ji s milostí / vzal na

svá ramena.

Zatímco např. ÚK má: Jako pastýř ovcí svých, / Pán duší lidských dbal, / rád

je ve všech trápeních / dnem, nocí těšíval.

Motiv Krista jako pastýře, který se stará o své ovce, se objevuje ve všech

úpravách. Tento motiv má svůj základ v podobenstvích o ztracené ovci a o dobrém

pastýři.63 Jednotlivé kancionály se však liší v tom, jak je zpracovávají. Zatímco např.

DR pouze používá přirovnání Ježíše k pastýři: „Za své ovce laskavý / Pastýř na kříži

pní“, CVS má podobně: „Dobrý pastýř ovcím svým / dal slávy zástavu“ a také ÚK

63 Lk 15, 1-7; Jan 10

64

(a BC): „Jako pastýř ovcí svých / Pán duší lidských dbal“; KSJ tento obraz

rozpracovává do celé sloky:

KSJ: s pláčem ovce hledaje / kterouž byl potratil, / nalez ji, na ramena, / svá

milostně vložil; / dobrý pastýř svým pokrm / věčný jest připravil, / a za své

ovce na smrt / svou duši položil.

A stejně tak i JK: s pláčem ovci hledaje, / která se ztratila, / když našel, ji

s milostí / vzal na svá ramen. / Dobrý pastýř, svým ovcím / on věčný pokrm

dal / a za své stádo milé / sám se na smrt vydal.

KSJ a JK tak zůstávají nejvěrnější původnímu textu, viz ukázka z tohoto texu

výše.

Do písně je dále zakomponován biblický citát: „Kdo chce jít se mnou, zapři

sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“64 Pracuje s ním již text ze 16. století: „řekl:

‚Vezmi každý svuoj kříž / a zapři sebe sám.‘“ Drbohlav jej ve své úpravě neužívá;

ostatní verze však ano. KSJ, ÚK, CVS i BC přímo citují:

KSJ: řek: / „Vezmi každý svůj kříž / a zapři sebe sám.“

ÚK, BC: řka: / „Svůj každý vezmi kříž / a zapři sebe sám!“

CVS: „Kříž vezmi každý svůj, / zapři každý sebe sám.“

V JK tato výzva nezaznívá jakožto citát samotného Krista, ale je vyjádřena jako

parafráze:

JK: s křížem svým dobrovolně / se k oběti bere. / Tak vezmi i ty svůj kříž /

a zapři sám sebe; / jako Kristus trpěl rád.

Všechna znění zahrnují na závěr také prosbu o sílu k následování Ježíše. V DR

má tato sloka rysy subjektivní modlitby, v ostatních verzích je vyjádřena jako

společná:

DR: Božský vykupiteli! / i za můj hřích jsi pněl, / a mně Svými ranami / Nebe

jsi otevřel. / Dejž, ať nezapomenu / Na velkou lásku Tvou, / Kříž Tvůj v době

poslední / Buď mojí útěchou.

KSJ: Učiň, bychom po Tobě / s svým křížem stačili / na Tvou cestu uhodíc, /

Tě následovali; / a ďábla se nebojíc, / v víře setrvali.

64 Lk 8, 34

65

V této závěrečné pasáží se nám odhaluje souvislost JK a CVS:

CVS: Ježíši, nám síly dej, / ať tobě stačíme, / milostí nám pomáhej, / ať věrně

kráčíme / cestou, kterou dospěje / náš duch v tvůj věčný stan.

JK: Jezu Kriste, síly dej, / ať tobě stačíme, / trpělivě s křížem svým / tvou cestou

kráčíme / v nebes věčnou blaženost / kde sídlo svoje máš.

Ó Kriste, v tichý postní den

Pod tímto názvem se píseň vyskytuje pouze v ÚK a následně v BC a JK.

Vychází z písně Adama Michny z Otradovic Pozdravení Krista Ježíše ukřižovaného,

zařazené ve Svatoroční muzice, které začíná slovy „Zdráv buď, Kriste, Boží Synu“,

takto je pak píseň nazvána v KSJ.65 Z toho vyplývá i značná obsahová rozdílnost mezi

textem v KSJ a následujícími úpravami, zůstává zachovaný pouze námět a některé

výrazné motivy. Varianty následující po KSJ jsou ve velké míře přetextovány.

Uvádíme znění Michnovo a KSJ, abychom ilustrovali výrazný rozdíl mezi těmito texty

a texty dalších kancionálů.

Michna: 1. Zdráv buď, Kriste, Boží Synu, / jenžs pro lidských hříchův vinu /

bez milosti / bez lítosti / ohavně zraněný / pro naše spasení, / v tvém těle oud

zdravý není.

2. Tvá krásná tvář se zatměla, / jenž se nad zář slunce stkvěla, / oči krásné, /

hvězdy jasné, / v krvi jsou zmáčené, / smrti zamračené. / Kráso má, kam ses

poděla?

KSJ: 1. Zdráv buď Kriste, Boží Synu, / ztrýzněný pro lidskou vinu, / bez milosti

/ bez lítosti / ohavně zraněný / pro naše spasení / dle Otcova usouzení!

2. Aj tvář Božská se zatměla, / jenž se dřív jak slunce stkvěla; / oči krásné,

hvězdy jasné / krví jsou zality, / nocí jsou pokryty; / kam, kráso, jsi se poděla?

BC (podobně ÚK): 1. Ó Kriste, v tichý postní den / tisíckrát budiž pozdraven,

/ jenžto jsi rád / pro lidstva pád / těžký kříž na se vzal, / nikterak neváhal /

lotrům se dáti v krutý plen.

2. Jak zhubila tě ruka zlá! / Tvoje tvář všecka ztemněla; / na božský zrak / snesl

se mrak / v brvy krev usedá; / běda, ach, přeběda, / kam se tvá krása poděla!

65 MICHNA, Adam. Svatoroční muzika aneb sváteční kancionál ke cti a chvále svatých milých Božích

[online], 1661, [cit. 10.4.2018]. Dostupné na: http://alarmo.nostalghia.cz/index_sm.htm. Všechny zde

citované ukázky Michnovy verze písně Pozdravení Krista Ježíše ukřižovaného pocházejí odtud.

http://alarmo.nostalghia.cz/index_sm.htm

66

JK: 1. Ó Kriste, v tichý postní den / buď od nás od všech pozdraven / za to, že

jsi / pro lidstva hřích / na ramena kříž vzal / a nijak neváhal / vydat se na smrt

potupnou.

2. Svá srdce připravujeme / a s úctou přistupujeme / k posvátnému / slova stolu.

/ Neodmítej, Pane, / syny marnotratné, / přijmi nás jako hosty své.

V textech se opakuje důvod Kristovy oběti, totiž že obětoval svůj život za

hříchy člověka: „pro lidských hříchův vinu“ (Michna), „ztrýzněný pro lidskou vinu“

(KSJ), „pro lidstva pád“ (BC) a také v JK je: „pro lidstva hřích.“

Skrze poetické vyjádření „Tvá krásná tvář se zatměla“ (Michna), „Aj tvář

Božská se zatměla“ (KSJ), „Tvoje tvář všecka ztemněla“ (BC) je popisováno umírání

Krista na kříži. Motiv „zatmění“ Ježíšova obličeje, který přinášel na svět, biblicky

řečeno, světlo, znázorňuje hrůzu jeho utrpení. Celý tento motiv pak vrcholí v otázce:

„Kráso má, kam ses poděla?“ (Michna), „kam, kráso, jsi se poděla?“ (KSJ), příp. ve

výkřiku: „kam se tvá krása poděla!“ (BC). V JK je celá tato sloka zcela nahrazena

novým textem, který se přizpůsobuje potřebám mše sv., viz dále.

Kancionály následující po KSJ nahrazovaly prvky barokní češtiny (např.

oslovení „dušičko“ v uváděném příkladu), mizí apel a obsah písně se vzdaluje

původnímu textu. Je obměněno poetické obviňování lidské duše za hřích člověka, ve

verzích kancionálů po KSJ je pouze zmíněn „Adamův hřích“, který souvisí

s Kristovou vykupitelskou obětí. Text KSJ podle Michnovy předlohy oslovuje duši

věřícího, zatímco text v ÚK (a BC) oslovuje trpícího Krista, srov.:

Michna: Hříšná duše, tys tím vinna / tys smrti Páně příčina, / hříchy tvými /

ohyzdnými/ na kříž jsi ho vbila / a krví zbarvila. / Dušičko, cos učinila?

KSJ: Hříšná duše! tys tím vinna, / smrti Páně tys příčina; / hříchy svými

ohyzdnými / na kříž jsi Ho vbila / a krví zbarvila. / Cos, dušičko, učinila?

ÚK: To vše ti člověk připravil / vinou svou tebe na kříž vbil, / Adamův hřích /

toť zdroj muk tvých; / s tebou i Matka tvá / pod křížem hořce lká, / nese tvých

strastí velkých díl.

Všechny verze začínají pozdravením trpícího Krista, tento pozdrav je však

upravován, v JK např. mizí hyperbolické „tisíckrát budiž pozdraven“ a nahrazuje jej

neutrálnější: „buď od nás od všech pozdraven.“ Zejména KSJ v duchu Michnova textu

vztahuje důsledně utrpení Ježíše k mnoha částem jeho těla, obsahuje také výchovný

67

moment, když je věřící napomínán: „Mysli, jak miloval tebe: / by tě získal, / zmařil

sebe; / též Ho miluj, / hříchu lituj“, což se v ostatních verzích takto explicitně

nevyskytuje.

BC sice přejímá ÚK, některá místa ale upravuje do věcnější podoby, např.

namísto citovějšího „na libý zrak / upadl mrak“ má „na božský zrak / snesl se mrak“,

čímž je víc zdůrazněno, že trpí sám Bůh.

Při porovnání verzí ÚK a BC shledáváme, že jsou až na místy malé obsahové

rozdíly totožné. Píseň v JK je pak až na první sloku kompletně přetextována. JK

původní text téměř úplně opustil a vytvořil z něj mešní píseň. Zachován je pouze

úvodní verš: „Ó Kriste, v tichý postní den“ a motivy 1. sloky. Dále je obsah písně v JK

upraven do nové podoby. Místo obrazného vykreslení událostí se více zaměřuje na

jejich duchovní povahu a je přizpůsoben potřebám mše sv., např. ve verších: „svá srdce

připravujeme / a s úctou přistupujeme / k posvátnému / slova stolu“ (jinde není).

Objevují se zde tudíž typické motivy „příprava na mši sv.“ („Svá srdce připravujeme),

„příchod do posvátného prostoru“ („a s úctou přistupujeme / k posvátnému / slova

stolu“) apod. JK v písni nově odkazuje na podobenství o marnotratném synu:

JK 2. sloka: Neodmítej, Pane, / syny marnotratné, / přijmi nás jako hosty své.

A dále se k tomuto námětu náznakem vrací i ve sloce k obětování a ke

přijímání, kde vyzdvihuje otcovskou lásku a milosrdenství Boha Otce, který namísto

obviňování člověku odpouští a přijímá jej za svého.

JK 4. sloka: neodsuzuj / ty, kteří písní svou / tvou lásku otcovskou / vzývají

a skromně slaví.

JK 6. sloka: a podáváš / nám ruku pomocnou, / nedáváš utonout / těm, kterés

přijal za syny.

Nová podoba textu v JK je problematická hlavně pro nesoulad hudebního

přízvuku s přízvukem slovním, což rozebereme v oddílu Úpravy prozódie.

Odpočiňte v pokoji

Píseň se rozšířila v 1. pol. 18. stol., text i nápěv jsou svým původem lidové.

Tato píseň je zařazena v ÚK, PD, CVS, BC a JK. Při našem srovnání

vykrystalizoval jasný rozdíl mezi variantou obsaženou v JK a textem ostatních

zpěvníků, ve kterých se liší pouze nepatrně, srov. JK a např. ÚK:

68

ÚK: Odpočiňte v pokoji, / po boji, / věrné dušičky, / věčné slávy vyvolené

dědičky, / dědičky!

Na prosby své božské Matky / promiň jejich nedoplatky; / Kriste, pro svou

drahou krev / odlož již svůj přísný hněv, / přísný hněv!

Na dušičky vzpomínejme, / z očistce jim pomáhejme; / budou na nás

vzpomínať, / až my budem umírať, / umírať.

JK: Odpočiňte v pokoji / po boji, / duše věřící! / Vyslyš, Bože, hlas své církve

prosící, / prosící.

Na prosby své svaté Matky / odpusť jejich nedostatky; / Kriste, pro svou drahou

krev / zesnulým svou lásku zjev, / lásku zjev.

S vírou na ně vzpomínejme, / z očistce jim pomáhejme, / budou na nás

vzpomínat, / až my budem umírat, / umírat.

Starší, citově zabarvený výraz „věrné dušičky“, obsažený ve všech

zkoumaných zpěvnících předcházejících současnému, tj. JK, je v JK nahrazen

neutrálnějším „duše věřící“. Kromě nahrazení zdrobněliny, zde dochází také

k odstranění přívlastku „věrný“, jehož sémantický význam je v novější době posunut,

souvislost s „vírou“ je dnes rozostřena dalšími významy tohoto slova – věrností

k člověku, manželskou věrností apod. V textu tím zaniká návaznost na ustálené slovní

spojení „duše věrných zemřelých“ (animas fidelium defunctorum). V důsledku

odstranění tohoto spojení je pasáž „věčné slávy vyvolené dědičky“ kvůli potřebám

rýmu nahrazena veršem o církvi, která se za své zemřelé modlí: „Vyslyš, Bože, hlas

své církve prosící.“66

Panna Maria je ve starších úpravách označena jako „božská Matka“, což nový

kancionál mění na „svatá Matka“.

Výrazným posunem je také nahrazení staršího „Kriste, pro svou drahou krev /

odlož již svůj přísný hněv“ za nové „Kriste pro svou drahou krev / zesnulým svou lásku

66 Viz Lumen gentium, které se věnuje církvi nebeské: „Putující církev uznala bez váhání toto

společenství celého tajemného těla Ježíše Krista, a proto už od prvních dob křesťanského náboženství

konala památku zesnulých s velkou úctou (6)((6/Srov. četné nápisy v římských katakombách.))

a obětovala za ně modlitby, neboť „svatá a spasitelná je myšlenka modlit se za zemřelé, aby byli

osvobozeni od hříchu“ (2 Mak 12,46). Církev vždycky věřila, že Kristovi apoštolové a mučedníci,

kteří prolitím krve vydali nejvyšší svědectví víry a lásky, jsou s námi v Kristu těsněji spojeni, uctívala

je zároveň s blahoslavenou Pannou Marií a svatými anděly zvláštní úctou (7)((7/Srov. Gelasius I.,

Decretalis De libris recipiendis 3: PL 59, 160: Denz. 165 (353).)) a zbožně si vyprošovala jejich

přímluvu. Tento posvátný sněm přijímá s velkou pietou úctyhodnou víru našich předků v životním

společenství s bratry, kteří jsou v nebeské slávě nebo se po smrti ještě očišťují.“

69

zjev“. Jedná se o typickou ukázku posunu smýšlení katolické církve v době po koncilu

– namísto hrozivosti a přísnosti Boha se apeluje na jeho lásku, v duchu koncilního

„radost a naděje“, což je i název významné pastorální konstituce vzešlé

z 2. vatikánského koncilu: Gaudium et spes.

Jsme svědky také záměny archaičtějšího „promiň jejich nedoplatky“ (ÚK,

CVS, BC) za pro současníky jasnější „odpusť jejich nedostatky“. Rozdíl mezi oběma

výrazy je teologický. Výraz „nedoplatky“ ve starších verzích odkazuje na to, co zbývá

v očistci duším vytrpět, rovněž souvisí s praxí odpustků. Novější „nedostatky“ je

všeobecnější, vztahuje se ke všemu, co má Bůh člověku odpustit.

Text písně je ve starších zpěvnících prakticky stejný, liší se jen v drobnostech,

např. namísto „promiň jejich nedoplatky“ (ÚK, CVS, BC) je v PD „odpusť jim jich

nedoplatky“.

Ó Maria, útočiště naše

Text písně pochází až z KSJ, nápěv však již z 16. století z Franusova

kancionálu. Znění textu obsažené v PD přejímá s malými úpravami CVS. ÚK původní

verzi obměňuje, ale nedá se říci, že by vznikal nový text, jen se více liší od toho v KSJ.

Úpravu ÚK pak přejímá BC. Také nejnovější znění v JK původní text neopouští,

dochází zde k obsahovým úpravám, nepřebírá všechny sloky a užívá modernějšího

jazyka, námět však zachovává a píseň přizpůsobuje potřebám mše sv. – rozděluje sloky

k jednotlivým částem mše.

ÚK (a od něj BC) přichází s odlišným, poetičtějším, oslovením Panny Marie

v úvodním verši písně: „Ó Maria, rajská růže čistá“ (ÚK, BC), ostatní zpěvníky uvádí:

„Ó Maria, útočiště naše.“

Všechny starší úpravy obsahují slovní spojení „hříšné Evy“: „přimluv se za

dítky hříšné Evy“ (KSJ), „pomni, že jsme dítky hříšné Evy“ (PD, CVS, ÚK, BC). JK

tento přívlastek odstraňuje a má: „přimlouvej se za nás, děti Evy“ (JK). Opouští tak

spojování hříšnosti se ženou, viz píseň Kristus, příklad pokory. Text písně tak v podání

nového kancionálu vyznívá milosrdněji.

Úprava písně v současném kancionálu se rovněž oprošťuje od kajícnosti či

jakési „zkroušenosti“ dřívějších znění nahrazením přívlastku „kající/žalné“ na

„vroucné:

KSJ: Slyš, ó slyš kající naše zpěvy.

70

PD, ÚK, CVS, BC: Uslyš, Matko, naše žalné zpěvy.

JK: Uslyš, Matko, naše vroucné zpěvy.

Zajímavé jsou úpravy veršů, které v KSJ, CVS a PD odkazují na božský původ

Ježíše, zatímco podání ÚK a BC na témže místě zpracovávají motiv jeho vtělení

a početí v těle člověka – Panny Marie:

KSJ: My věříme, že Pán sstoupil s trůnu, / zůstav spolu v Otce svého lůnu.

PD, CVS: My však víme, že Pán sstoupil s trůnu, / zůstav spolu v Otce svého

lůnu.

ÚK, BC: My však věříme, že, sstoupiv s trůnu / Pán se vtělil ve tvém čistém

lůnu.

V JK se tyto verše ani jejich obdoba nenacházejí, což je ovlivněno tím, že ve

starších zpěvnících náležely do sloky ke Credu, kterou však již současný zpěvník

nepotřeboval.

Podobně jako u řady jiných písní, především postních, pozorujeme v JK

vynechávání pasáží, které příliš názorně líčily Kristovo umučení:

KSJ: s tebou líbáme to svaté tělo, / jenž za oběť světa v mukách pnělo, /

a líbáme krve krůpěje, / z nichž vykvetla spásy naděje.

PD, CVS (ÚK, BC téměř totožně): s tebou líbáme to svaté tělo, / které za hřích

světa v mukách pnělo, / líbáme i krve krůpěje, / z nich nám vzešla spásy naděje.

Ze stejného důvodu vypouští JK i jiné verše, tentokrát např. znázornění utrpení

Panny Marie: „Přežalostná, přebolestná Máti / břitký meč tvé srdce pronikal“ (ÚK,

podobně i ostatní zpěvníky).

Tzv. jednotný kancionál také mírní kontrastní starší verše:

KSJ (podobně PD, CVS): Když pak zvolal Syn tvůj: „Dokonáno“ / v těžkých

mukách, v hrozném trápení: / v slzách zaplesalas, blahá Panno! / že zjednáno

lidstvu spasení.

BC (podobně ÚK): Když Tvůj Ježíš zvolal: „Dokonáno“ / od kříže lid prchal

zděšený, / ty však zplesala jsi, blahá Panno, / že jsou lidské duše spaseny.

JK: Když pak Syn tvůj zvolal Dokonáno! / v těžkých mukách, v hrozném

trápení, / útěchu jsi měla, svatá Panno, / že tak získal lidstvu spasení.

71

Kontrastní emocionální skok „v těžkých mukách, v hrozném trápení / v slzách

zaplesalas, blahá Panno“ nahrazuje JK vyrovnanějším: „útěchu jsi měla, svatá Panno.“

Rovněž přívlastek Panny Marie „svatá“ namísto „blahá“ se nese ve věčnějším duchu,

který je typický pro charakter úprav redakcí JK.

72

5 Úpravy jazyka

5.1 Jazykovědný kontext

Národní obrození s sebou přineslo ve vývoji spisovného jazyka a jazykovědy

celkově určitý posun, v němž pokračovaly i následující generace. V 70. letech

19. století sílí puristické tendence, které se projevily mj. ve vydávání tzv. brusů, které

si za vzor správnosti klady starší památky a lidovou mluvu. Tyto příručky se

vyznačovaly jistou dávkou subjektivismu, což vedlo k rozkolísanosti v tom, co je či

není správné. Normativní povahu měl na několik desetiletí Brus jazyka českého (tzv.

Matiční brus; 1877, 1881, 1894).67 Stanovil si za úkol, „aby vyčítal a opravoval

obyčejnější chyby pravopisné, tvaroslovné, syntaktické a lexikální.“ Měřítkem mu

byla starší spisovná řeč. Matiční brus usiloval o sjednocení kvantity tam, kde kolísá;

při rozboru kancionálových písní zjistíme, že se jedná o poměrně častý jev.68

Směřování jazykovědy výrazně ovlivnil na přelomu 19. a 20. století Jana

Gebauer. Jeho Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské (1894, 1895, 1902,

1905) byla později přepracována Václavem Ertlem (1914, 1919, 1924) a sloužila jako

kodifikační příručka až do vydání mluvnic po r. 1945 (Trávníček, Havránek-Jedlička

atd.). V jeho další Příruční mluvnici jazyka českého (1900) převažují výklady

historické. Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví (1. vyd. 1902) vznikají

pod Gebauerovým vedením jakožto první oficiální úřední předpis české ortografie.

Zde leží počátek tradice státního dohledu nad pravopisem a končí soukromé pokusy

o předpisy pravopisu. Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví byla vydána

ještě několikrát, ve 2. vydání (1903) je ustáleno psaní kvantity. Ve vydáních z let 1913-

1917 se stále objevuje upřednostňování archaických tvarů, což je pak předmětem

kritiky Pražského lingvistického kroužku; mizí výklady o tvarosloví a naopak šířeji se

pojednává o interpunkci.69 Gebauerův odmítavý postoj k puristickým zásahům do

spisovného jazyka vedl na konci 19. století ke zmírnění snah puristů. Ačkoliv se vůči

nim stavěl shovívavě s vědomím, že usilují o povznesení jazyka, zdůrazňoval, že jejich

návrhy zacházejí daleko a často zbytečně porušují tradicí dochovanou formu a jednotu

spisovného jazyka. V umírněnější podobě se pak purismus udržuje v časopisu Naše

67 KARLÍK, Petr ed. Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia, 2007, s. 53. 68 Tamtéž, s. 522-523. 69 Tamtéž, s. 525-526.

73

řeč pod vedením Josefa Zubatého a Václava Ertla, kteří se ho snažili udržovat

v rozumných mezích.70 Tento vývoj mluvnické a pravopisné kodifikace dále

sledujeme na textech písní. Poslední z probíraných kancionálů JK je samozřejmě

vytištěn podle Pravidel českého pravopisu z r. 1958 a následujících vydání.

5.2 Jazykové úpravy písní

V tomto oddíle postupujeme podle jazykových jevů, které se ve zkoumaných

písních objevují, přičemž sledujeme pouze diferenční jevy.

5.2.1 Pravopis

S pravopisnými nedostatky se setkáváme především ve zpěvnících

z 2. poloviny 19. století. Vznikají v důsledku neustálené kodifikace nebo jsou

následkem přejímání starších výrazů či tvarů z dřívějších úprav písní.

Výraz „cnost/ctnost“

Ve staré češtině máme zdokumentovány jak podoby slova „čstnost, ctnost“, tak

„čsnost, cnost“.71 Brus jazyka českého stejně jako Pravidla hledící k českému

pravopisu považují psaní „cnost/ť“ za nespisovné a za správné označují „ctnost“ od

„ctíti, ctěn“.72 Pravidla hledící k českému pravopisu poznamenávají, že výraz se pouze

vyslovuje v obecné řeči jako „cnost“, ale je potřeba jej psát jako „ctnost“.73 Text písně

Bože, před Tvou velebností v B má: „ať cnost vykvětá z něho.“ Vydání Bečákova

zpěvníku z r. 1877 tak nejspíš zachovává tvar „cnost“ z předchozích vydání nebo jej

tak zapisuje vlivem mluveného jazyka.

Shoda přísudku s podmětem

Příruční mluvnice jazyka českého předkládá jasné základy pro gramatickou

shodu mezi větnými členy, totiž shodu v čísle, pádě, osobě a rodě. „Slova, která ve

větě k sobě patří a nějakou jednotku činí shodují se podle možnosti v těchto věcech,“

70 Tamtéž, s. 557. 71 Heslo „cnost“ na: Vokabulář webový [on-line]. Verze 1.1.4. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro

jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupný na http://vokabular.ujc.cas.cz/default.aspx. 72 Brus jazyka českého. 2. rozmnožené vydání. Praha: Knihtiskárna J. Otto v Praze, 1881, s. 92. 73 GEBAUER, Jan. Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví s abecedním seznamem slov

a tvarů. Praha: Císařský královský školní knihosklad, 1902, s. 62. Dále jen: Pravidla hledící

k českému pravopisu a tvarosloví.

74

píše Gebauer.74 Verše v písni Shlédni, Bože uvedené v Bečákově kancionálu (vydání

z r. 1877) však poukazují na to, že ještě ve 2. polovině 19. století tato shoda nebyla

vždy samozřejmá: „Zvěstovali anjelů tvých hlasy“ (B). Tentýž verš je však již v KSJ,

vydaném o více než 10 let dříve, zapsán správně, tedy: „Zvěstovaly andělů Tvých

hlasy.“ Je proto možné, že tento nedostatek přešel ze starších vydání Bečákova

kancionálů i do vydání novějších.

Grafém j ve slově „anjel“

Až do Šafaříkovy skladné opravy v 19. století sloužil pro zapsání hlásky

j grafém g, psalo se tedy „angel“. V podobě „anjel“ je pak slovo zapsáno pod vlivem

výslovnosti v mluvené řeči. Takovým způsobem slovo (a slova od něj odvozená) uvádí

Bečákův zpěvník na řadě míst, např. v písni Shlédni, Bože má „Zvěstovali anjelů tvých

hlasy“, v písni Bože, před Tvou velebností „chleb anjelský“ nebo „Gabriel Archanjel“

v písni Z nebe posel vychází. Dané příklady opět dokládají tendenci Bečákových textů

zapisovat slova podle jejich výslovnosti v mluveném jazyce (viz výše).

Rozkolísanost v psaní velkých a malých písmen

Na pravopis velkých a malých písmen se v průběhu 19. století nezaměřovala

příliš velká pozornost, teprve ke konci století se objevují soustavnější výklady. Z toho

důvodu si v tomto ohledu ve zkoumaných kancionálech všímáme rozkolísanosti.

Největší kolísání pozorujeme v Drbohlavově zpěvníku, který jako by se nedržel

žádného řádu, např. v písni Z nebe posel vychází píše výraz „Božskou“ s velkým

písmenem na začátku slova: „Panno, Tys milostí Božskou naplněna“ a v písni Co již

dávní proroci, která následuje hned vzápětí, má „božským“ s malým písmenem na

začátku slova: „To již božským řízením.“ Každý verš u něho začíná velkým písmenem,

obdobně jako u Bečáka. V některých písních však Drbohlavovy úpravy působí až

hyperkorektně, např.: „Ukřižuj Ho, Ježíše, ukřižuj!“ (Již jsem dost pracoval) nebo

verše v písni Co již dávní proroci: „Vzíti na Se podobu / Sprostinkého sluhy.“ Vedle

toho psaní velkých písmen na začátku slov, zejména tedy jmen, titulů Boha a svatých,

minimalizuje CVS: „širého král nebe“ nebo „božího ty syna“, což vysvětluje redaktor

CVS v předmluvě kancionálu – tohoto odklonu od obecného pravopisu v psaní

74 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé. 2. opravené

vydání. Praha: Česká grafická společnost Unie, 1904, s. 245. Dále jen: Příruční mluvnice jazyka

českého.

75

velkých a malých písmen se dopouští právě ve vydání pro školy, s nímž pracujeme,

zde jsou tyto výrazy psány s malým písmenem.

Podoby slova „spjatý“ a „spiatý“

Tvar slovesa „spiatý“ pochází z pnouti, inf. píti (stč. pieti), příčestí minulé je

pak pal a pial, pat a piat, jak uvádí Gebauer.75 Dodává, že pia- je novější a bývá ve

rčeních ušlechtilejšího obsahu, jako příklad dává „oči k nebi upiaté“.76 Upravovatelé

CVS se řídili podle Gebauera a ve snaze o správnost a estetičnost textu užívají v písni

Ó Maria, útočiště naše podoby „spiatý“, a to ve verši: „Ó náš Jezu Kriste, hřeby spjatý“

(KSJ, ÚK, PD, BC, JK), který pouze CVS zapisuje následovně: „Ó náš Jezu Kriste,

hřeby spiatý.“ Podobně pak v CVS v písni Již jsem dost pracoval zaznamenáváme:

„na kříži když rozepiat.“ Srov. např. verše z písně Již jsem dost pracoval u DR: „Jsou

ruce mé na kříži rozpjaty“ nebo v KSJ: „Pán tam rozepjatý.“

Kolísání v zápisu spřežek

Pravidla hledící k českému tvarosloví se k zápisu spřežek vyjadřují takto:

„(…) mnohá příslovce jsou původem svým výrazy, složené ze dvou i více slov; dokud

ve výraze takovém jest význam vlastní, t. j. takový, k jakému ukazují slova jednotlivá,

že kterých se skládá, píšeme každé z těch slov o sobě: do konce, pro to, po tom…;

když však význam se patrně změnil, srážíme výraz ve slovo jedno, píšeme spřeženě:

dokonce, proto, potom atd.“ 77 A např. spřežku „nahoře“ doporučují psát dohromady:

„a) byl jsem na hoře = na kopci, a b) byl jsem nahoře = proti dole.“78 Zápis této

příslovečné spřežky se však v jednotlivých kancionálech liší. Takže zatímco např.

v písni Jako dítky k Otci svému KSJ, ÚK i PD mají „Slávy Jeho plna země/plny světy

na hoře“ (KSJ, PD), „Veliká jest jeho sláva, zde i tamo na hoře“ (ÚK), teprve až BC

píše dohromady „zde i tamo nahoře“.

Pozorujeme také kolísání v užití spřežky nech + ať v písni Bože, před Tvou

velebností. Např. „Nech ať zbožně Tebe ctíme“ u Drbohlava, který píše „nech“ a „ať“

zvlášť; v KSJ i PD je „nechať duše nezahynou“, kde „nechať“ je psáno dohromady;

a vedle toho Bečákovo „Nechť tu oběť smlouvy nové“, kde je a vypuštěno, jistě kvůli

počtu slabik.

75 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého, s. 173. 76 Tamtéž, s. 174. 77 GEBAUER, Jan. Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví, s. 66. 78 GEBAUER, Jan. Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví, s. 65.

76

Podobně jako u písně Bože, před Tvou velebností i v písni Na své tváře padáme

je rozkolísaný zápis spřežky „nechť“. Zatímco v ÚK je částice zapsána (nejspíš

chybou tisku) bez posftixu -ť „nech mu vroucně zaplesá“, v BC už koncové -ť nechybí:

„nechť mu vroucně zaplesá.“ PD a podle něho CVS pak užívají jiné částice: „širý svět

ať zaplesá.“

V písni Z nebe posel vychází narážíme na neustálené psaní příslovečné spřežky

jako je např. v úvodním verši: „Zdávna již žádaný“ (B); „od dávna žádaný“ (DR,

KSJ 1 a BC). Jak vidíme, předložková a jmenná část příslovečné spřežky je psána

zvlášť i v novější variantě písně. Je zajímavé, že starší verze, ať už původní Michnova

ve Svatoroční muzice nebo právě Bečákova, píší příslovce dohromady. V Michnově

případě může jít o úpravu editora. Až opět JK zapisuje „zdávna již žádaný“.

Chyby v tisku

Chyby v tisku jsme registrovali především ve starších zpěvnících. Bečák má

např. chybně: „Tam zavzněte tobě, velky Bože!“ v písni Shlédni, Bože, kde chybí

znázornění kvantity ve slově „velky“ nebo v písni Bože, před Tvou velebností opět

chybějící diakritika: „když chleb a víno požehnal.“ Dále také např. ve verši písně

Z nebe posel vychází: „to učiní sam Bůh.“ Tiskových chyb v Bečákově kancionálu

zaznamenáváme víc, např. chybějící tečka za veršem „Smutná jest duše má, až

i k smrti bude (.)“ v písni Již jsem dost pracoval.

Také v Drbohlavově zpěvníku si všímáme tiskařských nedostatků, opět

především chybějící kvantity, např. v písni Bože, před Tvou velebností: „chváta

k rajským lahodám“ či v písni Z nebe posel vychází: „jej každé plemě chval.“ Stejné

chyby nacházíme také v KSJ, např. ve verši písně Z nebe posel vychází ( KSJ 1): „sám

Bůh všemohoucí / tobě čistě zastíni.“

V ÚK je v textu písně Shlédni, Bože nejspíš důsledkem chyby v tisku absence

postfixu -ť v částici „nechť ve verši „tam nech znějí tobě, velký Bože“ (ÚK). Na místě

částice tak stojí tvar slovesa v imperativu v 2. os. sg. V této písni pak vnímáme jako

chybné umístění čárky před výraz „rady“ v pasáži: „Otče, Synu, Duše, dej nám

k ctnosti / milosť, rady, posily.“ Ostatní kancionály mají „milost rady, posily“.

77

5.2.2 Hláskosloví

Zachování starého ú (v grafické podobě)

Proces diftongizace monoftongu ú > ou proběhl již v 15. století, přesto se ještě

v 16. století v textech vyskytuje ú namísto ou. A to např. v písni Kristus, příklad

pokory. Původním textem této písně ze 16. století se pak inspiruje KSJ, a tudíž

zachovává staročeské -ú- ve slově „rúhání“ s neprovedenou diftongizací ú > ou. Srov.:

Text ze 16. stol.: od přátel utrhanie, / od cizích rúhánie.79

KSJ: od přátel utrhání, / od cizích rúhání.

V ostatních verzích obdobné verše již nenacházíme.

Zachování archaické změny ý > ej ve slově „kreje“

V průběhu 14. a 15. století vzniká z hlásky ý dvojhláska ej. Pravidla hledící

k českému tvarosloví se k přítomnosti ej ve slově „kreje“ vyjadřují následovně: „Ke

krýti máme impt. kryj, kryjme, kryjte. V době starší a do nedávna byl krý, krýme, krýte

(…) Z ý vyvinulo se ve výslovnosti obecné ej, říká se tedy: krej, mej, rej (…) a z těchto

tvarů obecných přejímá se -ej- také do praes. indik. a jest 1. os. jedn.: kreju, meju, reju

(…) Jazyk spisovný však těchto tvarů nedopouští.“80 Ještě Dobrovský však tvar „krej“

považuje za spisovný.81

S tímto archaickým jevem se setkáváme např. U Drbohlava v písni Co již dávní

proroci. Zde zachovává změnu ý > ej ve verši „Pod mrakem se kreje“. V obdobných

verších v ÚK, PD, CVS a BC „Vzešlo jasné slunečko, za mrakem se kryje“ (CVS,

podobně ÚK, PD a BC) je již psáno „kryje“.

Ou- za ú- na začátku slova

Ou- na začátku slova je podle Gebauera záležitostí obecné češtiny, ve

spisovném jazyce však upřednostňuje na začátku slova ú-.82 Výskyt ou- za ú- na

začátku slova je častý u Drbohlava, a to např. v písni Bože, před Tvou velebností:

„Potěšuje v ouzkosti“ (DR). PD, ÚK i KSJ mají ve svých verzích písně na začátku

slova ú- > „úzkosti“. Stejně tak BC. Totožný jev nacházíme také v písni Již jsem dost

pracoval, kde má Drbohlav na začátku ou-, následující úpravy již mají ú-. Srov. např.:

79 ERBEN, Karel Jaromír. Výbor z literatury české, s. 1140. 80 GEBAUER, Jan. Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví, s. 62. 81 VLČKOVÁ, Hana. Jazyková a textová výstavba písní kancionálů 19. a 20. století, s. 36. 82 GEBAUER, Jan. Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví, s. 15.

78

DR: Ze všech oudů mých potokem krev teče.

KSJ: ach, údy mé již jsou nataženy.

V písni Již jsem dost pracoval se tento jev vyskytuje u Drbohlava ještě ve

verších: „A učedníci hned na outěk se dali“ či „Smrtelnou ouzkostí chvěji se po těle.“

Příčestí pasivní -ín za -en

Přípona -ín vznikla zúžením dlouhé přípony -ien.83 Pravidla hledící k českému

pravopisu sice příčestí -ín uvádí, ale označují je za archaické a upřednostňují tvary s -

en/-ěn.84 Gebauer pak v Příruční mluvnici jazyka českého pouze konstatuje výskyt

takového zakončení příčestí na -ín, a to především v textech starších, ale občas také

v nových.85

Archaického tvaru příčestí minulého pasivního -ín za -en nebo -ěn užívá

Drbohlav v písni Kristus, příklad pokory ve verši: „Zlačnělý třikráte byl / Od ďábla

pokouš-ín.“ v tomto případě, zdá se, jde o vliv rýmu.86 Novější tvar pokouš-en má už

ÚK, BC i JK; KSJ pracuje se substantivem „pokušení“ po vzoru textu ze 16. století.

Srov.:

DR: Pobyl tam dnů čtyřicet / o hladu Boží Syn, / Zlačnělý třikráte byl / Od

ďábla pokoušín.

ÚK a BC: Pokoušen byl satanem, / štván hlukem nepřátel.

JK: Na poušti byl pokoušen / a od svých nepoznán.

Text ze 16. stol.: Od ďábla pokušenie, / od lidí haněnie. 87

KSJ: Od ďábla pokušení, / od lidí hanění.

Zúžené -í- namísto -é- u substantiva „lík – lék“

K úžení é v í po měkkých souhláskách dochází již ve staré češtině. Gebauer

v Příruční mluvnici jazyka českého píše, že k úžení samohlásky é > í dochází po

měkkých souhláskách, po tvrdých a obojetných souhláskách zůstává většinou é,

případně je zde přípustné oboje – í i é.88

83 GEBAUER, Jan. Historická mluvnice jazyka českého. Díl 3, Tvarosloví. Praha a Vídeň:

F. Tempský, 1896, s. 104-106. 84 GEBAUER, Jan. Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví, s. 56. 85 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého, s. 161. 86 Totéž konstatuje i VLČKOVÁ, Hana. Jazyková a textová výstavba písní kancionálů

19. a 20. století, s. 32. 87 ERBEN, Karel Jaromír. Výbor z literatury české, s. 1140. 88 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého, s. 12-13.

79

Starší verze písně Bože, před Tvou velebností přistupují k tomuto úžení, takže

vytváří podobu slova „lík“ s -í- namísto -é- uprostřed slova: „Jediný náš spasný lík“

(DR) a „proti smrti spasný lík“ (KSJ). Brus jazyka českého uvádí slovo v podobě

„lék“.89 Je pravděpodobné, že zmíněné kancionály užily tohoto postupu za účelem

vytvoření rýmu:

DR: Tys ta manna, ježto sílí, / Jediný náš spasný lík, / Útěcha v poslední chvíli

- / Tobě čest a věčný dík!

KSJ: manna jsi, jenž duši sílí, / proti smrti spasný lík, / útěcha v poslední chvíli:

/ Tobě čest a věčný dík!

Koncovka -í v 3. os. pl. po měkkých souhláskách

Užívání koncovky v 3. os. pl. -í po měkkých souhláskách dokumentuje píseň

Již jsem dost pracoval. Dobová kodifikace však uznává za spisovnou také koncovku

z mluveného jazyka -ou: „Shoda s tvary jiných jazyků slovanských pomohla také

jiným tvarům lidovým, obecně českým, k tomu, aby se uznávaly za spisovné, a to

koncovce -u 1. os. sg. a -ou v 3. os. pl (místo -i a -í) po tzv. měkkých souhláskách.“90

Koncovka -í v 3. os. pl. po měkkých souhláskách se objevuje v Bečákovi „Všickni

perou, bijí“, „Židé ho kopají“, také v KSJ „tu mne bijí, haní a v tvář plijí“ i v CVS

„octem mu svlažují“, „posměchem bičují“.

Kolísání kvantity vokálů

Kvantitativní kolísání je frekventovanější především ve starších úpravách, kdy

psaní kvantity ještě nebylo ustáleno. Jednalo se buď o archaickou kvantitu, případně

tuto rozkolísanost zapříčinilo nářečí.91 Až 2. vydání Pravidel hledících k českému

pravopisu kvantitu postupně upravuje a kodifikuje. Kolísání kvantity vokálů můžeme

pozorovat takřka u všech sledovaných písní zařazených především ve starších

zkoumaných kancionálech.92 Avšak zaznamenáváme jej i v některých novějších

úpravách. Uveďme alespoň zástupně:

DR: od sluhů poličky bolestné dostávám (Již jsem dost pracoval)

DR, CVS, BC: Lásku Boží spasnou (Co již dávní proroci)

89 Brus jazyka českého, s. 134. 90 HAVRÁNEK, Bohuslav. Vývoj českého spisovného jazyka. Praha: Státní pedagogické

nakladatelství, 1980, s. 125. 91 VLČKOVÁ, Hana. Jazyková a textová výstavba písní kancionálů 19. a 20. století, s. 30. 92 KARLÍK, Petr ed. Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky, s. 525.

80

KSJ 2: podlé tvých slov se staň (Z nebe posel vychází)

ÚK: na chatrné jeslíčky (Kristus, příklad pokory)

CVS: stenal, naříkal i lkal (Kristus, příklad pokory)

Tyto zastaralé formy jsou postupně odstraňovány, BC má tak již např. namísto:

„na chatrné jeslíčky“ (ÚK) kvantitu současnou: „v chudé, tvrdé jesličky“ (BC).

Kolísání substantivních zakončení -ův a -ů v gen. pl. m.

Vlivem archaizující tendence ve spisovné češtině koncem 19. století dochází

ke kolísání substantivního zakončení na -ův a -ů v gen. pl. m., o čemž svědčí i

zkoumané písně.93 Koncovka -ův pochází ze stsl. -ovъ, postupně se mění v -uov, -ův

a ztrátou souhlásky v -ó, -uo, -ů. Gebauer v Historické mluvnici konstatuje kolísaní

mezi variantami této koncovky a výskyt -ův i -ů ve spisovném jazyce. „Koncovka -ův

odporoučí se zvláště na konci věty a před následující samohláskou; ale pravidla

přísného v tom není“.94 Jeho slova potvrzuje i náš příklad, kdy koncovka -ův předchází

slovo začínající samohláskou o-, a to v Bečákově verzi písně Již jsem dost pracoval

ve verši: „Můžeš v něm dojíti hřích-ův odpuštění.“ Vedle toho ÚK má „jejž tíží hřích-

ů kal“.

Hana Vlčková provedla výzkum těchto tvarů v KSJ a dospěla k následujícímu

výsledku:95

Koncovka Počet výskytů Poměr počtu tvarů

-ů 115 5

-ův 23 1

Substantivní zakončení -ův v gen. pl. m. nacházíme také u DR v písni Co již

dávní proroci, a to ve verši: „Vyslyšel jsi toužebné / Praotc-ův volání“ (DR).

Dubletní prefixy

Brus jazyka českého považuje za běžnou koexistenci dvou variant prefixu vz-

/v- a reflektuje ji takto: „U mnohých sloves odsula se počáteční souhláska v, na př.: z-

moci se (místo: vz-moci se), z-dvih-nouti (místo: vz-dvihnouti), a totéž se stalo i u jmen

a náměstek.“96 Podoba bez počátečního v-, tedy pouze z-, bývá upřednostňována

především ve starších zkoumaných textech. Např. v písni Bože, před Tvou velebností

93 HAVRÁNEK, Bohuslav. Vývoj českého spisovného jazyka, s. 126. 94 GEBAUER, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, s. 57. 95 VLČKOVÁ, Hana. Jazyková a textová výstavba písní kancionálů 19. a 20. století, s. 31. 96 Brus jazyka českého, s. 266.

81

se tento jev objevuje ve verších.: „Tak činíce z-pomeňte“ (Bečák) nebo „Na ty rány z-

pomínáme“ (Drbohlav). Také ve verši v KSJ: „Takto zbožnou láskou z-ňatý.“ Naproti

tomu PD ve stejném verši má: „Takto zbožnou láskou vz-ňatý.“ Ačkoliv se PD ve své

předmluvě odkazuje na KSJ jako na svůj výchozí zdroj, vidíme na tomto příkladu, že

nepřebírá písně „slepě“, ale mnoho míst podrobuje vlastní jazykové, obsahové,

poetické či prozodické úpravě, což uvidíme i dále.

V případě prefixu s-/se-, příp. od-/ode-, dávají texty jednotlivých kancionálů

často přednost variantě prefixu bez -e-, jedná se převážně o starší úpravy, např. v Bože,

chválíme Tebe: „Kterou tobě od-síláme“, „Pln milosti s-stupuje“ (B), „Dolů s nebe s-

stupuje (DR), „dolů s nebe s-stupujte“ (KSJ i PD). Až v ÚK se setkáváme se zápisem:

„se-stupte sem k nám s nebes“. Tady již volba prefixu odvisí od rozměru verše. Srov.

např.:

KSJ: Cherubíni, serafíni! / dolů s nebe sstupujte, / jako na nebeské síni / Boha

zde oslavujte.

ÚK: Cherubíni, Serafíni, / sestupte sem k nám s nebes, / jako v ráje stkvělé síni

/ počíná se slavný ples.

Podobně je tomu i v řadě dalších písní, např. Na své tváře padáme. V Bečákově

verzi máme „Hle nyní sstoupil s nebe“, další úpravy už píší „sestoupil“, např. CVS

„Na oltář, hle, sestoupil“.

Dále také v Co již dávní proroci volí Drbohlavova úprava infinitiv sstoupit

s variantou předpony s- (ne se-): „Nezdráhal se s-stoupit s nebeského trůnu.“

Ačkoliv jsme zaznamenali, že ve starších zkoumaných kancionálech převažuje

prefix s-, i v takových nacházíme vokalizovanou podobu prefixu se-. Např. v písni

Z nebe posel vychází: „Předivná věc a nová: / sestoupil Boží Syn, / vtělil se na Tvá

slova / by sňal s nás břímě vin“ (KSJ). Naopak i v mladším zpěvníku BC se např.

v písni Ó Maria, útočiště naše setkáváme s nevokalizovaným prefixem s- ve verši:

„My však věříme, že sstoupiv s trůnu.“ Výběr varianty prefixu v obou případech opět

souvisí s počtem slabik ve verši.

Kolísání koncového -t/-ť

Vzhledem k neustálené kodifikaci a vlivu nářečí na jazyk se poměrně často

setkáváme s kolísáním zakončení slov na -t/-ť. Pravidla hledící k českému pravopisu

a tvarosloví upřednostňují zakončení na -t, takže doporučují psát např. „kost“,

82

„bolest“, „obět“, „smrt“. Uvádí pouze několik výjimek, u nichž je -ť přípustné. Za

mylnou je zde pak označena soudobá teorie, která prosazovala psát „kosť“, „bolesť“,

smrť“ či „jesť“, doslova: „Je to novota, historií českého jazyka spisovného nijak

neoprávněná.“97 Naopak ještě Brus jazyka českého hovoří ve prospěch psaní

koncového -ť následovně: „Změkčování koncové souhlásky se nyní často v 1. pádě

jednotn. čísla tohoto sklonění (kosť) zanedbává, což schvalovat nelze (…) jakož

i hlavní znak tohoto sklonění, totiž měkkosť, se stírá. Nepišme tedy: kost, ctnost, smrt

(…), nýbrž kosť, cnosť, smrť (…), jak lid obyčejně říká.“ Vlivem koexistence

takových opačných názorů je kolísání zakončení na -t/-ť poměrně pochopitelné.

Zakončení na -ť se objevuje nejčastěji v PD a ÚK, čehož si všímáme u všech

zkoumaných písní. Můžeme ÚK a PD srovnat s Bečákovou, Drbohlavovou a KSJ

úpravou písně Bože, před Tvou velebností, kde kolísá zakončení substantiv, např.

„Zpívej tobě čes-ť a dík“ (ÚK i PD) a „Tobě zpívej čes-t a dík“ (Drbohlav). Nebo

„Obě-ť, Pane k viny zmaru“ (ÚK); „Přijmi obě-ť čistou, Pane“ (PD) a „Přijmiž obě-t

čistou, Pane!“ (KSJ). CVS naopak projevuje tendenci k psaní -t i u substantiv, u nichž

ostatní zpěvníky mají -ť. Např. v písni Ó Maria, útočiště naše:

KSJ, PD (a podobně JK): a pouť zemskou šťastně dokonáme.

CVS: a pout zemskou šťastně dokonáme.

Rozkolísanost mezi koncovkami -t/-ť je přítomna nejen mezi substantivy, ale

např. U

příslovcí. V ÚK (a PD) vlivem moravského nářečí převažuje zakončení na -ť,

např. v písni Již jsem dost pracoval: „Již dos-ť jsem pracoval“ (ÚK). Srov. s „Již jsem

dos-t pracoval“ ( KSJ 1 i KSJ 2, CVS, BC 1 i BC 2).

Krácení po předponě v infinitivu

Krácení po předponě kodifikovaly příručky 19. století. Toto krácení má svůj

základ již ve staročeštině. Brus jazyka českého uvádí, že tehdy, když se stává

dvouslabičný infinitiv složením s předložkou tříslabičným, krátí se kmenová

samohláska tam, kde je kmen otevřen.98 Ještě na počátku 20. století konstatuje Příruční

mluvnice jazyka českého zachovávání starého krácení infinitivu tam, kde je

97 GEBAUER, Jan. Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví, s. 38-39. 98 Brus jazyka českého, s. 18.

83

k dvouslabičnému infinitivu přidána předpona, v následujícím příkladu tedy bíti, bil >

při-bi-ti.99

Zmíněné krácení můžeme ilustrovat na textu písně Již jsem dost pracoval.

Např. v případě infinitivů „vy-vesti“ a při-biti“ ve verších „tak před dům vyvesti dal“

(DR) a „ne na kříž přibiti“ (ÚK) dochází ke krácení po předponě. Z tohoto pravidla

ale Gebauer některá slova vyjímá a poukazuje na kolísání ve výslovnosti, kvůli

kterému doporučuje psát délku i v inf. víceslabičném jako ve dvouslabičném. Podle

tohoto pravidla má již verze BC 2 dlouhé -í- „přibíti“. Srov.:

ÚK: ne na kříž přibiti, / leč mrskati mne dáš.

BC 2: ne na kříž přibíti, / leč mrskati mne dáš.

Co se však týče infinitivu slovesa „vyvesti“, stojí jeho tvar v opozici vůči

dobové kodifikaci. Brus jazyka českého říká, že dlouhá kmenová samohláska zůstává

u složených sloves kmene zavřeného. Jako příklad uvádí „vynésti, navézti“ atd. Podle

Brusu jazyka českého by tedy správě mělo být „vyvésti“.100

O krácení samohlásky v kmeni v infinitivu po předponě v 2. polovině

19. století svědčí i části jiných písní, např. v Co již dávní proroci verš „poctit Pána

svého“ (ÚK).

5.2.3 Tvarosloví

Kolísání substantivního zakončení v koncovce slova „host-e/host-i“

Brus jazyka českého uvádí, že je běžné skloňování podle holub > vok. holube

– hoste. Avšak za správnější označuje skloňování podle vzoru kosť, a to především ve

vyšším slohu > vok. kosti – hosti.101 v podobném duchu se vyjadřují i Pravidla hledící

k českému pravopisu a tvarosloví: „Podst. jm. host (vzor mužsk.) mělo kdysi tvary

náležité většinou stejné s kost (vzorem žensk.).“ Vokativ sg. zněl tedy „hosti“. Dále

pak Pravidla zaznamenávají přechod takových podstatných jmen ke vzorům mužským

oráč nebo chlap, a to především v jazyce obecném.102 ÚK nejspíš chtěl vyjádřit svou

příslušnost k vyššímu slohu, a proto v jeho úpravě písně Bože, před Tvou velebností

nacházíme koncovku měkké deklinace -i: „Ježíši, můj vzácný host-i“, Drbohlavova

99 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého, s. 159. 100 Brus jazyka českého, s. 19. 101 Brus jazyka českého, s. 5. 102 GEBAUER, Jan. Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví, s. 40-41.

84

úprava spolu s KSJ a PD, kde se obdobný verš vyskytuje, má: „vzácný host-e“ (KSJ,

DR) a PD „host-e ušlechtilý“.

Postfix -ž

Příklonné částice připojované na konec slova měly zesilovat význam slova

nebo věty a jejich výskyt v češtině 19. století byl poměrně běžný. Ve starších verzích

písní se vyskytuje hojně např. dnes již archaický postfix -ž. Příkladů tudíž nalézáme

mnoho, např. v písni Bože, před Tvou velebností: „Kdo-ž je slyší“; „Ó dej-ž, ať v zem

dobrou padne“ (B); „Jak-ž On v pravdě vyslovil“ (DR); „hledi-ž na nás s laskavostí“

(PD) „Přijmi-ž oběť čistou, Pane!“ (KSJ). Ale už i např. v PD, navzdory zmíněné

ukázce, můžeme pozorovat vynechávání tohoto postfixu, srov. „Přijmi oběť čistou,

Pane“ (PD) a „Přijmi-ž obět čistou, Pane!“ (KSJ). S postfixem -ž přicházíme do

kontaktu téměř v každé zkoumané písni starších zpěvníků. Objevuje se však i v textech

CVS z počátku 20. století, která tak nejspíš záměrně archaizuje např. v písni Ó Maria,

útočiště naše. CVS se u této písně totiž sice odkazuje na slova z úpravy PD, ale

v úpravě PD již postfix v daném verši není. Srov. následující příklady:

KSJ, CVS: kterouž utrpěl, když umíral.

PD, ÚK: kterou utrpěl, když umíral.

BC: kterou utrpěl, když dokonal.

Postponované -ť

Častý je výskyt postponovaného -ť, jehož smyslem je rovněž zdůraznit význam

slova. Setkáváme se s ním např. v písni Na své tváře padáme: „Že-ť to, co věnujem“

(B) nebo v ÚK ve spojení s tvarem slovesa jsem „duše má se kormoutí, / jsem-ť syn

hříšné matky“ (ÚK). BC tento verš pak zcela obměňuje: „duše má se kormoutí, / pro

své nedostatky.“ Avšak užívání této částice není neobvyklé ani v mladším zpěvníku

CVS, např. v písni Ó Maria, útočiště naše si ji všímáme ve verši: „Hospodine! svatý

jsi, tvá sláva nepomine; / onať zní jak v nebes výšinách“, který přejímá z PD.

V ÚK textu písně Shlédni, Bože nacházíme v souvislosti s absencí postfixu -ť

v částici „nechť“ již zmíněnou možnou tiskovou chybu. Ve verši „tam nech znějí tobě,

velký Bože“ (ÚK) je na místě částice tvar slovesa v imperativu v 2. os. sg. V BC, která

se opírá o ÚK, je částice kompletní: „tam nechť znějí, převeliký Bože.“

85

Úpravy imperativu od slovesa „znít/zaznít“

Tvar imperativu 2. os. sg. „zavzni“ pochází ze staršího „zvnieti/vznieti“, které

má v indikativu 1. os. sg. „zvňu/vzňu“.103 Gebauer v Příruční mluvnici jazyka českého

uvádí tvary imperativu 2. os. sg. „zni“ a 2. os. pl. „zněte“. Zmiňuje také staročeskou

podobu slova „vznieti“.104

S tvarem imperativu odvozeným od staročeského „vznieti“ se setkáváme jak

u Drbohlava, tak v PD ve verši písně Jako dítky k Otci svému: „zavzni zvučný

chvalozpěv“. V textu této písně jsou pak v jednotlivých úpravách zachovány dvě různé

varianty slovesa „zazníti“ – „zavzníti“. Další úpravy písně dávají oproti DR a PD

přednost variantě „zazni“, srov. „zazni zvučný chvalozpěv“ (Bečák, ÚK, KSJ). BC pak

volí tvar „zazněj zvučný chvalozpěv“, přechází tak od vzoru trpí ke vzoru sází. JK

mění imperativ na konstrukci s modální částicí „ať zní zvučný chvalozpěv“.

Dále v písni Shlédni, Bože nacházíme různé podoby imperativního tvaru 2. os.

pl. slovesa „znít“. Bečák i KSJ mají „zavzněte“, což s ohledem na sylabotónickou

prozódii mění CVS na „znějte“, ÚK a BC využívají v tomto případě přacího způsobu

„nech(ť) znějí“:

B a KSJ: Tam zavzněte tobě, velky Bože!

CVS: tam též znějte tobě, velký Bože.

ÚK: tam nech znějí tobě, velký Bože.

BC: tam nechť znějí, převeliký Bože.

Jak vidíme, dnešní spisovný tvar zněte, příp. zazněte se neobjevuje ani v CVS.

Rovněž i v písni Co již dávní proroci je tvar imperativu slovesa „znít“

prezentován ve dvou podobách, tentokrát se jedná o tvar 2. os. sg. ÚK i PD jej vytváří

podle vzoru 4. třídy trpí, zatímco CVS podle vzoru sází. Jednotlivé zpěvníky také

upravují slovesný způsob tohoto slovesa. Zatímco starší verze volí tvar imperativu, BC

jej nahrazuje indikativem.

ÚK: vítej, chvíle slasti! / Bohu vtělenému zni / chvála po vší vlasti!

PD: vítej, chvíle slasti! / Bohu vtělenému zni / chvála po vší vlasti!

CVS: vítej, chvíle slasti! / Bohu vtělenému zněj / chvála po vší vlasti!

103 Heslo „zvnieti“ na: Vokabulář webový [on-line]. 104 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého, s. 191.

86

BC: vítej, chvíle slasti! / Bohu vtělenému zní / chvála po vší vlasti.

Kolísání tvaru gen. sg. substantiva „tvář“

Ke kolísání genitivního tvaru tohoto substantiva dochází vlivem přetrvávání

starého skloňování podle vzoru kost. Pravidla hledící k českému tvarosloví uvádějí, že

u mnohých jmen zanikaly náležité tvary a „novotvary staly se pravidlem i v jazyku

spisovném. Např. podst. jm. daň skloňovalo se kdysi úplně jako kost, nyní pak máme

v jeho sklonění např. v gen. sg. daně podl. vz. duše. Dále uvádí, že se tímto způsobem

skloňují „některá na -ř“.105 Což lze vztáhnout i na slovo tvář – gen. sg. ve starším tvaru

tváři (podle kost), v novějším tvaru pak gen. sg. tváře (podle duše). Brus jazyka

českého píše, že mnohá jména, která patří ke vzoru kost, se často mylně skloňují dle

daň, slovo tvář má ale obojí tvar tváři i tváře, ale častěji tváři.106

Tento jev můžeme dokumentovat na úpravě písně Kristus, příklad pokory.

V Drbohlavově verzi písně se ve verši „V potu tváři pracoval“ v části „Prvotního

hříchu tak / Vzal na se těžký trest; / v potu tváři pracoval / i slzy prolíval, / Takto

chleba věčného / Nám hříšným dobýval“ setkáváme s užitím tvaru staročeského gen.

sg. „tváři“ u slova „tvář“ namísto novějšího tvaru „tváře“, které zde figuruje jako

přívlastek neshodný k „potu“. Stejná situace se objevuje i v KSJ: „vzal jest na se

člověka / prvního pokutu; / v potu tváři, v bolesti / a s pláčem pracuje; / takto věčného

chleba / synům dobývaje.“ KSJ a DR tak zachovávají archaickou podobu slova, která

se vyskytuje i ve starším textu ze 16. století: „vzal jest na se člověka / prvnieho pokutu,

/ v potu tváři s bolestí, / a s pláčem pracuje / a věčného chleba / synoum dobývaje.“107

JK má potom v tomto verši tvar gen. sg. vz. píseň „V potu tváře“.

Kolísání infinitivního zakončení na -t/-ti

Původně byl infinitiv zakončen koncovkou -ti připojenou k infinitivnímu

kmeni. Postupně docházelo k odsunování koncového -i, takže infinitiv končil pouze

na -t. Autoři Brusu jazyka českého doporučují zachovat celou příponu -ti v infinitivu

alespoň ve vyšším slohu. V případě, že je -i odsunuto, má být -t změkčeno: chodi-ti =

chodi-ť apod. po vzoru nářečí Moravy a severovýchodních Čech, především

Krkonoš.108 Tímto se řídily jak Plesy duchovní, tak Úplný kancionál. Gebauer

105 GEBAUER, Jan. Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví, s. 39-40. 106 Brus jazyka českého, s. 8-9. 107 ERBEN, Karel Jaromír. Výbor z literatury české, s. 1140. 108 Brus jazyka českého, s. 18.

87

komentuje koexistenci těchto dvou variant -t/-ť u zakončení infinitivu následovně:

„V některých nářečích je místo -ti a -t koncovka -ť (…). V jazyku spisovném má

odevždy a dosud velikou převahu tvar -ti; je to tvar spisovný náležitý. Vedle něho tvar

-t ode dávna, ale jen jako výjimka se vyskytuje. Tvar -ť vyskytuje se v jazyku

spisovném jako novota teprve od nedávna a jen u spisovatelův některých.“109 v našem

případě se tedy -ť pravidelně vyskytuje v ÚK a PD, a to jak u zakončení infinitivu, tak

u zakončení substantiv i jiných slovních druhů.

Kolísání infinitivního zakončení na -t/-ti pozorujeme u většiny zkoumaných

písní, a to i v rámci jednoho textu: „Ježíš ráčil zříditi“ vs. „Jak to činit rozkázal“

(Bečák: Bože, před Tvou velebností). Fakt rozkolísanosti infinitivní koncovky můžeme

doložit na množství dalších příkladů, např. u písně Shlédni, Bože v rámci jednoho verše

„Tebe milova-t a tebe ctí-ti“ (Bečák, KSJ, CVS, BC). V ÚK je to potom koncovka -ť:

„tebe milova-ť a tebe ctí-ti“. Nejednota v psaní této infinitivní koncovky je také v písni

Z nebe posel vychází. Uveďme např. verše z Drbohlava: „Shledáš se matkou bý-t“ vs.

„Tak mluvi-ti slyší“ nebo KSJ 1 „a Syna porodi-t“ vs. „hned máš Ho počí-ti“.

V našem případě je to většinou z velké části motivováno počtem slabik ve

verši. Viz např. Z nebe posel vychází: „rodičkou být – Syna porodit“ ( KSJ 1) „chce tě

matkou míti – hned máš Ho počít“ ( KSJ 1).

Zástupně uveďme ještě alespoň příklad z písně Již jsem dost pracoval, kde

o podobě infinitivního zakončení rozhoduje také rozměr verše. Např.:

KSJ 2: půjdu, půjdu spásu tvou dokonat / chci se pro tvé hříchy / na kříže smrt

vydat; Pomoz, pomoz, Šimone! kříž nésti, / ulehči Mu za nás / břemeno té cesty.

CVS: svědectví si / nepravé koupili, / Annáš a Kaifáš též, / zhubit mne toužili;

Pilát jej vyslýchá, / nevinným uznává, / Herodu králi jej / souditi předává.

Rozdíly v užití -t/-ť můžeme pozorovat na verších písně Jako dítky k Otci

svému:

ÚK, PD: Jezu na Tě v nebi zří-ť.

PD: v Svátosti Tě velebi-ť.

ÚK: na oltáři tebe mí-ť.

A KSJ: Jezu! na Tě v nebi zří-t (…) v Svátosti Tě velebi-t.

109 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého, s. 158.

88

Kolísání zakončení infinitivu na -t/-ť vyniká také při srovnání textu písně Co

již dávní proroci obsaženém v PD a textu v CVS, který se na PD výslovně odkazuje.

Srov. „neodpírá na se vzí-ť“ (PD) a „neodpírá na se vzí-t“ (CVS) nebo „chceme

povždy věrni bý-ť“ (PD) a „Chceme povždy věrni bý-t“ (CVS). Posledním z mnoha

příkladů nám může být také text písně Odpočiňte v pokoji. Úprava této písně v ÚK

opět potvrzuje, že v tomto zpěvníku dominuje infinitivní zakončení na -ť: „budou na

nás vzpomína-ť, / až my budem umíra-ť, / umíra-ť“, obdobně je tomu i v PD, zatímco

texty od CVS až do těch nejnovějších preferují infinitiv zakončený -t: „budou na nás

vzpomína-t, / až my budem umíra-t, / umíra-t.“

Kolísání 1. os. pl. na -m/-me

Počátkem 20. století tíhnou školské mluvnice i Pravidla hledící k českému

pravopisu a tvarosloví k dodržování zakončení na -me v 1. os. pl. Teprve pozdější

vydání Gebauerovy mluvnice připouštějí tvary s -m (nesem, pijem).110 v našem

případě jsou kolísání a volba této koncovky podmíněny rozměrem verše.

Rozkolísanost v zakončení sloves ve tvaru 1. os. pl. na -m/-me pozorujeme i v rámci

jedné textové úpravy.111 Např. v textu písně Jako dítky k Otci svému: „Půjde-m tedy

v každé strasti“ (Bečák, KSJ i PD) a vedle toho „K tobě vždy se chce-me znát“ (Bečák,

KSJ, PD).

Např. PD: Spasiteli, Jezu Kriste! / k Tobě vždy se chceme znáť, / pro Tvou víru

z lásky čisté / statky své i krev chcem dáť.

Také např. u Drbohlava v písni Co již dávní proroci se u slovesa v 1. os. pl.

objevuje koncovka -m „Prvé než se naděje-m“ a v jiné písni (Jako dítky k Otci svému)

u Drbohlava je: „Obrací-me s důvěrou“, což opět svědčí o kolísání zakončení sloves

1. os. pl. mezi -m a -me v tomto období. Podobně i zde má toto kolísání na svědomí

rozměr verše.

110 Viz HAVRÁNEK, Bohuslav. Vývoj českého spisovného jazyka, s. 128. 111 Podobně i u dalších zkoumaných písní.

89

Koncové -ích namísto -ech v subst. flexi pl. m. a n

Gebauer v Příruční mluvnici jazyka českého připouští v určitých případech

v lok. m. pl. obě varianty, přičemž primární by podle něj mělo být -ech: „Koncovka -

ech (přejatá ze vzoru host) bývá po -d, -t, -n, -r, např. (…) v dar-ech (i dař-ích) atd.“112

v lok. pl. neuter považuje za správnou koncovku -ích; koncovka -ech náleží tam, kde

jí předcházejí -d, -t, -n.

S tímto jevem se setkáváme v písni Otče náš, milý Pane, a to na stejném místě

v Bečákovi, KSJ i CVS: „jenž jsi v dař-ích bohatý“ nebo v KSJ „abychom Tebe mile

mohli v slov-ích poznati“. Koncovka -ích ve zmíněném verši KSJ „abychom Tebe

mile mohli v slov-ích poznati“ je v CVS nahrazena koncovkou -ech: „abychom tebe

mile v slov-ech mohli poznati“. CVS tak upravuje starší -ích na novější -ech, dochází

zde k zesoučasnění jazyka, tvar „dařích“ však ponechává. V JK se pak pl. mění v sg.:

„abychom tebe mile mohli v slovu poznati.“

Zájmenná kompozita

Starší verze obsahují často zájmenná kompozita, která slouží k označení

důrazu. Brus jazyka českého jejich výskyt pouze konstatuje: „Tam, kde důraz třeba

označiti, poslouží i delší tvar kterýžto, jakýžto.“113 Objevují se např. v písni Bože, před

Tvou velebností ve verších „Kteréžto se promění“, „jížto nám jest otevřena“ (DR),

„Jenžto náš je prostředník“ (KSJ) nebo podobně v PD: „jenžto náš je prostředník.“

Avšak už v ÚK je tento verš obměněn do podoby „který jest náš prostředník!“ a BC

potom: „který jest náš Prostředník!“ Setkáme se s nimi však ve většině zkoumaných

písních, zvlášť u starších úprav. Např. v písni Již jsem dost pracoval: „Kteroužto

zbarvena jest kříže korouhev“ (DR), „Do kteréžto jestli chceš přijíti“ (B).

1. os. pl. kondicionálu „bychme“

Pravidla hledící k českému tvarosloví připouštějí pouze tvar „bychom“.114

v Katolickém zpěvníku Drbohlavově však o něco dříve pozorujeme 1. os. pl.

kondicionálu ve tvaru „bychme“, např. v písni Jako dítky k Otci svému: „Bychme došli

cíle svého.“ Tento tvar v jiných zpěvnících nenacházíme, je tedy možné, že se

Drbohlav dopustil chyby při vytváření tvaru tohoto slova.

112 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého, s. 92. 113 Brus jazyka českého, s. 15. 114 GEBAUER, Jan. Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví, s. 65.

90

Ak. pl. „člověky“ namísto „lidé“

Ze staré češtiny máme doložený výraz „člověkové“ v pl. nom., který se užíval

především pro číselně přesně určený soubor jednotlivců, tvar „člověky“ se používal

v duálu. Plurálová podoba substantiva „člověk“ ve tvaru „ľudie, ľudé“ se užívala ve

významu „lidé, lidské bytosti“ jako číselně nespecifikovaný souhrn lidských

jedinců.115 Gebauer později říká: „Podstatné jméno člověk má množ. č. lidé.“116

S tvarem ak. pl. m. „člověky“ se setkáváme u DR v písni Jako dítky k Otci

svému. Zde za jeho použitím stojí patrně vliv rýmu. Jde o verše: „Děj se Bohu Duchu

chvála, / Síliť On mdlé člověky; / Tobě, Trojice, buď stálá / Sláva teď i na věky“ (DR).

Ostatní úpravy tyto verše přetextovaly, takže se zde s výrazem „člověk“ nepracuje.

Srov. např. ÚK: „vděčná rovně budiž chvála / Duchu dárci milosti; / Bože velký, sláva

stála / zněj ti až do věčnosti.“

Rovněž v písni Shlédni, Bože se znovu objevuje užití výrazu „člověky“ v ak.

pl. m. namísto „lidé“. I zde hraje určitou roli vliv rýmu, tentokrát se jedná o Bečákovu

úpravu: „Pane! dej, by blažil v zemské říši / Mír nebeský člověky, / Tobě ale zde

i v nebes výši / Sláva budiž na věky.“ Tatáž situace se opakuje i v KSJ. Další úpravy

již tento verš obměňují tak, že se užití slova člověk v pl. vyhnou: „ó kéž blaží, Pane,

v zemské říši / mír tvůj všechno stvoření, / kéž tvá sláva zde jak v nebes výši /nikdy

nemá skončení!“ (ÚK, podobně BC); „Pane, dej by blažil v zemské říši / nebeský mír

naši hruď, / ale tobě zde i v nebes výši / sláva věčně pěna buď!“ (CVS); v JK není

vůbec. Jedná se tedy o záležitost starších zpěvníků.

Vokativ „Duše“ a „Duchu“

Gebauer považuje tvar vok. sg. m. „Duše“ za spisovný, v Příruční mluvnici

k vok. píše: „Před koncovkou -e mění se kmenové h, ch, k v ž, š, č a r v ř: bůh – bože,

duch – svatý duše, člověk – člověče.“117 I ve zkoumaných zpěvnících nacházíme toto

dnes již neužívané oslovení Ducha svatého „Duše“, např. v písni Otče náš, milý Pane.

Tvar „Duše“ je užit jak ve starších verzích (DR, KSJ), tak v novějších (CVS): „Ó milý

Duše svatý.“ Teprve BC upřednostňuje již novější tvar: „Boží Duchu přesvatý“,

obdobně je pak i v JK „Ó milý Duchu Svatý!“

115 Heslo „člověk“ na: Vokabulář webový [on-line]. 116 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého, s. 94. 117 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazya českého, s. 90.

91

Přivlastňovací zájmeno „jich“

Tvar přivlastňovacího zájmena „jich“ označuje Gebauer v Příruční mluvnici

sice za starší, avšak ne nesprávný.118 s touto variantou zájmena „jich“ se setkáváme

v PD v písni Odpočiňte v pokoji ve verši „odpusť jim jich nedostatky“. Ostatní úpravy

již mají novější podobu zájmena „jejich“, např. „promiň jejich nedoplatky“ (CVS;

obdobně i ÚK, BC a JK). S podobným užitím tohoto zájmena se však v ostatních

kancionálech setkáváme u jiných zkoumaných písní. Např. v CVS u písně Již jsem

dost pracoval: „Rány a urážky / žoldnéřů surových / sypou se celou noc, / potupně zní

jich smích.“ Nebo v ÚK (a BC) v písni Kristus, příklad pokory: „v důkaz lásky

nejvyšší / jim dal i tělo své / svatý lék ten utiší / jich srdce sklíčené.“ Zde použití tohoto

zájmena ovlivnil rozměr verše.

Vztažné zájmeno „jenž“ v nom. pl. m. živ.

Tvar „jenž“ byl ve starší češtině absolutní pro všechny rody. Brus jazyka

českého dokládá rozkolísanost tvaru zájmena „jenž“ v pl. m. živ. V 19. století, když

uvádí, že vztažné „jenž“ má v množném čísle u mužských životných „již“, avšak

i přesto: „Mnozí kladou méně správně tvar jenž pro všecky tři rody. Co do formy má

jenž obdobu v ukazovacím ten, již v ti.“ Příruční mluvnice později udává, že nom. pl.

m. živ. je „již“ (než. „jež“).119

Píseň Ó Maria, útočiště naše dokumentuje neustálenost zápisu tvaru tohoto

zájmena, a to ve verzi písně obsažené v KSJ. Zde má KSJ ve verši „andělé, jenž Boha

slaví v ráji“ tvar „jenž“, zatímco následující úpravy, které tento verš také uvádí, mají

tvar „již“: „andělé, již Boha slaví v ráji“ (PD, CVS).

Životná koncovka -ové v nom.pl. neživotných substantiv

Příruční mluvnice označuje využití koncovky -ové v nom. pl. u neživotných

substantiv za záležitost vyššího slohu: „Koncovku -ové mají jména životná, např.

chlapové, hadové atd. Ve slohu ušlechtilejším dává se táž koncovka také jménům

neživotným, např. skutkové.“120

S užitím životné koncovky v nom. pl. u neživotných substantiv se setkáváme

např. v písni Shlédni, Bože. V našem případě se to týká těchto veršů: „Tam, kdež koří

118„Ve stč. bylo jenom jich; tvar jejich vyvinul se až později“. Citováno dle: GEBAUER, Jan. Příruční

mluvnice jazyka českého, s. 136. 119 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého, s. 137. 120 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé, s. 91.

92

se ti u podnože / Tvého trůnu sborové, / Tam zavzněte tobě, velky Bože! / naší úcty

zvukové“ (Bečák, podobně KSJ a CVS). Stejný rým má i ÚK „sborové – zvukové“.

BC již neživotné substantivum s životnou koncovkou nahrazuje následovně: „Tam,

kde trůnu tvého u podnože, / pějí světců sborové, / tam nechť znějí, převeliký Bože, /

naše písně ke cti tvé.“

Záměna tvaru zájmena on v dat. sg. „mu“ za tvarotvornou koncovku -mu

Při srovnání všech textů, které jsme měli k dispozici, vykrystalizoval v písni

Jako dítky k Otci svému dvojí zápis (a dvojí význam) verše: „nejvyššímu vzdejte česť“

(ÚK), „vzdejte, sbory nebešťanů, / Nejvyššímu dík a čest“ (BC) a „nejvyšší mu vzdejte

čest!“ (B), „nejvyšší Mu vzdejte čest“ (KSJ) a „nejvyšší Mu vzdejte česť!“ (PD). V ÚK

a BC tak dochází k záměně tvaru zájmena „mu“ za tvarotvornou koncovku -mu.

Zakončení -ejí v 3. os. pl. slovesa „truchlit“

Brus jazyka českého konstatuje veliký zmatek ve 3. os. pl., co se týče psaní -í

a -ejí. K rozlišení, zda psát -í nebo -ejí doporučuje řídit se rozkazovacím způsobem:

tam, kde se v imperativu sg. nachází -ej, je -ej také v 3. os. pl. indikativu. Tuto

neustálenost potvrzuje také B. Havránek: „Ze starší předgebauerovské kodifikace také

těžko proniká do úzu spisovného rozlišování koncovek -í a -ejí v 3. os. množ. typu trpí

– umějí – sázejí. Rozdíl mezi obecným „trpějí, trpěj“ (…) a spisovným „trpí“ činí

z koncovky -í znak spisovnosti.“121

V úpravě písně Již jsem dost pracoval zařazené v KSJ 2 zaznamenáváme

koncovku -ejí v 3. os. pl. u tvaru „nebesa truchl-ejí“. Projevuje se zde zmíněná

nedůslednost v rozlišování koncovek -í a -ejí v 3. os. pl. Podle poučky, kterou uvádí

Brus jazyka českého, bychom tvar „truchlejí“ označili za chybný, protože v imp. sg. je

„truchli“. Avšak Brus jazyka českého není v této otázce jednoznačný a uvádí celou

řadu výjimek.122 Podobný verš se v žádné jiné úpravě písně nevyskytuje, proto

nemůžeme poskytnout srovnání.

Přechodníky

Texty písní často pracují s přechodníky, v novějších verzích je jejich užívání

spíše střídmější. Např. v případě Již jsem dost pracoval BC 1 a JK, jejichž úpravy jsou

121 HAVRÁNEK, Bohuslav. Vývoj českého spisovného jazyka, s. 131. Viz CUŘÍN, František. Vývoj

spisovné češtiny. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985, s. 91. 122 Brus jazyka českého, s. 20-21.

93

si velmi blízké a v nichž dochází pouze k minimálním změnám, nahrazuje JK

přechodník „hlásaje“ indikativem minulého času: „zvěstoval“:

BC 1: v lásce vám hlásaje.

JK: v lásce vám zvěstoval.

Hojné zastoupení přechodníků je také např. ve verzi písně Kristus, příklad

pokory v KSJ: „synům dobývaje“, „s pláčem ovce hledaje“, „již se na smrt bera“ nebo

„na Tvou cestu uhodíc, Tě následovali; a ďábla se nebojíc.“ Přechodník písně Kristus,

příklad pokory ve verši „s pláčem ovce hledaje“ zachovává však také JK. Tato

odlišnost KSJ od ostatních zpěvníků je v případě této písně opět důsledkem převzetí

starší verze. Srov. text ze 16. století s uvedenými příklady z KSJ: „(…) a věčného

chleba / synuom dobývaje. / s pláčem ovce hledaje (…) již na smrť se bera (…) po tvé

cestě chodíce / tebe následovati, / zlého se ďábla nebojiec.“123

Mnoho přechodníků nacházíme i v Drbohlavových textech, např. v písni Co již

dávní proroci: „Kochaje se v radostech“ ; „Svrhnuv je Svým ramenem“ a také

přechodník budoucí ve verši: „Volej, přijda souditi.“ Následující kancionály

přechodníky užívají v daleko menší míře – a to jak starší ÚK, tak novější BC – nebo

výjimečně CVS „jsa tich a pracovit.“

Pomocné sloveso „jest“ v préteritu 3. os. sg.

S tímto archaickým spojením se setkáváme v KSJ v písni Kristus, příklad

pokory ve verši „ráčil jest podstoupiti“, kde je v préteritu 3. os. sg. zachováno

i pomocné sloveso „jest“. Takové užití pomocného slovesa pociťujeme ve 3. os. sg.

préterita jako příznakové, archaické. Podobně také dál např. ve verši „vzal jest na se“.

V ostatních úpravách se s tímto nesetkáváme. Souvisí to s tím, že do KSJ bylo přejaty

starší texty skladeb, jak uvádí H. Vlčková: „Do KSJ byly přejaty texty skladeb staršího

období (z 16. a počátku 17. století), které obsahují archaický způsob tvoření slovesné

formy minulého času.“124

Příklonka -s nahrazující 2. os. sg. slovesa „být“

V textech se objevuje také 2. os. sg. slovesa „být“ nahrazená příklonkou -s.

Tento postup je ve vybraných ukázkách důsledkem rozměru verše. Můžeme si jich

všimnout např. v písni Z nebe posel vychází ve verších: „Plesej, panno! v té době, /

123 ERBEN, Karel Jaromír. Výbor z literatury české, s. 1140-1141. 124 VLČKOVÁ, Hana. Jazyková a textová výstavba písní kancionálů 19. a 20. století, s. 35.

94

v které-s tak pravila, / Moc Nejvyššího v Tobě / Divy učinila: / Počalas v svém těle /

Světa spasitele“ (DR); „Dí: Panno, ty-s milostí / přehojně dařená, / a okrasou vší

ctnosti / nad jiné vznešená“ ( KSJ 2) nebo „Panno svatá, zdráva buď! / Duch tvůj kvete

ctností, / plná milosti tvá hruď / stkví se nevinností, / ze všech’s vyvolená, / požehnaná

žena!“ (CVS). Ale také v např. v nové úpravě písně Ó Kriste, tichý postní den v JK:

„těm, kterés přijal za syny.“

3. os. sg. préz. „béře“ namísto „bere“

Ke tvaru 3. os. sg. indikativu „béře“ poznamenává Brus jazyka českého, že se

jedná o starší tvar, který je vhodno upřednostnit ve vážném slohu: „(…) staří časovali:

beru, béřeš, béře atd., kterémužto časování ve slohu vážném přednosť dáti sluší před

novějším bereš, bere atd.“ Oba tvary však považuje za spisovné.125 v písni Již jsem

dost pracoval zaznamenáváme, že zejména starší texty upřednostňují archaičtější tvar

slovesa ve 3. os. sg. „béře“: „Král slávy nebeské již na kříž se béře“ (B, KSJ 1). Verze

uvedené v B a KSJ 1 tak užitím tvaru 3. os. sg. „béře“ vyznačují svou příslušnost

k vyššímu slohu.

Lok. sg. „chrámě – chrámu“

Dle Příruční mluvnice jazyka českého jsou obě varianty regulérní, avšak

užívaní obou koncovek není obvyklé, je to zde uvedeno spíš jako výjimka: „Zřídka

užívá se při témže jméně koncovky -ě i -u, např. v chrámě a v chrámu.“126

Jednotlivá znění písně Ó Maria, útočiště naše uchovávají tyto dvě varianty

pádové koncovky u slova „chrám“ v lok. sg:

KSJ, ÚK, PD, CVS: Když jsi v chrámu svoje nemluvňátko.

BC, JK: Když jsi v chrámě svoje Nemluvňátko/nemluvňátko.

5.2.4 Skladba

Genitiv po záporných slovesech

Gebauer v Příruční mluvnici konstatuje, že záporový genitiv bývá sice často

nahrazován akuzativem, ale ve spisovném jazyce se stále zachovává ve velké míře.127

125 Brus jazyka českého, s. 19. 126 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého, s. 91. 127 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého, s. 329.

95

V ÚK pozorujeme časté užívání genitivu po záporných slovesech, odtud to

poté přejímá také BC. Např. v písni Bože, před Tvou velebností se genitiv objevuje ve

verši „nezavrhuj těchto darů“, a to jak v ÚK, tak naprosto totožně i v novějším

zpěvníku BC. Naopak ostatní starší úpravy mají pozitivní formulaci s ak. vazbou

„přijmi dary věnované“ (KSJ i PD). ÚK (a podle něj BC) tímto způsobem text

archaizují, což vede k tomu, že starší KSJ a následující zpěvníky mimo tyto zmíněné,

mají paradoxně jakoby novější znění.

Stejnou vazbu nacházíme v textech ÚK a BC i u jiných písní, např. v pasáži

z písně Ó Kriste, v tichý postní den: „nedá víc útěchy / na těžké povzdechy“ (ÚK),

„nedá již útěchy, / na těžké povzdechy“ (BC). Její přítomnost v BC dokládá, že užívání

předmětu v genitivu po záporných slovesech, přežívalo dlouho.

Objevuje se však i v jiných zpěvnících, např. U Drbohlava v písni Kristus,

příklad pokory ve verších: „Neměl, kam by položil / své hlavy světa Pán.“ Nebo

u Bečáka v písni Již jsem dost pracoval: „Tu žádné naděje míti víc nebudu.“

Předložka u namísto předložky v/ve

Gebauer užívání této předložky v Příruční mluvnici jazyka českého vysvětluje

tak, že v/ve se před retnicemi měnilo v u.128 A na jiném místě píše: „Podobně říkalo se

u za v, ve před týmiž souhláskami (pozn. retnými nebo retozubnými), např. (…) u-

město = nč. v-město, u-vieřě = nč. ve víře. (…) Také toto pravidlo časem velice

kleslo.“129

Od Bečáka až po BC přetrvává v písni Shlédni, Bože psaní předložky u ve verši

„Když Pán Ježíš u věk mužný dospěl“, tam kde bychom nyní použili předložky v/ve.

Stejnou situaci zaznamenáváme také v písni Jako dítky k otci svému ve verších:

„Jenžto u večerní době“, tentokrát však pouze u starších zpěvníků z 2. pol. 19. stol. B,

KSJ a PD; ÚK a po něm BC mají verše upravené na „večer před svou hořkou mukou“.

Navzdory tomu, že na poč. 20. století užívání této předložky podle Gebauera

ustupovalo, v písni Shlédni, Bože se u v takovéto pozici zachovalo až do vydání BC,

což je dáno tím, že takto byla tato předložka užívána v literatuře, např. U ruchovců,

lumírovců aj. Text obou písní vznikl v 2. polovině 19. stol, to koresponduje s obdobím,

kdy do české literatury nastupovala ruchovsko-lumírovská generace.

128 Tamtéž, s. 370. 129 Tamtéž, s. 24.

96

Vynechávání přísudku

Poměrně často se v textech setkáváme s vypouštěním přísudkového slovesa.

Např. v písni Bože, před Tvou velebností v KSJ se v dalších verších neopakuje

sponové „jsi“: „manna jsi, jenž duši sílí, / proti smrti spasný lík, / útěcha v poslední

chvíli: / Tobě čest a věčný dík.“ v KSJ pak také např. v písni Shlédni, Bože: „pro Tvé

jméno trpět a umříti: / to nám touhou jedinou.“ u Drbohlava v písni Již jsem dost

pracoval je vynecháno předpokládané „ať padne“: „Jeho krev na nás i na syny.“

V písni Ó Kriste, v tichý postní den si všímáme vypouštění pomocného slovesa

z opisného pasiva, tentokrát v ÚK i BC: „Již na kříži tvé tělo pní, / po hřebu v ruce,

v noze ční; / otevřen bok, / přehojný tok / vody jde z rány té.“ Přísudkové sloveso je

vynecháno také ve verši „Adamův hřích / toť zdroj muk tvých“ (ÚK, BC) kvůli počtu

slabik.

Postavení relativa „jenž“ na začátku souvětí

„Jenž“ na začátku věty odpovídá zvykům češtiny doby barokní, která ovlivněna

latinou používala vztažná zájmena na začátku souvětí. Postavení relativa „jenž“ na

začátku souvětí v pasáži písně Ó Kriste, v tichý postní den v KSJ tak dokládá inspiraci

sestavovatelů tohoto kancionálu staršími texty.

Svatoroční muzika: Což tobě Bůh tvůj učinil, / co protí tobě provínil, / jenž pro

tebe / sstoupil z nebe, / hořkou smrt podstoupil, / aby tě vykoupil, / umřel, abys

život měla?

KSJ: Což tobě tvůj Bůh učinil, / co proti tobě zavinil? / Jenž pro tebe sstoupil

s nebe, / hořkou smrt podstoupil, / aby tě vykoupil, - / i umřel, by tebe spasil.

Další odchylky v syntaxi

Verze písně Shlédni, Bože uvedená v ÚK se rozchází s ostatními, když ve verši

„dej nám k ctnosti milosť, rady, posily“ vytváří spojení dej nám + několikanásobný

předmět v ak. (milosť) a zároveň v gen. (rady, posily). Vzhledem k tomu, že ostatní

úpravy (Bečák, KSJ, CVS i BC) mají „milost rady, posily“ a vytvářejí tak přívlastek

neshodný rozvíjející substantivum milost, domníváme se, že čárka před slovem rady,

je v případě ÚK vložená chybně. Jednalo by se již o dalších chybu v tisku ÚK,

podobně jako v případě neúplné spřežky „nech“.

Ve verších písně Na své tváře padáme: „leskem svým buď vůdce nám / k nebes

zlaté báni“ (ÚK) či „leskem svým buď vůdce nám, / po života pláni“ (PD, CVS)

97

nalézáme v těchto úpravách (PD, ÚK, CVS) vazbu slovesa být v imperativu 2. os.

sg. „buď“ + substantivum v nom. sg., a to tam, kde bychom čekali instrumentál. Tak

jak je tomu později v BC: „leskem svým buď vůdcem nám / k nebes zlaté báni.“ Užití

nominativu v předchozích případech je nejspíš dáno neustálenou kodifikací. Brus se

k tomu vyjadřuje následovně: „Instrumental. Často v nynějším jazyce zapomíná se na

pád tento a klade se u slovesa býti a u jiných ve přísudku místo něho dle němčiny

a latiny nominativ neb akkusativ. (…) Ačkoliv nelze stanoviti s úplnou určitostí, kdy

položiti nom. a kdy instrum. (…)“130

V písni Co již dávní proroci volí Drbohlav v úvodním verši vazbu tvaru

slovesa „zvěstovali“ s podst. jménem v lok., tam kde JK upřednostňuje akuzativ: „co

– zvěstovali“:

DR: o čem dávno proroci / Lidu zvěstovali, / Čeho srdcem toužebným /

Veškerenstvu přáli.

JK: Co již dávní proroci / lidem zvěstovali, / Duchem svatým pohnuti / viděti

si přáli.

V ostatních úpravách je verš jiný, tudíž se tam tento jev nevyskytuje.

ÚK: o čem dávných proroků / pěla zbožná ústa, / to již skutkem stalo se: /

Plesej, země pustá!

Pozornost upoutává také bezpředložkové spojení v písni Z nebe posel vychází

„to věř, to doufat smíš“ ve starších verzích jak u Drbohlava, tak v KSJ 2.

V Gebauerově Příruční mluvnici je již upřednostňován předmět v pádě předložkovém

„věřiti v někoho, doufati v někoho“131 a dále: „Akusativ vyslovuje, ve který předmět

(…) děj se nese (…) věřiti v Boha, doufati v přítele.“132

V písni Ó Kriste, v tichý postní den nacházíme knižní vazbu učit +

substantivum v dat.: „který jen lásce učil svět“ (ÚK, BC). Příruční mluvnice toto

spojení zmiňuje. Dativ se podle ní užívá „při slovesích, znamenajících vyknutí, učení

a rozumění. Např.: (…) Dobrotě a kázni nauč mě. (…) Učiti něco, rozuměti něco

(akk.) jsou odchylky, vzniklé vlivem jazyků cizích; jazyk spisovný se jich

nedopouští.“133

130 Brus jazyka českého, s. 125. 131 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého, s. 230. 132 Tamtéž, s. 370. 133 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého, s. 340.

98

5.2.5 Lexikum

Hromadění synonym

Jako poměrně časté se ve zkoumaných zpěvnících ukazuje hromadění synonym

nebo slov významově blízkých. Především ve starších textech jich pozorujeme mnoho.

Zástupně můžeme uvést např. verše z Bečákovy úpravy písně Shlédni, Bože: „Plný

slávy, veleby“ nebo „hříchů všech a viny prost.“ Dále např. v písni Již jsem dost

pracoval: „Polituj a požel mé smrti nevinné“ (B) atd. Hromadění synonym můžeme

zaznamenat též v písni Kristus, příklad pokory v KSJ: „kdo tě ranil / tak pohanil“ ;

„bez milosti / bez lítosti,“ což KSJ převzal z Michnova původního textu. Také např.

v Bože, před Tvou velebností v Bečákově úpravě: „K tvému trůnu též skládám / Své

štěstí, zboží, jmění, / Život i smrt zanecháme“ nebo „Odvrať od nás mor, hlad, vojnu.

/ Oheň, škodnou povodeň.“ Srov. např. ÚK: „přijmi naše díly, statky, / všecko, čím kdo

z nás je živ.“ u písně Jako dítky k Otci svému substantiva hromadí ÚK a po něm i BC,

např. ve verších: „Jakoukoliv utištěni / bídou nebo potřebou, / pro pomoc a ulehčení“

nebo „vyhojiti z ran a bolů / chce mě jeho dobrota“ (ÚK i BC). V písni Kristus,

příklad pokory se ve všech zněních opakuje v různých obměnách verš: „zimu, horko,

žízeň, hlad.“

Archaismy

Ve většině zkoumaných písní nalézáme příklady archaismů. Ve starších

zněních se jich vyskytuje pochopitelně více, nicméně řadu z nich převzal i současný

JK. Např. v písni Bože, před Tvou velebností obsahují všechny verze metaforu srdce

jako půdy, díky tomu se i do JK přenáší archaismus símě. Z pův. sêmę > sémě, poté

úžením vzniká „símě“. Tento výraz má ÚK, BC a JK. Vedle toho B, KSJ a PD mají

novotvar „semeno“.134

KSJ: svému semenu dej, Kriste!

ÚK: ať tvé símě svaté, čisté.

JK: ať tvé símě svaté, čisté.

I CVS si podržuje některé archaické výrazy navzdory tomu, že je třeba starší

verze už odstranily, např. výraz „děvka“ ve verši písně Z nebe posel vychází „Já jsem

ta nejnižší / děvka Pána mého!“ (B) ostatní úpravy nahrazují, výjimkou je právě CVS,

134 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého, s. 10, 73, 123.

99

který tohoto výrazu užívá také, zde toto archaické označení dívky s dnes odlišnými

konotacemi považujeme za projev snahy o vyšší sloh. CVS uchovává ještě více

zastaralých jevů, jako je např. zájmeno „an“ nebo příklonné částice, např. v imperativu

slovesa prosit > prosiž za nás, Máti“, obojí v písni Z nebe posel vychází.

Stejně jako v textech jiných písní, tak i např. v Na své tváře padáme zachovává

Bečákův zpěvník archaický tvar přací částice „kýž“, např.: „Ó kýž ctěn a milován“,

v ostatních kancionálech je již kéž, např.: „ó kéž k tobě zaletí“ (ÚK).

Obecně však lze říci, že upravovatelé novějších kancionálů, tzn. od CVS po JK

sice přejímají některé archaické výrazy, nicméně na mnoha místech jazyk modernizují.

Např. v písni Jako dítky k Otci svému BC navzdory tomu, že přejímá texty většiny

písní z ÚK, některé zastaralé obraty upravuje, zde např. změnila archaický tvar slovesa

ve 3. os. sg. „jesti“ na „je“:

ÚK: Cherubínům jesti dáno, / Jezu, na tě v nebi zříť.

BC: Cherubům je v nebi dáno, / Jezu, na tě věčně zřít.

Nahrazování či odstraňování výrazů s odlišnými konotacemi

Výrazy s dnes odlišnými konotacemi obsahuje většina zkoumaných písní

především starších kancionálů. Po výrazném přetextování či vytvoření úplně nového

textu byly v JK odstraněny. Např. v písni Na své tváře padáme: „nech, ať v srdci

hodnější“ (PD, CVS) nebo „ vylej svoje na děti / k všemu podnikání“ (PD, CVS). Také

výrazu „trapný“ ve verši písně Ó Kriste, v tichý postní den v ÚK „sladký tvůj hlas / ve

trapný čas / nedá víc útěchy“ rozumíme nyní jinak. Namísto „působící trápení“ jej

čteme jako „nepříjemně rozpačitý, zahanbující“. Ještě však v úpravě BC se s ním ve

stejných verších této písně setkáváme.

Dále např. v písni Shlédni, Bože nacházíme zastaralý výraz „sklady“ ve verších

„církvi svěřil pravdy věčné sklady“ (B, KSJ a také CVS), s nímž bychom dnes již

primárně spojili jiný význam než poněkud abstraktní „skládání, složení v celek“. ÚK

jej nahrazuje srozumitelnějším „církvi svěřil slova pravdy věčné“, což přešlo i do BC,

v JK tyto verše nejsou. Také např. z výrazu „nedoplatky“ ve verši „promiň jejich

nedoplatky“ u starších verzí písně (ÚK, CVS, BC) Odpočiňte v pokoji dnes mizí

souvislost s odpustky a odkaz na to, že duše v očistci „doplácí“ na své hříchy. V JK

byl tento výraz nahrazen: „odpusť jejich nedostatky.“ Podobných příkladů bychom

našli celou řadu.

100

Naopak někdy se s podivem do tzv. jednotného kancionálu dostávají takové

víceznačné výrazy ze starších verzí, jejichž užitím se význam textu novodobému

člověku vzdaluje, tj. např. výraz „vystříhati“ v písni Otče náš, milý Pane ve verši:

„proroctví falešného / pilně se vystříhati“ (JK a stejně tak i ve starších verzích KSJ

a CVS).

Odstraňování opakujících se slov

Při srovnání starších kancionálů (především B, ale i jiných) s pozdějšími

vyniká postupné obohacování slovní zásoby textů skrze nahrazování podobných či

opakujících se slov. Např. v písni Z nebe posel vychází máme u B v rámci jedné sloky

např.. „S nebe posel vychází (…) od Boha poslaný (…) ten šťastný posel.“ Drbohlav

již verše obměňuje: „(…) od Boha poslaný, / Rajský to archanděl / Nazvaný Gabriel.“

A i v následující kancionálech jsou tyto verše výrazově bohatší. Také např. v písni

Jako dítky k Otci svému je Bečákova úprava ve verzi ÚK obohacována po stránce

slovní zásoby výrazy s plnějším lexikálním významem. Srov. např.: „buď ti až do

věčnosti“ (B) a „zněj ti až do věčnosti“ (ÚK). Uveďme ještě např. sloku z Bečákovy

verze písně Již jsem dost pracoval, v níž každý verš pracuje se slovním základem

„budu“: „Tu žádné naděje míti víc nebudu, / v těžkostech velikých postavený budu, /

Mé vzdychání platno nic nebude. / Smutná jest duše má, až i k smrti bude.“ Rovněž

v KSJ 1 nacházíme v této písni opakování slov v rámci několika veršů: „‚Hle! člověk

nevinný; / bych smrti výrok dal, / neznám na Něm viny.‘ / Však lid volá: ‚Nemůž být

nevinný.‘“ Nebo dále v písni: „již nemohu mdlobou kříž unésti, / ach, Šimone, pomoz

/ na horu jej nésti“ (KSJ), zde má i B podobně: „Již nemohu mdlobou kříž unésti / Ach

Šimone! pomoz na horu donésti.“ Z KSJ pak můžeme zmínit ještě např. verše z písně

Shlédni, Bože: „a že ke mně štědrý jsi, / miluji Tě s upřímností: / že sám v sobě dobrý

jsi.“ v následujících kancionálech tyto verše již nenalézáme.

Deminutiva

Zdrobněliny jsou typické pro písně doby adventní, příp. vánoční a písně

mariánské. Avšak i některé texty mešních písní pracují s deminutivy, např. přímo

v názvu písně Jako dítky k Otci svému nebo v písni Bože, před Tvou velebností ve

verši: „nám, jež za své dítky máš“ (KSJ, jinde obdobně). Anebo i DR v úpravě postní

písně Již jsem dost pracoval uvádí výraz „hodinka“ ve verši „Přichází poslední

hodinka v života“, který přispívá k patetičnosti textu.

101

Jinde se s nimi setkáváme např. v písni Co již dávní proroci: „vyšlo jasné

slunéčko“ (DR a podobně dále) nebo „na svém kmeni poupátko“ (CVS). Tyto

deminutivní výrazy v duchu střízlivosti JK ustupují, a proto je zde v úpravě této písně

již nenacházíme. Podobně také přejímá JK verše písně Ó Maria, útočiště naše ze PD

a CVS, které mají: „V chrám jsi vedla Syna, zbožná Panno“ namísto veršů jiných

úprav, které obsahují zdrobnělé „Synka“ nebo „Synáčkem“:

KSJ: v chrám jsi vedla Synka, zbožná Panno!

ÚK, BC: Se Synáčkem někdy, Matko něžná / do chrámu tvé nohy kráčely.

102

6 Úpravy poetiky

„Také poetika duchovních písní, tedy užité básnické prostředky, se

přizpůsobuje estetickému cítění a vkusu současného člověka. V českém prostředí ještě

ve 20. století převládala v textech poetika romantická, založená na citovosti a dojemné

obraznosti, charakteristická mj. zdrobnělinami.“135 Tomu odpovídá i práce

s básnickým jazykem. Starší zpěvníky mají tendenci podržovat si prvky barvité

barokní poetiky (zřetelné je to především v KSJ) či zastaralou rétoriku (např. Bečák),

když přejímají písně vzniklé v tomto období. Poetiku písní v kancionálech od B po

ÚK kromě romantismu, v němž doznívá baroko (smysl pro kontrast), ovlivnily také

postupy typické pro generaci ruchovců a lumírovců. Odrazila se zde jejich záliba ve

velkých a vznešených slovech, patos a slavnostnost. Rovněž jejich rétoričnost

projevující se v těchto zpěvnících četnými apostrofami a řečnickými otázkami

odpovídá duchu generace ruchovců a lumírovců. V lumírovské tradici pokračovala

Katolická moderna. O tom, že inspirace jejich poetikou přetrvávala i dále

u upravovatelů BC (např. K. D. Lutinov) svědčí např. některé již dokumentované

jazykové jevy.136 Také v CVS je patrná snaha po vyšším, vznešenějším, slohu, která

se také projevuje sentimentalitou ve výrazu, čímž je zároveň mírněn patetický ráz

starších textů. Srov. v písni Již jsem dost pracoval: KSJ 2: „Považ teď, člověče! / co

jsem trpěl z lásky, / abych mohl zrušit / hříchu tvého svazky; / považ, považ, že jsem

s nebe sstoupil, / a svou krev vycedil, / abych tě vykoupil.“ a CVS: „Naděje jediná, /

Pane můj laskavý, / dej, ať se srdce mé / lítostí roztaví! / Pro rány tvé, / bolestné

skonání, / kéž mám díl v nebesích, / v andělů plesání.“ Hlavní přelom nastává v poetice

tzv. jednotného kancionálu vydaného po 2. vatikánském koncilu, který se odklání od

poetiky dřívějších zpěvníků založené na citovosti, tlumí ji a upřednostňuje namísto ní

neutrálnější výraz. Poetika přelomu 19./20. století je totiž těžko přijatelná věřícími po

koncilu.

135 KOMÁREK, Karel. K opracowaniam jezyka w pieśniach religijnych. Nepublikovaný konferenční

příspěvek. 136 Užití předložky u, kterou již na poč. 20. století Gebauer označuje za mizející. Uváděli jsme příklad

ve verši: „Když Pán Ježíš u věk mužný dospěl“ (Shlédni, Bože).

103

6.1 Proměny poetiky v jednotlivých písních


Celý text má charakter rozsáhlé apostrofy, v níž lyrický subjekt oslovuje

(a oslavuje) Boha. V KSJ, BC i dalších starších úpravách na několika místech píseň

graduje, např. skrze epizeuxis ve verši „Svatý, svatý, věčně svatý“ nebo ve verši

„Věřím v tebe, doufám v tebe, jenom tebe v lásce mám“ (BC, obdobně jinde). Topos

spočívá v líčení poníženosti: „skláníme v prach kolena; bázně však nás mile sprosti“

(ÚK) nebo „S těmi dary buď za věno Tobě naše myšlení, vůli Tvé buď podrobeno naše

všecko činění“ (KSJ), líčení pokání: „Oběť, Pane, k viny zmaru, podává ti hříšný lid,

nezavrhuj těchto darů, jimiž chce tě usmířit“ (BC).

V Bečákově úpravě je básnický jazyk spíše chudší, najdeme zde však metafory

např.: „zapal v srdci svou milostí oheň lásky“ či metaforu pro očistec: „i bratry zemřelé

v lázni očišťující“, přirovnání: „tělo mé má věno býti“, epiteta ornans jako

augmentativum „předrahé krve cena“ nebo v biblické metafoře „chléb anjelský“. Tuto

metaforu „chléb andělský“ přejímá i s využitím inverze také KSJ, obměňuje ji DR

skrze jiné epiteton „chléb nebeský“.

V Bečákově úpravě není přítomno jazykové tabu v souvislosti s záležitostmi

okolo smrti, přímočaře píše „čeká na mě v hrobě“, což je v dalších kancionálech

zjemněno a vyjádřeno eufemisticky, např. ÚK: „šťastně nám dej odejíti / ze života

tohoto“ ; PD: „dej nám jednou šťastně vjíti / do věčného života“ nebo BC: „teď i až

nám bude jíti / ze života tohoto.“ Ostatní kancionály tuto myšlenku formulují již

odlišněji.

Ve sloce před evangeliem zaznamenáváme metaforu Božího slova jakožto

světla, které svítí na cestu do nebe. Zatímco ještě v Bečákově verzi tato metafora

chybí, takže píše věcně:

B: Boží slovo ukazuje / Přímou cestu do nebe, / Kdož je slyší a splňuje, / K jisté

slávě ho vede.

U DR se setkáváme s metaforou „světlo víry:

DR: Světlo víry ukazuje / K věčné vlasti cestu nám; / Kdo ho věrně následuje,

/ Chváta k rajským lahodám.

V ÚK je metafora dále výrazově obohacena:

104

ÚK: Slovo Boží ukazuje / pravou cestu v nebes chrám, / za tím světlem člověk

pluje / jistě k jasným výšinám.

PD přirovnává Boží slovo ke světlu implicitně ve výrazu „osvěcuje“:

PD: Slovo Páně osvěcuje / k nebes vlasti cestu nám: / kdo je plní, následuje /

Krista v jeho věčný chrám.

Úprava obsažená v BC je nejbližší veršům ÚK, ale neutralizuje je skrze užití

logičtějšího „vystupuje“ namísto poetického „pluje“:

BC: Slovo Boží ukazuje / pravou cestu v nebes chrám, / v jeho světle vystupuje

/ člověk k jasným výšinám.

Z JK pak metafora světla vymizela zcela, tyto verše upravil JK do neutrálnější

podoby:

JK: Boží slovo ukazuje / k věčné vlasti cestu nám; / kdo je věrně naplňuje /

vejde jistě v nebes chrám.

Bečákův text a podobně také DR a KSJ obsahují dvě sloky po pozdvihování,

přičemž jak DR, tak KSJ mají tuto 2. sloku v podobném duchu. U obou se setkáváme

s augmentativem v rámci apostrofy: „převelebná svátosti.“ Obdobná augmentativní

vyjádření dnes již ustupují. Obě úpravy vytvářejí v téže sloce rozsáhlé přirovnání:

„manna jsi, jenž duši sílí, / proti smrti spasný lík, / útěcha v poslední chvíli: / Tobě čest

a věčný dík!“ (KSJ, podobně DR).

Všechny úpravy mimo B a JK zachovávají ve sloce ke přijímání v různých

obměnách personifikaci nebe a přirovnání srdce k chrámu:

DR: Ó zajisté samo nebe / Vchází v mého srdce chrám.

KSJ: rajské blaho, samo nebe / vchází v mého srdce chrám.

ÚK: Jezu, celé nebe stkvělé / splývá v mojí duše chrám.

BC: Jezu, celé nebe skvělé / sestupuje v duše chrám.

Verše v JK jsou sice podrženy v obdobném duchu, ale personifikace z nich

vymizela, místo toho bychom mohli hovořit o synekdoše: „Celé nebe v duši mám“

(JK).

Ve většině zkoumaných zpěvnících nalézáme ve sloce po pozdvihování různé

varianty přirovnání, které zdůrazňuje povahu mše sv. jako oslavy. Můžeme pozorovat,

105

jakým způsobem je obměňována intenzita tohoto přirovnání. Zatímco DR a KSJ mají:

„Jako na nebeské síni / Boha zde oslavujte“, ÚK přirovnání rozšiřuje, když oslavu

Boha přirovnává ke „slavnému plesu“: „jako v ráje stkvělé síni / počíná se slavný

ples“. PD přirovnání opět mírní: „jako v nebes jasné síni / s námi zde se radujte“ a BC

jej odstraňuje zcela a na jeho místě má tyto verše: „nevystihlé divy činí / Boží láska

nám i vám.“

ÚK a dále pak PD a BC mají od ostatních odlišnou sloku na závěr. Při srovnání

s jinými úpravami vyplyne na povrch její metaforičnost. Milost, která je věřícímu dána

skrze přijetí Ježíše v eucharistii, je přirovnávána k „hojné rose“, o tomto věřícím pak

hovoří text skrze metonymické vyjádření „duše hříchem zvadlá“. Srov. např. KSJ

a ÚK:

KSJ (v podobném duchu i B a DR): Bože! požehnej nás všecky, / ať vždy

v ctnosti trváme, / k spáse svojí chléb andělský / důstojně přijímáme; / dej nám

žíti k Tvoji chvále, / jak nám velíš, Otče náš! / uděl v boji síly stálé, / veď nás

tam, kde přebýváš.

ÚK: Hojná rosa s nebe spadla / předůstojnou obětí, / jíž se duše hříchem zvadlá

/ znova Bohu zasvětí; / pro tu oběť chceme býti / tvými věčná Dobroto, / šťastně

nám dej odejíti / ze života tohoto.

Nový kancionál (JK) se zde vrací ke starším, neutrálnějším, úpravám, srov.

KSJ výše a:

JK: Žehnej, Bože, lidu všemu, / v lásce tvé ať živi jsme, / věrni Kristu, Synu

tvému, / zákon svatý plníme. / dej nám žíti ke tvé chvále, / jak nám velíš, Otče

náš, / uděl v boji síly stálé, / veď nás tam, kde přebýváš.


Píseň začíná ve všech verzích přirovnáním lyrického subjektu – věřícího lidu

– k dítkám Božím, užití deminutiva „dítky“ signalizuje blízký vztah k Bohu – Otci.

Výchozí Drbohlavův text se vyznačuje poetizací, např. v oslovení „Věčný

Bože v nebes stanu“. Srov. např. úpravu Bečákovu: „Svatý Bůh náš v jasném stanu“

nebo dále BC „Velký Bůh náš v zářném stanu“. I zde vyniká Drbohlavova poetika

citovostí a dekorativností: „Kůry zbožných nebešťanů / Hlasně vzdávají Ti čest. / Tobě

zřídlo vší svatosti, / Veškerý svět chválu pěj, / Sladká vůně lidské ctnosti / v sídle

Tvém vždy zavívej.“ Srov. s částí téže sloky k Sanctus v KSJ (podobně i B, ÚK, PD,

106

BC): „Vzdejte sbory nebešťanů, / nejvyšší Mu vzdejte čest! / Slávy Jeho plna země, /

plny světy na hoře, / skláněj se Mu všaké plémě / u nejhlubší pokoře.“

Bečákovo znění stejně jako KSJ rozvíjí verše „V srdci nám Tvé církve hlas, /

Jižto vzdělanou na skále / Věrně chráníš v každý čas“ (DR) tak, že vytváří přirovnání

církve k hradu, aby akcentovaly její stabilitu: „církev Tvá je hrad na skále, / jejž Ty

chráníš v každý čas“ (KSJ). Ostatní úpravy toto přirovnání nepřejímají, srov. např. PD

„v srdci nám Tvé církve hlas; / onať stojí na Tvé skále, / Ty ji chráníš v každý čas“.

Pozastavíme se u těchto veršů také v ÚK, abychom mohli zaznamenat odlišný aspekt

poetiky úpravy v ÚK, potažmo BC. Tyto totiž nahrazují slovní spojení „v srdci“ takto:

„v paměti Tvé církve hlas; / která na tvé pravdy skále / stojí pevně v každý čas.“

Úprava ÚK mírní citovost a sentimentalitu zvláště Drbohlavova textu, obměňuje verše

tak, aby působily více na rozum věřících. Srov. např. další verš k evangeliu, kde je

v DR (a podobně i B, KSJ, PD) přirovnáváno Boží slovo ke světlu: „Jasně svítí slovo

Jeho / na vezdejší pouti nám“, a ÚK (a BC), kde je toto přirovnání odstraněno: „Pravda

jeho jasně svítí, / odhalujíc blud a klam“ (ÚK, BC). JK vychází ze starší verze, přičemž

slova o „bludu a klamu“ vypouští a vyjadřuje se metaforičtěji: „Jeho slova jasně svítí,

/ svět však tmou je zakrytý.“ Tyto rozdíly v poetice jsou důsledkem obsahových úprav.

Básnický jazyk ÚK je štědřejší, co se týče např. epitet, srov. např.:

ÚK: jeho Synu dík buď vřelý, / že dal za nás drahou krev.

B: Čest buď Synu stejné moci, / Jenžto za nás dal svou krev.

DR: Čest buď spasení původci, / Jenž za nás vylil svou krev.

PD: česť buď Synu stejné moci, / jenžto za nás dal svou krev.

JK: čest buď Synu stejné moci, / který za nás dal svou krev.

Podobně také v závěrečné sloce využívá úprava ÚK (i BC) epiteton: „Oběť,

Otče, drahocenná.“ Srov. zástupně PD: „Oběť Tvá je dokonána.“

Text JK se odkazuje na Drbohlavovo znění, ale přetextovává jej a doplňuje

o nové obrazy. Zachovává niternou náladu písně a blízký vztah mezi člověkem

a Bohem posiluje např. skrze intimně zabarvené oslovení Boha: „K tobě půjdem,

Lásko věčná.“ Poetika nového textu je sice něco bližší starším úpravám (viz příklad

výše), avšak vypůjčuje si i z úpravy, kterou vytváří ÚK a přejímá BC. Srov. např.:

DR: Bychme došli cíle svého / Tam, kdes odplatou Ty sám.

BC: v jejím světle dej nám jíti / k nadehvězdným výšinám.

107

JK: Za tím světlem chceme jíti / tam, kde odměnou jsi sám.

Shlédni, Bože

Jako v řadě jiných kancionálových písních začíná text ve všech zkoumaných

kancionálech oslovením Boha, prosbou o jeho pozornost, zde v tomto duchu:

„Shlédni, Bože! z nebes vysokosti.“ Co se týče poetiky, jsou si starší verze velice

blízké, text působí dojmem modlitby a poetika je prostší, což se netýká nejnovější

úpravy obsažené v JK.

Příbuznost starších úprav (tzn. od KSJ po BC) ilustrujme následujícími

básnickými figurami, které procházejí všemi verzemi těchto kancionálů. Inverzní

obrat: „smrti Páně k paměti“, vyskytující se v první sloce, putoval i do všech úprav

písně včetně JK. Také synekdocha „zvěstovali anjelů tvých hlasy“ (B), resp.

„zvěstovaly andělů tvých hlasy“ (KSJ, CVS) putuje do všech zpěvníků až do BC,

ačkoliv v ÚK a BC je přívlastek „andělů“ nahrazen perifrází „nebešťanů“. Kancionály

starší než JK se také shodují v užití metafory vyjadřující vykoupení: „Ty, jenž otevřel

jsi nebes brány,“ a metonymie v závěrečné sloce vypovídající o odhodlání zříci se

hříchů a směřovat ke svatosti: „Chceme kráčet cestou nevinnosti, / kterouž svatí

chodili“ (KSJ, obdobně jinde).

Zatímco úprava KSJ, a odtud i verze Bečákova, uvádí výrazně negativní

příznak ve spojitosti s očistcem, a to ve verši „Kriste! Mrtvých duše pro své rány /

vyveď z trestů hlubiny“, verze ÚK a BC negativitu epiteta oslabují a nahrazují

následovně: „vyveď duše mrtvých pro své rány / z očistcové hlubiny.“ CVS se však

vrací ke znění obsaženému v KSJ, má tedy opět výraz „trestů hlubiny“, který uchovává

inverzi neshodného přívlastku. Inverzi nacházíme i v jiných verších, např. inverzi

shodného přívlastku „spásy věčné“ a zároveň inverzi přívlastku neshodného „spásy

zdroji“ ve verši: „náš Beránku, spásy věčné zdroji!“ (KSJ, B, podobně CVS). Do ÚK

a poté do BC se dostává pouze inverze přívlastku neshodného: „Beránku náš, věčné

spásy zdroji.“

Při srovnání všech starších verzí (před JK) vidíme, že Bečák přejímá úpravu

KSJ, BC verzi ÚK. Pouze CVS přihlíží k oběma podobám, upřednostňuje sice úpravu

KSJ, ale přihlíží i k ÚK. Srovnejme např. sloku k obětování:

108

KSJ: každý z nás Ti srdce s ochotností / v službu věrnou oddává; / Tebe milovat

a Tebe ctíti / s myslí povždy nevinnou, / pro Tvé jméno trpět a umříti: / to nám

touhou jedinou.

ÚK: s nimi lid tvůj s ochotností / tobě v službu oddává; / tebe milovať a tebe

ctiti / s myslí povždy nevinnou, / pro tvé jméno trpěti a mříti / jest nám touhou

jedinou.

CVS: každý z nás ti srdce s ochotností / v službu věrnou oddává; / tebe milovat

a tebe ctíti / s myslí vždycky nevinnou, / pro tvé jméno trpěti a mříti: / to nám

touhou jedinou.

V některých místech CVS text mění ve prospěch modernizace jazyka. Zde

např. nahrazuje výraz „povždy“ výrazem „vždycky“.

Také BC, ačkoliv bylo řečeno, že přijímá z větší části úpravu ÚK, přistupuje

(nejen) v oblasti poetiky k mírným úpravám. Škrtá tak např. citově zabarvené epiteton

ve verši 1. sloky „mile k svaté oběti“ (KSJ, B, ÚK, CVS) a vybavuje verš věcnějším

„k mešní svaté oběti“. Zajímavé je, že JK, který má sklon k neutralizaci textu a který

tuto píseň až na 1. sloku přetextovává zcela, zachovává v daném verši tón starších

úprav v tom, že si nevypůjčuje neutrální výraz z Boží cesty, ale má zde „vlídně k svaté

oběti“.

Jak jsme již zmínili, JK vytváří až na 1. sloku zcela nový text. Redakce tohoto

kancionálu tak odstraňuje poetiku starších úprav a zařazuje nové sloky, jejichž

nejvýraznějším motivem je víra. Viz k tomu v oddílu Úpravy obsahu. Básnický jazyk

zde má jasné kontury, objevují se tu rozsáhlé metafory, např. ve sloce k evangeliu:

JK: Chcem dnes býti k hluku světa hluší, / otevřít tvé pravdě sluch, / v úctě

vnímat otevřenou duší, / co k nám mluvíš ty, náš Bůh.

Na tomto místě JK využívá především motivu slova a naslouchání. Metafora

upozorňuje na to, že se odehrává něco, co má větší význam než „hluk světa“, světa,

který je plný různých hlasů, slov a „pravd“, a to je Boží slovo, které hovoří o jediné

Pravdě. Vyskytuje se zde také synestezie, a to ve verši „vnímat otevřenou duší, / co

k nám mluvíš, ty náš Bůh“, skrze níž je věřící vybízen k tomu, aby nechal Božím

slovem zasáhnout své nitro, aby nezůstal jen na povrchu, ale přijal jej za své. Také

třeba sloka ke přijímání je celá založena na metafoře člověka, resp. jeho duše jakožto

dveří, do nichž má vejít Pán; převažují rysy modlitby v níž se lidská duše i tělo otevírá

109

Bohu, k přijetí jeho lásky a odevzdání svého života jemu: „Abys nestál u zavřených

dveří, abys našel ve mně chrám,“ verše jsou tvořeny anaforou, je zde patrná antiteze.

Výraz „chrám“ symbolizuje touhu lyrického subjektu přijmout Krista tak, jak si to

zaslouží. Sloka pak pokračuje „ze vší síly v tebe, Pane, věřím, duši svou ti otvírám“,

kde je opět přítomen motiv víry. V závěrečné sloce pak lyrický subjekt oslovuje Krista

tituly, kterými on sám sebe označuje v evangeliu „Cesto, Pravdo, Živote svých

věrných“, což je příznačné, neboť v duchu celého textu získal lyrický subjekt víru

skrze Boží slovo – evangelium, když prosil, „bychom uvěřili“.137 v této úpravě tak

pociťujeme rukopis básníka, nejspíš Václava Renče, který se na sestavování JK svými

texty podílel.


V Bečákově úpravě se básnický jazyk uplatňuje střídměji, přesto tu nacházíme

např. inverzi „A zásluh neskončených / Cenu přivlastniti“, inverze shodných přívlastků

„S křehkostí svévolnou, / Ve všem najevo dávám / Váhavost ospalou“.

Zaznamenáváme zde i epiteta. Tyto uvedené příklady se do ostatních zkoumaných

kancionálů nedostaly. JK se jako jediný inspiruje verši, v nichž si můžeme povšimnout

elipsy: „Kdo z Boha, slovo Boží / Slýchá s pozorností“ (B), a upravuje je takto: „Kdo

je z Boha, pravil Pán, / slovo Boží slyší.“

Zatímco B obsahuje pouze zvolání: „Sláva buď na výsosti / Králi nebeskému!“,

v dalších kancionálech nacházíme apostrofu stvoření, např. ÚK: „Slávu pějte nebesa

svému Stvořiteli (…) hory, doly, háj i luh / zvučte neustále“ nebo PD: „Slávu pějte

nebesa / Bohu všemocnému, (…) Hory, doly, háj i luh / pějte neustále.“ Podobně

následující zpěvníky, kromě JK.

Poetiku písně obohacují poetismy a také množství inverzí, např.: „Bůh nám

Syna svého dal, / pravdy hlasatele“ (ÚK, PD, CVS, BC). Dále třeba „božské pravdy

drahokam“ (ÚK, BC), což PD a CVS upravují na „a ten víry drahokam“, nebo „k nebes

zlaté báni“ (ÚK, BC), což PD a po nich CVS obměňují na „po života pláni“. V těchto

verších rovněž rozpoznáváme metaforická vyjádření, např. metaforu pro víru jako

něčeho vzácného: „božské pravdy drahokam.“ I dále zaznamenáváme metaforická

vyjádření, např. „ty, jenž k nitru prohlédáš“ (ÚK, PD, CVS), v němž je zdůrazněn

137 Viz Jan 14, 6: „Ježíš mu odpověděl: ‚Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než

skrze mne.‘“

110

aspekt Boží vševědoucnosti. V BC však tato metaforičnost ustupuje, verš je nahrazen

věcnějším „tebe, který srdce znáš“, odtud s malou úpravou přešel do JK: „srdce, které

jen ty znáš.“

V úpravě ÚK nacházíme synekdochu ve verši „staň se! děl tvůj božský ret“

(stejně BC). Text PD obsahuje odlišnou podobu epiteta: „Staň se! dí Tvůj tvůrčí ret“

(podobně CVS). Ve starší Bečákově verzi tato básnická figura ještě není: „Vše, co

okem vidíme, / Pošlo z slova tvého! / ‚Staň se,‘ a bylo nebe.“

V sloce k přijímání vyjadřuje lyrický subjekt svou nehodnost přijmout do svého

srdce Boha. Námětem jsou slova setníka z Mt 8, 8, který říká Ježíšovi: „Pane, nejsem

hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven.“

Tato slova jsou rovněž součástí liturgie, věřící je pronášejí předtím, než přijímají Krista

v eucharistii. V Bečákovi jsou důvody lidské nehodnosti rozloženy celkem do tří slok,

následující úprava ÚK má pouze jednu sloku, stejně tak PD, CVS a BC.

ÚK: Bojím se tě přijmouti, / Ježíši můj sladký, / duše má se kormoutí, / jsemť

syn hříšné matky; / ale promluv slovo jen, / ať se pouzdravím; / pak tě přijmu

posilněn / s díků citem pravým. (Podobně BC, ten obměňuje akorát verš „jsemť

syn hříšné matky“ na „pro své nedostatky“, tato změna je však záležitostí úprav

obsahu).

PD: Nehoden jsem, Pane můj! / návštěvy Tvé blahé, / zprzněn ve mně obraz

Tvůj / zašlo věno drahé. / Ó dej milosť hojnější, / ať se pouzdravím, / ať Ti

v srdci hodnější / příbytek vystavím!

CVS: Nehoden jsem, Pane můj, / návštěvy tvé blahé, / zkalen ve mně obraz

tvůj, / zašlo věno drahé. / Ó, dej milost hojnější, / ať se pouzdravím, / nech, ať

v srdci hodnější / příbytek ti stavím.

V PD a CVS využívá lyrický subjekt metafory pro vyjádření své hříšnosti:

„zprzněn/zkalen ve mně obraz tvůj.“ Tyto verše se odkazují na přítomnost Božího

obrazu v člověku, který je hříchem „zkalen/zprzněn“. JK také neopouští motiv

nehodnosti, svou hříšnost zde lyrický subjekt však zobrazuje skrze metaforu

nepřítomnosti světla, přirovnává Ježíše ke světlu a k pokrmu pro duši:

JK: Pane já nejsem hoden / tvého navštívení, / mnohým hříchům podroben, /

světlo ve mně není. / Ale ty jsi světlo mé, / pokrm duše mojí, / jenž mě v lásce

přítomné / s věčnou láskou spojí.

111

Motiv Božího obrazu je sice nahrazen věcnějším „mnohým hříchům

podroben“, avšak básnický jazyk v této písni úpravami redakce JK netrpí, což

dokazuje např. pokračování této sloky.

JK sice přejímá některé motivy ze starších textů (např. viz uvedené příklady),

ale až na 1. sloku je píseň v jeho podání výrazně přetextována, mnoho slok chybí,

některé jsou vytvořeny zcela nově. Např. poslední sloka, srov. např. následující znění

v CVS a BC, kde zůstávají všechny motivy zachovány:

CVS (obdobně PD): Pane náš, z té oběti / hojné požehnání / vylej svoje na děti

/ k všemu podnikání; / dej, ať s tebou smířeni / z chrámu vycházíme / a kdys

bez zastínění / v nebi na tě zříme.

BC (obdobně ÚK): Vylej, Otče, na děti / věrné, bohabojné / z dnešní svaté

Oběti / požehnání hojné! / Dej, ať s tebou smířeni / z chrámu vycházíme /

a kdys bez zastínění / slávu tvoji zříme!

Znění sloky v JK je zde metaforičtější:

JK: Kéž zpěv díků za tvůj dar / v našich srdcích vládne, / ať v nás živé lásky

žár / před den nevychladne. / Buď tvá svatá oběť v nás / neustále živá, / zůstaň

s námi dnes i v čas, / kdy se připozdívá.

Otče náš, milý Pane!

Poetika této písně se ve většině kancionálů (B, DR, KSJ, CVS, JK) nese ve

střízlivějším duchu. Úpravy poetiky zde často souvisí se změnou textu, která je

podmíněna potřebami rýmu, srov. např.:

B: Otče náš, milý Pane! / Dej nám Ducha svatého, / Prosíme, ať se stane.

ÚK: Otče milý, Pane náš, / slyš doufající v tebe, / dětem k nimžto láskou pláš.

Jak ÚK, tak odtud potom BC, podrobuje text nové úpravě, s níž přichází

i obměna poetiky, která je motivována především změnou prozódie. Básnický jazyk je

v této úpravě o něco bohatší, více se odklání od staršího, původního, textu, a využívá

postupů soudobé poetiky 19. století, např. příznakovostí výrazu „pláš“ v uvedeném

příkladu výše. Podobně také u výrazu „velí“ ve verši „co Boží zákon velí“:

B: Ať nás naučí božského / Pravdu zákona znáti, / Proroctví falešného / Pilně

se vystříhati.

112

ÚK: on nás nauč konati, / co Boží zákon velí, / bychom z bludné závrati / vždy

za tvým hlasem spěli.

Verš staršího textu (B) „Proroctví falešného“ je v ÚK rozvinut metaforou

„bychom z bludné závrati“. Motiv bludu se objevuje také v další sloce ve verších: „ať

nám žádný blud a klam / tvé pravdy neuchvátí.“ Zde se vyskytuje částečná

personifikace bludu. Z důvodu úpravy prozódie vytváří ÚK hyperbolu epiteta

v oslovení Ducha svatého, srov. např. KSJ: „Ó milý Duše svatý!“ a ÚK: „Boží Duše

přesvatý.“ v úpravě přepracované ÚK pak máme nově inverzi neshodného přívlastku

v poslední sloce, srov. např. KSJ: „jen jsi v dařích bohatý“ a ÚK: „darů tvých zdroj

bohatý / kéž na cestu nám svítí.“

Úprava písně v BC je takřka totožná s textem v ÚK, ke změně dochází pouze

v poslední sloce, kde BC rozvíjí metaforu Ducha svatého jako světla nejen implicitním

„vždy na cestu nám svítí“ (ÚK i BC), ale namísto „rač naším hostem býti“ (ÚK) prosí

lyrický subjekt „rač naším světlem býti“ (BC):

ÚK: Boží Duše přesvatý, / rač naším hostem býti, / darů tvých zdroj bohatý /

kéž na cestu nám svítí.

BC: Boží Duchu přesvatý, / rač naším světlem býti, / zdroj ať jeho bohatý /

vždy na cestu nám svítí.

JK přejímá text ze 16. století, z něhož vychází také B, DR, KSJ a CVS,

odsunuje tak nověji vytvořenou verzi Úplného kancionálu a vrací se ke starší podobě

písně.


Píseň zachycuje náladu adventní doby, jejím námětem je tudíž naplnění slov

proroků o tom, že přichází očekávaný Mesiáš.

První verše písně prošly úpravami, jež příznačně svědčí o proměnách poetiky.

Nejstarší ze zkoumaných zpěvníků, v němž je píseň zařazená (DR), má: „O čem dávno

proroci / Lidu zvěstovali, / Čeho srdcem toužebným / Veškerenstvu přáli.“ ÚK je

upravuje do této podoby: „O čem dávných proroků / pěla zbožná ústa, / to již skutkem

stalo se: / Plesej, země pustá!“ Také v CVS a BC zní tyto verše stejně jako v ÚK. V JK

pak úvodní verše vypadají takto: „Co již dávní proroci / lidem zvěstovali, / Duchem

Svatým pohnuti / viděti si přáli.“ Starší úpravy úvodních veršů dokumentují silnější

poetizaci, současný kancionál naopak znění předchozích zpěvníků neutralizuje.

113

Vychází přitom z textu ze 16. století, o nějž se opírá i Evangelický zpěvník (EZ),

a který uvádí obdobné verše jako JK: „Jakož o tom proroci svatí zvěstovali, / Duchem

svatým jsouc’ hnuti, viděti žádali“ (EZ).

Poetika textu se místy blíží lidovému básnictví, využívá prvků přírodní lyriky,

zdrobnělin apod. Nejvýrazněji u Drbohlava, např. v metafoře pro Ježíše Krista „Rosa

s nebe padla“ či rozsáhlé metafoře pro Pannu Marii, čímž v sobě uchovává barokního

ducha této písně:

DR: Dechem Božím dotknuta / Zem se otevřela / a překrásná bylina / Z ní se

vypučela, / Její sličné poupátko / Vláhu s nebe pije / Před našima očima / Pěkně

se rozvije.

V další sloce pak DR metaforu vysvětluje:

DR: Spanilá ta bylina / Vzrostla z kmene Jesse / Jest to Panna Maria.

I ostatní úpravy ponechávají tento motiv, viz např. ÚK:

ÚK: Dechem Božím dotknuta / zem se otevřela, / přerozkošná květina / z ní

nám vypučela; / spanilá ta lilie / vzrostla z rodu Jesse / na svém kmeni poupátko

/ divné krásy nese.

Teprve JK se poetice předchozích textů svou věcností vzdaluje zcela, což je

opět nejspíš ovlivněno návratem ke staršímu znění a poetikou 16. století.

Úpravy ÚK, PD, CVS i BC se, co se týče poetiky, ve velké míře shodují.

Všechny v 1. sloce přirovnávají narozeného Krista k slunéčku:

ÚK (ostatní obdobně): Vzešlo jasné slunečko, / za mrakem se kryje, / dříve než

se nadějem, / zář svou porozlije.

I Drbohlav využívá tohoto motivu, v jeho podání zní však odlišně:

DR: Vyšlo jasné slunečko, / Pod mrakem se kreje, / Prvé než se nadějem, / Na

nás se zasměje.

U všech úprav od ÚK po BC se setkáváme s apelem na svět a přírodu, které

jsou vyzývány, aby oslavovaly narození Ježíše, a to např. těmito slovy: „Pole, sady,

luh a les / proměňtež se v chrámy.“ Básnický jazyk těchto verzí, včetně Drbohlavovy,

je poměrně pestrý, disponuje množstvím epitet. Viz např. 1. sloka – ÚK a od něj pak

i následující (kromě JK): „O čem dávných proroků pěla zbožná ústa.“ v tomto verši se

114

rovněž objevuje inverze neshodného přívlastku, synekdocha „pěla zbožná ústa“

a poetismus „pěla“.

Dynamiku textu podporuje gradace, např. CVS (a mimo jazykové změny

totožně i ÚK, PD, CVS):

CVS: Oslavují v pokoře / lásku boží spasnou / onu lásku předivnou, / která

Bože tebe, / k spáse svět hříšného / na zem vedla s nebe.

V této pasáží se potkává i s Drbohlavovým textem, srov.:

DR: Andělové v nebesích / Nad tím skutkem žasnou, / Oslavují v pokoře /

Lásku Boží spasnou - / Onu lásku předivnou, / Která, Bože, Tebe / K spáse

světa hříšného / vede na zem z nebe.

Porovnejme, jak vedle toho s textem naložil JK. Opět se můžeme přesvědčit

o přítomnosti tendence k neutralizaci textů v JK:

JK: I na nebi andělům / zdálo se předivné / jeho svaté vtělení / a velmi tajemné.

/ Od věků neslýchaná / milost tak přehojná, / aby Bůh vzal na sebe / podobu

člověka.

V případě této písně můžeme konstatovat příbuznost všech textů

předcházejících současnému kancionálu (JK), ať už v menší (DR) či větší míře (ÚK,

PD, CVS, BC). A zároveň se zde názorně přesvědčujeme o směřování JK k výraznější

neutralitě. Odpovídá tomu i poetika nejnovější úpravy, která má adventně střízlivý

charakter, odstraňuje prvky přírodní lyriky přítomné v kancionálech z přelomu

19./20. století. Vymizela zde také dekorativnost starších verzí. Ježíš rovněž již není

označován deminutivy jako „poupátko“ či „slunéčko“, ale „přežádoucí Pán“,

„převznešený host“, „všemohoucí Pán“. Tento rozdíl mezi JK a ostatními

zkoumanými kancionály je nejspíš dán tím, že JK přihlížel k předloze z 16. století.


Původní Michnův text nejvěrněji přejímá Bečákův kancionál a KSJ 1. Pro

poetiku těchto textů je příznačné využití prvků lidové zbožnosti, zejména co se týče

zdrobnělin. Sice opouští Michnovo: „porodíš synáčka / Božího miláčka“ a namísto

toho mají: „Ty máš matkou býti, / Syna poroditi“ (B) nebo „aj, máš rodičkou být, /

a Syna porodit“ ( KSJ 1). Jinde však deminutiva ponechávají:

Michna: Milá Boží Matičko, / buď naší řečníci, / promluv za nás slovičko.

115

B: Ó Boží teď Matičko! / Buď naše řečnice. / Promluv za nás slovičko.

KSJ 1: Milá Boží Rodičko, / buď naší řečnicí, / promluv za nás slovíčko.

Podobně mají i DR a KSJ 2:

DR: Ty pak, Boží Rodičko, / Buď naší řečnicí, / Promluv za nás slovíčko.

KSJ 2: a Ty Boží Rodičko, / buď naší řečnicí, / rci za nás jen slovíčko.

Novější verze se od zdrobnělin odklánějí:

CVS: s ním se v nebi radujíc, / prosiž za nás, Máti, / by nám svoji vlídnou líc.

BC: s ním se v nebi radujíc, / pros i za nás, Máti, / by nám svoji vlídnou líc.

JK: Matko Boží, Matko má, / pros za mě u Boha, / aby cíle dosáhla.

Nejužší sepětí s původním Michnovým textem vykazuje úprava KSJ 1, v níž

máme např. zdrobnělinu: „svol, Panenko, čistá“, to se do ostatních úprav nedostalo,

i B má: „Svol, ó Panno čistá!“. KSJ 2 také přejímá absolutní rým ve verších: „na Tvé

drahé slovo / vtělil se Bůh, Slovo.“ Srov. Michna: „na tvé jedno slovo / vtělil se Bůh

Slovo.“ Zůstává zde takto zachována slovní hříčka „slovo“ jako to, co bylo vyřčeno a

„Slovo“, které v biblickém kontextu označuje Syna Božího.138 v ostatních úpravách ji

nenajdeme.

Původní text se tedy s nejmenšími úpravami objevuje v B a KJS 1, verze

představovaná Drbohlavem má svou obdobu v KSJ 2, BC potom z velké části vychází

z textu CVS, který upravil J. Pavelka. Pro názornost srovnejme:

Michna: Pokorně se pokloniv, / koná své poselství, / svou hlavu ctně nakloniv,

/ ctí svaté panenství, / Pannu pozdravuje, / divnou věc zvěstuje.

B: Pokorně se pokloniv / Koná své poselství, / Svou hlavu ctně nakloniv / Ctí

svaté panenství; / Pannu pozdravuje, / Divnou věc zvěstuje.

KSJ 1: Pokorně se pokloniv, / koná své poselství, / svou hlavu ctně nakloniv /

ctí svaté panenství; / Pannu pozdravuje, / divnou věc zvěstuje.

DR: Ctně nakloní své hlavy, / Ctí svaté panenství, / Co sluha Páně pravý / Koná

své poselství, / Pannu pozdravuje, / Divnou věc zvěstuje.

KSJ 2: Ctně nakloní své hlavy, / ctí svaté panenství, / co sluha Páně pravý, /

koná své poselství, / Svůj úkol zjevuje, / věc divnou zvěstuje.

138 Viz např. Jan 1,1nn

116

Zatímco u KSJ 1 převažuje shoda s Bečákem, v druhé variantě Svatojánského

kancionálu ( KSJ 2) vystupuje tedy do popředí inspirace Drbohlavem. Úvodní verš

písně zní v KSJ 2 odlišně od ostatních verzí: „Jde posel s nebes hrází, z dob dávných

čekaný,“ u Drbohlava se s ním nesetkáváme a ani nemůžeme říci, že by byl inspirován

původním Michnovým textem. U něj totiž začátek písně zní: „Z nebe posel vychází /

zdávna vinšovaný.“

Lyrický subjekt v KSJ 2 rozsáhle oslovuje Pannu Marii: „Panno, tys milostí /

přehojně dařená / a okrasou vší ctnosti / nad jiné vznešená“ (obdobně u Drbohlava).

Obměňuje tak starší: „Zdrávas Panno milostí / Božskou naplněná, / krásou všelikých

ctností / nad jiné vznešená“ ( KSJ 1, obdobně B i Michna). V DR a KSJ 2 se nově

užívá augmentativního „přehojně dařená“ namísto „Božskou naplněná“ či

dekorativnějšího „okrasou“ namísto „krásou“. Obdobně postupuje KSJ 2 i dále, např.

ve verši B: „Ó divná věc a nová!“ (i KSJ 1 a Michna) zesiluje příznakovost: „Předivná

věc a nová“ ( KSJ 2). V tomto případě zůstává i Drbohlav u podoby verše, jakou má

Bečák. I dále se Drbohlavova úprava odlišuje od KSJ 2 tím, že uchovává poetiku

původního textu. KSJ 2 např. přináší novou metaforu Panny Marie jako chrámu, do

něhož přichází Ježíš: „moc Nejvyššího v Tobě / chrám sobě zvolila,“ čímž rozvíjí

jednodušší verš DR: „Moc Nejvyššího v Tobě / divy učinila.“

Pavelkova úprava v CVS je poetičtější a štědřeji pracuje s básnickými

prostředky:

CVS: 1. Archanděl, hle, Gabriel / s nebes jasných výší / Bohem poslán na zem

spěl, / vešel v chudou chýši. / Spěje k Nazaretu, / radost nesl světu.

2. Vešel v chatu s podzravem, / Marii se koří, / v slově jeho jásavém / světlo

blaha hoří, / které svitne lidem / radostí a klidem.

Zcela škrtá původní verš na začátku písně „Z nebe posel vychází“ a namísto

něj vytváří nově: „Archanděl, hle, Gabriel“ a dále skrze epiteton „jasných“

a poetismus „výše“ ve verši „s nebes jasných výší“ odkazuje na vznešený původ

Gabrielova poselství a buduje tak kontrast s následujícím „vchází v chudou chýši.“

Dále nově využívá metonymie, skrze niž vyjadřuje, že anděl nesl radostnou zprávu:

„radost nesl světu,“ což dále rozvíjí v rozsáhlé metafoře: „v slově jeho jásavém / světlo

blaha hoří, / která svitne lidem / radostí a klidem.“

117

BC vychází primárně z úpravy CVS, přičemž některé sloky vynechává

a v některých místech kombinuje verše ze starších úprav, vrací se na příklad

k tradičnímu začátku písně, srov. např. s 1. slokou z CVS výše a:

KSJ 1: Z nebe posel vychází, / od dávna žádaný, / k Panně Marii vchází / od

Boha poslaný, / ten rajský archanděl, / nazvaný Gabriel.

BC: Z nebe posel vychází / od dávna žádaný, / k Panně svaté přichází, / od

Boha poslaný / spěje k Nazaretu, / radost nese světu.

BC nepřejímá z CVS např. obraznou 2. sloku nebo 5. sloku, která hromadí

přirovnání Panny Marie k „nebes bráně“, „v nouzi pomocnici“, „jasné spáse svíci“.

Dalo by se říci, že spíše vybírá ty sloky, které mají větší význam pro spád děje.

Nejnovější úprava v JK přetextovává starší verze, srov. např. „rajský to

archanděl, nazvaný Gabriel“ (DR) a „ten rajský archanděl, nazvaný Gabriel“, opouští

verše „spěje k Nazaretu, radost nese světu“. Zajímavé je, že pouze v nové verzi se

objevuje deminutivum „synáček“, které nenacházíme v žádném zkoumaném

kancionálu, ačkoliv Michna jej v původním textu užívá, srov.:

Michna: Zdrávas, Panno, milosti / božskou naplněná, / krásou všelikých ctnosti

/ nad jiné vznešená, / porodíš synáčka, / Božího miláčka. (K ostatním úpravám

viz příklad výše).

JK: Zdrávas, plná milosti, / od Boha zvolená, / bohatá jsi na ctnosti, / nad jiné

vznešená. / Synáčka míti máš, / jméno mu Ježíš dáš.

Při srovnání s CVS, resp. BC se JK ochuzuje o jejich básnický jazyk, který se

zde uplatňuje ve střídmé míře, např. anaforou: „Matko Boží, Matko má“ nebo

synekdochou „aby cíle dosáhla má duše ubohá“, avšak ničím nevyčnívá.

Nejautentičtější je poslední sloka, v níž je prosba o přímluvu formulována skrze

modernější slovní zásobu, jsou vypuštěny archaismy jako „orodovnice“ nebo

„řečnice“.


Píseň má lyrickoepický charakter, rozpoznáváme zde jednoznačný děj –

vyprávění o velikonočních událostech, o odsouzení Ježíše Krista, křížové cestě, jeho

umučení a smrti. V textu písně většinou dominuje ich-forma, v CVS si můžeme

všimnout většího využití er-formy, hlavně v druhé části písně. Odlišná forma je užitá

také v KSJ 2; tady se důsledně dbá na rozlišení přímé řeči „postav“ a lyrického

118

subjektu, v důsledku toho působí více dramaticky. Naopak ich-forma zase sugestivněji

působí na věřící.

Lyrický subjekt tedy vede dialog s člověkem, někde je jeho úloha dominantní,

jinde promlouvá méně frekventovaně. Tón písně je výrazně tragický a patetický, a to

zřetelněji ve starších úpravách v expresivních výrazech jako je např.:

B: Mé vzdychání platno nic nebude, / Smutná jest duše má, až i k smrti bude.

DR: Ó běda, takový za lásku mou je dík!

KSJ 2: srdce puká a lid - / směje se té trýzni. / „Otče, Otče!“ tak Syn Boží kvílí.

I v dalších verzích nacházíme projevy expresivity, avšak ne v takové míře.

Porovnat uvedené jednotlivé ukázky s novějšími zpěvníky nemůžeme konkrétně,

protože až na ÚK a BC 2 a dále BC 1 a JK, se především texty starších kancionálů od

těchto liší natolik, že uvedené pasáže vůbec neobsahují. Pro ilustraci tak můžeme

srovnat alespoň sloku o Poslední večeři v B, ÚK a JK:

B: Ještě jednou s vámi za stolem posedím, / Chléb v tělo, víno v krev svou

vlastní proměním, / Na památku svého umučení / Službu vám prokážu


ÚK: Hod poslední to jest, / co s vámi slavím dnes; / hle, z chleba tělo mé, / ber

každý z vás a jez; / a v kalichu / aj, z vína moje krev, / ber každý z vás a pij, /

v tom láska má se jev.

JK: K večeři poslední / se svými zasedám, / chleba a vína dar / k nebesům

pozvedám; / v oběť věčnou / za vás se podávám, / v tajemných způsobech /

s vámi vždy zůstávám.

Starší úpravy využívají básnické figury epizeuxis v 1. sloce: „půjdu, půjdu, do

Jerusaléma“ (B, KSJ 1), KSJ 2 pak epizeuxis využívá v každé sloce na stejném místě:

„půjdu, půjdu spásu tvou dokonat“; „Otče, Otče! volá v lidské mdlobě“; „zdráv buď,

zdráv buď!“ atd.

V textu objevujeme celou řadu biblických citátů či jejich parafráze, přičemž

starší verze s nimi pracují ve větší míře.

119

B: „Smutná jest duše má, až i k smrti bude“;139 „Řekl Pilát k Židům: ,Hle,

člověk nevinný!‘“140; „Buď krev na nás i na naše syny.“141

DR: „Blíží se hodina, abych svůj život dal“;142 „Vem kalich ode mne, však děj

se vůle Tvá“; 143„Pilát mne tak před dům vyvesti dal / a slovy: ‚Aj člověk!‘ lidu

mne okázal“;144 „Pilát povoluje a ruce umývá: / ‚Vemtež Jej, dí, však já jsem

bez viny.‘ / Řkou oni: ,Jeho krev na nás i na syny.‘“145 atd.

KSJ 2: „Otče, Otče! volá v lidské mdlobě - / Odejmi ten kalich, / líbo-li jest

Tobě!“;146 „Rci, vydáváš-li se / za Božího Syna?“;147 „Ej hle člověk! Pilát dí

o Pánu“;148 „Otče, otče! tak syn Boží kvílí, / proč Jsi mne opustil“149 atd.

Množství těchto biblických citátů se v novějších úpravách umenšuje.

V nejnovějších verzích (BC 1 a JK) se objevuje pouze: „odpusť jim, Otče můj“150 či

volání lidu během Kristova příjezdu do Jeruzaléma: „Hosana.“

Většina textů obsahuje apostrofu hory, na níž byl Ježíš Kristus ukřižován:

„Ó horo vysoká, horo Kalvarie“ (B, DR); „Ó horo vysoká, / horo Kalvarie!“ ( KSJ 1);

„Horo Kalvárie! zdaž jsi se nechvěla“ ( KSJ 2); „Ó horo kalvárská, jak jsi ty daleká“

(CVS). ÚK a BC 2 užívají pojmenování „Golgota“: „Ó vítej tisíckrát, / ty horo

Golgoto.“ BC 1 a JK sice název hory „Golgota“ zmiňují, ale apostrofu obě úpravy

odstranily, namísto toho využívají metafory: „Golgoty skalnaté / lůno se zachvělo.“

V Drbohlavově úpravě se v textu objevuje typická figura 19. století – inverze

předložky ovlivněná sylabotónickou prozodií: „Teď pospíchám olivské ku hoře“ nebo

„Jsem postaven nejvyšší před radu“. S touto figurou se setkáváme také např. v ÚK

(a odtud i BC 2): „splyň naše na hlavy.“ Ale i později v CVS nacházíme: „Rci, zda se

vydáváš / božího za Syna?“ nebo i posun spojky „Petr že apoštol / z bázně mne zapírá.“

139 Mt 26, 39 140 Jan 19, 5 141 Mt 27, 25 142 Mt 26, 45 143 Lk 22, 42 144 Jan 19, 5 145 Mt 27, 24-25 146 Lk 22, 42 147 Mt 26, 63 148 Jan 19, 5 149 Mk 15, 34 150 Lk 23, 34

120

Drbohlavova úprava rovněž obsahuje hyperbaton, např. ve verši: „Pot se mi

vyráží krvavý na čele.“151 Tento verš mají další verze v jiné podobě a hyperbaton

netvoří, srov. např.: KSJ 1: „krvavě se potím“ či ÚK: „jdu všecek zkrvácen“ nebo JK:

„oběť svou krvavou.“ Hyperbaton je také např. součástí poetiky BC 1: „teskná blíží se

hodina.“ Srov. DR: „Blíží se hodina, abych svůj život dal.“

v DR máme také řadu augmentativních epitet jako „přebolestně bit“;

„přetěžkým křížem od židů jsa obtížen“; „pro tebe v přehrozných mukách pním“. Skrze

užití takových epitet podtrhují tragický tón i další, především starší, verze: „Převelmi

špičatou na hlavu vstavili“ (B) „opustili Pána / v přehrozné té chvíli“ ( KSJ 2). V ÚK

ani BC 2 taková epiteta nenacházíme, v CVS pouze: „přetěžké břemeno / přijímá

pokorně.“ BC 1 i JK ponechávají jen „Pod křížem přetěžkým“.

Lyrický subjekt u Drbohlava mluví sám o sobě synekdochou: „dí ku Otci má

duše truchlivá.“ Personifikace duše má svůj biblický základ, v tomto pojetí představuje

duše člověka samého. Rétoričnost textu je konstituována např. skrze exklamace jako

„Ó běda, takový za lásku mou je dík!“ nebo „Ó kýž mi Tvoje smrt na věky prospěje“.

Úprava KSJ 2 se svou formou blíží dramatu, děj je zprostředkován především

v dialogu skrze přímou řeč. Umírání Krista na kříži vyjadřuje text

KSJ 2 metonymickým „Oko Páně hasne“, této fázi Ježíšova utrpení se ostatní

kancionály nevěnují natolik podrobně jako třeba událostem předcházejícím. Pouze

v CVS máme sloku, která má obraznější verš: „Zhasíná slunce jas.“ Také biblické

„Žízním!“ zakomponovala do textu jen úprava vystavěná skrze oxymóron: „jazyk hoří

žízní“ (KSJ 2) nebo v CVS „Prahnoucí žízní ret / octem mu svlažují“.

V případě úpravy ÚK a BC 2 má text rámcovou kompozici – jak první, tak

poslední sloka začínají veršem: „Již dosť / dost jsem pracoval.“ Obě verze obsahují

také epiteton ornans spolu s inverzí ve verši „jejž tíží hříchů kal?“ a metaforická

vyjádření „zbaven věčných pout“ či metonymie „Krev Nazaretského / splyň na naše

hlavy!“. Ostatní kancionály metonymie neužívají, jejich verše zní takto: „Zkřikli: Buď

151 Hyperbaton je básnická figura, při níž dochází k oddělení přívlastku a řídícího jména jinými

větnými členy. Nový encyklopedický slovník češtiny jej definuje následovně: „Termín z klasické

rétoriky označující řečnickou figuru, definovanou a interpretovanou velmi obecně jako změna

„neutrálního“ pořadí slov ve větě s různými rétorickými efekty.“ Cit. dle: Stanislav Žaža (2017):

HYPERBATON. IN: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová, ed. Nový encyklopedický slovník

češtiny, [online], [cit. 18.4.2018]. Dostupné z: https://www.czechency.org/slovnik/HYPERBATON

121

krev na nás i na naše syny“ (B); „Jeho krev na nás i na syny!“ (DR, podobně KSJ 1,

KSJ 2 a CVS). Do novějších úprav – BC 1 a JK – se tato pasáž nedostala vůbec.

V závěru většiny úprav sílí apel na člověka, aby litoval svých hříchů, za které

Ježíš trpěl, a aby napravoval svůj život, byl vděčný za jeho oběť, což vyjadřuje

metaforicky text KSJ 2: „co jsem trpěl z lásky / abych mohl zrušit / hříchu tvého

svazky“, ÚK (a dle něj pak BC 2): „strasť mou si k srdci ber / a život napravuj“ či

v řečnické otázce v CVS: „Člověče, viz, / zůstaneš netečným, / spásy své nedbalým, /

chladným a nevděčným?“152

Text písně je bohatý na slovosledné inverze. Uveďme si tedy alespoň zástupně

příklady z jednotlivých úprav, kde se vyskytuje inverze neshodného přívlastku, což je

omezeněji v B, DR, KSJ 1 a ÚK (potažmo BC 2): „Můžeš v něm dojíti hříchův

odpuštění“ (B); „Řkou urputně: Ten lidu svůdce jest“ (DR); „bych smrti výrok dal“

(KSJ 1); „jejž tíží hříchů kal?“ (ÚK).

Četněji potom v:

BC 1 a JK: „chleba a vína dar“; „Golgoty skalnaté / lůno se zachvělo.“

Nejhojněji v:

KSJ 2: „země, nebes Pánu“; „na kříže smrt vydat; „a tvé skály proudy / svaté

krve pily?“; „zde u kříže paty“; „hříchu tvého svazky“ atd.

CVS: „zhasíná slunce jas“; „Nebeské slávy Král“; „Herodu králi jej / souditi

předává“; „v andělů plesání“ atd.

Posun od citovosti starších verzí k neutralizaci můžeme doložit např.

srovnáním závěrečných slok CVS a JK úpravy:

CVS: Zhasíná slunce jas, / zem se chví úžasem / nad Syna božího / smrtelným

zápasem. / Člověče viz, / zůstaneš netečným, / spásy své nedbalým, / chladným

a nevděčným?

Naděje jediná, / Pane můj laskavý, / dej ať se srdce mé / lítostí roztaví! / Pro

rány tvé, / bolestné skonání, / kéž mám díl v nebesích, / v andělů plesání.

JK: Uctívám svatý kříž, / na kterém dokonal / za mě a celý svět / Beránek, Pán

a Král; / a teď chci já / ze hříchu povstati, / dřív než nás na svůj soud / bude

Bůh volati.

152 Viz Úpravy obsahu.

122

JK vychází z námětu poslední sloky CVS verze, ale vzdaluje se citovosti

staršího znění. Namísto sugestivní řečnické otázky vyjadřuje lítost neutrálnějším

způsobem. Neutralizaci poetiky textu působí JK i vynechání verše „v andělů plesání“.

Text CVS je vlivem Pavelkovy úpravy značně pozměněn, v poslední sloce se tak

pouze v této úpravě setkáváme např. s hyperbolickou metaforou „dej ať se srdce mé

lítosti roztaví“, která se rovněž vyznačuje takovou citovostí, kterou pak JK odstraňuje.

Možno zaznamenat opakující se stylistický prostředek, totiž paralelismus:

v CVS např.: „Pro rány tvé, / bolestné skonání, / kéž mám díl v nebesích / v andělů

plesání.“ v novějších úpravách pak např. JK (obdobně BC 1): „Na kříži přináším / svou

oběť krvavou, / za hříchy vydávám / tělo své i krev svou; / pro těžký kříž, / pro rány

údů mých“ nebo „Spasitel dokonal, / slunce se zatmělo, / Golgoty skalnaté, / lůno se

zachvělo (…) tobě se koříme, / pod křížem hříchů svých / srdečně želíme.“

Úprava BC 1 je ojedinělá svým epitetem constans „svatý kříž“ ve verši

„Uctívej svatý kříž“, který odhaluje svatost Ježíše, jenž na tomto kříži zemřel a díky

němuž může každý člověk dojít ke svatosti.

Písni dodává dynamiku gradace např. v BC 1: „pohrdá láskou mou, milostí

nejvyšší.“

V JK se poetika písně nemění, přejímá BC 1 s tím, že vynechává některé sloky

a v některých verších mění slovosled. Nejvýrazněji se od úpravy zahrnuté v BC 1 liší

poslední slokou, a to i co se týče slovní zásoby, jsou zde vyjmenovány celkem tři tituly

Ježíše Krista – Beránek, Pán a Král.


Jedná se o píseň s lyrickoepickým charakterem, která si bere za námět Krista

a jeho utrpení, které vede k vykoupení světa.

Hned první verš, který je rovněž názvem písně, prošel ve zkoumaných

zpěvnících úpravami. Původní text má „Kristus, příklad pokory“, to zachovává i KSJ,

ÚK, CVS a JK. Drbohlav staré znění upravuje následovně: „Kristus, všeho světa Pán“,

a pokračuje dále tak, že hromadí tituly pro Ježíše:

DR: Hospodin laskavý, / Otcův jednorozený, / Král věčné oslavy, / By nám

získal spasení.

123

Srov. např. KSJ:

KSJ: Kristus, příklad pokory, / Bůh náš milostivý, / Otce svého Syn milý /

a jednorozený, / pro hříšného člověka / ráčil býti chudý.

BC vytváří nové verše:

BC: Kristus, tichý Beránek, / náš milostivý Pán, / utrpením dal nám lék, / nás

pekla zbavil bran.

V tomto případě změnu přívlastku na „tichý Beránek“ vysvětlujeme potřebami

rýmu. Dál pokračuje obdobně, jak to má ÚK, z něhož BC vycházel i u této písně:

„sotva zrozen maličký, / již Máti rozmilá / v chudé, tvrdé jesličky / jej s pláčem

vložila“ (BC). Srov. ÚK: „sotva zrozen maličký, / již Máti rozmilá / na chatrné jesličky

/ jej s pláčem vložila.“ v BC tak oslabuje příznakovost epiteta „chatrné“, což opět

můžeme označit za projev neutralizace.

Básnický jazyk u Drbohlava opět sahá k zdrobnělinám, které se v jiných

úpravách neobjevují, zde to je ve verši „Chudičkou matku měl“.

Úprava KSJ se nejvíce blíží původnímu textu ze 16. století, srov.:153

Původní text: ráčil jest podstúpiti, / lidem poddán býti, / jsa poslušen Otce, / až

práv do té smrti. / Od ďábla pokušenie, / od lidí haněnie, / od přátel utrhánie, /

od cizích rúhánie.

KSJ: Od ďábla pokušení, / od lidí hanění, / od přátel utrhání, / od cizích rúhání:

/ ráčil jest podstoupiti, / lidem rovným býti; / jsa vždy poslušen Otce / až právě

do smrti.

Poetika v tomto případě působí poměrně sevřeně, a to vzhledem k jmennému

výčtu. Motiv pokušení je v dalších úpravách zpracován zcela odlišně a méně

konkrétně, srov. např.:

ÚK: pokoušen byl satanem, / štván hlukem nepřátel, / v zatvrzelém lidu svém

/ jen málo věrných měl.

Zajímavé je v tomto případě srovnání s textem obsaženým v JK, který se

podobá více staršímu znění než novější úpravě v ÚK:

153 ERBEN, Karel Jaromír. Výbor z literatury české, s. 1139-1141

124

JK: Na poušti byl pokoušen / a od svých nepoznán, / pohaněn a opuštěn /

a v ruce hříšných dán. / Vše to z lásky k člověku / zde v světě podstoupil, / Otce

svého poslušný / až k smrti kříže byl.

Změny textu v ÚK jsou motivovány prozódií, takto se potom dostávají i do BC.

Ta text častěji obohacuje epitety: „na chatrné jesličky“ (ÚK), „v chudé, tvrdé jesličky“

(BC) srov. s „v jesličky Jej vložila“ (text ze 16. stol) a vytváří nové metafory, např.

metafora pro tajemné tělo Ježíše Krista (=eucharistické tělo), které jako lék uzdravuje

lidskou duši z hříchu: „v důkaz lásky nejvyšší / jim dal i tělo své, / svatý lék ten utiší /

jich srdce sklíčené“ (stejně v BC).

CVS opět přistupuje k vlastní úpravě, přihlíží přitom k textu KSJ, srov.:

KSJ: Když se nejprve narodil / z Panny Syn člověka: / v jesličky Jej vložila /

Jeho milá Matka; / plénkami obvinula, / jako dívka chudá; / před Jeho

nepřítelem / v cizině ho skryla.

CVS: Jakmile se narodil, / stav v chudém chlévě měl / do jesliček vložen byl /

a zimou se v nich chvěl; / již zde trpět začíná, / tu hrozí vraha lest. / Matka jeho

nevinná / jen chudá panna jest.

Poetika Pavelkovy úpravy se vyznačuje větším stupněm sentimentality, když

působí na city věřících slovy „a zimou se v nich chvěl“, a taky skrze polidšťování

Ježíše, např. „chleba prací dobýval, / jsa tich a pracovit“ nebo dále „dal život za oběť,

/ stenal, naříkal i lkal“, srov. např. KSJ „a za své ovce na smrt / svou duši položil“.

CVS zesiluje výraz „nepřítel“ užitím výrazu „vrah“, viz výše. Básnický jazyk pracuje

s novými metaforami, jako je např. metafora pro úplnost Kristovy oběti „číši vypít

souzeno / až na dno neštěstí“.

Také Drbohlavovi je bližší text KSJ:

DR: v chlévě se nám narodiv, / Chudičkou matku měl, / Nedostatky rozličné /

Hned v jeslích přetrpěl; / Chudě v plénky zavinut, / Na slámě spočíval, / Ač co

Bůh vždy tvory Své / Živil a odíval.

Vedle toho je motiv narození Krista v chlévě zpracován v ÚK (a BC) v rámci

1. sloky následovně:

125

ÚK: Kristus příklad pokory, / náš milostivý Bůh, / volil snášeť úkory / a bídu

za náš dluh; / sotva zrozen maličký, / již Máti rozmilá / na chatrné jeslíčky / jej

s pláčem vložila.

JK se opírá o starší úpravy a kombinuje mezi nimi, poetika textu se vyznačuje

větší abstraktností. Např. verše týkající se Herodova pronásledování jsou nahrazeny

takto: „bezživotí dítěte / když zloba hledala.“ Srov. např. DR „Slyše o Něm Herodes,

/ Hned posly vypravil, / Aby jeho životu / Osidla připravil“, KSJ „před Jeho nepřítelem

/ v cizině Ho skryla“ či CVS „tu hrozí vraha lest“. Z textu také mizí negativně

zabarvená epiteta, srov. např. ÚK „v zatvrzelém lidu svém“ a JK „a od svých

nepoznán“ (jako Mesiáš). Abstraktnější je JK také ohledně prvotního hříchu, srov.

např. BC „tíž trampot všelikých / přijal na se milerád, / by sňal Adamův hřích“ a JK

„všechnu lidskou bolest / on přijal za Adama, / trpěl tak jeho trest“.

Pro poetiku této písně je charakteristický verš „Zimu, horko, žízeň, hlad“, který

se až na případné slovosledné úpravy dostal do všech úprav.


Původní barokní text Adama Michny z Otradovic „Zdráv buď Kriste, Boží

synu“ (Svatoroční muzika) oslavuje trpícího Krista a vztahuje jeho utrpení

k jednotlivým částem jeho těla, je bohatý na básnický jazyk – pracuje s oxymóry,

přirovnává Ježíše k nebeským tělesům, využívá symboliky barev nebo klade rozsáhlé

řečnické otázky. Této původní verzi je velmi blízká také úprava obsažená v KSJ, jazyk

je sice obměněn, ale poetika textu v mnohém zůstává dalších kancionálech je píseň

značně přetextována, proto nejprve porovnáme text KSJ, který ponechává mnoho

z poetiky původního Michnova textu, právě s touto starší předlohou. Následně

komentujeme výrazné úpravy poetiky novějších verzí písně.

KSJ podobně jako původní text Adama Michny využívá přírodních motivů:

„Aj tvář Božská se zatměla, / jenž se dřív jak slunce stkvěla, / oči krásné, hvězdy

jasné.“ Srov. Michna: „Tvá krásná tvář se zatměla, / jenž se nad zář slunce stkvěla, /

oči krásné, / hvězdy jasné.“

KSJ uplatňuje celou řadou básnických prostředků, např.

a) epizeuxis v 1. sloce: „Zdráv buď, Kriste, Boží Synu / ztrýzněný pro

lidskou vinu, / bez milosti, / bez lítosti.“ Srov. Michna: „Zdráv buď, Kriste,

Boží Synu, / jenžs pro lidských hříchův vinu / bez milosti, / bez lítosti“,

126

b) synekdochu, např. „ústa, kteráž těšívala“,

c) anaforu, např. „železný hřeb v každé dlani, / železný hřeb nohy raní (…)

a z ní krev se řine, / a z ní voda plyne“,

d) augmentativní epiteta, např. „ohavně zraněný / pro naše spasení“, srov.

Michna: „ohavně zraněný / pro naše spasení.“ Či epiteton „ohyzdný“

v inverzním postavení ve verši „hříchy svými ohyzdnými, / na kříž jsi ho

vbila“, což je zároveň metafora – lyrický subjekt vyčítá duši její hříšnost,

která stejně jako železné hřeby přibíjí Ježíše na kříž. Podobně rovněž

u Michny: „hříchy tvými / ohyzdnými / na kříž jsi ho vbila.“ Epiteta jsou

také hromaděna: „sklonila se hlava, / velebná, krvavá.“ Lyrický subjekt

totiž hledá viníka za Kristovo utrpení: „kdo Ti zplodil ty lopoty? / kdo tě

ranil, tak pohanil?“ ptá se Ježíše. Další sloka je pak odpovědí na tyto

otázky, osočuje hříšnou duši v apostrofě: „Hříšná duše! tys tím vinna, / tys

smrti Páně příčina“ (KSJ, Michna téměř totožně).

Nálada písně je dramatická, probíhá zde monolog lyrického subjektu směrem

k jeho duši či trpícímu Kristu. K dramatičnosti přispívají v KSJ exklamace a oslovení

„Ó můj Kriste, ó můj choti!“ nebo „Ó Ježíši umučený, / má naděje, mé spasení“.

Lyrický subjekt oslovuje Ježíše různými pojmenováními, využívá metonymie

a vztahuje na něj dílčí vlastnosti či důsledky jeho smrti na kříži > „má naděje, mé

spasení“. V 6. sloce vrcholí celé „drama“ výčtu všeho utrpení a nalezení viníka – sloka

začíná příkrým „hříšná duše“ a končí smířlivě „Cos, dušičko, učinila?“ Zdrobnělé

oslovení duše má v závěru 6. sloky Michna téměř stejně.

ÚK se oprošťuje od barokní poetiky a píseň je zde dle prozódie přetextována,

odtud potom pouze s malými úpravami přechází i do BC. Původní text je výrazně

upraven, zachovává pouze námět, avšak jeho zpracování je po jazykové i poetické

stránce v mnohém jiné. Mizí barvitý barokní básnický jazyk, píseň není tak rétorická

a více směřuje k tomu, aby zapadla do pobožností doby postní, odpovídá tomu i slovní

zásoba, typická pro postní písně: „tichý postní den“, „lotrům se dáti v krutý plen“

(srov. např. Již jsem dost pracoval, Kristus, příklad pokory). Zůstává pozdravení na

začátku, avšak v odlišné podobě „Ó Kriste, v tichý postní den / tisíckrát budiž

pozdraven“ , v níž využívá hyperboly „tisíckrát budiž pozdraven“.

Zachován je popis toho, jak trpěly jednotlivé části Ježíšova těla, např. metafora

„tvoje tvář všecka ztemněla“ má svou obdobu i ve starším textu, viz výše. Tato

127

metafora je dále nově rozvita v paralele „na libý zrak upadl mrak“ (ÚK). BC

odstraňuje epiteton „libý“ a nahrazuje výrazem „božský“. Tento zásah předznamenává

tendenci upravovat texty ve prospěch neutralizace a věcnosti, což se výrazněji

uplatnilo v JK. Metafora je pak zakončena zoufalým výkřikem „kam se tvá krása

poděla!“, což opět vykazuje jasnou podobnost s předlohou „Kráso má, kams se

poděla?“ (Michna, podobně KSJ).

Po poetické stránce zdařilá je také 3. sloka:

ÚK: Již umlknul ten božský ret, / který jen lásce učil svět, / sladký tvůj hlas ve

trapný čas/ nedá víc útěchy / na těžké povzdechy/ tomu, jenž tone/ v moři běd.

V ní se uplatňuje: a) synekdocha „Již umlknul ten božský ret, / který jen lásce

učil svět“. Ta má svůj základ ve verši „Ústa, kteráž těšívala, / ach, již zamkla se –

zsinalá“ (KSJ; Michna pak: „Ústa od bití zsinaly“); b) synestézie, která je výtvorem

této novější úpravy: „sladký tvůj hlas“; c) metafora pro ty, kdo trpí: „tomu, jenž tone

v moři běd.“

Všímáme si také asyndetického spojení ve verši: „po hřebu v ruce, v noze ční.“

BC zesiluje význam verše „již umlknul ten božský ret“ (ÚK) záměnou slova

„umlknout“ za „oněmět“, které je více definitivní: „již oněměl ten božský ret“ (BC).

Obdobně zesiluje intenzitu epiteta „očité“ ve verši „znamení očité“ výrazem „přejisté“.

Až na 1. sloku, která si ještě zachovává ducha starších verzí, je text v JK plně

nahrazen textem novým. Vymizely z něho popisy mučení Ježíše, text je více

přizpůsoben potřebám mše svaté (viz Úpravy obsahu). Lyrický subjekt si uvědomuje

svou hříšnost, ale nikoliv pateticky, jak tomu je u dřívějších verzí, ale decentněji

a myšlenkově obsáhlejším přirovnáním se k „marnotratnému synu“ z podobenství

v evangeliu.154 v poslední sloce se vyskytuje motiv kontrastu zatmění/zataženosti

a rozjasnění: „Když mrak temný / snad duši zastíní, / naplň nás radostí / slunce tvé

milosti“. Tento motiv je sice přítomen i v jiných úpravách, zato ve zcela jiném

kontextu – zde vzbuzuje naději, ve starších verzích z člověka naděje vyprchá (srov.

viz výše).

154 Lk 15, 11-32

128


Tato nepříliš rozsáhlá píseň je ve všech kancionálech předcházejících JK

zaznamenána totožně, max. s drobnými úpravami. Co se týče poetických úprav,

zaslouží si komentář proměna výrazu „dušičky“. Změna slov totiž příznačně ilustruje

posun od citovosti k neutralitě, o němž jsme se zmiňovali již několikrát. Výraz

„dušičky“, který ve starších úpravách označoval duše zemřelých, se opakuje ve verzích

písně před JK. Tato zdrobnělina vyjadřující kladné citové zabarvení je v nové verzi

nahrazena neutrálním pojmenováním „duše“.155


Námětem písně je Panna Maria a její úloha v životě Ježíše Krista. Přirovnání

Panny Marii k „útočišti“ v názvu písně obměňuje ÚK na lyričtější „rajská růže čistá“,

což poté přejímá i BC. Srov. např. KSJ: „Ó Maria, útočiště naše“ a ÚK: „Ó Maria,

rajská růže čistá.“ Současný kancionál se vrací k verši: „Ó Maria, útočiště naše.“

Poetika ÚK (a po něm BC) se v této písni vyznačuje bohatou metaforikou.

Srov. např.:

PD: Když jsi Panno! porodila v stáji / dítě hodné slávy nebeské: / andělé, již

Boha slaví v ráji.

ÚK: Když jsi, Panno, porodila v stáji / svého lůna výkvět spanilý, / šťastní

duchové, co bydlí v ráji.

Nebo v závěrečné sloce prohlubuje ÚK metaforu, když namísto: „aby dal nám

Syn tvůj na trůnu / s tebou věčné slávy korunu“ (KSJ) na „a kdys pro zásluhy Kristovy

/ ať nám kyne věnec palmový“ (ÚK).

Dalo by se tak říci, že básnický jazyk v úpravě ÚK pracuje s větším množstvím

básnických figur, srov. např. verš CVS (podobně i KSJ, PD) a synekdochu na témže

místě v ÚK:

CVS: s nimi pějem nyní v zkroušenosti.

ÚK: s nimi pěje také ret náš vřelý.

Podobným způsobem obohacuje ÚK i další verše, např.:

KSJ: v chrám jsi vedla Synka, zbožná Panno! / by ctil Otce s tebou společně.

155 KOMÁREK, Karel. K opracowaniam jezyka w pieśniach religijnych.

129

ÚK: Se Synáčkem někdy, Matko něžná / do chrámu tvé nohy kráčely.

Varianta ÚK dále poetizuje např. verš:

KSJ: dítě na tvém prsu mateřském.

ÚK: dítě na tvém ňadru mateřském.

Tuto explicitnost potom mírní BC, který užívá výraz „klín“: „Dítě na tvém

klíně mateřském.“

Verše „Matičko, tys provázela Pána, / když se na smrt za nás ubíral“ (KSJ,

podobně PD, CVS) obměňuje ÚK augmentativním vyjádřením: „Matičko, tys

provázela Pána, / když se za nás na popravu bral.“

ÚK dále upravuje verš: „ať náš neduh, ať hřích pomine“ tím, že vytváří epiteton

„a náš hříšný neduh pomine!“

Avšak i v textech ostatních kancionálů nacházíme projevy práce s básnickým

jazykem. Objevuje se zde opět motiv Božího slova, resp. jeho učení, které je

přirovnáváno ke světlu.

KSJ: pros, ať světlo Jeho učení / svítí nám na cestu k spasení.

PD (a dále i CVS, JK): pros, ať světlo Jeho učení / na cestu nám svítí k spasení.

Znění písně v KSJ využívá také např. poetičtějšího „a líbáme ty krve krůpěje,

/ z nichž vykvetla spásy naděje“. Následující texty užívají výrazu „vzešla“: „z nichž

nám vzešla spásy naděje“ (PD, ÚK, KSJ, BC). Tato změna je vyvolána prozodickými

důvody.

Všechny úpravy před JK rovněž obsahují metonymické vyjádření Mariiny

spoluúčasti na Kristově utrpení: „duše tvé se dotkla každá rána“ (KSJ, PD, ÚK, CVS,

BC) nebo podobně dále: „břitký meč tvé srdce pronikal“ (KSJ, PD, ÚK, CVS, BC).

Poetika JK se odvíjí od textů, které mají zpěvníky KSJ, PD, CVS, ale

vynechává názorné pasáže popisující Kristovo (a Mariino) utrpení. Nemáme zde tak

např. verše zmíněné výše: „břitký meč tvé srdce pronikal“ nebo „líbáme ty krve

krůpěje“. Na některých místech zařazuje JK verše zcela nové, srov. např.:

CVS: v chrám jsi vedla Syna, zbožná Panno, / by ctil Otce s tebou společně; /

nyní v slávě věčné tobě dáno / s duchy slavit Boha pověčně. / s těmi sbory pějme

130

„Hospodine! svatý jsi, tvá sláva nepomine; / onať zní jak v nebes výšinách, /

tak i ve všech světů hlubinách.“

JK: v chrám jsi vedla Syna, zbožná Panno, / aby v domě Otce přebýval, /

rozjímal, co v Písmech svatých psáno, / hořel ohněm modliteb a chval. / i nás

nyní přiveď k Synu svému, / z čisté lásky pro nás vtělenému, / ať se jemu

zasvěcený chrám / stane milým domovem i nám.

I v těchto nových verších JK si všímáme snahy o poetizaci, např.

v metaforickém vyjádření „hořel ohněm modliteb a chval“.

Na příkladu této písně vynikla oproti ostatním kancionálům zejména tendence

úprav ÚK k poetizaci textu a rozsáhlejší práce sestavovatelů ÚK s básnickým

jazykem. Tato hojná metaforika pak nejspíš vedla redaktory JK k tomu, aby se vrátili

ke starším úpravám písně, nikoliv k textu obsaženému v chronologicky bližším BC,

který přejal verzi z ÚK.

131

7 Úpravy prozódie

Píseň je vedle složky textové tvořena také složkou hudební. V této části

budeme sledovat soulad obou těchto složek ve zkoumaných písních, konkrétně to, zda

se překrývají přízvuky v nápěvu a v textu.

7.1 Přístup k prozódii ve zkoumaném období

Od konce 18. století se v českém jazykovém prostředí začíná postupně

prosazovat přízvučná prozódie, k čemuž význačně přispěl Josef Dobrovský, když

stanovil její základní pravidla. K tomuto tématu sepsal např. stať Česká prozódie.

V průběhu 19. století se téma prozódie diskutovalo např. v díle Počátkové českého

básnictví, obzvláště prozódie, jehož autoři – F. Palacký a P. J. Šafařík – prosazovali

časomíru. Tyto spory však nakonec vyústily v upřednostnění prozódie přízvučné. Ve

2. polovině 19. století a na počátku 20. století se ve prospěch přízvučné prozódie

vyslovuje také Josef Král, a to v celé řadě svých studií, např. Česká prosodie, Řecká

a římská rhytmika a metrika atd.

Starší zkoumané kancionály v tomto ohledu dokládají jistou neustálenost,

takže přízvuk textu často neodpovídá přízvučným dobám v nápěvu, což se týká jak

kancionálu Tomáše Bečáka, jehož texty jsou „s nápěvy namnoze na štíru“, tak o něco

mladšího KSJ.156 Svatojánský kancionál, ačkoliv řadu starších textů upravil,

nereflektoval v těchto opravách časový pokrok a někdy postupoval na úkor metra.

Nápěvy se v případě KSJ však s přízvukem textů neshodují ani v nověji

přikomponovaných písních, ačkoliv nesoulad zde pozorujeme o něco menší. KSJ tak

vykazuje jistou rozkolísanost, co se týče shody slovního a hudebního přízvuku. S tímto

se setkáváme např. v Kristus, příklad pokory, ale i jinde. Sestavovatelé KSJ sice po

textové stránce písně obměňovali, ale u nápěvů zůstávali spíše věrní starším

předlohám. Vincenc Bradáč k předmluvě ke kancionálu přímo píše: „Dle úsudků

všech hudebních umělců jsou staré nápěvy mistrné a vzorné hudební dílo, i jsou

velebnosti chrámové nejvýše důstojny, ale (…) slova totiž jsou místem skutečně buď

zvětšena, a to jest mnohými předpisy a přídavky porušena.“ Dále vyzdvihuje staré

nápěvy kostelních písní oproti nápěvům světským, které jsou sice jednodušší, ale píseň

156 Zpráva o novém kancionálu. IN: CVS, s. 9. Autor uvádí, že Nápěvy ke katolickému kancionálu

Tomáše Bečáka (1852) – měly za vzor chorální knihu královehradeckou a Škroupovy Rorate.

132

kostelní má být dle redaktorových slov dokonalá, a co má být dokonalé, to stojí čas

a práci. Recenze KSJ z r. 1874 rovněž pozitivně oceňuje postup KSJ nepřizpůsobovat

se novým požadavkům prozódie: „Nápěvy nezřídka délky neobyčejné nepostupují

pravidelným tvořením period, nýbrž kráčejí vlastní cestou citu okamžitého

a náboženské nadšenosti, která se neváže přílišně na pravidla chladného rozumování

a dlouhého uvažování. Záříť z nich hluboký cit dávnověké pobožnosti staročeské;

náboženské nadšení kráčí vlastní cestou.“157 Názory zaznívající z většího odstupu od

vydání KSJ se však vyjadřují kritičtěji. Xaver Dvořák v r. 1907 poznamenává, že

pravidla, kterými se redakce KSJ řídila, by na poč. 20. století již neobstála.158 Jan Oliva

v. 1893 konstatuje obecně, že v řadě písní soudobých zpěvníků se rozchází přízvuk

hudební a slovní, což je velkou chybou. Za příklad dává Olomoucký kancionál (ÚK),

který písně upravil tak, aby postavení přízvuků bylo správné.159 Plesy duchovní

znamenaly velký krok kupředu, když text důsledněji přepracovaly tak, aby se přízvuky

shodovaly s nápěvy. Úplný kancionál také zakládá texty na modernějším stanovisku

přízvučné prozódie, „co do hudby vrací se ke starým českým původním nápěvům,

k nimž slova dobře přiléhají“.160 u některých starších písní nedochází k přepracování

textu či nápěvu tak, aby mezi nimi byla uplatněna shoda přízvuků, týká se to např.

písně Otče náš, milý Pane, a to i v kancionálech, které poměrně přísně dbají

dodržování přízvučné prozódie, např. CVS. Důvodem je hluboká zakořeněnost

takových písní mezi věřícími. Novější kancionály kladou větší zřetel na soulad mezi

oběma složkami písně, jsou v tom pečlivější. Tak sestavovatelé CVS přebásňují texty

do takové podoby, aby přízvuk textu korespondoval s přízvukem v hudbě, přičemž

výchozí pro ně byl nápěv, především u starších písní, slova pak byla nahrazena tak,

aby byla významově blízká těm starším. Z tohoto důvodu bylo mnoho písní v CVS po

textové stránce upraveno velmi výrazně. Přístup doby 40. let 20. století je v tomto

ohledu o něco otevřenější a pravidla přízvučné prozódie nenadřazuje striktně

potřebám textu. Jak zmiňuje A. Vyskočil, novější upravovatelé měli tendenci

přizpůsobovat text přízvučné prozódii natolik, že se oslaboval básnický výraz či mizel

významný smysl básně, což je podle něj nesprávný postup. Boží cesta vycházela

157 LEHNER, Ferdinand Josef. Zpěv obecný při službách Božích, a kůry literátské. IN: Cyril, 1874,

roč. 1, č. 8, s. 69. 158 DVOŘÁK, Xaver. Úprava kancionálu. IN: Časopis katolického duchovenstva, [online], 1907, č. 3.,

s. 189-194, [cit. 10.4.2018]. Dostupné z:

http://depositum.cz/knihovny/ckd/strom.clanek.php?clanek=21519 159 OLIVA, Jan. Úprava diecésního zpěvníku. IN: Cyril, 1894, roč. 11, č. 12. s. 96. 160 Zpráva o novém kancionálu. IN: CVS, s. 11.

133

potřebám vstříc ve velké míře, nový kancionál (JK) potom však některé úpravy Boží

cesty opustil a vrátil se k některým starým verzím textů, v nichž zůstával nesoulad

hudebních a jazykových přízvuků.

7.2 Úpravy prozódie v jednotlivých písních

Při analýze jsme měli k dispozici notový záznam pouze u zpěvníků: KSJ, PD,

BC a JK, někdy CVS. Na uvedených příkladech můžeme zaznamenat, že k souladu

mezi přízvuky často přispívá změna tempa nebo změna textu, někdy stačí pouze

slovosledná změna, jindy se jedná o rozsáhlejší textové úpravy. Všímáme si také toho,

že co se týče prozódie, jsou problematičtější úpravy písní ze staršího období, zde 16.

a 17. století, a to jako důsledek starší sylabické prozódie. V případě písní, které vznikly

až v 19. století, se přízvuky rozcházejí v menší míře, což může být dáno tím, že

v tomto období již autoři pociťovali sylabotónickou prozódii. Obecně registrujeme

více nesouladů v písních zařazených do KSJ. PD a CVS tyto nedostatky značně

umenšují, BC se pak snaží naplnit shodu v postavení přízvuků v maximální míře. JK

chybuje především tam, kde se vrací ke starším úpravám písní.

Několik poznámek k zápisu uváděných příkladů:

Lomítkem zde nedělíme verše, ale vyznačujeme jím taktovou čáru. Vycházíme

z toho, že za taktovou čarou se nachází hudební přízvuk a měl by se tam nacházet

rovněž přízvuk slovní (hlavní, nebo alespoň vedlejší). Všímáme si případů, kdy se za

taktovou čárou slovní přízvuk nenachází, tzn. je přízvuk v hudbě, ale ne v jazyce. Tyto

odchylky značíme tučně.

Sudé takty – 2/4 nebo 4/4 – v některých případech pro lepší názornost dělíme,

takže vyznačujeme 4/4 takt jako 2/4 po dvou slabikách, opíráme se zde to, že každá

lichá doba nese hudební přízvuk.

V některých případech pro větší názornost podtrhujeme slabiky, na nichž se

nachází hlavní slovní přízvuk.


K této písni z konce 18. století máme k dispozici dva výchozí nápěvy.

Současný kancionál vychází z nápěvu obsaženého v KSJ, u obou je předznamenán

čtyřdobý takt. PD mají nápěv odlišný a s drobnou změnou rytmu jej přejímá i BC.

V PD je sice uveden takt třídobý, nicméně notový zápis tomu neodpovídá – melodie

134

je ve skutečnosti zapsána ve čtyřdobém taktu, jedná se zde tedy o chybně

předznamenaný takt. BC takt opět neudává, pociťujeme zde však také takt čtyřdobý.

Nepřesnosti v prozódii se týkají především starších znění, především KSJ. To

podrobuje kritice např. Xaver Dvořák, který upozorňuje např. na chyby v rytmu ve

verši „Dej nám potřebné milosti, o to vroucně žádáme“.161 Přesto se dá říci, že oproti

úpravám zkoumaných písní, které pocházejí ze 16. a 17. století, chybuje KSJ v této

z konce 18. století výrazně méně.

KSJ: Bože! / před Tvou / veleb- / ností / na ko- / lena / padá- / me, / dej nám /

potřeb- / né mi- / losti, / o to / vroucně / žádá- / me; / jsouce / obtí- / ženi /

vinou, / lkáme: / rač nám / odpu- / stit, / nechať / duše / neza- / hynou, / Kriste,

/ rač je / oči- / stit.

Nesoulad přízvuků nacházíme v KSJ i dále, např.:

když hod / záko- / na no- / vého / slavně / byl u- / stano- /vil

Duch Sva- / tý v nás

a ú- / těchu

Na tento nápěv skládá JK v podstatě nový text, který co do přízvuku

koresponduje s melodií. Zde jsme tedy svědky zdařilé úpravy písně současným

kancionálem.

JK: Bože, před Tvou / velebností / na kolena / padáme; / za dar pravé /

pobožnosti / vroucím srdcem / žádáme, / bychom tebe / milovali / jako v nebi

/ andělé, / oběť chvály / tobě vzdali / podle svaté / vůle Tvé.

KSJ pak od pozdvihování uvádí další nápěv v 3/2 taktu s předtaktím, který se

s textem rozchází o něco více než nápěv k první polovině mše:

Che- / rubí- / ni se- / rafí - / ni! do- / lů s nebe / sstupuj- / te

Textem této sloky se inspiruje i JK, avšak díky tomu, že zůstává u prvního

nápěvu, problém s nesouladem přízvuků nevykazuje:

Cherubíni, / serafíni / sestupte sem / dolů k nám

Ani v PD a BC neshledáváme nedostatky, přízvuky slovní se s melodií

nerozcházejí, viz 1. sloku a verše srovnávané v případě KSJ a JK:

161 DVOŘÁK, Xaver. Úprava kancionálu, s. 192.

135

PD: Bože! před Tvou / velebností / na kolena / padáme; / hlediž na nás /

s laskavostí, / za to vroucně / žádáme; / jsouce obtí- / ženi vinou, / lkáme: rač

nám / odpustiť, / nechať duše / nezahynou, / Kriste, rač je / očistiť!

BC: Bože, před Tvou / velebností / skláníme v prach / kolena, / ty však zbav

nás / bázlivosti, / jíž hruď naše / sevřena, / obtíženi / jsme my vinou, / velká

hříchů našich tíž, / ale duše / nezahynou, / když je, Pane, / očistíš.

PD: Cherubíni, / serafíni / dolů s nebe / sstupujte

BC: Cherubíni, / serafíni / sestupte sem / dolů k nám


Takt je v písni čtyřdobý, uváděný zápis příkladů z písně tomu odpovídá.

Původní nápěv z KSJ se v následujících zpěvnících příliš nemění. Ke změnám dochází

pouze na úrovni textové, což má vliv i na soulad přízvuků. KSJ tady dostálo

požadavkům prozódie lépe než v případě jiných zkoumaných písní. Slovní a hudební

přízvuk se rozcházejí pouze na několika místech. Např. ve sloce k obětování: Jenžto

u ve- / černí době / zázračný vy- / konal čin. Tento nesoulad neopravují ani PD, zůstává

totéž, co v KSJ.

PD a KSJ jsou po stránce prozodické téměř totožné. V obou zpěvnících se

objevuje několik chybně rozmístěných přízvuků, ale pouze minimálně.

BC úpravou textu dosáhla ještě lepšího rozmístění přízvuků v textu. Tak např.

ve sloce k obětování zní verze BC takto (srov. s KSJ výše): večer před svou / hořkou

mukou, / zázračný když / konal čin. V téže sloce se ale BC dopouští nesouladu mezi

přízvuky dále: odlož pro Sy- / na svůj hněv. KSJ a PD zde má také chybně: odlož pro

Kri- / sta svůj hněv. V JK je však v souladu s přízvučnou prozódii verš: a nám svoji /

lásku zjev. Tato změna textu sice souvisí s obsahovými úpravami, ale jak vidíme,

prospěla i prozódii.

Přetextováním docílila BC také vhodnějšího postavení přízvuků v další

uváděné ukázce. Týká se to textu, který přísluší sloce k pozdvihování, od níž začíná

v BC další nápěv této písně: převeliké / naší mdlobě / nápomocen / býti chceš. Takže

se BC na rozdíl od PD nemusí spoléhat na vedlejší přízvuky, srov. PD: a nám v křehko-

/ stí a mdlobě / síly poskyt-/.

V úpravě současného zpěvníku JK se přízvuky shodují všude, nedostatky zde

neshledáváme.

136

Shlédni, Bože

Jedná se opět o píseň, která vznikla až v 19. století. V JK je uvedena s dvěma

nápěvy. Autorem nápěvu A v JK je L. Holain, je také v BC. KSJ uvádí nápěv od

J. Kny, ten se rovněž dostal i do JK a je označen jako nápěv B. Viz např. 1. sloku písně,

v zápisu je vyznačen čtyřdobý takt:

KSJ (nápěv B v JK): Shlédni, Bože, / z nebes vyso- / kosti / mile k svaté / obě-

/ ti, / kterouž konat / chceme / v skrouše- / nosti / smrti / Páně / k pamě- / ti, /

nepo- / hrdej / kajícími / syny, / pohleď / tváří / milost- / nou, / zahlaď, / Otče!

/ naše mnohé / viny / pro smrt / Syna / žalost- / nou.

JK (nápěv B): Shlédni, Bože, / z nebes vyso- / kosti / vlídně k svaté / oběti, /

kterou chceme / slavit v upřím- / nosti / smrti Páně / k paměti. / Nepohrdej /

kajícími / syny, / kteří znají / slabost svou, / zahlaď, Otče, / naše mnohé viny /

pro smrt Syna / bolestnou.

Nápěv obsažený v BC, a poté i jako nápěv A v JK, rovněž reflektuje

požadavky prozódie:

BC: Shlédni, Bože, / s nebes vysokosti / k mešní svaté / oběti, / kterou chceme

/ konat v zkroušenosti / smrti Páně / k paměti; / nepohrdej / kajícími syny, /

ukaž nám tvář / milostnou; / zahlaď, Otče, / naše mnohé viny / pro smrt Syna /

bolestnou.

JK (nápěv A): Shlédni, Bože, / z nebes vysokosti / vlídně k svaté / oběti, /

kterou chceme / slavit v upřímnosti / smrti Páně / k paměti. / Nepohrdej /

kajícími syny, / kteří znají / slabost svou, / zahlaď, Otče, / naše mnohé viny /

pro smrt Syna / bolestnou.

Stejně jako u předešlé písně (Jako dítky k Otci svému), i zde máme v KSJ a JK

od sloky k pozdvihování (v případě JK od sloky ke přijímání) k dispozici další nápěv.

V JK dochází i ohledně tohoto nápěvu k naprosté shodě mezi hudebním a slovním

přízvukem.


Píseň je z prozodického hlediska poměrně bezproblémová, přízvuky hudební

i slovní z velké části odpovídají frázování písně, proto přikládáme notový zápis přímo

zde. V některých pasážích je však nutno počítat s vedlejšími přízvuky, např. JK: před

tvou veleb- / ností ; přijmi s laska- / vostí. Úprava zanesená v PD má nápěv ve

137

čtyřdobém taktu, notový zápis vyznačuje jednotlivé fráze nápěvu. Nesoulad přízvuků

zde nepozorujeme. Viz obr. 1.

Obr. 1 První sloka písně v PD.

Podobně je tomu i v BC, která sice neudává takt, ale přízvuky slovní jsou

z většiny rozmístěny souladu s hudebními. Viz obr. 2.

Obr. 2 První sloka písně v BC s vyznačenými hlavními slovními přízvuky.

138

Přetextovaná úprava JK rovněž soulad přízvuků zachovává. Viz obr. 3.

Obr. 3 První sloka písně v JK.

Otče náš, milý Pane

Jak jsme již v případě této písně konstatovali v oddílech, kde se zabýváme

jinými úpravami, je tato oblíbená píseň ze 16. století přejímána pouze s malými

změnami, v případě ÚK a BC potom dochází k přeformulování textu, které bylo

motivováno právě i potřebami prozódie. Napravují se tak nedostatky starších verzí.

Srov. uvedenou ukázku z BC s ostatními. Nesprávná distribuce slovních přízvuků

může být totiž v některých případech odstraněna pouhým přemístěním slov ve verši.162

Zde např. přemístěním přívlastků v úvodních verších 1. sloky: „Otče náš, milý Pane“

(všechny zkoumané zpěvníky kromě ÚK a BC) na „Otče milý, Pane náš“ (ÚK, BC).

Takt písně není v písni vyznačen, je však sudý, zapisujeme jako 2/4 takt.

KSJ: Otče / náš, mi- / lý Pa- / ne, dej / nám Du- / cha Sva- / té- / ho / prosí- /

me ať / se sta- / ne pro / Krista, / Syna / Tvé- / ho; / ať nás / naučí / Božské- /

ho pra- / vdu zá- / kona / zná- / ti, / proro- / ctví fa- / lešné- / ho pil- / ně se /

vystří- / ha- / ti.

U textu uvedeného v KSJ se přízvuky rozcházejí v celých pasážích, např.: ctví

fa- / lešné / ho pil- / ně se. Níže vidíme, jak prozódii písně prospěla úprava textu v BC,

resp. V ÚK, ovšem za cenu větších obsahových změn:

162 VLČKOVÁ, Hana. Jazyková a textová výstavba písní kancionálů 19. a 20. století, s. 63.

139

BC: Otče / milý, / Pane / náš, slyš / doufa- / jící / v tebe, / dětem / k nímžto /

láskou / pláš, dej / svého / Ducha / s nebe; / on nás / nauč / kona- / ti, co / Boží

/ zákon / velí, / bychom / z bludné / závra- / ti vždy / za tvým / hlasem / spěli.

JK nepřejímá upravený text podle BC, který vyšel vstříc přízvučné prozódii,

ale vrací se ke starším textům, z čehož pak plyne nesoulad přízvuků melodie a slov

písně:

JK: Otče náš, / mil- / lý Pa- / ne, dej / nám Du- / cha Sva- / té- / ho, / prosí- /

me, ať / se sta- / ne pro / Krista, / Syna / tvé- / ho, / ať nás učí / božské- / ho

pra-/ vdu zá- / kona / zná- / ti, / proroc- / tví fa- / lešné- / ho pil- / ně se

vystříha- / ti.

Ani kancionály, které deklarují shodu přízvuků ve slovech a v hudbě, se u této

písně nevzdaly staršího textu. Důvodem byla lidová zakořeněnost písně. Tak např.

i CVS, který jinak většinou texty upravuje podle potřeb prozódie, zachovává znění:

CVS: Otče / náš, mi- / lý Pa- / ne, dej / nám Du- / cha Sva- / té- / ho; / prosí- /

me ať / se sta- / ne pro / Krista, / Syna / Tvé- / ho: / ať nás / naučí / božské- /

ho pra- / vdu zá- / kona / zná- / ti, / proro- / ctví fa- / lešné- / ho pil- / ně se /

vystří- / ha- / ti.


Píseň je zapsána ve čtyřdobém taktu v KSJ, PD i JK (kromě BC, kde zápis není

vyznačen, ale i tam předpokládáme takt čtyřdobý). CVS udává dvoudobý takt. V KSJ

nacházíme celkem 2 varianty textu, nápěv zůstává u obou totožný. Z pohledu prozódie

obsahují nedostatky obě KSJ verze. Takt a nápěv je nepravidelný, shodu nelze úplně

dosáhnout. Text má bez ohledu na nápěv trochejské schéma. Vyznačujeme opět místa,

kde slovní přízvuk neodpovídá hudebnímu:

KSJ 1: 1. Jakož / svatí / proro- / ci / slavně / zvěsto- / vali, / a ná- / božní /

praot- / ci / na Bo- / hu žá- / dali, / stalo / se nám / spase- / ní / Tebou, / Jesu /

Kriste! / skrze / Tvoje / vtěle- / ní / v lůně / Panny / či- / sté.

KSJ 2: Čehož / dávno / proro- / ci / lidu / zvěsto- / vali / čehož / srdcem / touže-

/ bným / všemu / světu / přáli, / Krista / Pána / vtěle- / ní v lůně / Panny / čisté:

/ to již / Božským / říze- / ním / stalo / se za- / ji- / sté.

V dalších kancionálech je soulad přízvuků naplněn ještě lépe:

140

PD: o čem / dávných / proro- / ků / pěla / zbožná / ústa / to již / skutkem / stalo

/ se / Plesej, / země / pustá! / Vzešlo / jasné / sluné- / čko / za mra- / kem se /

kryje; / dříve / než se / nadě- / jem, / zář / svou / poro- / zlije.

Úprava CVS je takřka totožná jako v PD. Rovněž v BC je soulad přízvuků

zachován.

BC: o čem / dávných / proro- / ků / pěla / zbožná / ústa, / to již / skutkem / stalo

/ se, / plesej, / země / pustá! / Vzešlo / jasné / Sluné- / čko, / za mra- / kem se /

kryje; / dříve / než se / nadě- / jem, / zář svou / poroz- / lije.

Redakce nového kancionálu se vrací ke staršímu nápěvu, přízvuky jsou zde

rozmístěny vhodně.

JK: Co již / dávní / proro- / ci / lidem / zvěsto- / vali, / Duchem / Svatým /

pohnu- / ti / vidě- / ti si / přáli, / Krista / Pána / vtěle- / ní / v život / Panny /

čisté, / toho / jsme se / dočka- / li / v tomto / čase / jistě.


KSJ opět disponuje dvěma verzemi textu. Úpravu KSJ 1 doprovází poznámka,

že se sice jedná o původní melodii této písně, ale lid si oblíbil nápěv, který je u KSJ 2.

Oba nápěvy jsou ve čtyřdobém taktu, stejně tomu je i v ostatních kancionálech (BC

opět nevyznačuje takt). V případě této písně dělíme takt jako 4/4.

Obě verze nápěvu a textu uvedené v KSJ se rozcházejí se správnou prozódii:

KSJ 1: Z nebe posel / vychází, / od dávna / žádaný, / k Panně Mari- / i vchází

/ od Boha / poslaný, / ten rajský / archanděl, / nazvaný / Gabriel.

KSJ 2: Jde / posel s nebes / hrází, z dob / dávných čeka- / ný, / k Ma- / rii

Panně / vchází od / Boha posla- / ný / to / svatý Gabri- / el, ten / mocný achran-

/ děl.

Postavení přízvuků je v KSJ problematické na řadě dalších míst, např.:

KSJ 1: Pannu po- / zdravuje ; Božskou na- / plěná ; aj máš ro- / dičkou být ;

Syn Boží te- / be volí, / chce tě mat - / kou míti

KSJ 2: pravý ko- / ná své posel- / ství ; Panno, tys mi- / lostí pře- / hojně daře-

/ ná

141

Současný tzv. jednotný kancionál si ponechává nápěv oblíbenější verze KSJ 2,

ale upravuje text tak, že v něm hlavní slovní přízvuky více souhlasí s přízvuky

hudebními:

JK: Z nebe posel / vychází, / zdávna již / žádaný, / k Panně čisté / přichází, / od

Boha / poslaný, / ten rajský / archanděl, / nazvaný / Gabriel.

Na několika místech však i v JK nacházíme nesoulad přízvuků, a to např.:

počni Pá- / na Krista

Muže ač ne- / poznáváš

sám Bůh vše- / mohoucí

podle vů- / le Páně

CVS a BC mají nápěv odlišný od předchozího, s čímž souvisí i výrazná

obměna původního textu. Tento nápěv se při srovnání ukazuje z prozodického

hlediska vhodnější.

CVS: Archanděl, hle, / Gabriel, / s nebes jasných / výší / Bohem poslán / na

zem spěl, / vešel v chudou / chýši. / Spěje / k Naza- / retu, / radost / nesl / světu.

BC: s nebe posel / vychází / od dávna / žádaný, / k Panně svaté / přichází / od

Boha / poslaný / spěje k Naza- / retu / radost nese / světu.

V CVS se postavení přízvuků rozchází pouze ve verši: Marii se ko- / ří. Takt

nápěvu v BC není zcela zřejmý, v tomto případě nelze shodu jednoznačně určit.


Ve Svatojánském kancionálu je píseň zapsána ve čtyřdobém taktu a přízvuky

slovní a hudební mezi sebou nekorespondují. V zápisu vyznačujeme jako takt 2/4.

Redakce CVS, BC a JK přistoupily ke změně rytmu – nápěv je zde upraven do

tříčtvrťového taktu, který více odpovídá textu. V 3/4 taktu byl nápěv už u Fryčaje,

novější kancionály se k tomu tedy vrátily.163

V KSJ máme dvě textové podoby písně, ani jedna nerespektuje prozodické

principy, uvádíme pouze první sloku, ale i dále se vyskytuje mnoho nepřesností. Je

potřeba zde počítat s předtaktím:

163 EICHLER, Karel. Zpráva o novém kancionálu. IN: Obzor, 1907, č. 11, s. 248.

142

KSJ 1: Již / jsem dost / praco- / val pro / tebe, / člově- / če! tři / a tři- / dceti /

let, ó / bídný / hříšní- / če! Půj- / du, půj- / du do / Jeru- / salé- / ma; tam, / co

o / mně psá- / no, vše- / cko se / vyko- / ná.

KSJ 2: Již / jsem dost / praco- / val člo- / věče, / pro te- / be; tři / a tři- / dceti

/ let zval / jsem tě / do ne- / be; půj- / du, půj- / du spá- / su tvou / doko- / nat,

chci / se pro / tvé hří- / chy na / kříže / smrt vy- / dat.

Také v BC máme dvě textové úpravy, BC 2 po textové stránce vychází

z Úplného kancionálu. Hlavní slovní přízvuky jsou v BC 1 i BC 2 v úplném souladu

s přízvuky v melodii, která zde má 3/4 takt. BC 2 souladu dosahuje změnou rytmu

z 3/4 na 4/4 v pasáži, která v 1. sloce odpovídá verši: „již kyne mi.“

BC 1: Již jsem dost / pracoval / pro vaše / spasení, / v lásce vám / hlásaje /

nebeské / učení. / v město / svaté / nyní se / ubírám / za hříchy / člověka / život

svůj / v oběť dám.

BC 2: Již dost jsem / pracoval / k tvé spáse, / člověče, / hned tři a / třicet let /

mé pouti / uteče; / již kyne mi / vrch blíže / Siona, / což o mně / psáno jest, /

tam vše se / vykoná.

Pavelkův text v CVS také dosahuje souladu mezi hudebními a slovními

přízvuky:

CVS: Již jsem dost / pracoval / člověče, / pro tebe, / třicet tři / léta jsem / volal

tě / do nebe; / k Sionu / jdu, / dílo své / dokonám, / za tvoje / hříchy se / ochotně

/ v oběť dám.

I v úpravě JK je postavení přízvuků zcela ve shodě:

JK: Již jsem dost / pracoval / pro vaše / spasení, / v lásce vám / zvěstoval /

nebeské / učení. / v město / svaté / nyní se / ubírám, / za hříchy / člověka / život

svůj / v oběť dám.


Píseň vznikla v 16. století, v období sylabické prozódie, kdy se přízvuk ve

verších pravidelně nerozmisťoval. V KSJ je píseň zapsána v čtyřdobém taktu, v CVS

ve dvoučtvrťovém, v BC ani v JK není rytmus vyznačen. Ukázky zapisujeme tedy jako

dvoudobý takt. V úpravě písně KSJ se přízvuky rozcházejí na mnoha místech, hned

v první sloce např.:

143

KSJ: Kristus, / příklad / poko- / ry, Bůh / náš mi- / losti- / vý, / Otce / svého /

Syn mi- / lý a / jedno- / roze- / ný, / pro hříš- / ného / člově- / ka rá- / čil bý- /

ti chu- / dý, / ač jsa / ode / věčno- / sti Bo- / hu Ot- / ci ro- / vný.

CVS obměnou textu a změnou rytmu dosahuje shody mezi přízvuky, což

vychází ze zásad redakce CVS uvedených v předmluvě k tomuto zpěvníku, totiž že

nápěvy se mají vždy shodovat s přízvukem v textu. V případě této písně má tudíž CVS

na první notě v taktu, kde je přízvuk hudební, i přízvuk slovní:

CVS: Kristus, příklad / pokory, náš / milostivý / Bůh / sstoupil v země / úhory,

by / vymazal náš / dluh! / Všemocného / Otce Syn vzal / tíži chudo- / by, / by

nás sprostil / tíže vin a / pekla poroby.

V BC není takt vyznačen, předpokládáme opět sudý. Zde se rovněž postavení

přízvuků shoduje, ovšem za cenu totálního přetextování:

BC: Kristus / tichý / Berá- / nek, náš / milo- / stivý / Pán, / utr- / pením / dal

nám / lék, nás / pekla / zbavil / bran; / sotva / zrozen / mali- / čký, již / Máti

rozmi- / lá / v chudé, tvrdé jeslič- / ky jej / s pláčem / vloži- / la.

Jak je uvedeno v předmluvě, BC mnoho nápěvu revidovala tak, aby zbavila

melodii násilné mensurace, ponechala jí volnou a přirozenou plynulost, aby se zcela

přimykala k deklamaci slova. Z toho důvodů také neoznačuje druh taktu, odstraňuje

taktové čáry a pomlky. Takt je udán pouze výjimečně, viz jinde.

Tzv. jednotný kancionál změnou textu tuto shodu porušuje, upravovatelé JK se

totiž vrátili ke starému textu, kde shoda přízvuků nebyla:

JK: Kristus / příklad / poko- / ry, náš / Pán mi- / losti- / vý, / Otce / svého / Syn

mi- / lý a / jedno- / roze- / ný, / pro hříš- / ného / člově- / ka rá- / čil bý- / ti chu-

/ dý / a byl / na tom- / to svě- / tě vel- / mi po- / níže- / ný.


Opět se jedná o úpravu barokní písně, která nedodržovala rozmístění přízvuků

ve verši takovým způsobem, jako se to dělo po zavedení sylabotónické prozódie v 19.

století. Nejspíš z toho důvodu je píseň z prozodického hlediska rovněž problematická.

Nápěv KSJ je odlišný od nápěvu v BC a JK. V KSJ je udán takt čtyřdobý, přízvuky

v melodii neodpovídají vždy přízvukům slovním, prozódie je zde porušena částečně.

144

KSJ: Zdráv buď / Kriste, / Boží / Synu, / ztrýzně- / ný pro / lidskou / vinu, / bez

mi- / losti / bez lí- / tosti / o- / havně / zraně- / ný pro / naše / spase- / ní dle /

Otco- / va u- / souze- / ní.

Dále zaznamenáváme nesoulad v úpravě KSJ na řadě dalších míst, např.:

Božská / se za- / tměla

kr- / ví jsou / zali- / ty no- / cí jsou

zamkla / se zsi- / nalá

V JK je píseň zapsána v třídobém taktu, v BC není takt vyznačen, ale rovněž

odpovídá třídobému rytmu. Verš bez ohledu na nápěv má trochejské schéma

s předtaktím. Srov. např. 2. sloku:

BC: Jak / zhubi- / la tě / ruka / zlá! / Tvoje tvář / všecka / ztemně- / la; / na

božský / zrak / snesl se / mrak, / v brvy krev / usedá; / běda, ach, / přeběda, /

kam se tvá / krása / podě- / la!

JK: Svá / srdce / připra- / vuje- / me / a s úctou / přistu- / puje- / me / k posvátné-

/ mu / slova sto- / lu. / Neodmí- / tej, Pane, / syny ma- / rnotra- / tné, / přijmi

nás / jako / hosty / své.

BC vykazuje značný soulad přízvuku hudebního i slovního, což se o novém

textu JK říct nedá. Zde je novým textem sylabotónická prozódie porušena, tato

novodobá verze barokní písně totiž nerespektuje rytmus a melodii. Např. i dále v JK:

chleba / a ví- / na přij- / mi

vzývají / a skro- / mně sla- / ví

s domem Tvé / slávy, / náš Pa- / ne

slunce Tvé / milos- / ti. A- / men


U této písně za zemřelé nepozorujeme žádné úpravy v prozódii, které by stály

za komentář. Texty se v jednotlivých kancionálech prakticky neliší, stejně tak nápěv

zůstává bez výrazných změn, v JK dochází pouze k obsahovým úpravám

motivovaným změnou teologických důrazů po koncilu. Soulad mezi hudebními

a slovními přízvuky je zde poměrně dodržován, a to především díky vedlejším slovním

přízvukům. Srov. např.:

145

PD: Odpo- / čiňte / v poko- / ji / po bo- / ji, / věrné / dušič- / ky, / věčné / slávy

/ vyvo- / lené / dědi- / čky, / dědi- / čky!

JK: Odpo- / čiňte / v poko- / ji / po bo- / ji, / duše / věří- / cí! / Vyslyš, / Bože,

/ hlas své / církve / prosí- / cí, / prosí- / cí.


Píseň má ve starších verzích (KSJ, PD, BC) dva nápěvy, a to jeden nápěv od

vstupu po Sanctus, druhý nápěv pak od pozdvihování do konce. V JK je nápěv po

celou mši pouze jeden. Z tohoto důvodu srovnáváme pouze sloky starších kancionálů,

které se vztahují k prvnímu nápěvu převzatému i tzv. jednotným kancionálem.

Píseň je zapsána ve čtyřdobém taktu, zápis uváděných příkladů tomu odpovídá.

V KSJ a PD je tempo písně oproti následujícím verzím pomalejší, což vede k většímu

nesouladu mezi přízvuky. Shoda slovních a hudebních přízvuků se tak opět ukazuje

jako nejvíce problematická v úpravě Svatojánského kancionálu. Např.:

KSJ: Slyš, ó slyš ka- / jící naše / zpěvy

Tento verš pak zdařile přeformuloval PD a po něm i ostatní, tak aby zde bylo

dosaženo souladu mezi přízvuky: Uslyš, / Matko! / naše žalné / zpěvy

V BC se postavení přízvuků ještě lépe shoduje, díky změně tempa a úpravě

textu přejaté z ÚK. Takže tam, kde má PD zas nám / ote- / vře ráj ztrace- / ný, uvádí

BC: vymůže nám / věčné odpla- / ty. JK pak sice vychází ze slov starších textů, ale

úpravou tempa zde dosahuje shody, která se nemusí spoléhat na vedlejší přízvuky:

otevře ráj / hříchem ztracený.

KSJ chybuje i na několika dalších místech, uveďme např.: s anděly zpí- / váme

v skrouše- / nosti. Což PD upravuje v tomto duchu: s nimi / pějem / nyní v skrouše- /

nosti. a BC (podle ÚK), který zde dosahuje úplné shody: s nimi pěje / také ret náš /

vřelý

Ne však všechna místa PD přetextovává a spolu s tím, že zachovává pomalejší

tempo písně, se musí častěji opírat o vedlejší slovní přízvuky. Viz např.:

KSJ: Mudr- / ci se / zbožně, Matko / blahá! / uklo- / nili / tvému dítě- / to

PD: Mudr - / ci se / zbožně, Máti / blahá! / uklo- / nili / tvému dítě- / ti

BC i JK zde sice zachovávají obdobný text, ale rychlejší tempo vychází lépe

vstříc shodě mezi přízvuky, nemusí tudíž tolik spoléhat na vedlejší slovní přízvuk:

146

BC: Mudrci se / zbožně, Máti blahá, / poklonili / tvému dítěti

JK: Mudrci se / zbožně, Matko blahá, / poklonili / tvému Dítěti

Uvedené příklady tedy dokazují, že starší verze písně, co se týče postavení

přízvuků v textu a v melodii, v lecčem zaostávají, a to opět především KSJ. Novější

znění jsou v tomto ohledu pokročilejší, BC díky textu převzatému z ÚK

a zrychlenému tempu, které napomohlo shodě přízvuků i v JK.

147

Závěr

Záměrem práce bylo přinést určitý vhled do povahy úprav textů v katolických

kancionálech na přelomu 19. a 20. století. Vymezili jsme tudíž celkem čtyři typy

úprav, ke kterým sestavovatelé těchto kancionálů přistupovali, sledovali jsme motivaci

těchto úprav a to, do jaké míry byly změny textů v souladu se soudobými zásadami

příslušné oblasti (teologické koncepty, jazyk, poetika, prozódie).

Na základě analyzovaných písní jsme se utvrdili v tom, že mnoho textových

úprav bylo potřebných k tomu, aby písně mohlo používat stále se vyvíjející

společenství věřících. Posun myšlení v církvi nepochybně vyžadoval ústup od

příkrosti starších textů směrem k milosrdnějším slovům. Rovněž provedení změn na

jazykové úrovni bylo nevyhnutelné pro srozumitelnost písní. Poetické cítění se

postupem času proměňovalo tak, že dřívější silně sentimentální a expresivní verše

mohou na dnešního člověka působit komicky a pateticky, pročež i zde byly úpravy

nezbytné. A také zavedení přízvučné prozódie si vyžádalo patřičné přizpůsobení textů.

Byli jsme však svědky i toho, že se některé takové úpravy prokázaly jako zbytečné či

ne zcela šťastné. Zrekapitulujme si nyní povahu jednotlivých typů úprav ve vybraných

kancionálech.

Bečákův Katolický kancionál ve srovnání s ostatními zpěvníky vynikal

kajícností zařazených textů, důrazem na odstup mezi božským a lidským. Rovněž se

snažil vzdělat věřící ve věcech církevní nauky především skrze důsledné a jasné

opakování základních pravd. Podobného ducha nesly i následující kancionály:

Drbohlavův a KSJ. Ve všech byl patrný apel na pocit viny v člověku, čehož texty

dosahovaly zejména skrze názornost a konkrétnost užitých výrazů. Explicitnost verzí

písní v těchto starších zpěvnících působila pateticky a byla odstraňována pozvolna. Na

jazykové úrovni se u Bečáka projevila neustálenost kodifikace, rovněž jsme

zaznamenali nedostatky v pravopisu a chyby v tisku.

Drbohlavův zpěvník se často odkláněl od ostatních v námětu a obsahově se

mnohdy s jinými úpravami nápadně rozcházel, to však avizoval redaktor v předmluvě,

když hovořil o tom, že písně přepracovával nebo je zcela nahrazoval obsahově

podobnými. Spolu s KSJ pak vynikaly jeho texty emocionalitou. Drbohlav v textech

zachovává některé archaické jazykové jevy, např. výraz pokouš-ín namísto pokouš-en

nebo změnu ý > ej ve slově kreje apod., a na některých místech nadřazuje potřeby

148

verše požadavkům jazyka. Např. tvoří rým: člověky – navěky, podobně jako Bečák

a KSJ.

Svatojánský kancionál silnou citovostí řady textů dostál svým zásadám o tom,

že píseň má být velebná a srdce pronikající. Toho mimo jiné dosahoval i díky tomu,

že oživoval staré barokní písně a zachovával jejich náladu – jedná se především

o Ó Kriste, v tichý postní den (resp. Zdráv buď Kriste, Boží Synu) a Z nebe posel

vychází - kde se velice blíží originálnímu znění Adama Michny z Otradovic. Některé

písně naopak uváděl KSJ jako první, to se týká v našem případě písně Shlédni, Bože!,

což odpovídá tomu, o čem V. Bradáč hovoří v předmluvě, totiž že KSJ jednak oživuje

staré písně, ale také zařazuje nové. V KSJ se asi nejčastěji ze všech zpěvníků

setkáváme s pozůstatky starší češtiny, takže se jazyk textů písní v tomto kancionále

dostává nejvíce do rozporu s soudobou normou. Lze konstatovat, že úsilí o jazykovou

správnost ani o soulad přízvuků pro sestavovatele KSJ nestálo na prvním místě,

předčily je především snahy o vznešenost poetiky a estetický dojem textu.

Plesy duchovní si položily za předlohu KSJ, proto se v mnoha místech shodují,

k obměnám textů dochází především z prozodických důvodů, vychází vstříc

požadavkům přízvučné prozódie.

Úplný kancionál arcidiecese olomucké vychází ze starších zpěvníků,

především z Bečákova, ale přistupuje k celé řadě úprav, mnohdy píseň výrazně

přetextovává. Upravuje totiž dle potřeb a požadavků doby, přizpůsobuje písně

přízvučné prozódii. Texty písní často zkracuje či slučuje sloky, opakovaně do textů

zařazuje varování před šířením bludů. Poetika písní v ÚK oproti jiným v některých

případech vynikala metaforičností básnického jazyka. ÚK (a po něm BC) vědomě

archaizuje text, např. užíváním genitivu po záporných slovesech, což vede k tomu, že

místy má KSJ či jiné starší zpěvníky paradoxně modernější jazyk. Někde archaizuje

pouze ÚK a BC po něm tyto zastaralé výrazy nahrazuje novějšími.

Především v těchto starších zpěvnících (od B po ÚK) docházelo k častému

a opakovanému kolísání způsobenému neustáleností normy, a to ke kolísání kvantity

vokálů, nebo v důsledku potřeb verše ke kolísání infinitivního zakončení na -t/-ti,

kolísání zakončení tvaru slovesa 1. os. pl. na -m/-me. Hojné kolísání se objevovalo

také při zápisu spřežek, kdy starší verze (KSJ, PD, ÚK) tendovaly k zapisování zvlášť,

a to navzdory soudobým příručkám. Zaznamenali jsme také různost v užívání variant

149

prefixů vz-/z-; s- /se-, přičemž nejstarší úpravy (B, D, KSJ) dávaly přednost

nevokalizovaným prefixům, ale ne bezvýhradně. V KSJ se tak např. objevuje v rámci

jednoho zpěvníku „sstoupit“ i „sestoupit“, což je nejspíš dáno rozměrem verše.

Typickým ukazatelem pro texty obsažené v PD a ÚK je zakončení infintivu na -ť, což

je následkem vlivu nářečí. Brus jazyka českého doporučuje infintivní koncovku -ti,

příp. právě změkčené -ť, obojí je tedy v souladu s dobovými pravidly. Zejména pro

starší znění je příznačné užívání zájmenných kompozit a postfixu -ž. Tento postfix je

poté i výrazem záměrné archaizace textů v CVS či BC.

Cesta k věčné spáse sice navazuje na dřívější texty, ale vzhledem k svým

zásadám zařazuje mnoho písní zcela přebásněných, na čemž má největší zásluhu Jakub

Pavelka. Úpravy tohoto kancionálu byly motivovány především snahou o soulad

hudebních a textových přízvuků, o srozumitelnost a estetičnost. Upravovatelé rovněž

usilovali o modernizaci jazyka. Často tak dochází k tomu, že se text CVS od jiných

verzí zřetelně odlišuje. Navzdory snahám o srozumitelnost podržuje některé

archaismy, např. výraz „děvka“, který i starší verze odstraňují (např. v ÚK), nebo

„spiatý“ v písni Ó Maria, útočiště naše. Tyto archaismy však ve většině případů

považujeme za důsledek snahy autorů o ušlechtilost slohu. Texty CVS sice zcela

neopouštějí konkrétnost a explicitnost předchozích verzí, ale v jistých ohledech

zaznamenáváme určitý posun. Mírní tak především některé motivy zdůrazňující

lidskou hříšnost či vzdálenost mezi Bohem a člověkem, např. motiv poníženosti Boha,

který se vtělil do těla člověka (Z nebe posel vychází), což starší verze silně akcentují,

CVS je v tomto již obraznější.

Boží cesta přejímá z velké části poměrně věrně podoby písní z ÚK, sledujeme

mezi nimi úzkou návaznost po všech stránkách. Nicméně tam, kde je to potřeba,

přistupuje k úpravám v souladu s požadavky doby. Upravuje tak např. slovosled,

nahrazuje některé zastaralé výrazy. Místy rovněž již opouští explicitnost staršího znění

a předjímá věcnost JK. Záměrem redaktorů BC bylo poskytnout dostatek mešních

písní, čehož dosahují např. tím, že uvádějí dvě verze jedné písně (např. Již jsem dost

pracoval – jednu starší a názornější, druhou upravenou pro potřeby mše sv.), nebo

nahrazením některých výrazů vhodnějších ke mši sv. Na textech Boží cesty se odráží

již zavedená kodifikace jazyka, nedochází zde tedy k takovým kolísáním jako

v kancionálech starších. Boží cesta se také velice důsledně snaží uplatnit shodu mezi

přízvuky hudebními a slovními, což se jí ve většině případů úpravou textu podařilo.

150

V případě současného tzv. jednotného kancionálu došlo v písních k množství

úprav. To je dáno v první řadě tím, že se jedná o společný kancionál všech diecézí,

tudíž bylo potřeba vybírat z více územních variant textu. K tomu došlo např. v případě

Bože, před Tvou velebností. Jinde však vytváří JK text zcela nový, což je podmíněno

dalším důležitým faktorem, totiž výsledky 2. vatikánského koncilu. JK tak sice vychází

ze starších textů, nicméně často přejímá pouze první sloku či vytváří její variaci, dále

postupuje zcela novým směrem. Tyto nové texty jsou přizpůsobeny co nejvíce

potřebám mše sv. a abstraktnější uchopení písní působí, že myšlenky písní jsou

mnohdy vyjádřeny komplexněji než ve starších zpěvnících. V tomto ohledu tak JK

vychází vstříc mentalitě novodobého člověka, na nějž by např. explicitní motivy

mučení, krve apod. zpívané v písních při mši sv. působily zcela jinak, než na věřící

dříve. Odvrací se od přísného tónu starších znění, který často nahrazuje motivem

milosrdné lásky Boha k člověku, sbližuje člověka s Bohem např. v intimním oslovení

„Lásko věčná“, mizí nadbytečná hyperbolická a sentimentální slova, která jsou

nahrazována věcnějšími výrazy. V některých případech však JK upřednostňuje starší

úpravy a přejímá je pouze s minimálními úpravami. Můžeme tak konstatovat, že

redakce JK při zařazování písní do zpěvníku nepřijímá jednotný klíč. Také co se týče

modernizace jazyka, je JK značně různorodý. Zatímco některé písně – jako např.

Shlédni, Bože – jsou prakticky zcela přepracovány, jiné se vracejí k původním, až

archaicky znějícím úpravám, pro dnešního člověka hůře pochopitelným (např. Otče

náš, milý Pane). Jednotný kancionál vykazuje také nejednoznačný postup při

zohledňování (či nezohledňování) potřeb přízvučné prozódie. V některých písních tak

přizpůsobuje text tomu, aby přízvuky v melodii souhlasily s přízvuky slovními, jinde

však činí krok zpět (nedrží se např. zdařilé úpravy písně Kristus, příklad pokory v BC

jako Kristus, tichý Beránek) a jde proti zásadám přízvučné prozódie.

Obecně vzato, starší verze písní tendují k výrazné citovosti, jsou plné apelů

a romantických exklamací, je pro ně typické úsilí o názornost a o vzdělání věřících ve

věcech víry, zakládají si na konkrétnosti. Od vydání BC pozorujeme postupný pohyb

směrem od dominance konkrétního k dominanci abstraktního. Abstraktno totiž

zakládá jakýsi větší prostor pro osobní svobodu při uvažování o náboženských

otázkách, již není vše „naservírováno“, naopak mnohá vyjádření poskytují možnost

objevit svou osobní víru a rozvinout svůj individuální vztah k Bohu. Konkrétní obraty

a výroky nemizí úplně, ale především při porovnání JK, příp. BC, se staršími úpravami

151

tyto odlišnosti mezi abstraktním a konkrétním vynikají. Mezi novějšími (JK a BC)

a staršími kancionály vznikají diference i cestou nahrazování přísného imperativu

svobodnějším indikativem, což souvisí i s tím, jak vnímáme obraz člověka/věřícího

konstruovaný v textu. Zatímco ve starších textech (a nejpatrnější je to nejspíš

v Bečákově kancionále, ale i dále) je člověk stylizován do role sluhy, příp. poníženého

hříšníka, novější úpravy vytvářejí obraz člověka, který, ačkoliv hříšník, je Bohem

milovaný, není mezi nimi již takový odstup. Novější úpravy jsou obezřetnější co se

týče prvků lidové zbožnosti, která je zřetelná nejvíce u Drbohlava, a v tomto ohledu

jsou věcnější a omezují subjektivní fantazii. Místy tak mohou sentimentální,

především starší, verze písní působit naivně a mnozí věřící je mohou pociťovat jako

nepravdivé. JK vydaný po 2. vatikánském koncilu přistupuje k tradiční poetice

střízlivěji, namísto citovosti je akcentována neutrálnost.164

Práce si nedávala za cíl poskytnout kompletní souhrn všech změn, k nimž při

úpravách došlo. Jsme si vědomi toho, že řada jevů zůstala mimo naši analýzu, vzniká

tudíž prostor pro podrobnější zkoumání jednotlivých kancionálů, které jistě může

vnést ještě více světla do této problematiky. Našim záměrem bylo poskytnout základní

přehled úprav, k nimž docházelo, představit Frámce, podle nichž se tyto úpravy

orientovaly (či naopak neorientovaly), a předložit tak určitá východiska, od nichž se

další výzkum může odvíjet.

164 KOMÁREK, Karel. K opracowaniam jezyka w pieśniach religijnych.

152

Anotace

Příjmení a jméno autora: Bc. Magdaléna Kubečková

Název katedry a fakulty: Katedra bohemistiky Filozofické fakulty UP

Název diplomové práce: Textové úpravy písní v katolických kancionálech

19. a 20. století

Vedoucí práce: doc. PhDr. Karel Komárek, Ph.D.

Počet znaků: 294 625

Počet příloh: 0

Počet titulů použité literatury: 46

Klíčová slova: katolický kancionál, lidová duchovní píseň, 19. a 20. století, textové

úpravy

153

Resumé

Cílem diplomové práce bylo sledovat na textech písní z vybraných katolických

kancionálů 19. a 20. století úpravy obsahu, jazyka, poetiky a prozódie a uvést je do

souvislostí s vývojem filologických a teologických přístupů i s proměnami kulturního

cítění a vnímání. Jako výchozí prameny sloužily zvolené kancionály daného období

(Katolický kancionál Tomáše Bečáka, Katolický zpěvník Jana Drbohlava,

Svatojánský kancionál, Plesy duchovní, Úplný kancionál arcidiecese olomúcké, Cesta

k věčné spáse Karla Eichlera, Boží cesta a Kancionál – společný zpěvník českých

a moravských diecézí), soudobé jazykové příručky (Historická mluvnice jazyka

českého, Příruční mluvnice jazyka českého, Pravidla hledící k českému pravopisu

a tvarosloví od Jana Gebauera, Vývoj českého spisovného jazyka od Bohuslava

Havránka a Brus jazyka českého) a také články zabývající se kancionálovou tvorbou

v časopisech Cyril, Časopis katolického duchovenstva, Musica sacra, Psalterium,

Obzor, Život. Při obsahových úpravách jsme rovněž přihlíželi k biblickým pasážím

a příslušným církevním dokumentům, zejména k ustanovením 2. vatikánského

koncilu, tj. Dei Verbum, Gaudium et spes, Lumen gentium. Analýza textů vybraných

písní poskytuje vhled do povahy textových úprav v katolických kancionálech

19. a 20. století a porovnává tyto úpravy se zásadami platnými v příslušném období

v té které zkoumané oblasti, tj. obsah, jazyk, poetika a prozódie, příp. se zásadami

vytyčenými samotnými sestavovateli zkoumaných kancionálů.

154

Summary

The aim of this diploma thesis was to observe the texts of songs from selected

catholic hymn-books of the 19th and 20th centuries, editing the content, language,

poetics and prosody, and to relate them to the development of philological and

theological approaches as well as changes of cultural sentiment and perception. The

primary resources used in the research were selected hymn books of that period

(Tomáš Bečák's Katolický kancionál, Katolický zpěvník by Jan Drbohlav, Svatojánský

kancionál, Plesy duchovní, Úplný kancionál arcidiecese olomúcké, Cesta k věčné

spáse by Karel Eichler, Boží cesta and Kancionál - společný zpěvník českých

a moravských diecézí) contemporary language manuals (Historical Grammar of the

Czech Language, Handbook of Czech Language, Rules for Czech Spelling and

Morphology by Jan Gebauer, Development of the Czech Writing Language by

Bohuslav Havránek and Grindstone of the Czech Language) as well as articles dealing

with chants output in Cyril, Magazine of the Catholic Clergy, Musica sacra,

Psalterium, Horizon, Life. We have also looked at Bible passages and relevant church

documents, especially the provisions of Vatican II Council, i.e. Dei Verbum, Gaudium

et spes, Lumen gentium. The analysis of the texts of the selected songs provides an

insight into the nature of the text edits in catholic hymn-books of the 19th and 20th

century and compares these adjustments with the principles in force in the relevant

period in the area under consideration, i.e. content, language, poetics and prosody,

respectively with the principles set forth by the builders of the hymn books themselves.

155

Seznam literatury

Primární literatura:

BEČÁK, Tomáš. Katolický kancionál. 19. dopl. vydání. Olomouc: Knihkupectví

Bedřicha Grosse, 1877, 618 s.

Boží cesta. Písně a modlitby katolického křesťana. 18. vyd. Olomouc: Obzor, 1968,

566 s.

Boží cesta. Písně a modlitby katolického křesťana – Průvod varhan. Olomouc:

Nakladatelství Velehrad, 1939, 212 s.

DRBOHLAV, Jan. Katolický zpěvník, zřízený pro veřejnou i domácí službu Boží.

Praha: Bedřich Rohlíček, 1855, 305 s.

EICHLER, Karel. Cesta k věčné spáse. Úplné vydání. 1. svazek. Brno: Papežská

knihtiskárna benediktinů rajhradských, 1912.

EICHLER, Karel. Cesta k věčné spáse. Modlitby a duchovní zpěvy pro katolickou

mládež na školách obecných a občanských v brněnské diecési. Brno: Občanská

tiskárna, 1936, 423 s.

HOLAIN, Ludvík. Plesy duchovní. Brno: Knihtiskárna benediktinu rajhradských,

1883.

Kancionál čili Kniha duchovních zpěvů pro kostelní i domácí pobožnost. Díl 1.

Praha: Svatojánské dědictví, 1863, 368 s.

Kancionál – společný zpěvník českých a moravských diecézí. Praha: Katolický

týdeník s.r.o., 2003, 742 s.

Úplný kancionál arcidiecese olomúcké čili Posvátné zpěvy a modlitby ku všestranné

potřebě při veřejné bohoslužbě a soukromých pobožnostech. 2. vyd. Olomouc:

Knihkupectví Bedřicha Grosse, 1889, 567 s.

Sekundární literatura:

AUGUSTINUS. Enarrationes in Psalmos [online]. IN: PL 36, col. 874-904.

Dostupné z: http://www.documentacatholicaomnia.eu/02m/0354-

0430,_Augustinus,_Enarrationes_In_Psalmos_[001-079],_MLT.pdf

Bible. Český ekumenický překlad, Česká biblická společnost, 2007.

Brus jazyka českého. 2. rozmnožené vydání. Praha: Knihtiskárna J. Otto v Praze,

1881, 293 s.

CUŘÍN, František. Vývoj spisovné češtiny. Praha: Státní pedagogické nakladatelství,

1985, 180 s.

ERBEN, Karel Jaromír, ed. Výbor z literatury české. Díl 2. Praha: František Řivnáč,

1868, 1152 s.

156

GEBAUER, Jan. Historická mluvnice jazyka českého. Díl 3, Tvarosloví. Praha

a Vídeň: F. Tempský, 1896, 637 s.

GEBAUER, Jan. Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví s abecedním

seznamem slov a tvarů. Praha: Císařský královský školní knihosklad, 1902, 203 s.

GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé.

2. opravené vydání. Praha: Česká grafická společnost Unie, 1904, 550 s.

HAVLÍČEK-BOROVSKY, Karel a Michal ŠANDA. Dopisy [online]. Praha:

Dybbuk, 2009.

HAVRÁNEK, Bohuslav. Vývoj českého spisovného jazyka. Praha: Státní

pedagogické nakladatelství, 1980, 159 s.

KARLÍK, Petr ed. Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha:

Academia, 2007, 668 s.

KOMÁREK, Karel. K opracowaniam jezyka w pieśniach religijnych. Nepublikovaný

konferenční příspěvek.

MAINX, Oskar ed. Literatura jako výzva a apel. Opava: Slezská univerzita, 2014,

360 s.

NĚMCOVÁ, Božena: Chudí lidé. Brno: Tribun EU, 2007.

Dei verbum [online]. Dokument 2. vatikánského koncilu, 1965. Dostupné česky z:


ii_const_19651118_dei-verbum_cs.html

Lumen gentium [online]. Dokument 2. vatikánského koncilu, 1964. Dostupné česky

z: http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-

ii_const_19641121_lumen

ŠKARKA, Antonín. Půl tisíciletí českého písemnictví. Praha: Odeon, 1986, 508 s.

VLČKOVÁ, Hana. Jazyková a textová výstavba písní kancionálů 19. a 20. století.

Nepublikovaná diplomová práce. Olomouc: Filozofická fakulta Univerzity

Palackého, 2006, 73 s.

Časopisecké a sborníkové příspěvky:

BOUŠKA, Sigismund. K vydání nového Manuale rituum a nového kancionálu. IN:

Časopis katolického duchovenstva, 1906, č. 4, s. 273-289.

DVOŘÁK, Ladislav. Úprava kancionálu. IN: Časopis katolického duchovenstva,

1907, č. 3, s. 189-194.

EICHLER, Karel. Zpráva o novém kancionálu. IN: Obzor, 1907, roč. 30, č. 11, s. 248.

EICHLER, Karel. Zpráva o novém kancionálu. IN: Obzor, 1907, roč. 30, č. 12, s. 267-

268.

157

FRYDRYCH, Karol. 240 let brněnské diecéze – Kancionálová produkce v brněnské

diecézi. IN: Musica sacra, 2017, roč. 25, č. 3, s. 14-17.

FRYDRYCH, Karol. 240 let brněnské diecéze – Kancionálová produkce v brněnské

diecézi. IN: Musica sacra, 2017, roč. 25, č. 4, s. 2-7.

KOPEČEK, Pavel. Posvátná hudba a Liturgická komise pro Čechy a Moravu. IN:

Musica sacra, 2018, roč. 26, č. 2, s. 8-12.

KRBEC, Jan. Nové vydání českého Zpěvníku či Kancionálu. IN: Časopis katolického

duchovenstva, 1851, č. 4, s. 119-123.

KŘIKAVA, G.C. Jednotný zpěvník. IN: Cyril, 1918, roč. 44, č. 4, s. 52-55.

LEHNER, Ferdinand Josef. Zpěv obecný při službách Božích, a kůry literátské. IN:

Cyril, 1874, roč. 1, č. 8, s. 69-72.

LUTINOV, K. D. Před opravou kancionálu. IN: Život, 1906, č. 5-7 (strany 165 - 276),

s. 248-250.

MÜLLER, V. Jednotný zpěvník – v Německu a u nás. IN: Cyril, 1917, roč. 43, č. 3.,

s. 33-35.

OLIVA, Jan. Úprava diecésního zpěvníku. IN: Cyril, 1894, roč. 11, č. 8, s. 57-61.

OLIVA, Jan. Úprava diecésního zpěvníku. IN: Cyril, 1894, roč. 11, č. 12. s. 92-95.

PALAS, Karel. Pololidové básnictví barokní a kancionálová píseň. IN: o barokní

kultuře. Brno 1968, s. 75-85.

ŠMÍD, František. Můj pohled na naše současné kancionály. IN: Psalterium, 2007,

roč. 1, č. 2, s. 13-16.

VYSKOČIL, Albert. Směrnice pro nový zpěvník. IN: Cyril, 1946, roč. 71, č. 3-4, s. 36-

37.

Zpráva o novém kancionálu. IN: Cesta k věčné spáse. 1. svazek. Brno: Papežská

knihtiskárna benediktinů rajhradských, 1912, s. 8-22.

Elektronické zdroje:

Vokabulář webový [online]. Verze 1.1.2. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk

český AV ČR, v. v. i. Dostupný na: http://vokabular.ujc.cas.cz/default.aspx

Date post:	28-Jan-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	8 times
Download:	0 times

Textové úpravy písní v katolických kancionálech 19. …1.3 Pozice církve v 19. a 20. století...

Documents