To jsi můj Bůh?

Heiner Wilmer

I KNĚZ VYSTAVUJE SVOU VÍRU OTÁZKÁM

207

Obsah

Proč vlastně? .................................................................... 7Ukřižovaný pes .............................................................. 19Anima Christi ................................................................ 25Fantazie není dost ......................................................... 27Matka všech strachů ...................................................... 35Najednou jsem volný ..................................................... 41Osvícení v hlubině ......................................................... 53Nejhorší pokušení .......................................................... 65Něžnost a hněv .............................................................. 73Já vám ukážu ................................................................. 79Jiskřilo to mezi námi ..................................................... 95Zlo je nakažlivé ........................................................... 107Chci slyšet své jméno ................................................... 127Trojdimenzionální ...................................................... 135Díky za špagety ............................................................ 145Bůh nemůže být cynik ................................................. 165Na zemi ........................................................................ 185

7

Proč vlastně?

Někdy už prostě nedokážu poslouchat všechny ty věci, co se říkají o Ježíši,

„Dobrý pastýř, který pase své ovečky“, „Ježíš – muž z Nazaretu, reformátor, který skvěle učil nové věci před 2000 lety“, „Ježíš, který chce být tvým přítelem“.

Znám tyto popisy, tuto rétoriku bohoslužeb. Leckomu se může stát, že pokud je k sobě opravdu upřímný, musí potlačit malé nebo i velké zívnutí, když zas jde o to, kdo to byl Ježíš.

Znám to velmi dobře. Jsem kněz. Nakonec – po-slouchám své vlastní kázání každou neděli, znám své myšlenky o Ježíši zevnitř i zvenku, a někdy se poslou-chám při modlitbě a zjišťuji, že kamsi, do nebe, do temnoty, posílám floskule a nic neříkající kecy. Bůh to podivuhodně snáší. Bylo by ovšem také naprosto pochopitelné, kdyby mě přerušil a řekl: „Heinere, nezlob se, prosím tě, ale už nemůžu dál poslouchat tyhle fráze – buď hned půjdeš s pravdou ven, nebo zavěsím.“ Neudělá to.

Obtížné na kněžství není to, že bych se musel neustále ukrývat před pokušením, před krásnými

8

TO JSI MŮJ BŮH?

ženami. Ani že musím stále naslouchat vyprávění a bědování, starostem a potřebám starších lidí. Ob-tížné je to, že celé moje povolání, můj smysl života je vybudován na tomto Ježíši, i když se mi jeho význam někdy ztrácí. Kdyby nebylo Ježíše, byl bych dnes asi farmářem, ženatý, pět dětí, pěkný hrázděný dům v Emslandu…

Můj celý život, každý dopis, který úředně napíšu, můj oběd, který uvaří tady v klášteře, tiskárna, kterou musím pro náš řád koupit, vodovodní potrubí, které už konečně musí někdo opravit, slevová karta na vlak, kterou jsem si musel z pracovních důvodů koupit – jsem provinciál (regionální představený řádu) a jsem hodně na cestách – to všechno se zakládá na Ježíši, bez něhož by tu kdokoli, mě nevyjímaje, neměl co dělat, bez něhož by ani tento řád vůbec neexistoval.

A obtížné na tom je, že na to někdy zapomínám. A když mě to znovu napadne, myšlenky mi utíkají na hony daleko. Jeden příklad za všechny: telefonuji s informatikem, který se má už tři týdny starat o náš internet a ještě se tu neukázal. Položím sluchátko a krátce se zamyslím: K čemu celý tenhle stres?

A během toho, co se sám snažím zapojit modem, abych nějak spustil internet, a nic z toho nefungu-je, přichází jeden můj spolubratr, zůstane stát ve dveřích a ptá se: „Heinere, co to tam děláš pod tím stolem?“ – pak mi nepřipadá snadné říct: „Jednám z pověření Ježíše.“

9

PROČ VLASTNĚ?

Kdybych se pokusil odůvodnit tento výrok, pak by to znělo asi takto:

Potřebujeme internet, abychom byli v kontaktu se světem. Musíme být v kontaktu se světem, aby-chom mohli hlásat. Musíme hlásat, co říkal a konal jeden muž před dvěma tisíci lety, musíme to dělat, protože ... proč vlastně ještě?

V devatenácti letech jsem vstoupil do řádu Misionářů Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. V devate-nácti! Více než polovinu života jsem tedy už v řádu. A vzpomínám si ještě, že jsem měl pochybnosti, když jsem do něj vstupoval. Že se to může zhatit. Že do řádu nezapadnu.

Pak jsem ale potkal Johanna.Když divoce gestikuloval rukama a celým tělem

vtiskával svým myšlenkám výraz, lezla mu vždycky košile z kalhot. V jedné ruce cigaretu Gauloise, ve druhé pivo; rozcuchané černé vlasy, planoucí oči za strohými kovovými brýlemi, které nezakryly živou hru jeho obočí – jednou se zvedlo nahoru, pak se rozšířilo nebo scuklo dohromady podle my-šlenkového pochodu, tak sedával každý večer přede mnou. Johann, mladý Belgičan, právě osmnáctiletý. Živě jsme diskutovali o Camusovi a Sartrovi, ve-dle toho také o filozofii jazyka, o oblasti, ve které se vyznal. Pro mne to byla španělská vesnice. Já byl hostem – Johann byl v klášteře.

165

Bůh nemůže být cynik

... ve tvém království navěky!

Právě se v kantýně posadil k obědu na dřevěnou lavici s železnými nohami. Jeho mozolnaté ruce vy-táhly z tašky termosku a otevřely krabičku z plastu s chleby, okurkami, rajčaty a jedním vařeným vejcem, každé zabalené v novinovém papíře. Tato krabička byla připravena s láskou, určitě nějakou ženou. Bylo mu dobrých šedesát, měl před sebou ještě pár let práce, dokud nepůjde do důchodu. Podnikatel ho zaměstnal jako nevyučeného pracovníka. Předtím byl drobným zemědělcem, námezdníkem. Ovšem kvůli nuzným výnosům nemohl uživit svou rodinu. Pak našel práci v sousední vesnici u betonářských závodů. Rukama otáčel na soustruhu pětadvacetikilovými pa-nely z vymývaného betonu během jejich dokončení, předtím a potom je stříkal vodou. Od rána do večera. Pokaždé byly jeho boty a modráky pocákané vodou a plné cementu. V porovnání s ostatními zaměstnanci vypadal nevzhledně, k tomu měl malý hrb a chodil zvláštně, jako kdyby trochu kulhal.

166

TO JSI MŮJ BŮH?

Viděl jsem ho šikmo, když přišli. Nejprve jsem nevěděl, co chtějí. Viděl jsem jen jeho ustrašené oči. Oči, které jako by chtěly říct: Ne, nedělejte to, prosím! Nechte mě dnes na pokoji! – Ale klid neměl v tuto hodinu přijít.

Z očí ostatních dvou kolegů čišelo čiré potěšení.Ne, nebylo to jen potěšení, v jejich očích bylo

něco tajemného, výsměch a opovržení, něco ďábelského. Jako by byli hnáni šílenstvím. Oba spolupracovníci byli výrazně mladší, kolem třicítky, působili silně a zdravě, sportovně a namakaně. Je-den z nich se postavil bokem vedle starého kolegy, vedle omývače betonových panelů, jako strážník. Ten druhý vzal oběma rukama manšestrový klo-bouk, jaký často nosili sedláci na severu Německa. Očividně to byl klobouk tohoto starého kolegy, prostě mu ho sebrali z věšáku. Mladík nesl klobouk obráceně s krempou nahoru – byl až po okraj na-plněný vodou. Zatímco „strážník“ stál rozkročmo a se založenýma rukama vedle šedesátníka, zvedl druhý mladík klobouk pomalu nad záda sedícího, otočil ho rychlým pohybem rukou a posadil ho na jeho hlavu. Voda se mu rozlila po obličeji, po jeho oblečení, stůl byl v okamžiku mokrý a oběd v krabičce plaval ve vodě.

Oběť nezvedla paže, nebránila se. Zjevně věděl, že proti svým trýznitelům nemá nejmenší šanci. Pravděpodobně to nebylo poprvé, co s ním hráli tuto

167

BŮH NEMŮŽE BÝT CYNIK

hru. Ti dva sotva něco řekli, pouze se zašklebili a na konci se hrdelně zasmáli.

Byl jsem jak ochromený. Právě mi bylo devatenáct. Po maturitě a krátce před vstupem do kláštera jsem pracoval čtyři týdny v těchto betonářských závo-dech, v podstatě jsem se cítil velmi dobře. Ale teď tu se mnou bylo dvacet kolegů v kantýně. Všichni seděli, dívali se a nic neřekli. Já rovněž. Stydím se za to ještě dnes. Nikdo k němu nepřiskočil, nikdo se nepostaral o klid a spravedlnost. Nikdo nenastolil zase pořádek. Ti dva provinilci odešli bez potrestání ke svému stolu, snědli svůj oběd se škodolibým smíchem. Copak tu nikdo nezakročí? Copak nikdo nic neřekne? – běželo mi hlavou. Ne, nikdo nevstal, nikdo nic neudělal. Já také ne. Když vypršel čas, šel každý k píchačkám, označil si svou kartu a dál pracoval, jako by se nic nestalo.

Tolik se hanbím. Ano, pracoval jsem stejně jako dny předtím. Nic nápadného. Všechno šlo odpo-ledne svým tempem. Avšak to, co jsem prožil, mi nešlo z hlavy ven. Čím víc jsem o tom přemýšlel a vyvolával ten prožitek ve vzpomínkách, čím častěji se scéna odehrávala jako krátký film v mém mozku, sama od sebe, aniž bych o tom obzvlášť přemýšlel, tím více jsem se styděl.

O dvě hodiny později se naše cesty zkřížily ve skladu. Stáli jsme ve stejné frontě a chtě-li nepochybně to samé. V pravé ruce držel pár

168

TO JSI MŮJ BŮH?

opotřebovaných pracovních rukavic, opotřebova-ných z ustavičného zvedání a otáčení betonových panelů. Já měl rovněž v ruce pár rukavic. Každé dva tři dny byly „skrz naskrz“, ztenčily se a proděravěly účinkem železných prutů a železných výztuží, kte-ré jsem v mém oddělení musel splétat do košatin v prefabrikovaných dřevěných šalunkách. Když byly železné košatiny hotové, zalily se šalunky zcela betonem – betonové polotovary pro stavbu domů nebo pro zpevnění silničních náspů.

Své nové pracovní rukavice si vzal od správce skladu, otočil se, aby prošel kolem ostatních kolegů, kteří za ním čekali ve frontě. V tom okamžiku, kdy se otočil, se ve mně všechno stáhlo, snad ve zlomku vteřiny. Musel jsem počítat s tím, že mě zahlédne. Zahlédnout mě: toho, kdo byl při tom, kdo koukal, když si s ním pohrávali, kdo nic neudělal, ale byl ně-jak s touto scénou spojen, kdo jako voyeur přihlížel, cítil se jistý, obklopen tolika lidmi, kteří přece byli stejní jako já. Na mě by se měl teď podívat. Proboha, ne! Otočil jsem se na druhou stranu, sklopil oči a dě-lal, jako kdybych se zrovna zajímal o vysokotlakový čistič v jiném rohu a ne o něj, o kolegu, který otáčel betonovými panely. Nebyl bych unesl jeho pohled, bylo by to příliš těžké.

Nesnesitelný nebyl pouze jeho pohled. Nesne-sitelná byla také moje bezmoc. Nejraději bych ho donutil, aby se díval jinam. Nejraději bych se po-

169


stavil za něj a zezadu oběma dlaněmi tlačil a nutil jeho hlavu, aby se otáčela všemi směry, jen ne tím mým. Ale to nešlo. Protože jsem ho nedokázal donutit, aby se díval jinam, přál jsem si, abych byl neviditelným. Připadal jsem si nahý. Jako bez masky. A připadal jsem si tak politováníhodný. Jako spoluviník. Jako čumil. Jako ten, kdo selhal. Nejvíce jsem se bál, že mě může spatřit takového, jaký skutečně jsem.

Když byla směna v pět hodin odpoledne u kon-ce, stáli jsme v převlékárně před našimi skříňkami spolu v jednom rohu. My, dvě nebo tři prázdninové výpomocné pracovní síly jako já a ti dva třicetiletí pracovní kolegové, kteří přepadli muže, jenž otáčel panely z vymývaného betonu. „Jak může mít jenom někdo tak blbou hubu,“ řekl jeden z třicátníků. „Jeho stará ho rozmazluje, maže mu každej den chleba; a pak sem přijde se svým vydrbaným kloboukem. Po té jedné milé sprše bych mu nejraději dopřál ještě jednu. Má fakt držku. Je nějakej blbej. Provokuje mě, abych mu zmaloval hubu. Jinak si to nezaslouží. Kdo přijde takovejhle, je sám vinej.“ – „Jasný,“ řekl druhý třicátník. „Vždyť je postiženej! Co umí? Jenom otáčí od rána do večera cementovejma panelama! Je příliš hloupej pro tenhle svět!“ My, prázdninové pracovní síly, jsme se smály, jo jo, příliš blbej pro tenhle svět. – Hráli jsme tu hru společně. Já také.

170

TO JSI MŮJ BŮH?

Pak jsem si sedl na moped, promáčkl startér, odhodil cigaretu a ujížděl sedm kilometrů domů. Silnice rovná jako nit vedla skrz kukuřičná a obilná pole a velký les. Ale já neměl oči pro zvlněná pole a zelený les.

Co jsem měl jenom dělat? běželo mi hlavou. Vždyť jsem jenom výpomocná síla na prázdniny, jen čtyři týdny v podniku, ostatní jsou náležitě zaměstnáni, pobírají celoročně svůj plat. A mimo to: je mi devatenáct. Jsem přece příliš mladý na to, abych se ozval, abych se stal obhájcem utlačova-ných a těch, kdo jsou zbaveni práv. Tato příhoda jistě nebyla ojedinělým případem. Zdálo se, že to nějak patří k věci. Jako hromosvod. Mohlo by se jis-tě stát i něco horšího. Kdoví, tak to samozřejmě chodí mezi dělníky. Tady se věci dějí jinak než na gymnáziu. Vždycky nám říkali: Teprve až jednou přijdete do světa, když jednou budete muset sku-tečně pracovat, pak uvidíte, že vane jiný vítr. Ve škole jste jako zabalení ve vatě. Svět naproti tomu je jiný, je drsný.

Když jsem dojel domů na statek a zaparkoval svůj moped do garáže, šel jsem se ještě na chvilku projít. Navštívil jsem ve stodole našeho psa, fenu ovčáka, která teprve před několika dny vrhla mladé. Posadil jsem se k ní, drbal ji, hladil štěňata a přihlížel, jak hltavě sají mateřské mléko.

171


Kdo už ode mě zná tento příběh a pak mě slyší v neděli kázat, že Boží království přijde, že nastane nové nebe a nová země, že pak člověk spatří Boží příbytek mezi lidmi, že Bůh bude bydlet v jejich středu a oni budou jeho lidem, že Bůh setře všechny slzy z jejich očí, že už nebude smrt, smutek, nářek, námaha (viz Zjv 21,1-4) – jak mu to asi zní? A jak to asi zní těm, kteří byli toho dne v betonářských závodech?

Musí to znít tak, jak Marx kdysi popsal nábo-ženství: „Je to opium lidstva.“ Člověk by si mohl myslet: Kněz se vyvlékl z odpovědnosti a uklidňuje oběť nebeským královstvím. Kde má Marx pravdu, tam má pravdu.

Náboženství je útěcha.Může být také lacinou útěchou.Pohled na Boží království, které nastane po smrti,

obrací pohled na „druhou stranu“. Může to být útěšné, když řekneme někomu, že nejpozději po smrti bude nastolena spravedlnost. Kdy budou mocní sraženi z trůnů a slabí povýšeni. Kdy se hladoví konečně nasytí a bohatí odejdou s prázdnou, jak to stojí v Ma-riině chvalozpěvu, v Magnificat. Je to každopádně větší útěcha, než když se řekne: Až bude mít světová revoluce vyhráno, potom už nebudou tví potomci trpět. Dobrá, tebe se to teď netýká. Pro tebe osobně nenastane spravedlnost.

172

TO JSI MŮJ BŮH?

To první může na „životě po smrti“ potěšit. To druhé nikoli.

Skutečně, křesťanské náboženství může působit jako nějaká droga, která dovolí člověku pokračovat v práci, když už v životě nezbývá mnoho důvodů k radosti. Když je člověk vykořisťován, když je sazba za hodinu sazbou hladovění. Když mladí kolegové utlačují starší. Když si v betonářských závodech svalnatí a dobře stavění tropí posměšky ze slab-ších a hrbatých a zostuzují je. Toto opium, pokud to můžeme takto nazvat, mírní bolest, je jakýmsi náboženským paliativním lékařstvím. Člověk to může ještě vydržet, zcela si nezoufá tváří v tvář bídě, utrpení a nesnesitelné bolesti, vždyť existuje naděje na lepší život.

Zůstává ovšem problematickým – a v tom má Marx pravdu – když toto „opium lidstva“ (které Le-nin později jinak vysvětlil jako „opium pro lidstvo“) vede k tomu, že na okolnostech nic nezměním. Krčím se před odpovědností a vidím nespravedlnost a ty, kteří pod ní trpí, utěšuji slovy o životě po smrti.

Marx měl pravdu, avšak jen zpola. Svou ana-lýzou náboženství si to velmi ulehčil. To, čemu já věřím, je daleko komplikovanější a – upřímně řečeno – daleko obtížnější k uvěření než to, co předestřel Marx.

Jako křesťan nevěřím pouze tomu, že toto Boží království jednoho dne přijde. Věřím také tomu –

173


a zvěstuji to lidem – že už mezi námi začalo. Tak. To bych nazval problémem. Neboť onen člověk z práce se mě zeptá: „Kde? Kde začalo toto králov-ství? Ty nejednáš, sedíš tam na své lavici, přihlížíš, jak se mi vysmívají, chceš mě na jednu stranu utě-šit, že v nebi jednou nastane spravedlnost, a záro-veň mi říkáš, že ale nebe už nyní začalo. Království už nastalo. Kde, prosím tě? Vždyť to je dokonce dvojitý výsměch!“

Tato možná námitka onoho člověka není ničím novým. Tato námitka je starým problémem, kte-rý rozčiloval také lidi z Bible: Čtu o Jobovi, který se v nejhlubším utrpení ptal: „Proč naživu zůstávají svévolníci? Dožijí se vysokého věku, rozmohou se, kupí statky, své potomstvo mají pevně kolem sebe, své potomky mají před očima, v jejich domě je pokoj beze strachu, Boží hůl na ně nedopadá. Jejich býk nebývá připouštěn nadarmo, jejich kráva se otelí a nezmetá. Vypouštějí jako stádo své nezvedence a jejich děti skotačí. Hulákají při bubínku a citeře a radují se za zvuku flétny. Tráví své dny v pohodě a do podsvětí sestupují v mžiku. Bohu říkají: Jdi pryč od nás, nechcem o tvých cestách vědět. Kdo je Všemocný, že mu máme sloužit, co nám prospěje obracet se na něj?“ (Job 21,7-15).

To je přesně ta otázka, kterou pokládá mnoho lidí. Není to prostě „milé“ s Bohem. Vzdávám se

174

TO JSI MŮJ BŮH?

manželství a rodiny a mnohého dalšího – kvůli nebes-kému království. Pro většinu lidí to zní jako šílenství. Buď blázním, nebo neblázním, a něco na tom je, a toto království už existuje. Jestli to onen muž, který v betonářských závodech obráběl cementové panely, tušil, nevím. Také nevím, jestli hledal nějakou útěchu nebo vyhlídku na lepší časy. Nemohu za něj mluvit. Nikdy jsem ho potom už nepotkal.

Nevím, jestli mně a těm ostatním zevlounům a nespolehlivcům odpustil, jestli prominul oběma provinilcům. To, co jsme mu udělali, se později projeví v rodině. Zneužití, posměch a ponižování, to nejde jen tak spolknout. To zůstává „pod kůží“, a já nevím, jestli nám to ona rodina odpustila.

A pak je tu ještě jeden, koho se bezprostředně dotklo to, co se tenkrát odehrálo v kantýně, kde jsem nečinně přihlížel: Bůh. Když zničím nějakou mramorovou sochu, dotknu se nejen kupce, ale i so-chaře. Když se dopustím násilí na nějakém stvoření tohoto světa, nezasáhnu pouze toto stvoření, ale také architekta vesmíru. „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40).

To říká Bůh. K Božímu království patří soud. To se nedá jen tak vymazat.

A nezní to jako příbalový leták k opiu. Člověk se tím nemůže „rozdunět“ a zapomenout. Představa

175


soudu nás volá k odpovědnosti a předává nás zároveň větší pravdě, větší spravedlnosti, než je ta naše.

Jako kdybych ležel těžce chorý v nemocnici a stá-le znovu a znovu mohl mačkat malé tlačítko, abych si sám aplikoval nějaký opiát. Nějakou útěchu, která by překryla moje křížové bolesti, moje pokřivení, moji hanbu, moji vinu, nebo je alespoň nechala spatřit v jiném světle, abych mohl říct: No jo, tak špatné to vůbec nebylo – to by bylo opiem pro mou duši.

Ne, takový bych nechtěl být. Někdo, kdo se scho-vává za vysvětlování a snaží se omlouvat až k „to už nejde“, kdo se zapírá nebo staví nové lži. Vyzkoušel jsem v životě spoustu výmluv pro svá selhání. Avšak ve svém nejhlubším nitru vím, že vždy existuje je-diná cesta, jak dostat odpad z duše. Skrze pravdu. Nedívám se do zrcadla. Dívám se na Boha. Vystavuji se pravdě a nechávám se odsoudit a zároveň doufám v odpuštění.

Boží království není jen pro oběti, je také pro pachatele.

To je vlastně těžké na mém náboženství: že ne-můžeme určit podle našich zákonů, kdo přijde do nebe a kdo ne. Že Boží království už začalo na světě, protože člověk může svých hříchů upřímně litovat, konat pokání a může se obrátit – a Bůh mu může odpustit. A nemyslím jen odpuštění tomu, kdo se-lhal a nezasáhl, jako se to stalo mně, ale i odpuštění těch nejstrašnějších hříchů. Vraždy a všeho dalšího.

176

TO JSI MŮJ BŮH?

Myslím tím odpuštění, kterého bych já sám pravdě-podobně nebyl schopen. Odpuštění, které nezname-ná, že ignoruji vinu nebo ji zlehčuji, ale odpuštění, kterým je vina jasně pojmenována. Jak to jde, to nevím. Jsem na to příliš malý.

Pomyslím-li na svůj vlastní život, stal jsem se občas obětí. Ale především jsem byl (a jsem) také pacha-telem, buď že jsem druhé přímo zranil, nebo proto, že jsem zůstal němý, že jsem neotevřel ústa.

Ne vždy mám možnost, abych se mohl ještě jednou potkat s tím, komu jsem něco provedl nebo komu jsem odepřel pomoc, aby mi odpustil. Možná proto, že žije hodně daleko, možná proto, že je už mrtvý, nebo proto, že je nemyslitelný kontakt nebo rozhovor s ním.

Na začátku každé mše svaté se modlím: „Vyzná-vám se všemohoucímu Bohu a vám všem, že často hřeším … a nekonám, co mám konat.“ Pokaždé přitom doufám, že existují tajemná spojení mezi námi lidmi před Bohem, že existují neviditelné cesty, na kterých mě Ježíš vede za ruku a vyvádí mě ze zapletenců mé viny, jako ovce, které se zamotaly do trnitého křoví a které on opět svádí dohromady. Prosím, aby mi odpustil, že jsem nechal omývače betonových panelů samotného. Prosím ho, aby mě s ním jednoho dne svedl dohromady a my se mohli podívat jeden na druhého.

Bez hanby.

177


S náklonností a láskou, která existuje pouze v Božím odpuštění.

Čekám na útěchu skrze odpuštění své viny a svého hříchu. A vždy, když něco v tomto životě není možné napravit, když nemůže být vytvořeno uzdravující spojení, je mojí jedinou nadějí, že po smrti život pokračuje, že se shledám s lidmi, kterým jsem ukřivdil, kteří ukřivdili mně. Je to ta jediná naděje, kterou mám! A mít takovouto naději, má vliv na samotný život.

Hračka, puška vypadala jako skutečná, proto zastřelili izraelští vojáci v roce 2005 jedenáctile-tého Palestince Ahmeda ze západního Jordánska. V nemocnici v Haifě mohli lékaři pouze zkonstatovat smrt mozku. Pak se lékaři zeptali jeho otce, Ismaele Khatiba, jestli by neposkytl orgány svého syna. Po do-hodě se svou ženou se oba rozhodli hochovy orgány darovat. Brzy nato pobíhaly kolem izraelské děti s or-gány zemřelého palestinského chlapce. V roce 2008 vypráví Marcus Vetter a Leon Geller tento pravdivý příběh ve svém dokumentárním filmu s názvem „Srd-ce od Jenina“. Rozhodnutí rodičů svědčí o překvapivé velkodušnosti, která umožnila uprostřed konfliktu Blízkého východu další život dětem „nepřátel“.

Takovéto nesmírné gesto lidské sounáležitosti mi připomíná, že Boží království je už tady, že – pokud máme co do činění s Bohem – normální lidské vzory jednání přestávají působit. Třesoucí

178

TO JSI MŮJ BŮH?

se plamínek pomsty zhasíná. A něco jiného zde začíná zářit.

V čem spočívá podstata Božího království? Ne-mohli bychom říct, že tento příběh je spíše milým momentem mezi humánně smýšlejícími a jedna-jícími lidmi? Nemohl by být příběh o palestinské rodině chápán prostě jako sympatické a empatické gesto mezi zúčastněnými? Někteří by to tak mohli chápat. Je možné vysvětlit průběh této události ryze lidsky.

Já ale vidím v příbězích, jako je tento, prvek, který je odlišuje od ostatních. Neboť v něm jde o naději, která přesahuje to, co lidé vidí a prožívají. Tato nadě-je je něco docela malého, ale vytváří obrovský rozdíl. Nemáme znalosti. Věříme. V dobro. A tím dobrem je Bůh. A věříme, že dobro jednoho dne zvítězí. I když už možná nebude existovat svět. A ačkoliv možná nemůžeme dobru ve světě dopomoci k vítězství – přesto věříme, že Bůh má poslední slovo.

Rodiče zabitého chlapce nemohou zastavit válku svým činem. Také dokument o tom pravděpodobně nezmění konflikt na Blízkém východě. A tak existují denně momenty, v nichž lidé pozoruhodně svobod-ně činí dobro, často dokonce i tak, aniž by se o tom někdo dozvěděl – nedá se to pak nazvat něčím světoborným. A přece: Věřím tomu, že to světem hýbe. Posunuje jej na stranu, otevírá jej a skrze to září Boží království.

179


Dobré jednání v tichosti předpokládá víru. Po-kud vypočítám náklady – příjmy, mohu toho hned nechat. Avšak víra v dobro, která se mě ptá: „Na jaké straně stojíš?“ ta mě nechává jednat.

A když se mě lidé ptají: „Co ti to přináší?“ odpo-vídám: „Je to dobré.“ A když se zeptají: „A co z toho máš, že je to dobré?“ je mou odpovědí: „Protože chci dobro – ať už zvítězí tady nebo až po smrti – chci stát na jeho straně.“

Tak si mohou lidé v situacích, které jsou v režii nenávisti a ničení, říci: „Se mnou nepočítejte. Možná nyní přicházím zkrátka. Možná sám sobě škodím, když zasáhnu, ale já uctívám Boha, uctívám dobro a věřím, že navždy a v pravdě zvítězí.“

Když se Ježíše jednou zeptali, kdy že přijde Boží království, řekl: „Boží království nepřichází tak, že by se to dalo pozorovat. Ani se nedá říci: Hle, tady je! nebo Tam je! Neboť Boží království je mezi vámi“ (Lk 17,20-21).

Nemám vědomosti. Věřím, že na konci bude spravedlnost. Věřím, že malému, slabému, bez-mocnému, tomu, kdo je vykořisťován a posmíván, koho někdo rozčiluje a beze studu využívá, proti komu se člověk proviňuje, koho ekonomicky ničí, koho vydírá a kazí jeho pověst, kterého činí odpo-vědným za jeho neštěstí – věřím tomu, že těmto bezmocným přijde pomoc vstříc. Věřím, že dojdou svého práva.

180

TO JSI MŮJ BŮH?

Pokud existuje Bůh, má-li to pro nás nějaký význam a pokud mu na nás záleží, pak tedy věřím, že zasáhne – při vší bezmoci na kříži, ale přece také veškerou mocí, kterou uplatnil při stvoření světa. Věřím, že zakročí a nastolí spravedlnost. Vždyť nemůže být pravda, že by nechal chudého chcíp-nout jako nějakého zaběhnutého psa. Nemůže být pravda, že by bezmocnému, který ve svém životě zapadl do hluboké jámy a úpěnlivě a na kolenou volá nahoru o pomoc, řekl: Smůla. Tvoje chyba. Posledního pokoušou psi.

Bůh nemůže být cynik. Proto musí jednoho dne nastat obrácení poměrů:


Pokud se jedná o poslední věci člověka, těch je Bible plná. Tato otázka nepřetržitě hýbe lidmi po celá staletí. Na poslední otázky života existují v Bibli nádherné obrazy, útěšné vize, v nichž jde vždy o dvo-jí: o poslední soud a o nový život po něm.

Možná to bude při tomto posledním soudu jako po jakémsi divadelním představení: Opona se zatáh-ne, inscenace je u konce. „Člověk vstupuje ve svém umírání do nezahalené skutečnosti a pravdy. Zaujímá místo, které mu po pravdě náleží. Životní hra na masky, útočiště za pozicemi a fikcemi, je skončena. Člověk je tím, čím opravdu je… Bůh je pravda, pravda je Bůh, je

181


osobou“ (Joseph Ratzinger: Eschatologie. Smrt a věčný život. Barrister a Principal, Brno 1996).

Soud je očividně jako definitivní cézura. Po něm nastane nový život, zcela jiný. V tomto království jsou možné paradoxy. Stejně jako v biblickém vidě-ní proroka Izaiáše, které zaslibuje život po soudu, v němž se nikdo nemusí nově vymýšlet, protože Bůh nás definitivně našel a zavolal k sobě:

„Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka. Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost. Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, baziliš-ku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře“ (Iz 11,3-9).

Pochopitelně jsou tato vidění záležitostí víry a ne otázkami. Je jen zajímavé, že se Karel Marx nechal ve své filozofii rovněž vést biblickou vírou: myšlenkou soudu a vizí nového života. Převzal

182

TO JSI MŮJ BŮH?

biblickou strukturu, zfalšoval ovšem základní aspekt: definitivní soud, velké odloučení, není podle něj záležitostí Boha, nýbrž čistě lidskou věcí. Posled-ní soud nahradil světovou revolucí.


Vsázím na svou víru v Ježíše. Protože nepovažuji nás lidi za poslední spravedlivou instanci. Protože nikdy neznáme čirou pravdu. Sázím na svou víru v Ježíše, který svou smrtí a svým vzkříšením ukázal, že toto zde není všechno. Základem mé víry je tuše-ní. Tušení, že Ježíš by přece mohl mít pravdu. Tušení, pro které se přátelé kolem Ježíše nechali pohnout k tomu, aby všechno opustili. Tušení, které měla žena trpící krvácením, když se tajně dotkla Ježíšova roucha, možná jen s tušením, potom však plná víry v to, že by ji mohl uzdravit. Tušení, že se žije jinak, když mám ve znaku svého života vetkánu Ježíšovu nit života. Nit života, která souvisí s velkým vnitř-ním štěstím, které člověk nemůže v žádném případě zaměnit s něčím jiným. Nit života, která souvisí s odpuštěním a usmířením a která je tak silná, že s ní člověk překoná i ty nejvyšší zdi.

Existovali a existují stále lidé, kteří jsou tímto štěstím tak opojeni, že nechtějí za žádnou cenu ztra-tit tuto Ježíšovu nit života, ani za cenu své existence. Kdo zná pouze vlastní vzor tkaní, kdo žije pouze

183


v cyklu „zde a nyní“, je člověkem, o kterém se dá říct: Nemá tušení. Pokud mi Ježíš něco přináší, čeho se nemohu za žádnou cenu ve svém životě vzdát, pak je to něco zcela jednoduchého: mám tušení. Vstoupit do tvého království, navždy, navěky – to je má prosba.

To je Boží království: Ať žije spravedlnost a pokoj ať vládne. Utrpení je za námi. Nikdo už nesouží druhé. Nikdo se druhému nevysmívá a ne-zesměšňuje ho. Nikdo nevydá druhého posměchu a nebude ho přetřásat při obědě před zraky všech, nezlije ho a jeho zabalené chleby vodou. A nikdo se už nemusí stydět, když tváří v tvář sprostotě a cynismu nečinně přihlíží.

Všechny úzkosti, sklíčenosti a úzkoprsosti se roz-pustí. Nikdo se už nebude upínat k vlastnímu pupku, nepůjde zkřiveně a pokrouceně. Všechno se rozši-řuje, narovnává, rozhlíží se za svůj vlastní omezený horizont, naplněný velkým tušením. Proto už také nikdo nedbá jen na své vlastní příslušníky rodu, ať už se jmenují Palestinci nebo Izraelité nebo nesou jiné jméno. Závodní kantýna už není mírou všech věcí. Láska se rozprostírá po celém světě.


Date post:	07-Mar-2016
Category:	Documents
Upload:	paulinky-praha
View:	236 times
Download:	2 times

To jsi můj Bůh?

Documents