42
tobiáš hrabec portfolio
| Date post: | 22-Jul-2016 |
| Category: |
Documents |
| Upload: | tobias-hrabec |
| View: | 237 times |
| Download: | 4 times |
tobiáš hrabec
portfolio
Tobiáš [email protected]/03/1994
2005 - 2013 Křesťanské Gymnázium, Prague2013 - present FUA TUL, Liberec2014 Summer school of architecture, CK czech (native)english (fluent)
Adobe CS (Photoshop, Illustrator, InDesign, Premiere)McNeel Rhinoceros, V-Ray, KeyShot, AutoCADMS Office (Excel, Word, PowerPoint etc.)
Creative writingDocumentary photography and video Basic understanding of xhtml and css
CV<basic information>
<education>
<language>
<abilities>
projekty
Škola na stolové hořeII. ročník, Atelier Suchánek Janošprojekt nominovaný v soutěži JFK
Na severu Ralska jsou nekonečné lesy, zrušené vojenské sklady a uranový důl. Tyčí se tu obrovské pískovcové skály, ve kterých si místní lidé dříve vytvářeli obydlí. Tehdy řídce osídlená krajina je dnes téměř opuštěnou. Ve vzduchu jsou vzpomínky na pobyt několika různých armád a lidský zá-sah je zde všudypřítomný.
Ralsko je opak nedotčené, panenské příro-dy. Možná proto sem lidé nesměřují. Možná proto je Ralsko opuštěné. Opuštěné, až na tu malou školu co je na velké skále, kde žije něco pod sto studentů a pár profesorů.
Snaží se pochopit krajinu. Její význam pro současnou společnost. Je to střední ško-la s internátem, kde se společně připravu-jí budoucí biologové, krajináři, architekti, zemědělci, lesníci i ekonomové. Učí se jak naše prostředí funguje, co znamená, jak z něj těžit a jak ho kultivovat.
Budova školy je zatesaná do Širokého kamene, stolové hory s obrovskou plošinou, kterou zpřístupňuje a obývá. Je to věž nad rozléhlými lesy a jezery; je to lidský zásah.
Do skály se vstupuje po velkých scho-dech. Ty vedou do zaklenuté vstupní haly s menšími prostory laboratoří a dílen. Zde jsou místa hlavně pro studium přírodnin a práci se dřevem. O něco víš je zase třída s dlouhým stolem, kde je hlavní dialog.
Škola je protkána pokoji studentů v něko-lika variantách, tak, že někdo bydlí vedle třídy, jiní pod a nebo nad, sami, po dvou, třech nebo čtyřech. Hranice mezi školou a volným časem je zde mnohem nejasnější,
zvonek tu nezvoní a část studia je v rukou studentů jako self-study. Studenti se tak různě proplétají školou, po plošině a nebo venku krajinou jak zrovna jejich bádání vy-žaduje.
Celá škola se pak sejde vždy na snídani, oběd a večeři v největším prostoru ško-ly - jídelně, která je na úrovni plošiny a má otevřený výhled do krajiny. Tady jsou spolu.
vjezd pro zásobování vede k výtahu
pokoj pro dva
kuchyně
jídelna
pokoj pro tři
observatoř
vchod po velkých schodech
laboratoře a dílny
třída s dlouhým stolem
pokoj pro jednoho
posluchárna
koupelny
Dům domovI. ročník, Atelier Šmídek Žid
Domov znamená bezpečí. Nejen ve smyslu bezpečí fyzického, ale raději pocitu jistoty. Je to místo, kde se člověk nemusí chránit před okolím, kde si opravdu odpočine. Ty hodno-ty by, myslím, měl rodinný dům ztělesňovat. Ví se, že člověk má tendenci obývat prostor tak, aby měl chráněná záda a přehled o okolí. Pevnou zeď za zády a dobrý výhled. Zajímala mě komunikace mezi prostory. Jak je neslít v jeden beztvárný - propojit je, ale zachovat jejich svébytnost.
Rodinný dům je postaven kolem rodinného stolu. Ten stojí v hale, největší a nejvyšší místnosti v domě. Do haly - ke stolu se okolní místnosti otvírají průhledy. K němu se rodina schází nejen k jídlu, ale i k diskuzi nebo oslavě - u stolu maminka učí děti číst první knížku, tady tatínek vypráví historky z vojny a právě tady ustaraní rodiče dlouho do noci čekají až se jejich dítě vrátí z párty.
Na stůl navazuje menší kuchyně, průhledem si ten kdo vaří, nebo umývá nádobí povídá s tím, kdo se těmto úkonům vyhnul a spojeně posedává u stolu. Oknem v rohu místnosti sem ráno přichází sluneční světlo a proniká celým domem. Do zahrady je z kuchyně vchod na terasu, tam rodina občas jí nebo griluje.
Na západní straně domu jsou tři místnosti. Do haly otevřená je místnost s knihovnou. Je malá a metr zapuštěná pod zem. Tatínek má nejradši ušák v rohu u okna, děti zase rádi posedávají na parapetu okna s knihovnou. Ten je na úrovni terénu a tak odsud v teplejších měsících vylezájí na zahradu. Hned vedle je tmavá místnost se sezením, plátnem a projek-torem. Sledování filmu má své místo, vyžaduje klid a nabízí zážitek, ale není kulisou pro okolní život.
Poslední je pak pracovna, do té se dá vstoupit už z předsíně, když domů přijdou klienti a něk-
dy, když na víkend přijede oblíbený strýček z třetího kolene, mění se pracovna na pokoj pro hosty.
Nad schody je okno do ulice, ke které se dům jinak otáčí zády. Otáčí se do zahrady, kterou má za sebou. Tři ložnice a koupelna jsou na-hoře, snad aby se jim ráno dolů, ke stolu snad-no vracelo.
Náhrobek pro rodinuI. ročník, Atelier Šmídek Žid
Pohřbení v rámci rodiny, existenciál-ní jednotky lidského života. Náhrobek vy-užívá typické hrobové políčko dostupné na většině českých hřbitovů a reflektuje dnes převládající způsob pohřbení - zpopelnění.
Čtyřicet dlaždic z hladkého betonu přikrývá pod zemí prostor pro uložení uren. Velký počet tak nabízí do hrobu ukládat po několik generací, což vede ke kontinu-itě tradice a šetří prostor hřbitova. Každá dlaždice, pod kterou je umístěna urna, je posléze označena jménem a daty neboští-ka. Prázdné dlaždice, čekající na jméno a urnu působi jako memento mori.
Celé provedení zaroveň vytváří po-chozí plochu pro pozůstalé, v bezprostřed-ním kontaktu s hrobem. Dlaždice dohro-mady spojuje ocelový rastr, a vystupující část nese jméno rodiny. Strohá estetika počítá s umisťováním věnců, květin nebo svíček.
Jít za světlemI. ročník, Atelier Šmídek Žid “Svítá. Nejistym krokem opouštim Papírák. Stoupám směrem k Pražský a střízlivim. Terasy Lazebnickýho vrchu jsou odměnou za přemožený převýšení. Vstu-puju do dlouhý bílý chodby a zavírám za sebou velký dveře. Jsem ve tmě. V bez-pečí. Na chvíli zavřu oči a nechám na ruce týct horkou vodu. Pak sedim na konci chodby a přemýšlim o životě. Naproti, na druhym konci, je světlo. Takový světlo prej lidi viděj, když umíraj. Já jsem dneska taky málem umřel. Sundavám ze sebe oblečení a pokračuju pod sprchu. Nalevo je zeď bílá a hladká, napravo bloky kamene. Takhle na boso cejtim i kamenou podlahu. Přemítám nad uplynulou nocí a všechny výčitky mizí spolu s vodou ve spárách mezi kameny. Další krok a z obou stran se na mě valí proud vzduchu. Přibližuji se. Ve světle před zrcadlem ladim poslední detaily. Otvírám dveře a přede mnou se otvírá pohled na město, na hory. Tak zase za týden.”
Toaleta z francouzského toilette - původně označení pro obal na oblečení. Než se slovo stalo synonymem pro záchod, označovalo častý námět tehdejších uměl-ců - ranní hygienu. Proces, rituál, začátek dne. Ve veřejném prostoru se dá žít, jíst, pít, potkávat a za přízně počasí snad i spát. Prostor pro ranní hygienu důstojně a v soukromí však většinou postrádám. To vidím jako další příčinu potřeby stahovat se do vlastního bydliště a překážku trávení času venku. Město chápu jako velké obydlí, mající svou kuchyň i obývák. Já se jej snaží doplnit o příslovečnou koupelnu. Na terasy Lazebnického vrchu (na pomezí hospodského Papírového náměstí a centra města) umisťuji dlouhou bílou
stěnu, ta se opírá o kamenou zeď a izolu-je ji do vnitřního prostoru toalety. Ten je především lineární. Proces ranní hygieny je možné rozložit do jednotlivých úkonů a ty podle určité logiky seřadit. Záchod, sprcha, osušení, zrcadlo. Celý interier je osvětlen pouze matně skleněnými dveřmi na konci chodby a uživatel toalety se tak postupně přibližuje světlu od těch úkonů co světlo nepotřebují až po ty kde je nezbytné. Síla teras je v kameni. Stejným ma-teriálem místo doplňuji o dláždění a schody vedoucí lineárně s předělem. Samotný ob-jekt toalety použivám jako zástěnu pro rušiv-ou diágonálu a uvnitř toalety pod schody umisťuji záchod. Zeď i dláždění je vpuštěno dovnitř. Taktilní zážitek místa. Hladká bílá omítka vyvtáří kontrast, ale nesnaží se s tex-turou kamene soupeřit. Toaletou přidávám na terasy novou funkci, ale tak, aby se tam mohli odehrávat i další příběhy.
1_vchod
1
2
3
4
5
2_záchod
3_sprcha
4_osušení
5_zrcadlo
Pyramiden is a haunted place. Furnished rooms and houses stand witness to a re-cent life of hundreds while their emptiness makes one feel unsettled. The town is not at peace.
Both the practical and idealogical reasons for the towns existence are now over. The place is dead and we treat the remains ap-propriately. We propose a burial. Sinking the buildings below ground, where by their separate enterances they can be revisited as a reality post mortem.
Above, in places of the buildings we raise white frames tracing the masses as a sol-emn memorial to their existence.
1_demise 2_burial 3_requiem
ClosureSoutěž 120 Hours, Pyramiden.
Kino je svět sám pro sebe. V kině je přítmí a záře plátna. Vůně popcornu a svébytná atmosféra, která dokáže uvítat romantickou komedii i do-kument o holokaustu. Předsálí je dlouhý, tmavý prostor do kterého září bílé světlo.
Prostor předsálí je prostorem baru. Nebylo by ku prospěchu jeden prostor rozčleňovat na segment šatny a buffetu. Chceme návštěvníka vítat jedním, čitelným prostorem. Bar se tedy stává přirozenou dominantou. Původní skleněné předěly neodstraňujeme, jsou součástí budovy a nositeli jejího ducha, ale jejich poslání od-mítáme. Otáčíme je tedy o devadesát stupňů a za užití zářivek z nich děláme zdroj světla. Celé předsáli je v černé. Barvě která ke kinamografii vždy náležela. Těžko by člověk hledal odlišně-jší zážitky než svatbu a pohřeb. Černý pánský oblek je obou případech na místě. Stejnou kval-itu potřebuje kino. Monochromatické prove-dení přirozeně odkazuje na minulost filmu a je tak civilní aby mohlo být kulisou řadě různých příběhů.
Objekt baru je největším zdrojem svět-la. Jeho konstrukce sleduje v budově všudypřítomný rastr. V něm je zasazeno mléčné sklo, skrz které prochází bíle svět-lo zářivek. Kolem zdi naproti baru je hlavní sezení. Na platformě o dvou schodech je vysazeno až sedmnáct kulatých stolů. Host sedící u stolu si tak nepřipadá nízko opro-ti lidem postávajícím na baru. Zároveň si stoly od baru udržují odstup tak aby tady mohli lidé procházet a existuje tak soused-ství mezi dynamickým děním u baru a spíše klidným posedáváním u stolu. Kinobar je především být místem pro rozhovor, zážitek, kontemplaci filmu. Bylo by to ale nezbytné – platforma poslouží jako skvělý podstavec pro výstavu, work-shop nebo veřejnou diskuzi.
Kinobar v JablonciStudentská soutěž, 2. místo
Místa a lidiFotografie a video
Fotka jako narrativní nástroj. Subjektivní výpověď spíš než objektivní doku-mentace. Reportáže z akcí a konzertů, doprovody knih a portréty v kombina-ci s místy,
ZFR housingDoprovodná série fotografií k připravované knize architekta Zdeňka Fránka.
FUA 02 20Fotografie pro dvě knihy o škole FUA TUL v Liberci a její minulosti.
Klika s vjememI. ročník, Atelier Šmídek Žid
Nejlepší kliky nejsou ty pohodlné. Nejlepší jsou ty, které trochu tlačí, jsou studené, mají texturu. Takovou kliku si zapamatujem a spojujem s domem, lidmi, vuněmi a at-mosférou uvnitř. Vždy když vemu za kliku v domě u babičky vracím se do dětství.
Vroubkování a osa lehce tlačící proti pal-ci vytváří dojem. Tvar je zároveň uzpůso-bentak aby se na kliku dala obvázat tkanina nebo kůže. Každá klika v domě, ačkoliv se stejným tvarem tak může vyvolávat lehce odlišný pocit v závislosti na materiálu. Do ložnice je obalená látkou, do pracovny kůží a do kuchyně je čistá, kovová.
Lustr pro byt na Pražské
Lustr zabydluje pokoj. Doslovná i symbolická integrace Jizerských hor do Libereckého bytu na Pražské ulici.
