Toskánsko - Země světaCesta do minulosti (Etruskové) |44 ... výjimečný kraj, který už...

Lis

top

ad

20

06

âR

49

Kã /

SR

69

Sk

ToskánskoZE

Mù

S

Vù

TA

1

1/

20

06

TO

SK

ÁN

SK

O

zs11_06_obalka4_1 30.10.2006 6:41 Stránka 1

OB

SA

HA L E S S A N D RO C ATA L A N O

Kulturní srdce Itálie |2

E VA K R ÁT K Á

Hlavní město renesance (Florencie) |8

E VA K R ÁT K Á

Gotický sen (Siena) |18

O T O M A R DVO Ř Á K

Maremma – půvaby ďábelské země |24

E VA K R ÁT K Á

Město sta kostelů (Lucca) |30

E VA K R ÁT K Á

Za přírodou a uměním ze San Gimignana do Pienzy |34

E VA K R ÁT K Á

Pisa |38

E VA K R ÁT K Á

Cesta do minulosti (Etruskové) |44

E VA K R ÁT K Á

Arezzo a Piero della Francesca |47

E VA K R ÁT K Á

Umění v toskánských parcích a zahradách |50

I V E TA PA N Ý R KOVÁ

Třpytivý klenot v Toskánském souostroví (Elba) |54

O T O M A R DVO Ř Á K

Podzim v zemi Etrusků |58

A L E S S A N D RO C ATA L A N O

Agroturistika a jídlo |62

JA N Č E C H

Motoráčkem na počátek našich dějin |66

Děkujeme Antoniu Sferlazzovi za poskytnutí fotografií do tohoto čísla, z nichž většina pochází z jeho knížky IMPRESSIONI DI TOSCANA.

|Na 1. straně obálky: Večerní Pisa.Foto Antonio Sferlazzo|Vpravo: Toskánská krajina ohromuje v každém ročním období jinými barvami. V létě převládají zlaté tóny. Foto Antonio Sferlazzo

www.zemesveta.cz

zs11_06 30.10.2006 6:25 Stránka 1

Kulturní srdce ItálieI v bohatém italském kulturním obzoru představuje Toskánsko zcela

výjimečný kraj, který už několik staletí láká k návštěvě turisty z celého světa.

Toskánsko je kolébkou evropského umění a také jedním z nejbohatších italských

krajů s nejvyšší životní úrovní. Záviděníhodně příhodné klima tu umožňuje

skoro celý rok, alespoň v menších městech, žít více „venku“ a jezdit na kole.

Možná, že i tyto aktivity jsou důvodem, proč zde vypadají lidé veseleji než jinde.

Koneckonců už Karlu Čapkovi při návštěvě popsané v Italských listech připadalo

všechno v Toskánsku „milé, utěšené, vděkuplné, půvabné, rozkošné, spanilé,

krásné a líbezné.“

zs11_06 30.10.2006 6:25 Stránka 2

Pro všechny Italy je však tento

kraj spojen hlavně se spisov-

ným jazykem, který se vyvi-

nul z místního dialektu. Ve všech

slovech se souhláska „k“ vyslovuje

jako „ch“ (například slovo casa –

dům zde zní „chaza“) a umožňuje

ještě dnes okamžitě identifikovat

Toskánce na celém Apeninském

poloostrově. Jak si povšiml při své

návštěvě Sieny počátkem 19. stole-

tí voják a cestovatel Milota Zdirad

Polák, „rozhlášenou pověst o řeči

vlaské, která se zde v celé Itálii nej-

lépe mluví, zvlášť při zdejším pří-

větivém a krásném ženstvu jsem

v pravdě nalezl.“ Italština, která se

používá v Toskánsku, je považo-

vána za nejbližší literárnímu ká-

nonu. Její časté zastaralé výrazy

a hovorová sousloví jen přidávají

na specifičnosti tomuto lokálnímu

půvabu. Možná proto je teď toskán-

ský přízvuk považován za satiric-

ký jazyk par excellence – v posled-

ních desetiletích se mnozí filmoví

komici proslavili právě díky tos-

kánskému způsobu mluvy. Mimo

Itálii je nejspíš známý pouze herec

a režisér Roberto Benigni, který zís-

kal v roce 1997 Oscara za nejlepší

zahraniční film (Život je krásný),

ale celá Itálie se už dlouho směje

vtipům mnohých dalších toskán-

ských bavičů. V Livornu existuje

dokonce satirický měsíčník Verna-

coliere psaný v místním dialektu,

který obsahuje skoro všechny tra-

diční prvky toskánské ironie: anti-

klerikalismus, sexuální metafory,

politické invektivy a surrealistické

komično. Nechybí samozřejmě ani

nenávist k nejbližšímu sousednímu

městu, která se v tomto případě

obrací proti Pise. Kdokoliv cestoval

po Toskánsku, pravděpodobně za-

znamenal, jak často jsou dopravní

značky popsané nadávkami, ale

cizinec nemá příliš možností po-

chopit mnohdy až velmi krutá pří-

sloví typu „lepší mrtvola doma než

Pisánec na prahu“.

Za touto extrémní formou novo-

dobého campanilismu – historické

soutěživosti ve stavění věží (cam-

panila), jejichž výška vypovídala

o postavení majitele, projevující se

dnes přeneseně i v jiném druhu

konkurenčního boje (hlavně ve

fotbale) – se skrývají staletí bitev

mezi městy, cechy i rodinami, kr-

vavě ukončené teprve usmířením,

o které se zasloužil rod Medicej-

ských. Šlo o komplikovaný proces,

který začal ve 12. století a skončil

až v roce 1847 se začleněním měs-

ta Lucca do toskánského velkové-

vodství. Silná rivalita a povahové

rozdíly místních obyvatel, prohlou-

bené původním rázem krajiny,

která neustále mění svoji podobu

(od mramorových dolů u Carrary

až k rozlehlým prostorům v Ma-

remmě), přetrvaly a dodnes pomá-

hají vysvětlit, proč je Toskánsko

tak různorodý kraj – v jazyku, ku- 3

TO

SK

ÁN

SK

O

|K nejznámějším dílům vynikajícího mistra toskánské renesance Sandra Botticelliho patří obraz Primavera vystavený ve florentské galerii Uffizi (archiv)

zs11_06 30.10.2006 6:26 Stránka 3

4

chyni i každodenních tradicích.

Starobylé zvyky jsou neodlučitelně

spjaté s místní mentalitou, a jako

všude v Itálii jsou zároveň často

spojeny s různými slavnostmi, vět-

šinou náboženského charakteru,

a hlavně s nějakým originálním lo-

kálním vínem a pokrmem. V tomto

smyslu zastupují určitý specifický

fenomén tzv. feste dell’Unità (slav-

nosti organizované italskými ko-

munistickými novinami l’Unità),

které jsou oblíbené, hojně navště-

vované a mohou možná pobuřovat

návštěvníky z bývalých socialis-

tických zemí. Na tomto místě stojí

snad za zmínku i to, že právě v po-

liticky angažovaném Livornu byla

v roce 1921 založena Italská komu-

nistická strana.

Pevné historické sebevědomí

mnoha městeček ještě více posílili

jejich slavní rodáci: na prvním

místě stojí samozřejmě malebné

městečko Vinci, kde se narodil Leo-

nardo, ale také Caprese Michelan-

gelo, odkud pocházel autor florent-

ského mramorového Davida, či

Cortona, rodiště slavného malíře

17. století Pietra da Cortony, ale

i San Sepolcro, kde se narodili Pie-

ro della Francesca a Petrarca. Zcela

ojedinělý je pak případ Collodi,

s kterým spojil svůj pseudonym

Carlo Lorenzini (1826–1890), autor

nezapomenutelného Pinocchia.

Toskánsko zkrátka není příliš

jednoduše pochopitelný kraj, po-

kud se člověk nezabývá alespoň

trochu jeho dějinami. Středisko

italské kultury se nacházelo v Tos-

kánsku už v době Etrusků – devět

z 15 hlavních etruských center by-

lo právě zde. Po připojení oblasti

k antickému Římu vzniklo mnoho

nových spojovacích cest, napří-

klad silnice Aurelia, která sledo-

vala prastarou trasu podél moře,

a byla založena nová města, mimo

jiné Florencie, Pisa a Lucca. Bě-

hem středověku se topografie kra-

je velmi proměnila díky vzniku

a rychlému rozvoji nových hospo-

dářských center. Tak se například

náhle ocitlo zcela mimo hlavní

obchodní spojnice městečko San

Gimignano. Když se z něj obchod-

níci a bankéři odstěhovali pryč,

město „zamrzlo“ ve své ryzí středo-

věké podobě. Velkou rivalitu mezi

dvěma nejsilnějšími „státy“, Sie-

nou a Florencií, nakonec ukončili

Florenťané se zbraní v ruce a té-

měř na dvě století Sienu obsadili.

V roce 1737 zemřel poslední me-

dicejský velkovévoda Gian Gasto-

ne, který zamlada strávil několik

prostopášných let v Praze. Sjedno-

cený stát přešel do rukou rodu

zs11_06 30.10.2006 6:26 Stránka 4

5

TO

SK

ÁN

SK

O

Habsburg-Lothringen, který začal

s nutnou modernizací. Když bylo

v roce 1860 Toskánsko nakonec

připojeno k nově vznikající Itálii,

šlo už o jeden z nejvíce prosperují-

cích krajů. V tomto kontextu se

odehrála také slavná etapa Floren-

cie jako hlavního města Itálie

(1865–1870), na kterou se tu do-

dnes nostalgicky vzpomíná. Obdo-

bí království a doba fašistické Itálie

změnily toskánská města jen má-

lo, neboť státní zájmy se již orien-

tovaly jiným směrem. Výjimku

představuje snad jen Livorno, kde

řádil místní rodák Galeazzo Ciano,

Mussoliniho zeť a pravá ruka.

Toskánsko je do té míry srostlé

se svými kulturními dějinami, že

by bez nich ani nemohlo existovat.

Samostatnou a nejdůležitější ka-

pitolu tvoří výtvarné umění. Jeho

místní rané projevy zahrnují so-

chařská díla, která zdobí román-

ské kostely v Pise, Pistoii a Lukce.

V druhé polovině 12. století začala

skutečná zlatá doba toskánského

umění, kterou představují sochaři

Niccolò a Giovanni Pisanové či

malíři Cimabue, Giotto, Duccio di

Buoninsegna a Simone Martini. Je-

jich sláva se brzy rozšířila i mimo

Toskánsko, a tak se také začalo

rozšiřovat umění, které později

pomohlo zrodit renesanci. Tento

nový převratný umělecký směr,

který reagoval na změnu dobové-

ho myšlení a přehodnotil pozici

člověka ve světě, našel pak své

skutečné rodiště ve Florencii. Jen

několik dní pobytu v Toskánsku

stačí, aby si každý všiml, jak moc

změnila renesance zdejší města.

Dnes si lze už jen těžko předsta-

vit, jak města vypadala před ní.

Koncentrace historických měst

je v Toskánsku ohromná. Na sezna-

mu Světového dědictví UNESCO

jsou v současnosti zařazeny histo-

rické centrum Florencie (od roku

1982), Piazza del Duomo v Pise

(1987), historická centra měst San

Gimignano (1990), Siena (1995),

Pienza (1996) a od roku 2004 ta-

|Toskánská kuchyně vychází hodněz venkovské stravy, často používáolivový olej, rajčata, fazole, šunkui různé salámy

zs11_06 30.10.2006 6:26 Stránka 5

ké údolí Val d’Orcia jako ukázka

renesančního přetváření krajiny.

Na Toskánsku je ovšem mimořád-

ně zajímavé, že i hodně měst

mimo tento seznam si po staletí

zachovalo svou identitu a uchová-

vá výjimečné umělecké poklady.

Pro turisty je nejpřitažlivější právě

různorodost jednotlivých okresů

a měst. Jakmile se člověk vzdálí

ze slavných, až příliš známých

náměstí a kostelů, objeví neuvěři-

telný počet městeček a údolí, která

si zaslouží zastávku. Jsou to právě

cesty vedlejší, které však tolikrát

v minulosti byly hlavními, jež na-

bízejí jedinečné výhledy na neko-

nečně širokou škálu sytých barev.

Velmi přesně vystihl podobu zdejší

krajiny Karel Čapek: „Vzadu modré

a zlaté hory, před nimi kopce děla-

né jen proto, aby na každém byl

hrad, zámek či tvrzička, svahy po-

sázené cypřišemi, hájky piniové,

hájky dubové, hájky akátové, gir-

landy révy, šťavnaté a modravé

pletence z dílny Robbiů, modré

a zelené říčky divé a lahodné.“

Návštěva je samozřejmě možná

v průběhu celého roku, ale nejhez-

čí bývá Toskánsko na jaře. Slunce

je ještě snesitelné, paleta barev

však již kompletní. Kraj můžete

procestovat četnými, ale vždy

zpožděnými vlaky, autem nebo na

kole, bydlet můžete luxusně v ka-

menných statcích nebo spartánsky

v kempech, ale vždy vás budou do-

provázet přírodní krásy. Právě sou-

lad uměleckých skvostů měst a ma-

lebné krajiny vytváří skutečný

genius loci Toskánska, který nám

připomíná na každém kroku, kde

se zrodilo jedno z největších evrop-

ských kulturních bohatství.

Text Alessandro Catalano

Foto Antonio Sferlazzo6

TO

SK

ÁN

SK

O |K typickým toskánským suvenýrům patří nejrůznější předměty z pálené hlíny. Foto Alessandro Catalano|Dnešní sochaři používají stejný materiál jako jejich renesanční před-chůdci – slavný toskánský mramor|Toskánsko je také krajem slavnostía karnevalů|Historickému centru Sieny, které je zařazeno na seznamu Světového dědictví UNESCO, dominuje nádhernákatedrála. Foto Oldřich Karásek

zs11_06 30.10.2006 6:26 Stránka 6

zs11_06 30.10.2006 6:26 Stránka 7

Ne náhodou píše první velký

historiograf Giorgio Vasari

v medailonu o Michelangelo-

vi, že v době, kdy se umělci „marně

namáhali dosáhnout pokud možno

svrchovaného poznání,“ poslal

právě sem Nejvyšší tohoto uměl-

ce, neboť „viděl, že v podobných

činnostech, především však v tak

jedinečných uměních, jako jsou

malířství, sochařství a architektu-

ra, stáli nadaní toskánští duchové

vždy vysoko nad ostatními, poně-

vadž si hleděli víc než kdo jiný

v Itálii práce a studia všech oborů,

rozhodl se dát tomuto duchu za do-

mov nejdůstojnější ze všech měst,

Florencii, aby tak přivedl veškeré

umění po zásluze právě v ní pro-

střednictvím jejího občana k vr-

cholné dokonalosti.“

Společenské a duchovní změny

v 15. století jsou výrazně spojeny

s uměleckým hnutím renesance.

Tento pojem se v první řadě vzta-

huje k výtvarnému umění, ale

uplatňuje se také jako výraz pro

celou kulturní epochu, pro období

znovuzrození antického umění, jež

má realistický charakter a je zalo-

ženo na pečlivě propracovaných

vědeckých principech. Celý proces

začal v první třetině 15. století ve

Florencii, odkud se renesanční ná-

zory následně šířily do ostatních

měst Itálie a odtud do celé Evropy

doprovázené mottem, že „člověk

je kovářem svých dějin“. Žila zde

široká vrstva bohatých měšťanů

(především vlastníků manufaktur

na hedvábí a vlnu, bankéřů a práv-

níků), kteří podporovali tento

„městský styl“, snažili se vyrovná-

vat vládnoucím aristokratickým

rodinám, a proto zadávali překva-

pivý počet reprezentativních za-

kázek všestranným uměleckým

osobnostem, jako byl Filippo Bru-8

Hlavní mûstorenesanceJen málo evropských měst vyzařuje ducha doby

tolik jako Florencie, která se zapsala do kulturních dějin

jako srdce evropské renesance. V současnosti se však ně-

komu může zdát, že se stala zajatcem svého vlastního

mýtu. Dodnes díky turistickému ruchu žije ze zásadního

kulturního impulsu, který začal v 15. století město měnit

a znamenal definitivní konec dlouhého středověku.

|Snad nejslavnějším uměleckým dílem spjatým s Florencií je Michelangelova socha Davida. Foto Oldřich Karásek|Galerie Uffizi a Palazzo Vecchio.Foto Martin Hurin

zs11_06 30.10.2006 6:26 Stránka 8

zs11_06 30.10.2006 6:26 Stránka 9

nelleschi nebo Donatello. Atmos-

féra doby radikálně změnila pří-

stup k chápání reality, a umožnila

tím zrození univerzálních osob-

ností, jako byl Leonardo da Vinci

(1452–1519). Zároveň zásadně vy-

zdvihla individualismus, který je

nejvýrazněji ztělesněn v sebevě-

domí umělce typu Michelangela

Buonarrotiho (1475–1564). A na-

konec i díky důrazu, který rene-

sance kladla na harmonii, mohla

dosáhnout svého vrcholu v díle

Raffaella (1483–1520).

Pokud by tedy návštěvník Flo-

rencie počítal s prohlídkou všech

místních pamětihodností, muzeí

a galerií, musel by na místě setr-

vat jistě několik týdnů. Když ale

tolik času není, nezbývá nic jiného

než spěchat a nebo se soustředit

jen na několik hlavních objektů.

Jen proslulá obrazárna Uffizi zabe-

re (když započítáme i frontu před

vstupem, pokud si člověk prozře-

telně nerezervoval vstupenku do-

předu) skoro celý den, ale zanechá

nezapomenutelný zážitek. Brzy

zde bude také opět viset i Rem-

brandtův teprve nedávno identifi-

kovaný portrét J. A. Komenského

z roku 1665. Pro Florencii je typic-

ké, že se málem všechny historic-

ké paláce postupně staly muzeál-

ními objekty. Typickým příkladem

může být Palazzo Vecchio. V tom-

to bývalém sídle a úřadě městské

rady stojí mimo jiné za povšimnutí

kromě bohatě dekorovaných sálů

také výzdoba vstupního atria, mís-

ty bohužel poněkud poškozená.

Na stěnách jsou znázorněna nej-

důležitější města habsburské mo-

narchie včetně Prahy. Vyobrazení

pocházejí z doby, kdy se konala

svatba Franceska de’ Medici a Jo-

hanny Habsburské (1565).

Před palácem jsou na nádher-

ném náměstí Piazza della Signoria

na poměrně malém prostoru vedle

sebe umístěny nejslavnější symbo-

ly Florencie. Na pozadí neopakova-

FL

OR

EN

CI

E

zs11_06 30.10.2006 6:27 Stránka 10

telné siluety paláce, postaveného

kolem starší věže Ferraboschi, stojí

kopie dvou děl, jejichž tvůrci patří

k nejvýznamnějším sochařům

všech dob: starší a drobnější Do-

natellova Judita a Holofernes

(1455–1460), někdy interpretova-

ná jako alegorie vítězství dobrých

vlastností nad ďáblem, a kolosální

mramorový David (1501–1504) od

Michelangela. Vznik této čtyřmet-

rové sochy je spojen se zajímavým

příběhem zkaženého kamenného

bloku, který mladý umělec přetvo-

řil v sebejistě nakročeného mladí-

ka, jenž nakonec nejlépe personi-

fikoval symbol svobody Florentské

republiky. Posměch celého města

si naopak vysloužil jiný „Běloun“

z náměstí: tak Florenťané nazývali

monumentální manýristickou Ne-

ptunovu fontánu od architekta

a sochaře Bartolomea Ammanna- 11

|Neptunova fontána. Foto Oldřich Karásek|Donatellovo sousoší Judity a Holoferna. Foto Alessandro Catalano|Florencie se rozkládá na obou březích Arna. Z mostů, které je spojují, je nejznámější krytý PonteVecchio. Foto Alessandro Catalano

zs11_06 30.10.2006 6:27 Stránka 11

tiho (1511–1592), při jejímž odha-

lení se dokonce rozšířila říkanka

„Ammannati, Ammannati, stálo ti

to vůbec za to, takhle zkazit krásný

mramor?“ Tato historická reakce je

ukázkovým příkladem sebevědo-

mí a vysoké úrovně uměleckého ci-

tu místní veřejnosti.

Na další straně uzavírá náměstí

arkáda plná mramorových soch,

Loggia dei Lanzi. Pojmenována je

podle landsknechtů, kteří zde byli

v 16. století za vlády Cosima I. za-

vražděni. Vedle lodžie se otevírá

do náměstí Signorie další prostran-

ství, úzké a dlouhé, připomínající

spíše ulici, které je obestavěno

Ufficiemi – někdejšími správními

budovami Toskánského velkové-

vodství, jež navrhoval samotný

Vasari. V nich je umístěna světozná-

má galerie. Kuriozitou je chodba,

která původně spojovala vládní

úřadovny v Palazzo Vecchio s hlav-

ní soukromou rezidencí Medicej-

ských, jíž byl od roku 1549 palác

|Jedinečné panoráma s dómem a radnicí rozechvívá srdce každého návštěvníka Florencie. Foto Oldřich Karásek

12

zs11_06 30.10.2006 6:27 Stránka 12

Pitti na druhém břehu Arna. Chod-

ba, kterou navrhoval též Vasari

a jejíž návštěvu si je dnes nutno

zarezervovat předem, procházela

Ufficiemi a krytým mostem Ponte

Vecchio. Tento most, jeden z nejfo-

tografovanějších na světě, je plný

malých obchodů. Jak výstižně po-

psal český fejetonista Martin Valá-

šek, z určitého úhlu most vypadá

jako kdyby „na Karlův most přile-

pili Zlatou uličku“.

V paláci Pitti, který sloužil v do-

bě, kdy byla Florencie hlavním

městem Itálie, jako královská rezi-

dence, se dnes nalézá jedna z nej-

významnějších italských obrazá-

ren. Slavné jsou i jeho zahrady

Boboli. Na této straně řeky si jistě

ještě zaslouží procházku – a pří-

padnou ochutnávku vína v malých

tavernách a vinotékách – klidná

čtvrť Santo Spirito v okolí stejnoj-

menného elegantního renesanč-

ního kostela. Pokud se dojde až

k chrámu S. Maria del Carmine,

naskytne se možnost spatřit slav-

nou kapli Brancacciů s důležitým

freskovým cyklem rané renesance

od Masaccia (1401–1428/29) a Ma- 13

zs11_06 30.10.2006 6:28 Stránka 13

14

solina (1383–1440 nebo 1447).

Kromě dramatického Masacciova

Vyhnání Adama a Evy z ráje se

umělci soustředili na výjevy ze

života sv. Petra. Jednotlivé scény

vypravují samostatné příběhy, vy-

užívají k tomu individualizova-

ných postav, pozoruhodně zpra-

covaných detailů a prostředí jako

výseků skutečnosti, dohromady je

však spojuje jasný světelný kolorit

a jednotná kompoziční síť.

Cykly nástěnných maleb nejsou

v Itálii žádnou vzácností, ale v ta-

kové koncentraci a kráse, v jaké

se zachovaly ve Florencii, je nenaj-

deme opravdu nikde jinde. Jak se

vyjádřil Karel Čapek, „ve Florencii

vám nebudu mluvit o umění. Je ho

tu až příliš, jde z toho hlava kolem;

posléze se člověk omámí i na psí

patník v domnění, že je to freska“.

Pozornost si zaslouží až doku-

mentárně provedený a detaily

přeplněný Průvod tří králů od Be-

nozza Gozzoliho (asi 1420–1497)

v Palazzo Medici-Riccardi a křížo-

vá chodba Chiostro Verde domini-

kánského kláštera S. Maria Novel-

la, vyzdobená Paolem Uccellem

(1396–1475), který zde v perspek-

tivní zkratce namaloval Potopu

světa. Celkový dojem z tohoto po-

zoruhodného kláštera a kostela

s fasádou od Albertiho poněkud

ruší jen blízkost chaotického ná-

draží.

Nikomu by však rozhodně neměl

ujít unikátně zachovaný cyklus

Fra Angelica (1387–1455). Tento

řeholník (známý též jako Beato

Angelico) vyzdobil sály i jednotli-

vé cely dominikánského kláštera

San Marco, kde žil a určitou dobu

vykonával funkci převora také

Girolamo Savonarola, kontroverz-

ní kazatel, upálený v roce 1498.

Malby, v jádru spirituální, které

vyjadřují dominikánské cíle mrav-

ní čistoty a mystického rozjímání

(ve fresce Posmívání Kristu až

poněkud surrealisticky), počítají

s novým druhem osobní zbožnosti,

v které je hledána hlavní kvalita dí-

la tohoto umělce. Malíř Jan Zrzavý

při své návštěvě města považoval

Fra Angelicovy malby dokonce za

jeden ze svých nejsilnějších zážit-

ků: „Toť přesahuje hranice lidské-

ho umění. Při pohledu z blízka

viděti, jak málo duše potřebovala,

aby se zjevila: nic než několik leh-

kých čar štětcem, sotva se dotekl.

Nejchudší prostředky, nejvyšší úči-

nek. Největší prostota: nejvyšší

dokonalost.“

Hlavním symbolem renesance

ale přece jen zůstává architektura.

Jednou z prvních předzvěstí no-

vého slohu se stal pestrobarevný

mramorový dóm S. Maria del Fiore

s kupolí, která znamenala nejdůle-

žitější stavební počin v počátcích

renesance. Její architekt, Filippo

Brunelleschi (1377–1446), povola-

ný v roce 1418 do města jako vítěz

soutěže, zde měl vyřešit překlenu-

tí velkého prostoru nad křížením

rozestavěného chrámu způsobem,

jenž měl zvýšit prestiž města, kte-

ré se chtělo pyšnit pozoruhodností

zs11_06 30.10.2006 6:28 Stránka 14

15

FL

OR

EN

CI

E

doposud neexistující. Umělecky

propracované jsou i dříve posta-

vené portály, mezi nimiž vyniká

Porta della Mandorla s Madonou

ve svatozáři mandlového tvaru. Ve-

dle dómu stojí kampanila, na jejíž

stavbě se jako architekt podílel

i Giotto. Zajímavostí je v jednom

z vyšších pater Donatellova socha

plešatého proroka Habakuka, kte-

rá byla oblíbena už v 15. století.

Vznik renesanční architektury se

však pojí především s první civilní

charitativní stavbou ve městě, nale-

zincem Ospedale degli innocenti,

který stavěl Brunelleschi od roku

1419. Řada sloupů s hladkými dří-

ky a korintskými hlavicemi nese

sled půlkruhových oblouků a tvo-

ří vyváženou otevřenou arkádu

v průčelí, nad níž probíhá po celé

délce antická římsa a pak zeď s pra-

videlně rozmístěnými okny s troj-

úhelníkovými frontony. Všechny

tyto prvky se podílely na ideálním

tvarosloví plochy a prostoru rene-

sance, která obrátila svůj zájem

k životu pozemskému tím, že opus-

tila výškově iracionální prostor

středověku tak, aby se změnila ve

více horizontální, a přizpůsobila

tak svoje rozměry lidem, kteří je

užívají.

Podobně jako v architektuře, na-

stal slohový obrat i v sochařství.

Soutěživost tehdejších umělců vy-

vrcholila při výzdobě dveří Baptis-

teria stojícího před dómem. S tou

je spojena první umělecká soutěž

všech dob, vyhodnocená přímo na

začátku přelomového století, v ro-

ce 1401. Přestože se jí účastnil tak

velký umělec, jakým byl Brunel-

leschi, vítězně nakonec vyšel jeho

starší konkurent, Lorenzo Ghiber-

ti, jenž je autorem severních i vý-

chodních dveří (jižní vytvořil

Andrea Pisano už v 1. pol. 14. st.).

Delší zastávku si zaslouží stav-

ba s poněkud nezvyklým názvem,

Or San Michele. Na místě sýpky

zde byla v polovině 14. století vy-

budována oratoř florentských ce-

chů. Nebylo jich málo: soukeníci,

hedvábníci, vlnaři, kožešníci, ban-

kéři, právníci s notáři, lékárníci,

k jejichž členům patřili tehdy i ma-

líři, jelikož míchali pigmenty, a ce-

chy mnohých dalších úspěšných

řemeslníků. Výzdoba nik po celém

obvodu vnějších fasád této stavby

je učebnicovou ukázkou vývoje

sochařství v první třetině 15. stole-

tí. Tvary nové doby lze nejlépe

pozorovat u mramorové sochy sv.

Jiří (originál se dnes nachází v mu-

zeu Bargello). U Donatella (asi

1386–1466) si ji objednal cech zbro-

jařů, a proto také umělec znázornil

světce ne jako mučedníka, ale jako

hrdinu. Iluzi skutečnosti, vyjádře-

nou pomocí dokonale zvládnuté

perspektivy i na reliéfu pod so-

chou, kde Jiří zápasí s drakem

o princeznu (jeden z prvních níz-

kých reliéfů rané renesance vů-

|Množství světoznámých děl v galeriiUffizi je téměř nekonečné. Patří k nimi Raffaelův portrét La Velata (archiv)|Vstup na most Ponte Vecchio. Foto Martin Hurin

zs11_06 30.10.2006 6:28 Stránka 15

bec), narušuje jen komerční turis-

tický ruch v okolních uličkách.

V těsné blízkosti historického

jádra města působí až překvapu-

jícím dojmem klidná čtvrť Santa

Croce. Na rozlehlém obdélníko-

vém náměstí před největším fran-

tiškánským kostelem na světě se

ještě dnes hrává historická kopaná

v kostýmech, která zde má svou

tradici již od počátku 15. století.

Samotný kostel, vybudovaný krát-

ce po smrti sv. Františka z Assisi,

je ukázkovým příkladem toskán-

sko-florentského ideálu „v jedno-

duchých tvarech je krása“ a záro-

veň další pokladnicí italského

umění. V kostele Santa Croce jsou

náhrobky mnohých italských veli-

kánů (Michelangelo Buonarroti,

Galileo Galilei, Niccolò Machiavel-

li, Gioacchino Rosini a další).

Chrám je ale známý hlavně svou

jedinečnou freskovou výzdobou.

Giotto (asi 1266–1337), zakladatel

nové malby, kterou „navrátil lesk

onomu umění, jež bylo po mnoho

věků pohřbeno“, jak o něm napsal

Boccaccio v Dekameronu, zde vy-

tvořil jedna ze svých stěžejních

pozdních děl. V kaplích Peruzzi

a Bardi se nacházejí cykly s výje-

vy ze života sv. Jana Křtitele a sv.

Františka, na nichž Vasari ocenil

hlavně „Salome, jak velmi živě tan-

čí a poskakuje, a několik sluhů,

jak pohotově a hbitě obsluhují u ta-

bule.“ Při kostele se nachází také

jeden z nejšťastnějších stavebních

výtvorů rané renesance – kaple ro-

diny Pazzi. Jejím autorem je opět

Brunelleschi, který zde inovativně

využil motivu vítězného oblouku.

Podle plánů tohoto plodného ar-

chitekta byl vybudován v jiné části

města také nejstarší renesanční

kostel, San Lorenzo. K prohlídce

této výjimečně harmonicky kom-

ponované stavby lákají zejména

tzv. stará a nová sakristie. První,

již vytvořil Brunelleschi za vý-

znamné spolupráce Donatella,

představuje uskutečněný ideál

renesanční estetiky, založený na

kombinaci čtverce a kruhu, které

by měly nejlépe odpovídat měřítku

člověka. Druhou, o 100 let mladší

sakristii, sloužící jako pohřební

kaple rodiny Medicejských, navrhl

Michelangelo. Náhrobky Medicejů

patří nepopiratelně k jeho vrchol-

ným dílům, hlavně pak alegorie

Dne, Noci, Úsvitu a Soumraku.

V těchto postavách, probouzejících

se a padajících únavou, je dokonale

ztělesněn běh času, ale také Mi-

chelangelova velká nenaplněná lá-

ska, básnířka Vittoria Colonna.

Právě s rodem Medici, jehož erb

se šesti koulemi je téměř všudy-

přítomný v celém Toskánsku, jsou

nerozlučně spjaty dějiny Floren-

cie. Jméno Florentia je nejasného

původu – podle některých vyklada-

čů pochází od slova fluere (téct),

podle jiných od flora (květ), mož-

ná také, že vzniklo ze spojení lu-

des florales, kterým se označují

hry konané každoročně na přelo-

mu dubna a května. Teprve kolem

roku 1000 přesunula toskánská

hrabata do Florencie svou reziden-

ci z Lukky a až na začátku 13. sto-

letí se město stalo nezávislým. Do

dějin již prosperujícího obchodní-

ho centra tvrdě zasáhla rivalita

mezi tzv. guelfy (stoupenci pape-

že) a ghibelliny (stoupenci římské-

ho císaře), a následně po porážce

ghibellinů mezi černými a bílými

guelfy (tyto barvy jsou důležitým

významovým detailem mnohých

uměleckých děl). Tyto konflikty

vedly například k nucenému vy-

hnanství florentského rodáka

a snad nejslavnějšího italského

spisovatele všech dob, Danta Alig-

hieriho (1265–1321). I když vítězní

guelfové utrpěli později ještě ně-

kolik výrazných porážek od ghi-

bellinů z Pisy a Lukky, Florencii

se podařilo do konce 15. století

obsadit skoro všechna ostatní tos-

kánská města.

Souběžně s těmito událostmi

proběhl závratný vzestup nového

rodu Medici. Díky svému postave-

ní papežských bankéřů začali Me-

dicejové v krátké době kontrolovat

veškeré politické pozice v zemi.

Především Cosimo I. (1389–1464)

a Lorenzo, řečený „il Magnifico“

neboli Nádherný, (1449–1492) pod-

porovali finančně i ideově nový

životní styl, který ještě dnes tolik

obdivujeme. Ve Florencii nabyla

kultura neobvyklých možností

a vzkvétala jako nikde jinde.

Nejlepší rozloučení s městem

nabízí panoramatická vyhlídka,

která se otevírá z Piazzale Miche-

langelo nedaleko chrámu San Mi-

niato al Monte, postaveného ve

stylu toskánské protorenesance.

Odměnou za namáhavý výstup je

dojatému návštěvníkovi neopako-

vatelná veduta Florencie s věží

kostela Santa Croce, kupolí a kam-

panilou dómu, siluetou Palazzo

della Signoria a mostem Ponte

Vecchio přes řeku Arno.

Eva Krátká

FL

OR

EN

CI

E

|Detail jednoho z deseti reliéfů ze slavných východních dveří baptis-teria od Lorenza Ghibertiho (archiv)

zs11_06 30.10.2006 6:28 Stránka 16

zs11_06 30.10.2006 6:28 Stránka 17

Gotick˘ senNavzdory bohatému uměleckému dědictví je Siena zapsána

do všeobecného povědomí spíše díky jedné z nejznámějších

historických slavností na světě. Tradiční krojovaný dostih

na neosedlaných koních Palio se odehrává již od 17. století

každý rok dvakrát, 2. července a 16. srpna, na hlavním

náměstí Piazza del Campo.

zs11_06 30.10.2006 6:29 Stránka 18

zs11_06 30.10.2006 6:29 Stránka 19

Tato ryze světská slavnost ku-

podivu vznikla původně z ná-

boženských rituálů zapalová-

ní svící, ale postupem času se

rozvinula v alegorii se silným poli-

tickým zabarvením, jejíž hlavní

myšlenka tkvěla v posílení a udr-

žení samostatnosti a v podpoření

vlastní identity vůči florentské

nadvládě. Bohužel, tato atrakce

zůstává skoro pro všechny náv-

štěvníky jen nesplněným životním

přáním, neboť dostat se na přepl-

něné a emocemi vroucí náměstí je

velmi obtížné a někdy i poněkud

riskantní. Určitou náhradu může

však pro zájemce představovat fil-

mový dokument promítaný v růz-

ných časech a různých jazykových

mutacích v jednom malém kině

nedaleko hlavního náměstí.

Pro získání slavné trofeje palli-

um (ručně malovaný hedvábný

prapor protáhle obdélníkového

tvaru korunovaný stříbrným talí-

řem) proti sobě původně bojovali

šlechtici a vojáci. V roce 1644 byla

z nejrůznějších her (mužské zá-

pasy, lov býků, hry s míčem, oslí

závody apod.) ustanovena pravid-

la slavnosti tak, jak ji známe dnes.

Své síly, vtělené do jezdce na ko-

ni, v ní měří městské čtvrti (zde

nazývané contrade), které mají ve

znacích pozoruhodné symboly.

Kromě tradičních erbovních moti-

vů, jakými jsou třeba orel, jedno-

rožec či drak, se do znaků contrad

dostaly i motivy exotičtější, napří-

klad žirafa, housenka, šnek, sova,

dikobraz nebo želva. V různých

provedeních usnadňují tyto sym-

boly také orientaci v jednotlivých

částech města.

Dva týdny před paliem vrcholí

složitý proces jeho příprav losová-

ním koní a contrad, které se budou

tohoto krojovaného boje účastnit

(vždy je to jen 10 z celkových 17

contrad). Vlastnímu závodu před-

cházejí slavnostní průvody pestro-

barevných vlajkonošů a bubeníků.

Hlavní částí Palia je koňský dostih

(corsa del palio) po pískem vysy-

pané trati, dlouhé asi 1000 metrů,

kolem nepravidelně se svažující-

ho náměstí. V této chvíli končí ve-

škerá rok připravovaná taktika

a strategie. Během tří kol, která

absolvují, si jezdci mohou dovolit

cokoliv. Navzájem si brání v jízdě,

švihají se bičem, shazují ze sedla.

Díky základnímu a nepopiratelné-

mu pravidlu, že podstatné je vy-

hrát, nikoliv zúčastnit se, může ví-

tězství dosáhnout i kůň bez jezdce.

Návštěvníka, který přijede do

města ve dnech po závodě, jistě

v ulicích překvapí skupinky shod-

ně barevně „ošátkovaných“ lidí

všeho věku, kterým na krku visí

dudlík – symbol právě zrozeného

úspěchu jedné z contrad. Oslavy

dobytého vítězství přetrvávají až

do tzv. večeře vítězství, která se

koná na podzim a při níž čelo ho-

dovní tabule patří největšímu hrdi-

novi, triumfujícímu koni.

V den závodu jako by se město

vrátilo do svého nejslavnějšího ob-

dobí, do let 1280–1355, kdy zdejší

republika ovládaná procísařskou

ghibellinskou šlechtou několikrát

po sobě zvítězila nad Florencií

a ubránila svou nezávislost. Z té

doby také pochází jeden ze sym-

bolů města, skvostný nástěnný jez-

decký portrét Guidoriccia z Foglia-

na z roku 1328, jeden z prvních

malovaných pomníků v dějinách

umění. Jako zosobnění metafyzic-

ké jistoty je na fresce v Palazzo

Pubblico znázorněn tento pestře

oděný vojevůdce, jak se svým voj-

skem obléhá město Montemassi.

Autorem je významný tvůrce ital-

ského umění pozdního středověku

Simone Martini (asi 1284–1344).

Mezi milovníky umění je však zná-

mější jeho starší malba Maestà(1312–1315), nejelegantnější po-

zůstatek sienského středověkého

malířství, která pokrývá celou

protější stěnu velkého sálu. Malba

reprezentuje hlavní téma tzv. sien-

zs11_06 30.10.2006 6:29 Stránka 20

ské školy, trůnící Madonu mezi

anděly a světci jako královnu ne-

bes, která už není tak byzantsky

transcendentální jako ta, kterou

jen o několik let dříve vytvořil

Martiniho učitel Duccio di Buonin-

segna (asi 1255–1319) a která se

dnes nachází v muzeu S. Maria

della Scala. Martini jako by svým

pojetím chtěl oslovit městskou ra-

du zvoláním „Vy, kteří vládnete

na zemi, buďte spravedliví!“

Palazzo Pubblico dodnes slouží

jako radnice, ale jeho historické sá-

ly jsou přístupné veřejnosti jako

Museo Civico. Bohatá výzdoba

celého paláce je politickým mani-

festem nově nastoupivší vládnoucí

bankéřské elity, která povolala do

Sieny nejslavnější umělce své do-

by. Nebyla náhoda, že Florenťané

po získání města v polovině 16. sto-

letí nelenili a výzdobu postupně

vyměnili. Jen díky moderním re-

staurátorským technikám můžeme

dnes znovu obdivovat její původní

podobu.

Nejpolitičtějším uměleckým dí-

lem je původní výzdoba tzv. Sálu

míru od Ambrogia Lorenzettiho (asi

1295–1348). Tento umělec, který se

podle Vasariho „vyznačoval krás-

nou a velkou vynalézavostí, s níž

v obrazech uvážlivě komponoval

a rozmisťoval své figury,“ přinesl

do Sieny vliv Giotta, zakladatele

novodobé malby plné převrat-

ných novinek v koloritu, kompozi-

ci i námětu. Lorenzetti vytvořil

v Sieně v letech 1337–1339 cyklus

Buon governo (Dobrá vláda), nej-

rozměrnější středověkou nástěn-

nou malbu s profánním námětem.

Jeho části Důsledky dobré vlády ve

městě a na venkově a Důsledky

špatné vlády, zcela civilní, mnohý-

mi detaily ozdobené malby, před-

stavují nejrealističtější italské dílo

14. století.

Zvláště pozoruhodná je postava

Míru, alegorie jedné z občanských

ctností. Je znázorněna jako dívka

v bílé tunice s jemnými záhyby,

která se vznešeným a částečně

znuděným výrazem ve tváři spočí-

vá na pohovce, v ruce drží olivo-

vou ratolest a své bosé nohy opírá

o přilbu a štít, symboly války, jež

v době vlády dobrého panovníka

zůstávají nedotčeny. Skutečně po-

dařené je i zobrazení důsledků ta-

kové vlády, vyjádřených radostný-

mi detaily, na nichž dívky z města

vesele tančí, práce se daří a pole

jsou úrodná. V naprostém proti-

kladu k těmto idylickým výjevům

jsou scény plné temnoty a hrůzy

na protější stěně Špatné vlády,

symbolizované strašlivým roha-

tým tyranem, jenž způsobuje jen

bídu, hlad, násilí a zánik.

Období 13. a 14. století bylo

vskutku dobou největšího duchov-

ního rozkvětu města. S Kateřinou

Benincasovou, pozdější svatou Ka-

teřinou Sienskou, hlavní patronkou

Itálie, si korespondoval i Karel IV.

Ve velmi složité době, kdy potřebo-

val zajistit přízeň Sieny římskoně-

meckému císařství, udělil Karel IV.

místnímu učení hodnost a výsady

univerzity. Přibližně ve stejné době

se také zrodil vykonstruovaný

městský rodokmen, vycházející až

z počátků římských dějin. Jméno

města je údajně odvozeno od Se-

nia, legendárního syna Rema, jenž

měl podobný osud jako slavnější

dvojice zakladatelů Říma – i on pře-

žil jen díky vlčici. Proto se také její

vyobrazení tak často objevuje na

různých místech ve městě. Podle

kronikáře Girolama Gigliho se do-

konce v 18. století jeden živý exem-

plář mohl svobodně prohánět po

Palazzo Pubblico.

Celé sebevědomí tehdejšího

města je vtěleno také do štíhlé

vysoké věže Torre del Mangia, vy- 21

SI

EN

A

|Piazza del Campo si dodnes uchovalo svou původní středověkoupodobu. Foto Oldřich Karásek|V roce 1997 vyhrála obě palia contrada Giraffa.Foto Antonio Sferlazzo

Na předchozí dvoustraně: |Pro historické centrum Sieny je typická cihlově červená barva. Foto Oldřich Karásek|K Paliu patří neodmyslitelně takévlajkonoši. Foto Antonio Sferlazzo

zs11_06 30.10.2006 6:29 Stránka 21

zs11_06 30.10.2006 6:29 Stránka 22

stavěné podle řeckého, hebrejské-

ho a latinského nápisu na základ-

ním kameni tak, aby ji „nezbořil

hrom ani bouře“. Tyčí se nad rad-

ničním palácem do výšky přes

100 m a vrcholí bílým travertino-

vým cimbuřím. Až nahoru je

možné vystoupat po více než 400

schodech. Rozevírá se odtud ne-

zapomenutelný panoramatický

pohled na město plné středově-

kých staveb i na okolí, který stojí

za vynaloženou námahu a čekání

u semaforu regulujícího vstup.

Právě z ptačí perspektivy dokazuje

Siena díky mnohým odstínům hně-

dé, do červena, cihlově či okrově

zabarveným tónům, proč se její

jméno dostalo do výtvarného umě-

ní také v další souvislosti – jako

název přírodního pigmentu, zná-

mého jako siena, siena pálená či

terra di siena.

Pod věží se jako na dlani rozpro-

stírá „nejkrásnější náměstí v Itálii“,

Piazza del Campo, na něž se vchá-

zí jedenácti úzkými uličkami. Do-

chovalo se v autentické středověké

podobě, obklopené cihlovými palá-

ci s řadami sdružených oken a fa-

sádami zakončenými cimbuřím.

Jako zářící perla byla dodatečně

na náměstí umístěna nádrž na vo-

du, Fonte Gaia. Když se pramen ve

městě v polovině 14. století obje-

vil, vzbudil prý všeobecné veselí.

O výzdobu krásné bělostné kašny

se zasloužil významný sochař Jaco-

po della Quercia (1374–1438), který

tak rodnému městu zanechal své

největší dílo, jež v sobě zachovává

poslední záchvěvy naturalisticky

pojaté gotiky. Na nádrži jsou dnes

kopie soch z 19. století, poničené

mramorové originály byly nedáv-

no přeneseny do muzea S. Maria

della Scala.

Přechod k renesanci můžeme

v Sieně obdivovat na nádherné křti-

telnici, umístěné ve středu Baptiste-

ria sv. Jana, které je připojené k dó-

mu a svým schodištěm uzavírá

malé, ale malebné náměstí. Na tom-

to schodišti podle legendy padla na

kolena v místě drobného, do scho-

du vytesaného křížku již zmíněná

svatá Kateřina. Na vzniku křtitelni-

ce se podílel kromě Jacopa della

Quercia i největší sochař rané ital-

ské renesance, Donatello, který zde

vytvořil také nízký bronzový reliéf

Tanec Salome a hostina Herodova

(1425–1427). Tato komorní práce

v sobě obsahuje velký Donatellův

vynález, kterým přispěl k vývoji

umění – tzv. ztracený profil. Jde

o způsob, jakým je částečně zezadu

zobrazena postava služebníka při-

nášejícího hlavu Jana Křtitele.

Pokud od baptisteria vystoupá-

me po schodech nahoru, přijdeme

k druhému hlavnímu symbolu

Sieny, pozoruhodnému černobíle

pruhovanému dómu neboli Cat-

tedrale dell’Assunta. Ve 14. století

existoval plán, podle nějž se měl

současný dóm stát pouze příčnou

lodí nového obrovského chrámu.

Vzhledem k chybám ve statických

výpočtech, obrovským nákladům

i morové ráně, která prošla Sienou

a celou Evropou v roce 1348, byl

nakonec tento poněkud utopický

plán opuštěn. O jeho velkoleposti

si můžeme udělat představu podle

tzv. facciatone, zdi s obrovskými,

nad sebou otevřenými a krásně

zdobenými oblouky, stojící v mís-

tech zamýšleného hlavního prů-

čelí nového chrámu.

Když vstoupíme dovnitř, neohro-

mí nás jen opakovaný černobílý

motiv sloupoví a modro-zlaté kle-

nutí, ale především unikátní vyklá-

daná podlaha, která v 56 mramoro-

vých scénách vypráví mytologické

a starozákonní příběhy. Kromě

mnoha jiných prvotřídních umě-

leckých děl (Niccolò Pisano, Do-

natello, Gian Lorenzo Bernini) se

v první kapli levé boční lodi na-

chází Knihovna Piccolomini, zalo-

žená v roce 1495 synovcem slavné-

ho humanistického papeže Pia II.,

Enea Silvia Piccolominiho, dobře

známého i u nás díky historické

práci Historia bohemica. Oslavné

nástěnné malby znázorňující deset

hlavních scén z jeho života jsou

dílem malíře Pinturicchia.

Návštěvník může strávit mnoho

času i v dalších městských koste-

lech a několika muzeích, kde je

uchováno mnoho vynikajících uká-

zek místního umění, ale každý asi

dá za pravdu Karlu Čapkovi, když

píše, že „nejpěknější je toulat se po

ulicích, jež běhají nahoru a dolů ja-

ko nějaká rozdováděná skluzavka,

a koukat se na ten proužek modré-

ho nebe mezi rudým cimbuřím sta-

rých domů a na zelené vlny tos-

kánských kopečků kolem dokola.“

Jedinečný ráz města určují právě

četné paláce nesoucí jména zná-

mých rodů (například Chigi či Pic-

colomini). Ty vyrostly po celém

historickém centrum města jako

„samá dobrá, rozšafná cihlová go-

tika, jen s několika hrozinkami ra-

né renesance; ale není to nasupená

válečná gotika… všecko je jaksi in-

timní, veselejší, sličnější než jinde.“

Čapek popsal sienskou atmosfé-

ru opravdu výstižně. Ze záplavy

paláců stojí za zmínku jedna budo-

va, sídlo nejstaršího bankovního

domu na světě, Monte dei Paschi

di Siena, založeného již v roce

1472. Zbylé peníze se ale stejně

vyplatí „uložit“ poněkud jinak –

koupit si velkou zásobu místní

sladké delikatesy panforte, připo-

mínající vzdáleně turecký med,

smíchaný z kandovaného ovoce,

mandlí sladkých a hořkých, skoři-

ce, hřebíčku a zázvoru.

Eva Krátká

SI

EN

A|V mohutném gotickém kostele S. Domenico je uložena tzv. svatáhlava, nejposvátnější relikvie sv. Kateřiny. Foto Petr Hoffman|Detail fresky s postavou Míru odAmbrogia Lorenzettiho (archiv)

zs11_06 30.10.2006 6:30 Stránka 23

Maremma pÛvaby ìábelské zemû

zs11_06 30.10.2006 6:30 Stránka 24

„Ať je prokleta Maremma

a každý, kdo ji má rád,“

zpívá se ve staré lidové písni.

Ten „bohem zapomenutý“

kraj na jihu Toskánska, ve směru

na Řím, býval divočinou plnou

neprůchodných, zrádných močálů,

zamořených zhoubnou malárií.

Dnes z Maremmy zůstaly jen

nepatrné zbytky, chráněné

jako přírodní rezervace.

Kdo sem vstoupí, má dojem,

že už není v Evropě, ale v jakési

exotické krajině Indie,

Afriky či Jižní Ameriky...

|Maremma patří ke krajinově nejzajímavějším částem Toskánska. Foto Oldřich Karásek

zs11_06 30.10.2006 6:30 Stránka 25

26

To není nadsázka – Maremma,

ležící při západním pobřeží

Itálie, zůstávala skutečně po

dlouhá staletí divočinou, kam se

odvažovali jen dobrodruzi a kde

nacházeli útočiště psanci a nekalé

živly. Teprve koncem 18. století,

za vlády rodu Lorena, započal boj

o ovládnutí tohoto území označo-

vaný jako „velká meliorace“ a do-

končený v podstatě až za Mussoli-

niho ve 30. letech 20. století.

Armáda stovek sezónních dělníků

se sjížděla do Maremmy, aby tu

našla východisko ze své chudoby.

Kopali kanály, vysušovali stojaté

vody, močály a bažiny, doslova

metr po metru dobývali na vodě

úrodnou půdu. Mnozí tu však na-

šli i smrt. Malárie si vybírala kru-

tou daň, kosila jejich řady po de-

sítkách. Bylo to skutečné bojiště;

stále nové posily přicházely, aby

nahradily padlé. Z těch dob také

pochází řada teskných balad.

V jedné z nich se zpívá: „Ptáček,

který tam zabloudí, ztratí brka, já

tam ztratila milovaného člověka,

vždy se mi srdce chvěje, když tam

jdeš, mám strach, že už zpátky ne-

přijdeš..."

Toto gigantické, skoro dvě stole-

tí trvající úsilí, proměnilo většinu

maremmské divočiny v poklidnou

zemědělskou krajinu, v úrodnou

pláň pod mírnými etruskými pa-

horky, hýřící pastelovými barvami

nad lány slunečnic.

Skutečná, původní Maremma

dnes zůstala v přírodní rezervaci,

ležící několik kilometrů jižně od

okresního města Grosseto. Je to

rozlehlá kopcovitá oblast, porost-

lá borovými háji a neprostupný-

mi trnitými houštinami, známou

středomořskou nízkou džunglí

nazývanou macchia. Mezi pahor-

ky se lesknou vodní tůně, ve větru

se vlní rozlehlé rákosiny plné kři-

ku vodního ptactva. Překvapí vás

stádečka divokých koní, volně se

pasoucí na pahorcích, či vodou se

brodící maremmské krávy, podo-

bající se svými obrovskými lyrovi-

tými rohy africkým buvolům. Me-

zi stády se důstojně procházejí bílí

čápi, na mělčinách loví hejna vola-

vek. Chrochtání a praskot v rákosí

prozradí, že tam hodují divoká

prasata, pozoruhodně se mezi keři

vyjímá lopatovité paroží daňka,

který na okamžik strne v pozorném

střehu a pak vyrazí mohutnými

skoky přes mělký záliv, obklopen

stříbrnou sprškou zvířené vody.

V květnu vydechuje Maremma

opojnou vůni kvetoucích houštin

levandule, tymiánu a pelyňku.

Kopce hýřící barvami se zrcadlí

v hladině široce rozlitých vod, ne-

boť všechna níže položená místa

jsou zaplavena. V červnu a červen-

ci voda ustoupí, krajina vyschne,

vyprahne a promění se v jakousi

obdobu africké savany. V oblacích

prachu táhnou po vyšlapaných

stezkách bučící stáda dlouhoro-

hých krav, hnaná k posledním

zbytkům zelených pastvin osmah-

lými jezdci v širokých kloboucích,

kteří s neobyčejnou obratností

usměrňují tu živou lavinu dlouhý-

mi pruty. Jsou to bufferi, maremští

kovbojové, kteří skutečně vyvoláva-

jí dojem, že člověk vstoupil do sce-

nérie westernového filmu. Krvavě

rudá sluneční koule klesá mezi

písčitými pahorky k moři a jako

by se nabodávala na vlnící se řady

býčích rohů. Bufferi usměrňují tu

živou řeku a drsnými hlasy zpívají

staré písně plné smutku, touhy

a nezdolné vášně...

zs11_06 30.10.2006 6:30 Stránka 26

MA

RE

MM

ACesty stoupající na vrcholy kop-

ců lemují zelené aleje cypřišů jako

duchové starých etruských váleční-

ků rozestavených v šik, aby chrá-

nili před mračny komárů, šířících

obávanou malárii, města zbudova-

ná na návrších. Stopy etruského

osídlení se nacházejí po celé Ma-

remmě; často tady rolníci při orání

polí narazí na střepy nádob, šper-

ky, mince, základy budov a zbytky

zapomenutých pohřebišť. Rozlehlá

nekropole (město mrtvých) byla

archeology prozkoumána u býva-

lého etruského přístavu Populonia

v zálivu Baratti, který zbohatl

zpracováním železné rudy, dová-

žené na lodích z dolů na blízkém

ostrově Elba.

Ještě jižněji ve směru na Řím

přitahují pozornost návštěvníků

středověká města Pitigliano, Sova-

na nebo Sorano. Jsou to „orlí hníz-

da“, v nichž jako by se zastavil čas.

Vyrostla na místech původních

etruských sídlišť, na sopečných

skalách, hornině velice odolné, ale

přitom snadno opracovatelné. Lá-

vové masivy pod městy jsou plné

dutin, jeskyň a chodeb; po tisícile-

tích lidského osídlení jsou doslova

proděravělé jako kusy ementálu.

Etruskové v podzemních labyrin-

tech pohřbívali své mrtvé, jejich

současní potomci je naopak vy-

užívají jako kurníky, chlévy pro

dobytek nebo sklepy pro místní

skvělé víno. Ve středověku vyhlou-

bili obyvatelé do skal také tajné

chodby, speciální východy, které

ústí do soutěsek vedoucích pukli-

nami a nízkými štolami a místy

také uzoučkými kaňony pod pře-

visy, zakrytými hustou vegetací.

Tyto „jeskynní stezky“, bezpečné

před nepřáteli, se klikatily skalna-

tou krajinou a navzájem propojo-

valy jednotlivá města. Některé

jsou ještě dnes částečně schůdné.

Nejpozoruhodnější ze „skalních

měst“ je Pitigliano. Z protějších

kopců připomíná bochník černého

chleba prohlodaný od myší. Skály

se otvírají spoustou otvorů a oken –

a stěny domů z temného lávového

kamene jako by naopak byly zcela

přirozeným pokračováním útesů.

Jeden z místních „hoteliérů“ nás

ochotně provedl katakombami

pod svým domem, kde staví (vlas-

tně po hornicku kutá) pohodlné

apartmány pro turisty. Vyčistil

a navzájem propojil dutiny, vydla-

bané již kdysi Etrusky, a výklenky

ve zdech vyzdobil úlomky kera-

miky a kachlů, na které během

kopání narazil.

Pitigliano bylo také nazýváno

„Malý Jeruzalém“. Nejen pro urči-

tou podobu s legendární Chrámo-

vou horou, ale také proto, že tu bý-

vala jedna z největších židovských

komunit v Itálii. Dnes tu najdeme

jenom tři židovské rodiny; většina

původních obyvatel nepřežila kru-

té válečné období holocaustu.

Přesto se v bizarně propletených

uličkách kolem synagogy udržují

|Nedaleko Pitigliana vyvěrají teplé sirné prameny|Maremmská pláž. Foto Oldřich Karásek

zs11_06 30.10.2006 6:31 Stránka 27

28

MA

RE

MM

A

židovské tradice: každoročně se

tu koná festival židovských filmů,

zřizuje se muzeum, víno ze skal-

ního sklepa a chléb z pekařství je

zaručeně „košer“ a jedné z hlav-

ních ulic se stále říká „il gheto“.

Nedaleko Pitigliana, při úpatí ho-

ry, na které se tyčí další starobylé

etruské město Saturnia, se otvírají

„brány hlubin“. Ze sopečných skal

se valí pekelné páry páchnoucí

sírou a z puklin vyvěrá minerální

voda o stálé teplotě 37 °C. Vydatný

pramen jí vychrlí zhruba 600 litrů

za vteřinu. Už pojmenování místa

po nejstarším z italských bohů,

etruském „stvořiteli světa“ Satur-

novi, svědčí o tom, že zde bývala

významná svatyně, kam obyvatelé

kraje přinášeli oběti, ale také hle-

dali úlevu při různých chorobách.

Již od dob starého Říma zde vyrůs-

taly známé a význačnými osob-

nostmi vyhledávané lázně. Pramen

byl veden v kaskádách přes řadu

kamenných hrázek. Vznikla tak

unikátní soustava schodovitě nad

sebou řazených bazénů, které díky

minerálním usazeninám získaly

během tisíciletí již zcela přírodní

ráz. Ještě dnes se tu můžete koupat

pod širým nebem v tajemné páře,

pokud vám ovšem nevadí onen

silný „pekelný puch“. Je samozřej-

mě také možné využít moderního

termálního bazénu v hotelu, zbu-

dovaném přímo při zřídle, což lá-

zeňští hosté ocení zejména v zimě,

kdy se venkovní teplota pohybuje

kolem nuly.

Ovšem časné podzimní ráno, kdy

jste u pramenů sami a jenom pa-

prsky slunce se prodírají nažlout-

lou párou nad klokotající temnou

hladinou saturnských jezírek, aby

vzápětí vytvořily jiskřivou magic-

kou bránu, za níž jako by se otví-

ral průhled do hlubin času, patří

k nezapomenutelným zážitkům.

K Maremmě nedílně patří také

moře – překrásné pláže s oslnivě

|Jeden z maremmských bufferi|Vacca maremmana neboli maremmská kráva je masné plemeno pocházející původně z asijských stepí|Kromě skotu se v Maremmě chovají i koně

zs11_06 30.10.2006 6:31 Stránka 28

29

bílým pískem, podél nichž rostou

vonné lesíky pinií, skalnaté ostro-

vy a ostrůvky v křišťálově prů-

zračném moři, jejichž názvy zní

historií, jako například Elba, nebo

připomínají příběhy dobrodruž-

ných románů jako legendární

Montecristo. Na pobřeží leží malé

středověké přístavy Porto Ercole,

Telamone či Castiglione della Pes-

caia, nad nimiž se tyčí hrady a pev-

nosti, vybudované na ochranu

před vpády saracénských pirátů,

kteří až do konce 18. století bývali

obávanou metlou toskánského pří-

moří. Přes hlavně rezavých děl mů-

žeme z pevnostních střílen sledo-

vat azurový obzor moře. Ten však

zůstává tichý a idylický. Do přísta-

vu dnes vplouvají jen rybářské člu-

ny, jejichž posádky vykládají svůj

úlovek na molo, obklopeny davem

zvědavců.

I my, poté co jsme vystoupili

z lodi po romantické okružní plav-

bě kolem ostrovů, se usazujeme

v malé přístavní kavárničce a omá-

meni slanou vůní moře, ryb a bar-

vami zapadajícího slunce, jiskří-

cími ve skleničce ohnivě rudého

vína, propadáme stále více okouz-

lení a zjišťujeme, že stará píseň,

proklínající „ďáblovu zemi Ma-

remmu“ už dávno neříká pravdu.

Text Otomar Dvořák

Foto Antonio Sferlazzo

zs11_06 30.10.2006 6:31 Stránka 29

30

Mûstosta kostelÛV Itálii je více měst, jejichž mohutné cihlové opevnění

s neporušenými branami a baštami se dochovalo

v původní podobě. Jen málokde se však zachovalo tak,

že je možné objet ho na kole, které si lze vypůjčit

kdekoliv ve městě. Projížďka po hradebním náspu

v Lukce, o něco málo delší než čtyři kilometry, nabízí

mnoho krásných vyhlídek na historické jádro města.

Přesto naši turisté Lukku příliš nenavštěvují.

zs11_06 30.10.2006 6:31 Stránka 30

LU

CC

A

Urbanistická struktura Lukky

nijak neskrývá svůj římský

původ. Dvě navzájem kolmé

hlavní tepny, vedoucí od severu

k jihu a od východu k západu, do-

dnes určují pravidelné geometric-

ké členění města. Během středově-

ku se město zaplnilo křivolakými

uličkami, v nichž se postupně vy-

vinula architektura výškově konci-

povaných domů-věží (casa-torre),

z nichž některé mohly dosahovat

až šesti pater. Už tehdy se díky

základnímu stavebnímu materiálu

stala převažující barvou města

cihlově červená, která dala dobře

vyniknout jasně bílému mramoru,

používanému na stavbu četných

sakrálních objektů. Ty daly ná-

sledně městu přízvisko „město sta

kostelů“. Proto mohla v roce 1845

německá spisovatelka Fanny Lewal-

dová napsat, že navštívila „město,

kde se mi zdálo, že skoro každý

obyvatel měl svůj vlastní kostel,

tak málo bylo prvních a tolik dru-

hých.“ Dodnes jsou prý místní

obyvatelé natolik hrdí na své měs-

to, že koupit zde dům nebo byt je

téměř nemožné.

Slavné dějiny města jsou různě

spojeny i s „největším Čechem“,

Karlem IV., který zde v letech

1331–1333 působil jako správce

italských držav svého otce s úko-

lem urovnat z pozice spoluvládce

spletité rozepře ve městě. Právě

v Lukce si tehdy poznamenal, že

„ďábel, který stále hledá, koho by

pohltil, a nabízí lidem sladkosti,

v nichž se žluč tají, když již dávno

před tím jsme byli pokoušeni od

něho, ale přece s pomocí boží ne-

přemoženi, sám nemoha ponukl

lidi a zkažené, kteří se stále drželi

otce našeho, aby nás svedli z cesty

pravé v osidla špatnosti a smilství,

a tak svedeni byvše od lidí zkaže-

ných upadli jsme do zkázy s lidmi

zkaženými.“ Do města se pak ještě

vrátil v 60. letech 14. století. Napří-

klad v roce 1369 zde setrval asi

šest měsíců, a právě tehdy vrátil,

samozřejmě za poplatek 300 tisíc

florintů, Lukce svobodu. Násled-

kem toho se město o tři roky poz-

ději mohlo znovu ustanovit samo-

statnou republikou.

Na začátku 15. století silně za-

sáhl do struktury města Paolo Gu-

inigi, který si tady nechal vystavět

honosný palác a velkolepou vilu,

ale zasloužil se také o vznik jedno-

|Četné zvonice vyčnívající nad mořem střech jasně dokumentují, proč získala Lucca přízvisko „město sta kostelů“. Foto Petr Hoffman|Domy na náměstí Piazza Anfiteatro kopírují tvar někdejšího římského amfiteátru

zs11_06 30.10.2006 6:31 Stránka 31

32

ho z pozdějších symbolů Lukky.

Pro svou druhou, sotva desetiletou

manželku Ilarii del Carretto objed-

nal mramorový sarkofág. Jeho

autor Jacopo della Quercia jej zpra-

coval podle vzoru náhrobních plas-

tik francouzských králů takovým

způsobem, že se sarkofág stal jed-

ním z vrcholných děl italského

středověkého sochařství.

Lucca se stala významným hos-

podářským centrem díky obchodu

s hedvábím a její moc ještě stoup-

la po ovládnutí Carrary na severu

Toskánska. Získala tak monopol

na obchodování s bělostným mra-

morem z tamních kamenolomů,

jejž pak začala výhodně využívat

jako nástroj zahraniční politiky.

Právě odtud pocházel například

cenný materiál na výzdobu chrámu

sv. Marka v Benátkách nebo dómu

S. Maria del Fiore ve Florencii.

Šikovnou obchodní politikou se

republice podařilo svobodně pře-

žít až do napoleonských dob. Do

Toskánského velkovévodství byla

definitivně začleněna až v roce

1847, kdy skončila s výjimkou krát-

kých přestávek ve 14. st. málem

tisíciletá nezávislost tohoto malé-

ho státečku. Jak dokládají také

slova cestovatele Iana Fleminga

z poloviny 18. století, město bylo

dlouho proslavené tím, že to byl

stát „mírumilovný a nezávislý“,

kde jsou „daně nízké a potraviny

levné“. Dnes je to město velmi živé

a plné kaváren, restaurací a ob-

chodů, kam zajíždějí především

angličtí turisté – zřejmě pokračují

v tradici velkého cestování po

uměleckých a historických mís-

tech Evropy, pro které 19. století

ustanovilo termín grand tour.

Návštěvníci z celé Evropy začí-

nají prohlídku města nejčastěji

u dómu sv. Martina z 11. století.

Po následné dlouhé přestavbě byl

dokončen až v průběhu 14. století,

ale průčelí zůstalo původní. Bílo-

zelený motiv fasády provází celou

stavbu a měl by evokovat vzory

místního hedvábí, zatímco sochař-

ská výzdoba se soustřeďuje na

hlavicích, rámování, římsách a ar-

kádové části fasády, které jsou pře-

plněné draky, sirénami, lvy a zá-

pasy zvířat a lidí (velmi cenná je

socha sv. Martina – originál se dnes

nachází v interiéru kostela). Sku-

tečnou novinku v tehdejším archi-

|Detail nádherně zdobených sloupů z průčelí kostela San Michele in Foro|Dóm svatého Martina (vpravo)

zs11_06 30.10.2006 6:32 Stránka 32

33

LU

CC

Atektonickém umění ale představo-

vala sloupová předsíň se třemi ar-

kádami, uvnitř zdobená cennými

reliéfy. Do jedné z podpěr tohoto

vstupního chrámového prostoru,

blízko věže, je vytesán pro někoho

symbolický, pro někoho tajemný

kruhový labyrint. Uvnitř kostela se

nacházejí nejen nejrůznější malby

a již zmíněný sarkofág Ilarie del

Carretto, ale hlavně slavný, pou-

tníky přitahující dřevěný krucifix

nazývaný Volto Santo (Svatá tvář).

Podle legendy jej vyřezal Nikodém

s pomocí andělů z cedrového dře-

va, později při cestě přes Středo-

zemní moře se kříž jen zázrakem

nestal kořistí pirátů a od roku 782

se nachází v Lukce, kde se od 11.

století rozšířil jeho kult a dodnes

představuje důležitý cíl věřících.

Přímo uprostřed města na pří-

jemném náměstí plném kaváren

a cukráren stojí kostel San Miche-

le in Foro. Jeho téměř filigránsky

vyzdobená fasáda, vrcholící mohut-

nou sochou archanděla Michaela,

vznikala od roku 1070 až do 14. sto-

letí. Tak dlouhá doba způsobila, že

se v průčelí uplatňují vedle sebe

prvky typické pro románský i go-

tický sloh. Množství a bravurní

provedení všech detailů na slou-

pech a sloupcích v horní části fa-

sády podněcuje myšlenku, že se

ještě nacházíme ve středověkém

duchovním světě, a proto zůstává

výzdoba tak vzdálená možnostem

lidského vnímání. Nezbývá než

litovat, že s sebou nemáme dale-

kohled.

Hlavní korso, via Fillungo, je nej-

rušnější ulicí ve městě. Vedle sebe

tu stojí šlechtické paláce a staroby-

lé věže, v nichž dnes sídlí většinou

luxusní obchody a kavárny. Patří

k nim i historická literární kavárna

Di Simo, kde denně sedával místní

nejslavnější rodák – skladatel Gia-

como Puccini (1858–1924). Nedale-

ko se tyčí ojedinělé průčelí kostela

S. Frediano s rozměrnou barevnou

mozaikou Nanebevstoupení Ježí-

še Krista. V jeho interiéru stojí za

upozornění nádherná mramorová

křtitelnice z 12. století, která byla

teprve v roce 1952 znovu sestavena

do původní podoby. Jeden z prv-

ních českých cestovatelů, Bedřich

z Donína, který zanechal ojedině-

lý ilustrovaný deník, si zde na za-

čátku 17. století poznamenal, že

„v kostele svatého Fidriana jest

kapla a v ní obraz Panny Marie,

při kterémž se před léty tento div

stal: Jeden nevážný člověk hraje

v kostky všecko byl prohrál, i šaty

na sobě, z čehož velice hněviv jsa

velikou zlostí kamenem obraz bla-

hoslavené Panny Marie, který tu

blízko byl, v rameno neb v prsy

uhodil, s kteréhož krev hned v hoj-

nosti tekla, a ten bohaprázdný člo-

věk se na tom místě do horoucího

pekla propadl; ten obraz ještě kr-

vavý sem viděl, ano i tu díru, kte-

rou se propadl, kteráž až posavad

zůstává a konce se jí neví.“

Jen o několik kroků dále se za

jedním ze čtyř nenápadných

vchodů skrývá malebné elipsovité

náměstí, Piazza Anfiteatro, které

kopíruje tvar někdejšího římské-

ho amfiteátru. Po staletích zkázy,

kdy se mramor z amfiteátru využí-

val na stavbu kostelů, vznikly na

místě antické stavby nepříliš ho-

nosné domy, v nichž jsou dnes

samé restaurace a kavárny. Avšak

nejkrásnější je náměstí v době

květinového trhu.

Alespoň malou procházku si za-

slouží i další části města uzavřené-

ho kruhem opevnění. Na každém

kroku totiž čeká schovaný mra-

morový kostel či zajímavý palác,

ne-li příjemná restaurace. Město

v celé své kráse se otevře návštěv-

níkovi při pohledu z vysoké cihlové

věže Torre Guinigi, odkud vynikne

kontrast červené a bílé barvy města

s jeho zeleným kopcovitým okolím.

Výlet za město je nejlépe začít

směrem na východ, kde bylo vy-

stavěno několik pozoruhodných

pozdně renesančních vil. K nej-

krásnějším patří Villa Mansi a Villa

Torrigiani. Trochu vzdálenější je

Villa Garzoni s nádherným maný-

ristickým sochařským parkem, zná-

mým po celé Evropě již v 18. sto-

letí svou do kopce inscenovanou

kompozicí. Je součástí nepříliš

známého středověkého městečka

Collodi, které šplhá do prudkého

svahu. Světově proslulý je však

zdejší dlouhonosý „rodák“ Pinoc-

chio, který je tu takřka všudypří-

tomný nejen v prodejnách suve-

nýrů, ale i v názvech. Jmenuje se

po něm skoro všechno, včetně

dětského ráje Parku her a dokonce

i místního nákupního centra. Pi-

nocchiův tvůrce Carlo Collodi,

vlastním jménem Lorenzini, si

svůj pseudonym zvolil proto, že

se v tomto městečku narodila jeho

matka.

Cesta okolím Lukky může pokra-

čovat přes známé termální lázně

Montecatini Terme, které si však

už jen zčásti zachovávají svou pů-

vodní secesní atmosféru. Z nich

lze lanovkou vyjet do starobylého

Montecatini Alto a odtud se kochat

doširoka rozevřeným panorama-

tem údolí Valdinièvole.

Cesta tímto údolím končí ještě

dnes pro mnohé stejným překva-

pením, které prožil na konci 19.

století básník Josef Svatopluk

Machar: „Jakže, tohle že Floren-

cie? Neveliké město, hradební zdi,

dom s typickou kupolí, věž vedle –

a přece ne – vlak dojíždí, zastavuje

– Pistoja. Florencie v miniatuře.“

Navzdory masové turistice zůstá-

vá Pistoia kupodivu stále mimo

pozornost davů, ale její krásné

náměstí dokládá, jak významným

centrem byla až do 13. století. Roz-

lehlý nepravidelný prostor kolem

půvabného dómu S. Zeno a tradič-

ně osmibokého bílo-zeleně pruho-

vaného baptisteria – „dvou zrcadel

a očí našeho města a cti naší spo-

lečnosti“, jak zní slova místní

středověké kroniky – byl dlouho

hlavním obchodním uzlem města.

Procházka okolními ulicemi vede

i kolem paláce del Comune, kostelů

S. Francesco a S. Andrea a nemoc-

nice del Ceppo s bohatě zdobeným

pestrobarevným keramickým vly-

sem na fasádě ze slavné a velmi

plodné florentské dílny della Rob-

bia. Věřte či nevěřte, zdejší obyva-

telé říkají, že místní náměstí je dru-

hé nejkrásnější, hned po náměstí

Sv. Marka v Benátkách. Kdyby to

v Itálii netvrdili obyvatelé skoro

každého města, mohli bychom

tomu snadno uvěřit…

Text a foto Eva Krátká

zs11_06 30.10.2006 6:32 Stránka 33

34

Právě tak se tyčí nad krajem

i Volterra, město, které Dante

nazýval „větrné a skalnaté“.

Historické jádro, stavěné z našed-

lého místního kamene, se zacho-

valo dodnes skoro neporušené ve

své středověké kráse. Vyrostlo na

základech jednoho z 12 nejdůleži-

tějších etruských měst (Velathri),

jež mělo 25 tisíc obyvatel a bylo

jedním z posledních, které se

vzdalo římské nadvládě. Dnes se

zde nachází jedno z nejdůležitěj-

ších etruských muzeí v kraji. Vol-

terra zažila svůj největší rozvoj ve

12. a 13. století, hlavně díky privile-

gované poloze na solné cestě do

Florencie a zpracování alabastru

těženého v okolí. Jak dokládají

početné obchůdky se suvenýry,

alabastr představuje ještě dnes dů-

zs11_06 30.10.2006 6:32 Stránka 34

ležitý zdroj příjmů. V alabastrové

podobě tu lze koupit jakýkoliv

předmět, včetně průsvitných hřibů,

které možná v lese tak snadno

k nalezení nejsou.

Náměstí dei Priori hostilo ve

středověku důležitý trh a dnes pů-

sobí nejen díky své nepravidel-

nosti a našedle hnědavé barvě

dojmem přísnosti. Jen částečně ji

zmírňuje barevnost erbů na fasá-

dě Palazzo dei Priori, někdejšího

domus comunis neboli sídla vlády.

Mohlo by se zdát, že palác z roku

1239 vypadá jako zmenšenina flo-

rentského Palazzo Vecchio, ve sku-

tečnosti však představuje jakýsi

jeho předobraz. K zadní části palá-

ce přiléhají apsidy střízlivě vyzdo-

bené katedrály, do níž se vchází

krásným mramorovým portálem, 35

Pro toskánskou krajinu je typická dokonalá symbióza mezi člověkem

a přírodou. Na vrcholcích zelených kopečků a v neopakovatelné panoramatické

kompozici se náhle před očima vynořují jednotlivé tvrze, hrady či věže.

Za pfiírodou a umûnímze San Gimignana

do Pienzy

|San Gimignano proslavily domy-věže. Foto Oldřich Karásek

zs11_06 30.10.2006 6:32 Stránka 35

36

TO

SK

ÁN

SK

Á

KR

AJ

IN

A vytvořeným ve 13. století Niccolou

Pisanem. Naproti stojí baptisteri-

um, které má kuriózně jen jednu

stěnu zcela dokončenu a pokrytu

bílým a zeleným mramorem. Na

městě je zajímavá právě jeho kři-

volaká středověká struktura s pa-

láci a věžemi. Jedna z nejstarších

se jmenuje del Porcellino, neboli

„Prasátková“, podle sošky, která

se na ní nachází. Ve velmi dobrém

stavu se zachovalo římské divadlo

z 1. st. př. n. l., jež je dnes součástí

archeologické zóny Vallebuona.

Pozoruhodný je důvod, který v poz-

dější době zabránil jeho rozebrání

na stavební materiál: po několik

století bylo totiž místo zavaleno

smetištěm.

Hned pod divadlem se otevírá

obzvlášť působivý pohled do kraji-

ny, kde se střídá zlatá barva obilí se

sivou barvou suťových polí, stříbr-

nou olivovníků a zelenou vinic.

I když je celé okolí velmi maleb-

né, jen málokde odstíny vyniknou

lépe, než podél klikaté silnice

směrem na San Gimignano. To je

dalším z měst na kopcích, která se

objeví náhle, jako kdyby se snaži-

la dosáhnout ještě výš. Právě San

Gimignano je zkamenělým sym-

bolem středověké rivality toskán-

ských měst.

San Gimignano se rozkládá po-

dél dvou navzájem kolmých os.

Na několika náměstích se koncen-

trují věže a domy-věže (case-torri)

aristokratických rodů, obchodníků

a bankéřů. Bývalé etruské sídlo

zažilo až neuvěřitelný rozkvět

v polovině 12. století, kdy se stalo

hlavní zastávkou na cestě ze Sie-

ny do Pisy, centrem zemědělství

(především se zde pěstoval šafrán,

lisoval olivový olej a vysoce ceně-

né místní víno Vernaccia) a ban-

kovního obchodu (několik rodin

tehdy zbohatlo lichvou). Od té do-

by obdivují cestovatelé stále zno-

vu městské brány, hradby a výšku

věží. Ty umožňují pochopit extrém-

ní sílu místního campanilismu.

Podle něj bylo důležité vlastnit

nejen věž vyšší než věže v blíz-

kém městě, ale také vyšší, než má

nejbližší šlechtická rodina v sou-

sedství. V San Gimignanu platilo

v tomto smyslu jen jedno omeze-

ní: žádná z věží nesměla být vyšší

než ta obecní – mohutná Rognosa,

vysoká 50 metrů. Ve 14. století zde

stálo 72 věží. I když se jich dodnes

dochovalo jen 15, pořád je to množ-

ství, které nemá jinde obdobu.

Půvab San Gimignana spočívá

právě v tom, že se za kterýmkoliv

rohem může náhle objevit další

věž, jako například na mírně stou-

pající ulici San Giovanni, kterou

tvoří samé věže, domy-věže, kos-

tely a paláce. Ulice ústí za oblou-

kem Becciů na harmonické pro-

stranství ve tvaru trojúhelníku,

v jehož středu se nachází městská

studna. Podle ní bylo náměstí na-

zváno Piazza della Cisterna. Spolu

s vedlejším náměstím u dómu

(Piazza del Duomo) tvoří nezvyk-

le otevřený svažující se prostor,

lemovaný reprezentativními stav-

bami, který představuje urbanistic-

ký, duchovní i funkční střed města.

Na náměstí před dómem najde-

me ještě pozoruhodný Palazzo

del Podestà s lodžií. Na západě

uzavírá náměstí dóm – románská

bazilika S. Maria Assunta, v jejímž

interiéru jsou cenné malby růz-

ných autorů a dřevěné sochy Jaco-

pa della Quercia. Jednu z nejlépe

dochovaných částí města předsta-

vuje ulice S. Matteo vycházející

z Piazza del Duomo, i když její at-

mosféru poněkud narušuje množ-

ství turistických obchodů i náv-

štěvníků, kteří městečkem bez

ustání proudí.

Území mezi San Gimignanem

a Sienou se označuje jako „země

Chianti“. Díky slavnému místní-

mu červenému vínu je to jedna

z nejznámějších italských oblastí

vůbec. Tamější půda, charakteris-

tická svým okrovým zabarvením,

je málo úrodná, a proto je celá

oblast jen řídce osídlená. Občas

se zdá, jako by se tady zastavil čas,

jako např. v působivém Monterig-

gioni. Toto městečko s dobře za-

chovalými kruhovými hradbami

umožňuje udělat si představu, jak

vypadalo opevněné středověké

město.

Na jih od Sieny se rozprostírá asi

nejsurrealističtější oblast celého

regionu, označovaná jako Crete

Senesi, doslova „sienské hlíny“.

V této oblasti proslavené výrobou

keramiky nenajdeme na rozdíl od

jiných krajů téměř žádné stromy,

kromě tolik typických řad cypřišů.

V průběhu roku zdejší krajina ně-

kolikrát mění svou tvář. Její barvy

se radikálně střídají podle ročních

období, a proto také odsud pochá-

zejí pohlednicové záběry nabízející

jeden motiv v nekonečném množ-

ství barevných variant. V této mě-

síční krajině, kde dominují barvy

okru a další odstíny hnědé, se na-

cházejí nejen vzácné a cenné la-

nýže (každý rok v listopadu se

v San Giovanni d’Asso koná jejich

specializovaný veletrh), ale také

některé z nejkrásnějších toskán-

ských klášterů. Tak trochu skryté,

ale velkolepé benediktýnské opat-

ství Monte Oliveto Maggiore hrálo

důležitou roli při osidlování celé

oblasti, nazývané předtím pouští.

Ve své křížové chodbě uchovává

nádherné nástěnné malby znázor-

ňující příběhy ze života sv. Bene-

dikta od Luky Signorelliho a Anto-

nia Bazziho, spíše známého jako

Sodoma, z přelomu 15. a 16. století.

Ještě více na jihu, v údolí d’Or-

cia, charakterizuje krajinu dodnes

síť opevněných bodů, hradů a tvrzí,

kterou budovala Siena v 15. a 16.

století. Zastavení si zaslouží napří-

klad hrad v městečku Montalcino,

který byl několikrát obléhán,

avšak nikdy dobyt, a proslavil se

nakonec především místním ví-

nem Brunello. Asi 10 km odtud le-

ží osamělé opatství S. Àntimo, kte-

ré údajně založil sám Karel Veliký.

Z celého údolí je vidět impozant-

ní sopečná homole hory Amiata

(1738 m), která vévodí celému již-

nímu Toskánsku. Místní přírodní

park je cílem všech milovníků pě-

ších horských túr. Na úbočí hory

stojí opatství S. Salvatore, které

bylo ve středověku mimořádně

bohaté, hlavně díky rumělkovým

dolům (ještě do 60. let minulého

století patřilo k největším světo-

vým producentům rtuti, která se

z rumělky vyrábí).

Trochu západněji, v samém srdci

Toskánska, se nachází skutečný

zs11_06 30.10.2006 6:33 Stránka 36

klenot renesanční Itálie, kvůli kte-

rému se rozhodně vyplatí odbočit

z hlavní cesty. V roce 1459, rok po

svém zvolení papežem, se Pius II.

po návštěvě své rodné obce Cor-

signano rozhodl, že ji změní ve

vzorové renesanční město, kde si

vybuduje také své letní sídlo, „aby

zanechal pomník na věčnou pa-

mátku svého původu.“ Tak se zrodil

mýtus Pienzy, městečka, které u sto-

lu plánoval florentský architekt

Bernardo Rossellino (1409–1464).

Pienza představuje ojedinělý pří-

pad „ideálního města“, záměrně

schematicky koncipovaného celku,

nejčastěji podle určitého geomet-

rického vzorce. Dobudování města

však zabránila smutná shoda ná-

hod – papež i jeho architekt zem-

řeli krátce po sobě v roce 1464.

Rossellino měl v plánu harmo-

nicky vyřešit propojení starších

středověkých základů města s mo-

derními nároky na renesanční re-

prezentaci. Korso a náměstí Pia II.

s nezvyklým lichoběžníkovým pů-

dorysem, krásnými paláci, elegan-

tním průčelím kostela, arkádovou

lodžií a studnou přibližují dnes

alespoň částečně utopii o urbanis-

ticky ideálně navrženém městě,

které bylo snem celé renesance,

ale nikdy nebylo zrealizováno v pl-

né míře.

Eva Krátká

|Prakticky jedinými stromy, které rostou v oblasti Crete Senesi, jsou cypřiše. Foto Antonio Sferlazzo

zs11_06 30.10.2006 6:33 Stránka 37

Pisa

zs11_06 30.10.2006 6:33 Stránka 38

Šikmá věž v Pise je už několik století jakýmsi symbolem Itálie a zároveň

velkým lákadlem pro turisty z celého světa. Někdo si možná i myslí, jako třeba

Jan Werich, že se její návštěva nevyplatí: „Podle mého názoru, do Pisy se má jet

jen za věcným účelem. Za dědictvím, za tetou, nebo tak. Jinak stačí koupit

si kdekoliv pohlednici se šikmou kampanilou. Nebo také nekoupit. Jediné, co stojí

trochu za podívanou, je fotografické běsnění, kterému při pohledu na nepovedenou věž

propadají turisté téměř bez výjimky.“ K rituálu většiny návštěvníků totiž patří,

že věž ve všech možných pozicích podpírají, a tak po deseti minutách pozorování

má člověk dojem, že ji všichni opravdu potřebují zachraňovat.

zs11_06 30.10.2006 6:34 Stránka 39

Kupodivu méně je do povědo-

mí zapsané samotné místo,

kde se věž nachází – pře-

krásné Campo dei Miracoli (Pole

zázraků). Zde jsou velmi atypicky

rozloženy čtyři rozměrné stavby,

vzájemně oddělené zeleným tráv-

níkem, které při umělém nočním

osvětlení působí až mimozemsky.

Celé prostranství bylo do součas-

né podoby upraveno až v 19. sto-

letí, kdy byly zbourány druhotné

stavby, aby ještě více vyniklo to,

co vyjadřovalo sebevědomí města

v době jeho největší slávy. Od 11.

do 13. století zde vznikly čtyři nej-

významnější stavební počiny pisán-

ského románského umění – dóm,

baptisterium, kampanila a hřbitov.

Přestože byly budovány po dvě

století, působí stejnorodě, hlavně

díky jednotnému stavebnímu mate-

riálu, bílému carrarskému mramo-

ru použitému na obklady, a také

díky bohaté a výrazně dekorativní

sochařské výzdobě. Řady slepých

arkád rozehrávají v průběhu dne

na fasádách nekonečnou hru světla

a stínů, jež v kombinaci se vzory

vytvořenými z barevných mramo-

rů a svérázně zabudovanými anti-

ckými prvky zdůrazňuje umělec-

ký záměr architektů.

Monumentální baziliku, založe-

nou jako první ze staveb v roce

1063, začal stavět Řek Busketus

(známý též v poitalštěné podobě

jako Boschetto) na křížovém půdo-

rysu s oválnou kupolí. Tehdy ne-

měla v Itálii obdoby a jak už na-

psal Vasari, „stavba dómu v Pise…

povzbudila v celé Itálii, a přede-

vším v Toskánsku, mnoho lidí k vý-

znamným podnikům.“ Nejen slav-

ná věž, ale i fasáda dómu je šikmá

– naklonila se o 45 cm, podobně

jako další stavby v této části města,

které stály v záplavové zóně.

Nejproslulejší z takto ozvláštně-

ných staveb ale navždy zůstane

nekonečně reprodukovaná kam-

panila. Ze skupiny staveb na Poli

zázraků byla zahájena jako po-

slední, v roce 1173. Věž, která svou

výzdobou kopíruje arkádové prů-

čelí dómu, rostla s přestávkami až

do 15. století, neboť práce zdržova-

ly především problémy s její stati-

kou. Kvůli nestabilnímu podloží,

jež se nepravidelně sesedalo, byly

mnohokrát zahájeny záchranné

práce. Architekti v minulosti vy-

rovnávali náklon tak, že přidali na

tlaku opačné straně. To se projevilo

například jednostranným rozšíře-

ním římsy, nebo různě vysokými

a tlustými sloupky arkádových

ochozů od čtvrté galerie výš. Ještě

mnohem dříve než davy nadše-

ných turistů se z náklonu skutečně

radoval Galileo Galiei, který zde

prováděl svoje známé pokusy se

zemskou tíží. Po dlouhých restau-

rátorských pracích byla věž před

několika lety znovu zpřístupněna

sice za poměrně vysoké vstupné,

ale na světě je jen málo památek,

které si takovou vysokou sumu

skutečně zaslouží.

Před katedrálou, ve střední ose

lodi, pak samostatně stojí baptis-

terium, jež představuje skutečný

architektonický skvost. Oproti ji-

ným stavbám tohoto druhu má po-

dobně jako kampanila originální

kruhový půdorys. Jeho stavba trva-

la přes dvě století, a tak je na něm

dobře patrný vývoj od románského

umění (v přízemí) ke gotické vý-

zdobě na tamburu a složitému způ-

sobu zaklenutí. Celý prostor uza-

vírá kuželová kupole, převýšená

nejen kvůli vizuálnímu a duchov-

nímu zážitku, ale také kvůli krás-

né akustice, která se tu v každou

celou hodinu předvádí zpěvem. Ve

velkolepém interiéru stojí volně

v prostoru na sloupech nesených

lvy nádherná kazatelna, na šesti

poprsních vyzdobená velkými re-

liéfy, znázorňujícími scény ze živo-

ta Ježíše Krista. Její autor NiccolòPisano (1205–1280), jenž slovy

Karla Čapka „křísil antické Múzy,“

ji vyzdobil tak, jak jej inspiroval

ideální vyvážený sochařský kontra-

post řecko-římského sochařství.

Na díle spolupracoval se svým sy-

nem Giovannim (asi 1245–1315),

tvůrcem mistrovsky zpracované

okrouhlé kazatelny z protějšího

dómu, jejíž zaoblené reliéfy vyza-

řují málem až barokní dynamiku.

Svou jednoduchou až strohou

architekturou asi nejméně láká

k návštěvě Camposanto, historic-

ký hřbitov, jehož půdorys prý od-40

|V interiéru dómu poutá pozornostnádherná kazatelna Giovanniho Pisana (archiv)|Šikmá kampanila je snad nejfotografovanější památkou v celé Itálii. Foto Oldřich Karásek|Na předchozí dvojstraně – Campodei Miracoli. Foto Oldřich Karásek

zs11_06 30.10.2006 6:34 Stránka 40

zs11_06 30.10.2006 6:34 Stránka 41

povídá velikosti Noemovy archy.

Jak se ale často stává, zdání klame.

Na hřbitově, kam byla přivezena

zem z Golgoty, je umístěno snad

tisíc původně antických sarkofágů,

které se používaly i ve středověku

a až do 14. století byly rozestave-

ny kolem katedrály. Hřbitov byl

v průběhu 14. a 15. století vyzdo-

ben po celém obvodu freskami,

o nichž Karel Čapek psal, že „jsou

pěkné a poučné. Na jedné z nich

vytahují andělé a ďáblové duše

z těl smrtelníků; duše jsou dobře

živené, skuteční cvalíci, a tož

musejí smrtelníci strašně otvírat

ústa, aby duše mohla projít ven.“

O autorství těchto obrovských ná-

stěnných maleb se mezi historiky

umění vedly mnohé spory. Nako-

nec byl monumentální Triumf

smrti, stejně jako Poslední soud

a Peklo připsán malíři Bonamicu

Buffalmaccovi (činný v letech

1315–1336). Většina fresek však

byla značně poškozena při bom-

bardování za druhé světové války.

Významným prvkem, který zá-

sadně ovlivnil dějiny a vývoj Pisy,

je řeka Arno. Její koryto bylo

dlouho splavné, lodě připlouvaly

proti proudu od moře a kotvily

uvnitř hradeb. V průběhu staletí

změnilo koryto několikrát polohu,

až bylo zregulováno do své sou-

časné podoby v 19. století. Šťastný

je ten, komu je dopřána návštěva

Pisy ve dnech, kdy se jednou za

čtyři roky koná slavná regata jako

přehlídka historické slávy přístav-

ního města, které mělo styky s ce-

lým Středomořím.

Právě do doby námořní republi-

ky spadá epocha největšího hos-

podářského i uměleckého rozkvětu

města, během níž bylo staré řím-

ské sídlo nesymetricky rozšířeno

směrem k moři. I kvůli tomu se

náboženské centrum nakonec na-

cházelo poněkud nezvykle na od-

lehlejším místě na severozápadě

města. V 15. století zažila Pisa

rychlou ztrátu moci a politickou

i demografickou krizi, takže se

stala jednoduchou kořistí Floren-

ťanů. Právě Medicejové pak dů-

sledně zlikvidovali všechny znám-

ky bývalé námořní slávy města,

které přeměnili v administrativní

a reprezentační centrum svého

dominia.

Pisa je jedním z mála toskán-

ských měst, které nežije jen z celo-

roční turistiky. Dokládá to jak malý

počet hotelů a větší množství lev-

ných studentských hospůdek, tak

i fakt, že celou centrální ulici S. Ma-

ria vyplňují jednotlivé fakulty ta-

mější prastaré univerzity. Student-

ská atmosféra zakořenila ve městě

natolik, že ovlivnila i některé je-

ho tradice. Krásným příkladem je

pověra o ďáblových drápech, po

nichž zůstala řada stop v levé vněj-

ší boční fasádě dómu. Je prý ne-

možné určit, kolik jich je, součet

vychází vždy různě. Pokud se však

studentovi podaří v předvečer

zkoušky dosáhnout správného vý-

sledku, bude prý úspěšný i den

nato. Podobně může být splněno

i jedno vaše přání…

Nezávisle na turistech pokračuje

běžný rušný život dnešních Pisán-

ců i v centrální ulici Borgo Stretto

nebo na náměstí delle Vettovaglie,

tradičním tržišti, zabírajícím do-42

zs11_06 30.10.2006 6:34 Stránka 42

PI

SA

dnes kromě celého náměstí i okolní

ulice. Pisa skrývá také další pozo-

ruhodná zákoutí, jako třeba krásné

náměstí dei Cavalieri, upravené

v 16. století na popud Cosima I.

Giorgiem Vasarim. Vévoda tady

hodlal usadit nový řád rytířů sv.

Štěpána, jenž založil v roce 1561,

aby chránili tyrhénské pobřeží

proti nájezdům Turků. Stejnojmen-

ný palác s fasádou bohatě zdobe-

nou sgrafitovým zvěrokruhem,

mnohými alegorickými figurami

a mramorovými bustami Medicejů

byl přebudován také Vasarim. Dnes

je to sídlo prestižní Scuola Normale

Superiore, elitní univerzity, kterou

zde v roce 1810 založil Napoleon

a kde studovaly politické a intele-

ktuální špičky italské společnosti

(např. také Enrico Fermi, spoluvy-

nálezce atomové bomby). Na stej-

ném náměstí se odehrál také jeden

z nejstrašnějších příběhů italských

dějin. Do Palazzo della Gherardes-

ca byla vestavěna bývalá „hladová“

věž, kde byl se svými syny vězněn

hrabě Ugolino, kterého proslavil

Dante ve svém Pekle, kde dramatic-

ky vylíčil výčitky nešťastníka nuce-

ného sníst své potomky.

Kromě pěkného mramorového

kostela S. Michele in Borgo na

hlavní třídě je pro Pisu zcela cha-

rakteristické, že všechny duchov-

ní památky stojí mimo hlavní tepny

(S. Caterina, S. Zeno, S. Paolo all’

Orto). Zcela ojedinělý je bíle září-

cí kostelík S. Maria della Spina,

v němž byl od roku 1333 uložen

osten z Kristovy trnové koruny

(dnes v kostele S. Chiara). Tento

kostel byl koncem 19. století kvůli

častým záplavám přemístěn na

rušné nábřeží, a utrpěl přitom ne-

malé škody. Obdobně lze jen lito-

vat, že během druhé světové války

byl při bombardování v roce 1944

zcela zničen i původní kamenný

most přes Arno.

Každý, kdo stráví v Pise několik

dní, nemůže si nevšimnout nená-

visti vůči blízkému Livornu, které

se v novověku stalo hlavním pří-

stavem Toskánského velkovévod-

ství a i dnes patří k největším ital-

ským přístavům vůbec. Architekt

Bernardo Buontalenti projektoval

město jako symetrickou opevně-

nou pavučinu, kterou změnily zá-

sahy v 18. století, v období fašismu

a válečné bombardování. V sou-

časné době město proslavila zej-

ména silná levicová angažovanost

jeho obyvatel. Prokazovali ji i fa-

noušci místního fotbalového týmu,

kteří se v posledních letech opa-

kovaně ukázali jako tvrdí odpůrci

nedávného italského premiéra

a majitele klubu AC Milán Silvia

Berlusconiho.

Livorno sice už ztratilo čisté

moře, ale hojně navštěvované stá-

le zůstávají pláže kolem Viareggia

asi 40 km severněji. Několik kilo-

metrů pobřeží tam lemují řady

barevných slunečníků a lehátek.

Zašlá sláva 60. let je sice dávno

pryč, ale svůj půvab si zachovává

slavný místní karneval, vlastně

průvod alegorických vozů, druhý

nejnavštěvovanější hned po tom

benátském. Další vyhlášené, ale

poněkud dekadentní přímořské

letovisko se nachází u městečka

Forte dei Marmi, které už svým

názvem připomíná blízkost stále

fungujících mramorových lomů

a dílen u Massy a Carrary. Těžba

tohoto drahocenného kamene hlu-

boce změnila topografii tamních

údolí, jejichž krátery vzdáleně při-

pomínají snad jen uhelné pánve

v severních Čechách. Carrarské ka-

menolomy je možné navštívit jen

po předchozí dohodě. Ale to se už

velmi vzdalujeme od duchovní

atmosféry zázračného pole v Pise,

přestože je to právě zdejší mra-

mor, který umožnil, aby tato nád-

hera mohla vzniknout.

Eva Krátká

|Kostelík S. Maria della Spina je malým drahokamem pisánské gotickéarchitektury. Foto Eva Krátká|V paláci na náměstí dei Cavalierisídlí Scuola Normale Superiore. Foto Eva Krátká

zs11_06 30.10.2006 6:34 Stránka 43

„V tom spočívá rozdíl mezi námi a Etrusky: my se domníváme, že blesky vznikají jako

následek srážky mraků, oni naopak, že se mraky srážejí proto, aby mohly vzniknout

blesky. Neboť protože všechno připisují božstvu, míní, že věci nemají smysl proto,

že existují, ale existují, aby dávaly smysl.“ Takto antický filozof Seneca charakterizuje

podstatu národa, s nímž je ještě dnes spojeno mnoho nejasností.

Cesta do minulosti

Neuspokojivě zodpovězeno

i nadále zůstává, kdo byli,

odkud pocházeli a kam zmi-

zeli tito dávní mírumilovní obyva-

telé dnešního Toskánska. Převládá

názor, že sem přišli v 9. st. př. n. l.

z Malé Asie nebo Blízkého výcho-

du. Součástí dědictví této tajemné

civilizace jsou i dvě rostliny, které

tuto teorii potvrzují. Dva stromy,

olivovník a cypřiš, bez nichž by

tolik typické toskánské panorama

ani nemohlo existovat, sem dopu-

tovaly společně s Etrusky. První,

jehož plody se staly důležitým

výzdobným motivem etruského

umění, ze Středního východu, dru-

hý, nápadně vysoký, a proto slou-

žící jako orientační bod v krajině,

z Malé Asie.

Jádrem etruského území bylo

dnešní Toskánsko, severní Lazio

a západní Umbrie, ale v době

největšího rozkvětu na konci 7.

a v průběhu 6. st. př. n. l. zakláda-

li sídla i více na jihu, v Kampánii,

a na severu (tehdy zasáhl etruský

import i Čechy). Etrurie nebyla

státem v dnešním slova smyslu,

ale etnicky jednotným územím

s velmi originální kulturou, pro

niž byla typická odvážná stylizace,

živá barevnost a sklon k dynamis-

mu. Nejmocnější byli Etruskové

v 6. století, kdy jednotlivá města

ovládaly různé oligarchie a kdy

také dynastie Tarquiniů vládla

v Římě. Postupná emancipace no-

vého silného soupeře však zbavo-

vala Etrusky vlivu a na přelomu 3.

a 2. stol. př. n. l. je již Řím ovládl

natolik, že i hospodářsky úspěšná

města byla přinucena platit Říma-

nům vysoké daně. Následná roma-

nizace pak velmi rychle potlačila

etruskou kulturu a jazyk, který za-

nechal v latině už jenom nepatrné

stopy. Jazyk známý z mnoha nápi-

sů byl dlouhou dobu považován

za tajemný, ale hlavní problém

spočíval spíš v krátkosti převážné

části dochovaných dokumentů,

které pocházejí hlavně z nekropolí

a často neobsahují víc, než základ-

ní informaci o zemřelém.

Známé archeologické zóny se za-

chovaly i v Laziu a Umbrii (Cerve-

teri, Perugia, Tarquinia, Vulci), ale

většina z nich se nachází v Tos-

kánsku (Chiusi, Cortona, Arezzo,

Roselle, Vetulonia, Populonia, Pi-

sa, Fiesole, Volterra), hlavně podél

„historické cesty“ Via Tirrenica,

spojující Řím s Bolognou. Napří-

klad v jižní části Toskánska vás pak

silnice č. 71 zavede k řadě důleži-

tých památek v údolí Valdichiana.

Jménem Curtun nazývali staří

Etruskové malebné město Cortonu,

které stálo na křižovatce obchod-

ních cest mezi Arezzem a Perugií.

U nádraží se dochovala dvojitá

hrobka typu tumulo, která je po-

stavena na kruhovém půdorysu

s pohřebními komorami a zvenčí

působí jako souměrný travnatý

kopeček s vchodem. Nejdůležitější

pozůstatky se ale nacházejí neda-

zs11_06 30.10.2006 6:34 Stránka 44

leko dnešního města v archeolo-

gickém parku Sodo, který je již

z větší části zpřístupněn a kde by-

lo objeveno několik hrobek. Právě

takovým památkám vděčí odbor-

níci za většinu informací o životě

Etrusků.

Jiné pozůstatky této civilizace,

které jsou skutečným dokladem

městské architektury, se nacházejí

na poloviční cestě mezi Cortonou

a Arezzem, ve středověkém měs-

tečku Castiglion Fiorentino. V jeho

opevnění se dochovala mohutná

etruská brána (4. st. př. n. l.), ale

zdejší archeologické výzkumy za-

hájené na konci 80. let minulého

století postupně odkrývají kvetou-

cí etruské sídlo.

Další důležité centrum Arezzo,

existující již na konci 6. st. př. n. l.,

vynikalo jako středisko bronzové

plastiky. K nejvýznamnějším dílům

etruského sochařství patří napří-

klad proslulá římská Vlčice, bron-

zový symbol Říma, ale neméně

slavná je i Chiméra z Arezza (ko-

lem 500 př. n. l.), bájné zvíře se lví

hlavou a hadím ocasem, vyrobené

jako votivní dar pro svatyni. V polo-

vině 16. století, kdy „spolu s touto

Chimérou bylo nalezeno množství

malých bronzových sošek znečiš-

těných hlínou a rzí, kterým chybě-

la buď hlava, ruka, nebo noha,“

dostal za úkol je zrestaurovat zlat-

ník a sochař Benvenuto Cellini

(1500–1571). Tento autor známých

pamětí vzpomíná dále, že Cosimo I.

„si je rád sám čistíval zlatnickými

rydly,“ a přál si mít Chiméru stále

u svého trůnu. Alespoň až do té

doby, než nabyl dojmu, že přináší

smůlu (dnes je originál vystaven

v archeologickém muzeu ve Flo-

rencii).

O něco severněji leží městečko

Castel Focognano, kde byly v 60.

letech objeveny zbytky jedné etru-

ské svatyně. Byla to stavba orien-

tovaná na východ, zasvěcená Mi-

nervě (Menrva), asi 40 m dlouhá

a téměř 20 m široká, do níž se

vstupovalo po 12 stupních, před

kterými stál etruský oltář.

Mimo tento itinerář zůstává sa-

mozřejmě ještě mnohem více z et-

ruského dědictví. Velmi zajímavá

je například Volterra, která podo-

bně jako většina etruských měst

byla již ve 4. století obehnána ka-

mennými hradbami, nebo velký

archeologický park Roselle u Gros-

seta, kde římské prvky (impozant-

ní hradby, velké fórum s bazilikou

a mozaikovým domem) poněkud

překrývají původní rozsáhlou ne-

kropoli.

Jisté ale je, že jakmile návštěv-

níci překročí práh kterékoliv z ne-

kropolí, ocitnou se náhle ve zcela

jiném světě. Etruskové chápali

svět jako obrovský a pevný kosmic-

ký systém, v němž mají bohové,

démoni i lidé každý svoje vymeze-

né místo (žena měla mimochodem

mnohem pevnější postavení než

v Římě) a předem určený osud.

Věřili, že lidé po smrti procházejí

složitými metamorfózami a stří-

dají nekonečný počet forem bytí.

Možná proto se v jejich hrobkách

nacházejí samostatně či ve skupi-

nách sarkofágy z pálené hlíny, na

nichž polosedí a pololeží usměva-

vé figury žen a mužů. Každopád-

ně, jak naznačil Karel Čapek, je to

návštěva, která nás nemůže nechat

lhostejnými, „neboť ten etruský

národ mne jaksi znepokojuje. Byl

to lid zavalitý, tlustých krků a vol-

ských pohledů, dělal černé vázy

v trochu těžké formové řeči, a divné

náhrobky, na nichž odpočívají so-

chy nebožtíků v jakési slimáčí

poloze. Byli to asi velicí kliďasové

a dobráci.“

Eva Krátká

45

ET

RU

SK

OV

É

|Krajina v okolí Arezza.Foto Alessandro Catalano|Jednou z nejznámějších etruských památek je socha Chiméry z Arezza (archiv)|Sarkofág bohaté etruskématrony Larthie Seianti z 2. st. př. n. l. byl nalezenv Chiusi (archiv)

zs11_06 30.10.2006 6:34 Stránka 45

zs11_06 30.10.2006 6:34 Stránka 46

Arezzo, jež se nachází na

jednom z kopců postupně se

zdvihajících Apenin, prošlo

ukázkovým urbanistickým vývo-

jem, typickým pro všechna důle-

žitá středoitalská města. Na zákla-

dech strategicky významného

římského vojenského sídla se roz-

vinulo kamenné středověké měs-

tečko, jež se posléze za vlády Me-

dicejských proměnilo v důležité

kulturní centrum. Rod, který vy-

užíval i v tomto městě architekturu

jako politickou propagandu, pod-

statně změnil Arezzo „na počest

a pro pohodlí lidu“, jak se tehdy

říkalo, a proměnil ho v malý umě-

lecký klenot.

Zdejší rodák, architekt, malíř

a především historiograf Giorgio

Vasari (1511–1574) navrhl pro no-

vě vzniklé městské centrum pro-

táhlou lodžii, a urbanisticky tak

dotvořil charakteristickou siluetu

rozsáhlého, v kopci se rozprostíra-

jícího náměstí Piazza Grande, do-

bře známého z oscarového tragi-

komického filmu Život je krásný.

Každý rok v červnu a září se zde

již od 16. století odehrává turnaj

Giostra del Saracino. Osm jezdců

na koních se snaží co nejpřesněji

strefit kopím do štítu, který drží

figurína Saracéna.

Specifickou atmosféru města

dotváří několik kostelů, z nichž

architektonicky pozoruhodné jsou

především Pieve di S. Maria s vy-

sokou věží, zvanou „kampanila sta

děr“ (12.–14. stol.), kostel sv. Domi-

nika, v němž je zavěšen nádherný

krucifix ze 13. století od Cimabua,

a černo-bíle pruhovaný dóm s fre-

skou sv. Maří Magdalény, jejímž

autorem je Piero della Francesca

(1415/20–1492). Právě na tomto

místě může návštěvník začít svoje

putování za jedním z přelomových

umělců italské renesance, které

již v minulosti absolvovalo mnoho

básníků a milovníků umění.

Své vrcholné dílo zanechal Piero

della Francesca v kostele S. Fran-

cesco. V chóru se tam zachoval

rozsáhlý freskový cyklus z let

1453–1466. Detailně jej popsal

Vasari, jenž nedaleko obýval dům

s krásnou zahrádkou, dnes změně-

ný v jeho muzeum: „Pierovy malby

představují historii svatého Kříže

od chvíle, kdy synové Adamovi vlo-

žili otci, když ho pohřbívali, pod

jazyk semeno stromu, z něho pak

byl zhotoven kříž, až po vyzdvižení

kříže císařem Hérakliem, který jej

nese na rameni a přichází bos do

Jeruzaléma. Fresky jsou plné krás-

ných postřehů a postojů, jež zaslu-

hují chválu, jako například obleče-

ní žen v průvodu královny ze Sáby,

provedeném novým, jemným sty- 47

AR

EZ

ZO

Arezzo a Piero della

FrancescaJe vlastně tak trochu záhadou, proč Arezzo ležící

na hlavní spojnici mezi Florencií a Římem většinou není

zařazováno do základního itineráře běžného návštěvníka

Toskánska. Údolí Valdichiana mezi Arezzem a Sienou

patří snad vůbec k nejkrásnějším místům v Itálii. Silnice

se zde vinou kopcovitou krajinou, mezi dubovými háji

a obilnými poli se v pravidelných intervalech objevují

malebná městečka, osamělé kláštery a etruské nekropole.

|Ulička v Anghiari|Císař Héraklios přináší pravý kříž zpět do Jeruzaléma – jedna z fresek cyklu Legenda o svatém Kříži, který vytvořil Piero della Francesca (archiv)

zs11_06 30.10.2006 6:34 Stránka 47

lem, nebo množství nesmírně ži-

vých podobizen různých dávných

osobností podle skutečnosti, nebo

řada božsky vyměřených korint-

ských sloupů, nebo postava venko-

vana, který se rukama opírá o rýč,

zatímco jiní vykopávají tři kříže,

a naslouchá sv. Heleně s takovou

nenuceností, že by se už líp namalo-

vat nedal. Neobyčejně dobře je vy-

stižen i nebožtík, kterého vzkřísí

dotek kříže, podobně jako radost

sv. Heleny a úžas kolemjdoucích,

kteří poklekají k modlitbě.“

Nedávné zrestaurování odkrylo

tento magický prostor znovu v celé

kráse. Vyrovná se mu jen máloco

v Itálii. Jak ve svých Životech nej-

významnějších malířů, sochařů

a architektů košatě pokračuje Va-

sari, „všechny tyto postřehy však

překonává výjev (Vasari zde mluví

o prvním nokturnu v dějinách umě-

ní), ve kterém je zobrazena noc

s andělem v perspektivní zkratce,

který přilétá střemhlav a přináší

Konstantinovi, jenž spí ve stanu,

střežen komorníkem a několika

ozbrojenci zahalenými noční tmou,

znamení vítězství a přitom zalévá

svým světlem s neobyčejným půva-

bem stan, ozbrojence i krajinu ko-

lem. Na tomto nočním výjevu Piero

dokládá, jak je důležité podávat

věci tak, jak jsou, a snažit se je za-

chytit podle skutečnosti; a protože

to sám dělal tak výtečně, způsobil,

že se moderní umělci řídí jeho

vzorem a dosahují oné svrchované

úrovně, k níž se dnes dospělo.“

Cyklus představuje skutečný

vrchol Pierova umění: uplatnění

nové teorie o perspektivě, již sám

vědecky propracovával, barevnou

i světelnou vyváženost jednotli-

vých scén a zasazení historického

příběhu do reality umělcovy doby,

jak dokládá bitva na protější stra-

ně, „v níž působivě vyjádřil strach,

odvahu, obratnost, sílu i všechny

ostatní vlastnosti, které lze pozoro-

vat u bojujících zároveň se všemi

obraty takřka nevýslovné řeže, pl-

né raněných, klesajících a mrtvých.

Nejvyšší chválu zasluhuje Piero za

to, jak ve fresce zpodobil blýskající

se zbroj, a nemenší uznání mu ná-

leží za to, jak na protější stěně s vý-

jevem Maxentiova útěku a utonutí

zobrazil skupinu koní, jež provedl

v perspektivní zkratce tak podivu-

hodně, že jsou na svou dobu víc

než krásní a výteční. V tomto výje-

vu namaloval také jednoho jezdce

napůl nahého, napůl v saracén-

ském kroji, jak sedí na vyzáblém

koni s neobyčejně dobře odpozoro-

vanou anatomií, jež byla v té době

málo známá.“

Piero della Francesca v mnoha

svých dílech zároveň zachoval po-

dobu Arezza i krajiny v jeho okolí,

kde se dá dodnes postupovat v je-

ho šlépějích. Malebné městečko

Anghiari je proslulé bitvou mezi

Florencií a Milánem, která se u něj

odehrála v roce 1440 a potvrdila

nadvládu Florencie nad Toskán-

AR

EZ

ZO

zs11_06 30.10.2006 6:34 Stránka 48

skem. Bitva se stala námětem ne-

dochované fresky Leonarda da

Vinci ve florentském Palazzo Vec-

chio. V pomyslné soutěži dvou

velikánů měl protilehlou stěnu

pokrýt svou freskou Michelangelo.

Ani jedno dílo se nedochovalo,

neboť stěny nakonec v 2. polovině

16. století přemaloval Giorgio Va-

sari se svými žáky.

Z Anghiari se otevírá neopako-

vatelný panoramatický rozhled

do údolí Tibery. Odtud můžeme

pokračovat přímo do Sansepolcra,

kde se Piero della Francesca naro-

dil. Městečko se sice svým vzhle-

dem nevyrovná předešlému zážit-

ku, ale v městském muzeu se

zachovala čtyři díla zdejšího velké-

ho rodáka, včetně nástěnné malby

Kristova zmrtvýchvstání, považo-

vané za jeho vůbec nejvýznamněj-

ší dílo. Postava Krista, spojovaná

někdy s umělcovým autoportré-

tem, je zde zachycena v majestát-

ním postoji. Aby se ještě zdůraznil

význam zázraku zrození nejen du-

chovního, odehrává se výjev upro-

střed zdejší krajiny na úsvitu dne

a v době jarního rozpuku stromů.

Na zpáteční cestě do Arezza se

jistě vyplatí zvolit okliku a zastavit

se v Monterchi, kde je od roku

1991 umístěna freska Piera della

Francesky Madonna del parto spo-

lečně s expozicí, která seznamuje

s celým postupem restauračních

prací. Toto umělecké dílo je názor-

ným příkladem změn, které při-

nesla renesance. Hrdý postoj tě-

hotné Madony reprezentuje jeden

z hlavních rysů tohoto období, je-

hož středobodem je znovu sám

člověk.

Po silném uměleckém zážitku

z maleb a nádherných panoramat,

která přímo vybízejí k fotografo-

vání, se může člověk spokojeně

vrátit do Arezza, kde na něho čeká

intimní a velmi příjemná noční

atmosféra, jakoby stvořená pro

ochutnávku místních specialit.

Text Eva Krátká

Foto Alessandro Catalano 49

|Z Anghiari se otevírají krásné pohledy do údolí Tibery|Piazza Grande v Arezzu

zs11_06 30.10.2006 6:35 Stránka 49

Předstupněm pro vznik takto

koncipovaných muzeí, lépe

řečeno sochařských zahrad

a parků, bylo celkové oživení umě-

leckého ruchu v oblasti kolem Flo-

rencie v 60. letech minulého sto-

letí, které pak vyvrcholilo během

70. let. Tehdy vznikla z iniciativy

několika jednotlivců v poměrně

rozlehlých ateliérech v bývalých

továrních halách v Pratu u Floren-

cie skutečná umělecká kolonie.

Díky podpoře továrníka Luigiho

Pecciho tam pracovalo více uměl-

ců, jejichž díla se stala základem

sbírky dnešního Muzea současné-

ho umění Luigi Pecci.

Další jasný signál pak předsta-

vovalo zpřístupnění soukromé za-

hrady nebo spíše romantického

parku sběratele Giuliana Goriho50

Umûní v toskánsk˘chparcích a zahradách

V Toskánsku zřejmě nikoho nepřekvapí, že i dnes se zde objevují místa, na jejichž

vzniku a podobě se podílejí prvotřídní soudobí umělci. Množství těchto projektů

potvrzuje, že Itálie je stále zemí živého umění. V Toskánsku lze navštívit několik

přírodních „muzeí“ vzniklých mimo hlavní centra v prostředí, které spojuje dílo přírody

a dílo člověka v jeden harmonický celek. Sice netradičně, ale zato velmi příjemně (hlavně

v parných letních dnech) je zde možné obdivovat práce světových umělců, jako jsou

například Robert Morris, Richard Serra, Niki de Saint Phalle či Daniel Spoerri.

zs11_06 30.10.2006 6:35 Stránka 50

v roce 1982. Majitel velké textilní

továrny, který aktivně sbírá umění

již od 50. let, zakoupil v Santo-

matu nedaleko města Pistoia Villu

Celle, kterou si nechal v 17. století

postavit kardinál Carlo Agostino

Fabroni. Pozemek patřící k objek-

tu přeměnili následní majitelé, ro-

dina Caselli, v anglický park, který

oplýval nejen četnými botanický-

mi zajímavostmi včetně bambuso-

vých hájů, ale i různými menšími

romantickými stavbami. Od pseu-

dogotické kapličky, která v sobě

ukrývá čajovnu, se jde přes mostík

k jezírku, odtud se dále prochází

kolem vodopádů až k tajuplnému

egyptskému monumentu, za nímž

se skrývá vchod do groty… Mezi

tím vším působí díla současných

umělců, které sem dnešní umění-

milovný majitel stále zve, velmi

poeticky.

Když Giuliano Gori přemístil do

vily v roce 1970 svou sbírku, mohl

konečně začít uskutečňovat myš-

lenku, která jej již nějakou dobu

zaměstnávala: Jak by asi umělci

reagovali na nový typ zakázky,

která by vyžadovala, aby se dílo

stalo integrální součástí prostředí,

v němž vzniká? Tehdy se již sami

umělci podobnou problematikou

intenzivně zabývali a svoje projek-

ty realizovali na mnoha důležitých

uměleckých přehlídkách, k nimž

patřila také legendární výstava

Dokumenta v Kasselu 1977 nebo

benátské Biennale 1978. Jednalo

se především o instalace definova-

né vztahem ke konkrétnímu pro-

storu a prostředí, pro něž se začal

používat termín environmenty.

Někteří umělci si zvolili pro své

dílo louku, jiní jezírko, olivový háj

nebo třeba vzdálený seník. V za-

hradě Celle, která se rozšířila do

okolních olivových hájů a má dnes

kolem 45 hektarů, je možné bě-

hem několikahodinové procházky

obejít přes 60 prostorových insta-

lací. Již před vstupem do parku

nás upoutá obrovská rudě zářící

ocelová konstrukce, která se do-

stala také do znaku sbírky, objekt

Itala Alberta Burriho (1915–1995).

Přímo v zahradě si pak jistě po-

všimneme Labyrintu (1982) Ame-

ričana Roberta Morrise (nar. 1931).

Tato malá stavba na trojúhelníko-

vém půdorysu originálně inter-

pretuje motiv černo-bílých pruhů

toskánských sakrálních staveb

a představuje instalaci s vnitřním

prostorem jako uzavřeným mikro-

kosmem. Podobně působí i po-

slední, teprve v loňském roce

vytvořené dílo francouzského kon-

ceptualisty Daniela Burena (nar.

1938), kombinující zrcadlové a ba-

revné stěny.

V odlehlejší části parku na svažu-

jící se louce vznikla monumentální

tektonická instalace od post-mini-

malistického amerického umělce

Richarda Serry (nar. 1939) tvořená

sedmi kamennými bloky a vyjadřu-

jící nejen tíhu samotných kvádrů,

ale hlavně objem prostoru, ke kte-

rému se váže. Ze zcela jiné inspi-

race pak vychází dílo nerozlučné

umělecké dvojice, Anne a Patric-

ka Poirierových (oba nar. 1942),

kteří zde vystupují jako fiktivní

archeologové pracující s „kulturní

pamětí“ a vracejí nás do starého

řeckého mytologického příběhu

o smrti Efialta, syna Poseidona

a Efimedey, který byl zabit blesky.

Dílo nás přesvědčí, že mnohé insta-

lace jsou integrovány do prostředí

skutečně zcela neoddělitelně.

Platí to i pro práci Brita Iana

Hamiltona Finlaye (nar. 1925),

umělce, který využívá v projektu

nejrůznějších médií – od poezie,

přes historii, filozofii, krajinářství

až po zahradnictví, či společné

51

MO

DE

RN

Í

UM

ĚN

Í|Daniel Buren vytvořil v zahradě Celle dílo kombinující zrcadlové a barevné stěny

|Labyrint Roberta Morrise

zs11_06 30.10.2006 6:35 Stránka 51

dílo Itala Claudia Parmiggianiho

(nar. 1943) a Roberta Morrise, kteří

uschovali v bambusovém lesíku

několik mramorových objektů.

Z celého souboru vybočuje snad

jen 33 totemových figur Magdale-

ny Abakanowiczové (nar. 1930),

které jen těžko v idylickém pro-

středí toskánských kopečků mo-

hou ztratit tíživou osobní paměť

holocaustu, již v nich umělkyně

reflektuje. Další díla si je pak mož-

né prohlédnout v zastřešených

prostorách u vily, kde mimo jiné

nalezneme kruhovou instalaci

Brita Richarda Longa (nar. 1945),

či divoce „roztočenou“ místnost

s objekty benátského malíře Emi-

lia Vedovy (nar. 1919).

Park Giuliana Goriho je možné

navštívit jen po předchozí dohodě

(tel.:+39-0573-479486), podobně ja-

ko nedaleko ležící Centrum umění

La Loggia v San Casciano v údolí

Val di Pesa (tel.:+39-055-68244288).

Také v tomto případě byl iniciá-

torem soukromý sběratel – Giulio

Baruffaldi zde vystavuje díla uměl-

ců mezinárodního věhlasu, k nimž

patří Karel Appel, Arman, Arnaldo

Pomodoro či Daniel Spoerri.

Právě posledně jmenovaný umě-

lec, Švýcar Daniel Spoerri (nar.

1930), si Toskánsko oblíbil natolik,

že se sem na konci 80. let přestě-

hoval. V roce 1992 pak začal na

úpatí Monte Amiata, nejvyšší ho-

ry Toskánska, v malém městečku

Seggiano realizovat zahradu o ve-

likosti asi 15 hektarů, otevřenou

o šest let později pro veřejnost,

v níž vystavuje jak svoje díla, tak

MO

DE

RN

Í

UM

ĚN

Í

|Mramorová koule je jedním z objektů, které rozmístili Claudio Parmiggiani a Robert Morris v bambusovém hájku|Totemové figury Magdaleny Abakanowiczové

zs11_06 30.10.2006 6:35 Stránka 52

53

díla umělců, kteří se ve své tvorbě

zabývají podobnými myšlenkami.

Spoerri, který se proslavil hlavně

tvorbou lepených asambláží z den-

nodenně používaných předmětů,

podnikl první cestu do Itálie v roce

1964. Tehdy se zajel podívat i do

proslulého manýristického parku

v Bomarzu, plného nečekaných

překvapení a skrytých léček na di-

váka. Silný zážitek, který si odsud

odnesl, se následně odrazil v jeho

díle, především v asamblážích zva-

ných Obraz-past. V zahradě Danie-

la Spoerriho nesoucí vícevýznamo-

vé latinské jméno „Hic terminus

haeret“, motto hojně používané

v 16. století, jsou zastoupeni uměl-

ci mezinárodního věhlasu, jako

Eva Aeppliová, Arman, Dani Kara-

van, Meret Oppenheim, Nam June

Paik, Jesus Raphael Soto, Jean Tin-

guely a samozřejmě sám zaklada-

tel a sběratel Daniel Spoerri.

Nejslavnější a nejnavštěvova-

nější je však park v Garavicchiu

na jihu Toskánska, nedaleko vý-

letního městečka Capalbio. Fran-

couzka Niki de Saint Phalle

(1930–2002), inspirovaná Gaudí-

ho parkem Güel v Barceloně, zde

společně se svým mužem, švýcar-

ským umělcem Jeanem Tingue-

lym, a mnoha pomocníky oživila

22 figur tarokových karet, a vy-

tvořila tak kouzelnou Tarokovou

zahradu. Centrálním objektem je

mohutná a barvami hýřící Sfinga,

v níž Niki v průběhu prací na za-

hradě několik let žila a podobně

jako dnešní návštěvníci vcházela

dovnitř velmi odvážně pojatým

vchodem umístěným mezi nohama

ležícího monstra. Všechny figury

vznikaly v přátelské atmosféře od

roku 1979, ale zpřístupněny pro

veřejnost byly až téměř po dvaceti

letech usilovné tvorby. Práce po-

stupovala pomalu především kvůli

mohutným rozměrům, neboť ně-

které plastiky dosahují výšky až

15 metrů a jsou obyvatelné. Budo-

vány byly tak, aby v seismicky ak-

tivní oblasti odolaly otřesům země

– na železnou konstrukci se nastří-

kal cement. Následně se tyto polo-

tovary doplňovaly keramickými

detaily, které se tvarovaly přímo

na objektu, pak se sejmuly, vypá-

lily a glazovaly, přesně podle re-

ceptu starých Egypťanů, který zde

autorka uplatnila. Některé objekty

jsou pokryté také zrcadélky a skle-

něnou mozaikou, na niž byl použit

materiál dovezený nejen z Murana

a Francie, ale také ze skláren

z Československa.

Orientálně působící zahradu

plnou fantaskních stavbiček a chod-

níčků, které propojují jednotlivé

příšery, obry, Kyklopy a jiná mon-

stra, doplňuje několik kinetických

figur, pro něž vytvořil mechanis-

mus Jean Tinguely (1925–1991).

Spolu s vodními fontánami takto

nepravidelně rozkymácená zahra-

da vyjadřuje náladu neomezené

svobody myšlení, tak úzce spojené

s životním názorem nekonvenční

umělkyně, jež zde vytvořila „za-

hradu radosti. Malý koutek ráje.

Místo setkání člověka a přírody“,

kam se od roku 1989 sjíždějí kro-

mě milovníků umění také mnohé

rodiny s dětmi, aby se prošly kou-

zelným prostorem. Turisty si

podmaňuje i menší vícebarevná

fontána Nanà před bránou starého

centra městečka Capalbio. Stává se

vyhledávaným pozadím i ústředním

motivem vzpomínkových snímků,

které jen dokazují, že Niki svým

dílem daleko přesáhla hranice

umění určeného jen určitému

okruhu znalců.

Text a foto Eva Krátká

zs11_06 30.10.2006 6:35 Stránka 53

Tfipytiv˘ klenotvToskánském souostrovíVěčně zelená Elba svým tvarem trochu připomíná rybu. Třetí největší italský

ostrov tvoří spolu s šesti dalšími ostrůvky národní park Toskánské souostroví.

Leží pouhých 11 km od pobřeží a má mimořádné příznivé klima, takže

koupání a slunění v dubnu či listopadu zde není ničím výjimečným.

Ostrov proslulý v minulosti především nuceným pobytem Napoleona

Bonaparta tak získal v posledních desetiletích nový věhlas.

|Elba nabízí turistům pěkné pláže, čisté moře s možností výborného potápění, zajímavé vnitrozemí i památky. Foto Václav Kříž

zs11_06 30.10.2006 6:35 Stránka 54

zs11_06 30.10.2006 6:36 Stránka 55

Ikdyž Elba měří jen něco málo

přes 220 km2, je to třetí největší

ostrov Itálie. Díky své výhodné

strategické poloze a obrovskému

nerostnému bohatství ji po staletí

plundrovaly nájezdy nejrůznějších

dobyvatelů. První zmínky o osídle-

ní Elby se objevují už v antice, ale

přesnou dobu nelze určit, neboť

historické a mytologické prameny

se ve vyprávění antických autorů

navzájem proplétají.

První známý název ostrova Ait-

halia pochází od Řeků, kteří zde

těžili železnou rudu (aithalos zna-

mená řecky „jiskra“). Římané poj-

menovali ostrov Ilva a zahájili tu

těžbu mramoru a žuly. Dnešní po-

doba jména Elba se poprvé obje-

vila v 6. století. V průběhu staletí

patřil ostrov střídavě Pise, Janovu,

Appianiům z Piombina, Toskán-

skému velkovévodství, Španělsku,

zájem o něj měly i další mocnosti.

Mírovou smlouvou z Amiensu

připadla Elba v roce 1802 Francii.

Po skončení napoleonských válek

ji Vídeňský kongres vrátil Toskán-

skému velkovévodství a v roce 1860

byla připojena k Italskému králov-

ství.

S historií Elby, zvláště z dob Et-

rusků a Římanů, se lze seznámit

v archeologických muzeích v Mar-

cianě a Portoferraiu. Informace

o historii hornictví je však možné

načerpat i dobrodružnějším způ-

sobem – během patnáctiminutové

jízdy malým vláčkem 250 metrů

dlouhou zmenšenou replikou důl-

ní štoly (Piccola Miniera). V při-

druženém muzeu minerálů ve

vesničce Pianetto u Porta Azzura

si pak můžete nějaký ten polodra-

hokam také zakoupit. Geologové

a fanoušci nerostů by rovněž ne-

měli vynechat návštěvu radnice

v městečku Rio Marina, kde mohou

obdivovat na 700 pečlivě vybra-

ných exponátů různých minerálů.

|Kopcovité vnitrozemí Elby zůstává i ve vrcholném létě příjemně zelené. Foto Lucie Panýrková|Na nábřeží v Portoferraiu. Foto Lucie Panýrková|Jednou z nejvyhledávanějších potá-pěčských lokalit u Elby je potopená socha Madony. Foto Václav Kříž

zs11_06 30.10.2006 6:36 Stránka 56

Elba je z geologického hlediska

naprosto jedinečná, neboť na jejím

malém území nalezneme jak hor-

niny vzniklé dlouhodobým půso-

bením přírodních vlivů, tak vulka-

nickou činností a sedimentací.

Specifické geologické složení

ostrova ovlivňuje i mořskou flóru

a faunu. Skalnaté pobřeží pokra-

čuje na většině míst Elby dále do

moře. Zajímavá skalní architektura

je tvořena množstvím děr, úzkých

průrev, puklin a prasklin. Neměn-

nost a pevnost skalnatého dna

umožňuje uchycení různých při-

sedle žijících živočichů, jako jsou

houbovci, sasanky, rohovitky a dal-

ší korálnatci, mechovky či sumky.

V místech, kam dopadá dostatek

slunečních paprsků, hýří kameny

všemi barvami. Voda je křišťálově

čistá, což ocení hlavně potápěči

a šnorchlisté, kteří sem přijíždějí

jak za bohatým pestrým světem

bezobratlých, tak i za velkými ry-

bami, jako jsou tuňáci, kanicové,

zubatci, mečouni nebo murény.

Výjimkou nebývají ani setkání

s delfíny. Ne nadarmo se říká, že

kolem Elby se nacházejí jedny

z nejhezčích potápěčských míst

v celém Středomoří.

Vnitrozemí Elby je zelené a pře-

vážně kopcovité. Nejvyšší horou

je Monte Capanne (1018 m). Na

vrchol jezdí lanovka, pokud se tak

dá nazvat malý koš pro dvě osoby,

do kterého se musí za jízdy na-

skočit z přesně vymezené značky.

Nádherný panoramatický výhled

ale tuto drobnou nepříjemnost

vynahradí. Nejzelenější je sever

ostrova porostlý kaštany, duby

a vinicemi. Kopce na západě patří

k nejdivočejší části ostrova a po-

krývá je z větší části macchie. Na

východě se majestátně tyčí nad

věčně zelenými piniemi a cypřiši

skalnaté štíty, členité pobřeží stří-

dá hluboké zálivy s písečnými

a oblázkovými plážemi, zřetelná

jsou i malebná městečka. Nejblíže

je Marciana Marina a za ní se rý-

sují mohutné hradby Portoferraia,

hlavního města Elby. Opevnění

nechal vybudovat toskánský velko-

vévoda Cosimo I. de’ Medici v roce

1548, jeho architektem byl Gio-

vanni Battista Bellucci. Kromě to-

ho je vidět i modernější část města

s přístavem, odkud vyjíždějí lodě

na italskou pevninu do Piombina

a Livorna i k dalším toskánským

ostrovům. Některé z nich leží na

dohled od Elby, jako např. Capraia,

Pianosa i slavný ostrov Monte-

cristo. V dálce se pak z mlžného

oparu vynořují skaliska Korsiky.

Spolu s Pianosou a ostrůvkem

Palmaiolou byla Elba uznána v le-

tech 1814–1815 „malým králov-

stvím“ Napoleona Bonaparta a od

té doby je s jeho jménem pevně

spjata. Když byl Napoleon donu-

cen k abdikaci, vládl zde asi deset

měsíců a za tu dobu se velmi pozi-

tivně podepsal na rozvoji ostrova.

Byl iniciátorem mnoha veřejných

prací, výstavby budov, rozvoje dolů

a žulových lomů, nechal vybudovat

nové cesty. Kult Napoleona nachá-

zíme na Elbě téměř všude. Jsou

podle něho pojmenována skaliska,

kraluje na suvenýrech. V Portofer-

raiu se každoročně 5. května koná

na jeho počest vzpomínková mše.

V Napoleonově muzeu, které je

hned vedle kostela, si můžeme

prohlédnout kopii jeho posmrtné

masky a bronzový odlitek jeho ru-

ky. Je zde také vlajka Elby, kterou

Napoleon sám navrhl – bílá s červe-

ným příčným pruhem, na kterém

sedí tři zlaté včely. Vedle mnoha

obrazů s náboženskými výjevy ze

17. a 18. století můžeme v muzeu

zhlédnout třeba i Napoleonovu

skládací polní postel, kterou si ta-

ké navrhl sám. Jako muzea slouží

i jeho rezidence „Palazzina dei

Mulini“ u Portoferraia, v níž pobý-

vala krátký čas i Napoleonova

matka Letizia a sestra Paolina,

a letní sídlo Villa San Martino, kde

je umístěn Napoleonův majetek

společně s cennou sbírkou umě-

leckých děl nazývanou Pinacoteca

Foresiana. Městu Portoferraio ji da-

roval historik a vědec Mario Foresi.

K zařízení obou rezidencí povolal

Napoleon architekty, malíře a truh-

láře až z Francie.

Na rozdíl od Napoleona, který

sem byl násilně vyhnán, nechávají

se na Elbě každoročně dobrovol-

ně vysazovat desítky tisíc turistů,

kteří několikanásobně převyšují

počet stálých obyvatel, jichž je

kolem třiceti tisíc. Většina turistů

přijíždí po moři a vyloďuje se

v Portoferraiu nebo v Rio Marině,

zbytek přilétá malými letadly

a přistává na krátké dráze mezi

městečky Marina di Campo a Proc-

chio. Turisty na Elbu netáhnou jen

přírodní krásy, hory, křišťálově

čisté moře, minerály, Napoleon

a malebná městečka se stopami

pradávné historie. Lákají je i dale-

ko přízemnější věci, totiž jídlo

a pití, a to i přesto, že Elba využí-

vá svého dominantního postavení

v turistickém ruchu a ceny jsou

zde mnohem vyšší než na pevni-

ně. V chutné elbské kuchyni pře-

vládají rybí a zvěřinové pokrmy.

Typickou specialitou je rybí polév-

ka cacciucco nebo sladké řezy

s jádry pinií, ořechy a rozinkami.

Vyhlášený je též místní med. Už

od starověku produkuje Elba vyni-

kající červená i bílá vína. Vysoce

ceněné je Rosso dell’Elba nebo

Moscato dell’Elba, dezertní víno

s vysokým obsahem alkoholu.

A tak se vlastně trochu divím

Napoleonovi, že jeho pobyt na

Elbě trval pouhých deset měsíců.

Iveta Panýrková 57

EL

BA

zs11_06 30.10.2006 6:36 Stránka 57

58

Podzimv zemi EtruskÛKrajina připomíná zvlněné moře, na hřbetech oblých pahorků

se tyčí k nebi staré cypřiše jako temně zelené vykřičníky

a mezi nimi probělávají kamenné zdi statků, které připomínají hrady,

kralující ze svých kopců údolím ponořeným do modravé mlhy.

Po viničních stráních jako by stékala rudá krev a listí oliv se chvěje

mihotavým stříbrem. Je to země z pohádek a snů...

zs11_06 30.10.2006 6:36 Stránka 58

Osobitá tvář Toskánska je vý-

sledkem tvrdé a houževnaté

práce bezpočtu generací zdej-

ších obyvatel. Museli těžce zápasit

s půdou, vysekávat trnité křoviny

a houští zakrslých dubů, vynášet

z polí kamení a stavět z něj terasy,

schopné udržet úrodnou prsť

a vláhu na strmých svazích, osadit

je révou a olivovníky. Jenom ka-

mene tu bylo vždycky dost; ves-

ničky, které jsou z něj stavěny, se

držely vrcholů kopců, aby se za-

bezpečily před vpády nepřátel

a vyhnuly se močálovitým níži-

nám, kde hejna komárů roznášela

nebezpečnou malárii.

Vinobraní v kraji Chianti mívá

neodolatelné kouzlo. Kdysi k němu

neoddělitelně patřily zvláštním

způsobem erotické a smyslné obra-

zy „tanců ve víně“. Nevíte, co to je?

Představte si dívky s vykasanými

sukněmi, jak rozšlapávaly bosýma

nohama v kádích vinné hrozny,

rytmicky a stejnoměrně, po dlouhé

hodiny, až se opojeny jednotvár-

ným pohybem a výpary zkvaše-

ných šťáv dostávaly do zvláštního

transu. Ne nadarmo už Etruskové

nazývali Toskánsko „Enotria“ („Ze-

mě vína“). Starý bůh Bakchus se

prý dodnes s lišáckým úsměvem

prochází po kopcích zalitých zlata-

vou září podzimního slunce a opí-

rá se o hůl z vinného kmene...

Nožní šlapání hroznů sice nahra-

dily lisovací stroje, ale v kamen-

ných zdech vinařských zámečků

a v příjemném chládku klenutých

sklepů dosud tkví dávná opojná

tajemství. Můžete putovat od

jednoho statku k druhému, po

cestách mezi vinicemi a alejemi

vznosných cypřišů. Všude vám

dají ochutnat své víno a k němu

nabídnou ovčí sýr, domácí uzeni-

ny a další toskánské speciality.

Staří vinaři jsou znechuceni tím,

jak byla značka Chianti zneužita,

takže je dnes takřka synonymem

podřadných krabicových vín ze

supermarketů. Ale přesto se tu dál

vyrábí slavné Brunello, Sassicaia,

Tignanello, Solaia a řada dalších,

považovaných znalci za nejlepší

světová vína. Většinou jsou to čer-

vená vína, voňavá, s jemně hrozin-

kovou příchutí. Když je ochutnáte,

cítíte na jazyku onu nádhernou

rovnováhu mezi drsností a sladkos-

tí, která je typická pro tuto zemi.

V listopadu, poté co skončí vi-

nobraní, se sklízejí olivy. To je dal-

ší velkolepá podívaná. V olivových

hájích se hemží lidé a sčesávají

stromy větev po větvi. Zralé plody

padají do oranžových sítí, rozpro-

střených na zemi kolem paty uzlo-

vitých kmenů. Za studena lisovaný,

takzvaný „panenský“ olivový olej

považovali již staří Řekové za hlav-

ní zdroj své životní energie a zá-

zračný všelék. Vědeckými rozbory

bylo skutečně prokázáno, že je

zdrojem četných vitamínů a mine-

rálních látek a při pravidelném

užívání výrazně snižuje hladinu

cholesterolu v krvi. Proto středo-

mořské národy nikdy netrpěly

sklerózou.

Toskánsko představuje severní

geografickou hranici výskytu oli-

vovníku; poněvadž se jedná o stá-

lezelený neopadavý strom, zůstá-

vá vegetačně aktivní po celý rok,

a jakmile teplota klesne pod nulu,

je velmi náchylný na namrznutí.

To se přihodilo v lednu roku 1985,

kdy bylo Toskánsko vystaveno výji-

mečně silnému mrazivému prou-

dění ze severu, takže teploty na

celé dva týdny klesly až na –20 °C!

Byla to katastrofa; kmeny olivov-

níků popraskaly mrazem. Naštěstí

dnes již z většiny pařezů ořeza-

ných olivovníků vyrazily nové vý-

hony a začínají znovu plodit.

Připomíná mi to proces obrody

zdejší krajiny. Na přelomu 18. a 19.

století pod vládou osvícených pa-

novníků z rodu Lorenů došlo

v Toskánsku k velkému rozmachu

zemědělství a kolonizaci dosud

neobdělávaných oblastí. Po zruše-

ní nevolnictví a zavedení pachtov-

ního pronájmu půdy opouštěli

rolníci svá obydlí v blízkosti hra-

dů, měst a farností a stavěli si „sa-

moty“, kamenné statky volně roz-

troušené v kopcích mezi olivovými

háji a vinicemi.

Po 2. světové válce však přestá-

valo být zdejší pracné a potem vy-

koupené hospodaření efektivní.

Vůči konkurenci z úrodných nížin

zs11_06 30.10.2006 6:36 Stránka 59

Foto Martin Hurin

zs11_06 30.10.2006 6:36 Stránka 60

nemělo šanci na trhu obstát. Ze-

mědělci opouštěli své pozemky,

stěhovali se do měst, kde v 60. le-

tech docházelo k obrovskému

průmyslovému rozmachu, a nastu-

povali jako dělníci v továrnách.

V průběhu několika let se venkov

vylidnil. Vypleněné starobylé stat-

ky chátraly a pomalu se měnily ve

zříceniny, terasy vinic a olivových

hájů zarůstaly trním...

Naštěstí někteří z těch, kdo

zbohatli na průmyslovém rozvoji,

začali hledat klidná, poetická úto-

čiště, opředená nostalgií starých

časů. Mnozí jiní zvětřili stopy no-

vých podnikatelských možností.

V 60. a 70. letech minulého století

se strhla bitva o získání „alespoň

malého kousku Toskánska“. Noví

majitelé tak zachránili jeho jedi-

nečné architektonické bohatství

před úplným zničením; přivedli

nový život do selských statků, ven-

kovských zámečků, středověkých

hradů a celého odvětví zeměděl-

ství, jež je s nimi neodmyslitelně

spojeno. Dnes už zde téměř žád-

né volné domy nejsou – a pokud

ano, požadují za ně prodejci zá-

vratné sumy. Většina starých ka-

menných statků však byla uvnitř

vybavena tak, aby mohla sloužit

k ubytování turistů. To dává mnoha

lidem možnost ponořit se alespoň

na pár dní v roce do okouzlující

atmosféry těchto něžně zvlněných

pahorků, kde každý kámen dýchá

ozvěnou dávných dějů a kde skrytá

pěšinka možná vede až ke svaty-

ním tajemných Etrusků...

Text Otomar Dvořák


VÍ

NO

A

O

LI

VY

zs11_06 30.10.2006 6:36 Stránka 61

62

Agroturistika má dnes přesná

pravidla a počítá jen se ze-

mědělci, kteří na svém po-

zemku nabízejí hostům ubytování

a stravu z vlastních zdrojů. Důvo-

dem ke změně využívání půdy

tímto způsobem byla především

poválečná zemědělská krize, která

přinutila zemědělce, aby hledali

nové možnosti výdělku. Důraz na

bioprodukty byl zase vyvolán sys-

témem státních a později i evrop-

ských dotací, které vyžadovaly,

aby se půda nadále využívala.

V roce 2001 existovalo v Itálii už

10 tisíc agroturistických zařízení,

z toho přes dva tisíce právě v Tos-

kánsku, kde se v následujících

letech jejich počet ještě zvýšil.

A tak se typický toskánský statek,

casale, nakonec stal skoro symbo-

lem pro několikadenní pobyt rodin

v přírodě. V souvislosti s rostoucí

poptávkou se samozřejmě rozšířila

i kvalita nabídky. Dnešní agroturis-

tika může často zahrnovat až pře-

pychové venkovské ubytování, se

starožitným nábytkem a bazény.

Móda bioproduktů se v Itálii pro-

pojila s bohatou škálou regionálních

specialit. Každý kraj a někdy i po-

měrně blízká městečka se navzájem

odlišují svou kuchyní a kulinářskou

tradicí. Italové si na svůj jídelníček

velmi potrpí a pro dobré jídlo rádi

obětují i mnoho kilometrů.

Mnozí milovníci vína na celém

světě si při slově Toskánsko vyba-

ví okamžitě slavné Chianti, suché

červené víno rubínové barvy a vý-

razného charakteru, které se pěs-

tuje v poměrně rozsáhlé oblasti

mezi Sienou a Florencií. Tato nej-

starší chráněná značka vína na

světě, oficiálně uznaná v roce 1716,

se v této části Itálie pěstuje již od

dob Etrusků. Legenda vypráví, že

tři toskánská města Castellina,

Radda a Gaiole založila pod zna-

kem černého kohouta, který je

dodnes univerzálním symbolem

tohoto vína, ligu del Chianti, aby

se ubránila ustavičným územním

tahanicím mezi hlavními městy

Florencií a Sienou. Tak začaly dě-

jiny jedné z nejslavnějších značek

vína, které se vyrábí ve dvou zá-

kladních směsích: Chianti a Chianti

Agroturistikaa jídlo

Máloco změnilo v Itálii od poloviny 60. let,

a hlavně během posledních 15 roků, zažité turistické

zvyklosti tak, jako rozvoj agroturistiky. V současnosti

velmi módní a rozšířený způsob trávení dovolené

tu spočívá především v možnosti odpočinku

v nádherných kamenných usedlostech v klidném

prostředí a je hlavně spojený s konzumací bioproduktů.

Nabídka tohoto typu ubytování se v posledních letech

rychle rozšiřuje. Doba, kdy Němci a Angličané kupovali

v Toskánsku levné usedlosti, je dávno pryč,

dnes už se zde žádné domy za přijatelnou

cenu nenajdou. Některé oblasti, jako třeba

okolí maremmské vesnice Alberese, se proměnily

v síť luxusně vybavených usedlostí.

zs11_06 30.10.2006 6:36 Stránka 62

63

AG

RO

TU

RI

ST

IK

Aclassico. Základní odrůda pro vý-

robu první z nich je Sangiovese,

doplněná o Canaiolo (5 až 10 %),

do Chianti classico se pak smí při-

dávat navíc až 5 % bílých hroznů.

Právě na toto víno nostalgicky

vzpomíná italský lékař Pietro Do-

menico Bartoloni z Empoli, který

byl nucený strávit na začátku 18.

století několik desetiletí v Čechách:

„A když se někdy napiju Chianti,

lok stačí, jak když se po něm stůně

od pupku k hrdlu. Lahodí chřípi

ta fialová vůně, ale čím víc se pije,

tím víc se po něm žízní, šmak po

něm je drsný a řízný. To lahodněj-

ší a vonnější je jeho bratr Monte-

pulciano. Je ušlechtilé, majestátní

to ano, ne už laskavé tolik. A to mi

nedovolí příliš mu důvěřovat; vyža-

duje spíš ohled a úctu jak se patří.

Vábí, a odmítne tě, kdyby ses s ním

chtěl bratřit. Člověk po něm dostá-

vá zlost, zpitomí a hlavu ztrácí. Já

umím láhvi říci dost a nepiju co

hrdlo ráčí. Takovým vínem nalít se,

ranila by mě mrtvice.“

K méně známým, ale stejně kva-

litním vínům se značkou D.O.C.G.

(zkratka označující v Itálii nejlepší

kvalitu) patří další čtyři toskánská

vína: právě poeticky zmíněné Vino

Nobile di Montepulciano, dále Ver-

naccia di San Gimignano, Carmig-

nano a obzvlášť ceněné Brunello di

Montalcino, které zraje několik let

v sudech vyrobených z dubového

či kaštanového dřeva. Značkou

D.O.C. je označen větší počet kva-

litních vín (v Toskánsku je jich 13),

mezi nimiž vyniká výborné Morel-

lino di Scansano. Jeho název je prý

odvozen od prastarého pojmeno-

vání nejlepšího koně stáda – čer-

ného vraníka morello či morellino.

Tito koně převážející náklad s ví-

nem jsou typičtí pro zdejší oblast.

Velmi zajímavé je také zlatavé slad-

ké Vin Santo, které se podává jako

aperitiv či digestiv spolu s místními

mandlovými cantucci.

Jak napsal básník Josef Svato-

pluk Machar, když se vracel z Říma

a projížděl Toskánskem, na barvě

krajiny mají velký podíl „vinice,

olivy, broskve, mandlovníky a vav-

říny, bílé vily, osady, městečka

vpravo i vlevo, a za námi ohromné

údolí s mírnými pahrbky – a sytě

modré nebe nade vším rozklenuto.“

Vedle vinic jsou skutečnou kon-

stantou krajiny olivové háje. Míst-

ní olivy a olej lisovaný z nich za

studena se vyznačují vysokou

kvalitou, výbornou chutí a – hlav-

ně v porovnání s tmavším olejem

z italského jihu – lehkostí. Čerstvě

lisovaný olej je možné ochutnat

a zakoupit od malých producentů

podél olivových cest, které jsou,

podobně jako cesty vína, vyznače-

ny nejen pro opravdové labužníky,

ale i pro zájemce o poznání způso-

bu a historie tradiční výroby oleje.

Totéž, co u vína a oleje, platí sa-

mozřejmě i u jídla. V Toskánsku je

kvalita všech pokrmů velice vyso-

ká a rozdíly mezi jednotlivými

oblastmi – např. od livornské po-

lévky z darů moře cacciucco přes

fagioli all’uccelletto, fazolovou

„kaši“ vhodnější pro zimní čas, až

po florentskou chlebovou polévku

ribollita – jsou výrazné. Mezi pro-

dukty, jejichž původ je meziná-

rodně chráněn označením regis-

trovaným EU, patří např. výborné

kaštany z okolí hory Amiata,

zvláštní kaštanová mouka, jež se

používá hlavně do cukrářských

výrobků, a kroupy z Garfagnany,

zažívající velký návrat nejen v mak-

robiotické výživě. Zcela odlišným

způsobem potěší jazyk proslulé

sádlo z městečka Colonnata, v je-

hož chuti se odráží prastarý recept.

Sádlo se krátce po zabijačce naloží

do mramorové nádoby, která se

|Typický toskánský statek (casale)|Toskánsko je proslavené obrovskýmmnožstvím regionálních lahůdek

zs11_06 30.10.2006 6:36 Stránka 63

zs11_06 30.10.2006 6:36 Stránka 64

65

AG

RO

TU

RI

ST

IK

Apředtím vytřela směsí koření, čes-

nekem a rozmarýnem. Pak se ná-

doba uzavře mramorovou deskou

a v tomto „sarkofágu“ zůstane sád-

lo půl roku. Po uzrání se krájí na

tenké plátky a pojídá jako předkrm

nebo velmi výrazná obloha.

Pro cestovatele existuje samo-

zřejmě obrovská škála dalších

gurmánských suvenýrů, které je

možné ochutnat: od lanýžů přes

šafrán ze San Gimignana po sien-

skou specialitu panforte. Opravdo-

vým gastronomickým zážitkem,

dlouho zakázaným kvůli nemoci

„šílených krav“, může být dnes

opět biftek alla fiorentina, tedy

přibližně kilový kus hovězího, kte-

ré je jen rychle a zprudka opečené

na ohni. Toskánsko se zároveň

vyznačuje mnohými typy uzenin

(nejslavnější je zdejší slané prosci-

utto a kančí salámky z Maremmy)

a sýrů. Už ve středověku se do Ří-

ma exportovalo toskánské pecori-

no, pikantní sýr, jehož nejrůznější

varianty je nejlépe možné ochut-

nat v Pienze. Mezi ostatními lahůd-

kami vyniká především pecorino

obalené v popelu nebo v listech

ořešáku. Jeho specifická chuť se

pak stane jak příjemnou vzpomín-

kou, tak také lákadlem pro opako-

vanou návštěvu.

Jednoduše řečeno, v každé osterii

(hospodě) i v sebemenším městeč-

ku je možné ochutnat nějakou ne-

známou místní lahůdku, na kterou

se jinde nenarazí. Asi je zbytečné

upozorňovat na hlavní riziko takto

pojaté italské dovolené. Každý,

kdo se bude takovéto turistice vě-

novat, musí už dopředu počítat

s tím, že kromě neopakovatelné-

ho oblouznění chuťových buněk

si domů přiveze i pár kilo navíc,

proti kterým bude muset dlouho

bojovat zdravější turistikou v Če-

chách.

Text Alessandro Catalano


I čeští turisté mohou objevovat kouzlo

agroturistiky v Toskánsku především

díky agentuře Renaty Kostelníkové:

www.italie-toskansko-cestovani.cz,

www.promozione-toscana-repubblica-

ceca.com

zs11_06 30.10.2006 6:37 Stránka 65

Kladensko je jednou z českých

oblastí, kde se v 19. století

v nebývalém rozsahu rozví-

jel průmysl. Těžba uhlí, výroba že-

leza a oceli, strojírenská výroba či

cukrovarnictví se postupně staly

pro tato místa charakteristickými.

Ruku v ruce s těmito činnostmi

pronikaly do okolí Kladna rychle

i ocelové pásy kolejnic, a prakticky

každým údolím se rozléhal s ničím

nezaměnitelný zvuk jedoucích vla-

ků. Z Kralup nad Vltavou do Klad-

na jezdí vlaky již od roku 1855, ze

Středokluk do Podlešína od roku

1873 a kupříkladu ze Zvoleněvsi

do Vinařic se první vlaky rozjely

o dalších třináct let později. Deva-

tenácté století si lze na Kladensku

připomenout téměř na každém

kroku – průmyslová městečka,

staré doly a továrničky, vlečky, za-

městnanecké kolonie, něco z toho

sice již opuštěné a zarostlé náleto-

vými dřevinami, nicméně stará

průmyslová architektura tu je stále

prakticky všudypřítomná.

Pro mnohé bude ale jistě překva-

pením, že právě zde se můžeme

setkat i s historií velmi dávnou,

navíc zasazenou do pěkných pří-

rodních scenérií. Mlhavé dny na

přelomu podzimu a zimy dodávají

této krajině nezaměnitelnou at-

mosféru opuštěnosti a přímo vy-

bízejí k tomu, abychom ponechali

své auto v garáži a místo začínají-

cího předvánočního shonu na-

stoupili do vlaku a navštívili místa

spojená s počátky přemyslovské-

ho státu.

Pro cestu použijeme trať z Kra-

lup nad Vltavou do Kladna, ozna-

čenou v jízdním řádu Českých

drah číslem 093. I ve volných

dnech zde jezdí osobní vlaky po

celý den. Cílem naší cesty je želez-

niční zastávka Zákolany, ležící ve

stejnojmenné obci v Otvovickém

údolí. Odtud vede červeně znače-

ná cesta, která nás nejprve dovede

na nezalesněné návrší nad Záko-

lany, známé pod jménem Budeč.

Budečský románský kostelík je

nejstarší dochovanou zděnou stav-

bu na našem území. Jeho vznik se

datuje do doby panování knížete

Spytihněva, na přelom 9. a 10. sto-

letí. Kostelík je tedy pamětníkem

knížete Václava, který ostatně po-

dle legend na Budči také pobýval.

Je postaven na místě rozsáhlého

slovanského hradiště z 8. či 9.

století, jehož pozůstatky valů

jsou podél cesty ze Zákolan dobře

znatelné dodnes.66

Motoráãkemna poãátek na‰ich dûjin

zs11_06 30.10.2006 6:37 Stránka 66

Z budečského návrší se pak zna-

čená cesta vrací znovu do údolí

a pokračuje proti proudu Zákolan-

ského potoka romantickou, téměř

neosídlenou krajinou. Chvílemi ve-

de cesta podél kolejí. Je to trať spo-

jující Prahu s Mostem a Chomuto-

vem, která dnes slouží jen nákladní

dopravě, neboť osobní vlaky zde

nejsou již druhým rokem krajskou

samosprávou objednány. Cestou

uvidíme nejhezčí stavební objekt

tohoto úseku trati – kamenný via-

dukt u Nového Mlýna. Stojí zde od

počátku existence dráhy, tedy od

roku 1873, a nebyl podle všeho ni-

kdy následně přestavován. V loň-

ském roce prošel velmi citlivě pro-

vedenou celkovou opravou a dnes

je skutečnou stavební ozdobou

celého údolí. Celá cesta pak končí

na Okoři, známé zříceninou hradu

ze 14. století. Odtud pak jezdí do

Prahy autobusová linka Pražské

integrované dopravy.

Dříve se pro cesty do oblasti

Okoře z Prahy i ze Slánska použí-

vala běžně železniční doprava.

Vlaky bývaly hojně obsazeny vý-

letníky, kteří vystupovali zejména

ve stanici Noutonice. Po přerušení

provozu mezi Hostivicemi a Středo-

kluky ztratila dráha pro osobní do-

pravu význam. Teprve v příštím

roce má být zmíněný traťový úsek

rekonstruován. Lze jen doufat, že

poté zde bude osobní doprava

znovu objednána a železniční sta-

nice a zastávky opět ožijí ruchem li-

dí směřujících z milionového

města za klidem jednoho krásné-

ho údolí.

Text a foto Jan Čech

67

CE

ST

UJ

EM

E

S

ČE

SK

ÝM

I

DR

AH

AM

I|Motorový vlak je ve stanici Středoklu-ky bohužel již několik let minulostí|Již déle než tisíc let stojí na návršínad Zákolany románský kostelík sv. Petra a Pavla|Cestou ze Zákolan na Okoř potkátekamenný viadukt pamatující ještě časyprivátní Pražsko-duchcovské dráhy

zs11_06 30.10.2006 6:37 Stránka 67

68

IN

ZE

RC

E

Toskánsko – kouzelná dovolená s InterhomeVím, kdy je Toskánsko nejhezčí. Od jara do podzimu. My jsme se rozhodli jej navštívit koncem léta, kdy u nás začínáškola, v Itálii ubývá turistů a toskánská příroda dostává snivý nádech.Vybrali jsme si jeho jižní část – Maremmu Volterru, a tam zemědělskou usedlost nedaleko městečka Manciano, uprostřednádherné krajiny, daleko od civilizace. Strach jsme mít nemuseli, chránil nás Orsi, pes, jenž byl fascinován každým za-štěkáním, které se dlouze neslo rozevřeným údolím a zarazilo se až daleko na zvlněném horizontu o temné cypřiše. Výběr ubytování nebyl jednoduchý. Cestovní agentura Interhome, která se specializuje na rekreaci pro individuální turistyv 19 zemích a kterou vždy volíme pro naši dovolenou, nabízí v tomto italském regionu více než tisíc zajímavých objektů.Volba to byla jedinečná. Tři někdejší hospodářské objekty byly rekonstruovány podle požadavků dnešního zákazníkav italském duchu. Život se soustředil u venkovního bazénu, který pro milovníky pohybu nabízel vodní plochu 60 m2 a ská-kací prkno, pro umělecky zaměřené hosty kouzelné výhledy s jedinečnou inspirací a pro gurmány venkovní posezenís grilem a udírnou. Výlety jsme plánovali podle nálady a počasí. Vinná stezka, termální lázně, historická města a městečka, moře… Přeji vám krásnou dovolenou v Toskánsku!

Alice Jančová

U b y t o v á n í s I n t e r h o m e n a j d e t e n a w w w . i n t e r h o m e . c z , t e l e f o n : 5 4 2 2 1 8 4 2 1

zs11_06 30.10.2006 6:37 Stránka 68

Zajistěte si včas předplatné časopisu Země světa na rok 2007

Velké slosování předplatitelůD o s l o s o v á n í b u d o u z a h r n u t i v š i c h n i p ř e d p l a t i t e l é , k t e ř í d o 2 0 . 1 2 . 2 0 0 6 u h r a d í p ř e d p l a t n é n a r o k 2 0 07 . J m é n a š ť a s t n ý c h v ý h e r c ů u v e ř e j n í m e v č . 2 / 07 .

A c o č e k á n a v ý h e r c e ?

1. cena – zájezd s CK Periscope pro jednu osobu do Pobaltí a Petrohradu2. cena – dvě noci pro dvě osoby v pětihvězdičkovém hotelu Esplanade

v Mariánských Lázních3. cena – autokarový zájezd pro jednu osobu dle vlastního výběru pořádaný

CK Mayer-Crocus v ceně do 10 000 Kč 4. cena – poznávací zájezd do Francie pro jednu osobu s cestovní kanceláří

Alinea v ceně do 8000 Kč5. cena – turistický zájezd do Švýcarska s CK Trip6. cena – víkendový pobyt s koňmi v Českém ráji na rodinné farmě Borčice 7. cena – víkendový pobyt pro čtyři osoby v rodinném pensionu v Praze8. cena – víkendový pobyt pro dvě osoby v rodinném pensionu v Praze9. cena – vlastivědná encyklopedie Novohradské hory – příroda, historie,

život z edice Naše pohoří od nakladatelství Baset10. cena – předplatné časopisu Země světa na dva roky (2008-2009)11. cena – roční dárkové předplatné časopisu Země světa 12. cena – průvodce přírodou od nakladatelství Baset13. cena – průvodce Nelles Guide od GeoClubu14. cena – cestopis Neznámá Indonésie15. cena – turistická mapa

zs11_06 30.10.2006 6:37 Stránka 69

70

IN

ZE

RC

E

Cestovatelská promítáníMartin Loew

s p o l u p r a c o v n í k ã a s o p i s u Z e m û s v û t a

9.11. 2006 ât – JIHLAVADivadlo Na Kopeãku - Patagonie - 19:00

13.11. 2006 Po – ÚSTÍ NAD LABEM, Aula PF UJEP - Patagonie - 19:30

15.11. 2006 St – TEPLICEDÛm kultury - Turecko - 19:00

20.11. 2006 Po – LIBERECExperimentální studio - Sibifi - 19:30

22.11. 2006 St – âESKÉ BUDùJOVICEKino Kotva - Patagonie - 17:00 a 20:00

23.11. 2006 ât – TÁBORDivadlo Oskara Nedbala - ·v˘carsko - 19:00

25.11. 2006 So – ·UMPERKFestival Horování 2006 - Ekvádor I - upfiesníme

28.11. 2006 Út – PARDUBICEKD Hronovická - Patagonie - 18:00

30.11. 2006 ât – PRAHAKC Novodvorská - Patagonie - 19:00

6.12. 2006 St – SEMILYKC Golf - Patagonie - 19:00

7.12. 2006 ât – MLADÁ BOLESLAV·koda Auto Muzeum - Patagonie - 19:00

14.12. 2006 ât – TEPLICEDÛm kultury - Patagonie - 19:00

w w w . p r o m i t a n i . c z

NEKON EâN¯ SVùTv o l n ˘ c y k l u s p fi e d n á ‰ e k a p r o m í t á n í

r e d a k t o r a ã a s o p i s u Z e m û s v û t a

d r. J a r o s l a v a H o f m a n n a

Vůně ProvencePRAHA

Kulturní centrum Domova Sue Ryder

Michelská 1/7, Praha 4

30. 11. 2006 v 17 hod.

Střípky z pěti kontinentůaneb Fotky, které mám rád, a historky, na které se jinde nedostaloPRAHA – KC Domova Sue Ryder

13. 12. 2006 v 17 hod.

Brtnická 3, 101 00 Praha 10tel.: 00420-271 725 [email protected]

Nevíte co vûnovatVa‰im blízk˘m ãi pfiátelÛm k VánocÛm, Ïivotnímu jubileu nebo jen tak pro radost?

Darujte pfiedplatné ãasopisu Zemû svûtaDárkov˘ list Vám ode‰leme, jakmile obdrÏíme patfiiãnou ãástku na pfiedplatné. Pfii pfievodu z úãtu je tfieba do redakce zaslat jednak Va‰i adresu, abyste mohli dostat Dárkov˘ list, jednak adresu obdarovaného, abychom vûdûli,kam máme ãasopis zasílat. ZpÛsoby platby na stratnû 72.

zs11_06 30.10.2006 6:38 Stránka 70

zs11_06 30.10.2006 6:38 Stránka 71

72

PŘ

ÍŠ

TÍ

M

ĚS

ÍC

P Ř E D P L A T N É

Celoroční předplatné činí 520 Kč, půlroční 270 Kč, čtvrt-

letní 140 Kč. Zaplatit jej lze hotově přímo v redakci nebo

složenkou typu C na adresu redakce (Brtnická 3, 101 00

Praha 10). Do sdělení pro příjemce je třeba uvést, od které-

ho měsíce chcete časopis odebírat. Při platbě převodem

na náš účet u Komerční banky (č.ú. 51-3707410277/0100,

variabilní symbol – vaše rodné číslo nebo IČO firmy)

nezapomeňte zaslat do redakce kopii příkazu včetně

adresy, na kterou chcete časopis zasílat. V objednávce

předplatného na fakturu uveďte IČO a DIČ vaší firmy.

Stejným způsobem, a to i společně s předplatným,

lze zaplatit i starší čísla 5/02 Příroda Austrálie, 6/02

Západní Francie, 8/02 Třeboňsko, 4/03 Český ráj,

5/03 Země Evropské unie, 8/03 JAR, 9/03 Thajsko,

10/03 Paříž, 11/03 Ministáty Evropy, 12/03 České

středohoří, 1/04 Čína, 2/04 Severovýchodní Francie,

4/04 Jižní Morava, 5/04 Itálie, 6/04 Slovensko, 8/04 Če-

ské Švýcarsko, 10/04 Vídeň, 12/04 Egypt, 1/05 Maroko,

2/05 Norsko, 3/05 Jihozápad USA, 4/05 Šumava, 6/05

Řecko, 7/05 Lázeňský trojúhelník, 8/05 Anglie, 9/05 In-

die, 11/05 Zámky na Loiře, 12/05 Řím, 1/06 Estonsko, Lo-

tyšsko, Litva, 2/06 Krušné hory, 3/06 Kanada, 4/06 Vyso-

čina, 5/06 Portugalsko, 6/06 Jižní Francie, 7/06

Východní Čechy, 8/06 Irsko, 9/06 Karibik, 10/06 Petro-

hrad a také naše pestrá čísla 9/02, 12/02, 3/03, 7/03, 3/04,

7/04, 11/04 a 5/05. Pokud se tak rozhodnete, připočítejte

k ceně za předplatné ještě cenu samostatně objednávaných

čísel (do č. 8/06 – 40 Kč/ks, od č. 9/06 – 49 Kč/ks) a částku

za poštovné a balné (1–5 ks 20 Kč, 6–10 ks 30 Kč, nad 10 ks

40 Kč). Obdobně lze objednat i samostatné publikace če-

ských regionů v cizích jazycích (cena 99 Kč/ks).

Chcete-li někomu z vašich blízkých udělat radost

předplatným našeho časopisu, máme pro vás připraven

Dárkový list Země světa.

T I R Á Ž

Šéfredaktorka: Miluše Žáková

Odpovědný redaktor: RNDr. Jaroslav Hofmann

Grafická úprava: Zdeněk Hašler

Adresa redakce: Brtnická 3, 101 00 Praha 10

tel.: 00420-271 721 207, e-mail: [email protected]

Obchodní oddělení: tel.: 00420-271 722 003

tel./fax: 00420-271 725 002, e-mail: [email protected]

[email protected]

Vydavatel: GeoBohemia, s.r.o., Brtnická 3, 101 00 Praha 10

Společnost zapsána v obchodním rejstříku, vedeném

Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka 81493

Sazba, reprodukce, tisk: Východočeská tiskárna, spol. s r.o.

Husovo nám. 54, 533 04 Sezemice

V ČR rozšiřují jednotlivé společnosti holdingu PNS, a.s.

Vývoz do SR: PRESSMEDIA, s.r.o.

Předplatné zajišťuje obchodní oddělení redakce: tel./fax:

00420-271 725 002, e-mail: [email protected]

Předplatné na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso

a.s., oddelenie inej formy predaja. P.O. Box 183, 830 00

Bratislava, tel.: 02/44 45 88 21, 44 44 27 73, 44 45 88 16

Cena jednoho výtisku: 49 Kč. Roční předplatné 520 Kč

Nevyžádané rukopisy a obrazové předlohy se nevracejí

Rukopis odevzdán do tisku 29. 9. 2006. Číslo vyšlo 1.11. 2006.

© GeoBohemia, s.r.o., Praha 2006

Evidenční číslo MK ČR E 13606. ISSN 1213-8193

M O N O T E M A T I C K É Č Í S L O

Š P A N Ě L S K O 2

zs11_06 30.10.2006 6:38 Stránka 72

73

zs11_06 30.10.2006 6:38 Stránka 73

Date post:	08-Sep-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	2 times
Download:	0 times

Toskánsko - Země světaCesta do minulosti (Etruskové) |44 ... výjimečný kraj, který už...

Documents