Ukázka knihy z internetového knihkupectví · V první textu, nazvaném Kritika politického...

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

GRIMMUS Politika | Filozofie

KRITIKA

DEPOLITIZOVANÉHO

ROZUMU



KRITIKADEPOLITIZOVANÉHO

ROZUMUÚVAHY (NEJEN) O NOVÉ NORMALIZACI

[ GRIMMUS ]

PAVEL BARŠA VÁCLAV BĚLOHRADSKÝ MICHAEL HAUSER VÁCLAV MAGID PETR SCHNUR ONDŘEJ SLAČÁLEK TEREZA STÖCKELOVÁ MARTIN ŠKABRAHA MIREK VODRÁŽKA


KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Kritika depolitizovaného rozumu : úvahy (nejen) o nové normalizaci / Václav Bělohradský ... [et al.]. -- 1. vyd. -- Všeň : Grimmus, 2010. -- 232 s.ISBN 978-80-902831-6-9

321.7+342.34 * 321.01 * 33:32 * 316.7:32 * 32:1- demokracie- politická moc- ekonomie a politika- kultura a politika- politická filozofie- eseje

321 - Politologie [15]

Recenzovali: Mgr. Josef Fulka, Ph.D. Doc. PhDr. Ing. Milan Znoj, CSc.

Copyright © by Pavel Barša, Václav Bělohradský, Michael Hauser, Václav Magid, Petr Schnur, Ondřej Slačálek, Tereza Stöckelová, Martin Škabraha, Mirek Vodrážka 2010Copyright © by Grimmus 2010Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo kopírována v podobě mechanické či elektronické anebo šířena jakýmkoli jiným informačním systémem bez předchozího souhlasu držitelů autorských práv. (Děkujeme.)

Nakladatelství Grimmus, CZ-512 65 Všeň 138, [email protected], http://grimmus.czNakladatel: Roman SchmidtNávrh obálky a sazba: DTP GrimmusObálka inspirována grafikou iniciativy Auto*Mat.Tisk a vazba: Ekon, JihlavaPrvní vydání. Printed in the Czech Republic.

ISBN 978-80-902831-6-9


Obsah

PŘEDMLUVA 7

Kritika politického rozumu 15 MARTIN ŠKABRAHA

Postkomunistický manifest 43 VÁCLAV BĚLOHRADSKÝ

Spočítej a panuj: De/politika kalkulace 61 TEREZA STÖCKELOVÁ

Od estetizace politiky k politizaci umění a zpět 77 VÁCLAV MAGID

Depolitizace a soumrak liberální demokracie 97 MICHAEL HAUSER

Rozprava o druhé subkulturní děloze 111 MIREK VODRÁŽKA

(Neo)normalizace 131 MARTIN ŠKABRAHA


Obnažování moci 147 ONDŘEJ SLAČÁLEK

Nesvatí Václavové, dali jste nám zhynout! 163 PETR SCHNUR

Život s nepřítelem 173 PAVEL BARŠA

Od roztržky ke sporu 195 PAVEL BARŠA, ONDŘEJ SLAČÁLEK, TEREZA STÖCKELOVÁ

POZNÁMKY 213

LITERATURA 219

O AUTORECH 227

SUMMARY 229


7KRITIKA DEPOLITIZOVANÉHO ROZUMU

Předmluva1

Podnět ke vzniku této knihy dal někdy na přelomu jara a léta 2008 Václav Bělohradský poté, co jej zaujaly dva texty publikované v esejistické rubrice kulturního týdeníku (dnes čtrnáctideníku) A2.2 První byl můj a nesl název Naše dnešní neonormalizace, druhý se jmenoval Obnažování moci, věnoval se neoliberálnímu vládnutí a byl z pera Ondřeje Slačálka.3 Zrodil se záměr vytvořit antologii, která by shromáždila další podobně zaměřené texty a prezentovala v jednom svazku určitý pohled na současnou českou společ-nost, který jsme sdíleli a který se mezi námi, resp. v prostředí, v němž se pohybujeme, začal z vícero stran a v různých variacích zřetelně vynořovat – a bylo třeba dát mu soustavnější a koncentrovanější výraz.

Konečný tvar se od výchozí představy trochu liší. Nejde v pravém slova smyslu o antologii, protože někteří z přizvaných autorů se rozhodli napsat pro účely knihy zcela nový text. Nenaplnil se ani záměr vydat počin vy-sloveně esejistický. Kniha nakonec poněkud „zakademičtěla“, což může být projev profesionální deformace jejích autorů, věříme ale, že to má i své věcné oprávnění – formulace některých problémů si akademičtější přístup vyžaduje a mnozí z nás jsou zvyklí takto psát a komunikovat se svým pu-blikem nebo jeho částí. Doufáme, že kniha tím neztratila na přístupnosti a srozumitelnosti.

Výsledný celek je tedy různorodý, přičemž jen dva texty si zachovaly čis-tě esejistický charakter – tedy nejen svým literárním stylem, ale i formální podobou (nepoužívají poznámkový aparát a nepodřizují se akademické


8 Předmluva

citační disciplíně). Domníváme se, že v této podobě nejlépe odpovídají záměru svých autorů, tedy tomu, jak chtějí oslovovat čtenáře.4

Texty v naší knize se ovšem neodlišují jen formální stránkou, ale i obo-rovým zakotvením – od filosofie přes sociologii po politologii. Často sepřitom tyto oborové perspektivy (i v rámci jednoho textu) prolínají a ně-kdy se autoři pohybují v území, které nějakými jasnými hranicemi ani vymezit nelze. Pokud bychom přesto měli hledat jakýsi „společný základ“, tak by jím snad mohlo být prosté slovo myšlení, doplněné adjektivy jako „politické“, „kritické“ nebo „radikální“.

V první textu, nazvaném Kritika politického rozumu, se kantovským způsobem (inspirace je však jen volná) pokouším o definici klíčových poj-mů jako politika, moc, konsenzus, hegemonie a depolitizace. Původně byl zamýšlen jako jakýsi zaštiťující úvod, brzy se však ukázalo, že jeho celkový přístup i konkrétní formulace vyvolávají u ostatních autorů polemické reakce – že se jím zkrátka necítí být adekvátně reprezentováni. Tato sku-tečnost tedy nezáměrně demonstrovala jeden z klíčových motivů celé pro-blematiky – že každá, byť sebevíce filosofická a abstraktní, definice je už projevem nějaké „ideologie“, vychází z určité (politické) pozice a nemůže být neutrální. Text byl proto vícekrát přepracován a nakonec je předklá-dán sice jako úvodní otevření hlavních témat knihy, které však nevylučuje, že další autoři si otevřou své vlastní dveře do problematiky.

Jestliže úvodní studie svým názvem evokovala osvícenský věk všeprostu-pující, avšak primárně teoretické kritiky, Postkomunistický manifest Václava Bělohradského zřetelně odkazuje ke kritice v duchu Marxově, tedy takové, která se jednoznačně hlásí k politickému angažmá; oproti předchozímu tex-tu je to žánrová změna, v níž se odráží i historický skok mezi časem Kanto-vých kritik a časem, kdy intelektuál chtěl svět „nejen vykládat, ale i změnit“. Měla by první kritika vůbec smysl bez navázání té druhé?

Pozadím Bělohradského textu je následující problém. Pod heslem „mo-dernizace levice“ proběhl v minulých třech desetiletích proces odpolitizo-vání levice: celá řada témat, spojených mj. s ekonomickou teorií, byla levicí přijata jako „nepolitické pravdy“, jejichž přijetím se levice stává „moderní“, protože přestává být „stranická“. Levice tak splynula s pravicí v novém po-litickém systému, který můžeme označit za „postdemokratický“. Esej defi-nuje devět „rhizosfér“, témat, která vedou k repolitizaci levice. Jde o jakási teritoria, do nichž dnes nemůžeme nevstupovat, avšak vstoupit do nich



nelze bez trestu – a tím může být obvinění z neobjektivity, stranickosti nebo neakademičnosti. Jedním z klíčových témat je tu i pojem „reflexivníracionality“, interpretovaný jako „náraz pohledu druhého“, otřes, jenž je produktem agory. V tom je implicitně obsažena obhajoba eseje jako nej-vlastnější formy filosofování – konverzace.

V následujícím příspěvku pojednává Tereza Stöckelová o dvou strate-giích depolitizované moci. První z nich představuje depolitizaci prostřed-nictvím kvantifikace. Zatímco čísla mají zachycovat objektivní a neoddis-kutovatelné skutečnosti, devalvuje se vše, co spočítatelné není. Do pozadí se odsouvají samotné procesy kvantifikace a politická rozhodnutí o tom,co se počítá a co zůstane externalitou daného rozhodnutí. Druhou strate-gií depolitizované moci je podle autorky vytváření diskurzivních prostorů, ve kterých údajně dochází k inkluzivní demokratické rozpravě o podobě světa; paralelně je však svět přetvářen v materiálních intervencích, které většinou jakoukoli demokratickou legitimitu postrádají. Diskuze může být pastí. Odpor proti moci v jejích současných podobách musí proto roz-krývat politické v tom, co je údajně objektivní a nezpochybnitelné, a činit tak nejen na poli diskurzivní reprezentace, ale také ve vztahu k materiál-ním skutečnostem a ty se snažit ovlivnit cílenou akcí.

Esej Václava Magida se kriticky zaměřuje na tendence spojované s tzv. „politickým obratem“ v současném vizuálním umění, jejichž cha-rakteristickým znakem je stírání rozdílu mezi rolemi umělce a aktivisty v návaznosti na odmítnutí ideje estetické autonomie umění. Popis těchto praktik je konfrontován s teoretickou koncepcí, na niž se jejich aktéři od-volávají – s pojetím „politizace umění“ v reakci na „estetizaci politiky“, které v textech z třicátých let 20. století formuloval Walter Benjamin. Ústředním motivem je snaha ukázat, že dotyčné projevy v rozporu s tím, co deklarují, patří díky způsobu, jak fungují v produkčním systému kul-tury, spíše na stranu „estetizace politiky“ než „politizace umění“. Na závěr jsou nastíněny dvě pozice, které odmítají protiklad estetické autonomie a politické angažovanosti, na němž shodně staví jak popisované umělecké projevy, tak zmíněná teoretická koncepce, a naopak spojují možnost spo-lečenského působení umění s uchováním jeho estetické autonomie. Jedná se o pozice Theodora W. Adorna a Jacquese Rancièra.

Michael Hauser v textu Depolitizace a soumrak liberální demokracie polemizuje s ryze formálním chápáním demokracie a ukazuje, jak se její


10 Předmluva

současná podoba může de-formovat v důsledku ztráty obsahu, tj. po-litického sváru vázaného na lid – démos – zápasící o svá práva, a tím i celkovou tvář společnosti. Vycházeje mj. opět z Rancièra, ale také Al-thussera a Žižka, upozorňuje autor na nebezpečí skrývající se v myšlence konsenzu (hájené v úvodním textu knihy), jež se může stát nástrojem depolitizace. Produkovaný „demokratický“ konsenzus má svůj nutný fantasmatický doplněk, způsobující, že reálná podoba současné demo-kracie je v příkrém rozporu se svou vlastní formou. Z těchto úvah Hau-ser odvozuje závěr, že abychom zachránili emancipační potenciál libe-rální demokracie, musíme opustit depolitizovanou rovinu ryze formální svobody a rovnosti.

Obavy z depolitizujícího potenciálu konsenzu, konkrétně z kooptace feministického myšlení do systému, vyslovuje v Rozpravě o druhé subkul-turní děloze také Mirek Vodrážka. Přimlouvá se za „radikální diferenci a antagonistickou trhlinu“, jež by nám umožnily spatřit za závojem nor-mality „oči chaosu“. Zvláštní pozornost věnuje specifikám českého prostře-dí, v němž je feministický diskurz od počátku stavěn do stigmatizujícího světla. To se mj. odráží i v postavení genderových studií, která se etab-lovala jako akademická, „neideologická“ disciplína, nárokující si „řádný“ status sociální vědy, zaštítěný falickou mocí. Autor, který je mj. aktivním hudebníkem, proto hledá cestu v subkulturní, resp. kontrakulturní sféře, v současné české společnosti příznačně absentující. Je podle něj zapotřebí „subverzivního feminismu, který nejen nastavuje kritické zrcadlo systému prvního sociálního lůna, ale především garantuje tvorbu a porod druhé či jiné kulturní dělohy“.

V následující eseji se stručným názvem Neonormalizace vycházím z úvah Václava Bělohradského a Stanislava Komárka, kteří v českém veřej-ném diskurzu dotyčný pojem zavedli. Základní linie textu se drží analogie s „předlistopadovou“ normalizací, jejíž dva hlavní pilíře spatřuji v proti-kladných, ale vzájemně se doplňujících nepolitických postojích – „apatii zelináře“ a „patosu intelektuála“. V rámci vymezeném jejich dnešními obdobami líčím některé rysy neonormalizace, projevující se především vytlačením „nekonstruktivního“ kritického myšlení. V závěru se jen let-mo dotýkám celkových příčin tohoto stavu, jejichž analýza si podle mého názoru žádá přístup blízký historickému materialismu – ačkoliv tento směr řešení zůstává pouze naznačen.



Zřetelnější je tato tendence v dalším textu, který napsal Ondřej Slačálek. Navazuje sice na některé motivy předchozí eseje, ve své ana-lýze však zdůrazňuje a rozvíjí ekonomický aspekt neonormalizace, který zasazuje do širšího kontextu „neoliberálního vládnutí“. Teoreticky se opírá zejména o Foucaulta, Schmitta a Marxe. Pohled, který odvozuje ze spojení jejich kritické perspektivy vůči moci, depolitizaci a kapitalismu, aplikuje např. na návrh „akčního plánu proti bezdomovcům“, vzešlý z pražské rad-nice, či na pokusy reformovat zdravotnictví a vysoké školství. V souvislosti se společenskou atmosférou, v níž se neoliberální politiky realizují, Slačálek také kritizuje dnešní antikomunismus, stigmatizující kritické myšlení jako projev nepřátelství. Své místo v textu nachází i motiv „vládnutí skrze veřej-nou debatu“, kdy je opět kritizována nadvláda skrze určitou formu konsen-zu. V závěru se autor zamýšlí nad poměrem intelektuála k sociální realitě, jíž je součástí, a proklamuje nevyhnutelnost rehabilitace třídní analýzy, byť ve změněných podmínkách, kdy roli vykořisťované třídy nehrají „lidé práce“ v původním slova smyslu, ale „třída lidských zdrojů“, určená k to-mu, aby byla vytěžena.

Sérii textů rozebírajících podoby depolitizace v současné české společ-nosti uzavírá esej Petra Schnura, zabývající se některými mýty našeho ve-řejného prostoru. Jejich svorníkem je pro autora zdánlivý protiklad „dvou Václavů“ (Havla a Klause), jejichž role se vzájemně doplňují takovým způ-sobem, že vylučují z debaty opravdu disentující alternativu. Podobně faleš-ný charakter má i alternativa Evropa vs. Amerika, která může předchozí mýtus nahrazovat – v obou případech jde jen o správu záležitostí nadná-rodního kapitálu, jež se opírá o ideologickou hegemonii neoliberalismu. Cesta ven z této pasti jistě není jednoduchá, autor však vyzývá alespoň k prvnímu kroku, jímž je rehabilitace politiky v silném humanistickém slova smyslu, historicky spojeném s dědictvím Francouzské revoluce.

Následující text Pavla Barši, nazvaný Život s nepřítelem, je vzhledem k ostatním kapitolám knihy specifický v tom, že rozebírá kauzu na prvnípohled vzdálenou – totiž postup státu Izrael vůči Palestincům. Toto téma však má v českém veřejném prostoru poměrně významné místo, neboť se v něm protínají klíčové názory na naši zahraničněpolitickou orientaci – Barša ostatně ne náhodou spojuje svou kritiku izraelských „jestřábů“ s kritikou americké administrativy za prezidenta Bushe. Jeho analýza při-tom nezůstává na politologické rovině a spor mezi dvěma cestami v me-


12 Předmluva

zinárodní politice reformuluje v rovině filosofické. Východiskem je muSchmittův polemický pojem absolutního nepřítele, který je chápán jako nepřítel celého lidstva a kterého – vzhledem k jeho nelidskosti – nezbývá než zničit. Toto chápání nepřátelství, typické jak pro bojovníky Hamasu, usilující o vymazání Izraele z mapy, tak pro Izrael a USA, trvající na tom, že „s teroristy nelze mluvit“, se pohybuje v absolutních morálních termí-nech, uzavírajících cestu k politickému řešení – to se musí zakládat v re-interpretaci konfliktu jako sporu dvou lidských skupin o území. Výzva jemířena především k izraelské straně, která musí ustoupit ze svých nároků, má-li se vůbec začít s udržitelným řešením konfliktu.

Po tomto rozboru jedné velmi konkrétní kauzy se čtenáři předkládá po-slední text knihy, vracející se na obecnější rovinu. Společné zamyšlení Pavla Barši, Ondřeje Slačálka a Terezy Stöckelové se původně rodilo jako pole-mika s úvodním textem. Jeho konečná podoba ovšem přináší spíš rozšíření a nuancování pojmu depolitizace, vymezeného již v samotném názvu – Od roztržky ke sporu. První pojem je spjat s barthesovským zpochybňováním dosavadních samozřejmostí a daností, které následně vede k iniciování spo-ru; tento druhý aspekt depolitizace lze označit za schmittovský a spočívá v uznání politické, tj. nerozhodnutelné povahy sporu a v přistoupení na ko-existence legitimních nepřátel. V tomto duchu jsou autoři skeptičtí k pojmu kritiky, pokud se má opírat o nějaký ideální stav, a hlásí se spíše ke strategiím subverze. V hlavní části svého textu pak nabízejí typologii různých forem depolitizace, která může sloužit jako vodítko pro systematičtější uchopení poněkud rozptýlených hlavních motivů knihy.

• • •

Každý úvod a každý závěr, nabízející určitou interpretaci prezentované-ho obsahu, však samy musejí být teprve interpretovány. To je akt prvořadě čtenářský, nikoliv autorský, a tak poslední slovo této knihy nemůžeme napsat my, kteří jsme ji přivedli na světlo. Proto tuto předmluvu neukon-čím přáním, výzvou ani žádným podobným gestem toho typu, jaký autoři občas svým čtenářům adresují. Zakončím je drobným udivením, které je paradoxně spíše údivem čtenáře než autora (je to pokus o autointerpretaci – který jistě bude muset být zase interpretován).

Když totiž procházím jednotlivé texty souboru, teprve zpětně si uvě-domuji, jak často je v předkládané knize citován Carl Schmitt. Samo-



zřejmě – vzhledem k hlavnímu tématu knihy na tom nic překvapivého není, mluvit o depolitizaci a nezmínit Schmitta by bylo podobné jako psát o třídním boji a vyhnout se Marxovi. A přesto je na té skutečnosti něco zvláštního. Vzhledem k tématům a jejich zpracování, ale i díky celkem známé názorové orientaci většiny, ne-li všech, zde shromážděných autorů se totiž dá předpokládat, že naše vystoupení bude komentátory zařazeno na levou stranu existujícího politického spektra. Lze proto vnímat jako paradox to, že převážně levicoví a zčásti zároveň liberální autoři se tolik inspirují vysloveně konzervativním myslitelem.5 V mezinárodním kon-textu se přitom tato skutečnost nejeví být ničím výjimečným, Schmitt se stal v éře globalizace, kdy měl definitivně zvítězit liberální kapitalismus,klíčovým inspirátorem intelektuální levice. Znamená to něco zásadního? Proč k tomu došlo?

Nedokážu na tyto otázky jednoduše odpovědět. Snad jen dalšími otáz-kami: Není depolitizace vždy strategií vítězů? Je volání po repolitizaci zna-kem toho, že jsme se přestali identifikovat s našimi vítěznými „vojevůdci“?Není depolitizovaná společnost nesnesitelná tím, že v ní postrádáme ne-přítele? Existuje cosi jako „nostalgie po nepříteli“? A nejsou sympatie pro Carla Schmitta právě sympatiemi pro toho, komu ještě se vším respektem – a svého druhu solidaritou – náleželo označení nepřítel?

Martin Škabraha



Date post:	02-Jan-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	2 times
Download:	0 times

Ukázka knihy z internetového knihkupectví · V první textu, nazvaném Kritika politického...

Documents