UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI · 2011. 5. 17. · UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická...

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

Pedagogická fakulta

Katedra společenských věd

Jan Zvonař

III. ročník – prezenční studium

Obor: Společenské vědy a geografie

Ostravsko - hlučínské opevnění

(1935-1938)

Bakalářská práce

Vedoucí práce: Mgr. Antonín STANĚK, Ph.D.

OLOMOUC 2011

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a použil jen uvedených

pramenů a literatury.

V Bohumíně dne 6. 4. 2011

……………………………

podpis

PODĚKOVÁNÍ

Děkuji Mgr. Antonínu Staňkovi, Ph.D. za hodnotné rady a trpělivost spojenou s

odborným vedením bakalářské práce. Dále chci poděkovat Klubu vojenské historie Bohumín

nejen za cenné informace, ale i za možnost pořízení fotomateriálu v jejich objektech opevnění.

Obsah

1. ÚVOD ....................................................................................................................... 5

2. DŮVODY PRO STAVBU OPEVNĚNÍ ................................................................. 8

3. OPEVŇOVACÍ PROGRAMY ............................................................................. 12

4. TĚŽKÉ OPEVNĚNÍ ............................................................................................. 16

5. LEHKÉ OPEVN ĚNÍ ............................................................................................. 20

5.1. Lehké opevnění - vzor 36 ................................................................................... 21

5.2. Lehké opevnění vzor 37 ..................................................................................... 22

6. OSTRAVSKÝ ÚSEK ............................................................................................ 25

7. ČESKOSLOVENSKÉ ZBRANĚ ......................................................................... 31

8. OSUDY OPEVNĚNÍ PO OKUPACI ................................................................... 33

9. NÁVRH HISTORICKÉ EXKURZE ................................................................... 35

9.1. Objekt MO-S 5 "Na trati" ................................................................................ 35

9.2. Areál čs. opevnění Hlučín - Darkovičky ......................................................... 37

10. ZÁVĚR ............................................................................................................... 39

11. POUŽITÉ PRAMENY A LITERATURA ...................... ................................ 41

12. PŘÍLOHY ........................................................................................................... 43

5

1. ÚVOD

Na mnoha místech republiky, především na hranicích, ale i na okraji vesnic,

v lesích, na polích, můžeme objevit monumentální betonové pomníky československého

opevnění, pocházející z třicátých let minulého století. Stojí zde jako důkaz, někdejší

houževnaté odhodlanosti národa, bránit své vlastní území. Pevnosti, nebo chcete-li

bunkry, stojí v krajině, jako doklad národní hrdosti, technické a společenské vyspělosti

první republiky. Tisíce stálých objektů opevnění, osaměle stojí na hranici státu, hledící

vstříc do dáli, vyčkávající už neexistujícího nepřítele.

Můžeme na ně narazit téměř ve všech částech České republiky, stejně tak je

můžeme objevit na Slovensku, či v dnešní Ukrajině, tehdejší Podkarpatské Rusi. Zůstaly

tak, jak je v září 1938 naše vojsko opustilo.1Ve své době byly pýchou národa a zárukou

jeho bezpečnosti. Úsilí při budování a tehdejší technická vyspělost, patří mezi specifika,

kterými se může chlubit čs. opevnění.

Menší objekty i opevněné tvrze na mnoha místech republiky upoutávají stále

pozornost, jak pamětníků, tak i široké veřejnosti. Velký ,,boom“ v zájmu o fortifikaci

nastal v 90. letech, důvodem bylo hledání odkazů první republiky, která je i dnes,

v mnohých ohledech vzorem.

Cílem této práce je nejen popsat počátky budování a průběh prací na

československém opevnění, avšak z podstatné části se zaměřit na severovýchodní hranici

Moravy. Práce se nesnaží zodpovědět všechny otázky spojené se systémem obrany

Československa, avšak má vystihnout podstatná fakta spojená s výstavbou opevnění, a to

především v úseku ,,Moravská Ostrava“.

O jejich výstavbě, vybavení a stupni připravenosti se na veřejnosti vědělo a ví

málo a pro spoustu lidí jsou bunkry stále velkou neznámou. Režim po roce 1948 nechal

většinu bunkrů uzavřít, a veřejnost se o nich dovídala jen z publikací, kterých nebylo

mnoho. Na základní informace, týkající se opevnění, by čtenář této práce měl najít

odpověď. Přestože, je zřejmé, že mnohé skutečnosti a důvody výstavby, nebudou

společnosti už zcela objektivně zodpovězeny nikdy. Prostřednictvím mnoha publikací, ze

kterých tato práce čerpá, bude snahou se pravdě přiblížit.

Neméně podstatnou částí práce, je návrh historické exkurze pro žáky devátých tříd

základních škol a žáky středních škol. Exkurze se zaměřuje na opevnění v Ostravské 1 Srov. HOLUB, O. Zrazené pevnosti, Praha: 1982, s. 7.

6

části, budované v letech 1935-1938. Cílem tohoto návrhu je čtenáře – pedagogy

motivovat do praktické výuky, s možností dát žákům představu o významné části

Československé historie.

Jednotlivé objekty jsou pečlivě vybrány s důrazem na veřejnou přístupnost

a celkovou zachovalost. Vybrané objekty opevnění se nacházejí na severovýchodní

hranici Moravy, v Bohumíně a v Hlučíně - Darkovičkách. Právě v těchto lokalitách jsou

jedny z nejzachovalejších objektů, rekonstruované do původní podoby, u kterých

je možnost odborného výkladu školených průvodců.

Právě ve zmiňované oblasti Ostravska se čekal největší nápor ze strany nepřítele,

proto první objekty Československého opevnění vznikaly na ostravské hranici. Oblast

Ostravska byla strategicky významná, nejen jako průmyslový uzel s hutním, strojařským,

chemickým průmyslem, ale i jako důležitá dopravní cesta na východ republiky.

Důležitost ostravského úseku se promítala jak v jeho výzbroji a odolnosti objektů, tak i v

hustotě pevností vystavených na této hranici.

Problémovou oblastí v tomto regionu bylo také Těšínsko, které se svými uhelnými

doly a hutními podniky tvořilo národnostně smíšenou oblast, na kterou si už od roku 1920

činilo nárok sousední Polsko. Nutno pochopit, že vyhrocená situace pramenila z toho, že

hranice Hlučínska i Těšínska vznikly relativně nedávno, tedy vznikem republiky 1918, a

z historického hlediska neměly dlouhého trvání.2

Je mnoho publikací věnující se Československému opevnění komplexně, např.

(Československé opevnění 1935-1938 od L. Arona, nebo Putování po československém

opevnění od E. Stehlíka). Snahou této práce není napsat další publikaci, ale zaměřit se na

specifika severomoravské oblasti, o níž existuje jen jedna shrnující publikace.

Publikací věnujících se výhradně ostravskému popř. hlučínskému opevnění, je jen

pár. Základní publikace: Opevňování Ostravska. v letech 1935-1938 od J. Durčáka, se

stala základním zdrojem pro čerpání těchto regionálních informací. Další neméně

důležitou publikací, avšak velmi úzce zaměřenou, je kniha: Areál čs. Opevnění Hlučín –

Darkovičky, Historie a současnost od P. Kuchaře. Z dalších publikací věnujících se

československému opevnění bych rád zmínil knihu od V. Kupky a kolektivu: Pevnosti

a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v níž byl čtivě a podrobně popsán celý

systém opevnění. Další přínosnou knihou pro mne byla kniha od J. Macouna

Československé pevnosti, která sice byla stručnou publikací, zato vystižnou a svými

2 2Srov. HOLUB, Ota. Zrazené pevnosti. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1982. ISBN 28-116-87.05/165. s. 5.

7

ilustracemi vhodnou i pro nezasvěcené čtenáře. Nutno zmínit poslední, významnou

publikaci od M. Ruckiého, Opevnění IV. sboru. Tato publikace je úzce zaměřena na srub

MO-S1, jež se stal jedním z prvních objektů budovaných na Československém území,

který zároveň spadá do zkoumaného území,,Moravská Ostrava“.

Nalezení specifik ostravsko – hlučínského perimetru, jeho bojeschopnost při

eventuálním napadení, bude klíčovým úkolem této práce. Snahou je, aby přečtení této

práce poskytlo veškeré důležité informace spojené s opevněním, a to nejen v ostravsko -

hlučínské části.

8

2. Důvody pro stavbu opevnění

Prvotním impulzem vyvolávající obavy o suverenitu státu, byla nejistá doba po

hospodářské krizi ve třicátých letech 20. století. Československo hraničilo se státy, které

v tehdejších diplomatických vztazích šlo jen těžko označit za přátelské. Po rozpadu

Rakouska-Uherska v roce 1918, jsme jako nově vzniklý útvar museli čelit rostoucímu

tlaku okolních států, které se jeho vznikem cítily různým způsobem poškozeny.

V období, kdy se vlivem pacifismu snižovaly rozpočty jednotlivých evropských armád

a kdy se základní povinná vojenská služba krátila, docházelo od roku 1934 k zásadnímu

obratu. 3

Politický vývoj v okolních evropských státech naznačoval,

že hranice proti možné vnější agresi, by bylo vhodné zajistit nejen s Německem, avšak

později i s Maďarskem, od 2. poloviny třicátých let také s Polskem. Od roku 1937,

po provedení anšlusu, přibyl problém obrany hranic také s Rakouskem.

Hlavní argument, který přiměl vládnoucí garnituru k výstavbě opevnění, byla od

vzniku republiky nevýhodná strategická poloha státu, s ohromnou délkou hranic, která

tehdy činila neuvěřitelných 4 120 km, při rozloze 140 508 km2. Nevýhodná délka hranic

souvisela především s protáhlým tvarem republiky, který byl strategicky zcela

nevýhodný.

Limitujícím faktem pro obranu státu byla omezená velkosti armády, jak do počtu

vojáků, tak i vojenské techniky. Dle J. Durčáka(1995), Československá armáda vlastnila

ještě v roce 1933, pouze 24 lehkých tanků.

K obraně státu sice šlo využít zálohy z provedené mobilizace, ale i tak by nebyl

počet bojeschopných mužů dostačující. Podle V. Kupky(2002), nebylo jednoduše možné

v patnáctimilionovém státě vytvořit tolik divizí, schopných účinně ochránit celou délku

hranic.

Naopak, jako výhodou při obraně se jevilo využití hraničních pohoří na severu,

západě a jihozápadě území, především Krkonoše, Jeseníky, Beskydy, Karpaty, Orlické

a Krušné hory, či Vysoké Tatry. Avšak naproti stála jižní hranice státu, která tyto přírodní

bariéry postrádala, s výjimkou Šumavy, kterou ale při své prostupnosti terénu nelze

považovat za přírodní hranici, či překážku.

K těmto geostrategickým důvodům, se připojily důvody politické. Především

3Srov. RUCKI, J. Miroslav a kol. Opevňění IV. sboru, Opava 2007, s. 5.

9

sudetoněmecká část obyvatel, žijící na našem území, se stala ,,bolavou patou“ v očích

našich spojenců. Právě tato německá menšina, dávala později možnost legitimovat

německé nároky na české pohraničí. Problémem, který souvisí s německou menšinou,

byly fašizující tendence na našem území, které se projevovaly prostřednictvím nových

stran, prosazující stupňující se německé nároky. Nepokoje v českém pohraničí

korespondovaly s nástupem Adolfa Hitlera k moci v roce 1933. Ve spojení s politikou

nacionální německé strany NSDAP, tvořily sudetoněmecké strany hlavní zástupce při

nárocích česko-sudetských němců.4

Následující vnitropolitické změny a pozdější politický vývoj v Německu, byly

důkazem oprávněnosti těchto obav. Dle V. Kupky, obavy vzrostly zejména

po vystoupení Německa ze Společnosti národů, které krátce nato přistoupilo

k všeobecné mobilizaci a masovému zbrojení německé armády.

Od druhé poloviny 30. let bylo československé vládě více než jasné, že střet

s německou armádou je přinejmenším pravděpodobný. Toto očekávání vycházelo z faktů,

že Československo poskytovalo dobrou materiální základu, především svým rozvinutým

průmyslem. Němcům by kromě získání těžkého a středního průmyslu, zajistilo získání

Československa výhodnou strategickou polohu, která by zajišťovala další možnosti

výboje, nejen na východ.

Vzhledem k velkosti tehdejší armády Československa, bylo jasné, že v případě

války s německým sousedem bude způsob vedení boje bojem obranným. Nutností bylo

připravit armádu na takové podmínky, které by dokázaly nepřátelské útoky odrážet

nejméně do té doby, než přijdou na pomoc naši spojenci – především Francie. 5

Při plánování obrany státu se nabízely dvě varianty. První vycházela z myšlenky

vybudovat pohyblivé tankové a motorizované divize, podporované silným letectvem.

Spojení letectva a motorizovaných jednotek, s podporou pěchoty, by rychlými kroky

dokázali zneškodnit prvotní výboje nepřátelské armády.

Druhá varianta vycházela z teorie vybudovat stalé opevnění na nekritičtějších

hranicích republiky, s cílem o nejefektivnějším využití přírodního terénu a velikosti

armády. S tímto souvisí celá strategie opevnění, která vychází z přesvědčení, že právě

bunkry budou nahrazovat početní převahu, kterou má nepřítel. Dle plánu generálního

štábu, měla jedna pevnost s osádkou zhruba 10-20 vojáků, nahradit až 1000 mužů v poli.6

4 Srov. Tamtéž, s. 268.

5Srov. KUPKA, V. a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2001, s. 268. 6 Srov. HOLUB, O. Zrazené pevnosti, Praha 1982, s. 11.

10

Proti první variantě stál fakt, že k rozsáhlé motorizaci Československa bránilo

hned několik zásadních důvodů. V třicátých letech byla motorizace čs. armády na velmi

slabé úrovni. Nic tehdy nenasvědčovalo pozdějšímu obrovském ,,boomu“ v motorizaci

armád, nebylo tedy mnoho argumentů podporující nákup a vlastní vývoj této techniky.

Proti motorizaci hovořil i fakt, že Československo bylo závislé na dovozu pohonných

hmot ze zahraničí. Propočet generálního štábu udával, že předpokládaný počet

nepřátelských útoků několika násobě převyšoval, jak materiální, tak personální

schopnosti naší armády na tento útok účinně reagovat. Bohužel, jak se později ukázalo,

motorizovaná armáda byla stěžejní pro úspěšné vedení válečného konfliktu.7

Hlavním spojencem tehdejšího Československa byla Francie, která měla

zkušenosti se stálým opevněním na svém území. Snaha Francie čelit německé hrozbě

vyústila v budování masivního opevnění, nazvaného podle jejího největšího propagátora

Maginotovu linií.

Všechny použité zdroje se shodují na tom, že právě spojenecká smlouva s Francii

o obraně a spolupráci měla největší podíl při rozhodování o budování opevnění.

Francouzské vojenské kruhy již v roce 1993 důrazně doporučovali místo

motomechanizované armády vybudovat silné opevnění na kritických hranicích

s Německem, dle francouzských vzorů.

E. Trojan ve své publikaci uvádí, že rozhodující faktory pro výstavbu stálého

opevnění vycházely z dosažitelnosti zdrojů pro samotnou výstavbu a schopnostech

stavebních firem tento úkol splnit. Faktem v tehdejší době bylo, že konstrukce opevnění

nezastarávala tak rychle, jako u rozvíjejícího se motorizovaného odvětví.

Československá vláda prostřednictvím hlavního štábu k výstavbě opevnění

nakonec přistoupila.8 Mimo vojenských důvodů, se počítalo také s tím, že výstavba

opevnění v příhraničních oblastech sníží vysokou nezaměstnanost 9 a celkově posílí

ekonomiku v době hospodářské krize.

Ke konečnému rozhodnutí o výstavě opevnění se hlavní štáb rozhodl, i na základě

masového budováním opevnění i v jiných evropských zemích. V době kdy Francie

dokončovala výstavbu Maginotové linie, na 400 km dlouhých francouzsko-německých

hranicích, Belgie budovala systém opevnění kolem Lutychu. I v dalších státech Evropy se

přistupovalo k tomuto řešení obrany, jako bylo např. Řecko, Finsko, Německo, Rusko,

7 Srov. TAMTÉŽ, s 268. 8 Srov. TROJAN, E. Betonová hranice I. Československé pohraniní opevnění1935- 1938,Ústí nad Orlicí 1994, s. 6. 9 Srov. DURČÁK, J. Opevňování Ostravska v letech 1935-1935,Opava 1995, s. 10.

11

atd.10

Jasným protivníkem s rostoucí mocí Hitlera se jevilo Německo. Počítalo

se soustředěním hl. obranných sil především v českých zemích, naproti tomu

na Slovensku, mělo být pouze minimum jednotek. Úkolem Československé armády bylo

bojovat na obraných perimetrech podél opevnění, ale svoji bojeschopnost si měla armáda

zachovat i při ústupových plánech. Právě tato předem propracovaná strategie ústupu měla

vést právě na Slovensko.11 Dle plánů by zde československá armáda zaujala obranné

postavení na hranicích Karpat a Javorníku a vyčkala do příchodu spojeneckých vojsk.

Následně měl být obranný plán převeden do protiútoku, společně se spojeneckými

vojsky.12

10 Srov. HOLUB, O. Zrazené pevnosti, Praha 1982, s. 10. 11 Srov. KUPKA, V. a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 270. 12Srov. Tamtéž, s. 270.

12

3. Opevňovací programy

Důstojníci provádějící terénní průzkumy museli mít neustále na paměti, že volba

celkové trasy opevňovacího pásma musí odpovídat základní koncepci obrany republiky.

Od počátku bylo potřeba počítat s variantou, že západní polovina státu Čechy a Morava

mohou být napadeny několika rychlými údery vedenými prakticky z kterékoli severní

části hranice.13

Konzultace s francouzskou stranou probíhaly již od června 1934. Na těchto přísně

tajných setkáních byly přítomny špičky francouzských i českých generálních štábů.

Česká delegace zde objasnila plán, který vycházel z ústupu čs. armády, v případě války

s Německem. Mělo dojít k částečnému stažení vojsk z Čech na Moravu, popř.

na Slovensko. Návrh vydaný českým generálním štábem, se ale nehodil francouzským

válečným plánům, jelikož tato strategie nepodporovala okleštění Německa v případě

spojenecké spolupráce. Francouzská strana nabídla českému generálnímu štábu variantu,

při které bude opevněna severní část hranice, navíc se k tomuto návrhu zavázala přispět i

technickou podporou. Tato jednání mělo obrovský význam pro celé další plánování

obrany.

Největší význam přikládali francouzští generálové - poradci Eugéne Mittelhauser

a Maurice Gustav Gamelina, severní hranici, která byla nejohroženější z mnoha důvodů.

Jedním z důvodů byla obava z útoku na severovýchodní průmyslovou oblast Ostravska.14

Tyto obavy podporoval fakt, že pokud by německá armáda tuto hranici prolomila, mohla

by také pokračovat směrem na jih, až do Olomouce a následně na Brno. V důsledku toho

by došlo k nevýhodnému rozdělení republiky na dvě části, čímž by došlo k přerušení

důležitých dopravních cest na východ Moravy a Slovensko.

Až po válce vyšlo najevo, že Hitlerovi válečné plány opravdu počítaly se

zahájením ofenzívy touto severní cestou, přes Moravskou bránu. O tomto úmyslu

nakonec svědčí i německý plánu útoku na Československo, "Fall Grun ".15

Nově vzniklé Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP), rozdělilo části úseků

do jednotlivých programů, které měly byt zahájeny dle důležitosti daného úseku.

13

Srov. KUPKA, V. a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 272-273.). 14

Srov. STRAKA, K.. Československá armáda, pilíř obrany státu z let 1932 – 1939, Praha 2007, s. 71 – 72. 15

Srov. Tamtéž, s. 5.

13

První opevňovací program byl schválen Ředitelstvím opevňovacích prací

12. prosince 1935. Následující etapy byly projektovány především na výstavbu jen

těžkého opevnění, jelikož se s lehkým v počátcích počítalo minimálně.

Tab. č. 1 Program výstavby čs. opevnění 16

Etapa délka opevnění v km plánovaný náklad v Kč

I. Odra – Krkonoše 225 2818 miliónů

předmostí u Bratislavy 9 21 miliónů

II. Krkonoše - Labe 120 1500 miliónů

Jížní Slovensko 100 500 miliónů

III. Krušné Hory 110 -

Český les 170 -

Šumava 60 1700 miliónů

IV. Těšínsko a severní

Slovensko

-

-

- souvislý sled 90 1125 miliónů

- nesouvislý sled 60 300 miliónů

jižní Morava 80 1000 miliónů

jižní Čechy 200 1000 miliónů

Zdroj dat: DURČÁK, J. Opevňování Ostravska v letech 1935-1935,Opava 1995.

Z části realizovaný první plán výstavby, zahrnoval výstavbu dvousledového

těžkého opevnění na severní hranici, od řeky Odry po Labe. Tato linie měla za úkol krýt

ústup armády při přechodu ze západu na východ republiky. Nutno zmínit, že veškeré

plánování bylo v době, kdy se počítalo s tím, že Rakousko zůstane neutrální a Polsko

v rámci možností přátelské.17 S průběhem výstavby stálého opevnění, započalo roku

1936 budování nových pevností, vycházejících opět z francouzského vzoru. Aktivní

podpora francouzských poradců na našem území byla zřejmá, avšak postupem času, čeští

inženýři dotáhli vývoj opevnění do takové míry, že finančně náročný typ francouzského

opevnění, byl zcela nahrazen tím československým. Nakonec i samotná Francie některá

vylepšení kopírovala.

Nejviditelnějším rozdílem od francouzského typu opevnění bylo předsunutí

těžkého opevnění před lehké, jelikož všechny stávající objekty, nejen ve Francii, měly 16 Převzato z: HOLUB, O. Zrazené pevnosti, Praha 1982, s. 40. 17

Srov. DURČÁK, J. Opevňování Ostravska v letech 1935-1935,Opava 1995, s. 5.

14

lehké objekty v linii předsunuté. 18

Československé opevnění bylo před německou okupací na vrcholu fortifikačního

umění v Evropě a v případě svého dokončení by bylo velkým problémem pro německé

válečné plány. Oproti Francii, jejíž základ opevnění byl tvořen dělostřeleckými tvrzemi,

proloženými linií izolovaných srubů, byla na našem území zvolena varianta, při které byl

důraz kladen na linii těžkých izolovaných srubů. Systém výstavby dělostřeleckých tvrzí

spočíval v tom, že ochrana jednotlivých objektu byla do jisté míry závislá na ochranné

palbě sousedních objektů. Finanční úspora při tomto řešená byla znatelná. 19

Omezujícím faktorem při plánování opevnění byl jeho celkový rozpočet. Ten byl

stanoven na necelých 11 miliard Kčs. Tyto peníze měly krýt zhruba desetiletý opevňovací

program, který zahrnoval samotnou výstavbu opevnění i zbraňové

a technické systémy. Předpokládané ukončení všech prací spojených s opevňováním

mělo být v roce 1945. 20

Počáteční výstavba začala s překvapivou rychlostí, za tři roky se stihlo vybudovat

zhruba 10 000 lehkých a 226 těžkých objektů, rozestavěno bylo 9 velkých

dělostřeleckých tvrzí. Nelze opomenout vybudování tisíce metrů protitankových

a protipěchotních překážek, jež byly nedílnou součástí obrany.

V počátcích se na přípravě výstavby opevnění podílely tři různé vojenské složky.

Hlavní štáb zpracovával základní strategické i taktické záměry, ženijní oddělení MNO se

zabývalo technickou stránkou výstavby a Vojenský technický letecký ústav zajišťoval

přípravu konstrukce objektů. Při pracích v terénu spolupracovala i Zemská vojenská

velitelství (ZVV) v Praze a v Brně. Tato organizace nedlouho po svém působení přestala

fungovat.

Po dlouhých úvahách schválil dne 20. 3. 1935, ministr národní obrany Bohumír

Bradáč novou koncepci výstavby opevnění. Jako první nařídil zřízení Rady pro

opevňování a (ŘOP) – Ředitelství opevňovacích prací. Právě Rada pro opevňování, jako

nejvyšší vrcholný orgán, měl na starosti navrhovat nejvyšší radě obrany státu prostory

a strategická místa pro budování opevnění. ŘOP zahájilo svou činnost dne 1. 4. 1935.

Zanedlouho, po velkém náboru členů, se stalo největší složkou hlavního štábu, do jehož

čela byl jmenován ředitel div. gen. Karel Husárek. Husárek při svém postu na ŘOP

současně vykonával funkci podnáčelníka hlavního štábu. Struktura ŘOP se skládala

18 Srov. TAMTÉŽ, s. 42. 19 Srov. HOLUB, O: Zrazené pevnosti, Praha 1982, s. 40 20 Srov. KUPKA, V. a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 272.

15

ze dvou částí, na technickou skupinu a takticko-organizační. Toto rozdělení vydrželo jen

do června 1936, kdy se obě skupiny osamostatnily.21

Dle Durčáka (1995), průzkumné práce v terénu, vyměřování a v prvé řadě

samotné provádění stavebních prací zajišťovala Ženijní skupinová velitelství (ŽSV).

Hlavním úkolem jednotlivých velitelství ŽSV byl stavební dozor a kontrola kvality prací

prováděných soukromými firmami. Civilní soukromé firmy vykonávaly prostřednictvím

výběrových řízení samotnou výstavbu objektů, stejně tak zajišťovaly také materiál

i techniku pro jednotlivé objekty.

Stavební úseky byly rozděleny dále na podúseky, které byly jako celek zadávány

k výstavbě firmám. První ženijní skupinová velitelství v ostravské linii byla založena 18.

4. 1935 v Novém Bohumíně, s označením ŽSV II. Zmíněná linie začínala

od Bohumína na soutoku Odry a Olše až po Háj ve Slezsku. Stavební práce v této

severomoravské linii byly rozděleny do pěti podúseků. Podúseky disponovaly vlastními

řídicími a kontrolními orgány. Celá tato skupina ŽSV II. byla pod vedením mjr. Žen.

Antonína Sameše. S postupujícími pracemi směrem na západ bylo nutné přemístit

velitelství ŽSV II. z Bohumína do Hlučína, kde bylo plánováno budovat nejmasivnější

tvrze.

V archivních materiálech lze najít první zmínky o tom, že první zběžný průzkum

ostravského stavebního úseku Moravská Ostrava (MO) započal už na podzim roku 1934.

V říjnu téhož roku byl zpracován hrubý návrh trasy, který počítal s výstavbou 112 srubů

lehkého i těžkého typu a šesti pěchotních tvrzí.22

E. Holub (1982) ve své knize uvádí, že návrh výstavby byl více jak dvojnásobný,

v porovnání s pozdější podobou linie ostravského opevnění. Na jaře 1935 se ukázalo, že

vybraná trasa je vcelku správná, ale byla změněna výška střílen z 0,6

na 1,2 až 1,5 m, čímž se podstatně zredukoval počet objektů. V ostravské části počet

objektů poklesl z vyprojektovaných 112 na 48 pevností, snížen byl také počet těžkých

tvrzí.23 Hlavní příčinou tzv. nadprojektování byla především nezkušenost stavebních

projektantů, kteří s budování objektů opevnění neměli žádné zkušenosti.

21 Srov. DURČÁK, J. Opevňování Ostravska v letech 1935-1935,Opava 1995, s.11s. 11. 22

Srov. Tamtéž, s. 12. 23

Srov. HOLUB, O. Zrazené pevnosti, Praha 1982, s. 63.

16

4. Těžké opevnění (TO)

Z hlediska budovaných variant opevnění se nejprve zaměříme na těžké opevnění.

Publikace od E. Holuba (1982) vychází z názoru, že v počátcích plánování opevnění se

podle francouzských plánů počítalo, jen s těžkým opevněním. Hlavním typem TO, byly

pěchotní sruby, které disponovaly těžkými zbraněmi, jako byly minomety, protitankové

děla a těžké kulomety. Na rozdíl od lehkého opevnění byly tyto objekty daleko lépe

technicky vybaveny a vyzbrojeny. 24

Československý pěchotní srub představoval velmi věrnou kopii těžkých objektů

instalovaných na Maginotově linii. Hlavní předností tohoto typu opevnění, byly kryté

boční palby ze svých kulometů a děl, čímž vytvářely neprostupnou palebnou přehradu.25

Těžké objekty byly plánovány na nejohroženějších místech hranice, především na

severním úseku od Odry po Labe a na předmostí Bratislavy. Jižní hranice se začala

urychleně opevňovat TO až po obsazení Rakouska.

S postupující výstavbou přibývalo mnoho technických problémů, které bylo třeba

řešit. Vedení československé armády se obrátilo na francouzské ministerstvo obrany,

které nabídlo řadu prohlídek na vlastním pevnostním systému, zejména

na Maginotově linii. Tyto exkurze na francouzském opevnění probíhaly již v roce 1935,

a pokračovaly fakticky až do začátku mnichovského diktátu v roce 1938. Kromě různých

terénních exkurzí, absolvovali čeští vyslanci v začátcích výstavby několik přednášek,

věnovaných pevnostní problematice.26V průběhu roku 1935 probíhala terénní měření,

spojená se sběrem dat pro projektovou dokumentaci k jednotlivým objektům.

Prvním místem kde byla zahájena výstavba těžkých objektů, se stal 1. stavební

podúsek Bohumín. Právě v tomto úseku ,,Moravské Ostravy“ byla schválena projektová

dokumentace, přijatá náčelníkem hlavního štábu gen. Ludvíkem Krejčím dne 25. dubna

1935. Ještě téhož roku měla být započata stavba prvních 7 pěchotních srubů MO-S 2 až 8.

Objekty těžkého opevnění, které byly souhrnně označeny sruby, se dělily na další

podčásti, podle druhu použitých zbraní, jako byly izolované pěchotní sruby,

dělostřelecké, minometné sruby a dělostřelecké tvrze.27

Dle daného stavebního řešení se sruby dělily na jedno, nebo dvoupatrové. První

24

Srov. MACOUN, J. Československé pevnosti, Brno 2005, s. 26. 25Srov. HOLUB, O. Zrazené pevnosti, Praha 1982, s. 58. 26

Srov. KUPKA,V. a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 274. 27

Srov. KUPKA,V.a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 277.

17

verze jednopatrových se stavěly především na místech, s vysokou hladinou spodní vody.

Tento problém se vyskytoval především v blízkosti příhraničních toků, zejména u řek

Odry a opavy viz. Durčák (1995).

Jednopatrové sruby se vyznačovaly větším půdorysem, jelikož se zde musela

vměstnat technika, jako do dvoupatrového srubu. Nevýhodou tohoto řešení, byla

skutečnost, že se tyto pevnosti staly snadnějším cílem pro letectvo a dělostřelectvo.

Všechny objekty byly navrhovaný jednotlivě, podle charakteristiky daného terénu, tudíž

není možné najít na našem území stejné objekty (TO).

Podle použitých prvků a odolnosti objektů, můžeme rozdělit 3 varianty srubů

těžkého opevnění. V první řadě to byla soustava tvořená pouze jednotlivými pěchotními

sruby, vzdálenými přibližně 600-800 m. Druhá varianta představovala soustavu

izolovaných pěchotních srubů zesílených tvrzemi. Poslední možnost obsahovala použití

pěchotních srubů složených většinou z jednoho, až čtyř objektů, vystavěných v přímé

linii, nebo předsazené před linií lehkého opevnění.28

Pro lepší přiblížení si lez TO představit jako, mohutné železobetonové stavby

s výškou takřka osmi metrů. Výška závisela na tom, jestli se jednalo o sruby jedno, nebo

dvoupatrové. U dvoupatrové varianty, se 2/3 plochy skrývaly pod povrchem okolního

terénu, takže nadzemní část jen zřídka kdy přesahovala čtyři metry. Systém zapuštění

objektu do země měl za cíl snížit možnost zásahu, při odstřelování dělostřelectvem.

Horní patro srubů tvořily místnosti především pro bojovou činnost. Kromě

střeleckých místnost s hlavními zbraněmi, zde byly místnosti pro telefonické spojení.

Součástí horního patra bylo i velitelské stanoviště a sklady s municí. Horní a spodní patro

,,římanů“ bylo navzájem spojeno železobetonovým schodištěm, vchod do objektu dvojice

plynotěsných dveří.

Dolní patro tvořilo „páteř“ objektu. Místnosti byly rozděleny betonovými, nebo

cihlovými příčkami. Ve spodním patře (TO) byly zpravidla umístěny skladové prostory,

filtrační místnosti vzduchu s protichemickými filtry a také místnosti pro osádku srubu.

Nelze opomenout sociální zařízení, jako byla studna s pitnou vodou, toalety s umývárnou,

které se nacházely rovněž ve spodním patře. Nutno zmínit strojovnu s dieselagregátem,

ten zajišťoval výrobu elektrické energie. Výkon tohoto dieselagregátu se pohyboval od 7

do 10kW.29

Dle Kupky a kol. (2001), ve volném terénu, kde byla pravděpodobnost napadení

28. Srov. KUPKA,V.a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 277. 29

Srov. Tamtéž.

18

nepřátelskými tanky, byly ve výzbroji TO zpravidla dvojice těžkých kulometů vz. 37 a 4

cm kanónem vz. 36, který se používal ve spojení s kanónem vz. 37. Tyto zbraně tvořily

pomyslnou palebnou zátarasu, která byla schopna účinně bránit 500 m před a 300 m za

vedlejší sousední objekt. V tom spočívala vzájemná ochrana objektů. Všechny tyto

zbraně byly zapuštěny v úzkých střílnách, z nichž vyčníval jen konec hlavně. Střílny

nemířily, jak by se dalo očekávat přímo k nepříteli, ale do vnitrozemí a do stran. Celá

obranná soustava byla koncipována na boční a kosou palbu. Dle Macouna J. (2005),

sruby těžkého opevnění byly osazeny ve stropní části dvěmi až čtyřmi pancéřovými

zvony. Pancéřové zvony často sloužily, buď jako pozorovatelna, nebo jako kulometné

hnízdo. Hlavní zbraně ve střílnách pod betonem byly vždy umístěny ve zvláštních

uzavřených střeleckých místnostech, oddělené dveřmi od ostatních místností srubu.

V ochranném příkopu kolem tvrze se používal minomet ráže 9 cm vz. 38, který byl

účinný především v hornatém a kopcovitém terénu.30

Veškeré těžké zbraně pro TO byly na zakázku vyráběné ve Škodových závodech

v Plzni. Osazení kulomety a lehkými zbraněmi zajišťovala Zbrojovka Brno.31

Koncepce TO je dána zejména tím, že čelní strana srubu byla v boji nejvíce

ohrožena, bez možnosti adekvátní obrany. Čelní stěnu mohlo ostřelovat nepřátelské

dělostřelectvo ze značné vzdálenosti, aniž by bylo ohroženo zbraněmi srubu. Rovněž

rozšíření palebného vějíře hlavních zbraní by muselo zabírat zhruba 180 stupňů, čím by

došlo jen při zeslabení čelní stěny. Zásah čelní střílny dělostřeleckým granátem by

znamenal poškození a vyřazení palebného vějíře. Proto stěna objektu obrácena

k očekávanému nástupu nepřítele byla bez střílen, vyztužena a kryta ochranným

záhozem.

Pevnosti těžkého opevnění byly rozděleny do dvou skupin a šesti tříd, podle

stupně dosažitelné odolnosti. Nejlehčí objekty, s nemenší ochranou se označovaly

arabskými číslicemi, tzv. ,,arab“. Sruby typu ,,arab“ se stavěly v odolnostech 1, 2, naproti

tomu, sruby velkého typu tzv. ,,římani“ byly označovány římskými číslicemi. Sruby

tohoto typu byly vystavěné v odolnostech I, II, II, IV.32 Sruby typu ,,říman“ byl

zasazován do míst s vyšší strategickou důležitostí.

Objekty tzv. arabského typu, byly vystavěny na místech s menší důležitostí a tedy

s menší podpůrnou palebnou silou. K označení odolnosti objektu se používala číslovka 1.

30

Srov. TROJAN, E.. Betonová hranice I. Československé pohraniní opevnění1935- 1938,Ústí nad Orlicí 1994. 31

Srov. KUPKA,V. a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 281 32

Srov. Tamtéž, s. 281

19

2. Strop byl silný maximálně 100 až 150 cm, čelní stěna měla sílu 120 až 175 cm. 33Často

byly projektovány do nepřístupných oblastí lesů a hornatého terénu. Sruby malého typu

se vyznačovaly zpravidla jedním zvonem.

Tab. č. 2 Odolnost těžký objektů

stupeň odolnosti

strop čelní stěna stěny se střílnami

hlavních zbraní

týlová stěna stěna zvonu nebo kopule

1 100 cm 120 cm 80 cm 80 cm 15 cm 2 150 cm 175 cm 100 cm 80 cm 15 cm I 150 cm 175 cm 100 cm 100 cm 20 cm II 200 cm 225 cm 100 cm 100 cm 20 cm III 250 cm 275 cm 125 cm 125 cm 30 cm IV 350 cm 350 cm 125 cm 150 cm 30 cm

Zdroj dat: DURČÁK, J. Opevňování Ostravska v letech 1935-1935,Opava 1995

S ohledem na úkoly, které měl objekt svou palbou plnit, se dělily pěchotní sruby

na oboustranné, nebo jednostranné. Z finančních důvodů byla oboustranná varianta

ekonomičtější, jelikož nahrazovala dva jednostranné objekty.

Vchod do objektu byl nejčastěji umístěn v jeho týlové straně. Zdi kolem vstupu

byly půdorysně dvakrát zalomené, takže zabraňovaly přímé palbě do nitra objektu.

Vlastní vchodové dveře byly chráněny železnou mříží, za ní následovaly silnostěnné

plechové dveře, které byly zároveň plynotěsné. Tyto dveře účinně bránily proti přímému

vniknutí bojových chemických látek do objektu. Za těmito dveřmi byly ještě další dveře

tzv. vnitřní, ty měly za úkol udržovat v objektu mírný přetlak, jenž znemožňoval nepříteli

zaplynovat vnitřní prostory, zároveň tento systém vypuzoval ven z objektu zplodiny,

vzniklé při střelbě. Před vlastním vchodem byla často železobetonová stěna umístěna

naproti, uprostřed ní byla zasazena střílna, která mohla být osazena buď puškou, nebo

lehkým kulometem.

Srub velkého typu obývala posádka, složená z velitele popř. poddůstojníka,

obsluhy hlavních zbraní, pozorovatelů ve zvonech a techniků, kteří zajišťovali plynulý

chod všech systémů. Pěchotní srub tedy celkově obývalo od 15 do 35 mužů. Tento počet

je však jen orientační, protože byl dán strategickou důležitostí a vybavenosti jednotlivých

srubů. Zajímavostí je, že o jednu postel se dělili dva vojáci, což bylo zapříčiněno úsporou

prostru, avšak systém byl založen na střídaní směn, takže každý voják měl právo na

kvalitní spánek.

33

Srov. MACOUN, J., Československé pevnosti, Brno 2005, s. 28.

20

5. Lehké opevnění

Na začátku celého plánování obrany bylo jasné, že výstavba těžkých pěchotních

srubů bude možná jen na vybraných místech, tudíž z finančního hlediska se muselo

uvažovat o úspornější variantě. Proto v roce 1936 začalo ředitelství opevňovacích prací

připravovat projekt lehkého objektu, který měl být přechodovým prvkem mezi sruby

těžkého opevnění. Tento nápad budování lehkých objektů podporoval i fakt, že při

rychlém napadení by měli vojáci pohraniční stráže rychlý úkryt před nepřátelskými

vojsky. Na mnoha úsecích měl bojeschopnost těchto lehkých srubů umocňovat právě

hornatý terén.

S plánem výstavby těžkého opevnění, se počítalo jen na severní hranici, která

měla délku 225 km, a vedla z Bohumína do Krkonoš. Ostatní části hranice, tz. přes 90%

hranic s Německem, Rakouskem a částečně i s Maďarskem, měly být zabezpečeny právě

lehkým opevnění. 34 Výstavba byla zahájena v roce 1936 lehkými sruby vz. 36., dle plánů

vydaných ředitelstvím opevňovacích prací, pod vedení mjr. plk. žen. Josefa Kučery.

Postupem času nebyly tyto objekty lehkého opevnění vz. 36 již dostačující. V roce

1937 přišlo ŘOP s modernizovaným srubem vz. 37, tzv. ,,řopíků“. Budování těchto

objektů se neomezoval jen na hranice státu, nýbrž lze je najít po celé republice. Tyto

lehké sruby tvořily doplňující linii, která vyplňovala mezery v linii těžkých srubů. Nový

typ pevností byl tvořen pouze jednou střeleckou místností, s jednou, nebo dvěma

střílnami pro lehké a těžké kulomety. Už na začátku se předpokládalo, že se sruby budou

stavět ve dvou stupních odolnosti, označovaných arabskými číslicemi 1 a 2, avšak

v konstrukčním řešení neměly být velké rozdíly. Oba tyto typy byly naplánovány jako

patrové se spojovacím otvorem doplněným žebříkem.35 Minimální prostorové rozdíly

byly patrné všude, samotný vchod uzavíraly pouze jedny 15 mm kovové, silnostěnné

dveře.

34Srov. TROJAN, E.. Betonová hranice I. Československé pohraniní opevnění1935- 1938,Ústí nad Orlicí 1994, s. 6. 35 Srov. Kupka Vladimír a kol.: Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 297.

21

5.1. Lehké opevnění - vzor 36

S projektováním a samotnou výstavbou lehkých objektů vz. 36 se začalo již v roce

1935. Vzorem byl tradičně malý typ pevnůstek z francouzské Maginotovy linie. Také

u těchto pevnosti byl kladen důraz na co nejvyšší efektivitu při co nejnižších nákladech,

jelikož s výstavbou lehkých objektů vz. 36 bylo počítáno v řádu tisíců. Byly

vyprojektovány v odolnosti, která zaručovala odolat odstřelováním do ráže 7,5 cm.

Výzbroj tvořily především lehké a někdy i těžké kulomety, které byly na začátku

umístěny na dřevěných stolech za betonovými nepancéřovanými střílnami. Objekty

nebyly vybaveny složitější technikou, jako byly periskopy na průzkum okolí ani

ventilační technikou na odtah plynů po střelbě, jak tomu bylo zvykem u těžkého

opevnění. Objekty lehkého opevnění se budovaly s jednou, až třemi střílnami pro čelní

palbu. Většinou se stavěly těsně u příjezdových komunikací, směřující do vnitrozemí.

Budovány byly po malých skupinkách, které tvořily poměrně slabé uzávěry.

Hlavním úkolem pevností vz. 36 bylo vytvářet krátké boční palby na místa

možných přechodů na hraničních komunikacích. Sloužily k postřelování průsmyků, údolí

a jiných možných nástupových směrů. Později se při testování ukázalo, že střílny

osamocených objektů jsou velmi zranitelné předem připravenými palbami ze zakrytých

úkrytů nepřítele, i proto později vznikla modernizovanější verze vz. 37,,řopík“. Při

vypuknutí války, byly pevnůstky vz. 36 schopny zastavit nepřítele jen na krátkou dobu,

do příchodu ozbrojených divizí.

V prostoru byly objekty vz. 36 situovány do svahů s rozestupem okolních objektů

od 600 do 800 metrů. Tento rozestup zajišťoval dobrý výhled na nepřítele. Osádky tvořilo

podle výzbroje 2-6 mužů.36

36Srov. TROJAN, E. Betonová hranice I. Československé pohraniční opevnění1935- 1938,Ústí nad Orlicí 1994, s. 6.

22

5.2. Lehké opevnění vzor 37

Koncem roku 1936 bylo zřejmé, že k vytvoření souvislé palebné linie nejsou staré

objekty lehkého opevnění vz. 36 dostačující. Proto českoslovenští inženýři přišli

s vylepšenou modifikací objektu vz. 36. Nový typ pevností dostal označení vz. 37 tzv.

,,řopík“. Při jeho vývoji byl kladen důraz na větší provázanost paleb, na dokonalejší

vnitřní vybavení a na větší ochranu zbraní i samotné osádky. Lehké objekty vz. 37 se

stavěly v několika sledech. Rozestupy mezi objekty byly v nepřehledném, nebo členitém

terénu 200m, v terén plochém, bez výraznějších překážek až cca 500m.37Tyto nové sruby

lehkého opevnění vz. 37, byly vystavěny především pro boční palbu. Stavitelští inženýři

dbali na to, aby boční palba první pevnosti byla schopna operovat až 600m před hlavní

obrannou linii. Objekty vz. 37 měly střílny namířeny 40o před a 20o za sousední objekty.

Další doplňkové sledy objektů vz. 37 byly většinou jako doplňující.

Podstatným způsobem se také změnilo umisťování objektů v krajině. Pevnůstky

vz. 37 byly budovány nikoli na kopcích, ale záměrně podél údolí, nebo rokle. Umístění

linie bunkrů pod úroveň okolního terénu chránilo objekty před palbou dělostřelectva

a znemožňovalo zároveň pozorování obranného postavení nepřítelem.38

Lehké objekty vz.37 stejně jako ostatní pevnosti ze železobetonu, byly schopné

odolávat zásahům do ráže 10 cm. Na exponovaných místech byly používány objekty

zesílené, odolávající zásahu do ráže 15 cm. Podle prvních návrhů měly být stavěny

slabší objekty (např. v lesích), odolné pouze zásahu 8cm granátu. Naopak pokud bylo

zapotřebí, tak se v nejohroženějších místech budovaly masivnější objekty, tzv. zesílené.

Síla stěn se pohybovala obvykle od 50-120 cm, stropy měly od 50 do 100 cm v závislosti

na daném objektu.

U čelních zdí je na první pohled viditelné prodloužení, tzv. ,,ochraná křídla“, ty

zde byla z důvodu ochrany střílen boční palbou. Čelní strana objektu byla opět chráněna

rovnanou kameninou o tloušťce zhruba jeden metr, navršená hlíněným zásypem. Zadní

vchod LO byl stejně jako u těžkých srubů orientován na týlovou stranu opevnění.

V objektech tohoto typu byly většinou dva lehké kulomety. Jen žřídka byly

použity kulomety těžké. Zpravidla byl každý obsluhován dvěma muži, hlavní střelec a

jeho pomocník, který plnil zásobníky střelivem, případně bránil objekt z týlové strany

vrháním granátů. Objekty vz. 37 měly podstatná vylepšení, jednou z nich byl periskop,

37

Srov. RUCKI, M. a kol. Opevňění IV. sboru, Opava 2007, s. 9. 38Srov. MACOUN, J. Československé pevnosti, Brno 2005, s. 20.

23

který poskytoval osádce bezpečný rozhled. Novinkou oproti vzoru 36 byla větrací šachta,

která nasávala do objektu čerstvý vzduch a vysávala nebezpečné zplodiny způsobené

střelbou ven z objektu. Týlovou stranu bunkru bylo možné chránit střílnou i granátovým

skluzem, jak tomu bylo u těžkých srubů. Ten tvořila dlouhá roura, zakončená poklopem.

Na konci dopadu byla vybetonována deska o rozměrech cca 1x1 m pro lepší průbojnost

granátu. Samotná roura byla dimenzovaná i na výbuch granátu v ní samotné. V objektu

byla možné nelézt úzké žlaby, po obvodu stěn, které sloužily k chlazení hlavní zbraní.

Nejdůležitějším technickým vylepšením byla tzv. lafeta, která umožňovala přesnou palbu

a to i za naprosté tmy i mlhy.39

Lehké objekty vz. 37 byly původně konstruovány ve třech typech: A, B, C. Po

zahájení stavebních prací v dubnu 1937, vlivem terénních nerovností vznikla potřeba

i jiných staveb, než bylo původně zamýšleno, proto byly vkonstruovány i typy D, E.

Finální podoba tzv.,,řopíku“ měla cca 140 variant, jež byl navrhován na míru danému

terénu.

Výstavba opevnění byla jako u těžkých opevnění svěřena civilním stavebním

firmám. Českoslovenští stavební inženýři pečlivě dohlíželi na jakost všech prací.

Pevnost betonu se zjišťovala v laboratořích. Pevnost betonu se měla pohybovat po

zatvrdnutí od 400 do 450 kg/cm2, někdy byl však beton tak kvalitně zhutněn, že pevnost

dosahovala 500 kg/cm2. ŘOP zajistila cement a ostatní kovové prvky (např. střílny,

periskopové roury, dveře). Zajímavostí je, že bunkr musel být vybetonován, bez přerušení

betonáže. Tento systém zajišťoval vyšší pevnost a tuhost celého objektu. Samotné

betonovaní ,,řopíku“ trvalo více než 24 hodin. Po dvou týdnech od vybetonování dělníci

sundali bednění a opatřili bunkr omítkou a krycím nátěrem. Poté objekt osadili těžkou

technikou vyrobenou ve Škodových závodech, pokud se jednalo u zvonové střílny, nebo

o zbraně vyrobené ve zbrojovce Brno.40

Dle důležitosti chráněného úseku tvořilo 1 km obranné linie 5 -14 objektů,

zasazených do terénu, dle povahy terénu. Náklady pro výstavbu jednoho opevnění vz. 37

bez výbavy se pohybovaly od 30 do 60 tisíc Kč.

Koncepce lehkého opevnění vz. 37 byla, až na některé připomínky hodnocena

kladně. Mezi hlavní výtky byla patřila obrovská spotřeba munice při boční palbě s tím

související neschopnost zasáhnout nepřítel na větší vzdálenosti. Kritika se také ozývala

na úplnou absenci protitankových zbraní. Dalším problémem bylo málo místa pro

39

Srov. MACOUN, J. Československé pevnosti, Brno 2005, s. 23. 40 Srov. MACOUN, J. Československé pevnosti, Brno 2005, s. 25.

24

odpočinek osádky a ošetření případných raněných.41

Přes všechny tyto nedostatky, by případný postup nepřátelských jednotek, přes

linii lehkého opevnění, byl velice problematickým, pro nepřítele s nemalými

materiálními i lidskými ztrátami. Jejich podíl na obraně státu můžeme dnes jen

odhadovat.

Dle počtu zbraní, úhlů střílen a taktického určení bylo schváleno 5 základních typů LO

vz. 37

Typ “A“ – Tento typ ,,řopíku“ měl dvě boční střílny určené výhradně pro boční a šikmé

palby. Osádka pevnosti byla tvořena 6ti vojíny a jedním poddůstojníkem-velitelem

objektu.

Typ “B“ – Pevnost byla používána pro okleštění údolí. Byla vybavena jednou střílnou

pro čelní palbu a druhou pro boční palbu do tzv. ,,palebné přehrady“.

Typ “C“ – Určen především pro vykrytí hluchých míst v prostoru linie, nebo v jejím

nejbližším okolí. Pevnůstka měla jen jednu střílnu.

Typ “D“ – Byla považována spíše za kulometné hnízdo, než za malou pevnost. Většinou

se stavěly po dvojicích střílnami obrácenými od sebe do okolního terénu.

Typ “E“ – Objekt LO s jedinou střílnou na postřelování předpolí čelní, nebo kosou

palbou42

41 Srov. TROJAN, E. Betonová hranice I. Československé pohraniční opevnění1935- 1938,Ústí nad Orlicí 1994, s 7. 42 Srov. Tamtéž, s. 6-7.

25

6. Ostravský úsek

Krycí označení pro severní hranici od řeky Odry v Bohumíně až po Háj ve

Slezsku bylo Moravská Ostrava (MO). Tento úsek byl vůbec prvním staveništěm, na

kterém se hledala nejvhodnější koncepce pro výstavbu opevnění. Z původních

francouzských vzorů objektů byly ty nevyhovující proškrtány a začalo se s plánováním

jen těch vhodných, jak po konstrukční, tak finanční stránce. V počátcích výstavby

v letech 1935-1936, kdy byl německý tlak relativně malý, bylo dostatek času na

ověřování různých variant srubů, tak i výzbroje a pancéřových prvků. S rostoucím tlakem

mezinárodní situace se objekty zásadně zjednodušovaly, aby byla jejich produkce co

možná nejrychlejší a přecházelo se na ,,sériovou výrobu“ opevnění.

Právě ostravský úsek měl charakteristické prvky, které se vyskytovaly jen v této

línii, počínaje abnormální počtem kulometných otočných věží i velkou koncentrací

minometů. Oproti jiným pevnostním úseku, např. současně vybudovaným kralickým

úsekem, bylo zde více pevnostních srubů III. odolnosti. Tyto pevnostní objekty byly

koncentrovány do okolí Nového Bohumína a Darkoviček. Pro zpřehlednění výstavby

celého úseku by úsek MO rozdělen na více části, kde se doba výstavby pohybovala kolem

1 roku. Ostravský pevnostní úsek byl tedy rozdělen na 5 stavebních úseků, které byly

přerozdělovány civilním firmám, na základě výběrových řízení. Celý úsek Moravská

Ostrava byl dělen následovně. Některé objekty se do plánované výstavby měly dočkat

později, proto nejsou v daném výčtu. Šlo o pevnostní tvrze MO S-1, S-35

a tvrz Orel u Darkoviček.43 Rozdělením na podúseky se týkalo jen samotné výstavby

(betonáže), navazující specializované práce se řídily podle zcela jiného programu.

Odborné instalační a montážní práce byly zadávány specializovaným firmám, které

dozorovali a řídili specialisté ze ŽSV II.

Tab. č. 3 Stavební úsek Moravská Ostrava(MO)

43

Srov. DURČÁK, J. Opevňování Ostravska: v letech 1935 až 1938, 1995. s. 5

1. podúsek Bohumín S-2 až S-8

2. podúsek Ludgeřovice S-9 až S-16

3. podúsek Hlučín S-17 až S-42

4. podúsek Dolní Benešov S-27 až S-34, 36, 37

26

Zdroj dat: DURČÁK, J. Opevňování Ostravska v letech 1935-1935,Opava 1995.

Stavební podúsek Bohumín

Tab. č. 4 Objekty v úseku Bohumín

objekt Název betonáž objem (m3) Pevnost po 28 dnech kg/cm2

S-2 U Školy 10.-16. 7. 1936 2 601 440

S-3 U Mlýna 22.-28. 5. 1936 1 890 425

S-4 U Šedé víly 15.-23 6 1936 2 702 452

S-5 Na Trati 14.-29. 7. 1936 4 314 455

S-6 Odra 25.3.-1.4. 1936 1 452 436

S-7 Antošovice 25.2.-3.3. 1936 2 044 441

S-8 Dvůr Paseky 15.-22.12. 1935 1 827 416

CELKEM 16 038

Zdroj dat: DURČÁK, J. Opevňování Ostravska: v letech 1935 až 1938, 1995.

První stavební podúsek začínal u řeky Olše u hranice s Polskem a končil za řekou

Odrou. Specifikou terénu byl značně zamokřený terén, navíc stálou hrozbou zde byly

lokální záplavy, což projektanty přinutilo tyto objekty stavět jako nadzemní. Bohumínský

stavební podúsek byl započat jako první z celého plánovaného opevnění,

a právě zde jsou nejvýraznější prvky převzaté z francouzských vzorů. V této linii je

typické uspořádání zbraní pod betonem: 4cm pevnostní kanón vz. 36 a 2 těžké kulomety

vz. 35 ve střílnách samostatně orientovaných na jedno křídlo linie. Zmiňované řešení si

vyžádalo konstrukčně rozměrné objekty, které byly snadněji zjistitelné a zaměřené

nepřátelským odstřelováním. Práce na stavebním podúseku započaly dne 23. 10. 1935.

Velitelem se stal škpt. žen. Václav Gašek, správcem stavby se stal Václav Tuka. Stavbu

bohumínského úseku zajišťovala pražská firma Dr. Karel Skorovský, Praha. Zadávací

44Srov. Tamtéž, s. 14

5. podúsek Smolkov S-38 až S-4244

27

částka na výstavbu opevnění byla 5 979 256, bez nákladů na cement a železné

armatury.45

Stavební podúsek Ludgeřovice

Tab. č. 5 Objekty v úseku Ludgěřovice

objekt Název betonáž objem

(m3)

Pevnost po 28 dnech

kg/cm2

S-9 Bažantnice 2.-10. 7. 1936 - 385

S-10 U Pískovny 9.-13. 9. 1936 - 504

S-11 U Posedu 5.-10. 8. 1936 - 310

S-12 U Pramene 14.-29. 7. 1936 4 314 370

S-13 Černý Les 25.3.-1.4. 1936 1 452 580

S-14 Juliánka 25.2.-3.3. 1936 2 044 580

S-15 Výhledy 15.-22.12. 1935 1 827 503

S-16 |Rozcestí 30.11.7.12.1936 - 486


Oproti stavebnímu podúseku Bohumín byl ludgeřovický úsek vybaven

modernějšími postupy a i technikou. Rozdíl byl především v modernější konstrukci

srubů, oproti bohumínskému úseku měly sruby daleko menší půdorys a také kubaturu,

tudíž byly méně zranitelné. Specifickým prvkem ludgeřovického úseku byly tzv.

,,předstrčené“ střílny protitankových kanónů, a to u objektů S-10, S-12 a S-13. Velitelem

ludgeřovického druhého podúseku byl kpt. žen. Alois Blažek, správcem stavby byl

jmenován kpt. stav. Ladislav Šebek. Výstavbu druhého úseku zajišťovala tradičně

pražská firma inženýra Josefa Filipa. První stavební práce na tomto úseku započaly dne

27. 4. 1936.

45 Srov. Tamtéž, s. 21

28

Stavební podúseku Hlučín

Tab. č. 6 Objekty v úseku Hlučín


(m3)

Pevnost po 28 dnech kg/cm2

S-17 Štipky 3.-9. 9. 1936 - 440

S-18 Obora 27.-7. 3.8. 1936 1 193 425

S-19 Alej 21.-27. .6 1936 1773 452

S-20 Orel 5.-11.12. 1936 2856 396

S-21 Jaroš 16.-24. 9. 1936 - 456

S-22 František 30.9.-6.10.1936 -

S-23 Chlupáč 23.11.-1.12. 1936 - 441

S-24 Signál 17.-24.12. 1936 - 470

S-25 Vysoký les 3.-8.11.1936 - 469

S-26 U Obrázku 11.-14.11. 1936 - 471

Zdroj dat: DURČÁK, J. Opevňování Ostravska: v letech 1935 až 1938, 1995. Dle Dručáka, J. (1995) byl hlučínský úsek nejvybavenějším, a zároveň

nejdokončenějším v celém sytému MO. Nachází v klíčovém úseku v centru celé obrany

Ostravska. Opevnění leží poblíž tří hlavních silnic vedoucích z tehdejšího Německa

přímo na Hlučín. Většina objektů je postavena ve III. stupni odolnosti, tz. že např. stropní

stěna má sílu 250 cm. S-20 tzv. sestava ,,Orel“ je v málo používaném stupni odolnosti IV.

se sílou stropu 350 cm. Se skupinou tvrzí ,,Orel“ bylo v plánech počítáno už od

průzkumu terénu v roce 1935. Skupina tří pěchotních srubů měla mít podle plánu

otočnou, výsuvnou věž “RO“ a otočnou minometnou věž. Celý tento projekt měl být

propojen výtahovými šachtami, avšak k realizaci těchto plánu nikdy nedošlo. Velitelem

podúseku byl pplk. žen. Josef Libnar, později mjr. stav Ing. Eduard Klenka, správcem

hlučínského úseku se stal por. stav. Ing Antonín Svoboda. O výstavbu pěchotních srubů

29

se postarala pražská firma V. Nekvasil, a.s, Praha Karlín na zadávací částku

7,670,470kčs. Stavba hlučínského opevnění byla započata 25. 6. 1937.46

Stavební podúsek Dolní Benešov

Tab. č. 7 Objekty v úseku Dolní Benešov


(m3)

Pevnost po 28 dnech

kg/cm2

S-27 Bor 15.-24. 7. 1936 - 413

S-28 Barbora 7.-12. 8. 1936 - 444

S-29 Horní Dvoják 19.-22. 8. 1936 - 464

S-30 Dolní Dvoják 27.-31. 8. 1936 4 314 474

S-31 Myslivna 9.- 16.11.1936 1 452 511

S-32 Bártovo pole 9.-16.11. 1936 2 044 439

S-33 Kozmice 6.-11.10. 1935 1 827 477

S-34 |Štěrkovna 20.-24.10.10.1936 - 443

S-36 U Opavice 25-29.11.1936 - 424

S-37 U cukrovaru 8.-15.12. 1936 - 446

Zdroj dat: DURČÁK, J. Opevňování Ostravska: v letech 1935 až 1938, 1995. Opevnění v této části je většinou 1. stupně odolnosti s nejnižší ochranou

a výbavou. Jedná se především o objekty v lesích, bez protitankových kanónů. Teprve na

okraji lesního porostu byly vystavěny odolnější objekty. Právě tato část opevnění

přeceňovala obranné schopnosti lesa, jelikož tak málo odolné sruby se ve většině úseků

stavěly jen jako podpůrné, nikoli jako liniové. Důležitá silnice z Opavy na Hlučín byla

zabezpečena odolnějšími objekty, např. srubem S-32 s otočnou věží a těžkými kulomety

vz. 37. Velitelem čtvrtého podúseku Dolní Benešov se stal škpt. žen. Leopold Vilím,

46

Srov. DURČÁK, Josef. Opevňování Ostravska: v letech 1935 až 1938., 1995. s. 23

30

správcem úseku byl jmenován škpt. stav František Procházka. O výstavbu pěchotních

srubů se postarala ostravská stavební firma.

Stavební podúsek Smolkov

Tab. č. 8 Objekty v úseku Smolkov

objekt název betonáž objem(m3) pevnost po 28 dnech kg/cm2

S-38 V Lese 23.5.-1. 6. 1938 2 826 551

S-39 U Trigonometru 16.-22.6.1937 1 564 451

S-40 Nad Silnicí 30.11.-5.12.1936 1773 463

S-41 Nad Valchou 2.-14.11. 1937 4715 475

S-42 Nad Hájem 24.-29. 10. 1936 1715 442

Celkem 17 238


Podúsek Smolkov byl především spojovacím úsekem, který propojoval ostravský

a opavský pás opevnění. Linie byla vystavěna kolem kopce Padařov, nad Smolkovem,

kde Oderské vrchy přecházejí do nížiny kolem řeky Opavy. Hlavní dominantou linie

těžkého opevnění byla především tvrz Smolkov. Stavebně tento úsek zapadal ještě do

ŽSV II., ale po taktické stránce už zapadal do opavského úseku.

Většina obrané linie ležel na levém břehu řeky Opavy a její pravé obranné křídlo

bylo tvořeno dvěma sruby MO S-37 a S-36. Protitankové překážky těchto těžkých

a lehkých srubů tvořil především zamokřený terén kolem řeky Opavy. Mezi nejdůležitější

objekty tvrze patřil dělostřelecký srub S-39 orientovaný směrem k Opavě. Tři houfnice

srubu měly vytvářet neprostupnou palebnou přehradu v údolí stejnojmenné řeky.

Velitelem čtvrtého podúseku Smolkov byl mjr. stav. Ing Stanislav Chramosta, správcem

úseku do konce roku 1937 se stal škpt. stav Miloš Hrbas poté ho nahradil por. stav Emil

Brich. O výstavbu pěchotních srubů se postarala přerovská stavební firma inženýra

Aliose Beneše, podnikatelství staveb, Přerov. První pracovní den byl započat 26. 2. 1936,

na zadávací částku 11 010 000 Kčs.47

47

Srov. DURČÁK, J. Opevňování Ostravska v letech 1935-1935,Opava 1995, s 32.

31

7. Československé zbraně

Ředitelství opevňovacích prací se od poloviny třicátých let potýkalo s otázkou

vyzbrojení opevnění. Prvním velkým problémem byla otázka vývoje a výroby nových

typů. Nabízely se zde dvě zásadní varianty vycházející z možnosti buď sáhnout po široké

nabídce zahraniční techniky, nebo vyvíjet a vyrábět vlastí typy zbraní. Otázka vyzbrojení

měla být zodpovězena ve velmi krátkém čase, nakonec se hlavní československý armádní

štáb rozhodl podpořit druhou variantu, spočívající ve vývoji

a výrobě vlastních zbraních. Hlavním důvodem při rozhodování byla vysoká prestiž

československých zbrojních závodů, dalším motivem byla podpora vlastního průmyslu.

V té době předložila plzeňská Škodovka ministerstvu obrany návrh vyrábět pro

československé opevnění svůj prototyp zbraňové výzbroje. Část této výroby se měla

zajišťovat podle francouzských licencí. Pravdou však je, že na první dělovou výzbroj se

čekalo až do počátku roku 1938. Škodovy závody v Plzni jen ojediněle splnily včas

dodávku těžkých dělostřeleckých děl, otočných věží, minometů a další zbrojní techniky.

V tomto směru, absence zbraní, především těžkých, byla asi největší slabinou opevnění

dokončeného do září roku 1938.48

Bylo konstatováno, že linie opevnění bude založena na zapojení především kulometů,

minometů či protitankových zbraní s cílem vytvoření souvislé palebné linie, která ve

spojení s protitankovými a protipěchotními systémy měla buď úplně, nebo částečně

zastavit průchod nepřátelských vojsk. Protivníkovi měly být zároveň způsobeny obrovské

lidské i materiální ztráty, tím měl být jejich boj při částečném prolomení zcela

neefektivní. 49

Izolované pěchotní sruby byly vybaveny především těžkými kulomety vz. 37, 4 cm

protitankovými kanóny vz. 36 a někdy byly osazeny i 9cm minomety vz. 38. V těžkých

izolovaných objektech a dělostřeleckých tvrzích byla do výbavy zahrnuty také houfnice

10cm vz. 38 a 12 cm minomety.

Tyto hlavní zbraně byly doplněny zbraněmi doplňkovými, zde patřily zejména lehké

kulomety vz. 26 a 5 cm zvonové minomety, granátové skluzy a také je třeba zmínit

osobní zbraně osádky srubů. Mužstvo mělo pistole vz. 24, výjimečně byl do osobních

48Srov. HOLUB, O. Zrazené pevnosti, Praha 1982, s. 171. 49Srov. KUPKA, V. a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 301.

32

zbraní započítáván i lehký kulomet vz. 37.50

Podle účelu použití se zbraně dělily na protipěchotní a protitankové.

Do kategorie protipěchotní se řadily především kulomety lehké a těžké vz. 26 a vz 37.

V pěchotní výzbroji se také počítalo s novým druhem automatické zbraně, která měla

kulomety u některých objektů zcela nahradit. Měla to být pistole (samopal) vz. 38 ráže 9

mm. Hlavní výhodou byla nízká cena a snadná obsluha. Po dvouletém vývoji

a testování byly zařazeny do výzbroje v září 1938, po dalších událostech na podzim 1938

se fakticky do objektu nedostala.51 Dalším typem pěchotních zbraní byly houfnice,

setkáme se s nimi v dělostřeleckých věžích a také v těžkých dělostřeleckých srubech

a minomety 9-12 cm vz. 38. Tyto minomety byly navrženy pro těžké opevnění římského

i arabského typu. Netypickým řešením bylo umístění těchto zbraní v dolním patře

objektu, kde střílna ústila z tzv. “diamantového“ příkopu.

Protitankové kánony se řadily do kategorie těžkých zbraní, nejběžnějším typem byl

4cm kanón vz. 36, jež byl vyvíjen ve Škodových závodech v Plzni. Do této skupiny lez

zařadit i protitankové pušky a velkorážné kulomety.

Nejpoužívanějším typem zbraní v čs. stálém opevnění se stal už zmiňovaný

vzduchem chlazený těžký kulomet vz. 37 ráže 7,92 mm, vyráběný v brněnské Zbrojovce.

V pěchotních srubech měl hned několik variant využití, buď ve variantě sólo, nebo jako

tzv. spřažený kulomet – dvojkulomet (dvojče). V obou variantách byl používán jak ve

střílnách přímo v objektu, nebo v kopulích.

Hned za těmito těžkými kulomety byly s ohledem na důležitost instalovány

protitankové kanóny. Vývoj těchto pevnostních kanónů začínal prakticky od nuly, ale již

12. srpna 1935 dokončila Škodovka první verzi protitankového pevnostního kanónu.

Dalšími doplňkovými zbraněmi používanými v objektech byly i ruční granáty vz. 34,

avšak nebyly vhodné pro použití v granátových skluzech, jak uvádí ve své publikaci

Macoun, hrozilo zde po nárazu selháni granátu. Proto čs. armáda začala s vývojem

časového granátu vz. 38, který už nestihla zařadit do výzbroje.52

50Srov. KUPKA, V. a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 303. 51

Srov. RUCKI, M. a kol. Opevnění IV. sboru, Opava 2007, s. 14. 52

Srov. MACOUN, J. Československé pevnosti, Brno 2005, s. 48.

33

8. Osudy opevnění po okupaci

Pár hodin po osudném rozhodnutí opustit obranné postavení na hranicích

a neklást sebemenší odpor, již odpoledne 1. října 1938, ředitelství opevňovacích prací

vydalo rozkaz okamžitě demontovat a evakuovat cenné zařízení, zbraně a munici. Dva

dny poté, 3. října, přišel rozkaz, který ukončoval veškeré stavební práce. Za deset dnů po

kapitulaci se mělo odstranit všechno, co se za více než 3 roky urychleně připravovalo.

Úkolem urychlené evakuace objektů bylo zabránit Němcům získat cenný materiál a

zbraně, které objekty opevnění ukrývaly.53

Po okupaci Československa nařídili nacisté vyrvat z těžkých pěchotních srubů

kanónové a kulometné střílny a především velmi ceněné pancéřové kopule, plechové

dveře a vše, co se dalo zužitkovat. Demoliční práce zadávali soukromým stavebním

firmám. Tento zabraný materiál odváželi a zpočátku používali na svých vlastních

pevnostech v Německu, později však především velmi kvalitní ocel např. z kopulí

používali na výrobu nových zbraní. Hitlerovou vyjádření k získaným pevnostem ve svých

vzpomínkách to dokumentoval nacistický představitel Albert Speer: ,,Všeobecný úžas

vzbudilo československé pohraniční opevnění. Při zkušební střelbě se k překvapení

odborníků zjistilo, že naše zbraně, které měly být proti opevnění nasazeny, neprokázaly

předvídaný účinek. Opevnění bylo překvapivě masivní, mimořádně dobře umístěné.

Dobytí by nás stálo mnoho krve. Nesmíme už nikdy připustit, aby Češi vystavěli novou

obrannou linii.“ 54

Němci využívali zabrané objekty také k testování svých zbraní. Jak uvádí, E.

Holub, dle vyjádření čs. generála pověřeného demilitarizací v prostoru Olomouc:

,,Dosažené výsledky byly slabé. Pevnosti velmi dobře odolávali i plným zásahům

dělostřelectva. Plné zásahy způsobily jen odprýsknutí betonu. Průrazy nebyly docíleny

nikde.“ Těžkého poškození objektů se Němcům dařilo až při umístění naloží vně objektů.

Nálože umístěné do uzavřeného prostoru měly větší účinek, avšak byly zdokumentovány

případy, kdy objekt jen „poskočil“ a dopadl zpět. Nejen k testování zbraní, ale i ke

cvičení vojáků wermachtu posloužila čs. stálá opevnění. Pravdou je, že

opevnění nebyla nikdy zcela dokončena, ale vystavěné úseky na severní Moravě a na

Náchodsku, Kralicku přiměly Hitlera změnit své původní plány útoku na

Československo. Lehké opevnění posloužilo jen minimálně, a to v Sudetech, kde občas 53 Srov. RUCKI, M. a kol:Opevněni IV. sboru, Opava 2007, s. 253. 54 Srov. Tamtéž, s. 265.

34

zastrašovalo sudetoněmecké teroristy, jež osádky pevností napadaly. Je velmi těžké

porovnat skutečnou obranou schopnost čs. opevnění, nebo ho srovnávat s jiným

evropským systémem . Zajímavosti je, že po záboru v Sudetech na začátku října 1938,

vojáci a osádka pevností po urychlené demontáži techniky značili tyto sruby bílými

kruhy, které malovali na fasádu objektu. Tyto kruhy značily, že objekty jsou zcela

neškodné, jelikož vojáci wehrmachtu je obsazovali s velkou opatrností a respektem.55

Význam, který vedení čs. armády přisuzovalo čs. opevnění, byl i po válce nadále

velký. Skutečností je, že již krátce v roce po válce v roce 1945 náčelník generálního štábu

odsouhlasil přípravy k opětovnému dokončení opevnění, budovaném v letech 1935-1938.

Dva roky poté, v roce 1947 byla přijata "Směrnice pro přípravu výstavby nového

československého opevnění". Plán měl být rozdělen na dvě etapy, s celkovým rozpočtem

zhruba 11 miliard korun. První etapa zahrnovala dovybavení těžkých

a lehkých objektů postavených do roku 1938, a dobudovaní obranné linie na jižní

Moravě. V druhé etapě byla naplánovaná výstavba stálého opevnění na Šumavě až po

Krušné hory a Krkonoše. V případě realizace tohoto plánu by byla celá severní, západní a

jižní hranice obklopena mohutnou železo-betonovou linií.

Počáteční modernizace některých objektů se sice realizovala, ale k plánovanému

dokončení a velkolepé výstavbě nových objektů nikdy nedošlo.56 Důvodů, proč

k dokončení stálého opevnění nedošlo, je mnoho, ale hlavním byla špatná hospodářská

a finanční situace v poválečném Československu a odhadnutí faktu, že opevněné pevnosti

nebudou klíčové v moderní válce. Pochopení faktu, že Německo by nás mohlo vojensky

ohrožovat nejdříve za 15-20 let, také sehrálo svou roli.

Opevňovací oddělení ženijního vojska se od roku 1946 zaměřilo převážně na

kontrolu těžkého a lehkého opevnění a zjištění aktuálního stavu, spojenou se zajištěním

dokumentace k jednotlivým objektům. Do konce roku 1946 se podařilo zdokumentovat

629 lehkých objektů vz. 36 a 5770 lehkých objektu vz. 37. a zhruba 260 těžkých

pevností.57

55 Srov. LAKOSIL, J., SVOBODA, T., ČERMÁK, L. Ukradené pevnost, Náchod 2007, s. 13. 56 Srov. MINAŘÍK, P.. Armada.vojenstvi.cz [online]. 2002, 13.04.2002 [cit. 2011-04-03]. Československá armáda. Dostupné z WWW: <http://armada.vojenstvi.cz/index.htm>. 57 Srov. MINAŘÍK, P. Armada.vojenstvi.cz [online]. 2002, 13.04.2002 [cit. 2011-04-03]. Československá armáda. Dostupné z WWW: <http://armada.vojenstvi.cz/index.htm>.

35

9. Návrh historické exkurze pro žáky 9. tříd základních škol a středních škol

Ostravské opevnění - (Bohumín, Darkovičky)

Zájmovým místem exkurze jsou vybrané objekty v linii opevnění na

severovýchodě Moravy, tvořící pás opevnění nedaleko hranice s Polskem. Prvním

vybraným objektem je bohumínské stále opevnění MO-S 5 "Na trati". Zde bude

prostřednictvím členů Klubu vojenské historie Bohumín, žákům umožněn přístup do

objektů, spojený s odborným výkladem. Ve druhé části je pro žáky připravena prohlídka

areálu čs. opevnění Hlučín – Darkovičky.

Cílem exkurze pro žáky 9. tříd základních škol a středních škol, je aktivní

vzdělávání, prostřednictvím návštěvy historického opevnění, vznikajícího v letech 1935-

1938. Pomocí vyškolených průvodců se žáci dozvědí informace o vybraných objektech

a okolnostech jejich vzniku. Žáci budou mít přímý kontakt s hmatatelným důkazem úsilí

jejich předků, bránit samostatnost v době první republiky. Dále se seznámí s historickým

pozadím československého opevnění: proč, jak, a kdy vznikalo. Žáci by si měli osvojit

základní důležité informace, které souvisí s budováním čs. opevnění,

a to nejen na této severovýchodní hranici. Exkurze je zaměřena na prohloubení povědomí

o čs. opevnění, budovaném před 2. světovou válkou.

9.1. Objekt MO-S 5 "Na trati"

První část exkurze je zaměřena na prohlídku jednoho z prvních objektů

budovaných v počátečních letech výstavby v roce 1935. Jedná se o pěchotní srub MO-S

5, neboli srub “Na trati“. Tento objekt se nachází v Novém Bohumíně, cca 12km od

Ostravy. Srub ležel atypicky přímo v železničním násypu, na železniční trati směrem

k polské hranici, dnes už koleje vystřídala hlavní silnice vedoucí k polským hranicím.

Tento atypický objekt tvoří v podstatě dvě pevnosti, které jsou propojeny podzemní

chodbou. Oba tyto pěchotní sruby stojí naproti sobě po stranách silnice. Úkolem srubu

“Na trati“ bylo střežit především železniční trať a také přilehlou hlavní silnici směrem

z Ostravy. Jedná se o pevnostní objekt, který je jedinou stavbou svého druhu v celém

pevnostním systému čs. opevnění. V 90. letech byl tento bohumínský objekt prohlášen

kulturní památkou.

36

Oba objekty od doby opuštění československou armádou v roce 1938, 58 chátraly

do nedávné doby. Nová rekonstrukce započala v roce 2000, kdy srub MO-S 5 zakoupilo

od armády město Bohumín. Právě město Bohumín sponzoruje,

a zároveň za symbolickou částku dlouhodobě pronajímá objekt klubu vojenské historie

Bohumín.

KVH Bohumín vznikl v roce 1999, založený jako příspěvková organizace. Mezi

jeho zakladateli můžeme najít vojenské nadšence, dobrovolníky, kteří na své náklady tyto

objekty se spravují a starají se o celkovou rekonstrukci objektu do původní podoby.

Otevřeno je od 1. dubna do 31. října o sobotách, nedělích a státních svátcích, od

14:00 do 18:00, po telefonické domluvě se lze domluvit na jakýkoli jiný den. Kontaktní

osoba: Ing. Pavel Bílek, tel: +420 604 148 470.59 Trasa k objektu, viz: mapa v příloze.

KVH Bohumín spravuje od roku 2002 i další pěchotní srub v bohumínském

úseku, jedná se o srub MO-S4 “Šedá vila;“, vzdálený od MO-S-5 necelé dva kilometry.

V tomto objektu se buduje expozice opevnění evropských armád a historie města

Bohumín.60Pěchotní srub však není součástí plánované exkurze po stálém opevnění.

Tab. č. 9 Technické údaje k objektu "Na trati"

název MO-S 5, "Na trati"

stavební podúsek

Bohumín, (MO – Moravská Ostrava)

odolnost III. stupeň

osádka 43 mužů, z toho 4 dělostřelečtí pozorovatelé

zbraně obě části jsou stejně vybaveny: 1 x protitankový kanón vz. 36 (sólo), 2

x těžký kulomet vz. 36 (sólo), a lehký obranný kulomet vz. 26

zbraně pod pancířem

pravá část: těžký kulomet

levá část: lehký kulomet vz. 37

betonáž 19-24 a 25-29. 7. 1936

objem betonu 4314 m3

Zdroj dat: TIEFTRUNK, Tomáš. Klub vojenské historie Bohumín [online]. 2007, 2011 [cit. 2011-03-12].

KVH Bohumín. Dostupné z WWW: <http://www.mos-5.wz.cz>.

58

Srov. DURČÁK, J. Opevňování Ostravska v letech 1935-1935, Opava 1995, s. 32. 59Srov. Tamtéž, s. 15. 60 Srov. RUCKI, M. a kol:Opevněni IV. sboru, Opava 2007, s. 153.

37

9.2. Areál čs. opevnění Hlučín – Darkovičky

Po návštěvě bohumínského opevnění ,,Na trati“, následuje druhá část exkurze,

která se přesouvá do 17 kilometrů vzdálených Darkoviček na Hlučínsku. Systém

opevnění v Darkovičkách byl vybudován v letech 1936-1938, severně od města Hlučín.

Skupina pevnostních objektů náleží do ostravského úseku Moravská Ostrava (MO).

V historickém skanzenu čs. opevnění Darkovičky, se nachází čtyři hlavní objekty,

těžké pěchotní sruby MO-S 18 "Obora", MO-S 19 "Alej", MO-S 20 "Orel" a vložený

lehký objekt vz. 37 A-140. Kromě zmíněných objektů, lze absolvovat celou trasu podél

linie opevnění dlouhou 6,7 km, která vede od pěchotního srubu MO-S 16 „Rozcestí“,

přes další objekty lehkého a těžkého opevnění. Poté následuje vlastní areál těžkých

pěchotních srubu IV. třídy odolnosti a trasa je zakončena u srubu MO-S 24 „U Signálu“.

Unikátností čs. opevnění v Darkovičkách, je sled pěchotních srubů, z velké části

zcela rekonstruovaných, osazených novými kopulemi, střílnami, které nepostrádají

doplňkové protipěchotní a protitankové překážky viz. P. Kuchař (2007). Ústředním

objektem Areálu čs. opevnění v Hlučíně – Darkovičkách je oboustranný, dvoukřídlý

a dvojpodlažní, těžký pěchotní srub MO-S 19 ,,Alej“. Rekonstruovaný srub ,,Alej“, byl

znovu osazen dvěma zvony61 a kopuli pro spřažené kulomety vz. 37.

Pevnostní objekty v Darkovičkách jsou ukázkou různých druhů staveb pěchotních

srubů, které byly vybudovány v první polovině roku 1936, v rámci 3. stavebního úseku

ŽSV Hlučín. Palbou svých zbraní vytvářely přehradu v místech nedaleké československé

hranice. Zde především střežily hlavní silnice vedoucí z Hatě, Darkovic, Šilheřovic,

Darkoviček do Hlučína. Zajímavostí je, že právě tento úsek opevnění patřil k nejvíce

dokončeným, a tedy nejvíce bojeschopným opevněním.

Od roku 1992 je areál začleněn pod správu Slezského zemského muzea

a zaslouženě vybízí k častým výletům široké veřejnosti.62

Tab. č. 10 Areál čs. opevnění, vybrané objekty

objekt MO-S 18 MO-S 19 MO-S 20

krycí název ,,Obora“ ,,Alej“ ,,Orel“

odolnost II. III. IV.

betonáž 27.7-3.8. 1936 21.-27.8.1936 5.-11.12.1936

61

Poznámka: Zvony byly nedlouho po okupaci v r. 1939 vytrženy německými ženisty z těla opevnění. 62

Srov. KUCHAŘ. P. Areál čs. Opevnění Hlučín – Darkovičky, Náchod 2007, s. 1.

38

pevnost betonu 388 kg/cm2 420 kg/cm2 396 kg/cm2

kubatura v m3 1 193 1 993 2 856

sílastropu 200 cm 250 cm 350 cm

síla čelní stěny 225 cm 275 cm 350 cm

síla ostatních zdí 100 – 170 cm 125 – 200 cm 150 – 300 cm

odolnost zbraním ráže 24 cm 30,5 cm 42 cm

počet mužů osádky 24 36 38

munice pro kanóny 1 824 ks 3 648 ks 7 232 ks

munice pro kulomety 198 000 ks 475 200 ks 796 800 ks

výrobce pancéřových

kopulí

Škoda Plzeň Vítkovice Vítkovice, Škoda

Zdroj dat: KUCHAŘ, P. Areál čs. Opevnění Hlučín – Darkovičky, Náchod 2007.

39

10. Závěr

Tato bakalářská práce není odborně historické, ani technické dílo, není ani zcela

kritická, jež by hodnotila všechny aspekty výstavby, technických specifik, zbraňových

a dalších systémů, provázející ČS opevnění třicátých let 20. stol. Snahou této práce bylo

zachytit podstatná fakta týkající se ČS opevnění, nezabíhající do přílišných detailů.

Čtenáři má především dát odpovědi na základní otázky: proč, jak, kde opevnění vznikalo.

Záměrně se zde nehovoří o technických detailech všeobecně používaných systémů, jež

byly podrobně popsány v jiných publikacích např. od V. Kupky (2002).

Shrnující informace se čtenář dozví i o Ostravském úseku, který je zaměřen na

oblast Hlučínska. Uvedené informace týkající se Ostravska vycházejí především ze

dvou publikací, od J. Durčáka (1995) a také od P. Kuchaře (2007). Pomocnou rukou při

tvorbě práce byl i Klub vojenské historie Bohumín, který mi dal možnost, nahlédnout do

jimi spravovaných objektů.

Celá tato severomoravská linie patřila mezi jednu z nejdokončenějších.

Strategická cennost této průmyslové oblasti byla vysoká a vojenští projektanti si to velmi

dobře uvědomovali. Proto je úsek od Bohumína po Háj ve Slezsku jeden z nehustěji

opevněných.63 Právě v tomto zkoumaném bohumínském úseku byly vybetonovány první

objekty opevnění.

Část této práce je věnována pedagogickému návrhu exkurze, po vybraných

objektech, naléžící do zkoumaného úseku ,,Moravská Ostrava“. Pedagogům – čtenářům,

tento plán exkurze poskytuje především možnost praktické návštěvy po opevnění, které

jsou pro žáky přínosným zdrojem informací. Exkurze je zaměřena na žáky základních

a středních škol, avšak může být i návodem k individuálnímu poznávacímu výletu.

Součástí návrhu, je i podrobná mapka příjezdu k jednotlivým objektům.Žáci

prostřednictvím této exkurze získají částečný obraz o systému opevnění a seznámí je se

specifiky, jak bohumínského objektu MO-S4 "Na trati", tak s Areálem čs. opevnění

v Hlučíně – Darkovičkách.

Nezasvěcený čtenář této práce by si měl udělat názor o obrovském úsilí,

statečnosti a odhodlanosti našich předků bránit svoju vlast. Československé opevnění

nebylo určitě nedobytné, některé publikace, které opevnění legendarizují, nemají zcela

pravdu. Opevnění bylo jen jednou z mnoha částí československé obrany, i když nutno

63

Srov. DURČÁK, J. Opevňování Ostravska v letech 1935-1935, Opava 1995, s. 4.

40

říct, že podstatnou. Stovky těžkých objektů a přes 10 000 lehkých, vybudovaných na

našem území, by při využití, zcela určitě způsobily hitlerovskému Německu velké ztráty.

Mnoho otázek spojených s opevněním ani nelze zcela objektivně zodpovědět. Jak

by dopadl osud Československa, kdyby nevydalo hranice? Proč došlo ke skutečnému

vypovězení spojenecké smlouvy? Na tyto a další otázky si musí udělat názor každý sám,

jelikož avšak optika tehdejších československých politiků byla plná obav o českou

budoucnost v případě války s Německem.

Pro odstoupení pohraničí tehdy hovořila jasně vojenská převaha Německa,

s pravděpodobnou partyzánskou podporou sudetských němců, stejně tak, pro odstoupení

hovoří, zřeknutí se spojenecké spolupráce ze strany Francie. Pravdou je, že jen několik

úseků bylo zcela vybavených a připravených plně k boji. V původním plánu bylo

vystavět 15 dělostřeleckých tvrzí, nakonec bylo dokončeno 5, a z plánovaných 15 463

objektů lehkého opevnění bylo postaveno zhruba 10 000 pevnůstek.64 Československé

lehké opevnění bylo využito jen minimálně. Jen ojediněle vedli českoslovenští vojáci ze

střílen lehkého opevnění úspěšnou kulometnou palbu na sudetoněmecké a maďarské

teroristy.65

Celková válečná hodnota československé armády dělala německým válečným

generálům nemalé vrásky, to ostatně nakonec potvrdili samotní němečtí vojáci, po

okupaci v roce 1938. Každý rok budování pevností navíc by znamenal velký problém pro

Němce a možná, že by osudové rozhodnutí prezidenta dr. Edvarda Beneše bylo zcela

jiné.

Do naprosté dokonalosti chybělo čs. opevnění ještě mnoho, ale odevzdat je bez

sebemenšího odporu, zanechalo dle mého na české národní hrdosti hluboké šrámy.

Částečná ztráta národní hrdosti a odhodlání bojovat, korespondovalo s těmito událostmi

i v osudových letech 1948 i 1968. Z dnešního pohledu se velmi lehce hodnotí. Výsledek

2. světové války, který jasně hovoří proti opevnění, viz. příklad Belgické tzv.,,nedobytné“

pevnosti Eben – Emael, jež byla dobyta výsadkem 55ti německých vojáků, po dvou

dnech.

Závěrem, stále platí pravdivý výrok, že historie se neptá, co by se stalo, kdyby..

64 Srov. KUPKA, V. a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 303 65

. MACOUN, Jiří. Československé pevnosti, 1. vyd. Brno 2005. 88 s.

41

11. Literatura a elektronické zdroje

Literatura

1. HOLUB, Ota. Zrazené pevnosti. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1982. 283 s.

2. ARON, Lubomír. Československé opevnění. 1935 – 1938, 1.vyd. Náchod 1998.

3. MACOUN, Jiří. Československé pevnosti, 1. vyd. Brno 2005. 96 s.

ISBN 80-251-0601-2.

4. STEHLÍK, Eduard: Lexikon těžkých objektů československého opevnění z let 1935 –

1938, Praha 2001.

5. DURČÁK, Josef. Opevňování Ostravska: v letech 1935 až 1938. 1.vyd. Opava: AVE,

1995. 90 s. ISBN 80-900061-6-7.

6. KUPKA, V., ČTVERÁK, V., DURDÍK, T., LUTIVSKÝ, M., STEHLÍK, E. Pevnosti a

opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, 303 s.

ISBN 80-7277-096-9.

7. TROJAN, Emil. Betonová hranice II. Československé pohraniční opevnění 1935-

1938, Ústí nad Orlicí 2001. 177 s. ISBN 80-86042-05-7.

8. TROJAN, Emil. Betonová hranice III. Československé pohraniční opevnění1935- 1938, Ústí nad Orlicí 2002. 172 s. ISBN 80-86042-5.

9. TROJAN, Emil. Betonová hranice VI. Československé pohraniční opevnění. 1935- 1938, 1. vyd.Ústí nad Orlicí 2005. 144 str. - ISBN: 80-86845-2

10. KUCHAŘ, Petr. Areál čs. opevnění Hlučín-Darkovičky. Historie a současnost. 1.vyd.

Náchod : [s.n.], 2007. 32 s. ISBN 978-80-239-9328-8.

Elektronické zdroje

1. SZMO [online]. 2002, 2011 [cit. 2011-04-08]. Slezské zemské muzeum. Dostupné

z WWW: <http://www.szmo.cz/rubrika/43/expozicni-arealy/areal-cs-opevneni-

hlucin-darkovicky/expozice.html>.

42

2. BAROŠ, V. Vojenstvi.cz [online]. 2001, 2001 [cit. 2011-04-08]. Československé opevnění. Dostupné z WWW: <http://opevneni.vojenstvi.cz/oblasti/ostravsko/linie.htm>.

3. ČERMÁK, Ladislav. Bunkry.cz [online]. 2001, 2009 [cit. 2011-04-08]. Internetové stránky o československém opevnění z let 1935-38 . Dostupné z WWW: < http://www.bunkry.cz/clanek.aspx?id=1198>.

4. TIEFTRUNK, Tomáš. Klub vojenské historie Bohumín [online]. 2007, 2011 [cit.

2011-03-12]. KVH Bohumín. Dostupné z WWW: <http://www.mos-5.wz.cz>. 5. DOSEDLA, J. . Československé opevnění [online]. 2003, 2011 [cit. 2011-04-08].

Military. Dostupné z WWW: <http://www.military.cz/opevneni/lo.html>.

43

12. Přílohy

Mapa č. 1: trasa do objektu "Na trati" v Bohumíně Zdroj: převzato a upraveno z: www.mapy.cz

Mapa č. 2: Trasa z opevnění "Na trati" do Areálu čs. opevnění v Darkovičkách, Zdroj: převzato upraveno z: www.mapy.cz

44

Obr. č 1: Tvrzový pěchotní srub MO-S 20 Orel, Areál čs. opevnění Darkovičky

Foto: J. Zvonař, 12. 3. 2011

Obr. č. 2: MO-S 19 Alej, Areál čs. opevnění Darkovičky Foto: J. Zvonař, 12. 3. 2011

45

Obr. č. 3: Protitankový zátaras tzv. „ježek“, v pozadí MO-S 19 Alej, Areál čs. opevnění Darkovičky

Foto: J. Zvonař, 12. 3. 2011

Obr. č. 4: 4 cm pevnostní kanón vz. 36, MO-S 5 ,,Na trati“, Bohumín Foto: J. Zvonař, 3. 4. 2011

46

Obr. č. 5: Diesel-agregát Slávia, MO-S 5 ,,Na trati“, Bohumín

Foto: J. Zvonař, 3. 4. 2011

Obr. č. 6: Čelní pohled, MO-S 5 ,,Na trati“, Bohumín

Foto: J. Zvonař, 3. 4. 2011

47

ANOTACE

Jméno a příjmení: Jan Zvonař

Katedra: Katedra společenských věd

Vedoucí práce: Mgr. Antonín STANĚK, Ph.D.

Rok obhajoby: 2011

Název práce: Ostravsko - Hlučínské opevnění (1935-1938)

Název v angličtině:

Fortification of Ostrava and Hlučín (1935-1938)

Anotace práce: Tato práce si klade za cíl popsat československé opevnění budované v letech 1935-1938, se zaměřením na severovýchodní část státu. Úkolem práce je popsat důvody a průběh výstavby opevnění v úseku Moravská Ostrava.

Klí čová slova: Československé, opevnění, 1935-1938, Morava

Anotace v angličtině: This work will describe the Czechoslovak fortifications built in the years 1935-1938, focusing on the northeastern part of state. Task of work is describes the reasons and process of construction of fortifications in the section Moravian Ostrava.

Klí čová slova v angličtině:

Czechoslovak, fortifications, 1935-1938, Moravian

48

Přílohy vázané v práci:

mapy, tabulky

Rozsah práce: 47 stran

Jazyk práce: CZ

Date post:	30-Mar-2021
Category:	Documents
Upload:	others
View:	0 times
Download:	0 times

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI · 2011. 5. 17. · UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická...

Documents