UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI · 5 ÚVOD „ Alkohol je pro lidský mozek tím, þím je písek...

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Katedra psychologie a patopsychologie

Bakalářská práce

Tereza Vincourová

Možné proměny životního smyslu v souvislosti s alkoholovou závislostí

Olomouc 2013 vedoucí práce: Mgr. Lucie Křeménková, Ph.D.

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jsem jen uvedené

prameny a literaturu.

V Olomouci dne 16. 4. 2013 Podpis …………………………....

Poděkování

Děkuji vedoucí práce Mgr. Lucii Křeménkové, Ph.D. za pomoc, poskytnutí cenných

rad, připomínek a za trpělivost při odborném vedení mé bakalářské práce.

OBSAH

ÚVOD ......................................................................................... 5

1 ALKOHOL A ALKOHOLISMUS ................................................................ 6

1.1 Historie alkoholu ............................................................................................................. 6 1.2 Alkohol jako nejrozšířenější povolená droga .................................................................. 8 1.3 Chemické a fyzické vlastnosti ......................................................................................... 9 1.4 Alkoholismus ................................................................................................................ 10 1.5 Vysvětlení pojmu alkoholismus .................................................................................... 10

1.6 Alkoholismus jako nemoc ............................................................................................. 11

2 ALKOHOLOVÁ ZÁVISLOST, PREVENCE A LÉČBA ........................ 13

2.1 Definice závislosti ......................................................................................................... 14 2.2 Teorie a příčiny vzniku závislosti ................................................................................. 15 2.3 Typologie abúzu dle Jellinka ......................................................................................... 17

2.4 Vývojová stádia závislosti dle Jellinka ......................................................................... 17 2.5 Prevence a léčba ............................................................................................................ 18 2.6 Léčba závislosti na alkoholu ......................................................................................... 19

2.7 Léčebné organizace ....................................................................................................... 20

3 SMYSL ........................................................................................................... 22

3.1 Historie smyslu .............................................................................................................. 22

3.2 Pojem smysl .................................................................................................................. 24 3.3 Smysl života z pohledu významných psychologů ......................................................... 26

3.4 Cíle smysluplnosti života .............................................................................................. 32 3.5 Hodnoty pro smysluplný život ...................................................................................... 33 3.6 Smysluplnost života ...................................................................................................... 34

3.7 Metodologické přístupy ke smyslu života ..................................................................... 35 3.7.1 Kvantitativní metody ....................................................................................................................... 36 3.7.2 Kvalitativní metody ......................................................................................................................... 37

4 SMYSL ŽIVOTA V KONTEXTU S ALKOHOLOVOU ZÁVISLOSTÍ 38

ZÁVĚR ..................................................................................... 40

SEZNAM LITERATURY .......................................................... 42

ANOTACE ................................................................................ 45

5

ÚVOD

„ Alkohol je pro lidský mozek tím, čím je písek v ložisku stroje. Oboje znemožňuje

pracovní výkon.“ (Thomas Alva Edison)1

„Je zhola zbytečné se ptát, má-li život smysl či ne. Má takový smysl, jaký mu dáme.“

(Seneca Lucius Annaeus)2

Alkohol je pravděpodobně nejrozšířenější a nejzneužívanější droga v naší společnosti,

což si spousty lidí nemusí uvědomovat. Snad s jistotou můžeme říci, že nás provází celým

životem, ať už prostřednictvím televize, časopisů či vlastních zkušeností. Jeho zneužívání je

zdrojem problémů zdravotních, sociálních i psychických. Pro většinu lidí neodmyslitelně patří

k více či méně důležitým společenským událostem (svatby, promoce, narození dítěte, oslavy

apod.). Může být potěšením, požitkem pro naše chuťové buňky, pomocí při zábranách či

strachu, ale i zkázou, problémem, který si většina lidí uvědomí až v ryze výrazných případech

těžké závislosti. Alkoholismus spočívá v pravidelném, často nedisciplinovaném, nadměrném

pití, kterým se člověk dostane do závislosti a aniž by si to celkem jasně uvědomoval, alkohol

se mu stane chorobnou potřebou. Právě u takto závislých jedinců se lze do jisté míry

domnívat, že v alkoholu spatřují jakýsi smysl života, respektive, že jeho absence činí jejich

život nesmyslným, strastiplným. Smysl života, jeho podstata a hledání je velkou, zásadní a

všudypřítomnou otázkou, která nás provází odnepaměti bytí stejně jako snaha získat na tuto

otázku odpověď. Smysluplnost života člověka je podstatnou interakcí jedince a společnosti,

ale v dnešní moderní době si lidé kolikrát svůj smysl neuvědomují, nemají žádné, pro

společnost správné hodnoty a cíle a mohou se tak lehce ocitnout na prahu existenciální

frustrace, kterou mohou začít řešit právě alkoholem. Základním cílem této práce však není

nalézt smysl v nadměrném užívání alkoholu, ale popsat obecně prožívanou smysluplnost těch,

kteří jsou na tomto typu drogy závislí.

1Janík, Dušek, 1990

2Fiala, Daniel. Databáze knih: Citáty. In: Databáze knih [online]. 2010 [cit. 2012-11-20]. Dostupné z:

http://www.databazeknih.cz/citaty/lucius-annaeus-seneca-8756

6

1 ALKOHOL A ALKOHOLISMUS

V této kapitole přiblížím význam pojmu alkohol, jeho vznik, počátky a popíšu ho jako

nejrozšířenější povolenou drogu, a také jeho vlastnosti z chemického a fyzického hlediska.

O alkoholu můžeme s jistotou říci, že se jedná o nejpopulárnější, nejdostupnější a

nejzneužívanější drogu a také, že se jedná o drogu návykovou. Jeho nadměrné užívání má

negativní účinky, které mohou být někdy až toxické. Avšak existuje malé procento lidí, kteří

by alkohol nikdy neokusili.

Ne každý člověk je na tom fyzicky či psychicky stejně, a proto stejně, jako jakákoliv

jiná droga, na každého alkohol působí jinak. Důsledky pití se mohou podepsat na naší

psychické, emocionální, sociální, ekonomické či zdravotní stránce.

Alkohol nás provází jak v radostech, tak starostech. Život nám nepřináší jenom ty pěkné

a příjemné věci, ale i spoustu problémů a těžkých situací, které, když neumíme zvládnout, je

nám k dispozici alkohol, který nám nabízí jednodušší cestu ke snadnému řešení (Heller,

Pecinovská, 1996).

1.1 HISTORIE ALKOHOLU

Dějiny alkoholu jsou neodmyslitelně spojeny s dějinami lidstva. Alkohol byl znám již

například v Babylonii, Egyptě, ve Starém Řecku a Římě, ale také Indiánům v Americe. Opití

bylo dovoleno, ale vždy se považovalo za tzv. „fautegrave“ neboli závažný, těžký a

společensky nepřijatelný jev (Křivohlavý, 2009).

Požívání alkoholických nápojů nebylo běžné. Dělo se jen ve vyhrazených situacích, za

které byly považovány rituální obřady, magické či oslavné příležitosti. O počátcích alkoholu

se můžeme dočíst již v Bibli popisující seslání potopy, kterou vyvolený Noe přežil v Arše.

Jako první, co Noe vykonal, když vody opadly, bylo vysazení vinice, sklizeň hroznů a výroba

vína. Následně ho Noe vypil takové množství, že se opil a zůstal ve své chýši ležet nahý.

Vždyť i víno se dodnes uchovalo jako Kristova krev v přijímání křesťanského náboženství.

První stopy přípravy a zpracování vína jsou datovány do mezolitu, což je asi 10 000 let

př. n. l. (Řehan, 1994).

Jak a z čeho se alkohol začal vyrábět? Vynález destilace alkoholu je připisován

Číňanům. Někteří autoři se domnívají, že šlo o nápodobu přírodních jevů, jako je například

7

zkvašení javorové mízy, která vytékala z poraněného stromu či sběr medu divokých včel.

Nejčastější způsob, jak se lidé k alkoholu dostávali, bylo vyřezání otvoru do melounu, který

se naplnil medem, otvor se opět uzavřel a po určité době čekání byl ke konzumaci připraven

tzv. „alkoholový meloun“ (Skála, 1988).

Zpočátku se tedy předkové před mnoha miliony let mohli setkat s ethanolem, a to díky

kvašení plodů a listů rostlin, ke kterému v přírodě docházelo samovolně. Však naši nejbližší

příbuzní konzumovali nekvašené tropické ovoce, které dosahovalo hranice až 5 % alkoholu.

Pravidelný kontakt s alkoholem si předkové zajistili relativně pozdě. Jelikož v dávné době

byly podmínky velmi ztížené, bylo potřeba ke zkvašení použít plodinu, která měla vysoký

obsah jednoduchých cukrů. Těmto podmínkám nejvíce vyhovovala kvašená datlová šťáva

z datlové palmy, která se v Mezopotámii pěstuje už asi 8000 let. Další vyhovující plodinou

byla planá vinná réva rozšířená především na východním pobřeží Severní Ameriky.3

Ze středověkých záznamů a cestopisů se můžeme dozvědět, že přípravy alkoholických

nápojů destilací z různých přírodních zdrojů zvládali Číňané, Mongolové a Tataři. Ti však

lihové tekutiny používali výhradně k léčení, neboť většina receptur pocházela od alchymistů,

lékařů či lékárníků. Lihoviny se do konce 13. století používaly tedy výhradně pro externí

léčení. Již v dávných dobách přinášela obliba piva a medoviny řadu vážných problémů, na

které posléze reagoval první protialkoholní zákon vyhlášený Břetislavem I. v roce 1039. Měl

silně prohibiční charakter a uváděl přísné tresty nejen pro opilce, ale i pro ty, kteří jim

nalévali (Zvolský, Raboch, 2001). Pro Evropu bylo významné 14. století v období moru, kde

byly destiláty doporučované na utišení bolesti. 15. století je významné velkým rozmachem

lihovarů, kde se alkohol začal vyrábět ve velkém, nejvíce však v Holandsku. V 17. století

počet destilátů stoupl na více ne 300 druhů a alkohol se stal v Evropě oblíbeným.4

„Alkoholické nápoje nás provázejí od dávné minulosti. Iluze, že je dokážeme

eliminovat, je naivní. Alkohol zde bude a jediná schůdná cesta je integrovat ho do života tak,

aby neškodil, respektive aby škodil co nejméně“ (Řehan, 2007, s. 21).

3(Houser, Pavel. Scienceworld: Dějiny alkoholu i alkoholismu ve všech podobách. Scienceworld: Dějiny

alkoholu i alkoholismu ve všech podobách [online]. 2003 [cit. 2013-02-13]. Dostupné z:

http://www.scienceworld.cz/neziva-priroda/dejiny-alkoholu-i-alkoholismu-ve-vsech-podobach-2664/ 4(Liehoviny-krátká história. In: Gastroprincipal [online]. 2009 [cit. 2013-03-09]. Dostupné

z:http://www.gastroprincipal.sk/index.php?option=com_content&view=article&id=101:liehoviny-kratka-

historia&catid=46:destilaty-a-likery&Itemid=81)

http://www.scienceworld.cz/neziva-priroda/dejiny-alkoholu-i-alkoholismu-ve-vsech-podobach-2664/

8

1.2 ALKOHOL JAKO NEJROZŠÍŘENĚJŠÍ POVOLENÁ DROGA

Alkohol je považován za nejpopulárnější, nejdostupnější a nejzneužívanější drogu.

Většina lidí alespoň jednou okusila jeho euforizující či povzbuzující účinky.

Jelikož je alkohol volně dostupný a obecně společností tolerován, zdá se tak být méně

nebezpečnou látkou, než ve skutečnosti je. Stav po užití alkoholického nápoje je daný a

víceméně neměnný. Nelze ho aplikovat nitrožilně, tím pádem odpadá nejvíce nebezpečný

způsob aplikace. Avšak co se týče návyku, hovoříme o alkoholu ve stejné rovině, jako

o tvrdých drogách.5

Hartl, Hartlová (2000) definují alkohol jako hypnosedativum s krátkodobým účinkem,

které při malých dávkách zlepšuje náladu, odstraňuje úzkost a napětí. Má výrazný účinek na

centrální nervovou soustavu, vyvolává euforii, ale zpomaluje reakce či zhoršuje koordinaci.

Ve vyšších dávkách jsou následky již vážnější. Hovoříme zde o útlumu, rozšíření cév, které

v kůži způsobují teplené ztráty, metabolizuje se v játrech a vstřebává se ze zažívacího traktu

do krve.

„Alkohol (alcohol), resp. Etylalkohol, chemicky etanol (C2H5OH), svou jednoduchou a

malou molekulou vznikající kvašením cukrů, patří mezi látky ovlivňující především látkovou

přeměnu. V klasifikaci farmakologie se pro své psychotropní účinky řadí mezi látky

s převažujícím působením na nervový systém. Z hlediska kvantitativního je etanol nejslabší

psychotropní látkou“ (Kvapilík, Svobodová, 1985, s. 13).

Dle Křivohlavého (2001) má alkohol na člověka přímé a nepřímé negativní účinky. Za

přímé negativní účinky považujeme biochemickou cestu na organismus, což je například

cirhóza jater či Korsakovův syndrom. Za nepřímé negativní účinky se považují negativní

vlivy primárních projevů alkoholu, za které považujeme například dopravní nehody, které

patří mezi čtyři nejčastější způsoby úmrtí. Nepřímých důsledků je však několik, neboť se pod

vlivem alkoholu naprosto mění koordinace či přesnost a správnost percepce a uvažování.

Jako spousta jiných drog či chemických látek nemá alkohol pouze negativní vlastnosti.

Leč se to může zdát podivné, najdeme u něj i ty pozitivní, pokud je však alkohol požíván

v malých dávkách. Tyto dávky mají vliv především u snižování kardiovaskulární mortality.

5(ORLÍKOVÁ, Bára. Drogová poradna: Alkohol. [online]. [cit. 2012-11-07].

URL:<http://www.drogovaporadna.cz/alkohol.html>)

http://www.drogovaporadna.cz/alkohol.html

9

Studie zjistily, že u lidí, kteří 24 hodin před srdeční příhodou vypili malé množství alkoholu,

prožili srdeční příhodu mnohem menší a mortalita za těchto okolností byla nižší.

Dle Hellera a Pecinovské (1996) se řadí alkohol mezi látky tlumivé. Žádná jiná droga

neposkytuje tak velké spektrum účinků, jako právě alkohol. Kromě toho, že nám skýtá

chuťové požitky, vodu i jisté živiny, působí především na naši psychiku. Nabízí nám pocity

uvolnění, špatnou náladu mění na dobrou, odstraňuje zábrany, podporuje sebejistotu, ale také

tlumí bolest, ať se jedná o psychickou či fyzickou. Požití alkoholu není zase tak dobré, jak se

zdá, neboť na druhé straně zapříčiňuje zpomalení reakcí, špatnou koordinaci pohybů, úsudku

či nesprávného rozhodnutí. Alkoholické nápoje způsobují celkový útlum činnosti centrálního

nervového systému (dále jen CNS).

I když je v České republice alkohol legální, existuje zde pár předpisů, kterými bychom

se měli řídit. Není však tomu tak vždy. Jedná se o zákaz podávání alkoholu nezletilým do 18ti

let, zákaz obsluhovat motorové vozidlo pod vlivem alkoholu či zákaz požívání alkoholu

v zaměstnání.6

1.3 CHEMICKÉ A FYZICKÉ VLASTNOSTI

Alkoholy jsou vzájemně příbuzné chemické látky mající koncovku -ol (metanol, etanol

či propanol). Pro termín alkohol používáme v běžném významu etylalkohol-etanol, což je

bezbarvá čirá tekutina s nižší specifickou vahou, než má voda (0,8). Její vzorec má podobu

C2H5OH (CH3-CH2-OH). Od vody se dá díky nižšímu bodu varu (78,2 stupně Celsia)

oddělit destilováním. Jako čistý etylalkohol se vyskytuje v maximální koncentraci 95 %

(Řehan, 1994).

Etanol je bezbarvá těkavá kapalina. Má hlavní psychotropní účinky v alkoholických

nápojích. S vodou se mísí neomezeně. Tato látka vzniká fermentací, což znamená rozklad či

přeměna organických látek a rostlinných produktů působením enzymů a kvašení cukrů

kvasinkami. Obvykle nápoje, které vzniknou fermentací, nemají více než 14 % alkoholu

(Palčová, 2000).

6(Orlíková, Bára. Drogová poradna: Alkohol. [online]. [cit. 2012-11-07].

URL:<http://www.drogovaporadna.cz/alkohol.html>)


10

1.4 ALKOHOLISMUS

V této části práce přiblížím pojem alkoholismus, popíšu jeho fáze a dílčí pojmy s ním

související. Uvedu také krajní hranice, kam až nás alkohol může zavést a jaké nemoci nám

může způsobit.

Alkoholismus je fakt, se kterým se setkáváme poměrně často. Pozorujeme-li člověka,

který alkoholu propadl, ptáme se na základní otázku „Proč?“. Proč zrovna tento člověk

nadměrně pije alkohol? Proč nepřestane pít? Proč vlastně pít začal? Abychom těmto otázkám

porozuměli, a případně na ně uměli odpovědět, byla vytvořena řada teorií, které zde osvětlím

(Křivohlavý, 2009).

Alkoholismus se řadí mezi nejzávažnější a nejrozšířenější formy návyku. Hovoříme

o něm tehdy, když závislost na alkoholu dosáhne takového stádia, že škodí jedinci,

společnosti nebo oběma (Janík, Dušek, 1990).

Alkoholismus je požívání alkoholických nápojů ve větších dávkách a to tak, aby byla

v krvi neustále udržována hladina alkoholu. Je to dlouhodobě užívaný termín, používán

především pro chronické, kontinuální pití či periodickou konzumaci alkoholu (Palčová,

2000).

1.5 VYSVĚTLENÍ POJMU ALKOHOLISMUS

Termín „alkoholismus“ vnesl do medicíny Benjamin Rusch v roce 1784. Alkoholismus

(alcoholism) neboli stylizmus je popisován jako choroba, která vzniká na základě

opakovaného, častého a nadměrného požívání alkoholických nápojů. Vytváří se chorobný

návyk, ztráta kontroly nad pitím, poruchy tělesného i duševního zdraví, psychotické poruchy

apod. (Hartl, Hartlová, 2000).

Jednoduše lze říci, že alkoholismus je nadměrná konzumace alkoholických nápojů.

Tento termín poprvé použil v roce 1849 švédský lékař Magnuss Huss. Oficiálně používaný

termín alkoholismus byl však považován za medicínský problém až o sto let později

sdružením Světové zdravotnické organizace (WHO) v roce 1951.

11

1.6 ALKOHOLISMUS JAKO NEMOC

V důsledku nadměrného užívání alkoholu se může postupem času objevit několik

nemocí, které mohou být i životu nebezpečné. Alkohol často ulehčuje neúnosnou situaci těm,

kteří chtějí přijmout roli pacienta. Je to choroba a zároveň skutečnost, která se ničemu

nepřizpůsobuje (Kvapilík, Svobodová, 1985).

Požívání alkoholu je spojeno s různými poruchami, které mohou být jak duševní,

somatické, tak poruchy chování. Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených

zdravotních problémů, neboli MKN-10, zařazuje poruchy způsobené alkoholem mezi

takzvané „Duševní poruchy a poruchy chování vyvolané užíváním psychoaktivních látek“.

Konkrétní označení pro poruchy vyvolané používáním alkoholu je F10. Zvolský a Raboch

(2001) uvádějí konkrétní klinické stavy, které se mohou pojit s užíváním alkoholu:

- Akutní intoxikace - je přechodný stav po požití alkoholu či jiné psychoaktivní látky.

Záleží zde však na požitém množství.

- Škodlivé užívání - zde se jedná především o zdravotní poškození v oblasti somatické či

poškození duševní.

- Syndrom závislosti - vyznačuje především změny kognitivní, behaviorální a

fyziologické. Objevuje se po opakovaném užívání látky, kde se objevuje silná touha užít

látku, pokračování v užívání i přes jasný zákaz či nezvládnutá kontrola při užívání.

- Odvykací stav - zahrnuje různé somatické či psychické příznaky po vysazení návykové

látky.

- Psychotická porucha - objevuje se v průběhu, či jako následek užívání látky. Zařazují

se zde halucinace či bludy.

- Amnestický syndrom - popisuje výrazné zhoršení krátkodobé paměti, kde však vědomí

a kognitivní funkce nejsou narušeny.

- Reziduální stav a psychotická porucha s pozdním začátkem - zahrnuje stavy trvající

krátce, které můžeme nazvat flashback, což je označení pro poruchy vnímání, intenzivní

emoce či opakující se zrakové halucinace.

Poruchy spojené s užíváním alkoholu rozlišuje MKN 10:

F 10.0 – Akutní intoxikace alkoholem

F10.07 – Patologická intoxikace alkoholem

F10.2 – Závislost na alkoholu

F10.3 – Alkoholový odvykací stav

12

F10.4 – Alkoholový odvykací stav s deliriem

F10.52 – Alkoholová halucinóza

Za nejvyskytovanější onemocnění považuje Řehan (2007) delirium tremens,

alkoholickou halucinózu, alkoholickou epilepsii, Korsakovovu alkoholickou psychózu či

alkoholickou paranoidní psychózu. Delirium tremens je alkoholické duševní onemocnění,

které může ohrozit život. Za základní projevy jsou považovány poruchy spánku, záškuby těla,

třes končetin, pocení, nechuť k jídlu či pocity vyčerpání. Pokud stav deliria trvá déle než

2-5 dní, narůstá riziko smrti. Alkoholická halucinóza se rozvíjí pozvolna. Příčinou tohoto

onemocnění je narušení CNS v oblasti sluchových center projevující se šumem. Za jediný

příznak jsou považovány sluchové halucinace. Úzkosti, které jedinec prožívá, mohou vést až

k suicidálním tendencím. Onemocnění alkoholická epilepsie je spojeno s poškozením CNS

alkoholem, které vyvolává epileptické záchvaty.

Ruský psychiatr Korsakov popsal v roce 1887 tzv. Korsakovovu alkoholickou

psychózu, která vzniká u lidí dlouhodobě a soustavně požívajících alkoholické nápoje.

Mohou se objevit poruchy či výpadky paměti, které jsou nahrazeny konfabulacemi7

(smyšlenkami). Jsou známy významné poruchy orientace, nervové poruchy nebo naprostá

demence. Člověk například dvě hodiny po snídani nedokáže říci, co k ní měl (Janík, Dušek,

1990).

Za alkoholickou paranoidní psychózu se považují především standardní schizofrenie8,

kde hlavními příznaky jsou poruchy myšlení a vnímání.

Za další významný důsledek požívání alkoholu je Fetální alkoholický syndrom (FAS).

Tento syndrom je považován za samostatný oddíl, neboť nepatří do duševních poruch.

Projevuje se u nenarozeného dítěte, u kterého matka v průběhu těhotenství požívala

alkoholické nápoje. Dítě se rodí se somatickými či psychickými následky, mezi které patří

růstové postižení, dysfunkce CNS, psychomotorická retardace, mentální deficit, poruchy

chování (Řehan, 1994).

7„Nastupuje v situaci nefunkční novopaměti jako jakési „záplaty“ či náhrady za chybějící pamětní data. To

znamená, že z dříve uložených pamětních dat nemocný nevědomky vybírá to, co rámcově odpovídá zadání,

neboť aktuální údaj si nezapamatoval.“ (Řehan, 2007, s. 71) 8Hartl, Hartlová (2000) definují tento pojem jako ztrátu smyslu pro reálný svět, ponoření se do vlastních fantazií,

halucinace či obrazy pro jiné lidi nesrozumitelné. Platí zde vliv dědičnosti. Za nejčastější formy schizofrenie se

považuje paranoidní, katatonická, prostá, hebefrenická a smíšená.

13

2 ALKOHOLOVÁ ZÁVISLOST, PREVENCE A LÉČBA

Tato kapitola zahrnuje celkový popis pojmu „závislost“. Vytýčím její definici, která

může být popisována ze spousty různých pohledů, dále znaky a fáze, a v neposlední řadě její

druhy.

V západním světě rozdělujeme lidi na úplné abstinenty (necelých 40 %), občasné

příjemce (necelých 35 %), umírněné pijáky (17 %) a alkoholiky (8 %). Nejméně pijí starší

lidé a naopak nejvíce lidé mladí (Křivohlavý, 2009).

Výrazné faktory podílející se na závislosti mohou být dle Hellera a Pecinovské (1996)

především biochemické zvláštnosti organismu, osobnostní struktury, prostředí společnosti,

dostupnost drogy nebo také různé podněty. Rozhodujícími prvky při vývoji závislosti jsou

tolerance a kontrola.

„Addictus“ je latinský termín pro závislost, který původně znamenal předávání zboží

mezi obchodníky. Od tohoto slova se přenesl význam k předávání i jiných látek. Být závislý

znamená být něčím tak posedlý, že to jedince zotročí a zbaví ho vnitřní svobody a osobní

bezúhonnosti. Je-li člověk závislý, je „lapen“, chycen, zajat a pomalu zničen. Počátky

závislosti si nemusíme ani uvědomovat, neboť nejsou natolik dramatické. Za ty můžeme

považovat už první sklenku či první lok. Závislost popírá něco, co není správně, popírá

morální hodnoty a správné vidění reality (Křivohlavý, 2009).

Alkoholické nápoje se často pijí jako doplněk k jídlu, doprovázejí různé společenské

zvyklosti a setkání, ale jindy jsou vyhledávány jako droga. Tento přechod od požívání ke

zneužívání bývá často pozvolný a nenápadný. Z tohoto důvodu rozlišujeme spoustu příčin

alkoholismu. Ke společenským neboli sociálním příčinám můžeme řadit malou připravenost

lidí i institucí na správné využívání volného času. Ten je většinou doprovázen právě

konzumací alkoholu. Za individuální příčiny se považují důsledky nepříznivého rodinného

života, nepříjemné zážitky, jak aktuální, tak ty z dětství. Dále může být za příčinu považována

zkušenost, že některé nepříjemné psychické stavy malá dávka alkoholu zlepší, je zde brán

jako tzv. „berlička“ ( Janík, Dušek, 1990).

14

Věda zabývající se léčbou a výzkumem závislostí se nazývá Adiktologie. Toto slovo je

složenina slov AD-dico = závislost a logia =věda, nauka, vědní obor. Její snahou je vědecky

poznat, porozumět, pochopit, uchopit a popsat daný, značně komplexní jev (Řehan, 2007).

2.1 DEFINICE ZÁVISLOSTI

Křivohlavý (2009) definuje závislost jako vztah člověka k dané látce (v našem případě

alkoholu), kdy nemůže fungovat normálně bez příjmu určitého množství alkoholu.

Je důležité neustále připomínat a zdůrazňovat nevhodnost použití alkoholu jako léku jak

na obtíže somatické, tak i psychické. Závislost nemusí být ihned viděna a člověk si ji nemusí

uvědomit, neboť probíhá většinou nenápadně a postupuje mírným tempem. Počátky mohou

být ve zvyšování tolerance vůči alkoholu, přes ztrátu kontroly až po zanedbávání zájmů či

blízkých. Dochází také ke změnám v chování a myšlení (Zvolský, Raboch, 2001).

Mezi nejfrekventovanější pojmy, které popisují způsob konzumace alkoholu, patří:

- Úzus – znamená „mírné“ požívání neboli konzumaci. Je předpokládáno, že úzus

nenavodí v krvi vyšší koncentraci než 0,5-0,6 g/l, tedy maximálně 0,6 promile. Tento

pojem je tradičně definován tak, že alkoholické nápoje jsou jedincem požívány

v přijatelném množství, věku a s přijatelným zdravotním stavem ve vhodné době

(Řehan, 1994). Alkohol je požíván v takových dávkách, které nemají podstatnější vliv

na psychickou a fyzickou činnost člověka. V tomto stádiu se nevytváří závislost (Janík,

Dušek, 1990).

- Misúzus – tímto pojmem se rozumí zneužívání. Je to konzumace porušující závaznou

normu, která může mít buď zákonnou podobu, nebo podobu obecně uznávaných

principů. Tento pojem je nadřazeným pro tzv. abúzus. Do zákonné podoby patří zákony,

které zakazují například požití alkoholu před a při řízení motorového vozidla, zatímco

druhý případ zahrnuje upozornění lékaře na nutnost abstinovat u těhotných žen či osob

závislých na alkoholu (Řehan, 1994).

- Abúzus – znamená nadužívání. Za abúzus považujeme všechny jiné ostatní způsoby

nadměrného konzumu alkoholických nápojů. Nemusí vždy vytvářet závislost, i když se

může jednat o časté pití alkoholu.

- Craving (neboli bažení) – je pojem bezpodmínečně související se závislostí na

alkoholu. Odborníci ze Světové zdravotnické organizace definují tento pojem za touhu

pociťovat účinky psychoaktivní látky, s níž osoba již dříve měla zkušenost (Nešpor,

15

1999). Mezinárodní klasifikace nemocí popisuje bažení jako „silnou touhu či pocit

puzení užívat látku“. Dle Nešpora (1999) je bažení nejsilnější tehdy, je-li předmět

dostupný, v počátcích abstinence nebo při negativních duševních stavech. Craving se

může projevovat jak po tělesné, tak po psychické stránce.

Aby byl jedinec považován za závislého na alkoholu, měl by splňovat dle Nešpora

(2000) některé z těchto znaků: oslabení paměti, zhoršení postřehu, zvyšování tepové

frekvence či vyšší slinění.

2.2 TEORIE A PŘÍČINY VZNIKU ZÁVISLOSTI

Existuje spousta teorií, které se snaží přijít na různé příčiny vzniku či rozvoje abúzu.

Mohou mít obecný či dílčí charakter. Řehan (2007) rozdělil vznik závislosti do několika

teorií:

1. Biologická teorie

Základním předpokladem jsou biologicky podmíněné znaky, které vytvářejí

předpoklady pro vznik závislosti. Mohou se zde podílet nositelé jako genetika, CNS či

žlázy s vnitřní sekrecí. Do biologické teorie zahrnujeme teorie genetické, enzymové,

dopamin endorfinové a neurobiologické.

- Genetická teorie uvádí jako přímou dispozici dědičné informace, které podmiňují

vznik závislosti. Pomocí nejrůznějších studií nelze popřít zvýšené riziko genetického

ovlivnění u dětí alkoholiků.

- Enzymové teorie připisují důvod k závislosti především změnám v působení

základních enzymů odbourávajících alkohol. Jedním z nich je izoenzym pí ADH, který

vykazuje příčinný vztah mezi abúzem a právě tímto izoenzymem.

- Dopamin endorfinová teorie se opírá o tvrzení, že při abúzu alkoholu vznikají

izochinolinové alkaloidy, které obsahují opiátové receptory. Ty nahradí endorfiny, které

jsou následkem postupného narušení, nebo chybí primárně. Pokles těchto alkaloidů

může vést k dalšímu požití alkoholu.

- Neurobiologický model je především postaven na zvláštnostech uspořádání mozku a

na obecném modelu a specifických vlastnostech působení alkoholu na mozek. Za

důležitou součást jsou zde považovány mozkové funkce jako buňky, receptory, synapse

či vnitrobuněčné informační kaskády.

2. Sociologická teorie

16

Vychází především z makrospolečenských vztahů a zákonitostí, kde těžiště zájmů je

přesunuto od jedince k celku. Jednou ze sociologických teorií je:

- klasická studie, která popisuje velkou míru napětí a sociálního tlaku ve společnosti.

Lidé neustále více migrují do větších měst, mění se kultura a jsou kladeny jiné, větší

nároky na společnost.

- teorie anómie, která vychází ze závažného rozpadu platných sociálních norem

v důsledku válek, revolucí či sociálních změn. Ve společnosti, kde se tyto důsledky

objevují, následně vzrostl výskyt alkoholismu (Řehan, 1994).

3. Psychologické teorie

Tato teorie především uplatňuje názor, že alkohol konzumují především jedinci ve stavu

strachu, úzkosti, stresu či frustrace a alkohol jim tak pomáhá redukovat tenzi. Za

nejvýznamnější psychologické směry považuje Řehan (2007) především:

- hlubinnou psychologii – která se zaměřuje na oblast lidské motivace. Problém

závislosti je zde založen na konfliktu osobnosti. V průběhu rozvoje závislosti se

zaměřuje na osobnostní ukazatele, které mají kořeny v dětství.

- behaviorální psychologii a teorii učení – zabývá se především chováním, které chápe

jako naučený vzorec, a proto je možnost tento vzorec, v našem případě závislost,

alkoholika odnaučit. Pokusy o odnaučení se ukázaly jako nemožné.

- humanistickou psychologii – zde jde o narušení přirozených seberealizačních tendencí.

Alkohol lidem napomáhá v sebeuchopení, seberealizaci či eliminaci pochybnosti

o sobě. V. E. Frankl spojuje rozvoj alkoholismu se ztrátou životního smyslu v důsledku

prohlubující se existenciální frustrace.

4. Integrativní modely

Základním předpokladem těchto modelů je sloučení, skloubení působení intervenujících

proměnných do jednotného systému. Za nejznámější model je považován Urbanův

integrační model, který dal vznik propojenému systému faktorů, které se podílejí na

vzniku závislosti. Těmito faktory jsou:

- farmakologický (droga)

- environmentální (prostředí)

- provokující (podnět)

- somatický a psychický (organismus)

17

2.3 TYPOLOGIE ABÚZU DLE JELLINKA

Americký psychiatr českého původu E. M. Jellinek velmi výrazně přispěl k rozdělení

abúzu dle vnitřních souvislostí:

- typ Alfa – vyskytuje se u lidí s nevyváženou psychikou a s vnitřními konflikty. Alkohol

je zde užíván především k odstranění úzkosti, získání euforie a potlačení tenze. Lidé

mohou požít alkohol, aby se lépe sblížili s druhými lidmi. Somatická či psychická

závislost se u tohoto typu nevyskytuje.

- typ Beta – je podmíněn sociogenně. Jedinec pije, neboť se nechce lišit od ostatních.

Řadí se sem víkendové popíjení, oslavy nebo návštěvy. Motivací k pití je neodlišovat se

od druhých. Také u tohoto typu je vznik závislosti nepravděpodobný.

- typ Gama – zde již hovoříme o závislosti. Má také primárně sociální charakter a

souvisí se společenským pitím, ale je zde odlišnost, že jde již o vnitřní bažení.

Především je vytvořena psychická závislost. Typickými rysy jsou nespolehlivost a

porucha kontroly nad pitím.

- typ Delta – jinými slovy bývá označován jako alkoholická toxikomanie. Jedná se

o samotářské pití a vytvoření somatické závislosti. Objevuje se zde riziko zdraví

(cirhóza, delirium tremens). Často bývá alkohol požíván v utajení, a proto dlouho uniká

pozornosti.

- typ Epsilon – jedná se o epizodický typ abúzu. Jedinec není schopen dodržovat

základní pravidla, jako je chození do práce, mizení od rodiny, popíjení všeho, co má

k dispozici či se kvůli alkoholu zadlužuje (Skála, 1986).

2.4 VÝVOJOVÁ STÁDIA ZÁVISLOSTI DLE JELLINKA

V této podkapitole se budu zabývat konkrétním rozdělením abúzu, typu alfa a gama,

které jsem zmínila v předchozí kapitole. Popíšu jednotlivá Jellinkova vývojová stádia, které

Skála (1986) rozděluje takto:

1. Stadium počáteční (iniciální): uživatel zde poznává účinky alkoholu jako drogy.

Frekvence dávky se zvyšují. Podstatné je, aby zážitek obsahoval euforii, uvolnění,

zlepšení sociální funkce či navození dobré nálady. V této fázi dochází k subintoxikaci,

neboli chronické konzumaci alkoholických nápojů se syndromem závislosti.

2. Stadium varovné (prodromální): dochází k občasné opilosti, která je zprvu nepravidelná

a později dochází k častějším stavům opilosti. Mění se dávky alkoholu, kterým se však

18

organizmus ještě dovede přizpůsobit. E. M. Jellinek sem zahrnuje tajné pití, zrychlené

pití, alergie na alkoholová témata.

3. Stadium rozhodné (kritické): uživatel je již závislým a ztrácí kontrolu nad pitím.

Objevuje se zde nápadné agresivní chování, výčitky svědomí, vzdávání se přátel,

problémy v práci či ztráta vedlejších zájmů. Závislá osoba začíná pít vždy

s přesvědčením, že bude alkohol ovládat. Jedinec je schopen abstinovat pouze chvíli,

neustále se k pití vrací. Toto stádium může trvat i několik let.

4. Stadium konečné (terminální): závislá osoba se opíjí mnohem rychleji a častěji, i při

nevhodných příležitostech. Pít začíná již brzy ráno. Opilost trvá i několik dní. Objevuje

se třes rukou, křeče, pomočování a jiné příznaky deliria tremens. Závislý jedinec tuto

situaci nezvládá, ať s alkoholem nebo bez něj.

2.5 PREVENCE A LÉČBA

V této části práce bude věnována pozornost prevenci a léčbě alkoholismu. Jak závislosti

předcházet a jaké mohou být postupy při léčbě. Uvedu zde také několik institucí, které právě

závislým lidem pomáhají, aby nedošlo k recidivě. Jelikož prevence a léčba není stěžejním

zájmem bakalářské práce, bude této problematice věnována menší pozornost, než výše

uvedeným tématům.

„Mnoho lidí se za pití stydí a tají ho. Takoví odbornou pomoc nevyhledávají.

Spolupráce se schopným odborníkem nebo s dobře pracujícím zařízením je lepší než psaný

návod“ (Nešpor, 1992, s. 5).

Odborníci ze Světové zdravotnické organizace tvrdí, že množství 20 g 100% lihu pro

zdravého dospělého člověka ještě můžeme považovat za bezpečné. Toto množství odpovídá

zhruba půl litru dvanáctistupňového piva nebo 2dcl vína. Nemusí to nutně znamenat, že

každý, kdo pije více, má problémy či může onemocnět. Vyplývá z toho to, že každý, kdo více

pije, riskuje (Nešpor, 1992).

Dle Nešpora (1999) je prevence předem učiněné opatření, včasná obrana či ochrana.

Prevence se dělí na primární, sekundární a terciární.

A) Primární prevence: je orientovaná především na ochranu populace, hlavně dětí a

mládeže před vznikem problému závislosti. Aby dosahovala správných výsledků, měla

19

by být prováděna odborně a s osobním nasazením, prostřednictvím přednášek, bloků

v rámci výuky, besed s toxikomany či další mimoškolní aktivity (Nešpor, 2000).

B) Sekundární prevence: hlavním úkolem je včasné zajištění odborné pomoci ve smyslu

bio-psycho-sociálním principu péče. Tato prevence se provádí v případě, kdy již byl

zaznamenán vznik závislosti (Heller, Pecinovská, 1996).

C) Terciární prevence: cílem je doléčování a zabránění recidivě, mírnit škody a následky

braní drog. V tomto případě mohou pomoci přístupy poradenství, sociální práce či

odborníci v oblasti sociální péče (Heller, Pecinovská, 1996).

2.6 LÉČBA ZÁVISLOSTI NA ALKOHOLU

Po druhé světové válce se u nás značně rozvinulo léčení alkoholismu. Pro léčbu se od

roku 1948 používá tzv. disulfiram, jehož následky mohou být zrudnutí obličeje, zrychlení

pulsu, ztížení dechu, bolest hlavy a nucení na zvracení. Dále se používá apomorfin, který se

aplikuje injekčně a dochází k vyvolání zvracení či antabus (Janík, Dušek, 1990).

Nešpor (1999) uvádí 4 základní formy léčby:

1. Ambulantní léčba: bývá prováděna ve specializovaných zařízeních. Většina z nich má

zařízeny ordinační hodiny tak, aby pacienta nevytrhli z jeho rodinného a pracovního

prostředí. Některé nabízejí také anonymní léčbu, kdy člověk neuvádí jméno.

2. Ústavní léčba: má na starost těžké zdravotní či psychiatrické komplikace pití. Délka

léčby může být pevně stanovena nebo individuálně domluvena s pacientem. Obvykle

však trvá 13 týdnů.

3. Denní stacionář: po pacientovi se vyžaduje pracovní neschopnost, neboť docházky do

stacionáře jsou většinou na celý den. Bývá často pojímán jako mezistupeň mezi

ambulantní a ústavní léčbou. Především usnadňuje přechod k normálnímu životu.

4. Noční stacionář: provádí se po pracovní době, přes noc. Je vhodná pro lidi, kteří jsou

v dobrém stavu, ale nemají kde bydlet či mají jiné, například rodinné problémy. U nás

se tato forma vyskytuje pouze zřídka.

Aby léčba byla účinná, je potřeba stanovit si konkrétní léčebný program, který se

sestavuje dle potřeby pacienta a velikosti rozvinutí jeho závislosti. Léčebný postup by měl

zajistit především úkony, jako je: odstranění drogy z organismu, rehabilitace somatické

funkce organismu, obnovení psychické funkce, uvědomění si základního problému a

odstranění ho, stabilizování životního stylu a v neposlední řadě resocializace. Co se týká

20

délky léčby, představuje kombinaci programů mezi ústavní a ambulantní léčbou. U nás má

největší využití léčba krátkodobá v délce 3-4 týdnů ústavní léčby, po které následují

doléčovací programy léčby ambulantní (Heller, Pecinovská, 1996).

V mnoha případech provádějí léčbu psychoterapeuti, kteří postupují formou

skupinovou, individuální nebo kombinací obou dvou. Jako účinnější psychoterapie se ukázala

ta, kde se daná osoba rozhodne z vlastního přesvědčení, než ta, kde je léčba nakázána

(Křivohlavý, 2006).

2.7 LÉČEBNÉ ORGANIZACE

Existuje několik skupin, které se snaží poskytovat závislým na alkoholu pomoc. Níže

uvedu jen ty nejdůležitější. Za nejstarší sdružení je považován Modrý kříž založený

v Ženevě roku 1877. Jako první propagoval abstinenci. Celosvětově známou a nejslavnější

organizací je skupina Anonymních alkoholiků (dále jen AA). Tato organizace byla založena

v roce 1935 v USA a odtud se šířila do celého světa. Skupina je založena na programu

o dvanácti bodech, který vyžaduje uvědomění si dotyčné závislé osoby neschopnosti

zvládnutí pití. Sezení mají převážně psychologicko-výchovný cíl a jsou řízena terapeuty.

Nejefektivnější varianta se jeví kombinace terapie a svépomocné skupiny (Křivohlavý, 2009).

Za další významnou skupinu se považuje organizace Al-Anon, která přijímá především

rodinné příslušníky či blízké osoby. Tato skupina je částečně spojena s AA, neboť postupují

dle stejného programu. Cílem je jak osobnostní duchovní rozvoj, tak rozvíjení chování

k dosažení nezávislost (Uehlinger, Tschui, 2009).

Co se týká čistě svépomocných organizací u nás, může se jednat například o nemocnici

u Apolináře, jako synonymum protialkoholní léčebny, jehož zakladatelem byl Jaroslav Skála.

Základem jsou behaviorální9 principy přeučování, což souvisí s pevně daným režimem

spojeným s bodovacím systémem. Pacienti píšou životopisy, deníky a elaboráty (Řehan,

2007). Nejčastěji byly ve své době využívány koncepce behaviorální psychologie, které

sloužily ke zpochybnění alkoholismu jako choroby. Jestliže je chování alkoholika naučený

vzorec chování, je možné jej přeučit a tím pádem hlavní teze medicíny o ireverzibilitě ztráty

9Behaviorální je pojem týkající se chování, který je u lidí možno objektivně pozorovat a zkoumat.Bývá

vykládáno zejména jako podnět na reakce. S tímto pojem souvisí tzv. behaviorizmus, což je věda o chování, kde

se eviduje pouze to, co je měřitelné a pozorovatelné (Hartl,Hartlová, 2000).

21

kontroly pití je neplatná (Řehan, 1994). Za Dominující psychoterapii10

se považuje terapie

averzivní zaměřená na změnu návyků antisociálního chování pomocí spojení s nepříjemnými

podněty (Hartl, Hartlová, 2000).

Svépomocné skupiny mají také své přednosti, do kterých patří jejich faktická

nehierarchičnost (zvolený předseda, výbor, pokladník, nejsou žádné snahy o moc nad

druhými) či autentičnost u všech členů v dobách abúzu alkoholu. Skupina naplňuje základní

sociální potřeby sdružování, podpory, opory a v neposlední řadě nabízí široký výběr

programů, které odpovídají zájmu členů (Řehan, 2007).

Jako první svého typu v České republice vzniklo v roce 1996 Doléčovací centrum

Sananim. Z jeho činnosti mohu uvést program chráněného bydlení, strukturovaný ambulantní

doléčovací program, individuální poradenství a terapii či sociální práce a rodičovské skupiny.

Každý rok se zde srovnává počet změn ve struktuře výkonů v čase, jak se mění počty klientů

nebo také retence v programu (Popov, 2002).

10

Psychoterapie znamená dle Hartla a Hartlové (2000) léčbu duševních chorob a hraničních stavů. Snahou je

pomoci dotyčném a rozšířit subjektivní svět jeho hodnot.

22

3 SMYSL

V této kapitole se budu zabývat otázkou smyslu života. Na takovou otázku existuje

mnoho úhlů pohledů a můžeme si odpovědět různými způsoby. Tímto pojmem se zabývala

spousta autorů, kteří na smysl jako takový měli různé názory a také různá vysvětlení. Ty

nejvýznamnější uvedu níže. Dále se zde zmíním například o životních hodnotách, cílech či

metodologických přístupech.

3.1 HISTORIE SMYSLU

Než uvedu konkrétní vysvětlení pojmu smysl a záležitosti s ním související, je třeba

také připomenout historii, poněvadž i smysl má svůj počátek a určitý vývoj, který byl dlouhý

a různorodý. Proto v této kapitolce popíšu jeho vznik a záchytné body v minulosti.

Ať už se v minulosti stalo cokoliv, mělo to tak být. Můžeme s ní pracovat stejně jako

s budoucností, z pozice „Teď“. Minulost je a má zůstat součástí našeho celku (Ripcsik, 2011).

„Žij tak, jako bys žil už podruhé a jako bys poprvé udělal všechno tak špatně, jak si to

jen dokážeš představit“ (Frankl 1994b, s. 98 in Tavel,2007, s. 63). Historie nám může pomoci

být zodpovědný za to, jak utvoříme následující minuty. Z počátku byl zájem o problematiku

smyslu života v rozpacích, neboť se v každém případě chtěla zachovat vědeckost. A tak jako

první se smyslem začala zabývat psychologie, která byla dlouho ovlivněná pozitivistickou

metodologií. Zájem o tuto tématiku nebyl však jen v psychologii, ale také v jiných vědeckých

disciplínách (Halama, 2007).

Otázka po smyslu života provází lidstvo po celou dobu jeho existence. Neustále si

klademe otázky typu: „Co je smyslem mého života? Jaký je cíl? Co má v životě hodnotu? Má

tohle všechno vůbec smysl?“. Odpovědi na tyto otázky mohou být složité a vyjadřovány

z různého hlediska, ať už z filosofického, etického, teologického či psychologického (Tavel,

2007, Halama, 2007).

Autoři se v minulosti nezabývali pouze východiskem pro smysluplné bytí, ale také

otázkami, jako je ctnost, neřest, svědomí, lidská odpovědnost či svoboda a ztráta smyslu

života. Z pohledu filozofie se v historii zabývaly smyslem směry, jako jsou vulgární

epikureismus, hédonismus, kynismus, klasický epikureismus a stoicismus, které se řadí

23

především do období antiky. Mnoho autorů se shoduje na tom, že až stoicismus zdůrazňuje

cíl, kterým se stalo zrání osobního charakteru (Křivohlavý, 2006).

Také vědecký pokrok sehrál v kladení otázek po smyslu velkou roli. Následkem

průmyslového růstu a technologického vývoje se stala společnost složitou. Dříve si člověk

neuvědomoval, že na otázku smyslu je možné odpovědět rozborem okolního světa jen těžko.

Zejména v období socializmu se o smyslu života v komunistických zemích nehovořilo, nebo

se člověku kladlo za cíl života budování socialistické vlasti. Téma smyslu se v našem

společenském životě začalo objevovat po listopadu 1989 (Tavel, 2007).

V polovině 6. st. před n.l. vzniklo v antickém Řecku myšlenkové hnutí nazývané

„předsokratovské myšlení“. Za hlavní představitele tohoto období se považují Táles a

Sokrates. Tyto dvě postavy jsou pro starověk považovány až za bájné postavy a připisují se

jim velmi protichůdné názory. Mýtus = toto hnutí bylo jakousi cestou, která vedla k vymezení

filozofie a etiky jako nových forem rozumového vztahu člověka ke světu a k sobě samému.

Cílem tohoto směru bylo zkoumání přirozené povahy věcí a jejich celkové uspořádání

(Remišová, 2008).

Za jedny z nejvýznamnějších filozofů, kteří ovlivnili etiku, se považují Sokrates, Platon

a Aristoteles. Počátek byl v pochybnosti a údivu. Působili v období 1. pol. 5. st. před. n.l. do

2. pol. 4. st. před. n.l. . Jsou dva centrální výrazy, kterými se starověcí morální myslitelé

zabývali, a to zdatnost konáním (areté), kdy areté znamenal ušlechtilý původ člověka, který

se zavazuje bohu a rodu, a dále blažeností (eudaimonia), jako nejvyšší formu šťastného

života (Remišová, 2008).

Halama (2007) rozlišuje u pohledu historie dva psychologicko-antropologické kořeny

uvažování nad smyslem života. Jsou to:

- existenciální filozofie a psychologie

Počátek tohoto proudu se datuje na rok 1958 a klade důraz na existenci a fenomény s ní

spojené. Zahrnují se sem pojmy jako svoboda, zodpovědnost, angažovanost, hodnota,

smysluplnost, přítomnost, vztah a jiné. Člověk by měl k těmto skutečnostem zaujmout

svůj postoj a uchopit je nejlépe pomocí smyslu života. S tímto směrem jsou spjati

významní filozofové, jako jsou E. Husserl, S. Kierkegaard či J. P. Sartr.

- teleologická a analistická koncepce

24

Tyto přístupy považují za rozhodující faktor chování osobnosti, její cíle, které jsou

chápány jako základní obsahové kategorie. Vystupují proti statickému chápání

osobnosti. Smysl života je viděn v tom, že člověk má v životě nějaký cíl a angažuje se

v jeho realizaci.

Ve spojitosti s historií mluví Fromm (1992) o tzv. radikálním hédonismu, který

praktikovali bohatí lidé například z horních vrstev Anglie a Francie v 18. a 19. století. Za

jednoho z významných filozofů, který tento směr podporoval, byl Aristippos, který učil, že

zakoušení optima tělesných slastí je cílem života. Od 18. století se vyvíjelo mnoho etických

teorií, avšak na konci se stejně vrátilo k praxi a teorii radikálního hédonismu.

3.2 POJEM SMYSL

V této kapitole se dostávám ke stěžejnímu a hlavnímu bodu této práce. Cílem je zde

popsat především význam smyslu, uvést konkrétní definice a přiblížit ho z různých pohledů.

Jelikož je tento pojem těžko uchopitelný, definic je zde uvedeno více.

Existuje přibližně 170 definic. Je to něco, co je dané a člověk má najít cestu a objevit to.

Život je o hledání smyslu. Smysl se nedá vytvořit, neboť by byl vytvořen subjektivně a věc

smyslu je věcí objektivní. Naplněním smyslu uskutečňuje člověk sebe sama (Tavel, 2007).

„Na své cestě nemůžete udělat chybu, nikdy nemůžete něco „úmyslně správně“ nebo

nedopatřením „špatně“ udělat, neboť všechno, co právě teď prožíváte a rozhodujete-tedy i to,

co vy sami snad považujete za chybu-je cesta. To je smysl“ (Schache, 2009, s. 264).

Smysl je velmi široký pojem, který se obtížně vymezuje. Aristoteles (1996) ho

v základním významu rozděluje na vnitřní a vnější. Do vnějších zařazuje hmat, chuť, čich,

zrak a sluch a do vnitřních umění vnímat prostředí, vjemy všech smyslů jako naše vlastní, ale

také jejich předměty. To znamená, že my nejen hmatáme a vidíme, ale vnímáme, že hmatáme

a vidíme.

Jaký je vlastně význam slova smysl? Může být definován jako myšlenkový obsah

nějakého slova či věty, může vyjadřovat důležitost, účel, důvod jednání a v neposlední řadě

celkové zaměření lidské existence (Křivohlavý, 2006).

25

Hartl, Hartlová (2000) definují smysl jako označení pro smyslový orgán či smyslové

vnímání, který je schopen přijímat a přenášet podněty jak z vnitřního, tak z vnějšího světa

prostřednictvím smyslových orgánů.

Dle Machovce (2004) spadá pojem smysl do kategorie „vztahu“. Je totiž možný jen

jako smysl k něčemu, není jednotlivým pojmem. O smyslu je možno mluvit pouze tam, kde

rozum může volit a jednat, kde se bytost setkává s nějakým přírodním či historickým

procesem, v němž jsou rozcestí. Člověk svou dovedností vnáší do života smysl a pouze tam,

kde rozumem daná bytost volí z naléhavých eventualit činnost, která je nejvíc žádoucí, je

možno hovořit o smyslu. Smysl je jedinečným pojmem, kterého je náš rozum schopen

vytvořit. Neustále se rozhodujeme mezi vnějším a vnitřním světem a právě zde, při naší

svobodné vůli, je smysl přítomen, neboť jevy se dějí, nepředjímají cíl toho, aby někam

směřovaly. „V životě jednotlivce i celých civilizací mohou vždy vznikat a hluboce utkvít chyby,

ale jsou-li odhalovány a napravovány, může takový život být smysluplný, ovšem nikoliv jen

napravováním chyb, ale úsilím o nějaké pozitivní hodnoty.“ (Machovec, 2004, s. 124).

Längle (2002) míní smyslem nějaký směr, který vede život k hodnotě, je orientací

v životě. Může nám ukázat směr ke zdařilému životu. Nemůže být kýmkoliv nařízen, ale

musíme ho nalézt a rozpoznat. Smysl nikdy nenutí, neříká „ty musíš“. Je svobodný, a proto,

když ho člověk nalezne, už ho neztratí, a i když ho neuskuteční, stále ho má. Smysl je

konkrétní cesta, která odpovídá dané situaci. Jak se rozhodneme, je již na možnostech v ní

obsažené. Pokud je pro člověka daná situace významná, má pro něj smysl.

Yalom (2006) uvádí, že k otázce smyslu byl nemilosrdný Jean-Paul Sartre, který však

v něm dokázal vidět i patřičný kladný postoj spatřující v kamarádství, svobodě, seberealizaci

či službě druhým.

Halama (2007) rozlišuje dvě dimenze smyslu – šířku a hloubku. Šířka smyslu spočívá

ve více hodnotách. Jde o různé zdroje, které slouží k naplnění potřeby smyslu a je na člověku

samém, zda si vybere jednu důležitou nebo více méně důležitých hodnot. Jde zde spíše

o kvantitu. Na rozdíl od hloubky smyslu, která se zaměřuje na kvalitativní stránku zážitku.

Existuje mnoho názorů na tento pojem. Reker a Wong chápou hloubku jako míru

sebetranscedence. Jde o míru hodnot, které jsou součástí smyslu. Hloubku smyslu rozdělují

do čtyř stupňů: zaujatost sebou, individualismus, kolektivismus a sebetranscendenci.

26

3.3 SMYSL ŽIVOTA Z POHLEDU VÝZNAMNÝCH PSYCHOLOGŮ

Jak jsem již uvedla v předešlé kapitole, definic smyslu existuje velké množství. Také

autorů, kteří smysl popisují, je spousta, a proto zde vybírám jen některé, kteří tento pojem

popisují nejvýstižněji.

Mezi nejvýznamnější osobnosti popisující smysl řadí Halama (2007) Alfreda Adlera,

C. G. Junga, E. Fromma, Irvina D. Yaloma, Abrahama H. Maslowa, A. Längla a v neposlední

řadě Viktora Emanuela Frankla.

Alfred Adler

Zakladatel individuální psychologie. Jako první se postavil k otázce životního smyslu. Byl

zastáncem úsilí člověka najít svůj smysl života a své místo ve společnosti, neboť právě mínění

jednotlivce určuje myšlení, cítění a konání druhých. Jako hlavní zdroj konfliktů označil pocit

méněcennosti neboli nedostatečné vědomí vlastní hodnoty na rozdíl od jiných lidí.

Carl Gustav Jung

Švýcarský myslitel a psychoterapeut. Zastával názor, že člověk se rodí do světa, kterému

nerozumí a snaží se jeho podstatu a smysl pochopit ze svého vnitřního světa a odstranit tak

jeho chaos. C. G. Jung předpokládal, že člověk je pro dokončení stvoření nepostradatelný, je

dalším stvořitelem a dává světu objektivní existenci (Křeménková, 2011). U tohoto

představitele je nejdůležitější pojem „anima“ neboli představa duše, která má za účel zažehnat

a polapit něco spontánního, živého a nebezpečného. Říká nám, že co je dobré, není vždy

krásné, a co je krásné, není vždy dobré. Pokud se člověk s animou vyrovná, zjišťuje, že se za

tím skrývá smysl, který, když člověk více poznává, ztrácí anima svůj nutkavý charakter.

Smysl světu dává člověk. Smyslem života se stává to, do čeho člověk projektuje bytostné já –

archetyp „selbst“ neboli božstvo, politickou myšlenku či zdravou výživu (Tavel, 2007).

Erich Fromm

Představitel humanistické psychoanalýzy, jehož primárním zájmem byla izolovaná osoba

usilující o překonání potíží, které nová doba přináší. Byl zastáncem toho, že lidská bytost je ta

nejvyšší hodnota, která existuje v jeho nitru. Právě ty charakteristiky, které oddělují člověka

od světa živočišné říše, jsou pro smysl života důležité. Jedná se o sebeuvědomění, rozum a

imaginaci. Díky tomuto je člověk schopen vytvořit si představu o světě. Celkově toto

uvědomění nazývá potřebou orientačního rámce, které umožňuje dát člověku smysl, cíl a

účel. Bez tohoto rámce by byl člověk zmatený a neschopný cílevědomého chování (Halama,

2007).

27

Irvin D. Yalom

Významný americký představitel psychoterapie. Pojímá smysl striktně především

z existenciálního postoje a vychází z psychoanalýzy neboli nevědomých vnitřních konfliktů.

Smysl je chápán jako aktivní a kreativní odpověď člověka na bezesmyslnost světa. Aby se

s tímto člověk mohl vyrovnat, musí se celým svým srdcem aktivně ponořit do smyslu svého

života, který vytvořil. Smysl považuje za jedinečný výtvor, vědomou a nevědomou projekci

osoby do světa (Tavel, 2007). V souvislosti se smyslem existuje rozpor mezi tím, že člověk

v životě potřebuje smysl, absolutní pravdu a pevné ideály, aby mohl smysluplně žít, kdežto na

druhé straně je absolutní neexistence pravdy. Proto člověk musí být kreativní a aktivní, aby se

vyrovnal s bezesmyslností a ponořit se do sebou vytvořeného smyslu života a aktivně na něm

participovat. Rozlišuje smysl pozemský a kosmický, který je schopen dosáhnout ten, kdo

vnímá život jako nějaký účel, který je možno naplnit a jako cíl, o který je možné usilovat.

Kosmický smysl je něco mimo nás. Člověk, který je schopen tento smysl naplnit, naplňuje ho

díky smyslu pozemskému. Naplnění lze dosáhnout zdokonalováním vlastních rozumových

schopností a dosáhnout intelektuální dokonalosti. Yalom například uvádí pojem altruismus,

který spočívá ve snaze žít pro druhé, zpříjemnit jim život a jakýmkoliv způsobem jim

pomáhat. Tento směr je důležitým zdrojem smyslu (Yalom, 2006).

Abraham H. Maslow

Humanistický psycholog, který je známý především svou koncepcí osobního růstu a

hierarchické koncepce potřeb. Jako základní princip fungování psychiky člověka uvádí dva

druhy potřeb. Základní potřeby, kam řadí fyzické potřeby, potřeby lásky, bezpečí,

sounáležitosti, ocenění a potřeby růstové, které zahrnují realizaci člověka, naplnění svých

možností, sebeaktualizování se. Aby člověk mohl správně fungovat, měl by nejprve uspokojit

a naplnit potřeby základní, a teprve potom potřeby růstové (Halama, 2007).

28

Obrázek 1. Maslowova pyramida lidských potřeb

11

A. Längle

„ Co zde rozumíme „Smyslem“- Hledání smyslu spočívá za prvé ve svobodě člověka, v jeho

otevřenosti, za druhé v rozdílné hodnotě věcí, za třetí v neustálé změně situací – Je člověk

opravdu svobodný? – Život je tvůrčím úkolem - Svoboda a následky předchozích

rozhodnutí.“ (Längle, 2002, s.11)

Pojmem smysl míní určitý způsob utváření situace, který spočívá v angažovanosti a

bezprostřední zúčastněnosti „na věci“. Člověk by měl vědět a cítit, proč je na světě, co má

vykonat. Měl by mít podíl na tom, co je ve světě zajímavého a krásného. Hledání smyslu musí

probíhat neustále, bez jakékoliv pochyby či zastavení a nikdo v něm nemůže člověka

zastoupit. Svoboda člověka má určité meze, není nadpřirozená, a proto je podmíněná. Je

darem i břemenem, neboť nám otevírá možnosti k osobnímu uspořádání života, ale tlačí nás

činit rozhodnutí. Ať už se rozhodneme svobodně jakkoliv, vždy to učiníme my sami, a to je

důležité. Smysl nelze dát, nikdo nám nemůže říci, co je našim smyslem, musíme ho

rozpoznat, nalézt. Smysl je to, co v dané situaci a s ohledem na ni musím právě učinit. Ale

nabízí se otázka: Jak poznám, co mám učinit? Bylo zjištěno, že to bereme jako „nárok“, něco

co nás vybízí, oslovuje a co potřebujeme. Rozpoznaný a procítěný smysl je tím nejjistějším.

Smysl svou podstatou spočívá v hodnotě věci, o niž jde. Zda se to nejjistější nakonec osvědčí,

se musí teprve prokázat a nejlépe se to ukáže v tom, jak člověk žije. Je nutné si uvědomit, že

smysluplný život nespočívá v pohodlí, kariéře či blahobytu. Je zde překračována rovina, která

11

Zrcadlo blogspot [online]. 2008 [cit. 2013-03-06]. Dostupné z: http://zrcadlo.blogspot.cz/2008/06/maslowova-

pyramida.html)

29

není sama o sobě konečným cílem. Smysl je výzva spojená s rizikem, které musíme přijmout,

nikoliv nějaké pohodlné životní pojištění. Na cestě za smyslem nečeká člověka pouze

překvapení ale i utrpení, ve kterém musíme vidět důvod, proč tak učinit. Smysl je schopen

najít každý, kdo je schopen dělat rozhodnutí. Schopnost nalézt smysl patří k jádru každého

člověka a věci jako je věk, výchova, zkušenost, úroveň vzdělání, či inteligence jsou jen

skladbou podmínek, díky kterým se otevírá svoboda a zodpovědnost vůči nacházení smyslu

(Längle, 2002).

Viktor Emanuel Frankl

V. E. Frankl (1905-1997) vyrůstal ve Vídni v židovské rodině, kde se v průběhu studií na

medicíně měl možnost setkat s názory Freuda či Adlera, ale postupně se od nich odděloval a

směřoval ke svému vlastnímu směru. V letech 1942-1945 se ocitl v koncentračních táborech,

jako byl Terezín, Osvětim a Dachau, kde si uvědomil hlavní úvahy o smyslu života a situace

lidského bytí, které sdílel s ostatními spoluvězni. Tuto zkušenost a problematiku popsal

v knize „Ein Psycholog blebt dasKonzentrationslager“. Později se stal profesorem vídeňské

univerzity a přednostou neurologické kliniky ve Vídni (Kratochvíl, 2002). Od začátku byl

hlavním bodem v jeho teorii smysl života, který začal chápat především při práci s mladými

nezaměstnanými lidmi v období hospodářské krize, kde viděl, že největším utrpením pro

člověka je, když nemá pro co žít, nemá životní cíl ani náplň života. Všiml si, že mladí lidé

byli rádi za jakoukoliv práci, i bez finanční odměny, hlavně, aby si připadali užiteční. Na

základě těchto poznatků zformuloval svou existenciální analýzu, kde je hlavní podstatou

„vůle ke smyslu“. Je to především motivačně-teoretický koncept, který pojednává o tom, že

člověk sahá mimo sebe ke smyslu, který má naplnit. Člověk by měl především dojít k určité

homeostaze, obnovit vnitřní rovnováhu a odstranit napětí. Právě tehdy, když člověk uspokojí

své potřeby a je ve stavu, kdy si nic nepřeje, je spokojený. Zde se nabízí další Franklův

pojem, tzv. noodynamika, neboli rozdíl mezi tím, co je a co má být. Je to nepřetržité

směřování k naplnění jeho hodnot a smyslu života (Halama, 2007).

V. E. Frankl je dle Tavela (2007) považován za nejvýznamnější osobnost zabývající se

smysluplnosti života. Frankl vidí smysl života a jeho význam v oddání se druhým. Dle něj to,

co člověk doopravdy chce, je, aby byl šťastný. Právě tehdy, věnujeme-li se partnerovi,

stáváme se člověkem. Ve svých dílech se zabývá otázkami svobody člověka, životními cíli,

celkovou smysluplností a přispívá k antropologickému pojetí člověka a jeho bytí, kde

vyzdvihuje osobní odpovědnost za splnění smyslu lidského života. Za nejdůležitější výrok

30

Frankla je považována sebetranscendence. Transcendence je nějaké překročení hranic, celku

nebo systému. Je to něco, co člověka přesahuje, překračuje, co není jeho vlastní a co může

přijmout jako dar od druhých. Člověk by měl být oddaný něčemu a někomu, věnovat se

člověku, kterého miluje a nestavit do popředí sebe samého. Životní naplněnost spočívá v tom

být na někoho zaměřený a něčemu oddaný. Sebetranscendence je způsob naší vlastní

existence. Vycházíme ze sebe a oddáváme se něčemu smysluplnému. Míra, kterou je člověk

schopen sebetranscendence je také hloubkou smyslu jeho života, která má 4 dělení:

1. Zaujatost sebou – hledání komfortu

2. Individualizmus – realizace osobního potenciálu

3. Kolektivizmus – služba jiným, účast na veřejných či politických záležitostech

4. Sebetranscendence – hodnoty přesahující jednotlivce směrem ke smyslu světa

Frankl definuje dva typy lidí. Typ průkopník srovnává a provokuje lidstvo s hodnotami

a se smyslem. Na druhé straně typ uspokojovač se snaží za každou cenu o osvobození od

konfrontace se smyslem. Zaměřuje se na seberealizaci, ukojení potřeb a pudů (Tavel, 2007).

Frankl (1996) také upozorňuje na subjektivitu a relativitu smyslu. Pokud neexistuje

jeden smysl pro všechny, můžeme ho nazvat smyslem subjektivním. Člověk se snaží ho

zachytit, uchopit a uskutečnit dle svého vlastního rozhodnutí. Oproti tomu je důležitá i jeho

relativita, to znamená, že stojí v některé relaci k sobě a k situaci, do které je daný člověk

postaven.

Smysl života je nekonečný, existuje pořád, člověk však konečný je, co se času týče, a

právě to jeho životu dává smysl. Kdyby člověk žil bez konce, odkládal by své konání a skutky

do nekonečna a nezáleželo by na tom, zda se koná něco teď. Na konci našeho bytí stojí smrt,

která náš život ohraničuje a díky tomu jsme nuceni využít čas a do něho vsazené příležitosti.

Paradoxně smrt činí život smysluplným (Tavel, 2007).

Smysluplnost určitého člověka chápeme, až je tento život ukončen. Až tehdy si říkáme a

uvědomujeme „kdo to byl“ a „oč mu šlo“(Křivohlavý, 1994).

„Nikdy nemůžeme činit závěry o smysluplnosti života podle jeho délky“ (Tavel, 2007,

s. 63).

Často se namítá smrt jako zpochybnění celého smyslu života. Nabízí se otázka, zda je

opravdu smrt ten rušivý element, který zpochybňuje smysluplnost bytí? Kdybychom byli

31

nesmrtelní, odsunovali bychom každé své rozhodnutí a jednání do nekonečna a nezáleželo by

na tom, že je právě důležité danou věc učinit právě teď. Smrt nám dává hranice, určité

mantinely, které nám nabízí využít čas svého života a nenechat kolem sebe projít bez

povšimnutí jedinečné příležitosti. Konečnost je podstatným znakem lidského života a stejně

tak důležitá pro jeho smysl. Pro žití je důležité chovat se tak, abychom si na konci života

mohli vzpomenout a být hrdí na to, co jsme udělali. Nebýt smrti a konečnosti bytí, nikdy

bychom si neuvědomili to podstatné, vážit si svých činů (Frankl, 1996).

Avšak ztráta smyslu nespočívá pouze ve smrti. Vnímá-li člověk svůj život jako prázdný,

bezhodnotný a bez cíle, můžeme to nazvat pojmy jako „existenciální prázdnota“,

„bezsmyslnost“ či „nenaplněnost potřeby smyslu“ (Halama, 2007). Existenciální neuróza je

projevem „existenciálního vakua“ vyskytujícího se především v konzumní společnosti,

projevující se jako pocit bezesmyslnosti a prázdnoty (Kratochvíl, 2002). Frankl například

hovoří o existenciální frustraci, která přihází tehdy, pochybuje-li člověk o smyslu své

existence a neví co dál. Tato frustrace může vést k neuróze či depresi s doprovázejícími

sebevražednými sklony (Kratochvíl, 2002). Lidé často řeší pochybění smyslu sebevraždou. Ta

ale však nic neřeší. Nemůžeme odstranit ze světa důvody neštěstí. Člověku lze pomoci dívat

se na věc jinak a změnit pohled na jeho utrpení (Tavel, 2007).

U Frankla je také důležité zmínit se o jeho logoterapii neboli učení o smyslu proti

prázdnotě. Tato terapie založená v polovině 20. století je označována za „třetí vídeňskou

školu psychoterapie“. Zabývá se tvořivostí zážitkových a postojových hodnot a pomáhá při

hledání smyslu. Slovo je odvozeno z řečtiny, kde „logos“ znamená smysl a duchovnost.

Uplatňuje se tam, kde člověk ztrácí vůli ke smyslu či o smyslu života pochybuje. Měla by být

východiskem z existenciální frustrace. Logoterapie chápe smysl v tom, jak utváříme situaci

v jednotlivých životních obdobích, zda využíváme toho, co nám právě přítomná chvíle nabízí.

Za teoretické východisko se považuje učební soustava založená na třech pilířích, kterými je

svoboda vůle, vůle ke smyslu a smysl utrpení. Tato léčba by neměla pacientovi vnucovat

konkrétní hodnoty či nějaký životní smysl dle představ terapeuta, ale vést jej k uvědomění si

jeho vlastní zodpovědnosti. Člověk by měl získat osobní smysl pomocí uskutečňování svých

hodnot. Proto se logoterapie snaží rozšířit obzor pro hodnoty. Usiluje o to, aby se vědomí

stalo duchovní. Zdůrazňuje to, že člověk by se neměl usilovně snažit hledat štěstí, ale zaměřit

se k dosažení vyšších cílů, které jedince přesahují a pocit štěstí se tak snáze dostaví z dosažení

či splnění daného úkolu, který si stanoví. Tím, že člověk reaguje na požadavky a úkoly, které

mu život klade na cestu, přijímá za sebe odpovědnost a uskutečňuje tak své hodnoty.

32

Logoterapie díky svému důrazu na smysluplné směřování k budoucnosti obohacuje pohledy

různých psychoterapeutických škol, které se orientují především na minulost a přítomnost

(Tavel, 2007, Kratochvíl, 2002).

3.4 CÍLE SMYSLUPLNOSTI ŽIVOTA

Každý z nás zaměřuje svou činnost a myšlení na určitý cíl. Otázka cílů je základní

otázkou pro smysl života. Chceme někam směřovat, něčeho dosáhnout. Mohou to být cíle

životní, kterých, když dosáhneme, můžeme si říct, že už nic víc být nemůže, ale také ty malé,

dennodenní, které činí náš jediný den užitečným a smysluplným. V literatuře se setkáváme

s rozdílnými definicemi cílů, proto níže několik definic popisuji.

Křivohlavý (2006) rozděluje cíle do několika kategorií:

- cíl, který daný člověk sám uvádí, prohlašuje a zveřejňuje

- cíl, který v jednání daného člověka vidí druzí lidé

- cíl, který se daný člověk domnívá, že má, když něco dělá apod.

Cíl by měl člověka táhnout, motivovat, ale i poskytovat zpětnou vazbu. Díky cílům je náš

život smysluplný, hodnotný a podílející se na tom, že stojí za to žít. U každého cíle je třeba

rozeznávat jeho obsah, strukturu a orientaci, neboť právě ony ovlivňují naše jednání, činnosti

a aktivitu. Cíle nás táhnou a poskytují zpětnou vazbu. Cíle dělají náš život hodnotným a naše

jednání účelným.

Jakmile hovoříme o smyslu, máme v hlavě představu o určitém cíli, co k němu směřuje,

jak ho dosáhnout, uvědomění, proč to vlastně chci apod. Frankl říká: „Je třeba se rozhodnout,

uvědomit si, pro co jsem se rozhodl, a vzít na sebe osobní rozhodnutí jako poslání. Tímto

krokem se člověk stává nositelem určitého poslání. To poté dodává jeho životu hodnotu

jedinečnosti.“ (Křivohlavý, 1994, s. 68)

Konečný cíl lidského života v nekonečném světě nemůže být přítomen v jeho

omezenosti. Člověku musí být pochopitelné, proč žije a co má dělat. Cíl života je mimo

potěšení a utrpení (Tolstoj, 1910).

Důležité pro dosažení stanoveného cíle je snaha, což znamená určitý pohon, abychom

něco udělali, vytvořili, něčeho dosáhli. Základní otázkou smysluplnosti života je hlavní

životní snaha, při jejím hledání se sami sebe ptáme, o co nám vlastně v životě jde? Čeho

33

chceme dosáhnout? Avšak ne každý člověk této snahy, cíle dosáhne a zde může nastat

problematická ztráta smyslu života (Křivohlavý, 2006).

3.5 HODNOTY PRO SMYSLUPLNÝ ŽIVOT

Hodnoty a cíle jsou vzájemně provázané pojmy, kdy cíl ovlivňuje naše hodnoty a naše

hodnoty zase volbu vhodných cílů. Pojem hodnota může být vysvětlen z různých hledisek.

Psychologický slovník formuluje hodnotu jako vlastnost, která je přisuzovaná člověkem

danému objektu, situaci a události. Názor na to, co je žádoucí, dobré a co nežádoucí a zlé.

Hodnoty se vytvářejí a postupně diferencují v procesu socializace (Hartl, Hartlová, 2000).

V oblasti psychologie se hodnoty definují jako principy, standarty a cíle, kterými člověk

řídí svůj život, a které považuje za důležité. Hodnota se od smyslu odlišuje tím, že je platná

pro konkrétní a opakující se situaci jako univerzum pro typické situace, zatímco smysl je

neopakovatelný a jedinečný a je třeba ho pokaždé odkrýt (Tavel, 2007). Velmi blízko nám

jsou například hodnoty ekonomické, kde je chápeme jako tržní cenu určitého výrobku, cenu

zboží. Smysluplné pojetí hodnot vychází z pojetí cílesměrné aktivity člověka (Křivohlavý,

2009).

Längle (2002) rozlišuje tři cesty ke smyslu pomocí hodnot. Jako první jsou hodnoty

zážitkové, které nám umožňují poznávat krásu života, získávat duchovní sílu a pomocí toho

vytvářet svůj život, své „já“. Vidíme-li v životě jeho pestrost, krásu, souměrnost a

mnohotvárnost, nemusíme pomýšlet na smysl samotný. Naše zážitky, které nám okolí přináší,

nás naplňují smysluplným pocitem. Za nejhlubší zážitek je považováno setkání s druhými

lidmi, především v lásce k druhému. Důležité je nebýt pasivní a na svých zážitcích a dojmech

se spoluúčastnit a vnitřně je spoluuskutečňovat. Tyto hodnoty pomáhají člověku pojmout

něco hodnotného ze světa do sebe, a tím se obohatit. Jako další jsou hodnoty tvůrčí, ve

kterých jde o vytvoření díla či vykonání činu. Jde o růst a koloběh, který je přirozený jak

v biologické, tak psychologické části života. Pokud chceme od světa dostat něco hodnotného,

musíme do něj něco tvůrčího vložit. My bereme, ale musíme také dávat. Nejde zde však

o velkolepost díla či skutku, ale o to, jak ho vnitřně prožíváme a bereme, jak dokážeme

přesáhnout hmotné věci do oblasti osobního nasazení. Svým činem, rozhodnutím, skutkem a

myšlenkou nejvíce podpoříme nějaké myšlenky. Svou angažovaností člověk slouží dobru a

bývá tímto dobrem naplněn. Jako poslední jsou rozlišovány postojové hodnoty, které nám

říkají, jak se postavíme k omezením naší životní cesty, k nezměnitelnosti osudu. Člověk by se

34

měl umět postavit proti osudu, vzít jej na svá bedra a nést ho, poprat se s ním a vidět v něm

posílení a důvod dívat se na svět jinýma očima. Být statečný v utrpení a důstojný v záhubě a

ztroskotání. Tyto tři cesty životem uchovávají v sobě jedno společné a to, že za každé

okolnosti nám život, až do posledního dechu, dává možnost smyslu. Vždy nastane situace,

kde se nám otevře jedna z těchto cest. Utrpení dává člověku pocit toho, co nemá být.

Vztah mezi cílem a hodnotou popisuje Křivohlavý (2006, st. 36) jako: „Na jedné straně

je to cíl, který dává všemu, co k jeho dosažení směřuje, kladnou hodnotu, a na druhé straně

jsou to hodnoty, které ovlivňují volbu cílů“.

3.6 SMYSLUPLNOST ŽIVOTA

Tam, kde nám o něco jde, kde si stavíme cíle a k nim směřujeme, můžeme hovořit

o smysluplnosti. V pojetí smysluplnosti života nacházíme provázanost spousty oborů, od

psychoterapie po přístupy pomáhající podporovat osoby, které smysl života ztratili

(Křivohlavý, 2006). Účel naší činnosti ovlivňuje snaha definována jako činnost zaměřená na

dosažení stanoveného cíle, provázaná motivační a emociální složkou (Hartl, Hartlová, 2000).

Jde-li o smysluplnost žití člověka, nepředstavujeme si, jak dlouhý byl jeho život, ale o co

v něm šlo. Pokud se zaměříme na něco hodnotného, co pro mne smysl má, i když tím ničeho

nedosáhnu, může to pro mne být smysluplné a také díky tomu mohu smysluplně žít. Život

nám neustále nabízí důvody pro naši smysluplnost. Pro každého z nás v každé chvíli existuje

smysluplný úkol, ale je pouze na nás, abychom byli schopni ho vidět a poznat (Křivohlavý,

1994).

Längle (2002) naznačil pět kroků, které představují určitou cestu ke smysluplnému

životu:

1. Otevřít se životu, neuzavírat se.

2. Mít otevřené oči, uši i srdce a vidět, co se kolem děje.

3. Chápat výzvy, které k nám ze světa doléhají.

4. Tyto výzvy správně interpretovat a s přihlédnutím k vlastním možnostem se

rozhodnout.

5. Uskutečnit a realizovat svá rozhodnutí (Křivohlavý, 1994).

Lidská tvořivost je nejpodstatnějším znakem existence lidstva. Člověk tím, že tvoří,

překonává sám sebe a stává se jedinečným a neopakovatelným. A v tom tkví smysluplnost

lidského bytí. Dále může spočívat také v naplnění a realizaci zážitkové hodnoty, což je

35

jakýkoliv skutečný lidský zážitek, který člověka obohacuje. Za nejhodnotnější lidský zážitek

se považuje láska (Tavel, 2007). „Láska může být vztahem mezi dvěma vzájemně si oddanými

milenci, může to být blízkost mezi starými příteli, která trvá roky, může to být láska, kterou cítí

rodiče ke svým dětem, nebo zduchovnělá láska člověka, který se oddává službě druhým.

Lidskou lásku můžeme chápat i jako starostlivý postoj, například jako oddanost odborné

práci ve službě společnosti.“ (Tavel, 2007, s. 74).

Smysluplně žít znamená plnit v dané chvíli úkol, který před námi stojí. Jde o to

rozpoznat nejvyšší hodnotu, kterou v dané situaci máme uskutečnit. Je to něco, co není, co se

má skrze mě teprve uskutečnit. Možnost smyslu je nabídkou, výzvou dané chvíle, která

směřuje k budoucnosti. Smysluplný život vyžaduje pružnost ve vnímání hodnot. Vždy

bychom měli jednat tak, abychom si za svým rozhodnutím mohli stát i v daleké budoucnosti.

Postoj k hledání smyslu by měl být otevřený novým otázkám, tázat se a na otázky nacházet

odpovědi. Klíčem ke smyslu našeho bytí je v naší otevřenosti, v obrácení se k životu (Längle,

2002).

Křivohlavý (2009) rozlišuje ve smysluplnosti života dva póly, kladný a záporný.

Kladný pól charakterizuje postoj člověka, který je přesvědčen, že situace, kterou koná, má

smysl. Investuje do ní svůj čas, energii a úsilí, protože překážky, které se mohou vyskytnout,

bere jako výzvu k dosažení daného cíle. Věří, že práce, kterou vynaloží v dané situaci, bude

lidmi kladně hodnocena a dojde k uznání. Jde především o důvěru v řešení situace. Negativní

pól je charakterizován odcizením. Člověk se zde ocitá v sociální izolovanosti a styku

s druhými by se nejraději vyhnul. Dále si myslí, že jeho síla, chuť a prostředky nestačí, aby

situaci zvládl. Vše potřebné ke zvládnutí těžké situace je mimo jeho síly.

3.7 METODOLOGICKÉ PŘÍSTUPY KE SMYSLU ŽIVOTA

Zde se nabízí otázka, jak můžeme smysl života změřit? Jde to vůbec? Jak vůbec

můžeme vyčíslit nějakou hodnotou to, co po stovky let filozofové a teologové hledají?

V něčem mají tyto položené otázky pravdu. Z psychologického hlediska je měření častým

způsobem získávání údajů, avšak zachytit prostřednictvím nich smysl života v celé jeho

komplexnosti je nemožné. Je ale nutné poznamenat, že pomocí psychometrických škál a

dotazníků bylo dosaženo potřebných a zajímavých výsledků. Získané údaje hovoří spíše

o míře životní smysluplnosti. Abychom nějakým způsobem mohli zachytit obsahovou stránku

smyslu, je zapotřebí použití kvalitativního výzkumu. Existují tedy dvě základní tendence

36

v metodologických a diagnostických přístupech ke smyslu života. Kvalitativní a kvantitativní

přístupy. Kvantitativní přístup vychází s pozitivismu a snaží se dospět ke spolehlivým a

platným výsledkům, které poskytují hodnotné informace o intenzitě měřené proměnné, která

je vyjádřena číselnou hodnotou. Zaměřují se na zkoumání našeho smyslu života v různých

aspektech naší osobnosti. Na druhé straně kvalitativní výzkum vychází z různých

teoretických paradigmat, nejčastěji z hermeneutiky a fenomenologie, které umožňují popis

daného problému bez redukce na číselné údaje (Halama, 2007).

3.7.1 Kvantitativní metody

Ve výzkumech jsou dle Halamy (2007) nejpoužívanější následující metody:

- Test smyslu v životě (PIL-Purpose in Life Test) - jeden z nejstarších a nejvíce

využívaných nástrojů ke zjišťování úrovně životní smysluplnosti. Cílem je zachytit

existenciální vakuum. Skládá se ze tří částí, a to z psychometrické, třináct

nedokončených vět a volný popis svých ambicí, plánů a cílů. V roce 1977 byl použit

s lidmi závislými na alkoholu.

- Logo-test - založený německou logoterapeutkou E. Lukasovou se nejvíce využívá

v klinické praxi. Mezi evropskými logoterapeuty je jedním z nejrozšířenějších nástrojů

diagnostiky. Dotazník má tři části. První část se skládá z devíti kategorií obsahu smyslu

života, kde zkoumaná osoba má označit stupeň, na kterém danou kategorii smyslu

zrovna prožívá. Druhá část obsahuje sedm položek zabývajících se existenciální

frustrací, kde se osoba vyjadřuje k míře jejich výskytu ve svém prožívání. Ve třetí fázi

jsou předkládány životní příběhy, které zkoumaná osoba hodnotí a zároveň popisuje

svůj životní příběh.

- Test noodynamiky (TND) - je multidimenzionální dotazník určený ke kvantitativnímu

zkoumání noetického rozměru. Dělí se do čtyř skupin: noetické kvality, temporality,

aktivity a postoje.

- Profil životních postojů (LAP-LifeAttitude Profile) - vytvořený Rekerem a

Peacockem jako vícedimenzionální nástroj určený k měření smyslu života na základě

Franklova konceptu vůle ke smyslu.

- Existenciální škála ( ESK-Existenzskale) - vychází z Länglovy koncepce uchopení

smyslu. Rozděluje postup k nacházení smyslu do několika teorií. První je poznání a

vnímání existenciálních daností, do kterých je člověk postaven. Druhé je vnímání

možností dané situace. Třetí je svobodná k činu, který znamená uskutečňování smyslu

37

života. V posledním, čtvrtém, je vykonání tohoto činu. Na každém stupni by měl člověk

podat výkon, který by mu umožnil daný krok vykonat. V prvním případě je to

sebeodstup, v druhém sebepřesah, ve třetím svoboda a ve čtvrtém zodpovědnost.

3.7.2 Kvalitativní metody

Kratochvíl (2002) popisuje několik níže uvedených kvalitativních metod, jejich

postupy, zpracování a výsledky:

- Metodika konečných smyslů - zaměřuje se na přesvědčení, které tvoří osobní světový

názor. Tato přesvědčení jsou hierarchicky uspořádána v dynamických systémech

vztahujících se k jednotlivým oblastem života. Experimentátor pokládá otázky, dokud

nevidí, že se dotazovaný opakuje a nepřináší nic nového. Celkově se zkoumá smyslový

systém dotazovaného, jeho přesvědčení a motivace. Na základě odpovědí se vytváří

smyslový graf ve formě stromu.

- Metoda sebekonfrontace - vychází z pojetí, že smysl není striktně dán realitou, ale

zařazením do kontextu toho, kdo ji hodnotí. Stejná událost může být viděna z různých

úhlů u rozdílných lidí. Smysl je zde závislý především na kontextu. Tato metoda se

nejprve zabývá minulostí, přítomností, budoucností a následně vyhodnocováním a

zjišťováním, jak je člověku nejlépe.

- Psaní esejí o smyslu života - spočívá ve psaní, co je ústředním smyslem života,

uváděním příkladů a vlastního názoru. Odpovědi se dále hodnotí a rozebírají. V esejích

je nutné si všimnout především popisování sociálních vztahů, víry, práce, potěšení,

vlastního popisu osobnosti apod.

- Metody životních příběhů - používají odborníci v dialogu či přátelském rozhovoru

s osobami, které mají problém najít smysluplnost života. Důležité je navození příjemné

atmosféry, vzájemné důvěry a jistoty absolutní diskrétnosti. Lidé se následně otevřou,

myslí nahlas a sdělují nejtajnější myšlenky.

38

4 SMYSL ŽIVOTA V KONTEXTU S ALKOHOLOVOU

ZÁVISLOSTÍ

V této kapitole se budu snažit propojit dvě zmíněné problémové oblasti, jako je smysl

života a závislost na alkoholu. Do své bakalářské práce jsem chtěla zahrnout výzkum

prováděný v psychiatrické léčebně, kde bych ráda zjistila, jaká je prožívaná smysluplnost lidí

závislých na alkoholu a jaký je rozdíl v této problematice mezi nimi a běžnou populací. Ale

bohužel i přes veškerou snahu mi nebylo umožněno tento výzkum zrealizovat.

Konzumace alkoholu je v naší společnosti považována za velký problém, se kterým se

setkáváme poměrně každý den, ať už osobně či prostřednictvím médií. Své místo zaujímá

v rituálech, tradicích, oslavách a jiných příležitostech, se kterými má spoustu lidí konzumaci

spojenou. Heller a Pecinovská (1996) popisují alkohol jako drogu, která dává jedno

z největších spekter účinků poskytující vodu, živiny, chuťové požitky a hlavně působí na naši

psychiku. Díky němu se můžeme uvolnit v zátěžových situacích, podpoří nám sebejistotu, ale

také ovlivní fyzickou a psychickou stránku. Mezi nejrozšířenější formu návyku se dle Janíka a

Duška (1990) řadí právě závislost na alkoholu, která, pokud dosáhne stádia škodící jedinci

i společnosti, je považována za alkoholismus. Při úvaze nad problematikou alkoholismu a

vnímání smyslu života lidí ocitajících se v této fázi se lze zamyslet, proč daný jedinec vlastně

začal nadměrně pít. Výraznými faktory jsou především osobnostní struktury, společnost a její

prostředí, ale také pocit ztráty životní smysluplnosti či genetické predispozice. Může stačit

v životě jediná situace a člověk se ocitne na prahu svého života a najednou neví, co chce, za

čím jít, a tak může sáhnout po alkoholu a brát to jako východisko, neboť je to pro něj lehké a

není problém alkohol kdekoliv sehnat. Člověk si to nemusí uvědomovat a stane se závislým,

neboť závislost přichází nenápadně (Zvolský, Raboch, 2001). Dle Jellinka má i závislost

určitý vývoj, který popisuje ve svém rozdělení vývojových fází začínající stádiem

počátečním, pokračuje stádiem varovným, rozhodným a posledním je konečné stádium, kde

vznikají vážná somatická poškození (Skála, 1988).

Smysl je velmi subjektivním pojmem, nelze ho jednoznačně definovat a každý ho

vnímá dle sebe. Smysl můžeme nalézt v rodině, přátelství, profesní roli či v materiálních

věcech. Zároveň někdy díky těmto věcem můžeme smysl ztratit a mohou se stát důsledkem

selhání, neboť nesplníme roli dle svých představ či představ druhých lidí o nás. Smysl je

konkrétní cestou v dané situaci a díky možnostem v ní obsažené se rozhodujeme, zda je pro

nás daná situace významná a chceme v ní smysl vidět (Längle, 2002). Zde je otázkou, jak moc

39

je pro člověka tento smysl kvalitní a skutečný. Například výzkumná studie Veroniky

Kavenské12

prováděná v několika psychiatrických léčebnách jako byl Šternberk, Kroměříž,

Jihlava, Opava či Muránská Huť, uvádí, že většina pacientů léčících se na závislosti alkoholu

prožívá svou smysluplnost jen průměrně. Úroveň jejich smysluplnosti není ani výrazně dobrá

ani špatná. Většinou se pacienti na začátku léčby významně liší od běžné populace co se týče

menšího způsobu prožívání smysluplnosti. Vykazují velmi rozdílnou míru prožívání smyslu

života na konci jejich léčby, která se během léčby zlepšuje, i když jen o minimum. Důležité

je, aby psychoterapeutická léčba byla cílené zaměřena na problematiku existenciální frustrace.

Ve výsledku bylo zjištěno, že 39 % pacientů bylo schopno své prožívání smysluplnosti života

zlepšit, u 13 % došlo ke zhoršení a beze změny zůstalo 48 %.

Lidé, kteří svůj smysl ztratili nebo ho třeba ani prozatím v životě nenašli, mohou využít

psychologického učení Viktora Emanuela Frankla tzv. Logoterapie, neboli učení o smyslu

proti prázdnotě. Tato terapie je založená především na vůli ke smyslu, smyslu utrpení a vůli

ke smyslu. Základním cílem je vést pacienta k jeho vlastní odpovědnosti a klást důraz na to,

že je svobodný a je pouze na něm, jak svůj život uchopí (Frankl, 1996). Nikdo a nic nemůže

člověka soudit, to může pouze člověk sám před svým vlastním svědomím. Za to co činíme,

jsme odpovědní pouze my sami, i když na nás má vliv výchova a společnost, ale je na nás, jak

se s těmito podněty vypořádáme. Volíme si svou cestu tudy, kudy chceme, aby vedla. Smysl

bývá většinou intuitivně a spontánně vycítěn, nelze jej rozpoznat vědomým rozvažováním a

přemýšlením (Längle, 2002).

Je důležité být světu otevřený, klást si v něm otázky a hledat na ně odpověď. Neházet,

jak se říká, „flintu do žita“ a ihned řešit své problémy tím, pro některé asi v dané situaci

nejschůdnějším způsobem, zahnat tyto myšlenky alkoholem, neboť se ani nenadějeme a

z hledání smyslu se stane jeho ztráta.

12

(KAVENSKÁ, Veronika. Smysl života v kontextu závislosti na alkoholu. E-psychologie Českomoravská

psychologická Společnost [online]. 2009, č. 1 [cit. 2013-03-27]. ISSN 1802-8853. Dostupné z: http://e-

psycholog.eu/pdf/kavenska.pdf)

http://e-psycholog.eu/pdf/kavenska.pdf


40

ZÁVĚR

O alkoholu můžeme tvrdit, že má dvě strany, neboť vzbuzuje jak dobré, tak špatné

pocity. Na jedné straně ho lidstvo chápe jako elixír života, zdroj inspirace a na druhé jako

metlu lidstva a ohrožení postihující duševní i tělesné zdraví jedince a společnosti. I přes

negativní vnímání tohoto slova existuje alkohol v lidské společnosti již mnoho let a nesnáze

s ním jsou rozsáhlé a čím dál více diskutované. Dotýkají se oblasti rodinného, osobního

i společenského života. V této práci jsem se však nevěnovala pouze problematice alkoholu a

jeho případné závislosti, ale především tomu najít jeho spojitost a kontext se smyslem

lidského žití a smyslem života těch, kteří se závislými stali, neboť člověk se alkoholikem

nerodí, ale stává se jím v průběhu života.

První a druhou kapitolu této bakalářské práce jsem věnovala charakteristice alkoholu a

alkoholismu, nastínila jsem jeho historii, chemické i fyzické vlastnosti a přiblížila tu

skutečnost, že alkoholismus je vlastně spatřován jako nemoc. Dále jsem se věnovala

alkoholové závislosti, popisu, jak závislost vzniká, jejím příčinám a teorii. Popsala jsem zde

také prevenci, která je v životě velmi důležitá a jak předcházet závislosti. Do poslední části

týkající se kapitoly alkoholu jsem uvedla léčbu alkoholismu, jaké jsou především u nás

možnosti se léčit, a také centra, které léčbu umožňují.

Ve třetí kapitole je pozornost věnována právě smyslu života a jeho smysluplnosti

z různých pohledů významných autorů. Smysl je něco, co každý z nás musí najít v sobě,

uvnitř svého citového života a uvnitř své mysli. Je potřeba si uvědomit své životní cíle a

hodnoty, čeho v životě chceme dosáhnout a díky čemu můžeme být šťastni. Měli bychom se

více oprostit od materiálna, kterého je okolo nás stále více a zamyslet se nad naším bytím a

smysluplným jednáním.

Téma této práce jsem si vybrala z důvodu neustálého zamýšlení se nad nynějším světem

a lidmi, kteří v něm žijí. Proč se dějí věci, které se dějí, a proč lidé jednají někdy pro mne

nepochopitelným způsobem. A v tom spočíval první námět, a to smysl života. Zda vůbec

existuje, jestli ho lze najít, kde ho najdu, co pro to musím udělat a podobně. Zjištěním bylo, že

je to jedna pro mne z nejtěžších věcí, neboť každý chce mít něco, co je pro něj smyslem, ale

ta cesta k tomu nemusí být nejsnadnější. A proč alkoholismus? Protože je považován za

nejlehčí způsob, jak zapomenout na problémy a strasti a oprostit se od toho, co nás právě

trápí. Samozřejmě to není pravidlem, ale spoustě lidem to připadá jako nejlehčí cesta. Alkohol

41

nikdy nic nevyřešil a nevyřeší, dá nám chvilkový pocit štěstí a bezproblémového žití, ale ani

se člověk nenaděje a stane se závislým. Pak cesta dostat se zpět je velmi těžká.

42

SEZNAM LITERATURY

ARISTOTELÉS. O duši. 3., rozš. vyd. Překlad Antonín Kříž. Praha: Rezek, 1996, 301 s.

ISBN 80-901-7969-X.

FRANKL, Viktor Emil. Lékařská péče o duši: základy logoterapie a existenciální analýzy. 3.,

rozš. vyd. Překlad Antonín Kříž. Brno: Cesta, 1996, 237 s. ISBN 80-853-1950-0.

FROMM, Erich. Mít nebo být ?: základy logoterapie a existenciální analýzy. 1.vyd. Překlad

Antonín Kříž. Praha: Naše vojsko, 1992, 170 s. ISBN 80-206-0181-3.

HALAMA, Peter. Zmysel života z pohl'adu psychológie: základy logoterapie a existenciální

analýzy. 1.vyd. Překlad Antonín Kříž. Bratislava: SAP, 2007, 223 s. ISBN 978-80-8095-

023-1.

HARTL, Pavel a Helena HARTLOVÁ. Psychologický slovník: základy logoterapie a

existenciální analýzy. Vyd. 1. Překlad Antonín Kříž. Praha: Portál, 2000, 774 s. ISBN 80-

717-8303-X.

HELLER, Jiř

existenciální analýzy. Vyd. 1. Překlad Antonín Kříž. Praha: Grada Pub., 1996, 162 p. ISBN

80-716-9277-8.

JANÍK, Alojz a Karel DUŠEK. Drogy a společnost: základy logoterapie a existenciální

analýzy. Vyd. 1. Překlad Antonín Kříž. Praha: Avicenum, 1990, 342 s. Život a zdraví.

ISBN 80-201-0087-3.

KRATOCHVÍL, Stanislav a Karel DUŠEK. Základy psychoterapie: základy logoterapie a

existenciální analýzy. 4., aktualiz. vyd. Překlad Antonín Kříž. Praha: Portál, 2002, 392 s.

Život a zdraví. ISBN 80-717-8657-8.

KŘEMÉNKOVÁ, L. (2011). Psychologické kontexty smyslu života. In. Žiak v kontexte

psychologie a pedagogiky. Banská Bystrica, UMB, s. 284-296, ISBN 978-80-557-0239-1.

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Mít pro co žít: základy logoterapie a existenciální analýzy. 1. vyd.

Překlad Antonín Kříž. Praha: Návrat domů, 1994, 94 s. Život a zdraví. ISBN 80-854-9533-

3.

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie zdraví. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001, 279 s. ISBN 80-717-

8551-2.

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie smysluplnosti existence: otázky na vrcholu života. Vyd. 1.

Praha: Grada, 2006, 204 s. Psyché (Grada). ISBN 80-247-1370-5.

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie zdraví. Vyd. 3. Praha: Portál, 2009, 279 s. ISBN 978-807-

3675-684.

43

KVAPILÍK, Josef a Alena SVOBODOVÁ. Člověk a alkohol. vyd.1. Praha: Avicenum, 1985.

ISBN (Brož.).

LÄNGLE, Alfried. Smysluplně žít: aplikovaná existenciální analýza. Vyd. 1. Brno: Cesta,

2002, 79 s. Psyché (Grada). ISBN 80-729-5037-1.

MACHOVEC, Milan. Smysl lidské existence: aplikovaná existenciální analýza. 2., nezměn.

vyd. Praha: Akropolis, 2004, 127 s. Psyché (Grada). ISBN 80-730-4046-8.

NEŠPOR, Karel. Týká se to i mne? : jak překonat problémy s alkoholem. Praha: Sportpropag,

1992. ISBN (Brož.).

NEŠPOR, Karel. Jak překonat problémy s alkoholem vlastními silami: určeno lidem, kteří

mají problémy s alkoholem, i těm, kdo chtějí pomáhat. Praha: Sportpropag, 1999, 123 s.

NEŠPOR, Karel. by

-717-8432-X.

PALČOVÁ, Alena. Terminologický slovník z oblasti alkoholu a drog. 1. vyd. Praha:

Psychiatrické centrum, 2000, 80 s. Zprávy (Psychiatrické centrum). ISBN 80-851-2108-5.

POPOV, Petr. [Sborník abstrakt VIII. celostátní konference Společnosti pro návykové nemoci

a 41.AT konference]: 30.5.-1.6.2002, Hradec králové, Nechanice. 1. vyd. Editor Jiří Čížek,

Petr Popov. Hradec Králové: NUCLEUS HK, 2002, 27 s. ISBN 80-862-2523-2.

REMIŠOVÁ, Anna. Dejiny etického myslenia v Európe a USA. 1. vyd. Editor Anna

Remišová. Bratislava: Kalligram, 2008, 894 s. ISBN 978-808-1011-030.

RIPCSIK, Eva. Kuchařka:-plná receptů pro smysluplný život. 2. vyd. Praha: E. Ripcsik, 2011,

202 s. Psyché (Grada). ISBN 978-80-905121-1-5.

ŘEHAN, Vladimír. Závislost na alkoholu a jiných drogách - psychologický přístup. Vyd. 1.

Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, 1994, 77 s. ISBN 80-706-

7359-1.

ŘEHAN, Vladimír. Adiktologie 1. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007,

130 s. ISBN 978-80-244-1745-5.

SCHACHE, Ruediger. Tajemství přitažlivosti srdce. Vyd. 1. Praha: Ikar, 2009, 203 s. ISBN

978-80-249-1220-2.

SKÁLA, Jaroslav. Až na dno!? : fakta o alkoholu a jiných návykových látkách (zneužívání a

závislost). Praha: Avicenum, 1988, 1 l. ISBN (Brož.)

SKÁLA, Jaroslav a Jaroslav BLAHOŠ. Alkohol a jiné (psychotropní) drogy: abuzus a

závislost. Praha: Avicenum, 1986. Novinky v medicíně, 36. ISBN (Brož.).

44

TAVEL, Peter. Smysl života podle Viktora Emanuela Frankla: potřeba smyslu života, přínos

Viktora E. Frankla k otázce smyslu života. Vyd. 1. Praha: Triton, 2007, 303 s. Psyché

(Triton), sv. č. 48. ISBN 80-725-4915-4.

TOLSTOJ, L.N.O smysle života. Praha: J.Otto, 1910. ISBN (Brož.).

UEHLINGER, Claude a Marlyse TSCHUI. Když někdo blízký pije: rady pro rodiny osob

závislých na alkoholu. Vyd. 1. Praha: Portál, 2009, 140 s. ISBN 978-807-3676-100.

YALOM, Irvin D. Existenciální psychoterapie. Vyd. 1. Překlad Ivo Müller. Praha: Portál,

2006, 527 s. ISBN 80-736-7147-6.

ZVOLSKÝ, Petr a Jiří RABOCH. Psychiatrie. 1. vyd. Praha: Galén, c2001, xxvii, 622 s.

Život a zdraví. ISBN 80-246-0390-X.

Internetové zdroje

Citát Seneca Lucius Annaeus. In: Databáze knih [online]. 2010 [cit. 2012-11-20]. Dostupné z:


HOUSER, Pavel. Scienceworld: Dějiny alkoholu i alkoholismu ve všech podobách.

Scienceworld: Dějiny alkoholu i alkoholismu ve všech podobách [online]. 2003 [cit. 2013-

02-13]. Dostupné z: http://www.scienceworld.cz/neziva-priroda/dejiny-alkoholu-i-

alkoholismu-ve-vsech-podobach-2664/

KAVENSKÁ, Veronika. Smysl života v kontextu závislosti na alkoholu. E-psychologie

Českomoravská psychologická Společnost [online]. 2009, č. 1 [cit. 2013-03-27]. ISSN

1802-8853. Dostupné z: http://e-psycholog.eu/pdf/kavenska.pdf

Liehoviny-krátká história. In: Gastroprincipal [online]. 2009 [cit. 2013-03-09].

Dostupné z:http://www.gastroprincipal.sk/index.php?option=com_content&view=article&i

d=101:liehoviny-kratka-historia&catid=46:destilaty-a-likery&Itemid=81

ORLÍKOVÁ, Bára. Drogová poradna: Alkohol. [online]. [cit. 2012-11-07].

URL:<http://www.drogovaporadna.cz/alkohol.html

Zrcadlo blogspot [online]. 2008 [cit. 2013-03-06]. Dostupné z:

http://zrcadlo.blogspot.cz/2008/06/maslowova-pyramida.html)






ANOTACE

Jméno a příjmení: Tereza Vincourová

Katedra: Katedra psychologie a patopsychologie

Vedoucí práce: Mgr. Lucie Křeménková, Ph.D.

Rok obhajoby: 2013

Název práce: Možné proměny životního smyslu v souvislosti s alkoholovou

závislostí

Název v angličtině: Possible changes in the meaning of life in relation to alcohol

dependence

Anotace práce: Cílem bakalářská práce je přiblížit problematiku alkoholové

závislosti v souvislosti se smyslem života jedince. V práci je

popsána charakteristika alkoholu, jeho historie, alkoholismus a

smysluplnost života z různých pohledů. Součástí práce je také

přiblížení metodologických přístupů ke smyslu života.

Klíčová slova: alkohol, alkoholismus, závislost, léčba, smysl, smysluplnost,

hodnoty, metody

Anotace v angličtině: The purpose of this bachelor’s thesis is to tackle the problem

of alcohol addiction in relation to the meaning of life of a

human being. In this work alcohol, alcoholism and

meaningfulness of life are described from different points of

view. Certain methodological approaches to the meaning of

life are also included in this thesis.

Klíčová slova v angličtině: alcohol, alcoholism, addiction, therapy, meaning,

meaningfulness, values, method

Přílohy vázané v práci: -

Rozsah práce: 44

Jazyk práce: český jazyk

Date post:	07-Jan-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	0 times
Download:	0 times

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI · 5 ÚVOD „ Alkohol je pro lidský mozek tím, þím je písek...

Documents