Univerzita Palackého v Olomouci
Cyrilometodějská teologická fakulta
Katedra církevního práva
Katolická teologie
Miroslava Skoumalová
CÍRKEVNÍ SOUDY ŘÍMSKOKATOLICKÉ
CÍRKVE V ČESKÝCH A MORAVSKÝCH
DIECÉZÍCH PO ROCE 1948
Diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Monika Menke, Th.D.
2011
2
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala
samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.
………………………………………….
Podpis autora práce
3
Poděkování
Chtěla bych velmi poděkovat své vedoucí práce Mgr. Monice Menke, Th.D.
za vynikající vedení práce, obrovskou pomoc s literaturou a poskytnutými materiály, ale také
za konzultace, rady a připomínky a hlavně za trpělivost. Dále bych chtěla poděkovat Dr.
Liborovi Botkovi, ThD. a Doc. Damiánovi Němcovi, dr. za jejich cenné připomínky a rady.
4
OBSAH
ÚVOD………………………………………………………………………...6
OBECNÁ ČÁST
1. VÝKON SOUDNÍ MOCI CÍRKVE NA ÚROVNI DIECÉZE
..............................................................................................................................................7
1.1. Nositel soudní moci v partikulární církvi……………………………………………..9
1.2. Soudní tribunál…………………………………………………………………….....10
1.3. Personální obsazení církevního soudu……………………………………………….14
1.4. Druhy řešených procesů……………………………………………………………...17
2. OKOLNOSTI OVLIVŇUJÍCÍ FUNGOVÁNÍ
CÍRKEVNÍCH SOUDŮ V ČR
……………………………………………………..…………....................................20
2.1. Politická situace ve sledovaném období (1948 – 1989)……………………………...20
2.1.1. Politická situace mezi roky 1948 – 1968………………...……………………….20
2.1.2. Přechodné uvolnění v roce 1968………………………………………………….27
2.1.3. Normalizace, návrat do starých kolejí………………………………………….…28
2.2. Biskupové v českých a moravských diecézích a moţnost výkonu jejich
funkce………………………………………………………………...………………30
2.3. Vztahy ČSR a Vatikánu v době komunismu…………………….…………………..33
2.4. Obnova řádného ţivota církve po roce 1989…………..…………..…………………35
2.5. Biskupové v českých a moravských diecézích po roce 1989 do současnosti………..39
SPECIÁLNÍ ČÁST
……………………………………………………………………………………………41
3. ČESKÁ CÍRKEVNÍ PROVINCIE V LETECH 1948 - 1989
…………………………………………………………………………………………….44
3.1. Metropolitní církevní soud Praha…………………………………………………….44
5
3.2. Interdiecézní církevní soud Praha……………………………………………………44
4. MORAVSKÁ CÍRKEVNÍ PROVINCIE V LETECH 1948 –
1989
…………………………………………………………………………………………….46
4.1. Diecézní církevní soud Brno…………………………………………………………46
4.2. Metropolitní církevní soud Olomouc…………………………………………….......48
5. ČESKÁ CÍRKEVNÍ PROVINCIE PO ROCE 1989
............................................................................................................................................52
5.1. Interdiecézní církevní soud Praha……………………………………………………52
5.2. Metropolitní církevní soud Praha…………………………………….……………....53
6. MORAVSKÁ CÍRKEVNÍ PROVINCIE PO ROCE 1989
…………………………..…………………………………………………………….55
6.1. Diecézní církevní soud Brno…………………………………………………………55
6.2. Interdiecézní církevní soud Olomouc………………………………………………..57
7. VZNIK NOVÝCH SOUDŮ NA ÚZEMÍ ČR
…………………………………………………………..……………..……………..63
7.1. Diecézní církevní soud Hradec Králové……….…………..…………………….…...63
7.2. Diecézní církevní soud Plzeň……………………….…………..………………..…..64
ZÁVĚR..........................................................................................................................66
SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY……………………………...67
SEZNAM ZKRATEK…………………………………………………………..72
SEZNAM PŘÍLOH…………………………..………………………………….73
6
ÚVOD
Úkolem mé práce je popsat situaci, v níţ fungovaly a fungují církevní soudy na území
českých a moravských diecézí od roku 1948. Tomu samozřejmě předchází popsat, co jsou to
církevní soudy, kdo je nositelem soudní moci, co je to soudní tribunál, jeho typy a rozdělení.
Také se zde zmiňuji o druzích řešených procesů a podle čeho se dělí.
Další zásadní částí pro pochopení situace církevních soudů je politická situace od roku
1948, která měla na působení soudů a hlavně církve zásadní vliv. Nová situace nastala aţ
po roce 1989. Nebylo zcela snadné se s ní vyrovnat.
Poté se zmiňuji o samotném fungování církevních soudů v době komunistického
reţimu a po roce 1989: jaké soudy u nás fungují, co nejčastěji řeší, jejich obsazení, vznik
dvou nových soudů. Pro doplnění jsem u dvou církevních soudů zmínila poplatky za soudní
řízení.
Práci jsem rozdělila do sedmi hlavních kapitol, které se dále dělí na menší oddíly.
Postupně tedy budou probírána tato hlavní témata:
1. Výkon soudní moci církve na úrovni diecéze
2. Okolnosti ovlivňující fungování církevních soudů v ČR
3. Česká církevní provincie v letech 1948 - 1989
4. Moravská církevní provincie v letech 1948 - 1989
5. Česká církevní provincie po roce 1989
6. Moravská církevní provincie po roce 1989
7. Vznik nových soudů na území ČR
Součástí mé diplomové práce jsou i Přílohy (viz str. 73)
Jelikoţ se toto téma ještě nikdo nepokusil zpracovat, proto bylo mojí snahou shromáţdit
k tomuto tématu co nejvíce materiálů, zanalyzovat je a dát je dohromady. Pro tuto práci
pouţiji metodu analytickou a metodu synteticko-srovnávací.
7
OBECNÁ ČÁST
1. VÝKON SOUDNÍ MOCI CÍRKVE NA ÚROVNI DIECÉZE
Diecéze je část Boţího lidu, která je svěřena do pastýřské péče biskupovi
v součinnosti s kněţstvem.1
Systém církevního soudnictví je třístupňový. Diecézní tribunály jsou první a nejniţší
instancí. Z titulu nejvyššího pastýře své diecéze je diecézní biskup v čele diecézního soudu.2
Měli bychom si také vymezit pojem soudce. Etymologicky pochází pojem soudce
z lat. slova iudex, který v sobě spojuje významy ius a dicere, soudce je tedy ten, kdo vyhlašuje
právo. Tomuto vyhlášení musí předcházet znalost případu, nezbytná pro splnění specifického
úkolu vydat soudní výrok (iudicium dare).3
Církevní soudcové mají moc z práva boţského (to se týká papeţe a diecézních
biskupů) a z práva církevního (tu mají ostatní soudcové). Co se týče původu jurisdikce,
můţeme mluvit o soudcích řádných a delegovaných. Soudce Řádný má řádnou soudní moc,
vyplývající z úřadu mu svěřeného. Soudce delegovaný má delegovanou soudní moc, např.
od Apoštolské signatury, a můţe ji vykonávat pouze tehdy, pokud má ve své diecézi úřad
soudce.4
Rozdělení soudců:
1) Soudní vikář
První osobou po diecézním biskupovi u církevního tribunálu je soudní vikář neboli
oficiál5, který má řádnou zástupnou soudní moc. Nesmí jím být generální vikář, pokud nejde
o malou diecézi nebo pokud je málo soudních případů.6 Mimo soudní povinnosti vykonává
soudní vikář i některé úkony administrativní, spojené s činností tribunálu. Soudní vikář tvoří
1 CIC/1983, kán. 369. 2 F. Polášek, Procesní právo, s. 16. 3 L. Botek, Soudní a mimosoudní řízení (kán. 1400 - 1752), skriptum – rukopis, s. 22.; Srov. M. Menke, Podíl
laiků na výkonu soudní moci…, (disertační práce), s. 62. 4 F. Polášek, Procesní právo, s. 23. 5 F. Polášek, Procesní právo, s. 27.: Pojem oficiál byl převzat z civilního práva a znamenal pomocník papeţe
nebo diecézního biskupa, později byli tímto titulem označováni ti, kteří pomáhali biskupovi v soudních
záleţitostech. 6 F. Polášek, Procesní právo, s. 27.; Srov. CIC/1983, kán. 1420 § 1.
8
spolu s biskupem jeden soud, nesmí však soudit věci, které si biskup vyhradil pro sebe.7
Mohou mu být také ustanoveni pomocníci, kteří se nazývají adjunkti soudního vikáře neboli
viceoficiálové.8 Pro soudního vikáře a oficiály je nutné, aby splňovali určité podmínky, a to:
musí být kněţími, dobré pověsti, doktoři nebo alespoň licenciáti kanonického práva a musí
být starší třiceti let.9 Soudní vikář nepozbývá svůj úřad při uvolnění úřadu biskupa a nesmí
být administrátorem diecéze odstraněn, ale po nastoupení nového biskupa je třeba, aby jej
potvrdil.10
2) Diecézní soudcové
V diecézi jsou biskupem ustanoveni také diecézní soudcové, kteří musí být
duchovními, ale kodex připouští i výjimku, a to ţe biskupská konference můţe dovolit, aby
soudci byli ustanoveni i laici. V případě nutnosti můţe být jeden přibrán k vytvoření senátu.
Je to řešení pro případ, kdy je nedostatek duchovních.11
Soudcové mají mít opět dobrou
pověst a mají být doktory nebo alespoň licenciáty kanonického práva.12
3) Samosoudce
Ve všech případech, kde není vyhrazena záleţitost sboru soudců, můţe rozhodovat
samosoudce. Nemusí však rozhodovat sám, ale můţe si přibrat jako poradce dva přísedící,
duchovní nebo laiky. Ti ovšem nemají v kauze rozhodující hlas, ale pouze poradní.13
4) Soudní tribunál
Jsou mu svěřeny kauzy, které nemůţe pro jejich závaţnost rozhodovat samosoudce.
Tribunál je sestaven obvykle ze tří soudců. Jsou mu vyhrazeny následující sporné věci:
a) platnost svátosti svěcení; b) platnost manţelství. Z trestních věcí jsou mu vyhrazeny:
a) zločiny, u nichţ lze uloţit trest propuštění z duchovenského stavu; b) uloţení nebo úřední
prohlášení exkomunikace. Sloţitější nebo důleţitější kauzy můţe biskup svěřit sboru pěti
soudců.14
7 CIC/1983, kán. 1420 § 2. 8 CIC/1983, kán. 1420 § 3. 9 CIC/1983, kán. 1420 § 4. 10 CIC/1983, kán. 1420 § 5. 11 F. Polášek, Procesní právo, s. 29.; Srov. CIC/1983, kán. 1421 § 1 – 2. 12 CIC/1983, kán. 1421 § 3. 13 F. Polášek, Procesní právo, s. 29.; Srov. CIC/1983, kán. 1424. 14 M. Menke, Podíl laiků na výkonu soudní moci…, (disertační práce), s. 67.; Srov. CIC/1983, kán. 1425 § 1 –2.
9
5) U řeholních institutů a společností apoštolského ţivota papeţského práva je
soudcem v první instanci provinční představený. Pokud jde o klášter vlastního práva, je
soudcem opat. Pokud je spor mezi dvěmi provinciemi, je soudcem generální představený sám
nebo prostřednictvím zmocněnce. Jde-li o proces mezi dvěma mnišskými kláštery, řeší případ
opat představený mnišské kongregace.15
1.1. Nositel soudní moci v partikulární církvi
Nejdříve vymezíme poje€m partikulární církev. Etymologicky pochází z lat. ecclesia
particularis, coţ znamená církev partikulární. Tímto pojmem se označuje jakékoliv
samostatně zřízené církevní společenství, které je součástí katolické církve (ve smyslu církve
sjednocené s Římem).
Místními církvemi jsou především diecéze.16
Podle kán. 373 přísluší zřizovat místní
církve pouze papeţi.
Nositelem soudní moci v partikulární církvi je představený této partikulární církve.
V diecézi je tímto představeným diecézní biskup, který je soudcem první instance vlastním
a přirozeným právem, jelikoţ mu přísluší veškerá řádná, vlastí a bezprostřední moc,
s výjimkou případů, které právo nebo rozhodnutí papeţe vyhrazuje někomu jinému.17
Diecézní biskup má vést diecézi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní, podle norem
práva. Soudní moc vykonává biskup buď sám, nebo prostřednictvím soudního vikáře,
soudců18
a soudního tribunálu.19
V jiných partikulárních církvích postavených na roveň diecézi jsou nositeli soudní
moci jejich představení, a to územní prelát, územní opat, apoštolský vikář, apoštolský prefekt
a apoštolský administrátor v natrvalo zřízené apoštolské administratuře.20
Pod diecézního biskupa spadají všechny kauzy sporné i trestní, s výjimkou těch, které
jsou vyhrazeny papeţi (případně jím určenému grémiu např. Kongregaci pro nauku víry) nebo
Římské rotě; ty nalezneme v kán. 1405.21
15 F. Polášek, Procesní právo, s. 36 – 37.; Srov. CIC/1983, kán. 1427 § 1 – 2. 16 Srov. CIC/1983, kán. 368. 17 M. Menke, Podíl laiků na výkonu soudní moci…, (disertační práce), s. 64-65.; Srov. CIC/1983, kán. 381 § 1. 18 CIC/1983, kán. 391 § 1 – 2; kán. 1420. 19 Srov. CIC/1983, can. 1421. 20 M. Menke, Podíl laiků na výkonu soudní moci…, (disertační práce), s. 65.; Srov. CIC/1983, kán. 381 § 2
a kán. 368. 21 Srov. M. Menke, Podíl laiků na výkonu soudní moci…, (disertační práce), s. 65.
10
1.2. Soudní tribunál
Termín tribunál můţe znamenat místo, kde se konají procesy, či soubor soudní moci,
také můţe označovat osobu soudce a jeho spolupracovníků, ale nejčastěji se pouţívá
k označení sboru soudců v protikladu k samosoudci.22
Stupeň tribunálu - chce umoţnit právo na odvolání se proti rozhodnutí tribunálu jednoho
stupně k tribunálu vyššího stupně. Proto máme tribunály první, druhé a třetí a následující
instance. Tribunál hierarchicky nejvýš se nazývá Nejvyšší tribunál Apoštolské signatury.
Nemá ale vţdy kompetenci soudit v meritu věci.
Stupeň kauzy - znamená kolikrát byl daný případ předloţen různým soudům a pořadí těchto
předloţení. První stupeň znamená, ţe případ je předloţen poprvé. Druhý stupeň znamená
druhé předloţení této kauzy, tentokrát vyššímu soudu.23
Dle rozličných kritérií můžeme tribunály dělit do sedmi typů:
Jedná se o tribunály řádné, které je povinnost zřizovat v diecézi. Delegované tribunály
mohou papeţ, biskup nebo nejvyšší představený delegovat svou soudní moc nově zřízenému
tribunálu pro daný případ nebo tribunálu jiţ existujícímu, který nebyl pro daný případ
kompetentní. Všeobecné tribunály jsou zřízeny podle norem všeobecného práva a speciální
jsou zřízeny podle speciálních nebo zvláštních norem. Dalším typem jsou tribunály územní,
které jsou vytvořeny s kompetencí pro stanovené území. Personální tribunály jsou zřízeny
s kompetencí pro určité osoby. K tribunálům apoštolským náleţí Římská rota a Apoštolská
Signatura, které plní apoštolský úkol soudit, coţ je vlastní papeţi.24
Rozdělení tribunálů
Tribunály první instance
Diecézní tribunály - jsou to tribunály trvale zřízené v jednotlivých diecézích. Jejich zřízení je
povinné, jedinou výjimkou je, ţe by byl zřízen tribunál interdiecézní. Tato povinnost se
vztahuje i na organismy diecézi postavené naroveň (územní prelatury, apoštolské vikariáty
apod.) Jejich kompetence je všeobecná pro všechny typy případů (sporné i trestní) dané
diecéze, které nejsou právem vyloučeny pro první instanci. Majetkové sporné věci, v nichţ je
22 L. Botek, Soudní a mimosoudní řízení (kán. 1400 – 1752), skriptum – rukopis, s. 13. 23 Tamtéţ, s. 14. 24 Tamtéţ, s. 14.
11
jednou stranou právnická osoba reprezentovaná diecézním biskupem, jsou z kompetence
vyloučeny, protoţe pak by byl biskup soudcem ve vlastní věci. Pro tyto kauzy je kompetentní
v první instanci odvolací soud.25
Soudcem prvního stupně ve své diecézi je diecézní biskup, který můţe soudní moc
vykonávat buď sám osobně, nebo prostřednictvím jiných.26
Interdiecézní tribunály - jejich tvorba je poměrně nová a jejím důvodem můţe být málo
případů, nedostatek soudců,27
malý počet věřících, nedostatek financí apod.28
Zřízení těchto
tribunálů není povinné a předpokládá shodu zúčastněných biskupů. K platnosti zřízení je
nutné schválení Apoštolským stolcem. Jejich kompetence můţe být všeobecná (pro všechny
typy případů), nebo speciální (jen pro některé, např. manţelské).29
Kán. 1423 § 1. ,,Se schválením Apoštolského stolce můţe po vzájemné dohodě vytvořit více
diecézních biskupů místo diecézních soudů, o nichţ v kán. 1419 – 1421, jediný
soud prvního stupně pro své diecéze; v tom případě buď příslušní biskupové
společně, nebo pouze jimi jmenovaný biskup mají všechna práva, která má
diecézní biskup vůči svému soudu.“
§ 2. ,,Soudy, o nichţ v § 1, mohou být ustanoveny buď pro všechny záleţitosti,
nebo pouze pro některé druhy záleţitostí.“
Tribunály druhé instance
Jejich zřízení je nutné k zachování práva strany odvolat se proti rozsudku, které
uznávají všechny právní systémy.30
Metropolitní tribunál - nejčastěji bývá odvolacím soudem soud metropolity, arcibiskupa,
který stojí v čele církevní provincie. Je odvolacím soudem i pro interdiecézní soudy diecézí,
které jsou součástí této církevní provincie.31
25 L. Botek, Soudní a mimosoudní řízení (kán. 1400-1752), skriptum – rukopis, s. 15. 26 Srov. CIC/1983, kán. 1419 § 1. 27 L. Botek, Soudní a mimosoudní řízení (kán. 1400-1752), skriptum – rukopis, s. 15. 28 Srov. E. Rajsiglová, Interdiecézní církevní soud v Erfurtu a v Praze – srovnávací studie, (bakalářská práce),
s. 8. 29 Srov. L. Botek, Soudní a mimosoudní řízení (kán. 1400-1752), skriptum – rukopis, s. 15. 30 Tamtéţ, s. 15. 31 Tamtéţ, s. 15.
12
Tento tribunál je současně tribunál první instance pro svou arcidiecézi. Pro tento
případ si metropolita se svolením Apoštolského stolce zvolí odvolací soud druhé instance.
Jestliţe soud druhé instance potvrdí rozsudek předchozího soudu, většinou nabývá tento
rozsudek účinnosti, pokud proti němu nebylo podáno odvolání32
. Jestli se rozsudky první a
druhé instance neshodují, je moţno se odvolat k soudu Římské roty, která rozhoduje
záleţitosti ve třetí instanci.33
Interdiecézní tribunál druhé instance - jeho zřízení je povinné, pokud tribunál první instance
je zřízen pro diecéze náleţející k různým církevním provinciím. Povinnost jej zřídit má
biskupská konference po předchozím souhlasu Apoštolského stolce prostřednictvím
Apoštolské signatury. Kompetence tohoto tribunálu je dána stanovami, ale normálně je
srovnatelná s tou, kterou má tribunál první instance, jemuţ tvoří odvolací soud.34
Tribunál biskupské konference - je fakultativní, biskupská konference jej smí zřídit se
schválením Apoštolské signatury (kán. 1439 § 2). Tyto tribunály mohou být jen druhé
instance, národní nebo regionální, a jsou odvolacím soudem pro všechny diecézní nebo
interdiecézní soudy první instance zřízené na území biskupské konference, někdy jako
alternativní.35
Tribunály třetí instance
Jsou to soudy Apoštolského stolce. Jejich úkolem je prošetřit záleţitost, která přichází
do třetího stupně soudu. Tribunály třetí instance nejsou teritoriální. Jediným tribunálem třetí
instance, který předvídá kodex, je Římská rota, coţ znamená, ţe vlastním soudcem ve třetím
stupni je papeţ, který je jediný kompetentní soudit pro svůj apoštolský úřad, který stabilně
vykonává prostřednictvím Římské roty.36
Ovšem existují i některé tribunály třetí instance teritoriální. Některé jsou trvale zřízeny
nebo s obnovitelnou pravomocí. Někdy se zřizují pro jednotlivý případ. Pro jeho příleţitostné
zřízení se vyţaduje souhlas Apoštolské signatury.37
32 Srov. CIC/1983, kán. 1638. 33 Srov. F. Polášek, Procesní právo, s. 16. 34 L. Botek, Soudní a mimosoudní řízení (kán. 1400 – 1752), skriptum – rukopis, s. 15 – 16. 35 Tamtéţ, s. 16. 36 Srov. Tamtéţ, s. 16. 37 Tamtéţ, s. 16.
13
Pravomoc těchto tribunálů je zástupná (vykonávaná jménem papeţe), řádná (jestliţe
jsou trvale ustanoveny) nebo delegovaná (jestliţe jsou ustanoveny pro určitý případ), s
kompetencí omezenou územně, a často jen pro manţelské případy. Tyto tribunály jsou
souběţně kompetentní s Římskou rotou, s výjimkou Španělské roty, která má přednost v
případech pocházejících ze Španělska.38
Římská rota – je řádným soudem ustanoveným papeţem pro přijetí odvolání.39
Rota je
kolegiální sbor skládající se z určitého počtu auditorů jmenovaných papeţem. Římská rota je
především soudem odvolacím.40
Jako odvolací soud ve druhém stupni soudí záleţitosti, které
byly rozhodnuty řádnými soudy prvního stupně a jsou podány Apoštolskému stolci zákonným
odvoláním. A ve třetím a dalším stupni rozhoduje záleţitosti jiţ projednané Římskou rotou
a kterýmkoli jiným soudem, pokud věc nevešla ve stav věci právoplatně rozhodnuté. Tento
soud projednává v první instanci záleţitosti, o nichţ pojednává kán. 1405, nebo jiné, které si
papeţ vzal k projednávání ke svému soudu buď z vlastního podnětu nebo na ţádost stran a
svěřil je Římské rotě. Tyto záleţitosti rozhoduje Římská rota také ve druhé a další instanci.41
Nejvyšší soud Apoštolské signatury – je nejvyšším soudem církve a nejvyšším úřadem justiční
správy, představuje nejvyšší dozor nad soudnictvím v církvi. Apoštolská signatura je
sborovým soudem skládajícím se z kardinálů, které jmenoval papeţ. V čele stojí kardinál -
prefekt. V Signatuře jsou dále různí úředníci.42
Nejvyšší soud Apoštolské signatury rozhoduje
např. stíţnosti na neplatnost a ţádosti o návrat do předešlého stavu a jiné stíţnosti proti
rozhodnutím Římské roty nebo spory o příslušnost soudu. Rozhoduje také spory vzniklé
z výkonu administrativní moci, které mu byly zákonně předloţeny a jiné administrativní
spory, které mu předloţil papeţ nebo dikasterie Římské kurie, apod. Také tomuto soudu
přísluší dohled na správný výkon spravedlnosti, a je-li třeba, napomenout advokáty a
prokurátory, atd. Výroky Apoštolské signatury se stávají okamţitě právoplatnými a přecházejí
ve stav věci rozhodnuté. 43
38 L. Botek, Soudní a mimosoudní řízení (kán. 1400 – 17 2), skriptum – rukopis, s. 16. 39 CIC/1983, kán. 1443. 40 F. Polášek, Procesní právo, s. 14. 41 CIC/1983, kán. 1444 § 1 - § 2.; Srov. F. Polášek, Procesní právo, s. 15. 42 F. Polášek, Procesní právo, s. 13. 43 Tamtéţ, s. 13 – 14.; Srov. CIC/1983, kán. 1445 § 1 – 3.
14
Apoštolská penitenciárie – materiálně se její kompetence týká milosti pro foro interno (pro
vnitřní obor jak svátostný tak mimosvátostný) a udělování odpustků.44
Dělí se na dvě sekce:
sekce oboru svědomí a sekce pro záleţitosti odpustkové. V čele celého sboru stojí kardinál
velkopenitenciář. 45
V současné době máme v České republice pět soudních tribunálů, a to metropolitní
církevní soud v Praze, interdiecézní církevní soud v Olomouci a diecézní církevní soudy
v Brně, Hradci Králové a Plzni.
1.3. Personální obsazení církevního soudu
Soudce (iudex)
Církevní soudce je úřední osoba, která má podíl na církevní soudní moci a díky tomu
můţe rozhodovat a autoritativně řešit spory ve shodě s právem. Ustanovení diecézních soudců
je v diecézi povinné. Svoji soudní moc vykonávají soudcové buď jako samosoudcové nebo
jako členové tribunálu. Kauzy, které se musí projednávat před tribunálem tří či pěti soudců,
stanovuje právo (CIC/1983 kán. 1425). Je-li to moţné, tak senátu soudců předsedá soudní
vikář nebo víceoficiál. Rozlišujeme několik druhů soudců: předseda tribunálu, vyšetřující
soudce, ponens (je to člen tribunálu, který ostatní informuje o kauze a vypracovává rozsudek),
a přísedící u soudce (jedná se o poradce).46
Církevní soudcové jsou klerici, ale se souhlasem biskupské konference mohou být
jmenováni církevními soudci i laici muţi i ţeny, nesmí být ale samosoudci, svůj úřad musí
vykonávat jako členové tribunálu. V takovém tribunálu můţe být soudcem pouze jeden laik.47
Co se týče soudního vikáře či viceoficiála, musí to být kněz.48
Vyšetřujícím soudcem,
ponentem nebo poradcem v případě samosoudce můţe být i laik.49
Ochránce spravedlnosti (promotor iustitiae)
44 Pastor Bonus, art. 117 a 118. 45 F. Polášek, Procesní právo, s. 15. 46 M. Menke, Podíl laiků na výkonu soudní moci…, (disertační práce), s. 85 - 86. 47 M. Menke, Podíl laiků na výkonu soudní moci …, disertační práce, s. 86 – 87.; Srov. CIC/1983, kán. 1421. 48 CIC/1983, kán. 1420 § 4.; Srov. M. Menke, Podíl laiků na výkonu soudní moci …, (disertační práce), s. 87. 49 M. Menke, Podíl laiků na výkonu soudní moci …, disertační práce, s. 87.; Srov. CIC/1983, kán. 1428 § 2 a kán
1424.
15
Ochránce spravedlnosti hájí veřejný zájem církve ze svého úřadu, podává ţalobu
v trestních věcech a ve sporných věcech, intervenuje, kdyţ je ohroţeno veřejné dobro.
Ohroţení veřejného dobra se definuje třemi kritérii, a to kdyţ zásah ochránce spravedlnosti
výslovně nařizuje zákon, dále kdyţ je jeho zásah nutný z povahy věci a kdyţ to rozhodne
diecézní biskup.50
V kauzách neplatnosti manţelství má ochránce spravedlnosti právo napadnout
manţelství, jestliţe se neplatnost stala známou a manţelství nelze zplatnit nebo zplatnění není
účelné.51
Ochránce spravedlnosti a také obhájce svazku mohou asistovat při výslechu a zkoumat
akta procesu (kán. 1603 § 3). Oba úřady mohou být svěřeny téţe osobě, jen ji nesmí
vykonávat oba zároveň v téţe kauze. Ochránce spravedlnosti můţe být jak klerik, tak i laik
(kán. 1435). Musí mít licenciát nebo doktorát z kanonického práva a musí být bezvadné
pověsti. Ochránce spravedlnosti je jmenován diecézním biskupem, ale není nositelem soudní
moci.52
Obhájce svazku (defensor vinculi)
Jedná se o jistý druh ochránce spravedlnosti pro případy svazku manţelství
a ze svěcení. Jeho úkolem je předkládat soudci přímé nebo nepřímé důkazy svědčící
ve prospěch toho, ţe svěcení nebo manţelství jsou platné. Nemá-li ţádné takové argumenty,
podrobí se spravedlnosti soudce, jak to někdy činí i soukromé strany.53
Obhájce svazku musí být ustanoven v diecézi, kde existuje tribunál pro souzení
manţelských kauz. Obhájce svazku není nositelem soudní moci. Opět je zde poloţen důraz
na osobní kvality a vzdělání – licenciát nebo doktorát z kanonického práva. Jmenuje ho
diecézní biskup, u interdiecézních církevních soudů (vzniklých dle kán. 1423 § 1) ho jmenuje
například biskup moderátor, u Římské roty a Signatury ho jmenuje papeţ. Tento úřad je
ustanoven pro ochranu veřejného dobra církve. Tuto funkci můţe vykonávat opět klerik i
laik.54
Advokát (adocatus)
50 L. Botek, Soudní a mimosoudní řízení (kán. 1400 – 1752), skriptum – rukopis, s. 25.; Srov. M. Menke, Podíl
laiků na výkonu soudní moci …, (disertační práce), s. 89 – 90. 51 CIC/1983, kán.1674 2°.; Srov. M. Menke, Podíl laiků na výkonu soudní moci…,(disertační práce), s. 90. 52 M. Menke, Podíl laiků na výkonu soudní moci…,(disertační práce), s. 90. 53 L. Botek, Soudní a mimosoudní řízení (kán. 1400 – 1752), skriptum – rukopis, s. 25. 54 M. Menke, Podíl laiků na výkonu soudní moci …, (disertační práce), s. 88 – 89.
16
Zákonné procesní úkony vykonává buď strana osobně, nebo advokát. Advokát je
zmocněn stranou k tomu, aby jí poskytoval odbornou pomoc. Stranu nereprezentuje, ale hájí ji
v procesu. Advokát nejedná jménem strany, ale jménem vlastním, i kdyţ ve prospěch strany.
V trestních kauzách musí být ustanoven povinně. Advokátů můţe mít v procesu strana i více
(CIC/1983, kán. 1482 § 3). Advokáti například radí stranám ohledně zákonů, které se mohou
týkat sporné věci, pomáhají shromaţďovat důkazy, mají předloţit obhajobu svých klientů aj.
Advokát musí být zletilý, katolík, musí být doktorem kanonického práva nebo opravdu znalý
a musí být schválen diecézním biskupem. Také advokátem můţe být klerik i laik.55
Notář (notarius)
Notář je veřejnou osobou jmenovanou diecézním biskupem. Jeho úkolem je
podepisovat procesní akta. Tím potvrzuje jejich věrohodnost, ţe byly vyhotoveny v jeho
přítomnosti. Také procesní akta sám vyhotovuje a střeţí v archívu.56
Notář se musí účastnit kaţdého soudního procesu, jinak by byl proces neplatný (kán.
1437 § 1). Protoţe opět nejde o nositele soudní moci, mohou tento úřad vykonávat jak
duchovní, tak laici muţi i ţeny. Notáři mají být opět dobré pověsti, v případě, v němţ jde
o ohroţení pověsti kněze, musí být notářem kněz.57
Znalec (peritus)
Soudní znalec je odborník, který má vypracovat odborný názor o existenci nebo
povaze skutečnosti, na níţ nesmí být zainteresován, a o věcech, které mu soudce svěřil
k odbornému posouzení. Posudek vypracovává na základě své vědecké specializace. Znalcova
účast na procesu můţe být povinná, například pokud jeho účast vyţaduje zákon. Soudní
znalec je znalcem veřejným. Názor znalce má poradní charakter pro vyjádření soudců. Soudní
znalci nejsou nositeli soudní moci a většinou se jedná o odborně způsobilé laiky. Kvality
poţadované od znalců vymezuje kodex v kán. 228 § 2.58
55 M. Menke, Podíl laiků na výkonu soudní moci …, (disertační práce), s. 92 – 95. 56 L. Botek, Soudní a mimosoudní řízení (kán. 1400 – 1752), skriptum – rukopis s. 25; Srov. M. Menke, Podíl
laiků na výkonu soudní moci …, (disertační práce), s. 95. 57 M. Menke, Podíl laiků na výkonu soudní moci …, disertační práce, s. 95 – 96. 58 M. Menke, Podíl laiků na výkonu soudní moci …, disertační práce, s. 90 – 92.
17
Dalšími osobami, které se mohou vyskytovat u církevního soudu, jsou kurzor,
tlumočník a veřejný patron.
Kurzor
Jeho úkolem je doručovat soudní poštu adresátovi a jeho jmenování závisí od stanov
tribunálu.59
Tlumočník
Můţe být ustanoven podle potřeby a tato potřeba můţe být zvláště u vyšších
tribunálů.60
Veřejný patron
Jedná se o veřejného advokáta nebo prokurátora placeného soudem a nikoliv stranou,
jehoţ si strany mohou zvolit za svého obhájce. Jeho zřízení je fakultativní a je doporučené.
Můţe to být duchovní nebo laik s osobními a akademickými kvalitami jako ostatní advokáti
a prokurátoři. Strana můţe mezi nimi svobodně volit.61
1.4. Druhy řešených procesů
Proces je uspořádaná a postupná série zákonného jednání, které směřuje k vyřešení
sporu.62
Kanonické procesy můţeme rozdělit:
1) Podle autority, která zasahuje
Procesy soudní - rozhoduje je kompetentní soudní autorita, tj. soudce nebo sbor soudců. Tito
vydávají rozsudky a soudní dekrety, které jsou interpretací a aplikací zákona v konkrétním
případě. Soudní rozhodnutí jsou ale platná jen v případě, ţe soudce postupuje podle
procesních norem.63
Procesy mimosoudní - ty, které jsou rozhodnuty osobami, jeţ nemají soudní moc. Mohou to
být soukromé osoby, osoby s morální autoritou rozhodující podle kritérií spravedlnosti
59 L. Botek, Soudní a mimosoudní řízení (kán. 1400 – 1752), skriptum – rukopis, s. 26. 60 Tamtéţ, s. 26. 61 Tamtéţ, s. 26. 62 L. Botek, Soudní a mimosoudní řízení (kán. 1400 – 1752), skriptum – rukopis, s. 3. 63 Tamtéţ, s. 3.; Srov. M. Menke, Podíl laiků na výkonu soudní moci…, (disertační práce), s. 77-78.
18
a v zájmu pokoje.64
Do této kategorie typicky patří smír, arbitráţ, urovnání nebo osoby
s administrativní mocí, tedy administrativní dekrety a dispenze. Kanonické právo také zná
soudně – administrativní proces, kterým se soudní cestou ţádá zrušení nebo změna
administrativního rozhodnutí.65
Dále mohou být mimosoudní procesy rozhodnuty osobami s
výkonnou (administrativní) mocí.66
2) Podle materie
Procesy nespeciální
Procesy speciální – jsou to manţelské procesy (nulita, separace, super rato, prohlášení
manţela za mrtvého), kauzy o neplatnost svěcení, způsoby předcházení procesům (smír
a narovnání) a procesy trestní.67
3) Podle formy
Řádný proces - to znamená proces písemný, v němţ převaţuje písemná forma. Probíhá
v časových etapách, které jsou stanoveny pro vykonání určité procesní aktivity, a jsou
propadné, čili po neuţitečném uplynutí této doby se jiţ k nim nelze vrátit, a také je nelze
vykonat předem.68
Ústní proces - v něm převaţuje princip ústního jednání. Nejsou zde propadné lhůty,
ale probíhá časově koncentrovaně, coţ zajišťuje větší rychlost. Jde o slyšení nebo sezení, kde
se uskuteční důkazy a diskuse. Tento proces je řádný, protoţe ho lze uţít ve většině případů.
Ale nelze ho uţít např. tam, kde je předepsán sbor o třech soudcích nebo pokud jej jedna
ze stran výslovně odmítne.69
4) Podle objektu
Sporný proces - tento proces je určen k řešení konfliktů sporů vzešlých z nejistoty osobní
právní situace nebo z nepřiměřenosti faktických vztahů existujících mezi subjekty. Jeho cílem
je obnovit zákonnost, tedy překonat rozdíl mezi vůlí zákona a situací nebo vztahy
ve skutečnosti. Kánon tento proces charakterizuje jako “domáhání se a ochranu práv
64 L. Botek, Soudní a mimosoudní řízení (kán. 1400 – 1752), skriptum – rukopis, s. 4. 65 M. Menke, Podíl laiků na výkonu soudní moci…, (disertační práce), s. 78. 66 L. Botek, Soudní a mimosoudní řízení (kán. 1400 – 1752), skriptum – rukopis, s. 4. 67 L. Botek, Soudní a mimosoudní řízení (kán. 1400 – 1752), skriptum – rukopis, s. 4.; Srov. M. Menke, Podíl
laiků na výkonu soudní moci…, (disertační práce), s. 78. 68 Tamtéţ, s. 4.; Srov. Tamtéţ, s. 78. 69 Tamtéţ, s. 4 – 5.
19
fyzických nebo právnických osob a úřední zjišťování (deklarování) právních skutečností“
(kán. 1400 § 1).70
V tomto procesu stojí proti sobě dva subjekty sobě rovné. Tento druh
procesu řeší především spory o platnost manţelství.71
Trestní proces - je určen pro konflikty vzniklé z vnějšího porušení trestního zákona. Trestní
proces má za objekt jednání, které je kvalifikováno jako trestný čin, na nějţ je stanoven trest,
jenţ se má aplikovat nebo deklarovat. Tresty mohou být aplikovány nejen rozsudkem soudce,
ale také mimosoudním dekretem ordináře, jemuţ nepředchází skutečný proces, ale jen
administrativní šetření.72
Bezprostředním cílem trestního šetření je stanovení trestu
pro pachatele. V tomto procesu proti sobě stojí podřízený jako takový proti veřejné moci, tzn.
delikvent proti celé společnosti.73
Administrativní proces – tento proces řeší kauzy, které pocházejí z aktu církevní autority
v její administrativní funkci (tzn. to, co je zjištěno z písemností) vůči fyzické nebo právnické
osobě.74
Podle kán. 1400 § 2 mohou být spory vzniklé z úkonu administrativní moci
předloţeny pouze představenému nebo administrativnímu tribunálu. Kodex ovšem nezná
administrativní soudnictví, jen připomíná, ţe u Apoštolské signatury je zřízena druhá sekce
pro administrativní spory zvláštního druhu. 75
70 L. Botek, Soudní a mimosoudní řízení (kán. 1400 – 1752), skriptum – rukopis, s. 5.; Srov. M. Menke, Podíl
laiků na výkonu soudní moci…, (disertační práce), s. 79. 71 Srov. F. Polášek, Procesní právo, s. 10. 72 L. Botek, Soudní a mimosoudní řízení (kán. 1400 – 1752), skriptum – rukopis, s. 5.; Srov. M. Menke, Podíl
laiků na výkonu soudní moci…, (disertační práce), s. 79. 73 Srov. F. Polášek, Procesní právo, s. 10. 74 L. Botek, Soudní a mimosoudní řízení (kán. 1400 – 1752), skriptum – rukopis, s. 5.; Srov. M. Menke, Podíl
laiků na výkonu soudní moci…, (disertační práce), s. 79. 75 F. Polášek, Procesní právo, s. 10.
20
2. OKOLNOSTI OVLIVŇUJÍCÍ FUNGOVÁNÍ CÍRKEVNÍCH
SOUDŮ V ČR
Okolnosti, kterých bylo mnoho, a ovlivňovaly nejen fungování církevních soudů
během dlouhé komunistické éry, ale hlavně fungování církví, si popíšeme v následujícím
textu. Nejen pro katolickou církev bylo toto období velmi náročné, např. řeckokatolická
církev byla na několik let sloučena s pravoslavnou církví76
. Mnoho kněţí skončilo v internaci,
rušily se řeholní řády, atd.
2.1. Politická situace ve sledovaném období (1948 – 1989)
Pro toto období platí, ţe je dobou zlomů, změn názorů, konverzí. Jde o dobu těţkých
osobních rozhodování, které měly velký dopad na velké skupiny lidí, stačí připomenout
pronásledování, věznění či emigrace.77
2.1.1. Politická situace mezi roky 1948 - 1968
První vláda poválečného Československa vyhlásila ve svém programu z 5. dubna 1945
rozsáhlé reformy v politické, sociální, ekonomické a kulturní oblasti. Vznikl nový
společenský reţim, nazývaný lidově demokratický. Katolická církev se ocitla v nových
podmínkách. Vláda na jedné straně propagovala svobodu náboţenského vyznání, ale
na druhou stranu se některé reformy dosavadní činnosti církve nepříznivě dotýkaly, šlo hlavně
o církevní školy a majetek.78
Vztahy mezi státem a církví v období koaliční vlády Národní fronty v letech 1945 –
1948 vytvářely převáţně příznivé podmínky pro činnost církve. Ale i přesto se vyskytly
problémy. Nejostřejší konflikt se týkal církevních škol. Slovenská národní rada (dále jen
SNR) zestátnila nařízením č. 34 z 16. května 1945 všechny školy. Slovenští biskupové
několikrát v SNR protestovali a poţadovali, aby se to nevztahovalo na církevní školy. V roce
1946 se domáhali zachování alespoň řeholních škol a poukazovali na existenci církevních
76 V roce 1950 byli farníci i kněţí řeckokatolické církve nuceni k přestupům k pravoslavné církvi. 77 J. Hanuš a J. Stříbrný, Stát a církev v roce 1950, s. 6. 78 K. Kaplan, Stát a církev v Československu 1948 – 1953, s. 11.
21
škol v českých zemích. Protesty však neměly úspěch. Ale i pro české země byl připraven
zákon o zestátnění škol. Biskupové okamţitě zahájili protiakci, díky níţ došlo k odkladu
připravovaného zákona.79
Další velký spor mezi státem a církví se týkal majetku, a to zemědělské půdy. Snahou
komunistického ministra zemědělství Júlia Ďuriše bylo uplatnit dekrety prezidenta o národní
správě a konfiskaci zemědělského majetku Němců, Maďarů, kolaborantů a zrádců na půdu,
která patřila německým a maďarským řeholním řádům a církevním institucím. Protestoval
proti tomu jak Apoštolský stolec, tak i čeští církevní činitelé. Všechny protesty byly marné a
v lednu 1948 začaly rolnické komise provádět parcelaci půdy, a to i půdy církevní.80
V letech 1945 – 1948 byli v Československu hlavní mocenskopolitickou silou
komunisté. Hned po osvobození obsadili důleţité mocenské pozice ve státě.81
V únoru 1948 došlo ke státnímu převratu. Nástup komunistů k moci znamenal
ovládnutí všech nástrojů, které měly nejen politický vliv ve společnosti, ale také si chtěli
podřídit církev. Komunisté ji viděli jako politickou stanu či jinou politickou instituci a chtěli ji
změnit v nástroj své moci.82
První dva roky po únoru 1948 byly plné vyhroceného napětí a očekávání konfliktu
mezi Východem a Západem. Komunisté se snaţili o izolaci sovětského bloku od ostatního
světa, coţ mělo za následek přerušení vztahů s Apoštolským stolcem. 83
Snaha komunistického reţimu v ČSR o podřízení církve měla dvě etapy. První etapa
trvala od února 1948 asi do dubna 1949 a šlo o snahu moci o dohodu s představiteli katolické
církve, skončilo to ovšem neúspěchem. Následovala druhá etapa, kdy si komunistická moc
chtěla církev podrobit mocensky. Komunistické vedení a také zástupci Národní fronty
poţadovali, aby představitelé církve vyhlásili loajalitu k reţimu. V tom byl ale problém,
protoţe moc současně prováděla proti církvi různé administrativní zákroky, omezovala její
tisk, školy, vyučování náboţenství, brala půdu, atd. U většiny komunistického vedení
79 K. Kaplan, Stát a církev v Československu 1948 – 1953, s. 13 – 15.; Srov. V. Vaško, Neumlčená I, s. 38. 80 Tamtéţ, s. 16 – 17.; Srov. V. Vaško, Neumlčená I, s. 37. 81 Tamtéţ, s. 19. 82 J. Hanuš a J. Stříbrný, Stát a církev v roce 1950, s. 11.; Srov. V Vaško, Neumlčená II, s. 29 - 30.: Komunisté
počítali s tím, ţe i kdyţ ostatní politické strany půjdou do voleb samostatně, získají 75% hlasů. Přišli totiţ
s nápadem jednotné kandidátky Národní fronty, tj. všech politických stran. Kandidáty si vybrali sami a tím si pro
sebe zajistili 70% poslaneckých míst. Oficiálně dopadly volby podle očekávání. Generální sekretář strany
Slánský však doznal, ţe téměř ve všech krajích došlo k úpravě výsledků a ţe celkový výsledek strana dosáhla
silným morálním tlakem vykonaným na voliče. 83 Tamtéţ, s. 11 – 12.
22
převládalo přesvědčení o nutnosti izolace katolické církve od hierarchie a Apoštolského stolce
a potřebě vytvořit národní církev.84
Jakmile se spor mezi církví a komunistickým státem dostal do otevřeného konfliktu,
neměla církev naději na úspěch. Vláda měla všechny nástroje potřebné k taţení proti církvi:
státní aparát, zákonodárnou i výkonnou moc, měla školy, tisk, rozhlas a také své informátory
v církvi. Byla tedy předem informována o tom, co církev chystá.85
Mocenská opatření od roku 1949, která měla vliv na katolíky, byla velmi krutá.
Nejprve došlo k omezení a poté k zákazu tisku, také Katolické noviny musely být
kontrolovány státními orgány. Katolické církvi bylo také odňato vedení matrik, zákaz
provádění církevních obřadů mimo kostel: poutě, procesí a jiné obřady se mohly konat pouze
na základě povolení úřadu. Došlo k omezení a kontrole výchovy kněţí a problematické bylo i
vyučování náboţenství na školách.86
Výsledkem taţení komunistické moci byla ochrnutá a rozbitá církev. Komunisté
dosáhli toho, ţe si církev víceméně podřídili, ale nepodařilo se jim oddělit kněze od biskupů
a církev a věřící od Apoštolského stolce.87
Od června 1949 následovala internace nebo uvěznění postupně všech katolických
biskupů v ČSR. 88
14. října byly schváleny dva nové zákony uvrhující církve a náboţenské společnosti
do státního područí. První z nich byl zákon č. 217/1949 Sb.,89
kterým se zřídil Státní úřad
pro věci církevní. Tím byl poloţen základ pro přísný státní dozor nad církvemi
a náboţenskými společnostmi.90
Druhý zákon byl č. 218/1949 Sb.91
o hospodářském
zabezpečení církví a náboţenských společností státem, ve svém § 7 stanovil, ţe duchovní svůj
úřad smí vykonávat jen tehdy, mají-li k tomu státní souhlas, tento státní souhlas bylo moţné
kdykoli odebrat.92
Tento hluboký zásah do práva jednotlivců a celých církví byl ještě doplněn
v trestním právu o skutkovou podstatu trestného činu maření dozoru nad církvemi, který
údajně spáchal ten, kdo porušil zákon o hospodářském zabezpečení církví.93
Ovšem
84 J. Hanuš a J. Stříbrný, Stát a církev v roce 1950, s. 12 – 13. 85 Tamtéţ, s. 16. 86 Tamtéţ, s. 17. 87 Tamtéţ, s. 19. 88 J. R.Tretera, Konfesní právo a církevní právo, s. 89. 89 Zákon byl změněn novelou č. 6/1953 Sb. 90 Srov. J. Hanuš a J. Stříbrný, Stát a církev v roce 1950, s. 26., 91 Toto je původní znění, které se čtyřikrát změnilo aţ do aktuální podoby zákona č. 522/1992 Sb. 92 Zákon č. 218/1949 Sb.; Srov. J. Hanuš a J. Stříbrný, Stát a církev v roce 1950, s. 26. 93 Stanovil to zákon č.86/1950 Sb.,§ 173 a § 174.
23
k naplnění skutkové podstaty stačilo, ţe duchovní, jenţ momentálně neměl státní souhlas,
vykonal kdekoli náboţenský úkon. I duchovní, který slouţil beztrestně na jednom místě, mohl
být potrestán za výkon bohosluţby na jiném místě, a to odnětím svobody aţ na tři roky.94
Ovšem nic nebránilo tomu, aby jednou nabytý souhlas byl zase odebrán. Toto
odnímání státního souhlasu duchovním a kazatelům všech církví a náboţenských společností
se dělo běţně jak v průběhu roku 1950, tak téměř po celou dobu komunistické totalitní vlády
aţ do převratu na konci roku 1989.95
Toto odnětí státního souhlasu k výkonu duchovenské
činnosti postihlo v padesátých letech většinu katolických kněţí. Jen některým z nich bylo
po určité době dovoleno se do duchovenské sluţby vrátit. Mnozí z těch, kdo přeţili nebo se
doţili, se vrátili do sluţby aţ v roce 1968, avšak opět byli státního souhlasu zbaveni,
především v letech 1971 – 1974.96
Platy, které byly zákonem č. 218/1949 Sb. duchovním všech církví vnuceny, byly
nízké. Proto hlavním zdrojem pro placení věcných nákladů se tak staly kostelní sbírky.
Hradily se z nich i platy laických zaměstnanců (např. kostelníků). Co se týče státního
příspěvku na opravy kostelů, byl poskytován velmi zřídka, proto celé období po únoru 1948 je
charakteristické beznadějným chátráním církevního stavebního fondu. Na záchranu některých
církevních staveb mělo příznivý vliv přijetí zákona č. 20/1985 Sb. o ochraně památkových
objektů, avšak to se v praxi týkalo jen několika objektů.97
Zákon č.217/1949 Sb. o řízení Státního úřadu pro věci církevní byl v polovině
padesátých let zrušen a dozor nad církvemi vykonávali tajemníci pro věci církevní okresních
národních výborů, církevní oddělení krajských národních výborů a církevní odbor
ministerstva kultury.98
Reţimu šlo hlavně o oslabení postavení církví na veřejnosti, o její kontrolu a moţnost
ovlivnit její chod, proto také přistoupil k zavedení obligatorního civilního sňatku podle
sovětského vzoru a odňal církvím vedení matrik. Do té doby byla v českých zemích volba
mezi církevní a civilní formou sňatku tradiční. Zákon o rodinném právu z roku 1949 a po něm
94 Později to bylo ustanoveno zákonem č. 140/1961 Sb., § 178.; J. R.Tretera Konfesní právo a církevní právo, s.
89. 95 J. Hanuš a J. Stříbrný, Stát a církev v roce 1950, s. 26. 96 J. R.Tretera Konfesní právo a církevní právo, s. 89. 97 Tamtéţ, s. 98 – 99. 98 Tamtéţ, s. 89.
24
i zákon o rodině z roku 1963 výslovně zakazoval vykonání náboţenského sňatkového obřadu
před uzavřením civilního sňatku.99
Co se týče náboţenské výchovy, tak ještě na počátku padesátých let byla
klasifikovaným předmětem. Změnil to aţ zákon č. 31/1953 Sb., díky kterému se stalo
náboţenství nepovinným a neklasifikovaným předmětem.100
V té době byl také problém se studiem teologie. Zákonem o vysokých školách
č. 58/1950 byly bohoslovecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Univerzity Palackého
v Olomouci vyloučeny ze svazku univerzit a všechny bohoslovecké fakulty byly podřízeny
výlučně Státnímu úřadu pro věci církevní. Nakonec došlo k zrušení Cyrilometodějské
římskokatolické bohoslovecké fakulty v Olomouci, všech katolických diecézních seminářů
(České Budějovice, Litoměřice, Hradec Králové a Brno) a čtyř řádových teologických škol,
v důsledku odvlečení jejich učitelů a studentů do internace.101
Dále byly také vedeny monstrprocesy a mnohé z nich byly zaměřeny výslovně
proti katolické církvi. Netýkalo se to jen představitelů diecézního duchovenstva a řeholí, ale
i katolických spisovatelů, básníků, vědců, právníků a jiných představitelů intelektuálního
ţivota. Následovaly dlouhé tresty odnětí svobody, a pro biskupy následovalo nezákonné
zbavení svobody internací.102
Komunistická moc se také pokusila zrušit řeckokatolickou církev, a to tím, ţe měla
přejít k pravoslavné církvi,103
dále to byly zásahy proti nekatolickým církvím a náboţenským
společnostem 104
(např. adventisté sedmého nebe byli pronásledováni)105
Mezi lety 1950 – 1956 byli řeholníci a kněţí nepohodlní reţimu internováni
do ţelivského kláštera, byl zde zaveden téměř vězeňský reţim. Celkem prošlo ţelivským
táborem za celou dobu jeho existence 464 biskupů, kněţí a řeholníků.106
Řeholnice byly převezeny do internace, spojené se změnou zaměstnání. Musely
pracovat bez nároku na řádnou mzdu v textilním průmyslu či v zemědělství. Také jim bylo
znemoţněno přijímat nové členky. Mnohé představené byly od svých sester odděleny,
postaveny před soud a odsouzeny. Jen na krátkou dobu v letech 1968 – 1971 byl útlak
99 J. Hanuš a J. Stříbrný, Stát a církev v roce 1950, s. 27 – 28. 100 Srov. Tamtéţ, s. 28 – 29. 101 Tamtéţ, s. 29. 102 Tamtéţ, s. 30. 103 J. R. Tretera, Stát a církve v České republice, s. 50. 104 Srov. J. Hanuš a J. Stříbrný, Stát a církev v roce 1950, s. 29 – 31. 105 Srov. J. R. Tretera, Stát a církve v České republice, s. 51. 106 J. Hanuš a J. Stříbrný, Stát a církev v roce 1950, s. 68 – 72.
25
zeslaben a řeholnice mohly přijmout nevelké mnoţství novicek. Ovšem ani uvolněnější reţim
v letech 1968 - 1969 jim nedovoloval návrat do klášterů. Od roku 1971 teror opět
pokračoval.107
Muţské řehole nesměly na veřejnosti obnovit svoji činnost ani v roce 1968. Některé
z nich začaly v té době působit alespoň v podzemí. Do klášterů se navrátily postupně aţ
po listopadu 1989.108
Katoličtí řeholníci nesměli ţít v komunitách od roku 1950 aţ do roku 1980.
Řeckokatolické církvi se nedovolovalo působit mezi lety 1950 – 1968.
Státní moci se naštěstí nepodařilo dosáhnout zamýšleného odloučení
československých katolíků od Apoštolského stolce a vytvoření národní církve.109
Desetitisíce nevinných lidí, mezi nimi stovky kněţí a laiků, skončily ve věznicích
a koncentračních táborech. Další lidé pak byli pod záminkou, ţe nemají kladný poměr
k lidově demokratickému státnímu zřízení, zařazeni bez soudů, jen na podkladě něčího udání,
do táborů nucených prací. V letech 1952 – 1954 snad neuplynul měsíc, ve kterém by se
neuskutečnil jeden nebo i více církevních procesů. Tak např. v roce 1954 byl odsouzen biskup
Štěpán Trochta k 25 letům vězení nebo pětičlenná skupina biskupa Karla Otčenáška k celkem
68 letům, sám biskup k 13 letům odnětí svobody. U jezuitských procesů bylo odsouzeno
celkem 70 kněţí a bohoslovců téměř k 500 letům vězení atd.110
V průběhu padesátých a šedesátých let se komunistické moci podařilo zlomit jakékoli
zbytky odporu vůči totalitnímu reţimu, a to nejen v církevním prostředí. Římskokatolická
církev byla ochromena neobsazenými diecézemi. Biskupové tajně vysvěcení neušli pozornosti
StB a postupně skončili za mříţemi, stejně jako i několik veřejně vysvěcených. Situaci
v církvi komplikovalo i sloţité spojení s Apoštolským stolcem. V církvích zavládla atmosféra
strachu, díky níţ se podařilo zatlačit jejich činnost na okraj společnosti, zcela zastavit misii,
do velké míry také práci s dětmi a velmi omezena byla i publikační činnost a moţnost
vzdělávání vlastních duchovních. Situace církví v Československu se nijak nelišila od situace
ostatních zemí socialistického tábora.111
107 J. Hanuš a J. Stříbrný, Stát a církev v roce 1950, s. 99. 108 Tamtéţ, s. 99. 109 Tamtéţ, s. 100. 110 Tamtéţ, s. 104 – 108. 111 http://www.getsemany.cz/node/2714, s. 1. (15. 10. 2010).
26
Počátek šedesátých let přinesl mírné uvolnění poměrů.112
V roce 1960 byla přijata
nová ústava113
, která na jedné straně upevnila státní centralismus a ve svém textu zakotvila
vedoucí roli komunistické strany a její ideologie ve státě, na druhé straně např. zmírňovala
tvrdost trestního zákona. Ústava také přidala do názvu republiky slovo „socialistická“, čímţ
měla být vyjádřena skutečnost, ţe kýţené socialistické společnosti jiţ bylo dosaţeno. 114
Pro šedesátá léta jsou charakteristické také amnestie, z nichţ největší jsou dvě, a to
v roce 1960 a v roce 1962.115
Z věznic a táborů vyšlo desetitisíce politických vězňů. Mezi
nimi bylo velké mnoţství kněţí a laiků vězněných pro víru. 116
V těchto letech se také zrodil projekt Překladu bible. Práce na něm dostala později
ekumenický charakter. Původně se jednalo o evangelickou iniciativu, jejímţ cílem měl být
nový a srozumitelný překlad bible. Vznikly dvě komise, jedna pro překlad Starého a druhá
pro překlad Nového zákona. Postupně se obě skupiny rozrostly do ekumenických komisí.
Práce na novém překladu se účastnili i zástupci římskokatolické církve. Po prvním vydání
ekumenického překladu v roce 1979 poţádal praţský arcibiskup překladatelskou skupinu, aby
přeloţila i deuterokanonické knihy. Katolické vydání ekumenického překladu vyšlo začátkem
roku 1988. Překlad bible patřil k významným ekumenickým aktivitám v období nesvobody
církví a pro některé křesťany byl důvodem k naději nad ţivotaschopností křesťanství
v totalitním státě.117
Ekumenickou situaci ve světě i u nás významně ovlivnil papeţ Jan XXIII. a hlavně jím
zahájený II. vatikánský koncil, který probíhal v letech 1962 – 1965. Byli na něj pozváni
biskupové z celého světa, včetně komunistických zemí. Jenţe z šesti českých a moravských
biskupství nebylo obsazeno ani jedno. Po určitém váhání nakonec státní úřady dovolily účast
na koncilu z biskupů pouze Františku Tomáškovi, který se jej zúčastnil v doprovodu dvou
slovenských biskupů a děkana teologické fakulty v Praze se sídlem v Litoměřicích Jana
Metella a dalšího doprovodu. Na závěrečné zasedání koncilu byl pozván jako nekatolický
pozorovatel Josef Hromádka. A závěrečného jednání koncilu se také zúčastnil praţský
112 D. Němec, Historie dominikánů v českých zemích, s. 202. 113 Ústavní zákon z 11. července 1960, č. 100/1962 Sb. 114 M. Vaňáč, http://www.getsemany.cz/node/318, s. 1. (15. 10. 2010). 115 Nejrozsáhlejší amnestie proběhla v květnu 1960. V té době např. opustil vězení Václav Vaško. Viz. VAŠKO,
Václav: Ne vším jsem byl rád. Vlastní životopis. Kostelní Vydří 1999, s. 258. 116 M. Vaňáč, http://www.getsemany.cz/node/318, s. 1(15. 10. 2010).; Srov. D. Němec Historie dominikánů
v českých zemích, s. 202. 117 Srov. Tamtéţ, s. 5 – 6. (15. 10, 2010).
27
arcibiskup Josef Beran, kterému státní úřady dovolily vycestovat s tím, ţe se jiţ nemohl
vrátit.118
Koncil svými reformními kroky např. zmírnil řadu napětí vůči protestantským
církvím. Bohuţel ale většina katolíků o dění na koncilu byla nedostatečně informovaná.119
Léta 1961 – 1964 poznamenala hluboká hospodářská krize, která byla impulsem
pro ekonomické reformy zahájené roku 1965. V roce 1963 došlo zároveň k rehabilitaci
vedoucích komunistů, odsouzených v politických procesech. 120
Tyto příčiny měly za důsledek evidentní zmenšení pocitu strachu ve společnosti.
V neposlední řadě působila také zvyšující se ţivotní úroveň, včetně větší moţnosti
zahraničních cest od poloviny šedesátých let. Vývoj postupného uvolňování ve společnosti
nabyl svého vrcholu v období Praţského jara (leden – srpen 1968).121
2.1.2. Přechodné uvolnění v roce 1968
Rok 1968 byl svědkem převratných událostí. V lednu byl sesazen z pozice prvního
tajemníka ÚV KSČ Antonín Novotný a jeho nástupcem byl zvolen vůdce reformního křídla
Komunistické strany Alexander Dubček. 122
I přes mírné uvolnění ve společnosti je třeba si uvědomit, ţe přísná opatření
proti církvím zůstala i nadále v platnosti. 123
ÚV KSČ pod vedení A. Dubčeka si brzy uvědomil, ţe bude-li chtít pro svůj politický
program získat celospolečenskou podporu, bude muset změnit svoji politiku vůči církvím,
neboť stále minimálně polovina obyvatel Československa byla věřící. Dlouhodobě bylo
navrţeno vypracování zcela nové politiky strany vůči věřícím a ustanovena komise, která
by vypracovala nový model vztahu mezi státem a církvemi na základě odluky církve
od státu.124
V červenci 1968 byly přijaty ÚV KSČ dva významné dokumenty: „Církevně politická
situace v českých zemích“, z 9. července a „Některé aktuální otázky vztahu strany
k náboţenství“ ze dne 12. července. Na základě těchto dokumentů bylo rozhodnuto například
118 M. Vaňáč, http://www.getsemany.cz/node/318, s. 2 – 3. (15. 10. 2010). 119 M. Vaňáč, http://www.getsemany.cz/node/318, s. 3. (15. 10. 2010). 120 Tamtéţ, s. 1. 121 Tamtéţ, s. 1. 122 http://www.getsemany.cz/node/2714, s. 1. (15. 10. 2010). 123 M. Vaňáč, http://www.getsemany.cz/node/318, s. 2. (15. 10. 2010). 124 http://www.getsemany.cz/node/2714, s. 2. (15. 10. 2010).
28
o zřízení rehabilitační komise, dále o zřízení komise, která by se věnovala mimo jiné i
připravovanému obnovení jednání s Apoštolským stolcem.125
Dokumenty jmenují jako další problémy, které budou muset být řešeny, například
zrušení protiprávní směrnice Státního úřadu pro věci církevní o způsobu udělování státních
souhlasů duchovenstvu, zrušení předběţné cenzury u vnitrocírkevních tiskovin, řešení situace
řeholníků a povolení malých církví, není-li k tomu zákonných překáţek. Tyto dokumenty
názorně demonstrují obrat v církevní politice KSČ, jejíţ dopad na církve v Československu
byl obrovský. V řadě církví dochází k obnovení činnosti s mládeţí, velkého rozmachu se
po změnách v redakčních radách dočkal církevní tisk, vzrostl zájem o vyučování náboţenství
ve školách a v řadě dalších oblastí se demokratizace pozitivně promítla do ţivota církví. Také
ekumenické kontakty mezi jednotlivými církvemi se prohloubily a konaly se např.
ekumenické bohosluţby. Realizaci řady dalších zamýšlených opatření však zabránil
mezinárodní vývoj a okupace Československé republiky pěti státy Varšavské smlouvy dne 21.
srpna 1968.126
2.1.3. Normalizace, návrat do starých kolejí
Po srpnové okupaci Československa bylo jasné, ţe nastane velký tlak na návrat
poměrů před rokem 1968.127
Zajímavým faktem během komunistického běsnění byly paradoxní jevy, které alespoň
určitou část pronásledované církve obohatily. Téměř všechny vůdčí osobnosti katolické
kultury se v době stalinismu ocitly ve vězení, pracovních táborech či v exilu. Pokud snad
dříve ţily v izolovaném katolickém prostředí, v této době se ocitly za komunistickými
mříţemi v nuceném spoluţití s lidmi jiných pohledů na svět, křesťany jiných vyznání,
s vyznavači masarykovského humanismu či se socialisty a nonkonformními komunisty, kteří
upadli v nemilost vlastních soudruhů. A tito lidé náhle zjistili, ţe je mnohé věci, nejen odpor
vůči komunismu, spojují. Pro nekatolíky znamenalo setkání s kněţími a řeholníky v těchto
extrémních podmínkách významné svědectví, mnozí nevěřící nalezli víru nebo si alespoň
přinesli hlubokou úctu k náboţenství, církvi a kněţím.128
125 http://www.getsemany.cz/node/2714, s. 2. (15. 10. 2010). 126 Tamtéţ, s. 3. 127 D. Němec, Historie dominikánů v českých zemích, s. 207. 128 T. Halík, http://www.halik.cz/clanky/cirkev_po_1989.php, s. 2. (15. 10. 2010).
29
Něco podobného se odehrálo později v oblasti civilních zaměstnání, které museli
vykonávat kněţí, jelikoţ neměli státní souhlas k duchovenské činnosti nebo kněţí tajně
vysvěcení, zkrátka ti, kdo tvořili tzv. tajnou či podzemní církev. A ještě v další etapě,
v sedmdesátých a osmdesátých letech, se tento široký ekumenismus odehrával v prostředí
politického i kulturního disidentu, kolem hnutí Charta 77, samizdatu a bytových seminářů.129
Druhá etapa pronásledování církve po kratičkém náznaku liberalizace na jaře 1968
nebyla uţ tak drastická jako v padesátých letech, byla však promyšlenější a systematičtější.
Reformy Druhého vatikánského koncilu se s výjimkou dílčích úprav liturgie nesměly uplatnit.
Reţim neměl zájem na ekumenismu ani aktivizaci laiků.130
Od poloviny šedesátých let nastala také zajímavá věc. Postupně rostl kruh konvertitů
anebo přinejmenším sympatizantů s církví. Nápadné je sociální sloţení těchto nových
věřících, jsou to především vzdělaní lidé, hlavně mladí studenti, nejvíce ve velkých městech.
Je to právě opačný vzorek populace, neţ je ten, u něhoţ sociologové obvykle konstatují
nejsilnější religiozitu (staří lidé, méně vzdělaní, venkované). Tato tendence sílí po celá
sedmdesátá a osmdesátá léta, kdy se církev u nás znovu nadechuje. Z toho plyne, ţe se šíří
samizdatové tiskoviny, pořádají se bytové semináře, začínají masové poutě, které
od velehradské pouti v roce 1986 nabývají charakteru demonstrací za náboţenskou svobodu
a lidská a občanská práva. Pod vlivem nového papeţe Jana Pavla II. se stařičký český primas
kardinál Tomášek s pomocí svých nejbliţších poradců (Mádr, Zvěřina, Halík) stává ţivým
symbolem odporu proti komunistické totalitě a je respektován i za hranicemi své církve
a země.131
129 T. Halík, http://www.halik.cz/clanky/cirkev_po_1989.php, s. 2 - 3. (15. 10. 2010). 130 Tamtéţ, s. 3. 131 Srov. T. Halík, http://www.halik.cz/clanky/cirkev_po_1989.php, s. 3. (15. 10. 2010).
30
2.2. Biskupové v českých a moravských diecézích a možnost výkonu jejich
funkce v letech 1948 - 1989
Tabulka č. 1132
Diecéze biskup
Praha – arcidiecéze Josef Beran 1946 – 1969
František Tomášek (apoštolský
administrátor) 1965 – 1977
František Tomášek 1977 – 1991
Hradec Králové Mořic Pícha 1931 – 1956, poté dlouhé
období sedes vacans, kdy diecézi
spravovali
Václav Javůrek (kapitulní vikář) 1956 –
1969
Karel Jonáš (kapitulní vikář) 1969 –
1989
České Budějovice Josef Hlouch 1947 – 1972
Od roku 1972 sedes vacans a aţ v roce
1990 měly Budějovice nového biskupa
Miloslava Vlka.
Litoměřice Štěpán Trochta 1947 – 1974
Období sedes vacans trvalo aţ do roku
1989.
Josef Koukl od r. 1989
Olomouc – arcidiecéze Josef Karel Matocha 1948 – 1961
Josef Glogar (kapitulní vikář) 1961-1969
Josef Vrana, (apoštolský
administrátor)133
1973 – 1987
132 Srov. Katolická ročenka 95, s. 18 – 40.; Srov. K. Kaplan, Stát a církev v Československu 1948 – 1953, s. 227.
31
František Vaňák 1990 – 1991
Brno Karel Skoupý 1946 – 1972
Od roku 1972 aţ do roku 1990 bylo
období sedes vacans.
Český Těšín – apoštol. administrátor134
František Onderek 1947 – 1962
Většina z výše jmenovaných biskupů ani nemohla pořádně vykonávat svoji funkci,
pro komunistický reţim se stali nepohodlnými, a tím pádem nechtěnými. Jako příklad bych
uvedla některé z nich a jejich nelehký osud.
Arcibiskup Josef Beran byl mezi lety 1949 – 1963 internován na různých místech
v Čechách. V říjnu 1963 byl amnestován, nemohl se však vrátit do Prahy. V lednu 1965
v souvislosti se svým jmenováním kardinálem odjel do Říma, ovšem s podmínkou, ţe se vzdá
řízení praţské arcidiecéze a do Československa se uţ nevrátí. V únoru 1965 papeţ Pavel VI.
jmenoval Františka Tomáška apoštolským administrátorem praţského arcibiskupství.
Arcibiskupem praţským byl ale stále kardinál Beran. Poté, co mu byl znemoţněn návrat do
Československa, ţil v Římě aţ do své smrti v roce 1969. Biskup František Tomášek se stal
praţským arcibiskupem aţ v roce 1977, kdy bylo zveřejněno jeho jmenování.135
Biskup Mořic Pícha byl po roce 1950 komunistickým reţimem fakticky izolován,
ačkoli pod nátlakem sloţil slib věrnosti lidově demokratické ČSR.136
Poté, co byl komunisty
zbaven svého úřadu diecézi spravoval generální vikář Ladislav Hronek. Po smrti Mořice
Píchy v roce 1956 královéhradeckou diecézi spravovali Václav Javůrek a po něm Karel Jonáš.
Tento stav, kdy byla královéhradecká diecéze neobsazena trval aţ do prosince roku 1989, i
kdyţ nový biskup existoval a byl jím Karel Otčenášek. Karel Otčenášek přijal v roce 1950 bez
tehdy nutného souhlasu státu z rukou Mořice Píchy tajné biskupské svěcení a stal se tak
sídelním biskupem v Hradci Králové. Jeho tajné vysvěcení se však prozradilo, bylo
kvalifikováno jako velezrada a byl internován v klášteře v Ţelivě. Po dvaceti měsících
vyšetřovací vazby byl Karel Otčenášek v prosinci roku 1954 v zinscenovaném politickém
procesu odsouzen ke třinácti letům vězení, k propadnutí majetku, atd. V dubnu roku 1962 byl
134 Po smrti F. Onderky se chopil funkce apoštol. administrátora Antonín Veselý, a to bez platného církevního
pověření. V roce 1977 byla apoštol. administratura v Českém Těšíně zrušena a její území bylo přičleněno
k Olomoucké arcidiecézi; http://rkttesin.webnode.cz/historie/, (15. 10. 2010). 135 E. Rajsiglová, Interdiecézní církevní soud v Erfurtu a v Praze – srovnávací studie, (bakalářská práce), s. 16.;
Srov. http://www.totalita.cz/vysvětlivky/o_beranj.php, (7. 10. 2010). 136 http://www.totalita.cz/vysvětlivky/o_picham.php, (7. 10. 2010).
32
podmínečně propuštěn na svobodu, která byla velice relativní, protoţe aţ do roku 1965
pracoval jako dělník v mlékárně. Po intervenci papeţe Jana XXIII. se sice směl vrátit do
duchovní sluţby, ale pouze jako farář, a to výhradně mimo královéhradeckou diecézi. Karel
Otčenášek byl jmenován sídelním biskupem diecéze v Hradci Králové aţ v roce 1989.137
Biskup Josef Hlouch byl v letech 1950 – 1963 internován, aţ v roce 1968 se mohl
vrátit jako biskup do své diecéze. Diecézi v té době spravoval kapitulní vikář Antonín Titman.
Po Hlouchově smrti v roce 1972 komunistický reţim aţ do svého pádu znemoţňoval
jmenování nového biskupa, proto diecézi spravoval kapitulní vikář Miloslav Trdla, poté
kapitulní vikář Josef Kavale. Dlouhé období sedes vacans po smrti biskupa Hloucha skončilo
aţ v roce 1990, kdy byl biskupem českobudějovickým jmenován Miloslav Vlk.138
Litoměřický biskup Štěpán Trochta byl v roce 1953 zatčen a ve vykonstruovaném
procesu odsouzen na dvacet pět let těţkého ţaláře. V roce 1960 byl propuštěn a díky
‘‘praţskému jaru‘‘ 19. 7. 1968 byl rehabilitován a vykonával svůj biskupský úřad. V roce
1969 ho papeţ Pavel VI. jmenoval utajeně kardinálem, zveřejněno to bylo aţ v roce 1973. Od
roku 1974 neměla litoměřická diecéze svého sídelního biskupa, proto působil v Litoměřicích
kapitulní vikář Josef Hendrych, nástupem biskupa Josefa Koukla v roce 1989 jeho působnost
v Litoměřicích skončila.139
Olomoucký arcibiskup J. K. Matocha svůj úřad mohl vykonávat pouze do Velikonoc v
roce 1950, kdy byl nezákonně internován a izolován komunistickou státní mocí. Jeho
spolupracovníci byli zatčeni a on byl vězněn ve své rezidenci. Po smrti jeho smrti nedovolila
komunistická moc obsadit arcibiskupský úřad, a proto na místo apoštolského administrátora,
tedy dočasného správce arcidiecéze, byl dosazen nejprve Josef Glogar a poté Josef Vrana.140
Karel Skoupý, brněnský biskup, byl v roce 1950 zbaven komunistickou státní mocí
svého úřadu a internován. Znovu se svého úřadu ujal aţ v roce 1968 a vykonával ho do roku
1972. V letech 1953 aţ 1968 působil v Brně kapitulní vikář Josef Kratochvíl a mezi lety 1972
aţ 1990 to byl Ludvík Horký. Brněnská diecéze tak neměla svého biskupa osmnáct let, aţ
v roce 1990 byl jmenován novým sídelním biskupem Vojtěch Cikrle. 141
137 http://www.cirkev.cz/cirkev-v-cr/biskupove/karel-otcenasek/ (15. 2. 2011). 138 http://www.totalita.cz/vysvětlivky/o_hlouch.php, (7. 10. 2010).; Srov.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Kapituln%C3%AD_vik%C3%A1%C5%99 (15. 2. 2011). 139 L. Sládek, http://www.kampocesku.cz/view.php?cisloclanku=2010030035, (7. 10. 2010).; Srov.
http://www.litomerice-info.cz/cz/mesto-litomerice/vyznamni-rodaci/biskupove/kapitulni-vikari/ (15. 2. 2011). 140 http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_matochaj.php (15. 2. 2011). 141 http://www.totalita.cz/vysvětlivky/o_skoupyk.php, (7. 10. 2010).; Srov.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Kapituln%C3%AD_vik%C3%A1%C5%99 (15. 2. 2011).
33
2.3. Vztahy ČSR a Apoštolského stolce v době komunismu
Vztahy mezi Apoštolským stolcem a ČSR byly v době komunismu poměrně
komplikované. Československá vláda se mimo jiné pokoušela oddělit církev od Apoštolského
stolce, naštěstí se jí to nepodařilo.
V této nelehké době pro církve se Apoštolský stolec snaţil s Československem
udrţovat dobré vztahy a vést jednání o různých záleţitostech. Tou hlavní, mimo jiné, byla
snaha o obsazení prázdných diecézí. Tato vyjednávání probíhala hlavně mezi lety 1963 –
1973.142
Zástupci Apoštolského stolce kritizovali československé zákony z roku 1949:
,,Zákony omezují svobodu náboţenství a vynucují souhlas státních úřadů pro ryze církevní
akty.“ Na to Československá delegace reagovala velmi rozhořčeně a argumentovala, ţe kaţdý
stát má právo upravit si církevní záleţitosti vlastními zákony. Není povinen se dohadovat se
zahraničním partnerem, stejně jako Apoštolský stolec se nedohaduje se ţádným státem o
svých normách.143
Vyjednávání byla zdlouhavá a většinou bez jasného výsledku. Československá vláda
se snaţila prosadit do uprázdněných diecézí kandidáty podle své libosti. Její stanovisko znělo,
ţe udělí souhlas navrţeným osobám Apoštolským stolcem, ale za podmínky, ţe ten jmenuje
do uvedených funkcí jednoho či dva kapitulní vikáře, a to např. litoměřického kapitulního
vikáře dr. Eduarda Olivu. Mons. Casaroli,144
který se zástupci československé vlády vedl
jednání, sdělil, ţe Apoštolský stolec ho nemůţe za ţádných okolností doporučit pro funkci
biskupa, a to z čistě církevních důvodů. Českoslovenští zástupci na svém poţadavku ovšem
trvali. Za této situace byly rozhovory ukončeny a obnoveny aţ tehdy, kdy diplomaté
Apoštolského stolce předloţili nové návrhy. Snaţili se dohodnout na obsazení alespoň Prahy
Františkem Tomáškem a Olomouce Štěpánem Trochtou, coţ českoslovenští zástupci odmítli.
Odmítavě dopadl i druhý pokus o obsazení Prahy, Olomouce, Hradce Králové, Nitry a
Roţňavy. V obou případech mělo československé odmítnutí stejný důvod: to, ţe Vatikán
nerespektoval poţadavek, aby jmenoval Olivu biskupem.145
142 Srov. K. Kaplan, Těžká cesta, s. 85. 143 K. Kaplan, Těžká cesta, s. 67. 144 Mons. Agostino Casaroli byl státní podsekretář Svaté stolice.; Srov. K. Kaplan, Těžká cesta, s. 15. 145 K. Kaplan, Těžká cesta, s. 33 – 34.
34
Českoslovenští delegáti věděli o velkém zájmu Apoštolského stolce na vyřešení
správy diecézí a vyuţívali toho. Netajili se tím, ţe na obsazení diecézí novými biskupy
nespěchají, protoţe dosavadní stav Československu vyhovuje.146
Dalším z témat, která se projednávala, byla situace Řeckokatolické církve.
Apoštolskému stolci šlo o její obnovení, československá vláda o to v ţádném případě
nestála.147
Snahou Apoštolského stolce bylo po celou dobu dosáhnout pokroku ve vztahu se
státem i za cenu ústupků, ale na druhé straně stáli tvůrci československé církevní politiky,
kteří svůj postoj neměnili. Proto byly výsledky dlouhodobého vyjednávání vzhledem
k vynaloţenému úsilí natolik nevýznamné, ţe cesta ke skutečné dohodě, přijatelná pro obě
strany, byla ještě daleká.148
Československé vládnoucí instituce nechápaly nebo nechtěly uznat společenské
postavení a poslání církve. Komunistická moc sice neuskutečnila svůj původní záměr vytvořit
národní církev, nezávislou na Apoštolském stolci. Ale dosáhla toho, ţe rozbila organizační a
personální strukturu církve a podřídila ji státnímu dozoru a řízení.149
Jiţ zmiňovaným důvodem zdlouhavosti a malých výsledků jednání byl nezájem
československé vlády na vzájemně prospěšné dohodě a vědomí převahy, kterou nad církví
měla. To se projevilo hlavně v personálních záleţitostech, kdy si vláda prosadila za biskupy
duchovní, kteří ve své většině prokazovali loajalitu její politice. Československá delegace také
většinou určovala témata setkání a o některých vůbec odmítala jednat, např. odmítala byť i jen
připustit diskuzi o náboţenské svobodě nebo o církevních zákonech z roku 1949. I kdyţ
v roce 1968 došlo k uvolnění politických poměrů, kterého katoličtí duchovní i laici vyuţili
a angaţovali se v úsilí o nápravu vztahu stát a církev. Jejich snaţení se dokonce setkalo
s pochopením nového vedení církevního sekretariátu, bohuţel tato příznivá situace netrvala
dlouho. Po politickém obratu na jaře 1969 se církevní politika vrátila opět k dřívější linii
a praxi. K zásadní změně a podmínkám, které umoţňovaly výhodné a uspokojivé řešení
vztahu státu a církve došlo aţ změnou reţimu, a to v listopadu 1989.150
146 K. Kaplan, Těžká cesta, s. 34. 147 Tamtéţ, s. 67. 148 K. Kaplan, Těžká cesta, s. 84 – 85. 149 Tamtéţ, s. 85 – 86. 150 Tamtéţ, s. 86.
35
2.4. Obnova řádného života církve po roce 1989
V listopadových událostech 1989 nesehráli křesťané a křesťanství zcela okrajovou
roli. V Čechách byly tyto události předznamenány a podbarveny církevní událostí, která
symbolizovala tehdejší velké sblíţení mezi církví a národem. Několik dní před studentskou
demonstrací a následnými událostmi, které vedly k pádu komunistické vlády, proběhla
v Římě kanonizace Aneţky Přemyslovny, vnímaná většinou společnosti. Někteří nazývali
Sametovou revoluci revolucí svaté Aneţky. V následujících měsících se úplně uvolnil prostor
náboţenské svobody.151
Nejviditelnější osobností z křesťanských řad se v klíčových listopadových událostech
stal moderátor akcí s desetitisícovou účastí, katolický kněz Václav Malý.152
Církev dosáhla v době kolem převratu nebývalé sympatie společnosti v celých
moderních českých dějinách. Avšak také tato popularita, hlavně nerealisticky velké
očekávání, ţe církev sehraje významnou roli v procesu dekomunizace společnosti, vedla pak
k rozčarování v následujících letech a k prudkému poklesu sympatií, kdyţ se pak ukázalo, ţe
církev je příliš zdecimovaná a málo připravená na působení v pluralitní svobodné
společnosti.153
Církev byla ve své většině příliš vyčerpaná. Ukázaly se důsledky izolace české církve
od církve světové, od jejího teologického vývoje, od proměn, které se na Západě udály
v důsledku významného Druhého vatikánského koncilu. Projevilo se stáří a únava mnoha
duchovních, izolace většiny z nich od teologického vývoje a nových forem církevního ţivota
ve světě. Církev po desetiletí byla vytlačena z mnoha sfér veřejného ţivota. Kde měla nyní
vzít zkušenosti se školstvím, zdravotnictvím, médii apod.?154
Po roce 1989 došlo k pokusu o návrat církve do společnosti, ale tento pokus měl řadu
problematických rysů. Situace se vyvíjela tak rychle, ţe bylo těţké na nové podmínky
reagovat. Do vlasti se sice navrátila řada velmi schopných osobností z řad emigrace, jejich
handicapem však byla malá znalost reálného socialismu a málo zkušeností s ním. Není divu,
ţe církev v mnohém tápala, často nenaplnila představy svých členů ani společnosti. Naplňovat
151 T. Halík, http://www.halik.cz/clanky/cirkev_po_1989.php, s. 4. (15. 10. 2010).; Srov. T. Halík,
http://www.farnost-most.cz/role-cirkvi-v-udalostech-roku-1989, (15. 10. 2010). Připomínalo se tím prastaré
proroctví, ţe aţ bude Aneţka svatořečena, nastanou v Čechách dobré časy. 152T. Halík, http://www.farnost-most.cz/role-cirkvi-v-udalostech-roku-1989, (15. 10. 2010). 153T. Halík, http://www.farnost-most.cz/role-cirkvi-v-udalostech-roku-1989, (15. 10. 2010). K poklesu
společenské prestiţe církve záměrně přispěly také určité politické síly a média, v nichţ tato popularita církve
vzbudila obavu z moţného politického vlivu katolicismu, z moţné politické konkurence. 154 T. Halík, http://www.halik.cz/clanky/cirkev_po_1989.php, s. 2 a 4. (15. 10. 2010).
36
své skutečné poslání, tedy evangelizovat, oslovovat nevěřící a hledající, to bylo něco, na co si
ještě příliš netroufla.155
Církve, zejména pak katolická církev, udělaly v době po listopadu 1989 mnoho chyb.
Převládala v nich tendence restaurovat církevní struktury a strategie z minulosti, které
neodpovídaly situaci a potřebám společnosti na prahu třetího milénia. Nedokázaly čelit vlivu
médií, která se zaměřila především na problémy restitucí církevního majetku a upevnila
ve veřejném mínění představu, ţe znovuzískání majetku je hlavním zájmem církve.156
Je sice pravda, ţe komunistický stát církve okradl. Zkonfiskoval kláštery, některé
kostely, fary, církevní nemocnice, školy a další budovy, ale i pozemky, pole, lesy, sady,
vinice atd. Po roce 1989 bylo moţné poţadovat tento majetek zpět, ale proces, jakým se toto
navracení majetku odehrávalo, byl často nedůstojný. Církve byly nazývány jako chtivé
majetku a přitom jim byly, pokud vůbec, často navraceny budovy ve velmi zbídačeném stavu.
Objevilo se i několik nešťastných pokusů církevně podnikat nebo pokus zřídit církevní banky
(kampeličky) a církve, kterých se tyto problémy týkaly, k nim mlčely, a tím se stávaly
nedůvěryhodnými institucemi, nárokujícími si majetek, který nepotřebují.157
Teprve během let se začalo ukazovat, zvláště na některých vnitrocírkevních sporech,
ţe je třeba mít určitý program, najít priority, pokusit se o analýzu situace. Mezitím se podařilo
církvi vstoupit na řadu území, kde si sama sebe ještě před časem nedovedla představit. Moţná
z části díky tzv. skryté církvi, jejíţ členové byli mnohdy vysokoškolští pedagogové, vědci
nebo měli alespoň civilní vysokoškolské vzdělání, se podařilo církvi zakotvit svou přítomnost
na univerzitách. Své obory zde přednášela řada řeholníků, také byla ustanovena
vysokoškolská duchovní správa. Studenti tak mají moţnost se poučit nejen o církvi a její
nauce, ale především ţít autentický ţivot věřících v komunitě.158
Tak jak se mění struktura farností, jejich obsazenost, mění se i podíl laiků na vedení
církve. V řadě farností působí stálí jáhni, personál diecézních kurií je tvořen laiky, existují
pastorační a ekonomické rady, které kněţím pomáhají a ti potom mohou vykonávat své
duchovní poslání. Díky studiu teologie, jeţ absolvují laici, je jiţ dostatek těch, kteří mohou
v církvi působit při katechezi, pastoraci, charitě apod.159
155 D. Duka, http://www.pastorace.cz/index.php?typ=clanky&sel_id=1541, (15. 10. 2010).; Srov. T. Halík,
http://www.halik.cz/clanky/cirkev_po_1989.php, s. 4. (15. 10. 2010). 156 T. Halík, http://www.farnost-most.cz/role-cirkvi-v-udalostech-roku-1989, (15. 10. 2010). 157 http://www.iespraha.cz/?q=node/46, (15. 10. 2010). 158 D. Duka, http://www.pastorace.cz/index.php?typ=clanky&sel_id=1541, (15. 10. 2010). 159 Tamtéţ.
37
Církev dává důraz na výchovu a jednou z těchto priorit jsou nové formy katecheze dětí
a mládeţe. Prostřednictvím církevního školství a diecézních kurzů se uskutečňuje
permanentní vzdělávání duchovních i věřících. Církev se více zabývá tzv. kategoriální
pastorací, tedy pastorací určitých skupin obyvatel, např. seniorů, mládeţe, vězňů, vojáků.
Také charita reaguje na potřeby doby tím, ţe buduje hospice, rehabilitační střediska a pečuje
o nemocné, např. s roztroušenou sklerózou. Všechny tyto sluţby jsou otevřeny pro všechny,
bez konfesního či jiného rozlišení.160
Přes všechno, čeho se dosáhlo, přece jen chybí jakýsi celostní pohled na síly církve
a moţnosti oblastí, kde musí nenahraditelně působit. Církev nemůţe být jen servisní
organizací poskytující sluţby věřícím, ale ţivou komunitou, svědkem a evangelizátorem.
Určité moţnosti působení uvedl i papeţ Benedikt XVI: „Jde především o oblast výchovy
a školství, o oblast kultury a charity zaměřené na staré a potřebné spoluobčany.“161
Zákon číslo 218/1949 Sb. § 7 byl novelizován zákonem č. 16/1990 Sb. z 23. 1. 1990.
Stát jiţ do vnitřních záleţitostí církví ani do ustanovování jakéhokoliv církevního funkcionáře
nezasahuje. Proticírkevní ustanovení trestního zákona číslo 140/1961 Sb. § 101, § 178 byla
zrušena zákonem číslo 159/1989 Sb. ze dne 13. 12. 1989.162
Hospodářské zabezpečení církví ze státního rozpočtu bylo podle uvedeného zákona
zajištěno do konce roku 1990. Od 1. 1. 1991 došlo ke změně, dotace na platy duchovních
a částečně i na věcné náklady jsou poskytovány státem přímo ústředím jednotlivých církví,
resp. katolickým diecézím. Důleţitým zdrojem příjmů církví však nadále zůstávají sbírky
a dary.163
Specializovanou normou konfesního práva je zákon číslo 308/1991 Sb. o svobodě
náboţenské víry a postavení církví a náboţenských společností, účinný od 1. 9. 1991. V jeho
příloze je uveden seznam devatenácti církví a náboţenských společností v České republice
a čtrnáct v Slovenské republice, které ze zákona nebo na základě souhlasu státu na území
České a Slovenské republiky působí.164
160 D. Duka, http://www.pastorace.cz/index.php?typ=clanky&sel_id=1541, (15. 10. 2010).. 161 Tamtéţ. 162 J. R. Tretera, Konfesní právo a církevní právo, s. 101. 163 Tamtéţ, s. 101. 164 Tamtéţ, s. 102.
38
Zákon vymezuje právo kaţdého projevovat své náboţenství nebo víru sám i společně
s jinými, měnit je, být bez náboţenského vyznání atd. V § 3 je řečeno, ţe o náboţenské
výchově dětí rozhodují do dovršení patnácti let jejich zákonní zástupci.165
Mimo jiné tento zákon v § 5 odst. 2 stanovuje, ţe církve a náboţenské společnosti
spravují své záleţitosti nezávisle na státních orgánech, zejména nezávisle na nich ustavují své
orgány, své duchovní a zřizují řeholní a jiné instituce.166
Na území Československa byla obnovena tradiční fakultativnost formy uzavření
manţelství, a to novelou zákona o rodině č. 234/1992 Sb. s účinností od 1. 7. 1992. Sňatky,
uzavřené před orgány registrovaných církví a náboţenských společností, mají civilně právní
účinnost.167
K základním normám konfesního práva patří na prvním místě odpovídající ustanovení
ústavního práva České republiky. Podle článku 112 Ústavy České republiky (úst. zákon č.
1/1993 Sb.) tvoří součást ústavního pořádku České republiky téţ Listina základních práv
a svobod, publikovaná pod zákonem č. 2/1993 Sb.168
V roce 1990 byl obnoven diplomatický styk mezi Československým státem
a Apoštolským stolcem na úrovni nunciatury a velvyslanectví.169
V současné doby je tedy náboţenská svoboda zaručena jak ustanovením čl. 15 a čl. 16
Listiny základních práv a svobod tak zákonem č. 3/2002 Sb.,170
o svobodě náboţenského
vyznání a postavení církví a náboţenských společností a o změně některých zákonů (zákon o
církvích a náboţenských společnostech) ze dne 27. listopadu 2001.
Katolická církev je v konfesním právu České republiky vedena jako dvě církve, a to
církev latinského obřadu jako Církev římskokatolická a církev byzantského obřadu jako
Církev řeckokatolická.171
Církev římskokatolická má na území České republiky tyto partikulární místní
církve:172
Arcidiecéze pražská – zaloţena v roce 973 a v roce 1344 byla povýšena na arcidiecézi.
Arcidiecéze olomoucká – zaloţena v roce 1063 a na arcidiecézi byla povýšena v roce 1777.
165 J. R. Tretera, Konfesní právo a církevní právo, s. 102. 166 Tamtéţ, s. 102 – 103. 167 J. R. Tretera, Konfesní právo a církevní právo, s. 103. 168 Tamtéţ, s. 103. 169 Tamtéţ, s. 103. 170 http://spcp.prf.cuni.cz/lex/3-02a.htm 171 J. R. Tretera, Konfesní právo a církevní právo, s. 104. 172 Tamtéţ, s. 104.
39
Diecéze královéhradecká – zaloţena byla roku 1664 jako nástupce litomyšlské z roku 1344.
Diecéze litoměřická – zaloţená v roce 1655.
Diecéze brněnská – zaloţena v roce 1777.
Diecéze českobudějovická – zaloţena v roce 1785.
Diecéze plzeňská – zaloţena v roce 1993.
Diecéze ostravsko – opavská – zaloţena v roce 1996.
Církev řeckokatolická má na území České republiky jednu partikulární církev, a to
Apoštolský exarchát v České republice, který byl zaloţen v roce 1996.173
2.5. Biskupové v českých a moravských diecézích po roce 1989 do
současnosti
Tabulka č. 2174
Diecéze Biskupové
Praha – arcidiecéze Miloslav Vlk 1991 – 2010
Dominik Duka od r. 2010
Hradec Králové Karel Otčenášek 1989 – 1998
Dominik Duka 1998 – 2010
Josef Kajnek (administrátor) 2010 – 2011
Od května 2011 Jan Vokál175
České Budějovice Miloslav Vlk 1990 – 1991
Antonín Liška 1991 – 2002
Jiří Paďour od r. 2002
Litoměřice Josef Koukl 1989 - 2003
Pavel Posád 2004 – 2008
Jan Baxant od r. 2008
Plzeň František Radkovský od r. 1993
173 J. R. Tretera, Konfesní právo a církevní právo, s. 104. 174 Katolická ročenka 95, str. 18-40.; http://www.diecezehk.cz/biskupstvi/ (4. 3. 2011).;
http://www.dltm.cz/historie (4. 3. 2011).; http://www.dcb.cz/dieceze/biskupove (4. 3. 2011).;
http://www.bip.cz/biskupstvi_biskup.php (4. 3. 2011).; http://www.doo.cz/cs/biskupstvi/biskup.html (4. 3. 2011). 175 Jan Vokál bude 7. května 2011 vysvěcen v Římě a biskupského úřadu se ujme 14. května 2011.
40
Olomouc – arcidiecéze František Vaňák 1990 – 1991
Jan Graubner od r. 1992
Brno Vojtěch Cikrle od r. 1991
Ostravsko - opavská František Václav Lobkowicz od r. 1996
41
SPECIÁLNÍ ČÁST
Kristus přenesl na církev pastýřskou moc, která v sobě zahrnuje téţ moc soudní. Kvůli
lidské slabosti se vţdy musí počítat se selháním. Proto je nutné vzniklé neshody řešit,
popřípadě i skrze třetí osobu. Církev svou soudní činnost vykonává podle přísných norem,
které nalezneme v poslední knize Kodexu kanonického práva. Tímto právem se musí řídit
všechny církevní soudy. Pouze pro soudy Apoštolského stolce platí zvláštní předpisy.176
Hlavní náplní církevních soudů je přezkoumávání platnosti či neplatnosti uzavřeného
manţelství. Církevní soud nestanoví otázku viny či neviny za rozpadlé manţelství, ale jen
přezkoumává, zdali manţelství v momentě jeho uzavírání bylo uzavřeno platně. Soud se
k prošetření manţelství uchyluje výlučně v případě, kdy manţelství bylo civilním soudem
pravomocně rozvedeno, protoţe do této chvíle je vţdy moţné usmíření mezi manţely.
Prohlášení neplatnosti manţelství církevním soudem znamená, ţe šlo o manţelství fiktivní,
neexistující, tedy ţe nevzniklo a manţelé mohou uzavřít nový sňatek před církví, coţ nemá
ale vliv na legitimitu dětí zplozených v tomto manţelství. 177
K projednávání ţaloby na neplatnost manţelství je příslušný soud místa, kde bylo
manţelství uzavřeno, nebo soud místa trvalého nebo přechodného bydliště neţalujícího
manţela.178
Aby manţelé rozpadlého manţelství mohli uzavřít nové církevní manţelství, musí mít
dva shodné rozsudky prohlašující toto manţelství za neplatné. Proto soudní řízení probíhá
u kompetentního soudu první instance, jehoţ rozsudek musí být potvrzen soudem druhé
instance.179
Při rozdílných rozsudcích v první a druhé instanci se musí případ předloţit
176 F. Polášek, Procesní právo, s. 3. 177 Srov. http://www.apha.cz/ics/, (25. 3. 2009); http://www.ado.cz/interdiecezni-soud, (4. 11. 2010);
http://www.biskupstvi.cz/cirekvnisoud/, (4. 11. 2010). 178 http://www.ado.cz/interdiecezni-soud, (4. 11. 2010).; Srov. http://www.apha.cz/ics/, (25. 3. 2009).; Srov.
http://www.biskupstvi.cz/cirekvnisoud/, (4. 11. 2010). 179 Hlavní rozdíl oproti CIC 1983 byl v tom, ţe podle kán. 1986 CIC 1917 se musel odvolat defensor vinculi, aby
mohla jít manţelská kauza do II. instance. Podle kán. 1682 CIC 1983 se kauza do II. instance zasílá automaticky,
zasílá ji soud z úřední povinnosti. CIC 1983 také připouští daleko víc neţ CIC 1917 laiky pro různé činnosti u
soudu. Laik můţe vykonávat funkci soudce, defensor vinuli, notář, advokát i znalec. Dříve např. defensor vinuli
a soudce musel být kněz.
42
k definitivnímu rozhodnutí Papeţskému soudu Římské roty prostřednictvím soudu první
instance.180
K ţádosti o prohlášení neplatnosti manţelství je kromě ţaloby nutno přiloţit křestní
listy, pokud některý z partnerů není pokřtěný, tak rodný list, dále je nutné potvrzení
o církevním sňatku nebo o civilním a kopie rozsudku civilního soudu o rozvodu. Skutečnosti
mluvící ve prospěch neplatnosti je nutno prokázat minimálně dvěma svědky, kteří znali obě
strany pokud moţno ještě před uzavřením manţelství v době známosti nebo v době uzavření
sňatku.181
25. ledna roku 2005 byla vyhlášena instrukce Dignitas Connubii, která řídí činnost
církevních soudů římskokatolické církve v manţelských kauzách, a která shrnula všechny
poţadavky na manţelský proces do jednoho místa.
Jak říká instrukce Dignitas Connubii, důstojnost manţelství, která je mezi pokřtěnými,
poţaduje, aby církev s největší pastorační péčí podporovala manţelství a rodinu zaloţenou
na manţelství, a všemi dostupnými prostředky je chránila a bránila. Je také zřejmé, ţe
manţelství a rodina nejsou soukromou záleţitostí, které si můţe kaţdý budovat podle své
vlastní libosti. Sám koncil zdůraznil, ţe manţelství tvoří ze své přirozenosti Stvořitelem
zaloţenou a jeho zákonitostmi vybavenou instituci, a jednota a nerozlučitelnost jsou jeho
podstatné vlastnosti, které v křesťanském manţelství nabývají zvláštní pevnosti z důvodu
svátosti (CIC/1983, kán. 1056). Člověk by měl vstupovat do manţelství jako nerozlučitelného
svazku, který je ve své podstatě ustanoven k dobru manţelů a jejich dětí.182
Bohuţel ne kaţdý
si toto uvědomuje.
V dnešní době se mnoho manţelství rozpadá z různých důvodů, ať se to týká nevěry
jednoho z partnerů, nebo v tom hraje roli alkohol, agrese, zatajená nemoc či neschopnost
spolu komunikovat. Často proto dochází k rozvodům, a pokud bylo manţelství uzavřeno před
Bohem, tak je zde snaha o jeho anulaci, tedy zneplatnění manţelství, aby dotyčné osoby
mohly uzavřít nový církevní sňatek a přistupovat ke svátosti eucharistie183
.
180 Srov. http://www.ado.cz/interdiecezni-soud, (4. 11. 2010); http://www.apha.cz/ics/, (25. 3. 2009);
http://www.biskupstvi.cz/cirekvnisoud/, (4. 11. 2010). 181 http://www.apha.cz/ics/, (25. 3. 2009).; Srov. http://www.ado.cz/interdiecezni-soud, (4. 11. 2010).; Srov.
http://www.biskupstvi.cz/cirekvnisoud/, (4. 11. 2010). 182 Dignitas Connubii, s. 1. 183 Pokud jsou manţelé jen rozvedeni a jsou věřící nebo jeden z nich a mají nového partnera, nemohou
přistupovat mimo jiné ke svátosti eucharistie.
43
Manţelství zaniká smrtí jednoho z manţelů. Podle církevního práva je to jediný řádný
způsob zániku manţelství. Oproti tomu v sekulárním právu zaniká manţelství jiţ rozvodem.
Pokud nastane v katolickém manţelství problém, tedy zákonný důvod, např. manţelé nejsou
schopni se domluvit, je moţné odloučení za trvání manţelství - separace (kán. 1151). Za
určitých okolností je moţno manţelství povaţovat za neplatně uzavřené. Zneplatňující
překáţky nalezneme v CIC/1983, kán. 1083 – 1094 a vady manţelského souhlasu v kán. 1095
– 1103. Poslední moţností je církevní rozvázání manţelství, a to ve zcela výjimečných a
ojedinělých případech:184
1. Při nedokonání řádného manţelství – toto manţelství můţe být na návrh obou či jen
jedné strany i proti vůli druhé strany papeţem rozvázáno (kán. 1142).185
2. Na základě privilegia víry – privilegia paulina: Apoštol Pavel napsal ve svém prvním
listu Korinťanům v sedmé kapitole: „…Má-li někdo z bratří ţenu nevěřící a ona je
ochotna s ním zůstat, ať ji neopouští. A má-li ţena muţe nevěřícího a on je ochoten
s ní zůstat, ať ho neopouští. …Chce-li však nevěřící odejít, ať odejde. Věřící nejsou
v takových případech vázáni. Bůh nás povolal k pokoji.“186
Podle pavlovské výsady manţelství uzavřené mezi dvěma nepokřtěnými můţe být
zrušeno ve prospěch víry jednoho z partnerů, který přijal křest, a to přímo tím, ţe
uzavře nové manţelství, pokud nepokřtěná strana odešla. Podmínkou je, ţe nepokřtěná
strana nechce s pokřtěnou stranou ţít bez uráţení Stvořitele, a nebo z manţelství
odešla a pokřtěná strana k tomu nezavdala spravedlivý důvod.187
3. Ve prospěch víry – privilegia petrina: Toto privilegium ovšem nepochází od apoštola
Petra, ale zakládá se ve všeobecné moci svazovat a rozvazovat, kterou Kristus vybavil
Petrův úřad. Na základě této výsady můţe být nesvátostné manţelství uzavřené před
církví s dispenzí od překáţky rozdílnosti náboţenství rozvázáno, jakmile nepokřtěná
strana nedbá toho, o čem byla podle kán. 1125 poučena. Pravomoc rozvázat takové
manţelství má výlučně papeţ, toto privilegium petrinum mu umoţňuje rozvázat i jiná
nesvátostná manţelství, a to i taková, která nebyla uzavřena kanonickou formou.188
184 Srov. J. R. Tretera, Konfesní právo a církevní právo, s. 265 – 266. 185Tamtéţ, s. 266. 186 1Kor 7, 12-15. 187 J. R. Tretera, Konfesní právo a církevní právo, s. 266 – 267; Srov. CIC/1983, kán. 1143. 188 J. R. Tretera, Konfesní právo a církevní právo, s. 267.
44
3. ČESKÁ CÍRKEVNÍ PROVINCIE V LETECH 1948 -
1989
3.1. Metropolitní církevní soud Praha
Do roku 1948 byl v Praze Metropolitní církevní soud, který fungoval téţ jako soud
druhé instance pro diecéze České Budějovice, Hradec Králové a Litoměřice. Metropolitní
církevní soud takto existoval aţ do roku 1982.189
Z toho můţeme vyvodit, ţe tedy musely
existovat soudy první instance v diecézích České Budějovice, Litoměřice, a Hradci Králové,
nakolik ale se jejich činnost nějak výrazněji obnovila v poválečné nelehké době či nakolik
fungovaly po roce 1948 a ani více informací z této doby k metropolitnímu soudu se mi
bohuţel zjistit nepodařilo.190
Situace bude pravděpodobně obdobná jako u Diecézního soud
v Brně (viz níţe).
3.2. Interdiecézní církevní soud Praha
Kardinál Tomášek zaslal dne 19. ledna 1981 prosbu k Nejvyššímu soudu Apoštolské
signatury o povolení vytvořit jeden interdiecízní církevní soud pro celou českou provincii
se sídlem v Praze.191
18. března 1981 přišlo do Prahy vyjádření se vzorem, podle kterého má
kardinál sestavit zřizovací dekret. Tento dekret s podpisy kardinála a ordinářů diecéze
litoměřické, královéhradecké a českobudějovické má být poté doručen Apoštolské signatuře
k definitivní aprobaci. Dne 11. března 1982 následovala aprobace Apoštolské signatury. 30.
května 1982 byl zřízen pro celou českou provincii interdiecézní církevní soud se sídlem
v Praze jako tribunál první instance, odvolacím soudem byl soud olomoucký, také tu byla
moţnost se odvolat v druhé instanci k Římské rotě podle CIC/1917 kán. 1599 1°.192
Co se týče obsazení církevního soudu, mám jen minimální informace z této doby a ty
se týkají soudních vikářů, kterými byli ThDr. František Vaněk, ThDr. Josef Pašek (dřívější
189 Dle sdělení notářky Metropolitního soudu v Praze. 190 Paní notářka se mi omluvila, ţe více informací se jí bohuţel nepodařilo získat. 191 Tento soud měl být pro čtyři diecéze, a to praţskou, královéhradeckou, litoměřickou, českobudějovickou.
Byli v něm členy kněţí ze všech čtyř diecézí, F. Polášek, Procesní právo, s. 18. 192 E. Raisiglová, Interdiecézní církevní soud v Erfurtu a v Praze – srovnávací studie, (bakalářská práce), s. 17.
Praţský interdiecézní církevní soud existoval aţ do roku 2008, spadalo pod něj pět českých diecézí a odvolacím
soudem zůstal Metropolitní soud v Olomouci, který byl v roce 1997 přejmenován na ICS.
45
soudní vikář Metropolitního soudu, od roku 1982 advokát ICS v Praze) a ThDr. Antonín
Liška.193
Předpokládám, ţe stejně jako u ostatních církevních soudů v této době, byly nejčastěji
podávány ţádosti o odloučení od stolu a loţe a v poválečných letech byl největší počet ţádostí
o prohlášení za mrtvého, ţádostí o nulitu manţelství bylo minimum.194
193 E. Raisiglová, Interdiecézní církevní soud v Erfurtu a v Praze – srovnávací studie, (bakalářská práce), s. 18. 194 Ţadatel musel uvést pádné důvody pro nulitu ve shodě s CIC/1917, jinak se ţádost jako neopodstatněná
vracela. Kodex přesně stanovil, ve kterých případech lze manţelství prohlásit za neplatně uzavřené. Podle
církevního práva se církevně uzavřené manţelství nerozvádí, ale prohlašuje se za neplatně uzavřené. Ve srovnání
s Kodexem z roku 1983 se v některých případech neplatnost manţelství obtíţněji dokazovala.; Srov. J. Pacal,
Brněnský diecézní soud od vzniku do roku 1995, (doktorská práce), s. 166.
46
4. MORAVSKÁ CÍRKEVNÍ PROVINCIE V LETECH 1948 –
1989
4.1. Diecézní církevní soud Brno195
Diecézí církevní soud v Brně (dále jen DCS) je církevní soud první instance, který byl
zřízen příslušnou církevní autoritou, aby projednával sporné a administrativní záleţitosti
osobního stavu věřících římskokatolického obřadu brněnské diecéze. Nejčastěji se DCS
zabývá projednáním sporu o neplatnost manţelství a o udělení dispenze rozvázání
nesvátostného manţelství.196
Před rokem 1948 DCS fungoval, jeho činnost byla značně omezena aţ válečnými
událostmi. Značná část diecéze byla okupována Německem, a proto celý ţivot u nás a tím i
činnost církevního soudu byla ovlivněna atmosférou druhé světové války.197
Mezi lety 1948 aţ 1989 šlo o velmi obtíţné období. Stát přejal atheistickou ideologii.
Při tzv. prověrkách byli lidé dotazováni, zda se vypořádali s náboţenskou otázkou, to
znamenalo, zda vystoupili z Církve. Některá povolání, jako např. učitelé či státní úředníci,
byly zvláště kádrovány. Reţim sledoval, kdo posílal děti do náboţenství, kdo byl církevně
oddán, kdo měl církevní pohřeb. V tomto klimatu značně klesal počet křtů a církevních
sňatku, a to z obavy, aby to pro někoho v jeho ţivotě nemělo záporný dopad. Díky této situaci
bylo také velmi málo ţádostí o neplatnost církevního manţelství. V některých letech církevní
soud neprojednával dokonce ţádnou kauzu. 198
V padesátých a šedesátých letech se nejčastěji na DCS obraceli ti, kteří ţádali o
prohlášení za mrtvého, byla to reakce na války, ze kterých se mnoho muţů nevrátilo domů.
Vdovy po padlých bez tohoto církevního prohlášení za mrtvého nemohly uzavřít nový
církevní sňatek. Dále byly projednávány hlavně ţádosti o odloučení od stolu a loţe. Hlášení o
civilních odloučení od stolu a loţe od krajských a okresních soudů DCS nutilo, aby se touto
195 Diecézní církevní soud v Brně začal působit od ledna 1857. Pro jeho organizaci a praxi byla závazná
„Instructio pro indiciis ecclesiasticis impecii austriaci quoad causas matrimoniales“. Případy, které se měly řešit,
byly soudu zasílány od okresních a krajských soudů, které projednávané kauzy zasílaly biskupství. Tehdy se
převáţně jednalo o odloučení od stolu a loţe, počet ţádostí o nulitu byl velmi malý. K narušení manţelství
docházelo převáţně z důvodu hrubého zacházení s partnerem, alkoholu či nespořádaného způsobu ţivota.
J. Pacal, Brněnský diecézní soud od vzniku do roku 1995, (doktorská práce), s. 83. 196 http://www.biskupstvi.cz/cirkevnisoud/ (4. 11. 2010). 197 J. Pacal, Brněnský diecézní soud od vzniku do roku 1995, (doktorská práce), s. 84. 198 Tamtéţ, s. 84 a 165.
47
otázkou zabýval. Kodex z roku 1917 neumoţňoval všechny problémy řešit nulitou, proto
ţádostí o odloučení od stolu a loţe bylo mnohem více neţ ţádostí o neplatnost manţelství, ty
přibývali postupně aţ v následujících letech a hlavně po uvolnění politické situace v druhé
polovině osmdesátých let.199
Za dobu platnosti Kodexu z roku 1917 bylo podáno 109 písemně doloţitelných ţádostí
o odloučení od stolu a loţe.200
V dokladech DCS je 464 ţádostí o prohlášení za mrtvého, které
byly většinou vyřízeny kladně. Počet ţádostí o neplatnost manţelství se pohybuje kolem
45.201
Méně jak 10 bylo podáno ţádostí o výsadu víry.202
Nejčastější důvody uváděné v ţádostech o odloučení od stolu a loţe, tedy ty, které
způsobily manţelský rozvrat byly např.: Cizoloţství, svévolné opuštění partnera, nadměrné
poţívání alkoholu, karban, ohroţování na ţivotě, ublíţení na zdraví, konkubinát partnera,
povalečství, odsouzení k doţivotnímu vězení, nepříčetnost partnera, vměšování blízkého
příbuzenstva do manţelství, lakota, trestná činnost partnera, ţárlivost, sňatek z vypočítavosti,
nemanţelské děti , ale také protináboţenské výroky.203
Důvody uváděné v ţádostech o neplatnost manţelství byly nejčastěji např.: Bigamie,
homosexualita, duševní choroba, impotence jednoho z partnerů, násilí či nedokonané
manţelství.204
Předpokládám, ţe výše uvedené důvody se vyskytovaly i u ostatních církevních soudů.
Členy soudu lze zjistit z projednávaných kauz, kde jsou uvedeny funkce členů
soudního tribunálu. Katalogy tohoto období nebyly vůbec vydány.205
Mezi lety 1950 a 1965 byl oficiálem církevního soudu Mons. JuCan. Dr. ThDr. Josef
Kratochvíl,206
obhájcem svazku byl Mons. František Švábeník, v roce 1950 se stali soudci Dr.
Josef Jančík, který byl soudcem jmenován ještě v roce 1970, ThDr. Antonín Jelen, Dr. Josef
Koutný, ThDr. Bohumil Petrţelka, který byl soudcem i v roce 1955, ThDr. Karel Večeřa,
Karel Ţák, ThDr. Ladislav Matyáš, na tento úřad byl jmenován i v letech 1955, 1960 a 1965 .
199 Srov. J. Pacal, Brněnský diecézní soud od vzniku do roku 1995, (doktorská práce), s. 149 - 152 a 165 - 166. 200 Předpokládá se, ţe ţádostí o odloučení od stolu a loţe bylo podáno k projednání aţ 150. 201 Za tuto dobu bylo podáno 7 ţádostí o neplatnost manţelství pro jeho nedokonání. 202 J. Pacal, Brněnský diecézní soud od vzniku do roku 1995, (doktorská práce), s. 167. 203 J. Pacal, Brněnský diecézní soud od vzniku do roku 1995, (doktorská práce), s. 167. 204 Tamtéţ, s. 167. 205 Tamtéţ, s. 76. 206 Mons. Josef Kratochvíl byl u brněnského DCS oficiálem i před rokem 1950.
48
Notářem byl od roku 1950 Bohumil Pavlů, který tuto funkci vykonával aţ do roku 1970, od
roku 1960 k němu přibyl ještě Josef Dancinger. Mezi dalšími soudci byl PhDr. Josef Voda
( v roce 1955, 1960 a 1965), Ludvík Horký (1960 a 1965), ThLic. Josef Doleţal (1965) a
ThDr. Petr Franta (1965).207
V době totality byl vydán katalog kléru aţ v roce 1970, není zde ale ţádná zmínka o
Diecézním církevním soudě, víme to, ţe zrušen nebyl, i kdyţ jeho činnost byla minimální.208
Další přísahy jsou tedy od roku 1970, kdy oficiálem brněnského církevního soudu byl
jmenován ThLic. Josef Doleţal (oficiálem byl i v letech 1975, 1980 a 1982), ThDr. Alois
Michálek (1985). Viceoficiálem v této době byl ThDr. Alois Michálek (1980 a 1982). Obhájci
manţelského svazku byli PhDr. Josef Voda (1970 a 1975), PhDr. František Voda (1980) a
ThLic. Jan Veselý (1985), obhájce spravedlnosti zastával ThDr. Petr Franta (1980 a 1982).
Soudcové: ThDr. Petr Franta (1970 a 1975), ThDr. Josef Jančík (1970), ThDr. Alois Michálek
(1970 a 1975), Oldřich Navařík (1975, 1980, 1982 a 1985), Viktor Jordán (1980, 1982, 1985),
Bohuslav Cemper (1980 a 1985) a Josef Knödl (1982 a 1985). V roce 1970 byli notáři stále
ještě Bohumil Pavlů a Josef Dancinger a od roku 1975 aţ do roku 1985 to byl Josef Pacal.209
Dle tohoto výčtu jmen vidíme, ţe církevní soud v Brně fungoval i v době komunismu.
4.2. Metropolitní církevní soud Olomouc
Církevní soud v Olomouci fungoval do určité míry i v době po internaci biskupa
Matochy a zatčení jeho nejbliţších spolupracovníků v roce 1950 (biskup Zela, sekretáři
Moštěk, Prášek, Ryška atp). Někteří členové soudu (např. Dr. Josef Ryška, který byl
olomouckým soudcem od dubna 1947) byli sice odsouzeni na několik let do vězení, čímţ byla
znemoţněna jejich činnost pro soud, ale netýkalo se to všech členů tribunálu. Dle
dochovaných přísah z uvedeného období pracovali na soudě jako soudci: dr. Bedřich Vašek
(od 19. 12. 1942), JUDr. Antonín Dvořák (od 4. 11. 1946), ThDr. Ludvík Matoušů (od 4. 11.
1946, 15.1.1949 však zemřel), ThDr. Emil Pluhař (od 16. 11. 1949), ThDr. Rudolf Col (od 28.
3. 1947), ThDr. Karel Bureš (od 22. 11. 1948), ThDr. Josef Holubníček (od 22. 11. 1948) Dr.
Dalmác Ţálek OP (od 16. 11. 1949) Oficiálem soudu v té době byl Dr. Tomáš Hudec. Jako
notář zde pracoval Jan Lantsch (od 15. 1. 1948) a Jiří Batušek (od 23. 1. 1951), obhájcem
207 J. Pacal, Brněnský diecézní soud od vzniku do roku 1995, (doktorská práce), s. 77 – 79. 208 Tamtéţ, s. 79. 209 Tamtéţ, s. 79 - 81.
49
svazku byl Dr. Vojtěch Tinz (od 3. 3. 1949). Jakékoli jiné zmínky o tom, nakolik bylo soudu
umoţněno nebo bráněno vykonávat svoji činnost chybí.210
Viceoficiálem se stal soudce Josef
Holubníček.
Dalšími soudci se stali Jan Lantsch (22. 1. 1959) a téhoţ dne Bedřich Hoffmann.
V roce 1950 na základě zvláštních pravomocí svěřených Apoštolským stolcem
ordinářům byla dána moţnost zřídit v ČSR soud druhé instance v Olomouci. Musely být
ovšem zachovány některé podmínky, jako např. ţe soudcové prvního a druhého stupně musí
být různí lidé, a to podle normy can. 1571 CIC/1917.211
Kromě zřízení soudu druhé instance v této arcidiecézi byla podána ţádost
Apoštolskému stolci pro zřízení soudu třetí instance. V návrhu bylo naznačeno, ţe by bylo
dobré, aby soudy druhé a třetí instance byly v různých diecézích, jelikoţ by se snadno
zachovala podmínka různých soudců. Bohuţel v ČSR poklesl počet řádně jmenovaných
soudců s nezbytnou kvalifikací, ţádal arcibiskup Matocha, aby byli navrţeni jiní ke
jmenování namísto chybějících.212
Na ţádost olomouckého arcibiskupa Karla Matochy zřídit v ČSR soud třetí instance,
přišla od Apoštolského stolce kladná odpověď. Zřízení tohoto soudu svěřil římský biskup
přímo Matochovi, kterému má být činnost tohoto soudu podřízena. Aby mohl nový soud
řádně vykonávat svou funkci, byla udělena Matochovi pravomoc delegovat své pověření
vhodnému duchovnímu s pravomocí další subdelegace.213
Dalším listem z ledna 1951, který byl adresován arcidiecéznímu soudu v Olomouci,
sdělil arcibiskup Matocha, ţe Svatý Otec dovolil zřízení soudu třetí instance v Olomouci
pro všechny diecéze v ČSR. Dále oznámil, ţe na základě této pravomoci tento soud zřizuje
a zároveň přejímá odpovědnost a vedení tohoto církevního soudu třetí instance. Z pravomoci,
která mu byla udělena Matocha delegoval Mons. Tomáše Hudce udělenou pravomocí, cum
potestate ulterius subdelegandi pro omni casu, quando opus erit. Nakonec arcibiskup ţádal,
210 Srov. Archív Interdiecézního soudu v Olomouci, přísahy jednotlivých členů soudu. 211 Srov. N.394/50. In archiv, arcibiskup J. K. Matocha nejctihodnějšímu P. oficiálovi arcibiskupského soudu
v Olomouci. 212 Tamtéţ. 213 Srov. SEGRETERIA DI STATO DI SUA SANTITA, N.9419/50. In archiv, Dominik Tardini v. r. J. K.
Matochovi ve Vatikánu.
50
aby mu byl předloţen návrh na sestavení nově zřízeného soudního sboru ke schválení.214
Zřízení soudu třetí instance se uskutečnilo 18. srpna 1951 dekretem č.j. 135/51.215
Odvolací soud třetí instance v Olomouci fungoval aţ do roku 1990.216
Listem z 8. dubna 1954 arcibiskup Matocha delegoval jako oficiála církevního soudu
Vojtěcha Tinzu udělenou pravomocí s právem subdelegace pro kaţdý případ, pokud bude
třeba nebo i pro všechny případy generaliter.217
Z výše uvedeného lze usoudit, ţe církevní soud v Olomouci v této době přece jen
fungoval. K dispozici máme ale jen kusé zmínky, jelikoţ prameny k tomuto tématu prakticky
neexistují. Proto fungování soudu můţeme odvodit opět jen z přísah jednotlivých členů soudu
v Olomouci. Kolem r. 1964 se situace uvolnila natolik, ţe byli jmenováni noví soudcové.
V tomto roce přijímal přísahy jako oficiál Dr. Rudolf Col. 6. 4. 1964 skládali přísahy
soudcové: Bedřich Hoffmann, Josef Nováček, Josef Vrana, František Vaňák, Alois Talanda,
Karel Šimera, František Gavlas, Alois Cindler, Bernard Přerovský a Jan Malý, obhájce
spravedlnosti Josef Richter, notář Karel Kotisa. Sudce pro tribunál 3. instance Jan Briššák (18.
2. 1965).
6. 6. 1966 byl jmenován soudním vikářem církevního soudu v Olomouci ThDr.
František Vaňák, který se později stal olomouckým arcibiskupem218
a aţ do tohoto jmenování
v r. 1989 byl oficiálem soudu. Viceoficiálem se téhoţ dne 6. 6. 1966 stal Bedřich Hoffmann.
11. 3. 1968 skládá přísahu obhájce spravedlnosti ThDr. Josef Peterek. Kolem r. 1968 je
umoţněno také ThDr. Josefu Ryškovi opět se zapojit do aktivní práce pro církevní soud.
Nejprve byl v tomto období notářem, po r. 1973 se stal obhájcem svazku a toto oficium
vykonával aţ do konce svého ţivota v r. 2006.219
Další přísahy jsou z r. 1972 – soudcové:
Josef Konvička, Eduard Hurník, Jan Bartek, František Vymětal. Obhájce spravedlnosti
Vojtěch Král (5. 2. 1973), v této době se stal notářem i Josef Šich (9. 3. 1973).
V r. 1975 - soudcové: ThDr. Jaromír Tobola, Vojtěch Král, ThDr. Jaroslav Kúřil, Jan Krist.
Emil Pluhař se 1. 12. 1975 stává viceoficiálem soudu. Dále se stal soudcem ThDr h. c.
Antonín Veselý (6. 11. 1978).
214 Srov. Povolení Sv. Stolce ku zřízení Tribunalis III. instance č.j. 5/51. In archiv, J. K. Macocha arcidiecéznímu
duchovnímu soudu v Olomouci. 215 F. Polášek, Procesní právo, s. 18. 216 M. Menke, Podíl laiků na výkonu soudní moci…, (disertační práce), s. 100. 217 Srov. Č.j. 69/54 Ordinariátu K č.j. 15/54. In archiv, J. K. Macocha Vojtěchu Tinzovi. 218 Srov. http://cs.wikipedia.org/wiki/František_Vaňák, (17. 10. 2010). 219 Srov. Menke, M. Josef Ryška (20. 5. 1915 – 22. 10. 2006), kněz a kanonista. Článek odevzdán do tisku
k publikování v Revue církevního práva v r. 2011.
51
Další soudcové: ThDr. František Polášek (13. 12. 1982) Serafín Petr Tříska (5. 5.
1986), Arnošt Červinka (5. 5. 1986), Jaroslav Bíbr (5. 5. 1986, o uvolnění kvůli zdravotnímu
stavu poţádal v r. 1993).220
Dochované kauzy z let 1948 – 1995:
V roce 1948 šlo o jednu kauzu, a poté aţ do roku 1961 ţádné kauzy neprobíhaly. Mezi
lety 1961 a 1969 se dochovalo dvacet jedna kauz. V roce 1970 to bylo devět kauz, roku 1971
pět kauz, roku 1972 devět kauz, roku 1973 jedenáct kauz, roku 1974 deset kauz, roku 1975
devět kauz, roku 1976 pět kauz, roku 1977 pět kauz, roku 1978 pět kauz, roku 1979 deset
kauz, roku 1980 osm kauz, roku 1981 šlo o dvanáct kauz, roku 1982 jedenáct kauz, 1983 čtyři
kauzy, roku 1984 čtrnáct kauz, roku 1985 osmnáct kauz, roku 1986 uţ se počet kauz značně
navýšil a to na dvacet sedm, roku 1987 třicet sedm kauz, roku 1988 dvacet tři kauz, roku 1989
dvacet dva kauz, roku 1990 třicet kauz, roku 1991 dvacet tři kauz, roku 1992 padesát osm
kauz, roku 1993 padesát čtyři kauz, roku 1994 čtyřicet dva kauz, roku 1995 čtyřicet kauz.
Vţdy jsou počítány ten rok doručené kauzy I. i II. instance. ICS to v přehledu nemá rozděleno
a v archivu je to jiţ nedostupné.221
220 Srov. Archív Interdiecézního soudu v Olomouci, přísahy jednotlivých členů soudu. 221
Od roku 2001 má ICS vedeny tabulkově přehledy ukončených kauz s rozdělením na I. a II. instanci i počty
přijatých kauz a jiných řízení.; Dle sdělení notářky ICS v Olomouci.
52
5. ČESKÁ CÍRKEVNÍ PROVINCIE PO ROCE 1989
Dne 25. ledna 1983 byl vyhlášen nový Kodex kanonického práva a 27. listopadu 1983
nabyl účinnosti.
5.1. Interdiecézní církevní soud Praha
Praţský interdiecézní222
církevní soud, který vznikl v roce 1982, existoval aţ do roku
2008, spadaly pod něj čtyři české diecéze a odvolacím soudem zůstal Metropolitní soud
v Olomouci, který byl v roce 1997 přejmenován na ICS.223
V druhé instanci funguje praţský
ICS pro kauzy z ICS v Olomouci. Ve většině případů je potvrzen rozsudek v první instanci,
pouze u sporných případů se kauza přijme k řádnému projednání a teprve pak se vynese
rozsudek.224
Přehled počtu kauz se mi podařilo dohledat jen od roku 2003 do roku 2005.
Tabulka č. 3 - Přehled kauz v I. instanci. 225
Rok 2003 2004 2005
Kauzy přišlé z minulého roku 72 84 99
Nově přijaté kauzy 60 67 67
Ukončené kauzy rozsudkem 45 51 50
Zastavení procesu 3 2 1
Kauzy nevyřešené v roce 84 99 113
222 Jen k vysvětlení názvu: praţský interdiecézní soud byl nástupcem předchozího praţského soudu
metropolitního. Soud Interdiecézní byl zrušen v roce 2008 a nyní soud existuje opět pod názvem Metropolitní
soud Praha. 223 E. Raisiglová, Interdiecézní církevní soud v Erfurtu a v Praze – srovnávací studie, (bakalářská práce), s. 18. 224 Tamtéţ, s. 35. 225
Tamtéţ, s. 29 - 34.
53
Tabulka č. 4 - Přehled kauz v II. instanci.226
Rok 2003 2004 2005
Kauzy přišlé z minulého roku 10 9 7
Nově přijaté kauzy 23 30 37
Ukončené kauzy rozsudkem 24 22 34
Kauzy nevyřešené v roce 9 7 7
5.2. Metropolitní církevní soud Praha
Na základě dekretu prefekta Nejvyššího soudu Apoštolské signatury ze dne 15. ledna
2008 ve smyslu kán. 1420 a následujících a po dohodě biskupů České církevní provincie ze
dne 30. dubna 2009 zřídil kard. Miloslav Vlk, arcibiskup praţský, tímto dekretem ke dni 1.
července 2009 Metropolitní církevní soud Arcidiecéze praţské. K tomuto dni tak zanikl ICS
České církevní provincie, čímţ zanikla i pravomoc všech soudců i ostatních funkcionářů
tohoto soudu.227
Coţ znamená, ţe ICS zanikl vznikem nových diecézních soudů, a to v Hradci
Králové a Plzni.
Metropolitní církevní soud projednává sporné a administrativní záleţitosti osobního
stavu věřících římskokatolického obřadu arcidiecéze praţské a dočasně i ty záleţitosti, které
by jinak příslušely litoměřickému a českobudějovickému diecéznímu soudu a soudu
Apoštolského exarchátu Řeckokatolické církve.228
Pro tento Metropolitní soud je odvolacím soudem ICS Moravské církevní provincie
v Olomouci a Metropolitní soud praţský je druhou instancí pro rozhodnutí ICS
v Olomouci.229
V této době jsou nejčastějšími důvody anulace manţelství vyloučení dětí z manţelství,
tedy kán. 1101 §2, dále pak kán. 1099, coţ je omyl co do jednoty, nerozlučitelnosti, kán. 1095
2°, závaţná porucha soudnosti, co do podstatných práv a povinností manţelských a nově také
kán. 1095 3°, coţ se týká psychické neschopnosti převzít podstatné manţelské povinnosti.230
Problém spočívá ve schopnosti vůle reálně na sebe vzít závazky plynoucí z uzavření
226 Tamtéţ, s. 36 - 37 227 Srov. Rozhodnutí o zřízení Metropolitního církevního soudu Arcidiecéze praţské č.j. 4722/2009. 228 http://www.apha.cz/metropolitni-soud-zahajil-svoji-cinnost/, (4. 9. 2009). 229 http://www.diecezehk.cz/biskupstvi/diecezni-cirkevni-soud/texty, (4. 11. 2010).; Srov. Rozhodnutí o zřízení
Metropolitního církevního soudu Arcidiecéze praţské č.j. 4722/2009. 230 Dle sdělen notářky Metropolitního církevního soudu v Praze.
54
manţelství. Pro neplatnost manţelství je stanoveno, ţe neschopnost převzít podstatné
manţelské povinnosti vyplývá z psychických důvodů. Musí se ale jednat o opravdovou
neschopnost a ne pouze o nesnadnost převzít podstatné manţelské povinnosti. Neschopnost
plnit tyto povinnosti vede k rozpadu manţelství. Z právního hlediska je třeba posuzovat,
nakolik je příčina této neschopnosti trvalá, proto se vyţaduje, aby tato neschopnost existovala
v okamţiku uzavírání manţelství a byla trvalá.231
Personální obsazení Metropolitního církevního soudu na pět let:
Soudní vikář: P. Prof. JUDr. Ignác Antonín Hrdina, DrSc., O.Praem.
Zástupce soudního vikáře: ThDr. Jiří Svoboda, JC.D.
Soudci: Václav Kulhánek
JCLic. Vojtěch Kunčar
JCLic. Michal Podzimek
Th.D., JUDr. Stanislav Přibyl Ph.D., JC.D.
Ochránce spravedlnosti: JCLic. Ondřej Pávek
Obhájce svazku: Mgr. Jan Fernet
JCLic. Mgr. Miloš Szabo
Advokáti: Mgr. Jiří Čepl
jáhen Mgr. Petr Váňa
JUDr. Ing. Marie Kolářová Th.D.
Mgr. Lucie Moravcová
Mgr. Petr Obdrţálek
Mgr. Jaromír Odrobinám
PhDr. Maria Mlada Ondrášová
Mgr. Pavel Reumann, Mgr. Pavel Trefný
Mgr. Richard Urfus.
Notáři: Věra Dospělová
Ing. Zdena Konzalová
JCLic. Ondřej Pávek
MUDr. Eva Vernerová. 232
231 D. Němec, Manţelské právo katolické církve, s. 110 - 111. 232 ACAP 7-8/2009, str. 10 (27. 7. 2009).; Srov. http://www.apha.cz/seznam-advokatu/, (5. 11. 2010).
55
6. MORAVSKÁ CÍRKEVNÍ PROVINCIE PO ROCE 1989
6.1. Diecézní církevní soud Brno
V době komunismu dochází ve společnosti postupně k nárůstu rozvodovosti, kterou
před církví řeší jen někteří, a to aţ po uvolnění politické situace koncem osmdesátých let. Po
roce 1989 se do zájmu opět dostává církevní sňatek, problém nastává v tom, ţe tato
manţelství uzavírají děti z rozvedených manţelství, a proto je pro ně mnohem větším
problémem udrţet manţelství pohromadě, jelikoţ doma často normální rodinu nezaţili, a
proto se jejich manţelství o to častěji rozpadají. V této uvolněnější době nutil hlas svědomí
mnohé lidi, aby si dali svá manţelství do pořádku, z toho vyplývá, ţe počet ţádostí vzrůstal.
Nejčastějšími důvody pro anulaci jsou kán. 1095 2° porucha soudnosti, co do
podstatných práv a povinností manţelských, kán. 1095 3° psychická neschopnost převzít
podstatné manţelské povinnosti a kán. 1101 §2, coţ se většinou týká vyloučení dětí
z manţelství.
Dochované kauzy z let 1994 aţ 2005:233
Za rok 1994 bylo pravděpodobně celkem dvacet pět kauz, v roce 1995 to bylo třicet
kauz, roku 1996 třicet jedna kauz, roku 1997 dvacet čtyři kauz, roku 1998 dvacet pět kauz,
roku 1999 dvacet šest kauz, v roce 2000 to bylo opět dvacet šest kauz, roku 2001 dvacet sedm
kauz, roku 2002 dvacet šest kauz, roku 2003 dvacet šest kauz, roku 2004 dvacet dva kauz a
v roce 2005 to bylo 20 kauz.
Od roku 2006 má DCS vedeny tabulkově přehledy ukončených kauz:
Tabulka č. 5 – Přehled kauz234
Rok
2006 2007 2008 2009
Celkový počet kauz 65 66 78 91
233 Jelikoţ DCS v Brně nemá zápisy o procesech z těchto let zpracované, nemohu zaručit stoprocentní přesnost
níţe uvedených čísel, vycházela jsem z poskytnutých materiálů od paní notářky, které jsem se musela pokusit
nějak zpracovat. Do rukou se mi tak dostaly písemnosti aţ od roku 1994. 234 Zpracované přehledy ukončených kauz dle notářky Diecézního církevního soudu v Brně.
56
Kauzy přišlé z minulého roku 15 31 31 46
Nově přijaté kauzy 50 35 47 45
Ukončené kauzy v roce 30 35 32 42
Ukončené kauzy rozsudkem 10 18 14 21
Odmítnuté kauzy 20 9 0 7
Kauzy nevyřešené v roce 35 31 46 49
Údaje o kauzách přijatých za rok 2009:
Celkový počet přijatých kauz bylo 91. V řádném řízení šlo o 63 kauz v listinném řízení
to byly 3 kauzy. Ţádostí o Privilegium Paulinum bylo 5, o Privilegium Petrinum 7. Jedenkrát
se objevila ţádost o prohlášení za mrtvého. Kauz ukončených během roku bylo 42.235
Rozsudek tohoto soudu v případě prohlášení neplatnosti manţelství musí být potvrzen
soudem druhé instance v Olomouci. Při rozdílných rozsudcích v první a druhé instanci je
nutno případ předloţit definitivnímu rozhodnutí Papeţskému soudu Římské roty.236
Personální obsazení DCS v Brně:
Soudní vikář: Mons. Mgr. Karel Orlita, JU.D.
Zástupce soudního vikáře: D. ThLic. ICLic. Maxmilián Vladimír Filo, OPraem.
Soudci: R. D. Vnislav Fruvirt
R. D. ICLic. Pavel Kopecký
235 Jiné kauzy: laicizace-3x; trestní proces-1x; proces ke kanonizaci-2x; soudní separace 1x.; Zpracované
přehledy ukončených kauz dle notářky Diecézního církevního soudu v Brně. 236 http://www.biskupstvi.cz/cirkevnisoud/ (4. 11. 2010)
57
R. D. ICLic. Mgr. Jan Nekuda
D. ICLic. Mgr. Luboš Pavlů, CRV
Mons. ICDr. PaedDr. Marián Feduš, PhD.
R. D. ICLic. Václav Trmač
jáhen ThDr. PhDr. Radek Mezuláník, Ph.D.
Obhájce svazku: R. D. ICLic. Mgr. Jan Daněk
S. M. ICLic. ThBc. Agnieska Roszkowska, PDDM
Ochránce spravedlnosti a obhájce svazku: R. D. doc. Josef Beneš, Th.D.
Advokáti: Mgr. Štěpán Šťastník
S. M. Mgr. Mgr. Dominika Hana Kubíková, OP
Prokurátoři: JUDr. Zdeněk Kapitán, Ph.D.
Mgr. Jan Petr Kosinka
Moderátorka soudní kanceláře a notářka: Mgr. Bc. Zuzana Kubíková, DiS.
Notáři: Vilma Navrátilová
Auditoři: jáhen Mgr. Jan Špilar
Mgr. Ivana Kompasová Martinková
R. D. Mgr. Miroslav Slavíček
R. D. Mgr. Jaroslav Čupr
Odborní znalci: MUDr. Vlasta Binderová
MUDr. Jitka Chmelová
PhDr. Josef Zeman, CSc. 237
6.2. Interdiecézní církevní soud Olomouc238
Interdiecézní soud v Olomouci (dále jen ICS) je církevním soudem první instance
pro arcidiecézi olomouckou a diecézi ostravsko-opavskou, která vznikla teprve v roce
1996.239
Ve druhé instanci pak řeší kauzy DCS v Brně, metropolitního církevního soudu
v Praze, DCS v Hradci Králové a DCS v Plzni. Podle rozhodnutí Nejvyššího tribunálu
Apoštolské signatury (Prot.U.4037/1/96 ST z 5. 8. 1996) řeší také kauzy řeckokatolíků,
237 http://www.biskupstvi.cz/cirkevnisoud/ (4. 11. 2010). 238 Do roku 1997 to byl Metropolitní církevní soud, od roku 1997 je to Interdiecézní církevní soud, a to poté, co
vznikla diecéze Ostravsko – opavská, jejíţ soudní kauzy náleţí ICS. 239 Na Moravě po oddělení části olomoucké arcidiecéze vznikla diecéze Ostravsko – opavská, která si ale svůj
soud nezřídila, F. Polášek, Procesní právo, s. 18.
58
právně příslušných jeho územní. Hlavní náplní činnosti tohoto církevního soudu je
projednávání sporů o neplatnost manţelství a související záleţitosti.240
Po revoluci v r. 1989 se situace změnila k lepšímu i pro faktické fungování církevních
soudů: obnovily se soudcovské sbory, pravidelná zasedání, ţe svobodou ve společnosti také
přibylo kauz. Na podzim r. 1989 se stali soudci: Jan Můčka, Antonín Kupka, Milan Kouba,
Josef Prášek, Vladimír Poláček, ThDr. Emil Pluhař se v té době stal oficiálem soudu (poté, co
se tehdejší oficiál Josef Vaňák stal olomouckým arcibiskupem) a ThDr. František Polášek
viceoficiálem. Obhájcem svazku byl kromě ThDr. Josefa Ryšky (uţ od r. 1973) jmenován
Josef Batušek. 6. 4. 1992 se stal soudcem Libor Botek, 10. 5. 1993 ochráncem spravedlnosti
Milán Kouba, téhoţ dne soudcem František Vrubel, František Merta, František Kufa, Josef
Radim Jančář OCarm, Petr Černota, František Brázdil. 7. 2. 1994 se stal obhájcem svazku
také Jan Můčka. V roce 1991 na církevní soudě v Olomouci přibyl dr. Miroslav Svoboda
jako druhý notář k notáři Josefu Šichovi. Tehdy vystřídal odcházejícího ing. Josefa Fialu
(notářem od 6. 12. 1989). Na podzim r. 1995 se stal soudcem: Alois Šimíček, jáhen Ludvík
Dřímal, Alois Orlita, Jiří Koníček, Vojtěch Šíma, notářkou Marie Frömelová. V r. 1998 přišel
soudce Marian Jiří Husek, František Cinciala, v r. 2001 Alois Peroutka, Jan Kulíšek,
Kazimierz Plachta. Od r. 1998 do současnosti je olomouckým soudním vikářem doc.
František Polášek Th.D.241
Jak uţ jsem se zmínila ve třetí kapitole, soud třetí instance v Olomouci byl zrušen
dekretem z 30. 10. 1990. Poslední kauza řešená tímto tribunálem byla z 1. 2. 1990. V době
své činnosti šetřil a rozhodoval olomoucký tribunál v třetí instanci kauzy ze všech diecézí
tehdejšího Československa.242
V roce 1996 arcibiskup olomoucký Jan Graubner udělil tehdy ještě Metropolitnímu
soudu v Olomouci trvalé pověření řešit případy nedokonalého manţelství a privilegia petrina.
243
V roce 1997 Nejvyšší tribunál Apoštolské signatury potvrdil zřízení Interdiecézního
soudu první instance při olomoucké kurii.244
240 http://www.ado.cz/interdiecezni-soud (4. 11. 2010). 241 Srov. Archív Interdiecézního soudu v Olomouci, přísahy jednotlivých členů soudu.; Do Příloh jsem přiloţila
dekret jmenující členy ICS v Olomouci, který byl na šest let, a to mezi lety 1998 – 2002. 242 F. Polášek, Procesní právo, str. 18. 243 Srov. Č.j. 1302/96. In archiv, Jan Graubner Metropolitnímu soudu v Olomouci. 244 SUPREMUM SIGNATURAE APOSTOLICAE TRIBUNAL. Prot. N. 4042/97 SAT.
59
Nově měly soudy latinské církve projednávat případy exarchátu byzantského ritu. 14.
června 1996 proběhlo jednání, při němţ apoštolský exarcha exarchátu byzantského ritu
v České republice Ivan Ljavinec ţádal, aby případy veškerého druhu v rámci tohoto exarchátu
mohly být projednávány a řešeny u toho soudu latinské církve, pod jehoţ působnost by
spadaly, pokud by strany sporu byly latinského ritu. Nejvyšší tribunál Apoštolské signatury
podle čl. 124 č. 3 apoštolské konstituce Pastor bonus a na základě pravomoci svěřené této
Apoštolské signatuře papeţem dne 20. listopadu 1995 ţádosti vyhověl. Působnost soudů
latinské církve v České republice se tak aţ do odvolání rozšířila na soudní případy věřících
byzantského ritu apoštolského exarchátu v České republice. Soudy latinské církve při
projednávání případů věřících tohoto exarchátu musí postupovat podle vlastního procesního
práva,245
avšak co se týče právní podstaty, musí soudit podle Kodexu kánonů východních
církví.246
30. srpna 1996 apoštolský nuncius Giovanni Coppa poslal arcibiskupovi Janu
Graubnerovi kopii dekretu Nejvyššího tribunálu Apoštolské signatury, kterým se rozšiřuje
působnost soudů latinské církve v České republice i na projednávání soudních případů
věřících exarchátu byzantsko-slovanského ritu, kteří v této zemi přebývají.247
Od roku 2001 má ICS vedeny tabulkově přehledy ukončených kauz s rozdělením na I.
a II. instanci i počty přijatých kauz a jiných řízení.248
Údaje o přijatých kauzách za rok 2009:
Celkový počet kauz v I. instanci byl 52, v II. instanci bylo přijatých kauz z Prahy 38 a
z Brna 11. V listinném řízení se řešily 2 kauzy. Ţádost o Privilegium Paulinum byly podány 4
a o Privilegium Petrinum 2.
Vyřešené kauzy za rok 2009 v I. instanci: neplatných manţelství 30, uznaných za platné 5 a
ukončené 2 kauzy. V II. instanci: 41 bylo prohlášeno za neplatné a 4 za platné.249
245 Tj. podle Kodexu kanonického práva, kán. 1400 - 1731. 246 Srov. SUPREMUM SIGNATURAE APOSTOLICAE TRIBUNAL Prot.N.4037/1/96 SAT. In archiv. 247 Srov. APOŠTOLSKÁ NUNCIATURA N.4152/96. In archiv, G. Coppa J. Graubnerovi. 248 Nejčastější důvody pro zneplatnění manţelství jsou stejné jako u brněnského i praţského církevního soudu. 249 Jiné kauzy: povolení přistupovat ke svátostem -12x; dotazy-3x, ţádost o výslech pro jiný soud-2x Brno, 14x
Praha, 1x Spiš, 2x Trnava, 1x Benevento; penální proces (apelace) 1x. Dle sdělení notářky ICS v Olomouci.
60
Olomoucký Interdiecézní soud má v současné době tyto členy:
Oficiál: Mons. doc. ICLic. Josef Polášek, Th.D.
Viceoficiálové: P. ICDr. Libor Botek
P. ThDr. ICLic. František Brázdil SI
Soudci: P. ICLic. František Bůţek
P. ICDr. Dominik Holický
P. ICLic. Mgr. Jiří Marian Husek OPraem
P. ICLiC. ThLic. Jiří Koníček
P. ICLic. Jan Kulíšek
P. ICLic. Antonín Kupka
mons. ICDr. Alois Peroutka
P. ICLic. Kazimerz Plachta
P. ICLic. Josef Rýznar
Mgr. RnDr. Alois Orlita CSc, jáhen
Obhájce svazku: P. ICLic, Jan Můčka
Notáři: Mgr. Anton Menke
Mgr. Monika Menke Th.D.
JUDr. Miroslav Svoboda250
Poplatky stanovené za soudní řízení
Pro doplnění jsem se rozhodla, ţe uvedu poplatky stanovené za soudní řízení
u praţského Metropolitního církevního soudu a brněnského Diecézního církevního soudu.
Praha:
Poplatky jsou uvedeny s DPH.
Poplatky za vedení procesu první instance
- řádné řízení 3600 Kč
- listinné řízení 3000 Kč
250 Srov. Katalog arcidiecéze olomoucké ke dni 10. 10. 2009, s. 17
61
Poplatky za vedení procesu druhé instance
- zkrácené řízení per decretum 2400 Kč
- řádné soudní řízení 3600 Kč
Poplatky za využití služeb soudního znalce
- znalecká relace ex actis 1800 Kč
- znalecká explorace 3000 Kč
Poplatky za řízení o neplatnosti svátosti svěcení
- 3600 Kč251
Brno:
Poplatky jsou uvedeny bez DPH
Řízení o prohlášení neplatnosti manželství
- vstupní administrativní poplatky – 3500 Kč (platí se při přijetí ţaloby)
- prokurátor soudu – 500 Kč
- advokát soudu – 1000 Kč
- patron soudu – 1000 Kč
- soudní znalec ex officio – 250 Kč za hodinu (max. platba je za 10 hodin)
Rozvázání nedokonaného manželství
- administrativní poplatky – 2000 Kč
- poplatek pro řízení na kongregaci – 500 Kč
- překladatelské poplatky podle rozsahu stránek – 100 Kč za jednu normostranu
Listinné řízení
251 http://www.apha.cz/poplatky/, (13. 11. 2010).
62
- administrativní poplatek – 2000 Kč
Rozvázání manželství ve prospěch víry
- administrativní poplatek – 2000 Kč
- poplatek pro řízení na kongregaci - € 100
- překladatelské poplatky podle rozsahu stránek – 100 Kč za jednu normostranu
Privilegium paulinum
- administrativní poplatek – 500 Kč
Odloučení manželů
- administrativní poplatek – 500 Kč
Petijní řízení
- administrativní poplatek – 500 Kč
Laicizace
- administrativní poplatek – 2000 Kč
- poplatek pro řízení na kongregaci - € 100
- překladatelské poplatky podle rozsahu stránek – 100 Kč za jednu normostranu
Trestní žaloba
- administrativní poplatek – 2000 Kč
Poskytnutí právní pomoci, která není v bezprostředním vztahu k řízení u DCS v Brně
- 500 Kč za hodinu252
252 http://www.biskupstvi.cz/cirkevnisoud/?pg=informace_poplatky, (13. 11. 2010).
63
7. VZNIK NOVÝCH SOUDŮ NA ÚZEMÍ ČR
V návaznosti na ukončení činnosti a zániku ICS České církevní provincie a vznik
Metropolitního církevního soudu arcidiecéze praţské byly zaloţeny dva nové soudy, a to
v Hradci Králové a Plzni.
7.1. Diecézní církevní soud Hradec Králové
Diecézní církevní soud diecéze královéhradecké byl na základě dekretu prefekta
Nejvyššího soudu Apoštolské signatury ze dne 15. ledna 2008 a ve smyslu can. 1420
a následujících zřízen tímto dekretem ke dni 1. července 2009 Mons. Dominikem Dukou
OP.253
V pondělí 31. srpna 2009 se v katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové konala
slavnostní bohosluţba u příleţitosti zahájení činnosti DCS, kde v závěru bohosluţby byly
členům církevního soudu předány jmenovací dekrety.254
Svoji činnosti DCS zahájil v září
2009.255
Personální obsazení DCS na dobu pěti let:
Soudní vikář (oficiál): Mons. Josef Růt, praţský prelát
Zástupce soudního vikáře (viceoficiál): ICLic. Václav Hegr
Soudci: ICLic. Karel Moravec
Mons. Mgr. Josef Socha
P. ICLic. Marian Pavel Sokol, OPraem.
ICLic. Miloslav Šiffel
P. ThLic. PhDr. Vincent Zonták, CM
Ochránce spravedlnosti: P. ThLic. PhDr. Vincent Zonták, CM
Obhájce svazku: ICLic. Pavel Seidl
Mgr. Ing. Zdeněk Novák
Advokáti: Mgr. Jakub Polívka
JUDr. Milan Závurka
253 http://www.diecezehk.cz/biskupstvi/diecezni-cirkevni-soud/, (4. 11. 2010).; ACRG 7-8/2009, s. 107.; Dekret
N. E. 1525/2009. 254 http://www.diecezehk.cz/biskupstvi/diecezni-cirkevni-soud/texty, (4. 11. 2010). 255 http://www.christnet.cz/magazin/zprava.asp?zprava=18295, (4. 9. 2009).
64
Notáři: RNDr. Tomáš Reschel, PhD.
Bc. Th. Prokop Tobek
Bc. Martin Rechtorik
Bc. Petra Roucová256
7.2. Diecézní církevní soud Plzeň
Jako další byl zřízen diecézní církevní soud diecéze plzeňské Mons. Františkem
Radkovským, sídelním biskupem plzeňským, na základě dekretu ze dne 30. června 2009, č.j.
919/2009 k 1. červenci 2009.257
Odvolacím soudem pro tyto dva nově vzniklé soudy je prozatím ICS Moravské
církevní provincie v Olomouci. S účinností od 1. července 2011 se odvolacím soudem stane
praţský Metropolitní soud.258
Ke dni 1. 7. 2009 jmenoval a ustanovil sídelní biskup plzeňské diecéze Mons.
František Radkovský tribunál církevního soudu na dobu jednoho roku v tomto sloţení:259
Soudní vikář: Mons. ICLic. Vladimír Gajdušek
Zástupce soudního vikáře: Mons. ThLic., ICLic. Karel Plavec, Th.D.
Soudci: P. Dr. Jiří Majkov, ICD
ICLic. Mgr. Martina Vintrová, OV
P. Mgr. Pavel Vodička
P. Řehoř Pavel Urban, OPraem. (od 1. 9. 2009)
Ochránce spravedlnosti: P. ThLic. Krzysztof Dedek
Obhájce svazku: P. ICLic. Ireneusz Figura
Advokáti: Mgr. Marie Zettlová
Notáři: Mgr. Jana Hrbotická
Mgr. Hana Koudelková FMA
Pavla Anderleová
Soudní znalci: MUDr. Alexandra Havlicová
256 http://www.diecezehk.cz/biskupstvi/diecezni_cirkevni_soud_dieceze_kralovehradecke/, (4. 9. 2009). 257 ACRG 7-8/2009, s. 109. 258 Rozhodnutí o zřízení Metropolitního církevního soudu Arcidiecéze praţské č.j. 4722/2009. 259 http://www.bip.cz/biskupstvi_cirkevni_soud.php, (4. 9. 2009).
65
Doc. ThDr. MUDr. Mgr. Jaroslav Max Kašparů, Ph.D.
66
ZÁVĚR
V této práci jsem se pokusila přiblíţit situaci církve v nelehkém období komunismu
a následně na to navazující situaci církevních soudů a změny, které nastaly v roce 1989
po pádu totalitního reţimu.
Shromaţďování pramenů z doby totality bylo velmi obtíţné, právě pro
chybějící materiály z této doby jak v Zemském archívu Opava pobočka Olomouc, tak na
arcibiskupství olomouckém i v archívu samotného olomouckého církevního soudu. Co se týče
brněnského archivu, byl zrovna přemisťován, a proto mi nebylo umoţněno nahlédnout do
mnoha materiálů a v Praze z důvodů oprav materiály ohledně církevního soudu také nemají
k dispozici, proto jsem musela pracovat s tím, co mi bylo velmi ochotně sděleno notářkami
těchto soudů. Literatura se tomuto tématu také nevěnuje, proto jsou kapitoly, zpracovávající
toto období, tak stručné. Nejvýznamnějším počinem olomouckého soudu byla ţádost a zřízení
III. instance v Olomouci v r. 1950, která existovala aţ do doby opětovné svobody, celých 40
let. Pokusila jsem se alespoň z literatury dovodit tehdejší situaci, i kdyţ jsem si vědoma
kusosti informací, zde obsaţených.
O církevním soudnictví v době komunismu jsem zjistila, ţe fungovalo v obtíţných
podmínkách, ale i přesto nebylo nikdy zatlačeno do ústraní.
V době politického uvolnění po r. 1989 jsou uţ informace dostupnější, často
elektronické podobě na internetu.
Pokusila jsem se popsat, v jakých situacích jedná církevní soud na našem území, jednotlivé
funkcionáře soudu a jaké je aktuální sloţení soudů.
V červenci 2009 také na území České republiky vznikly dva nové diecézní soudy –
v Hradci Králové a v Plzni, jejichţ činnost je sice teprve v počátcích, ale protoţe členy jejich
soudů jsou soudcové, kteří dříve často pracovali u Interdiecézního soudu v Praze, je i zde
patrná určitá kontinuita v církevním soudnictví ČR. I tyto soudy jsem se pokusila do práce
zahrnout a vytvořit tak pohled na současné církevní soudnictví v naší zemi.
Pro tuto práci jsem pouţila metodu analytickou při analýze archivních materiálů a
metodu synteticko-srovnávací při vyvozování závěrů a studiu literatury.
67
SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY
Prameny tištěné
SUPREMUM SIGNATURAE APOSTOLICAE TRIBUNAL. (24. 7. 1997) Prot.N.4042/97
SAT. In archiv ordinariátu olomouckého arcibiskupství Sign. V.D/Soud – Interdiecézní
soud.
Exc.mo ac Rev.mo Domino D.no IOANNI GRAUBNER Archiepiscopo Mtropolitae
Olomucensi (30. 8. 1996) N.4152/96. In archiv ordinariátu olomouckého
arcibiskupství Sign. V.D/Soud – Intediecézní soud.
SUPRERUM SIGNATURAE APOSTOLICAE TRIBUNAL. Litterae ad Exc.mum Dominum
Ivan Ljavinec, Exarchum Apostolicum Eparchie riti Byzantinci in Republica Cecha (5.
8. 1996) Prot.N.4037/1/96 SAT. In archiv ordinariátu olomouckého arcibiskupství
Sign. V.D/Soud - Interdiecézní soud.
Trvalé pověření řešit případy nedokonaného manželství a privilegia petrina, arcibiskup J.
Graubner Metropolitnímu soudu Olomouc ze dne 14. 6. 1996, č.j. 1302/96. In archiv
ordinariátu olomouckého arcibiskupství Sign. V.D/Soud – Interdiecézní soud.
Dekret arcibiskupa J. K. Matochy Th.Dr. Vojtěchu Tinzovi ze dne 8. 4. 1954, č.j. 69/54.
In archiv ordinariátu olomouckého arcibiskupství Sign. V.D/Soud – Interdiecézní soud.
Povolení Sv. Stolce ku zřízení Tribunalis III. instance J. K. Matocha
nejdůstojnějšímu p. oficiálovi Arcidiecéznímu duchovnímu soudu v Olomouci ze dne
20. 1. 1951, č.j. 5/51. In archiv ordinariátu olomouckého arcibiskupství Sign.
V.D/Soud – Interdiecézní soud.
SEGRETARIA DI STATO DI SUA SANTITA Exc.mo ac Rev.mo Domino DOMINO J. C.
MATOCHA Archiepiscopo Olomucensi Dominium Tardini (31. 12. 1950) N.9419/50.
In archiv ordinariátu olomouckého arcibiskupství Sign. V.D/Soud – Interdiecézní
soud.
Erectio judicii II. instantiae Olomucii – event. III. instantiae J. C. Macocha illustrissimo D.
Officiali archieppalis judicii Olomucii (13. 11. 1950) N.394/50. In archiv ordinariátu
olomouckého arcibiskupství Sign. V.D/Soud – Interdiecézní soud.
68
Rozhodnutí o zřízení Metropolitního církevního soudu Arcidiecéze pražské ze dne 26. 6. 2009
v Praze, č.j. 4722/2009. In archiv ordinariátu olomouckého arcibiskupství Sign. V.D/Soud –
Interdiecézní soud.
ACAP 7-8/2009 PERSONALIA. Ustanovení ze dne 27. 7. 2009.
ACRG 7-8/2009. Diecézní církevní soud diecéze královéhradecké, zřízení na základě dekretu
N.E. 1525/2009 ze dne 1. 7. 2009.
ACRG 7-8/2009. Diecézní církevní soud diecéze plzeňské, zřízení na základě dekretu ze dne
30. 6. 2009, č.j. 919/2009.
Katalog arcidiecéze olomoucké ke dni 10. 10. 2009. vydalo Arcibiskupství olomoucké (pro
vnitřní potřebu), Olomouc 2009.
Bible – Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih). Český
ekumenický překlad. Česká biblická společnost, 2007. 1388 s. ISBN 978-80-85810-
59-2.
PONTIFICIUM CONSILIUM DE LEGUM TEXTIBUS. Instructio servanta a tribunalis
dioecesanis et interdieocesanis in pertractandis causis nullitatis matrimonii Dignitas
Connubii (25. 1. 2005). [textus latinus et italianus] Roma: Libreria Editrice Vaticana,
2005.
Katolická ročenka 9. Data, čísla, fakta. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1995.
197 s. ISBN 80 – 85527 – 98 – 7.
Kodex kanonického práva. Úřední znění textu a překlad do češtiny. Praha: Zvon, 1994.
XXIV+812 s. ISBN 80-7113-082-6.
Přehled kodexu kanonického práva. Římskokatolická cyrilometodějská bohoslovecká fakulta
v Litoměřicích, 1976.
Zákon 217/1949 Sb. ze dne 14. 10. 1949, kterým se zřizuje Státní úřad pro věci církevní
v původním znění.
Zákon 218/1949 Sb. ze dne 14. 10. 1949, o hospodářském zabezpečení církví a náboženských
společností státem.
Prameny elektronické
Arcibiskupství Praha, Hlavní stránka > Arcibiskupství pražské > Církevní soud:
http://www.apha.cz/ics (25. 3.2009)
http://www.apha.cz/seznam-advokatu/ (5. 11. 2010).
69
Biskupové:
http://www.bcb.cz/dieceze/biskupove (4. 3. 2011).
Biskupství litoměřické:
http://www.litomerice-info.cz/cz/mesto-litomerice/vyznamni-
rodaci/biskupove/kapitulni-vikari (15. 2. 2011).
Diecézní církevní soud brněnské diecéze, Katolická církev v České republice > Brněnská
diecéze:
http://www.biskupstvi.cz/cirkevnisoud/ (4. 11. 2010).
Diecézní církevní soud Plzeň:
http://www.bip.cz/biskupstvi_cirkevni_soud.php (4. 9. 2009).
Diecéze Litoměřická – Historie:
http://www.dltm.cz/historie (4. 3. 2011).
Diecéze Ostravsko – opavská >> Diecézní biskup:
http://www.doo.cz/cs/biskupstvi/biskup.html (4. 3. 2011).
Interdiecézní soud/ Arcidiecéze olomoucká:
http://www.ado.cz/interdiecezni-soud (4. 11. 2010).
Královéhradecká diecéze- oficiální stánky – Biskupství – Diecézní církevní soud:
http://www.diecezehk.cz/biskupstvi/diecezni-cirkevni-soud (4. 11. 2010).
Královéhradecká diecéze - oficiální stránky – Úvod:
http://www.diecezehk.cz/biskupstvi/ (4. 3. 2011).
Náležitosti žádosti o prozkoumání platnosti manželství/ Arcidiecéze olomoucká:
http://www.ado.cz/interdiecezni-soud/nalezitosti-zadosti-o-prezkoumani-platnosti-
manţelstvi (4. 11. 2010).
Plzeňská diecéze >> Biskupství >> Biskup:
http://www.bip.cz/biskupstvi_biskup.php (4. 3. 2011).
Literatura tištěná
BOTEK, Libor. Soudní a mimosoudní řízení (can. 1400 – 1752), skriptum – rukopis.
Olomouc 2009. 64 s.
ČERNUŠÁK, Tomáš - PROKOP, Augustin - NĚMEC, Damián. Historie dominikánů
v českých zemích. Praha: Krystal OP, 2001. 240 s. ISBN 80-85929-50-3.
70
HANUŠ, Jiří – STŘÍBRNÝ, Jan. Stát a církev v roce 1950. Brno: Centrum pro studium
demokracie a kultury, 2000. 144 s. ISBN 80-85959-71-2.
KAPLAN, Karel. Stát a církev v Československu v letech 1948 – 1953. Brno: Doplněk, 1993.
441 s. ISBN 80-85765-27-6.
KAPLAN, Karel. Těžká cesta. Spor Československa s Vatikánem 1963 – 1973. Brno:
Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001. 180 s. ISBN 80-95959-83-6.
MENKE, Monika. Josef Ryška (20. 5. 1915 – 22. 10. 2006), kněz a kanonista. In Revue
církevního práva 48 (1/11). Praha: Společnost pro církevní právo, 2011. s. 37 – 47. ISSN:
1211-1635.
MENKE, Monika. Podíl laiků na výkonu soudní moci římskokatolické církve (na úrovni
diecéze) s přihlédnutím k situaci v ČR. (disertační práce). Olomouc: CMTF UP, 2008. 146 s.
NĚMEC, Damián. Manželské právo katolické církve s ohledem na platné české
právo. Praha: Krystal OP, 2006, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství,
2006. 216 s. ISBN 80-7195-065-3 (KN), ISBN 80-85929-83-X (Krystal).
PACAL, Josef. Brněnský diecézní soud od vzniku do roku 1995. (doktorská práce). Wroclaw
1997.
POLÁŠEK, František. Procesní právo. Olomouc: Univerzita Palackého, 2003. 122 s. ISBN
80-244-0663-2.
RAJSIGLOVÁ, Eva. Interdiecézní církevní soud v Erfurtu a v Praze – srovnávací studie.
(bakalářská práce). Praha: KTF UK, 2006. 59 s.
TRETERA, Rajmund, Jiří. Konfesní právo a církevní právo. Praha: Jan Krigl, 1997. 335 s.
ISBN 80-902045-2-X.
TRETERA, Rajmund, Jiří. Stát a církve v České republice. Kostelní Vydří: Karmelitánské
nakladatelství, 2002. s. 160. ISBN 80-7192-707-4.
VAŠKO, Václav. Neumlčená I. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové
Válce. Praha: Zvon, 1990. 269 s. ISBN 80-7113-000-1.
VAŠKO, Václav. Neumlčená II. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové
Válce. Praha: Zvon, 1990. 168 s. ISBN 80-7113-035-4.
Literatura elektronická
Boží spolupracovníci: Pražské jaro 1968, srpnová okupace a české církve/ Getsemany:
http://www.getsemany.cz/node/2714 (15. 10. 2010).
71
Dominik Duka, nový pražský arcibiskup říká: ,,církev po roce 1989 zklamala“:
http://www.pastorace.cz/index.php?typ=clanky&sel_id=1541 (15. 10. 2010).
Duchovní situace v ČR – výzvy, trendy a nová duchovní orientace v ČR/ Institut ekumenických
studií v Praze:
http://www.iespraha.cz/?q=node/46 (15. 10. 2010).
HALÍK, Tomáš. Katolická církev v České republice po roce 1989:
http://www.halik.cz/clanky/cirkev_po_1989.php (15. 10. 2010).
HALÍK, Tomáš. Role církví v událostech roku 1989:
http://www.farnost-most.cz/role-cirkvi-v-udalostech-roku-1989 (15. 10. 2010).
MACH, Vladimír. Josef Matocha: TOTALITA:
http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_matochaj.php (15. 2. 2011).
Mons. ThLic.Karel Otčenášek:
http://www.cirkev.cz/cirkev-v-cr/biskupove/karel-otcenasek/ (15. 2. 2011).
SLÁDEK, Luděk. Kam po Česku - Štěpán kardinál Trochta:
http://www.kampocesku.cz/view.php?cisloclanku=2010030035 (7. 10. 2010).
VAŇÁČ, Martin. Křesťanské církve v českých zemích v 60. letech (1960 – 1968):
http://www.getsemany.cz/node/318 (15. 10. 2010).
VAŃÁK, František: http://cs.wikipedia.org/wiki/František_Vaňák (17. 10. 2010).
(15. 2. 2011).
WIKIPEDIA. Kapitulní vikář:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Kapituln%C3%AD_vik%C3%A1%C5%99 (15. 2. 2011).
http://spcp.prf.cuni.cz/lex/3-02a.htm (4. 3. 2011).
72
SEZNAM ZKRATEK
ČR Česká republika
ČSR Československá republika
SNR Slovenská národní rada
CIC/1917 Codex iuris canonici promulgovaný v roce 1917
CIC/1983 Codex iuris canonici promulgovaný v roce 1983
ÚV KSČ Ústřední výbor komunistické strany
1 Kor 1. list sv. apoštola Pavla Korinťanům
DCS Diecézní církevní soud
ICS Interdiecézní církevní soud
DPH Daň z přidané hodnoty
73
PŘÍLOHY
74
SEZNAM PŘÍLOH
1) Příloha č. 1: Přípis arcibiskupa Matochy oficiálovi olomouckého soudu o udělení
pravomoci zřídit soud II. instance v Olomouci – event. III. instance
2) Příloha č. 2: Přípis státního sekretáře arcibiskupovi Matochovi o dovolení zřídit
v Olomouci soud III. instance
3) Příloha č. 3: Dekret, jímž se rozšiřuje působnost soudů lat. církve i na
projednávání soudních případů věřících exarchátu byzantsko – slovanského ritu
4) Příloha č. 4: Přípis, jímž se potvrzuje zřízení Interdiecézního soudu I. instance
při olomoucké kurii
5) Příloha č. 5: Jmenovací dekret olomouckého Interdiecézního církevního soudu
6) Příloha č. 6: Úvodní žaloba k prohlášení neplatnosti manželství
7) Příloha č. 7: Žádost o rozvázání nesvátostného manželství ,,in favorem fidei
75
PŘÍLOHA Č. 1
Přípis arcibiskupa Matochy oficiálovi olomouckého soudu o udělení pravomoci zřídit
soud II. instance v Olomouci – event. III. instance
76
77
PŘÍLOHA Č. 2
Přípis státního sekretáře arcibiskupovi Matochovi o dovolení zřídit v Olomouci soud
III. instance
78
PŘÍLOHA Č. 3
Dekret, jímž se rozšiřuje působnost soudů lat. církve i na projednávání soudních
případů věřících exarchátu byzantsko–slovanského ritu
79
PŘÍLOHA Č. 4
Přípis, jímž se potvrzuje zřízení Interdiecézního soudu I. instance při olomoucké
kurii
80
PŘÍLOHA Č. 5
Jmenovací dekret olomouckého Interdiecézního církevního soudu
81
PŘÍLOHA Č. 6
Úvodní žaloba k prohlášení neplatnosti manželství
Adresa odesílatele (tj. osoby, která ţaluje manţelství):
.................................................................
.................................................................
.................................................................
Tel.: .........................................................
E-mail: ....................................................
Biskupství brněnské
Diecézní církevní soud
Petrov 5
CZ - 601 43 BRNO
V .......................................... dne .............................
Věc: Žaloba na platnost manželství
Ţádám o prohlášení neplatnosti mého manţelství.
Základní údaje: manţel manţelka
Titul, jméno a příjmení
Rodné jméno a příjmení
Datum a místo narození
Datum, místo
a obřad křtu (ve které církvi)
Nynější povolání – zaměstnání
Stav před uzavřením tohoto manţelství
Nynější stav
Datum a místo uzavření zneplatňovaného manţelství: ..................................................................................
Forma uzavření manţelství (v katolické církvi, jiné církvi, civilně): .............................................................
Toto manţelství bylo rozvedeno rozsudkem
Okresního / Městského / Obvodního soudu v ........................................................ ze dne .............................
čj. ..................................... , který nabyl právní moci dne . ............................ .
Ţádost o civilní rozvod podal manţel / manţelka.
82
Z tohoto manţelství se narodily děti:
.........................................................................................................................................................................
.........................................................................................................................................................................
.........................................................................................................................................................................
.........................................................................................................................................................................
O prohlášení neplatnosti manželství žádám z těchto kanonických důvodů:
1. .....................................................................................................................................................................
2. .....................................................................................................................................................................
3. .....................................................................................................................................................................
Bliţší vysvětlení těchto důvodů (známost, důleţité okolnosti před sňatkem a při jeho
uzavírání, průběh manţelství, rozvod, nový civilní sňatek ap.) uveďte na dalším listě, který
přiloţte k této ţádosti.
Nynější adresa mého bývalého manžela / manželky: Jméno a příjmení Ulice, čp., PSČ, město Telefon, e-mail
83
Má tvrzení mohou potvrdit minimálně tito svědkové:
Svědci z mé strany:
Jméno a příjmení Ulice, čp., PSČ, město Telefon, e-mail Vztah k Vám nebo
k manželovi/manželce
1.
2.
3.
Svědci ze strany nežalující:1
1.
2.
3.
1Je nutné uvést také svědky s blízkým vztahem ke druhé straně, zvláště v případě, kdy je pravděpodobné, že ona
se procesu nebude účastnit, aby hledání pravdy bylo co nejobjektivnější.
Rád bych neměl(a) v budoucnu uzavřenou moţnost ţít ve svátostném manţelství a
přistupovat ke svátostem. Proto ţádám církevní soud o prohlášení neplatnosti mého
manţelství z výše uvedených důvodů. Svým podpisem potvrzuji, ţe jsem výše uvedené
svědky informoval(a) o skutečnosti jejich účasti v řízení, zavazuji se také, ţe jim uhradím
případné náklady spojené s podáním jejich svědectví a zaručuji se, ţe udělám vše proto, aby
se dostavili k výslechu.
........................................................
podpis ţalobce
Povinné přílohy pro přijetí žaloby:
Potvrzení o křtu manţela
Potvrzení o křtu manţelky
Potvrzení o církevním sňatku
Kopie rozsudku civilního soudu o rozvodu
Souhrnná zpráva o průběhu známosti a manţelství
Další dokumenty - pokud jsou - např. lékařské zprávy, policejní dokumenty apod.
84
PŘÍLOHA Č. 7
Žádost o rozvázání nesvátostného manželství ,,in favorem fidei“
Adresa žadatele: ........................................................ ........................................................ ........................................................ Tel.: ................................................. E-mail: ............................................. Biskupství brněnské
Diecézní církevní soud
Petrov 5
CZ - 601 43 BRNO
V ..................................... dne ........................ Věc: Žádost o rozvázání nesvátostného manželství ve prospěch víry
Žádám o rozvázání níže uvedeného manželství:
Základní údaje: manžel manželka Titul, jméno a příjmení (rodné příjmení) Datum a místo narození Datum, místo a obřad křtu (ve které církvi) nebo datum přijetí do katechumenátu Nynější povolání – zaměstnání Stav před uzavřením tohoto manželství Věk v době uzavření manželství Nynější stav Nynější adresa manžela / manželky rozvazovaného manželství: .................................................. ................................................................................................................................................ Datum a místo uzavření rozvazovaného manželství: ................................................................... Forma uzavření manželství (v katolické církvi, jiné církvi, civilně): ............................................... Toto manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního / Městského / Obvodního soudu v ........................................... ze dne ....................... čj. ............................... , který nabyl právní moci dne ...................... . Datum definitivního odloučení: ...................... Žádost o civilní rozvod podal manžel / manželka (nehodící se škrtněte). Žily strany společně i poté, co strana nepokřtěná přijala křest? ano / ne Z tohoto manželství se narodily děti: Jméno a příjmení Datum narození Datum, místo a obřad křtu Pokud partner(ka) rozvazovaného manželství byl(a) nepokřtěn(a), nebo pokud já, jako
žadatel(ka), jsem nebyl(a) dříve pokřtěn(a) či i nyní jsem nepokřtěn(a), pak má tvrzení o
nepřijetí křtu mého manžela / manželky mohou potvrdit tito svědkové (uveďte jméno, příjmení, adresu, tel. kontakt a vztah k vám nebo vašemu bývalému manželovi / manželce): ................................................................................................................................................ ................................................................................................................................................ ................................................................................................................................................
85
................................................................................................................................................
................................................................................................................................................
................................................................................................................................................
................................................................................................................................................
................................................................................................................................................ (Nezapomeňte, že je zapotřebí uvést také svědky s blízkým vztahem ke druhé straně, zvláště v případě, kdy je pravděpodobné, že ona se procesu nebude účastnit, aby hledání pravdy bylo co nejobjektivnější.) Důležité upozornění: Svým podpisem v závěrečné části formuláře potvrzujete, že jste výše uvedené svědky informoval(a) o skutečnosti jejich účasti v řízení, zavazujete se také, že jim uhradíte případné náklady spojené s podáním jejich svědectví a zaručujete se, že uděláte vše proto, aby se dostavili k výslechu. Údaje týkající se uvažovaného budoucího sňatku v katolické církvi:
Nastávající manžel / manželka: Titul, jméno a příjmení (rodné příjmení) Datum a místo narození Datum, místo a obřad křtu (ve které církvi) nebo datum přijetí do katechumenátu Nynější povolání – zaměstnání Nynější stav Bydliště (adresu, tel. kontakt) Pokud byl ještě jiný (předchozí) sňatek výše uvedené osoby, je třeba doložit oddací list a rozvodový rozsudek, a také případný rozsudek církevního soudu nebo prohlášení neplatnosti manželství. Datum a místo uzavření předchozího manželství nastávající(ho) manžela / manželky Rodné jméno a příjmení manžela /manželky tohoto předchozího manželství Počet dětí narozených z tohoto manželství Pokud manželství, které se má uzavřít v katolické církvi, bylo již dříve uzavřeno civilně nebo jiným obřadem, uveďte: Datum a místo uzavření tohoto manželství Forma uzavření manželství (v náboženské společnosti, civilně) Děti narozené z tohoto již existujícího svazku: Jméno a příjmení Datum narození Datum, místo a obřad křtu Rád(a) bych uzavřel(a) svátostné manželství a chtěl(a) přistupovat ke svátostem. Proto prosím Svatého otce o milost rozvázání mého nesvátostného manželství z výše uvedených důvodů. ................................................ podpis žadatele Přílohy:
Potvrzení o křtu obou budoucích manželů i jejich případných dětí (pokud byl křest) Prosba Svatému otci o udělení milosti «in favorem fidei» Potvrzení o sňatcích (církevní i civilní) Kopie rozsudků civilních soudů o rozvodech Kopie rozsudků církevních soudů a jiná prohlášení o neplatnosti manželství Doporučení duchovního správce k udělení milosti Další dokumenty (lékařské zprávy, policejní dokumenty apod.)
