2

Univerzita Palackého v Olomouci

Fakulta tělesné kultury

OVĚŘENÍ ÚČINNOSTI POSILOVACÍHO SYSTÉMU FLEXISPORT

U VÝKONNOSTNÍCH ATLETŮ

Diplomová práce

Autor: Bc. Ivana Klímová, Tělesná výchova a sport,

Vedoucí práce: Doc.Paed.Dr. František Langer, CSc.

Olomouc 2012

3

Jméno a příjmení autora: Ivana Klímová

Název diplomové práce: Ověření účinnosti posilovacího

systému Flexisport u výkonnostních atletů

Pracoviště: Katedra sportu

Vedoucí diplomové práce: František Langer

Rok obhajoby diplomové práce: 2012

Abstrakt:

V předkládané diplomové práci prezentujeme moderní licencované posilovací zařízení

Flexisport, běžně využívané v atletickém kondičním tréninku. Zabýváme se výzkumem

účinku tréninkového zařízení vybaveného standardními gumovými expandéry na

výkonnostních atletech – sprinterovi na 100 a 200 m a na skokance do výšky. Výsledky

zjištěných měření podrobujeme detailnímu hodnocení, analyzujeme je a porovnáváme rozdíly

v naměřených údajích se zátěží a bez zátěže.

Výsledkem šetření jsou praktická doporučení pro uživatele popisovaného zařízení

Klíčová slova: gumový expandér, pružná síla, vertikální skok, skipink, vertikální odraz

z vyvýšené podložky, aktivní odraz, amortizační fáze, Flexisport.

Souhlasím s půjčováním diplomové práce v rámci knihovních služeb

4

Author´s first name and surname: Ivana Klímová

Title of the master’s thesis: Certification of Flexisport system

efficiency for performance athletes

Department: Department of Sport

Supervisor: František Langer

The year of presentation: 2012

Abstract:

In this thesis, the use of a modern licensed equipment 'Flexisport' for athletics conditional

training is presented. Our research is focused on the effect of the training equipment on

performance athletes – a 100 m and 200 m distances sprinter and a f emale high jumper. The

results of measurements are evaluated and analyzed in detail to compare the differences in

measured data with and without endurance.

This research work results in practical recommendations for Flexisport equipment users.

Keywords: elastic expander, flexible strength, vertical jump, high knee drill, vertical bounce

from the elevated base, active bounce, amortization phase, Flexisport.

I agree with lending of my bachelor thesis within the library service.

5

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně, uvedla všechny použité

literární a odborné zdroje a dodržovala zásady vědecké etiky.

V Olomouci dne 30. dubna 2012 …………………………….

6

Děkuji vedoucímu práce Doc. PaedDr. Františku Langerovi, CSc. i odborným pracovníkům

Katedry přírodních věd v kinantropologii FTK UP v Olomouci Mgr. Zdeňku Svobodovi,

Ph. D. a RNDr. Milanu Elfmarkovi za pomoc při zpracování diplomové práce a za cenné

rady, které mi poskytli.

V Olomouci dne 30. dubna 2012 …………………………..

7

OBSAH

1 ÚVOD 8

2 SOUHRN POZNATKŮ 10

2.1 Sportovní trénink 10

2.1.1 Adaptace na sportovní výkon 11

2.1.2 Energetické krytí 13

2.1.3 Výživa 14

2.1.4 Regenerace 16

2.2 Charakteristika atletických disciplín 17

2.2.1 Pohybové činnosti v atletice 19

2.3 Sportovní výkon ve vybraných atletických disciplínách 20

2.3.1 Kondiční obsahová složka 23

2.3.2 Technická obsahová složky 30

2.3.3 Psychologická složka 36

2.3.4 Taktická složka 37

2.3.5 Antropometrické aspekty 38

2.4 Analýza rozvoje síly a rychlosti ve vybraných atletických disciplínách 40

2.4.1 Rozvoj a analýza silových schopností a dovedností 40

2.4.2 Rozvoj a analýza rychlostních schopností a dovedností 45

2.4.3 Diagnostika atletického odrazu 47

2.5 Gumové expandéry 47

2.5.1 Flexisport 49

3 CÍLE PRÁCE 51

3.1 Hlavní cíl práce 51

3.2 Dílčí cíle 51

3.3 Hypotézy 51

3.4 Úkoly práce 51

4 METODIKA 52

4.1 Charakteristika souboru 52

4.2 Použité měřicí přístroje 53

4.3 Metodika vyhodnocování 54

8

4.4 Testování úrovně dynamické explozivní síly dolních končetin 54

5 VÝSLEDKY 59

5.1 Vertikální skok 59

5.2 Skipink 62

5.3 Odraz po výstupu na vyvýšenou plošinu 64

6 DISKUZE 67

7 ZÁVĚRY 68

8 SOUHRN 70

9 SUMMARY 71

10 REFERENČNÍ SEZNAM 72

11 PŘÍLOHY 76

9

1 ÚVOD

Sport je svébytným společenským jevem propojeným se společenským vývojem.

Společenské hodnoty ovlivňují druhy provozovaných sportů, způsob organizace a motivaci

pro účast při různých sportovních aktivitách. Jelikož tato sféra společenského dění je pevně

zafixována v povědomí široké veřejnosti, je také nezbytné jí věnovat systematickou

výzkumnou pozornost (Slepička a Slepičková, 2002).

„Současné postavení jako světového fenoménu dosáhl sport v průběhu 20. století. Přispěly

k tomu mj. i postupně se rozšiřující olympijské hry, ideje olympismu vtiskly rozvíjejícímu se

sportu větší humanistický smysl, což mu zajistilo pochopení a podporu široké veřejnosti, ale i

jeho roli ve společnosti“ (Dovalil, Choutka a Svoboda, 2005,46).

Současný sportovní trénink je ve světovém měřítku na vysoké úrovni, díky aplikaci

vědeckých výzkumů z různých vědních oborů, jako je fyziologie, psychologie nebo

biomechanika (Dovalil a Perič, 2010).

Atletika patří ke sportovním odvětvím, v nichž jsou specifické výkony především odrazem

úrovně daných pohybových schopností: sprinter musí být rychlý, vrhač silný atd. Účelné

vynaložení pohybových schopností se děje prostřednictvím účelné techniky (speciálních

dovedností). Svým obsahem je atletika velmi různorodá a některé disciplíny se navzájem liší

takřka po všech stránkách (Jeřábek, 2008).

„Atlet je účastníkem pohybové činnosti s atletickým obsahem. Podřizuje se pravidlům

atletiky i ustáleným společenským normám. Snaží se o nejlepší výkon, který je kritériem jeho

úspěšnosti. Trénink i závodění jsou činností dobrovolnou. Atlet by měl být vzorem zdraví,

vynikat volními vlastnostmi, smyslem pro sociální spravedlnost i mravní vyspělostí. Sociálně

psychickou dominantou v činnosti atleta jsou: vůle k zvyšování výkonnosti, prožitkovost,

seberealizace, duševní relaxace, socializace mezi jedinci se stejnými zájmy“ (Vindušková et

al., 2003).

Česká republika má ve své historii mnoho významných atletů, kteří se zapsali svými

vynikajícími výkony do světové atletiky a reprezentovali naši republiku. Za zmínku určitě

stojí Emil Zátopek, Olga Fikotová, Dana Zátopková, Robert Změlík, Imrich Bugár, Helena

Fibingerová, Šárka Kašpárková, Jaroslav Bába, Jarmila Kratochvílová, Jan Železný a mnoho

dalších našich světově uznávaných atletů. V současné době se ve světě prosazují mezi

světovou špičkou Barbora Špotáková, Petr Svoboda, Jakub Holuša, Denisa Rosolová, Zuzana

Hejnová, kteří již získali na mezinárodní scéně cenné medaile.

10

Zájem o problematiku sportovního tréninku v atletice, především v oblasti kondiční

přípravy, vyvolávaly vlastní zkušenosti a úspěchy z tréninkového i závodního prostředí.

Atletice, konkrétně běhům, se věnuji aktivně na výkonnostní úrovni již 12 let. V průběhu

aktivní činnosti jsem se věnovala průřezově více disciplínám. Postupem času se moje činnost

začala specializovat na střední až vytrvalostní tratě na dráze a silnici, v terénu a v běhu do

vrchu. Mezi své nejlepší výkony bych zařadila dva závody – Mistrovství světa v běhu do

vrchu v Turecku (2006), kde jsem obsadila 26. místo a ve stejném roce jsem získala

bronzovou medaili na MČR v silničním běhu Praha-Běchovice. Doplňkově a zájmově se

věnuji duatlonům, triatlonům a běžeckému lyžování.

11

2 SOUHRN POZNATKŮ

2.1 Sportovní trénink

Dle Lehnerta, Novosada a Neulse (2001) lze sportovní trénink (dále jen ST) charakterizovat

jako dlouhodobý systémově řízený proces přípravy sportovce zaměřený na zvyšování

sportovní výkonnosti v konkrétní sportovní disciplíně.

Anatomická znalost lidského těla je jedním z výchozích předpokladů pro kvalitní trenéry

atletiky. Je stavebním kamenem pro následné pochopení fyziologie člověka. Znalost obou

těchto oborů pak umožní správný rozvoj schopností a dovedností svěřenců. Zároveň jejich

znalost se správnou aplikací by měly vyloučit nesprávné zatěžování a přetěžování organismu

s možností trvalých zdravotních obtíží (Vindušková et al., 2003).

Dovalil a Jansa (2009) tvrdí, že při usilování o vysokou sportovní výkonnost musíme

respektovat celkový rozvoj osobnosti jedince (tzn. morální, kulturní, zdravotní, ekologické a

další normy společenského života).

ST je spojen a vysokou výkonovou motivací projevující se ve snaze dosáhnout, co

nejvyšších výkonů ve sportovních soutěžích. Zároveň musíme ST chápat j jako složitý proces,

ve kterém lze volit řadu přístupů a hledisek, které se navzájem mohou prolínat a doplňovat.

Z pedagogického hlediska je to výchovně – vzdělávací proces, která souvisí s poznáváním,

osvojováním vědomosti a dovedností, rozvojem schopností, navozování situací, které vedou

k zabezpečení vzdělávací stránky.

Z didaktického hlediska sledujeme praktické osvojení zákonitostí, zásad, principů

fyziologie, psychologie, pedagogiky, biomechaniky. Znalost obou těchto oborů pak umožní

správný rozvoj schopností a dovedností svěřenců. Zároveň jejich znalost se správnou aplikací

by měly vyloučit nesprávné zatěžování a přetěžování organismu s možností trvalých

zdravotních potíží či obtíží (Vindušková et al., 2003). V zásadě se jedná o procesy

specializované biologické adaptace, proces motorického učení a interakční proces

psychosociální adaptace (Dovalil a Jansa, 2009).

Lehnert et al., (2010) uvádějí základní znaky ST:

vědeckost,

dlouhodobost,

specializace,

soutěživost a dobrovolnost,

vysoká tělesná i psychická odolnost.

12

ST se v průběhu svého vývoje formoval v ucelený a neustále propracovávaný systém,

ve kterém by tréninkové působení zvyšovala trénovanost sportovce (sportovní forma) a

aplikuje se do konkrétních soutěží (Dovalil a Jansa, 2009).

Obrázek 1. Dlouhodobé formování sportovní výkonnosti (Dovalil a Jansa, 2009).

2.1.1 Adaptace na sportovní výkon

„Adaptace představuje komplexní individualizovaný a formativní proces biologické

podstaty, který má geneticky stanovené limity. Proces je založený na přenosu informace na

genetický aparát buňky při opakování a dostatečné intenzitě stresového podnětu. Adaptace

musí probíhat ekonomicky – pro trénink musí být typická snaha o úsporu času a výdeje

energie. Zahrnuje veškeré trvalejší biochemické, strukturální, funkční a psychosociální

změny, které byly vyvolány pohybovou činností při tréninku a soutěžení a které se projevují

zvýšením trénovanosti sportovce. Nedílným předpokladem procesu adaptace je fáze zotavení,

která probíhá při přerušení pohybové činnosti jako zátěžového podnětu. Určení optimální

délky zotavení a jeho kvalita je jednou z rozhodujících otázek adaptace. Regenerace zahrnuje

veškerou činnosti, které jsou zaměřeny na dosažení potřebného zotavení“ (Lehnert et al.,

2010).

„Adaptačním podnětem ve ST je tréninkové zatížení. Představuje vyrovnání se sportovce

s psychickými, fyzickými a intelektuálními požadavky sportovního tréninku, jejichž cílem je

dosažení maximálního sportovního výkonu. ST vytváří opakovaným působením zatížení –

13

zatěžováním – specifickou oblast podnětů, která vyvolává proces specializované adaptace.

Platí v zásadě několik zákonitostí adaptace, především že velikost a rychlost adaptačních

procesů závisí na síle, trvání, frekvence opakování a na druhu adaptačního podnětu. Síla

adaptačního podnětu může být podle Lehnerta, Neulse a Novosada, 2001).

podprahová – nevyvolává žádoucí adaptační změny, protože nedochází k narušení

dynamické rovnováhy vnitřního prostředí,

nadprahová – svojí intenzitou překračuje možnosti regulačních soustav, které

nestačí kompenzovat narušenou homeostázu,

optimální – podnět nepřevyšuje svými vlivy funkční hranice systémů, umožňuje

proces obnovení dynamické rovnováhy, zdokonalení regulačních mechanizmů a

jejich postupné přizpůsobování.

Lehnert, Neuls a Novosad (2001) člení velikost tréninkového zatížení na vnitřní a vnější.

Vnějšího zatížení vymezuje velikost tréninkové dávky, která závisí na kvalitě, (intenzita) a

kvantitě (objem). Velikost tréninkového zatížení, objem a intenzita formují podmínky pro

zvyšování trénovanosti a speciální výkonnosti. Obě tyto složky stojí zájemně v protikladu.

Zvyšující objem v tréninku snižuje většinou intenzitu. Zvyšující intenzita cvičení je zpravidla

prováděna s nižším objemem.

Důležitou součástí rozvoje trénovanosti jako výsledku specifické adaptace je odpočinek.

Střídání odpovídajícího zatížení a odpočinku jsou vlastním adaptačním pochodem. Zatížení

v tréninkové jednotce vede k narušení vnitřního prostředí organizmu sportovce. Projevuje se

snížení funkčních možností, stává se rozhodujícím faktorem pro start adaptačních pochodů.

Při svalové práci dochází ke štěpení, ale i obnově energetických zdrojů. (Lehnert, Neuls a

Novosad, 2001).

Rozsah přizpůsobení organizmu na zatížení závisí na genetických dispozicích, věku,

trénovanosti sportovce, sportovní disciplíně. „Pro optimalizaci vztahu mezi adaptačním

podnětem a jeho účinkem je rozhodujícím činitelem konkrétní stav úrovně trénovanosti

sportovce“ (Lehnert, Neuls a Novosad 2001).

Trénovaností sportovce rozumíme jeho připravenost na aktuální požadavky příslušné

sportovní specializace.

Úroveň sportovní výkonnosti je limitována celou řadou činitelů. Mezi hlavní patří

somatické, funkční a motorické předpoklady, trénovatelnost sportovce, tempo růstu technické

a taktické vyspělosti, motivace a psychická labilita. Kvalita těchto vlastností je podmíněna

14

nejen dědičnými faktory, ale i vnějšími vlivy. Existují fyziologické předpoklady, které

umožňují některým jedincům před ostatními velký náskok. Jsou to některé geneticky získané

biologické předpoklady, které nejsou ovlivnitelné tréninkem, nebo pouze z části.

2.1.2 Energetické krytí

Pro každou pohybovou činnost potřebují naše svaly energii. Tělo získává energii

z potravin, které látkovou přeměnou rozkládá na jednodušší substráty, které umí využít.

Energetické systémy slouží k hrazení energie potřebné pro činnost organismu. Vždy je nutno

pohlížet na lidský organismus jak na celek. Všechny způsoby získávání energie probíhají

v těle v podstatě současně, ovšem vždy s určitou dominancí energetického systému

(www.sportvital.cz).

Existuje několik koncepcí na součinnost tří energetických systémů zajištujících produkci

energie pracujícím svalům, uvádíme současnou koncepci podle Lehnerta et al., 2010.

První 2 s maximální svalové práce jsou výhradním zdrojem energie pro svalovou činnost

makroergní fosfáty: ATP (adenosintrifosfát) a CP (kreatinfosfát), tzv. ATP-CP komplex. ATP

je jediným přímým zdrojem energie pro svalovou činnost. CP je pouze pohotovostní

zásobárnou energie. Pokud pohybová aktivita nadále pokračuje maximální intenzitou, rychle

se snižuje příspěvek ATP-CP komplexu a cca v 5 s začíná vrcholit anaerobní štěpení

sacharidových zdrojů z glykogenu a glukózy. Po několik dalších sekund udrží svůj obrat,

potom podíl anaerobní glykolýzy začíná klesat. Při vysoce intenzivní práci dochází

k vyrovnání anaerobního a aerobního systému nejpozději do 60-75s. Po cca 1 min. dochází

k dominanci čerpání zdrojů z aerobní fosforylace. Komplex ATP-CP a glykolýza se po 4 min.

maximálního zatížení podílí na produkci energie již jen z 20 %. Příklad je uveden za

předpokladu maximální práce, pokud by byla práce vykonávaná v nižší intenzitě zatížení,

bude klesat příspěvek anaerobního metabolismu a aerobní metabolismus se začne uplatňovat

dříve. V aerobním metabolismu se uvolňuje energie výhradně ze sacharidů a mastných

kyselin (Lehnert et al., 2010).

15

Obrázek 2. Zapojování energetických systémů a jejich podíl na produkci energie při

jednorázové vysoce intenzivní práci (upraveno podle Lehnerta et al., 2010).

2.1.3 Výživa

Podávání sportovního výkonu v tréninkové i závodní činnost je velmi náročné z hlediska

fyzického i psychického. Jídlo obsahuje pro tělo zdroj živin, které jsou nezbytné k udržení

optimálního zdraví, výkonnosti a regenerace sportovce. Vztah mezi příjmem a výdejem

energie musí být optimalizovaný proto, aby si atlet udržel svoji ideální tělesnou hmotnost a

složení těla.

Tvrzník (2006) tvrdí, že výživa je klíčovým prvkem pro rychlost a kvalitu regenerace.

Musíme tedy organismu nazpět dodat energii, ztracené tekutiny, minerální látky a vitamíny.

Doporučuje se u sportujících osob přijímat poměr základních živin v následujícím poměru.

60 % ve stravě by měly být obsaženy sacharidy, zejména polysacharidy, 25 % tuků a asi 15 %

bílkovin

Lidské tělo se skládá z větší části z vody. Pokud jsou ztráty vody po výkonu větší, než 2 %

byl pitný režim nedostačující (Tvrzník, 2006).

Pro orientaci nám poslouží vážení před, a po výkonu. Během cvičení se zvyšuje vnitřní

teplota těla vyprodukovaná svaly, která je odváděna ve formě potu, organizmus tak ztrácí

vodu a elektrolyty. Optimální je pít každých 15–20 min. po malých dávkách vodu nebo

sportovní hypotonický nebo izotonický nápoj, abychom předešli dehydrataci. Doplnění tekutin

po výkonu ve správném poměru s elektrolyty a sacharidy významně zkrátí čas zotavení

(Clarková, 2009).

Sacharidy představují pro naše tělo hlavní zdroj energie potřebné pro činnost svalů a

mozku. Pocházejí z jednoduchých sacharidů a škrobů (složených sacharidů). 60 % této

energie by měl sportovec přijímat z ovoce, zeleniny, obilovin, pečiva. V lidském organismu je

16

uloženo asi 400 až 500 g zásobního glykogenu sloužící jako energetická rezerva ve svalech a

játrech (Clarková, 2009).

Nejvhodnější doba pro doplnění zásob energií je cca do 30 min. po skončení tréninku.

Prioritou je doplnit ztráty vody hypotonickým nápojem a doplnění jednoduchých sacharidů,

kterými můžeme maximalizovat doplnění glykogenu pro další tréninkovou jednotku

(Galloway, 2007).

Bílkoviny jsou stavebními jednotkami. Tvorba je závislá především na příjmu z potravin,

které se rozkládají na aminokyseliny. Tělo je využívá na stavbu a renovaci svalové tkáně,

tvorbu červených krvinek, enzymů a hormonů, růst vlasů a nehtů. Doporučuje se konzumovat

0,75–1 g bílkovin na 1 kg tělesné hmotnosti. Hlavními zdroji bílkovin jsou sýry, mléko, vejce,

jogurty, maso, obiloviny a luštěniny (Merkunová a Orel, 2008).

Tuky jsou důležitým zdrojem energie, kterou náš organismus využívá v nízkých intenzitách

a dlouhotrvajících bězích, tzv. aerobních aktivitách. Současný trend ve výživě je spojován se

snižováním tuků v potravě. Pro svalovou činnost je tuk prakticky nevyčerpatelným zdrojem

energie. Díky němu nám jídlo chutná a dostává jemnou konzistenci. Rozeznáváme tuky

rostlinného původu (olivový olej, slunečnicový olej, sójový olej), zpravidla patří mezi

nenasycené, které působí příznivě na naše zdraví. Tuky živočišného původu (máslo, sádlo, tuk

v mase), bývají většinou nasycenými tuky, obsahující cholesterol. Ten je pro tělo

nepostradatelný. Při nedostatečné pohybové aktivitě se však usazuje v cévách a vytváří

aterosklerotický plát, zvyšují hladinu LDL cholesterolu (špatný cholesterol), zvyšují riziko

onemocnění srdce a cév (Clarková, 2009).

Minerály a stopové prvky tělo využívá k regulaci tělních procesů, vytvářejí složení těla.

Organismus tyto látky potřebuje v malých mg dávkách, ale jsou nezbytnou složkou potravy.

Mezi nejdůležitější minerály patří vápník, železo, hořčík, fosfor, sodík, draslík, chlor a zinek.

Stopové prvky jsou síra, železo, zinek, chróm, jód, selén, fluór, měď, mangan, hliník (Fořt,

2007).

Vitaminy řadíme mezi organické látky, regulující chemické reakce v těle. Pomáhají v těle

přeměnit sacharidy, lipidy a bílkoviny na energii. Tělo je neumí samo vytvořit. Obecně

existují vitaminy rozpustné v tucích a ve vodě. Používání vitaminových doplňků je mezi

sportovci zcela běžnou záležitostí. Není však jisté, zda zvýšené dávky vitamínů zlepšují

výkonnost. Vysoké dávkování některých vitaminů může působit na organismus toxicky. Ne

nadarmo se říká, že mají sportovci nejdražší moč (Clarková, 2009).

17

2.1.4 Regenerace

Podstatnou součástí rozvoje trénovanosti jako výsledku specifické adaptace je odpočinek.

Střídání optimálního zatížení a odpočinku jsou vlastním adaptačním pochodem. Zatížení

v tréninkové jednotce vede k narušení homeostázy organizmu sportovce. Projevuje se

snížením funkčních možností, stává se rozhodujícím faktorem pro start adaptačních pochodů.

V zotavné fázi dochází k obnovení spotřebované energie a navýšení o nové energetické

rezervy, převyšující výchozí úrovně energetických rezerv před zahájením zatěžování

organizmu. Vytvářejí se tak energeticky příznivé výchozí podmínky k další svalové práci.

Tento děj nazýváme superkompenzace. Koncem 19. století jej popsal poprvé německý patolog

Weigertem (Lehnert, Neuls a Novosad, 2001).

Pokles k výchozím hodnotám po zatížení neprobíhá v čase stejně. Např. srdeční frekvence

(SF) a tlak krve (TK) se relativně rychle dostanou do klidových hodnot v průběhu několika

minut. Metabolity (laktát) v trvání několik hodin. Komplexní obnovení energetických rezerv,

vitamínů, enzymů až několik dní (Dovalil a Perič, 2010).

Zotavení se liší druhem a velikostí adaptačních podnětů, jeho průběhem, trénovaností

atleta, aktuálním stavem běžce, genetickými dispozicemi, věkem, vnějšími vlivy.

Prostředky využívající se při regeneraci se vzájemně prolínají a doplňují.

Hošková, Majorová a Nováková 2010 dělí regenerační prostředky do 4 základních skupin,

mezi kterými je bezprostřední návaznost:

Pedagogické - hlavní kompetence trenéra, spočívá v individualizaci tréninkového

plánu, variabilitě zatížení, vztazích ve skupině.

Psychologické – současně se ovlivňují s pedagogickými prostředky, významnou roli

sehrává trenér.

Biologické – souvisí s výživou, pitým režimem, regenerací pohybem, fyzikálními

prostředky.

Farmakologické – konzultace s lékařem a následné předepsání farmakolog.

Kapounková (2008) dělí z časového hlediska regeneraci podle odstupu po ukončení zátěže

na časnou (slouží k bezprostřední likvidaci akutní únavy) a pozdní (celková psychická i

fyzická).

Kapounková 2008 rozlišuje regeneraci na formu:

pasivní - vlastní mechanismy organismu sloužící k obnovení homeostázy,

aktivní - procedury a metody, které používáme k urychlení procesu pasivní regenerace.

18

Základ zotavovacích postupů tvoří pohybová aktivita, do které zařazujeme dle Kučery a

Truksy (2000):

regenerační běh,

strečink,

kompenzační cvičení,

sprcha a otužování,

sauna,

vířivka a vodní procedury,

masáže,

psychická relaxace.

2.2 Charakteristika atletických disciplín

Každou atletickou disciplínu musíme chápat jako pohybový úkol, který řešíme pomocí

určité techniky v souladu s mechanickými zákony, platnými v průběhu pohybu a souladu

s pravidly (Luža et al., 1995).

Jako individuální a objektivně měřitelný sport vychovává ke zdravé sebekritice, rozvíjí

fyzické i duševní schopnosti člověka a přispívá k všestrannému rozvoji osobnosti. Sekundy a

metry jsou jediným měřítkem výkonnosti atleta (Kněnický et al., 1977).

Prudký vzestup výkonnosti v lehké atletice nastal po II. světové válce, nebyl však ve všech

disciplínách rovnoměrný. Pokud se týká zlepšení racionalizace techniky, byly to nejprve hody

a vrhy, které současně s novou technikou rozvíjely i nové tréninkové metody související

především s posilovacími metodami. Totožný postup nastal i později u skokanů, kde nejprve

převládal způsob valivý obkročný (straddle) a skok střižný. V současné době ovládl skok

vysoký zádový způsob (flop). I zde prudký vzestup výkonnosti souvisel s rozvojem

odrazových schopností a zvýšením síly dolních končetin (dále jen DK). Tento jev se ještě

výrazněji projevil u trojskoku (Kněnický et al, 1977).

Malé změny v technice se projevily v chůzi a běhu s nástupem umělých povrchů, které

obzvláště dominovaly u sprintu. Významný rozvoj výkonnosti na středních a dlouhých tratích

je spojen se změnami v kvalitě i kvantitě tréninkového zatížení (Kněnický et al., 1977).

19

Podle Žáka (2006) rozdělujeme atletiku:

běhy,

skoky,

hody a vrhy.

Rozdělení běžeckých disciplín podle typu prostředí:

dráhové závody,

halové soutěže,

silniční,

přespolní (cross country),

horské a běhy do vrchu,

maratony a ultramaratony.

Žák (2006) rozděluje soutěže mužů a žen na dráze v následujících disciplínách:

Rozdělení běžeckých disciplín:

100 m, 200 m, 400 m, 800 m, 1500 m, 3 km, 5 km, 10 km,

překážky: 100 m - Ž, 110 m - M, 400 m, 3 km,

štafety: 4x100 m, 4x400 m.

Rozdělení skokanských disciplín:

skok do dálky,

trojskok,

skok do výšky,

skok o tyči.

Rozdělení atletických hodů a vrhů:

vrh koulí

hod diskem,

hod oštěpem,

hod kladivem.

20

Specifickou atletickou disciplínou jsou víceboje. Ženy soutěží v sedmi disciplínách, muži

v deseti. Cílem je dosažení co nejvyššího počtu bodů dle platných vícebojařských tabulek

(Ryba et al., 2002).

2.2.1 Pohybové činnosti v atletice

Podle Vinduškové (2003) jsou z pohledu motoriky atletických výkonů přirozené druhy

pohybových projevů, jejichž obsahem jsou činnosti:

cyklické – typickým pohybem je rovnoměrný setrvalý běh. Pravidelně se při něm

opakuje tzv. běžecký dvojkrok – střídání jednooporových a letových fází.

Charakteristická je rytmická stránka pohybů i koordinace pohybů celého těla, zejména

paží. Snahou při běžeckých cyklech, je vydat pouze tolik síly, kolik je nezbytně nutné.

Výkon je ovlivňován intenzitou běhu, přičemž rychlost je dána součinem délky a

frekvencí kroků (Vacula et al., 1983; Fišer, 1965).

acyklické – je protikladem cyklického pohybu. Jeho časová i prostorová struktura se

neopakuje. Hovoříme o jednorázovém pohybovém aktu. Znamená to, že nesourodé

znaky přenášejí trvání oporových a letových fází a navíc ještě vzájemné časové vazby

mezi fázemi dvojoporovými, jednooporovými a letovými. Pohyb se uplatňuje při vrhu

koulí či hodu diskem. Začátek pohybu je zde spojen s dvojoporovou fází (základní

postavení), potom přechází do fáze jednooporové (přechod do sunu, otočky) a letové

(sun, otočka), pak znovu nastane krátký okamžik fáze jednooporové a poté

dvojooporové (odhodová fáze). Toto postavení není konečné, vrhač zakončuje pokus

přechodem přes jednooporovou a letovou fázi do fáze jedné a dvojí opory (po odhodu

před odchodem z kruhu). Acyklický pohyb je součástí pohybů i dalších atletických

disciplín. Jedná se o pohyby skokanů při všech skocích od doby přechodu k rozběhu

do odrazu až po dokončení skoku. Rovněž to jsou pohyby oštěpařů a kladivářů od

doby přechodu z rozběhu, respektive otoček, do odhodu až po dokončení (Vacula et

al., 1983).

kombinované – startovní rozběh nemůžeme považovat za typický cyklický pohyb, ale

ve své podstatě nese ve značné míře při opakování běžeckého dvojkroku některé jeho

znaky. Jednotlivé dvojkroky se od sebe liší s určitou postupnou tendencí změn. Není

typicky cyklickým ani acyklickým pohybem, proto jej klasifikujeme jako přechodnou

formu (kombinovanou) k pohybu cyklickému. Příkladem jsou začátky rozběhů skoku

do dálky, trojskoku a skoku o tyči (cca první 5–6 dvojkroků), skoku do výšky a hodu

21

oštěpem. Taktéž za pohyby přechodné považujeme otočku při hodu kladivem (Vacula

et al., 1983).

Tabulka 1. Výskyt základních forem pohybu v atletických disciplínách (upraveno podle

Vaculy, 1983).

*při zkráceném rozběhu může vymizet

2.3 Sportovní výkon ve vybraných atletických disciplínách

Ke sportovnímu výkonu se soustřeďuje pozornost sportovců, trenérů a dalších odborníků.

Je zapotřebí vyhledávat a shromažďovat (empirické i vědecké) informace a získat potřebné

znalosti o sportovních výkonech. Důležité je tyto údaje integrovat pro účely sportovního

tréninku a transformovat do roviny didaktické – tzn. zkoumání podstaty výkonu, proč dochází

k jeho změnám, obsahu tréninku a jeho postupu. Zatímco sportovní výkon je aktuální projev

osobnosti a organismu člověka, dispozice opakovaně podávat výkon na určité úrovni

označujeme za sportovní výkonnost (Dovalil a Jansa, 2009).

Běhy

Rozlišujeme techniku švihového a šlapavého způsobu běhu. Šlapavý způsob se využívá při

startu sprinterských tratích ze startovních bloků, aby běžec mohl vystupňovat svoji rychlost

co nejdříve do maxima. Výběh z bloků je charakteristický nízkým vedením nohou nad oporu,

došlap chodila na přední část, náklon trupu vpřed, expanzivním dokročením a maximální

extenzí v pracovních úhlech odrazové končetiny vzrůstající délkou a frekvencí běžeckého

kroku – tzv. šlapavý způsob běhu. Po vystupňování rychlosti do maxima asi po 25–35 m od

startu dochází k přechodu na švihový způsob běhu (Langer, 2009).

Druhá existující varianta švihový způsob běhu, je ekonomickým využitím setrvačnosti

pohybu v průběhu celé trati. Poloha trupu je vzpřímena, frekvence i délka kroku se již výrazně

22

nemění, charakteristický je měkký došlap s dvojitou prací v kotníku (Bláha a Kervitcer, 1981;

Langer, 2009).

Běhy patří mezi základní atletické disciplíny a tvoří také pohybový základ řady dalších

sportovních odvětví. Jedná se o plně automatický cyklický pohyb, při němž se pravidelně

opakuje běžecký dvojkrok jako základní pohybová struktura – dynamický stereotyp (Kněnický

et al., 1977).

Běhy na krátkou vzdálenost (100 a 200 m) - krátké hladké běhy patří do skupiny cyklických

pohybových činností vykonávaných maximální intenzitou. Cílem sprintera v průběhu

startovního výběhu je přejít z klidu do maximální rychlosti a absolvovat závodní trať co

v nejkratším čas. Pohyb je zahájen pažemi, odrazem od opory spolu s odrazem dolních

končetin od startovních bloků (Langer, 2009).

Sportovní výkon je determinován hlavně vysokou úrovní rychlostních a silových

schopností. Konečný čas je určován startovní reakcí, akcelerací, maximální běžeckou

rychlostí a rychlostní vytrvalostí. U běhu na 200 m hovoříme o speciální sprinterské

vytrvalosti. Při výkonu se atlet zaměřuje na maximální úsilí, nikoli na techniku běžeckého

pohybu (Millerová et al., 2002).

Mezi ovlivňující faktory výkonu v krátkých sprintech patří frekvence běžeckých kroků.

Frekvence je závislá na rychlosti dějů z CNS, na schopnosti nerovových buněk rychle střídat

podráždění a útlum (Millerová et al., 2002).

V současné době je nejrychlejším mužem planety populární jamajský sprinter Usain Bolt,

který drží světový rekord v běhu na 100 m za 9,58 s. Při tomto běhu dokázal běžet maximální

rychlostí 44,72 km*hod.-1

(www.muni.cz).

Běhy na střední tratě jsou prováděné nízkou, střední a submaximální intenzitou.

„Za vytrvalost je všeobecně považována pohybová schopnost člověka k dlouhotrvající

tělesné činnosti: soubor předpokladů provádět cvičení s určitou nižší než maximální

intenzitou co nejdéle, nebo po stanovenou potřebnou dobu co nejvyšší možnou intenzitou“

(Dovalil a Perič, 2010).

Rozhodující vliv na výkon u této skupiny atletických disciplín má úroveň speciální

vytrvalosti (Vacula et al., 1975).

23

Limitujícími faktory vytrvalostní běžecké výkonnosti jsou podle Willmora a Costilla

(2004):

hodnota maximální aerobní kapacity (VO2max),

hodnota anaerobního prahu (ANP),

efektivita běhu,

skladba kosterního svalstva.

Skoky jsou specifické sportovní odvětví, které mají jasný cíl, skočit co nejdál či nejvýš.

Maximální rychlost rozběhu, správný úhel odrazu s optimálním letem a vteřině dopadu je

rozhodujícím limitem výkonu. Zabezpečení hlavních motorických předpokladů výkonu je

cílem snažení trenérů a jejich svěřenců: na dynamickou, výbušnou sílu, rychlost, schopnost

koordinace a ohebnosti pohybu (Velebil, 2002).

Skok do výšky je atletická disciplína, kde hlavním úkolem skokana je překonat co nejvýše

položenou laťku, dle pravidel České atletiky.

Patří mezi disciplíny rychlostně – silového charakteru s vysokými nároky na techniku

pohybu. Vynikající výkon předpokládá mistrovský stupeň dynamické explozivní síly dolních

končetin, pohyblivosti, pružnosti a přesné nervosvalové koordinace (www.muni.cz).

Motorickými předpoklady jsou dynamická, výbušná síla a rychlost. Technika skoku

vysokého vyžaduje speciální dovednosti, které jsou podmíněny koordinací pohybu a

pohyblivostí (flexibilitou) spolu se sílou a rychlostí (Vindušková et al., 2003).

Trojskok se zařazuje mezi atletické skoky, v širším pohledu je ovlivněn úrovní

motorických předpokladů, úrovní techniky, somatickými, osobnostními a sociálním

předpoklady skokana (Vindušková et al., 2003).

V užším pohledu je trojskok závislý na rychlosti, kterou skokan získává rozběhem, síle a

technice odrazů v jednotlivých skocích a technice doskoku. Nezbytnými dovednostmi, jež by

měl disponovat dobrý trojskokan, patří: vysoká sprinterská rychlost, skokanská pružnost a

odrazová síla. Síla nohou dolních končetin je nezbytná, protože silou stehenního a hýžďového

svalstva skokan amortizuje doskok v jednotlivých skocích a umožňuje mu provést účinný

odraz v maximální rychlosti. Významnou dovedností v této disciplíně je smysl pro rovnováhu

v přímočarém pohybu a dokonalá souhra relaxace a maximálního napětí svalů za vysoké

rychlosti jednotlivých pohybu (Kněnický et al., 1977).

24

2.3.1 Kondiční obsahová složka

Kondiční příprava působí na rozvoj všech pohybových schopností prostřednictvím různých

cvičení. Ve své podstatě ji zařazujeme jako nejdůležitější složku sportovního tréninku.

Zaměřuje se na vytváření základních tělesných předpokladů pro vysokou sportovní výkonnost.

Podstatou je rozvoj pohybových schopností, jak v obecném i speciálním zaměření. Obě složky

se navzájem doplňují, prolínají a ovlivňují (Vacula et al., 1983).

Obecná příprava je základním stavebním prvkem. Zařazujeme sem sportovní hry, běh na

lyžích, turistiku, plavání, jízdu na kole, posilovací a protahovací cviky, bruslení, dlouhé běhy,

které mají charakter doplňkových sportů. (Kučera a Truksa, 2000).

Speciální kondiční přípravou rozumíme zdokonalování speciálních pohybových schopností

vyplývající z dané atletické disciplíny. Podle převahy síly svalové kontrakce, rychlosti pohybu

a trvání, se rozdělují na kondiční schopnosti silové, rychlostní a vytrvalostní (Dovalil, 2002).

Měkota a Novosad (2005) prezentují úroveň kondičních schopností jako složité vazby a

funkce organismu, které jsou výsledkem morfologicko-funkční adaptace.

Motorické schopnosti

Motorické schopnosti podle Čelikovského (1990) jsou dynamickým komplexem vybraných

vlastností organismu člověka spojených do třídy pohybového úkolu a zajišťují jeho plnění.

Prezentují je receptorické, kosterně – svalové, metabolické, oběhové, termoregulační atd.

Z tohoto se vytváří seskupení, jehož prvky jsou z části kompenzovatelné. Důležitá je

posloupnost a zapojení do činnosti požadovanou intenzitou, která odpovídá pohybovému

úkolu, která je snímána odpovídajícími receptory.

Motorické schopnosti jsou všeobecné kapacity každého jednotlivce, projevující se ve

výsledku pohybové činnosti jako latentní (skryté). Limitem výkonové možnosti jedince

v jistém ohledu představuje určitý strop, který nelze překročit (Měkota a Novosad, 2005).

25

Obrázek 3. Faktorová charakteristika motorických schopností podle Novosada a Měkoty

(2005).

Síla

„S ohledem na činnost lidského organismu hovoříme o síle, jako pohybové vlastnosti a

přiznáváme jí základní význam pro rozvoj ostatních pohybových vlastnost – rychlosti,

vytrvalosti a obratnosti. Touto funkční charakteristikou vyjadřujeme sílu v biologickém

smyslu jako biologickou veličinu, přičemž pod pojmem síly rozumíme speciálně sílu

svalovou. V biomechanickém smyslu se díváme na sílu jak na jedinou příčinu mechanického

pohybu, tj. jako fyzikální veličinu“ (Novák, 1970,192).

„Sílu člověka definujeme jako schopnost překonávat odpor vnějšího prostředí pomocí

svalového úsilí“ (Měkota a Novosad, 2005, 112).

Síla označuje základní kondiční schopnost. Rozlišujeme sílu statickou (ve svalu roste

napětí a nemění se délka, jedná se o různé držení těla nebo břemene v určitých polohách) a

dynamickou (mění se délka, ale napětí zůstává stejné). Východiskem atletického pohybu jsou

rozhodující dynamicko silové schopnosti (Dovalil a Perič, 2010).

Vacula et al (1983) upozorňují na fakt, že síla je biologickým základem všech pohybových

schopností.

Silový projev sprintera má krátkodobý charakter s převahou dynamické explozivní

(výbušné, reaktivní) síly. Naproti tomu vytrvalec využívá především silovou vytrvalost a

podává výkony delší dobu s nižší intenzitou. Příkladem je silová vytrvalost dolních končetin

při běhu do kopce. U vytrvalců využíváme cvičení s menší zátěží a větší počtem opakování,

aby charakter síly byl vytrvalostní (Dovalil, 2002; Kučera a Truksa, 2000).

26

Podle Čiháka 2001 rozeznáváme dva typy svalového stahu:

1. Izotonický, při kterém se nemění napětí, ale délka pracujícího svalu. Tato práce má

dynamický charakter, jestliže dochází ke zkrácení svalu, mluvíme o kontrakci

koncentrické. Ta probíhá ve většině běžných pohybů. Pokud dochází k protažení

svalu, jde o kontrakci excentrickou. Vzniká pouze při působení nějakých vnějších sil

na sval. Např. pokud nějaký pohyb brzdíme.

2. Izometrický, při kterém se délka svalu nemění, ale vzrůstá napětí. Neprojevuje se

pohybem, mluvíme tedy o statické práci. Uplatňujeme ji při udržování poloh těla

v dané poloze.

Grim (2001) dělí svaly z hlediska zabezpečení spolupráce pohybů:

na agonisty – svaly vykonávající pohyb v určitém směru (hlavní svaly),

na antagonisty – svaly vykonávající opačný pohyb jako agonisté,

na synergisty – svaly, které se zúčastňují stejného pohybu jako antagonisté (pomocné

svaly).

Svalová anatomie

Z anatomického hlediska je lidský pohyb umožněn vzájemnou spoluprácí jednotlivých

částí pohybového aparátu. Tato soustava je tvořena kostrou, svalstvem se šlachami, vazy a

nervovým systémem. Kostra je uváděna do pohybu prostřednicím nervově svalové činnosti

(Tvrzník, Soumar a Škorpil, 2006).

Pohybová soustava zajišťuje pohyb jednotlivých částí těla (hlavy, trupu, končetin) a pohyb

celého těla (lokomoci). Svalová soustava je řízena pomocí nervové soustavy a vytváří tak

aktivní pohybový aparát. V souvislosti s atletickými disciplínami nás bude zajímat příčně

pruhované kosterní svalstvo, které je ovládáno naší vůlí. Realizovaný pohyb tak závisí na

příkazu z vyšších nervových center. Základem je smrštění schopná svalová tkáň, která je

funkčně spjata s pohyblivě spojeným skeletem kostí (Čihák, 2001).

Lidské tělo je složeno asi z 660 svalů. Sval je tvořen z cca 70 % vody a z 20 % proteiny.

(Cacek a Grasgruber, 2008).

Vůlí ovládaný kosterní sval jsou svazky vláken seskupené do jedné ucelené jednotky.

Nejmenší z těchto vláken jsou aktinová a myozinová vlákna, která se spojují do svazků –

myofibril, ty tvoří svazky – svalová vlákna, dále se sdružují do snopečků a snopců obalených

27

pojivovou tkání. Soubor svalových snopců tvoří vlastní sval, který má tlustší svalové bříško a

dva zúžené konce nebo šlachy (Čihák, 2001).

Sval se dá do pohybu na základě impulzu z CNS (centrální nervové soustavy), po

přenesení vzruchu přes motorickou ploténku za pomoci acetylcholinu, nastává vlna elektrické

aktivity, která se šíří celým vláknem. Membrána se stává propustnou pro ionty vápníku, které

spouštějí vlastní kontrakci. Nastává zkracování vláken, kdy se tenčí aktinová zasouvají mezi

tlustší myozinová a vytvářejí tzv. příčné můstky. Při tomto ději se uvolňuje energie ATP

(adenosintrifosfát), kterou využívá tělesný metabolismus (Přidalová a Riegerová, 2002).

Svalová tkáň je specializovanou tkání, která umožňuje pohyb. Z hlediska své funkčnosti

má podle Přidalové a Riegerové (2002) tyto vlastnosti:

excitabilita – je schopna přijímat podněty a reagovat na ně,

kontraktilita – stažlivost, schopnost zkrácením generovat sílu a pohyb,

extenzibilita – schopnost svalové tkáně protažení,

elasticita – pružnost, schopnost svalové tkáně vrátit se do původního stavu.

Podle Přidalové a Reigerové (2002) jsou funkční složkou příčně pruhovaných svalů

smrštitelné fibrily, obsahující myofilamenta složená ze strukturálních proteinů:

kontraktilního – aktinu a myozinu, sval se pomocí těchto bílkovin zkracuje.

pružnost zajišťuje – titin a nebulin,

fixačními bílkovinami jsou desmin a vimentin,

regulačními bílkovinami jsou tropomyozin a troponin,

rozpustné bílkoviny tvoří ve svalu albuminy, globuliny, myoglobin.

Vindušková (2003) rozlišuje tři základní pohyby v kloubu:

ohnutí – flexe,

natažení – extenze,

odtažení – abdukce,

přitažení – addukce,

vnější a vnitřní rotace a složený pohyb,

kroužení – cirkumdukce.

Další důležitou funkcí svalů je udržování základního svalového napětí, které zajišťuje

vzpřímený postoj – posturální funkce (Vindušková et al., 2003).

28

Úspěch v řadě sportovních odvětví je výrazně limitován zastoupením jednotlivých typů

svalových vláken ve svalech. Rozlišujeme tři typy svalových vláken, jež mají rozdílné

strukturální, funkční a biochemické vlastnosti (Lehnert, Neuls a Novosad, 2001).

Dovalil (2002) rozlišuje 3 typy svalových vláken:

Rychlá glykolytická (FG-fast glykolytic). Bílé vlákno s enzymatickým vybavením slouží

k rychlým kontrakcím, prováděných velkou silou v krátkém časovém úseku. Dominuje

explozivní energie, například krátké sprinty. Mají největší dynamickou sílu ze všech typů

vláken, obsahuje méně myoglobinu, stahuje se rychle a je více unavitelné, protože má malé

prokrvení (Cacek a Grasgruber, 2008).

Rychlá oxidativně glykolytická (FOG-fast oxidativ glykolytic). Jsou přechodnými vlákny,

méně odolnými vůči únavě a kontrahují rychleji. Mají velké zásoby glykogenu a

kreatinfosfátu, málo triacylglycerolů. Smrštění je cca 4krát rychlejší než u SO. Označujeme je

jako vlákna červená, toto zbarvení jim dodává myoglobin (Cacek a Grasgruber, 2008).

Pomalá oxidativní (SO-slow oxidative). Červená vlákna, nezbytná pro vytrvalostní výkon,

obsahují více myoglobinu s četnými mitochondriemi a vysokou aktivitou oxidativních

enzymů. Váží ve svalu kyslík, jsou velmi odolná vůči únavě a kontrahují pomaleji (Dovalil,

2002).

Počet rychlých a pomalých svalových vláken zjišťujeme tzv. svalovou biopsií. Podle

Wildomora a Costila (2004) je vyšetření náročné a provádí se jen u vysoce talentovaných

sportovců. Vyžaduje odebrání velmi malého kousku svalu ze svalového bříška většinou m.

vastus lateralis, které se analyzuje.

Pozn. Místo odběru je lokálně umrtveno, poté je skalpelem udělán do kůže,

podkožní tkáně a fascie řez o průměru 1 cm. Do svalového bříška je zasunuta

bioptická jehla – dutá jehla. Vzorek o váze 10–100 mg je očištěn, uzavřen a

rychle zmražen, dále se rozřeže na malé kousky a zkoumán pod mikroskopem

(Novotná a Novotný, 2007; Cacek a Grasgruber, 2008).

Rychlost

Rychlost je krátkodobou pohybovou činností vykonávanou co nejrychleji. Člení se na dílčí

schopnosti: reakční, akcelerační a maximální (Dovalil a Jansa, 2009).

Tuto schopnost je zapotřebí trénovat a udržovat celoročně a v průběhu celého sportovního

tréninku atletů. Dostatečná rezerva rychlosti je předpokladem rozvoje speciálního tempa i

kvalitních složek vytrvalosti. Úroveň závisí na dynamické síle příslušných svalových skupin,

29

nervosvalové koordinaci, pružnosti, ohebnosti, tyto komponenty jsou tréninkem vysoce

ovlivnitelné. Základem je rozvoj síly, všeobecné rychlosti a koordinace (Kučera a Truksa,

2000).

Podle Měkoty a Novosada (2005) je u rychlostních schopností nejnižší trénovatelnost.

Jedinec může v průběhu geneze dlouhodobého tréninku dosáhnout zlepšení maximálně

o 15 až 20 %.

Vytrvalost

Vytrvalost charakterizuje Lehnert et al. (2010) za schopnost prováděnou ve sportovním

výkonu požadovanou intenzitou co nejdéle bez snížení efektivity této činnosti.

Déletrvající pohybová činnost svojí jednotvárností, nepříjemnými pocity, stupňujícími se

zejména při dostavení duševní únavy a tělesného vyčerpání vyžaduje velkou houževnatost a

pevnou vůli (Vacula a kol. 1983).

V porovnání s ostatními schopnostmi je nejlépe trénovatelná. Rozlišujeme vytrvalost

krátkodobou, rychlostní, střednědobou a dlouhodobou (Soulek, Soumar a Tvrzník, 2004;

Měkota a Novosad, 2005).

Výhodou rozvoje vytrvalosti je transfer se speciálními schopnostmi, jež stimulují

organismus způsobem při specifické atletické práci. Rychlostní vytrvalost uplatňujeme při

změně tempa nebo v cílové rovince. Charakteristickou kondiční schopností z pohledu běžců

na střední tratě je rychlostní vytrvalost a vytrvalců je vytrvalost (Kučera a Truksa, 2000;

Tvrzník 2006).

Flexibilita

Pohyb kloubu je limitován dle Altera (1996) následujícími faktory:

nedostatkem elasticity spojovacích tkání,

svalovým napětím,

nedostatkem síly a koordinace,

bolestí,

strukturou kloubu.

Hohmann, Lames a Letzelter (2011) označují kloubní pohyblivost jako individuálně

vymezený rozsah pohybu v kloubech, který je utvářen anatomicko – strukturálně s genetickou

determinací a odlišností tělesné stavby.

30

Pohyblivost je nutnou dispozicí ke všem atletickým disciplínám. Snažíme se o pohyb

v plném rozsahu. Například zkrácené svalstvo dolních končetin ovlivňuje délku kroku, který

je kratší a organismus vynaloží více energie a limituje tak sportovce ve výkonu (Tvrzník,

Soumar a Škorpil, 2006).

Kučera a Truksa (2000) u běhů spojují úroveň pohyblivosti s technikou. Neplatí však snaha

o co nejvyšší úroveň, která by v některých kloubech (páteř, kyčel, hlezenní kloub atd.) mohly

vést k chybám v technice běhu a zvýšeného rizika poranění.

Dále Kučera a Truksa (2000) uvádí faktory ovlivňující pohyblivost:

anatomické odlišnosti (klouby, pružnost tkání, svalové dysbalance, následky zranění);

vyváženost agonistů a antagonistů;

aktivita reflexního systému (svalový tonus, napínací reflex, útlum antagonistů atd.);

psychický stav sportovce;

věk.

Dovalil a Perič (2010) dělí pohyblivost resp. flexibilitu na aktivní (poloh je dosaženo

vlastní silou) a pasivní (pomoc vnější síly). Snížená pohyblivost může zapříčinit rychlý nástup

únavy, ochabnutí svalstva, deformacím a negativně ovlivňovat motorické učení. Slouží

preventivně z hlediska různých zranění, opotřebení kloubů, šlach a chrupavek. Znamená to

skloubit mobilizační, posilovací, relaxační a protahovací cvičení pro dosažení požadované

pohyblivosti.

Koordinace

Koordinační schopnost je podle Dovalila a Periče (2010):

rychlé zvládnutí nového pohybu a přizpůsobování se pohybovému požadavku,

je zvládnutí a zdokonalování rychle prováděných sportovních pohybů,

je rychlé přizpůsobování pohybů v odlišných podmínkách,

percepce pohybů s požadavky měnících se podmínek.

Koordinace klade vysoké nároky na rychlost a přesnost pohybu. Rychlé přizpůsobení se

podmínkám a vytvoření nového pohybu. Základem je aktivita centrální nervové soustavy

(CNS), která řídí a organizuje daný pohyb (Dovalil a Perič, 2010).

V běžecké přípravě těsně souvisí s technickou přípravou. Cílem je vytvoření dostatečné

zásoby pohybů (dovedností), které nám umožní použít je při rozvoji speciálních pohybových

31

schopností. Zanedbání této pohybové schopnosti limituje oblast pohyblivosti a nácvik správné

a účelné techniky. Optimální období rozvoje obratnosti je mezi 6–8 rokem (Kučera a Truksa,

2000).

2.3.2 Technická obsahová složka

Každá disciplina v atletice má zřetelné nároky na techniku pohybu. Sportovní výkon

v atletice chápeme jako pohybový úkol, který řešíme na základě mechanických zákonitostí,

které platí v průběhu pohybu. Samozřejmostí je realizovat techniku s dodržováním platných

pravidel atletiky. Pro dosažení nejvyššího sportovního výkonu v jednotlivých disciplínách, si

musíme osvojit správnou techniku provádění pohybu. Z tohoto důvodu je nácvik techniky

neoddělitelnou součástí přípravy sportovce, neboť její zdokonalení má vliv na výkon

sportovce. Pod pojmem technika rozumíme určitý způsob provedení pohybů při sportovní

činnosti. Odlišnost techniky jednotlivce od ideálního provedení je v jeho individuálním

provedení, jemuž říkáme styl (Dovalil a Jansa, 2009; Kněnický, 1977; Langer, 2009).

Kosterní a kloubní aparát

Pohybový systém lidského těla chápeme jako souhrn oporných, hybných a řídících prvků,

vytvářejících funkčně uzavřený celek - systém, který je ovlivňován okolním prostředím.

Tento systém je tvořen segmenty, vázanými k sobě kloubně. Základním prvkem pohybového

ústrojí lidského těla je jeho oporná část – kost, která je ovládána svaly, tvořící stroj zvaný

páka. Rozeznáváme na ní tři rozhodující body: osa otáčení, působiště síly a působiště

břemene, podle působiště síly (Kovařík a Langer, 1994).

Kosti poskytují oporu měkčím tkáním a tvoří pevný, ale pohyblivý poklad pro úpon svalů,

vazů a povázek. Samotné kosti, ani jejich spojení pohyb neumožňují. Pouze kloubním

spojením je umožněn pohyb. Při popisu pohybu v kloubu vycházíme ze střední polohy. Toto

postavení je v takovém okamžiku, kdy všechny části pouzdra jsou uvolněny, a dutina je

nejprostornější. Rozsah pohybu umožňuje nebo omezuje především velikost jamky, ve které

se kloub pohybuje, napětí kloubního pouzdra, vazů, kloubního výstupky, rozložení svalů

a jejich napětí. Zvýšený tonus svalová vlákna zkracuje a omezuje tak plnému kloubnímu

rozsahu (hypomobilita). Naopak snížený tonus umožňuje zvětšený pohyb v kloubu, tzv.

hypermobilitu. Přičemž ani jeden extrém není pro klouby ze zdravotního hlediska vhodný.

Zejména může mít negativní destruktivní vliv na klouby (Vindušková et al., 2003).

32

Na povrchu kosti se nachází tenká blána okostice, je bohatě prokrvena, proto je citlivá

a bolestivá. Okostice zabezpečují výživu kostí, růst do šířky a srůstání kostí při zlomeninách.

Pod okosticí je kostní tkáň složena z nepravidelného pletiva nebo uspořádána v lamely. Podle

toho rozlišujeme tkáň vláknitou (fibrilání) a vrstevnatou. Vláknitá – fibrilární kost se

vyskytuje u člověka v ontogenezi, v dospělosti se nachází pouze v okolí nitroušního labyrintu,

při švech lebečních kostí, v místech úponů vazů a valů. Vrstevnatá – lamelární kost je

uspořádána do soustředných nebo trubicovitých lamel. Základní stavební hmota se skládá

z osteonu – mineralizovaná vlákna, která jsou uložena ve směru hlavních tahů (Přidalová

a Riegerová, 2002)

Při tělesné činnosti dle Nováka (1970) může být pohybové ústrojí namáháno různými

způsoby:

Tah – dochází k prodloužení a zúžení kosti.

Tlak – dochází ke zkrácení a rozšíření kosti.

Krut – rotační pohyb kolem podélné osy.

Ohyb – je kombinací tahu a tlaku, působících na různých stranách kosti.

Nejčastější mechanismy poranění jsou tříbodovým ohybem, kde je kost zlomena např. přes

okraj lyžařské boty. Čtyřbodový ohyb je typický pro náraz na širokou překážku ve střední

části dlouhé kosti.

Obrázek 4. Nejčastější mechanizmy poranění namáhání kostí (upraveno podle Janury

2003).

Kosti nejsou uzpůsobeny tak, aby mohly čelit všem těmto zatížením ve stejné míře.

V některých případech proto dochází k jejich poškození (Novák, 1970).

Janura (2003) uvádí, že může dojít k poškození kosti po jednorázovém přetížení v zóně

přetížení nebo působením opakované zátěže v zóně únavy. Pokud je kost zatížena po určitou

hranici, dochází po jeho odeznění k návratu do původního stavu tzv. elastické deformaci. Při

dalším nárůstu zátěže nastávají však nevratné změny, které končí zlomením tzv. plastická

33

deformace. Kostní tkáň reaguje citlivě na zátěž a soustavným přetěžováním, kdy vznikají

mikrotrhliny, které se nestačí zacelit, dochází k únavové zlomenině.

Obrázek 5. Zatížení kosi v jednotlivých zónách (upraveno podle Janury 2003).

Mechanické vlastnosti pohybového systému

Podle Grima (2001) jsou nezbytnými vlastnostmi svalových vláken pružnost a pevnost.

Pružnost neboli elasticita svalu je důležitá z hlediska ochrany svalové tkáně před natržením či

přetržením. K poškození může dojít nedostatečným nebo nesprávným strečinkem před

fyzickou zátěží. Nejen svaly, ale i šlachy a vazy se mohou vlivem přetížení poškodit.

Svalová pružnost je schopnost při pasivním zatížení natáhnout se úměrně k zatížení.

Ve chvíli, kdy přestane zatížení působit, sval se vrací do původního stavu (Vacula et al.,

1983).

„Kosterní svaly se smrštěním mohou zkrátit až na 65 % své původní délky. Působiště síly

je místo úponu svalu na kosti, působištěm zatížení, které sval svou prací přemáhá, může být

těžiště pohybujícího se článku těl, nebo společné těžiště tohoto článku a příslušného břemene

apod. Podle toho, jak je působiště obou výsledných sil na kosti umístěno vzhledem ke kloubu,

v němž je střed otáčení, můžeme aplikovat určitou páku“ (Novák, 1970,151).

Pevnost svalu v tahu a v klidu pro lidský sval se pohybuje v rozmezí 0,26 až 0,90 MPa

(Karas, Otáhal a Sušanka, 1990).

Pevnost maximálně kontrahovaného svalu je rozdílná pro různé svaly. Přibližná hodnota se

pohybuje kolem 1,25 MPa a je zhruba 50–100 x menší než u šlach. Nevratné změny ve svalu

nastávají při protažení o 40-50% klidové délky. K přetržení svalu dochází až po změně

klidové délky svalu na 1,5 až dvojnásobek (Janura, 2003).

34

Šimek (1995) uvádí, že pevnost svalu se pohybuje v rozmezí 5–12 kg na 1 cm2 průřezu.

Sval, který utrpěl zranění je prochladlý nebo namožený se snáze poškodí, proto nezbytnou

součástí tréninkové jednotky před zatížením je důkladně připravit celý organismu na fyzickou

zátěž (Grim, 2001).

Při regeneraci poškozeného svalu (natržení) nejprve dochází tvorbě svalových pupenů ze

satelitních rezervních buněk. Při rozsáhlém poškození je růst těchto buněk potlačen.

Poškozený sval se nahradí méně pružnou vazivovou jizvou (www.muni.cz).

Běh

Biomechanická problematika běhů je na rozdíl od technických disciplín jednodušší avšak

skrývá mnoho zákonitostí, které mají pro správný běžecký pohyb klíčové prvky. Špatně

naučená běžecká technika zhoršuje výkon a následně se nesprávně zafixovaný běžecký

stereotyp těžce přeučuje.

Vědomosti této problematicky jsou pro trenéra velmi důležité. Slouží k pochopení běžecké

techniky, rozpoznání důvodu chyb v technice atd. Znalost základních technických principů

nám umožňuje optimalizovat ekonomičnost vlastního běhu, následně i jeho rychlost a tím i

celkový výkon. Běh je podřízen jedinému cíli – překonat co nejrychleji určitou vzdálenost. S

hnací silou je třeba co nejlépe hospodařit, aby nedocházelo ke zbytečným energetickým

ztrátám (Soumar, Tvrzník a Škorpil, 2006)

Výkony světové třídy v běžeckých disciplínách byly v posledních 20 letech zlepšovány

většinou kontinuálně se zvyšujícím objemem a intenzitou tréninku (Kučera a Truksa, 2000).

Špatná technika běhu má velmi výrazný negativní vliv na ekonomiku běžeckého stylu.

Závodník musí ekonomicky využít všech svých funkčních schopností - musí běžet technicky

správně, jinak ztrácí cenné metry, sekundy a připravuje se o lepší výkon (Fišer, 1965).

Rychlost běhu je ovlivněna délkou a frekvencí kroku. Hlavním úkolem nácviku techniky

běhu a metodického postupu v rámci běžeckého tréninku je určení jejich vzájemného poměru.

Velikost obou složek je individuální a závisí zejména na (Vindušková et al., 2006):

tělesné stavbě (tělesná výška, poměr mezi délkou nohou a trupem),

centrální nervové soustavě,

stavu trénovanosti,

délce trati.

35

Rozsah pohybu končetin je závislý na rychlosti běhu. Největšího pohybového rozsahu je

dosahováno běžci na tratích 400–800 m, u delších tratí je velký rozsah pohybu neekonomický

(Vindušková et al., 2006).

Uzlové body při hodnocení techniky běhu dle Kučery a Truksy 2000:

délka kroku,

frekvence kroku,

doba trvání letové fáze,

doba trvání oporové fáze,

změny, které probíhají při změně rychlosti běhu,

úhel odrazu,

postavení hlavy, trupu,

způsob vedení paží, uvolněnost v ramenou,

horizontální či vertikální odchylky těžiště.

Dalšími prostředky ke zlepšování a udržování racionální běžecké techniky dle Kučery a

Truksy (2000) jsou:

pozorování trenéra a jeho okamžitá zpětná vazba,

použití videotechniky,

srovnávání s technikou pokročilejších běžců,

speciální běžecká cvičení s neustálou korekcí chyb,

stupňované, rozkládané a vypuštěné úseky,

vlnovitě probíhané úseky,

metoda kontrastní – zdůraznění některého nedostatku nebo přednosti v technice – běh

s vytaženými rameny, s hluboko spuštěnýma rukama, nezvedání kolen, přehnaný

odraz,

úseky s předem danou délkou kroku (frekvence, delší krok, prodlužovaný nebo

zkracovaný krok, použití stříšek nebo překážkových prkének, čar apod.,

překážkový běh.

36

Skoky

Člověk se vždycky snažil testovat hranice svých možností. Při nácviku jsou důležité

nejenom teoretické znalosti pohybu, ale především používání videozáznamů, aby si skokan

uvědomil chyby ve své technice a mohl ji tak zdokonalovat. Musí mít jasnou představu o

prováděném pohybu. Maximální rychlost rozběhu, správný úhel odrazu s optimálním letem a

vteřině dopadu je rozhodujícím limitem výkonu. Zajištění hlavních motorických předpokladů

výkonu je cílem snažení trenérů a jejich svěřenců: na dynamickou, výbušnou sílu, rychlost,

schopnost koordinace a ohebnosti pohybu (Velebil, 2002).

Skoky dělíme na horizontální (trojskok) a vertikální (skok do výšky). Cílem skokanů

v atletice je překonat gravitaci. Rozhodující fází, mající vliv na konečný výsledek, je odraz.

Ve struktuře všech atletických skoků určují Luža (1995) určit následující pohybové fáze:

rozběh a příprava na odraz,

odraz,

let,

doskok.

Výhodou u běhů a skoků jsou větší tělesná výška, menší hmotnost, delší končetiny,

somatotyp s převažující ektomorfní a mezomorfní komponentou (Vindušková et al., 2003).

Dálka a výška skoku závisí na rychlosti skokana v momentě odrazu, na úhlu vzletu a také

na výšce těla nad zemí v momentu odrazu a při dopadu (trojskok). Všechny skoky lze

rozčlenit na několik kvalitativně odlišných fází – rozběh, příprava na odraz, odraz, let a

doskok. Každý skok však musíme chápat jako nedělitelný celek (Luža et al., 1995).

Skokan začíná rozběhem, získává horizontální rychlost a tím možnost dosáhnout co

nejdelšího, popř. nejvyššího skoku. Z biomechanického pohledu platí, že při rozběhu

v podstatě stejné zákonitosti jako u hladkého běhu. Rychlost rozběhu není rovnoměrná,

postupně se zvyšuje. Rozběhová rychlost by měla být taková, aby dovolila technicky

správnou odrazovou fázi a navodila ideální směr odrazu. Správný přechod z rozběhu do

odrazu sehrává významnou úlohu. Rozběhová rychlost se vektorově skládá z rychlostí

odrazové ve výslednou rychlost. Pro správné provedení této fáze je charakteristické snížení

polohy těžiště bez zbytečné ztráty rychlosti (Luža et. al, 1995).

Rozhodující fázi každého skoku je odrazová fáze, skokan při ní získává rychlost vertikální,

ta má převažující výšku nebo délku skoku. Po odrazu nastává letová fáze, která je určená

velikostí odrazu.

37

Tento okamžik není možné rychlost zvyšovat nebo měnit směr letu (Luža et al., 1995).

V této fázi se skokan nedotýká podložky a letí setrvačnou silou. V průběhu letu provádí atlet

pohyby, při kterých se připravuje na doskokovou fázi nebo na další odraz.

Poslední fází skoku je doskok. Činnost sportovce v závislosti na druhu skoku probíhá

dvojím způsobem. Atlet zabezpečuje doskok tak, aby nedošlo k velkému otřesu (př. skok do

výšky), zabraňuje ztrátám dosažené vzdálenosti (trojskok).

Faktory ovlivňující průběh odrazu (Luža et al., 1995):

vychýlení původního směru pohybu,

amortizace (odrazová noha tlumí zatížení setrvačnosti těla),

technika odrazu,

velikost vzepřené síly.

2.3.3 Psychologická složka

Atletika jako individuální sport umožňuje jeho účastníkům atraktivní možnost testování

vlastních schopností a výkonnosti s ostatními atlety. Hovoříme-li o výkonnostním či

vrcholovém sportu, stále více se zdůrazňují limitní výkony. K jejich dosažení vyžaduje

souhrnnou přípravu osobnosti atleta. Snaha o výkon je provázena radostí z pohybu a

závodění, ale i tělesnou a psychickou zátěží, které je atlet vystaven (Vindušková et al., 2003).

Běhy se vyznačují náročnými požadavky na morálně volní vlastnosti, v přípravě i

závodech. Trénink je časově náročný a skloubení s plněním dalších denních povinností

vyžaduje určitou zodpovědnost a plánování. V celém procesu přípravy atleta působí trenér

jako vedoucí činitel a rovnocenný partner (Kučera a Truksa, 2000).

Struktura psychologických parametrů klade mimořádný důraz na motivaci sportovce.

Motivační struktura závisí na seberealizaci běžce, sociálního uznání, snahu o dosažení

nejvyššího výkonu i uspokojování hmotných potřeb. Psychická příprava zhodnocuje

tréninkový proces, zkvalitňuje stabilitu výkonnosti a odolnost v závodních situacích podávat

optimální výkony (Millerová et al., 2002).

Vrcholný sprinterský výkon vyžaduje odolnost na psychickou zátěž, soustředění, bojovnost

výbušnost. Naopak sportovní běžci dlouhých tratí jsou trpělivý, vyrovnanější, klidnější,

cílevědomí systematičtí. Vyžadují to především jejich monotónní tréninky. Běžci na krátké

tratě musí disponovat určitou dávku agrese a bojovnosti. Střední tratě jsou charakteristické

svým razantním typem, odolností běžce, ctižádostivostí a schopností tvrdě trénovat. Výhodu

mají závodníci sebejistí, zdravě agresivní v závodech, spolehliví a vyrovnaní v tréninku.

38

Déletrvající vysoké zatížení a přímý boj se soupeřem v závodě je zintenzivněn vysokými

nároky na běžce, který může projevovat svoje taktické schopnosti ve smyslu výběru pozice

při závodě. Sportovní běžci dlouhých tratí jsou trpělivý, vyrovnanější a klidnější. Vyžadují to

především jejich monotónní tréninky (Kučera a Truksa, 2000).

Např. psychická adaptace v ostatních disciplínách atletiky (skoky, vrh a hody) se stává

stále významnější složkou. Zahrnuje modelování tréninku psychické zátěže, která může nastat

v soutěžích – rušivé podněty, klimatické podmínky, zkrácení doby přípravy na pokus aj.

Vztahuje se k nim vitalita, soustředění, svědomitost, optimální mobilizace síly při sportovním

výkonu (Vindušková et al., 2003).

Psychická příprava skokana zahrnuje modelování tréninku psychické zátěže, která může

nastat v soutěži. Z praxe vycházejí tyto elementy: například rušivé podněty, zkrácení přípravy

na pokus. Psychická příprava zhodnocuje tréninkový proces, zlepšuje stabilitu výkonnosti

skokana a zvyšuje odolnost v závodních situacích podávat výkony. Trenér a svěřenec se musí

stát rovnocennými partnery. Skokan by měl postupně veden k samostatnosti a nefixovat se a

trenéra (Vindušková, et al., 2003).

2.3.4 Taktická složka

U sprintu nemá taktika tak velkou úlohu jako v bězích na střední a dlouhé tratě, ale nelze

ji opomíjet. Důležitost se klade na prozíravosti sprintera, tzn., že musí být připraven po všech

stránkách tak, aby využil všechny svoje možnosti. Nesmí zanedbat zdánlivé maličkosti, jako

jsou správně zavázané tkaničky, čistý dres, dostatek teplého oblečení apod. Za důležitý faktor

je i dochvilnost. Před startem potřebuje sprinter potřebný klid ke koncentraci (Vacula et al.,

1975).

Faktory taktiky se u běhu na střední a vytrvalostní tratě se projevují správným odhadem

tempa běhu. Při závodě ve kterém jde o co nejlepší umístění, jsou rozhodující schopnosti

dobře se orientovat v závodním poli, umět včas reagovat a soupeře překvapit. Pokud chceme

dosáhnout nejlepšího výkon, je nutné optimální rozložení tempa na trati (Vindušková et al.,

2003).

Základním úkolem trojskokana je nácvik přesného rozběhu, který musí neustále upevňovat

v souladu s technickou přípravou. Podstatnou součástí taktické přípravy je i návyk na soutěžní

podmínky (Vacula, 1975).

Vacula (1975) poukazuje na fakt, že je třeba taktické návyky vytvářet již při tréninku. Mezi

prvky, které mohou ovlivnit konečný výsledek, zařazuje správnou volbu základní výšky,

39

nejvýhodnější postup výšek, vynechávání některých výšek, výběr nejvýhodnějšího místa pro

odraz. Velebil (2002) při tréninku modelujeme situace, které mohou vzniknout při samotném

závodě. Jde o navození tzv. závodního nepohodlí, např. situací časové tísně přípravy na

pokus, navození rušivých elementů – hluk, hovor, smích, hlášení apod.

2.3.5 Antropometrické aspekty

Lidské tělo je složeno z komponent, které charakterizujeme jako chemické a anatomické.

Z chemického hlediska je tvořeno tukem, bílkovinami, uhlovodany, minerály a vodou.

Anatomické složení těla rozdělujeme na tukovou tkáň, svalstvo, kosti, vnitřní orgány a ostatní

tkáně (Riegerová a Ulbrichová, 1998).

V současné odborné literatuře nalezneme mnoho publikací zbývající se identifikací

a výběrem sportovních talentů, kteří mají lepší dispozice k některým pohybovým činnostem

ve sportovních výkonech.

Rozhodujícím faktorem je vzájemný poměr složek těla (kostra, svaly, tuk a ostatní tkáně).

Závislost těchto komponent záleží na věku, pohybové aktivitě a na dalších exogenních

a endogenních faktorech. Aktivní tělesná hmota je složena v průměru z 60 % svalů, 25 %

opěrné a pojivové tkáně a 15 % vnitřní orgány (Riegerová a Ulbrichová, 1998).

Podle stavby těla dělíme populaci do různých somatotypů. Tento systém zpracoval

americký psycholog William Sheldon, který na základě studia tělesné stavby u lidí z celého

světa vytvořil stupnici od 1-7, pomocí které zjišťoval u každého jedince vzájemný poměr tří

základních tělesných typů: hubeného ektomorfa, svalnatého mezomora a obézního endomorfa

(Cacek a Grasgruber, 2008).

Největší vliv na tělesnou stavbu má období puberty. Rozdíly mezi kalendářním

a skutečným biologickým věkem jsou největší a často zkreslující (Kučera a Truksa, 2000).

Predikace tělesné výšky je velmi problematická. Odhad je spojen se stanovením

biologického věku. Jednoduchým praktickým využitím je odhad tělesné výšky podle vzhledu

rodičů, popřípadě sourozenců. Velmi propracovaným způsobem je metoda Bayleyové

a Tannera (Riegerová a Ulbrichová, 1998; www.muni.cz).

Závodníci na krátkých sprintech obecně dosahují nižší tělesné výšky a mají relativně kratší

dolní končetiny nežli čtvrtkami či středotraťaři. Tyto charakteristiky souvisí se schopností

akcelerace a rychlého startu z bloků prvních 50 m. Sprinter s dlouhýma nohama musí při

pohybu překonávat velkou setrvačnou cílu, což mu znemožňuje rychlou frekvenci kroků.

Pokud ale tento handicap atlet překoná silovými parametry a perfektní motorikou, je

40

pravděpodobné, že při startu bude pomalejší, ale po 50 m se stává jeho tělesná výška

výhodou, protože má delší krok.

Pro běžce na střední a vytrvalostní tratě je důležitý poměr délky dolních končetin k trupu

a poměr hmotnosti a výšky je důležitý výhodou vyšší štíhlá postava s relativně dlouhými,

štíhlými končetinami a úzkými boky. Obecně lze říci, že u středních a dlouhých tratí

dominují běžci s ektomorfním a mezomorfním somatotypem (Kučera a Truksa, 2000).

Sprinteři jsou nejvíce muskulární ze všech běžců. Charakteristická jsou pro ně mohutná

stehna, vystouplé hýždě s nápadnou lordózou, která vyplývá z většího náklonu pánve vpřed.

Samozřejmostí dobrých sprinterů je vysoký podíl rychlých vláken nad 70 % a více (Cacek

a Grasgruber, 2008).

Skokani jsou proporčně nápadní dlouhými štíhlými končetinami, které fungují jako účinné

páky při výbušných odrazech. Výškaři patří mezi nejvyšší a zároveň nejlehčí, krátkým trupem

a velmi dlouhýma nohama zástupce této skupiny atletů. Výše postavené těžiště jim umožňuje

snadnější překonání laťky (Cacek a Grasgruber, 2008).

V porovnání s dálkou či trojskokem klade skok do výšky větší nároky na koordinaci, ale

menší na rychlost běhu a odrazu. Současní elitní skokani do výšky se somatometricky řadí

spíše mezi vyšší ektomorfy (Cacek a Grasgruber, 2008).

Stejně jako u výšky dochází k prudké změně v období dospívání u tělesné hmotnosti.

Souhrnná hmotnost těla se skládá z aktivní (svalstvo) a pasivní tělesné hmoty (kosti a tuk).

Tuková tkáň u běžců mužů se pohybuje pod 10 %, u žen okolo 12 %, Běžci s nízkým

procentem tělesného tuku mají výhodu, nemusí nosit přebytečnou zátěž. Příliš mnoho a příliš

málo tuku nepříznivě ovlivňuje výkonnost a může mít negativní vliv na zdravotní stav

sportovce. U žen při poklesu procenta tuku pod 10 % dochází k poruchám menstruace.

Nejjednoduššími metodami měření tuku je podle tělních řas (např. metoda podle Pařízkové),

použití bioelektrického analyzátoru, Matiegky nebo Drinkwatera. Naměřené hodnoty

tělesného tuku (%) se srovnávají dle tabulek doporučenými pro konkrétní sportovní odvětví.

Test měření kožních řas je poměrně využívanou, levnou a jednoduchou metodou. K měření na

vybraných částech těla slouží kožní kaliper. Po změření deseti různých částí těla se na základě

výpočtů určí hodnota tělesného tuku (%). Dražší a technicky náročnější variantou je

bioelektrický analyzátor (Tanita, InBody), měření spočívá na základě slabého elektrického

proudu, který probíhá tělem. Měření je vhodné pro orientaci a kontrolu stavu, jsou však

zatíženy velkou chybou měření (Martens, 2006; Riegerová, Ulbrichová, 1998; www.muni.cz).

41

Pro hodnocení množství tuku u nesportující populace je často využíváno Body Mass

Indexu – BMI. Vypočítává poměr hmotnosti k tělesné výšce (kg/m-2

). Norma u žen 19-24

kg.m-2

, muži 20–25 kg.m-2

. U sportující populace je kalkulace nevhodná, nezohledňuje

složení těla (Martens, 2006).

2.4 Analýza rozvoje síly a rychlosti ve vybraných atletických disciplínách

2.4.1 Rozvoj a analýza silových schopností a dovedností

Cacek a Grasgruber (2008) rozlišují několik způsobů, jak docílit zvýšení účinnosti při

silovém tréninku:

zvýšení hmotnosti zátěže,

zvýšení počtu opakování,

zvýšení počtu sérií,

zkrácení doby odpočinku mezi sériemi,

zvýšení rychlosti cvičení.

Lehnert et al., (2010) rozdělují základní druhy síly:

Maximální sílu – zvyšuje se přirozeně s přírůstkem svalové hmoty v dospívání vlivem

zvýšené hormonální činnosti. Je největší možná síla, kterou může sval nebo svalová

skupina je schopna vyvinout k provedení jednoho opakování s nejvyšším možným

odporem při maximální volní koncentrické, excentrické nebo statické svalové

kontrakci.

Rychlou sílu – podle Tvrzníka a Segeťové (1998) jsou hlavními zástupci rychlé síly

sprinterská a odrazová síla, jež podmiňují sprinty a skoky. Sprinterská síla je

schopnost udržet co nejvyšší pohybovou rychlost po co nejdelší čas. U sprintu jde

o schopnost vysokého zrychlení – akcelerační sílu i udržení takto získané pohybové

rychlosti – sprinterské síly. Např. závislost akcelerační síly a výsledného času v běhu

na 100 m je téměř 60 %. Akcelerační síla je dobře trénovatelná. Špičkový sprinteři

dosahují nejvyšší rychlosti až mezi 60-70 metry. Odrazová síla je předpokladem pro

dosažení co nejvyšší délky, výšky (skok do dálky, skok do výšky).

Reaktivní sílu – je charakteristická maximálním zrychlením v koncentrické fázi

pohybu, která následuje bezprostředně po excentrickém protažení svalu. Obě fáze

vytvářejí cyklus natažení – zkrácení, což je typické pro reaktivní sílu. Pro tyto pohyby

je charakteristické dosažení co největšího silového impulzu (odrazový).

42

V průběhu amortizační fáze dochází k nahromadění elastické energie a následuje fáze

maximálního zrychlení těla ve směru prováděného pohybu. Velikost reaktivní síly je

závislá na úrovni maximální síly, rychlé síly a elasticitě svalu. Je specifickou formou

rychlé síly, musí být rozvíjena specifickými metodami a vhodným výběrem cvičení.

Jedná se například o seskok z vyvýšeného místa a následný výskok, což je typické pro

plyometrickou metodu.

Silovou vytrvalost – schopnost sportovce udržet svalovou sílu opakovaně po delší

dobu bez výrazného snížení její úrovně nebo překonávání nemaximálního odporu

opakováním pohybu v daných podmínkách nebo dlouhodobě odpor udržovat. Může

být realizována při dynamické nebo statické svalové kontrakci (Dovalil, 2002; Měkota

a Novosad, 2005).

V závislosti na sportovním zaměření vyčleňují Cacek a Grasgruber (2008) speciální

metody silového tréninku:

metoda rychlostně-silová,

metoda kontrastní,

metoda izometrická,

metoda excentrická-brzdivá,

metoda kruhová,

metoda elektromyostimulace (EMS),

metoda izokinetická,

metoda intermediární.

Na počátku specializované přípravy preferujeme všeobecné posilování bez zatížení, kterým

vytvářím základu pro rozvoj speciální síly. Díky široké škále posilování jsou tréninkové

prostředky pro velmi rozmanité (Millerová et al., 2002).

Speciální a vrcholový trénink síly

Sportovci výkonnostních a vrcholových úrovní soustřeďují na jednotlivé silové schopnosti,

jejichž význam závisí na sportovním odvětví neb jednotlivé disciplíně. Sportovci se tedy

zaměřují na speciální posilování pro ně důležitých svalových skupin. Tréninkové úsilí se upírá

užším směrem. Tato někdy až přílišná specializace ovšem znamená vznik svalových

43

dysbalancí, proto jsou i u špičkových sportovců důležitá pravidelná vyrovnávací protahovací

cvičení (Tvrzník a Segeťová, 1998).

Příklady prostředků rozvoje síly

Odrazová cvičení pro sprintery a skokany (Millerová et al., 2002):

odrazy I (lehké, jednonož, snožmo, přes švihadlo) – počet odrazů v TJ 150–400,

odrazy II – (intenzivní, 1 skok až 10 skok) – počet odrazů v TJ podle období 60–250,

odrazy III – (vytrvalostní, dlouhé) – skokový běh na 50–100 m, v TJ 250–600 odrazů,

odrazy IV - (výbušné, amortizační) přeskoky překážek,

odrazy V - (se zátěží – s vestou, nákotníky) – metcalfy, výskoky, odrazy jednonož,

běh a odrazy se zatížením, výběhy do kopců, tahání pneumatiky, běh proti větru.

Obecné posilování pro běžce (Kučera a Truksa, 2000):

kruhový trénink,

posilování s vlastní vahou těla, core training,

posilování s medicimbalem, odhody, odvrhy v různých polohách těla,

posilování s lehkými činkami,

posilování na strojích,

posilování s nakládací činkou (trh, nadhoz, benč, sedy, podřepy, výpony)

Skok vysoký (Velebil et al., 2002):

skoky z místa – jednorázové a násobené,

odrazy po seskoku z vyvýšeného místa,

odrazy s předpětím bez zátěže nebo s mírnou zátěží,

atletické vrhy a hody, odhody lehčích břemen – např. medicinbalů,

zvedání těžších činek a břemen.

Trojskok (Velebil et al., 2002):

posilovací cvičení s gumou, kotoučem,

s činkou – trhy, podřep, výskok atd.

benče, kotníky, rotace, předklony,

posilování na strojích,

běh do kopce a schodů.

44

Posilování

Aquahit

Představuje gumový vak, který se může naplnit až 20 l vody tzn. 20 kg zátěže. Pokud se

vak nenaplní úplně, voda se díky vzduchové bublině bude uvnitř pohybovat následkem změny

polohy, což je klíčovým momentem pro kvalitní změnu posilování. Pohyb způsobený

nárazem vody reagují naše pohybové analyzátory, které zapnou inervační systém ovládání

jednotlivých svalů. Proměnlivý tvar a pohyb vody vytváří nestabilní zátěž, jejíž přemisťování

vyžaduje sílu a zároveň rozvíjí rovnováhu a koordinaci jednotlivých pohybů. Cvičení

vyžaduje silovou aktivitu zaměřenou nejen na překonání hmotnosti vody, ale současně na

vyrovnání silového působení proměnlivé zátěže (Gnad, 2008).

V porovnání s činkami tak o zátěži nerozhoduje pouze hmotnost vody, ale s růstem

rychlosti jejího pohybu a následným zastavením se zvětšuje síla nárazu vody na stěnu vaku.

Svaly jsou v určitém předpětí a zapojením většího množství svalových vláken musí provést

protipohyb. Opakováním stejného cvičení se stejnou hmotností proto můžeme měnit intenzitu

zatížení rychlostí pohybu. S aquahitem můžeme rozvíjet svalstvo dolních a horních končetin,

trupu, využití najdeme i při kompenzačních a rehabilitačních cvičeních (Gnad, 2008).

Trénink s činkami

Je druh silového cvičení, při kterém působí volná hmotnost (činky) během cviku.

Při vykonávaném pohybu se kromě svalů, na něž je daný cvik přednostně zaměřen, zapojují

i další svalové partie. Dráhu pohybu určuje technika provedení konkrétního cviku, při

správném dodržení dochází ke stabilizační funkci ostatních svalů, podílejících se na udržení

rovnováhy a kontrole použité zátěže. Cvičení s činkami vyvíjí vyšší nápor na šlachy a vaziva,

ve kterých také dochází k adaptaci na zátěž a masivnějšího rozvoje svalu. Týká se tréninku,

při němž se tělo nebo jeho část pohybuje proti vnější síle a vyvolává zvýšení svalové síly

nebo hypertrofii (Frolíková a Pavluch, 2004).

Cvičení na přístrojích

Poskytuje perfektní kontrolu prováděného pohybu. Při cvičení se téměř výhradně zapojují

svaly, k jejichž posílení stroj slouží. Nedochází ve větší míře k podpůrné funkci ostatního

svalstva, což má za následek menší stimulaci svalu a omezený rozvoj. Princip izolace

procvičovaného svalu je typický při používání většiny strojů a kladkových systémů (Frolíková

a Pavluch, 2004).

45

Core training

V současné době je velmi populárním tématem a je hojně zařazováno do tréninkových

procesů výkonnostních a vrcholových atletů.

Pojem Core training v překladu znamená posilování svalů tělesné jádra. Nachází se v

oblasti, kde se při klidném postoji nachází těžiště. Jde o systém svalů, které stabilizují polohu

a pohyb pánve a páteře. Zjednodušeně řečeno stabilita tělesného jádra je rozhodující pro

transfer energie z velkých svalových skupin na malé. Můžeme říci, že tělesné jádro je

převodní stupeň mezi horními a dolními končetinami. Správná funkce tělesného jádra

ovlivňuje jak produkci silových účinku např. výšku výskoku, tak absorpci tlumení doskoku,

zapojuje se při každém pohybu. Dále Lehnert et al.,(2010) uvádí, že tyto stabilizační svaly

jsou maximálně zapojeny při akceleracích.

V souvislosti s tréninkem svalů jádra vznikl termín funkční trénink síly, což je trénink, ve

kterém dochází k optimalizaci svalových funkcí v pohybových strukturách, velmi podobných

nebo shodných s pohybovými strukturami sportovního výkonu (Lehnert et al., 2010).

Zlepšuje sílu a vytrvalost posturálních svalů, jejich koordinaci, ale i koordinaci s dalšími

svaly zapojenými do pohybu. Z předchozí věty vyplývá fakt, že funkční trénink není zaměřen

na trénink svalů, ale pohybů. Pro správné stanovení obsahu tréninku je nutná znalost

kinematických řetězců, tj. skupin svalů a kloubů spolupracujících na zajištění pohybu.

Funkční trénink je účinným způsobem rozvoje kondičních a koordinačních pohybových

funkční, ve kterém často používáme balanční techniky. Balancování je specifický způsob

posilování nemaximální silou, kdy koordinací participujících svalových jednotek plníme

pohybový úkol. Děje se tak v labilní poloze (malá plocha opory), výdrží, vedenými nebo

dynamickými pohyby. Efekt posilování není zacílen do oblasti tvarování jednotlivých

relativně izolovaných svalů, ale do oblastí funkční způsobilosti a komplexní pohybové

vybavenosti s využitelností v každodenním životě, tak i cíleně v jednotlivých sportech

Krištofič (2007).

Plyometrická cvičení

„Využívá známého fyzikálního principu přeměny potencionální na kinetickou tím, že se

náhle mění podmínky pro realizaci svalové síly. Předpokladem k dosažení vysoké

potencionální energie svalů, které mají vykonat práci maximálně rychle, je dosažení jejich

předběžné tonizace. Tu je možné vyvolat různými způsob“ (Vomáčka, 1986).

46

„Z hlediska praktické aplikace dané metody hovoříme nejčastěji o následujících cvičeních:

horizontální i vertikální výskoky, vrhy a hody plným míčem či jiným náčiním, odrazy apod.

Plyometrická metoda představuje specifický druh svalové práce, jejímž výsledkem je zvýšení

explozivní silové schopnosti. Explozivní síla, respektive výbušný výkon (P) souvisí jak se

silou, tak i s rychlostí, protože je násobkem síly (F) a rychlosti (v): P = F x v. Je to v podstatě

schopnost svalů vykonat určitý objem práce za jednotku času, resp. schopnost vyvinout

velkou sílu v co nejkratším čase při jednotlivém pohybu. Udává se převážně ve wattech (W),

popřípadě i v kg x m/s. Výbušná síla je enormně důležitá pro atlety v široké škále disciplín -

sprintery, vrhače, skokany“ (Cacek et al., 2007).

Diagnostika silových schopností

Uplatňuje se v tréninkovém procesu v průběhu tréninkových období při kontrole

trénovanosti a hodnocení efektivity tréninku z hlediska stanovených cílů a úkolů. Při

laboratorním testování se používá testování statické síly formou dynamometrie – vyvinutí

maximálního odporu proti pevnému odporu. Pro rychlou a reaktivní sílu dolních končetin

využíváme tenzometrické plošiny. Při terénním testování sportovci překonávají odpor

vlastního těla a cvičení s vnějším odporem (Lehnert et al., 2010).

Při souhrnném posouzení silových schopností bychom neměli hodnotit výsledky

jednotlivých testů odděleně. Doporučuje se kombinace více test, které na sobě závisí a

navzájem se doplňují, hovoříme o testových bateriích (Tvrzník a Segeťová, 1998).

2.4.2 Rozvoj a analýza rychlostních schopností a dovedností

Rychlost a explozivní síla – jsou všeobecně považovány za pohybové schopnost ovlivněné

značně genetikou a proto nejhůře ovlivnitelné.

Metodotvorní činitelé při rozvoji rychlosti (Cacek a Grasgruber, 2008):

intenzita,

trvání cvičení,

počet opakování,

způsob odpočinku,

interval odpočinku.

47

Metody pro rozvoj rychlosti podle Lehnerta et al.,(2010):

Reakční rychlost – metoda opakování, analytická, senzorická, reakce na pohybující se objekt.

Cyklická rychlost – metoda opakování, rezistentní, asistenční, kontrastní, analytická,

syntetická, senzorická aktivizace, zrychlení rozběhu, zmenšování časoprostorových hranic

cvičení, přirozená metoda.

Obsah a intenzita tréninkového zatížení v jednotlivých TJ je individuální s ohledem na

věkové kategorie, úroveň výkonnosti, materiálnímu a technickému zajištění apod. (Millerová

et al., 2002).

Příklady tréninkových prostředků pro sprintery podle Millerové (2002):

vysoké starty 3-5x 30 m, s intenzitou 90-95 % se zaměřením na frekvenci kroků,

nízké starty 6-8x 20–50 m,

letmé úseky maximální rychlostí z polovysokého startu 4-5x 30 m s náběhem,

vysoké starty 3-5x 30 m,

maximální rychlost,

vysoké starty se zatížením.

Mezi všeobecné prostředky rozvoje rychlostních schopností pro středotraťaře a vytrvalce

zařazujeme všechny podněty, které působí na rychlost reakce, rychlost rozhodování, vedoucí

ke střídání podráždění a útlumu CNS (Kučera a Truksa, 2000).

Vhodné aktivity pro střední a vytrvalostní běhy jsou:

míčové hry (basketbal, fotbal, házená, rugby),

starty z různých poloh – podněty pro reakci a akceleraci,

koordinační běhy (slalom, člunkový běh, změny směru, štafety s koordinačními úkoly

atd.

Tréninkové prostředky pro rozvoj rychlosti ve skocích (Velebil et al., 2002):

ABC na místě nebo s meziklusem,

běh do kopce a z kopce,

běhy se zátěží,

starty z různých poloh,

rozložené úseky,

nízké starty,

přeběhy přes překážky.

48

Diagnostika u rychlostních schopností

Reakční rychlost testujeme obvykle jednoduchou reakcí pomocí měřicích přístrojů

reaktometrů, orientačně i terénními testy založenými na měření dráhy volně padajících

předmětu, který testované osoba zastavuje zachycením. Dále testujeme akcelerační rychlost

měřenou současně s hodnocením rychlostně – silových charakteristik vyhodnocováním

parametrů průběhu křivky síla – čas. Frekvenční rychlost hodnotíme tappingem rukou nebo

nohou.

2.4.3 Diagnostika atletického odrazu

Sportovní výkon v atletice je určován převážně biomechanickými parametry. Z hlediska

objektivizace sledování atletů má pro sportovní praxi podstatný význam především správnou

představu o provedení odrazu (běžecký, překážkářský nebo chodecký krok, odraz ve

skokanských a vrhačských disciplínách atd.). I když se jedná pouze o jednu fázi atletického

pohybového aktu, je odraz rozhodující, protože právě odraz vytváří podmínky, zajišťující

maximální zdvih celkového těžiště těla.

Aplikací matematických a fyzikálních rovnic pro popsání odrazové fáze při skocích

použila řada autorů, např. Langer (2002), Dapena, J. et al. (1990), Hay (1993), Benko (2001),

Stromšík, Janura, & Elfmark (2002), Vaverka, Stromšík, Elfmark, & Krejčí (2004) a další.

Ve spojení se záznamy z dynamometrické desky pro měření prostorové soustavy sil a

kamery nebo videokamery, poskytují matematické analýzy možnosti hlouběji nahlédnout do

odrazové fáze atletického (běžeckého, skokanského) pohybu. Srovnání vertikální rychlosti

odrazu při vertikálním skoku pomocí kinematografické (videografické) vyšetřovací metody a

dynamometrické plošiny popisují např. Lamb & Stothart (1978), Sušanka (1990) a Langer

(2002). Velikosti mechanické práce, energie a výkonu porovnávají při vertikálním skoku

rovněž Sanders, Wilson, & Jensen (1991).

Dynamografická vyšetřovací metoda byla v naší práci použita jako pomocná metoda

výzkumu.

2.5 Gumové expandéry

Cvičení s expandérem se objevuje na počátku 20. století. Lidé se v tomto období začaly

starat o svoje zdraví a fyzickou zdatnost. Proto v tomto období dochází k velkému rozmachu

gymnastického cvičení a posilování. Začaly se hledat cesty, jak nejlépe rozvíjet sílu. Začalo se

49

cvičit s lavičkami, lanem, tyčemi, medicinbaly a gumovými lany zvanými expandéry

(Valouch, 2009).

Cvičení s expandéry má velkou výhodu, zvyšuje se síla a vytrvalost a pružnost svalů.

Předností gumových expandérů je, že můžeme simulovat pohyb blízký sportovci při podávání

sportovního výkonu. Velmi rychle se tak cvičení rozšířilo u běžců, běžkařů, boxerů,

házenkářů a tenistů. V současnosti se cvičení, které stimuluje situace či pohyb ve sportu, ale i

v běžném životě nazývá funkční trénink (Valouch, 2009).

Expandér je gumové lano, které je na koncích opatřeno rukojetí. Z hlediska materiálu

rozlišuje Valouch (2009), 3 druhy expandérů:

a) gumový expandér bez opletení – klasická gumová trubice, výhoda: neomezená

pružnost zajišťuje provedení pohybu ve velkém rozsah,

b) gumový expandér s opletením, jede o několik menších gumiček, které jsou spleteny

dohromady látkovým opletením. Výhodou je vyšší životnost, rozsah je však omezen

pružností látky.

c) pružný expandér – jedná se o kovovou pružinu umístěnou mezi rukojetí. Intenzita

cvičení se dá zvyšovat přidáním pružin mezi rukojetí. Nevýhodou je omezené

množství cviků a nutnost pozornosti při manipulaci s pružinami.

Účinky

Cvičení s gumovým expandérem je vhodné pro obě pohlaví a všechny věkové skupiny.

Jedná se o cvičení proti stálému odporu, který se zvětšuje se vzdáleností od uchycení. Díky

různorodosti cvičení zapojujeme více svalových skupin. Toto zapojení je žádoucí ve sportovní

přípravě běžců, ale i jiných sportů, protože se tak zvyšuje souhra svalů. Při jednom cviku se

procvičuje více svalových skupin najednou (Valouch, 2009).

Hlavní účinek spočívá v dokonalém procvičení všech svalů na těle a posílení především

hlubokého stabilizačního systému páteře. V důsledku dnešního sedavého zaměstnání a

nedostatečného pohybu je tento systém oslaben, což často vede k bolestem páteře a kloubů

kvůli jejich přetěžování. Při posilování musí nejdříve dojít ke zpevnění svalů důležitých pro

stabilitu a teprve potom tzv. periferních svalů, které vykonávají samotný pohyb. Tato souhra

nám naopak pomůže vykonávat všechny ostatní pohyby lehce a účelně bez většího rizika

poranění. Cvičení s expandéry se zvyšuje svalová síla, rychlost a vytrvalost, což jsou základní

složky dobré kondice. Zároveň se zvyšuje množství svalové hmoty. Cvičení s expandéry

může být zaměřeno i na cvičení pro zpevnění svalového korzetu nebo na kondiční cvičení.

50

Pod dohledem zkušeného fyzioterapeuta může expandér složit i pro rehabilitaci a rekondici.

Pokud má někdo problémy s pohyblivostí a nedokáže cvičit v plném rozsahu, může díky

speciálním cvikům tento rozsah (Valouch, 2009).

Rozlišujeme několik obtížností cvičení, která se povětšinou určuje podle tloušťky gumy,

nebo podle barevného rozlišení. Někteří výrobci umožňují měnit různé barvy gumy mezi

oběma rukojeťmi, díky karabině. Můžeme tak použít jednu gumu pro cvičení na nohy a

druhou pro cvičení na ruce (Valouch, 2009).

2.5.1 Flexisport

Princip cvičení, ze kterého vychází systém Flexisport, se poprvé objevil v 50. letech, kdy

jej velmi frekventovaně používala tzv. ruská škola. Šlo o využití odporu pružných gum při

rozmanitých cvičení, převážně silově vytrvalostního a rychlostně vytrvalostního charakteru.

Později se tento způsob posilování vytratil z povědomí a uplatňoval se pouze sporadicky.

V posledních 10–15 letech se začal znovu prosazovat zejména ve Spojených státech. Nejdříve

byl využíván v rehabilitační oblasti a v rekreačním sportu, vesměs jako forma cvičení

s expandéry.

Expandéry se začaly vyrábět v různých délkách a parametrech průtažnosti, objevily se

doplňky k základnímu cvičení a celý systém se posouval velmi rychle kvalitativně dopředu.

Jak postupoval potenciál cvičení směrem k všestrannému využití, k optimálnímu zatížení

posturálního svalstva a k šetrnému přístupu k pohybovému aparátu, začal se tento systém

uplatňovat ve výkonnostním i ve vrcholovém sportu. Rozšířil se v oblasti rychlostně-silového

tréninku, kde slouží především k rozvoji rychlostních a odrazových schopností.

Dnes využívá potenciál cvičení s expandéry řada sportovců. V základní formě se s ním

můžeme běžně setkat ve sportovních klubech, v posilovnách i ve výbavě fitcenter.

Východisko cvičení spočívá v překonávání odporu různě silných, dlouhých a barevně

odlišených pružných gumových hadic tzv. gumových expandérů (www.flexisport.cz).

Systém Flexisport využívá tyto gumové expandéry, které jsou od těch běžných upraveny.

Zdokonaluje jejich využití, zároveň přizpůsobuje a navrhuje metodicky vhodnost jednotlivých

cvičení pro konkrétní sportovní odvětví. Gumy se upevňují různými způsoby a je rozděleno

podle použití:

s uchycením na vlastním těle,

cvičení s partnerem,

cvičení na nástavbách – velká deska, rám, malá deska.

51

Obrázek 6. Systém uchycení expandérů na těle pomocí manžet.

Gumy jsou barevně rozlišené podle síly nezbytné k jejich natažení (Tabulka 2).

Tabulka 2. Barevné rozlišení tažné síly jednotlivých gum (upraveno podle

www.flexisport.cz) a barevné označení jednotlivých délek gum.

Obrázek 7. Barevné a délkové rozlišení gum.

Systém Flexisport slouží k posilování jednotlivých svalových partií i větších svalových

skupin k rozvoji zejména dynamické síly a rychlosti. Pokud zkombinujeme vhodné posilovací

cvičení s přiměřenou zátěží a rychlostí pohybu, umožní nám optimální spojení síly a rychlosti

a tím podporuje tvorbu rychlých svalových vláken (www.flexisport.cz).

52

3 CÍL PRÁCE

3.1 Hlavní cíl

Hlavním cílem našeho výzkumu je ověřit účinnost a vhodnost systému cvičení

s gumovými licenčními expandéry Flexisport u výkonnostních atletů se zátěží a bez zátěže.

3.2 Dílčí cíl

Posouzení efektivity zařízení Flexisport u vybraných explozivních cvičení běžců a

skokanů.

3.3 Hypotézy

H1: Z hlediska trvání kontaktu chodidla s podložkou, bude doba aktivního odrazu při

využití systému Flexisport kratší než bez zátěže.

H2: Při využití systému Flexisport bude působení maximálníh silové reakce na podložku

větší než u odrazových cvičení bez zátěže.

H3: Při aplikaci systému Flexisport bude doba letové fáze delší než bez zátěže.

3.4 Úkoly práce

Z cílů práce vyplynuly postupně pracovní úkoly, které jsme v průběhu měření, hodnocení a

prezentování výsledků museli řešit:

literární a časopisecká odborná rešerše a zkoumání, resp. ověřování internetových

odkazů v oblasti dynamického zatěžování,

výběr výkonnostních atletů pro testování (dynamická reakční síla dolních končetin

jako výběrové kritérium),

plánování harmonogramu měření,

zajištění přístrojů a odborné obsluhy pro měření a zaznamenávaní údajů,

výběr testovaných cvičení,

sumarizace naměřených výsledků, statistické vyhodnocení,

srozumitelná prezentace výsledků šetření (tabulky, grafy, popř. komentáře)

stanovení závěrů pro praxi.

53

4 METODIKA

Měřením bylo testováno zařízení firmy Flexisport. Využito bylo vybavení sady běžně

označované „profi sada“ a její nástavby, výrobcem pojmenované „velká deska“.

Jde o soubor popruhů a úvazků, které jsou upevněny na těle cvičence. K nim jsou upevněny

přes karabinku a speciální očka různě dlouhé gumové hadice (expandéry). Tyto gumy jsou

barevně rozlišené podle své tažné síly a je tak možné pracovat s parametry zatížení podle

potřeby trenéra. Pro lepší orientaci jsou i délky gum znázorněny a rozlišeny barvou

upevňovacích oček s karabinkou. Gumy jsou potom na druhé straně upevněny na krajích

cvičební desky a vytváří tak požadovaný odpor na danou partii těla a ve vhodném úhlu.

Umístění gum je přesně dané, výrobce je udává a vše náležitě popisuje v brožuře a DVD,

které jsou dodávány spolu se zařízením. Zátěž je tak rozložená na celé tělo, umožňuje cvičení

v přirozeném pohybovém vzorci a eliminuje tak chyby v technice provedení. Další informace

o systému, včetně videozáznamu z měření (kapitola novinky – různé), jsou k dispozici na

webových stránkách firmy www.flexisport.cz .

4.1 Charakteristika souboru

Náš výzkum se zaměřuje na výkonnostní a vrcholové atlety testované v druhém

přípravném období (PO2).

Vycházíme z předpokladu, že testované osoby (TO) dokonale zvládly technické provedení

všech základních atletických cvičení a se systémem Flexisport se při tréninkové přípravě již

setkaly.

Vybrali jsme sprintera (výkon na 100 m 10,76 s) a skokanku do výšky (výkon ve skoku do

výšky 184 cm)

TO 1. M. L., nar. 1990, tělesná výška 188 cm, tělesná hmotnost 76 kg, mateřský

oddíl AK Olomouc, nelepší výkon na 100 m-10,76 s.

TO 1. N. S., nar. 1990, tělesná výška 180 cm, tělesná hmotnost 68 kg,

disciplína: skok vysoký, mateřský oddíl: AK Olomouc, nejlepší výkon 184 cm,

Do našeho měření byla zahrnuta i kontrolní skupina 2 výkonnostních atletů z jiných

atletických disciplín (vytrvalec a trojskokanka) pro porovnání aktuálních výsledků, Tato

kontrolní skupina byla hodnocena a srovnávána především vizuálně.

54

Měření se uskutečnilo v průběhu let 2010-2012 na Fakultě tělesné kultury (FTK), která

vlastní své diagnostické a testovací centrum, jež odpovídá standardizovaným podmínkám pro

naše účely. Atleti se před vlastním testováním rozcvičili a k měření přistupovali oblečeni do

elasťáků a trička, obuti v sálové obuvi.

K měření byly vybrány cviky silově rychlostního a odrazově dynamického charakteru.

Jedná se o výskoky snožmo, skipink a odrazy na vyvýšené ploše. Měření mělo za úkol zjistit

případné ovlivnění rychlosti a dynamiky odrazu zátěží gum. Cviky byly prováděny

s maximálním důrazem na rychlost provedení a se zátěží, která byla daná průtažností

použitých gum u každého cviku. Cvičení prováděli zkušení a trénovaní atleti – výškařka N. S.

(toho času AK Olomouc) a sprinter M. L. (AK Olomouc).

4.2 Použité měřicí přístroje

Při našem výzkumu jsme testovali dynamickou explozivní sílu DK výkonnostních atletů a

atletek. Naše laboratorní experimentální výzkumné měření jsme prováděli na

vícekomponentní měřící plošině AMTI typ OR6-5, složena ze dvou spřažených

tenzometrických desek (Obrázek 8) Jedná se o jedno z nejvyspělejších měřících zařízení

svého druhu.

Obrázek 8. Vícekomponentní měřící plošina AMTI typ OR6-5.

Měřící aparát umožňoval zjistit působiště reakční síly, měřil sílu tlaku na podložku ve

směru os x, y, z (Fx, Fy, Fz) a momenty kolem os x, y, z (Mx, My, Mz). Pomocí těchto veličin

byl proveden výpočet působiště reakční síly. Tenzometrická plošina zaznamenávala také

polohu působiště reakční síly s určitou frekvencí.

Hodnoty jednotlivých komponent a jejich průběh v čase lze zaznamenávat na různých

typech záznamových zařízení a tak získat funkce FX (t), FY (t) FZ (t), x (t), y (t) a M´Y (t).

55

Na obou dynamometrických deskách jsme testovali:

dobu bezoporové fáze [s],

dobu trvání odrazové fáze [s],

maximální hodnotu vertikální síly Fy max [N],

impuls odrazu [Ns-1

],

impuls dopadu a odrazu [Ns-1

],

trvání fáze zatížení pouze hmotností probanda [s],

akcelerační impuls [Ns-1

],

brzdivý impuls [Ns-1

].

4.3 Metodika vyhodnocování

Výstupy z měření průběhu svalové síly dolních končetin, horních končetin a trupu na

dynamografických deskách jsme zaznamenávali do paměti počítače a následně pomocí

speciálních programů vyhodnocovali.

Výstupem z testování úrovně dynamické explozivní síly zmiňovaných tělesných partií byly

tabulky, přehledné grafy a srozumitelné komentáře, určené především pro trenéry a jejich

svěřence.

Po společných konzultacích s odborníky FTK UP v Olomouci, atletickými trenéry a učiteli

tělesné výchovy jsme doporučovali aplikaci sledovaného zařízení (Flexisport) pro rozvoj

kondičních schopností.

Zkoumaná cvičení (vertikální skok, skipink a odraz po výstupu na vyvýšenou plošinu) jsou

součástí speciální metodiky pro atletiku nebo je lze používat pro trénink rychlosti a odrazové

síly i v jiných sportovních odvětvích.

4.4 Testování úrovně dynamické explozivní síly dolních končetin

Motorické testy ke zjišťování průběhu dynamické explozivní síly dolních končetin (DK)

jsou všeobecně rozšířené. I když jde o pohybově nenáročné, nepříliš složité pohybové akty,

přesto z teoretického hlediska přinášejí poměrně hodně problémů (např. rozpory ve vlastní

definici výšky skoku, metodiky zcela odlišného charakteru, fyzikálně nesprávné postupy

výpočtů na různých měřících zařízeních apod.).

Zjišťování výšky skoku z doby trvání bezoporové fáze skoku, ale především z velikosti

vyvíjeného silového impulsu odrazové síly měřeného dynamometrickou vyšetřovací metodou

jsou z hlediska exaktnosti nejvhodnějšími postupy.

56

Řízení a koordinace pohybu při skoku představují složitý problém, který lze detailně řešit

pouze kombinací několika vědních disciplin (anatomie, kineziologie, neurofyziologie a

biomechaniky). Narušení pohybové koordinace se projeví na způsobu provádění pohybového

úkolu v plynulosti a přesnosti pohybu.

Atleti při zvyšování rozvoje dynamické explozivní síly DK používají běžná odrazová

(běžecká) cvičení, která jsou většinou málo efektivní, a jejich objem musí být veliký.

Kvalitativně lepší a efektivnější jsou plyometrická cvičení, při kterých je využito kinetické

energie. Při protažení svalu na mezní úroveň dochází v okamžiku předcházejícím pracovní

fázi k mohutnějšímu a rychlejšímu svalovému stahu. V protaženém svalu se projeví reflexní

napětí (myostatický reflex). Rozhodující úlohu při svalovém stahu hrají impulsy centrální

nervové soustavy (CNS) a koordinace nervové činnosti (Slamka, 2000).

Pozn. Zvýšenou pozornost věnovanou plyometrii můžeme pozorovat v odborné literatuře

již od 70. let po zavedení plyometrického tréninku (Reid, 1989). Dodneška zatím neexistuje

shoda s pojmenováním této pohybové struktury cyklu svalové práce (stretch – shortening

cycle).

Test vertikální skok

Vertikální skok je jednou ze základních pohybových činností, která je společná pro mnoho

sportovních specializací. Využití nachází pro měření dynamické explozivní síly DK je

výhodný především pro svoji relativní jednoduchost. Odrazy na dynamometrické plošině jsou

vhodným prostředkem pro analýzu průběhu výbušné síly DK. Uvedeným testem lze sledovat

mj. i nervosvalovou koordinaci, motorické dovednosti aj. (Obrázek 9).

Z hlediska potřeb výkonnostních sportovců jsme využili metodiky, která udává fyzikální

příčiny acyklického pohybu, tj. odrazu.

Obrázek 9. Vertikální skok s gumovými expandéry s dopomocí horních končetin.

57

Upevnění velká deska:

pas boční gumy černé 80 cm na 6-6, 9-9 černá,

prsa boční gumy modré 95 cm na č. 8-8 černá.

Z hlediska potřeb výkonnostních sportovců jsou nejvhodnější metodiky, které udávají i

fyzikální příčiny daného acyklického pohybu, tj. odrazu. Testováním dynamické explozivní

síly DK se zabývali ve svých výzkumných pojednáních Čelikovský (1985), Langer (2002),

Aura a Viitasalo (1989), Karas a Otáhal (1990), Young (1995), Baker (1996), Canavan,

Garrett a Armstrong (1996), Cometti (1997), Stefanyshyn a Nigg (1998), Bosco (1999),

Vaverka (2000), a další.

Provedení vertikálního skoku

TO stála uprostřed měřící plochy (2 spřažené dynamometrické plošiny). Na pokyn

„Připravte se – teď!“ Po úvodním zjištění tělesné hmotnosti vážením na dynamometriické

plošině provedla testovaná osoba (dále TO) z podřepu mírně roznožného odrazem snožmo na

vyzvání skok vertikálním směrem. Pohybový manévr byl realizován opakovaně s dopomocí

horních končetin.

Pohybový manévr jsme podle Měkoty a Blahuše (1983) opakovali 2x (1x bez zátěže a 1x

s gumovými expandéry). Zaznamenávali jsme sílu jednotlivých kontaktů nohy s podložkou

a časové intervaly kontaktu, resp. letové fáze volné končetiny.

Test skipink

Mnoho autorů svými vědeckými výzkumy potvrdilo, že předpracovní protažení svalů je

velmi účinné, především ve skokanských disciplinách. Verchošanskij (1970) a Zaciorskij

(1981) dokázali, že při brzdící činnosti svalu kdy sval pracuje v ustupujícím režimu, může síla

převýšit maximální izometrickou sílu člověka až o 100 %.

Ozolin (1973) navrhl pro odraz skokana tři základní podmínky, které jsou v těsné

vzájemné souvislosti a projevují se jako složitý pohybový návyk:

Protažení angažovaných svalů dolních končetin vlivem kinetické energie padajícího

těla, resp. dolní končetiny

využití vzniklého momentu reflexivního svalového napětí,

výbušný projev CNS a psychické sféry.

58

V odborné literatuře se často setkáváme se cvičeními stimulace svalů kinetickou energií,

např. skipink, násobené odrazy atd. - Langer (2002), Karas & Otáhal (1990), Cometti (1997),

Bosco (1999),

V naší práci jsme se zkoumáním amortizačních cvičení (se zátěží i bez zátěže) zabývali

proto, že je mezi atletickými odborníky rozšířený názor, stále experimentálně ověřovaný, že

pro rozvoj dynamické explozivní síly DK jsou uváděná plyometrická cvičení velmi účinná.

Analýzu skipinku jsme prováděli podobně jako výzkum testu vertikální skok.

Domníváme se, že oba výše popsané testy jsou ukazatelem úrovně dynamické explozivní

síly DK.

Upevnění velká deska:

kotníky zadní gumy černé 35 cm na č. 5, 7 červená

stehna zadní gumy modré 50 cm na č. 4, 8 červená,

pas zadní guma modra 80 cm na č. 6, červená,

prsa zadní guma červená 95 cm na č. 6 červená,

ruce zadní gumy modré 95 cm na č. 2, 10 červená,

paže zadní gumy zelené 95 cm na č. 3, 9 červená.

Obrázek 10. Test skipink s gumovými expandéry.

Provedení testu skipink

TO stála uprostřed měřící plochy (2 spřažené dynamometrické plošiny). Na pokyn

„Připravte se–teď!“ Po úvodním zjištění tělesné hmotnosti vážením na dynamometrické

plošině provedla testovaná osoba (dále TO) test skipink opakovaně.

59

Pohybový manévr jsme podle Měkoty a Blahuše (1983) opakovali 2x (1x bez zátěže a 1x

s gumovými expandéry). Zaznamenávali jsme sílu jednotlivých kontaktů nohy s podložkou

a časové intervaly kontaktu.

Stehno švihové nohy bylo zvednuto do horizontální polohy, trup v běžeckém postavení

(běžecký nápon), oporová noha procházela v momentě odrazu úplnou extenzí. (Obrázek 10).

Test odraz po výstupu na vyvýšenou plošinu s dopomocí paží

Obrázek 11. „Odrazový“ výstup ze zvýšené podložky za dopomoci obou horních končetin

s gumovými expandéry.

Upevnění velká deska

stehna boční gumy modré 65 cm na č. 4-4 černá

stehna zadní gumy zelené 65 cm na č. 5, 7 červená,

pas boční gumy černé 80 cm na č. 10-10 černá,

prsa boční gumy zelené 95 cm na č. 11-11 černá.

Provedení testu odrazový výstup z vyvýšené podložky

TO stála uprostřed měřící plochy, jednu nohu měla na velké desce, na které byla umístěna

jedna dynamometrická deska a druhá noha byla připravena na vyvýšené podložce (h=0,40 m),

kde byla umístěna druhá dynamometrická deska. Na pokyn „Připravte se – teď!“ provedla

odrazový výstup z vyvýšené podložky za dopomocí obou paží, střídavě pravou i levou DK.

TO pohybový manévr několikrát zopakovali a podle Měkoty a Blahuše (1983) jsme

opakovali 2x (1x bez zátěže a 1x s gumovými expandéry). Zaznamenávali jsme sílu

jednotlivých kontaktů nohy s podložkou a časové intervaly kontaktu, resp. letové fáze volné

končetiny.

60

5 VÝSLEDKY

5.1 Vertikální skok

Testovaná osoba 1

Tabulka 3. Naměřené hodnoty impulsů síly, zatížení a doby trvání při opakovaném výskoku

snožmo se zátěží (M. L., sprinter - teoretická tažná síla při 100% protažení všech gum v dané

konfiguraci 430 N).

Obrázek 12. Průběh vertikální síly výkonnostního sprintera a reakce podložky při vertikálním

skoku bez zátěže ( ) a se zátěží ( ).

61

Obrázek 13. Doby aktivní a amortizační fáze odrazu, letové fáze a maxima vertikální síly při

testu vertikální skok (M. L., sprinter).

Komentář

Doba trvání odrazové fáze t (s) s expandérem trvala delší časový úsek než bez zátěže.

Naopak maximální síla reakce podložky Fz (N) se zatížením se postupně zvyšovala, bez zátěže

se téměř neměnila. Doba trvání letové fáze narůstala postupně se zatížením, bez zátěže

vykazovala stejný časový úsek.

Testovaná osoba 2

Tabulka 4. Naměřené hodnoty impulsů síly, zatížení a doby trvání při opakovaném výskoku

snožmo se zátěžemi (N. S., skokanka do výšky - teoretická tažná síla při 100% protažení

všech gum v dané konfiguraci 282 N)

62

Obrázek 14. Průběh vertikální síly výkonnostní skokanky do výšky a reakce podložky při

vertikálním skoku se zátěží.

Obrázek 15. Doby aktivní a amortizační fáze odrazu, letové fáze a maxima vertikální síly při

testu vertikální skok (N, S., výškařka).

Komentář

Doba trvání odrazové fáze se zátěží byla delší nežli bez zátěže. Maximální síla reakce

podložky (Fz) byla opět větší se zátěží, než bez zátěže. Čas letové fáze bez tahu expanderů byl

delší než se zatížením.

63

5.2 Skipink

Testovaná osoba 1

Tabulka 5. Naměřené hodnoty impulsů síly, zatížení a doby trvání při skipinku zátěžemi

(M. L., sprinter - teoretická tažná síla při 100% protažení všech gum v dané konfiguraci

408 N).

Obrázek 16. Průběh vertikální síly výkonnostního sprintera a reakce podložky při skipinku se

zátěží (gumové expandéry normované sady Flexi sport).

Obrázek 17. Doba aktivní fáze odrazu a maximální síly reakce podložky při skipinku se zátěží

a bez zátěže (M. L., sprinter).

64

Komentář

Z grafického znázornění je parné, že doba aktivní odrazové fáze byla při skipinku bez

zatížení kratší než se zátěží (s expandéry). Naopak maximální síla reakce podložky, kterou

vyvinula TO1 byla se zatížením větší než bez zatížení.

Testovaná osoba 2

Tabulka 6. Naměřené hodnoty impulsů síly, zatížení a doby trvání při skipinku (N. S.,

skokanka do výšky - teoretická tažná síla při 100% protažení všech gum v dané konfiguraci

390 N).

Obrázek 18. Průběh vertikální síly výkonnostního skokanky do výšky a reakce podložky při

skipinku se zátěží (N. S.).

65

Obrázek 19. Doba aktivní fáze odrazu a maximální síly reakce podložky při skipinku se zátěží

a bez zátěže (N. S., skokanka do výšky).

Komentář

Při skipinku se zátěží doba aktivní odrazové fáze nejprve narůstala, v závěru cvičení se

zkrátila, protože došlo k nekoordinovaným pohybům TO2. Oproti tomu aktivní odrazová fáze

bez zatížení se pohybovala na stejné úrovni a byla kratší než se zátěží. Maximální síla reakce

podložky bez zátěže a se zátěží byla podobná, nicméně pohyb se zatíženými DK vykazoval

větší sílu DK a vyrovnanější linii.

5.3 Odraz po výstupu na vyvýšenou plošinu

Testovaná osoba 1

Tabulka 7. Naměřené hodnoty impulsů síly, zatížení a doby trvání při opakovaném výstupu a

odrazu na zvýšenou podložku se zátěžemi (M. L., sprinter - teoretická tažná síla při 100%

protažení všech gum v dané konfiguraci 338 N).

66

Obrázek 20. Průběh vertikální síly výkonnostního sprintera a reakce podložky při odrazu po

výstupu na vyvýšenou plošinu s dopomocí paží

Obrázek 21. Doba aktivní odrazové fáze, letové fáze a maxima vertikální síly sprintera při

odrazu po výstupu na podložku (h=0,40 m).

Komentář

Při testu odraz po výstupu je patrné, že TO1 měla dobu aktivní fáze delší s expandéry než

bez zátěže. Naopak maximální síla reakce podložky (Fz), která byla vyvinuta se zatížením je

prokazatelně větší než bez zatížení. Stejně tak byla delší i doba letové fáze se zátěží.

67

Testovaná osoba 2

Tabulka 8. Naměřené hodnoty impulsů síly, zatížení a doby trvání při odrazu po výstupu na

vyvýšenou plošinu s dopomocí paží (N. S., skokanka do výšky - teoretická tažná síla při

100% protažení všech gum v dané konfiguraci 326 N).

Obrázek 22. Průběh vertikální síly výkonnostní výškařky a reakce podložky (h=0,40 m) při

vertikálním skoku bez zátěže a se zátěží (gumové expandéry normované sady Flexi sport).

Komentář

Doba aktivní odrazové fáze se zátěží byla opět delší než bez zátěže. Maximální síla reakce

podložky se zátěží vykazovala větší hodnoty než bez zátěže. Doba letové fáze se zátěží se

prodlužovala na rozdíl od cvičení bez zátěže.

68

6 DISKUZE

Diskuze k výsledkům

V souladu s hlavním cílem diplomové jsme ověřovali účinnost a vhodnost systému cvičení

s gumovými licenčními expandéry Flexisport u výkonnostních atletů.

Podle doporučení odborníků z teorie i praxe jsme vybrali relativně jednoduchá cvičení pro

zjišťování efektivity systému Flexisport (vertikální skok, skipink, odraz po výstupu na

vyvýšenou podložku). Hodnotili jsme účinnost podle tří kritérií se zátěží a bez zátěže:

dobu aktivní odrazové fáze,

maximální vertikální sílu reakce podložky,

dobu trvání letové fáze (u skipinku tento parametr nebyl hodnocen).

Diskuze k výsledkům vertikální skok

Testování vertikálního výskoku jsme podle naměřených hodnot, které jsme vyhodnotili

a graficky porovnali u obou TO (TO1, TO2) byla doba aktivního odrazu delší s gumovými

expandéry Flexisport než u vertikálního skoku bez zátěže. Jednou z předností tohoto cvičení

je, že zátěž je rovnoměrně rozložená, čímž je minimalizován vznik svalových dysbalancí

a s tím spojené riziko zranění. Potvrdilo se nám tvrzení, že při použití gumových expandérů u

obou TO narůstá maximální síla, kterou působí na podložku. Domníváme se, že tento fakt je

způsoben určitým předpětím, které vzniká při tahu a smrštění gum. Doba letové fáze s tahem

gum u TO1 i TO2 neprokázaly delší časový úsek letu než bez zátěže. Naopak při výskocích

bez zátěže jsou oba tyto parametry kratší než s expandéry.

Diskuze k výsledkům skipinku

Doba aktivního odrazu se zátěží při skipinku byla evidentně delší než bez zátěže u obou

TO. Dobu letové fáze se nepodařilo u obou TO vyhodnotit. Z výsledků se podařilo zjistit, že

maximální síla reakce na podložku u obou TO byla větší než bez zátěže.

Diskuze k výsledkům odraz po výstupu na vyvýšenou plošinu

Trvání aktivního odrazu se zatížením bylo opět jednoznačně delší než bez zátěže u obou

TO. Maximální síla reakce na podložku u TO1 i TO2 prokazovala evidentně větší hodnoty

než bez zátěže. Doba letové fáze se systém pružných gum se prokázala v tomto případě delší

časový úsek letu než bez zařízení Flexisport.

69

7 ZÁVĚRY

V souladu s názvem a především s hlavním cílem diplomové práce jsme představili

a popsali licencovaný posilovací systém Flexisport jako relativně nové a efektivní posilovací

zařízení, které je běžně dostupné a využívané především ve sportovních oddílech i na

sportovních školách.

Podnětem pro výběr výzkumného šetření tohoto posilovacího zařízení Flexisport v naší

diplomové práci přispěla skutečnost, že doposud nebyla účinnost cvičení s tímto posilovacím

systémem testována.

Pro hodnocení efektivity posilovacího systému jsme angažovali výkonnostní atlety -

sprintera (výkon na 100 m 10,76 s) a skokanku do výšky (výkon ve skoku do výšky 184 cm)

z Atletického klubu Olomouc.

Vybraná cvičení s gumovými expandéry měla velmi dynamický charakter. Vertikální skok

byl jednak doporučen metodickou příručkou Flexisport, jednak slouží v řadě testových baterií

jako test dynamické explozivní síly dolních končetin. Skipink, součást běžecké abecedy celého

spektra atletických disciplín, vyhovoval oběma výkonnostním atletům, podobně jako speciální

cvičení odraz z vyvýšené plošiny.

Systém různých gumových expandérů, upoutaných střídavě na podložce (plošině)

a manžetách na těle cvičence, ve své podstatě kopíroval práci svalů (kontrakce-relaxace svalu,

smrštění-natažení gumového expandéru). Při cvičení s pružnou zátěží docházelo k určitému

předpětí, které způsobovalo dosažení větší maximální síly a ale zároveň delší doby kontaktu

s podložkou při odrazu. Některé hypotézy diplomové práce byly tak negativní.

Cvičení probíhalo v dynamickém sledu a nedocházelo tak k výrazně k „mrtvému bodu“

jako je tomu při použití klasických posilovacích zátěží (např. činka, pytle s pískem, zátěžové

vesty nebo aquqhity apod.). Celý pohybový akt se systémem Flexisport probíhal přirozeněji,

nenarušoval plynulost komplexní pohybové struktury a umožňoval rozvíjet kondiční

schopnosti vycházející z přirozených pohybů, velmi blízkých sportovním specializacím.

Adaptace pohybového aparátu při náročné dynamické zátěži byl šetrnější při posilování

s tímto zařízením Flexisport, při kterém výrazně šetříme klouby a vazy, díky plynulému

nárůstu i ukončení zátěže (tahu gum). Předností tohoto cvičení je, že zátěž je rovnoměrně

rozložená, čímž je minimalizován vznik svalových dysbalancí a s tím spojené riziko zranění.

70

Z výsledku měření vyplynulo, že systém Flexisport cvičení je vhodný pro rozvoj dynamické

síly dolních končetin, především pro svůj dynamicko-explozivní charakter. Pro vytrvalostní

sporty, které tolik nevyužívají maximální sílu je uvedený systém Flexiport diskutabilní.

Poznámka autorky: Zmíněné tvrzení podpořilo testování kontrolní skupiny -

trojskokanky a běžce-vytrvalce. Především nedostatečný rozvoj maximální síly

DK u vytrvalce narušoval pohybový vzorec a vedl k problémům i u cyklických

pohybů, což bylo zřejmé už z pozorování jednotlivých testů.

Odrazová cvičení s gumovými expandéry (Flexisport) byla velmi efektivní u všech

měřených testů z hlediska maximálního silového působení. Méně využitelná budou

nejpravděpodobněji u cvičení délky trvání aktivního odrazu.

Po vyhodnocení trvání kontaktu chodidla s podložkou byla doba aktivního odrazu při

využití systému Flexisport delší, hypotéza H1 nebyla potvrzena.

Z výsledků práce jsme zjistili, že u systému Flexisport bylo působení maximálního

silového tlaku větší než u odrazových cvičení bez zátěže, což prokázalo platnost H2.

Kratší trvání doby letové fáze se systémem Flexisport se při obou měřených testech

(vertikální skok a odraz po výstupu z vyvýšené podložky) zcela jednoznačně neprokázaly, H3

nebyla potvrzena.

Domníváme se, že cvičení pomocí systému Flexisport nejsou vhodná pro děti, mládež ani

začátečníky, z důvodu technické nevyspělosti a nedostatečné kondiční (silového) výbavy

Testované cvičební zařízení tak můžeme doporučit pouze těm sportovcům, kteří mají:

dokonale zvládnutou techniku základních atletických cvičení,

optimálně rozvinutou maximální sílu (v našem případě DK).

Tento posilovací systém doporučujeme pro aplikaci v tréninkové praxi. Zároveň

upozorňujeme na skutečnost, že systém Flexisport byl podroben tomuto úvodnímu měření a

na základě získaných výsledků by bylo vhodné navázat s dalšími výzkumnými šetřeními.

71

8 SOUHRN

V diplomové práce jsme se zabývali problematikou testování zařízení moderní licencované

posilovací zařízení systému Flexisport na rozvoj explozivní síly u výkonnostních atletů.

Podkladem pro náš empirický výzkum bylo shromaždování a studium specifické

problematiky, ze které práce vychází.

Při našem výzkumu jsme se zabývali analýzou a porovnáním naměřených hodnot při

vybraných atletických cvičeních. U vybraných cvičení jsme zkoumali účinnost cvičení

s gumovými expandéry, kterou jsme vyhodnocovali pomocí tabulek a grafů, doplněných

komentáři a popisky vše pro srozumitelnou interpretaci výsledků.

Vybraná cvičení s gumovými expandéry měla velmi dynamický charakter. Všechny silové

aktivity prováděné na zařízením Flexisport byly šetrné k pohybovému aparátu. Nejsou

vhodná pro děti, mládež ani začátečníky, z důvodu technické nevyspělosti a nedostatečné

kondiční (silové) výbavy.

Výzkumné měření potvrdilo vhodnost zařazení posilovacího systému Flexisport do

tréninkových programů pro dynamický rozvoj dolních končetin u sportovních disciplín

s dynamicko-explozivním charakterem.

Posilovací zřízení Flexisport doporučujeme k používání v tréninkové praxi.

72

9 SUMMARY

This thesis was focused on the test issue of modern licensed strenghtening equipment

'Flexisport'. The research evaluated the impact of Flexisport exercises on explosive energy of

performance athletes.

Our empirical research was based on specific issues collection and study.

In this research, the measured values in specific athletic exercises were analyzed and

compared. For selected exercises, the elastic expanders drill effectiveness was investigated.

The results were evaluated using tables and graphs, as well as comments and legends for

comprehensible interpretation of results.

Selested exercises with elastic expanders had highly dynamic nature. All the strength

activities performed on the Flexisport equipment spared the motoric system. The exercises

used for measurement are not suitable for children, juveniles and beginners because of their

poor technical, condition and strength maturity.

The measurement confirmed the suitability of Flexisport system engagement into training

programs for dynamical progress of inferior limb for the sports events of dynamical and

explosive nature.

The Flexisport strenghtening equipment can be recomended for use in training practice.

73

10 REFERENČNÍ SEZNAM

Alter M. J. (1996). Science of flexibility. Champaingn: Human Kinetics.

Aura, O., & Viitasalo, J. T. (1989). Biomechanical characteristicof juming. International

Journal of Sport Biomecanics, 5, 89-98.

Baker, D. (1996). Improving vertical jump performance through general, special and specific

strength training: A brief review. Journal of Strength and Conditioning Research, 10,

131–136.

Benko, L´. (2001). Interindividuálne sledovanie kinematických parametrov techniky skoku do

výšky mužov v závislosti od úrovne športového výkonu. In Zborník vedeckých prác. (23–

33), Bratislava: Katedra atletiky FTVŠ UK a SVSTVŠ.

Binovský, A. (2003). Anatómia I, Úvod do anatómie a anatómia pohybového systému.

Bratislava: Univerzita Komenského.

Bláha, K., & Kervitcer, J. (1981). Běhy na střední a dlouhé tratě a Chůze. Praha: Olympia.

Bosco, C. (1999). New test for training control of athletes. In Techniques in athletics, G.-P.

Brüggemann, & J. K. Rühl (Eds.), Sport u. Buch Strauß, Cologne. Vol. I: Main

Conference - keynote symposia, 264-295.

Cacek, J., & Grasgruber, P. (2008). Sportovní geny. Brno: Computer Press.

Cacek, J., et al.(2007) Trénink síly. Atletika, 1, 17­20.

Cacek, J., et al. (2007). Trénink síly. Atletika, 3, 17­20.

Canavan, P. K., Garrett, G. E., & Armstrong, L. E. (1996). Kinematic and kinetic

relationships between an olympic style lift and the vertical jump. Journal of Strength and

Conditioning Research, 10, 127–130.

Clark, N. (2009). Výživa pro běžce. Praha: Grada.

Cometti, G. (1997). Les méthodes modernes de musculation. Tome I & II: Donées théoriques

& pratiques. Univ. Bourgogne, Dijon.

Costill, D. L., & Wilmore, J. H. (2004). Physiology of sport and exercise. Champaign: Human

Kinetics.

Cuberek., R., & Měkota, K. (2007). Pohybové dovednosti, činnosti, výkony. Olomouc:

Univerzita Palackého v Olomouci.

Čihák, R. (2001). Anatomie 1. Praha: Grada.

Čelikovský, S. (1985). Antrpomotorika tělesných cvičení. Praha: SPN.

Čelikovský, S., et al. (1990). Antropomotorika pro studující tělesnou výchovu. Praha: Státní

pedagogické nakladatelství.

Dapena, J. et al. (1990). Regression analysis of high jumping technique. Journal of Sport

Biomechanics, Champaign, 6, 3, 246–261.

Dostál, E., Vacula, J., & Vomáčka, V. (1983). Abeceda atletického tréninku. Praha: Olympia.

Dovalil, J., Choutka, M., & Svoboda, B. (2005). Pohledy na současný sport. Česká

kinantropologie. Vol. 9, č. 1, 46.

Dovalil, J., et al., (2002). Výkon a trénink ve sportu. Praha: Olympia.

74

Dovalil, J., & Jansa, P. et al. (2009). Sportovní příprava. Praha: Q-art.

Dovalil, J., & Perič, T. (2010). Sportovní trénink. Praha: Grada Publishing.

Fišer, L. et al. (1965). Mílaři a vytrvalci: o lehkoatletických bězích na střední a dlouhé tratě.

Praha: Sportovní a turistické nakladatelství.

Fořt, P. (2007). TAK CO MÁM JÍST? Praha: Grada Publishing.

Frolíková, K., & Pavluch, L. (2004). Osobní trenér. Cvičíme ve fitness centru. Praha: Grada.

Galloway, J. (2007). Gallowayova kniho o běhání. Bolinas, Calif.: Shelter Publications.

Gnad, T. (2008). Trénujte svaly, které si to zaslouží. Run the World magazine, 3(5), 60-63.

Grim, M., et al. (2001). Základy anatomie 1. Obecná anatomie a pohybový systém. Praha:

Karolinum.

Hamar, D., & Lipková, J. (2001). Fyziológia telesných cvičení. Bratislava: Univerzita

Komenského.

Havlíčková, L. et al. (1993). Fyziologie tělesné zátěže II. Praha: Karolinum.

Hohmann, A., Lames, M. & Letzelter, M. (2010). Úvod do sportovního tréninku. Prostějov:

Sport a věda.

Hošková, B., Majorová, S., & Nováková, P. (2010). Masáž a regenerace ve sportu. Praha:

Karolinum.

Hudák, H., (1999). Běžecká kuchařka. Praha: SOBZ.

Hay, J. G. (1993). Biomechanics of Sports Techniques. Englewood Cliffs, NJ: Prentice-Hall.

Janura, M. (2003). Úvod do biomechaniky pohybového systému člověka. Olomouc: UPOL.

Jeřábek, P. (2008). Atletická příprava: děti a dorost. Praha: Grada Publishing.

Kapounková, K. (2008). Regenerace ve sportu. Studijní text. Brno: FSpS MU.

Karas, V., Otáhal, S., & Sušanka, P. (1990). Biomechanika tělesných cvičení. Praha: SPN.

Kněnický, K. et al. (1977). Technika lehkoatletických disciplin. Praha: SPN.

Kovařík, V., & Langer, F. (1994). Biomechanika tělesných cvičení I. Brno: Masarykova

univerzita.

Krištofič, J. (2007). Kondiční trénink. 207 cvičení s medicinbaly, expandéry a aerobary.

Praha: Grada.

Kučera, V., & Truksa, Z. (2000). Běhy na střední a dlouhé tratě. Praha: Olympia.

Lamb, H. F., & Stothart, P. (1978). A comparison of cinematographic and force platform

techniques for determining take-off velocity in the vertical jump. Biomechanics VI-A,

University Park Press, Baltimore, 387-391.

Langer, F. & Langerová, A. (2002). Antropometrická charakteristika uchazečů o studium

předmětu tělesná výchova na Université Champagne-Ardenne de Reims (I.). In E.

Sigmund & F. Neuls (Eds.), Seminář v oboru kinantropologie. Sborník příspěvků. (54-

61), Olomouc: FTK UP Olomouc.

Langer, F. (2009). Atletika 1. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

Lehnert, M., Neuls, F., & Novosad, J. (2001). Základy sportovního tréninku I. Olomouc:

Hanex.

75

Lehnert, M. et al. (2010). Trénink kondice ve sportu. Olomouc: UP.

Luža, J. et al. (1995). Technika atletických disciplín. Brno: MUPdF.

Máček. M., & Máčková, J. (1997). Fyziologie tělesných cvičení. Brno: Masarykova

univerzita.

Martens, R. (2006). Úspěšný trenér. Praha: Grada Publishing.

Měkota, K., & Blahuš, P. (1983). Motorické testy. Praha: SPN

Měkota, K., & Novosad, J. (2005). Motorické schopnosti. Olomouc: Univerzita Palackého.

Merkunová, A., & Orel, M. (2008). Anatomie a fyziologie člověka pro humanitní obory.

Praha: Grada Publishing.

Millerová, V. et al. (2002). Běhy na krátké tratě. Praha: Olympia.

Novák, A. (1970). Biomechanika tělesných cvičení: základy obecné biomechaniky. Praha:

Státní pedagogické nakladatelství.

Novák, N., & Seliger, V. (1960). Biomechanika sportovního pohybu. Praha: Sportovní

a turistické nakladatelství.

Novotná, M., & Novotný, J. (2007). Fyziologická podstata rychlostního a vytrvalostního

výkonu. Brno: Masarykova univerzita.

Ozolin, N. (1973). Mechanika odrazu. Soubor materiálů ze VII. kongresu ELLV a VI.

kongresu ITFCA, Madrid, 27-28.

Perič, T. (2006). Výběr sportovních talentů. Praha: Grada Publishing.

Přidalová, M., & Reiegerová, J. (2002). Funkční anatomie I. Olomouc: Hanex.

Reid, P. (1989). Plyometrics and the High Jump. New Studies in Athletics, vol. 4, N°1, 67-74.

Riegerová, J., & Ulbrichová, M. (1993). Aplikace fyzické antropologie v tělesné výchově

a sportu (příručka funkční antropologie). Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého.

Růžička, L. (2004). Atletika v ČASPV: speciální učební text. Praha: Česká asociace Sport pro

všechny.

Ryba, J., et al. (2002). Atletické víceboje. Praha: Olympia.

Sanders, R. H., Wilson, B. D., & Jensen, R. K., (1991). Accuracy of derived ground reaction

force curves for a rigid link human body model. International Journal of Sports

Biomechanics, 7, 330-343.

Segeťová, J., & Tvrzník, A. (1998). Síla pro všechny s Janem Železným a Olgou Šípkovou.

Praha: Grada.

Slepička, P., & Slepičková, I. (2002). Sport z pohledu České společnosti – I. Česká

kinantropologie. Vo.6, č.1.

Soumar, L., Škorpil, M., & Tvrzník, A. (2006). Běhání: od joggingu po maraton. Praha:

Grada Publishing.

Soulek, I., Soumar, L., & Tvrzník, A. (2004). Běhání: rozvoj a udržení kondice, zvyšování

výkonnosti. Praha: Grada Publishing.

Stefanyshyn, D .J., & Nigg, B. M. (1998). Contribution of the lower extremity joints to

mechanical energy in running vertical jumps and running long jumps. Journal of Sports

Sciences, 16, 177–186.

76

Stromšík, P., Janura, M., & Elfmark, M. (2002). Výsledky testování závodníků ve skoku do

výšky. [Průběžná zpráva]. Olomouc: LLM FTK UP Olomouc.

Sušanka, P. (1990). Geometrie hmot lidského těla. In Biomechanika tělesných cvičení, (pp.

26–35), Praha: SPN.

Šimek, J. (1995). Čísla o lidském těle a jak jim rozumět. Praha: Vitoria publishing.

Vacula, J. et al. (1975). Trénink lehkoatletických disciplín. 2. upravené vydání. Praha: Státní

pedagogické nakladatelství.

Vacula, J. et al. (1983). Trénink atletických disciplín. 3. Vydání. Praha: Státní pedagogické

nakladatelství.

Valouch, V. (2009). Cvičíme s expanderem. Praha Euromedia Group – Ikar.

Vaverka, F. (2000). Základy biomechaniky pohybového systému člověka. Olomouc:

Universita Palackého.

Vaverka, F., Stromšík, P., Elfmark, M., & Krejčí, J. (2004). Sledge as Useful Method for

Assesing Muscle Performance (Apparatus and Methodology). Journal of Human

Kinetics, 12, 69-82.

Vindušková, J. et al. (2003) Abeceda atletického trenéra. Praha: Olympia.

Velebil, V. et al. (2002). Atletické skoky. Praha: Olympia.

Verchošanskij, J. V. (1970). Osnovy special´noj silovoj podgotovky v sporte. Moskva:

Fizkul´tura i sport.

Vomáčka V. (1986). Základy posilování pro posluchače FTVS. 1. vyd. Praha: SPN.

Young, W. (1995). Specifity of stregth development for improving the take-off abillity in

jumping events. Modern Atlet and Coach, Adelaide, 33, 1, 3-8.

Zaciorskij, V. M., & Selujanov, V. (1981). The mass and inertia charakteristics of the main

segments of the human body. In H. Matsui, & K. Kobayashi (Eds.), Biomechanics VIII-R,

Champaign, IL: Human Kinetics, 233-239.

Žák, V. (2006). Pravidla atletiky. Praha: Olympia.

Internetové odkazy

Anonymous (2011). Zátěžová diagnostika. Retreieved from the World Wide Web 15. 12.

2011 http://www.sportvital.cz/sport/trenink/zatezova-diagnostika/zapojeni-energetickych-

systemu-pri-pohybu/.

Anonymous (2012). Běhy. Retrieved from World Wide Web 17. 12. 2011

(http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/fsps/ps10/fyziol/web/sport/atletika-behy.html).

Anonymous (2011). Biomechanika. Retrieved from the World Wide Web 13. 11. 2011

http://www.biomechanikapohybu.upol.cz/net/index.php?option=com_content&view=arti

cle&id=62:plantografie&catid=46:plantografie&Itemid=86.

Anonymous (2012). Antropometrie. Retrieved from the World Wide Web 13. 1. 2012

http://is.muni.cz/do/fsps/e-learning/kapitolysportmed/pages/19-6-antropologie.html.

77

11 PŘÍLOHA

Tabulka 1P. Výsledky testování posilovacího zařízení Fexisport na dynamometrických

deskách Kistler (N. S., skokanka do výšky).

Tabulka 2P. Výsledky testování posilovacího zařízení Fexisport na dynamometrických

deskách Kistler (M. L., sprinter).