UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

CYRILOMETODĔJSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA

Bakalářská práce

2015 Lukáš KOSÍK

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

CYRILOMETODĔJSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA

Katedra pastorální a spirituální teologie

Lukáš Kosík

Bůh a humor

Teologické impulsy k duchovnímu životu

Bakalářská práce

Vedoucí práce: doc. Dr. Michal Altrichter, Th.D.

Obor: Teologické nauky

OLOMOUC 2015

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a použil

jsem jen uvedené prameny a literaturu.

V Brně dne 10. dubna 2015

Děkují doc. Dr. Michalovi Altrichterovi, Th.D., za odborné vedení práce,

cenné rady, metodické a praktické připomínky, které mně poskytl při

vypracování bakalářské práce.

5

OBSAH

ÚVOD ............................................................................................................................... 7

1 VYMEZENÍ POJMŮ „BŮH“ A „HUMOR“ ............................................................. 9

1.1 Vymezení pojmu „Bůh“ ..................................................................................... 9

1.2 Vymezení pojmu „humor“ ............................................................................... 10

1.2.1 Odlišné chápání pojmu „humor“ .............................................................. 10

1.2.2 Snahy definovat humor ............................................................................. 11

1.2.3 Charakteristické rysy humoru ................................................................... 12

1.2.4 Význam humoru pro člověka .................................................................... 14

1.2.5 Pestrost projevů humoru ........................................................................... 15

1.2.6 Vymezení pojmu humor ........................................................................... 15

2 STAROZÁKONNÍ SOUŘADNICE ....................................................................... 16

2.1 Starý Zákon jako nelehké východisko při pátrání po humoru ......................... 16

2.2 Klíčové pojmy na stránkách Starého Zákona ................................................... 17

2.3 Místa v Bibli, která odkazují na Boží humor ................................................... 18

2.4 Místa v Bibli, která poukazují na Boha, jako původce lidské radosti .............. 19

2.5 Místa v Bibli, kde lidé očekávají radost od Boha ............................................ 21

3 STAROZÁKONNÍ BOŽÍ HUMOR ........................................................................ 22

3.1 Ironický rozměr verše 11,5 knihy Genesis ....................................................... 22

3.2 Král David rozesměje Boha ............................................................................. 23

3.3 Bůh odpovídá Mojžíšovi s humorem ............................................................... 23

3.4 Pozoruhodný až humorný způsob, jakým si Bůh volí své služebníky ............. 23

3.5 Bůh uskutečňuje zdánlivě nemožné přes noc ................................................... 25

3.6 Příběhy, které jdou na hranici možného ........................................................... 25

3.7 Ironický rozměr dějin ....................................................................................... 26

3.8 Závěr 3. kapitoly .............................................................................................. 27

4 NOVOZÁKONNÍ BOŽÍ HUMOR ......................................................................... 28

6

4.1 Radostné východisko Nového zákona ............................................................. 28

4.2 Ježíš, radostný Bůh a veselý člověk ................................................................. 28

4.2.1 Ježíšova slova, která nás rozveselí ............................................................ 29

4.2.2 Radostná perspektiva Blahoslavenství ...................................................... 30

4.2.3 Ježíš nám odkazuje radost ......................................................................... 31

4.3 Bůh Otec nás zve na veselou hostinu ............................................................... 31

4.4 Duch Svatý jako původce radosti ..................................................................... 32

4.5 Závěr 4. kapitoly .............................................................................................. 32

5 BOŽÍ HUMOR ZRCADLÍCÍ SE V CÍRKVI ......................................................... 34

5.1 Radující se apoštolové ...................................................................................... 34

5.2 Radost na poušti ............................................................................................... 35

5.3 Radost v českém nebi ....................................................................................... 35

5.4 Gejzíry humoru v církvi ................................................................................... 36

5.4.1 Humor v životě Františka z Assisi ............................................................ 36

5.4.2 Humor v životě Thomase Mora ................................................................ 37

5.4.3 Humor v životě Filipa Neriho ................................................................... 37

5.4.4 Humor v životě Terezie z Lisieux ............................................................. 38

5.4.5 Humor v životě Jana Boska ...................................................................... 39

5.4.6 Humor v životě Jana XXIII. ..................................................................... 39

5.5 Závěr 5. kapitoly .............................................................................................. 40

ZÁVĚR …………………………………………………….…………………………. 42

ANOTACE ...…………………………………………………………………………. 44

ANNOTATION ……………………………….……………………………………… 45

SEZNAM LITERATURY …………………………………………………………..... 46

SEZNAM ZKRATEK ………………………………………………..………………. 50

7

ÚVOD

Často narážím na smutnou a nekřesťanskou představu nebe jako křečovité

ustrnutí duší v nikdy nekončícím obřadu, a naopak na představu pekla, které je líčeno

jako dynamická skutečnost, ve které nám na rozdíl od nebe bude dovoleno pořádně si

užít. Mé nebe je ryze radostná záležitost, po níž má smysl toužit. Tato práce vyrůstala

na mém niterném přesvědčení, že náš Bůh je radostný, veselý a má smysl pro humor.

Když Bůh oslovuje člověka, činí tak v některých případech způsobem, jenž lze označit za

humor. Někdy se jedná o maličkosti, které bychom mohli označit za náhodu. Spolužák

Miroslav Staněk mně vyprávěl historku o tom, jak se snažil zaparkovat auto na

beznadějně plném parkovišti. Nervózně parkoviště objížděl a čekal, jestli se něco

neuvolní. Když už to chtěl vzdát a odjet, jedno místo se z čista jasna uvolnilo. Shodou

okolností měl v mobilním telefonu nastavenou službu biblický citát formou krátké

textové zprávy na každý den. V okamžiku, kdy vystoupil a zavřel dveře od auta, přišla

mu zpráva: „Kdo hledá, najde“ (Lk 11,10). Osobně jsem přesvědčen o tom, že i

v takových drobnostech k nám Bůh promlouvá. Někdy se humorná pointa příběhu

ukáže až po celých desetiletích. Kardinál Vlk vyprávěl během své přednášky

v Salesiánském středisku mládeže v Brně-Líšni pozoruhodný příběh ze svého života,

v kterém lze najít prvky Božího humoru. V padesátých letech, když maturoval, museli

všichni, kdo chtěli na vysokou školu, vstoupit do svazu mládeže, aby dostali

doporučení. Tehdy se ještě jako mladý student, vedený rodiči k přímosti, vydal na

mariánské poutní místo v jižních Čechách zvané Lomec, aby si rozmyslel své další

životní kroky. Sice chtěl studovat na vysoké škole, ale ne za každou cenu. Během pouti

ho zaujala slova z Listu svatého Petra: „Pokořte se tedy pod mocnou Boží rukou, aby vás

povýšil v příhodný čas“ (1 Petr 5,6). Vlka tento citát inspiroval natolik, že se rozhodl do

svazu mládeže nevstoupit, což mělo za následek, že i když absolvoval střední školu jako

premiant, nestačilo to, a nebyl na vysokou školu přijat. Později vystudoval rovnou dvě

vysoké školy, archivářskou školu a teologii. Když byl v roce 1994 jmenován kardinálem,

seděl v aule Pavla VI. a při slavnostní ceremonii se četlo z Písma: „Pokořte se tedy pod

mocnou Boží rukou, aby vás povýšil v příhodný čas“ (1 Petr 5,6). Kardinál Miloslav Vlk

vypráví, že se musel štípnout do tváře, aby tomu, co slyší, uvěřil.1

O Božím humoru se píše poměrně málo na to, o jak zajímavé téma se jedná.

Převážně se jedná o články či krátké kapitoly, občas se toto téma objevuje jako

předmět kázání. Všechny texty na toto téma, se kterými jsem se setkal, shodně

vyjadřují přesvědčení, že Bůh smysl pro humor má. O Božím humoru píší například

Joseph Ratzinger, Karel Rahner či Ctirad V. Pospíšil. Většina podobně zaměřených prací

se drží více při zemi a pojednává o humoru v rámci církve. V této souvislosti můžeme

zmínit jména jako Josef Zvěřina nebo Josef P. Ondok. Se skromností mně vlastní věřím,

1 Srov. VLK, Miloslav. Víra a náboženství v dnešním světě. [internet] 25. 6. 2014.

.

8

že svou prací přispěji k rozvedení diskuze na téma Bůh a humor. Ambicí této práce je

odpovědět na otázku, zda má Bůh smysl pro humor. A pokud ano, tak co tato

skutečnost znamená pro nás lidi.

K dohledání odpovědí na právě položené otázky bylo zapotřebí desítky, ne-li

stovky hodin strávených nad Písmem svatým se zvýrazňovacím fixem. Na stránkách

Starého a Nového zákona jsem nejdříve vyhledával a zvýrazňoval klíčové pojmy jako

„radost“, „smích“, „veselí“ a další, které indikují přítomnost humoru, a příběhy, které

obsahují charakteristické rysy humoru. Následně bylo zapotřebí takto nahromaděný

materiál zhodnotit a roztřídit. Souběžně jsem se ponořil do studia další relevantní

literatury v knihovně Salesiánského střediska mládeže v Brně-Líšni, a pod záminkou

předstíraného zájmu o koupi také přímo v brněnských knihkupectvích. Jednotlivé

kapitoly vznikaly kompilací relevantních materiálů a promýšlením souvislostí, na které

tyto materiály odkazovaly. První kapitola je věnována vyjasnění pojmů „Bůh“ a

„humor“, bez tohoto koncensu by další práce nebyla možná. Druhá kapitola prezentuje

výsledky vyhledávání klíčových pojmů ve Starém zákoně podle tří kategorií. V první

kategorii jsou zachycena místa, která odkazují přímo na Boží smích, radost, veselí a

další. Do druhé kategorie jsou zařazena ta místa, kde je Bůh označen za původce lidské

radosti, veselí, smíchu,… Třetí kategorie zahrnuje místa, kde lidé očekávají radost,

veselí, … od Boha. Příběhy ze Starého zákona, které obsahují charakteristické rysy

humoru a jejichž společným jmenovatelem je Bůh, najdeme ve třetí kapitole. Čtvrtá

kapitola nás posouvá na stránky Nového zákona, kde jsme využili možnost pátrat po

humoru přímo u jednotlivých osob Boží Trojice. Pátá kapitola je jakýmsi potvrzením

předcházejících kapitol, je sondou do života církve. Pokud má Bůh smysl pro humor,

měl by se tento humor zrcadlit v církvi.

9

1 VYMEZENÍ POJMŮ „BŮH“ A „HUMOR“

Abychom mohli pokračovat v práci nazvané Bůh a humor, je na místě vyjasnit si

oba pojmy „Bůh“ a „humor“. Zkušenost říká, že když problém správně pojmenujeme,

máme ho z padesáti procent vyřešený.

1.1 Vymezení pojmu „Bůh“

Začněme tedy pojmem „Bůh“. Lidé na celém světě, napříč časem, poznávají

světlem rozumu a světlem víry Boha a Bůh se dává poznat lidem. Toto poznání se

uskutečňuje na různých stupních. Absolutní poznání má o sobě jen Bůh.2 Tomáš Halík

například mluví o „něcistech“, což jsou lidé, kteří sice tvrdí, že v Boha nevěří, ale

druhým dechem připouští, že něco nad námi být musí.3 Na druhé straně psycholog a

psychoterapeut Carl Gustav Jung zakusil Boží přítomnost natolik, že prohlásil, „já

nevěřím. Já vím, (že Bůh je).“4 Sv. Tomáš Akvinský prodělal podobnou zkušenost na

sklonku života a o svém díle pak prohlásil, že je to jen „sláma“ a odmítl psát, protože už

věděl, že vše, co o Bohu napsal, je ničím ve srovnání s tím, jaký je Bůh doopravdy5.

Různorodost filosofických směrů, nejednotnost náboženství i rozmanitost představ o

Bohu u konkrétních lidí svědčí o odlišném vysvětlování pojmu „Bůh“. Ve skautském

slibu se obchází slovo Bůh pojmem „nejvyšší Pravda a Láska“,6 tak aby slib byl

přijatelný pro skauty různých konfesí i bez vyznání. Skauti se zavazují této nevyšší

Pravdě a Lásce sloužit věrně v každé době. Michelangelo Buonarroti ztvárnil Boha

v Sixtinské kapli jako staršího majestátního muže podávajícího člověku ruku. Agnostici

popírají možnost rozumového poznání Boha vůbec. U Řeků sídlili bohové na Olympu a

oddávali se svým radovánkám. Xenofanés z Kolofonu kritizuje řeckou představu o

božstvu. Vadí mu jejich antropomorfizace. A vysmívá se jí. „Kdyby voli, koně, lvi měli

ruce, kdyby mohli rukama kreslit a dovršovat díla jako lidé, pak koně koním a voli zase

volům podobné, tak kreslili by podoby bohů a tvořili těla taková, jako právě sami mají

2 Srov. Katechismus katolické církve, 2. vyd. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, Karmelitánské

nakladatelství, 2002, s. 28. 3 HALÍK, Tomáš. O ateismu, pochybnostech a víře, [internet] 26. 1. 2005.

. 4 MOODY, A., Raymond. Život po životě, 1. vyd. Praha, Odeon, 1991, s. 302.

5 Srov. MOODY, A., Raymond, Život po životě, s. 277.

6 ŠTOGR, Josef. Význam slibu, 1. vyd. Praha, Libri prohibiti, 2011, s. 45.

10

postavu.7“ Prorok Eliáš se vysmívá Baalovým prorokům, protože je jejich bůh neslyší:

„Křičte hlasitěji, vždyť je to bůh, má nějaké starosti, nebo mrzutosti, nebo je na cestách,

možná spí a vzbudí se!“ (1 Král 18,16-40) Pro další práci odmítněme přesvědčení, které

pronesl filosof Nietzsche a které sdílí spousta dalších lidí, tedy že „Bůh není.“8 A pokud

budeme dále mluvit o Bohu, budeme pod pojmem „Bůh“ rozumět to, co katolická

církev vyznává v Nicejsko-cařihradském vyznání víry.9 Budeme pátrat po humoru

Trojjediného Boha.

1.2 Vymezení pojmu „humor“

Každý člověk si může pod tímto pojmem představit trošku něco jiného. Ponořme

se tedy hlouběji do této problematiky, abychom zjistili, co to vlastně humor je. Dá se

nějak definovat? Je něčím charakteristický? Má pro lidi nějaký význam? Jakou má

humor podobu? Abychom se nakonec vynořili s co nejjasnější představou o pojmu

„humor, po kterém budeme dále pátrat.

1.2.1 Odlišné chápání pojmu „humor“

Slovo „humor“ má svůj prapůvod v latině, kde tento výraz označoval vlhkost,

vláhu, mok, tělní tekutiny, mízu, někdy také víno. V antické fyziologické, či spíše

psychologické teorii se lidská povaha lišila podle podílu šťáv „humores“ v lidském těle,

jako třeba převaha hlenu vytvářela flegmatickou povahu, alespoň tak to, se to objevuje

již v Galénově temperamentové koncepci.10

Opakem vlhkosti je sucho, a tak pokud se

snažíme vtipkovat a příliš se nám to nedaří, může náš vtip být oceněn jako suchý, tedy

bez vláhy, anebo je vtip dobrý a jen jsme narazili na člověka, který nemá smysl pro

humor. Takového člověka můžeme nazvat sucharem, anebo příliš žlučovitým. „Suchar

není schopen jít za slova, není s to vyjít ze sebe a porozumět tomu druhému“ a

„žlučovitý člověk není ochoten podívat se na sebe očima toho druhého.“11

Velký

křesťanský myslitel Clive. S. Lewis ve své knize Rady zkušeného ďábla vyjádřil

myšlenku, že „peklo je místo, kde se lidé berou smrtelně vážně“. Neschopnost humoru

7 STÖRIG, J., Hans. Malé dějiny filosofie, 4. vyd. Praha, Zvon, 1995, s. 100.

8 STÖRIG, J. Hans. Malé dějiny filosofie, s. 386.

9 Srov. Katechismus katolické církve, s. 61.

10 Srov. HARTL, Pavel., a HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník, 1. vyd. Praha, Portál, 2000, s. 198.

11 POSPÍŠIL, V. Ctirad. Spásonosná síla Božího humoru, [internet] 16. 2. 2004.

.

11

je známkou něčeho špatného.12

Říká se: „Smutný křesťan je nespasený křesťan.“ A další

pravda říká: „Bože, chraň nás od smutných svatých.“ Neschopnost úsměvu je

symptomem mrtvice, postižený nemůže ovládat své mimické svaly a při snaze o úsměv

vycení zuby. Dalo by se s nadsázkou říct, že čerta odhalíte podle toho, že se nikdy

nedokáže usmát, ale ne každý kdo se nemůže usmát, je nutně čert. Absence úsměvu

může rovněž indikovat problém, který smutného člověka zavaluje. Oproti tomu radost,

veselí, štěstí patří k ryze pozitivním záležitostem. Marek Eben vyřkl zajímavý postřeh:

„Já si představuji, že v tom ideálním stavu na věčnosti bude místo humoru radost.

Taková ta velká, uchvacující radost, jakou zažijete v životě jen několikrát… tato radost

v sobě nenese nic humorného, protože vyvěrá z absolutně kladných skutečností, humor

je naproti tomu většinou reflexe na bídu tohoto světa“.13

Samozřejmě Clive. S. Lewis

nebyl v pekle ani Marek Eben v nebi, ale přesto si můžeme vyzkoušet pravdivost jejich

myšlenek, když zakoušíme svá malá pekla anebo se naopak ocitáme v „sedmém nebi“

již během své pouti tímto slzavým údolím. Krokem k tomu, jak slovo humor chápeme

dnes, je přenesený význam objevující se v románských jazycích v 18. století: „nálada,“

„povaha“. Z toho pak vychází naše mluvení o tom, jak je kdo „naložen.“ Mít dobrou

náladu či vstřícnou povahu souvisí s tím, jestli máme „dobrý humor“, jak říkají

Italové.“14

1.2.2 Snahy definovat humor

Jak humor definovat? Humor se definicím vzpírá. Nechce být definován.

Všechny pokusy o definice zatím selhávají, jsou nedostatečné, nepřesné. Jan Werich

říká: „Zjistit, co je to smích a proč se lidi smějou, je jak zjišťovat, proč je králík naživu.

Zjistíte to, když ho rozpitváte. Jenže to už není naživu. U živého nezjistíte, proč je živ. A

tak je to i se smíchem.“15

Podle Stevena M. Sultanoffa (1994) je humor tvořen ze tří

složek: vtipu, veselí a smíchu.16

Každá z uvedených složek může být prožívána také

zvlášť.

12

LEWIS, S., Clive. Rady zkušeného ďábla, 2. vyd. Praha, Návrat domů, 2010, s. 5-13. 13

EBEN, Marek. Rozhovor o humoru a křesťanství, [internet] 20. 1. 1995. . 14

Srov. RATZINGER, Joseph. Bůh a svět, víra a život, rozhovor s Peterem Seewaldem, 1. vyd. Praha, Vyšehrad, 2003, s. 10. 15

JANOUŠEK, Jiří. Rozhovory s Janem Werichem, 2. vyd. Praha, Mladá fronta, 1986, s. 18-19. 16

Srov. SULTANOFF, M., Steven. Laugh It Up. Publication fot he American Association for Therapeutic Humor, 1994, roč. III. č. 10 s. 3.

12

1.2.3 Charakteristické rysy humoru

Humor má některé charakteristické rysy, které ho vystihují, jsou mu vlastní.

Podívejme se na to, které to jsou a vyjmenujme je.

1.2.3.1 Humor vyžaduje sociální interakci

Humor vyžaduje jednoho, kdo vtip uvede do života, a druhého, kdo vtip odhalí.

Může jít o jednu a tu samou osobu. Člověk se zasměje nějaké své myšlence, gestu apod.

Častěji jde o sociální interakci, kdy do procesu humoru vstupují dva a více jedinců.

Sociální rozměr humoru podtrhuje následující příběh, který vyprávěl přední český

komik Boleslav Polívka v rozhovoru pro AD (Anno Domini byl křesťanský měsíčník

pro mládež, který vycházel od roku 1993 do roku 2003). „Můj kamarád Pecha měl

problémy se srdcem a ležel v nemocnici. Byl napojený na obrazovku, kde mu běhaly

takové ty čáry a ležel tam dost sklesle. Přišli jsme za ním na návštěvu a on říká:

„Člověče, doktore Bolku, kde se tady bereš? Podívej, jak vypadám!“ A já mu na to

povídám: „Co bys chtěl, člověče? Koukej na tu obrazovku – konečně seš v televizi, a

v hlavní roli!“17

Tento rozhovor předpokládá, že jsou oba přátelé, kdyby proběhl mezi

cizími lidmi, vyzněl by cynicky.

1.2.3.2 Humor se neobejde bez pochopení

Humor potřebuje myslící bytost, která jej ocení. Karel Čapek o humoru řekl, že

je to „umění vidět svět.“18

Příroda umí vytvářet komické situace. Např. veverka, která

vleze před fotoaparát zrovna ve chvíli, kdy se turista chce vyfotit pomocí samospouště.

Ale je to lidský rozum, který odhalí tento humor, vidí ho. Kouzelným způsobem vytváří

humor děti, přestože neúmyslně. Má neteř Patricie pobavila ve třech letech celou rodinu

tím, že udicím říkala „žbluňky“. To není vůbec špatný název pro udice. Časem se

ukázalo, že k tomuto názvu došla přeslechnutím. V jedné písničce pro děti se zpívá o

tom, že holky nebaví rybaření, protože „holky na to nemají buňky.“ Neteř místo

„buňky“ rozuměla „žbluňky“ a myslela si, že holky nemají udice, proto je rybaření

nebaví. Smysl pro humor se u člověka začíná objevovat až s rozvojem myšlení.

17

PAZDERKA, Josef. Humor je brnění, Praha, Portál, 1996, Anno Domini roč. VII. č. 3, s. 28-29. 18

ČAPEK, Karel. Citát, [internet] 10. 8. 2009. .

13

1.2.3.3 Humor je hravý

Neodmyslitelným atributem humoru je hravost. V knize Sigmunda Freuda Vtip a

jeho vztah k nevědomí najdeme důkazy pro toto tvrzení. Freud např. píše, že vtip, tedy

jedna ze tří složek humoru, je „hravý úsudek – uvolněný z obvyklých pravidel a pout.“

Anebo také „Vtip je hra s myšlenkami.“19

Uveďme příklad, jakých by se dalo najít

bezpočet, je na něm patrná ona hravost s myšlenkami a tvořivost: Baví se spolu tři

frekventanti policejní akademie, jak dopadli u zkoušek: První: „Píšťalka za jedna,

pendrek za jedna, čeština za pět. Dali mi vyskloňovat slovo „Paříž". „A co jsi napsal?"

„Paříš, pařím, paříme..." „A co ty?" obrací se na druhého. „Špatně – píšťalka za jedna,

pendrek za jedna, čeština za pět. Měl jsem skloňovat slovo „zeměkoule", a tak jsem

napsal – „ze mě koule, z tebe koule, z něho koule." Třetí policajt se jen usmívá: „Tak to

já dopadl výborně – píšťalka i pendrek na výbornou a rovněž čeština za jedna. Já

vyfasoval slovo „město." „ A co jsi napsal?" „Mně sto, tobě sto, náčelníkovi pětikilo!“

1.2.3.4 Humor musí překvapovat

Humor musí mysl překvapovat. Prozrazení konce anekdoty dřív, než byla

dovyprávěna, zcela zhatí cíl rozesmát posluchače. Také platí, že vtipy se nedají

vysvětlovat, musíte je pochopit sami. Vysvětlením připravíte vtip o moment překvapení,

a tak ztratí svou hodnotu. Čím humor překvapuje? Především tím, že nabídne nečekané

rozuzlení. Masochista říká sadistovi: „Bij mě!“ A sadista odpovídá: „Ne!“

1.2.3.5 Humor se nalézá na pomezí mezi realitou a nesmyslem

Dalším rysem humoru je pohyb na pomezí reálnosti a nesmyslu. Freud uvádí

výstižné přirovnání: „Vtip je přestrojený kněz, jenž sezdává pár. Nejraději sezdává páry,

k jejichž sňatku příbuzní nechtějí svolit.“ Tím, že nalezneme smysl ve zdánlivém

nesmyslu, docházíme k údivu a osvícení. Pobavení je pak zaslouženou odměnou.20

Jako

příklad je dobrá následující židovská anekdota: Stojí dva chudí Židé u honosné hrobky

Rothschildů ve Frankfurtu nad Mohanem a jeden říká druhému: „Ti si žijí, co?“ Humor

může zajít mnohem dál v nesmyslnosti, důkazem toho jsou kupříkladu tak zvané

19

FREUD, Sigmund. Vtip a jeho vztah k nevědomí, 1. vyd. Praha, Psychoanalytické nakladatelství, 2005, s. 18-19. 20

Srov. FREUD, Sigmund. Vtip a jeho vztah k nevědomí, s. 19.

14

kameňáky, jeden si uvedeme. Had jede na kole a potká ho klokan: „Hade, ty přece

nemůžeš jezdit na kole, nemáš ruce!“ Had odpoví: „Aha“ a spadne.

1.2.4 Význam humoru pro člověka

Humor má obrovský potenciál pro naše životy, pokusme se na dalších řádkách

vyjmenovat co nejvíc významů humoru pro člověka. Nepopiratelným faktem je

pozitivní vliv humoru na zdraví. Celistvý seznam vlivu humoru na zdraví sepsal doc.

PhDr. Jiří Kulka, CSc. ve své práci Využití humoru v psychoterapii. „Humor redukuje

stres, úzkost a napětí, podporuje životní pohodu, zvyšuje dobré sebehodnocení, zlepšuje

náladu, zkvalitňuje osobní vztahy a interakce. Smích pak zvyšuje toleranci k bolesti,

zlepšuje kardiovaskulární funkci, zdokonaluje funkci imunitního systému, pozitivně

aktivizuje (procvičuje) vnitřní orgány.“21

O pozitivním vlivu humoru na zdraví ví své i

klauni, kteří si od roku 1995 v ČR nacházejí cestu do nemocnic, kde pomáhají dětem či

seniorům překonávat obtížné situace a utužit zdraví.22

Své místo si také našli školy

smíchu, kde můžete během semináře posílit své zdraví smíchem.23

Již zde dříve zmíněný rozhovor pro AD s Bolkem Polívkou nesl název „Humor

je brnění.“24

Humor má skutečně obrannou funkci, má nás chránit, můžeme se za něj

schovat. Můžeme se jim bránit proti slovnímu ataku, ale i nepřízni života. Odlehčit

tíživou situaci. Zmírnit napětí mezi lidmi. Zde nemůžu nezmínit vynikající humor

Zdenka Svěráka a Ladislava Smoljaka, a v této souvislosti pak především jejich hru

Vizionář, kde se odlehčuje téma smrti. Na konci hry opouští jeviště postava smrtky a

loučí se s herci: „Na shledanou“, pak se otočí na diváky a znovu zopakuje „na

shledanou“. Viktor E. Frankl, který část svého života prožil jako pouhé číslo 11910425

,

se ohlíží za svým životem a podivuje se nad tím, že si humor občas našel cestu i do

koncentračního tábora.26

Humor nám nastavuje zrcadlo, abychom se viděli takoví, jací

jsme. Žid, když vstoupí do chrámu, nechá si kipu (jarmulku) na hlavě a je to v pořádku,

protože jarmulka mu má připomenout, že je od bot až po pokrývku hlavy, nic víc, nic

21

KULKA, Jiří. Využití humoru v psychoterapii, [internet] 11. 2. 2008. . 22

Zdravotní klaun, o.p.s. Hájkova 2747/22, 130 00 Praha 3. Na internetových stránkách http://www.zdravotniklaun.cz/poslani/ uvádí, že má v současné době 83 zdravotních klaunů, kteří navštěvují 65 nemocnic a 7 domovů pro seniory. 23

U nás je to například Škola smíchu Jiřího Hamerského, jedná se o semináře. 24

PAZDERKA, Josef. Humor je brnění, s. 28-29. 25

KUKLA. O., Aleš, Viktor Frankl, Praha, Portál, 1997, Anno Domini, roč. VIII. č. 4, s. 34-36. 26

srov. FRANKL, E., Viktor. Co v mých knihách není, 1. vyd. Brno, Cesta, 2002, s. 27.

http://www.zdravotniklaun.cz/poslani/

15

míň. Humor má podobnou funkci. Někdy zapomínáme, kdo jsme, humor nás vrací zpět

na zem, do reality, abychom se nebrali tak vážně, abychom se viděli s nadhledem.

Člověk je schopen strávit spoustu času u zrcadla a soustředit se na kdejakou pihu,

vrásku, anebo projev stáří a naslouchá nesmyslným myšlenkám, které ho nutí brát vše

hrozně vážně. Občas si připomenu konstatování: „Vadilo mně, že nemám boty, dokud

jsem neviděl člověka, který nemá nohy“. To ovšem mluvíme o věcech, které změnit

nemůžeme. Humor v nastaveném zrcadle odkrývá ošklivé27

, které bychom se naopak

snažit změnit měli. Jedná se především o různé zlozvyky. Dostáváme se na pole

působnosti satiry, která má v popisu ukazovat nedostatky a záporné jevy. Vhodné

ukázky bychom mohli hledat v knize Zdeňka Jirotky Saturnin či u dalšího významného

českého spisovatele Karla Havlíčka Borovského.

1.2.5 Pestrost projevů humoru

Existuje velká pestrost projevů humoru. Může být psaný, mluvený, situační.

Anebo podle jiného měřítka záměrný či nechtěný. Různé národy mají svůj specifický

humor a na účet různých národů se vymýšlí anekdoty. Humor se vytváří uvnitř profesí.

Humor může být rozdílný v různých etapách lidského života. Humor může být také zlý

s cílem někoho druhého zesměšnit či jinak mu ublížit.

1.2.6 Vymezení pojmu humor, tak jak mu budeme rozumět zde

Humor se nám vymezil svými charakteristickými rysy, mezi které jsme zařadili

sociální interakci, rozumnost, hravost, překvapivost a pohyb na pomezí mezi reálným a

nemožným. Budeme tedy hledat příběhy, ve kterých se charakteristické rysy potkávají.

Humor se nejen děje, ale je i člověkem prožíván. Zkušenost člověka s humorem nás

bude zajímat také a to ve všech podobách, ve kterých se může objevit, počínaje dobrou

náladou či radostí klíčící nenápadně v srdci, přerůstající postupně v navenek projevené

veselí, někdy až v nezvladatelné záchvaty smíchu. Radost, veselí, smích a podobné

termíny indikují humor.

27

srov. FREUD, Sigmund. Vtip a jeho vztah k nevědomí, s. 18.

16

2 STAROZÁKONNÍ SOUŘADNICE

Naše tázání po Božím humoru začneme ve Starém zákoně, na chronologicky

nejstarším dostupném místě křesťansko-židovské tradice, ve kterém se nám dává Bůh

poznat28

. Starý zákon prozkoumáme ze dvou různých úhlů a budeme se mu věnovat

v následujících dvou kapitolách. V kapitole, nazvané Starozákonní souřadnice, budeme

hledat místa v Písmu, kde se doslova zmiňuje Boží humor, byť v jeho nejrůznějších

variacích (smích, veselí, …), a další místa, kde je Bůh původcem veselí lidí, anebo kde

lidé spoléhají na Boha, jakožto původce radosti. Knihovna nám nabízí celé spektrum

překladů Bible od staroslověnské z doby Velké Moravy přes kralickou Bibli až po

moderní překlady29

, my si práci poněkud zjednodušíme a tento bohatý výběr zúžíme na

český překlad Jeruzalemské bible30

, kterou podrobíme již avizované analýze.

2.1 Starý Zákon jako nelehké východisko při pátrání po humoru

Nebude to jednoduché, vždyť na první pohled je patrná pochmurná atmosféra

této nejčtenější knihy světa. Své místo si zde našla kniha Pláč, ale knihu smíchu, či

výborných, důmyslných židovských anekdot bychom zde hledali marně. Téměř každý, i

ten, kdo v životě nečetl Bibli, zná tragický osud Joba. Koneckonců fráze „Jobova zvěst“

či prostě „Jobovka“ si našla uplatnění v běžném slovníku. Při putování pouští Židé tak

naříkají, že by knihy Exodus a Numeri, kde je putování popsáno, mohly nést podtitul

Dějiny reptání Izraele, jak vtipně podotýká kniha Průvodce Biblí31

. „Což se v Egyptě

nedostávalo hrobů, že jsi nás zavedl zemřít na poušť?“ (Ex 14,11), ptá se posměšně lid

Mojžíše. O mrtvoly zde ostatně není nouze, v knize Nahum se píše, že „mrtvolám není

konce“ (Nah 3,2), z knihy knih prosakuje tolik krve, že si nic nezadá s hollywoodskými

trháky či počítačovými hrami, které by neměly být přístupné ani dospělým. Aby toho

nebylo málo, dopadají na starozákonní lid pohromy typu vody měnící se v krev,

nekončící tmy či otravných komárů. Občas akt agrese či kleteb vystřídá detailní návod

něčeho, co nikdy nebudeme vyrábět, anebo strohý výpis 613 pravidel, z nichž křesťané

28

Srov. Dei Verbum 4,14 29

Srov. BIČ, Miloš, POKORNÝ, Petr. Co nevíš o Bibli, úvod do studia Starého a Nového zákona, 2. vyd. Praha, Česká biblická společnost, 2001, s. 11-15. 30

Malá Jeruzalémská Bible, 1. vyd. Prha, Krystal OP, 2011. 31

Srov. ALEXANDER, David, ALEXANDER, Pat. Průvodce Biblí, 2. vyd. Praha, Česká biblická společnost, 2009. s. 193.

17

převzali jen deset32

. Pokud byste čekali nějaké pěkné slovo na závěr, tak vězte, že

posledním slovem, alespoň v Jeruzalémském překladu Bible, je slovo „kletba“

( Mal 3,24), i když v pozitivním kontextu. A takové je v hrubých rysech naše nelehké

východisko.

2.2 Klíčové pojmy na stránkách Starého Zákona

Přesto Starý zákon na mnoha místech rozezvučí „smích“. Leč hned u prvního

termínu se musíme zarazit s prvním „ale“, poněvadž většina citátu obsahující tento

výraz má příchuť pohrdání, povyšování či škodolibosti. Smích se ve Starém zákoně

někdy mísí s bláznovstvím a v pozdější rabínské literatuře je dokonce spojován se

zřeknutím se Boha.33

Mnohem lépe vyznívá výraz „radovat se“. Radost je typickým

rysem biblické zbožnosti. „Radovat se před Jahvem“ je termín popisující účast na

bohoslužbě a zakoušení radosti je známkou opravdového vztahu s Bohem. Jakmile se

hroutí vztah s Bohem, mizí i radost (srov. Žl 51,14).34

Takřka příbuzný k „radosti“ je

další pojem, se kterým se ve Starém zákoně hojně setkáme – „plesat“ – je víc spojen

s pohyby, tleskáním, poskakováním, ale i tancováním, či triumfálním křikem.35

Občas si

zde někdo „tropí žerty“, je zde možné najít „milost v Božích očích“, a také další pojmy:

„veselit se“, „jásat“, tu a tam Jahve „rozzáří svou tvář“ a ozvou se „radostné výkřiky“ a

také několikrát můžeme slyšet prosté „Cha! Cha!“

Často je zesílen důraz na radost tím, že se objevuje více těchto výrazů v jedné

větě za sebou. Třeba „Země, už se neboj, jásej a plesej, neboť Jahve si počínal

velkolepě“ (Jl 2,21). Na dalších místech je dokreslen důraz pomocí barvitého popisu

okolností: „Potom všechen lid šel vzhůru za ním a lid hrál na flétnu a projevoval velkou

radost, křičeli, až pukala země“ (1 Král 1,40). Tyto pojmy jsou vícekrát spojovány se

srdcem, nejniternějším místem člověka36

, třeba kniha Písní vybízí: „Pojďte se podívat,

sionské dcery, na krále Šalamouna, s čelenkou, již ho ověnčila matka v den jeho svatby,

v den, kdy se raduje jeho srdce“ (Pís 3,11). Někdy jsou také spojovány s okem či celou

tváří, jenž prozrazuje celkové naladění člověka. „Srdce člověka utváří jeho obličej, buď

32

Srov. DOLEŽAL. Milan. Židovská tóra a micvot, [internet] 11. 11. 2010. . 33

Srov. NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník, 1. vyd. Praha, Kalich, 1956, s. 919. (bez ISBN). 34

Srov. NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník, s. 773. 35

Srov. NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník, s. 642. 36

Srov. LEÓN-DUFOUR, Xavier. Slovník biblické teologie, Řím, Velehrad, 1981, s. 473.

18

v dobrém, anebo ve zlém. K plesajícímu srdci patří veselá tvář“ (Sir 13,25). Když

Mojžíš sestupuje ze Sinaje, „jeho pleť tak zářila, že Áron a všichni Izraelité měli strach

k němu přistoupit“ (Ex 34,29-30). O Ester se dočteme, že měla „radostnou tvář, jako by

rozkvetla láskou“ (Est 5,1b). Kniha Kazatel si myslí, že je to Moudrost, která „člověku

rozsvětluje tvář“ (Kaz 8,1). V Žalmech se dokonce mluví o Boží tváři: „Dej, ať se nad

tvým služebníkem rozjasní tvoje tvář. Zachraň mě svou láskou“ (Žl 31,17), anebo o

kousek dřív můžeme najít další citát: „Dej, ať světlo tvé tváře vzejde nad námi“ (Žl 4,7-

8). Ctirad. V. Pospíšil se ve své knize Jako v nebi, tak i na zemi ptá: „Co jiného by

mohlo být jasem tváře, ne-li úsměv?“37

2.3 Místa v Bibli, která odkazují na Boží humor

Již jsme zabrousili některými citáty do oblasti Božího humoru. Bible takových

míst předkládá víc38

. Hned kniha Genesis nabízí jedno takové pěkné místo: „Noe nalezl

v Jahvových očích milost“ (Gn 6,8). Stejnými slovy oslovuje Mojžíš Boha v knize

Exodus: „Jestliže jsem, Pane, skutečně nalezl milost v tvých očích, nechť, prosím, můj

Pán kráčí uprostřed nás (Ex 34,9).“ V knize Numeri nám sám Bůh dává návod, jak

správně žehnat: „Ať pro tebe Jahve rozzáří svou tvář a ať je ti milostiv! (Ex 6,25)“

Obdobně notuje kniha Žalmů: „Dej, ať světlo tvé tváře vzejde nad námi, Jahve,“ a

dodává „Ty jsi mně vložil do srdce víc radosti, než bývá ve dnech hojnosti pšenice“ (Žl

4,7-8). Žalm 80,4-8 předkládá prosbu: „Dej zazářit své tváři“ a o kousek dál čteme:

„Šťasten je lid, jenž umí jásat vstříc, oni půjdou, Jahve, v záři tvé tváře; ve tvém jménu

plesají po celý den, tvou spravedlností se povznášejí (Žl 89,16-17).“ A Bůh dává slib:

„Už se na vás nebudu tvářit přísně, neboť jsem milosrdný“ (Jer 3,12). V knize Žalmů

Bůh říká: „Jásám“ (Žl 60,8) a v žalmu 104,26 se setkáme s tvrzením, že leviatana Bůh

stvořil, „aby se mu smál“. Slibně zní i další citát, kde Bůh znovu jásá: „Budu jásat

v Jeruzalémě, ve svém lidu budu plný veselí“ (Iz 65,17-19). „Naleznu svou radost v tom,

že jim budu prokazovat dobro“ (Jer 32,41), tlumočí Boží slova Jeremiáš. Sofoniáš nás

ujišťuje: „Pro tebe bude plesat radostí, obnoví tě svou láskou. Bude pro tebe tančit

s výkřiky radostí, jako ve sváteční dny“ (Sof 3,17). Nehemiáš zase říká: „nijak se

nermuťte, Jahvova radost je vaší tvrzí“ (Neh 8,9-12). Avšak musíme připojit ještě

37

POSPÍŠIL, V., Ctirad. Jako v nebi, tak i na zemi, Praha, Krystal OP, 2007, s. 155. 38

Místa, která poukazují na boží humor: Gn 6,8; Ex 34,9; 33,12; Nm 6,25-26; Neh 8,9-12; Job 33,26; Žl 2,1-4; 4,7-8; 60,8; 27,13; 31,17; 37,13; 59,9; 67,2; 80,4-8; 104,26; 104,31; Př 1,26; 3,33-34; Mdr 4,17-18; Iz 62,5; 65,17-19; 66,4; Jer 3,12; 32,41; 33,9; Sof 3,17;

19

některé další citáty, které jsou předně určeny zatvrzelým hříšníkům. Žalmy 2,1-4 a 59,9

se obrací na pohany: „Ten, jenž sedí na nebesích, se tím baví, Jahve se jim vysmívá“,

„Pán se mu vysmívá, neboť vidí, že přichází jeho den“ (Žl 37,13). V knize Přísloví se

„posmívá posměváčkům, ale chudým věnuje svou přízeň“(Př 3,33-34).

2.4 Místa v Bibli, která poukazují na Boha, jako původce lidské

radosti

Míst, kde se ve Starém zákoně doslova zmiňuje Boží smích, jásot a tak podobně,

je jako šafránu, ale jsou tu. Mnohem lépe jsme na tom s místy v Bibli, kde Bůh je

původcem lidské radosti, veselí, zde se už citovaná místa počítají na stovky39

. Veselí

není privilegiem elity, můžeš se smát „ty“, ale i „tvůj syn, tvá dcera, služebníci, Levité,

cizinci, sirotci, vdovy, ženy i děti“ (Dt 16,11), „spravedliví plesají“ (Žl 68,4), (Žl 132,9)

„tví věrní se hlasitě radují.“ Žalm 47,15-17 „Všechny národy, zatleskejte, jásejte Bohu

vstříc za hlaholu radosti!“ (Žl 66,1) „Jásej Bohu vstříc, celá země“. Dokonce (Bar 3,32)

„Hvězdy vesele září radostí svého stvořitele“, „plesá pole, hory“, (1 Kron 16,33), „lesní

stromy křičí radostí“ a „řeky tleskají.“ (Žl 48,12) „hora Sion plesá, Judovy dcery

jásají“. Žalm 96,11 vyzývá nebe „raduj se“ a také zemi „jásej“. Ale na určitou mez

nesmíme zapomenout, jak správně připomíná kniha Job. „Od doby, kdy byl na zem

postaven člověk, je zlovolníkovo veselí krátké a radost bezbožníka trvá jen okamžik“

(Job 20,4-5).

39

Místa, kde je Bůh původcem lidské radosti a doslova se tato vazba zmiňuje: Gn 17,17; 18,9-15; 19,14; 21,6-7; Ex 4,14; 4,31; 18,9; 34,29-30; 32,6; Lv 23,4; Nm 23,21; Dt 12,7; 12,12; 12,18; 14,26; 16,11; 16,14- 15; 24,5; 26,11; 27,7; 28,37; 33,18; Sd 5,11; 9,19; 9,27; 16,23; 18,2; 1 Sam 6,13; 11,15; 18,6; 19,5; 2 Sam 6,5; 6,12; 1 Král 1,40; 1,45; 5,21; 8,65-66; 2 Král 11,14; 11,20; 1 Kron 12,41; 15,16; 15,25; 15,27-29;1 6,27; 16,30-34; 29,9; 29,17; 29,22; 2 Kron 6,41; 7,8- 10; 12,12; 23,13; 23,18; 23,21; 15,12 - 15; 20,27 - 30; 24,10; 30;22 - 23; 30,25 - 26; Ezd 3,12-13; 6,16; 6,22; Neh 8,17; 12,27; 12,43-44; Tob 7,17; 8,17; 10,14; 11,15-17; 13,10 - 11; 13,17; 14,7; 14,15; Jdt 14,9; 16,20; Est 4,17h; 5,1b; 8,12t; 8,15-17; 9,17-19; 9,22; 10,3K; 1 Mak 4,56; 4,58-59; 5,21-23; 5,54; 7,48; 13,51-52; 14,11; 2 Mak 3,30; 4,22; 6,30; 10,6; Job 6,10; 10,20; 22,17-20; Žl 5,12; 9,15; 13,6; 14,7; 16,9; 16,11; 19,9; 20,6; 21,7; 27,6; 30,2; 30,6; 30,12-13; 31,8; 32,11; 33,1; 33,3; 33,21; 34,2-3; 35,24-27; 35,9; 40,15-17; 42,5; 43,4; 44,9; 44,14; 45,8; 45,16; 47,2-6; 48,3; 48,12; 51,10; 51,14; 53,7; 58,11; 63,6; 63,8; 63,12; 64,11; 65,9; 65,13; 66,1; 66,6; 67,5; 68,4-5; 69,11-13; 69,33; 70,4-5; 71,23; 81,2-4; 84,2-3; 85,7; 86,4; 89,13; 89,16-17; 90,14-15; 95,1-3; 96,11-12; 97,1-2; 97,8; 97,11-12; 98,4-8; 100,1-2; 104,34; 105,3; 105,42-43; 106,5 106,47; 107,30; 109,28; 118,15; 118,24; 119,14; 119,74; 119,111; 122,1; 126,1-3; 132,9; 132,16; 137,6; 145,7; 149,1-6; Př 10,28; Kaz 5,19; Pís 1,4; Mdr 12,25-26; Sir 1,11-12; 1,23; 2,9; 7,11; 35,23; 50,23; 51,29; Iz 12,1-6; 16,10; 22,12-13; 25,6-9; 29;19-20; 30,29; 32,12-13; 35,1-2; 36,10; 42,11; 44,23; 48,2; 49,13; 51,3; 51,11; 52,7-9; 54,1; 55,12; 61,7; 61,10; 65,13-14; 66,10-11; 66,14; Jer 19,8; 24,9; 29,18; 31,4 31,7; 31,12-13; 33,11; 44,12; 48;26-27; Bar 3,32-36; 4,22-23; 4,29; 4,37; 5,1; 5,5; 5,9; Ez 14,8; 22,4; 23,32; Jl 1,16; 2,21; 2,23; Hab 3,18; Sof 3,14; Zach 8,19; 9,9; 10,7; Mal 3,11-12;

20

Veselí je doprovázeno často zpěvem a tancem. Tančí i král David, jeho žena

Míkal jím za to pohrdne (1 Kron 15,27-29). Když se zaposloucháme do veselého davu,

rozeznáme „zvuky bubínků, chřestítek, citer, harf, cimbálů, fléten, rohů, trubek, lyr a

louten“ (2 Sam 6,5; 1 Kron 15,16; 15,27-29; 1 Mak 3,14) neboť „hudba naplňuje

radostí (1 Kron 15,16).“ V době smutku hlas hudby utichl. Pouze píšťalka se používala

i při pohřbech.40

Také k veselí patří dobré jídlo, v knize Ester najdeme u jedné takové

příležitosti, (Est 9,22) „kdy zármutek ustoupil veselí a žal slavnostem“ výzvu, aby si

Židé „během nich vzájemně vyměňovali výslužky a aby štědře obdarovávali chudé“.

Důvody pro oslavy byly různé, korunovace krále Saula, vítězství Davida nad Goliášem,

návrat z exilu, posvěcení oltáře či stavba chrámu. Přitom o všechny tyto i další události

se zasloužil Bůh. Židé to umí řádně oslavit, samotné slavení se protahuje na sedm i osm

dní (4,58-59), v 2. knize Kronik 30,21-27 po sedmi dnech oslav svátku nekvašených

chlebů „celé shromáždění usoudilo, že bude slavit sedm dalších dní svátků, a udělali

z nich sedm dní radosti“, a v některých případech, jakým je právě vítězství v knize

Ester, oslava přerůstá v každoroční připomínku, v tomto případě známou jako svátek

Purim.

Někdy se zdá Boží záměr natolik neuskutečnitelný, že vzbuzuje smích. Když se

Abrahám dozvěděl, že bude mít se svou devadesátiletou ženou Sárou syna Izáka, „padl

tváří k zemi a dal se do smíchu“ (Gn 17,17). Když se Sára schovávala za vchodem od

stanu, uslyšela stejné proroctví a v duchu se zasmála: „teď když jsem uvadla, zakusím

potěšení!“ ( Gn 18,9-15). Když Lot svým nastávajícím zeťům sdělil Boží vůli zničit

město, ve kterém přebývají, „domnívali se, že žertuje“ (Gn 19,14). Lotovým zeťům se

jejich nedůvěra stala osudnou. A Sára? Když se naplnilo Boží přislíbení, řekla: „Bůh mi

dal proč se smát, všichni kdo to zvědí, se na mne budou usmívat“ (Gn 21,6). Druhá

kniha Kronik zaznamenává událost, kdy se vrací muži z Judy a z Jeruzaléma celí

rozradostnění zpět do Jeruzaléma a píše se zde: „neboť Jahve je obveselil na úkor jejich

nepřátel“ (2 Kron 20,27). V knize Nehemiáš, když Židé světili nově vystavěné

Jeruzalémské hradby, se píše, že se muži, ženy i děti oddávali radosti, protože jim „Bůh

zavdal k radosti velkou příčinu“ (Neh 12,43-44). Další pamětník exilu Ezdráš píše

podobně: „po sedm dní radostně slavili svátek nekvašených chlebů, neboť Jahve je

naplnil radostí“ (Ezd 6,22). V knize Ester „Bůh ve své nejvyšší svrchovanosti právě

onen den, jenž měl být dnem zkázy, proměnil ku prospěchu vyvoleného rodu v den

40

Srov. NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník, s. 228.

21

Jásotu“ (Est 8,12t). Když Bůh přivádí nazpět sionské zajatce, říkají: „byli jsme jako ve

snu, tu naše ústa byla plná smíchu a naše rty písní“, a mezi pohany se říkalo: „jaké to

divy pro ně udělal Jahve!“ ( Žl 126,1-2).

2.5 Místa v Bibli, kde lidé očekávají radost od Boha

Učinili jsme velký krok v naší práci, když jsme našli ve Starém zákoně místa,

která nám prozrazují, že náš Bůh se raduje a jásá. Některé citáty vychází ze zakoušení

této pravdy svatopiscem, jindy autor biblické knihy tlumočí Boží slovo, vždy však

můžeme počítat s inspirací Ducha svatého. Dověděli jsme se, že Bůh našel svou radost

v tom, že nám prokazuje dobro, a tato teze, která se objevuje v knize Jeremijáš (Jer

32,41), se naplňuje v celé starozákonní historii židovského národa. Po tisíciletí dává

Bůh lidem důvod radovat se, což tu a tam zhatí lidský hřích, který svede člověka z této

cesty radosti. Až na jeden případ, jenž by bylo zbabělé zde neuvést – Job přišel o radost

díky sázce Boha se satanem. Přes všechny tyto okliky, kterými Židé prochází, je jasné

očekávání, že to bude právě Bůh, jakožto nejvyšší instance, kdo jim dá důvod k radosti,

kterou jim už nikdo nevezme. V knize Tobiáš Edna žehná své dceři Sáře slovy: „Ať Pán

nebe promění tvůj zármutek v radost!“ (Tob 7,17). Ester prosí obdobně: „Obrať náš

zármutek v radost“ (Est 4,17h). Žalmista se dožaduje pozornosti: „obvesel duši svého

služebníka, když svou duši pozvedám k tobě, Pane“ (Žl 86,4). Sirachovec vybízí: „Vy,

kdo se bojíte Pána, doufejte v jeho dobrodiní, ve věčnou radost a milosrdenství!“ (Sir

2,9), a také o kus dál volá: „Ať nám dá radostné srdce, ať naší době dopřeje pokoj

v Izraeli, na věky věků“ (Sir 50,23). Jako hudba pro duši zní citát z Izaiáše poukazující

na věčnou radost: „Vrátí se ti, které osvobodil Jahve, přijdou na Sion s výkřiky radosti,

radost věčnou s sebou přinesou. Radost a veselí je bude doprovázet. Bolest a nářky

ustanou“ (Iz 36,10). Kniha Baruchova má také čím přispět: „Neboť očekávám záchranu

od Věčného, od Svatého mně přišla radost nad slitováním, které k vám brzy přijde od

Věčného, našeho Zachránce, Vždyť jsem se smutkem a nářky viděla, jak odcházíte, ale

Bůh mně vás vrátí v radosti a jásotu navždy“ (Bar 4,22-23). A zakončíme citátem

z knihy Habakuk, který pro nás může být povzbuzením: „Já se budu radovat v Jahvovi,

budu plesat v Bohu, svém Spasiteli!“ (Hab 3,18).

22

3 STAROZÁKONNÍ BOŽÍ HUMOR

V předchozí kapitole nazvané Starozákonní souřadnice jsme se pídili po Božím

humoru tím způsobem, že jsme hledali místa v Bibli, na kterých se ozývá smích, jásot či

jiné projevy radosti. Nyní zvolíme jiný postup. Ctirad Václav Pospíšil ve své knize Jako

v nebi tak i na zemi předkládá příhodnou analogii: „Jsme-li stvořeni k Božímu obrazu,

o čemž není pochyb, pak dobrotivý a hřejivý smích jako projev radosti by měl

v posledku pocházet od Trojjediného“.41

V žalmech se říká: já, který jsem stvořil oko, že

bych neviděl? Já, který jsem stvořil ucho, že bych neslyšel? (srov. Žl 94,9). Chce se

dodat: „Já, který jsem stvořil humor, že bych se neuměl smát?“ Na základě této analogie

lze tedy předpokládat, že Bůh nějaký vztah k humoru má. V první kapitole jsme si

vymezili pojem humor a uvedli si charakteristické rysy humoru. Patří k nim sociální

rozměr humoru, hravost, překvapení, moudrost, pohyb na pomezí mezi realitou a

nesmyslem. Naše další práce bude spočívat v hledání starozákonních příběhů, ve

kterých se tyto charakteristické rysy potkávají a jejichž společným jmenovatelem je

Bůh. Jinými slovy řečeno, budeme hledat příběhy, ve kterých Bůh hravým a

sofistikovaným způsobem šokuje člověka něčím, co se zdá zprvu nereálné a co se

později stává součásti ekonomie spásy, tedy tím, co má posloužit k záchraně lidí.

Nepochybně i neznámý autor dalšího citátu prožil nějaký ten šokující Boží zásah ve

svém životě: „chceš-li rozesmát Boha, vyprávěj mu o své budoucnosti“.

3.1 Ironický rozměr verše 11,5 knihy Genesis

Joseph Ratzinger v knize Bůh a svět upozorňuje na fakt, že Boží humor je někdy

dost drsný, a dodává, že ona drsnost se odvíjí od naší sebestřednosti, a také od toho,

„jak hluboce jsme nejvyššího vlastně snižovali“.42

Lidé v zemi Šinear stavěli věž, jejíž

vrchol měl proniknout samotná nebesa. Na stránkách knihy Co nevíš o Bibli nalezneme

odkaz na Boží smích. Autor knihy upozorňuje na ironický rozměr verše: „Jahve

sestoupil, aby se podíval na město a věž, které lidé postavili“ (Gn 11,5). Tento verš

odráží, podle názoru autora, posměch Boha nad lidským počínáním. Bůh nechce

sestoupit proto, aby se přesvědčil o stavu díla. „Hospodin zná myšlení lidí“ (Žl 94,11).

Tento verš chce říct, že můžeme udělat sebevětší věž, a když to přizpůsobíme dnešní

41

POSPÍŠIL, V., Ctirad. Jako v nebi, tak i na zemi, s. 156. 42

RATZINGER, Joseph. Bůh a svět, víra a život v naší době, rozhovor s Peterem Seewaldem, s. 10.

23

době, pak i třeba doletět tou nejlepší kosmickou lodí na samý konec vesmíru, ale ani

tehdy se bohy nestaneme. Vždy to bude jen na rozhodnutí Jahveho, jestli k nám ve své

velikosti sestoupí a dá se nám poznat. Stejně jako se to stalo kdysi v zemi Šinear.43

Ona

drsnost, kterou zmiňuje Josef Ratzinger, se projevila ve zmatení řeči a rozptýlení lidí po

celém povrchu země. A je tu další příběh.

3.2 Král David rozesměje Boha

Král David chtěl postavit Bohu dům, protože shledal jako nevhodné, aby on bydlel

v domě z cedrového dřeva a Boží archa byla jen pod stanem. Bůh se tomu směje: „Což

mi ty postavíš dům, abych v něm bydlel?“ (2 Sam 7,5). „Já jsem tě vyvedl z pastvy od

ovcí, abys byl vévodou mého lidu Izraele.“ „Dám ti veliké jméno.“ „Určím místo svému

lidu Izraeli, zasadím ho tam, on na tom místě zůstane.“ „Zbavím tě všech tvých

nepřátel.“ „Jahve ti oznamuje, že ti zbuduje dům.“ „Tvůj trůn bude navždy upevněn.“ (2

Sam 7,8-17).

3.3 Bůh odpovídá Mojžíšovi s humorem

Když Židé putují v knize Numeri pouští, neustále narážejí na svou neschopnost

důvěřovat v Boží vedení a Boží všemohoucnost. „Protože jste Jahvovi do uší plakali a

říkali, Kdo nám dá najíst masa? V Egyptě nám bylo dobře! Nuže, Jahve vám dá najíst

masa. Nebudete ho jíst jenom jeden den nebo dva nebo pět nebo deset nebo dvacet, ale

pěkně celý měsíc, až vám poleze ven nozdrami“. Mojžíšovi to připadá nemožné: „Lid,

u něhož jsem, má šest set tisíc pěších mužů a ty říkáš, po celý měsíc jim budu dávat jíst

maso! Kdyby se pro ně pobil brav i skot, stačilo by jim to? Kdyby se pro ně vybraly

všechny ryby z moře, stačilo by jim to?“ A Jahve Mojžíšovi odpovídá s humorem: „Což

má Jahve tak krátkou ruku?“ (Nm 11,18-23)

3.4 Pozoruhodný až humorný způsob, jakým si Bůh volí své

služebníky

Zarážející je způsob, jakým si Bůh ve Starém zákoně volí své služebníky. Pokud

by se výběr odehrál v dnešní době a Bůh by pověřil výběrem personální agenturu, je

zcela bez pochyb, že některé starozákonní osobnosti by na základě svých životopisů

43

Srov. BIČ, Miloš, POKORNÝ, Petr. Co nevíš o Bibli, úvod do starého a nového zákona, s. 44-45.

24

neprošli přes přísná kritéria, vůbec by nedostali pozvání k pracovnímu pohovoru a dalo

by se mluvit o zázraku, pokud by se agentura obtěžovala vůbec jim odpovědět.

Zajímavé je povolání Mojžíše. Ponechme stranou fakt, že Mojžíšův trestní rejstřík je

poskvrněn vraždou Egypťana, jehož tělo ukryl do písku (Ex 2,12) a že se stává psancem

a před zákonem utíká do cizí země (Ex 12,15). Bůh posílá Mojžíše, aby svolal starší a

mluvil k nim (Ex 3,16), posílá jej i k faraonovi, aby mu tlumočil Boží vůli (Ex 3,18) a je

to koneckonců Mojžíš, kdo za židovský národ mluví s Bohem (Ex 32,11-13). Zdá se

neuvěřitelné, že pro takový úkol si Bůh volí člověka, kterému nedal dar řeči, a jeho ústa

a jazyk jsou těžkopádné (Ex 4,10). V knize Numeri je vyzdvižena postava Mojžíše jako

pokorného muže, „nejpokornější, jakého kdy nosila země“ (Nm 12,3). V Bibli kralické

je tento citát přeložen pomoci jiného slovního obratu, Mojžíš je zde označen jako:

„nejtišší ze všech lidí“ (Nm 12,3).44

Mojžíš se zdráhá přijmout své poslání, upozorňuje,

že neumí dobře mluvit, a Bůh se za to na Mojžíše zlobí: „Kdo dal člověku ústa? Kdo

činí němým či hluchým, jasnozřivým či slepým? Nejsem to já, Jahve? Nyní jdi, já budu

s tvými ústy a naznačím ti, co máš říci“ (Ex 4,11-12). O tom, že povolání Mojžíše se

ukázalo být výbornou volbou, svědčí závěrečné a pochvalné verše Deuteronomia: „V

Izraeli už nepovstal prorok podobný Mojžíšovi, takový, jehož znal Jahve tváři v tvář“

(Dt 34,10). Napadají mě tři různé paralely k dnešku. Volba prezidenta ČR v roce 2013,

kdy proti sobě stáli v druhém kole dva kandidáti Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg,

jenž má problém srozumitelně vyslovovat, což byl jeden z argumentů, který mu u voličů

přitížil, prohrál, avšak jen těsně. Další paralelou je John Scatman, který měl už od

dětství sen stát se zpěvákem, což se zdálo nereálné, protože koktal i když zpíval. Přesto

se mu podařilo svým pozitivním přístupem, přes nevěřícnost okolí, tyto dvě zřejmě

protichůdné záležitosti smířit a svůj sen si splnit. Jeho písně jsou povzbuzením pro

podobně postižené lidi.45

Třetí paralelou je anglický král Jiří VI. přezdívaný Bertík

(1895 – 1952), jehož také trápilo koktání, které bylo nejspíše důsledkem nuceného

potlačování leváctví. Tato látka je velmi dobře zpracovaná ve filmu Králova řeč.46

44

Srov. NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník, s. 443. 45

KRAHULEC, Tomáš. John Scatman – udělej ze svého handicapu přednost. [internet] 8. 7.2012. . 46

HOSKEN, John. Křiváci? Ne, jenom leváci, [internet] 18. 10. 2013. < http://casopis.mensa.cz/veda/krivaci_ne_jenom_levaci.html>.

25

3.5 Bůh uskutečňuje zdánlivě nemožné přes noc

A je zde další příběh, ve kterém nacházíme charakteristické rysy humoru. Tentokrát

začnu otázkou: je výhodnější jít na nepřítele s velkou armádou, anebo jen s hrstkou

mužů? Kniha Soudců nám dává nahlédnout do plánování bitvy v podání Boha. Gedeon

se utábořil na místě zvaném En-Charodu spolu s 32 000 vojáky, aby koncentrovali své

síly před tažením na tábor Mediánské loupeživé tlupy, která po sedm let terorizovala

Izrael.47

Zde se do děje opět vkládá Bůh, který povolal Gedeona. 32 000 vojáků? To je

moc! Když vyhrajete, budete si myslet, že vítězství je vaše zásluha, a ne má. „Ať ten kdo

má strach a kdo se třese, jde nazpět a ať se dívá z hory Gelboe“ (Sd 7,3). 22 000 se

vrátilo a zůstalo jen 10 000 nebojácných. A co na to Jahve? „Lidu je stále příliš mnoho“

(Sd 7,4). Bůh tedy muže vyzkoušel u vodní hladiny. „Všechny, kdo budou chlemtat

vodu jazykem, jako chlemtá pes, postavíš na jednu stranu. A všechny, kteří si kleknou,

aby se napili, postavíš na druhou“ (Sd 7,5). Těch, kteří si klekli, bylo 300, to byla

armáda, kterou Gedeon dostal od Boha (srov. Sd 7,1-8). Oproti tomu Mediánců bylo

„jako kobylek“ a měli „bezpočet velbloudů, jako písku na mořském břehu“ (Sd 7,12).

Pod rouškou tmy došel Gedeon s 300 muži na okraj tábora, všichni troubili na rohy a

rozbíjeli nádoby a křičeli: „Meč za Jahva a za Gedeona“ (Sd 7,20). „Zatímco těch 300

mužů troubilo na roh, způsobil Jahve, že v celém táboře obracel každý meč proti svému

druhovi“ (Sd 7,22). Pro Mediánce toto večerní dobrodružství znamenalo osudnou

porážku a na druhou stranu není známo, že by někdo ze strany Gedeona utrpěl

jakoukoliv újmu. A takto vyhrává bitvy Jahve. Kazatel David Wilkerson, autor světově

známé knihy Dýka a kříž a zakladatel programu Teen Challenge, navštívil v roce 2003

Prahu a ve svém inspirujícím kázání řekl také: „Bůh může povstat přes noc“. A jako

příklad uvedl: „Za jediný den zlikvidoval železnou oponu a také bambusovou oponu.“

Dále na účet Boha udivený bratr David Wilkerson připsal vyslovení souhlasu ruské

vlády pro zákaz potratů. Také se to stalo přes noc.48

3.6 Příběhy, které jdou na hranici možného

Kniha Numeri nám předkládá ještě neuvěřitelnější příběh. Bůh nás zde šokuje,

když nechá promluvit Balaamovu oslici (Nm 22,22-35). Připomeňme si, o co v tomto

47

Srov. NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník, s. 186. 48

Srov. WILKERSON, David. Prorocká Kázání. [internet] 7. 3. 2003. .

26

příběhu jde. Balaam jede na oslici, když v tom mu do cesty vstoupí Jahvův Anděl.

Oslice Anděla vidí, přestože prorok Balaam ne. Prorok bil oslici holí, aby šla dál. „Tu

otevřel Jahve oslici ústa a ona Balaamovi řekla: „Co jsem ti udělala, že jsi mě, takhle

zbil? (Nm 22,28). Není raritou, když slyšíme papouška, jak opakuje slova. Medvídek

koala umí vydávat srdcervoucí řev podobný dětskému pláči.49

Na internetu lze najít

videa pro pobavení, zachycující psy a kočky, jak se po svém pánovi snaží opakovat

slova. Ale stále je to dost vzdálené výkonu oslice, kterou Bůh použil, aby oslovil

Balaama. Je to příběh, který bychom čekali spíše v knize pohádek, než v knize

inspirované Duchem svatým. A Bůh jde ještě dál. Na moment se podíváme do Nového

zákona. Jak u Matouše (Mt 3,9), tak u Lukáše (Lk 3,8) čteme: „Bůh může Abrahamovi

vzbudit potomky z tohoto kamení!“ A vraťme se na úplný začátek, k samotnému

stvoření. Bůh vytvořil člověka z „hlíny země“. Slovo „homo – člověk“ je ne náhodu

odvozené od slova „humus – země, půda“.50

Marek O. Vácha ve své knize Loď píše:

„Prach, ze kterého jsme, je stejný prach, jako prach cesty, po kterém šlapu.“51

3.7 Ironický rozměr dějin

V celé Bibli nacházíme stále a znova onu ironii, která je zmíněná několikrát

v Novém zákoně: „Jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou

posledními“ (Mt 19,30; 20,16; Mk 10,31; Lk 13,30). Sv. Jan křtitel říká: „ Je třeba, aby

on (Ježíš) rostl, a já abych se zmenšoval“ (Jan 3,30). Tento jev lze nazvat „Boží ironií

dějin“. Už samotné vyvolení člověka vzbuzuje údiv. V porovnání s ostatními tvory této

planety, sv. František z Assisi by použil pravděpodobně výraz „bratry“, nemá člověk nic

extra, co by jej samo o sobě předurčovalo, aby se ujmul role pána tvorstva.

Připomeňme, že Bůh si člověka vybral dřív, než Eva s Adamem pojedli ze stromu

poznání. Medvěd lední má kožich s natolik dobrými izolačními vlastnosti, že ho

prakticky nezachytíte termokamerou.52

Gepard štíhlý může běžet rychlostí až 130

km/hod.53

Blecha psí doskočí až 175× tolik co měří.54

Mravenec unese až 50× víc, než

49

Srov. ŠKRABÁLEK, Michal. 400 zajímavostí o lidech, přírodě a vesmíru. [internet] 7. 8.2012. . 50

Srov. CANTALAMESSA, Raniero. Život pod vládou kristovou, 3. vyd. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2008 s. 211. 51

VÁCHA, O., Marek. Loď, 2. vyd. Brno, Cesta, 2012 s. 21. 52

Srov. ŠKRABÁLEK, Michal. 400 zajímavostí o lidech přírodě a vesmíru. [internet] 7. 8.2012. . 53

Srov. JIROUŠ, Michal, Gepard štíhlý, rodinná idylka pod horou, [internet] 15. 7. 2012. .

27

sám váží. Z tohoto a dalších možných srovnání by člověk jako vítěz nevyšel. Přesto si

Bůh zvláštním způsobem vyčlenil právě člověka. Kdybychom žili v době, kdy se

židovský národ teprve utvářel, a měli bychom možnost si vsadit na národ, který se stane

vyvoleným, jistě by Židé nepatřili mezi favority. Když se podíváme na mapu

starověkého světa, našli bychom větší, slavnější, kulturnější, bohatší… národy než jsou

Židé. Byl tu velký národ Egypťanů, Mezopotámie, Čína, později Asyrská říše, rovněž

Babylonská říše a také Persie, Řekové či na východě Indie.55

Přesto si Bůh vyvolil

právě Židy. Učebnicovým příkladem ironie dějin je příběh, ve kterém se střetli David a

Goliáš. Goliáš měl v úmyslu udělat z Davida potravu pro „nebeské ptactvo a polní zvěř“

(1 Sam 17,42), ale ani jeho obrovská postava mu k vítězství proti malému Davidovi,

který šel do boje „ve jménu Jahva Sabaot“ (1 Sam 17,45), nestačila.

3.8 Závěr 3. kapitoly

Dávní hrdinové z několika málo příběhů, které jsem zde uvedl, abych demonstroval

Boží humor, neměli ten luxus vědět dopředu, jak jejích příběh dopadne. Jonáš před

Jahvem „prchal do Taršíše“ (Jon 1,3). Mojžíš a Gedeon upozorňují na svou nevhodnost

pro naplnění svěřeného úkolu. David se Goliáše nebál, byl coby pastýř zvyklý chránit

ovce před medvědy a lvy, zato ostatní mu střet s Goliášem vymlouvali (1 Sam 17,1 -

54). Jsem přesvědčený, že právě tento a mnohé další, jsou těmi příběhy, které se u ohňů

později přidávaly k lepšímu, ti kdo je zažili, se nad nimi usmívali, mladším se to muselo

zdát neuvěřitelné. Bůh oslovuje člověka a způsob, jakým to činí, je pokaždé nový,

hravý, zjevuje se v podobě hořícího keře, nechává promluvit oslici…, šokuje úkoly,

které se zdají nereálné. Gedeonovi třeba nechá pouhých 300 vojáků a nakonec je zde

moment překvapení, způsob jakým se příběh rozuzlí. David zabije Goliáše, aniž by se

k němu přiblížil.

54

Srov. ANDRLE, Martin. 10 nejlepších skokanů planety, [internet] 21. 10. 2010. . 55

ALEXANDER, David, ALEXANDER, Pat. Průvodce Biblí, s. 26-27.

28

4 NOVOZÁKONNÍ BOŽÍ HUMOR

Urazili jsme kus cesty a dostali jsme se až na stránky Nového zákona, kde se nám

otvírají dosud netušené možnosti bádání. Společně s apoštoly zažíváme přítomnost Pána

Ježíše Syna Božího a slyšíme jeho slova, jeho svědectví o Otci a také zde máme

zaznamenané bezprostřední zážitky apoštolů s Duchem svatým. Zdá se, že cíl našeho

bádání máme na dosah ruky. Ve Starém zákoně jsme hledali humor na těch místech,

kde se někdo smál, a hledali jsme jej také v některých starozákonních příbězích. Nyní se

zaměříme přímo na jednotlivé osoby Boží Trojice.

4.1 Radostné východisko Nového zákona

Již na první pohled je vidět, že oproti Starému zákonu vyznívá Nový zákon

poněkud radostněji. Vždyť čtyři první knihy jsou označované názvem evangelium.

Etymologický význam řeckého slova „euangelion“ vyjadřuje radostnou zvěst, anebo

také veselou novinu či dobré poselství, které vyvolává radost.56

Název, který knihy

dostaly ve druhém století, dobře vystihl, jak se mají tyto knihy chápat.57

Středem těchto

knih je osoba Ježíše Krista, který je poslem radostné zvěsti a je i samotnou radostnou

zvěstí.58

Všechny ostatní knihy Nového zákona navazují právě na tuto radostnou zvěst.

Kardinál Tomáš Špidlík ve své knize Prameny světla vidí křesťanství jako „náboženství

milosti“ a upozorňuje na skutečnost, že řecké slovo „chara“ znamená radost. Když se

modlíme k Panně Marii, opakujeme slova z úst anděla „zdrávas“, v řečtině je použit

výraz „chaire“, který doslovně znamená „raduj se!“59

4.2 Ježíš, radostný Bůh a veselý člověk

Mnich Jorge z románu Jméno Růže Umberta Eca řekl, že v podobenstvích, která

zaznamenali evangelisté, není nic, co by pudilo k smíchu, a že Ježíš se nikdy nesmál.60

Autorem těchto myšlenek je Bernard z Clairvaux a ve 12. století je dále rozvíjel Hugo

56

Srov. NOVOTNÝ, Adolf., Biblický slovník, s. 162. 57

Srov. MERELL, J. Radostná zvěst nového zákona, 3. vyd. Přerov, Česká katolická charita, 1973, s. 9. 58

Srov. LEÓN – DUFOUR, Xavier. Slovník biblické teologie, s. 107. 59

Srov. ŠPIDLÍK, Tomáš. Prameny světla, 4. vyd. Olomouc, Refugium, 2009, s. 224. 60

Srov. ECO, Umberto. Jméno růže, 2. vyd. Praha, Odeon, 1985 s. 83 -96.

29

od Svatého Viktora.61

Smích rovněž odsuzuje hodně asketů, kteří svůj postoj dokládají

slovy z evangelia: „Běda vám, kdo se nyní smějete! Neboť budete plakat a naříkat“ (Lk

6,25).62

Kniha Hypotézy o Ježíšovi takové zjednodušování Ježíšovy morálky rozhodně

zamítá. Ježíši se vyčítá, že jí, pije a pohoršuje ostatní tím, že se pohybuje v pochybné

společnosti hříšníků. V knize Poselství mezi řádky čteme: „Evangelizace pomocí

vidličky a nože byla jednou z Ježíšových účinných metod konání misijní práce“63

Je mu

předhazován příkladný asketický život Jana Křtitele. Evangelia často zachycují Ježíše

hodujícího u stolu, z textu lze vyčíst jeho kladný vztah k vínu. Ježíš se zkrátka dobře

baví. Z takového zorného úhlu je zjevné, že představa Ježíše jako nepřítele radosti a

šiřitele smutku je neudržitelná.64

I půst musí být spojen s radostí. „Když se postíte,

netvařte se zasmušile, jako to dělají pokrytci“ (Mt 6,16). Když byl Ježíš proměněn na

vysoké hoře, „jeho tvář zářila, jako slunce“ (Mt 17,2).

4.2.1 Ježíšova slova, která nás rozveselí

O Ježíšově smyslu pro humor svědčí i mnohá jeho podobenství a promluvy.

Ježíšova slova nejsou určena primárně teologům k rozboru, ale každému jednomu

posluchači, který si Ježíše přišel poslechnout. Možnost promluvit veřejně, tak jako je

tomu na místě zvaném Speakers' Corner v Hyde parku, nebyla v Izraeli neobvyklá.

Z Bible víme, že si lidé chodili poslechnout Jana Křtitele (Mt 3,1-6), chodili ve velkém

počtu i za Ježíšem (Mt 14,13-14) a Ježíš věděl, jak tyto lidi oslovit. Svědčí o tom

přinejmenším několikatisícové zástupy jeho posluchačů. Alexandr Flek, vedoucí

projektu Bible 21, míní: „Ježíš říká některé věci, které my dnes čteme jako slova z Bible,

ale původní posluchači se, myslím, museli chvílemi doslova válet smíchy. Tehdy to

nebylo Písmo svaté, ale třeba ten nejlepší špek, který ten rok slyšeli.“65

Je to třeba

podobenství o velbloudovi, který snáz projde uchem jehly, než boháč do nebeského

království (srov. Mt 19,24). Bratry Petra a Ondřeje potkává Ježíš ve chvíli, kdy vrhají

síť do moře a zve je, aby šli s ním. Má pro bratry půvabnou nabídku: „Udělám z vás

rybáře lidí“ (Mt 4,19). Máte příliš mnoho starostí? Pak je toto veselé přirovnání určeno

61

Srov. ADÁMKOVÁ, Iva. Schmitt, Jean-Claude, svět středověkých gest. [internet] 17. 11. 2005. . 62

ŠPIDLÍK, Tomáš. Prameny světla, s. 225. 63

FITCH, Alger. Poselství mezi řádky, 1. vyd. Praha, 2000, Oliva, s. 36. 64

Srov. MESSORI, Vittorio., Hypotézy o Ježíšovy, 1. vyd. Praha, Portál, 1994, s. 173-176. 65

HÁVOVÁ, Naděžda. Bible a humor, [Internet] 26. 12. 2009. .

30

právě vám: „Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne ani neshromažďuje do stodol,

a váš nebeský otec je živí. Nemáte větší cenu než ono?“ A o řádek níže Ježíš pokračuje:

„ a proč se znepokojujete o oděv? Pohleďte na polní lilie, jak rostou, nenamáhají se ani

nepředou. A říkám vám, že sám Šalamoun ve vší své nádheře nebyl oblečen jako jedna

z nich“ (Mt 6,26-29). Anebo: „Co se díváš po smítku v oku svého bratra? A trámu, který

máš v oku ty sám, toho si nevšimneš?“ (Mt 7,3). Kdyby Ježíš neměl smysl pro humor,

mohl nám hodit z nebe vyčerpávajícím způsobem vypracovaný manuál ponaučení

anebo suše říct, nestarej se o to, co dělají ostatní, starej se o sebe. Ovšem tyto i další

texty rozhodně nejsou „suché“, ale mají „šťávu“, humor.

4.2.2 Radostná perspektiva Blahoslavenství

V Lukášově evangeliu Ježíš otvírá trpícím zcela novou, mnohem veselejší

perspektivu. Chudým bude patřit království Boží, hladoví budou nasyceni, ti kdo nyní

pláčou, se pak budou smát. Ježíš zde odkrývá čistě pozitivní skutečnost

eschatologického rázu, která se neobejde bez smíchu. „Boží království je radost, bez ní

je církev nudná a nuzná, chladná až k smrti“ potvrzuje Josef Zvěřina.66

Pokud budete

potupeni kvůli Synu člověka, není to důvod ke smutku, Ježíš naopak říká: „Radujte se a

jásejte, neboť hle, vaše odměna v nebi bude veliká.“ Zde vnáší Ježíš radostný aspekt do

těžké životní zkoušky. Z kříže se stává plus (srov. Lk 6,20-23). Hned za

blahoslavenstvím následují kletby určené bohatým, kteří již svou útěchu nalezli.

Myslím, že zde Ježíš chce, abychom se dokázali podívat na svou situaci s nadhledem a

nepodléhali klamným dojmům. Nutno připomenout, že nadhled patří k humoru, jak

jsme podrobněji rozebrali v první kapitole. To, že o nás ostatní lidé mluví dobře, nás

může svádět ke spokojenosti a k ustrnutí v této pozici. Ježíš na příkladu nepravých

proroků, o kterých se též mluvilo dobře, ukazuje, jak může být takové zdání klamné,

a z celkového kontextu vyplývají neblahé následky nesprávného rozhodnutí (srov. Lk

6,24 - 26). Řeč Blahoslavenství nepronesl žádný suchar či žlučovitý člověk, ale právě

naopak. O to hodnotnější je, že těmito slovy k nám promlouvá Syn Boží. Celkový

dojem Ježíše jako radostného člověka dokresluje i jeho vztah k dětem, které nám

dokonce dává za příklad: „Kdo nepřijme Boží království jako dítě, nevstoupí do něho“

(Lk 10,15).

66

ZVĚŘINA, Josef. Pět cest k radosti, 1. vyd. Praha, Zvon, 1995, s. 31 - 34.

31

4.2.3 Ježíš nám odkazuje radost

Ježíš svou radost odkazuje nám: „I vy nyní máte zármutek, ale uvidím vás znovu a

vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo neodejme“ (Jan 16,22).67

Setkaní

s Ježíšem bylo pro mnohé jeho současníky příčinou velké radosti, byli uzdravováni,

byly jim odpouštěny hříchy… „Zástup byl rozradostněn všemi těmi skvělými věcmi,

které se děly jeho prostřednictvím“ (Lk 13,17). V druhém závěru Janova evangelia se

píše, že kdyby se měly vypsat všechny věci, které Ježíš vykonal, každá zvlášť, pak by

„celý svět nepostačil pojmout knihy, které by se o tom napsaly“ (Jan 21,25).

4.3 Bůh Otec nás zve na veselou hostinu

Henri J. M. Nouwen ve své knize Návrat ztraceného syna dospěl k zajímavým

závěrům, které se vztahují k naší látce. V kapitole nazvané Pozvánka k radosti si

Nouwen všímá, že když Ježíš popisuje království Boží, používá obraz veselé hostiny.

„Říkám vám však, že mnozí přijdou od východu i západu a zaujmou místa na hostině

s Abrahámem, Izákem a Jakubem v nebeském království“ (Mt 8,11). Anebo: „S

nebeským královstvím tomu je jako s králem, který vystrojil pro svého syna svatební

hostinu. Poslal pro služebníky, aby pozvali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít. Znovu

poslal jiné služebníky se slovy: ‚Řekněte pozvaným‘: ‚Hle, připravil jsem hostinu, mí

býci a můj krmný dobytek je poražen, vše je hotovo, přijďte na svatbu‘ “ (Mt 22,2-4).

Otec zve své děti na tuto hostinu, která neodmyslitelně patří k Božímu království.

Nouwen říká: „Bůh se takto raduje a zve jiné, aby se radovali s ním.“68

„Kdo z vás, má-

li sto ovcí a jednu z nich ztratí, neponechá těch devětadevadesát ostatních v pustině a

nejde za tou, která se ztratila, dokud jí nenajde? A až jí najde, vloží si ji celý

rozradostněný na ramena a po návratu domů svolává přátelé a sousedy a říká jim:

‚Radujte se se mnou, neboť jsem tu svou ztracenou ovci zase našel!‘ “ (Lk 15,4-6).

„Nebo která žena, když má deset drachem a jednu z nich ztratí, nerozsvítí lampu,

nevymetá dům a pečlivě nehledá, dokud jí nenajde? A když jí najde, svolává přítelkyně a

sousedky a říká jim: ‚Radujte se se mnou, neboť jsem tu ztracenou drachmu zase našla!‘

“ (Lk 15,8-9). K těmto dvěma příběhům patří ještě třetí O marnotratném synovi. Syn si

vezme svůj dědický podíl, rozmařilým životem jej prohýří. Nakonec se vrací ke svému

67

Srov. ZVĚŘINA, Josef. Pět cest k radosti, s. 35-37. 68

NOUWEN, M., J., Henri. Návrat ztraceného syna, 1. vyd. Praha, Paulínky, 2001, s. 122 – 123.

32

otci, aby se stal jeho nádeníkem. „Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a byl pohnut

soucitem, rozběhl se, vrhl se mu kolem krku a zulíbal ho. Tu mu syn řekl: ‚Otče, zhřešil

jsem proti nebi i vůči tobě, už si nezasloužím, aby mě nazývali tvým synem.‘ Ale otec

řekl svým služebníkům: ‚Rychle přineste ty nejkrásnější šaty a oblečte mu je, na prst mu

navlečte prsten a obujte ho. Přiveďte tučné tele, porazte je, jezme a veselme se, neboť

tady ten můj syn byl mrtev a vrátil se k životu, byl ztracen a je opět nalezen!‘ A začali se

veselit“ (Lk 15,11-24). Výzva k radosti „radujte se se mnou“ zaznívá svorně od pastýře,

od ženy i od otce vracejícího se syna. Všechny tyto hlasy patří Bohu. Bůh se nechce

radovat sám. „Radost Boží je radostí andělů a všech jeho svatých, je to radost všech,

kteří patří do království,“ říká Nouwen. Důvodem k radosti Otce není konečné

zúčtování s globálními problémy či totální obrácení lidstva na správnou a jedinou víru.

„Bůh se raduje, protože jedno z jeho dětí, které bylo ztraceno, je znovu nalezeno.“69

4.4 Duch Svatý jako původce radosti

Výraz „duch“ je překladem hebrejského slova ruah, řecky pneuma, původní

význam tohoto slova je dech, vanutí, vánek.70

Apoštolové na vlastní kůži zažili toto

vanutí, přítomnost Ducha svatého. Lukáš popisuje událost, kdy se Ježíš „zachvěl radostí

v Duchu Svatém a řekl: Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi to skryl před

moudrými a rozumnými a zjevil to těm nejmenším (Lk 10,21). Apoštol Pavel píše: „Boží

království nespočívá v pokrmu anebo v nápoji, ono je spravedlnost, pokoj a radost

v Duchu Svatém“ (Řím 14,16). Soluňany Pavel chválí, že se stali příkladem pro všechny

věřící v Makedonii a v Achaji: „Vy jste začali napodobovat nás i Pána tím, že jste

uprostřed mnoha soužení přijímali Slovo s radostí Ducha Svatého“ (1 Sol 1,6-7). V listě

Galaťanům čteme, že plodem Ducha je mimo jiné radost (srov. Gal 5,22).

4.5 Závěr 4. kapitoly Stejně jako ve Starém zákoně, ani v Novém není smích tematizován. Evangelisté

zřejmě nepovažovali za důležité zachytit Ježíše smějícího se, stejně jako nikde nepíší,

že by se Ježíš poškrábal na zádech. Ježíš byl člověk, a proto mu nic lidského, vyjma

hříchu, nebylo cizí. Smích podobně jako škrabání není hříchem. Dá se předpokládat, že

se Ježíš během poutě tímto slzavým údolím stihl poškrábat i zasmát. V evangeliích se

nabízí mnoho situací, při kterých se Ježíš asi docela dobře bavil. Slova, která evangelia

69

NOUWEN, M. J. Henri. Návrat ztraceného syna, s. 123- 124. 70

Srov. Katechismus katolické církve, s. 188.

33

zachytila, svědčí o tom, že jejich autor byl veselý člověk. A jako Bůh nám ukazuje

perspektivu radostné věčnosti, která začíná již teď a tady. Bůh Otec nás do této radosti

zve, každého jednoho človíčka. Chce se s námi o tuto neustávající radost podělit.

Abychom našli správnou cestu na veselou hostinu, dostali jsme Ducha svatého, jehož

plodem je radost (srov. Gal 5,22). „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte

se!“ ( Flp 4,4n).

34

5 BOŽÍ HUMOR ZRCADLÍCÍ SE V CÍRKVI

Skrze Písmo jsme poznali radostného a veselého Boha. Pokud je tomu opravdu

tak, měla by se ona radost i veselí zrcadlit v církvi, neboť děti dělají to, co vidí u rodičů.

Bůh je náš otec a my jsme jeho děti, vždyť se modlíme Otče náš a vyznáváme, že

věříme v jednoho Boha Otce. Jak tomu je, to se dozvíme, když se ohlédneme za téměř

dva tisíce let trvající historií církve. Člověk byl stvořen podle obrazu Boha (srov. Gn

1,26). U některých lidí je tato podobnost patrnější víc než u jiných. V takovém případě

mluvíme o svatosti, jsou to lidé, kteří žijí v pověsti svatosti. Právě svatí by měli být těmi

nejradostnějšími. Je tomu skutečně tak?

5.1 Radující se apoštolové Ve Skutcích najdeme popis události, kdy jsou apoštolové zmrskáni pruty, a

namísto očekávaného nářku se stane něco neskutečného: „A oni odcházeli z velerady

celí rozradostnění, že byli uznáni za hodné trpět pro to jméno“ (Sk 5,41). Učedníci

odcházejí do celého světa s radostnou zvěstí na rtech. A toto je jedna z mnoha reakcí na

hlásání evangelia zachycených v Písmu: „Když to pohané uslyšeli, radovali se a začali

velebit slovo Páně a víru přijali všichni, kdo byli určeni k věčnému životu“ (Sk 13,48).

Svatý Pavel povzbuzuje Římany: „Ten, kdo koná milosrdenství, ať září radostí“ (Řím

12,8). O pár řádků dál píše: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími“ (Řím 12,15), i

radost má své hranice, které člověk musí umět vycítit. O lásce recituje Pavel

Korinťanům – „že má radost z pravdy“ (Kor 13,6). V druhém listě Korinťanům se Pavel

svěřuje: „Jsem vrchovatě naplněn útěchou, ve veškerém našem soužení překypují

radostí“ (2 Kor 7,4). A v deváté kapitole stejného listu připomíná, že „Bůh miluje

radostného dárce“ (2 Kor 9,7). V prvním listě Soluňanům je Pavel důrazný: „Neustále

se radujte“ (1 Sol 5,16). Jakub píše ve stejném duchu jako Pavel: „Bratři moji, za tu

největší radost pokládejte to, když jste vystaveni zkouškám. Vždyť víte: je-li řádně

vyzkoušena, plodí vaše víra stálost“ (Jak 1,2-3). Petr nás povzbuzuje: „chvějte se proto

radostí, i když vás ještě po nějaký čas musí trápit různé zkoušky“ (Petr 1,6). A také píše:

„Radujte se nad tím, že máte podíl na Kristových utrpeních, abyste se rovněž, až se zjeví

jeho sláva, radovali a jásali“ (Petr 4,13).

35

5.2 Radost na poušti

Obvykle, pokud někdo píše o humoru v životě světců, sáhne po těch nejzářivějších

příkladech, Františku s Assisi, Terezii z Lisieux, Janu Boskovi či Thomasu Morovi.

Samozřejmě tyto gejzíry radosti neopomeneme zmínit, ale chtěl bych upozornit ještě na

další velikány církve, v kterých se zrcadlí Boží rado