GYMNÁZIUM JANA PALACHA PRAHA 1

Výlet na Kost

PhDr. Olga Hegarová, CSc. 2009

2

B. Balbín

Trochu historické regionalistiky místo úvodu

nad každý si pod názvem „Český ráj“ vybaví východní Čechy, především oblast

kolem Jičína a Turnova, kte-ré vedou tichý spor o post metropole tohoto prostoru. Velmi zajímavý je i vznik a vývoj označení.

Termín „ráj Čech“ použil jako první pobělohorský exulant a humanista Pavel Stránský ze Zap (1589-1657) a pokrokový jezuita Bohu-slav Balbín (1621-1688). Oba měli na mysli úrodné a krás-né okolí Litoměřic. Pavel Stránský v nich působil jako děkan kapituly a odsud odešel po roce 1627 s dalšími protestanty do emigrace. Bohuslav Balbín, rodák

z Hradce Králové označil Litoměřicko jako „roh hojnosti celých Čech“, ale ter-mín „ráj“ použil i pro upravené okolí doksanského kláštera v oblasti dolní Ohře. Severní Čechy si pak toto označení uchovaly až do 19. století. Čeští Němci vychvalovali krásy „Paradies von Böhmen“ – prostoru labského údolí za

Litoměřicemi směrem k Ústí a Děčínu. Jako symbol byl chápán hrad Střekov.

Byl postaven u Ústí nad Labem Janem Lucembur-ským kolem roku 1309 k ochraně labské plavby. Ve 14.

S

Hrad Střekov.

23

22

dorys a hodovní akustická síň v prvním patře je evrop-ským unikátem. Kolem zřídili Černínové oboru pro lov. Zatímco Kost téměř nenavštěvovali, Humprecht patřil k oblíbeným místům panstva a jeho hostů, zejména v době honů.

Posledním rodem sídlícím v Čechách a vlastnící kos-tecké panství byli původní jihočeští měšťané, kteří byli 1599 povýšeni do rytířského stavu. Forstmistr budějovic-kých lesů Václav Netolický získal erb a přídomek z Eisenberka.

Kost odkoupil od Vojtěcha Černína v roce 1738 Vác-lav Kazimír Netolický z Eisenberka. Panství na-vštěvovali do roku 1867, pak nepřímí potomci žijící v Itálii neměli zájem až do restitucí.

3

A. v. Humboldt

století byl hrad ve vlastnictví Vartemberků a v 16. století Lobkoviců, tedy stejných vlastníků jako Kost. Za třiceti-leté války odtud okolní kraj plenily vojenské posádky Sasů a Švédů, kteří také prohloubili koryto Labe, aby byla umožněna plavba i velkých lodí s válečnou kořistí. Od poloviny 17. století už zůstal neobydlen a chátral.

Za zdejšími krásami sem mířili více poutníci ze Saska a severního Německa než z Prahy a středních Čech.

Tento kout Čech navštívil jako turis-ta také slavný přírodovědec Alexander von Humboldt (1769-1859). Tomu nej-více učarovala západní část Českého středohoří s Milešovkou a lázně Tepli-ce.

Je zřejmé, že němečtí uživatelé názvu Český ráj vnímali tuto oblast nikoliv jazykově, ale teritoriálně (také zde převládalo německé obyvatelstvo).

Čeští obrozenci vnímali celé Čechy jako pozemský ráj. Za vše hovoří Tylův text písně „Kde domov můj…“ v sadu skví se jara květ, zemský ráj to na pohled“ nebo

4

Máchovy verše „šírá vlast ta česká země – nejmilejší To-bě ráj“.

Josef Jungmann (1773 - 1847) působil v letech 1799 -1815 na litoměřickém gymnáziu, kde jako první začal bezplatně vyučovat češtinu. Velmi negativně vnímal až nekritický obdiv k německým oblastem severních Čech a konstatoval, že oblast Prachovských skal ve východních Čechách je stejně krásná a hlavně více česká.

Po roce 1848 došlo k definitivnímu rozkolu českého a německého politického programu. Termín Český ráj byl nadále užíván pro oblast Litoměřicka, přičemž česká veřejnost vnímala sever Čech spíš ve smyslu „ztracený ráj“ (poněmčený).

O teritoriální posun „ráje Čech“ směrem na východ, který naznačil už Josef Jungmann, se nejvíce zasloužil v 80. letech 19. století mladý regionální novinář, působící v Hradci Králové a pocházející z Turnova Václav Durych (otec pozdějšího katolického básníka a prozaika Jaroslava Durycha (1886-1962). Ten vydal podrobný po-pis kraje mezi Turnovem, Semily, Jičínem, Sobotkou a Kněžmostem a právě pro tuto oblast použil zcela pro-gramově název Český ráj. Jednotlivé díly Durychova

Pohled na Trosky z vyhlídky u Hrubé Skály.

21

želka Marie Anna Čáslavová byla delší dobu ochrnutá po mrtvici a zemřela v roce 1624. Druhá manželka Anna Salomena byla vdovou po popraveném příteli a švagrovi Kryštofu Harantovi z Polžic a Bezdružic. Sňatkem s Heřmanem a přestupem ke katolictví zachránila velkou část rodového majetku. Anna Salomena zemřela po sed-mi letech šťastného manželství (jediné, co manželovi vyčítala, byla chorobná lakota).

Krátce po její smrti se Heřman znovu oženil s italskou hraběnkou Sylvií Kateřinou Caretto – Millesimob, která byla o 30 let mladší. Kost a Sobotka se stala jeho vlast-nictvím právě v této době. Přes velkou šetrnost dbal o rozkvět svých panství. Sám vedl účetnictví a také jeho manželka se vyznala ve vedení účtů i právu a soudnictví.

Po Smrti Heřma-na se jeho dědicem stal vnuk jeho bratra Humprecht Černín z Chudenic (1628-1682). Ten provedl úpravy v Sobotce a nechal postavit pů-vabný lovecký zá-meček Humprecht. Nebyl zdaleka tak šetrný jako prastrýc, využil služeb slav-ného stavitele Carla Luraga (1615-1684).

Humprecht je jednou z barokních dominant Českého ráje. Má velmi zají-mavý elipsovitý pů-Humprecht Černín

20

Černínové z Chudenic

Rod Černínů pochází z Chudenic na Kla-tovsku. Prvním významným představitelem byl Černín – nejvyšší komorník na přelomu 12. a 13. století. Do 17. století rod nijak zvlášť

nevynikal, ale nábožensky se rozdělil. Hejtman Praž-ského hradu Diviš Černín v roce 1618 vpustil do Hradu stavovské vůdce, kteří provedli defenestraci. Tento pro-testantský reprezentant rodu také byl obětí staroměstské popravy českých pánů v roce 1621. Naopak Heřman Černín patřil do císařské katolické strany. V jejích služ-bách bojoval i na Bílé Hoře. Byl císařem povýšen do pan-ského stavu a získal hraběcí titul.

Heřman Čer-nín z Chudenic zahájil kariéru na dvoře císaře Rudolfa II., kdy byl císařským radou a hejtma-nem Starého Města pražské-ho. Před koncem třicetileté války se dokonce stal

místodržícím Království čes-kého a v roce 1651 nejvyšším hofmistrem.

Heřman byl třikrát ženat. Jeho první man-

Humprecht

5

cestopisného díla vycházely v letech 1886-1888, kdy pro-bíhaly tvrdé zápasy o státoprávní vyrovnání a jazykový profil škol v národnostně smíšených oblastech.

V této době navštívila s pražskými Sokoly Turnov a okolí i skupina amerických Čechů. Tamní učitel Josef Zdeněk Prýl pro ně napsal „Průvodce Českým rájem“, který vycházel z díla Durychova.

Nová lokalizace Českého ráje se plně vžila začátkem 20. století, především zásluhou historika Josefa Pekaře (1870-1937) a jeho Knihy o Kosti (první díl vyšel v roce 1909). Okolí Litoměřic začalo být v českých kruzích označováno jako „zahrada Čech“. 1

1 Literatura: Karel Bílek, Jak je starý název Český ráj“, Zpravodaj místopisné komise ČSAV 18/1977, Bohdan Zilynskyj, Příběh „odsunu“ Českého ráje

Hrad Kost

6

Krajina Českého ráje je překrásná. Střídají se v ní hlu-boká údolí se strmými stráněmi s ohradami ovcí a koní, a nádherné lesy, protkané sítí cest, spojující malebné ves-nice s roubenými chalupami. Také rybníky sem neod-myslitelně patří. Hlavním estetickým bonusem kraje jsou však skály, které tvoří překrásný rámec mnoha historic-kých památek. Pochopitelně sem cestu našli i filmaři. V roce 1967 se zde točil film „Na Žižkových válečných vozech“, v roce 1970 letech trochu morbidní Radúz a Mahulena a hlavně půvabná komedie Marie Poledňáko-vé „Jak dostat tatínka do polepšovny“(dědečkův domek

z německy mluvícího Litoměřicka na česky mluvící Turnovsko, Dějiny a současnost 4/1998, str. 52-57

19

zahraniční politiky. Vyjednával např. mír s polským krá-lem Zikmundem, ale jednal i s Turky, Peršany a Rusy.

Na Kosti vládli Lobkovicové do roku 1637. Vybudo-vali pivovar a provedli zámecké úpravy. Do osudů za-sáhly i dvě ženy Marie Magdalena, byla provdána za Jana Rudolfa Trčky z Lípy a její syn Adam Erdman bo-joval u Valdštejna.

Marie Kost prodala své švagrové Polyxeně z Lobkovic. Dva roky patřil hrad Albrechtu z Valdštejna, ten chápal hrad jako jeden z obranných pilířů Jičína. Měl v plánu jej přebudovat v hospodářsky prosperující šlechtický velkostatek. Jedinou připomínku jeho vlastnictví je sala terrena těsně přiléhající k Bílé věži. Po Valdštejnově smrti se i přes to, že se Kost vrátila do vlastnictví Lobkoviců, stala místem, kde sídlila Collore-dova císařská posádka, kterou vystřídalo švédské vojsko. Pro celé okolí to znamenalo obrovské útrapy a část hradu podlehla 1635 požáru. 1637 odkoupil Kost Heřman Čer-nín z Chudenic (1576-1651).

Sobotka

18

Lobkovicové

Ti se v písemných pramenech objevují te-prve od 14. století, ale v 16. století se stali přední aristokratickou rodinou. Existovaly dvě rodové větve – Hasištejnští z Lobkovic a Po-pelové z Lobkovic.

Jan starší z Lobkovic a na Zbirohu byl od roku 1551 nejvyšším hofmistrem a začal vykupovat různá panství. Od Hazmburků např. získal Libochovice a pro syna Kryštofa odkoupil Kost. Celkem měl sedm synů. Velmi zajímavý byl osud čtvrtého Jiřího Popela z Lobkovic (1551-1607), který s bratry Ladislavem, Janem a Mikulá-šem zahájili úspěšnou kariéru u císařského dvora a rod vytvořil mocenskou protiváhu Rožmberků. V 80.letech se stal kandidátem na polskou korunu, toužil i po kardinálské hodnosti a nakonec zaútočil přímo proti císaři Rudolfovi. Nakonec byl odsouzen na doživotní vězení a ztrátu majetku. Význam-ným diplomatem byl také Kryštof z Lobkovic (†1603). Ten ve službách císaře Maxmiliána II. doprovázel arcivévod-kyni Annu do Španělska, kde zůstal 9 let. Poté se stal nejvyšším hofmis-trem. Pro své diploma-tické a jazykové schop-nosti řešil složité úkoly

Polyxena z Lobkovic

7

s krásným výhledem na rybník v sevření skal můžeme najít kousek za Příšovicemi, stejně jako Vaškovu „cvič-nou“ skálu).

Architektonickým klenotem zdejšího kraje je rozhod-ně hrad Kost.

Stavba hradu a jeho architektonické proměny

ětšina hradů a tvrzí byla budována na návr-ších a tudíž byla i zdaleka viditelná. Pro stav-bu Kosti, která měla nahradit v první polovině

14. století nedostatečnou pevnost u Sobotky, byl zvolen terén na pískovcovém ostrohu, který ze tří stran chrání strmé skály oddělené údolími s třemi rybníky (dva z nich Černý a Bílý zůstaly zachovány, Labutník v Plakánku zanikl.

V případě obléhání se hrad mohl změnit ve vodní pev-nost.) Bylo tak docíleno toho, že hrad splývá s okolní

V

8

krajinou a není z rovin okolí dlouho vidět. Taková kom-pozice stavby a krajiny není pro gotiku typická, běžně se s ní setkáváme až v baroku. V lokalitě, kde byl hrad bu-dován, se už v prehistorické době nacházelo hradiště Na Poráni. Podle mnoha kosterních pozůstatků nalezených při hloubení základů se budovanému hradu začalo říkat Kost. Existují i další názory na to, jak název hradu vzni-kl. Hrad je postaven z pískovcových kvádrů a pískovec mění svou barvu podle počasí. Pod slunečními paprsky je světlý, vlivem deště naopak tmavne. Dominanta objek-tu Bílá věž tak proti chrpově modré obloze působila do-jmem bílé ohlodané kosti. Pravděpodobný je i původ podle přídomku, který zakladatel hradu Beneš z Vartemberka začal používat od roku 1349, kdy se po-prvé podepsal jako Benessius de Costy.

Možná tím i manifestoval pýchu na svůj hrad, kde bylo použito více kamenů než dřeva, z kterého se v té době běžně stavělo. Zcela nepravdivý je výklad, spojovaný s Janem Žižkou. Podle pověstí se mu nepodařilo hrad dobýt a tak měl s despektem prohlásit, že „je tvrdý jako kost a ta patří psům.“ Žižka však Kost nikdy neobléhal.

17

a jeho syn Zbyněk byl za vlády Jiřího z Poděbrad nejvyš-ším sudím.

Mikuláš Zajíc z Hazmburka a Kosti patřil stejně jako ostatní příslušníci rodu ke katolické šlechtě. Císař Zik-mund ho za věrné služby jmenoval nejvyšším sudím. Po Zikmundově smrti 1437 byl 30. prosince 1437 zvolen jako jeden z dočasných správců Čech. Tuto funkci zastával za vlády Jiřího z Poděbrad i jeho syn Jan Zajíc z Hazmburka, který vyjednával s císařem Fridrichem III. o vyslání Ladislava Pohrobka do Čech. Získal rovněž funkci nejvyššího sudího, kterou zastával i za Jiřího z Poděbrad. Hazmburkové pak podporovali Matyáše Korvína proti Jiřímu. Nicméně vnuk Jana Zajíce Jan IV. se oženil na počátku 16. století s pravnučkou Jiřího z Poděbrad Markétou Münstenberskou.

Po smrti posledního kosteckého Hazmburka odkoupil hrad s rozsáhlým panstvím nejvyšší kancléř českého krá-lovství Jan ze Šelmerka, který zaplatil 20.000 kop rýn-ských grošů. Manželkou tohoto umírněného katolíka byla ochránkyně Jednoty bratrské Johanka z Krajku. Vysoké úřady zastával i syn Jindřich ze Šelmberka. Vý-daje byly však větší než příjmy a proto Jinřich 1524 pro-dal zadlužené panství roku 1524 Janovi z Bibrštejna. Ten nechal postavit nový obytný palác na druhém ná-dvoří s výhledem do Plakánku.

Biberštejnové

Byli starým panským rodem pocházejícím pravděpodobně z Míšně. Do Čech přišli zřejmě ve 13. století. Rudolf z Biberštehna odkoupil od

krále Přemysla Otakara II. Frýdlant, jeho synové pak sňatkovou politikou získali Nymburk, Llanškroun a další zboží. Frýdlantská větev, která Kost získala vymřela v roce 1551 a panství připadlo Kryštofovi z Lobkovic.

16

Vilém Zajíc z Házmburka (detail podstavce sochy Karla IV. na Křižovnickém náměstí v Praze)

ději v polovině 16. století zasvěcena sv.Anně. Postavena byla malá budova s kanceláří a bytem rentmistra (obje-vuje se ještě na Mánesově obrazu Kosti). Domek byl str-žen spolu se zbytky dřevěné pavlače v 70. letech 19. sto-letí. Naopak bylo postaveno nové opevnění s dvěma branami a padacím mostem.

Hazmburkové

Rod byl větví Buziců, jejichž praotcem měl být bájný Bivoj. První zmínky však pocházejí z Dalimilovy kroniky, kde se píše o jistém Jet-říku Buzici (†1110). Genealogie rodu se udává

od Oldřicha Zaječka (†1232). Jeho potomci se už nazýva-li Zajícové, podle rodové državy z Valdeka. Prvním vý-znamným představitelem tohoto rodu byl Vilém Zajíc z Valdeka (†1319), který byl nejprve královským pod-komořím, od roku 1318 nejvyšším maršálkem. Zaklada-telem hazmburské větve se stal Zbyněk Zajíc (†1368), který od krále odkoupil hrad Klapý nedaleko Libocho-

vic, přestavěl ho a od roku 1341 ho podle dobových zvyklostí přejmenoval na Hazmburk (Zaječí hrad). Zbyněk patřil k nejvěrnějším přátelům Karla IV. Zastával proto významné funkce u dvora – byl nejvyšším mis-trem královské komory a nejvyšším úředníkem. Jeho vnuk po synovi Vilémovi, zakladateli klapské větve vyženil Kost. Jeho bratr Vi-lém mladší byl velitelem posádky na Pražském hradě

9

Původní jádro hradu začalo být budováno ve

40.letech 14. století a trvalo do roku 1414. Vystřídalo se několik vlastníků z rodu Vartemberků, z nichž každý zdejší prostory upravil a rozšířil. Členové rodu zde také skutečně po většinu roku žili.

Kost byla stavěna jako tzv. donjonový typ hradu, kte-rý se objevuje v Čechách po roce 1300.

Charakteristickým rysem je jedna nebo dvě vysoké obytné věře (donjony) tvořící jádro opevnění, v němž se nacházelo už jen několik hospodářských budov a větši-nou kaple. V tomto stylu vznikly hrady Lipnice, Okoř u Prahy, Kyšperk u Teplic… Ve věži byla místnost pro hradního pána a jeho rodinu, nejvyšší patro sloužilo jako pozorovatelna stráže, nižší patra pak jako sýpky. Věže měly i vlastní studnu a obvykle i tajný východ. Bývaly posledním útočištěm hlavní posádky v době obléhání a bojů.

10

Bílá věž na Kosti je zvláštní nejen svou výškou (72m) a šířkou zdiva (přes 3m), ale i půdorysným tvarem. Jed-ná se o obdélník s jednou z kratších stran šikmo pooto-čenou, takže jeden z rohů tvoří ostrý a druhý tupý úhel. Z místa pod hradem tak můžeme vidět čtyři hrany věže. Ostrý úhel směřuje k Bílému rybníku, odkud mohl hrad být nejvíce ostřelován. Můstkem byl s věží spojen i sa-mostatný palác s kaplí Panny Marie a kuchyňskými pro-story. Na nádvoří bývaly i maštale. Kolem roku 1412 byla postavena samostatná kaple původně zasvěcená Janu Křtiteli, později sv. Anně (dnes se zde konají sva-tební obřady).

Téměř celé 15. století vlastnil Kost rod Zajíců z Hazmburka. Ti vybudovali nové opevnění hradu s padacím mostem. V 90. letech 15. století se hrad stal nakrátko majetkem rodu Šelemberků. Ti rozšířili původ-ní palác a zmodernizovali první patro původního var-temberského dómu. Bylo také postaveno úřednické kříd-lo a vznikla i první stavba v podhradí. Hrad byl pan-stvem v té době obýván jen sporadicky.

V první polovině 16. století vznikl renesanční palác na druhém hradním nádvoří, ozdobený sgrafity.

Největší hospodářský rozkvět a další rozšiřování hra-du probíhal v druhé polovině 16. století do třicetileté války. Tento stavební rozvoj je spojen s rodem Lobkovi-ců. Byly postaveny nové brány a těsně pod hradem roz-sáhlý pivovar. Rozšířeny byly také rybníky v okolí. Pro-jekt možná navrhl velký stavitel jihočeských rybníků Jan Krčín z Jelčan, který byl nějaký čas zaměstnán u Lobko-viců v Jičíně. Pod hradem také vznikla zámecká obora – Plakánek a vesnice

Podkost, v níž se soustředila řada řemeslných profesí. Byl zde mlýn, olejna, výrobna drasla pro činění kůží a dokonce vinopalna. Hrad se pomalu stával hospodář-

15

který byl ve vlastnictví rožmberského klienta Jana Ctibo-ra z Kozího. Poté, kdy byl Hus v Kostnici upálen, zorga-nizoval Čeněk protestní petici, v níž byl jeho podpis na prvním místě(podepsalo téměř 600 šlechticů). Své sym-patie ke kališnictví prokázal i tím, že poté, kdy pražský arcibiskup Konrád z Vechty zakázal 1417 kališnictví, nechal Čeněk unést titulárního biskupa nikopolského Heřmana na Lipnici, kde se podávalo pod obojím. Čeněk byl také poručníkem nezletilého Oldřicha z Rožmberka a na rožmberském panství se také přijímalo z kalicha. Po smrti Václava IV. 1419 se s královnou Žofií stal zemským spoluvladařem. Změnil politickou stranu a přešel do Zikmundova tábora. Obdržel od něho Řád zlatého dra-ka. Během husitských válek změnil ještě několikrát poli-tickou stranu. 1421 se jako kališník účastnil čáslavského sněmu a byl jmenován do prozatímní vlády. Poté, kdy Zikmundovo vojsko vpadlo do severních Čech, opět pří-sahal věrnost Zikmundovi, čímž si velmi znepřátelil Žiž-ku (ten ho 1423 porazil u Hořic). Jako katolík se pak účastnil svatohavelského sněmu a opět byl vybrán do zemské vlády. Zemřel v roce 1425 na mor. Před smrtí však znovu změnil politickou stranu a zemřel jako kališ-ník.

S příslušnicí vartemberského rodu Annou se oženil také syn Jiřího z Poděbrad Viktorín.

V době, kdy Kost patřila Hazmburkům (1414-1497) došlo k rozšíření panství a některým stavebním úpravám hradu. Mikuláš Zajíc z Hazmburka přikoupil některé drobné rytířské statky (Lhotku, Meziluží, Dobšice, Choustníkovo hradiště, jeho synové získali Trosky, které spojili s Kostí, Vřešťov, Hostinné a hrubou Skálu. Na Kosti došlo k přestavbě paláce a postavena byla nová kaple – stará u Červené věže byla zasvěcena Panně Marii a sv. Jiří. Druhá kaple s hazmburským znakem byla poz-

14

nonizována Janem Pavlem II.), Chval vybudoval Turnov a Beneš získal do správy Sobotku a okolí. Od Chvala se odvíjí i rod Vald-štejnů. Všechny ro-dy měly ve znaku lvici. Většina pří-slušníků rodu za-

stávala vysoké úřady. Benešův syn Petr z Vartemberka byl blízký Karlovi IV. Doprovázel ho do Francie a v roce 1381 vedl poselstvo do Londýna, kde byla Karlova dcera Anna provdána za anglického krále Richarda II. Beneš také vybudoval v 80. letech 14. století zajímavý hrad Trosky.

Bylo využito zvláštního terénu se dvěma homolový-mi skalními kužely. Na nich byly postaveny dvě věže – pětiboká 47 m vysoká Baba a čtyřboká 57m vysoká Pan-na, mezi nimiž byl založen vnitřní hrad. V 15. století se Trosky staly sídlem loupeživých rytířů Kryštofa Šofa a Švejcara. Královské vojsko ho dobylo v roce 1455 a od té doby hrad chátral. Od třicetileté války pak zbyly jen jeho skutečné trosky.

Z vartemberského rodu, který se postupně rozdělil do čtyř větví a jenž vymřel v 17. století, se do dějin nejvíce zapsal Čeněk z Vartemberka (?-1425) Tento pán Jičína a Velíše se stal 1408 nejvyšším číšníkem (titul byl v rodině dědičný) a v roce 1414 se stal druhým nejvlivnějším mu-žem království s titulem nejvyššího purkrabího. Politic-ky uměl lavírovat. Původně sympatizoval s husitským reformním hnutím. Právě on zprostředkoval Janu Huso-vi možnost pobývat na Kozím Hrádku u Sezimova Ústí,

11

ským komplexem, protože renesančnímu stylu života vyhovovaly nové zámecké objekty. Spíš jako možný vel-kostatek v historickém hávu chápal Kost i frýdlantský vévoda Albrecht z Valdštejna, který ji odkoupil v roce 1632 od Polyxeny z Lobkovic. Důvodem byla blízkost Jičína. Jediná stavitelská stopa Valdštejna je salla terena (jakási zimní zahrada) postavená proti původnímu palá-ci při Bílé věži.

Po Valdštejnově smrti se hrad vrátil Lobkovicům, pro-tože Valdštejn nezaplatil domluvenou částku. Na Kosti se pak usadila armáda. Nejprve císařští, potom Švédové. V roce 1635 neopatrností císařských hrad vyhořel a utr-pělo celé okolí.

Od konce 30. let 17. století získal Kost a sobotecké

panství na celých sto let rod Černínů z Chudenic. Byly provedeny nejnutnější záchranné opravy, zejména v renesanční části hradu – Bibrštejnském paláci. V některých částech vznikly byty pro personál, ale větši-na objektů byla proměněna v sýpky. Od 30. let 18. století

12

odkoupili Kost Netoličtí z Eisenberka, kteří z hradu vy-tvořili svěřenecký statek (fideikomis), který se mohl dě-dit podle předem určeného pořádku. V 70. letech tak probíhal soudní spor mezi potomky Netolických Fla-mingem dal Borgo a jeho sestřenicí Eleonorou Kounico-vou. Dal Borgové se nakonec stali posledními vlastníky Kosti. Žili v Itálii a v podstatě Kost nenavštěvovali. V roce 1950 hrad přešel do správy státu a v 50. a 60. le-tech byl rekonstruován do své původní gotické podoby. Šelemberský a Vartemberský palác využívala Národní galerie. Expozice gotického a renesančního umění byla nádherná, protože obrazy i plastiky měly přesné dobové osvětlení. Vinné sklepy pod hradem sloužily jako filmo-vý archiv, protože zde byla velmi stabilní teplota. Od 70. do 90. let probíhalo zpevnění skalního podloží a přespá-rování kvádrových vyzdívek. V roce 1993 se v rámci re-stituce zemědělského majetku dostal hrad znovu do soukromých rukou Giovannimu Kinskému dal Borgo (bratranci Karla Schwarzenberga).

Charakter šlechtických rodů, kterým Kost patřila

ůvodní sobotecké panství chránila jen tvrz, kte-rá neposkytovala prostoru dobré možnosti ochrany. Kost založil kolem roku 1348 Beneš

z Vartemberka. Stavba se protáhla až do roku 1414. Po Benešovi budovali hrady jeho synové Markvart a hlavně Petr z Vartemberka se svou ženou Žofií až do své smrti 1405. Poté majetek přešel na jedinou dceru Elišku, která se provdala za příslušníka rovněž významného rodu Jana z Kunštátu a Poděbrad (používal titul „z Kosti a Poděbrad (z české větve pak pocházel i český král Jiří z Poběbrad). Jan z Kunštátu svého tchána dlouho nepře-

P

13

žil, zemřel stejně jako Eliška při epidemii roku 1409. Za nezletilou dceru Kunhutu z Kunštátu řídila panství její babička Žofie. 1414 se Kunhuta provdala za dalšího představitele významného rodu Mikuláše Zajíce z Hazmburka.

Vartemberkové

Patřili k nejstarším a nejvýznamnějším šlechtickým rodům. Svůj původ odvozovali od rodu Markvarticů, který od 12. století hrál důležitou politickou úlohu u panovnického

dvora. S prvním Markvartem se setkáváme v družině knížete Vladislava II. (1140-1172). Jeho syn Heřman pak udělal závratnou kariéru při dvoře Václava II. a Přemys-la Otakara I.

Stal se postupně maršálkem, komorníkem a purkra-bím v Kladsku. Heřman měl 4 syny. Rozrodem přede-vším dvou starších vznikla řada rodů. Nejstarší Beneš byl purkrabím v Budyšíně a od něj se odvíjejí rody pánů z Michalovic a Velešína. Druhý syn Markvart z Března byl purkrabím v Děčíně. K ochraně žitavské a zá-vhošťské cesty také postavil v 80. letech 13. století hrad Stráž pod Ralskem (Warte auf dem Berg – stráž na hoře = Vartemberk). Jeho synové vybudovali řadu rodových držav. Syn Havel hrad Lemberk (jeho manželkou byla Zdislava z Lemberka †1282, 1907 blahoslavena, 1995 ka-

Trosky