ezinárodní festival Humor

v amatérském filmu se po roce

opět vrací do Tanvaldu. O přízeň

poroty a diváků se 2. října v Kině

Jas Járy Cimrnama utká celkem 29

filmů. Soutěžní přehlídka startuje ve 13.30

hod.

Překvapením pro porotu v předkole

festivalu, byl temný nádech, který letos z filmů

zřetelně dýchá. „Asi je to způsobeno celkovou

atmosférou ve společnosti. V médiích se ve všech

pádech skloňuje krize, hrozí se bankroty a

zadlužováním, každá druhá zpráva se zabývá

nějakým zločinem a celková nálada ve

společnosti je negativní. Umělci reagují na dění

ve společnosti temnější tvorbou,“ uvedl jeden ze

členů poroty. Překvapivě mnoho filmů, které se

letos festivalu účastní, má agresivní až brutální

nádech. Ve filmech, které mají být oslavou

humoru a smíchu tak nejednou teče i krev.

Naopak příjemným překvapením jsou

nové tváře v soutěži. Jednou z nich je 28letý

tvůrce komiksů a animovaných filmů Dan Černý,

který přináší precizně zpracovaný kreslený film o

loveckých lapáliích jedné žáby (víc z příběhu

neprozradíme, ať se mají diváci na co těšit). Toto

krátké amatérské dílko by mohlo s přehledem

konkurovat takovým filmům jako je Doba

ledová, protože příběh nešťastného zeleného

stvoření je stejně úsměvný jako trampoty pravěké

veverky z tohoto filmu. Nováčkem v soutěži je i

mladý autor Ondřej Svoboda, který na diváky

zaútočí s briskně natočenou i zahranou třeskutou

parodií na telenovely s názvem Erupce vášně.

Mezi dalšími filmy diváky opět

rozesměje loňský vítěz Jaroslav Nykl,

s osvěžujícím optimistickým filmem Jaro. Ani při

dalších filmech se diváci rozhodně nudit nebudou

– němečtí zástupci v soutěži

předvedou, jaké úsměvné

scény může přinést neznalost

jazyka nebo k čemu je dobré

u sebe nosit mobil, Slovákům

půjde o život a vážnou

konkurenci pořadům

alá Rady ptáka Loskutáka

přinese příspěvek Martina

Bohadla s názvem Mikro

dílna, kde se bude vyrábět

nejmenší motor na světě.

Naopak zamrazí při

mafiánské tématice s naoko neškodným názvem

Mrkev a mlíko nebo při exkurzi do života

ovocných stromů Vladimíra Frančeho.

„Amatérští filmaři se vlastně stávají

kronikáři své doby. Jsou to ti, kteří dali přednost

činnosti, která není výdělečná, ba naopak. Patří

jim dík a naše alespoň morální podpora za to, že

se nevrhli na jiné aktivity, ale že zůstávají u

koníčku, který jim snad přináší radost a všem

ostatním i do budoucna pohled na současné dění

(třeba i s humorem nebo morbiditou),“

zdůrazňuje význam HAFu členka poroty Anna

Lišková.

Podzimní Tanvald ožije smíchem už po

dvaačtyřicáté. Mezinárodního festival Humor

v amatérském filmu, jehož pořadatelem je Město

Tanvald, prezentuje amatérské nezávislé,

neprofesionální filmy a slouží k podpoře

amatérské filmové tvorby v tuzemsku i

v zahraničí. Letos poprvé se bude konat pod

symbolickým patronátem Járy Cimrmana, jehož

socha od června zdobí balkon kina a podle něhož

bylo kino také přejmenováno na Kino Jas Járy

Cimrmana. Pro letošní ročník jsou vypsány tyto

kategorie: filmy humorné a satirické do 15

minut, filmy s neomezenou tematikou do jedné

minuty (Minuta film) a parodie na reklamu do tří

minut. O vítězích soutěžních filmů bude

rozhodovat nejen porota, ale i samotní diváci,

kteří prostřednictvím anketních lístků vyberou

vítěze Ceny diváka. Vstupné na festival je

zdarma. V rámci doprovodného programu si

návštěvníci ještě mohou prohlédnout

fotografickou výstavu k 5. výročí Cyklostezky

Járy Cimrmana aneb Na kole okolo Liptákova.

Hlavním sponzorem letošního ročníku festivalu

HAF je společnost ČSAD Semily a koná se i za

finanční podpory Libereckého kraje. Mediálním

partnerem přehlídky je Amatfilm.cz a Filmdat.cz.

Děkujeme, že jste přišli podpořit

začínající filmaře!

M

aroslav Nykl,

jméno, které ve tvářích poroty vždy

vyloudí spokojený úsměv. Dobře ví,

že teď se výborně pobaví. Výtvarník,

animátor a držitel nejvyšších ocenění

z mezinárodních soutěží sklízí úspěch u

diváků i poroty tanvaldské filmové soutěže

prakticky od prvního ročníku. Jeho

animované filmy nepostrádají humor,

vypointovaný příběh a kouzelnou

synchronizaci děje s hudbou. Zeptali jsme se

ho proto jak, se k animovanému filmu dostal

a jak těžké je stvořit takový kreslený film.

Čím si vás získal právě animovaný film?

Už ani nevím. Nejspíš jsem někdy před 40

lety vdechnul nějaký „bacil“ kresleného

filmu.

Teď vážně – už od mala jsem měl rád tužky a

kreslení. Při zápisu do 1. třídy jsem paní

učitelce na otázku - „Čím bys chtěl být,

Jaroušku?“ odpověděl : „Presidentem nebo

Mikolášem Alešem“. Nesplnilo se mi ani

jedno. Zůstal jsem otrokem kresleného filmu.

Sklízíte úspěch na mnoha soutěžích.

Diváky i porotu v Tanvaldě jste si získal

hned několikrát. Jaký to je pocit, když

z publika slyšíte spokojený smích diváků?

Nádherný! Lituji, že ne u všech projekcí

mohu být osobně, protože právě reakce

diváků a dobrá nálada po promítání je velkou

odměnou za úsilí, které každý film stojí.

Motivoval vás úspěch vašich animovaných

filmů k další tvorbě?

Myslím, že je normální mít z úspěchu radost,

motivace to v mém případě ale není.

Dopředu mě ženou nové a nové nápady,

kterých mám víc, než času na jejich realizaci.

Takže při dokončování jednoho filmu se už

chorobně těším na další. Je to moje postižení

- takže plynule přecházím z jedné choroby do

druhé.

Vracíte se do Tanvaldu rád?

Velmi rád.

Své filmy si od kamery až po zpracování a

finální úpravu děláte sám?

Ano, vše dělám sám.

Zasvěťte nás trochu do tajů animovaného

filmu – jak pracná je cesta od prvního

„obrázku“ k hotovému filmu?

Film nezačíná obrázkem. V první řadě musí

být myšlenka (nápad). Pak následuje nějaké

literární zpracování – napsání scénáře,

nakreslení obrázkového scénáře. Souběžně

s tím vzniká představa výtvarného řešení

prostředí a děje příběhu. Tady vzniknou

figury a kreslím si jejich rozkresy – do tzv.

typů ( různé pozice a pohledy – atd.).

Následuje krátké období, kdy se figuru učím

kreslit. Musím ji dostat do ruky tak, aby při

velkém množství pohybových fází příliš

neměnila svou podobu a charakter. To je

velice důležité pro celkové vyznění příběhu.

Pak začíná vlastní práce na filmu.

J

To spočívá v kreslení na papíry, nasnímání

kreseb do počítačového programu (tzv.

linetest), kde si upravím v konturové kresbě

dynamiku pohybu. Dále pak scenování do

počítače, kolorování a časování jednotlivých

snímků – tady zúročím výsledky

z předchozího nasnímání do linetestu. Na

každou vteřinu filmu kreslím 12 obrázků,

které jsou snímány po 2 filmových okénkách.

Není to ale pravidlo – jsou pohybové akce,

které si vyžadují kreslit plných 25 obrázků na

vteřinu – to kvůli plynulosti a čistotě pohybu.

Přibývá to velice pomalu, ale o to je větší

radost, když se před Vámi na monitoru mrtvá

kresba pohne podle Vašich představ. Jsou

záběry, které se nepovedou na poprvé a musí

se předělávat. Takže je-li finální stopáž např.

10.000 film. okének, ve skutečnosti jich

nakreslím možná jednou tolik. V této fázi

film vybavím zvukovými efekty a hudbou,

případně textem. Zvuková složka filmu je

také velice důležitá. U všech mých filmů,

kreslených na existující hudbu je potřeba

sladit příběh a vtěsnat ho do závorek, které

určil skladatel hudby. Proces zrodu

kresleného filmu je zdlouhavý, někdy i

trochu bolí, ale přesto ho mám rád.

Jak dlouho na jednom filmu pracujete?

Třeba konkrétně na Largettu, které loni

zvítězilo, jak u poroty, tak u mladých

diváků?

Konkrétně Larghetto jsem kreslil 10 měsíců,

takřka každodenní práce. Příběh musí jít

v rytmu hudby. Jednotlivé gagy se musí

vypoentovat na výrazné tony ve skladbě, což

je složitá dramaturgická i animační práce.

Kolik filmů jste již vytvořil?

Nevím přesně – asi 35.

Kterého si nejvíce ceníte?

Asi všech stejně. To máte tak jako s dětmi,

když se jim v životě daří, dělají Vám jenom

radost. Každý film reprezentuje kus mého

života - je to vlastně moje dítě.

Kdo bývá prvním divákem a také kritikem

vašich filmů?

Přísný super kritik - manželka

Co všechno potřebuje začínající tvůrce

animovaných filmů?

Rozhodnutí, výdrž, trpělivost, trochu

výtvarného umu a hlavně velkou dávku

fantazie. To je podle mého soudu to

nejpotřebnější .

Jak vnímáte technologický posun

v animované tvorbě – od ruční kresby na

papíře k počítačovým animacím?

Vnímám to jako přirozený vývoj. 3D prostor,

který přinesla počítačová animace se svým

charakterem spíše podobá filmu loutkovému.

Je-li počítačová animace dobře udělaná, rád

se na ni podívám. Jsem ale příznivcem

klasické animace a ruční kresby. Myslím, že

za tímto typem výtvarného projevu je víc cítit

člověk než za méně kvalitní 3D animací, kde

je viditelná přítomnost strojové přesnosti . Je

to můj názor. Počítačová animace je pro mě

voda, do které jsem nevstoupil a asi

nevstoupím.

Kde jinde než na tanvaldském festivalu

HAF lidé mohou shlédnout vaše filmy?

Na amatérských soutěžích, které mají

kategorii animovaný film. Mokrá a

Jablíčková pohádka jsou v současné době

uváděny na televizní stanici CS FILM.

Myslíte, že dobrých animovaných filmů a

tím pádem také jejich autorů je

v současnosti nedostatek?

Faktem je, že nás není mnoho. Mám

upřímnou radost z každého, kdo

animovanému filmu podá ruku.

Co byste popřál festivalu HAF do

budoucna?

Jen a jen to nejlepší. Aby nám vydržel mnoha

dalších let. Aby přibývalo autorů a příznivců

HAFu a aby nám všem bylo v Tanvaldě

veselo, jako je tomu dosud. Vždyť humoru

není nikdy dost.

rotikladem ke zkušenému

tvůrci animovaných filmů je

začínající filmařka hraných

filmů Rosana Zvelebilová, která si z HAFu

loni odvezla Čestné uznání ředitele soutěže.

Letos porotu překvapila výrazně drsnější

tematikou. Film je její životní radostí a

jednou by se chtěla stát režisérkou.

Dočetla jsem se, že studujete

Pedagogickou fakultu – která profese ve

vás vítězí; učitelka nebo filmařka?

To je pro mě asi největší dilema. Na

Pedagogické fakultě studuji obor Chemie-

Technická a informační výchova, což má od

filmování hodně daleko. Obávám se, že

kdybych studovala filmování, nebavilo by

mě tak a navíc chci mít širší vědomosti, které

se netýkají pouze filmování. Nakonec díky

pedagogické fakultě jsem se dostala

k zajímavým projektům. Dá se to spojit, moje

diplomová práce bude na téma „Chemický

pokus ve výukovém videu“, kde budu

skutečně tvořit výuková videa.

Loňského ročníků festivalu HAF jste se

zúčastnila s parodií na reklamu

Kroketmachr 1000. Jak se díváte

na reklamy? Nebránila byste se této

zkušenosti, kdybyste měla tu možnost?

Na televizor se koukám jen hodně výjimečně

a samozřejmě sleduji, jaké jsou nové

reklamy. Asi bych nepohrdla točit reklamu,

ostatně tím se také zabývám

v „profesionální“ části mé audiovizuální

tvorby.

Jak snášíte kritiku? Žene vás k lepším

výsledkům nebo vás naopak brzdí?

Snáším jí hodně špatně a bohužel jsem se už

setkala s nepříznivou kritikou na má díla.

Mrzí mě, když někdo zkritizuje dílko, nad

kterým jsem (nejen já) strávila hodiny a dny.

Vždycky mě taková kritika znechutí a

demotivuje, i když všichni říkají, že kritika je

dobrá, abych vychytala chyby. Já dělám

amatérské filmy pro sebe a je mi jasné, že

mají chyby. I tak se mi moje filmy líbí a

nechci slyšet, jak se to dá vylepšit. Není to

proto, že bych byla namyšlená, ale proto, že

nápady na vylepšení jsem povinna

poslouchat u děl na zakázku. Proto dělám

amatérské filmy, nikdo mi do toho nemá co

mluvit.

Přinesla vám něco účast na festivalu HAF

v Tanvaldě?

Neberte to, jako že si chci šplhnout, ale

festival HAF je podle mě nejlepší z festivalů,

na kterých jsem byla. Organizátoři i diváci

mají úctu k dílům a i tak jsou promítány,

uváděny a sledovány. Festival je pro tvůrce a

diváky, a ačkoliv se promítají amatérské

filmy, festival je profesionální. Soutěž je

spravedlivá a na HAF určitě pojedu znovu, i

kdybyste nechtěli žádný další můj film

zařadit do soutěže.

P

Tanvaldský festival je především oslavou

smíchu a humoru – jaký je váš vztah

k humoru?

Mezi mé nejoblíbenější filmy patří především

komedie a dokonce grotesky z 20. a 30. let.

Humor je důležitou součástí mého života a

chtěla bych se mu věnovat. Co si ale budeme

povídat, udělat legrační film, který diváky

pobaví je mnohem náročnější, než vytvořit

hluboké psychologické drama.

Natočila jste dokument o výuce dětí

s poruchami učení. Jak se vám na tomto

projektu pracovalo – měla jste předem

připravený jasný scénář nebo jste

improvizovala?

Dokument vznikl skoro náhodou. V rámci

projektu Pedagogické fakulty jsem jela

pořídit záznamy z hodin ve škole Profesora

Zdeňka Matějčka v Mostě, jak se pracuje

s dětmi s DYS a jinými poruchami učení, a

ředitelka školy nám poskytla tak zajímavý

rozhovor, že jsem mimo záznamů z hodin

vytvořila i „dokument“ o škole, který

dokonce škola používá jako presentační

video.

Je vám bližší práce s fakty u dokumentů

nebo fikce hraných filmů?

Dokumentům se vyhýbám, jak to jde. Nebaví

mě shánět fakta, snažit se o objektivitu, a

navíc mě samotnou ani dokumenty nebaví

sledovat, tak proč bych měla něco takového

sledovat hodiny ve střižně. Raději vytvořím

dílo, kde podobnost postav, děje a míst se

skutečností je čistě náhodná.

Pohybuje se na české filmové scéně někdo,

s kým byste chtěla spolupracovat?

Zeptejte se těch, co se pohybují na české

filmové scéně, jestli by chtěli spolupracovat

se mnou Mimo jiné už spolupracuji

s Markem Dobešem („Byl jsem mladistvým

intelektuálem“) nebo zprostředkovaně s

Petrem Jáklem. Také jsem spolupracovala

s Tomášem Houškou na jeho novém filmu.

Baví vás více samotné natáčení nebo

finální střih?

Rozhodně mě baví víc samotné natáčení. U

amatérských filmů si prakticky všechno

dělám sama, od šití kostýmů, přes shánění

herců, psaní scénáře, až po kameru, režii a

střih. Jen na skládání hudby si vždycky

někoho najdu.

Kdy si vás filmování poprvé získalo?

Někdy, když mi bylo 10, tak tatínek koupil

kameru. Hrála jsem si s animací, a když mě

někdy ve třinácti vyhodili z divadla, že

neumím zpívat, tak jsem začala točit, abych

si to vynahradila. První hraný film jsem ale

dokončila až v 18ti. Měl hned velký úspěch a

mě to stouplo do hlavy. Tak jsem filmovala

dál.

O čem je váš nejnovější film?

Nejnovější dotočený film („Noční oční“) je o

oční doktorce, která se vracívá pozdě domů a

bojí se úchylů. Má to být trochu parodie na

horor. Úplně nejnovější nejnovější film („I

See K You“), který bych chtěla do HAFu

dokončit, je pohádka o tom, jak se dá šířit

láska a zlo po internetu a ICQ.

Na jaké natáčení nejraději vzpomínáte?

Všechna natáčení byly super. Amatérské

filmy se dělají pro zábavu a pro radost.

Kdyby nás nebavilo a netěšilo je natáčet,

proč bychom to dělali?

Jak vidíte s odstupem času svá první díla?

Vidím je, jako by je dělal někdo jiný.

Nemůžu ale říct, že v nich vidím chyby a že

dneska bych to udělala jinak. Vidím totiž

chyby, které jsem viděla už tehdy a jinak

bych to dneska neudělala, protože dneska

bych rovnou udělala zase jiný film. Proč se

plácat v tom, co už je hotové?

Co byste popřála festivalu HAF do

budoucna?

HAFe, neměň se. Zůstaň, jaký jsi, a já

přijedu zas.

elkem 34 filmy se zúčastnily letošního

ročníku soutěže. Některé porotu

zaujaly více, jiné méně. Soutěžily tu

osvědčené známé tváře těch starších,

zkušenějších, objevili se však i noví, mladí,

ba přímo i velmi mladí, dá se říci.

Tradičně vysokou úroveň měly takřka

všechny animované filmy. Je až s podivem,

jak si ryzí amatéři dokážou pohrát s obrázky.

Z pohledu laika mi nepřipadají o moc horší

nežli večerníčky z dílen profíků. Kvalita

hraných filmů pak byla různá. Vtipnými

scénkami se blýskli zahraniční účastníci

Dietmar Schűrtz z Německa a Dušan Dojčiar

ze Slovenska. Wolfgang Becker, německy

tvořící autor z Ústí nad Labem, pak

v dvouminutovém skeči dokázal, že i staré

dobré anekdotě se člověk s chutí zasměje, je-

li šikovně podána a dobře zahrána.

Zabíjačka starce předčila

Nejmladší soutěžící, teprve šestnáctiletý Jan

Václav, se svými Starci na chmelku porotu

zrovna neoslnil. Možná to chtělo jen

dotáhnout motiv ze Starců na chmelu,

doprovázený skvělou hudbou. Vždyť ti

„starci a stařenky“ dnes věkově skutečně

odpovídají tehdejším „starcům“. Tento

neúspěch by však mladého autora neměl

odradit. Jeho druhé dílko Zabíjačka se mi

zdálo docela vtipné.

Příběhy hajného Kokáče dalšího mladíka,

osmnáctiletého Vojtěcha Starého, porotu

neoslovily vůbec. Pokud to měla být parodie

na zdravotně postižené, pochybuji, že se jí

někdo zasmál. Ale možná, že vtip byl někde

jinde, ovšem stejně jako porota, ani já jsem

jej nepostřehl. Ale proč to nezkusit příště,

Vojtěchu? Hájovna, les, srnky a králíci,

broky a železa, to vše nabízí nepřeberné

množství potenciálních humorných situací a

hajný Kokáč není ještě zcela zatracen.

Naopak dvaadvacetiletý Ondřej Svoboda

se skvěle zahranou parodií telenovely Erupce

vášně zabodoval. Porotu možná trochu

vyděsila závěrečná exploze hlavy hrdinky

příběhu, ale jinak to bylo po všech stránkách

svěží dílko.

Místní tvorbu tentokrát reprezentovali

Smržováci Martin a Jan Klabanovi. Svými

vtipnými reklamními groteskami Špatný

signál a Mléko nebo pivo se v soutěži

rozhodně neztratili.

O královské stolici a příkazech EU

Na trochu drsnější notečku letos zahrála

již zkušená Rosana Zvelebilová. Nápad

s Evropskou unií a jejími poddanými,

mlaskavě se brodícími ve výkalech ve filmu

O královské stolici, není vzhledem

k celosvětové finanční krizi jistě špatný, jen

by to asi chtělo lépe dotáhnout ve scénáři i

režii. Herci byli totiž příliš toporní a namísto

vtipných dialogů strojeně deklamovali. O to

lépe pak herecky vyšel její druhý film Noční

oční. Jen bych se jako příznivec krimi žánru

přimlouval za hlubší skrytí pachatele, tak

abychom my, diváci, více cítili, nežli viděli.

A pak ještě nějaká humorná pointa na závěr,

překvapující odhalení, přece jenom se jedná

o humor v amatérském filmu.

Mafiánské story a něco pro kutily

A na závěr jsem si nechal dvě perličky.

Drsnou záměnu ve filmu Mrkev a mlíko, kde

mne zaujaly výtečné, takřka profesionální

výkony herců, od Martina Doležala a skvělou

reportáž Mikro dílna od Martina Bohadla.

Tam je všechno, výborní herci, nápad, vtip,

akce, a to vše v pouhých pěti minutách. S tím

by v televizi nepochybně zastínili většinu

rádoby zábavných pořadů.

A to je všechno. Neplačte, jestli se vám to

nelíbilo, nelkejte nad uplynulými ročníky,

vždyť nemusí pořád pršet, stačí, když aspoň

kape. A pěkných kapek bylo letos dost. Krize

nekrize, tradice HAFu pokračuje, a to je na

tom to krásné.

C

outěžící a návštěvníci

festivalu, kteří do Tanvaldu

přijeli po delší době, si jistě

nemohli nepovšimnout, že je tu cosi jinak.

Kino změnilo název a získalo svého nového

patrona. Jeho symbolickým strážcem se od

června stal světoznámý všeuměl a všestranný

český génius Jára Cimrman.

Sochu imaginárního českého

velikána, který na Tanvald shlíží z balkonu

kina, které se na jeho počest překřtilo na

Kino Jas Járy Cimrmama, 12. června 2010

slavnostně odhalil herec Zdeněk Svěrák.

Autorem sochy je mladý umělec Petr Šuta,

jehož návrh sochy „Jára Cimrman v mlze“

inspiroval duchovní rodiče cimrmanovského

humoru Zdeňka Svěráka a Ladislava

Smoljaka k nápadu vystavit sochu

v Tanvaldu. Právě Tanvald je totiž jako jedno

z mála měst jmenováno v některých

Cimrmanových divadelních hrách a je přímo

spojováno s bájným Liptákovem - posledním

známým místem pobytu Járy Cimrmana. Na

sochu významné imaginární postavy českých

dějin se složili sami obyvatelé Tanvaldu,

Město Tanvald i Divadlo Járy Cimrmana.

„Jára Cimrman řekl, že co v Tanvaldu

zavrhováno, bude v Praze aplaudováno. A

tady to musíme opravit, protože i takový

génius se může zmýlit. Praha totiž žádnou

sochu Járy Cirmana nemá. Proto výrok

změníme: Co v Praze zavrhováno, bude

v Tanvaldu aplaudováno,“ prohlásil Zděněk

Svěrák při slavnostním odhalení sochy.

Kmotrem díla se stal starosta Tanvaldu Petr

Polák.

Autorem je novodobý Myslbek

Sochu vytvořil jablonecký umělec Petr

Šuta, jehož Zdeněk Svěrák nazývá mladičkým

Myslbekem. „Když jsem si návrh sochy

prohlížel, zarazil mě tento mladý umělec

s tím, že to ještě není hotové a zakryl sochu

mléčným sklem. Vysvětlil to tím, že je to

Cimrman v mlze, a to se do Tanvaldu bude

hodit, protože tady je mlha často,“ popsal své

první setkání s umělcem i jeho dílem. Socha

je působivá především v noci, kdy je

podsvícená, takže tajemná silueta Cimrmana,

jehož podoba nám zůstává i nadále skrytá,

krásně vynikne.

Járovi pak Zdeněk Svěrák do

budoucna popřál, aby navždy shlížel

z balkonu na to hemžení dole a aby pod ním

chodili jen samí slušní a poctiví lidé.

S

eden z nejmladších soutěžících

RADOSLAV HORÁK

Ve čtyřech letech napsal svou první knihu.

Od té doby si dnes 15-letý Radoslav Horák

ze Zábřehu na Moravě na konto připsal

nejeden úspěch jako spisovatel i jako filmař.

Svůj první animovaný film natočil v deseti

letech jen jako pokus, aby zjistil, jak funguje

kamera. Další „pokusy“ začaly sbírat ocenění

v amatérských soutěžích po celé republice.

Kromě psaní povídek, básní, scénářů a

natáčení filmů si našel čas i na založení firmy

Kameropis. V minulém ročníku festivalu

HAF diváci mohli shlédnout jeho animovaný

film Narozeniny, jehož hlavní hrdiny

Radoslav vytvořil z plastelíny, nebo hraný

film o tom, jak se čerti musí ohánět, když

k nim lidé někoho nebo něco pořád posílají.

Takhle

vypadá

natáčení

animo-

vaného

filmu.

eden z nejoceňovanějších

JAROSLAV DOLEČEK

„Kolik ten člověk má už doma asi cen,“

reagoval po shlédnutí jednoho z filmů

Jaroslava Dolečka Jiří Suchý.

Jeden z nejznámějších a nejvíce ceněných

českých filmových tvůrců pochází

z Rychnova nad Kněžnou a za dobu svého

více než čtyřicetiletého filmování natočil přes

110 filmů. Pravidelným divákům tanvaldské

filmové soutěže HAF je toto jméno také

dobře známé. V roce 2008 si publikum získal

svým filmem „Jak Jirka říkal“, který vyhrál

také hlavní cenu.

Filmové grotesky Jaroslava Dolečka jsou

známé nejen mezi českými milovníky

amatérského filmového humoru, ale i mezi

těmi zahraničními.

Mezi nejlepšími světovými filmaři

Titul „Ať spadne“ a „Jen borovičku“ byly

vybrány mezi světových The Best – deset

nejlepších amatérských filmů světa.

Film „Jen borovičku“ úspěšně obletěl i

filmové festivaly na Maltě, ve Francii, Velké

Británii a v Belgii.

J J

Poslední film

Jiřího Beneše

Ještě loni diváky bavil humornou groteskou

Už se berou. Na letošní

HAF však Jiří Beneš už

nepřijede.

Vynikající filmař a

držitel mnoha

ocenění zemřel 16.8.

letošního roku.

Musíme doufat, že v jeho

stopách půjde i mladší

generace, která se bude

zajímat o amatérský film

a zúčastňovat se jako on

pravidelně naší soutěže.

Vzpomínka na Bohumíra

Medlíka

Zakladatel někdejšího filmového kroužku,

jeden z prvních HAFáků, tvůrce řady

filmových rodinných dokumentů, jako

jsou svatby, křtiny, promoce a j., autor

řady dnes již historických dokumentů

Tanvaldu, které mohou občané zhlédnout

na TIKu, ale hlavně KAMARÁD, to

vše byl pan Bohumír Medlík. Blíží se

další ročník HAFu, jehož znělku rovněž

vytvořil. Budeme ho postrádat v porotě,

jejímž členem byl po několik ročníků

tohoto festivalu. Budeme na něho

vzpomínat my všichni, kteří jsme ho znali

a nebo s ním spolupracovali a to nejen při

HAFu.

Bohumír Medlík působil jako porotce v mnoha

ročnících HAFu. Práce porotce je náročná. Mirek v ní

zúročil své dlouholeté zkušenosti filmaře.

Jiří Beneš (vlevo) s Ivo Renotiérem při loňském ročníku HAFu

obdivovali výstavu historické filmařské techniky.

V roli moderátorů se, na soutěžní

filmové přehlídce HAF, opět

představí Martina Votočková

a Jan Sklenička ze čtvrtého

ročníku Obchodní akademie

Tanvald.

Moderátorská dvojice je divákům

známá nejen z HAFu, ale

také z dokumentárního festivalu

o lidských právech Jeden Svět.

Oba se angažovali ve studentské

společnosti Akcefa a s Martinou

se můžete setkat i na stránkách

Školních novin, kde je

šéfredaktorkou.

Ocitnout se přímo uprostřed

filmového děje a moci se takřka dotknout

hlavního hrdiny, takové pocity mohou od

loňského roku zažívat i diváci tanvaldského

Kina Jas Járy Cimrmana. Dojem reálného,

téměř hmatatelného zážitku jim umožňuje

prostorový obraz a dokonalý zvuk.

Nejmodernější digitální technologií se

tanvaldské kino může pyšnit od loňského

roku, kdy se zařadilo k nejlépe vybaveným

českým kinům.

S 3D technologií končí čekání na

premiéry dlouho očekávaných filmových

trháků. Digitalizace umožňuje získat film

prakticky ihned po premiéře a ve

stoprocentní kvalitě. Digitalizace kina

divákům přináší také možnost sledování

přímých přenosů z koncertních sálů po celém

světě.

Filmové zážitky vám při HAFu bude

zprostředkovávat nový digitální projektor

Christie CP 2000ZX triple flash (foto

nahoře). Původní projektor (foto dole), který

soutěžní filmy promítal od roku 2001, zamířil

do technického důchodu. Původní projektor naposledy zazářil při loňské

výstavě A přece se točí.