V tomto čísle naleznete: Hlavní téma: Americké mytologie – Část čtvrtá, Reportáž:

MiniCon 2010, Recenze: Hitman 4 – Odváţným štěstí přeje; Asfalt; Kůstek: Útěk z

Kůstkova, Povídka: Azurová planeta III – Část druhá, Magic: the Gathering: Golgari;

Experimenty Simicu, Deskové hry: Malifaux, Historie: Čechy po smrti Jiřího z Poděbrad

s

Milí čtenáři!

Napadl sníh, i kdyţ mám pocit, ţe sotva

roztál ten loňský. Je to zvláštní, ale opět se

blíţí Vánoce. Je toho nyní tolik na práci, ţe

mi ani nezbývá čas na to, abych se na ně

těšil.

Pokud se Vám však povede najít si

v předvánočním stresu aspoň chvíli času,

neuděláte chybu, pokud ho strávíte nad

četbou nového Camelotu. Moţná, ţe během

nevlídných dní uvítáte vyčerpávající článek

o americké mytologii či reportáţ z letošního

MiniConu.

Na oplátku nám odpusťte, ţe jsme

vynechali některé rubriky – bohuţel

nestíháme.

Ještě zbývá popřát šťastné a veselé a

úvodník je u konce. I kdyţ... je tu ještě jedna

nepříjemná záleţitost: Je mou smutnou

povinností oznámit Vám, ţe čtete

pravděpodobně předposlední číslo

Camelotu. Zkrátka: po skvělých dvou letech

strávených nad tímto e-magazínem jsem se

rozhodl věnovat se jiným projektům a

Camelot zrušit. Je mi to líto, ale jak říká

staré klišé, vše má přece svůj konec. A

předpokládám, ţe s mnohými z Vás se ještě

potkáme. ;-)

Hluboký čtenářský záţitek, báječné

Vánoce a ještě lepší nový rok Vám přeje

Jakub Cepník

jakub.cepnik@email.cz

Úvodník................................................................................2

Hlavní téma – Americké mytologie – Část čtvrtá.................3

Reportáţ – MiniCon 2010.......……………………………12

Kniţní recenze – Hitman, Asfalt, Kůstek...........................12

Povídková část:

Azurová planeta III – Část druhá (Stanislav Cepník st.)....14

Magic: the Gathering – Golgari………….................…….16

Magic: the Gathering – Experimenty Simicu……….....…17

Deskové hry – Malifaux.....................................................18

Historie – Čechy za vlády Jiřího z Poděbrad……………..19

Příští číslo vychází v pondělí 22. února 2011.

Úvodník 2

Letem světem…

Nemůţeme se nepochlubit: V prosincovém vydání

magazínu Pevnost se objevila drobná upoutávka na

Camelot!

Vyšlo první číslo slovenského magazínu Azimut

záhad zabývajícího se – jak uţ název napovídá –

záhadami a především fenoménem UFO. Jeho

grafický návrh vytvořil náš šéfredaktor. Více na

www.kpufo.eu/sk

Na obálce si můţete prohlédnout fotografii, jejíţ autorem

je ruský cestovatel a průkopník barevného focení Sergej

Prokudin-Gorskij. Záběr je starý téměř sto let!

Americké mytologie – Část čtvrtá Mytologie Střední a Jižní Ameriky a Karibiku

Stanislav Cepník st.

První lidé přišli do Ameriky ze Sibiře před

30 000 aţ 20 000 lety př. n. l. Na Monte

Verde – na jihu Chile – ţili uţ před zhruba

15 000 lety.Indiánské národy se tu

vyvíjely skoro patnáct tisíc let, aţ do

přistání Kryštofa Kolumba, v naprosté

kulturní i geografické izolaci. To se

promítlo do utváření jejich civilizace,

mýtů a náboţenství. Evropané tak přišli

v 15.století n.l. do originálního světa,

v němţ duchovní mocnosti prostupovaly

přírodu a ve skalách, rostlinách i zvířatech

byla patrná boţská stopa. Moc mýtů tu

byla vlastně realitou.

Národy Střední a Jiţní Ameriky ţily ve

velmi odlišných ţivotních podmínkách –

vulkány, horské hřebeny, pouště, tropické

deštné pralesy, vnitrozemské níţiny

v povodí Orinoca a Amazonky umoţnily

vznik nesmírně bohatého světa rostlin i

ţivočichů.

Ţivotní prostředí, na němţ byli indiáni

závislí, ovlivnilo jejich představy o světě a

o duších, které ho obývají. V kaţdé ze

svébytných lokalit se vytvořila zcela

osobitá civilizace.

V Mezoamerice a centrálních Andách

Jiţní Ameriky vznikly velkolepé

předkolumbovské společnosti. Od lovců a

sběračů vedl vývoj k rozvoji rolnictví. To

vytvořilo předpoklady pro civilizovaný

ţivot, rozvoj vesnic, měst a říší.

I kdyţ se mytologie Mezoameriky a Jiţní

Ameriky mezi sebou lišily stejně jako

jejich nositelé, byl pro ně typický celostní

pohled na svět neoddělitelně spojující

reálné a spirituální prvky. Základem

mytologií byly zkušenosti z dob, kdy

indiáni byli lovci a sběrači, tedy před

zavedením zemědělství. Znali jedlé i

nepoţivatelné rostliny, léčivé i jedovaté.

Znali cykly rozmnoţování zvířat, prameny

čerstvé vody i naleziště vzácných

materiálů ke zhotovování nástrojů, zbraní,

keramiky a oděvů.

Dovedli se pohybovat v krajině, orientovat

se podle stop zvěře, švitoření ptáků,

různých jiných zvuků, výskytu rostlin,

podle charakteru půdy.

Svět byl prostoupen realitou i mýty a

představami předků o nadpřirozeném

světě. To vše bylo uchováváno,

vypravováno, dostávalo se pochopitelně i

do rituálních obřadů. Běţný ţivot tak

dostával duchovní rozměr.

Jak uţ bylo řečeno, všichni indiáni měli

společný celostní pohled na svět. Měl

ovšem v různých předkolumbovských

civilizacích Střední a Jiţní Ameriky

odlišný charakter. Sousedství těchto

protichůdných ţivotních prostředí vedlo

k vzájemnému míšení zvyklostí a názorů a

k vzájemnému ovlivňování v umění,

mytologii i náboţenství.

Mezoamerická oblast

Do Mezoameriky zahrnujeme velkou část

dnešního Mexika, Guatemaly, Belize,

Hondurasu, Salvadoru a Kostariky. Tato

část Střední Ameriky se v letech asi 1000

př. n. l. – do počátku 16. století n.l. (do

dobytí Španěly) – vyznačovala řadou

společných kulturních rysů, i kdyţ se v této

oblasti plné velkých přírodních kontrastů

rozvíjely rozmanité kultury.

Přes rozdíly v jazyce, politice i umění byly

národy Mezoameriky jednotné

v náboţenském přesvědčení a mytologii.

Pouţívali hieroglyfy, posvátný kalendář o

260 dnech, znali míčovou hru. Od r. 2000

př. n. l. se tam vyvíjela kombinace

zemědělství, ţivota ve vesnicích a

náboţenských rituálů.

Zhruba od r. 2500 př. n. l. aţ do r. 1519 n.

l. (vpád Španělů) byla Mezoamerika

centrem civilizací, které měly vyspělý

jazyk, vyspělé písmo, umění, architekturu,

matematiku, astronomii a zemědělství.

Tyto civilizace známe jako:

- olméckou (2000 př. n. l. – 250 n. l.) ►

Hlavní téma 3

Jedna ze slavných „olméckých hlav“

- mayskou (250 – 900 n. l.)

- toltéckou a aztéckou (900 – 1500 n. l.)

První vyspělá kultura vznikla u Olméků

kolem roku 1200 př. n. l., její prvky pak

převzaly všechny následující kultury.

Mezoamerická společenství se

vyznačovala vysokou uměleckou a

řemeslnou dovedností a zručností (z jejich

fresek, keramiky a skulptury čerpáme

mnoho poznatků o jejich kultuře a

náboţenském ţivotě).

Jejich města udivovala velkolepostí a

promyšlenou výstavbou. K

nejvýznamnějším patří mayská města

Palenque, Tikal a Chichén Itzá a aztécká

města Teotihuacán a Tenochtitlán.

V Palenque vynikl palác, jehoţ stavba

trvala přes 200 let. O komnatách Chrámu

nápisů se říkalo, ţe vedou do podsvětí.

Tikal (tj. místo, kde je slyšet hlasy duchů)

byla velká metropole uprostřed dţungle.

Chichén Itzá proslul velkou pyramidou

označovanou jako Chrám bojovníků, bylo

v něm největší hřiště pro míčové hry ve

Střední Americe a posvátná studna, v níţ

byli obětováni lidé bohu deště Čakovi.

Teotihuacán s Pyramidou slunce a

Pyramidou měsíce bylo posvátné místo a

cíl poutí.

Aztéckým střediskem (politickým i

duchovním) byl Tenochtitlán. Byl

postaven na ostrově uprostřed „měsíčního

jezera“ (Texcoco) roku 1325 n. l. Stavba

byla inspirována a boţsky řízena bohem

válka Huitzilopočtlem. Tenochtitlán je

„pohřben“ pod městem Mexico City,

hlavním městem Mexika.

V zemědělství byla základem zejména

kukuřice, která se pěstovala v deštných

pralesích technikou mýcení, na

zavlaţovaných polích či v domorodých

plovoucích zahradách (činampas).

Mezoameričané adresovali své modlitby,

rituály a oběti boţstvům plodnosti, slunce

a deště a čekali za to bohatou sklizeň.

Typickou součástí mezoamerického

náboţenství byla víra v oběti v podobě

zlata, květin, zvířat, ale zejména lidských

ţivotů. Lidé byli přesvědčeni, ţe je třeba

stále a vydatně zásobovat bohy krví, za

odměnu pak dostanou slunce a déšť.

Kromě toho krvavé oběti zaručí, ţe

rozmarní a nevyzpytatelní bohové nezničí

svět. Obětované osoby (a zvláště

sebevrazi) budou odměněni vysokým

místem v nebi.

Národy Mayů a hlavně Aztéků byly

militaristické – a tudíţ měly stále bohatou

zásobu válečných zajatců pro oběti.

Hlavní formou rituálu bylo vyříznutí srdce

oběti, ale také stětí a svléknutí z kůţe

zaţiva. Lidské oběti byly i významnou

sloţkou pokatoku, rituální míčové hry.

Španělé vedení Cortézem lidské oběti

zakázali, ale brali lidem ornou půdu a

vnucovali jim otroctví. Zničili mnoho

staveb a posvátných textů. Z tisíců

mayských kodexů jich přeţilo k naší škodě

jen velmi málo.

Přes staletí křesťanství pokračují dodnes

některé víry a obřady, mnohdy tvůrčím

způsobem smíšené s obřady katolickými.

Mayové

Dnes ţijí v mexickém státě Yucatan,

v přilehlých částech státu Campeche a

v severní části Hondurasu. Jsou potomky

starého kulturního lidu, který vytvořil na

území dnešní Guatemaly a později i

v severnějších oblastech nejvyšší civilizaci

na půdě předkolumbovské Ameriky.

Hledání první stopy po Mayích bylo dosud

bezvýsledné a asi zůstane i nadále.

Domníváme se, ţe uţ kolem roku 1000 př.

n. l. nebyl prales v severní Guatemale

zcela neobydlený. Myslíme si, ţe uţ o pět

set let později vytvořili tito praobyvatelé

kalendář, snad první verzi roku Haab o tři

sta šedesáti pěti dnech. (Jde o náročný

astronomický a matematický výpočet.) Je

ale jisté, ţe v severní Guatemale, kde jsou

dnes rozvaliny dvou kamenných měst, se

zrodila kultura Mayů.

Země se vyvíjela, vznikala další města.

Velela tu boţstva prostřednictvím kněţí,

šlechta a zejména hvězdy a kalendář.

Vznikaly chrámy, ale postupně se tu

výrazně vyhranily rozdíly mezi lidmi a ty

podemílaly pomalu a nepozorovatelně

základy říše.

Indiáni ţijící na periferiích pěstovali

kukuřici, fazole, tykve, rajská jablíčka,

brambory, kakao, tabák... Chovali krocany,

psy, včely, lovili nejrůznější zvířata, ryby,

mýtili lesy, rozšiřovali pole, přesto však

potravy nebylo dost. Museli totiţ uţivit

nejen sebe, ale zejména své nadřízené.

Na počátku našeho letopočtu (262, 532,

v 7. století) došlo k vymírání měst a

posléze k jejich pustnutí. Důvod je dodnes

nejasný. Není ani jasné, proč Mayové Staré

říše přestali najednou stavět. Vystěhovali

se na sever. Tam se setkaly dva světy,

toltécký a mayský. Vznikla Nová říše.

Mayové měli bohatou rukopisnou

literaturu (pouţívali hieroglyfy), ta však

byla po vpádu Španělů většinou spálena.

V historii a kultuře Mayů je ještě mnoho

zajímavého, ale to uţ by bylo nad rámec

naší kapitolky.

Podle archeologických nálezů víme, ţe

mayská kultura vznikla v 2. století n. l.

Největšího rozmachu dosáhla v 10. – 13.

století, potom byl její vývoj přerušen

vpádem Toltéků (1224 - 1421). Nastává

úpadek dovršený vpádem Španělů roku

1541. Mayové se podle moţnosti bránili,

jejich poslední město Petén Itzá bylo

podrobeno aţ roku 1697 (!).

Musíme ale dodat, ţe Mayové se nikdy

nesmířili se španělskou navládou.

V mnohém se sice museli přizpůsobit

španělské kultuře, ale dodnes si udrţeli

svůj jazyk a některé zvyky, vytvořili si

moderní spisovný jazyk psaný latinkou a

španělským pravopisem, vydávají knihy a

kulturní měsíčník. Jazyky příbuznými

mayštině hovoří dosud asi 1 500 000 lidí

v Mexiku, Guatemale a Hondurasu (podle

informace z 60. let 20. století).

●●●

Mayové byli vysoce organizovanou a

vyspělou společností. Jejich civilizace

dosáhla svého vrcholu v letech 250 – 900

n. l.

Věřili v neviditelné síly přítomné ve

veškeré přírodě, v rovnováhu mezi

temnotou a světlem a ve věčný cyklus

smrti a obnovy. Jejich vesmír měl tři části:

nebe (Horní svět), zemi (Střední svět) a

Podsvětí. Všechny byly vzájemně spojeny

Světovým stromem.

Horní svět (na rozdíl od některých jiných

věroučných systémů) nebyl odměnou za

ctnostný ţivot. Jediným způsobem vstupu

do ráje Horního světa byla násilná smrt.

Nejvyšší úrovně byly pro obětované,

následovali padlí v boji, zemřelí při

porodu, oběti poţáru či povodně.

Sebevrazi byli posíláni do nebeské oblasti

bohyně sebevraţd.

Střední svět vznikl pozvolna, jako kdyţ

stoupá mlha z oceánu, kdyţ bozi vyslovili

slovo „země“. Byl upraven stejně, jako

kdyţ Mayové upravovali kukuřičné pole.

Podsvětí (Xibalba, „Místo hrůzy“) mělo

jako Horní svět několik úrovní. Tam přišel

kaţdý, kdo nezemřel násilnou smrtí. Kdo

se z něj chtěl dostat pryč, musel podstoupit

řadu tvrdých zkoušek a změřit důvtip

s mnoha obyvateli Podsvětí.

Mayové měli asi 170 bohů a bohyň. Jejich

působení prostupovalo všechny části

ţivota. Vyţadovali neustálé pocty a oběti.

Neobvyklé je to, ţe jediným zcela

abstraktním a neviditelným bohem je

Hunabku, bůh za bohy. Podle některých je

stvořitelem bohů, země a oblohy a otcem

nejvyššího boha Itzamna. Podle jiné verze

mayského mýtu stvořil Hunabku napřed

svět obydlený malými lidmi, potom ho

zničil potopou za pomoci velkého ►

Mytologie 4

hada, který chrlil z tlamy přívaly vod.

Další svět, který stvořil, byl obydlen

Dzoloby, zvláštní rasou lidí. Ten rovněţ

zničil potopou. Konečně – potřetí – stvořil

svět obydlený Mayi. S těmi byl velmi

spokojen.

Někteří lidé věří, ţe Itzamna je viditelnou

podobou Hunabkua. Má mnoho funkcí. Je

to měsíční bůh, manţel měsíční bohyně

Ixčel a patron královských rodů. Je to

laskavý patriarcha, který obdařil svůj

milovaný lid dary knih, písma, kalendáře

a lékařství.

Měsíční bohyně Ixčel je hrozivá bohyně

spojená s měsícem, mořským příbojem a

povodněmi. Je náladová a proměnlivá

jako měsíc. Je laskavou matkou duhy a

ochránkyní porodu a tkaní, ale je

zobrazována také jako zuřivá babice

s helmou a sukní ozdobenou hady. Drţí

v ruce dţbán s vodou. Tou můţe laskavě

kropit úrodu, ale také ji můţe lít na svět

jako zničující záplavu. V mládí byla Ixčel

nešťastná, protoţe neměla reprodukční

orgány, nemohla mít tudíţ děti. Jednoho

dne ji šlápl jelen na břicho – a tím jí

umoţnil porodit děti – Bacaby. Měla je

s Itzamem.

Bacabové byli čtyři. Jsou spojeni se

světovými stranami. Jejich úkolem bylo

stát na všech čtyřech rozích ploché země a

drţet nad ní třináct vrstev oblohy jako

baldachýn (někdy jsou zobrazováni i jako

jaguáři). Nejznámějším z nich je Čac

(nebo Čaac). Někteří badatelé se

domnívají, ţe čtyři bacabové jsou pouze

čtyři aspekty Čaka.

Čak je bůh deště, nejuctívanější mayský

bůh (je znám i pod jinými jmény). Je sice

laskavý, ale to záleţí na tom, zda jsou mu

věnovány pravidelné rituály a oběti. Někdy

dává lidem pokyn, aby se zdrţeli jídla nebo

sexu, má-li ale špatnou náladu, můţe dát

pokyn, aby byli spoutáni a uvrţeni do

posvátné studny. Má mnoho tváří a

převleků. Kvákání ţab je povaţováno za

jeho hlas a oznamuje příchod deště. (Jeho

aztéckým protějškem je Tlaloc.) Je

spřízněn s bohem kukuřice Yum Kaaxem.

O opeřeném hadu Gukulmatzovi (taky

Kuklcan či Kuklkan), bohu větru, se věří,

ţe přišel ze západu a přinesl s sebou

všechna tajemství vesmíru. (Jeho aztéckým

protějškem je Quetzalcoatl.)

Hurakan, drsný bůh, podle mayské knihy o

stvoření Popolvuh spolupracoval

s Gukulmatzem na stvoření země a

vytvořil z bláta a dřeva první lidi. Protoţe

mu ale připadali nudní a hloupí, zničil je

potopou. Ty, kteří přeţili, nemilosrdně

trýznil. Někteří uprchli do jeskyní a uţ je

nikdo nikdy neviděl.

Kinič Ahau, bůh slunce, je ve dne sluncem,

v noci se pak promění v jaguára a plíţí se

spodními oblastmi Podsvětí. Chrání město

Izamalu a pod jiným jménem je patronem

poezie a hudby.

Ixtab a Ah Puč jsou boţstva smrti. Ixtab,

bohyně sebevraţd, doprovází do ráje

sebevrahy. V mládí lákala muţe do lesa,

svedla je, očarovala a zmizela. Někteří uţ

zůstali v lese, ti, co našli cestu domů, se

zbláznili a navţdy touţili po její lásce. Ah

Puč (Yum Cimil), pán smrti, je zobrazován

jako kostra, protaţená snětivá mrtvola,

nebo sova. Vládne nejniţší úrovní

Podsvětí.

Aztékové

Aztékové nebyli prvními obyvateli

Mexika. Praotec praotce Aztéků přišel do

země někdy v 2. tisíciletí p. n. l. a nepatřil

k Aztékům. Vybral si krásnou zemi. Jsou

tam snad všechny oblasti – tropy i mírné

pásmo, pouště i pralesy, vyprahlé pláně i

písčiny, baţiny... a tropická vedra. Mírné

pásmo má úrodnou půdu a teplé, vlhké

klima. Také hory, vyhaslé sopky, nejvyšší

polohy zasahují aţ do pásma věčného

sněhu.

První neznámí přišli ze severu. Byli to

potulní lovci a nezbylo po nich celkem nic.

Později – snad za tisíc let – uţ v kraji

vyrostly malé chýše z proutí pomazaného

hlínou. Lidé, kteří je postavili, začali

primitivně obdělávat půdu. Zůstaly po nich

opracované kameny, nářadí z kostí,

opracované kusy obsidiánu, vyvřelého

sopečného skla. A hroby, v nichţ byly i

předměty z materiálu, který se v kraji

nikde nevyskytoval, tzn., ţe také

obchodovali.

Přicházeli noví obyvatelé, splývali se

starousedlíky, hospodařili. Vznikla tu

osobitá kultura Zapotéků a Olméků.

V 7. či 8. století n. l. sem přišly ze severu

většinou divoké a drsné kmeny. Část

původních obyvatel utekla na jih, část

splynula s příchozími. Mezi těmi vynikli

Toltékové. Uměli dobře hospodařit,

vyráběli a zpracovávali kovy, byli i

výbornými staviteli a astronomy (jejich

dílem je v podstatě i aztécký a májský

kalendář). Toltéky obklopovaly jiné kmeny

(na niţší úrovni), válčily s nimi, proto se

většina Toltéků odstěhovala na jih.

Ve 14. století sem pak přišli ze severu

Aztékové, s nimi i Čičimekové. ►

Hlavní téma 5

Aztécký kalendář

Aztécká civilizace existovala v letech 1325

– 1521 n. l. Byla to militaristická říše.

Vybudovali si svou metropoli –

Tenochtitlan. Vedle rákosových stavení

přibývalo kamenných domů i chrám pro

jejich boţstva. Následovaly útoky

některých okolních kmenů, poráţky i

vítězství, to je však sloţitá historie a my se

jí nebudeme zabývat.

Boj se stal postupně smyslem konání. Měl

i boţské posvěcení. Kdo padl v boji, ţil na

věky v blaţenosti po boku boha Slunce.

V aztéckém nebi měli nejčestnější místo.

Ti, co zemřeli přirozenou smrtí, se dostali

do oblasti lhostejného klidu. To se mnoho

nelišilo od osudu zlých lidí, kteří si své

hříchy odpykávali v nebi věčné tmy, ale

bez pekelného mučení.

Aztéčtí muţi měli povinnou vojenskou

sluţbu. K té byly vychovávány uţ pětileté

děti ve zvláštních vojenských školách.

Základem obţivy Aztéků bylo pokročilé

zemědělství doplňované lovem.

Aztékové byli i výbornými řemeslníky –

zlatníky, řezbáři, tkalci.

Velká města byla centry obchodu.

Nejhledanějším zboţím byli otroci,

většinou váleční zajatci, ale také zadluţení

Aztékové.

Aztécká říše měla i dobré soudnictví,

soudní úředníci vedli podrobné záznamy –

uţívali hieroglyfů. Postupně se rozvíjelo

lékařství, astronomie, aritmetika,

stavitelství...

Při budování a rozšiřování moci pomohli

Aztékům nejvíc bohové – prostřednictvím

kněţí. Ti ţehnali, rozhodovali, řídili kaţdý

krok kaţdého Aztéka – vlastně všechno.

Vědám, dobrým mravům a zákonům naučil

Aztéky Quetzalkoatl – Opeřený had. Byl

slavný, obdivovaný, nakonec ale odešel,

podle pověsti proto, ţe se nepohodl

s jedním z bohů. Podle pověstí slíbil

návrat, a ten indiáni po staletí očekávali.

Aztékové měli přes tisíc různých boţstev.

Hlavním bohem byl Huitzilopočtli, bůh

války a ochránce národa. Quetzalkoatl byl

bohem větru a ochráncem umění. Tezkatli

měl na starosti neúrodu a sucho. Tlalok

s Tzinteotlem obstarávali úrodu kukuřice a

déšť. Bůh slunce Tonatiuh vládl teplu,

paprskům a jasu.

Kněţí postupně získali větší moc neţ jejich

pánové. Byli i nesmírně bohatí a měli vliv

na všechno.

V kaţdém městě byla řada chrámů

stavěných většinou pyramidovitě. Před

nimi byly obětní kameny, na nichţ vyteklo

mnoho krve obětí. Náboţenské obřady

patří k stinným stránkám této kultury. Pak

přišli Španělé, kteří přinesli aztécké říši

zkázu, a jejich inkvizice byla ještě krutější

neţ náboţenské obřady Aztéků.

Aztékům pak zbylo v dalších stoletích

otroctví a postupné vymírání.

Ale vraťme se k aztéckému pojetí světa a

vesmíru. Jejich vesmír měl mnoho vrstev.

Příběhy o jeho stvoření jsou sloţité. Podle

nich má svět tři části: Zemi, Nebe a

Podsvětí.

Země: Všechny tyto tři části se setkávaly

v hlavním městě Tenochtitlanu

vybudovaném na příkaz boha

Huitzilopočtli na ostrově uprostřed jezera

Texcoco. Uprostřed města stál velký chrám

zasvěcený tomuto bohovi a bohovi deště

Tlalocovi (místní lidé známí jako

Tenochca byli prý bohem Huizilopočtlem

přejmenováni na Mexiko).

Nebe: Nebe představuje velké kopule

s třinácti úrovněmi zvedajícími se na Zemi.

Nejvyšší byla určena výhradně nejvyššímu

bohu Ometeotlovi, bohu podvojnosti. Další

– posmrtné – úrovně se lišily podle stavu

duchovního ţivota jedince v okamţiku

jeho smrti. Nejvyšší odměnou byl Dům

slunce na východě. Z toho uţ se duše

nevracely na Zem. Na západě byl pokojný

posmrtný ţivot pro ty, kdo padli v bitvě

nebo zemřeli při porodu. Pro jiné dobré

duše tu byla Země mraků, Země

bezmasých nebo Země vody a mlhy.

Podsvětí: Rovnou do nebe se dostali – jak

uţ víme – jen ti, kdo padli v bitvě nebo

zemřeli při porodu. Všichni ostatní museli

nejdřív do Podsvětí (Mictlan – „to, co je

pod námi“). Tomu vládl strašný pán

Podsvětí (Mictlantecuchtli).

V Podsvětí přivítal duši Černý

Tezcatlipoca a poslal ji na cestu devíti

úrovněmi Mictlanu. Musela během čtyř let

sloţit náročné zkoušky a překročit děsivou

krajinu s třesoucími se horami a zrádnými

řekami. Pokud všechno zdárně zvládla,

mohla vstoupit do jedné z nebeských

oblastí, pokud neuspěla, musela zůstat

věčně na nejniţší úrovni.

Olmeteotl, bůh dvojnosti, měl muţské i

ţenské prvky a ztělesňoval dobro i zlo.

Z bezčasové prázdnoty stvořil nejdřív sebe

sama či sebe samu, pak porodil čtyři syny.

Tito synové vytvořili čtyři světové strany

(moţná obdoba s Bacaby). Byli různými

aspekty boha Tezcatlipoca.

Východ stvořil Červený Tezcatlipotl, bůh

zemědělství, plodnosti a regenerace, sever

Černý Tezcatlipotl, zlovolný, náladový a

podvodný pán noční oblohy, západ Bílý T.

(„opeřený had Quetzalkoatl“),

nejmilovanější bůh Aztéků, jih Modrý T.,

ale těch zřejmě bylo víc – podle některých

pramenů Tlaloc, bůh deště, podle jiných

bůh války Huitzilopočtli. Oba byli hojně

uctíváni.

Jiná verze o stvoření a zároveň zničení

mluví o pěti sluncích, představujících pět

věků. Svět byl stvořen a zničen uţ

čtyřikrát, přičemţ kaţdému věku vládla

jiná boţstva a jim odpovídající ţivly.

Po kaţdé katastrofě postoupil svět na vyšší

duchovní úroveň. Páté slunce je zatím

vrcholem a posledním sluncem. Vládne mu

sluneční bůh Tonatiuh. Pokud nebudou

smrtelníci v souladu s bohy, bude nakonec

zničeno a uţ nikdy nebude stvořeno znovu.

●●●

Ke kaţdému období a k mnoha dalším

boţstvům se váţe řada velmi zajímavých

příběhů, ale s těmi uţ se seznamte sami.

Jen ještě poznámka na závěr: u Aztéků (a

nejen u nich) má významnou funkci

prostředníka mezi duchovním a přírodním

světem šaman.

Jihoamerická oblast

První Kolumbova výprava z roku 1492

našla ostrovy: 12. října San Salvador, 27.

října Kubu, 6. prosince Hispaniolu. Podle

Kolumbova přesvědčení to byla Indie. Aby

umlčel pochybovače, byla o rok později

podniknuta druhá výprava. Našla zase jen

ostrovy. Část třetí výpravy z roku 1498

zamířila jiţněji a dorazila k pevnině –

k severní části Jiţní Ameriky. Našla tu ne

Indy, ale rudochy, Indiány. Přivítaly ji

vody Orinoca.

Na kontinentu ţije – jak postupně

Evropané zjišťovali – mnoho skupin

zajímavých lidí.

Jednou z oblastí byla země posvátného

čísla 6. Kukuřice (hlavní zdroj obţivy)

měla šest barev. Kdyţ někdo zemřel,

truchlili pozůstalí šest dnů. Šest dnů trval

obřad dospívání. Kněţí, kteří tento obřad a

ještě i jiné řídili, museli ţít v trvrdém

šestiletém odloučení od pozemských věcí.

Byl to svět uzavřený do sebe, o jiném

nevěděli. Bočika jim o jiném neřekl.

Bočika byl vousatý stařec s dlouhými

vlasy, čelenkou a pláštěm přes ramena,

který procházel bos kříţem kráţem zemí,

všude po sobě zanechal stopy v kamenech,

jeskyně, útulky. Všechno dovedl, dělal i

zázraky. Snad vymyslel i posvátnou

šestku. Učil lidi, aby byli čestní, milosrdní,

poslušní zákonům. Přišel snad z východu,

nakonec zmizel beze stopy, moţná odešel

mezi bohy.

Indiáni této země vyráběli a krásně zdobili

bavlněné látky, ty směňovali na trhu za to,

co potřebovali. Ţili v skromných chýších

s doškovými střechami.

●●●

První lidé přicestovali do Jiţní Ameriky ze

Sibiře někdy mezi lety 9000 – 5000 př. n. l.

Našli překrásné a rozmanité ►

Mytologie 6

prostředí: andské velehory, okolní roviny a

údolí, amazonské deštné pralesy, pobřeţí

Pacifiku.

Předkolumbovské civilizace se rozvíjely

v oblasti centrálních And v dnešním Peru a

Bolivii. Nejranější andská kultura,

chavínská, dosáhla doby svého rozkvětu

asi v letech 900 – 200 př. n. l. Civilizace se

tu měnily a vyvíjely, vyvrcholily v říši

Inků. Končily příchodem Španělů v roce

1532.

Současně s tím, jak Inkové – s nimiţ se

seznámíme později – dobývali jiné

civilizace, přejímali jejich boţstva,

posvátná místa a legendy. Inkové neměli

písmo, jen uchovávání záznamů – tzv.

quipu, pouţívající provazové uzly. Většina

poznatků o andských civilizacích pochází

z archeologických nálezů.

Obyvatelé Amazonie měli ryze ústní

tradici. Jejich mýty se zaměřovaly na

přírodu, mocenské lidské vztahy a na

vztahy lidí a přírody. Lišily se kmen od

kmene. Za většinu toho, co víme o jejich

mýtech, vděčíme antropologům.

V dějinách i mýtech Jihoameričanů je řada

společných témat: o původu světa, o velké

potopě, o kulturních hrdinech (někdy jsou

poloboţští, učitelé přinášející civilizaci,

zákon, morálku...) a o zvířatech.

Pro všechny civilizace je společná víra ve

stvořitelské boţstvo, mnohdy i

v nekonečný cyklus stvoření a zničení.

v mýtech dominuje flóra, fauna a přírodní

katastrofy (povodně, zemětřesení...)

chápané jako díla bohů buď pro potrestání,

nebo pro očistu a obnovu.

Na celém jihoamerickém kontinentu byli

různými způsoby uctívání duchové předků.

Lidská těla byla uchovávána jako mumie a

při obřadech vynášena ven k uctívání.

Skály, jeskyně, kopce... měly zvláštní

význam. Indiáni věřili, ţe odtud opustily

duše předků svět a zanechaly tu částečku

svého ducha. Některé kmeny

v amazonských deštných pralesích

prováděli kanibalismus, aby uchovaly

uctívané vlastnosti předků.

Nadvláda Španělů znamenala ničení

chrámů, model, rituálů, velmi tvrdé

obracení indiánů na křesťanskou víru.

Zároveň ale bylo zaznamenáno mnoho

rituálů, věr a legend poraţených, aby byla

prokázána jejich škodlivost. Řada starých

způsobů pak byla adoptována do

katolických tradic.

Posvátná místa

V Jiţní Americe je řada míst pro tamní

obyvatele posvátných. Některá z nich jsou

spojena s příběhy o stvoření a původu lidí.

Významným poutním místem a

nejvyšším městem ve starověkém

světě bylo Tihuanaco

v bolivijských Andách.

Pačacamac ve středním Peru,

úţasné město vystavěné na

umělém pahorku bylo dalším

z uctívaných poutních míst.

Z jezera Titicaca se podle incké

legendy vynořili první lidé.

V tomto jezeře leţely Ostrov

slunce a Ostrov měsíce. Machu

Picchu, krásné město vysoko

v Andách, bylo duchovním

útočištěm královské rodiny.

Cuzco, hlavní město Inků, bylo

povaţováno za pupek světa a

místo, kde se setkává země a

nebem. Jeho ústředním bodem

byl chrámový kompex Coricanča.

Pozn. – Pokud jde o Machu

Picchu, uvádí se, ţe místo našel

roku 1911 náhodou Hiram

Bingham z Yaleovy univerzity, a

kdyţ byla vymýcena dţungle,

objevilo se nádherné město, jehoţ dvě stě

budov splývá harmonicky s prostředím.

V roce 2009 se však v tisku objevila

zpráva, ţe místo nalezl uţ o třicet let dřív

Němec August Berns.

Andská oblast Inkové a sever Jižní Ameriky

Jihoamerické pobřeţní oblasti Tichého

oceánu nebyly příliš úrodné. Bylo tu málo

řek, málo dešťů, navíc přicházely

v nevhodnou dobu. Na druhou stranu ale

díky subtropickému podnebí bylo moţné

obdělávat pole i ve výšce 4 000 metrů,

chýše lidí, kteří si zvykli na

vysokohorskou atmosféru, stály i ve výšce

do 4500 metrů.

Památky objevené archeology u místa

Huaca Prieta jsou staré asi čtyři a půl tisíce

let. V Ancon Supe nebo na pobřeţí v okolí

Cupisnique ţili lidé asi tisíc let před naším

letopočtem.

V severním hornatém kraji objevili

archeologové zbytky staveb se sochařskou

výzdobou, keramiku, zlaté ozdoby. Více na

jih – při pobřeţí – byly nalezeny mumie

pohřbené ve sklepech a jeskyních. Jsou

staré asi dva a půl tisíce let.

Nejstarší vykopávky však nedávaly

vědcům moţnost vytvořit si ucelený obraz

o jejich tvůrcích, neumoţnily jim

proniknout do kultury Nazca na jihu. Víme

jen to, ţe ţili před dvěma a půl tisíci lety a

ţe to byli výborní keramici.

V jiţní části hor u jezera Titicaca (v dnešní

Bolivii) vznikla v prvních stoletích n. l.

bohatá kultura Tíwanako (podle naleziště).

Její tvůrci byli předky aymarských indiánů,

kteří tam ţijí dodnes.

V údolí dnešního města Cuzco (Peru)

začala v pozdějších stoletích nejvyšší

kultura v celé Americe. Vznikla na

základech starší aymarské kultury

z původního Svazu kečujských kmenů

(spojily se ve volný spolek v 1. polovině 2.

tisíciletí n. l.). Označujeme ji jako kulturu

Inků (tak říkali indiáni svým panovníkům).

Na počátku byl tento svaz napaden indiány

Čanka a připraven o část území, ale

Kečuové vytvořili pevný a dobře

organizovaný stát Inků a jejich vojska si

postupně podrobila jeden kraj za druhým.

Tak vznikla mocná říše. Sahala od jiţní

části Kolumbie ke střední části dnešního

Chile. Bylo v ní spojeno mnoho

indiánských kmenů několika jazyků a

dosáhla počtu aţ šesti milionů obyvatel.

Hlavním zdrojem obţivy Inků bylo

poměrně primitivní zemědělství

provozované v horských oblastech na

svazích terasovitě pod sebou. Políčka byla

obdělávána ručně primitivními nástroji.

Velmi zajímavé je také uspořádání

společnosti, přidělování půdy, rozdělování

úrody atd.

Kromě zemědělců, horníků a řemeslníků

pracovali i neplnoprávní lidé, asi

příslušníci porobených kmenů, téměř

otroci.

Nejvyššími hodnostáři v zemi byli šlechtici

v čele s inkou a kněţí.

Inkové měli zřejmě písmo, ale nemáme o

něm (zatím) ţádné důkazy.

V letech 1531-35 byla říše po těţkých

bojích dobyta Španěly pod vedením F.

Pizarra, domorodci zotročeni. Na ►

Hlavní téma 7

Andy z ptačí perspektivy

nucených pracích ve stříbrných dolech

zahynulo několik set tisíc indiánů.

Kečuánci v Peru si však dodnes zachovali

svůj národní ráz.

●●●

Řadu století před vznikem incké říše

vzkvétalo v andské oblasti několik

civilizací: chavínská, paracaská, močická a

nazkánská (nebudeme se jimi zabývat

podrobněji, pouze se zmíníme).

Chavínská kultura, tzv. „mateřská kultura

And“, existovala v dnešním

severostředním Peru. Zanechala po sobě

kromě řady jiných památek chrám

povaţovaný za nejstarší a nejkrásnější

v celé Jiţní Americe.

Paracaská kultura existovala podél jiţního

pobřeţí Peru ve stejném období.

Močická kultura (Moche) existovala mezi

rokem 1 – 700 n. l. ve všech pobřeţních

údolích severního Peru. Močikové byli

válečníky, potřebovali pro oběti bohům

hodně zajatců. Oběti byly zbavovány

ţivota brutálním způsobem.

Nazkánská kultura (200 př. n. l. – 500 n. l.)

je známá kromě jiných vynikajících věcí či

zařízení zejména fantastickým systémem

geoglyfů (šlo o tzv. negativní geoglyfy),

proslulých jako tzv. nazkánské čáry, které

pokrývají plochu o celkové rozloze pěti set

kilometrů čtverečních. Nitrokarbonovou

metodou byly datovány do r. 450 n. l.

Je to největší záhada Jiţní Ameriky. Jde o

komplex téměř tří set geoglyfů

(geometrické tvary, ale i lidské postavy,

květiny, ryby, různá zvířata, ptáci,

hmyz...). Byly vytvořeny vyrytím nebo

seškrabáním povrchových oblázků

z pouštní půdy, takţe prosvítá světlejší

spodní skála. Ty na úbočích jsou viditelné

z údolí, ale většinu z nich lze zhlédnout

pouze ze vzduchu.

O jejich původu a významu existuje

několik teorií. Mají astronomický,

astrologický, rituální, nebo nějaký jiný

smysl?

E. von Däniken se domnívá, ţe byly

vytvořeny mimozemšťany.

Podle záznamu jezuitského misionáře z 16.

století J. Acosty předincké kultury obecně

uznávají svrchovaného pána a autora všech

věcí, stvořitele nebe i země nazývaného

lidmi z Peru Pačacamac, nebo

Pačayačačic. K němu se váţe řada

zajímavých příběhů.

K nejznámějším příběhům patří příběh o

Virakočovi, předinckém boţstvu, které

později převzali Inkové.

Virakoča cestoval vesmírem převlečený za

chudého ţebráka. V jedné vesnici se

zamiloval do krásné dívky, ale protoţe byl

starý a chudý, dívka ho nechtěla. Proměnil

se tedy v ptáka, aby ji mohl všude

sledovat. Jednou, kdyţ dívka tkala ve stínu

pomerančovníku koberec, slétl Virakoča

na strom, vpustil do jednoho pomeranče

své sperma. Pomeranč spadl na zem, byl

zralý, krásný, a tak ho dívka snědla. Kdyţ

pak panna zjistila, ţe je těhotná, zhrozila

se, nevěděla, jak se to mohlo stát a kdo je

otcem. Protoţe ho chtěla poznat, svolala

muţe z celé vesnice a ptala se, kdo to

způsobil. Hlásilo se jich několik, protoţe

dívka byla krásná. Dala tedy svého

šestiměsíčního synka na zem a věřila, ţe

doleze k svému otci. To se stalo. Ale dívka

se zděsila, kdyţ dítě dolezlo k Virakočovi,

který se potuloval stranou od ostatních ve

svém ţebráckém oblečení, a objalo mu

nohu. Zděšená matka si nevšimla, ţe se

Virakoča zatím proměnil v mladého,

krásně oděného boha, popadla dítě a

prchala k moři. Na jeho břehu oba

zkameněli. Příběh má dva odlišné konce.

Podle toho druhého Virakoča dívku

nenašel, ze zoufalství si udělal ze svého

pláště vor a odplul s tím, ţe se jednou vrátí

(podobně jako mezoamerický bůh

Quetzalcoatl).

Incká říše měla v 16. století, v době

příchodu Španělů, rozměr římského

impéria. Rozprostírala se po celých

Andách i za nimi (v délce necelých dvou

tisíc kilometrů). Byla vysoce

organizovaná. Jejím vůdcem byl Pačakuti

Inka Yupanqui. Jejich hlavním bohem byl

Inti, sluneční bůh. Do svého náboţenského

systému zahrnuli i bohy národů,které

dobyli. (Inka znamená „lidé slunce“.)

Duchovní ţivot Inků a mezoamerických

národů měly mnoho společného

(zaměřovaly se na plodnost zemědělství,

především na kukuřici). I tady byli

obětováni lidé, ale v menším měřítku.

Inkové uctívali předky.

Inkové věřili v cykly stvoření a zničení

(podobně jako Aztékové). Kaţdý „věk“ či

„slunce“ (pačakuti) trval tisíc let. Pačakuti

znamená otočení času a prostoru, kaţdý

cyklus je opakem předchozího. V době

španělského pádu skončil věk Pátého

slunce. Peruánští šamani věřili, ţe v 21.

století zaujmou domorodí lidé opět své

oprávněné místo ve světě.

Nebe, země, podsvětí

Inkové věřili, ţe přírodu prostupují boţské

síly a ţe existují tři úrovně: horní svět

(Hanaq Pača) obývaný bohy a bohyněmi,

zemská úroveň (Kay Pača) a země mrtvých

(Ukhu Pača).

Hlavním bohem byl bůh slunce a otec

inckých císařů (budou-li Inkové ţít

ctnostně, připojí se k němu v nebi), jeho

manţelkou byla Mama Quilla (Mama

Kylia), bohyně měsíce. Vedle slunce a

měsíce měly svůj význam i hvězdy.

Mléčné dráhy například pouţívali Inkové

k vytváření kalendáře, k předpovědi

počasí.

Nadpřirozené síly byly spjaty se skalami,

horami, jezery, řekami, stromy... Těmto

silám se říkalo huaca. Lidé je uctívali,

kromě toho měli své vlastní huacy, které

nosili s sebou (kameny, oblázky, kousky

dřeva vyřezané do tvaru postav, zvířat,

rostlin). Zvláštní huacy se kladly na

kukuřičná pole a zavodňovací kanály, to

kvůli dobré úrodě. (Většinu jich zničili

Španělé.)

Huacám se podobaly paccarisky – byly u

jeskyň, skal, pramenů. Inkové věřili, ţe

právě z těchto míst odešli jejich předkové

do světa duchů – a zanechali u nich kousek

své duše. U nich se lidé modlili a prosili za

ochranu před zlem.

Nemorální lidé odcházeli po smrti do

studeného a nehostinného podsvětí, kde

vládla démonická bytost Supay (či Cupay).

Mýty o stvoření

Stvoření bylo (obdobně jako v

Mezoamerice) výsledkem duality mezi

světlem a tmou. Podle jedné incké báje

stvořil Virakoča, nejvyšší bůh – stvořitel,

nejprve svět temnoty s hloupými a

neposlušnými kamennými obry. Proto na

ně poslal potopu a svět zničil. Zachránili se

pouze jeden muţ a jedna ţena, kteří byli

čarovnou mocí přeneseni aţ k příbytku

bohů v Tíhuanaku.

Neţ se Virakoča pustil do tvoření nových

lidí, stvořil v jezeře Titicaca Ostrov slunce

a Ostrov měsíce. Slunce i měsíc poslal na

nebeskou dráhu, takţe Virakoča mohl

dobře vidět na to, co dělá.

Tentokrát stvořil lidi z hlíny, na tu

namaloval oděv, jehoţ barva a vzory

odlišovaly jednotlivé národy. Kaţdá

skupina měla svůj jazyk a svůj způsob

ţivota.

Příběh pokračuje zajímavě dál – jsou tam

provinění, tresty, odpuštění i odměny...

Ženy slunce

Hlavní incká centra měla chrámy

zasvěcené slunečnímu bohu Intimu.

V kaţdém byla oddělená část acllanuari,

„Dům vybraných ţen“. Tam byla

ubytována nejkrásnější neposkvrněná

děvčata z celé říše, tzv. aclly, která byla

vyhledána speciálními komisemi. Měla být

pokud moţno z čistých inckých rodů, ta

z nejvyšších, tzv. mamacuny, měla zvláštní

postavení.

Základním úkolem těchto dívek byla

sluţba bohu. Mamacuny byly uctívány

jako světice. Ţily celý ţivot v celibátu a

uměly prý přímo komunikovat s bohy.

Dohlíţely na chrám, pečovaly o posvátný

oheň, pomáhaly kněţím při rituálech,

včetně obětí, a byly jakýmisi

opatrovnicemi incké historie. ►

Mytologie 8

Mladé aclly se učily různým pracím, kdyţ

jim bylo čtrnáct let, rozhodla komise, zda

se mají vrátit domů, nebo postoupit dál.

Některé pečovaly o modly, z některých

byly sluţebnice šlechty a kněţstva. Často

byly předurčeny na oběti slunečnímu bohu,

to byla veliká výsada (pozn. autora:

hrozná, ale ony to chápaly jako čest). Aclly

z nejniţší třídy se staly milenkami šlechty

a vysokých důstojníků nebo byly provdány

za politickými účely.

Kolumbijští Čibčové (Muiskové)

obývali v letech 900 – 1450 n. l. centrální

vysočinu dnešní Kolumbie. Jejich

civilizace je v podstatě současná s inckou.

Zabývali se především výrobou mědi,

stříbra a zlata. To mělo mystické

vlastnosti, jak můţeme vidět v příběhu o

pozlaceném muţi, s nímţ se později

seznámili Španělé i ostatní svět jako s El

Doradem. I jejich mýtické příběhy jsou

velice zajímavé, ať uţ jde o stvoření světa

nebo příběhy, jejichţ hrdiny jsou Bačue,

bohyně matka, či Bočica, sluneční bůh

Čibčů a bůh, který jim přinesl civilizaci.

Amazonská oblast – východní pralesy

Amazonská oblast má největší deštné

pralesy a jednu z největších řek naší

planety. Na jedné straně je tam velmi

pestrá a rozmanitá příroda, ale na druhé

straně nezdravé prostředí – ubíjející

tropická vedra, nedostatek potravy, proto i

vcelku řídké osídlení kraje. V prehistorické

době však byly některé části regionu

osídleny hustě, přestoţe tam nevznikla

velká města a říše jako v oblasti And.

Lidé tu po tisíciletí ţijí v malých

kmenových komunitách v těsném spojení

s přírodou. S určitou nadsázkou lze říci, ţe

co indián, to jiný jazyk. Chaos je i

v kmenech, pokrevních příbuzenstvích,

náboţenských obřadech, zvycích, mravech.

Kmenů je několik set.

Amazonský indián je prvobytně pospolný

člověk, nemá celkem ţádný osobní

majetek. Velké čluny, sítě, pasti... jsou

společným majetkem. Traduje se, ţe tam tu

a tam doznívá kanibalismus, v němţ hrály

roli i náboţenské pohnutky, náboţenské

rituály. Pochutnají prý si i na vši.

V boji i při lovu pouţívají foukačky

vyrobené z třtiny, šípy mají hroty

namočené v jedu kurare. Ten účinkuje

rychle a spolehlivě.

Uveďme si pro ilustraci aspoň některé

z kmenů ţijících v tropických pralesích.

Při Amazonce ţijí Karibové, u řek Apuro,

Negro a Putumayo Aravakové, mezi toky

Xingú a Madeira v jihovýchodním povodí

Amazonky indiáni Tupí-Guaraní,

v savanách východní Brazílie indiáni Ţe.

Stovky indiánských kmenů zmizely

v rezervacích, některé uţ vymizely vůbec.

Pro Argentinu je typická

pampa, obdoba

severoamerické prérie,

nekonečná holá rovina,

všude jen tráva. Patří

statečnému indiánovi.

Oblast mezi atlantským

pobřeţím a pohořím

Cordóby obývá kmen

Kerandí. Kočuje a loví, u

řek rybaří. Má oděv z kůţí,

luk, šípy, oštěp a bolu

(koule potaţená kůţí

připevněná na pevném

řemeni ze šlach).

Indiáni skupiny Het (ţijí

jiţně a jihozápadně od

dnešního Buenos Aires) ţijí

primitivně, chodí pěšky a

loví.

Kdyţ se do kraje zatoulá

kůň Španělů, změní se tam

ţivot. Indián na koni

úspěšně loví. Jí téměř

výhradně maso, k němu

něco jedlých rostlin.

Z úlovků spotřebuje

všecko.

Rozhodující slovo tam měli

či mají náčelníci, šamani,

vzácněji vládci. Náčelník organizuje ţivot,

ale není neomezeným pánem, jeho funkce

není dědičná. Musí být moudrý, statečný...

Kdykoliv můţe být sesazen. Důleţitější je

kouzelník. V trávě ţije mnoho dobrých i

zlých duchů. Ty je třeba uctívat, nacházet

je zakleté v řekách, stromech, rostlinách.

Je jim třeba přinášet oběti (stuţky, kusy

šatu, koňské ţíně). Kouzelník

zprostředkovává styk s těmito duchy.

Pak od Atlantiku přijdou ovce. Padesát

milionů ovcí, za nimi skot. Inidáni

přicházejí o loviště, jsou z pampy

vytlačováni pryč. Pampa je rozdělována

ostnatými dráty, aţ v ní není místo pro

indiány Kerandí, Het ani pro Araukány

z Chile.

Araukáni pracovali na polích, rádi

bojovali, často i mezi sebou. Po příchodu

Španělů se sjednotili a roku 1553 začala

lidová válka, partyzánská válka. Vítězili,

útočili i proti velké přesile, bránili pampu a

nevzdali se, dokud jich nezbyla jen malá

hrstka. Počátkem 17. století padlo v Chile

v bojích s Araukány 42 tisíc Španělů.

Ţádný národ nekladl bělochům odpor tak

dlouho a úspěšně jako Araukáni.

V amazonské oblasti se uţ kolem r. 2000

př. n. l. vyráběla keramika a v době mezi

lety 400 – 1300 n. l. vznikla na ostrově

Marajo u ústí Amazonky vyspělá kultura.

Pěstovala se tam zejména kukuřice a

maniok.

O prehistorické oblasti víme jen málo,

spolehlivější jsou aţ informace o malých

národech, které tam ţijí. Ty byly

shromaţďovány od příchodu Evropanů.

Indiáni regionu jsou lovci, sběrači, rolníci.

Ţijí v naprosto odlišných podmínkách,

proto je i mezi nimi tolik odlišností. Mají

však společnou představu o světě

obydleném a hlídaném duchy. To je dáno

obdobným charakterem jejich ţivotního

prostředí.

Amazonské mýty se soustřeďují na

rostliny, zvířata, řeku, lov, vaření a rituální

obřady.

Světu vládli mocní duchové, jejich nálady

mohli zvládnout jenom šamani, proto měli

ve společnosti výsadní postavení. Byli i

udrţovateli mýtů svých kmenů (pro

vyvolávání svých vizí pouţívali často

narkotika).

Na národy těchto níţin se někdy díváme

jako na méně vyspělé, ale jejich

společnost, náboţenství a rituály svědčí o

úţasné duchovní síle obrazotvornosti

srovnatelné s intelektuálními Inky.

Mnoho amazonských mýtů se zaměřuje na

vztahy mezi lidmi i na vztahy mezi

přirozeným a nadpřirozeným světem. Na

ţivot se pohlíţí jako na splynutí

protikladných a duchovně nebezpečných

prvků. Těmi jsou v tomto pojetí muţi a

ţeny, pokrevní příbuzní a přiţenění či

přivdané, divoká zvířata a lidé. ►

Hlavní téma 9

Viracocha

K přeţití společnosti je nutné dodrţovat

společenská pravidla a rituální povinnosti

vytvořené předky – zachycené v mýtech.

Porušení jich přináší rychle chaos a

neštěstí.

V tropické níţině s bujnou dţunglí probíhá

koloběh vzniku a zániku rychleji.

Neustálou hrozbou jsou náhlá smrt a

kanibalismus. Mýty se s tím snaţí vyrovnat

a nabízejí struktury umoţňující pochopit

svět dţungle.

Do reálného světa zasahuje svět ovládaný

nadpřirozenými bytostmi. Dţungle je plná

symbolů a metafor, vztahů mezi lidmi,

předky, zvířaty, rostlinami, horami,

řekami. V tomto světě se lidé stávají

zvířaty, ve větru je obsaţený dech předků,

les má svou duši...

I kaţdodenní úkony mají své rituály. Ať

jde o lov některých zvířat, rostliny,

poţívání některé potravy, kácení stromů,

těţbu hlíny – ke všemu je třeba vyţádat si

souhlas duchů – rozšíření jsou i pomocní

duchové.

V mnoha amerických mytologiích

vystupují nadpřirozené bytosti z pravěku –

„Pán zvířat“ (většinou jaguár). Do jeho

působnosti patřila plodnost ve zvířecím

světě a šamani ho museli usmiřovat, aby

byl lov úspěšný.

(Pozn.: Šamanismus jako takový není

náboţenství, ale soubor technik – hlavní

technikou je pouţívání halucinogenních

rostlin.)

V krajině se setkává mýtus s historií,

spojují se tu všechny smysly, zvuky mají

svou vůni, chuť má svou existenci.

Amazonie je ţivoucí mýtus, místo

rozpomínání.

Jeden z amazonských mýtů o stvoření

světa vypráví toto:

Romi Kumu, panenská šamanka, se

dovedla s pomocí kouzelné kalebasy

měnit: ráno byla mladá a krásná, večer

stará a ošklivá. Šamanka je matkou nebe a

prabábou všech lidí. Ve své vagíně

uchovávala oheň.

Zpočátku byla země jenom kamenná.

Romi Kumu uhnětla z hlíny kulatou desku,

aby si na ní upekla chléb z manioku. Jako

opěry postavila tři hory, na ně poloţila

desku, nebe. Sama ţila nad deskou. Kdyţ

pod ní rozdělala oheň, hory se zhroutily.

Deska se zřítila dolů a zatlačila hory do

země. Stalo se z nich podsvětí. Hliněná

deska zůstala mezi nebem a podsvětím a

stala se z ní země. Šamanka pak otevřela

na východním okraji světa velkou „Vodní

bránu“ a zaplavila zem...

Mýtus pak pokračuje velmi zajímavě dál

(toto je jen začátek).

Oheň je v této oblasti stvoření a kultury,

metaforou civilizovaného ţivota, protoţe o

něj byl připraven jaguár – a teď ţije jako

ţili předtím lidé.

Jednoho dne byl chlapec Botoque opuštěn

svým švagrem v dţungli. Aby nezemřel

hlady, musel se ţivit svými výkaly. Potkal

jaguára s lukem a šípy. Ten právě ulovil

zvěř. Slíbil chlapci, ţe ho nezabije, a vzal

ho s sebou jako syna domů. Tam viděl

Botoque poprvé oheň a jedl pečené maso.

Byl tím uchvácený. Zůstal u jaguára a ten

ho naučil zacházet s lukem. Jaguárova

ţena byla zlá. Chlapec ji zabil a se ţhavým

uhlíkem se vrátil do své vesnice.

Vesničané pak s chlapcem odešli

k jaguárově chatě, ten byl právě na lovu, a

odnesli mu všechna hořící polena.

Chlapcova zrada jaguára rozzlobila, navíc

ho jeho skutek přinutil k chladu a tmě. Od

té doby byl divoký a zlý, musel lovit svými

zuby a drápy a jíst syrové maso.

Z Botoqua se stal kulturní hrdina, který

získal nadvládu nad zvířecí říší a přinesl

svému lidu luk a šíp a znalost ohně.

(Mýtus má ještě jinou podobu s odlišnými

vedlejšími prvky.)

Nejjižnější cíp Jižní Ameriky Člověk dorazil i do nehostinné Ohňové

země snad uţ před třemi tisíci lety, zůstal

tam, přestoţe skoro nepoznal slunce, zato

si uţíval zimy, vlhka, deště a větru.

Vykřesal oheň – a ten potom opatroval

jako největší poklad. Po usilovném hledání

našel několik silnějších kmenů a z jejich

kůry si primitivními nástroji vyrobil loďku.

Plul po moři i po řekách. Lovil všechno, co

mohl. Za generace proţité při lovu v lodi

mu zesílily ruce a zakrněly nohy. Přestal

růst, proto byl těm, kteří ho nakonec

objevili, sotva po ramena.

Ţil v prostých chýších z větví, listí, kůry a

tuleních kůţí. Často se stěhoval. Nechal

stát kostru chýše, ostatní vzal s sebou. Po

čase se vrátil.

Oděv si zhotovoval z koţešin (tuleních,

psích, vydřích). Jedl maso, ryby, vejce – to

pekl na ţhavém uhlí a na horkých

kamenech. Jen něco málo plodů sebraných

za studeného léta zpestřilo jeho stravu.

Ţil v malých skupinách dvou aţ tří rodin.

Kdyţ našel na břehu mrtvou velrybu,

svolal kouřovými signály jiné skupiny,

které putovaly krajem. Po snědení tohoto

vzácného daru moře se zase všichni

rozešli.

Od tvrdého ţivota se naučil přísnosti.

V tvrdé kázni vychovával své děti. Učil je

hladovět, těţce pracovat, učil je ctnostem

indiána Ohňové země, tj. cti, skromnosti,

pokoře, čistotě, trpělivosti, píli a úctě

k pravdě. Svůj úděl nesl pokorně.

Dlouho nevěděl, ţe existují jiné světy.

●●●

Potomci nejstarších Američanů

Ţijí v různých částech světa. Museli se

přizpůsobit novým podmínkám, ale mnozí

z nich stále udrţují své zvyky, obyčeje i

svůj jazyk. Podíváme-li se zpět,

uvědomujeme si, ţe civilizace, která se

prosazuje krutostí a násilím a je násilím

vnucována, není skutečnou civilizací.

Osudy indiánů jsou především tragédií

člověka, tragédií lidskosti.

●●●

Karibik

(osídlení, život a mytologie) Kolem roku 5000 př. n. l. připluli na ostrov

Trinidat indiáni z tropických dešťových

pralesů a savan jihoamerického kontinentu

– sběrači a lovci. Dostali se do zcela jiného

mnohotvárného ţivotního prostředí, které

jim muselo připadat jako jedinečná směs

moře, země a nebe. Brzy si zvykli na ţivot

na ostrovech a na kánoích, které byly

schopny plavby po moři, vyrazili na sever

– na Tobago, Grenadu, Martinique a dál.

Kolem roku 300 př. n. l. připluli z delty

Orinoca ve Venezuele noví osídlenci. To

uţ byli usedlí zemědělci. Poráţeli stromy a

vytvářeli mýtiny pro vesnice a pole.

Pěstovali maniok a sladké brambory,

vyráběli první keramiku. Přinesli s sebou

šamanské náboţenství a mýtický názor na

svět – typické pro společnosti tropické

Amazonie. V jejich ţivotě a náboţenství

hrálo významnou úlohu také moře. Do

roku 300 n. l. se rozšířili v celém

karibském prostoru.

Kdyţ připlul v roce 1492 do Karibiku

Kolumbus, ţily tam dvě velké skupiny

indiánů: na Velkých Antilách Taínové

(Arakové), na Malých Antilách Karibové.

Taínové ţili ve velkých vesnicích řízených

náčelníky. Pěstovali maniok. Vyznávali

kult předků, jejich šamani navazovali

šňupáním halucinogenního prášku cohoba

spojení s duchy.

Karibové připluli ve velkých kánoích aţ

kolem roku 1000 n. l. Usadili se v Malých

Antilách, především na Dominiku, St.

Vincent a Guadeloupe. Jejich společenské

uspořádání bylo jednoduší neţ Taínů.

Vůdcem byl válečný náčelník, uprostřed

vesnice stál shromaţďovací dům.

K nejnápadnějším a zároveň

k nejnesprávněji popisovaným prvkům

jejich kultury patří kanibalismus. Obvykle

šlo o rituální pojídání rozemletých kostí

příbuzného, které byly poţívány smíchané

s nějaké tekutinou jako ceremoniální

nápoj. Tyto praktiky hrály v jejich

náboţenství a mytologii významnou roli.

►

Mytologie 10

Karibské mytologie mají svůj základ

v Jiţní Americe, především v tropických

deštných pralesích amazonské níţiny. Je to

v podstatě šamanský pohled rozšířený a

přizpůsobený podmínkám na ostrovech.

Karibští indiáni byli zřejmě díky obchodu

a válkám ve styku se svými příbuznými na

pevnině. Jejich myšlenkový svět, rituály

atd. byly v neustálém pohybu. Tak vznikla

pozoruhodná mozaika národů a

náboţenských představ, charakteristická

pro prehistorii Karibiku.

Rozptýlení indiánů na řetězci ostrovů bylo

určitým omezením pro všechny stránky

ţivota Taínů a Karibů, ale řada prvků si

zachovala jihoamerický ráz, zejména

představa o duchovním světě obydleném

předky. (Stromy jsou symbolické mýtické

ţebříky, které překonávají propast mezi

nebem a zemí a dávají hmotný základ pro

cesty mrtvých v kánoích a rakvích. Stromy

jsou pokládány za bytosti předků potulující

se v noci kolem.) Ostrovní příroda nebyla

tak bujná jako na jihoamerickém

kontinentu. Proto ostrované změnili své

stravovací návyky, predátory (jaguár,

harpyje) nahradily v mytologii jejich

protějšky. Jaguára nahradil pes, jiná zvířata

si ponechala svůj mýtický význam.

Netopýři a ţáby z amazonských mýtů byly

zřejmě vzorem pro karibské zemís.

Šamani Karibiku se od středoamerických a

jihoamerických šamanů téměř nelišili.

Stejně tak mytologie. Existovaly společné

představy postupného tvoření kosmu a

oţivení hmotného světa. Pokud se poněkud

liší, je to dáno odlišnými ţivotními

podmínkami.

Jejich důleţitým prvkem je metamorfóza –

schopnost měnit podobu ze zvířecí na

lidskou a obráceně.

Mýtické postavy mají nadlidskou zvířecí

sílu, zvířata zase lidské city, proto se

mohlo měnit i chování a pocity. Některá

zvířata mohla být kmenovými předky,

některé stromy byly duše zemřelých

náčelníků. Duše mrtvých se ve dne

skrývají, zjevují se pouze v noci.

V mýtech se nesetkáváme

s chronologickým pořadím událostí.

Praobyvatelé Karibiku nebudovali chrámy

či města zdobená monumentálním

uměním, ale zpodobovali své bohy a

hrdiny v předmětech ze dřeva, kamení,

mušlí. Tyto zemís měly nadpřirozenou

sílu. Byli to jacísi ochranní duchové.

Na Haiti je dnes náboţenství vúdú, ale

v to, ţe duše zemřelých zůstávají na zemi,

věřily taínské kmeny uţ dávno předtím.

Tyto duše, opita, byly zvlášť mocné, ale

bylo ţivotu nebezpečné dostat se s nimi do

konfliktu.

(Karibská mytologie je méně známá neţ

ostatní americké mytologie.)

Taínové na Hispaniole věřili, ţe stvoření

světa proběhlo v pěti etapách. Začalo, kdyţ

nejvyšší duch Yaye zabil svého vzpurného

syna. Jeho kosti pověsil v dýni v tvaru

láhve na střechu svého domu. Jednoho dne

zjistil se svou ţenou, ţe se kosti proměnily

v ryby. Ty potom snědli.

Podle jiné verze přišli do Yayovy zahrady

čtyři synové (čtyřčata) Staré krvavé matky

Itiby Cahubaby. Společně snědli ryby

z tykve, kdyţ pak slyšeli, ţe se Yaye vrací,

pověsili tykev zpátky. Ta ale praskla a z ní

se vyvalila voda plná ryb. Z té se stal

oceán. Bratři utekli do země svého

dědečka. Kdyţ ho jeden z nich poţádal o

kus maniokového chleba, dědeček se

rozhněval a plivl mu na záda. Slina se

proměnila v cohobu. Tu potom šamani

pouţívali k cestám do světa duchů.

Výklad taínských mýtů je těţký – existuje

jen málo historického materiálu.

Yaya je zřejmě praboţstvem a

personifikací kosmického časum, čtyři

bratři představují podřízené kosmické síly,

Itabu Cahubaba je nejspíš Matkou Země.

Z ní vychází všechen ţivot.

Bohové a duchové Taínové uctívali vedle svých předků také

přírodu jako personifikované bohy.

Náboţenství Taínů je charakterizováno

zboţštěním ţivlů. Nejdůleţitějším

boţstvem byl „duch manioku“

(nejdůleţitější potravy Taínů) Yúcahu,

neviditelný pán nad plodností země i moře.

Ţenským protějškem Yúcahu, snad jeho

matkou, je Atabey, bohyně lidské

plodnosti. Jako „Matka vod“ byla uváděna

ve spojitost s vodními toky, rybníky a

deštěm, nezbytným pro dobrou úrodu

manioku. Dále byla uctívána bohyně

Guabancex, „Paní větrů a bohyně sopek“.

Druhá etapa taínské kosmologie přináší

stvoření člověka.

Na Hispaniole byly dvě jeskyně. Z jedné

vyšli Taínové. Muţ, který měl hlídat vchod

do jeskyně, zanedbal svou povinnost.

Slunce ho za to proměnilo v kámen.

Ostatní, kteří šli rybařit, proměnilo Slunce

ve stromy. Jeden z nich (Guahanyona) se

umyl určitou rostlinou a vyšel ven před

východem slunce. To ho proměnilo

v ptáka, který vítá zpěvem nový den.

Z druhé jeskyně vyšli Karibové. Ti neměli

zvyky Taínů. Guahaniona vyvolal ještě ty,

kdo zatím zůstávali zatím v jeskyni, aby

osídlili karibské ostrovy. Tím končí druhá

etapa.

V třetí etapě byli lidé zcivilizováni a byly

vytvořeny ţeny jako sexuální partnerky

muţů.

Ve čtvrté etapě se Taínové rozšířili po

Karibiku, ţili v uspořádaných vesnicích a

utvořili libozvučný jazyk. Etapa končí

kolumbovým příchodem.

Pátá etapa je katastrmofální. Přináší

evropské krutosti, nemoci a asimilace –

tím zaniká taínská společnost.

Mýty si všímají nejrůznějších aspektů

ţivota, šamanů, přírody, sexu atd.

Symbolický vztah mezi ptáky, ţenami a

stromy má původ v představě, ţe ţeny jsou

muţům vzdálené.

Jeden taínský mýtus vypráví o potopě, při

níţ se všechny ţeny utopily a všichni muţi

proměnili ve stromy. (Ve skutečnosti

Karibové přepadali ostrovy Taínů a loupili

jim ţeny.)

Přiblíţíme si aspoň mýtus o datlích ţenách:

Muţi si velice přáli ţeny. Často je hledali,

ale marně. Kdyţ se jednoho dne koupali

v řece, spustil se prudký liják. Zahlédli, ţe

z větví okolních stromů padají divní

tvorové – ani muţi, ani ţeny. Neměli

ţádné pohlavní orgány. Muţi je chtěli

chytit, ale neúspěšně, protoţe tvorové měli

kluzká těla. Náčelník, jehoţ muţi poţádali

o pomoc, poslal za čtyřmi tvory své čtyři

caracaracoly. To byli muţi, kteří měli

drsné ruce. Kdyţ bezpohlavní tvory chytili,

radili jim muţi, jak z nich udělat ţeny.

Pomohl jim pták Inriri (datel), který dělá

díry do stromů. Tvorům byly svázány ruce

a nohy a byl k nim připevněn datel.

Protoţe si myslel, ţe má před sebou strom,

vytesal otvor v místech, kde mají ţeny

pohlavní orgány. Tak byly stvořeny ţeny

pro taínské muţe.

Touto stručnou ukázkou se loučíme

s karibskou mytologií, jakkoliv je velmi

zajímavá.

Pozn.: 15. listopadu 2010 byla otištěna

v deníku Metro zpráva, ţe v peruánském

pralese se objevila dosud nepoznaná

indiánská komunita. Podle peruánského

ministra kultury Juana Ossia není zřejmě

jediná. ■

Zdroje:

Příruční slovník naučný I (A – F),

NČSAV Praha 1962, 1. vydání

Příruční slovník naučný II (G – L),

NČSAV Praha 1963, 1. vydání

Nejstarší Američané,

SNDK Praha 1968, 1. vydání

Mytologie, přeloţil D.

Zbavitel, Fortuna Print Praha 2006

Mytologie (Bohové,

hrdinové, mýty), editor A. Cotterell,

přeloţil Vl. Čadský, Slovart,

s. r. o., Praha 2007

Wikipedie, otevřená encyklopedie

Hlavní téma 11

MiniCon 2010 Byli tady před námi (aneb andělé, démoni, trpaslíci, goblini a jiná havěť)

Metoděj Novotný

Dne 27. listopadu byla Městská knihovna

na Mariánském náměstí zaplavena

fantasáky, scifisty a jinými individui, a to

jiţ po dvacáté šesté! MiniCon je totiţ

druhý nejstarší con u nás, který vznikl uţ

roku 1984. Od desíti ráno aţ do šesti večer

se zde přednášelo, ukázkovalo, poučovalo,

křtilo a i stroj se stavěl. A o čem byl

MiniCon tentokrát?

Jak uţ jste mohli usoudit podle názvu,

tentokrát byl MiniCon o pradávných

rasách, jmenovitě o andělech, démonech,

mrchoţroutech (ghúlové a trollové,

potaţmo ledoví obři) a goblinech.

Začalo se ale netematicky – o filmu Hobit.

Kdy bude hotový? Kolik bude mít dílů?

No, premiéru můţeme očekávat na Vánoce

2012 (moţná to stihneme ještě před

koncem světa).

Po Hobitovi přilétly Straky na vrbě,

potaţmo jejich majitel, ředitel, korektor a

vydavatel. Ano, řeč je o Michaelovi

Broncovi, muţi mnoha tváří a talentů,

nevyčerpatelné studnici energie. Povídalo

se o konkurenci, o revoluci poţírající své

děti, o tom, kolik fantasy knih denně vyjde

v Čechách (1,6 – věřili byste tomu?) a i o

soutěţi O ţeleznou rukavici lorda

Trollslayera.

Michael se ale nenechal z pódia jen tak

vystrnadit, a tak tam ještě pokřtil novou

knihu od Rogera Zelaznyho Ostrov

Mrtvých a rovnou i vyhlásil výsledky

Ţoldnéřů fantasie.

Teprve teď se objevilo pravé téma, tedy

dávné rasy, a začalo se od andělů a od

Leoše Kyši. Kdo to je? Kde se vzali? Jaký

je rozdíl mezi křesťanskými a

muslimskými anděli? Kolik jich je? (To se

neví, kaţdopádně mnoho. Leoš Kyša to

odhadl na dvacet miliard muslimských a

křesťanských nepočítaně.)

Ghúlové a Leonard Medek, další dvojice.

Jak vypadají? Nikdo neví. Kde se vzali?

Nikdo neví. Kdo to vůbec je? Teorií je víc

neţ ghúllú samotných. Moţná zlí dţinové,

moţná někdo úplně jiný. A jak se takový

ghúll vlastně píše? Moţná ghúll, občas gúl

s tečkou nad „g“ a šlo by napsat i algůl.

Jedno je ale jisté – jsou zlí, ţerou lidi a

najít je můţeme ve studnách, hřbitovech a

záchodech.

Gobliníííííí!!!! a Martin Darion Antonín.

Jejich podoby, formy, hierarchie i

smýšlení, různé zaměření podle oblasti

výskytu a ustavičné přesvědčování, ţe

goblini nejsou zlí. To, ţe se Darion

převlékl do laboratorního pláště a namazal

si obličej zelenou barvou, i to, ţe se

pokusil postavit stroj na zničení světa, a to

přímo na jevišti, jen dokreslovalo

atmosféru. Vytknout by se dalo snad jen

to, ţe by se přednáška dala stihnout v o

třetinu kratším čase, takhle byla trochu

zdlouhavá.

Démoni. Zlé sny se pokusila Františka

Vrbenská udělat ještě horšími. Zvuky z

pekla? Nahrávka z vymítání ďábla? Ţádný

problém, ne pro Františku Vrbenskou.

Snad jen dodat, ţe nahrávka z vymítání

musela překřičet i vedle vystupující Dádu

Patrasovou.

Zákrskové neboli zahradní ozdoby neboli

trpaslíci na Zeměploše. Kdy a kde se

poprvé objevili, jejich styl ţivota a velká

spousta ukázek od překladatele

Zeměplochy Jana Kantůrka.

Po celou akci se dalo v předsálí koupit

knihy od Strak na vrbě nebo si prohlédnout

výstavu Galerie Nemesis. ■

Literatura

Hitman 4 – Odváţným štěstí

přeje Garth Ennis a John McCrea

Garth Ennis (proslulý sériemi Preacher,

Punisher, Hitman) spolu s kreslířem

Johnem McCrea (Wolverine, Star Wars,

The Boys) utvořili skvělý pár, který snad

nikdy nezklame. Začalo to v roce 1988

komiksem Troubled Souls a pokračuje to

dodnes. Na to, jak dopadla další

spolupráce, se nyní podíváme.

Počtvrté se vracíme do Gothamu, kde se

opět setkáme s Tommym Monaghanem a

Nattem Wallsem. Sedí v hospodě u

Nooana a řeší svůj netradiční ţivot

profesionálních zabijáků. Tommy má

navíc rentgenový zrak a telepatii, protoţe

ho jednou kouslo vesmírné monstrum, a

proto má práci dost ulehčenou. Nebude

chybět ani Šestipívo, muţ, který si hraje

na akčního hrdinu a je to také stalý

štamgast v baru, nebo bývalá policistka a

Hitmanova expřítelkyně Tiegolová.

V knize najdeme dva příběhy. První,

velmi krátký, leč skvělý, je o uklízeči

Bobovi, který nenávidí Vánoce. Omylem

spadne do atomových kamen a stane se

z něj nebezpečný radioativní Santa Claus.

Líbí se mi, ţe je celé toto vyprávění

veršované a ne psané prózou.

Ve druhé části se přijedou podívat do

našeho zavšiveného města ti nejtvrdší

z nejtvrdších - Jednotka SAS. Mají totiţ s

kluky nevyřízené účty. Navíc se do této

bláznivé řeţby zapojí i Don Ferreti,

přezdívaný pánský wc louie, a jeho

mafiáni. Takţe i tentokrát bude o zábavu

postaráno.

Ennis nám zase předvádí skvělou ukázku,

jak má vypadat správný komiks. Akční

scény jsou tak dokonalé, ţe si myslíte, ţe

stojíte vedle na chodníku a sleduje velkou

přestřelku v Kýblburgru. Dočkáte se velké

dávky ironie, geniálních hlášek a téměř

ţádné nudy. Vadily mi pouze některé

nepochopené dialogy a skutečnost, ţe

příběh nemá natolik promyšlený děj jako

předchozí díly (coţ je však u akčních

filmů obvyklé).

Sešit sice stojí 300 Kč a není příliš

dlouhý, ale s bravurní kresbou Johna

McCrea to vytváří veledílo, které ocení

fanoušci filmů

Quentina

Tarantina a

akčního spektra

vůbec. Obálka

sice není nijak

výstavní, ale

jednoduše

dobrá a určitě

neurazí.

Rozhodně se

těším na další

pokračování!

Hodnocení: 80 % (velmi dobré) ►

Stručné info: Scénář: Garth Ennis,

Kresba: John McCrea, Překlad: Šimon

Španihel, Kresba: John Romita Jr.,

Nakladatelství: BB Art, Crew, Rok vydání:

2009

Michal Karas

Reportáž, Knižní recenze 12

Asfalt Štěpán Kopřiva

Není tomu tak dávno, co se na stránkách

Camelotu objevil rozhovor se

spisovatelem Štěpánem Kopřivou, který

se proslavil jiţ svým debutem Zabíjení.

Pokud vás však masový vrah Keller a jeho

místy nelogické chování občas trochu

štvalo, tak hrdinové románu Asfalt si vás

získají určitě.

Celý román se odehrává v naší době a pojí

se k partičce najemných ţoldáků-

veteránů, která si uţívá zaslouţilého

odpočinku (povětšinou dřou bídu s nouzí,

či se nudí monotónností své "obyčejné"

práce). Kdyţ vyhodí Adama a

Kufenbacha z práce hlídačů v

supermarketu, jsou opravdu finančně na

dně a zdá se to být jako zázrak z čistého

nebe, kdyţ jim neznámý muţ nabídne

poslední akci s velmi dobrým finačním

ohodnocením. Nehledě na to, ţe samotný

úkol se zdá téměř nemoţný, se povede

Kufenbachovi poskládat starou skvadru

téměř kompletní. Přibude pouze jeden

nový přírůstek, který není takový, za

jakého ho původně povaţuje zbytek týmu.

Kdyţ se akce zvrtne a celá jednotka

zahyne, zdá se to jako konec, ale je to

teprve začátek cesty. Celá jednotka se

totiţ dostává do pekla. Není to takové

peklo, jak ho známe, lidské duše jsou zde

pasovány do role pouhého materiálu,

který je trefně pojmenován asfalt podle

jeho podobné konzistence. Je jasné, ţe

takový osud se Kufenbachově partičce ani

za mák nezamlouvá, a tak se vydává na

taţení peklem k cestě ven. A tato cesta

neslibuje hrdinům kníţky nic jiného neţ

krev, pot a slzy. Kaţdopádně se peklo

otřese v základech a čtenáře čekají potoky

krve.

Štěpán Kopřiva opět sází na to, co mu

tolik jde, a sice na akční styl psaní

prošpikovaý černým humorem, okořeněný

pořádnou dávkou naturalismu a plný

povedených slovních obratů a hříček.

Právě ty mírně omezil ve srovnání s

románem Zabíjení, a příběh tak působí

celistvěji a čtenář se jich nepřesytí.

Není pravda, ţe Kopřiva je prachsprostý

kopírováč Kulhánka, jak tvrdí některé zlé

jazyky, ale dávno získal vlastní styl a od

Kulhánkova humoru se dost liší. Je o

poznání cyničtější a černější. O kvalitách

kníţky hovoří i jeho nominace v soutěţi O

nejlepší fantasy. Rozhodně se na naší

scéně jedná o jeden z nejlepších

tuzemských počinů letošního roku, a tak

ho mohu čtenáři pouze doporučit.

Hodnocení: 85 % (opravdu dobré) ►

Stručné info: Autor: Štěpán Kopřiva,

Obálka: David Hanzl, Nakladatelství:

Crew, Rok vydání: 2009

Adam Pechar

Kůstek: Útěk z Kůstkova Jeff Smith

Pokud si budete tuto kníţku prohlíţet

poprvé, jistě vás krom pěkné obálky

zaujme i oznámení, ţe je drţitelem 10

Eisner Award, 11 Harvey Awards a podle

časopisu TIME patří mezi sto nejlepších

knih století. Pokud vás tohle nepřesvědčí

ke koupi knihy, snad to udělá moje

recenze, minout tento komiks by byla

škoda.

Celý příběh se točí okolo tří podivných

bytostí – kůstků. Podfukius P. Kůstek byl

díky své mírně nepodařené reklamní

kampani vyhnán z Kůstkova a jeho dva

bratranci Švanda a Ferda Kůstek mu

pomáhají v útěku. Krátce po něm jsou od

sebe všichni odděleni hejnem zuřivých

kobylek a všichni tři uvíznou v podivném

údolí, kde ještě nikdo nikdy neviděl

kůstka. K tomu všemu se na scéně objevují

zákeřní krysáci, kteří prahnou po Podfovi

Kůstkovi, tajemný drak s doutníkem, o

kterém přece kaţdý ví, ţe neexistuje, a aţ

přespříliš energická babička, která se právě

chystá na závod s krávami.

I kdyţ se kůstci nakonec přece shledají,

nebude jejich plánovaný návrat do

Kůstkova tak jednoduchý, jak se zdá.

Podfa totiţ opět začíná rozjíţdět své

podvodné praktiky s cílem obrat vesničany

neznalé bankovek alespoň o všechen jejich

dobytek. Zároveň se ale daly do pohybu

armády krysáků a k tomu je tu ještě ten

starý sen s draky, který se zdává pořád

dokola. Jak vidíte, tento komiks vyniká

kromě kresby i příběhem.

První svazek obsahuje dvě z celkem devíti

knih. Jsou to Útěk z Kůstkova a Velký

kraví závod. Dialogy jsou propracované a

příběh zajímavý, navíc je občas doplněn

nějakou vtipnou hláškou. Komiks je

černobílý a má velmi jednoduchou kresbu,

ale jak se říká, v jednoduchosti je krása.

Nedovedu si představit, ţe by autor pro

hlavního hrdinu pouţil jinou kresbu. Tím,

jak je jednoduchá, je i dokonalá. Díky

kresbě i formě vyprávění se bude tato

kníţka líbit i těm, kteří s komiksy ještě

neměli tu čest.

Doporučená cena Kůstka je 349,- korun.

Ovšem většinu dobrých komiksů dnes

neseţenete pod dvě stovky a tady máte za

necelý dvojnásobek hned dva v jednom. O

úspěšnosti této knihy svědčí i fakt, ţe

podle ní byla vyrobena počítačová hra a ţe

další díl by měl vyjít jiţ během léta

příštího roku. Pokud jsem vás pořád ještě

nepřesvědčil, abyste si tento komiks

přečetli, tak to uţ asi ani nedokáţu.

Všechny jeho přednosti jsem vyzdvihl a

rozhodnutí, zda si ho přečtete či ne, je uţ

jen a jen na vás.

Hodnocení: 85 % (opravdu dobré) ■

Stručné info: Autor: Jeff Smith, Překlad:

Michael Bronec, Nakladatelství: Crew,

Rok vydání: 2010

Jan Holan

Knižní recenze 13

Trosečníci (ztracenci) na Spásce II Azurová planeta III – Část druhá

Stanislav Cepník st., Jakub Cepník, Adam Cepník

Nový domov

Naši trosečníci se stěhovali. Ve svém

útulném, ale přece jen provizorním obydlí

zanechali automatický hlásič případných

změn v nejbliţším okolí. Z korábu L1,

zčásti zanořeného do bahna, přenesli do

domu, který zřejmě natrvalo opouštěli,

zařízení, které v pravidelných měsíčních

intervalech vysílalo do vesmíru signály

s prosbou o pomoc. Z L1 odmontovali

kromě vysílačky vše, co se dalo odvézt,

protoţe zjistili, ţe téměř neznatelně, ale

přece jenom klesá. Bylo to divné, protoţe

seděl na pevném skalnatém podloţí, to uţ

stačili zjistit. Ale klesal. Buď podloţí

„pracovalo“, nebo přibývalo bahna.

Kdyţ koráb „vysídlili“, neprodyšně

ho uzavřeli a definitivně se s ním

rozloučili.

Nové prostředí je na první pohled

nadchlo, ale po předchozích zkušenostech

byli poněkud nedůvěřiví.

V údolí, kam se přesunuli, bujela

velice různorodá vegetace, většinou

odlišná od té, kterou znali z jiných planet,

ţily tam rozmanité druhy zvěře i jiných

ţivočichů a ptactva, obdobné to bylo i u

ryb v jezírku a v potocích.

To všechno bylo velice překvapivé a

zajímavé a skýtalo to hodně materiálu pro

výzkum.

V údolí naplno pulzoval ţivot, ale

postupně – ke svému zděšení – zjistili, ţe

nejde o zcela ţivelný vývoj a náhodnou

směsici druhů, ale ţe sem zasahuje určitá

organizace, ţe vše ovlivňují nějaké velice

inteligentní bytosti. Ty uţ určitě o

trosečnících vědí, jde jen o to, zda je

zařadí do svého plánu a budou je

z povzdálí pozorovat, neţ rozhodnou o

jejich osudu, tzn. zda jim podají

pomocnou ruku, nebo je po čase zničí...

Přesto je však nutné pokusit se navázat

s nimi kontakt.

Naši přesídlenci ztratili klid, byla

zkalena i radost z překrásného prostředí,

ale protoţe se především museli starat o

přítomnost, museli budoucnost nechat na

vůli neznámých.

V tomto okamţiku se s nimi nakrátko

rozloučíme a seznámíme se s planetou,

která se stala jejich konečnou ţivotní

stanicí (to zatím netušili). Teprve jejich

potomci se opět spojí s Azurovou

planetou.

Stručné seznámení s novou

planetou

Planeta je ve srovnání se Zemí o něco

menší, obíhá kolem velké hvězdy a má jeden

měsíc. Vcelku je hodně podobná Zemi, má

však poněkud chladnější klima. Nebe má

bílý nádech, to je dáno sloţením atmosféry a

výskytem některých plynů v ovzduší.

V současné době jsou tam dva nestejně

velké kontinenty, mezi nimi se rozprostírá

velký sladkovodní oceán bohatý na ryby a

jiné vodní ţivočichy. Najdeme v něm

mnoţství ostrovů a ostrůvků, výjimkou je

obrovský ostrov v jiţní části oceánu.

Klima obou pevnin i velkého jiţního

ostrova se navzájem výrazně liší. Na větším

kontinentu na východě, kde ţije téměř

všechno obyvatelstvo, je soustředěna

prakticky veškerá civilizace. Tato část

planety má mírnější a poměrně stálé klima.

Menší kontinent má nesrovnatelně

drsnější podnebí, dalo by se říci, ţe

s výjimkou horské oblasti velmi nestálé a

nehostinné. Z velké části je neobydlený, ţije

tam porůznu v naprosté izolaci několik

kmenů zcela nedotčených civilizací. Na

tomto kontinentu se střídá v intervalech

zhruba sedm pozemských měsíců období

sucha a neobyčejně vydatných záplavových

dešťů. Právě tyto deště zasáhly naše

trosečníky a prakticky je vypudily z jejich

prvního bydliště.

Téměř uprostřed této části planety se

vypíná poměrně vysoké členité pohoří

s nádhernými náhorními planinami, velice

rozdílnými výškově i plošně a také s velmi

odlišnými klimatickými podmínkami. Tato

oblast je neobydlená.

Právě proto se tady obyvatelé planety

rozhodli vytvořit pokusné oblasti a provádět

v nich výzkumy s rostlinami i zvířaty

importovanými z jiných planet. Zároveň se

jim časem podařilo dosadit sem i několik

obyvatel planety Země, které se jim podařilo

ze Země unést.

Pro úplnost se zmíníme ještě o velkém

ostrově na jihu oceánu, tak velikém, ţe při

dobré vůli je moţné povaţovat ho i za

samostatný – třetí – kontinent. Obydlené

jsou jenom pobřeţní oblasti, kde jsou dobré

ţivotní podmínky i přijatelné klima.

Vnitrozemí tohoto ostrova má polopouštní a

pouštní charakter s několika menšími

oázami.

Větší ostrůvky ve střední části oceánu

jsou spoře obydleny. Poskytují výborné

ţivotní podmínky, ale jsou poměrně malé.

Podívejme se ještě na faunu a flóru. Na

východní – velmi civilizované – části

planety je fauna i flóra usměrňována tak,

aby to vyhovovalo potřebám obyvatel, na

západní části – téměř neobydlené –

probíhá zcela ţivelný vývoj, ale jsou tam

postupně importovány i přírodní prvky

z jiných planet, jak uţ jsme uváděli.

Pobřeţí největšího ostrova je

obydlené a civilizované.

Pro nás jsou mimořádnou zvláštností

obrovské houby, zvláštní druhy kořenové

zeleniny i neobvyklá neznámá zvířata, ale

to uţ také víte.

Největší zvláštností této oblasti je pak

souţití velkých ještěrů (poněkud

připomínajících pozemské dinosaury) a

savců.

Katastrofa, která změnila od

základu tvář této planety

Uvedli jsme, jak vypadá Spáska dnes.

Původně ale byla obrovskou celistvou

pevninou obklopenou ze všech stran

mořem – pro Pozemšťany překvapivě

sladkovodním. Její střední část, dnes

oceán, byla rovinatá a pahorkovitá, tu a

tam bylo něco bizarních skalních masivů,

zato uprostřed se vypínalo rozsáhlé

vysoké pohoří s několika pásmy hor,

bujnou vegetací, krásnými údolími

s jezírky. To vše lákalo k odpočinku.

Proto tam porůznu vyrostlo několik

malých rekreačních osad.

Dominantou severní části hor byly

dva kuţely sopek leţících jen asi dva

kilometry od sebe. Ta o něco vyšší byla

klidná, její kráter byl zalesněný, plný

zvěře. Ta druhá, o něco niţší, měla kráter

holý, uprostřed se blýskalo jako zrcadlo

malé jezírko. Tentokráte si vţdy po

několika letech trochu zabafal, jako kdyţ

si dědeček potáhne z fajfky. Ve vzduchu

pak bylo den dva cítit síru, jinak nic.

V blízkosti kráterů, za dalším

hřebenem hor, byly vybudovány velice

moderní laboratoře, zaměřené na

zpracování hornin, z nichţ bylo moţné

uvolňovat mimořádně silnou energii a

stlačovat ji do pevných cisterniček

schopných převozu. Výzkumníci se

s nejriskantnějšími pokusy zavrtali

hluboko pod zem. Práce se jim dařila,

zkoušeli stále nová a ještě účinnější

metody.

V údolí nedaleko laboratoří stály

nové domky pro zaměstnance a jejich

rodiny. V jednom z nich bydlel i Komal se

svou ţenou, dvanáctiletou dcerkou a

pětiletým synkem.

Bylo k půlnoci, kdyţ se probudil.

Rodina spala, Komal však pocítil divný

neklid. Přistoupil k oknu. Všude ►

Povídka 14

panovala pohoda, krajina byla ozářena

stříbrným měsíčním světlem. Na protější

palouk v pozadí se vzrostlým lesem a

skupinou křovin byl utěšený pohled.

Otevřel okno. V hlubokém tichu bylo

tentokrát něco děsivého. Komal byl

nesmírně citlivý na všechny změny

v přírodě. Cítil je vţdy o něco dřív, neţ

k nim došlo. „Ty doslova slyšíš trávu

růst,“ říkávala mu jeho ţena Mira.

„Něco se chystá, něco děsivého,“

blesklo mu hlavou, „co jen to proboha

bude?“ To uţ pocítil nepříjemné

mravenčení v celém těle. Pak si s hrůzou

uvědomil, ţe mu kamarád Jobin včera

v práci říkal, ţe mu turista vracející se od

sopek udiveně vyprávěl, ţe zvěř houfně

opouští zalesněný kráter a rychle směřuje

do sousedního hlubokého údolí jiţně od

sopek.

Komal strnul. Náhle měl pocit, ţe se

s krajinou před oknem něco děje. Bylo

bezvětří, ale les se začal vlnit. I louka se

zavlnila, jako kdyţ na vodní hladinu

zafouká silný vítr. V krovu domku to

zapraskalo. „Honem vstávat a ven!“

zařval. Popadl dcerku za ruku, na druhou

si posadil synka. „Poběţ rychle za námi,“

křikl na vyděšenou manţelku a hnal se

s dětmi ze dveří. To uţ se planina před

domy plnila zoufalými sousedy. Všechno

bylo v pohybu, zem pod nohama se vlnila

čím dál víc, domky se hroutily. Nebylo

kam utéci.

Za hřebenem hor se probudila ze

svého předlouhého spánku menší ze

sopek. Do vzduchu vyletěl rudý plamen,

obloha zčervenala. Do výšky létaly

kameny, pak sopka začala chrlit

neobyčejné mnoţství lávy. Ta uţ se

průchody ve skalách začala hrnout do

našeho údolí.

Pak se ozvaly strašné výbuchy kdesi

v podzemí a krajina se začala propadat –

rychle a stále rychleji. Současně s tím se

sem ze všech stran valilo neuvěřitelné

mnoţství vody, po které plavaly obrovské

kmeny stromů a všechno moţné.

Proud vody vyrval Komalovi synka

z náručí, jen tak tak udrţel dcerku.

Zachytil se jednoho ze stromů a ohlédl se.

Manţelka zmizela, stejně jako všichni

obyvatelé malé osady. Bez sebe

zoufalstvím připoutal cáry noční košilky a

své košile dcerku i sebe k jednomu

stromu. Pak ztratil vědomí.

Probudila ho zima pronikající do

morku kostí. Jejich strom byl vyvrţen na

jakousi pevninu, naštěstí tak, ţe je

nerozdrtil. Vedle něho plakala a drkotala

zuby dcerka. Tu a tam se z dalších

vyplavenin ozval nářek, ale velmi spoře.

Byl klidný den, slunce se vyhouplo na

oblohu a jeho paprsky začaly rozdávat

ţivotodárné teplo. Naštěstí.

Přeţil málokdo. Byli na jakési pevnině

východně od hor, západním směrem byla

nedohledná vodní plán plná stromů, trosek a

bezvládných těl, jen tu a tam z ní trčely

skály, nejvyšší vrcholky někdejších hor.

Takto změnila planeta svou tvář do

podoby, v jaké jsme ji poznali my.

Únos pozemšťanů

Přestoţe nás zajímá především osud

trosečníků, uděláme ještě jednu – uţ

poslední – odbočku.

My víme, do jakého krásného údolí naši

trosečníci přesídlili. Je nám rovněţ známo,

ţe zjistili, ţe jsou pod dozorem zatím

neznámých bytostí. Kdyţ zkoumali nejbliţší

okolí, našli na malé plošince

v jihovýchodním svahu zachovalý srub, před

ním ohniště, za ním jeskyni s několika

potrhanými kůţemi větší koţešinové zvěře a

v její blízkosti doupě vhodné pro útulek

většího ţivočicha. Raději toto místo

prozatím opustili.

To-mi, který se zabýval studiem ţivota

na jiných dosud známých planetách, si

uvědomil, ţe toto jsou prvky, které znal ze

Země. Záhadou mu bylo, kde se tu vzaly,

tato planeta přece není v ţádném případě

Země.

I to je nutné vysvětlit: Velmi vyspělá

civilizace Spásky prováděla podobný

průzkum vesmíru jako civilizace Azurové

planety. Podařilo se jí importovat z různých

planet některé rostliny, zvířata,

z inteligentních bytostí zatím pouze člověka.

Pak ale byla nečekaně napadena cizí

mocností, která zničila vše, co umoţňovalo

meziplanetární lety, jinak nic, a jak náhle

přiletěla, tak náhle zmizela.

Proto se Spásňanům podařilo dopravit

na svou planetu pouze člověka. Toho chtěla

po několika letech vrátit opět na Zemi, bude-

li si to přát. Tato moţnost ovšem byla

zničena a unesení lidé ztratili moţnost

návratu.

Spásňané dlouho studovali ţivot na

Zemi, nejprve ze vzduchu, pak opatrně a

nepozorovaně přímo v terénu. Nenašli

vhodný způsob, jak získat pro své plány

dobrovolníky ze Země, proto se rozhodli pro

únos s pozdějším vrácením unesených.

Průzkum z výšky dělali prostřednictvím

létajících talířů (tzv. UFO) vzbuzujících

zájem veřejnosti, včetně odborné. Ta

usilovala o objasnění této záhady. Existence

neobvyklých těles byla zároveň vehementně

popírána skeptiky, kteří je označovali

v lepším případě za smyslový klam,

v horším případě za výmysl fantastů či

dokonce za podvod. Vojenskému letectvu

jedné mocnosti se sice podařilo jedno

z těchto těles sestřelit, ale okamţitě bylo vše

utajeno, trosky „talíře“ ukryty, stejně jako

pozůstatky dvou zahynuvších bizarních

pilotů.

Po této události se Spásňané rozhodli

unést několik Pozemšťanů okamţitě a bez

předchozího výběru. Nad skupinkou

patnácti mladých lidí vracejících se v noci

z taneční zábavy v sousední vesnici domů

se potichu snášel létající talíř. Skupinka

právě přešla lesík, a protoţe se nikomu

ještě nechtělo domů, usadili se mladí lidé

na louce, aby si zazpívali a vypili zbytky

vína, které si koupili na zábavě na cestu.

„Jakto, ţe je dnes zase úplněk?“ uţasl

Franta, který se náhodou podíval na

oblohu. „Dyť byl minulý týden.“ „Přestaň

uţ pít a neblbni,“ napomínala ho Eva.

Ale to uţ zvedali hlavy všichni. Na

obloze byly opravdu dva měsíce. Ten

velký, kterého uţ ubývalo, ale vedle něj

nějaký menší, v úplňku, zářící oslnivě

bíle. Ten se rychle přibliţoval a zvětšoval,

ale příliš veliký nebyl. Zastavil asi dvacet

metrů nad zkamenělou skupinkou. Nikdo

z ní nebyl schopen pohybu. Strašně se

báli.

Měsíc ztlumil světlo, uţ neoslňoval.

Pak se na jeho spodku objevil malý otvor,

z něho se vysunul jakýsi dlouhý trychtýř,

přiblíţil se k naší skupince – a postupně ji

nasál dovnitř. To vše se odehrálo během

několika málo minut. Pak se otvor zavřel,

světla se rozsvítila naplno, „talíř“ začal

stále rychleji rotovat a rychle zmizel ve

výšce.

Kdyţ se mladí nevrátili ani do rána

domů, začali je příbuzní hledat. Nikde nic,

nikdo o nich nevěděl ani neslyšel, jen na

paloučku u lesa leţely ve zválené trávě

dvě lahve od vína a několik papírů od

jídla.

Další den se objevil na zahradě

jednoho z vesničanů malý balíček

neznámého původu. Byly v něm stručné

dopisy všech zmizelých. Obsah byl téměř

stejný: „Letíme na jinou planetu, jsme

v naprostém pořádku a únosci nám slíbili,

ţe nás po určité době vrátí zase v pořádku

na Zem. Nebojte se o nás.“

Po příletu na Spásku byli dva

dobrovolníci usazeni do „našeho“ údolí,

tam si za pomoci svých přátel i Spásňanů

vybudovali srub, dostali zbraně a nářadí,

aby si mohli hospodařit po svém. To vše

z výzkumných důvodů. Byli pod

neustálým dozorem (o tom ale nevěděli),

který jim měl pomoci v případě

nebezpečí, ostatní Pozemšťané byli

převezeni do východního civilizovaného

kontinentu. Tam se měli zařadit do ţivota

planety a ţít s jejími obyvateli.

Tolik na vysvětlenou. V další části –

uţ závěrečné – se vrátíme k našim

trosečníkům a budeme sledovat jejich

další osudy. ■

Povídka 15

Golgari Adam Cepník

Golgari je zeleno-černá guilda z edice

Ravnica: City of Guilds. Zakládá se na

oţivání všeho, co se dostane do hrobu,

ničení soupeřových permanentů a

přidávání +1/+1 counterů. Dále se tu

setkáváme s častým obětováním nebo

placením ţivoty. (Ano, placení ţivotů a

oběti v podobě bytostí vás trochu

pošramotí, ale ne tolik jako soupeře.)

V této guildě se setkáváme hojně se

schopností dredge. Například dredge 3

znamená, ţe si místo líznutí karty můţete

dát přesně tři karty z vrchu knihovny do

hrobu. Kdyţ to uděláte, vezmete si tuto

kartu ze hřbitova do ruky.

Tímto způsobem si můţete dávat do ruky i

karty, které jste díky dredge zahodili do

hrobu, takţe vznikají zajímavé kombinace.

Právě díky dredge dokáţete s některými

kartami opravdu velké věci. Například

Golgari Grave-Troll. Je to 0/0 za čtyři

libovolné a jednu zelenou manu. Vstupuje

do hry s tolika +1/+1 ţetony, kolik máte

bytostí na hřbitově. Za jednu libovolnou

manu a odebrání jednoho +1/+1 counteru

si tuhle potvoru můţete zregenerovat. A

ještě k tomu má dredge 6. Takţe stačí před

jeho vyloţením shromáţdit nějaké mrtvoly

a máte na stole téměř neporazitelnou

potvoru. A kdyţ ji chcete zesílit, stačí ji

nějak dostat do hrobu a pouţít dredge.

K tomu přidáme Golgari Thug a vesele

vraţdíme soupeře.

U této guildy nebudu volit pomyslného

krále, protoţe uţ je zvolený jednoznačně:

Savra, Queen of the Golgari.

Decklist

Ano, jako vţdy vám nakonec předloţím

decklist, podle kterého by bylo moţné

sestavit typický balík Golgari. A společně

s decklistem zde popíšu některé zajímavé

karty.

2x Bloodbond March

Enchantment za dvě libovolné, jednu

černou a jednu zelenou. Kdyţ někdo

zahraje bytost, všechny bytosti se stejným

jménem se vrátí ze hřbitovů do hry.

1x Carrion Howler

2x Dark Heart of the Wood

Celkem dobrý enchantment. Stojí jednu

černou a jednu zelenou manu. Za

obětování forestu dostanete tři ţivoty.

2x Darkblast

2x Elves of Deep Shadow

2x Golgari Brownscale

2x Golgari Germination

Tenhle enchantment se opravdu hodí do

tohoto balíku. Jakmile jde nějaká vaše

netokenová bytost ze hry do hrobu, tento

enchantment vám vyrobí token 1/1

zeleného saprolinga.

2x Golgari Grave-Troll

2x Golgari Guildmage

Je to 2/2 za dvě zeleno-černé hybridní

many. Za čtyři libovolné, jednu černou

manu a obětování nějaké bytosti si můţete

vrátit bytost ze hřbitova do ruky. Za čtyři

libovolné a jednu zelenou manu můţete

poloţit na nějakou bytost +1/+1 ţeton.

1x Golgari Rotwurm

3x Golgari Thug

2x Grave-Shell Scarab

Tento 4/4 insect stojí dvě zelené, jednu

černou a dvě libovolné many. Má dredge

1. Za jednu libovolnou manu a obětování

Grave-Shell Scaraba si líznete kartu.

2x Greater Mossdog

2x Infectious Host

2x Moldervine Cloak

1x Necromantic Thirst

3x Putrefy Celkem známá karta. Instant za jednu

zelenou, jednu černou a jednu libovolnou

manu. Zničí cílový artefakt nebo bytost.

Oběť tohoto kouzla nemůţe být

zregenerována.

2x Recollect

2x Savra, Queen of the Golgari

Tahle „dvoj-dvojka“ za jednu černou,

jednu zelenou a dvě libovolné many není

vůbec k zahození a jak uţ jsem řekl, je to

nejen podle názvu jasný náčelník guildy

Golgari. Kdyţ obětujete černou bytost,

můţete zaplatit dva ţivoty. Kdyţ to

uděláte, všichni ostatní hráči musí obětovat

bytost. Jakmile obětujete zelenou bytost,

můţete dostat dva ţivoty. Pozn.: Nemůţete

nic obětovat, pokud vám to nepřikáţe nebo

neumoţní nějaký spell nebo abilita.

V tomto případě tedy musíte vyuţít něco

jiného, Savra totiţ spustí svou abilitu

v případě, ţe je bytost obětována nezávisle

na Savře.

3x Stinkweed Imp

2x Vigor Mortis Toto zaklínadlo stojí dvě libovolné a dvě

černé many. Vrátí nějakou bytost z hrobu

do hry. Pokud jste při placení tohoto

kouzla pouţili zelenou manu, ona bytost

vstoupí do hry s +1/+1 ţetonem.

10x Forest

10x Swamp

2x Golgari Rot Farm ■

Zdroj a obrázky: www.magiccards.info

Magic: the Gathering 16

Experimenty Simicu Adam Cepník

Další guildou, se kterou vás seznámím,

bude Simic. Tato modro-zelená guilda

z edice Dissension je vskutku zvláštní.

Najdete tu snad všechny moţné bytosti a

hromadu šílených bizarností, pokusů,

mutantů a jiných nepojmenovatelných

potvor. Tato guilda se celkově zakládá na

jedné věci: +1/+1 ţetonech. Schopnost

graft, která pochází právě ze Simicu, tomu

nasvědčuje. Kdyţ má bytost třeba graft 2,

znamená to, ţe do hry vstoupí se dvěma

+1/+1 countery a kdyţ potom vstoupí do

hry nějaká jiná bytost, můţete na ni +1/+1

counter přesunout. Takţe si můţete dát do

hry několik slabých levných graftů,

vyloţit nějakou silnější bytost s graftem a

máte na stole třeba i 10/10. S graftem se

prostě člověk nenudí a můţe vytvářet

vskutku zajímavé bytosti.

Jako vţdy se pokusím zodpovědět otázku:

koho bych pasoval na místo pomyslného

krále této guildy?

A jako vţdy je tu mnoho kandidátů.

Určitě by to mohl být Simic Guildmage

(jak jinak). Stejně tak by to mohl být sliz

Experiment Kraj. Dalším kandidátem je

elfský čaroděj Momir Vig, Simic

Visionary a velice nadějný je i Cytoplast

Manipulator... snad ještě elemental

Cytoplast Root-Kin.

Decklist

Jak uţ je u mne zvykem, představím vám

zde decklist typického balíku Simic

společně s popisy některých karet této

guildy.

2x Aquastrand Spider

2x Assault Zeppelid

Obyčejná 3/3 flying a trample za dvě

libovolné, jednu zelenou a jednu modrou

manu.

3x Coiling Oracle

Tenhle druid není vůbec k zahození. Je to

1/1 za jednu zelenou a jednu modrou

manu. Kdyţ vstoupí do hry, podívejte se

na vrchní kartu své knihovny. Kdyţ je to

země, dejte ji do hry. A kdyţ je to něco

jiného, dejte si to do ruky.

2x Cytoplast Manipulator Opravdu šikovná karta. Je to 0/0 graft 2 za

dvě libovolné a dvě modré many. Za

jednu modrou manu a tapnutí dostanete

pod kontrolu cílovou bytost s +1/+1

counterem a zůstane vám po tu dobu, co

Cytoplast Manipulator ţije.

1x Cytoplast Root-Kin Je to 0/0 graft 4 za dvě libovolné a dvě

zelené. Kdyţ vstoupí do hry, dejte +1/+1

ţeton na všechny bytosti vaší kontroly,

které uţ nějaký +1/+1 ţeton mají. Za dvě

libovolné many přesunete z vaší libovolné

bytosti jeden +1/+1 counter na Cytoplast

Root-Kina.

2x Experiment Kraj Nevím, co se jeho tvůrcům honilo hlavou,

kdyţ tento kolos vytvářeli, ale flavor text

mluví za vše. V překladu to znamená něco

jako: „Samozřejmě, ţe se nám to vymkne

z kontroly. Bylo to stvořeno tak, aby si to

zvolilo vlastní evoluci.“. Kaţdopádně tato

karta vůbec není k zahození. Je to 4/6 za

dvě zelené, dvě modré a dvě libovolné.

Vlastní ability všech ostatních bytostí s

+1/+1 counterem. Za tapnutí poloţíte na

cílovou bytost +1/+1 counter.

2x Cytospawn Shambler

2x Helium Squirter

1x Leafdrake Roost

1x Momir Vig, Simic Visionary

Tento 2/2 čaroděj stojí tři libovolné, jednu

zelenou a jednu modrou manu. Kdyţ

zahrajete zelenou bytost, můţete si

z knihovny vyndat nějakou kreaturu,

ukázat ji, zamíchat knihovnu a onu

kreaturu dát na vrch knihovny. A kdyţ

zahrajete modrou bytost, ukáţete vrchní

kartu své knihovny. Pokud je to bytost,

dejte si ji do ruky.

2x Plaxmanta

Velice šikovná potvora. Tahle modrá 2/2

stojí jednu modrou a jednu libovolnou

manu. Můţete ji zahrát i při soupeřově

tahu. Kdyţ vstoupí do hry, nemůţou být

vaše bytosti tento tah cílem nějakého

kouzla, nebo ability. Kdyţ Plaxmanta

vstoupí do hry, obětujte jí, pokud nebyla

na její vyloţení pouţita zelená mana.

1x Shielding Plax

2x Simic Guildmage

2x Simic Initiate

2x Simic Ragworm

1x Simic Sky Swallower

2x Thrive

2x Trygon Predator

2x Vigean Graftmage

3x Vigean Hydropoon

0/0 s graftem 5 a stojí jen jednu zelenou,

jednu modrou a jednu libovolnou manu.

Samozřejmě, ţe to má nějaké ale; nemůţe

útočit ani bránit. V tomto balíčku ale

poslouţí jako výborný zdroj +1/+1

counterů díky schopnosti graft.

1x Cytoshape

10x Island

10x Forest

2x Simic Growth Chamber ■

Zdroj a obrázky: www.magiccards.info

Magic: the Gathering 17

Malifaux Jiří Kadavý

Uţ jste někdy hráli hru s nemrtvou

čivavou, chodícím strašidelným pytlem,

zlým plyšovým medvědem, trojhlavými

tygry, namakanými ţoldáky, kyborgy,

gremlinky, s kovbojem, který střílí za roh,

s voodoo panenkou, případně se sexy

sestřičkami z nevěstince?

Ne? Zkuste Malifaux - divokou taktickou

hru s nádhernými 32 mm miniaturami,

zaloţenou na vtipných a zajímavých

charakterech. Svět Malifaux lze popsat

jako steam-viktorian-horor-west-punk

odehrávající se na Zemi nebo mimo ni v

alternativní historii.

Vše v Malifaux se točí kolem Soulstonů -

Kamenů duší, které se zde těţí a ze kterých

lze získat obrovskou magickou moc. Hráči

ovládají skupinky charakterů, které s

kameny mají co do činění a potulují se po

Maifaux světě, ať uţ z jakéhokoliv

důvodu.

Hráč můţe vybírat z pěti frakcí a jejich

podskupin:

Arcanists – mágové, přírodní elementy,

zvířata a steampunk stroje

Narazíte zde například na vládkyni ledu a

sněhu, nejchytřejšího vynálezce světa a

steampunk mága, vládce příšer, steampunk

borgy, různé bestie – trojhlavé tygry, obří

hady, shapeshiftery, krtky, ale taky ledové

golemy nebo nestabilní vynálezy poháněné

magií či holky z kabaretu.

Ressurecionist – nemrtví, smrt a oţivování

a samozřejmě i ten punk.

Smrt na všechny způsoby. Mrtvé holky z

nevěstince i s bordelmamá, blázniví

praktikanti magie, šílení doktoři, zombie,

steampunk polomrtvé konstrukce,

duchové, nešťastná láska apod.

Neverborn – démoni a divná stvoření,

která neměla nikdy spatřit světlo světa.

Původní obyvatelé světa Malifaux, tři

sudičky, vládkyně démonů, vládkyně

postav z baţin, vládkyně snů a děsu,

chodící strašidelné pytle, démonky, ţabáci,

Joţin z baţin, dítě s noţem, holčička s

cukrovím, chlapeček s démonem, poţírači

snů apod.

Outcast – Ţoldáci, odpadlíci, bezduchá

magie, při které zůstává rozum stát,

spousta bijců, speciální jednotky,

gremlinky, prasnice, prasátka, prasečí dělo,

prasečí katapult zvaný pigapult apod.

Guild – ochránci lidí a politiků a všeho, co

k tomu mohou potřebovat.

Slepá spravedlnost, rodina kovbojů, velitel

lidského světa, inkvizice a její

posluhovači, vše, co ţije a střílí a je celkem

lidské.

Postavy mezi frakcemi můţete dle pravidel

kombinovat – a opravdu je z čeho vybírat.

Kaţdá postavička je unikátní, má spoustu

schopností a kouzel a kaţdá je vhodná

k něčemu jinému.

Standardní hra se hraje s jedním velitelem,

tzv. Masterem a 4-8 modely. Lze hrát i

větší formát se dvěma Mastery. Vybírat

můţete zatím z cca 120 modelů, kaţdý

měsíc jich několik přibývá.

Kaţdý hráč má v kaţdé hře jeden hlavní cíl

a několik cílů vedlejších. Cíle hlavní jsou

známé, protihráči a cíle vedlejší být

nemusí. Pokud nejste schopni splnit hlavní

cíl hry, můţete vyhrát, i kdyţ splníte cíle

vedlejší anebo kdyţ zabráníte protivníkovi

splnit jeho cíle.

Cílů hry je velmi mnoho, od jednoduchých

(typu zabít cizího velitele, ukrást poklad,

přeţít, udrţet pozici po sloţité operaci,

něco udělat, něco někam donést, s někým

se spojit a přeţít). Prostředí hry se také

mění. Jednou hrajete ve městě, podruhé v

dolech, potřetí v baţině, počtvrté v divadle

atd. V různých prostředích se stávají různé

věci. Většinou divné - například se zde

objeví oběšencův strom, který nelze

porazit.

Pokud si spočítáte, kolik toho všeho je,

zjistíte, ţe při kaţdé hře vzniká originální

mix cílů a prostředí.

Postavy se během hry pohybují po herní

ploše, plní cíle hry, bijí se, střílí, ►

Deskové hry 18

čarují nebo pouţívají různé schopnosti,

takţe o zábavu není nouze. Vtipné jsou

také názvy schopností - například „Dítě má

nůţ“, „Kde mám medvídka?“, „Svlečení“

(u nemrtvé holčiny z nevěstince) apod.

Hra má unikátní mechaniku, ve které se

nepouţívají kostky. V Malifaux se pouţívá

balíček karet, tzv. Fate deck, který

obsahuje jak dobré, tak špatné karty. To

vám dává jistotu, ţe vám Osud nebude

vţdy nakloněn. Místo házení kostkou

taháte karty a vidíte, co vám padlo. Na

kartě je hodnota a některé další symboly.

Pár karet si během hry nabíráte do ruky.

Těmi poté můţete svůj Osud čas od času

podvádět tím, ţe jednu otočenou kartu z

balíku nahradíte kartou z ruky, a hned to s

vámi vypadá o trochu lépe. Naštěstí to

nejde vţdy a hráči se snaţí, aby protivník

mohl podvádět co nejméně. Pěknými

prvky jsou červený a černý Ţolík – vrchol

magie a absolutní neúspěch. Další

zajímavý prvek je také tzv.

negativní/pozitivní twist – kdykoliv si

taháte kartu, tak jich otočíte několik a

vyberete tu nejhorší/nejlepší. Důleţítým

aspektem hry jsou jiţ zmíněné Soulstony -

jedná se o magické platidlo, za které si

najímáte své charaktery, anebo jimi

můţete ovlivňovat osud – zopakujete si

líznutí, táhnete si ještě jednu kartu navíc,

přehodíte iniciativu apod.

Kdyţ karty a Soulstony člověk pouţívá ve

hře, tak si za chvíli připadá jak hráč pokeru

s kamennou tváří očekávající, co na něj

protivník vytáhne. Do toho musí plnit cíle

hry, hýbat s postavami, přemýšlet, co

udělá, a počítat s tím, co ho v balíčku můţe

potkat a co ještě můţe ovlivnit a co uţ ne.

Ideální hra?

Hra je velmi snadná na naučení, její

moţnosti jsou obrovské a v porovnání s

ostatními je levná na pořízení. Na hraní

vám bude stačit 500 Kč. Modelů

potřebujete jen pár a můţete si vybrat,

které koupíte, všechny stojí plus mínus

stejně. Kaţdá postava má u sebe

referenční kartičku, takţe vţdy také víte, s

čím máte co do činění.

Pokud bych měl uvést nějaká negativa, tak

mohu zmínit, ţe pravidla jsou na první

pohled zmatená, protoţe se jedná o

neobvyklé herní mechaniky a hráči na ně

nejsou zvyklí, nebo ţe se muselo něco po

vydání upravit „zerratovat“, protoţe se po

vydání ukázalo, ţe by to mělo být maličko

jinak. To jsou ale všechno standardní

porodní bolesti všech her. Další negativa,

která jsem společně s dalšími hráči

probíral, bych spíš nazval otázkou vkusu a

zpracováním hry. Někdo má rád malované

modely, někdo plastikové, někdo rád hází

kostkou, někdo rád velké bitvy, někdo zase

malé, někdo neumí slepit dva kusy modelů

dohromady, někdo by rád zase celé dny

modelařil. Vyloţeně negativum ta hra

nemá, proto je tak zajímavá. Takových se

v herním světě a navíc ve světě miniatur

nevidí mnoho.

Řekl bych, ţe díky tématu, originalitě,

kvalitě modelů, herní mechanice a

vyváţenosti se jedná o opravdu skvělou

hru, navíc i turnajové moţnosti jsou

obrovské.

Ve světě i v ČR si hra získává velkou

popularitu, před pár dny vyšlo první

rozšíření (celkově prý budou tři), která

přináší několik nových mechanik, spoustu

nových postav a také nové cíle a prostředí

hry.

Hodnocení: 99 % (téměř dokonalé) ■

Obrázek: www.wyrd-games.net

Čechy po smrti Jiřího z Poděbrad Anna C.

Své putování po osudech českého národa

v minulosti jsme v předcházejícím díle

ukončili smrtí Jiřího z Poděbrad. Před ním

zde vládly dvě dynastie – Přemyslovci a

Lucemburkové. On sám nezaloţil dynastii.

Po něm přicházejí na padesát pět let

Jagellonci z dynastie polsko-litevské. Po

nich uţ následují Habsburkové, kteří seděli

na trůně po další čtyři století a které Češi

nikdy příliš nemilovali. Znamená to, ţe na

českém trůně po Jiřím z Poděbrad uţ nikdy

neseděl domácí král.

Bezprostředně po Jiříkově smrti se ujala

vlády energická královna Johana. Dosáhla

toho, ţe zatímním správcem země byl

ustanoven její syn Jindřich. A protoţe

podle sněmovní dohody a ustanovení

zesnulého panovníka nemohl jeho rod

zaloţit dynastii (jak jsme v minulém čísle

vysvětlili), byl poţádán polský král

Kazimír z rodu Jagellonců o vyslání syna

Vladislava do Čech. Vedle něho byl

váţným uchazečem Matyáš Korvín, který

o českou korunu usiloval několikaletou

válkou. Zemský sněm se rozhodl pro

Vladislava, a tak Matyáš prostřednictvím

svých poslů oznámil, ţe si cestu na český

trůn proklestí zbraněmi.

Vladislavovi (1471 – 1516) bylo v té době

patnáct let. Po matce Alţbětě Habsburské

byl pravnukem císaře Zikmunda a vnukem

Albrechta Habsburského. Byl to mladík

dobrého srdce, hodný, bezúhonný, ale

slabý. Pro svou povahu nesnesl srovnání

s Jiřím z Poděbrad. Byl katolík, ale při

svém nástupu slíbil zachovat kališníky

(těch byla většina) při jejich víře.

Vlády se ujímá v době velmi svízelné. Po

Jiřím z Poděbrad zůstala prázdná královská

pokladna po dlouholetých válkách

s Matyášem a navíc vlivem několika vln

morových epidemií. Mor vylidňoval

Evropu – jen v létech 1460 – 1492 byly

čtyři velké epidemie, a zatímco v době

Karla IV. měla Praha 40 000 obyvatel,

v druhé polovině 15. století to bylo

pouhých 25 000. Bylo otázkou, zda

Vladislav udrţí centralizovanou monarchii

alespoň v té podobě, jak ji zanechal král

Jiří. Na takový úkol bylo třeba panovníka

odváţného, energického a silného, takový

ovšem Vladislav nebyl a vzhledem

k svému věku snad ani být nemohl. Proto

nemohl zadrţet růst moci šlechty a

panstva.

Jaká byla hospodářská situace v té době?

Šlechta si upevňovala své hospodářské

pozice, pokračovalo vytváření scelených

panských drţav. Některým šlechtickým

rodům se podařilo seskupit obrovské

pozemkové vlastnictví (na východě Čech

to byli např. Pernštejnové a páni

z Poděbrad). Rozvíjí se trţní hospodářství

zaměřené hlavně na různá odvětví

zemědělské výroby, zejména na

sladovnictví a pivovarnictví. Důleţitou

součástí hospodaření se stává rybníkářství

– zejména v druhé polovině 15. století a na

počátku 16. století. Např. rybník Roţmberk

v jiţních Čechách zaloţili Pernštějnové.

Rybníky byly zakládány s překvapující

technickou dokonalostí, například

Štěpánkem z Netolic. České ryby, zvláště

proslulý kapr, se šířily na trhy i do ciziny,

hlavně do Německa. Novým odvětvím se

stává chov ovcí.

Následkem těchto forem panského

hospodaření bylo zostřování rozporů mezi

venkovskou šlechtou a městy. Masově

začínají vznikat tzv. poddanská města,

která úspěšně soupeří s městy královskými.

Toto vše vyvolává velkou potřebu

pracovní síly, a proto se hledají cesty, jak

poddané připoutat pevněji k půdě. Útěky

nevolníků z gruntů se přísně trestají.

Následkem toho byla nová vlna ►

Deskové hry, Historie 19

drobných (ne masových) povstání,

vznik lidových sekt a četných lidových

proroctví předvídajících těţké události,

ohně, mordy a zkázu. Tyto formy

odporu byly zpravidla tvrdě

postihovány. Jako příklad tehdejšího

nevolnického povstání můţe poslouţit

událost na Litoměřicku z roku 1496 –

povstání proti rytíři Ploskovskému

z Drahonic. Vzbouřenci dobyli tvrz a

zraněný rytíř ze strachu vydal zápis, ţe

dává poddaným svobodu. Vítězové se

uchýlili k rytíři Daliborovi z Kozojed.

Ten se jich zastal a jeho čin byl pak

kvalifikován jako hrubý přestupek proti

zemskému řádu. Rytíř byl uvězněn ve

věţi Praţského hradu (dodnes nazývané

Daliborkou) a roku 1498 sťat.

Nehynoucí pomník mu postavil Bedřich

Smetana svou operou Dalibor na slova

Josefa Wenziga. To, ţe Dalibor ve

vězení hrál na housle, je samozřejmě

legenda. „Húslemi“ se tenkrát myslel

mučicí nástroj. A ani Daliborova

lidumilnost neodpovídala skutečnosti. Jeho

příběh jako ušlechtilého hrdiny najdeme i

v Jiráskových Starých pověstech českých –

ve značně zromantizované podobě.

Z velmi útrţkovitých informací víme, ţe

obíral i vlastní rodinu, a byl proto dvakrát

pohnán před soud. K smrti byl odsouzen

pro pych – za to, ţe zabral statek Adama

Ploskovského a útok na sousedovu tvrz

moţná sám inspiroval.

Hospodářskou politikou šlechty byla těţce

postiţena města. Jejich hospodářství

spočívalo na cechovní řemeslné výrobě a

na obchodu a téměř nepřerůstalo okruh

místní spotřeby. Cechovní dozor sice na

jedné straně chránil před konkurencí, na

druhé straně však brzdil rozvoj výroby.

Navíc pevnější pouta k feudálním

vrchnostem bránila přílivu pracovních sil

do měst. Ani obchod nezaznamenal větší

rozmach, a to následkem blokády v době

husitské, dlouhých feudálních rozbrojů,

blokády v době křiţáckých výprav proti

Jiřímu z Poděbrad a po objevení Ameriky,

kdy se obchodní cesty přesunuly mimo

východní Evropu.

V druhé polovině 15. století u nás dochází

k nejmohutnějšímu rozmachu těţby stříbra

a mincovnictví. Kutná Hora díky svému

stříbrnému bohatství se staví po bok Praze,

později nastává také rozvoj a vzestup

Jáchymova. Sám král toho z těţby mnoho

nemá. Zisky plynou hlavně do rukou

vlastníků důlních pozemků, dále do rukou

úředníků a činovníků. V 90. letech 15.

století propuká povstání kutnohorských

havířů proti sílícímu zbídačování a

zhoršování ţivotních a pracovních

podmínek. Deset hornických předáků mělo

s panstvem vyjednávat o slíbených

ústupcích, místo toho však byli uvězněni

na Křivoklátě a roku 1496 bez dlouhých

soudů popraveni v Poděbradech. I tato

událost našla odezvu v naší beletrii –

jednak opět u Jiráska a dále třeba v Tylově

realistické hře Kutnohorští havíři.

I po stránce politické byla pro mladého

krále situace obtíţná. Uherský král Matyáš

obsadil Moravu, Slezsko a Luţici, a kdyţ

byl papeţem potvrzen jako český král, dal

se roku 1472 v Jihlavě korunovat. Matyáš

však nikdy nebyl legitimním králem,

regulérně byl zvolen jen menšinou, a tak

ho nikdy nenajdeme na seznamu našich

panovníků, zatímco Vladislava zvoleného

většinou ano.

Státní moc v době jagellonské lze

charakterizovat jako stavovskou

monarchii, v níţ se král dělí o moc se

zástupci panstva, niţší šlecht a měšťanstva.

Z té doby se traduje známá věta „Ty jsi náš

král a my jsme tvoji páni.“ Král jako

loutka prý přikyvoval kaţdému, kdo

projevil sílu, a proto se mu říkalo „Král

Bene“ (tj. dobře). Pro Vladislava bylo

štěstím, ţe Matyášovy síly poutalo stálé

nebezpečí tureckého vpádu. Vladislav

nakonec hledal cestu ke smíru a roku 1478

bylo v Brně sjednáno příměří. Výsledkem

byli v českých zemích dva králové –

Vladislav v Čechách a Matyáš ve

vedlejších zemích (i kdyţ to nebylo

oficiální).

V roce 1483 dochází k praţskému povstání

proti králi a ten je pak na celý rok vypuzen

z Prahy.

Boje probíhaly i na poli náboţenském.

Kališnická církev prodělává krizi, ale na

kutnohorském sněmu v roce 1485 dochází

k smíru mezi katolíky a kališníky a na

tomto poli nastává relativní klid.

V roce 1490 se Vladislav stává uherským

králem. Způsobil si to Matyáš, který

zkracoval výsady a práva uherských

feudálů. Vladislava zvolili pod podmínkou,

ţe tato práva vrátí. A tak je na několik

století české a uherské království pod

jednou korunou, a český a slovenský národ

jsou tedy spojeny ve společném státě.

Vladislav přesídlil do Budína, v Čechách

za něho vládli hejtmané z řad panstva. Za

královy nepřítomnosti panstvo zcela

ovládlo sněm, soudy i všechny úřady a

přistoupilo k právnímu zakotvení své moci

v tzv. právním zřízení vladislavském. Tam

byly zakotveny všechny úspěchy panstva.

byl to vlastně hlavní zákon – v podstatě

ústava. Zemské zřízení věnovalo veškerou

politickou moc šlechtě. Protichůdné

stanovisko vyjádřil Viktorín Kornel ze

Všehrd, učený právník té doby, ve svém

díle O práviech, súdiech i dskách země

české knihy devatery. Představují

nejvýznamnější právnický spis staročeské

literatury.

Vleklým sporům mezi městy a šlechtou

přihlíţel král z povzdálí a měl jedinou

starost – jak zajistit nástupnictví svému

synu Ludvíkovi. Ještě ne tříletého syna dal

roku 1509 korunovat. Vladislav zemřel

roku 1516 a ještě před svou smrtí se

dohodl s německým císařem Maxmiliánem

o vzájemném nástupnictví a sňatcích svých

dětí.

Ludvík Jagellonský se stal králem

v necelých jedenácti letech. Ani za jeho

vlády se nepodařilo odstranit vleklé boje

mezi městy a šlechtou a obecný neklid

trval i nadále. Mladý (vlastně dětský) král

se rozhodně postavil na stranu českých

měst. Za desetiletou dobu jeho vlády se

k nám šíří ohlas německé reformace. ►

Historie 20

Bitva u Moháče, ve které padl Ludvík Jagellonský, na obraze Bertalana Székelyho

Roku 1517 tam ostře vystoupil proti církvi

prof. Martin Luther, zastánce odkazu

Mistra Jana Husa. V roce 1521 přichází do

Prahy vůdce německé chudiny Tomáš

Müntzer, který hodlá v Čechách vybudovat

říši bratrské rovnosti. Ohlas mezi

praţským lidem byl udušen a Müntzer

musel Prahu opustit.

Do Čech také pronikají zprávy o německé

selské válce. Síly krále Ludvíka však

nejvíc ze všeho spoutává nebezpečí

tureckého vpádu. Přes malou podporu ze

všech stran se odvaţuje podstoupit bitvu

s Turky u Moháče (dnes na jihu Maďarska)

roku 1526. Vojska uhersko-česká jsou

poraţena za 90 minut, protoţe Turci měli

obrovskou přesilu (55 000 Turků proti 20

000 křesťanů). Evropa nechala Ludvíka na

holičkách a on zahynul v moháčských

močálech. Turci se rozlili po rozsáhlém

území, ale na trvalé obsazení nemysleli,

z jejich strany se jednalo o nájezd.

Jak hodnotit dobu vlády Jagellonců? Šlo o

období relativní prosperity a poměrně

dlouhou etapu mírového ţivota. Oba

králové však byli našemu prostředí

odcizeni, takţe za ně rozhodovali správní

úředníci, kteří mysleli hlavně na sebe. Po

smrti obou zůstaly velké dluhy. Zejména

Ludvík vedl hýřivý ţivot, nerozuměl ani

politice, ani válečnictví.

V době jejich vlády se rozvinula pozdně

gotická kultura – zejména architektura nám

zanechala významné památky. Jejich

rysem byla zdobnost, honosnost a byly

technicky odváţné. Hovoříme o

vladislavské gotice. Z nejvýznamnějších

památek si připomeňme přestavbu

Praţského hradu, Vladislavský sál jako

jeden z největších prostorů, hlavní portál

na Staroměstské radnici, Prašnou bránu,

dostavbu chrámu sv. Barbory v Kutné

Hoře aj. Významnými architekty byli

hlavně Matyáš Rejsek a Benedikt Ried.

Teprve v jagellonské době končí izolace

našich zemí, navazuje se na předhusitskou

dobu (husitská zpřetrhala svazky

s ostatními zeměmi). Velký význam měl

knihtisk a šíření humanismu.

Po Ludvíkově smrti se v Praze schází

zemský sněm, aby byl zvolen nový král.

Po delších průtazích se jím stává Ferdinand

Habsburský.

Rok 1526 tak představuje jeden

z největších mezníků v naší historii, ovšem

ne nejslavnější. ■

Historie 21

Knihy:

Československá vlastivěda díl II. – Dějiny svazek I, Orbis Praha 1963

P. Hora: Toulky českou minulostí II. díl, Práce 1991

Camelot: listopad – prosinec 2010 vychází 9. 12. 2010, Tento magazín lze ZDARMA stáhnout na jeho oficiálních stránkách –

www.camelot.czweb.org, je však zakázáno rozšiřovat jakýkoliv materiál z tohoto magazínu bez svolení redakce!