V tomto čísle naleznete: Zajímavost: Hlavní téma: Recenze: … · 2009-04-03 · svědomí...

V tomto čísle naleznete: Zajímavost: Pravěký ráček, Hlavní téma: Dvanáctá planeta, Reportáž: LabyrintCon 2009, Recenze: Červený trpaslík; Svět hobitů; Merlin; Area 51,

Fantastika: Odkaz dračích jezdců, Povídky: Čas x Prostor : Hmota; Přepadení, Magic: the Gathering: Kamarádi z časové spirály, Deskové hry: Představení hry: Um Krone und Kragen, Záhady: Vraždící přízrak z lomů Amerika; Atlantida – báje, nebo skutečnost?;

Exmoorská šelma; Na rozhraní – Část první, Historie: Doba husitská – Část první, Mytologie: Posmrtný život v pojetí Egypťanů; Slovanští bohové – Část první, Okno do

Středozemě: Historické a mytologické prameny, Rozhovor: Martin Peška

y

Milí čtenáři! Když jsem procházel starší čísla Camelotu,

všiml jsem si, že je v nich poměrně málo článků o fantastice, že tento okruh jaksi zanedbáváme. Umínil jsem si, že to musíme napravit. Takže se, počínaje tímto číslem, budete v Camelotu setkávat s dvěma novými rubrikami, a to Fantastika (ve které budeme rozebírat knižní ságy spadající do tohoto žánru) a Rozhovor (každý měsíc se pokusíme vyzpovídat nějakou známou osobnost).

Co se dubnového čísla týče, rád bych vás také upozornil na další zajímavé články, které si v něm můžete přečíst. Jako hlavní téma jsme stanovili článek Dvanáctá planeta. Napsal ho můj táta Stanislav Cepník ml. podle stejnojmenné knihy. Článek o Atlantidě, který měl být původně hlavním tématem, najdete na straně 17.

Husí kůže vám možná naskočí při čtení první části článku Na rozhraní, v němž autor popisuje podivné události, jichž byl svědkem.

A malé překvapení nakonec – můj kamarád (a zřejmě i nový redaktor Camelotu) píšící pod uměleckým jménem Methodius Pittner si pro nás připravil krátkou povídku se zajímavou pointou – jmenuje se Čas x Prostor : Hmota.

Příjemné čtení vám přeje Kuba „Gandalf“ Cepník

Úvodník................................................................................2 Zajímavost – Pravěký ráček..................................................3 Hlavní téma – Dvanáctá planeta...........................................4 Novinky – 3/2009.................................................................6 Reportáž – LabyrintCon 2009...............................................7 Literatura – Červený trpaslík, Svět hobitů............................8 Nové knihy............................................................................8 Fantastika – Odkaz dračích jezdců.......................................9 Film – Merlin......................................................................10 Hra – Area 51......................................................................11 Povídková část: Čas x Prostor : Hmota (Methodius Pittner)........................12 Přepadení (Jakub Cepník)...................................................12 Magic: the Gathering – Kamarádi z časové spirály............13 Deskové hry – Představení hry: Um Krone und Kragen....14 Záhada – Vraždící přízrak z lomů Amerika........................15 Záhada – Atlantida – báje, nebo skutečnost?......................16 Záhada – Exmoorská šelma................................................17 Záhada – Na rozhraní – Část první.....................................18 Historie – Doba husitská – Část první................................20 Mytologie – Posmrtný život v pojetí Egypťanů.................21 Mytologie – Slovanští bohové – Část první........................22 Okno do Středozemě – Histor. a mytol. prameny...............23 Rozhovor – Martin Peška...................................................24

Náš šéfredaktor strávil minulý rok týden v Anglii a navštívil tam taková místa, jako například megalitickou svatyni Stonehenge či bájný hrad Tintagel. O své zážitky se s vámi podělí v článku Deník z Anglie. Pohádky byly původně určeny pouze dospělým a byly to příšerné krváky. Některé takové vám v Camelotu představíme. Stanislav Cepník st., náš redaktor, zase zavzpomíná na některé významné historické události v naší zemi, které na vlastní kůži zažil. Redakci se náhodou povedlo objevit u jizerské vesnice Bedřichov kameny, které nápadně připomínají menhiry. Příště se o nich dozvíte víc. V rubrice Rozhovor se zeptáme na několik otázek fantastické spisovatelky fantastiky Františky Vrbenské. A to zdaleka není všechno! Příští číslo vychází ve středu 29. dubna 2009.

Kostel v šumavské vesnici Frantoly

Pravěký ráček Anna C.

V knize Aleše Česala Záhady a tajemství staré Prahy se v kapitole O vltavské medúze a jiné zvířeně dočteme o pravěkém ráčkovi. Dovídáme se o výzkumu pražských studní, jehož účastníkem byl i mladý český přírodovědec František Vejdovský (zemřel v roce 1939). Byl profesorem Karlovy univerzity a zakladatelem moderní české zoologie. Největším objevem, ke kterému dospěl zkoumáním vody malostranské studny v Karmelické ulici č. p. 528, byli velice malí živočichové, mikroskopicky zjištění stěží milimetroví ráčci, jež vědec nedokázal zařadit k žádnému známému živočišnému druhu. Podařilo se mu konzervovat jeden exemplář a v roce 1882 o něm vydal zprávu s názvem Zvířena pražských studní. Spisek určil české i mezinárodní veřejnosti. Ráčka v něm nazval Bathynella natans (hlubinou zrozený) a označuje ho za živočicha, který přežil z pravěku v podzemí zemské kůry. Zpráva vyvolala údiv u vědců v cizině, ale ne u nás, jak už tomu bývá u nových objevů. Proti Vejdovskému byla vedena kampaň, ozývalo se i mnoho ironie, protože hledání dalších ráčků bylo léta neúspěšné. Vejdovský čekal třicet let! Až roku 1913 objevil švýcarský badatel Chappuis v opuštěných důlních jamách v okolí Basileje tisíce ráčků tohoto druhu. Badatel po příjezdu do Prahy hodnověrně potvrdil existenci pravěkého ráčka. Tím byl Vejdovský rehabilitován.

Ráčka však už od té doby nikdo nespatřil. Objev přesto dokazuje, že v podzemí naší planety existuje život, možná tajemnější a pestřejší, než vůbec tušíme.

Zdroj: Záhady a tajemství staré Prahy, Regia 2002, autor: Aleš Česal

Dvanáctá planeta Stanislav Cepník ml.

Kniha Dvanáctá planeta od autora Zecharia Sitchina pojednává o vzniku našeho světa, o vzniku života, o původu člověka dnešního typu. Přináší naprosto originální hypotézy, které by mnoho čtenářů určitě zařadilo do žánru Fantasy či Science fiction – neuvěřitelný ráz informací by tomu zajisté napovídal, ale vtip je v tom, že autor, sám významný dějepisec starověkých národů, vychází z reálných zdrojů informací a ty skládá dohromady a rozvádí je tak přesvědčivým způsobem, že se zdá, že jen dosazuje kamínky do fantastické mozaiky. Vychází z nejstarších známých psaných záznamů, jako jsou např. Starý zákon, starověké texty pocházející z Mezopotámie a ze Sumeru (Stvořitelský epos, Epos o Gilgamešovi), navazuje také na studie mnohých vědců – ve svých výkladech zasahuje i do oblasti astronomie a fyziky – což mnozí odpůrci považují za nekompetentní, jelikož to nespadá přímo do Sitchinova oboru. Sitchin přímo říká, že události popsané ve Starém zákoně jsou velmi podobné tomu, co popisují nejstarší známé texty pocházející ze Sumeru, ať už se jedná o popis stvoření světa, nebo třeba o potopu světa. Výklad to není zrovna jednoduchý, místy je i nezáživný, protože obsahuje kvanta odborných detailů z oblasti archeologie, lingvistiky apod. (které si mimochodem laik bude dost těžko ověřovat). Dále se tedy pokusím stručně popsat obsah knihy tak, jak jsem mu porozuměl já po jednom, byť důkladném, přečtení, a omlouvám se za nepřesnosti, neúplnosti a hlavně za případné zkreslení knihy (eventuální faktografické chyby mám nejspíš na svědomí já, nikoli Sitchin) – ostatně nejlepší bude, když si ji každý pro jistotu přečte sám a opraví tak obraz o knize, který tady předkládám. Projděme Sitchinovy teorie podle časové osy. Obsáhlý výklad se zabývá vznikem naší planety: V naší sluneční soustavě kdysi dávno existovala planeta Tiámata. Z vesmíru přiletěla planeta Marduk, která byla zachycena gravitací velkých planet. Ty z ní vytrhly několik měsíců (možná už dřív nějaké měla) – jeden z jejích měsíců se jmenoval Kingu. Marduk pak proletěl kolem planety Tiámata a jeho měsíce se s ní srazily (před tím se z Tiámaty též vytrhly nějaké měsíce) – Marduk pak

z místa kolize (takzvaného Nibiru) pokračoval po nové dráze – tentokrát už po oběžné dráze kolem Slunce. Při druhém průletu se srazil s Tiámatou znovu – jednu její polovinu rozdrtil (vznikl pás planetek oddělující vnější a vnitřní planety sluneční soustavy), z druhé se stala planeta Země. Tehdy asi taky vzniklo Pluto – jako důsledek popsané vesmírné události. Vznikly i komety, které také krouží kolem Slunce, mají však mimořádně dlouhou dráhu obletu. Marduk se tak tedy stal další planetou naší sluneční soustavy – jeho dráha je však dlouhá, v blízkosti Země se objevuje jen 1x za 3600 let. Marduk je právě tzv. 12. planetou – viz název knihy (do 12 planet se totiž počítá i Slunce, Měsíc a Marduk ). Mimochodem dnešní Měsíc má jiné složení než Země – pravděpodobně je to původní měsíc Kingu planety Marduk. Do popsané vesmírné události asi na Tiámatě neexistoval život a jeho jednoduché formy se na ní – resp. na její následovnici – dostaly právě z Marduku. Na Marduku se v dalších epochách mohly vyvinout vyspělé formy života (dokonce civilizace – inteligentní bytosti) o něco dříve, než by tomu bylo na Zemi (ve vesmírném měřítku to byl jen nepatrný časový rozdíl). Inteligentními bytostmi Marduku jsou podle Sitchina tzv. nefilové. Před zhruba 450 000 let už dokázali cestovat vesmírem a právě v této době si vyhlíželi novou planetu, která by pro ně mohla být užitečná – nejspíš potřebovali získat nějaké nerosty, jichž byl na jejich

planetě nedostatek. Tehdy přistáli na Zemi, aby ji mohli prozkoumat a najít suroviny (především zlato a jemu příbuzné kovy, možná i některé radioaktivní prvky či horniny), které potřebovali kvůli ochraně svého životního prostředí nebo kvůli výrobním technologiím. V té době na Zemi žili neandrtálci a končila druhá doba ledová. Nefilové si vybrali oblast Středního východu (mírný pás, nezaledněná oblast), kde se usídlili a odkud řídili svoji práci. Zbudovali zde trvalou misi. Jejich biologický čas však plyne mnohem pomaleji než náš (což souvisí s dobou obletu Marduku kolem Slunce) a jejich vyslanci (jednotlivé konkrétní osobnosti) zde pobývali mnoho tisíc let (střídali se při nových přiblíženích domovské planety Marduku k Zemi na své oběžné dráze). Jedna z misí se odehrávala v Africe, protože tam byla naleziště žádaných nerostů. Mezi nefily platila určitá hierarchie (dle starověkých textů to byli vyšší a nižší bohové), někteří z nich (tzv. anunaci) byli určeni k dolování vzácných kovů, a tedy k velké dřině. Přibližně před 300 000 let došlo ke vzpouře anunaků – bránili se tak tvrdé práci a těžkým podmínkám, ve kterých ji vykonávali. Nefilové svolali velkou radu a usoudili, že fyzickou tvrdou práci by nemuseli vykonávat sami, a pokusili se vyšlechtit vhodnou bytost. Po řadě genetických pokusů a snad i křížením nefilů s původními obyvateli Země se podařilo vytvořit člověka dnešního typu ►

(biblické stvoření člověka). Ostatně současní odborníci údajně mají problém vysvětlit náhlé objevení se člověka dnešního typu v historii vývoje lidstva – podle evoluční teorie by to mělo trvat podstatně déle (oproti neandrtálci mu náleží takové charakteristiky jako řeč, výroba nástrojů, náboženské představy, jeskynní malby, oblékání se atd.). Podobně je těžko vysvětlitelné i pozdější objevení se vyspělých zemědělských plodin, jako jsou proso, žito, pšenice, len, jablka, hrušky, olivy, fíky, mandle atd. – všechny prý pocházejí z Předního východu a mají je prý na svědomí též nefilové. Nefilové představovali pro „lidi“ božstvo, které bylo na vyšší úrovni než lidé a lidé je ctili (v tomto duchu Sitchin navrhuje vysvětlení starožidovského boha Hospodina ne jako nějaký duchovní princip, ale jako reálnou hmatatelnou bytost resp. více bytostí – dokonce i podle některých zmínek a formulací v knize Genesis a hlavně podle sumerských textů totiž nešlo jen o jednoho boha, ale dokonce o více bohů, jež lidé uctívali a respektovali. Hlavně pro ně však pracovali. Bohové byly bytosti přicházející z nebe (od té doby člověk při pomýšlení na boha vzhlíží vzhůru). Sami nefilové ovšem nebyli dokonalí a i mezi nimi samotnými existovaly sváry. Existuje mnoho vyobrazení z dob starověkých národů (především Mezopotámci, Sumerové), na kterých figurují různé rakety, bytosti jednoznačně připomínající kosmonauty, dále symboly a informace týkající se naší sluneční soustavy, jež lidstvo nemohlo bez technického a vědeckého zázemí získat. Starověké národy třeba věděly o vnějších planetách (za Saturnem) – jak se o nich mohly dozvědět ? V dalších dobách lidstvo vykazovalo střídavě regresi a opět nepochopitelné vzestupy. Kupříkladu v etapách 11000, 7400 a 3800 let před Kristem údajně došlo k přeměně primitivního kočovného lovce a sběrače potravy v zemědělce a hrnčíře.

Dokonce po obdobích úpadku náhle vznikaly vyspělé civilizace s hlubokými znalostmi a dovednostmi – třeba v Mezopotámii a v Sumeru lidé dobře znali a používali zpracování ropy. To jsem ale poněkud předběhl. Vraťme se zpátky. Po vyšlechtění dnešního člověka žili nefilové a lidé vedle sebe, resp. nefilové lidem vládli a učili je. Někteří nefilové se dokonce s lidmi křížili. V dalších epochách začali mít nefilové s lidmi starosti a byli s nimi nespokojeni. Docházelo dokonce k degeneraci lidí – např. v další době ledové. Nespokojenost nefilů došla tak daleko, že se rozhodli lidí se zbavit, resp. ponechat je napospas nevyhnutelné přírodní katastrofě, o které oni sami, na rozdíl od lidí, věděli – bylo to asi před 13 000 lety. Jednalo se o „potopu světa“, která byla způsobena kombinací dvou hlavních faktorů – končila doba ledová a velké ledovce spočívaly na měkkém tajícím podloží, přičemž se zase jednou blížila na své oběžné dráze planeta Marduk. Její gravitace vždy na Zemi způsobovala velké přírodní projevy – tentokrát se mnohé ledovce uvolnily a sklouzly do moře – vznikla obrovská vlna, která oběhla celý svět. Jeden z vládnoucích nefilů však tajně přece jen včas varoval jednoho z lidí –

Noema – a instruoval jej tak, aby si vyrobil rozměrné plavidlo – něco jako ponorku, ve které by mohl s některými dalšími lidmi potopu přečkat. Nefilové sami před katastrofou utekli na oběžnou dráhu Země a tam vyčkali, než vody opadly. Po potopě nefilové zjistili, že lidé nevymřeli zcela (Noemova loď přežila), a byli nakonec

rádi. Lidé se rychle množili. Nastala obnova původních center. Nefilové se rozhodli, že mezi sebou a lidmi potřebují prostředníka – lidského panovníka, který „bude zajišťovat lidské služby bohům a předávat lidem boží učení a zákony“. Vznikala království. Nefilové si podrželi nadvládu nad všemi zeměmi, ale poručili lidstvu, aby znovu vystavěli předpotopní města. Časem vznikly tři oblasti, v nichž začaly vzkvétat civilizace. Byl to Sumer, oblast kolem Nilu a údolí Indu. Je prý dokázáno, že starověké jazyky používané v těchto oblastech mají společný základ. Nefilové časem dostali strach z toho, že by se lidstvo mohlo sjednotit a že by mohlo ohrozit jejich nadvládu, že by se mohli pokusit postavit si své vlastní rakety... Nefilové záměrně rozdělili jazyk lidí (což odpovídá biblickému příběhu o babylonské věži) a začali nejspíš podporovat politiku dle hesla „rozděluj a panuj“ – vznikaly boje o vládu a o území, na „příkaz“ bohů dokonce vznikaly války. Nefilové vedli lidi k tomu, aby uctívali své bohy a naopak odmítali jiné bohy z jiných kultovních míst (z jiných území). Nastal věk pohanství. Sami nefilové si vytvořili svoji vlastní oblast, kam lidé neměli přístup a kde si nefilové znovu vybudovali svou vesmírnou základnu. Je otázkou, kde se jejich země rozprostírala. Dále se můžeme ptát, kdy se člověk setkal s nefily naposledy a co se stane, když se s nimi opět setká. Kniha Dvanáctá planeta je uzavřena velmi podstatnou větou pro duchovně nebo dokonce nábožensky založené lidi: „A jestliže byli nefilové oněmi ‚bohy’, kteří stvořili člověka na Zemi, ‘stvořil’ nefily na dvanácté planetě pouhý vývoj ?“ ■ Obrázky: www.illuminati-news.com, www.sitchin.com, www.lisis.files.wordpress.com

Novinky – 3/2009 Jakub Cepník

Novinky ve fantastice: Předávání cen akademie SFFH se bude konat 16. května 2009 od 15:00 do 16: 20 na pražském výstavišti. Pokud vás zajímá, kdo všechno byl nominován, můžete si to přečíst na stránkách webzinu Sarden (neviditelnypes.lidovky.cz/p_scifi.asp). ZDROJ: www.neviditelnypes.cz Českému spisovateli fantastiky Jiřímu Walkerovi Procházkovi se podařilo prodat svoji povídku „Když jsem ve službě, nevraždím.“ do francouzského magazínu Galaxies. Francie se tak stala již čtvrtou zemí, do které se dostala česká fantastika z poslední doby. ZDROJ: www.neviditelnypes.cz Dobrá zpráva pro čtenáře dobrodružství agenta JFK – v pátek 29. 5. 2009 se v smíchovské pobočce Městské knihovny od 15 do 19 hodin odehraje JFK con. Více informací se objeví na www.agent-jfk.cz. ZDROJ: www.neviditelnypes.cz Novinky v historii a mytologii: Pensylvánský archeolog David Romano tvrdí, že objevil na řecké hoře Lykaion sídlo boha Dia. Prý tam našel například stříbrné mince zobrazující Dia či ruku z bronzu svírající jakýsi předmět ve tvaru blesku.

V Gladysvalské jeskyni v Africe byly objeveny dosud nejstarší vlasy člověka. Nalézaly se v trusu hyeny, jehož stáří archeologové odhadují na 195 až 257 tisíc let. V aztécké pyramidě v Mexico City byl nalezen masový hrob přibližně padesáti indiánů, kteří se do pyramidy nejspíš uchýlili roku 1521, po dobytí aztéckého hlavního města Španěly. V Los Angeles byla odkryta kostra mamuta ve velmi dobrém stavu.

Jsou na ní patrné zlomení žeber a také rakovinové poranění. U indické řeky Himachal Pradesh byly nalezeny rozvaliny starého chrámu vytesaného do pískovcové skály. Z větší části jsou zavaleny bahnem. V čínské provincii Henan archeologové odkryli hrobku spadající pravděpodobné do dynastie Zhou (1027 – 256 př. n. l.). Nalézaly se v ní pozůstatky dvou koní a dvou vozů, což z nálezu činí opravdový unikát. Při výzkumu pyramid v Gize archeologové objevili sochu sedícího muže, která může být stará až 4500 let! Je možné, že v oblasti Bujang Valley na Malajsii existovala ve starověku civilizace. Svědčí o tom nedávný objev slévárny a dvou historických stavení. V Londýně, na místě, kde se budou v budoucnu konat olympijské hry, bylo objeveno několik zajímavých nálezů. Zaprvé je to 4000 let stará sekera, dále pak dvě helmy z první světové války a loď z 19. století. V Guatemalském El Miradoru archeologové našli mayský obrazec, jehož stáří odhadují na 2200 let. V Luxoru bylo nalezeno v hrobce pokladníka žijícího asi před 3500 lety pět zlatých náušnic a dva zlaté prsteny, kromě toho také komora s nástěnnými malbami. V blátě u Bodamského jezera v Německu nalezl jistý archeolog asi 5000 let starý sandál, který by mohl být pro archeology velmi významný. Zdroj archeologických novinek (a obrázek): www.lovecpokladu.cz Lidé se ve středověku báli upírů a pokud se udála nějaká tragická událost (například morová epidemie), vina byla přisuzována právě jim. Aby upíři nemohli škodit, byly prováděny různé protivampírské zásahy. Mezi ně patřilo umístění nějakého předmětu do úst nebožtíka. Jeden takto zneškodněný upír byl nedávno nalezen v italských Benátkách. Jedná se o ženu, která měla v ústech cihlu, což je světový unikát. ZDROJ (a obrázek): www.kpufo.cz

Odborník na problematiku megalitů Jaroslav Helšus oznámil, že u obce Železná v okresu Louny byl vytažen z pole 3 metry vysoký balvan. Možná se jedná o menhir. Průzkum ukázal, že nedaleko odtud se nacházejí další kameny různých velikostí. ZDROJ: www.kpufo.cz Novinky v záhadách: Na skotském hradě Tantallon nedaleko Edinburghu se jednomu výletníkovi podařilo vyfotit ducha. Někteří lidé tvrdí, že by se mohlo jednat buď o turistu nebo o nějakou loutku. ZDROJ: www.novinky.cz

Britská vláda odtajnila 1200 záznamů o pozorování UFO. Některé jsou pozoruhodné, ale jiné člověka donutí spíše k pousmání. Pokud vás to zajímá, některé z nich najdete například na serveru www.novinky.cz. ■

LabyrintCon 2009 Jakub Cepník

LabyrintCon 2009 byl další z řady malých conů pořádaných Městskou knihovnou, tentokrát ve spolupráci s Pavlem Renčínem. Conal se v magické datum – pátek 13. 3. a byl zaměřen především na městské mýty. Prostředí smíchovské knihovny, ve které se con odehrával, je velmi příjemné. Můžete si v ní půjčit knížky, nebo si jen sednout k nějakému stolu a nikým nevyrušováni si číst. Na LabyrintConu se tam sešlo přes padesát lidí, mezi nimi i já a můj redakční kolega (a spolužák) Honza Holan. Prvním přednášejícím byl spisovatel a záhadolog Otomar Dvořák, který povídal o démonických vládcích české krajiny (podle své nové knihy Vládci démonů), například o Krakonošovi – Rýbrcoulovi nebo o skřetu Radoušovi, který údajně založil město Plzeň. Pan Dvořák došel při svém pátrání k pozoruhodným závěrům, jeho přednáška mě velmi zaujala a nakonec mi bylo líto, že byla tak krátká. Znáte Černou sanitku? Pokud ne, tak to je chyba! Jedná se o třídílnou sbírku novodobých pověstí, která se dočkala dokonce rozhlasového a televizního zpracování. Její autor se jmenuje Petr Janeček a měl také svou přednášku na LabyrintConu. Nejdříve pohovořil obecně o městských mýtech a krátce i o městské fantasy, druhou část přednášky pojal spíše jako besedu a diskutoval s posluchači. Dozvěděl jsem se mnoho nových informací a přednáška se mi líbila.

Po Petru Janečkovi přišel na řadu duchovní otec Labyrintu a Městských válek – Pavel Renčín. Na jeho stránkách (www.pavelrencin.cz) už přibližně čtvrt roku funguje projekt Rada měst. V něm čtenáři vymýšlejí podoby živých měst (města jsou totiž v trilogii Městské války živá). Většinu přednášky strávil Renčín

právě předčítáním textů, které čtenáři stvořili (a musím říct, že všechny byly výborné). Také nám prozradil, že v květnu by měl vyjít sborník jeho povídek (dvě z nich budou dokonce zcela nové). Přednáška Františky Vrbenské opět pojednávala o městských mýtech. Paní Vrbenská mluví jako kniha a každá její přednáška je fantastickým zážitkem. Tentokrát jsme si poslechli velké množství zajímavých městských pověstí. Zaujalo mě, jak paní Vrbenská vyprávěla, že se často stejný mýtus objeví úplně v jiné době a v jiné části světa. Nakonec byli vylosováni tři vítězové soutěže, která se během LabyrintConu konala (kdo vyplnil krátkou anketu o Městské knihovně a vhodil ji do k tomu určené schránky, účastnil se slosování). Celkově tedy musím říct, že LabyrintCon byla opravdu zdařilá akce, a nezbývá mi než doufat, že další knihovnické cony budou stejně dobré... ■ Foto: Jakub Cepník a Jan Holan

Literatura

Název: Autor: Nakladatelství: Cena: Vyšlo: Trilogie - Vampire files Elrod P. N. FANTOM Print 567,- Kč 20. 2.

Trilogie - Poutníkův návrat Douglass Sara FANTOM Print 837,- Kč 20. 2. Poutníkův návrat 3 - Muž z hvězd Douglass Sara FANTOM Print 279,- Kč 17. 2. Ve stínu Saganamiho Weber David Polaris 329,- Kč 17. 2. Jestřáb & Rybářka 2 - Vítěz bere vše Green Simon R. Polaris 189,- Kč 17. 2.

Noc nožů Esslemont Ian C. Talpress 229,- Kč 16. 2. Red Meat 1 Cannon Max Albatros 99,- Kč 16. 2. Příběhy Darrena Shana 10 - Jezero duší Shan Darren Albatros 219,- Kč 16. 2.

Vrána - grafická novela O´Barr James Comics Centrum 299,- Kč 16. 2. Duna Herbert Frank Baronet 329,- Kč 16. 2. Epic Kostick Conor Albatros 249,- Kč 16. 2.

Epic Kostick Conor 249,- Kč 16. 2. Renegát Kozak Magdalena Triton 328,- Kč 13. 2.

Krakatit Čapek Karel Millennium publishing 279,- Kč 13. 2.

Poselství jednorožců 3 - Záchrana Lilandgarie Burdová Michaela Fragment 349,- Kč 13. 2. Smrt & potěšení Kudělka Albert Epocha 119,- Kč 10. 2.

Tato tabulka byla vytvořena podle seznamu knih na www.fantasyplanet.cz

Červený trpaslík – Nekonečno vítá ohleduplné řidiče Rob Grant a Doug Naylor Kdo by neznal Červeného trpaslíka? Jeho větší část byla dokonce zfilmována BBC a vysílána i Českou televizí! Pro ty, kteří přece jen neměli zatím možnost se s tímto fenoménem blíže seznámit, načrtnu

základní dějovou linii příběhu. Příběh se

odehrává v době, kdy

lidstvo kolonizovalo

celou sluneční soustavu. Dave Lister je docela obyčejný člověk (ale jen docela), po jedné

proflámované noci se objeví

na měsíci Mimasu a co nejusilovněji se snaží dostat se zpátky na Zemi. Proto nastoupí do práce na těžařskou loď Červený trpaslík. Za přechovávání kocoura na palubě lodi dostane trest a je uložen do stáze. Ze stáze vyjde až za tři miliony let, zjistí, že posádka zahynula v důsledku radiace a že jsou tři miliony

světelných let vzdáleni od Země. Na lodi je pouze ve společnosti tvora, který se vyvinul z jeho kočky, lodního počítače Hollyho s IQ 6000 a s hologramem mrtvého člena posádky Arnolda J. Rimmera. Později se k nim přidá i Kryton, mechanoid posedlý uklízením. Tato skupina putuje vesmírem a zažívá bláznivá dobrodružství při snaze dostat se zpátky na Zemi. Kniha je plná humoru a užijí si ji i ti, kteří neznají seriál. Fanoušci seriálu se jistě nenechají uniknout příležitost nahlídnout do předlohy svého oblíbeného pořadu. Knihu můžu bez rozpaků doporučit i odpůrcům sci-fi, protože s největší pravděpodobností pobaví každého a určitě si pak rádi koupíte i další díly. Hodnocení: 90 % (výjimečné dílo) Stručné info: Autoři: Rod Grant a Doug Naylor, Překlad: Ladislav Šenkyřík, Obálka: Matouš Příkryl, Nakladatelství: Argo, Rok vydání: 2009

Jan Holan

Svět hobitů David Day Svět hobitů je kniha od kanadského dřevorubce, ekologa a znalce Tolkienova díla v jedné osobě Davida Daye. Jak už její název napovídá, zabývá se především národem hobitů a úžasnými slovními hříčkami, které Tolkien ve svém

díle ukryl. Autor se také snaží hledat kořeny Tolkienova díla v mytologii a folkloru. Kniha je luxusně zpracovaná, v pevných deskách, na dobrém papíře a je plná úžasných ilustrací Lidii Postmy (poměr textu a ilusrací je zhruba 1 : 1). Najdete zde také obrovské množství

různých obrazců ze slov. Pokud jste

Tolkienovi fanoušci a zajímáte se o zákulisí jeho

geniálního díla, je Svět hobitů tou

pravou volbou.

V opačném případě by však bylo zcela zbytečné si tuto knihu kupovat. Hodnocení: 70 % (těžký nadprůměr) Stručné info: Autor: David Day, Překlad: Stanislava Pošustová, Obálka a ilustrace: Lidia Postma, Nakladatelství: Volvox Globator, Rok vydání: 2003

Jakub Cepník ■

Obrázky: www.daemon.cz, www.legie.info

Odkaz dračích jezdců Jakub Cepník

Alagaësii kdysi obývali vznešení dračí jezdci, kteří zajišťovali klid a mír v celé zemi. Jezdci a draci byli nesmrtelní a vázalo je zvláštní pouto, takže spolu mohli sdílet své myšlenky a pocity. Když se však jezdec Galbatorix vydal na lehkovážnou výpravu za hranice Alagaësie, jeho drak byl zabit a Galbatorix zešílel. Získal si na svoji stranu některé jezdce – takzvané Křivospřežníky – a společně s nimi ve strašlivé bitvě všechny jezdce i draky zahubil. Pak v zemi nastolil krutovládu a vypadalo to, že to tak zůstane na věky. Ovšem jednoho dne najde farmářský chlapec jménem Eragon v horách modrý kámen a brzy zjistí, že je to dračí vejce. Vylíhne se z něj modrý drak, kterého Eragon pojmenuje Safira, a tak se z chudého chlapce stane dračí jezdec. Pak ale přijdou do Eragonova rodného údolí podivní cizinci, kteří zabijí Gera, Eragonova strýce a pěstouna. Eragon se rozhodne, že Gerovu smrt pomstí a společně s venkovským vypravěčem Bromem se vydává záhadné cizince zabít. Ovšem ani Brom není tím, kým se zdá být. Mladý spisovatel Christopher Paolini, autor Odkazu dračích jezdců, který se proslavil především tím, že knihu Eragon začal psát už v patnácti letech, se narodil v listopadu 1983 v americké Montaně. Již od útlého věku hodně četl, oblíbil si fantasy a sci-fi literaturu. Divoká příroda v okolí jeho domova v údolí Paradise Valley na břehu řeky Yellowstone ho inspirovala k vytvoření světa Alagaësie. Začal tvořit vlastní povídky a básně. V patnácti letech se pustil do psaní knihy, které se protáhlo na několik dalších let. Christopher knihu pojmenoval Eragon, a když byla hotová, ukázal ji svým rodičům. Ti byli nadšeni a vydali Eragona v rodinném nakladatelství. Následující rok Christopher strávil propagací své knihy – předčítal z Eragona ve školách, knihovnách a knihkupectvích v USA. Christophera si všiml spisovatel Carl Hiassen a doporučil ho svému vydavateli Alfredu Knopfovi. Ten na Eragona získal práva a v roce 2002 ho vydal. Pozitivní i negativní recenze Objevily se pozitivní i negativní recenze na Paoliniho knihy.

Odkazu dračích jezdců hodně kritiků vytýká, že není originální. To je pravda. Odkaz dračích jezdců skutečně není originální a nemůže to nikdo popřít. Používá klasické kulisy fantasy příběhů a dokonce i zápletka se podobá té ve Hvězdných válkách. To ale neznamená, že by byl špatný, ba naopak! Jedná se o velmi čtivé dílo. Děj se řítí přímo zběsile a vy se zatajeným dechem čekáte, co se bude dít. Najdou se zde i různé filozofické úvahy, někdy možná trochu naivní, ale rozhodně zajímavé a kupodivu ani příliš nebrzdí děj. Samozřejmě, je tam i mnoho nedostatků, ale žádný z nich mi nepřipadá příliš podstatný. Ach, ten film! Eragon se stal bestsellerem a po celém světě sklidil obrovský úspěch. Christopher začal psát další díl, který se jmenuje Eldest a vyšel v roce 2005. Tou dobou bylo také zahájeno v Maďarsku a na Slovensku natáčení filmu Eragon a ten se koncem roku 2006 dostal do kin. Bohužel, většině fanoušků se nelíbil (o nefanoušcích nemluvě) a nakonec se málem ani nezaplatil. Byl krátký, efekty nic moc, ale hlavní problém byl ve scénáři. Scénáristé například na některých místech

poměrně výrazně změnili děj, čímž naštvali fanoušky knihy. A ani herecké výkony nebyly ve většině případů nic moc (snad až na Jeremyho Ironse v roli Broma). Známý herec John Malkovich ztvárnil Galbatorixe, ale objevil se jen v několika scénách a poměrně mě rozesmálo, když jsem zjistil, že na natáčení strávil pouhé dva dny. Eragon byl zkrátka podprůměrný film... A jak to bude s pokračováním filmu? Bude natočen Eldest a další díly? To se zatím neví. Vypadá to sice, že ne, ale na fanouškovských stránkách www.alagaesie.net se nedávno objevila informace, že pokud se Eldest bude natáčet, tak natáčení začne v létě tohoto roku. Poslední díl Odkaz dračích jezdců měl být původně trilogií, ale nakonec se rozšířil na tetralogii. Na konci minulého roku vyšel třetí díl Brisingr (recenzi na něj, kterou vám už dlouho slibujeme, snad najdete v příštím čísle) a Christopher slíbil, že čtvrtý díl bude už poslední. Ovšem stále se neví, jak se čtvrtý díl bude jmenovat, a nemáme o něm ani žádné další informace. ■ Obrázek: www.shurtugal.com

Merlin Jan Cepník

Tentokrát jsem si pro vás připravil recenzi dalšího televizního filmu, který se v nedávné době objevil na pultech novinových stánků. Merlin je dvoudílný film natočený v roce 1998 v koprodukci USA a Velké Británie. Snímek popisuje život bájného mága Merlina, ale také osudy dalších legendárních postav, které jsou s jeho životem spjaty – zejména královny Mab, krále Artuše, či rytíře Lancelota. Vypravěčem celého filmu je Merlin. Podobně jako u svých ostatních recenzí musím přiznat, že Merlinův příběh znám pouze z tohoto filmu a nedokážu proto posoudit, jak moc tvůrci popustili uzdu své fantazii. Podle filmu to tedy bylo takto: Merlin žil někdy v 6. století n.l. V této době sílil vliv křesťanství a tradiční pohanská náboženství, reprezentovaná královnou Mab, naopak upadala v zapomnění. Královna se proto rozhodla stvořit Merlina, který měl tyto změny zastavit a navrátit jí její moc. Královna Mab však není Merlinovou matkou, ale spíše otcem :-). Matkou Merlina je prostá žena, která však neotěhotní běžným způsobem. Merlin vyrůstá ve světě lidí. Pozná zde křesťanství a také lásku. Když dospěje, vezme ho Mab k sobě. Merlinovi se dostane magického vzdělání a stane se opravdu výjimečným čarodějem. Své schopnosti však nevyužije tak, jak by si královna Mab představovala. Když totiž pozná královninu krutost, přísahá, že svou magickou moc použije pouze právě proti Mab. Merlin se tedy snaží královnu zničit, ale jelikož je napůl člověkem, dopustí se při tom poměrně mnoha chyb a vznikne tak spletitý příběh, který i při rychlém

tempu vyprávění vydá na 182 minut. Na scéně se objevuje již zmíněný král Artuš a rytíř Lancellot. I ti, ač jsou vesměs kladnými postavami, se dopouští chyb a cesta ke zničení Mab se stále prodlužuje. Co se týče hodnocení zpracování filmu, mám jisté výhrady. Některé postavy jsou na jednu stranu zobrazovány spíše komicky (co se týče kostýmu, hlasu i chování), takže se film blíží spíše pohádce. Na druhou stranu se zde objevují i některé zbytečně kruté scény, které by pro děti rozhodně nebyly vhodné (snímek je také označen jako „do 15 let nepřístupný“).

Poměrně podivné mi přijde celkové vyznění filmu – postavy vykreslované jako kladné se často chovají hůř než ty záporné. Netvrdím, že kladní hrdinové nemohou dělat chyby, ale podal bych to jinak. V tomto ohledu jsou mi bližší klasické české televizní pohádky. Ty podle mě navíc z hlediska hereckých výkonů či kostýmů a kulis nijak nezaostávají. Jediné, čím Merlin tyto pohádky předčí, jsou hezké scenérie a počítačové triky, i když úroveň těchto triků není nijak vysoká. Mám možnost Merlina srovnat také s jiným zpracováním legendy o králi Artušovi s názvem První rytíř (USA, 1995). Některé zápletky mi přišly věrohodnější v jednom snímku z této dvojice, některé zase v tom druhém. (Recenzi filmu První rytíř můžete očekávat v dalším čísle Camelotu.) Předností filmu Merlin je to, že ukazuje vzájemné propojení příběhů o Merlinovi, králi Artušovi, meči Excaliburu a rytíři Lancelotovi. Celkově musím říct, že jsem z tohoto snímku příliš nadšený nebyl, ale podíval bych se na něj radši než na většinu pořadů nabízených televizí. Hodnocení: 40 % (mírný podprůměr) ■ Obrázky: www.csfd.cz (Photos copyringht © NBC Entertainment)

Area 51 Vladislav Záveský

A v USA zase něco zkonili a zase je to na vás, abyste to za vládní úředníky z Bílého domu vyřešili. Hned na začátku bych pojem Area 51 částečně představil neznalým: V roce 1947 mělo poblíž města Roswell v Novém Mexiku havarovat UFO. Americká armáda oblast okamžitě uzavřela a údajně měla loď i mrtvé mimozemšťany převézt do vojenské základny Area 51. Ve hře je tomu podobně, jednoho přeživšího mimozemšťana převezme k pozorování Dr. Winston Cray. Navíc se do celé věci vloží záhadná organizace, která chce s pomocí mimozemské technologie ovládnout svět. Dr. Cray, který mezitím spolupracoval s mimozemšťanem, to však zjistí, a aby k základně přitáhl pozornost, způsobí havárii, při které uniknou výsledky experimentů s mimozemskou tkání a způsobí tím šíření viru v celém podzemí, ve kterém pracují stovky zaměstnanců. Zde začínáte vy jako člen týmu Hazmat, který má objekt zajistit. Zpočátku si všimnete vcelku průměrné grafiky a trochu otupělých spolubojovníků, ale jinak se to dá slušně hrát. V první misi se ocitnete v hangárech nad komplexem, kde proběhne výcvik, první střelba a manipulace s osobním počítačem, který nejvíce připomíná pip-boy z Fallout 3. Po tomto začátku, kdy mimo jiné zastřelíte záhadného sabotéra, který po

výbuchu barelu vypadá jako světélkující modrý puding, se přesouváte do výtahu, ve kterém končí první mise. Dost mě překvapilo, že autoři hned na začátku vytasili jak nepřátelské mutanty (nejvíce mi připomínali mutanty z filmu Já legenda), tak lidi přeměněné na mutanty. Když to porovnám s hrou Dead space, kde trvalo nejméně hodinu, než jste jenom uviděli, jak se z mrtvého těla stane odporná věc/zrůda, tak je to velmi znatelný rozdíl. Dál budete procházet s týmem, ale v třetí misi bude tým (kromě vás) vyvražděn a dále pokračujete sami. Mise samotné bývají většinou takové: dostaň se z bodu A do bodu B, všechno, co se hýbe, postřílej, zmáčkni tlačítko, vrať se do bodu A, jdi k bodu C, zase všechno vystřílej a nakonec zjisti, že máš dojít pro nějaký předmět (karta, výbušnina, hlava,

dokumenty atd.) do bodu B. Občas narazíte i na vojáky zrádné organizace, chytnete virus (poté se můžete měnit na mutanta), budete skenovat dokumenty (které si můžete přečíst v menu), postřílíte dva supermutanty a nakonec si zastřílíte i na mimozemšťany. Vcelku bych pochválil ony dokumenty v menu, jejichž obsáhlost je více než úctyhodná (bohužel je hra v angličtině). Prostředí základny je vcelku rozmanité – projdete kanceláře, zbrojnice, generátory, všemožná schodiště, otestujete i mimozemské dělo, vejdete do mimozemské lodi a nejvíce ze všech se mi líbila podzemní jeskyně, ve které byla láva. Docela dobré mi přišly narážky na pověsti o mimozemšťanech, například najdete důkazy o fingovaném přistání na Měsíci (spíše celé studio). Dále jsou tu zbraně ála klasika, neboli jedna velkorážní pistole, útočná puška, brokovnice, granáty (několik typů) a dvě mimozemské. Pak jsou tu zajímaví nepřátelé, z nichž mi jako nejpodivnější přišly vražedné bubliny, které si nic nezadají se svými kamarádkami z bublifuku. Ne, že bych to tvůrcům hry vyčítal, ale tyto bubliny mě jenom pobavily a pak stačilo pár výstřelů z brokovnice a byly ty tam. Celkově je tato hra vynikající na to, že je na stáhnutí zdarma (například na stránkách www.freehry.doupe.cz). Mohu vám ji vřele doporučit. Hodnocení: 70 % (těžký nadprůměr) ■ Obrázky: www.freehry.doupe.cz

Čas x Prostor : Hmota Methodius Pittner

„Desátníku Braiene, jste připraven

k letu?“ zeptal se generál Auckland. „Ano, pane!“ odpověděl s železnou přesností desátník Braien a naskočil do kokpitu svého nového letadla. Měl takový divný pocit stísněnosti, ne takový, jaký máte před prvním letem ve svém letadle, ale takový, že tohle už jste někde viděl. „Zahajte start,“ řekl kovovým hlasem reproduktor, narvaný do už tak přeplněné palubní desky. Tak jdem na to, pomyslel si Braien. Dva roky trénování, dva roky! Je to nějaký nový projekt na překonání nadzvukové rychlosti, snad i víc, a do té technologie vrazilo letectvo spoustu peněz. Tak rychle, jdem na to. Motory nastartovaly a letadlo vzlétlo. Braien si oddechl. „Žádné komplikace, můžu přejít na nadzvukovou rychlost,“ prohlásil do mikrofonu na své helmě. Chvíle ticha a pak reproduktor přisvědčil: „Leťte, zapište nás do dějin, Braiene!“

Braien se nadechl a pak zmáčkl tlačítko Start.

Když se smrt blíží, lidská mysl se začne zoufale upínat na nějakou věc, aby se vyhnula šoku. V tomto případě to byly potící se ruce, když mačkaly tlačítko. Oproti tomu, co se stalo potom, vypadala představa smrti ještě nádherně.

Ozvala se strašná rána. Letadlo se zastavilo, ale dál zrychlovalo. Hodinky dál tikaly, ale běžely pozpátku. Braienovi se udělalo špatně, ale zároveň měl dojem radosti. Nic nechápal, tohle se stát nemělo. Podíval se na tachoměr. Šílené! Víc než rychlost světla!

Kdyby tam s ním byl nějaký vědec, asi by pochopil, co se stalo. Po překonání

rychlosti světla se čas jakoby rozvázal, přestal být těmi pevnými základy, které všechno držely pohromadě. A když nejsou pevné základy, spadne celý dům. Nejdřív padla hmota a po ní i prostor.

Braien propadl hysterii. Nevěděl, co má dělat, všechno bylo špatně.

Zběsile šátral rukama po ovládacím panelu. Našel to! Zavřel oči a zmáčkl tlačítko...

„Desátníku Braiene, jste připraven

k letu?“ zeptal se generál Auckland. „Ano, pane!“ řekl s železnou přesností desátník Braien do kokpitu.

Bylo mu to všechno nějak povědomé a měl takový divný pocit, že už to někde zažil. A pak zmáčkl tlačítko Start. ■

Obrázek: Jan Cepník

Přepadení Druhá část povídky Wotanovo bratrstvo

Jakub Cepník

Venku už byla tma. Sledoval jsem z okénka autobusu tmavé obrysy kopců, které se vynořovaly a zase mizely v mlze.

„Typický dušičkovský počasí,“ zabručel Jakub. Neobtěžoval jsem se s odpovědí.

Stále jsem se nemohl zbavit pocitu, že je něco špatně. Kdokoliv jiný by se na mém místě radoval z našeho objevu, ale mě znepokojovaly některé podivné okolnosti. Zaprvé jsem nemohl přijít na to, jak se mohl létající talíř dostat do jeskyně, když v ní nebyl žádný větší otvor. Že by to

byla jen iluze? přemítal jsem. Také jsem si nedokázal vysvětlit, proč

Petr odjel. Zkoušeli jsme mu několikrát volat, ale vždy jsme se dovolali jen do hlasové schránky. Jakuba napadlo, že chce Petr nahlásit náš objev dříve než my, tak jsme raději zatelefonovali na archeologický ústav a slíbili, že tam ještě dnes přijedeme.

Cesta rychle ubíhala. Když autobus přijel do Prahy, bylo krátce před sedmou hodinou večerní. Díval jsem se na tisíce barevných světélek, které zářily na všech

stranách. Nikdy jsem neměl hlavní město moc v lásce, ale pohled na noční Prahu byl opravdu nádherný.

„Praha – Na Knížecí,“ ozvalo se z reproduktoru nad mojí hlavou. Jakub dopil kolu, dal pet láhev do batohu a zvedl se ze sedadla. Vystoupili jsme z autobusu.

Venku bylo chladno, musel jsem si navléknout tlustý svetr. Přešli jsme poloprázdné autobusové nádraží a vydali se k tramvajové zastávce.

„Ruce vzhůru,“ ozval se náhle ►

tichý hlas. Hrklo ve mně, ale snažil jsem se zachovat si chladnou hlavu. Odložil jsem tedy kufr na zem a zvedl ruce nad hlavu. Jakub učinil taktéž. Ze tmy se vynořilo asi deset postav s kuklami na hlavách a pistolemi v rukou. „Ani se nehněte,“ rozkázala nám jedna z postav hlubokým mužským hlasem. „Dozvěděli jsme se, že jste objevili něco moc zajímavého a jsme si jisti s tím, že nám to ukážete.“ „To vám prozradil Petr, co?“ procedil Jakub mezi zuby, „tak abyste věděli, my vám ukážeme hovno! Radši chcípnem, než abysme ukázali náš objev nějakejm mafiánům!“ „My nejsme žádní mafiáni, ale na tom nesejde. Každopádně teď pojedete s náma

a ukážete nám, kde ta vaše svatyně je.“ Několik postav chytilo mě, několik Jakuba, a vleklo nás k silnici, kde už stála jakási černá dodávka

V tu chvíli se ozval spásný zvuk – policejní houkačka! „Rychle!“ křikl někdo. Teď, nebo nikdy! Problesklo mi hlavou. Vykroutil jsem se ze sevření únosců a dal se na útěk. Zahlédl jsem ještě, jak přijíždí policejní auto a vyskakuje z něj několik policistů. Pak jsem uslyšel výstřel, zatočila se mi hlava a před očima se mi zatmělo.

Když jsem se probral, stále jsem ještě

ležel na autobusovém nádraží. Nade mnou se sklánělo několik policistů. Vstal jsem a

ucítil tupou bolest v pravém rameni. „Co se stalo?“ vyhrkl jsem. „Ti parchanti zdrhli i s vaším společníkem,“ odpověděl mi jeden policista. „Cože?“ vykříkl jsem zděšeně, „oni unesli Jakuba?“ „Bohužel,“ přisvědčil policista, „ale třeba se ho ještě povede zachránit. Vyslali jsme za nima několik aut.“ „Postřelili mě?“ zeptal jsem se. „Ano, ale není to nic vážnýho,“ uklidnil mě policista, „teď vás jen musí odvézt na pár dní do špitálu.“

Za chvíli přijela sanitka. Nastoupil jsem do ní. „Tak copak se vám stalo?“ zeptal se doktor sedící uvnitř. „Postřelili mě,“ oznámil jsem mu. „Podíváme se na to,“ usmál se. ■

Kamarádi z časové spirály Adam Cepník

Jistě jste se již někdy seznámili se slivery. Pokud ne, stačí vám vědět to, že jsou to velice šikovné potvůrky a spolu jsou téměř nepřekonatelní. Vtip je v tom, že každý sliver až asi na dvě výjimky přídává všem ostatním sliverům určitou schopnost. Takže stačí mít čtyři vyložené Bonesplitter slivery a všichni vaši slivři mají +12/+0. Anebo třeba tři Might sliveři a máte pro všechny slivry bonus +6/+6. Nevýhoda je ale taková, že pokud hraje váš oponent za slivry též, dostane i on pro své slivry vaše schopnosti a naopak. Takže když má soupeř třeba Battering slivera, všichni vaši i soupeřovi slivři mají schopnost Trample. Nyní vám představím ty slivery, kteří se do balíku doopravdy hodí... Sliveří mistři Pokud si chcete složit sliverový balík, být vámi zvolím tři barvy: zelená, červená a bílá. A poté do balíku přidejte ty nejlepší slivery a nějaká kouzla. A některé ty „nejlepší slivery“ uvidíte zde: 1. Bonesplitter Sliver Základem sliveřího balíku je samozřejmě Bonesplitter sliver. Přidá všem sliverům +2/+0 a sám má sílu 2/2. Stojí 4 many. 2. Might Sliver Další dobrý sliver. Je to 2/2 za 5 man a přidá všem sliverům +2/+2. 3. Gemhide Sliver Tento sliver vám zaručí, že nebudete mít nouzi o manu. Je to 1/1 a stojí 2 many. 4. Harmonic Sliver Harmonic Sliver přidá všem sliverům schopnost: jakmile ten sliver přijde do hry, zničí artefakt nebo enhantment. 5. Sidewinder Sliver Tato karta stojí jen jednu bílou manu a dá všem sliverům flanking.

6. Two-Headed Sliver Tento Sliver má tu schopnost, že sliveři jdou bránit jen jednou bytostí najednou. 7. Spinneret Sliver 2/2 za dvě many a všem sliverům dá schopnost bránit létající bytosti. 8. Venser’s Sliver Tento sliver sice nemá schopnost, ale není úplně špatný... 9. Quilled Sliver Tento bílý sliver 1/1 za dvě many přidá všem sliverům schopnost, že můžou dát z tapnutí jeden damage do cílové útočící nebo blokující bytosti. 10. Pulmonic Sliver Všichni sliveři dostanou schopnost flying,

a jakmile nějaký sliver umírá, nejde na hřbitov, ale na vrch knohovny. Hodnocení Já osobně jsem si složil sliverový balík před několika lety a z původních 40ti karet se asi za rok vyšvihl na pozoruhodných 130 karet. A proto vás upozorňuji: lepší možná bude, když si koupíte předkonstruovaný balík za 110 korun a až na několik změn ho necháte být, abyste nedopadli jako já se svým „jednokarťákem“, pro který se mi nejeden hráč v Černém rytíři smál... ■ Obrázek: www.homepage.mac.com

Představení hry: Um Krone und Kragen Jakub Dobal

(Tento článek pochází ze stránek Frodovy deskové hry – www.deskovehry.blogspot.com – a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora) Počet hráčů: 2-5 Doporučený věk: od 10 let Délka hry: 45 minut Autor: Tom Lehmann Rok vydání: 2006 Výrobce: Amigo Spiele Jiné názvy: O korunu a límec, To Court the King Ocenění: International Gamers Awards 2006 (nominace) Obvyklá cena: cca 500 Kč Herní systém: sbírání karet, házení kostkou Čeština: kromě názvů karet hra neobsahuje text, česká pravidla jsou k dispozici ke stažení O korunu a límec je hra, která pěkným způsobem využívá kostek. Základní princip vám připomene některé tradiční hry s kostkami, ve kterých se snažíte naházet určité číselné sestavy. Svým provedením, krásnými kartami a provázaností s tématem však utváří pozoruhodnou hru. Líbit se bude každému, kdo má rád kostky. Náhoda nemá ve hře zas takový podíl, jak by se mohlo na první pohled zdát. Záleží na šikovnosti hráčů, jak se jim podaří náhodu oslabit. Hráči přicházejí na královský dvůr, aby požádali krále o rozhodnutí ve své záležitosti nebo se vetřeli do jeho přízně (a získali společenské postavení). To už je na nich. Dostat se ke králi ale není jen tak. Aby si vás všiml a aby vás vyslechl, musíte získat podporu členů jeho dvora. Čím budou na žebříčku moci výš, tím budou vlivnější. Každý má své specifické možnosti, jak vám může pomoci, pokud ho přesvědčíte. K přesvědčování v této hře slouží právě kostky. Král vyhoví žádosti jen toho hráče, jenž bude v posledním kole nejpřesvědčivější. Vítězem bude hráč, který nahází v závěrečném kole hry co nejvíce stejných kostek, při rovnosti počtu kostek rozhoduje jejich hodnota. Osm jedniček je tedy více než sedm šestek. Na začátku máte k dispozici pouze tři kostky, v průběhu hry vám však přibývají, a tak zvyšujete svou šanci na výhru. Pokud na kostkách ve svém tahu naházíte požadovanou sestavu, můžete si vzít kartu jedné osoby. Každý člen dvora, kterého jste získali na svou stranu, vám jednou ve

vašem tahu pomůže. Někdo vám přidá kostku navíc, jiný umožní změnit výsledek aktuálního hodu. Kupec vám například umožní hodit znovu libovolným počtem právě hozených kostek. Filosof zas dokáže od jedné kostky odečíst libovolné číslo a jiné kostce ho přičíst. Z hodu 5-3-1 uděláte 3-3-3, což vám umožní získat přízeň strážného, který vyžaduje tři stejné kostky. Čaroděj pak otočí jednu kostku na libovolné číslo. Tímto způsobem "upravujete" své hody, abyste získali potřebnou číselnou sestavu. Každý člen dvora může pomáhat jen omezenému počtu hráčů, čím výše je postaven, tím menšímu počtu hráčů pomůže. Vyjádřeno je to počtem karet ve hře (mění se podle toho, kolik lidí hraje). Rozhoduje tedy i "rychlost" vaší přesvědčivosti, protože na každého se nedostane. Tím se dostáváme k tomu, jakým způsobem probíhá tah hráče. Všemi svými kostkami najednou hodíte. Tyto kostky jsou aktivní, z nich musíte alespoň jednu odložit. Se zbývajícími kostkami můžete házet znovu, a to hody opakovat, dokud máte nějaké kostky. Osobnosti mohou ovlivňovat jen aktivní kostky. Pak už si jen vezmete jednu kartu. Pokud se vám hod nevydařil, můžete si vzít alespoň šaška.

Hra je výborně zpracovaná. Obsahuje luxusní karty. Jsou silné a mají nádherné ilustrace dokreslující atmosféru královského dvora. Pod obrázkem je na každé kartě pomocí ikon a obrázků popsána jednak "cena" za její získání, jednak "přízeň" osoby. Krabička je poměrně malá, je o něco větší, než má Citadela, takže se hodí i na cesty. O korunu a límec je kostková hra, takže jistě očekáváte vysoký podíl náhody. Ano i ne. Svou chytrou hrou podíl náhody omezujete. Snažíte se získat ty osoby a v takové kombinaci, abyste své hody ovlivnili a upravili podle svých představ. Ale můžete se spolehnout na štěstí, že vám padnou právě ta správná čísla. Nezapomeňte ale, že k získání krále vám stačí hodit sedm stejných čísel. Pravidla jsou krátká a jednoduchá. Zpočátku vám může dělat trochu potíž orientace v jednotlivých kartách osob. Pomůže vám jejich přehled (mějte ho po ruce). Během první hry se ale s nimi dobře seznámíte. Výborně si zahrajete ve třech hráčích. Jedna partie může trvat okolo půl hodiny. Velmi dobře si ale hru užijete ve dvou hráčích i ve větším počtu. Hru O korunu a límec doporučuji všem milovníkům kostek. Dají se s nimi dělat kouzla. ■

Vraždící přízrak z lomů Amerika Stanislav Cepník st.

Malá Amerika a Velká Amerika. Dva z nejznámějších, nejtajuplnějších a nejpřitažlivějších opuštěných lomů Českého krasu. Romantické, tajuplné, opředené mnoha historkami, při nichž často naskakuje husí kůže. Tím jsou lákavější. Rádi se bojíme, pokud jsme sami v bezpečí. „Návštěva“ lomů a pobyt v nich mohou být i životu nebezpečné, pokud nejsme fyzicky zdatní a vybavení základními horolezeckými dovednostmi. Tady je šílenstvím riskovat, přeceňovat své síly. Lomy mají své zvláštní kouzlo. Většina návštěvníků je nadšena, mnozí se tam stále vracejí. Nejznámější postavou zdejšího labyrintu místy už definitivně zavalených chodeb je bezesporu Hagen, německý voják z druhé světové války, který prý tu nalezl úkryt, dlouho tu žil a podle pověstí pořád žije – aspoň jako přízrak. Hagen má údajně, podle až hororových příběhů, na svědomí řadu obětí a záhadných zmizení. Dno Malé Ameriky je zaplaveno jezírkem. Kdo se přes něj přepraví, dostane se pod strmé Andělské schody. Po nich vystoupá do hlavního překopu západního těžebního okruhu. Z toho vede odbočka k Hagenově studánce. Nad ní visí kolejnice, vedle ní železná tyč s očkem. Kdo do kolejnice udeří, může definitvně skončit. Jeden příběh z knihy O. Dvořáka: Dva trampové šli do Hagenovy štoly ke studánce pro vodu. Jeden z nich neodolal a uhodil do zavěšené kolejnice. Po chvíli se z nitra chodeb ozvaly kroky. Když se blížily, jeden z trampů v hrůze utekl. Druhý zůstal v domnění, že je chtějí však vystrašit jejich kamarádi. Ti ale byli dole u ohně. Všichni se okamžitě vydali do štoly

ke studánce, ale tam nikdo nebyl, jen v blátě u studánky našli německý bajonet z druhé světové války s jménem Hagen vyrytým švabachem na čepeli. Voda ve studánce byla zbarvena krví. Zmizelého kamaráda už nikdy nikdo nespatřil. Podobně skončila trampka Hanka, která se svými kamarády chtěla přenocovat v ústí opuštěné štoly. Před spaním si „odskočila“ do jedné poboční chodby končící vodou. Když se nevracela, vydal se ji jeden z kamarádů hledat. Po hmatu kráčel do podzemí. Po nějaké době před sebou zahlédl světýlko. Oddechl si. Byla to však jen Hančina baterka. Sebral ji a šel dál. Cesta končila u vody. Vlezl do ní a pokračoval, dokud vystačil. Volal Hanku,

ale nikdo se mu neozval. Jen z dálky jako by slyšel zašplouchání vody. Hanka ale neuměla plavat. Celý zoufalý se musel vrátit. Jeho kamarádka zmizela beze stopy navždy. Ve strži Jižní kříž je pod malou kamennou mohylou pohřbena její kytara. Setkáváme se i s domněnkou, že slepou chodbou vedoucí od Hagenovy studánky na severozápad je možno projít

dokonce do jiné dimenze, zaklepáme-li třikrát na skálu označenou křížkem. Skupina starých pravověrných trampů však říká, že Hagen je duch lomů, který se zrodil v roce 1970, aby ochraňoval trampy a děsil „masňáky“. Přesto ale panuje v opuštěných lomech a jejich chodbách atmosféra těžko pochopitelných jevů, jako jsou akustické a optické klamy, vyvolané delším pobytem v podzemí, takzvaná „jeskynní nemoc“, jak ji nazývají zkušení speleologové. Je to pocit zvláštního omámení, opouštění těla, světelných záblesků, zvuků různé podoby a intenzity. Čím déle člověk v těchto prostorách setrvá, tím má intenzivnější pocit blízkosti něčeho živého. Je tu ještě hodně neobjeveného, zejména prostory se závaly, a těch je tu dost, proto i hodně dohadů, které lákají k dalšímu zkoumání v těchto místech. Protože je tu velké riziko zranění, ale i smrti hledačů tajemství, objevily se péčí správy lomů Mořina a ochránců přírody v roce 2002 u ústí štol mříže. ■ Obrázky: www.metroweb.cz, www.jetix.cz

Knihy: • Velká kniha otázek a záhad, Regia Praha 2002, autoři: J. Lenková, I. Mackerle, V. Šiška, J. Zeman (kapitola Podzemní chrám

Radegasta od Ivana Mackerleho) • České záhady, Levné knihy / XYZ 2008, autor: O. Dvořák •

Atlantida – báje, nebo skutečnost? Stanislav Cepník st.

Existuje o ní už asi 30 000 knih. Byla-li, kde vlastně byla? Ani na tom se její „hledači“ neshodnou, neshodnou se ani na tom, proč zanikla. Jenom výčet míst a důvodů zániku by vydal na mnoho stránek (píše se o ní od starověku do současnosti). Všimněme si aspoň některých z teorií. Jezuita Athanasius Kircher (17. století) pokládal Azorské ostrovy za vrcholky zaniklého kontinentu a nakreslil poměrně přesnou mapu Atlantidy. Podle teorie z roku z roku 1998 působením tekutého zemského magmatu odplavala ze svého původního místa a stala se světadílem Antarktidou. To svědčí o pozoruhodné fantazii. Vraťme se na chvíli do starověku. Papyrus z hrobky faraona Ramesse III. (1200 – 1168 př. n. l.) datuje zánik Atlantidy do roku 11500 př. n. l. Podle něj ležela Atlantida na poloostrově poblíž ústí tří řek. V nedalekých lomech se těžily červené, černé a bílé kvádry, z nichž byl vybudován královský palác. To vedlo archeologa Jürgena Spanutha k domněnce, že zbytkem Atlantidy by mohl být ostrůvek Helgholand – leží asi 70 kilometrů od ústí Labe, Temže a Vesery a jeho skály odpovídají uvedeným barvám. I tato teorie (stejně jako téměř všechny ostatní) má své odpůrce. Podle okultistů byla Atlantida zemí mágů, kteří dokázali astrálně cestovat a údajně podnikali i omezené výpravy v čase. Protože chtěli ovládnout svět, rozpoutali tak mocné síly, že byla nakonec zničena sama Atlantida. Tomu už kněží nedokázali zabránit, přestože o tom věděli už několik let dopředu. Proto aspoň založili na sousedních kontinentech, tj. v Egyptě a v Americe, kolonie. Bermudský trojúhelník, v němž dodnes záhadně mizí lodi i letadla, je prý pozůstatkem oněch velmi silných magických sil. Polští badatelé Eva a Janusz Wilczewski, kteří umisťují Atlantidu do oblasti střední Sahary, vytvořili teorii, podle níž byla

Atlantida zničena jaderným výbuchem. Důkazem mají být naleziště uranové rudy v okolí Gabunu, kde je obsah uranu menší, musel prý být tudíž už někdy „spotřebován“. Podle staré fríské kroniky (Oera Linda Boek, 11. století) bylo celé léto slunce za mraky, hory chrlily oheň a plameny, některé se propadly do země, na jiných vyrůstaly nové. Rozbouřené vlny všechno smetly, Aldland zmizela. V zemi Finda i v Germánii hořela země, lesy shořely a řeky změnily svůj tok. – Tato kronika je sice poutavá, ale vědci je většinou považována za podvrh. Proslulý americký „spící prorok“ Edgar Cayce (1877 – 1945) soustředěním mysli zjistil, že Atlantidu obývali inteligentní obyvatelé. Ti postupně vyvinuli nejdokonalejší techniku, která je nakonec zahubila. Ti, kteří přežili, se usadili v Egyptě a založili tam egyptskou civilizaci. Psychotronik Aleš Rumler uvádí, že potomci Atlantiďanů žijí dnes v souhvězdí Labutě (jemu se prý podařilo navázat s nimi telepaticky spojení). Cestovali vesmírem, v druhohorách pro poruchu lodi přistáli nouzově na Zemi. Později museli kvůli vesmírné katastrofě změnit své působiště (pozn. – trochu nejasné). Rumler prý se také dověděl, že ve všech městech ve Střední Americe jsou v hloubce 200 – 300 metrů zakopány dokumenty o starodávné civilizaci. Deník Metro z 23. 2. 2009 uvádí, že vědci nedaleko Kanárských ostrovů odhalili pod

mořskou hladinou pravidelnou síť drah, která by mohla být Atlantidou. Odborníci na tuto tematiku myslí, že zmíněné dráhy objevené díky poslední verzi programu Google Earth představují ulice vytvořené člověkem. Tato rozlehlá síť (zatím blíže nezmapovaná) se údajně nachází v místech, kam Atlantidu umístil Platón. Gogole ale nakonec prohlásil, že jde o pouhý artefakt vytvořený sonarem při sběru dat na mořském dně. Vzpomínky a dávný ráj, kterým Atlantida měla být, jsou prý zašifrovány v legendách o zahradě Eden, zahradách Hesperidek aj. (I. Donelly) Kdo z nás může být potomkem Atlantiďanů (pokud skutečně byli)? Ten, kdo má druhý prst na noze delší než palec (podle řeckého ideálu krásy prý převzatého z Atlantidy), dále ten, kdo má (podle našeho kalendáře) v datu narození nějakou nulu (to uvádějí okultisté), popřípadě i ti, kdo mají krevní skupinu B (těch je nejvíc ve střední Asii, severní Indii a v Egyptě, obyvatelé těchto míst mají některé společné kulturní zvyklosti i povahové vlastnosti, jaké měli podle Platóna i Atlantiďané). Platónův obraz Atlantidy je velice důkladný, propracovaný, zajímavý i přitažlivý. Je běžně dostupný, ale zpochybňuje ho už Platónův žák Aristoteles. ■ Obrázek: www.fc48.deviantart.com

Web: • www.magazin.cz

Knihy: • Velká kniha otázek a záhad, Regia Praha 2002, autoři: J. Lenková, I. Mackerle, V. Šiška, J. Zeman • Zakázaná archeologie, Dialog 2008, autoři: K. Dona, R. Habeck

Exmoorská šelma Jiří Šika

(Tento článek pochází ze stránek www.tajemstvi.mysteria.cz a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora)

Na jaře roku 1983 zadávil neznámý dravec mnoho jehňat. Stalo se tak na farmě Erika Leye v South Moltonu v Exmooru. V téže době místní obyvatelé vypovídali, že v kraji viděli velkou kočku podobnou černému levhartovi. Šelmu se pak snažili ulovit námořníci, ale bezúspěšně. Zvířeti se samozřejmě připisovaly škody na farmě. Avšak přírodovědci, kteří měli možnost vidět zakousnutá jehňata, soudili, že se jedná spíš o napadení psem než kočkou, a o toulavých psech potloukajících se bažinami bylo dobře známo, že útočí na ovce a další hospodářská zvířata. Exmoorskou záhadu ještě znásobilo zjištění, že i kdyby tajemný levhart neměl zabitá zvířata na svědomí, nebyl jediný. V okolí Exmooru lidé spatřili další kočku podobnou panterovi, stejně tak i v Dartmooru, o něco jižněji svědkové zahlédli žlutohnědá zvířata podobná pumám a rysům, s krátkým ocasem a ušima se štětičkami dlouhé srsti. V lednu 1986 se podařilo pořídit odlitky stop nalezených v Muddifordu, kousek na západ od Exmooru, které nepochybně patřily velké kočkovité šelmě - pravděpodobně rysovi, jak bylo možné vyvodit z průměrně 75 milimetrových kruhových šlépějí. Jak je uvedeno v knize Mystery Cats of the World, zprávy o kočkovitých šelmách, náležejících k široké paletě druhů, které v Británii nežijí, se objevovaly po mnoha desetiletí ve všech částech království. Zřejmě uprchly ze zajetí, nejspíš ze soukromých sbírek, nebo majitelům, kteří

doma chovali exotická zvířata. Je také možné, že je jejich chovatelé pustili na svobodu úmyslně, protože se už nechtěli nebo nemohli o ně starat. Roku 1988 obyvatelé Ludlowu ve Shropsiru hlásili, že viděli velkou kočku podobnou rysovi, jak se potuluje po polích a obchází krajinou, ale nikdo jim příliš nevěřil, jejich svědectví se podceňovala jako špatná identifikace psů, domácích koček nebo lišek. Ale 3. února 1989 objevil Norman Evans blízko své farmy v Richard´s Castle v Ludlowu mrtvé tělo neobvyklého živočicha, kterého zřejmě přejelo auto. Ukázalo se, že jde o Felis chaus, kočku žijící v asijských džunglích, poměrně velký druh příbuzný rysovi, se špičatýma ušima, žlutohnědou srstí a pruhovanýma nohama. Nevyskytuje se ani v Británii, ani v kontinentální Evropě. V Ludlowu se potloukala velmi dlouho.

Její vycpané tělo je výtečným taxidermickým důkazem a podává nezvratné svědectví, že na britském venkově skutečně žijí exotické druhy divokých koček. K dalším ověřeným případům patří pumy ve Skotsku (chycena živá, říjen 1980), levhartí mládě v Manchesteru (chyceno živé, srpen 1975), mládě černého levharta v Kentu (chyceno živé, leden 1975), žíhaný levhart také v Kentu (zastřelen v březnu 1976), lvice v Lancashiru (nalezena mrtvá v jezeře, květen 1980), pět samic asijského levharta (na ostrově Wight, v Cheshiru, Dartmooru a dvě ve Skotsku) a konečně ještě jedna šelma z džungle (přejetá autem v Hayling Islandu v Hampshiru, červenec 1988). Exmoorskou šelmu (nebo šelmy) však nikdo nepolapil – případů, kdy zde někdo zpozoroval levharta, pumu či rysa, přibývá, ale zvířata zatím unikla všem pokusům je chytit nebo zabít. Velké kočky podobné panterům byly mnohde pozorované ve volné přírodě na evropské pevnině, v Severní Americe a Austrálii. Například v lednu 1990 několik očitých svědků s překvapením sledovalo černého pantera nedaleko Říma, dokonce ho natočil televizní štáb, ale když se policie pokusila zvíře chytit, uteklo. Pokud jde o velké kočky v Británii, celá jejich historie je jako římský panter - uniká... uniká... a uniká! Obrázek: www.tajemstvi.mysteria.cz, www.tv.nova.cz

Na rozhraní – Část první Tomáš Lučenský

Je smrt naší konečnou stanicí, nebo je to přechod do skutečného života, jehož kvalitu si určujeme svým pozemským životem? Existují reinkarnace? To jsou dvě zásadní otázky – a to, jak si je zodpovíme, určuje naše jednání na tomto světě. Někteří lidé tvrdí, že věda posmrtnou existenci člověka nepřipouští, protože ji nelze exaktně dokázat. Je tu však velké množství vědců, jmenujme za všechny alespoň Alberta Einsteina, kteří byli a jsou hluboce věřící. A netýká se to jen vědců. Není pravda, že víra je strach před konečností existence. Jsem-li ateista, mohu (ale nemusím) žít – s prominutím – jako prase, to jest jednat bezohledně jen k svému prospěchu. Tím, že zavřu definitivně oči, je všechno vyřešeno. Jsem-li ale věřící, vím, že přechod z tohoto světa do jiného, vyššího, je tvrdým účtováním. To je zcela správné a spravedlivé. Za všechno dobré i špatné z pozemského života nesu odpovědnost. Toto vědomí ovlivňuje mou pozemskou cestu i posmrtnou existenci. Já sám jsem katolík, ale myslím si, že to není to nejpodstatnější. Rozhodující je směřování k našemu Stvořiteli, pro křesťany zejména prostřednictvím Ježíše Krista, který za nás obětoval sám sebe. Nemám stoprocentně jasno v otázce reinkarnací. Vcelku jim věřím, ale na rozdíl od části indického učení si nemyslím, že všechno jednou skončí „zhasnutím plamene“ (hodně nepřesně a zjednodušeně řečeno). Podle mého názoru mají jednotlivé životy vést k našemu postupnému sebezdokonalování a přibližování se ke Stvořiteli. Snad je to jakýsi očistec. Nevěřím v náhodu (už dávno ne). Tolik stručně na úvod.

●●● Seznámím vás s několika událostmi, které jsme v naší rodině zažili většinou v souvislosti s odchodem někoho z nás z tohoto světa. Nic není vymyšleno, spíš ubírám a krátím. Něco jsem si zapsal bezprostředně po zážitku (svém nebo svých nejbližších), něco až po delší době (tam mohu být v detailech nepřesný).

Čerpám i ze vzpomínek své matky, jen poslední příběh je z vyprávění našeho známého. Protože několik „účastníků“ dosud žije, a doufám, že ještě dlouho bude žít, používám pseudonymu.

●●● Žili jsme s babičkou a dědou v rodinném domku (každá rodina měla svůj samostaný byt, řadu let jsme však hospodařili společně). Děda byl muzikant tělem i duší. Hrál na trumpetu a lesní roh, a když hrál někdy na taneční zábavě, vracel se domů většinou až dlouho po půlnoci. Babička byla hluboce věřící, říkala, že bez Boží vůle nikomu ani vlas z hlavy nespadne. Jednou v noci, děda hrál někde na plese, nás celá vyděšená vzbudila: „Zažila jsem něco hrozného. Vylezlo to z kouta u okna. Nesmím říct, co to bylo, to bych umřela. Ale sama už doma nikdy spát nebudu.“ Šel jsem si tedy lehnout k ní do pokoje. Spal jsem tam pak pokaždé, když děda nebyl doma. Babička byla klidná, když nebyla v pokoji sama, ničeho se nebála. Jednou k večeru jsem se vracel ze sousední vsi. Cesta vede kolem hřbitova. Je za vsí, za ním začíná les. Už bylo velké šero, po obloze se honily mraky, foukal silný vítr a poprchávalo. Protože to bylo na Dušičky, plápolaly na hrobech svíce, plamínky se točily ze strany na stranu a v lese to pěkně hučelo. Byla ve mně malá dušička. Pospíchal jsem, co mi nohy stačily, a i

když bylo zima a sychravo, řádně jsem se zapotil. Hřbitova jsem se jako kluk vždycky trochu bál. Když jsme tam později pochovali babičku, strach zcela zmizel. „To vám babička oplácí, co jste pro ni dělal,“ řekla mi léčitelka. „Teď chrání ona vás.“ Babička odešla z tohoto světa první. Bylo nám nepopsatelně smutno, všichni jsme ji měli rádi. Po pohřbu jsme se sešli v jejím bytě a vzpomínali jsme. „Kdyby nás tak maminka viděla všechny pohromadě,“ povzdechl si děda. Bylo k večeru, v místnosti se téměř setmělo. Někdo otočil vypínačem. Žárovka se rozsvítila, ale světlo bylo slabé, chvělo se a záhy zhaslo. Pak ještě asi dvakrát bliklo – a konec. Žárovka? Někoho napadlo jít se podívat k hodinám (elektroměru). Byly vypnuté. Vzpomněli jsme si, že dopoledne před pohřbem tu byl elektrikář a něco opravoval. Zřejmě je zapomněl zapnout. Po otočení hlavním vypínačem bylo všechno v pořádku, v nás však zůstal zvláštní, trochu tísnivý pocit. Maminka byla silně věřící, pravidelně chodila do kostela a k přijímání. Přála si, aby jí babička dala po smrti nějaké znamení, aby se nějak ozvala. Bylo to v létě, ve výroční den babiččiny smrti. Maminka seděla v kuchyni a něco šila. Malá sestřička si hrála v koutě. Najednou se od stropu ozvala strašná rána, bochník chleba, co ležel na stole, sletěl ►

na zem, jako když ho někdo vztekle shodí, a kolébal se na všechny strany. Dveře kredence se s vrzavým skřípotem otevřely. Maminka popadla sestřičku a vyběhla na dvůr. Myslela, že se děje něco s domem. Na dvoře si něco vyprávěli děda se sousedem. Nikdo z nich nic neslyšel. Nebýt bochníku chleba na podlaze a otevřených dvířek kredence, nebyla by tomu, co se stalo, snad věřila ani maminka – potom už ale babičku o znamení nežádala. Náš tatínek byl pohodový člověk. Bral život tak, jak šel, rád pomáhal jiným lidem a měl radost, když byla pomoc účinná. V osmašedesáti letech ležel po těžkém záchvatu mozkové mrtvice v nemocnici. Lékaři říkali, že už sice nebude chodit, ale že se jeho stav nadějně zlepšuje. Mluvit ovšem nemohl. Za několik dní se sestře v noci zdálo, že k tátově posteli přišli dědeček s babičkou, jeho zesnulí rodiče. Drželi se za ruce, tvářili se vážně, ale vlídně a dívali se na svého syna. Zřejmě si pro něj přišli. Potom nastal nečekaný zvrat. Otcův stav se rychle zhoršil a on zemřel. Bylo to v půl třetí ráno (podle telegramu z nemocnice). V tu dobu se v ložnici rodičů zastavily hodiny. Maminka se s jeho smrtí nikdy nesmířila (přežila ho o čtrnáct let). Pořád ho vyzývala, aby jí dal nějaké znamení. Jednou při úklidu v ordinaci ve zdravotním středisku v plzeňské Škodovce si říkala: „Jestlipak mě táta vidí.“ V tom začaly všechny skleněné nádobky, které byly ve vitrínách, zvonit. Zvláštně, jakoby dutě, ale nevzbuzovalo to strach. Okna byla zavřená, nikde nebyl průvan, středisko už bylo liduprázdné. Táta si rád dělával legraci. Často napodoboval kočičí prskání, to byla jeho specialita, tím obvykle lidi polekal. Jednou, opět při úklidu ve Škodovce, si maminka zase pomyslela, zda je možné, aby ji otec viděl. Jen vzala koš s papíry do ruky, ozvalo se z něj kočičí prskání. Maminka se tentokrát vyděsila, upustila koš a řekla nahlas: „Tak tatínku, tohle ne.“ Od té doby se už nic podobného nestalo. Teď budu citovat z maminčiných vzpomínek (které napsala den nebo dva před svou smrtí): Nemohla jsem se smířit s tím, že už našeho tátu nikdy neuvidím a hlavně že z něj je jenom pár kostí pod zemí. A protože v náboženstvích se mluví o nesmrtelnosti, tak jsem mermomocí usilovala a prosila tátu, aby mi dal najevo, že někde je, a prosila, aby se zjevil. Nevyhověl mi hned, ale já jsem umíněná. Když si něco usmyslím, tak

nedám pokoj, a tak jsem trvala na svém. Když jsem už ani nedoufala, tak se mi zdálo, že jsem šla přes ňákej neznámej pokoj, ale bylo to tam všechno čistý a příjemný, a když už jsem skoro přešla, najednou tam byl táta, šel proti mě, usmíval se a řek: „Pojď sem, má milá, ty jsi chtěla, abych“ a chtěl mi obejmout a já jsem v té chvíli věděla, že je mrtvej, uhnula jsem, bála jsem se a řekla jsem jenom, že jsem ráda a že děkuju a odešla jsem. Potom jsem se vzbudila a dala jsem chvíli pokoj. Po čase mi to nestačilo a vymejšlela jsem si znova. Jednou v sobotu dopoledne jsem seděla v kuchyni, koukala na Grubrojc zahradu a najednou jsem viděla hráz u velkýho rybníka a všechno, jak to u toho velkýho rybníka dřív vypadalo

(v současnosti byl už několik let zavezený – pozn. autora), ale to všechno jsem viděla nad Grubrojc stromy. A najednou šel táta rozzlobený v pracovních čili starých šatech, mlátil rukou do všeho, co bylo při cestě, a mračil se a něco křičel. Já jsem se od toho radši odpoutala, podívala jsem se jinam a řekla si, že mi dal najevo, že bych už ho mohla nechat na pokoji, že udělal všechno, co jsem chtěla a tím to skončilo. Ani už bych vlastně neměla co chtít. Teď se mi o něm zdá málokdy, když ale přece, je to předzvěsť, že u nás budu mít malér. Jednou se mi zase o něm zdálo a já, když bylo po osmé hodině večer, jsem si řekla vítězoslavně, že to jednou nevyšlo, ale začalo to za chvíli a stálo to za to. Jinak se mi přihodily divné věci. Najednou se mi objevilo pět set mezi prádlem, což bylo milé a záhadné. Kdyby se ztratily, bylo by to normální. Ale že by mi je tam dal někdo z rodiny, je příjemná záhada. To nestačilo a byly tam další tři stovky a nakonec už jenom jedna, a to bylo k naštvání, protože větší radost by byla z těch pěti. Kdo není spokojený s málem, nedostane nic, a tak hlavně v dnešní době by se hodilo třeba pět tisíc a už by stačil i jeden tisíc. Už ale ani nedoufám.

O svých prvních zážitcích z dětství maminka píše: Měla jsem hezké bílé šaty s krajkami, a když jsem je měla prvně, uvědomila jsem si, že jsou úplně jiné, než jsem nosívala, kdy a kde je mi dodnes záhadou, ale tenkrát jsem věděla, že jsem v jiném světě, než jsem byla dřív, vím, že jsem i předtím byla ženská, a dodnes si vzpomínám, jak jsem byla nespokojená s prostředím, které bylo nyní okolo mě, ale předtím jsem nebyla nikde, snad jsem tenkrát ještě ani neběhala. V těch šatech jsem fotografovaná, ale ten pocit jsem měla jenom tenkrát, když jsem je měla na sobě prvně. Kromě toho maminka uváděla, že vždy když viděla nějaký film ze starého Ruska nebo když slyšela starou ruskou píseň, měla pocit, že je jí to prostředí důvěrně známé, že tam kdysi určitě žila. Byla pravděpodobně bohatá statkářka, ale na svou čeleď že nebyla příliš hodná a teď že si odpykává vinu. ■ Fotografie: autorův rodinný archiv

Doba husitská – Část první Anna C.

Obměňme si poněkud verše ze známé písně Jiřího Suchého a řekněme si: „Vždyť trocha ,historie‘ nikoho nezabije!“ Není přece možné, abychom se vzhledem k husitskému příjmení našeho šéfredaktora a jeho rodinných spolupracovníků nedotkli husitského období. Možná, že i v něm, i když ho tak notoricky známe z hodin dějepisu, najdeme nějakou záhadu. Jak to tedy bylo s těmi cepníky? Patřili k pěchotě husitské armády. Máme to ostatně uvedeno i v slavném husitském chorálu Ktož jsú Boží bojovníci, který uvádí hlavní zásady Žižkova vojenského řádu. Čtvrtá sloka zní: Protož střelci, kopiníci, řádu rytířského, sudličníci a cepníci lidu rozličného, pomnětež všichni na Pána štědrého. Příjimení Cepník se vyskytuje na Plzeňsku, které bylo zpočátku hnízdem rebelů a útočištěm husitů, později však baštou katolíků. Jsme v Evropě na přelomu 14. a 15. století. Češi jsou označováni za kacíře, což v té době znamenalo názory odporující katolické církvi a jejímu učení. Ale Husův přítel Jeroným Pražský ještě roku 1409 prohlašoval, že žádný Čech nikdy nebyl kacířem. Proti kacířské nepravosti byli ustanovováni inkvizitoři a začal pracovat inkviziční soud. Inkvici šlo o to, aby nebylo zničeno tradiční uspořádání církve a společnosti. Proto usilovala o vyhlazení všech projevů kacířstí. V čem spočívaly příčiny husitství? Středověký člověk byl úzce spjat s náboženstvím. V té době však narůstá těžká, osudová krize – společenské, politické i náboženské rozpory. Duchovenstvo se stále více odchyluje od počátečních zásad chudoby a čistoty. Katolická církev v té době vlastní jednu třetinu až polovinu půdy. Kupčení s církevními hodnostmi a odpustky vyvolává všeobecné rozhořčení. Poddaní

jsou stále více zatěžováni povinnostmi, v církvi se rozmáhají neřesti. Toto všechno vyvolává kritiku, zejména ze strany chudých kněží. Z jejich řad pocházejí nejsmělejší vůdci a kazatelé. Vzniká reformní hnutí. I ve společnosti se prohlubují rozpory – zejména mezi vyšší a nižší šlechtou, mezi měšťany a šlechtou a mezi šlechtou a panovníkem. Nižší šlechta stále hůře odolává hospodářskému tlaku vysokých církevních a panských držav, zadlužuje se a dochází k zanikání drobných zemanských dvorců. Zemané odcházejí do služeb svých mocných sousedů, nechávají se najímat do rytířských armád nebo do služeb králi, případně se dávají na zbojnictví, stávají se lapky. Typickým příkladem je osud Jana Žižky. Prvním reformátorem u nás byl Mistr Jan Hus. V Čechách se vytvořil jeho kult – viz. díla Mikoláše Alše, Aloise Jiráska, sochaře Karla Lidického aj. Co se týče jeho života, jsme u záhady číslo 1: Hus žil přibližně 45 let, ale o jeho dětství víme jen velmi málo. Datum jeho narození je přibližné, zřejmě se jedná o rok 1371 (matriky tenkrát ještě neexistovaly) a ani místo jeho narození není přesně známé. O

Husinci nepochybují ani velké kapacity, ale který Husinec to byl? S velkou pravděpodobností ten u Prachatic v jižních Čechách, ale objevují se i názory, že šlo o Husinec u Prahy. Definitivní řešení tedy není. I rodný domek, který se ukazuje v jihočeském Husinci, je věcí tradice. Přesnější životopisné údaje máme až z roku 1402. Je známo, že studoval, vyvíjel kazatelskou činnost v kapli Betlémské, dosáhl akademických hodností, byl vysvěcen na kněze. Jeho názory zrály uprostřed sílících svárů, rozporů mezi teorií a praxí v církvi. Hus začíná kritizovat rozpor mezi vznešenými teoriemi o ctnostném křesťanském životě a každodenním nemorálním jednáním. Zůstal však zbožným člověkem. Neútočil na základy církve, ale chtěl ji napravit. Na prvním místě u něho bylo hledání pravdy a za to zaplatil nejvyšší daň. Z dějepisu si všichni vzpomínáme na jeho cestu do Kostnice i na jeho mučednickou smrt v plamenech kostnické hranice 6. července 1415. Upálením zmizel fyzicky, ale ne duchovně – naopak se po jeho smrti rozhořelo revoluční hnutí, které výrazně ovlivnilo život v Čechách na dalších 15 let. ■ Obrázek: www.prachatice.cz

Knihy: • Toulky českou minulostí – 2. díl, Práce 1991, autor: P. Hora • Záhady českých dějin, Reader‘s Digest Výběr 2005, autoři: kolektiv autorů

0

Posmrtný život Egypťanů Stanislav Cepník st.

Pro poznání této oblasti máme k dispozici množství odborné literatury čerpající z archeologických vykopávek a pohřebních textů. Egypťané věřili ve znovuzrození a byli přesvědčeni o tom, že tělo musí zůstat pro posmrtný život neporušené. Z pohřebních textů víme, že zesnulí stoupali na onen svět, který byl na nebesích, v říši slunce, několika způsoby. Mohli letět na zádech sokola, husy nebo jiného ptáka, mohli být unášeni spolu s dýmem hořícího kadidla, mohli stoupat po žebříku tvořeném nataženýma rukama bohů, mohli cestovat na rákosovém člunu nebo v bárce poháněné plachtami, vesly nebo vlečené. Cesta nebyla snadná. Měla mnoho nebezpečných nástrah a překážek. V pohřebních textexh byly potřebné informace, pokyny i zaříkadla a recitace zajišťující správný přechod do nového světa. Představy o posmrtném životě kopírovaly pozemský život z údolí Nilu, kde byl stálý nadbytek všeho, ale výjevy na zdech nekrálovských hrobek často ukazují majitele hrobky i jeho ženu, jak pracují na polích. To určitě nikdo z nich nečekal, jinak by byli učinili opatření chránící je před namáhavou prací. Egyptský ráj se nazýval Pole Hetep; bylo spojeno se západním obzorem a Egypťané v něm viděli místo přepychu. S východním obzorem bylo spojeno Pole Iaru, sídlo očišťování a „znovuzrození“ slunce za úsvitu. V textech se dále objevují jména Duat (souvisící s východním obzorem) a Imhep (se západním). Lze je označit jako ,onen svět‘, často jsou chápána jako ,podsvětí‘ nebo ,říše mrtvých‘. Ale to může zavádět, protože mrtví do této říše stoupali. Aker byl zosobněním posmrtného světa. Byl to bůh země zobrazovaný (mimo jiné podoby) jako dva lvi sedící zády k sobě. Jeden měl hlavu otočenou na východ, druhý na západ a oba střežili vchod do říše mrtvých a východ z ní. Setkáváme se i s principem ,spodní oblohy‘ (Nenet) a podsvětí. Tam žili démoni vzhůru nohama. Ústa měli tam, kde měla být řiť, proto jedli svoje vlastní výkaly. Toho se ale člověk mohl s pomocí zaklínadel vyvarovat.

Smrtí a přechodem do posmrtného života se jednotlivci přiblížili bohům. Egypťané věřili, že mrtví mají nadpřirozené síly a díky jim mohou zasahovat do života živých. Mohou jim prospívat, ale i škodit. Někdy byli bezprizorní mrtví obviňování z vyvolávání různých těžkostí včetně nemocí. Ve staroegyptských pohřebních textech se vyskytují slova Ka, Ba, Ach (nemáme pro ně jednoznačný výklad, proto je lepší nepokoušet se o překlad). Ka začíná existovat při narození. Je těsně spjato s fyzickým tělem považovaným za nádobu pro ,ka‘ po smrti. To vysvětluje víru v přežití těla a vede k opatření pro jeho zabezpečení. ,Ka‘ se často překládá jako ,duch‘ nebo ,tvůrčí životní síla‘, která umožňuje pokračování generací. Věřilo se, že potřebuje jídlo a pití, proto mu byly dlouho po smrti přinášeny oběti. Ba je metafyzický prvek. Díky jemu je lidská existence jedinečná. Zahrnuje v sobě asi morální podstatu motivace a jednání každého člověka. Je mnohem mobilnější než ,ka‘ a umožňuje přemisťování zemřelého v posmrtném životě. Ach může být považováno za výsledek opětovného spojení ,ba‘ a ,ka‘ při smrti. Někdy je uváděno jako ,proměněný duch‘. Lidé, kterým se nepodařilo dosáhnout tohoto spojení, byli odsouzeni k věčné smrti. K lidské existenci v životě i po smrti patří ještě jméno a stín každého. Je životně důležité zajistit, že tyto dva prvky nebudou zapomenuty a budou po smrti chráněny. Jen tak mohou mrtví přežít do posmrtného života. Před získáním posmrtného života budou všichni zemřelí souzeni. Tento ceremoniál se nazývá ,vážení srdce‘. Obřad probíhá

před Usirem, hlavním bohem mrtvých, a před tribunálem čtyřiceti dvou bohů. Mrtvý musí vyjmenovat každého z božských soudců a přísahat, že neprovedl žádný z dlouhého seznamu hříchů – od zvýšení hlasu až po krádež (tzv. negativní vyznání). Pokud je shledán nevinným, může pokračovat na onen svět. K těmto zkouškám patří už uvedený rituál vážení srdce zemřelého na obrovských vahách. Na jedné misce vah spočívá princip pravdy a spravedlnosti (maat), představovaný perem, symbolem bohyně pravdy, pořádku a spravedlnosti Maat. Když miska se srdcem pod tíhou špatných skutků klesne, pohltí ho strašná nestvůra, která je u váhy připravena. Neznamená to vstup do místa utrpení (jakéhosi pekla), ale existence takového člověka končí. To byla pro Egypťany děsivá představa. Těm však, kteří si mohli do hrobky uložit 125. kapitolu z Knihy mrtvých, bylo téměř zaručeno, že se úspěšně dostanou do posmrtného života. Úspěšný přechod měli zajištěný také zobrazením srdce na miskách vah v rovnováze s perem Maat. Celý obřad byl především symbolický. Starověcí Egypťané považovali srdce za centrum myšlení, pravdy a emocí. Proto ho spojovali s intelektem a osobností člověka, viděli v něm nejdůležitější orgán v těle. Bylo nezbytné pro znovuzrození do posmrtného života, nebylo z těla, na rozdíl od jiných vnitřností, nikdy vyňato a balzamováno odděleně. Po ,vážení‘ bylo srdce vráceno svému majiteli a již nikdy nebylo z jeho těla odstraněno. To zaručovaly příslušné kapitoly z Knihy mrtvých. Egypťané věřili v magickou moc spisů a obrazů v pohřebních textech. (Zpracováno a prokráceno zejména z knihy Egypt.) ■

Literatura: • Egypt, Rebo 2004, autor: Lucia Gahlin, překlad: K.Cingrošová a M. Jílková • Magazín Živá Historie leden – únor 2009, autoři: kolektiv autorů (článek „Tajuplná země faraonů“ na straně 8)

Slovanští bohové – Část první Jan Holan

Perun Nejsilnějším bohem Slovanů je jednoznačně Perun. Je bohem války, který zajišťuje nepřátelům smrt a Slovanům ochranu v boji. Avšak ne vždy byl bohem války, tím se stal až v době expanze v 10. století. V dobách míru je označován za boha deště a bouře a společně s Velesem a Dažbogem je označován za dárce úrody. Jméno Perun vzniklo nejspíše ze slov per (bíti) a přípony -un (zesilující přípona). V jiných zemích je hodně podobných bohů – řecký Zeus, severský Thor, keltský Taranis a mnoho dalších. Perunovi je zasvěcen dub – nejsilnější ze stromů – a jeho posvátným zvířetem je statný býk. Nejznámější dub zasvěcený Perunovi se nachází na ostrově Chortice na Dněpru. Do něj bojovníci stříleli z luku a také u něj obětovávali chléb a maso. Známá je také jeho ohnivá sekera, která je při letu po obloze považována za blesk (je zde také jistá podobnost s Mjollnirem, Thorovým kladivem). Zasvěcen je mu také den a to čtvrtek, který je v polabštině nazýván perudan (v tento den se večer nesmělo příst). Perun se stal díky své síle v 10. století i

patronem právního řádu Slovanů. Ze zpráv historika Prokopia z 6. století se dá usuzovat, že v této době byl ctěn jako nejvyšší bůh, na konci pohanské doby byl však nahrazen bohy místními. Bohužel, na začátku šíření křesťanství se jeho funkce přenesla na sv. Eliáše a na Peruna se postupně zapomínalo. --- Veles (někdy nazýván také Volos) Veles byl uctíván skoro všemi Slovany. Bývá označován jako “skotij bog“ - bůh skotu. Je

bohem úrody a ochráncem stád. Spolu s Perunem je také ručitelem smluv, zejména mezi prostým lidem. Podle některých je Veles také bohem podsvětí, a to hlavně kvůli staročeskému rčení „jdi za moře k Velesu“. Význam kultu Velesova se může srovnávat s kultem uctívačů Peruna. I když Perun a Veles tvoří známou dvojici, mezi slovanskými bohy jsou naprosto protikladní a odlišní. Veles je spojován s magií a provinilce prý trestal “zežloutnutím“. Náleží mezi bohy, jimž v Kyjevě roku 980 kníže Vladimír postavil modly. Zmiňují se o něm legendy v souvislosti se sv. Vladimírem (který modly postavil) a sv. Abrahamem Rostovským (který modly zbořil). V českých pramenech je asi naposledy uváděn v 15. až 16. století jako neurčitý démon. ■ Obrázky: www.slovanstvo.wz.cz, www.bialygrom.com

Web: • www.slovanstvo.wz.cz • www.slovane.ic.cz • www.wikipedia.cz

Historické a mytologické prameny Jakub Cepník

Minule jsme si v rubrice Okno do Středozemě pověděli o původu slova hobit a o tom, jakým způsobem tvořil J. R. R. Tolkien charaktery postav ve svých knihách. Dnes na toto téma navážeme a budeme se věnovat historickým a mytologickým kořenům, ze kterých Tolkien čerpal při vymýšlení nárůdku hobitů. Severské ságy Zřejmě nejdůležitějším pramenem byla Edda, sbírka islandských epických písní, a další severské ságy. Tolkien z nich přejal mnoho jmen a i některé motivy a zápletky. Například v první části Eddy, která se jmenuje Voluspá nebo také Vědmina píseň, je dlouhý seznam skřítků a jsou v něm Durin, Dvalin, Dain, Bifur, Böfur, Bömbur, Nóri, Tráin, Torin, Trór, Fíli, Kíli, Fundin, Glói, Dori, Nori a dokonce i Gandálf. Všechna tato jména použil Tolkien ve svém díle. Ovšem je toho daleko, daleko víc. Tak třeba některé motivy použité v Tolkienově díle pocházejí z eposu Píseň o Nibelunzích (kupříkladu prsten, který dává svému nositeli obrovskou sílu, ale zároveň sebou nese prokletí). Dalším zajímavým příkladem je původ jména Ëarendil. To je v Tolkienově díle půlelf, který se dostane do Amanu a vyprosí tam od Valar pomoc pro elfy a lidi. Nakonec se z něj stane hvězda Jitřenka. Lin Carter v knize Zákulisí Pána prstenů popisuje původ tohoto jména v severské mytologii: Teutoni (germánský kmen) říkali Jitřence Earendel nebo Orvandel. V Eddě vystupuje Orvandel v příběhu o jedné Thorově cestě do Jötunheimu. Chtěl bych však zdůraznit, že těchto několik příkladů, které jsem zde uvedl, je pouze zlomek toho, co Tolkien převzal ze severské mytologie. Folklor a trocha historie Kromě severských mýtů byl pro Tolkiena významným pramenem i anglický folklor a historie.

Hobiti mají, čehož si zřejmě všimne i méně pozorný čtenář, hodně společných rysů s anglickými venkovany, pro které je typické například popíjení čaje a pokuřování z dýmky. A když jsem už zmínil tu historii, mohu také uvést například toto: Území, na kterém žijí hobiti, se jmenuje Shire (v českém překladu Kraj). Shire bylo ale také označení pro jednotlivé kraje v Anglii a zachovalo se tam dodnes (např. Wiltshire atd.) Existuje i výrazná podobnost hobitů s keltskými mužíčky a slovanskými Ludky. Kdo se více zajímá o Tolkienovo dílo, po nějaké době zjistí, že Středozem je vlastně naprosto geniální svět promyšlený do posledního detailu, ale Tolkien ho, když to trochu zjednoduším, nevymyslel, ale spíše

objevil, upravil a domyslel už existující příběhy a mytologii, což je ale ještě zajímavější, než kdyby byl celý svět Pána prstenů pouze jeho smyšlenkou. Skuteční hobiti? Na závěr tohoto článku bych rád zmínil, že před několika lety se podařilo archeologům objevit v Austrálii kostry pralidí o vzrůstu asi jeden metr, kteří byli nazváni Homo floresiensis. Někdo sice tvrdí, že to byli pouze postižení jedinci, ale vše nasvědčuje tomu, že se jedná o zcela nový druh (doporučuji si o něm přečíst něco na internetu, stačí do Googlu zadat pojem „Homo floresiensis“). Nebyli náhodou tito lidé, kteří zemi obývali zřejmě ještě před 12 tisíci lety, hobiti? ■ Obrázek: www.davidwenzel.com

Web: • www.21stoleti.cz • www.wikipedia.cz

Knihy:

• Zákulisí Pána prstenů, Argo 2002, autor: L. Carter • Svět hobitů, Volvox Globator 2003, autor: D. Day

Camelot – Duben 2009 vychází 3. 4. 2009, Tento magazín lze ZDARMA stáhnout na jeho oficiálních stránkách –www.camelot.czweb.org, je však zakázáno rozšiřovat jakýkoliv materiál z tohoto magazínu bez svolení redakce!

Martin Peška Markéta Prošková

Jednadvacetiletý student žurnalistiky Martin Peška se svými kamarády pracuje na realizaci nového internetového portálu Topzine.cz, který bude mimo jiné obsahovat magazínovou část. V té podle Martina nesmí chybět rubrika o fantastice. Proč ses rozhodl do magazínové části svého projektu Topzine.cz zasadit rubriku zabývající se fantastikou? Nemá cenu si vymýšlet – jsem fanouškem fantastiky. Navíc, lidé si neuvědomují, že fantastika je provází dneska téměř všude, možná ji až moc vnímají jako přirozenou věc. Například mnoho on-line i jiných her vychází z fantastických světů, ať už vytvořených podle knižní, filmové nebo jiné předlohy. Některé jsou vytvořeny čistě na základě představ autorů dané hry, a z té naopak vznikají nejrůznější příběhy. Čím se tedy bude zabývat Fanzine.cz, rubrika Topzine.cz věnovaná fantastice? Především to budou již zmíněné on-line hry, ale také informace o zajímavých setkáních příznivců různých zákoutí fantastiky. Uvidíme také, kolik lidí bude mít zájem podílet se na obsahu Fanzine.cz. Rozhodně už nyní chystáme speciál k letošnímu Festivalu fantazie, protože jeho program by určitě zaujal hodně lidí, ale na stránkách samotného festivalu se dozví jen obecné věci. Pak je hrozně těžké, aby se mezi fandy fantastiky dostal nováček. Proč si myslíš, že Festival fantazie nemá nováčkům co nabídnout? Já si nemyslím, že by Festival fantazie neměl co nabídnout. Naopak, v tom několikadenním programu si vybere opravdu snad každý. Ale jde o to, že nováček nemusí mít odvahu zapojit se do zaběhnutých kolejí, mezi „uzavřené“ skupinky. Na Fanzine.cz chceme přiblížit konkrétní akce v rámci festivalu v Chotěboři, aby se náš čtenář nebál zvednout od počítače, sbalit si batoh a vyrazit na akci, kde se bez problémů do nějaké skupinky zařadí. A co až skončí Festival fantazie? Budete mít o čem psát? Já doufám, že ano. Co jde připravit předem, to připravujeme. Například můžu prozradit, že v září vyjde na pokračování

povídka ke hře Divoké kmeny (www.divokekmeny.cz). To je jedna z těch her, které se na český internet dostaly ze zahraničí. Zaujala spoustu lidí, ale nemá svůj příběh. Což mi přijde škoda. V příběhu podle tebe mají české a slovenské on-line hry, které hraje méně lidí, výhodu? Určitě. Ale problém je v tom, že se jejich tvůrci snaží dělat změny, aby uspokojili hráče, kteří ve hře působí několik let. Mnohdy se vystřídá několik administrátorů a příběh zmizí, nebo už na hru „nepasuje.“ Jako příklad si nemůžu odpustit Red Dragon. Svět Červeného draka před lety uchvátil neuvěřitelné množství lidí. Ten, kdo si tou dobou pořizoval internet, tu hru znal. Červený drak měl výborný příběh, který mě do hry zatáhl. Vůbec jsem nečetl pravidla hry a nějaké návody. To mě nezajímalo. Fascinoval mě ten svět vylíčený příběhem čaroděje, hobitů a dalších. Nové zahraniční hry zaujmou většinou hodně lidí, ale ne dlouhodobě, protože nenabízejí příběh. Uvažoval jsi o nějaké literární soutěži? Účastnil jsi se už nějaké? Uvažoval a uvažuji každý rok. Ale není čas. Koordinovat tak velký projekt, jako má být Topzine.cz, není legrace. V minulosti jsem se přihlásil jen do soutěže O stříbřitělesklý halmochron, kde jsem ale se svou povídkou Hodná kočka moc neuspěl. Co si myslíš, že bylo příčinou neúspěchu?

Hodná kočka vycházela z Nočního klubu, dvoudílného románu Jiřího Kulhánka. Za prvé bylo hrozně těžké pracovat s již vytvořenými hrdiny, k nim dát ty své vlastní a se všemi pohybovat v prostředí, které vymyslel někdo jiný. Bylo to moc velké sousto na první povídku. Ale chystám se ji oprášit a možná vyjde na pokračování také na Fanzine.cz. Umístění se v soutěžích pro mě není zásadní. Jsem rád, když můžu zavěsit svou povídku na internet, kde si ji někdo přečte a napíše pod ni svůj názor. Pochvala potěší a kritika upozorní na chyby, kterých se do budoucna snažím vyvarovat. Kdy má tedy tvůj projekt Topzine.cz začít fungovat? Já bych chtěl upřesnit, že projekt není jen můj, ale celého týmu, který na něm pracuje, to jest programátor, grafička, členové redakce a další přispívající. Zkušební verze, která bude obsahovat jen magazínovou část, by měla začít fungovat 1. března. Betaverze, která už bude zahrnovat i první funkce komunitní části, začne možná už před koncem školního roku a oficiální začátek je naplánován stylově na 9. 9. 2009. ■

Date post:	28-Feb-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	3 times
Download:	0 times

V tomto čísle naleznete: Zajímavost: Hlavní téma: Recenze: … · 2009-04-03 · svědomí...

Documents