http://www.czech.bioarchitecture.ie/content/v%C4%9Bda-o- vid%C4%9Bn%C3%AD Věda o vidění Inspirováno úžasnou knížkou Dr. Esther M. Sternbergové – Healing Spaces, The Science of Health and Well-Being. Chceme-li lépe poznat možnosti, jež nabízí koncepce bioarchitektury v oblasti zdraví lidí a jejich pocitu pohody, pomůže nám, když si vysvětlíme, jak náš mozek a nervový systém reaguje na podněty ze životního prostředí. Velmi důležitým smyslem je pro člověka zrak, a to především proto, že při prvním kontaktu s nějakým fyzickým prostorem, představuje hlavní způsob nabývání zkušeností. Vnímání lze definovat jako získávání informací či chápání životního prostředí prostřednictvím uspořádání a interpretace smyslových vjemů. Proces vnímání nezbytně obsahuje signály z nervového systému. To, jak vnímáme okolní prostor, startuje naše fyziologické reakce. Vnímání je tedy komplexní proces, v jehož průběhu mohou vznikat také pocity uvolnění, radosti a celkové životní pohody. Stejně jako pocity stresu, disharmonie a nepohody, zvlášť vnímáme-li zrakem okolní prostředí jako nepříjemné. V posledních letech se objevil velmi zajímavý vědecký obor nazývaný neuroestetika. Jedná se o propojení studia neurologických procesů s teoriemi estetiky při zkoumání prožitku krásy, vnímání uměleckých děl i jiných vizuálních podnětů na úrovni mozkových funkcí a mentálních stavů. S využitím principů psychologie vnímání, evoluční biologie, neurologického potenciálu a funkční anatomie mozku vědci studují, jak lidé interpretují krásu a jaký jí přikládají význam, což jsou procesy, které zřejmě tvoří podstatu umění a architektury. Říká se, že krása je v oku pozorovatele (čili je jím vnímána), a zde také, u tohoto pozoruhodného orgánu vnímání, započneme naši cestu do světa vidění. Oko v zásadě detekuje světlo a přeměňuje je na elektrochemické impulzy v mozku. Sbírá světlo vysílané a odrážené z okolního prostředí, pomocí membrány duhovky reguluje jeho intenzitu a prostřednictvím sady pružných a přizpůsobivých čoček je soustřeďuje do buněk na sítnici v zadní části oka.
Inspirováno úžasnou knížkou Dr. Esther M. Sternbergové – Healing Spaces, The Science of Health and Well-Being.
Chceme-li lépe poznat možnosti, jež nabízí koncepce bioarchitektury v oblasti zdraví lidí a jejich pocitu pohody, pomůže nám, když si vysvětlíme, jak náš mozek a nervový systém reaguje na podněty ze životního prostředí. Velmi důležitým smyslem je pro člověka zrak, a to především proto, že při prvním kontaktu s nějakým fyzickým prostorem, představuje hlavní způsob nabývání zkušeností.
Vnímání lze definovat jako získávání informací či chápání životního prostředí prostřednictvím uspořádání a interpretace smyslových vjemů. Proces vnímání nezbytně obsahuje signály z nervového systému. To, jak vnímáme okolní prostor, startuje naše fyziologické reakce. Vnímání je tedy komplexní proces, v jehož průběhu mohou vznikat také pocity uvolnění, radosti a celkové životní pohody. Stejně jako pocity stresu, disharmonie a nepohody, zvlášť vnímáme-li zrakem okolní prostředí jako nepříjemné.
V posledních letech se objevil velmi zajímavý vědecký obor nazývaný neuroestetika. Jedná se o propojení studia neurologických procesů s teoriemi estetiky při zkoumání prožitku krásy, vnímání uměleckých děl i jiných vizuálních podnětů na úrovni mozkových funkcí a mentálních stavů. S využitím principů psychologie vnímání, evoluční biologie, neurologického potenciálu a funkční anatomie mozku vědci studují, jak lidé interpretují krásu a jaký jí přikládají význam, což jsou procesy, které zřejmě tvoří podstatu umění a architektury.
Říká se, že krása je v oku pozorovatele (čili je jím vnímána), a zde také, u tohoto pozoruhodného orgánu vnímání, započneme naši cestu do světa vidění. Oko v zásadě detekuje světlo a přeměňuje je na elektrochemické impulzy v mozku. Sbírá světlo vysílané a odrážené z okolního prostředí, pomocí membrány duhovky reguluje jeho intenzitu a prostřednictvím sady pružných a přizpůsobivých čoček je soustřeďuje do buněk na sítnici v zadní části oka.
V sítnici se nachází dva hlavní typy „fotoreceptorů“ citlivých na světlo, buněk používaných při vidění: tyčinky a čípky, nazývané tak podle svých tvarů. Tyčinky reagují hlavně na světlo a tmu, protože obsahují chemické barvivo citlivé na nízkou intenzitu světla. Čípky odpovídají za vidění barev, rozlišování a hloubku vnímání, a jsou schopné přijímat různé frekvence světla a reagovat na ně.
Když světlo dopadne na pigment v nervových buňkách sítnice (považovaných za součást centrálního nervového systému), dojde k chemické reakci, která nastartuje kaskádu elektrických signálů, jež po axonech (filamentózních vláknech) doputují až na konec buněk a spojí se s jinými chemickými látkami uloženými v malých buněčných biokontejnerech nazývaných vezikuly. V tomto stádiu celého procesu se z těchto váčků uvolní chemické látky do prostoru mezi nervovými buňkami mozku. Tak se odražené světlo transformuje na elektrický signál, který přeskakuje z jedné nervové buňky na druhou a šíří se do různých oblastí v mozku.
Primární dráha distribuce v procesu vnímání se nazývá zraková dráha a připomíná velký kabel, jenž spojuje oči s mozkem, přes tak zvaný bod optického překřížení. Ten umožňuje, aby se informace z míst, které v obou očích slouží k příjmu signálů z pravé části zorného pole, zpracovaly v levém zrakovém centru mozku a naopak. Odtud se signály přenášejí do výměníkové stanice v mozkovém kmeni, až nakonec dorazí do části mozku, která řídí vidění, a jmenuje se týlní lalok.
Výše uvedený stručný popis anatomie oka a toho, jak světlo z nějakého předmětu iniciuje elektrické a chemické signály a vytváří obraz v našem vědomí, představuje jen část procesu vnímání. Celkově se schopnost vnímání vytváří učením, čerpá z paměti, zahrnuje naše očekávání a závisí na mnoha komplexních funkcích nervového systému, jež obvykle probíhají mimo naše vědomé uvědomování. Například před tím, než poznáme nějaký předmět, vidí naše oči jen jednotlivé kousky, které vlastně představují jeho kontrastní okraje a geometrické linie či formy. K tomu, abychom si vytvořili souvislou čáru, nemáme k dispozici dostatek informací, ale náš úžasný mozek zvládne tečky propojit a prázdná místa vyplnit.
Během popisovaného procesu se jiné části mozku rychle a aktivně snaží získané informace porovnávat s vzorci uloženými v paměti, a zjistí-li shodu, aktivují odpovídající nervové spojení a my rozpoznáme (čili znovu poznáme), na co se to vlastně díváme. Podle zvoleného vzorce se energetizuje odpovídající část mozku, zvýší se v ní průtok krve, použijí vhodné bílkoviny, uvolní a distribuují dané chemické látky a aktivují nervové buňky, které si předávají signál.
Jedna část mozku rozpoznává tváře (fuziformní obličejová oblast) a jiná předměty. S využitím vědeckých přístrojů lze při sledování živých obrazů zaznamenat mozkovou aktivitu v určitých oblastech, odpovídajících interpretaci toho, co je pozorováno. U prefrontálního kortexu mozku byla například již dříve známá jeho role při vnímání barevných předmětů, rozhodování a paměti, ale nedávné studie ukazují také na jeho spojení s vědomými estetickými zážitky, protože k jeho aktivaci dochází i při provádění úkolů jako je určení přitažlivosti vizuálních podnětů. Intenzita elektrické aktivity v této oblasti mozku, zvláště v prefrontálním dorsolaterálním kortexu, dosahuje vrcholu, pozorujeme-li krásné umělecké dílo nebo vnímáme / prožíváme harmonicky působící prostor.
Je velmi zajímavé, a pro naši diskuzi relevantní, že určitá část sítě neuronů v mozku se specializuje na vnímání a rozpoznávání budov nebo větších staveb či tvarů, na které hledíme z nedostatečné vzdálenosti či perspektivy. Tato část mozku je umístěna pod parahipokampální oblastí (PPA), která hraje důležitou roli při zakódování a rozpoznávání scén. K její výrazné aktivaci dochází, když sledujeme topografické scenérie jako velké fyzické stavby, městské krajiny a místnosti nebo uzavřené prostory.
Nejnovější výzkumy naznačují, že větší stavby, jako jsou budovy, mozek využívá ke zmapování a určování geometrických tvarů bezprostředního okolí. Když se poprvé díváme na nějakou scénu, utváříme si souvislý příběh vážící se k danému prostoru a zároveň si mapujeme jeho základní podobu ve smyslu tvarů, parametrů, hranic a limitů.
Takže jak může scéna, na niž se díváme a kterou vnímáme, ovlivnit naše pocity zdraví a pohody? Má snad v sobě pro nás něco neharmonického? Vyvolává v nás pocit stresu? Jak se k ní stavíme?
Vědci zjistili, že v bázi mozku se nachází dráha, která spojuje vizuální kortex s parahipokampální oblastí (PPA) a představuje spojení mezi bodem, v němž se přijímají první signály ze sítnice, a místem, kde se spojují a skládají do vjemu scény. Nervové buňky na této dráze mají zvýšenou hustotu receptorů pro molekuly chemické látky podobné morfinu - endorfin. Výzkumy prokázaly, že když se lidé dívají na krásné scenérie nebo geometrické obrazce v přírodě, dochází k výrazné aktivaci nervových buněk na dráze bohaté na opiáty. Stav povzneseného bytí vznikající následkem uvolňování těchto biochemických látek do organismu dostáváme darem od našeho vlastního mozku v jeho přímé reakci na sledovanou scenérii a vnímaný prožitek.
Úžasné studie prováděné vědci na Japonské univerzitě v Kyotu názorně ukazují, jak může geometrický tvar prostoru, místa nebo scény, našemu podvědomí napovídat, že se jedná o příjemný obraz. To v mozku vyvolává měřitelné účinky, jejichž výsledkem jsou pocity spojení, uzemnění a zdraví / pohody. Studie se také věnovala matematické symetrii pěti skupin kamenů
nepravidelného tvaru umístěných v moři lámaného štěrku v zenovém chrámu Ryoan Ji a přilehlé zahradě. Celá scéna byla navržena tak, abyste ji dobře viděli, stojíte-li v hlavním sále chrámu čelem k zahradě, mírně vlevo od přesného středu strany. Za účelem analýzy symetrických os v jednotlivých skupinách kamenů i mezi nimi byly použity složité matematické výpočty. Při sestavování a kontrole výsledného geometrického vzorce učinili vědci pozoruhodný objev.
Osy vytvářejí fraktální geometrický tvar v podobě stromu, jehož kmen prochází přímo primárním bodem, z něhož je z chrámu výhled na celý útvar. Přirozený algoritmus větvení se rozšiřuje směrem ven a jsou v něm obsaženy všechny shluky kamenů, přičemž bez úsilí rozvíjí vědu vidění. Když se celý proces zopakoval s využitím náhodných skupin, vzorec nevzniknul. Takže to vypadá, že ti, kdo tuto zahradu navrhovali, kněží, lidé, co sem přicházeli meditovat a mniši, dokázali vizuální ohniska zasadit do celkové matrice, která je přímým odrazem základních tvůrčích přirozených projevů, a zdá se, že naše vnímání je nastaveno tak, aby na ni reagovalo pozitivně. Dobře si vzpomínám na to krásné místo, jak jsem tam seděl a cítil se být do viděné scenérie plně pohroužen. Prožíval jsem a vnímal klid a pokoj kolem sebe i intenzitu v nich přirozeně obsažené bezčasé pozornosti, kterou jsem v daném okamžiku pociťoval jako všudypřítomnou a mě si beze zbytku podmaňující.
Fraktální vzorce, jež se nám jeví jako větvící se formy, které jsou podobné samy sobě, lze v přírodě vidět na všech úrovních a v každém měřítku, od poloměru atomů, přes tvary sněhových vloček, stromů, řetězů hor až po celé galaxie.
Vidíme je i v podobě lidského těla a jeho tvarech, ukazují se jako geometrická kaskáda forem nervových buněk, plicních sklípků, krevních cév a dokonce i závitů mozku samotného.
Fraktální geometrie často využívá nekonečně rekurzivní hodnotu fí, jež opakovaně odkazuje sama na sebe, a které se někdy říká poměr zlatého řezu nebo zlatý řez. Tento poměr a veličiny jemu příbuzné tvoří základ postupu, jímž se při navrhování řídí bioarchitektura. Představují přirozenou matrici evoluce tvarů i prostoru a přímé propojení s pohybem, o nějž život a živé systémy nejvíce usilují.
Známý nadčasový náčrt Leonarda da Vinci zachycující ideálního člověka ukazuje dobré porozumění vrozené harmonii proporcí lidského těla. Je možné, že i pionýrskou práci plastického chirurga z Kalifornie, Dr. Stephena Marquardta, vedla vizuální inspirace. Dr. Marquardt zjistil, že lidský obličej vnímáme jako tím dokonalejší a krásnější, čím přesněji odpovídá poměr jeho proporcí fí. Posbíral fotografie krásných obličejů z celého světa a provedl na nich měření.
Všude nacházel zlatý řez, objevoval se ve vztazích mezi všemi prvky a rysy obličeje. Krásní lidé mají ústa 1.618 (zlatý řez vyjádřený číslem) krát širší než nos a nos sám je 1.618 krát širší než jeho špička. Než se začnete dívat do zrcadla a nervózně přeměřovat vlastní obličej, asi by bylo dobré se zmínit o tom, že příroda má ráda přibližné hodnoty. Aby zvládala změny a zároveň uchovala zdravý a celkově přitažlivý průměr, vede pohyb energií hravým způsobem směrem k celkové harmonii.
Ještě by stálo za to se zde zmínit o další objevné studii, kterou provedli matematici při výzkumech v jihoamerických pralesech. Na základě uděleného povolení pokáceli v pralese strom a provedli velmi detailní měření. Získaná data zpracovali pomocí počítačového programu a ten vypracoval velmi přesnou mapu fraktální geometrie stromu / algoritmus jeho větvení. Vědci pak v okolním lese vymezili větší oblast, v níž změřili všechny rostoucí stromy, přičemž se hlavně soustředili na průměr kmenů. Zjistili, že charakteristické rysy fraktální geometrie jednoho stromu, toho, jenž byl pokácen a změřen, přesně odpovídají rozložení stromů s různou tloušťkou kmene ve studované oblasti. Jednoduše řečeno, na jednom stromu byl fraktálně zmapován vzorec celé oblasti, tedy jedna část obsahovala všechny informace nezbytné k popsání celku. Tato četnost kontextuálních referencí je neuvěřitelná a naznačuje schopnost přírody a přírodních organismů v každém měřítku bez úsilí uchovávat a předávat potřebné informace.
Nedokážeme přesně říci, proč jsou vzorce, jež se v různých měřítcích opakují, pro oko (a mozek / tělo) příjemné. Existují k tomu různé teorie, z nichž většina se blíží k rozumnému názoru, že fraktály jsou svojí podstatou pro lidskou mysl uspokojivé. Když se díváme na scenérii, která se skládá z fraktálních prvků nebo je fraktálně uspořádaná, když si ji uvědomujeme, naše mysl na tyto komplexní, opakující se vzorce, podobné sobě samým, jež se na jednu stranu zvětšují, na druhou zmenšují, nějak reaguje. Vizuální prožitek fraktálně harmonického, bohatého kontextu je součástí procesu vnímání, který v organismu uvolňuje jisté biochemické látky, a díky tomu pak my máme pocit zdraví, štěstí a pohody. Když se mysl, která je ve své podstatě procesem regulace průtoku energií a informací, uvolní z pevných mantinelů, jež vznikají řazením do škatulek, může branami vnímání procházet, jak se jí zachce.
To automaticky neznamená, že jsou pro nás hranaté či pravoúhlé prostory „špatné“ – pokud tak ovšem nebyly schválně navrženy. Jsou-li však jejich proporce „v pořádku“, můžeme si z pobytu v nich odnášet pozitivní pocity, a to ani nemusí přesně vycházet z harmonií poměru fí. Jedná se spíše o to, že mají-li všechny prvky designu nějakou fraktální formu, vnímáme jejich působení jako příznivé.
Tvoříme-li prostor, který vychází z fraktálních geometrií přírody, navrhujeme nějakou fyzickou stavbu, v níž jsou formy, tvary a poměry do sebe navzájem vnořené, aktivuje tento prostor naše smysly holisticky a integrovaně, a náš mozek a tělo to prožívají jako příjemné. Díky tomu, že jsou naše smysly v pohodě, vznikají v nás pocity, které představují základy zdraví a štěstí. Aplikujeme-li tento princip v jiných oblastech smyslového vnímání – jako je celkový tvar prostoru, kvalita světla, použité barvy, struktura materiálů, zvuky
apod., výrazně tím zvýšíme a zlepšíme jejich fyziologické a psychologické účinky.
Jako novorozené dítě, dychtivé se rozvíjet a růst, jsme uzpůsobeni tak, aby nás přitahoval obličej a prsy naší matky, jež vnímáme jako fraktální geometrické symetrie. Tato přitažlivost je naprosto životně důležitá pro optimální projevení vědomí uvědomování si a inteligence. Jako pokračování tohoto vrozeného instinktu naši pozornost přirozeně přitahují tvary v podobě křivek, přírodní fory a fraktální struktury, na něž se také přirozeně soustředíme.
Dokážeme-li kromě prostorových možností využívat i fraktální potenciál času, můžeme dát vzniknout pohybu energií směrem k jejich projevení ve hmotě . Cíleně prováděné rituály a jasně formulovaný záměr tvůrců pak představují uzlové symetrické operace kotvící celý proces způsobem, který zvlášť přitahuje život. Spojíme-li se ve svém úsilí s dalšími lidmi, kteří náš záměr sdílí, dochází k mnohem silnější aktivaci energetického potenciálu prostoru. Vzniká bohaté informační pole umožňující dokonalé vnáření vln, které v něm tančí svůj nedestruktivní tanec.
Existuje mnoho příkladů staveb a uměleckých děl z minulosti, jež jsou ztělesněním všech těchto prvků v tanci fraktální resonance – od antických shromaždišť, přes gotické katedrály a indické chrámy až po staré šperky,
keramiku a obrazy. Kdykoliv se tyto prvky spojí přirozeně a v souladu s fraktálními formami života, vzniká něco, co lze popsat jako krásné a léčivé. V domovech a obytných prostorách navržených s využitím uvedených principů, jsme často pozorovali tyto jejich vlastnosti. Lidé, kteří v nich žijí nebo se v nich pohybují, hovoří o svých opravdu pozitivních reakcích a příjemných zážitcích.
Bioarchitektura se definuje jako umění a věda o navrhování a stavění prostor, které vytvářejí, podporují a pozvedávají život a živé systémy. Zdá se, že na potvrzení správnosti této definice, máme dostatek solidních důkazů, minimálně co se týče reakcí naší mysli a těla na tvar, formu a jednotně propojené prostorové vzorce.
Ať tak či onak, i nadále se chceme snažit pomáhat lidem projevit svůj „domov snů“, využívat při tom všeho, co umíme a dokážeme, a dále rozvíjet své vlastní vědomí, schopnost vnímat a hrát si.
