Univerzita Palackého v Olomouci

Pedagogická fakulta

Katedra psychologie a patopsychologie

Veronika Skalická

Obor: Pedagogika – Veřejná správa

PSYCHÓZY

Bakalářská práce

Vedoucí práce: Mgr. Iveta Tichá

OLOMOUC 2011

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a

pouţila jsem jen uvedených pramenů a literatury.

V Olomouci dne …….…….

.....………………………..

Veronika Skalická

Poděkování:

Děkuji Mgr. Ivetě Tiché, za vedení bakalářské práce, za rady a

připomínky, které mi poskytovala při jejím zpracování

Obsah

Úvod .................................................................................................................... 6

1 Pojem psychóza ............................................................................................. 8

1.1 Rozdíl mezi psychózou a neurózou........................................................ 9

1.2 Příčiny vzniku ........................................................................................ 9

1.3 Symptomy ............................................................................................ 11

1.3.1 Bludy ............................................................................................. 11

1.3.2 Halucinace .................................................................................... 12

1.3.3 Další projevy psychózy ................................................................. 13

1.4 Stavy podobné psychotickým stavům .................................................. 13

1.5 Druhy psychóz ..................................................................................... 14

2 Schizofrenie ................................................................................................. 15

2.1 Typy schizofrenie ................................................................................. 15

2.2 Příčiny schizofrenie .............................................................................. 18

2.3 Jaké jsou příznaky schizofrenie ........................................................... 20

2.3.1 Pozitivní příznaky ......................................................................... 20

2.3.2 Negativní příznaky ........................................................................ 22

2.3.3 Kognitivní příznaky ...................................................................... 22

2.3.4 Afektivní příznaky ........................................................................ 23

2.4 Její průběh a prognóza ......................................................................... 23

2.5 Nepravdivé mýty .................................................................................. 24

3 Bipolární afektivní porucha ......................................................................... 26

3.1 Příčiny .................................................................................................. 26

3.2 Projevy ................................................................................................. 27

3.2.1 Manická epizoda ........................................................................... 28

3.2.2 Depresivní epizoda ....................................................................... 30

3.3 Určení diagnózy a chybné diagnostikování ......................................... 31

3.3.1 Chyby v diagnostikování .............................................................. 32

3.4 Typy bipolární poruchy ........................................................................ 32

3.5 Rizika spojená s bipolární poruchou .................................................... 33

4 Léčba psychóz ............................................................................................. 36

4.1 Léky v terapii ....................................................................................... 36

4.2 Psychosociální přístupy ........................................................................ 38

4.2.1 Přístupy zvyšující odolnost vůči stresu ......................................... 38

4.2.2 Přístupy odstraňující působení stresujících vlivů ......................... 39

4.3 Pomoc rodiny a rodinná terapie ........................................................... 39

4.4 Co pro sebe můţe udělat sám nemocný ............................................... 40

5 Relaps a jeho prevence ................................................................................ 42

Závěr .................................................................................................................. 44

Seznam literatury ............................................................................................... 46

Seznam příloh .................................................................................................... 48

6

Úvod

Psychózy jsou dnes často diskutovaným tématem jak mezi laickou veřejností, tak

mezi odborníky. Hovoří se o nich především proto, ţe v posledních letech statistiky

zaznamenávají jejich vysoký nárůst výskytu. Také roste počet výzkumů jak v oblasti

příčin vzniku, projevů, tak léčby. Avšak i přes moderní techniku a vybavení

výzkumných pracovišť, nejsou doposud přesně známé příčiny, které by se daly

povaţovat za stoprocentní. V oblasti léčby je mnoho nedostatků, které čekají na své

nové postupy. Ale je zřejmé, ţe věda se o toto závaţné téma skutečně pečlivě zajímá

a snaţí se objevit nové skutečnosti a metody léčení.

Psychózy jsou váţná duševní onemocnění s výrazným porušením psychiky.

Nejznámější psychózou je především schizofrenie a bipolární afektivní porucha,

dříve nazývána maniodepresivní psychóza. Tato dvě psychotická onemocnění jsou

známá hlavně díky tomu, ţe jejich procento výskytu z hlediska psychóz je nejvíce

zastoupené. Málokdo však ví, co psychóza skutečně představuje, jak vzniká a jaké

jsou dostupné léčebné postupy.

Psychotické onemocnění výrazně ovlivňuje kaţdodenní ţivot nemocného, ale

i ţivot jeho okolí. Nikdo z nás si nedokáţe představit, co zaţívá člověk, který

onemocní jakýmkoli typem psychózy. Nemocný se z nenadání ocitá v jiném světě,

ze kterého není úniku. Okolí většinou nechápe, co se děje a změny chování přisuzuje

jiným okolnostem, neţ duševnímu onemocnění.

Psychóza postihuje lidi bez rozdílu. Prošla jí i řada slavných osobností. Existují

výzkumy, které poukazují na to, ţe v rodinách nadaných lidí se často vyskytují právě

psychotická onemocnění. Tak třeba významný matematik a fyzik Isaac Newton trpěl

schizofrenií. Syn Einsteina téţ. Z filmu Čistá duše, který vychází ze skutečné

události, je znám nositel Nobelovy ceny John Nash, kterého postihla také

schizofrenie. I slavný malíř Vincenc Willem van Gogh se potýkal s psychózou.

Z českých osobností to byl třeba Ota Pavel, který trpěl maniodepresivní psychózou

a o své nemoci psal. Bohuţel ne kaţdý nápor nemoci zvládne. Například Petr Muk,

který nedávno spáchal sebevraţdu pod nátlakem maniodeprese. Nejedná se jen

o psychózu jako takovou, nespočet slavných lidí trpí těţkými depresemi.

7

Ve své bakalářské práci, jsem v pěti kapitolách rozpracovala právě tyto

nejrozšířenější a nejvíce známé psychotické poruchy. Podrobněji se zaměřím

na jejich charakteristiku, příčiny vzniku, projevy, průběh a jejich další dílčí druhy.

Nesmí chybět ani kapitola, která k psychózám neodmyslitelně patří. A tou je léčba

a psychoterapie. Vzhledem k rozsahu práce se léčbou budu zabývat pouze obecně.

V neposlední řadě lehce nastíním téma relapsu a jeho prevence. Coţ je výraz

pouţívaný pro návrat nemoci.

Důvodem výběru tohoto tématu je především můj zájem o psychologickou oblast,

zejména o poruchy psychiky. Ve svém vzdálenějším okolí znám člověka, který

bohuţel trpí bipolární poruchou. A proto jsem se chtěla dozvědět více o tomto

onemocnění a rozhodla jsem se psát práci s tímto zaměřením. Svou bakalářskou práci

jsem zaměřila teoreticky, rozeberu v ní zmíněná témata a jejich okruhy.

8

1 Pojem psychóza

Psychóza je závaţné onemocněné duše, která výrazně narušuje funkci psychiky.

Psychózu lze jednoduše charakterizovat jako „duševní onemocnění, které mění

prožívání člověka ve vztahu k okolí a k sobě samému. Během psychotického

onemocnění dochází v různé míře ke změně všech základních kvalit duševního života

postiženého. Změny v myšlení, vnímání a citech dosahují takové intenzity, že člověk

nedokáže odlišit, co je a co není skutečné.“ 1 Psychóza mění proţívání okolního

světa, který přestává být vpředu zájmu, a místo toho nastupuje jiný svět, ve kterém

hrají významnou roli fantazie, bludy, přeludy, vizuální, sluchové i tělesné halucinace,

vytváří si vlastní zkreslenou realitu. Touto falešnou realitou je nemocný naprosto

vtaţen do vlastního světa, který jej plně ovládá, a není schopen náhledu na svoji

nemoc. Nemocný nedokáţe rozlišit, co je realita a co je pouze fantazie. Zavírá bránu

do tohoto nového ţivota, odpoutává se od druhých lidí, nechápe je a je přesvědčený,

ţe ani oni nechápou jeho. Pohled psychotika na svět je jiný neţ pohled zdravého

člověka. Proto psychotickou poruchu můţeme jen nastínit, ale nemůţeme ji zcela

pochopit.

Většinou se nemocný člověk za nemocného vůbec nepovaţuje, myslí si, ţe je vše

v naprostém pořádku. Proto většina nemocných lidí odmítá jakoukoli léčbu a pomoc

od druhých. Pokud však nemocný sám na sobě pociťuje, ţe je něco jinak, nedokáţe

to vysvětlit ani popsat. Lidé v okolí nedokáţí s nemocným komunikovat, neumí

proniknout do světa psychotika.

Psychický stav psychotika není pořád stejný, kolísá. Období, ve kterém pociťuje

příznaky, ţe něco není v pořádku, se nazývá akutní ataka psychózy. Naopak období,

kdy je vše téměř v pořádku, jen s nepatrnými náznaky, je nazýváno jako remise.

Velké procento psychotiků spáchá sebevraţdu, jelikoţ nedokáţí nadále ţít ve svém

světě, z kterého nemohou uniknout. Smrt vidí jako jediné východisko. Důleţité je,

uvést fakt, ţe lidé trpící psychotickou poruchou nejsou většinou nebezpeční.

Slovo psychóza pochází z řečtiny. Skládá se ze slova psyché, coţ znamená duše

člověka, a z koncovky óza, která v lékařství označuje nemoc. Pojem jako takový

nemá moc hlubokou historii. Je zajímavé, ţe pojem nebyl poprvé pouţit v lékařství,

ale v básni v roce 1845. Za autora se povaţuje Ernst von Feuchtersleben, který

1 PRAŠKO, Ján, et al. Léčíme se s psychózou : Co byste měli vědět o schizofrenii a jiných psychózách. 1. Praha:

Medial Tribune CZ, 2005. 96 s. ISBN 80-239-5482-2.

9

termínem psychóza označil šílenství či mánií. Velký zájem o psychózu propukl v 2.

polovině 19. století.

1.1 Rozdíl mezi psychózou a neurózou

Psychóza je často zaměňována s termínem neuróza, ale jedná se o odlišné pojmy.

Ačkoliv se oba tyto pojmy týkají duševního zdraví, tedy spíše nemoci, existují mezi

nimi rozdíly. Neurotická porucha je duševní nerovnováha, která nijak zásadně

nezasahuje do kaţdodenního ţivota člověka, ale spíše je doprovázena častými

depresemi, úzkostmi a stresy. Jako příklad můţeme uvézt osoby, které mají strach

z mluvení před velkým počtem lidí. Pokud nastane tato situace, začne se objevovat

nevolnost, zvracení, nadměrné pocení či třes. Některé neurózy jsou méně závaţné,

jiné více. U psychotické poruchy se objevují závaţnější stavy jako halucinace, bludy,

paranoia a dochází ke změně osobnosti. U osoby trpící neurózou je v určitém rozsahu

zachován kontakt s vnějším světem, u psychózy je tento kontakt narušen, proto

ohroţuje osobnost člověka. Psychotik většinou ztrácí pojem o realitě, neurotik vnímá

reálně. Rozdíl je především ve vnímání vlastního já. Neurotik analyzuje své poruchy

chování, jelikoţ má dostatečně zachovanou funkci já. Psychotik má slabé já, nemůţe

si vytvořit stabilní a silné jáství a být odolný vůči prostředí. Jednoduše řečeno, hlavní

rozdíl mezi těmito termíny je ten, jaký mají vliv na duševní zdraví člověka.

1.2 Příčiny vzniku

Psychóza má řadu příčin, které působí společně. Je to jednak dědičnost, a dále

působnost prostředí, ve kterém vyrůstáme, a události, které proţíváme. Z člověka se

jen tak, ze dne na den, nestane psychotik. I kdyţ má kaţdý z nás občas pocity, ţe se

zblázní, potřebuje k tomu vrozenou dispozici, která se vyskytuje přibliţně u 1 – 2 %

lidí v populaci. „Z biologické stránky jde o výraznou nerovnováhu neurotransmiterů

– určitých látek v mozku, odpovědných za přenos nervových vzruchů, které způsobí

to, že v psychologickém slova smyslu jakoby naše nevědomí (to co je nám dostupnější

například ve snech) nebylo dostatečně oddělené od vědomí a vnitřní prožitky se - se

zdáním reality - míchají do prožívané skutečnosti a tyto promíchané vnitřní i vnější

prožitky nejsme schopni od sebe rozeznávat a jednáme podle nich“.2 Jednoduše

řečeno, psychotik nedokáţe rozpoznat, co je skutečné a co ne. Pravděpodobnost, ţe

2 WEIMEROVÁ, Monika. Dobrá psychiatrie [online]. c2010 [cit. 2011-03-16]. Psychózy. Dostupné z WWW:

<http://dobrapsychiatrie.cz/psychozy/co-to-jsou-psychozy>.

10

člověk po svém rodiči zdědí tyto předpoklady k propuknutí nemoci, je asi 10 procent.

Pokud však oba rodiče trpí nějakou psychózou, pravděpodobnost se výrazně zvyšuje,

a to na 40 – 50 procent. Je důleţité zdůraznit fakt, ţe se dědí pouze vlohy k nemoci,

ne nemoc jako taková.

Jak bylo jiţ zmíněno, vedle dědičnosti hraje podstatnou roli, především v dětství

a dospívání, rodina a okolí. Jsou to například špatné rodinné vztahy a podmínky,

rodiny alkoholiků, narkomanů, rodiče zneuţívající své dětí, násilí v rodině, nezájem

o děti, ale i přílišná péče o ně. Ale také případné komplikace při porodu, různé těţké

nemoci po porodu či v raném dětství a špatná výţiva. Zkrátka veškeré faktory, které

mohou poškodit vývoj funkce mozku. Tyto negativní jevy mohou, či nemusí v jisté

míře ovlivnit vývoj nemoci. A to platí i naopak. Lidé, kteří měli vcelku

bezproblémový vývoj a dětství, mohou také psychózou onemocnět. Někteří děti

vyrůstající v negativním rodinném zázemí se vyrovnávají se špatným dětstvím lépe,

jiné hůře. Propuknutí psychózy je velice individuální.

Dalším významným faktorem je prostředí, které dává impuls k tomu, zda nemoc

propukne, či nikoli. Stres, psychická zátěţ, silně emotivní situace jako je např. ztráta

blízkého člověka, důleţité zkoušky, nástup do nového zaměstnání či jeho ztráta,

porod, ale i silná zamilovanost, rozvod, zakládání rodiny, osamostatnění, nemoc

v rodině, a spousta dalších stresujících situací vede k ataku nemoci. Lidé s vrozenou

dispozicí ke vzniku nemoci jsou méně odolní vůči stresu. Tito lidé daleko citlivěji

reagují na zátěţ, napětí, kritiku či hádky, nezvládají tyto situace, a proto přichází

první ataky nemoci.

Kaţdý „zdravý“ člověk, potřebuje mít pocit bezpečí, uznání, lásky, potřebu

důleţitosti pro ostatní oproti pocitu zbytečnosti. Nemocný člověk toto potřebuje

zaţívat dvojnásobně. Právě okolí nemocného člověka „popostrčí hlouběji do světa,

ze kterého se tak těžce utíká.“3 Příznaky psychózy jsou tedy z velké části ukazatelem

vztahů mezi lidmi, coţ není zrovna nejlepší příklad toho, v jaké společnosti ţijeme.

3 SCHNEEDORFEROVÁ, Eva. Tichý společník aneb člověk s nemocnou duší. Topzine.cz [online]. 8. 9. 2009,

[cit. 2011-03-16]. Dostupný z WWW: <http://www.topzine.cz/tichy-spolecnik-aneb-zivot-s-nemocnou-dusi/>.

11

1.3 Symptomy

Symptomy, neboli příznaky či projevy, jsou nedílnou součástí psychóz. Můţeme

na nich lehce pochopit, co to vlastně psychóza je, co obnáší a co se s nemocným

člověk během této nemoci děje. Projevů psychózy můţeme nalézt celou řadu. Dají

se dělit na symptomy pozitivní a negativní. První skupina pozitivních symptomů se

objevuje pouze u nemocného. Avšak neznamená to, ţe by tyto stavy byly pro

psychotika příjemné, ale prostě do normálního proţívání nepatří. Do této skupiny

řadíme bludy a halucinace. Negativní symptomy jsou takové, které zdravý člověk má

a nemocnému chybí. Jedná se o určitě city. Je to např. vůle k nějaké činnosti nebo

zájem o okolí, jimiţ se psychotik neprojevuje. V této kapitole se budeme zabývat

bludy, halucinacemi a lehce nastíníme další příznaky. U jednotlivých druhů psychóz

se budeme podrobněji zabývat konkrétními příznaky.

1.3.1 Bludy

Blud je klamné přesvědčení o něčem, co není skutečné. Pro psychotika jsou bludy

nevyvratitelné. Blud se postupně vyvíjí. Nemocný člověk má nejdříve prvotní

myšlenky a aţ postupem času dochází k bludnému přesvědčení. Vše začíná tím, ţe si

nemocný vztahuje veškeré dění vůči své osobě, má pocity, ţe „lidi v dopravních

prostředcích se dívají, povídají si o něm, je si jist, že telefon je odposloucháván,

dopravní značky na ulici mají speciální význam právě pro něj, zjišťuje, že kolem jezdí

více aut a poznávací značkou, v níž jsou trojky a červená barva oblečení ostatních

chodců je varovné znamení, stejně jako hesla na billboardech.“4 Toto jsou moţné

příklady bludů. Nemocný člověk si je jistý, ţe nic se neděje náhodou a vše si dokáţe

vysvětlit. Pro něho se to zdá být logické, avšak ve skutečnosti je to nesmyslné.

Vysvětlení vidí v tom, ţe právě on je vyvolený či nějak výjimečný nebo ţe je

obdarován nějakými schopnosti, které nikdo jiný nemá a domnívá se, ţe můţe třeba

zachránit svět před zkázou, přivézt mrtvé lidi zpět na svět apod. Tyto bludy jsou pro

nemocného příjemné, jelikoţ se cítí nějak potřebný pro celý svět. Na druhé straně

můţe mít obavy, proč právě jeho sledují všichni ti lidé okolo. Vysvětlí si to tak, ţe ho

sledují agenti tajné sluţby či mimozemšťané, ţe ho řídí televize, a proto se cítí

ohroţený a má obavy o svůj ţivot, můţou odmítat být v jedné místnosti s telefonem,

a podobně. Příkladů z praxe je mnoho a tedy i mnohé podoby bludů. „Po odeznění

4 Psychosy.cz [online]. c2010 [cit. 2011-03-16]. O psychózách. Dostupné z WWW:

<http://www.psychosy.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=50&Itemid=2>.

12

akutní ataky psychózy si nemocný často uvědomí nesmyslnost svého přesvědčení a

někdy má pocit, jako by se probudil ze zlého snu.“5 Pomocí interpretace bludů je

moţné lépe proniknout do světa psychotika a pochopit, co se odehrává v jeho světě.

1.3.2 Halucinace

Halucinace je porucha vnímání. Jedná se tedy o myslná vjem, který není reálný.

Mohou se týkat všech pěti smyslů, a to sluchu, zraku, čichu, doteku a chuti.

Nejčastější se objevují halucinace sluchové a to takové, ţe nemocný slyší různé hlasy

ve své hlavě, které mu něco napovídají. Můţe se objevit i více hlasů, které

s nemocným „komunikují“, tedy mluví přímo k osobě nebo si povídají mezi sebou.

Tyto hlasy mohou nemocnému přikazovat, co má dělat nebo jen tak komentovat dění

kolem. Nemocný můţe svým hlasům i odpovídat, vlastně to působí tak, ţe si povídá

sám pro sebe. To, ţe se halucinace u pacienta objevují, poznáme tak, ţe dotyčný

nereaguje na otázky, zakrývá si uši či jen tak bezduše kouká do prostoru a poslouchá

hlasy ve své hlavě. Zrakové halucinace se projevují ve vidění barev, tvarů, znaků

nebo imaginárních osob. Halucinace tělesné se mohou objevit například v podobě

hada, který nemocnému leze po těle, v pocitu pálení nebo dotyků či elektrizování.

Chuťové a čichové halucinace se projevují většinou pocitem zkaţeného nebo

otráveného jídla. Mezi halucinace můţeme zařadit iluze, které jsou typické jiným

vnímáním reality. Příkladem můţe být zvonící mobilní telefon, který v nemocném

vyvolává strach z tikající bomby.

Rozdíl mezi bludem a halucinací můţeme jednoduše vysvětlit na příkladě.

Nemocný se domnívá, ţe se na něho všichni lidé v tramvaji dívají, reálně se však

nikdo nedívá. O blud se bude jednat v případě, ţe lidé se doopravdy po nemocném

dívat nebudou, nemocný si to bude pouze myslet, i přes to, ţe jsou k němu všichni

otočeni zády. O halucinaci budeme mluvit, jestliţe nemocný člověk opravdu uvidí

ostatní lidi, ţe se za ním otáčejí a dívají se na něj, ale přitom se stále nedívají. Bude

si jakoby přetvářet reálný obraz. Tedy v případě bludu se jedná o chybné

přesvědčení, u halucinace o mylný vjem.

5 MOŢNÝ, Petr. Když se řekne psychóza [online]. Praha : Galén, 1999 [cit. 2011 – 03 - 16]. Dostupné z WWW:

<http://cz.lundbeck.com/cz/Professionals/what_we_do/other/documents/Kdyz_se_rekne_psychoza.pdf>.

13

1.3.3 Další projevy psychózy

Dalším příznakem psychotického onemocnění je dezorganizace. Jde o „nesouvislé

myšlení, mluvení z cesty, nápadné chování, zanedbávání péče o zevnějšek,

nepřijímání potravy, toulky. Neschopnost udržet kolem sebe pořádek a jakýkoli denní

režim, zkrátka celková dezorganizace.“6 Při komunikaci nemocný často přeskakuje

od jednoho tématu k druhému, která spolu nesouvisí, pouţívá dlouhé pauzy při

mluvení, je neschopný reagovat na otázky či úplné mlčení. Psychotickou poruchu

také doprovází poruchy paměti, spojené s pozorností, poruchy spánku, zmatené

chování, změny zálib a zájmů, změny v pohybech či úplná neschopnost. Rovněţ

dochází k emocionálním změnám, jako je strach, obavy, smutek, ale i radost. Moţná

je i ztráta citu či proţívání. Existuje mnoho dalších projevů, které jsou u kaţdé osoby

individuální. U někoho se projeví různé symptomy ve velkém mnoţství, u jiného

v menším. Není pravidlem, ţe vţdy musí nastat všechny druhy symptomů.

1.4 Stavy podobné psychotickým stavům

Stavy, které se odehrávají uvnitř člověka postiţeného psychickou poruchou, můţe

zaţít kaţdý z nás. Lze se s nimi setkat při běţné nemoci, jako je vysoká horečka, při

některém z typu epilepsie, při úrazech, u otrav a také při poţití různých drog, při

cvičení jógy či holotropním dýchání a u lidí, zabývajících se mystikou. Také je

moţné tyto stavy zaţívat v době silného stresu, při dospívání, kdy se svět kolem

dospívajícího mění v různých ohledech. Nesmíme opomenout situace, které se

většině z nás dějí v průběhu spánku. Řeč je o snech, ve kterých se objevují podivné

situace, na které bychom v běţném kaţdodenním ţivotě jistě ani nepomysleli.

Podobnost snů s psychózou je dosti velká. Ve snech se často všechno dění točí kolem

nás a zároveň vystupujeme jako pozorovatelé. To stejné se děje v psychotických

stavech. Samozřejmě je zde zásadní rozdíl a sice ten, ţe sen probíhá ve spánku,

kdeţto psychotik tyto stavy proţívá v bdělém stavu. Psychika během spánku pracuje

se vzpomínkami a naší fantazií, v psychotických stavech se vše promítá do reálného

světa.

6 Psychosy.cz [online]. c2010 [cit. 2011-03-16]. O psychózách. Dostupné z WWW:

<http://www.psychosy.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=50&Itemid=2>.

14

1.5 Druhy psychóz

Kaţdý druh psychické poruchy je jiný a jinak závaţný, ale přesto mají společné

znaky, narušují psychické funkce. Různé zdroje uvádí různá dělení psychóz.

Schneedorferová (2009) dělí psychózy následovně:

- Organické - jedná se o poruchu mozku

- Toxické - vznikají vlivem otravy jedem, lékem či drogou

- Psychogenní – ty psychózy, které mají duševní příčinu

- Endogenní – příčiny vychází zevnitř, z neznámých příčin

- Exogenní – vznikají např. při pooperačních stavech

- Afektivní – jedná se o deprese, úzkosti, aj.

- Schizofrenní poruchy – kombinace schizofrenní a afektivní

psychózy

- Maniodepresivní psychóza – tvoří samostatnou skupinu

Doubek (2008) ve své publikaci uvádí jednodušší dělení:

- Organické – způsobené poškozením mozkové tkáně

- Toxické – činnost mozkové tkáně ovlivněna chemickou

sloučeninou (jedy, drogy)

- Funkční – nejedná se o poškození nebo ovlivnění činnosti

mozkové tkáně, do této skupiny patří např. schizofrenie, porucha

s bludy, schizotypální porucha, schizoafektivní porucha

Moţný (1999), rozděluje psychózy takto:

- Symptomatické (toxické) – narušují činnost mozku, psychózy

způsobeny otravou jedy, či alkoholu a drog, do této skupiny řadí

také involuční psychózy, které jsou způsobené degenerativními

změnami mozku ve stáří

- Funkční (endogenní) – příčiny vzniku nejsou známé, ale nejsou

zjištěny ţádné poruchy mozku, i kdyţ je jeho funkce narušena,

řadí sem schizofrenii, maniodepresivní psychózu, schizoafektivní

a paranoidní psychózu

15

2 Schizofrenie

Schizofrenie je nejčastější a nejzávaţnější duševní onemocnění. Laická veřejnost

povaţuje toto onemocnění za rozštěpení osobnosti s významem, ţe jeden člověk má

v sobě současně dvě nebo více odlišných osobností. Toto tvrzení není pravdivé.

„Lidé trpící schizofrenií ztrácí kontakt s realitou, slyší nebo vidí věci, které nejsou

skutečné, a pod vlivem svých představ pak jednají neobvykle a nepřiměřeně.“7

Definic, jak popsat toto onemocnění, je příliš mnoho. Průměrně schizofrenií

onemocní 1 – 2 % lidí, přibliţně jeden aţ dva lidé ze sta v různých kulturách a na

všech kontinentech. Postihuje jak muţe, tak ţeny. Rozdíl je ve věku, ve kterém

nemoc propukne. První projevy u muţů se objevují většinou kolem 15. – 25. roku

ţivota, u ţen ve věku 25 – 35 let. Není to však pravidlem. Vzácně se schizofrenie

můţe vyskytnout i v dětském věku, stejně jako po čtyřicátém roku ţivota.

Schizofrenické onemocnění bylo popsáno uţ v antice v medicínských textech, ale

lidé si nevěděli rady ohledně léčby a určení různých symptomů. Německý psychiatr

Emil Kraepelin shrnul různorodě vnímané formy psychotického onemocnění

(hebefrenie, katatonie, paranoidní demence) do pojmu dementia praecox, ke kterému

přidal ještě jednu formu nazvanou dementia praecox simplex. Domníval se, ţe se

jedná o poruchy myšlení, tedy o demenci, a o poruchy pocitů. S Kraepelinovou teorií

však nesouhlasil psychiatr Eugen Bleuler, který v roce 1911 přišel s novým termínem

- schizofrenie. „Tento název měl zdůraznit přítomnost rozštěpení (schizma) mezi

myšlením, emocemi a chováním.“8 Název pochází z řečtiny, je odvozen od slova

schizo - coţ znamená štěpit, a phren, které označuje rozum a myšlení.

2.1 Typy schizofrenie

Schizofrenie se oficiálně dělí podle takzvané MKN – 10, coţ znamená

Mezinárodní klasifikace nemocí, desáté revize. Schizofrenie má kód F20 – F29,

všechny její další typy jsou označeny analyticky.

7 DOUBEK, Pavel, et al. Psychóza v životě – život v psychóze: příručka pro pacienty trpící psychózou a jejich

rodiny. Praha : Maxdorf, 2008. 63 s. ISBN 978-80-7345-156-1. 8 tamtéţ

16

Paranoidní schizofrenie (F20.0)

Paranoidní schizofrenie, neboli parafrenie, je nejčastěji se vyskytujícím typem

s nejtěţším průběhem. Je charakteristická bludy a halucinacemi. Nejčastěji se

vyskytují paranoidní bludy. Nemocný člověk má pocity, ţe ho někdo pronásleduje,

cítí se ohroţený a má strach ze svých imaginárních nepřátel. Právě z tohoto důvodu

se můţe u pacienta objevovat agresivita. Myslí si, ţe mu lidé berou myšlenky nebo

naopak, ţe on sám umí číst myšlenky druhých, bývá často ţárlivý. Pro bludy mají

své logické vysvětlení a nikdo mu je nemůţe vyvrátit. Léčba bývá vcelku úspěšná.

Neléčená paranoidní schizofrenie je pro pacienta rizikem, z důvodu, ţe nemusí

projevy zvládnout a můţe být nebezpečný především sám sobě. Vyskytuje se spíše

ve vyšším věku. Do této kategorie se však neřadí paranoia.

Hebefrenní schizofrenie (F20.1)

Tento typ schizofrenního onemocnění by se měl diagnostikovat především

v dospívání, kolem 20. roku. Jednoduše se dá charakterizovat jako přehnaná puberta

s extrémními výkyvy v chování. „Charakteristické je nezodpovědné chování,

tendence k neplnění svých povinností, povrchní jednání. Daný člověk se chová

mnohdy nepřiměřeně, často používá vulgární slova, pošklebuje se, usmívá se

v situacích, kdy to není vhodné. Často hovoří o filozofických tématech, která jsou pro

jeho okolí nepochopitelná.“9 Tento typ člověka bývá většinou samotář. Léčba bývá

problematičtější, v nejhorším případě můţe dojít aţ k rozpadu osobnosti.

Ekvivalentem je dezorganizovaná schizofrenie nebo hebefrenie.

Katatonní schizofrenie (F20.2)

Je to nepříliš často se vyskytující druh schizofrenie, bývá povaţována za vzácnost.

Projevuje se poruchou motoriky. Tvoří jí dvě podoby. V první - stuporózní podobě,

se nemocný člověk přestane částečně nebo zcela hýbat, jedná se o tzv. stupor.

Důvodem mohou být jiţ známé hlasy, které mu napovídají, aby se nehýbal. Nikdy

však nemůţeme přepokládat, kdy se nemocný člověk pohne. Pokud pacienta

uvedeme do nějaké nepřirozené polohy, vydrţí v ní dlouhou dobu. Druhá podoba je

opakem stuporózní a je nazývána produktivní. Jedinec se projevuje přílišným

9 Schizofrenní poruchy [online]. c2010 [cit. 2011-03-19]. Rozdělení schizofrenie. Dostupné z WWW:

<http://www.schizofrenniporuchy.cz/rozdeleni-schizofrenie/>.

17

nekoordinovaným pohybem nebo opakováním těchto pohybů či slov a vět. Nemocný

neustále skáče, mává rukama, dupe, vykřikuje, pohupuje se, kroutí tělem apod.

Můţeme ji najít i pod jinými názvy - katatonní stupor, schizofrenní katalepsie nebo

katatonie.

Nediferencovaná schizofrenie (F20.3)

„Psychotické stavy, které splnují všeobecná diagnostická kritéria pro schizofrenii,

ale jež nelze zařadit do žádného z podtypů v F20.0 – F20.2, nebo takové, které mají

příznaky více než jednoho z nich, bez výrazné převahy nějakého zvláštního souboru

diagnostických charakteristik.“10

Je to atypická schizofrenie.

Postschizofrenní deprese (F20.4)

Tento druh se vyskytuje jako „dozvuk schizofrenní nemoci. Některé schizofrenní

symptomy, ať pozitivní nebo negativní, musí být stále přítomny, ale již nejsou

v popředí klinického obrazu.“11

Projevuje se depresemi a úzkostí. Pacient mívá

sebevraţedné sklony.

Reziduální schizofrenie (F20.5)

Jedná se o chronickou formu schizofrenie. Tato forma nijak nereaguje na léčbu.

Diagnostikuje se v případě, ţe jsou přítomny negativní symptomy jako sníţená

motivace, zpomalená řeč a psychomotorika, pasivita, špatná neverbální komunikace,

sociální odloučení, aj. Aby se jednalo o reziduální schizofrenii, musí být tyto

symptomy přítomny u pacienta alespoň jeden rok a nesmí být diagnostikována

demence nebo jiná porucha mozku a bez přítomnosti deprese. Léčba tohoto typu

bývá náročná a nepříliš úspěšná.

Schizophrenia simplex (F20.6)

Neboli simplexní, jednoduchá schizofrenie, není příliš často se vyskytující.

Postupně se vyvíjí, a nelze ji hned odhalit. Projevuje se negativnými projevy.

Objevuje se nezájem o koníčky, o svou osobu, o své blízké, o rodinu a o jeho

prostředí, podivné chování, nečinnost, špatná komunikace jak verbální, tak

10 KUČEROVÁ, Helena. Schizofrenie v kazuistikách. 1. Praha : Grada, 2010. 112 s. ISBN 978-80-247-2045-6. 11 tamtéţ

18

neverbální, ale také impulzivnost s následnými častými záchvaty, které jsou pro okolí

nepochopitelné. Postupně se objevují bludy a halucinace, které sice nejsou takové

jako u jiných druhů schizofrenie. Při jejich výskytu je moţné schizofrenii

diagnostikovat.

Dále MKN – 10 uvádí pod kódem F20.8 Jinou schizofrenii a pod F20.9

Schizofrenie NS. „Kromě označení F20 jsou v této kapitole ještě uvedeny F21

Schizotypální porucha, F22 Poruchy s trvalými bludy, F23 Akutní a přechodné

psychotické poruchy, F24 Indukovaná porucha s bludy, F25 Schizoafektivní poruchy,

F28 Jiné neorganické psychotické poruchy a F29 Neurčené neorganické psychózy.“

Těmito poruchami se jiţ dále zabývat nebudeme. (Kučerová, 2010)

2.2 Příčiny schizofrenie

Ačkoli je schizofrenie často předmětem výzkumu, nejsou stále známy přesné

příčiny, které by se daly povaţovat za stoprocentní především proto, ţe neexistuje

jen jediná příčina. Dá se ale předpokládat její vznik společným působením řady

biologických a psychosociálních faktorů. Proto existuje mnoho teorií o jejím vzniku.

Příčiny můţeme rozdělit na „vrozené a zděděné, vlivy prostředí, v němž nemocný

žije, události, se kterými se setkal.“12

Jak jiţ bylo zmíněno v první kapitole,

dědičnost je základním biologickým faktorem. Důleţité je znovu připomenout, ţe se

dědí pouze vlohy, ne nemoc jako taková. Podle současné vědy jsou příznaky

schizofrenie způsobeny narušením některých chemických pochodů v mozku. Hlavní

problém je v narušení rovnováhy mezi chemickými látkami – neurotransmitery. Náš

mozek je tvořený asi ze stamiliard nervových buněk. Pomocí neurotransmiterů mezi

sebou jednotlivé buňky komunikují díky spojení, které se nazývá synapse. Synapsi

lze přirovnat k jakémusi malému otvoru, do kterého se z axonu (zakončení jedné

nervové buňky) uvolňuje neurotransmiter, působící na další nervovou buňku

(dendrit). Na něm se nacházejí citlivá místa nazvaná receptory. „Receptory specificky

reagují vždy na určitý typ neurotransmiteru (jako když klíč – neurotransmiter –

zapadne do zámku – receptor).“13

12 DOUBEK, Pavel, et al. Psychóza v životě – život v psychóze: příručka pro pacienty trpící psychózou a jejich

rodiny. Praha : Maxdorf, 2008. 63 s. ISBN 978-80-7345-156-1. 13 tamtéţ

19

U schizofrenního onemocnění hrají podstatnou roli dva neurotransmitery,

dopamin a serotonin. „Při nadbytku dopaminu v některých částech mozku je

současně přenášeno příliš velké množství informací, která mozková kůra nedokáže

správně rozlišit na důležité a nepodstatné informace, nedokáže také odlišit, zda tyto

informace přicházejí z jiných částí mozku nebo zvenku a není ani schopna je správně

zpracovat.“14

To vysvětluje, proč vznikají u schizofreniků bludy a halucinace, jelikoţ

mozek nedokáţe posoudit, zda hlasy, co slyší, pochází z vlastních myšlenek nebo

z toho, co slyší. (viz. Příloha č. 1, 2) Serotonin, který ovlivňuje především naše

emoce, agresivitu, cyklus spánku a bdění, příjem potravy, spolu s nadbytkem

dopaminu a vzájemné nerovnováhy působení mezi nimi, má vliv na vznik příznaků.

Dalším moţným biologickým faktorem, který můţe mít vliv na vznik

schizofrenního onemocnění, dle výzkumů a nejmodernější techniky, je nepoměr ve

velikosti a fungování určitých částí mozku. Dále má vliv i průběh těhotenství matky

a poporodních komplikacích v souvislosti s virovým onemocněním. (Praško, 2001)

Psychosociálním faktorům, jako další příčině vzniku schizofrenie, je věnována

velká pozornost. Jak se dá předpokládat, základem jsou vztahy v rodině. Mnohé

studie dokazují, ţe právě rodina a blízké okolí svým chováním, ovlivňují propuknutí

schizofrenie. A nejen její vznik, ale i její průběh a prognózu, která se můţe výrazně

zlepšit ve fázi léčby. Výzkumy ale nesměřují k závěrům, ţe by se v rodinách

schizofreniků před propuknutím nemoci objevovalo nějaké specifické chování nebo

komunikace, které se v jiných rodinách nevyskytuje.

Vzájemné působení faktorů biologických a psychosociálních vytváří dispozici

k onemocnění. Tyto dispozice tvoří nadměrná citlivost, čili hypersenzitivita, a

zvýšená zranitelnost, neboli vulnerabilita. Jak a jestli si člověk dokáţe poradit se

stresovými faktory zvenčí, je rozhodující pro to, zda nemoc propukne. Zdraví lidé

umí vnitřní i vnější podněty vnímat uspořádaně, nemusí je znovu přehodnocovat.

Kdeţto nemocní lidé to nedokáţí. Neumí rozlišovat podněty na důleţité a nedůleţité,

a tak se stane, ţe mohou být „zaplaveni podněty, které přesahují schopnost je utřídit

a pochopit. Stávají se stále více citliví a zranitelní vůči nejrůznějším podnětům

z okolí, jsou méně odolní ke stresu a nakonec reagují vzplanutím schizofrenní

14 DOUBEK, Pavel, et al. Psychóza v životě – život v psychóze: příručka pro pacienty trpící psychózou a jejich

rodiny. Praha : Maxdorf, 2008. 63 s. ISBN 978-80-7345-156-1.

20

psychózy, kdy jejich myšlení, cítění a jednání se stává nepochopitelné.“15

Kaţdý

z nás, má určitou stresovou toleranci, kterou ovlivňuje okolní dění. Potencionální

schizofrenici mají tuto tolerance výrazně menší. Ve větší míře reagují na různé

zátěţe a změny. Důvodem je nedostatečná odolnost vůči vnějším podnětům.

Dokazují to i výzkumy vlivu prostředí. Výsledek jasně ukazuje, ţe nemocní před

propuknutím schizofrenie vnímali zřetelněji více banálních změn neţ lidé zdraví.

Riziko nastartování nemoci je spojené se zvýšeným mnoţstvím podnětů, ale naopak

sníţení mnoţství podnětů můţe vést k apatii. Závěrem lze říci, ţe k propuknutí

psychózy dochází tehdy, kdyţ jsou lidé s vrozenou dispozicí k psychotickému

onemocnění vystaveni přílišné zátěţi ze svého okolí. (Praško, 2001)

2.3 Jaké jsou příznaky schizofrenie

V předešlé kapitole jsme lehce otevřeli problematiku příznaků. Nyní se na

symptomy podíváme podrobněji z hlediska schizofrenie. Jak jsme jiţ uvedli, existují

symptomy pozitivní a negativní. Některé zdroje a autoři navíc odlišují příznaky

kognitivní a afektivní, tímto dělením se budeme zabývat.

2.3.1 Pozitivní příznaky

Poruchy vnímání projevované halucinacemi vznikají díky zkreslenému vnímání

reality. Nemocný většinou slyší a vidí věci, které reálně vůbec neexistují. Pro

doplnění uvedeme příklad z praxe.

Anna se zastavila na ulici. Uslyšela, jak na ní zcela zřetelně promlouvá hlas,

moţná panna Maria. Řekla jí, ţe nyní bude muset všechno utrpení vzít na sebe. Od té

doby začala vnímat dva hlasy. Jeden zněl jako hlas sestřenice, která zemřela. Ten byl

andělský a povzbuzoval ji, aby všechno vydrţela. Druhý hlas byl hrubý a naváděl ke

hříchům. Třeba ji nutil, aby se svlékla na ulici. Nechtěla ho poslechnout, ale bylo to

velmi těţké, protoţe ji pak trápil strašnou bolestí hlavy. (Praško, 2005)

Často se vyskytují halucinace intrapsychické. Jsou to takové halucinace, při

kterých má nemocný pocit, jako by mu někdo kradl myšlenky, anebo v opačném

případě mu je vnucoval. „Nemocný může mít také pocit, že jeho myšlenky jsou

15 PRAŠKO, Ján, et al. Psychotická porucha a její léčba: Příručka pro nemocné a jejich rodiny. Praha : Maxdorf,

2001. 90 s. ISBN 80-85912-65-1.

21

ozvučovány, zveřejňovány nebo současně někým jiným komentovány. Někdy pacienti

popisují pocit, jakoby vlastní myšlenky slyšeli opakovat nahlas.“ 16

Mezi poruchy myšlení řadíme především bludy. I o bludech bylo více psáno výše,

proto i zde uvedeno pro lepší představu vyprávění pacienta, co to blud znamená.

Pavel byl velmi dobrým fotografem a společenským člověkem. Pohyboval se

v bohémské společnosti a někdy se choval mírně bizardně… Bydlel v bytě své

sestry, která kdyţ se vrátila domů z ročního zahraničního pobytu, zjistila, ţe je byt

zvláštně přestavěný s kruhovitou stříbřitě oplechovanou koupelnou – vlastně

vypadala jako pilotní kabina. Kdyţ se Pavla zeptala, co to znamená, odpověděl, ţe on

je egyptský bůh slunce Achnaton a ţe odletí co nejdříve do vesmíru, ţe toto je

vesmírná loď a ţe dokáţe komunikovat s mimozemskými civilizacemi. Jinak se

nechoval nijak neobvykle a byl problém ho přesvědčit, ţe by se měl léčit. (Praško,

2005)

Mezi další poruchy myšlení spadá porucha formy, jak nemocný myslí. Nemocný

nemusí udrţet linii rozhovoru, mluví nelogicky a zachází do nepodstatných detailů.

Myšlenky jsou nesouvislé a lidé, s nimiţ nemocný hovoří, nechápou, co vlastně chce

říci. Někdy má nemocný nespočet myšlenek, ţe nedokáţe slovy vše vyjádřit,

v opačném případě můţe dojít k zastavení myšlenek.

K pozitivním příznakům schizofrenie také řadíme poruchy v chování. Prakticky

vzato jsou změny v chování tím prvním, čeho si na nemocném všimne jeho okolí.

Zprvu se projevuje uzavřením do sebe, nekomunikuje s okolím, vyhýbá se

společnosti. Většinou se schizofrenií nemocní lidé chovají dle toho, jaké je ovládají

bludy a halucinace. Jako příklad můţeme uvést přesvědčení pacienta, ţe jídlo je

otrávené, ţe sledování televize jej ovlivňuje. Objevuje se i necit vůči ostatním, vše je

mu lhostejné. Agresivita se objevuje výjimečně a to v situacích, kdy není moţnost

odchodu ze situace, ve které mu není příjemně nebo pokud se díky bludu cítí ohroţen

na ţivotě a brání se imaginárním nepřátelům.

16 PRAŠKO, Ján, et al. Léčíme se s psychózou : Co byste měli vědět o schizofrenii a jiných psychózách. 1. Praha :

Medial Tribune CZ, 2005. 96 s. ISBN 80-239-5482-2.

22

2.3.2 Negativní příznaky

Negativní příznaky se vyvíjí postupně během nemoci. Do této skupiny

zahrnujeme v první řadě, sníţení či úplnou ztrátu motivace. Nemocný ztrácí zájem

o věci, které měl rád a které byly vpředu jeho zájmu, začíná se projevovat

uzavřenost do sebe. Postupně se mu vytrácí energie do ţivota a nezvládají základní

aktivity včetně hygienických návyků. Změna nastává i v oblasti citů, veškeré dění je

mu lhostejné. Raději tráví čas sám v izolaci, bez ostatních lidí.

Příběh Leoše: Ţiju jakoby normálním způsobem. Nemám uţ hlasy a také zmizely

strachy, které jsem předtím proţíval. Přesto ale nejsem šťastný. Nic totiţ necítím.

Kdyţ se mi něco povede, nejsem schopen se radovat. Je to velmi nepříjemné, ale

smutný z toho nejsem, neboť jsem ztratil také schopnost být nešťastný. Necítím nic.

Ani radost, ani smutek. Vím o tom. Jaký je můj hlavní pocit? Je to prázdnota. I kdyţ

všechno normálně vnímám. Většinou sedím doma, koukám z okna, na televizi,

nejčastěji ale jen tak na zeď. Zkoušel jsem se opít, ale vůbec se mi neulevilo. Občas

přemýšlím o sebevraţdě, ale necítím to jako východisko. Jediné, co mě baví, je

kouření. Také hodně piju kávu, někdy i deset za den. (Praško, 2005)

Objevují se problémy v komunikaci, ta je omezená a chudá při projevu. Sniţuje

se i mimika v obličejových partiích. Kdyţ s někým mluví, nedívá se mu do očí.

Mnohdy ztrácí schopnost pozornosti. Nedokáţe se soustředit na jednu věc, pokud

to jiná věc ruší. Například při hovoru s jiným člověkem, nedokáţe vnímat, co druhý

říká, kdyţ venku štěká pes. V případě, ţe je doslova zaplaven mnoţstvím myšlenek,

nedokáţe se v nich orientovat a kontrolovat je, následuje zmatek, strach a úzkost.

Problém nastává i v případě, kdy je potřeba se pro něco rozhodnout nebo něco

naplánovat. Také mívá pocit, ţe ho někdo ovládá na dálku, tedy ţe jeho vůle

je nahrazena vůlí cizí. „Má dojem, že to co dělá, nedělá on sám, ale že ono to dělá

nezávisle na jeho vůli.“ 17

Pravděpodobnější ale bývá spíše celková ztráta vůle.

2.3.3 Kognitivní příznaky

Pomocí kognitivních funkcí poznáváme okolní svět a řídíme své chování. V rámci

schizofrenního onemocnění jsou v tomto ohledu, nejčastěji postiţeny pozornost,

paměť a učení. Jejich porucha vede ke kognitivnímu deficitu. To se promítá

17 MOŢNÝ, Petr. Kdyţ se řekne psychóza [online]. Praha : Galén, 1999 [cit. 2011 – 03 - 16]. Dostupné z WWW:

<http://cz.lundbeck.com/cz/Professionals/what_we_do/other/documents/Kdyz_se_rekne_psychoza.pdf>.

23

v problémech v denním ţivotě, v práci, v rodině, v okolí, při běţných činnostech,

při řešení problémů. Nemocné, kteří utrpěli kognitivní deficit, je těţké přivézt zpět

do normálního ţivota. Co se týká paměti, hůře si zapamatovávají nové informace.

2.3.4 Afektivní příznaky

Mohou se objevovat poruchy nálady. Projevují se depresemi, úzkostí a velice

zřídka mánií. V této oblasti u nemocného sledujeme pocity nejistoty a pocity

nicotnosti, coţ vede opět k uzavírání se do sebe. Vše můţe vyústit

aţ k sebevraţedným sklonům, kdy je tato volba pro nemocného člověka jediným

východiskem, jak se zbavit všech stavů, které jeho nemoc doprovázejí.

2.4 Její průběh a prognóza

V první řadě je nutné upozornit na to, ţe průběh je u kaţdého jedince individuální.

Onemocnění se obvykle projevuje během dospívání nebo v rané dospělosti, ale nedá

se vyloučit i nástup dříve či později. Nemoc se vyvíjí postupně s tzv. prodromálními

příznaky. Jsou to ty symptomy, které samotné nemoci předcházejí. Toto období před

nemocí trvá něco mezi třemi aţ pěti lety. Jelikoţ se nemoc projevuje ve věku plného

změn, okolí si můţe změnu v chování vysvětlit tak, ţe se jedná o pubertu. Proto tyto

proměny bývají tolerovány a předpokládá se, ţe toto období přejde. Prodromální

příznaky je tedy sloţité rozpoznat. Lze mezi ně zařadit uzavřenost do sebe, neaktivní

chování, obtíţe s pozorností. Z oblasti tělesné jsou to bolesti svalů, kloubů, hlavy

a je pozorováno celkové oslabení. Rodina se většinou domnívá, ţe se jedná o virové

či o nijak závaţné onemocnění. Jak se schizofrenie vyvíjí, objevují se další příznaky

jako přemýšlení nad detaily, podivínství, nespavost, strach atd. Okolí nemocného

zjišťuje, ţe se nejspíš jedná o něco závaţnějšího. Projevy se postupem času stávají

intenzivnější, začínají se objevovat bludy a halucinace, aţ dojde k úplnému

propuknutí psychotické ataky, neboli k období akutních příznaků.

Schizofrenie probíhá většinou v epizodách (atakách) nebo v opakování, kterému

říkáme relaps, čili návrat nemoci. Ataky nevznikají jen tak náhodou, ale jsou

podmíněny stresovou situací. Během akutní ataky je nutná léčba pomocí léků, tzv.

psychofarmak. V případě agresivity a nebezpečnosti pro sebe i okolí je nezbytností

hospitalizace.

24

Mezi akutními ataky jsou období remisí, období přechodného částečného

vymizení příznaků. „Existují průběhy bez atak, kde proces postupně více či méně

rychle kupředu a více či méně rychle vede k defektu osobnosti.“18

Existuje mnoho

variant průběhu, např. ataka, remise, ataka, remise, bezatakový strmý pokles. Nebo

plynulý vývoj a nečekané propuknutí prudké ataky a znovu jen plynulý vývoj.

Naopak u prudké ataky, která se nepodaří zcela nahradit, přetrvávají některé

zbytkové příznaky, které dále trvají v neúplné remisi a směřují k poruše osobnosti.

Těmto zbytkovým příznakům se říká reziduum nebo také reziduální období, tedy

období vyhasínání. Jednoduše řečeno, průběh můţe být jakýkoli. Není po celou dobu

nemoci stejný, můţe se změnit, vzhledem k tomu, co se odehrává v ţivotě jedince.

(Kučerová, 2010)

Smolík (2002) uvádí tzv. pravidlo třetin. Jedna třetina pacientů se schizofrenií

po vyléčení vede běţný způsob ţivota, druhá třetina trpí stálými příznaky nemoci

a poslední je natrvalo postiţena a vyţaduje častou hospitalizaci. (viz. Příloha č. 3)

Jiné zdroje uvádí, ţe jeden člověk ze čtyř se zcela vyléčí bez další potřebné léčby.

Kaţdý druhý člověk proţívá období remisí bez přítomnosti symptomů, ale občas

se objevují relapsy, ve kterých se symptomy opět objevují. Jak časté a jak intenzivní

relapsy budou, závisí na kvalitě péče a na opoře z okolí. Zhruba u 75 % lidí, kteří

proţili první psychotickou epizodu a neuţívali předepsané léky, se do jednoho roku

objevil relaps. Přibliţně u desetiny pacientů problémy přetrvávají. Léčba pouze

zmírňuje některé ze symptomů, ale bohuţel nemocí budou nejspíš trpět do konce

ţivota. (Höschl, 2006)

2.5 Nepravdivé mýty

Laická veřejnost se dost často mýlí v určitých faktech o schizofrenním

onemocnění. Mezi nejčastější nepravdy patří to, ţe se schizofrenie nejhůře léčí

a změny, které nastaly během nemoci, jsou nevratné. Schizofrenií onemocní lidé

s nízkou inteligencí. Lidé, kteří prošli nemocí, se stávají hloupými. Schizofrenici jsou

nebezpeční a nechtějí pracovat. Samozřejmě ani jedna z těchto domněnek není

pravdivá. Dnešní věda má k dispozici nejmodernější léky, které omezují výskyt

neţádoucích příznaků, a současná léčba zlepšuje léčitelnost onemocnění.

18 KUČEROVÁ, Helena. Schizofrenie v kazuistikách. 1. Praha : Grada, 2010. 112 s. ISBN 978-80-247-2045-6.

25

Po úspěšném léčení se nemocný můţe zpět zařadit do společnosti a kaţdodenního

ţivota, pokud bude dodrţovat jistá pravidla a reţim, jako je například „vyvážený

jídelníček, dostatek pohybu, omezení alkoholu a vyvarování se kouření.“19

Zdá se,

ţe schizofrenici jsou hloupí, ale nejedná se o hloupost, nýbrţ o zhoršení komunikace

a následnou uzavřenost před okolím. Nebezpečnost můţe pramenit z mnohých

příznaků, které schizofrenii ovládají. Například, kdyţ se z důvodů bludů chovají

podivně či agresivně. Jak je nám známo, jedná se o úzkost, která nemocného

pohlcuje. Výzkumy prokazují, ţe schizofrenici páchají trestné činy asi stejně tak

často, jako zdraví lidé. Mýtus o lenosti a vyhýbání se zaměstnání pochází

pravděpodobně z toho, ţe nemocní ztrácí energii vlivem nemoci. „Pro změnu

přístupu k nemocným je nejdůležitější si uvědomit, že schizofrenie je nemoc léčitelná

a že všechny obavy v okolí vycházejí z toho, že je velmi těžké a někdy nemožné

v průběhu akutní fáze nemoci nemocnému porozumět.“20

A nejdůleţitější je brát

v úvahu fakt, ţe psychickým onemocněním můţe onemocnět kdokoli z nás.

19 KRYLOVÁ, Irma. Schizofrenik můţe ublíţit okolí. Pravda nebo mýtus?. OnaDnes.cz [online]. 20. března

2009, [cit. 2011-03-28]. Dostupný z WWW: <http://ona.idnes.cz/schizofrenik-muze-ublizit-okoli-pravda-nebo-

mytus-f8p-/zdravi.aspx?c=A090319_121948_vase-telo_pet>. 20 DOUBEK, Pavel, et al. Psychóza v životě – život v psychóze: příručka pro pacienty trpící psychózou a jejich

rodiny. Praha : Maxdorf, 2008. 63 s. ISBN 978-80-7345-156-1.

26

3 Bipolární afektivní porucha

Bipolární afektivní porucha, nebo jen bipolární porucha, dříve nazývána jako

maniodepresivní psychóza, je váţné, biologicky způsobené duševní onemocnění.

„Typicky se projevuje poruchou nálady, která v průběhu nemoci kolísá mezi dvěma

póly („bipolární“). Lidé s bipolární poruchou zažívají v průběhu svého života

opakující se období (epizody) chorobně zvýšené nálady a aktivity, které se nazývá

mánie, období chorobně pokleslé nálady neboli deprese a období normální

nálady.“21

Kaţdý se občas cítí jednou lépe, podruhé hůře. Neznamená to ale, ţe trpí

bipolární poruchou. O poruchu se jedná v případě, kdy emoce začínají být intenzivní,

s mnoţstvím symptomů, které jsou nekontrolovatelné a zničující a projevují se bez

důvodů.

V průběhu ţivota touto poruchou onemocní přibliţně 1 – 2 % lidí, tedy přibliţně

kaţdý stý člověk. V lehčí formě se můţe vyskytnout aţ u třikrát více osob. Postihuje

muţe i ţeny. Bipolární porucha můţe propuknout kdykoli během ţivota, nejčastěji

se však první epizoda onemocnění objeví mezi 15. – 20. rokem ţivota. Většinou

začíná depresivní epizodou. Výskyt mánie a deprese se mezi lidmi liší. Průměrně

na jednu manickou epizodu připadají tři epizody depresivní. I to jak jsou epizody

dlouhé, je individuální. Epizoda mánie většinou trvá 2 – 3 měsíce, deprese bývá

delší, 3 – 6 měsíců. Avšak pokud se bipolární porucha neléčí, období depresí a mánií

mohou být delší. Kolik a jak dlouhých epizod člověk zaţije je téţ velmi individuální

a můţe se u kaţdého lišit. Existují také případy, kdy člověk proţije jen jednu epizodu

za ţivot. Ale nikdy si člověk nemůţe být jistý, ţe další epizoda nepřijde. Porucha

má vlastnost se vracet, proto je povaţována za onemocnění celoţivotní. Návrat zpět

k nemoci můţe přijít i po několika letech bez obtíţí. Z tohoto důvodu je velice

podstatné, aby se lidé léčili dlouhodobě.

3.1 Příčiny

Stejně jako u schizofrenie, tak ani u bipolární poruchy nejsou doposud známy

přesné příčiny vzniku. Opět se předpokládá vrozená dispozice ovlivněná prostředím

a ţivotními událostmi. Rozhodně se nejedná o slabost či o ţivotní nekázeň. Vrozená

dispozice se projevuje odchylkami ve funkci nervových buněk v mozku, které

21 BREZNOŠČÁKOVÁ, Dagmar; NOVÁK, Tomáš; STOPKOVÁ, Pavla. Jak se vyrovnat s mánií a depresí:

příručka pro pacienty s bipolární afektivní poruchou. Praha : Maxdorf, 2008. 94 s. ISBN 978-80-7345-131-8.

27

kontrolují naše emoce. I v tomto případě se jedná o neurotransmitery, především jde

o nerovnováhu „serotoninu, noradrenalinu, dopaminu, kyseliny gamaaminomáselné

(GABA) a glutamátu.“22

To způsobuje, ţe lidé jsou citlivější a více náchylnější

ke stresu. Stresové situace se v průběhu ţivota sčítají a k propuknutí nemoci dojde

v okamţiku překročení určité hranice. Tyto situace, které předcházejí nemoci,

se nazývají spouštěče. Nejsou příčinou bipolární poruchy, ale ovlivňují start nemoci

a její celkový průběh. Za spouštěč lze povaţovat jakoukoli událost, která je výrazně

emocionálně podloţena, například rozchod či rozvod, nemoc, neúspěch ve škole

či zaměstnání, a mnoho dalších, nebo jsou to situace, při kterých narušujeme denní

rytmus a tím je třeba nespavost během zkoušek, večírky, alkohol, drogy, přecházení

do jiných časových pásem, změny ročních období atd. (viz. Příloha č. 6)

Výzkumy ukazují, ţe bipolární porucha je opravdu z velké části ovlivněna

dědičností. Riziko rozvoje u jednotlivce stoupá s počtem příbuzných, kteří poruchou

trpí, a se stupněm příbuznosti. Breznoščáková (2008) uvádí následující procentuální

vyjádření. Běţná populace, bez ţádných vzájemných vztahů přibliţně 1 %, příbuzní

ve druhém stupni (strýc, teta) 3 – 7 %, sourozenci 15 – 25 %, dvojvaječné dvojče téţ

15 – 25 %, jeden rodič 15 – 30 %, oba rodiče 50 – 75 %, jednovaječné dvojče

aţ 70 %. Procenta uvádí moţné riziko rozvoje poruchy. Ale i zde je pro propuknutí

nemoci zásadní to, v jakém prostředí jedinec vyrůstá a jaké ţivotní události

ho potkají. „Proto se onemocnění projeví jen u části osob s dědičným rizikem

k nemoci.“23

3.2 Projevy

Projevuje se ve dvou epizodách - fáze mánie a fáze deprese. Jako u všech

duševních onemocnění, tak i u bipolární poruchy je výskyt symptomů individuální.

Není pravidlem, ţe se u kaţdého z pacientů musí objevit všechny moţné příznaky

v jednotlivých epizodách. (viz. Příloha č. 7)

22 HERMAN, Erik, et al. Bipolární porucha a její léčba : příručka pro pacienty a jejich rodiny. Praha : Maxdorf,

2007. 96 s. ISBN 978-80-7345-135-6. 23 BREZNOŠČÁKOVÁ, Dagmar; NOVÁK, Tomáš; STOPKOVÁ, Pavla. Jak se vyrovnat s mánií a depresí:

příručka pro pacienty s bipolární afektivní poruchou. Praha : Maxdorf, 2008. 94 s. ISBN 978-80-7345-131-8.

28

3.2.1 Manická epizoda

Diagnostikuje se v případě, ţe její příznaky trvají alespoň jeden týden a musí

se objevovat minimálně tři příznaky. Projevuje se ve třech způsobech. První skupina

projevů zahrnuje přehnané změny nálady, jak příjemné, tak nepříjemné, doprovázené

fyzickou a psychickou hyperaktivitou. Slovo mania, v latině znamená vášeň

a zběsilost, proto slovo maniak má význam šílenec s posedlostí něčím. Dnes se místo

mánie pouţívá výrazu změna nálady a maniodepresivní psychóza je nahrazena

termínem bipolární porucha. Člověk v manické fázi má typický vzhled i chování.

Působí veselým dojmem, s výraznou mimikou, umí se dobře přizpůsobit, je aktivní

aţ hyperaktivní, jeho oblečení je výstřední, vyjadřování samovolné a rozpustilé.

Nemá problém se společností a ostatními lidmi. Ti ho zpočátku povaţují

za sympatického, ale později spíš za otravného a nesnesitelného. Jeho nálada

je euforická, veselá a ve všech směrech optimistická. Srší nadšením. Vztahy

s ostatními lidmi nejsou vybíravé, snese se téměř s kaţdým jak po sexuální stránce,

tak po stránce pracovní. (Gay, 2010)

Nálada je proměnlivá. Emoce se mění od smíchu k slzám, od zlosti k úzkosti

apod. Objevuje se podráţděná nálada, ironie, emoční přecitlivělost. Všechny pocity

jsou zesílené. Také se zvyšuje sebedůvěra aţ velikášství se sníţenou sebekritičností.

Člověk má pocit, ţe je někdo výjimečný, ţe vše zvládne, protoţe má zvláštní nadání,

a nic se mu nemůţe stát. Dělá si názory na jakékoli téma a situace. Pociťuje,

ţe má předpoklady k tomu, dělat velké plány, například zaloţit firmu či vyrobit

vynález. „Nachází se ve stavu afektivní hypersenzibility, která se vyznačuje zvýšeným

náporem emocí, přecitlivělostí a přehnanou výkonností. Tomu odpovídá celková

atmosféra v pacientově okolí i prostředí, kde se odráží jeho intenzivní prožívání

emocí.“24

Intenzivněji také vnímá smyslové vjemy, jako jsou barvy, zvuky, pachy,

chutě, doteky.

Další sloţkou manické epizody je zrychlené myšlení. Vlivem vnějších okolností

má nemocný nával myšlenek, jeho nápady rychle vzplanou a tím, ţe jich je mnoho,

se zaměňují. Říkáme tomu myšlenkový trysk. Jeho projev je tedy roztěkaný, mluví

hodně a rychle a není mu často rozumět, co vlastně chce sdělit. Často osloví neznámé

24 GAY, Christian. Bipolární porucha : rady pro rodiny a blízké osob s maniodepresivními stavy. 1. Praha :

Portál, 2010. 136 s. ISBN 978-80-7367-668-1.

29

lidi a chce s nimi konverzovat na různá témata, na která je schopen komunikovat

třeba i několik hodin. Jeho projev bývá plný vtipů a ţertů. Písemné vyjádření

je stejné jako slovní, projevuje se v nečitelnosti písma.

Třetím znakem mánie je hyperaktivita bez potřeby spánku. Člověk spí čím dál

méně a nemá pocity únavy, i kdyţ spal jen pár hodin nebo nespal vůbec. Tím,

ţe je hyperaktivní, ztrácí na váze. Pacient se chová bez zábran, to se projevuje

v oblasti citové, profesní, sociální a rodinné. Bezhlavě uskutečňuje vše, co ho právě

napadne. Navazuje časté sexuální kontakty, způsobené nárůstem touhy. Zvýšená

aktivita je viditelná i v oblasti profese v podobě zvýšeného pracovního nasazení

a budování nových projektů, které nebývají uplatnitelné. V rodině a ve společnosti

se chová výstředně, často aţ agresivně, hádá se a vyvolává rvačky. Neodhaduje

následky svého chování, a proto se chová nezodpovědně, riskantně a nevhodně.

Utrácí velké sumy peněz, investuje bez promyšlení, v autě jezdí bezohledně, často

inklinují k poţívání alkoholu a drog. (Gay, 2010)

Hypománie

Mánie se můţe vyskytovat i v lehčím stupni, který se nazývá hypománie.

Hypomanický stav je projevován stejnými příznaky jako manický stav, ale příznaků

je méně, nejsou tak výrazné a nenarušují v takové míře kaţdodenní ţivot.

Diagnostikuje se v případě, ţe příznaky trvají déle jak čtyři dny. Hypománie můţe

zahájit manickou epizodu, předcházet depresivní epizodě nebo nastat po ní. Bývá

zaměňována s remisí, coţ je období mezi epizodami, v době, kdy se euforie spojuje

s úlevou po skončení deprese. (Gay, 2010)

Diagnostika hypománie je velice sloţitá. Mezi příčiny patří především „snížená

doba spánku, nárůst projektů nebo plánů, nepřítomnost únavy, neobvyklá

společenskost podporovaná velmi snadným navazováním kontaktů, nárůst činností,

roztržitost, sebepřeceňování, zvýšená potřeba alkoholu a nikotinu.“25

Dále

je to například neustálé telefonování, časté schůzky, přecitlivělost atd. Při diagnóze

je důleţité, aby byli nápomocni lidé z blízkého okolí pacienta ke srovnání stavů před

a během nemoci. Kaţdý detail hraje významnou roli. Hypománie je většinou pro

nemocného příjemná. Neměla by se avšak brát na lehkou váhu, jelikoţ můţe přejít

25 GAY, Christian. Bipolární porucha : rady pro rodiny a blízké osob s maniodepresivními stavy. 1. Praha :

Portál, 2010. 136 s. ISBN 978-80-7367-668-1.

30

do plně rozvinuté manické či depresivní epizody. Proto by se měla zavčas léčit.

(Novák, 2008)

3.2.2 Depresivní epizoda

Stejně jako u manické fáze, tak i depresivní epizoda má tři okruhy symptomů.

Aby byla diagnostikována, příznaky musí trvat nejméně dva týdny a musí být

přítomny alespoň dva z následujících příznaků. Do prvního okruhu řadíme ztrátu

zájmu a neschopnost radosti, která se vyskytuje u všech pacientů. Člověk ztrácí

zájem o budoucnost, obviňuje svoji osobu, podceňuje se a má pocity zbytečnosti

a neschopnosti. Časté jsou návaly úzkosti a sklony k sebevraţdě. Druhá skupina

depresivních příznaků se týká duševních funkcí, které se zhoršují. Jedná se

o zpomalené myšlení, zúţení slovní zásoby, nesoustředěnost, nepozornost a špatná

paměť. Tyto příznaky pacienta vedou k hlubšímu podceňování. Komunikace

s ostatními lidmi je problémová a pacient to zdůvodňuje, ţe „je jinde“. Třetí skupina

příznaků je z oblasti motorické a motivační. Pohyby i mimika jsou omezené, chůze

pomalá a těţká, proto si pacient stěţuje na vyčerpání a tráví čas v posteli. Pacient je

unavený a není schopný vykonávat ani základní činnosti, jako je oblékání či hygiena.

Stěţuje si na celkové oslabení, únavu, i kdyţ je odpočatý. Proto ztrácí motivaci

a tudíţ i emoce jako radost, potěšení a plánování.

Někdy se k těmto třem skupinám příznaků přidávají i další moţné projevy,

například ztráta chuti k jídlu a následné hubnutí, nebo naopak přejídání, nekvalitní

nebo ţádný spánek. Rizikem jsou opět sebevraţedné myšlenky. Mnozí lékaři

povaţují nával depresí za nejhorší moţnou zátěţ bipolární poruchy. (Novák, 2008)

Depresivní epizoda můţe mít i těţší formu a tou je forma melancholická.

Ztělesňuje velké nebezpečí k sebevraţedným sklonům. Kromě depresí se objevují

bludy, pocity nesmrtelnosti nebo naopak nevyléčitelnosti, či domněnky o absenci

některého z orgánů. Tuto formu nejčastěji poznáme aţ v době sebevraţedných

pokusů. Statistiky uvádějí, ţe 25 – 50 % postiţených se jednou pokusí o sebevraţdu,

15 - 20 % ji skutečně dokoná. Riziko zvyšují sebevraţedné pokusy jeho příbuzných,

závislosti na alkoholu a drogách, poruchy osobnosti, traumata z dětství, bolestné

události apod. Další formou jsou deprese úzkostné, maskované a zpomalené.

31

V případě, ţe postiţený proţívá zároveň příznaky depresivní, manické

a hypomanické epizody nebo se tyto epizody rychle mění, zpravidla během několika

hodin, pak se jedná o smíšenou epizodu. Tyto změny epizod musí trvat alespoň dva

týdny, aby mohla být diagnostikována smíšená epizoda. Projevuje se zrychlenými

pohyby a vyjadřováním, upovídaností, ale zároveň je pacient podráţděný a proţívá

deprese. Výzkumy uvádí, ţe aţ polovina lidí nemocných bipolární poruchou tuto

epizodu zaţila. Tyto projevy výrazně zasahují do ţivota postiţeného, není schopný

řádně fungovat v profesi ani ve společnosti, okolí mu nerozumí a dochází

ke konfliktům. Výzkumy dále uvádějí, ţe smíšená epizoda se objevuje častěji u ţen

neţ u muţů. Často je těţké diagnostikovat právě smíšenou epizodu, neboť bývá

zaměňována, a tudíţ je neúčinná i léčba.

3.3 Určení diagnózy a chybné diagnostikování

V současnosti stále neexistují ţádná vyšetření, která by prokazatelně určila

bipolární poruchu. Lékaři ale provádějí další dostupná vyšetření, aby mohli vyloučit

přítomnost jiných onemocnění, například hormonální nebo neurologické

onemocnění. K určení diagnózy se provádějí především řádná psychiatrická

vyšetření aktuálního duševního stavu a průběhu problémů během ţivota, tzv.

anamnéza. K ovlivnění diagnózy přispívají informace ze strany blízké rodiny, jelikoţ

sám pacient si určité příznaky nepřiznává. Bipolární porucha je často

diagnostikována pozdě, protoţe není rozpoznána nebo je zaměněna s jiným

duševním onemocněním. Nejjednodušší stanovení diagnózy je v případě, ţe se plně

projeví manická epizoda. Nemocný se chová jinak neţ za normálních situací

a projevy jsou natolik zjevné, ţe nedochází k pochybnostem a diagnóza

je povaţována za spolehlivou. Pokud se jako první neobjevují symptomy mánie,

je určení správné diagnózy nelehké především na začátku onemocnění. Neobjevují

se totiţ specifické projevy nebo nejsou příliš výrazné, jako například kolísání nálady,

úzkosti, nekvalitní spánek, nepozornost, občasné poţívání alkoholu a drog. Postupně

s vytříbením příznaků spojených s bipolární poruchou se diagnóza stává zřetelnější

a stanovení jednodušší. Dle výzkumů, u 34 % pacientů trvá více jak deset let, neţ

lékaři určí správnou diagnózu bipolární poruchy. I přesto, ţe někteří pacienti

navštěvují několik psychiatrů, není určena správná diagnóza.

32

Pro někoho, komu byla diagnostikována bipolární porucha, je těţké přijmout tento

fakt. Tito lidé odmítají tvrzení, ţe právě oni by mohli být nemocní touto poruchou

a proto hledají jiná vysvětlení, například, ţe ostatní lidé se mu snaţí zkazit ţivot,

ţe se nejedná o poruchu, ale o náladovost, domnívají se, ţe nepotřebují léky, ale

pouze svojí vůli to překonat apod. Zásadním krokem k úspěšné léčbě nebo stabilizaci

poruchy je přijetí faktu. Po učinění tohoto kroku se nabízí pacientovi spousta otázek

typu, proč onemocněl právě on, z jakého důvodu, co si o tom myslí ostatní, co bude

následovat, zda se vyléčí apod.

3.3.1 Chyby v diagnostikování

Diagnóza bipolární poruchy bývá často zaměňována v prvé řadě s periodickou

depresivní poruchou. Ta se projevuje opakováním depresivní epizody bez

přítomnosti hypomanické a manické epizody. Důvodem chyby je nepozornost vůči

mánii a hypománii. Z toho plyne, ţe je důleţité věnovat pozornost také obdobím

mezi depresemi. Pokud se bipolární porucha léčí jako periodická depresivní, můţe

to vést k zhoršení průběhu bipolární poruchy. Jinou moţností je určení špatné

diagnózy, jako emočně nestabilní poruchu osobnosti, tedy hraniční poruchu

osobnosti. U této poruchy jsou také přítomny projevy lability nálady. Dále jsou

pacienti chybně diagnostikováni jako osoby zneuţívající návykové látky. Důvodem

můţe být, ţe osoby s bipolární poruchou pod vlivem nemoci často návykové látky

opravdu uţívají. V neposlední řadě je chybné určení diagnózy jako schizofrenie. Jde

o osoby, které v rámci epizod bipolární poruchy sice mívají halucinace a bludy, ale

v době mimo ně se neobjevují. Pokud v epizodách dochází k projevům úzkosti,

dochází často k nesprávné diagnóze úzkostné poruchy. (Herman, 2007)

3.4 Typy bipolární poruchy

Bipolární porucha typu I.

Tento typ je charakteristický manickými epizodami, které se střídají

s depresivními epizodami a obdobím normální nálady. Podmínkou však je, ţe

se musí alespoň jednou plně projevit manická epizoda. Tento typ je nejčastější a

jedná se o klasický průběh.

33

Bipolární porucha typu II.

Projevuje se opakovanými depresivními epizodami, hypománií a obdobími

normálních nálad, avšak v průběhu nemoci se nikdy mánie plně neobjevila. (viz.

Příloha č. 8)

Rychlé cyklování

Nastává v případě, kdy se objevují oddělené epizody (deprese nebo mánie)

s vysokou frekvencí, tzn. více neţ čtyři epizody za rok. Léčba a ustálení tohoto typu

je obtíţnější neţ u předešlých typů. Pokud dochází k výkyvům nálad během

24 hodin, popisuje se jako ultrarychlé cyklování epizod. (Herman, 2007)

Cyklothymie

„Představuje méně vyjádřenou poruchu nálady než bipolární porucha. Je

charakterizována nejméně 2 roky trvajícím obdobím nestabilní nálady, ve které jsou

přítomny v různých obdobích příznaky ne zcela vyjádřené depresivní epizody

a příznaky hypománie.“26

Remise je normalizace psychických pochodů. Člověk má přiměřeně dobrou

náladu, je soudný, pozorný, je schopen pracovat a navazovat vztahy. U bipolární

poruchy je to období mezi epizodami, tzn. normální nálada, čili euthymie. (Herman,

2007)

Gay (2010) doplňuje dělení ještě jedním typem, a sice Bipolární poruchu typu III.

Jedná se o depresivní a manické epizody, které předcházejí onemocnění, nebo jde

o depresivní epizody, po kterých následují epizody manické, které jsou následkem

léčení antidepresivy.

3.5 Rizika spojená s bipolární poruchou

Hlavní komplikací u osob trpících bipolární poruchou je nadměrné uţívání

návykových látek. Nejčastěji pacienti tíhnou k alkoholu, marihuaně, stimulačním

drogám a některým lékům. Během mánie bývají uţívány kvůli větším proţitkům

z příjemných stavů. V období deprese se návykovými látkami snaţí zmírnit vnitřní

26 HERMAN, Erik, et al. Bipolární porucha a její léčba : příručka pro pacienty a jejich rodiny. Praha : Maxdorf,

2007. 96 s. ISBN 978-80-7345-135-6.

34

trápení. To pak vede k uţívání i v době normální nálady, poté se jiţ jedná o závislost.

Dle statistik má aţ 50 % pacientů v průběhu ţivota, problémy s návykovými látkami.

V těchto případech se deprese i mánie objevují častěji s delším průběhem a špatně

se léčí.

Váţným problémem bipolární poruchy je vysoké riziko sebevraţedných

myšlenek, pokusů a dokonaných sebevraţd. Lidé tíhnou k sebevraţdám především

v průběhu depresí. Důvodem jsou pocity bezvýchodné situace, selhání, viny a člověk

nevěří, ţe by se jeho stav mohl zlepšit. Často je potřeba pacienta hospitalizovat, aby

se zabránilo k dokonání sebevraţdy. Nejúčinnější však je zavčas léčit deprese.

Z výzkumů vyplývá, ţe 15 % pacientů, kteří se neléčí, spáchají sebevraţdu a zemřou

a více neţ 50 % se o ni neúspěšně pokusí.

Je zřejmé, ţe se pacienti setkávají s řadou zdravotních problémů. Vše je následek

špatné ţivotosprávy, nedostatkem pohybu v depresivní epizodě, uţívání návykových

látek, kouření, nezdravé stravování, ignorování obtíţí a nedodrţování léčebných

postupů. „Že je životospráva důležitá, potvrzuje skutečnost, že schizofrenici umírají

v porovnání se zdravou částí populace mnohem častěji kvůli různým zdravotním

komplikacím a délka jejich života je až o dvacet procent kratší. Umírají zejména

kvůli kardiovaskulárním chorobám, vyskytují se u nich i metabolické poruchy

a dýchací potíže.“27

Vykytuje se také riziko úrazů kvůli nezodpovědnému

a riskantnímu chování v době mánie, kdy dochází k dopravním nehodám či rvačkám.

V rámci onemocnění se pacient dostává z důvodů sníţené sebekontroly

a riskantního chování do finančních problémů nebo do problémů se zákonem.

V rámci mánie utrácí vysoké částky peněz, můţe se zadluţit, přijít o vlastní majetek

nebo zničit cizí, zpronevěřit peníze, nebo uzavřít nevýhodné smlouvy, zavinit

dopravní nehodu nebo se dopouštět opakovaných přestupků či můţe někomu ublíţit.

V neposlední řadě se vyskytují problémy v sociální a profesní sféře. Jak deprese,

tak i mánie výrazně zhoršují schopnost pracovat či studovat. Lidé mohou dosahovat

niţšího vzdělání či kvalifikace. Výzkumy ukazují, ţe jen 40 % pacientů se vrací

do práce, zbývajících 60 % jsou nezaměstnaní. Další statistiky uvádí, ţe

27 KRYLOVÁ, Irma. Schizofrenik můţe ublíţit okolí. Pravda nebo mýtus?. OnaDnes.cz [online]. 20. března

2009, [cit. 2011-03-28]. Dostupný z WWW: <http://ona.idnes.cz/schizofrenik-muze-ublizit-okoli-pravda-nebo-

mytus-f8p-/zdravi.aspx?c=A090319_121948_vase-telo_pet>.

35

u 54 % pacientů se sníţí profesní status. Jiný výzkum ukázal, ţe 50 % pacientů nemá

stálé zaměstnání. V oblasti sociálních vztahů nastávají také výrazné změny. Jelikoţ

se pacient vlivem bipolární poruchy mění v oblasti chování, pro okolí jsou tyto

změny nepochopitelné a často i nepřijatelné. Především zvýšené navazování

sexuálních vztahů v době mánie má pro rodinu či partnery pacienta destruktivní

dopad. Vyskytuje se vysoké riziko nákazy nějakou pohlavní chorobou.

36

4 Léčba psychóz

Psychózy obecně, především schizofrenie, byly dříve povaţovány

za nevyléčitelné choroby nebo za onemocnění s nepříliš příznivými vyhlídkami. Tyto

teorie jsou vzhledem k dřívějším moţnostem pochopitelné. I dnes se bohuţel

setkáme s laickými názory o malých moţnostech léčení. Avšak moderní léčebné

postupy se během posledních let velice zlepšily. U kaţdého pacienta záleţí zejména

na typu duševního onemocnění, ale také na pacientovi samotném, na spolupráci

s jeho lékařem a na uţívání předepsaných léků. V neposlední řadě zde hraje

důleţitou roli pacientovo zázemí a prostředí, ve kterém ţije. Léčba duševního

onemocnění se provádí několika způsoby.

Jak jiţ bylo zmíněno, v prvé řadě se léčba vyvíjí dle typu psychotického

onemocnění. Obecně lze říci, ţe při akutních stavech je léčebnou metodou podávání

léků. Aby se zabránilo vzplanutí nových atak nemoci, opět se vyuţívají léky. V době,

kdy odezní akutní ataky, a kdyţ se příznaky zmírní či vymizí, přichází na řadu

psychoterapie. Terapií dnes můţeme nalézt nespočet. V případě, ţe je pacient

postiţen v oblasti sociální a profesní, se přednostně vyuţívá socioterapie, která má

za úkol pacienta znovu zařadit do společnosti a profese. Důleţité je, aby terapeut

nevyuţíval pouze jedné metody, ale zařadil do terapie více moţných metod.

Ve všech těchto fázích je nejdůleţitější spolupráce s nejbliţším okolím. V případě,

ţe je pro pacienta těţká ambulantní forma léčby, coţ bývá v době dlouhodobějších

krizí, je moţná hospitalizace. Ta se vyuţívá také v situacích, kdy je pacient

nebezpečný sám sobě nebo okolí. Psychiatrická oddělení poskytují velice intenzivní

léčení. „Kromě farmakologické léčby hrají důležitou roli i časté rozhovory pacienta

s lékařem, psychoterapeutické aktivity a pracovní terapie.“28

Dnešní psychiatrické

léčebny jsou velice dobře vybavené a lépe fungují v rámci léčebných postupů.

4.1 Léky v terapii

Za zásadní v léčbě psychóz se dají povaţovat léky. Jsou to v prvé řadě

antipsychotika, která mají tu vlastnost, ţe potlačují psychotické příznaky. Můţeme

se setkat i s označením neuroleptika, ale dnes se tohoto výrazu tolik nepouţívá.

28 PRAŠKO, Ján, et al. Léčíme se s psychózou : Co byste měli vědět o schizofrenii a jiných psychózách. 1. Praha:

Medial Tribune CZ, 2005. 96 s. ISBN 80-239-5482-2.

37

Antipsychotika přináší okamţitou úlevu od stavů, které jsou nepříjemné. Díky

dlouhodobému uţívání udrţuje funkční stav a zabraňuje relapsu onemocnění.

Nevyvolávají závislost ani neovládají pacienta a nemění jeho osobnost, jak si mnozí

lidé myslí. Naopak nemoc léčí a „vytvářejí prostor pro vlastní rozhodování

a normální fungování.“29

Dnes je na trhu nesčetné mnoţství druhů antipsychotik.

Mechanismus účinků antipsychotik je zaloţený na blokování dopaminových

receptorů v určitých částech mozku. Jde o to, aby dopamin připisoval důleţitost

věcem, které jsou opravdu důleţité. Díky antipsychotikům se výdej dopaminu

dostává do normy a pacient se vrací zpět do reality. Antipsychotika fungují vcelku

jednoduše. Lék „obsadí přijímač (receptor) pro dopamin, čímž usměrní výměnu

informací mezi neurony tak, aby dopamin připisoval význam jen těm věcem

a událostem, které jsou skutečně důležité.“30

(viz. Příloha č. 4)

Cílem antipsychotika je tedy správná komunikace mezi neurony. Webová stránka

Psychosy (2010) uvádí funkci antipsychotik následovně. V případě, ţe chce jeden

neuron předat informaci druhému neuronu, z prvního neuronu se vyplaví „posel“

dopamin a naváţe se na receptor na povrchu druhého neuronu. Tím pádem

se v druhém neuronu spustí řetězec dalších dějů a informace putuje dále. Receptor

si můţeme představit jako dopisní schránku a dopamin jako dopis, který posílá

informaci. Pokud chce jeden neuron, druhému neuronu předat informaci, musí

ji vhodit do schránky. V případě, ţe je dopaminu mnoho, a reaguje chaoticky,

je nutné schránky zajistit před přetíţením. Proto se pouţijí antipsychotika, které

některé schránky zalepí a tak je ochrání před záplavou dopaminu. (viz. Příloha č. 5)

Existuje velké mnoţství léků, které ovlivňují další neurotransmiterové systémy

a které znemoţňují nástup neţádoucích účinků. Antipsychotika dělíme do dvou

skupin. První skupina jsou klasická antipsychotika první generace (typická)

a antipsychotika druhé generace (atypická). Klasická antipsychotika se uţívají při

léčbě pozitivních příznaků. Atypická antipsychotika se vyuţívají při negativních,

pozitivních, afektivních i kognitivních příznacích. Působí na dopaminový systém, ale

zároveň na neurotransmiterový. (Praško, 2005)

29 RAŠKO, Ján, et al. Léčíme se s psychózou : Co byste měli vědět o schizofrenii a jiných psychózách. 1. Praha:

Medial Tribune CZ, 2005. 96 s. ISBN 80-239-5482-2. 30 Psychosy.cz [online]. c2010 [cit. 2011-03-16]. O psychózách. Dostupné z WWW:

<http://www.psychosy.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=50&Itemid=2>.

38

Stejně jako jiné léky i antipsychotika mohou mít vedlejší účinky. V prvé řadě

se mohou vyskytnout pohybové neţádoucí účinky, coţ je způsobeno blokádou

dopaminu. Nejčastěji se mohou objevit problémy s ospalostí, sníţení krevního tlaku,

přírůstek na váze apod. Ale většina pacientů léky snáší bez problémů.

Při výběru, jaké antipsychotikum předepsat, musí brát lékař v potaz individualitu

pacientů. Především jde o to, aby se pacientovi dostala nejlepší moţná léčba s co

nejrychlejší úlevou. „Rozhodování o způsobu aplikace (perorální, injekční) ovlivňuje

míra spolupráce anebo potřeba rychlého zklidnění“.31

Upřednostňuje se však podání

ústy. V případě akutních stavů lze pouţít také formu kapek nebo rychle

se rozpouštějících tablet. Jaké léky lékař podá, se rozhoduje dle převládajících

příznaků. Avšak musí brát v úvahu, aby byly léky pro pacienta bezpečné

a snášenlivé. Je třeba znát i pacientovo předešlé léčení.

Antipsychotika nejsou jediná uţívaná psychofarmaka. Dále se podávají

antidepresiva - při léčbě deprese a úzkosti, anxiolytika – proti úzkosti a napětí,

hypnotika – při nespavosti, stabilizátory nálady (lithium, některá antiepileptika) – při

výkyvech nálad, anticholinergika – po neţádoucích účincích jiných léků.

Psychofarmak existuje celá řada a mnoho druhů.

4.2 Psychosociální přístupy

Psychofarmaka mají za úkol odstranit příznaky a zabránit, aby se nevracely, ale

nevyřeší všechny problémy, proto je potřeba různých psychosociálních přístupů. Čím

většímu stresu je pacient vystaven, tím více se komplikuje průběh onemocnění, proto

je důleţité pacienta proti stresu obrnit a zvýšit jeho stresový práh a zároveň se ho

snaţit naučit nevystavovat se stresovým situacím. Neznamená to však,

ţe psychoterapie vše vyléčí, i nadále je důleţité předepsané léky uţívat.

4.2.1 Přístupy zvyšující odolnost vůči stresu

Prvním přístupem je tzv. psychoedukace. Jedná se o jakési školení o tom, aby

pacient znal veškeré informace o své nemoci a naučil se nakládat s příznaky. V rámci

této edukace má pacient moţnost získat veškeré informace o všem, co ho zajímá.

Vyuţívá se podpůrné psychoterapie, aby se pacient vypořádal se všemi problémy

31 Psychosy.cz [online]. c2010 [cit. 2011-03-16]. O psychózách. Dostupné z WWW:

<http://www.psychosy.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=50&Itemid=2>.

39

s onemocněním spojenými a s tím, ţe právě on onemocněl. Terapie probíhá buď

v rovině pacient a terapeut, nebo terapeut a více pacientů. Kaţdý má moţnost vybrat

si, způsob, který se mu zdá nejlepší. U příznaků jako jsou bludy, halucinace, deprese

a úzkosti, které se objevují i přes uţívání léků, je moţnost kognitivně behaviorální

psychoterapie. Tato léčba ovlivňuje poznávací a hodnotící funkce a z toho

vyplývající chování pacienta. Terapeut pomáhá pacientovi porozumět příznakům

a najít způsob, jak sníţit jejich vliv na chování. Dalším přístupem, který je pacientům

k dispozici, je rehabilitace kognitivních funkcí nebo nácvik sociálních dovedností,

který zvyšuje odolnost vůči stresu. Pokud se u pacienta zlepší sociální dovednosti,

nedostává se tolik do stresu a tím dochází ke sníţení moţnosti relapsu a k celkovému

zlepšení kvality ţivota.

4.2.2 Přístupy odstraňující působení stresujících vlivů

Rodina zásadně ovlivňuje léčbu. Proto existuje rodinná psychoedukace pro rodiny

nemocných. Tyto programy se většinou konají ve skupinách, kde se dozvědí vše

o nemoci svého blízkého, dostávají rady jak s nemocným komunikovat a jak mu

pomáhat a poskytovat oporu. Mezi tyto přístupy dále zahrnujeme intenzivní

individuální komunitní péči, která poskytuje pacientům ţivot v jejich prostředí mimo

psychiatrické léčebny. V oblasti zaměstnání jsou dostupné terapie, kterým se říká

zaměstnání s podporou. „V chráněném zaměstnání nejprve nemocný trénuje pracovní

návyky a dovednosti, o něž byl nemocí připraven. Poté zkouší pracovat.“32

V praxi

je ovšem pouţívanější opačný postup. A to sice ţe pacient trénuje přímo

v zaměstnání, za pomoci osobního asistenta. Nemocný pracuje v kolektivu zdravých

lidí a vykonává jednodušší práce. Tato terapie u nás není moc rozšířená, ale postupně

se začíná zavádět do praxe.

4.3 Pomoc rodiny a rodinná terapie

Jak jsme jiţ několikrát uvedli, rodina je velice důleţitým činitelem při zvládání

duševního onemocnění pacienta. Pro nemocného je velice důleţité, aby mu bylo

poskytnuto příznivé prostředí bez přehnaných emocí, výčitek a hádek. Bohuţel

ve většině rodin se hledají viníci, kteří mohou za onemocnění některého člena

rodiny. Hledání viny je zbytečné a nemá ţádný smysl. Škodí pacientovi a také

32 PRAŠKO, Ján, et al. Léčíme se s psychózou: Co byste měli vědět o schizofrenii a jiných psychózách. 1. Praha:

Medial Tribune CZ, 2005. 96 s. ISBN 80-239-5482-2.

40

poškozuje rodinné prostředí. Od rodinné terapie se ale i přes to očekává, ţe se najde

viník a napraví se. Proto mají některé rodiny strach na některé z terapií vůbec

docházet. Terapie ovšem viníka nehledají, protoţe je zřejmé, ţe ţádný není. Jejich

úkolem je pomoci zlepšit vztahy v rodině a rovnováhu v ní. Snaţí se navodit

porozumění mezi jednotlivými členy rodiny.

Protoţe se většina pacientů s duševním onemocněním vrací z nemocnic zpět

do rodiny, je potřeba, aby se rodina připravila na problémy, které psychózu

doprovází. Je přirozené, ţe nevědí, jak se mají k nemocnému chovat. Proto se stává,

ţe pacient není chápán a ztrácí kontakt se svou rodinou. Rodinní příslušníci znají

pacienta nejlépe a jejich pomoc je pro zvládnutí nemoci nejdůleţitější. Aby se

naučili, jak s nemocným komunikovat a jak se k němu chovat, je potřeba

profesionálů. Ti poskytují veškeré informace, rady a samotnou psychoterapii.

Významné jsou jiţ zmíněné edukační kurzy pro rodiny. (Praško, 2001)

Praško (2005), uvádí rady rodinným příslušníkům. „Není ve vašich silách vyléčit

duševní onemocnění. Nenesete za průběh nemoci a léčbu zodpovědnost. Tyto role

přenechávejte lékařům. Neberte si na svá bedra více, než unesete, ale spolupracujte

s profesionály. Nezapomínejte na svoji základní roli – partnera, rodiče, sourozence.

Nesměšujte tyto úlohy a nevystupujte jako terapeut.“

Uvádí však mnoho dalších cenných informací pro rodinu. Rodina by se měla

připravit na fakt, ţe i přes jejich snahu se můţe stav pacienta zhoršit, měli by na

to být připraveni a rozhodně nepřičítat vinu sobě. V době, kdy blízký člověk cítí,

ţe je vyčerpaný, měl by si udělat čas jen pro sebe a relaxovat. Musí se počítat s tím,

ţe nemocný člověk nezvládne jiţ to, co zvládal před propuknutím nemoci.

Neznamená to ale, ţe od něj okolí nebude nic očekávat. Nemocného je potřeba

motivovat. Komunikace v rodině by měla být srozumitelná a upřímná. Důleţité také

je spolupracovat s lékařem, zajímat se o stav a diagnózu nemocného, vyhledávat

různé komunity a rodiny s podobnými problémy. (Praško, 2001)

4.4 Co pro sebe může udělat sám nemocný

Existují jakási doporučení odborníků, co sám nemocný můţe dělat a nedělat

během epizod nemoci. Ovšem tyto rady nemohou v ţádném případě nahrazovat

řádnou léčbu a uţívání psychofarmak. Pacient si v prvé řadě musí uvědomit, ţe jeho

41

nemoc se dá léčit. Na problém by neměl zůstat sám. Je to velice těţké uţ jen

z důvodu časté izolace a nedůvěry v okolí. Přesto ve většině případů existuje alespoň

jeden člověk, na kterého se pacient můţe spolehnout. Ovšem problémem

je kontaktování této osoby v době akutních atak a navázání důvěry. Dále by měl

pacient důvěřovat svému lékaři, sdělovat mu veškeré příznaky, pocity, obavy

a úvahy. Důleţité je uţívat předepsané léky tak, jak se uţívat mají. Snaţit se vyhýbat

se návykovým látkám a dodrţovat zdravou ţivotosprávu. Nedělat ţádná závaţná

rozhodnutí v době akutních atak. Pacient by se měl snaţit dělat věci, které má rád

a baví ho. V ţádném případě by se neměl izolovat od ostatních a stahovat se do sebe.

Stává se, ţe pacienti čekají okamţité výsledky léčení, coţ je samozřejmě nemoţné.

Tato doporučení a mnoho dalších jsou sice myšlena jen v nejlepším ohledu, ale je

zřejmé, ţe málokterý nemocný se bude těchto bodů drţet. Hlavně ve fázích akutních

atak a epizod. Proto se na tyto rady a jejich dodrţování musí vzhlíţet spíše teoreticky

neţ prakticky.

42

5 Relaps a jeho prevence

Relaps znamená návrat akutních psychotických příznaků, tedy těch, které byly

jakoby uţ vyléčeny. U psychóz je riziko návratu poměrně vysoké. Dle výzkumů

postihne relaps přibliţně 75 % pacientů, kteří přestanou uţívat předepsaná

psychofarmaka. Léky mohou sníţit návrat nemoci aţ o 10 – 15 % a pokud se pacient

pravidelně sleduje, lze se mu zcela vyhnout. V případě ţe se preventivní léčba

přeruší, dojde k relapsu psychózy skoro vţdy. Proto je důleţité v léčbě pokračovat

dlouhodobě, i v případě pokud nejsou déle přítomny zjevné příznaky. K tomu, aby

pacient nepřestal svévolně uţívat léky, je důleţitý důvěrný vztah mezi pacientem

a lékařem. Pacient by se tedy neměl obávat svěřit se lékaři o pochybnostech léků a

i v dalších oblastech své nemoci. Pozornost se musí věnovat i varovným příznakům,

které by měly být včas rozpoznány, a tím se sníţí riziko nástupu relapsu.

Psychóza vzniká v době, kdy na člověka působí nějaká vnější zátěţ a tento člověk

je tzv. vulnerabilní, coţ znamená zranitelný. Dlouhodobý stres zvyšující výdej

dopaminu má díky vulnerabilitě škodlivý účinek. Pokud je pacient vulnerabilní, stačí

mu mírná zátěţ k tomu, aby nastal relaps. I kdyţ léčba odstraní příznaky

onemocnění, tato zranitelnost přetrvává. Ale je moţné ji ovlivnit.“ Čím méně člověk

v minulosti prodělal psychotických epizod a čím delší doba uplynula od poslední

z nich, tím dříve dojde ke zlepšení (tedy snížení) zranitelnosti, vulnerability. Naopak

čím kratší doba odezněla od poslední epizody psychózy a čím více psychotických

epizod pacient v minulosti prodělal, tím je jeho zranitelnost (vulnerabilita) vyšší

a tím je ve vyšším riziku relapsu.“33

Proto je důleţité snaţit se všemi dostupnými

prostředky, aby nedocházelo k dalším epizodám psychózy. Také platí tvrzení, ţe čím

dříve se blíţící se relaps podchytí, tím je kratší nebo se neobjeví vůbec. Uvádějí se tři

základní cíle, a sice sníţit zranitelnost, sníţit případný negativní vliv okolí, včas

rozpoznat počínající relaps.

Snížení zranitelnosti

Vulnerabilitu mohou v první řadě sníţit uţívaná psychofarmaka. Dle výzkumů

mohou nejen léčit příznaky, ale také sniţují riziko relapsu, při pravidelném uţívání

33 PRAŠKO, Ján, et al. Léčíme se s psychózou : Co byste měli vědět o schizofrenii a jiných psychózách. 1. Praha:

Medial Tribune CZ, 2005. 96 s. ISBN 80-239-5482-2.

43

i v době bez projevů nemoci. Pacienti s prodělanou první epizodou psychózy by měli

léky uţívat jeden aţ jeden a půl roku, ti co prodělali i druhou epizodu dva roky

a pokud nastalo více epizod, uţívají léky dva nebo tři roky, popřípadě se doporučuje

i trvale. Nejen léky sniţují riziko relapsu, ale i všechny moţné druhy psychoterapií.

Snížení negativního vlivu okolí

Jako nejrizikovější faktory můţeme uvést například stres, uţívání návykových

látek, silně vyjadřované emoce v rodině, samota, malá podpora okolí, špatná

spolupráce s lékařem, chaotický styl ţivota, ztráta zaměstnání, konflikty a nuda.

Silné vyjadřování emocí v rodině má negativní vliv na léčbu a na moţný výskyt

relapsu. Pozitivní ovlivňování sniţuje riziko. Mezi faktory, které působí pozitivně,

patří například stabilita v rodině, přátelství, bezpečné prostředí, přítomnost blízké

osoby, záliby, příleţitosti k zaměstnání, zábava, porozumění ostatních, plánování,

denní řád apod.

Včasné rozpoznání relapsu

Na příchozí relaps upozorňují varovné příznaky, které je třeba včas rozpoznat

a reagovat na ně. Buď sám pacient můţe pocítit, ţe se příznaky vrací, nebo také

blízké okolí, které pacientův průběh nemoci zná, tedy aspoň měl by znát, by mělo

reagovat. Doporučuje se v době remise společně s lékařem sepsat seznam varovných

příznaků, které v minulosti ataku předcházely. Podaří-li se tyto příznaky rozpoznat,

je moţné včas zahájit léčbu a k relapsu nemusí ani dojít. Tyto příznaky jsou

u kaţdého z pacientů individuální.

I přes to ţe k relapsu dojde, je nutné, aby rodina uvědomila lékaře, který určí další

postup. Také by se měla objevit snaha zmírnit známé stresory prostředí. Právě v této

době by rodina měla zůstat součástí léčebného postupu a zároveň i nadále být oporou

pro pacienta, který ji jednoznačně potřebuje.

44

Závěr

Cílem této práce bylo rozpracovat v jednotlivých kapitolách problematiku

psychotických onemocnění a hlouběji do ní proniknout. Na základě prostudování

odborné literatury jsem získala mnoho poznatků a informací, díky nimţ jsem mohla

vypracovat svou práci.

V první kapitole jsem rozebrala téma psychóz z obecného hlediska. Zjistila jsem,

co nemocný člověk proţívá v době akutních atak, jak se mění jeho ţivot, jaké další

projevy nemoc zahrnuje, jaké se mohou vyskytnout problémy spojené s nemocí

a celkově jak je těţké být obětí této nemoci. Lehce jsem nahlédla do historie, jak

vznikl pojem psychóza. Jelikoţ se psychóza většinou zaměňuje s výrazem neuróza,

vysvětlila jsem rozdíl mezi těmito dvěma odlišnými pojmy. Dále jsem uvedla, jaké

jsou příčiny této nemoci a jak se projevuje. Zjistila jsem, ţe není jednoduché zvládat

bludy a halucinace, které toto onemocnění doprovázejí. Připodobnila jsem také stavy,

které můţeme zaţít i my, zdraví lidé, bez ohledu na to, aby nám byla stanovena

diagnóza psychotického onemocnění. Také jsem uvedla, jaké vůbec existují druhy

psychóz. Jako u většiny definic, tak i u dělení psychóz se názory autorů liší.

Druhá kapitola se zabývá jiţ konkrétním onemocněním, a tím je schizofrenie. Zde

jsem jiţ podrobněji rozebrala příčiny, projevy a průběh. Abychom mohli lépe

proniknout do světa schizofreniků, uvádím několik příběhů ze ţivota pacientů. Díky

jejich vyprávění, můţeme lehce nahlédnout, co schizofrenik zaţívá v době akutních

atak. Ale i přesto, pokud nezaţijeme tyto stavy „na vlastní kůţi“, nikdy

nepochopíme, co přesně člověk zaţívá, jaké pocity ho přemáhají a jak těţké je

s touto nemocí ţít.

Bipolární poruše, jako dalšímu známému psychotickému onemocnění, jsem

věnovala třetí kapitolu. I zde se drţím okruhů jako v předchozí kapitole. U této

nemoci téţ pochopíme, ţe ţivot s ní není vůbec jednoduchý. Velice důleţitou roli

hraje podpora okolí a rodiny. Díky ní nemocný člověk můţe lépe zvládat svou

nemoc, a být motivován k léčbě. Nejen v rámci tohoto druhu psychózy hrozí vysoké

riziko sebevraţedných sklonů, v manických a depresivních epizodách. Ovšem

sebevraţda, není jediným rizikem, spojeným s bipolární poruchou. Ve třetí kapitole

je popsáno několik dalších rizik.

45

Předposlední, tedy čtvrtá kapitola se věnuje léčbě a jejím moţnostem. Je velice

důleţité, aby lidé s psychózou dodrţovali léčební postupy, které jim lékaři předepíší.

Jak v oblasti uţívání antipsychotik, tak v dalším postupu, a tím je docházení na

terapie. Antipsychotika mají tu vlastnost, ţe potlačují příznaky nemoci. Ale samotné

uţívání k vyléčení nestačí. Je důleţité navštěvovat různé psychoterapie, kterých je

dnes nabízeno nespočetně. Ty slouţí k tomu, aby se pacient smířil se svou nemocí,

věděl o ní veškeré informace a aby se ji naučil lépe zvládat. Existují i terapie rodinné,

které jsou zaměřené na rodinu a blízké okolí nemocného.

Poslední kapitola se týká relapsu a jeho prevence. Coţ je nedílnou součástí celého

tohoto tématu, především v období po ukončení řádné léčby. Pojem relaps znamená

návrat akutních atak nemoci, které by měli být uţ „vyléčeny“. Bohuţel je relaps

velice častý. Zamezit se mu dá uţíváním léků i v době, kdy se zdá, ţe nemoc

pominula. Je nám známo, ţe stres má škodlivý účinek na psychotické onemocnění.

Proto je důleţité snaţit se mu nevystavovat a podchytit tak včas blíţící se relaps.

46

Seznam literatury

DOUBEK, Pavel, et al. Psychóza v životě – život v psychóze: příručka pro pacienty

trpící psychózou a jejich rodiny. Praha: Maxdorf, 2008. 63 s. ISBN 978-80-7345-

156-1.

BREZNOŠČÁKOVÁ, Dagmar; NOVÁK, Tomáš; STOPKOVÁ, Pavla. Jak se

vyrovnat s mánií a depresí: příručka pro pacienty s bipolární afektivní poruchou.

Praha: Maxdorf, 2008. 94 s. ISBN 978-80-7345-131-8.

GAY, Christian. Bipolární porucha: rady pro rodiny a blízké osob s

maniodepresivními stavy. 1. Praha: Portál, 2010. 136 s. ISBN 978-80-7367-668-1.

HERMAN, Erik, et al. Bipolární porucha a její léčba: příručka pro pacienty a jejich

rodiny. Praha: Maxdorf, 2007. 96 s. ISBN 978-80-7345-135-6.

HÖSCHL, Cyril; WENIGOVÁ, Barbora. Objevte cestu, jak jít dál: podpora a rady

pro každého, koho postihla schizofrenie. Praha: Tigis, 2006. 100 s. ISBN 80-903750-

2-2.

KALINA, Kamil. Jak žít s psychózou. Praha: Portál, 2001. 247 s. ISBN 8071785636.

KUČEROVÁ, Helena. Schizofrenie v kazuistikách. 1. Praha: Grada, 2010. 112 s.

ISBN 978-80-247-2045-6.

NOVÁK, Tomáš, a kol. Jak úspěšně plout mezi mánií a depresí: Příručka pro

pacienty s bipolární afektivní poruchou. Praha: Maxdorg, 2008. 26 s. ISBN 978-80-

7345-152-3.

PRAŠKO, Ján, et al. Léčíme se s psychózou: Co byste měli vědět o schizofrenii a

jiných psychózách. 1. Praha: Medial Tribune CZ, 2005. 96 s. ISBN 80-239-5482-2.

PRAŠKO, Ján, et al. Psychotická porucha a její léčba: Příručka pro nemocné a

jejich rodiny. Praha: Maxdorf, 2001. 90 s. ISBN 80-85912-65-1.

SMOLÍK, Petr. Duševní a behaviorální poruchy: průvodce klasifikací, nástin

nozologie, diagnostika. 2. Praha: Maxdorf, 2002. 506 s. ISBN 808591218X.

VINAŘ, Oldřich. Schizofrenní onemocnění: Informace pro nemocné a jejich blízké.

Praha: Galén, 2002. 15 s. ISBN 80-7262-202-1.

47

Internetové zdroje

Janssen [online]. c1997-2007, 30 březen 2011 [cit. 2011-03-31]. Schizofrenie.

Dostupné z WWW: <http://www.janssen-cilag.cz/?product=none>.

KRYLOVÁ, Irma. Schizofrenik můţe ublíţit okolí. Pravda nebo

mýtus?. OnaDnes.cz [online]. 20. března 2009, [cit. 2011-03-28]. Dostupný z

WWW:<http://ona.idnes.cz/schizofrenik-muze-ublizit-okoli-pravda-nebo-mytus-f8p-

/zdravi.aspx?c=A090319_121948_vase-telo_pet>.

MOŢNÝ, Petr. Kdyţ se řekne psychóza [online]. Praha: Galén, 1999 [cit. 2011–03-

16]. Dostupné z WWW:

<http://cz.lundbeck.com/cz/Professionals/what_we_do/other/documents/Kdyz_se_re

kne_psychoza.pdf>.

PETERKOVÁ, Michaela. Psychoweb [online]. 2008 [cit. 2011-03-28]. Schizofrenie.

Dostupné z WWW: <http://www.schizofrenie.psychoweb.cz/>.

Psychosy.cz [online]. c2010 [cit. 2011-03-16]. O psychózách. Dostupné z WWW:

<http://www.psychosy.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=50&Ite

mid=2>.

Schizofrenní poruchy [online]. c2010 [cit. 2011-03-19]. Rozdělení schizofrenie.

Dostupné z WWW: <http://www.schizofrenniporuchy.cz/rozdeleni-schizofrenie/>.

SCHNEEDORFEROVÁ, Eva. Tichý společník aneb člověk s nemocnou

duší. Topzine.cz [online]. 8. 9. 2009, [cit. 2011-03-16]. Dostupný z

WWW:http://www.topzine.cz/tichy-spolecnik-aneb-zivot-s-nemocnou-dusi/

VAŠINA, Stanislav. Vaši Naši [online]. c2008 [cit. 2011-03-28]. Psychóza.

Dostupné z WWW: <http://vasinasi.webnode.cz/>.

WEIMEROVÁ, Monika. Dobrá psychiatrie [online]. c2010 [cit. 2011-03-16].

Psychózy. Dostupné z WWW: <http://dobrapsychiatrie.cz/psychozy/co-to-jsou-

psychozy>.

48

Seznam příloh

Příloha č. 1 – Funkce dopaminu

Příloha č. 2 – Funkce dopaminu při psychóze

Příloha č. 3 – Průběh psychotických onemocnění

Příloha č. 4 – Přijetí dopaminu receptorem

Příloha č. 5 – Funkce antipsychotik

Příloha č. 6 – Příčiny bipolární poruchy

Příloha č. 7 - Typy epizod bipolární poruchy

Příloha č. 8 – Typy epizod bipolární poruchy

Přílohy

Příloha č. 1

Z obrovského proudu informací jsou dopaminem označeny jenom důleţité události, ať uţ

pozitivní, nebo negativní. S těmito informacemi je pak speciálně nakládáno.

Příloha č. 2

U psychózy dochází ke zvýšenému výdeji dopaminu v limbickém systému. Uţ neoznačuje

skutečně závaţné události, ale nálepkuje jako důleţité i zcela náhodné, nepodstatné informace.

Výsledek je, ţe nemocný zprvu cítí, jako by vše mělo speciální význam, důleţitost. Velmi rychle

se jednotlivé události náhodně propojí a záhy se objeví bludný systém.

Příloha č. 3

Příloha č. 4

První nervová buňka vysílá dopamin (modrá kulička), druhá nervová buňka má připravený

receptor (ţlutý čudlík), aby mohl dopamin přijmout.

Příloha č. 5

Dopamin jako dopis, který nese informaci do přijímače – poštovní schránky. Antipsychotikum

jako zelené lepítko chrání schránky před přetíţením.

Příloha č. 6

Příloha č. 7

Příloha č. 8

ANOTACE

Jméno a

příjmení:

Veronika Skalická

Katedra: Katedra psychologie a patopsychologie

Vedoucí práce: Mgr. Iveta Tichá

Rok obhajoby: 2011

Název práce: Psychózy

Název

v angličtině:

Psychosis

Anotace práce: Práce se zabývá obecným tématem psychóz. V dalších

kapitolách jsou podrobně rozebír schizofrenií a bipolární

poruchou. Jednotlivé kapitoly popisují příčiny, projevy, druhy a

průběh nemoci a další zajímavosti. Další kapitoly pojednávají o

léčbě psychóz a jak předcházet návratu nemoci.

Klíčová slova: Psychóza, schizofrenie, bipolární afektivní porucha, léčba,

relaps a prevence

Anotace

v angličtině:

This work deals with the general theme of psychosis. In

other chapters are analyzed in detail

schizophrenia and bipolar disorder. Individual chapters describe

the causes, symptoms, types and clinical

course and other attractions. Other chapters deal

with the treatment of psychosis and preventing relapse.

Klíčová slova

v angličtině:

Psychosis, schizophrenia, bipolar affective disorder,

THERAPY?, relapse, prevention

Přílohy vázané

v práci:

Příloha č. 1 – Funkce dopaminu

Příloha č. 2 – Funkce dopaminu při psychóze

Příloha č. 3 – Průběh psychotických onemocnění

Příloha č. 4 – Přijetí dopaminu receptorem

Příloha č. 5 – Funkce antipsychotik

Příloha č. 6 – Příčiny bipolární poruchy

Příloha č. 7 - Typy epizod bipolární poruchy

Příloha č. 8 – Typy epizod bipolární poruchy

Rozsah práce: 48 stran + přílohy

Jazyk práce: český