VŠICHNI HRAJEME DIVADLO · 2012-09-30 · ERVING GOFFMAN / VŠICHNI HRAJEME DIVADLO UVOĎ snad cht...

Erving Goffman •

VŠICHNI HRAJEME DIVADLO

Sebeprezentace v každodenním životě

Nakladatelství . Studia Ypsilon

1999

ERVING GOFFMAN

absolvoval na Torontské universitě roku 1945. Magisterský titul v oboru sociologie získal roku 1949 na Chicagské universitě. Během své dvouleté stáže (1949-1951) na Edinburgské universitě zkoumal chování obyvatel Shetlandských ostrovů, poté pracoval na dvou projektech katedry sociálních věd Chicagské university. Doktorát získal roku 1953 na Chicagské universitě na základě své disertační práce Způsob komunikace v ostrovních společenstvích. Od roku 1954 do roku 1957 pracoval jako externí vědecký spolupracovník v laboratoři pro výzkum sociálních prostředí v National Institute of Mental Health; na tento výzkum navázala roční stáž v Nemocnici sv. Alžběty ve Washingtonu. V roce 1958 nastoupil na katedru sociologie Kalifornské university v Berkeley, roku 1962 získal profesuru sociologie. V září 1968 přešel na katedru antopologie a sociologie Pennsylvánské university. Erving Goffman přispíval do různých odborných časopisů. Z jeho mnohých publikací je třeba zmínit alespoň Všichni hrajeme divadlo (1959), Setkání (1961), Chováni ve veřejných prostorách (1963), Stigma (1964), Útočiště (1968), Interakční rituál (1967), Strategické interakce (1970), Vztahy na veřejnosti (1971), Analýza rámce (1974) a Řečové formy (1981). Erving Goffman zemřel roku 1983.

TEC K68650

08/A

Erving Goffman VŠICHNI HRAJEME

DIVADLO

Tato kniha vychází díky laskavému přispění Hlavního města Prahy a Nadace Open Society Fund Obsah

Univerzitní knihovna Západočeské univerzity v Plzni

KN040004187

Copyright © Erving Goffman, 1959 Translation © Milada McGrathová, 1999 © Nakladatelství Studia Ypsilon, 1999 ISBN 80-902482-4-1

Předmluva - Poděkování Úvod --------

1. HERECKÉ VÝKONY Přesvědčení o roli, již člověk hraje- Fasáda -------------------------------- Dramatické zachycení skutečnosti Idealizace------------------------------ Udržování kontroly nad výrazovými prostředky Zkreslení skutečnosti -----------------------------— Mystifikace ——-------- —— -------------------------- Skutečnost a lest -------------------------------------

2. TÝMY

3. REGIONY A CHOVÁNÍ V NICH

4. DISKREPANTNÍ ROLE

5. KOMUNIKACE PŘI VYSTOUPENÍ Z ROLE

Přístup k nepřítomným ------------------------------- Režijní debaty ----------------------------------------- Tajná dohoda týmu ----------------------------------- Přeorientování se--------------------------------------

6. UMĚNÍ ŘÍDIT DOJMY Sebeobranné vlastnosti a metody Ochranné metody ------------------ Takt s ohledem na takt --------------

7 9 10

25 25 29 36 39 53 59 66 69

81

108

140

165 167 172 172 184

203 207 221 225

7. ZÁVĚR Rámec ------------------------------ Analytický kontext --------------- Člověk - interakce - společnost Srovnávání a studium ------------ Role výrazu při sdělování dojmu o sobě samém Inscenování a vlastní já -----------------------------

230 230 231 233 235 239 242

Předmluva

Přál bych si, aby tato studie posloužila jako příručka podrobně rozebírající jedno sociologické hledisko, z nějž může být zkoumán společenský život probíhající v uzavřeném prostředí budovy nebo továrny. Je v něm popsána řada rysů, které společně tvoří rámec aplikovatelný na jakékoli organizované společenství, ať už v do-mácí, průmyslové, či komerční sféře.

Tato studie sleduje problém z hlediska divadelního představe-ní; odvozené principy jsou principy dramaturgické. Snažím se sledovat, jak člověk v obvyklých pracovních situacích prezentuje sám sebe a svou činnost před ostatními, jak řídí a kontroluje dojem, jenž si o něm okolí vytvoří, a vše, co může být součástí jeho představení. Při užívání tohoto modelu se budu snažit ne-zlehčovat jeho zjevné nedostatky. Na jevišti je prezentována fik-ce; předpokládejme, že život nám předkládá realitu, ne vždy dobře nazkoušenou. A co je možná důležitější, na jevišti se he-rec v převlečení za určitou postavu představuje jiným postavám ztvárněným dalšími herci; obecenstvo je třetí stranou této inter-akce - stranou, která je nezbytná, ale úplně by chyběla, pokud by představení bylo realitou.

Ve skutečném životě jsou tyto tři strany vměstnány do dvou; role hraná příslušným jednotlivcem je uzpůsobena rolím ostatních přítomných a ti přitom zároveň tvoří obecenstvo. K dalším nedo-statkům našeho modelu se ještě vrátíme později.

Názorné příklady užité v této studii mají různý status: některé mají původ v uznávaných výzkumech, jejichž autoři kvalifiko-vaně zobecňují spolehlivě zaznamenané pravidelně se vyskytují-cí jevy; jiné jsou vybrány z neformálních vzpomínek sepsaných zajímavými lidmi a další jsou někde na pomezí. Kromě toho často využívám vlastní studie komunity drobných farmářů-sa-mozásobitelů na Shetlandských ostrovech.1 Tento přístup (po-dobně jako přístup Simmelův) ospravedlňuji tím, že všechny

ERVING GOFFMAN / VŠICHNI HRAJEME DIVADLO

uvedené názorné příklady zapadají do srozumitelného rámce, který spojuje části čtenářových zkušeností a poskytuje vodítko vhodné k vyzkoušení při detailním zkoumání institucionalizova-ného společenského života.

Tento rámec je zde prezentován v logických krocích. Úvod je nutně abstraktní a je možné ho vynechat.

Poděkování

POZNÁMKY

1 Popsána částečně v práci „Communication conduct in an Island Com-muníty" od E. Goffmana (nepublikovaná doktorská dizertační prá-ce na katedře sociologie na Chicagské univerzitě z roku 1953). Po-psanou komunitu budeme od nynějška nazývat „Shetlandským ostrovem".

Zde předkládaná práce vznikla v návaznosti na výzkum interakcí, který provedla katedra sociální antropologie a Výbor pro výzkum v oblasti společenských věd Univerzity v Edinburghu, a na vý-zkum společenského uspokojení za podpory grantu Fordovy nada-ce řízené profesorem E. A. Shilsem na University of Chicago. Chci vyjádřit díky svým učitelům, jimiž jsou C. W. M. Hart, W. L. Warner a E. C. Hughes. Rovněž bych rád poděkoval Eliza-beth Bottové, Jamesi Littlejohnovi a Edwardu Banfieldovi, kteří mi pomáhali v začátcích bádání, a kolegům-studentům z Chicag-ské univerzity, kteří mi pomohli později. A konečně, tato práce by nebyla sepsána bez spolupráce mé ženy, Angeliky S. Goffmanové.

UVOD

Úvod

Jakmile se jednotlivec ocitne ve společnosti druhých, ostatní se obvykle snaží o něm získat informace nebo využít znalosti, které o něm už mají. Zajímají se o jeho celkové společensko-ekonomic-ké postavení, o jeho představu o sobě samém, jeho postoj k okolí, jeho kvalifikaci, důvěryhodnost a podobně. Přestože se může zdát, že vyhledávání některých těchto informací je účelem samo o sobě, obvykle pro jejich získávání existují zcela praktické důvody. In-formace o jedinci pomáhají charakterizovat situaci, umožňují os-tatním předem odhadnout, co od nich dotyčný bude očekávat a co oni mohou očekávat od něj. Takto poučené okolí bude vědět, jak nejlépe jednat, aby v dotyčném jedinci vyvolalo žádanou reakci.

Existuje mnoho zdrojů informací a nositelů významu (nebo ,nosičů znaků'), které přítomným zprostředkují potřebné poznat-ky. I pozorovatelé, kteří dotyčného neznají, mohou z jeho chování a vzhledu postupně shromáždit záchytné body, které jim umožní užít předchozích zkušeností s podobnými jednotlivci, nebo, což je důležitější, aplikovat na něj jinde ověřené stereotypy. Z předcho-zích zkušeností mohou vyvozovat domněnku, že v daném spole-čenském prostředí se budou pravděpodobně vyskytovat pouze jednotlivci určitého druhu. Mohou se opírat jednak o to, co jim dotyčný o sobě řekne, jednak o dokumenty, kterými se prokazuje. Pokud již tohoto jedince znají nebo s ním mají nějakou předběž-nou zkušenost, mohou při předjímání jeho současného a budoucí-ho chování vycházet ze závěrů o důsledném uplatňování a obecné povaze jeho vlastností.

Je však dobře možné, že během doby, kdy se jedinec ocitá v bezprostřední blízkosti druhých, se toho odehraje velmi málo na to, aby byli ostatní vyzbrojeni přesvědčivými informacemi po-třebnými k rozumnému rozhodování, jak jednat. Mnohé zásadní skutečnosti zůstávají mimo čas a prostor interakce nebo jsou v ní ukryté. Například „pravé" či „skutečné" postoje, přesvědčení

a emoce jednotlivce je možné ověřit pouze nepřímo, z toho, co otevřeně hlásá nebo co prozrazuje jeho mimovolní expresivní chování. Podobně, pokud nějaký jedinec ostatním nabízí nějaký výrobek nebo službu, ostatní zjistí, že během interakce zhusta není čas ani prostor pro ověření pravdivosti jeho slov v praxi. Lec-cos budou nuceni přijmout jako obvyklé či přirozené známky ně-čeho, co není přímo postižitelné smysly. Řečeno spolu s Ichheise-rem1, jedinec bude muset jednat tak, aby záměrně či bezděčně působil, čímž v ostatních naopak vyvolá nějaký dojem.

Působivost jedince (a tím i jeho schopnost vyvolat dojem) se zjevně zakládá na dvou radikálně odlišných typech tvorby znaku: první typ zahrnuje činnosti, jimiž se dotyčný snaží vyvolat určitý dojem, druhý typ to, jak na ostatní působí. První obsahuje verbální symboly nebo jejich náhražky, kterých jednotlivec užívá nesporně a výhradně k předání informace, o níž ví, že ji on sám i ostatní s těmito symboly spojují. Toto je komunikace v tradičním a úz-kém slova smyslu. Druhý zahrnuje širokou škálu jednání, které ostatní mohou pokládat za příznačné pro daného člověka a očeká-vat, že toto jednání je jim předváděno z jiných důvodů, než je sdě-lení informace tímto způsobem. Jak ještě uvidíme, toto rozdělení je platné pouze zpočátku. Jednotlivec totiž zcela záměrně šíří dez-informace prostřednictvím obou zmíněných druhů komunikace. První zahrnuje lest, druhý přetvářku.

Zkoumáme-li komunikaci jak v užším, tak širším slova smyslu, zjistíme, že jednání jednotlivce v přítomnosti ostatních nabývá charakteru slibu. Ostatní patrně zjistí, že jim nezbývá než jednot-livci důvěřovat a po dobu jeho přítomnosti jej vstřícně přijímat výměnou za určitou hodnotu, o jejíž skutečné povaze se budou moci přesvědčit teprve po jeho odchodu. (Okolí si samozřejmě vytváří úsudek i v každodenním kontaktu s fyzickým světem, ale pouze ve světě společenské interakce posuzované objekty tento proces cíleně ulehčují nebo naopak ztěžují.) Míra jistoty, jakou okolí o jednotlivci získaje různá v závislosti na faktorech jako je množství informací, jež toto okolí získalo již dříve. Ani sebevětší množství informací však nemůže zcela odstranit nutnost jednat pouze na základě úsudku. Jak píše William I. Thomas:

„Je pro nás vysoce důležité uvědomit si, že ze dne na den auto-

10 11

ERVING GOFFMAN / VŠICHNI HRAJEME DIVADLO UVOĎ

maticky svůj život neřídíme, nečiníme rozhodnutí a nedosahuje-me svých cílů na základě statistiky nebo vědy. Žijeme tak, že si vytváříme úsudky. Řekněme, že jsem vaším hostem. Nevíte, ne-můžete vědecky dokázat, že vám neukradnu peníze nebo kávové lžičky. Vy soudíte, že to neudělám, a na základě vašeho úsudku jsem tedy vaším hostem."2

Přejděme nyní k hledisku jednotlivce, který se prezentuje před ostatními. Možná si přeje, aby o něm získali vysoké mínění nebo aby si mysleli, že on má vysoké mínění o nich, aby si všimli, co vůči nim doopravdy pociťuje, nebo aby nezískali žádný jedno-značný dojem; možná chce navodit dostatečný společenský sou-lad, aby mohla interakce pokračovat, neboje chce podvést, zbavit se jich, zmást je, oklamat, znepřátelit šije neboje urazit. Bez ohle-du na konkrétní cíl, jehož chce jednotlivec dosáhnout, a bez ohle-du na jeho motivy bude v jeho zájmu kontrolovat chování dru-hých, především jejich reakce na něj samotného.3 Jednotlivec může takové kontroly dosáhnout tím, že ostatní ovlivní ještě dří-ve, než nastalou situaci definují; musí je přesvědčit, aby dobrovol-ně jednali v souladu s jeho vlastním záměrem. Když se proto jed-notlivec ocitne v přítomnosti druhých, bude mít patrně důvod, aby mobilizoval svou aktivitu, jíž chce v ostatních vzbudit kýžený do-jem. Spolubydlící na kolejích či internátu často posuzují oblíbe-nost té které dívky podle toho, jak často ji volají k telefonu. Je pravděpodobné, že některé dívky si zařídí, aby jim lidé často vola-li; lze očekávat i závěr, k němuž dospěl Willard Waller:

„Mnoho pozorovatelů zaznamenalo, že dívka, která je na koleji volána k telefonu, se často nechá vyvolávat i několikrát, aby měly ostatní dívky dostatečnou příležitost slyšet, zeje po ní sháňka."4

Ze dvou již zmíněných druhů komunikace - užšího a širšího -se tato práce bude zabývat především tím druhým, divadelnějším a kontextovějším, nonverbálním a předpokládejme i nezáměrným druhem, ať už je komunikace vedena s určitým účelem, či nikoli. Jako příklad toho, co se budeme snažit vysvětlit, bych rád ocitoval delší románovou příhodu, v níž Preedy, Angličan na letní dovolené ve Španělsku, poprvé vyjde ze svého hotelu na pláž:

„Ale stejně si dal záležet, aby se jeho zrak nestřetl se zrakem nikoho jiného. Především musel dát jasně najevo všem, kdo by se

snad chtěli stát jeho společníky na dovolené, že ho vůbec, ale vů-bec nezajímají. Hleděl skrz ně, kolem nich, přes ně - oči ztracené v neurčitu. Pláž mohla být stejně dobře liduprázdná. Když se k němu náhodou zakutálel míč, nasadil překvapený výraz; pak do-volil pobavenému úsměvu rozjasnit mu tvář (Preedy Dobrosrdeč-ný), omámeně se rozhlédl, aby zjistil, že na pláži jsou lidé, hodil míč zpět, usmívaje se pro sebe a ne na ty lidi, a pak se znovu bez-starostně vrátil ke své nonšalantní obhlídce okolí. Nadešel ale čas na menší přehlídku, přehlídku Preedyho Dokonalého. Ne zcela čestnou manipulací dal všem, kdo se chtěli podívat, příležitost spatřit titul rozečtené knihy - překlad Homéra do španělštiny, kla-sický, nepříliš troufalý, ovšem současně kosmopolitní titul - a pak složil plážovou deku a tašku do úhledné pískuvzdorné hromádky (Preedy Metodický a Praktický), pomalu se zvedl a líně protáhl svou rozložitou kostru (Preedy - Velká Kočka) a pohodil stranou sandály (Preedy Bezstarostný, nakonec proč ne). A což teprve Preedyho zásnuby s mořem! Pro ty měl hned několik rituálů. První vyžadoval volnou chůzi, která se změní v běh a skok po hlavě do vody a pak hladce přejde v mocné záběry kraulu, bez jediného šplíchnutí směřující k obzoru. Samozřejmě ne až úplně k obzoru. Celkem náhle se otočí na záda a kopanci rozvíří vodu do ohromné bílé čepice, čímž jaksi naznačí, že by mohl plavat mnohem dál, kdyby se mu chtělo, a pak se postaví a odhalí tak čtvrtinu svého těla, aby všichni viděli, o koho se jedná. Alternativní postup byl jednodušší, vylučoval šok ze studené vody i riziko, že Preedy bude vypadat příliš rozverně. Trik byl v tom, působit dojmem, že je natolik uvyklý moři, Středozemí a této konkrétní pláži, že může být stejně dobře ve vodě jako na břehu. Vyžadovalo to loudavou procházku na okraj a za okraj vody - ani si nevšiml, že si namočil nohy, země a vodapra něj jedno jsou! - a aby pak s očima obráce-nýma k nebi zadumaně zkoumal jiným neviditelné předzvěsti změny počasí (Preedy Místní Rybář)."5

Autorovým záměrem je, abychom poznali, že Preedy se nepat-řičně obírá různými dojmy, které, jak se domnívá, pouhá jeho tě-lesná aktivita vzbuzuje v lidech okolo. Můžeme Preedyho ostou-zet ještě víc, když budeme předpokládat, že jednal pouze proto, aby vyvolal určitý dojem, v tomto případě dojem falešný, a že na

12 13

ERVING GOFFMAN / VŠICHNI HRAJEME DIVADLO UVOD

ostatní přítomné buď vůbec nijak nezapůsobil, nebo ještě hůř, do-spěli k názoru, že se Preedy afektovaně snaží určitý dojem v nich vzbudit. Pro nás je ale důležité, že druh dojmu, jaký se Preedy snaží vzbudit, odpovídá dojmu, jehož ostatní přítomní správně či chybně nabývají.

Jak jsem uvedl, jednotlivec svým jednáním před ostatními ovlivňuje, jak danou situaci definují. Někdy se bude chovat zcela vypočítavě, vyjadřovat se určitým způsobem jen proto, aby zapů-sobil takovým dojmem, který vyvolá kýženou reakci. Dotyčný si někdy ani neuvědomí, jak je ve své činnosti vypočítavý. Někdy se bude záměrně a vědomě vyjadřovat určitým způsobem hlavně proto, že si toho žádá tradice jeho skupiny či jeho společenské postavení, a nikoli proto, aby vyvolal konkrétní reakci okolí (ji-nou než obecně příznivé přijetí či souhlas), jakou pravděpodobně vyvolá v těch, na něž jeho vyjadřování zapůsobí. Tradice dané role někdy jednotlivce přivede k tomu, že působí, jako by svůj vý-stup dobře nastudoval, a přitom nemusí být ani vědomě, ani bez-děčně připraven takový dojem vytvářet. Ostatní mohou buď při-jmout za své, co jim jedinec předkládá, nebo situaci špatně pochopit a vyvodit z ní závěry, které nejsou podložené ani zámě-rem jednotlivce, ani skutečnostmi. V každém případě, pokud ostatní jednají, jako by v nich jednotlivec požadovaný dojem vy-volal, můžeme k celé záležitosti přistoupit funkčně či pragmatic-ky, a říci, že jednotlivec „účinně" definoval situaci a „účinně" podpořil pojetí situace vyplývající z daného stavu věcí.

Je zde jeden aspekt reakce okolí, který si zaslouží zvláštní poz-námku. Okolí, které si uvědomuje, že se mu jednotlivec pravděpo-dobně bude ukazovat v příznivém světle, si patrně rozdělí událost na dvě části: část, jíž může jednotlivec relativně snadno a libovol-ně manipulovat, vzhledem k tomu, že jde převážně o jeho verbální tvrzení, a část, na níž má zdánlivě minimální podíl a nad níž zdán-livě téměř nemá kontrolu, protože je odvozena převážně z celko-vého dojmu, jakým působí. Okolí potom může užít těchto „neov-ladatelných aspektů" jednání jednotlivce k ověření pravdivosti toho, co je sdělováno aspekty ovladatelnými. Tím se projevuje zá-kladní asymetrie procesu komunikace: zatímco jedinec si uvědo-muje pouze jeden proud své komunikace, ostatní si uvědomují ješ-

tě i druhý proud. Například na Shetlandských ostrovech venkov-ská žena při servírování místních jídel britskému návštěvníkovi se zdvořilým úsměvem vyslechla zdvořilá tvrzení o tom, jak mu po-dané jídlo chutná; současně však sledovala, jak rychle návštěvník zvedá ruku s vidličkou od talíře, lačnost, s níž sousto podává k ústům, chuť, s jakou jídlo žvýká, a užívala těchto příznaků k ověření deklarovaného cítění strávníka. Tatáž žena, aby zjistila, co si jeden její známý (A) „skutečně" myslí o jiném známém (B), počkala, až se B ocitl v přítomnosti A, ale byl zabrán do debaty s C. Za situace, kdy A nehovořil s B a B ho ani přímo nepozoro-val, A v některých okamžicích ztratil obvyklé zábrany a taktní přetvářku a svobodně dával najevo, co si o B „skutečně" myslí. Naše Shetlanďanka stručně řečeno pozorovala nepozorovaného pozorovatele.

Vzhledem k tomu, že okolí bude pravděpodobně poměřovat snáze ovladatelné aspekty chování prostřednictvím těch méně ovladatelných, můžeme očekávat, že jednotlivec se někdy pokusí vytěžit z této možnosti maximum a podřídí svůj výraz chování, které se pokládá za spolehlivě informující.6 Například účastník-pozorovatel snažící se získat přístup do uzavřeného společenské-ho okruhu nejenže může nasadit uznalý výraz, poslouchá-li dota-zovanou osobu, ale může být natolik pečlivý, že stejný výraz zachová i v době, kdy tato osoba mluví s ostatními; ti, kdo pozo-rují pozorovatele, potom už tak snadno nezjistí, jaký má vlastně názor. Je možné uvést názorný příklad ze Shetlandských ostrovů. Když soused zašel na šálek čaje, obvykle nasadil alespoň náznak milého vstřícného úsměvu, když procházel dveřmi do stavení. Vzhledem k tomu, že holý terén před domem a nedostatek světla uvnitř obvykle umožňovaly příchozího nepozorovaně sledovat už při jeho příchodu ke stavení, ostrované někdy pobaveně pozoro-vali, jak návštěvník těsně přede dveřmi vyměnil výraz do té doby čitelný na jeho tváři za výraz přátelské družnosti. Nicméně někteří návštěvníci si uvědomovali, že by mohli být takto sledováni, a na-sadili přátelský výraz již daleko od domu, aby vzbudili dojem stálé image.

Takováto míra sebekontroly ze strany jednotlivce obnovuje souměrnost komunikačního procesu a připravuje scénu pro jakou-

14 15

ERVING GOFFMAN / VŠICHNI HRAJEME DIVADLO UVOĎ

si informační hru - potenciálně nekonečný cyklus utajování, od-halování, falešných prozrazení a opětovného odhalování. Měli by-chom dodat, že vzhledem k tomu, že ostatní budou pravděpodobně relativně důvěřiví vůči tomu, co pokládají za nekontrolovaný aspekt chování jednotlivce, může jednotlivec z ovládnutí tohoto aspektu svého chování mnohé vytěžit. Ostatní mohou samozřejmě vycítit, že jednotlivec předpokládané spontánní aspekty svého chování přizpůsobuje, a mohou hledat v tomto samotném aktu přizpůsobování určitý odstín jednání, který jednotlivec nedokázal ovládnout. To se znovu stává jakousi zkouškou chování jednotliv-ce, tentokrát jeho předpokládaného nevypočitatelného chování, a znovu se tím obnoví nesouměrnost komunikačního procesu. Po-dotýkám, že umění prohlédnout naši snahu o dosažení úmyslné nezáměrnosti se zdá být lépe vyvinuté než naše schopnost přizpů-sobovat vlastní chování. Bez ohledu na to, kolik kol zmíněné in-formační hry proběhne, bude mít svědek pravděpodobně stále vý-hodu před hercem a původní nesouměrnost komunikačního procesu bude pravděpodobně zachována.

Připustíme-li, že se jedinec v přítomnosti druhých pokouší defi-novat nastalou situaci, nesmíme pominout ani to, že ostatní bez ohledu na to, jak pasivní roli zdánlivě hrají, se budou rovněž po-koušet aktivně definovat situaci na základě své reakce na dotyčné-ho a na základě všech svých kroků, které vůči němu podniknou. Definice nastalé situace jsou v podání různých účastníků obvykle natolik sladěné, aby nedocházelo ke zjevným sporům. To nezna-mená, že by zavládla taková shoda, aby každý otevřeně vyjadřo-val své skutečné cítění a upřímně souhlasil s pocity, které vyjadřují ostatní. Taková harmonie je optimistický ideál a k hladkému chodu společnosti jí beztak není zapotřebí. Od každého z účastníků se spíše očekává, že potlačí své bezprostřední srdečné a upřímné pocity a bude předkládat takový názor na situaci, který je podle jeho názoru pro ostatní alespoň na čas přijatelný. Udržování tohoto povrchového souladu, tohoto tenkého nátěru shody je usnadněno tím, že každý z účastníků skrývá své potřeby za proklamování hodnot, jež musejí všichni přítomní podpořit alespoň slovně. Dále tu pak obvykle vzniká určitá dělba práce, pokud jde o definování situace. Každému z účastníků je umožněno dočasně hrát vedoucí

roli v těch otázkách, které jsou důležité pro něj, ale nikoli pro ostatní zúčastněné, například při racionálním výkladu a osprave-dlnění vlastní činnosti. Výměnou za tuto laskavost dotyčný mlčí nebo se vyjadřuje pouze neutrálně k záležitostem důležitým pro ostatní, ale přitom nepříliš významným pro něj samého, Vzniká tím jakýsi interakční modus vivendi. Účastníci přispívají k jedno-mu společnému výkladu situace, což neznamená ani tak skuteč-nou shodu o tom, co skutečně existuje, ale spíše skutečnou shodu o tom, že dočasně budou respektována ta a ta tvrzení týkající toho a toho. Bude zde existovat také skutečná shoda o tom, zeje nanej-výš žádoucí, aby se společnost vyhnula otevřenému konfliktu růz-ných výkladů situace7. Tuto úroveň shody budu označovat za pra-covní „konsensus". Je třeba si uvědomit, že pracovní konsensus ustavený během jedné interakční situace bude zcela odlišný od pracovního konsensu ustaveného v jiném druhu situace. Proto dva přátelé na obědě si budou prokazovat vzájemnou náklonnost, úctu či starostlivost. Na druhé straně ve sféře služeb profesionál často udržuje svou image osoby nezúčastněně se podílející na řešení problému svého klienta, zatímco klient reaguje projevy úcty vůči schopnostem a mravní integritě tohoto profesionála. Bez ohledu na podobné rozdíly v obsahu však obecná forma takovéhoto pra-covního uspořádání zůstává v obou případech stejná.

Uvědomíme-li si, jak snadno účastník akceptuje tvrzení, jimiž situaci definují ostatní, doceníme, jak klíčový význam mají infor-mace o ostatních účastnících, dostupné či získané před začátkem interakce, protože jednotlivec právě na základě těchto původních informací začíná rozvíjející se situaci definovat a určitým směrem na ni reagovat. Způsob, jakým jednotlivec sám sebe prezentuje, jej zavazuje k určitému způsobu chování a vyžaduje od něj, aby se vzdal všech náznaků, že je něčím jiným. Jak interakce účastníků postupuje, budou prvotní informace samozřejmě modifikovány a přibudou k nim další, je však nezbytné, aby tento pozdější vývoj nebyl v rozporu s prvotními postoji účastníků a naopak aby byl rozvíjen na jejich základě. Zdá se, že pro jednotlivce je daleko jednodušší rozhodnout, jaký vztah vyžadovat od ostatních a jaký vztah jim nabídnout v samém počátku setkání, než měnit rozvíje-jící se vztahy v průběhu interakce.

16 17


Netřeba říkat, že v každodenním životě všichni zcela jasně chá-pou, jak důležitý je první dojem. Úspěšnost zaměstnanců služeb často závisí na jejich schopnosti během vztahu se zákazníkem pře-vzít a udržet si iniciativu, schopnosti, která vyžaduje z jejich stra-ny mírnou agresivitu, pokud patří k nižší sociální vrstvě než jejich zákazník. W. F. Whyte jako příklad uvádí servírku:

„Servírka, která dobře zvládá stresové situace, očividně nerea-guje pouze na přání zákazníků. Dosti zručně jejich chování ovlá-dá. První otázka, kterou si položíme, sledujeme-li její vztah k zá-kazníkům, zní - kdo je ve výhodě, ona, nebo zákazník? Zručná servírka si uvědomuje klíčovou podstatu této otázky... Přistupuje k zákazníkovi se sebedůvěrou a bez váhání. Například zjistí, že se nově příchozí posadil za stůl, ještě než mohla odklidit použité ná-dobí a vyměnit ubrus. Host se již opírá o stůl a studuje jídelní lís-tek. Servírka ho pozdraví a zeptá se: „dovolíte, abych sklidila?", a aniž čeká na odpověď, vezme mu z rukou jídelní lístek, což ho přiměje odklonit se od stolu, a ona provede svou práci. Přistupuje k jejich vztahu zdvořile, ale rozhodně, a není nejmenších pochyb o tom, kdo je pánem situace."8

Je-li interakce zahájená prvním dojmem pouhým prvním kro-kem v dlouhé řadě interakcí stejných účastníků, mluvíme o tom, že je třeba „vykročit pravou nohou" a máme pocit, že to je skuteč-ně důležité. Zjistíme například, že někteří učitelé zastávají násle-dující názor:

„Jakmile jim dovolíte, aby nad vámi měli navrch, je to váš konec. Proto začínám zostra. Hned první den své nové třídě uká-žu, kdo je tady pánem... Musíte začít tvrdě, později můžete po-volit. Kdybyste začali mírně a posléze se snažili přitvrdit, vy-smějí se vám."9

Podobně zřízenci v ústavech pro choromyslné mohou mít pocit, že když nového pacienta ostře usadí v den jeho přijetí na oddělení a ukáží mu, kdo je tady šéf, předejdou tak mnohým budoucím těž-kostem10.

Za předpokladu, že jednotlivec účinně definuje situaci na jejím počátku, lze předpokládat, že během interakce může dojít k urči-tým událostem, které jeho pohledu protiřečí, diskreditují jej nebo jej jinak zpochybňují. Když k takovému narušení dojde, je možné,

ÚVOD

že interakce se zmateně a v rozpacích zastaví. Některé z předpo-kladů, z nichž vycházely reakce účastníků, budou náhle neudrži-telné a účastníci zjistí, že jsou součástí interakce, při níž byla situ-ace chybně definována a nyní není definována vůbec. V takových okamžicích jednotlivec, jehož prezentace byla zpochybněna, může cítit zahanbení, ostatní vůči němu mohou pociťovat nepřá-telství, a všichni přítomní mohou prožívat pocity nervozity, rozpa-ků, vyvedení z konceptu, trapnosti, zažívat zkrátka odchýlení od normy, jaké vzniká, když se zhroutí křehký systém osobní komu-nikace v malém společenství.

Zdůrazníme-li, že prvotní definice situace předkládaná jednot-livcem většinou poskytne vodítka pro společnou činnost, která ná-sleduje - zdůrazníme-li toto akční hledisko - nesmíme přehléd-nout klíčovou skutečnost, že každá předkládaná definice nastalé situace má rovněž zřetelný morální rozměr. A právě touto morální povahou různých definic se v této práci budeme především zabý-vat. Společnost je organizována na principu, že každý jednotlivec, který má vlastnosti typické pro jistou společenskou vrstvu, má morální právo očekávat, že jej ostatní budou hodnotit přiměřeným způsobem a přiměřeně se k němu chovat. S tím je svázán druhý princip, totiž že jednotlivec, který implicitně či explicitně nazna-čuje, že patří k určitému společenskému typu, by měl ve skuteč-nosti být tím, za koho se prohlašuje. V důsledku toho jednotlivec, který nějak definuje situaci a tím přímo či nepřímo tvrdí, že je osobou určitého konkrétního druhu, automaticky uplatňuje morální požadavek, zavazující ostatní k tomu, aby ho hodnotili a zacházeli s ním způsobem, jaký může osoba tohoto druhu očekávat. Jednotlivec se rovněž bezpodmínečně vzdává možnosti tvrdit, že je někým, kým se nezdá být11, a tím se zříká i zacházení, jaké by ze strany ostatních takovému jednotlivci příslušelo. Ostatní tedy zjistí, že je jednotlivec informoval o tom, co existuje, a o tom, co by oni měli spatřovat jako toto „jsoucno".

Závažnost selhání výkladu situace není možné posuzovat podle toho, jak často se vyskytuje, neboť je zjevné, že by se vyskytovalo častěji, kdyby mu lidé stále nepředcházeli. Zjistíme, že se neustále používají preventivní opatření, jejichž cílem je vyhnout se trap-ným okamžikům, a opravná opatření, která mají neutralizovat ne-

18 19


příjemné události, jimž nebylo možné úspěšně se vyhnout. Když jednotlivec užije těchto strategií a taktik na obranu vlastních defi-nic situace, můžeme o nich hovořit jako o „obranném mechanis-mu"; když je užije účastník interakce, aby zachránil výklad situa-ce předkládaný jiným účastníkem, hovoříme o „ochranářském mechanismu" neboli „taktu". Obranné mechanismy a takt tvoří dohromady techniku užívanou k zabezpečení dojmu, který jednot-livec v době svého kontaktu s ostatními vytváří. Zatímco jsme však ochotni akceptovat, že žádný předkládaný dojem by neobstál bez užití obranných mechanismů, jsme daleko méně ochotní vi-dět, že by takřka žádný dojem nepřežil, kdyby ti, kdo ho přijímají, nevynaložili určitou dávku taktu.

Kromě skutečnosti, že zúčastněné osoby přijímají preventivní opatření, jež mají zabránit narušení předkládaných definic, by-chom si měli uvědomit, že významnou roli ve společenském životě skupiny hraje veliký zájem o podobné zvraty. Připravují se ka-nadské žertíky a hrají se společenské hry, při nichž jsou záměrně vytvářeny trapné situace, které ovšem nemají být brány vážně12. Jsou spřádány fantastické příběhy, v nichž dochází ke zdrcujícím odhalením. Vyprávějí a předávají se historky z minulosti - ať už skutečné, přikrášlené, nebo vymyšlené - jež detailně vykreslují rozvrat, který se stal, byl na spadnutí, nebo k němuž skutečně do-šlo a hned byl bravurně vyřešen. Zdá se, že neexistují žádné sku-piny, které by nedisponovaly celou zásobu těchto her, žertů a po-učných příběhů, jež mají sloužit jako zdroj humoru, odreagování při úzkostech nebo jako napomenutí jednotlivcům, aby byli skromní ve svých tvrzeních a měli přiměřená očekávání. Jednotli-vec může sám sebe lépe poznat prostřednictvím snů, v nichž se dostává do nemožných situací. Rodiny budou vyprávět o tom, jak si pozvaný host spletl datum a dostavil se v době, kdy na to do-mácnost a rodinní příslušníci byli nejméně připraveni. Novináři budou vyprávět o tom, jak jinak zcela bezvýznamná tisková chyba humorným způsobem zdiskreditovala tvrzení listu o jeho vlastní objektivitě a zachovávání vybraných způsobů. Státní úředníci vám poví o tom, jak jejich klient komicky nepochopil instrukce pro vyplnění formuláře a odpovídal způsobem, který nutně vedl k neočekávanému a bizarnímu výkladu situace.13 Námořníci, je-

UVOD

jichž domov na vodě je tvrdým světem chlapů, líčí historky o tom, jak se vrátili domů na pevninu a omylem požádali maminku, aby podala „to posraný máslo"14. A diplomaté si povídají o tom, jak krátkozraká královna požádala velvyslance republiky, aby jí pově-děl, jak slouží zdraví jeho králi15.

Mám-li to vše shrnout, předpokládám, že jednotlivec má v oka-mžiku, kdy předstupuje před ostatní, mnoho motivů pro to, aby se snažil ovlivnit dojem, jaký okolí z celé situace získá. Tato práce se zabývá některými běžnými technikami, jichž lidé užívají k udržení určitého dojmu, a některými běžnými nepředvídatelnými udá-lostmi provázejícími užívání těchto technik. Předmětem zájmu zde nebude ani konkrétní obsah činnosti, již účastník prezentuje, ani role, kterou hraje ve vzájemně propojených činnostech stáva-jícího společenského systému. Hodlám se zabývat pouze drama-turgickými problémy účastníka při předvádění své činnosti před ostatními. Otázky, jimiž se zabývá dramatické umění a divadelní režie, mohou být někdy banální, zároveň jsou však dosti obecné; zdá se, že se vyskytují všude ve společenském životě a poskytují jasně vymezený prostor pro metodickou sociologickou analýzu.

Myslím, že bude užitečné ukončit tento úvod několika definice-mi, které vyplývají z výše uvedeného textu a bez nichž se následu-jící výklad neobejde. Pro účely této práce je možné „interakci" (to jest interakci tváří v tvář) zhruba definovat jako vliv jednotlivců na činy druhých v jejich bezprostřední fyzické přítomnosti; tento vliv je ovšem vzájemný. „Setkání" je možné definovat jako veške-rou interakci, k níž dojde během jakékoli jedné příležitosti, při níž je neustále přítomen stejný soubor jednotlivců. „Představení" či herecký výkon je možné definovat jako veškerou aktivitu jednoho účastníka při konkrétní příležitosti, jejímž účelem je udělat dojem na kteréhokoli z ostatních účastníků. Vyčleníme-li konkrétního účastníka i s jeho představením jako základní kontrastní postavu, můžeme odkazovat na ty, kdo přispívají dalšími výkony, jako na obecenstvo, pozorovatele či spoluúčastníky. Předem stanovený vzorec jednání, který je předváděn během představení a který může být prezentován či odehrán i při jiných příležitostech, může-me nazývat „rolí" nebo „úlohou"16. Tyto situační termíny je snadno možné uvést do souvislosti s obecnými strukturálními termíny.

20 21


Když jednotlivec nebo herec hraje stejnou úlohu před stejným obecenstvem při různých příležitostech, je pravděpodobné, že vznikne společenský vztah. Pokud definujeme společenskou roli jako dramatické ztvárnění práv a povinností vázaných na dané postavení, můžeme říci, že společenská role bude zahrnovat jednu nebo více dílčích rolí a každou z těchto dílčích rolí může účinku-jící předvádět při řadě příležitostí stejným druhům obecenstva nebo obecenstvu složenému ze stejných osob.

POZNÁMKY

1 Gustav Ichheiser, „Misunderstandings in Human Relations", Dodatek k Američan Journal of Sociology, LV (září 1949), str. 6-7.

2 Citováno v E. H. Volkart, editor, Sociál Behavior and Personality, Příspěvky W. I. Thomase k Theory and Sociál Research (New York: Sociál Science Research Council, 1951), str. 5.

3 Zde vděčím za mnohé nezveřejněné přednášce Torna Burnse z Uni versity of Edinburgh. Burns tvrdí, že při všech interakcích je v pozadí základním tématem touha každého z účastníků řídit a kontrolovat re akce ostatních přítomných. Podobný argument předkládá Jay Hayley v nedávné, rovněž nepublikované přednášce, ovšem ve vztahu ke zvláštnímu druhu kontroly, která má souvislost s definováním podsta ty vztahu těch, kdo se na interakci podílejí.

4 Willard Waller, „The Rating and Dating Complex", Američan Socio- logical Review, II, str. 730.

5 William Sansom, A Contest of Ladies (London: Hogarth, 1956), str. 230-232.

6 Často studované a dosti fundované dílo Stephena Pottera se částečně zabývá znaky, které lze obratně nastrojit, aby daly bystrému pozoro vateli zdánlivě náhodnou nápovědu, kterou potřebuje k odhalení skrytých ctnostní, jimiž nesportovně se chovající hráč ve skutečnosti neoplývá.

7 Interakce může být záměrně zorganizována jako místo a čas pro vy slovení protichůdných názorů, ale v takových případech účastníci musejí dbát na to, aby se předem dohodli na zdvořilém tónu, slovníku a stupni vážnosti, s níž budou všechny argumenty formulovány, a na vzájemné úctě, kterou jsou povinni účastníci s protichůdnými názory

UVOĎ

i nadále jeden druhému prokazovat. Toto debatní či akademické defi-nování situace může být zavedeno i náhle a po kritické úvaze jako způsob převedení vážného konfliktu názorů v konflikt, který je mož-né udržet v rámci přijatelném pro všechny přítomné.

8 W. F. Whyte, „When Workers and Customers Meet", kapitola VII, In- dustry and Society, redigováno W. F. Whytem (New York:' McGraw- Hill, 1946), str. 132-3.

9 Rozhovor s učitelem citovaný Howardem S. Beckerem, „Sociál Class Variations in the Teacher-Pupil Relationship," Journal of Educational Sociology, XXV, str. 459.

10 Harold Taxel, „Authority Structure in a Mental Hospital Ward" (ne publikovaná diplomová práce, katedra sociologie, University of Chi cago, 1953).

11 Roli svědka při omezování toho, čím může jednotlivec být, zdůrazňu jí existencialisté, kteří v tom spatřují zásadní ohrožení svobody jed notlivce. Viz Jean-Paul Sartre, Bytí a Nicota (Being and Nothingness) (London: Methuen, 1957).

12Goffman, „Communication Conduct in an Island Community", str. 319-27.

13 Peter Blau, „Dynamics of Bureaucracy" (Doktorská dizertačni práce, katedra sociologie, Columbia University, University of Chicago Press, 1990), str. 127-9.

14 Walter M. Beattie, Jr., „The Merchant Seaman" (nepublikovaná diplo mová práce, katedra sociologie, University of Chicago, 1950), str. 35.

15 Sir Frederick Ponsonby, Recollections ofThree Reigns (London: Eyre & Spottiswoode, 1951).

16 Pro poznámky k významu rozlišování mezi interakcí jako naučenou rolí a konkrétním případem, kdy je tato role odehrána, nahlédněte do The Theory of Games and Economic Behaviour od Johna von Neu manna a Oskara Morgensterna (druhé vydání; Princeton University Press, 1947), str. 49.

22 23

REGIONY A CHOVÁNÍ V NICH


Region je možné definovat jako místo do určitého stupně ohrani-čené bariérami vnímání. Regiony se mezi sebou liší stupněm ohra-ničenosti a dělí se též podle komunikačních prostředků, v nichž se bariéry vnímání vyskytují. Tak například silné skleněné stěny, jaké známe z televizní či rozhlasové režie, mohou region izolovat zvu-kově, nikoli však vizuálně, zatímco u kanceláře rozdělené dřevot-řískovými přepážkami je tomu opačně.

V naší angloamerické společnosti - trávící většinu času v inte-riéru - se představení provádí obvykle ve výrazně ohraničeném regionu, k němuž se často pojí i časové meze. Dojem z představení a pochopení situace jím předkládané vyplní regionální a časové rozpětí tak, aby se kterýkoli jednotlivec ocitající se v tomto časo-prostoru dostal do pozice, z níž může výkon pozorovat a nechat se vést definicí situace, jak ji představení předkládá.1

Výkon bude často ze strany účinkujícího a obecenstva zahrno-vat pouze jedno ohnisko vizuální pozornosti, jako je tomu napří-klad při prezentaci politického projevu v auditoriu nebo při náv-štěvě pacienta v lékařské ordinaci. Přesto však mnoho představení zahrnuje jako svou nedílnou součást nezávislé skupinky či hlouč-ky, v nichž probíhá verbální interakce. Například koktejlový večí-rek se typicky skládá z několika konverzačních podskupin, jejichž velikost a složení se neustále mění. Podobně i ve větším obchodě nacházíme typicky několik ohnisek slovní interakce, z nichž kaž-dé je představováno dvojicí prodavač-zákazník.

Vezmeme-li za výchozí bod konkrétní představení, bude pro nás výhodné užívat občas termínu „přední region" pro označení místa, kde představení probíhá. Pevné znakové vybavení tako-vého místa jsme již dříve označili za tu část fasády, již nazývá-me „scénou". Budeme si muset uvědomit, že některé aspekty

představení jako by nebyly hrány pro obecenstvo, ale pro tento přední region.

Výkon jednotlivce v předním regionu můžeme chápat jako úsilí vzbudit dojem, že jeho činnost v regionu zachovává a splňuje ur-čité normy. Zdá se, že tyto normy spadají do dvou širokých usku-pení. Jedno se týká způsobu, jakým se účinkující chová k obecen-stvu, s nímž hovoří nebo s nímž místo hovoru gestikuluje. Tyto normy se někdy označují jako záležitost zdvořilosti. Druhá skupi-na norem se týká způsobu chování účinkujícího, který se nachází v dohledu či doslechu obecenstva, s nímž ale nutně nemusí hovo-řit. Při odkazování na tuto druhou skupinu norem budu užívat ter-mínu „konvence", i když budu muset místy přidat určitá vysvětle-ní či omluvy, abych užití tohoto termínu ospravedlnil.

Když se zaměříme na požadavky konvencí v určitém regionu, požadavky, které se netýkají chování k ostatním lidem během konverzace, můžeme je opět rozdělit na dvě podskupiny, a sice morální a instrumentální. Morální požadavky jsou samoúčelné a podle všeho odkazují na pravidla týkající se nezasahování do činnosti druhých a neobtěžování druhých, pravidla o pohlavní slušnosti, o respektování posvátných míst a podobně. Instrumen-tální požadavky samoúčelné nejsou a podle všeho odkazují na po-vinnosti, jaké může zaměstnavatel vyžadovat od zaměstnanců -péče o majetek, udržování kvality práce a podobně. Možná máte pocit, že termín konvence by se měl užívat pouze k označení mo-rálních norem a pro instrumentální normy by se měl nalézt termín jiný. Když však zkoumáme pořádek udržovaný v určitém regionu, zjistíme, že tyto dva druhy požadavků, morální i instrumentální, na jednotlivce působí velmi podobným způsobem, jednotlivec je musí respektovat, a jak morální, tak instrumentální ohledy či ra-cionalizace jsou předkládány jako ospravedlnění většiny norem, které musí být zachovávány. Je-li dodržování norem zajišťováno pomocí sankcí a osoby, která rozhoduje o jejich uvalení, pro účin-kujícího bude často nepodstatné, zda je ta která norma ospravedl-něna na základě instrumentálních nebo morálních ohledů a zda se po něm vyžaduje, aby tuto normu přijal, či nikoli.

Můžeme poznamenat, že ta část osobní fasády, již jsem označo-val jako „způsob vystupování", bude významná ve vztahu ke

108 109

ERVING GOFFMAN / VŠICHNI HRAJEME DIVADLO REGIONY A CHOVÁNÍ V NICH

zdvořilosti, a že část nazvaná „vzhled" bude významná ve vztahu ke konvenci. Rovněž si můžeme povšimnout, že pokud konvenční chování nabude formy prokazování úcty scéně a regionu, v němž se člověk nachází, může být toto prokazování úcty samozřejmě motivováno touhou zapůsobit na obecenstvo příznivým dojmem, vyhnout se sankcím a podobně. A konečně bychom měli říci, že požadavky konvencí jsou z hlediska životního prostředí důrazněj-ší než požadavky na zdvořilost. Obecenstvo může podrobovat celý přední region neustálé kontrole dodržování konvencí, ale za-tímco tak činí, nikdo nebo jenom několik málo účinkujících může být nuceno k tomu, aby s obecenstvem hovořilo a přitom demon-strovalo zdvořilost. Účinkující se mohou přestat snažit působit ur-čitým dojmem, ale nemohou obecenstvu zabránit v tom, aby si z nich nadále určitý dojem nevyvozovalo.

Ve studii o organizovaných společenstvích je důležité popsat převažující normy konvencí; není to jednoduché, protože dota-zované osoby a studenti mají často neuvědomělou tendenci při-jímat mnohé z těchto norem jako samozřejmost, dokud nedojde k nehodě, ke krizi nebo nenastanou zvláštní okolnosti. Napří-klad je známo, že různé obchodní kanceláře mají různé normy týkající se neformálních rozhovorů jednotlivých úředníků, ale teprve při studiu kanceláře, v níž je zaměstnám značný počet uprchlíků z ciziny, si najednou uvědomíme, že povolení k nefor-málnímu hovoru ještě nutně neznamená povolení k neformální-mu hovoru v cizím jazyce.2

Zvykli jsme si automaticky předpokládat, že pravidla konvence běžná v posvátných institucích, jako jsou kostely, budou velmi odlišná od pravidel každodenních pracovišť. Neměli bychom z toho však vyvozovat závěr, že normy uplatňované na posvát-ných místech jsou početnější nebo přísnější než normy běžných pracovišť. Žena v kostele se může posadit, může se zasnít, může si dokonce zdřímnout. Jako prodavačka v obchodě s konfekcí však musí třeba celou dobu stát, všeho si všímat, vynechat žvýkačku, stále se usmívat, i když s nikým zrovna nemluví, a mít na sobě oblečení, které si jen stěží může dovolit.

Jednou z forem konvence studované v organizovaných spole-čenstvích je takzvaná „předstíraná práce". V mnoha společnos-

tech se rozumí samo sebou, že dělníci odvedou v daném čase urči-tý objem práce, ale navíc se od nich vyžaduje i to, aby byli neustále připraveni budit zdání, že v dané chvíli pracují opravdu velmi usilovně. O loděnici se dozvídáme následující:

„Bylo zábavné pozorovat tu náhlou změnu, která nastala, když se rozkřiklo, že je v trupu nebo v dílně předák nebo že se tu zasta-ví inspekce z přední kanceláře. Námořní důstojníci a vedoucí spě-chali ke svým skupinkám dělníků a pobízeli j e k viditelné činnos-ti. ,Nenechte se od něj nachytat, jak sedíte,' zněla univerzální výtka, a kde momentálně žádná práce nebyla, našla se nějaká trub-ka, kterou dělníci začali pilně ohýbat a řezat do ní závity, nebo byl šroub, již pevně uchycený na svém místě, podroben dalšímu zby-tečnému utahování. To vše byla oficiální pocta nevyhnutelně pro-vázející návštěvu šéfa a její konvence byly oběma stranám tak dů-věrně známé jako konvence obklopující inspekci prováděnou pětihvězdičkovým generálem. Zanedbání jakéhokoli detailu tohoto falešného a prázdného divadla by se vykládalo jako známka nejhrubší neúcty."3

Podobně se dozvídáme o oddělení psychiatrického ústavu: „Hned v jeho první den na oddělení ostatní ošetřovatelé pozoro-

vateli výslovně řekli, že se nesmí ,nechat nachytat', jak bije pa-cienta, že se musí stavět nanejvýš zaměstnaným, když oddělení obchází ředitelka, na niž také nesmí promluvit, dokud ona neoslo-ví jeho. Pozorovatel si všiml, že někteří ošetřovatelé hlídají, jestli nepřichází, a varují včas ostatní, aby nikdo nebyl přistižen při ne-přijatelné činnosti. Někteří ošetřovatelé si práci šetří na dobu, kdy bude ředitelka na oddělení, aby byli zaměstnáni a nedostali úkoly navíc. Na většině ošetřovatelů není tato změna chování tak patrná, závisí to převážně na tom kterém ošetřovateli, na ředitelce a na situaci panující na oddělení. Přesto však téměř všichni ošetřovate-lé své chování do určité míry změní, když je přítomna oficiální osoba, jako právě ředitelka. To pak není vidět vůbec žádné poru-šování pravidel a nařízení..."4

Od úvah o předstírané práci je jenom krůček k úvahám o dal-ších normách pracovní činnosti, pro něž musí být zachováno urči-té zdání, jako jsou pracovní tempo, osobní zájem, hospodárnost, přesnost a podobně.5 A od úvah o pracovních normách obecně je

110 11


už také jen krůček k úvahám o dalších významných aspektech konvencí na pracovišti, aspektech instrumentálních a morálních, jimiž jsou například způsob oblékání, povolená hladina zvuku, za-kázané kratochvíle, záliby a výlevy citů.

Předstíraná práce společně s dalšími aspekty konvencí na pra-covišti se obvykle pokládá za břemeno především pro osoby z niž-ších stavů. Dramaturgický přístup nám však přikazuje společně s předstíranou prací zvážit rovněž problém provázející předstírání opaku, tedy předstíranou nečinnost. Například ze vzpomínek se-psaných o životě společnosti z počátku devatenáctého století, která si mohla jen s bídou říkat „lepší", se dozvídáme:

„Lidé byli krajně škrobení v otázce návštěv - jen si vzpomeň-me na návštěvu z Mlýnu na řece Floss. K návštěvám docházelo v pravidelných intervalech, tak, aby byl znám i den, kdy návštěva přijde nebo má být oplacena. Byl to obřad, který obsahoval pod-statnou část společenské etikety a předstírání. Nikdo například nesměl být přistižen při žádné práci. V lepších rodinách se trado-valo, že paní domu nikdy nedělaly nic vážného nebo užitečného po skončení oběda; odpoledne mělo být zasvěceno buď procház-kám, nebo návštěvám, nebo elegantnímu plýtvání časem doma. Proto byly-li dívky v době příchodu návštěvy zaměstnány jakou-koli užitečnou prací, strčily ji pod pohovku a předstíraly, že čtou nebo malují, pletou nebo se účastní lehké a módní konverzace. Proč na takové důkladně promyšlené předstírání přistoupily, ne-mám nejmenší potuchy, když všichni stejně věděli, že všechny dívky v tomto domě v jednom kuse něco vyrábějí, spravují, vy-střihují, stehují, vsazují klínky, zkracují, obracejí a jinak hospoda-ří. Jak by vás vůbec mohlo napadnout, že advokátovy dcery vypa-dají v neděli tak dobře, kdyby nebyly dost šikovné na to, aby si samy daly oblečení dohromady? Každý to samozřejmě věděl a ni-kdo dnes nepochopí, proč to ty dívky na místě nepřiznaly. Možná chovaly něco jako tušení nebo mlhavou naději či tajný sen, že by jim snad pověst marnosti opravdových dam mohla na okresním bále pomoci překročit meze a pohybovat se ve společnosti ven-kovské šlechty."6

Mělo by být jasně zřejmé, že osoby, které musí předstírat práci nebo naopak nečinnost, se sice pravděpodobně nalézají na opač-

ných koncích spektra, ale přesto se musí přizpůsobit tomu, že na ně reflektory svítí z téže strany.

Již jsme se zmínili, že když k činnosti jednotlivce dochází v přítomnosti druhých osob, některé aspekty činnosti jsou výra-zovými prostředky zdůrazněny a jiné, které by mohly narušit předkládaný dojem, jsou naopak potlačeny. Je jasné, že zdůraz-něné skutečnosti se objeví v tom, co jsem nazval předním regio-nem; mělo by být proto stejně jasné, že může existovat ještě jiný region - „zadní region" nebo „zákulisí" - kde se objevují sku-tečnosti potlačované.

Zadní region či zákulisí můžeme definovat jako místo vztahující se ke konkrétnímu představení, kde je dojem vyvolávaný výkonem vědomě coby realita popírán. Taková místa mají samozřejmě mnoho charakteristických funkcí. Právě zde může být přepečlivě konstruována schopnost sdělit představením něco mimo dojem, jímž působí; právě zde jsou otevřeně vytvářeny iluze a zdání. Zde mohou být kulisy a předměty osobní fasády skladovány v jakémsi kompaktním balení celého repertoáru činů a postav.7 Zde mohou být ukryty různé stupně obřadného vybavení, jako jsou alkoholic-ké nápoje nebo oblečení, tak aby obecenstvo nevidělo, jak se s nimi nakládá, a nemohlo si to porovnat s tím, jak se s nimi na-kládat mohlo. Sem se uklízejí zařízení, jako je telefon, aby mohla být užita „k soukromým účelům". Zde se mohou upravovat kostý-my a další součásti osobní fasády a lze zde kontrolovat, zda na nich nejsou nějaké závady. Zde si může tým v nepřítomnosti obe-censtva vyzkoušet svůj výkon a vyhledat v něm výrazy, které by obecenstvo mohly urazit; zde slabí členové týmu, kteří jsou vý-razově méně schopní, mohou učit nebo mohou být z představení vyloučeni. Zde se může účinkující uvolnit; může odložit svou fa-sádu, přestat recitovat svou roli a vystoupit z ní. Simoně de Beau-voirová nám poskytuje značně živý obraz této zákulisní činnosti, když popisuje situace žen v nepřítomnosti mužů:

„Co dodává hodnotu takovým vztahům mezi ženami, je právě pravdivost, která je jimi implikována. Při konfrontaci s mužem žena vždy něco hraje; lže, když předstírá, že přijímá své postavení nepodstatné polovičky, lže, když mu prostřednictvím imitování, kostýmů a naučených frází představuje imaginární postavu. Tato

112 113


teatrálnost vyžaduje neustálé napětí: když je se svým manželem nebo milencem, každá žena si více či méně uvědomuje ,nejsem sama sebou': svět mužů je hrubý, má nabroušené hrany, hlasy pří-liš zvučné, světla příliš ostrá, kontakty drsné. S ostatními ženami se žena ocitá za scénou; brousí si zbraně, ale ne v boji; dává si dohromady kostým, připravuje si líčidla, podrobně plánuje tak-tický postup; loudá se v županu a pantoflíčkách portálem, než vstoupí na scénu; má ráda tuhle laskavou, příjemnou, uvolněnou atmosféru...

Některým ženám je tahle vřelá a pošetilá důvěrnost dražší než vážná pompéznost vztahů s muži."8

Je velmi běžné, že zadní region výkonu je umístěn na konci prostoru, kde je výkon prezentován, a je od místa prezentace od-dělen nějakou přepážkou a střeženou spojovací chodbou. Díky tomu, že spolu přední a zadní region takto sousedí, účinkujícímu vpředu může být v průběhu výkonu zezadu poskytována pomoc a účinkující může svůj výkon občas přerušit ke krátkým chvílím odpočinku. Obecně samozřejmě můžeme říci, že zadní region je místem, kde se účinkující může spolehnout na to, že nebude rušen žádným z členů publika.

Vzhledem k tomu, že v zákulisí jsou viditelná důležitá tajem-ství představení, a vzhledem k tomu, že účinkující v zákulisí vy-stupují ze své role, můžeme přirozeně očekávat, že cesta z přední-ho regionu do zákulisí bude pro členy obecenstva uzavřena nebo že celý zadní region bude před obecenstvem ukrytý. To je běžně praktikovaná technika managementu dojmů a vyžaduje, abychom se na ni zaměřili podrobněji.

Je zjevné, že ovládání zákulisí hraje významnou roli v procesu „kontroly práce", jímž se jednotlivci snaží izolovat se od determi-nistických požadavků, které je obklopují. Má-li dělník v továrně úspěšně budit dojem, že celý den tvrdě pracuje, pak musí mít bez-pečné místo, kde ukryje trik, který mu umožňuje odvést celodenní práci s menší než celodenní námahou.9 Má-li být truchlícím po-zůstalým ponechána iluze, že zesnulý spí skutečně hlubokým a klidným spánkem, musí být zaměstnanci pohřební služby schopni udržet pozůstalé mimo prostory, kde jsou mrtvoly vysu-šovány, vycpávány a líčeny v přípravě na jejich poslední předsta-


vení.10 Mají-li zaměstnanci psychiatrické léčebny vzbudit dobrý dojem z celé nemocnice v lidech, kteří přicházejí navštívit své pří-buzné, bude důležité, aby dokázali návštěvám zabránit v přístupu na jednotlivá oddělení, zejména na oddělení pacientů s chronický-mi poruchami, a odvést je místo toho do speciálních návštěvních místností, které bude možné zařídit relativně slušným nábytkem a kde bude možné zajistit, že jsou všichni pacienti řádně oblečeni, umyti, zachází se s nimi slušně a chovají se relativně spořádaně. Podobně v mnoha oborech služeb bude zákazník požádán, aby v obchodě nechal věci, které potřebuje spravit, a odešel, aby mohl řemeslník pracovat v soukromí. Když se zákazník vrátí pro své auto - nebo hodinky, kalhoty či rádio -je mu představeno ve fun-gujícím stavu, stavu, který zastírá množství a druh vykonané prá-ce, počet chyb, ke kterým došlo, než byl předmět konečně spra-ven, a další podrobnosti, jež by zákazník musel znát, aby byl schopen posoudit přiměřenost požadovaného honoráře.

Zaměstnanci služeb berou své právo na to, že je obecenstvu za-mezen přístup do zákulisí, již jako takovou samozřejmost, že se více pozornosti zaměřuje na případy, při nichž tato běžná strategie nemůže být uplatněna, než na případy, kdy platí. Značné potíže má v tomhle ohledu ve Spojených státech vedoucí benzínové pumpy." Je-li třeba provést opravu, zákazníci často odmítají ne-chat své auto v podniku přes noc nebo po celý den, což by udělali, kdyby své auto zavezli do servisu. Navíc, když opravář dělá po-třebné zákroky a úpravy, zákazníci mají často pocit, že mají právo ho při práci sledovat. Má-li být vykonána nějaká fiktivní služba a má-li ji zákazník zaplatit, musí být provedena přímo před očima osoby, již je o realitě této služby třeba přesvědčit. Ve skutečnosti však zákazníci nejenže neberou ohled na právo zaměstnanců čer-pací stanice mít své vlastní zákulisí, ale často navíc definují celou benzínovou pumpu jako jakési otevřené město mužů, místo, kde je jednotlivec vystaven nebezpečí, že si zamaže šaty, a má proto právo požadovat plná zákulisní privilegia. Řidiči-muži se vloudají dovnitř, postrčí si klobouk do týla, plivou na zem, klejí a požadují zdarma služby či rady na cestu. Vrazí dovnitř, a jako by to bylo běžné, jdou použít toaletu, nástroje patřící stanici, telefon v kan-celáři, anebo jdou dokonce prozkoumat sklad, zda v něm nemají

114 115


potřebné součástky.12 Aby se vyhnuli semaforům, přejíždějí řidiči příjezdovou cestu za stanicí bez ohledu na vlastnická práva jejího majitele.

Hotel Shetlandy je dalším příkladem potíží, s nimiž se potýkají zaměstnanci bez dostatečné kontroly nad územím svého zákulisí. V hotelové kuchyni, kde byly připravovány pokrmy pro hosty a kde se stravovali a zdržovali zaměstnanci, přetrvávala kultura domkářů. Bude užitečné připomenout některé podrobnosti této kultury.

V kuchyni převládaly domkářské vztahy mezi zaměstnavate-lem a zaměstnanci. Obě strany se vzájemně oslovovaly křestním jménem, přestože chlapci na mytí nádobí bylo čtrnáct let a majiteli hotelu přes třicet. Manželé vlastnící hotel a jejich zaměstnanci jedli společně a během jídla se v relativní rovnosti podíleli na běž-ném hovoru a zábavě. Když majitelé pořádali neformální kuchyň-ské večírky pro přátele a širší rodinu, účastnili se jich i hoteloví zaměstnanci. Tento vzorec důvěrnosti a rovnosti mezi vedením a zaměstnanci byl v rozporu s vystupováním obou vrstev před hosty a stejně byl v rozporu i s představou chovanou hosty o spo-lečenském odstupu, jaký by měl být zachováván mezi úředníkem, s nímž písemně dojednávali podrobnosti svého pobytu, a pokoj-skými a poslíčky, kteří jim vynesli zavazadla do pokoje, každou noc jim leštili boty a ráno vynášeli nočníky.

Podobně v hotelové kuchyni se jedlo tak, jak bylo na ostrově zvykem. Když bylo maso, bylo vařené. Často podávané ryby byly bud rovněž vařené, nebo nasolené. Brambory, nevyhnutelná sou-část každodenního hlavního jídla, byly téměř vždy vařené ve slup-ce a jedly se po ostrovním způsobu: každý ze stolovníků si vezme brambor rukou z mísy uprostřed stolu, nabodne jej na vidličku, oloupe nožem a slupky odloží na úhlednou hromádku vedle talíře, aby je po jídle mohl nožem shrnout. Stůl byl pokrytý voskovým ubrusem. Téměř každé jídlo zahajoval talíř polévky a polévkové misky se užívaly místo talířů i pro další chody. (Vzhledem k tomu, že většina pokrmů byla stejně vařená, šlo o praktické opatření.) Stolovníci někdy brali vidličku nebo nůž do celé pěsti a čaj se podával v šálcích bez podšálků. Přestože se ostrovní stra-va zdála v mnoha ohledech dostatečná a pravidla ostrovního sto-

lování mohla být - a často bývala - dodržována do nejmenších detailů a velmi obezřetně, ostrované si uvědomovali, že celé jejich stravování se nejen liší od způsobu stravování britských středních tříd, ale někdy jej i jakýmsi způsobem znesvěcuje. Tento rozdíl obou způsobů byl snad nejpatrnější tehdy, když se jídlo podávané hostům jedlo současně i v kuchyni. (To nebylo tak vzácné, ale ne-docházelo k tomu častěji jenom proto, že zaměstnanci dávali vět-šinou přednost ostrovní stravě před pokrmy podávanými hostům.) V takových případech se kuchyňský díl pokrmu připravoval a ser-víroval po ostrovním způsobu, který nekladl žádný důraz na jed-notlivé porce a více se věnoval na podávání jídla ze společného zdroje. V kuchyni se často podávaly zbylé kusy pečené od kosti nebo rozlámané kousky zákusků - totéž jídlo, jaké se objevilo v restauraci, byť v poněkud jiném stavu; to však z hlediska zvyk-lostí ostrovní kuchyně nikoho neuráželo. A když moučník připra-vený z oschlých rohlíků a buchet neprošel zkouškou, zda je dost dobrý pro hosty, snědl se v kuchyni.

V kuchyni se objevovalo i domkářské ošacení a způsoby držení těla. Například i majitel hotelu někdy dodržel místní zvyk a ne-sundal si čepici, chlapci myjící nádobí někdy užívali kbelík na uhlí jako cíl dobře zamířeného plivance a ženy zaměstnané v ho-telové kuchyni odpočívaly s nohama nahoře v pozicích nehodí-cích se pro dámu.

Vedle těchto odlišností vyplývajících z odlišných kultur existo-valy mezi způsoby kuchyně a hotelové recepce ještě další zdroje rozdílů, protože úrovně některých služeb poskytovaných nebo implikovaných v regionu hostů nebylo plně dosahováno v kuchy-ni. V prostoru určeném k mytí a ukládání nádobí se někdy na po-lévce, kterou ještě chtěli podávat, vytvořil škraloup plísně. Na ku-chyňském sporáku se na konvici s vařící vodou sušily mokré ponožky - na ostrově běžná praxe. Čaj, i když si hosté řekli o čer-stvý, se vařil v hrnci, jehož dno bylo pokryto vrstvou čajových lístků starých celé týdny. Čerství sledi se čistili tak, že se rozřízli a vnitřnosti byly vybrány starými novinami. Beztvaré, změklé a načaté hromádky másla, zbylé na talířích v jídelně, se znovu uh-nětly, aby vypadaly čerstvě, a vyslaly se opět do služby. Z nazdo-oených moučníků, příliš dobrých na to, aby se jedly v kuchyni, se

116 117


před roznáškou hostům troufale po špetkách ochutnávalo. Během největšího provozu v jídelně se použité skleničky místo důkladné-ho mytí někdy pouze vyprázdnily a otřely, aby se mohly co nej-rychleji vrátit do oběhu.13

Množství způsobů, jimiž činnost v kuchyni vyvracela dojem vyvolávaný v regionu hostů, nám dovoluje pochopit, proč dveře vedoucí z kuchyně do jiných částí hotelu byly soustavně zdrojem nešvarů při organizaci práce. Servírky chtěly mít dveře otevřené, aby mohly snáze nosit plata s jídlem tam a zpět, získávat infor-mace o tom, zda jsou hosté připraveni přijmout požadované služ-by, a udržovat co nejvíce možného kontaktu s osobami, o nichž se v práci chtějí něco dozvědět. Vzhledem k tomu, že servírky hrály před hosty roli služebných, cítily, že nemají co ztratit, když je hosté procházející kolem otevřených dveří zahlédnou v jejich vlastním prostředí. Na druhé straně majitelé chtěli mít dveře zavřené, aby role příslušníků střední třídy, kterou jim hosté přičítali, nebyla zdiskreditována odhalením jejich kuchyňských zvyklostí. Ne-minul snad jediný den, aby dveře někdo vztekle nezabouchl a ně-kdo vztekle nerozrazil dokořán. Lítací dveře užívané v moderních restauracích by tento inscenační problém částečně vyřešily. Po-moci mohlo též malé prosklené okénko ve dveřích, které by fun-govalo jako špehýrka - divadelní pomůcka užívaná mnoha malý-mi podniky.

Další zajímavý příklad zákulisních potíží nacházíme v rozhlaso-vé a televizní práci. V těchto situacích bývá zadní region definován jako všechna místa, která momentálně kamera nezabírá, nebo všechna místa mimo dosah „živých" mikrofonů. Televizní hlasatel proto třeba může držet výrobek sponzora v napjaté ruce před kame-rou a druhou rukou si může pro pobavení kolegů zacpávat nos, pro-tože jeho obličej je již mimo záběr. Profesionálové vyprávějí samo-zřejmě množství historek o tom, jak lidé, kteří se domnívali být za scénou, byli ve skutečnosti v záběru či na mikrofonu a jak jejich zá-kulisní chování zdiskreditovalo definici situace předkládanou obe-censtvu. Stěny, za nimiž se mohou pracovníci médií ukrývat, mo-hou být z technických příčin velmi zrádné a mají sklon zřítit se po stisknutí vypínače či otočení kamery. Umělci vystupující v médiích se musí s takovýmito nepředvídatelnými situacemi naučit žít.

Poněkud vzdálenější příklad mimořádných zákulisních potíží lze nalézt v architektuře některých nových komunálních bytů. Je to tím, že stěny, které jsou ve skutečnosti jenom tenkými přepáž-kami, dokáží oddělit domácnosti vizuálně, ale přitom propouštějí zvuky činnosti zadního i předního regionu do sousedních domác-ností. Britští badatelé zde užívají termínu „společná stěna" a popi-sují její důsledky takto:

„Obyvatelé jsou si vědomi mnoha sousedních zvuků, které sa-hají od obvyklého hluku provázejícího oslavy narozenin až po zvuky každodenního chodu domácnosti. Dotazované osoby se zmiňují o rádiu, nočním pláči nemluvněte, kašli, pádu bot na zem při zouvání, dětech běhajících nahoru a dolů po schodech či sem a tam po místnosti, brnkání na piano a smíchu či hlasitém hovoru. V manželské ložnici mohou být důvěrné zvuky od sousedů šoku-jící: ,Slyšíte dokonce, když jdou na nočník; až tak strašné to je. Je to příšerné' nebo znepokojivé: ,Slyšel jsem, jak se v posteli háda-jí. Jeden si chtěl číst, druhý chtěl spát. Je trapné slyšet zvuky z ložnice, tak jsem postel otočil na druhou stranu'... ,Ráda si v posteli čtu, ale mám tenké uši a ruší mě, když je slyším, jak si povídají' nebo poněkud omezující: ,Někdy je slyšíme říkat dosti intimní věci, jako třeba když manžel říkal své ženě, že ho její nohy studí. Najednou z toho máte pocit, že vy sami musíte důvěrnější věci jenom šeptat' a ,Trochu nás to omezuje, máme pocit, jako bychom měli večer do vlastní ložnice jít po špičkách.'"14

Sousedé, kteří se téměř vůbec neznají, se zde najednou ocitají v trapném postavení, kdy si uvědomí, že o sobě vzájemně vědí až příliš mnoho.

A nakonec ještě můžeme uvést příklad potíží se zákulisím, kte-ré vyplývají z nepředvídatelných situací nejvýše postavených osobností. Tyto osoby se mohou natolik přiblížit až jakési posvát-nosti, že jediné odpovídající místo při veřejném vystoupení je pro ně pouze v centru doprovodu a celé slavnosti; může se pokládat za nevhodné, aby se takové osobnosti objevily před ostatními v ja-kémkoli jiném kontextu, vzhledem k tomu, že neformální vystou-pení na veřejnosti se může pokládat za zdroj znevážení tajemných vlastností, jaké jsou jim připisovány. Členům obecenstva musí být proto zabráněno v přístupu na všechna místa, kde nejvyšší osob-

118 119


nosti odpočívají, a je-li místo odpočinku rozlehlé, jako tomu bylo v případě čínského císaře v devatenáctém století, nebo není-li zce-la jasné, kde se osobnost bude nacházet, problémy s přístupem ne-oprávněných osob se mnohanásobně zvýší. Královna Viktorie proto například prosadila nařízení, že kdokoli ji na pozemcích pa-láce uvidí přijíždět v kočáru taženém poníky, musí odvrátit zrak nebo se vzdálit opačným směrem; i po velkých státnících bylo proto někdy požadováno, aby odložili vlastní důstojnost a skočili za křoví, když se královna náhodou nečekaně přiblížila.15

Je pravdou, že některé z uvedených příkladů potíží se zachová-ním soukromí v zákulisí jdou poněkud do krajnosti, ale současně se zdá, že není možné nalézt žádné organizované společenství, kde by se nevyskytovaly určité problémy s kontrolou dění v zad-ním regionu.

Dvěma oblastmi ovládání zákulisí jsou regiony práce a rekrea-ce. Další oblast se naskýtá díky velmi rozšířenému sklonu naší společnosti přenechávat účinkujícím kontrolu nad místem, kde vykonávají takzvané biologické potřeby. V naší společnosti před-stavuje defekace činnost jednotlivce, která je definována jako ne-slučitelná s normami čistotnosti a čistoty vyjadřovanými v mnoha našich představeních. Taková činnost rovněž jednotlivce přinutí, aby se částečně svlékl a „vypadl ze hry", to jest spustil ze svého obličeje výrazovou masku, jíž užívá v osobních interakcích. Sou-časně je pro něj obtížné uvést svou osobní fasádu zpět do původní podoby v případě, že by vyvstala potřeba náhle zahájit interakci. I to je snad důvodem, proč jsou v naší společnosti dveře toalety opatřeny zámkem. Rovněž když je jednotlivec v posteli a spí, je z hlediska výrazovosti nehybný, a dokud se po probuzení ,nepro-bere', není schopen zaujmout příslušnou pozici pro interakci či nasadit společenský výraz tváře, což opět vysvětluje, proč bývají ložnice odděleny od části domu, v níž probíhá aktivní činnost. Užitečnost takového odstupu ještě posiluje skutečnost, že k po-hlavnímu styku většinou dochází také v ložnicích, a tato forma in-terakce rovněž neumožňuje svým účinkujícím okamžitě zahájit interakci jiného druhu.

Snad nejzajímavější dobou pro sledování řízení dojmů jsou okamžiky, kdy účinkující vystupuje ze zákulisí a vstupuje do míst

120

pro obecenstvo nebo naopak, protože v těchto momentech může-me pozorovat obdivuhodné navlékání a snímání role. Příklad nám poskytuje Orwell, když píše o číšnících pozorovaných ze zákulis-ního pohledu myče nádobí:

„Je velmi poučné sledovat číšníka vstupujícího do hotelové jí-delny. Když prochází dveřmi, odehraje se s ním náhlá změna. Změní se mu úhel ramen; všechna špína, chvat a podráždění z něj v okamžiku spadnou. Pluje po koberci s vážným výrazem kněze. Vybavuji si, jak se jednou asistent našeho maitre ďhotel, prudký Ital, zastavil u dveří do jídelny, aby vyčinil učni, který rozbil láhev vína. Hrozil pěstí nad hlavou a křičel (dveře byly naštěstí vícemé-ně zvukotěsné):

,Tu mefais - to si říkáš číšník, ty usmrkanej hajzlíku? Ty a číš-ník! Nehodíš se ani na to, abys drhnul podlahu v bordelu svý mat-ky. Maqiiereau!1

Došel mu dech, obrátil se ke dveřím, a jak je otevíral, uštědřil mu poslední urážku stejným způsobem, jako Squire Western v Tomu Jonesovi.

Pak vstoupil do jídelny a proplouval jí s podnosem v ruce, ele-gantní jako labuť. O deset vteřin později se pokorně ukláněl před hostem. Nemohli jste si pomoci, ale když jste ho tak viděli uklánět se a usmívat se tím vlídným úsměvem dokonalého číšníka, muse-lo vás napadnout, že je host zahanben, je-li obsluhován takovým aristokratem."16

Další příklad nám poskytuje jiný anglický níže postavený pozo-rovatel:

„Zmíněná pokojská - jmenovala se Addie, jak jsem zjistila -a dvě servírky se chovaly jako lidé hrající v nějaké hře. Vrazily do kuchyně, jako kdyby přicházely z jeviště do portálu, s podnosy vysoko nad hlavou a výrazem povýšenosti stále ještě na tváři; na chviličku se uvolnily při zmatku nakládání nových jídel a opět od-pluly s výrazy připravenými na další výstup. Kuchař a já jsme zůstali jako rekvizitáři mezi troskami, a jako bychom zahlédli útržek jiného světa, téměř jsme poslouchali, zda neuslyšíme po-tlesk nám neviditelného obecenstva."17

Úbytek domácího služebnictva vnutil rychlé proměny, o jakých se zmiňuje Orwell, i ženám v domácnosti ze středních tříd. Tako-

121


vá žena musí během servírování večeře přátelům zvládnout špina-vou kuchyňskou práci tak, aby přitom dokázala měnit role služky a hostitelky, měnit oběma směry svou činnost, své způsoby a nála-du, jak vchází do jídelny a opět z ní vychází. Příručky o etiketě poskytují užitečné rady pro usnadnění takových změn, například když navrhují, že musí-li se hostitelka vzdálit na delší dobu do zákulisí, aby připravila ložnice, potom je dojem zachráněn, když hostitel zavede hosty na procházku do zahrady.

Hranice dělící přední a zadní region je doložena příklady ze všech oblastí naší společnosti. Jak jsme již uvedli, ve všech do-mácnostech, s výjimkou těch nejchudších, jsou koupelna a ložni-ce místy, z nichž může být obecenstvo v dolních patrech vylouče-no. Těla, která jsou omývána, oblékána a líčena v těchto místnos-tech, mohou být přátelům prezentována v místnostech jiných. V kuchyni se samozřejmě s jídlem děje to, co s lidským tělem v koupelně a ložnici. Ve skutečnosti právě přítomnost těchto scé-nických prostředků odlišuje životní prostředí středních tříd od prostředí tříd nižších. Přitom ale ve všech třídách naší společnosti existuje tendence dělat rozdíl mezi přední a zadní částí exteriéru obytných prostor. Průčelí bývá relativně dobře omítnuté, opravené a úpravné; zadní část bývá relativně nevábná. Tomu odpovídá, že osoby pokládané společensky za dospělé vstupují předním vcho-dem, zatímco společensky nedokonalé osoby - služebnictvo, roz-vážková služba a děti - vcházejí zadem.

Zatímco takovéto scénické uspořádání v místě bydliště a jeho okolí je nám důvěrně známé, už méně si uvědomujeme jiná scé-nická uspořádání. V amerických obytných čtvrtích si osmi až čtr-náctiletí chlapci a další obyčejné osoby uvědomují, že zadní ulič-ky a průchody vždy někam vedou a dají se používat; tato možnost se jim před očima otevírá velmi živoucím způsobem, který zmizí, když dospějí. Podobně správci a uklízečky jasně vnímají malá dvířka vedoucí do zadních traktů obchodních budov a jsou důvěr-ně obeznámeni s nedůstojným dopravním systémem, v jehož rám-ci skrytě přemísťují špinavé čistící pomůcky, velké rekvizity a sami sebe. Podobně je vše uspořádáno v obchodech, kde místa za pultem a ve skladu slouží jako zadní region.

Vzhledem k hodnotám té které společnosti je zjevné, že záku-

lisní charakter určitých míst je do nich fyzicky zabudován a že ve vztahu k sousedním oblastem jsou tato místa nevyhnutelně zad-ním regionem. V naší společnosti to často naznačuje i výtvarné řešení budov, kde jsou tmavé barvy a holé cihlové zdivo vyčleně-ny pro provozní části a světlá omítka pro přední region. Trvalost tomuto rozdělení dodává napevno umístěné vybavení. Zaměstna-vatelé tuto rovnováhu doplňují tím, že pro práci v zadním regionu najímají osoby s nežádoucím vzhledovými rysy, a osoby, které „udělají dobrý dojem", umisťují do předních regionů. Nevýrazně vyhlížejících záložních pracovních sil je možné využít nejen k činnosti, která musí být před obecenstvem skryta, ale rovněž k činnosti, která může, ale nemusí být skrývána. Jak poznamenává Everett Hughes,18 mohou černošští zaměstnanci v amerických to-várnách snáze dosáhnout určitého postavení, pokud, jako je tomu v případě lékáren, mohou být odděleni od hlavních prostor továr-ny. (To vyžaduje určité roztřídění prostředí, o němž se dobře ví, aleje málo prozkoumané.) A často se očekává, že ti, kdo pracují v zákulisí, budou plnit technické normy, zatímco pracovníci v předních regionech splní normy výrazové.

Úprava interiéru a rozmístění pevného inventáře v místě, kde se obvykle odehrává konkrétní představení, stejně jako účinkující a představení, které zde můžeme obvykle nalézt, jako by toto místo nějak začarovali; i v době, kdy tam obvyklé představení neprobíhá, si místo ponechává určitou část charakteru předního regionu. Například katedrála nebo školní třída si ponechávají něco ze své atmosféry i v době, kdy jsou v nich třeba jen opra-váři, a i když se tito muži při práci nechovají se vší uctivostí, je-jich neuctivost má svou strukturu a konkrétně je zaměřena na to, co by svým způsobem měli pociťovat, ale co necítí. Rovněž tak určité místo může být natolik identifikováno jako skrýš, kde není třeba dodržovat určité normy, že zůstane pevně spojené s identitou zadního regionu. Jako příklad můžeme uvést lovecké chaty nebo šatny na sportovištích. I letoviska jako by napevno Přijímala krajní liberálnost v předním regionu, když dovolují ji-nak konvencí dbalým lidem objevovat se na veřejných místech v oblečení, které by jindy v přítomnosti cizích lidí na sebe ne-vzali. Podobně lze najít i místa, kde se sdružuje podsvětí, a do-

122 123


konce celé zločinecké čtvrti, kde jednotlivci nepotřebují zacho-vávat zdání, že jsou „čistí". Zajímavý příklad údajně existoval v Paříži:

„Aby se stal v sedmnáctém století člověk dokonalým argotié-rem, musel nejen prosit o almužnu jako obyčejný žebrák, ale mu-sel rovněž nabýt obratnosti kapsáře a zloděje. Těmto uměním se naučil v místech, která sloužila za obvyklá dějiště schůzek té nej-nižší společenské spodiny a která byla obecně známa jako Cours des Miracles. Tyto domy, nebo spíše útočiště, byly nazývány Dvo-ry zázraků, máme-li věřit spisovateli z počátku sedmnáctého sto-letí, ,protože povaleči... a další, kteří byli po celý den ochrnutí, zmrzačení, opuchlí a vůbec postižení všemožnými tělesnými cho-robami, přišli večer domů a pod paží si nesli svíčkovou, jehněčí kýtu či skopovou nohu, neopomněli na láhev vína visící jim u pasu a při vstupu do dvora odhodili berle, vrátili se ke svému vzhledu překypujícímu zdravím a vitalitou a v obdobě bujarého bakchického veselí začali tančit všemožné druhy tanců se svými trofejemi vysoko nad hlavou, zatímco jim hostitel připravoval ve-čeři. Může snad být většího zázraku, než jaký byl k vidění v tomto dvoře, kde mrzáci vstanou a chodí?'"19

V zadních regionech, jako je tento, určuje tón celé interakce sa-motná skutečnost, že nikdo neusiluje o dosažení důležitého do-jmu, a vede všechny přítomné k tomu, aby jednali, jako kdyby byli důvěrnými přáteli ve všech záležitostech.

Určité místo sice bývá identifikováno jako přední nebo zadní region výkonu, s nímž je pravidelně spojováno, avšak přesto exis-tuje mnoho regionů, které v určitou dobu a v určitém smyslu fun-gují jako přední regiony a jindy a v jiném smyslu se stávají regio-ny zadními. Proto soukromá kancelář ředitele je zcela jistě předním regionem, v němž je status organizace intenzivně vyjad-řován prostřednictvím kvality kancelářského nábytku. Ale přitom právě zde si ředitel může odložit sako, uvolnit kravatu, mít po ruce láhev likéru či se chovat kamarádsky nebo dokonce i hlučně s kolegy jeho vlastního kalibru.20 Také podnik, který používá ke korespondenci s osobami nepatřícími ke společnosti kvalitní papír se záhlavím, se může řídit následující radou:

„Papír pro vnitropodnikový styk je omezen ekonomikou spíše

než etiketou. Levný papír, barevný papír, papír z jedné strany po-tištěný - to vše je přijatelné, když se to ,udrží v rodině'."21

Týž zdroj přitom uvádí, že existují určité meze této zákulisní definice situace:

„Zápisníky s vlastní hlavičkou, jaké se v kanceláři užívají větši-nou k rychlým poznámkám, mohou být rovněž praktické a ne-omezeně užívané. Ovšem s jednou výstrahou: služebně nejmladší osoby by si neměly takové zápisníky, jakkoli praktické, objedná-vat samy. Stejně jako koberec na podlaze nebo jmenovka na dve-řích je osobní zápisník v některých kancelářích symbolem vyššího postavení."22

Podobně v neděli dopoledne může celá domácnost využít zdí domu jako opony zastírající uvolněnou nedbalost v oblečení a společenském úsilí a rozšířit na všechny pokoje neformálnost, která se obvykle omezuje pouze na kuchyň a ložnice. Ve Spoje-ných státech ve čtvrtích středních tříd mohou odpoledne matky definovat hranici mezi dětským hřištěm a domem jako zákulisí, protože tuto hranici přecházejí v džínách, teniskách, téměř nenalí-čené a s cigaretou visící na dolním rtu, tlačí dětský kočárek a otevřeně se baví s ostatními matkami o svých problémech. Rov-něž v dělnických quartiers v Paříži mají ženy časně ráno pocit, že mají právo rozšířit své zákulisí na okruh obchodů v sousedství, a v pantoflích, županu, se síťkou na vlasech a nenalíčené cupají pro čerstvé mléko a chleba. Ve velkých amerických městech se můžeme setkat s modelkami, jak oblečené do šatů, v nichž budou fotografovány, opatrně spěchají těmi nejnoblesnějšími ulicemi, jako by ani nevnímaly lidi kolem sebe; v ruce mají krabici s klo-boukem, účes jim chrání síťka, nenesou se tak, aby působily efekt-ně, ale tak, aby neporušily svůj zevnějšek cestou k budově, před níž začne jejich skutečné, fotografované představení. A kromě toho je samozřejmé, že region, který je pevně ustaven jako přední region pravidelného výkonu nebo pravidelně naplňované role, často před každým představením a po něm funguje jako zadní re-gion, protože v těchto chvílích zde mohou probíhat opravy, reno-vace a přestavování trvalého vybavení nebo zde mohou účinkující pořádat zkoušky. Abychom se o tom přesvědčili, stačí, abychom nahlédli do restaurace, obchodu nebo domova několik minut před

124 125


tím, než se nám tyto instituce pro příslušný den otevřou. Obecně řečeno tedy musíme mít na mysli, že když hovoříme o předním nebo zadním regionu, hovoříme o něm z hlediska konkrétního vý-konu a hovoříme o funkci, jíž dané místo náhodou slouží v době podávaného výkonu.

Zmínili jsme se o tom, že osoby spolupracující na prezentaci stejného týmového výkonu bývají vůči sobě navzájem v důvěr-ném vztahu. Tato familiárnost bývá vyjadřována pouze v nepří-tomnosti obecenstva, protože jinak by jednotlivec a jeho týmový spoluhráč budili dojem, který obvykle odporuje tomu dojmu, jaký chce jednotlivec v obecenstvu vzbudit. Vzhledem k tomu, že zá-kulisí je většinou členům obecenstva nepřístupné, můžeme právě zde očekávat projevy vzájemné důvěrnosti určující tón společen-ského styku. Naopak v předním regionu můžeme očekávat, že převáží formální tón.

V celé západní společnosti jako by existoval jeden neformální, zákulisní jazyk či chování, a jiný jazyk či chování pro příležitosti, kdy je výkon prezentován. Zákulisní jazyk zahrnuje vzájemné ty-kání, spolupráci při rozhodování, užívání hrubého jazyka, ote-vřeně sexuální poznámky, komplikované nadávky, kouření, ne-upravené neformální oblečení, „hovění si" při sezení nebo stání, užívání dialektu či nespisovného jazyka, drmolení a křik, hravou agresivitu a „blbnutí", bezohlednost vůči druhým při bezvýznam-ných, ale potenciálně symbolických činech, drobné fyzické proje-vy jako mručení, pohvizdování, žvýkání, okusování předmětů, ří-hání a ulevování plynatosti. Jazyk a chování předního regionu se vyznačuje absencí (a někdy opakem) těchto projevů. Obecně shr-nuto je zákulisní chování takové, které povoluje méně významné činy, jež je možné snadno pokládat za symboly intimnosti a ne-úcty vůči ostatním přítomným a vůči regionu, zatímco chování v předním regionu takovéto potenciálně urážlivé Činy nepřipouští. Zde je možné poznamenat, že zákulisní chování se vyznačuje tím, co psychologové nazývají „regresivním" charakterem. Otázkou samozřejmě zůstává, zda zákulisí jednotlivci poskytuje příležitost k regresi, nebo zda je regrese, v klinickém slova smyslu, zákulis-ním chováním, vyvolaným při nevhodných příležitostech motivy, které nejsou společensky přijatelné.

Uplatňováním zákulisního stylu může jednotlivec změnit jaký-koli region v zákulisí. Zjišťujeme tudíž, že v mnoha organizova-ných společenstvích si účinkující přivlastní část předního regionu a tím, že se v této části budou chovat familiárním způsobem, ji symbolicky odříznou od zbývající části regionu. Například v ně-kterých amerických restauracích, především těch, jimž se říká „jednoruké putyky", se zaměstnanci sdružují v nejvzdálenějším boxu ode dveří nebo v boxu nejblíže kuchyni a chovají se tam, alespoň v určitých ohledech, jako kdyby byli v zákulisí. Podob-ně v letadlech při večerních poloprázdných letech se letušky po vykonání úvodních povinností mohou sejít na nejzadnějším se-dadle, přezout se z předpisových lodiček do polobotek, zapálit si cigaretu a vytvořit si tam tlumený kroužek neslužebního odpočin-ku, který někdy mohou dokonce rozšířit i na jednoho či dva nej-bližší cestující.

Je důležité, abychom nepředpokládali, že nám konkrétní situace poskytne příklady čistého neformálního nebo formálního jednání, i když obvykle existuje tendence posunout definici situace jedním z těchto směrů. S nejčistšími příklady se nesetkáme proto, že čle-nové týmu ve vztahu k jednomu výkonu budou do určité míry účinkujícími a obecenstvem výkonu jiného, a účinkující a obe-censtvo dalšího výkonu budou opět při jiném výkonu do určité, byť sebemenší míry, týmovými spoluhráči. Proto můžeme v kon-krétní situaci očekávat převahu jednoho stylu nad druhým, s urči-tými pocity viny nebo pochyb, pokud jde o kombinaci nebo rov-nováhu, jíž je mezi těmito dvěma styly dosaženo.

Chtěl bych zdůraznit skutečnost, že činnost v konkrétní situaci je vždy kompromisem mezi formálním a neformálním stylem. Běžně se uvádějí tři faktory omezující zákulisní neformálnost. Za prvé, když obecenstvo není přítomno, každý z členů týmu bude chtít pravděpodobně udržet dojem, že mu mohou být svěřena ta-jemství týmu a že není pravděpodobné, že by se špatně zhostil své role, až bude obecenstvo přítomno. Zatímco každý z členů týmu bude chtít, aby se o něm obecenstvo domnívalo, že je kladným hrdinou, pravděpodobně bude současně chtít, aby ho ostatní čle-nové týmu pokládali za loajálního a disciplinovaného účinkující-ho. Za druhé, v zákulisí často nastanou okamžiky, kdy si budou

126 127


účinkující muset vzájemně dodávat odvahu a zachovávat dojem, že výkon, který má být předveden, dopadne dobře nebo že výkon, který právě prezentovali, nebyl nakonec tak špatný. Za třetí, po-kud jsou členy týmu zástupci fundamentálně odlišných společen-ských skupin, jako například různých věkových kategorií či etnik a podobně, pak svobodu zákulisní činnosti omezí určité hranice ponechané na volném uvážení týmu. Zde je nepochybně nejvý-znamnějším předělem pohlaví, protože se zdá, že neexistuje žádná společnost, v níž by se příslušníci opačného pohlaví bez ohledu na to, jak jsou si blízcí, nesnažili jeden před druhým vzbudit určitý dojem. O loděnicích na Západním pobřeží Spojených států se na-příklad dozvíme následující:

„V obvyklých vztazích k dělnicím byla většina mužů zdvořilá a dokonce galantní. Jak ženy postupně pronikaly do trupů lodí a vzdálenějších dílen loděnice, muži přátelsky snímali ze zdí své galerie nahotinek a pornografických obrázků a ukládali je do tmy beden s nářadím. V úctě před přítomnými ,dámami' se zlepšily společenské způsoby, tváře byly častěji holeny a jazyk se zklidnil. Tabu uvalené na neslušnou řeč v doslechu žen bylo tak důsledné, že to bylo až k smíchu, i proto, že ženy samotné často podávaly slyšitelný důkaz o tom, že zakázaná slova jim nejsou ani neznámá, ani je nevyvádějí z míry. Přesto jsem často viděl muže, kteří si chtěli ulevit jadrnou řečí a měli pro to i dobrý důvod, jak se zardě-li náhlým zahanbením a ztlumili hlas do pouhého mumlání, když si uvědomili přítomnost ženského obecenstva. Během společného oběda, při běžném hovoru v každou volnou chvilku a ve všem, co náleželo k důvěrnému společenskému kontaktu i ve zcela nedů-věrném prostředí loděnice, zachovávali muži téměř zcela nezmě-něný vzorec chování, který uplatňovali i doma; respekt vůči slušné ženě a dobré matce, opatrné přátelství k sestře a třeba i potřebu chránit nezkušenou dceru."23 Chesterfield si všímá podobných jevů v jiné společnosti: „Ve smíšených společnostech lidí vám rovných (protože ve smíšených společnostech jsou si všichni do určité míry rovni) je povolena větší svoboda a uvolněnost; ty mají ale rovněž své hra-nice uvnitř bienséance. Je zde nutná společenská úcta; můžete skromně přijít s vlastním předmětem konverzace, musíte si však


dát velký pozor de nejamaisparler de cordes dans la maison ďun pendu. Vaše slova, gesta a postoje mají větší stupeň volnosti, i když zdaleka ne volnosti neomezené. Můžete mít ruce v kapsách, šňupat tabák, sedět, stát, přecházet, jak se vám zlíbí; jsem však přesvědčen, že byste nepokládali za velmi bienséant, kdybyste si hvízdali, nasadili si klobouk, povolili si podvazky nebo pásek, lehli si na gauč, do postele nebo se váleli v lenošce. To jsou nedbalosti či svobody člověku dostupné jen tehdy, když je zcela sám; pro nadřízené jsou nactiutrhačné, pro vám rovné šokující a nechutné, a pro podřízené brutálně urážlivé."24

Totéž dokládají i Kinseyho informace o rozsahu tabu nahoty mezi manžely, především u starší generace americké dělnické tří-dy.25 Cudnost zde samozřejmě není jedinou řídící silou. Dvě dota-zované ženy na Shetlandských ostrovech například uváděly, že budou po své blížící se svatbě vždy na noc oblékat noční košili -ne z pouhé cudnosti, ale proto, že jejich postavy se příliš vzdalo-valy tomu, co pokládaly za moderní ideál městské krásy. Mohly jmenovat jednu či dvě přítelkyně, které, jak tvrdily, neměly vůbec zapotřebí takovou zjemnělost; dá se tedy předpokládat, že náhlý úbytek váhy by býval mohl zmenšit i jejich vlastní cudnost.

Když tvrdíme, že účinkující jednají relativně neformálním, fa-miliárním a uvolněným způsobem, když jsou v zákulisí, a že jsou ve střehu, když podávají výkon, neměli bychom předpokládat, že příjemné mezilidské jednání - zdvořilost, vřelost, štědrost a potě-šení ze společnosti druhých - jsou vždy vyčleněné pouze pro zá-kulisí a že podezíravost, snobismus a demonstrace vlastní autority jsou vyhraněné pro chování v předním regionu. Často se zdá, že veškeré nadšení a živý zájem, kterého jsme schopni, si ponechá-váme pro ty, před nimiž předvádíme nějaký výkon, a že nejspoleh-livějším znamením zákulisní solidarity je pocit, že v zákulisí je bezpečné sklouznout do nespolečenské nálady a nabručené tiché podrážděnosti.

Je zajímavé povšimnout si toho, že zatímco každý tým bude v takovém postavení, kdy si uvědomuje neslušné „nepředváděné" aspekty svého vlastního zákulisního jednání, pravděpodobně ne-bude v takovém postavení, aby dospěl k podobnému závěru o tý-mech, s nimiž je v interakci. Když žáci opustí třídu a vyběhnou

128 129


ven na přestávku naplněnou důvěrnostmi a nezbednostmi, větši-nou si neuvědomují, že jejich učitelé se uchýlili do sborovny, kde nadávají a pokuřují při podobném odpočinku vyplněném zákulis-ním jednáním. Samozřejmě víme, že tým o pouhém jednom členu může sám na sebe pohlížet velmi pochmurně a že nemálo psycho-terapeutů nachází zaměstnání v rozptylování tohoto pocitu viny a vydělává si na živobytí tím, že jednotlivcům sděluje skutečnosti ze života jiných lidí. Za tímto uvědoměním si sebe sama a iluzemi 0 druhých se skrývá jeden z důležitých základních bodů a příčin zklamání společenské mobility, ať už jde o mobilitu vzestupnou, sestupnou nebo na stejné úrovni. Ve snaze uniknout ze světa dvou tváří odlišného chování v předním a zadním regionu mohou mít jednotlivci pocit, že v novém postavení, o něž usilují, budou oso bou v tomto postavení spatřovanou a nebudou nuceni být součas ně účinkujícím. Když se do nového postavení dostanou, samozřej mě zjistí, že jejich nová situace je v řadě ohledů nečekaně podobná situaci předchozí; obě počítají s prezentací fasády obe censtvu a s tím, že se jednotlivec zúčastní opovrženíhodného, kle- vetivého předvádění divadla.

Někdy se má za to, že obhroublá familiárnost je pouze záleži-tostí kultury, charakteristikou dejme tomu dělnických tříd a že se příslušníci vyšších vrstev tímto způsobem nechovají. Hlavní je sa-mozřejmě to, že osoby ve vyšším postavení většinou fungují v malých týmech a tráví podstatnou část dne mluvenými výkony, zatímco dělníci bývají příslušníky velkých týmů a tráví většinu dne v zákulisí či podáváním nemluvených výkonů. Čím se tedy jednotlivec ocitá na pyramidě statusu výše, tím menší je počet osob, vůči nimž může být familiární, tím méně času tráví v záku-lisí a tím je pravděpodobnější, že se od něj bude vyžadovat zdvo-řilost a korektnost. Avšak ve vhodnou dobu a v pravé společnosti 1 ti nejposvátnější účinkující budou jednat značně vulgárním způ sobem a bude to od nich i vyžadováno. Z numerických a strate gických důvodů se však patrně dozvíme, že dělníci užívají záku lisního jednání, a pravděpodobně nám zůstane utajeno, že lordi se chovají podobně. Zajímavý krajní případ této situace najdeme u hlav států, které nemají žádné týmové spoluhráče. Tito jednot livci někdy využívají svity přátel, jimž udělí čestné postavení tý-


mového spoluhráče ve chvílích vhodných pro uvolněný odpoči-nek, což je případem funkce „mladšího partnera", již jsme zvažo-vali již dříve. Tento úřad často vyplní dvorní štolbové, jak dokládá Ponsonby ve svém popisu návštěvy krále Edwarda v roce 1904 na dánském dvoře:

„Večeře se sestávaly z několika chodů a mnoha druhů vína a obvykle trvaly půldruhé hodiny. Všichni jsme pak zavěšeni je-den do druhého vešli do přijímacího salonu, kterým opět prochá-zel dánský král a celá dánská královská rodina. V osm jsme se uchýlili do vlastních komnat, abychom si zakouřili, ale vzhledem k tomu, že nás doprovázela dánská svita, konverzace se omezovala na zdvořilé dotazy na zvyklosti v obou zemích. V devět jsme se vrátili do přijímacího salonu, kde se hrály společenské hry, větši-nou karetní lu bez sázek.

V deset jsme byli laskavě propuštěni a mohli jsme odejít do svých komnat. Tyto večery byly pro všechny velkým utrpením, ale král se choval jako andílek, hrál whist, který byl tenkrát již značně zastaralý, s velmi malými vklady. Po týdnu se však roz hodl, že začne hrát bridž, ovšem až poté, co se dánský král odebe re na lůžko. Absolvovali jsme obvyklou rutinu do deseti hodin a pak do králových komnat přišel princ Demidoff z ruské delega ce a hrál bridž s králem, Seymourem Fortescuem a se mnou se značně vysokými vklady. Pokračovali jsme v tom až do konce návštěvy a bylo nám velkým potěšením odpočinout si od strnulos ti dánského královského dvora."26

V otázce zákulisních vztahů se musíme věnovat ještě posled nímu bodu. Když uvádíme, že osoby, které spolupracují na před vedení výkonu, si mohou vzájemně sdělovat důvěrnosti, pokud není přítomné obecenstvo, musíme připustit, že si člověk může natolik uvyknout na činnost v předním regionu (a na povahu před ního regionu), že se může stát nutností, aby svůj odpočinek řídil stejně, jako by to byl výkon. Člověk může pociťovat povinnost vystoupit v zákulisí z role a jednat familiárním způsobem, což může být ještě větší pózou než výkon samotný, od nějž si má v zá kulisí odpočinout.

V této kapitole jsme se věnovali užitečnosti kontroly nad záku lisím a dramaturgickým potížím, které nastanou po ztrátě kontroly

130 131


nad vlastním zákulisím. Rád bych se nyní věnoval problému ovlá-dání přístupu k přednímu regionu, ale k tomu je nejprve třeba po-někud rozšířit původní výchozí rámec.

Zatím jsme zvažovali dva ohraničené regiony: přední, kde pro-bíhá nebo může probíhat konkrétní výkon, a zadní region, kde do-chází k činům, které mají k výkonu vztah, ale protiřečí dojmu předkládanému výkonem. Zdá se rozumné přidat k nim třetí re-gion, jmenovitě region zbytkový, což jsou všechna místa jiná než vymezená předním a zadním regionem. Takový region můžeme nazvat „vnějškem". Představa vnějšího regionu, který není ve vztahu ke konkrétnímu výkonu ani předním regionem, ani zákuli-sím, odpovídá naší selské představě o organizovaných společen-stvích, protože podíváme-lise na většinu budov, najdeme v nich místnosti, které jsou pravidelně nebo dočasně užívány jako přední nebo zadní regiony, a vidíme, že vnější stěny budovy odřezávají oba typy místností od okolního světa. Ty jednotlivce, kteří se nacházejí na vnější straně instituce, můžeme nazývat „neza- svěcenci".

Představa vnějšku je tak sice zcela jasná, ale pokud s ní nebude-me zacházet opatrně, může nás zavádět a mást, protože když pře-suneme úvahy od předních nebo zadních regionů na vnějšek, máme rovněž tendenci převést náš výchozí bod z jednoho výkonu na druhý. Vezmeme-li za výchozí bod konkrétní probíhající vý-kon, ti, kdo jsou venku, budou osobami, pro něž účinkující reálně nebo potenciálně inscenují představení, ale (jak ještě uvidíme) jde o představení odlišné nebo až příliš podobné tomu, které právě probíhá. Když nezasvěcenec nečekaně vstoupí do předního nebo zadního regionu konkrétního probíhajícího výkonu, důsledky jeho nevhodné přítomnosti mohou být nejlépe sledovány ne z hlediska jejich dopadu na probíhající představení, ale spíše z hlediska jejich dopadu na jiný výkon, konkrétně na ten, který by účinkující nebo obecenstvo obvykle předkládali nezasvěcencům v době a na místě, kde by s těmito osobami jako s obecenstvem počítali.

Pozornost je třeba věnovat i dalším druhům pojmů. Zeď oddě-lující přední a zadní region od vnějšího prostředí má zjevně svoji funkci ve výkonu inscenovaném a prezentovaném v těchto regio-nech, avšak vnější výzdobu budovy je už třeba částečně pokládat


za aspekt jiného představení; i když právě uspořádání tohoto vněj-šku může být někdy důležitější stránkou. Například o domech na anglické vsi se dozvídáme následující:

„Druh záclon a závěsů v oknech většiny vesnických stavení se lišil v přímé závislosti na viditelnosti okna z veřejných pros-tranství. Ty ,nejlepší' záclony a závěsy visely tam, kde je bylo nejlépe vidět, a byly nesrovnatelně nadřazené záclonám na ok-nech veřejnosti skrytých. Navíc bylo zvykem, že byla-li užita látka potištěná pouze z jedné strany, líc látky byl obrácen smě-rem do ulice. Takovéto vystavování nejmodernějších' a nej-dražších látek na nejviditelnějších místech je typickým prostřed-kem ke zvýšení prestiže."27

V první kapitole této studie jsme uvedli, že účinkující se snaží vzbudit dojem, nebo alespoň nevyvracet dojem, že role, kterou právě hrají, je jejich nejdůležitější rolí a že vlastnosti, které tvr-dí, že mají, nebo které jsou jim přičítány, jsou jejich nejpodstat-nějšími a charakteristickými vlastnostmi. Když se jednotlivci stanou svědky představení, které nebylo určeno jim, mohou zcela ztratit iluze o tomto představení i o představení, které měli zhlédnout. Do rozpaků může upadnout i účinkující, jak se do-mnívá Kenneth Burke:

„Ve svých rozškatulkovaných reakcích se všichni podobáme muži, který je v práci tyranem a v rodinném kruhu slabochem, nebo hudebníkovi, který překypuje rozhodností ve svém umění, ale ve svých osobních vztazích se příliš skromně drží zpátky. Ta-kovéto rozštěpení osobnosti se stává obtíží, když se pokusíme tyto škatulky sloučit (jako třeba kdyby měl onen tyran v úřadu a sla-boch v domácnosti najednou zaměstnat svou ženu nebo děti, zjis-til by, že jsou jeho disociační metody nedostačující, a možná by propadl zmatku a trápil se)."28

Tyto problémy se stanou mimořádně naléhavými tehdy, když jeden z výkonů jednotlivce závisí na složitém uspořádání scény. Odtud pramení rozčarování Hermana Melvilla naznačené v pasáži 0 tom, jak ho kapitán lodi „neviděl", kdykoli se potkali na palubě, ale jak k němu byl přátelský po vypršení Melvillovy služby, když se náhodou potkali na večírku ve Washingtonu:

„A i když mě komodor na palubě fregaty nikdy žádným způ-

132 133


sobem v žádné osobní záležitosti neoslovil - ostatně ani já jeho - přesto jsme se na ministrově společenském večírku všichni tři dali do nesmírně družného hovoru; rovněž jsem si uprostřed davu cizích hodnostářů a magnátů ze všech koutů Ameriky neopomněl povšimnout, že můj ctihodný přítel nevy-hlíží tak povzneseně, jako když se osaměle opíral o mosazné zá-bradlí ubytovací paluby Neversinku. Jako mnoho dalších gentle-manů vyhlížel nejlépe a budil největší úctu v samém lůně svého domova, na své fregatě."29

Účinkující může tento problém vyřešit segregací svého obecen-stva, aby ti jednotlivci, kteří jsou svědky jedné z jeho rolí, nebyli totožní s těmi, kdo ho znají v jiné roli. Například někteří kněží ve frankofonních oblastech Kanady nechtějí vést natolik strohý ži-vot, aby si nemohli jít s přáteli zaplavat na pláž, ale přesto mají pocit, že by raději neměli na pláž chodit se svými farníky, protože familiárnost pláže je neslučitelná s odstupem a respektem vyžado-vaným na farnosti. Moc nad předním regionem je jedním z opatře-ní pro segregaci obecenstva. Neschopnost udržet si tuto moc při-vádí účinkujícího do postavení, kdy neví, jakou roli bude muset v příští okamžik ztělesnit, čímž se pro něj stává obtížné zajistit dramaturgický úspěch kterékoli z těchto rolí. Není ani tak obtížné mít pochopení pro lékárníka, který jedná jako prodavač nebo jako špinavý skoták se zákaznicí, která, jak se ukáže, má v ruce recept, zatímco v příští chvíli předvádí svou úctyhodnou, nezaujatou, lé-kařskou a profesionálně dokonalou pózu někomu, kdo, jak zjistí, chce jenom třícentovou známku nebo čokoládového nanuka.30

Mělo by být zjevné, že stejně jako je z hlediska účinkujícího užitečné vyloučit z obecenstva osoby, jež ho znají z jiného výko-nu, který je se současným představením v rozporu, je pro něj stej-ně užitečné vyloučit i ty, před kterými předváděl představení ne-odpovídající jeho současnému výkonu někdy v minulosti. Osoby, které učiní velký skok na společenském žebříčku, ať již směrem vzhůru, či dolů, to řeší ve velkém stylu prostě tím, že opustí místo svého původu. A stejně jako je výhodné hrát své odlišné úlohy před odlišnými osobami, je rovněž výhodné oddělit různá obecen-stva stejné úlohy, protože to je jediný způsob, jak zajistit, aby obe-censtvo mělo pocit, že i když existují další diváci stejné úlohy,

nevidí ji v tak žádoucím provedení. I zde je ovládnutí předního regionu důležité. Řádným naplánováním vlastních představení může jednotlivec

nejen zachovat oddělení svých obecenstev (tím, že před ně před-stupuje v různých předních regionech nebo ve stejném regionu, ale postupně), ale navíc si zajistí krátké přestávky mezi jednotli-vými výkony, kdy se může psychologicky a fyzicky zbavit jedné osobní fasády a přijmout jinou. Problémy se někdy naskytnou v těch organizovaných společenstvích, kde jeden nebo více členů týmu musí současně jednat s různými obecenstvy. Jestliže se tato rozdílná obecenstva dostanou vzájemně na doslech, bude obtížné udržet dojem, že každému z nich se dostává mimořádných a jedi-nečných služeb. Proto přeje-li si hostitelka mimořádně vřele přiví-tat každého hosta nebo se s ním stejně mimořádně vřele rozlou-čit - předvést mu vlastně mimořádný výkon - pak to bude muset zařídit tak, aby své hosty vítala a loučila se s nimi v předsíni oddě-lené od pokoje, v němž jsou ostatní hosté. Podobně v případě, že má pohřební služba uspořádat v jeden den dva obřady, bude muset dvojí obecenstvo provést svým objektem tak, aby se cesty těchto dvou skupin neprotnuly, nemá-li být zničen pocit, že pohřební síň je vlastně jakousi další místností domova zemřelého. Rovněž tak v prodejně nábytku prodavač, který chce odlákat zákazníka od jedné soupravy nábytku k jiné a dražší, si musí dávat pozor, aby své obecenstvo udržel v bezpečné vzdálenosti od jiného pro-davače, který třeba odlákává jiné zákazníky od ještě levnější sou-pravy k té, od níž se první prodavač snaží zákazníky odvést; prá-vě v tom okamžiku totiž souprava, již první prodavač haní, bude druhým prodavačem vynášena.31 Je samozřejmé, že pokud obě obecenstva oddělují stěny, účinkující může udržet kýžený dojem tím, že bude rychle přecházet z jednoho regionu do druhého. Ten-to inscenační postup, který umožňují třeba dvě vyšetřovací ordi-nace, je čím dál populárnější mezi americkými praktickými a zub-ními lékaři.

Když se obecenstva oddělit nepodaří a nezasvěcenec se náho-dou vyskytne u představení, které mu nebylo určeno, vyvstanou obtížně řešitelné problémy s řízením dojmů. Můžeme se zde zmí-nit o dvou technikách pro řešení těchto problémů. Za prvé, všichni

134 135


lidé, kteří v té době již tvoří obecenstvo, se mohou náhle sjednotit, přijmout dočasně status členů zákulisí, v jakési tajné dohodě se připojit k účinkujícímu a náhle začít hrát představení, které je vhodné pro zrak vetřelce. Proto například když se manželé upro-střed jedné z každodenních hádek ocitnou tváří v tvář hostu, s nímž se znají teprve krátkou dobu, odloží své osobní spory stra-nou a oba začnou hrát takový vztah, v němž budou téměř stejně zdvořilí a přátelští jako ve vztahu nabízeném nově příchozímu. Vztahy stejně jako typy konverzace, které nemohou sdílet všichni tři přítomní, budou odloženy stranou. Obecně řečeno, pokud má být k nově příchozímu přistupováno způsobem, na nějž je zvyklý, účinkující musí rychle přepnout z podávaného výkonu na výkon, který bude příchozí pokládat za odpovídající společenským pra-vidlům. Jen málokdy je to možné provést natolik hladce, aby byla zachována iluze příchozího o tom, že náhle zahájený výkon je při-rozeným výkonem účinkujícího. A i když se to podaří, obecen-stvo, které bylo přítomno po celou dobu, patrně nabude dojmu, že to, co pokládalo za základní jádro osobnosti účinkujícího, nebylo tím pravým jádrem.

Zmínili jsme se o tom, že narušení výkonu může být řešeno tak, že všichni přítomní převezmou takovou definici situace, do níž bude možné zahrnout i nově příchozího. Druhým způsobem řešení tohoto problému je uspořádat narušiteli jednoznačné přivítání jako někomu, kdo měl být v regionu po celou dobu výkonu. Pokračuje pak víceméně stejné představení, ale je uzpůsobeno tak, aby v něm bylo místo i pro příchozího. Proto když jednotlivec navštíví přátele a zjistí, že u nich právě probíhá večírek, obvykle je velmi hlučně uvítán a přemlouván, aby se zdržel. Kdyby mu nebylo okamžitě připraveno nadšené uvítání, jeho zjištění, že nebyl po-zván, by mohlo zdiskreditovat fasádu přátelství a náklonnosti, která převládala mezi narušitelem a jeho hostiteli při jiných příle-žitostech.

Obvykle však ani jedna z těchto technik nebývá příliš účinná. Je běžné, že když do předního regionu vstoupí narušitelé, účinku-jící se začnou chystat k zahájení výkonu, jaký by pro ně insceno-vali jinde a jindy, a tato náhlá ochota jednat určitým způsobem vnese do dosavadního jednání účinkujících nejméně na okamžik


chaos. Účinkující zjistí, že jsou dočasně na rozhraní mezi dvojí možnou skutečností, a dokud nebude možné dorozumět se určitý-mi signály, členové týmu nebudou mít žádné vodítko, které by jim pomohlo zvolit směr akce. Výsledkem budou téměř zcela jistě trapné rozpaky. Za takových okolností je pochopitelné, že se k na-rušiteli nebude přistupovat ani jedním z obou zmíněných způso-bů, které ho do děje zahrnou, ale spíše bude ignorován, jako by vůbec nebyl přítomen, nebo bude zcela bez okolků požádán, aby se opět vzdálil.

POZNÁMKY

1 Pod termínem „prostředí chování" se Wright a Barker ve výzkumné metodologické práci velmi jasně vyjadřují o významech, v nichž oče kávání týkající se chování začne být spojováno s konkrétními místy. Viz Herbert F. Wright a Roger G. Baker, Methods in Psychological Ecology (Topeka, Kansas: Ray's Printing Service, 1950).

2 Viz Gross, Informal Relations and the Sociál Organization ofWork in an Industrial Office, str. 186.

3 Katherine Archibald, Wartime Shipyard (Berkeley and Los Angeles: University of California Press, 1947), str. 159.

4 Willoughby, „The Attendant in the Statě Mental Hospital", str. 43. 5 Rozbor některých významných pracovních norem můžeme nalézt

v Grossově citovaném díle, z nějž jsou vybrány i výše uvedené pří klady takových norem.

6 Sir Walter Besant, „Fifty Yaers Ago", The Graphic Jubilee Number, 1887, citováno Jamesem Laverem, Victorian Vista (London: Hulton Press, 1954).

7 Jak uvádí Métraux („Dramatic Elements in Rituál Possession", str. 24), takové zařízení potřebují pro svou činnosti i kulty voodoo:

„Každý případ posedlosti má svou teatrální stránku, jak dokazují převleky. Místnosti svatyně nejsou nepodobné portálům jeviště, kde posedlý nachází nezbytné doplňky. Na rozdíl od hysterika, který od-haluje svou úzkost a touhy prostřednictvím příznaků - osobních vý-razových prostředků - rituál posedlosti musí odpovídat klasické před-stavě mytické osobnosti."

8 Simoně de Beauvoirová, The Second Sex (London: Cape, 1953.

136 137


9 Viz Orvis Collins, Melville Dalton a Donald Roy, „Restriction of Out-put and Sociál Cleavage in Industry", Applied Anthropology (now Human Organization), IV, str. 1-14, zejm. str. 9.

10 Pan Habenstein v semináři uvedl, že v některých státech má zaměst nanec pohřební služby zákonem dané právo zabránit příbuzným ze mřelého vstoupit do dílny, kde je mrtvé tělo připravováno. Patrně pro to, že pohled na to, co musí být s tělem nebožtíka provedeno, aby vypadal přijatelně, by byl příliš šokující pro nezasvěcené a především pro příbuzné zesnulého. Pan Habenstein rovněž soudí, že příbuzní možná sami chtějí být z dílny pohřební služby vyloučeni, protože se bojí své vlastní morbidní zvědavosti.

11 Následující tvrzení jsou převzata ze studie dvou set vedoucích malých podniků provedené společností Sociál Research, lne.

12 Vedoucí jedné opravny sportovních automobilů mi vyprávěl následu jící příhodu o zákazníkovi, který si sám došel do skladiště a vzal si tam těsnění, které vedoucímu ukázal zpoza pultu skladiště: Zákazník: „Za kolik?" Vedoucí: „Pane, jak jste se dostal dovnitř a co by se asi stalo, kdybyste v bance došel za pult, vzal si sloupek drobných a donesl je úřed-níkovi?" Zákazník: „Tady ale nejsme v bance." Vedoucí: „Ale tohle jsou moje drobné. Co jste si přál, pane?" Zákazník: „Když se na to takhle díváte, budiž, máte na to právo. Chci těsnění do Anglie '51." Vedoucí: „Tohle je do Anglie '54."

1 když tato příhoda vyprávěná vedoucím možná zcela věrně neod-ráží tehdejší slova a činy, vypovídá pravdivě o jeho situaci a jeho po-citech.

13 Tyto příklady rozporů mezi skutečností a zdánlivě dodržovanými nor mami by neměly být pokládány za extrémní. Podrobné pozorování zákulisí jakékoli domácnosti v západních městech příslušející ke střední třídě by pravděpodobně mezi skutečností a zdáním odhalilo rozpory stejně hluboké. A tam, kde najdeme určitý stupeň komercio nalizace, jsou rozpory nepochybně často ještě větší.

14 Leo Kuper, „Blueprint for Living Together", vybráno z Leo Kuper a další, Living in Towns (London: The Cresset Press, 1953), str. 14-15.

15 Ponsonby, Recollections of Three Reigns (London: Eyre & Spottis- woode, 1951).

16 George Orwell, Down and Out in Paris and London (London: Secker


& Wa r b u r g , 19 51 ) , s t r . 68 -9 ; ( H a r mo n d swo r th : P eng u in B oo ks , 1940).

17 Monica Dickens, One Pair ofHands (London: Michael Joseph, Mer- maid Books, 1952), s tr . 13; Harmondsworth (Penguin Books, 1961).

18 Na semináři , University of Chicago. 19 Paul LaCroix, Manners, Custom, and Dress during the Míddle Ages

a n d d u r i n g t h e R e n a i s s a n c e P e r i o d ( L o n d o n : C h a p ma n & H a l í , 1876), str. 471.

20 Skutečnost , že je malou soukromou kancelář možné změni t v zadní region snadnou metodou, to t iž t ím, že je v ní č lověk sám, je jedním z důvodů , p roč s tenografky někdy dávaj í p řednos t prác i v soukro mých kancelář ích p řed prací ve velké společné kancelář i . Ve velké přepážkami nerozdělené kanceláři je vždy přítomen někdo, před kým j e t řeb a ud r žov a t zd án í p r a co v i to s t i ; v ma l é k an c e l á ř i j e mo ž n é v době šéfovy nepřítomnosti odložit veškeré předstírání práce a uhla zené chování . Viz Richard Rencke , „The Sta tus Charac ter i s t ics of Jobs in a Factory" (nepublikovaná diplomová práce, katedra sociolo gie, University of Chicago, 1953), str. 53.

21 Esquire Etiquette, str. 65. 22 Tamtéž, str. 65. 23 Achibald, citované dílo, str. 16-17. 24 Letters of Lord Chesterfield to His Son (Everyman Senes, London:

Dent, 1929). 25 Alfred C. Kinsey, Wardell B. Pomeroy a Clyde E. Martin, Sexual Be-

havior in the Human Male (Philadelphia: Saunders, 1948), str. 366-7. 26 Ponsonby, citované dílo, str. 269. 27 W. M. Williams, The Sociology ofan English Village (London: Rout-

ledge & Kegan Paul, 1956), str. 112. 28 Kenneth Burke, Permanence and Change (New York: New Republic,

lne, 1953), str . 309, poznámka pod čarou. 29 Herman Melville, White Jachet (Oxford University Press, 1966). 30 Viz Weinlein, „Pharmacy as a Profession in Wisconsin", str. 147-8. 31 Viz Louise Conantová, „The Borax House", The Američan Mercury,

XVII, str. 172.

138 139

Date post:	09-Mar-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	4 times
Download:	0 times

VŠICHNI HRAJEME DIVADLO · 2012-09-30 · ERVING GOFFMAN / VŠICHNI HRAJEME DIVADLO UVOĎ snad cht...

Documents