Přináším nejen mladým bolševikům ze Svazu mladých komunistů Československa, ale i všem

zájemcům o pravdivé zpracování dějin Druhé světové války na východní frontě, poměrně rozsáhlý doslovný přepis dvacetidílného dokumentárního počinu britských tvůrců Roda McKuena a Freda Weinera v originále nazvaného Unknown war (Neznámá válka), který byl v ČSSR vysílán pod názvem Velká vlastenecká válka. Tento dokument je možné stáhnout na webové adrese Ulož to.cz

Velká vlastenecká válkaDobrý den, jsem Burt Lancaster a stojím na Rudém náměstí v srdci Ruska v samém centru

Moskvy v hlavním městě Ruské federace. Toto je chrám Vasila Blaženého, toto je Spazská věž, hradby Kremlu a tady za mnou, jak vidíte ty řady lidí, je hrobka Vladimíra Iljiče Lenina, zakladatele sovětské komunistické strany a sovětského státu, který v roce 1977 slavil 60 let své existence. Jednoho příjemného nedělního rána, v létě 1941, nic na světě nebylo tak poklidné jako Rudé náměstí a s ním i celá Moskva. Psal se 22. červen. Lidé se procházeli širokými ulicemi, nakupovali, někteří se vydali do přírody, nevěděli, že Hitlerova soldateska o síle 5 miliónů mužů ve čtyři hodiny ráno překročila hranici a roztáhla se na frontu měřící více než 3 tisíce kilometrů, nikdo o tom nevěděl, nikdo neměl ani potuchy. Až do té doby, kdy v poledne v rádiovém vysílání vláda ohlásila, že Sovětský svaz je ve válce, ve Velké vlastenecké válce, která zahnala Hitlera zpátky a jeho sen o novém pořádku se rozplynul. Válka ve Stalingradu, bitva o Moskvu, blokáda Leningradu, pád Berlína. Válka, při které se sváděly ty největší bitvy, jaké kdy byly bojovány. Válka hrdinství a obětí. V takové míře, jakou do té doby svět ještě nepoznal. Byla to válka, která Sovětský svaz stála 20 miliónů životů a počítá se, že zřejmě i více. Pro nás na západě, a to i dnes, je tento konflikt na východní frontě stále neznámou válkou. Vše to začalo již první den této války, 22. června 1941.

Neděle 22. 6. 1941, poslední chvilky míru. Rusko, rozprostírající se od Evropy až na konec Asie, bylo spícím obrem, jak to tvrdil antikomunista Winston Churchill. Pro ostatní svět bylo záhadným dubiskem obklopeným tajemstvím. Panoval zde mír stejný, jako v USA.

Před úsvitem zaujala německá armáda, zahalená do jemného oparu, útočné pozice. Hodina H byla stanovena na 4.00 a fronta dosahovala délky 3.000 km. Skoro 5 tisíc letadel, 6 tisíc těžkých zbraní, největší koncentrace dělostřelectva jakou kdy lidstvo vidělo. Ruská letiště, železniční uzly, křižovatky hlavních silnic a vše, co se na nich pohybovalo, bylo těžce zasaženo. Sovětské síly byly v šoku.

Hitler řekl svým generálům, že stačí jen vykopnout dveře a celá ta prohnilá konstrukce se zřítí k zemi. Hitler nepovažoval ani za nutné vyhlásit Sovětskému svazu válku předem a učinil tak až když útok začal. Vše mělo proběhnout podle známého vzorce blitzkriegu a zuřivost nabírala na intenzitě. Na konci prvního dne byla většina ruských pohraničních sil zdecimována a 1.200 letadel bylo zničeno. Hraniční posádky byly vyhlazeny. S prvními minutami nacistického útoku se hraniční pevnost Brest stala terčem německé palby. Němci sem, aby ji dobyli, přesunuli těžkou obléhací artilerii. Pevnost odeslala depeši: „Toto je pevnost Brest, bojujeme“. Civilisté hledali bezpečí, kde to jen šlo. Z Moskvy přišla zpráva, že lid Sovětského svazu byl napaden nacistickým Německem, přesto, jak praví

spravedlnost, vítězství bude naše. Té noci Winston Churchill oznámil, že Británie Sovětskému svazu pomůže a řekl, že ruské ohrožení je i naším ohrožením. A také nebezpečím pro Spojené státy. Amerika byla stále neutrální, ale ne nestranná. Prezident Roosevelt přislíbil Sovětům pomoc. Rusko od dob Napoleona nečelilo takovému nebezpečí. Tak ohrožené nebylo ani mongolskými hordami v dávném středověku. Během útoku se mnozí divili, jak se to vše mohlo stát?! Sovětská zpravodajská služba přesně informovala o záměrech nacistů a britská a americká rozvědka to potvrzovaly, ale Stalin byl přesvědčený, že západ chce vyprovokovat válku mezi Německem a Sovětským svazem a proto se snažil vyhnout všemu, co by se mohlo považovat za provokaci. Byl to pro všechny komplexní problém, navzdory všem důkazům si sovětské velení myslelo, že mají před sebou ještě jeden rok míru.

V letech před válkou, za dobu kratší, než vyroste jedna generace, se povedlo komunistickému Sovětskému svazu, za cenu obrovského úsilí vybudovat soběstačnou ekonomiku. Sověti zkolektivizovali zemědělství a pak zahájili smělý plán industrializace. Dělníci byli posíláni do škol, aby se učili novým dovednostem a přisvojili si nové techniky. Továrny měly přednost před pohodlím. Tak byly budovány elektrárny, které dodávaly elektrickou energii. Energii pro výrobu nových automobilů, nákladních aut, traktorů. Po celá 30. léta se kvalita života v Sovětském svazu začínala zlepšovat. V obchodech bylo víc zboží, luxus neexistoval, ale lidé byli dobře oblečeni, a zdáli se být spokojení.

Ve Španělsku propukla občanská válka, první boj proti fašismu. Hitler a Mussolini byli Frankovými spojenci. Sovětský svaz podporoval republikány a mnoho sovětských občanů se rozhodlo odejít do Španělska. Na republikánské straně stáli také američtí dobrovolníci, kteří vytvořili brigádu Abrahama Lincolna. Mezi nimi byli Ernst Hemingway 1a také Paul Robeson2. Sovětští piloti podporovali nad Madridem spojenecké síly. Němci se svými legiemi Condor si s sebou přivezli na obyvatele Madridu a Barcelony nejmodernější zbraně. Jejich bomby srovnaly se zemí město Guernica, které se pak stalo symbolem hrůzy války. Picasso ho zvěčnil ve svém mistrovském díle.

Hitler tvrdil, že jeho III. Říše bude trvat nejméně tisíc let. V Norimberku, Mnichově, Berlíně - všude hlásal, že Německo musí mít svůj životní prostor. Jediný volný prostor ležel na východě. Díla velikánů byla připravena k zapomnění. Díla Tolstého, Hemingwaye, Darwina, Voltaira a Heineho – ta všechna se stala potravou ohnivých hranic. Kromě kultury naordinované Hitlerem, nemělo zde mít nic jiného místo. Dnes nám patří Německo a zítra to bude celý svět. V roce 1933 Spojené státy a Sovětský svaz podepsaly příslušné dokumenty a navázaly diplomatické styky. Naděje se postupně rozplynuly – Hitler se ubíral takovým směrem, že bylo jasné, že přijde válka. Jak řekl: „Když mluvíme o našich územních teritoriích v Evropě, díváme se a priori směrem k Rusku.“ Hitler měl plnou podporu vojensko-průmyslové mašinerie. Tak jako nacistická strana byla dobrá pro Adolfa Hitlera, byla stejně výhodná i pro Alfreda Kruppa – magnáta zbrojního průmyslu. Bez skrupulí obsadil Hitler Porýnní a pak si sebral Sársko. Nakonec přišlo na řadu Rakousko. A pak se v Mnichově premiéři Anglie a Francie Chamberlain a Daladier sklonili před Hitlerovými sliby o zachování míru a donutili Československo 1 Ernst Hemingway, americký spisovatel a žurnalista, kterého proslavil především román Stařec a moře. Většinu svého díla vytvořil od poloviny 30. let do poloviny let padesátých. V roce 1954 získal Nobelovu cenu za literaturu.2 Paul Robeson (1898-1976), americký koncertní pěvec a herec černošského původu (role Othella v Shakespearově stejnojmenné hře), komunistický politický aktivista, právník, učenec a atlet, bojovník za rasovou rovnoprávnost v USA. Přítel SSSR, který nahrál hymnu Sovětského svazu s anglickým textem. Robeson byl bojovníkem za občanská práva v USA a v době mccarthismu a tzv. Výborů pro neamerickou činnost byl pronásledován a jako všeobecně známá osoba byl vzhledem k vypjatému antikomunismu veřejně hanoben a ostouzen.

vzdát se Sudet. Tenkrát Chamberlain prohlásil, že poté, co se hlouběji zadíval do Hitlerovy tváře, i přes jeho zjevnou kyselost a neklid, byl podle svého názoru přesvědčen, že dostojí svého daného slova. Pro Hitlera byl Mnichov dalším vítězstvím. Bylo to nazváno appeasementem. V Londýně Chamberlain ihned po příletu prohlásil: „Přinesl jsem vám mír“.

Když si nacisté podrobili zbytek Československa, stalo se tak Polsko poslední zemí, stojící na cestě do Ruska. Anglie měla s Polskem podepsané spojenecké smlouvy a Francie s nimi koketovala. Dne 12. srpna 1939 přišel Sovětský svaz s návrhem obranného paktu zahrnujícím Sověty, Velkou Británii, Francii, Polsko a další východoevropské státy. Jeden z článků navrhované smlouvy obsahoval klauzuli, že v případě nutnosti mohou ruská vojska operovat na polském území, ale 15. srpna se nacisté chopili iniciativy. Britové s Francouzi poslali do Moskvy pouze své zástupce druhého řádu a ti se domohli na sovětském vedení pokračování v započatých rozhovorech do 21. srpna. Polsko trvalo na svém a nedovolilo Sovětům, aby jejich vojska, i v hypotetické úrovni, mohla operovat na jeho území. Stalina toto jednání utvrzovalo v přesvědčení, že západní mocnosti chtějí, aby Hitler postoupil na východ. Dne 21. srpna ministr obrany Vorošilov oznámil, že díky polskému postoji je společný projekt nemožný. Sověti věřili, že nemají na vybranou. Německý ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop přiletěl do Moskvy. Dne 24. srpna 1939 byl mezi Ribbentropem a Molotovem podepsán pakt o neútočení. To byla událost, která šokovala celý svět. Pro Sověty to byla možnost jak si koupit čas.

Polsko zachvátily plameny války. Dne 1. září 1939 vtrhl Hitler do Polska. Dne 17. září překročila sovětská vojska hranice s Polskem a zabrala podle tajné klauzule Paktu s Německem území, které Polsko získalo po První světové válce. Pakt jen oddálil nevyhnutelné. Hitler se svými nohsledy to nevyhnutelné již naplánovali – Sovětský svaz bude napaden. Plán pojmenovali Plán Barbarossa, podle německého císaře z 2. pol. 12. století. Do srdce Sovětského svazu se mělo postupovat třemi proudy. Cílem na severu měl být Leningrad, střední uskupení mělo za cíl Moskvu a jižní Kyjev a celou Ukrajinu. Sovětský svaz měl být kompletně zničen a okupace se měla prozatím zastavit na linii spojující Archangelsk s Astrachaní.

1. máj 1941, tradiční svátek Sovětů – den velkých přehlídek a průvodů, ukázka silné společenské vzájemnosti. Ale toho roku přece jenom přicházely určité obavy z možných nesnází. Z Leninova mauzolea maršál Timošenko informoval lid o velmi svízelné mezinárodní situaci. Mimořádné úsilí se mělo týkat přezbrojení Rudé armády v moderní vojenskou sílu. A to včetně tanků. V tuto chvíli byly tyto snahy na začátku a kapacity zmiňovaného procesu byly omezené. V roce 1940 se Sovětský svaz a Finsko dostali do vzájemného konfliktu, jakož to vyústění vleklých hraničních sporů. Německo pozorně sledovalo nesnáze, se kterými se Sověti při tomto konfliktu potýkali. Byl to opravdu hodnověrný indikátor pro bolševické síly? Dokáže tato země odolat německé bleskové válce? Zahraniční pozorovatelé na těchto přehlídkách pozorně sledovali ruské zbraně a analyzovali jejich šance. Stalin vše pozorně sledoval a doufal alespoň v další mírový rok pro přípravy války. Dne 21. června 1941 Molotov požádal německého velvyslance v Moskvě o vysvětlení zpráv, týkajících se připravované války. Přesně podle Hitlerových instrukcí velvyslanec ujistil Molotova, že německým zájmem je mír.

Druhého dne 22. června 1941, o den později, útok začal ve 4 hodiny ráno. Fronta se táhla v délce 3.000 kilometrů – od severního polárního kruhu k Černému moři. Hitler porušil své závazky. Za svítání pak v Kremlu německý velvyslanec Schulenburg přečetl Molotovovi Hitlerovo vyhlášení

války. Molotov byl v šoku. Útok měl sílu 190 divizí, 5 milionů mužů, 47 tisíc děl a minometů, 4.300 tanků a téměř 5.000 letadel. Plná vraždící síla tohoto vysoce rozvinutého národa – Blesková válka, bleskový útok. Hlavní Hitlerův ideolog Alfred Rosenberg již měl svůj plán o Východu vypracován. Po konečném vítězství mělo být celé Rusko osídleno Němci a mělo se stát integrovanou součástí III. Říše a tamní obyvatelé – Rusové měli být zabiti nebo přesídleni. Prvními, kteří měli být zabíjeni, byli členové komunistické strany. Německé vrchní velení nařídilo svým postupujícím jednotkám trestat popravením 50 až 100 Rusů za jednoho zabitého vojáka partyzány. Hitler stále sledoval filmové zpravodajství z fronty, byl spokojen. Jeho nečekaný útok vycházel nad všechna očekávání. Sovětská města padala jedno za druhým – Riga, Minsk, Bobrujsk, Nevel, Mogylev, Kaunas, Vilnius, Vitebsk, Pskov. Opakovala se stejná invaze, jako do Polska, Belgie, Nizozemí, Francie avšak v daleko větším měřítku. Churchill řekl, že Hitlerův plán byl v roce 1939 zabrání Polska, v roce 1940 to měla být Francie, v roce 1941 Sovětský svaz, 1942 Velká Británie a pravděpodobně v roce 1943 USA.

V prvních fázích plánu Barbarossa zahynuly nebo padly do zajetí desítky tisíc ruských vojáků. Generál George Marchell řekl prezidentu Rooseveltovi, že Rusko pravděpodobně padne dříve, než do 3 měsíců. Britský polní maršál Wavel tvrdil, že se tak stane do 6 týdnů. Podle Hitlera byl Sovětský svaz v tu dobu již rozdrcen. Tento Hitlerův závěr byl ukvapený. Postupně totiž sovětští vojáci a jejich zbraně strašného nepřítele zpomalovali. Němečtí velitelé byli ohromeni sovětským odporem. Generál Günter Blumetrit řekl: „Dokonce když jsou obklíčeni drží ruští vojáci pozice a bojují. Malá posádka v brestské pevnosti vzdorovala více než měsíc svému obléhání. Zde je pevnost, která zaslala depeši a stále bojuje.

Burt Lancaster: „Stojím u bojem zjizvené zdi brestské pevnosti, jsem u západních hranic bývalého Sovětského svazu, kde na úsvitu 22. června 1941 nacisté začali svůj brutální postup na východ překročením sovětských státních hranic. Brest byl první útočným cílem, byl to překvapivý útok. Naprosto jiný,než japonský na Pearl Harbour. Němci zaútočili na pevnost bombardováním a dělostřeleckým odstřelováním používali plamenomety, útoky byly zdrcující, ale posádka se nevzdala. Více než 4 týdny posádka 4 tisíc ruských vojáků bránila pevnost proti 17.500 nacistických útočníků. Ostatní německé síly se posunovaly na východ. Pevnost se stala ostrovem obklopeným mořem Němců. Většina z brestské posádky v tomto nerovném boji zahynula, jen hrstka bojovníků se probojovala více než 650 km německým okupovaným územím až se nakonec spojila na frontě s Rudou armádou. Ruští lidé oslavovali brestské hrdiny – nesmrtelnou posádku. Pád města ohlásil Hitler sám. Přitom vzal svého spojence Mussoliniho na projížďku ukazující německé úspěchy na východní frontě. Vrcholem tohoto zájezdu byl Brest.Na zdech jsou stále čitelné vzkazy vyryté bajonety: „Umírám, ale nevzdám se!, sbohem má vlasti!“.

V době, kdy nikdo na západě neudělal nic, aby se zabránilo takovému rozsahu obětí, musel Sovětský svaz sáhnout až na dno svých sil. 

Dne 21. července 1941 přednesl Josef Stalin radiové poselství národu: „Německá armáda postupuje na Leningrad, Moskvu a Kyjev“. Stalin vzkázal, že jeto otázka života a smrti pro sovětský stát. Stalin v projevu řekl: „Soudruzi a občané, bratři a sestry, hovořím k vám moji přátelé, divoký válečný útok nacistického Německa proti naší zemi, který začal 22. 6. pokračuje... I přes heroický odpor Rudé armády se naše země ocitla ve velkém nebezpečí“. Stalin vyzval národ, aby zadržel agresi, aby zabránil Němcům se dostat hlouběji do Ruska. A vyzval k partyzánské válce. Celý národ se měl stát velkým vojenským táborem. Stalin se stal náčelníkem výboru obrany a také vrchním

velitelem. A Rusové válku pojmenovali po svém jako Velkou vlasteneckou válku. Stalin dále vyzval sovětské občany: „Všechny naše síly musí vést k podpoře naší hrdinské Rudé armády, našeho slavného Rudého námořnictva, využijeme všechny snahy národa, jak rozdrtit nepřítele. Užijeme vše, co povede k vítězství. Válka dala vzniknout první velké písni Vstavaj strana narodnaja (Povstaň rodná země). V čele s dobrovolníky, kteří budovali tankové pasti a obranné pozice a partyzány bojujícími v týle nepřítele Rudá armáda krok za krokem zpomalovala německý postup. Aby nic nepadlo do rukou nepřítele, vše se raději ničilo.

Ruské letectvo komplikovalo snahu Luftwaffe o získání absolutní nadvlády ve vzduchu. I na zemi využívala sovětská pěchota každé šance. A ruské dělostřelectvo prokázalo, že je velmi nebezpečné. V srpnu 1941 maršál Žukov dokonce získal ojedinělé vítězství a zahnal nacisty zpět. Byl to první německý ústup ve Druhé světové válce. Do této chvíle ztratil Wehrmacht polovinu tanků se kterými do Ruska přijel, 1.300 letadel a přes půl milionu mužů. Ruské protiútoky byly něčím, s čím se Wehrmacht dosud nesetkal. Němci také nepočítali s problémy se zásobováním čela útoku po rychlém úvodním postupu, který je posunul daleko přes ruské pláně. Dosud známé scény se začínaly obracet. Mnoho německých velitelských stanovišť bylo zničeno. První němečtí zajatci byli ohromeni, Fürer jim slíbil rychlé a snadné vítězství, místo toho poprvé okusili porážku. Boj byl čím dál tím intenzivnější. Ruská armáda postupně reorganizovala komunikaci se Stavkou – sovětským nejvyšším velením a nasazovala do boje těžší a těžší ozbrojené síly. Poprvé vystřelily i strašlivé Kaťuše, vícehlavňové raketomety – nová sovětská tajná zbraň. Ve vzduchu byl boj stejně intenzivní, sovětské letectvo zaznamenalo během prvních hodin operace Barbarossa těžké ztráty, nyní postupně vysílalo do boje své nejnovější bombardéry a stíhačky. Sovětská armáda byla stále na straně těch, co se brání. Kdykoliv to ale bylo možné, přešla do ofenzivy. Nikdo v Rusku nezlehčoval hrozící nebezpečí. Velká města Leningrad a Kyjev byla v ohrožení a den po dni se hrozba blížila i k samotné Moskvě. Hitler sebevědomě prohlásil: „Vojáci, Moskva je před námi, pochodovali jste ulicemi největších evropských měst, zbývá už jen Moskva. Zlomte ji, ukažte ji sílu svých zbraní, projděte jejím náměstím, Moskva to bude konec války“. Vojáci nadšeně křičeli. Předtím, než zemřeli.

V těchto dnech extrémní krize se členové strany pyšnili tím, že jsou první, kdo bojuje a první, kdo zemře. Zkrvavené stranické legitimace jejich slova jen potvrzovaly. Vojáky roku 1941 můžeme nazvat pionýry vítězství.

Dne 8. října 1941 vstoupila válka mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem do čtvrtého měsíce. Toho dne se Hitlerův ministr propagandy Josef Goebbels nechal slyšet v rozhlasovém přenosu z Berlína, že Moskva padla. Podle jeho slov němečtí vojáci v prvních liniích viděli na vlastní oči kremelské věže. Ještě tak čtyři až pět dní a vlajka se svastikou bude vlát nad Kremlem. Německo těmto zprávám věřilo, stejně jako mnohé ostatní státy. Hitler přece dobyl většinu západní Evropy, bombardoval Londýn, ale necelých 25 km před Kremlem na předměstí Moskvy skončila nacistická Blesková válka. Rudá armáda a statisíce prostých mužů, žen a dětí položily protitankové zátarasy přes které se německé pancéřové divize nemohly dostat. A právě na hranicích Moskvy se směr obrátil, sedmý listopad oslavovali Sověti jako státní svátek a Stalin přikázal svým vojákům přijít na Rudé náměstí a pak sledoval, jak vojáci pochodující na přehlídce rovnou odcházejí na frontu. Na začátku prosince podnikla Rudá armáda protiútok, zatlačila německé armády téměř 120

km od Moskvy. Bylo to poprvé ve Druhé světové válce, kdy byl mocný nacistický Wehrmacht zastaven. Následující příběh je o bitvě o Moskvu.

Bitva o Moskvu

Moskva je srdce Ruska, Moskva, kde se zrodilo moderní Rusko, kde žil a pracoval Vladimír Iljič Lenin, kde plánoval rozvoj sovětského státu a kde také jeho tělo leží na věčnosti. Kreml – mozkové centrum Sovětského svazu, odtud štáb nejvyššího vojenského velení řídil Velkou vlasteneckou válku. V roce 1941 byly jeho jasné věže a pozlacené cibulové střechy kostelů přemalovány na tmavě zelenošedou barvu, byla to kamufláž proti nacistickým bombardérům. Protiletadlová baterie vyrostla dokonce na střeše moskevského hotelu. V létě 1941 Moskva díky válce změnila svou tvář. Dna 22. června Hitler spustil operaci Barbarossa, jejímž cílem bylo zničení Sovětského svazu, okupace celého historického Ruska a vyhlazení jeho obyvatel. Měla to být epochální bitva. Moskvanky posílaly své manžele, bratry a syny na frontu doufajíce, že válka bude krátká.

Ještě včera byl život v Moskvě normální, lidé přemýšleli, kam si vyjedou na dovolenou, užívali si hřejivého příchodu léta. Ve Velkém divadle právě končila sezona vystoupením slavné primabaleríny Ulanovové. Najednou se všechno změnilo. V polovině července byl Wehrmacht již v polovině cesty směřující k Moskvě, Hitlerovu hlavnímu cíli. Nacisté byli na vrcholu. Méně než za měsíc se na polovině své cesty dostali na dostřel ke Smolensku. 350 km západně od Moskvy. Systematicky izolovali jednu jednotku Rudé armády od druhé. Mysleli si, že válka bude krátká, Vídeň, Praha, Brusel, Haag, Kodaň, Oslo, Paříž, Bělehrad, Varšava. Všechna města byla v jejich rukou. Moskva byla další na řadě. V červenci začaly první bombové útoky na Moskvu a s nimi narůstalo také ohrožení. Proto se instalovalo daleko více protiletadlových baterií a obranné pozice budovaly vedle mužů i ženy. U Smolenska bojovala Rudá armáda ze všech sil, aby ochránila Moskvu. Několik posádek německých tanků bylo pod takovou palbou, že nemohly ani otevřít únikový poklop. Dokonce i Hitler byl donucen připustit, že sovětská pěchota urputně bojuje. Bitva o Smolensk trvala déle, než deset týdnů. Deset sovětských divizí bylo uvězněno ve smolenském kotli, donutili Němce bojovat o každý městský blok. Téměř kompletně zničený Smolensk se dostal do rukou Němců na začátku září. Jeho obrana získala pro Rudou armádu čas, ale za cenu neuvěřitelných obětí. Na konci měsíce se dosavadní ztráty na ruské straně celé fronty odhadovaly na 2,5 milionu mužů, 22.000 děl, 18.000 tanků a 12.000 letadel – skoro tolik, kolik činila celková sovětská síla, které museli nacisté čelit, aby vyhráli válku. Německá rozvědka hlásila: „Rusové bojují jako nikdy a Moskva je stále vzdálená více, než 320 km.“

Současně začaly ty nejtěžší útoky bombardérů, které podnikaly stejné bombardovací svazy, které předtím útočily na Londýn, Liverpool, Varšavu, Rotterdam a Bělehrad. Moskevský systém metra, který byl tehdy jedním z největších na světě, se stal útočištěm pro statisíce běžných Moskvanů. Stanice Kirova, ležící hluboko pod zemí, se stala dočasným sídlem Generálního štábu vrchního sovětského velení, to pracovalo i v době, kdy letecká bitva na noční obloze pokračovala. V prvním týdnu náletů na Moskvu nacisté ztratili přes 200 pilotů svých bombardérů. V podzemí se zatím děti přizpůsobovaly novému způsobu života a hrály si tu. Nálety však ohrozily moskevský průmysl jen velmi málo. Většina jejích průmyslových závodů již přešla na výrobu zbraní. Přes těžké bombardování v srpnu a září, jejich prudce stoupala a zbraně putovaly rovnou na frontu. Největší škody napáchaly požáry, které vznikaly po explozích velmi účinných výbušnin, ty poškodily i

velvyslanectví německých spojenců – italské a japonské. Daleko častěji vzlétali sovětští stíhači hned, jakmile se ozvaly sirény. Scenérie Moskvy začala trpět. Poškozena byla moskevská univerzita, slavné divadlo Mat a Pražský dům. Dokonce i kreml byl slabě poškozen. Bombardování přineslo pro moskevské děti i novou zábavu: sbírání suvenýrů. Kusy bomb, vyrobených v Německu. Když to situace umožňovala, snažila se Moskva žít podobně jako obvykle. Čas od času se Moskvané chodili dívat na mementa nacistické aktivity. Každé ráno stály v centru zástupy čekající na zprávy z fronty. Nebyly nijak povzbudivé, ale nacisté byli zatím velmi daleko, aby se s nimi Moskvané utkali. V polovině září se vůdce3 rozhodl na vše osobně dohlédnout. V německém hlavním polním stanu zveřejnil svůj nový plán: Moskva měla být obklíčena tak, aby ani ženy a děti nemohly město opustit. Leninovo město mělo být zaplaveno. Až sem měly sahat vlny, které měly město pohltit a vymazat ho z mapy civilizovaného světa. Hitler tuto operaci pojmenoval Tajfun.

Na frontě široké 250 km vyrazilo 74 divizí, z toho 40 tankových a 8 motorizovaných, 1.800.000 mužů, 17.000 tanků, více než 40.000 děl a minometů a více než 14.000 letadel. Této síle čelila ruská strana čítající 800.000 mužů, 7.600 děl, 990 tanků a 670 letadel. Dne 30. Září Hitler prohlásil: „Po 3 a půl měsících bojů jsme si vytvořili nezbytné podmínky k útoku, který sfoukne nepřítele ještě předtím, než udeří zima. Německá soldateska se na východě přiblížila nebezpečně Moskvě. 3 dny po začátku útoku se nacistům podařilo prolomit centrum fronty a za čtyři dni bez zastavení dobyli Orel. Přišpendlili mohutné ruské síly ve dvou kotlích poblíž Bazmy a Mijamska. Goebbels oznámil, že nasazení této armádní skupiny vojsk s jistotou brzy ukončí válku. Ruské divize však i v obklíčení vytrvale bojovaly. Jejich udatný odpor zpomalil nacistický postup a umožnil sovětskému Vrchnímu velení dostat ve zbytku svých vojsk bojovou situaci pod kontrolu. Avšak na severeu i na jihu nacisté stále postupovali k Moskvě. Na poslední chvíli povolal Stalin začátkem října do Moskvy generála Žukova z leningradského velitelství. Měl zaujmout místo nového velitele západního frontu a pokusit se zachránit Moskvu. Tato fronta se již nacházela v rozkladu. Žukov vzpomínal na tyto dny: „Přiletěl jsem do Moskvy 7. října a okamžitě jsem byl zaveden do Stalinovy rezidence v Kremlu. Měl chřipku, ale pracoval. Pozdravil mne a ukázal na mapu. Podívej na frontu, řekl, nemůžu dostat pořádnou zprávu, co se děje. Kde je nepřítel, kde jsou naše vojska. Jdi hned do hlavního štábu západního frontu a prostuduj současnou situaci. Zavolej mi kdykoliv, ve dne nebo v noci, já budu čekat.“ Situace na západním frontu byla velmi špatná, v podstatě všechny přístupové cesta k Moskvě byly otevřeny.“ To byl ten nejkritičtější moment celé války. Moskva byla připravena na nejhorší. Diplomaté už ji opustili, podobně byly přesunuty i jiné vládní úřady, zůstal jen Stalin a štáb. Většina závodů byla po železnici přesunuta na východ. Žukov odjel z Moskvy jen jedenkrát, aby obhlédl situaci na frontě. Bylo zaujato nové obranné postavení v perimetru města Možajsk. Dne 10. října jmenoval Stalin Žukova velitelem frontu. Nálada v Moskvě byla pochmurná. Lidé slyšeli zprávy o těžkých ztrátách u Vjazmy a Bryjanska. Nacisté se nacházeli pouhých 60 km od Moskvy a Moskvané slyšely dunění probíhajících bojů. Stalin vyhlásil stav obležení. Komunistická strana v hlavním městě vyzvala všechny obyvatele k obraně Moskvy. 600.000 obyvatel, mladí i staří dohromady upevňovali městskou obranu. Většina moskevských mužů se dobrovolně přihlásila do dělnických oddílů. Nová narychlo vycvičená pěchota pochodovala vstříc nacistickým veteránům. Ruský básník Bulat Okudžava, sám účastník těchto bojů, zpívá píseň o městě bráněném Moskvany, ve kterém se narodil. (Zní píseň Moskva, duše má i tvá, bude vždy s námi). Nacistické tanky se dostaly do potíží, sovětská obrana se čím dál tím víc utužovala a déšť proměnil polní cesty v bahno. Goebbels oznámil dočasné zastavení bojů kvůli počasí. Dne 20. října dosáhly Guderjanovi tanky Tuly, 160 km

3 Adolf Hitler

jižně od Moskvy, ale nepodařilo se ji dobýt. Tula Guderjanovi odolala a její obrana byla doplněna o 4.000 mužů dělnických praporů a donutila Němce, aby se jí ve svém pochodu na Moskvu vyhnuli. Ti, kteří zabránili demolici Tuly byli připraveni dále Němcům vzdorovat a Guderjanovy síly byly překvapeny protiútokem nových ruských tanků T-34, které dokázaly ty německé v mnohém překonat. V tomto bodě Guderjan poznamenal: „Využívali jsme svou tankovou převahu, ale teď se situace změnila.“ V jednom úseku vykazovaly německé operační mapy překážku bráněnou dvěma posádkami absolventů vojenských škol - hrstka kadetů, mladých hochů, se postavila síle celého Wehrmachtu. Snažili se nepřítele zadržet jak nejdéle to šlo, ale podařilo si to jen za cenu ztráty svých životů.

Čím déle zadržovala Rudá armáda nacisty, tím více času se získalo na přeskupení sil a dodávek válečného materiálu. Sovětskou strategií bylo otupit síly nepřítele ze stálých pozic, přesunout sem obrovské množství záloh a pak zaútočit. Ruské jednotky čelily německé armádě po celé délce fronty, na každé křižovatce a v každé vesnici. Z jedné malé jednotky zůstalo pouze 29 mužů, ale i tak dokázali vzdorovat 50 nacistickým tankům. Jejich komisařem byl Vasilij Klečkov. „Rusko je obrovské a není zde úniku, protože Moskva je za námi.“ Klečkov zahynul spolu s generálem Ivanem Panfilovem v boji. Hrdinná obrana Moskvy přinesla statisíce obětí, které nebudou nikdy zapomenuty. Moskva čekala a Hitler slíbil Mussolinimu, že město padne bez jediné německé oběti. Žukov si byl vědom, že nacisti jsou připraveni k poslednímu útoku. Německé rozkazy týkající se bitvy o Moskvu byly již vytištěné a měly být plněny příslušníky SS. Úkolem bylo nejprve obsadit ústředí moskevské komunistické strany. A posléze i mezinárodní instituce dělnické pomoci a také zpravodajskou službu, která sídlila na adrese Petrovka 38. Potom měla proběhnout, pouze pro zvané, nacistická přehlídka na Rudém náměstí. V polovině října byly podmínky takové, že Moskva už nemohla efektivně plnit úlohu sídla vlády, ale Stalin a politbyro zůstalo aby velelo obraně.

I přes německou hrozbu se 7. listopadu konala tradiční vojenská přehlídka a mírně sněžilo. Stalin přednesl na Rudém námětí následující projev: „Soudruzi, Rudá armádo a Rudé námořnictvo, důstojníci a političtí pracovníci, muži, ženy, spolustraníci, celý svět k vám vzhlíží jako k síle,která je schopna porazit německé hordy. Zotročené národy Evropy k vám vzhlížejí jako ke svým osvoboditelům. Mějte na paměti toto slavné poslání. Válka, kterou bojujete je válka osvobozovací, spravedlivá válka.“ Mnoho z vojáků pak odpochodovalo hned přímo do prvních linií.

Žukov vzpomínal: „Do této doby byla protitanková obrana organizována do hloubky, teď jsme měli ty ohrožené oblasti, které trpěly útoky německých tanků zpevněné. Ztráty měly být nahrazeny. Fungovaly plynulé dodávky munice a proviantu.“ S rezervami, které přicházely z celé země se podařilo Vrchnímu velení posílit pěchotou a tankovými jednotkami. Během doby od 1. listopadu do 15. listopadu byl západní front posílen o 100.000 mužů, o 300 tanků a 200 dělostřeleckých hlavní.

Půda byla žhavá jako ocel, ale jinak začala být krutá zima. Se zpožděním se začali Němci připravovat na zimní vojenskou kampaň. Hitler přijel na inspekci stavu výzbroje. Nařídil, že nová ofenziva má začít 15. listopadu. To bylo dva týdny předtím, než se očekával příchod té nejhorší zimy. Oblečení přicházelo z celé okupované Evropy a vypadalo to jako o vánocích, ale byla to jen hra propagandy. Jediné, co Hitler viděl bylo zimní oblečení. V praxi se ho dostávalo tak jednomu ze sta mužů. Většina z nich měla jen velmi lehké svršky, které si vycpávali novinami. Dokonce některé deníky i přes cenzuru psaly, že jediným smysluplným činem je částečný ústup, k němuž nakonec došlo.

Dne 2. prosince 1941 odpoledne se německým jednotkám povedlo dostat k městu Krasnaja Poljana, ležícímu 24 kilometrů od moskevského centra. Bylo to tak blízko, že že žádný německý voják nepochyboval, že se Hitlerův se uskuteční. Moskva se dostala na dostřel německého těžkého dělostřelectva. Němci však nezůstali v Krásné Poljaně déle, než jeden den. Ruské tanky a dělníci z továren, bojující teď jako pěšáci, je zahnali zpátky. Žukovovi plány vycházely skvěle. V noci ze 4. na 5. prosince začala Rudá armáda ofenzivu o síle 100 divizí po celé šíři 320 kilometrové severozápadní fronty, která ležela před Moskvou. Za 49 hodin se celé střední uskupení německých sil dostalo pod obrovský tlak. Sovětské nejvyšší velení uvolnilo Žukovovi své strategické zálohy - byly to divize ze Sibiře - silné, čerstvé a skvěle vycvičené. Hitler rozkázal: „Žádný ústup!“, ale to byl rozkaz, který nebylo možné splnit. Tři hlavní německá bojová uskupení ztratila mezi sebou spojení, uskupení ve střední části fronty bylo na pokraji paniky. Dne 6. prosince napsal Guderjan svým generálům: „Všechny oběti našich hrdinných vojáků přišly nazmar. Utrpěli jsme sérii těžkých porážek. Musel se ztáhnout za 10 dní o 160 kilometrů nazpět. Žukov přinesl první sovětské vítězství.

Na severu od Moskvy, na Kalininově frontu řídil generál Koněv svojí hrůzu nahánějící kanonádu. Její řev ohlašoval předzvěst přehlídky na počest vítězství. První týden v prosinci Hitler poznal, že toho roku se vítězství nedočká. Německá obranná linie, která stála severně od Moskvy, se dostala pod silný tlak. Jak vzpomíná generál Rokossovkij, velitel 16. armády: „Uvědomovali jsme si, že zvítězit v této obrovské bitvě, která se rozprostírala na frontě, jež byla nejméně třikrát větší, než bylo obvyklé u těch největších bojišť bude bodem zvratu v celé válce. Definitivně se začali Němci stahovat 20. prosince. Guderjan chtěl neudržitelnou situaci, ve které se nacházely jeho obrněné jednotky řešit a vysvětlit Hitlerovi, že jsou jeho vojáci vyčerpaní a nedostává se jim posil. Vůdce ho nazval zbabělcem a týden na to ho potupně odvolal domů. Stal se další obětí první německé porážky v pozemní bitvě za Druhé světové války. Na konci února náčelník německého generálního štábu uvedl, 112 tisíc německých vojáků trpí omrzlinami a to byli ještě ti šťastnější, 202 tisíc jich bylo zabito, 40 tisíc jich bylo nezvěstných, 725 tisíc bylo zraněno. Nacisté si již nemohli dovolit být namyšlení. Kvůli své ideologii vyvolených a neporazitelných teď slepě bojovali o holé přežití a o trochu tepla. Intenzita protiofenzivy pozvedla tuto bitvu do gigantických měřítek – na obou stranách se tohoto konfliktu účastnili 3 miliony mužů, 2.500 tanků, téměř 2.000 letadel a více, než 20 tisíc děl a minometů. Cíl sovětské ofenzivy nakonec postupně slábl, aby se zabránilo příliš hlubokým průnikům do týlu nepřítele. Rusko deptalo Němce ukrutnou zimou. Rudá armáda ochromila vůli Wehrmachtu a ten odpochodoval od Moskvy pryč. Vesnice zničené při nacistickém útoku, trpěly opět při jejich ústupu. Rudá armáda byla vítaná s radostí. Domov je domov, na tom jeho zničení nic nezmění. Starostové mohli opět vykonávat své úřady a přirozeně se to neobešlo bez projevů. A opět se Rudá armáda vydala na pochod za dalším vítězstvím.

Rudá armáda přicházela do pustin plných dýmu a bloků rozvalin. Nacisté spálili i obilí, které nestačili odvést. Často by to uživilo celé město, ale někdy se něco podařilo zachránit. Němci často ustupovali ve spěchu a zanechávali po sobě i cennosti a své životní talismany. Ve městě Botkinsk, rodišti ruského hudebního genia Čajkovského spálili nacisté originální partituru jeho 6. symfonie. Jasnaja Poljana – domov Tolstého. Záběry ukazují místnost – v této místnosti napsal Vojnu a mír. Nacistům jeho příbytek posloužil jako kasárna a při svém ústupu ho zapálili. A pak znesvětili Tolstého hrob. Nic jim nebylo svaté. Když ušetřili kněze, tak alespoň zničili jejich svatyni. Válečný kameraman Rudé armády jako první světu odhalil nacistickou zvůli a utrpení, které přinesla přeživším. Hitler to nazval novým pořádkem. Ano, bylo to něco nového a bestiálního. Zacházeli s lidmi jako s věcmi, lidský život pro ně nic neznamenal. V novém pořádku kromě německých životů, žádné jiné neměli místo.

Zanechávali mrtvé beze jména. Vyhlazovali celé rodiny. Nový pořádek degradoval všechno, na co sáhl. Zjizvil duše těch, co přežili.

Prohraná bitva o Moskvu byla první velkou porážkou Wehrmachtu. Sovětům se podařili tři věci. Zachránili svoje hlavní město, zastavili s konečnou platností německou neporazitelnost a ukázali světu, že Rusové přišli s bodem zlomu. Ruští spojenci se nemohli ubránit obdivu. Do Sovětského svazu přiletěli k rozhovorům se Stalinem britský ministr zahraničí sir Antony Eden a zvláštní vyslanec prezidenta Roosevelta Avril Harriman, z jehož memoárů citujeme: „Bylo to na přelomu září a října 1941, jak si můžete pamatovat, Němci už byli před branami Moskvy. Podle mnoha vojenských autorit nebylo možné Moskvu ubránit, ale Stalin byl rozhodnutý a ruský lid to přijal. Strávili jsme se Stalinem čtyři večery a když jsme odlétli, byli jsme přesvědčeni, že Moskva bude zachráněna“.

Na chvíli si sovětský lid užíval tvrdě vydobytou úctu. Ale Hitlerovy plány nepolevovali a on vyhlásil, že „jakmile to počasí a stav terénu dovolí, musí se opět začít s ofenzivou. A díky nadvládě německého velení a německých vojáků bude nepřítel rozdrcen. Přes ohromnou snahu Rudé armády zůstávali Němci v pozicích, ze kterých mohli na Moskvu znovu zaútočit. Přijdou ještě další bitvy a bude jich hodně. Velká vlastenecká válka byla na svém začátku. A trvala dalších tři a půl roku.

Náš další příběh bude o blokádě Leningradu. Po 900 dní se bránili lidé v Leningradu proti německému obklíčení, umíraly po desetitisících kvůli hladu, bombardování a ostřelování. A Leningrad se stal jedním z hrdinských měst ve Velké vlastenecké válce.

Tato nádherná jezdecká socha za mnou představuje ruského cara Pera Velikého. Stojí ve městě, které založil jako Sankt Peterburg a které se nyní jmenuje Leningrad. Petr toto své přístavní město označil jako okno do Evropy. Zdravím, jsem Burt Lancester. Dovolte abych vám řekl něco důležitého pro levicové intelektuály jako jsem já, o fascinující historii tohoto města. V roce 1917 se stal Sankt Peterburg místem zrodu bolševické revoluce. Rozezněl se zde umíráček posledním zbytkům carského režimu a zrodil se zde sovětský stát. Když Lenin zemřel bylo město na jeho počest přejmenováno na Leningrad. V historii Velké vlastenecké války se Leningrad stal symbolem hrdinství a odporu sovětského lidu. Dny, týdny, měsíce a roky odolávalo město německým silám. V zimních měsících nebylo co jíst, nebylo čím topit a statisíce obyvatel zahynuly hlady nebo umrzly. Ale v boji se nepoddaly. Během této strašné blokády zde museli Rusové čelit téměř 900 dní nacistickému obklíčení, které město naprosto izolovalo od zbytku tehdejšího Sovětského svazu. A Leningrad se nevzdal.

Blokáda Leningradu

Leningrad, na mokřinách okolo Něvy stojí jedno z nejkrásnějších měst světa, často nazývané Benátkami severu. Úchvatné město, které jeho obyvatelé nade vše milují. Tito Leningraďané jsou dědicové jeho unikátní historie. Jsou to obyčejní lidé, muži, ženy, děti – tak jako lidé všude na světě – milují se, vstupují do manželství, vychovávají děti. A sní své sny.

V roce 1941 zde žilo dva a půl milionu lidí, ale pro ty bude válka jiná. Úspěch či prohra závisely na jejich síle, stejně jako na schopnostech jejich generálů. Dva a půl milionu obyvatel, každý třetí tu zemřel na podvýživu, na následky bombardování, ostřelování nebo zimou. Umírali po statisících, muži, ženy i děti.

Jen pár dní po nacistickém útoku na Rusko 22. června 1941byly Litva i Lotyšsko převálcovány Němci. A ti se bez vážnějšího odporu v počtu téměř milion vojáků, 600 tanků a 1.000 letadel vydali směrem k Leningradu. Němečtí spojenci Finové postupovali na město ze severu. Nacistická soldateska zaplavovala Rusko a tankové divize drtily vše, co jim stálo v cestě. Cesta k Leningradu byla v plamenech. Tento symbol ruské kultury a životního stylu byl světu dobře znám – v této kolébce ruské vzdělanosti a umění psal Puškin, skladatel Mussorgskij zde komponoval svá díla, Pavlov zde experimentoval se svými psy, balerína Pavlovová zde tančila klasický balet pro ruská velkoknížata. Byl to Leningrad, kde Lenin a bolševici v roce 1917 změnili světovou politickou strukturu.

Německé vojenské uskupení Nord mělo podle prvotních plánů dobýt Leningrad za čtyři týdny – do 21. července 1941. Operovala zde 16. a 18. armáda Wehrmachtu a čtvrtá pancéřová divize. Hitler byl rozhodnutý město dobýt co možná nejrychleji a pak poslat vítězné vojáky aby posílili jednotky před Moskvou. Nacistický výkon v prvních fázích útoku dodával Němcům sebevědomí, napadli překvapeného nepřítele opět nečekaně. Německé armádě tu velel polní maršál Wilhelm von Loeb, Hitlerův oblíbenec. V prvních fázích útoku měla sovětská armáda zažít od Loebových jednotek ještě větší porážku, než jakou předtím uštědřil Francouzům. Leningrad se měl stát prvním dobytým sovětským velkoměstem. Za celou dobu své existence nepadlo město Něvě do rukou agresora a i teď byly jeho děti připravené ho ubránit. V prvních dnech války se statisíce Leningeďanů přihlásily do armády. Vytvořily jednotky opolčenie – domobrany. Narychlo vycvičené, plné odhodlání. Příliš velký počet dobrovolníků ale nesměl ohrozit výrobu v životně důležitých průmyslových závodech. Pochodovali z města sebevědomě, téměř všichni vstříc jisté smrti. Byl to boj o čas, o čas potřebný k vybudování obrany. Jak v březových hájích, tak i přímo na frontě. První obranná linie tvořila perimetr mezi řekou Dukou a městem Chudovo 200 km západně od města. Předpokládalo se, že to zde Němce na několik týdnů zdrží. Pak tu byla druhá obranná linie od Gatčiny k řece Něvě, která ležela ve vzdálenosti 30 km od města. Poslední vnitřní obranný val, který byl 35 km dlouhý, opisoval hranice města. Tyto obranné perimetry byly budovány muži a ženami, kteří mnohdy nebyli zvyklí na fyzickou práci. Mnozí z nich byli už ve středním věku, některým bylo i téměř 70 let. Bílé zástěry žen z nich dělaly snadné cíle. Budování obrany si vyžádalo velkou daň, když hloubková nacistická letadla brala jeden po druhém životy těchto neozbrojených žena mužů při jejich práci. Nakonec se jim podařilo vybudovat 550 km těchto obraný zařízení a postavit 15.000 bunkrů. Na tomto díle pracovalo více než půl milionu lidí. Leningraďané mohli dojít pěšky až k těmto valům, které byly jen několik bloků od posledních uzavírek města. V této době bylo již město na válku připravené. Leningraďané mohli ze střílen, opevnění a bunkrů vidět téměř vše. Oblohu i okolní terén, který už brzy budou dláždit mrtví. Bouře se již blížila, Hitler oznámil, že město má být vymazáno z povrchu. Podzimní obloha se hemžila křídly letadel a bylo jich velmi mnoho. Letecký útok byl zahájen 6. září, ale první intenzivní nálet proběhl až o tři dny později. Němci toho večera 9. září nalétávali na město ve dvou útočných vlnách. První přilétla v 18.45 a shodila téměř 6.000 trhavých bomb. Ve 22.35 přiletělo druhé uskupení bombardérů, které svrhlo vysoce výbušné pumy o hmotnostech 250 a 500 kg. Tento noční nálet zničil Pedajevovy sklady, největší městskou zásobárnu a skladiště potravin. Jídlo se brzy stalo daleko větší vzácností, než náboj. S bombami nacisté shazovali i letáky: „Dneska MY bombardujeme a zítra VY odstraníte zátarasy. Nacistické útoky na Leningrad se opakovaly s přesností atomových hodin. Některé pumy měly zpožděné časování výbuchu. Bylo nutné je likvidovat s velkou opatrností a ne vždy se to dařilo úspěšně. Hitler prohlásil: „Válka proti Rusku je válkou ideologií, dobytím Leningradu by Rusové ztratili symbol své revoluce. Maršál Vorošilov, velitel leningradských armád obklíčeného města vyhlásil, že se Leningrad stane Hitlerovým hrobem. Sověti z posledních sil zbrzdili nepřítele

v obranném perimetru na řece Luga. Povedlo se jim tak docílit toho, že se jim tak docílit toho, že se Němci stočili severněji. Přesto se ocelová smyčka Wehrmachtu dál nebezpečně utahovala kolem Leningradu. Franz von Halder, náčelník generálního štábu Wehrmachtu si zapsal do svého deníku zlověstnou poznámku: „Rusové na ústup nepomýšlejí. Přicházely opět zprávy z fronty, že všude bojují do posledního muže. Jejich muži bojují intenzivně a fanaticky“. Ale navzdory těmto poznatkům dospěl generál Halder k závěru, že válka bude vítězná. Leningrad vytrvává. Ale v září se situace pro Sověty začala komplikovat. Nacisté prolomili obranu Rusů, přerušili železniční spoje a dostali se až k břehům Ladožského jezera. Leningrad byl obklíčen. Jako poslední pokus, jak zachránit Leningrad poslal Stalin maršála Žukova do obleženého města. Situace byla téměř zoufalá. Žukov spolupracoval s Andrejem Ždanovem, šéfem leningradské komunistické organizace. Nepřátelé měli už v tuto dobu leningradské věže a a jeho chrámy na dohled. Von Loeb zahájil svou ofenzivu, při které měl drtivou převahu v počtu tankových jednotek a letectva začátkem září. Žukov přivedl další posily. Námořníci baltské flotily byli povoláni bojovat jako prapory pěchoty. S matčiným požehnáním pochodovali na frontu. Žukov dal dohromady bojovou sílu, která čítala 50.000 mužů a začal s protiofenzivou. Nařídil držet tuto pozici, nebo zemřít. Jeden muž řekl svému druhovi: „Jestli ustoupíš, tak tě zabiju. Když já bez rozkazu opustím své místo, máš právo na to samé“. Dne 26. září, v době již započaté blokády, byl německý postup zastaven. To byl první sovětský úspěch. V Leningradu nikdo nepochyboval o konečném vítězství, ale tito lidé ještě nevěděli, za jakou cenu toho dosáhnou. A ta cena byla vskutku obrovská. Nyní je nám připomínána prostřednictvím bronzu a kamene. (záběry na sousoší sovětských vojáků s ženami a vlajkami a žulový monument s nápisem 1941-1945). Na konci září vydal Hitler tajné nařízení týkající se Leningradu, který měl být smeten z povrchu země bombardéry a dělostřeleckým ostřelováním. „Po porážce sovětského Ruska už nebude důvod pro existenci tohoto města. Jakákoliv snaha nepřítele se vzdát bude odmítnuta“. Ve stejné době Hitler nařídil tankovým silám von Loebeho uskupení aby upustili od obléhání města a přesunuli se jižním směrem kvůli útoku na Moskvu. Těžké artilerie však zůstaly. A pak přišla ruská zima. V první chvíli se zdálo, že ji Němci berou jako nové dobrodružství, jako nějaké prázdniny na sněhu. Nacističtí vojáci zatím neměli ani tušení, jaké to je bojovat proti Rudé armádě během zimního tažení. Prozatím pokračovali v ničení města. V Leningradu tou dobou 600.000 mužů a žen dobrovolně posílilo civilní obranu. Městská protiletadlová obrana byla účinná a ten, kdo se na ní podílel měl často důvod k radosti. A tak materiální ztráty a oběti na životech při bombardování byly ve srovnání s dopadem a účinkem dělostřeleckého ostřelování téměř zanedbatelné. V roce 1941 přišla zima o něco dříve a byla velmi krutá. To přineslo Leningradu další problémy. V prosinci se zastavila celá tramvajové doprava. Pro obyvatele to byly nejtrpčí dny roku 1941. V sázce bylo všechno – život, čest i štěstí. Oni a jejich milované město budou jednou posuzováni podle toho, jak se s touto výzvou vypořádají. Vodovod a celá vodárenská soustava zamrzla a potrubí se v krutých mrazech roztrhalo. Voda proto musela být získávána z děr vyvrtaných v ledu, který pokrýval řeku Něvu. Doprava se kompletně zhroutila. Aby si ulevili od této kruté zimy, začali obyvatelé města postupně pálit svůj nábytek a knihy. Dřevo na otop mělo téměř cenu života. A pak přišel hladomor. Od začátku zimy byli Rusové již pětkrát vystaveni hladovění. Díky blokádě nastal velký nedostatek potravin. Aby zůstal zachován aspoň nějaký život, byl chleba vyráběn z celulózy, prachu z mlýnů a to vše bylo smícháno s krmným bavlněným semenem, které redukovalo trpkost. Obvyklým přídělem Rusů byly maximálně dva plátky chleba denně. Pečivo se zadělávalo s klihem a smažilo se v terpentýnu nebo v barvách. Lidé strhávali tapety a jedli lepidlo. Vojáci se snažili dobrovolně snížit své příděly, aby pomohli civilistům. Ale v důsledku to nakonec bylo neproveditelné. Vojáci potřebovali mít sílu k boji. Ztráta přídělové karty znamenala jistou smrt. V listopadu začali lidé umírat hlady. Nakonec po ukončení blokády bylo těchto mrtvých více, než 600.000. Co se týká

umírání, pokračoval tento proces jako podle nějakého hrozivého plánu. Nejdříve v tichosti odešli ti nejstarší – nejprve muži a pak ženy. Poté dorostenci. Smrt mohla přijít kdykoli a kamkoli. Dokonce si brala i ty nejmenší, dříve, než stačili získat šanci žít. Porodnost ve městě byla téměř nulová. Lidé padali hlady na ulicích a na tomto místě také většinou zamřeli. Pro ty, co žili byla bezduchá těla mementem křehkosti lidského života. Stávalo se, že ti, kteří převáželi své blízké mrtvé pohřbít na hřbitov, zemřeli sami během této cesty. Nacistický tlak byl nepředstavitelný. Venkovní teplota dále klesala, dne 14. prosince dosáhla mínus 20 stupňů. S pokračující zimou bylo potravin čím dál tím méně. Žena, která si na tu hrůzu dobře pamatuje, vzpomíná: „Přišla jsem do pokoje, tati já dneska nebudu jíst svůj příděl chleba. Chci, jestli to přežiji potomkům ukázat, jaký chléb jsme museli za blokády jíst. Otec mi odvětil, že zemřu. Řekla jsem na to, že i když ho sním, pravděpodobně zemřu stejně a možná právě proto, že ho nesním, tak přežiju. Bylo to tak těžké ten chleba zachovat aby následné generace věděli, co jsme jedli a co všechno jsme pro přežití museli podstoupit“.

Přes všechny potíže dodával leningradské zbrojovky armádě munici. Ředitel jedné z těchto továren vzpomíná: „To, co si nejsilněji vybavuji byl údiv nad silou, jakou ti lidé věřili ve své vítězství. A přitom nebylo okolo vůbec nic, co by takovou víru podporovalo. Evakuovat obyvatele bylo daleko obtížnější, než zásobovat první linii střelivem. Bylo velmi těžké přesvědčit lidi, aby opustili město, prostě se z něj nechtěli hnout. Říkali zvítězíme, brzy nepřítele porazíme, nikam jinam nejdu... Dokonce ani dneska po těch letech mnohým věcem nerozumím. Vzpomínám si na jednoho z předáků, říkal: ʼVím, že během třech až čtyřech dnů zemřu.ʼ Já mu odpověděl, že říká pěkné hlouposti, vsadím se, že tu budeš s námi, ale představte si, za tři dny byl opravdu po smrtiʼ“. Tak to lidé cítili, cítili v ten okamžik, že jsou na pokraji svých sil. Abyste tohle přežili, musíte mít velmi silnou vůli žít. Lidé pracovali v dlouhých 16 – 20-ti hodinových směnách a to navzdory hladu a zimě. Jak praví jedna z kronik tohoto města, ve městě se rozhořelo devět nahodilých požárů a stále byla vidět záře z vybuchujících dělostřeleckých granátů. To vše dohromady ozařovalo pochmurné budovy průmyslových závodů, ale zdálo se, že Leningraďané byli až nezničitelně posedlí vůlí přežít. Nebojím se smrti, říkali, smrt se bojí Leningradu. To bylo víc, než otužilost, víc, než odhodlání, to bylo tiché nedestruktivní odhodlání, že dokáží smrti vzdorovat. Smrt si tak vzala většinu s těchto mužů (kamera snímá muže se zbraněmi z opolčenie (domobrany). Město umíralo, ale Leningraďané tom brali tak, jakoby tomu nechtěli rozumět. Měli nedostatek potravin, nedostatek osvětlení a trpěli zimou, ale dále byl zachováván intelektuální rozvoj. Výjimečný architekt Alexandr Nikolskij si zapsal do deníku: „Lépe zemřít, než se vzdát! Jsem přesvědčený, že blokáda ustane“. Je také autorem Vítězného oblouku, které oslavuje vítězství, ve které věřil. Dmitrij Šostakovič dokončil svou sedmou symfonii, kterou nazval Leningradská. Bylo rozhodnuto, že se její premiéra uskuteční ve vybombardovaném koncertní sále Leningradské filharmonie. Během koncertu venku na ulici stále vybuchovaly německé pumy, kvůli této události byli hudebníci staženi z fronty. O jednu generaci později byl při příležitosti vzpomínky na tuto událost uspořádán koncert, kde vystoupili původní hudebníci a poslechnout si je přišli stejní lidé, kteří byli tenkrát na premiéře. Přišli však jen ti, kteří přežili válku. Dirigent Karl Iljič Eliasberg byl jedním z hrstky těch šťastných.

Zásoby do města přicházely z celé země a putovalo sem téměř vše, co bylo k dispozici. Často bylo kvůli neprostupnosti zásobovacích koridorů nutno vše vyložit a přenášet několik kilometrů na lidských bedrech. Partyzáni a vesničané z oblastí přiléhajících k Leningradu, kteří v tu dobu žili hluboko v týlu nepřítele, přinášeli tolik potravin kolik jim jen situace umožňovala a přitom riskovali své životy. Tito lidé měli sami jídla poskrovnu. Ale zima neočekávaně otevřela cestu vedoucí ke spáse. Ladožské jezero, ležící severně od města, umožňovalo na několika místech přístup do Leningradu.

Jedinou otázkou bylo, zda led bude natolik silný, aby udržel váhu nákladních automobilů a led vydržel. Konvoje, které přivážely do města potraviny donutily lidi vyjít ven. Leningraďané pojmenovali tuto cestu Cestou života. Ale trvalo to tři dny, než se podařilo přivézt dostatek zásob, potřebných alespoň na jediný den života ve městě.

Na začátku ledna 1942 byl Leningrad stále ve smrtelném ohrožení a nepodařilo se ho ani zbavit hladu. Bylo to období nejtěžších bojů blokády, ale to co se sem podařilo dopravit, zachránilo velké množství životů. Konvoje se snažily dodávat zásoby do Leningradu tak dlouho, dokud to led dovoloval. Vždy se jelo na plný plyn, což umožňovalo se pohybovat i v tajícím ledu. Přesto se některé nákladní automobily propadly do děr po ostřelování.

Jaro 1942 s sebou přineslo novou naději, ale nevzalo vzpomínky. Město začalo zvedat hlavu. Nebylo to znovuzrození, ale reatomizace života. Lidé byli v důsledku nedostatku potravin velmi zesláblí – někteří byli na tom tak, že jejich organismy nedokázaly přijmout náhlou větší dávku životadárných potravin a zemřeli. V tu dobu byl Leningrad plný hromad z odklizených sutin. Podařilo se vrátit tramvaje na koleje. V jedné věci mělo toto město štěstí: Navzdory hladomoru ho nepostihla žádná epidemie, které se všichni obávali. Možná, že to bylo způsobeno tím, že si každý zakázal onemocnět.

S nástupem jara lidé začali znovu svůj boj s hladem, jejich osud byl svázaný s Ladožským jezerem. Na jeho dno bylo položeno potrubí, které zásobovalo město ropou. Motorové čluny vlekly cisterny plné paliva. Palivo se převáželo i po železnici, která vyrostla na rampách vedoucích přes jezero. Městské parky a zeleň se přeměnily v zeleninové zahrady. Každý metr volné půdy se kultivoval, dokonce i místa ležící přímo u fronty. Goebbels předpověděl, že je Leningrad díky hladomoru odsouzený k vymření. Leningraďané však jeho předpověď nevyslyšeli. Další úspěch, který se zapsal na desku cti Leningradu. Toto jsou vlajky a zástavy, které se z bojišť dostaly až sem. A uchovávají se tu jako památky a mementa vítězství.

Rok po vypuknutí války Leningrad stále ještě žil. Německá armáda čelila výhledu na další zimu strávenou v lesích mimo civilizaci a nakonec se ukázalo, že to nebyla jejich zima poslední. Co měla přinést tato zima? Další vánoce, kdy se budou dětem rozdávat hračky, které jejich otcové vyrobili v daleké cizině. Ve městech v Německu dostávaly děti krásné dárky od svých milujících tatínků, které si již téměř nepamatovaly. Byli to ti samí otcové, kteří dělostřelecky ostřelovali jiné, leningradské děti. Vánoční besídky v Leningradu se konaly v protileteckých krytech. Každé děcko dostalo jako dárek lampión a samozřejmě černý chléb. Toto jsou děti v Německu a toto ruské (záběry na skoro stejné děti), to je výsledek toho obrovského boje. O životě dětí v Leningradu nám přinášejí zprávy různé historické prameny. Jak to jen bylo možné osvojovaly si děti pravidelnou denní rutinu. Čas na hru, čas na školku... Ale i ta musela být v krytu. Leningradské děti byly vystaveny všudypřítomné smrti a to ještě předtím, než směly poznat sladkosti života. V Leningradu právě děti poznaly velmi rychle jaké to je pochovat vlastní rodiče. Děti měly být evakuovány přes Ladožské jezero jako první i přes pokračující ostřelování. Tato žena toho byla svědkem (záběry na dnes vzpomínající ženu): „Když jsme přišli blíž, viděli jsme bílé mihotající se body, byly to bílé čepičky, téměř všechny děti je měly na hlavě. A najednou jedna žena řekla: »Děti, evakuující se děti!!!« Všichni začali být nervózní. Ten pilot, nacistický pilot moc dobře věděl na koho shazuje bomby, na ženy a děti. Jedna žena začala tak křičet, že to vypadalo jako by se zbláznila. Nakonec se utišila, její dcera byla totiž na té lodi. Dospělí byli z toho zničení, bylo to poprvé, kdy jsem takhle plakala, viděla jsem ty bílé čepičky jak plují po

hladině“. Jedno z leningradských dělí – Táňa Savičevová si po celou dobu blokády vedla deník: „Žeňa zemřela 28. 12. 1941ve 12.30, babička zemřela 25. ledna ve 3 hodiny odpoledne, strýček Vasja 14. 4. 1942 ve 2 hodiny v noci, Leka zemřel 17. května 1942 v 5 hodin ráno, strýc Loša 10. 5. 1942 e 4 hodiny odpoledne, máma 13. května 1942 v 7.30 ráno. Savičevovi zemřeli, všichni zemřeli, zůstala jen Táňa. A pak zemřela také ona. Dodnes je v Leningradě zakázáno vzpomínkám zemřít.

(Záběr na Burta Lancastra na Piskarevském hřbitově) „Stojím na Piskarevském hřbitově. Je tu takové ticho, na tomto obrovském kusu leningradské půdy je přes přítomnost návštěvníků úplný klid. Je to pohřbeno 600.000 lidí, říká se, že i více. Konečný počet obětí blokády Leningradu se pohybuje okolo 1 milionu lidí a většina podlehla právě hladomoru. I dnes je v Leningradu obtížné najít někoho milovaného během těch 900 dní blokády neztratila. Tato tragédie nebude nikdy těmi, kteří přežili, zapomenuta. Žádná katastrofa, která kdy postihla toto město nedosáhla takové intenzity a šíře utrpení, které trvalo těch 900 dní.

(Záběr na kousek chleba na cedulce u hrobu, na které je napsáno:) „Mami, vracím ti ten chleba, co si mi dala“. Matky vzpomínají na ty, které ztratily, na ty mladé nevinné a hrdinné.

Počátkem roku 1943 nacisté bombardování zintenzivnili. Hitler dobyl jiná města za několik dní, některé země za týdny, ale Leningrad ho odrazil. Stal se neporaženým. A teď měla přijít jeho odpověď. Někteří Hitlerovi vojáci se nakonec opravdu do Leningradu dostali, ale již ne jako dobyvatelé. (Záběry na zajatce).

První velká ofenziva o síle 200.000 mužů proti německým obranným pozicím vybudovaným z oceli a betonu na dvou frontách začala v lednu 1943. Opevnění byla často až tři patra hluboko pod zemí. Když se ruské fronty setkaly, okamžitě bylo obnoveno mohutné zásobování města. Leningrad už nebyl ostrovem. Leningrad přežil tuto těžkou zkoušku, která začala 6 měsíců před Pearl Harbourem a skončila jen pouhých 6 měsíců před vyloděním spojenců v Normandii. 900 dní blokády Leningradu – nejdelší, kterou kdy moderní město postoupilo skončilo. Nacisté nechali statisíce jeho obyvatel bez přístřeší, zničili 526 škol, 101 muzeí, 71 mostů a 840 závodů. Škody byly vyčísleny na 80 mld dolarů a o život přišlo téměř milion lidí. Básnířka Olga Berholz4 napsala: „Z místa smrti a popela vybudujeme zahradu takovou, jaká tu byla předtím, já opravdu věřím na zázraky, tak jako celý můj Leningrad.“ Přestože oslavovali své osvoboditele, čekal jeho obyvatele ještě téměř rok bojů o toto město. A ještě hodně daleko bylo i do konce celé této Velké vlastenecké války.

Na východ

Náš příští příběh Na východ bude o hrdinném přesunu lidí, celých továren, majetku a veškerého vybavení za Ural, na okraj Sibiře. Tam bylo všechno znovu smontováno a připraveno k dalšímu boji s Německém. Bylo to jedno z nejméně známých hrdinství ve Velké vlastenecké válce a tedy v tomto díle Velké vlastenecké války nebudou žádné záběry z bojů, žádná dělostřelecká palba. Toto je příběh obyčejných ruských civilistů, kteří dodávali armádě tanky, děla, letadla, prostě všechno, co bylo nezbytné, aby se zvítězilo ve válce nad fašismem. Všeobecně není příliš znám evakuační plán, kdy bylo více, než 1.500 ruských továren kvůli postupujícím Němcům posunuto. Na

4 Olga Berholz (1910-1975 – leningradská básnířka, jíž proslavila práce v leningradském rozhlase během blokády, při níž se stala symbolem síly a pevného odhodlání.

valnících, nákladních vagónech, nákladních automobilech se část po části převážely celé továrny, daleko na východ, za Ural až tam, kde začíná Sibiř a také tam do střední Asie byly továrny evakuované a znovu postavené. Vyráběly životně důležitý materiál, kterým zásobovaly bojující frontu.

Z legrace se v Německu říkávalo, že v Německu dějepis se týká jen zbraní. Nakonec si toto přísloví zažili na vlastní kůži. Vychovaní v Bismarcovu duchu krve a oceli si připravili půdu pro Hitlerovo východní tažení na Sovětský svaz v roce 1941 podle jeho slov: „Máme právo si ho podrobit“. Německo vyrábělo obrovské množství oceli a uhlí. Jeho průmysl byl velmi vyvinutý a byl vysoce produktivní. Jeho potenciál ještě vzrostl o pracovní sílu porobených národů. Hitler sjednotil Německo pro dosažení svého cíle. V to dobu dokončoval svůj plán Barbarrosa – jeho cílem bylo vyhlazení Sovětského svazu. 

Na jaře 1941Německo stálo na zenitu své síly a snad každý Němec cítil, že se toho zúčastňuje. Museli být spolutvůrci. Německý apetit byl velký. potraviny se svážely z dobytých zemí, ryby z Norska, vejce z Belgie, sýry, maso, víno z Dánska, Nizozemí a Francie. Toto je jídlo vítěze (Záběry na plné obchody v Německu). Všichni se těšili z výdobytků, které válka přinesla (Záběry na hodující Němce). Hitler za méně než deset let vytvořil díky pošlapání výsledků První světové války z Německa pána téměř celé Evropy. Zpívali Německo, Německo nade všechno... a teď byl stejný vzorec v gigantickém měřítku opakován i na východě. Dne 22. června 1941 – Blesková válka se přelila přes hranice, aby zdevastovala Rusko. Likvidovala ruská města, vesnice, lidi. Pro statisíce civilistů, kteří byli součástí tohoto útoku svět, jak ho dříve znali, přestal existovat. Museli sledovat jak všechno kolem nich mizí v plamenech. Požáry hořely od Baltu až Černému moři – farmy, vesnice, továrny, města. Přežití znamenalo boj. Přes celou Ukrajinu, Bělorusko a baltské země proudily proudy uprchlíků. Cestovaly na všem, co se dá. Ochromeny strachem o holý život znaly jeden směr – východ. Do srdce Ruska. Vzaly si s sebou to, co jim bylo nejdražší. Stovky, tisíce, desetitisíce, statisíce a z proudů se stala záplava. Se stoickým klidem trpělivě doufali ve spásu, přestože silnice a železnice byly cílem nacistických útoků. Nestěžovaly si a čekaly tu dny. Jiní to nechápali, chtěli jen přežít. To, co za sebou nechávali, bylo velkou částí ruského bohatství. Když Němci zabrali Ukrajinu, získali tak největší ruský zdroj obilí, cukrové třtiny, hovězího i vepřového masa, mléka, másla, sýra. Získali velké uhelné doly v Donbasu, elektrárny na Dněpru, sebrali všechno, co mělo nějakou cenu, o Němci nepotřebovali, to zničili. Jen málo se podařilo zachránit před devastací. Zato na ně museli lidé dřít.

V Moskvě sovětská vláda zřídila už třetí den po začátku války výbor pro evakuaci. Museli se s tímto nuceným exodem ihned vypořádat a zreorganizovat celou ekonomiku. Jedním z těchto organizátorů byl i Alexej Kosigin, který se stal později premiérem Sovětského svazu: „Museli jsme se na nějaký čas vzdát těch nejrozvinutějších částí naší země. Rusko tradičně rostlo od západu na východ podobně jako Spojené státy začaly od východního pobřeží. Přestali jsme získávat z jihu naši ocel a železo, neměli jsme naši nejúrodnější půdu. Fašisté dobyli náš tehdejší největší zdroj uhlí v Donbasu. Abychom přežili, byla zvolena bojová taktika přeorganizovat v nejkratší době celé hospodářství pro potřeby války a přesunout většinu naší výroby na východ a tam začít, často úplně na holé zemi, stavět největší zbrojovky a další závody. Hlavním nástrojem vítězství bylo, že 95 % námi používaných zbraní a munice bylo domácí výroby. A také bych vzdal hold těm, kteří nám v těch válečných letech pomáhali se zbraněmi a proviantem, myslím našim spojencům. A vzdáváme čest té nesmrtelné velikosti dělníků a jejich nasazení v týlové výrobě. Samozřejmě, že si to velmi dobře pamatuji, jak v létě 1941 ze západních částí Sovětského svazu proudil nekonečný zástup lidí, zařízení, potravin, tisíce závodů, miliony a miliony lidí zde byly přesunuty na východ. Rozebíraly se výrobní pásy a stroje,

které se pak nakládaly na lodě nebo vlaky. Tisíce a tisíce továren při zvuku zbraní, které byly čím dál tím blíž. Leonid Brežněv měl za úkol přesunout část průmyslu z Ukrajiny, zbrojovky v Leningradu byly přesunuty až po nacistickém obklíčení a to často pod dělostřeleckou palbou. Dělníci odešli se stroji a usadili se na Sibiři. Za několik dní mohli vyrábět na 100% své kapacity. A co nemohlo být odvezeno, se zničilo včetně největší elektrárny na Dněpru – chlouby Stalinovy pětiletky. Stovky nejdůležitějších továren ze západu Ruska byly rozebrány a přemístěny. A s nimi i dělníci. Přesně podle plánu. Byl to plán na záchranu sovětské výrobní kapacity, aby bylo možno vyrábět zbraně, které národ osvobodí. Byl to plán, který ještě nikdy nikdo nevytvořil a měl v sobě hodně bolesti. Během této obrovské migrace tu byly chvíle odpočinku, avšak trávené většinou v nejistotě. Do bezpečí se odvážela i umělecká díla – 1/3 uměleckých děl leningradské Ermitáže byla odvezena za Ural. Taťána Sokolová tam v těch dnech pracovala: „Vzpomínám si na tu sochu Voltaira. Sedí na ni na křesle a vlasy má spuštěny až na ramena. Dokážete si asi představit, jaké to bylo přenášet tuto sochu po ermitážích schodištích. Začala se naklánět, ta Voltairova socha byla jak živá, takhle vypadala ještě živěji. Díval se na nás těma jiskřícíma očima s výrazem tak ironickým a vysmívajícím se, že to skutečně vypadalo jakoby kámen obživl, jakoby nám odměřeně říkal nebojte se já se vrátím“.

Agrární stroje z kolektivizovaného zemědělství naposledy přejely svá pole a vydaly se na cestu na sovětský východ. Když zbyl čas, byl poslední dobytek pečlivě sehnán dohromady a následoval své honáky. V rychlosti se před nepřítelem zachraňovalo co se dalo, to, co nešlo se spálilo nebo zakopalo. Statistiky neukazují, kolik se zachránilo a kolik zničilo. Sovětská železniční síť byla největší v Evropě, s obrovským počtem vagónů a lokomotiv. Bylo tu zvykem převážet obrovské množství materiálu, což se ukázalo ve válce jako životně důležité. Po železnici se dopravovali nové jednotky a proviant na frontu a evakuovali se jimi před frontou civilisté. Byla také jedním z hlavních cílů německé destrukce. Luftwaffe létala podél kolejí, bombardovala a útočila, aby vytvořila co největší zmatek. Tato taktika se jí osvědčila v bitvě o Francii. Den za dnem, týden za týdnem nacistické bombardéry shazovaly své pumy. Při jejich útoku to bylo jako na frontě, ale nikdo se jim nemohl postavit. Strojvůdci, opraváři, posunovači – všichni co měli něco společného se železnicí byli ve smrtelném nebezpečí – pracovali na otevřeném, nechráněném místě. Bombové útoky trvaly pár minut, ale odstranit následky trvalo hodiny a dny. Naštěstí byli Němci velmi systematičtí, stále se drželi stejného rozvrhu a tak se podařilo dostat vlaky včas přes kritická místa do bezpečí. Odtud pak odjížděly do míst určení. Sověti začali válku s nadbytkem vozů a teď s nimi museli šetřit. Navzdory všem překážkám vlaky musely jezdit. Železniční tratě byly tepnami sovětského státu. Zatímco tratě ještě doutnaly, byla cesta ze západu na východ volná až do následujícího dalšího útoku. Nebyl čas aby se prováděly zkoušku poškozených zařízení a budov, chybějící místa se narychlo opravila. Pak se buď projelo, nebo přišla smrt. Pro posádky vlaků byla každá ujetá míle v oblastech akčního radiusu nacistických bombardérů obrovským hazardem. U fronty byly vystaveny zásahu jakéhokoliv německého děla, či zbloudilé střely z bojiště. Jelena Šebnyjová byla jedním ze strojvůdců: „První útočné německé síly se dostaly k moskevské stanici Jefronovka. Řekla jsem si panebože, jak se tam mohly vzít?! A pak se celá lokomotiva začala třást začaly přes nás létat velko-kalibrové střely, které v letu vytvářejí za sebou vakuum a proto se všechno třáslo. Jak jsem dorazila do stanice, rozjeli jsme se na plný plyn. Najednou jsem měla nad sebou letadlo, pomyslela jsem si, že nás bude určitě bombardovat, tak jsem šlápla na brzdu. Bombardér počítal s tím, že počítal s tím, že pojedu rychle, tak mě jeho nálože minuly. Všechny vybuchly přede mnou a vlak byl v bezpečí. Někdy se to ale takhle nevydařilo. Někdy když jsem brzdila bomby nevypustily. Myslím, že toto je můj podíl na válce a našem vítězství. U Stalingradu jsem byla celá popálená, když zasáhly můj vlak a všechno oblečení mi shořelo – jediné co jsem mohla nosit byla

moje uniforma. Prvních šest měsíců války bylo 1.500 zbrojovek odvezeno před Němci. Vlak po vlaku se vydával k nepřátelské hranici, na stranu, kde ještě byl Sovětský svaz, pak na Ural na Sibiř a do střední Asie. Bylo to něco, jako přesunout průmysl z Ilinois na Aljašku. Obrovské, bohaté a poklidné, tyto nové země zde stály po věky a vstřebávaly příchozí. Půl milionu osobních vozů, 2.700 vlaků denně vyjíždělo ze západu na východ – z katastrofy do bezpečí. Mimo dosah Luftwaffe, kde nepřátelé jsou daleko a kde je možno pracovat. První rok války se 10 milionů lidí přestěhovalo na východ – největší migrace v dějinách lidstva. Po prvním uvítání přicházelo při tak obrovském stěhování k nevyhnutelným konfliktům, ale společně se dávaly továrny dohromady. Dávaly se dohromady aby začaly znovu vyrábět v místech, kde ještě žádné tovární budovy nestály. Na Sibiři byla tak zmrzlá zem, že místo kopání základů se musely použít výbušniny. Železobetonu byl nedostatek, ale lidé pracovali přes noc za světel svítilen a reflektorů. A na Sibiři se dělníkům stávalo, že jim ruce přimrzly k lopatě. Na Urale a Sibiři postavili nakonec 2.000 nových továren a do konce války více než jednu denně. Některé druhy výroby byly úplně nové, východ už nebyl provincií, ale průmyslovým srdcem Sovětského svazu. Továrny se budovaly dříve než domy pro lidi. Cizinci ze západu (záběry na rodinu při jídle). Než se postavila nová města, lidé z Moskvy, Kyjeva, Donbasu, Leningradu se dělili o všechno. I skladatel Sergej Prokofjev a režisér Sergej Eizenstein (záběry na jejich práci) byli mezi odsunutými. Eizenstein zde dokonce natočil film Ivan Hrozný (Záběry z filmu), příběh cara ze 16. století, který bojem zvýšil prestiž Ruska a apeloval na lidi a jejich vlastenecké cítění v hořkém boji s nacisty. Natáčelo se v pouštích Kazachstánu.

A teď se naopak obrovské množství válečného materiálu ze Sibiře valilo na západ. Tento památník není zasvěcený člověku, ale letadlu typu IL 2(záběry na památník). Tato letadla se montovala převážně na východě. Na začátku války existovalo v Sovětském svazu pouze okolo stovky takových letadel, na jejím konci jich bylo celkem postaveno na 40.000. na desce tohoto památníku je napsáno: „Potřebovali jsme tato letadla stejně, jako vzduch, stejně jako chleba“. Toto letadlo je holdem odhodlání obyvatel Sovětského svazu získat převahu nad nacisty. Také konstrukční kanceláře a výzkumné ústavy se přesunuly na východ. Konstruovaly a testovaly se stroje, které měly převyšovat německé. Sověti měli skvělé letecké konstruktéry: Jakovleva, Tupoleva, Lavočkyna. Sergej Iljušin byl konstruktér legendárního IL-2, známého jako Šturmovik, který byl letounem podpory pozemních sil. Motor a cocpit byly velmi obrněné a palivové nádrže byly zasazeny do dřeva. Bylo obtížné ho zničit, ale snadné opravit. Němci ho překřtili na létající tank. V boji by Šturmovik velmi účinný, především proti Hitlerovým tankům. Projektanti nového průmyslu měli obrovské problémy, na Ukrajině byla ztracena většina výroby oceli a 60% těžby uhlí pocházelo z Donbasu. Dimitrij Ustinov byl v dobách přesunu na východ komisařem pro obranu a byl jeden z těch, který organizoval průmyslovou výrobu a později se stal ministrem obrany Sovětského svazu. (Záběry na Dimitrije Ustinova): „V těch letech jsem byl jako mladý inženýr určen Stranou jako lidový komisař zodpovědný za výzbroj Ruska. Vzpomínám na to s velkou hrdostí s jakou snahou všechny ty kolektivy dělníků a inženýrů, konstruktérů a všech co pracovali tak udatně vyráběli zbraně pro naše vítězství. Bez nich bych nemohl dělat svou práci, ano přiznávám, že podmínky byly těžké. A přes okupaci velkých částí naší země bylo důležité nejenom zvýšení produkce zbraní a surovin, ale i dosažení zlepšené kvality našich výrobků tak, abychom získali převahu nad zbraněmi nepřítele. Během války všichni lidé, jak na frontě tak i ve výrobě, byli inspirováni jedinou věcí: porazit nepřítele. Na úspěchu výrobní fronty byla závislá bojová fronta a vojáci v zákopech byli srdcem spojeni s rukama dělníků v týle.

Za neuvěřitelně krátkou dobu sjížděly nové zbraně z výrobních pásů. Produkce byla koncentrována jen v malém okruhu konstruktérů, ale každý z nich vydal za tisíce. Koncem druhého 

roku války překonala sovětská zbrojní produkce německou. Morozov, Koškyn, Kučerenko byli konstruktéři nového revolučního tanku. Tank T-34 byl nejlepší tank, jaký byl za války vyroben. Byl velmi rychlý, dobře vyzbrojený a opancéřovaný. V roce 1940 bylo vyrobeno 115 kusů a o dva roky později jich bylo dopraveno Rudé armádě už 15.500. Sověti dosáhli nové průmyslové revoluce. Nejdříve našli železnou rudu a ostatní suroviny na východě a také uhlí, které zásobuje vysoké pece. Jak bitva následovala bitvu byli dělníci posíláni na východ, ale také byli potřeba pro Rudou armádu. Rezervy sovětských lidských zdrojů byly na hranicích svých možností. Fronta potřebovala muže stejně jako výrobní pásy. Disproporce byla řešena těmi, kteří měli být na zaslouženém odpočinku. Ti staří se upamatovali na své bývalé znalosti. Děti nejenom chodili do školy, ale jejich dril a um dodávaly zbraně otcům, kteří byli na frontě. (Záběry na mladého chlapce pracujícího v továrně) Otec tohoto hocha padl v boji. A jiný z hochů vzpomínal: „Byl jsem docela malý, takže mi museli dát něco pod nohy, než jsem spustil stroj. Takže všechno jsem si připravil ještě předtím, než jsem začal svou směnu. To proto, abych neztratil ani minutu. Moje směna trvala 12 hodin“. Na velikosti nezáleželo, bylo důležité nasazení a láska. Jiný hoch poslal zprávu: „Toto je moje desetitisící zbraň, co jsem sestrojil a jsem na to hrdý“. Výroba potřebovala nejen um, ale také sílu, kterou děti zatím neměly, ale nějak se v nich vzala. Většinu dělníků tvořily ženy. Také se musely učit něco, co neznaly - hlavně neuvěřitelné únavě. Ženy pracovaly téměř 14 hodin denně a pak šly domů vařit a starat se o děti a staré příbuzné. A tohle nebylo jediné, ještě měly manžela na frontě daleko na západě. Práce byla jak tělesná, tak duševní. Žádná ruská žena nebyla nikdy tak všestranná. Vyžadovalo to sílu, velké dovednosti a úsudek. Irina Irnošovová byla předákem výroby slévačů: „Já jsem opravdu tu práci milovala, nejdříve jsem vůbec nepřemýšlela, jestli ano nebo ne, ale podvědomě jsem věděla, že to budu dělat. Ten den jsem měla svůj první odpich. To, jak se surové železo vylévalo z pece ve mně zanechalo hluboký zážitek, dokonce i dneska to mám ráda. Vzala jsem pec jako přítele. Řekla jsem tehdy peci: ʼAni nevíš, jak moc to železo potřebujemeʼ“. Košile, pršipláště, rukavice, boty, všechno to, co potřebovali vojáci šlo z továren na východě – miliony oblečení. Některé z dělnic se musely starat o děti a tak je braly s sebou do práce. Všude, v každé profesi vyučené, či nikoliv, vládly ženy. Všechny znaly i populární píseň – zpívá se v ní o čekání, osamění, naději a o lásce – byla pojmenována „Modrý šáteček“ (Píseň zní).

Mnoho ruské půdy se dostalo nacistům do rukou. Ale na východ převezené traktory začaly orat půdu ve střední Asii. Většinu práce opět musely udělat ženy. Produkty se často přepravovaly velice exoticky. Aby ještě nebyla oběť žen tak malá, dávaly své cennosti státu. Ruské, Kazašské, Uzbecké, Ukrajinské, Tádžidské ženy dávaly zlaté poklady státu, aby pomohly ve válce. Dokonce i svatební prsteny, které měly od svých manželů. Zlato, stříbro, drahé kameny měly velký význam – koupily se za ně tanky, děla, letadla. Někdo dal peníze, své úspory a ještě čekal frontu. Tato sbírka vynesla částku v hodnotě 16 miliard rublů. Lidé za to, co darovali, nemohli koupit rafinérie na Kavkaze, doly na Ukrajině, loděnice na Baltu a Černém moři a obrovské elektrárny na Donu, ale pomohli postavit ty nové. Dokonce i ti, kteří právě sloužili na frontě, přinesli svůj příspěvek. Materiální statky byly méně, než vítězství a to pro každého. Herci, umělci, básníci, vědci – všichni přispěli. Soubor Malého divadla, jednoho z nejpopulárnějších v Rusku, dal tolik, že se za to dala koupit celá švadrona letadel. Ruská pravoslavná církev zformovala tankový pluk a když měl vyjet do boje, přišel patriarcha Sergej aby jim požehnal a vypravil je na cestu. Někteří lidé se stali kvůli své pomoci legendárními. Marii Oktobrské bylo 27 let a byla z volžské oblasti. Mariin manžel byl důstojníkem armády, druhý rok války padl. Marie prodala jejich dům i s vybavením a koupila tank. Stala se první ženou Rudé armády sloužící v tanku. Marie a její posádka bojovala v mnoho střetnutích

až byla nakonec zastřelena při osvobozování Smolensku v září roku 1943. Marie Oktobrská byla pohřbena se všemi vojenskými poctami. Mnoho ruských žen bojovalo v prvních liniích velké Vlastenecké války, mnoho z nich sloužilo ve zbrojovkách, nebo v nemocnicích. (Zní píseň Kaťuša). Možná to je pro ženy tradiční povolání, ale pracovaly zde naprosto dokonale. Sebevědomě ošetřovaly ty, co si prošli peklem. Některé z nich měly dvě práce, nejdříve směnu v továrně, a pak další v nemocnici. A když už nic jiného, tak dávaly svou krev. Nejhůře snášely válku děti, mnohé z nich byly sirotci, mnoho z nich ztratilo rodiče v chaosu evakuace, mnohé byly zraněné, hladové, postižené různými nemocemi. Mnoho z nich mělo popáleniny. Všechny už poznaly strach, bolest a samotu. Na východě jim často začínal nový život. Různí lidé různých národností si je osvojovalib, brzy strach a samota byly ty tam. Lidé tu zažili mnoho zla, které postihlo celou společnost. Přesun průmyslu a obrovského počtu populace do nerozvinutých oblastí tisíce kilometrů vzdálených. Brzy zde vytvořili průmysl srovnatelný s jakýmkoliv v Evropě. A nakonec ve výrobě překonali svého nepřítele - Německo. Jak se válka posunovala na západ, přibývalo víc a víc uprchlíků. Někteří odcházeli na východ začít opět nový život, ale největší, gigantická evakuace proběhla první půlrok války, kdy se hrozba konečného vítězství stala reálnou. 10.000 tanků, 100.000 letadel, statisíce děl, pušek a samopalů, miliony a desítky milionů nábojů, to byl úspěch. Přes slzy a pot museli lidé znovu obnovit sovětskou vojenskou mašinerii a vyrobit daleko účinnější zbraně. Vyměnili své ztráty za obrovskou sílu. Teď se vlaky vydávaly vstříc Hitlerovi, jely plnou rychlostí. Jejich místo určení – Varšava, Bělehrad, Berlín a sovětské vítězství v této Velké vlastenecké válce.

Bitva o Stalingrad

Stojím tu u Mamajevské mohyly. Pode mnou leží město Volgograd, dříve známé jako Stalingrad.

V roce 1942 se mezi německou a sovětskou armádou odehrál snad nejkrvavější vojenský střet v historii lidstva. Země byla bombami a střepinami, téměř celý Stalingrad byl v ruinách. Z 46.000 domů a budov bylo 41.000 naprosto zničených. U Stalingradu bojovali 2 miliony vojáků celých 200 dní a nocí. Mnoho lidí na západě pochybovalo, že by Rudá armáda mohla zvítězit proti silnému Wehrmachtu, ale Sověti Němce zastavili. Ulici po ulici, dům po domu, byt po bytu. Sověti odráželi útok po útoku a Hitlerova armáda nakonec utrpěla těžké ztráty. Byla to největší bitva v dějinách.

V sázce bylo hodně pro obě strany v celé této válce – buď vítězství nebo prohra. Náš příběh se jmenuje Obrana Stalingradu.

Všude v Sovětském svazu stojí spousty soch, monumentů, bronzových a mramorových skulptur zasvěcených těm 20 milionům Sovětů, kteří položili život ve válce. Nikde není tolik takových dokladů o teroru války, jako ve Stalingradu. Památníky tu vyrůstají jako stromy a na náměstích jsou lesy hrobů. Vysoko na mamajevském vrchu se nachází Panteon, kde jsou navěky vytesána jména každého sovětského muže, ženy a dítěte, kteří zahynuli během bitvy o Stalingrad – podle zázamů jich bylo na 750.000 a některé prameny udávají až milion obětí. Všichni vzpomínají, nikdo nepočítá. (Záběry na ženu v panteonu). Tato matka svým vnitřním hlasem přesně pozná, kde je vytesané jméno její dcery. Dokáže ho najít i poslepu. Navěky vytesané jméno. Na jaře 1942, ani ne po roce od začátku Velké vlastenecké války, se Hitlerova fronta rozprostírala 1.000 km napříč sovětským územím. Moskva byla pořád ohrožena, Leningrad také. Většina zemí v Evropě byla porobena nebo se stala spojenci Třetí říše. Ukrajina byla ztracena, také Pobaltí a Bělorusko ovládali nacisté. Velké bitvy u Kyjeva a Smolensku Sověti prohráli. V lednu 1942 se nacistické velení snažilo přesvědčit Japonce, aby

vstoupili do války proti Sovětskému svazu. Pro Říši by bylo druhá fronta vítaná a Japonsko by pak bylo skvělým spojencem. Japonský velvyslanec Ošima byl pozván do Ruska, kde důstojníci Wehrmachtu dávno východní frontu neustále propagovali. Podle Hitlera měl být Sovětský svaz tento rok konečně zničený. Přestože velvyslanec zdvořile poslouchal, věděl, že jeho vláda vede svou válku proti USA. Zpravodajci hlásili, že každá ze stran je nachystaná, jak Sověti, tak nacisté. Připravují jarní nebo letní válečné tažení. Nikdo oficiálně nevěděl, kde nacisté podniknou další útok. Stalin se domníval, že opět zaútočí na Moskvu, také věděl, že budou pokračovat v obléhání Leningradu. Dne 5. dubna 1942 zveřejnil vůdce svůj bitevní plán na největší vojenskou akci tohoto roku. Na jižní frontě směrem na Stalingrad a Kavkaz. Nacisté sem přesunuli 74 z 217 divizí, které měly na východní frontě (včetně 7 tankových). Patřily 1. a 4. Pancéřové armádě – celkem 1 milion mužů, které podporovalo 1.500 letadel 4. letadlové flotily. Tajným cílem bylo dostat se za řeku Volhu a zabrat naftová pole v okolí Baku na Kavkazu a otevřít si tím cestu do Turecka, Iráku a Íránu. Vybudoval mašinerii dělostřelectva a tanků, která neměla obdoby a posílil také pěchotu. Mnozí z německých vojáků byli nováčkové. Na sklonku jara Sověti zaútočili na Charkov, kde chtěli znovu získat doněckou průmyslovou oblast, ale setkali se zde s nejsoustředěnějším uskupením nacistických sil. Byly to ty, které měly za úkol stále postupovat na východ. Za méně než jeden týden byly tři ze čtyř sovětských armád téměř na pokraji zničení. Nacistická ofenziva byla výborně načasována. Němci opakovali stejnou šablonu vedení boje – co nemohli získat do užívání, to spálili na troud. Pokud někdo z těchto starců a dětí unikl smrti, nezůstalo jim téměř nic.

Na samém cípu jižní fronty situace pro Rudou armádu také nebyla nikterak povzbudivá. Přestože udatně bojovala jak na pobřeží, tak na hladině Černého moře, byla nucena se stáhnout na kerčský poloostrov. Nakonec i Kerč padla. Hlavním cílem nacistů byl krymský Sevastopol. Byla tu největší základna sovětské černomořské flotily. Sevastopol byla pevnost. Aby ji dobyli, převezli sem Němci těžká obléhací děla. Velel zde von Manstein, jeden z nejúspěšnějších německých generálů. Dne 4. června 1942 Sověti po 250 dnech těžkého obléhání Sevastopol opustili. Povzbuzeni úspěchy u Charkova, Kerče a Sevastopolu soustředili nacisté své hlavní síly ke Stalingradu a směrem na Kavkaz. V polovici června sem nacisté přesunuli čtvrt milionu mužů, 3.000 děl a 500 tanků a 12.000 letadel. Hitler řekl generálovi von Paulusovi, veliteli 6. armády: „S vaší armádou můžete dobýt i nebe!“ Proti této síle tu stála Rudá armáda o síle 160.000 mužů vybavených okolo 2.000 děl a minometů, 400 tanků a 450 letadel. Sověti byli ve velké nevýhodě. Přestože Rudá armáda houževnatě čelila nacistickém postupu, nepodařilo se jí ubránit Voroněž. Němci překročili Don, avšak průběh dalšího postupu se neobešel bez potíží. Sovětské vrchní velení poslalo do meandru Donu dvě armády pěchoty s velkou tankovou a leteckou podporou. Generál Halder, náčelník německého generálního štábu si poznamenal do svého deníku: „Odpor nepřítele zesiluje...“. O čtrnáct dní později čteme v jeho záznamech: „Na severním von Paulusově křídle probíhají těžké obranné akce nepřítele. V průběhu června měli Němci 130.000 raněných nebo zabitých vojáků, v červenci se toto číslo vyšplhalo na 160.000. Byla to předehra bitvy o Stalingrad. Dne 29. července Stalin nařídil: „Ani krok zpátky!!!“ Přes početní a technickou převahu byli nacisté stále ještě více než 95 km od Stalingradu. Tuto vzdálenost překonali až za dva měsíce. V srpnu ztratili nacisté více než 260.000 mužů schopných boje. Ve slunečním parnu na donských pláních se Sověti urputně drželi, ale von Paulusovi se konečně podařil průlom. Čím déle mohli Sověti nepřítele držet, tím více získávali pro přísun posil a výzbroje, která sem přicházela z továren na Sibiři. (Záběry z továren) Nová letadla, tanky T-34, děla a baterie kaťuší, byly odváženy ve dne i v noci a směřovaly na západ. Na západ k Volze, k městu Stalingrad. Němci pro nastávající střetnutí přisunuli čerstvé posily. Sázce byl osud Kavkazu. V červnu Němci

zaútočili v síle 39 divizí. Na konci září jihu už tu bylo 80. To, co začalo jako protiútok, se rychle rozvinulo v taktickou bitvu. Obrovská síla útočila na všechno, co se hýbalo.

Vlastní Stalingrad byl již dlouhou dobu ve stavu ohrožení... Dělníci ze slavných stalingradských továren houfně vstupovali do oddílů milice. Oblastní stranický výbor ohlásil: „Všichni musíme nést břímě tohoto úkolu obrany našeho města, domovů a rodin. Musí být zabarikádovaná každá ulice, přeměňte každou čtvrť, každý blok, každý dům na nedobytnou pevnost. Stalingradský traktorový závod byl přeměněn pro válečné účely, jeho tanky jely rovnou na frontu. Němci posílali do bitvy čím dál tím víc mužů a to jak po zemi, tak i letecky. Von Paulusovy jednotky se postupně dostávaly na předměstí města a pokoušely se zdolat strmé břehy Volhy. Von Paulus předpokládal, že se mu za této situace podaří město ovládnout. Jeho dělostřelectvo teď mohlo město ostřelovat a držením řeky mohl ovládnout hlavní sovětskou zásobovací tepnu. Jednotky, které dosáhly Volhy se snažily rozšířit svůj perimetr, ale Rudá armáda je zatlačila zpátky. Co von Paulus nevěděl byla skutečnost, že Sověti přeměnili Stalingrad na obrovskou pevnost.

Sebevědomý von Paulus povolal Luftwaffe, aby přiletěla se svými bombardéry. Byl to nejtěžší bombardovací útok Němců od prvního dne operace Barbarossa. Všechny letuschopné bombardéry se v celkovém počtu okolo dvou tisíc vznesly nad Stalingrad. Byla to stejná forma útoku, jakou použili na Rotterdam, Varšavu a Bělehrad. Záměrem bylo zmasakrování civilistů a demonstrace síly proti marné snaze o obranu. Letecké zápalné pumy Stalingrad zplundrovaly tak, jak ho později známe z charakteristických záběrů bojů o město (letadla bombardují domy). Stalingrad se stal bitvou v sutinách. Dlouho poté, co bombardéry odlétly, hořely ještě požáry. Tento drastický útok ukázal na jeden z cílů nacistů – zabít nevinné. Byly jich miliony a zraněných ještě víc. Další cíl – oslabit vůli obránců Stalingradu bojovat - však naprosto nevyšel. Je tragické, že záchrana civilistů byla ponechána pouze na nich samotných. Ti se snažili dostat alespoň ze svých domovů. Od této chvíle budou ulice Stalingradu patřit jen vojákům. Útoky Luftwaffe pokračovaly. Ale díky zesilující obraně už nebyly tak silné. V této situaci si nacisté již nedovolili bombardovat ruské obranné pozice. Ztratili totiž téměř 1.200 letadel, Sověti méně, než 500.

Dne 29. srpna sovětské vrchní velitelství vypracovalo plán záchrany města. Poslali sem maršála Žukova, toho Žukova, který ještě žádnou bitvu neprohrál. Zranění byli posíláni za frontu přes Volhu.

Von Paulus byl stále drtivě silný. Jeho 6. armáda a rezervisté společně s protitankovými divizemi se ještě nedostali do pouličních bojů. Na počátku září Hitler řekl von Paulusovi: „Životně důležitou věcí je soustředit sem každého volného vojáka a dobýt co nejrychleji celý Stalingrad a celé povodí Volhy“. Von Paulus byl člověk zvyklý poslouchat rozkazy. Dne 13. září se Němci pokusili prorazit frontu vedoucí přes město. Jásali: „Stalingrad padl“ (záběry na německé nacistické noviny Völkischer beobachter jásaly: „Stalingrad padl!“ Goebels oznámil, že padlo město pojmenované po Josefu Stalinovi. Razily se medaile pro vítěze od Stalingradu. V poli mělo ohodnocení řádem odvahy praktické důvody. Wehrmacht se sám dekoroval za své veliké úspěchy. Dokonce začali budovat novou železnici, aniž si uvědomovali, že ta skutečná bitva o Staligrad ještě nezačala. Bylo to pro ně další velké vítězství. Dopisy domů byly pozitivní: „Dnes píši Elsy, že se už brzy uvidíme! Všichni cítíme, že konečné vítězství je tady“. Ale pro mnohé z nich přijde brzy jejich vlastní konec (Záběry na živící se a pijící německé vojáky). Bitva o Stalingrad pokračovala, ale boje dostaly jiný charakter. Dříve se toto tažení rozprostíralo kilometry daleko od sebe, ve Stalingradu se postup smrskl na pouhé metry.

Během tří dní změnilo centrum města držitele celkem pětkrát. Fronta se nacházela za každou kupou ruin. Stalingrad byl pro generály noční můrou. Silnice byly ve špatném stavu a plné trosek a proto tanky nebyly schopné manévrovat. A tak nemohly podporovat pěchotu. Situace se rychle měnila: dělostřelectvo bylo k ničemu, mohlo střílet pouze naslepo, linie byly vzdálené jen coby granátem dohodil, někdy jen o poschodí ve stejném domě, často to byl boj muže proti muži. Byl to boj založený pouze na schopnostech jednotlivce, na rychlé reakci silných nervech a vůli bojovat a zabíjet – bylo to naprosto jiné, než jakákoli předešlá bitva v dějinách.

V jedné budově dvacet sovětských vojáků různé národnosti bojovalo proti přesile tanků celých 59 dní. Do dějin vstoupil jako Pavlovův dům. Na památku seržanta Jakova Pavlova, velitele skupiny, bylo v 70. letech minulého století uskutečněno setkání, kde vyprávěl svůj příběh mládeži stejného věku v jakém byl tenkrát on, když bránil dům v roce 1942. Ivan Atanasjev bojoval po boku Pavlova, ve válce přišel o zrak, ale lékařům se mu ho mnoho let po válce podařilo vrátit: (Kamera ukazuje Atanasjeva v exteriéru města) „Tady je mlýn, Tamaro. Boje tu byly opravdu kruté. Nacisté opakovali den co den své útoky a my jsme museli držet tento břeh Volhy. Vidíš tu budovu? Podařilo se jim dostat se až k Volze, drželi jsme tu jen úzký pruh země. Za Volhou pro nás žádná zem neexistuje, řekl ostřelovač Vasilij Zajcev, legenda od Stalingradu. Matvjej Putilov, solitér, který podlehl zraněním, když si strčil do úst přerušený telefonní kabel, aby se navázalo spojení. Generál Rodincev, veterán pouličních bojů ze Španělska. Rodincev přeplul se svou divizí Volhu, aby dodali posily obráncům Stalingradu. Prapor po praporu byl posílán do boje hned jak vystoupily z vorů. Generál Čujkov, velitel 64. Armády se stal legendou. Německý poručík napsal: „Fronta se dobývá ve vyhořelých pokojích, obvykle nás rozděluje pouze tenký strop, těžké boje probíhají od poledne do noci, vzdálenosti se už neměří na metry, ale na mrtvá těla“. Na začátku září si jeden německý voják zaznamenal do deníku: „Cožpak všichni Rusové budou takhle bojovat na tomhle břehu Volhy?! To je šílenství...“ Na konci října psal: „Rusové nejsou lidi, ale nějaké ocelové bytosti, nejsou nikdy unavení a nebojí se ani palby“. Takhle přísahal nad jejich mrtvými spolubojovníky: „Přísaháme do poslední kapky krve, do posledního úderu srdce – my Stalingrad ubráníme“. Na konci října bylo město rozděleno vedví. Sovětské pozice se smrskly na pár kapes odopru, žádné z těchto míst rezistence nemělo větší hloubku, než 300 metrů. Generál Čujkov prohlásil: „Vrhejte granáty s větší zběsilostí, totéž platí o střelbě ze samopalů, pušek a údery lopat“. Čujkov vzpomínal: „Vzpomínám si, jak jsme stáli na posledním velitelském stanovišti, deset až patnáct metrů od řeky. Byl to pro naši 62. a později 8. Gardovou armádu těžký boj. Ale měli jsme velikou převahu, protože za námi stála velká Rus a velká Volha – matka Volha. Jejich dobytí bylo cílem nacistického útoku. Pro mnoho Němců se toto místo stalo hřbitovem“. Matka Volha, symbol ruské vůle, řeka národní poezie a zdroj ruského bohatství. Co mělo nemalou zásluhu na vítězství, byla volžská flotila, která často napadala německé pozice na západním břehu. Její agresivní způsob boje provokoval piloty Luftwaffe. Mnoho obránců Stalingradu tvořili i příslušníci námořní pěchoty. Jeden německý voják psal o jejich kvalitách: „Jestliže jsou všechny budovy Stalingradu hájeny jako tato, tak se nikdo z našich vojáků nedostane zpátky do Německa“. Později polní maršál Keitel poznamenal: „Přísun další divize pluku bude stačit k dobytí města“. Je vidět, že německý generální štáb žil ve snech. To léto, než se německé síly dostaly do Stalingradu se zdálo, že jsou nepřemožitelné. Na podzim tvrdé boje ukázaly, že Němci narazili na linii odporu, která je zastavila. Během dvou měsíců německé vrchní velení vidělo, že se pozice nemnění.

Moskva, 6. listopadu 1942 – 25 výročí Říjnové revoluce, Stalin hovoří k národu: „Jak rozumět faktu, že tento rok vyvíjejí Němci stále vojenskou aktivitu a na naší frontě dosáhli mnoha taktických

vítězství?! Je to tím, že oni i jejich spojenci mobilizují všechny rezervy, které přesouvají na východní frontu a proto dokážou v jednom sektoru fronty dosáhnout velké převahy. Ale není pochyb, že tímto způsobem nacisté válku nevyhrají“. Mezi všemi bitvami, které Rudá armáda vybojovala, byla bitva u Stalingradu ta nejtěžší. Ze všech bitev Rudé armády, byla bitva o Stalingrad nejdůležitější pro konečný výsledek Velké vlastenecké války. 

Přežití ve Stalingradu

Náš další příběh bude o Přežití ve Stalingradu. V průběhu zimy 1942 – 1943 stáli proti sobě Rudá armáda a Wehrmacht ve slavném souboji na březích Volhy. Ten se stal největší bitvou o vyčerpání protivníka za celou válku. V sázce byla budoucnost obou armád a také výsledek této Velké vlastenecké války.

Lidé v Rusku nazývají tuto řeku, která je mimochodem největší v Evropě Matka Volha. Během bojů o Stalingrad vnímali obránci města svůj boj tak jakoby ani za Volhou již žádná země nebyla. Zdravím vás, jsem Burt Lancaster. Předtím, než zde byla svedena epická bitva, málokterý Angličan vůbec o Stalingradu slyšel. Ale když se nacisté 23. ledna 1943, po největší vojenské operaci všech dob, vzali Rudé armádě, stal se Stalingrad inspiračním zdrojem pro Spojence i ve vzájemném boji proti Hitlerovi. Výsledkem této bitvy na Volze byla skutečnost, že sovětské ozbrojené síly zničily pět německých armád a jejich fašistické spojence. Byla to celá čtvrtina síly Wehrmachtu na východní frontě. Toto vítězství upevnilo morálku antihitlerovské koalice v kritickém bodě války. Náš příběh bude vyprávět o vítězství u Stalingradu.

Na sklonku podzimu 1942 bylo světu jasné, že výsledek bitvy u Stalingradu bude mít obrovské důsledky jak pro Německo, tak pro Sovětský svaz. Vojáci Rudé armády pod vedením generála Jeremenka drželi svůj malý obranný perimetr s obrovským hrdinstvím. Nacisté stále nepovolovali v obrovském tlaku. Hlavní štáb ve Stalingradu se musel kvůli požárům několikrát stěhovat. Nacisté byli od něj vzdáleni pouhých 80 metrů. Německý poručík napsal: „Stalingrad není již městem, celé dny se tu valí oblaka temného dýmu. Je to obrovské spáleniště, osvětlované jen ohnivými záblesky na obloze. V tomto pekle sovětští obránci postupně zjistili, že získávali nad nepřítelem převahu. Na začátku listopadu byli sovětské jednotky ve městě izolované již více než dva měsíce. Bylo to místo, kde nováčci přes noc stávali veterány. Na začátku zimy 1942 se 6. von Paulusova armáda ve Stalingradu najednou zastavila. Léto bylo ve znamení nacistického úspěchu. S listopadem se vše začalo měnit. A od prosince do ledna přišel čas zúčtování. Obránci Stalingradu přežívali jeden masivní útok nacistů za druhým. Čas protiúderu nadešel. Vrchní velitel Stalin schválil strategický plán, který vytvořili generálové Žukov a Vasilevskij. Plán počítal s masivním nasazením dělostřelectva maršála Voronova. Sovětské vrchní velení pojmenovalo tento plán „Uranus“. Generál Vatutin velel jihozápadnímu frontu, generál Rokossovskij donskému frontu, generál Jeremenko a jeho politický poradce Nikita Chruščov stalingradskému frontu. Celkovou vrchní kontrolu nad plánovaným postupem měl Žukov společně s Vasilevským. Žukov začal bez povšimnutí Němců s přípravami. 10 armád, přes milion vojáků, 1.500 tanků, 15 000 děl a minometů byla výbava rezervních jednotek, které sem přijely ze Sibiře, z Uralu a z Kazachstánu. Sovětské síly se soustřeďovali aniž by o tom Němci věděli. Německý generál Jodl řekl: „Nejdříve tam nebylo nic a nejednou přišel rozhodující tvrdý útok“. Byla to operace, která svými rozměry převyšovala vše, co se zatím v této válce událo. Byl to

jednoduchý nápad, kdy se měl provést koordinovaný úder na rumunskou armádu, která chránila von Paulusovo křídlo a tak doslova přišpendlit jeho 6. armádu k břehu Volhy. Úsvit 11. listopadu provázela nad Stalingradem mlha. V 6.30 Sověti vykročili ze svých opěrných míst v ruinách města a zdálky zaslechli hromobití. Vatutin a Rokossovkij začali ze severozápadu se svým útokem. Sovětské jednotky projely rumunskými pozicemi bez zdržení a tak se podařil průlom široký 20 kilometrů. Rokossovkij s Vatutinem se stočili na jih. Příštího dne 20. listopadu vyrazila Jeremenkova armáda na jih od Stalingradu a začala drtit nacistické obranné pozice. Nakonec se jí podařil průlom o šířce 40 kilometrů. Ve zdevastovaném městě začala také útočit 62. armáda. Bylo slyšet dělostřeleckou palbu už velmi blízko. Kilometr za kilometrem, metr po metru, začali znovudobývat zbořené budovy, které chvíli patřili jim a chvíli Němcům. Před polednem 24. listopadu, 4 dny po zahájení ofenzivy, se oba fronty spojily. 22 nacistických, jak pěších tak obrněných divizí bylo najednou uvězněno v stalingradském kotli. Celkem 300.000 mužů. Pro generála von Pauluse nebylo úniku. Němci se pokoušeli vytvořit letecký zásobovací koridor. Ale tato snaha byla překažena sovětskou leteckou obranou, která zničila více než 1.000 německých letadel. V den, kdy bylo obklíčení dokončeno, převzal velení von Manstein a pokusil se probít skrz frontu a pomoci von Paulusově armádě. Soustředil všechny dostupné síly a pokusil se stabilizovat frontu, která se začala rozpadat. Jeho strategický plán měla provést pancéřová armáda generála Hotta. Jejím úkolem bylo probít se do stalingradského perimetru. Von Paulus se měl z druhé strany pokusit s jeho jednotkami spojit, tento útok ale neměl dlouhého trvání. Dne 1. prosince 1942 Mansteinova armáda uvízla a obrovské množství pěchoty – téměř čtvrt milionu mužů bylo možno odepsat. Von Paulus nepodnikl nic pro to, aby se probil z města ven.se dostal ven. Jeho armáda byla největší koncentrací Wehrmachtu na východě.

Den po dokončení obklíčení tu Sověti ztrojnásobili svou palebnou sílu. Dne 9. ledna přišlo jeho velení s nabídkou na kapitulaci s tím, že budou všem ušetřeny životy a že si vojáci mohou ponechat vojenské hodnosti. Von Paulus tuto nabídku odmítl. O vánocích museli hladoví Němci jíst i koně – příděl byl jeden krajíc chleba denně. Příděl střeliva na den 20 – 30 zásobníků. Situace 6. Armády byla zoufalá. O dva dny později zaútočila Rudá armáda ze západu, aby se spojla s 62. Armádou, která stále ze svých úkrytů u břehu Volhy bojovala ve Stalingradu. Sovětům tento postup v podmínkách těžkých bojů trval celý den. Ale v porovnání s 62. Armádou, která zde bojovala několik měsíců to byl opravdu krátký čas. Nakonec se bojovalo v traktorovém závodě. Bitva o toto území byla jednou z nejkrvavějších v celé 2. světové válce. Toto byl výkvět německé armády (záběry na vzdávající se německé vojáky). Do této doby znali pouze chuť vítězství. Poslední dějství Stalingradské bitvy bylo stejně trpké jako ty předešlé. Dva týdny bojů muže proti muži v ruinách. Začalo to v předvečer 10. výročí nastolení Hitlerova režimu. Kapsy odporu byly jedna po druhé eliminovány. Generál von Daniels vzdal hold generálovi Tolbukinovi. Sověti spočítali německé oběti od dokončení obklíčení a konečné číslo se pohybuje kolem 200.000 mužů. Do zajetí padlo 91.000 vojáků. Z toho 24 generálů a jeden polní maršál von Paulus. Dne 31. ledna německý vojevůdce kapituloval. Později byl požádán, aby byli ohledáni mrtví a zkonfrontováni s dochovanými vojenskými knížkami. Váhavý, deprimovaný – to byla von Paulusova tragická postava. Byl jedním ze strůjců invaze do Sovětského svazu a plánu Barbarossa. V Norimberském procesu svědčil proti nacistům a režimu, kterému sloužil. V obleženém Stalingradu byl tábor pro ruské válečné zajatce. Když ho Rudá armáda osvobodila, vyprávěli přeživší, že jich tu ještě před týdnem byly dva tisíce. Po osvobození zbylo pouze 20 mužů. Zbytek zahynul hlady, nemocemi nebo při mučení. Generál Artur Schmidt, náčelník von Paulusova štábu, byl jediný zatvrzelý nacista z maršálových důstojníků. Ještě v roce 1960, již jako návrhář v Hamburgu svých činů

nelitoval. Byli to Němci, Rumuni, Italové, Maďaři – trosky kdysi obrovské armády. Desítky tisíc jich muselo pochodovat ve špinavém sněhu. Nastal čas, kdy se po bitvě oslavuje život (záběry na oslavující vojáky).

Konec stalingradské bitvy byl Berlínem hodně bedlivě sledován. Byla podobná obrovské ohnivé bouři – tato bitva vsála úplně každého, kdo se nacházel poblíž. Zahynulo zde 900.000 vojáků, nechybělo mnoho a jižní uskupení německých armád se po sovětském protiúderu dostalo do izolace. Hitlerova naděje na poražení Sovětského svazu se rozplynula. V samotném Stalingradu začal proces obnovení města. Ale nejdříve si Sověti vítězství, při kterém nacisté a jejich spojenci ztratili 5 armád, museli vychutnat. Němci odepsali téměř  ¼ své síly, která byla nasazena na východě. Stalingrad věděl, že se stal inspirací pro všechny, kteří bojovali proti Hitlerovi. Po celém světě byl význam tohoto vítězství jasně pochopen. Byl to bod zlomu v Druhé světové válce. Od teď na východě musely síly Wehrmachtu chtě nechtě přejít do defenzivy. Nyní převzala iniciativu Rudá armáda. V Kremlu předal velvyslanec W. A. Harriman památnou listinu, kterou podepsal za celý americký lid prezident Roosevelt. V Americe chápali, že toto je předěl ve válce. Britský výrobce tradiční šermířské výzbroje zhotovil slavností meč, který král Jiří VI. daroval lidu Stalingradu. Churchill ho na Teheránské konferenci předal Stalinovi. Nakonec ho maršál Buďonnyj předal do rukou zástupců Stalingradu: „Soudruzi, předseda Výboru lidových komisařů a nejvyšší velitel Sovětského svazu soudruh mě požádal, abych vám předal tento meč – dar britského krále Jiřího VI. občanům Stalingradu jako památku na jejich hrdinnou obranu města“. V Londýně se také slavilo – ministr zahraničních věcí sir Antony Eden: „Ve své dlouhé a hrdé historii neutrpěla německá armáda nikdy takovou obrovskou katastrofu jako teď, kdy Rudá armáda odvrátila nebezpečí v bitvě u Stalingradu. Hitler byl přelstěn, vymanévrován, přemožen. A máme ještě jednu další dobrou zprávu, ke které chci ještě něco dodat. Je to pocit hluboké víry, kdy jsme všichni četli, že Hitler musí pokračovat v dramatu své válečné mašinerie“.

Obránci Stalingradu, vítězové v boji o toto město si mohli na chvilku odpočinout a pak se vydali opět na pochod směrem k frontě, která se teď nacházela o 100 kilometrů dál na západ. Budou svádět další bitvy, ale žádná už nebude tak těžká, jako byla ta, kterou právě dobojovali. Teď mohli lidé konečně bezpečně opustit své úkryty. Odcházeli do míst, kde ještě před několika dny tvořily jejich domovy bitevní pole. Téměř nic se nezachovalo.

Na Teheránské konferenci Churchill navrhl Stalinovi, aby město nechali tak, jak je – jako strašlivý monumentální památník nacistického teroru. Ale sovětští lidé potřebovali město, ve kterém by mohli žít, které by opět ožilo. Podařilo se to až po mnoha letech úsilí. Na břehu Volhy naopak vyrostl lesknoucí se památník.

To jsou válečné děti, mnohé neměly ani domov a vyrůstaly bez rodin. Všechno bezpečí jim náhle sebrala válka. Samy, potichu, nechápavě (záběry dětí s povozem). Všude číhalo smrtelné nebezpečí – miny, nastražené výbušniny, nevybuchlá munice, nevybuchlé bomby. Ještě nebylo možné odstraňovat sutiny. Věděly, že mnoho věcí potřebuje čas aby se daly do pořádku: „Mami, jsme všichni živí, hlídám Bekatovku, Kláva...“ Jedna z nejdůležitějších služeb byla pošta. Sousedé, rodiny, přátelé byli rozprášeni nacistickým útokem a teď začaly chodit zprávy, aby se znovu obnovila stará pouta. Známé hlasy ožívaly přes telefonní linky. Tlampače rozeznívaly ulice. Vrátily se tramvaje. A skupinky dětí odcházely znovu do škol. Tedy tam, kde z těch škol ještě něco zbylo. (Záběry do továrny) Nacisté vše toto ani pořádně nevyužili, ale Sověti věděli co s tím. Traktorový závod - tisíce a

tisíce životů zde na obou stranách uhaslo – za několik měsíců se zde začalo opět vyrábět . A vyráběly se tu první traktory pro osvobozené území. I dnes vyjíždějí z bran tohoto závodu nové generace traktorů (dokument byl sestaven v roce 1978).

Celý Sovětský svaz přivážel do Stalingradu pomoc a útěchu. Jakoby se najednou každý Rus cítil být občanem tohoto hrdého města. Přijížděli sem skupiny mladých Komsomolců, kteří pomáhali při obnově Stalingradu. (Zní příjemná hudba) I hudba se navrátila do života zdejších lidí. (Záběry na orchestr a balalajky). Do svých úkolů vkládali veškerou energii a město se začalo vzmáhat. 25 let po bitvě u Stalingradu postavili lidé na památku kolosální památník. (Záběry na slavnou sochu nazvanou Vlast)

(Záběry na Brežněvův projev) Generální tajemník Leonid Brežněv Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu řekl následující: „Před 25 lety naši lidé a náš sovětský systém vybojovali zde na břehu Volhy slavné vítězství. V této části naší sovětské vlasti se odehrály její historicky nejosudovější chvíle. Zde, na Mamajevské mohyle bylo podle svědků po bitvě více železa než země. Všichni si připomínejme vytrvalost našeho lidu, který ani na chvíli nepochyboval o svém vítězství. Toto vítězství u Stalingradu bylo jedním z největších vítězství v dějinách válek. A tak vzpomíná ruský lid. Rusové milují květiny. Chovají k nim velkou úctu. Jsou pro ně pokladem. Při vzpomínkách na mrtvé jsou nepostradatelnou součástí. Ve Stalingradském památníku je navěky do kamene vytesáno téměř milion jmen. Každé z nich patřilo nějakému statečnému člověku nebo nevinnému dítěti, které položilo svůj život pro ostatní. Ve Stalingradu smrt přicházela rychle, ale zármutek bude trvat roky.

Naším dalším příběhem bude největší tanková bitva v dějinách. V létě 1943 se tanky Rudé armády dostaly do brutálně vražedného střetu s obrněnými divizemi Wehrmachtu u Kurska. V této bitvě bojovalo celkem 6.600 tanků a trvala celkem dva týdny – byla asi tou nejdivočejší tankovou bitvou v celé Velké vlastenecké válce.

Největší tanková bitva v dějinách

Dobrý den, jsem Burt Lancaster. Právě se nacházím na polích v okolí Kurska. Tady se odehrála v červenci 1943 největší tanková bitva v dějinách lidstva. Hitler zde zamýšlel obklíčit Rudou armádu u Kurska a pokusit se jedním rozhodujícím vítězstvím vyhrát válku na východě. Tady se střetly tisíce německých a sovětských tanků v bitvě gigantických rozměrů. Kursk byl jednou z nejvýznamnějších bitev 20. století. V prohrané bitvě tu Němci ztratili mnoho svých tanků, chloubu Hitlerových vojsk, sílu s níž dobyli od kanálu La Manche až po Volhu a kterou již nikdy nezískali zpět. Poté se Němci už v poli nestřetli se Sověty v tak vyrovnaném poměru sil, po Kursku již nebylo v Hitlerových silách nějakou velkou východní ofenzivu. Naším příběhem je Největší tanková bitva v dějinách.

Na jaře 1943 se Rudá armáda připravovala na letní vojenskou operaci. Jejím hlavním cílem byl ofenziva z výběžku fronty u Kurska. Zimní tažení bylo korunováno obrovským vítězstvím. Podařilo se zajmout celou jednu německou armádu u Stalingradu. Po Stalingradu už přešla vojenská iniciativa na sovětskou stranu.

Tato porážka Hitlera tak ponížila, že chtěl co nejrychlejší odplatu. Chtěl teď ukousnout kurský oblouk a přilehlé území a naprosto tu izolovat sovětské jednotky. Nazval tento plán operací Citadela. Dne 15. dubna 1943 vyzval k vítězství, které ozáří svět jako hvězda Vega a nacistické Německo odpovědělo slavnostními přísahami. Na východ byly stále posílány nové a nové posily, vlak za vlakem a vypadalo to, že Německo je nevyčerpatelně bohaté. Bohatství však pocházelo z levné pracovní síly porobených národů téměř z celé Evropy a nacistům se tak dařilo zvyšovat válečnou produkci. V roce 1943 stoupla výroba bojových letadel 1,5 krát oproti roku 1942. Také obrovský počet tanků opouštěl montážní haly. Tento rok byl i ve znamení zavedení nových typů těchto německých pojízdných pancéřových pevností Panter Mark 5 a Tygr Mark 4 – to bylo to nejlepší co dokázalo Německo vyrobit. V testovací zkouškách simulujících bojové prostředí se zdály neporazitelní. (Kamera zabírá dovednosti německých tanků) Podle těchto záběrů se dalo posuzovat, že tyto stroje nikdo nezastaví. Síly Wehrmachtu se začaly koncentrovat. Hitlerův plán pojmenovaný Citadela počítal s 20 divizemi soustředěnými v severní části nad kurským výběžkem, 29 divizemi v jižní části a 7 na špici výběžku. Z celkového počtu divizí jich bylo 16 tankových. Sověti pozorně sledovali tuto koncentraci německých sil a jejich zpravodajové podávali hlášení o síle v počtu 900.000 vojáků, 2.700 tanků, 10.000 děl a 2.000 letadel. V Kremlu Nejvyšší vojenské velení pečlivě rozvažovalo možnosti dalšího postupu – na vybranou byly dvě varianty – buď, že Sověti zaútočí první nebo nechají tuto iniciativu v prvních fázích Němcům a pak provedou protiofenzivu. Stalin rozhodl, aby si Němci vylámali na sovětských zbraních zuby. Sovětské divize měly na severních částí výběžku vybudovat rozsáhlá opevnění a celkem tu mělo stát 7 – 9 obranných linií 150 kilometrů hlubokých. Ve chvíli, kdy se na nich nacisté vyčerpají, měla přijít chvíle útoku Rudé armády. Stalin určil hlavním velitelem maršála Žukova a generála Vasilevského. V roce 1943 sovětský průmysl svou výrobou už daleko převyšoval předválečnou produkci. Při vypuknutí války bylo zničeno téměř 50% veškeré průmyslové výroby Ruska a teď se sovětská produkce dostala nad úroveň III. Říše. Hluboko za Uralem pracovaly sovětské továrny nepřetržitě dny a noci – vyráběly pro výrobu tankových střel. Produkce letadel a tanků se stala téměř masovou. Toto už nebyly zbraně určené k obraně, měly přenést válku do srdce Německa. Výroba zajistila pro Rudou armádu materiální převahu v bitvě, která se stala největším ozbrojeným střetnutím v dějinách válek. Čísla byla obrovská. (Záběry do továrny na výrobu tanků). Během 3 měsíců přijelo do Kurska půl milionu nákladních automobilů. Sověti na hrot frontového výběžku postavili 10 polních armád plus 2 tankové a 2 letecké flotily – celkem 1.300.000 mužů, téměř 20.000 děl a minometů a přes 3.600 tanků. Do rezerv bylo nasazen dalších 5 polních armád, 1 tanková armáda a 1 letecká flotila. Brzy nato přijel do Kurska maršál Žukov, aby dohlédl na budování obranných postavení. Kursků oblouk byl široký přes 140 kilometrů a vybíhal přes 100 kilometrů hluboko na západ. V centrální části fronty velel maršál Rokossovský. Maršál Vatutin velel voroněžskému frontu a maršál Koněv rezervám. Byli připraveni. Očekávali nacistický útok mezi 3.-6. červencem. Von Manstein nebyl nikterak Hitlerovým plánem nadšený. Předpokládal, že velikost sovětských sil nebude možné za dané situace překonat. Přiletěl sem i Himmler, aby zkontroloval to nejlepší – výkvět SS. Měly tu 3 divize: Liebstandarte, Das Reich a Totenkopf. Letka jednotky SS skládající se pouze z čistokrevných Němců. Netrvalo dlouho a mnozí z nich vstoupili do své poslední a nejkrvavější bitvy. V předvečer bitvy Hitler provolal k vojákům: „Vojáci Říše budete součástí ofenzivy takové důležitosti, že na jejím výsledku závisí budoucnost celé války. Nic jiného, než toto vaše vítězství ukáže světu, že odpor proti síle německé armády je beznadějný. Čteme teď z dopisu vojáka poslaného do Německa: „Otče, svět, který se na nás jen dívá by měl být jen o chlebu a o vodě. Jsme připraveni k boji. Oprávněnost naší války přijde s tím, až Německo rozšíří své životní území. Jsme teď připraveni a když to bude nevyhnutelné tak spálíme celý svět na popel. Uvnitř obranných postavení

také fungovala pošta. Dopisy domů, do domovů, které často už neexistovaly, do vesnic proměněných v hořící pochodně matkám, otcům, dětem a ženám, kteří žili v děsu, nebo už byli po smrti. Na okupovaných územích bojovalo zvláštní vojsko – partyzáni. Všude v Abadoněckém údolí zelený porost zezlatověl a proháněl se přes něj západní vánek, ale tento dojem míru byl jen iluzorní.

Sovětské jednotky byly dobře instruované a vycvičené. Po celém perimetru byla vybudována velmi hustá minová pole. Téměř 4.000 min na kilometr. Speciální týmy obsluhující protitankové zbraně čekaly na nepřítele v opevněních uprostřed těchto minových polí. Minová pole způsobila, že Němci mohli jet pouze směrem k pozicím sovětských protitankových děl, které pak na ně začaly pálit křížovou palbu. Tak se stali snadným terčem. Byly připraveny tisíce ruských zbraní, přes tisíc raketometů Kaťuša bylo nabito, vojáci měli vysokou morálku. Dvě z armád, co tady stály, byly složeny z veteránů od Stalingradu. Na pláních okolo Kurska byly připraveny nepřítele porazit. 1 a ¼ milionu mužů, víc než 6.000 tanků, 29.000 děl a minometů v tuto chvíli byly ještě potichu. Čekaly... Občas se do ticha ozvala střelba, to se pokoušeli ostřelovači trochu uvolni celkové napětí. V noci 4. července se podařilo sovětské hlídce přivést živého zajatce. Řekl, že němečtí vojáci dostali zvláštní příděl alkoholu a jídla na 5 dní. Den D měl přijít následujícího rána. V severní části výběžku stáli 4 tankové armády, byla to největší síla, která kdy byla svěřena jednomu veliteli. 9 tankových divizí bylo rozprostřeno na 40-ti kilometrové frontě. Byl to poslední pokus, jak silou udolat Rudou armádu. Možnost, že se to nepodaří, probudila u čekajících Němců jistý druh fatálního očekávání. Slovo si vzal maršál Vatutin. Strhla se bitva kolosálních rozměrů. Nebylo to ve velikosti bojiště, ale v nasazení lidí a techniky. Teď přišla na řadu odplata. Hned při rozednění Němci utrpěli ztráty – dělostřelecký útok je zasáhl v oblastech jejich největší koncentrace. Ve 2 hodiny odpoledne 5. července začali Němci s první vlnou útoku, při které se rozjelo směrem na Rusy 2.000 tanků. Jejich palebná síla a mobilita byla daleko větší, než při začátku bleskové války. Ale Sověti už měli nad nimi převahu. Z deníku jednoho německého tankisty: „Je to jakoby jste vjížděli do ohnivého kruhu“. Mnoho německých tanků najelo již v prvních metrech na sovětská minová pole a během několika minut se staly terčem sovětských dělostřeleckých baterií. Byla to bitevní jatka podobná těm z bojišť 1. světové války. Jeden německý velitel tanku řekl: „Varovali nás abychom očekávali odpor, ale nikdy jsme neviděli tak obrovskou ruskou převahu, jako toho dne“. Několika Tygrům se podařilo prolomit sovětskou obranu, nové Panthery byly méně úspěšné, všude byly stíháni infanterií Rudé armády. Nacisté chtěli zkusit alespoň svou leteckou převahu, ale všude nad bitevním polem byli vystaveni protiútoku. Luftwaffe nebylo dopřáno, aby se stala rozhodujícím faktorem celé bitvy. Na konci prvního divokého dne ztratili Němci na severní části výběžku 25.000 mužů a 200 tanků. A to byly teprve u prvního sovětského obranného valu. Druhý val byl daleko silnější. Na jižní části výběžku útočilo 49 německých tankových jednotek a 3 armádní divize SS. Boje zde byly ještě daleko prudší. Německé síly měly jako špice kopí projí sovětskými liniemi, ale cokoliv podnikly se dalo nazvat jakkoliv jen ne slovem úspěch. Během intenzivního ostřelování byly jednotky SS donuceny přenocovat v bažinách.

Druhého dne bitvy vyšlo slunce ve 4 hodiny ráno spolu s útokem sovětských stíhaček. Těm se podařilo během 20 minut zničit 71 německých tanků. Během celého druhého dne Němci zápasili o to, aby postupovali na jižní části, dvě divize SS postoupily vpřed téměř o 5 km, bitva trvala týden a Němci potřebovali přisunout posily. Ale do 11. července postoupily pouze 7 km do šířky a 12 km do hloubky frontu, kterému velel Vatutin. Tu noc Žukov poslal do boje svoje rezervy – 5. Gardovou armádu a 5. Tankovou armádu generála Rotmistrova. Byly to čerstvé, sebevědomé a zkušené posily a zásoby střeliva měly dostatečné. Němci do této části fronty vyslali všechny tanky, co měli po ruce, odhadem okolo 600 a začali svou poslední ofenzivu. Hlavní sovětský bojový tank T-34 vyrovnaně čelil lépe

vyzbrojenému nepříteli – Tygrům a Pantherům. Ty přes svou větší palebnou sílu byly pomalejší a Pantherům se často vzňal motor. T-34 byly rychlejší a lépe se s nimi manévrovalo a také v nich měli Sověti početní převahu. Toho horkého rána 12. června se obě armády přibližovaly k nejstrašnějšímu ozbrojenému střetu všech dob. Brutálním jatkám v dusivých mracích prachu a výfukových výparů. Krátce před polednem se setkaly. Ale s nástupem noci, kdy více než polovina německých tanků byla zničena bylo po všem. Zbytek se dal na ústup. Stalingrad byl psychologickým vítězstvím. Kursk byl nepopiratelným triumfem velení sovětských armád. Přesně tak jak se vyjádřil maršál Koněv, byl labutí písní německých ozbrojených sil. Následujícího dne rozkázal Hitler svým maršálům, aby přerušili operaci Citadela. Spojenci se vylodili na Sicílii a Hitler potřeboval dodat Itálii posily. Ale ve skutečnosti se operace Citadela zrušila sama. Sovětská protiofenziva operace Kutuzov právě začala. Zdecimované nacistické divize byly donuceny k ústupu a často byly tyto jednotky dlouhou dobu pronásledované sovětskými oddíly. Rudá armáda postupovala z úzkého oblouku směrem k městu Orel. Současně byly osvobozeny Bezeňsk, Volhov a Chotinec. Byl to těžký boj. Rudá armáda byla v bojové euforii. Wehrmacht byl většinou složen z mladých, dobře živených a houževnatých vojáků a jen pár se jich chtělo za této situace vzdát. Ale teď nacisté poznali charakter duše sovětského vojáka. Jeden německý generál si poznamenal: „Je imunní i proti těm největším obtížím. Vypadá to jakoby si jich ani nebyl vědom, jakoby mu to bombardování a ostřelování bylo jedno“. Když se Němci dostali ze sovětského tlaku, začali likvidovat všechno co stálo za nimi. Zapálili sklady potravin, zničili kolchozy a postříleli dobytek. Posázeli cesty minami a vyhazovali do povětří železnice. Rudá armáda často přijížděla pouze do pustiny. Jejich domovy. (Záběry na hořící obydlí). Toto území bylo dva roky pod německou okupací a okupanti si vzali všechno, co mělo nějakou cenu. Zdejší lid utiskovali. Ti co přežili prokazovali své díky poklady, které jim ještě zůstaly. Možná pro ně už válka skončila, ale žít v míru začínali v podstatě s ničím, pouze se vzpomínkami. Pro děti to bylo hřiště smrti.

Rudá armáda se dostala do města orel v časných hodinách 5. srpna. Prvním vozidlem, které do města přijelo byl obrněný automobil s reproduktorem. A hudba se spojila s pouliční střelbou. Ta píseň se jmenovala Modrý šátek – je o vojákovi, který nosí do bitev modrý šátek od své milé, jako talisman. (Zní píseň Modrý šátek...). Orel měl před příchodem Němců 114.000 obyvatel, po jejich odchodu jich zbylo jen 40.000. Tisíce jich odešlo do lesů k partyzánům. Tisíce jich zemřelo na následky hladu. A okolo 12.000 bylo zastřeleno nebo pověšeno na veřejných místech. V zákopech okolo orelského vězení bylo exhumováno 5.000 těl. Nebylo toho moc, co mohlo město vojákům nabídnout, pro ně to byly krátké chvíle míru před tím než odjeli dál. (Záběry na pár, který společně jí a pije přičemž sedí na dece rozprostřené na zemi). Trocha něhy. Dne 23. Srpna dosáhla operace Kutuzov svého hlavního cíle – muži maršála Koněva vtrhli do Charkova, který se nachází v nejjižnějším cípu kurského oblouku. Během 50 dní způsobila Rudá armáda Wehrmachtu ztrátu téměř půl milionu mužů, 1.500 tanků, 3.000 děl, 3.700 letadel. I když se údaje o počtech různí, byly to ztráty, které již nebylo možné reálně nahradit. Zde u města Orel Rudá armáda zpečetila Hitlerův osud a osud jeho vysněného Německa. Poslal svoje lidi a techniku do záhuby, byl to konec nacistického snu o tisícileté Říši. Kursk byl začátkem rekviem. V Německu ještě tuto noční můru nepociťovali, v létě 1943 ještě stále chodily dopisy z fronty, všude bylo dostatek jídla a vína. Válka byla stále dobrodružstvím. Kursk byl prvním sovětským vítězstvím, které slavil i samotný Stalin a na počest bitvy byl uspořádán ohňostroj. Bylo vypáleno 20 salv ze 120 děl, 20 salv, které měly ukázat důležitost s jakou Kurs potvrdil, že Sovětský svaz vyhraje Velkou vlasteneckou válku. Výsledek byl velkolepý. Sověti ale mír vykoupili krví. Prezident Roosevelt nazval Kursk tou nejdůležitější bitvou

v této etapě války a dodal: „Měli bychom být vděčni této zemi, která také může být do budoucna naším dobrým sousedem a oddaným přítelem.

Naším dalším příběhem bude vyprávění o válce za severním polárním kruhem. Konvoje proplouvaly arktickým oceánem a námořníci ho nazývali spojencem smrti. Byl jedním z nejnebezpečnějších míst 2. světové války. Tudy proudily do Sovětského svazu americké tanky a děla, které pomáhaly Rudé armádě bojovat v ledových podmínkách Artktidy. Byla to ta nejosamělejší bitva Velké vlastenecké války.

Sovětský svaz za Velké vlastenecké války bojoval na frontě široké bezmála dva a půl tisíce kilometrů. Rozprostírala se od Černého moře po Severní polární kruh. (Burt Lancaster ukazuje na nástěnné mapě) tady leží Černé moře a v těchto místech se nachází nezamrzající přístav Murmansk, ležící téměř v nejsevernější části Sovětského svazu. Do murmanského přístavu připlouvaly v konvojích zbraně ze Spojených států a Velké Británie. Tyto dodávky se přepravovaly přes nejnebezpečnější oblasti ledových moří. Proto také námořníci nazývali zdejší ledovou část Neptunova království „Spojenec smrti“. Konvoje měly kvůli identifikaci přiřazená kódová označení a zde začínaly na hlásky PQ. Tyto mořské karavany byly v neustálém ohrožení ze strany nacistických ponorek a letadel. Konvoj s označením PQ 17 se stal obětí nejsilnějšího nacistického útoku a ztráty byly nepředstavitelné. Ze 37 lodí jich pouze 13 dorazilo do Murmansku. Náklad o hodnotě 700 milionů dolarů se ztratil v hlubinách arktického moře, ale nejhorší ztrátou byly lidské životy. Američané, Britové společně se Sověty odpočívají na hřbitově pro padlé Spojence v Murmansku. Byli zabiti ve snaze zásobit sovětský lid potravinami, tanky a dalším důležitým materiálem. Russel Bennet – řadový námořník z obchodní flotily USA; J. J. Connelly – pluk námořního dělostřelectva, Brit; Alexej Prochorov, sovětský námořník – tito muži položili životy na tomto neobvyklém místě Velké vlastenecké války. A teď náš příběh Válka v Arktidě.

Válka v Arktidě

Pod ledovou čepicí světa leží Arktický oceán – věčně studený a otřásající se při častých náhle vznikajících bouřích. Jeho vody jsou v neustálém neklidu. Toto jsou mořské cesty do severních ruských přístavů Murmansk a Archangelsk. Spojnice vede severním Atlantikem a Barentsovým mořem. Ve Velké vlastenecké válce se proměnila v bitevní pole. Se silným ledem se tady můžete setkat jenom v zimě. Většinu ostatního roku je oceán pokryt krami a ledovci a lodě plavící se v této oblasti doprovází mlha a opar. Dva roky před vypuknutím války se povedlo Sovětské expedici prozkoumat rozsáhlá polární území a zjistit jejich strategický a vědecký potenciál. Jejich vůdcem byl Ivan Papanin, který brzy poté dal své zkušenosti do služeb armádě. Německé lodě tu často prováděly zpravodajskou činnost. Nezřídka tudy proplouvaly lodě a létala letadla nacistického Německa jak podle jízdního řádu. Dne 1. dubna 1940 Německo přepadlo Norsko a nakonec došlo k nacistické okupaci celého severního pobřeží až k břehům nad Severním polárním kruhem. Skandinávské pohoří procházející Norskem je bohaté na kobalt, měď a nikl. To byly strategické suroviny, které německá válečná mašinerie nutně potřebovala.

Válka vtrhla do Sovětského svazu 22. června 1941. Němci využívali norské základny ke kontrole Barentsovy úžiny aby tak uzavřeli jediný severní přístav Sovětskému svazu – Murmansk. Jeho vody jsou po celý rok bez souvislé ledové pokrývky. Německá válečná plavidla byla moderní a

velmi účinná. Sovětské dělostřelecké baterie včetně té, které velel důstojník pocházející ze Sibiře Kolkos Mačov, byly během celé války zasaženy 25.000 velkorážních projektilů a úlomků šrapnelů, bomb a pum. První den války, první den německého útoku se této jednotce podařilo potopit nepřátelské válečné plavidlo. Němci téměř s dětskou radostí využívali vzdušnou převahu, kterou zde za Polárním kruhem mohly dále zdokonalovat. Pár let před válkou vznikla nová Sovětská severská flotila. Tento námořní svaz tvořilo poměrně malé, ale zato jedno z nejmodernějších uskupení plavidel. Měly dobrou výzbroj a obsluhovaly je svěží a mladé posádky, velel jim admirál Arsenij Kolovkov. Tomu bylo právě 35 let. Nadaný a progresivní Kolovkov zmobilizoval noc před německou agresí svou flotilu do stavu nejvyšší pohotovosti. Vrchní námořní velení mu dalo plnou podporu. Postup německé invazní armády do severských polárních oblastí směřoval přes severní Finsko směrem k Bílému moři. Němci sem poslali speciálně vycvičené vojáky, horskou pěchotu rekrutovanou v bavorských Tyrolích a podporovanou speciálními oddíly finských vojenských lyžařských jednotek. V Norsku se Wehrmachtu podařilo dosáhnout vítězství poměrně rychle a tak měla tato armádní uskupení velmi vysokou bojovou morálku. Netrvalo dlouho a i zde, na sovětském arktickém území se začal opakovat stejný scénář starého známého blitzkriegu. V tisíce kilometrů vzdáleném Německu filmové zpravodajství optimisticky ukazovalo, jak celý průběh zdejších bojů byl snadný a jak se vojáci na dobytých územích náramně baví. Blahopřáli si navzájem. Murmansk byl vzdálen pouhých 50 kilometrů. Stačilo toto město uzavřít a Sovětský svaz by byl konečně odřízlý od západní pomoci. Hlavním strategickým úkolem Luftwaffe působící v této části fronty bylo zničení důležitého přístavního města a přerušení obousměrné námořní dopravy. Podle německých válečných plánů měl být Murmansk obsazen do měsíce, ale jen několika vyvoleným nacistickým vojákům bylo umožněno se zde projít. Mnozí z nich také okusili osudové setkání se zdejší ledovou mořskou vodou. V této arktické válce zbyl čas i pro takové momenty, kdy se zdá, že život plyne v normálních kolejích. Ale obránci Murmansku věděli moc dobře, že ten nejdůležitější zápas o nadvládu nad mořem teprve vypukne. Němci byli na pevnině zastaveni, ale na otevřeném moři měli drtivou nadvládu. Murmansk byl také důležitou ponorkovou základnou. Odtud tato účinná sovětská plavidla vyplouvala do Barentsova moře, pak dále podél norského pobřeží, kde vyhledávala nákladní lodě se železnou rudou zásobující německé hutě. Tato ponorka byla postavena z peněžní sbírky sibiřských dětí. Právě sledujete slavnostní předávací akt. Velitelem zdejší flotily ponorek byl kapitán Fisanovič, který se stal hrdinou Sovětského svazu za potopení 12 transportních plavidel. Poté co Spojené státy vstoupily do války, on a jemu podobní obdrželi i vysoká americká vyznamenání. Fisanovič přísahal na život a na smrt, že bude bojovat po boku Spojenců, brzy po této události se jeho ponorka ztratila v moři.

Zatímco pozemní válka na dálném severu získávala poziční charakter, námořní bitvy naopak nabývaly ne zuřivosti. Murmanská cesta – to byl jediný koridor, po kterém mohly do Sovětského svazu proudit zásoby ze Spojených států a Velké Británie. Němci byli rozhodnuti za použití té nejvyšší dostupné síly tuto spojnici ovládnout. Minová pole byla položena snad všude, aby se do nich dostaly i ty lodě, které náhodou unikly nepřátelským bombardérům a válečným plavidlům. Jedním z nejslavnějších sovětských velitelů byl Nikolaj Lunin. Za celou válku se mu podařilo potopit 14 bojových a transportních plavidel. Lunin se také později přidal ke spojeneckým silám při útoku na německou válečnou loď Türbitz. Když se sovětské ponorky vracely do přístavu, držel se zde takový nepsaný zvyk – jedna salva z děla za každou potopenou loď nepřítele. A pak přišlo sladké přivítání domovem. A blahopřání od přátel. Byla to ta nejosamělejší bitva celé války. Naprosto stranou pozornosti v odlehlých vodách studeného oceánu. A lidé beze jména. První zima na severu Wehrmacht úplně zablokovala a vojáci byli zmrzlí na kost. Pak následovalo 311 dní sněhových bouří a

extrémního mrazu. (Záběry na pohodový a poklidný život vojáků Wehrmachtu...). Toto byla relativně klidná fronta, na jihu jejich spolubojovníci trpěli pod drtivými údery Rudé armády. Zde je nečekalo nic horšího, než dávka rybího tuku. Byli v této „bílé divočině“ naprosto odloučeni od domova. Sovětské protiútoky přicházely s hrozivou rychlostí. Námořní fronta Sovětů se vynořila z tundry a divoce zaútočila – bez jakéhokoliv varování. Sovětské námořní pěchotě se podařilo zničit zásoby a hned mizet zpátky do sněhových plání. Němci se ani nepokoušeli o protiútok, pouze se zmohli na ostřelování a občasný ozbrojený přepad. Jediným jejich teritoriálním ziskem v této části fronty bylo držení několika sovětských předsunutých linií. Zato ve vzduchu slavili nacisté větší úspěchy. Daly by se spočítat na prstech jedné ruky dny, kdy Murmansk nebyl bombardován. Němci ho proměnili v obludné trosky, ale nezabránili mu fungovat. Bývalý polárník a v této době již admirál Ivan Papanin se stal velitelem Murmansku. Papanin tu potkal starého přítele Vladimíra Voronina, kapitána starého ledoborce Sibirjakov. V roce 1932 podnikl Voronin na tomto plavidle svou slavnou a první cestu přes Severní ledový oceán a dostal se tak z Pacifiku do Barentsova moře. Začátkem války ho však potopil německý křižník Admirál Schehr. Německé bojové lodě se v těchto strategických vodách koncentrovaly tak, aby co nejefektivněji ničily v těchto končinách všechny životně důležité konvoje. A pod hladinou číhaly vlčí smečky německých ponorek. U pobřeží rychlé sovětské bojové čluny úspěšně útočily na německá plavidla. Bylo to v době, kdy se sovětská výroba stěhovala na východ a dosud nevyráběla na plné obrátky. Proto byla zdejší armáda pod značným tlakem. Sovětský svaz potřeboval jakoukoliv dostupnou pomoc a většina této pomoci musela proplouvat nacisty ovládanými vodami Severního ledového oceánu.

První konvoje opustily Británii v březnu 1942. Ne všem lodím se však podařilo doplout až do Murmansku. V květnu a červnu toho roku shromáždili Spojenci tolik lodí, že vytvořili největší konvoj lodí v dosavadních námořních dějinách. Jeho kód byl PQ 17. Tvořilo ho 37 amerických, britských a kanadských plavidel a očekával se silný útok hlavních německých sil. V těchto vodách se pohybovaly bitevní lodě a křižníky jako byl Türpitz, Admirál Schehr, Admirál Hüpper a Von Lutzov. Doprovod konvoje PQ 17 tvořilo 6 torpédoborců, 18 korvet a pancéřových plavidel a také dvě protiletadlové plovoucí baterie. Celá cesta trvala okolo 10 až 14 dnů a vzdušné ochrany se konvoji dostávalo jen na počátku a ne konci cesty. A nacistické vlčí smečky již pluly za svým cílem. Do 4.července ztratil konvoj PQ 17 pouze jednu loď, další byla částečně poškozena a jedna se musela vrátit. Nacházel se v nejsevernějším výběžku norského pobřeží, kde došlo ke katastrofálnímu vojenskému nezvládnutí situace. Britský velitel admirál Moore měl předtuchu, že se blíží německá flotila a dal unáhlený rozkaz, aby se konvoj rozptýlil – ve svých důsledcích to bylo téměř sebevražedné rozhodnutí. Lodě vezly tanky, potraviny, nálože, zařízení na výrobu pum, zdravotnický materiál a tisíce tun vysoce vznětlivých výbušnin. Německé bombardéry potápěly tyto bezbranné lodě jednu po druhé až nakonec konvoj přišel o 24 z celkových 37 plavidel. Náklad za 7 milionů dolarů šel ke dnu. Sověti pomáhali jak nejlépe v dané situaci mohli – chránili PQ 17 aby se alespoň to, co z konvoje ještě zbylo dostalo do Murmanska. Když se Churchill dozvěděl o ztrátách, celou misi odvolal. Nákladní lodě s pomocí nevypluly dřív než v září 1942, kdy se dny na severu krátí a tehdy byl na moře vypraven konvoj PQ 18 skládající se ze 40 lodí. Luftwaffe našla tento svaz daleko od spojeneckých břehů u ostrova John Mary ležícího jižně od Grónska. Z celkového počtu 40 plavidel se po tvrdém a pro posádky lodí vyčerpávajícím boji potopilo jen 13 transportních lodí. A opět britská vláda konvoje pozastavila. Proto bylo rozhodnuto, aby se k ruským ledovým břehům vydaly jen menší svazy plavidel a ty nakonec dosáhly Archangelska a Murmanska daleko bezpečněji. Nakonec  i poměr potopených ku stále aktivním a úspěšně plujícím plavidlům je také malým zázrakem. Za celou dobu války bylo 

při těchto plavbách ztraceno okolo 60 lodí. Ale 811 válečných transportních plavidel cestu úspěšně překonalo. Pro žádné z nich to ale nebyla procházka růžovým sadem, i pro mise, které se nesetkaly s tak drtivou německou silou byla tato cesta nebezpečná. Neustálé bouře, mlha co se dala přímo krájet a moře v této oblasti tak chladné, že kdokoliv se dostal přes palubu neměl naději na přežití. A proto bylo toto prostředí horším bitevním polem, než spánek člověka trpícího noční můrou. Svůj život tu položilo tisíce amerických, britských a sovětských námořníků.

Do Murmansku směřovalo ze Spojených států, Británie a Kanady obrovské množství materiálu v celkové hodnotě přes 15 miliard dolarů, 10.900 tanků, 19.700 letadel, 9.700 děl, těžké obráběcí stroje, nákladní auta, vybavení nemocnic a lékařské potřeby. A zvláštní dar: americký torpédoborec připravený rovnou vyplout k boji. Sověti ho pokřtili jménem Murmansk. Mnoho letadel se ale do Sovětského svazu dostalo i jinak. Pilotovali je sovětští letci, kterým velelo letecké severské eso Ilja Mazuruk, v době natáčení dokumentu penzionovaný generál letectva: „V těch obtížných časech během 2. světové války jsem velel leteckému koridoru mezi Aljaškou a Sibiří. Tady máme nákres té cesty (Mazuruk ho ukazuje). Američané nás zásobili stíhačkami Aira Cobra. Cestu z výrobních hal do Fair Banxu létali američtí piloti, zde se nalodili naši piloti a letěli směrem k Noomu. Pak přes Beringovu úžinu a pokračovali na východ přes střední Čukotku do Jakutska a odsud přes Sibiř až na frontu. Druhá trase vedla z Fair Banxu na Noom, přes centrální Čukotku a přes jižní okraj Sibiře na jižní část fronty. Až na frontu to byla nesmírně dlouhá cesta. Museli jsme čelit silným mrazům a drsným klimatickým podmínkám a při cestě ze Sibiře nás čekalo ještě dalších 10.000 kilometrů. Celý let byl neuvěřitelně náročný. 60 stupňů celsia pod nulou v neobydlené divočině. Když musel například pilot nouzově přistát v horách, museli jsme mu celý měsíc z letadel shazovat potraviny, protože ještě nebyly helikoptéry, musela ho zachránit až sobí spřežení. Touto cestou jsme ročně převezli na 2.000 letadel. Naše výrobní závody už v tu dobu samy dokázaly vyrobit ročně 40.000 letadel. Ve válce ztratíte hodně letadel, ale celá tato mise měla i symbolický význam. Stvrzovala naše přátelství a stejné postoje. Je to už hezká řádka let, ale stále si vybavuji ty svoje tehdejší americké přátele jako byli Caningham, major Mawpick – velitel americké základny, stále mám jeho fotografii, na kterou mi tenkrát napsal věnování: „Svému nejlepšímu příteli, plukovníku Mazurukovi“. Po zbytek svého života budu vděčný všem těmto Američanům, kteří nám tolik pomohli. Doufám, že se mi podařilo trochu ten vděk splatit tím, že jsem zachránil život mnoha spojeneckým námořníkům, kteří po nepřátelském útoku ztroskotali v Beringově úžině“. Murmansk navštívili i spojenečtí velitelé a diplomaté, například Andrej Gromyko – sovětský velvyslanec v USA, Avril Hariman – americký velvyslanec v Moskvě. (Záběry kamery na) Sovětské londýnské velvyslanectví v roce 1942. (...a do prostor ambasády) Paní Churchillovou přijal sovětský velvyslanec Majskij. Bylo to u příležitosti slavnostního dekorování příslušníků britského letectva Sovětským svazem za jejich hrdinský boj proti společnému nepříteli. Britové přidělili na dálný sever dvě stíhací eskadry na podporu války v Arktidě. Zde našli se svými sovětskými spolubojovníky zájmů mnohem víc. (Britští a Sovětští letci si společně prohlížejí letadla)

Klasická místní doprava tu byla během války upravena pro bojové využití. Většina zásob proudila do Murmansku po moři, ale ven z města se materiál rozvážel často i poněkud nekonvenčně. Vzdušná válka za Polárním kruhem kladla na piloty velké nároky. Nejtěžší bylo vyrovnat se s tvrdými klimatickými podmínkami a špatným terénem. Někteří z místních pilotů se staly leteckými esy. Nejslavnějším z nich byl Boris Safonov. (Záběry na Safonova při letu) Safonov dosáhl svého prvního sestřelu hned druhý den po vypuknutí války. Jeho konečné skóre se zastavilo na čísle 22 sestřelených německých letadel. Nikdy nedostal pořádnou šanci se veřejnosti více ukázat. Tento letec a komunista byl synem ruského zemědělce. Podařilo se mu v námořním letectvu dosáhnout hodnosti

podplukovníka. Byl prvním pilotem, který dosáhl dvou titulů Hrdina Sovětského svazu a také nasbíral velký počet britských řádů za hrdinství. Safonovi se nepoštěstilo, aby si po válce užíval míru – zahynul při leteckém jištění konvoje PQ 16. V roce 1944 Rudá armáda na všech úsecích fronty útočila a sovětské vrchní velení vypracovalo strategický plán i pro její nejsevernější část. sovětské pozemní síly umístěné v Karélii se měly probít do Petsana a Pečenky. Útok začal ráno 7. 10. 1944. Sovětský velitel generál Kyril Mereckov pozdější mašál si poznamenal: „Ty samé divize, které bránily německým tankům v průniku do Murmansku se zapojily do této bitvy. Byli to zocelení, spolehliví a stateční vojáci. Mereckov pokračoval: „Není to tak dávno, co se nacisté vzdávali jen ve výjimečných případech. Ale teď a tady jich přicházejí tisíce s rukama nad hlavou, protože pochopili, že by je čekal poněkud odlišný konec“. Postup byl často velmi problematický. Na některých místech mohla terénem projít pouze pěchota, která si s sebou nesla jen to, co bylo v silách jednotlivých vojáků unést. Trvalo víc než týden se dostat do blízkosti Pečenky a celou cestu se kolem bojovalo. Když ne s Němci, tak s drsnou přírodou. Útok na konečný cíl první fáze ofenzivy začal 14. Října za dělostřelecké podpory severní námořní flotily. Útok pře kvapil Němce jak z moře tak i z pevniny. Ale hned druhý den ráno padla Pečenka do ruských rukou. A znovu se opakovala ta bizarní scéna – kvůli osvobození muselo být téměř celé město zničeno. Snad jen zázrakem zůstal ušetřen bez většího poškození místní kostel, který tu existoval již více než 400 let. Dne 21. října dosáhla Rudá armáda Norských hranic. O dva dny pozěji byl dobyt Nykel a 25. října Kirkenes. Nakonec Němci za sebou ničili vše co mohli. (Záběry na důl) Toto byl největší důl na těžbu niklu v Evropě. Po čtyřech letech nacistické poroby vítali Norové Sověty s otevřenou náručí (Záběry na nadšené Nory jdoucí se vztyčenými pěstmi). Tito lidé měli v podzemí svou vlastní pevnost, avšak často plnou sabotérů a udavačů. Před nacisty a jejich agenty tu ochraňovali i Židy... Konečně ta hrůza skončila. Opět jim mohla být navrácena jejich hrdost. (Záběry na pomník Rudoarmějce s kalašnikovem a na hloučky s norskými a sovětskými vlajkami) Lidé v Norsku stále vzdávají hold Rudé armádě u pomníku postaveného na její počest. Mnoho vojáků padlo na dalekém severu v této Velké vlastenecké válce. (Záběry na murmanský památník) Toto je další památník – v Murmansku, postavený Sověta na památku sovětským a spojeneckým hrdinům a také pro připomenutí společného spojeneckého vítězství nad nacizmem –vítězství, které přineslo Archangelsku a Murmansku a všem polárním mořím jejich ledový klid a mír.

Naším dalším příběhem bude válka v oblacích. První den nacistického vpádu do Sovětského svazu ztratilo letectvo Rudé armády více než polovinu svých bojeschopných letadel, ale do konce války Sověti sestřelili 22.000 německých pilotů. Do této bitvy se zapojilo také velké množství letadel vyrobených ve Spojených státech. Do bitvy, ze které existuje snad nejméně zpráv v celé Velké vlastenecké válce.

Vedle mne stojí právě člověk, který hrál výjimečnou, nezastupitelnou úlohu ve Velké vlastenecké válce proti německému nepříteli. V roce 1941 byl pouhým podporučíkem a dnes stojí po mém boku maršál letectva pan Pokriškin. Dne 22. června 1941 měl nečekaný německý útok za následek zničení dvou třetin sovětského bojového letectva, které většinou ani nestačilo vzlétnout. Hitlerovi generálové předpokládali, že takové zdecimování vojenské síly Sovětského svazu povede k rychlému konci války, ale v tomto bodě se mýlili. Sověti se postavili na odpor. Vymýšleli nové bojové taktiky. Sám maršál Pokriškin během celé války sestřelil přes 60 německých bojových letadel. Nejvyšším vojenským vyznamenáním byla Zlatá hvězda hrdiny Sovětského svazu. Maršál ji obdržel celkem třikrát. Povězte mi pane, osobně jste se zúčastnit neuvěřitelného počtu bojových misí, jak jste to dokázal přežít?

Bert Lancester (BL): Můžete nám vyprávět nějaké své zkušenosti?

Maršál Pokriškin (MP): Moje maminka mi říkala, že všechno přežiji, protože jsem se narodil pro štěstí druhých. Samozřejmě, že to nebude ta hlavní příčina. Musel jsem bojovat od prvního do posledního dne války. Už před ní jsem byl dobrým pilotem a znamenitým střelcem. A během války jsem studoval taktiku vzdušných soubojů. Kombinace těchto faktorů mi pomáhala bojovat lépe než nepřítel. To znamenalo sestřelovat německá letedla a vracet se v pořádku na základnu.

BL: Děkuji vám maršále Pokriškine a teď přichází náš dnešní příběh – Válka v oblacích.

Válka v oblacích

Toto bylo letní nebe nad Ruskem 22. června 1941. Naprosto nové bitevní pole. Počáteční fáze operace Barbarossa. Její cíl? Zničení Sovětského svazu. Bombardéry tří nacistických leteckých flotil čítající celkem 2.750 letadel provely útok, který měl za cíl zničit na zemi se nacházející sovětskou leteckou sílu a umožnit tak snadný průchod německým tankům přes hranice a postupovat dál do vnitrozemí Sovětského svazu. Byly to stejné bombardéry, které ničily evropská města Madrid, Malagu, Barcelonu, Rotterdam, Londýn, Liverpool, Coventry. Teď byli jejich terčem vojáci,usedlosti, domovy, provoz na silnici – vše, co jim stálo v cestě, ale hlavně sovětská letiště. Ještě před polednem prvního dne nacistického leteckého útoku zničili nacisti 900 ruských letadel na zemi a dalších 400 ve vzduchu. Útok přišel jako blesk z čistého nebe. Na celé frontě dlouhé 2.500 kilometrů začaly k nebi stoupat sloupy černého dýmu. Přes německou početní převahu se sovětské stíhačky snažily otupit nepřátelský útok. Byly pomalejší a hůře manévrovatelné než letadla nepřátel. Ale i v těchto prvních dnech války existovalo pár ruských pilotů, kteří si dokázali s tímto nedostatkem poradit. Létali rovnou proti německým letadlům a snažili se je srazit k zemi. Stejně jako středověcí rytíři při turnaji. Někdy se jim podařilo přežít a vyskočit s padákem ven z poškozeného stroje. Často i přes těžká zranění se někteří piloti snažili vrátit na svá letiště. Pilotů byl dostatek, horší to bylo s letadly. Luftwaffe zničila přes tisíc letadel už první den útoku a německé deníky to označovali za triumf. Bylo to poněkud ukvapené. Německá zpravodajská služba opomněla tři faktory. Prvním bylo odhodlání a um sovětských pilotů, druhým faktorem bylo to, že špička letectva Rudé armády nebyla zatím nasazena a třetím, že byla podceněna kapacita sovětské válečné výroby. A vše dohromady tvořilo jednu chybnou kalkulaci a velké podcenění sovětských možností. Prvními německými zajatci byli piloti Luftwaffe. Sověti uváděli, že bylo první den bojů sestřeleno 200 nepřátelských letadel, ale i přesto bylo nebe stále plné němců. Konečným cílem se stala Moskva. Moskva – srdce Sovětského svazu, symbol Ruska. Díky tomu co se stalo ostatním bombardovaným městům, byla Moskva připravena. Za méně než tři týdny se dostala nacistická armáda do dvou třetin vzdálenosti Moskvy od západních hranic Sovětského svazu. Taktika zůstala stejná: Nejprve blitzkrieg a pak ničení měst ze vzduchu. Ale letecká válka nad Sovětským svazem byla jiná než ta na západě. Moskva prodělala několik těžkých náletů, ale díky houževnaté obraně nedošlo k vážnějším škodám. A to i přesto, že se obyvatelé Moskvy často ocitli v situaci, kdy byli téměř součástí fronty. Válka ve vzduchu byla nejurputnějším bitevním polem Velké vlastenecké války. Podobně jako Londýňané se přizpůsobili obyvatelé sovětské metropole životu pod zemí. 46 válečných nocí se nad Moskvu vracely německé bombardéry. Čekal je zde urputný noční boj. Dole pod zemí si ukazovaly ženy fotky svých mužů a synů, vzpomínaly a

doufaly. Tu noc jeden z těchto synů sestřelil německý bombardér nad Moskvou – byl to první noční stíhač, kterému se to podařilo. Jmenoval se podporučík Viktor Talalichin. Zde vypráví svůj příběh: „Nejprve jsem dostal do ruky zásah z kulometu, tak jsem se rozhodl, že sám sebe obětuji, ale nejdřív sundám nějakého Němce. Tak jsem dostal motor do obrátek a narazil jsem do jeho ocasu v plné rychlosti“. (Mluví spojovatelka:) „Byla jsem právě v krytu a poslouchala jsem rádio a najednou se ozvalo: »soudruh Talalichin srazil nepřátelské letadlo k zemi. Dostala jsem strach, řekla jsem, že to je můj syn Vik a bála jsem se, že byl zabit. Všichni se snažili mě utěšit a pak za chvíli přišel Viktor a řekl vidíš, přišel jsem zpátky živý«“. Za dva a půl měsíce byl podporučík Talalichin přepadený Messerschmitty, přesila byla příliš velká... Ti co zahynuli byli víc než bratři. (Krátká řeč letce nad Talalichinovým hrobem:) „Soudruzi, ztratili jsme přítele, přítele v boji. Přiletěl zpět, přiletěl domů zemřít. Synové, manželé, milenci, ti všichni odcházeli na frontu... Pomalu ale jistě nabíralo sovětské letectvo na síle. Bylo zde mnoho bojechtivých letců, ale stále se nedostávalo letadel.

Noc 8. srpna 1941, letecká základna na baltském ostrově Saaremaa. Pro hrstku sovětských bombardérů začíná velmi nebezpečná mise Útok na Berlín. Hlavním cílem bylo Němcům ukázat, že jejich města nejsou nedotknutelná a že Sověti mají sílu jejich útoky oplácet. Protiletecká obrana byla silná dokonce už na první obranné linii. Čtyři dny před tímto letem Goebbels prohlásil, že žádná ruské letadlo nikdy nad Berlínem nepoletí. Goebbels připsal tento útok 150 britským bombardérům, ale (záběry na odklízení trosek) tyto sutiny – to byla sovětská práce. Byla to dlouhá mise, která končila úspěchem. Bylo to poprvé, co sovětské letadlo zaútočilo na Berlín a nebylo poslední...

(Záběry na pianistu hrajícího před plukem) Říká se, že kde mluví zbraně mlčí múzy, ale v SSSR sloužil na frontě i pianista. Letectvo Rudé armády požadovalo od svých letců přísahu: „Vlasti, my Ti přísaháme, že obětujeme všechny své síly, krev i život v boji proti nepříteli...“ Do 5. října 1941 se oficiální číslo sovětských ztrát vyšplhalo na 5.136 letadel, za celý rok 1941 to bylo podle zahraničních pozorovatelů 8.000 strojů, zůstalo pouze okolo 2.000 letadel schopných letu, mnoho z nich však nebylo schopných bojů. Sovětští piloti donuceni se bránit hájili své pozice do té doby, než přišly posily. Někteří z nich létali i 8 misí za den. Daleko za frontou Rudá armáda cvičila nové piloty a obsluhu bombardéru. 40.000 v prvních měsících války. A za nimi rostly továrny, které vyráběly stroje, na kterých měly v budoucnu létat – nové typy letadel a bylo jich velké množství. Za 6 měsíců se sovětské produkce 3 typů výjimečných stíhaček zpětinásobila. Sovětské letectvo nejenom, že nebylo izolováno, ale stávalo se silou, která rostla do olbřímých rozměrů. Mnoho žen se dobrovolně stalo piloty i přes prvopočáteční problémy s výcvikem. Brzy již existovalo v sovětském letectvu 7 ženských jednotek. Tato peruť Tamanský gardový regiment dostala mnoho vyznamenání za svou činnost u Stalingradu a u Kursku. Létaly na obdivuhodných strojích Polykarpov PO 2. Tato letadla byla navržena v roce 1927 jako cvičný letoun a byla používána na hnojení polí. Také jako ambulanční letadlo, jako rychlý transportní prostředek, zaměřovač pro dělostřelectvo a letadlo, které sloužilo jako tlampač. Ženská švadrona PO 2 sloužila k nočnímu bombardování. Letadla dokázala letět maximální rychlostí jen 130 km/h. pilotkám nebylo více než 18, 20 let. Většina z nich byly středoškolačky, které k letectvu přišly hned ze školních škamen. Do té doby než poprvé vzlétly k obloze, čelila švadrona žen mnoha skeptickým názorům. Byly dny, kdy během noci vzlétly ke dvěma až třem misím. Někdy když bylo potřeba i k šesti. Tato pomalu letící letadla byla někdy snadnými terči, ale přesto jim patřila noční obloha. Často vítězila v tomto zápase na život a na smrt. Mnoho let poté bylo jedno souhvězdí pojmenované po jedné z těchto žen. Takže její jméno stále žije na nebesích, kterým vládla.

Moderní stíhačky opouštěly výrobní pásy v obrovských počtech. Sovětští konstruktéři byli jedni z nejlepších na světě. Jakovlev, Lavočkin a Iljušin. Rudá armáda měla nové stíhací stroje schopné podpory, měla bombardéry překonávající Messerschitty, Fukewulfy a Dorniery, na kterých létali nacističtí letci. Mezi nimi byl Iljušin 2, Sturmovik – létající tank. Celá jeho přední část s křídly byla pancéřová a účinnost jeho kanónu byla devastující. Dělníci často spali mezi letadly, která stavěli. V prvních 18 měsících války dokázali vyrobit o 13.000 letadel víc, než Němci. Po celém Sovětském svazu pořádali lidé na letadla sbírky. Trup těchto strojů byl popsán jmény těch, co na něj přispěli – jak jednotlivci, tak i mnoho kolektivů. Chlapci z učilišť, dělníci i kolchozníci, dělníci ze zbrojovek. Dokonce i sbor herců z malého divadla, nejpopulárnějšího v Sovětském svazu. Do konce roku 1942 Sověti dokončili výstavbu své letecké flotily. Vzdušné síly Rudé armády řídil maršál Alexandr Novikov a hlavním cílem jeho strategie byla podpora pozemních sil a nikoliv slepá vendeta a bombardování německých měst. V roce 1943 po bitvě u Stalingradu bitevní pole na obloze už nepatřilo výhradně Němcům. Poprvé sovětské letecké síly téměř vyrovnaně bojovaly proti Luftwaffe. Jak v letecké bitvě nad Kubání na jaře 1943, tak v létě u Kursku. Kanony ze Šturmoviků ničily německé tanky jakoby byly obyčejnými plechovkami. Nebe na východě bylo ve své tragické podstatě opravdu jiné. Na rozdíl od Američanů nebo Britů létaly sovětské bombardovací perutě nad svým územím a vypouštěly pumy na svá města, továrny, farmy a obydlí. V létě 1943, kdy se bitva přesunula na obrovské ruské planiny, byly boje krvelačné. A Němci začali trpět něčím, na co nebyli zvyklí: Jak při útoku tak při ústupu poznali příslušníci Wehrmachtu jaké to je být neustále pronásledován ze vzduchu. Luftwaffe se setkávala se svou vlastní taktikou stíhacích smeček. Čím více začala Rudá armáda přecházet do ofenzivy, tím více se i obloha stávala pro letectvo Rudé armády ovládaným bitevním polem. Letectvo Rudé armády začalo mít i vlastní hrdiny, vítězství se oslavovalo. (Záběry na oslavující letce s vojáky) Momenty slávy pro devatenáctileté chlapce. První němečtí letci, kteří padli do zajetí byli pro sovětské vojáky něčím kuriózním. Později už to byl obvyklý kolorit bojů. Na konci roku 1944 se už podařilo Sovětům sestřelit 22.000 německých pilotů. Luftwaffe byla na konci svých sil. Život sovětských letců byl téměř na každém letišti stejný. Chvíle životu nebezpečné aktivity střídaly chvíle klidu. Byl to život plný extrémů, který mohli zvládat jenom mladí lidé. Být sestřelen tím končil svět a nezáleželo na místě: „Byly ta dvě. Jedno se otočilo z střemhlavému letu a druhé se otočilo na stranu, ale já byl rychlejší takže mi jedno podařilo dostat před sebe a sestřelit ho. Když jsem se podíval všude hořelo... podíval jsem se dozadu a měl jsem fukewulfa na ocase. Téměř 200.000 pilotů dostalo ocenění za hrdinství, 2.400 se stalo Hrdiny Sovětského svazu, což je ekvivalentem americké Medaile cti. Sovětský prezident Michalij Kalinin vyznamenal některé bojovníky i v Kremlu. Častěji dostávali letci vyznamenání u svých letadel, když se vrátili z mise domů. A někdy jen jejich truchlící matky. Někteří z oceněných byli francouzští letci bojující za Sovětský svaz.

Na začátku války byla vytvořena eskadra francouzských letců bojujících po boku Rudé armády. Po pádu Francie se stali lidmi bez vlasti. Sověti jim dali letadla a výzbroj, pojmenovali je jako Eskadra Normandia. Létali na strojích Jakovlev 1, později Jak 3 vyzbrojených 20 mm kanonem a dvěma kulomety. Jaky předčily i Messerschmidt 109 a Fukevulf 190 nacistické Luftwaffe. O letadla letky Normandia se staral sovětský letištní personál. Vztahy mezi francouzskými piloty a sovětskými mechaniky byly velmi blízké. Jedním z nich byl Maurice Phasain a jeho mechanikem byl Ivan Bělezub. Společně se stali legendami. Tito muži letěli společně pouze jednou. Když byla normandská letka převelena na nové letiště, vzal Phasain Bělezuba k sobě do letadla. Cestou na ně zaútočily nacistické stíhačky. Bělezub neměl padák. Řídící věž přikázala Phasainovi katapultovat se. Odmítl a pokoušel se přistát s letadlem a zachránit svého ruského přítele. Oba zahynuli. Jak válka pokračovala přicházely

nové francouzské letecké jednotky. Až z nich byl nakonec sestaven letecký pluk jménem Normandie. Bojovaly až do konce války a nakonec si vzaly své stroje s sebou do Francie jako dar od Sovětů.

Jedním z nejlepších pilotů Rudé armády byl mladý Alexander Pokriškin. Brzy se stal jedním z leteckých es. Mezi letadly, na kterých Pokriškin létal byly americké Airacobry P-39. (Záběry na střílícího Pokriškina v kokpitu) Toto byl Pokriškinův padesátý sestřel. Jeho celkové skóre činilo 60 vítězství. Do války vstoupil s hodností podporučíka a končil jako velitel pluku. Byl velmi úspěšný a ještě víc oblíbený. Na začátku roku 1945 byl Pokryškin potřetí oceněn vyznamenáním Hrdina Sovětského svazu. Pokriškin se narodil v Novosibirsku v srdci Sovětského svazu. Před válkou pracoval v továrně na výrobu kombajnů, takže při jeho návratu z fronty ho doprovázely bouřlivé ovace. Jeho domov byl stále v Novosibirsku, kde žila jeho maminka a žena. Ta byla zdravotní sestrou a vzali se na frontě. Právě se díváte na záběry před příchodem jejich prvního potomka. Bylo to krátké loučení jako každé sbohem ve válce a možná to mohlo být poslední. Nakonec Pokriškin prodělal dlouhou a obdivuhodnou kariéru.

Bert Lancaster (BL): „Rozumím tomu dobře, že jste byl vyznamenán i americkými řády? Můžete mi něco o tom povědět?“

Alexander Pokriškin (AP): „V roce 1943 v bitvě nad Kubání jsem bojoval na americkém stroji Airacobra. Byl to vynikající letoun, ale nejraději ze všeho jsem měl jeho výzbroj. Jeho 37 mm kanon, dva těžké, půlkalibrové kulomety a na křídlech čtyři normální. Já je spojil pod jednu spoušť, takže když jste chtěli sestřelit Němce, museli jste na něj nalétat takto (AP rukama ukazuje jak). No a pak jen jednou zmáčknout. A bylo to. Bylo to dobré letadlo a tak jsem byl v roce 1943 na Kubáni za má vítězství na americkém stroji Airacobra dekorován americkým vyznamenáním. Během války Spojenci dodali Rudému letectvu téměř 14.000 letadel, včetně Mustangů a středních bombardérů Mitchel. Ale hlavní silou ruského úspěchu byla jejich masová výroba vlastních strojů. Byly skvěle konstruované. Vyrobeno jich bylo téměř 109.000 a pilotovali je mladí letci s vysokou bojovou morálkou. Sovětské Rudé letectvo vychovalo mnoho pozoruhodných velitelů, například mladého maršála Veršenina, Novikova, maršála Zurdenka, Krasovského, Sudce. Během bitvy o Moskvu byli Sověti schopni nasadit pouhých 1.200 letadel a při bitvě o Německo zaplnili celou oblohu. Když válka skončila Sověti vyčíslili, že zničili celkem 77.000 německých letadel. Cesta do Berlína byla dlážděna vraky kdysi pyšné Luftwaffe. A jejich letiště se stala sovětskými hřišti. Všichni byli šťastní, generačně stejně staří. (Záběry na posezení bývalých letců z roku 1978) Pro tyto veterány leteckých sil je to stále, jakoby to bylo včera. Bylo to včera při rozbřesku a nikdo nevěděl, jestli bude mezi živými. Bylo to téměř včera kdy bojovali ve Velké vlastenecké válce, aby pak posléze mohli začít znovu žít.

Naším dalším příběhem budou partyzáni. Statisíce sovětských civilistů opustilo své zničené farmy a vypleněná města a odešli bojovat proti nacistům v guerrilové válce. Přepadávali nacistické jednotky, ničili komunikace, dělali různé sabotážní činy, byli to bezejmenní bojovníci této Velké vlastenecké války.

Burt Lancaster: Právě se nacházím v moskevském muzeu ozbrojených sil. Partyzánské sruby rostly jako houby po dešti v lesích na Němci okupovaných územích během 2. světové války. Jednalo se o místa, kde probíhaly konspirativní vysoce nebezpečné operace v nacistickém týlu. Příběhy těchto civilistů jistě do našeho vyprávění patří. Když Napoleon vstoupil do Ruska v roce 1812 a porobil si Moskvu, ruští muži a ženy spojili své síly a v týlu nepřítele obrátili život francouzským vetřelcům na pozemské peklo. Podobná situace se opakovala po roce 1941, když Hitlerova soldateska přepadla a

pokusila se zardousit Sovětský svaz. Obrovské prostory zabraných území téměř bez odporu padly do rukou Němců. Jako houby po dešti se okamžitě rozšířilo podzemní hnutí, aby nepřítele sužovalo, útočilo na nacistické jednotky, likvidovalo jejich muniční sklady a ničilo komunikace. Partyzáni se začali vynořovat všude z hlubokých lesů a bažin v Bělorusku. Na pobřeží Černého moře operovala skupina mladých lidí proti nacistickým vetřelcům až do doby, dokud poslední z nich nebyl chycen nebo zastřelen. Nikde nebyli Němci proti útokům sovětských partyzánů v bezpečí. Rusové nazývali tyto podzemní vojáky mstitelé lidu. Tisíce z nich zaplatily za své hrdinství životy. Náš příběh se jmenuje

Partyzánizáni - Guerrilová válka

Pod těžkou palbou nepřítele se Rudá armáda snažila klást odpor. V létě 1941 se po zákeřném masivním nacistickém útoku pouze potácela. Na frontě, která se rozprostírala po celé délce západních hranic Sovětského svazu, postupovaly nacistické hordy hluboko do jeho území. Byl to ten největší, nejrychlejší a nejvěrolomnější útok, jaký kdy byl proveden. Byl veden přes Ukrajinu a Bělorusko a mířil na Kyjev a Smolensk, Leningrad a Moskvu. Měl za cíl zničit Sovětský svaz a vyhubit jeho lid přesně podle Hitlerova plánu. Herman Görring prohlásil: „Tento rok zemře v Rusku hlady 20 – 30 milionů lidí“. Populace určitých národů musí být redukována. Měly se sem nastěhovat Německé rodiny a rozšířit zde germánskou populaci. (Záběry na německé vojáky hrající si s domácími zvířaty a krmící je) Tady pro německý filmový týdeník ukazují jak jsou laskaví ke zvířatům. Ale někdy bylo těžké najít nějaká zvířata, se kterými bylo možno se přátelit. Mnoho civilistů zahynulo jak v průběhu bojů, tak i rukama popravčích čet, které šly přímo za frontou. Existovaly dvě možnosti, co se stane s místním obyvatelstvem po německém vítězství: Buď budou zahnáni na Sibiř, nebo budou-li mít ty správné nordické rysy, budou posláni do Německa na převychování. Bylo to nazváno novým pořádkem a podle Hitlera neměli Rusové na vybranou. Ale oni volbu měli – ta volba byla nebezpečná a nelítostná – mnoho lidí se tak rozhodlo. A tak se zrodilo partyzánské hnutí. Nezlomnost a rozhořčení, které poháněla láska k vlasti a domovu. Pramínky vzdoru se spojovaly až vytvořily mohutnou řeku odporu. Brzy nato se k nim přidali i vojáci Rudé armády a členové strany, kterým se podařilo uniknout z obklíčení. Věděli, že jejich boj bude dlouhý a nebezpečný – nacisté byli rozhodnuti partyzánské hnutí vyhubit – prvním partyzánským mučedníkem byla Zoja Kosmoděmjanská. Byla to osmnáctiletá dívka. Na podzim roku 1941 byla Zoja poslána během bitvy o Moskvu do německého týlu. Nacisté ji chytili a pověsili uprostřed vesnice (Záběry na popravu Z.K.). obdržela posmrtně titul hrdina Sovětského svazu. Od této zimy se partyzánské hnutí stalo organizovanou a obávanou silou. Tam, kde byla vůle, vše se dařilo. Na počátku se partyzáni vyzbrojovali vším, co bylo po ruce – brali zbraně nepřátelům, nože, granáty, pušky si dokázali vyrobit. Samopaly byly za odměnu, ale moderní dělostřelectvo bylo jenom snem. Jejich největší silou bylo naprosté odhodlání. (Záběr na partyzána čtoucího před spolubojovníky text přísahy) Přísahali: „Jako občan velkého Sovětského svazu a oddaný syn ruského národa přísahám, že neopustím svou zbraň do té doby, než poslední nacistické prase na naší půdě bude zničeno. Za shořelá města a vesnice, za smrt našich dětí, za mučení, brutalitu a ponížení, která byla na mém národě spáchána přísahám, že budu oplácet bez milosti a bez oddychu. Krev za krev, smrt za smrt. Některé partyzánské skupiny si získaly národní věhlas za svou efektivitu. Jedna ze skupin se jmenovala Mladá garda – ta operovala v nacisty obsazené městě Krasnodom. Nakonec je nacisté pochytali, mučili a popravili. (Záběry na

fotografie popravených). První partyzáni zpočátku neměli miny ani velké množství výbušnin, ale dělali co mohli. Mnoha partyzánským vůdcům se říkalo baťka – otec. Toto je baťka Minaj, jeho skutečné jméno bylo Šmirov – Němci vypálili jeho dům, zastřelili jeho děti, které drželi jako rukojmí. Dceru Lízu, syny Serjožu a Donu a dvouletého Míšu. Ale Baťka se stal pro Němce postrachem. Mnoho rodin se do jednoho přidalo k partyzánům. Toto jsou Ignakovovi. (Záběry na tábořiště partyzánské rodiny) Otec velitel, matka Jelena je hlavní sestrou. Jevgenij a Genadij byli kladeči min. Často se jim podařilo vyhodit do povětří německý zásobovací vlak. Oba se stali hrdiny Sovětského svazu – posmrtně. Od té doby se tato skupina jmenovala Jevgenij Genadij. Sovětský tisk nikdy neuvedl skutečná jména partyzánů. (Záběry na partyzána v lese) Tohle je dědeček – jeho jméno se objevilo na veřejnosti až když válka skončila – byl to jeden z nejslavnějších velitelů – jeho pravé jméno byl Kofpak. Před válkou byl starostou malého ukrajinského města Tutydu. Menší partyzánské skupiny se často scházely, aby se navzájem informovaly a společně koordinovaly vlastní postup. Postupně se rozrůstaly co do velikosti, síly a efektivity. Les byl jejich útočiště. Do něj se Němci neodvažovali. Pouze v případě nasazení velké operační síly. I přes své sebevědomí nebyli Němci pořádně připraveni na zimu. A ještě méně na skrytého urputného nepřítele ve svém týlu. Podél zásobovacích komunikací vyrostlo německé opevnění. Žádný nacista nebyl v bezpečí. Noc patřila naprosto a jen partyzánům. Ve dne prováděli prudké a zničující nájezdy a pak zmizeli. Ve třiceti stupních pod nulou se partyzánská hnutí valila po celém Bělorusku a Ukrajině. Nejdříve po stovkách, pak po tisících. S pokračující válkou byly partyzánské skupiny schopny spolupracovat s regulérní Rudou armádou, byly posílány na zpravodajské mise. Získávaly informace od německých vojáků – živých nebo mrtvých.

Bývaly i světlé okamžiky v této partyzánské válce – nebylo jednoduché střílet z děl, u kterých byl odstraněn uzávěr. Němečtí zajatci vypovídali často sami od sebe, byli vystrašení a báli se, že budou potrestáni za své skutky. Od druhého roku války se partyzánská zpravodajská služba rozrostla do obrovských rozměrů a byla velmi efektivní. Nikdo už ani nespočítá, kolik partyzánů padlo – jistě jich bylo mnoho z těch 20 milionů ruských lidí, kteří ve válce zahynuli. Mezi partyzány byli i váleční fotografové – dvě z nich byly ženy – Otýlia Reisemanová a Maria Suchovová. Maria byla zabita při partyzánském útoku (záběry na fotografku Mariu Suchovovou) – toto jsou její poslední záběry. Životní podmínky v lese byly katastrofální : jídlo, obuv, oděv, to byl luxus. Hlad a zima byly téměř na denním pořádku. Mnozí z partyzánů pocházeli z města, ale nyní byli odříznuti od všeho pohodlí, které znali. Museli se naučit žít úplně novým životem – životem bez jídla. Jejich polní nemocnice neměly žádné dodávky léků a ani vybavení – jediným anestetikem byla láhev vodky. Většina amputací probíhala za plného vědomí. Zprávy byly čerstvé. (Záběry do ilegální tiskárny) Partyzánský tisk vydával noviny a časopisy a letáky pro lid na okupovaných územích. Když byl s nimi někdo dopaden, znamenalo to rozsudek smrti. Krom toho se příliv událostí měnil – Stalingrad, první drtivé sovětské vítězství – byla zničena celá německá armáda. Daleko odtud, na dálném východě, drtilo americké námořnictvo Japonce. V severní Africe Britové bojovali s Rommelovým Afrikacorpsem. Na Volze byly Rudou armádou drceny dvě německé armády. Partyzánské zprávy byly vyvěšovány, i když to bylo životu nebezpečné. (Záběry na ženu vcházející do stavení) Tato žena ukrývá nebezpečné zprávy v přízi, ze které bude dělat nitě. Takto chodila dům od domu, vypadalo to docela nevinně. Nejaktivnějšími čtenáři byla mládež – poslouchala se zájmem. A ti nejmenší byli těmi nejlepšími pozorovateli. Pokud byli chyceni, na věku nezáleželo. U partyzánů se stávali i ti malí hrdiny. Sladkosti neexistovaly, mléko bylo luxus a chleba jen za zásluhy. Už ani nevěděli, co je to mít plný žaludek, ale věděli, že jsou milováni. (Záběry na běžící děti) Okupovaný Polock, kde bylo mnoho sirotků. Němci měli s tímto městem své plány. Mnoho jeho obyvatel přešlo k partyzánům. Německý plán zněl: poslat sirotky do

experimentálních laboratoří, aby sloužili jako lidská morčata. Partyzáni evakuovali děti daleko od města, tak rychle, jak to jen bylo možné. Jejich učitelka Valentina Ivanovna stále vypráví jejich příběh (Záběr na Valentýnu Ivanovnu vyprávějící pionýrům): „Jakmile jsme vzlétli, uslyšeli jsme střelbu. Ani nevím, jak dlouho jsme letěli, ale najednou jsme přistáli a to velmi tvrdě. Bylo nás devět. Jeden z chlapců, Voloďa Šiškov, který byl ve vašem věku, vyskočil a začal křičet: Valentýno Ivánovno, naše letadlo hoří. Začali jsme zachraňovat děti – některým už hořely šaty. Vybavuji si, jak jednomu chlapci začal hořet kabát. Byl to starý potrhaný kabát. Stejný problém měla i jedna malá dívka. Uhasili jsme to na nich a začali pomáhat zraněným partyzánům, kteří letěli s námi. Když jsme se dostali do dostatečné vzdálenosti od letadla, vzňala se nádrž a celé letadlo pohltily plameny. Nevěděli jsme, kde je pilot a začali jsme ho hledat. Uviděli jsme ho deset metrů od letadla – Saša Mamkin, byl celý popálený, obličej k nepoznání ohořelý a byl po smrti. Ale my to přežili. Ne na pilota Mamkina nikdy nezapomeneme, když si na něj někdo nevzpomene, rozzlobí mě. Sirotci Valentýny Ivánovny měli štěstí. (Záběry do továrny na dělníka) Vladimír Šubin pracuje v Minsku, (Záběry na zdravotní sestru) Anna Šivnovová je sestra, (záběry na dělníka) Anatolij Latkov opravuje lokomotivy, (záběry na přadlenu) Margarita Jetsunovová žije v Polocku, ale ne v sirotčinci, Simon Koržakov je hlavním inženýrem chladící přepravní lodi.

Na přelomu roku 1942 a 1943 byla většina evropského Ruska okupována Němci – bylo jich téměř 6 milionú – ale partyzáni byli všude. Všude na veřejnosti v každém regionu. Byly jich stovky a tisíce. Sovětské vrchní velení mělo pro partyzány svůj štáb – velel mu Pantělejmon Ponomarenko, běloruský komunistický pohlavár. Koordinoval partyzánské akce a bojovou strategii. Podporován Rudou armádou, od které dostávali zbraně, střelivo, potraviny, lékaře a experty na sabotáže.

Na podzim roku 1942 museli Němci vyčlenit 15 polních divizí, 10 bezpečnostních divizí, 27 policejních útvarů 144 policejních praporů jen pro boj s partyzány. O dva roky později bylo již celkem 10 % všech bojeschopných německých jednotek na východě zavlečeno do této partyzánské války. Podle Ponomarenka měli do června 1943 partyzánina svědomí 300.000 zabitých Němců, z toho 30 generálů, zničili přes 3.000 mostů, okolo tisícovky tanků a téměř 500 letadel 400 děl a 4.000 nákladních automobilů.

Němci vstupovali do lesů s největší opatrností, čas od času podnikali do těchto míst trestné výpravy. Výsledek byl obvykle stejný – partyzáni bojovali, nadělali mnoho škod a pak zmizeli v lesích. Frustrované jednotky SS zapálily usedlosti v blízkém okolí a s nimi i nevinné muže, ženy a děti. Stačilo být jen podezřelý z partyzánské činnosti. Německé vrchní velení nařídilo ten nejextrémnější postup, pro něj sovětské obyvatelstvo nemělo žádnou cenu. Obyvatelstvo mělo být terorizováno s tou největší krutostí. Němci věřili, že popravy a teror mají ten největší zastrašovací efekt. Němci takto zavraždili 4 miliony obyvatel na Ukrajině a v Bělorusku 2 a ¼ milionu. 209.000 vesnic bylo do základů vypáleno. Existovali i zrádci a kolaboranti – ti dostali zaslouženou odměnu. Na zrádce čekal polní soud a pak (záběr na zastřelení). Nakonec partyzáni ovládali území o rozloze větší než Nizozemsko a Dánsko dohromady. Nejrozsáhlejší doménu měli v Bělorusku, nazývali ji Rudovelskaja partyzánská republika. Na partyzánském území plynul život téměř jako v míru, i když Němci byli všude kolem. Děti se vrátily do škol, tisk začal opět vycházet – udržoval vysokou morálku svými zprávami o posledních vítězstvích Rudé armády. Partyzánské území bylo bezpečné pro výcvikové tábory, formovaly se stále nové a nové skupiny. Němci nadále kontrolovali hlavní komunikační tahy a uzly. (Záběry na město) Toto je Minsk, hlavní město Běloruska. Před tím, než byli zahnání zpět, zavraždili fašisté zde a v blízkém okolí přes 300.000 civilistů, byla to odplata za gerilový odboj.

V mnoha okupovaných městech působili sabotéři. Ti ničili komunikace, ochromovali výrobu, ničili sklady, popravovali nacistické pohlaváry. V místním německém tisku bylo ohromné množství úmrtních oznámení (záběry na mnoho parte).

Wilhelm Kube byl vrchním komisařem pro Bělorusko - Hitlerův zástupce v Minsku. Kube se nechal slyšet: „Terorem se jejich mozky promění led, jak uslyší jméno Wilhelm Kube“. Jako vrchní komisař se Kube stal mistrem ve věšení a zotročování. Byl zodpovědný za potlačování jakéhokoliv odporu. Jedné noci, když se Wilhelm Kube chystal do postele, vybuchla mu v polštáři časovaná bomba. Popravu Kubeho mělo na svědomí minské podzemní hnutí, jeho členky byly Osipová a Mazaniková. Mazaniková byla Kubeho služebná, to ona nachystala bombu. Bombu dodal Pantělejmon Ponomarenko, náčelník štábu partyzánského hnutí. Teď nám k tomu něco řekne (záběr na Pantělemona Ponomarenka): „Toto je takzvaná magnetická bomba, partyzáni ji nazývali královnou pum. V počátku války jsme je vůbec neměli. Němci napsali, že Ponomarenko nakoupil ve Švýcarsku 7.000 hodinových strojů a vyrobil z nich časované nálože. My jsme ale nakonec použili na nepřítele 750.000 těchto bomb, takže v tom poměru je 7.000 zanedbatelné číslo. Všechny byly vyrobeny sovětskýma rukama a takovou ty dvě ženy použily na odstranění Kubeho. Jeden večer ji sestrojily a nařídily na výbuch o 24 hodin později a příštího dne ji položily do Kubeho postele.

(Záběry na tanky) Kursk, centrální Rusko, červenec 1943, byla to ta nejkolosálnější bitva v dějinách válek. U Kurska Sověti demonstrovali svou nepopiratelnou převahu nad Německem. Přípravy na Kursk trvaly měsíce. V součinnosti s těmito přípravami plánovalo hlavní velitelství partyzánského odboje boj, který se zapsal do povědomí jako válka o železnici. Hlavním partyzánským cílem bylo odříznout Němce od jejich zásobovacích cest. Obě vrchní velitelství, jak Německé tak Sovětské považovaly bitvu u Kurska za mezník v celé válce. Němci sem sváželi ještě větší množství vojáků, než bylo nasazeno v počáteční fázi útoku na Sovětský svaz. Partyzáni zpomalovali tento proces a pak již v průběhu bitvy blokovali přísun materiálu a čerstvých posil. Operační prostor partyzánů zabíral 400.000 km². Této akce se zúčastnilo přes 100.000 těchto gerilových bojovníků. Němci každý měsíc ztratili okolo 300 lokomotiv, 120 km kolejí, a to přes nejlepší snahy udržet provoz při životě. Používali taktiku teroru. Stříleli po všem, co se hýbalo, ale partyzáni to opláceli a koleje ničili dál. Partyzáni byli všude. Na konci roku 1943, kdy už Rudá armáda tlačila nepřítele zpět na západ, byla role partyzánů jako podpůrných jednotek zahrnuta do strategických plánů. Operovali ve velkém měřítku. Dědeček Kovpak byl stále v nějaké akci. (Záběry na Kovpaka) ale nyní byl vůdcem velké síly, která se mohla co do efektivity a účinnosti měřit s jakoukoliv jinou jednotkou. Komisařem jednotky byl Rudnov. Operovali v prostoru od jižní Ukrajiny po Karpaty. Starší partyzánští velitelé měli hodnost generálů a také tak vystupovali. Partyzánská taktika se změnila – jejich sabotážní akce pokračovaly, ale nyní už byli natolik silní, že dokázali podnikat operace jako jednotky pravidelné armády. Vyzbrojeni děly dokázali ničit posádky, osvobozovat celá města a vesnice. Kamkoli vstoupili, slyšeli vyprávění o agresi a útlaku ze strany nacistů. Dědeček a jeho lidi však museli stále improvizovat, to jim šlo velmi dobře. Při svém postupu museli překonávat mnoho řek – Dněpr a jeho bažinaté břehy. Ve vysokohorských průsmycích na jihu, na svazích hor, rozlehlých pláních Ruska až k ledovým lesům na severu – všude partyzáni obsazovali svoje území. Mnohem častěji bojovali partyzáni s Rudou armádou v koordinovaných akcích – Kladivo a kružítko. Konečně byl partyzány společně s Rudou armádou osvobozen Minsk. Partyzáni byli skutečnou lidovou armádou- vojáci lesa a noci bojující za zájmy ruského lid (Záběry na partyzánskou přehlídku). (Záběry na bývalé partyzány s vyznamenáními) Třicet let po válce partyzáni pochodovali, bylo to jako by zde byl celý národ. Přišli

sem z Pobaltí, Modávie, z Ukrajiny, Karélie, Kavkazu, z lesíků okolo Moskvy, Běloruska, z měst a vesnic z dálného východu i od Černého moře. Čas jim přinesl šediny, ale nevzal jim jejich skutky.

Když nacisté vstoupili roku 1941 do Sovětského svazu, bojovala sovětská Baltská flotila proti blokádě u Leningradu. Daleko na jihu se sovětská Černomořská flotila účastnila obléhání Oděsy a Sevastopolu. Zde sovětské námořnictvo svádělo ty nejtvrdší bitvy Velké vlastenecké války.

(Záběr na křižník Aurora) Tento křižník Aurora je historicky nejvýznamnější ruská válečná loď. V roce 1917 během bolševické revoluce právě výstřel z této lodi signalizoval začátek útoku na Zimní palác v Petrohradu, pozdějším Leningradu. V roce 1941 byla Aurora vyřazena z provozu, ale i ze zbraní této známé lodi se střílelo na nacisty při obraně Leningradu. Sověti bojovali s Hitlerem i na moři: na Baltu, v Černém moři, v Arktidě, dokonce i na vnitrozemských jezerech a řekách. Ruská námořní pěchota útočila tak divoce, že jim nacisté přezdívali černá smrt. Sovětská baltská flotila zachránila své jednotky z Tallinu před deštěm nacistických bomb a torpédovou palbou. Přeživší se vrátili na velkou námořní základnu Krondštadt po evakuaci podobné té u Dunkerque. Když byly jejich lodě potopeny, ruští námořníci válčili na souši. Bojovali s Němci v Oděse, Novorosijsku, Murmansku a během 250 dní trvající obrany pevnost Sevastopol. Každá z těchto bitev je živou kapitolou Velké vlastenecké války...

Boj na mořích

Lehký křižník Aurora byl spuštěn na vodu roku 1900 v baltských docích. Výtlak 6.731 tun, posádka 578, motory, 4 parní turbíny, základní výzbroj 8 děl 158 mm. 24 děl 75 mm. Výstřel z Aurory zahájil bolševickou revoluci – byla to salva s historicky největším dopadem.

Baltské moře (záběry na mořské vlny) – tady Petr Veliký vybudoval první ruské námořnictvo, tady v roce 1917 Lenin začal revoluci, která vedla k založení sovětského státu. Začátkem léta 1941 probíhaly poslední chvíle míru. Baltské moře bylo dávnou obchodní cestou mezi Ruskem a západem. Jeho přístavy Riga, Talinn i sám Leningrad byly primárním cílem Němců.

Tři dny před začátkem německého útoku. Dne 22. června 1941 přešla sovětská baltská flotila k pohotovosti 2. stupně – byla nasazena ostrá munice. Mimo dosah sovětské kontroly se nacisté vkrádali do Baltského moře. Už několik dní před vyhlášením války začalo německé námořnictvo pokládat miny ve Finském zálivu na trasách vedoucích směrem k základnám baltské flotily. Ráno v den německého útoku dorazila Luftwaffe. Bombardéry Stuk a útočná letadla ničila objekty po celém baltském pobřeží a ve Finském zálivu – bylo zničeno vše, co nebylo možno ubránit. Ale belhá flotila byla na rozdíl od některých jiných sovětských jednotek připravena. Stav nejvyšší pohotovosti byl naízen admirálem Nikolajem Kuzněcovem, lidovým komisařem námořnictva. Ve 3.15 ráno ho probudil telefon. Černomořská flotila, Sevastopol i baltská flotila čelila útoku. Vydal jasný rozkaz: na každý pokus o nepřátelský útok odpovězte silou.

Plán Barbarossa počítal s obsazením sovětských námořních základen z pevniny. Severní německá armáda si prorazila cestu podél pobřeží k Tallinu Leningradu. 100 km za sovětskými hranicemi jí v cestě leželo letovisko Liepaja známé pro své lípy. Domobrana Liepaji odolávala po sedm dní – ale vysloužila si tím nesmrtelnost. Leželi tam, kde padli, pod horkým sluncem a slanou vodou po

celé tři roky. Poté, co zanechali za sebou Liepaju v plamenech, prorazili si nacisté cestu k Rize a Tallinu, což byly významné základny baltské flotily v Estonsku (zde je chyba: zatímco Tallin je hlavním městem Estonska, Riga je hlavním městem Lotyšska, pročež se na estonském území nevyskytuje). Dne 19. července dostala německá armáda rozkaz zabránit sovětským jednotkám z Tallinu v ústupu do Leningradu. Do 8. srpna byl Tallin obklíčen a ostřelován těžkými zbraněmi. V jediném dni shodili Němci na jeho přístav přes 600 bomb. Námořníci flotily byli hlavní obrannou silou. V jejich řadách byl i Jevgenij Nikarov. Byl zraněn a zajat – při vyslýchání ho Němci oslepili, polili bezínem a zapálili. Nikarovovi bylo 19 let.

Konečný útok začal 19. srpna. Proti obranné síle 20.000 mužů - ⅔. Z nich tvořili námořníci. Podporou jim byly těžké zbraně flotily. Tallin udrželi delších 6 dní, 7. den přišly z Moskvy rozkazy ke stažení flotily do Leningradu. Přední jednotky německé pěchoty byly tou dobou už v ulicích Tallinu. Sověti po sobě začali pálit zásoby, stavby, ničili přebytečnou munici. Z bitvy o Tallin se dochovalo jen málo filmu – většina sovětských kameramanů z flotily byla zabita. Ve 4 konvojích bylo 200 lodí – 70 z nich transportních téměř bez jakékoliv vzdušné obrany. Nacistické bombardéry lodě plující na severovýchod našly téměř okamžitě. Byly 350 km od domova, 240 z nich na dostřel německých pobřežních baterií 120 z nich bylo obklopeno tisícem min. kdyby chtěli minová pole vyčistit, potřebovali by 100 odminovacích lodí. Tallinnská flotila jich takových měla sotva 10. Na palubách lodí bylo 23.000 lidí, 17.000 jich bylo po potopení transportu uvrženo do moře a 12.000 z nich bylo i přes těžkou palbu zachráněno. Sovětské lodě byly potápěny jedna po druhé: křižník Surovy, torpédoborec Gordy, transportní loď Veronia, transportní loď Kazachstán a a torpédoborec Jakov Sverdlov. Sverdlov se stal legendou,když se vědomě postavil do cesty torpédu mířícímu na vlajkovou loď - křižník Kyra. Sverdlov přišel až na tři muže o celou posádku včetně svého kapitána Alexandra Spiridonova. Baltská flotila ztratila 16 válečných lodí, 33 transportních lodí, ale 151 plavidel – velkých i malých cestu přežilo. V Leningradu byli na velké základně Krondštadt uvítáni admirálem Kuzněcovem a Andrejem Ždanovem, vůdcem leningradských komunistů. Znovusjednocená baltská flotila teď kotvila v Krondštadtu, v leningradském přístavu a na řece Něvě.

V Krondštadtu kotvily 2 bitevní lodi, 2 křižníky, 13 torpédoborců a přes 400 menších lodí. Celkem včetně pobřežních baterií to bylo 400 těžkých zbraní použitelných pro obranu Leningradu. Před koncem roku přesunulo velení flotily 84.000 námořníků na souš. Na plovoucích lodích zůstala jen ⅓ jejich posádky. Pobřežní jednotky moc nebojovaly, fronta začínala už na předměstí. Křižník Aurora se vzdal svých děl, zbraní, které ohlásily Říjnovou revoluci. O generaci později byly opět ve službě. V Krondštadtu byla soustředěna největší sovětská námořní síla – bitevní lodě Říjnová revoluce, Marat a křižník Kyra doplňovaly zbraně na pobřeží. Dne 4. září se kolem Leningradu uzavřel ocelový kruh. Německé námořnictvo ale nemělo přístup do Finského zálivu a k Leningradu. Částečně díky sovětským válečným lodím, částečně díky pobřežním bateriím a částečně díky 69 ponorkám baltské flotily, ale německému letectvu nestálo v cestě nic. Námořníci nemohli být střídáni – přesto si dokázali obstarat i zábavu (zpívají a tancují na palubě). Koncem podzimu se Baltské moře stalo nehostinným – byla to předzvěst zimy. Když pak přišla, byla to ta nejhorší zima, jakou kdo pamatuje. Zamrzlá baltská flotila tak také zažila těžké podmínky při obléhání Leningradu.

Na jaře 1942 Hitler pozval velitele německého námořnictva do své vily v Bavorsku. Byli to viceadmirál Erich Rödr a admirál Karl Dönitz – architekti německé ponorkové války. Výsledkem Hitlerovy konference bylo obnovení útoku na baltskou flotilu v jejích kotvištích. Výsledek byl stejný – baltská flotila přežila, ale za jistou cenu. Ponorková jednotka baltské flotily čítala 69 ponorek – velel jí

viceadmirál Vladimír Tribus. Přístup na otevřené moře byl silně zaminován. Sovětské ponorky vjížděly na pravidelné mise do Baltského moře. Byla to osamělá neviditelná válka pod ledovými vodami. Jejich cílem byly nákladní lodě vezoucí železnou rudu pro německý vojenský průmysl z Norska a Švédska. Transporty pěchoty, jakákoliv německá válečná loď, která opustila přístav.Nebylo kam utéci, kde se schovat - nezbývalo nic jiného, než čekat v hlubinách oceánu. Pro ty na pobřeží neexistovala žádná jistota dokud se lodě nevrátily do přístavu. Námořníci si vedly záznamy svých úspěchů - jejich selhání ukryl oceán. Pro malá plavidla baltské flotily operující nablízko v krátkých, překvapivých útocích byla každá akce vždy ostrá, krutá a drahá (záběry jak námořníci ukládají rakve do hrobů a pochovávají mrtvé soudruhy).

Na jaře 1943 nacisté zesílili blokádu Leningradu a snažili se zabránit veškerému přístupu do Baltského moře posílením hustoty minových polí. Položili protiponorkovou síť napříč celým ústím Finského zálivu. Byl to drahý kus technologie a nakonec stejně baltskou flotilu nezastavil. Na jaře 1944 vyplula baltská flotila na moře. Rudá armáda a letectvo útočili na stovkách kilometrů fronty. Baltská flotila operovala na severním křídle a postupovala do německých vod v kouři zániku Tisícileté říše. Mezi nimi byly i zapůjčené americké torpédové čluny se sovětskou posádkou. Bylo zajato několik nejnovějších německých ponorek s akustickými torpédy, které byly používány v Atlantiku. Jejich technické informace předal Stalin Churchillovi. Torpédové čluny – jezdectvo oceánu – bojovaly po celou Vlasteneckou válku a nyní měly ochutnat vítězství. Daleko na jihu se jiná ruská flotila plavila mírnými vodami Černého moře. Tradičně byly nezamrzající přístavy v Černém moři ty jediné,které umožňovaly Rusku celoroční přístup po moři na západ, podnebí bylo mírné a jižní města byla teplá, barevná, středomořského charakteru.

Celý svět znal Oděsu z filmu Křižník Potěmkin – svědectví o revoluci 1905 (záběry z filmu). Oděsa byla pro Sověty trvale posvátným místem. Rozkazy z Moskvy zněly: připravit Oděsu na obléhání. K městu se blížilo 19 divizí, všechny - kromě jedné z Rumunska – německého spojence. Sověti byli přečísleni v poměru 8:1. Zprávy nebyly dobré. Stejně jako jejich pánové Němci, i Rumuni zničili všechno, co jim stálo v cestě. Blížili se k Oděse od Kišiněva. Sověti zformovali speciální námořní armádu, ve které námořníci bojovali po boku pěchoty, ale do konce srpne ztratili černomořští námořníci 40% svých mužů a námořní pěchota dvakrát tolik. Ale stačilo to na to, aby se ubránili. Dne 20. srpna nacisté obnovili útok. Prorazili si cestu až na 10 km k městu. Obránci Oděsy sáhli ke zvláštním prostředkům: tenké pláty plechu přivařené ke kostře traktoru daly vzniknout vozidlu, které pokřtili Oděský tank. Starou písním ruského námořnictva byla „Valja“ – svolávala soudruhy k poslednímu pochodu před vyplutím (zní Valja). Dne 22. září zahájila námořní pěchota sérii krutých protiútoků, ale nacisté už obešli Oděsu a obsadili Krym. Ztráty způsobené obránci Oděsy byly dostatečné na to aby zpomalily německý postup, ale ne dostatečné na to, aby ho zvrátily. Dalším cílem Němců byl Sevastopol. Sovětské nejvyšší velení usoudilo, že obranu Oděsy nelze udržet donekonečna – nařídilo evakuaci Oděsy. Byla to klidná, dobře organizovaná operace. 80.000 vojáků s veškerým vybavením se nalodilo na cestu za obranou Sevastopolu a Kavkazu. Byli vítězové. Zabili 70.000 Rumunů, 100.000 jich zranili a zlomili vůli rumunské armády k boji. Po eskortování černomořskou flotilou se pustili do dalšího dobrodružství –obléhání Sevastopolu. Evakuovaná Oděsa se stala spolu s Leningradem, Moskvou a Stalingradem čtvrtým hrdinným městem Sovětského svazu.

Sevastopol – sovětská hlavní základna v Černém moři – ruský Gibraltar. Devítiměsíční obléhání Sevastopolu začalo 30. října 1941. Němci měli ohromující vzdušnou převahu a tak někteří sovětští piloti sáhli k hrdinskému, ale zoufalému řešení: srazit se s nepřítelem za letu. Na zemi byli

Sověti přečíslení v poměru 2:1, uvnitř pevností měli 50.000 vojáků, z nichž 21.000 tvořila námořn pěchota. Během 9 měsíců dopadlo na město 125.000 bomb. Němci použili supertěžké houfnice – už dávno předtím pokořily belgické a francouzské pevnosti – teď pracovali na Sevastopolu. V neustálém dešti střel se obyvatelé Sevastopolu museli stáhnout pod zem. Uvnitř vysokých útesů severního zálivu byli obří jeskyně a labyrinty chodeb – zranění mohli zde být ošetřeni bezpečně. Anastázie Čaušová pokračovala v práci v továrně uvnitř jedné z jeskyní, ačkoliv přišla o ruku při výbuchu bomby, bylo jí 16 let. Továrna vyráběla náboje do pušek a minometů, miny, granáty 24 hodin denně. Jeskyně také ukrývaly obrněné vlaky osazené námořními děly. 5 ruských námořníků provedlo mimořádně hrdinský čin: přivázali na svá těla granáty a vrhli se pod postupující tanky. Byli to: Nikolaj Felčenko, Ivan Krestočelský, Vasilij Cibulkov, Jurij Paršin a Danil Odnicov. U některých se nedochovaly ani jejich fotografie. Posádka Sevastopolu čítala 106.000 mužů, většinou námořníků. (Námořníci popisují bombu) Nápis zní „Smrt Hitlerovi!“. Dne 7. června 1942 spustili Němci svůj konečný útok. Von Meinschstein, německý velitel, měl celé bitevní pole na dohled. S nadšením napsal: „Přes den bylo možné vidět oblaka dýmu, kamene a prachu zvednutá výbuchy našich granátů a bomb shozených německými letadly“. Byly to fantastické kulisy pro tak grandiózní představení. Dne 29. června vyjel obrněný vlak na svojí poslední cestu, když tunel zasáhla bomba. Dne 30. června, po dvou dnech krutých pouličních bojů, se Němci dostali do přístavu. O 4 dny později se pevnost vzdala. Při konečném útoku nacisté zasypali město 46.000 tun munice a shodili 20.000 bomb. Málokterá budova zůstala stát. obléhání města trvalo 250 dní a nocí. 30.000 obyvatel Sevastopolu obléhání přežilo. Z každých 3 byli 2 deportováni na nucené práce do Německa nebo namístě zastřeleni. Boj trval do samého konce. Teď byli nacisté pány celého Krymu. Hitler oslavoval předčasně. Před nimi leželo Kaspické moře a bohatá ropná pole v Baku, vše bylo jejich, nebo si to alespoň mysleli. Do Baku ale nacisté nikdy nevkročili. Němci sice byli úspěšní na zemi, ale nedokázali ovládnout moře – tam se jim černomořská flotila vzepřela.

Na jaře 1944 se námořníci černomořské flotily silou vrátili na Krym po vodě (záběry vyloďujícího se Rudého námořnictva s vlajkami na břeh). Trvalo jim však víc než týden, než Sevastopol znovu dobyli a pak se mohla černomořské flotila vrátit domů.

Den vítězství se v Sovětském svazu slaví 9. května. Je to také den, kdy se vzpomíná. Tento den si každý rok Sověti také připomínají na Baltské moři v Tallinu, kde baltská flotila bojovala na život a na smrt v roce 1941. Rusové vzpomínají na všechny své námořníky. V arktických severních mořích, v Černém moři na jihu, v Baltském moři. Vzpomínají na odvahu a oběti těch, kteří se plavili na lodích ve Velké vlastenecké válce, kteří navždy odpočívají v nekonečném moři.

Burt Lancaster: Stojím na břehu Černého moře. Za mnou je město Novorossijsk ležící na úpatí pohoří Kavkaz. Celá oblast je poloostrov, kterému Rusové říkají Malá země. V roce 1943 to byl nejjižnější konec sovětské fronty, která se táhla odsud až k Severnímu ledovému oceánu. Ve stejné době, kdy probíhala bitva o Stalingrad - v létě 1942 - začal boj o Kavkaz. Hitler chtěl přes Kavkaz získat cestu na Blízký východ a do Indie. Bylo to vítězství, které nutně potřeboval. „Až toho dosáhneme“, řekl, „přenesu válku do Spojených států“. Hitlerovy plány na ovládnutí světa si žádaly, aby mu jeho armády otevřely cestu na Střední východ a do Indie přes pohoří Kavkaz na jihu Ruska. Hitler sliboval, že pak přenese válku Spojených států. Boje o Kavkaz trvaly Boj, který měl zabránit této nacistické hrozbě, byl jedním z nejdelších ve Velké vlastenecké válce. Ve stejné době, kdy probíhala bitva o Stalingrad, začal boj o Kavkaz. Hitler chtěl přes Kavkaz získat cestu na Blízký východ a do Indie. Bylo to vítězství, které nutně potřeboval. „Až toho dosáhneme“ řekl, „přenesu válku do Spojených států“.

Boje o Kavkaz trvaly 13 a půl měsíce. V bitvě o Novorossijsk a poloostrov bránili Rusové Malou zem proti velké přesile celých 7 měsíců. Nacistická letadla prováděla v této oblasti až 2.000 náletů denně. Salvy německého dělostřelectva byly následovány těžkými útoky pěchoty. Byla to dlouhá, intenzivní bitva, ve které nacisté odpálili přes tunu výbušnin na každého ruského obránce. Mezi sovětskými vojáky, kteří bojovali v Novorossijsku byl i Leonid Brežněv, tehdy plukovník. Vítězství mezi sovětskými vojáky na Kavkazu rozbilo Hitlerovy plány na pozemní cestu na Blízký východ a do Indie. A nyní náš příběh:

Bitva o Kavkaz

V létě 1942 byl v pohoří Kavkaz ještě mír. Bylo bohaté a krásné. Ale Hitler měl v plánu to vše změnit. Cenou pro vítěze měla být ropa – bohatá sovětská pole v Baku, brána na Blízký východ. Ropa – životodárná tekutina pro Hitlerovy tanky.

Začátkem léta 1942 zahájil Wehrmacht novou silnou ofenzivu, nazval ji Operace Edelweiss. Prvním cílem byl Rostov na Donu. Potom se měly tanky na jihu probojovat ke Groznému a Baku. Na západě měly získat Novorossijsk a Kuapse a pak pobřežní cestu na Zakavkazsko. Uprostřed měli horští vojáci překročit pohoří Kavkaz. Dne 23. června se nacisté probojovali do Rostova. Dne 25. června rozkázalo sovětské Nejvyšší velení opustit Rostov, aby nebyl obklíčen. Po celém Zakavkazku se tvořily nové jednotky pro bitvu, o které sověti věděli, že bude rozhodující. Síť opevnění v horách byla posílena. Dne 25. června získali nacisté Don. Jednotky odporu byly neústupné, ale nepříliš úspěšné. Nacistická armádní skupina A, vedená generálem Van Listem, teď čítala 40 divizí. Pěchota měla nad Sověty převahu 1,5 : 1. Němci měli dvakrát více zbraní, letectvo mělo přesilu 8 : 1 a tankové jednotky 9 : 1. Dne 30. července byl vojákům přečten rozkaz lidového komisaře obrany: „Nepřítel posílá na frontu další a další čerstvé jednotky, další ústup by znamenal zkázu pro nás i naši zemi. Musíme zastavit nepřítele za každou cenu, už ani krok zpět“. Wehrmacht brutálně postupoval vpřed k ropným vrtům, námořním základnám u Černého moře, k úpatí hor. Dál na jihu se blížili ke klíčovému Tamanskému poloostrovu. Bylo to krásné, horké a exotické místo.

„Naše síla je v našem nezničitelném přátelství, zněla zpráva – VŠE PRO FRONTU, VŠE PRO VÍTĚZSTVÍ!!!“ Brzy se tou frontou staly hory. A vítězství záviselo na činech těch, kteřív nich žili a bojovali. Začátkem srpna stáli Němci na úpatí Kavkazu. Teď byly jejich cílem dva horské průsmyky, přes které by se dostali na zakavkazské pláně. Nacisté sem poslali horské vojáky špičkově vycvičené pro tento druh boje. Byl to osamělý způsob boje – muž proti muži, v nehostinném terénu. Zabodli sice svůj hákový kříž na vrcholku hory Elbrus – nejvyšší hory pohoří, ale tohoto úspěchu nacisté nikdy nevyužili. Západ hor zůstal netknutý. Nacisté zahnáni do kouta zintenzivnili svou snahu získat námořní základny u Černého moře na jihu – jednou z hlavních byl Novorossijsk. Měl se stát klíčovým městem v boji o Kavkaz. O Novorossijsk bude třeba tvrdě bojovat. Lodě černomořské flotily vysadily na obranu základen pěchoty tolik námořníků, kolik jen mohly postrádat. Boje byly extrémně těžké. 15. září nacisté prolomili cestu do města. Zabrali přístav a polovinu města. Tam je sovětská námořní pěchota a jednotky Rudé armády držely. Pouliční boje zuřily ve městě několik dní, Sověti se stáhli do cementárny Říjen a právě tam nacisty zastavili.

Už v červenci 1942 byly vytvořeny 4 čistě komunistické jednotky pro boj v přední linii a k jednotkám se přidávali další dobrovolníci. Jedním z kritických sektorů, kam byly tyto jednotky

poslány, bylo Tuapse – Němci se ho 3-krát pokusili dobýt... Marně. Horké zprávy přicházely z tiskáren na frontě: Zatím ani slovo o sovětských vítězstvích, ale zato jasné zprávy o vítězstvích, které Němcům bránily v postupu jak na pobřežní cestě, tak na ropných polích. Rusové, Ukrajinci, Kazaši, Gruzínci, Bělorusové – všichni byli v horských vesnicích vítáni.

V prvním srpnovém týdnu sovětští inženýři rozebrali vrtná zařízení ropných polí Majkop a odvezli zásoby. Co nemohli přemístit, podpálili. Hitlerovy sny o ropě byly zničeny. Němci dorazili do Majkopu 9. srpna. Příliš pozdě. Spoléhali na to, že najdou palivo pro své tanky. Přesto pokračovali směrem k ropným polím v Grozném a v Baku. Na konci října provedli nájezd na Oržonikidze. Velení na ohrožené frontě přijel převzít generál Tuleněv. Nové jednotky domobrany se chopily zbraní a hlásily se na obranných pozicích. To se týkalo všech, kteří byli schopni zacházet se zbraní. Dne 2. listopadu byly hlášena německé ozbrojené kolony 7 km od města Ordžonikidze. Dál se nikdy nedostaly. Byl to nejjižnější a nejvýchodnější bod, kam bylo dovoleno Němcům vkročit. Dne 5. Listopadu spustili obránci Ordžonikidze úspěšný protiútok.

Dne 7. listopadu bylo 25. výročí Říjnové revoluce. Stalin využil příležitosti, aby oznámil, že země prošla těžkou zkouškou, ale nejtěžší období bylo u konce. Zatímco Stalin mluvil, peklo u Stalingradu stále hořelo. Nesměl ale prozradit, že sovětská protiofenziva u Stalingradu už byla naplánována. Končila těžká fáze Velké vlastenecké války. Jak na Kavkazu, tak ve Stalingradu. Dne 19. listopadu 1942 začala nová fáze: začal protiútok ve Stalingradu. Mašál Žukov napsal: „První část Velké vlastenecké války skončila naprostým selháním strategických plánů Hitlerova nejvyššího velení a nacistické Německo má velké ztráty vojáků i zbraní. To z velké části předurčilo další vývoj Druhé světové války.

Rok 1943 začal plnou sovětskou ofenzivou na celé frontě. Od Leningradu až po Kavkaz. Po vytlačení Němců se mohli obyvatelé vrátit. Z hor a lesů vyšli partyzáni. Jejich úkol byl hotov. U partyzánů sloužily celé rodiny. Jako Truganovovi (záběr na rodinu Truganovů). Nyní se vrátili do svých zničených domovů a rozbořených továren. Kde zůstali nacisté, tam panovala všeobecná hrůza. Vojáci Rudé armády měli dobrý důvod spěchat. V prvních 6 týdnech roku 1943 byl osvobozen skoro celý severní Kavkaz. Na vrcholku hory Elbrus oznámila 17. února vítězství rudá vlajka. Zbývalo osvobodit zbytek Kavkazu od 400.000 Němců, kteří tam stále byli.

Nacisté nazvali svá opevnění na Kubáni Modrá linie, Novorossijsk a Krymskaja byly jejich opěrnými body – byly téměř nedobytné. Hitler rozkázal, že Kubáňské předmostí musí být udrženo za každou cenu. Dne 1. února začala sovětská 47. armáda útok na Novorossijsk, 2 námořní výsadky navíc získaly opěrný bod za německými liniemi, na místě nazvaném později Malaja zemka – Malá země. Většina z těchto mužů byla zabita, ale major Cézar Kunikov dovedl 900 z nich do Mišaka, kde odrazili silný německý útok. Boje zuřily od února až do dubna. Dne 17. dubna spustili nacisté operaci Neptun, která měla zahnat obránce Malé země do moře. Byl to malý poloostrov na pravém břehu Cemezského zálivu, za Novorosijskem. Nacistických letadel letících ve formacích po 60 byla plná obloha. Přes 1.500 náletů denně, přes 2.500 bomb. Byly zapojeny 4 německé divize. Krveprolití na předmostí trvalo 225 dní, jak si jeden z jeho obránců vzpomněl po 30 letech. Byl to plukovník Leonid Brežněv, velitel politického oddílu 18 armády (fotografie mladého L. Brežněva). „Měli jsme za zády Černé moře a před sebou nepřítele“, vzpomínal Brežněv, „nacisté se nás pokoušeli svrhnout z Malé země do moře s neobyčejnou krutostí“. Obránci Malé země se ale nepohnuli. Hitlerova operace Neptun selhala. Dne 20. dubna se v berlínské filharmonii oslavovaly Hitlerovy narozeniny (záběry do

budovy berlínské Filharmonie). Na Tamanském poloostrově Sověti zahájili zásadní kroky k vypuzení nacistů. Bitva o vzdušnou převahu nad Kubání začala a Sověti ji vyhrávali. Zničili 1.100 nacistických letadel. Do konce dubna si Sověti prorazili cestu do vesnice Krymskaja – severní výspy německé Modré linie – byla to těžká bitva. Dne 5. května lidé z vesnice znovu spatřili denní světlo, ale Novorossijsk byl stále v rukou Němců. Kruté boje na Kubáni měly další význam: vtahovaly do boje více a více německých posil, vojáky, kteří mohli být rozhodující v jiných bojích. Celé léto 1943 tvrdý souboj o Kubáň pokračoval. Celé léto 1943 tvrdý souboj o Kubáň pokračoval. Průzkumné a útočné skupiny operovaly po celém pobřeží Černého moře a zkoumaly německou obranu. Musely se zbavit všech věcí, podle kterých by je mohli identifikovat. Na konci srpna dokončila Stavka – sovětské nejvyšší velení – plány na osvobození Novorossijska a likvidaci nacistů v Kubáni. Maršál Timošenko reprezentoval Stavku, generál Petrov měl velet frontě a 18. armáda generála Leselidzeho měla zaútočit na město po zemi a po moři. Němci opevnili každou budovu, všechno podminovali, na první pohled vše vypadalo klidně. Obojživelné jednotky se shromáždily na sovětské straně Cemezského zálivu. Admirál Cholosťjakov velel mořskému výsadku. Jeho lodě čekaly na hodinu H. ta přišla v noci.

(Záběry útoku Kaťušemi...) Bylo ráno 9. září 1943. Uplynul rok od doby, co byli Němci zastaveni u cementárny Říjen. Mořský výsadek plul na druhou stranu zálivu, mířil na tři různá místa vylodění na mořské straně samotného Novorossijska. Sovětská námořní pěchota se vylodila na pláži ráno 10. září a začala si probojovávat cestu do přístavu. Boje trvaly 6 dní a nocí. Dne 15. září začali nacisté opouštět Modrou linii a odešli z Novorossijska. Novorossijsk byl posledním černomořským přístavem, který padl do německých rukou. Teď byl jako první osvobozen. Vězňů bylo stále víc. Nacisté čekali, že válka skončí v Novorossijsku – pro mnohé tam skončila. Novorossijsk byl městem ticha, jen pár lidí vítalo vítěze. Nacisté zastřelili, umučili k smrti, deportovali na nucené práce téměř všechny jeho obyvatele. Pro ty, co přežili toho nebylo zachováno mnoho. Sovětský tisk srovnával strašný úděl Novorossijska se Stalingradem. Obě města měla mnoho společného. Teď už Malá země zase patřila k pevnině. Němci vytlačeni z Modré linie začali operaci Gunhilda – plánované stažení armádní skupiny A na Krym a na sever na Ukrajinu, kde probíhala bitva o Dněpr. Sověti udělali vše pro to, aby operaci Gunhilda narušili. Celý Tamanský poloostrov byl vyčištěn od nacistů. Dne 9. října 1943 skončila jedna vítězná kapitola Velké vlastenecké války – velká bitva o Kavkaz. Hitler během ní obětoval 400.000 mužů. (Záběr na vojáky) Pro tyto vojáky to bylo velké vítězství. Ale měli čelit ještě dalším zkouškám. Po další dva roky. Čas byl k břehům Černého moře přívětivý. Tam kde Novorossijsk zdraví moře, se jizvy zhojili. (Záběr na Leonida Brežněva jedoucího na lodi) Leonid Brežněv, toho času plukovník 18. sovětské armády v Malé zemi, vzpomíná: „Zem byla v plamenech, skály doutnaly, ocel se tavila a beton se drolil. Ale muži věrní své přísaze nepovolili ani na centimetr. Když si vzpomenu na to, co jsme tu museli vydržet, někdy nemůžu uvěřit, že se to stalo. Že jsme to mohli přežít. Ale přežili jsme to, všechno jsme překonali, prošli jsme tím vším a zvítězili.

(Záběry na řeku) Díváme se na řeku Dněpr. Dněpr je druhá největší řeka Sovětského svazu. Historické město Kyjev je hlavním městem Ukrajiny. Kyjev byl založen v 7. století a je nazýván matkou všech ruských měst. Koncem léta 1941 byla sovětská armáda nucena Kyjev opustit. Po více než dva roky nacisté město okupovali a prakticky ho srovnali se zemí. V roce 1943 po vítězství u Stalingradu a Kursku se sovětská armáda pohybovala západním směrem a postupně osvobodila západ Ukrajiny, který byl pod nacistickou nadvládou. Hitler byl odhodlán zastavit sovětskou armádu na německé linii opevnění vedoucí od Baltu k Černému moři, které říkal Východní val. Němci považovali Dněpr za klíčový bod celé linie a sám Hitler prohlásil: „Dříve se tok Dněpru obrátí, než ho Rusové překročí.“ Východní břeh Dněpru tvoří mnohakilometrová rovina. Tady na vysokém západním břehu měli Němci

své okopy, ze kterých mohli ostřelovat blížící se Rusy. Překročit řeku se zdálo nemožné. To, jak Rusové úspěšně překročili Dněpr a prolomili německé linie, aby mohli osvobodit Kyjev, se stalo součástí historie Velké vlastenecké války. Náš příběh

Osvobození Ukrajiny

Srpen 1943 – Velká vlastenecká válka byla v polovině. Dne 5. srpna osvobodila Rudá armáda ruská města Belgorod a Orel po drtivé porážce Němců v obří ozbrojené bitvě u Kursku. To byl ale jen začátek. Němci stále drželi celou Ukrajinu – Ukrajinu – obilnici Sovětského svazu, bohatý zdroj uhlí a oceli, elektřiny a jídla. A v roce 1941 to bylo místo nejhoršího ústupu Rudé armády za celou válku. Rusové ztratili Kyjev a přes půl milionu mužů. Na podzim 1941 po obklíčení Kyjeva se zdálo, že Hitlerův plán Barbarrosa má šanci na úspěch, ale Rudá armáda se zázračně zotavila. O dva roky později - na podzim 1943 se chystala na odplatu. I po Kursku a zničení 1.500 tanků, zabití půl milionu mužů a likvidaci 3.000 děl, byla německá armáda velkou vojenskou silou. Nacisté neztráceli odhodlání. Na frontě dlouhé 700 km podél západního břehu Dněpru rozmístil Wehrmacht na obranu Ukrajiny 37 divizí pěchoty a 17 tankových a motorizovaných divizí. Velel jim maršál Erich von Menstein, velmi kompetentní profesionál, který vždy řešil Hitlerovy největší problémy. Koncentrace Němců na Ukrajině byla stále obrovská. 5 sovětských armádních skupin bylo v přesile, ale výhoda to byla malá. Sověti, kteří byli stále ve výhodě z předchozí ofenzivy, tlačili na von Manschteinovy divize. Ty měly na Hitlerův přímý rozkaz zákaz ústupu. Dne 23. srpna 1943 se sovětská pěchota probojovala do Charkova. Bylo to první podstatné vítězství na ukrajinské frontě. Charkov trpěl německou okupací po celé dva roky. Ještě včera byli jeho obyvatelé plně v moci rozmarů svých dobyvatelů. Kdykoliv mohl být kdokoliv zastřelen, oběšen, poslán do plynové komory, nebo deportován do Německa na nucené práce pod bičem SS. Za Charkovem Sověti zamířili na Kyjev a doněckou pánev. Před válkou byl průmysl Donbasu chloubou Sovětského svazu. Mnoho velkých vojenských továren bylo během německého postupu přesunuto na východ a tam znovu sestaveno. Obrovské nerostné bohatství Donbasu však muselo být ponecháno na pospas Němcům. Mnozí doněčtí horníci odmítli pracovat pro Němce. Nacističtí vojáci a později italští dělníci tak museli sami získávat uhlí z hlubin. Všechny zemědělské produkty a zvířata šly přímo do Německa. Celkem kolem 30 milionů kusů dobytka.

V průběhu podzimu 1943 zkoušela Rudá armáda prorazit obranné linie, které Hitler nařídil držet. Trval na tom, že z dněperských měst se nesmí ustoupit. Proud Sovětů byl ale příliš silný. Když táhli těžebními městy doněcké pánve, nacházeli je zničené a v zoufalém stavu. Když byli Němci donuceni k ústupu, zahájili strašlivou destrukci. Byla dobře organizována – tak jak ji nařídil říšský vůdce Heinrich Himmler. Byl to triumf nesmyslnosti (zřejmá ironická narážka na nacistický propagandistický film Triumf vůle z roku 1936). Jen na Ukrajině Němci zdevastovali 16.150 průmyslových podniků, zničili na 400 dolů, 714 měst a 28.000 vesnic. Zavraždili téměř 4 miliony lidí - každého šestého. 10 milionů lidí zůstalo bez domova. A zanechali po sobě vzpomínku na teror. (Záběry na mrtvé horníky) Tyto horníky z Donbasu, kteří se jim postavili, vhodili Němci do důlních šachet – zaživa. Kudy Wehrmacht prošel, tam zůstala jen spoušť. Pro přeživší to bylo nesnesitelné.

Koncem roku 1943 se nacházela ⅓ celé východní fronty na Ukrajině. Na tu se nyní Rudá armáda nejvíc soustředila. Sovětské nejvyšší velení nasadilo svoje ostřílené velitele: Žukov a Vasilevskij, Koněv, Malinovskij, Rokossovskij, Tolbuchin a Vatutin veleli armádním skupinám.

Sovětský svaz utrpěl svou největší vojenskou porážku u Kyjeva na Ukrajině. O dva roky později se Rudá armáda do Kyjeva vrátila. A pak během zimy pokračovala vpřed na stovkách kilometrů fronty. Byl to jeden z nejdramatičtějších obratů ve Velké vlastenecké válce. Dne 20. září se vedoucí sovětské jednotky dostaly na východní břehy Dněpru, to byla velká vodní bariéra, která – jak Hitler řekl – nesměla být překročena. Sovětští útočníci použili cokoliv, co plavalo: prkna, pramice, vory. Když i to chybělo, přeplavali. Němci použili veškerou sílu, kterou měli, aby je zastavili. Před zraky Němců v zákopech skákali na druhém břehu další a další vojáci do vody a proráželi si pod palbou cestu přes řeku. Postupně si sovětská pěchota vydobyla oblasti na německém břehu a pevně je držela než přišly posily. Byl to neuvěřitelný výkon – 2.500 vojáků se za účast na něm stalo hrdiny Sovětského svazu. Když Rudá armáda získala západní břeh Dněpru, rozvinula svůj plán na osvobození celé Ukrajiny. Rudá armáda vyhnala von Manschteinovy5 unavené divize z jejich improvizovaných obranných linií a srazila je na stranu. Zlomení nacisté utíkali. Cílem byl Kyjev – hlavní město Ukrajiny. Jejich záměrem bylo smazat vzpomínku na velký ústup v roce 1941. Na konci července 1941 nacisté zahájili obklíčení Kyjeva a sovětská armáda ho bránila. Sovětský velitel generál Kirponos bojoval celý srpen a září bez posil a s přímým zákazem od Stalina stáhnout se. Dne 11. září řekl Stalin Kirponosovi: „Kyjev byl, je a bude sovětský, nepovoluji vám ústup“ a 17. září Kirponos ve snaze udržet své armády naživu nařídil ústup. Tu noc spolu s 800 důstojníky jeho štábu byl Kirponos obklíčen nacisty a zemřel. Někteří říkají, že vlastní rukou. Spolu s Kirponosem bylo ztraceno přes ½ milionu mužů. Za 2 roky války se pravidla zcela obrátila: teď byli Sověti znovu svými vlastními pány. Dne 6. listopadu 1943 Rudá armáda vstoupila do Kyjeva a ukončila tak 778 dní trvající německou okupaci. Němci získali Kyjev jako krásné město, jedno z nejhezčích v Sovětském svazu. Zanechali ho jako pustinu.

Burt Lancaster: Stojím v travnaté rokli na kraji Kyjeva. Toto místo je známé jako Babí jar. Rusové osvobodili Kyjev v listopadu 1943. Když Rudá armáda přišla na Babí jar, našla rokli zcela zaplněnou těly civilistů, které nacisté zavraždili. Bylo tu zabito 100.000 – všichni občané Kyjeva – Rusové, Ukrajinci, Židé – převážně židé. Nacisté je kosili kulomety a nechali je padat do rokle. Někteří byli stále naživu. Hrůzné skutky na babím jaru se roznesly po celém okupovaném Kyjevě. Nekonečné kulometné dávky, pláč dětí a nářek matek. 100.000 lidí, polovina zabitých v Kyjevě leželo pohromadě v jednom hrobě. Kolik takových míst jako Babí jar bylo v Rusku, Bělorusku a na Ukrajině?! Dimitrij Šostakovič věnoval Babí jaru svou XIII. Symfonii a v roce 1961 napsal sovětský básník Jevgenij Jevtušenko jako vzpomínku na mrtvé Židy tuto báseň:

Nad Babím jarem chřestí bodláčí

stromy pár listů vyčítavě střásly

mlčení ve výkřik se obrací

já cítím, jak mi šedivějí vlasy

i ve mně hrůzu krveprolití

5 Erich von Manschtein dožil v klidu a pohodě (jako bezpočet jiných nacistických bestií) v Německé spolkové republice až do 9. června 1973.

tisícihlasým tichem vykřičíte

jsem každý stařec tady zabitý

jsem každé tady zastřelené dítě

NEZAPOMENU !!!

Kyjev povstal z popela. Pro mnoho jeho občanů jsou teď hrůzy i sláva těchto občanů Velké vlastenecké války historií. Některé legendy ale v Kyjevě stále žijí: (Záběr na jdoucího člověka) Jeho jméno je Vasilij Petrov. Petrov velel dělostřeleckému regimentu během bitvy na Dněpru. Byl jedním z prvních, kteří přistáli na západním břehu. V boji přišel o obě ruce. Hledali ho mezi mrtvými, dokonce otevřeli dva společné hroby. Pak ho našli. Petrov bojoval až do konce války v Evropě, stal se generálem. Později získal titul kandidáta vojenských věd. (Záběry na V.P. v generálské uniformě) Dvojnásobný hrdina Sovětského svazu, jednou za překročení Dněpru a znovu za překročení Odry na cestě do Berlína.

Listopad 1945, maršál Žukov pogratuloval občanům Kyjeva k jejich nově nabyté svobodě. V Moskvě oslavily návrat sesterského města vítězné salvy. Hitler, který nyní vedl tažení sám, porážku ještě umocnil. Ztráta důležité železniční křižovatky západně od Kyjeva zpomalila přísun nových divizí, posily to byly podstatné. Jedna divize pěchoty a pět tankových divizí. Jedna z nich byla známá SS-Liepstandarte. Ty umožnily Němcům znovu převzít Žitomir – železniční křižovatku západně od Kyjeva. Byl to zoufalý pokus. Poslední den roku 1943 Rudá armáda Žitomir osvobodila. Rok 1944 zčal poslední velkou akcí Wehrmachtu na Ukrajině: je známa jako bitva Korstun – Ševčenkovskij. Začala pokusem nacistů vrátit se na břehy Dněpru. Skončila když byli uvězněni ve velké kapse, obklíčeni ze všech stran Rudou armádou. Sovětské velení navrhlo kapitulaci, Němci ji odmítli. Korstun – Ševčenkovskij stál nacisty 10 divizí a veškeré jejich vybavení. Přes zimu akci po akci Rudá armáda postupně pohybovala na západ na celé dlouhé frontě. Její strategie byla obsadit pozice pro další velkou ofenzivu na jaře. Jednu po druhé ničili německé obranné pozice stojící jim v cestě. Byl to hořký boj. Nacisté počítali s tím, že Sověty zastaví na velkých vodních bariérách Ukrajiny. Selhali. Opevnili města, opevnění byla dobyta. Byli nuceni se stahovat po celou zimu, i na jaře dále ustupovali. Jaro 1944 jako obvykle změnilo pláně Ruska v bažiny. Pronásledované i pronásledovatele pohltilo bahno. Ústup a útok se změnily ve zpomalený film. Za frontou pomalu dohasínaly ohně. Byl čas odklidit trosky. Čas na nepředstavitelný úkol opravy a obnovy. Čas spočítat vše, co bylo ztraceno. Čas oživit domovy, knihovny, univerzity. Čas znovuvybudovat dědictví pro další generace. Vrátili se, někteří z lesů,kde bojovali jako partyzáni, někteří z úkrytů kde se skrývali před bitevní vřavou. Vrátili se z prázdnoty. Zpět ke spáleným silům, zničeným domovům, kostelům, minulosti, která už neexistovala. Zpět k odkazu svých předků, který nacisté svévolně zničili. Ale bylo jaro a příroda jakoby nečekala. Země jim pomohla v obnově. S neskonalým úsilím byla Ukrajina přivedena zpět k životu. Železnice byly znovu zprovozněny a ocelárny obnovily výrobu (záběry do ocelárny). Na Ukrajině bylo jaro 1944 šťastná doba, nový úsvit, oslava života.

(Záběry na šťastnou rodinu) To je Alexandra Děrevská a tohle jsou její děti. Je jich 45 – 45 válečných sirotků: Petr, Naděžda, Oxana, Nikolaj, další Nikolaj, Michail, Věra, Alexandr, Pavel, Luva,

další Alexandr, Fjodor, Jelena. Alexandra Děrevská se o každé z nich starala jako o vlastní. (Záběr na nárobek Alexandry Děrevské obklopený jejími dětmi): „Matko, jsi naše svědomí, modlíme se za tebe...“ . jejich odkazem byla láska a síla v těch nejhorších časech. Dne 22. březen 1944 – tisící den Velké vlastenecké války – pro Rudou armádu další den nekonečného boje. Dne 26. března 1944 konečně Rudá armáda dorazila k řece Prut, na sovětskou hranici. Trvalo jim 33 měsíců se vrátit, Moskva oslavovala (záběr na ohňostroj). Ale Ukrajina stále nebyla od Němců očištěna – okupovali Krym. Osvobození Krymu bylo naplánováno ve 2 fázích. Na podzim 1943 se Rudá armáda vylodila u Kerče a získala na poloostrově předmostí, které mělo zabránit Němcům v útěku. Útok byl veden přes řadu bažinatých slaných jezer zvaných „Hnijící moře“. Rusové táhli domů proti krutému německému odporu. Druhá fáze začala na jaře 1944: Sověti vyrazili ze svých předmostí na poloostrov. Přemohli německá opevnění . finále bylo dobytí Sevastopolu – poslední a nejsilnější nacistické državy. Přístupové cesty byly zaminované, pokryté ploty z ostnatých drátů, křižované bludištěm zákopů, kryté dělostřelectvem a zakopanými tanky. Němci měli rok a půl na přípravu. Klíčem byl pahorek Sapun – jejich bašta. Dne 7. května v 9 hodin ráno začala Rudá armáda finální útok. Ve 2 odpoledne vyrazila druhá vlna. Bitva zuřila celý den. Nebylo úniku – ani do moře. Do večera bylo po všem. V letech 1941 a 1942 trvalo Němcům 250 dní Sevastopol dobýt. V roce 1944 to Rudé armádě trvalo 58 hodin. Dne 9. května se černomořská flotila vrátila na svou hlavní základnu. A nacisté začali vylézat ze svých zákopů. Nejdřív hrstky, pak nakonec celé zástupy. Pro německou 17. Armádu válka skončila (záběr na odcházející německé vojáky). Rudá armáda přinesla Krymu mír. Ale pro Rudou armádu to nebyl konec. Kontrola jmen a pak další pochod. Před nimi byl další pochod Velké vlastenecké války.

Osvobození Běloruska

Tři roky hrůzy skončily, když v roce 1944 Rudá armáda vyhnala nacisty z okupovaného Běloruska. Na frontě dlouhé skoro 500 km bojovaly 4 miliony mužů a přes 7.000 tanků. Byla to poslední část sovětského území osvobozená ve Velké vlastenecké válce. 

Burt Lancaster: Stojím v Kremlu. Za mnou je zvonice starých katedrál. V roce 1812 Napoleon obsadil Moskvu a jeho armáda pochodovala právě kolem těchto katedrál. Nedlouho potom Rusové zatlačili Francouze zpět do oblasti Běloruska. Jedním z hrdinů této války byl princ Bagrasjon. Proto Sověti pojmenovali svůj plán na osvobození Běloruska Operace Bagrasjon. Byla to severozápadní část Sovětského svazu, kterou nacisté během Velké vlastenecké války okupovali 3 roky. V roce 1944 začali Rusové s masivním útokem, který se prohnal Běloruskem a sovětská pěchota pokračovala na západ přes německou hranici.

Rok 1944 – Velký obrat: Po třech letech brutálních bojů Rudá armáda postupně vytlačovala německé hordy, které obsadily tisící čtverečních kilometrů ruské půdy. Pochodovali na západ jako osvoboditelé. Velcí hrdinové Matky Rusi – umělci, filozofové, vědci, vojáci. (Záběry na památník) Památník v historickém městě Novgorod, který připomíná 1000 let ruské kultury. V roce 1242 rozdrtil legendární Alexandr Něvský německou armádu, která měla v plánu Novgorod zničit. O 700 let později se Hitler rozhodl srovnat Novgorod se zemí a roztavit bronzové poklady města pro továrny v Německu. Hitler téměř uspěl... Téměř. Po válce byl Novgorod obnoven do své původní krásy. V roce 1944 ale řekl Hitler svým vojákům: „Všechny historické a umělecké památky východu jsou bezcenné“.

Němečtí nadlidé změnili novgorodskou katedrálu v ruiny. Zbourali její kopule, zničili nenahraditelné fresky. Potomkům Siegfrieda, Barbarossy, dětem Attily byla dána vize -vize slavné árijské rasy mocného Německa. Třetí říše, která bude žít tisíc let. Od Polska, přes Rusko až k Uralu, kde začíná Asie. Všude tam bude platit jeden slavný Nový pořádek. Tento Nový pořádek samozřejmě znamenal vyhubení všech Untermensch – podlidí na východě a celé jejich civilizace. Ztráty na životech a majetku byly nepředstavitelné, ale to nejdůležitější bylo stále živé. Byly to 3 roky hrůzy, ale teď v roce 1944 se Rudá armáda vrátila. Po dlouhé a klikaté cestě, kterou táhli Němci na Moskvu. Už byl osvobozen Smolensk a teď Novgorod. Teď se dostali k prvním vesnicím Běloruska. Přes zimu se Rudá armáda plazila na západ na stovkách kilometrů fronty. Morálka byla vysoká. Byla to bojem zocelená armáda, která za sebou měla vítězství na Ukrajině, v Moldávii a na Krymu. Vytvořili vlnu osvobození. Když se zima změnila v rozbahněné jaro, čekali... Ale mělo přijít léto, čas tažení a budoucí ofenziva měla vyhnat Němce z Běloruska nadobro.

Sovětské vrchní velení začalo zpracovávat plány na likvidaci Hitlerovy skupiny armád Střed. Čtyři velké sovětské skupiny armád měly zaútočit zároveň – osvobodit Bělorusko, pak prorazit cestu k Baltu, do východního Pruska a nakonec do Varšavy. Generál Bagramjan velel na 1. baltské frontě na sever, generál Čerňachovskij velel 3. běloruské frontě, generál Zacharov měl 2. běloruskou frontu. A na jižním křídle, na 1. běloruské frontě to byl skvělý Rokossovskij. Operace Bagrasjon byl uvedena do chodu na frontě dlouhé přes 500 km. Koncentrace Sovětů byla ohromující. Dne 4. června 1944 přijel maršál Vasilevskij z centra vrchního velení, 5. června dorazil Žukov, už byl skoro čas. Během sovětského čekání na hodinu H přišla oslnivá zpráva: byl to 6. červen – den D - nejdelší den. Dlouho očekávané otevření druhé fronty na západě. Dva dny předtím cestou na sever přes Itálii Spojenci osvobodili Řím. Do večera byli Spojenci bezpečně na břehu Francie a připravovali se na útok do vnitrozemí a začátek posledního dějství. 2.400 km od nich byla Rudá armáda připravena na svůj vlastní úder. Na zemi i ve vzduchu měli Sověti převahu – téměř 4 krát víc letadel, 6 krát víc tanků, 2 krát víc mužů. Rudé letectvo začalo systematicky likvidovat německé pozice stojící v cestě Rudé armádě a obsazovat cesty, kterými by mohly přijet posily. A také cesty, kterými by se Němci mohli pokusit uniknout. Sověti jim nechtěli dovolit žádný ústup. Dne 23. června 1944 začalo se strašlivou silou sovětské ostřelování.

Nad frontou zněl řev více než 36.000 děl, minometů a kaťuší. Za nimi útočná pěchota – skoro 2 a ½ milionu mužů – čekala. Zatímco palba ještě stále hřměla, Žukov vyslal svoje tanky. Žukovova síla byla děsivá: 118 divizí pěchoty, 43 obrněných 36 divizí v záloze. Hrozba byla tak vysoké, že i přes Druhou frontu v Normandii byli všichni dostupní němečtí vojáci rychle přesunuti na východ. Německá armádní skupina Střed měla měsíce na přípravu obrany. Němci byli známi silou svých bunkrů a drželi je neústupně, ale kruté sovětské útoky zlomily nacistickou obranu za jednu noc. Byla to nekončící ničivá bitva. Jednu po druhé trhala Rudá armáda německé divize na kusy. 5, 10, 13 – za méně než týden ztratilo 50 německých divizí polovinu svých mužů. Rozzuřený Hitler přesunul své velitelské centrum blíž k frontě a vyměnil velitele armádní skupiny Střed – nepomohlo to. Za 6 dní roztrhal Žukov německé řady na kusy. Na ústupu byli Němci bez soucitu pronásledováni ze vzduchu a partyzáni se vyhrnuli z lesů a mstili se. Sověti postoupili za 6 dní o 120 km na západ a osvobozovali město za městem: Orša, Mogylev – jména, která nikdo neslyšel 3 roky, od prvních okamžiků německé invaze. Winston Churchill řekl: „Rusové vyrvali německé armádě srdce z těla“. Pro Hitlerovu armádní skupinu Střed nebylo cesty domů. Daleko za bitevní linií sovětské Sturmoviky měnily jejich únikové cesty v trosky. 6 německých divizí bylo obklíčeno u Bobrujska. Dne 26. června dobyla Rudá armáda Vitebsk. Němci vyhodili do vzduchu všechny veřejné budovy a zničili cokoliv cenného, co našli. Teď už

nemohli způsobit další ztráty. Rokossovkého ocelové nůžky se svíraly kolem města Minsk. Obklíčily tam v ohnivém kruhu přes 100.000 nacistů. Za úsvitu 3. července zlomily sovětské tanky německou obranu a sovětská pěchota vnikla do Minsku. Byl to den těžkých bojů v plamenech, ale večer už bylo hlavní město Běloruska osvobozeno. Ve skrytu ruin zanechali Němci tisíce časovaných bomb, min a pastí. Ze sklepů a krytů vycházeli obyvatelé aby poděkovali svým osvoboditelům. To co vypadalo jako opuštěné město, znovu ožívalo. Němci zanechali v Minsku jen málo použitelného – žádné veřejné budovy, žádné obchody, žádné knihovny, kina, nemocnice, žádné továrny, žádné domovy, žádné místo k práci, žádné místo ke spánku. Z hrdého města zůstala jen suť. Dnes je Minsk živé město s více než milionem lidí, prosperující a barevné.

V roce 1944 byli stahující se Němci odhodláni vymazat Minsk a všechno ostatní v Bělorusku z povrchu zemského. Vyhodili do vzduchu továrny, vypálili farmy, pozabíjeli dobytek, vyplenili celé vesnice, zničili komunikace, dokonce vynalezli speciální stroje, aby to mohli dělat s německou důkladností. Destrukce, kterou Němci přinesli dala Rudé armádě důvod proč spěchat. Když bylo po všem, nebylo jasné co dělat dál. Nejdřív plakali – pro zničené domovy, pro ztracené blízké, sami pro sebe, pro lidstvo. Velikost porážky Wehrmachtu byla vidět v obličejích jeho dřívějších vojáků. V oblasti Minsku jich spolu se svými veliteli složilo zbraně přes 100.000. Víc než polovina – 57.000 mužů byla poslána do Moskvy: měli připravit Rusům přehlídku. Dne 17. července 1944 – průvod nadlidí. V řadách po 20-ti, zbaveni veškeré pýchy se táhli zostuzeni širokými bulváry sovětského hlavního města. Byla to jedna z nejpodivnějších událostí Velké vlastenecké války. Pochodující ani přihlížející nevydali jediný zvuk, kromě tichých kroků obnošených bot. Dav nekřičel ani nenadával. Sledovali své bezmocné nepřátele, kteří jejich pohled neopětovali.

Burt Lancaster: Během II. světové války se dvěma evropským vesnicím Oradur, Cirglan ve Francii a Lidicím a Ležákům v Československu dostalo světové pozornosti kvůli hrůzám, které tam nacisté spáchali. Ještě jednu vesnici bychom si měli pamatovat jako symbol Velké vlastenecké války – Chatyň v Bělorusku. Jednoho rána v březnu 1943 vpochodovali vojáci SS do Chatyně, obvinili vesničany z pomoci partyzánům v podzemní válce proti nacistům. Mohli mít docela dobře pravdu... Shromáždili všechny obyvatele Chatyně: ženy, děti, starce, každého... Zavřeli je do stodoly, která stála právě na tomhle místě (záběr na stodolu), stodolu zamkli a zapálili. 149 vesničanů, včetně 75 dětí bylo upáleno zaživa. Nějakým zázrakem se podařilo uniknout Josifu Kaminskému, místnímu kováři. Když se vrátil, našel svou ženu a 3 ze svých dětí mrtvé. Jeho 15-tiletý syn Adam byl ještě naživu a za několik minut zemřel svému otci v náručí. Dnes žádná vesnice Chatyň neexistuje. Je tu jen památník Josifa a jeho syna, který připomíná tento nelidský čin války. 9.200 dalších běloruských vesnic bylo nacisty spáleno a srovnáno se zemí. Každý čtvrtý Bělorus, tedy celkem 2.230.000 osob bylo v Bělorusku zavražděno během 3 let nacistické okupace. Zvony Chatyně zvoní za mrtvé. Zvoní, abychom nezapomněli... Cestou přes Bělorusko odkrývala Rudá armáda další a další důkazy nacistických zvěrstev (záběr na upálené děti)... I když uplynulo spousta času, Ruský lid nikdy nezapomene. (Záběr na ženu) „Tou dobou jsem nebyla doma, pak přišla moje sousedka a řekla »zastřelili vaše děti a vaši matku«“. Tato žena přišla o celou rodinu, nikdy nezapomene... (žena pokračuje) „Pak mi řekla, že když nacisté přišli do domu aby je odvedli, moje holčička je prosila: »prosím pane, nestřílejte, nezabíjejte mě, zazpívám vám svou oblíbenou písničku«. Stála na lavičce a začala jim zpívat. Nacisté odvedli mnoho lidí a zastřelili je – přivedli je na školní hřiště a zastřelili je... všechny je zabili...“ Nacisté vyvolali zimu v srdcích milionů rusů. Dokonce i generace, na níž ležela budoucnost, musela trpět – možná právě proto, že byla budoucností. Desítky tisíc jich zemřelo... Hladovějící, zraněné, nemocné,

traumatizované – postupně byli vyléčeni, alespoň na první pohled. (Záběr na cestu) Cesta k Chatyni si našla svůj vlastní mír...

Uprostřed léta 1944 Rudá armáda dorazila k východnímu břehu řeky Buk, která tvořila hranici s Polskem a do pevnosti Brest, která tak dlouho bojovala uprostřed moře Němců v roce 1941. Dne 28. července vzal Rokossovskij pevnost útokem. Pak Rudá armáda překročila Buk. Polsko leželo před ní... Na severním křídle sovětské ofenzivy čistila armáda generála Bagramjana pobaltské státy od Němců v rychlém sledu – Lotyšsko, Estonsko, Litvu. Prvními, kdo vstoupili na tato znovuosvobozená území byly jednotky z pobaltských států. Bojovaly za znovuzískání své vlasti. V pobaltských zemích stejně jako v Bělorusku byla Rudá armáda zhnusena tím, co našla: tábor Kloga, všechno, co zůstalo z dvou tisíc bytostí, většinou židů (hrůzostrašné záběry na mrtvoly). Zastřeleni, pak naskládáni na hranici jako dřevo na podpal. (Záběry na pohřeb) Tento muž je partyzán, přišel se rozloučit se svou ženou. Zemřela při mučení. Nic nevyzradila. Ti, které ochránila ji pohřbili na poli, o které se starala.

Koncem léta dorazil generál Bagramjan k moři. Osvobodil Kaunas, pak Šjauljaj, pak přišlo Tartu, Narva. Dne 22. září osvobodil Tallin – hlavní město Estonska. Tallin – kdysi krásný přístav plný historie (záběry na zničené město v rozvalinách). O měsíc později, 22. října znovuzískána Riga – hlavní město Lotyšska - konečně bylo baltské pobřeží vyčištěno od Němců. Teď už zbývalo východní Prusko – to byla mise pro generála Čerňakovského – v 38. letech jeden z nejmladších sovětských velitelů. Byl chytrý a energický. Bojoval už v Novgorodu v roce 1941, při překročení Dněpru v roce 1943 a v Bělorusku při jeho nedávném osvobozování. Čerňakovského plány byly dobré, ale plodů své práce se nedočkal. Byl zabit střelou z minometu nedlouho po tom, co byly natočeny tyto záběry (záběry na Čerňakovského). Sověti získali základnu ve východním Prusku poslední den srpna 1944, když předročili hranice v městečku Šišuk. Pak nastoupilo Rudé letectvo, aby uvolnilo cestu. Americký a britský vzdušný útok také ničil pozice a komunikace německé pěchoty. Ačkoli to zatím nikdo netušil, v samém srdci nacistické moci se spřádaly zvláštní plány. Hitler už dávno osobně převzal vedení války. Byl rozhodnutý pokračovat v boji víc, než kdy dřív. I kdyby to mělo znamenat zničení celého Německa i jeho samého. Někteří byli toho názoru, že nejlepší cestou k míru je ho zabít. Pokus byl proveden 24. července – selhal. Někteří členové spiknutí byli na místě zastřeleni, další spáchali sebevraždu. Ti, kteří přežili, byli souzeni jako zrádci zkaženým a cynickým soudcem (záběry do soudní síně). Všichni byli zostuzeni, všichni odsouzeni k smrti. Jedním z nich byl ironií osudu ten samý hrabě von Schulenberg, který předal Hitlerovo vyhlášení války Molotovovi. Hitler stále ve velení přikázal připravit se na dlouhou obranu. Začátkem jara 1945 Rudá armáda začala s čištěním východního Pruska – kolébky německého militarizmu. sovětské nejvyšší velení přidělilo úkol pěti armádám pěchoty a Hitler prohlásil Krondstadt za neporazitelný. Koncem druhého dne dobyli Sověti 130 městských bloků a 3 pevnosti. Dne 9. dubna byl v jejich rukou celý Krondstadt – hlavní město východního Pruska. Kronštadt - město polního maršála Hindenburga - hlavní pruská vojenská ctnost. Německé ztráty vojenského materiálu byly obrovské. Ztráty mužů čítaly 42.000 zabitých. 92.000jich bylo v Krondstadtu zajato. Při své velké cestě na západ, která začala v roce 1944 disponoval Sovětský svaz nejsilnější armádou, jako kdy svět vůbec viděl. Cesta začala jako Operace Bagrasjon, pojmenovaná po princi, který zemřel na tomto poli v boji proti Napoleonovi. Skončila likvidací německé armádní skupiny Střed a návratem svobody a důstojnosti do Běloruska. 4 miliony mužů bojovaly v bitvě za pomoci 62.000 děl, 7.500 tanků a více než 7.000 letadel. Sověti vymazali 26 německých divizí, způsobili ztráty ve výši 60 – 70% 82 dalším. Bylo to krveprolití stejně hrozné jako každé další ve Velké vlastenecké válce.

Poté co Rudá armáda vyhnala Němce ze sovětské půdy, zbývaly okupované země jihovýchodní Evropy. Jedna po druhé: Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko, Československo, Albánie, Jugoslávie a Rakousko se staly bitevním polem. Rudá armáda ztratila v tomto svém posledním tažení Velké vlastenecké války milion mužů. 

Burt Lancaster: (Záběr do pracovny filmového archivu) Filmy, které zde vidíte, zachycují historii sovětské armády očima ruských kameramanů za 2. Světové války. Právě tyhle jednotlivé cívky u zdi ukazují, jak potom, co Sověti osvobodili svou zemi, táhli na západ, aby zbavili německé okupace Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko, Československo, Albánii a Jugoslávii. Jedna z nejkrvavějších bitev byla svedena o Budapešť. Maďaři se pokusili proti nacistům povstat. Němci je brutálně potlačili ve chvíli, kdy se Rudá armáda už blížila městu. Sověti se pak probojovali do historického maďarského hlavního města. V Jugoslávii partyzánské jednotky maršála Tita bojovaly proti Němcům. Odvážný pokus nacistických parašutistů zničit Titovo horské velitelské stanoviště těsně selhal. Jugoslávští partyzáni a pěchota Rudé armády vešly do Bělehradu bok po boku. Víc než milion mužů a žen Rudé armády položil život v krutém boji, který vyhnal nacistické armády z východní Evropy. Konečné vítězství ale získali až tehdy, kdy sovětské síly osvobodily Vídeň. A američtí vojáci ze západu a Rudá armáda z východu společně osvobodili Československo. A nyní náš příběh:

Z Balkánu do Vídně

Když přišlo jaro 1944, v Karpatských horách stále padal sníh. Sovětské pěchotě na ukrajinské frontě, která se pohybovala směrem k jihovýchodní Evropě to značně ztěžovalo cestu. Před Rudou armádou leželo Československo, Rumunsko, Bulharsko a Maďarsko a za nimi Vídeň. Napříč jihovýchodní Evropou poznali Češi, Slováci, Srbové, Chorvati a Slovinci význam německé nadvlády. Po invazi přišly výslechy. A po výsleších popravy. A pro ty šťastnější deportace do německých pracovních táborů. Tak vypadal Hitrerův Nový pořádek. To byl kult načlověka. To byl znak Tisícileté říše. (Záběry na jednotlivé vůdce) Loutky nacistů: král Boris bulharský, Admirál Horthy – maďarský diktátor, 

Antonescu z Rumunska... Dny jejich slávy byly téměř sečteny. Teď bylo načase zaplatit dluhy. Na podzim 1944 začala Rudá armáda ofenzivu na frontě rozprostírající se o Karpat až k Černému moři. Maršál ozbrojených sil Pavel Rotmistrov kontroloval stav svých tanků (záběr na kontrolujícího Rotmistova). V prvních týdnech srpna sovětská armáda s úkolem osvobodit Balkán zaujala útočné pozice na úpatí Karpat. Sověti měli k dispozici pro útok 90 divizí. Proti nim stálo 47 německých a rumunských divizí. Dvě sovětské armády a spolu s nimi 2.ukrajinská armáda pod vedením generála

Rodyjona Malinovského a 3.ukrajinská armáda, jíž velel generál Fjodor Tolbuchyn. Společně Tolbuchyn a Malinovskij ovádali 1 a ¼ milionu mužů a 1.800 tanků. Dne 20. srpna se Sověti vrhli na Rumuny na německých křídlech, zamířili na Jasy a Kišiněv. Během pár hodin přejeli přes otevřená pole v Besarábii. Za dva dny zlikvidovali 18 z 25 německých divizí, které zůstaly na Balkáně. Pod palbou Rudého letectva daleko za německými liniemi byl únik prakticky nemožný. 60.000 Němců bylo zabito, 100.000 padlo do zajetí, bylo ztraceno přes 300 letadel a 800 tanků a 5.500 děl. Dne 25. srpna, 5 dní po začátku útoku, složil nepřítel v Jasy kišiněvské pasti zbraně. Těch několik Němců mimo tuto oblast zůstalo nyní osamoceno. Rumunští rolníci byli opět svobodní a mohli pracovat v míru. Dne 23. srpna, tři dny po začátku sovětského útoku, byl dosazený Antonescu svržen. Král Michal sestavil novou vládu a okamžitě vyhlásil Německu válku. Dne 31. srpna vstoupili sovětští vojáci do Bukurešti. V boji o Rumunsko zaplatili Sověti obrovskou cenu: 69.000 životů. Po zbytek války bojovalo

Rumunsko na sovětské straně. Po 4 letech bojů proti Rusům u Stalingradu a na Krymu. Od teď už byly v tisku zprávy jen o rozpadu nacistického Německa a sovětských vítězstvích na východní frontě. Téměř okamžitě sestavili Rumuni lidovou vládu s podporou Sovětského svazu. Rudá armáda pak vyrazila na sever, na západ a na jih.

Rudá armáda měla otevřenou cestu do Bulharska. Bulharský král Boris byl dlouholetým přítelem nacistů. Přidal se k Ose ještě před útokem na Sovětský svaz v roce 1941. Aby udělal Němcům radost, vyhlásil válku Británii a později i Spojeným státům. Jeho podpis vydal Bulharsko nacistickým popravčím četám. Bulharský odpor se stáhl do hor. Dělníci, rolníci, učitelé, dezertující důstojníci armády krále Borise, členové komunistické strany, členové farmářské strany. Partyzáni vedli gerilovou válku 4 roky. Němci odpověděli standardně (záběry na popravené a zabité). (Záběr na vesnici) Toto je vesnice Bataki na bulharské vrchovině – Němci zastřelili všechny její muže. Ještě dnes nosí ženy z Bataki černé závoje smutku. Aby se král Boris pojistil, nikdy nevyhlásil válku Sovětskému svazu. Dne 7. září 1944 přerušil vztahy s nacisty a další den vyhlásil válku Německu. Bylo to ale trochu pozdě... Ve stejný den poslali Sověti králi formální vyhlášení války a vtrhli do Bulharska. Nesetkali se s žádným odporem. Další den už se konal vítězný sovětský průvod v Sofii. Partyzáni vyšli z hor oslavovat a převzít zpět své dědictví (obyvatelé Sofie vítají partyzány sevřenými pěstmi). Rusové a Bulhaři se společně zúčastnili obřadu v průsmyku Šipka, kde pradědové ruských vojáků a partyzánů bojovali a umírali za osvobození Bulharska od Turků a za novou zemi.

Německý útok na Jugoslávii začal 6. května 1941. Za 12 dní bylo po všem. Na Jugoslávii padla tma. Lid se ukryl v horách a lesích. Do konce roku 1941 se po Srbsku, Slovinsku, Černé Hoře a Chorvatsku rozšířilo hnutí odporu. Mnoho partyzánských skupin bylo přetaveno na Lidovou osvobozeneckou armádu. Vedl je Josif Broz Tito – vůdce Jugoslávské komunistické strany. Stala se impozantní silou ozbrojenou převážně zbraněmi z Ameriky a Británie. Němci do tohoto nehostinného terénu vy své nejlepší divize, ale partyzány neporazili. Na Titovu hlavu vypsali odměnu 100.000 marek. Němci frustrovaní neúspěchem v boji s partyzány dělali to jediné, co uměli. Víc a víc Jugoslávců odcházelo do hor. S sebou si brali jen ten nejcennější majetek. Za nimi probíhal masakr. Kamkoli se Němci v Jugoslávii pohnuli, tam zavedli Nový pořádek – svou hrůzovládu. Ale Jugoslávci stále kontrolovali hory. Jugoslávský odpor byl hrdinský. Bojovali nejen s nelítostným nepřítelem, ale i s krutými živly. Pomalu, bolestivě a za velkou cenu. Jugoslávci začali osvobozovat svou zemi. Ale ne bez pomoci – spojenecká letadla přivážela zbraně, munici, lékařský materiál a odvážela zraněné. Rudé letectvo přineslo přes 3.000 tun vojenského nákladu a pokračovalo na spojeneckou základny Bari v Itálii, aby doplnilo palivo. Dávali partyzánům naději.

Dne 21. září 1944 uzavřel Tito v Moskvě dohodu. Dovolovala Rudé armádě projít východní Jugoslávií při útoku na Maďarsko. Také dohodl společný útok Rudé armády a svých sil, který měl osvobodit jugoslávské hlavní město Bělehrad. O týden později, 28. září, se rozezněla palba. 3. Ukrajinská armáda maršála Tolbuchyna zaútočila plnou silou. Dne 14. října Sověti a Titova lidově osvobozenecká armáda dosáhli předměstí Bělehradu. 6 dní Němci krutě a zoufale bojovali. Ulici za ulicí, blok po bloku byli Němci vytlačováni. Dne 20. října 1944 byli poraženi. Tito řekl: „Bez Sovětského svazu by bylo nemožné nad nacistickými vetřelci zvítězit. Nikdy nesmíme zapomenout na mnoho tisíc sovětských hrdinů, kteří v boji za Jugoslávii spolu s našimi vojáky prolili krev a položili své životy“. Josif Broz Tito ušel od svých začátků v nehostinných horách dlouhou cestu (Davy nadšených Bělehraďanů poslouchají Titův projev.

Teď přišel čas na Albánii. Albánci bojovali v izolaci, sveřepě, v horách. Po letech partyzánských akcí dosáhli vlastního vykoupení. Do Albánie nevstoupil jediný sovětský voják, ale sovětské zásoby a úspěchy jinde byly zásadní. Bez Rudé armády v zemích na severu by pro albánské partyzány bylo dosažení vítězství mnohem těžší.

Dalším cílem bylo Maďarsko. Maďarsko pod vládou admirála Miklose Horthyho bylo jednou z prvních zemí, která se přidala k německé alianci. Na podzim 1944 byl Horthy posledním spojencem, který Hitlerovi zůstal. Hitler, který se o přátele nikdy moc nestaral, okupoval Maďarsko na cestě v postupu Rudé armády. Němci sem přišli s velkou silou. Boje začaly 6. října, byly neobyčejně tvrdé. Německé tanky operovaly okolo města Debrecen. Dne 29. října byli Němci v Budapešti obklíčeni. Ten den poslalo sovětské velení do města mírového vyslance - kapitána Ostapenka, aby vyjednal kapitulaci. Němci ho bezohledně zastřelili. Na Nový rok 1945 začala Rudá armáda s obléháním. V její pasti bylo 188.000 Němců. Ve městě bylo 300 opevněných objektů. Boje byly brutální, ale za tři týdny Sověti osvobodili východní část města Pešť. Maršál Malinovskij, velitel 2. ukrajinské armády povolal do služby zajaté německé generály, aby mu přesně ukázali, kde jsou nacistické pozice na západním břehu Dunaje v Budě. Námořníci dunajské flotily pod admirálem Gorškovem, který se později stal velitelem sovětského námořnictva pomáhali přemostit řeku. Do 18. února si Malinovského muži prorazili cestu do Budy. 

Obyvatelé Budapešti se mohli vrátit domů. V Maďarsku nacisté ztratili 128.000 mužů. Dalších 138.000 se vzdalo. Konečně utichly zbraně. Pro 2. armádu to byla šance na krátký odpočinek mezi troskami. 140.000 jejich kamarádů při osvobození Maďarska zemřelo. Před nimi leželo údolí řeky Dunaj a Vídeň. Maršál Fjodor Tolbuchyn, velitel 3. Ukrajinské armády rozmístil své jednotky. Apeloval na obyvatele Vídně, aby byli klidní. Konvoje se soustřeďovaly k poslednímu dějství – mělo začí 9. dubna. Útok přišel po řece, ze vzduchu i po zemi. Boje kolem Vídně byly intenzivní, ale zdaleka ne tak destruktivní jako v Budapešti. Budapešť byla zpustošena, Vídeň byla nejhoršího ušetřena. Zoufalí Němci bojovali týden, ale 13. dubna 1945 se vzdali – byla to buď kapitulace, nebo vyhlazení. Otlučená Vídeň se začala probírat k životu. Město Mozarta, Liszta a Strause se probudilo, ale mnohé se změnilo. Pozůstatky po Anschlussu z roku 1938 – roku sjednocení s nacistickým Německem byly odstraněny. Vídeň byla v prázdninové náladě, nezlomná jako vždy. Vídeňané otevřeli své náruče Rudé armádě. A do města se začali vracet uprchlíci. Život se vracel k normálu, jak to jen šlo. Inženýři Rudé armády začali pracovat na přemostění Dunaje. Lidé se hřáli na jarním slunci a užívali si míru. Maršál Tolbuchyn se zúčastnil oslav znovuzrození Rakouska, jako svrchovaného státu.

Jak se Hitlerova Tisíciletá říše rozpadala v krvi a ohni, zavládl ve Vídni mír. Mír na Balkáně stál více, než milion životů sovětských vojáků. Orchestr Rudé armády zahrál Vídni první mírový valčík. (Záběr na tancující Vídeňany) Zatímco jeho noty začaly hojit rány, jinde sovětští vojáci nadále pokračovali ve Velké vlastenecké válce.

Náš příští příběh:

Osvobození Polska

Pro polský lid válka trvala déle, než pro kohokoliv jiného v kontinentální Evropě a byla speciálně tragická – 6 milionů Poláků přišlo o život – mnoho z nich v nacistických koncentračních táborech. Polsko bylo během Velké vlastenecké války svědkem velkého hrdinství i utrpení.

Dlouhá polská historie je plná zvratů a sporných momentů. Polsko leží ve střední Evropě a tak bylo vždy geografickým koridorem pro invaze a války. Během 2. Světové války trpělo Polsko nepředstavitelnou měrou: 6 milionů Poláků přišlo o život. V roce 1939 hrálo varšavské rádio paradoxně Polonézu, jako podklad k prosbě o pomoc při odražení nacistických okupantů, kterých byly 2 miliony. Varšavu znovu potkalo utrpení a smrt během tragických událostí v roce 1943 a 1944. Dokonce i po tom, co Berlín padl do rukou Spojenců, pokračovalo zabíjení Poláků při osvobozování města Wroclav. V roce 1945 Rudá armáda vyhnala nacisty z polské půdy.

Pro Poláky byla válka delší, než pro kohokoliv jiného ne evropském kontinentu. Když v květnu 1945 utichly zbraně v Berlíně, Poláci stále ještě umírali ve Wroclavi. Rudá armáda dobyla Wroclav až 8. května. Osvobození Polska stálo Rudou armádu 600.000 životů. Během německé okupace a boje proti nacistům zahynulo 6 milionů Poláků. Každý rok Poláci znovu zapalují svíčky jako vzpomínku na své i ruské padlé. Dne 22. června 1941 se Hitler odrazil z Polska k útoku na Sovětský svaz přes Bělorusko a Ukrajinu. Poláci, kteří unikli před nacisty v roce 1939 sestavili exilovou vládu v Londýně. V jejím čele stál generál Vladimir Sikorsky. Desítky tisíc Poláků od chvíle, co Rudá armáda překročila polskou hranici a vstoupila do východních částí Polska v roce 1939. Polskou armádu na východě vedl generál Anders, který spolupracoval s londýnskou vládou. Vztahy mezi Andersem a Sověty byly chladné. Anders chtěl, aby polská armáda bojovala po boku západních spojenců a Churchill ho podporoval. Na území Polska obsazeném Rudou armádou začínají masové deportace Poláků do vnitrozemí Sovětského svazu. Dle různých zdrojů bylo vyvezeno na východ kolem 1.200.000 Poláků. Stalin později souhlasil, že Andersova armáda může odjet na západ přes Írán. Zatímco v roce 1942 zuřilo bitva o Stalingrad, 100.000 Poláků se vydalo na dlouhou cestu domů, kterou někteří nikdy nedokončili. Vztahy mezi londýnskými Poláky a sovětskou vládou byly špatné. V dubnu 1943 Goebbels oznámil, že v Katyňském lese poblíž Smolenska byly nalezeny tisíce těl polských důstojníků a tvrdil, že byly zastřeleny Sověty. To výrazně zhoršilo vztahy mezi londýnskými Poláky a Sověty. Následkem toho sovětská vláda přerušila diplomatické vztahy. Mezitím se v Sovětském svazu zformovala 2. polská síla – Koščjuškova divize. Následovaly ji 3 další, vyzbrojené Sověty. Na rozdíl od Andersovy armády, měly tyto divize bojovat na východní frontě. Pod vedením generála Berlinga získala Koščjuškova divize první křest ohněm na konci léta 1943 ve vesnici Leninov na cestě do Smolenska.

V září 1943 Rudá armáda znovu dobyla nacisty obsazený Smolensk a s ním i les Katyň. V lednu 1944 byla sestavena sovětská komise, aby vyšetřila polskou tragedii v Katyni – masakr 16.000 polských důstojníků. Doktor Burděnko, hlavní chirurg Rudé armády provedl pitvu. Mezi jeho kolegy byl i arcibiskup Mikuláš z Moskvy a spisovatel Alexej Tolstoj. Mezi západními pozorovateli byla i Kathleen Harrymanová, dcera velvyslance Spojených států. Sovětský svaz předložil dopisy, které měly popřít nacistická tvrzení, že Poláky popravili Sověti. Důkazem mělo být, že byly datovány až po nuceném ústupu Rudé armády z Katyně na začátku války. Doktor Burděnko provedl několik rozborů a argumentoval, že každý z důstojníků byl popraven jedinou střelou do hlavy, což byl známý způsob 

nacistické popravy. Teprve 47 let po tomto zločinu se Sovětský svaz v období Perestrojky ústy Michajla Gorbačova přiznal, že tyto vraždy spáchala na příkaz Stalina jeho tajná služba NKVD.

Polský národ patří k hrdé slovanské rase. Pro nacisty to bylo vhodné jen pro otroctví nebo k vyhlazení. Koncentrační tábory v Polsku byly jedny z nejhorších. Hlavním nacistickým správcem v Polsku byl Hans Frank – pracoval bez kapky soucitu. Muži byli posláni do továren Krupp a Deimler-Benz, nebo do pracovních táborů, ženy mezi 15 a 25 lety do vykřičených domů SS a Wehrmachtu. Zbytek do válečných továren v Porůří nebo do plynových komor. Židé byli samozřejmě speciální případ. Varšavské ghetto bylo jedno z nejstrašnějších, největších a nejuzavřenějších v Evropě. Když v roce 1939 přijeli Němci, podmínky se radikálně změnily. Oddíly SS přijely se svými seznamy, Židé odcházeli jen s tím málem, co unesli – bylo jich 300.000. Jejich cíl: zapomnění. Na jaře 1943 se vedení SS rozhodlo srovnat celé ghetto se zemí. Židé se vzbouřili. Jednotky SS vtrhly do ghetta s granáty,plamenomety a kulomety. Himmler očekával, že akce bude trvat 3 dny, malá židovská armáda bojovala 4 týdny. Nacisté celé místo podpálili blok po bloku a 15. května vyhodili do vzduchu synagogu. Bylo po bitvě. Nacisté shromáždili přes 56.000 Židů a 7.000 na místě zastřelili. Za to všechno dostali příslušníci SS bitevní vyznamenání. Vítězství oslavili bohatě ilustrovanou vzpomínkovou knihou, osobně podepsanou vůdcem nacistických utlačovatelů generálem Stropem. Do léta 1944 Rudá armáda dokončila plány na osvobození Polska. Maršál Žukov reprezentoval nejvyšší sovětské velení. Maršál Rokossovkij velel akci na první běloruské frontě. V červnu 1944 Rokossovskij zaútočil na Němce se třemi armádami pěchoty a armádou tanků. Po boku Sovětů bojovaly polské divize generála Berlinga, které teď čítaly 100.000 mužů. Překročily řeku Buk a vstoupily do Polska v plné síle. Jejich cílem bylo město Chelmn. Chelm trpěl německou okupací 5 let. Byl prvním osvobozeným polským městem. Když byl Chelmn osvobozen, vyslal Rokossovkij čelo armády směrem k Lublinu, hlavnímu polskému městu na cestě do Varšavy. (Záběr na dům) Sídlo Polské komise pro národní osvobození. Jakmile byl Lublin vyčištěn od nacistů, ustavila komise pro osvobození provizorní vládu. Londýnští Poláci a Lublinská komise měli zásadní rozpory o struktuře a budoucnosti Polska.

(Letecký záběr na bloky budov)Tento tábor se jmenoval Majdanek, dal světu první obraz o pravé podstatě nacizmu. Majdanek byl vyhlazovací tábor. Jením z prvních, kdo do Majdanku vkročil byl sovětský kameraman Roman Karmen, který tragedii popsal spojenecké tiskové agentuře: Obyvatelé Majdanku byli očíslováni jako živé kusy hovězího, plynové komory, pece, šílené experimenty na lidech, to vše bylo zde poprvé odhaleno. Majdanek dokázal zpracovat 2.000 těl denně. Majdanek byl velmi efektivní místo. Nic nepřišlo nazmar (záběr na kosti, lebky, vlasy, dětské panenky na hraní atp.). (Záběry do koncentračního tábora) Byla to tak strašná hrůza, že trvalo dlouho, než dokázali vůbec projevit emoce. V Majdanku zemřelo 1.5 milionu lidí. Ofenziva Rudé armády pokračovala směrem na západ. Během týdne obsadili Sověti pevnost Brest, která se tak dlouho držela v prvních týdnech války. Nacistický odpor byl mohutný a stále zesiloval. V prvních 6 týdnech bojů v Polsku utrpěla Rudá armáda ztráty ve výši ¼ milionu zabitých a zraněných. Ale po celé délce fronty se Rudá armáda blížila k Visle – poslední vodní bariéře před Varšavou. Na konci června se sovětské jednotky a jejich polští spojenci probojovali do Pragy, předměstí Varšavy. A poprvé spatřili hlavní město. Ale mezi Pragou a Varšavou ležela široká Visla. A Německo se bránilo za pomoci 4 divizí. Po staletí byla Varšava jedním z nejromantičtějších měst v Evropě. Hlavní město statečného, nadaného a tragického národa (záběry do předválečné Varšavy). Nyní, v létě 1944, měla Varšava prožít nejhorší utrpení v celé své historii. Ve Varšavě bylo velitelství domácí armády. Toto polské hnutí odporu spolupracovalo s exilovou vládou v Londýně. V srpnu 1944 dal jeho velitel generál Bór

Komorowski rozkaz k povstání. Domácí armáda v obklíčení silnými německými jednotkami byla odkázána na zásoby shazované ze vzduchu západními spojenci a Sověty. Zatímco varšavské povstání pokračovalo bez pomoci Rudé armády v předem prohrané bitvě, polská 1. armáda bojovala o Vislu. Byla zatlačena zpět. Dodnes se věří, že Rudá armáda mohla uspět. Sověti tehdy tvrdili, že Vislu nedokázali překročit, protože jejich vojáci byli vyčerpaní. Bez pomoci Rudé armády však varšavské povstání nemělo šanci. 5 dní po začátku povstání ovládalo hnutí odporu téměř celé město. K domácí armádě se přidával každý (záběry na velmi mladé bojovníky hnutí odporu). Utrpěli sice obrovské ztráty, ale stále si věřili. Povzbuzovalo je i to, že exilová vláda byla připravena přiletět z Londýna. Měli málo vody, žádné jídlo, žádný lékařský materiál. Z venku už nedostávali nic. Ale stále si drželi víru ve svou budoucnost. Jednotky SS přijely do Varšavy 8. srpna, byli to vybraní specialisté. Trvalo to 2 měsíce, ale nakonec byli bojující občané Varšavy poraženi – 300.000 Poláků během povstání zemřelo. Dne 2. října se domácí armáda vzdala a s nimi i Bór Komorowski. Dne 11. října Hitler rozkázal: „Varšavu srovnat se zemí“. A přesně to udělali. S velkou efektivitou. Když se Rudá armáda konečně rozhodla k útoku a v lednu 1945 osvobodila Varšavu, 9/10 města  už neexistovalo. Varšava byla cílem pro všechny Poláky bojující kdekoli: pro piloty jednotek operujících nad Anglií, pro námořníky doprovázející konvoje přes Atlantik, pro posádky tanků bojující na druhé frontě, pro pěchot v severoafrickém tažení i pro Andersovi muže putující přes italské hory ke klášteru v Monte Casinu. Mnozí z nich už Varšavu nikdy neuvidí...

Na konci listopadu schválilo sovětské vrchní vedení plány na zimní ofenzivu Rudé armády. Od Visly až po Odru měla osvobodit zbytek Polska. Dne 12. ledna 1945 začala ofenziva, která přivedla Rudou armádu k branám Berlína. Maršál Žukov velel 1. Běloruské frontě a maršál Koněv 1. Ukrajinské frontě. Společně ovládali 2 miliony vojáků, 32.000 děl a minometů, 6.500 tanků a 5.000 letadel. Měli jasnou převahu nad nacistickými silami, které proti nim stály. Hlavní německé obranné řady prorazili už první den. Během týdne byla Varšava obklíčena. Z Varšavy, kterou znali předtím nezůstalo nic. Nepodobala se žádnému městu, které kdy Rudá armáda osvobodila. Nebyli tam žádní lidé, kteří by je uvítali. Poláci se vrátili do ticha. Poláci po válce znovu postavili celé město cihlu po cihle. Některé jeho části přesně tak, jak před tím stály (Záběry na krásnou Varšavu). Po osvobození se lidé začali pomalu do města vracet. Nejdřív jich bylo jen pár. Později přicházeli ve větším množství. Zamrzlou Vislu přecházeli pěšky, protože mosty byly zničené (záběry na zdevastované město). Nálada se začala zlepšovat a základní služby byly postupně obnoveny. Ruiny bylo nejdřív třeba prohledat kvůli minám a nevybuchlým bombám. Varšava byla stále ještě nebezpečné město.

Žukovova 1. Běloruská fronta nyní postupovala rychlostí 25 km za den, ale nacistický odpor byl tvrdý jako vždy. Nacistickou posádku Poznaně tvořilo celkem 60.000 mužů - 3 krát víc, než Sověti očekávali. 8. obranné armádě generála Čujkova - veteránů od Stalingradu - trvalo celé dny, než město dobyla. Dne 23. února nacisté vyvěsili bílou kapitulační vlajku. Tu nahradila vlajka Polska. Zatímco se Poznaň vracela do polských rukou, přibližovala se sovětská velká ofenziva blíž k Odře a k srdci Německa. Při oslavách v Poznani nebylo cítit jen úlevu, ale také očekávání. Tisíciletá říše se blížila ke svému konci. Jižně od Žukovovy armády mířila 1. Ukrajinská fronta ke Krakowu. Maršál Koněv věděl od sovětské rozvědky, že Němci měli v plánu zničit Krakow, stejně jako Varšavu. Jeho útok byl tak rychlý a silný, že jejich plány překazil. Krakov byl ušetřen a zůstal tak z nekrásnějších měst Evropy. Některé sovětské obrněné jednotky postupovaly až 60 km denně. Začínala se projevovat únava. Rudá armáda byla stovky kilometrů od svých základen. Palivo a munice byly nedostatkovým zbožím. Takzvaný Pomořanský val, hrozivý propletenec bunkrů a protitankových příkopů: Sověti ho zdolali za 18 dní. Po celé délce fronty byly jednotky Wehrmachtu rozbíjeny kousek po kousku. Na

severu se 2. Běloruská fronta maršála Rokossovského pohybovala po baltském pobřeží. Jejím cílem byl Gdaňsk. Jeden po druhém získávala Rokossovského pěchota námořní přístav. Gdaňsk – polský historický přístav. V roce 1939 byl jako Danzig jablkem sváru a Hitlerovou záminkou k zahájení války. Poláci začali mít znovu přístup k Baltu. Poslední nacisté byli z Polska vyhnáni. Trvalo to šest strašlivých let. Zbývala jedna řeka – Odra. A s ní poslední bitva Velké vlastenecké války.

Náš příští příběh: Spojenci. Pomoc v hodnotě téměř 10 milionů dolarů poslaná Spojenými státy během války do Sovětského svazu , americké těžké bombardéry startující ze sovětského území, setkání amerických a sovětských vojsk na Labi. To všechno bylo součástí spojeneckých snah během Velké vlastenecké války.

Spojenecké akce 2. světové války byly dílem těchto tří mužů (záběr na fotografii) Winstona Churchilla, Franklina Delano Rossevelta a Josifa Stalina. Během prvních hodin od nacistické invaze do Sovětakého svazu Roosevelt a Churchill ohlásili podporu svých zemí v sovětském boji proti Německu. Nabízeli cokoliv, co bude třeba k Hitlerově porážce. Velká trojka se sešla dvakrát: v Teheránu v roce 1943 a na Jaltě v roce 1945. Zatímco sovětští, britští a američtí vojáci boko po boku bojovali proti společnému nepříteli, vůdcové jejich zemí společně pracovali na ukončení války a zajištění míru pro budoucí generace. Kulminací společných sovětských a amerických sil bylo setkání na Labi v Německu.

Spojenci

Říkali tomu Summit. V té době to byl nový výraz. Navenek všichni s úsměvem a dobrou vůlí, ale když zmizeli kamery objevily se problémy. Byli to tři naprosto odlišní jedinci reprezentující tři naprosto odlišné společnosti. Anglický aristokrat a zapřísáhlý antikomunista (záběr na Winstona Churchilla), americký aristokrat z dobré rodiny, který zvládal vyjít s každým (záběr na F. D. Roosevelta), syn obuvníka - vůdce komunistické strany (záběr na J. V. Stalina).

Rok 1941 začínal, když nacistické Německo převzalo otěže západní Evropy a v cestě mu nestál nikdo kromě Anglie. Zdálo se přinejmenším možné, že Německo ovládne svět. Pak přišla operace Berbarossa 22. června 1941. Cílem nacistů byl Leningrad, Moskva, pak pád sovětské vlády a zotročení sovětského lidu. Rusové povstali proti této hrozbě a povolali všechny k obraně vlasti. Konfliktu se okamžitě začalo říkat Velká vlastenecká válka. Na frontě dlouhé přes 250.000 km vyšlehly v ruských krajích plameny. V Londýně Winston Churchill britskému lidu, že už nejsou sami: „Dnes, ve 4 hodiny ráno Hitler zaútočil na Rusko. Použil své běžné podvodné praktiky s typickou pečlivostí. Hitler je nemorální monstrum s neukojitelnou touhou po krvi a plundrování. Každý člověk nebo stát, který bojuje proti nacizmu může počítat s naší pomocí. Z toho vyplývá, že poskytneme veškerou pomoc Rusku a ruskému lidu. O dva dny později prezident Roosevelt ohlásil, že Spojené státy pošlou Rusku pomoc, ačkoliv byla Amerika stále v míru. Pro mnoho lidí byl v roce 1941 Sovětský svaz neznámý. Málokdo si uvědomoval fakta: Sovětský svaz pokrýval šestinu zemského povrchu, měl trojnásobně větší rozlohu než Spojené státy. Za svítání v Leningradu byl ve Vladivostoku téměř večer. Byla to země s nezměrným nerostným bohatstvím, rozmanitostí a silou jejíž lid mluvil téměř 200 jazyků. (Do záběrů jdou titulky: Svaz sovětských socialistických republik – 2.310.000.000 Akrů, 213.000.000 barelů ropy, 173.600.000 tun uhlí.

V létě 1941 přiletěl do Moskvy zvláštní americký vyslanec. Byl to Hary Hopkins, jeden z nejbližších poradců prezidenta Roosevelta. Byl jeho očima a ušima. Pro zbytek světa zůstávaly o Sovětském svazu otázky: Zhroutí se? Má šanci na vítězství? Hopkins došel k závěru, že Sovětský svaz je připraven na dlouhý a tvrdý boj. O měsíc později se Churchill a Roosevelt poktali na křižníku u břehu New Foundlandu. Výsledkem byla takzvaná Atlantická charta. Popisovala konečné válečné postupy západních Spojenců. Během několika měsíců měli Spojené státy vstoupit do války proti silám Osy. Za méně než rok splnili Sověti svůj monumentální úkol – přesunuli svůj průmysl ze západu země za Ural, do střední Asie a na Sibiř – a spolu s ním i miliony sovětských dělníků. Do konce roku 1942 byly tyto transplantované továrny v plné práci. Během celého těžkého roku dopadaly na Sovětský svaz rány německé vojenské síly plnou tíhou. Jedny z prvních anglo-amerických zásob přišly středovýchodní cestou přes Írán a pak přes hory do jižního Ruska. Celkem poslaly Spojené státy za celou válku Sovětskému svazu pomoc v ceně 10 mld. Dolarů. Ta podle Sovětů činila asi 4 % toho, co Sovětský svaz vyprodukoval. Toto je další z cest (záběry na letadla): za Aljašky, přes zmrzlou tundru do arktického Ruska. Ruští piloti přijeli odvézt americké stíhačky a lehké bombardéry nejnovější a nejméně přívětivou leteckou cestou. A pak tu byla třetí cesta, ta nejnebezpečnější ze všech – Murmanská cesta. (Záběry na moře) Konvoje neměly po většinu cesty žádné vzdušné krytí. Pod hladinou číhaly německé ponorkové vlčí smečky, nad hlavami jim volně létala Luftweffe. Když se loď potopila, mnoho lidí to nepřežilo – vody byly smrtelně ledové.

Na jaře 1942 byl Londýn informován, že má očekávat návštěvu ministra až z Moskvy. Tím návštěvníkem byl Vjačeslav Molotov, lidový komisař zahraničních věcí Sovětského svazu. Dne 26. května Molotov a Britové podepsali anglo-sovětskou dohodu. Molotov formality zopakoval znovu ve Washingtonu a odešel s obdobnou dohodou. To hlavní co si Sověti od dohod slibovali, bylo otevření 2. fronty roce 1942. Něco, co by jim ulehčilo od tlaku nepředstavitelně silného protivníka. Všichni Spojenci si potřeby 2. fronty byli dobře vědomi. Otázka byla: kde, kdy a jak? Obecně se dáříci, že Roosevelt byl víc pro rychlou akci, než Churchill. Oba věděli, že útok na Hitlerovu Evropu z moře bude nesmírně těžký. Churchill měl další důvody: bál se ztrát v měřítku těch z 1. světové války, za které by byl částečně odpovědný. To riziko nemohl znovu podstoupit, jak tvrdili jeho zastánci. Churchill nerad předával Stalinovi zprávu, že Rusko bude muset pokračovat v boji bez druhé fronty. Sověti Churchillův postup označovali za zklamání důvěry. Bylo třeba všech diplomatických schopností Avrila Harrimana, aby situaci odlehčil.

(Záběr na transparent Zdravíme vás – hrdinové Ruska) Ne že by Sověti trpěli nedostatkem sympatií: stovky britských dělníků vyšli do ulic, aby to potvrdili. Sověti poslali do New Yorku nezvyklého vyslance, aby získal sympatie Američanů: ostřelovače, který zabil 150 Němců. (Záběr na konferenční stůl): „A tohle je poručík Ludmila Pavličenková. Ludmile je 26 let, její matka a otec jí dali zdravé tělo i mysl a vychovali ji k práci pro společnost. »Chtěla bych vám říci, že musíme vydržet, protože neexistuje síla, která by mohla zasahovat do chodu a úspěchu svobodného národa. Musíme být jednotní. Jako ruský voják jsem vám, velkým americkým vojákům pomohla... Spřátelení vojáci k vítězství. Lord Biverbrook, britský ministr výroby: „A dnes je čas ukázat důvěru. Musíme dát zbraně a suroviny, musíme dát i chléb a cukr, musíme dát i muže vybavené tanky a letadly. Toto je příslib Druhé fronty“. (Záběr na předávání šeku) Tento šek zaplatil Sovětskému svazu nemocnici. Arcibiskup Canterberrský neustále nabádal k finanční podpoře. Eleonor Rooseveltová uspořádala mnoho sbírek. Přicházeli lékařské zásoby a pomoc. A především ten nejdůležitější dar ze všech: krev. Posílali vzkazy dětem, které neměli nikdy potkat a doufali, že jim jejich dárky udělají radost. Britské a americké zbraně a zásoby byly vítanými a důležitými dary, ale nebyly rozhodující. Jak řekl Avril Harryman:

„Udělali jsme, co jsme mohli...“. I přesto sovětské továrny stále dodávaly většinu potřebného vojenského materiálu pro boj na východní frontě. Dělníci v Anglii ukázali svou podporu Sovětům společně uspořádanými koncerty. V roce 1943 překročila sovětská produkce výrazně německé výrobní možnosti. Rok 1943 byl rokem velkého ruského vítězství u Stalingradu, úspěchů na Kavkaze a gigantické bitvy u Kurska. A dlouhého utrpení Kyjeva na Dněpru. „Jestli půjdou věci v Rusku tak jako teď“, řekl prezident Roosevelt svému synovi Eliotovi, „pak možná příští jaro už nebude žádné Druhé fronty zapotřebí“. I Churchillova slova roku 1943 značila obrat ve vývoji. V Moskvě zněly vítězné salvy za ruské bitvy. Americko –britská letadla přistávala ve středozemí, v severní Africe, na Sicílii, v Itálii... Ale stále to nebyla Druhá fronta, kterou si Sověti přáli. V Londýně vznikaly plány na invazi do Francie zatímco Sověti čekali. Churchill se soustředil na severní Afriku, nacistickému ohrožení britských středovýchodních zásob ropy a tím i cesty do Indie. Roosevelt se strachoval o Pacifik a Japonsko v jihovýchodní Asii. Tři vůdcové se poprvé sešli v listopadu 1943 na sovětské ambasádě v Teheránu. Ačkoliv každý z trojice musel sloužit zájmům svého vlastního národa, všichni hledali způsob posílení společného boje proti Hitlerovi. V soukromí se prováděla srovnání a nebyla příjemná: Na každou německou divizi bojující proti Američanům a Britům jich proti Sovětům bylo vysláno deset. Také se dalo pochybovat o tom, že spojenecké snahy odvedly nacistické divize, které mohly ovlivnit osud Ruska. Proběhl jeden ceremoniál, který symbolizoval náladu vzájemného respektu a přátelství: (Churchill předává Stalinovi) Stalingradský meč, dar krále Jiřího VI. lidu statečného města. Spojené státy i Británie vysílali monolog z klasického sovětského filmu Alexandr Něvský: „My Rusové jsme děti míru, já, Alexandr Něvský mluvím za Rus a říkám světu »Přijdete-li v míru - jste vítáni. Ale přijdete-li s mečem nebo s pohrůžkou meče, pak pamatujte na staré přísloví - prokázali jsme ho znovu včera, prokázali v boji s Němci na zamrzlém jezeře: ›Ti, kdo hrozí mečem také zahynou!‹«“. Po Stalingradu přišla odplata.

V Madison square parku se lidé sešli u příležitosti oslav jednotu. Čestný host, Andrej Gromyko – sovětský velvyslanec ve Spojených státech. Přišel s prvním nastudováním Šostakovičovy Sedmé symfonie, složené v obléhaném Leningradu. (Záběr na dirigenta) Maestro Leopold Stokovski (orchestr hraje Sedmou symfonii)...

Rok 1944 byl začátkem konce Třetí říše. Její zkáza se blížila... Pro sovětský lid byl rok 1944 rokem osvobození. Rok začátku obnovy. Pro Rudou armádu byl rok 1944 rokem převahy. Všude od Baltu po Černé moře Rudá armáda postupovala vpřed, přes sovětské hranice a směřovala do Berlína. Do znovuzískaných republik se vrátil život, noční můra skončila. Ale nikoliv vzpomínky na ty, kteří ji ukončili a kteří museli trpět.

Na Ukrajině byl po celý rok 1944 malý kousek Spojených států: letiště Poltava, jedno ze tří. Těžké bombardy amerického letectva přilétaly na Poltavu po bombardování měst hluboko v Německu a zemí jeho spojenců. B-17 – létající pevnosti. Avril Harryman, velvyslanec spojených států v Moskvě navštívil Poltavu, aby byl svědkem příjemného ceremoniálu: udělování amerických bojových ocenění sovětským spojencům. Američané nepřinesli Rusku je letadla (záběr na Američany učící ruské vojáky baseball). Na Poltavě bombardéry natankovaly a přezbrojily sovětské pozemní posádky, aby se mohly vydat na druhou část cesty zpět na základny v Itálii. Po cestě útočily na strategické cíle.

Červen 1944 v jihovýchodní Anglii – konečně Druhá fronta. Velitelé udělali co mohli. Zbytek byl na vojácích. Byli připraveni... Byla to celá flotila, největší pěchotní útok ze vzduchu a z moře, který

byl kdy proveden. Fungoval. Stalin se radoval: Přechod přes kanál La Manche byl velkou zkouškou, jak (Stalin) řekl : Napoleon ani Hitler to nedokázali. Osvobozování západní Evropy začalo. Teď mohly přijít další návraty domů. Během týdnů bojů pomohly také francouzské tanky osvobodit Paříž. Zde byla sestavena nová vláda. A Charles de Gaulle přijel ze svého dlouholetého exilu domů.

Na podzim 1944 odletěl Winston Churchill znovu do Moskvy. Jak se americké a britské síly blížily k Rýnu na západě a Rudá armáda se připravovala na útok na východě, otázka už nezněla jak bude Hitlerovo Německo poraženo, o tom už bylo rozhodnuto. Otázka nyní byla: co udělat s Německem až padne. Jedna věc byla jasná jak Stalinovi, tak Churchillovi: Nejsilnější mocností Evropy bylo nyní jasně sovětské Rusko. Churchill se potýkal s novou silou, kterou nebylo možné popřít. Původní rovnováha se porušila. Objevily se i smrtelné křeče - Devět dnů před vánocemi 1944 nacisté zaútočili na západě. Kolony tanků SS projížděly ardenskými lesy v naději, že rozdělí spojeneckou armádu na dvě části. ¼ milionu zkušených vojáků, 15 pěchotních a 10 tankových divizí. Než byli zastaveni, zabili nebo zranili téměř 77.000 Američanů. Němci ztratili 120.000 mužů, 500 tanků a 1.600 letadel. Churchill požádal Stalina o pomoc: „Byl bych vděčný, kdybyste mi mohl říci, jestli můžeme počítat s velkou ruskou ofenzivou na frontě u Visly“. Stalin urychlil termín příští ofenzivy Rudé armády: „S ohledem na pozice našich spojenců na západní frontě se generální štáb nejvyššího velení rozhodl provést přípravy a bez ohledu na počasí začít s velkou operací na celé střední frontě. Dne 12. ledna 1945 Rudá armáda vyrazila ze svého předmostí. Tento rok už se blížil konec války. Franclin Delano Roosevelt začínal své 4. volební období jako prezident. Jeho rodina se sešla u inaugurace a také mnoho jeho přátel: (Prezident Roosevelt hovoří) „V následujících dnech a letech musíme pracovat pro spravedlivý a trvanlivý mír. A dnes pracujeme a bojujeme pro úplné vítězství ve válce“. O měsíc později se Velká trojka setkala podruhé v osvobozeném sovětském teritoriu na Krymu. Místem setkání byla Jalta. Ulice se stále jmenují po prezidentu Rooseveltovi. Rooseveltovi už nezbývalo moc života. Byl únor 1945 – úsvit poslední bitvy. Sovětští vojáci stáli na Odře – 75 km od Berlína. Americké a britské armády stáli na Rýně. Zůstávalo jedno vojenské téma. Na Jaltě Sovětský svaz souhlasil, že vyhlásí válku Japonsku během několika měsíců po porážce Německa. Jeden nepříjemný aspekt války nebyl podrobně projednán. Jalta byla poslední konference prenukleární éry. Hlavní úkol na jaltské konferenci byl politický: Budoucnost Evropy. O té probíhaly těžké dohady. Když summit skončil, nálada byla optimistická. (Churchill hovoří:) „Všichni jsme se zavázali jednat společně, zajistit rostoucí štěstí a prosperitu pro veškerý lid všech zemí. A národ musí žít v míru. Už ne ve strachu z agrese, kruté agrese. Už nesmí být vystaven těžkému údělu války. Prezident Roosevelt naposled referoval kongresu: „A já věřím, že kongres a americký lid přijme výsledky této konference jako začátek pevné struktury míru, na kterém můžeme začít stavět ve jménu božím ten lepší svět, ve kterém naše děti a vnoučata – ty vaše a ty moje - děti a vnoučata celého světa budou muset žít a moci žít“.

(Záběry na setkání sovětských a amerických vojáků) K dlouho očekávanému setkání došlo na Labi 26. dubna 1945. Velitel průzkumných hlídek, který první přišel do kontaktu s Rusi byl William Robertson (Robertson hovoří): „Pamatuji si ten pocit, který jsme měli, když jsme přešli přes most a setkali se s ruskými vojáky. Bylo to vzrušující. Byli jsme velmi hrdi, že tam můžeme být. Jak Američané, tak Rusové byli velice dojatí. Byla to velmi dojemná scéna. Hodně jsme se objímali a plácali po zádech. Vyměňovali si drobnosti a hodinky a fotografie. Oslavovali jsme, připíjeli si schnapsem a koňakem, který Rusové měli. A byla to chvíle velké radosti. Bylo po všem. Po všem kromě gratulací, projevů respektu a oslav. Maršál Žukov předal generálům Eisenhowerovi a Montgomerymu sovětský řád Vítězství, za celou válku jich bylo uděleno jen 20. V dobytém Berlíně

spojeci ze západu a východu pochodovali jako bratři. Velvyslanec Harryman vzpomíná: „Rudá armáda dosáhla slavného vítězství za velkých obětí a ruský lid vydržel zoufalé podmínky, kterým byl vystaven v Leningradu a dalších částech země. Jak říkám bojovali jsme společně a měli jsme velký respekt k tomu, co Rudá armáda udělala. A jsem si jistý, že, jak řekl maršál Stalin, spojenci přispěli ke svržení Hitlera. Ale doufám, že duch spolupráce 3 národů, který panoval během války může být vzkříšen v zájmu míru a šťastného života lidí“.

(Záběr na sovětské a americké občany z konce 70. let) Pro tyto lidi po 30 letech mladší víc než o jednu generaci to byla skutečná Neznámá válka (název tohoto seriálu v originále). Přesahuje jejich představivost ve své krutosti, hrůze a měřítku. Ve válce a nejhorším protivenství se i z cizinců stali bratři. V míru by to mělo být stejné.

Náš příští příběh

Bitva o Berlín

Rudé armádě se dostalo pomsty v dubnu 1945, když sovětští maršálové bojovali o čest dobýt nacistické hlavní město. V posledním záchvěvu Hitlerovi tisícileté říše změnili Němci město v horoucí peklo. Byla to vrcholná bitva Velké vlastenecké války.

Druhá světová válka v Evropě skončila v květnu 1945, ale válka na Dálném východě zuřila dál. Na konferenci v Jaltě, v únoru 1945 podepsala Velká trojka tajný dokument týkající se Japonska. Říkal mimo jiné, že Sověti vstoupí do války s Japonskem 2-3 měsíce po skončení bojů v Evropě. A to také udělali. Během 27 dnů mezi shozením atomové bomby na Hirošimu 6. srpna a předáním formální kapitulace Japonska do rukou Spojenců 2. září, zničili Sověti úspěšně v Manžusku Kwantungskou armádu. Také znovu získali pro Sovětský svaz Kurilské ostrovy a jižní Sachalin, o které přišly během rusko-japonských válek v roce 1904 a 1905. Tyto bitvy byly poslední ve 2. světové válce.

V celé Evropě vládla na jaře 1945 atmosféra očekávání. Už dlouho nebylo otázkou, jestli bude nacistické Německo rozdrceno, ale jak brzy?! Válka probíhala už 6. rok. Téměř 4 roky sovětská armáda nejdříve trpěla, pak se zotavila a nyní měla použít svou plnou sílu proti hlavnímu městu Tisícileté říše. Cestou od Baltu po Černé moře, přes široké pláně Běloruska a Ukrajiny za sebou Rudá armáda zanechávala trosky německé válečné mašinerie. Sovětské Nejvyšší velení dokončilo plány na svou poslední velkou bitvu v listopadu 1944 – měla začít 20. ledna 1945. Berlín byl 100 km daleko za řekou Odrou. I když už byla většina jejich země zdevastována, rozhodli se Němci použít v této obří konfrontaci všechno, co měli. Dokázali shromáždit milion mužů, 10.000 děl, 1.500 tanků a 3.300 letadel. To vše chráněno kilometr po kilometru silným pásem opevnění. Němci hodlali o Odru bojovat, připravili se na to zničením všech jejích mostů. Na východním břehu Sověti shromažďovali své jednotky: celkem tu měli 193 divizí, 2.500.000 mužů, 42.000 děl, 6.300 tanků a 7.500 letadel. Celková převaha v počtu mužů a vybavení byla mezi 2: a 4:1. Hitler si uvědomoval velikost sovětské armády a dostal poslední zoufalý nápad: Kdyby udržel Rudou armádu na východě, Američané a Britové by mohli přistoupit na méně tvrdé podmínky, než byla bezpodmínečná kapitulace. Ale Roosevelt a Churchill slíbili Stalinovi, že Berlín bude sovětský cíl. S nacisty se nebude vyjednávat. Dne 2. dubna se Žukov, velitel 1. běloruské fronty, vrátil z poslední konference v Moskvě. Stalin přenechal Žukovovi tu čest dobýt německé hlavní město. Byla to komplexní operace. Měla proběhnout v zásadě tak, že Žukovovy běloruské armády zaútočí na Berlín ze západu, 1. ukrajinská fronta maršála Koněva zamíří do Lipska a pak na sever a Rokossovského 2.běloruská fronta na severu

pokoří Odru a postoupí až k Labi. V sázce bylo vše, co nacisté slibovali, tj. glorifikace árijských kvalit. Léta rasizmu a teroru, militarizmus a davové šílenství skončilo. Po všech bojích vypadalo Německo jako vyvržené zvíře. Posledního dějství se měli účastnit všichni. Nacisté z nich vytvořili jednotky Volksturme. Nacistická mládež plnila svou poslední povinnost, aniž by tušila jak blízko je vyhynutí: (záběry na dětské vojáky) Tyto děti byly statečné a nebezpečné. Hitler vyšel ze svého bunkru v srdci Berlína, aby jim udělil vyznamenání, povzbuzoval je a choval se otcovsky. Bylo to poslední vystoupení Adolfa Hitlera na veřejnosti. (Záběr na popsanou zeď) Vzkaz zní: Německo zůstane německé!

Bylo to krásné klidné ráno, jarní slunce začínalo rozptylovat mlhu. Bylo 16. dubna 5 hodin ráno. Za první vlnou sovětského útoku se rozzářilo 143 pátracích reflektorů, aby oslepily nepřítele. Během několika hodin Žukov poslal do boje zbytek svých tanků a všechna letadla. Německá vnější obrana byla rychle rozdrcena, ale podařilo se soustředit muže do pevných obranných pozic na seelowských výšinách, 45 km od Berlína. Tam byla bitva nejintenzivnější. Němci zapojili protileteckou obranu, aby Sověty zpomalili, ale 18. dubna, po dvou dnech bojů Rudá armáda výšiny pokořila.

Útok na Berlín probíhal podle plánu: maršál Koněv rozvinul jižní útok úspěšně a velmi rychle. Sovětské vrchní velení teď požadovalo, aby Koněv poslal své dvě tankové armády na sever k Berlínu. Na severu postupoval vpřed maršál Rokossovski. Armády 2. běloruské fronty maršála Rokossovského zaútočily na Odru u jejího ústí, musely překročit dvě otevřené vodní plochy a mezi nimi 5 km zaplavenou bažinu. To vše pod těžkou palbou. Žukov, Koněv, Rokossovsij – všichni chtěli mít tu čest, aby jejich jednotky mohly být v Berlíně první. Rokossovského útoční ženisté pracovali pod velkým tlakem. Za soumraku začaly Rokossovského tanky překračovat Odru, aby mohly pokračovat ke Štětínu a k Labi. Luftwaffe poslala do vzduchu všechny jednotky, které měla proti dominantnímu Rudému letectvu. Mezi piloty byla i letecká esa, jako například major Kožedub si připsal další dva sestřely ke svým 60. Občas Rudé letectvo potkalo americké bombardéry na jejich vlastních misích. Německé posily byly ničeny ještě cestou na frontu. Na západě ruští spojenci pronikali přes Rýn a útočili na Porůří, Američané přes most u Remagenu, Britové obojživelným útokem. Roosevelt, Stalin a Churchill se shodli na tom, že západní spojenci nejdřív dobudou rozbombardovaná města v Porůří a potom se setkají se Sověty na Labi. Na jihu měli americké a francouzské čelní jednotky dobýt Bavorsko, Československo a Rakousko. V Berlíně zatím budovalo 400.000 civilistů barikády z trosek svých vlastních domovů. Bylo nařízeno bránit každou ulici a každou budovu (nápis na barikádě: Berlin bleibt deutsch – Berlín zůstane německým). Berlín, jak Žukov věděl, se rozkládal na 800 těžce opevněných čtverečních kilometrech. V 1.50 odpoledne 20. dubna, 4. den bojů zahájilo Žukovovo dálkové dělostřelectvo palbu na město. Vnější obrana Berlína se začala hroutit. V hlavním městě nastal chaos. Normálně klidní obyvatelé vyšli do ulic hnáni hladem. A také omámeni chamtivostí. Veškerá disciplína a společenský pořádek ve chvíli strachu a destrukce zmizely. Velitel německých obrněných jednotek řekl: „20. duben byl nejtěžší den. Moji muži utrpěli velké ztráty. Byli unaveni a nedokázali se už bránit náporu silnějších Rusů“. (Záběry na letiště a letadla) Berlínské letiště Tempelhof – kulisa mnoha nacistických uvítání a loučení s různými delegáty bylo v sovětských rukou. Bývalý velitel Tempelhofu nemohl uvěřit, že padl do zajetí. Po sovětském bombardování se Žukovovi 3. úderná armáda a 47. armáda vrhli do ulic města. Žukov hned za nimi poslal 1. a 2. armádu. Žukov chtěl město dobýt do posledního dubnového dne. 1. máj byl v Rusku národním svátkem a Berlín, jak si Žukov myslel, by byl perfektní dárek. Sovětský válečný kameraman natáčel každý den bitvy. Boje zuřily celý týden. Uprostřed pekla hluboko pod zemí Hitler v Hitlerově bunkru se autoři této hrůzy snažili z katastrofy ještě něco vytěžit. Nacističtí vůdci stále doufali v dojednání kapitulace. Zatímco

nad nimi všechny výdobytky a monumenty Tisícileté říše pohlcovaly plameny. S tvrdohlavostí odsouzenců k smrti bojovali Němci v troskách své minulosti.

V centru Berlína se tyčil Reichstag. V roce 1933 ho nacističtí provokatéři zapálili, aby mohli zločin použít jako záminku k nastolení krutovlády. V roce 1945 (rudoarmějci ládují do kanónu bombu nadepsanou „Pro Reichstag“) Reichstag hořel znovu. Reichstag byl cíl, pomalu se k němu prokousávali celé roky, teď byl na dosah. Byl 30. duben 1945. Žukov vydal rozkaz dorazit nepřítele ještě ten večer v 6.30. Generál Weindling, velitel Berlína, se vzal 2. května v 6 hodin ráno. Do 3 hodin odpoledne se k němu přidali jeho vojáci v zajetí – bylo jich 70.000. A pak nastalo ticho. (Záběry na zeď s nápisem „Kapitulovat?- Ne!) Vojáci téměř zapomněli co to je... Berlín - to ale nebyl úplný konec, nacisté pořád drželi Prahu a disponovali milionem vojáků ve středních Čechách a v jižním Německu. Dne 5. Května Češi v Praze povstali a proměnili tak svůj dlouholetý podzemní odpor v otevřený konflikt. Západně od Prahy čekala 3. armáda generála Pattona, (ale) dohoda zněla, že město osvobodí Sověti. Úkol dostala 1. ukrajinská fronta maršála Koněva, ale ta zatím bojovala v Berlíně. Češi byli velmi stateční, ale možná trochu předčasně. Pražský rozhlas volal o pomoc. Češi byli beznadějně přečísleni, začal masakr. Dne 6. května ráno se Koněvovi vojáci přesunuli na jih a zaútočili na kolony německé armádní skupiny Střed. Do odpoledne 7. května se za stálých německých útoků situace v Praze stala kritickou. Další den se Koněvovy tanky dostaly na odvrácenou stranu hor, na sever od Prahy. Praha byla vzdálena den rychlé jízdy. Dne 9.května vtrly první jednotky Rudé armády do Prahy. Maršál Koněv obdržel titul čestného občana československého hlavního města (záběry na Koněva a jásající davy). Neplánované vojenské přehlídky se účastnili i muži z československých legií, kteří v nich bojovali po boku Sovětů. Po tom, co osvobodili svou vlastní zem, ztratili sověti ve východní Evropě ještě milion mužů. Češi uložili sovětské mrtvé po boku těch svých – těch, kteří zemřeli v Pražském povstání. Měli spoustu práce s odstraněním vzpomínek (záběry na přemalovávání názvů ulic, náměstí, pálení podobizen Hitlera apod.).

Tisíciletá říše vydržela jen 12 let. Pro některé to byla věčnost. Mysleli si, že našli Hitlera, ale Hitlerovo tělo bylo spáleno tak, že bylo těžké ho identifikovat. Bylo okamžitě jasné, že toto je Göebbels (dokumentující záběry). Otrávil sebe, svou ženu a všech 6 svých dcer. To, co bývalo kdysi jedním z nejpyšnějších měst Evropy se změnilo v ruiny. Do května 1945 nacistický Nový pořádek přemístil miliony lidí po celé Evropě: Italové, Rusové, Poláci, Francouzi, Češi, Jugoslávci - kteří byli ještě nedávno odsouzeni k otroctví - teď spěchali domů. (Záběry do jásajících ulic a náměstí) Radost z vítězství, uvědomili si, že válka definitivně skončila. Spojenečtí velitelé na obou frontách podepsali nacistickou kapitulaci při dvou ceremoniálech. Eisenhower 7. května ve Francii a Žukov o půlnoci 8. května v Berlíně. Generál Čujkov, hrdina od Stalingradu, také velel předním liniím v Berlíně.

Nad Berlínem visel hlad. Nejdřív měli jen jídlo, které dostali od Rudé armády. Jak se Berlíňané pomalu vraceli do rozbořeného města, začalo přibývat těžkostí. Žukov dosadil na místo velitel Berlína generála Bersarina. Bersarinovi první kroky byly objednávky na zásoby jídla. Chléb, tuky, cukr, sůl, brambory. Přídělový systém byl nutný. Sověti pokračovali v okupaci Berlína. Mezi nimi i Lydia Ovčarenková. (Záběr na Ovčarenkovou): „Kdo jsem? Jen normální vesnická holka. Dodělala jsem střední školu, když začala válka. Bojovala jsem po celou válku. Na Ukrajině, na Krymu, došla jsem až do Berlína. Žukov procházel mezi důkazy síly svého dělostřelectva. Maršál Georgij Žukov se bezpochyby stal největším ze sovětských generálů. Byl to právě Žukov, který přijal německou kapitulaci. Dne 8. května 1945 – Spojenci se sešli, aby přijali kapitulaci. (Záběry na generály) Britský maršál letectva Taeder , zástupce hlavního velitele generála Eisenhowera; generál Carls Bats – velitel

strategického letectva Spojených států, bývalý šéf německého nejvyššího velení polní maršál Keittel. (Záběry na dům a jednání v interieru) Vila na jižním předměstí Kharlhostu. Přesně o půlnoci začaly formality. Jednání vedl Žukov. (Ceremoniář:) Sešli se zde Maršál Sovětského svazu Georgij Žukov, maršál leteckých sil Artur Taeder, generál Carles Pats a generál Jean dʼLatter dʼTasini – vrchní velitel francouzské armády. Přijeli reprezentanti německého nejvyššího velení: „Prohlašuji tedy jednání za otevřené a nechť jsou reprezentanti německého nejvyššího velení přivedeni do místnosti. První vešel Keitel. (Mluví ceremoniář:)„ Mají reprezentanti německého nejvyššího velení ve svých rukou smlouvu o bezpodmínečné kapitulaci? Četli smlouvu? Doporučuji tedy, aby ji podepsali...“ . Existovaly i další podpisy. Obyčejní vojáci zanechali ty své na zdech Reichstagu: „Jsem z Moskvy a nejkratší cesta domů vede přes Berlín“ – byl to jejich jediný veřejný komentář k Velké vlastenecké válce.

Náš příští příběh: Poslední bitva Velké vlastenecké války. Jak Stalin slíbil svým západním spojencům, poslal v srpnu 1945 svoje armády proti Japonsku a Mandžusku. Za 27 dní zničili mocnou kwangtunskou armádu a vyhnali poslední Japonce z kontinentální Asie.

Druhá vlastenecká válka v Evropě skončila v květnu 1945, ale válka na Dálném východě zuřila dál. Na konferenci v Jaltě, v únoru 1945, podepsala Velká trojka tajný dokument, týkající se Japonska. Říkal mimo jiné, že Sověti vstoupí do války z Japonskem 2 – 3 měsíce po skončení bojů v Evropě a to také udělali. Během 27 dnů mezi shozením atomové bomby na Hirošimu 6. srpna a předáním formální kapitulace Japonska do rukou Spojenců 2. září zničili Rusové úspěšně v Mandžusku kwantungskou armádu. Také znovu získali pro Sovětský svaz Kurilské ostrovy a Jižní Sachalin, o které přišli během rusko-japonských válek v roce 1904-05. Tyto bitvy byly poslední ve 2. světové válce.

Náš příběh:

Poslední bitva Velké vlastenecké války 

(Dokumentární záběry z návštěvy japonského velvyslance z berlínského velvyslanectví na frontě pár kilometrů od Stalingradu) Německé tanky na Volze v létě 1942, vzdálené méně než hodinou od Stalingradu. Doteď byli Němci na své výsledky u Stalingradu hrdí, doufali, že tím udělají dojem na japonského velvyslance v Berlíně (japonský velvyslanec se prochází po bojišti). Hitler chtěl Japonce získat pro boj se Sovětským svazem. Japonci byli zdvořilí, ale odpověď byla negativní. Začátkem 30.let Němci a Japonci předvedli, že mají mnoho společného (záběry na vojenské přehlídky). Zdálo se, že je pro tyto dva totalitní národy něco posvátného na velikosti davu: jako omámení, vojáci pochodovali jako automaty. Vysoce průmyslové, neúprosně imperialistické s tvrdou disciplínou – Japonsko a Německo se vyzbrojili velkou rychlostí. Dne 27.září 1940 dosáhli i formálního spojenectví: Japonsko se přidalo k silám Osy. Tři jednotné mocnosti – tři polobozi (záběry na vůdce jednotlivých zemí). Mussolini byl první z fašistů, Osa byla nyní upevněna, protínala celý svět. (Záběr na děti hrající si s vojenskými helmami) Záměrně působila na ty nejsnadněji

manipulovatelné, předávala kult násilí (děti pochodují ve vojenských uniformách) dokud se z něj nestal rituál.

V roce 1931 japonští vojáci vstoupili do Číny a zaplavili celý sever. Tam, v Mandžusku, založili loutkový stát Mandžukuo. Japonci nyní stáli na jižních a jihovýchodních hranicích Sovětského svazu se silnou armádou. V roce 1938 došlo k porušení hranice na řece Khasan. Následující rok zkusili Japonci těžší zkoušku na řece Chalchingol v Mongolsku. Generál Žukov přiletěl z Minsku, aby převzal velení. V alianci se Sověty byli i vojáci z Mongolské lidové republiky. Žukov Japonce tvrdě ztrestal v krátkém, ale krvavém konfliktu. Bitva byla dobojována a Japonci si odvezli své mrtvé. Když nacisté začali s válkou, Japonci si vzpomněli na své zážitky z Mongolska. Hranice zůstala klidná, ale Sověti zvýšli počet svých divizí na východě na 45. Kwantungská armáda za hranicí byla silná: měla přes 1.200 tanků a 1.900 letadel. Záměry těchto speciálních vojáků nedaly Sovětům spát, protože nejbližší sníh byl na Sibiři. Japonské letectvo demonstrovalo svou efektivitu proti městům Číny. (Záběr na japonské tanky) Sověti měli strach, že se tyhle tanky setkají s Hitlerovými postupujícími ze západu. Japonci měli po Spojených státech nejsilnější flotilu v Pacifiku. A jako doma byla i v severních vodách. Jako bojová síla nabízela Kwantungská armáda dobrý trénink pro vyšší důstojníky. Mezi nimi byli i Todžó a Umezu, kteří později podepisovali kapitulaci generálu Mc Arthurovi. Kwantungská armáda měla ambiciózní cíl: obsadit sovětské území. Japonský partner z Osy začal svou válku v Evropě v září 1939. V dubnu 1942 dorazil japonský ministr zahraničních věcí do Moskvy. Němci už tou dobou ovládali celou západní Evropu. Sovětský svaz a Japonsko podepsali Pakt o neútočení. S trochou štěstí by pakt mohl Sovětskému svazu, kdyby mělo dojít k válce s Německem, zajistit východní hranice. Oba, Stalin a Macuoko, očekávali Hitlerovu invazi do Ruska. Stalin si od japonského ministra Macuoka hodně sliboval. Dokonce se s ním rozloučil na nádraží – osobně. To bylo něco,co do té doby neudělal. Byl to nesnadný vztah. U Kurilských ostrovů mezi Japonskem a Sovětským svazem začali Japonci zastavovat lodě na dokonce, jak Sověti tvrdili, některé potopili. Pro dosažení svých vlastních cílů rozšířili Japonci trojalianci s Německem a Itálií o Mandžukuo. Podporovali protisovětské demonstrace s pomocí dřívějších armádních důstojníků. Ve školách Japonci kázali o expanzi impéria. Japonská sféra vlivu měla sahat až k Uralu. Přes Čínu do Indie, jihovýchodní Asie a do Austrálie – tak to tvrdili Sověti.

Dne 7. listopadu 1941 Stalin sledoval vojenskou přehlídku na Rudém náměstí. Vojáci pochodovali přímo na frontu. O měsíc později – 7. prosince 1941. Návštěvníci sovětských kin byli při sledování týdenníku rozhořčeni. (Záběr na prezident Roosevelta) „Požádal jsem Kongres, aby deklaroval, že od nevyprovokovaných a krutých japonských útoků v neděli 7. prosince 1941 existuje mezi Spojenými státy a Japonskem válečný stav“. Japonci rychle zaplavili Hongkong, Malajsko, Singapur, Barmu, Indonésii, Filipíny, Indočínu a další ostrovy – Novou Británii, Šalamounovy ostrovy, Novou Guineu, Guam, ostrovy Mikronésie. Ovládali přes 150 milionů lidí. Stovky tisíc Holanďanů, Francouzů, Britů a Australanů byly po 4 roky odsouzeny k životu v zajateckých táborech. Todžó, japonský premiér kázal o bližším spojenectví s Německem a Itálií. Navzdory japonským úspěchům v boji se Spojenými státy, Todžó varoval, že válka bude dlouhá. Japonci měli svoji vlastní verzi Hitlerova nového pořádku, ale při svých asijských útocích používali některé stejné techniky: masakr, mučení, ponižování... V roce 1943 Japonci získali pracovní síly z velkého čínského zdroje. Po tisících je převezli do Mandžuska a nechali je postavit řadu masivních opevnění obrácených proti Sovětskému svazu. Novým velitelem šantungské armády se stal generál Yamato - veterán. Do srpna 1945 měla kwantungská armáda v Mandžusku víc než milion mužů.

Po porážce Hitlera se Spojenci sešli na posledním summitu v Postupimi, poblíž Berlína. Byl hodně odlišný od těch předcházejících. Velký společný nepřítel byl poražen. Na pořadu bylo mocenské rozdělení poválečného světa. Téhož roku bylo na Jaltě dohodnuto, že se Kurilské ostrovy a Jižní Sachalin Rusku. Sověti slíbili, že vstoupí do války proti Japonsku během 3 měsíců od ukončení bojů v Evropě. A učinili všechna opatření, aby slib dodrželi. Vojáci ještě oslavující vítězství nad Hitlerem byli odvezeni z Evropy. Muži i s vybavením – obrovské množství - byli převezeni do téměř 13.000 km vzdálených končin sovětského dálného východu. Někteří vojáci neměli volno už 4 roky, někteří jen minuli svá domovská města, která už neexistovala. Čekala na ně auta přivezená ze Spojených států. Nejvyšší sovětští velitelé převzali své funkce. Měli falešná jména a dokumenty, aby utajili velikost a důležitost operace.(Záběry na jednotlivé nejvyšší vojenské důstojníky) Maršál Vasilevskij, maršál Mereckov, maršál Malinovskij. Jejich mise měla zničit celou Kwangtungskou armádu. Plán byl obklíčit tuto armádu tak rychle, že se nestihne stáhnout do Číny a Koreje. Byl to Vasilevského plán, netrvalo dlouho a ostatní souhlasili. Vše mělo začít 9. srpna. Noc předtím volal maršál Vasilevkij Moskvu, aby se hlásil Stalinovi. Generalissimus ale věřil svým armádám a nechtěl být rušen. Díval se na svůj oblíbený film, který mu daroval prezident Roosevelt.

Když se Němci vzdali, Rusové rychle přesunuli obrovské množství pěchoty a vybavení na Dálný východ na vzdálenost téměř 13.000 km a 8.srpna Sovětský svaz vyhlásil Japonsku válku. Na signál k útoku čekalo přes 1 a půl milionu vojáků. Jedno křídlo tvořila 1. dálněvýchodní fronta pod velením maršála Mereckova. Rychlý přesun množství vojáků byl problematický. Nebyly tu žádné cesty, země byla pokryta hustou džunglí. Japonci podle očekávání bojovali fanaticky. První střetnutí bylo pro Sověty pomalým únavným bojem. Naneštěstí pro Japonce Rudá armáda už dávno předtím zdokonalila své dělostřelecké postupy. Efekt byl úžasný. Prolomili pohraniční opevnění, ale ne beze ztrát, pak se vydali dobýt město Mutankjang – velký opěrný bod. Druhé dálněvýchodní frontě velel generál Maxim Purkajev. Tato armáda měla obsadit řeku Amur a japonské pozice na jejím druhém břehu. Japonci při ústupu zničili i těch pár mostů, které na síti řek byly. Těžké deště změnily cestu postupu generála Purkajeva v jednu obří bažinu. Vodní bludiště bylo tak komplikované, že většina sovětských útoků musela být obojživelná, s podporou obrněné flotily – zmenšeného námořnictva. I přes překážky postupovali Sověti o 50 km denně, někdy i víc. Bylo to minimálně tolik, kolik zvládaly Hitlerovy obdivované tanky při svém postupu Evropou. 3. sovětskou skupinu – bajkalskou frontu Japonci neočekávali, přišla zezadu. Bajkalské frontě velel maršál Rodyjon Malinovkij. Malinovského muži museli čelit jednomu z nejnehostinnějších pohoří v Asii – velkému Chynganu. Vedla tam jediná cesta. Tu obsadily tanky a nákladní auta. Dělostřelectvo a munice pro ně musely být přesouvány ručně. Cesta dolů byla stejně těžká jako vzhůru. Trvalo 3 dny, než se tudy vedoucí sovětské jednotky dostaly a vpadly překvapeným Japoncům do zad. Kwangtungská armáda odporovala divoce, ale sovětské obrněné složky brzy prorazily na pláň. (Záběr na vysoce postavenou vojenskou osobu) Generál Plijev, známý jako Rudý kozák. Plijev byl známý jako vrchní kavalerie, který řádil hluboko za německými liniemi. Jeho úkolem bylo překročit vyprahlou zemi pouště Gobi se spojeneckou mongolskou kavalérií maršála Chojbalsana. S sebou si museli nést všechno: jídlo, lékařské zásoby, munici a především vodu. Dostatek vody i pro zvířata, stroje a 60.000 mužů. Nejnovější zpráva je zastihla po cestě: Pravda oznamovala, že japonské Mandžusko hodlá bojovat i potom, co se císař vzdá... Sovětské tanky se setkaly, ale Japonci se nevzdávali. Rudá armáda si vytvořila obsáhlý repertoár technik a většinu z nich použila i v tažení proti kwangtungské armádě: ozbrojené kolony, parašutistické výsadky před hlavním postupem, dělostřelectvo, dokonce posílali své tanky po kolejích.

Mohli proti Japoncům zaútočit obrovskou silou kdekoliv a kdykoliv si přáli. Uprostřed srpna se Japonci znovu seskupili. Stále byli bojechtiví. Pro Rudou armádu to nebylo snadné vítězství...

Sověti spustili současně operaci proti Jižnímu Sachalinu i Kurilským ostrovům. Přišli potichu, v noci. Se 6.000 muži a stovkou lodí. Následné bitvy byly divoké a trvaly 3 dlouhé týdny. Sovětské námořnictvo mezitím obsadilo 5 korejských přístavů a odřízlo tak kwangtungské armádě únikovou cestu. Námořnictvo vysadilo pěchotu přímo na molech – 10.000 mužů. Letiště hluboko na japonském území byla obsazována rychlými údery. Parašutisté krytí stíhačkami prostě přistáli přímo na letišti a obsadili jej ještě předtím, než stihli obránci ohlásit útok. Na letišti Harbin přistál japonský transport. Než si pilot uvědomil svou chybu, bylo letadlo zajato. Když ho konečně zastavili, otevřely se dveře a v nich nestál nikdo jiný než císař Manžukua Henry Pui I. Japonský císař se už vzdal. Někteří fanatičtí Japonci si sundali uniformy a pokračovali ve střílení Sovětů. Byli zajati, nebo zabiti – jeden po druhém. Jejich vybavení bylo zničeno, jejich opevnění zdemolována, jejich pýcha pokořena. Ve chvíli kapitulace, 3. září, přišla kwangtungská armáda celkem o 700.000 mrtvých, zraněných, nebo zajatých mužů. Japonští velvyslanci podepsali kapitulaci na palubě lodi Missouri, stejně tak Američané, Britové, Francouzi a Sověti. Sověti osvobodili mnoho spojeneckých válečných vězňů. Pro vojáky přišel čas vrátit se domů. Pro Američany, Brity, Francouze, Australany, Rusy – jen rozdíly v uniformách je odlišovaly. V čase jako byl tento neexistovala žádná jazyková bariéra. Úleva byla univerzální. Někteří se ale domů nikdy nevrátili... Bojovali v poslední bitvě Velké vlastenecké války... Mír přináší mnohá požehnání...

Závěrečný příběh: Voják  Velké vlastenecké války – pocta 20 milionům sovětských občanů, kteří zemřeli mezi lety 1941-45. Tento film natočil Roman Carmen, největší ruský filmový dokumentarista, který ho považoval za nejdůležitější projekt svého života. Když ho Carmen dokončil, zemřel.

(Záběry na pohřebiště a truchlící pozůstalé po Rudoarmějcích z roku 1978...) Zdravím vás, jsem Burt Lancaster. Toto je poslední epizoda Velké vlastenecké války, války na východní frontě 2. světové války. Velká vlastenecká válka byla také spojeneckou válkou: Američané, Britové, Francozi, Poláci, Češi i další bojovali za zničení Hitlerova Německa a jeho snu po ovládnutí světa. Pro Rusy mělo vítězství zvláštní význam – byla to válka ve které zemřelo skoro 20 milionů Rusů, možná více. Zbylo opravdu jen pár sovětských rodin, které mezi dnem prvního nacistického útoku a dnem, kdy konečně skončila, neutrpěly žádnou ztrátu. Běžní muži a běžné ženy položili své životy za záchranu vlasti... Tady u zdi Kremlu v Moskvě je hrob neznámého vojáka. Mnohé matky a vdovy sem přinášejí květiny jako památku i na své mrtvé. Náš příběh:

Voják Velké vlastenecké války

Kdekoliv sovětští vojáci ve východní Evropě umírali, tam si je lidé pamatují. Odpočívají se svými kamarády ve veřejných parcích. Na tichých křižovatkách ve všech zemích východní Evropy. Položili své životy podmítkách tisíců – někteří známí, někteří neznámí... 120.000 při osvobození Jugoslávie, Československa, Rumunska, Rakouska. V Polsku 600.000, v Maďarsku přes 140.000. v Berlíně 100.000 během 3 týdnů. 1.418 dní války skončilo (záběry na ohňostroje). Každý den byl pro

Sověty hořký. Úleva a radost se rozšířily po světě. (Záběry na veselící se obyvatelstvo v různých městech) Moskva, New York, Londýn, Paříž... Všude na světě Spojenci oslavovali osvobození...

Sovětští vojáci se vrátili domů, do zničené země. Nacisté zdevastovali 1.710 sovětských měst a městeček, 70.000 vesnic – celkové ztráty 485 mld. $. (Záběr na vojenskou přehlídku) Vítězná přehlídka na Rudém náměstí: Veteráni Ukrajiny, Stalingradu, Dněpru, Budapešti, Berlína. Plejáda sovětských maršálů: Vasijevskij, Koněv, Tolbuchyn, Kovorov, Malinovskij, Mereckov, Čujkov a mladý generál Leonid Brežněv (záběr na Brežněva v generálské uniformě). Stalin se zeptal Žukova: „Zapomněl jste už jak se jezdí na koni?“ Žukov odpověděl, že stále umí jezdit. „Díky bohu“, řekl Stalin, „protože budete muset převzít poctu na vítězné přehlídce“. Přehlídce velel Rokossovskij... Byli ze všech různých složek: armáda, letectvo, námořnictvo, partyzáni. Přišli z každého bitevního pole, po dlouhé cestě domů. Na stejném náměstí pochodovali ve sněhu roku 1941 v zoufalé situaci, pak pochodovali přímo na frontu 60 km od Moskvy. O 4 roky později, v roce 1945, byli ozbrojeni hojným počtem vyspělých zbraní z nových továren, postavených za války na Uralu a na Sibiři. (Záběry na pochodující rudoarmějce se sklopenými standartami nepřítele) Standarty Hitlerových pyšných divizí teď byly v jejich rukou. Před Leninovým mauzoleem u kremelské zdi pod dohledem sovětských vůdců pokořili vlajky, které terorizovaly Evropu. Vlajky Hitlerovy tisícileté říše, co vydržela jen 12 let. (Záběry na Norimberk v proměnách času) Norimberk na samém začátku (zfanatizovaní hajlující Němci), Norimberk na samém konci (záběry na trosky rozbombardovaného města). Ale mezitím i ruiny jiných měst: Coventry, Londýn, Rotterdam, Varšava (záběry na zničená města). A nakonec, když se kruh uzavřel, hořel Berlín...

Bylo jedině správné, že se soud s nacistickými válečnými zločinci konal v Norimberku. Soudní dvůr unikl destrukci a byl v rukou Spojenců. Stejně tak Norimberská věznice. Na konci listopadu 1945 se všichni sešli. (Záběry do soudní síně:) Vězni, soudci, žalobci ze Spojených států, Sovětského svazu, Británie, Francie, obhájci. Svědkové promluvili ze záhrobí. Kdyby všechno proběhlo podle plánu nacistů, jejich koncentrační tábory mohly být po celém světě. Obvinění zahrnovala zabití 20 milionů civilistů a válečných zajatců a povraždění 6 milionů Židů. A vraždu nevinnosti. Systém nacistických koncentračních táborů byl tak efektivní, jak ho německá pečlivost dokázala vytvořit – všechno cenné bylo recyklováno. Ženám ustřihli vlasy předtím, než je poslali do plynových komor, prameny poslali do továren na lana a matrace. Z úst mrtvých vytrhali zlaté plomby, poslali je do Reichsbank a drahý kov promrhali na další krveprolití. Sejf vyl plný snubních prstenů z rukou mrtvých. Nacisté používali lidskou kůži na kufříky a rukavice. V Gdaňsku měli továrnu, která z lidských těl vyráběla mýdlo.

Soude Robert G. Jackson ze Spojených států shrnul případ pro obžalobu: „Na lavici obžalovaných sedí 20 zlomených mužů. Byli vystaveni ponižování těch, které vedli ke stejně hořkému konci, a nenávisti těch, na které útočili. Jejich osobní kapacita zla je navždy překročena. Je nyní těžké v těchto zoufalých zajatých mužích hledat sílu, kterou jako nacističtí vůdci ovládali velkou část světa a děsili jeho většinu. Jejich osud jako jednotlivců bude mít pro svět minimální důsledky. Co je na tomto řízení podstatné je to, že tito vězni reprezentují zlé vlivy, které se budou plížit světem dlouho poté, co se jejich těla promění v prach. Dáme si záležet, aby se z nich staly živoucí symboly rasové nenávisti, terorizmu, násilí a arogance a krutosti moci. Jsou symbolem agresivního nacionalizmu a militarizmu, intrik a válčení, které rozděluje Evropu – generaci za generací a ničí její lidskost. Zabíjí její muže a vyčerpává ji. Jakýkoli soucit s nimi je vítězstvím všeho zla, které je spojeno s jejich jmény. Civilizace si nemůže dovolit žádné kompromisy se společenskými silami, které by získaly novou sílu, kdybychom se s muži, v nichž nyní přežívají, vypořádali nejasně nebo nerozhodně“. Ale nemoc zůstává všude tam,

kde neonacisté vystavují své symboly. Mnoho je těch, kteří si pamatují Hitlerovy skromné začátky. (Záběry na neonacistické pochody) Francouzi tomu říkají „touha po blátě“, ostatní to nazývají dekadence – nostalgií po temné stránce lidstva. Realita byla jiná. Realitou nacizmu bylo toto (záběry na hořící vesnice, rozbombardovaná města...) Prezident Kennedy řekl: „Žádný národ v historii vojenství netrpěl víc, než Sovětský svaz ve 2. světové válce. Přinejmenším 20 milionů přišlo o život. Ze třetiny území země, ze dvou třetin průmyslové základny se stala pustina. To přibližně odpovídá zničení naší země od Chicaga na východ. (Záběry na hřbitov a truchlící) Tak vypadá realita nacizmu o generaci později. Jejím odkazem je zármutek.

V Den vítězství se každý rok v Sovětském svazu zármutek magicky změní v radost. Avril Harrimann navštívil Moskvu u příležitosti 30. výročí Dne D: „I přes naše rozdíly je potřeba pamatovat na to, že hlavním cílem musí být mír na této zemi. Je nutné zabránit katastrofě, která by mohla následovat po dalším konfliktu. Musíme být optimističtí, protože budoucnost lidstva záleží na schopnostech vůdců Sovětského svazu a Spojených států vyřešit naše rozdíly konstruktivním způsobem, ne destruktivním. Můžeme lidem po celém světě přinést naději raději než katastrofu. Já jsem optimista a jsem přesvědčen, že toho lze dosáhnout a bude toho dosaženo. Cesta k míru existuje, bude následována a snad můžeme spoléhat na dohody, které budou životně důležité pro dobro lidstva. Měl jsem tu čest setkat se s panem Brežněvem už 3 krát – v letech 1974, 1975 a 1976 – a jsem pevně přesvědčen, že jeho cílem jako vůdce ruského lidu v Sovětském svazu je vylepšení vztahů se Spojenými státy a dalšími národy na západě a zajištění míru. Řekl mi, že nechce nikdy vidět své děti, vnoučata a pravnoučata procházet hrůzami, kterými prošel on a jeho generace a že chce mír“. (Záběry na setkání válečných veteránů v Den vítězství) Mluví o všech bitvách: Stalingradu, Kursku, Sevastopolu, obloze na Běloruskem. Zpívají o bezejmenných bitvách. Jsou to vojáci Velké vlastenecké války. Mezi nimi i Leonid Brežněv se všemi soudruhy z bitvy o Krym. Neviděli se jako hrdinové, měli cíl zachránit svou zemi a své milované. Jen se drželi cesty, která je přivedla k vítězství. Jejich hlasy stále promluvají. Nedávno našly děti v Bělorusku vystřelenou nábojnici, uvnitř byl vzkaz: „Z naší jednotky jsme zbyli jen tři a teď jsme dva. Drželi jsme obranu řeky Berezina. Můj kamarád Jaša Bručkin je mrtvý. Jsem sám a přijíždějí další a další tanky. Brzo bude po mně. Byli jsme dva přátelé – mstitelé. Nikdy jsme neustoupili ani o krok. Bojovali jsme do posledního. (Záběry na fotografie) Fotografie, kterých jsou desetitisíce – přátelé, soudruzi – nikdo neví, kdo z nich přežil a kdo zemřel. Jsou to bezejmenní vojáci Velké vlastenecké války. (Záběry na Leonida Brežněva) Leonid Brežněv a jeho pravnučka Galina. (Mluví Leonid Brežněv)Za celou historii nebyla žádná válka tak hrozná, krvavá a ničivá jako Druhá světová válka, kterou rozpoutali nacističtí agresoři. Pro sovětský lid to byla Velká vlastenecká válka. Bojovali v ní za svobodu a nezávislost své socialistické vlasti, za záchranu Evropy a samozřejmě celého světa zotročeného fašisty. Tato válka si vzala životy 20 milionů sovětských lidí. Naši lidé na ni nikdy nezapomenou. Budou si ji pamatovat nejen jen ti, kteří jako já prošli plameny války od začátku, ale i nová generace, jejíž život začal v poválečných letech. Naše vzpomínky na tuto válku jsou pro nás výzvou k obezřetnosti a respektu k plánům agresivních sil. A co je nejdůležitější: výzvou k bezpodmínečné a stálé snaze o trvalý mír, o ukončení závodů ve zbrojení a mírovou spolupráci mezi národy. Chceme aby mladí obyvatelé naší planety nemuseli nikdy projít tím, čím prošla naše generace v letech války“.

(Záběr na z nádraží odjíždějící lokomotivu s obrazem J.V. Stalina na čele) Běloruské nádraží (záběry na jásající obyvatele) – žádná slova, jen jazyk lásky. V Rusku stále rozumějí ještě jednomu jazyku, tomu, kterým hovoří květiny (radost a líbání lidí nebere konce). Bojovali za vlast, za svůj způsob života, vojáci Velké vlastenecké války... A hlavně bojovali za toto (záběry na šťastné děti, na

milence v parcích...) Bojovali, aby mohlo nastat další jaro. Čas pro lásku a prostor pro nevinnost. Zemřeli, aby se ostatní mohli bavit, cítit vítr a žasnout. Zemřeli po stovkách tisíců, neznámí, ale nezapomenutí, aby ostatní měli šanci růst. Šanci hledat a ochutnat krásy země a třeba se i dočkat cesty k dalším sluncím. Zemřeli, aby se mohlo zrodit nové století... (Záběry kreslení malých dětí)