VII. CO VYŠLO Z LABORATORIÍ?

„Aqua fortis je [voda], která se destiluje na mocném ohni z os-trých a ‚korosivních‘ [látek] smíchaných v určitém poměrua má mocně ‚korodující‘ sílu podobnou ohni.“ Tak charakte-risoval Andreas Libavius ve svém díle Alchemia (1597) slouče-ninu, s jejímž popisem z Lemeryho učebnice chemie jsme sesetkali na konci předchozí kapitoly. Autora úvodního citátujsme poznali již v první kapitole, ted’ ještě pár detailů. Libaviusstudoval filosofii, medicínu a chemii na německých universi-tách; později získal i titul Poeta laureatus et coronatus, o němžřekneme více na jiném místě této knihy. Byl profesorem his-torie a poetiky v Jeně, městským lékařem v Rothenburgu a po-slední leta života působil jako představený akademického gym-nasia. Jeho obsáhlý spis Alchemia je sice jedinečný manuálpopisující technické zázemí laboratoria a hlavně uvádějící ob-rovské množství praktických návodů, ale Libavius pořád ještěnepřekročil klíčový bod – nebyl to chemik, jak si ho předsta-

CO VYŠLO Z LABORATORIÍ? / 231

Obr. 24 Již v minulých staletích se využívalo sluneční teplo, v tomto případě v destilační apa-

ratuře, jejíž dvě varianty uvádí Libavius. Zařízení vpravo je účinnější, protože zadní stěna od-

ráží sluneční záření na destilační baňky.

vujeme. Věřil stále v možnost alchymické transmutace. Přestuto výhradu ho však dnes odborníci řadí mezi nejvýznamnějšípraktiky přelomu 16. a 17. století.

Vrat’me se k úvodní větě, v níž se objevuje aqua fortis, „silnávoda“, kyselina dusičná. V Libaviově době se občas používalnázev aqua dissolutiva, který odrážel schopnost této kyselinyrozpouštět všechny známé kovy jen s jedinou výjimkou – zlata.Zároveň tu zaznívá vzdálená ozvěna čtveřice řeckých elemen-tů. Po celé věky se jako aqua, voda, označovaly nejrůznější kapaliny, samozřejmě nejčastěji ty, které se i vzhledem nejvícpodobaly vodě. V Libaviově knize najdeme celou řadu návo-dů, jak připravit kyselinu dusičnou, některé jsou poněkudsporné, ale nezůstávají nejmenší pochyby o tom, že v jeho dobějiž byla tato sloučenina zcela běžná. Tímto návodem jsme vstoupili do světa silných minerálních kyselin, které změnilysvět alchymie i řemesel, a nemalou měrou přispěly k formo-vání chemie.

Nejstarší známou kyselinou byla octová, protože nebylonijak obtížné nechat proběhnout octové kvašení. Někdy to pro-běhlo i nechtěně, když se víno zkazilo, zoctovatělo. To je aleslabá kyselina, nicméně i ona má „korosivní“ vlastnosti. Ještějednou připomeňme výrobu zeleného pigmentu, zásaditéhooctanu měd’natého, zavěšením měděných plíšků nad hladi-nu octa v uzavřené nádobě. Produkt stačilo jen seškrábat. Jaknapsal Libavius, aqua fortis má však mocný korosivní úči-nek. Položme si ted’ otázku, kdy byly objeveny látky s takovýmmocným účinkem, dnes známé jako silné minerální kyseliny –dusičná, sírová a chlorovodíková.

Kyselinou dusičnou jsme začali proto, že podle současnýchnázorů patří k nejstarším známým kyselinám, ovšem nutno zdů-raznit opatrnou formulaci, protože dějiny silných kyselin jsoustále předmětem bádání. Při pátrání po spolehlivých stopáchznalosti této kyseliny musíme vyhledat corpus Geberianum.Ted’ víme, že jen Summa perfectionis je dílem Pseudogebera,kterého jsme zhmotnili jako Paula z Tarenta, zatímco ostatní

232 / ALCHYMIE

spisy korpusu jsou pseudoepigrafy Pseudogebera. Jejich dato-vání je sice jen přibližné, ale nejspíš nevznikly s velkým zpož-děním po Summě. Rovněž není jasné, z jakých zdrojů čerpaliautoři těchto spisů. Naším pramenem bude L. de invetione ve-ritatis z tohoto korpusu, kde vyhledáme kapitolu „O roz-pouštějících tekutinách a změkčujících olejích“, která dílo uza-vírá: „Ty, mladíku učení, pátrej a prováděj pokusy a neupouštějod toho, nebot’ budeš přitom sklízet tisícinásobné plody. Na-psal jsem tuto knihu pro tebe a nyní ji chci doplnit údajemo některých rozpouštědlech a olejích, které jsou nezbytné pronaše magisterium… Nejprve budu hovořit o naší rozpouště-jící vodě97, kterou jsem byl v naší Summě uvedl tam, kde jsempojednával o rozpouštění pomocí ostrých tekutin.“ Formulacetohoto typu svedly v minulosti odborníky na scestí. Neznámýautor se tu totiž hlásí k autorství Summy, kterou nenapsal,a navíc v ní není pojednání o takovém rozpouštění, které zmi-ňuje. Nicméně je v Summě jedna sporná pasáž, k níž se takédostaneme. Ted’ konečně návod, jenž je pokračováním před-chozího textu: „Vezmi nejprve jednu libru vitriolu, půl librysanytru [dusičnan draselný], čtvrt libry kamence. Vše destiluja získaná tekutina má mocný rozpouštěcí účinek.“

Jednoduchý postup vedoucí k významnému výsledku, kterýprobereme z několika hledisek. Začneme chemickým a na-značíme, jak kyselina dusičná v tomto procesu vzniká. Přitomvynecháme kamenec a použijeme, jak bývalo běžné, jen vitriol,což byl obvykle síran železnatý, mohl to být i měd’natý. Pod-statné je, že při suché destilaci vitriolu vzniká oleum vitrioli,kyselina sírová, které se věnujeme za chvíli. V následujících re-akčních krocích reaguje tato kyselina se sanytrem v reakčnísměsi:

KNO3 + H2SO4 → HNO3 + KHSO4, KNO3 + KHSO4 → HNO3 + K2SO4.

CO VYŠLO Z LABORATORIÍ? / 233

97 V orig. aqua dissolutiva.

Když byla v minulém století tato příprava zopakována v labo-ratorním měřítku, proces byl proveden při 800 °C, podařilo sepřipravit kyselinu dusičnou o koncentraci 51 hmotnostních %s příměsí 0,4 % kyseliny dusité (HNO2).

Kyselina dusičná tedy byla známa nejpozději v první polo-vině 14. století, ale ještě nějakou dobu trvalo, než se alchymistéa řemeslníci seznámili s touto novou „vodou“. Tak to býváu řady objevů a v tomto případě se nedá posoudit přínos obouzmíněných skupin, protože používaly často velmi podobné, ne-li identické postupy. Odhaduje se, že v 15. století již byla aquafortis dostatečně prozkoumána, aby mohla vstoupit do praxe.Abychom připomněli, že dějiny praktikující laboratorní alchy-mie jsou neoddělitelně spjaty s řemeslem, přidejme k báňskýma hutním odborníkům Agricolovi a Erckerovi ještě jednoho, ne-méně proslulého.

Vannoccio Biringuccio (1480–asi 1539) pocházel z italskéSieny a jeho život byl výrazně spojen s tamní rodinou Petruc-ciů, která ho dlouho podporovala, takže mohl procestovatnejen Itálii, ale pobýval také v Německu. Jeho zájem směřo-val k metalurgii; roku 1513 získal místo ve zbrojnici města Sieny, které však musel o tři roky později opustit, když byl spolu s hlavním mincmistrem obviněn ze znehodnocovánímince. Podrobnosti nejsou spolehlivě známy a toto obviněnímělo spíš politické pozadí. Po zklidnění situace dostal Birin-guccio roku 1524 v Sieně monopol na produkci sanytru, aleo dva roky později byl znovu prohlášen za rebela a jeho majetek byl zkonfiskován. Život tohoto muže je zrcadlem ne-klidné renesanční Itálie. Ted’ tedy pro změnu rebel pobývalznovu krátce v Německu a po návratu do Itálie se roku 1529proslavil tím, že pro Florentskou republiku odlil obří dělo.Mezitím se situace v Sieně uklidnila a roku 1531 potkávámeBiringuccia jako senátora této republiky. Současně stačí vy-rábět zbraně a navrhovat pevnosti pro Parmu a Benátky. Ne-klidný život tohoto odborníka končí patrně v Římě, kde se roku1538 stal správcem papežské slévárny a zbrojnice. Píšeme

234 / ALCHYMIE

CO VYŠLO Z LABORATORIÍ? / 235

Obr. 25 Ještě jednou z Libaviova díla, kde jsou také vyobrazeny různé typy nádob. Malý ku-

kurbit (A) je vlevo nahoře, typické jsou retorty (O, X, Y), známé v běžné mluvě jako křivule.

Nádoba N, také retorta, nesla vznešený název cornu Hermetis, Hermův roh.

„patrně“, protože se nezachovaly dokumenty o místě a datujeho úmrtí.

Představili jsme Biringuccia podrobněji, protože jeho spisPirotechnia, vydaný posmrtně roku 1540, je nejstarším dílempokrývajícím celou oblast tehdejší metalurgie. V této knize na-jdeme všechno, od popisu kovových rud přes různé minerályaž po práci s kovy jak drahými, tak obecnými. Jen pro zajíma-vost, šestá kapitola desáté knihy jeho díla má název „Způsobvýroby kovových koulí, které se rozprasknou na mnoho kusů,pro střelbu na armády seřazené k boji“. Nás však ted’ nezajímápraotec pozdějších šrapnelů, ale práce s drahými kovy, kterouobjev kyseliny dusičné výrazně změnil právě tím, že tato kyse-lina rozpouští všechny kovy s výjimkou zlata. Tím se nabídladalší prubířská metoda, tentokrát na mokré cestě. Pirotechnianás poučí, jak stanovit množství stříbra, které obsahuje příměszlata: „Především musíš předpokládat, že stříbro, jež si přeješprozkoumat, je čisté; jestliže není, udělej to tak, v kupele…“Jak víme, kupelací se neoddělí stříbro od zlata, ovšem slitinatěchto kovů se zbaví všech nečistot. Z takové slitiny, v níž pře-važuje stříbro, se má vykovat tenký plíšek, aby se dal snadnořezat. Kousek se odřízne a zváží, „potom vezmi malý kukur-bit98 o obsahu asi jedné a půl sklenice… Naplň to zcela nebotrochu tvou aqua fortis a vhod’do toho onen malý plíšek, jenžjsi byl zvážil. Kukurbit je poté vložen nad horký popel nebožhavé uhlíky. Jak jsem ti dříve byl pravil, okamžitě uvidíš, jakse to vaří a stříbro se mění do podoby vody, a spatříš zlatopadat na dno jako jemný černý prášek…“ Následovalo ještěčištění tohoto prášku další dávkou kyseliny, takže zežloutl, a popropláchnutí vodou a vysušení se zvážil; tuto hodnotu pak sta-čilo porovnat s hmotností výchozího vzorku. Prubířství získalonovou metodu.

Vrat’me se k začátku návodu, kdy se Biringuccio obrací kečtenáři, aby použil „svou aqua fortis“. Mínil tím totiž, že i tato

236 / ALCHYMIE

98 Typ baňky používaný hojně alchymisty i řemeslníky.

kyselina musela být předem připravena, aby metoda splnila svéposlání – co nejpřesnější stanovení obsahu zlata ve zkouma-ném stříbře. O tom, jak si počínat při této přípravě, se píšev předchozí kapitole: „… jestliže si přeješ, aby byla tato kyse-lina dobrá a pracovala dobře, je nezbytné přidat polovinudenaro čistého stříbra na každou libbru kyseliny99… jakmileto [stříbro] je v ní, uvidíš, že se kyselina zakaluje… ale budeto probíhat mnohem rychleji a lépe, jestliže to umístíš nadhorký popel. Po krátké době… spatříš, že se všechno stříbrorozpustilo do [podoby] vody… a uzříš hrubou sraženinu po-doby velice bílé křídy padat na dno…“ Pak už stačilo kyselinujen opatrně slít a používat. Byla „dobrá“.

Cílem tohoto počínání bylo odstranit případně přítomnoukyselinu chlorovodíkovou, která občas vznikala současně s du-sičnou z nečistot ve výchozích surovinách. V tomto případě bylnečistotou chlorid draselný obsažený v sanytru. Stříbro přida-né k „surové“ kyselině dusičné reagovalo s chloridovými ionty z kyseliny chlorovodíkové na velmi málo rozpustný chloridstříbrný, což byla ona bílá sraženina. Pokud by v kyselině du-sičné zůstala malá příměs chlorovodíkové, při prubířském po-stupu popsaném před chvílí by spolu s práškovým zlatem vy-padával i chlorid stříbrný, což by komplikovalo celý proces.

To je případ, kdy je kyselina chlorovodíková jen malou a zdenavíc nežádoucí příměsí v kyselině dusičné. Pokud se všakpoměr obou kyselin změní, efekt je překvapivý, což konstato-val i neznámý autor L. de invetione veritatis, který ovšem ne-tušil, že jde o směs kyselin. Jeho návod na přípravu kyselinydusičné jsme zakončili konstatováním „mocného rozpouště-cího účinku“ a text pokračuje: „… [voda] bude ještě ostřejší,jestliže s tím rozpustíš čtvrt libry salmiaku [chloridu amon-ného]. Tekutina pak totiž rozpouští zlato, síru a stříbro.“

Zatímco rozpouštění síry a stříbra není podstatné, týž pro-ces se zlatem měl naprosto zásadní význam. Znamenal hlubo-

CO VYŠLO Z LABORATORIÍ? / 237

99 1 denaro = 1,18 g, 1 libbra = 339,55 g.

kou změnu v pohledu na tento kov, do té doby „nesmrtelný“,nezničitelný, když se najednou objevila substance, jež doká-zala rozpustit i krále kovů. Připomeňme ještě jednou, že aquaregia, voda královská, kterou známe jako lučavku královskou,je směs HNO3 : HCl v poměru přibližně 1 : 3. Její objev, jak vidíme opět obtížně datovatelný, byl skutečnou revolucí jakpro alchymii, tak pro řemeslo. Pro alchymii byl spíš větší. Do-volme si exkurs do chemie, totiž vysvětlení mechanismu účin-ku lučavky královské na zlato. Kdybychom totiž předpokládali,podobně jako u jiných kovů, přímou oxidaci zlata dusičnano-vými anionty, lze ukázat na základě elektrochemických úvah,že by taková reakce neprobíhala. Klíčový je v tomto případějiný proces:

HNO3 + 3 HCl → NOCl + 2 H2O + 2 Cl

a vznikající atomární chlor působí jako oxidační činidlo, kteréteprve reaguje se zlatem:

2 Au + 6 Cl → 2 Au3+ + 6 Cl–.

Další kyseliny

Jestliže datování objevu kyseliny dusičné zůstává problema-tické a hovoří se poměrně obecně, že k němu došlo „patrně“ve 14. století, pak další minerální kyselina, sírová, je na tompodstatně hůř. Dostatečně spolehlivé popisy její výroby jsoupříliš pozdního data, ze 16. století, ovšem narážky na ni nalé-záme již o dvě století dřív. Podle názoru některých odborníkůmohla být tato kyselina známa všude tam, kde jsou ložiska síry,jejímž hořením vznikají oxidy rozpouštějící se ve vodě na ky-selinu siřičitou a sírovou. U této kyseliny se setkáváme s ne-malými terminologickými úskalími, která jen naznačíme. Navíc,jak jsme viděli, vzniká kyselina sírová z vitriolu jako mezipro-

238 / ALCHYMIE

dukt při právě popsané výrobě kyseliny dusičné, ale tehdy toasi nikdo netušil. I když…, ale k dalšímu dohadu se za okam-žik dostaneme.

Popis přípravy kyseliny sírové přímým spalováním síry na-jdeme u Libavia, jenž nazýval tento produkt spiritus sulphu-ris, ale pro jiné autory to byl liquor sulphuris, případně oleumsulphuris, přičemž poslední z názvů býval ještě delší. Moderníopakování této techniky ukázalo, že síra, jak se očekává, shořína oxid siřičitý (SO2) a ten se pomalu oxiduje na vzduchu naoxid sírový (SO3), který se ve vodě rozpouští na kyselinu síro-vou. Tak se procesem, jenž trval 14 hodin, podařilo připravittuto kyselinu jedenáctiprocentní. Běžnější byl postup zmíněnýu kyseliny dusičné, vycházející z tepelného rozkladu vitriolů,skalic, modré (CuSO4) nebo zelené (FeSO4). Základní reakceje v tomto případě

FeSO4 .7H2O → FeO + H2SO4 + 6 H2O.

Přitom ovšem velmi záleželo na tom, jak byla výchozí surovinapřipravena. Pokud nebyla předem vysušena, zůstávalo častojen u spiritu vitrioli, a to veneris nebo martis, podle typu po-užitého vitriolu. Jiné názvy byly aqua vitrioli nebo liquor vi-trioli. Při rekonstrukci se ukázalo, že nejprve vzniká jen zředěná kyselina siřičitá, která přechází postupně při stání naněkolika málo procentní kyselinu sírovou. Dále tu byla ještějiná možnost, kterou najdeme rovněž u Libavia: „Ostrý olej sezhotoví následovně. Uherský vitriol100 se vysuší na teplémmístě poté, co byl [předem] roztlučen; po třech dnech se roz-drtí a opět suší v nádobě zakryté lněným plátnem; pak… sedestiluje.“

Takto získaný vitriolový olej, oleum vitrioli, oleum vitrioliacidum, byl opravdu ostrý; opakování experimentu poskytlo

CO VYŠLO Z LABORATORIÍ? / 239

100 Názvosloví vitriolů bylo rovněž nepřehledné; jako uherský v. se nejčastěji ozna-čoval nečistý síran měd’natý.

kyselinu sírovou o koncentraci 77 hmotnostních %. Podmín-kou úspěchu bylo, aby byl výchozí vitriol zbaven krystalovévody. Výsledný preparát byl červená až hnědavá olejovitá ka-palina, proto oleum, a narážky na „ostrou vodu“ této barvy na-lézáme už ve spisech ze 14. století. Také Summa perfectionisobsahuje větu, která je předmětem diskusí. To je naše „i když“,použité před chvílí. Pravda, je to v pojednání o medicíněprvního řádu k „červenění luny“, a text není jasný, ale používáse tu vitriol, jenž se má sublimovat, což je problematické, nic-méně mohlo to být sušení. Přesnost vyjadřování je (nebo byměla být) až doménou moderní vědy. Pak následuje kalcino-vání, žíhání na vysokou teplotu, bohužel však chybí zmínkao použité aparatuře. Potom přichází sporná věta: „Poté to budižrozpuštěno [do podoby] červené vody, která nemá sobě rov-nou.“ Ptáme se, čím je ona voda tak výjimečná. Tím, že výtečněbarví stříbro do červena, nebo proto, že je to mimořádně „ostrá“voda? Uvážíme-li, že se Summa objevila dříve než další spisyPseudogeberova korpusu, autor nemusel znát kyselinu dusič-nou a pak by jeho červená voda neměla sobě rovnou, pokudby to byla kyseliny sírová. Opakujeme, že to je pouhý dohad;žádné další zmínky v Summě nenacházíme.

Nejasnosti kolem kyseliny sírové souvisejí také s tím, že o nídlouho nebyl vážný zájem. Její praktické použití, například jakobělicí činidlo nebo surovina pro výrobu kyseliny chlorovodí-kové, začalo poměrně pozdě. Sama kyselina chlorovodíková jeještě větší záhadou než předchozí dvě. Všeobecný souhlas pa-nuje v tom, že byla ze tří minerálních kyselin objevena jako po-slední, někdy se uvádí 16. století, z něhož je popis destilacesoli, chloridu sodného, smíchané s trochou hlíny. Tato směs senavlhčená zahřívala asi na 1000 °C, a moderní opakování vedloke kyselině chlorovodíkové o koncentraci 25 hmotnostních %,když hlínu původního postupu nahradila křemičitá sůl. Pro-dukt byl nazýván spiritus salis, někdy též oleum salis.

Kyselina chlorovodíková zůstává i nadále záhadou. Nový vý-robní postup zavedl v 17. století Glauber, když destiloval sůl

240 / ALCHYMIE

zprvu s vitriolem, později zjistil, že je lepší provádět destilacipřímo s kyselinou sírovou, což přešlo v 19. století do průmys-lového měřítka. O tomto učenci jsme psali v souvislosti s jeho„zázračnou solí“, která přitom vznikala, a zmínili jsme dispersiinformace o tomto postupu. Ted’ přidejme rozpaky, jež pano-valy také u použití kyseliny chlorovodíkové. Glauber ji napří-klad doporučoval ke kořenění pokrmů…

Dodnes zůstává otazník nad pasáží z anonymního italskéhorukopisu z první poloviny 15. století, kde se píše: „Voda nazměkčování kostí. Vezmi římského vitriolu101 a dobré obecnésoli, po jedné libře každého, a rozemel dobře na prášek, potédestiluj… a vlož kosti do toho a ponech je tam půl dne. Kostizměknou a můžeš je krájet jako vosk.“ To je nebo zdá se býtpůvodní varianta Glauberova postupu. V kyselině chlorovodí-kové by kosti skutečně změkly. Přesto návod zřejmě odborníkynepřesvědčil, takže se objev kyseliny chlorovodíkové klade spíšdo 16. století, třebaže se možná opravdu povedl o sto let dřívea zapadl, což bylo osudem nejednoho objevu.

Minerální kyseliny hluboce změnily alchymii i řemeslo. Nešlojen o prubířství s kyselinou dusičnou nebo o rozpouštění zlatalučavkou, i když právě tento proces s „nesmrtelným“ kovemoživil sen alchymistů o alkahestu, universálním rozpouštědle.Najednou se však objevila možnost připravovat rozličné soli,například z jednoho kovu působením různých kyselin. Ukazo-valy se rozdíly v průběhu těchto reakcí, někdy se přitom tvo-řily bublinky bezbarvého, jindy barevného plynu, také vzniklésoli se někdy lišily barvou, rozpustností ve vodě. Dlouho pa-noval zmatek. Například ještě pro chemika Lemeryho byly vi-trioly nejen síran měd’natý a železnatý, ale také dusičnanstříbrný, který nazýval vitriolum lunae. Porovnávání vlastnostísolí dovolovalo činit první jednoduché závěry o jejich reakti-vitě, ale prosazovala se také stále více myšlenka, která sahá při-nejmenším k Arnaldovi z Villanovy. K tomu skutečnému, lékaři,

CO VYŠLO Z LABORATORIÍ? / 241

101 I to byl obvykle nečistý síran měd’natý.

jenž hledal různé chemické preparáty, které by měly medicín-ské účinky. Množství nových solí dodalo tomuto trendu mocnýimpuls.

Přitom právě alchymisté, kteří hodně experimentovali, při-pravovali svými návody na různé sloučeniny půdu, na níž sezvolna rodilo chemické myšlení. Alchymie tak pracovala protisobě. S každým novým poznatkem se blížil okamžik, kdy seukáže nesprávnost jejích teorií. Tento proces byl pozvolný, ře-meslo, alchymie a zárodečná chemie, někdy se hovoří o proto-chemii, se zvlášt’ výrazně prolínaly přinejmenším od 16. století,ale až ve druhé polovině následujícího nabývalo chemické myš-lení vrchu. Připomeňme však Glaubera, vypracovávajícího che-mické technologie a současně přesvědčeného o možnosti trans-mutace kovů. Ještě ne chemik, ale také už ne „plnohodnotný“alchymista, jakými byli bezprostřední následovníci Pseudoar-nalda a Pseudolullyho. Na druhé straně, podíváme-li se na početalchymických spisů vydaných tiskem, vidíme, že tato nauka mělasilnou posici ještě ve druhé polovině 17. století.102 Jejím teo-retickým základům vysvětlujícím transmutaci dodala renesančníEvropa ještě jeden kámen. Symbolicky poslední a jeho tvůrcesi zasluhuje zvláštní pozornost. Než se k němu dostaneme, vy-dejme se na okamžik do vzdáleného světa, abychom udělali zaminerálními kyselinami nikoli tečku, ale otazník.

Indické záhady

V této knize se věnujeme téměř výhradně evropské alchymii,ale právě v diskusi týkající se silných minerálních kyselin jevhodné podívat se také jinam, do Indie. Nebude to poprvé, aletentokrát musíme být trochu podrobnější. Především konsta-

242 / ALCHYMIE

102 Uvádí se, že od začátku knihtisku do roku 1800 vyšlo skoro 4700 alchymickýchtitulů, z nichž bylo přibližně 1700 latinských a stejně tolik německých. Charak-teristická maxima v počtu vydaných knih jsou tři: 1560–70, 1610–20 a 1650–85.