Vlastimil Marek

SITUACEDalší fejetony o životě, ženách

a cestách k duchovnosti za časů brexitu

2016

© Vlastimil MarekVydáno vlastním náklademPraha 2016

ISBN: 978-80-270-0638-0

2

Situace

Už jsem na toto téma občas zabrousil i s návodem pro jedince uprostřed davů, zmítaných turbulencemi doby. Teď navíc vnější beznadějnost (či individuální rozladěnost nad nepoučitelností politiků i populace) vykrystalizovala do překvapivého činu i jeho stručného a výstižného pojmenování: brexit. Za časů zbrkle černobílých řešení a dvojkové soustavy (buď zůstat v EU, nebo odejít, buď pravdoláskař nebo zastánce ruky volného trhu), kdy je jedinec tlačen k okamžité a budoucnost dlouhodobě ovlivňující volbě (přičemž kluci politici si jen hrají se sirkama), nezbývá, než sice vnímat realitu, ale plně se, bez zbytečných emocí, soustředit na světy uvnitř sebe sama. 

V případě mého důchodcovství jde o umění vychutnávat si v pomalosti a detailech co je nádherné a možné a stále to ještě existuje, a netrápit se tím, co už nezvládám. Nejde už o akčnost, ale o vychutnávání pozorování. O umění aplikovat dávné jógické umění svědka: registrovat, vnímat provázanost příčin a souvislostí, ale nebýt obětí situace – uchovat si (nejraději) humorný nadhled, vnitřní svobodnou integritu.

Když už člověk nemůže ovlivnit či dokonce pozměnit vnější svět, řítící se k nejistým koncům (dle Váchala do ďáblovy řiti), stále totiž může ovlivňovat to, jak svět kolem vnímá: třeba nedat se vyždímat zbytečnými emocemi. Přičemž jediná forma emoce, která pomáhá, je právě humor a smích. Aplikoval jsem tuhle disciplínu již v dobách totality, zvláště za nekonečných přímých přenosů z jednání 13., 14. a dalších sjezdů Komunistické strany Československa. Učil jsem se tehdy hrát na indické bubínky tabla, a to se musí celé hodiny v sedě opakovat tytéž prstové a dlaňové techniky úderů na různá místa blan dvou různě velkých bubínků (také aby se prsty postupně zcela uvolnily). Kýžená rychlost a hbitost prstů se dostaví, až když člověk zapomene, že něco chce a

3

musí: jakmile se (po měsících cvičení) uvolní, najednou zahraje tentýž rytmus dvakrát, a po letech cvičení třeba čtyřikrát rychleji.

Sedával jsem před zrcadlem, koukal na sebe, jestli mám správnou techniku posezu i pohybu prstů, ale zároveň na televizní obrazovku s přenosem sjezdu a jeho hlavních řečníků, ale měl zvuk televizoru ztlumený, a kromě své hry poslouchal i gramofonovou desku, třeba Led Zeppelin nebo Rolling Stone. Zatímco na obrazovce hýbal pusou Gustáv Husák, já slyšel ječení vlasatců. Nejoblíbenějším hitem byl první tajemník a prezident, který donekonečna opakoval: I can´t get no, satisfaction…

Jistě, úplně vymazat emoce nelze. Ale takto viděný a slyšený první tajemník člověka emočně vyčistí a uvolní přece jen víc, než kdybych na situaci nadával: obvykle pasivně a negativně pojímanou situaci jsem si aktivně transformoval. Dnes po letech po mě sklouzávají neustálé stesky politiků a ministrů o tom, co mají za problém a jak budou řešit problematiku sklizně či nedostatku toho či onoho, jako po igelitové pláštěnce: jsem impregnován. Vybudoval jsem si tehdy celé systémy vlastních alternativních aktivit (děti, chata, bigbít, kapely, meditace se zazenovými kolegy, překládání buddhistické literatury, učení se japonštině, opisování samizdatových tiskovin, fotografování dětí i koncertů atd.) a nejen že přežil, ale objevil a uchoval svobodu.

Z prostoročasu doby najednou začaly probleskovat a nakonec zářit perličky na dnech dnů a lidí kolem: byly to doby folkových porubských kolotočů a hraní ve studentských klubech v Brně či Ostravě (ale i ve ValMezu a Znojmě, ale i v Martine a Bratislave). A nakonec se objevily synchronicity: ty či ony události, setkání, náhodně zachycené přírodopisné dokumenty i v tehdejší televizi, nebo socialisticky kritické materiály o Japonsku, které si stačilo prostě stranově převrátit, a neslyšet a nevidět tvrzení že vzduch a voda v Tokiu se nedají dýchat a pít, což dokazují lidé na ulicích, kteří davově nosí roušky na ústech (přičemž jsem věděl, že

4

Japonci si vždy, když se cítí nachlazeni, dají roušku na ústa, aby nešířili infekci) – jakoby náhodně přinášely hromady informací, které „nastavovaly zrcadlo“. Když jsem potřeboval někoho potkat, za dvěma pražskými rohy jsem ho potkal. Když jsem chtěl něco rozjet, sem tam jsem utrousil poznámečku, zanechal nějakou stopu, a za týden či měsíc se to či ono jakoby samo od sebe stalo.

Zároveň jsem umanutě leč trpělivě trénoval umění vnímat to, co jsem vnímal, na 100 %. Bdělou pozorností. A být vědomě v haře. Dnes po letech se to projevuje třeba tak, že registruji emočně náročné situace (kouřící těhotné, ječení matek na své k poškozenému dětství a životu odsouzené děti, neřešitelné a nespravedlivě posuzované situace různých menšin), nebo naslouchám stížnostem studenta začátečníka (častěji začátečnice), ale jen jako by z pozice svědka, nenamočen v emocích: rovnou vnímám i to či ono možné pozitivní řešení. Když jsem teď poslouchal stejnojmenný podcast (zvukový záznam) autorsky načteného blogu o situaci, znovu mi došlo, že vždy, když načítám popis něčeho negativního, co nemohu změnit, ale pro účely blogu a kontrast náznaku pozitivního řešení musí být popsáno, začnu chraptět a musím si odkašlat. Hm, ne náhodou už dlouho přednáším i o tom, že hlasivky jsou nejcitlivější svaly v lidském těle a zrcadlí emoční stav celého člověka (a tedy že jejich uvolněním lze uvolnit i emoce).

Blogy  píši (a načítám) s plným soustředěním na zamýšlené poselství, takže se emocemi nezdržuji, ale ani se netrápím, když se ony popisované a komentované negace projeví tak, že hlasivky zaprotestují. Emoce se neplánovaně a v nečekané souvislosti nepřímo dostavují, ale protože se jimi umím nezabývat, nejsem v nich namočen, jsou jen (z pozice svědka) dalším důkazem relevance popisovaných či komentovaných témat, přičemž nemohou narušit vědomou koncentraci na to, co právě dělám: to je také onen buddhistický fígl sebeobrany vůči egu – když pomáhám jiným, jaksi vypínám dávné soutěživé trénování především sebe

5

(heč, umím sedět v zazenu předpisověji a vydržím meditovat déle). O tom, že emoce tu jsou (že mi nic lidského nezůstalo cizí), svědčí jen nutnost si odkašlat. Emoce (bezmoci) přišly, něco dosvědčily, ale protože jsem se jimi víc nezabýval, bez dalších následků i odešly.

O to víc si všímám, a vychutnávám, jak ne-náhody zapracovaly (podobně jako vždy, když jsem v transu zaujatosti řešil neřešitelnosti) teď třeba na dramaturgickém umístění toho či onoho blogu: pořadí fejetonů ve výsledné knize (ale i podcastů na síti) je náhodné, a nezávisí na mně, přesto až příliš často téma padne na současnou situaci jako, jak říkala babička, prdel na hrnec. Načasování knihu vydat bylo i teď, po brexitu, nezamýšleně ideální – a přineslo i titulní fotografii na obálku – svého muže i doma porozeného chebského buddhu, pardon, syna, tedy aktuální situaci, vyfotila dula Jana.

Název této knihy na pomalé soustředěné čtení přece jen náročnějších fejetonů tak ne náhodou je Situace (za časů brexitu), i když fejetony jsou různé, a lze je číst v tak libovolném pořadí, jak vnímáme různé situace, ve kterých a do kterých jsme se narodili, které nás zformátovaly a ve kterých se nacházíme, ač a přestože nám nedochází, jak moc nás, právě tak jako způsob porodu, ovlivnily a stále ovlivňují. A že se postupně lze naučit nebýt jejich pasivním, ale spíše aktivním aktérem. Snad přinesou inspiraci a hlavně směr návodu alternativně jiného čtení naší společné situace…

6

Kde se rodí zlo a terorista

Už jsem o tom psal: poslední století si sami, zmedikalizováním a odženštěním porodů, rodíme, vychováváme a nevšímavě pěstujeme všechny své grázly, podvodníky, drogově závislé, psychopaty i teroristy. Naznačím několik přímých i nepřímých a hlavně zatím i odbornou veřejností nevnímaných souvislostí (které všichni podvědomě dobře známe), a začnu aktuálními titulky novin: V Nice vraždil rozvedený Tunisan. Zajímal se víc o ženy než o náboženství: nechodil do mešity, pil alkohol a kouřil marihuanu. Odborníci stále píší a v rozhlase hovoří o niterné nenávisti v třetí generaci původních přistěhovalců (do Německa, Anglie, Francie či Holandska) a neúspěchu multikulturalismu. Už dvacet let přitom nejen já stále umanutě píši o tom, jak budoucí nespokojence negativně poznamenávají porody v nemocnicích (ač se těm oddělením říká porodnice), výchova partou v ghettech, bezvýchodnost jejich údělu a také nesnesitelně snadno dosažitelné porno na internetu.

V medicíně platí, že skutečně úspěšná léčba je léčba kauzální čili ta, jíž se podaří potlačit příčinu nemoci. Vše ostatní je pouze paliativní zákrok hrozící dalším a leckdy i horším vzplanutím choroby. Podobně je tomu se společností. Může bez konce likvidovat následky, výsledek ovšem bude vždycky hubený. Je tudíž třeba jít ke kořeni či k tomu, z čeho všechno to zlo pramení, rozumně leč očekávatelně píše lékař Jan Payne, z jehož blogu vycházím, a který ví, že vymýtit terorismus tvrdým potlačováním je cesta do pekel. Původ zla je totiž daleko hlubší: tryská ze dna lidské duše. Většinou myslíme na zlo nikoliv obecně, nýbrž v podobě zlého člověka…

Philip Zimbardo ukázal, že člověkem se dá poměrně snadno manipulovat a přimět ho k tomu, aby dělal i něco, co jinak odmítá.

7

Nástrojem je zde lidská obava z odlišností a napodobování druhých. V pozadí je to, že člověk se zbavuje osobní odpovědnosti; odpovědnost je neurčitě kolektivní a potažmo žádná. Z toho důvodu se člověk uchýlí ke zlu v uniformě či daleké cizině. Již před lety jsem v téhle souvislosti připomínal efekt ukazovátka: malé děti do tří let neumí lhát (výzkumníci jim slíbili, že když řeknou, že to je hruška, ačkoliv jim ukážou jablko, dostanou bonbón), ale když jim do ruky dali ukazovátko, aby na hrušku nebo jablko ukázaly, malé děti bez potíží „zalhaly“. Jinými slovy, evoluce nepočítala s různými ukazovátky (i v podobě oštěpů, seker, spouště na samopalu či tlačítka, které dá povel raketě s bombou), člověk na ně nemá brzdy a není schopen odolat ani sociálně inženýrskému pokušení okamžiku něco vyřešit zkratkou, zákonem, novou přehradou, ihned, definitivně. A ukazovátkem teroristy pak může být unesené dopravní letadlo, nákladní auto.

Davy již v Evropě (tedy na rozdíl od svých prarodičů a rodičů) v obvyklých nemocnicích, tedy v porodnicích narozených dnešních puberťáků arabského původu žijí bez vzdělání v partách a na ulicích, a doma celé dny koukají na propagandistická videa džihádistického islámu a zároveň si vzájemně (rozuměj: ve společnosti, ve které chodí všechny ženy od hlavy k patám zahaleny) poskytují filmy, seriály a pornovidea, odehrávající se v přepychových interiérech… ne náhodou pak kluci závidí a začínají nenávidět společnost, která jim všechny ty barevné věci, povolné ženy a možnosti přepychu odepírá. Jsou oběti obětí, a všechna jejich poškození se v dalších generacích násobí. Rozumějte, ne každý traumaticky porozený kluk musí vyrůst v teroristu, ale přichází na svět s řadou poškození, která se pak při kombinaci s jinými negativními faktory (a že těch dnes přibývá) mohou stát spouští tragických zkratů a nedomyšlených činů.

Navíc je jich, těch nespokojených mladých, příliš moc. Všechno, čeho je příliš, škodí: lidí, horka, sexu, přepychu, ale i cigaret a alkoholu, ale i svobody bez disciplíny. Ti kluci nechtějí páchat

8

zlo, prostě si chtějí vybojovat jen možnost si taky užít… A vývoj v prostředí závisti a nenávisti pak vede k až epigenetickým důsledkům a negativním vlivům i v dalších (ještě traumatičtějšími porody) ještě poškozenějších generacích

Řešením pro vyspělé společnosti je jistě odhodlání teroristické organizace porazit, ovšem nad terorismem se tím zdaleka nepodaří zvítězit. Záchranou je pouze rozvinout výzkum toho, co je zlý člověk a v čem tkví jeho úchylka. Základním předpokladem při tom je, že zlým se nikdo nerodí; stává se jím krok za krokem a ten vývoj je plíživý, ví i doktor Payne. Ano, ale ani on bohužel zatím nezmiňuje skutečné příčiny. Současné poznání, co všechno se děje v mozku a těle novorozence v prvních vteřinách a minutách po porodu, stejně jako celá řada praktických pozorování chování kojenců (viz třeba bonding atd., najděte si příslušné termíny a pozorně čtěte!) jasně většinové alopatické medicíně už pár dekád (i u nás) naznačují, jak neblaze, přes všechna doporučení WHO, zavedená rutinní porodnická péče děti spíše poškozuje a zadělává na budoucí zdravotní a psychické (a tedy i společenské) potíže.

Například v sobě neseme velice silný záznam o porodu, který je nesmírně rozsáhlým úložištěm těžko zvladatelných emocí a fyzických energií, které nebyly projeveny, tvrdí (kromě desítky dalších světově proslulých porodníků i prenatálních psychologů) hodně dlouho i nejslavnější český, ale u nás upozaďovaný psychiatr Stanislav Grof.

Dr. Payne s ostatními doufá (ovšem marně, protože s křížkem po funuse), že snad budeme s to rozpoznat náběh ke zlému člověku v sobě samém, avšak též diagnostikovat takové sklony u dospívajících či dětí, díky čemuž bude možné s nimi pracovat. Mnohé zkáze bude takto možno zamezit, logicky dovozuje lékař. Možná ano, ale… i on už (i jako někdejší emigrant, který se po sametu vrátil) snad ví, že ve společnosti, která nefunguje, je

9

jednak naivní doufat, že si kapři (v tomto případě ti z medicínko-farmaceutického průmyslu) vypustí rybník, a za druhé, že u porodem poškozených (a u stále většího počtu bázlivých, autistických, dyslektických, astmatických, hyperaktivních a jinak zbytečně traumatizovaných dětí), bude snadné diagnostikovat sklony ke zlu či dokonce je vyléčit. Ano, možná už začíná být hůř, aby mohlo začít být (ale až za tři generace, rychlé řešení neexistuje) lépe. Ale je třeba začít ihned: ab ovo, od počátku (rozuměj: od početí, těhotenství, porodu a prvních dvou let, kdy se dotvoří inteligence, a do sedmi let, kdy je dokončen systém emocí na celý další život). Proto, pánové a především dámy, opakuji: odpověď na řečnickou otázku v titulku je jednoznačná – zlo a teroristé všeho druhu se rodí ve válkách, ale i v obvyklých (velko)porodnicích, kde převládají komplikace, medikace a porodníci tlačí na rodičky.

 

 P. S.: Pozitivní Cesta je jednoduchá, stačí vrátit porody ženám a přirozenosti: potřebujeme malé porodní domy (nebo rodit jako doma), co nejvíce dul a pojišťovnami placených porodních asistentek, co nejvíce (orgasmických) porodů doma (90 % žen dokáže porodit bez zásahů lékařů, porodnice by měly existovat jen pro pár procent naléhavých zásahů), informace o přirozených porodech i ve skriptech na medicíně, šťastná chtěná těhotenství (a čím více maminka jiný stav prozpívá, tím lépe děťátko všestranně prospívá).

 

10

Když frekvence ladí

Jakmile jsem začal umět detekovat spodní prameny a negativní zóny (začátečníkovi pomůže třeba každé větší lesní mraveniště), a pak překvapeným účastníkům seminářů vnucoval jako jeden z nástrojů vnitřní transformace vlaštovky a vidlice z proutků, aby se také naučili využívat, co jejich těla (navzdory matrixům vnímání) registrují, ale rozum odmítá akceptovat, mlhy iluzí se začaly rozpouštět. Jedním z lehce ověřitelných trumfů na mé straně byla možnost chodit mezi podivnými pískovcovými skalami, a vlaštovkou si ověřit, že tvar a umístění skály také není náhoda: zatímco ostatní písek zerodoval, zbytek zůstal v podobě bizarní skály půdorysně kopírující tvar pozitivního frekvenčního vyzařování (přesně na hraně skály pak vždy probíhala hranice negativního vyzařování). Naznačím několik možných vysvětlení, stále v úžasu, jak svět a vesmír ladí, my si však jako tři pověstné opičky stále zacpáváme oči, uši a ústa (rozuměj: pro oči nevidíme, pro uši neslyšíme, a pro rozum jsme zmateni), viz příslušný fejeton.

Ale i tahle metafora je ztracena v západním překladu, protože opičky jen buddhisty pozitivně nabádají, aby neviděli, neslyšeli a nemluvili ďábla… Záhadologové zkoumají, odborníci popírají, a nadšenci kousek po kousku zkoumají a spekulují, jak to asi s relikviemi, zázraky a jinými záhadami mohlo a muselo být. Cestovatel a spisovatel Arnošt Vašíček hovořil v televizi o turínském plátnu a záhadě, jak bylo možné, že když tamní kaple hořela, jeden hasič měl vnuknutí a ani dělem nerozbitnou schránku, ve které bylo plátno uloženo, úderem ruky rozbil a plátno zachránil. Nebo o jiném požáru, kdy shořel celý kostel, ale pod jedinou zdí, která zůstala stát, našli nepoškozenou relikvii. A poňoukl mne tak k blogování.

11

Už jsem to naznačoval ve zmínkách o siddhis, nadpřirozených schopnostech nejen osvícených duchovních učitelů, guruů a zenových mistrů (i když u nich se vyskytovaly a vyskytují častěji), ale i maminek zachraňujících své dítě: člověk je občas, když se všechno sejde, schopen až nadpřirozených výkonů. Psal jsem o kostelích a jejich velmi důmyslném umístění přímo nad pozitivní (nebo hranicí pozitivní s negativní) zónou. A o posvátných místech, která jsou vždy lokalizována na nějaký pozitivně vyzařující vrch: na pouti ke kostelu (vystavěnému a vyzdobenému dle principu oktávy) musí poutníci za zpěvu velmi dlouhé písně (aby odpojili rozum a zharmonizovali těla, rozuměj, aby se mohli vyladit na posvátné místo) projít mnoho údolíček od kapličky ke kapličce a přitom nevědomky překročili desítku skrytých pramenů: těla i mysli pak budou, jako ve sprše při střídavém použití teplé a studené vody, vyčištěny i zklidněny (rozuměj: naladěny), takže si poutníci dokonale resetovali mozky. Dnes vyjedou autem, koupí párek a trochu zklamaně, že se zázrak nebo zážitek nekonal, jedou domů podívat se na další thriller a horor.

Zmiňoval jsem něco podobného, když jsem psal o synchronicitách: jakmile je mysl dlouhodobým tréninkem (meditací atd.) očištěna, posílena a soustředěna, dějí se zázraky. Tak jako golfisté dokážou trefit jamku na kilometr daleko a za lesíkem (občas vyprávějí zvědavým žurnalistům, že prostě v představě vědomím letí metr před míčkem a navádějí jej přímo do jamky), dlouhodobě se čistící adept duchovna najednou začne vidět a hlavně cítit souvislosti i tam, kde by je normální člověk, a především pochybovač a skeptik, nikdy neviděl. Ale co udělá s obvykle rozjitřenou myslí hledače smyslu pobyt v pozitivní zóně posvátného místa, nebo vlastnictví relikvie? V době, kdy prakticky každý byl zbožný, chodil i Karel IV. do kostela a na pouti, a chtěl být po smrti věčně spasen a všemožně na to trénoval…

12

Dnes k duchovnímu a ještě navíc harmonizujícímu vyladění napomohou i jiné pravohemisférové disciplíny, třeba proutkařství, kreslení levou rukou, mantry a meditace (viz moje kniha Návod na použití člověka) atd. A i dnes se lze naučit hledat prameny a zóny, slyšet tepat a proudit svou krev, naslouchat celému tělu, cítit prameny jen rukou, bez virgule, ale i myslet pozitivně… tedy srozumitelně vysílat, ale také být schopen takto, a stále komplexněji, v souvislostech a oběma  mozkovými hemisférami, zároveň i přijímat. Je přece jasné, že šťastný, zdravý člověk i frekvenčně v mnoha oktávách ladí.

Diamant je obyčejný uhlík (jako tuha nebo kus uhlí), ale v okamžiku svého vzniku za obrovského tlaku se něco stalo a v rámci ideálních podmínek vznikl nejtvrdší krystal na světě. V případě relikvií a dalších případů neuvěřitelné odolnosti některých předmětů, nebo léčivosti některých kultovních míst, se nabízí podobné logické a každému proutkaři srozumitelné vysvětlení (jako u pískovcových skal a jiných jevů na hraně): i osvícení je jakýsi přechod na vyšší úroveň. Je náhoda, že na hranách křížů, pyramid (a jiných tvarových zářičů), na okrajích a hranicích setkávání rozdílných skupenství nebo frekvencí se dějí ty nejzajímavější věci (viz také Mandelbrotovy fraktály)?

Co když Sheldrakeovy teorie jakési kolektivní paměti platí (a proto každý list javoru a nakonec i strom ví, kam až a jakým tvarem má dorůst), a Fibonacciho hlemýžďovité posloupnosti a další posvátné geometrie, akordy v hudbě a alikvoty, záhada ohně a zákona oktávy, anebo současné využití křemíku v čipech a objevy kvantového světa elektronů i krystalů, tak jako odolnost relikvií, jsou jen různé variace situace, kdy to či ono ladí a rezonuje? Co když opravdu platí rčení dávných Tibeťanů, že kdo pozná tajemství zvuku, pozná tajemství vesmíru? Je náhoda že všichni vládci všech dob nosili (aby posílili svou moc) na korunách či jiných atributech moci právě krystaly a polodrahokamy? Je náhoda, jakkoliv to zní naivně, že Kaple sv.

13

kříže na Karlštejně má stěny přímo vytapetovány drahými kameny (a vytvářejí tak jakýsi ochranný štít pro relikvie i pro celé království české?) a Karlův most byl založen a naplánován na základě číselné posloupnosti (mezi dvěma silnými pozitivními zónami) za slunovratu a v astrologicky nejoptimálnější konstelaci planet, tedy když všechny frekvence ladily?

Co když, tak jako vesmír a planeta Gaia, a hormonálně a rytmicky vyladěná těla ženy a muže při milování, pak (po)slouží jako emergentní přeskok do jiné sféry, a jako při vzniku diamantu či jiného krystalu, dají vzniknout něčemu daleko trvalejšímu než tuha nebo ukojení pudu? Co když předměty, které sloužily duchovním mistrům (jejichž mysl ovlivňovala pronikavými myšlenkami vše, s čím zacházeli), byly, jako kaolin či hrnčířská hlína, žárem úmyslu přetvořeny v jiné skupenství… a tak jako zdi kostelů, navěky vyzařují i něco koherentnějšího? Je to opravdu mysl člověka, která svou pozorností (vědomím) donutí elektron letící proti dvouštěrbině zázračně se zdvojit a projít oběma štěrbinami zároveň jako vlna – tedy stvoří a neustále vytváří zázrak? Jak malí kluci později vybraní za příštího dalajlamu poznají, které předměty denní potřeby používal dalajlama předešlý (viz fejeton o dalajlamovství)? Jak mysl člověka ví, že právě překročil podzemní pramen nebo je v zóně? Jak jeden pták (nebo ryba) v desetitisícovém hejnu pozná, kdy má zatočit, jak slepý termit pozná, kde, kam a jak má pokračovat ve stavbě termitiště? Co zachytí anténa rozhlasového přijímače, když se na nějakou stanici (frekvenci) naladí? Co všechno vysílá a na co všechno se dokáže (by se dokázalo) naladit dobře trénované vědomí?

Jak dole, tak nahoře: jedna zázračná Cesta k ideální vyladěné frekvenci rezonující s člověkem vede zeširoka, např. přes moře frekvencí v tzv. bílém šumu přírodních zvuků nebo deštného sloupu (ego a rozum se ztratí v moři frekvencí, rozpustí, splyne, protože cenzor rozumu nestíhá a vypne). Jiná ještě zázračnější

14

Cesta vede přes frekvence, které také vznikají mimo hmotu, v prostoru, jako alikvoty ať už v lidském hlase (zvláště vyladěné a posíleny nějakým posvátným katedrálním prostorem), nebo dokonce pomocí sférické píšťaly přímo ve frekvenčním prostoru mysli.

Tvrzeni starých Indů, že nemoc je jen špatná (rozuměj: nevyladěná) písnička do tohoto Západem zatím neakceptovaného konceptu dokonale zapadá – je náhoda že nabízí další možnost tiše rezonovat a surfovat po možnostech? Na seminářích jsem se řečnicky ptával: co víc koho ovlivňuje, posvátné místo poutníky, nebo poutníci, kteří celá staletí za určitých vibrací (roku, písní, mší, rituálů) svým působením místo ovlivňují? Správná odpověď zní: posvátným místem to sice začalo, ale pak místo mohlo a může být posilováno rituály stále koherentněji vyladěnými lidmi. Jinými slovy, svět kolem nás, i v nás, je plný frekvencí a také míst, která ladí (neustále zpívají), a když to jde a umí se to, dá se na takové frekvence (nebo stále vyladěnější pole) naladit. A kromě potenciální možnosti (v dosahu vlastního neustále posilovaného morfogenetického pole vědomí) formovat a utvářet další věci a jevy, a také zažít pocit propojení, jednoty, spoluexistence… ale jen když frekvence v nás i kolem nás ladí.

15

Mít děti či nemít

Být ženou a mít možnost dávat život je velký dar. Stejně jako mít možnost prožívat sex, který jsme všichni dostali nejen proto, abychom si užili, ale abychom, jsme-li ženy, přivedly na svět dítě a vychovávaly pak nejen je, ale i sebe. Čímž naznačuji správnou odpověď na otázku v titulku. Vždyť ženské tělo přímo křičí: jsem stvořeno pro stvoření (dalšího života). Žena by si měla uvědomit a umět pyšně říci: jsem schopná přivést na svět dítě. Menstruuji, abych mohla počít a pak porodit, abych mohla milovat, hladit, pečovat o svého muže a děti, a chválit.

 „Děti se pořizují srdcem, nikoli rozumem. Nikdy není vhodná doba na dítě. Vždy je spousta důvodů, proč dítě nemít. Kdyby se používal rozum při pořizování potomků, lidstvo by už dávno vymřelo,“ napsala jedna čtenářka, a pokračuje: „Jako zkušená matka tří dětí mohu zodpovědně říct – ano, s dětmi jsou starosti. Od prvního okamžiku, kdy o sobě dají vědět. Těhotenství s sebou přináší nepohodlí. Fakt!“

 Jenže: to systém nutí každou těhotnou nechat se pravidelně vystrašit tím či oním testem nebo vyšetřením a znejistět ve své přirozené těhotenské pohodě. Původně má být totiž psychika těhotné nejpozději od třetího měsíce dokonale vyrovnaná, mozková racionální činnost utlumená, aby rozum nepřekážel, tělo a mysl fungující intuitivně. Ranní nevolnosti nejsou automatické, jsou způsobeny jen špatným stravováním ženy: dítě dává najevo, co mu nesvědčí, co pro jeho vývoj není optimální. Stačí ale, když těhotná naslouchá svému tělu, přizpůsobí se, a pak si s miminkem v bříšku povídá: tahle vzájemná prenatální komunikace velmi prospívá ženě i dítěti, a vůbec nejlepší je, když maminka svému miminku zbytek těhotenství prozpívá.

16

 Pak se dítě prodere za ukrutných bolestí na svět. Do ruky vám dají ošklivý, uřvaný, zmuchlaný, rudý uzlíček, ale máma vidí nejkrásnějšího tvora, jaký se kdy na Zemi objevil. Ten pocit štěstí je nesdělitelný. Úžasný a neopakovatelný, píše dál maminka. Jenže to všechno mohlo a mělo být docela jinak! Porodníci, cele zaujati svou mužskou vědeckostí, už ví, ale ve své aroganci a kvůli zisku zatajují,  že chyba není v rodičce, a že v příjemném, nerušícím prostředí, nejlépe domova, by nemuselo docházet k žádným komplikacím, se kterými se většina maminek v porodnicích setkává. Protože ten první knoflíček na košili byl zapnut nakřivo, protože mléko bylo systémem porodnictví u nás rozlito…

Probdělé noci, dítě řve a řve. A to jako proč? Matka utahaná, vyčerpaná, otec nevyspalý, nervozita stoupá. Nejedna matka přiznává, že měla chuť vzít polštářek a toho křiklouna umlčet. Kde v sobě mámy vezmou sílu tohle neudělat? To mateřský pud ve chvíli zoufalství, v okamžiku, kdy matka padá únavou, promítne do hlavy obrázek spícího miminka, toho voňavého andělíčka s naducanými tvářičkami a zaťatými pěstičkami. Jak se pak protáhne, otevře jedno oko, druhé a začne se na mámu smát bezzubými ústy. To jsou asi ty chvíle, které nás matky ochrání před zločinem. Před zločinem, který by se zároveň stal trestem, píše zmanipulovaná maminka, které nikdo neřekl, že stačilo dítě chtít, vědomě se na ně připravit, porodit přirozeně, tedy bez všech zbytečných přerušení a zásahů, nespěchat, nechat novorozence, aby se sám z bříška doplazil (baby crawl) k prsu a začal sát, nechat pupeční šňůru dotepat, teprve pak ji odstřihnout a počkat na placentu… a že dobře porozené dítě prakticky nepláče.

Fígl přírody tkví v tom, že když se to vše odehraje ve správném pořadí, tak se dítě narodí prakticky bezbolestně (i když namáhavě), usměvavé, s otevřenýma očima, a i placenta vyloučí bez jakýchkoli potíží a nedochází pak ani k poporodnímu blues či laktační psychóze. A v těle rodičky je (po pubertě a těhotenství)

17

ihned nastartována další přestavba mozku: zvýší se objem a kapacita čichového a sluchového centra, začnou se vylučovat další hormony a z ženy se stává Matka, která na dálku cítí své dítě, i když jen proběhne kolem.

Jen mateřská láska dokáže vysušit hektolitry slz, které mámy pro své děti vypláčí, a unést tuny strachu, obav, ostudy, které matky kvůli dětem prožijí. Být matkou není jednoduché. Je to těžká, nikdy nekončící práce… Přestože jsem občas měla chuť své potomky zabít, přestože jsem s nimi zažila ošklivé chvíle, přestože jsme se pořád nesmáli, jsem ráda, že děti mám, přesvědčil rozum matku.

Soucítím s utrpením českých matek (nynějších politiků a bankéřů), které musely porodit v tehdejších téměř vojenských porodnicích, zatímco my muži jsme pobíhali dole pod okny a snažili se bezmocně aspoň na chvíli zahlédnout to své robátko. Tuším, proč trojnásobná maminka napsala to, co napsala. Ale není to celá pravda. Dnes spolu s rostoucím počtem osvícených porodníků vím, že všechno je jinak, a když se do průběhu porodu nezasahuje, bývá prakticky bezbolestný a bezpečný (jak to asi ženy dělaly celou historii, když neměly porodníky?) A někdy i orgasmický (logicky: podobně jako při početí). Proč vám o tom porodníci neřekli?

Českým ženám dnes zcela chybí modely, vzory, příklady orgasmického porodu, adresy porodnic, kde mohou rodit v jakékoliv poloze a v příjemné atmosféře jako doma. Proto se také většina dívek porodu spíše bojí, děti mít nechtějí, a i nejisté vystrašené mámy se o své děti zbytečně bojí. Proto ovšem také rostou počty a zisky soukromých center umělého početí, roste počet dětí ze zkumavek, počet žen s potížemi se sexem a s inkontinencí a dalšími zdravotními i psychickými komplikacemi po porodníky zfušovaných, pardon, běžných porodech a potratech. Ať tak nebo tak, všechno je naopak: vy tady nejste pro porodníky, to porodníci jsou tu pro vás!

18

Chci naznačit, že je nejvyšší čas, aby začaly své blogy psát i ty maminky, které si šťastné a zdravé těhotenství užily, porodily přirozeně a dnes užasle sledují, jak se jejich geniální a zázračné děti dokážou vyrovnat s životem jako s hrou. Maminky, které nejsou ustarané a nestíhající uzlíčky nervů, ale zralé osobnosti. Ještě jinak: zatímco – podle profesora Zimbarda – příští generaci mužů zničí chybějící vzor otce, porno a počítačové hry, příští generaci českých žen a matek možná zničí zbytečný a neinformovaný strach dívek z menstruace, těhotenství a porodu, formální a pouze vnější emancipace (včetně rychlokurzů bohyň sexu, nejlépe na Šrí Lance), stále egoističtěji vyžadované právo na štěstí a také neotřesitelná diktatura bílých plášťů, resp. lékařsko-farmaceutické lobby.

Pokud se ovšem dříve (tedy včas, což znamená okamžitě) nevzpamatují současné i budoucí těhotné a maminky. Dospět ve skutečnou, tedy spokojenou, zdravou a šťastnou Ženu se dá rychleji, snadněji a levněji, než by se zdálo. Když je dítě narozeno přirozeně, čímž se v ženském těle nastartují žádoucí hormonální procesy, a když žena nebojuje s rostoucím břichem, když se poddá a užívá si své poslání, vše je a bývá, jak má být (a žena to, pokud se nenechá znejistět lékařem, intuitivně ví). Mít dítě je pak hra a úžas a láska a vyvrcholení a naplnění. A ne že ne, jak hlasitě tvrdívají ty, které neměly to štěstí a z různých příčin, mnohdy ne vlastní vinou, skutečně šťastné těhotenství, přirozený porod a inspirativní asistenci svým dětem nezažily. Protože mít dítě (a dovést ho k aktivně tvořivé dospělosti) je naplněním evolučního zadání, a to je, oč ženám vždy běželo, běží a oč běžet bude…

 

 

19

Mediální osmero pro domarodičky

Počet stále ještě nutně odvážných rodiček, které porodí doma (s asistentkou, dulou nebo dokonce úplně samy) i přes stálou mediální kampaň pomalu roste. Sláva jim, pánbů jim to oplatí na dětech (protože doma přirozeně porozené děti jsou zdravější, hodnější, zvídavější, chytřejší, samostatnější a duchovnější). Mám radost, když se mi občas nějaká taková mailem nebo fotkou pochlubí. Jedna o svém porodu doma, a dlouhé cestě k němu, napsala a sama si vydala i knihu. Dokonce ji pak pozvali do internetové televize a udělali s ní rozhovor… ale. Moderátorka ze staré žurnalistické školy, zvyklá ze své předchozí praxe na zpovídané (tehdy politiky) útočit, útočila, takže celkové vyznění bylo ve stále stejném totalitně medikalizovaném duchu: tytyty, riskující ženo, co ses odvážila porodit doma! Zpovídaná maminka přiznala, že ji styl otázek velmi překvapil, že to nečekala.

A tak nabízím všem nynějším a budoucím domarodičkám jakýsi mediální návod – aby útoky čekaly, ale nebyly jimi překvapeny, a aby to, co by mělo a má být oslaveno jako chvályhodný čin odvahy a přirozenosti, dokázaly bez mrknutí oka před moderátorkami, porodníky starého dominantního typu, ale i před celou veřejností, nejen obhájit, ale i pozitivně zpropagovat. Protože doma rodící maminky nic nespáchaly, naopak! To poslední více jak půl století medikalizací je slepá ulička, a celé zástupy porodníků dělaly a dělají (často svou odborností oslepení) chyby! A tak dokud i u nás nebude v každém městě malé porodní centrum, kde budou ženy rodit jako doma, budou pro mnohé domácí porody ideálním řešením. Odhaduje se, že asi 85 % těhotných dokáže porodit bez intervencí porodníků (rozuměj: většinou rutinních, protože lépe placených zásahů). Zdravá informovaná těhotná, která pyšně udrží svou psychiku v klidu a jistotě, že přirozený neuspěchaný a tedy bezpečný porod její tělo

20

zvládne, jej také zvládne. Pak je ale třeba nestydět se za porod doma, naopak, i před mikrofony médií být pyšná a sebevědomá.

Porodníci, farmaceuti a muži všeobecně netuší, jak se rodí život, a tak se (to)ho trochu bojí. Moderátorky to myslí upřímně a dobře, ale také se asi kdysi nechaly zblbnout pokrokem medicíny a muži porodníky, a bojí se (si) to přiznat. Když maminka radí já jsem to přežila, přežiješ to i ty (nebo porod je utrpení) – myslí to dobře, stejně jako porodníci, když radí dýchejte, tlačte… ale jen se ve své pýše pletou evoluci do řemesla. Proto se ani před mikrofony médií nenechejte, domarodičky, vyvést z klidu: oni útočí, protože se bojí (a stále častěji i stydí). Zkuste nepodlehnout nátlaku, a trvejte si na svém: porod doma je úspěch, vítězství přirozenosti, něco nádherného. Těch, které už porodily samy doma je stále víc, a na sociálních sítích jsou k nalezení: rády poradí. Pomozte změnit zlozvyk médií (kdykoliv je v televizi či inscenaci porod, rodička musí ležet na zádech a křičet a trpět) a uvést vše na pravou míru: zrození života je zázrak, nikoliv chorobopis, stojí za to poslechnout tělo a přírodu, a lze porodit bezbolestně, v úžasu (třetí porod je docela často dokonce orgasmický), rychle a bezpečně.

Milá domarodičko:

1.     Buď pyšná a v klidu – to ty a tvé budoucí miminko jste při porodu ty nejdůležitější bytosti ve vesmíru. To ty (a žádný porodník nebo anesteziolog či pediatr) porodíš. To ty (a nikdo jiný) máš to privilegium, čest a radost stvořit nový život (což žádný porodník nikdy nedokázal). Užívej si – nejen devět měsíců těhotenství, ale i další nejméně rok dva kojení (a pak celé dlouhé roky mateřství). A také porodní síly, jejíž budeš součástí.

2.     Důvěřuj svému tělu (a evolučnímu zadání) a neboj se nahlas říct: důvěřovala jsem a důvěřuji svému ženskému tělu. Porodníci tu jsou půl století, zatímco ženy rodily a rodí desítky tisíc let. Takže se nenech zblbnout ani obavami gynekologa či pediatra, ani

21

maminek a babiček, co by se mohlo stát (a ani provokativními otázkami moderátorek co se mohlo stát). To ty jsi porodila nebo porodíš dalšího malého buddhu (nebo jeho budoucí matku). Ke klidu navíc přispěje, když si budeš s děťátkem povídat – nejlépe již v těhotenství (dítě rozhoduje o začátku porodu, ne porodník). Podpoříš tak nejen zdravý vývoj jeho mozku, ale také svou niternou jistotu, žes´ udělala porodem doma pro své dítě sebe i pro sebe to nejlepší. A pak o tom vyprávěj všem ostatním.

3.     Nemysli na nic – čím méně budeš na porod (ale i početí, kojení, výchovu atd.) myslet (příroda sama kognitivní mozek ženy vypíná, aby rozum porodnímu procesu nepřekážel), tím snadnější vše bude. Vykašli se na strach, v těhotenství a ani při porodu s ničím a nikým nebojuj a poddej se: to ne ty (co si myslíš, že jsi a co ti říkali, že musíš), ale vesmír a miliony let evoluce rodil a bude rodit s tebou. Budeš pak (nejméně při třetím porodu) příjemně překvapená, jak může být porod orgasmický a plný radosti. A podobně nemysli (a nepřipravuj se) ani na nějaký ten rozhovor v nějakém tom médiu: už všechno víš. Na porod jsi větší odbornicí než ti nejlepší porodníci.

4.     Nebojuj – nech věci běžet – nespěchej! Nevnucuj tělu tempo porodníků, nenech se zmást příručkami a knihami, které většinou napsali muži odborníci. Nech čerstvé miminko doplazit se břichem k prsu. Všechno ostatní (včetně dalších hormonálních změn ve tvém těle a strukturních vylepšení v mozku, a tedy i bezpečné odloučení placenty, úspěch při kojení a absence moderních poporodních potíží) pak přijde samo, příroda a šťastně uvolněné tělo se postará. A tak jako je lepší nebojovat při porodu, stačí nebojovat i ve studiu nebo při rozhovoru: zatímco ty budeš vyzařovat mateřské štěstí, klid a vyrovnanost, nervozita a útočnost novinářky vypoví (a odhalí) víc o ní, než o tobě. 

5.     Buď pyšná a sebevědomá, protože jsi to ty a tvé doma přirozeně porozené dítě, kdo (když to dobře dopadne) začne

22

v několika generacích postupně měnit svět zatím nepoučitelných lidí. Žádná moderátorka, žádný politik, žádný gynekolog či porodník v tomto ohledu nedokáže, co ty – tím, že porodíš příští malé osvícené (chytré ale zároveň soucitné) a tolerantní, ale asertivní muže a ženy. Neboj se o svém porodu mluvit, nestyď se před ženami, které porodily traumaticky nebo císařem, svým úspěchem pochlubit. I kdybys porodila (k nevoli porodníků nebo moderátorek) na slámě: buď pyšná a sebe vědomá.

6.     Nenech se vyvést z rovnováhy – ani světly reflektorů ve studiu, ani manipulativními otázkami moderátorek (to oni požádali o rozhovor tebe, a měli by se chovat s respektem), ani nepřipraveností žurnalistů: když se budou ptát na blbosti, prostě odpovídej a (pro)mluv o tom, co chceš ty sama. Bohužel zvykem většiny českých televizních ale i rozhlasových rychlostanic je vyždímat každého zpovídaného jako citrón a odhodit ho. To změnit nemůžeš, ale můžeš jako skála mateřství odolat mediálnímu (ná)tlaku. Zatímco všichni hledají sebe i smysl své existence, ty jsi ho už našla.

7.     Uvolni tělo i mysl – uvolněná psychika je předpokladem uvolněného těla jak při porodu (např. psoázové svaly vzadu za dělohou tak nejsou napnuté a nepřekáží, porod je někdy namáhavý, ale prakticky bezbolestný), tak při interview: budeš-li uvolněná, v klidu, budou uvolněné i hlasivky, a tedy i emoce, pak tě vždy v ten správný moment napadne ta správná věta, ten správný argument.

8.     Využij šance – moc médií je obrovská, a tak pokud můžeš, využij možnosti informovat širší veřejnost a hlavně další ženy a budoucí rodičky o radostech a slastech (a výhodách) přirozeného porodu doma.

23

 

Kruh se začíná uzavírat

… aneb i o tomhle se mi ani nesnilo, ale blíží se to. Kdysi vysněný, vyčtený a pak tušený kruh se pomalu začíná i prakticky uzavírat. V roce 1990 jsem v Městské knihovně uspořádal přednášku Lindy Waldronové a Leroye Montany o polodrahokamech. Vytvořili jsme tehdy asi dodnes platný tamní rekord návštěvnosti (přes 900 lidí), a všichni dostali u vchodu malý ametyst. O 20 let později jsem zveřejnil blog s úvahami o kvantových jevech v buňkách lidských neuronů a teorii vědomí člověka i vesmíru. Je náhoda, že ovládací prvkem hvězdné brány (a sci-fi kosmických lodí dosahujících rychlostí větších než je rychlost světla) jsou krystaly? Později jsem naznačil možnost, že myšlenky jsou jakýmisi alikvoty neuronových vzruchů (a vědomí samo alikvotem alikvotů). Sledujete mne? Pokusím se citovat v čase a mimo prostor sám sebe a nadšeně matemaštovat: naznačit všem, kterých se to tkne, že lze změnit sama sebe a následně i dobu (nejprve kolem sebe), ale že přestože je času málo, ve věcech duchovních je důležité nepřekážet si (ú)spěchem.

 S Lindou Waldronovou jsem si v 80. letech min. stol. dopisoval, a tak s Leroyem přijeli po sametu do Prahy a naplnili velký sál Městské knihovny přednáškou o léčivých kamenech a new age poselství. Troufám si tvrdit, že jak jistá samozřejmá snadnost, s jakou se pak polodrahokamy etablovaly nejen na různých festivalech, tak přinejmenším otevřenost určité části populace a její respekt k tomu, čemu se říká esoterika (esoterní, skrytý, niterný), byla nastartována právě tehdy. Štáb transpersonální konference v USA mi pak v roce 1995 po jejím skončení věnoval coby nejaktivnějšímu dobrovolníkovi odměnu 1000 dolarů, a to byla přesně cena dvou letenek (pro mne a tehdy mou čerstvou ženu) ze San Franciska na Havajské ostrovy, kam se Linda s přítelem na několik let přestěhovali. Leroy byl i metodistický

24

kněz, a oddal nás pak v jakési druhé fázi svatebního obřadu na nejčerstvějším kousku země, na okraji nového kráteru jedné tamní sopky, přesně o půl lunárního cyklu později a o půl zeměkoule od Prahy. 

To už jsem pár let uměl pomocí virgule (vlaštovky) hledat spodní prameny a potoky, a Jill Purceová, žena Ruperta Sheldrakea, mne naučila základům alikvotního zpěvu. To už jsem nejen tušil souvislosti, ale na vlastní tělo a mysl věděl, že kostely jsou postaveny velmi důmyslně a zcela jistě pomocí geomancie, nebo že každý pramen, potok či podzemní tok má kolem sebe nejméně dva změřitelné alikvoty na každé straně. A že podobné je to i u elektrického vedení – v drátu jako takovém probíhá proud měřitelně, ale šíří se i kolem, jako alikvoty. Analogicky se šíří elektrické signály po neuronových dendritech obalených myelinem jako bužírkou (nedochází ke ztrátám). V osobní rovině jsem si už dávno uvědomil, že trénovaná a pozitivně vyladěná mysl dokáže zázraky. Synchronicity, chcete-li, mne od té doby provázejí v malé či větší formě. Potkávám lidi, které je potřeba (nikoliv které chci) potkat, pouštím televizi náhodou v tom čase a na tom programu, o kterém jsem předem nevěděl, ale který právě zapadne do mlh úvah o tom kterém tématu.

 Zatímco oficiální neurovědy pitvaly a popisovaly neurony jako celky, Stuart Hameroff již v dobách prvotního rozvoje počítačů začal tvrdit, že paralela nul a jedniček ze světa výpočetní techniky (a otevřeno zavřeno ve světě neuronů) možná naznačuje, že vznik vědomí v našem mozku asi není jen výsledkem přenosů vzruchů mezi neurony, ale spíše výsledkem činnosti zmíněných a vědou zatím nevnímaných tisíců trilionů „početních“ operací v množství mikrorourek (v každém jednotlivém neuronu!), které využívají kvantového přeskoku a vytvářejí tak to, čemu  říkáme vědomí. Hm, žiji a myslím já ve vesmíru, nebo kvantový vesmír (alikvotně?) ve vesmíru mikrorourek ve 150 miliardách neuronů v mém mozku? Tendence k synchronizaci je opravdu asi základní

25

vlastností vesmíru… a je nanejvýš a naivně hloupé toho nevyužít. Když se mne studenti ptají, jak dosáhnout osvícení, především opakuji prakticky ověřené rady dávných mistrů: nesnaž se, uč se být bděle vědomý, a nespěchej. V roce 2008 jsem se osobně setkal s kvantovým fyzikem ale i šamanem Fredem Alanem Wolfem díky tomu, že jsem kvůli namoženému kolenu kulhal: převyprávěl mi historku o tom, jak se on kdysi setkal s kulhajícím mužem, a mezi řádky jsme si povídali o tom, jaké maličkosti (nebo jejich alikvoty) určují naše osudy. Nebo jinak, jak se vyplatí, v rámci očistných metod vedoucích k praktické duchovnosti, na nic nečekat, s ničím nespěchat, ale čistit se, připravovat a být tak připraven na setkání s nečekaným, protože jaksi nelogicky logickým.

 Také protože jsem si (poučen životem) od počátku 80. let byl jist, že vše souvisí se vším, začal jsem být stále všímavější na vibrační signály: o zvuku didžeridu i tibetských mís se mi nejprve jen zdálo. Právě proto jsem již v roce 1984 samizdatově, ale v nákladu 2000 výtisků, vydal sborník překladů Ušmudlaný sen, nejen o umění snít, ale i o teorii morfických rezonancí. Proto jsem potkával ty správné lidi (učitele). I náš materialisticky vnímaný život není jen to, co je jen na povrchu (a dá se vidět, změřit a zvážit), a jak se člověk začne čistit na těle i duchu, začne si všímat a cítit. Proto jsem byl na počátku 90. let připraven na steel drum, tibetské mísy ale i alikvotní zpěv. Kruh se začal uzavírat, když se teď objevil článek o podivuhodných kvantových tunelech ve vodě v berylu: když se nějaká částice setká s bariérou, která tuto částici převyšuje svojí energií, tak by se podle klasické mechaniky měla dotyčná částice odrazit zpět. Jenže kvantová mechanika dovoluje, aby v takovém případě částice mohla s určitou pravděpodobností projít skrz bariéru. Říká se tomu tunelový jev, případně kvantové tunelování. Od počátku devadesátých let minulého století víme, že se kvantové tunelování odehrává i ve vodě.

26

Nedávno došlo k nečekanému objevu, když pokročilé zobrazovací metody a počítačové modely odhalily chování molekul vody, vzpírající se našim dosavadním představám. Atomy vodíku a kyslíku z molekuly vody jsou delokalizované a vlastně se vyskytují na šesti symetrických pozicích uvnitř ultratenkých kanálků v berylu zároveň. Je to jeden z těch fenoménů, které se objevují v kvantové mechanice a naše každodenní zkušenost je na ně krátká. Badatelé věří, že objev kvantového tunelování molekul vody napomůže lepšímu popisu termodynamiky a chování molekul vody v takových prostředích, jako jsou iontové kanály v buněčných membránách, uhlíkové nanotrubičky nebo třeba rozhraní minerálů.

Je nanejvýš vzrušující, že se tyto kvantové jevy zřejmě odehrávají v drahokamech. Je náhoda, že s drahokamy pracovaly všechny duchovní kultury všech dob, i že se dávají (i u nás) na symboly světské, ale i duchovní moci, tedy koruny králů a císařů? Že se používají k léčení a harmonizaci mysli? A jsme znovu na počátku: byla náhoda, že jsem začal vnímat nehmotné, energetické či vibrační formy informací hned, jak to bylo po sametu možné, právě i pomocí polodrahokamů? Byl jsem nácvikem práce s virgulí a intuicí připraven. Byla náhoda, že jsem objevil a představil tibetské mísy, didžeridu, alikvotní zpěv, mantry atd.? Byl jsem hrou na tabla, poslechem, pouštěním a hraním indické klasické hudby připraven. Byla náhoda, že jsem začal zpívat a propagovat zpěv manter (jako dokonalou a prakticky snadnou metodu očisty a udržování mysli v harmonii) a že se mí studenti objevovali v takovém pořadí a stavu, jak se objevovali? A že také někteří odešli, protože intuitivně cítili (anebo jim rezonance synchronicitně zařídila) že by se uspěchali?

Byla náhoda, že si mne teď našla i tahle neočekávaná drahokamová forma dobré (kvantově tunelové) zvěsti? Kruh se začíná uzavírat, po více jak šestadvaceti letech…

27

 Strach

 Každý víme, co to je strach, jak stahuje tělo i mysl, a také jak ohýbá jinak slušné lidi do ponížených pozic. Ano, i já jsem měl často strach: například v srpnu 1969, kdy jsme kličkovali po Václaváku mezi obušky a vodními děly českých milicionářů a bojůvkami červených baretů. O pár let později jsem napsal text jedné rockové písně, přímo nazvané Strach – byl v očích mé ženy prchající nejprve před vodními děly, později před trojicí důchodců z volební komise, kteří mi přicházeli připomenout, že jsem ještě nevolil. Týž abstraktní strach čišel i z jejich očí: narušil jsem jim stoprocentní odvolenost a oni se báli, co jim řeknou jejich šéfové (a ti se zase báli, co řeknou jim jejich šéfové na dalších patrech strachem vynucované moci). A strach jsem z televizních záběrů viděl i v očích, ale spíše v pohybech těl mužů a žen čínských bojůvek s prapory při nedávné velikonoční návštěvě jejich prezidenta.

Strach je kumulativní: člověk ho vpustí, a ani si nevšimne, že se bojí čím dál většího počtu věcí a jevů. Je to taky velmi snadno přenášená emoce – diktátorům a prezidentům velmocí umetají ze strachu cestičky tak důkladně, že i oni se musejí bát kdečeho. Všechny velké monarchie a říše jsou nepřirozené a musí se ve svých stále se rozšiřujících se hranicích udržovat strachem: jak těch hlídaných, tak i jejich hlídačů. A všichni společně se pak paradoxně bojí naprosto nenásilného sdružení, jehož příslušníci jen cvičí a meditují. Co když platí, že všechny příliš velké útvary, podniky a instituce musejí k udržení svých pozic používat strach a dobře organizované oddíly vojáků, hlídačů, agentů a patolízalů? Čím větší říše, stát či velmoc, tím větší sklon k nějaké formě porušování lidských práv.

I současní prezidenti velkých státních celků, ale i velcí bankéři, ministři, euroúředníci a všichni další podílející se na evropské či globální moci, musí neustále expandovat (růst) – protože mají

28

strach, že se ten jejich kolos na hliněných nohou rozpadne. Jsou to sice vrcholoví byrokraté, ale především lidé, a každý z nich podléhá subjektivním strachům. Obava o místo, plat a moc s penězi spojená je základní hnací silou nejen totalitních států, ale i současného tzv. demokratického kapitalismu. Je to logické: čím větší říše, stát, tím víc je potřeba loajálních úředníků, straníků a poslušných vojáků a policistů. Politici na všech úrovních dnes mají strach z migrantů, a jednají pozdě a pitomě.

I já zažil éru Stalina a poté začerňoval v čítankách obrázky nejen jeho, ale i jeho následovníků, i já sledoval vzestupy a pády Chruščova, Mao Ce Tunga, Brežněva. A tak jako v macho fotografiích velkého malého vůdce Putina vidím strach, že nebude dostatečně mužný (proto potřebuje střílet tygry, jezdit na koni, vstupovat do jednacích sálů gigantickými dveřmi a sedět v čele gigantických stolů), i v očích čínského prvního tajemníka a prezidenta tuším strach, že nebude pro své poddané a konkurenty v boji o komunistickou moc dostatečně mocný. Pochyby jsou značné a my pamětníci si užíváme retra.

I já se obávám skrývaného strachu politiků právě u moci (a platí to i pro nás tady ve Střední Evropě, viz poslední dva naši prezidenti), ale daleko víc strachu většiny obyvatel velkých říší otevřeně se vyjádřit. My lidé jsme ovlivňováni evolučními instinkty a většinou nezvladatelnými zvířecími reakcemi. Nezvládáme působení davu a příliš velkou moc, protože nás evoluce emočně vybavila na život v tlupě o padesáti členech. V podnikání a byznysu bychom se tedy měli uskromnit, protože třeba technologie a možnost vydělávat na počítačových mikropřesunech makrosum peněz nás válcuje a poškozuje. Podnikat se dá i buddhisticky.

Je velmi těžké udržet obrovské státy (a globální instituce) pohromadě a stejně tak je těžké nepodlehnout strachu. Zároveň ale platí, že ti ustrašení a za funkcemi či politickou či vojenskou mocí

29

se skrývající, si těch, kteří se jich nebojí, začnou vážit. Zažil jsem to u „svých“ dvou estébáckých vyšetřovatelů – nikdy ani nenaznačili, že by na mne snad vztáhli ruku. Již po sametu jsem v metru náhodou jednoho z nich (s mladou manželkou a synem školákem) potkal. Krve by se v něm nedořezal, jak se mě lekl, asi mi z očí vyčetl nápad, že ho velmi hlasitě spolucestujícím představím: Vážení, tohle je major Peřt, estébácký vyšetřovatel, který na mne křičel ve věznici Ruzyně v roce 1986 a vyhrožoval třiceti lety žaláře za to, že jsem chtěl zahrát na gong na Letné! Byl to právě on, kdo se mi z pozice své tehdejší moci chlubil, že se všemi, které on vyšetřoval, se jejich manželky rozvedly (měl pravdu, včetně té mé): ale v tom metru byl strachy zkroucený a okamžitě vystoupil.

Chci naznačit, že i na strach existuje recept. Od malička jsem s ním bojoval a kus své nebojácnosti jsem si vybojoval i na otci: pravidelně mne jednou za čtrnáct dnů, když se pozdě v noci vrátil z montáží, a matka si stěžovala, že jsem zlobil, probral ze spánku tak, že mne chytil za krk, zvedl z peřiny a začal mnou lomcovat. Měl jsem obrovský strach, že mi jednou zlomí vaz, a tak jsem kul pikle: trojčlenkou jsem si vypočítal, o kolik je těžší, našel si malého kluka ze sousedství, který byl v podobném poměru lehčí než já, a celkem snadno jsem ho zvedl za krk. Od té doby jsem se otce nebál.

Míval jsem z toho všeho i noční můry. Každou noc jsem se zpocený probudil paralyzovaný strachem: ve snu jsem šel pro uhlí do sklepa, ale když jsem se pokusil zavřít dveře, nešlo to, nějaká příšera mi zevnitř bránila dovřít sklepní dveře, a já se probudil celý zpocený. A tak jsem se rozhodl, že se těsně předtím, než začne sen být hororový, prostě probudím. Za pár měsíců jsem to zvládl a mnohem později jsem se naučil vědomě snít (a ve snech se i učit cizí jazyky, cvičit jógu, bubnovat atd.).

30

Strach je přirozená součást emočního vybavení člověka: každý člověk se bojí, ale se strachem se dá pracovat a zvládnout jej. Jakmile před strachem člověk utíká, jakmile předstírá, že ho nemá, ale uvnitř se užírá (a jako diktátor pak vystrašeně dává zabíjet všechny potenciální konkurenty, nebo jako vůdce velmoci nechává odstraňovat z ulic při svém příjezdu jakoukoliv připomínku jiného než jeho názoru), už se sune do propasti bezmoci a diktátorství. Mimochodem, z první cesty do ciziny jsem si z Amsterodamu v roce 1974 přivezl sci-fi v angličtině. Duna patří dodnes k nejlepším románům i na ekologické téma, a také se v ní často píše o strachu a metodách, jak se mu postavit. Inspirován jsem pak v kapele Elektrobus napsal na téma strachu text jedné písně, který ovšem tehdy velmi mladý zpěvák, který měl strach z vystupování i z děvčat, měl strach zpívat.

Příliš velké státy a nadnárodní podniky, příliš velké banky a příliš velké parlamenty jsou zkrátka moc na člověka a jeho schopnosti to vše ukočírovat příliš. Nezvládá to. Řešení? Postavit se strachu a natrénovat jejich zvládání (a zároveň se naučit respektu i procvičit empatii). A co se týká společenského systému, volit do zodpovědných funkcí psychologicky vyšetřené, vnitřně integrované a tedy nebojácné a charakterově vyrovnané lidi (dobře porozené a tedy slušné lidi s respektem ke druhým) – rozhodně ne skryté psychopaty, závistivce, alkoholiky nebo kuřáky egoisty. Nebo od dob Maa největšího čínského sběratele funkcí a moci, jakým je tak vítaný pandí předseda všeho. Protože i z jeho strachu jde strach.

 

31

Zkoherentnění

Jak si mnozí pozorní čtenáři všimli, rád pro označení procesu, vedoucího k duchovnímu poznání sebe sama používám sloveso (novotvar) zkoherentnění. Mailem mi přišel obrázek s Rubikovou kostkou, a protože je to metafora, a navíc beze slov a zenová, uvedu další souvislosti a paralely s postupy a iluzemi, se kterými se běžný adept v zemi racionalit, kritického myšlení a absence duchovních učitelů, na Cestě setkává.

Kreslený vtip má pravdu a symbolicky ilustruje proces, během kterého se mozek, respektive mysl (přesněji, jednotlivé programy mysli, které nás řídí, přestože si myslíme, že my řídíme je) studenta duchovnosti postupně, pomocí duchovních metod a cvičení, čistí a snaží zefektivnit svou práci. Je to trochu jako když všímavý uživatel počítače po několika měsících surfování po internetu zjistí, že počítač počítá (třeba zobrazuje a stahuje obrázky a poštu) stále pomaleji. Kamarád ajťák mu rád vysvětlí, že každý obrázek, který vidí na monitoru, si počítač musí opravdu reálně stáhnout a uložit ve své paměti, a když pak uživatel surfuje jinde a pracuje s jinými obrázky, a činí tak celé měsíce, ta část paměti, kde se tyhle dočasně uložené soubory (temporary internet files) ukládají, začíná být přeplněná (jako mysl starými nevyřešenými emocemi). A zpomaluje všechny ostatní procesy. Proto se musí tyhle dočasné soubory občas vymazat (proto lidé sní, a proto si staří geniální řečtí matematikové dopřávali dvakrát ročně na týden eleusínské lázně, ve kterých kromě jiného pili odvar z námele, tedy halucinogen).

Obdobně i naše paměť, blokovaná rušivou prací nezvládaného imunitního systému, který je brzděn nečištěnými emocemi (přestože sny, uklízeči emocí a noční třídiči denních vjemů dělají, co mohou), pracuje stále méně efektivně. Neumíme se

32

pak soustředit (vnějších lákadel a informací přichází příliš mnoho a mozek je už, zvláště při únavě, nebo ve stáří, nestíhá zpracovat), neustále se zabývá nočním přežvykováním toho, co se stalo a zvláště u žen co by se mohlo v budoucnu stát, a přijdou nějaké ty tiky, neurózy, nebo bolesti hlavy či celková únava… a pak propukají, protože imunitní systém je už přetažen, i časté opakující se nachlazení, chřipky, angíny, potíže s klouby, ekzémy, vyhoření či prokrastinace atd.

Zatímco světlo svíčky sice na chvíli dodá člověku v tmavém sklepě základní informaci o tom, kde je bedna, pro kterou šel, její světlo je nekoherentní. Nesouvislé, a nedosvítí moc daleko. Právě tak světlo baterky. Ale světlo laseru, který dokáže proud fotonů zúžit a zkoherentnět do velmi tenkého proudu, dosvítí až do oblak (anebo jako v případě obrovských vědeckých laserů až třeba na Měsíc). V procesu duchovní práce jde o totéž: postupně soustřeďovat ne stovky různoběžných, ale umět jedinou co nejkoherentnější myšlenku správně nasměrovat – a ta pak (jako myšlenky velkých mužů a žen historie lidstva) dosvítí hezky daleko. Běžný chaos myšlenek na symbolické hladině mysli běžného člověka nakonec spotřebovává daleko více energie (mozek je největší žrout energie v lidském těle, a třeba šachová partie velmistra spořádá tolik energie, jako kdyby člověk odházel mnoho metráků uhlí do sklepa).

Buddhističtí učitelé už více jak dvě a půl tisíciletí učí, že smyslem a cílem pobytu v klášteru (či dnes třeba v meditačním centru) je naučit se nenechat zavalit tisíci myšlenek v myšlenkách myšlenek, ale dokázat hladinu své mysli zklidnit tak, aby její povrch byl (kromě jedné dvou myšlenek, na kterých záleží) hladký a rovný jako zrcadlo, ve kterém se pak odzrcadlí nejen otázka, ale rovnou i odpověď na ni. Proto všichni vynálezci a mnozí umělci vypráví o tom, že správná odpověď na dlouhodobě nevyřešenou otázku přichází během snu. Tedy v noci, kdy je tělo klidné, nepracuje s emocemi, a povrchová hladina mysli (neustále pracujícího

33

mozku) je rovná. Proto se také doporučuje studentům před zkouškou se prostě dobře vyspat.

Zmíněný kreslený vtip znázorňuje obvyklou situaci, kdy se student (mnich, tazatel) pracně šplhá k příbytku mistra, učitele, odjakživa a dodnes třeba v Tibetu přebývajícího v jeskyni od civilizace co nejvíc izolované (mimochodem, proto jsou dnes tak populární a doporučované místnosti pro terapii tmou), aby požádal o odpověď na nějakou zvláště závažnou (existenciální) otázku, a nese si nesloženou kostku. Příměr k Rubikově kostce je pochopitelný: mysl běžného člověka je možno znázornit jako chaotickou, zatímco kostka učitele je již složená. A tak jako v duchovní práci, právě ti, kteří si nepřekáží znalostmi, a zvláště děti, které si umí hrát, umí složit kostku rychleji a snadněji, než učitelé matematiky (s myslí přeplněnou, vzorečky a zavedenými postupy, které ale na složení kostky nefungují). Intuice (zjednodušeně: propojení levé, racionální mozkové hemisféry, s tou intuitivní, snovou, vztahovou pravou) často nalézá správné řešení jakoby okamžitě, lusknutím prstů, bez námahy.

Jinými slovy, učitel, který se již naučil kostku života kdykoliv složit, už zná know how, tedy fígl, jak ji skládat – a může si s ní (a s životem a se všemi nejrůznějšími situacemi a zadáními, tak jak každodenně přicházejí) hrát. Proto Indové říkají, že svět a život je božská hra Líla. Každému doporučuji její i u nás dostupnou stolní verzi. Proto hrajeme karetní hry, například tu, kde žolík sice představuje šaška, blázna, ale všichni vědí, že má tu nejvyšší hodnotu, ale zároveň na sebe může v rámci hry převzít jakoukoliv jinou hodnotu či barvu. Proto Tibeťané tak rádi pracují s mandalami. Žolík, duchovní učitel, taoistický mudrc či indický guru nacvičili koherentní myšlení (mysl pracuje mnohem efektivněji, mozkové hemisféry spolupracují, mozek není blokován a brzděn emocemi) a každou situaci pak s úsměvem zvládá. Umí myslet pozitivně, tedy, jak tvrdí jiné duchovní rčení, nečeká nic, ale je připraven na všechno. Jeho mysl je (také díky

34

práci s harou) vždy rovná, a odpovědi na otázky (života či studentů) přicházejí jakoby samy od sebe, vynořují se na rovné hladině mysli.

Vtipy, zvláště ty beze slov, ale i ty běžné, metaforické, ale i bajky, poezie, a pak i zenové kóany, jsou pak jen formy téhož postupu, jak si zkoherentněním myšlenek připravit podmínky (hladinu mysli) tak, aby odpověď (pochopení tazatele) přišla najednou, jakoby odnikud. Kóan sice pracuje se slovy, ale míří za slova, ke kondenzované podstatě myšlení. Student se jen musí naučit nepřekládat si (kreslený či slovní) vtip do slov, nepopisovat jej – to by jeho myšlenkový proces znovu zapadl do starého vyzkoušeného a nic nového nepřinášejícího tobogánu. Proto často píši o marnosti snah komentovat komentáře slavných súter a moudrých průpovídek duchovních učitelů (a v dnešním slova smyslu třeba studiem příruček jak se nerozčilovat). I my (dokonce i při usilovném studiu duchovnosti a dokonce i při meditování) stále bloudíme v kruhu (samsáry): ne a ne se (ať děláme, co děláme) z iluze vnímání probudit. Bez rádce, který už nějakou tu Cestu má za sebou, bez (duchovního) učitele, který nás občas nakopne (a pomůže nám natrhnout realitu), jen věčně prostupujeme jeden matrix za druhým.

Kýžený stav rovné hladiny mysli člověk nemůže docílit ihned, když si zamane (když si o tom přečte). Bez usilovné práce nejsou ani duchovní koláče. Jedna zenová příhoda popisuje mnicha, který po mnohaletém pobytu v zenovém klášteru zametal cestičku před meditační místnosti, a náhodou odmetl kamínek, který zasáhl kmínek bambusu, ozval se nádherný přírodní zvuk ťuknutí – a mnich dosáhl osvícení. Západní čtenáři zenových příběhů mají hned jasno, a jedou do Japonska nebo Číny do nějakého kláštera s přesvědčením, že při zametání také ťuknou kamínkem do bambusu a bude to. Nedochází jim, že mnich z historky meditoval, čistil a koherentněl svou mysl celé dlouhé a intenzivně promeditované (nejen v pozici, ale i prací a každou činností) dny a

35

často (v obdobích intenzivní práce, tzv. seššinu) i noci. Postupně celá desetiletí se čistící mysl, stále koherentněji fungující, pak v okamžiku AHA!, v okamžiku natržení reality (tzv. kenšó), tedy ťuknutí kamínku do bambusu, pochopí: dosavadní zmatek a chaos temnoty je (pr)osvícen, a člověk se nejen symbolicky, ale i prakticky probudí (slovo buddha znamená probuzený) z iluzornosti svého typu vnímání.

Symbolicky řečeno z hlediska duchovního, jde o to prohlédnout prázdnotu všeho, pochopit (právě pomocí zkoherentnění – laserem, místo dosavadní svíčky či levné baterky, – prosvítit) základní iluzi lidského vnímání. Vnějšně se to může hledajícímu jevit třeba tak, že stačí okopírovat situaci – ale bez té dlouholeté práce to nejde ani s kostkou, ani s natržením reality, ani s ťuknutím kamínku do bambusu, a zvláště ne s osvícením.

Přes pasti slov ale lze slovem dojít ZA slovo (viz kóany), a pomocí metafor nebo kreslených vtipů (které beze slov snadněji přemosťují pasti našeho vnímání a verbálního myšlení) můžeme i my alespoň částečně zahlédnout někde na horizontu cíl našeho snažení o duchovnost (rozuměj: přepnutí mozku a mysli na vyšší úroveň). To, co s natrénovanou a pomocí hary neustále zapnutou intuicí dokáže mistr, třeba dokážeme i my, jen nám to zatím nedošlo, nemáme to natrénované. Myslíme negativně (tohle je nesmysl, to bych nedokázal, možná nějaký Ind, ale co já tady v Česku…), nemáme vyčištěnou a srovnanou mysl bez emocí a myšlenek (takže její hladina není jako zrcadlo a neodráží se na ní odpověď na každou otázku, a naše realita je navíc zkreslená iluzorním a o dvě desetiny vteřiny zpožděným vnímáním). Navíc se nemáme koho zeptat (přes dva tisíce let trénujeme negativní vnímání a posledního „západního“ osvíceného jsme ukřižovali a ve formě kříže nad dveřmi naše babičky uctívaly ne jeho zmrtvýchvstání, tedy happy end, ale utrpení ukřižování). Přitom i mezi námi jsou např. proutkaři, kteří dokážou pomocí proutku či virgule vyhledávat nejen studny, spodní proudy, ale i, pomocí

36

jednoduchého přístroje na baterky, k dostání v každé prodejně potřeb pro zedníky, dráty ve staré zdi. Přitom hlavně ženy dokázaly (ještě v době před mobily) po zazvonění telefonu zvednout sluchátko a vědět, kdo že volá. Přitom mnozí z nás občas dokážou intuitivně nakreslit, zařídit, pochopit to, čemu se logika rozumu vzpírá. Přitom i mezi námi jsou lidé, kteří vycítí zemětřesení pár hodin či minut před jeho prvními příznaky (jako zvířata a ptáci). Ano, o tom všem byly jak Ježíšovy zázraky, tak tzv. siddhis indických guruů. Tibetští lámové jsou tím správně zapnutým prvním knoflíčkem (rozuměj: přirozeným porodem, výchovou v prostředí lásky a pochval) postupně tak vyladění, že falešný akord, jako v hudbě, dokážou poznat už v zárodcích. A pak jednoduše láskou, příkladem, tím že koherentnost žijí, nabízejí šanci mladým.

Jak vybírají příštího dalajlamu? Z oblasti, kde nebylo zemětřesení, hladomor, kde je přirozený porod zaručen tradicí, rituály, a prvních 5-6 let takového kloučka uběhne v ideální harmonii. Proto hledači dalajlamů šli hledat a nacházeli vždy tam, kde byly optimální podmínky, kde se rodily optimální děti. A když před takového kloučka mniši komise postavili tři3 šálky na čaj, aby vybral ten dalajlamův, sáhne přirozeně po tom, který vysílá nejkoherentnější vibrace: který používal celý život koherentní člověk, jehož mysl vysílala koherentně. A protože klučina je také koherentní, vyberou jeho. Protože když takto vnímat a učit se koherenci myšlení dokáže kdejaký tibetský klučina, je to možné i pro evropské nebo dokonce české klučiny budoucna. Protože i my tady v Evropě jsme byli stvořeni, abychom se smáli a poznávali svět hrou. Každé dítě ve věku 2-3 let se směje samo od sebe každých 35 vteřin, je šťastné. Ostatně, několik malých buddhů se narodilo už i u nás.  

Samozřejmě, ani na Cestě za poznáním sebe sama, za osvícením, to nejde bez původního pozitivního úmyslu, a poté bez dlouhodobé trpělivé práce (po tolika desetiletích nácviku

37

negativního myšlení a vnímání nemůžeme chtít změnit své zvyky a stereotypy ze dne na den). Ale je to, i teď a tady, možné. Pro Zápaďany nepochopitelně paradoxní tvrzení, že adept si nesmí překážet usilováním o dosažení osvícení (ani slovními koncepty, nebo přímo lpěním na slovech, které nastudovali a načetli), každý dobrý kreslený vtip téměř návodně obchází. K témuž zve každá dobrá metafora: je třeba vypnout slova (a ego), nelpět na nich, a naučit se tak (beze slov!) kdykoliv je třeba, srovnat hladinu mysli. Jako v zrcadle se pak všechny odpovědi (a případné postupy jak a kam dál, co dělat a nedělat), objeví na rovné a zkoherentnělé hladině mysli samy od sebe.

Postupné zkoherentnění mysli vám všem přeji, vážení (vytrvale, s pozitivním zadáním, a tedy s úsměvem) o osvícení usilující…

38

O připoutanosti k nepřipoutanosti

… aneb o sofistikovanosti matrixů, či o dokonale jemné, až hodinářské práci ega. Anebo také o tom, že práce na sobě samém, resp. na vysvobození ze závislosti na programech mysli, nikdy ne(s)končí. Tak by se asi dal nazvat stav, ve kterém se nacházím v prvním podzimním čtvrtletí sedmdesátého roku života. Poprvé jsem si nesnesitelnou lehkost, s jakou se adept Cesty dá zmást ve snaze naučit se nebýt připoután (např. ke slovům v moudrých knihách, tedy k popisům, nebo, při vší úctě, k učitelům a mistrům), uvědomil naplno koncem roku 1987, kdy mi právě v době mého odvolacího soudu StB vykradla byt.

Zmizelo několik nepodstatných věcí (například třináct let starý výtisk časopisu Playboy), ale především fotoaparát Canon s teleobjektivem (zoomem), který mi dva roky předtím přivezl přítel z Japonska. Že později symptomaticky zmizelo i policejní hlášení o krádeži mi nevadilo tak jako právě zmizení fotoaparátu. Celé roky jsem totiž nacvičoval (v rámci dopisování se svým korejským zenovým mistrem, který učil pomocí dopisů) jeho don´t be attached to… nebuď připoután… spíše povrchně, jako viditelné, materialistické nepřipoutání! Když jsem přemýšlel, proč jsem smutný, najednou mi došlo, že jsem sice už nacvičil nebýt připoután k věcem, ale protože jsem fotil děti kamarádek mé tehdejší ženy, a diapozitivy, které jsem rozdával, se všem moc líbily, byl jsem připoután k radosti, kterou jsem rozdával… a pak už, bez foťáku, rozdávat nemohl. Tehdy jsem také našel citát Gándhího: Když člověk něco bytostně důležitého pro něho i společnost začne šířit a dělat, čekají ho čtyři nebezpečné etapy: za prvé mu nikdo nevěří. Zadruhé, i ti nejbližší se mu, a tomu co dělá, posmívají. Za třetí, začnou mu házet klacky pod nohy, nebo usilovat o život (nebo ho zavřou do vězení). A za čtvrté, a to je ta

39

nejnebezpečnější fáze, začne být úspěšný. Tehdy mne ani nenapadlo, že to platí i pro duchovní cestu.

Obranu proti téhle pokročilé a tedy virtuální závislosti je možno relativně snadno trénovat ve společnosti mnichů, kteří nemají než róbu, sandály a misku. Jenže dnes, v době nadbytku a potřeby spotřeby všeho, je právě tahle připoutanost stále a o to nenápadněji běžnější. Vyskytuje se v nejrůznějších podobách, které nám připadají zábavné a jindy otravné, ale s tou či onou osobou spojené rysy a tiky (a v době zamilovanosti jsou na našich partnerkách spíše k pomilování). Má první tchýně byla závislá na pozornosti jiných, a hlavně proto chodila na návštěvy nebo schůze ROH či k vánočnímu stromečku zásadně pozdě: aby se na ni muselo čekat a všichni ji museli při triumfálním příchodu sledovat. Mocní jsou běžně závislí na svých funkcích, tedy moci, a mnozí nemocní na svých nemocích, tedy na péči a lítosti jiných, kterou  si tak nárokují. A čím je člověk starší a čím víc má život uspořádán v sériích známých úkonů a rituálně pohodlných detailů, tím víc je puntičkářským jezevcem Burdychem (a pak je docela snadné bořit jeho chaloupku ctností).

Naznačuji, že čím víc jsou on či ona až po uši v různých připoutáních, tím snadněji a plynuleji plují na vlnách každodennosti. Připoutání k cetkám, rituálům a zvykům usnadňuje život v relativním bezpečí milovaných věcí… aniž by jeho nebo ji kdy vůbec, v rámci touhy a naplňování potřeby tyhle všechny drobné a užitečné věci mít, vůbec napadlo, zda je nebo není k těm věcem a rituálům připoutáni. A jen málokomu dojde, zda obvyklé zahlcení věcmi je či není bezpečný způsob jak se vyhnout riziku dosažení osvícení (pochopení situací a principů vztahů). Malá hezká připoutání k malým hezkým věcem (i když vypadají přítulně, jako štěně nebo kotě, nebo jako nadupané auto, nebo ženský výlet na Šrí Lanku) dokonale odpoutají člověka od případných výčitek, jestli právě to je smysl života, a jestli by člověk neměl spíše pomoci jiným. V tomto ohledu tu ale pro ně

40

jsou různé možnosti, jak pomocí DMS darovat malou sumičku nebo dokonce kozičku neznámé Etiopance nebo Nepálce… a vybudovat si tak úlitbovou závislost na předvánočních kozích kupónech.

Naznačuji, že buddhista může vydělávat a mít peníze, jde ale o to nebýt k nim připoután. Jsou duchovně a ekologicky zdatní lidé, kteří jsou závislí na penězích, protože dávno zapomněli, že peníze jsou jen symbol jisté energie. Mít skříň plnou kdysi módních triček v nejrůznějších barvách a materiálech, ale nebýt k nim připoutána (a pravidelně skříň provětrat a nikdy nebo už nenošená trika rozdat), to je důležité a osvobozující. Mít byt plný knížek bývalo kdysi znakem sečtělosti, kterou většina považovala za moudrost, ale co dnes, v době internetu a Googlu, s nimi? Generálové stále a znovu sbírají zbraně, hodnosti a medaile, a tedy i závislosti na nich.

Zpět k závislosti virtuální, nehmotné. A k ohromnému kvalitativnímu rozdílu mezi životem mezi věcmi a v neviditelných ale o to více pěstovaných závislostech, a životem bez věcí, svoboden k ideální možnosti pomáhat druhým. Narůstá počet Čechů a Češek, kteří jezdí do indických ášramů, kde celé noci ve společnosti amerických a jiných západních studentů toho či onoho gurua (a že těch se vyrojilo, protože poptávka vyvolala nabídku) tančí a předvádějí svá těla a make-upy… a nepřipoutanost. Navíc roste počet indických jógínů, kteří přijeli učit jógu do USA nebo na Západ (ale i k nám), a jsou teď připoutání k relativně snadnému vydělávání peněz (a někteří guruové jsou teď i finančně připoutáni k nekritickému  obdivu svých západních movitých oveček). Ufff.

Ha, po osmadvaceti letech po objevu připoutanosti k rozdávání radosti, k čemuž jsem potřeboval fotoaparát, jsem teď zjistil, že jsem možná připoután k psaní blogů (k čemuž potřebuji počítač). Tedy k tiché vnitřní radosti, když se blog (v prvotním závanu inspirace, a pak ve třech čtyřech doplňcích a opravách a precizaci

41

formulací) povede a já si při poslední kontrole pravopisu, nebo za pár dnů, až bude čten, se zábleskem zadostiučinění (jak už to umím a jak to teď nebo v budoucnu třeba potřebným a hlavně těm, kteří jsou naladěni a nezapomněli číst mezi řádky, a obzvláště těm, kteří nebudou líní a naklikají si všechny hypertextové odkazy a pak si blog za den dva přečtou ještě jednou, pomůže) užiju dokonalosti. Nečekám, ale vítám náhodná zajiskření malých zadostiučinění, když se po letech ozve někdo, kdo zrovna přečetl nějaký blog, a postoupil (po spirále) o úroveň pochopení výš. Ha, potíže s obnovením základních programů na novém počítači (nemohl jsem psát, posílat maily a blogy na síť, protože obnovit programy zasláním příslušného hesla nefungovalo ani mně, ani příteli, který se přece jen vyzná, ani zaměstnancům prodejce, ani amerických ajťákům z Microsoftu), a děsivá vidina, že už nebudu moci blogy psát, a dělat tak čtenářům radost, byla a je stejné připoutávací podstaty, jako objev někdejší závislosti na konání dobra či rozdávání radosti pomocí diapozitivů.

Naznačuji, že v naší překotně špinící době je těžké vyčistit emoce a transformovat původní negativní část zadání, tedy karmickou podstatu, ale ještě těžší je dosaženou čistotu a prázdno si udržet. Nepůjde to bez vytrvalosti, disciplíny (viz haiku níže). Západ nemá tradici a možnosti, kterým se kdysi říkalo kláštery (a proto řada západních učitelů duchovnosti a jógínů každoročně jezdí do různých meditačních a duchovních asijských čistíren těla ale hlavně mysli). Nemáme ani tradici klášterů pro děti, cvičíme jejich a svá těla, nikoliv emoce. Když zkušení učitelé říkávají, že nestačí střídmost a vegetariánství a nehromadění věcí a zásluh, a že po osvícení skutečná usilovná práce teprve začíná, studenti a mniši kývají hlavami, ale nechápou. A tak naznačuji a poskytuji českým pokročilým studentům na Cestě jakýsi varovně duchovní (haiku) epitaf navíc:

Kdo chvíli necvičí, je lapen lupiči bdělého vědomí: a znovu zpitomí.

42

 

 Poporodní syndrom

 Místo, kde vás nikdo nerespektuje a kde musíte být vyzbrojeni porodním plánem, aby vše proběhlo aspoň trochu důstojně. Místo, kde do vás napěchují medikamenty a kde vládne neosobní přístup. Místo, odkud si ženy odnášejí traumata a děsivé zážitky. Tak přesně takový pocit jsem měla kdysi jako prvorodička, když jsem si přečetla, co vše mě čeká v porodnici, popsala svůj první porod novinářka. Teď se po pěti letech, po porodu druhého dítěte, opět rozepsala: své zážitky si ale podle mne zidealizovala. Jak naznačuje titulek, jde o paradox, který kdysi v jiné verzi označili jako stockholmský syndrom: oběti únosů začaly po nějaké době své únosce ospravedlňovat. Podobně tak novinářka pozitivně komentuje věci a jevy, ke kterým by v případě optimálního porodu doma nebo v malém porodním centru nikdy nedošlo.

Tak jako sytý nevěří hladovému, tak ani většina českých matek, které porodily v bolestech, utrpení, komplikacích a traumatech, nikdy neuvěří, že jejich potíže nezpůsobil „osud“, a že všechno mohlo být docela jinak. Při vší úctě k sumě utrpení, které musela novinářka prožít, ale také v rámci obdivu k zázraku přírody či evoluce, která vybaví každé relativně zdravě porozené miminko neskutečnou silou a vůlí k přežití, nepřestanu trvat na přesvědčení, že české porodnictví tvrdohlavě a nepoučitelně pokračuje v totalitní medikalizaci původně přirozeného procesu, který by měl rodičce přinést radost a štěstí a děťátku optimální základ zdravého vývoje těla i mysli. Jinými slovy, z přirozeného porodu  lékaři za poslední století udělali krvavou operaci s množstvím často i dlouhodobých následků (kdysi velmi řídké jevy, kterým se dnes říká poporodní blues nebo laktační psychóza, jsou dnes běžné: proč asi?) 

43

Maminka novinářka ale situaci v české porodnici lakuje na růžovo. Problém je v tom, že přes své žurnalistické vzdělání je fatálně neinformovaná, a není náhoda, že ani ty ostatní, kterých se to týká, nevědí, že nevědí, a že zmanipulovány mlžením porodníků, asi ani vědět nechtějí. Přitom ale počet pozitivních popisů zdravých porodů doma, i návodů, jak se vyrovnat s nátlakem odborné i laické veřejnosti, roste. Jak je možné, že české rodičky stále žijí v bludu (socialistického porodnictví)? Jak vystoupit ze začarovaného kruhu iluzí?

Na pobyt v porodnici vzpomínám jako na jeden z nejhezčích zážitků v životě, píše novinářka, a přitom jsem čekala spíš opak. Šla jsem tam nervózní a vyděšená a stále jsem čekala, kdy už to přijde a kdy se mnou někdo začne jednat tak odstrašujícím způsobem, jak jsem si myslela. Nic takového se ale nedělo. Ve velké české porodnici jsem porodila dvě děti v rozmezí 5 let, mám tedy srovnání. V téhle „továrně“ na mě všichni byli milí od začátku do konce. Neustále se mě ptali, zda všemu rozumím, všechno mi bylo vysvětleno a opravdu nikdo mi ani náznakem nenutil medikamenty (spíš naopak, o ty jsem si musela říkat). Vše se lékaři snažili řešit spíš konzervativně.

Konzervativní: to je to slovo, které vystihuje podstatu neochoty většiny českých porodníků přizpůsobit se tempu a pocitům ženy rodičky, a alibisticky jim umožňuje stále prosazovat rutinní, přirozený fyziologický porod přerušující a psychiku rodičky i dítěte traumatizující postupy (s mnoha negativními dopady). Všechny ty laskavé řeči jsou jen kosmetickou úpravou, vynucenou trendem rodiček přece jen požadovat alespoň základní respekt. Zatímco jinde v Evropě už dávno kasárenský přístup k ženám rodičkám změnili, u nás, po pětadvaceti letech „demokracie“, zůstala spíše totalita (doporučuji vyhledat si přednášky muže, poučeného laika, Martina Nemravy). Pravda, v některých nemocnicích, pardon, porodnicích, zavedli na přání pacientek, pardon, rodiček, třeba aromatické či jiné přilepšení, nebo

44

přítomnost otce u porodu (vše samozřejmě klientkou zaplacené). Sám průběh porodu ale zůstal cele v rukou specialistů placených podle počtu zásahů, a tak je téměř v jejich finančním zájmu, aby se porod zastavil, aby mohli aplikovat všelijaké injekce, aby mohli operovat atd.

Jak jsem ale byla ráda, že jsem v porodnici, když se objevily nečekané komplikace a hned na sále mě okamžitě operovali. Jen díky rychlému zásahu lékařů (díky) jsem v pořádku a mám úžasného zdravého syna (i proto nikdy nebudu souhlasit s tvrzením, že domácí porody nejsou risk). Vše proběhlo naprosto v pohodě a při odchodu domů jsem dokonce poprvé v životě plakala štěstím! píše novinářka, která nic jiného než to, co je u nás běžné a rutinní, nezažila. Je pochopitelné, že plakala štěstím a vděkem za záchranu sebe i děťátka – ale její zachránci ani jí, ani sobě nikdy nepřiznají, že značná část problémů bývá způsobena zásahy lékařů i strachem z porodu právě v odcizeném nemocničním prostředí. Když pak nastanou komplikace, porodníci vítězoslavně přiskočí a začnou zachraňovat! O syndromu sebenaplňujícího se proroctví, tedy že se často uskuteční, co patologického a negativního studovali a očekávali, nic netuší…

Maminka tak přirozeně podlehla nikoliv stockholmskému, ale (českému) poporodnímu syndromu: Bylo to těžké rozhodování, přesto jsem nakonec z Německa druhé dítě odjela porodit do Česka do „mé porodnice“. Tentokrát to byl plánovaný císařský řez, i tentokrát jsem se klepala strachy (kvůli operaci, o které jsem si opět načetla samé hrozné věci). Jenže nikdo jí už neřekl, že děti narozené přirozeně, nejlépe v intimitě domova, bývají zdravější a se silnějším imunitním systémem. A protože i císařem porozené dítě je zázrak (už jen nad termínem plánovaný císařský řez zůstává rozum stát), nikdy to, co se skutečně odehrálo, ani téhle mamince nedojde. Je to i Hlava XXII – podobně jako když kuřáci nikdy neuvěří, že by se mohli dožít o patnáct let vyššího věku – protože se toho nedožijí.

45

A tak autorka článku českou porodnici v rámci poporodního syndromu chválí (protože nic jiného nezná), ač i ona by ledacos u nás změnila, protože má nějaké informace: Samozřejmě – měla jsem asi i štěstí, a ne všichni mají dobré zážitky jako já. A ano, české porodnice mají co zlepšovat, ale měla by se o tom vést věcná diskuse. Za sebe bych například po vzoru Německa zavedla kontakt miminka a matky skin to skin nejen po normálních porodech, ale i po císařském řezu, pokud si to maminka přeje. To se běžně u našich sousedů dělá. V Německu je třeba taky skvělý systém porodních asistentek, které pečují o miminka i v šestinedělí. Inspirace je více. Obecně si myslím, že naše porodnice jsou na skvělé úrovni, tvrdí novinářka, a má ze svého pohledu pravdu:

České porodnice jsou opravdu na úrovni, ale jen co se týká počtů císařských řezů, anestezií, operací miminek, inkubátorů. K tak masivní medikalizaci by ale při troše úcty k zázraku ženského těla a jeho hormonálním a jiným procesům (a negativním následkům) vůbec nemuselo docházet! U zdravých žen s normálním těhotenstvím (kterých je podle Světové zdravotnické organizace asi 80 %) je riziko komplikací naprosto minimální. Podle britské studie z roku 2011 je to méně než 0,5 %. To znamená, že pokud je žena zdravá a těhotenství probíhá dobře, porod začne sám a nezasahuje se do něj, pak je pravděpodobnost více než 99,5 %, že u porodu nenastanou žádné závažné komplikace vyžadující okamžité odborné řešení.

I někteří čeští porodníci uvádějí, že více jak 80 % žen u nás je schopno porodit fyziologicky, tedy bez jejich zásahů – ti ostatní ale své rutinně operativní postupy stále uplatňují na téměř 100 % rodiček (prý dnešní ženy už nic nevydrží, a mají úzké pánve!) a napomáhají tak další degeneraci současné společnosti. Ty, které se odváží porodit doma, ostrakizují a dokonce trestají! Jinými slovy, české porodnice umějí stále lépe operovat, ale až na zatím vzácné výjimky neumějí nechat ženy porodit přirozeně, intimně, v jejich

46

vlastním tempu a v jiné než v té nejnebezpečnější poloze na zádech. Je to od dob Andersenova dítěte, které jediné mělo odvahu zakřičet Ale vždyť císař je nahý, stále stejné.

Taky jsem si nešla do porodnice pro „krásný zážitek“, ani jsem tam nehledala lásku, přátelství a aromaterapii, obhajuje sebe samu a status quo českých velkoporodnic novinářka, a vůbec netuší, jak hluboce se mýlí. Jak ji systém našeho porodnictví okradl o zážitek proměny dívky v Ženu, a zabránil i obrovským strukturálním změnám v jejím mozku, ke kterým dochází při přirozeném porodu. Netuší, jak moc je celá společnost determinována právě násilím u porodu, ale ani jak moudré je její tělo, jak emočně vyrovnanější a soucitnější by mohly být její děti v dospělosti atd. Šla jsem tam porodit zdravé dítě, což se mi v obou případech podařilo, je přesvědčena matka dvou dětí, ačkoli nemá srovnání – a kvůli zabedněným pozicím porodnické a farmaceutické lobby je zatím mít a ani chtít nebude.

Jenže: co kdyby mohl být každý zdravý a přirozený porod krásným zážitkem, startujícím optimální vývoj skutečně zdravého dítěte (což by navíc bylo i pro společnost daleko levnější)? Co když je většina nynějších komplikací a porodních traumat zbytečná (a případné potíže by se daly odstranit jen změnou myšlení porodníků)? Co když je to i na vás, rodičkách, abyste si radostné a bezbolestné porody vynutily třeba tím, že budete informované, a postupně víc a víc chodit rodit do malých porodnic a v budoucnu snad konečně i do malých porodních domů (jako doma), abyste se nebály o tom, že to jde docela jinak a lépe, nahlas mluvit? Maminka novinářka si totiž zatím, podobně jako většina českých matek, nedokáže připustit, že vlastně dělala porodníkům neinformovanou ovčanku.

47

Nedivím se jim

Nedivím se mnohým českým emancipovaným, vysokoškolskými tituly ověnčeným mladým ženám (a dokonce i maminkám), že podlehly všeobecně panující atmosféře nezbytného vysokoškolského vzdělání a zbožštění racionalismu: jakoby i u žen (kromě kultu mládí) začal všeobecně převládat samotný intelekt (a někdy spíše danajský dárek vysokého IQ zdarma od rodičů a genů). Naznačím některé jimi nevnímané souvislosti.

Protože stále roste počet těhotných a maminek, které kouří, nebo je slyším, jak vulgárně ječí do mobilu na své muže, a protože si mi další mladý hodný muž postěžoval, že ho opustila partnerka (a za poslední roky se to přihodilo nejen mně, ale i mnoha dalším), pokusím se znovu brblavě a prognosticky varovně (aby se tak nestalo) naznačit, jak moc je mi líto, že stále víc chytrých mladých žen ve víře ve všemoc svých titulů a nekoherentních znalostí zbrkle vyhání ze svých životů jak partnery, tak své původní (a stále někde ukryté) ženství.

Cik cak nabyté (ale životními zkušenostmi neustálené) znalosti totiž čerstvé absolventce v těhotenství ani u porodu nepomohou, protože navíc (bohužel právě tak jako porodníci, kteří, protože to ve skriptech neměli, také) netuší, že existuje i jiný porod než nemocniční, a že povrchní znalosti jsou v reálném životě k ničemu. Když jsem před lety na přednáškách ženám citoval výroky slavných porodníků o tom, jak je právě v těhotenství důležitá vyrovnaná a optimistická (a na porod a děťátko soustředěná) psychika, a že z hlediska novorozence vůbec není důležité, jestli je čerstvě vymalováno, přihlásila se jedna v devátém měsíci, a chlubila se, že to ode mne již četla, a že před porodem odvolala instalatéra, zedníka a malíře… publikum jí zatleskalo, ale ona ještě dodala: Akorát si dodělám diplomku…

48

Taková mužsky vzdělaná mladá žena, když už výjimečně má dítě, si rychlopřečte příručku jak rodit nebo kojit, ale dělá pak zásadní a pro život dítěte celoživotní a zbytečné chyby: rodí rozumem (přitom příroda dělá, co může, aby v ženě racionalitu vypnula), a například kojí tak, že má dítě na levé ruce u prsu, ale pravou rukou (a s úplně jinam než na dítě soustředěnou myslí) na klávesnici notebooku překládá odborný článek… Mnohé emancipované a vzdělané ženy navíc dnes nemohou počít, anebo potratí, protože jim nedochází, že jsou většinou tak zaměstnány, že v sobě (ve svém časoprostoru) vůbec neuvolnily prostor, kam by se děťátko vešlo…

Jakkoli mimino vypadá, že je jen dokonalý stroj na sání a vyměšování, vnímá a nasává daleko víc, než se odvažují tušit i ti největší odborníci. Multitaskingově kojené dítě cítí, že mysl maminky je pryč, že je opuštěné, tedy nechtěné, a jeho existenciálně stažený mozeček (dítě neví, že když si maminka na pár minut odskočí zatelefonovat, že to není navěky: čas miminka je proklatě jiný než čas zdánlivě pečující a vše stíhající maminky) produkuje stresory, které následně zamezí vývoji některých v budoucnu tak postrádaných mozkových propojení a potenciálních struktur: dítě jen ostře vnímá, že je nechtěné.

Přitom několik vnímavějších a všímavějších prenatálních i dětských psychologů už dávno (u nás nejméně od dob profesora Matějčka) ví, že tak či onak nechtěné děti už v děloze trpí a cítí, že nejsou vítány (a nechtějí pít z prsu, často pláčí atd.). A vyrůstají z nich (a teď se omlouvám, že důsledky, ve snaze varovat, zjednodušeně smíchám na jednu hromadu) třeba egoisté, kariéristé a psychopati, nebo jen hyperaktivní a tedy tzv. zlobivé děti (neustále vyžadující pozornost jiných, když se jim již v době těhotenství nebo kojení pozornosti matky nedostávalo)… které v dospělosti také nebudou vědět a umět, jak věnovat pozornost svým dětem.

49

Přitom při troše googlové zběhlosti (kterou tyhle vzdělané ženy oplývají) se dá zjistit, že i mýtus bolestivého a krvavého porodu je jen mýtem, ba dokonce, jaký to paradox, že přirozený porod v intimitě domova (nebo v malém porodním centru jako doma, ideálně jen s asistentkou nebo dulou) může a měl by být nejen bezpečný, rychlý a radostný, ale dokonce i (s mnoha dalšími benefity jak pro rodičku, tak pro její dítě) orgasmický!

Intelektuálně, vzděláním a emancipací postižené (a tedy sebestředné) mladé ženy a maminky jsou v manželství a partnerství překvapeny, že soužití nelze nastudovat. Některým ale past emancipace přesto dochází (ocituji norskou písničkářku Jenny Hval: Dostávat plat, vdát se, otěhotnět, bojovat za své místo na trhu, holit se na těch správných místech). Naznačuji, že se ženám, které si ani nevšimly, že je vábí cukrátko, velký kapitalistický klitoris, nedivím, ale neomlouvá je, co se sebou a spotřebou svých mužů (u)dělaly a dělají. Důsledky jsou stále očividnější: Zpochybňování stereotypní ženské role není jen feministickým hlasem, ale spíše ironickým komentářem k vlastní situaci, specificky ženské, osobně prožívané, a přitom společensky podmiňované apokalypse (napsal o mnohých současných ženách jeden žurnalista).

Ještě jinak, mnohé manažersky a racionálně život (vztah, dítě) pojímající ženy vítězí nad výzvami (sou)žití tím, že před nimi utečou, a (když už se jim jí nedostalo díky přirozenému porodu) nikdy se tak nezískají skutečnou ženskou moudrost. Ostatně psal jsem také o rozdílu mezi vzděláním, a děláním…Mýlím se, když se obávám, že to vypadá, že čím vyšší vzdělání a čím více titulů, tím méně ženskosti a pak i mateřskosti tyhle ženy nabízejí? Mýlím se, když předpokládám, že žena by měla svého muže v mnohém následovat (a nesnažit se předstírat, že si ví rady ve všem)?

50

Nedivím se jim, ale bytostně nesouhlasím s lehkostí, s jakou mnohé chtějí život jen brát a hrát si… a evoluční zadání rodu (a druhu) odhodily na smetiště dějin (na stejné místo odhodili tradiční řemesla a vztahy komunisté, a víme, jak to dopadlo). Třeba se mýlím, když naznačuji, že tyhle ženy jsou dnes tak zaslepené svým tzv. vzděláním, že zapomněly, že (ve své jinakosti respektovaný a hlavně jimi chválený) muž často umí, co ony ne: moudře rozhodnout (proto také celé věky nevěsty odcházely do rodin manželů).

Přitom dnes ženy mají všechny potřebné informace a postupy, jak si užívat šťastné mateřství a přirozené porody, hormonálně otevírající a apgrejdující těla a mysli rodiček… aby pak jejich s respektem vychované a přirozeně zvědavé děti (i holčičky) v dospělosti uměly pečovat jak zase o své děti, tak o své partnery (a svět kolem)… a byly z podstaty svého znovu objeveného ženství i zdravé, spokojené a šťastné. Protože, opakuji, to žena dělá (vztahovou, rodinnou, sexuální) atmosféru v rodině (a rodina je základ státu, přece). Měla by…

 P. S.: Seděli jsme se studentem v kavárně a povídali, když vešli dva vysocí velmi nakrátko ostříhaní cizinci, a s nimi (v bundě s malou vlaječkou s nápisem Canada) sportovně oblečená a jakoukoliv zkrášlovací metodou nezmalovaná, asi dvacetiletá světle kakaová míšenka (indiánského původu). Muži (včetně kavárníků) se k ní okamžitě a automaticky rytířsky chovali, jako k dámě, protože ona dámou skutečně a vrozeně byla. Vědoma si své ženské přitažlivosti, brala všechny pánské ohledy samozřejmě, ale nikoliv pyšně či vypočítavě: byla přirozená. Sálala z ní nezneužívaná ženskost. Cestou domů jsem pak s uznale obdivným úsměvem na rtech (a s díky za to, že takové ženy stále někde existují) opět zalitoval, že roky diktatury průměrnosti (socialismu) a dnes spotřeby, zábavy a vzdělání nedovolily českým ženám, aby byly neodolatelně ale nezmalovaně příjemně ženské. Nedivím se jim,  ale…

51

 Matemašte jako Řím

Nadpis (i pro čtenáře nové generace) hned vysvětlím: Na to jsem čekal! (matemašte!) křičí nadšení japonští diváci při sledování velmi stylizovaných, ze středověku pocházejících divadelních her kabuki (nebo loutkového kyógenu), čekají na notoricky známá místa, a když se jich dočkají, místo bravo! či potlesku volají Matemašte! A jak naznačit velikost zážitku nebo popisovaného jevu? Jako kluk jsem o něčem úchvatném říkával, že to je (krásné, překvapivé, velké) jako kráva, ale protože člověk, lékař, o kterém chci nadšeně informovat – delší a třeskutý rozhovor s ním vyšel v časopise Reflex pod názvem Nebuďte obětí systému – je svými zkušenostmi, pobytem a životem v demokratické cizině, a hlavně na naše zatuchlé české poměry (ač je Čech jako Brno, dnes žije v Římě) tak radikální, až revoluční… nadšeně ocituji.

Když si celoživotní alternativec jako já přečte hned v úvodu rozhovoru doporučení Být sám sebou a jít proti ohlupujícímu tlaku hlavního proudu, ať už jej vytvářejí nadnárodní farmaceutické firmy, nebo manželky v rodinách… až nadskočí vzrušením a čte dál ve stylu matemašte (na to jsem posledních dvacet let čekal!). Česko italský lékař Jan Šula totiž vzkazuje: uzdravení je výsledek vašeho rozhodnutí!

Ohledně otázky týkající se právě panující atmosféry zakazování (teď právě alkoholu a nikotinu) dr. Šula říká: Jedna věc je zakázat, a druhá poskytnout alternativu. Nechápu, proč tenhle stát všechno řeší jen perzekucí. Četl jsem, že budou stotisícové pokuty za překročení rychlosti a doživotně sebrané řidičáky. To už jsme v islámu, nebo co? Všude čtu, že něco v Česku nesmíme! Když jsem se zabýval tím, proč je Vídeň považována na nejlepší město pro život, je to protože její radnice má speciální oddělení, zkoumající, co lidé chtějí. Když stavějí sídliště, vysejí trávník a

52

teprve podle vyšlapaných cestiček udělají chodníky. Nebo přemýšlejí, co by lidé chtěli dělat v létě a co v zimě. Vídeň je stejná jako Praha, ale postoj je vstřícný a tvůrčí, zatímco tady nevstřícný a represívní.

Dr. Šula nám i všem našim ministrům zdravotnictví a financí (kteří si co pamatuji, jen stěžují, že na zdravotnictví nemají dost peněz a jak narůstá počet nemocných) odpovídá pro ně překvapivě, a pro prostého člověka chyceného do soukolí lékařsko-farmaceutického komplexu tak logicky, až praští: Jak se přihodilo, že Češi jsou přesvědčeni, že za jejich zdraví je odpovědný lékař? To vytvořil systém. Když povinně ze zákona platíte zdravotní pojištění, stimulujete lidi, že chtějí dostat nějakou protihodnotu. V Česku však hlavně není možnost volby…finanční toky ve zdravotnictví jsou tak velké, že kdyby je někdo trochu narušil…může systém ohrozit, a cítit se ohrožen, tak jako za socialismu. Pamatuji, jak StB v počátku 80. let min. stol. vyšetřovala oddíl jógy v Dobrušce, protože místní jógíni přestali být nemocní a měli mezi sebou i případy spontánních vyléčení vážných chronických nemocí: léčit může jen lékař, vy lékař nejste, a proto nepovoleně podnikáte, obviňovali cvičence. Dodnes u nás lékaři ostrakizují např. těhotné ženy, které rodí doma, nebo rodiče, kteří se totalitně povinnému hexa-očkování novorozenců brání. A právě dr. Šula např. šíří i zvěst, že čakry existují, a buňky v oblasti těchto energetických center v těle mají až stonásobně větší počet receptorů a jsou to doslova malé mozky.

Hegemonie farmaceutické lobby je pro dr. Šulu očividná: Můj známý vybudoval firmu na potravinové doplňky, s nimiž měl úspěch, protože byly velmi účinné. Měl před podepsáním smlouvy s největší pojišťovnou, ale najednou kolem začala kroužit nadnárodní farmaceutická společnost… pozvali ho, a nakonec na něj vyjeli: Ty hajzle, jestli nám to neprodáš za tuhle cenu, zničíme tě. A tak se stáhl z českého trhu, protože krátce po téhle nabídce k němu vtrhli čeští celníci, zabavovali počítače a začali měsíce

53

buzerovat. Farmafirmy jsou ve skutečnosti vládci českého zdravotnictví, ne nějací ministři…

Závěry dr. Šuly jsou neúprosně logické i v oblasti nastavení státní politiky: Tohle vytváří falešná dilemata a uzavřený systém. Socialisté v Evropě se snaží pořád tutlat jednu věc, jež je evidentní – lidé, kteří mají víc peněz, se dostanou k lepší lékařské péči a dožijí v průměru vyššího věku. Ve jménu rovnosti však socialisté zakazují různá připojištění a to i pro chudší lidi, jen aby byla zajištěna rovnost. Výsledkem není žádná rovnost, ale protekce a korupce.

I další názory osvíceného lékaře stojí za několikeré přečtení. Hovoří o případech spontánních vyléčení, o tom, že když člověk chce dosáhnout nějaké psychické dovednosti, minimální doba tréninku je devadesát dnů (vzpomínáte na ověřené zjištění zenových studentů, že pro skutečnou niternou změnu člověka je třeba trénovat nejméně tři měsíce?), radí jak se vyrovnat se stresem, a má pro nás revolučně a společensky podvratný recept: Lidé jsou uvězněni v systému: přes týden je drtí korporátní mentalita velkých firem, tísní je bloky, které jim společnost nastavila. Pro zdraví je nejdůležitější být sám sebou a rozhodovat sám o sobě. Zdraví je o tom, že vím, co chci, a vím, co mám dělat. Nenechat se manipulovat systémem.

Hm, pokochejte se až zenovými názory člověka, který je zakladatelem psychoimunoneurologie, a jehož revoluční léčebné postupy v oblasti biomedicíny budí světovou pozornost. Pro nás všechny tedy platí: Matemašte!!! Anebo prosté české a školní (a k vlastní zodpovědnosti za život a zdraví na těle i na duchu vyzývající) Budííčééék

54

Hlava XXII (duchovní)

Když tvrdím, že všechny současné i budoucí (soukromé i nakonec společenské, a zatím neřešitelné) krize řeší a vyřeší praktická duchovnost, lidé mávají rukama a pouští tu informaci hned druhým uchem ven. Dopadají jako novináři, kterým Matka Tereza odpověděla na otázku, jak to celé ty roky vydržela, starat se o všechny ty malomocné: Já miluji Ježíše Krista. Novináři si zapsali a odcházeli, ale Matka Tereza na nich viděla povrchnost, a tak (do)vysvětlila. Vy jste mne nepochopili. Já miluji Ježíše Krista v každém tom malomocném. Podobně lidem, kterým radím staletími i moderní neurovědou vyzkoušenou cestu (Není cesta k duchovnosti, duchovnost je Cesta) nedochází, že je k duchovnosti dovede jen celoživotní úsilí v rámci postupné a stále dokonalejší očisty těla i ducha. Kdy jedna disciplína podporuje (jako u spojených nádob) druhou a další, to v tom pozitivním případu. Opačně, pokud je člověk v matrixu, a neví to, ať dělá, co dělá, stále jen buduje další matrixy (proto používám termín Hlava XXII). Opět naznačím výhody Cesty a její možnosti.

Podobně jako když maminka nezvládá energií překypující puberťáky, přičemž by stačilo je chválit a umístit nejméně do dvou různých oddílů aikida. Kluci přijdou dvakrát do týdne domů dokonale vyskákaní a tělesně zdravě unavení, a navíc, naučí se padat, prohrávat, chovat se disciplinovaně. Původní často skrývaný úmysl přeprat spolužáka se transformuje ve stav, kdy tváří v tvář agresorovi nakonec není třeba se vůbec prát (a kluci na celý život získávají vnitřní vyrovnanost a klid a ztrácejí inklinaci k agresi). Jinými slovy, na konci výcviku se budou umět dokonale vyhnout nejen té které ráně, ale každému zlému úmyslu soupeře. Aby toho dosáhl, musí kluk a budoucí muž (v tréninku) nacvičit i respekt, slušnost, ohleduplnost, musí se naučit prohrávat a umět

55

ocenit úspěch toho druhého. Původní motivace já mu to nandám se vytratí právě tak jako původní zlost a vztek.

Rituál nácviku jednotlivých obranných postojů a postupů se stane pro tělo i mysl nezbytností (stejně jako rozcvičky, či uvolnění a strečink na konci tréninku), mysl se naučí nebrat si vše osobně, a zjistí, jak se dlouhodobě vyplácí být nad věcí… a hlavně trpělivě o něco usilovat. Kluci potřebují usměrnit svou energii… tak jako většina lidí potřebuje zvládnout jednoduché metody (postoje,  reakce) nejen v rámci běžných střetů s ostatními (spolužáky a později kolegy či neznámými v davu). Podobně tak, než ke skutečnému a prakticky využitelnému stavu harmonie těla a mysli dojde, adept duchovna nacvičí a pomocí celé řady očistných metod bude uskutečňovat jak cestu, tak konečný cíl (jako když ve stáří najde výhody toho, co mu v mládí připadalo zbytečné a zdržující): umění dosáhnout a potom i být a žít v ideálním klidu a míru. Všechno je sice iluze, ale s těmi pozitivními se dá a má dlouhodobě pracovat – protože důsledky jsou pro tělo, mysl všestranně přínosné.

A kdy se takový postoj (a umění být sebejistě lidský, ale zároveň šaolinsky asertivní) nejvíce uplatní? V chaotických časech, jaké jsou i ty naše. Jistoty a morální zásady jsou ty tam, mlčící většina se pragmaticky stará o to své malé české… Právě teď a tehdy je dobré a výhodné zvládnout umění zůstat v klidu a nad věcí, případně umět poradit. Jinými slovy, zatímco okolní svět spěje k chaosu, rozpadu, nejistotě, a dokonce k válce tam a jinde, k duchovnosti směřující (a tedy na mnoha úrovních již emočně očištěný a nadále se každou další situací učící a čistící) člověk má celou řadu teoretických možností a návodů (zkušeností), jak v té které situaci jednat: nečeká nic, ale je připraven na všechno. Často teď používám slavný kóan: Muž prchá před lupiči, a přepadne přes sráz. Drží se vší silou za kořeny stromů, aby nespadl ze srázu, kde dole v údolí navíc číhá tygr. Otázka mistra zní: Co uděláš? Skutečně odpovědět umí jen osvícený, ale kóan přináší i

56

nápovědu, když pokračuje: Ze srázu visící člověk najednou uvidí zralé červené jahody. Sáhne si pro jednu, a rozkoší až strne: Ó, jaká lahoda…

Mistři i kóany vedou studenty života a realizace vlastních potenciálů k umění žít teď a tady: nebýt oběťmi starých a často nefunkčních programů (zvyků a zlozvyků, nebo chcete-li, iluzí či matrixů). Paradox a Hlava XXII všeobecného diktátu dnes tak vzývaného Rozumu spotřeby tkví právě v tom, že i ty zdánlivě nejčistší úmysly jsou k ničemu, pokud je hodlá realizovat emočně znečištěný a vlastně uspěchaný a tedy povrchní člověk, zvyklý na to, že sem tam něco ošidí nebo zbastlí, něco si nadejde, nebo že se o něho někdo jiný, ať už rodiče, šéf, či stát svými institucemi, postará. Mimochodem, pozná se i podle toho, že mívá noční můry. Čím víc se ale erár stará, tím méně svobody zaopatřovanému zůstane. Nevadí, že je zkratka delší, zato je méně pohodlná… Takto dnes porodnice, školy a věznice produkují stále poškozenější výrobky, a relativně nedávno bohulibé instituce a banky (nebo mobily, počítače) a internet (a všechny nadnárodní a jiné mega firmy) přestaly být sluhy a jsou zlými pány… a v každé další generaci prudce roste počet lidí, kteří jsou přes množství námahy poškozenější, bázlivější, méně svobodní.

Jiným slovy, čím vymakanější technologické hračičky, čím lepší filmy, auta, počítače a chytré telefony… tím menší motivace a hlavně tím méně času na práci se sebou samým a svými iluzemi. A pokud už přijde nějaká potenciálně probouzecí krize, a člověk se začne intuitivně poohlížet po něčem zdravějším, vše, co zkusí a čím se začne zaobírat (každá další nová teorie, móda, terapie), jsou jen další makya, další egem sofistikovaně vymyšlené iluze, šidítka skutečně efektivní očisty… na což člověk sám nemá šanci přijít bez často bolestivého a v zásadě obtěžujícího natržení jeho tzv. reality. Ano, je to stále těžší, protože znečištění a tlaku je víc a stoupá…

57

V každé generaci ale je malé procentu těch přece jen odpovědnějších, kterým je z principu (od narození) jasné, že tak jako člověk nemůže ovlivnit (a zlobit se na) počasí, nebo kde a jak a komu a do jaké doby se narodil, jediné, co skutečně může ovlivnit, tedy pozitivně změnit, je způsob, jakým počasí, okolí, šéfa, politiky či dobu vnímá. Polopaticky naznačeno, z počátku nebudou smích a radost uvnitř automatické, ale je třeba postupně organismus na pozitivní reakce naučit (doposud byly většinově negativní a tedy stresující) – a po nějaké době bude klid a mír a odpovídající emoce, vnější úsměv a radost (a také neustále silnější imunitní systém) to, co bude tělo i mysl umět nejlépe. Život bude automaticky a za každých okolností radost, nikoliv problém. Zmokl jsem? Hurá! Šéf mi vynadal? Hurá, nacpal jsem si haru jeho energií! Houby nerostou? Hurá, ušel jsem víc kilometrů po lese a ani mi to nepřišlo…

Celek (zvláště ten globální) nemůže změnit, ani kdyby věděl jak, ale sám sebe člověk může postupně (o)čistit, (z)harmonizovat (rozuměj: vystoupit z bludného kola neřešitelných gordických uzlů) a (na)učit zdravě radostně reagovat i v těch nejhorších časech dnů a týdnů blbců: Hle, jahoda! Ó jaká lahoda! A Hlava XXII nebude (při trpělivé askezi nebo s vedením zkušeného učitele) sám sebe požírající had Uroboros, ale naději skýtající spirála (!). I když pak občas člověk zjistí, že je (horizontálně) na stejném místě, bude o úroveň výš… (a i když to v tomto životě nebude přímo mýtické extatické osvícení, dostaví se průběžné a stále častější osvícené jednání). Nejdůležitější je přitom zjištění, že je možné (nějak je to v samém zadání mozku člověka): se nakonec vymanit z živočišně instinktivního pasivního předávání genů, tedy, jak ví buddhisté, vysvobodit se z kola samsáry… přičemž, a to je ona pozitivní duchovní Hlava XXII, samsára je nirvána (alespoň pro ty, kteří se umanutě čistili i duchovně).

58

Stromy si pomáhají

Objímání stromů se kdekdo směje jako přehnanému, okázalému gestu. Jak je to s přejímáním jakési vnitřní síly od lesních velikánů, na to jsou zatím jen subjektivní názory, píše se v nádherně inspirativním článku na síti, ze kterého s radostí, ba přímo s nadšením (a tichým zadostiučiněním po desítce někdejších marných diskusí s tzv. odborníky, ale i s kamarády), ocituji níže. Se stromy se opravdu dá komunikovat. Teď víme, že dokážou jiným stromům pomoci, což je čerstvě vědecky prokázané. Snad je nám teď nejen les, ale i Gaia, přece jen trochu blíž, a lidské poznání půjde ještě dál. Ostatně při objímání stromů na letních seminářích obvykle i ti nezabedněnější účastníci manažerského či psychologického typu (obou pohlaví) spolehlivě ztráceli fazónu a s vytřeštěnýma očima později vyprávěli všem ostatním o svých zážitcích. A díky za film Avatar, který mladší generaci poněkud usnadnil otevřít oči, nejen v lese…

Stromy jsou základem lesa, ale les, to je mnohem víc, než vidíte očima. Pod povrchem je další svět nekonečných biologických cest, které spojují jednotlivé stromy a umožňují jim komunikovat mezi sebou. Píše se v článku. Ekoložka a bioložka Suzanne Simardová z kanadské Univerzity Britské Kolumbie se již několik desetiletí specializuje na ekologii lesa. Svými pokusy zjistila, že stromy v lese tvoří složitý propojený komplex schopný komunikace a vzájemné pomoci, řízený tzv. mateřskými stromy. Jednotlivé stromy tak v rozporu se všeobecným přesvědčením nesoupeří o „místo na slunci“, ale spolupracují – posílají si instruktážní i varovné signály a v rámci skupin kolem mateřských stromů se navzájem zásobují potřebnými živinami jako uhlíkem, vodou, dusíkem či fosforem.

59

No to je ale (zvláště pro lesní inženýry a plánovače těžby dřeva) rána! Stromy v lese jsou skutečně jako lidské či jiné živočišné společenství, tvoří rodiny a příbuzenské svazky, prohlásila bioložka. Jedním z nejpřekvapivějších zjištění je existence mateřských stromů a jejich role v komunitě stromů. Jde převážně o zralé, starší stromy, fungující jako – antropocentricky řečeno – lokální organizační centrum, jakýsi místní úřad. Dohlíží na stromy, které jsou na ně napojeny, obstarává výživu semenáčkům a pomáhá jim překonat nemoci, napadení škůdci či přežít nepříznivé podmínky. Ideální prostředí pro jejich růst je různorodé společenství druhů i genotypů (souhrn genetických informací v DNA, jež se i v rámci stejného druhu mírně liší).

 Lesy jsou komplexní systémy s mimořádnou schopností sebeuzdravení, zdůraznila ekoložka s tím, že její poznatky o fungování lesních celků by měly sloužit k přehodnocení současného pohledu na les. Je podle ní třeba nepohlížet na les jen jako na zdroj dřeva a ani jako jen na oblast rekreace. Dokonce ani chápání lesa jako ekologického celku s klimatickými a biologickými funkcemi není podle ní dostatečné. Nepředpokládám, že se na lesnických učilištích a průmyslovkách okamžitě změní osnovy a pedagogové, kteří přehodnotí své zkamenělé názory na les a dřevo, budou studenty učit umět mateřské stromy najít a chránit – to budou muset ti současní profesorští inženýři a ministři vymřít. Ale pro nás ostatní, kteří buď odedávna cítíme, že příroda a les (a nejen pejskové a kočičky) jsou právě takové zázraky života, jako jsme my, anebo ti, kteří už jsou v materialistickém světonázoru více či méně zvikláni, je to trumf a důkaz k tomu. Přitom logický… a snad i startovací? Co všechno o přírodě a o životě ve své aroganci a tedy zabedněnosti ještě nevíme, ale ani netušíme?

Mateřský strom může být v jednom lese propojen se stovkami dalších stromů, upřesňuje ekoložka. Nepřímo poukazuje na problém tzv. výběrového kácení v druhově bohatých lesích, jako

60

jsou deštné pralesy v Amazonii (a nejen tam, čeští pánové šumavští inženýři!). Jejich mimořádně bohatá biodiverzita s sebou nese i problém hraniční vzdálenosti jedinců stejného druhu. Jestliže je takový strom pokácen, síť se naruší a vzájemný vztah je nenávratně přerušen, což může ohrozit existenci druhu.

Zdravý les přežije, i když vykácíte jeden nebo dva mateřské stromy, ale je tu hranice, uvedla. Pak hrozí, že když porazíte jediný další strom, celý systém se zhroutí a les kolabuje. Klíčem ke komunikaci a společným aktivitám stromů v lese je mycelium čili podhoubí. To je systém mikroskopických vláken, hyfů, které tvoří vlastní tělo houby. To, co běžně za houbu označujeme, je jen plodnice, sloužící k rozmnožování. Mycelium roste pod povrchem a jeho velikost je vzhledem ke struktuře prakticky nezměřitelná, může zabírat desítky i stovky čtverečních metrů, dovídáme se,

Hm, tetelí se má představivost, už vidím, jak se studenti na příslušných školách (ale i budoucí architekti) budou učit pracovat s virgulí (aby si uměli najít nejen různé kvality vyzařování hornin, ale i jednotlivých stromů, a jak se změní pohled veřejnosti na houby a na les jako takový), a jak to zpětnovazebně prohloubí citlivost člověka ke svému okolí. A nakonec budou, tak jako zkušení hledači pramenů a studní, umět najít mateřské stromy pouhou rukou. Do té doby bychom měli stromům pomoci. Třeba se toho kromě ekologů a jiných aktivistů (a nejen v lesích, ale i v městských parcích) ujmou studenti, budoucí lesníci, a bez ohledu na odpor starých lesáckých struktur (které novým kouskům prostě nenaučíš), vytrvají. Zadání je jasné: musíme si (a jim) pomáhat…

Paul Stamets, významný mykolog a propagátor bioremediace (léčení pomocí živých organismů), přirovnal mycelia k přírodnímu internetu. Podle Simardové ale jde spíš o společný cévní a nervový systém lesa. Všichni milujeme své děti a víme, že to platí i o zvířatech, uvedla ekoložka svou přednášku na konferenci TED. A já jsem si položila otázku: Může své potomky

61

milovat i Douglasova jedle? Abych se dozvěděla odpověď, začala jsem před dlouhými lety experimentovat.

Ekoložka vysadila v kanadských horách pokusný lesík osmi desítek stromů, převážně Douglasových jedlí a bříz, k nimž přimíchala několik jedinců dalších druhů. K mateřským stromům, obklopeným vlastními semenáčky, zasadila i mladé jedličky, pocházející z jiného lesa. Mateřské stromy své ‚děti‘ poznaly. Obklopily je hustší a bohatší mykorhizní sítí (symbiotické soužití kořenových vláken a hub), jejímž prostřednictvím svým semenáčkům dodávaly více uhlíku, a dokonce i za cenu omezení vlastního růstu, aby semenáčkům zajistily více prostoru k jejich růstu, zjistila. Podle ní mateřské stromy, jestliže jsou napadeny, zraněny či se blíží doba jejich přirozeného zániku, předávají potomkům informace a zkušenosti. Taky vám běhá mráz po zádech a zježily se vám chlupy na předloktí? Taky vám dochází, jak moc se ignorancí k přírodě, v tomto případě k lesu, ochuzujeme? Pro profesionální skeptiky a namítače má navíc ekoložka pádný a neoddiskutovatelný argument:

Použili jsme izotopy ke sledování přenosu uhlíku z umírajícího mateřského stromu – putoval kmenem do kořenů a k potomkům. Nejen uhlík, ale i obranné signály. A změřili jsme, že tyto dvě činnosti mateřského stromu zvýšily odolnost mladých stromků vůči stresům. Mohu tedy prohlásit, že stromy skutečně komunikují, shrnula. Jásám s ní. Přidejte se a se změnou vztahu k lesu a stromům, houbám a dalším zázrakům přírody, začněte měnit své paradigma. Nic jiného vám (nám) nezbývá…

62

Hologram v matrixu

… nebo matrix v hologramu, i tak by se dala metaforicky popsat situace směřující k poznání sebe sama a ke zvládnutí praktické duchovnosti u toho, který už ví, že je obětí traumatického porodu a manipulativní ego výchovy, a zároveň si neochotně připouští, že je spíše ovládán mozkem než že on ovládá mozek a svou vůli… ale stále se pokouší znouzectnostně vybřednout z každodenní rutiny a (zlo)zvyků naprogramovaných instinktů a pudů, přestože a právě proto, že ví, jak je to pro běžného Čecha a Zápaďana obtížné a za jeden život téměř nemožné. A tak se snaží alespoň pomáhat (třeba tím, že recykluje a navíc šíří pozitivní informace o tom, že to i tady a teď jde), a uklidňovat spolubližní připomínáním, že si většinou žijí, žijeme, jak prasátka v žitě, a ty poctivěji studující, kteří nezapomněli číst (složitější texty a navíc v kontextu) udržovat v té (samozřejmě přiměřeně panujícím okolnostem) momentálně nejvyšší kvalitě žití a bytí. Nepíšu sobě, ale samozřejmě vycházím i z vlastních zkušeností… abych (v době sloganů záměrně složitě, tedy jen pro pokročilé čtenáře) vyprovokoval k hlubším reflexím o praktické duchovnosti teď a tady, a hlavně inspiroval.

 Brblavě tedy a komplikovaně (protože téma je komplikované) naznačuji (a spekuluji a jsem si toho vědom), že psát a hovořit o hologramu jako o ideálu představivosti (hologram je něco jako 3D obraz, který obsahuje v každé nejmenší části sebe sama informace o celku), jako o jakési prakticky uchopitelné pozitivní terapii – fungující i ve chlívku kdysi ideologicky a dnes konzumně smradlavého ale našeho češství (humpolácké výroky pana prezidenta snad nemusím připomínat) –, je právě tak matrixové, jako upozorňování, že nemůžeš z pasti, dokud nevíš, že jsi v ní… (a že čtením o duchovnosti se duchovnějším nestaneš). V době, kdy legislativa českého zdravotnictví přispívá k nemocnosti,

63

protože upřednostňuje potlačování příznaků nemoci a opomíjení jejich příčin, kdy velkoporodnice produkují jako na běžícím pásu poškozené výrobky, kdy všichni mluví a nikdo neposlouchá, všichni píší a nikdo nečte, všichni moralizují a nikdo není morální, kdy každý zpochybňuje druhého, takže nikdo není důvěryhodný… (napsal klinický psycholog) je snaha o osvětu jak v porodnictví, tak v oblasti duchovnosti donkichotovská. Ale nelze v ní přestat…

Matrix (v hologramu nádhery světa přírody a pestrosti života) připomínají i neustále marné snahy těch trochu poučenějších a zároveň aktivnějších, i stále inteligentnějších mladých lidí, kteří se dokonce naučili meditovat (sedět v zazenu)… ale právě pro výšku svého IQ a rutinu své odbornosti (či kariéry) také (s)padli do pasti rozumu (jinými slovy, jejich ego je tak inteligentní, že i na nezformulované přání dokáže stvořit (českému, americkému nebo dokonce indickému) jógínovi či buddhistovi, ale i upřímnému katolíkovi či protestantovi, či politikovi kterékoliv politické strany matrixově dokonale detailní a dějově propracované iluze kýžených duchovních (společenských, politických) ideálů… V tomto ohledu jsou všechny jakkoliv sofistikované názory jakkoliv rétoricky zdatných či ideologicky vyhraněných řečníků na téma migrace nebo globálního oteplování vždy postižené tím či oním matrixem. Zažívám to u všech svých studentů a tuším, že bez rázného natržení reality je to (bohužel) i v rámci společnosti ještě obtížnější a méně pravděpodobné. Holt ještě není tak zle, aby mohlo začít být lépe…

 Ještě zašmodrchanější to mají mnohé současné emancipované české ženy: po několika generacích nevědomého budování ega (podle vzoru mužů), tedy cele a vášnivě popírajících své hormonální cykly a evoluční nastavení, přičemž studiem muži psaných skript (života, kariéry, vztahů i medicíny a kojení) a snahou uplatnit se na konkurenčním trhu úspěchu ženy jen dále posilují strukturu sobeckosti a nedostatku „čichu“ a empatie (tedy ženství jako takového)… možná také i díky zdánlivě nevinnému a

64

tak módnímu nošení kalhot, klobouků, a kouření. Jejich mozky jsou už neodstranitelně závislé nejen na vlastním egu (a jeho virtuózním triku, tzv. kognitivní disonanci), ale také na nikotinu (kromě absence čichových buněk v nose se vyznačují absencí schopnosti umět se vcítit do tvora tak jiného, jakým je muž). Jedna neřest pak posiluje druhou v bludném kruhu panujícího… matrixu.

Egům mnohých nadšenců tak nezbylo, než kousek za kouskem sestavovat imitace hologramů různých exotických nauk a metod, v naivní víře, že i tak budou nějak fungovat. A ony opravdu, minimalisticky, fungovaly a fungují (v mezích diktátu doby), aniž by si jejich autoři nebo vyznavači byli schopni uvědomit, natož přiznat, že se jedná jen o další iluzi, tedy matrix v matrixu. Jinými slovy, ten jakýsi základní matrix (program bytosti) je dobrý sluha (tak jako emoce), ale tuze dominantní a žárlivě zlý pán.

Už jsem několikrát naznačoval, jak obtížné je objevit, nebo dokonce provozovat duchovní metody uprostřed racionální pragmatičnosti maminek, učitelek, manželek a tchýní (a jejich jim užitečných matrixů). Proto také je nutné cestovat, za každou cenu, co nejdál, a teprve a nejprve odtud spatřit domov se všemi jeho pseudobouřemi (v otlučených hrníčcích) v patřičných rozměrech. Objev, že i na druhé straně světa žijí lidé, ale docela jinak (proto jsem jel do Japonska, kde je pohřeb bílý, hrníčky nemají ouška a čte se shora dolů zprava doleva), pomůže objevit obrysy domovského matrixu. Naopak tisíciletá tradice idealizovaných, ale pozitivních mandal, manter, ásán, vizualizací, rituálů a dalších metod kultivace mysli, jakkoliv u nás přebíraná spíše idealisticky a povrchně, i nám umanutě trpělivým postupně pomohla a pomáhá vzít na vědomí indické, arabské, tibetské i čínské a japonské vyzkoušené hologramy na Cestě k rozpouštění regionálních a kulturních matrixů.

65

 Praktičtěji a optimističtěji: i dnes a tady se dá zjistit, že jsme v pasti (jazyka a matrixu), a individuálně převrátit (i když to bolí a ne každý najde odvahu si past a matrix přiznat) obvyklý negativně a pasivně konzumní směr životů. Matrix (tedy iluze v iluzi našeho vnímání) je totiž dokonalá konstrukce, která logicky navazuje v těch nejmenších detailech, a předstírá, že je celý svět. A nedá se z něj vystoupit jinak, než najednou, jeho rozbořením (natržením reality). Hologram je sice také dokonalá také iluzorní konstrukce (fyzicky opravdu existují hologramy, fotografie, jejichž i ta nejmenší část negativu obsahuje informace o celku), která logicky navazuje v těch nejmenších detailech… (každý detail ví, že je celek, a také z každého nejmenšího detailu lze spatřit celek), ale zároveň i symbol někde na horizontu, ideální cíl Cesty (která je, a ještě hodně generací bude, důležitější než cíl samotný). Stejně jako u pozitivních iluzí jsou jeho důsledky na naše běžné myšlení převratné.

Tvrdím ale zároveň, a tím i pokročilejší studenty duchovnosti trochu (s)pletu, že v každém (i v tom našem, českém) matrixu lze hledat a spatřit malý dokonalý hologram (z každého matrixu lze teoreticky postupně vytvořit dokonalý hologram, tak jako je každá mysl každého zdravého muže potenciálně schopna osvícení) – to ale nic ne(z)mění na tom, že i to je v podstatě (pozitivní) matrix. Naopak, v každém okamžiku následného vědomého bytí už vteřinu poté člověk sám (a jeho pak neustále koherentnější, protože disciplínou a tréninkem kultivovanější vědomí) začíná být a nakonec postupně i je hologramem, přičemž každý detail příslušného života a skutků vypovídá o celku. Protože cílem nemusí být ohňostrojové osvícení, ale výsledné osvícené jednání. A pro jistotu nepadnutí do nějakého toho užitečného matrixu, raději pro ty druhé.

66

O drogách a duchovnosti

Několikrát jsem naznačil, jak mám rád průkopníky, vynálezce, lidi, kteří myslí alternativně, jinak. Proto jsem tak nadšen ze Segwayů na ulicích, proto jsem překládal knihy Ruperta Sheldrakea, proto rád čtu články Zeleného, Sedláčka, Robejška, Komárka, Cílka, a teď jsem (dávám si pašáka za synchronicitu) našel jinak vysvětlenou situaci v rámci tzv. boje proti drogám. Jeffrey A. Corkern napsal (do češtiny ze Sci Phi Journal přeložil Pavel Mareš) výstižný dvoudílný esej s pozitivním a logicky vyargumentovaným závěrem, a tak z něj s chutí hojně ocituji a (i jako nepřímé pokračování zamyšlení Zadarmo) stručně a značně alternativně okomentuji (ponechávám, původní grafický styl včetně verzálek a tučného písma). Držte si klobouky, vážení, a čtěte pomalu, jedeme z kopce:

Naše společnost nemá z jakéhosi divného důvodu ráda emoční drogy. Emoční drogou je např. kokain, heroin, LSD, pervitin, extáze atd. Co je na tom nejdivnější? Nedokážou vám vysvětlit, PROČ to dělají. Patrně nejčastější argument proti užívání drog je, že jsou ilegální. Dokonalá ukázka argumentace v kruhu. Snadná náprava: Tak je prostě zlegalizujme, a všechno bude v pořádku! Láká pan Corkern uživatele emočních drog, a logicky (aniž by ovšem přímo zmínil nikotin a alkohol, a všechny ty novodobé hry se smartfouny) a hezky ironicky pokračuje v alternativní krasojízdě: Emoční drogy jsou pro své uživatele obecně škodlivé. Existuje ale celá řada činností, které se všude na světě provozují, ačkoliv mohou být stejně nebezpečné a zabijí vás stejně spolehlivě, a přesto je žádný stát nezakáže. Například seskoky s padákem, automobilové závody, letecké závody, závěsné kluzáky, potápění a horolezectví.

67

Můžete si dělat prakticky cokoliv chcete, pokud tím neškodíte někomu jinému, zní základní pravidlo života v demokracii, zakázána je pouze přímá stimulace těch mozkových oblastí, kde vzniká pocit blaha. Všechno ostatní je povoleno, i když se přitom třeba zabijete. Na smrti jaksi nezáleží. Corkern samozřejmě poukazuje na paradox společenského rozdělování drog na ty, kterých si nevšímá, protože jsou jaksi zvykové, a ty, které označuje za ilegální: Nepřímá stimulace mozkového centra blaha je legální. Jeho přímá stimulace je NEZÁKONNÁ.

“Emoční droga” je látka schopná přímo ovlivnit emoční centra našeho mozku a uživatel ji užívá POUZE za tím účelem, aby svůj mozek touto cestou ovlivnil a změnil svůj emoční stav, svoji náladu, asi zbytečně vysvětluje americký sci-fi spisovatel a filosof. Co vlastně emoční drogy dělají? Dělají lidi spokojenými a šťastnými. Člověk se po nich cítí dobře. A jsme u podstaty všeho: proč lidé berou drogy? Protože se všichni ženou za pocitem blaha! VŠECHNO lidské konání se dá popsat jako směřování k blahu! Jak evoluce zařídila, aby dítě sálo z prsu?Jemu i matce je to velmi příjemné: jsou v rauši. Jak zařídila, abychom jedli, naučili se běhat, abychom se rozmnožovali? Každá lidská činnost byla kdysi iniciována a pak nacvičena pomocí známého efektu cukru a biče. Drogy fungují, protože se podobají přirozeným chemickým sloučeninám, které naše těla běžně neustále vylučují a používají. Ale, a tady je problém s drogami, aby je mohlo používat, musí si je umět vyrobit: a aby se uživatel(ka) na učil(a)být šťastný(á), musí to a své tělo postupně naučit. Když mu dodáme a dodáváme chemikálii (drogu) umělou, ale bez námahy, jaksi zadarmo, brzy zapomene, jak produkovat vlastní přírodní opioidy. Podobně se tělo rodičky, když je porod (vy)provokován a stimulován umělým oxytocinem, nikdy nenaučí produkovat oxytocin přirozený – zároveň se ale nenaučí mateřskou lásku a milovat své děti a partnera.

68

Co se stane, když mladý člověk ochutná a pak začne dopovat svá centra štěstí zvenčí? Když získá dávku štěstí jaksi bez práce, téměř (ano, navazuji na stejnojmenný blog) zadarmo? Nebudete už potřebovat ostatní lidi. Když lidi, kteří drogy neberou, něco bolí nebo jim něco vadí, tak prostě MUSÍ udělat něco sami se sebou nebo se svým okolím, aby se zase cítili dobře. Ti, co berou drogy, tohle NEPOTŘEBUJÍ. Když se cítí mizerně, vezmou si prostě další dávku – a ejhle, už je jim (zadarmo!) zase dobře. Bez toho, že by se museli sebeméně namáhat, cokoliv se učit, vynaložit i to nejmenší úsilí, aby na sobě něco změnili a trochu zmoudřeli.

Ale ani Corkern nezmiňuje, protože o tom asi neví, vliv celosvětové medikalizace porodnictví v posledním půlstoletí na nárůst uživatelů drog. Jinými slovy, při nemocničním porodu lékaři až příliš často a dnes rutinně (při tzv. ohroženém těhotenství, a to je dle nich prakticky každé, a při sebemenším zpomalení porodu, rozumějte, když v pátek odpoledne spěchají na chatu) aplikují do těl rodiček, a tím i ještě nenarozených miminek, dávky drog, někdy silnějších než heroin (od umělého oxytocinu přes další druhy). Kromě toho, že tyhle děti dostávají svou první dávku drogy ještě v děloze, a po pubertě téměř automaticky začnou vyhledávat dávky štěstí zadarmo, přičemž nejsnadněji to jde s nikotinem a alkoholem (a čeští puberťáci jsou na špici evropského žebříčku), také nikdy nedojdou (jejich mozky na to nemají vybudované struktury) k poznání, že existuje něco jako empatie, a duchovnost (jejich mozky budou automaticky a egoisticky jen a pouze bažit po další dávce).

O viditelných a známých důsledcích (dnes až módního, uměleckého či tanečního) nárůstu tohoto masového bažení populace po drogách (i ideologie komunismu byla po válce a dodnes pro mnohé je jakousi společenskou drogou) se společnost všude na světě začíná snažit informovat, ale neefektivně, školometsky. Je to jako s obrázky rozežraných plic na dnešních krabičkách cigaret: puberťačky si cigarety přendají do staré, bílé

69

krabičky, a co bude za dvacet let s jejich plícemi nebo mozkem si jejich mysl samozřejmě nedokáže představit. Jestliže někdo začal brát drogy v patnácti a vy jej podrobíte psychologickým testům o deset, dvacet, třicet, čtyřicet let později, uvnitř mu bude POŘÁD těch patnáct. Bude vědět a znát jen to, co znal nebo znala v patnácti, a NIC jiného. Jinými slovy, jakékoliv kampaně nefungují, také protože první dávku drog mnoho dnešních občanů dostalo ještě v děloze. Emoční drogy vás odstřihnou od VŠEHO. BEZ emočních drog musíte reagovat na okolní svět, chcete-li dosáhnout spokojenosti. Když máte drogu, nemusíte.

Jaká je definice lidské společnosti? Jsou to lidé ve vzájemné interakci. Co dělají emoční drogy? Přerušují interakci s ostatními lidmi. Takže jestliže nějaká společnost zlegalizuje drogy, co drogy s tou společností nakonec nevyhnutelně udělají? ÚPLNĚ JI ZNIČÍ. TADY máme ten rozumný, logický důvod, proč společnost musí drogy postavit mimo zákon, varuje a informuje Corkern, a ze zkušenosti také dobře ví, že:

Znám ovšem pár lidí, kterým se NEBUDE líbit logický závěr, že emoční drogy jsou skutečně, ze své podstaty špatné, neboť oni je pravidelně užívají. Protože jim se emoční drogy LÍBÍ a rozhodně se jich nezřeknou. Takže ÚMYSLNĚ zůstanou hluší. Jejich dávka je jim milejší než rozum. Zavřou oči tak pevně, jak je to jen možné, zacpou si uši a odmítnou věřit jedinému slovu, které si přečetli. Tady Corkerna paralelně doplním: čím jsou ve své podstatě pro většinu obyčejných, ale i tzv. emancipovaných žen nekonečné televizní seriály a ženské strakaté časopisy, ale také právo na sex a orgasmus a také stále novým zbožím nacpané chrámy konzumu? Drogy (tedy pravidelná, i když v tomto ohledu přece jen poněkud nepřímá stimulace center pocitu štěstí) jsou jejich útočištěm před realitou, jejich snadným únikem od bolesti.

Corkern dochází k logickému závěru, jak to dopadne ve společnosti, která drogy povolí: Chytří lidé, místo aby dělali, co

70

chytří lidé dělávají, jako vymýšlet léky na rakovinu a AIDS a podobné věci, budou slintat na stěnu své ložnice s mozkem dočista vygumovaným. VIDITELNÝM počátkem zániku společnosti bude hospodářský krach, který se dostaví s předstihem jako první. NEVIDITELNOU součástí zániku bude intelektuální úpadek. Uff.

A nabízí i vizi budoucích emočních drog založených na digitální technologii: krabice blaha (jejíž první generaci už tu vlastně MÁME: videohry). Uživatel je při nich dokonale ponořen do “virtuální reality”, a v tomto umělém světě vydrží klidně hodiny a hodiny, naprosto izolován od okolního skutečného světa. Ale také nevyhnutelný důsledek: Společnost, která zlegalizuje emoční drogy se nevyhnutelně přiblíží ke své totální zkáze – sebevraždě lidstva. A jako mnozí jiní a všichni duchovní učitelé (a všechna přikázání všech duchovních kultur) varuje: Právě jsme objevili mechanismus, jak inteligentní rasy vymírají. Jak se tak rozhlížím po našem světě, všiml jsem si, že zatímco emoční drogy jsou zákonem zakázány, KRABICE BLAHA (tedy všechny ty playstationy) NEJSOU! Závěr je tedy logicky nemilosrdný: Lidská společnost válku s drogami PROHRAJE.

Ale, překvapení, Corkern nabízí řešení: Když srovnáte současný vnější svět s dokonalým blahem a bezpečím uvnitř krabice blaha, může se tomu něco vyrovnat? Ta možnost zní: LIDÉ MAJÍ DUŠI.  Že by se konečně někdo otočil správným směrem a vzpomněl si na duchovnost? Vzpomene si někdo na můj dávný blog Duchovnost řeší vše? Díky duši se stává ze skoku do krabice blaha největší hloupost… logicky a důsledně osvětluje autor: Představme si, co by následovalo, kdybyste skočili do krabice blaha a zavřeli za sebou víko. Staletí a staletí a staletí nekonečné radosti a blaha, což? Nakonec váš mozek zemře, neboť jinak nelze. Z toho umělého ráje je vaše duše vyhozena zpět do tvrdé, chladné reality. V jakém psychologickém stavu se nachází? Jak se dokáže vyrovnat se všemi ostatními kolem sebe? Jak obstojí po

71

všech těch staletích nerušeného blaha? Asi jako rozmočená lepenka (nebo při přestupu z původního Rolls Royce do Trabanta), nemyslíte? Všechno čemu se pracně naučila o zacházení s realitou a ostatními dušemi okolo bylo dokonale vymazáno těmi staletími nekonečného blaha, jak jinak?

Takže všechny ty pracné lekce si bude muset procházet a učit se jim znova a znova, s nemalým trápením. A nebude to jen vaše trápení, potrápí to i každého, kdo s vámi bude mít co do činění. Nebezpečí je větší, než by se mohlo zdát. Někdo, kdo si pobyl v té nejjednodušší krabici blaha, kde byla stimulována jeho centra blaženosti, z ní vyjde nakonec jako psychické nemluvně. Jaký dopad by to muselo mít na duši? Nemuselo to z ní udělat absolutního sociopata? Bude z něj dokonalá ječící zrůda, která nemusí brát ohled na city někoho jiného, nezastaví se před ničím, aby dosáhl svého. Takovou duši bude stát hodně bolesti a utrpení tohle všechno napravit a naučit se znovu staré lekce, vytrpí si při tom svoje ona sama i všichni okolo ní. Jen pro pořádek zmíním (najděte si) kolo samsáry,všechny ty karmické a jiné teorie dávných duchovních kultur, které fungovaly.

Jestliže NEMÁTE duši, skok do krabice blaha je chytrý. Jestliže ji máte, je skok do krabice blaha HLOUPOST, neúprosně cedí argumenty Corkern, který ví, že neexistuje žádný vědecký důkaz pro duši ani proti ní. Ale protože je sečtělý, ví velmi dobře, že ve společnosti nesmrtelných duší nemůžete dospět ke štěstí přímou stimulací svých emočních center (tedy zadarmo!). Ke štěstí nedospějete jinak, než vzájemnou interakcí s ostatními dušemi a vesmírem. Ale to musíte (spíše  můžete, protože to je objevování a dobrodružství a překonávání svých limitů a radost) celé životy, ostatně jako každé umění, nacvičovat, trénovat, cizelovat, koherentnět: ostatně, nic jiného vám nezbude. Duchovnost, i ta její praktická, nejnižší verze, řeší vše, jak dole, na individuální úrovni, tak nahoře, na úrovni společenské a dokonce globální.

72

Tvrdím už hezky dlouho, že celá západní civilizace jede v posledních dekádách na drogách (i volné ruky trhu, růstu růstu, bankovních zásahů, posedlostí reklamou a sexem ale i instantní ženskostí a duchovností, a že nebudeme-li všichni v budoucnosti daleko duchovnější, nebudeme vůbec). Matemašte, na to jsem čekal, souzním tiše, když teď čtu: Štěstí nemůžete dosáhnout užíváním (emočních) drog. Stabilní lidská společenství se už DNES chovají jako společenství nesmrtelných duší! Jako by každý z nás měl duši! Jestliže hledáte nějaký dobrý důvod, proč státy emoční drogy zakazují zákonem, pak ten stěžejní je hluboké přesvědčení všech těchto stabilních zemí, že lidi jsou skutečně tvorové s nesmrtelnou duší. Ačkoli pro existenci duše nemůžeme předložit žádný vědecký důkaz, všechny stabilní lidské společnosti (sebezáchovně, intuitivně selsko-rozumově) JEDNAJÍ tak, jako by jej měly

73

Nejnebezpečnější droga

Z dlouhodobého hlediska jsou nejhorší drogy alkohol a kouření, řekl konečně naplno jeden psychiatr a výzkumný pracovník Národního ústavu duševního zdraví. Mám ale pocit, že nejnebezpečnější drogou je zvyk mozku (v desáté a další generaci niterně nejistých) podvědomě vyhledávat bezpečí téměř za každou cenu (neviním, jen konstatuji, najděte si termín kognitivní disonance). Důsledky vidíme právě teď, v rámci migrační vlny. Naše zbytečně vystrašené reakce a bezmoc politiků všech vlád a stran přispívají i k tomu, že starší generace cítí největší obavy o další vývoj od počátku 90. let min. stol. (zatímco většina mladých se dál baví). Čest a sláva výjimkám, všem dobrovolníkům, kteří jeli uprchlíkům pomáhat. Nedostatek empatie a odvahy ke svobodě, to jsou další příznaky ego tripu…

Sami pro sebe jsme nejsnáze oklamatelné osoby, takže tady musíme být velmi opatrní. Richard Feynman, 1974

Páv, který vyroste jen mezi lidmi, nabude dojmu, že je král i mezi dvounožci, a bude je neustále svým silným a tak (ne)zpěvným hlasem okřikovat, napomínat, dirigovat… otravovat. Housátka, která po vyklubání jako první spatří ne svou matku husu, ale člověka, ho budou nadále neustále následovat (o imprinting a bondingu jsem také vícekrát psal). Dítě, které vyroste v rodině, kde se kouří, vzájemně ječí a obviňuje (hlavně ty druhé) a v zájmu rodiny lže, a které budou všichni za každou chybu trestat, bude v dospělosti (také díky situacim, tedy atmosféře rodiny, školy a společnosti) dělat totéž. Naše současná společnost je (přes velmi krátká období vzmachu lásky a pravdy) nakřivo již od těhotenství a dětství (kouření, pití alkoholu, příliš autoritativní výchova, absence pochvaly a hry), ale skutečné příčiny doby dnes vymknuté z kloubů jsou, jak prokázala neurovědecká zjištění

74

posledních dekád, ještě (evolučně) hlubinnější. Některé společenské trendy (např. tolerance k homosexualitě a genovému inženýrství, rozvoj sexu na úkor porodnosti) pak ne náhodou připomínají podobné situace před kolapsem různých egyptských (starých) říší, včetně pádu říše římské.

Nekritizuji, neobviňuji, jen konstatuji: Češi jsou (vlastně ne vl. vinou, spíše coby oběti obětí) sralbotkové, usazení v příliš mnoha úrovních předminulého století (bojů mladočechů se staročechy, pánů Kondelíků a furiantů). Kromě paralyzující ustrašenosti, jež se teď projevila v reakcích na imigranty jak u lidu prostého, tak politiků, a neutuchající ziskuchtivosti radničních a jiných pánů (za komunistů i dnešních pra- i levičáků) o tom svědčí také většina cestopisných tv dokumentů nejen z Japonska, Číny, Dubaje, Singapuru, ale i z Astany v Kazachstánu, či Baku v Azerbajdžánu: moderní mrakodrapy, opečovaná města (a rychlovlaky) tam, a tady šeď a žabomyší spory se snadno podplatitelnými úředníky, a ne-stavby mnoha opatrných pokusů českých architektů postavit v matičce stověžaté přece jen něco výraznějšího, vyššího, hezčího a hlavně současného.

Podobné je to i v mnohém jiném: nemůžou za to, byli poškozeně porozeni, napomínáním a tresty vychováni k nevzdělanosti, stydlivé uzavřenosti a tím pádem snadné manipulovatelnosti, a jsou všichni udrogováni negativním myšlením pod vedením pyšného rozumu: poslanci a policisté (ale i advokáti a majitelé heren), fotbalisté a hokejisté, modelky a jiní, kteří si jaksi nevšimli, že za léta provozování svého řemesla zarostli do svých rolí a situací tak, že teď skrz brýle své funkce a stylu života nevidí, že to jsou podřadné role ve špatném systému. Mladí muži, kteří mlátili obušky studentky s holýma rukama, protože dostali rozkaz od jejich ne zase až tak moc starších velitelů zásahu, kteří také jen dostali rozkaz z vyšších míst, se do detailu podobali jiným mladým mužům v jiných dobách a střetech režimu či systému s těmi, kteří narušují pořádek. Ale i televizní reportérka,

75

která si s gustem kopla do utíkajících muslimských dětí a šikovně podrazila nohy muži ve středních letech, který utíkal se svou dcerkou v náručí. Znovu: neviním, viz dnes již klasik Philip Zimbardo a jeho vězeňský experiment, ve kterém každý normální student nakonec brzy v určitých situacích převzal roli krutosti bachaře nebo podlézavosti vězně.

Pokud jde o pudy, vyjádřil se k nim (a k současné situaci v Evropě) i člověk povolanější, psychiatr Cyril Höschl: Živá příroda, zejména fauna, funguje na několika principech: je to pud sebezáchovy, pud obživy, pud teritoriální a pud reprodukční. Z tohoto hlediska je nynější Evropa viditelně zdegenerovaná. Ztratila pud sebezáchovy (žádná evropská armáda, své náboženství vzdává bez boje, místo toho staví mešity), pud obživný (místo péče o půdu a zemědělství staví na polích skladiště a doma má pracky na klávesnicích), teritoriální (ani pořádně neví, kdy má hranice a jak je chránit), reprodukční (má sotva 1,6 dítěte na rodinu a místo toho zakládá registrovaná partnerství a homosexuální rodičovství).

Naše těla jsou odměňována (drogou, zde endorfiny) vždy, když se najíme, když se milujeme, když se coby děti učíme chodit a zkoumat svět (jinak bychom to nedělali). Mozek roste a vytváří nové neurony a jejich spojení, dendrity, v přímé závislosti na intenzitě a délce vykonávané nové činnosti (viz neuroplasticita). Chci připomenout, že sice už začínáme vědět, že lidské tělo si vyrábí vlastní opioidy (rozuměj, drogy), a že mechanismy jejich produkce či nedostatku (přičemž řada příčin je nastartovávána právě příliš medikalizovaným způsobem porodu: mimochodem, v ČR se někde rodí až 40 % dětí císařským řezem) jsou stále důkladněji studovány a využívány při léčbě některých psychických onemocnění, ale je to záležitost odborné veřejnosti, ta většinová nic neví. A odborníci jsou zase příliš odborní a už i ostatním odborníkům z jiných oborů nesrozumitelní (každý

76

studuje jeden druh stromu nebo keře či brouka, ale v lese spolu už hezky dlouho nebyli).

Je nejvyšší čas, aby se děti už ve škole dovídaly o (klimatické, ekologické) propojenosti světa, o tom, co se děje v jejich tělech (když je jim dobře, nebo když jsou nešťastné) a jaká jsou nebezpečí různých závislostí (první cigaretu vykouří české dítě ve dvanácti letech, v době, kdy mozek ještě není zralý a závislost proto vznikne snáz a bude silnější!), a jak lze některé evolučně dané mechanismy, vyvinuté pro život v africké savaně v tlupě maximálně o padesáti členech, pomocí meditace nebo pozitivního myšlení zvládnout preventivně a bez léků. Jen je třeba si uvědomit, že k porodním (epigenetickým a genetickým) a jiným danostem musíme připočítat ještě českou sebevražednou stravu, závislost na cukru, zamoření chemikáliemi a umělými hormony, těžkými kovy v životním prostředí, negativními médii a klamavou reklamou, a také nedostatek klidu (na regeneraci, či občasnou, ale pravidelnou defragmentací našeho mozkového hard disku) v rámci stále rychlejší honby za konzumem zboží i zážitků.

Tou nejnebezpečnější drogou současnosti je ale dlouhodobým mnohageneračním tréninkem v mozku vybudované natrvalo nastavené spokojené hovění si v malé, protože naší, české matrixové zaprděnosti, jež dále hloubí ješitné propasti nedorozumění mezi lidmi (a vládami a národy a vírami). A jediným řešením (lékem) je postupně zvládaná praktická duchovnost, což ovšem, jak často opakuji, bude trvat tak tři generace, a musí počít u početí a porodů a výchovy pochvalou…

77

Svět podle žen

Nejen mne napadla otázka, jak by vypadaly arabské země, kdyby islám vzaly kdysi do rukou ženy. Občas naznačuji, co si o tom myslím, a sem tam jsem citoval někoho, jehož názory byly s těmi mými spřízněné. Teď se objevil jeden oficiální, a jeden blogerský (ženský) rozhovor s Benjaminem Kurasem. Kdysi totiž začal vydávat své knihy v tomtéž vydavatelství, od kterého jsem utekl. A protože spřízněnost a podstata jeho názorů na ženy a islám (samozřejmě lze předpokládat, že má jako Čech žijící zde i v Anglii daleko více informací než já tady v cele na Smíchově) s mými občas ventilovanými blogy o ženách i o mladých muslimech (či mýtech o útlaku tamních žen) je neuvěřitelně hlubinná, lze spekulovat, že buď čte mé úvahy na tato témata, což nepředpokládám, anebo jsou jeho názory tak souběžné s mými, až mne to dojímá, a nezbývá než smeknout pomyslný klobouk a prostě jen citovat a připomenout i mé soukromě blogerské pokusy o přece jen jinou než povrchní informovanost.

Ve svých knížkách jsem vyslovil podezření, píše Benjamin Kuras, že politická a mocenská agresivita má něco společného s perverzí sexuálních pudů – přesněji řečeno s mužským sexuálním egoismem, pro nějž je sex jen zdrojem vlastního uspokojení bez ohledu na potřeby a tužby ženské. Potvrdil mi to i dánský psycholog a sexuolog Nicolai Sennels, který jednu dobu působil jako vězeňský psycholog a studoval psychologii muslimských sexuálních násilníků. Z toho dostal nápad prostudovat si Korán z hlediska sexuologického a nalezl tam řadu příčin dnešní mužské islámské agresivity a krutosti. Na rozdíl od Bible, která stanovuje v sexuálních vztazích různé formy zdrženlivosti a sebekázně, Korán schvaluje znásilňování a sexuální zotročování žen z poražených etnik, pedofilii (což tehdy znamenalo sex s dívkami předmenstruačního věku) a dává mužům volnost oddávat se bez

78

omezení jakýmkoli sexuálním choutkám s výjimkou sexu s ženou jiného muslima.

Ano, také si (jako Kuras, který to ovšem tvrdí, jak se říká na plnou hubu) myslím, že jakýsi niterný pocit viny za neschopnost krotit vlastní choutky pak (mnohý muslim) přenáší na ženy, které si potřebuje zahalovat, aby ho nerajcovaly, vinu za znásilnění přenáší na ženskou „nestoudnou provokativnost“ a podobně. Když k tomu přidáte povolené víceženství, vycházejí vám na každého „úspěšného“ muslima se čtyřmi ženami tři muži neúspěšní a zamindrákovaní, sexuálně nevyžití, nadržení, frustrovaní, destruktivní a nabití vztekem. Navíc jim ještě zakážete alkohol a všelijaké „neznabožské“ formy zábavy – a taky sex homosexuální – a máte tu obrovskou potenciální armádu zuřivců. Teď jim k tomu ještě slíbíte, že dobýváním nepřátel si mohou získat sexuální otrokyně a i když ve válce padnou, v ráji na ně čekají sladké panny. A máte z nich armádu nebojácnou a neporazitelnou, protože se vnímají jako vítězové za každých okolností – bez ohledu na to, zda v boji zvítězí nebo padnou.

Jak by to tedy vypadalo, kdyby i v arabských muslimských zemích vládly ženy? Západní feminismus se dopustil fatální strategické chyby právě tím, že měl muže „přebít“. Ve svých dvou extrémech se na jedné straně chtěl mužům vyrovnat, konkurovat a vítězit (profesně, finančně, mocensky), na druhé straně je začal nenávidět, bojovat proti nim, podrážet je. Místo aby se učil, jak muže ochočit, aby si zachovali svou přirozenou klukovskou tvořivost a hravost, aniž by měli potřebu být agresivní a aniž by z toho měli mindrák, který pak agresivitou potřebují kompenzovat… má pravdu Kuras, a souhlasím i s jeho dalším tvrzením: Mužsko-ženské vztahy musí být společná hra, ne boj. Jakmile v nich jeden chce vítězit nad druhým, oba prohrávají.

Mí čtenáři a hlavně čtenářky si jistě vzpomenou, kolikrát jsem brblavě vyčítal tzv. bitevním kočkám (ale i obětavým matkám

79

bafuňářkám z těch několika celé roky se scházejících a organizačně zdatných aktivních skupinek na podporu přirozených těhotenství a porodu), že bojovat s porodníky je kontraproduktivní. I Kuras totiž ví, že muže lze zpacifikovat a podmanit si ne poučováním a výčitkami, nýbrž chválou za každou drobnost, kterou udělá z vašeho hlediska správně. A když něco udělá blbě, neříkat mu „tohle jsi udělal blbě“, nýbrž „udělals mně velkou radost, když jsi to tehdy udělal tak“. Muž bez chvály je jako ryba bez vody. A všechno, co po něm chcete, musíte nastavit tak, aby se mohl těšit iluzi, že je to z jeho vlastní vůle. Připomínám své blogy na stejné téma i rady své muže (syny ale i manžele) raději hladit a chválit, chválit, chválit.

Už jsem kdysi kdesi naznačoval, že naše dnešní představy o tom, že stačí jen nahradit patriarchát za matriarchát, a bude po problémech, jsou zcela naivní. Matriarchát totiž nebyl pouhý opak patriarchátu. I Benjamin Kuras to ví a dovozuje: Ženy islám ovládnout nemohou, protože jim to islám (na rozdíl od křesťanství, judaismu nebo buddhismu – a samozřejmě taky humanismu) všemi prostředky znemožňuje. Slovo islám znamená „poddání“ a tím je poddání muže Alláhovi a poddání ženy muži (vedle poddání nemuslimů muslimům). V západní emancipaci žen vidí islám pro sebe (rozumějme pro muže, potažmo pro Alláha) největší hrozbu, a proto taky západní civilizaci tolik nenávidí. Jestli ženy někdy islám (přesněji řečeno dnešní islámské země) ovládnou, přestane to být islám. Málem se to kdysi podařilo v Pákistánu za vlády Benazir Bhuttové, ale zvrtlo se to zpět, protože tamnímu islámu hrozilo poženštění, čili zmírnění.

Kuras jde ve snaze vysvětlit (především politikům) některé další pro nás nepochopitelnosti (já tomu říkám  nepoučitelnost Západu), a také naivní představy o možnostech zvítězit nad tzv. islámským státem a terorismem, dále, než je v našich mediálních krajích zvykem: V domnění, že se poučujeme z historie, studujeme minulé války a domníváme se, že ty nové se budou bojovat stejně. Jenže

80

každá ta nová válka se proti nám bojuje jinak, takže než si všimneme, že se nějaká válka proti nám vede, už ji prohráváme. A jaksi z jedné vody načisto objasňuje i další oblast vzájemných nedorozumění, tedy kam se vytratilo tzv. mužství nejen českých mužů (zatímco já psával o vlivu feminizovaného školství, ve kterém učitelky zakázaly klukům běhat o přestávkách po školních chodbách a prát se, i když to myslely dobře, protože jim nikdo neřekl, že kůže dívky či ženy je desetkrát citlivější po celém povrchu jejich těl, takže zatímco ji by naražená holeň a modřina bolela celé dny, kluk se zvedne, nasliní si odřeninu, a běží dál, jeho to nebolí!), když tvrdí, že:

Mužství západní civilizace se vymlátilo ve dvou světových válkách. Od té doby se celý Západ „zženšťuje“. Zapomněl, že chce-li mír, musí být připraven si jej bránit a nahánět nepřátelům strach. Jakmile povolí, stává se kořistí. Západ se prakticky odzbrojil zrušením branné povinnosti (oné přirozené touhy chránit) a pokračuje v tom dalším chystaným zákonem EU na omezení práva vlastnit zbraň.

Zatímco píši a naznačuji, že vše by (i když až ve třech generacích) vyřešily především přirozené (a orgasmické) porody, a z toho vyplývající objev přirozeného, hlubinně soucitného a tedy měkkého, zatím většinou jen skrývaného ženství s jeho netušenou silou muže pozitivně měnit, i Kuras zvláště na blízké řešení (výše zmíněných mužsko-ženských ale i islámských neporozumění a tedy zbytečných střetů) nevěří: na zboření mýtů a nějaké řešení si ještě budeme muset nějaký rok počkat a zažijeme při tom hodně bolesti. Mimo jiné taky proto, že už půl století se snažíme žít bezbolestně. Bez sebeukázňování, sebeomezování a sebezlepšování. A tím taky bez sebezáchovy a sebeobrany, s čímž také bezvýhradně (jako duchovní učitel mnoha studentů, kteří se ne a ne dostat přes jakousi česky línou a ve srovnání s životem migrantů luxusní pohodlnost) souhlasím.

81

Jestli znám nějaké jiné řešení? Hned po Novém roce jsem si na Vltavě v sobotu dopoledne s chutí poslechl reprízu deset let starého rozhovoru Pavly Jazairové Český blízký východ s velmi dobře česky hovořící Palestinkou, která se narodila a základní školu vychodila v Betlémě, ale pak s rodinou přijela do Prahy, a vystudovala komparatistiku (hovoří plynně arabsky a česky, ale také anglicky, německy a trochu čínsky). Její názory, přehled, tolerance, schopnost vyjádřit se a rozumně a nekonfrontačně pojmenovat třeba rozdíly mezi arabskou či českou školou, arabskými a českými muži, ale také se zvonivě rozesmát při vzpomínce jak ji jednou jeden český hoch pozval do cukrárny, ale pak si zmrzlinu nechal zaplatit (což by arabský hoch nikdy neudělal), by se měly tesat do kamene a nechat povinně studovat všechny nejen české politiky. Jiná syrská křesťanka na otázku, co jí vadí na českých ženách, prohlásila: „Jsou bohužel často tak emancipované a okolnostmi hnané ke kariéře, že se nenajdou jako ženy“, a stýskal si, že všechny ty emancipované české bohyně odmítají slyšet, jak sebevědomě (a tedy i pro nás nadějeplně) žijí mnohé ženy v mnohých arabských státech.

Naznačuji, že by pro začátek a základní informovanost o tom, co se skutečně děje a co je možné změnit, stačilo naslouchat mnohým na Západě vyrostlým a vystudovaným mladým (západním luxusem a překotnou českou emancipací nezkaženým) Arabkám a muslimkám, ať už ze smíšených manželství z mnohých západoevropských ale i z českých humanitárních či společenských organizací, tedy třeba obětavé lékařky (bez hranic) či charitativně se angažující dobrovolnice, které neokecávají, ale rovnou žensky vlídně pomáhají, kde je třeba. Svět podle těchto žen by zcela jistě byl, když ne rovnou dokonalý, tak k rozumnému řešení směřující.

 

82

Ještě o rozmazlených holčičkách

… které se nestaly ani princeznami, ani královnami domác(t)ností. Konečně se totiž objevil příklad toho, co se mi nedařilo vysvětlit mnohým seminářovým bohyním a bitevním kočkám: že stačí důvěřovat svému partnerovi, zvláště zkušenějšímu, alespoň občas prohrát, tedy přiznat (si) chybu, a lze mít vše, o čem ženy sní: děti, poslání, celoživotní lásku a smysluplné živobytí. Přestože a právě protože nepředpokládám, že část pořadu Babylon, nazvaného Tokajská královna (o osudu Moravanky a Slováka, dnes majitelů 55 hektarů vinic a vinných sklepů, odkud pochází nejlepší české tokajské), ty, kterých se to týká, shlédli, tak o tom poreferuji aspoň pro další a budoucí podobně vzdělané leč potenciálně zkamenělé bohyně. Blonďatá tokajská královna z tv dokumentu svého muže miluje, a ač mu i tahle vysokoškolsky vzdělaná žena taky jednou utekla i s dítětem, dnes jsou oba prototypem vzájemně se obohacujícího partnerství a úspěchu, který následuje jen po letech pilné práce (ano, mé durdící se čtenářky, Ganga práv a celoživotní úspěch a spokojenost opravdu pramení v Himálaji povinností).

Kdo neuměl žít, nebude umět umřít. Japonské přísloví

Varovně již hezkých pár let píši o neblahém trendu superžen (podnikatelek, manažerek, kouček a jiných vzdělaných intelektuálek), které chtějí být neustále dokonalé, a na své partnery mají o to větší nároky, oč jsou stále více samy. Podobně varovně a marně psali před deseti lety někteří finančníci o hypotéční krizi, podobně marně varovně se psalo před lety o hrozící migrační krizi… a dnes svět opět řeší, se zpožděním, následky (nemá čas na řešení příčin).

83

Krize rodiny i populační i výchovné potíže narůstají, a opět žádné reakce zodpovědných. Jenže zatímco krize bank se nás obyčejných zase až tak netýká, a s migranty se moc nepotkáváme, krize vztahů mezi ženami a muži, narůstající rozvodovost a procento singles a dětí z neúplných rodin raketově narůstá. Naznačuji, že si tak zaděláváme na velmi hluboké a pak až neřešitelné potíže. Samozřejmě vím, že ženám, kterých se to týká (včetně té mé ex, která dnes studuje a učí umírání), je marné cokoliv logicky vysvětlovat, a tak snad zabere nějaký pozitivní příklad, při jehož sledování snad mnohým ženám alespoň poněkud zatrne.

Už jsem kdysi zmiňoval příhodu z Anglie, kde se u příležitosti oslav padesáti let v úřadu tamního biskupa novinář jeho neustále usměvavé manželky v nadsázce zeptal, jak to s mužem mohla vydržet, jestli za tu dobu občas nepomyslela na to, že se rozvede, nebo že manžela zabije. Odpověděla: Že ho zabiju, na to jsem myslela mockrát. Na rozvod nikdy. Když se dva sejdou v jednom partnerství, funguje i něco víc než hormony: jakýsi osud, příležitost se něco naučit. Příležitost, aby si ti dva vzájemně pomohli (poznat i samu sebe, dámy). Ještě donedávna ženy následovaly své muže, a učily se (i přirozeným porodem a mateřstvím). To, že právě tohle dnes všeobecně přestává fungovat, je pak nepřímo vidět i na dalších nefunkčních rovinách společnosti.

Dřívější generační vzpoury probíhaly na vlně filosofie, duševna, hudby. Rodiče dříve svým dětem nerozuměli z nesouhlasu s jejich směrem života. Dnes rodiče nerozumí svým dětem, protože ty jsou příliš vzdělané, příliš specializované. Umí věci, kterým rodič nedokáže rozumět. Dřívější generační vzpoury byly spíše kulturní. Nynější vzpoura nové generace je vzpoura i technologická, napsal kdosi i na adresu emancipovaných maminek, které jedou s kočárkem, nebo kojí, ale zároveň pilně píší sms kamarádkám.

84

Globalizace a všude přístupný Internet přináší zásadní změnu paradigmatu. Volný pracovní trh organizovaný skrze sociální sítě přinesl tuto možnost a překvapivě poprvé kapitalismus sám sebe svým způsobem nabourává a dává větší možnost samotným jednotlivcům. A mladá generace to dokonale absorbovala a požaduje to. Mladí (rozuměj: i emancipované) nechtějí pracovat, chtějí tvořit (a užívat si). Blahobyt roste, inteligence také. Nová generace (sobecky) podléhá vlastním schopnostem. Hm, jenže všechny ty z nebe spadlé možnosti ve skutečnosti o to více nabourávají již tak rozviklané základy podstaty ženství. Nemáme žádné cíle, nechceme být zodpovědní, dospíváme pomalu, neumíme se rozhodovat, odkládáme rozhodnutí, nehledáme ve svém životě cíl…  Teď je akorát problém v tom, že můžeš dělat úplně cokoli, a tak si nemůžeš vybrat… napsala jedna mladá žena, a přiznala: Nemám dlouhodobý cíl, žiji tak jak žiji, a proto nemůžu být zklamaná, když se mi to nedaří naplnit. Kdybych měla plán za 2 roky založit firmu, a někdo za mnou přijel, ať jedu na rok do Kanady, tak nejspíše řeknu ne. Plán ale nemám, tak říkám ano.

Jeden z důsledků? Průzkumy Světové zdravotnické organizace uvádějí, že v první pětce zemí s nejvyšším podílem dívek se sexuálními zkušenostmi v patnáctém roce života je Maďarsko, Švédsko, Dánsko, Estonsko a Česko, připomněl jiný novinář jinou souvislost: Žebříček zemí, jejichž obyvatelé považují náboženství za nejméně důležité, je tentýž. Ze světa, zvláště našeho středoevropského, se zcela vytratilo to, co učenci tisíciletí označovali za bázeň boží. Dnešní prázdnotu rychle zaplňuje sex. Teď píchnu do feministického hnízda: v rámci práva si jen trochu užít se vytratila i pradávná ženská úcta a respekt k manželovi a manželství…

V luxusu žijící ženy ve všech dobách nevěděly, co chtějí, a nedaly pokoj, dokud toho nedosáhly. Ale právě současná nesnesitelná lehkost odhození (či výměny) kabelky nebo manžela, když je tak snadné se rozvést, a místo řešení (a komunikace) a osobního růstu

85

zvolit útěk jinam, k jinému… a za rok či dva pak udělat totéž, protože jsem se nenaučila komunikovat a stále nevím, co chci… to je, co mnohým dnešním emancipovaným ženám tiká v hlavě a tělech, rozbouřených hormony (jenž přitom mohly být přirozeným porodem a šťastným mateřstvím, tedy naplněním poslání ženy, zklidněny a využity k péči nejen o ty své, ale i k dosažení štěstí a zdraví, rozuměj: k nalezení a realizaci svého evolučního poslání). Rozmazlené holčičky dorostou a budou z nich rozmazlené (a věčně nespokojené) učitelky, úřednice, podnikatelky, partnerky…

Hm. Chtěly by být královny, ale bez práce a potíží: zůstávají dál nedospěle naivní a v pomyslném koutě čekají na osudového prince v bílém Mercedesu (jehož koníčkem by byly domácí práce). A proto jsou stále jen tatínkovy pubertální princezny, a ne královny. A proto zklamávají i v mateřské roli: počet umělých oplodnění neustále stoupá, ročně se u nás rodí až čtyři tisíce (takto technologicky, a draze, průměrný doplatek nad rámec pojištění je třicet tisíc korun) uměle počatých dětí. Opakuji: tohle se děje přímo na našem dvorku, v našich rodinách, nám všem. Kde jindy a kdy jindy, než na začátku sociální katastrofy, by měl každý z nás jednat?

Ne náhodou totéž v bleděmodrém dělá i celá tahle většinově uremcaná a ode hry ke hře (od imitace voleb k dalším nic neřešícím prý demokratickým volbám) těkající společnost (včetně alibistických ale psychopatických politiků a pragmaticky ješitných a lakotných šmejdů a bankéřů bez skrupulí). Samí rozmazlení princové ale žádný král, samé rozmazlené ale o to náročnější princezny, ale žádná královna… a kde jsou rytíři, na které by bylo spolehnutí? Politické strany, funkce a příležitosti levně a hned utrácet je rozhňahňaly, ženy opičí matky a formální a nerozhodné učitelky je poženštily, a náročné uječené ale o to emancipovanější milenky je znejistěly. Přitom každý čtvrtý patnáctiletý školák u nás už měl pohlavní styk. A bude se pravděpodobně dříve a rizikověji chovat i v jiných ohledech života (bude dřív a víc pít

86

alkohol, víc kouřit, víc střídat partnerky). Což se také už hromadně děje. 

Naznačuji, že jaká rodina, taká společnost, taková i atmosféra v ní: prokazatelně víme, že lidé kteří vyrůstali v komunistickém (a nyní klondajkovsky kapitalistickém) režimu podváděli (čím delší část života strávili, tím větší byla jejich tendence podvádět) a podvádějí dvakrát a vícekrát více než ti z demokratičtějších režimů. Jak se asi budou chovat, až vyrostou, dnešní zhýčkaní a emancipovaní mladí? Dokument o ostravské (tokajské) královně a vinařském králi, kteří zůstali spolu a právě proto se ledacos naučili, přitom všechny ty na kvality partnera a život v nezaslouženém luxusu tak náročné princezny usvědčuje z  fatálního genderového a životního omylu… a zároveň naznačuje řešení. Pokud emancipace, pak ne kvůli sobě samé a své touze si užít… ale (buddhisticky) pro někoho. K vzájemnosti. K toleranci a obdivu, jak je ten druhej jinej… Ego dostane směr a má co přežvykovat, ale celkově ani své nositelce, ani těm, o které bude pečovat, neuškodí.

87

Ještě o poruchách chování

Pokusím se laicky naznačit jak další souvislosti, tak i možný alternativní pohled na současnou neblahou situaci i na poli duševního zdraví české (ale i západní) populace. Osvícenější odborníci a životem zmoudřelí psychiatři (za všechny občas zmiňuji a cituji dr. Radkina Honzáka) se hrozí nárůstu spotřeby antidepresiv, ale až na výjimky také podléhají tomu, čemu říkám psychiatrizace problému. Je to tak snadné, odborně škatulkovat, a po pár letech praxe v českých ústavech a ordinacích nevidět, že příčiny jsou nejen v pacientovi, a v ADHD době, ale třeba i v příliš medikalizovaném porodnictví, v odcizeném a zbyrokratizovaném školství, i ve zkamenělém zdravotnictví (rozuměj: nemocnictví). A protože v posledních dvou dekádách se k tomu všemu (odborníky téměř nepovšimnutě) přidala rychlokvašená emancipace, přičemž důsledky se už začínají projevovat odezdikezdismem bitevních koček feminismu, a také zmíněnou ochotou lékařů a ministrů spadnout do pasti diagnostiky s tendencí okamžitě (tak jako dnes běžně předepisují obvodní odborníci hormonální antikoncepci dívkám na akné) užít pilulku, spojím zdánlivě nespojitelná témata, abych naznačoval…

Blogem o děděných poruchách chování jsem se pokoušel, a dnešním uvažováním o psychiatrizaci chci dále naznačit, že podobně jako v případě nesmyslnosti hospitalizace a chemického zklidňování lidí, které odvezou ambulancí z ulic západních ale i našich velkoměst rovnou na psychiatrii (přičemž v USA si už všimli, že se příliš často nejedná o problém psychiatrický, ale o tzv. psychospirituální krizi, v rámci které moudrý šaman vždy, anebo dnes výjimečně informovaný lékař občas takovému člověku pomůže touto krizí projít, nikoliv ji potlačit), i emancipace a efekt seminářových bohyň jsou možná symptomy nějaké diagnostikovatelné poruchy chování. 

88

Naznačuji, že tak jako v případě našeho masového a přemedikalizovaného porodnictví (kdy mašinérie bílých plášťů diagnostikuje vše a všechny), ani v oblasti duševního zdraví není něco v pořádku: přestože vznikají různé ústavy a dny duševního zdraví, většinově stále převládá slepě mocenský přístup, zcela opomíjející prevenci. Mám dojem, že i většina psychických (vztahových i sexuálních) potíží manažerek a finančně nezávislých samoživitelek tkví nejen v přepracovanosti (v podmínkách života ve státu, který si neváží rodiny a dětí), ale i ve vnitřních rozporech mezi evolučně a druhově danými přírodními cykly a rytmy ženského těla, a vnějšími společenskými a dobově reálnými, ale i pomyslnými tlaky a nároky (co by si pomysleli lidi?), a dnes už také ve (z)děděné náchylnosti k různým hraničním poruchám osobnosti.

Zároveň je, zvláště pro vrozeně soutěživé muže, téměř nemožné odolat pokušení coby alfa samci ovládat a pomocí syndromu bílého pláště (Stanislav Komárek kdysi přirovnal lékaře a medicínsko-farmaceutický komplex k novodobé inkvizicí) i ovládnout pacienty, rodičky a všechny ostatní nemocné (protože neexistuje zdravý člověk, jsou jen ti špatně diagnostikovaní). Takový MUDrc raději rovnou, i na požádání, naordinuje pilulku, a nestíhá a ani se nenamáhá klienta (nikoliv pacienta) vyslechnout (jak to dnes už přece jen dělají psychosomatici) a třeba poslat na nějakou osvědčenou terapii.

Výsledkem je, kromě jiných příčin, i nárůst výskytů deprese, syndromu vyhoření (mimochodem, v celoevropských výzkumech jsme na špici spotřeby alkoholu, cigaret a také obezity, což úzce souvisí s životním stylem) ale i feministek a genderových odbornic. Jak ale přece jen pozitivněji napsal klinický psycholog a soudní znalec, naše psychika má velký sebeozdravný potenciál a proto u mnoha pacientů stačí, když pouze po určitou dobu užívají vhodně nasazená antidepresiva, nebo docházejí na psychoterapii, která jim sedne. Jenže ani on se nevyhnul psychiatrizační

89

tendenci: zlehčování diagnózy (bipolární poruchy) u sebe i druhých je bohužel stále častější problém.

Ledy na této zamrzlé řece pravidelně prolamuje  v časopise Respekt novinář Petr Třešňák (dvacet vybraných delších textů vyšlo i koncem září 2015 ve sborníku Neviditelní), např. v článku Bláznem z Boží vůle (nenormální zážitky nutně neznamenají duševní nemoc). Chci, aby se vědělo, že člověk může projít zkušeností, která vypadá bláznivě, a přitom je velmi obohacující, říká na základě vlastní zkušenosti dvaatřicetiletý programátor. Americký psychiatr Perry v rámci tříletého experimentu přitom již na počátku 70. let min. stol. zjistil, že 15 % všech pacientů, léčených jako schizofrenici, procházelo jen transformační krizí. Ve světě legendární Stanislav Grof (jenž u nás typicky a samozřejmě není prorokem) kromě mnoha jiných revolucí v jinak konzervativním světě psychiatrie se svou ženou založil hnutí a zavedl nejen pojem psychospirituální krize (přispěl tak i ke změně diagnostiky v USA), ale i praktickou metodu, jak ji terapeuticky zvládnout (holotropní dýchání).

Ostatně mnou zmíněnou tendenci odborníků Grof již před lety naznačil i seznamy svatých, jejichž činy se dají psychiatrizovat (svatý Jan od Kříže byl psychiatry označen za „dědičně degenerovaného“, svatá Terezie z Avily za „hysterickou psychotičku“, Mohamedovy vize byly připsány na vrub epilepsie a podobně dopadl i Ježíš a Buddha). Zavedl pojem změněné stavy vědomí, a založil nový obor, transpersonální psychologii. Jinými slovy, kriminalizace a psychiatrizace jiného než tzv. normálního chování byla a ještě po půl století bohužel stále je obvyklou a první odbornou reakcí.

Jenže co bude společnost dělat už v nejbližší budoucnosti, když např. více jak 30 % lidí u nás trpí depresí a jejich počet se každým rokem zvětšuje? Když se každý rok rodí velký počet dětí, u kterých se v pubertě nebo dospělosti naplno projeví poruchy

90

chování: jak je hodláme zvládnout? Budeme je trestat, zavírat do blázinců (ale kde na to vezmeme peníze?), nebo zkusíme opačný, preventivně pozitivní přístup? Není zvláště u nás bezprecedentní nárůst spotřeb všemožných společensky tolerovaných i kriminalizovaných drog, hlavně u mladých (jsme na špici vývoje v Evropě) dalším symptomem a varováním? Nedivil bych se ale, kdyby začátkem změny, v rámci potřeby psychiatrizace, byl vznik nějaké nové diagnózy, popisující právě symptomy překotné emancipace a její důsledky na psychický stav žen…

Přitom právě pozitivní přístup byl a je i u nás (viz výjimečné zařízení s názvem Diabasis) základem úspěšné pomoci lidem, kteří by byli ještě nedávno diagnostikováni jako schizofrenici. Ne že by to ale už bylo normální: v Evropě je psychospirituální krize stále neuznávaná diagnóza, západní medicína se stále nechce zaplétat se spiritualitou a nemá pro něco takového ani slovník. Výjimka, pražská psychiatrička Štáfková, se ptá: Jak chcete mluvit o energetickém probuzení, vizích a vnitřních hlasech, když oficiální diagnostika a učebnice to nazývá halucinacemi, tedy symptomy nemoci, které je žádoucí odstranit? A i ona považuje za nejdůležitější léčivý aspekt to, že pacientovi nabídne pozitivní rámec pro jeho zážitky.

Článek v týdeníku Respekt si v trochu jiných souvislostech všímá (preventivně!), že člověk digitální éry žije v mnohem roztěkanější realitě než jeho předci a má problém se soustředit. Lék ale existuje, a může nám dát nejen lepší pozornost, ale i pocit životního štěstí (píše se v textu nazvaném Umění koncentrace, a popisuje třeba praxi trenéra plavání ale i instruktora umění se soustředit na jednu z jeho vyzkoušených technik, žonglování).

Nejde o tutéž krizi v bleděrůžovém, i co se týká podstaty třeba současného extrémního feminismu, agresivních genderových věd, ale i překotné emancipace? Nevylily soudružky aktivistky s vaničkou protestů a soutěžení s muži i dítě respektujícího

91

soužití? Připomínám, že přece jen už existuje iniciativa s názvem Jak jinak, a domarodky se sdružují a povzbuzují pomocí sociálních sítí. Doufám také, že žádnou čtenářku ani nenapadne, že mám něco proti emancipaci. Právě naopak. Tak jako nemám vůbec nic proti vodě: jen jí nesmí být moc, protože pak je z ní povodeň.

Připomínám také soustavně, že příliš přepychu a peněz, příliš svobody, sladkostí, péče nebo triček či svetříků je pro dítě, ale i pro ženu, natož těhotnou, kontraproduktivní. Slovy odborníka, osoby s hraniční poruchou osobnosti jsou nestabilní v emocích, v chování, dělí svět na dobré a zlé, cítí se být obětí, trpí ukřivděností, neumějí těžit z odměny a poučit se z trestu, jejich vztahy jsou značně proměnlivé, lidmi kolem sebe manipulují: není to i charakteristika mnohých emancipovaných princezen? 

Výsledkem přílišného přepychu je nejprve rozmazlenost, a pak i neuróza, obezita, nesamostatnost (přehnaná péče o pleť a vzhled s negativními dopady na ekologii) atd. Příliš péče porodníků ženu zbaví evolučně daných tělesných procesů (a přirozené produkce hormonů, které by se jinak o vše potřebné postaraly). Příliš mnoho vyšetření (už kdysi jsem varovně psal nejen o hormonální antikoncepci, ale i o ultrazvuku) nejen zatěžuje celé zdravotnictví a jeho financování, ale znamená často i narušenou psychiku. Příliš operací (a poloha porodu vleže na zádech, aby porodníci lépe viděli) znamená více komplikací, nebo přímo zastavení porodu, ale také větší platy operatérů, anesteziologů a dalších. Přílišná spotřeba léků na duševní a psychické potíže to také nevyřeší: Trh s antidepresivy je obrovský, stále rostoucí byznys, ale samo o sobě to nestačí… stejně jako u cukrovky, vysokého krevního tlaku, vysokého cholesterolu. Je třeba změnit životní styl…

Přibývá totiž jak dětí, tak jejich emancipovaných matek, které se v kontextu tradičního a tisíciletími ověřeného (chválícího a hladícího) ženství, jenž nalézá samo sebe v péči o ty své a jiné

92

druhé, reagují a jednají, bohu a nám všem žel, zkratovitě, naježeně a nelogicky: jejich chování vykazuje znaky hraniční poruchy osobnosti… Jako by byly ne-mocné, tedy neschopné, něhy a pochvaly. Částečně, protože si nechtějí kazit postavu porodem, vymřou (a kandidují tak na Darwinovu cenu), ale protože žena je základem rodiny a ta je základem státu, vypadá to, že (nůžky bohatství se mezitím dál katastroficky rozevírají) je v celkem nedaleké budoucnosti téměř zaručeno, že to asi lepší nebude.

Přitom počet poruch chování exponenciálně roste (samozřejmě právě i díky medikalizovaným a rutinně narušovaným porodům, či zmíněné psychiatrizaci a spotřebě léků), stejně jako roste počet různých dyslexií, dyskalkulií atd., a samozřejmě i ADHD. Nejsou ale hyperaktivní kloučci prototypy budoucích společensky a odborně úspěšných jedinců (že by další z nouze ctnost?) jen variací jedinců evolucí připravovaných na ADHD dobu?

V tomto ohledu tedy naznačuji, že zvýšený počet super-samostatných a stále častěji bezdětných, a tedy depresivních žen, jejichž rozmary a nároky jsou omlouvány ženstvím samotným, je sice možná pro stát (z hlediska DPH a HNP, ale i pro psychiatry, porodníky, farmaceuty a plastické chirurgy, kapři si rybníky nevypustí) výhodný – co ale my ještě relativně normální a naše společná budoucnost? Motáme se v bludném kruhu. Co takhle začít pracovat na příčinách? Není nejvyšší čas začít odjinud? Přehodnotit a začít nově číst nejen slavné osobnosti dějin (např. psychiatra Grofa nebo malíře Františka Kupku, ale i mnohé další, potažmo i původní zdroje inspirace a umění vůbec), ale i dějiny psychologie a psychiatrie jako takové?

Jak ale můžeme po důchodcovských psychiatrech, natož politicích, chtít aby změnili své trvalé mapy mozku, když už víme, jak je jakákoliv změna pro každý mozek těžká (energeticky náročná) a bolestná? Roky se marně snažím nabourávat zeď,

93

kterou odborníci postavili mezi sebe a život, co se týká porodnictví (a podobně i školství, nejen hudebního) – jak dlouho to bude trvat v oblasti duševního zdraví? Ano, jde o běh na několika generační trať, ale začít se mělo už dávno. Třeba právě od počátku, změnou porodnictví, oslavou první menstruace, jinými učebnicemi matematiky pro dívky než pro chlapce, podporou mateřství státem (např. zavedením pětinové, třetinové nebo poloviční pracovní doby pro matky) atd. A chválou žen a jejich původní ženskosti – tedy pozitivně.

Pamětník celé řady psychiatrických reforem a společenských salt Radkin Honzák také tuší, odkud vítr skutečných příčin vane: Člověka rozsáhle přesahující zkušenost zrození se nedá zjednodušit na „převoz do porodnice“, stejně tak problematika smrti nespočívá jen v „převozu těla do krematoria“. A tak se postupně z magických praktik a rituálů staly choroby spojované s pozitivistickou vírou, že je vyřeší technologie. Možná by stálo za úvahu, podívat se na kvantitativně prudce narůstající problematiku funkčních čili somatoformních poruch, tedy takových, kde ani při nejusilovnější snaze nelze nalézt patologicko-anatomický podklad, také jinou optikou, než optikou farmaceutických firem… Naznačuje řešení, a spolu se mnou připomíná: Zažil jsem už v této zemi leccos. Například vědecky zdůvodněné časné odstavení, náhradu kojení umělou výživou a společné ustájení nemluvňat v jeslích, radikální odsouzení genetiky jako reakční pavědy. A varovně se ptá: Že by tohle (má zcela jistě na mysli právě i současnou psychiatrizaci a neochotu oboru změnit způsoby řešení) bylo pokračování sociálního inženýrství a splněním mladických ideálů? Nebo pokusem o soudní regulaci vývojové psychologie?

Hraniční porucha stále patří k nejhůře zvladatelným stavům, kde léky příliš nepomohou a vhodnou psychoterapii umí málokdo a je velmi náročná, dodává psychiatr Höschl. Podobné je to, znovu připomínám, i s česku verzí emancipace žen. Jako sůl potřebujeme

94

mladé, jinak myslící a alternativ se neobávající (mnoha oborové) lékaře a aktivisty, kteří se nedali a nedají zglajchšaltovat školou starého karteziánského (scientistního) typu, začnou si klást jiné otázky, a soustředí se na skutečné příčiny a jejich prevenci: na lidi a ne na diagnózy. Žáky těch výjimečně tvrdohlavých, kteří se u nás sice nestali proroky, ale přesto a právě proto se za pár desítek let bude vzpomínat spíše na ně, než na ty, kteří jsou slavní dnes.

Aby bylo jasno: připomínám znovu, že historicky nejosvědčenější metoda, jak z puberťáka vychovat přemýšlivého, za sebe a svou dobu a kulturu zodpovědného, jiné názory respektujícího, celý život se učícího a prvotně o jiné (než sebe a své ego) se starajícího člověka, je buddhismus, i se všemi jeho znovu moderními (neurovědami potvrzenými) metodami a postupy. Jinými slovy, zatímco všechny ostatní pokusy změnit povahu člověka historicky selhaly, a naše civilizace směřuje stále rychleji a usilovněji k témuž, kombinace přirozeného porodu a praktické duchovnosti má šanci (nejméně za tři generace) kolem dějin (válek a násilí) pootočit. Začít můžeme třeba tím, že stejně jako alkoholismus, budeme poruchy chování vnímat jako pokusy najít svou duchovnost (spiritualitu)…

 

95

Okamžité tekuté uspokojení

Snad každý, kdo se byť letmo setkal se sociologií, zahlédl i jméno letos devadesátiletého Zygmunta Baumana. Polský myslitel, který se kvůli židovskému původu musel ze socialismu přestěhovat do Británie, je autorem více než padesáti publikací a jedním z nejvlivnějších sociologů dneška. Je mimo jiné autorem konceptu „tekutá modernita“, kterým popisuje neustálou a pro člověka těžko snesitelnou proměnlivost a nestálost současného světa. Rozhovor, který poskytl u příležitosti účasti na pražské sociologické konferenci, mně poskytl možnost citovat a alternativně komentovat.

Oprávněně a správně se obáváme nepředvídatelných, náhodných dopadů globalizace. Máme na jedné straně síly, které jsou zcela mimo politickou kontrolu, a politiku, jejíž moc neustále slábne a nedokáže plnit, co slibuje. Situace, kdy nejen nevíme, co se může stát, ale pochybujeme, že až se to stane, zda s tím či o ním budeme umět či moci něco dělat, je neudržitelná, uvažuje Bauman. Hm, buddhisté vědí už tisíce let, že je dobré nečekat nic, ale být připraven na všechno. A také to nácvikem umění být vědomím v haře (ve třetí, energetické čakře) celoživotně trénují a dovedou naučit i ostatní vážné zájemce… o co jde, zjistíme, jen pokud se naučíme nebýt namočeni (díky většinou negativním automatismům svého těla a mysli) v emocích: tedy umět vědomě být a pozorně žít vždy v přítomnosti, teď a tady.

Žijeme v nejistotě a v nejistotě nemůže být nikdo šťastný. Nedokážeme předvídat, co se stane zítra, za týden, za měsíc. Když jsem byl mladý, Jean-Paul Sartre mi řekl, že člověk musí mít životní projekt. Člověk by podle něj měl vědět, čím chce být, a pak krok po kroku k tomu cíli mířit. Ale to dnes zní absurdně v situaci, kdy jsme neustále překvapováni, kdy se nemůžeme připravit na to,

96

co přijde, pokračuje sociolog. Až na detaily souhlasím, a smekám klobouk před těmi šťastnými (řemeslníky, dědečky nebo mysliteli) předešlých generací, kteří to zvládli pochopit a dokonce někdy i realizovat. Moc pomáhá nebrat to osobně a nebrat sám sebe tak vážně, tedy smysl pro humor. My Češi jsme vždy měli vynikající autory kreslených vtipů, kteří si vypracovali, díky často velmi tvrdým životním a tvůrčím podmínkám, postoj zenových mistrů a buddhistických učitelů (naznačený v první větě mého prvního komentáře). Moudrý sociolog celý dlouhý život se pohybující v rovině teorie ale prostě nevzal (protože nemohl vzít) v úvahu moudrost a vyzkoušenou metodiku jiných, zejména asijských duchovních kultur. Tutéž nevědomou chybu dnes ale (nejen podle mne) tvrdohlavě dělá celá západní elita.

Starší generace, vyrostlé po válce, vstupovaly do dospělosti s tím, že pozice jejich rodičů je pro ně jenom startovní čára. Budou mířit jen výš, výš, výš. Dnešní mladí jsou první poválečná generace, která na tom je jinak. Lidé žijí v nejistotě, která by se dala rozdělit na tři komponenty: neznalost, bezvýznamnost a ponížení – které plyne z toho, že nic nevíte a nic nezmůžete. Nejistota je velmi nepohodlná: dostanu dobrou práci, budu si moci pořídit dům nebo byt, budu moci poslat děti do školy? Co se stane, když onemocním, co se stane, když se moje firma spojí s jinou firmou? Když taková katastrofa přijde, nemáte prostředky, jak se bránit.

Vskutku, dnešní generaci mladých už jejich dědečkové a babičky nemají co poradit: všechno je jinak, a instalatéři chodí opravit ohřívače vody s počítačem. Stále víc je jasné, že západní společnost a její školství neučí děti být empatické a zacházet s emocemi (už jsem několikrát psal o údivu tibetských lamů, že stavíme u škol tělocvičny, přičemž bychom potřebovali spíše emoce-cvičny, a sám dalajlama marně celé dekády přednáší Západu o tom, že už od dětství bychom měli umět trénovat zacházení s emocemi). Heslo, které vystihuje současnost, zní:  jediná jistota dnes je, že nic není jisté. Jinými slovy, zatímco

97

buddhista se učí niterné (sebe)jistotě (rozhodně ne v našem egoistickém smyslu), a duchovně realizovaný zenový mistr je dobrý v každém povolání a roli, Zápaďan přes své jakkoliv vysoké vzdělání zažívá katastrofu vždy, když se na něho ve frontě na maso nedostane ten jeho vyhlédnutý kousek. Neumí diskutovat a hlavně prohrávat (ostatně to dnes postihlo i většinu tzv. úspěšných emancipovaných žen, jejichž zmalované tváře postupně odtékají a ani silikonová ňadra či zadky dlouhodobě moc pevné nejsou).

Rada, kterou obvykle uslyšíte, zní: Musíte být flexibilní. Jenže flexibilita je právě to, co způsobuje tu nejistotu. Nejistotu nelze vyléčit další nejistotou (jak ostatně naznačuje hloubka krizí současného Západu a až na výjimky neschopnost rozeznat jejich skutečné dlouhodobé a přehlížené příčiny). Jsou dvě základní lidské potřeby: svoboda a bezpečí. Obojí potřebujeme stejnou měrou, ale zároveň jsou tyto potřeby v protikladu. Když chcete být svobodnější, platíte za to nějakým nebezpečím. Nemůžete mít obojí v maximální míře zároveň. Když se podíváme do historie, vidíme, že pokrok se neubírá stále vpřed, spíše se podobá kyvadlu. 

Jenže když oni se dnešní mladí vzdělávají ze špatně přeložených manuálů a knih, které vždy psali vítězové, a na všech frontách vítězí reklama a požadavky na mládí a úspěch a také nesnesitelně běžná možnost konzumovat vše na půjčku, tedy jakoby zadarmo: jistoty v té rychlosti vývoje jaksi odtekly. Naštěstí je tu rostoucí počet těch, kteří si prostě jen hrají, a jako všechna mláďata, intuitivně se tak připravují na budoucnost, jakkoliv právě ta dnes vypadá nejistě.

Vzdáváme se bezpečí, abychom si zajistili větší, bezprecedentní svobodu. A svoboda je úžasná. Dnes není problém svobodně se přihlásit ke své sexuální orientaci, svobodně si vybrat (nebo změnit) náboženské vyznání, zvolit si bez překážek svou identitu. A často je to možnost volby bez závazků, třeba rozvody jsou stále

98

jednodušší. Ale kvůli těmto svobodám a možnostem volby stoupá naše nejistota – to je cena, kterou za svobodu platíme. Lidé jsou opět ochotní obětovat více své svobody, pokud jim někdo slíbí, že za to dostanou pocit bezpečí. Příkladem může být letecká doprava. Docela hodně létám a jako všichni ostatní – co jiného mi zbývá – se podrobuji ponižujícím předletovým prohlídkám. Proskenují vás, v podstatě vás můžou svléknout. Před čtyřiceti lety by něco takového bylo nemyslitelné, dnes se tomu lidé podřizují.  Kdykoli používáte svůj telefon, tablet nebo počítač, někde o vás v centrální databázi vznikají nové, podrobné poznámky. Tajné služby nemívaly ani setinu informací, které nyní dobrovolně o sobě posíláme na všechny strany. Proč? Protože slyšíme na slib bezpečí. 

Po pádu newyorských dvojčat jsem napsal, že od toho okamžiku se svět změní: to jsem to ale schytal od ostatních internetových komentátorů (včetně většiny přátel a čtenářů). A podobný historický (spíše se hodí spíše slovo hysterický) a bezradný diskurz zažíváme se současnou migrační vlnou. Když jsem letěl v roce 1999 do USA, na letišti v Holandsku jsem rozpálil do běla americkou CIA úřednici, které jsem na zappovsky nesmyslné otázky, jestli jsem terorista a chystám nějaký teroristický akt, odpověděl: a co byste dělala, kdybych byl a nepřiznal to? Abych parafrázoval klasiky: nechceme pohodlí zadarmo. A prachy si za virtuální svobodu přece nekoupíš, že jo?

Dalším nepříliš pozitivním aspektem technologií je, že nám usnadňují život a tím učí, abychom si vždy zvolili tu jednodušší cestu. Na internetu si snadno uděláte přátele a snadno se jich zbavíte. Randění na internetu je mnohem jednodušší a rychlejší než randění ve skutečnosti. Ale když trávíte devět hodin před obrazovkou, ztrácíte schopnosti potřebné k životu v reálném světě. Když pak vyjdete na ulici, najednou jste konfrontování s hromadou často divných lidí s vlastními cíli… 

99

uvažuje sociolog nepřímo i o mých známých, často velmi úspěšných ajťácích, kteří jsou zvyklí zaletět si nakoupit do Londýna nebo zachytat ryby do Francie, ale kde a jak si najít přítulnou a zároveň poslušnou holku (ženu), která navíc dobře uvaří, když zrovna přijdete domů? O neukojitelných a věčně nespokojených českých (na sociálních sítích) emancipovaných bohyních jsem také psal.

Pomocí nových technologií nejraději komunikujeme tak, abychom si upevnili názory, které už máme. Poprvé v moderní historii je jasné, že se musíme naučit, jak permanentně žít ve světě plném růzností. A v tom nám počítač nepomáhá. Ba naopak, informační technologie povzbuzují lidi k tomu, aby z reálného světa utíkali do pohodlného světa, který si sami formují podle obrazu svého. 

Právě proto a takto ode mne odešla celá řada nejlepších mužských i ženských mozků téhle generace: tedy ti, kteří sice  už na rozdíl od podobné většiny zjistili, že je třeba na sobě pracovat i v oblasti duchovnosti, ale při prvním problému (když něco nešlo tak snadno, jako ve světě on-line) prostě odešli. Přičemž je možno a záhodno učit na vysokých školách i duchovnost a zvládání emocí, a pak by každý otitulovaný odborník nedštil pouze teorie a svou niternou nejistotu, ale životní přehled, a moudrost (což je výsledkem dlouhodobé kombinace IQ a soucitu, viz dalajlama).

Je mnoho cest ke štěstí, ale nevím o zaručeném způsobu, jak si udržet štěstí. Goethe prý, když se jej zeptali, zda měl šťastný život, odpověděl: „Měl jsem velmi šťastný život. Ale nepamatuji si ani jediný šťastný týden.“ Štěstí nespočívá v tom, že nemáte problémy. Skutečné štěstí hledejme v tom, že jsme schopni se problémům postavit, bojovat s nimi a někdy nad nimi zvítězit. Bohužel společnost nás neučí vypořádat se s problémy. Naopak obchody se chovají, jako kdyby to byly lékárny a uměly vyřešit vaše nesnáze. 

100

Goethe netušil, že existuje možnost řízené a trénované meditace, (ale intuitivně meditoval zamilovanou soustředěností na cokoliv, co ho zaujalo a co studoval. Zygmund Bauman celý život kriticky myslel, zažil (stejně jako jeho 20. století) spoustu negativních událostí, a nemohl ani tušit, co věděli buddhističtí mniši a mistři a tibetští lamové: jak  moc dokáže nastavení jedince ovlivnit přirozený porod, a tedy změnit systematicky trénované pozitivní myšlení. Zenoví mniši na celé světě dnes vědí, že i po osvícení si musíš vyprat nebo jít zase ráno na trh. Ve známé historce se jedna žena doslechla, že na trhu otevřeli nový krámek a prodávají tam nevídané věci skoro zadarmo! Ráno spěchala na trh, a začala si hned udiveně a stále ve větším množství objednávat: deset deka spokojenosti, půl kila zdraví, kilo štěstí… prodavač se na ni podíval a řekl: ale to jste si spletla krám. My neprodáváme hotové výrobky, ale jen semena…

Naučili jsme se očekávat okamžité uspokojení. Hledáme štěstí v životě bez překážek. Opakem překážek je ale nuda. Mezi bohatými je neobvykle vysoká míra sebevražd. Potomci bohatých lidí jsou ohroženi nejvíce. Možnost koupit si štěstí v obchodě je iluze. Štěstí vzniká tak, že se postavíme nesnázím a výzvám našeho života. A to znamená, že sdílíte nejen své město, ale i celou planetu s ostatními lidskými bytostmi. 

Zde se hodí postřeh Matky Terezy: Není problém nasytit chudé. Je problém nasytit ty bohaté… a líné, dodávám. Ty, kteří podlehli blyštivé reklamě na štěstí v novém automobilu, nebo menstruační vložce či šampónu. Ostatně proto jsem dodnes vděčný všem ranám osudu a svému rozhodnutí studovat život ode dna: vyhledával jsem ty nejšpinavější práce a zaměstnání (kopal jsem kanály v partě Cikánů, vozil mrtvoly na prosektury a hřbitovy, oslňoval holky v rodném městě, když jsem coby popelář uměl koulet dvě plné popelnice najednou, pracoval v noci u rotačky v tiskárně a učil spoluvězně meditovat a cvičit jógu). Nečekal jsem nic (a dočkal se nejen pražského jara ´68  i listopadu ´89, ale i

101

plných sálů mantrami rozezpívaných lidí a kostelů naplněných tekutou nádherou zvuku tibetských mís), a intuitivně jsem se tak připravoval i na současnou tekutost všech jistot…

Jinými slovy, mé moře uspokojení je složeno ze stovek malých sice tekutých ale přece jen každodenních štěstíček, která, jako stěrač na předním skle auta, každým dalším vjemem vyčistí tendenci ustrnout a nechat se připoutat k tomu či onomu druhu štěstí. Našel jsem, ostatně jako Buddha a od jeho doby desítky tisíc jiných moudrých mužů a žen, právě v tekutosti jistotu zářivého vjemu prakticky (jako čas) nepřetržitého štěstí.

 

P. S.: Zjednoduším to pro nově příchozí začátečníky: když se americké sondy Pioneer dostávaly pomalu celá desetiletí sluneční soustavou, podařilo se (na dálku) postupně přeprogramovat software tak, že tytéž počítače podávaly o dvě stě procent lepší výkon. O to jde, i pokud se týká duchovní realizace: tentýž mozek po létech meditace (a pozitivního myšlení a dalších osvědčených duchovních disciplín), neblokován emočními brzdami a bouřemi, dokáže fungovat mnohem efektivněji. Člověk cvičící jógu je v padesáti najednou v lepší tělesné, ale i duševní kondici, než když mu bylo dvacet, zjišťovaly již před čtyřiceti lety statisíce Kaliforňanů (a poté i nadšenců hnutí lidských potenciálů po celém západním světě). Varovná teoretická poselství některých prognostiků a sociologů konečně pomalu přecházejí (stále nepovšimnuta strakatými médii a politiky) do pozitivně praktických forem, jak změnit zastaralé programy těla, mysli, evolučně danou závislost na emocích, na státu a jiných vnějších institucích… a tím i společnost.

102

Zadarmo (a se slevou)

Už naše babičky věděly, že co je zadarmo, je nadarmo, a že si lidé samozřejmostí, a toho, co dostanou zadarmo, neváží. Socialismus nás pak jako společnost dorazil: všechna moc patřila lidu (a lid si dodnes neváží jak z nebe téměř zadarmo spadlé svobody, tak přírody), a rozorané meze a scelené lány vedly pouze k touze nahrabat si a poručit větrům a dešťům. Třeskuté blogy měly inspirovat, ale ticho po pěšině. Proto brblavě opět naznačím a okomentuji i další neblahý a přehlížený sociologicko genderový jev: nedostatek respektu a úcty žen k mužům, ale i ke svým (přes veškerou kosmetickou péči) tělům, a k ukryté bohyni ve své vagíně… jako jednu ze základních příčin dalších společenských následků.

Proto jsem také kdysi napsal varovnou úvahu Neberte si krasavice. Ty, které od evoluce a přírody a rodičů dostaly zadarmo ty správné a v téhle době a kultuře tak obdivované (dnes ale mnohdy silikonové) obliny a všemi mastmi a krémy mazané tvářičky,  a nemusely si jak pozornost v muži řízené společnosti, tak dobrý charakter zasloužit prací (jako ještě na venkově žijící partnerky našich dědečků), si nejen darů a možností svých těl neváží, ony jich rovnou zneužívají, ony je přímo zpeněžují (některé současné manželství je tak spíše placenou službou, které se kdysi říkalo prostituce). Možná by se řadě uhoněných a ušlápnutých mužů (z nichž dokonce rostoucí řada končí po rozvodu mezi bezdomovci) vyplatilo sepsat předmanželskou smlouvu nejen majetkovou, ale také o právech a povinnostech nejen manžela, ale také manželky! V celkovém součtu by se tak asi mnohým mužům vyplatilo, kdyby místo za nikdy ne(u)spokojené manželky utráceli průběžně za prostitutky.

103

Nároky současných princezen (k potěše prosperujícího kosmetického, oděvního, ale i alkoholového či tabákového průmyslu) nekonečně rostou. Psával jsem kdysi varovně o rozmazlených tatínkových holčičkách, kouřících a prostitucí si přivydělávajících studentkách, které nakonec za to, že svá těla využívají zadarmo, všechny nějak zaplatí (a o také stále bohatších porodnících a plastických chirurzích), ale marně… dnes se navíc ty vzdělané a tedy emancipované a jim podobné zaštiťují svým svatým právem na to užít si, a když už mají tu emancipaci, obhajují se heslem Jsem princezna, vole! (a nejen když není okamžitě po jejich mluví jako dlaždičky)…

Abychom si rozuměli: princezny a rozmazlené kouřící a tedy jen o sebe a svá těla pečující (a skutečné empatie a respektu i kvůli závislosti na nikotinu neschopné) ženy se navíc naučily všechno, co se jejich egu nelíbí, rovnou nevnímat, neslyšet, nečíst: brblání nějakého bloggera jim může být ukradené… Píši to všechno pozitivně návodně snad pro ty (Lucie jednadvacátého století), které jsou ještě tak mladé, nebo nerozmazlené, že někde dole, uvnitř samy sebe, intuitivně (u)cítí své ukryté ženství, a individuálně mohou přece jen (po)změnit alespoň vlastní směr v ke kolapsu se řítící povrchní a naivně krátkozraké společnosti (která by nejraději měla zadarmo a navíc se slevou úplně všechno).

Neviním konkrétní oběti obětí: vývoj společnosti, která kromě mnoha jiných příčin také nezodpovědností špatně porozených a neodvolatelně nepotrestatelných zodpovědných dopustila pokrytecky zbožštění imaginárních žen všeho druhu, dnes navíc pod vlivem před čtvrt stoletím nastoupeného diktátu klondajkového a reklamního vydělávání na lidské (ženské?) blbosti i v oblasti školství či porodnictví, se nedá zastavit bojem proti mužům, nebo jednou kampaní či týdnem demonstrací.

104

Naznačuji již hodně dlouho, že i zbytečně traumatizované porody (kdysi zadarmo, dnes s nutnou obálkou do kapsy porodníka) již století vyrábějí jako na běžícím pásu jak zbabělé lidi, neschopné a neochotné občas slušně ale razantně říci dost, tohle už ne, tak rozmazlené a reklamou na štěstí zmanipulované princezny, kterými není nic dost dobrého (jedna taková zmalovaná řvala v tramvaji do mobilu: Jsem přece říkala od začátku, že jsem náročná!). Dobrovolná naivita, s jakou i dnes chodí stále 90 % současných princezen nechat se odrodit jako ovčanky (jaksi zadarmo, a ochotně si nechávají manželi zaplatit císařský řez jako nadstandard), a stále drzejší nároky emancipovaných bohyň je to, co jsme přece každý (každá) mohli (mohly) na křižovatkách a v situacích svých životů nedopustit: stačila elementární dávka intuice, snahy informovat se, a odvahy, cti a svědomí.

Jenže právě to zvláště rozmazlené stěžovatelky na muže postrádají! Jedna žena si stěžovala druhé: Žijeme spolu sedm let. Jo, občas jsem vypěnila a vynadala mu. Jenže on za celou tu dobu nepochopil, že to vždycky byla jeho vina! Kde že se všechny ty kouřící a pijící (nikotin či alkohol, stejně jako jakákoliv jiná droga, zaručí okamžitou dávku v centru slasti, jaksi zadarmo, bez delší námahy) a na údržbu tak náročné rozmazlené princezny vzaly? To jejich rodiče je vychovali, pardon, rozmazlili (a rádi pak předali zodpovědnost za jejich výchovu nefunkčnímu školství a státu).

V tomto ohledu jsem vždy principiálně souhlasil s Vaculíkovým valašsky rázným soudem: každému zloději useknout ruku, odsouzeným vzít právo volit, a ženským zakázat kalhoty. Tisíciletá plíživost nehorázných výdělků vexláků a bankéřů téměř zadarmo (už Ježíš je vyháněl z chrámu a úroky byly dlouho z principu nemravné), tak jako druhotné zisky (z cizího krev neteče) pasáků ale i těžařských a dřevařských firem, tiše a ochotně kácejících deštné (pra)lesy kdekoliv, nenávratně a zgruntu poznamenala naši společnost. Všichni si bereme (i od přírody)

105

půjčky, hypotéky – kupujeme, co vlastně nepotřebujeme, jaksi zadarmo, i když na to ještě nemáme, tedy tak trochu podvodně a často navíc se slevou. To už také všeobecně ovlivnit nemůžeme… ale, a to je moje zatím marná parketa, způsoby, jakými rodíme další generace, a z toho vyplývající i výše popsané důsledky, by se pozitivně ovlivnit daly.

K jinému i jen trochu selsko-rozumnému názoru jsme už docela hluší: absurdní snahy dostat to či ono zadarmo a se slevou jsou dnes navrstveny do nepřehledného klubka paradoxů: ve smyslu známé hlášky komika Nechci slevu zadarmo dnešní princezny chtějí sex, ale bez následků, a tak běžně a rády (vy)užívají hormonální antikoncepci, aby z toho potěšení nebylo dítě (říkají tomu osvobození sexu a ženy)… ale nakonec platí ony i společnost tuhle „slevu“ velmi drahými následky (Nevadí že je zkratka delší, zato je dražší, nebezpečnější a méně pohodlná). Chtějí snad i dítě, ale aby to nebolelo (rozuměj: aby to bylo jaksi zadarmo, tedy bez námahy, a tak si rády připlatí za anestezii či císařský řez), aby to nemusely to kojit (aby jim to nezkazilo postavu), a následky, které se projeví na dětech, pak platí celý život ony i společnost. Chtějí být opálené, ale pohodlně a rychle, tak trochu zadarmo, takže (za)platí drahá solária, a pak léčí melanomy. Chtějí orgasmus, ale jaksi zadarmo: ať se snaží vagína a hlavně muž (anebo vibrátor). Stát chce víc budoucích plátců daní a spotřebitelů, tak podporuje vyšší porodnost, ale jaksi zadarmo – nestaví školky, nenabízí poloviční nebo třetinové pracovní úvazky, a ve snaze zvýšit příjmy porodníků, pardon, efektivitu porodnictví, produkuje nakonec, to jsou paradoxy, stále větší počet autistů, dyslektiků, dysgrafiků, ale i psychopatů a podvodníků, kteří, překvapení, stojí společnost daleko víc – a navíc i všechno tohle všichni chtějí co nejvíc a nejraději zadarmo…

I život sám je v podstatě (v poslední době tady v Evropě) jaksi zadarmo. Pálí nás pak dobré bydlo: zatímco my jsme jedli co bylo

106

(rohlík jednou za týden a banán jen o Vánocích), a mé děti co jsem jim připravil, vnoučata si už mlsně poroučela: až mi často blikla vzpomínka na babičku, jejíž slogan zněl: Válku na vás, šlupky z brambor byste žrali… Moudří vždy věděli, že vítězství bez snahy nebo dokonce bez námahy (tedy zadarmo) je horší než prohra. Naznačuji ale zároveň, že i tahle stále rozmazlenější a přežranější společnost (protože její členové a hlavně členky stále víc věcí chtějí, mají a konzumují jaksi na dluh, tedy zadarmo) v krizových chvílích vždy dokázala fungovat (už jsem to dvakrát zažil). Přepych dneška holt má na člověka a zvláště ženy velmi neblahý vliv.

Je tedy, dámy, možné a pravděpodobné, že protože si to tak podvědomě přejete, přestaly jste si vážit svých životů a těl (protože byly zadarmo), a princip sebenaplňujícího se proroctví vykonal své: přestaly jste respektovat i své vagíny a partnery – protože jsou zadarmo! A místo Rollsem jezdíte Trabantem:  že by proto nejste šťastné a svádíte vinu na své partnery? Nepřeji vám nic zlého, ale jedním z mých duchovně učitelských sloganů je v podstatě optimistická a laskavá věta: Ještě není tak zle, aby mohlo začít být lépe. I tu vám, ostatně jako všechno na blogu i v knihách, nabízím zadarmo (proč se pak divím, že si ničeho z toho nevážíte?). Začít můžete třeba tím, že se rozhodnete poznat a respektovat svou vagínu (přestože jste ji od přírody dostaly zadarmo) A, překvapení, jediným a nejlepším pomocníkem při tomto studiu je milující (a vámi průběžně informovaný a hlavně chválený) partner.

Zadarmo, tedy bez (desítek tisíc hodin) práce nejsou ani koláče, ale ani probuzení – ať už to mužsky spirituální, nebo bohyně vaginy.

 

 

107

Dalajlamovství

Když slavil osmdesátiny, byl 14. dalajlama k vidění i v českých médiích. Většinou články v rámci politologických úvah pojednávaly o ne zrovna pozitivní budoucnosti Tibetu po jeho smrti. A tak jsem využil možnosti a na setkání v rámci prvního výročí otevření labyrintu promluvil o tom, jak máme dalajlamovství zkresleno mýty a iluzemi, zformovanými i vztahem Václava Havla k současnému, pravděpodobně poslednímu dalajlamovi. Protože se však až v průběhu přednášky nainstalovaný a zapnutý videozáznam navíc kousl a existuje tak jen záznam konce přednášky, napíši, co si vzpomenu, že jsem říkal, a téma hojně doplním, protože jsem si jist, že na něm záleží víc, než tušíme.

Životní zkušenost tantrika je tato:Vnější svět vidí jako mandalu,

a všechny živé bytosti jako hravé bohy a bohyně.Všechny zkušenosti jsou transformovány v původní kypící vědomí.

A všechny činy jsou duchovníbez ohledu na to, jak světské se zdají.

Glenn Mulin: Život a učení 2. dalajlamy

 Ne že bych byl tibetolog a znalec, ale přece jen se celé roky o Tibet a jeho pozitivně duchovní a hudební kulturu aktivně zajímám. V knize Nová doba porodní jsem psal o tibetském porodu a základní výchově dětí, a před lety jsem se týden staral o Glenna Mulina, amerického tibetologa, který žil dvacet let v Dharamsale mezi tibetskými učenci, napsal dvacet knih, některé o slavných dalajlamech (viz i citát v záhlaví), a proto jsem si s ním tehdy o tibetské formě učení a předávání moudrosti hojně povídal (viz i ukázka článku o respektu Tibeťanů k osvíceným leč

108

velmi výstředním bláznům v samizdatovém časopise Březen z roku 1984).

Pokusím se racionálněji a v náznacích osvětlit to, čemu říkám dalajlamovství, a také odmýtizovat některé staletími vyzkoušené formy, jakými Tibeťané své dalajlamy vybírají. Omlouvám se za délku blogu, ale téma je natolik zajímavé a závažné zároveň, a navíc souvisí i s mým posláním šíření pozitivní zvěsti o výhodách přirozených porodů a výchovy pochvalami: vypovídá nejen o vztahu Tibeťanů k praktické duchovnosti, ale i o našich ztuhlých mapách myšlení, a navíc o případné možnosti převzít i do naší kultury staletími ověřené metody, jak z malých kluků vychovat moudré, celoživotně usměvavé a soucitné (dalaj)mámy a (dalaj)táty, respektive (dalaj)učitele a (dalaj)porodníky…

Když zápaďan poprvé slyší a čte o způsobu vyhledávání nového dalajlamy, nevěří svým uším a očím a většinou si klepe na čelo. Jenže dnes už tušíme, že to není jen mýtus, a víme i z jiných kultur, které dbaly a dbají na genetickou čistotu (šlechtických či královských, ale i uměleckých) rodin, že početí dítěte nové generace rodu a jeho porod by při troše pozornosti a pečlivosti nemusely být jen náhodnou hříčkou genů a důsledkem (často) negativních okolností. A že právě forma výchovy a vzdělávání je posléze rozhodujícím prvkem ve snaze vyšlechtit elitního příslušníka rodiny (dynastie, království či společnosti). Pokusím se o povrchní srovnání situace tu i tam: zatímco na naší straně „školství“ panovala ještě za první republiky až idylická atmosféra pánů profesorů a pánů studentů (všichni si vykali!, viz slavné filmy pro pamětníky), po válce už nastoupila autoritářská a ideologická masovost soudružek učitelek (třicet dětí ve třídě), osobní nezodpovědnost (škole bylo jedno, jestli vychová chytré lidi nebo žáci prostě jen naplní zadání a projdou), absence poslání (učitelky si látku odučily, nejlépe přesně podle osnov, a počítaly, kolik jim zbývá do důchodu), nedostatek respektu k dětem

109

(autorita stupínku a intelektuální zupácká často navíc sarkastická nadvláda) a plno zákazů a trestů za něco, za co žáci nemohli.

Česká učitelka ve školákovi často vidí sígra, neposedu, který nezapadá do osnov a rozvrhu: tím, že se hýbe, neustále se ptá, a běhá o přestávkách po chodbách, zlobí. Na tibetské straně pečlivá a svým způsobem laskavá pozornost k osobnostem kluků (a dívek v dívčích klášterech), osobní zodpovědnost lamy ke každému mníškovi, kterých bývalo jen několik (a někdy měl lama na starosti právě jen toho jednoho vybraného, ze kterého bylo třeba vychovat elitu, dalajlamu), škola hrou a zadáním (kluci pomáhali v kuchyni, pěstovat zeleninu, chodit prosit o potraviny do vesnice), a privilegium žít v klášteru, blízko vzdělání a posvátna… Jinými slovy, i běžný lama vidí téměř v každém klukovi příštího lamu či dalajlamu.

Co se týká připravenosti takového kluka na pobyt v klášteru a duchovní cestu, zatímco u nás se (až na výjimky některých šlechtických rodů) nikdo nestaral o podmínky těhotných, na dálném Východě tomu bylo odjakživa, a dodnes snad někde je, jinak. „Počít dítě neznamená, že je stvoříte“, říkají tibetští učenci, „je to spíše jakoby žena pozvala dítě do své dělohy.“

V rámci tibetského buddhismu totiž není početí považováno za náhodný, jde spíše o vědomý čin a formu komunikace s ještě nenarozenou duší. Právě ta, vědomě či podvědomě, rozhoduje o tom, ve které děloze začne existovat. Tibetské matky říkají, že jejich početí začíná tím, že mají sen, ve kterém zvou duši ještě nenarozeného dítěte do své dělohy (ve snu do příjemně zařízeného pokoje). Porod dítěte je tak podle karmického zákona součástí „neustále začínajícího času a nekonečného prostoru“. Znovuzrození je úmyslné a má svůj konkrétní smysl. Účelem je obvykle další porozumění lidskému údělu, pomoc druhým nebo posílení mezilidských vztahů, například s těmi, kdo jsou teď rodiči. Pro Tibeťany je učení o karmě a koloběhu života a smrti

110

běžnou součástí jejich životů a „kolo samsáry“, jakási ilustrovaná, a tedy i pro negramotné velmi srozumitelně návodná ilustrace tohoto učení, je běžnou součástí výzdoby všech klášterů.

Jakmile otevře tibetský novorozenec ústa, je na jeho jazyk namalováno šafránem dhi. Je to slabika symbolizující bodhisattvu moudrosti Mandžušriho. Tibeťané tak činí proto, aby dítě vyrostlo v moudrého a sebevyjádření schopného člověka – protože těchto kvalit si nejvíce váží. V některých částech Tibetu má dhi přinést dítěti kromě inteligence i dlouhý život a šťastný osud… Aby bylo zajištěno, že se dítěti dostane všech příležitostí k rozvoji jeho kapacit a potenciálů, jsou vykonávány rituály k ochraně dítěte a usnadnění jeho vývoje. Ty také ustavují určité základní partnerské a vztahové vzory, které mu v budoucnosti pomohou navázat hluboký vztah k rodině a božstvům. Rozuměj: mysl rodičů je po dlouhou dobu pozitivně zklidněna a v meditaci. Porovnejme to s masovostí velkoporodnic, plných plačících, protože od matek oddělených dětí, spěchem a nezodpovědností porodníků (za kvalitu porodu)… a nemůžeme se divit, že u nás žádné laskavé moudré učitele a soucitné dalajlamy nemáme.

Pokud se týká elit: když bývaly těhotné např. čínské císařovny, byly jejich dny (z)organizovány do posledního detailu tak, aby prožívaly jen ideální čas, nenarušený ani např. pohledem na mrzáka či nemocného, nebo jinak ošklivého člověka (rozuměj: psychika císařovny musela být neustále optimální, aby budoucí císař nebyl, ani softwarově, nijak poškozen). Už jsem na toto téma kdysi zabrousil v blogu o filipínských tanečnicích. Mimochodem, i jezuité věděli, že téměř každý pětiletý klouček je potenciální myslitel a dokonalý kněz, jen ho umět vychovat a naučit ho učit se, a uměli si takové kluky vybrat…

Zapojení dítěte do života rodiny a společnosti se u Tibeťanů děje přirozenou cestou tak, že děti jsou součástí každodenního rodinného života. Učí se vstupovat do modlitební místnosti

111

s úctou a v tichu, učí se modlit, klanět sochám bohů a jejich malbám. Slýchají a postupně začínají zpívat mantry, buď s rodinou anebo se svými vrstevníky. Hrají si v domě i venku s ostatními dětmi a starší děti dohlížejí na mladší. Tak se snadno a přirozeně učí poznávat a uznávat rodinné a kulturní hodnoty. Prostředí a láskyplné vztahy formují optimální strukturu emocí, a v případu výběru příštího dalajlamy jde tedy o rituálně pragmatický způsob, jak najít kloučka, který se narodil co nejoptimálněji (rozuměj: co nejméně poškozeně), např. v regionu, kde nepanovaly zrovna sucho či neúroda, neprobíhaly nějaké války, je přirozeně živý, zvídavý, ale umí být i soustředěný ale i neustále rozesmátý. Aby pak mohl být optimálně (nepoškozeně) vychován a vzdělán. Ušetří se tak spousta energie, kterou by jinak mniši a lamové vyplýtvali na někoho (naprostou většinu z nás), kdo byl přece jen porodem a dalšími vnějšími okolnostmi traumatizován (rozuměj: poškozen jak hardwarově, tak skrytě dlouhodoběji, tedy softwarově), a dříve či později by naděje v něho roky vkládané zklamal.

Buddhisté měli a mají seznamy vnějších i vnitřních znaků dokonalosti, my mateřská znaménka. Velké pihy a jiné vnější kožní znaky (negativních vnitřních procesů) bereme jako náhodu, a navíc ve jménu statistiky zachraňujeme nedonošená a za pár let umírající miminka. Dávné kultury s duší (stejně jako rodiny indických klasických hudebníků či zmíněných filipínských tanečnic) uměly (stejně jako kdejaký venkovský chovatel králíků, psů nebo holubů) pečovat o genetickou nenarušenost druhu či rodu. Jinými slovy, jen dobře porozený kluk je zárukou, že roky výchovy, vzdělávání a pěstování těch nejušlechtilejších vlastností nebudou promrhány… Navíc tak jako dalajlama, i ostatní lamové ale i další Tibeťané, se na rozdíl od nás velmi často a všemu smějí: život je radost!

Právě Tibeťané dokázali i ve svém extrémně náročném klimatu a v rámci nepředstavitelně namáhavé chudoby objevit a vyzkoušet

112

tak asketické, ale efektivní metody kultivace osobnosti (budoucího lamy či dalajlamy), jakými jsou zvuky (tibetských mís, dlouhých rour dungů, činelků tingšá, ale i neuvěřitelně uvolněného hlasu mručících mnichů), různé terapie (zvládání představivosti, ale i smyslové deprivace, např. tmou), které (jak dnes objevují neurovědy) vedou k i námi realizovatelným formám dokonalého amalgamu inteligence a soucitu, tedy celoživotní moudrosti. Ne náhodou používají jako symbol moudrosti ulitu (hlemýždě), tedy něco, co nelze vyhrát v loterii či získat na lusknutí prstů, ale co se vytváří dlouhodobě, trpělivou prací, jejíž kvalita roste právě s předchozími zkušenostmi. Slovo dalajlama ne náhodou znamená i velký učitel, ale spíše ve smyslu moudrého a laskavého dědečka, než přísného kritika (zvláště mladší lamové běžně hrávají s mníšky fotbal), pomocníka (asistenta) na Cestě za osvícením. Současný 14. nositel tohoto titulu je dokonalou ukázkou právě nekonečně trpělivé a navíc za každých okolností usměvavé laskavosti.

Dalšími záhadnými rituály (testy), kterými musí vybíraný a případně vybraný klouček projít (např. i vybrat si z několika věcí tu, kterou předešlý dalajlama často používal), si komise starších lamů ověří nezkaženost a potenciály dítěte (schopnost se soustředit na daný úkol, bezprostřednost, rozhodný ale přesto rozvážný přístup k problémům a zadáním). Ostatně, podobně si zkušený ovčák vybírá z několika neposedných štěňat ovčáckého psa, svého budoucího pomocníka. Jinými slovy, kdy a kde jinde záleží na situaci, tedy setu a settingu, prostředí (porodu, domu, rodiny, atmosféry) i stylu intuitivní výchovy více než při výchově dalajlamy (nebo potomků šlechticů a králů, ale ve skutečnosti každého člověka)? A pak jde o mnohaletou trpělivě každodenní přímou výchovu pochvalou, laskavostí, láskou v každém gestu: nejzkušenější lama má nakonec na starosti jen jednoho jediného vybraného adepta.

113

Každý dobře porozený, i když neposedný, svět horlivě aktivně zkoumající a neokřikovaný, ale hlavně maminkou (a později i tatínkem) chválený klouček je potenciálně dalajlamou (oceánem soucitu a moudrosti)… ale tomu jedinému se pak dostává mnoho dalších let osobní péče a stále důkladnějšího vzdělávání… nejen co se týká kumulace informací (recitace súter nazpaměť), ale především schopnosti umět je interpretovat v souvislostech a vztazích. Právě umění umět vyhledat optimálně porozené dítě a potom je i optimálně vychovat k moudrosti a laskavosti (současný tibetský klášter plný omobilovaných puberťáků hrajících fotbal je přitom právě tak hlučný a chaotický, jako kterákoliv škola u nás) je totiž něco, co bychom se měli a mohli (na)učit.

Tibeťané jsou také díky duchovnosti tradic přirozeně velmi tolerantní i k těm, které bychom my zavřeli do blázince: Marpa, legendární tibetský učitel jiné legendy, Milarepy, měl jednu legální ženu a osm tantrických partnerek. Tibeťané uznávají a obdivují mahasidhi, velké a dokonalé učitele, rozuměj: tak jiné… Každý z oněch 84 bláznů, kteří žili v Tibetu mezi 8. a 12. stoletím, podle nich rozuměl všemu, co se dělo ve světě, a pečoval o řádný chod světských věci. Byli mezi nimi pekař Pačari, žebrák Čatrapa, košíkář Tengipa, prodavač dříví Ačinta, krejčí Kantali a rybář Minapa, ale také ovšem Tilopa a Naropa, zakladatelé tibetské duchovní školy.

Ale dnes už to není tak dokonalé: ti, kteří vyrostli v exilu, podvědomě nabrali spoustu našich (více či méně nedokonalých) vlastností: bavil jsem se s jedním mladíkem, který si vyslechl mou nadšenou přednášku o duchovnosti Tibeťanů, a později se vyjádřil, že to byly výmysly. Měl svou pravdu, pro něho to už byly výmysly, protože on vyrostl a „rozum“ bral na evropských školách. Myslím, že proto také dalajlama ví, že je a bude poslední…

114

Naznačuji, že nejde o to nalít pomyslným norimberským trychtýřem klukům do hlav znalosti a informace, ale jaksi navzdory znalostem v nich uchovat přirozenou touhu neustále se učit, zkoumat, pátrat. Proto životopisné filmy o současném dalajlamovi tak zdůrazňují např. jeho posedlost rozebíráním mechanických strojků a udělátek: tibetský učitel nezakazuje, ale doporučuje a vychovává pochvalou a dialogem. Každý jsme kdysi měli schopnost komunikovat se svou intuicí, ale pak to v nás rodiče (a učitelky a šéfové) uklidili do nejnižších podvědomých vrstev vědomí, a my se za to (stejně jako za pláč a emoce) styděli a už nikdy to nepoužívali. Intuice malého nezkaženého dítěte je přitom bezbřehá a pro další vývoj (dalajlamů i celé společnosti) životně důležitá.

Co když apokalyptici a autoři dystopických knih mají pravdu? Co když jediná cesta z krizí je obnova společnosti s duší? Co když tou cestou je vědomé početí, optimální těhotenství, přirozený  porod, výchova a vzdělání hrou, povzbuzováním a pochvalou? Co když jde také i o umění následně vybrat nepoškozené potenciální budoucí oceány moudrosti a soucitu, zároveň s obnovou ženství a uměním rodit malé buddhy, a vychovat a vzdělat je v dalajlamovství? Co když právě a jen to může ve třech generacích regenerovat lidskou společnost?

115

Bohyně?

Proč ne… Ale neměla by to být (teď to přeženu, ale takové a jim podobné bohužel běžně vídám, a od svých studentů se o nich dovídám) své pseudo-ženství emancipovaně a genderově (výhod přírodou daného a tedy vlastní pílí nezaslouženého těla a oblin zneužívající, afektovaná a věčně) nespokojená, dnes stále častěji osamělá manažerka a uječená kuřačka v kalhotách, vulgárně se vyjadřující jak o svém manželovi, tak o porodech či kojení, spotřebovávající denně hektolitry vody, očistných a výživných mlék, krémů, vysušujících (a životní prostředí poškozujících) šampónů a pak tak potřebných kondicionérů, pleť zvlhčujících a vypínajících krémů, silikonu a každoročně několik víkendových a týdenních pobytů (nejlépe v luxusních centrech v zahraničí nebo dokonce na Šrí Lance, což znamená produkci téměř deseti tun CO2 na osobu a let).

Ano, každá zdravá žena je v podstatě bohyně, schopná stvořit nový život a dokonalé rodinné a pečující partnerství, ale to by si ty dnešní musely uvědomit, jak moc přispívají k ekologickým krizím všeho druhu také tím, že nesnášejí své tělo, menstruaci… ale i spotřebou (pohlaví ryb v mořích poškozující) hormonální antikoncepce, řezaných květin (letecky dovážených z Latinské Ameriky a v Amsterodamu překládaných do jiných nočních letadel), čokolád a sladkostí (nejen na narozeniny či MDŽ), uzenin, piva, vína, kávy a jiných nezdravých a předražených pochutin, elektřiny a mobilních kreditů, každou sezónu jiných (když už ne kožichů a automobilů, tak alespoň) šatů a módních doplňků, případně pak vizážistek, sex kouček a plastických chirurgů a dnes už i mužů a partnerů tantrického výcviku. Uff. To jsem se rozjel…

116

Srpnové číslo převážně ekologického dvouměsíčníku Sedmá generace (4/2016) přineslo vynikající článek vydavatele nejlepšího anglického new age časopisu Resurgence a ředitele Schumacher college Inda Satiše Kumara (Tři dimenze ekologie: půda, duše a společnost), ale také hned několik ekofeministicky zaměřených příspěvků, které mne donutily v noci sednout za klávesnici a mnohé okomentovat. Některé termíny byly i pro mne nové, např. esencializující ekofeminismus (k devastaci přírody prý dochází následkem útlaku žen a ženského přístupu k přírodě), nebo jsem se z článku Od ekofeminismu ke queer ekologii dozvěděl, že existuje hnutí Radikální víly. Další autorka (Ženy pro Zemi) zase shrnula nedávnou historii ženských snah o lepší životní prostředí: netušil jsem, že s uvědomělým spotřebitelstvím mírně souvisí i další výrazný prvek ženského environmentálního chování, dárcovství. Ženy oproti mužům dvojnásobně finančně podporují neziskové organizace nebo různé environmentální spolky, i když obecně darují méně než muži. A že se podle nedávné studie novozélandských vědců potvrzuje, že větší zájem žen o životní prostředí souvisí s jejich menší chutí nadřazovat se jiným lidem. Pro ženy jsou hodnoty jako altruismus, empatie nebo osobní zodpovědnost důležitější než pro muže, což má vliv i na jejich šetrnější chování vůči přírodě.

Dušička by se tetelila… kdybych nebýval v dobách, kdy jsem byl ženatý a jezdil pravidelně přednášet nebo vést semináře (kde bývala většina žen) dnes a denně svědkem české reality (viz první a druhý odstavec: ženy české jakoby chtěly být rovnou bohyněmi, aniž by se staly ženami), a kdybych již dvacet let necitoval výrok jednoho osvíceného porodníka: Jak se chováme k dítěti, když je ještě v děloze a při porodu, tak se bude v dospělosti chovat k přírodě. Na Novém Zélandu (a třeba v jižní Anglii, nebo na transpersonálně psychologických konferencích v Kalifornii či v Irsku) se tak (přirozené, nezmalované, neafektované, tolerantní a kromě teoretického vzdělání i prakticky orientované: většinou uměly různé masáže) ženy chovaly, ale u nás, po půl století života

117

v nedostatku toho či onoho, se ženy po sametu utrhly ze spotřebitelského řetězu (no nekupte si šestnáctou podprsenku, dvacátý první svetřík a osmdesáté tričínko… když jsou tak krásně barevné!) a jejich archetypální ženství bylo zaházeno všemi těmi šaty a botami a šampóny… než se některé z nich začaly chytat za nosy.

Jeden novinář zažil konferenci Velké Bohyně a snažil se nestranně podělit: Toto hnutí, od 70. let min. stol. spojené s druhou vlnou feminismu, tvrdí, že základní příčina soudobé ekologické krize i sociálních či genderových nerovností je skryta v maskulinní povaze dominantního náboženství Západu, a jeho feminizace by mohla pomoci nejen duchovnosti, ale i obrodě západní civilizace. Zmiňuje se o konferencích v centru hnutí, poblíž jihoanglického města Glastonbury (kde je i chrám Bohyně), a o české konferenci v Dolních Věstonicích (to už nemohl nezmínit silně komerční charakter těchto událostí, vstupné na víkend tam stálo 3000,-). Rituály, které jsou součástí této thealogie (thea – bohyně, na rozdíl od theo, bůh) jsou moderní výtvory vyznavaček Bohyně. Hnutí je hrdé na diverzitu přístupů i názorovou pluralitu, vyhýbá se dogmatům a neopírá o žádnou svatou knihu nebo nezpochybnitelné autority, jak je tomu o monoteistických (mužských) náboženství. Hm, je přece prokázáno, že když žena mluví, odpočívá, a že ženy se potřebují setkávat se a popovídat s kamarádkami. Jejich babičky se přece pravidelně a přirozeně setkávaly u draní peří nebo pečení svatebních koláčků…

Čtu-li např. že hnutí Bohyně se přednostně zaměřuje na osobnostní rozvoj žen, práci s ženskými archetypy a hledání ženské přirozenosti, seberealizace a individuality, nemohu nevzpomenout na jednu studijní cestu mé tehdejší ženy právě do Glastonbury. Varoval jsem ji předem, chtěla to zažít, a když přijela, velmi nerada musela konstatovat, že to byl úlet bohatých starších dam západního světa, zcela mimo realitu i britské společnosti, natož podivně vykolejené ranně kapitalistické České

118

republiky. Moje ex spolupořádala anebo přednášela na podobných ženských víkendech u nás: občas jsem ji doprovázel (případně zahrál na tibetské mísy) a zažil, jak jim to, nahým a pomalovaným, svědčilo v nočně osvětleném bazénku, a jak si bez mužů rozuměly. Jednou se rozhodly, že si dají celý den mlčení. Rozmlouval jsem jim to, ať to tedy nejprve zkusí na hodinku, tak se rozhodly mlčet do oběda. Po hodině se spontánně rozkecaly a do večera mlely o tom, jaké to bylo výborné, hodinu mlčet.

Největší úspěch měly lekce (a závěrečná ukázka) břišního tance ošátkovaných a penízky na šňůrce opásaných žen, které rytmicky v řadách postupovaly směrem k mladým místním bubeníkům u stěny, jimž mohly oči vypadnout z důlků při pohledu na takovou přehlídku rozkývaných oblin. Ženy si to užily, ale nevšimly si, že většina těch předem neinformovaných hochů se jich, když se tak blížily a rozvášněně a v přesile téměř dotkly, prostě bála. Lektorka byla navíc zblázněná do tehdy velmi populárních knih (pohádek, termín jedné bioženy, která se už deset let snaží žít a udržovat tradice na vesnici) o Anastázii a rodových osadách: utopicky naivně přemlouvala ostatní účastnice (jakož i jiné seminářové bohyně), že si spolu koupí nějakou půdu na vrchovině a začnou budovat rodovou osadu. Ona, dcera sedláků ještě nedávno hospodařících na vlastní desítce úrodných hektarů u vesničky u Kolína.

Kněžky Bohyně prý musí projít ročním kurzem (většinou se vzdělávají samy z doporučené četby), a jedinou podmínkou členství je, překvapení, být ženou. Žurnalista si všiml, že hnutí má nesporně vznešené ideály a cíle, ale trpí až přílišnou otevřeností, zlehčováním a tak trochu utopickou naivitou. Hm. Mám podobně smutné zkušenosti. Zažil jsem rozradostněnou bezdětnou ženu, která umístila v rámci večera pro těhotné velkou tibetskou mísu na velké břicho ženy v devátém měsíci, a velkou silou do mísy udeřila velkou paličkou (těhotná, a jsem si jist, že i její miminko v břiše, jen zalapala po dechu a po chvíli odešla z večera i kurzu).

119

Jiná bezdětná lektorka masáží dětí pořádá i ženské kurzy vyrovnání se s otcem (sama se s otcem nikdy nedokázala srovnat), usmíření se smrtí (studovala u jedné starší dánské bohyně v Indii), nebo slunovratové (večer předtím nastudované z internetu) a jiné cyklické oslavy Ženy, přičemž očividně zůstala v pubertě (zato jí všechny kamarádky gratulují, jak mladě vypadá) a skáče od jednoho námětu k jinému.

Abychom si rozuměli: nemám nic proti ženám, zvláště ne proti těm, které se chovají a jednají jako bohyně, ba naopak, napsal jsem pro ně i jiné hledající celou řadu knih, a na přednáškách i v blozích je informoval a povzbuzoval… ale braly a berou to čím dál víc osobně a jako kritiku, ne jako chválu a obdiv. Navíc i těch několik výjimečných postupně podlehlo nátlaku doby a médií. Z mé poslední velmi pozitivní a ženské tělo v těhotenství obdivující prezentace v rámci Světového týdne respektu k porodu prostě beze slova odešly a jen jedna se zeptala: Proč nás ženy neustále kritizujete?

Při vší úctě a obdivu k těm, které doma zdravě porodily, a nestaly se z nich za ta léta bitevní kočky, mnohé ženy, které se stydí za svá těla a tváře (neustále je přemalovávají a nechávají zdokonalovat) či menstruaci, teď přednášejí jiným nedospělým a nehotovým skoro ženám ve stylu přísloví Vejce poučuje kuře, jak se snáší… a za velké peníze vyrábějí ze všech zájemkyň bohyně (přírody, luny, sexu) za víkend, no nekupte to… Mluví o ekologii, ale v rámci realizace svých práv na štěstí spotřebovávají výrobků a energie jako celé zástupy Afričanů.

Samozřejmě znám i několik žen, které porodily samy doma, vychovávají své děti v přírodě, zdravě, a díky přirozeným porodům rozkvetly (na rozdíl od výše popisovaných rychlokvašených bohyň) ve smyslu rčení většiny domorodých společností: Teprve porodem (rozuměj: přirozeným!) se dívka rodí v Ženu. Příznačně se teď objevil s nadhledem napsaný článek

120

zkušené ženy, která celou řadu (i porodních) tabu témat věčně nepoučeným a naivním čtenářkám, které to od muže nechtějí vidět a slyšet, objasňuje z nepřefeminizovaně rozumné, protože životem poučené perspektivy: Na rozdíl od mnoha gynekologů chápou (rozuměj: bioženy), že pro stahy potřebné k porodu je zásadní pohoda ženy. Jenže doktoři si myslí, že porodu rozumí lépe, vědí, že těhotná žena v podstatě nemyslí, a tak to rovnou musí řešit za ni. Nejraději ji kontrolují položenou na zádech. Což o to, že vleže se podstatně hůře tlačí. Ve stresu je narušena pohoda, a tak i uvolňování hormonů nezbytných pro porodní stahy. Bez pohody ženy porod neprobíhá a ženy jsou pak skutečně závislé na lékařích, zákrocích a medikaci. Hm, nejprve je třeba zasadit semínko a pak teprve mudrovat co a jak okopávat… Feministické a ekofeministické teorie a řeči až příliš často bezdětných, a tedy často až nedospěle pubertálních žen, jsou jen mlácením prázdné slámy…

Šedé jsou ekofeministické teorie, ale zelený je strom života, zde kvetoucí vzájemně respektovanými odlišnostmi mezi mužem a ženou. Ekofeminismus a konference bohyní, proč ne, ale až poté, co i u nás bude první menstruace holčiček oslavována a netabuizována, a až ženy budou rodit přirozeně a šťastně, domácí práce žen bude společensky uznávána a ohodnocována. Levohemisférově racionálně vědecké (zde navíc ženské) pře o termíny (ekofeministická kritika hlubinné ekologie se zaměřuje na termín antropocentrismus, lidskostřednost, ekofeministky navrhují podle nich výstižnější termín androcentrismus, tedy mužskostřednost) ale jen přebírají a opakují dávné matrixy mužského myšlení.

Sebevědomá a skutečná, přirozeným porodem otevřená a hotová Žena, jenž se pak přirozeně vyvine v bohyni, protože vše dělá a bude dělat ne pro sebe (své tělo a ego), ale pro partnera a děti (a která navíc vědomě zrodí příští buddhy) bude a je tou nejlepší partnerkou muže, který se velmi rád přizpůsobí: každý kluk a muž

121

rád udělá své mamince nebo partnerce co jí na očích uvidí… protože je to vždy žena, která v rodině určuje kvalitu vztahů, sexu, výchovy dětí (i ve smyslu rčení jakej šel, takovou našel)… a partnerské soužití už naučí oba dokonalosti v detailech. Na rozdíl od jedné typické převzdělané ženy vědkyně, která sice také porodila relativně přirozeně, ale živí se překládáním odborné literatury tak, že kojí své dítě, přidržuje si ho u prsu levou rukou, a pravou ťuká do klávesnice počítače. Nedochází jí, že její vědomí není u syna, který tak vyrůstá izolován, sám, což se zcela jistě v budoucnu projeví na jeho psychice.

Navíc jde i o to, že v praxi života se i hodné Ženy mění (ve smyslu Schopenauerova výroku že i ten nejinteligentnější muž si vybírá ženu v pytli) nejen po týdnech, v rámci menstruačního cyklu, ale i po létech soužití (dnešní ženy nějak snadněji podléhají mediálním lžím a manipulacím). Záměrně přehnaně naznačuji celé roky, že jedině ženy mohou změnit svět, ale vypadá to, že ty české (potenciální bohyně) se svými těly, s menstruací, přechodem atd., ale i s porodníky, politiky a hlavně svými muži dnes spíše jen mužsky bojují (místo aby je objímaly, chválily a hladily), a odmítají cokoli praktického začít dělat se slovy: Ať začnou muži! Mezi sebou, na konferencích bohyň, se samozřejmě cítí dobře, což však pro ně při návratu domů znamená, že jejich muži jsou vším vinni. Třeba se ale situace začíná (pro nejbližší příští, ne až tu sedmou generaci) měnit…

122

Výhody těhotenství

…a přirozeného porodu, aneb co ženám strakaté časopisy, ale ani gynekolog, pediatr a obvodní lékař neříkají (a co jsem v poslední době našel v médiích):

„Co se stane, když ženy, místo aby porod protrpěly, jak jim je neustále vnucováno, si jej užijí? Orgasmický porod je pádnou výzvou našim kulturním mýtům. Je totiž už statisticky prokázáno, že standardní nemocniční porod není bezpečnější a pro matku a dítě lepší,“ říká režisérka Debra Pascali-Bonaro. 

U normálního porodu, který není ovlivňován vnějšími medicínskými zásahy, se v těle rodící ženy aktivují stejné hormony jako u sexu, tedy oxytocin (hormon lásky), adrenalin a noradrenalin (hormony orgasmu), jež se podílejí na otevírání porodních cest a přinášejí také stavy částečné změny vědomí, které můžou vést až k extázi. „Hormonální situace u porodu je natolik unikátní,“ vysvětluje Michaela Mrowetz, „že dovoluje, aby žena na prožité pocity bolesti díky tzv. retrográdní algické amnézii zapomněla, čili si je nevybavovala. Děje se to právě proto, že může současně prožívat i láskyplné velmi libé až sexuální pocity. Ty nepodléhají fenoménu zapomnění, a je-li porod prožitý bez patologického strachu, ve vědomí zůstávají pocity lásky a radosti.“

Jakkoliv je tato myšlenka zatím obtížně akceptovatelná, porod je součástí sexuálního života ženy. Zatímco o bolestivé stránce porodu se žena během těhotenství dozvídá téměř vše, o jeho smyslné, radostné a sexuální stránce se většinou cudně mlčí. Porodní bolest sama o sobě není škodlivá. Pokud s ní rodící žena spolupracuje (místo toho, aby s ní bojovala) pokud porod probíhá v bezpečném a intimním prostředí, může se bolest změnit v

123

rozkoš, a dokonce i v orgasmus. Organismus novopečené matky se „koupe“ v estrogenech, oxytocinu, prolaktinu a dalších molekulách schopných zasáhnout nejen do základních tělesných funkcí, ale také do činnosti mozku. Změny jsou natolik markantní, že neurologové užívají nový termín „mateřský mozek“.

Připomínám, že těhotenská nevolnost je zvláštní a zbytečný neduh. Postihuje až 70% žen v prvním trimestru těhotenství. Vrcholí v období, kdy plod je nejnáchylnější vůči působení různých toxinů. Jde ovšem o mechanismus, který brání těhotné požívat nebezpečnou potravu (také kávu, alkohol, ostrou zeleninu) v kritickém období organogeneze – patrně je to evoluční adaptace na vaření. Je to asi embryo samo, které k nevolnosti ponouká, aby se chránilo.

Už pár hodin po (nepřerušovaném) porodu rozliší matka čichem své dítě od cizích novorozenců. Centra zpracovávající čichové vjemy jsou napojena na amygdalu, v níž se navíc rodí spokojenost nebo strach.

Lidská, nebo obecně savčí matka ovlivňuje nejen přímo plod, ale třeba i složení své střevní flóry, která pak posílá určité hormony plodu v její děloze. Když se pak dítě rodí, změní se vaginální flóra, takže dítě si ve vagině „cucne“ správných mikrobů, které nastaví optimální fungování těla dítěte a stovek symbiotických organismů, které v něm žijí. Děti, které se narodí císařským řezem, to pak dohánějí celé roky.  Díky mateřskému mléku se bakterie ve střevech jejího potomka začnou organizovat tak, aby se patogenní mikrobi nedostali do těla dítěte – naši bakteriální symbionti dělají první hradbu

Čichové a zrakové vjemy pak přispívají k vytvoření silné citové vazby mezi matkou a jejím dítětem. Opakuji a zdůrazňuji: jen pokud je porod přirozený, nepřerušovaný v naprosté většině zbytečnými lékařskými zásahy.

124

Od malička jsem měla často návaly lásky ke všemu živému (možná i neživému). Je to dost podobné orgasmu, musí to být jistě stejné hormony, celým tělem projíždí příjemné jemné brnění. To je pro mě ženství. Po porodu a těch šest sedm let, co jsem obě děti kojila, jsem byla v tomhle stavu vlastně nepřetržitě, dnes to mnou projede, kdykoli ucítím jejich vůni, vyprávěla mi matka dvou dětí ve věku školáků, a teď doma porozeného malého buddhy.

Tým expertů z univerzity Pelotas v Brazílii došel v rámci studie, které se zúčastnilo 3500 dětí, k závěru, že čím déle jsou děti kojeny, tím vyššího indexu IQ dosáhnou v dospělosti (bez ohledu na ostatní faktory v rodinném zázemí).

Vědci prozkoumali magnetickou rezonancí mozky devatenácti matek. První snímky s vysokým rozlišením pořídili zhruba tři týdny po porodu. Stejné sledování zopakovali  o 2 až 3 až 4 měsíce později. Mozky matek za tuto krátkou dobu „povyrostly“. Zvětšil se objem šedé hmoty ve středním mozku, v temenních lalocích a v kůře v přední části mozku. Nárůst šedé hmoty se týkal i významných center středního mozku (evoluce přece musela zabezpečit bezpečné předání genů další generaci). Lidský mozek za normálních podmínek tak rychlé a razantní změny neprodělává. Jenže, a to je to nejdůležitější poselství naznačující obrovskou šanci žen (a tragicky ignorantských chyb porodníků): čím pozitivnější vztah měla matka k dítěti, tím byl nárůst v těchto částech mozku výraznější!

Produkce kmenových buněk v průběhu těhotenství umí vyléčit těhotnou ženu i z chronických dlouhodobých zdravotních potíží…

Mateřství vylepšuje i prostorovou paměť. Tento efekt navíc vydrží až do pokročilého věku a s každým dalším porodem dál zesiluje. Mateřství se dokonce jeví jako účinná prevence degenerativních onemocnění mozku, jež přicházejí ve stáří

125

Velké pozadí, tak oblíbené u většiny afrických a arabských etnik, má smysl: tuk, který se ukládá v hýždích, je jiný, než ten co se ukládá kolem břicha, a ukázalo se, že se právě z něj „vyrábí“ během těhotenství neurony v mozku budoucího daleko chytřejšího dítěte…

Láska v mozku spouští tři různé systémy: systém náklonnosti, aktivovaný, když nám někdo chybí; systém péče, spouštějící touhu starat se o někoho; a pak je tu sex. „Zamilovanost“ znamená, že myšlenka na nějakou osobu spustí všechny tři systémy najednou. Vědecké studie naznačují, že systémem předurčujícím, zda vztah přetrvá či nikoli, je právě péče. 

Nemluvně, které zdánlivě umí pouze jíst, spát, plakat a vyměšovat, je jako houba, nasávající podněty ze svého okolí – a nejen ty pozitivní. Kanadští neurovědci teď experimentem potvrdili, že paměťové stopy v našich mozcích uložené v raném dětství nejsou, jak se dosud soudilo, přemazány novějšími informacemi, ale že jen čekají na příležitost, aby se projevily.  Funkční magnetická rezonance potvrdila u čínských dívek, které byly do věku jednoho roku adoptovány francouzskými rodiči a mluvily výhradně francouzsky, že při poslechu čínštiny jejich mozky reagovaly jako na něco známého, stejně jako mozky těch, které čínsky rozuměly a mluvily.

O inteligenci na celý život je rozhodnuto do dvou let věku! Už se těším, jak někdo v budoucnu vymyslí mobilní aplikaci pro zvýšení inteligence dětí: psychologové se budou zpětně ptát matek géniů, co a jak se svými dětmi dělaly v prvních dvou letech jejich životů…  a zjištěné zásady pak budou další generace aplikovat na výchovu stále inteligentnějších dětí.

O emoční struktuře na celý život (jestli budu čestný a přitom skromný hrdina, nebo bojácný a lhavý zbabělec) je rozhodnuto do

126

7 let. Jaká to obrovská moc, ale i zodpovědnost každé těhotné ženy: porodit a vychovat příštího buddhu.

V dětství prožité trauma zvyšuje citlivost hippokampu na stresový kortizol. V dospělosti se pak jeho produkce dále zvyšuje, což nám znemožňuje reagovat na situace novým neotřelým způsobem. Potvrdilo se ale, že pozitivní emoční prožitky dokážou citlivý hippokampus ochránit tím, že produkci kortizonu snižují.

V rodinách, kde používají myčku na nádobí, mají děti víc alergií než v rodinách, kde se nádobí myje ručně. K tomuto závěru dospěli švédští vědci. Výzkum zaměřený na tisícovku rodin se sedmiletými a osmiletými dětmi zjišťoval m. j. zda děti trpí alergiemi, a na to, jak se v rodině myje nádobí. Tzv. hygienická hypotéza naznačuje, že v myčce se nádobí umyje dokonaleji, zatímco ve dřezu mohou zůstat zbytky nečistot, které ale trénují a utužují imunitní systém.

Osvícenější a sečtělejší pediatři již doporučují čerstvým maminkám, aby nedaly na zastaralé rady babiček a sestřiček z porodnic (a reklamy v televizi a nabídku z regálů drogérií) a nekoupaly svá robátka dvakrát denně (a aby nepoužívaly ty nejrůznější a v reklamě tak vychvalované krémy a mýdla a olejíčky), protože pokožka dítěte a jeho imunitní systém tak nemá čas a možnost připravit se na svět kolem: odtud totiž pramení celá řada pozdějších kožních a zdravotních komplikací a nemocí.

 

127

Neslyšíme, nevidíme

… ďábla. Naopak, rozmnožujeme ho, a nejen ve formě utrpení syrských a jiných dětí, strádajících ve zbytečných válkách hlady a nezájmem velmocí (a také velkoobchodníků, kteří denně vyhazují tuny neprodaných potravin) – také protože pravděpodobnost, že dítě z utečeneckého tábora v budoucnu sáhne po teroristickém činu, logicky (vz)roste. Japonci (a nejen buddhisté) odjakživa znají skupinovou sošku tří opiček, z nichž jedna si drží ruce na uších, druhá na očích a třetí před ústy (preventivně mnichům doporučují, že by o ďáblovi, zlu – pokušení, zločinu, podvodu – neměli naslouchat, neměli ho pozorovat nebo o něm mluvit). Obdivoval jsem slavný dřevořez na průčelí chrámu Nikkótošógu v Naře v roce 1979 osobně, a vždy, když opičky vidím na obrázku, zastydím se za ty zbytečně temné strany státu, doby a světa. Protože příliš často děláme pravý opak ověřeného a doporučovaného: ochotně nasloucháme demagogům, koukáme na porno, střílečky a thrillery, ve kterých vítězí ti nejsympatičtější padouši, a nejen bulvárem, ale všemi médii propagujeme ty největší zločiny a teroristy (třeba jen tím, že o nich čteme a mluvíme).

Lhostejnost těch, kteří na osobní opačné rovině záměrně (v  tramvajích, úřadech, sekretariátech, redakcích bulváru, na zfušovaných a předražených českých dálnicích atd.) raději nevidí, neslyší a nemluví (i třeba o tom, co se děje ve člunech, zástupech a táborech imigrantů), nezůstane a nezůstává neodměněna (viz i stále zhoršující se situace v současném světě, ale i dění v naší kotlince). Jak dole tak i nahoře – nechceme vidět a nechceme slyšet ty, kteří nám připomínají naše chyby, případně varují před z nich vyplývající možnou budoucností. Exemplárním negativním příkladem dole je dnes velmi sprostá mluva dívek, a nahoře posedlost médií a politiků zlem a terorismem: lidé tak už nehledají

128

v médiích informace, ale na sociálních sítích jen potvrzení toho, co si stejně už mysleli. Naznačím i další souvislosti (nejprve současné, drobně lidské, a poté ty všeobecně společenské)…

V rámci nutnosti pubertálního zklidnění, sebepoznání a umanutého učení jsem si, když nás máničky chytali na Václaváku a tupými nůžkami se iniciativně snažili ostříhat, nemohl v době, která šílela, nenajít jógu a univerzálně lidskou moudrost zenové meditace (zvláště umění žít teď a tady, pomocí meditace a hary, na 100 % soustředěn jen na to, co právě dělám). Naučil jsem se i nespěchat, jenže ať dělám, co dělám, ona slavná česká zaprděnost tu stále po všech těch letech je a znovu vystrkuje růžky: jinak slušní bývalí (a dnes mediálně naivní) známí mi občas nadšeně přeposílají k přečtení škváry nejhoršího populistického zrna (které, přiznávám, nechci ani vidět ani slyšet). A teď se objevilo i tohle svědectví: Jedu si takhle tramvají přes zastávku Hlavní nádraží. Sedím za řidičem a najednou přistoupí do dveří cizinec, který se ptá: „Ticket?“ Z kabiny řidiče se ozve: „Já ti dám tyket ty imigrante zasranej, táhni do islámska“.

Když se v novinách objevil nečekaný výsledek britského referenda (tzv. brexitu), opět mi hluboce zatrnulo: holt už jsem takovej´, že ve vteřině vidím dlouhodobé důsledky zbrklých, politicky krátkozrace motivovaných a ve víru všedních dnů brzy opomíjených událostí, které korektní komentátoři blahosklonně zlehčovali a stále zlehčují. Důsledky v lidské rovině už jsou tady: „Mluvila jsem svým rodným jazykem s babičkou z Litvy a oni mi do tváře vychrstli coca colu. Nadávali mi. Co tady prý v jejich zemi hovořím svým zasraným jazykem.“ Reportér: „Stalo se vám tohle někdy předtím?“ Litevka (rozuměj: v těsně pobrexitové Anglii): „Ne, nikdy. Nikdy. Mám tři děti, které mluví líp anglicky než litevsky, víte. Těžké časy. Už to tady pro nás není bezpečné.“

Uff. A to ani raději nezmiňuji stále hrozivější výsledky ekologických studií, které naši prezidenti a politici nevidí a

129

neslyší, a tedy zlehčují. Jako rozinky proto vyzobávám z mediálního koláče těch pár autorů a věcí, které se dají bezpečně číst, abych nezblbnul a srdce mi nezkamenělo. Těším se na sobotní přílohu LN Orientace, která mne potěšila výbornou recenzí. Kniha německého myslitele Oswalda Spenglera (1880 – 1936) Zánik Západu je úmyslně nepřipomínaná, a svět o ní (o své konečnosti, o svých chybách a kolapsech), na rozdíl od starých Indů a šamanů raději mlčí, jak naznačuje maďarský ekonom Bogár (Západ je prázdný). Nic nového pod Sluncem, myšlenku podobnosti cyklů života (zrození, dětství, dospělost, zánik) a společností připomněli a připomínají Platon, Machiavelli, v moderních době Toynbee a dnes egyptolog Bárta a další.

Paradoxně, ale pro také špatně porozené typicky, slyšet a vidět pravdu o zbytečně zfušovaných porodech (ale i o marnosti marnivosti, s jakou mnohé české emancipované ženy kouří a odmítají kojit nebo dokonce rodit, aby si nezkazily postavu a mohly stále užívat, na což přece mají právo) běžně u nás odmítají jak porodníci, kteří jsou na stávajícím (všechny kromě jejich kont) poškozujícím systému finančně zainteresováni, tak ale i samy těhotné ženy a rodičky…

Už sice víme, že zvláště psychopati, kteří tvoří většinu vládnoucích elit lidstva, sebereflexe prostě nejsou schopni, jenže když něco nevnímám, odmítám vidět a slyšet, neznamená to, že to neexistuje a je (vy)řešeno. Ostatně o následných hlubokých důsledcích mělkých příčin jsem také psal… a nedivím se, když naši zasloužilí vědci obhajují své paradigma (v Klubu skeptiků Sysifos) a brání tu svou vědu proti kacířským tvrzením: Věda ze sebe učinila v rámci západní modernity vědecký ateismus, a jako takový pak dokonce to nejnesnášenlivější a nejkrutější náboženství. Moderní věda se prezentuje jako jediná možná forma poznání…psal výstižně (jako by je už v roce 1918, kdy kniha poprvé vyšla, znal!) Spengler.

130

Je to odjakživa přirozeně lidské, nevidět a ignorovat vlastní chyby (viz biblické rčení o břevnech v očích svých), ale zvláště v dnešních tak turbulentních časech stále méně rozumné a nebezpečnější. Bogár cituje: Všechny války, všechny krutosti a hrůzy by bylo možno vysvětlit atavistickou úzkostí, již prožíváme pokaždé, když musíme čelit faktu, že ten druhý (ta druhá) nevidí svět tak jako my… (a první běžná reakce je až logická): Je to blbec, darebák, nepřítel, ignorant nebo cynik. Přitom už také (finančně zabezpečený a celý život soukromě bádající, píšící a vnějším světem nerušený) Spengler užasle tušil, že existuje tolik světů, kolik je na světě bytostí, a onen údajně jediný, univerzální a věčný svět, o němž si každý myslí, že je společný i pro ostatní, je v existenci každého vždy novým, jedinečným a nikdy se neopakujícím prožitkem.

Vzpomínám, jak jsem po úprku z rodného maloměsta chodil v polovině 60. let min. stol. po ulicích Prahy, byl nadšen existencí tolika dokonalých vesmírů (rozuměj: i lidí) a poté atmosférou pražského jara, ale jen několik let později naprosto konsternován schopností (rozuměj: tupostí) špatně porozeného člověka, schopného závidět, ohnout hřbet a rýt držkou v zemi. Jo, kdybych již tehdy četl, co si Spengler myslel o západní civilizaci (první překlad jeho knihy u nás vyšel, příznačně, až v roce 2010!): Tato bujně vegetující, již neexistující, jen trvající, samolibá, ale ve skutečnosti prázdná civilizace, ve kterou se Západ proměnil, vytváří snad své nejničivější dílo, anorganické město založené na brutálním prostorově mocenském násilí, s jeho nekontrolovatelnou a tím naprosto fatální vegetací, připomínající rakovinné bujení.

Spengler byl a zůstal skeptikem: Narodili jsme se v této době a musíme směle urazit svou cestu. Nemáme jinou možnost, než vytrvat na svém místě, bez naděje, bez víry v záchranu. Svou knihu psal za 1. světové války a bylo logické, že viděl a vnímal (ďábla arogance bílého muže) spíše pesimisticky. Ale nezatajoval

131

(psal o tom), co tušil. Ostře a skepticky, také protože neznal buddhismus a jeho praktické, v klášterech více jak dvěma tisíci lety ověřené a praktikované metody sebepoznání a organizace společnosti. Nemohl znát ani knihu Malé je hezké (E. F. Schumachera) také o buddhistické ekonomii.

A tak se, inspirován správnými otázkami a poučen těmi správnými informacemi, již tři dekády (téměř sto let po Spenglerovi) pokouším naznačovat, že nejen naděje, ale i metody nápravy existují. I když my se výsledků transformace zatím ke kolapsu směřující západní civilizace nedožijeme (odhaduje se to tak na tři generace), opakovaně připomínám, že jediná řešení jsou jak praktická buddhistická duchovnost (nemůžeš měnit svět, dokud jsi nezměnil sebe), tak (sokratovské a jógové, ale i šamanské) individuální sebepoznání (v procesu regenerace je naopak třeba nebát se vidět, slyšet a mluvit o možnosti nápravy věcí lidských): protože každá instituce, každé OSN a NATO, se skládá z (na Západě obvykle špatně porozených, v negativním myšlení vzdělaných a emočně nevyrovnaných) egoistů.

Nikdo jim totiž nikdy ani o Spenglerovi, ani o buddhismu, o pozitivním myšlení, ani o možnosti zvládnout emoce či porodit buddhu (na rozdíl od vás, mí většinou líní či roztěkaní protože užívající si dnešní čtenáři a čtenářky, kteří už můžete mít ty správné informace i důvody, proč neslyšet, nevidět a nemluvit ďábla), nejen neřekl, ale ani neukázal, že je to (i na Západě a pro Zápaďany) sice dlouhodobé a náročné, ale možné.

 

132

Budoucnost vztahů a rodiny

Zvláště jeden student mívá občas správně hlubinné a vlastně nezodpověditelné otázky. Poděkoval jsem mu za další námět, a zde je vágní leč varovná odpověď: množí se varovné hlasy, že vztahy a rodina, kterou známe, končí a skončí. Zopakuji několik argumentů a výroků, a znovu se pokusím alternativně naznačit jak hloubku zmatení současné situace, tak sci-fi varianty budoucnosti, a o to stále pracnější a delší (a jak to tak vypadá, zatím všeobecně spíše nerealistické) cesty zlepšení. Změna je sice život, ale měli bychom si tohle stále ještě nějak fungující paradigma (individuálně!) užívat, dokud to jde.

Demografická data jsou totiž, stejně jako realita, neúprosná: vztahy a rodina jsou v krizi, a vymíráme. Nejen jako Češi, ale i jako bílí Evropané. Mladí mají strach mít děti. Strach z budoucnosti má až 80 % populace. Navíc v oblasti vztahů mezi ženami a muži přestaly platit odjakživa fungující vazby: co se týká žen, o příliš rychlé emancipaci českých žen (po sametu), o příliš rychlém ekonomickém osamostatnění (manželství už nepřináší ekonomické, daňové a sociální výhody, jako v mé generaci poválečných dětí), i o příliš snadné dostupnosti porna (jak v časopisech na stáncích, tak dnes na internetu) jsem už psal. Zatímco před sto lety stačilo na tancovačce najít hezkou hbitou děvčicu a požádat ji a jejího tátu o ruku (a ona byla i s věnem připravena a bez reptání odešla s nápadníkem či za ním), dnes už je delší vztah zázrak: na přelétavější ženy funguje reklama, hormon estradiol a emancipace (i ten nejinteligentnější muž si tak vybírá ženu v pytli).

Sleduji, že je zde stále obtížnější a téměř nepatřičné vyslovit cokoliv o podstatných odlišnostech a funkcích muže a ženy, konstatuje i zástupce ombudsmanky. V tomto smyslu jde o snahu o likvidaci rodiny jako důkaz pokroku, tedy jde o něco, s čím jsme se dosud nikdy v minulosti nesetkali. Máme dokonce vládní výbor,

133

který připravuje legislativní podklady pro „volbu pohlaví“, tedy o zjevnou – a samozřejmě marnou – snahu o popření oněch antropologických konstant člověka. Dočítám se, že dosavadní tradiční postoj k rodině a k funkci muže a ženy je „postoj vycházející z křesťanských katolických tradic, jež jsou pouze tradicemi heterosexuálního muže…

Právník na úřadu, kam směřují stížnosti všech, kteří si marně stěžovali u jiných úřadů, je informován o skutečném stavu věcí lidských, a ztratil tak iluze: Vytváří se představa, že dítě je výsledkem pouhého přání, dokonce, že je lidské právo mít dítě a každému, kdo si přeje toto „právo“ uplatnit, musí být nějaké dítě dodáno, patrně z nějakého supermarketu nebo množírny. Představy o tatínkovi a mamince jsou považovány za balast z minulých věků jen komplikující snahy o jakousi rovnost, která je zaměňována za stejnost všech a všeho, jak se s tím i já téměř denně setkávám. Role muže a ženy je zaměňována, role matky je považována za nahraditelnou. Vznikají nové role: nositelka plodu, náhradní matka, pěstounka, otcova partnerka při střídavé péči.

Přidejme další stále běžnější strach: ze vztahu. Mladí úspěšní muži, ale i mladé úspěšné ženy, kteří a které se jednou dvakrát spálili(y), v době snadného navazování známostí (dnes po internetu) už neradi riskují (také protože chyba, prohra, neúspěch se nenosí). Navíc jsou reklamami neustále vyzývání, aby se nevázali, ale odvázali, a když, tak spolu žijí na psí knížku, a vztahy opouštějí nesnesitelně snadno. V době zbožštění zisku a peněz si lehce spočítají, jestli se jim to (vztah, dítě, nebo raději kariéra a postup v zaměstnání, tedy vyšší plat) vyplatí… a pak u žen zatikají biologické hodiny a reprodukční centra mají neustálé žně. HDP přitom stále roste, takže stát je v klidu.

Budoucnost vztahů a rodiny nejen u nás, ale zvláště u nás, je tedy nabíledni: bude to jen horší. Další generace, které vyrůstají jen s jedním biologickým rodičem, zvyklé na střídání partnerů

134

(partnerek), budou střídat partnery ještě snadněji. A dětí bude stále méně. Časté jsou i obrázky hereček, které pózují s miminkem, a jen někdy je poznamenáno, že dítě se narodilo císařem, že tedy byly nějaké porodní komplikace (a nikdo si to nespojí s předchozími články a fotografiemi, na kterých herečka s bříškem popíjí víno nebo si zapaluje cigaretu). A kdykoliv je v nějakém nekonečném seriálu zobrazen porod, rodička řve a trpí a porodníci zachraňují.

Sociologické výzkumy prozrazují, že i jen letmý pohled na peníze člověka dělá sobečtějším (o to víc u žen kuřaček, jichž je u nás i v té nejmladší generaci rekordně evropský počet), a že české (ale i např. brazilské a venezuelské) ženy se těhotenství a porodu zvláště bojí (důvody mohou být nejen ty výše naznačené, ale i podnikatelské: tyhle ženy investují do svých stále vylepšovaných těl, a nechtějí o své investice přijít). Pečovat o ženu (jak si dnes mnohé opečovávané a rodinami či tatínky rozmazlované zvykly) je i pro muže stále náročnější – protože ony jsou stále náročnější. Považují svou evoluční výhodu (stačí přijít nahá a každý chlap je bezmocný) za jakousi zaslouženou přednost, a bohatě využívají všech svých současných práv (na zábavu, užívání si, snadný rozvod): nikdo jim, také protože jsou emancipované do té míry, do jaké se jim to hodí, nikdy necitoval a pravidelně nepřipomínal indické rčení, že Ganga práv pramení v Himálaji povinností.

Samozřejmě bude stále vítězit evoluční atraktivita oblého ženského těla, a pudová touha mužů rozsévat geny a ženských samiček zahnízdit – jen si mladý muž bude muset umět vybrat. Tedy, nejprve hledat a pátrat po nějaké přirozeně nezmalované, nejlépe kolektivně sportující, chytré leč ne přespříliš otitulované, a nejlépe z malého města (ty z vesnice jsou stále ještě babičkami a matkami naprogramované hesly typu: To nesmíš, co by si pomysleli lidi!). Ostatně různá Desatera šťastného manželství, partnerství či Jak si najít muže (ženu) jsou k dispozici na mém blogu.

135

Je pravděpodobné, že v zájmu prosté reprodukce (přičemž je navíc možné, že úbytek lidstva bude pro ty přežívající a bohaté pohodlný a vítaný) budou vztahy, zvláště ty dlouhodobější, spíše jen výjimkou či výsadou milionářských podivínů. Lidé si sex budou stále užívat za pomoci nejrůznějších aplikací, antikoncepcí a nanotechnologických vynálezů (a budou tak kontrolováni), a možná se bude rozmnožovat pomocí rozmnožoven (muži zanechají za úplatu sperma, ženy si je draze koupí a nechají aplikovat, a za ty nejbohatší jiné ženy děti odnosí a porodí), ale většina početí bude asistovaná. Rodina jak ji známe, tedy spíše jak jsme ji znávali, bude jen vzpomínka (či velmi draze placená služba). Ale oni si ti naši vnuci se samotou na jedné, a životem plným jiných požitků (a bez složitých vztahů s emancipovanou a rozmazlenou holčičkou a její rodinou) na druhé straně jistě poradí… Budou muset. Jen se možná budou pětkrát denně klanět směrem k Mekce.

Naznačuji, že vztah a rodina jsou pojmy, jejichž společenský význam, jak jsme jej znali, valem upadá a je a bude stále méně potřeba. Život si, i přes krizi vztahů a rodiny, najde cestičky, jak předat geny, o to se nebojím. Ostatně, romantická láska (dokud nás smrt nerozdělí) je kulturní konstrukt, který před několika sty lety také neexistoval. Lidstvo se bez ní obešlo, a znovu obejde. A v budoucnu bude, třeba ve formě nějaké pilulky, k dispozici buď oficiálně, i když velmi draze, i na černém trhu, to ale ještě dráž.

O to víc bude záležet i na tom, jestli a jak zůstaneme sví, jak se přestaneme (individuálně!) obávat toho, co neznáme, a naopak, jak využijeme potenciálů své mysli. Jak (snad ve třech stále lépe se rodících generacích) přestaneme trpět tím, co nemůžeme ovlivnit, ale naopak jak dokážeme pozitivně ovlivnit to jediné, co ovlivnit můžeme: pomocí mysli (které nepřekáží nezvládané emoce) své postoje k realitě. Jedna zenová hádanka se ptá: Co je nejpružnější na světě? Odpověď zní: mysl. Ale v pouhém IQ řešení není. Tibetští lamové a jiní duchovní mistři odjakživa vědí,

136

že rozum funguje teprve ve spojení se soucitem. Teprve osvícená (probuzená), na dobových dogmatech neulpívající mysl pružně funguje (a je schopna reagovat na jakékoliv vnější změny). To je, oč poběží, a k čemu bychom měli (individuálně!) směřovat. I v rámci vtahů a rodiny platí, že všichni budeme muset být daleko duchovnější, nebo nebudeme vůbec…

K čemuž nám zcela jistě pomohou některé dávné i nové metody vnitřní transformace (kromě didžeridu, tibetských mís, sférické píšťaly, alikvotního zpěvu či virgule i agnihotra, terra preta, nebo třeba diving).  A to pak naučíme i své potomky. Metody a cesty vedoucí k tomu všemu a mnohému dalšímu už známe. Ostatně, již dlouho naznačuji, že ještě není tak zle, aby mohlo začít, a začne, být lépe…

Mateřské štěstí není mýtus!

137

Máloco mne dnes vyvede z míry a klidu. Článku To dítě jsem neměla mít se to dokonale povedlo. Podrobně rozebírá případy žen, které nezažily mateřské štěstí (jsou ze svých dětí unavené, vyčerpané, občas i hospitalizované v blázinci, aby si prý odpočaly). Je mi je těch žen a matek (a jejich dětí) líto. Ale daleko víc je mi líto, že někde na začátku článku nebylo velkými písmeny zdůrazněno (jako na příbalových letácích u léků), že jde o patologické případy postižených žen, tedy že to nejsou běžné situace, a hlavně že k nim vůbec nemuselo dojít! U přirozeného porodu (fyziologického, bez lékařských zásahů) prostě k níže popsaným stavům a jevům nedochází! Ženské tělo, evolučně vyvinuté k bezpečnému porodu v teplu, šeru a intimitě, prostě preventivně nedopustí, aby došlo k tomu, co z  případů takto postižených žen vyvozuje novinářka:

Říct, že svého mateřství litujete, je… porušení největšího mateřského tabu. Žena se takovým výrokem dotýká jedné z posvátných krav naší kultury: mocného mýtu, který mateřství staví na odiv jako zázračný stav, jako pravou roli ženy, jež jí přinese štěstí a naplnění. Udržování a posilování tohoto mýtu je samozřejmě v zájmu lidského rodu: je projevem jeho pudu sebezáchovy. Začneme-li se v něm, lidově řečeno, šťourat, budeme rodit ještě méně než teď. A už teď rodíme málo. Možná proto tento mýtus donedávna odolával – jako jeden z posledních.

Hm. Možná stačilo těmto matkám vysvětlit, že nenaplněné mateřství není jejich vina. Stejně jako je císařský řez záchranný akt jen při patologickém porodu, a neměl by se užívat šmahem, tzv. rutinně a jako nadstandard, k laktačním psychózám, poporodnímu blues, potížím s odloučením placenty, k poruchám kojení a dalším i neurologickým potížím (i v dalším vývoji dítěte) by normálně nemělo docházet. Ostatně, přečtěte si o doporučeních WHO, nebo o orgasmickém porodu. Při přirozených porodech se totiž v těle rodičky postupně vyplavují hormony, zaručující bezpečný průběh všech dalších fází porodu. K tomu ovšem, kvůli zásahům lékařů, používání umělého oxytocinu nebo epidurální

138

analgezie, nedojde – a proto dochází ke komplikacím, které pak následně lékaři pracně, ač zdárně řeší: tělo rodičky ale neprožije zázrak dvojího zrození (nejen dítěte, ale i matky samotné) a ani příště není schopno produkovat přirozený oxytocin, zaručující silné mateřské city.

Tzv. primitivní kultury totiž odjakživa (oprávněně, po tisíciletích zkušenosti) tvrdí, že porodem se dívka rodí v Ženu. Většina současných rodiček, kterým byly a jsou aplikovány (většinou zbytečně, i v zájmu vyšších výdělků porodníků a anesteziologů, kteří z přirozeného aktu postupně udělali krvavou a nebezpečnou operaci) různé umělé náhražky přírodních hormonů, tak zůstává tělesně nezrozena, v jakémsi porodně pubertálním stavu. Jedním z důsledků je pak… absence mateřského citu. Jenže co když to není normální? Co když je normální porodit přirozeně a překypovat pak láskou a péčí! Co když by normální mělo být právě tohle… jen nebýt porodnic? Co když na to české ženy v každé další generaci rodiček, které porodily s křikem, bolestí a utrpením, jen stále víc zapomněly? Co když za všechny ty komplikace ženy nemohou, protože byly do pozice pasivních obětí porodnických procedur zatlačeny?

Článek sám cituje studii izraelské socioložky o ženách, které litují, že se staly matkami. Vedla rozhovory s 23 matkami ve věku od 25 do 75 let. Jediným předpokladem výběru žen bylo, že na (relevanci studie devalvující) neuvěřitelně účelovou otázku „Kdybyste mohla vrátit čas, stala byste se znovu matkou – se vším, co dnes víte a se svými dnešními zkušenostmi?“ odpověděly jasným „Ne“. A oplývá řadou dalších citací, které vypovídají samy o sobě: Teorie, že každá žena je k mateřství od přírody vybavena, a co nezařídí tikající biologické hodiny, tomu napomohou poporodní hormony, jsou sporné. Pochybuji, že izraelská socioložka měla děti, a pokud ano, že je porodila přirozeně. Spíše se domnívám, že svou knihu nenapsala, aby pomohla šířit nový mýtus o absenci mateřského pudu, jak vyznívá z českého článku, ale spíše aby pomohla traumatickými porody a

139

nedostatkem mateřských citů postiženým ženám. V těhotenství se prý nedokázala vzdát kouření, ačkoli věděla, že dítěti může ublížit, a mateřský pud se nedostavil ani po porodu. V noci prý neslyšela, jak dítě pláče, manžel ji musel budit, vypovídá o matce, které nikdo nevysvětlil obrovská rizika kouření v těhotenství, a která skutečně udělala velkou chybu. Jiná matka, které se nedostává mateřský pud, si vysvětluje, že u nás jsou totiž holčičky odmala vedené k tomu, že dobro a pohodlí ostatních je jejich úkolem. Že jejich zájmy jdou až za zájmy muže a dětí. A to je hrozné zlo, tvrdí jiná. Tohle je ovšem častá a až tragická záměna důsledku za příčinu s neblahými důsledky: Synovi diagnostikovali Aspergerův syndrom, jeho výchova byla extrémně náročná a mně prostě došly baterky, popisuje situaci matka vědkyně, která už měla jedno dítě, tedy vědu, ale nikdy nečetla žádnou studii (ani ty dávné o nechtěných dětech od profesora Matějčka) o tom, jak škodlivá je pro budoucí dítě negativní psychika rodičky a především to, že dítě vlastně nechtěla!

Její případ vysvětluje další citace:„Matkami se dnes často stávají ženy, které předtím deset patnáct let studovaly a rozvíjely kariéru. Když se jim něco nedařilo, nastudovaly si víc, věnovaly tomu večery a víkendy, radily se. A tento způsob života a řešení problémů se vepsal do struktury jejich osobnosti. Teoreticky sice vědí, že mateřství není soutěžní disciplína, ale nemohou si pomoci: jsou zvyklé podávat výkon, srovnávat se, snažit se být nejlepší,“ popisuje cestu k problémům psycholožka. Jenže dítě není stroj ani pracovní projekt a jeho chování, vývoj a zdraví často nelze mít pod kontrolou. K výroku „Já na to nemám, já jsem nikdy neměla být matkou“ je pak už jen krůček.

A především, co když tyto a jiné stesky žen jsou jakési přiznání chyby systému (a nepřímé obvinění socialistického a bohužel i současného zvyku českého porodnictví a zdravotnictví vůbec: zatajovat potřebné informace)? Co když ženy jen netuší, že porod není a neměl by být operace, ale naopak, radostná příjemná událost, která je na celý další život pozitivně změní? Netušili jsme,

140

co rodičovství obnáší. Proč nás na to někdo předem neupozornil? Co když jim nikdo nic neřekl o výhodách těhotenství a přirozených porodů (nebo je zatajil)?

Naznačuji, že kdyby všechny současné i budoucí těhotné a rodičky věděly, o co při porodu jde, co je a co není rodičce a dítěti prospěšné, nebo alespoň jaká jsou doporučení Světové zdravotnické organizace (které český stát již před mnoha lety podepsal, ale kterými se neřídí), jistě by rády volily orgasmický porod v tichu a šeru, bez přítomnosti mužů porodníků (Michel Odent tvrdí, že počet komplikací při porodu roste s počtem přítomných osob), a tělo překypující mateřskou láskou od prvních vteřin života jejich dítěte. Mateřské štěstí totiž rozhodně není nějaký mýtus, ale něco, co je potenciální výhodou těla každé zdravé ženy.

Vzhledem k reakcím těch čtenářek, které opět zůstaly na povrchu problému, (ale i bitevní reakci na FB, ve které pisatelka ironicky varovala před mansplanation,rozumějte, vniknutí mužského, tedy mého názoru do jinak výhradně ženské diskuse), jsem se pokusil poněkud pádněji naznačit naivitu a jen jinak matrixový a do slepé uličky mířící směr diskuse, odvádějící nedokonalé matky od skutečných příčin potíží neschopnosti zažívat mateřské štěstí: tak ještě jednou dámy:

141

Mateřské štěstí!!!

Zásadní nepochopení jistě spravedlivě rozhořčených matek, které nestíhají, protože je mateřství nebaví (a nebaví je, protože jim při porodu zasahovali do jeho přirozeného průběhu), tkví v tom, že netuší, že jejich těla nebyla při porodu naplněna hormony štěstí, které ve spojení s adrenalinem dělají z matky udatnou a v životě neustále šťastnou pečovatelku (péče o děti a muže se stává meditací, která kromě jiných výhod posiluje imunitní systém a žena je tak jaksi navíc zdravá a levou zadní vše s opravdovým, z nitra a ryzích pocitů vyvěrajícím zaujetím nejen stíhá, ale přímo si vychutnává). Utahaná a nespokojená matka, která nestíhá, naopak logicky (jako ty hladové) nevěří těm šťastným (sytým) výjimkám, které porodily několik dětí doma, a hladce stíhají i řadu jiných než domácích aktivit.

Když je žena třeba s dětmi celý den sama, stará se o domácnost, má ještě prát, uklízet, vařit a na všechno je sama… Muž přijde z práce, nají se, sedne k televizi... Dříve byla alespoň rodina poblíž… Jsme na to většinu času samy, píší v reakci na předchozí blog další maminky, kterým (a mnohým podobným) jsem jimi nezaviněnou chybu, ale i řešení, již mnohokrát jasně naznačil. Hm, co takhle dát se, dámy, dohromady, založit mateřské centrum, jednou týdně se sejít jen s jinými maminkami (tátové děti jistě zvládnou pohlídat), promluvit si a odpočinout (když žena mluví, odpočívá)?

Na seminářích jsem kdysi učil účastníky i účastnice meditovat prací: do toho, co právě dělají, se zamilovat. Přečtěte si výpovědi těch, kteří a které také nevěřili (y), ale jeli na seminář, něco zažili, a natrhli svou negativně vyhlížející realitu (která nastavuje v jejich soukromých brýlích vnímání skla na věčně tmavou, a jejich mozky pak automaticky ze všech možných vjemů vybírají jen ty negativní situace). Nebo jinak, a to je šance pro ty dosud utahané a mateřským pudem neoplývající, není náhoda, že když

142

žena nemůže otěhotnět, často pomůže adopce a nutnost starat se o mimino: to jakoby rezonančně probudí v jinak stažené a ustarané ženě dosud neprojevené mateřské pudy, ona se v roli matky uvolní, a počne.

Naznačuji, že jsou ženy, za které sice poprvé porodili lékaři císařem, a rovnou jim řekli, že pokud budou mít další děti, zase to bude muset být císař, ale které důvěřovaly těm šťastnějším a přirozeně rodícím, a co je hlavní, svým tělům, a prostě císaře podruhé či potřetí odmítly a porodily přirozeně, bez injekcí, analgezie, nástřihů atd. A porodem narozená žena pak, i když je s malými dětmi delší čas sama, lidsky (duševně, empaticky) roste, což se jí pak v dalším životě, a především po přechodu, bohatě vrátí na životním rozhledu a moudrosti, kterých muži většinou vůbec nejsou schopni. Jinými slovy, dámy, pokud již máte odrostlejší děti, ale není vám ještě čtyřicet, zkuste si pořídit další dítě, tentokrát z lásky, chtěné, přirozeně porozené po šťastném těhotenství… znám takové ženy. Ty teď navíc mohou být svým již k těhotenství se blížícím starším dcerám dokonalým vzorem.

Co když mám pravdu, a těhotenství (ideálně dva roky prázdnin v meditaci), porod (stejně jako milování sice namáhavý, ale vlastně bezbolestný a orgasmem zakončený proces) a mateřství má pro ženu obrovské výhody, jen vše musí být přirozené, takové, na jaké je ženské tělo evolučně nastaveno. Jakmile zasahují (v původně dobré víře ve svůj rozum, ale dnes často zbytečně rutinně a kvůli vyššímu výdělku) lékaři, zastaví se nejen porod, ale hlavně jinak v těle rodičky přirozeně na sebe navazující produkce hormonů. Ty v optimální případě totiž zařídí, že porod je hladký, bezpečný, kojení slastné a následná péče o dítě bezproblémová, také protože čerstvá matka, tak jako každá medvědice nebo kvočna, je plná endorfinů a oxytocinu, hormonu (mateřské!) lásky!

143

Běžecké (a new age) matemašte

Konečně se objevil článek, dokazující, že i v dalším oboru lidské (zde zájmové, respektive sportovní) činnosti jsme dekády podléhali iluzím a lobby výrobců. Tak jako v případě kouření cigaret, a doufám že (v raději blízké než daleké budoucnosti) i v porodnictví a alopatické medicíně, a podobně jako dnes proces obrody a návratu k selskému rozumu počíná v ekologii či v potravinářství, tak jako nás či naše děti a vnuky čeká totéž v oblasti školství – konečně je tady vyargumentované natržení stávající reality módního joggingu (běhání) a drahých běžeckých bot. Také protože jsem celé dětství a mládí proběhal bos nebo jen v tehdy populárních spartakiádách, říkalo se jim toníky (pro dívky jarmilky), a s meditací v běhu jsem měl nádherné zážitky a zkušenosti (když jsem studoval školu v Karlových Varech, běhával jsem celé hodiny po lesích a kopcích, plných čerstvě spadaného listí), teď ocituji a okomentuji.

Ono několikeré natržení reality a počátek nového paradigmatu jsem si užíval již koncem 60. let min. stol., kdy začínalo pražské jaro, a také když v roce 1968 na olympijských hrách zvítězil ve skoku do výšky Američan Fosbury úplně převratným stylem (skáče po zádech! smáli se tomu nesmyslu televizní komentátoři a dokonce jeho skok vysílali pro pobavení v silvestrovských Brankách bodech vteřinách): dnes tak skáčou úplně všichni! Podobně již hodně dlouho sleduji úspěchy afrických vytrvalců (Etiopan Abebe Bikila vyhrál maraton bosky!, smáli se té zaostalosti reportéři), a také nejméně dvacet let terapeutickou a běžeckou kariéru Julka Patakyho, který pomocí reflexní terapie (uvolněním svalů na chodidle?!, smáli se té pavědeckosti lékaři) uvolňuje zablokované páteře ženám s údajně nevyléčitelnou migrénou a dalšími bolestmi, na které alopatická medicína má jen nic neřešící operace anebo utišující pilulky s množstvím vedlejších příznaků. Julek běhá po lesích i po Česku půl a celé

144

maratony bosky, a směje se mu stále méně a zkouší to stále více lidí.

Celé ty roky, kdy přednáším (a od polovin 90. let píši na internet) o hnutí new age (které začalo o dvacet let dříve v Kalifornii jako hnutí lidských potenciálů), jsem vyprávěl a vyprávím např. o způsobech, jakým profesionální hráči golfu dokážou jedním úderem hole umístit míček rovnou do jamky vzdálené kilometr a ještě za kopcem (hlava, vážení, hlava). Tehdy se mi nejen sportovci, kterým jsem o tom vyprávěl, ale i přátelé, smáli. Dnes s pobavením čtu už běžná vyjádření našich vrcholových sportovců, kteří vypráví nechápavým žurnalistům, že rozhodující je hlava (rozuměj: pozitivní psychika a uvolnění), a že svůj výkon provádějí nejen tělem, ale především v hlavě (rozuměj: ve zklidněné a soustředěné mysli, která ale zároveň nesvazuje uvolněné tělo).

To se týká nejen oštěpařů, skokanů do výšky, dálky a o tyči, sprinterů a překážkářů, i plavců, ale i lidí, kteří umí vědomě snít, anebo učí vlastní zkušeností ověřené metody cest k duchovnosti, ale i kluků, kteří vymýšlejí a předvádějí donedávna nepředstavitelnou akrobacii na skejtu či na lyžích pozadu či ve formě free ride, nebo na variantách horských kol, nebo trénují mozek a koordinaci třeba chůzí na mezi stromy v parku nízko zavěšeném laně, nebo žonglováním atd. (každá z těchto adrenalinových zábav trénuje i vestibulární aparát, a klukům i holkám roste počet nových mozkových propojení, které jsou pak k dispozici i pro jiné úkony: je to i zábavná forma hravé přípravy na budoucí dnes ještě neexistující profese, nebo duchovnost). Ještě před lety se mi trenéři plavců smáli, když jsem doporučoval třeba meditaci do hary (energetického centra), a uvolnit vše kontrolující mozek i zápěstí stále odmítají stolní tenisté. Přitom, matemašte, nedávno jsem nemohl pochvalně nezmínit i dokonalou meditaci diverů, potápěčů na jeden nádech bez dýchacích přístrojů, kteří předvádějí lékaři stále raději neviděné výkony, a jsou schopni

145

každého ochotného a nepředpojatého nadšence naučit za víkend zadržet dech (a meditovat, vypnout rozum, ego, tedy jeho nadvládu) na pět minut… a new ageovsky tak natrhnout egům prý nenatržitelnou realitu a probudit doposud neprobuzenou část jejich osobností.

Ostatně, stačí si na mém blogu vyhledat všechny fejetony, ve kterých jsem použil slovo Matemašte! Je jich v poslední době stále víc! Tvrdil jsem již koncem 80. let na letních kurzech jógy, že běh na delší vzdálenost může být a bývá meditací (a učil jsem meditaci i při škrábání brambor nebo mytí oken, ale i velmi uvolněný, tzv. tibetský běh, a nejen běžci, ale i jógíni se mi smáli).

Běh na dlouhou vzdálenost se v mnohém podobá józe. Vědci ostatně před dvěma roky potvrdili, co bylo 30 let jen hypotézou: mozek běžce opravdu produkuje endorfin, přirozený opiát, který vyvolává stav euforie. Čím déle člověk běží, tím silněji ho mozek zásobuje drogou, ví a píše z vlastních zkušeností poučený amatérský běžec Martin M. Šimečka ve starším článku Běžím, tedy jsem. Mimochodem, sborník je i důkazem mediální pomíjivosti současné záplavy bulvárních a nepodstatných informací a obrázků seriálových hereček a herců z nesmyslných soutěží, a na druhé straně jak je důležité to, co je důkladné, pomalé, náročné, dotýkající se podstaty popisovaných či komentovaných jevů a situací – protože to vydrží a bude se dát číst i po letech.

Článek, k mému zadostiučinění a radosti, pokračuje: Trénovaný atlet prožívá euforické pocity svobody, že může běžet donekonečna, na desítky minut se může ztratit v myšlenkách (ideálnější by bylo ztratit se mezi vypnutými myšlenkami), zatímco tělo běží samo lesem jako odděleno od mozku, prožívá hrdost nad dokonalostí svého těla, anebo se při rychlém běhu na hranici vyčerpání dotýká brány vedoucí k podvědomí a vizím (rozuměj: mimo diktátorskou kontrolu ega, rozumu, tedy iluzi, že

146

jen ego je Já a když ztratí nadvládu, zemřu). New age je tu, matemašte!

Český vytrvalec Smrčka ovšem tvrdí: Dnes je sice běžců plno, ale běhat ve skutečnosti neumějí. A z toho se stává světová epidemie zraněných Achillových šlach, kolen, páteře, pat a zhroucení klenby. Na vině ovšem nejsou běžci, ale jejich boty. Výzkum švýcarského lékaře již z roku 1989 totiž dokazuje, že počet zranění nesouvisel s povrchem trati, jejich trénovaností ani s jejich tělesnou vahou, nýbrž s cenou běžeckých bot… Až v roce 2008 běžecký časopis Runner´s World přiznal, že čtenáře po léta mátl a radil jim špatně… Jakmile až zázračnou klenbu nohy obalíme umělou ochranou, začne degenerovat.

Klasik prohlásil, že vynálezem písma lidstvo ztratilo paměť, a mnozí jiní tvrdí, že díky vynálezu esemesek a twitteru (či v mé generaci vynálezem kalkulačky) dnes zažíváme ztrátu schopnosti správně psát a počítat. Metaforicky a v náznaku paralely tvrdím již roky, že podobně zhýčkaně (v přebytku zboží, ochrany lékařů, bohatých manželů a nesnesitelně snadných možností si užívat) degenerují i mnohé české emancipované ženy (na čemž kromě mnoha jiných vydělávají i porodníci, kteří navíc nesmyslně ale v zájmu svých zisků tvrdí, že současné ženy jsou příliš křehké, netrénované, a prý mají úzké pánve, proto nevyhnutelně musí podstoupit císařské řezy)… a vlastně tak prodělává celá česká, ale i evropská společnost. A navíc tvrdím, že návrat od karteziánského scientismu k našim evolučním tělesným i mentálním (emočním) danostem, ale i netušeným potenciálům, by byl nejen vítaný (protože čím víc slastí, čím víc novodobých drog – začal to nikotin a alkohol –, čím rychlejší auta a kreslené i detektivní filmy, tím důkladnější klec soudobého matrixu ale i slepé uličky úžasu z technologií), ale nakonec jedině (sociálně, ekologicky) možný.

147

Příklad módního běhu (i čím dražších, tím škodlivějších běžeckých bot) je signifikantní – bosky to jde lépe a zdravěji. Anebo, pomaleji v myšlení toho paradoxně zvládneme víc. Podobně se to mělo a má i v případu přirozeného úniku od stále rychlejší a hlasitější hudby – objevily se prototypy staronových hudebních nástrojů (vnitřní transformace) jako deštný sloup, sférická píšťala, didžeridu, různé meditační hangy a steel drumy, ale i ambientní či relaxační typy hudby, došlo k obnovení alikvotního zpěvu. Nový věk se nenápadně přišoural… Za každým neobvyklým nástrojem je navíc nejen jeho uživatel, ale i celá řada vůči novým zvukům a zkušenostem otevřených posluchačů. Marný je pasivní odpor profesorů na konzervatořích a kožených muzikologů. Ano, trvá to všechno na můj vkus příliš dlouho, času je málo a voda stoupá… ale nešť.

Hurá? Jak pro koho. Ale díky za stále častější výskyt článků a sborníků, jako je ten, o kterém jsem právě referoval… a které jsou dobrým a inspirativním zdrojem možnosti nebýt jen pasívní obětí situací, ale aktivním spolutvůrcem nejen svého osudu. Začíná to být stále většímu počtu lidí zřejmé: končí jedno paradigma, a to další může prakticky každý pozitivně determinovaný a tím pádem i tvůrčí člověk (třeba jako Fosbury) začít klidně i skokem do výšky po zádech, nebo obyčejným během bosky.

Takže, co se týká povědomosti těch několika procent (nečekanými sporty a objevy) po dvaceti letech konečně na změnu připravené populace, zatímco praxe zaostává, new age je po třiceti letech tady! Matemašte!

148

Role a situace

…formují naše chování víc, než tušíme. Psal jsem kdysi o principu ukazovátka, a nedávno o formativní roli situací, ve kterých žijeme nebo se nacházíme. Synchronicitně se na síti objevil dlouhý rozhovor se slavným americkým psychologem Zimbardem, který v roce 1971 zorganizoval Stanfordský experiment a prokázal, jak snadno člověk sklouzne ke zlu. Ostatně, na síti se objevil rozhovor s titulkem Každý věří, že odolá zlu. Pokusím se pomocí citací z rozhovoru a několika komentáři naznačit, že je už pár dekád nejvyšší čas začít i v běžném (zvláště politickém či vojenském) životě, brát v potaz evolucí daná lidská omezení (např. uzákonit povinné psychotesty pro všechny, kteří se budou ucházet o vedoucí pozice ve veřejném životě) – nebo jinak, že i prezidenti všech zemí jsou jen lidé, kteří nebyli vždy zlí nebo pomstychtiví: to role, které hrají, a situace, ve který žijí, je změnily.

Lidské chování je ovlivňováno a někdy zcela ovládáno situací, platí to, když je situace nová, neznámá a nemáme s ní žádnou zkušenost. Ale pokud se příště dostanete do stejné situace, nebude to stejné, protože za sebou budete mít zkušenost, říká opakovaně americký psycholog Philip Zimbardo, který si to sám na sobě ověřil, když hrál roli ředitele imaginární věznice, ve které skupinka studentů hrála role vězňů nebo dozorců: Měl jsem dvě role. Byl jsem vedoucí výzkumu a u toho jsem měl zůstat. Ale já jsem zároveň hrál roli ředitele vězení. Jakmile jsem se jím stal, moje smýšlení se nastavilo tak, že mým hlavním cílem bylo zajistit bezproblémové fungování vězení.

Pokud jste ředitel, vždy vám leží více na srdci blaho vašich zaměstnanců. Pokud budu například ředitel školy, budu dbát o

149

učitele více než o žáky. Pokud budu ředitel nemocnice, budu dbát více o lékaře než o pacienty. Pokud budu ředitel věznice, budu dbát více o blaho dozorců než o vězně. V roli ředitele vězení jsem tak umožnil, aby lidé trpěli, nezasáhl jsem. Nevnímal jsem jejich utrpení, jen jsem si odškrtával jejich jednotlivé denní úkony: snídaně, oběd, večeře, čas na toaletu. Role ředitele způsobila, že jsem nevnímal situaci, která by pro mě byla za jiných okolností neakceptovatelná, ví dnes Philip Zimbardo.

Jak to, že to, jak moc na ně mají jejich role a situace vliv, nevědí prezidenti, poslanci všech zemí, personalisté nadnárodních korporací a bank atd.? A jak to, že nikdo nealarmuje pedagogy a prognostiky dalším zjištěním: Mladí lidé, vysokoškolští studenti, jsou dnes více konformističtí než v sedmdesátých letech a snadněji by dokázali sklouznout do rolí vězňů a dozorců.

Psycholog vysvětluje i další zatím opomíjený problém: V naprosté většině současných počítačových her jde o destrukci a násilí, což jsou mužské hodnoty. Proto si je mladí muži kupují. Čím více hrajete, tím více se s těmito hodnotami ztotožňujete, zlepšujete se, dosahujete vyššího skóre. Výsledkem je, že budete raději hrát než dělat jakoukoli jinou aktivitu na světě. Všechno ostatní je totiž nuda: škola, kamarádi, rodina. Jak dlouho necháme výrobce beztrestně a neomezeně vydělávat na něčem, co prokazatelně škodí lidem i celým společnostem?

A jiné aktuální nebezpečí (na které jsem také upozorňoval): Další závislost, která mladé muže pohlcuje, je pornografie. V naprosté většině zemí světa můžete, bez ohledu na svůj věk, dvakrát kliknout a otevře se vám nekonečný svět on-line porna – všech druhů pornografie, které si ani neumíte představit. Kluk hraje deset a více hodin videohry, pak přepne na porno, vrátí se k videohře, spí, nacpe do sebe jídlo z fast foodu, jde hrát videohry, přepne na porno a tak dále. Projevuje se to i na školních výkonech, chlapci v Americe v současné době dosahují horších

150

školních výsledků než kdykoli dřív. A co chlapci u nás? A co příjmy z videoheren a internetových sázek pro opraveným chodníkem uplacené lokální bafuňáře?

Mají problémy i v sexuálním životě, pokračuje o chlapcích psycholog, také pornografie je vytvářená muži, pro muže a založená na hodnotách jako je mužská dominance, podrobování a objektifikace ženy. V pornu není místo pro milostný vztah. Pokud kluk (zvláště muslimský) nikdy neměl přítelkyni a vyrůstá na pornu, domnívá se, že to, co vidí ve filmech, dívky chtějí, že chtějí být podrobeny. Žádné dotyky, polibky, mluvení, sex je pro ně pouze o fyzickém výkonu, který končí ve chvíli, kdy muž dosáhne orgasmu. Tímto způsobem se mladí muži stávají skutečně „odpojení“ od moderní společnosti. Raději žijí v paralelní realitě. Mimochodem nejvíce se děsím toho, až se rozšíří levné google brýle, které si kluci nasadí a najednou už nahé (navíc dokonalé, rozuměj: vyretušované) ženy a vesmírné lodě nebudou jen na obrazovce, ale budou poletovat všude kolem nich.

Což nejen psychologa, ale i mne dovádí k jádru pudla: k davovému mlčení, mrtvým broukům atd.: Také analyzujeme tzv. efekt přihlížejícího, dodává dr. Zimbardo: Paradox, že čím více lidí je přítomno nějaké kritické situaci, tím méně je pravděpodobné, že někdo zasáhne, pomůže. Přihlížející uzavřou tichou dohodu nedělat nic, nevměšovat se. Přitom kdyby tam byl člověk sám, cítil by tlak, že musí pomoci. Ale jakmile je na místě více lidí – stačí i tři – odpovědnost je rozptýlena a utlumena, což je důvod, proč nikdo nezasáhne. Copak se my tady už nepamatujeme na všeobecnou kolektivní nezodpovědnost v době, kdy všechna moc patřila lidu, a tím pádem nikomu? Jak dlouho ještě budeme jen davově (u televizních zpráv nebo v hospodách či stranických klubech) nečinně přihlížet, jak rychle a kam se naše společnost řítí?

151

Když navíc i poslední hit, rozšíření chytrých telefonů je novou formou zla. Lidé (a nejen muži, ale stále víc i ženy) se neustále dívají do těchto magických krabiček a nevnímají špatné věci, které se dějí kolem nich. Muži se vzdávají sociální reality a mění ji za realitu virtuální. Je jim jedno, že nemají kamarády, že nemají partnery. Nezajímají se o své rodiče, nechodí volit, nezajímá je vzdělávání, sport ani koníčky.

Naznačuji, že svět už asi nemá běžně očekávatelné řešení (kromě duchovnosti). Chce to celkovou defragmentaci a reset. Chce to rázně natrhnout klamné iluzorní reality (začít můžeme pozitivním úmyslem a některými vyzkoušenými buddhistickými metodami, navíc s přihlédnutím k syndromu ukazovátka a snadné manipulace zlem, jak o tom píše Zimbardo), nenechat znovu rozjet tobogán postižení. A vůbec, kde jsou všichni (naši současní) hrdinové, kteří se odváží aktivně namítnout, že císař je nahý (nebo že prezident je pomstychtivý ješita)? Musíme si je holt dobře porodit a vychovat. Zimbardo ne náhodou pracuje také na projektu, ve kterém učí mladé lidi identifikovat zlo, a vstát a v situacích, kdy ostatní jen přihlížejí, zareagovat.

Vrátím se k tématu, kterým se zabývám již hodně dlouho: ani Zimbardo ovšem nedošel k základní příčině všeho (zla), tedy k novorozence i celou společnost poškozujícím, protože zbytečně zmedikalizovaným porodům. Chce to změnit porodnictví, začít rodit příští buddhy a ve třech generacích dosáhnout osvícení (osvícený člověk, ale i malý, dobře, protože doma porozený buddha, umí přirozeně řešit konflikty tím, že jim předchází. Buddhistická ekonomika nesoupeří, nekonkuruje, ale pomáhá lidem neustále se učit a duchovně růst. Atd. Jak dlouho ještě bude třeba to připomínat? Opravdu ještě není tak zle, aby mohlo začít být lépe?

152

České ženy jsou trénované jako muži

… říká Češka, která se učila u kolumbijských indiánů. Na mé pouti se mi dostalo velkého ponaučení. V první řadě mi bylo řečeno, že neexistuje žádná moudrá žena na téhle planetě, tvrdí Monika Michaelová: všechny byly zlikvidované inkvizicí nebo výchovou. Toto netradiční učení si odnesla od jihoamerického kmene, který v Kolumbii žije stále tradicemi z předkolumbovské doby. Prý díky tomu pochopila postavení a role žen ve společnosti, a přestože se to feministicky smýšlejícím lidem nemusí líbit, razí pro současnou patriarchální společnost i další (pozitivně podvratnou) revoluční myšlenku, že žena by neměla myslet a něco dělat, ale nechat, aby se věci děly samy. Uff, konečně jsem se dočkal, a ocituji rozhovor téměř celý (jen si občas neodpustím drobnou pozitivní a zduchovňující poznámečku).

 V kmeni Kogi pracují v páru. Pár má naprosto vyrovnané síly, ani muž ani žena nic neovládá. Jde o neustálý konsenzus toho, co je mužství a co ženství. Žena je podle nich jako anakonda – had, který vnímá celým povrchem svého těla. Nezaměřuje se na jeden bod, ale vnímá prostor na kilometry kolem sebe. Aniž by přemýšlela, ví, co se kolem děje. Kde je jaký kámen, kde se co šustne, kde je potrava. Žena je sama o sobě životem a její prací je ho udržovat. Muž je zase jako orel nebo kondor. On celý prostor, který žena vnímá, vidí. Orel vidí v krajině potravu i překážky a je ve spojení s hadem prostřednictvím citu. Já tomu říkám láska. Jsou otevření, a na rozdíl od nás si domorodý pár rozumí. Když se žena ráno probudí, ptá se jí muž, co se jí zdálo, jak se cítí, pozoruje ji a čte v ní o světě jako naši muži v novinách. Věří tomu, že žena je reflexí života. Nejen odrazem, ale živou součástí. To, co se děje na Zemi, přímo ovlivňuje, jak se cítí.

153

 Joj, tetelí se má tak dlouho z českých žen smutná dušička! Toto je zatím vůbec nejlepší (nevyžádaná) odpověď nějaké české Ženy (a že jsem jich za ty poslední roky potkal jen několik) na mou prosbu: Mohla bys sepsat, jak jsi dokázala zůstat Ženou? Monika to zvládla s přehledem, jako mniši s meditací: Tři měsíce mě šaman učil, jak v páru udržují rovnováhu i životní prostředí. Každé ráno mě pozoroval a podle toho si pak nastavil program celého svého dne. Ne náhodou tvrdím, že ženy nepotřebují ášramy a meditační centra, anebo že jim stačí přirozeně (nejlépe orgasmicky) porodit. Třeba teď, ve smyslu rčení Nemůžeš z pasti, dokud nevíš, že jsi v ní, něco důležitého nastartuje, a české ženy začnou objevovat a vracet se k původní ženskosti?! 

 Potkávám se s Češkami a některé z nich jsou velmi vnímavé, říká Monika dál, a poté i jakoby navzdory všem feministickým řečem, a nekorektně ale o to víc realisticky, konstatuje: Setkala jsem se ale s tím, že ženy svým přirozeným schopnostem nerozumí a neumí s nimi pracovat. Potlačování citu může vést až ke zdravotním problémům. Když se tělesné symptomy vracejí, ani lékaři pak nevědí, čím žena vlastně trpí. Joj, nepřestávám se divit. A nejen to, ona dokonce naznačuje i možnou příčinu globálních ekologických problémů současnosti! Zdá se mi, že žena je přímo ovlivněná vytěženou, zastavěnou a příliš kultivovanou krajinou. Na jihu Čech graduje problém se Šumavou. Další problém je všude, kde se těžilo. Když se podívám na ženy tam, jsou drsné a bez radosti. Cítí v sobě, že bylo ze Země něco násilně vzato. Odráží se to na jejich psychickém stavu a schopnosti užít si svůj život i ve vztahu s mužem.

To, že žena je ženou, tady nepoznáme, protože jsme odmala trénované být muži. Podstupujeme v podstatě vojenský výcvik. Trénují nás, abychom přemýšlely a dělaly věci. Ne abychom nechaly, aby se věci děly. Chováme se tak, jak nám kdo říká, a nemáme rozvinutý ženský dar tvoření a proměny, tvrdí odvážně i Monika, a já raději ani nepřipomínám své stesky nad

154

otitulovanými, protože v mužské logice vzdělanými Češkami, které ale neumí porodit a nakojit dítě, a raději ani nevzpomínám jak na stovky vulgárních mailů od žen, které uječeně reagovaly na mé knihy a citace porodníků a psychologů ze Západu, kriticky popisujících totalitní praktiky v českých porodnicích, tak na obdobná smutná konstatování o postupné ztrátě skutečné ženskosti českých princezen. Ženská kvalita se nedá vysvětlit slovy. Není logická, ani mentální. Je prožitková. V naší společnosti je žena definována dlouhými vlasy, prsy, sukní a dalšími aspekty z módních časopisů, popisuje niterně (od mužských manipulací) emancipovaná, vzdělaná ale o to víc intuitivně zkušená žena.

Byla jsem učitelkou, pracovala v ziskovém i neziskovém sektoru, učila jsem se u šamana. V naší společnosti nemám kolonku. Přišla jsem na to, jaký je můj talent, a nemá to nic společného s tím, že bych znala nazpaměť Mendělejevovu tabulku chemických prvků, nebo byla výborná krasobruslařka. Můj talent není měřitelný, přesto přináším společnosti přidanou hodnotu v tom, že dělám, co je třeba. Zastávám roli, kterou najdete například u indiánů, kde má místo člověk, jemuž říkají šaman, medicinman, léčitel, nebo také klaun. Dalo by se tedy říci, že jsem klaunka, říká o sobě ta, která si umí ze sebe dělat legraci, čímž m. j. dokazuje, že se nebere tak vážně jako mnohé emancipované bohyně či studentky genderových věd: intuitivně ví… že ví. A které jsem už také napsal, jakou mi (svou existencí) udělala velikou radost.

V případě ženy jde o to, že cítí, kde se ve společnosti děje něco, co ji vyvádí z rovnováhy. V té chvíli se přestane lidem dobře dařit, což má různé průvodní jevy. Od civilizačních chorob po psychické stresy a poruchy. Úkolem ženy klaunky, nebo páru, který udržuje rovnováhu, je poukázat na chybu a začít vyvažovat. Což připomíná mé blogy o žolíkovi, který sice vypadá jako šašek, ale dokáže rozesmát a hrát své role ve hře, ale zároveň je jaksi nad

155

kategoriemi: má přirozenou (duševní?) převahu z podstaty své existence.

 Monika uvažuje a reaguje žensky a šamansky, individuálně změněna, a proto moudře lokálně reagující, ale zároveň ví, kde nás boty tlačí, a funguje českoglobálně: Začal školní rok a mým přáním je, aby se naše děti už přestaly učit, jak opakovat minulost, a vydaly se svým vlastním směrem. Učí se pořád dokola to, co někdo zanesl do osnov před padesáti lety, bezprostředně, jako pohádkové dítě naznačuje všem špatně porozeným ministrům školství a školním inspektorům (ale i politikům a bankéřům) za posledních dvacet pět let, že jsou zkamenělí, nazí, a tedy zbyteční: že jen překážejí…

A přitom zná řešení: Nemá cenu nadávat, to nikam nevede. Každý z nás musí udělat tu svou změnu. Někdo například zdravě vaří, já pracuju s maminkami a se studentkami. A až české ženy budou rodit přirozeně, a děti budeme vychovávat a učit hrou (a holčičky jako ženy), a v průběhu tří regenerativních generací navíc všichni budeme daleko kulturnější a duchovnější (nebo nebudeme vůbec), budou dobře porozené a svým ženstvím probuzené Ženy své muže hodně chválit, a smát se vtipům o sobě, a také proto budou celou společností oceňovány a uctívány: budou dohlížet na rovnováhu všeho a kvalitu rodinného a životního prostředí zvláště, joj, to se budeme mít… 

Uff, to se mi ulevilo, konečně mohu se svou mužskou osvětou žen skončit… Už je to tady!

156

Obsah

Situace 7Kde se rodí zlo 11Když frekvence ladí 15Mít děti či nemít 20Mediální osmero domarodičky 24Kruh se začíná uzavírat 28Strach 32Zkoherentnění 36O připoutanosti k nepřipoutanosti 43Poporodní syndrom 47Nedivím se jim 52Matemašte jako Řím 56Hlava XXII (duchovní) 59Stromy si pomáhají 63Hologram v matrixu 67O drogách a duchovnosti 71Nejnebezpečnější droga 78Svět podle žen 82Ještě o rozmazlených holčičkách 87Ještě o poruchách chování 92Okamžité tekuté uspokojení 100Zadarmo (a se slevou) 107Dalajlamovství 112Bohyně? 120Výhody těhotenství 127Neslyšíme, nevidíme 128Budoucnost vztahů a rodiny 133Mateřské štěstí není mýtus 138Mateřské štěstí!!! 142Běžecké (a new age) matemašte 144Role a situace 149České ženy jsou trénované jako muži 153

157

158