UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCIPrávnická fakulta
Katedra politologie a evropských studií
Bc. Petra Husičková
VZTAHY MEZI EVROPSKOU UNIÍ A LATINSKOU AMERIKOU – POSUNY A PROBLÉMY NAPLŇOVÁNÍ STRATEGICKÉHO PARTNERSTVÍ
Magisterská diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: Mgr. Petra Měšťánková, Ph.D.
Olomouc 2010
Univerzita Palackého v OlomouciPrávnická fakulta
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: „Vztahy mezi Evropskou unií
a Latinskou Amerikou - posuny a problémy naplňování strategického partnerství“
vypracovala samostatně pod odborným dohledem vedoucí diplomové práce a uvedla
jsem všechny použité podklady a literaturu.
V Olomouci dne ….……….. Podpis ………………………
Poděkování
Ráda bych touto cestou poděkovala vedoucí své diplomové práce
Mgr. Petře Měšťánkové, Ph.D. za odborné rady a pomoc při zpracování předkládané
diplomové práce.
Bc. Petra Husičková
OBSAH
SEZNAM TABULEK....................................................................................................5SEZNAM GRAFŮ........................................................................................................6SEZNAM SCHÉMAT...................................................................................................7SEZNAM PŘÍLOH.......................................................................................................8SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK..............................................................................9ÚVOD..........................................................................................................................1I. TEORETICKÁ ČÁST...............................................................................................71 VYMEZENÍ KLÍČOVÝCH POJMŮ...........................................................................7
1.1 Globalizace.......................................................................................................8
1.2 Region.............................................................................................................10
1.3 Regionalismus a nový regionalismus..............................................................12
1.4 Interregionální vztahy a interregionalismus.....................................................16
1.5 Geografická a ekonomicko-politická specifikace Latinské Ameriky.................19
1.5.1 Vymezení regionu Latinské Ameriky........................................................19
1.5.2 Integrační sdružení v Latinské Americe....................................................21
II. ANALYTICKÁ ČÁST............................................................................................272 STRATEGICKÉ PARTNERSTVÍ...........................................................................27
2.1 Vztahy mezi Evropskou unií a Latinskou Amerikou do poloviny 90. let...........28
2.2 Vývoj vztahů mezi Evropskou unií a Latinskou Amerikou od 2. poloviny 90. let
...............................................................................................................................31
2.2.1 Nová strategie EU směrem k Latinské Americe.......................................31
2.2.2 Důvody a cíle strategického partnerství....................................................32
2.2.3 Institucionalizace vztahů mezi Evropskou unií a Latinskou Amerikou......33
2.3 Zhodnocení summitů EU-Latinská Amerika a Karibik.....................................35
2.4 Současná podoba vzájemných vztahů............................................................37
3 OBCHODNÍ VZTAHY MEZI EVROPSKOU UNIÍ A LATINSKOU AMERIKOU. 413.1 Vývoj vzájemných obchodních vztahů............................................................42
3.2 Charakteristika obchodních vztahů.................................................................47
3.3 Programy ekonomické pomoci a spolupráce..................................................50
3.4 Evropská investiční banka v Latinské Americe...............................................52
3.5 SWOT analýza obchodních vztahů.................................................................53
3.5.1 Silné a slabé stránky obchodních vztahů.................................................53
3.5.2 Příležitosti a hrozby obchodních vztahů...................................................55
ZÁVĚR.......................................................................................................................58Abstrakt....................................................................................................................61Abstract....................................................................................................................62SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY.................................................66
SEZNAM TABULEK
Tabulka 1: Vývoj počtu přeshraničních firem a mezinárodních organizací mezi léty
1960-1995....................................................................................................................8
Tabulka 2: Přehled summitů Evropské unie a Latinské Ameriky a Karibiku..............36
Tabulka 3: Obchod EU se státy Latinské Ameriky (v mld. euro)................................47
Tabulka 4: Regionální programy biregionální spolupráce..........................................50
Tabulka 5: Silné a slabé stránky obchodních vztahů.................................................53
Tabulka 6: Zdroje nerostného bohatství v Latinské Americe.....................................54
Tabulka 7: Příležitosti a hrozby obchodních vztahů...................................................55
SEZNAM GRAFŮ
Graf 1: Hrubý domácí produkt na obyvatele ve vybraných zemích Latinské Ameriky
za rok 2007 (v USD)..................................................................................................20
Graf 2: Import EU z Latinské Ameriky a Karibiku (2006)...........................................48
Graf 3: Export EU do Latinské Ameriky a Karibiku (2006).........................................48
Graf 4: Rozvržení půjček EIB v Latinské Americe dle sektoru v období 1993-2007. .52
SEZNAM SCHÉMAT
Schéma 1: Postup zpracování diplomové práce..........................................................6
Schéma 2: Přehled regionů.......................................................................................11
Schéma 3: Integrační seskupení v Latinské Americe................................................15
SEZNAM PŘÍLOH
Příloha 1: Mapa Latinské Ameriky v pojetí EU...........................................................63
Příloha 2: Import EU z Mercosuru a export EU do Mercosuru za rok 2006...............64
Příloha 3: Import EU z Chile a export EU do Chile za rok 2006.................................65
SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK
ACP Afrcian, Caribbean and Pacific group of states
ALA Asia and Latin America
ALFA Amérique Latine Formativ Académique
ALURE Amérique Latine Utilisation optimale des Ressources
Energétique
ASEAN Association of Southeast Asian Nations
CACM Central American Common Market
CAN Comunidad Andina de Naciones
CAP Common agricultural policy
CARICOM Caribbean Community
CARIFTA Caribbean Free Trade Association
DP Diplomová práce
ECIP European Community Investment Partners
EFTA European Free Trade Association
EHS Evropské hospodářské společenství
EIB Evropská investiční banka
ES Evropská společenství
EU Evropská unie
FTAA Free Trade Area of the Americe
GATT General Agreement on Tariffs and Trade
GRULA Group of Permanent Latin American Ambassadors
GSP System of Generalized Preferencies
HDP Hrubý domácí produkt
ILO International Labour Organization
ISI Industrialización por Sustitución de Importaciones
JVT Jednotný vnitřní trh
LAIA Latin American Integration Association
MCCA Mercado Común Centroamericano
MERCOSUR Mercado Común del Sur
NAFTA North American Free Trade Agreement
NGO Non-governmental organization
OAS Organizace amerických států
OSN Organizace spojených národů
SELA Sistema Económico Latinoamericano
SICA Sistema de la Integración Centroamericana
UNASUR Unión de Naciones Suramericanas
WTO World Trade Organization
ÚVOD
Předkládaná práce se zabývá vztahy mezi Evropskou unií a Latinskou
Amerikou, přičemž se zaměřuje především na současné vazby těchto regionů
a na problémy, které se objevují ve vzájemné spolupráci v rámci strategického
partnerství. Práce neopomíjí ani důležité faktory na mezinárodní scéně, které
významně ovlivňují vzájemné vztahy obou regionů.
Zdůvodnění výběru tématu
Při výběru tématu diplomové práce jsem měla jediný cíl – využít své znalosti
z předchozího studia na Filozofické fakultě – tedy ekonomické poznatky a dále
jazykové schopnosti. Obojí jsem při psaní této diplomové práce uplatnila. Nicméně,
toto téma je tak obsáhlé a složité, že jsem nemohla pokrýt veškerý jeho obsah,
a tak je tato diplomová práce spíše jenom hrubým náčrtem vzájemných vztahů
s důrazem na obchodní vazby. Záměrem této práce v žádném případě není
poskytnout komplexní pohled na interregionální vztahy.
Vymezení cíle
Hlavním cílem této diplomové práce je zhodnotit strategické partnerství mezi
Evropskou unií a Latinskou Amerikou. Proto chci za prvé zjistit, jak tyto regiony
postupují v jeho naplňování, a za druhé jaké problémy se při jeho realizaci objevují,
přičemž hlavní důraz bude kladen na obchodní vztahy. Stanoveného cíle dosáhnu
využitím diachronní komparace tak, že zanalyzuji vzájemné vztahy od koloniálního
období až po současnost, přičemž se zaměřím na faktory, které tyto vztahy ovlivňují.
V oblasti obchodní spolupráce vytyčeného cíle dosáhnu tak, že zpracuji SWOT
analýzu obchodních vztahů, a to jak z pohledu Evropské unie, tak i z pohledu
Latinské Ameriky. V této analýze budu jasně definovat silné a slabé stránky, dále
hrozby a příležitosti obchodních vztahů. Dalším logickým krokem potom bude
vyhodnocení SWOT analýzy v podobě formulování perspektiv této interregionální
spolupráce, které budou součástí Závěru.
0
Členění práce
Diplomová práce se dělí na dvě hlavní části a celkem tři kapitoly, které jsou
dále členěny do podkapitol. První část – teoretická – zachycuje základní pojmy, které
tvoří teoretické východisko pro další kapitoly: „globalizace“, „region“, „regionalismus“,
nejnovější etapu regionalismu – „nový regionalismus“, dále „interregionální vztahy“
a „interregionalismus“. Tyto pojmy jsou klíčové pro analýzu vztahů mezi
EU a Latinskou Amerikou vzhledem k tomu, že se jedná o vztah mezi dvěma
regiony, kdy uvnitř obou regionů ještě probíhají integrační procesy, i když
oba dosáhly odlišného stupně integrace. V závěru první kapitoly je pak vymezeno
území Latinské Ameriky z hlediska geografického i ekonomického, včetně stručné
charakteristiky nejvýznamnějších místních integračních sdružení, přičemž uvádím
i jejich vazby na Evropskou unii.
Druhou část – analytickou- tvoří dvě kapitoly - „Strategické partnerství“
a „Obchodní vztahy mezi Evropskou unií a Latinskou Amerikou“. V úvodu první
analytické kapitoly jsou stručně zaznamenány hlavní mezníky ve vývoji vzájemných
vztahů, přičemž se zaměřuji na současnou podobu vztahů, která zahrnuje strategické
partnerství. Uvádím zde také důvody, které vedly k strategickému partnerství, jeho
cíle, a to včetně faktorů, které jej ovlivňují. Následně se zaměřuji na politický dialog
mezi regiony, přičemž uvádím všechny úrovně, na kterých tento dialog funguje. Dále
zde analyticky zhodnocuji význam a obsah summitů mezi EU a Latinskou Amerikou.
Další kapitola se soustředí na obchodní vztahy mezi Evropskou unií
a Latinskou Amerikou, protože tato dimenze je hlavní osou vztahů mezi oběma
regiony. Tato kapitola zahrnuje stručný vývoj vzájemných obchodních vztahů a jejich
charakteristiku, včetně programů spolupráce realizovaných Evropskou unií. Poslední
podkapitola má za cíl sloužit jako analýza silných a slabých stránek, příležitostí
i hrozeb v podobě analýzy SWOT, přičemž odráží dosavadní poznatky o dané
problematice. Vyústěním celé této diplomové práce je pak Závěr, kde shrnuji pokroky
a problémy v naplňování biregionálního strategického partnerství a na základě
SWOT analýzy formuluji perspektivy strategického partnerství v oblasti obchodních
vztahů.
1
Použité metody
Při psaní diplomové práce jsem postupovala empiricko-analytickou metodou.
V druhé kapitole jsem využila diachronní komparaci – sledování změn v čase
v kapitolách, které se věnují vývoji vzájemných vztahů. V kapitole o obchodních
vztazích jsem zpracovala SWOT analýzu, která je známá jako metoda, pomocí které
je možno identifikovat silné (Strengths) a slabé (Weaknesses) stránky, příležitosti
(Opportunities) a hrozby (Threats), spojené s určitým projektem, typem podnikání,
opatřením, politikou apod. V podstatě ji lze ale aplikovat na cokoliv. Já jsem metodu
SWOT analýzy v této diplomové práci použila k zhodnocení obchodních vztahů. Dále
jsem využila metodu komparace (srovnávání Latinské Ameriky a Evropské
unie v 3. kapitole o obchodních vztazích), a metodu syntézy (pro shrnutí poznatků
v Závěru). Celý postup psaní diplomové práce je pak přehledně zachycen
ve Schématu 1.
Zhodnocení použitých zdrojů a literatury
Při psaní diplomové práce byly pro mě nejvýznamnějším zdrojem informací
primární dokumenty institucí Evropské unie, kde jsem našla nejvíce relevantních
informací k dané problematice. Byly to především různá sdělení, hodnotící zprávy
a další dokumenty Komise, Rady Evropské unie a Evropského parlamentu, k jejichž
vyhledávání jsem využila také portál EurLex.
Bohužel toto téma není dostatečně pokryto v českém jazyce, takže jsem
musela zpracovat informace ze zdrojů v anglickém a španělském jazyce. Nicméně,
využila jsem i několik česky psaných publikací, především od Evy Cihelkové, která
se intenzivně věnuje vnějším vztahům Evropské unie a pokrývá tuto problematiku
nejrozsáhleji ze všech českých autorů, ať už v monografiích, časopisech, nebo
v různých studiích a sbornících. Především její publikace Vnější ekonomické vztahy
Evropské unie z roku 2003 byla cenným zdrojem informací. Co se týká teorie,
vycházela jsem především z českých autorů – Pavla Hnáta a Davida Müllera, kteří
se této problematice věnují nejvíce. Z českých autorů se vnějším vztahům Evropské
unie věnuje ještě například Vladimír Baar (Vnější vztahy Evropské unie:
geoekonomické a geopolitické aspekty jejich makroregionální diferenciace), Lenka
Adamcová, Ivo Gombala (Latinská Amerika ve světové ekonomice: postavení
2
a regionální ekonomická integrace v 90. letech), či Radomír Jungbauer. Žádná
publikace od českého autora však neposkytuje komplexní pohled na vztahy Latinské
Ameriky a Evropské unie, většinou se autoři věnují pouze určitému aspektu
vzájemných vztahů, rozsáhleji je tato problematika zachycena spíše ve španělsky
psaných publikacích.
Ze španělských autorů se nejvíce tomuto tématu věnuje José Antonio
Sanahuja a Christian Freres, a to jak v monografiích (např. América Latina y la Unión
Europea: Estrategias para una asociación necesaria), tak i v různých pracovních
dokumentech a studiích. Využila jsem také informace z knihy od Vincenta Cabeda
Mallola (La integración política en Europa y en América Latina: Analogías
y contradicciones).
Dále jsem čerpala z několika časopisů – např. Politologický časopis, Politická
ekonomie, Mezinárodní vztahy, nebo Mezinárodní politika, kde některá čísla byla
věnována právě problematice vztahů Evropské unie a Latinské Ameriky. Využila
jsem také informace z elektronického časopisu Revista electrónica de studios
internacionales a z chilského časopisu Revista de ciencía política. Přínosné byly také
různé studie, zprávy a jiné dokumenty vydávané univerzitami v Madridu (FRERES,
SANAHUJA: Study on Relations between the European Union and Latin America .
New Strategies and Perspectives), Venezuele (RUIZ: The New EU Policy towards
Latin America. The Promises and the Results), Miami (CRAWLEY: Toward
a biregional agenda for the twenty-first century), nebo instituty zabývajícími
se mezinárodními vztahy, včetně těch co se zabývají přímo vztahy mezi Evropskou
unií a Latinskou Amerikou (Real Instituto Elcano, Instituto Complutense de Estudios
Internacionales, German Institute of Global and Area Studies). Nezanedbatelný zdroj
představovaly také různé europortály a webové stránky věnující se rozvojové politice,
či mezinárodním vztahům, dále také oficiální stránky regionálních sdružení
a organizací, či archiv evropské integrace z univerzity v Pittsburghu. Využila jsem
také evropskou databázi Eurostat, údaje ze Světové banky, či výroční zprávy
Evropské investiční banky, a to zejména ke zjištění ekonomických údajů, které
sloužily jako podklady pro tvorbu grafů či tabulek v kapitole, která se zabývá
vzájemnými obchodními vztahy.
3
Používané zkratky a časové vymezení
Chtěla bych ještě upozornit na to, že je v textu užíváno označení ES
(Evropská společenství), popř. Společenství do roku 19931, dále potom užívám
již termín Evropská unie (EU), popř. obojí označení ES/EU, pokud se jedná o situaci,
kdy popisuji činnost tohoto subjektu v širším časovém horizontu. S ohledem
na termín odevzdání diplomové práce jsou v textu zachyceny informace dostupné
do 31. března 2010.
1 V souvislosti s přijetím Maastrichtské smlouvy, která vstoupila v platnost v listopadu 1993
4
Schéma 1: Postup zpracování diplomové práce
Zdroj: Vlastní zpracování
5
ZADÁNÍ DP
TEORETICKÁ ČÁSTvymezení klíčových pojmů,
specifikace regionu Latinské Ameriky
ANALYTICKÁ ČÁSTvymezení vztahů mezi Evropskou
unií a Latinskou Amerikou , SWOT analýza obchodních
vztahů
VYHODNOCENÍ PROVEDENÉ ANALÝZY
FORMULACE PERSPEKTIV VZÁJEMNÝCH OBCHODNÍCH
VZTAHŮ
ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ DP
I. TEORETICKÁ ČÁST
1 VYMEZENÍ KLÍČOVÝCH POJMŮ
V této části vymezím základní pojmy, které jsou podstatné pro lepší pochopení
dalších kapitol. Nejprve vysvětlím pojem „globalizace“, který úzce souvisí s pojmem
„regionalismus“. Zaměřím se také na nejnovější fázi regionalismu, tzv. nový
regionalismus, který je důležitý z hlediska latinskoamerické integrace především
proto, že v rámci této integrační vlny vznikla dvě hlavní integrační uskupení v oblasti
Latinské Ameriky – Společný trh jihu (dále jen Mercosur) a Severoamerická dohoda
o volném obchodě (dále jen NAFTA). Dále definuji termín „region“, to je klíčové
pro stanovení subjektů, které se budou regionální spolupráce účastnit. Nakonec
vysvětlím, co znamenají „interregionální vztahy“ a „interregionalismus“, neboť
následně v práci analyzuji spolupráci v rámci dvou regionů – Evropské unie
a Latinské Ameriky.
V dalších podkapitolách se budu věnovat specifikaci regionu Latinské Ameriky
– vymezím, co zahrnuje Latinská Amerika z geografického hlediska, uvedu základní
ekonomické ukazatele a popíši nejvýznamnější regionální ekonomická sdružení,
ale i plán celokontinentální integrace a politický projekt Organizace amerických států.
6
1.1 Globalizace
Určení počátků globalizace se v literatuře podstatně liší. V širším historickém
kontextu lze o znacích globalizace hovořit již od dob existence mongolské říše,
čínské říše a dalších vyspělých kultur. Například Immanuel Wallerstein2 spojuje
počátek globalizace se vznikem globálního kapitalismu v 16. století, ale např.
dle Davida Minaříka sahají počátky globalizace teprve do konce 19. století,
kdy se dotvářela koloniální soustava. Nicméně, výrazněji se globalizace projevuje
až po druhé světové válce, kdy se zvyšují mezinárodní toky zboží a služeb3.
V odborné literatuře se velmi různí také samotná definice pojmu globalizace,
avšak základní charakteristiky zůstávají stejné – změna role státu a státocentrických
orgánů, celosvětové teritoriální měřítko a globální kvalita vztahů. Role národních
států se v určitém ohledu oslabuje, je tomu tak především u malých a středních států,
které ztrácejí vliv na chod ekonomiky a jsou stále více odkázány na rozhodování
mezinárodních a světových organizací, jako je např. Mezinárodní měnový fond,
Světová banka, či Světová obchodní organizace. Globalizace samotná zahrnuje
rozšířený mezinárodní obchod, telekomunikace, měnovou koordinaci, nadnárodní
korporace, technickou a vědeckou spolupráci, kulturní výměnu nového typu
a rozsahu, migraci a tok uprchlíků, vztahy mezi bohatými a chudými zeměmi světa.
Důkazem rychle postupující globalizace je počet přeshraničních firem
a mezinárodních organizací (viz Tabulka 1)4.
Tabulka 1: Vývoj počtu přeshraničních firem a mezinárodních organizací mezi léty 1960-1995
1960 1995
Přeshraniční firmy 3500 40000
Mezinárodní organizace 154 1763
Zdroj: Barry 2001, s. 617.
Globalizace přináší mnoho pozitiv, ale zároveň s sebou nese i určitá rizika.
Mezi výhody zcela jistě patří rychlejší růst obchodu v důsledku liberalizace, přístup 2 viz WALLERSTEIN 2008.3 MINAŘÍK 2006, s. 1234 MAJEROVÁ 2008, s. 28; ŠEVČÍK, ŠEVČÍKOVÁ 2009, s. 14; MEZŘICKÝ 2006, s. 13.
7
k trhům přesahujícím národní hranice, či rostoucí životní úroveň jednotlivých zemí
v důsledku větší konkurenceschopnosti daného regionu nebo země. Obrovskou
úlohu v globalizovaném světě hrají informační technologie, které jsou neustále
zdokonalovány, a díky nim dochází ke snižování nákladů a k časové úspoře.
Informace však představují i určité riziko, především jejich ohromné množství
má za následek obtížnější výběr těch relevantních. K největším negativům plynoucím
z procesu globalizace patří zvyšování sociálních rozdílů ve světě, či globalizace
„nežádoucích“ jevů, jako je kriminalita, terorismus, nebo znečišťování životního
prostředí5.
Ingrid Majerová6 navíc k výše uvedeným negativním důsledkům globalizace
řadí ještě rostoucí význam transnacionálních podniků, které inklinují k zneužívání
své pozice na trhu a vymykají se kontrole národních vlád (stát např. nemůže ovlivnit,
kde budou tyto firmy platit daně). V důsledku tohoto dochází k zániku podniků
a pracovně náročných odvětví v hospodářsky vyspělých zemích, která se poté
stěhují do zemí rozvojových. Ve vyspělých zemích pak vznikají odvětví nová, která
jsou náročná na kvalifikovanou pracovní sílu, zatímco v rozvojových zemích
se soustřeďuje výroba náročná na pracovní sílu, kdy výsledkem jsou statky s nízkou
přidanou hodnotou7.
Bez ohledu na její protikladné účinky, globalizace bezesporu dlouhodobě
představuje cestu k efektivnosti a konkurenceschopnosti. V období současné
finanční krize se však můžeme setkat také s termínem „deglobalizace“, který
se objevuje v důsledku propadu přeshraničního pohybu kapitálu. Dle Jiřího Fárka
jde o fenomén, který značí predikční nejistotu ze zjevně se šířícího útlumu finanční
globalizace, kdy se investoři, finanční instituce a banky vracejí ze zahraničí zpět
ke svým domácím trhům8.
1.2 Region
5 CIHELKOVÁ a kol. 2001, s. 23-24; více viz Globalizace versus Regionalismus 2006.6 MAJEROVÁ 2008, s. 32.7 Tamtéž.8 FÁREK 2009, s. 4.
8
Ještě než přejdu k vymezení regionalismu, který úzce souvisí s výše
zmiňovanou globalizací, považuji za důležité nejdříve definovat pojem region.
Následně potom bude možné stanovit subjekty, které se regionální spolupráce
účastní.
Existuje mnoho definicí pojmu region. Jako nejvhodnější pro účely této
diplomové práce se mi jeví tato: „Region je v sociálních vědách chápán jako
soudržná oblast, homogenní podle vymezených definičních kritérií a zároveň podle
těchto kritérií odlišná od sousedních oblastí a regionů. Jedná se o intelektuální
konstrukt vystavěný na výběru charakteristik relevantních pro konkrétní problém,
zároveň se záměrným přehlížením charakteristik, které jsou považovány
za irelevantní.“9
Dle Davida Müllera10 je postavení regionu v mezinárodní politice možné
charakterizovat několika klíčovými faktory, kterými jsou:
velikost a populace
ekonomická síla
váha a vyjednávací schopnost v mezinárodní politice
minimální úroveň existence společné a konzistentní zahraniční politiky.
Jako region lze tedy vymezit dvě skupiny subjektů vstupujících
do mezinárodní politiky: regiony – státy a regiony – organizace. Tomu odpovídá
i následující schéma (Schéma 2), kde jsou uvedeni nejvýznamnější aktéři světa.
Schéma 2: Přehled regionů
9 MÜLLER 2007, s. 45.10 Tamtéž, s. 46.
9
Regiony - státy Regiony - organizace
Zdroj: MÜLLER 2007, s. 46.
Jak je ze schématu patrné, EU a latinskoamerická integrační uskupení
(zde MERCOSUR) se řadí k regionům - organizacím. Dle Müllerových kritérií
lze usoudit, že EU patří mezi nejvíce integrované regiony - organizace (vzhledem
k hospodářské a měnová unii, silné ekonomice, společné zahraniční politice,
poměrně silné vyjednávací schopnosti v mezinárodní politice, především
v ekonomické oblasti). Naproti tomu uskupení v Latinské Americe, jako je např.
Mercosur, nejsou tak integrovaná, chybí zde společný trh, společná zahraniční
politika, vyjednávací pozice v mezinárodní politice je ve srovnání s EU slabší, i když
jsme v současnosti svědky posilování některých zemích zapojených v G-20 (zejména
Brazílie).
10
USA
Rusko
Indie
Japonsko
Čína
EU
MERCOSUR
ASEAN
1.3 Regionalismus a nový regionalismus
Regionalismus (někdy také označován termínem „regionalizace“) jako proces
formování regionálních integrací se začal projevovat ve světové ekonomice
od počátku 20. století, přičemž lze sledovat podstatné odlišnosti v průběhu tří etap
jeho vývoje11. Nejvýraznější změna se projevuje mezi „starým“ a „novým“
regionalismem. Vzhledem k tomu, že se regionalismus ve své třetí vlně (od 90. let)
natolik odlišuje od předchozích etap, vžilo se pro něj v odborné literatuře označení
„nový regionalismus“, který je definován jako směna práv v přístupu na trh v rámci
omezené skupiny partnerů na základě preferenčních obchodních dohod. Dále
se nový regionalismus liší celkovou změnou přístupu k regionalismu a v existenci
nových druhů regionálních dohod, které oproti těm „starým“ dohodám zahrnují i jiné
oblasti spolupráce než jen ekonomické. Tyto změny jsou spojeny hlavně s potřebou
reagovat na měnící se globální podmínky, nové světové politické uspořádání a vstup
nových aktérů do regionální integrace. Nejdůležitější změna spočívá v orientaci
regionalismu navenek, tj. směrem ke globální otevřenosti, nutným reformám
a zvyšování konkurenceschopnosti. Tento otevřený regionalismus je typický právě
pro země Latinské Ameriky, kde se začal projevovat od 90. let odklonem od strategie
industrializace nahrazující dovoz (tzv. ekonomický model ISI – industrialización
por sustitución de importaciones)12.
Nový regionalismus se liší od starého regionalismu i v cílech. Cílem starého
regionalismu byla ochrana před silami globalizace a konkurence, navzdory tomu,
že v podstatě regionalismus podporuje makroekonomické síly, které vytváří
globalizaci: regionální integrace vede ke zvýšení konkurence v regionu, zvětšuje trhy
a podporuje mobilitu ekonomických faktorů V současné době lze říci,
že regionalismus je vlivem globalizace vnímán jako nástroj otevřené liberalizace
ekonomických vztahů, což vede k posílení národní a regionální pozice v globálním
světě13.
11 1. etapa: 50. – 60. léta, 2. etapa: 70. - 90. léta, 3. etapa: od 90. let.12 HNÁT, STEINMETZOVÁ, STUCHLÍKOVÁ 2008, s. 8; CIHELKOVÁ, HNÁT 2007, s. 358-359.13CIHELKOVÁ, HNÁT 2008, s. 69.
11
Existují dva typy v rámci nového regionalismu – „mělký“ a „hluboký“. Mělký
spočívá především v přijímání společných hraničních opatření. Příkladem mělké
formální integrace je Severoamerická dohoda o volném obchodě (dále jen NAFTA).
Hluboký regionalismus pak zahrnuje větší omezení, která ovlivňují politiky, jež jsou
v mnoha státech čistě národním zájmem14.
Evropská unie je dnes nejhlubším případem regionální ekonomické integrace
na světě, a to především díky svým formálním a institucionálním charakteristikám,
kterých během svého vývoje dosáhla. Evropská unie představuje typický příklad
druhé vlny regionalismu, pro kterou byl příznačný gradualistický přístup k integraci.
Některými kritiky však bývá Evropská unie označována jako „pevnost Evropa“ díky
snaze o hlubší integraci a regionalismu směrem dovnitř15.
Stejně jako Evropská unie i regionální uskupení v Latinské Americe
představují příklad ekonomické regionální integrace, a to v rámci třetí vlny
regionalismu, ačkoliv Společný trh Jihu (dále jen Mercosur) byl původně zamýšlen
jako politický projekt, který měl za cíl sblížit Argentinu a Brazílii pomocí ekonomické
integrace. Nicméně tato regionální uskupení zatím nedosáhla takové míry integrace
jako Evropská unie. Oproti Evropské unii, vznik regionálních integračních uskupení
v Latinské Americe nebyl doprovázen vytvořením byrokratických institucí a na iniciaci
a zprostředkování dohod se nepodílely ani ad hoc vytvořené mezivládní výbory
či komise. Dalším rozdílem v procesu vytváření regionální integrace byl také počet
aktérů, kdy na integračním procesu v Latinské Americe se na rozdíl od integrace
v Evropě podílel relativně omezený okruh aktérů16.
14 CIHELKOVÁ a kol. 2001. s. 76-81.15 CIHELKOVÁ, HNÁT 2008, s. 69; SANTA GADEA 1997, s. 46.16 BENEŠ, KARLAS 2008, s. 14.
12
Nový regionalismus 90. let v Latinské Americe je podle Josepa Ibáňeze17
definován několika následujícími znaky:
rozdílnost (v cílech uskupení, složení, institucionalizaci atd.)
překrývání (tzn. účast zemí ve více regionálních uskupeních najednou –
viz Schéma 3)
vládní impuls ke vzniku regionální integrace
ústřední úloha soukromého sektoru při vzniku a vývoji integračních iniciativ
otevřený regionalismus
V Latinské Americe se setkáváme především s ekonomickými regionálními
integracemi, z nichž nejvýznamnější je Mercosur a NAFTA. Ostatní integrační
uskupení (např. Skupina Tří, Středoamerický společný trh, Latinskoamerické
sdružení pro integraci) nedosahují takového významu kvůli politickým problémům,
či odlišným ambicím předních politiků. Ekonomickým regionálním integracím se budu
blíže věnovat v podkapitole 1.5.2.
Deglobalizace a nový regionalismus
V souvislosti s procesem deglobalizace, který zmiňuji výše, lze nový
regionalismus světové ekonomiky zařadit mezi exaktně doložitelné deglobalizační
tendence. Vhledem k tomu, že mezinárodní liberalizační negociace WTO krachují
a tzv. Katarské kolo se nedokončilo ani po 10 letech, nadále roste regionalismus
a počet parciálních smluv. Je totiž zřejmé, že došlo k zpomalení globalizace
v mezinárodní obchodní oblasti. Dle Jaroslava Foltýna nelze globalizaci uměle
urychlovat, a tak se dá očekávat spíše nárůst bilaterálních dohod. Ovšem narůstající
regionalizace by mohla vést k zvyšujícímu se protekcionismu18.
17 IBÁŇEZ 2000, s. 11. 18 FOLTÝN 2009, s. 10.
13
Schéma 3: Integrační seskupení v Latinské Americe.
Kubku Kuba
Zdroj: CIHELKOVÁ 2003, s. 423.
Zdroj: CIHELKOVÁ 2003, s. 423.
14
FTAA
Chile LAIA
PeruEkvádorBolívie
Andské společenství národů
Skupina 3
KolumbieVenezuela
CACM
GuatemalaHondurasSalvador
NikaraguaKostarikaPanama
NAFTA
USAKanada
Mexiko
MERCOSUR
ArgentinaBrazílie
ParaguayUruguay
1.4 Interregionální vztahy a interregionalismus
Vzhledem k tomu, že se zabývám vztahy mezi regiony, je důležité vymezit
pojem „interregionální“. Tento termín označuje typ vazeb mezi regiony, přičemž
se běžně používají i jiné pojmy, jako je např. regionální, či transregionální. Díky
vzestupu regionalismu, a především úspěšnému integračnímu evropskému projektu,
vznikl nový typ vztahů mezi subjekty mezinárodní politiky – „interregionalismus“,
kdy na jedné, či na obou stranách, stojí region nebo určitým způsobem upravená
a institucionalizovaná forma regionálního uskupení19.
Ve světě zjevně rostoucího regionalismu je především Evropská unie velmi
dobře umístěná na to, aby mohla vést hlavní trendy v oblasti regionalizace
a interregionálních vztahů a tuto šanci se také ve svých vnějších vztazích snaží
využít (např. v preferenci jednání s integračními uskupeními než se samostatnými
státy, nebo podporou integrace v jiných částech světa)20.
Müller21 chápe interregionalismus ve dvou pojetích - širším a užším. V širším
pojetí se dotýká všech vztahů mezi (inter-) a napříč (trans-) regiony, kterých
se účastní přinejmenším jedno regionální sdružení či více národních států.
Je zde podmínka účasti regionálního sdružení kvůli tomu, aby interregionální vztah
nebylo možné chápat jako bilaterální vztah dvou regionů – států. V užším pojetí
se potom interregionalismus vyznačuje vztahem mezi dvěma jednoznačně určenými
a definovanými regiony. Zde je možné vymezit dvě varianty interregionalismu, podle
toho, jestli se daného vztahu účastní region – stát. Pokud ano, pak se tato forma
vztahů označuje jako smíšený interregionalismus (např. EU – USA, ASEAN – Čína).
Pokud účast regionu – státu chybí, pak se takový vztah označuje jako čistý
interregionalismus (např. EU – MERCOSUR, EU – ASEAN)22.
Interregionální vztahy mohou nabývat několika forem. Jedná se v zásadě
o čtyři druhy vztahů: konflikt, soutěž, spolupráce a integrace, přičemž většina
interregionálních vztahů směřuje právě ke spolupráci, jako je tomu i u Evropské unie
a Latinské Ameriky. Kooperace je v podstatě logickou odpovědí na společné
problémy a zároveň dává subjektům možnost realizovat své cíle. Je tedy zřejmé,
19 MÜLLER 2007, s. 46-48.20 SMITH 2003, s. 85.21 MÜLLER 2007, s. 47-48.22 Srov. AGGARVAL 2003, s. 5.
15
že mnohem snadněji lze dosáhnout regionální spolupráce, zatímco interregionální
integrace není vždy možná vzhledem k heterogenitě jednotlivých regionů. V praxi
se může někdy stát, že v jednom segmentu vztahů dochází mezi regiony
ke spolupráci, zatímco v jiném segmentu dochází mezi subjekty k soutěži,
či v omezené míře dokonce ke konfliktu23.
Eva Cihelková24 uvádí následující funkce interregionalismu:
vyvažování moci regionů (tvorba aliance k vyrovnání či vytvoření protiváhy
k jiné síle)
institucionální vyvažování (vztahy mezi periferními regiony, které se snaží
přizpůsobit změnám a dynamice vyrovnání sil v triádě USA, EU a Japonska;
např. vztahy EU-Mercosur vznikly jako reakce Evropanů na plán celoamerické
integrace FTAA)
balancování politických zájmů (narovnání různých disproporcí mezi
zainteresovanými regiony - získávání nových obchodních příležitostí,
zahajování strategického dialogu)
budování institucí (vytváření „mělkých“ institucí pro udržitelnou spolupráci
bez vyšších nákladů; budování specifických vztahů s jednou velkou zemí,
která je členem partnerského regionálního uskupení – např. strategické
partnerství EU-Brazílie, kdy Brazílie je významným členem uskupení
Mercosur)
racionalizace a nastavení agendy (snaha překonat rozmanitost zájmů
dnešního multilateralismu; interregionalismus může nabídnout nastavení nové
agendy mezinárodních organizací, jelikož vytváří další platformu pro diskusi
zahájenou již na jiné bázi, např. v rámci systémů WTO či OSN)
23 MÜLLER 2007, s. 48.24 CIHLEKOVÁ 2009, s. 15.
16
utváření identity (proces stimulování, vzniku a rozvoje kolektivní totožnosti;
solidarita k vytváření společných norem – EU usiluje např. o vytváření
kolektivní identity s Mercosur, kdy EU vytváří pro svého partnera speciální
fondy na podporu integrační spolupráce, čímž přispívá k symetrickému vývoji
mezi členy)
prostředek podpory rozvoje a stability (ekonomický rozvoj generuje
prosperitu a bezpečnost, ale i naopak – politická stabilita je základem
pro transparentní ekonomické prostředí a rozvoj)
17
1.5 Geografická a ekonomicko-politická specifikace Latinské Ameriky
1.5.1 Vymezení regionu Latinské Ameriky
Pojem Latinská Amerika vznikl v 19. století a je užíván jako „souhrnné
označení pro ty části Ameriky, kde se převážně mluví románskými jazyky, tj. jazyky
založenými na latině, zejména španělsky a portugalsky, na malém území také
francouzsky“ 25.
Vymezení Latinské Ameriky se liší podle toho, zda je na daný region
nahlíženo z geografického hlediska, nebo z pohledu systémově věcné spolupráce
ES/EU s rozvojovým světem. Z geografického hlediska Latinskou Ameriku tvoří
46 států a závislých území Střední a Jižní Ameriky a Karibiku. Z pohledu Evropské
unie Latinská Amerika zahrnuje pouze 18 států – země Střední a Jižní Ameriky
(bez státu Belize, Guyany a Surinamu), včetně Kuby a Mexika (viz Příloha 1).
Latinská Amerika (v pojetí EU) v současné době zaujímá teritorium o rozloze
cca 20 mil. km² (2000), což představuje 15% celosvětového teritoria. V Latinské
Americe žije 497 mil. lidí (2001), což činí asi 8,1% světového populace. Polovina
obyvatelstva je mladší 20 let, což je příslibem dalšího ekonomického růstu26.
Latinská Amerika představuje heterogenní soubor zemí, které v některých
oblastech vykazují společné rysy (např. historie, jazyk, charakter společnosti),
ale v mnoha jiných se od sebe podstatně liší (např. vyspělost ekonomiky, skladba
obyvatelstva, forma státní správy). Proto nelze najít společné jmenovatele
pro celkový vývoj ve všech zemích Latinské Ameriky současně27.
25 Příruční slovník naučný 1963, s. 770.26 CIHELKOVÁ 2003, s. 413.27 GOMBALA 2000, s. 17.
18
Jak je patrné z Grafu 1, existují mezi zeměmi veliké rozdíly, co se týče
ekonomické vyspělosti. Nejvyspělejšími zeměmi jsou jednoznačně Mexiko, Chile
a Venezuela, naopak mezi ty nejchudší státy patří Paraguay, Bolívie a Ekvádor.
Graf 1: Hrubý domácí produkt na obyvatele ve vybraných zemích Latinské Ameriky za rok 2007 (v USD)
0100020003000400050006000700080009000
10000
USD
země
MexikoChileVenezuelaUruguayBrazílieArgentinaKolumbieParaguayBolívieEkvádor
Zdroj: The World Bank28
28 Ekonomické údaje o jednotlivých zemích dostupné na http://web.worldbank.org/WBSITE/EXTERNAL/COUNTRIES/0,,pagePK:180619~theSitePK:136917,00.html
19
1.5.2 Integrační sdružení v Latinské Americe
Zlý definuje regionální ekonomickou integraci jako „proces postupného
propojování a spojování existujících ekonomických celků, tj. národních ekonomik,
ve větší, zmezinárodnělé celky v jednotlivých regionech světové ekonomiky29.“
Honová30 uvádí, že existují dvě hlediska rozlišování stupňů regionální
ekonomické integrace, tzv. tradiční členění a tzv. nové členění. Vzhledem k tomu,
že se druhý typ více používá v souvislosti s Evropskou unií a je aktuálnější, budu
se dále věnovat jen tomuto hledisku. Rozlišuje se sedm integračních stupňů:
1. pásmo volného obchodu
2. celní unie
3. primární hospodářská unie
4. rozvinutá hospodářská unie
5. formativní hospodářská a měnová unie
6. úplná hospodářská a měnová unie
7. hospodářská a politická unie
V Latinské Americe se můžeme setkat s prvními dvěma stupni regionální
ekonomické integrace – pásmem volného obchodu a celní unií. V budoucnu se však
dá předpokládat další posun v integračních stupních.
V následujícím textu krátce popíši dle mého názoru nejvýznamnější integrační
seskupení Latinské Ameriky v pořadí podle jejich významnosti z hlediska
ekonomické integrace31.
29 ZLÝ 2004, s. 12.30 HONOVÁ 2006, s. 8-10.31 Více k regionálním integracím Latinské Ameriky např. ADAMCOVÁ, GOMABALA 2001, s. 53-79.
20
1. Společný trh Jihu (Mercado Común del Sur - MERCOSUR) byl založen
Smlouvou z Asunciónu v roce 1991 s cílem vytvořit společný trh. Zakládajícími státy
byly Argentina, Brazílie, Paraguay a Uruguay. V roce 2006 se pátým členem
Společného trhu Jihu stala Venezuela. Od ostatních integračních uskupení
v Latinské Americe se odlišuje tím, že spolu s NAFTA klade velký důraz
na demokratické principy. Dokonce byla demokratická klausule ukotvena i do jejich
zakladatelských smluv. V praxi to znamená, že země, která nedodržuje demokratické
principy, může být ze seskupení vyloučena. Vztahy mezi Mercosurem a Evropskou
unií jsou v současnosti stále založeny na Mezinárodní rámcové dohodě o sbližování
a kooperaci EU-Mercosur z roku 1995 (s platností od 1. června 1999), ale už několik
let probíhají jednání o asociační dohodě, ovšem zatím bez většího úspěchu (dále
se tohoto tématu dotknu v kapitole o obchodních vztazích). V současné době
se Mercosur snaží o dokončení celní unie a vytvoření společného trhu nejen zboží,
ale i služeb, osob a kapitálu. Mercosur je považován za nejúspěšnější integrační
uskupení v Latinské Americe především proto, že posiluje demokracii a mír v regionu
a navazuje politický dialog s přidruženými zeměmi i státy vně uskupení32.
Unie jihoamerických národů
Od května 2008 je Mercosur spolu s Andským společenstvím národů a také
se zbývajícími státy Jižní Ameriky integrován do zcela nového integračního uskupení
– Unie jihoamerických národů (Unión de Naciones Suramericanas – UNASUR,
někdy také označována jako Jihoamerické společenství národů), která
se má podobat Evropské unii a jejím cílem je vytvoření zóny volného obchodu.
Hlavní úlohu v tomto novém uskupení má Brazílie, jejíž představy o spolupráci v Jižní
Americe plně korespondují s cíly Unie jihoamerických národů. Nicméně již nyní
některé státy, jako je Paraguay či Venezuela upřednostňují více sociální a politickou
spolupráci v rámci integrace před ekonomicko-obchodním charakterem, který
představuje právě Mercosur a Andské společenství národů (dále jen CAN). Prozatím
ani není stanoven časový rámec pro dokončení zóny volného obchodu, ani zde není
zatím žádná forma institucionalizace33.
32 ZLÝ 2004, s. 105-107; více viz http://www.mercosur.int33HRABÁLEK 2006, s. 19.
21
2. Severoamerická dohoda o volném obchodě (North American Free Trade
Agreement - NAFTA) byla podepsána Spojenými státy, Kanadou a Mexikem v roce
1992 (s účinností od roku 1994) a představuje tzv. severní jádro integrace
na americkém kontinentě (tzv. jižní jádro tvoří MERCOSUR), do kterého spadá celá
oblast Střední Ameriky a Karibiku a severní část Jižní Ameriky. Byly zde také snahy
o přistoupení ze strany Chile, nicméně Kongres USA dvakrát tuto možnost odmítl.
Příčinou vzniku tohoto uskupení bylo dění v Evropě – především řada opatření
v rámci vytvoření jednotného vnitřního trhu ES z let 1985 a 1986, dále potom
vytvoření Evropského hospodářského prostoru, asociační dohody s některými
transformujícími se ekonomikami střední a východní Evropy, ale také vlekoucí
se mnohostranná jednání o liberalizaci světového obchodu v rámci Uruguayského
kola GATT. Hlavním cílem tohoto uskupení bylo vytvořit zónu volného obchodu mezi
členskými zeměmi. NAFTA představuje vzácný případ obchodní dohody z několika
důvodů – je to nejobsáhlejší obchodní dohoda mezi regionálními partnery
(ustanovuje také volný pohyb služeb a kapitálu), je prvním vzájemným ujednáním
mezi rozvojovou zemí a rozvinutými ekonomikami. Nicméně existují kontroverzní
postoje k uskupení jak ze strany samotných členských zemí, tak i zemí
nezainteresovaných34.
3. Středoamerický společný trh (Mercado Común Centroamericano –
MCCA) sdružuje pět států – Guatemalu, Salvador, Honduras, Nikaraguu a Kostariku,
které mají za cíl vytvořit celní unii. Jeho vznik se pojí se Smlouvou z Managuy z roku
1960. Nicméně, MCCA se v roce 1969 rozpadl kvůli neshodám mezi Hondurasem
a Salvadorem, přičemž k znovuobnovení došlo až v roce 1991. Integrace byla
ovlivněna středoamerickou krizí, a tak se do roku 1988 schůzky prezidentů
soustředily na dosažení politické konsolidace zemí Střední Ameriky a koordinaci
zahraniční politiky. Ačkoliv se podařilo odstranit některá cla mezi členskými státy
a sjednotit clo pro obchod s třetími zeměmi, vyšší míra integrace zatím není možná
kvůli nedostatku pravomocí, které zůstávají uzavřeny v jednotlivých státech35.
34 GOMBALA, 2000, s. 37-38; JÁČ 2009, s. 78-80.35 ADAMCOVÁ, GOMBALA 2001, s. 74.; více viz http://www.sica.int
22
4. Andské společenství národů (Comunidad Andina de Naciones – CAN)
vzniklo v roce 1996 a navázalo na předchozí neúspěšné uskupení z roku 1969, které
bylo označováno jako Andský pakt či Andská skupina. Hlavním cílem bylo zlepšit
životní úroveň svých obyvatel prostřednictvím ekonomické a sociální spolupráce.
Mezi členské státy patří Bolívie, Ekvádor, Kolumbie a Peru, ale chybí zde zakládající
člen Andského paktu – Chile, a dále Venezuela, která vystoupila z CAN v roce 2006.
Tímto krokem v podstatě Venezuela zpochybnila jak efektivitu této integrace,
tak i budoucnost jednání s EU. Andské společenství prozatím dosáhlo celní unie,
ovšem jen mezi některými členskými zeměmi. Evropská unie představuje
pro CAN jeden z nejvýznamnějších zdrojů přímých zahraničních investic36.
5. Karibské společenství (Caribbean Community – CARICOM) bylo založeno
roku 1973 Smlouvou z Chaguaramas a vzniklo transformací z Karibského sdružení
volného obchodu (CARIFTA). Společenství má v současné době 15 členských států37
a dalších pět přidružených zemí38. Zatím se podařilo odstranit překážky vzájemného
obchodu a vybudovat celní unii. Dalším cílem je pak ustavení společného trhu.
V současné době se jedná o nové ekonomické dohodě, která by nahradila Dohodu
z Cotonou39, na které jsou založeny vzájemné obchodní vztahy40.
Mimo tato uskupení považuji za důležité zmínit ještě plán celoamerické zóny
volného obchodu (dále jen FTAA) a politický projekt Organizace amerických států
(dále jen OAS).
36 CIHELKOVÁ 2003, s. 421; KUNA 2004, s. 115; více viz http://www.comunidadandina.org37 Antigua a Barbuda, Bahamy, Barbados, Belize, Dominika, Grenada, Guayana, Haiti, Jamajka, Monsterrat, Svata Lucie, Svaty Kryštof a Nevis, Svaty Vincent, Surinam a Trinidad a Tobago.38 britská zámořská území Anguilla, Bermudy, Britské Panenské ostrovy, Kajmanské ostrovy, Turks a Caicos39 Podepsána v roce 2000 a revidována v roce 2005; zaměřuje se především na boj se světovou chudobou.40 European commission 2008, s. 18; více viz http://www.caricom.org
23
Projekt celokontinentální integrace FTAA byl vyhlášen Billem Clintonem v roce
1994 a stanovil si velice ambiciózní cíl – vytvořit liberalizovanou obchodní oblast
v celém makroregionu Ameriky (s výjimkou Kuby), a to do roku 2005. S touto
myšlenkou souhlasila většina integračních seskupení Latinské Ameriky a také
ji zavedla do svých dlouhodobějších cílů. Nicméně, stanoveného cíle se do daného
termínu nepodařilo dosáhnout a v nejbližší době se ani nedá očekávat ukončení
jednání kvůli rostoucím sporům mezi participujícími státy. Některé země Latinské
Ameriky (např. Venezuela, Argentina, Brazílie) naznačily, že FTAA nekoresponduje
s jejich národními zájmy a ostře vystupují také proti USA, což je způsobeno zejména
historickou zkušeností s americkou hegemonií. Na druhé straně Spojené státy měly
zase problém v oblasti zemědělství a ocelářství. Pokud by došlo k realizaci FTAA,
mělo by to dopad na vztahy mezi EU a latinskoamerickými zeměmi (negativní vliv
na obchodní vztahy)41.
Organizace amerických států vznikla v roce 1948, ačkoliv panamerické
konference probíhaly již na konci 19. století. Členy OAS jsou všechny státy
amerického kontinentu s výjimkou Hondurasu, aktuálně tedy OAS sdružuje
35 členských států a dalším 62 zemím byl udělen statut stálého pozorovatele,
a to včetně Evropské unie. V této organizaci se nejvíce projevují Spojené státy, které
byly tak dominantní, že dokázaly prosadit i podporu OAS nedemokratickým režimům.
Jedním z úkolů OAS je mapovat ohniska konfliktů a politickou nestabilitu v celém
regionu Ameriky. Jednáním se snaží dojít k politické stabilitě a posílit
tak demokratické principy. OAS byla také pověřena přípravou setkání a koordinací
technických otázek v rámci projektu FTAA. Zaměřuje se na politický dialog v oblasti
demokracie, lidských práv, bezpečnosti a rozvoje42.
41 HRABÁLEK 2004; více k předpokládaným efektům FTAA např. ZLÝ 2004, s. 109-111.42 ADAMCOVÁ, GOMBALA 2001, s. 54-57; CIHELKOVÁ 2001a, s. 14; více viz http://www.oas.org
24
Zvláštní postavení Kuby
Na závěr ještě zmíním, že zvláštní postavení v regionu Latinské Ameriky
zaujímá Kuba, která jako jediná nedisponuje demokratickým zřízením a tržním typem
ekonomiky. Z tohoto důvodu není ani plně zapojována do integračních procesů,
nicméně v důsledku pádu SSSR a východního bloku, který Kubu sponzoroval,
a následné hospodářské krize musela učinit některé reformní kroky (zdokonalení
daňového systému, či zvýšení konkurenceschopnosti státních podniků). V říjnu roku
1995 Rada schválila záměr EU navázat a upevňovat vztahy s Kubou a také Evropský
parlament přijal rezoluci o zesílení politického dialogu s touto karibskou zemí.
Parlament se také postavil proti embargu, které na Kubu uvalily Spojené státy
již v 60. letech. EU dále vydala doporučení k budoucí kooperační dohodě, nicméně
tuto dohodu se nepodařilo sjednat navzdory započatým jednáním kvůli tomu,
že Kuba nepřijala mandatorní klausuli o lidských právech, dále odmítla poskytnutí
finanční a technické pomoci při reformě politického a hospodářského systému. Kuba
je členem Latinskoamerického hospodářského systému (SELA), Latinskoamerického
sdružení pro integraci (LAIA) a Fóra karibských států (Cariforum). Kuba byla také
přizvána k účasti na summitech zemí Latinské Ameriky s Evropskou unií,
a tím pádem se stává o trochu méně izolovanou zemí než doposud43.
43 CIHELKOVÁ 2003, s. 423-424; CIHELKOVÁ 2001a, s. 16.
25
II. ANALYTICKÁ ČÁST
2 STRATEGICKÉ PARTNERSTVÍ
Cílem této kapitoly je zanalyzovat vztahy mezi Evropskou unií a Latinskou
Amerikou, a především zjistit jak tyto regiony naplňují biregionální strategické
partnerství, či jaké problémy se objevují při jeho realizaci, což je také hlavní cíl celé
diplomové práce.
V rámci této kapitoly nejprve stručně shrnu historii vztahů mezi Evropskou unií
a Latinskou Amerikou, přičemž uvedu faktory, které tyto vztahy ovlivňovaly
či ovlivňují. Poté se již zaměřím na současné vazby, které představují především
snahy o vybudování strategického partnerství. Dále popíši úrovně, na kterých
probíhá politický dialog mezi oběma regiony, následně pak analyticky shrnu význam
a obsah summitů, které jsou nedílnou součástí strategického partnerství. V závěru
této kapitoly se již zaměřím na strategické partnerství mezi regiony, uvedu zde cíle
a podobu tohoto biregionálního partnerství s ohledem na nejnovější vývoj.
26
2.1 Vztahy mezi Evropskou unií a Latinskou Amerikou do poloviny 90. let
Vztahy mezi Evropou unií a Latinskou Amerikou byly v minulosti ovlivněny
především španělskou a portugalskou kolonizací v 16. – 18. století. Po vzniku
nezávislých států rostl význam politických, ekonomických a kulturních vztahů
s Velkou Británií, Itálií, Francií a Německem. Evropský obchod a investice v regionu
byly dokonce vyšší než ze strany USA. Postupně se ale začal vliv evropských států
snižovat a jejich úlohu částečně převzaly Spojené státy, jejichž vliv později ještě
vzrostl se založením Organizace amerických států (1948). K poklesu zájmu
evropských mocností přispěla 1. světová válka a světová hospodářské krize.
Nejvážnější předěl ovšem představovala 2. světová válka, jejímž důsledkem bylo
výrazné oslabení ekonomického potenciálu Německa a vážné hospodářské potíže
Velké Británie44.
V 50. letech se postupně obnovovaly toky zboží a investic mezi Evropou
a Latinskou Amerikou a zájem byl především o nejsilnější ekonomiky regionu:
Brazílii, Argentinu a Mexiko. Nicméně, Evropa se v té době věnovala spíše svým
vnitřním záležitostem, které byly spojené s poválečnou rekonstrukcí a hlavně
budováním evropské integrace. Problém nastal při založení Evropského
hospodářského společenství (EHS), kdy došlo k odlišnému přístupu evropských zemí
k vymezení vztahů s rozvojovými zeměmi včetně těch latinskoamerických45.
V 60. letech se vztahy s Evropskými společenstvími omezovaly pouze
na rozvojovou pomoc, přesto se postupně začala rozvíjet obchodní a ve velmi
omezené míře i hospodářská spolupráce. Překážkou ve vzájemných vztazích mezi
ES a zeměmi Střední a Jižní Ameriky byly především nedemokratické autoritářské
režimy v Latinské Americe, chybějící nebo slabě rozvinutá regionální integrace, silný
vliv USA v oblasti a také historické vazby tehdejších členů ES na jiné rozvojové
země46.
44 BAAR 2006, s. 115. 45 CIHELKOVÁ 2001b, s. 14. 46 CIHELKOVÁ 2003, s. 425.
27
Vztahy mezi oběma regiony dostaly nový impuls v polovině let sedmdesátých,
kdy došlo k prvnímu meziparlamentnímu setkání mezi Evropským parlamentem
a Latinskoamerickým parlamentem (Parlatino) a k založení stálé společné komise
v Bruselu (tzv. GRULA – Group of Permanent Latin American Ambassadors). Dále
byly podepsány obchodní dohody (nikoli preferenční), které se označují jako smlouvy
„první generace“ a mají bilaterální charakter. Tyto smlouvy byly uzavřeny
s nejbohatšími zeměmi latinskoamerického regionu - Argentinou, Uruguají, Brazílií
a Mexikem47.
Pozornost Společenství se v první polovině 80. let zaměřila na Střední
Ameriku, kde právě probíhaly občanské války (v Nikaragui, Salvadoru a Guatemale).
Zároveň svět procházel druhou fází Studené války, a tak byla politická role ES
ve Střední Americe otázkou mezinárodní prestiže, kdy se Společenství
bez „vedlejších úmyslů“ vmísilo do regionálního sporu a pomohlo najít mírový způsob
jeho řešení. ES se také stalo politickým partnerem tzv. Skupiny Contadora48, později
známé jako Skupina z Ria. Důsledkem účasti Společenství ve středoamerickém
regionu byla institucionalizace politického dialogu ze San José v roce 198449.
V této dekádě byly podepsány dohody „druhé generace“, což znamenalo velký
pokrok ve vzájemných vztazích, jelikož tyto dohody již neměly pouze charakter
rozvojové pomoci, ale zaměřovaly se také na ekonomickou spolupráci založenou
na společném zájmu. První dohoda byla podepsána s Brazílií, následovaly andské
země, Střední Amerika a Argentina50.
Novou kvalitu ve vztazích mezi Evropskou unií a Latinskou Amerikou přineslo
přistoupení Španělska a Portugalska k Evropským společenstvím (1986). Do té doby
se pozornost ES v rámci vztahu k rozvojovým zemím zaměřovala spíše na bývalé
kolonie Francie a Velké Británie v Africe, ale také v Karibiku a Pacifiku (tzv. země
ACP). Španělsko a Portugalsko tedy po přistoupení k ES mělo právo požadovat
stejnou pomoc pro své bývalé kolonie, jaké se dostávalo zemím ACP prostřednictvím
členství Francie a Velké Británie ve Společenství. Koncem 80. let také
na jihoamerickém kontinentu došlo k postupnému oživení a zlepšení pozice
ve světovém obchodě a objevily se určité pokusy o integraci51.
47 MARTIN 2002, s. 51.48 Kolumbie, Mexiko, Panama a Venezuela. 49 SMITH 2003, s. 160-161; HOSTE 1999.50 MALLOL 2007, s. 312; CIHELKOVÁ 2003, s. 427.51 BAAR 2006, s. 116; HOSTE 1999.
28
V 90. letech již dochází ke „skutečné“ spolupráci, což je způsobeno vývojem
obou regionů. Na straně Latinské Ameriky jsou to přechody k demokracii a programy
ekonomické liberalizace, zavedené v důsledku hospodářské krize z 80. let. V té době
musely latinskoamerické země kompletně změnit dosavadní ekonomický model –
z ekonomiky se silnou rolí státu a se znaky protekcionismu přešly k otevřené
ekonomice. Nicméně tyto změny byly příliš rychlé a radikální, a proto se to negativně
odrazilo na sociální situaci většiny obyvatelstva (zvýšení nezaměstnanosti – zhoršení
životní úrovně – chudoba). Významnou změnou na straně EU pak bylo přijetí
Maastrichtské smlouvy (1992), která zavedla společnou zahraniční a bezpečnostní
politiku v rámci II. pilíře52.
V období 90. let byly také podepsány smlouvy „třetí generace“, které přinesly
zcela nové přístupy a nástroje smluvních vztahů - vznik různých fondů, diverzifikace
partnerů (nerealizuje se pouze spolupráce na úrovni vlád, ale také mezi univerzitami,
firmami a městy). Důležitou součástí dohod se stala demokratická klausule, která
předpokládá spolupráci založenou na respektování demokratických principů
a lidských práv. Smlouvy byly podepsány jak s jednotlivými zeměmi,
tak i s integračními uskupeními – s CAN (1993) a MERCOSUR (1995)53.
52 CRAWLEY 2000, s. 14.; HOSTE 1999.53 CIHELKOVÁ 2003, s. 428.
29
2.2 Vývoj vztahů mezi Evropskou unií a Latinskou Amerikou od 2. poloviny 90. let
2.2.1 Nová strategie EU směrem k Latinské Americe
V roce 1994 zahájila EU novou strategii k latinskoamerickému regionu, kterou
schválila Rada pro všeobecné záležitosti v průběhu německého předsednictví.
Jednalo se o vůbec první komplexní strategii k Latinské Americe, která reagovala
na situaci po Studené válce, globalizaci, nový regionalismus a ekonomické zájmy
nově vzniklých trhů v regionu. Tato strategie se vyznačovala několika prvky54:
biregionální strategie
duální přístup (rozdělení zemí podle ekonomické váhy pro EU)
asociační dohody pro některé země a integrační sdružení (tzv. smlouvy
„čtvrté generace“)
Rok poté vydala také Komise sdělení s názvem „Evropská unie a Latinská
Amerika: současná situace a výhledy užšího partnerství 1996-2000“, kde shrnuje
dosavadní pokroky ve vzájemných vztazích (institucionalizovaný politický dialog,
meziparlamentní setkání, kooperační dohody) a uvádí faktory (na straně Latinské
Ameriky) usnadňující budoucí biregionální spolupráci (demokratický pokrok,
ekonomický růst, oživení regionální integrace). Stejně jako Rada, tak i Komise
zdůrazňuje nutnost spolupráce s Mercosurem, Mexikem a Chile a dále se zavazuje
k lepší spolupráci prostřednictvím ekonomických programů, spolupráce
ve vzdělávání, potírání chudoby, podpory integračních sdružení, jednotného
postoje členských států EU, atd. Jako priority pomoci Latinské Americe v oblasti
politické a ekonomické spolupráce si Komise vytyčila: podporu institucí a konsolidaci
demokratického procesu, potírání chudoby a sociálního vyloučení, podporu
ekonomických reforem a zvýšení mezinárodní konkurenceschopnosti55.
54 FRERES, SANAHUJA 2005, s. 32; RUIZ 2007, s. 12.55 Commission of the European Communities 1995; CIHELKOVÁ 2001a, s. 15.
30
2.2.2 Důvody a cíle strategického partnerství
Další posun ve vzájemných vztazích představovalo navržení strategického
partnerství mezi oběma regiony, ke kterému došlo na historicky prvním summitu
48 nejvyšších představitelů zemí Evropské unie, Latinské Ameriky a Karibiku v Rio
de Janeiru v roce 1999. Na něm se oba regiony zavázaly k budování strategického
partnerství prostřednictvím spolupráce v oblasti ekonomické, politické a kulturní.
Výsledkem tohoto setkání bylo přijetí dvou významných dokumentů – Deklarace
z Rio de Janeira a Akční priority. Deklarace vymezila obecné principy budoucích
vztahů mezi Evropskou unií a Latinskou Amerikou (včetně Karibiku) a druhý
dokument definoval 55 priorit v politické, ekonomické, kulturní, vzdělávací, vědecké,
technologické, sociální a humanitární oblasti. Výsledek tohoto summitu je považován
za mírný, především sklidil kritiku od latinskoamerických zemí, které očekávaly
konkrétnější závazky ze strany EU56.
Důvodem pro navržení strategického partnerství obou regionů byly především
společné hodnoty a postoje (demokratické principy, lidská práva, multilateralismus,
sociální soudržnost) a sdílení povinností na mezinárodní i regionální úrovni
plynoucích z členství v organizacích, jako je Organizace spojených národů, Světová
obchodní organizace, či Organizace amerických států57.
Hlavním cílem strategického partnerství je „vytvoření evropsko-
latinskoamerické zóny globálního meziregionálního partnerství kolem roku
2015, a sice v oblasti politické, ekonomické, obchodní, sociální a kulturní, jež by byla
zárukou udržitelného rozvoje v obou regionech58.“
56 CIHELKOVÁ 2003, s. 463; MALLOL 2007, s. 343.57 European Commission 2008, s. 7.58 Evropský parlament 2010.
31
2.2.3 Institucionalizace vztahů mezi Evropskou unií a Latinskou Amerikou
Současné vztahy mezi oběma regiony probíhají na několika úrovních. V rovině
politické, tzv. politického dialogu59 se jedná o níže specifikované formy setkávání.
Ekonomické rovině vztahů se budu věnovat blíže v třetí kapitole.
Skupina ze San José
Jedná se o úplně první platformu politického dialogu se středoamerickými
zeměmi ve formě každoročních setkání ministrů zemí ES/EU a Latinské Ameriky
v kostarickém hlavním městě od roku 1984 s cílem podporovat mírový proces
a demokracii, vzdělávání a kontakty v technické a kulturní oblasti.
Skupina z Ria
Skupina byla ustanovena v roce 1986 a jejími členy se staly všechny země
Jižní Ameriky a Mexiko. Vztahy mezi Skupinou z Ria a Evropskou unií byly
institucionalizovány Římskou deklarací v roce 1990. Tato ministerská setkání
se konají každý rok a jejich hlavní náplní jsou dohody o spolupráci politické
i komerční povahy. Dále se tato skupina zaměřuje především na otázky lidských
práv, demokracie, či na environmentální problémy60.
Dialog s regionálními integracemi a jednotlivými zeměmi
Politický dialog se vede zvlášť i s integracemi MERCOSUR a CAN (od roku
1996), připravena jsou i jednání se SICA (Sistema de la Integración
Centroamericana), resp. MCCA (Mercado Común Centroamericano). Jednání jsou
vedena také na bilaterální úrovni - v roce 2007 a 2008 uzavřela Evropská unie
Strategické partnerství s Brazílií a Mexikem a od roku 2003 také probíhají
prezidentská či ministerská setkání EU - Chile, s kterým byla podepsána asociační 59 více k politickému dialogu např. MALLOL 2007, s. 333-341.60 European Parliament 2000.
32
dohoda v roce 2002. V roce 2007 Komise vydala sdělení o strategickém partnerství
s Brazílií, kde definuje cíle v oblasti vzájemné spolupráce61.
Summity Evropské unie a zemí Latinské Ameriky a Karibiku
Vrcholná setkání obou regionů se realizují na summitech nejvyšších
představitelů zemí Evropské unie, Latinské Ameriky a Karibiku a konají se zpravidla
každé dva roky. V době, kdy se nekonají, probíhají setkání na ministerské úrovni
se skupinou z Ria, z nichž poslední se uskutečnilo v Praze v roce 2009.
Pro vzájemné vztahy jsou summity velice důležité, neboť jsou součástí budovaného
strategického partnerství.
Iberoamerický summit
Mimo výše uvedená setkání, se EU částečně podílí také na iberoamerickém
summitu, kterého se účastní dvě její členské země - Španělsko a Portugalsko.
Iberoamerický summit představuje fórum 22 španělsky a portugalsky mluvících zemí
(tedy kromě dvou členských zemí EU sem patří ještě Andora a latinskoamerické
země) a koná se každoročně již od roku 1991. Právě v roce 1991 se všechny výše
uvedené země staly členy Iberoamerického společenství národů, které vzniklo
v Guadalajaře během příprav na pětisetleté výročí od objevení Ameriky. Cílem tohoto
společenství je dosažení politické stability latinskoamerických zemí prostřednictvím
fungujícího systému nepřímé demokracie a dodržování lidských práv. Výsledky
summitů se shrnují do deklarací pojmenovaných podle měst, ve kterých se setkání
konají. Zatím poslední summit s ústředním tématem „Inovace a poznání“ proběhl
v listopadu 2009 v Portugalsku62.
61 BAAR 2006, s. 117-118; European Commission 2009; sdělení Komise dostupné na http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:52007DC0281:CS:HTML62 Euroskop 2009; RUDOLFOVÁ 2010, s. 20.; více k iberoamerickým summitům viz http://www.cumbresiberoamericanas.com
33
2.3 Zhodnocení summitů EU-Latinská Amerika a Karibik
Dle mého názoru zřejmě nejdůležitějším summitem vůbec byl ten první, který
se konal v Brazílii v roce 1999, jelikož právě zde se oba regiony zavázaly k budování
strategického partnerství. Další summity pak mají za cíl toto strategické partnerství
posilovat a stanovit prostředky k dosažení cílů.
Tradičně se summity konají ve španělsky či portugalsky mluvících zemích,
jedinou výjimkou byl zatím čtvrtý summit, který proběhl ve Vídni v roce 2006.
Důvodem bylo jak probíhající rakouské předsednictví, tak i určitá symbolika v podobě
počátku nové etapy ve vzájemných vztazích a přiblížení nových členských států
vnější politice EU63.
Výsledky jednotlivých summitů bývají shrnuty do závěrečných deklarací64 popř.
jiných dokumentů, které obsahují výčet konkrétních kroků, ke kterým se oba regiony
zavazují. Zpravidla se dělí do tří hlavních okruhů podle oblasti spolupráce (politická,
ekonomická, kulturní), přičemž se velmi často jednotlivé body v deklaracích opakují
(např. oblast lidských práv a demokratické principy, boj s terorismem, odkaz na
Chartu Organizace spojených národů). Summity však reagují i na aktuální dění ve
světě (např. teroristické útoky z 11. září 2001, teroristické útoky v Madridu v roce
2004, ekonomická krize, energetická krize, klimatické změny atd.) a snaží se najít
opatření ke zlepšení situace. Obecně lze říci, že Evropská unie stále upřednostňuje
více bezpečnostní a politické otázky před těmi ekonomickými, které jsou naopak
prioritou pro latinskoamerické země.
Ačkoliv výsledky summitů65 jsou spíše mírné a chybí zde konkrétní kroky
k naplňování strategického partnerství, došlo zde i k několika významným posunům,
např.: uzavření asociační dohody s Chile (Madrid 2002), vznik parlamentního orgánu
strategického partnerství Eurolat, nebo vytvoření předstupně k zóně volného
obchodu se zeměmi Střední Ameriky (Vídeň 2006).
63 FRERES,SANAHUJA 2006, s. 17.64 Jednotlivé deklarace dostupné na stránkách Komise: http://www.ec.europa.eu65 Více k jednotlivým summitům např. MALLOL 2007, s. 343-373.
34
V Tabulce 2 lze zjistit základní údaje o již konaných summitech zemí
EU a Latinské Ameriky a Karibiku, přičemž ve sloupci „hlavní témata“ uvádím vždy
pouze nově projednávaná témata, neboť např. strategické partnerství a asociační
dohoda se dále projednává také na každém dalším summitu.
Tabulka 2: Přehled summitů Evropské unie a Latinské Ameriky a Karibiku
pořadí
Místo datum hlavní témata
1. Rio de Janiero(Brazílie)
28. - 29. 6. 1999 strategické partnerství
2. Madrid(Španělsko)
17. - 18. 5. 2002 asociační dohoda s Mercosurem, zřízení programů
pomoci
3. Guadalajara(Mexiko)
28. - 29. 5. 2005 mezinárodní politika (Kjótský protokol, Mezinárodní trestní
soud)4. Vídeň
(Rakousko)11. - 13. 5. 2006 energetická politika
5. Lima(Peru)
16. – 17. 5. 2008 chudoba, životní prostředí
Zdroj: Vlastní zpracování
Příští summit je plánovaný na 18. května 2010 v Madridu a je považován
za vrcholnou událost španělského předsednictví. Na programu budou rozhovory
o strategickém partnerství, jednání o budoucnosti reformy OSN, klimatické změny,
změny v mezinárodním finančním systému, trvale udržitelný rozvoj atd. Hlavním
tématem se stane budoucnost další spolupráce v oblasti sociální koheze, boje proti
drogám, migrace a chudoby66.
S rozšířením Evropské unie o země střední a východní Evropy
a se začleněním karibských zemí vzrostl počet participujících zemí na summitu,
a tak je toto fórum některými pozorovateli označováno jako „Mini-UN“. V důsledku
tohoto nárůstu zemí není typický rétorický charakter summitů doprovázen
adekvátními kroky v praktické spolupráci. Možná by bylo vhodné snížit frekvenci
pro konání summitů a namísto toho podporovat pracovní skupiny, které
by se zaměřovaly na konkrétní problémy, aby se tak vyrovnal nepoměr mezi
očekáváním a reálnými výsledky67.66 RADAČIČOVÁ 201067 HOFFMANN, NOLTE 2007, s. 21.
35
2.4 Současná podoba vzájemných vztahů
Dá se říci, že vzájemné vztahy jsou od 11. září 2001 na mrtvém bodě,
navzdory tomu, že se od roku 1999 konalo již pět společných summitů s cílem
budovat strategické partnerství. Důkazem je také fakt, že se jednání o asociaci
s Mercosurem v novém tisíciletí zabrzdila. Také Andskému společenství a Střední
Americe se i přes opakované snahy nepodařilo dosáhnout asociační dohody s EU.
O něco větší úspěchy lze pozorovat v bilaterálním jednání s Mexikem a Chile,
s kterými byly podepsány asociační dohody68.
Příčiny stagnace vztahů
Celestino del Arenal69 ve svém working paperu o vztazích mezi Evropskou unií
a Latinskou Amerikou uvádí celou řadu důvodů, které přispěly k tomu, že vzájemné
vztahy nepostupují vpřed. Patří mezi ně následující změny na světové scéně:
celosvětová ekonomická krize (snížení zahraničních investic, nutnost
zvýšení exportu surovin z Latinské Ameriky bez přidané hodnoty, změny
v rozpočtu EU)
zahraniční politika USA (Bushova administrativa preferovala jiné regiony,
po ztroskotání plánu na vytvoření FTAA se USA zaměřily pouze na bilaterální
jednání s vybranými jihoamerickými zeměmi, ochladnutí zájmu ze strany USA
vedlo i k oslabení zájmu o region Latinské Ameriky ze strany EU)
kritická situace na Středním východě (izraelsko-palestinský konflikt, války
v Afghánistánu a Iráku a potenciální jaderná moc Iránu destabilizují region
a vztahy islámského světa se Západem, a tak je tato oblast ve středu
pozornosti USA i EU)
68 ARENAL 2009.69 Tamtéž.
36
rostoucí význam asijsko-pacifického regionu (tento region se stává novým
centrem moci a středem obchodních i strategických zájmů obzvláště
pro Evropu)
upřednostňování multilaterálních obchodních jednání (EU podmiňuje
jednání s Andským společenstvím a Střední Amerikou uzavřením kola
z Dohá)
nové rozvojové cíle Spojených národů (prioritou rozvojové pomoci
se stávají nejchudší země Afriky a Asie na úkor zemí latinskoamerických,
které jsou klasifikovány jako země se středními příjmy)
mezinárodní priorita bezpečnosti (Po 11. září 2001 se priority ES obrátily
od hospodářské spolupráce spíše k bezpečnosti a politickým otázkám.
Vzhledem k tomu, že Latinská Amerika není považována za bezpečnostní
hrozbu, není na ni zaměřena taková pozornost jako na jiné regiony).
rozšíření EU o země střední a východní Evropy mělo za následek,
že se EU soustředila více na své interní záležitosti, a navíc nové členské
země neměly na latinskoamerický region silnější vazby
institucionální krize EU spojená s problémy s přijetím Ústavní smlouvy
a problémy s ratifikací Lisabonské smlouvy
Rozvoji vzájemných vztahů brání určitým způsobem také přetrvávající
stereotypy na obou stranách, kdy se Latinská Amerika cítí „podvedená“ Evropou,
která ji zase považuje za slabšího partnera. Pouze větším vzájemným porozuměním
lze tyto zažité principy překonat a nastartovat tak novou éru biregionálních vztahů70.
70 Více viz FRERES, SANAHUJA 2006, s. 80.
37
Navzdory výše uvedeným nepříznivým vlivům na vzájemné vztahy byly
podepsány smlouvy čtvrté generace (1995-2002), které jsou založeny na třech
pilířích: a) pravidelný politický dialog, b) pozvolná liberalizace obchodu,
c) diverzifikace a rozšíření spolupráce71.
Španělské předsednictví
Od 1. ledna 2010 předsedá Radě EU Španělsko, které se v rámci zahraniční
politiky zaměří na Latinskou Ameriku, což je pochopitelné v kontextu s historickými
vazbami na tento region. Španělsko si vytyčilo velice ambiciózní cíle v oblasti
vyjednávání asociačních dohod - obnovu jednání s Mercosurem a CAN a uzavření
dohody s uskupením SICA. K prohloubení vztahů s Latinskou Amerikou
by měl přispět i vznik unijního diplomatického servisu Evropské služby vnější akce72,
která bude složena z úředníků Sekretariátu Rady EU, Komise a personálu vyslaného
z diplomatických služeb členských států. Tento nově vzniklý subjekt bude vést
Vysoký představitel Evropské unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku
a má za cíl zajistit větší koordinaci, soudržnost a efektivitu Evropské unie73.
Hodnotící zprávy Evropské komise
Komise pravidelně vydává sdělení74, kde hodnotí dosavadní kroky
v naplňování strategického partnerství s Latinskou Amerikou, identifikuje současné
problémy obou regionů a dále stanoví nové cíle, postupy a doporučení k posílení
strategického partnerství pro nadcházející léta. Poslední sdělení s názvem
The European Union and Latin America: Global Players in Partnership bylo vydáno
v září 2009, tedy 10 let od počátku biregionálního strategického partnerství. Hovoří
se tam např. o zřízení nového finančního nástroje tzv. latinskoamerické facility,
což by mělo zvýšit investice především do infrastruktury, vytvořit nová pracovní místa
a zlepšit tak hospodářskou situaci v době ekonomické krize.
71 MALLOL 2007, s. 313.72 Zřízena Lisabonskou smlouvou.73 RADAČIČOVÁ 2010; RUDOLFOVÁ 2010, s. 18; LUZARRAGA 2009.74 veškerá sdělení Komise dostupná na http://www.ec.europa.eu
38
V posledním sdělení75 Komise jsou identifikovány 4 hlavní politické cíle
pro posílení strategického partnerství:
zintenzivnění biregionálního dialogu
posílení regionální integrace a vzájemného propojení
posílení bilaterálních vztahů a více brát v úvahu různorodost
uzpůsobení a úprava programů spolupráce
75 EUROPA 2009.
39
3 OBCHODNÍ VZTAHY MEZI EVROPSKOU UNIÍ A LATINSKOU AMERIKOU
Cílem této kapitoly je zjistit, jakým způsobem probíhá spolupráce obou regionů
v obchodní oblasti, jelikož tyto vazby představují hlavní a nejviditelnější
osu vzájemných vztahů. Již nyní je zřejmé, že Latinská Amerika bude v této oblasti
benefitovat více, prostřednictvím různých ekonomických programů a jiných zdrojů
poskytovaných Evropskou unií.
Nejprve se zaměřím na vývoj vzájemných obchodních vztahů mezi oběma
regiony a dále na charakteristiku obchodních vztahů, které doložím bilancí
za poslední léta a jejím zhodnocením. Následně pak uvedu některé programy
ekonomické spolupráce, které v oblasti realizuje Evropská unie, a také se budu
krátce věnovat činnosti Evropské investiční banky v latinskoamerickém regionu.
V závěru kapitoly se již dostanu k jádru celé diplomové práce – zhodnotím vzájemné
obchodní vztahy pomocí SWOT analýzy, což bude podkladem pro nastínění
perspektiv další ekonomické spolupráce v Závěru.
40
3.1 Vývoj vzájemných obchodních vztahů
Z historických důvodů ES/EU tradičně upřednostňovala obchodní vztahy
s bývalými britskými a francouzskými koloniemi. Důležitým faktorem při tvorbě
rozvojové ekonomiky byl také fakt, že se EU obávala o svou bezpečnost a příliv
imigrantů z rozvojových zemí. V 70. letech si Společenství v souvislosti s prvním
rozšířením stanovilo „pyramidu priorit“, kde uvedlo své hlavní obchodní partnery
a obchodní cíle. Na vrcholu této pyramidy byly samozřejmě rozvinuté země a státy
sdružené v EFTA (European Free Trade Association), zatímco latinskoamerické
a asijské země (ALA) zaujímaly spodní příčky. Vůči těmto státům se uplatňuje
obchodní politika prostřednictvím evropské verze Všeobecného systému preferencí
(GSP), který není příliš výhodný pro latinskoamerický region ve srovnání s obchodní
politikou vůči zemím ACP, které jsou tradičně spojeny s EU prostřednictvím Úmluvy
z Lomé. V důsledku této obchodní politiky a Společné zemědělské politiky EU (CAP)
se mnoha latinskoamerickým vývozcům uzavřela cesta na evropský trh. K snížení
obchodního zájmu o Latinskou Ameriku přispěly také krize, které se zde odehrály
v 80. letech. Nejdříve to byla krize dluhu, ta následně vyústila v krizi finanční
(Brazílie, Argentina), přičemž s následky dlužnické krize se některé latinskoamerické
země vyrovnávají dodnes. Z „dluhové propasti“ totiž většina latinskoamerických zemí
volila neodpovědné řešení pomocí dluhů nových76.
Latinskoamerické země apelovaly na ES, aby změnilo svou politiku, která
se zaměřovala přednostně na politické vztahy, zatímco ekonomické vztahy
s Latinskou Amerikou byly pro Společenství sekundární záležitostí. Nicméně, tato
disproporce pokračovala i nadále. Přehodnocení vztahů k latinskoamerickému
regionu nastalo až po přijetí Maastrichtské smlouvy, kdy se EU snažila harmonizovat
ekonomické a politické aspekty vnějších vztahů. Ke zlepšení vzájemných vztahů
přispěly také nově vzniklé instituce, jakými byla Skupina z Ria, či Ibero-americké
summity, které sloužily prvotně jako politická fóra, ovšem ekonomické a obchodní
otázky se zde řešily pravidelně. Dalším impulsem pro lepší vztahy byl také proces
demokratizace a hlavně příznivější ekonomické prostředí v Latinské Americe,
76 RUIZ 2007; SANAHUJA 2003, s. 2; MAJEROVÁ 2008, s. 118.
41
kde proběhla celá řada reforem (privatizace státních podniků, liberalizace zahraničně
obchodních toků, antiinflační politika, atd.). Nejvýraznější změnou byla právě
privatizace, která proběhla nejvíce v Brazílii – tato země měla největší privatizační
projekt na světě (přes 80 % všech podniků privatizovaných v latinskoamerickém
regionu v celkové hodnotě majetku 19,5 mld. USD). Nová politika EU vůči Latinské
Americe však byla především strategickou odpovědí na návrh USA na vytvoření
FTAA, která by sdružovala všechny země západní polokoule a významně by ovlivnila
obchodní výměnu a investice ze strany EU. Tyto obavy byly opodstatněné, neboť
k podobnému jevu došlo již při vzniku NAFTA, kdy mezi léty 1995-2000 klesl import
z Evropské unie z 12,5 % na 10 % a export z 12,95 % na 8,5 %77.
Další důležitou událostí ve vzájemných ekonomických vztazích bylo vytvoření
Jednotného vnitřního trhu EU (dále jen JVT) v roce 1992. JVT umožňoval snižování
cen díky odstraňování obchodních bariér, a tím pádem vznikla větší soutěž uvnitř
EU a její výrobky se staly konkurenceschopnější. Pro zahraniční firmy pak bylo těžší
dostat se na evropský trh. Na druhé straně tím, že došlo k eliminaci různých
obchodních omezení a technických překážek uvnitř trhu EU, bylo také pro třetí země
snadnější do EU dovážet své výrobky, protože nemusely překonávat restrikce
několika zemí, ale platil pro ně jednotný soubor pravidel. Některé země jako např.
Brazílie, Mexiko a Chile dokázaly vzniklé situace využít ve svůj prospěch,
a to především díky svému zámořskému marketingu78.
Nezanedbatelný vliv na vzájemné ekonomické vztahy mělo také Španělsko,
které jako členská země ES/EU pomohlo v přiblížení obou regionů např. iniciativou
v otevření fondů Evropské investiční banky, či ve spolupráci s Kubou. Ačkoliv
Portugalsko nebylo v těchto iniciativách příliš aktivní, tak vždy podporovalo
španělské návrhy79.
V 90. letech se tak změnila pozice Latinské Ameriky v pyramidě priorit EU.
Projevilo se to např. v rozšíření GSP, podpoře investic a společných podniků, jednání
o rámcových dohodách o volném obchodě a ve spolupráci s Chile, Mexikem
a Mercosurem. Evropská unie se také snažila spojit ekonomickou spolupráci s Kubou
s otázkou ochrany lidských práv tak, že začleňovala demokratickou klausuli do každé
77 SANAHUJA 2003, s. 5.78 SANTA GADEA 1997, s. 8-12; SANAHUJA 2000, s. 13.79 RUIZ 2007.
42
ekonomické dohody, ale tato snaha byla bohužel Castrovým režimem vždy
odmítnuta80.
Navzdory určitému pokroku, který byl zaznamenán v průběhu 90. let,
ekonomické vztahy mezi Evropskou unií a Latinskou Amerikou v současnosti spíše
stagnují. Je to způsobeno i tím, že plán FTAA je od roku 2003 na mrtvém bodě,
takže Evropská unie není tolik „tlačena“ do dalších jednání s Mercosurem o volném
obchodě a staví se spíše do role pozorovatele. Na druhé straně EU postupně mění
strategii k andskému a středoamerickému regionu, kde má USA velký vliv. Dalo
by se říci, že Evropská unie vždy tak trochu kopíruje chování Spojených států.
EU tedy s Andským společenstvím jedná o dohodě o volném obchodě, ale tato
jednání nejsou tak dramatická jako jednání s Mercosurem, což je způsobeno
tím, že Andské společenství není takovým konkurentem v zemědělství jako země
Mercosuru a také proto, že bilaterální obchod je již do značné míry liberalizován díky
Andskému preferenčnímu programu implementovaného EU od roku 1991.
Vzájemným vztahům neprospěl ani politický vývoj v Jižní Americe – levicové vlády
v Bolívii a Venezuele, či krize regionálních integračních uskupení (CAN a Mercosur).
Např. nedávné znárodnění v Bolívii a Venezuele negativně ovlivnilo příliv investic
z Evropské unie. EU tak začala na latinskoamerický region nahlížet jako na oblast,
která je v permanentní krizi. Také na straně Latinské Ameriky panuje zklamání
z vývoje vzájemných vztahů. EU je často kritizována za to, že nechce pozměnit svou
Společnou zemědělskou politiku, což je klíčový problém v jednání o volném obchodě.
EU čelí kritice i za to, že upřednostňuje transatlantický dialog se Spojenými státy
a Latinskou Ameriku nechává stranou81.
Banánová válka
Obchodní vztahy, především tedy jednání o volném obchodě, byly také
poznamenány velkým dlouholetým obchodním sporem minulých let, který se týká
banánů.
80 SANTA GADEA 1997, s. 13; RUIZ 2007.81 RUIZ 2007; FRERES, SANAHUJA 2005, s. 53.
43
Banány představují jednu z nejdůležitějších artiklů světové ekonomiky,
nicméně je lze pěstovat pouze v určitých částech světa, především tedy v chudých
zemích Latinské Ameriky, kde jsou přírodní podmínky nepříznivější. Zde však většinu
banánových plantáží vlastní nadnárodní společnosti, z nichž 60% tvoří společnosti
z USA. Ty jsou schopny vyprodukovat banány za mnohem nižší cenu než země
ACP. Před zavedením jednotného trhu byl režim dovozu banánů v podstatě
na každém členském státě EU, který uplatňoval takový režim, který byl nejvíce
v souladu s jeho zájmy. Společným nástrojem zůstávalo pouze dvacetiprocentní
clo uvalené na dovoz banánů mimo zemí ACP. Nicméně se vznikem jednotného trhu
nastal problém. Evropská unie musela přijmout nový režim, který by korespondoval
s principy jednotného trhu, zatímco by ale zůstaly zachovány výhody pro země
ACP Následovaly ostré spory uvnitř EU, kdy jedna skupina zemí preferovala uvolnění
obchodu a druhá se přikláněla k dosavadnímu protekcionistickému opatření.
Nakonec tedy došlo ke změně režimu, který byl ve svém důsledku ještě více
protekcionistický než ten dosavadní. Následně pět zemí Latinské Ameriky podalo
žalobu na EU v rámci arbitráže GATT, která byla přijata, nicméně EU toto rozhodnutí
vetovala. Poté byla GATT nahrazena Světovou obchodní organizací (dále jen WTO),
která měla přísnější pravidla. Ke sporu v rámci WTO se připojily také Spojené státy,
které tak podporovaly nadnárodní společnosti díky silné lobby v Kongresu.
WTO rozhodla, že EU musí vydat režim nový do roku 1999, který ovšem neodpovídal
představám druhé strany, a tak Spojené státy zavedly jednostranné ekonomické
sankce proti Evropské unii, na což EU reagovala podáním stížnosti k WTO, která
rozhodla, že změněný banánový režim nekoresponduje s pravidly WTO a zároveň
povolila USA zavést obchodní sankce vůči EU v určité výši. Následovalo ještě
několik vzájemných útoků, které byly ukončeny až v roce 2001 dohodou, ve které
se EU zavázala výrazně změnit banánový režim a USA slíbila ukončit ekonomické
sankce. Tento režim byl však pouze přechodný, a to do roku 200582.
Dne 1. ledna 2006 vstoupil v platnost nový dovozní režim EU na banány,
nicméně podle žalujících zemí jsou i nadále preferovány země ACP, a tak stále není
jednání v souladu s pravidly WTO83.
82 ZBÍRAL 2004, s. 23-26.83 Ministerstvo zemědělství 2009.
44
Nejnovější vývoj v tomto sporu představuje odsouhlasená dohoda z prosince
2009, jejímž závěrem je, že Evropská unie jako největší světový dovozce banánů
výrazným způsobem sníží cla na jejich dovoz z Latinské Ameriky a dále poskytne
200 milionů eur pěstitelům banánů v některých afrických, karibských a pacifických
státech. Proces snižování cel by se měl uskutečnit celkem v sedmi krocích
až do roku 2017 a jeho důsledkem bude výrazné snížení ceny banánů. Na oplátku
latinskoamerické země slíbily, že nebudou požadovat další ústupky při jednání
o obchodu v rámci kola z Douhá84.
84 Euractiv 2009.
45
3.2 Charakteristika obchodních vztahů
Obchodní vztahy mezi Evropskou unií a Latinkou Amerikou jsou
charakterizovány především výraznou asymetrií. Navzdory srovnatelnému počtu
obyvatel vykazuje region Latinské Ameriky přibližně čtyřikrát nižší HDP. Latinská
Amerika navíc oproti Evropské unii disponuje velkými zásobami nerostného bohatství
a také větší rozlohou svého území85.
Evropská unie je v současné době pro Latinskou Ameriku druhým největším
obchodním partnerem (po USA) a pro MERCOSUR a Chile dokonce první
(pro strukturu importu a exportu viz Příloha 2 a 3). V období před první světovou
válkou však byla Evropa hlavním obchodním partnerem Latinské Ameriky, dále také
zdrojem kapitálu, investic, technologie, ale také imigrantů. Naproti tomu
pro EU je obchod s Latinskou Amerikou spíše marginální záležitostí, neboť
představuje asi jen 5% z celkového obchodu EU. Již v roce 2000 překročil obchodní
obrat mezi regiony hranici 100 mld. eur. V posledních letech se však změnila
obchodní bilance EU na pasivní (viz Tabulka 3), přičemž hlavním důvodem
je snižování evropského exportu86.
Tabulka 3: Obchod EU se státy Latinské Ameriky (v mld. euro)
2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008export 55,5 57,9 50,3 44,2 47,3 58,2 63,3 71,7 79,5import 50,7 52,1 50,7 50,3 56,7 67,4 80,3 89,1 96,6bilance
4,8 5,8 - 0,4 - 6,1 - 8,9 - 9,2 - 17 - 17,5 - 17
Zdroj: BAAR 2006, s. 118; http://trade.ec.europa.eu/doclib/docs/2006/september/tradoc_113483.pdf
Gombala87 se domnívá, že se tak děje v důsledku oživení integračních
procesů v Latinské Americe, kdy země v regionu spíše zvyšují export do sousedních
zemí nebo i do vzdálenějších zemí, které však náleží ke stejnému sdružení. Přitom
struktura obchodovaných výrobků (viz Graf 2 a 3) je tradiční a příliš se nemění.
85 JUNGBAUER 2006, s. 15-17.86 European Commission 2007, s. 8.; HOSTE 1999.87 GOMBALA 2001, s. 23.
46
Evropská unie vyváží především stroje, dopravní zařízení a chemické výrobky,
naopak potraviny, živá zvířata a suroviny dováží88.
Graf 2: Import EU z Latinské Ameriky a Karibiku (2006)
ostatní33%
stroje 7%
dopravní zařízení
10%
zemědělské výrobky
32%
textil a oblečení1%
chemikálie4% energie
13%
Zdroj: European Commission 2008, s. 12.
Graf 3: Export EU do Latinské Ameriky a Karibiku (2006)
ostatní21%
stroje 29%
dopravní zařízení23%
zemědělské výrobky
5%
textil a oblečení2%
chemikálie16%
energie4%
Zdroj: European Commission 2008, s. 12.
88 BAAR 2006, s. 118; European Commission 2007.
47
Evropská unie je také pro Latinskou Ameriku nejdůležitější investorem
a poskytovatelem zahraniční pomoci – každoročně EU poskytuje na rozvojovou
pomoc v tomto regionu přibližně 500 milionů eur. Nárůst evropských investic
byl zaznamenán především od roku 1994 a soustředil se zejména na největší
ekonomiky - Argentinu, Brazílii, Kolumbii, Mexiko a Venezuelu, čímž došlo
k negativnímu efektu – prohlubování ekonomické nerovnováhy mezi zeměmi
Latinské Ameriky. Nejvýznamnějšími evropskými investory je Španělsko, Velká
Británie, Německo, Francie a Nizozemí. Tyto investice míří nejčastěji do sektoru
služeb, zatímco dříve byl adresátem investic spíše sekundární sektor89.
89 BAAR 2006, s. 118-119; MAJEROVÁ 2008, s. 114.
48
3.3 Programy ekonomické pomoci a spolupráce
Evropská unie realizuje od 90. let celou řadu regionálních programů
spolupráce pro Latinskou Ameriku (viz Tabulka 4), které byly zavedeny na základě
potřeb identifikovaných v závěrečných dokumentech ze summitů.
Tabulka 4: Regionální programy biregionální spolupráce
Programme Sector Beneficiaries Activities Duration € million
URB-AL II Urban development Urban areas Pilot projects 2001-2006 50
AL-INVEST III Trade/investment Companies
Meetingsbetween
companies2003-2007 46
@LISInformation
society
Universities,NGOs,
organisations
Pilot projects,
regulatorydialogue
2002-2006 63.5
ALFA IIEducation Universities
(teaching)
ExchangesGood
practice2000-2006 52
ALBAN Education Students/universities
High-levelscholarships 2002-2010 88.5
EUROsociAL Public policies:- taxation- justice- health
- education- employment
(social cohesion)
Publicadministrationinstitutes and
ILO
Exchanges of
experience in
policy making
2004-2009 30
Observatory Think tank Universities Studies and seminars 2004-2007 1.5
Euro-Solar Energy policy and
administration
Ruralcommunities
Development of projects 2006-2010 24
Natural disasters Reserve 32
Zdroj: European Commission 2007, s. 12.
49
Zde uvedu dle mého názoru nejdůležitější programy spolupráce90, které jsou
realizovány Evropskou unií a mají vliv především na hospodářský růst Latinské
Ameriky.
Investiční partneři Evropského společenství (European Community
Investment Partners – ECIP) – tento projekt vznikl v roce 1988 a jeho úkolem
je podporovat rozvoj společných podniků a investic v rozvojových zemích,
přičemž na Latinskou Ameriku připadá asi 30% ze všech investic. Součástí
tohoto programu je i projekt Al-Invest, který podporuje soukromé firmy z EU
podnikající v Latinské Americe.
Latinskoamerické akademické vzdělávání (Amérique Latine Formativ
Académique – ALFA) je zaměřeno na vysoké školy jak v EU, tak v Latinské
Americe a má za cíl využít vědecký potenciál ke zvýšení hospodářské
a kulturně civilizační úrovně participujících zemí.
Latinská Amerika – optimální využití energetických zdrojů (Amérique
Latine – Utilisation optimale des Ressources Energétique – ALURE)
zabezpečuje kooperaci příslušných subjektů v obou regionech. Zaměřuje
se také na alternativní zdroje energie.
Městské aglomerace v Latinské Americe (Uros América Latina – URB – AL)
– tento projekt odstartoval v roce 1995 a jeho cílem je zlepšení životních
podmínek periferních vrstev populace v jihoamerických velkoměstech.
90 NÁLEVKA 2001, s. 4-5; srov. BAAR 2006, s. 119-122.
50
3.4 Evropská investiční banka v Latinské Americe
Důležitou roli v regionu Latinské Ameriky hraje také Evropská investiční banka
(dále jen EIB), která zde působí od roku 1993 na základě vnějšího mandátu
uděleného Evropskou unií. Latinská Amerika z pohledu EIB tvoří spolu s Asií region
ALA (Asie a Latinská Amerika), který v porovnání s ostatními regiony patří mezi
ty nejméně podporované. EIB vyčlenila na střednědobé a dlouhodobé úvěry
v regionu Latinské Ameriky 2,8 miliard eur na období 2007–2013. Cílem EU
je, aby se tyto finance zaměřily na infrastrukturu, průmysl, udržitelnost životního
prostředí, projekty energetické bezpečnosti, podporu regionální integrace, přenos
technologie a know-how, atd. V roce 2008 byla největším příjemcem úvěrů od EIB
Brazílie (200 milionů EUR, z celkových 319 milionů EUR)91.
Jak vyplývá z Grafu 4, nejvíce finančních prostředků z EIB plyne na podporu
projektů soukromého sektoru.
Graf 4: Rozvržení půjček EIB v Latinské Americe dle sektoru v období 1993-2007
Zdroj: European Investment Bank 2008
91 MALLOL 2007 s. 331; Výroční zpráva EIB za rok 2008 dostupná na http://www.eib.org/attachments/general/reports/ar2008cs.pdf
51
3.5 SWOT analýza obchodních vztahů
V této kapitole se zaměřím na vyzdvihnutí silných a slabých stránek
obchodních vztahů, dále také příležitostí a hrozeb, a to jak z pohledu Evropské unie,
tak i z pohledu Latinské Ameriky, přičemž hlavní body uvedu v Tabulce 5 a 7.
3.5.1 Silné a slabé stránky obchodních vztahů
Tabulka 5: Silné a slabé stránky obchodních vztahů
Silné stránky Slabé stránkyZ pohledu EU Z pohledu LA Z pohledu EU Z pohledu LA
zdroj nerostného bohatství
zdroj financí, know-how
celní i necelní překážky obchodu
komplikovaný přístup na trh EU
podpora regionálních
integrací
komplikovaný daňový systém
společná zemědělská politika EU
realizace programů ekonomické a jiné
spolupráce
nedostatečná infrastruktura
politická labilitakorupce
obchod s drogamifinanční krize
Zdroj: Vlastní zpracování
Nelze pochybovat o tom, že vzájemná spolupráce mezi Evropskou unií
a Latinskou Amerikou je výhodná pro obě strany, i když pro latinskoamerický region
o něco více, což je zřejmé, vzhledem k tomu, že se země Latinské Ameriky řadí mezi
země rozvojové. Z pohledu Evropské unie představuje Latinská Amerika region
s ohromným množstvím nerostného bohatství, o kterém se Evropě může jen zdát
(viz Tabulka 6). Naproti tomu Evropská unie může poskytnout Latinské Americe
finance, a hlavně špičkové evropské technologie. Evropská unie také podporuje
regionální integrační sdružení, která pak mají větší váhu na mezinárodní scéně
a jsou tak atraktivnější i pro ostatní zahraniční investory, což napomáhá jejich
prosperitě. Dále Latinská Amerika také profituje z programů ekonomické spolupráce
realizovaných Evropskou unií od 90. let.
52
Tabulka 6: Zdroje nerostného bohatství v Latinské Americe
surovina Nalezištěropa Mexiko, Venezuela, Argentina, Ekvádor, Kolumbie, Trinidad,
Brazíliezemní plyn Argentina, Mexiko, Venezuela, Trinidaduhlí Kolumbie, Mexiko, Venezuelaměděné rudy Chile, Peru, Kolumbie, Mexikoželezné rudy Brazíliepolymetalické rudy Mexiko, Peru, Kolumbie, Bolíviebauxit karibské ostrovy, Brazíliesíra Andy, Kordillery
Zdroj: Vlastní zpracování dle KUNA 2004, s. 102-103.
Samozřejmě, že ve vzájemných obchodních vztazích lze spatřovat také slabé
stránky, které znesnadňují spolupráci. Z pohledu Evropské unie má Latinská Amerika
příliš komplikovaný daňový systém a řadu celních i necelních překážek obchodu.
Dalším problémem je také nedostatečná infrastruktura a někdy i labilní politické
prostředí s vysokou mírou korupce. Společný problém pak představuje obchod
s drogami a současná ekonomická krize, která omezuje příliv zahraničního kapitálu
do regionu. Výroba a distribuce drog je problémem především v Jižní Americe,
a to nejvíce v Kolumbii a v posledních letech také v Mexiku. Nicméně, zde se drogy
nekonzumují v takovém množství, jak by se dalo předpokládat, ale většina končí
ve Spojených státech a v Evropě. Navíc bylo prokázáno, že peníze za tyto drogy
neobohacují jejich producenty či obchodníky, ale že končí na účtech v daňových
rájích a také ve Švýcarsku. Nezákonný obchod s drogami má negativní dopad
na ekonomiky států, a to především těch rozvojových, kde obchod s drogami
představuje velkou část ekonomiky. Jen pro ukázku, dle údajů Výroční zprávy
Mezinárodního výboru pro kontrolu drog92 z roku 2002, činí nelegální obchod
s drogami 2-3 % hrubého domácího produktu Kolumbie 93.
Z pohledu Latinské Ameriky lze slabé stránky v obchodu s Evropskou unií
spatřovat v poměrně komplikovaném přístupu na trh Evropské unie, a to především
co se týče citlivé oblasti zemědělství spravované Společnou zemědělskou politikou.
92 Výroční zpráva dostupná na http://www.incb.org/incb/en/annual_report_2002.html93 KANDA 2009.
53
3.5.2 Příležitosti a hrozby obchodních vztahů
Níže uvedené příležitosti a hrozby vzájemných obchodních vztahů představují
v podstatě rostoucí tendence jevů uvedených v siných a slabých stránkách.
Tabulka 7: Příležitosti a hrozby obchodních vztahů
Příležitosti Hrozbyz pohledu EU z pohledu LA z pohledu EU z pohledu LA
vyspělé evropské technologie narůstající obchod s drogami
vytvoření nových pracovních míst
orientace zemí Merocosuru na jiné
trhy
preference asijských zemí
vstup podnikatelských
subjektů na evropský trh
politická nestabilita
usnadňování vzájemného obchodu prostřednictvím WTO
spolupráce a koordinace postojů v otázkách životního prostředí
další programy ekonomické spolupráceuzavření asociační dohody EU
s Mercosuremzřízení
latinskoamerické facility
Zdroj: Vlastní zpracování
Největším tématem biregionální spolupráce v oblasti obchodu zůstává jednání
o asociační dohodě se sdružením Mercosur, jehož zdárné dokončení je bezesporu
velkou příležitostí pro oba regiony. Bohužel, EU neustále vyčkává, jak se vyvine
situace s FTAA, neboť v latinskoamerickém regionu má zatím vcelku dobrou pozici
i bez nové asociační dohody. Na druhé straně, zemím Mercosuru může brzy dojít
trpělivost a mohou se zaměřit na jiné trhy. V poslední době především Čína projevila
velký zájem o latinskoamerický region, navzdory tomu, že pro ni byl vždy na okraji
zájmu. Dokonce s některými zeměmi94 již uzavřela dohody o volném obchodě.
Celkově může čínský ekonomický zájem pozvednout ekonomiku
94 Guatemala a Chile (2005), Nikaragua (2006), El Salvador a Honduras (2007), Peru (2009).
54
v latinskoamerických zemích, neboť disponuje velkými finančními úsporami, díky
kterým má snadný přístup k levným bankovním úvěrům, z čehož mohou těžit i státy
Latinské Ameriky. Ve spojení s čínským know-how, který by zemím Latinské Ameriky
zajistil větší ekonomický růst, je tato spolupráce pro Latinskou Ameriku velice
perspektivní a mohla by jí zaručit uznání v mezinárodních vztazích Na druhé straně,
také Evropská unie se v posledních letech čím dál více zaměřuje na asijský region.
V roce 2003 dokonce s Čínou uzavřela strategické partnerství
a je pro ni nejdůležitějším obchodním partnerem, čímž se stává konkurentem
pro Latinskou Ameriku95.
Nejspornějším bodem v jednáních o asociační dohodě EU s Mercosurem
je otázka zemědělství (hlavním kritikem je především zemědělsky orientovaná
Francie), kde EU navrhuje postupné snížení celních tarifů a zároveň očekává
od Mercosuru, že omezí bariéry uvalené na její průmyslové výrobky, uvolní investice
a nabídne evropským dodavatelům větší otevřenost služeb a vládních zakázek.
Otázka zemědělství však není jedinou brzdou v jednáních. V zemích Mercosuru
došlo k ideologickému obratu, kdy se před liberalizací obchodu dává přednost opět
roli národního státu v ekonomice, a to v důsledku vlivu prezidentů Bolívie
a Venezuely Eva Moralese a Huga Cháveze, kteří se hájí tím, že by liberalizace
obchodu měla negativní důsledky pro chudé obyvatelstvo. Dalším faktorem
ovlivňujícím uzavření asociační dohody je fakt, že v roce 2005 Evropská komise dala
podnět k výsadnímu jednání s Brazílií na základě exkluzivního politického dialogu,
a to nezávisle na zemích Mercosuru. Z pozice EU je tento krok strategický, neboť
Brazílie je bohatou zemí, v celosvětovém měřítku je dokonce na 11. místě
nejbohatších zemí. Pokud by nakonec došlo k uzavření asociační dohody, vznikla
by tak největší zóna volného obchodu na světě, z které by mohly profitovat
obě strany. Mercosur by získal lepší přístup na zemědělské trhy EU a postupně
by mohl změnit svůj charakter ekonomiky na zpracovatelský průmysl a ukončit
tak svou závislost na vývozu surovin. Dále by se Mercosur mohl inspirovat integrací
v EU a dále uskupení prohlubovat, čímž by posílil svou pozici nejen v Latinské
Americe, ale i v celém světě. Na straně EU by se potom upevnila pozice
v latinskoamerickém regionu96.
95 MOHR 2010.96 Evropský parlament 2006; RADAČIČOVÁ 2008, s. 119.
55
Příležitostí pro Latinskou Ameriku je také Komisí navrhovaný nový finanční
nástroj, tzv. latinskoamerická facilita, který by měl zvýšit investice především
do infrastruktury, vytvořit nová pracovní místa a zlepšit tak hospodářskou situaci
v době ekonomické krize97.
Nezanedbatelnou roli při obchodní spolupráci obou regionů hraje WTO, která
má za cíl usnadňovat světový obchod. Již téměř deset let projednávané tzv. katarské
kolo (nebo také kolo z Dohá) je zaměřeno na rozvojové země a je pro ně velkou
příležitostí, jak se dostat lépe na světové trhy a být více respektovány vyspělými
zeměmi. Dle nejnovějšího vývoje v jednáních se očekává, že by kolo mohlo
být uzavřeno během roku 201098.
97 Commission of the European Communities 2009, s. 7.98 Euroskop 2009.
56
ZÁVĚR
V této diplomové práci byly splněny cíle, kterými bylo zhodnotit strategické
partnerství mezi Evropskou unií a Latinskou Amerikou a také zjistit, jak tyto regiony
postupují v jeho naplňování, či jaké problémy se při jeho realizaci objevují. Dalším
cílem potom bylo analyzovat vzájemné obchodní vztahy a nastínit perspektivy
vzájemné spolupráce. Aplikovala jsem přitom teoretická východiska týkající
se regionu Latinské Ameriky a Evropské unie, či jejich vzájemné spolupráce
(např. vymezení regionů, projevy nového regionalismu v Latinské Americe,
zhodnocení míry integrace obou regionů, atd.).
Došla jsem k závěru, že strategické partnerství, které bylo navrženo na prvním
summitu Evropské unie a latinskoamerických zemí v brazilském Riu v roce 1999
navzdory velkému očekávání obou regionů nebylo dostatečně naplněno a spíše
přineslo mnoho zklamání a prázdných slibů. Tento stav je způsobený celkovým
vývojem na mezinárodní scéně, kdy se EU zabývá spíše bezpečnostními otázkami,
a tak se do popředí dostávají jiné regiony (především oblast Středního východu),
či interní problémy v Evropské unii (institucionální krize, problémy s ratifikací
Lisabonské smlouvy). Další brzdou rozvoje vzájemných vztahů je i současná
celosvětová ekonomická krize, kdy se omezují zahraniční investice do zemí Latinské
Ameriky. Všechny tyto faktory způsobují, že se latinskoamerický region dostává
na periferii zájmu EU.
Nicméně mohu konstatovat, že vzájemné vztahy určitým způsobem pokročily,
a to především v oblasti politického dialogu, který probíhá mezi oběma regiony
již více než 25 let hned na několika úrovních, přičemž nejvýznamnější jsou právě
summity nejvyšších představitelů zemí Evropské unie, Latinské Ameriky a Karibiku.
Významný je také dialog, který se týká boje proti obchodu s drogami, což je velký
problém, jelikož EU představuje velké odbytiště pro drogy pocházející z Latinské
Ameriky. V poslední době však summity EU a Latinské Ameriky a Karibiku
v důsledku vysokého počtu jejich účastníků nejsou příliš efektivní a navíc otázky
strategického partnerství jsou zastiňovány rétorikou svérázných levicových politiků.
Bylo by dobré zvážit frekvenci summitů a učinit tak z nich „vzácnější“ událost.
57
Efektivnější spolupráce by bylo možné docílit také zřízením pracovních skupin
z obou regionů, které by se zabývaly konkrétními problémy.
Dle mého názoru lze největší problém v naplňování strategického partnerství
spatřovat v zaostávání konkrétních činů za psanými závazky a dále v nereflektování
potřeb latinskoamerického regionu ve strategiích Evropské unie (např. konkrétní
kroky v ekonomické spolupráci). Prozatím tak namísto vyvážených partnerů
ve strategickém partnerství vystupuje Latinská Amerika spíše jen jako příjemce
rozvojové pomoci od Evropské unie.
Co se týká ekonomické spolupráce, lze pozorovat jistou asymetrii ve srovnání
s politickou spoluprácí, která se více či méně projevuje již od počátku vzájemných
vztahů. Výraznější pokrok v obchodních vztazích představovalo podepsání
asociačních dohod první, druhé, třetí a čtvrté generace jak s jednotlivými zeměmi,
tak i s integračními uskupeními. EU se však trvale zaměřuje na nejbohatší země
Latinské Ameriky, kterými jsou Brazílie, Mexiko a Chile.
Latinská Amerika jako rozvojová oblast je závislá na vnějších podmínkách
a celkovém vývoji světové ekonomiky, a tak se její hospodářský růst odvíjí od přílivu
zahraničního kapitálu, který proudí z velké části právě z Evropské unie. Vzájemná
spolupráce je realizována prostřednictvím různých programů ekonomické podpory,
či sociální soudržnosti a programů pro vzdělávání uskutečňovaných Evropskou unií.
Nejvýznamnější z ekonomických programů spolupráce je program AL-Invest, který
se zaměřuje na podporu spolupráce soukromých firem z EU s jejich protějšky
z Latinské Ameriky. Program spolupráce je výhodný především
pro latinskoamerickou stranu, kdy firmy získávají cenné informace o jednotlivých
odvětvích, dále dochází k transferu nejpokročilejších technologií a k uzavírání
různých distribučních dohod a společných podniků. Nezanedbatelnou roli
v latinskoamerickém regionu hraje také Evropská investiční banka, která zde nabízí
střednědobé a dlouhodobé úvěry již od roku 1993.
Do budoucna se dá předpokládat, že se Latinská Amerika opět vrátí do středu
zájmu Evropské unie, neboť skrývá velký potenciál a její význam zcela jistě poroste
díky dynamicky se rozvíjejícímu trhu. Je však potřeba celkově změnit strategii
ze strany EU a koordinovat její postoj (např. prostřednictvím nově zřízené Evropské
služby vnější akce) a především dojít ke shodě v jednání o asociační dohodě
s Mercosurem, která by postupně liberalizovala vzájemný obchod. Prozatím je EU
v regionu Latinské Ameriky významným obchodním partnerem, nicméně v poslední
58
době i Čína projevila velký zájem o tento region (především o země, jako je Brazílie,
Kuba a Venezuela), který se může umocnit ještě vzájemnými sympatiemi levicových
vlád některých latinskoamerických zemí. Evropská unie by proto měla jednat rychleji
a efektivněji. Tomu by možná mohla napomoci Obamova administrativa, která
by se opět zaměřila na latinskoamerický region a učinila ho tak „zajímavějším“
i pro Evropskou unii.
Latinská Amerika v současné době čelí mnoha výzvám. Očekává
se, že se pomalu začne zlepšovat ekonomická situace po světové krizi a znovu
se tak nastartuje hospodářský růst. V tomto roce také proběhnou v mnoha zemích
prezidentské či parlamentní volby, jejichž dopad bude mít velký vliv na budoucí vývoj
regionu a také na utváření zahraničních partnerů. Až v budoucnu se ukáže, zda tímto
klíčovým partnerem zůstane nadále i Evropská unie.
59
Abstrakt
Tato diplomová práce se zabývá vztahy mezi Evropskou unií a Latinskou
Amerikou. Jejím hlavním cílem je analyzovat tyto vztahy a především zjistit posuny
a problémy v naplňování strategického partnerství. Dalším cílem je analyzovat
obchodní vztahy a formulovat jejich perspektivy. Pro dosažení cíle v obchodní oblasti
byla zpracována SWOT analýza, kde jsou uvedeny silné a slabé stránky, stejně jako
příležitosti a hrozby těchto obchodních vztahů.
Práce je rozdělena do dvou hlavních částí – teoretické a analytické. Teoretická
část zahrnuje všechny důležité pojmy jako je globalizace, region, regionalismus,
interregionalismus, či interregionální vztahy. Analytická část popisuje vzájemné
vztahy s důrazem na současný stav a uvádí všechny faktory, které tyto vztahy
ovlivňují. Jsou zde uvedeny také úrovně politického dialogu a zhodnocení summitů,
kde bylo strategické partnerství navrženo a kde by jednání o něm měla pokračovat.
Další kapitola „Obchodní vztahy mezi Evropskou unií a Latinskou Amerikou“
se zabývá historickým vývojem a současnou charakteristikou těchto vztahů, která
zahrnuje SWOT analýzu. Na základě této analýzy jsou pak formulovány perspektivy
těchto vztahů v Závěru.
Navzdory ambicióznímu plánu strategického partnerství v politické,
ekonomické a kulturní oblasti na obou stranách panuje spíše zklamání.
Je to způsobeno současnou situací na světové scéně, kdy bezpečnost a interní
problémy jsou pro Evropskou unii důležitější. Nicméně, dá se očekávat,
že v budoucnu opět dojde k oživení zájmu o Latinskou Ameriku, protože její
ekonomický potenciál je vysoký a byla by škoda nespolupracovat, když oba regiony
si jsou přirozenými partnery a mají toho tolik společného.
60
Abstract
This thesis deals with relationships between the European union and Latin
America. Its main aim is to analyze these relationships, especially to find out
progresses and problems of fulfilling the strategic partnership. The next aim is to
analyze commercial links and formulate its perspectives. To achieve the aim
in the commercial field the SWOT analysis has been done which include strong and
weak points as well as opportunities and threats of the commercial relations.
The thesis is devided into two major parts – theoretical and analytical.
Theoretical part includes all important terms such as globalization, region,
regionalism, interregionalism or interregional relationships. The analytical part
describes mutual relationships with emphasis on the present time and all factors
which influence these links. There are also stated levels of political dialog as well
as evaluation of the summits, where strategic partnership was designed and talks
about that should continue at every next meeting. The next chapter „Commercial
relationships between the European union and Latin America“ deals with historical
development and current characteristics of these relations that include SWOT
analysis. On the basis of this analysis there are perspectives of these relations stated
in the Conclusion.
In spite of the ambitious plan of strategic partnership in political, economic
and cultural field, there is rather disappointment at both sides. It is due to the current
situation at global level, where security and internal problems are more important
for the European union. Nevertheless, i tis expected that in the future there will
be much more interest in Latin America, because its economic potential is high and
it would be a pity not to cooperate when both regions are natural allies and have
so much in common.
61
Příloha 1: Mapa Latinské Ameriky v pojetí EU
Zdroj: CIHELKOVÁ 2003, s. 415.
62
Příloha 2: Import EU z Mercosuru a export EU do Mercosuru za rok 2006
Zdroj: European Commission 2008, s. 31.
63
Příloha 3: Import EU z Chile a export EU do Chile za rok 2006
Zdroj: European Commission 2008, s. 41.
64
SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY
a) Prameny
Activities by country [online]. The World Bank. [cit. 31. března 2010]. Dostupné na <http://web.worldbank.org/WBSITE/EXTERNAL/COUNTRIES/0,,pagePK:180619~theSitePK:136917,00.html>.
Aktivní obchodní spory [online]. Ministerstvo zemědělství. 7. duben 2009 [cit. 31. března 2010]. Dostupné na <http://eagri.cz/public/eagri/ministerstvo-zemedelstvi/zahranicni-vztahy/obchodni-spory/aktivni-obchodni-spory-1.html>.
Commission of the European Communities. The European Union and Latin America: Global Players in Partnership [online]. 30. září 2009. [cit. 17. ledna 2010]. Dostupné na <http://ec.europa.eu/external_relations/la/docs/com09_495_en.pdf>.
Commission of the European Communities. The European union and Latin America. The present situation and prospects for closer partnership 1996-2000 [online]. 1995. [cit. 17. ledna 2010]. Dostupné na <http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:1995:0495:FIN:EN:PDF>.
European Commission. EU-Latin America: 10 years of Strategic Partnership [online]. EUmonitor.net, 30. září 2009 [cit. 10. ledna 2010]. Dostupné na <http://www.eumonitor.net/modules.php?op=modload&name=News&file=article&sid=136175>.¨
European Commission. Latin America. Regional programming dokument 2007-2013 [online]. 2007. [cit. 17. ledna 2010]. Dostupné na <http://ec.europa.eu/external_relations/la/rsp/07_13_en.pdf>.
European Commission. The strategic partnership between the European Union, Latin America and the Caribbean: a joint commitment [online]. 2008. [cit. 25. ledna 2010]. Dostupné na <http://ec.europa.eu/external_relations/la/docs/lima_en.pdf>.
European Investment Bank. The European Investment Bank’s operations in Latin America [online]. 2008. [cit. 20. ledna 2010]. Dostupné na <http://www.eib.org/attachments/country/latin_america_2008_en.pdf>.
European Parliament. Latin America [online]. 2000. [cit. 17. ledna 2010]. Dostupné na <http://www.europarl.europa.eu/factsheets/6_3_8_en.htm#>.
Evropská investiční banka. Výroční zpráva za rok 2008 [online]. [cit. 20. ledna 2010]. Dostupné na <http://www.eib.org/attachments/general/reports/ar2008cs.pdf>.
Evropský parlament. Návrh zprávy o strategii EU ve vztazích s Latinskou Amerikou. 2010 [online]. 26. leden 2010 [cit. 30. ledna 2010]. Dostupné na
65
<http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=-//EP//NONSGML+COMPARL+PE-430.963+02+DOC+PDF+V0//CS&language=CS>.
Evropský parlament. Pracovní dokument o hospodářských a obchodních vztazích EU a států Mercosur pro jednání o meziregionální asociační dohodě [online]. 28. únor 2006 [cit. 30. března 2010]. Dostupné na <http://www.europarl.europa.eu/meetdocs/2004_2009/documents/dt/605/605665/605665cs.pdf>.
International Narcotics Control Board. Report of the international narcotics control board for 2002 [online]. [cit. 31. března 2010]. Dostupné na <http://www.incb.org/incb/en/annual_report_2002.html>.
Komise Evropských společenství. Směrem k strategickému partnerství EU a Brazílie [online]. Eurlex, 30. květen 2007. [cit. 31. března 2010]. Dostupné na <http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:52007DC0281:CS:HTML>.
Komise předkládá novou vizi pro vztahy EU s Latinskou Amerikou [online]. EUROPA, 30. září 2009 [cit. 31. března 2010]. Dostupné na < http://europa.eu/rapid/pressReleasesAction.do?reference=IP/09/1385&format=HTML&aged=0&language=CS&guiLanguage=en>.
b) Literatura
ADAMCOVÁ, L., GOMBALA, I. Regionální ekonomická integrace v Asii, Africe a Latinské Americe. Praha: VŠE, 2001. 117 s. ISBN 80-245-0152-X.
AGGARVAL, V. K. Between Regionalism and Globalism: European Union Transregional and Inter-regional Trade [online]. 2003. [cit. 31. března 2010]. Dostupné na <http://basc.berkeley.edu/pdf/articles/Between%20Regionalism%20and%20Globalism%20European%20Union%20Trade%20Strategies.pdf/>.
BAAR, V. Vnější vztahy Evropské unie: geoekonomické a geopolitické aspekty jejich makroregionální diferenciace. Ostrava: Ostravská univerzita, 2006. 197 s. ISBN 80-7368-142-0.
BARRY, J. Routledge Encyklopedia of International Political Economy. New York: Routledge, 2001. 1864s. ISBN 978-0-415-14532-9.
BENEŠ, V., KARLAS, J. Úspěšná vyjednávání o regionálních režimech. Společný trh EHS a Mercosur. Mezinárodní vztahy, 2008, roč. 43, č. 3, s. 5-21.
CIHELKOVÁ, E. Interregionalismus a governance [online]. 2009. [cit. 31. března 2010]. Dostupné na <[online]. [cit. 17. ledna 2010]. Dostupné na <http://vz.fmv.vse.cz/wp-content/uploads/7_2009.pdf>.
CIHELKOVÁ, E. a kol. Světová ekonomika: nové jevy a perspektivy. Praha: C. H. Beck, 2001b. 257 s. ISBN 80-7179-804-5.
66
CIHELKOVÁ, E. Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. Praha: C. H. Beck, 2003. 709 s. ISBN 80-7179-804-5. CIHELKOVÁ, E. Vztahy EU a Latinské Ameriky: historický kontext a současný stav. Mezinárodní politika, 2001a, roč. 25, č. 3, s. 14-17.
CIHELKOVÁ, E., HNÁT, P. Budoucnost Evropské unie v kontextu nového regionalismu. Politická ekonomie, 2008, č. 1, s. 67-78.
CIHELKOVÁ, E., HNÁT, P. New Regionalism as a Part of the Transformation Strategy – Cases in Central and Eastern Europe and Asia (Czech republic, Russia and China). Prague Economic Papers, 2007, roč. 16, č. 4, s. 358-377.
CRAWLEY, A. Toward a Biregional Agenda for the Twenty-first Century. Journal of Interamerican Studies and World Affairs, 2000, roč. 42, č. 2, s. 9-35.
FÁREK, J. Globalizace a deglobalizace světového hospodářství. Mezinárodní politika, 2009, roč. 33, č. 9. s. 4–7.
FOLTÝN, J. Krize jako trest za umělé urychlování globalizace. Mezinárodní politika, 2009, roč. 33, č. 9, s. 7-11.
FRERES, CH., SANAHUJA, J. A. América Latina y la Unión Europea: Estrategias para una asociación necesaria. Barcelona: Icaria, 2006. ISBN 84-7426-866-4.
FRERES, CH., SANAHUJA, J. A. Study on Relations between the European Union and Latin America. New Strategies and Perspectives. Madrid: Instituto Complutense de Estudios Internacionales, 2005.
Globalizace versus Regionalismus. Sborník příspěvků účastníků mezinárodní konference. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2006. 491 s. ISBN 80-7372-088-4.
GOMBALA, I. Latinská Amerika na přelomu tisíciletí. Mezinárodní politika, 2001, roč. 25, č. 3, s. 23-25.
GOMBALA, I. Latinská Amerika ve světové ekonomice: postavení a regionální ekonomická integrace v 90. letech. Praha: VŠE, 2000. 45 s. ISBN 80-245-0087-6.
HNÁT, P., STEINMETZOVÁ, D., STUCHLÍKOVÁ, Z. Rozvojové země a současný stav jednání ve WTO. Praha: Oeconomica, 2008, roč. 21, č. 2.
HOFFMANN, B., NOLTE, D. Latin America´s New Geopolitical Position and Its Implications for Europe. German Institue of Global and Area Studies, 2007.
HONOVÁ, I. Mezinárodní ekonomická integrace. Olomouc: UP, 2006. 47 s. ISBN 80-244-1458-9.
HOSTE, A. The New Latin American Policy of the EU [online]. European Development Policy Study Group, únor 1999 [cit. 31. března 2010]. Dostupné na <http://www.edpsg.org/index.pl>.
67
HRABÁLEK, M. Integrace v latinskoamerickém regionu a její vliv na vzájemné vztahy. Mezinárodní politika, 2006, roč. 30, č. 8, s. 18-19.
HRABÁLEK, M. Kam kráčí FTAA? Global politics [online]. 5. května 2004 [cit. 2. ledna 2010]. Dostupné na <http://www.globalpolitics.cz/clanky/kam-kraci-ftaa>.
IBAŇEZ, J. El nuevo regionalismo latinoamericano en los aňos noventa. Revista electrónica de studios internacionales, 2000, roč. 1, s. 1-11.
JÁČ, I. Hospodářská geografie Severoamerické zóny volného obchodu. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2009. 85 s. ISBN 978-80-7372-507-5.
JUNGBAUER, R. Ke vztahům mezi Evropskou unií a Latinskou Amerikou. Mezinárodní politika, 2006, roč. 30, č. 8, s. 15-17.
KANDA, F. Narkoamerika [online]. 24. července 2009 [cit. 20. března 2010]. Dostupné na <http://www.ct24.cz/blogy/latinske-oci-filipa-kandy/61800-narkoamerika/>.
KUNA, Z. Rozvojové země ve světové ekonomice. Praha: Česká zemědělská univerzita, 2004. 130 s. ISBN 978-80-213-1134-3.
LUZARRAGA, F. A. Společný hlas pro Evropu - ale který? [online]. Presseurop. 5. listopad 2009 [cit. 20. března 2010]. Dostupné na <http://www.presseurop.eu/cs/content/article/131591-spolecny-hlas-pro-evropu-ale-ktery>.
MAJEROVÁ, I. Rozvojové ekonomiky. Karviná: Slezská univerzita v Opavě, 2008. 170 s. ISBN 978-80-7248-459-1.
MALLOL, V. C. La integración política en Europa y en América Latina: Analogías y contradicciones. Valencia: Instituto de Iberoamerica y el Mediterráneo, 2007. 3. kapitola, Las relaciones entre la unión Europea y América Latina y el Caribe, s. 309-323. ISBN 978-84-611-8337-1.
MARTIN, C. D. Las relaciones América Latina – Unión Europea: Antecedentes de la importancia e institucionalización del diálogo político. Revista de ciencia politica, 2002, roč. 12, č. 2, s. 46-64.
MEZŘICKÝ, V. Povaha globalizace, základní problémy, její pozitiva a negativa. In DLOUHÁ, J., DLOUHÝ, J., MEZŘICKÝ, V. (eds.). Globalizace a globální problémy. Praha: Univerzita Karlova, 2006, s. 11-24.
MINAŘÍK, D. Globalizace. In KRPEC, O., PŠEJA, P. (eds.). Mezinárodní politická ekonomie. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 123-142.
MOHR, L. Čínský politický a ekonomický vliv v USA [online]. iHNed.cz, 12. března 2010 [cit. 30. března 2010]. Dostupné na <http://zahranicni.ihned.cz/c1-41277550-cinsky-politicky-a-ekonomicky-vliv-v-latinske-americe>.
68
MÜLLER, D. Výzkum interregionální spolupráce jako nové téma v mezinárodních vztazích. Politologický časopis, 2007, č. 1, s. 41-60.
NÁLEVKA, V. Evropská unie a Latinská Amerika. Mezinárodní politika, 2001, roč. 25, č. 3, s. 4-5.
Příruční slovník naučný. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1963. 919 s.
RADAČIČOVÁ, S. Latinská Amerika. In NEKVAPIL, V. (ed.). Vnější vztahy Evropské unie. Praha: Asociace pro mezinárodní otázky, 2008, s. 113-122.
RADAČIČOVÁ, S. Priority španělského předsednictví EU v Latinské Americe [online]. Asociace pro mezinárodní otázky. 14. ledna 2010. [cit. 31. března 2010]. Dostupné na <http://www.amo.cz/publikace/priority-spanelskeho-predsednictvi-eu-v-latinske-americe.html>.
RUDOLFOVÁ, A. Latinskoamerický rozměr španělské zahraniční politiky. Mezinárodní politika, 2010, roč. 34, č. 2, s. 18-21.
RUIZ, J. B. The New EU Policy towards Latin America. The Promises and the Results. Mérida: Universidad de los Andes, 2007.
SANAHUJA, J. A. De Río a Madrid: límites y posibilidades de las relaciones Unión Europea-América Latina [online]. Jean Monnet/Robert Schuman Paper Series. April 2003. [cit. 21. března 2010]. Dostupné na <http://aei.pitt.edu/8102/01/sanahujafinal.pdf>.
SANTA GADEA, R. Regionalism in Word Trade: Europe and the Americe in Perspective. David Rockefeller Center for Latin American Studies, 1997.
SMITH, E. K. European Union Foreign Policy in a Changing World. Cambridge: Polity Press, 2003. 288 s. ISBN 978074560174.
SZ: Šéf WTO by napřesrok rád dokončil katarské kolo jednání [online]. Euroskop.cz. 17. červen 2009. [cit. 31. března 2010]. Dostupné na <http://www.euroskop.cz/38/12565/clanek/sz-sef-wto-by-napresrok-rad-dokoncil-katarske-kolo-jednani/>.
ŠEVČÍK, M., ŠEVČÍKOVÁ M. Globalizace ve světě finanční a hospodářské krize. Mezinárodní politika, 2009, roč. 33, č. 9, s. 14-16.
V Portugalsku začal summit iberoamerických států [online]. Euroskop.cz. 30. listopad 2009. [cit. 10. ledna 2010]. Dostupné na <http://www.euroskop.cz/38/14683/clanek/v-portugalsku-zacal-summit-iberoamerickych-statu>.
Válka o banány končí, bude to impuls pro volný obchod? [online]. Euractiv. 14. leden 2009. [cit. 31. března 2010]. Dostupné na <http://www.euractiv.cz/obchod-a- export/clanek/valka-o-banany-konci-bude-to-impuls-pro-volny-obchod-006863>.
69
WALLERSTEIN, I. Evropský univerzalismus: rétorika moci. Praha: SLON, 2008. 93 s. ISBN 80-86429-81-4.
ZBÍRAL, R. Světová banánová ekonomika. Mezinárodní politika, 2004, roč. 28, č. 4, s. 23-26.
ZLÝ, B. a kol. Integrační procesy ve světové ekonomice. Ostrava: VŠB, 2004. 233 s. ISBN 80-248-0592-8.
c) Seznam časopisů
Journal of Interamerican Studies and World Affairs, 2000
Mezinárodní politika, 2001-2010
Mezinárodní vztahy, 2008
Politická ekonomie, 2008
Politologický časopis, 2007
Prague Economic Papers, 2007
Revista de ciencia politica, 2002
Revista electrónica de studios internacionales, 2000
d) Internetové adresy
Caribbean Community [online]. [cit. 17. ledna 2010]. Dostupné na <http://www.caricom.org/>.
Comunidad Andina [online]. [cit. 17. ledna 2010]. Dostupné na <http://www.comunidadandina.org/>.
Cumbres Iberoamericanas de Jefes de Estado y de Gobierno [online]. [cit. 9. ledna 2010]. Dostupné na <http://www.cumbresiberoamericanas.com/>.
Mercosur [online]. [cit. 12. ledna 2010]. Dostupné na <http://www.oas.org/en/default.asp>.
Organization of American states [online]. [cit. 31. března 2010]. Dostupné na<http://www.oas.org/en/default.asp>.
Sistema de la Integración Centroamericana [online]. [cit. 11. ledna 2010]. Dostupné na <http://www.sica.int/>.
70
71
