UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

FAKULTA ZDRAVOTNICKÝCH V ĚD

Ústav fyzioterapie

Ivana Kubáčová

Význam postury ve fyziokonceptech

Bakalářská práce

Vedoucí práce: Mgr. Věra Jančíková

Olomouc 2016

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně pod vedením Mgr. Věry

Jančíkové s použitím pouze uvedených bibliografických a elektronických zdrojů.

Olomouc 30. 6. 2016 ____________________

podpis

Poděkování

Děkuji Mgr. Věře Jančíkové za odborné vedení, ochotu a poskytnutí cenných rad

během tvorby této práce. Především pak děkuji své rodině a přátelům za jejich pomoc a

podporu.

ANOTACE

Typ závěrečné práce: Bakalářská práce

Název práce v ČJ: Význam postury ve fyziokonceptech

Název práce v AJ: The Importance of Posture in Physiotherapeutic Concepts

Datum zadání: 2016-01-31

Datum odevzdání: 2016-06-30

Vysoká škola, fakulta, ústav: Univerzita Palackého v Olomouci

Fakulta zdravotnických věd

Ústav fyzioterapie

Autor práce: Ivana Kubáčová

Vedoucí práce: Mgr. Věra Jančíková

Oponent práce: Mgr. Jana Tomsová

Abstrakt v ČJ: Tato bakalářská práce pojednává o významu postury ve vybraných

konceptech fyzioterapie. V rámci teoretické části je popisována definice a význam postury.

Následuje snaha vymezit různé pojmy a dělení v souvislostech s posturou. Podrobněji

se věnuji popisu vybraných konceptů a metod z oblasti fyzioterapie a zaměřuji se především

na jejich souvislost s posturou. Do diskuze jsou vybrány studie a články, které se snaží

prokázat účinnost jednotlivých metodik. V závěru shrnuji a porovnávám výsledky z teorie

a studií.

Abstrakt v AJ: This bachelor’s thesis discusses the importance of posture in selected

physiotherapeutic concepts. The theoretical part describes the definition and importance

of posture. The following is an effort to define various terms and divisions in context with

posture. I dedicate myself to describe selected physiotherapy concepts and methods in greater

detail and focus mainly on their relationship with posture. The discussion comprises of studies

and articles that seek to prove the effectiveness of different methodologies. I summarize

and compare the results of theory and studies in the conclusion.

Klí čová slova v ČJ: postura, posturální stabilita, posturální stabilizace, posturální funkce,

koncepty fyzioterapie

Klí čová slova v AJ: posture, postural stability, postural stabilization, postural function,

physiotherapeutic concepts

Rozsah: 46 stran/ 2 strany příloh

6

OBSAH

ÚVOD.........................................................................................................................................8

1 POSTURA..........................................................................................................................9

1.1 Posturální stabilita ........................................................................................................ 9

1.2 Posturální reaktibilita ................................................................................................. 11

1.3 Posturální stabilizace.................................................................................................. 11

1.3.1 Svaly podílející se na stabilizaci trupu .............................................................11

1.3.2 Hluboký stabilizační systém páteře ..................................................................12

1.3.3 Centrace kloubu................................................................................................12

1.4 Posturální vývoj.......................................................................................................... 13

1.5 Posturální motorika .................................................................................................... 14

2 POSTURÁLNÍ KONTROLA ..........................................................................................15

2.1 Senzorická složka....................................................................................................... 15

2.2 Řídící složka............................................................................................................... 17

2.3 Výkonná složka .......................................................................................................... 17

3 POSTURÁLNÍ FUNKCE A JEJÍ PORUCHY ................................................................19

4 FYZIOTERAPEUTICKÉ KONCEPTY ..........................................................................21

4.1 Brügger koncept ......................................................................................................... 21

4.2 Metoda podle Roswithy Brunkowové........................................................................ 22

4.3 Senzomotorická stimulace dle Jandy a Vávrové........................................................ 22

4.4 Metoda McKenzie ...................................................................................................... 24

4.5 S-E-T Koncept – Sling Exercise Therapy .................................................................. 25

4.6 Škola zad .................................................................................................................... 26

4.7 Bazální programy a podprogramy dle Jarmily Čápové..............................................27

4.8 SM Systém ................................................................................................................. 28

4.9 Dynamická neuromuskulární stabilizace.................................................................... 29

4.10 Globální posturální reedukace podle Soucharda ........................................................ 31

7

DISKUZE .................................................................................................................................32

ZÁVĚR.....................................................................................................................................39

REFERENČNÍ SEZNAM........................................................................................................40

SEZNAM ZKRATEK..............................................................................................................45

SEZNAM PŘÍLOH ..................................................................................................................46

8

ÚVOD

Mezi hlavní cíle této bakalářské práce patří vymezení pojmu „postura“ a to tak,

aby bylo možné pochopit její význam v rámci jednotlivých konceptů. Jelikož je téma velmi

rozsáhlé, bylo mou snahou vytvořit souvislosti, které mohou být následně aplikovány

na použité metody. Výběr konceptů závisel na tom, zda pracují s posturou či nikoliv. Postura

doprovází každý pohyb a polohu, tudíž je velmi významná z pohledu fyzioterapie.

Ve své bakalářské práci popisuji, jakým způsobem metody pracují a jaký mají vliv

na funkci postury a posturální stabilitu. V kapitolách jsem popsala, jak jsou důležité pojmy

jako je stabilita a stabilizační funkce postury, se kterou pracují koncepty.

Každý koncept se nějakým způsobem liší z hlediska jeho provedení a filozofie.

Všechny však mají společný cíl a to kladné ovlivnění postury. To je stěžejní pro každého

člověka, neboť může docházet z důvodu uspěchaného a náročného životního stylu

k negativnímu dopadu na posturu. Mohou tedy vznikat různé posturální dysfunkce, které mají

vliv na dlouhodobý vývoj zdravotního stavu. Z toho vyplývá, že je nesmírně důležité znát

prostředky, metody, či koncepty, které se těmito problémy zabývají. Tím je následně

umožněna, z pohledu fyzioterapie, pomoc při nápravě dysfunkčních stavů a nastavení

optimálních parametrů pro každého jedince.

Klíčovými slovy při vyhledávání literatury byly postura, posturální stabilita, posturální

stabilizace, posturální funkce, koncepty fyzioterapie a jejich anglické ekvivalenty.

Odborné studie a literatura byly vyhledávány v databázích PubMed, Web of Science,

Science Direct a Google Scholar. Celkem bylo použito 30 anglicky psaných článků a 2 knihy

zahraniční literatury.

9

1 POSTURA

„Postura je dynamický proces udržování polohy těla a jeho částí před započetím

a po skončení pohybu“ (Dylevský, 2009, s. 64). Někteří autoři se při vymezení pojmu postura

zabývají pouze jejími rovnovážnými funkcemi, někteří se dokonce spokojí s vyšetřením stoje

či sedu. Na pojem postura se však musíme dívat z mnohem širšího aspektu (Kolář, 2009,

s. 38).

Véle (2006, s. 97) vymezuje posturu jako zaujatou polohu těla a jeho částí v klidu,

a to jak před jeho začátkem, tak před ukončením. Na první pohled se tento výrok jeví jako

něco statického, ale nutně v sobě ukrývá také dynamiku. Přesněji řečeno jde o dynamický

proces udržování polohy těla vůči měnícím se okolním podmínkám.

Termín postura můžeme definovat jako orientaci těla nebo tělesného segmentu vzhledem

ke gravitačnímu vektoru. Pohyb začíná a končí v postuře, náš motorický systém se nezabývá

po většinu času pohybem těla, ale spíše se podílí na udržování postury (Winter, 1995, s. 194).

Dle Koláře (2009, s. 38–39) chápeme posturu jako aktivní držení segmentů těla proti

působení zevních sil, a to nejčastěji proti síle tíhové. Postura je součástí jakékoliv polohy těla,

není pouze vyjádřením vzpřímeného stoje. Důležité je však uvědomění, že postura je základní

podmínkou pohybu. Obsahuje v sobě pojmy, jako jsou posturální stabilita (viz kap. 1.1),

posturální reaktibilita (viz kap. 1.2) a posturální stabilizace (viz kap. 1.3).

1.1 Posturální stabilita

Posturální stabilita je schopnost těla udržet stabilní pozici a upravovat ji v případě ztráty

rovnováhy (Mohammadirad et al., 2012, s. 628). Vařeka (2002, s. 116) ve svém článku

definoval posturální stabilitu jako schopnost zajistit vzpřímené držení těla a reagovat

na změny zevních a vnitřních sil tak, aby nedošlo k nezamýšlenému nebo neřízenému pádu.

Ve statické poloze tělo nemění svou polohu, avšak každá statická poloha obsahuje zároveň i

děje dynamické. Zaujetí určité polohy totiž zahrnuje proces, při kterém tělo čelí labilitě

pohybové soustavy, což je pro pohyb nutný předpoklad. Tento proces není určitý, ale probíhá

neustále (Kolář, 2009, s. 39).

Těžiště těla (Centre of Pressure) je myšlený bod, do nějž umisťujeme tíhovou sílu.

Celkové těžiště těla se nachází zhruba ve výši druhého křížového obratle. Pro posturu

má zásadní význam opora – oporná báze. Je třeba neustále kontrolovat pohyb těžiště těla

ve vztahu k nohám nebo pohybem nohou ve vztahu k těžišti. Základním předpokladem

10

pro stabilitu ve statické poloze je promítání těžiště v každém okamžiku do opěrné báze. Nutné

je si uvědomit, že se však nemusí promítat do opěrné plochy. Opěrná plocha je pouze část

podložky, která je v přímém kontaktu s tělem, avšak opěrná báze je celková plocha

ohraničená nejvzdálenějšími hranicemi opěrné plochy nebo opěrných ploch. Z toho vyplývá,

že opěrná báze bývá větší než opěrná plocha. S udržováním postury úzce souvisí pojem

balance neboli rovnováha, do jejíhož řízení jsou zapojeny tři hlavní senzorické systémy: zrak,

vestibulární a senzorický systém. Tento obecný termín popisuje dynamiku držení těla,

aby nedošlo k nezamýšlenému pádu. Souvisí se setrvačnými silami působícími na tělo

a setrvačnými silami jednotlivých segmentů těla (Heebner at al., 2015, s. 535; Kolář, 2009,

s. 39; Winter, 1995, s. 194).

Posturální stabilitu dělíme na dynamickou a statickou. Dynamická stabilita fixuje změny,

které nastávají při uvedení těla do pohybu. Statická stabilita je využita při „klidových“

polohách, např. stoji, či sedu (Dylevský, 2009, s. 143). Podle Véleho (2006, s. 97–98) spolu

tyto systémy vzájemně velmi úzce spolupracují. Také Heebner et al. (2015, s. 535) rozdělil

stabilitu na statickou a dynamickou složku. Statická schopnost dokáže udržet vzpřímenou

polohu těla nad opěrnou bází. Dynamická složka dokáže kontrolovat změny poloh těžiště těla

a také jeho zobrazení v opěrné bázi při přechodu z dynamického do statického stavu.

Stabilita je ovlivněna biomechanickými i neurofyziologickými faktory. Mezi faktory

biomechanické patří například velikost opěrné plochy (Kolář, 2009, s. 39). Heebner

et al. (2015, s. 536) přikládá význam také faktorům psychologickým a dalším důležitým

aspektům, ke kterým patří věk, pohlaví, pohybové aktivity a případná pohybová oslabení.

Též podle Goliwase et al. (2015, s. 83) závisí posturální stabilita na neurologických,

ortopedických a funkčních faktorech stejně tak, jako na věku a pohlaví jedince. Mezi

ortopedické faktory, které mají vliv na stabilitu postury, lze hlavně zahrnout strukturu celé

dolní končetiny a jejího akra, stav ligament – převážně v kolenním kloubu, stav svalové

složky a skeletu (Trzaskoma et al., 2013, s. 29; Mohammadirad et al., 2012 s. 628–629; Pauk

et al., 2013, s. 92–93; Gross et al., 2012, s. 649–650). Do funkčních faktorů můžeme zařadit

také sportovní trénink. Bylo zpozorováno, že správně naplánovaný trénink vede ke zvýšení

posturální stability u vybraných probandů (Mohammadirad et al., 2012, s. 633–635; Davlin,

2004, s. 1175).

11

1.2 Posturální reaktibilita

Posturální reaktibilitou nazýváme reakční stabilizační funkci těla. Využitím kontrakční

svalové síly překonáváme odpor, který vyvolá náročné silové působení proti určitému

segmentu těla. Za náročné silové působení můžeme považovat například zvedání těžkých

břemen, či pohyby končetin proti různým odporům, nebo odrazové úsilí. Dochází k převedení

kontrakční síly na momenty sil v pákovém segmentovém systému těla a to vyvolá reakční

svalové síly v pohybovém systému. Důležitým účelem je však zpevnění pohybových

segmentů těla, aby se mohlo vytvořit stabilní a pevné punctum fixum a pohyblivé punctum

mobile (Kolář, 2009, s. 40).

1.3 Posturální stabilizace

Jde o centrálně řízené aktivní držení tělních segmentů vůči působením zevních sil. Jedná

se o aktivní svalovou aktivitu, která zpevňuje segmenty. Právě zpevnění segmentů umožní

dosažení vzpřímené polohy těla a lokomoci. Bez koordinované svalové aktivity by docházelo

ke zborcení kostry. Posturální stabilizace je však součástí všech pohybů, například i tehdy, že

se jedná pouze o pohyb horních či dolních končetin (Kolář, 2009, s. 40). Stabilizační systém

funguje jako aktivní prostředek centrální nervové soustavy pro zachování posturální stability

(Suchomel, 2006, s. 121).

Véle (2006, s. 110) rozeznává dva typy stabilizace: pružnou vnitřní segmentovou

stabilizaci, která je řízena krátkými hlubokými stabilizačními svaly, a vnější sektorovou

stabilizaci, řízenou povrchněji uloženými delšími záběrovými svaly.

1.3.1 Svaly podílející se na stabilizaci trupu

Základem motoriky je svalový tonus. Tento termín můžeme definovat jako trvalou,

lehkou kontrakci kosterních svalů. Rozlišujeme dvě komponenty svalové činnosti: postojovou

a pohybovou. Pro posturu je stěžejní postojová komponenta (postojová motorika), jenž se

podílí na udržování určité žádoucí pozice těla či jeho části v prostoru. Pohybová komponenta

zajišťuje cílené pohyby, kterých je dosaženo pouze zaujetím kvalitní polohy těla (postury).

Obě složky jsou tak při každé svalové činnosti neoddělitelně spojeny (Králíček, 2011, s. 123).

Svalový systém se jako celek podílí na zachování stabilizace pohybového systému. Různí

autoři pojímají jeho dělení odlišně z pohledu rozdílných kritérií. (Palaščáková-Špringerová,

2012, s. 12). Suchomel (2006, s. 118) zmiňuje ve své práci dělení dle Jandy na tonický a

fázický svalový systém.

12

Rozdělení stabilizačního systému do tří subsystémů v souladu s Panjabim (1992) uvádí

Suchomel, Lisický (2004, s. 129). Jde o:

Pasivní subsystém, ke kterému řadí obratle, meziobratlové ploténky a ligamenta. Aktivní

subsystém, kam patří svaly, které mají přímý vliv na páteř.

Neutrální subsystém, který řídí stabilitu celého osového orgánu.

Podle Véleho (2006, s. 103) dělíme svaly, které se podílejí na posturální stabilizaci, do

dvou skupin. První skupinou jsou svaly tonické. Tyto svaly jsou hluboce uložené, krátké,

slabé a slouží k udržení polohy v kloubu. Jsou označovány též jako shunt muscles. Druhou

skupinou jsou svaly fázické, spurt muscles. Jsou povrchně uložené a jsou hlavním zdrojem sil

pro pohyb nebo korekci polohy. Platí, že jsou delší a silnější než svaly tonické. Hluboké svaly

jsou pro posturální stabilizační funkci velmi důležité (Kolář, 2009, s. 233).

Důležitým faktorem je i přes určité odlišnosti těchto svalových skupin to, že mají vždy i

posturální funkci, jejíž kvalita je určená tím, nakolik se jednotlivé svaly, nebo skupiny svalů,

zapojují do této posturální funkce. Přesněji řečeno jakým způsobem jsou schopny koaktivace

v konceptu celého těla. Na stabilizaci trupu se podílí celý svalový řetězec, ne jeden konkrétní

sval (Palaščáková-Špringerová, 2012, s. 12; Suchomel, 2006, s. 118).

1.3.2 Hluboký stabilizační systém páteře

Hluboký stabilizační systém páteře (HSSP) zajišťuje svalovou souhru a podílí se na

segmentové stabilizaci páteře, tedy způsobuje zpevnění páteře během všech pohybů. Zapojení

svalů do stabilizace se děje automaticky a je to nezbytné pro ochranu páteře. Na stabilizaci se

podílí celý svalový řetězec, ne jeden jediný sval. HSSP zahrnuje především autochtonní

muskulaturu a funkční stabilizační jednotku v podobě

m. transverzus abdominis, svalů pánevního dna, bránice, mm. multifidi, m. serratus posterior

a inferior, m. quadratus lumborum. Z důvodu podobných funkcí, jež se týkají propriocepce,

centrace segmentů a anticipace se do HSSP řadí i svaly periferně uložené, například drobné

svaly chodidla, extrarotátory ramene, či pelvitrochanterické svaly atd. (Honová, 2012, s. 42;

Kolář, Lewitt, 2005, s. 270; Palaščáková-Špringerová, 2012, s. 12; Suchomel, 2006,

s. 121–122).

1.3.3 Centrace kloubu

Suchomel (2006, s. 113–114) srovnává pojetí centrace kloubu dle Koláře a profesora

Jandy. Kolář (2009) mluví o funkční centraci kloubu, která vychází z posturální ontogeneze.

13

Odděluje ji tak od ortopedického pojetí centrace, která je vztažena k morfologické podstatě

kloubu a vyjadřují ji pojmy centrace, decentrace, subluxace či luxace, které zároveň popisují

postavení kloubu. Funkční centrace je takové postavení kloubu, které umožní optimální

statické zatížení. Profesor Janda mluví o nejfyziologičtějším zatížení kloubu, kterého

dosáhneme ideálním rozložením tlaků na jednotlivé kloubní plochy tak, jak odpovídají

architektonice kostí. Je nutné tedy dosáhnout optimálních statických i dynamických poměrů

v celém pohybovém aparátu.

Suchomel (2006, s. 114, 118) ještě dodává, že centrované postavení neodpovídá

pouhému statickému nastavení segmentů, ale je dáno rovnovážnou svalovou aktivitou. Uvádí

myšlenku, že pokud jsou klouby centrovány v klidu i pohybu, jde o tzv. ideální posturální

držení, či posturální chování.

1.4 Posturální vývoj

Průběh posturální ontogeneze je postupným směřováním ke vzpřímenému držení těla.

V této fázi vývoje se rozvíjí individuálně posturální a lokomoční funkce. Posturální reakce

jsou spuštěny pohledem dítěte na věci, které způsobují emoční reakce a touhu přiblížit

se k nim a postupuje rozvojem posturálních funkcí osového orgánu. Tyto funkce

jsou zprostředkovány pomocí končetin a možností opory o horní končetiny. Dochází

k postupnému otáčení, plazení, plížení, lezení a poté k postupné lokomoci ve vertikále (Véle,

2006, s. 53).

Uzrávání CNS (centrální nervové soustavy) je charakteristické různými vývojovými

stupni a vývojová kineziologie je definována přesným architektonickým vyjádřením každého

motorického vývojového stupně. Zejména se však zaobírá kineziologickým obsahem

v každém motorickém vývojovém vzoru, který je charakteristický pro určitý věk dítěte

(Honová, 2012, s. 42-43).

Vývoj postury je také schopnost kvalitního nastavení polohy v kloubech a jejich

zpevnění pomocí koordinované svalové aktivity a vývoj nákročné a opěrné funkce. V průběhu

posturální ontogeneze se při první fázi motorického vývoje postupně vytváří lordokyfotické

zakřivení páteře a postavení pánve a hrudníku. Tyto změny umožňuje vzájemná souhra

extenzorů páteře, hlubokých flexorů krku a nitrobřišního tlaku. Důležitá je následná návaznost

vývoje cílené fázické hybnosti, čímž je myšlen vývoj nákročné (úchopové) a opěrné

(odrazové) funkce. Ty jsou popsány dvojím funkčním projevem pomocí ipsilaterálního

a kontralaterálního vzoru, neboli procesu otáčení a plazení či lezení (Kolář, 2009, s. 36–37).

14

1.5 Posturální motorika

Honová (2012, s. 42) ve své práci v souvislosti s posturální motorikou zmiňuje

profesora Vojtu, který již v 50. letech minulého století vyjádřil myšlenku, že motorika

člověka vznikla z vrozených programů, které vznikají při vývoji druhově specifické posturální

ontogeneze. Právě bipedální lokomoce je vrcholem posturální ontogeneze. Také podle

Čápové (2008, s. 18) patří motorika neodmyslitelně k ontogenetickému vývoji jedince, jelikož

působí na jeho hybnost v reflexní fázi, tedy v době, kdy ještě není schopnost motorického

učení zcela vyvinuta. Při motorickém vývoji se postupně uplatňují souhry svalů, tedy přesněji

myšleno držení těla a lokomoční pohyb. Tyto souhry se v mozku ukládají jako matrice. Dítě

je schopno naučit se zvedat hlavičku, uchopovat věci, lézt po čtyřech, a to zcela automaticky

prostřednictvím svalových aktivit. Tyto svalové aktivity se realizují při zrání CNS, jde tedy

o geneticky podmíněné funkce, díky nimž je možné posoudit vývojový věk a průběh

fyziologického vývoje mozku (Kolář, 2006, s. 44).

Funkcí posturální motoriky je udržovat tělní segmenty v určité poloze pomocí

vyvažování, balancí. Zajišťuje tím možnost rychlého přechodu z klidné polohy do pohybu

a naopak. Tato funkce posturální motoriky je důležitá, neboť chrání tělo před poškozením

(Véle, 2006, s. 98). Posturální motorika zajišťuje výchozí polohu těla, tedy posturu cíleně

zaměřenou, stabilizuje průběh pohybu a zajišťuje také polohu konečnou. Tato konečná poloha

je zároveň výchozí posturou pro další pohybovou fázi. Veškeré tyto děje se odehrávají vůči

gravitačnímu vlivu. Jelikož se život člověka odehrává v gravitačním poli, je i posturální

motorika všudypřítomná a posturální svalstvo neustále aktivní. Posturální motoriku vnímáme

jako pocit jistoty či nejistoty (Čápová, 2008, s. 19).

15

2 POSTURÁLNÍ KONTROLA

Hlavním cílem posturální kontroly je udržení posturální stability, stabilizace

a orientace těla v prostoru. Posturální kontrola zahrnuje percepční a motorické systémy, které

jsou organizovány k dosažení specifického záměru. Veškerou funkci zajišťuje vzájemná

spolupráce složek senzorického, řídícího a výkonného systému (Horak, 2006, s. 7–8;

Lacour et al., 2008, s. 412).

2.1 Senzorická složka

Hlavním významem senzorické složky je poskytovat informace o měnících

se podmínkách vnitřního i vnějšího prostředí, a to v takové míře, aby na ně mohl posturální

systém reagovat. Určité senzory, tedy receptory nejprve přijímají podněty z prostředí

a následně je přemění na vzruch, který se dále šíří do částí senzorického systému a mozkové

kůry. Tyto senzory se rozdělují na proprioceptory, exteroceptory a interoceptory (Rokyta,

2000, s. 231).

Proprioreceptory registrují polohu a pohyby těla za pomoci svalových vřetének,

šlachových tělísek a kloubních receptorů. Spolu s kožním čitím, dotekem, tlakem

a termorecepcí jej řadíme do somatosenzorického systému, který je schopný detekovat více

signálů (Mysliveček, 2009, s. 219; Rokyta, 2000, s. 275). Jsou tedy umístěny ve svalech,

šlachách, kloubních pouzdrech a fasciích. Stěžejní roli v systému udržování rovnováhy hrají

receptory z šíjových a antigravitačních svalů. V oblasti šíje a krku můžeme najít velké

množství proprioreceptorů nejen ve svalech (m. splenius capitis, m. rectus capitis major),

ale i ve fasciích a kloubních pouzdrech. Tyto receptory pracují na principu dynamometrů

a velice citlivě reagují na změnu délky a napětí ve tkáni – tím poskytují informace o postavení

a pohybech hlavy vůči trupu (Dršata, 2007, s. 30–31; Vrabec, 2002, s. 24). Vliv propriocepce

byl ověřen provedením zkoušky ve dvou variantách – s vizuální kontrolou a bez ní.

Nedostatek vizuální kontroly zapříčinil zvýšení proprioceptivního vnímání. Vliv

vestibulárního aparátu byl také potvrzen u testování pacientů s kochleárním implantátem.

Je zřejmá vzájemná závislost mezi sluchovým a vestibulárním systémem z důvodu jejich

společného umístění. Zlepšením rovnováhy lze zlepšit i sluch (Bujang et al., 2013, s. 80–92).

Exteroreceptory přijímají podněty z vnějšího prostředí pomocí hmatu, zraku, sluchu,

čichu a chuti. Při posturální kontrole je důležitá úloha receptorů umístěných v kůži, tedy

mechanoreceptorů, které slouží k vnímání dotyku a tlaku. Důležité jsou zejména tlakové

16

receptory na chodidlech, protože ovlivňují posturu prostřednictvím informací o tlaku těla

na podloží. Interoreceptory odpovídají na chemické a mechanické podněty z vnitřního

prostředí. (Carpenter, Reddi, 2012, s. 222; Králíček, 2011, s. 71–73; Rokyta, 2000, s. 275).

Do senzorických systémů spadá systém čichový, chuťový, somatoviscerální, sluchový,

vestibulární a zrakový (Rokyta, 2000, s. 275).

Pomocí zraku získáváme z okolního světa až 90 % veškerých informací, u člověka je tudíž

považován za nejdůležitější smysl. Zrak také hraje zásadní roli při udržování posturální

stability, poskytuje totiž centrálnímu nervovému systému aktuální informace o pozici

a pohybu jednotlivých segmentů těla vůči sobě a ve vztahu k okolnímu prostředí. Pokud

testovanému subjektu ubereme zrakovou kontrolu zavřením očí, vzrostou výchylky těla

o 20 až 70 % v závislosti na měření a věku testovaného subjektu (Lord, Menz, 2000, s. 307).

Vestibulární systém detekuje úhlové a lineární zrychlení hlavy a tím i udržování

rovnováhy v závislosti na její poloze. Proto mezi významné signály, které vestibulární systém

zprostředkovává, patří reakce udržující hlavu a trup ve vzpřímené a vyvážené poloze.

Reflexně také řídí vyrovnávací pohyby končetin a očí a také reguluje tonus svalů, zvláště

pak extenzorů (Králíček, 2011, s. 49; Latash, 1998, s. 164; Trojan, 2003, s. 603). Na rozdíl

od ostatních smyslových systémů probíhá činnost vestibulárního systému převážně

v podvědomí, proto si při fyziologickém fungování jeho činnost neuvědomujeme (Dršata,

2007, s. 14).

Funkce vestibulárního systému můžeme rozdělit do dvou částí – statické a dynamické

vestibulární reakce. Statické nebo tonické vestibulární funkce jsou zajišťovány pomocí

otolitového systému, poskytují informace o lineárním zrychlení, jako je například gravitace.

Umožňují tedy vnímání polohy hlavy v prostoru a drážděním otolitového systému lze vyvolat

tonické šíjové reflexy. Dynamické vestibulární reakce jsou zprostředkovány pomocí

polokruhovitých kanálků vnitřního ucha, které reagují na úhlové zrychlení a dovolují

tak člověku vnímat rotační pohyby hlavy v prostoru. Informace z otolitového systému

a polokruhovitých kanálků je přenesena do vestibulárních jader mozkového kmene, která mají

aferentaci i z jiných smyslových zdrojů (Carpenter, Reddi, 2012, s. 217–218).

Ve skutečnosti je možné, aby člověk dokázal udržet posturu bez fungování jednoho

či dvou těchto informačních kanálů. Jako příklad můžeme uvést plavání pod vodou – při této

aktivitě nás o poloze těla informuje pouze vestibulární systém. Pacienti s bilaterální poruchou

vestibulárního systému mohou v normálních podmínkách fungovat díky informacím

17

zrakovým a propriocepci. Jejich výkon je však vždy snížen výpadkem jednoho z těchto

informačních inputů (Carpenter, Reddi, 2012, s. 222).

2.2 Řídící složka

Tato složka sestává ze vzájemné souhry více oddílů centrálního nervového systému.

Především pak z míchy, retikulární formace v mozkovém kmeni, vestibulárních jader,

bazálních ganglií a mozečku. Veškeré tyto struktury však podléhají nejvyššímu centru

kortexu. Za reflexní centrum motoriky je považována retikulární formace (Mysliveček, 2009,

s. 104; Trojan, 2003, s. 683).

Mozeček se z morfologicko-funkčního hlediska dělí na archicerebellum,

paleocerebellum a neocerebellum. Archicerebellum, též vestibulární mozeček, je důležitý

z pohledu integrace informací o poloze a pohybech hlavy, které přicházejí z vestibulárního

aparátu společně se signály z proprioreceptorů a z mozkové kůry. Paleocerebellum je nazýván

spinálním mozečkem a analyzuje signály z míchy. Jeho funkce je optimalizace svalové souhry

(agonistů a antagonistů) a také svalového napětí. Neocerebellum, také zvané jako korový

mozeček, je nejmladší z těchto struktur. Důležitý je pro přejímání informací o plánovaném

pohybu a jeho následná úprava, která je většinou inhibičního charakteru (Kolář, 2009, s. 357;

Mysliveček, 2009, s. 87; Trojan a kol., 2005, s. 46).

Do této složky jsou zahrnuty polohové, postojové a vzpřimovací reflexy. Podstatou

postojových reflexů je svalový tonus, který zajišťuje gama systém a proprioceptivní reflexy.

Nepostradatelnou součástí je aferentace z vestibulárního a proprioceptivního systému.

Vzpřimovací reflexy jsou důležité pro usměrňování těžiště a zpětné navrácení těla

do vzpřímené polohy (Trojan a kol., 2005, s. 45–46; Mysliveček, 2009, s. 114).

2.3 Výkonná složka

Výkonná složka pohybového systému slouží při udržování vzpřímeného držení těla

a jejím výkonným orgánem je sval. Takto vzpřímenou polohu zajišťuje jak pasivní složka,

jejíž součástí jsou kostěné a chrupavčité struktury a ligamenta, tak aktivní složka, která

obsahuje zmíněné svaly pracující na stabilizaci polohy. Tyto dvě složky jsou neoddělitelné

a navzájem spolupracující (Suchomel, 2006, s. 115).

Pro posturální kontrolu a posturální systém je z hlediska výkonné složky důležitý

axiální systém, oblast pánve a dolní končetiny. Axiální systém představuje určitou část

pohybové soustavy, která je soustředěna kolem páteře a jejíž funkce se podílí na udržení

18

vzpřímeného držení těla. Jeho opornou bází je pánev, která převádí zátěž mezi páteří

a dolními končetinami. Pánev je důležitá z hlediska jejího postavení, neboť určuje postavení

a tvar zakřivení páteře. Úkolem dolních končetin z hlediska posturální stability je snaha

zajistit pevný kontakt s podložkou a udržovat vzpřímené držení těla (Véle, 1995, s. 16, 24,

62–63).

19

3 POSTURÁLNÍ FUNKCE A JEJÍ PORUCHY

Veškerá cílená činnost člověka je podmíněna schopností organismu kratší či delší dobu

udržet určitý postoj. Člověk je specifický vzpřímeným, bipedním postojem, který

mu umožňuje použít horní končetiny k cílevědomé manipulaci s předměty. Vzpřímený postoj

člověka představuje složitou pohybovou funkci (Králíček, 2011, s. 138). Je řízen pomocí

centrální nervové soustavy (CNS) a jde o uspořádání pohybových segmentů těla v jeho

podélné ose probíhající ve vertikální poloze tak, aby vzdálenost od paty, která se opírá

o podložku, až k vrcholu hlavy byla co největší a při tom bylo zachováno mírné

a fyziologické zakřivení páteře (Véle, 2006, s. 102).

Posturální funkce je uskutečňována pomocí axiálního systému. Mezi hlavní komponenty

důležité pro udržení vzpřímeného držení těla patří postavení hlavy, zakřivení páteře, nastavení

pánve a poloha a postavení dolních končetin včetně klenby nožní. Postura je důležitá, neboť

pohybu předchází, následně ji posturální systém udržuje a doprovází, a v neposlední řadě

pohyb dokončuje. Ve fázi po skončení pohybu převažuje posturální funkce, jejímž úkolem

je udržení dosažené polohy. Posturální funkce podléhají v průběhu života vývoji z důvodu

reakce na vnější prostředí, ale i z vnitřních příčin, které se dějí v organismu. Vzpřímené

držení těla je specifické pro člověka jak druhově, tak geneticky. Pokud dojde k deformaci

vzpřímeného držení těla, či špatnému uspořádání tělních segmentů, jde o příznak poruchy

zdraví (Kolář, 2006, s. 44; Kopecký, 2010, s. 10; Véle, 1995, s. 72; Véle, 2006, s. 102).

Podstatou funkčních onemocnění je omezení určitých pohybů, které jsou za normálních

podmínek řízeny tak, aby nezatěžovaly kloubně svalovou jednotku. Tato jednotka je zdrojem

informací o možnosti ohrožení přetížením (Rašev, 1992, s. 19).

Nesoulad mezi pohybem a posturální motorikou, který vzniká špatným a nepřesným

nastavením výchozí polohy či výchozího záběru při vadném držení těla (VDT), vede

ke zhoršení pohybového efektu. Dokonce může dojít k selhání pohybového záměru,

nerovnoměrné zátěži na pohybový aparát, až k poruše struktury v podobě poranění, traumatu

atp. VDT je nevýhodným pohybovým programem, který doprovázejí bolesti a potíže

omezující rozsah pohybu. U pacientů s VDT není v rovnováze funkce svalů, která má za úkol

toto postavení zajistit, a to následně způsobuje tzv. decentrované postavení kloubu (Kolář,

2002, s. 106–107; Véle, 2006, s. 98, 101).

20

Posturální instabilita vzniká z důvodu nedostatečnosti svalů při zpevnění segmentů.

Nesprávný nábor svalů při stabilizaci si poté jedinec nevědomky a zcela automaticky zafixuje

a provádí je ve všech svých pohybech a cvičeních. Důsledkem výše popsaného jevu

je stereotypní přetěžování, což je významný etiopatogenetický faktor v řadě hybných poruch.

Porucha stabilizace se projeví subjektivním pocitem nejistoty, v nejvyšším stupni dokonce

závratí (Kolář, 2009, s. 234; Véle, 2006, s. 188).

21

4 FYZIOTERAPEUTICKÉ KONCEPTY

4.1 Brügger koncept

Tento koncept byl vyvinut švýcarským neurologem Aloisem Brüggerem

(1920 až 2001). Zajímal se především o diagnostiku a terapii funkčních poruch pohybového

systému. V letech 1989–1990 definoval tzv. „nociceptivní somatomotorický blokující efekt“,

jež je základním patofyziologickým principem pro diagnózu a následnou terapii právě

funkčních onemocnění v pohybovém systému. Koncept považuje každý pohyb za komplexní.

Vyvolává odpověď celého těla a zapříčiňuje jeho globální reakci. V tomto smyslu vyvinul

Brügger metodu založenou na pochopení spolupráce svalů jako smyček a ne jen jako jejich

izolovanou aktivitu (Kolář, 2009, s. 279; Pavlů, 2003, s. 176).

Myšlenkou konceptu je, že pokud působí na pohybovou soustavu patologicky

změněný aferentní podnět, dochází ke vzniku ochranných mechanismů, a ty spouštějí

ochranné reakce v pohybové soustavě. Dochází tedy ke změně fyziologického nastavení těla.

Ovlivněno je držení těla a pohyby, které se stávají neekonomické (Kolář, 2009, s. 279).

Cílem terapie je tedy určit patologii změn, tuto patologii eliminovat tak, aby byly opět

nastaveny fyziologické a ekonomické podmínky pro držení těla a jeho pohybů. V terapii

se snažíme odstranit nociceptivní aferentaci, zavést vzpřímené držení těla do každodenního

života a pacienta instruovat ke cvičení s Thera-Bandem v rámci agisticko-excentrických

kontrakčních postupů. Terapie vzpřímeného držení těla pracuje s modelem tří ozubených

kol, která jsou ve vzájemném vztahu. Ukazují tři základní pohyby, a to klopení pánve vpřed,

zvednutí hrudníku a protažení šíje (Kolář, 2009, s. 279–280; Rock, Petak-Krueger, 1998).

Takto nastavené držení těla je považováno za normální a přirozené. Vytvoří

se dostatečné místo pro orgány hrudního koše a dutiny břišní, a tak je páteř schopná plnit svou

nosnou funkci. Pokud je tělo vsedě napřímeno, dojde současně ke sklopení pánve vpřed,

vzpřímí se hrudník a dojde k natažení krční páteře, přičemž je pletenec ramenní tažen mírně

dozadu. Při vadném držení těla je nastavení přesně opačné, tedy sklápí se hrudní koš vpřed,

pánev naopak klopena vzad a krční páteř prohnuta dopředu. Stejně tak se vpřed pohybuje

pletenec ramenní (Boner, 1995, s. 16).

Koncept lze využít u funkčních onemocnění hybného systému, u ortopedických

pacientů, například při léčbě skolióz, dokonce u neurologických onemocnění,

např. u centrálních lézí, či Parkinsonovy nemoci (Pavlů, 2003, s. 176).

22

4.2 Metoda podle Roswithy Brunkowové

Zakladatelkou této metody byla německá fyzioterapeutka Roswitha Brunkowová

(1916–1975), která se svou metodou začala zabývat v roce 1965. Vznik a vývoj jejích technik

je spjat s úrazem, který zapříčinil, že byla delší čas nucena používat invalidní vozík (Kolář,

2009, s. 278).

Tento terapeutický koncept je založen na aktivaci diagonálních svalových řetězců.

Aktivace svalových řetězců umožní zlepšení funkce oslabeného svalstva, stabilizační trénink

pro páteř a končetiny, a to bez zatížení kloubů a především reedukaci správných pohybů

bez nežádoucích jevů. Principem této metody je závislost motorické aktivity na postavení aker

vzhledem k trupu a hlavě. Přes pasivní i aktivní nastavení rukou v opoře dochází k aktivaci

svalových řetězců a tím následně k napřímení trupu. Vytvořením opory na jednom akru

je nezbytným předpokladem pro aktivaci dvojice protichůdně jdoucích svalových řetězců.

Vytvoření opěrného bodu může být jak reálné, tak virtuální (Kolář, 2009, s. 278; Pavlů, 2003,

s. 133).

Tato terapie se snaží rozlišit chybné dráhy fyziologických vzorů. Léčení pacientů

je uskutečňováno pomocí zpracování motorického deficitu. Proto vychází určitým způsobem

z vývojové kineziologie a respektuje při výběru pozic vzpěrných cvičení z jednotlivých

stupňů motorického vývoje dítěte. Hlavním terapeutickým prostředkem jsou tedy vzpěrná

cvičení, která aktivují svalové řetězce. Izometrická kontrakce konkrétních svalů se může

rozšířit a tím ovlivnit svalstvo trupu (Kolář, 2009, s. 278; Pavlů, 2003, s. 133).

Indikací k tomuto cvičení jsou například funkční poruchy v oblasti páteře, poruchy držení

těla a pohybových vzorců, přetížení a vadné postavení kloubů, roztroušená skleróza,

poúrazové stavy atd. (Kolář, 2009, s. 278; Pavlů, 2003, s. 133).

4.3 Senzomotorická stimulace dle Jandy a Vávrové

Tato metodika byla vypracovaná českým rehabilitačním lékařem a neurologem

profesorem Vladimírem Jandou (1928–2002) a rehabilitační pracovnicí Marií Vávrovou.

Vycházeli z poznatků řady autorů, především anglického ortopeda M. A. R. Freemana, jehož

práci zdokonalovali v 70. letech francouzští fyzioterapeuti C. Hérveou a J. Messéan

ve spolupráci s ortopedem profesorem J. Castaingem (Kolář, 2009, s. 272; Pavlů, 2003,

s. 122, 126).

23

Název tohoto konceptu má znázorňovat provázanost aferentní a eferentní informace

při řízení pohybu. Nejprve byla využívána při terapii nestabilního kolene a kotníku, dnes

se však používá při terapii funkčních poruch pohybového systému, zvláště stabilizačních

svalů. Technika zahrnuje soustavu balančních cviků, které jsou prováděny v různých

posturálních polohách, avšak cviky prováděné ve vertikální poloze jsou z celé metodiky

ty nejdůležitější. Důraz je kladen na facilitaci pohybu z chodidla a aferentaci zvyšující

se přes kožní exteroceptory a kloubní a svalové proprioceptory. Důležitý podíl na facilitaci

má také aktivace hlubokých svalů nohy, a to nejvíce při nácviku a formování prvku, tzv.

„malé nohy“, jímž každý trénink začíná. Pozice začátku nácviku je v sedu, kdy terapeut

pomocí pasivního modelování facilituje nácvik aktivní malé nohy. Pro pacienty, kteří mají

potíže s aktivací a udržením malé nohy, je možné použít pruh Thera-Bandu a připevnit

ho na chodidlo pacienta (Kolář, 2009, s. 272; Page, 2006, s. 80).

Podle Pavlů (2003, s. 126) vychází metoda senzomotorické stimulace z koncepce

o dvou stupních motorického učení:

1. stupeň je snaha zvládnout nově zadaný pohyb a vytvořit základní funkční spojení,

což způsobuje výrazná kortikální aktivita. Řízení činností na této úrovní je náročné

a únavné, proto je snaha předat řízení činností na úroveň nižší.

2. stupeň je řízení, které se děje na úrovni podkorových regulačních center, kdy je celý

proces rychlejší a méně únavnější. Nevýhodou je, že pokud dojde k uložení určitého

stereotypu na této úrovni, je následně již velmi obtížně ovlivnitelný.

Cílem konceptu je dosažení reflexní automatické aktivace žádaných svalů, aby pohyby

nevyžadovaly výraznější kortikální kontrolu. Jen dosažení subkortikální kontroly aktivace

nejdůležitějších svalů zaručí, že budou tyto svaly aktivovány v potřebném časovém úseku

a stupni pro dosažení optimálního a nejméně zatěžujícího provedení pohybu. Důležité

je individuálně zvolené základní cvičení pro každého pacienta, u kterého se postupně zvyšují

nároky podle popsané metodické řady tak, že vyčerpáme všechny možnosti pro úpravy poruch

pohybového aparátu. Terapeut má za cíl dovést pacienta až do cvičení ve stoje, kde je velmi

významným prvkem posturální korekce. Toto vše je důležité, aby mohlo dojít k propojení

nových motorických programů s jeho každodenními činnostmi. Při praktickém provádění této

metody je uplatněna řada pomůcek, jako například kulové a válcové úseče, balanční sandály,

točny, fittery, balanční míče a minitrampolíny (Kolář, 2009, s. 272; Pavlů, 2003, s. 126–127).

Významné využití této metodiky je například ke zlepšení svalové koordinace, svalové

dysbalance, úpravě poruch rovnováhy nebo u chronické vertebrogenní poruchy. Využít

24

se dá i k zlepšení vadných nastavení držení těla a stabilizace trupu jak ve stoji, tak v chůzi.

Vhodné je i začlenění pohybových programů do každodenních aktivit, ke zlepšení stavů

vyžadujících funkční stabilizaci páteře atd. (Kolář, 2009, s. 272-273; Pavlů, 2003, s. 127).

4.4 Metoda McKenzie

Zakladatel této metody, fyzioterapeut Robin A. McKenzie (1931–2013), pocházel

z Nového Zélandu. Jeho metoda je zaměřena hlavně na pacienty s vertebrogenními obtížemi.

Základní myšlenkou je primární, sekundární a terciální prevence. Léčebný postup vychází

z teorie, že základní příčina bolestivých stavů páteře má mechanickou podstatu a lze jí tedy

také mechanicky řešit. Důležitou součástí léčby je vedení pacienta k sebeodpovědnosti a tedy

i k vlastnímu aktivnímu přičinění při léčbě. Nejprve je nutné určit diagnózu a následná terapie

či autoterapie je vybrána podle klasifikace problému daného pacienta (Kolář, 2009, s. 464-

465; Pavlů, 2003, s. 216).

McKenzie vypozoroval, že se u mnoha pacientů s bolestmi v oblasti bederní páteře

bolesti objevují nebo zhoršují při kyfotickém držení těla v sedu, zatímco ve stoji a v chůzi,

kdy dochází k pohodlnějšímu postavení bederní páteře a pánve, mají bolesti mírnější

charakter. Je prokázáno, že při kyfotickém držení těla v oblasti bederní páteře dochází

ke zvyšování tlaku v meziobratlových ploténkách a jejich jádra se posunují dorsálně. Naproti

tomu při lordotizaci se tlak uvnitř plotének snižuje a dochází k posunu jader ventrálně.

McKenzie se tedy opírá o hypotézu, že většinu bolestí zad vyvolává dráždění nervových

zakončení v přetěžovaných strukturách. Díky tomu přikládá autor významný podíl extenzi

bederní páteře. Obdobný výklad aplikuje také pro mechanismus krční páteře (Pavlů, 2003,

s. 216).

McKenzie používal v diagnostice systematické hodnocení k rozpoznání porušené tkáně.

Zahrnul do vyšetření pasivní a aktivní rozsah pohybu a rozlišoval pacienty do skupin

ve vztahu ke svalům na kontraktilní stavy a na stavy interní ze vztahů ke kloubům,

ligamentům a burzám (Nováková, 2005, s. 76).

U posturálních pacientů nedochází při opakovaných testech k žádné iritaci symptomů,

což značí, že jde o bolest vyvolanou během ochablého držení těla. Posturální bolest

je provokována především při prodlužované zátěži ve stavu ochablého držení těla. Tento stav

nazývá McKenzie jako syndrom VDT, nebo též posturální syndrom. Základem

mechanického problému je statické přetížení. Základem úspěšné terapie je edukace správného

25

držení těla a změna návyků pacienta, pravidelné cvičení doporučené i během pracovní doby

a ergonomické opěrky (Kolář, 2009, s. 465; Nováková, 2005, s. 77; Pavlů, 2003, s. 216).

Pokud se u pacientů projevuje bolest jen na konci rozsahu pohybu, kdy dochází

k působení normálního tlaku na abnormální tkáň, jde o tzv. dysfunkční syndrom. Léčba

je zaměřena na protažení tkání ve směru omezení. Nutná je motivace pacienta, neboť účinky

terapie se dostavují pomaleji. I tato terapie je doplněna nutnou posturální korekcí (Kolář,

2009, s. 465; Nováková, 2005, s. 77; Pavlů, 2003, s. 216).

U pacientů s projevem vystřelujících bolestí při opakovaných pohybech jde o syndrom

poruchový, nebo též derangement. Nejčastěji je postižena krční a bederní oblast. Typické

je vyvolání bolesti tlakem jedním směrem a úlevou bolesti při tlaku ve směru opačném.

Terapie je zvolena podle jednoho z 18 principů a je nutná opět korekce poloh (Kolář, 2009,

s. 465–466; Nováková, 2005, s. 77; Pavlů, 2003, s. 217).

Vlastní terapie je tedy složena z významného ovlivnění postury, korekcí poloh,

eliminací pohybů a držení těla, které způsobují bolest, dále ze cvičení, která vedla

při testování ke snížení bolesti, ze cvičení zaměřených na protahování zkrácených svalů

a vazů a hlavně z nácviku vědomého udržování správného držení těla (Kolář, 2009, s. 465–

466; Pavlů, 2003, s. 217–218).

4.5 S-E-T Koncept – Sling Exercise Therapy

Aktivní terapie v závěsu je aktivním cvičením, které má za cíl zlepšit muskuloskeletární

obtíže. Norští fyzioterapeuti vyvinuli koncept, který se v ČR objevuje asi od roku

1997, a to jak v nemocnicích, ambulancích, tak v privátních praxích i domácnostech. Systém

byl dříve aplikován pomocí závěsného zařízení systému Therapi Master, nyní v aparátu

Redcord (Kolář, 2009, s. 280–281; Pavlů, 2003, s. 237).

Therapi Master je závěsný systém se dvěma lany, která jsou lehce nastavitelná

a pomocí systému uzamykatelná. Zároveň k aparátu patří popruhy různých typů a také další

doplňky pro konkrétní terapii. Toto zařízení je připevněno buďto přímo na stropě,

nebo na pojízdné stropní, či mobilní konstrukci (Pavlů, 2003, s. 237).

Redcord je vybaven sadou popruhů, kterou doplňují pevná a elastická lana a především

posuvná stropní konstrukce. Velkou výhodou je využití zařízení pro fyzioterapeuta,

neboť neomezuje při použití, co se týká věku, pohlaví a hlavně kondice, jelikož zde funguje

snadné individuální dávkování zátěže pro každého jedince. Dávkování terapie pro jedince

26

je možné provést hned několika způsoby, a to délkou páky, tedy vzdáleností popruhu

od místa, kde je pohyb prováděn, pozicí pacienta, délkou lan a využitím elastických lan

pro odlehčení (Kolář, 2009, s. 281).

S terapií v závěsu úzce souvisí metoda Neurac, která byla vyvinuta jako aktivní léčebný

přístup skládající se ze cvičení nebo tréninku. Cílem této metody je obnova funkčních

pohybových vzorů tak, aby byl pohyb proveden správně a efektivně (Kirkesola, 2009, s. 3).

S-E-T koncept se skládá z procesu diagnostiky a následné terapeutické intervence.

Cílem diagnostického procesu je určení tzv. slabého článku u pacienta. Slabý článek je určitý

deficit v biomechanickém řetězci, jako například snížená neuromuskulární kontrola, porušená

posturální stabilita či snížená svalová síla. Tento deficit způsobuje následnou dysfunkci

v myoskeletárním systému. Léčebný systém zahrnuje prvky relaxace, senzomotorického

cvičení, nácviku zpevněných svalů, cvičení v otevřených kinematických řetězcích,

dynamických mobilizačních cvičení, specifické stabilizace beder (Kolář, 2009, s. 281;

Kirkesola, 2009, s. 3; Pavlů, 2003, s. 237).

4.6 Škola zad

Na počátku 70. let 20. století se začaly v Severní Americe a Skandinávii rozvíjet

tréninkové programy, které byly nazývány školou zad – Back school. Důvodem byla potřeba

prevence z důvodu rostoucího počtu lidí s funkčními a degenerativními poruchami

pohybového aparátu. Cílem těchto programů byla jak primární,

tak sekundární prevence těchto onemocnění páteře (Pavlů, 2003, s. 213).

Většina škol zad vychází z vyšetření vztahů mezi zatížením meziobratlových disků

a držením těla. Z toho vyplývajícím záměrem je ovlivnění držení těla a pohybového chování

tak, aby nedocházelo k příliš vysokému zatížení meziobratlových disků (Pavlů, 2003, s. 213).

Rašev (1992, s. 93–94) klade ve své publikaci důraz na pochopení principů

a uvědomění si, že mozková kůra zpracovává signály z periferie, které byly propuštěny

z dosavadních míšních a podkorových struktur. Následně vydá mozková kůra povel

k provedení pohybu. Podkorová centra přiřadí konkrétnímu pohybu tzv. pohybové vzory,

až dojde k vytvoření pohybových návyků, které charakterizují jedince.

Jde konkrétně o pořadí zapojování jednotlivých svalů do právě prováděného pohybu.

Na míšní úrovni dochází k vyladění souhry svalových skupin provádějících pohyb a svalů

stabilizujících polohu. Periferie kontroluje provedení pohybu a vysílá výsledný efekt zpátky

27

do centra v mozku. Při konkrétních pohybech jsou svaly zapojovány do pohybu nezávisle

na naší vůli. Díky škole zad však může dojít ke změnám určitých pohybových návyků.

Školy zad představují metodické postupy, které mají smysl jak preventivní,

tak terapeutický. Zabývají se především problematikou obtíží páteře. Programy škol

se skládají z teoretických i praktických částí s vlastními cvičebními postupy. Existuje více

škol, avšak většině je společný určitý základ a smysl, i když se v podrobnostech odlišují.

Důležitá jsou:

� koordinační, protahovací a posilovací cvičení,

� automobilizační cvičení,

� nácvik jednoduchých pohybových stereotypů,

� zaujímání základních poloh (sed, vstávání, nošení břemen atd.) a provádění základních

pohybových činností,

� relaxační techniky, např. Jakobsonova progresivní relaxace (Pavlů, 2003,

s. 213–214).

Škola zad je určena pro pacienty jako prevence vertebrogenních onemocnění,

pro pacienty s chybnými pohybovými návyky vyvolávajícími bolest při funkčních

onemocněních, pro pacienty po terapii organické poruchy s přetrvávajícími

neekonomickými pohybovými návyky a pro pacienty ohrožené statickým přetěžováním

(Pavlů, 2003, s. 214; Rašev, 1992, s. 12–13).

4.7 Bazální programy a podprogramy dle Jarmily Čápové

Tento koncept vyvinutý fyzioterapeutkou Jarmilou Čápovou vytváří tzv. bazální

programy při vertikalizaci člověka a stávají se základními parametry fyziologie. Pracuje tedy

s hybnými programy, které se týkají těla jako celku a především s důsledkem dbá na

fyziologické parametry těchto pohybových programů. Tyto programy a podprogramy využívá

k terapeutickým účelům, zejména k facilitaci a reedukaci pohybů (Čápová, 2008, s. 15).

Za základní stavební kámen své terapie a tedy i podmínku jejího úspěchu považuje

cíleně orientovanou posturu, neboli atitudu. Atitudou je míněná postura cíleně orientovaná,

která v sobě nese informace o cíleném pohybu a má tak účelový charakter. Tato atituda

ovlivňuje zásadním způsobem průběh pohybu, neboť je to stav, ve který se promění startovací

postura právě v okamžiku pohybového plánu. Toto je rozhodujícím fenoménem pro průběh

plánovaného pohybu. Atituda je tedy i pro praxi nezbytně důležitá. Můžeme říct,

28

že je základním stavebním kamenem pro veškeré terapeutické vstupy. Za základní důležitou

myšlenku konceptu můžeme považovat, že je pro pacienta během terapie důležitější zvažovat

zásah do jeho výchozí atitudy, než pacientovi opravovat a usměrňovat průběh požadovaného

pohybu svou vůlí (Čápová, 2008, s. 19, 22).

„V konceptu posturální terapie pomocí bazálních programů a podprogramů se snažíme

maximálně respektovat parametry fyziologie hybnosti a minimalizovat tím i produkci

nocicepcí z postupné mikrotraumatizace“ (Čápová, 2008, s. 16).

Tento koncept je využitelný jako prevence a léčba funkčních poruch páteře, k reedukaci

dechové mechaniky, ale také u pacientů s posttraumatickým zraněním míchy s následnou

kvadru a para parézou, či plegií a u pacientů po cévní mozkové příhodě (CMP) s následnou

hemiparézou (Čápová, 2008, s. 15).

4.8 SM Systém

Jde o metodu funkční stabilizace a mobilizace páteře, kterou vyvinul

MUDr. Richard Smíšek ve spolupráci s MUDr. Kateřinou Smíškovou a MUDr. Zuzanou

Smíškovou. Tato metoda se vyvíjela 30 let a byla 25 let klinicky zkoušena například

u pacientů s bolestmi páteře, akutním výhřezem ploténky, nebo u pacientů trpících skoliózou

(Smíšek et al., 2013, s. 5).

„Nejdůležitější na cvičení SM systému je, že pomoci svalových spirálních zřetězení vytváří

v těle sílu vzhůru, která odlehčuje tlak na meziobratlové ploténky a klouby.

Tím umožňuje jejich výživu, regeneraci i léčbu. Zároveň svalové spirály dávají páteři

optimální pohyblivost“ (Smíšek et al., 2013, s. 4).

Spirální svalová zřetězení stabilizují pohyb a stahují oblast pasu. Důležité

je, že vytvářejí v těle trakční sílu směřující vzhůru. Vertikální zřetězení naopak tvoří

komprimující sílu ve směru opačném, tedy dolů. Příčinou bolestí zad je především zvýšené

svalové napětí právě v těchto vertikálních řetězcích. Naproti tomu spirální svalové řetězce

roztahují obratle od sebe a protahují páteř směrem nahoru, což umožní odstranění bolestí

(Smíšek et al., 2013 s. 6–7).

Hlavní příčinou bolestí zad je selhání funkce svalového aparátu a jeho chybné řízení.

Příčinami jsou VDT, poruchy koordinace z pohledu statiky pánve, osy páteře a pohybů

lopatky, svalové nerovnováhy – dysbalance, sedavé zaměstnání bez možnosti regenerace

(Smíšek et al., 2013 s. 8).

29

Při cvičení je využito elastické lano, které umožňuje rozsáhlý pohyb končetin proti

malé síle, která postupně roste a aktivuje svalové spirály. Toto lano můžeme chápat jako

prodloužení svalových vláken aktivujících svalovou spirálu. Tím umožňuje posilovat

a zároveň protahovat svaly v době jejich přirozené relaxace (Smíšek et al., 2013 s. 4).

Efekt trakce je využíván pro léčbu funkčních i strukturálních poruch páteře, k prevenci

přetížení páteře, k následné regeneraci přetížené páteře a k optimálnímu pohybu. Můžeme

tedy říct, že je tato metoda vhodná pro léčbu bolestí páteře v krční, hrudní i bederní oblasti,

nebo jako prevence jejich vzniku. Dále je možné využití u pacientů s akutním výhřezem

plotének, skolióz a jiných pohybových problémů (Smíšek et al., 2013 s. 5, 8).

4.9 Dynamická neuromuskulární stabilizace

Zakladatelem metody zvané Dynamická neuromuskulární stabilizace (DNS)

je prof. PaeDr. Pavel Kolář, Ph.D. Tento koncept prostřednictvím technik typických pro DNS

ovlivňuje funkci svalu, a to v jeho posturálně lokomoční funkci.

Kolář vychází z principu, že k rozvoji síly svalu nestačí vycházet pouze ze začátku

a úponu svalu, ale také z jeho začlenění do biomechanických řetězců. Tyto řetězce však

nemůžeme odvozovat z pouhých anatomických souvislostí, ale z důležitých řídících procesů

CNS. Pro příklad uvádí aktivitu prsních svalů. Pokud člověk cvičí prsní svalstvo, dojde vždy

zároveň k aktivaci svalů, které stabilizují jejich úpony, tedy svaly zádové, břišní, bránice atd.

Všechny jednotlivé články skeletu musejí být zpevněny vyváženou svalovou aktivitou

agonistů, jinak vzniká posturální instabilita. Posturální instabilita se vyšetřuje pomocí

cílených posturálních testů (Frank et al., 2013, s. 63; Kolář, 2009, s. 233).

Důležitá je myšlenka nepřetěžování měkkých tkání a kostry. Aby k tomuto nežádoucímu

jevu nedocházelo, je nutné, aby svalová aktivita, tedy respektive centrální nervový systém

a vazivový aparát, zajistily zpevňování segmentu v centrovaném postavení kloubu

(vysvětleno v kap. 1.3.3) Dochází k předpokladu rovnováhy mezi svaly v celém

biomechanickém řetězci také mezi produkovanou stabilizační svalovou sílou a působící

velikostí zevní síly (Kolář, 2009, s. 234).

Podle Koláře (2009, s. 234–235) mohou být poruchy segmentální stabilizace, kterou

se koncept zabývá, způsobeny:

� chybnou neuromuskulární kontrolou, mezi jejíž příčiny patří porucha posturálního vývoje,

přijímání chybných dynamických stereotypů a ochranné funkce CNS,

resp. svalů. Poruchy svalových souher vznikají v souvislostech s abnormálním

30

posturálním vývojem, chybně naučených a fixovaných činností, atd. Reakce a adaptace

CNS na vzniklou patologickou situaci způsobí charakteristické změny svalového napětí

a tím následně celé postury,

� nedostatečností svalů, které zajišťují v ideálním případě stabilizaci kloubu,

� vazivovou nedostatečností a poruchami v lokálních, regionálních a globálních

anatomických parametrech. Stabilizaci kloubu během působení zevních sil ovlivňují

jak anatomické parametry, např. tvar čéšky, postavení jamky ramenního kloubu,

tak charakter mezenchymových tkání. Tuto situaci rozhodujícím způsobem samotné

cvičení neovlivní, ale lze ji alespoň kompenzovat, popřípadě využít drobných korekčních

operací.

Mezi obecné principy tohoto konceptu patří cílené ovlivnění stabilizačních funkcí, které

vychází z programů posturání ontogeneze. Konkrétními příklady využití jsou například

centrace kloubů, facilitace pomocí spoušťových zón, opěrné funkce, odpory proti

plánovanému pohybu a mnoho dalších. Další důležitou zásadou konceptu je ovlivnění trupové

stabilizace, konkrétně HSSP, které je základním předpokladem pro cílenou funkci končetin.

Svaly jsou následně cvičeny ve vývojových posturálních řadách. Dochází k začlenění svalů

do centrálních biomechanických programů, a to umožní modulaci automatizovaného zapojení

konkrétního svalu v jeho posturální funkci. Cvičení k ovlivnění stabilizace vychází

z myšlenky, že zpevnění segmentu nezávisí pouze na svalech příslušného segmentu,

ale je zapojeno do celkové globální svalové souhry, která vychází z opor. Při cvičení je ještě

důležité si uvědomit, že síla jedince vynaložená při provádění pohybu nesmí být větší, než je

síla daných stabilizujících svalů. Pokud bychom toto pravidlo nedodrželi, docházelo by

k provádění pohybu náhradními silnějšími svaly. V metodě se provádí například nácvik

posturální stabilizace páteře, hrudníku a pánve, ovlivnění napřímení páteře, nácvik

posturálního dechového stereotypu, využití stabilizační funkce bránice, nácvik posturální

stabilizace páteře při využití reflexní lokomoce aj. (Kolář, 2009, s. 234–240)

Cílem cvičení je zařazení naučené souhry stabilizačních svalů do běžných denních

činností a volní kontrola automatické posturální funkce svalů.

31

4.10 Globální posturální reedukace podle Soucharda

Ing. Philippe E. Souchard byl v letech 1974–1984 blízkým spolupracovníkem

F. Méziéres. Méziéres využívala koncept, který vychází ze základního předpokladu,

že pro obnovení normální funkce pohybového aparátu je nutná normalizace morfologických

vlastností těla neboli morfologických odchylek. Nutné je klást velký důraz na globální

chápání pohybového aparátu a jeho svalových řetězců, což v důsledku umožní zjistit

a následně terapeuticky ovlivnit i vzdálenější příčiny daných obtíží.

Po desetileté spolupráci se pro názorové neshody rozešli a Souchard následně rozvíjel svůj

vlastní koncept s názvem Globální posturální reedukace, který však vychází z hlavní

myšlenky F. Méziéres (Pavlů, 2003, s. 195; Dimitrova, Rohleva, 2014,

s. 72–73).

Globální posturální reedukace (GPR) vychází z integrovaného uspořádání svalového

systému. Koncept se zabývá rolí svalových smyček jako funkčních skupin svalů, které

zajišťují posturu a její změny. GPR také zkoumá míru, v jaké se svalové smyčky navzájem

ovlivňují a jaké následky mají změny jejich funkce (Castagnoli et al., 2014, s. 2). Mezi tyto

doplňující řetězce patří antero-interierní, inspirační, horní ramenní, antero-kyčelní a latero-

kyčelní řetězec (Pavlů, 2003, s. 198).

Využití konceptu je obdobné jako u F. Méziéres, tedy především pro poruchy držení

těla. Také praktické postupy jsou u tohoto konceptu velmi obdobné jako u metody Mériéres

s tím rozdílem, že využívá a bere v potaz výše zmíněné svalové řetězce. Cílem tedy

je protažení svalů zkrácených z různých příčin a posílení jejich antagonistů (Castagnoli et al.,

2014, s. 2; Pavlů, 2003, s. 198).

32

DISKUZE

McKenzie metoda

Mechanická klasifikace McKenzieho sytému mechanické diagnózy a terapie (MDT)

byla poprvé popsána v roce 1981 (McKenzie, 1981) a je i nadále v běžném používání v USA,

Velké Británii a na Novém Zélandu. Zahrnuje posouzení a zařazení pacientů do jedné

ze tří skupin mechanických syndromů, podle symptomatické a mechanické reakce

na opakované pohyby a trvalé pozice (viz kap. 4.4) (Hefford, 2008, s. 75–76 ).

Podle Clare et al. (2005, s. 123–126) proběhlo pět studií, které se zaměřily

na spolehlivost MDT klasifikace a zahrnovaly prevalence syndromů. Většina z těchto studií

se zaměřila na bederní páteř. Primárním cílem studií bylo zjistit, kolik pacientů

s mechanickou krční, bederní a hrudní bolestí bylo klasifikováno do každého ze skupiny

syndromů. Výzkumy se uskutečnily v klinických podmínkách Nového Zélandu se speciálně

vyškolenými klinickými pracovníky (akreditace MDT). Sekundárním cílem bylo, v rámci

redukovatelného poruchového syndromu, zjistit množství pacientů v každé symptomatické

kategorii spolu s přiděleným způsobem léčby (preferenci směru). Očekávalo se, že porovnání

těchto zjištění s předchozími studiemi dále potvrdí správnost klasifikací MDT systému.

Výzkumu se zúčastnili 34 pracovníci a měli za úkol v průběhu studie, která trvala 10

týdnů, posoudit a klasifikovat 10 po sobě jdoucích pacientů trpících bolestmi páteře (LBP).

Výsledky byly následující:

Z počtu 340 hodnocených pacientů bylo 19 pacientů pro nevhodnost ihned vyřazeno.

Z pacientů, kteří vykazovali bolesti bederní páteře (LBP), bylo z celkového počtu případů

klasifikováno 140 jako redukovatelný poruchový syndrom, 11 jako neredukovatelný

poruchový syndrom, 11 jako dysfunkční syndrom, 1 jako syndrom špatného držení těla a 24 v

kategorii "ostatní". Pro léčbu redukovatelného poruchového syndromu byla pro pacienty

z celkového počtu 140 lidí navržena následná terapie: extenze pro 98 pacientů, flexe pro 8,

laterální pohyby jedné ze stran, klouzání nebo rotace pro 34 pacientů. Klasifikace a léčba u

skupin pacientů trpících bolestmi krční a hrudní páteře probíhala v obdobném vzoru (Clare

et al., 2005, s. 123–126).

Tato zjištění přispěla k ověření platnosti metody McKenzie a k podpoře její techniky u

MDT u páteřních pacientů podle směrové preference (Hefford, 2008, s. 79- 80).

33

Srovnání metody McKenzie a Brunkowové

Babula et al. (2010, s. 34) provedli dvě studie. Cílem první bylo na základě literatury

analyzovat rozdíl v účinnosti metody McKenzie a Brunkowové u pacientů s LBP, v případě

druhé komparativní studie pak účinnost cvičebních programů McKenzie a Brunkowové

a jejich efekt na spinální mobilitu. U pacientů byla doporučena standardní konzervativní léčba

a používání tělesných cvičení ke zvýšení svalové síly a analgetizaci.

Byla porovnána efektivita McKenzie metody a cvičení podle Brunkowové, které

aktivují celé svalové řetězce. Cviky jsou statického typu a jejich cílem je zlepšit svalovou sílu,

která snižuje bolest, a proto se používá při léčbě LBP.

Po McKenzieho cvičeních se všechny parametry spinální hybnosti zlepšily, ale to samé

se stalo ve skupině, která cvičila podle Brunkowové. Většího rozdílu však bylo dosaženo

v rozmezích hyperflexe a laterální flexe vlevo i vpravo, a to ve prospěch skupiny McKenzie.

Závěrem je, že obě metody mohou být s úspěchem využity ke zlepšení spinální mobility,

ale metoda McKenzie je efektivnější. Výzkumníci však naznačují, že je výhodné oba typy

terapie spojit. První by měla být metoda McKenzie, snižující intenzitu bolesti a zlepšující

spinální mobilitu. Následovat by měla metoda Brunkowové pro dlouhodobé udržení výsledků

(Babula et al., s. 34–44).

Také výsledky studie Mujiće et al. (2004, s. 62–67) dokazují efektivnější účinnost

McKenzieho metody u léčby pacientů s LBP než v případě Brunkowové.

Ve studii je však doporučeno následné využití metody podle Brunkowové k posílení

paravertebrálních svalů. Aplikace cviků Brunkowové u pacientů s LBP, léčené McKenzieho

metodou, umožňuje dlouhodobé zachování dosažených výsledků, jakož i snížení hladiny

bolesti a uvolnění páteře.

Škola zad

Koncept Školy zad byl vyvinut, v roce 1969 Švédkou Mariane Zachrisson Forssel.

Program se skládá ze čtyř sérií cvičení, z nichž každá trvá 45 minut. Cílem cvičení je zlepšit

mobilitu, flexibilitu a sílu a tím dosáhnout zmírnění a prevence bolestí především v bederní

oblasti zad (Garcia et al., 2013, s. 730).

Llona et al. (2014, s. 92–98) se zajímali o efekt Školy zad u mladistvých pacientů

a dětí s nespecifickou bolestí zad nebo asymetrií pozorovanou v oblasti zad. Vyloučeni byli

pacienti s diagnostikovanou strukturální patologií (hernie disku, spondylóza, atd.) a skoliotici

s Cobbovým úhlem nad 25°. Prevalence bolesti na začátku studie byla 65,5 %. Pacienti byli

34

zaškoleni spolu se supervizory z řad rodiny, kteří dohlíželi na terapii po skončení programu.

Po třech měsících bylo u většiny pacientů hlášeno snížení bolesti, u některých její úplné

vymizení. Výsledkem této terapie bylo také zlepšení držení těla (postury) při každodenních

aktivitách. Tento výsledek byl hlášen jak samotnými pacienty, tak jejich rodiči.

Také Sahin et al. (2011, s. 224–229) se zabývali pacienty s chronickou LBP. Hodnotili

její efektivitu při kombinaci s fyzikální léčbou a pravidelným cvičením. Pacienti se účastnili

programu Školy zad dvakrát týdně po dobu dvou týdnů.

Odborník pacienty seznamoval s fyziologickou funkcí páteře, učil je ergonomické návyky

pro každodenní život a „správné používání“ bederní oblasti zad. Probandi byli rozděleni

do dvou skupin, kdy kontrolní skupina aplikovala pouze fyzikální léčbu a cvičení.

Druhá skupina byla mimo uvedené zahrnutá také do programu Školy zad.

Byl zpozorován prokazatelný efekt konceptu Školy zad, a to ihned po léčbě i po tříměsíčním

odstupu. Došlo k většímu snížení bolesti než v kontrolní skupině.

Srovnání metody McKenzie a Školy zad

Garcia et al. (2013, s. 729–747) se zabývali srovnáním efektu Školy zad a metody

McKenzie na nespecifické chronické bolesti v bederní oblasti. Během čtyř týdnů cvičení byla

hodnocena intenzita bolesti, disabilita a kvalita života. Soubor probandů byl znovu

zkontrolován také jeden měsíc, tři měsíce a šest měsíců po uplynutí programu. V obou

skupinách došlo k přetrvávajícímu snížení bolesti i disability. Metoda McKenzie dosáhla

lepších výsledků ve snížení disability.

Globální posturální reedukace (GPR)

Metoda GPR rozlišuje anteriorní a posteriorní svalové řetězce (smyčky) a zaměřuje

se na strečink antigravitačních svalů. V rámci jednoho řetězce jsou všechny svaly

protahovány během 20 minut. Zaujetí postury je bez kompenzačních mechanismů. GPR

předpokládá, že následkem zkrácení a tuhosti antigravitačních svalů jsou nedostatečná

rovnováha a revmatologické, respirační i neurologické symptomy (Amorim et al., 2013,

s. 441).

Amorim et al. (2013, s. 441–447) srovnali účinky GPR a segmentového cvičení

u pacientů se skapulární dyskinezí doprovázenou bolestí šíje. Sledovány byly změny

ve funkci horní končetiny, šíje, stupně bolesti a fyzické stránky kvality života.

Lepších výsledků bylo dosaženo v případě GPR. Bolest při skapulární dyskinezi může

35

být přičítána zkrácení a tuhosti trapézového svalu, prsních svalů a také akcentaci hrudní

kyfózy a krční lordózy (Amorim et al., 2013, s. 444).

Castagnoli et al. (2014, s. 1–8) provedli klinickou studii zaměřenou na krátkodobý

a dlouhodobý vliv terapie GPR ve srovnání se standartní individuální fyzioterapií u pacientů

s nespecifickou chronickou LBP. Cvičení bylo provedeno dvakrát v týdnu, v 15 sekcích,

každá s trváním 60 minut. Terapie byla zaměřena na uvědomění si vlastního tělesného

schématu, nápravu svalových dysbalancí, stabilizaci páteře a ovlivnění posturálních odchylek.

V obou skupinách bylo dosaženo srovnatelných výsledků v ovlivnění bolesti a funkce.

V případě GPR byla navíc hlášena přetrvávající úleva od bolesti i po jednom roce od terapie.

Můžeme proto předpokládat, že GPR má dlouhodobější účinky. Tato teorie ovšem vyžaduje

další výzkum.

Také studie Lawanda et al. (2015, s. 272–277), která vznikla kvůli posouzení účinku

v programu svalového protahování pomocí GPR u pacientů s chronickou LBP, prokázala

kladné výsledky. Na základě výsledných zjištění lze konstatovat, že program ukázal účinnost

při zlepšování bolesti i funkce. Dokonce došlo ke zlepšení některých dalších aspektů

posuzujících kvality života, jimiž je myšleno emocionální rozpoložení, duševní zdraví,

fyzické fungování či vitalita.

S-E-T koncept

Mau-Moeller et al. (2014, s. 1–2) provedli náhodně kontrolovanou klinickou studii

pro srovnání účinnosti dvou nemocničních programů. Cílem studie bylo zjistit ovlivnění

nápravy rozsahu pohybu (ROM) po totální arthroplastice kolenního kloubu (TKA).

Kontinuální pasivní pohyb (CPM) se často používá ke zvýšení ROM a zrychlení

pooperačního zotavení, navzdory minimálním jednoznačným vědeckým důkazům. Naproti

tomu je zde nová aktivní ROM terapie na bázi závěsu (SET), která přitom vyžaduje aktivaci

svalů kolenního kloubu a dynamickou stabilizaci kloubu. Předpokládali, že vyšší nároky

na sílu svalu a svalovou koordinaci během SET cvičení, by mohly být vhodné pro rychlé

zotavení po TKA.

Třicet osm pacientů bylo při pobytu v nemocnici náhodně rozděleno do skupin. V první

skupině využívali pacienti metodu SET, ve druhé skupině zase metodu CPM. Pacienti byli

vyšetřeni před zahájením léčby a primárním měřítkem výsledku byla velikost rozsahu pohybu

pasivní flexe kolene (PFL). Sekundární výstupy zahrnovaly rozsah pohybu aktivní kolenní

flexe, aktivní i pasivní ROM extenze kolene, statickou posturální kontrolu, fyzickou aktivitu,

36

bolest, délku pobytu v nemocnici a klinické či funkční výsledky, včetně hodnocení kvality

života (Mau-Moeller et al., 2014, s. 2–9).

Z výzkumu vyplynulo, že PFL byla výrazně vyšší u pacientů využívajících

metodu SET. Výsledek tedy podporuje zařazení SET v rehabilitačních programech, které

následují po TKA (Mau-Moeller et al., s. 8–9).

SMS Janda a Vávrová

Senzomotorický trénink (SMT) byl vyvinut Dr. Vladimírem Jandou jako součást

léčebného přístupu k syndromu chronických muskuloskeletárních bolestí (Hwang et al., 2013,

s. 1189–1190).

Cílem studie Hwanga et al. (2013, s. 1189–1190) bylo zkoumat účinky

senzomotorického tréninku na předpokládané posturální úpravy (APA) u pacientů

s chronickou LBP. Čtrnáct pacientů s chronickou LBP bylo náhodně rozděleno do skupiny

1, 2 a 3. První skupina je tzv. normální a je zvolená jako kontrolní pro porovnání s výsledky

z druhé a třetí skupiny. Druhá skupina zahrnuje pacienty využívající k léčbě obyčejnou

fyzickou terapii a třetí skupina využívá senzomotorický trénink. Pacienti ve skupinách

2 a 3 podstoupili léčbu po dobu čtyř týdnů, která trvala vždy 40 minut pět dní v týdnu.

Aby bylo možné vyhodnotit změny v APA, byla pomocí elektromyografie (EMG) zkoumána

aktivita svalů a čas jejich zapojování. Zjištění, zda se APA pacientů s chronickou LBP liší

od hodnot zdravých lidí, je klíčovou součástí léčby.

Z výsledků pro zapojení svalů vyplynulo, že ve skupině 3 došlo k rychlejší aktivitě

svalů m. obliquus externus abdominis a m. transversus abdominis než u skupiny

2. Senzomotorický trénink byl v této studii účinný pro zlepšení APA a reakci muskulární

aktivity u pacientů s chronickou LBP. Obecně lze říci, že senzomotorický trénink zvyšuje

intermuskulární kontrolu a zlepšuje reakce na senzorické vjemy. Senzomotorický trénink učí

pacienty, jak přizpůsobovat své vlastní svaly, což způsobí svalovou plasticitu, zmírnění

bolesti a zlepšení svalové síly (Hwang et al., s. 1189–1192).

DNS dle Koláře

Pro účely objasnění metody DNS byl do výzkumu zapojen pacient s posteriorní

kortikální atrofií (PCA). PCA je ve zkratce progresivní, vysilující stav charakterizovaný

obtížemi při vizuálně-prostorových úkonech, psaní a motorické kontrole. Mezi vlastnosti

37

tohoto syndromu patří ztráta kognitivních motorických funkcí a přítomnost výrazně

asymetrické apraxie končetin (Francio et al., 2015, s. 42–43).

Muskuloskeletální vyšetření je ve většině případů neprůkazné, nicméně závažné

progresivní, vizuální a kognitivní nálezy jsou běžné. Vizuální příznaky bývají detekovány

snáze než jiné poruchy, a to v důsledku vyšší úrovně poškození, nicméně léčba

neuromuskulární dysfunkce je považována za minimálně stejně důležitou. Podpůrná

rehabilitační léčba je považována za zásadní pro osoby s kognitivními motorickými

poruchami. Zvláštní úsilí musí být věnováno především neuromuskulárním vlastnostem PCA

a patřičné manuální terapii, rehabilitaci a cvičení. Kognitivní terapie je doporučována jako

možnost další péče o pacienta, zlepšení jeho kvality života a neuromuskuloskeletálních funkcí

(Francio et al., 2015, s. 42–43).

Podle Koláře ovlivněného prací Vojty, může být právě v takových případech

DNS považováno za správný druh podpůrné léčby a může pomoci zlepšit specifické funkce

muskuloskeletálního aparátu (Francio et al., 2015, s. 42).

V rámci výzkumu byly u výše zmíněného pacienta s PCA použity především metody

DNS, s důrazem na analýzu vzorců pohybu. V případě, že CNS nefunguje fyziologicky, mění

se i posturální program. V konečném důsledku rozsáhlé smyslové vjemy mířící

do CNS přispívají k neuromuskulární adaptaci vyžádané potřebami kortexu v jeho vlastním

procesu reorganizace. Z tohoto důvodu hraje manuální terapie zásadní roli při senzorické

stimulaci periferních receptorů, u nichž je známo, že ovlivňují vzory odezvy motoriky. Tyto

vzory zase přímo ovlivňují držení těla, rovnováhu, lokomoci a pohybové funkce. Procedury

manuální terapie užité v tomto případě zlepšily neuromuskulární funkci a kvalitu života

pacienta (Francio et al., 2015, s. 42–44).

Klinický přístup k řízení pohybové dysfunkce klade důraz na využití ruční stimulace

určitých částí těla. Dále pak na řádnou mobilizaci kloubů, která má pomocí CNS vyvolat

předem stanovené eferentní motorické vzory. Tyto vzory zprostředkují smyslové vjemy

ke zvýšení kortikální asimilace a k odpovídající reorganizaci (Francio et al., 2015, s. 42–44).

Brügger koncept

Bílková (2009, s. 1) provedly studii, jejímž cílem bylo analyzovat účinnost

Brüggerovy metody při léčbě idiopatické skoliózy. Studie byla provedena na 17 pacientech

ve věku 7–18 let, (9 mužů, 8 žen) postižených adolescentní idiopatickou skoliózou. Hlavním

kritériem pro výběr probandů bylo zakřivení skoliózy maximálně 30° (měřeno metodou

38

Cobb) a absence pasivní opory v minulosti. V průběhu jednoho roku byla aplikována terapie

podle Brüggerovy koncepce. Po uplynutí této doby byla účinnost terapie vyhodnocena.

Výsledky prokázaly pozitivní změny u všech probandů při srovnání počáteční a závěrečné

zkoušky a podporují klinickou účinnost Brüggerova konceptu v léčbě idiopatické skoliózy

u dětí. Léčba může prokazatelně zmenšit thorakolumbální a lumbální zakřivení.

SM Systém

Účinky pomocí SM systému zkoumali ve své studii Dovrtělová a Struhár (2014, s. 67–69,

74–75). Kladli si za cíl zjistit, zda se může zlepšit úroveň posturální stability pomocí cvičení

s elastickým lanem, které koncept využívá. Průběžné výsledky byly měřeny pomocí

elektronické balanční plošiny (EBP). Test probíhal v průběhu tří měsíců. Vstupní měření

zahrnovalo stoj na EBP po dobu 30 vteřin s otevřenýma očima. Proband měl za úkol udržovat

EBP v rovnovážné poloze za pomoci zpětné vazby v podobě sledování obrazovky. Testu

se zúčastnilo 29 zdravých probandů, aktivních v moderní gymnastice, kteří byli zatíženi

aktivitou během týdne v celkovém rámci 18 ti hodin. Experimentální skupina cvičila navíc

dvě hodiny s elastickým lanem. Z výsledků měření vyplynulo, že účastníci testu, kteří

používali navíc ke své aktivitě elastické lano, prokazovali mnohem lepších výsledků,

než účastníci druhé skupiny. Autoři dodávají, že ke zlepšení výsledků ovlivnění posturální

stability pomocí SM systému může docházet nejen u vrcholových sportovců, ale také u dětí

a pacientů.

39

ZÁVĚR

Samotné vymezení termínu „postura“ se ukázalo jako nelehký úkol, protože existuje

mnoho autorů, kteří se od sebe liší v různých pohledech na členění a definice postury a témat

s ní souvisejících. Nebylo však v mých silách v bakalářské práci zahrnout všechny pohledy.

Důvodem je obrovský rozsah tématu, nebo konkrétněji pojmu postura. Snažila jsem se proto

zařadit do kapitol takové pojmy, které souvisejí s mým výběrem terapeutických konceptů.

Při vyhledávání vybraných konceptů jsem došla k závěru, že nejvíce studií prokazujících

účinnost a efektivitu daných metod se týkají McKenzieho metody,

Školy zad a Globální posturální reedukace. Z pohledu konceptu Roswith Brunkowové jsem

našla zmínku o pozitivním vlivu na posturu v rámci srovnání s McKenzieho metodou. S-E-T

koncept je prokázán relevantní u pacientů po TKA. Z Brüggerova konceptu, respektive

z myšlenky Brüggerova sedu vychází mnoho terapeutů. Z mých vybraných konceptů

například prof. PaeDr. Pavel Koláře, Ph.D. (Kolář, 2009, s. 235), nebo MUDr. Raševa

(1992, s. 113, 115). Účinnost tohoto terapeutického konceptu však představuji v rámci české

studie, kterou provedly Mgr. Iva Bílková a Doc. PaedDr. Dagmar Pavlů, CSc. Stejně

tak průkaznost SM Systému MUDr. Richarda Smíška potvrzuje česká studie provedená

na probandech aktivních v moderní gymnastice. Závěry však poukazují na možné využití

u dětí a pacientů. Jména jako je Prof. MUDr. Vladimír Janda, DrSc. a prof. PaeDr. Pavel

Kolář, Ph.D. jsou ve světě známá. Také metody těchto dvou špičkových českých osobností

nezůstávají pozadu, což dokazují provedené studie. Koncept Jarmily Čápové je v České

republice certifikován od roku 2010 na základě rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví České

republiky. Veškeré školící akce garantuje doc. MUDr. František Véle, CSc.,

Prof. MUDr. Peter Wendsche a MUDr. Aleš Doležal. Školení provádí sama Jarmila Čápová.

Myslím, že lze prohlásit, že je koncept v České republice významný a úspěšný.

40

REFERENČNÍ SEZNAM

AMORIM, C. S. M., et al. 2013. Effectiveness of global postural reeducation compared to

segmental exercises on function, pain, and quality of life of patients with scapular dyskinesis

associated with neck pain: a preliminary clinical trial. Journal of Manipulative and

Physiological Therapeutics. 2013, vol. 37, no. 6, pp. 441-447. ISSN 0161-4754.

BABULA, G. et al. 2010. The analysis of the effectiveness of the McKenzie method in

patients with low back pain – based on the literature. Arthroscopy and Joint Surgery. 2010,

vol. 6, no. 1., pp. 34-44. ISSN 2214-9635.

BÍLKOVÁ, I. 2003. Therapy for scoliosis using elements from Dr. Brügger’s concept.

Fyzioklinika. Dostupné z: https://www.fyzioklinika.cz/clanky-o-zdravi/therapy-for-scoliosis-

using-elements-from-dr-br-gger-s-concept.

BÍNOVÁ, A., ŠPRINGROVÁ PALAŠČÁKOVÁ, I. 2008. Nové aspekty v metodě Roswithy

Brunkow sledováním aktivity vybraných svalů pomocí povrchové EMG. Rehabilitace a

fyzikální lékařství. 2008, no. 2, s. 74-81. ISSN 1803-6597.

BONER, R., et al. 1995. Zdravé držení těla během dne: podle Dr. med. A. Brüggera. Přel. A.

KOLLMAN. 1. přeložené vydání. Praha: 1995, 128 s. ISBN 80-900069-5-7.

BUJANG, R., ABDUL WAHAT, N. H., UMAT, C. 2013. Posture Stability in Adult Cochlear

Implant Recipients. Journal of Medical Sciences. 2013, vol. 2, no. 13, pp. 86-94. ISSN 1682-

4474.

CARPENTER, R., REDDI, B. 2012. Neurophysiology: a conceptual approach. 5th ed. Boca

Raton: CRP Press, 2012, 510 s. ISBN 978-1-444-13517-6.

CASTAGNOLI, C., et al. 2014. Effects in short and long term of global postural reeducation

(GPR) on chronic low back pain: a controlled study with one-year follow-up. The Scientific

World Journal. 2014, vol. 2015, article ID 271436, pp. 1-8. ISSN 1537-744X.

ČÁPOVÁ, J. 2008. Terapeutický koncept „ Bazální programy a podprogramy ". 1. vydání.

Ostrava: Repronis, 2008, 119 s. ISBN 978-80-7329-180-8.

CLARE, H. A. et al. 2005. Reliability os McKenzie Classification of Patients With Cervical

or Lumbal Pain. Journal of Manipulative and Physiological Therapeutics. 2005, vol. 28, no.

2, pp. 122-127. ISSN 0161-4754.

DAVLIN, CH. D. 2004. Dynamic Balance in High Level Athletes. Perceptual and Motor

Skills. 2004, vol. 98, no. 3, pp. 1171-1176. ISSN 1558-5125.

41

DIMITROVA, E., ROHLEVA, M. 2014. Global Postural Reeducation in the treatment of

postural impairments. Research in Kinesiology. 2014, vol. 4, no. 1, pp. 72-75. ISSN 1857-

7679.

DRŠATA, J. 2007. Počítačová posturografie v diagnostice a rehabilitaci závrativých stavů.

Hradec Králové, 2007, 124 s. Disertační práce. Univerzita Karlova v Praze. Lékařská fakulta

v Hradci Králové. Klinika Ušní nosní a krční.

DYLEVSKÝ, I. 2009. Speciální kineziologie. Praha: Grada Publishing, 2009, 171 s. ISBN

978-80-247-1648-0.

FRANCIO, V. T., BOESCH, R., TUNNING, M. 2015. Treatment of a patient with posterior

cortical atrophy (PCA) with chiropractic manipulation and Dynamic Neuromuscular

Stabilization (DNS): A case report. The Journal of the Canadian Chiropractic Association.

2015, vol. 59, no. 1, pp. 37-45. ISSN 1715-6181.

FRANK, C., KOBESOVA, A., KOLAR, P. 2013. Dynamic Neuromuscular stabilization &

Sports Rehabilitation. Journal of Orthopaedic and Sports Physical Therapy. 2013, vol. 8, no.

1, pp. 62-73. ISSN 0190-6011.

GARCIA, A. N. et al. 2013. Effectiveness of Back School Versus McKenzie Exercises in

Patients With Chronic Nonspecific Low Back Pain: A Randomized Controlled Trial. Physical

Therapy. 2013, vol. 93, no. 6, pp. 729-747. ISSN 1538-6724.

GOLIWALIS, M., FURMANIUK, L., LEWANDOWSKI, J. 2015. Postural stability in adults

under 30 years of age. TRENDS in Sport Sciences. 2015, vol. 22, no. 2, pp. 83-88. ISSN 2299-

9590.

GROSS, M. T., MERCER, V. S., LIN F. CH., 2012. Effects of Foot Orthoses on Balance in

Older Adults. Journal of Orthopaedic and Sports Physical Therapy. 2012, vol. 42, no. 7, pp.

649-657. ISSN 0190-6011.

HEEBNER, N. et al. 2015. Reliability and Validity of an Accelerometry Based Measure of

Static and Dynamic Postural Stability In Healthy and Active Individuals. Gait & Posture.

2015, vol. 41, pp. 535-539. ISSN 0966-6362.

HEFFORD, CH. 2008. McKenzie classification of mechanical spinal pain: Profile of

syndromes and directions preference. Manual Therapy. 2008, vol. 13, no. 1, pp. 75-81. ISSN

1356-689X.

HONOVÁ, K. 2012. Aktivace hlubokého stabilizačního systému s využitím moderních

fitness pomůcek. Rehabilitace a fyzikální lékařství. 2012, no. 1, pp. 42-46. ISSN 1803-6597.

42

HORAK, F. B. 2006. Postural orientation and equilibrium: chat do we need to know about

neural control of balance to prevent falls? Age and Ageing. 2006, vol. 35, no. S2, pp. ii7-ii11.

ISSN 1468-2834.

HWANG, J. A. et al. 2013. The Effects of Sensorimotor Training on Anticipatory Postural

Adjustment of the Trunk in Chronic Low Back Pain Patients. Physical Therapy Science.

2013, vol. 25, no. 9., pp. 1189-1192. ISSN 0915-5287.

KIRKESOLA, G. 2009. Neurac – a new treatment method for long-term musculoskeletal

pain. Fysioterapeuten. 2009, vol. 76, no. 12, pp. 1-12. ISSN 0807-9277.

KOLÁŘ, P. 2002. Vadné držení těla z pohledu posturální ontogeneze. Pediatrie pro praxi.

2002, vol. 3. pp. 106-109. ISSN 1803-5264.

KOLÁŘ, P. 2006. Posturální funkce v diagnostice a terapii bolestivých poruch hybného

systému. Bolest (suppl. 1). 2006, s. 44. ISSN 1212-0634.

KOLÁŘ, P. et al. 2009. Rehabilitace v klinické praxi. 1. vydání. Praha: Galén, 2009. 713 s.

ISBN 978-80-7262-657-1.

KOLÁŘ, P., LEWIT, K. 2005. Význam hlubokého stabilizačního systému v rámci

vertebrogenních obtíží. Neurologie pro praxi. 2005, no. 5, pp. 270-275. ISSN 1803-5280.

KOPECKÝ, M. 2010. Zdravotní tělesná výchova. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého

v Olomouci, 2010, 109 s. ISBN: 978-80-244-2509-2.

KRÁLÍČEK, P. 2011. Úvod do speciální neurofyziologie. 3. přepracované vydání. Praha:

Galén, 2011, 235 s. ISBN 978-80-7262-618-2.

LACOUR, M., BERNARD-DEMANZE, L., DUMITRESCU, M. 2008. Posture control,

aging, and attention resources: Models and posture-analysis methods. Clinical

Neurophysiology. 2008, vol. 38, no. 6, pp. 411-421. ISSN 1388-2457.

LATASH, M. L. 1998. Neurophysiological basis of movement. Champaign: Human Kinetics,

1998, 269 s. ISBN 0-88011-756-7.

LAWAND, P. et al. 2015. Effect of a muscle stretching program using the global postural

reeducation method for patients with chronic low back pain: A randomize controlled trial.

Joint Bone Spine. 2015, vol. 82, pp. 272-277. ISSN 1297-319X.

LORD, S. R., MENZ, H. B. 2000. Visual Contributions to Postural Stability in Older Adults.

Gerontology. 2000, vol. 46, no. 6, pp. 306-310. ISSN 1423-0003.

LLONA, M. J., et al. 2014. Back school: A simple way to improve pain and postural

behaviour. Anales de Pediatría. 2014, vol. 81, no. 2, pp. 92-98. ISSN 1696-4608.

MAU-MOELLER, A. et al. 2014. The effect of continuous passive motion and sling exercise

training on clinical and functional outcomes following total knee arthroplasty: a randomized

43

active-controlled clinical study. Health and Quality of Life Outcomes. 2014, vol. 68, pp. 1-10.

ISSN 1477-7525.

MOHAMMADIRAD, S. et al. 2012. Intra and intersession reliability of a postural control

protocol in athletes with and without anterior cruciate ligament reconstruction: a dual-task

paradigm. The International Journal os Sports Physical Therapy. 2012, vol. 7, no. 6, pp. 627-

636. ISSN 2159-2896.

MUJIĆ, S. E., et al. 2004. The effects of McKenzie and Brunkow exercise program on spinal

mobility comparative study. Bosnian journal of basic medici sciences. 2004, vol. 4, no. 1, pp.

62-68. ISSN 1840-4812.

MYSLIVEČEK, J. et al. 2009. Základy neurověd. 2. vydání. Praha: TRITON, 2009, 390 s.

ISBN: 978-7387-088-1.

NOVÁKOVÁ, E. 2005. McKenzie mechanická diagnostika funkčních poruch pohybového

systému. Rehabilitace a fyzikální lékařství. 2005, no. 2, pp. 76-80. ISSN 1803-6597.

PAGE, P. 2006. Sensorimotor training: A “global” approach for balance training. Journal of

Bodywork and Movement Therapies. 2006, vol. 10, no. 1, pp. 77-84. ISSN 1360-8592.

PALAŠČÁKOVÁ ŠPRINGROVÁ, I. 2012. Funkce, diagnostika, terapie hlubokého

stabilizačního systému. 2. vydání. Čelákovice: Rehaspring, 2012, 67 s. ISBN 13 978-80-260-

1698-4.

PAVLŮ, D. 2003. Speciální fyzioterapeutické koncepty a metody I. 2. opravené vydání. Brno:

Akademické nakladatelství CERM, s.r.o., 2003. 239 s. ISBN 80-7204-312-9.

PAUK, J., IHNATOUSKI, M., LASHKOUSKI, U. 2013. Mechanical loading on plantar

surface in children. Mechanika. 2013, vol. 19, no. 1, pp. 92-95. ISSN 1392-1207.

RAŠEV, E. 1992. Nejen bolestí zad vás zbaví Škola zad. Praha: 1992, 216 s. ISBN 80-

900272-6-1.

ROCK, C. M., PETAK-KRUEGER, S. 2000. Agisticko-excentrické kontrakční postupy

k ovlivnění funkčních poruch pohybového systému. Brno: Akademické nakladatelství CERM,

2000, 144 s. ISBN-10: 3-905407-01-9.

ROKYTA, R. et al. 2000. Fyziologie. Praha: ISV nakladatelství, 2000, 364 s. ISBN 80-

85866-45-4.

SAHIN, N., et al. 2011. Effectiveness of back school for treatment of pain and functional

disability in patients with chronic low back pain: a randomized controlled trial. Journal of

rehabilitation medicine. 2011, vol. 43, no. 3, pp. 224-229. ISSN 1650-1977.

SMÍŠEK, R., SMÍŠKOVÁ, K., SMÍŠKOVÁ, Z. 2013. Zdravá záda. 4. rozšířené vydání.

Richard Smíšek, 2013, 173 s. ISBN 978-80-87568-20-0.

44

STRUHÁR, I., DOVRTĚLOVÁ, L. 2014. Vliv SM-systému cvičení na úroveň posturální

stability. Studia sportiva. 2014, vol. 8, no. 2, pp. 67-76. ISSN 1802-7679.

SUCHOMEL, T., 2006. Stabilita v pohybovém systému a hluboký stabilizační systém –

podstata a klinická východiska. Rehabilitace a fyzikální lékařství. 2006, no. 3, pp. 112-124.

ISSN 1803-6597.

SUCHOMEL, T., LISICKÝ, D. 2004. Progresivní dynamická stabilizace bederní páteře.

Rehabilitace a fyzikální lékařství. 2004, no. 3, pp. 128-136. ISSN 1803-6597.

TROJAN, S. et al. 2005. Fyziologie a léčebná rehabilitace motoriky člověka. 3. přepracované

a doplněné vydání. Praha: Grada Publishing, 2005, 240 s. ISBN 80-247-1296-2.

TROJAN, S. et al. 2003. Lékařská fyziologie. 4. přepracované a doplněné vydání. Praha:

Grada Publishing, 2003, 739 s. ISBN 80-247-0512-5.

TRZASKOMA, L. I. Z. et al. 2013. Lower limb laterality versus foot structure in men and

women. Biomedical Human Kinetics. 2013, vol. 5, no. 1., pp. 28-42. ISSN 2080-2234.

VAŘEKA, I. 2002. Posturální stabilita (I. část): Terminologie a biomechanické principy.

Rehabilitace a fyzikální lékařství. 2002, vol. 9, no. 4, pp. 115-121. ISSN 12112658.

VÉLE, F. 1995. Kineziologie posturálního systému. 1. vydání. Praha: Karolinum, 1995, 83 s.

ISBN 80-7184-100-5.

VELÉ, F. 2006. Kineziologie: Přehled klinické kineziologie a patokineziologie pro

diagnostiku a terapii poruch pohybové soustavy. 2. vydání. Praha: TRITON, 2006, 375 s.

ISBN: 80-7254-837-9.

VRABEC, P., et al. 2002. Rovnovážný systém I: obecná část: klinická anatomie a fyziologie,

vyšetřovací metody. 1. Vydání. Praha: Triton, 2002, 104 s. ISBN 80-7254-307-5.

WINTER, D. A. 1995. Human balance and posture control during standing and walking. Gait

& Posture. 1995, vol. 3, no. 4, pp. 193-214. ISSN 0966-6362.

45

SEZNAM ZKRATEK

APA předpokládaná posturální úprava

atd. a tak dále

CMP cévní mozková příhoda

CNS centrální nervová soustava

CPM kontinuální pasivní pohyb

DNS dynamická neuromuskulární stabilizace

EBP elektronická balanční plošina

EMG elektromyografie

et al. a kolektiv

GPR globální posturální reedukace

HSSP hluboký stabilizační systém páteře

LBP bolest bederní páteře

m. musculus

mm. musculi

MDT mechanická diagnóza a terapie

např. například

no. number

PCA posteriorní kortikální atrofie

PFL pasivní flexe

ROM rozsah pohybu

s. strana

SET terapie na bázi závěsu

S-E-T Sling Exercise Therapy

SM stabilizace a mobilizace

SMT senzomotorický trénink

TKA arthroplastika kolenního kloubu

tzv. tak zvaný

VDT vadné držení těla

vol. volume

46

SEZNAM PŘÍLOH

Příloha č. 1: Model 3 ozubených kol podle Brüggera.

Příloha č. 2: Nácvik malé nohy.

47

Příloha č. 1: Model 3 ozubených kol podle Brüggera.

(Dostupné z: https://haroldgibbons.files.wordpress.com/2011/06/cogwheel-111.jpg )

48

Příloha č. 2: Nácvik malé nohy. (Page, 2006, s. 80)