Významní čeští rozhlasoví hudební režiséři po roce 1945 · ZÁPADOČESKÁ UNIVERZITA V...

ZÁPADOČESKÁ UNIVERZITA V PLZNI FAKULTA PEDAGOGICKÁ

KATEDRA HUDEBNÍ KULTURY

Významní čeští rozhlasoví hudební režiséři po roce

1945 BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Kateřina Hepfelová Popularizace hudební kultury

Vedoucí práce: doc. MgA. Jiří Bezděk, Ph.D.

Plzeň 2015

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval(a) samostatně s použitím uvedené literatury a zdrojů informací.

Plzeň, 15. 4. 2015

Děkuji vedoucímu bakalářské práce doc. MgA. Jiřímu Bezděkovi, Ph.D. za cenné rady, příjemnou spolupráci a metodické vedení práce.

Obsah

Seznam zkratek ........................................................................................ 2

1 ÚVOD ......................................................................................... 3

2 HISTORIE ROZHLASU V ČECHÁCH ........................................ 4

2.1 Celoplošné stanice Českého rozhlasu ...................................... 4

2.1.1 Český rozhlas Praha ............................................................ 4

2.1.2 Český rozhlas Vltava ............................................................ 5

2.1.3 Český rozhlas Radiožurnál ................................................... 6

2.2 Regionální rozhlasové stanice ................................................... 8

2.2.1 Český rozhlas Plzeň ............................................................. 8

2.2.2 Český rozhlas Brno ............................................................ 10

2.2.3 Český rozhlas České Budějovice ....................................... 11

2.2.4 Český rozhlas Sever........................................................... 12

2.2.5 Český rozhlas Olomouc ..................................................... 13

3 ROZHLASOVÍ HUDEBNÍ REŽISÉŘI POVÁLEČNÉHO OBDOBÍ

OD ROKU 1945 ............................................................................ 15

3.1 Klement Slavický 22. 9. 1910 – 4. 9. 1999 ................................ 15

3.2 Václav Trojan 24. 4. 1907 – 5. 7. 1983 ...................................... 18

3.3 Miloslav Kabeláč 1. 8. 1908 – 17. 9. 1979 ................................. 20

4 ODOBÍ 50. LET 20. STOLETÍ .................................................. 23

4.1 Otmar Mácha 2. 10. 1922 – 14. 12. 2006 ................................... 23

4.2 Josef Vobruba 6. 9. 1932 – 13. 8. 1982 ..................................... 25

5 60. LÉTA 20. STOLETÍ A UVOLNĚNÍ POMĚRŮ ..................... 27

1

5.1 Jaroslav Krček „nar.“ 22. 4. 1939 ............................................. 27

5.2 Vlastimil Hála 7. 7. 1924 – 29. 7. 1985 ...................................... 29

5.3 Jan Slimáček „nar.“ 31. 7. 1939 ................................................ 31

6 70. LÉTA A OBDOBÍ NORMALIZACE V ČESKÝCH

ROZHLASECH ............................................................................. 33

6.1 Jaroslav Zich 17. 1. 1912 – 20. 4. 2001 ..................................... 33

7 80. LÉTA .................................................................................. 35

7.1 Radek Rejšek „nar.“ 6. 7. 1959 ................................................. 35

8 90. LÉTA A SOUČASNÁ ROZHLASOVÁ TVORBA................ 37

8.1 Emil Skoták „nar.“ 1954 ............................................................ 37

9 SROVNÁNÍ JEDNOTLIVÝCH REŽISÉRŮ Z ŽÁNROVÉHO

HLEDISKA .................................................................................... 38

10 ZÁVĚR ..................................................................................... 39

11 RESUMÉ .................................................................................. 40

12 SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY ............... 41

Literatura ........................................................................................... 41

Zdroje ................................................................................................ 41

13 SEZNAM PŘÍLOH .................................................................... 42

14 PŘÍLOHY ................................................................................. 43

2

SEZNAM ZKRATEK

AMU – Akademie múzických umění

Aj. – a jíní

HAMU – Hudební a taneční fakulta AMU

JAMU – Janáčkova akademie múzických umění

Např. – například

3

1 ÚVOD

Hudební režisér je člověk, který vede nahrávání, který dostane dramaturgický plán,

v kterém je daný přesný repertoár, s jakými interprety bude pracovat a především, kde se

záznam bude natáčet. Tento režisér má za úkol realizovat dané požadavky. Tedy se snaží

nahrát repertoár s interprety, dále se věnuje postprodukční fázi, dříve střihu, dnes

počítačové postprodukci, zároveň ručí za výsledek zvukového záznamu. Práci režiséra

musí vykonávat člověk, který rozumí technické stránce, zná hudební rovinu a dokáže si

poradit s problematikou zvukového záznamu.

Bakalářská práce je rozdělena do dvou částí, v první části jsem se snažila nastínit

historii rozhlasu v Čechách, kde se zaměřuji na celoplošné stanice Českého rozhlasu

a regionální rozhlasové stanice. V druhé části své práce se důkladně věnuji hudebním

režisérům. Režiséři, které jsem si pro svou práci zvolila, byli vybráni na základě plánu

rozdělení mé bakalářské práce na jednotlivá období 2. poloviny 20. století, která by měli

reprezentovat právě tito zástupci. Zároveň jsem takto vybrané osobnosti volila vzhledem

k dostupnosti materiálů a informací týkajících se těchto osobností.

Cílem mé bakalářské práce bylo hlubší zkoumání životů jednotlivých režisérů,

zaměření se na jejich charakteristiku režijní práce a působení v rozhlase.

4

2 HISTORIE ROZHLASU V ČECHÁCH

2.1 Celoplošné stanice Českého rozhlasu

2.1.1 Český rozhlas Praha

„Vážení posluchači, hlásí se vám Středočeské krajské vysílání Československého

rozhlasu.“1 Těmito slovy zahájilo své vysílání nové krajské studio tehdejší

Československého rozhlasu. A to 1. dubna 1963. Přesně 31. srpna 1964 vzniklo další

krajské studio, a to Vysílání pro hlavní město Prahu. Program musel být hotový každý den

již v deset hodit, aby včas byl doručen do karlínské budovy rozhlasu. Tam ho režiséři

s hlasateli a techniky nahráli na magnetofonový pás, z něho se pak vysílalo. Tento koloběh

fungoval již do vzniku VHMP, kdy redakce Československého rozhlasu a Vysílání pro

hlavní město Prahu našly společné sídlo v rozhlasové budově Karlín.

V roce 1968 se šéfredaktor Jan Čejka své funkce vzdal, na jeho místo nastoupil

Rudolf Jaroň. Toho roku se poprvé uvažovalo o spojení obou studií. Ředitelství

Československého rozhlasu nápad zamítlo. Ke sloučení obou stanic nakonec došlo až po

třiadvaceti letech.

Rok 1990 byl pro obě stanice zlomový. Do redakce se po dlouhé době vrací

někteří redaktoři. 2. ledna 1991 došlo ke sloučení obou stanic. Vzniká nová stanice

s názvem Regina Praha. Na program se dostávají čtyři zpravodajské relace. Dále se vysílají

pořady pro postižené občany, pro národní menšiny žijící v regionu.

Samostatné vysílání Reginy nastane v roce 2001. V říjnu 2002 z důvodu lepší

čitelnosti obou stanic, dojde k přejmenování středočeského programu na ČRo Region.

Rozhlasová stanice drží tempo s dobou, především co se týče nových technických

možností.

Rok 2002 byl pro sídlo ČRo Regina zlomový, v té době ovládaly Prahu ničivé

povodně. Stanice našla dočasné zázemí v budově Českého rozhlasu na Vinohradech,

protože budova musela projít rekonstrukcí.

1 JEŠUTOVÁ, Eva. Od mikrofonu k posluchačům: z osmi desetiletí českého rozhlasu., s. 552

5

Vedoucí pracovníci

1963 – 1968 Jan Čejka, Jiřina Kotrčová

1968 Rudolf Jaroň

Po roce 1968 Jan Čejka, Jaroslav Veverka, Zdeněk Třešňák

1991 – 1992 Petr Zborník

1992 – 1993 Michal Novotný – od roku 2002 také ředitel

ČRo Region2

2.1.2 Český rozhlas Vltava

Pokusy o vysílání na území Československa začaly po 1. světové válce. 28. října

1919 u příležitosti vzniku Československé republiky byl z vojenské vysílací stanice

odvysílán první rozhlasový pořad složený ze slova a hudby.

18. května 1923 bylo zahájeno první rozhlasové vysílání, vysílalo se ze stanu, který

patřil skautům v Praze – Kbelích.

Československo se tak stalo jednou z prvních evropských zemí, kde se pravidelně

vysílalo. Zakladatelé rozhlasového vysílání byli Miloš Čtvrtnický, Eduard Svoboda

a Ladislav Šourek. Tito muži založili společnost Radiojournal, československé

zpravodajství radiotelefonické, spol. s.r.o. Finanční podporu pro rozhlas měla firma

Radioslavia. Na místo ředitele programu nastoupil Miloš Čtvrtnický, technickým ředitelem

se stal Alois Svoboda. V roce 1923 vycházel měsíčník Radiojournal, který posluchačům

přinášel informace o vysílání.


6

Stanice Českého rozhlasu v roce 1993 navázala na stanici Vltava

Československého rozhlasu. Začátek vysílání stanice nelze přesně datovat, protože se do

dnešní podoby vyvíjela složitým způsobem.

V programové struktuře dominují pořady s klasickou hudbou starší i soudobou, jazz

a alternativní hudba, literární pořady a kulturní publicistika. Zařazeny jsou také speciální

programové řady, například Španělský rok. Stanice vysílá 24 hodin denně.

Od 5. května 2014 má Vltava nové schéma, které se změnilo po 12 letech. „První

fázi dominují informace, dozvíme se, kde se v kultuře co děje a jaké to je. Druhá fáze

otevírá prostor pro setkávání s lidmi, kteří žijí kulturou. V odpoledním vysílání přineseme

poučení – nabízíme nové pohledy, kontexty, otevíráme obzory. Poslední čtvrtá fáze

představuje umění. Začíná osmou hodinou večerní a přináší rozhlasové hry, špičkové

hudební přenosy i komponované večery3.“

2.1.3 Český rozhlas Radiožurnál

Rok 1925 zaznamenal vývoj rozhlasové a programové tvorby. Rozhlas přestal být

prezentován jako zajímavá technická atrakce a začal být vnímán jako prostředek masového

působení. Zkvalitnění rozhlasové práce přinesl rozvoj techniky, ale i koncepční

programová hlediska. Vedení rozhlasu žádalo vysokou uměleckou úroveň rozhlasového

vysílání, a tak se redaktoři nejvíce soustředili na oblast hudebních programů. Preferovala

se především hudba klasická, zábavná hudba byla opodál. I když se tato myšlenka jevila

jako naivní, dá se říci, že i přes značné ekonomické potíže rozhlas nespadl do komerce,

jako tomu bylo v Evropě. Rozhlas tak svým posluchačům nabídl poslech klasiků světové,

české a slovenské hudby. Díky této myšlence rozšířil kulturní rozhled obyvatelstva více

než některá kulturní a vzdělávací střediska.

První název této rozhlasové stanice zněl Český rozhlas 1 – Radiožurnál. Jednalo se

o celoplošnou veřejnoprávní stanici Českého rozhlasu. Zaměřuje se především na aktuální

3 http://www.rozhlas.cz/vltava/ostanici/

7

zpravodajství a publicistiku. Radiožurnál vznikl při významné události rozdělení

Československa, jako česká stanice, která od roku 1993 do prosince 1999 nesla jméno

Hvězda. Ředitelkou stanice v roce 2007 se stala Barbora Tachecí, která v roce 2008 byla

odvolána. Vedením stanice byl pověřen šéfredaktor Alexandr Pícha.

Mezi nejznámější pořady rozhlasu řadíme „Zelenou vlnu“, kterou mohou

posluchači slyšet od přelomu 60. a 70. let 20. století. Dále je to pořad „Zápisník

zahraničních zpravodajů“, který patří k jednomu z nejstarších pořadů v Československu.

Jde o rozhlasový magazín s reportážemi zahraničních zpravodajců.

Mezi sportovní pořady zahrnujeme „S mikrofonem za fotbalem“ a „S mikrofonem za

hokejem“, kde můžeme živě poslouchat fotbalová či hokejová utkání4.


8

2.2 Regionální rozhlasové stanice

2.2.1 Český rozhlas Plzeň

Český rozhlas Plzeň je jednou z dvanácti regionálních rozhlasových stanic

starajících se o veřejnoprávní vysílání v České republice. Za svou více než šedesátiletou

historii si mezi jinými studii vydobyl pevné postavení a to nejen díky svojí posluchačské

oblíbenosti, ale i díky bohaté a velmi kvalitní hudební, slovesné tvorbě, ta se nesmazatelně

zapsala do archivů a hudebních kabinetů nejen Českého rozhlasu, ale i spousty dalších

organizací.

„Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří. Voláme vás, občané města Plzně a celých

západních Čech. Oznamujeme vám, že jsme se zbavili nadvlády Němců a jsme svobodní.“5

Těmito slovy začala historie Českého rozhlasu v Plzni.

Plzeň bojovala o zprovoznění vlastní vysílací stanice již ve dvacátých letech

minulého století. 1. července 1945 se vysílací stanice v Plzni stala součástí

Československého rozhlasu. Poslední americký pořad byl odvysílán 28. září 1945 a poté

bylo plzeňské vysílání zařazeno do celostátního schématu. Plzeňský rozhlas měl málo

financí na to, aby mohl fungovat na samostatném poli, a proto začal vydávat časopis

„Hovoří Plzeň“. V roce 1945 získal rozhlas po dobu pěti let pět místností ve škole ve

Škroupově ulici, odkud vysílal svým posluchačům. Studio pro orchestr bylo vybudováno

v tělocvičně školy. Počátkem roku 1946 začíná rekonstrukce budovy bývalého sanatoria ve

Škrétově ulici, do budovy se jako první stěhuje administrativa rozhlasu. V dubnu další jeho

část. V budově ve Škrétově ulici vydržel rozhlas až do postavení nové budovy na náměstí

Míru.

Velká pozornost byla věnována zejména vzdělávacím pořadům. Zpočátku rozhlas

vysílal pravidelně čtvrthodinové přednášky různých odborníků. Pracovníci rozhlasu se

režijně podíleli na rozhlasových hrách. Mezi hlavní režiséry her patřil divadelník Bohumil

Vávra. Mnoho programového času bylo věnováno hudebnímu vysílání, které se skládalo

z živé i reprodukované hudby. Ta se posluchačům vysílala osm hodin týdně.


9

V září 1953 bylo v plzeňském rozhlase vybudováno kádrové oddělení. Ředitelem

kádrového referenda byl zvolen Miloslav Barborka. Se zřízením oddělení začaly probíhat

prověrky pracovišť a kolektivní změny. Velkým přínosem tohoto období bylo postavení

nové rozhlasové budovy, která byla projektována přímo pro činnost rozhlasu. Budova

reprezentuje architekturu čtyřicátých let a je dodnes jednou z nejvýznamnějších staveb

v Plzni.

Prvním hudebním redaktorem se stal hudební vědec Antonín Špelda. S pomocí

dalších pracovníků se zasloužil o vysokou úroveň hudebního vysílání v Plzni. Hudební

redakce se skládala ze čtyř pracovníků, jeden vedoucí a tři redaktoři. Patřil sem rozhlasový

orchestr se 44 členy. Začaly se vysílat soutěže a ankety.

I přes rozšiřování vlastního vysílaného programu a zlepšování regionálního

zpravodajství s vysokým podílem příspěvků i pořadů pro stanice ČRo 2 a ČRo 3 docházelo

k postupnému snižování personálního stavu stanice až na 70 zaměstnanců. Redaktoři, kteří

obohatili především hudební vysílání, museli v této době přejít na externí spolupráci.

Rozhlas Plzeň usiluje o to, aby i v novém tisíciletí naplňoval své poslání

v nezúžené podobě a byl alternativou silnému komerčnímu rozhlasovému trhu v západních

Čechách. Především je jeho cílem uchovávat kulturní vědomí ve svých posluchačích6.


10

2.2.2 Český rozhlas Brno

Brněnské rozhlasové studio je po Praze druhý nejstarším vysílacím rozhlasem

v naší republice. K pokusům v oblasti radiofonie zde došlo ještě před zahájením

pravidelného vysílání. V únoru 1922 se brněnské radiotelegrafní a radiotelefonní stanici

podařilo odvysílat bezdrátově několik národních písní. Vysílání zachytily stanice v Itálii a

Dánsku. Po pokusu, který provedli u příležitosti státního svátku v roce 1920 vojáci

z vysílačky na pražském Petříně, šlo o druhé radiofonní vysílání z našeho území zachycené

v cizině.

Nejzávažnějším úkolem v brněnském rozhlase byla technická stránka vysílání

a propagace rozhlasu. První pokusy se konaly od 10. do 13. května 1924. Tehdy se vysílalo

z budovy v Komárově. Od 12. července se pravidelně vysílaly burzovní zprávy od 14.00

do 14.15 hod. V pavilonu na střeše Zemanského domu bylo zřízeno první studio, které

pravidelně vysílalo díky radiotelefonii – bez drátů, tento vynález do studia přitahoval

mnoho techniků.

Brněnský Radiojournal kolem sebe soustředil spolupracovníky ze všech oborů. Na

pořadech se podíleli hlavně členové brněnského Národního divadla, profesoři a žáci

brněnské konzervatoře. Mezi první účinkující řadíme Brněnské kvarteto, Kvarteto

Radiojournal, pěvkyni Levíčkovou – Čechovou a šestnáctiletého klavírního virtuosa

Rudolfa Macudzinski.

Brněnské vysílání nabízí pestrou hudební nabídku od populárních a folklorních

písní až po vážnou hudbu. Dále se věnuje zpravodajství, publicistice a zábavným pořadům.

Cílem rozhlasu je co nejlépe informovat posluchače o kulturním dění, radit při stresových

situacích či zpestřit jejich poslechový rozhled7.


11

2.2.3 Český rozhlas České Budějovice

Jihočeský vysílač, jehož nástupcem se stal Český rozhlas České Budějovice, zahájil

vysílání 5. května 1945, ale vzápětí se dostal do rukou nacistů. Od rána 9. května 1945 se

ale již opět ozývala hlášení, vytvářená Čechy a určená obyvatelům jihočeské metropole

v souvislosti s postupy vojsk.

Prvním hlasatelem zároveň prvním reportérem z příjezdu Rudé armády byl Václav

Piloušek, člen revolučního výboru. První znělkou stanice bylo vytrubování a noční volání

věžného z Černé věže, natočené na gramofonovou fólii. Znělkou mezi regionálním

a celostátním vysíláním se stala píseň „Když jsem šel tou Putimskou bránou“, tato znělka

se používá dodnes, avšak se změněným aranžmá.

Sídlem rozhlasového studia byla českobudějovická radnice, brzy se však

přestěhovalo do dívčího lycea v ulici U Tří lvů 1, Český rozhlas České Budějovice zde

sídlí dodnes. Po válce se k rozhlasu nastěhoval úřad německého majetku. Pro rozhlasový

provoz byl celý objekt využit od hudebního či činoherního studia až po režii, hlasatelnu

apod.

Od 9. května 1945 po Václavu Pilouškovi, který moderoval zprávy, se začala

objevovat jména J. Tajrich, Zdenka Bisková, Josef Merunka, Věra Vacková, Miroslav

Kalný. Reportáže ze soudů s německými kolaboranty patřily Vladimíru Michalovi.

Vysílání rozhlasu je zaměřeno na regionální dění, svým dosahem region přesahuje.

Program Českého rozhlasu České Budějovice je vyhrazen pro střední a starší generace

posluchačů. Cílem vysílání je informovat posluchače o aktualitách regionu, kultuře či

sportu. Posluchač může rozšířit své vědomosti odbornými pořady, publikacemi či

zpravodajskou relací8.


12

2.2.4 Český rozhlas Sever

Ústní nad Labem mělo za sebou poslední letecký nálet, za Krušnými horami duněla

blížící se fronta. Vojenská vysílačka umístěná v protileteckém bunkru pod Mariánskou

skálou, která za války hlásila náletovou situaci pro město a okolí, zmlkla. Ozvala se znovu

8. května 1945 ve 14.00 hod. první hlášením v českém jazyce. Technickou obsluhu 80 W

vysílače ještě dělali Němci, ale ti během odpoledne utekli.

„Českoslovenští občané, velení ve městě převzal dnešním dnem Revoluční národní

výbor, ustanovený včera 7. května 1945 v podvečer. Zachovejte klid, zůstaňte na svých

pracovištích. Hlavně je nutné zachovat zásobování města,“9 tlumočil prohlášení

Revolučního národního výboru z improvizovaného rozhlasového pracoviště z bunkru pod

Mariánskou skálou Miroslav Chmelík. Tehdy se začala psát historie českého rozhlasového

vysílání z Ústí nad Labem.

V červenci 1945 se psala nová kapitola rozhlasového vysílání v Ústí nad Labem,

zařízení rozhlasu bylo přestěhováno do budovy spořitelny na hlavním ústeckém náměstí.

Odtud byla natažena anténa na věž staré radnice. Ve třech podkrovních místnostech sídlila

redakce, technická pracoviště a studio. Prostory spořitelny však přestávaly stačit, a tak se

vedení rozhodlo rozhlas přemístit do vily bývalého německého továrníka Wolfruma v ulici

Na Schodech 10, kde sídlí dodnes. Hlavním důvodem přemístění rozhlasu byla skutečnost,

že se vila nachází na vyšším místě, tak byl umožněn lepší poslech. Do studia se vešly

orchestry, po přemístění začaly živé koncerty hudebních a pěveckých souborů.

K rozhlasovému vysílání severních Čechů patří krátká spolupráce Krušnohorského

rozhlasu. Později se vysílání rozšířilo na okolí Teplic. Rozhlas spolupracoval se studiem

v Mostě a v Chomutově. V roce 1947 konkurenční rozhlasy v Ústní nad Labem a Liberci

převzaly teplický vysílač, a tak v průběhu roku 1948 Krušnohorský rozhlas zanikl.

Český rozhlas Sever hraje svým posluchačům převážně českou hudbu od popu,

rocku, folku až po country. Hlavním cílem Severu je co nejefektivněji informovat


13

posluchače o aktuálních informacích v regionu, obohatit jejich vědomosti pomocí

odborných pořadů či publikací10

.

2.2.5 Český rozhlas Olomouc

Pokusy o založení olomouckého rozhlasu spadají do druhé poloviny dvacátých let.

Snaha o zřízení studia v Olomouci se zvýšila v roce 1936, kdy se uskutečnila porada

olomouckých zájemců, svolaná na podnět Městské rady hlavního města Olomouce do

zasedací síně městské radnice. Rezoluce vydaná ze zasedání připomíná „mimořádně

důležitý kulturní, umělecký, vědecký i hospodářský význam Olomouce jako přirozeného

střediska rozsáhlého svérázného kraje s dávnou tradicí“11

.

Úsilí o založení stálého rozhlasového studia došlo naplnění až po druhé světové

válce. Z 18. června 1945 pochází Memorandum ve věci zřízení rozhlasového studia

v Olomouci, zaslané ministerstvu informací v Praze.

Konečné rozhodnutí přišlo až 19. listopadu 1945. Bylo zřízeno rozhlasové studio,

které se spojilo kabelem se sítí československých vysílačů. Sídlo rozhlasu se nacházelo

v Hamburgerově vile v Olomouci. Po úplném vybavení rozhlasu, které mělo zařídit Český

rozhlas, byl zahájen provoz vysílání, které bylo přiřazeno pod vysílání brněnského

vysílače.

Studio začalo vysílat 9. ledna 1949, bylo sice podřízené Brnu, avšak mělo svůj

vysílací čas i možnost vstupu na celostátní program. Samostatné vysílání bylo zahájeno

v roce 1956.

Po normalizačních prověrkách musela většina pracovníků opustit rozhlas, v roce

1972 zůstalo v rozhlasovém studiu v Olomouci pouhých pět zaměstnanců, pouze jeden byl

redaktor. Později se sice řady personálu rozšířily, ale rozhlas už nikdy nedosáhl své slávy

a autority.



14

V roce 1989 po „sametové revoluci“ přišla se studiem nová kapitola. O jeho

znovuobnovení bojoval budoucí ředitel rozhlasu Mgr. Stanislav Červenka. Roku 1986

nastoupil do rozhlasu jako redaktor a dramaturg pro vážnou hudbu.

Po odchodu S. Červinky do důchodu na základě výběrového řízení nastoupil do

role ředitele rozhlasu absolvent pražské DAMU Mgr. Pavel Hekela, během jeho působení

ve studiu došlo k prodloužení vysílání na 17 hodin denně.

Cesta k samostatnému vysílání olomouckého rozhlasu nebyla jednoduchá. Dnešní

studio má dostatečnou lidskou i technickou vzdělanost, aby mohlo navázat na práci svých

předchůdců.

Olomoucké studio je považováno za kulturní instituci, která se snaží pečovat

o národní kulturní bohatství, je považováno za jednu z předních kulturních institucí. V roce

2009 dostal olomoucký rozhlas cenu za přínos v oblasti kultury12

.


15

3 ROZHLASOVÍ HUDEBNÍ REŽISÉŘI POVÁLEČNÉHO OBDOBÍ

OD ROKU 1945

3.1 Klement Slavický 22. 9. 1910 – 4. 9. 1999

Narodil se 22. 9. 1910 v Tovačově, pocházel z hudební rodiny. Jeho otec byl

varhaníkem, sbormistrem, ředitelem kůru, houslistou.

Od roku 1927 studoval konzervatoř v Praze, věnoval se hned několika oborům:

skladbě, dirigování, hře na klavír a violu. Po konzervatoři se nadále věnoval studiu skladby

na mistrovské škole ve třídě Jiřího Suka, dva roky působil v dirigentské třídě, kterou vedl

Václav Talich.

Radiojournal vytvořil novou profesi hudebního režiséra. Tým hudebních režisérů

vybíral Miloslav Kabeláč, v rozhlase pracoval od roku 1932. Po určité době našel pro

rozhlas pracovníky, skladatele, mezi nimi byl i Klement Slavický, který po ukončení studia

pracoval v pražském rozhlasu jako hudební režisér, dramaturg a dirigent. Vzápětí dostal

nabídku spolupracovat s orchestrem. Kvůli nacistické okupaci se rozvoj orchestru opozdil.

V rozhlasu se seznámil s Vlastou Vobourskou, která pracovala na pozici hlasatelky a měla

bohatý kulturní přehled. Po delší době se stala ženou Slavického. V roce 1947 porodila

Vlasta syna Milana, který se stal významným hudebním skladatelem a vědcem. S týmem

režisérů se Slavický snažil o změnu vysílání hudby lidu oblíbenou a to zamezit vysílání

vážné hudby. Změna rozporu mezi rozhlasem a posluchači přišla vytvořením hudebních

cyklů, které měly popularizovat vážnou hudbu a sledovat výchovu posluchačů. Důležitou

složkou poslechu zábavné hudby se stal jazz, jehož pomocí se rozhlas snažil přivést

posluchače k poslechu vážné hudby. Ke zlepšení vysílacích podmínek byla vypsaná

anonymní soutěž, soutěžící měli vytvořit veselou optimistickou píseň, do rozhlasu přišlo

nespočet děl, porota ve složení Alois Klíma, Klement Slavický a Jan Rychlý udělila 14

cen13

.

Klement Slavický se věnoval nejen rozhlasu, ale také kompoziční činnosti. Mezi

jeho díla patří např. 1. Smyčcový kvartet, Dechové trio, které pojednává o moravských


16

hudebních kořenech. 1. Symfonietta, je první velkou kompozicí pro orchestr. Již při

studiích u Josefa Suky studoval kompozici, kterou dokončil až po Sukově smrti. Skladby

předválečného období Klement věnoval instrumentální hudbě. V době okupace se

u Slavického v tvorbě poukazuje na neústupnost a revoltu vůči nesvobodě a násilí.

Klement se přiklání k národní tradici, skladby jsou obohacené folklorními prvky, velký

vliv je přikládán moravským lidovým písním. Vytváří vokální skladby Své matce, Přírodě,

Zpěv rodné země. Lidová píseň se považovala za vlastenecké vyznání. V cyklu Duchovní

píseň najdeme vlastenectví, víru a vítězství lidské důstojnosti, jedná se o žalozpěvné texty

s doprovodem varhan. Době války se věnuje mužským dvojsborem Lidice, autorem textu

k písni je František Halas.

Konec války dal lidem optimismus a naději. Klement pokračuje v hledání

moravských kořenů. Vrací se ke vzpomínkám z dětství. Hlavní inspirací autora se stala

krása a poezie lidových veršů. A tak vznikají písně s moravskou poezií Vonička, Ej

srdénko moje, Šohajé, šohajé. Ve folklorních skladbách pokračuje a píše pro orchestr

Moravské taneční fantazie, Rapsodické variace pro orchestr. Díky České filharmonii se

orchestrionální skladby dostaly do zahraničí. Slavického písně natolik oslovily posluchače,

až se staly repertoárem cizích orchestrů.

Na domácí půdě se úspěch autora neschvaloval. Změna politického systému

přinesla novou dobu nesvobody. Klement Slavický s politickou situací nesouhlasil, v roce

1951 musel opustit místo v rozhlase. Kvůli svému odporu k režimu byl vyloučen ze Svazu

československých skladatelů, a tak se provozování jeho skladeb stalo nežádoucím.

Příležitostně vyučoval a komponoval, zůstal tak stranou hudebního života.

V době normalizace přišla další vlna ústraní. Slavický i přes nezájem veřejnosti

skládal dál, jeho sklady se však nehrály. Celkem napsal 4 symfonietty: Symfonietta č. 4,

která nesla název Pax hominibus in universo orbi. Tato skladba je považována za skladbu

k 40. výročí vzniku OSN, Slavický za ni dostal Zlatou pamětní medaili Organizace

spojených národů. Klement Slavický zemřel v Prze roku 1999 ve věku 89 let. Napsal přes

50 děl pro klavír, varhany, komorní skladby a skladby vokální.

Charakteristika režijní práce Slavického byla zaměřena na zlepšení poslechu hudby,

na vytvoření vztahy mezi posluchači a rozhlasem. Především se věnoval lidové poezii, jeho

práce jsou naplněny vlastenectvím, což bylo viditelné na jeho tvorbě. Kvůli nesouhlasu

17

s politickou situací nebyla jeho práce tak výrazná, jak by se mohla zdát. Aniž by chtěl,

opustil rozhlas a jeho režijní práce brzy skončila.

Nejznámější díla

- Zamyšlení nad životem - Cesta ke světlu

- I. symfonieta - Sonáta přátelství

- I. smyčcový kvartet

- Šohajové a Madrigaly

- Lidice

- Eseje a etudy

- Moravské taneční fantazie

- Rapsodické variace

- Suita pro klavír

- Píseň domova

- Furiant

- Partita pro sólové housle

- Rapsodie pro sólovou violu

- Intermezzi mattutini

- Fresky a Invokace

- Suita

- Trialog

- Musica monologica

- Tři studie

- Capriccia a musica

- Pax hominibus in universo orbi

- Psalmi14

-

14 JEŠUTOVÁ, Eva. Od mikrofonu k posluchačům: z osmi desetiletí českého rozhlasu., s. 227, 237

18

3.2 Václav Trojan 24. 4. 1907 – 5. 7. 1983

Václav Trojan se narodil roku 1907 v Plzni v rodině fotografa. Zaměřoval se na

tvorbu širokého hudebního žánru, od taneční písně, přes filmovou a schematickou hudbu,

až po vážnou a operní hudbu. V letech 1918 – 1919 působil jako vokalista v křížovnickém

klášteře v Praze. Po maturitní zkoušce na gymnáziu studoval pražskou konzervatoř. Zde se

věnoval hře na varhany, dirigentství a skládání skladeb. Po konzervatoři nadále studoval na

mistrovské škole, kde se zaměřil na kompozici u Vítězslava Nováka, který se soustředil na

dokonalé ovládání skladatelského řemesla, ale zároveň nechával volný směr v uměleckém

řešení problémů. Trojan však byl natolik všestranný, že studoval nejen kompozici, ale

navštěvoval kurs čtvrttonové hudby u Aloise Háby15

.

Po absolvování konzervatoře v roce 1929 se stal učitelem hudby, byl pianista,

houslista, violista a korepetitor v okruhu taneční a zábavné hudby. Komponoval jazzovou

hudbu a získával zkušenosti díky praktickému využití svých dovedností. Dále

spolupracoval s Dětským divadlem Míly Mellanové, kde se inspiroval na dětskou operu

Kolotoč, ve které je viditelná humornost, zábavnost a pojetí moderní hudby autora.

V roce 1937 Václava Trojan působí v rozhlase na pozici hudebního režiséra

a programového referenta. Po určité době se Trojan dostává do režijního týmu, který

založil Miloslav Kabeláč. Zde pracuje po boku Klementa Slávického. Práce v rozhlase

přinesla Trojanovi vazbu k lidové písni a tradiční české hudbě, ale také finanční a sociální

zázemí. Dále také uplatnění v Dechovém kvintetu, který se zabýval tématem české lidové

písně, díky této zkušenosti se Trojan obohatil o období v mnoha pásmech lidových písní

z různých krajů. Ve spolupráci s režisérem Jiřím Frejkou připravil několik inscenací pro

Národní divadlo a Divadlo Urania.

Trojanova tvorba pronikla i do zahraničí, kde se nejvíce prosadil svojí hudbou

k loutkovým filmům Jiřího Trnky. Václav Trojan byl oceněn zlatou medailí v oblasti

filmové hudby a zvláštní cenou za gramofonovou nahrávku hudby k filmu Špalíček. Hudba

nahrazuje mluvené slovo v loutkových filmech, a proto se jeho hudba objevuje

i v orchestrálních a komorních suitách.


19

Václav Trojan také zkomponoval hudbu k Tylovu Strakonickému dudákovi

a Zlatému jelenovi, kterého napsal Klicpera. Pro divadlo Uranie zkomponoval hudbu

k Shakespearově hře Sen noci svatojánské. Velmi oblíbená hudba je hra se zpěvy s názvem

Paní Marjánka, Matka pluku. Dále se věnoval orchestrionální hudbě, zde napsal klavírní

trio Boženy Němcové, trubkové sólo Concertino nebo dechový kvintet Divertimento

a mnohé další16

.

Charakteristika režijní práce Václava Trojana byla zaměřena na tvorbu širokého

hudebního žánru, od taneční písně, přes filmovou a schematickou, až k vážné a operní

hudbě. Dále se zaměřil na lidové písně, v kterých je patrné vlastenectví či láska k přírodě.

Díky Trojanovu citu pro realismus, spojeném s poetickým viděním, se jeho zkušenosti

uplatnily ve spolupráci s režisérem Jiřím Frejkou, s nímž připravil několik inscenací pro

Národní divadlo a Divadlo Urania.


- Kolotoč

- Zlatá brána

- Sen noci svatojánské

- Baletní pantomima

- Celovečerní pohádkový balet

- Pohádka pro smyčcový orchestr

- Poetická suita

- Čtyři karikatury

- Paní Marjánka

- Klavírní trio

- Román s basou

- Broučci

- Zlý jelen

- Strakonický dudák


20

Filmová hudba

- Bajaja

- Staré pověsti české

- Osudy dobrého vojáka Švejka

- Špalíček

- Zasadil dědek řepu

- Vodníkův mlýn

- Žabák

- 1948 Císařův slavík

- 1951 Paní Marjánka, matka pluku

- 1966 Poslední růže od Casanovy17

3.3 Miloslav Kabeláč 1. 8. 1908 – 17. 9. 1979

Miloslav Kabeláč se narodil v roce 1908 v Praze, byl český hudební skladatel,

hudebník, pedagog. Dodnes patří mezi nejvýznamnější české skladatele 20. století. Na

pražské konzervatoři vystudoval skladbu u Karla Boleslava Jiráka, dále dirigování u Pavla

Dědečka. V mistrovské škole se Kabeláč věnoval klavírní hře u Viléma Kurze.

V roce 1932 pracoval v pražském rozhlasu jako dirigent a jeden z prvních

hudebních režisérů. Jako hudební režisér poznal Kabeláč velké množství hudby, snažil se

hudbu studovat do hloubky a detailně proniknout do problematiky interpretace. Tehdejší

šéf hudebního odboru Radiojournal Jirák, pověřil hudební režiséry celkovým hodnocením

kvality provedení, každý si musel udělat názor na interpretaci dané skladby. Do týmu

režisérů přišli i další skladatelé: Karel Ačerl, Klement Slávický, Iša Krejčí, Václav Trojan,

Jan Kapr, Jan Fadrhons aj. Roku 1934 se Kabeláč stal vedoucím skupiny hudebních

režisérů, o rok později tajemníkem hudebního provozu. V rozhlase se dostal k dirigování,

které mu ubíralo čas na komponování.


21

Kabeláč se nejvíce věnoval vedením komorního souboru „Kabeláčův soubor“, se

kterým nacvičoval i těžká a velmi závažná díla. Se svou ženou Bertou Rixovou, sólistkou u

klavíru zahrál v přímém vysílání z rozhlasového studia koncertní hudbu pro klavír, žestě

a harfy od Paula Hidemitha, tehdy toto dílo zaznělo poprvé. Komorní soubor účinkoval při

rozhlasovém provedení Kabeláčovy Malé vánoční kantáty Hra s jesličkami. Nadále se

dostal k dirigování orchestru, nejčastěji v letních měsících, kdy Česká filharmonie

zastupovala orchestr Radiojournalu. S orchestrem FOK vedl v rozhlase různé populárnější

programy18

.

Díky Aloisu Hábovi se Kabeláč poprvé setkává s mimoevropskou hudbou,

respektive s arabskou hudbou. V roce 1935 vystupoval v Praze proslulý indický tanečník

Uday Shankar a hudební soubor. Setkání s indickým souborem bylo pro Kabeláče

mimořádnou inspirací. Podzim roku 1938 byl pro Kabeláče i Slávického zásadní, byli

přijati za členy Umělecké besedy, kde byli velmi aktivními členy a funkcionáři. Tato

zkušenost pro ně znamenala mnoho19

.

Po okupaci nacistickými vojsky roku 1939 se Kabeláč stahuje do soukromí, protože

jeho žena byla Židovka. Přestal vystupovat s „Kabeláčovým souborem“, skončil

s dirigováním. Nadále však tvořil pod pseudonymem Jaromír Bláha. Zpět na veřejnost se

vrátil až po válce. Také se nastupuje do rozhlasu, který se dost změnil. Svůj soubor už

znovu neobnovil, práce v rozhlase ho natolik zahltila, že na soubor nezbýval čas, volný čas

věnoval komponování. V roce 1946 se Kabeláč stal jednatelem Umělecké besedy, kde

dříve pracoval. V rozhlase nadále působil jako dirigent a režisér20

.

V roce 1957 opouští rozhlas, věnuje se učitelství na pražské konzervatoři, které

trvalo do roku 1962. Zajímá se o gregoriánský chorál a hudbu neevropskou. V 50. a 60.

letech se Kabeláč aktivně zapojuje do různých organizací, především v hudebním odboru

Umělecké besedě, stává se předsedou Komise pro studium mimoevropské hudby

a předsedou Komise pro elektronickou hudbu. Spolupracoval se sborem Les Pecussions se

18 JEŠUTOVÁ, Eva. Od mikrofonu k posluchačům: z osmi desetiletí českého rozhlasu., 282

19 NOUZA, Zdeněk. Miloslav Kabeláč: tvůrčí profil skladatele., s. 39


22

Strasbourg. Dostává cenu hudební kritiky za nejlepší skladbu roku, kterou byla Hamletova

improvizace, orchestrální dílo z roku 1962-1963. Miloslav Kabeláč se nadále věnuje

skladatelské činnosti.

Charakteristika režijní práce Miloslava Kabeláče je zaměřena na tvorbu vokálně

instrumentální, orchestrální sklady, skladby pro sólový nástroj či skladby pro komorní

instrumentální soubory. Důležitou součástí režijní práce byla celková kvalita provedení

práce, zaměření se na interpretaci sklady. Jako režisér poznal Kabeláč velké množství

hudby, snažil se hudbu poznávat do hloubky a detailně proniknout do problematiky

interpretace. V prvé etapě své práce se více věnuje tvorbě pro komorní soubory, po

odchodu z rozhlasu kvůli nacistické okupaci se dostává do ústraní. Návrat do rozhlasu,

který Kabeláč znal před válkou, byl nečekaný. Rozhlas není tak mohutný jako kdysi, a tak

se věnuje pouze režijní práci21

.


- Neustupujte!

- Dechový sextet

- Sonáta pro violoncello a klavír

- Dva kusy pro housle a klavír

- 1. a 2. symfonie

- Zrcadlení

- Mysterium času

- Osm invencí

- Osm ricercarů

- Rybářská ukolébavka

- Modré nebe

- Hamletovská improvizace pro velký orchestr22



23

4 ODOBÍ 50. LET 20. STOLETÍ

4.1 Otmar Mácha 2. 10. 1922 – 14. 12. 2006

Otakar Mácha se narodil 2. října 1922 v Mariánských Horách, v rodině horníka,

kamnáře. Po absolvování ostravského gymnázia, studoval pražskou konzervatoř, obor

kompozice u Františka Míti Hradila. Též studoval na mistrovské škole u Jaroslava Řídkého

kompozici.

V roce 1945 Mácha nastupuje do Československého rozhlasu, nejprve jako hudební

režisér, později jako ústřední dramaturg hudebních programů. Na pozici hudebního

režiséra pracoval po boku Miloslava Kabeláče, který řídil tým režisérů, či Václava Trojana

a dalších. S nimi se Otmar Mácha snažil detailně proniknout do problematiky interpretace,

stanovit hudební poslech tak, aby posluchače zaujal. Jako hudební režisér poznal Mácha

mnoho hudby. Nejvíce se však věnoval hudbě z rodného kraje, severní Moravy. Velkými

vzory pro jeho skladatelskou a režijní činnost byli Antonín Dvořák a Leoš Janáček. V roce

1962 rozhlas opouští, důvodem je touha více se soustředit na skládání hudby.

Mácha se však nejvíce věnoval skladatelské činnosti. V jeho skladbách jsou patrné

moravské a slezské nápěvky, které dovedl spojit s lidovou poezií a orchestrální a sborovou

technikou. Skladby jsou velmi emotivní, vypjaté, a proto posluchače tak nadchly. Největší

ohlas Otmarových skladeb je znát u umělců např. Marty Krásové, která provedla Písně

mužů na Kiplingovy verše, Jan Soumar přednesl písňový cyklus pro děti Mateří douška.

Orchestrální skladby byly hrány orchestrem České filharmonie, jeho díla se často

hrála v Národním divadle, či programech Pražského Jara. Důležitou skladbou jeho života

je Variace na téma a smrt Jana Rychlíka, která byla inspirována jeho dlouholetým

kamarádem, skladatelem Janem Rychlíkem.

Důležitými osobnostmi pro Otmara byli Jan Ámos Komenský a Jaroslav Vančura,

kterými se nechal inspirovat, a proto vznikla další významná díla: Oratorium odkaz Jan

Ámose Komenského, hudba k Vávrovu filmu o Komenském a symfonická suita z ní, opera

jezero Ukereve aj.

24

Dále spolupracoval s houslistou Josefem Sukem, houslistkou Norou Grumlíkovou,

klavíristou Jaroslavem Kolářem či souborem Linha Singers, pro tento soubor vznikly tři

skladby, za zmínění stojí významné dílo Concerto grosso.

Mácha se též věnoval vokální tvorbě pro děti, zpívané či určené k poslechu,

a učení dětí. Spolu s Lubošem Fišerem, Zdenkem Lukášem a Sylvií Bodorovou byl členem

skupiny Quattro. Zároveň skládal hudbu pro televizi, k mnoha filmům či napsal doprovod

ke spartakiádám. Za svou tvorbu byl Otmar Mácha mnohokrát oceněn. V Praze roku 2006

umírá.

Charakteristika režijní práce Otmara Máchy se zaměřuje na detailní proniknutí

problematiky improvizace. Důležitým prvkem byl sklon k lidové hudbě. Snažil se

posluchačům nabídnout takovou hudbu, která není těžká na pochopení a zároveň pro lid

známá. Roku 1962 rozhlas opouští a nadále se věnuje skladatelské činnosti.


- Slovenská rapsódie

- Variace na smrt Jana Rychlíka

- Moravské lidové tance

- Polapená nevěra

- Broučci

- Petr Brandl

- Okres na severu

- Oratorium23


25

4.2 Josef Vobruba 6. 9. 1932 – 13. 8. 1982

Josef Vobruba se narodil 6. září 1932 v Kamenné Žehrovici nedaleko Kladna.

Vystudoval Kladenské gymnázium. Po studiu gymnázia, studoval pražskou konzervatoř,

obory skladba a dirigování.

Po absolvování pražské konzervatoře Vobruba nastupuje do Československého

rozhlasu jako hudební režisér, později začal spolupracovat jako dirigent s Tanečním

orchestrem Československého rozhlasu. Na pozici režiséra spolupracuje s Otmarem

Máchou aj. Společně se snažili proniknout do problematiky interpretace, starali se

o poslechový program rozhlasu a především se zaměřovali na stanovení hudebního

poslechu tak, aby zaujal širokou veřejnost. Mimo jiné měl na starost písničkovou produkci

pro Taneční orchestr Československého rozhlasu, žánru pop - music. Spolupracoval

s Kamilem Hálou, který vedl jazzovou sekci toho samého orchestru, která se nazývala

Jazzový orchestr Československého rozhlasu24

.

V polovině 60. let Vobruba tvoří i pro pražské divadlo Rokoko, kde nejvíce

spolupracuje se zpěváky Helenou Vondráčkovou, Václavem Neckářem, Martou

Kubišovou. Známý byl i v autorské činnosti, jeho písně zpívali Karel Gott, Jana Petrů či

Karel Hála. Též zkomponoval duet Hříbě, pro Helenu Vondráčkovou a Václava Neckáře25

.

V letech 1968 – 1970 se stává dirigentem orchestru, který doprovázel trio Golden

Kids. Pro Helenu Vondráčkovou byl Vobruba významný člověk: „Byl to dirigent, který

měl úžasný cit na písničky a hity. Často je pro mě i mé kolegy vybíral. Dokázal se trefit

žánrem. Skvělý člověk, který mě hudebně přivedl do světa šoubyznysu“26

.



26 TOMEŠ, Josef a Alena LÉBLOVÁ. Československý biografický slovník., s. 788

26

V roce 1971 se Josef Vobruba stává kapelníkem Tanečního orchestru

Československého rozhlasu. Během své činnosti kapelníka poznává Vladimíra Popelku,

který v orchestru působil jako aranžér. Za vedení Josefa Vobruby se orchestr stává

prestižním tělesem, natáčí instrumentální alba, vystupuje na mnoha hudebních festivalech,

televizních pořadech. Dále spolupracuje se zpěváky Pavlem Novákem, Jitkou Zelenkovou

či Jiřím Kornem.

Po náhlé smrti Josefa Vobruby vedení Tanečního orchestru Českosloveského

rozhlasu převzal Felix Slováček, který orchestr vede dodnes.

Charakteristika režijní práce Josefa Vobruby byla zaměřena na pop – music, práce

v rozhlase byla pro něj velkou zkušeností, byl tak obohacen o mnoho žánrů, v rozhlase

spolupracoval s režiséry, kteří se oproti němu věnovali především lidové poezii či

artificiální hudbě. Díky mnoha zkušenostem mohl svoji režijní kariéru posouvat dál, a tak

spolupracoval s mnoha známými interprety. Pro ně vybíral písničky, které se často staly

hity, interpreti i díky němu sklízeli úspěchy27

.

Díla, na kterých se podílel

- Ostrov

- Hříbě

- Nebeský kovboj

- Píseň pro Rudolfa III.

- Variace – modernizované variace na klasickou hudbu

- V pravé poledne – zlatá deska

- Konstelace Josefa Vobruby

- Neckář Václav – Kolekce 14 Pokus o autoportrét

- Bratislavská lýra28

27 TOMEŠ, Josef a Alena LÉBLOVÁ. Československý biografický slovník., s. 779


27

5 60. LÉTA 20. STOLETÍ A UVOLNĚNÍ POMĚRŮ

5.1 Jaroslav Krček „nar.“ 22. 4. 1939

Jaroslav Krček se narodil 22. 4. 1939 ve Čtyřech Dvorech u Českých Budějovic.

Jeho otec Josef Krček byl tovární dělník, matka Růžena Krčková byla švadlena

v domácnosti. Ve svých 14 letech začínal hrát na harmoniku, se svým bratrem docházeli do

mládežnického souboru Elán. V témž roce napsal svou první skladbu Tango pro Věru.

Jaroslav Krček studoval v pedagogickém oddělení Hudební školy B. Jeremiáše v Českých

Budějovicích29

.

Po pedagogickém oddělení studoval konzervatoř v Praze, obor skladba a dirigování.

Po absolvování konzervatoře se po dobu šesti let stal sbormistrem plzeňského smíšeného

sboru Česká píseň, zároveň působil jako hudební režisér v Československém rozhlasu

v Plzni. Jako hudební režisér se nejvíce věnoval třem hudebním liniím a to lidové,

historické a soudobé hudbě. Což bylo patrné na hudebním vysílání. V plzeňském

Československém rozhlase však působil krátce. Po odchodu se dále věnoval také hudební

režii a to ve vydavatelství Supraphon v Praze, kde působil po dobu pěti let. V té době

spolupracoval s významnými soubory a dirigenty Jiřím Bělohlávkem, Václavem

Neumannem aj. Jako režisér se podílel s Českou filharmonií na nahrávce Mé vlasti. Ta se

stala první digitální nahrávkou v Československu a dostala řadu ocenění. Od roku 1975 se

věnuje skladatelské a interpretační činnosti30

.

Stal se spoluzakladatelem hudebně – tanečního souboru Chorea Bohemia. Díky

Jaroslavu Krčkovi vznikla hudební, instrumentální a pěvecká složka Musica Bohemica. Od

80. let Musica Bohemia působí samostatně pod vedením Jaroslava Krčka v rámci

Symfonického orchestru hl. města Prahy. Pod Krčkovým vedení se soubor Musica

Bohemia stává významným souborem, který vystupuje na domácí i zahraniční scéně.



28

Krček se též velmi zajímal o folklórní scénu, zaujal ho především jihočeský

a západočeský folklor. Specializoval se na folkloristickou problematiku, zejména

vyhledával nejstarší památky lidové hudby, ty pak uváděl zpět do současného hudebního

života. Je autorem mnoha lidových písní a tanců. Jeho skladby se výrazně odlišují od

prostých úprav právě svým osobitým stylem a vysokým stupněm stylizace. Jaroslav Krček

se stal autorem mnoha rozsáhlých skladeb symfonických, komorních i vokálních. Také

v těchto skladbách je zřetelný vyhraněný názor nepodléhající době. Krček nikdy

nevyznával žádnou ortodoxní uměleckou víru, nezajímal se o určená pravidla a nepodléhal

mnohým skladebním technikám, které se po době zákazů v šedesátých letech vytvořily.

Vždy usiloval o to, aby jeho hudba byla pozitivní, zábavná a především, aby zaujala

posluchače svými vlastními myšlenkami.

Charakteristika režijní práce Jaroslava Krčka by se dala rozdělit na několik etap.

V prvé řadě se věnoval třem liniím, historické, soudobé a lidové hudbě, která byla zřetelná

v jeho režijní práci v Československém rozhlase. Avšak největší vlnou pro jeho režijní

tvorbu byla lidová poezie, která ho směřovala k novému zrealizování starých lidových

písní. Prací hudebního režiséra se však nezabýval dlouho, proto nemůžeme více rozebrat

jeho režijní práci.


- Tři taneční etudy, pro velký orchestr

- Tři jazzové etudy, pro velký orchestr

- Famfáry pro dechový orchestr

- I. symfonie

- Hudba pro violu a klavír

- Suita semplice, pro flétnu, pikolu a hoboj

- Musica per Musica Bohemica, pro komorní soubor

- Česká mše pro sóla, sbor a komorní orchestr

- Slavíčkové a bubeník. Skladba na lidovou poezii pro smíšený sbor a bicí

nástroje

29

- Hej, radost má. Suita na lidovou poezii pro dětský sbor a klavír31

5.2 Vlastimil Hála 7. 7. 1924 – 29. 7. 1985

Vlastimil Hála se narodil 7. 7. 1924 v Souši nedaleko Mostu. Měl mladšího bratra

Kamila, který se stal skladatelem, klavíristou, dirigentem a aranžérem. Vlastimil studoval

obchodní akademii, po studiu zakládá vlastní orchestr Swing Stars. Pod vedením Karla

Vlacha se stal Hála dlouholetým trumpetistou orchestru Karla Vlacha, pro který nejen hrál,

ale také aranžoval a komponoval.

Hudebně se vzdělával u Unie hudebníků a soukromě u skladatele Jana Rychlíka. Při

odchodu do penze pracoval jako hudební režisér Československého rozhlasu Praha, kde

působil po dobu jedenácti let. Ve své práci se Hála věnoval širokým žánrům. Zaměřoval se

na orchestrální skladbu, jazz, muzikály, scénickou hudbu, hudbu pro filmy a televizi. Jako

režisér byl známý svou pečlivostí a jemností pro aranžování. Spolu s týmem režisérů se

Hála snažil představit hudbu tak, aby zaujala širokou škálu posluchačů. Což bylo patrné při

vysílání nejen artificiální hudby, ale také hudby neartificiální, především jazzové hudby.

Hála pracoval nejen v rozhlase, ale také byl členem vedení Svazu českých skladatelů, kde

se stal vedoucím jazzové sekce. Snažil se spolupracovat na vytvoření charakteristické

podoby české populární hudby.

Jako hudební skladatel se prosadil psaním hudby pro film, jeho práce se zaměřovala

na přesné zaměření žánrových dispozic pro určitý film. Na hudbě k filmům často

spolupracoval s Jiřím Bažantem, Janem Rychlíkem či Jiřím Maláskem. Dále spolupracoval

s filmovým režisérem Oldřichem Lipským nebo s Milošem Makovcem. Jeho skladatelská

činnost v oblasti filmů byla tak oblíbená, že se postupně ozývali další režiséři, kteří měli

zájem o spolupráci. Hála se nezabýval jen skladatelskou činností. Za zmínění též stojí

hudební aranžování či psaní odborných článků a publikací. Jeho profesionální úroveň byla

natolik ceněná, že sám Hála byl naprosto vytížený svojí prací.


30

Vlastimil Hála byl několikrát ohodnocen mnoha vyznamenáními či cenami. Za film

Starci na chmelu Hála v roce 1965 dostal Zvláštní uznání za funkční využití písní ve filmu.

Spolu s Rychlíkem Hála dostal v roce 1964 cenu v kategorii hudebního filmu, cena byla za

hudbu k filmu Limonádový Joe aneb Koňská opera.

29. července 1985 Hála umírá na neznámém místě. Ještě krátce před smrtí byl

Vlastimil Hála jmenován zasloužilým umělcem. Byl významný skladatelem, trumpetistou,

rozhlasovým režisérem a aranžérem.

Charakteristika režijní práce Vlastimila Hály byla směřovaná na moderní hudbu,

převážně se snažil upoutat posluchače v jazzové sekci. Posluchačům tak umožnil vnímat

nejen vážnou hudbu, ale také hudbu zábavnou a další nonartificiální. Věnoval se

důkladnému zpracování jednotlivých skladeb, tak aby to posluchače zaujalo. Proto vybíral

z mnoha žánrů. I přes velkou oblibu moderní hudby zaměřoval svoji práci také na hudbu

orchestrální, muzikálovou či hudbu pro divadla. Jeho režijní práce v rozhlase byla velmi

úspěšná. Proto se dá říci, že jako hudební režisér Československého rozhlasu v Praze vnesl

do vysílání modernější vlnu.


- Pan Tau

- 6 medvědů s Cibulkou

- Happy End

- Starci na chmelu

- Hvězda jede na jih

- Prázdniny s Minkou

- Čtyři vraždy stačí, drahoušku

- Limonádový Joe aneb Koňská opera

- Láska nebeská

- Blues pro EFB

- Tři chlapi na cestách32

32 http://www.rozhlas.cz/nakladatelstvi/autori/_zprava/101295

31

5.3 Jan Slimáček „nar.“ 31. 7. 1939

Jan Slimáček se narodil 31. 7. 1939 v moravském městě Kelči. Vyrůstal

v zemědělské rodině, jeho otec a děda hráli amatérsky na housle. V rodném městečku se

tradičně hojně zpívalo. Jana Slimáčka však nejvíce přitahovaly varhany, hrou na varhany

ho výrazně ovlivnil výborný kelčský varhaník Jaroslav Očenášek. Také studoval hru na

klavír u místních pedagogů Františka Kratochvíla a Květy Duřpekové. Za varhany Jan

Slimáček poprvé zasedl v jedenácti letech ve farním kostele v Kelči, kde hrál do odchodu

za studiem v Kroměříži.

Jana Slimáčka hudba natolik zaujala, že se rozhodl studovat Vyšší hudební školu

v Kroměříži, kde byl ve svých patnácti letech přijat. Zaměřoval se na dva obory, hru na

flétnu, hru na varhany. Na škole poznal nejen důkladné základy hudební teorie, ale poznal

i hudební zákonitosti. Díky těmto znalostem se u Slimáčka projevil zájem o komponování.

Ve třetím ročníku začal s prvními skladatelskými pokusy. Vyšší hudební školu dostudoval

v roce 1959, avšak dále pokračoval ve studiu na konzervatoři v Praze. Po přijetí se stal

žákem Miloslava Kabeláče.

Během studia na konzervatoři se seznámil s Janem Málkem a Jaroslavem Krčkem,

kteří již spolupracovali se studiem Československého rozhlasu v Plzni. Slimáček po

studiích a ukončení vojenské služby snažil získat zaměstnání v Československém rozhlase

v Plzni. Rozhlas Jana Slimáčka zaměstnává v roce 1964, nejprve jako externistu. Při

externí práci učil na Lidové škole umění. Plný pracovní úvazek v rozhlase dostává po

úspěšném konkurzním řízení v roce 1967, kde pracuje na pozici hudebního režiséra.

Zároveň se věnuje skladatelské činnosti, napsal Symfonietu pro smyčce, tato skladba měla

premiéru v plzeňském rozhlasovém studiu v provedení Plzeňského rozhlasového orchestru.

Na vyžádání Krajského studia Československého rozhlasu v Plzni Slimáček píše čtyřvěté

orchestrální dílo Musica per orchestra. Jako hudební režisér se Jan Slimáček zaměřoval

nejen na orchestrální hudbu, vokální skladby či komorní skladby. Snažil se zaujmout

mnoho posluchačů.

32

Charakteristika režijní práce Jana Slimáčka směřovala ke zvukové barevnosti

skladby či hudebního projevu. Zaměřoval se především na vážnou hudbu, kterou se snažil

prosadit v rozhlase. Též spolupracoval s rozhlasovým orchestrem, pro který napsal jako

skladatel několik skladeb, ale především věnoval pozornost výběru repertoáru pro orchestr

tak, aby zaujal širokou škálu posluchačů. Režijní práce Slimáčka byla inspirována

Miloslavem Kabeláčem, který pro rozhlas též pracoval.


- Symfonieta pro smyčce

- Musica per orchestra

- Dramatický obraz

- Rapsodické variace pro klavír a orchestr

- Písně a říkadla pro dětský sbor a dechový sextet

- Tři studie pro klavír

- Malá svita pro flétnu a klavír

- Suita pro dechy

- Variace pro akordeon

- Mírový pochod, dětský sbor a klavír

- Tři tance pro dvoje housle

- Nezbedné kolečko pro flétnu a klavír33

33 FIALA, Jaroslav. Portréty plzeňských skladatelů., s. 3

33

6 70. LÉTA A OBDOBÍ NORMALIZACE V ČESKÝCH

ROZHLASECH

6.1 Jaroslav Zich 17. 1. 1912 – 20. 4. 2001

Jaroslav Zich se narodil 17. 1. 1912 v Praze. Byl hudební estetik, vysokoškolský

pedagog, hudební režisér, skladatel a klavírista. Studoval Reálné gymnázium v Praze, pak

na Univerzitě Karlově vystudoval na přírodovědecké fakultě matematiku a fyziku. Zároveň

studoval hudební vědu na filozofické fakultě. Na mistrovské škole se Jaroslav Zich

zaměřoval na skladbu, kterou vyučoval Josef Bohuslav Foerster34

.

Jaroslav Zich byl výborný klavírista. V roce 1930 se stává členem Zichova

klavírního tria, ve složení Ladislav Němeček, který hrál na housle, a Otakar Zich, který

ovládal hru na violoncello.

Od roku 1937 Zich pracuje v Československém rozhlase, nejprve v pražské redakci,

později jako zvukový a hudební režisér. Též pracuje na pozici redaktora hudebního

programu, redaktora vážné hudby a zástupce vedoucího hudebního odboru. V rozhlase se

věnuje především komorní, vokální a orchestrální hudbě. Avšak nebrání se různým

experimentům. Jeho práce směřovala k vývoji poslechu vážné hudby, proto se snažil

upoutat diváky nejen posluchačskou vášní, ale též hudebními programy, které se důkladně

zaměřují na artificiální hudbu. V Československém rozhlase působil patnáct let.

Po založení Akademie múzických umění byl Jaroslav Zich pověřen rolí pedagoga.

Zde vyučoval estetiku na hudební fakultě. Po odchodu z rozhlasu se Zich stává docentem,

později profesorem. V rozmezí tří let zastává funkci děkana Hudební fakulty AMU, též se

stal vedoucím Katedry teorie a dějin hudby na HAMU. Po ukončení pracovního poměru

v roli pedagoga, stále působí jako člen Umělecké rady HAMU.


34

Velkou část svého života se Jaroslav Zich zabýval bádáním nad skladatelskou a

vědeckou prací svého otce Otakara Zicha. Zejména se věnoval hudebně interpretační

problematice, také její estetické stránce.

Skladatelská činnost směřovala především ke komorní, vokální a orchestrální

kompozici. Za skladatelskou činnost získal řadu ocenění. Cenu Českého komorního spolku

za Smyčcový kvartet C dur či cenu Svazu skladatelů za Rapsodii pro violoncello a

orchestr35

.

Charakteristika režijní práce Jaroslava Zicha se uplatnila v jeho znalostech

především artificiální hudby. Jeho práce byla precizně zpracována, posluchačům předána

v nejlepších kvalitách. Nejoblíbenějším žánrem Jaroslava Zicha byla komorní, vokální

a orchestrální hudba, což bylo patrné na vysílání.


- Smyčcový kvartet C dur

- Rapsodie pro violoncello a orchestr

- Dvě skladby pro klavír

- Jitřní zpěv: smíšený sbor na slova Františka Branislava

- Malá serenáda pro dechové kvinteto

- Letmý host: cyklus písní pro střední hlas a orchestr, na slova Viktora Dyka

- Romance helgolandská: melodram s orchestrem na slova Jana Nerudy

- Impromptu pro klavír36


36 SMOLKA, Jaroslav. Jak jsem je znal: vzpomínky na některé osobnosti hudební kultury, zejména české., s.

112

35

7 80. LÉTA

7.1 Radek Rejšek „nar.“ 6. 7. 1959

Jaroslav Rejšek se narodil 6. července 1959 v Praze. Studoval konzervatoř v Praze,

obor kompozice u Jindřicha Felda a Oldřicha Semeráka, též studoval hru na trubku

u Václava Junka a Josefa Svejkovského. Po konzervatoři pokračoval v pražském studiu

kompozice na AMU a na brněnském JAMU37

.

V roce 1988 Radek Rejšek nastupuje do rozhlasu jako hudební režisér a čtyři roky

později též jako hudební redaktor na stanici Český rozhlas 3 Vltava. Jako hudební režisér

se realizoval na projektu Historické varhany Čech a Moravy a Zvony, celý tento projekt

hudebně režíroval. Dále se podílel na projektu Liturgický rok v gregoriánském chorále.

Zde musel spolupracovat se souborem Schola Gregoriana Pragensis, se kterým nadále

spolupracoval i mimo Český rozhlas. Radek Rejšek se stal vyhledávaným hudebním

režisérem pro nejrůznější vydavatelství, díky realizaci snímků varhanní, komorní hudby či

jiných žánrů. Podílel se na vzniku 97 CD. Dále se podílel na vysílání soudobé

a elektroakustické hudby. Z rozhlasu Rejšek odchází v roce 200738

.

Radek Rejšek se v roce 1997 stal místopředsedou Společnosti pro

elektroakustickou hudbu. Spolupracoval s Městským divadlem v Mostě v oblasti scénické

hudby. Byl také sbormistr pěveckého sdružení Foerster v Benátkách nad Jizerou a dívčího

pěveckého sboru Collegium carillonér. Též přispěl k renovování zvonkohry pražské

Lorety. V roce 1997 byl přijat do mezinárodní organizace Eurocarillon. Díky hře na

zvonkohru se Radek Rejšek snaží prosadit hru na zvonkohru do podvědomí široké

veřejnosti. Dodnes je uznávaný hráč na tento nástroj u nás. Jako člen Eurocarillonu

několikrát reprezentoval naši zemi na zahraničních akcích. V roce 1995 v Annecy, 1996

Lyon, 1997 Barcelona, 1998 Berlín, 1999 Amsterodam, 2000 Birmingham, 2001 Praha,

2002 Bruggy, 2003 Cobh, 2004 Amsterodam, 2006 Birmingham aj.


113


114

36

Rejšek jako hudební skladatel je zastáncem tradiční a praxí ověřené hodnoty.

Nevyhýbá se experimentu, snaží se o vložení těchto principů u žánrů, kde se to často

neočekává třeba u elektroakustické hudby. V dnešní době se spíš přiklonil k tradiční formě

s výrazným uplatněním tonality a klasických souzvuků.

Charakteristika režijní práce Radka Rejška je směřována na realizaci velkých

projektů, které jsem zmínila výše. Dále se podílel na vysílání soudobé a elektroakustické

hudby, varhaní i komorní hudby. Dnes patří mezi uznávané hudební režiséry, skladatele,

hráče na zvonkohru a redaktory.


- Zastavení u starých varhan

- Poezie sedmého tónu

- Ofélie

- Ludus spatii

- Tři obrazy Jana Zrzavého

- Tichá hudba chvály pro velké varhany

- Stomatologická minirapsodie

- Ave Maria pro soprán a smíšený sbor

- Otče náš pro smíšený sbor a varhany

- Tři studie pro zvonkohru

- Cantio matuti

- Náhrobní kámen

- Ave virgo gloriosa – pro zvonkohru39


37

8 90. LÉTA A SOUČASNÁ ROZHLASOVÁ TVORBA

8.1 Emil Skoták „nar.“ 1954

Emil Skoták se narodil v roce 1954 v Brně, vyrůstal v rodině hudebníků. Od pěti let

začal hrát na klavír. V roce 1975 vystudoval brněnskou konzervatoř, kde se zabýval hrou

na trubku. Hra na trubku byla pro Emila velmi podstatná, protože s ní hrál ve Státní

filharmonii Brno, s filharmonií procestoval mnoho zahraničních zemí. Též absolvoval

studium na JAMU v Brně, studoval dirigování u profesora Trhlíka a profesora Jílka. Po

splnění vojenské služby působil Emil Skoták jako dirigent Severočeské státní filharmonie

v Teplicích, také působil na pozici sbormistra a dirigenta v Hudebním divadle v Brně,

v Brněnském filharmonickém sboru. V roce 1992 Emil Skoták odjíždí do Rakouska na

dvouměsíční stáž u dirigenta Martina Turnovského.

V roce 1991 Emil Skoták nastupuje do Českého rozhlasu Brno na pozici hudebního

režiséra. V roli režiséra se Emil Skoták zabývá nejen hudbou barokní, ale i současnou.

Nebrání se však myšlence spojit symfonickou hudbu s jazzem, swing či muzikál. Jako

hudební režisér však vydržel pracovat poměrně krátce. Již před působením v rozhlasu učil

na brněnském JAMU, kde učí dodnes. Na JAMU vyučuje řízení orchestru, repertoár oboru

a sluchová analýza. Ve svém volném čase organizuje pro studenty dirigování cvičný

orchestr, také vede dirigentské kurzy.

Mezi jeho spolupráce se řadí práce se souborem Ars Incognita, či řídí různé

symfonické orchestry, podílí se na významných hudebních projektech a to s Městským

divadlem v Brně. Např. Sny svatojánských nocí, Bastard, West Side Story aj. Na vydání

těchto projektů na CD se Skoták podílel jako hudební režisér.

Charakteristika režijní práce Emila Skotáka je velmi obtížně definovatelná.

Nevěnoval se jen jednomu žánru či stylu. A tak bychom mohli říci, že Emil Skoták za dobu

působení v rozhlase přinesl mnoho zajímavých projektů od swingu, symfonickou hudbu

s jazzem či orchestrální hudbu. V Českém rozhlasu Brno působil velmi krátce, proto je

velmi obtížné jeho práci ohodnotit40

.

40 http://hf.jamu.cz/seznam-pedagogu/staff/skotak.html

38

9 SROVNÁNÍ JEDNOTLIVÝCH REŽISÉRŮ Z ŽÁNROVÉHO

HLEDISKA

V této kapitole se budeme zaměřovat na srovnání jednotlivých režisérů z žánrového

hlediska, z hlediska politické situace, či působení v rozhlase. Důležitou složkou srovnání je

doba působení jednotlivých režisérů v rozhlasech. Významnou roli zde hraje cenzura,

nesouhlas s politickým systémem či nacistická okupace. Dále je důležitým prvkem

vlastenectví, umělecká dědičnost.

Po delším bádání nad všemi režiséry jsme došli k názoru, že nejdůležitějším

prvkem pro každého autora je vzdělání, zkušenosti a též daný vzor u jednotlivých režisérů.

Vzorem jim byli profesoři, které měli na školách, rodiče nebo světoví skladatelé.

Nejčastějším žánrem v každé charakteristice hudebního režiséra je lidová píseň či

poezie spjatá s vlastenectvím z různých krajů. Slavický, Mácha a Krček jsou spjati

s lidovou tvorbou.

Dále tu máme zaměření na artificiální hudbu, která též převažuje skoro u všech

režisérů. Avšak se rozděluje na hudbu vokální, instrumentální, orchestrální či komorní, ale

také varhanní hudbu, operní. Hála je typickým vzorem orchestrální hudby. Rejšek má cit

pro varhanní hudbu. Trojan pro operní. Zich se zaměřuje na komorní a vokální hudbu.

Skoták a Slimáček se věnují orchestrální hudbě. Avšak největší zastoupení artificiální

hudby je u Miloslava Kabeláče, zde musíme zmínit nacistickou okupací, kdy Kabeláč musí

odejít do ústraní, a tak jeho režijní práce na čas zaniká.

Posledním žánrem je zde nonartificiální hudba, která se zaměřuje na jazz, swing,

muzikální hudbu, pop – music, hudbu k filmům. Zde má své zastoupení Trojan, který je

typický pro filmovou hudbu. Vobruba se věnuje pop – music. Hála směřuje k jazzu spolu

se Skotákem, který ještě prosazuje swing.

39

10 ZÁVĚR

Profese hudebního režiséra je nezbytnou součástí nejen rozhlasového týmu. První

zmínka o profesi hudebního režiséra je spjata s Miroslavem Kabeláčem, který byl

historicky prvním československým hudebním režisérem. Byl osobností, která dokázala

spojit uměleckou a technickou oblast. V dnešní době gramofonové společnosti převážně

preferují režiséra, který je zaměřený na producentskou činnost, kdežto v rozhlase, kde mají

velkou produkci, vlastní dramaturgii, se preferuje režisér zaměřený na studiového

realizátora.

Tato práce mne přivedla k bádání o historii rozhlasu v Čechách, o historii celoplošných

stanic Českého rozhlasu či regionálních rozhlasových stanic. Dále jsem se dozvěděla

mnoho důležitých poznatků o životě jednotlivých hudebních režisérů, zaměřovala jsem se

na jejich život, tvorbu či charakteristiku režijní práce. Charakteristika režijní práce

jednotlivých režisérů byla ovlivněna dobou, ve které pracovali. Velkým problémem byla

cenzura, či napjatá situace po válce. Vzhledem k tomu, že se jednalo o období plné

politického útlaku a cenzurních zásahů, někteří režiséři se museli na nějaký čas schovávat,

či dokonce vydávat svá díla pod pseudonymem. Bohužel jsem se utvrdila v tom, že

politická situace po roce 1945 byla těžká a nepřející svobodné tvorbě. Při studiu různých

pramenů jsem se dozvěděla mnoho důležitých poznatků, které mi velmi pomohly při psaní

této práce.

Tato práce může mimo jiné sloužit jako základ pro další výzkum, nebo jako stručná

historie rozhlasu v Čechách, historie regionálních stanic i celoplošných stanic Českého

rozhlasu či poskytne přehled o režisérech od 2. poloviny 20. století, o jejich životě

a charakteristice jejich práce.

40

11 RESUMÉ

Tato bakalářská práce se ve své první části zabývá historií celoplošných stanic

Českého rozhlasu. Od první zmínky, přes politickou situaci, až po dnešní vysílání. Dále

popisuje regionální rozhlasové stanice, ve kterých je nastíněná historie jednotlivých stanic

od vzniku, průběh vývoje a současné vysílací stanice. Druhá část je pak věnována bližšímu

pohledu na hudební režiséry v období 2. poloviny 20. století. Také se zaměřuje na

charakteristiku režijní práce jednotlivých režisérů.

In the first part of the thesis I list the history of nationwide Czech Radio Stations.

From the first steps to the political situation and today`s broadcasting. Further on it also

follows up the regional radio stations, which outlined the history of the individual stations

from the inception, development and progress of the current broadcast station. The second

part is devoted into a close look at the musical directors during the second half of the 20th

century. It also focuses on the characteristics of directorial work of individual directors.

41

12 SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY

Literatura

1. BEDNAŘÍK, Petr, Jan JIRÁK a Barbara KÖPPLOVÁ. Dějiny českých médií:

od počátku do současnosti. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011, 439 s. Žurnalistika a

komunikace. ISBN 978-80-247-3028-8.

2. FIALA, Jaroslav. Portréty plzeňských skladatelů. 1. vyd. V Plzni: Západočeská

univerzita, 2006, 42 s. ISBN 80-7043-502-x.

3. JEŠUTOVÁ, Eva. Od mikrofonu k posluchačům: z osmi desetiletí českého

rozhlasu. Vyd. 1. Praha: Český rozhlas, 2003, 667 s. ISBN 80-86762-00-9.

4. JEŠUTOVÁ, Eva. 99 významných uměleckých osobností rozhlasu: čeští tvůrci

slovesných pořadů. Vyd. 1. Praha: Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, 2008, 198

s. ISBN 978-80-254-1703-4.

5. KRČEK, Jaroslav. Každý po svém trní: úvahy a dopisy s obrazy Evy

Jandejskové. Ilustrace Eva Jandejsková. Praha: Primus, 1997, 42 s. ISBN 80-

85625-68-7.

6. NOUZA, Zdeněk. Miloslav Kabeláč: tvůrčí profil skladatele. 1. vyd. Praha:

Etnologický ústav Akademie věd České republiky, Kabinet hudební historie,

2010, 541 s. ISBN 978-80-87112-37-3.

7. PACOVSKÝ, Jaroslav. Na vlnách rozhlasu: (1923-1993). Vyd. 1. Praha: Český

rozhlas, 1993, 158 s.

8. SMOLKA, Jaroslav. Jak jsem je znal: vzpomínky na některé osobnosti hudební

kultury, zejména české. 1. vyd. Praha: Akademie múzických umění v Praze,

2014, 193 s. ISBN 978-80-7331-302-9.

9. TOMEŠ, Josef a Alena LÉBLOVÁ. Československý biografický slovník. Vyd.

1. Praha: Academia, 1992, 837 s. ISBN 8020004432.

Zdroje

1. http://hf.jamu.cz/seznam-pedagogu/staff/skotak.html

2. http://www.rozhlas.cz/nakladatelstvi/autori/_zprava/101295

3. http://www.rozhlas.cz/vltava/ostanici/

http://hf.jamu.cz/seznam-pedagogu/staff/skotak.html

http://www.rozhlas.cz/nakladatelstvi/autori/_zprava/101295

http://www.rozhlas.cz/vltava/ostanici/

42

13 SEZNAM PŘÍLOH

1. Obr. 1- SLAVICKÝ Klement (http://blogs.yahoo.co.jp/mitosya/30156491.html)

2. Obr. 2 – TROJAN Václav (http://leccos.com/index.php/clanky/trojan-vaclav)

3. Obr. 3 – KABELÁČ Miloslav (http://www.osobnosti-kultury.cz/miloslav-kabelac-

4317.html)

4. Obr. 4 – VOBRUBA Josef (http://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-

drby/2720/koho-ja-rada-mam-k-zblazneni.html)

5. Obr. 5 – MÁCHA Otmar (http://www.snipview.com/q/Otmar_M%C3%A1cha)

6. Obr. 6 – KRČEK Jaroslav (http://www.czechvirtuosi.cz/Hoste/Dirigenti/)

7. Obr. 7 – HÁLA Vlastimil (http://nc-zpevnik.wz.cz/250_hezkej_den.html)

8. Obr. 8 – SLIMÁČEK Jan (http://www.musicbase.cz/composers/871-slimacek-jan/)

9. Obr. 9 – ZICH Jaroslav

(http://www.hudebnirozhledy.cz/www/index.php?page=clanek&id_clanku=1868)

10. Obr. 10 – REJŠEK Radek (http://www.varhany.org/varhanici/radek_re.html)

11. Obr. 11 – SKOTÁK Emil (http://www.bfsbb.cz/bb_soubory/dirigenti.htm)

43

14 PŘÍLOHY

Obrázek 1-Klement Slavický

Obrázek 2-Václav Trojan

44

Obrázek 3-Miloslav Kabeláč

Obrázek 4-Josef Vobruba

45

Obrázek 5- Otmar Mácha

Obrázek 6- Jaroslav Krček

46

Obrázek 7- Vlastimil Hála

Obrázek 8-Jan Slimáče

47

Obrázek 9- Jaroslav Zich

Obrázek 10- Radek Rejšek

48

Obrázek 11- Emil Skoták

Date post:	05-Mar-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	26 times
Download:	0 times

Významní čeští rozhlasoví hudební režiséři po roce 1945 · ZÁPADOČESKÁ UNIVERZITA V...

Documents