Vznik a původ jména vsi Zdiměřice Původ jména Zdiměřice Při určování původu slovanských místních jmen zakončených příponou -ice bychom měli vycházet z toho, zda je zeměpisné jméno (odborně toponymum) v jednotném či množném čísle. To je nejspolehlivější jazykovědná pomůcka. Místní jména v jednotném čísle, jako např. Jesenice, jsou nejčastěji odvozena od podstatných jmen obecných. Zpravidla se jedná o původní hydronymum, což je pojmenování řeky, říčky nebo potoka, které se později přeneslo i na osadu či ves založenou v jejich blízkosti. Stejným způsobem vzniklo i místní jméno Jesenice. Podíváme-li se do slovníku staré češtiny, zjistíme, že jěsen je podstatné jméno mužského rodu praslovanského původu a že označuje strom téhož jména. Z toho lze logicky odvodit, že Jesenice vznikla jako osada u potoka, kolem něhož rostly jasany. Byla tedy buď pojmenována podle potoka, který dnes známe jako Jesenický potok, nebo podle jasanů, které zde v době vzniku vsi hojně rostly. Kolem původu místního jména Zdiměřice panovalo mnoho dohadů. Například publikace 900 let Jesenice u Prahy uvádí, že v listině z roku 1318 je ves zmíněna pod názvem Stimirice a v roce 1363 pod názvem Stymirzice. Dále poukazuje na pramen z roku 1695, kde má být uvedena pod názvem Lstimeritz. Rovněž zmiňuje možnost, že se ves mohla jmenovat Čstiměřice. Objevily se i názory, že její jméno mohlo být dokonce odvozeno od měření zdí. Z jazykovědného hlediska a zejména pak z pohledu etymologie ovšem není o původu jména pochyb. U místních jmen zakončených příponou -ice v množném čísle je při určování jejich původu rozhodující, zda je odvozeno od podstatného jména obecného, nebo od vlastního jména. Nejhojněji jsou v češtině zastoupena místní jména v množném čísle s příponou –ice, která jsou odvozena od jmen osobních. Vezmeme-li například místní jméno Svatobořice, znamená ves lidí Svatoborových, obdobně místní jméno Jaroměřice znamená ves lidí Jaroměřových a Zdislavice znamená ves lidí Zdislavových. Tyto příklady nám poslouží jako klíč k určení původu místního jména Zdiměřice. Po odstranění přípony –ice nám zůstane slovotvorný základ, jímž je osobní jméno Zdiměř. Místní jméno tedy znamená ves lidí Zdiměřových. Zdiměř je formou slovanského osobního jména Zdimír a jeho význam je „ten, kdo tvoří mír“ (staroslověnsky = stavitel, tvůrce; = mír, pokoj, stejným způsobem je tvořeno osobní jméno Zdislav – staroslověnsky ). Transkripce místního jména Zdiměřice se pochopitelně v průběhu staletí měnila tak, jak se měnila samotná čeština, která byla ovlivněna staroslověnštinou a latinou, později němčinou. Ve staroslověnštině, jež je nejstarším slovanským spisovným jazykem, by jméno naší vsi přepsané do cyrilice vypadalo takto: . Leckoho možná překvapí, že do 10. století by se východní, západní i jižní Slované mezi sebou dorozuměli bez větších problémů, neboť rozdíly mezi východním, západním a jižním slovanským jazykem nebyly nijak výrazné. Stejně tak všichni Slované velmi dobře rozuměli staroslověnštině, do níž slovanští věrozvěstové Konstantin a Metoděj přeložili křesťanské texty. Přepisy místního jména Zdiměřice objevující se nejprve ve středověkých latinských a později i v českých textech se různí, jelikož v rané staré češtině nebyl pravopis nijak kodifikovaný. Používala se písmena latinské abecedy bez jakékoli úpravy, včetně hlásek, které se v latině nevyskytovaly (např. písmeno c označovalo k, c i č). Ve 13. století se začal objevovat spřežkový pravopis, kdy se k zachycení českých hlásek používaly kombinace písmen: ch = ch, chz = č, cz = c, g = j, rs, rʃ, rz = ř, s, ʃ = ž, ʃʃ = š, w = v, v = u, zz = s, z = z, ie, ye = ě.
Transcript
Vznik a původ jména vsi Zdiměřice Původ jména Zdiměřice
Při určování původu slovanských místních jmen zakončených příponou -ice bychom měli vycházet z toho, zda je zeměpisné jméno (odborně toponymum) v jednotném či množném čísle. To je nejspolehlivější jazykovědná pomůcka. Místní jména v jednotném čísle, jako např. Jesenice, jsou nejčastěji odvozena od podstatných jmen obecných. Zpravidla se jedná o původní hydronymum, což je pojmenování řeky, říčky nebo potoka, které se později přeneslo i na osadu či ves založenou v jejich blízkosti. Stejným způsobem vzniklo i místní jméno Jesenice. Podíváme-li se do slovníku staré češtiny, zjistíme, že jěsen je podstatné jméno mužského rodu praslovanského původu a že označuje strom téhož jména. Z toho lze logicky odvodit, že Jesenice vznikla jako osada u potoka, kolem něhož rostly jasany. Byla tedy buď pojmenována podle potoka, který dnes známe jako Jesenický potok, nebo podle jasanů, které zde v době vzniku vsi hojně rostly. Kolem původu místního jména Zdiměřice panovalo mnoho dohadů. Například publikace 900 let Jesenice u Prahy uvádí, že v listině z roku 1318 je ves zmíněna pod názvem Stimirice a v roce 1363 pod názvem Stymirzice. Dále poukazuje na pramen z roku 1695, kde má být uvedena pod názvem Lstimeritz. Rovněž zmiňuje možnost, že se ves mohla jmenovat Čstiměřice. Objevily se i názory, že její jméno mohlo být dokonce odvozeno od měření zdí. Z jazykovědného hlediska a zejména pak z pohledu etymologie ovšem není o původu jména pochyb. U místních jmen zakončených příponou -ice v množném čísle je při určování jejich původu rozhodující, zda je odvozeno od podstatného jména obecného, nebo od vlastního jména. Nejhojněji jsou v češtině zastoupena místní jména v množném čísle s příponou –ice, která jsou odvozena od jmen osobních. Vezmeme-li například místní jméno Svatobořice, znamená ves lidí Svatoborových, obdobně místní jméno Jaroměřice znamená ves lidí Jaroměřových a Zdislavice znamená ves lidí Zdislavových. Tyto příklady nám poslouží jako klíč k určení původu místního jména Zdiměřice. Po odstranění přípony –ice nám zůstane slovotvorný základ, jímž je osobní jméno Zdiměř. Místní jméno tedy znamená ves lidí Zdiměřových. Zdiměř je formou slovanského osobního jména Zdimír a jeho význam je „ten,
kdo tvoří mír“ (staroslověnsky = stavitel, tvůrce; = mír, pokoj, stejným způsobem je tvořeno osobní jméno Zdislav – staroslověnsky ). Transkripce místního jména Zdiměřice se pochopitelně v průběhu staletí měnila tak, jak se měnila samotná čeština, která byla ovlivněna staroslověnštinou a latinou, později němčinou. Ve staroslověnštině, jež je nejstarším slovanským spisovným jazykem, by jméno naší vsi přepsané do cyrilice vypadalo takto: . Leckoho možná překvapí, že do 10. století by se východní, západní i jižní Slované mezi sebou dorozuměli bez větších problémů, neboť rozdíly mezi východním, západním a jižním slovanským jazykem nebyly nijak výrazné. Stejně tak všichni Slované velmi dobře rozuměli staroslověnštině, do níž slovanští věrozvěstové Konstantin a Metoděj přeložili křesťanské texty. Přepisy místního jména Zdiměřice objevující se nejprve ve středověkých latinských a později i v českých textech se různí, jelikož v rané staré češtině nebyl pravopis nijak kodifikovaný. Používala se písmena latinské abecedy bez jakékoli úpravy, včetně hlásek, které se v latině nevyskytovaly (např. písmeno c označovalo k, c i č). Ve 13. století se začal objevovat spřežkový pravopis, kdy se k zachycení českých hlásek používaly kombinace písmen: ch = ch, chz = č, cz = c, g = j, rs, rʃ, rz = ř, s, ʃ = ž, ʃʃ = š, w = v, v = u, zz = s, z = z, ie, ye = ě.
Z výše uvedeného je zřejmé, že písaři místní i vlastní jména přepisovali rozdílně, proto se v listinách můžeme setkat s variantami Stymirzice (v listině z r. 1363), Stymerycz (v listině z r. 1407), Stimerzicze (v knize narozených z r. 1690), Stimeritz (v mapě z r. 1843), Zdiměřice (v mapě z r. 1909).
První historické zmínky o Zdiměřicích
Nejstarší dochovaná listina zmiňující ves Zdiměřice je datována 1. února 1363. Jedná se o latinsky psanou smlouvu, v níž novoměstský rychtář Wolflin Meinhardův prodává zbraslavskému klášteru vsi Zvole, Ohrobec a kromě toho i dvorec ve Zdiměřicích (přepisováno Stymirzice) se všemi poli a loukami za 1350 kop grošů. V listině je také poznámka o vkladu prodeje do zemských desek. Ty bohužel shořely při požáru Prahy v roce 1541. Více nám prozradí překlad listiny, který připravujeme.
Národní archiv, Archivy českých klášterů zrušených za Josefa II. (1115-1760) // ŘC Zbraslav 887, in: monasterium.net,
Druhá dochovaná listina je rovněž psána latinsky a je datována 15. října 1407. Zbraslavský opat Bedřich jí se souhlasem celého konventu postupuje klášterský dvůr ve Zdiměřicích (přepisováno Stymerycz) klášternímu podsklepníkovi. Více nám opět prozradí připravovaný překlad.
Národní archiv, Archivy českých klášterů zrušených za Josefa II. (1115-1760) 930, in: monasterium.net,
Ve Sborníku příspěvků k dějinám Prahy z roku 1922 se v části věnované statkům obcí pražských v l. 1420 – 1546 objevuje přepis Lstiměřice, který zavdal podnět k řadě spekulací o původu jména naší obce.
Sborník příspěvků k dějinám Prahy, připravil JUDr. et PhDr. Josef Teige, archivář hlavního města Prahy,
díl III. vydaný v Praze v roce 1922, str. 137, https://archive.org/stream/sbornkpspvku03praguoft#page/136/mode/2up
V témže sborníku se na str. 181 objevuje odkaz na stejný zápis z roku 1523 v rukopisu č. 2155, folio 31, tentokrát ovšem v souvislosti s obcí Hrusice.
Sborník příspěvků k dějinám Prahy, připravil JUDr. et PhDr. Josef Teige, archivář hlavního města Prahy,
díl III. vydaný v Praze v roce 1922, str. 181, https://archive.org/stream/sbornkpspvku03praguoft#page/180/mode/2up
Dva naprosto rozdílné přepisy téhož folia rukopisu, v nichž je ves Zdiměřice transkribována jako Lstiměřice a ves Hrnčíře v prvním případě správně a ve druhém chybně jako Hručice, nasvědčují tomu, že archivář pouze nesprávně rozluštil písmo rukopisu. Je zapotřebí si uvědomit, že pravopis v 16. a 17. století stále nebyl jednotný, nadále využíval různé formy spřežek, předložky se často psaly dohromady s podstatnými jmény a každý písař měl navíc velmi osobitý rukopis. Nesprávné rozluštění rukou psaného textu se tedy jeví jako nejvíce pravděpodobné a místní jméno Lstiměřice je zřejmě jen výsledkem chybné transkripce. Na obrázcích níže jsou uvedeny příklady velkých a malých písmen S, L a Z z různých rukopisů, ze kterých je na první pohled jasné, jak snadno lze písmena zaměnit.
Dalším zajímavým dokumentem je zápis v knize narozených farního úřadu v Dolních Jirčanech datovaný 9. ledna 1690. Jedná se o první historicky doložený zápis o narození a křtinách obyvatelky Zdiměřic v chrámu Páně jirčanském.
Zápis v knize narozených FÚ Dolní Jirčany, 1690-1700, Státní oblastní archiv v Praze,
http://ebadatelna.soapraha.cz/d/5139/4
Přepis textu: Léta 1690 měsíce januari (ledna)
Ves Stiměrzice (Zdiměřice) Dne 9. (ledna) pokřtěno dítě poctivé Rosina (Růžena), otec Jan Pabianský, matka Alžběta,
kmotra Eva Vrábová, svědkové Tomáš Schejbal, Martin Halama vše z Jesenice, Alžběta Šátalka, Mandelyna (Magdalena) kovářka z Vestce, v chrámu Páně jirčanském.
V textu si můžeme všimnout, že stále obsahuje spřežky, byť nás ve škole učili, že se o jejich odstranění zasadil svou jazykovou reformou mistr Jan Hus. Stejně tak je u všech osob uvedeno příjmení, byť nás opět učili, že příjmení zavedla až císařovna Marie Terezie. Není tomu tak, za její vlády byla pouze zavedena čísla popisná a ustálilo se používání příjmení, neuváděly se již přídomky a vdané ženy přejímaly příjmení manžela. Pokud se totiž muž dříve přiženil na sedlácký grunt, podle zvyklostí přejal příjmení manželky. Díky digitalizaci soupisů poddaných, gruntovních knih i matričních knih se dnes můžeme přesvědčit o tom, že příjmení byla zcela běžná nejen u panského stavu a měšťanů, nýbrž i u sedláků a nejchudších chalupníků již na konci 16. a na počátku 17. století.
Kdy Zdiměřice vznikly
Chceme-li se dopátrat, v jakém století mohla být ves Zdiměřice založena, měli bychom vycházet z historie osidlování okolních obcí, zejména pak Jesenice, Hrnčíř a Šeberova. Víme, že Jesenice byla založena před rokem 1088, kdy na základě písemné listiny král Vratislav II. daroval pět poplužních dvorců a čtyři hrnčíře v Jesenici vyšehradskému proboštovi Benediktovi.
Z dochované smlouvy víme, že ves Zdiměřice byla založena před rokem 1363 a že v té době zde již stál dvůr obklopený obdělávanými poli a loukami. První písemná zmínka údajně pochází z roku 1318, nepodařilo se ji však dosud dohledat. Z historických záznamů jednoznačně vyplývá, že ves Zdiměřice musela být založena již za vlády Přemyslovců, nejpravděpodobněji ve 12. nebo 13. století. Po sjednocení pražského knížectví Čechů a kouřimského knížectví Zličanů na přelomu 10. a 11. století vládnoucími Přemyslovci nastaly příznivější podmínky pro rozvoj osídlení v oblasti Dolnobřežanska a Říčanska. Okrajová území při hranicích obou knížectví mohla nyní těžit ze své polohy při důležitých cestách. Na okrajích hlubokých lesů byly zakládány vesnice a vesničané postupně proměňovali hvozdy v úrodná pole a louky. V 11. století bylo vybudováno hradiště v Dolních Břežanech a byla založena Jesenice.
Autor: Pavel Aretin – http://www.staremapy.cz/antos/cechy.html, volné dílo,
V tomto období vznikly i sousední vsi Hrnčíře a Šeberov. Hrnčíře byly původně osadou služebného lidu hrnčířů, kteří vyráběli hrnce, mísy, džbány a jiné nádoby zdobené vlnovkou a dalšími jednoduchými vzory. Byli to tzv. dědici (latinsky heredes), což znamená, že byli svobodní, měli dědičná práva spojená s držbou půdy a vrchnosti odváděli pouze dávky. Kníže či později král je sice mohl darovat, ovšem opět jen s jejich půdou, a heredes pak pouze platili dávky jiné vrchnosti, která jejich privilegia musela respektovat. Osadu Hrnčíře původně vlastnil vladyka, jehož jméno se bohužel nedochovalo. Vybudoval zde dvorec, který byl postupně přestavěn na opevněnou tvrz. Ve 13. století byl u tvrze postaven kostel sv. Prokopa, při němž následně vznikla i farnost. Po svém založení v roce 1292 králem Václavem II. získal ves Hrnčíře zbraslavský klášter.
Šeberov nejspíše vznikl již v době vlády prvního českého krále Vratislava II. v letech 1061–1092. Na konci 12. století zde stál dvůr Všebora z rodu Hrabišiců, podle něhož dostala ves své jméno: původně se nazývala Všeborův dvůr, zkráceně Všeborov. Dochované písemné záznamy uvádějí, že Všebor a jeho bratr Kojata byli královskými družiníky a v držení měli mimo jiné i území v okolí dnešního Chodova a Šeberova. V roce 1188 přivedli do Čech řád Strážců Božího hrobu, který si v Chodově zbudoval svou tvrz. Bratři Kojata a Všebor byli syny Hrabiše a vnuky Zderada ze Švábenic, jenž byl královským hofmistrem (latinsky comes palatinus). Jelikož Zderad patřil k oblíbeným rádcům krále Vratislava II., je pravděpodobné, že za své služby obdržel od krále darem právě pozemky v okolí dnešního Chodova a Šeberova, kde jeho vnuk Všebor zbudoval svůj dvůr.
Zdejší území bylo dominikálem, což znamená, že bylo v držení samotného vládnoucího rodu Přemyslovců. Česká knížata a králové odměňovali členy své knížecí či královské družiny za jejich věrné služby tím, že jim darovali pozemky, na kterých budovali své dvorce a později tvrze. Z knížecích či královských družiníků se vyvinula vyšší feudální šlechta, tj. rytířský a panský stav. Za nejnižší šlechtu byli považováni vladykové, kteří patřili ke svobodnému obyvatelstvu, ale nebyli členy knížecí či královské družiny. Vladykové (později bylo užíváno titulu zemané) nebyli ve služebním poměru vůči vrchnosti, měli své poddané a uplatňovali se ve vojenství, případně i v soudní správě. Titul byl často udělován čerstvě povýšeným rodům.
Kdo mohl být Zdiměř
O Zdiměřovi či Zdimírovi, po němž je naše ves pojmenována, bohužel nevíme vůbec nic, neboť žádné písemnosti o něm se nedochovaly. Jisté je, že žil za období vlády Přemyslovců, nejspíše v 11. nebo 12. století. Zcela jistě patřil ke svobodnému obyvatelstvu a mohl být vladykou. Jisté také je, že měl poddané, kteří obhospodařovali zdejší pole, louky i lesy. Mohl být i knížecím či královským družiníkem. Území dnešních Zdiměřic mohl dostat darem od krále za své služby a mohl zde zbudovat svůj dvůr podobně jako Zderadův vnuk Všebor Hrabišic.
Vraťme se nyní ke královskému hofmistrovi Zderadovi. Ten byl podle pověsti usmrcen 11. července 1091 při oblehání Brna z příkazu Břetislava, syna krále Vratislava II. Důvodem měla být nejapná poznámka Zderada o kralevicově koupání v řece. Břetislav se cítil velmi uražen a rozhodl se Zderadovi pomstít.
Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Čechy za Vratislava II., František Palacký: Nazejtří zrána pozval Břetislav Zdirada k sobě do stanů jakoby k rokování: a když přicházel,
i hrabě Držimír s ním, královic, vyjev na koni jim vstříc, osupil se naň s řečí důtklivou,
a konečně obrátiv koně, kydnul mu rukavicí svou do očí. Po znamení tom přiskočivše Nosislav
a Držkraj Lubomírovci a Boreš Olenovic, Zdirada nadarmo utíkajícího vyzdvihli kopími
svými ze sedla, svrhli na zem, a probodavše, koňmi ušlapali. Král od Držimíra o tom,
co se stalo, zpraven byv, v celém ležení sám prý jediný oplakával pád milce svého, kterémuž
i potom na témž místě, kde zahynul, postavil pomník; ale většina bojovníků schvalovala skutek
ten šeredný.
Podívejme se, co se o Zderadově smrti píše ve starých kronikách. Nejsrozumitelněji pro nás líčí Zderadovu smrt Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české z roku 1541.
Kronika česká Václava Hájka z Libočan, podle originálu z roku 1541 vydal V. Flajšhans, nákladem České akademie věd a umění, 1923
Ve zvýrazněných částech textu nelze přehlédnout jméno tovaryše Zdimíra, který Zderada na tajnou schůzku s Břetislavem doprovázel a po zabití Zderada spěchal oznámit hrůznou událost králi Vratislavovi II. Třebaže Hájkova kronika je dílo, jež má nespornou literární
hodnotu, pro své faktografické chyby bylo historiky zavrhováno. Ve vylíčení stejného příběhu Františkem Palackým doprovází Zdirada hrabě Držimír. V tomto případě oba vycházeli z příběhu, který se poprvé objevuje v latinsky psaném Kosmově letopisu českém.
Kosmas v latinském textu jmenuje comite či comes Drisimir a u jména je uvedena poznámka s jeho možnými variantami: Drysimir, Drsimir, Disimir, Dyrzimir Drismir, Disimir, Drzimir. Latinské podstatné jméno comite či comes je v obou případech přeloženo jako župan, tj. hradský správce, ačkoli může znamenat člena družiny, hraběte, hradského správce, průvodce nebo druha. Ve své kronice uvádí Kosmas bezmála 400 vlastních jmen slovanského původu, při jejichž začleňování do textu projevoval překvapivou vynalézavost a některé dokonce překládal. Držimír se jeví jako nejsprávnější přepis, mnoho Čechů toho jména bychom však v historii nenašli a odkazy v rozličných slovnících i jiných pramenech vždy
zmiňují pouze Kosmovu kroniku. Ve staroslověnštině má podobu a dosud se hojně užívá u jižních Slovanů. Zajímavé je, že význam jmen Zdimír a Držimír je takřka totožný. U několika latinských vydání Kosmovy kroniky nalezneme v poznámkách u jména
Držimír i jeho zdrobněliny Drižek, Draž či Dražd. Možná jde jen o shodu se jménem dvora Drazdy, rozhodně však stojí rovněž za prozkoumání. Ať už byl Zdiměř či Zdimír oním společníkem, který doprovázel Zderada na schůzku s kralevicem Břetislavem, nebo jen jedním z mnoha vladyků, bezpochyby se zasloužil o vznik naší obce. A byl by určitě překvapen i potěšen, že existuje už více než sedm století. Mgr. Renáta Palová Místopředsedkyně Okrašlovacího spolku Zdiměřice z.,s.
