190102 Dědičnost (cize: gen) je nositelem dědictví. Vloha je vloženým údajem, který se přenáší jako dědictví při plození od plodiče, avšak až vliv prostředí danou vlohu probouzí nebo ponechává neprobuzenou. Vloha děděná však jen je nebo není. Když je od obou plodičů, potom jsou pouze vyšší předpoklady ke svému probuzení oproti vloze převzaté jen od jednoho plodiče. Rychlost a síla probuzení závisí pouze na prostředí, a proto i vlohově neobdařený jeden z plodičů může, ale nemusí brzdit či oslabovat takové probuzení vlohy.

Vloha je tudíž jednotkou nějaké určitosti smyslu s myslí spojenou či jen určitosti samotné mysli na vývin smyslů s myslí. Vloha může být proto také dvojtkou jakožto jedna část z páru dvou jednotek současných pro vývin obou jednotek současně. S myslí současný vývin jednoho smyslu je dvojduchým vzorem pro vývin i dvou smyslů současně a tudíž zatím bez mysli. S myslí je to však už trojduchým vzorem taktéž pro tři smysly.

Množství smyslů s myslí spojených však souvisí i s dokonalostí jednotlivých smyslů, přičemž se myslí, že dokonalejší mysl je už jen samočinně spojována s více jednotkami pro měření podrobnějšího smyslového vnímání – člověk je u daného smyslu bystřejší. V mysli to však znamená, že se jednotka obecná rozčleňuje na jednotek více avšak vždy nejdříve jen o jednotku a tudíž postupně. Postupný vývin je spojen s řadou a tudíž také s jediným řádem a to až do doby, než pochopíme vývin po řádech jakožto po řadách nějak určitě dokonalých a tudíž i úplných bez mezer a jiných nicotin (jako jsou v číslech též nuly). Vývin řádový je stejný, jako násobné počítání čímž dostáváme také jednu rovinu z několika řad poskládanou, jako i myslí myšlenou.

Vývin po rovinách chápeme jako nános po jednotlivých vrstvách, což je v číslech stejné jako mocnost po úrovních, kde je jedna mocnina pouhou částí odpovídající mocnosti skládající se z více mocnin. Tak jak má každá vrstva svoji výšku, složení a případně jiné vlastnosti, tak má také mocnost svoje mocniny. Mocnost je nositelem moci, kdežto mocnina je pouhým číslem vyjadřující část mocnosti ať už úplně nebo jen částečně.

Až všechny mocnosti dávají moc úplnou pouze při dokonalém sladění všech nositelů moci, což znamená, že každý nositel moci je jako zvláštní jednotka i různě dvojtkou a pak také trojtkou. I jednotka mocněná na třetí dává zcela jiný smysl než na druhou, přestože ji mnozí smyslně považují za stejnou a to dokonce jako bezchybnou v různých výpočtech. Tito však mají vyvinutou mysl jen o jednotku méně, než ti chápající chybu ve výpočtech, protože ti s méně vyvinutou myslí si už neumí představit smyslem vnímanou jednotkovou kostku, místo níž počítají s jednotkovým čtvercem (nebo naopak).

0

190104 Když jsem včera usínal, honilo se mi hlavou o všem, co je mezi kladem a záporem. U čísel nás učili, že je to jen nula, jenže ve skutečnosti nepoužíváme jen množství, pořadí a jiná početní začlenění. Ve skutečnosti používáme začlenění také slovní a pomocí slov pojmová či jinak významová a značná, přičemž těmito znaky značíme něco nenulové a současně mezi záporem a kladem. Třeba už jen zápor je za nějakým porem, a to také, když teď ještě nevíme, co to ten por je, přestože ho používáme také jako spor čili souběžně s porem. Por proto je samočinně, protože musí být to samé jako něco opačné ke sporu a tudíž se sporem por tvoří dohromady celek, o němž se už žádný spor nevede a ani vést nemůže. Por je proto vše ostatní vzhledem ke sporu avšak jen pro nějak určitý celek, který už jakýmkoli porem ale ani sporem není, přestože je obsahuje.

Takže mezi záporem a kladem je nula ale také spor s porem, přičemž hned za porem je zápor jednoduše jen proto, že to tak v našem národním jazyce máme slovně dané. Na opačné straně však známe zase pojem poklad, který je však už dvojduchým pojmem, protože je ve významu jednak po klad a potom po kladu. Jakoby vnitřkem pokladu je vždy jen klad. Nyní nás však zajímá ten význam jen po klad, protože se bavíme o tom, co je mezi záporem a kladem. Před takovým pokladem (po klad) je proto předpokladem už něco jiné, co nás k pokladu dovede. Naopak před tím zbývajícím pokladem (po kladu) je předpokladem už samočinně přímo ten určitý klad, a proto nás zajímá předpoklad ten, který směřuje nejdříve po klad. O pokladu víme, že je to něco určité a také hmotné, protože obsahuje klad nějak kladený, což lze pouze s hmotou provádět.

Předpokladem je naopak nějaký dokonalý návod k dosažení pokladu, přičemž už samotný klad je vzorem pro návod jiný než kladený. Mezi kladem a záporem však neznačí předpoklad stejný význam jako představa, protože představa ještě návodem není, ale když si ji nějak zaznamenáme, pak už nějakým návodem je. Je pochopitelné, že zpočátku jsou takto zaznamenané představy zmatečné či nějak částečné, takže také návod je nějak zavádějící jakožto blbý a pak naopak nezavádějící ale přesto stále nechápaný, a tak jakoby bláznivý.

Představou je vždy jen vědomí o nějakém i budoucím stavu, takže jen vědění před stavem, přestože se neznají všechny podrobnosti takového stavu. Člověk, když má určitou představu o nějakém stavu, tak ji má jen obecnou avšak přesně začleněnou, aniž by si zatím byl vědomý takového začlenění mezi vším obecným. Žádná představa proto není možná bez všech potřebných souvislostí na okolní členitost a to ve všech možných nejen směrech ale i ostatních vlastnostech. Představa skutečně dokonalá se proto přímo v mysli sama živě zobrazuje či jinak smyslově projevuje, kdežto představa skutečně nedokonalá se touto schopností neprojevuje. Z tohoto důvodu vznikají také různé chytrácké návody, které ve skutečnosti nelze uskutečnit. Přesto i podle takto blbých návodů se něco uskutečňuje tak, že se někdo nějak na úkor jiných zvýhodňuje, protože na tu část, která nelze uskutečnit, se vždy najdou hlupáci, kteří neznají jinou cestu k vlastní obživě rodiny a současně naopak se najdou zločinci zneužívající takto hlupáky, na jejichž úkor mají svá zvýhodnění.

Pro odstranění hlouposti a tudíž i zločinnosti avšak jen ze skutečnosti je potřebná všem hra na hlupáky a tudíž také na zločince, protože abychom poznali dokonalé dobro ve skutečnosti, musíme se naučit hrát na dokonalé zlo. Odlišnost zla a dobra tak bude odpovídat odlišnosti hry a skutečnosti, přičemž nikdo nesmí být nucený hrát, aniž by nechtěl sám, protože pouze nenucený hráč si nejdříve zjistí všechna pravidla a naučí se jim dokonale dříve, než vyhraje. Kdo nebude chtít znát pravidla, pak se jimi také nebude ve hře řídit, a tudíž není ani ve skutečnosti schopný být činný v daném oboru souvisejícím se stejnými pravidly. Nějaká oprávnění tudíž už nebudou ani ve skutečnosti potřebná, protože když je nebude mít ve hře, pak ve skutečnosti je pochopitelně také nemá a ani mít nemůže. S oprávněním souvisí také různá učení a to včetně zkoušek, které probíhají opět jen ve hře všemi sdílené tak, že malé děti se učí pod dohledem jen větších dětí do doby, než se malé vyvinou na větší, protože tímto se větší děti mohou vyvinout na dospívající děti, které mají pod dohledem zase děti větší, ale jsou současně pod dohledem dospělých k rozhodnutí i o dospělosti.

Úkolem větších dětí je jednak naučit menší děti si hrát tak, aby toto byly schopné pak učit také tak menší děti. Větším dětem ukazují dospívající děti, jak učit menší děti většími ke hrám. Dospělí pak učí dospívající jen těm nejvhodnějším hrám a to nejen v psaní, počítání a v jinak přirozeném počínání, ale také v hledání dalších nových her přímo na úkor zastaralých her, které však zůstávají v paměti jakožto dokonalá památka. Každá památka je totiž i budoucím zdrojem něčeho nového, a proto, když ji ztratíme, budeme ji muset znovu nějak stejně přesně vytvořit a to třeba i tak, že si budeme muset počkat, až se nějaký jiný druh vyvine tak, že si ji sám vytvoří. Takováto ztráta času ve vývinu vlastního druhu ale nebude jen se svými památkami.

1

Následující část vznikla (asi jen v tomto měsíci ale určitě jen v tomto roce) jako počátek knihy, jenže dnes 20.9.2020 jsem se rozhodl, že ji později spíše seskládám z toho všeho, co jsem napsal či napíšu, než si ji znovu vymýšlet. Pokud ji sám neseskládám, možná ji seskládá někdo jiný. Z tohoto důvodu ji zde také do zápisků uvádím. Jen musím ještě dodat, že počíná prázdnou stránkou č. 0, přičemž na každé straně je v zápatí uprostřed uvedeno s číslem strany (zde jako nula):

„čti také tuto stranu 2 jako bys ji sám psal“

2

Úvod

Jako kniha; je obalem zepředu jen tma (černá strana) a zezadu jen světlo (bílá strana), přičemž hřbet je různým přechodem. Kniha nikde neobsahuje žádný název, neboť ho nemá a ani mít nebude. Jméno toho, kdo ji stvořil, si také neuvádím, neboť není důležité vlastníka (cize autora) znát, dokud nebude samotná Síť sdílení skutečně nabytá a alespoň většinou ze všech nás člověčna (postaru lidí) pochopena tak jako počátek ke všemu lepšímu avšak už i cestou sdílení zatím jen toho všeho, co je pro život všem nejpotřebnější. Jako vlastník jsem velmi věřící pouze v DOBRO, které vnímám tak, že je přímo ale i různě nepřímo v Moudrosti, čili je různě podrobnější moudrostí až po základní drobné jednotky Moudrosti. Toto se snažím zde objasnit i tím, že kdo hledá vlastníka dříve, než vědění o jeho objevu, bude stále zaostávat za všemi ostatními, kteří už vědí nebo alespoň tomuto zde věří, že vlastník se samočinně objeví až na konci. Neplýtvejte svým časem a raději čtěte tuto knihu přesně tak, jak si jen dokážete představit, že ji píšete se stejnou myslí jako i vlastník!

Vše ostatní do své doby nesdílené, je nějak osobní, takže je vždy pouze na vůli dané osoby, že takové své tajemství začne jakkoli sdílet s někým komu věří či nevěří, jenž i takové tajemství všem nevyzradí či vyzradí. Nemá proto žádný smysl věřit někomu, ale naopak má smysl věřit něčemu skutečně nejlepšímu a stejnému, čemuž věří i ostatní nebo zpočátku alespoň jeden z nich, s nímž chci také žít a přitom si také užívat to dobro.

Také je každou myslící bytostí pochopitelné, že když někdo spáchá zločin, tak jen na někom, kdo zločin na sebe chce veřejně sdílet, avšak pouze v takovém rozsahu, aby bylo možné přesně do všech podrobností spočítat veškerou škodu (a to včetně zdravotního ublížení) jakožto protihodnotu k hodnotě však veškerého odškodňování (včetně za bolest). Nejlépe se odhalují odškodnění se samočinnou podporou všech sdílejících. A kdokoli takovému sdílení brání či klade jiné překážky, je i samočinně spoluviníkem přesně daného zločinu.

Obsahem je tudíž změna dosavadního myšlení čili staro-myšlení nahrazeného skutečnými myšlenkami.

Vzhledem k tomu, že se tímto nepotřebují nijak vyvolávat zmatky, je celý obsah pouhým návodem Hry.

Sláva, v Moudrosti budiž Hra!

Přehled základních odkazů

smysly s myslí

- spojení - cítění - vnitřně a vnějšně

v Moudrosti

- nemoudrost - živá bytost - nevědomě až vědomě - úloha

celý Svět

- obecně - velké Zhuštění (s třeskem)- velké Rozptýlení - opak a opakování

dědictví

- vzor přirozenosti - křížení - důvody zločinnosti - řešení

3

čísla (chyby a řešení)

- řády - nula - znovu deset - soustavy - Síť čísel - souřadnice barev - zobecnění výpočtů - obvyklost

národní jazyk

- (z)rada národa- bez výjimek - vyučovací souběžnost - celosvětový Překladač

(ne)přirozená Síť sdílení

- poctivost a trh - měnou je čas - osobní vlastnictví - společné vlastnictví - sdílené hospodářství - síťový účet - síťová zařízení a zřízení - ovladač Sítě - dosažení vývoje - vývin Sítě

hry a Hra

- mámící číslo - dobro a zlo - pravá a levá - zločinci se hlídají - chudí a bohatí - lavice a úřad - hra na zločince

hnutí

- pojmem - volba zřízení

závěr nepotřebujeme, protože potřebujeme používat už také skutečně tuto Síť nabytou, a nejen tuto Síť v takovémto zde jen počátku. Až Síť nabytá by měla obsahovat každou část počátku, přestože bude mnohdy všechen počátek složité najít. Zde je však jen jako výsledek všeho toho, co jsem se i sám naučil v češtině pro další vývoj či vývin i češtiny a všem k vědění zdarma i do jakéhokoli jazyka cizího pro překlad, jehož součástí bude vždy i toto první vydání ať už v trvale platném síťovém odkaze či přímo jako přiložený zdroj překladu.

Takže všem počátečním vývojářům Sítě radím, aby si hned vše do Sítě zaznamenávali stejně jako každý i jiný sdíleč pro výpočet svých odměn a přesto i jinak, zatím jen v počátku Sítě zde a to kdekoli v poznámkách.

1ʎ190407 – 1ʎ190412

198431

4

smysly s myslíPříroda si s námi ve skutečnosti tak moc hraje, že nám to připadá až neskutečné, ve smyslu slova však

nadpřirozené, neboť vše co nám ve skutečnosti ještě nijak nepřipadá, vše co ještě nijak nevnímáme svými smysly, nelze ani slovy vyjádřit. Něco z toho, co smysly vnímáme jen od určité podrobnosti nebo naopak do určité nadměrnosti (obecnosti) lze v podrobnostech menších či nadměrnostech větších už mimosmyslově dopočítat a tyto dopočty pak pomocí nějakých zařízení a mimosmyslových měření opět smysly vnímat.

Jenže, nemusí vždy platit, že když něco známe v přirozeně vnímatelných stavech, že to platí stále stejně podle námi ověřených výpočtů také ve stavech s přirozeně nevnímatelnými dopočty. Mysl ovlivněná pouze nějakým známým postupem třeba tělesa v daném prostředí už nám dává stejný smysl pro všechna i jiná tělesa avšak opět jen ve stejném prostředí. Ale když ve vnímatelném prostředí zanedbáme třeba už jen titěrnou maličkost, jež je v omezenějším (menším) prostředí velikostně nezanedbatelnou, pak není možné použít ani stejný postup. A naopak to platí také v tom nadměrnějším či obecnějším prostředí.

Největší omyly proto vznikají přímo z těchto důvodů. Čím složitější je prostředí, tím je jednak větší, z více základních drobností poskládané, ale současně v něm platí čím dál více-duchých zákonitostí, přestože ty méně-duché až jedno-duché přirozené zákony nijak nezanikají, ale naopak jsou podstatou už těch ostatních.

- spojení

Podle současných vědeckých zkušeností mylně uvádíme, že ty jednodušší zákonitosti přírody přestávají platit ve své podstatě pouze u složitějších vědních oborů. Už si ze zlo-zvyku nepřipouštíme, že s vývinem „mysli“ objevujeme především naše dřívější omyly a to i jako přírodou přirozená mámení smyslů.

Každý nový objev má vždy i svoji vlastní jednoduchost, své začlenění do jednotkové soustavy, což si různí zaostalci nepřipouští. Je přece vždy přirozené, že když máme dostatečně vyvinuté smysly, potom se vyvíjí nejdříve mysl, pomocí níž objevujeme různá propojení smyslů s myslí avšak jen ve skutečném prostředí. Životní prostředí málo chápané značí sice dobré smysly ale stále bez propojení s vlastní myslí, což značí současně i neschopnost dalšího společného – druhového vývinu všech smyslů ať už stávajících či nových.

Je rozdíl vyvíjet smysly a přicházet o smysly z příčiny však nejen obvyklého stárnutí, ale z příčiny i ztráty mysli, což se děje používáním i takzvaných chytrých zařízení, přičemž nikdo neví, v čem tkví tato chytrost. Dříve všichni věděli, že chytrák se vždy snažil přechytračit jiné chytráky nebo alespoň někoho, kdo něčemu nerozumí. Chytrost byla a měla by být i dnes a taktéž i v budoucnu smyslově vnímána jako špatná vlastnost, přestože se až v současnosti mnozí hrdě nazývají chytrými lidmi nebo si jinak chytrost s moudrostí pletou i u jiných lidí. Je tudíž přirozené, že když postupně mnohé pojmy ve smyslu svého slova ztrácejí svůj původní význam, potom nebude nikdy možné se ani vzájemně přesně dorozumívat. Stále budeme tvořit jen zmatek.

Až dokonalá spojení vzájemně všech smyslů avšak všemi možnostmi i s myslí nám dává či přímo ukazuje návod na další jednoduchost zcela nového smyslu. Jaký to však smysl bude, o tom se může zaostalý člověk dohadovat, nebo naopak nezaostalý člověk jednoduše jen přijme, že je to vývoj k dokonalému zdraví avšak zatím jen v našem zdravém pozemském prostředí.

Prozatím se jedná pouze o vývoj, který je spojovaný se skutečným vojem, neboť s hraným vojem se bude jednat už o skutečný vývin zdraví. Dnes se naopak na vývin zdraví jen hrajeme, přičemž ve všech oblastech jen prohráváme. Důkazů je nespočet; jedná se o takzvanou ozónovou díru, o chudáky s boháči, o nárůst takzvaných civilizačních nemocí, o robotizaci člověka a o jiné nedobré známky (zkázy) v našem prostředí.

Vše je přesto možné dnes řešit ale pouze za pomocí plně všemi sdílené Sítě, což je také jediná možnost, kterou jsme doposud nevyzkoušeli, přestože prostředky k jejímu zřízení už nějakou dobu máme. Mnohokrát už je odzkoušené, že ani jedinec ani žádná skupina nic nezmění k lepšímu, ale naopak mění vše opět jen k horšímu. Dokonce už i děti vědí a mluví o tom, co se má zlepšit, a přesto to dospělí zaostalci stále neslyší.

Pouze zaostalý člověk si nepřipouští anebo neumí spojovat smysly s myslí pro vývin i dalších smyslů.

5

- cítění

Cítění nám udává smysly s myslí. Pokud však necítíme ani jedno, jedná se o zbavení smyslů, což je známé u

- vnitřně a vnějšně

6

v MoudrostiMoudrost …, a potom je už vše v Moudrosti a to včetně všech moudrostí podrobnějších. Moudrý člověk

si neplete moudrost s chytrostí, jenže nikdo se moudrým nerodí. Člověk zatím pouze toužící po moudrosti, si to přirozenou cestou stále plete. Až uvědoměním si takovéto přirozené cesty, si připadá člověk už jako nechytrý ale současně nemoudrý, a proto má na výběr. Zatvrdnout v nejistotě, nebo stále jako hlupák se vracet k dalším chytrostem, nebo naopak jako slušný člověk, dělat ale už i myslet poctivě. Při slušnosti se však nejedná o žádnou skromnost, která je naopak potřebná vždy, když není žádného jiného vyhnutí.

V Moudrosti z tohoto jen přirozeně plyne, že hlupák nebo slušňák je pouhým mezistupněm, ne-li přímo jedním vývojovým obdobím, dle něhož je chytrák zaostalejším člověkem, protože na opačné straně je už uvědomění si osobní moudrosti, která bude vždy už ve vší slušnosti (po dosažení vývoje). Hlupák si jen tuto možnost uvědomění ještě neuvědomuje, čímž se odlišuje od slušňáka, který si už uvědomuje tuto možnost, ale samotné uvědomění osobní moudrosti ještě také nemá. Mnozí jen toužící po moudrosti jakožto přátelé moudrosti (cize filosofové), se ještě za ryze moudré (cize sofisty) nepovažují, ale už se chovají stále slušně.

Naopak jako hlupák a střídavě jako chytrák, jež tu svoji chytrost dříve či později znovu pochopí jen jako blbost nevedoucí nikam jinam, než jen ke zlu a zločinům, si opět připadá jako hlupák hledající zase jinou chytrost, na kterou by opět někoho nachytal (upozorňuje se zde na stejný základ slova) jako už zase chytrák. Hlupák se sice také chová jakoby slušně, ale ve skutečnosti už přemítá nebo spíše hledá nějakou chytrost.

Stejně ale i naopak, slušňák vypadá jakoby hlupák, který jen poslouchá chytré (cize inteligentní) zákony a vše poslušně podle nich dělá, jenže tak jak hlupák ve skrytu hledá další chytrost, tak slušňák ve skrytu hledá naopak moudrost. Jakmile takové hledání přestane skrývat, pak určitě nějakou část moudrosti našel, a když ji začne sdělovat všem ve svém okolí, tak je přirozené, že ho pokládají za blázna s bláznivými myšlenkami.

Takoví posluchači si začnou připadat jakoby méněcenní, jiní se cítí uráženi, a jiní začnou být dokonce násilní. Méněcennost značí pouhé nepochopení toho, co slušný člověk toužil znát, a když to konečně poznal avšak od nějakého jiného objevitele dříve, než to sám objevil, tak mu takové poznání přirozenosti, kterou si dokonce sám uvědomuje, vzápětí v mysli vytvoří tak obrovský zmatek, že pocítí tu méněcennost. To co poznal na okamžik přirozeně, vzápětí zapomněl, ale v mysli mu to utkvělo v podvědomí (něco jako pracovní mezi-paměť), které mu už nedá pokoj, protože ví o nové znalosti, ale už zase neví, jak přesně souvisí s přirozeností. Něco jiného je, kdyby se o takovém objevu dočetl sám, protože by si neměl ve srovnání s kým přímo připadat jako méněcenný. Připadal by si naopak jako moudřejší. Jenže takové myšlení musí nejdříve od objevitele vícekrát poznat, aby pochopil dobře myšlenku a potom jí rozuměl také dle určité přirozenosti, nebo naopak nejdříve musí sám objevitel myšlenku zaznamenat, což se mu ale přesně nikdy hned nepodaří.

Urazit se může jen chytrák, kterému se jeho chytrost moudrostí převrací na blbost, protože chytrost je od slova chytat. Koho, co, jak, kdy, proč, s kým, kde a mnoho dalších možností vznikne, když moudrost jen takto podle nějaké takovéto možnosti překroutíme, čehož se chytají takto blbě chytráci. Moudrost je však naopak pouhou přirozeností tak, že každá nemoudrá otázka je současně nemoudrou odpovědí a to platí také dvojduše naopak, že každá moudrá otázka je současně moudrou odpovědí. Otázky jsou tudíž jen pro …

… pochopení vlastní méněcennosti místo chytlavých urážek, což děla z blbců hlupáky nebo už dokonce slušňáky. Hlupák se ptá nemoudře, protože očekává něco, co by mu našlo hledanou chytrost. Jenže vždy je moudrou odpovědí: přesně tak moudře, jak se ptáš. Představme si jen skupinu, v níž jsou výtržníci a jeden či několik slušňáků, přičemž jeden z výtržníků se zeptá; tak co, jdeme to zničit? Když odpovím; přesně tak moudře, jak se ptáš! Pak jdou ničit jen všichni hlupáci, neboť slušňáci si už uvědomují možnost moudrosti, aniž vědí co je zde přesně moudrostí. Co myslíš, tím moudře? – zeptá se i hlupák. Odpověď je stejná; přesně tak moudře, jak se ptáš! – hlupák si může, ale nemusí uvědomit, že odpověď souvisí s otázkou jakožto celek, přestože mínil jen ten pojem „moudrost“. Lepší je otázka; moudrost se měří dle otázky, ale bez otazníku? …

7

… pochopitelně, že moudrý člověk už vycítí stoupající vztek zaostalců, a proto nebude vícekrát opakovat a ani zdůrazňovat svoji odpověď, neboť nechápání si své hlouposti a ani chytrosti jakožto chytlavosti je tak upadající, že už se projevuje ztráta smyslů s myslí, což se samočinně vyznačuje vztekem a následně i násilím. Naopak, když hlupák pochopí své hloupé střídání blbostí s hloupostí, stává se z něho i přímo tímto slušňák.

Moudré je vždy to lepší moudré, než doposud moudré a tudíž než to už staro-moudré, přičemž ani v tom nejmenším nesmí být nic patrné k horšímu, protože jinak se přímo na tyto nepatrnosti nejvíce zapomíná anebo se tak dlouho opomíjí, až z nich jednou avšak až po dlouhém čase vniknou ty největší překážky. Podle starých moudrostí už však neplatných, je však stále možné učit děti se hrát. Naopak staré moudrosti avšak stále platné, jednak starými nejsou a jednak nemusí, ale mohou platit už také věčně. Jinak naopak, novou moudrostí je jen vše v Moudrosti, což je jakoby krok zpět, ale ve skutečnosti to je první krok vpřed. Počátek.

-nemoudrost

v Moudrosti je moudré na nemoudrost pouze včas upozorňovat ať už nějakým výstražným znamením nebo jen ústně. Čím více a uspořádaně a veřejně a zdarma je takových upozornění současně i samočinným zlem ve hrách, proti nimž se učíme hrou bránit, tím účinněji a líp lze stejnou obranu používat ve skutečnosti.

Všechny dosavadní už neplatné moudrosti mají samy o sobě vždy svůj příběh, který je však potřebné mít trvale a co nejpřesněji zaznamenaný, protože je zdrojem dalších her, u nichž však nesmíme zapomínat, že jsou pouhou hrou se skutečným a také stále přesně zaznamenaným příběhem, se skutečnou památkou dějin. Jakmile začneme zpochybňovat takovéto dějiny, tak jsme stále ještě nedosáhly skutečného vývoje.

Mnozí třídí všechny lidi nesmyslně jen podle barev a to dokonce i zcela jiných než mají barvu kůže. Vždy je však takto nevhodné třídění opět jen známkou vlastní zaostalosti toho, kdo se snaží přirovnávat určité vlastnosti lidí k barvám nebo naopak barvu kůže k nesmyslnostem či jinak bez jakýchkoli myšlenek.

- živá bytost

Už ve smečkách žijící zvířata mají určitý řád společný a současně každý člen smečky i svoji úlohu zvláštní či vnitřně skupinovou. Při tom všem je každé zvíře samo o sobě jedinečné. Vůdcem smečky je většinou ten nejsilnější samec. Smečka zvířat se však liší od spolku lidí přímo tím, že už nejsou zvířaty ale lidmi, protože jinak zaměnili jen pojem síly jednoho za vládu více lidí nad ostatními. Někdy to sice může vypadat, že vládne jen jeden, jenže ve skutečnosti je obklopen vojevůdci a úředníky, kteří vládnou v jeho zastoupení.

Stále je však každý nějak zvláštní osobností méně či více významnou a současně pro celý daný spolek společnou. Každý tudíž žije, ať chce nebo nechce rozpolcenou osobností tak jak je to běžné už u zvířat. Dnes tuto přirozenost nepřirozeně potlačujeme a lidi, kteří mají tuto rozpolcenou osobnost obzvláště odlišnou, pokládáme za duševně nemocné. Jenže nemocní jsou naopak všichni, kteří si ještě neuvědomují, že takovou rozpolcenost je potřebné dále vyvíjet až do dokonalosti, kdy člověk bude vědět přesně o všem, co je všem společné vědomí ale i naopak co je všem, ale každému jinak jeho osobní zvláštní vědomí. Společné vědomí se přitom řídí pouze přirozenými zákonitostmi, kdežto (jedno)osobní vědomí je oproti jiným vědomím dokonale skryté a jinak nepřístupné, což je dané už odedávna celosvětově vlastní přirozeností každého jednotlivého života. Člověk může pouze vytušit u jiného jeho úmysly dle odchylného chování vzhledem ke společnému vědomí, ale už nemůže vytušit sebemenší odchylku jiného chování od jeho osobního vědomí.

Pouze dobře myslící člověk toto dokonale ví, protože to dává dokonalý smysl slova vědomí už i s myslí vědomí. Člověk se musí naučit žít dokonale rozpolcenou osobností avšak současně tak, aby nevybočoval ze společného vědomí a přitom žil jednoznačně svým osobním vědomím tak dokonale, jak si to prostředí samo vyžaduje, což už je část společného vědomí. Prostředí přitom nabízí tolik možností, kolik povoluje dosažená soustava v mysli daného jedince pro vnímání, vňémání a určitě i jiné spojení společného vědomí jako i nějak obecný smysl (slov, pojmů, …) s myslí. Jen tak pro zajímavost; myšlení jen s jednoduchou soustavou tak nějak pro všeobecně společné vědomí, nám dává pouze takto jedinou možnost. U dvojkové soustavy už je základní představa pro dva členy jednoduše stejné jednotky ale také vzájemně opačné jakožto dvě dvojtky

8

tvořící dvojici samostatně a také nesamostatně s jinou dvojicí, která je uvnitř té opačné. Těchto možností je už mnohem více pro každý člen různě, přičemž jeden je stejný jako každý ze všech 3 ostatních a přitom jiný.

Trojková soustava je pochopitelně ještě složitější, jenže kdo má dvojkovou takříkajíc „v malíku“, pak to pro něho zase tak moc složité už není. Stačí se jen dívat kolem sebe na vše co je smysly s myslí už pospojované nebo spojit chceme tak jak je to v Síti vysvětlované nebo tak jak to tam může každý sám vysvětlit ještě jinak, než to tam je. Až se všechny možnosti naplní také pro trojkovou soustavu, vyplyne z toho poslední možnost samočinně jako i základní jednotka čtvrté soustavy. Kdokoli se předběhne, tomu se nedá věřit nic jiné než to, že se jen hraje, protože nikdo ještě třetí soustavu celou jako možnost po možnosti ve vzájemné vše-návaznosti (alespoň tak jako zde u druhé) nevysvětlil a ani není schopen sám tak obrovské množství vysvětlit. Obecně je jen pro začátek (33)3 možností, ale ve skutečnosti to je zase jen 1 část ze 3 ...

Vrátíme-li se však k živé bytosti z hlediska vlády a nelidského či lidského myšlení během dějin lidstva, tak dospějeme až k lidovládě (cize demokracie), kde však pořád někdo z lidí jiným lidem vládne, protože jiní si musí vládu zvolit, protože všichni ještě nedospěli k tomu, že místo vlády stačí mít dobrý nástroj na sdílení si svých všemožných činností, jen proto, že každý umí něco jiné tak, že se všichni vzájemně co nejdokonaleji doplňují. Lidovládu tudíž už ani tak moc nepotřebujeme, když budeme mít sdílenou Síť, přes niž si necháme samočinně počítat jen to, co už není pro většinu ze všech zábavné, a přitom sdílením přirozeně rozuměné.

Lidovláda byla potřebná pro zřízení jen do doby bez dobrých nástrojů, jako je sdílená Síť. Lidovláda se proto vyznačuje vládnoucími skupinami vlastnící zpočátku dokonce otroky, potom půdu, potom výrobní prostředky (cize kapitalismus) a dokonce pouze jedinou vládnoucí skupinu (cize komunismus) nebo i životně sdružované potřeby (cize socialismus). Někdy byl nápad (staro-myšlenka) pro takové zřízení až tak silný, že mnozí takovým nápadům podlehli v přesvědčení, že je lepší či dokonce nejlepší ze všech. Jenže bez vědomí podléhající vždy nějaké skupině. Nikdy nebude svobodné, pokud taková skupina je vládou místo stejného sdílení. Nějak vládnoucího ve svém úřadě totiž nemůže nevládnoucí nikdy svým lepším přesvědčením hned nahradit a jednoduché to není ani v dalším volebním období, protože ti co chtějí třeba už jen sdílení místo vlády, nechtějí už ani vládnout, ale naopak rovnou to lepší – sdílet dle přirozeně uskutečnitelného postupu.

Jinak řečeno, schopnou vládu potřebujeme už jen k tomu, aby takovou Síť všem zřídila a tím se taktéž nahradila vláda sdílením. Schopnost jedince souvisí se znalostmi sdílení ve vlastním úřadě, které jednoduše požaduje ve vlasti zavést přes Síť. Když už známe způsob sdílení takového úřadu a tento způsob je už hrou uznaný většinou za vhodnější než dosavadní (většinou tržní), tak je už přirozená také nedůvěra vládě, která takovou lepší možnost nehodlá podporovat. V Síti se taková nedůvěra vyhlašuje samočinně dle dané výhry. Během hry se řeší jen všechny podrobnosti do sebemenších vlivů zvyklostí na obvyklý ale i neobvyklý život.

Jednou z her může být třeba už jen sdílené Účetnictví, které může využívat kdokoli z podnikatelů, ale také živnostníků, a protože je takové účetnictví všem hned veřejné, každý má o každém představu, jak je kdo poctivý. Pro zákazníky znamená taková poctivost především dokonalou důvěru, protože z účetnictví poznává nejen postup poctivé výroby s odměnami zaměstnancům či jiným pracovníkům ale dokonce i odměny podnikatelům rozpočítané za takovou výrobu. Každou činnost každého lze ve sdíleném účetnictví tak do podrobností rozepsat či jinak zaznamenávat, že daný podnik se všemi účastníky je v podstatě pouze skupinou různých obchodníků se svojí zveřejňovanou činností. Pochopitelně, že nepoctivci se mohou za tak zveřejněnou činnost stydět, ale naopak poctivci budou naopak hrdi na svoji činnost a ctěni za svoji činnost a případně i samočinně žádáni na obdobnou činnost jinými sdílejícími obchodníky avšak za lepších podmínek.

Sdíleným účetnictvím se mění trh práce na sdílení práce, avšak postaru bude možné účtovat ve všech složitostech trhu (daně, odpisy, pojištění, …) ale sdílející současně i naopak ponovu jednoduše, kde nejsou žádné daně, odpis vždy odpovídá poslednímu rozpadu ze zbývající životnosti dané věci a místo zdravotního pojištění se stejně i tyto činnosti postupně čím dál více sdílí (od výroby léčiv až po zařízení včetně lékařů). Podpora dětem, matkám v mateřství, důchod, nemohoucnost a případně nějaká nahodilá událost je řešena vždy samočinným dědictvím a případně trváním odměn za používání neprodejného duševního vlastnictví (vlastní postupy v Síti). Zpočátku, kdy ještě není vytvořeno samočinné dědictví, budou si ho sdílející pro sebe do dědictví zapisovat a zatím se na sdílení budeme jen hrát s požadavkem, aby už bylo možné ho začít

9

z daní, z oddlužování boháčů či jinak uskutečňovat. Lenivost, zločinnost, nadměrná chudoba nebo v určitých případech už jen chudoba je řešena podporami a půjčkami ze samočinného oddlužení nejbohatších občanů.

Hrou se vždy vše dořeší, a proto ji stačí jen hrát. Zpočátku jen popisem kdo co musí splňovat pro danou hru, kde je zřejmou výhrou sdílení nad trhem. Zřejmé je tudíž, že hrají sdíleči s trhači, přičemž sdíleči trhače nenapadají, ale jen jim vysvětlují jejich nepřirozená jednání oproti přirozenému jednání, které mu přinese i další možnosti osobního vývoje.

Poctivý podnikatel zaznamenávající také veškerá jednání veřejně bude určitě v očích jiných vždy jiný, než všichni jednající tajně či jinak skrytě. Síť se sice skládá jen z osobních účtů, ale každý podnik v účtu svého vlastníka pouze přesně odkazuje na činnosti jednotlivých obchodníků čili na jejich části účtů obousměrně spojených s daným podnikem. Osobní činností se společné nesměné vlastnictví (nerozpadající se hodnota společných surovin a proudů) jen přetváří a současně se přímo danou činností doplňuje o majetkové směné vlastnictví obchodní (o rozpadající se hodnotu zboží) jakožto přímo sobě osobní vlastnictví nebo někomu jinému v budoucnu po směně za stejnou hodnotu (nová, zbytková čili zatím ne-rozpadlá) osobní vlastnictví.

- nevědomě až vědomě- úloha

10

celý SvětVe skutečnosti neznáme celosvětový význam naší Země, ale už chápeme, že nemusí být už uzavřený

před okolním světem, ale naopak otevřený okolnímu světu přesně tak jak bude okolní svět otevřený tomu našemu pozemskému.

Okolním světem se přirozeně rozumí okolní části celého Světa s okolními mimozemskými bytostmi, kde nejbližším okolím je sousedství a vzdálenějším i to nejvzdálenější či jinak nejobtížněji dosažitelné. Obecně tudíž platí, že jak se otevřeme ostatnímu (vzhledem k pozemskému) světu, tak se také otevře ostatní svět pozemskému, což se bude dít nejen naším přičiněním jako zpočátku, ale potom i přirozenou samočinností jen dle naší (avšak i každého jednotlivě) nezaostalosti ať už mysli tak i s myslí smyslů spojených.

Ve Světě skutečném není ani možné od určité hranice vyvíjet mysl a tudíž ani s myslí spojené smysly stále stejně jako po tuto hranici, protože po takovou hranici potřebují bytosti dospět k dokonalosti nástroje, kterým tyto hranice překonávají bez jakéhokoli zla, což je možné pouze určitou přesně danou rozumnou Hrou jako třeba jen „O dané hranici“. Chytráci budou stále chtít za tuto hranici dostat také zlo, jenže to si neuvědomují, že taková ta jejich hranice není tou dobrou hranicí, ale naopak tou nějakou jejich nesmyslnou či bez mysli dřívější hranicí, na níž se pálí čarodějnice, nebo hranou, o níž se lze pořezat nebo si jinak ublížit.

- obecně- velké Zhuštění (s třeskem)- velké Rozptýlení- opak a opakování

11

dědictvíDědičnost (cize gen) je nositelem dědictví. Vloha je vloženým údajem, který se přenáší jako dědictví při

plození od plodiče, avšak až vliv prostředí danou vlohu probouzí nebo ponechává neprobuzenou. Vloha děděná však jen je nebo není. Když je od obou plodičů, potom jsou pouze vyšší předpoklady ke svému probuzení oproti vloze převzaté jen od jednoho plodiče. Rychlost a síla probuzení závisí pouze na prostředí, a proto i vlohově neobdařený jeden z plodičů může, ale nemusí brzdit či oslabovat takové probuzení vlohy.

- vzor přirozenosti- křížení- důvody zločinnosti- řešení

čísla (chyby a řešení)

- řády

Řády neslouží jen k obyčejnému hromadění jednotek s „úsporou“ znaků, ale slouží i k pochopení jakosti či jiné míry buď hodnoty jen v jednotkovém řádu, nebo s úsporou i se všemi dalšími nekonečnými řády až po řád, který označuje už jen míru tolikrát větší než ta základní ještě neměřená. Dokonce i taková míra nemusí zasahovat až po konečný řád, ale může být součástí ještě jiného či více jiných měření. Označení může být třeba jen jinou barvou, kde každá má svůj způsob měření. Také jinou velikostí nebo jiným druhem písma znaků můžeme místo míry postupné násobnosti značit násobnou násobnost nebo jinou nebo jinak.

- nula

Síť čísel může mít však i nečíselné mezery mylně však pokládané za číslo jako nula, přičemž nula je pouhé prostředí pro číslo nebo mezi čísly ale také před všemi čísly a za všemi čísly. Nejdříve byla nula, avšak nevědomá si myslí jednoduše jen proto, že nebyly dostatečně vyvinuté všechny potřebné smysly s myslí na cítění Ničeho. Člověk cítil lépe dobře, když něco nabyl pěkného či jinak potřebného, ale už se necítil po ztrátě tohoto stejného stejně dobře, protože zpočátku to také neměl a cítil se lépe než, když to ztratil a zase to znovu stejně nemá. Člověk nedokázal cítit stejně Nic jako Nic a proto místo Ničeho začal používat Nulu jako číslo, které však necítil jako prostředí pro čísla tak, že číslem současně nemůže být. Místo toho opět mylně použil označení řádu pro čísla jako číslo s nulou anebo naopak číslo s nulou jako řád pro čísla. Ať tak nebo tak nebo současně tak i tak, ve všech třech případech se vždy jedná o omyl zapříčiněný nedostatečně vyvinutými smysly s myslí na cítění Ničeho. Tentokrát ještě složitěji. V řádech.

Pokud použijeme pouze v nejobecnějších řádech nuly, pak jen z důvodu možného naplnění či měření, ale když ji použijeme pouze kdekoli v nekonečném (není míněno v nadkonečném) řádu, potom označujeme v daných místech jen prostředí pro čísla. A protože všechna čísla mají stejné prostředí – Nic jakožto Nula, potom ani měření prostředí nemá jiný smysl než jen označená místa řádů pro doplnění čísly. Řády s nulami, které nejsou současně nejobecnějšími řády, znamená jen jediné, že se ještě nejedná o čísla ale o mezi-čísla

- znovu deset- soustavy- Síť čísel- souřadnice barev- zobecnění výpočtů

- obvyklost

S obvyklostí souvisí způsob rozčlenění na části ze všeho (různé míry jednoho zvyku) ale také přesně dle určitých vstupních údajů (pro zvyklé). Pokud jsou údaji například jedinci se svým majetkem, pak jednotlivé části se počítají po seřazení všech jedinců dle majetku, kde se taková řada rozdělí na skupiny v předem určeném počtu tak, že každá má stejný vliv zvyklosti, počítaný jako násobek členů skupiny a všech jejich majetků (jim vlastních hodnot). Podílem zvyklosti je podíl vlivu zvyklosti skupiny na součtu všech vlivů.

12

národní jazykKaždý člověk si musí uvědomit, že tak jak mluvíme dnes různě víceznačně je sice krásné a libé, neboť jiné

přivádíme nejméně do rozpaků nebo k dalšímu zamyšlení, což není na škodu, přestože to může být někdy špatné pro další rozhodování. Je přirozené, že když budeme v rozpacích či jinak se zamýšlet nad přesným významem nějakého víceznačného slova, pak nám bude také déle trvat rozhodování a tudíž budeme jen hádat a jinak trhat význam vět, protože čím více vícevýznamových slov ve větě je, tím vícenásobně se nám rozvětví věta do všemožných možností, přičemž je původně míněna jen jedna jediná možnost (tu hádáme).

- (z)rada národa- bez výjimek- vyučovací souběžnost- celosvětový Překladač

13

Síť sdíleníV počátku je její význam jen pro prvotní vědění a to především všem vývojářům, kteří mají zájem na

sdílení svého umění s veřejností ať už sdílející nebo nesdílející. Umění vývojáře je především ve vytvoření všech potřebných příkazů počítači v Síti tak, aby bylo zřejmé všem sdílejícím, která část příkazů je vlastní, a také na jakou část Sítě (včetně počáteční) přesně navazuje. Vlastní však znamená přesně to, že je součástí Sítě už nabyté, která však obsahuje také všechny součásti Sítě počaté, přestože zpočátku byla Síť nabývající v počáteční. Čím prostší je samotné nabytí Sítě („zrození“), tím prostší bude také „přesun“ počátku do bytí.

Pro vývojáře to znamená jen to, aby v počátku měli jen vzájemné jediné propojení pro oznámení všem vznik skutečně první trvalé už sdílené nabyté Sítě se všemi poznámkami všech vývojářů převzatými však z počátku včetně počátku, protože je tímto vývoj dosažen. Dále se už jen Síť rozčleňuje vnitřně a případně se jednotlivé části stejné Sítě, jejichž vývojáři doposud nebyli schopni vědět (znát, chápat, …) tu jinou část, propojují, spojují a jinak sčleňují jako už vědomě sdílená Síť podle obou a postupně stejně i dle všech částí.

Veškeré příkazy jsou dané číslem znamenající buď jen číslo nebo pojem ať už číselný či spojovací či jinak značící určitou přirozenost, přičemž pojmem jednotkově číselným je už také každá zvláštnost, kterou nemá žádný jiný pojem, avšak i takto pojem zvláštní může obsahovat více podrobných pojmů a také může být součástí pojmu jinak zvláštního. Pojmem daná Moudrost je jednotkou všech pojmů a současně v Moudrosti, což si lze představit jako přirozené Nic přesně uprostřed každého jednotkového hmotného bodu, a potom také veškeré Nic mezi těmito všemi body celého Světa a také kolem něho. Nic různě je jako Nula při číslech. Očíslovat si můžeme však také všude to Nic nějak poskládané mezi body třeba jen jako souřadnice nebo naopak to Nic uprostřed bodů jakožto přímo číselné označení daného bodu a to i jako část souřadnic bodů.

Že se hmotné body pohybují a mnohé tvoří i pohyblivá tělesa, to už všichni víme, ale už taktéž mnozí zapomněli, že čas je daný nějakým opakujícím se pohybem určitého tělesa jako jen číslo přímo udávající počet opakování. Že si dle takového opakování vytvoříme také zařízení, které nám jen opakuje a pohodlněji ukazuje přibližně čas třeba jen ten zbývající nebo naopak ten uběhlý od daného okamžiku opakování, tak to neznamená, že začneme čas měřit i jinak, než dle své jedinečné přirozené zvláštnosti. Člověk ještě nestvořil tak dokonalé zařízení, které by se už všude přizpůsobovalo času přirozenému, a proto si různí chytráci čas překrucují, zakřivují a jinak znetvořují přesně podle toho, jak zařízení ukazuje odchylku od přirozeného času.

Už asi století žijeme podle jiných chytráků, než dříve, ale nyní je možné žít zase podle jiné chytrosti, nebo si konečně uvědomit, že když se budeme stále držet těch přirozených zákonitostí, pak nás chytráci už nikdy nebudou brzdit ve skutečně rychlejším vývoji pro dosažení vývoje a potom s hraným vývojem ale současně se skutečným vývinem, kdy už také dochází k prvnímu uvědomění si zvláštních odlišností vývoje od vývinu.

Když už máme představu o vývojářích Sítě, pak budou následovat určitě také vývináři Sítě, kteří vyvinou pouze souvislosti se Sítí čísel jako vztažnost už všech pojmů na takovou členitost, že čísla už budeme vnímat jen jako vzor všeho vědění po určitou (konečnou) soustavu (s dříve dosaženými už ale jinak nekonečnými soustavami jakožto i přesné samočinnosti), takovou soustavou (v současnosti i různě hranou konečnou jako už probíhající dnešní vývin) a současně po takové (konečné) soustavě (zatím jen nadpřirozeně jako zatím pohádkově či bláznivě hraná nadkonečná soustava nejblíže konečné).

Vztažnost k číslům však začíná jedničkou jako i základní jednotkou pro náš svět, který dokážeme našimi smysly vnímat vnitřně ale také vňémat vnějšně ale také spojovat s myslí doposud dosaženou. Tuto 3duchost lze zobecnit na 2duchost jen smyslů s myslí, což lze ještě více zobecnit na 1duchost (jednoduchost) cítění. Takže když mluvíme o nějakých citech, tak tím nejen míníme, ale už myslíme i vědomou čili cítěnou mysl vždy spojenou se smysly ať už vnitřně jako přijímač či vnějšně jako vysílač avšak přesně začleněných pojmů mezi čísla a současně naopak začleněných čísel mezi pojmy.

Smysly bez mysli vedou k odklonění vývoje jen nějakých určitých několik málo smyslů sice bystřejších ale na úkor smyslů ostatních, což však danému druhu nevadí, neboť na to nemyslí (vzor je u zvířat). Naopak mysl bez smyslů je jen jako Síť čísel různě myšlená i do soustav, které obsahují i jiné soustavy a jsou součástí i jiných soustav spolu i s různě jinými soustavami.

14

.

Pro lepší srozumitelnost, se bude jednat o stále bezpečnější a pak vždy o nejbezpečnější a současně stále stejně dobře vzrušivou zábavu, pomocí níž si budeme vyvíjet své smysly s myslí nejdříve vždy jako vývojová hra. Potom jako uplatnění svých hráčských zkušeností jako učeň ve skutečnosti i pomocí stejné hry. A pak už také jako zkušený odborník, který umí používat smysly s myslí s přizpůsobením se vždy různému prostředí.

Odbornost je především v přizpůsobování se přírodě a současně udržování přírody v nejlepších životních podmínkách tak, aby se nenarušovala obecná úloha života a tudíž i s činnostmi pro tvoření životních potřeb. Mezi nejlepší životní podmínky patří pochopitelně i včasné až zábavné čelení všem živelným pohromám a to včetně takzvaného „konce světa“, kterými doposud byla „Velká zhuštění“ a „Velká rozptýlení“ celého Světa.

- poctivost a trh

V současnosti necháváme o poctivosti rozhodovat soudy. Ze samotného pojmu soud však chápeme také jeho význam jakožto posouzení, úsudek, předsudek, přisouzení, odsouzení a také naopak vysouzení či jinak vnímané soudnictví se soudci či jen samočinný osud. Budoucnost je přímo tímto osudem, neboť se liší od budoucnosti pouze vědomostí o tom, jak si svůj osobní a tím i samočinně společný osud tvoříme současným osobním jednáním (jakožto součást jedna ze všech stejných pro společné chování). Osudem je přirozená následnost dle současnosti ale nikdy podle současnosti, přestože osud už podlý být může, ale jen v případě, že jsou různé vlivy zvyklostí v současnosti taktéž podlé. Čím méně bude v současnosti podlostí, tím bude také osud méně podlý, což platí také různě jinak jako třeba, že čím více v současnosti odstraníme podlostí, tím bude už následný osud bez takových podlostí. A zde už je potřebná poctivost pokud možno všech.

Osud každou poctivost ctí pouze samočinně, kdežto soudy poctivost nejdříve hledají v nějakém zlém ději z minulosti, takže poctivost ctí jen tu známou, kdežto tu neznámou ještě nepotřebují ctít. Jenže soudy také chybně lpí na poctivostech v dobách minulých považované celkově za poctivost, avšak v současnosti už se známkou určité nepoctivosti. Zde už je úcta nepřirozená, protože je nějak násilně vyžadována v důsledku zaostalosti soudu, jež není schopný se okamžitě přizpůsobovat novým vědomostem. Kvůli neřešení tohoto rychlého přizpůsobení vznikají různá nedorozumění, nechápání, neznalosti, rozpory a možná také války.

Když už v soudnictví vědí o takovémto základním nedostatku svého úřadu a přesto ho v prvé řadě neřeší, potom není ani možné si soudnictví vážit a natož ho ctít. Bez řešení svých základních nedostatků se stává samočinně soudnictví závislým na jiných řešeních a tím také samočinně na jiných úřadech, čímž ztrácí svoji hlásanou nezávislost a tudíž i důvěru veřejnosti.

Řešení je opět v Síti, kde každý má možnost tak jako zde bez dohadů a jiných tržních podlostí, přesně jen doplnit cokoli lepší pro lepší vědění bez dotazů a odpovědí ale buď jen s doplněním lepšího na místo něčeho doposud nejlepšího, nebo jen jako prosté pokračování v tom nejlepším, nebo naopak s rozdělením něčeho doposud nejlepšího na část stále nejlepší a zbytek nějak horší. Jenže když někdo označí cokoli za horší bez doplnění něčím lepším (na místo toho všeho horšího), pak se jedná pouze o hlupáka, anebo už též s určitou, ale skrývanou chytrostí (blbě) pro budoucí zločin, anebo už jde též o záměrné odstranění něčeho dobrého, protože mu to dobré odhaluje jeho zatím neodhalený zločin. Pochopitelně zbývá ještě možnost, kdy je zločin už odhalený a většinou jako účastník vlády takým zrušením toho dobrého se zločinec zločinu zprostí.

A přímo zde je toto současně i jeden z návodů na odhalování zločinců jednajících tak jak se zde popisuje. Takové jednání je přímo samočinným důkazem a současně už v počátku i veřejným oznámením o určitém zločinu, který stačí pouze k danému jednateli, s nímž už ten určitý zločin nějak souvisí, kýmkoli v Síti odhalit. Takové odhalení je jednoduše jen tím, že se v Síti spojí daný zločin v Síti zaznamenaný s odpovídajícím v Síti jednáním zločince. Odhalení je možné touto hrou hráčem (zvaným třeba jako Udavač, který udal všechny potřebné údaje jen propojením) s odměnou odpovídající samočinně výhře ze hry, nebo vychovatelem za tu samou odměnu ve skutečnosti. Oba způsoby odhalení jsou v Sítí výchovnou činností (i jiným jako známá výstraha před vlastním jednáním) a tak samočinně pro všechny vždy veřejnou činností za odměnu (veřejnou Hrou za výhru). Naopak mimo Síť je povinností toto oznamovat ale zadarmo a ještě s otravováním se při ověřování důkazů, svědectví při soudních jednáních a případně také ve strachu před pomstou za svědectví.

15

Už samočinným svědectvím je každý přesný výpočet ale i každá přesná (přirozeně výstižná) myšlenka. Když bylo něco dříve pokládáno obecně za celkově poctivé jen proto, že to nebylo možné přesně spočítat, a dnes když už to umíme přesně spočítat, a přesto se to stále používá po staru, ačkoli řešení odporuje dřívější poctivosti, neboť nám uvádí přesně určitou nepoctivost, tak je jednoznačně chyba ve zřízení. Nejhorší na tomto je, že všichni o tom vědí, ale nemohou ten starý omyl v zákonech hned odstranit, musí nejdříve vypracovat návrh se souvisejícími změnami, pak ho schválit, odsouhlasit a kdoví co ještě, takže takové odstranění omylu může trvat i několik let. Nemá cenu se ptát na cokoli ohledně viníků, protože žádní nejsou do doby, než se na omyl přišlo, protože potom jsou už viníci zřejmí jakožto účastníci brzdící odstraňování omylů. Řešení je opět v Síti, která obsahuje také všechny vydané zákony, v nichž stačí jen všechna cizí slova (včetně převzatých) nahradit národními a pak nesmysly nahradit smyslností s myslí spojenou přirozenostmi.

To co bylo dřív poctivé, ale dnes už není, je vše jakkoli související s dohadováním, smlouváním a jinak tržním, pokud to už umíme přesně počítat a to třeba i po shromáždění všech potřebných údajů pro výpočet vlivů a podílů zvyklosti, neboť jinak se jedná stále o zaostalost ve sdílení si všemi všech potřebných údajů. Taková zaostalost je řešena beze změn, což znamená stále stejně tržně, avšak už i tuto stačí nechat zřízením zaznamenávat do jednotné sdílené Sítě pod jednotným účetním výpočtem pro každou položku do všech podrobností až drobností. Tímto se u všech skupin i jedinců ať už podnikajících či nepodnikajících veškerá jejich vzájemná výměna (prodej i výdej či nákup i náklad) zboží s měnou přesně zaznamená na jediné místo.

Co znamená takové soustředění všech obchodů do jediného počítače (Sítě), si umíme představit jakožto poctivci, ale už si to neumíme představit jakožto na trhu obchodující podnikatelé. Zde by mohla být otázka, jakožto, že něco je lepší a něco horší. Jenže otázky skutečně dávají jen hlupáci, chytráci anebo zločinci. Ti ostatní už vědí tak jako poctivci, nejen to, jaká je odpověď ale dokonce i jaké je poctivé řešení (to zde výše).

V Síti při sdílení nejsou žádní podnikatelé, neboť zdlouhavé a přitom jednoduché výpočty nechává sdíleč na počítači, který však nejenže mnohonásobně rychleji počítá, ale také rychleji vyhledává, porovnává a jinak plní bezchybně člověkem zadané jednoduché početní a dle zadaných údajů rozhodovací příkazy (vzorce). Nic víc po počítačích poctivý člověk nepožaduje, protože vše ostatní je už pro něho zábavou a to tak dlouho až to nikoho bavit nebude, protože to bude zase něco stále dokola se opakující, což znamená zase, že to lze jednoduše nahradit příkazem počítači. Takto obecně a prostě lze také chápat potřebu a používání Sítě.

Naopak podnikatel, kterému stejně jako pro všechny podnikatele, stejný počítač poctivě počítá veškeré náklady, nákupy, výdaje a prodeje a to taktéž ty předpokládané, dle čehož mu počítač vyhledá i dodavatele, odběratele a dokonce i zákazníky (dle svých potřeb a spotřeb) a to i ty předpokládané už jen proto, že si zadává do stejného počítače i své požadavky, poptávky a nabídky, potom takový podnikatel už ani nemá proč podnikat. Stal se jednoduše sdílečem veškerého „podnikání“ - sdílení.

Řešení je tudíž dané samotným sdílením a to včetně základních životních potřeb každého z nás. Potíže však mohou nastat, pokud si sdílení někdo plete s částečným ovládáním už jen třeba sdílené Sítě, což je holý nesmysl, protože kdo jakkoli ovládá už i sdílenou Síť jinak jak všichni ostatní, tak už to není sdílenou Sítí. Různě ovládaná síť je samočinně jen nějakou obyčejnou (cize tradiční) sítí avšak mimo sdílenou Síť při nepoctivém podnikání, nebo ve sdílené Síti při poctivém podnikání. U nepoctivců je nelidsky přirozené a taková umělá přirozenost je už také všeobecně známá, že nepoctivci nikdy nechtějí všechno sdílet či jinak zveřejňovat, protože se jedná o určitou tajenou či podnikově tajnou podlost.

Tržní hospodářství se vyznačuje různými tržními zisky, soupeřením, dohodami, smlouvami a především trhem, kdy se zdražuje to, co se nejvíce potřebuje a naopak nezdražuje či dokonce podhodnocuje to, čeho je nadbytek, protože to málokdo potřebuje. Srozumitelně toto však značí trh jako trhání se o zákazníky, a když je jich málo na moc zboží, pak se práce toho kdo zboží vytvořil, znehodnotí a jinak zneváží, jen proto, aby se prodalo. Kdežto naopak, když je zákazníků mnoho na málo zboží, potom se práce toho kdo zboží vytvořil, nadhodnotí, ale nadhodnotu si podnikatel přivlastní jako zisk, jen proto, že zákazníci jsou ochotni za svoji životní potřebu ve zboží platit víc než je poctivé. Zisk je tedy výsledkem nepoctivosti.

Soupeření mezi podnikateli je však také v přizpůsobení se jiným podnikatelům ať už v nadhodnocení či podhodnocení zboží tak, že většina je vždy nadhodnocena za účelem postupného zdražování všeho zboží

16

obecně. Zákazník ovlivňuje takové zdražování jen částečným přibrzděním, protože většinou nakupuje zboží v takzvaných slevách, které ve skutečnosti ani slevu nemají vzhledem k dlouhodobějšímu srovnávání cen, neboť takto dlouhodoběji se započítává též ta zmíněná většina nadhodnoceného zboží. Svědectví jako též důkaz o neustálém zdražování obecně (cize inflace) vydává ročně samotná vláda zřízení.

Pokud je člověk v dané činnosti jen třeba pomalejší nebo naopak rychlejší než je obvyklé u dané činnosti, a přitom svoji činnost uvede jakoby nepoctivě za stejně trvající, pak se také sám potrestá. Pomalejší jedinec má za trest zamlčený delší čas než uvedený obvyklý, kdežto naopak ten rychlejší jedinec si buď mlčky působí nějakou zdravotní újmu, nebo je hloupý k tomu, aby svoji zdatnost uměl zaznamenat, jakože je zkušenější a tudíž se samočinnou výhodou za zkušenost, která je vždy žádanější a tudíž samočinně Sítí upřednostňována, zdůrazňována a jinak všem zdarma představována jako vzorová nejlepší ze všech nebo alespoň blízká tomu.

- měnou je čas

- osobní vlastnictví- společné vlastnictví- sdílené hospodářství- síťový účet- síťová zařízení a zřízení- ovladač Sítě- dosažení vývoje- vývin Sítě

17

hry a Hra

Hra vycházející ze skutečností, tak to je vše o čem se zde píše. Jak daleko sahá skutečnost, už záleží na každém čtenáři ale i na každé době. Čtenář určuje i druh hry, zda je děsohrou či veselohrou, vědeckou či bláznivou, zamilovanou či nenávistivou, pohádkou či vážnou, s hudbou a zpěvem či s básněmi, napínavou anebo jinak zaměřenou. Každý hráč ji může totiž dotvořit a dále vyvinout.

Nezáleží ani na tom, jak taková Hra začíná, protože může pokračovat do budoucnosti ale také navazovat na minulost stále v minulosti až po současnost. Je však pochopitelné, že hra odkloňující se už v minulosti od tehdejší skutečnosti je pouhou nesmyslností a jinou zábavou o „kdybychom tak činili“, což už nikdy nebylo a ani nebude. Minulost změnit nelze, ať se snažíme jakkoli, ale rozvinout v současnosti přítomnost o mnoho nových a znovu opakovaných her můžeme.

Jakákoli hra vždy samočinně vylučuje skutečné zlo, přestože ho ponechává jen jako hrané pro uchování všech památek jakožto i na zlo. Hra na všechny možné zločiny a to se všemi způsoby odhalení a s důkazy působí jako dokonalá ochrana před stejnými zločiny jen když se veřejně ví o každém účastníku takové hry. To je však ve sdílené Síti samozřejmostí. Každá hra na zlo je v Síti považována jako opak zla při hraní v Síti, protože když se „hraje“ mimo Síť, je naopak zlem skutečným. Je dobré se hrát na zlo i s jeho dokonalým odhalením, když víme, že naopak ve skutečnosti je takové zlo také takto jednoduše dokonale odhalitelné . Toto však lze opět jen pomocí stejné Sítě odhalovat, což značí, že síťové hry jsou přímo návody na odhalení.

- mámící číslo

Každý může mít v Síti svoje jedinečné mámící číslo, přičemž to moje je jedinečné i v tom, že je první ze všech a proto také jako jediné v počáteční Síti, která ještě nenabyla skutečně zrozené Sítě jakožto nabytá sdílená Síť, protože tu už někdo sám či s jinými stvoří s odkazem na první číslo a přidá také svá čísla. Všem se i upozorňuje, že vydáváním se za někoho jiného použitím čísla cizího se také samočinně Sítí přisuzují zásluhy dle použitého čísla. Naopak jakékoli nezáslužné záznamy v Síti nic zlého neznamenají, protože opět samočinně znamenají jen další upozornění na zlá jednání, takže znamenají i zásluhu v upozorňování na zlo.

Pro Síť se mámící číslo vyznačuje tím, že má v sobě vlastní rodné číslo RD (skládá se ze dne narození DN, čísla narození CN za lomítkem a lze z něho vyčíst i pohlaví při narození PN), ale také rodná čísla jiných nějak blízkých či známých osob v libovolném počtu. Vlastní RD je však i první v seznamu a ta ostatní mohou být seřazená od nejmladšího nebo třeba dle obliby či dle rodiny nebo také dle známosti. Toto mámící číslo skrývá i nějak významný den (D) týkající se nějaké zvláštní události, od něhož se počítá dnová odlišnost (DO=|D-DN|) vzhledem ke dni narození DN i pro každého ze seznamu. Od DO se počítá číselná odlišnost (CO=|DO-CN|) u každého vzhledem k číslu narození CN. Každý člen v seznamu všech CO má svoje číslice v čísle CO pootočené doprava či doleva třeba jen dle pohlaví nebo příbuzenstva anebo jen v jednom směru od prvního či druhého o tolik míst o kolik se liší od pořadí prvního či druhého či zcela jinak. Součet takto pootočených všech CO ze seznamu tvoří přímo mámící číslo nebo nepřímo tak, že každé párové pootočené CO tvoří první polovinu a nepárové druhou polovinu (nebo naopak nebo po párech či jinak) mámícího čísla.

Z tohoto různorodého postupu plyne mnoho možností už i jiného mámícího čísla a to dokonce dle stále stejných základních vstupních údajů (RD a D), které se však do Sítě nedoporučují přímo uvádět. Lepší je, si je zaznamenat někam mimo Síť, kde je nikdo nepovolaný nikdy nenajde. Nejlepší je jen vědět, koho se týkají.

Mámící číslo používá rodná jen proto, aby bylo možné v budoucnu dokázat, že se jedná o vlastní postup někde třeba ve Hře uvedený, který je odměňovaný za používání zatím jen ve výhrách dle mámícího čísla, přičemž dle skutečného osobního čísla postup lze odměňovat nebo výhry převést jen po dokázání vlastního mámícího čísla. Pochopitelně, že když se použije jedno či jen dvě RD, pak je jednodušší každé mámící číslo napodobit, ale čím více takových RD je, a čím více souvisí se skutečnými osobami ve společném okolí nebo s rodinou, tím je důvěryhodnost s každým RD mnohem větší. Také na významném dni D záleží dle toho, zda je obecně známým. Někdy je dobré už také uvést třeba i nějak skrytě další své mámící číslo dle stejných údajů, avšak ve zcela jiných souvislostech, neboť už jen to, že jsou takové údaje stejné, svědčí o vlastnictví.

18

Někdy postačí jen někam do sítí (dokonale bezpečné to je také pro všechny ostatní až v Síti) i pod heslem uložit cokoli se svým mámícím číslem dříve než takové číslo někdo napodobí. Důležité však je, aby bylo zřejmé, kdy se uložení provedlo, protože jen tak nikdo v sítích neovlivní takový den uložení a také nikdy stejným důkazem nedokáže, že ho sám někde jinde uložil dříve.

- dobro a zlo

Dobro nikdy neútočí ani nijak jinak nebojuje, ale naopak staví obrany u brány, hradby, ohrady, spolu též cvičí stráže na strašení a strážení a ochránce na dočasné ochrnutí útočníků a zřizuje společná vězení zjevně šíleným. Vše se pochopitelně provádí na náklady útočníků a to do všech podrobností až drobností, o čemž svědčí veškeré záznamy v Síti, z nichž je také už ze zkušeností zřejmé, kde je jaké zabezpečení potřebné.

Jakákoli nehraná odveta a to ani v dobrém slova smyslu není možná, neboť se jedná vždy jen o další zlo, přestože se jeví jako dobro. Naopak zábranou může být cokoli útočníky zničující avšak jen s dostatečnou výstrahou, kterou nelze přehlédnout a jinak ji jako výstrahu nevnímat a to včetně dětmi. Pokud třeba dítě není ještě schopné výstrahu dostatečně vnímat, tak se staví i různé hradby či hradiště, které není možné překonat bez hraní stejné hry, v níž se zloduši při takovém překonání vždy zraní či dokonce zahynou.

Při napadení je ve skutečnosti mnohdy nejlepší jednoduše jen utéct. Už ve hře je však používaná různá ozbrojená odveta ve špatném smyslu slova, neboť se tím chápe zlo proti zlu. Na straně proti útoku se však během odvety mohou tvořit už i různé obrané a ochranné štíty, které však už mezi odvetu nepatří. Každá odveta je ve skutečnosti jen okamžitou předem nijak nepromyšlenou mstou, a proto je už také každý výcvik na co nejrychlejší odvetu jakožto cvičení protiútoku za účelem ublížit útočníku, vždy už promyšlenou mstou. Naopak výcvik ochrany za účelem útočníka jen ochromit, už žádnou pomstou a tudíž ani odvetou není.

Mnohem lepší než jen odveta či msta, je využití útoku přímo jako zábranu a to přesně tak jak se odráží obraz či světlo v zrcadle. Kdyby to bylo možné, tak by se ve skutečnosti každá rána jen samočinně převrátila v proti-ránu, čímž by si útočník (přes výstrahu ale i s odkazem na hru) sám ubližoval nebo se jinak sám ničil. Zařízení, které by takové převrácení umožňovalo, je opět na náklady útočníků.

Nejlepšími útoky jsou však takové, u nichž by se každá rána nějakým zařízením přímo měnila na základní proud všem potřebným bez opětovného vrácení rány útočníkům, avšak náklady na takové zařízení potřeby stále přesahující, by zůstávaly útočníkům. Takové zařízení by nejen dokonale udržovalo bezpečí, ale navíc by útočníky přimělo konečně k přemýšlení o větší účinnosti takového zařízení, čímž by se nakonec změnilo na výborný herní nástroj.

Dobro proti zlu nikdy nebylo, není a nebude dobré, protože takové dobro je pouze nechápaným zlem. Naopak je skutečné dobro možné současně se zlem ať už skutečným nebo hraným a čím více je skutečného zla, tím méně je hraného zla, což platí také přesně naopak. Je přirozené, že čím více ochráníme i hrou dobro před zlem, tím se bude dobře a současně bezpečněji všem v takto chráněné oblasti žít.

Zlo činí zločinec, kdežto naopak dobro činí dobročinec, jehož si však mnozí pletou s dobrodincem, který ve skutečnosti nic dobré nečiní, ale naopak jen dobře (roz)dává ze svého bohatství to, co mu ve skutečnosti nenáleží. Dobrodinec tímto jen napodobuje hospodina, kde se místo hospodáře používá dobrák jako pán. Dobrodruh zase jinak naopak vyhledává jiný druh než činnost, a tak je to i s jinými nějak různě dobrými. Na opačné straně může být i zlodruh, zlodinec (jakožto zlý pán) či jinak zlý než zločinně, přičemž už i zloděj není zločincem, pokud také sám nemění děj na zlý děj. Účastník určitého děje na zlý děj se může a také nemusí přičinit na daném zlu, pokud se však na něm přičiní, je už také zločincem. Zloděj však obvykle jen nějak děj minulý překroutí, zatají a jinak jakoby ukradne, takže jen všechny takto zle věřící zlověrce zloděj uhrane k nějakým zlým činům. Takový zloděj se tudíž může, ale také nemusí zlých činů osobně dopouštět, pokud je však nějakým vůdcem, či vládcem nebo jen členem vlády, pak je samočinně i zločincem. Naopak dobroděj stráží dějiny přesně v takovém podání, v jakém byly ve své době skutečností, tak aby dobrá víra dobrověrců stále odpovídala do všech známých podrobností skutečným záznamům o dějinách už i v Síti.

19

Kdokoli není zločincem ale ani dobročincem, potom by se ve skutečnosti už nijak zlo či dobro v názvech nemělo vyskytovat, neboť to způsobuje různá mámení. Ve hře je však cokoli takto mámící jen pro dobro a také pro dobré vysvětlení tak jako třeba zde. Ve skutečnosti je mezi zlem a dobrem stále něco špatné, podle čehož se zlo činí, nebo naopak je mezi těmito mezemi stále něco slušné, dle čehož se dobro činí. Zlo je pouze horší špatností, kdežto dobro je naopak pouze lepší slušností.

Ryzí špatnost ještě nikomu neškodí, dokud ji sám nějak nadmíru skromnosti neuskutečňuje, což je však už zlým činem. Naopak ryzí slušnost ještě nic dobré skutečně společně potřebné nepřináší, dokud sám ryze jen slušný člověk nepochopí, že každý slušný člověk pouze potřebuje sdílet svoji poctivost ve sdílené Síti a to bez ohledu na tom, zda je slušných občanů méně či více než všech ostatních, protože i každý z menšiny může sdílet už i samočinně jen obecné hnutí v Moudrosti jakožto vlastní duševní ochranu všemi slušnými občany přirozeně (včetně dětmi) i stejně sdílenou. V dobrých přirozenostech si proto všichni slušní občané stojí za každým i jednotlivcem, což je v uskutečněné Síti už také samočinně (bez jakéhokoli dalšího úsilí).

Všem, kdo toto ještě nechápou, se zde vysvětluje, že při jakékoli dobré přirozenosti (jako například v úředních či dokonce soudních jednáních) jakožto řešení, důkaz či jiné podpory se všichni samočinně za toto připojují. Občanu, který se takovou dobrou přirozeností nějak brání před něčím tomuto odporující, stačí pouze v Síti podporu ostatních jednoduše připojit, s čímž už předem všichni slušní občané vždy samočinně souhlasí. Kdokoli nesouhlasí s jakoukoli dobrou přirozeností, pak může v Síti vysvětlit nebo na vysvětlení už od někoho jiného v Síti odkázat tak, aby bylo zřejmé, v čem dobrá není anebo v čem je nepřirozená, čímž se také samočinně vylučuje z oblastí jen takto odlišných ať už oborem (územně) či odborem (činností) či jinak.

Každá oblast samočinného sdílení se tímto rozpojuje nebo naopak zase zpět spojuje nebo už také jinak připomíná část řeky i s ostrůvky nebo celou řeku i se všemi prameny až po všechny vtoky do moře přesně dle přirozeného chápání dané však přímo určitým vysvětlením zaznamenaného v Síti. S řekou spojujeme také postup života vycházejícího z moře podél stále stejné řeky proti proudu k jednomu až ke všem svým pramenům. Jinou přirozeností ale ze všech možných je třeba keř či strom i s kořenem, nebo jen nějaké jeho části či plody či koloběh potřebných živin a to včetně vody z řek. Základní přirozenost je však v samotném slově přirozenost, se všemi potřebami pro zrod bytosti a po takovém zrodě pro zrod samotnou bytostí.

Dobré vždy je už samočinně, že nejdříve převažuje o dobré přirozenosti to, že pokud není označena za nedobrou (například u přírodních pohrom) je vždy dobrá. U přirozenosti se to vysvětluje tím, že samotný pojem souvisí s přírodou, která zase souvisí s okamžikem při rození bytostí v přírodě běžně se vyskytujících, neboť je nepřirozené, aby se bytost běžně rodící ve vlastní přírodě hned přizpůsobila zcela odlišné přírodě.

Přirozenost má tudíž přímo v přírodě a potažmo jen v takové, která odpovídá při rození dané bytosti, svoji dvojitou návaznost přímo s takovou bytostí, neboť v odlišné přírodě se nejenže zrození nezdaří, ale samotná bytost tam nemusí ani přežít. Člověk však už přežil i několik dob ledových, přestože žádný nález (mimo koster) svědčící o jeho výskytu, nesahá zatím ani do doby před poslední dobou ledovou. Neboli jinak řečeno, nikde se v sítích zatím neuvádí. Toto však znamená jen to, že dnešní člověk si toto už uvědomuje, ačkoli se na další dobu ledovou nijak obzvlášť nepřipravuje. Netvoří si zabezpečení a dokonce se na takový stav ještě ani neumí hrát. Je načase s tím už konečně začít, přestože doba ledová nás nepřepadne náhle. Ale na druhé straně, když se nyní ještě v pohodě na takovou dobu začneme hrát, můžeme potom ve stejné pohodě odolat i mnohem rychlejšímu nástupu nové doby ledové. A stejně je to také s jinými pohromami.

Jednou budeme mít každé blížící se zlo už tak dokonale ve sdílené Síti nahrané se všemi upozorněními a řešením, že bude vždy už jen skutečně vzrušující zábavou pro všechny přímo takto včas připravené a tudíž v pohodě. O mnohých nových pohromách už hry známe, jenže se jedná pouze o snímky, které ještě nikdo hrát neumí tak, aby smyslně s myslí navazovaly přesně na skutečnost. Mnohé takové snímky jsou však už od samého počátku určitým nesmyslem, přestože může obsahovat něco málo s myslí dávající smysl. Stačí jen to málo objevit, dále třeba už přímo síťovou hrou rozvinout a potom také dořešit.

Nezáleží tudíž ani tak moc na tom, kdo kde kým byl počatý, neboť si to nikdo nepamatuje, ale záleží na tom kdo, koho počal, počíná, počne či nepočne vůbec nikoho avšak z neschopnosti nebo jen proto, že mu to je nějak určitě nepříjemné. Že má neschopnost svoji příčinu o tom nikdo nepochybuje, jenže kde a kdy se

20

který předek nebo sám neschopný přičinil o takovou neschopnost, je někdy složité vypátrat. Přesto je každé takové pátrání lepší jen obecně (beze jmen) sdílet avšak i se všemi prostými odkazy propojující pátrání jiná už dříve provedená či současně potřebná stejně. Dva toky údajů se tak spojují do jednoho nebo jen část toku pokračuje v jiném ať už v čase minulém, současném či budoucím. Jen ten budoucí lze však včas změnit třeba i na nějak nově zvláštní jedinečný ze společného toku roztečený do jiného vlastního toku a později třeba i znovu se vrácený do společného toku, čímž se vytvoří společný ostrůvek, který lze protkat i jinými toky anebo na něm může být i další pramen. Někdy je však tok ukončen jen jezerem bez vtečení do moře.

Všechny přirozeně na sebe navazující údaje lze však propojit i jinou přirozenou silou nebo také naopak nepřirozeně, silou bytostí s určitou jejich činností, kterou umíme počítat pro umělá díla tvořená jen proto, aby sloužila třeba i jiným bytostem pro lepší život. Pokud však takové dílo způsobuje přímo i sebemenší zlo, jedná se o zlé dílo. Pokud se však jedná jen o postup, jak takové dílo vytvořit, ještě se o žádné zlo nejedná, přestože dílo bude zlé a tudíž ve jménu zla či zlého díla a tudíž zlými činy a tudíž zločinci stvořené. Dobro se brání (vždy bez boje) před jakýmkoli zlem, a proto i před tím malým a dokonce i před tím nejmenším zlem.

- pravá a levá- zločinci se hlídají

- chudí a bohatí

Chudobu lze jednoduše odstranit už jen tak, že každý je poctivě činný pro potřebitele přesně za takovou odměnu, za jakou je potřebitel zase svojí poctivou činností pro jiné potřebitele odměňován.

Dosažení vývoje proti veškerým a to včetně přírodním pohromám je povinností vždy všech nejbohatších boháčů, avšak jen jako splátka dluhu za jednoduché nabytí svého bohatství, neboť každé bohatství získané přímo anebo přes předky dědictvím nelze prokázat jako poctivě nabyté, ale spíše naopak jako tržně nabyté či dokonce od poddaných z robotní práce už dříve nabyté. Vždy se jednalo o nabytí nějakou silou oproti poctivé odměně a tudíž za nepoctivou odměnu těm, kdo takový bohatý majetek tvořili, avšak nedostali za takto poctivou činnost poctivou odměnu. Naopak si boháč část takové odměny přivlastnil třeba silou či dokonce násilím, takže se samočinně zadlužoval přesně dle přivlastněného nedoplatku za všechny činnosti.

Chudáci vždy věřili, že je boháči, jimž odvádí určitou daň, také chrání před všemi zlými vlivy právě za tuto daň. Ve skutečnosti však boháči takovou ochranu obrátili proti chudákům, protože si pořizovali vojsko nejen proti jiným vládcům, ale už také na potlačení nepokojů chudáků. Toto ještě více znepokojovalo chudáky, jenže už bylo pozdě na jakékoli vymáhání dluhů od boháčů, kteří používali chudákovy daně proti chudákům. Bez ohledu na vzájemné bitvy mezi boháči či na vítězstvích či na jiných výměnách panovníků, stále zůstávalo zadlužení boháčů jen obecně, neboť poctivý věřitel – chudák také zůstával a zůstává jen obecně a to bez ohledu na tom kdo z boháčů si jaký dluh od jiného boháče jakkoli a to třeba i v kořisti převzal nebo předává.

V současnosti takový dluh narostl do boháčova bohatství, které však sám neuznává jako dluh, přestože ho prokazatelně dle zde popsané přirozenosti nějakým chudákům dluží. V Síti se však u takových boháčů nepočítá, kdo kolik komu přesně dluží, ale jen se požaduje po boháčích, aby svůj prvotní dluh spláceli stále v tom prvotním významu, což je v ochraně před všemi zlými vlivy a to až tak dlouho, dokud nebudou patřit mezi obvykle žijící, přičemž ze všech takto obvyklých budou nejdříve na nejlepší životní úrovni, na mezi obvyklosti těsně však pod všemi boháči, což lze chápat jako obvyklou pohodu, kterou si činností lze udržet.

Mezi obecné pohromy patří také chudými nechtěná chudoba, při níž si není chudák schopen zabezpečit třeba už jen jednu z obvyklých a současně zdravých základních potřeb; strava, obydlí, ošacení a jiné bezpečí. Ze všech neobvykle žijících jsou přímo chudáci podobvykle žijící a boháči nadobvykle žijící, kdežto všichni ostatní žijí na úrovni obvyklé buď skromněji (až skromně) nebo pohodlněji (až pohodově), což se posuzuje zase dle toho, na které straně jsou od společné nejobvyklejší hranice.

Boháči se dále dělí na nejbohatší a zbytek zůstávající jen bohatými, přičemž hranice je daná mezi oběma skupinami samočinně. Těsně nad hranicí je skupina bohaté pohody. Tato hranice mezi oběma skupinami je samočinně přizpůsobivá s přesně odpovídajícím vyvážením vlivů zvyklosti (shoda skupin dle počtu členů dané skupiny vynásobeného veškerou hodnotou jejich majetků). Nad stavem bohaté pohody jsou už všichni ostatní nejbohatší vnímáni všemi ostatními jako sobci bez zájmu o společné blaho, ačkoli své bohatství mají

21

na úkor zase jen přímo těch, kteří jim ho vytvořili anebo stále tvoří nedoceněnou poctivou činností. Jejich zvyklost v držení takto nadměrného bohatství ať už v majetku či jinak je už zlou zvyklostí neboli zlozvykem.

Skupina bohaté pohody se oddlužuje různě dle všech potřeb. Nejdříve se řeší potřeby nejchudších, kdy ve skupině chudé skromnosti jsou všichni členové stejně nejchudší oproti skupině se všemi ostatními méně chudými členy, přičemž se obě skupiny chudáků počítají stejně jako u obou skupin boháčů. Ve skutečnosti a to z důvodu síťové samočinnosti, se všechny skupiny vzájemně vyvažují na stejné vlivy zvyklosti. Každým nesouladem se totiž mění meze samočinně i obvykle žijících na obou stranách s neobvykle žijícími tak, že se vše samočinně dopočítává do souladu opět bez přebytků i bez nedostatků.

Obecně totiž platí, že skupina nejchudších je současně vyvážená se skupinou nejbohatších a to dokonce každá spadající přesně do osminy podílu zvyklosti. Ze všech potřeb je běžná strava a obecné bezpečí všem stejně potřebné zajistit a to na nejlepší přirozeně možné úrovni odpovídající každé potřebné činnosti. U ostatních potřeb je chudá skromnost jakožto známka chudoby těch nejchudších avšak všech vždy těsně u hranice s jinými chudými, přičemž všichni tito nejchudší jsou vždy stejně nejchudší, a tudíž jsou samočinně vždy jen u hranice s ostatními chudými. Pod chudou skromností je život už vždy nedůstojný.

V chudé skromnosti se udržují; šílení zločinci ve vězení, ale i ostatní zločinci bez zájmu svobodně zločiny poctivě odškodňovat a také všichni ostatní, kterým to ale nijak nevadí, jako jsou duševně postižení včetně těch z lenosti nečinní. Je sice pravda, že malým dětem to také nevadí, jenže tyto bydlí většinou ve stejném obydlí s dospělými plodiči, rodiči či jinými opatrovníky, kteří rozhodují i o jejich oblečení. Dobře myšleno; nikdo jiný by ani chudou skromností neměl žít, a proto bez ohledu na počet v takové skupině, se samočinně vypočítává podpora z oddlužení nejbohatších tak, aby dotvořila jen jejich podíl zvyklosti přesně na 1/8.

Naopak zločinci poctivě odškodňující, jsou udržování na obvyklé skromnosti, což je na hranici obvyklého života ale už nad chudobou. Nejdříve se však rozprodává majetek zločince dle potřeb odškodňování až na mez chudé skromnosti, přičemž už během potřeb odškodňování lze projevit snahu o poctivé odškodňování, takže se může rozprodávání majetku zastavit už na obvyklé skromnosti. Až potom opět ti stejně nejbohatší splácí své dluhy avšak tak, že je současně převádějí na dluh zločince (způsob oddlužení boháčů), jakožto půjčku na všechny potřebné úhrady při odškodňování, na které zločinec zatím ještě nemá. Půjčku splácí ze své poctivé činnosti zločinec tak, že splátka odpovídá hodnotě majetku přesahující obvyklou skromnost. Taková splátka se používá na potřeby stejné jako oddlužení ze skupiny nejbohatších a to přednostně, neboť čím dříve splatí zločinec půjčku použitou na odškodnění, tím dříve nebude počítaný už za zločince.

Počítačově není už nijak složité, seřadit všechny jen dle majetků, vyčlenit nejchudší v chudé skromnosti, a pokud nejsou všichni stejně nejchudší a současně je tato skupina pod 1/8 podílu zvyklosti (zkráceně: 1/8 PZ), tak se postupně ti od nejchudších samočinně ale jen na 1/8 PZ podporují z oddlužení nejbohatších. Pokud stále i po dosažení 1/8 PZ zůstanou někteří chudí nad touto 1/8 PZ, potom už nepatří do chudé skromnosti, ale mezi jednoduše jen chudé. Oddlužením se samočinně přetváří i skupina těch nejbohatších ale jen částečně, neboť toto je pouze jeden z mnoha způsobů oddlužení všech boháčů.

Pro všechny lenochy a to včetně těch zločinných je důležité si uvědomit, že si téměř sami utváří skupinu chudé skromnosti, protože především na jejich počtu záleží jejich proti-úměrná podpora, což znamená, že čím více je lenochů, tím méně každý dostane podpory, protože skutečně celá skupina vždy tvoří 1/8 PZ dle skutečně všech skupin. Není moudré, aby ostatních 7 z 8 skupin doplácelo na nějak jiném už nesmyslném přerozdělování podpor.

Oproti tomu, čím méně bude lenochů, tím více zůstane poměrně k nim ve skupině duševně zaostalých a také šílených zločinců. Až potom, čím méně je všech v této skupině, tím větší jsou podpory pro každého, protože skutečně celá skupina vždy tvoří stále stejnou poctivou 1/8 PZ. Na opačné straně se může počet členů v chudé skromnosti blížit také vždy menšímu počtu ostatních chudých tak, že by takový počet mohl být dokonce i menší. Protože to však není možné, tak by se počet doplňoval jednoduše jen z těch nejvíce chudých. Tímto by se samočinně ovlivnily i ostatní hranice.

Všichni jsou tímto začlenění do 8 skupin se stejnými vlivy zvyklosti, přičemž členové těch krajních jsou vždy stejně nejchudší a nejbohatší. Rozpětí přitom závisí pouze na skupině nejchudší skromnosti, a čím více

22

se blíží počtem sousední stále chudé skupině, tím bude chudoba menší a tudíž i rozpětí všech skupin bude menší. Pokud by se obě chudé skupiny svým počtem přiblížili téměř až k hranici obvyklé skromnosti, došlo by k přeskupení jen na 4 skupiny, kde chudá a obvyklá skromnost by sousedily a stejně sousedské by to bylo také u obvyklé a bohaté pohody. Tímto by se chudoba už i trvale udržovala těsně pod hranicí obvyklosti, což chudobou skoro už ani není.

- lavice a úřad- hra na zločince

hnutí

- pojmem- volba zřízení

23

190105 hra slouží vždy jen k tomu lepšímu a to u všech účastníků, přičemž lepší je u nepoctivých, aby se stali už poctivými a tudíž také s odhalením příčin nepoctivosti, kdežto u poctivých je to jen bezpečnější okolí pro další vývin jen smyslů, neboť nebezpečné okolí smysly nevyvíjí, ale naopak přímo tím nebezpečím otupuje.

Když si uvědomujeme příčinu chudoby dobře, pak to není to samé, jako když si ji uvědomujeme správně, neboť správnost je pouhou polovinou dobra tak jako u jedince je jedna pravá ruka jen jednou ze dvou rukou. Ke správnému uvědomění čehokoli a to také chudoby je lepší uvědomění si i druhé části, a až potom je ještě lepší, uvědomovat si dobře obě tyto části dokonale sladěné. Je přece nepřirozené, aby u jednoho jedince byly ruce nesladěné třeba jen tak, že si jedna ruka dělá něco, na co nemyslíme, oproti druhé ruky.

Dobře lze odstranit chudobu jednoduše jen tak, že každý je činný pro potřebitele přesně za takovou odměnu, za jakou byl potřebitel zase svojí činností pro jiné potřebitele odměněn , přičemž se zohledňuje jen stejný čas činnosti avšak při srovnatelné jakosti mezi všemi možnými činnostmi. Správně lze odstranit proto chudobu jen tak, že každý potřebitel bude zaznamenávat do všemi sdílené jediné Sítě všechny náklady na jednotlivé položky jakožto odměny pro daného jedince, který takovou položku svojí činností vytvořil či jinak se na ní svojí činností podílel. K tomu je však potřebné, aby naopak všichni ti činní zaznamenali podrobně právě svoji činnost nebo činnost alespoň jednoduše odkázali na již dříve zaznamenanou stejnou činnost třeba i někým jiným prvně zaznamenanou. Stejná činnost avšak různě dlouho trvající může mít také jeden jediný záznam avšak s doplňkem pro jednotlivé činitele, v němž se uvádí právě ta doba trvání, protože kdo je činný se stejnou jakostí kratší dobu, pak ta doba znamená také poměrnou zkušenost k méně zkušeným.

Zde už chápeme, že nejsou potřebné různé zkoušky či ověřování zkušeností, protože z minulých záznamů u každého samočinně vše toto plyne. Dokonce si lze z takových záznamů nechat spočítat i ztrátu zkušenosti při dlouhodobější prodlevě v dané činnosti. Nepoctivý jedinec se bude snažit dělat nižší jakost, přičemž bude zboží nabízet jako jakostnější, což však první potřebitelé určitě brzy zjistí a taky do sdílené Sítě k dané položce jako záruku uplatní, čímž se nepoctivost nejenže odhalí, ale takový nepoctivec se s takovou činností stává nepotřebným až zavrhovaným a vzhledem k tomu, že musí také záruční opravu a to i včetně všech souvisejících nákladů potřebitele hradit, bude mu vznikat ztráta, takže sám zkrachuje. Také poctivý jedinec však může dělat méně jakostní zboží, avšak to už je zase jiná položka ve sdílené Síti a přesto s jakostnějším zbožím spolu vedená v takové členitosti, kde se posuzuje potřeba různě jakostního ale jinak stejného zboží.

Pokud je člověk v dané činnosti jen třeba pomalejší nebo naopak rychlejší než je obvyklé u dané činnosti, a přitom svoji činnost uvede jakoby nepoctivě za stejně trvající, pak se také sám potrestá. Pomalejší jedinec má za trest zamlčený delší čas než uvedený obvyklý, kdežto naopak ten rychlejší jedinec si buď mlčky působí nějakou zdravotní újmu, nebo je hloupý k tomu, aby svoji zdatnost uměl zaznamenat, jakože je zkušenější a tudíž se samočinnou výhodou za zkušenost, která je vždy žádanější a tudíž samočinně Sítí upřednostňována, zdůrazňována a jinak všem zdarma představována jako vzorová nejlepší ze všech nebo alespoň blízká tomu.

Nepoctivost při různých činnostech na různém zboží je tudíž samočinně Sítí odhalována nebo alespoň potrestána. Odhalení nepoctivosti však mnohdy nestačí, protože co pomůže odhalení viníka, když své oběti nic nenapraví a jinak ji neodškodní až do posledního důsledku ze svého přičinění na činu. Nejlepší opět je, když bude odškodnění probíhat nějak samočinně bez účasti oběti a to také co nejrychleji bez dalších škod. A protože takto nejvhodnější odškodnění souvisí také se všemi možnostmi viníka, který nesmí klesnout pod důstojnou mez obvyklého života (pokud už tam není), tak se mu vše až do úplného odškodnění až po tuto mez samočinně prodává jakýmkoli zájemcům a za cenu tržní u tržního zboží a za síťové jednotky u zboží tvořeného dle Síťových záznamů. Tržní cena se v Síti nijak nepočítá, protože jde jen o dohadování dvou či více jedinců jakožto trhání se o cenu, kde každý chytřejší trhne zisk na úkor toho nepoctivého, který sám uznává u chytřejšího, že se u jeho zisku o nepoctivost nejedná. Naopak je chráněný přímo Sítí každý hlupák, který by získal zboží se ztrátou, protože by na jeho úkor měl nepoctivec další zisk. Hra na hlupáky je však možná i tak, že hlupák sám uzná svoji ztrátu v tom, že se nejedná o nepoctivost, a tudíž to tržní zboží koupí.

Tržní cena se v Síti nepočítá, ale jen zaznamenává jako památka, dle níž si už každý sám může různě nesmyslně cenu přepočítávat i jako jiná památka. Sítí se ani trhu nijak nikomu nebrání, přestože se na trh upozorňuje jako na způsob dříve jediné možné avšak dnes už zaostalé směny zboží. Dnes umíme už vše počítat. Proto už ani nepotřebujeme jinak než ve hře tržní hospodářství, což mnozí ještě nechápou i neznali.

24

190107 Pod důstojnou mezí obvyklého života je vše-chudoba, která však odpovídá přesně svou (pod)hodnotou opaku někde nad mezí jako nadobvyklý život čili (nad)hodnota. Jak členitá je důstojnost, záleží pouze na dané soustavě, přičemž i poddůstojnost je jediným členem stejně jako naddůstojnost je jediným členem stejné soustavy obsahující však soustavu i pouhé důstojnosti jedno či více členité. Nejlepší je, když nikdo nežije poddůstojně, jenže to samočinně znamená, že nikdo nežije ani naddůstojně. Objeví-li se však někdo žijící poddůstojně, pak to znamená samočinně, že žije ten nejbohatší jedinec naopak naddůstojně. To však platí také naopak, pokud se někdo prohlašuje, že si žije nadobvykle dobře, pak současně uznává, že někteří a to přímo ti nejchudší žijí poddůstojně. Už když se někdo za naddůstojníka označuje, udává jiných chudobu.

V tržním hospodářství je jednoduché určit, kdo žije podobvykle čili poddůstojně čili v chudobě, protože takový jedinci nemají vše základní pro bydlení či ošacení či stravu či zábavu. Bydlení s ošacením nemusí být nějak drahé, ale musí tak jako vše ostatní být vždy zdravé a současně zdravější jak kdykoli v minulosti. Pouze zábavou lze také vše ostatní vyvíjet dobře, protože vývoj nikdy zábavný mimo hry není, kdežto při vývinu se zabavíme i bez nějaké hry. Vysvětlení je prosté, neboť vývoj souvisí s vojem a vojsky, kdežto vývin s vinutím.

Aby si člověk mohl vše základní pro život obstarat, pak musí být také, jako stejně činí, stejně odměněný. Kdo potřebuje žít lépe, pak také musí déle pracovat, což si však odporuje, protože kdo takto déle pracuje, ten nemá tolik času na rodinu a známé jako ten, který déle nepracuje. Je proto nesmyslem, že práce může být současně zábavou, takže je to pouze nesmyslná blbost a tudíž chytráky představovaná i hlupákům jako „dobrý“ nápad. Smysl dává přece jen taková zábava, kdy je člověk při ní obklopen rodinou nebo alespoň přáteli, což při práci není možné, protože při současné práci v tržním hospodářství každý jen soupeří či se dohaduje a jinak trhá o ceny s dodavateli a odběrateli. Také ve společném podniku s přáteli či rodinou se při zisku strhne boj o podíl a při ztrátě vzniknou dohady o vině, takže dochází k hádkám, jež i přátelství ukončí.

Kdokoli tvrdí, že mu je na trhu jeho práce současně zábavou, pak nemá skutečné přátele a ani nechápe rodinu, nebo se mylně domnívá o tom čím sebe a rodinu živí, že je to zábavné, protože nic jiné lépe neumí a to co umí, je v tom dobrý, neboť je žádaný. Jiný sprostě okrádá ostatní podle tržních pravidel, což považuje také mylně za poctivou zábavu. Jiný si naopak neuvědomuje, že za svoji činnost nemá dost poctivé odměny, a proto se mylně domnívá, že je za svoji činnost dostatečně nebo dokonce nadmíru odměňovaný. Mnozí tak nevědě žijí pod duševním tlakem chytráků, takže si způsobují zdravotní potíže třeba již jen častými přesčasy.

Doposud nikdo nevydal zákon o poctivém sdílení mezi všemi řemesly jen proto, že by to znemožnilo tržní hospodářství, které však nikdo nechce zničit, ale jen do všech podrobností zpodobnit do hrané podoby. V této hře však také soupeří tržní se sdíleným hospodářstvím tak, že když se cokoli tržní do hry ze skutečna přenese, pak také někdo vymyslí způsob naopak netržní pro celosvětové sdílení. Pochopitelně, že zpočátku to bude vždy nějak zčásti sdílené a se zbytkem tržním, jako třeba když sdílení ovládá jedinec nebo skupina. Ve skutečnosti však takové částečné sdílení není ani sdílením, ale počátkem pro poctivé sdílení i bez vládců.

V počátku se vždy dotváří dokonalá jednotka, což je ve sdíleném slova smyslu vždy bez vlády jedinci či skupinou a dokonce ani všemi, protože nikdo nikomu při sdílení nevládne, ale naopak všechny jen doplňuje stejně na všemi sdílenou hodnotu jednotkovou či vícejednotkovou přímo svojí činností anebo jinou účastí. Všichni účastníci daného sdílení si dělí také všechny výhry a to přesně dle povahy a podílu účasti na sdílení. Jedno či více sdílených oblastí může být se svými znaky také součástí obecnějšího sdílení a to až do několika řádů i se stejnými znaky. Se všemi těmito řády však může být součástí obecnějšího sdílení a to zase až do několika úrovní a pak i jiných členitostí (jako i prostředí skutečné, předpokládané, představové, sněné, …).

Dle takto různých členitostí si vše můžeme značit čísly a číslicovými soustavami jakožto Síť čísel kladných pro skutečná kladení ale také pro hraná kladení, přičemž kdekoli může scházet hodnota, což vyjadřujeme nulou jakožto prostředím pro hodnotu. Protože se v záporném počtu nikde na Světě nic nevyskytuje, značí se záporem jen jinak vysvětlená nula. Ve skutečnosti zápor znamená také rozdílový dluh k nějakému kladu, a proto je změna záporu přímo závislá pouze na změně sobě odpovídajícímu kladu. Jako příklad si můžeme představit zločince, který způsobil škodu, avšak vždy jen v takové výši, která samočinně odpovídá veškerým nákladům na odškodnění. Odhadování škody je bez jakéhokoli smyslu, neboť neznáme přesné výpočty na veškeré odškodnění a to ve všech podrobnostech, což vypočteme až poté, kdy se taká škoda dle přesných a úplných záznamů (nejlépe ale jen ve všemi sdílené Síti) už někdy v minulosti alespoň jednou odškodňovala.

25

19010λ Ve sdíleném hospodářství nejsou potřební žádní odhadci, neboť se sdílejí zdarma též všemožné návody, přičemž vlastník návodu je odměňovaný, až je takový návod kýmkoli v daný okamžik používaný. Pokud je v daný okamžik používáno i více návodů od stejného vlastníka, je vždy pouze za každý okamžik odměňován dle všech uživatelů pouze jednotkou, a proto je ve sdílené Síti pouze u poctivých řemeslníků možné přesně samočinně počítat a řídit co nejlépe všechny i pro nejlevnější použití každého návodu. Naopak v případech odškodňování zločinů je potřeba na obou stranách co nejrychlejšího odčinění, a protože se děje zločin vždy bez nějakého veřejného předchozího řízení, není možné dopředu spočítat ani nejlevnější použití vhodných návodů, z čehož plyne, že v případech odškodnění, může být ten nejlepší návod i jen jedním uživatelem použitý a také od vlastníka, jehož ostatní návody se současně nepoužívají (nebo žádné jiné nemá). To však znamená, že náklady na odškodňování mohou být téměř až dvojnásobné oproti běžně řízeným činnostem.

Ve skutečnosti je každý návod i více-členitý, neboť nejobecnějším členem je samotná myšlenka takového sdílení všeho přes jedinou Síť. Dalším členem podrobnějším je obecná činnost avšak s popisem, dle něhož se nahrazuje nějaký úřad nebo úřední činnost přímo daným síťovým návodem s určitým řízením (jako je i výše zmíněná nepotřeba odhadců). Jen takto obecně, u kteréhokoli úřadu, se jedná opět jen o nejobecnější člen, protože až takzvané počítačové příkazy na dané samočinné řízení všemi zadavateli údajů jakožto vlastníky už návodů předvádějící přímo záznamem psaným, kresleným či snímaným obrazně či zvučně či jinak smysly vnímaje nejvhodněji danou činnost nebo alespoň část činnosti. Obecně lze nahradit veškeré řízení údajů jen čísly a číslicovými soustavami jakožto Sítí čísel, takže v budoucnu nebudou potřebná ani zřízení (programy).

Síť čísel si lze uvědomovat nejdříve jako postupné počítání jednotek a to někde kladených, takže už také v prostředí ničeho, čemuž říkáme Nula. Když už máme hromadu takových jednotek, uvědomíme si, že takových hromad můžeme mít více, protože se vždy lépe uvědomuje mnoho jednotek po menších a přitom stejných hromádkách. Dalším objevem byl řád, protože když máme několik hromádek stejných, pak nám stačí jen jedna pro dokonalou představu o množství jednotek a potom také druhá řádová hromádka pro dokonalou představu o počtu stejných jednotkových hromádek. Až zde si uvědomujeme, že ta hromádka řádová musí obsahovat veškerý počet hromádek jednotkových ale jen úplných, ale jednotková hromádka už nemusí být úplná, pokud chápeme číselnou soustavu, v níž také počítáme i konečný počet jednotek smyslně nebo nesmyslně o jednotku méně než chápeme číselnou soustavu. Pochopitelně, že nejdříve bude to bez smyslů míněné, protože všechno se domníváme nejdříve bez smyslového vnímání a to až do doby, než si to myšlenkově vysvětlíme jakožto s myslí smysl společně. Myslet jednotkovou hromádku bez jednotek nám nedává smysl ale jen domněnku, že se jedná o číslo, přičemž se jedná pouze o číselné prostředí ale bez čísla.

Naopak myslet úplnou jednotkovou hromádku a při tom mít jen prostředí řádové hromádky a tudíž bez jakéhokoli čísla, nám smysl dává jako nesmyslná možnost, kdy nám nedosáhne jednotková hromádka nikdy úplnosti (nejvýše vždy o jedno menší) a tudíž úplnost nesmyslně nahrazujeme pouze prostředím jednotkové (ne)hromádky a jedničkou v řádové hromádce. Nesmyslnost je už jen v tom, že tvrdíme, že se jedná o vyšší řád, přičemž o vyšší řád v dané soustavě ještě nejde, protože se jedná naopak o úplnost předchozího řádu, který neumíme ještě zapisovat tak jako je zapsaný třeba už dnešní den. Nový znak „λ“ představuje desítku v desítkové soustavě, čímž je také ten nejnižší první řád (jednotková hromádka) naplněn, a protože zítra bude také číslem značený den ale o jedno vyšší, a tudíž přesahující počet znaků pro danou soustavu, tak se použije v prostředí druhého řádu už očíslovaný jedničkou první řád, v němž bude také první den takto „11“.

O tom, že lidstvo neumělo doposud dobře zapisovat řády, svědčí také počáteční den i měsíc v každém roce třeba oproti desátému dni v každém měsíci či desátému měsíci v roce. Když je „dobře“ zapsaný desátý den či měsíc (10), pak by měl být také první den a též první měsíc v roce zapsaný nulou, neboť bez takové opravy je nejdříve jen devět členů (1 až 9) v prvním řádu, než vznikne nový řád, kdežto s každým změněným kterýmkoli vyšším řádem je vždy možných už deset členů (0 až 9) v tom prvním řádu. Dokonce by měl být i první rok zapsaný nulou, jenže už v té době chápali první člen jako číslo, přestože se ještě nepoužívali stejné znaky pro jednotlivá čísla. Až později došlo ke „smíchání“ smyslného s nesmyslným, a tudíž stále blbě psané.

26

Když se jedná o pořadí, číslo vždy píšeme od jedničky, kdežto naopak při počítání počtu začínáme nulou jakožto prostředím pro počet, a pak nikdy není možná nula jinak než mezi dvěma sousedními jak pořadími tak o jednotku sousedními součty. Mezi druhým a třetím je nic a tudíž nula a stejně i mezi počtem dva a tři.

190114 Všichni víme, že slova nejsou nebezpečná, ale význam slov už nebezpečně znít může, avšak až provádění něčeho co tak zní, je nebezpečné. Trestat někoho za slova je zločinem ve vývoji, přestože se to v té době za zločin nepovažuje a dokonce se takový zločin obhajuje různými nepřirozenými zákony. Takoví zákonodárci ještě zločinci nejsou, ale jsou jimi všichni ti, kteří nutí ostatní podle těchto nebezpečných zákonů se chovat.

Pokud nezní slova nebezpečně, pak zní bezpečně, a když je provádíme, potom se také cítíme bezpečněji. Smyslem proto není, vystavovat se nebezpečí, ale naopak, vytvořit si tak dokonale bezpečnou ochranu, aby bylo možné se bezpečně procházet i nebezpečným prostředím. Tímto je vývoj ukončen, přičemž následuje vývin, neboť až potom je možné ochranu zdokonalovat pro stále větší pohodlí se současným vývinem sama sebe proti nebezpečnému okolí jakožto vývin zdravého a současně přirozeného přizpůsobení se prostředí.

Změna prostředí je tudíž možná jen dle takto přirozeného zákona vývoje, který souvisí s vojem i vojskem a tudíž i s vojevůdci ale jen do konce vývoje, po němž jsou vojska a proto i vojevůdci zbyteční a současně se ctí jen věčně zaznamenáni i s památečním vývojem do všemi sdílené Sítě. Bez takto věčných památek není vývoj nikdy dosažen, a proto nemůže nastat ani vývin. Koloběh stále opakujících se válek je nejdříve znakem vývoje ale jen do doby, než je samotný vývoj znakem zaostalosti, protože se objevil přirozený vývin z vývoje.

Bezpečně zní, že všechny nepřirozené a tudíž také psané zákony jsou pouze napsanou hrou a to až do doby, než někdo toto napíše, protože během vývoje takové zákony platí jen tak dlouho, než je počata všemi sdílená jediná Síť, do níž lze cokoli zaznamenat jen jednou a vícekrát se na to jednou zaznamenané nestejně odkázat, protože cokoli stejné je pořád to samé avšak různě počínaje až dvojkou a vždy o jedničku víc opakované. Postupně poznáváme i jiné možnosti opakování, jako třeba … u stejného jedince či jedincem jiným, na stejném místě či na místě jiném, následně či současně a v současnosti přítomně uskutečňované a současně při tom uskutečňovaném nové či znovu něco určité lepší poznané ale neuskutečňované … či jinak.

Pokud dochází k nějakému určitému opakování a to se týká také různého znovování, tak se jedná vždy o vývoj. Jednou si však uvědomíme, že se nic neopakuje přesně stejně, přičemž nám stačí objevit to nejmenší odlišení, aby ho bylo možné doplnit k tomu předešlému jako jen další pokračování vývinu k vývoji však už běžně známému, ale nikdy se už neopakujícímu bez takového odlišení. Z toho jen plyne, že starý zákon už nikdy neplatí, protože platí zákon nový, který zákon starý obsahuje jakožto jen do dané minulé doby platný.

Staré zákony proto platí stále jako současné, ale jen proto, že neznáme jejich nepřirozenosti. Tyto však neznáme proto, že stále nechápeme, že nepřirozenost škodí ve skutečnosti, kdežto naopak až ve hře je vždy užitečná. Je přece přirozené, že pouze hrou na něco zlé se lze lépe zlu bránit a nejlepší je mít dokonce tyto hry jakožto součásti jedné obecné Hry na ochranu proti všemu zločinnému a jinak zlo činnému. Taková Hra však musí být všem zdarma přístupná nejen ke hraní, ale také k dalšímu vývoji a tudíž i k poznání vývinu, protože s poznáním vývinu ve hře je už snadnější vývin poznat také ve skutečnosti, kde dle určité přesně související hry se už každý včasně obává odhalení jakéhokoli zločinu. Až s takovou Hrou, netřeba už zákonů.

Zločinem je například jen používání hotovostní (ražené či tištěné) měny, ale jen pokud se používá měna nějak bezhotovostní dokonale zabezpečená proti zločinům. Takové zabezpečení je však možné zase jen když nebude měna ovládaná či jinak řízená jedinci či skupinami, ale naopak všemi a u všech, a to třeba souběžně také s měnami dosavadními avšak už jen jako hranými pro různé hry. Skutečná měna je proto jedinou, která nemá žádná hmotná platidla a to ani jako nějaký obrázek či znak, ale jen jako síťová (myšleno jako jen v Síti používaná) Jednotka pro všechny hodnoty stejně jednotkově platná. Slova ještě nemají hodnotu a to ani jako zákon daná, avšak podle slov zní nebezpečí a naopak dle slov bezpečí. Znění však také nemá hodnotu, ale má protihodnotu jako hlučné a jinak zdraví škodlivé jako třeba i nechtěné opakování „vymývající mysl“.

Nechtěná hodnota je protihodnotou ke skutečné hodnotě, a proto také za nechtěné znění náleží tomu, co nechce takové znění, odškodnění jakožto odměna za obtěžování přímo od toho co mu to opakuje. Každé oznámení je proto dobré pouze jednou ve všemi sdílené Síti a současně s upozorněním nebo doporučením jen těm, kterých se to týká avšak včas jakožto s dostatečným předstihem, což je při dosažení určitého stavu.

27

Chtěná hodnota je opakem k protihodnotě, a proto taktéž cokoli záporné je protihodnotou k něčemu hodnotnému jakožto k hodnému či vhodnému (v hodném) kladu. Kdokoli tvrdí, že také zápor má hodnoty, pak si přirozeně odporuje, protože cokoli záporné nemůže být současně hodné, a tudíž je - nejméně hloupý.

190115 Jsem Člověk, což je název vyvíjejícího se druhu – bytosti od počátku všeho života. Ostatní druhy poznává člověk (jakožto jedna z bytostí) v různě odchýlených bytostech od druhu člověka, chápat to však zpočátku nelze, protože k chápání musí nejdříve dospět s poznáním všech takových možností odchýlení, neboť bez úplného poznání nenásleduje nikdy ani chtěné chápání. Až bytost pochopí, co je skutečné chápání dle všech odpovídajících znalostí jakožto znaků, pak nejdříve musí vědomě a živě prožit své první chápání dokonalosti něčeho, co už je běžně všem dokonalé, avšak stále nechápané. Takové uvědomění vypadá jako živý zázrak.

Živým zázrakem může být dokonce i dokonalá představa o něčem neživém jako třeba o Velkém třesku jakožto jedna mez celosvětová, ale současně o Velkém rozptýlení jakožto opačná mez celosvětová. O třesku se píše všude možně, kdežto dokonalé rozptýlení je jen jako prázdný celý Svět, který už známe všude mezi všemi tělesy, mlhovinami a dírami. Jenže oproti třesku se o rozptýlení nikde nedočtete. Je to až příliš nudné.

Zábavné však je, jak často se tyto meze střídají, protože někde mezi nimi život vzniká a zaniká a to stejně či jinak v každém směru (od třesku k rozptylu a od rozptylu k třesku). Člověk má však v pojmu dvě slova, „člo“ a „věk“, přičemž obecně se jedná o člo-věčnost, a proto člověk bude věčný, jen když si konečně místo hromadného lidstva začne říkat člo-věčno, a lidstvo ponechá jen jako památku či další odkloněný druh.

Vše co je dnes lidské a stále též dobré, není stejné jako člověčnostní, ale přesto je jeho součástí, protože člověčnost znamená také věčný život, což je možné, když zabráníme dalším třeskům i rozptylům, a Svět uchováme jen v těch dobrých mezích pro život. Jak přesně, to nikdo ještě neví, ale důležité je, že víme už o člověčnostním pokladu. Před-pokladem je pouze vyhotovit všemi sdílený společný návod na věčné členění.

28

190118 Moudrost … a až potom je všechno a to včetně moudrostí a nemoudrostí v Moudrosti, která nemá ještě žádnou vlastnost ani nijakou jinou členitost, přestože se všude projevuje jako nějaká podrobnější moudrost nebo naopak nemoudrost. Cokoli však v Moudrosti podrobněji míněné či domnívané může být nemoudře či moudře, ale pouze nemoudrost, na níž se včas upozorňuje je společně moudrostí tímto už určitou a danou.

Pokud budeme mít v Moudrosti veškerou nemoudrost jen jako moudrá upozornění na nemoudrost, pak je jakékoli obcházení upozornění pouze součástí obecného Upozornění na obcházení jakéhokoli upozornění určitého a tudíž danou nemoudrostí daného. Takovéto obecné Upozornění je tudíž podrobnější moudrostí v Moudrosti. Obecnost je však též spojena s určitostmi různě začleněných obecností i různě podrobnějších, přičemž každému slovu přisuzujeme jeho vlastní obecnost, avšak jiné slovo může mít obecný vztah nějak i částečně souběžný nebo vzájemně se obsahující, prolínající či zcela přímo nesouvisející avšak nepřímo vždy související a to třeba až v samotné Moudrosti. Nemoudré je cokoli vyčleňovat z Moudrosti, protože už samotná Nemoudrost je v Moudrosti jako pouhé Upozornění obsahující také veškeré znalosti o působení zla při obcházení dobrého Upozornění. Pokud schází tyto znalosti, potom je možnost bez dobra ale i bez zla.

Možnost bez dobra a současně bez zla je jako při pohybu mlhou ale bez mlhy, neboť samotná mlha je už upozorněním na nebezpečně rychlý pohyb proti bezpečnému nejrychlejšímu ze všech pomalejších pohybů. Ve skutečnosti se jedná o něco, co ještě neumíme smysly vnímat, přestože to tam je jakoby upozorněním na nebezpečí. Zde už chápeme potřebu vývoje smyslů pro jeho probuzení s následným vývinem smyslů pro jeho dokonalejší (s různě členitou myslí) až dokonalé (i s jednotkovou myslí) vnímání. Jednotkovou mysl si můžeme představit jako veškerá přirozenost ale jen s obecnými členy navzájem zasíťovanými podle různě bláznivých představ jakožto dle Sítě čísel, kde všechna známá spojení nejsou číslem, ale pouhým výpočtem.

Pouze tak jak které číslo s jiným číslem v Síti čísel spojujeme, tak také počítáme jako stav před výpočtem u výchozího čísla a stav po výpočtu u spojením dosaženého čísla. Vztažnost je zřejmá u jedničkové soustavy, avšak z pohledu všech následných soustav, protože každá přidává svůj vlastní soustavě daný znak pro počet všech znaků jako je jednotek v jedničkové soustavě. Dvojková soustava už odlišuje dvojku i jinak a to jako druhé v pořadí, takže dokáže zaznamenat dvě jednotky jako jeden další řád a to dokonce dvěma způsoby. Bez takto vyššího řádu si ho však můžeme už představit jako prostředí pro vyšší řád ještě neskutečný a tudíž jen hraný jako prostředí pro vyšší řád. Tak jak jedničková soustava obsahuje znaky, tak obsahuje dvojková soustava řády pomocí však nejen známých ale i jinak chápaných znaků zapisované. Vesměs jde o úsporu znaků pro počítání postupné po jednotkách a potom také o pochopení jiného řazení než postupného a to násobného. Bez násobků máme jen prostředí pro násobky řádů předchozích. Pokud si však takové prostředí neuvědomujeme ani ve druhém řádu, pak se jedná stále jen o značení postupném i více řády zapisovaném.

Pokud něco měříme v určitých jednotkách a přitom si neuvědomujeme, že také určitý počet jednotek tvoří další řád, potom máme měření pouze postupné. V hudbě ale též u řeči známe různý přízvuk (cize tón), přičemž se jedná o jednotku závislé na častosti opakování nějakého jednotkového zvuku. Během dané doby tak může zaznít tento jednotkový zvuk tak často jaká je častost, což se vyjadřuje počtem od zaznění prvního až po odeznění posledního jednotkového zvuku, přičemž v dané době jsou všechny její části i časově stejné.

Daná doba je zase naopak nositelem všech svých časů, a tudíž je časností. Častost se vyjadřuje v počtu za časnost, která se však vyjadřuje v nějakých už obecně známých jednotkách času (vesměs jde o počet zvuků jednotkových za určitý čas). Přízvuk je ve skutečnosti jen častost související se zvukem rozpínajícím se do prostředí pro zvuk vhodného, protože v prostoru bez jakékoli hmoty není zvuk možný. Čím řidší prostředí je, tím se síla zvuku od zdroje rychleji vytrácí, což i naopak znamená, že hustější prostředí lépe zvuk zachovává. Jenže důležitý je také poznatek, že výrazná změna hustoty prostředí, nezpůsobuje dokonalý přenos, ale naopak jen částečný s odrazem zvuků zpět do svého prostředí. Příroda si tak jakoby chce ponechávat svoji sílu zvuku pro sebe a to bez ohledu na zdroj zvuku. Toto známe i jako ozvěnu při rozptylu zvuku v řidším prostředí s odrazy od hustějšího prostředí. Jednotkové zvuky se však neliší častostí (přízvukem) ani časností (délkou) ale silou a pak i přirozeně smysly vnímatelným zdrojem, který stále nesmyslně nazýváme barvou.

29

Ve skutečnosti je síla zvuku závislá na počáteční síle vysílané zdrojem, prostředí a místě vnímání zvuku. Zdrojem jsou však vysílané všechny také ostatní vlastnosti zvuku, který se však rozpíná v různém prostředí různě rychle, a pokud je daný zdroj vůči místu příjmu navíc v pohybu, pak dochází také ke změně přízvuku.

Je přirozené, že když se vysílač (zdroj) zvuku pohybuje směrem k přijímači zvuku už stejnou rychlostí jakou má ve stejném prostředí rozpínání zvuku, pak se za celou dobu pohybu zdroje dohání vlastní zvuk, takže dochází k zesilování takového zvuku o zvuk už dříve vyslaný (a tudíž už také o něco málo či více slabší). Jakmile takový vysílač mine přijímač, může být zvuk už i několikanásobně silnější než je vysílaný zdrojem. Takový zvuk však není jen zesílený, ale také častější, protože každý další jednotkový zvuk dorazí k přijímači vždy o něco dříve oproti jednotkovému zvuku předešlému - častěji, než je ve skutečnosti zdrojem vysílaný.

Dle různého zdroje zní směs jednotkových zvuků různě, přičemž se jedná o více stejných jednotkových zvuků současně avšak i s různou častostí a síly. Je-li například zdrojem zvuku rozbití skla, pak zní jinak než třeba zvuk houslí nebo vysloveného písmena. U hudebních nástrojů hrajeme vždy jeden či více základních přízvuků současně, přičemž se každý rozechvěje i ve sladěných násobcích častějších k základnímu přízvuku. Názorně si to lze představit u rozechvění struny, která je upevněna na obou koncích nebo je na jednom konci uchycena prstem. První rozechvění zazní přízvukem odpovídající chvění z celé takové délky, ale pak se začne chvět i různě v násobcích o stejných menších částkových délkách a stále z celé délky uchycení struny.

U jakéhokoli zvuku je však důležité chápat, vždy stejné jednotkové zvuky avšak současně různě znějící a také různě doznívající, přičemž je možné doznívání změnit i na jiné znění. U strun víme, že čím je struna tenčí tím je častost vyšší, čím je rozechvění větší, tím je síla zvuku vyšší a také čím je struna delší, nejen že je častost nižší, ale též tím trvá déle i doznívání avšak současně při stejném rozechvění je síla zvuku zase nižší. Pochopitelně, že záleží i na surovině, z níž je struna, neboť každá surovina má i jinou vlastnost (tvrdost, …).

Pomocí počítače už si umíme dokonce přehrát jednotkový zvuk a více takovým zvukům přiřadit už i odpovídající nástroj, hlas nebo jiný přirozený zvuk jakožto neskutečný avšak hraný zdroj znějící jak skutečný. Nyní umíme nejen přirozený zvuk změnit na číslicový, ale také číslicový zahrát téměř stejně jako skutečný.

V hudbě jsme trochu odbočili, protože jsme potřebovali vysvětlit přízvuk, přičemž si uvědomujeme 12 sousedních přízvuků (známé jako 7 celých a nesmyslně 5 polovičních, které jsou ve skutečnosti také celými, neboť mezi všemi je rozpětí častostí stejně násobné jakožto jen mezi celými – vždy pouze o 12√2 násobek) jako jeden celý první řád, přičemž následný první řád se liší od předcházejícího vždy dvojnásobnou častostí každého druho-řádově vyššího přízvuku. Velikost druhého řádů stále člověku slyšitelného zvuku je taktéž až 12. První řád označuje daný přízvuk, kdežto druhý řád jeho začlenění v dvojnásobných častostech, z čehož plyne, že častost nejnižšího přízvuku by měla být přesně jednou jednotkou, neboť o druhořádově jednotku vyšší je prvním nejnižším přízvukem s častostí 2 (pak 4, 8, 16, 32, 64, 128, 256, 512, 1024 a dvanáctá 2048).

Síťovou jednotku času lze tímto odvodit zcela jinak ale už i přirozeně dle smyslového vnímání sladěných slyšitelných zvuků, než je dnes používaná nepřirozená a nějak záhadně odvozená jednotka času (přibližně 16,35 násobně delší). Jednotky častosti jsou jednoduše jen převrácenou hodnotou jednotek časových a to i se svojí přirozeností pro zachování sladění mluvy s hudbou, kdy chápeme vzájemně si odpovídající přízvuky značené i s druhým řádem (místo nesrozumitelně jakožto cize tóny a půltóny v oktávách).

Pro další vývoj si můžeme představit taktéž vnímání zvuků s trojnásobnou četností spolu však sladěnou s doposud vnímanou dvojnásobnou četností, což by však znamenalo rozpětí v násobku určité odmocniny ze tří. Pro přibližně stejné rozpětí by se však muselo jednat o 19-tou odmocninu a tudíž o 19 přízvuků v řádu, přičemž druhý řád by měl mez slyšitelnosti už při hodnotě 8. Důležité však je, že při dvojnásobku je 12 přízvuků, kdežto při trojnásobku o 7 více, přičemž rozumově se jeví (mylně) jen o 6 více.

30

190122 Hra vycházející ze skutečností, tak to je vše o čem se zde píše. Jak daleko sahá skutečnost, už záleží na každém čtenáři ale i na každé době. Také druh hry, zda je děsohrou či veselohrou, vědeckou či bláznivou, zamilovanou či nenávistivou, pohádkou či vážnou, s hudbou a zpěvem či s básněmi, napínavou anebo jinak zaměřenou, je taktéž na čtenářích či přímo na účastnících, neboť každý ji může též dotvořit a dále vyvinout.

Nezáleží ani na tom, jak taková Hra začíná, protože může pokračovat do budoucnosti ale také navazovat na minulost stále v minulosti až po současnost. Je však pochopitelné, že hra odkloňující se už v minulosti od tehdejší skutečnosti je pouhou nesmyslností a jinou zábavou o „kdybychom tak činili“, což už nikdy nebylo a ani nebude. Minulost změnit nelze, ať se snažíme jakkoli, ale rozvinout v současnosti přítomnost o mnoho nových a znovu opakovaných her můžeme. Jenže, kdo chce hrát znovu ty staré hry, pak je musí také nějak spravit anebo jinak přizpůsobit, což znamená slevit. Takovou slevou se však nic nespraví, ale lze ji už chápat jako sladění s pravou rukou i tu levou a současně s levou tu pravou ruku. Už se nejedná o soupeření stran.

Novou hrou je naopak vše bez spravování a bez slevování avšak tak dokonalé, že to ani potřebné není, neboť slevou je odlišnost hodnoty nepotřebné od znovující, kdežto naopak spravením se navýší hodnota z nepotřebné na potřebnou avšak vhodněji než při vytvoření nové stejně potřebné stejné hodnoty . Názorně si to můžeme vysvětlit u zastaralého či pokaženého zboží, které má stále nějakou zůstatkovou hodnotu ale už nepotřebnou. Jsou tedy dvě možnosti. Buď zboží znovit rozebráním či jinak slevením na základní suroviny a z nich vytvořit zboží potřebné třeba i stejné avšak nové, nebo u zboží pokaženou část spravit a tím povýšit jakoby na nové. Pochopitelně, že při spravení bude jen část zboží nová, avšak přímo tato část bude mít životnost nejvýše jako i ostatní části zboží nebo alespoň jako ty části, u nichž nechceme pozdější spravování.

Sleva zde má zcela jinou a to vyvinutější podobu, než doposud stále ještě v současnosti při tomto novém myšlení používanou. Přítomně je sleva pouhým nástrojem tržního hospodářství k omamování spotřebitelů, neboť se uvažuje jako umělé (ničím jiným než trháním) snížení ceny zboží na téměř stejnou hodnotu, jakou měla před předchozím opět uměle tržním, ale nadměrným zvýšením ceny. Tržní hospodář – trhač se pouze rozhodne, že nejdříve zdraží nadměrně zboží, aby ho mohl vzápětí jakoby slevit na cenu o trochu nižší než byla před zdražením, protože po slevě bude opět zdraženo avšak už na cenu nižší, než při zdražení ale současně vyšší než před zdražením. Po čase opět tento koloběh opakuje, ale jen tak, aby ve výsledku byl na tom přibližně stejně jako ostatní stejným způsobem soupeřící trhači. Aby co nejvíce zmátl spotřebitele, pak tento způsob zdražování používá různě časově pro různé zboží a to taktéž jindy jak soupeři pro stejné zboží.

Spotřebitelé potom, jak ve zmatku, jezdí od jednoho trhače k jinému, protože každý má chvilkově nižší ceny u jiného zboží. Někdy dochází až k takovým šílenostem spotřebitelů, že už také mysli zbaveni si ani neumí spočítat, že při takto hromadných nákupech je zboží hned vyprodané, takže ho mnohdy ani nekoupí a tím pádem je tyto nadbytečné cesty a čas stojí i mnohem víc, než skutečně „ušetřili“ při těchto nákupech.

Sleva přítomná oproti nově myšlené jsou jako dvě sobě si opačné slevy, kde jedna už současně při tom novém myšlení je nástrojem stále ještě přítomného tržního hospodářství, kdežto ta nová už v tom novém myšlení ještě nepoužívaná bude nástrojem pouze sdíleného hospodářství. Pojem sleva má význam snížení ceny však i jinak než jen ta působící šílenství. Jde i o špatné pochopení samotné hodnoty, též užívané v trhu.

Tržně určené hodnotě říkáme, že je spravedlivá vždy až po určitých dohadech, zpravidla zaznamenaných i v nějaké dohodě. Jenže taková hodnota se téměř vždy liší od hodnoty odpovídající poctivě vynaložené a trvající práce a tudíž od hodnoty poctivé (nové či zbytkové po určitém čase přirozeného rozpadu a taktéž opotřebení). Spravedlivá hodnota je určována nějakými pravidly a jinak právně, což je však jen jedna ze dvou částí pro určení poctivé hodnoty, protože různí překupníci, zprostředkovatelé a jiní trhači mají svoje práva na zvyšování hodnoty stejného zboží jako tvořitelé, přepravci, skladníci a jiní netrhači zboží od poctivé hodnoty. Ve skutečnosti je však tržní hodnota spravedlivá jakožto navýšená o různě určené trhači své podíly na hodnotě zboží jakožto nadhodnota a tudíž i při zachování odměn netrhačům. V takovém případě je však spotřebitel nucen zaplatit nejen tu poctivou hodnotu netrhačů, ale taktéž nadměrnou nadhodnotu trhačů.

Naopak se mylně jeví také jako spravedlivá hodnota opačná a tudíž slevedlivá, kdy trhač požaduje přímo po netrhačích nějaké množstevní jakoby slevy, které si však započítává jako svoji nadhodnotu spotřebiteli,

31

takže se může jevit stejně i jako poctivá. Ve skutečnosti je vše na úkor netrhačů tvořících poctivé hodnoty. Všechny právní předpisy tyto nadhodnoty umožňující jsou však potřebné, jen když si neumíme sdílet netrh.

190123 Chceme-li něčemu rozumět, pak se musíme nejdříve pohrát se všemi souvisejícími slovy. Rozumění se jakoby skládá z dobře pochopených slov. Rozum je daný nějakou skutečností, které se různě nerozumně až jednoznačně rozumě přizpůsobujeme. Rozumu nerozumíme až rozumíme tudíž jako všem společné vědomí.

Člověk si často plete rozumění s chápáním, protože se marně snaží nejdříve pochopit rozum, přičemž je možné nejdříve naopak rozumět chápání jakožto vědění souvislostí všech uchopitelných skutečností k určité skutkové podstatě. Chápání není proto ještě žádná víra ani žádná předtucha či domněnka, ale naopak vědění o všech propojeních mezi všemi souvisejícími členy určité soustavy stejně jako představa různých znaků různě ve své síti propojených, přičemž každý jiný znak než ten nejjednodušší je samotnou sítí (vlastní soustavou) nějak jednodušší než soustava takto celkově určitá. Není možné určitou soustavu chápat, pokud se místo nějakého členu představuje jen prostředí pro daný člen. Každá přirozená soustava je totiž úplná, a bez úplnosti všech členů není možné, aby tato soustava byla plnohodnotným členem nějaké jiné soustavy.

Neúplnost soustavy je možná jen jako konečná soustava, u níž nevnímáme její začlenění v soustavě jiné, přestože tam je. Omezení je způsobené jen osobní zaostalostí smyslů či v mysli, což mnozí ještě nechápou. Soustava veškerého cítění je daná jednak myslí a současně s myslí spojenými všemi smysly, ať už známými či neznámými, přičemž mysl není smyslem, i když tvoří smysly s myslí společnou soustavu různého cítění. Když známe u člověka pouze pět smyslů, pak s myslí se jedná o šestkovou soustavu, přičemž nemusíme ještě chápat, že třeba chuť nemusí být jen jednoduchou soustavou, neboť obsahuje soustavu i „neznámou“.

Například soustavu všech jedů neumíme jedno-smyslově rozeznat, přestože ústrojí na vylučování jedů částečně vyvinuté už máme. Jed pokládáme za zlo, ale stejně pokládáme za zlo různá zabití a jiná tělesná ublížení projevující se stejně jak u jedů také bolestí. Co však nebolí, je, když nám někdo náš majetek odcizí. Přesto je odcizení majetku osobního či nějak více-osobního právně pokládané za zlý čin. Jenže nechápeme, že takové právo platilo i v době, kdy jsme ho ještě neznali, v době, kdy si mnohý přivlastňoval území, bez toho, aniž by to všem ostatním zaplatil, takže si pojem odcizení bez jakéhokoli práva zaměnil za přivlastnění.

Pokud by v dané době už obecné právo bylo v platnosti, pak platilo jen pro někoho, což však nebylo to správné obecné právo ale naopak špatné právo a tudíž bez práva. Kdyby platilo pro všechny stejně, pak bylo právem správným, a proto by také přivlastnění jakéhokoli území bylo s vyplacením všem, protože celá Země patří přirozeně už od prvopočátků života na Zemi všem bytostem pozemským jako i zde jejich vlastnost. Pojem přivlastnění si území nemohl z tohoto zde uvedeného důvodu vzniknout právně, a proto je pojmem jen hraným pro pojem odcizení všem bytostem, zde pochopené zatím jen jako pozemským . Ve skutečnosti neznáme celosvětový význam naší Země, ale už chápeme, že nemusí být už uzavřený před okolním světem, ale naopak otevřený okolnímu světu přesně tak jak bude okolní svět otevřený tomu našemu pozemskému.

Okolním světem se přirozeně rozumí okolní části celého Světa s okolními mimozemskými bytostmi, kde nejbližším okolím je sousedství a vzdálenějším i to nejvzdálenější či jinak nejobtížněji dosažitelné. Obecně tudíž platí, že jak se otevřeme ostatnímu (vzhledem k pozemskému) světu, tak se také otevře ostatní svět pozemskému, což se bude dít nejen naším přičiněním jako zpočátku, ale potom i přirozenou samočinností jen dle naší (avšak i každého jednotlivě) nezaostalosti ať už mysli tak i s myslí smyslů spojených. Ve Světě skutečném není ani možné od určité hranice vyvíjet mysl a tudíž ani s myslí spojené smysly stále stejným způsobem jako po tuto hranici, protože po takovou hranici potřebují bytosti dospět k dokonalosti nástroje, kterým tyto hranice překonávají bez jakéhokoli zla, což je možné pouze určitou přesně danou rozumnou Hrou jako třeba jen „O dané hranici“. Chytráci budou stále chtít za tuto hranici dostat také zlo, jenže to si neuvědomují, že taková ta jejich hranice není tou dobrou hranicí, ale naopak tou nějakou jejich nesmyslnou či bez mysli dřívější hranicí, na níž se pálí čarodějnice, nebo hranou, o níž se lze pořezat nebo si jinak ublížit.

Jakákoli hra vždy samočinně vylučuje skutečné zlo, přestože ho ponechává jen jako hrané pro uchování všech památek jakožto i na zlo. Hra na všechny možné zločiny a to se všemi způsoby odhalení a s důkazy působí jako dokonalá ochrana před stejnými zločiny jen když se veřejně ví o každém účastníku takové hry. To je však ve sdílené Síti samozřejmostí. Každá hra na zlo je v Síti považována jako opak zla při hraní v Síti,

32

protože když se „hraje“ mimo Síť, je naopak zlem skutečným. Je dobré se hrát na zlo i s jeho dokonalým odhalením, když víme, že naopak ve skutečnosti je takové zlo také takto jednoduše dokonale odhalitelné . Toto však lze opět jen pomocí stejné Sítě odhalovat, což značí, že síťové hry jsou přímo návody na odhalení.

190125 O sobě nemám potřebu zatím nic psát a také o mé osobě není potřebné nikomu nic vědět do doby, než bude stejně jako já či lépe sdíleně nejen přemýšlet, ale i něco v Síti dobrého dělat. Přesto si každý čtenář sám může z mých záznamů představit, co mám na mysli stejného či jiného jako jiný člověk a přesto jinak i stejný člověk. Takže mne jmenujte třeba jen „Člověk“ nebo „Člo Věk“ tak jako každého jiného, bude-li chtít. A pokud se také tak jmenujete, a chcete se odlišit, pak si nedávejte moje číslo 198431, které je jedinečné v tom, že skrývá nejen moje rodné číslo RD, ale také rodná čísla jiných mně nějak blízkých, přičemž to moje je první v seznamu a ostatní mohou být i seřazená třeba od nejmladšího nebo i třeba dle obliby či dle rodiny nebo také dle známosti. Toto moje mámící číslo skrývá i nějak významný den D týkající se nějak zvláštní události, od něhož se počítá dnová odlišnost DO vzhledem ke dni narození i každého z blízkých. Od DO se počítá číselná odlišnost CO vzhledem vždy k sobě vlastnímu číslu za lomítkem u RD. Každý člen v seznamu všech CO má svoje číslice v čísle CO pootočené doprava či doleva třeba jen dle pohlaví nebo příbuzenstva anebo jen v jednom směru od prvního či druhého o tolik míst kolik se liší od pořadí prvního či druhého či jinak. Součet takto pootočených CO tvoří moje mámící číslo, takže mám možnost už i jiného mámícího čísla.

Každý může mít v Síti svoje jedinečné mámící číslo, přičemž toto moje je jedinečné i v tom, že je první ze všech a proto také jako jediné v počáteční Síti, která ještě nenabyla skutečně zrozené Sítě jakožto nabytá sdílená Síť, protože tu už někdo sám či s jinými stvoří s odkazem na první číslo a přidá také svá čísla. Všem se i upozorňuje, že vydáváním se za někoho jiného použitím čísla cizího se také samočinně Sítí přisuzují zásluhy dle použitého čísla. Naopak jakékoli nezáslužné záznamy v Síti nic zlého neznamenají, protože opět samočinně znamenají jen další upozornění na zlá jednání, takže znamenají i zásluhu v upozorňování na zlo.

Sdílená Síť se vyznačuje svojí věčností záznamů, slučitelností jedné své části s jinou dosud neznámou do svého jedinečného celku, udržováním své zálohy i na jiných místech a jinými vždy nejlepšími možnostmi. Věčnost všech záznamů znamená, že je není možné mazat ani jinak měnit, ale jen doplňovat o jednoznačné záznamy nebo o (obousměrné nebo více-směrné) odkazy na jednoznačné záznamy. Zpočátku bude však Síť alespoň co nejlépe zabezpečená avšak se správcem, majitelem a jinými tvořiteli, kteří zveřejňují své činnosti v Síti co nejpodrobněji, neboť slouží i jako vzory pro všechny ostatní činnosti v Síti vždy už vzájemně sdílené.

Každý záznam v Síti je tím věrohodnější, čím je dříve sdílený a tudíž zveřejněný. Věrohodný je tudíž jen ten současně s děním zaznamenávaný jakožto naživo, přičemž je zaznamenaný nejdříve jen do dočasné paměti sloužící však jen po dobu vyhledávání shodného záznamu, protože když není nalezen stejný, je dočasná paměť samočinně překlopena na věčnou. Naopak, když je alespoň část nalezena jako shodná, je nahrazena tato dočasná paměť jen odkazem na stejnou část. Někdy se může lišit stejný záznam v dočasné paměti jen lepší jakostí, což však nesmaže ten původní záznam, ale jen ho označí jako horší jakost, protože může stále lépe sloužit pro rychlejší třeba jen prohlížení nebo třeba jen do nějaké hry. Dokonce i nové stejné záznamy s horší jakostí lze ukládat, ale třeba jen na dobu, než se zaplní veškerá paměť bez rozšíření.

33

190126 Lidstvo se liší od člověčenstva také tím, že nezná základy odlišností mezi jednoduchým, dvojduchým a víceduchým opakem. Jednoduchý 1opak se projevuje totiž v odlišnosti jen s příponou „ne…“, přičemž už samotné „ne“ je jednoduchým opakem k „“, což však nelze vyřknout, a proto se používá „ano“. Zde je nutné upozornit, že mlčení neznamená „“, ale naopak znamená nevědomost nebo neochotu či jinak-duše naopak k neochotě jen bez vměšování (většinou u výslechu). Nevědomost je tudíž nejméně dvojduchým vyjádřením mlčení, neboť k „“ jakožto k „ano“ je jednoduchým opakem „ne“ a stejně je také jednoduchým opakem k nevědomosti pouhá obecná jakožto nějak počatá vědomost. Podrobněji je už vědomost nejen počatá, ale současně 2nabytá neboli o něčem někde se vyskytující. Ještě podrobněji je už vědomostí i to osobně známé.

U známých vědomostí rozlišujeme navíc také to, zda je to známé přímo osobou nebo nepřímo avšak jinou osobou přímo zaznamenané, kdežto vlastní osobou to zaznamenané už jen poznané. Poznatek má tudíž dvě části; „po znalost“ vždy jen osobě přímé jakožto při objevování 3znalosti ať už počaté nebo i někde neznámo kde či jak nabyté, a potom už „po znalosti“ což může být pouze osobou přímou a pokud znalost zaznamená, tak i osobami jinými nepřímo čili ze záznamu (kresby na skalách, knihy, … počítačové záznamy).

Zde jsou však už potřebná upozornění, že jakýmkoliv překladem se může věrohodnost záznamu snižovat, čímž se stává z vědění víra ve skutečně prvotní záznam, který se jednou přeloží dle skutečně jednoznačných převodů bez jakýchkoli dvojznačností. V prvopočátku se dokonce ještě neumělo nic nijak zaznamenávat trvaleji, a proto se různým vyprávěním z pokolení na pokolení jakožto, že právě tak se to stalo, přičemž je pochopitelné, že si vypravěč vždy něco přikrášlil a něco také vynechal, takže vznikly různé výpravy či bajky.

Už čtyř-duchou vědomostí je přímo toto dosavadní 4chápaní buď jen jako upozornění obsahující něco více či méně skutečně poznané, ale protože neznáme přesně vše co je znalostí, pak se jedná o upozornění na neznalost. Nebo je něco od prvopočátku přímo zaznamenané, ale stále nepřeložené jednoznačně. Nebo je už vytvořen dokonalý překladač ve spojení na přímý v minulosti zhotovený záznam. Nebo je záznam už přímou osobou do Sítě zaznamenávaný pro všechny ostatní jen jako sdílený pro další rychlejší a také jinak jakostnější vývin (bez voje, vojsk a vojevůdců) z dosavadního už konečně dokonale dosaženého (vše)vývoje.

Pochopení je také dvojího významu, neboť je chápané jednak „po chápání“ daného jako taktéž zde před chápáním, a pak je chápané i jako „po chápání“ následujícím po vědomosti zvaného chápání. Dle chápání je nám už věděná vše ta minulá znalost se všemi vzájemnými návaznosti pro budoucí jinak další návaznosti až ke konečnému rozumění přirozené skutečnosti, což je však už pěti-duchou vědomostí nyní však už nezávislé na jedincích, ale naopak pro všechny bytosti stejně stejnou přírodou přímo daná a jinou přírodou stejně jinak s vlivem jiným odpovídající odlišností prostředí rozuměná. 5Rozumem je tudíž jen přirozené společné vědomí, přičemž zpočátku každý může rozumět jen tomu svému prostředí a to i se všemi změnami do páté soustavy, protože až od následující soustavy se jedná o 6myšlení přesahující už rozuměnou vlastní soustavu.

Už při takto přesahujícím myšlení se s myslí dotváří naše běžné smysly na dokonalejší, což není možné při myšlení pouze v rozsahu naší už rozuměné soustavy. Pokud ji však nerozumíme, pak ji můžeme stále ještě chápat dle zde tohoto dosavadního nepřesahujícího chápání. Pokud toto však ještě nechápete, pak je zcela zřejmé, že jste toto zde nyní poznali jednoduše jen proto, že jste si to až po tato slova přečetli . Taková znalost se už „vryla“ do paměti čtenáře ať už chtěl nebo nechtěl, ale protože četl stále až po tato slova jen dobrovolně jakožto i ochotně, pak to bylo také bez přinucení. Naopak, když tato slova budou v učebnicích, pak se kterýkoli žák může domnívat, že jsou tato slova nástrojem přinucujícím, což už naopak účelem není.

Účel je tudíž už na Světě jakožto počatá Síť všemi sdílená jen obecně bez dalších podrobností skutečných ale možných jen jako počaté a v počátku už také podrobnosti jen obecně nabyté. Jenže bez nabytí nejen v počínající Síti, ale také v nabyté Síti, jsou tyto podrobnosti stále jen předmětem zájmu jednoho přímo a ostatních nepřímo a přesto stejně jako toho prvního vždy jen přímo. První se vždy od ostatních liší, přestože se lišit nechce. Zpočátku je to úděl nepříjemný, ale když je tento úděl v dobrém slova smyslu všem pro další přesahující rozum do dalšího vývinu rozumu či jen chápání nebo jen znalosti, potom je to už ten dobrý úděl.

Naopak úděl zůstane vždy nepříjemným, pokud se nepřesáhne o pouhou jednotku to dosavadní vědění, což nás však přenáší už do sedmo-duchosti jakožto dle dosavadního myšlení jen předcházející rozumění

34

k současnému novému 7umění, které není pouhou prací jako to dosavadní, ale naopak je současně objevem nového či znovu v minulosti zapomenutého způsobu vývinu smyslového 8vnímání (vnitřně) i 8vňémáňí (vně).

190127 Když už víme, co všechno může znamenat pouhé mlčení a to včetně osmi-duchého dosažení smyslových vloh jakožto způsob dědictví dle určitého umění, potom také víme všemi osmi možnými způsoby (počátek, nabytí, znalost, chápání, rozum, myšlení, um a dosažení) vědomě i o jiných …duchostech než jen o „ne“ k „“ jakožto k „ano“, ale už vždy bez mlčení, neboť se jedná také o přesné jednoznačné vysvětlení (po)dle vzoru mlčení. Podlost je vždy stejná jen jako dlost při upozornění na podlost dle podlosti, jinak se jedná o podlost.

„ne“ (cize: negace) k „ano“ čili k „“ (cize: pozitivum) říkáme, že „je“, jenže v češtině místo jednoduchého opaku „neje“ říkáme také mylně jinak-duchý opak „není“, což ve slovenštině říkají dobře „neje“ (slovensky: nie je). „není“ má jednoduchý opak „ní“, který však nepochopíme bez toho, aniž si nevysvětlíme odlišnost mezi „nic“ a nevěděním či jiným neničím o němž nic nevíme a dokonce ani netušíme, ani v takové „nenic“ nevěříme či jinak je toto „nenic“ bezpředmětné vědomě ale i podvědomě. Proto když mluvíme o něčem, že „je“, pak význam jednoduchého opaku „neje“ je přímo v takovém „nenic“, kdežto naopak, když mluvíme o něčem že „není“, pak máme na mysli skutečné „nic“, přičemž jednoduchý opak k „není“ jakožto „ní“ je už něco avšak nijak určité ale ani určitelné, protože když něco určité naopak „není“, je přirozeným opakem neurčitost „ní“, přestože ho vyslovíme jakoby k určitosti směřující. Jedná se pouze o obecnost bez určitostí.

Pojmy „je“ a „není“ jsou si proto nejméně dvoj-duše opačné, přestože je jako lidé postaru používáme stále jen jako jednoduše opačné. V současnosti je používáme stále takto nepochopené buď proto, že neznáme jejich jednoduché opaky a také naopak, neznáme jejich skutečně přirozeně vyjadřovaný význam.

Každý člověk si musí uvědomit, že tak jak mluvíme dnes různě víceznačně je sice krásné a libé, neboť jiné přivádíme nejméně do rozpaků nebo k dalšímu zamyšlení, což není na škodu, přestože to může být někdy špatné pro další rozhodování. Je přirozené, že když budeme v rozpacích či jinak se zamýšlet nad přesným významem nějakého víceznačného slova, pak nám bude také déle trvat rozhodování a tudíž budeme jen hádat a jinak trhat význam vět, protože čím více vícevýznamových slov ve větě je, tím vícenásobně se nám rozvětví věta do všemožných možností, přičemž ní původně míněna jen jedna jediná možnost (tu hádáme).

Názornější je nám víceduchost známá u zla a dobra, jež si nejsou vzájemně jednoduše opačná v žádném případě, neboť jednoduché opačnosti jsou ke zlu nezlo a k dobru nedobro, přičemž v nejjednodušším případě je nezlo a současně nedobro jen mezí mezi zlem a dobrem, přičemž nezlo obsahuje tuto nedobrou mez jako jednu část a pak také veškeré dobro jako druhou část. Stejně je to opačně, kde nedobro obsahuje tu nezlou mez a veškeré zlo. Ve víceduchém případě je část nezla stále špatná tak jako u zla ale už zlá není a pak ta část nezlá, nešpatná ale stále i nedobrá nám připomíná něco jako lidsky poslušná, skromná či hloupá.

Pro překlopení zla ze skutečného života do hraného potřebujeme také jiné části mezi zlem a dobrem, přičemž trest je dobrý jen za zlo. Za špatnost nepůsobící žádné zlo lze považovat různá neotravná a přesto blbá sdělení, neboť až nenucené řízení sebe dle těchto blbostí je zločinem bez smyslností (zbavení smyslů chápeme činnost jako šílení), kdežto naopak nucené se řízení podle těchto blbostí je hloupostí s vědomím odporující smyslům. Hloupost se vyznačuje poslušností jako třeba provádění jen nesmyslných příkazů, což dělají vojíni ale i jiní robotníci za nějakou malou odměnu jen proto, aby přežili pokud možno s důstojností a ctí a tudíž jen podle nějakých nepřirozených (blbých) zákonů vydaných chytráky či dokonce samými zločinci.

Hrát si na šílence znamená také hrát si na zločince, který nedbá určitých přirozených zákonitostí, a proto musí občas něco skutečné jakoby přehlédnout, přeslechnout a jinak se vyhnou i přirozenému myšlení, takže jako takový šílenec smyslů a mysli zbavený páchá zlo. Hrát si na blbce znamená nehrát si na šílence ale jen na chytráka, který dle šíleností jen ke zločinům nabádá jiné bez jakéhokoli podílu na zisku, protože kdo má z takto blbých nápadů prospěch větší než na vlastní obživu nejméně obvyklou je zločincem přímo či jen jako spoluviník. Ostatní prospěcháři jsou už jenom hlupáci, protože neznají jinou lepší než takto blbou cestu ke své obživě. Nebo ji znají, avšak bojí se po ní vydat nevěříce, že je nejen dostatečně ale i dokonale bezpečná.

Hrát si na hlupáky je tudíž dobré přímo na vybudování takto bezpečné cesty i ve skutečnosti a tudíž už i skutečného Světa nejen bez zločinců ale také bez hlupáků. Blbci budou vždy i skuteční, jenže když se najdou

35

také ve hře jako vychytralí blbci s dokonalou ochranou pro všechny hlupáky, pak jim také nezbude nic jiné než jen hra, protože ve skutečnosti nebude chtít nikdo mít s chytráky nic společné. Ve hře je dobrá chytrost, ale ve skutečnosti nevede k ničemu rozumnému a natož pak k nějakým myšlenkám na vývin smyslů s myslí. Hrát si na blázna je tudíž dané jen zaostalostí všech ostatních, kteří vidí bláznění namísto myšlenek k blahu.

190128 Nespokojenost většiny jen tak obecná znamená, že nejsme spokojeni s obecným (cize politickým) řízení státu. Spokojenost je na druhou stranu dvojí. Na jedné straně jde o spokojenost vědomou, kde různí jedinci využívají či dokonce zneužívají současné zákony, nebo spíše díry v zákonech, k vlastnímu prospěchu. Takový jedinec je takzvaně chytrý, neboť pod ochranou zákonů zneužívá hlupáky ke svému prospěchu. Naopak o nechytrých jedincích, kteří poukazují na takové chyby v zákonech, jen říkáme, že jsou blázni jdoucí proti zdi.

Na druhé straně je spokojenost nevědomá, vesměs jde o to, že mnozí mluví o obecné své spokojenosti jen proto, že je nezajímají obecné (politické) spory mezi různými stranami či hnutími nebo mezi jejími členy, protože už mají všech těchto stále dokola opakujících se svárů tak „nad hlavu“, že si jich už ani nevšímají, mají je už jako k životu patřící hra těch vládnoucích jedinců, s níž obyčejný člověk nic nenadělá a to ani v případě, kdy bude volit někoho jiného. Takto spokojený člověk má proto obecnou spokojenost zcela jinak směřovanou než k tomu obecnému, a proto se jedná o nevědomou spokojenost, ve skutečnosti jedincem vyřknutá, ale jen z neznalosti o své nespokojenosti. Takový jedinec tudíž na nespokojenost pouze zapomněl.

Pochopitelně i naopak, může být obecná spokojen vedle vědomé také nevědomá, a proto když někdo odpoví na obecnou spokojenost tak či onak, musíme následovat i utvrzující stejná otázka ale položená tak jak v běžném životě cizími slovy mluvíme. Když stejný jedinec odpoví na spokojenost s politikou (česky; obecností) naopak než na spokojenost obecnou, pak je vždy obecně nespokojený stejně jako by odpověděl na obě otázky jakožto nespokojený. Odlišnost je pouze v tom, že si neuvědomuje skutečný význam téhož ale jinak řečeného pojmu. Jednou národním a jednou cizím jazykem vyřčený avšak přesně stejný význam.

Pokud si i hrajeme jen tak obecně, pak to znamená samočinně i jakkoli cizími slovy řečená obecnost, avšak pro lepší zábavu je vždy vhodnější používat ten méně obvyklý způsob, a pro nejlepší zábavu je proto nejlepší, když nahrazujeme přímo ta běžně používaná cizí slova jen národu vlastními slovy. V takové hře si pak brzy uvědomujeme jaká zatvrzelost či dokonce zlozvyk v lidu přetrvává. Jen tak pro zábavu, kdokoli si toto přečetl a uvědomil si počáteční svoji nespokojenost či spokojenost avšak tu obecnou i cize vyslovenou, ať zaznamená přímo do Sítě, jak odpověděl na obě otázky. Celkem jsou čtyři možné výsledky, avšak tři z nich se stejnou nespokojeností různě míněnou, jež však všichni potřebujeme skutečně změnit na čtvrtou.

Nástroj k takové změně však potřebujeme také ten nejlepší, a nejlepší je skutečně to, při čemž se všichni baví – Hra. Hrajme si všichni na obecníky, proveřejnost, a v ní také její ústavu, která však neobsahuje žádná cizí slova a to ani ta převzatá lidem nedávající žádný smysl, přestože se mnozí domnívají, že smysl dávají. Ve hře se nejedná o žádné zneuctění skutečné ústavy, ale naopak o veřejné vysvětlení významu i chybného pro předělání na méně chybného až jednoznačně bezchybného významu ústavy. Potom je možné ústavu či její část předělat i obsahově na lepší proveřejnost a to třeba jen nepatrně lepší, o čemž rozhodují všichni hráči jakožto obecníci zde české proveřejnosti a jinde zase nějak cizí avšak zase své vlastní národní proveřejnosti.

Ústava jakožto základní zákon vlasti však musí být předně závislá na základním zákoně mezi jednotlivými státy, který zní asi tak, že není možné se jakkoli vnucovat vzájemně. Pokud však k takovému vnucování dojde, pak veškeré náklady na nápravu jsou na úkor vnucovatele a to i v případě, že je náprava dlouhodobá. K něčemu přinucený stát či jen jedinec státu jiným jedincem či jedinci státu jiného má tudíž celosvětově a současně samočinně nárok k co nejrychlejšímu a současně jinak nejjakostnějšímu odškodnění avšak obecně jakožto od státu, jehož členy jsou vnucovatelé. Takový jednoduchý zákon je současně vzorem pro vnitřní ve státě mezi jeho občany či skupinami projevy různého vnucování, přičemž platí i naopak, vznikne-li skupině či přímo státu povinnost splácet samočinný nárok, pak tato povinnost je také u vnucovatele vůči skupině či státu. Tato povinnost však už nemusí být samočinná, což však vede k tomu, že musí mít skupina či stát nějak záložní prostředky nachystané pro samočinné splácení případných nároků, a proto jsou i tyto údaje veřejné.

36

Ústava tak celosvětová tudíž nazývá každému jedinci jeho vlastní skupinu jakožto i stát vlastí a porušení vzájemného nevnucování vlastizradou.

37

190129 Každé pravidlo má počátek v jednom ze dvou možných významů. Jeden význam má vzor v prastarém věku jakožto v pravěku, kde je pravidlo prastarými vidlemi. Jiný význam má vzor v pravé straně, kde je pravidlo pravé dlo. Význam dla známe, když mluvíme dle (přesně) nebo podle (nepřesně ale blízko) něčeho jakoby vzorového nebo středového nebo také naopak nevzorového nebo nestředového jakož (ne)určitého.

Podlost má též dva významy, přičemž první a to doslova je „po dlo“ a potom další až „po dlu“. Například podle chytrosti mluvíme jednak o zločinnosti ve smyslu „po chytrost“ a pak následně až po ní o hlouposti. Naopak podle hlouposti mluvíme jednak o chytrosti ve smyslu „po hloupost“ a potom následně až po ní o blahu, které si hlupáci, chytráci ale také zločinci vykládají po svém jako nějaká bláhovost spojená s blázny. V jiném směru podle zločinnosti mluvíme jednak už o zvířatech a zvěři ve smyslu „po zločin“ a pak následně až po něm o chytrosti. To však také naopak podle blaha mluvíme jednak o hlouposti ve slovu smyslu „po blaho“ a potom následně až po něm třeba o věření a víře. Z věření a z víry nám však zní různá zvířata a zvěř, čímž je pro někoho stále začarovaný nebo pro jiné už odčarovaný kruh nedokonale nebo dokonale uzavřen.

V začarovaném kruhu stále nevidíme, neslyšíme, nemyslíme a jinak necítíme tu skutečnou dokonalost, která však není celá ve zlu, blbosti, hlouposti, bláhovosti, víře či zvířatech, ale v každém trochu. Zlo je dobré jen jako upozornění na scházející smysly s myslí přivádějící nás k šílenostem. Blbost je dobrá tak akorát na hraní avšak s upozorněními i na blbost je dobrá taktéž pro hlupáky, aby se poohlédly po jiné cestě než doposud po té chytré, která jim sice nějak blbě zabezpečuje jejich základní životní potřeby, ale to je tak vše.

Takovým upozorněním na hloupost je možné ji zcela odstranit, ale to by muselo platit, že dle hlouposti je chytrost stejně jako blbost proti opačné straně bláznivě či bláhově vypadající jen pro chytráky a zločince. Naopak pro bývalé hlupáky vypadá už blaženě bez jakýchkoli blábolů a tudíž také jako cesta k blahu a to třeba i s vírou, že veškeré tvorstvo potřebujeme mít zdravé, přesně tak jak ho příroda stvořila, neboť jen tak dokonalé každému poslouží k pochopení všech výjimečných smyslů, jež s naší myslí dokážeme vyvíjet též na sobě a to stále jakostněji a při tom i přirozeně. Je přece přirozené, že čím více smyslů budeme mít na nějak přesně sladěných stupních vývinu, tím budeme i na mysli vyvinutější. A toto platí taktéž přirozeně - naopak.

Dokonalou ochranou blaha před šílenci ale také před blbci je, že bez toho aniž by se stali nejdříve jen hlupáky, nebudou mít k dalšímu vývinu dostatečně vyvinutou mysl. Bez dostatečně vyvinuté mysli totiž není možný vývoj zdravého rozumu, který lze už také skutečně tělesně cítit jako společné vědomí všech tvorů, kteří tohoto vývoje už dosáhli s následujícím vývinem. Vývoj se tímto stává dokonalou památkou, kterou se však musíme naučit dokonale navěky pro všechna následující pokolení zaznamenat. Bez takové památky se přirozenou cestou jednou opět na vývoj už dosažený a tudíž ukončený, zapomene a to značí – je nedosažen.

Vývoj smyslů je jako pád do propasti všech takzvaně vědeckých pokusů o umělou úpravu děděných vloh, protože pak začíná vše od znovu v začarovaném kruhu, nebo naopak bez takovýchto nesmyslných pokusů avšak se všemi upozorněními na ně (památka) už při cestě z dokonalého kruhu do dalšího „dobro-družství“. Lidstvo je v současnosti zblbnuté různými pořady a snímky o robotech či polo-robotech moudřejších jak lidstvo, přičemž si neuvědomují lidé, že vše čeho dosahují, je závislé pouze na dosažených smyslech s myslí lidských. Moudřejší tudíž mohou být jen v případě, že lidstvo zblbne ještě více, než bylo zblbnuté v dobách výroby takových robotů. Pochopitelně, že toto může nastat jen v případě dnes ještě více blbějších postupů.

Blbost se projevuje nepředstavitelnou složitostí, protože kdyby byla představitelná, pak se jedná naopak o zachování smyslností s myslí. Nejblbější však je, když si neumíme představit ani tu jednoduchost jakožto celosvětovost veškerých přirozených nám zákonů a v dvoj-duchosti i jako pouhé všem bytostem společné vědomí ať už zatím nedosažené nebo už nějak i částečně dosažené. Je přirozené, že troj-duchost je už zase o jednotku složitější, ale zatím ji nepotřebujeme nijak jinak vnímat, než jen jako tři body vzájemně od sebe stejně vzdálené a tak tvořící společnou rovinu se společnou osou kolmou k této rovině. Pohyb bodů je vždy též tak přesně sladěný, že tuto platnost nikdy nemění při vzájemné rovnosti tří bodů s tak určenou rovinou.

Nejjednodušší nebo také jednotková soustava je skutečně jako nic a v tom ničem jeden jediný bod, který se může uvědomovat jen nějak vnitřně, protože jakékoli působení na vnější nic vnímá také jako na nic. Vnitřně lze cítit třeba jinou vzdálenost od jednoho konce k opačnému než od jiného konce k opačnému ale i

38

změna tvaru tohoto bodu je stále vůči ničemu, takže také bez jakýchkoli následků. Až u dvojkové soustavy je vždy společná plocha od obou bodů (těžiště a jiných středů) stejně vzdálená a k jejich spojnici vždy kolmá.

Vzájemné dorozumívání je možné tudíž až od dvojkové soustavy a to ve všech oborech působících na okolí, přičemž každý obor má svoji zvláštní plochu pro oba body společnou. V každém oboru se proto může každý bod na své polovině od společné plochy jakkoli měnit avšak současně se zachováním svého středu vůči společné ploše v odpovídající poloze jako středu druhého bodu z opačné poloviny vůči společné ploše.

Nejlepší je, když všechny obory mají jednu stejnou plochu, kterou si umíme představit jako obor Prostor. Hodlá-li jeden bod posunout svůj střed kteréhokoli oboru kamkoli jinam ve své polovině, pak v představě přímo k té nejlepší představivosti a to na obou stranách stejně nejlepší. Pokud má jedna strana představu o jiném oboru jako nejlepší, potom je i dorozumívání složitější, ale vždy jde v podstatě jen o představu sladění i různých oborů do stejné plochy či jinak představované si společné soustavy z těchto dvou různých oborů.

Po sladění všech oborů do jediné společné soustavy ať už jako společná plocha nebo vzájemná spojnice kolmá ke společné ploše nebo cokoli jiné v Prostoru či jinak, nastává uvědomění si i Hry jakožto další obor, přičemž výhrou je objev třetího bodu avšak dokonale sladěného. Do takového objevu se jedná pouze o hru.

„Bláznivé“ myšlenky jsou taktéž smysluplné, což zaostalým vytváří představu nechápaného mámení. Ve skutečnosti o mámení smyslové jde, ale přirozeně vysvětlitelné a tudíž o smysly s myslí spojené dokonale. Vysvětlení na bodech v ničem stejně jako hmotné prvky v prázdném prostoru avšak už stejně i jako čísla přirozeně kladená do prostředí nul, je pouze různým obecným oborem, přičemž přímo čísly lze označit jakýkoli bod stejně jako jakýkoli prvek a naopak také jakoukoli soustavu společnou třeba jen svým rozsahem či dosahem avšak jednotkou sáhu, neboť soustava daná rozměrem či doměřením udává i jednotku měření.

Převod mezi všemi soustavami je možný jen dle jednotky všemu společné, která je současně jednotkou veškeré měny (cize energie) ať už jako hmotná nejjednodušší částice nebo jednotkový proud avšak částici při zastavení tvořící. Zrychlení z klidu na takový jednotkový proud je také jednotkové neboť se jedná naopak o měnění částice na proud. Kde je nic, tak tam není ani žádný proud, z čehož však plyne, že proud je tvořen částicemi. Dokonce i jakkoli titěrné víření je proudem nějakých částic nebo částice jediné jako jednotka víru.

Celý Svět se skládá ve smyslu míry téměř ze samé prázdnoty, kterou však chápeme jen jako prvky vodíku ve smyslu sálavého chladu téměř dokonale nulového, neboť až bez těchto vodíků je dokonalá nula. Toto vede také k pochopení toho, že všude mezi všemi těmito vodíky jsou vždy ty od vodíků nejvzdálenější body s dokonalou nulou sálání. Každý prvek a to i vodík má se sousedními prvky vždy nějakou vzájemnou vazbu ať už částečně odtažlivou tak i částečně přitažlivou, přičemž vyvážení závisí do určité míry na okolním tlaku (nátlak či podtlak). Pokud tam však okolní tlak není žádný, pak je to i důkazem vzájemné soudržnosti všech prvků (vodíků v „prázdném“ prostoru) jakoby v bublině více se ani neroztahující od sebe ale ani nestahující do sebe, neboť i okolí je jako stejné bubliny. Každý prvek takto v prostoru vodíku má také tuto svoji bublinu.

Co nás o takových jakoby bublinách - buňkách zajímá, jsou především hodnoty vzájemného působení a tudíž počet sousedů i se vzdálenostmi a to i v poměru k vnitřním částicím samotného vodíku, pak i hodnoty sálání (dříve tepla) ve středu buňky (či přímo u jednotlivých částic vodíku), a mezi vodíky ve středu společné stěny, ve středu společné hrany a také ve společných bodech těchto hran. Při tom všem je přirozeně pochopitelné, že tlak vzájemný mezi buňkami žádný není, ale je mezi částicemi samotného prvku vodíku, a protože je také ze všech možných prvků nejjednodušší na pochopení, je tudíž i přirozeně jednotkový. Nyní se takovému tlaku říká stále jen náboj, přičemž u jedné částice je opačný než u druhé a současně se o nich tvrdí, že opačné náboje se též přitahují, i když víme, že je jaksi nevysvětlitelné, že se ještě k sobě nepřitáhly.

Ve skutečnosti se u vodíku vyskytuje jednotkový proud kolem jednotkové částice jakožto vzor obou jednotek současně. Jak přesně vznik takto jednotkový proud, je nám stejně záhadné jako vznik jednotkové částice. Možná je to jen důkaz o vývoji dvojtek, který je už dosažený ale stále nechápaný jako dva opaky jednotkové ale už i jednoho společného vztahu jakožto i dva členy stejné soustavy, čili dva body v soustavě.

Vývoj dvojtek však pokračuje i jinak dvojitě. Jednak pod ochranou jakoby samotného vodíku a tudíž bez rozpadu dalších dvou už hmotných sobě opačných částic k sobě dokonale přitažených jakožto součást jádra spolu dříve uvažovanou částicí. Jednak pokračuje bez ochrany a tudíž zcela mimo vodík, kde se každá z obou

39

částic chová jen jako proud s protiproudem tvořící různé víry více či méně škodlivé či léčivé. Pochopitelně, že při umělém rozpadu na proud dochází k účinkům škodlivým, protože cokoli umělé je taktéž nepřirozené.

Naopak podporovat přirozený rozpad je stejné jako podrobněji myslet, což však musí být také v souladu s podporou na přirozené sloučení stejně jako na obecnější myšlení, aby se vzájemně vše potřebné doplnilo i samočinně nejdříve pomocí umělých nástrojů a pak i pomocí objevu přesnějšího nástroje či ústrojí přírody. Smyslem jakýchkoli umělých zařízení, strojů a sítí je objev a používání jen té nejdokonalejší - přirozené Sítě.

Hrát si na hlupáky či blázny je stejné jako vysvětlovat všem nechápajícím určité dokonalosti, kdežto blázen nic nevysvětluje, ale všechny jednoduše odkazuje na taková vysvětlení.

Přírodní (použitý boží proud či hmota znovitelná na hmotu či proud), časová (práce přetvořitele hmoty) a proti-časová (rozpadová vlastnost hmoty a opotřebení při používání) jakožto netržní a tržní hodnota zboží.

40

19012λ Blázni

… jsme proto, že nás všichni ostatní také tak nazývají, označují, … a my jim jednoduše neodporujeme. Naopak zločincům říkáme šílenci, blbcům chytráci a ostatní z jiných jsou pouze jejich hlupáci. Vysvětlení je jednoduché. Každý zločinec je nějak zaostalý na mysli, a proto ho napadají takové činy, při nichž nepociťuje smyslnost s myslí ale nezaostalou přímo spojenou. Zločinec tak vždy při činu přeslechne, přehlédne či jinou smyslnost vynechá a současně přemyslí něco důležité, jakožto důkazy pro odhalení svého zločinu. Všem ostatním proto zločinec připadá jako šílenec, neboť nešílený člověk by takto nedomyšlený zlý čin nespáchal.

Každý chytrák myslí blbě, neboť ho napadají nesmyslnosti. Od zločinců se liší jen tím, že zločinec nemyslí vůbec. Chytrák se proto snaží své blbé nápady, kterým bezmezně věří, že jsou dobré, prosadit též v různých úřadech jakožto vyhlášky, předpisy, pravidla či dokonce zákony. Je přirozené, že při vývoji chce každý jen bojovat, soupeřit a jinak se dohadovat za účelem dosažení nejlepších podmínek pro sebe ale i k sobě nějak podřízeným, neboť když mají podřízení lepší výhodnější podmínky, vytvoří také svým nadřízeným větší zisk. Chytráci se proto často ohánějí kolem sebe sebechválou takovou, že tvoří výhodnější pracovní podmínky, že dávají mnohým z okolí práci či dokonce, že je živí, a že by měli být za to jemu nadmíru vděčni a oslavovat ho. Nejhorší na tom je, že takto blbými nápady umožňuje všem vždy jen zločincům mnohem větší možnosti.

Smutné je, že zlo se šíří pod ochranou předpisů s blbými nápady, jakoby ani zlem nebylo. Toto je ale pro mnohé chudé lepší, než být přímým otrokem či sluhou dělajícím jen za základní životní avšak pod-důstojné potřeby. Otrok se liší od sluhy jen tím, že je za neochotu či menší výkon bitý. Dnes se sluhům říká dělníci, protože dostávají odměnu v měně, za kterou si mohou koupit „cokoli“, přestože si za to nekoupí ani vše co odpovídá základním životním důstojným potřebám. Ve skutečnosti se jedná však o robotníky, kteří dřou jak roboti na druhé a co jim zůstane, tak to jim sotva postačí na živoření. Robot jakožto stroj nepotřebuje nic víc pro sebe vydělat, než je potřebné na vlastní vytvoření robota, na provoz a na údržbu, jenže podle blbých nápadů musí odvádět nějaký navíc zisk svým majitelům, kteří ho tudíž bez jakéhokoli přičinění mají zdarma.

Stejně je to u robotníků, jimž nechává jejich pán jen to málo, na jejich osobní a rodinné přežití, a zbytek si vezme jako svůj zisk, přičemž robotníkům tvrdí, že je to na jejich ochranu před různou hrozbou. Hlupáci ať už přinucení násilím či jen vlastním přežitím tomu všemu věří, jen proto, že si neuvědomují, že kdyby nebyli nikde páni ani paní, pak by nebylo nejenže potřebné ale ani možné nikomu odvádět žádný zisk. Přestože toto vědět budou, pak neznají žádné či nechápou nabízené východisko. Někteří ho nejdříve musí pochopit, jiní poznat, neboť ho zkouší už také s různými výjimkami. Jakákoli výjimka ale znamená naopak nenabízené východisko, které tudíž ani východiskem není, ale je už i dokonalým upozorněním přímo na danou výjimku.

Ve skutečnosti však první vlastník nového objevu nejprve poznává blbost v každé chytrosti, což i hlupák považuje za bláznovství, přestože v tom nějak podvědomě pociťuje zvrat chytrosti ze strany (mylně) hodné na stranu špatnou (a to přirozeným myšlením i skutečně ve smyslech s myslí pro blaho všem). Naopak se však i hloupost mění ze strany horší na lepší oproti chytrosti, protože hlupákem je pouze ten, co dodržuje blbé nápady chytráků nějak i uzákoněné jen proto, že nezná východisko ze své hlouposti nebo ho zná, ale neumí ho ještě používat. Tak jak se chytrák liší od zločince tím, že alespoň nějak blbě myslí oproti žádnému myšlení, tak se také hlupák odlišuje od chytráka tím, že hlupák o chytrých nápadech oproti chytrákům ví, že jsou blbé, ale bohužel ještě neví, jak se od nich oprostit. Proto hlupák používá i takto chytré nápady jen pro svou nutnou obživu v tom nejmenším rozsahu, neboť zločinec je používá ve větším anebo v celém rozsahu.

Chytrák se stává zpravidla i zločincem, jenže z opačné strany čili zlevidla se jim nechce stát, protože se na chytráka jen hraje, přičemž hra je hrou, jen když nikomu neškodí, což se ví o slovech nijak nadmíru hlučných a také neopakujících se více jak nudně jakožto otravně. Slova naopak jakkoli bláznivá jsou pro mnohé také zábavná, takže když se bude na chytrost někdo jen hrát, bude se určitě chtít jednou hrát i na hlupáka, aby všem alespoň v okolí předvedl, kde je možná zločinnost ta nejmenší, která však zločinností ještě není, neboť se jedná o pouhé přežití v daném oboru. Hra na hlupáka se liší od skutečných hlupáků také tím, že se hraje se slovy jakéhokoli blázna v daném oboru, přičemž nepotřebuje a ani nechce blázna znát, protože kdo zná blázna, tak ho nikdy nemůže z důvodu ochrany osobních údajů a následných trestů na veškeré odškodnění plynoucího z porušení takového zákona, nikomu prozradit. Pouze sám blázen má právo ale i hrou „lévo“ se ke svému neblbému (nechytrému) ale současně nešílenému (nezločinnému) a nehloupému nápadu doznat.

41

Pouze blázni umí hrát hru, kde dochází ke sladění práva a léva stejně jak jsme si vědomí sladění svých vlastních rukou (pravé a levé). Chytráci používají pouze jednu stranu, protože kdysi bylo nákladné tvořit nástroje zvlášť pro praváky a zvlášť pro leváky. Že si chytráci zvolili kdysi dávno pravou stranu, mělo za následek, že leváci nejen byli, ale stále jsou násilně přeučováni na praváky, což zanechává asi u poloviny lidstva směr proti dalšímu vývinu, takže se při vzájemném křížení neustále nemůžeme hnout z místa pro dosažení vývoje s následujícím vývinem. Pravda bez levdy je jako pravá ruka bez levé a to platí také naopak.

Každý hlupák se však může také naučit tomu jak být ne-hlupákem, třeba už jen tím, že do hry přidá další její část tak že nějaký současný zákon použije avšak srozumitelně (sladěný s rozumem) ve svém národním jazyce a tudíž s překladem cizích slov a to také všech převzatých a jakékoli slovo obsahující „…prav…“ a „…práv…“ zamění za odpovídající opačnou stranou čili za „…lev…“ a „…lév…“. Toto je nutné jen proto, aby se odlišila hra od skutečnosti, a protože slova nehlučná a neotravná neškodí a navíc ani netoužíme nikoho si popudit, ale naopak toužíme si jen zahrát na lepší než přítomný skutečný život dle všech novinek při tom novém myšlení méně či více pro lepší až nejlepší blaho všem. Výhrou každé takové hry je sladění lév a práv.

Vždy bude dobré, když praváky ponecháme jako praváky a leváky jako leváky, protože jednak přeučení leváků na praváky nepřineslo nic lepšího a jednak se může každý učit i té druhé straně současně bez nucení. Je pochopitelné, že nějakou ruku zdravý člověk používat bude. Jestli to bude ta nebo ta jsou dvě možnosti, ale třetí možností jsou obě a čtvrtou možností je žádná avšak za pomocí nějakého zařízení nahrazující i obě. Otázkou ale současně přirozenou odpovědí je, zdali je též takový člověk nepoužívající vlastní ruce nemocný.

Smyslem každé hry je zjednodušení veškerých jejich zákonů a to až tak, že se jedná o zákony přírozené, které už není potřebné uzákoňovat, ale naopak jen znát, dle znalostí chápat a dle chápání každého z nás jednotlivce rozumět takovému přirozenému zákonu pro tvoření myšlenek na umění se vlohově vyvíjet. Kdo nemá ještě takové chápání, pak má nějaké svoje, což může jinak pro blaho všem také jako jiný přirozený zákon rozumně vysvětlit. Upozorňuje se však na to, že kdokoli se cítí jakkoli škodný, pak nepochopil svůj zločin, kde škoda není skutečnou škodou, ale naopak skutečným odškodněním za zločin. Nebo nepochopil svoji chytrost, kde ani tato škoda není skutečnou škodou, ale naopak uznáním někomu jinému, který odhalil skutečně blbý návod, podle něhož mají zločinci zdarma zisk na úkor však nějakých jakoby „svých robotníků“.

42

190131 Jsem člověk, který už nechce patřit mezi lidi, mezi druh odkloňující se od člověčna. Kočka je nejvyspělejší z druhu kočkovitého, pes z druhu psovitého a proto také člověk z druhu člověčného. Lidský druh se stává druhem pračlověčím, tak jak se kdysi dávno jím stával druh kočkovitý, psovitý nebo jiný druh už pačlověčný.

Každý vládce chce být tím nejdokonalejším člověkem, každá vláda chce být zase nejdokonalejším lidem, jenže to by musel být vládce bohem a vláda božstvem, aby se dosáhlo takových dokonalostí. Nevládnoucí člověk a nevládnoucí lidé by však museli být stále nějak nedokonalí, protože není možné, aby vládli všichni. Naopak, když budou všichni dokonalí, není potom potřeba nikomu vládnout, jenže v dokonalosti bez vlády je možná pouze polo-hodnotná lidovláda (cize demokracie), které však stejně téměř nikdo nikde nerozumí, protože ji známe a možná také chápeme jen podle prastarého cizího jazyka. Kdo nechce už tak jako já, patřit mezi lidi, ale naopak už jen do člověčna, potom už není možná vůbec žádná lidovláda, ledaže jen hraná hra.

Nedokonalé bezvládí je vždy v nějakém zmatku, a tudíž je potřebná nějaká vláda, jenže naopak dokonalé bezvládí znamená také určitý řád všech znaků bezvládí, při více řádech i jejich úroveň a při více úrovních i jejich tvar či proud či jinou nám v prostoru známou členitost. Z více různých členitostí si umíme poskládat už i různé nástroje, stroje nebo účelu stejnému sloužící se naučíme při dospívání hledat přirozenou skutečnost.

Bez vlády avšak takto dokonalé je potřebné si uvědomit, že každý má svoji sobě nejbližší a přitom nějak zábavnou úlohu, protože už od dětství si hledá ze všech sdílených znalostí to čeho je nebo bude málo avšak všem potřebné, protože nikdy není zábavné hledat to čeho je a bude hodně, přestože to vypadá stále jako vhodné. Vždy je zábavnější dělat něco, čeho se nedostává v obvyklém množství a také v požadované jakosti, neboť pouze při nedostatku je odbyt jakoby vždy už předem zajištěn. Takto potřebnou a přitom zábavnou úlohu každého člověka je možné zajistit pouze za určitých podmínek. Předně musí být vždy veškeré údaje o všem, co se používá pro obvyklý život všem dokonale veřejné. Dětem pro hru a dospělým pro skutečnou ale i stále zábavnou činnost uspokojující potřeby v okolí. V současné době děti podceňujeme, přestože se učí snáze všem vymoženostem, a proto dejme už konečně šanci dětem alespoň ve hře objevovat cokoli i nové.

Také další podmínky souvisí s dokonale sdílenou Sítí, v níž jsou veškeré údaje nejen o potřebách ve zboží ale také o jedincích, kteří se dle svých (ne)činností samočinně už Sítí začleňují a pak přečleňují v jednotlivých oborech a jim odpovídajícím znakům opět i různě řádově, úrovňově a též jinak členitě jakožto do soustavy daného oboru. Zde každému znaku odpovídá jedna číslice, které už umíme členit i řádově, úrovňově a pak případně jinak členitě. Každé místo pro číslici může být dokonce i z jiné číselné soustavy než sousední místo.

Dokonce i jednotlivé obory se liší vždy jedním svým zvláštním znakem, takže se mohou taktéž skládat ve své vlastní soustavě všech oborů. Každá oborová činnost má tudíž také své číslo z různých znaků různě také začleněných s odpovídajícími surovinami opět začleněných ale co je důležité, že každou činnost provádí jen jeden jedinec a třeba i s ním současně někdo jiný svoji činnost, přestože obě jsou na stejné části zboží. Toto vede k tomu, že každý musí mít také svoje osobní číslo veřejné, neboť dle určité jeho činnosti se mu počítá přesně jeho odměna už také samočinně Sítí. Když chceme dokonalé bezvládí, pak také s tímto samočinně chceme neskrývání osobních údajů, dle nichž také poznáváme věk, pohlaví, a případně i tělesnou zdatnost.

Sdílení osobních údajů však není jen tak ledabyle všem veřejné, ale naopak s dokonalostí oboustranného sdílení, což znamená, že osobní číslo u každé části zboží je veřejné, avšak zobrazuje se s prohlížením zboží jen, když i prohlížející povolí zobrazování svého osobního čísla. Vesměs jde vždy o přesně stejná vměšování se navzájem, čímž se tato vzájemná vměšování jako taková samočinně vyruší. Stejné je vyrušení vměšování i při prohlížení jiných údajů, jako například u jména či dokonce u zdravotního stavu daného jedince. Když někdo něco víc chce vědět o někom jiném, pak také jako protihodnotu zpřístupňuje trvale sobě odpovídající údaje. Zda si hodnocený jedinec protihodnotu prohlédne hned či později, už záleží jen na daném osobním nastavení u daného oboru či jiného začlenění vzájemně vyrušených vměšování. Poctivou práci si většinou každý přeje mít veřejnou, protože s každým prohlížením jeho záznamů s činností roste i jeho obliba. Naopak nepoctivou práci si bude každý chtít skrývat, takže si ji ani nemůže nikdo pro veřejnost povolit jako nabídku.

Sdílení osobních údajů je možné třeba jen souhrnně, jako třeba při zjišťování různých příznaků či léčení nemocí a to třeba i podrobněji jen v dané oblasti nebo při dané události. Zde už nepotřebuje pátrající žádná

43

osobní čísla a ani jiné osobní nezdravotní údaje, ledaže by potřeboval od někoho určitého jinak určité údaje. Stále však platí, jak kdo se vměšuje jinému za účelem získání údajů, tak mu samočinně povoluje svoje údaje.

190201 Při zjišťování osobních údajů někoho jiného však může kdokoli někoho třetího i mimo Síť podplatit, aby místo něho tyto údaje veřejně získával, a pak mu je neveřejně také předával. K tomu však slouží jednak hra síťová, kde vystupuje tajemník pod nepřímým neboli mámícím osobním číslem, přestože všichni ostatní vystupují pod svým přímým osobním číslem, a pak je to možné i ve hře, kde je tajemník zcela neznámý, plně mimo Síť, kde je také podplácení mimo-síťové, jenže v obou případech vystupuje jen zprostředkovatel jako vměšovatel, který také za všechny případné škody nese plnou odpovědnost. Navíc je jakýkoli únik údajů mimo Síť pod dokonalou ochranou všech poctivých i nepoctivých jedinců, protože všichni v Síti používají údaje o někom jen ze skutečných dějů v Síti zaznamenaných nebo přímo od vlastníka takových údajů. Jinak získané údaje jsou opět jen nějakou hrou na skutečnost nedůvěřivou, přestože údaje mohou být i pravdivé.

Síť proto slouží i jako samočinná ochrana duševního vlastnictví, které je však vždy přirozeně spojené s živým jedincem, protože žádná skupina jen tak obecně žádnou duši nemá. Síť je samočinnou ochranou však i duchovního vlastnictví, což znamená ochranu myšlenek všech duchů neboli už nežijících jedinců, kteří svoji myšlenku zveřejnili ať už za živa či po životě. Opět platí, že žádná skupina žádným ani duchem není, a proto nijak nesouvisí ani s duchovním vlastnictvím. Ať už duševní či duchovní vlastnictví je vždy k danému prvnímu jedinci trvale spjatá, přičemž se může jednat jen o část takového vlastnictví, protože víme, že nikdo není tak dokonalý, aby mohl vše na světě objevit a současně v myšlenkách všem zaznamenat úplně sám. Už jen obecná myšlenka o všem vždy však jen v jediném celém Světě minulostně ale i budoucnostně věčné je jedinou věčností, protože vše ostatní v takovém Světě je už nějak členitě věčnostní. Člo-věk má též členění.

Prodat své duševní vlastnictví je stejné jako zaprodat svoji duši, a proto je prodej v Síti zaznamenaných osobních myšlenek možný jen jako hra. Ve skutečnosti není přirozeně možné prodat osobní myšlenky, ale naopak je možné, aby se kdokoli bavil tím, že prodá jen hrou své myšlenky a tím měl výhru, která se nikdy nevrací ani nikomu jinému nepřevádí, přestože se může výhra opět v nějaké hře jiné prodat, vrátit či jinak předat ale s výhrou opět nějak lepší, neboť odlišnost od horší výhry je přirozenou prohrou. Vlastnictví však duchovní z pochopitelných důvodů už vlastník prodat nemůže, a proto je možné své duševní vlastnictví také po dobu svého života zveřejnit taktéž jen jako od vlastníka s mámícím číslem, které se odhalí samočinně až po jeho životě, což se pozná třeba jen tak, že se už skutečně dlouho na jeho účet nedoplňují žádné údaje. Každý může mít i více mámících čísel spojených s osobním jen tak, že si třeba mimo Síť založí jejich obrázky.

Potom je možná ještě hra, kde všichni vystupují pod mámícími osobními čísly. V takové hře je však už vše bez přímých důkazů vždy jen jako hrané, takže i osobní údaje mohou být zcela jinak myšlené, než jsou ve skutečnosti, avšak se skutečnou zatím skrytou myslí jako nějaký smysl tajemnosti neboli údaje už smyšlené. Přesto se i v takové hře používají záznamy ze skutečností pořízené, přičemž důvěryhodné jsou pouze takové, které jsou pořízené současně při související události a to zařízením přímo spojeným se Sítí. Takové spojení dokonale zabezpečuje už při tvoření záznamů jeho současné uložení do Sítě, a protože v Síti není možné žádné záznamy měnit ani mazat ale jen doplňovat třeba i o změněné záznamy s odkazem však na zdroj, jsou takové záznamy současně dokonalými důkazy ať už s nedokonalou či dokonalou jakostí. Sítí se sdílí i různá síťová zařízení jako například na zaostření nejakostních snímků, které proto není potřebné vždy znovu ukládat a tím zbytečně zaplňovat paměť, ale naopak je dobré k nejakostnímu snímku doplnit jen odkaz na postup s daným zařízením anebo doplnit přímo odkaz na zřízenost zaostření s daným zařízením.

Zřízenost (cize; program, počítačová aplikace, skript, plán, projekt, …) nebo také nositel zřízení je pouze soubor různých počítačových příkazů a údajů spojených se zařízením tak, že zařízení provádí pomocí příkazů přesně to, co zadáme v údajích, mezi nimiž jsou i údaje pro výběr příkazů. Síťové zřízení je vždy sdílené ať už všemi, nebo jen všemi jedinci člověčna či jiného druhu, nebo jen členy určité skupiny avšak i z různých druhů složené, nebo jen jedincem. Protože všechny tyto možnosti jsou možné současně pro různé děje, je všem potřebný i takto celosvětový (cize vesmírný) síťový překladač, jenž je i další podmínkou pro sdílení Sítí.

V současnosti však nepotřebujeme takový překladač, protože se jedná zatím jen o národně český popis Sítě. Přesto je nutné upozornit, že takový překladač přeloží už přeložený překlad také zpětně do původního

44

jazyka a to bez jakýchkoli odlišností od původního zápisu. Součástí překladače jsou však už také všechna pravidla českého pravopisu a to včetně současných i bez všech výjimek jakožto dobridla českého mluvopisu. Starší pravidla jsou potřebná jen z důvodu pochopení vývoje až po jeho dosažení i s vývinem pro dospívání.

Sdílená Síť je jako jediný dokonale důvěryhodný zdroj veškerých svých údajů, přičemž ostatní sítě i jak je známe dnes, slouží pouze jako zdroj různého hraní si s údaji. Na takové sítě je v Síti možný odkaz avšak v případě, že je takový odkaz součástí nějakého záznamu v Síti, pak je vyhotovena také odpovídající úložka přímo do Sítě pro případ, že by se z původního odkazu obsah zrušil nebo nějak změnil.

190202hi Dobrý člověk se nikdy nechce chovat nad ostatními nějak nadřazeně či jinak povýšeně. Nepovyšuje se proto nad zločinci (šílenci), ani nad blbci (chytráky) avšak ani nad žádným hlupákem. Naopak, dobrý člověk chce nějak nepozorovaně jen mezi nimi žít, avšak bez projevení svých názorů vypadá jako prázdná nádoba, neboť jinak by musel být nějak šílený, blbý či hloupý. Dobrý člověk se proto nemůže nijak projevovat, ledaže by svoji prázdnou nádobu naplnil něčím nešíleným, nechytrým a současně nehloupým, což bude přirozeně všem těmto jmenovaným připadat jako něco bláznivé. Zločinec mylně sám sebe považuje za blázna, protože se snaží vymykat zdravému rozumu (šílí) nějak jakoby skrytě, tajemně avšak současně nezjistitelně, protože nechce být nikdy odhalen. Blbec naopak popíše všechno to zlo až po samotné odhalení, jenže už nepopíše, proč je to zlo skutečným zlem, ale naopak ho popíše jako potřebné dobro. Blbec se jednoduše jen domnívá, že zlo je dobrem a z toho také vychází pro další tomu odpovídající skutečnosti. Blbec ve snaze, že se jedná o dobro (omyl), potřebuje takové snahy chytře pro veřejnost prosadit, ujistit a jinak je oblbnout, aby tomu všemu věřili, ačkoli toho lze pouze částečně dosáhnout. Toto dosažení je však vždy alespoň trochu pravdivé, což většině úplně postačuje, neboť věřit bláznivým možnostem je pro ně horší než víra v blbé vymoženosti.

Vymoženosti sebevíc blbé většinou připadají většině rozumnější jak nějaké možnosti sebevíc bláznivé a tudíž doposud nikým neuskutečňované. Zpočátku je blbé uvažování přirozené, avšak jen po určitou dobu, neboť časem se každá blbost nějak záhadně až rozumně překlopí v opačnou - neblbost. Záhadou je pouze nějaká náhoda, jenže ve skutečnosti žádné náhody nejsou, vždy je vše nějak z něčeho vyplývající, třeba i tak jako náhody z nehody. A že se něco nové náhodou objeví, nepramení z toho, že někdo postupoval přesně podle nějakých současných předpisů, ale naopak, že se někdo vymykal těmto předpisům, o nichž se proto dá dokonale říkat, že jsou nedokonalé, přestože jako nejlepší doposud mohly vypadat. Tímto je zcela jasně vysvětlené, že jakákoli výjimka, odchylka či jiné rozladění je pouhou částí dalšího členění, jemuž nemusíme hned jako první v pořadí ze všech rozumět, nebo ho jako první chápat, či ho svými smysly jako první vnímat.

Pouze blbci si zaměňují vnímání s možností, přestože šílenci tuto možnost více nebo nejvíce uskutečňují, kdežto hlupáci v takové vnímání „slepě“ věří, a proto ho uskutečňují v té jen sobě pro žití nutné možnosti. Naopak nešílenci, neblbci a současně nehlupáci jen upozorňují na neschopnost vnímání, což předpokládá také přirozenou nemožnost uskutečňování. Přičemž je přirozené, že TU tomuto odpovídající vnímání budou mít nebo už mají nejdříve jedinci tohoto všeho zde popsaného také si vědomí. Bez vědomí není schopnosti.

Už také střízlivě je možné tvrdit, že dobrý člověk nikdy nechce nikomu vládnout, ale nechce být nikým ani ovládaný, protože naopak dobrý člověk se snaží dobře ovládat svá umění, což souvisí s ovládáním také různými nástroji a různých strojů. Umět vládnout různými nástroji, však neznamená, že je člověk též dobrý, přestože dobrým může být. Umět vládnout nějakou zbraní vždy svědčí o něčem nedobrém, přestože to zlé ještě nemusí být. Naopak umět vládnout ochranou proti určité zbrani, znamená též tak dokonalou ochranu, že je celá na náklady vlády nad odpovídající zbraní a to včetně odměny placené za ochranu ale i ostražitost.

Dobrý člověk se nepotřebuje před nezlým člověčnem nijak chránit, a protože zlé člověčno jednoduše už není, je zlý vždy jen lid a s lidem či lidskostí cokoli spojované jakožto i staročlověčno. Hrát si na zlé člověčno jakožto na lid však možné je, ale opět jen dobrým člověkem, protože na nedobrého se hrát zase jen může a to včetně všech skutečně možných zbraní a jejich použití, protože jen tak lze ve stejné hře objevovat proti těmto zbraním také odpovídající ochranu a to s jejím tvořením do všech podrobností. Hra je potřebná pro případ, že by také ve skutečnosti někdo tvořil takovou zbraň, čímž už samočinně tvoří odpovídající ochranu.

Ne-zlý a současně ne-dobrý člověk se vyznačuje pouze svým směrem ke zlu (blbě jakožto chytře) nebo k dobru (hloupě, neboť dobro stále nedosahuje). Chytrost známe už z bajky o lišce a vráně, kde liška pouze

45

lichotkami přiměla dobrovolně vránu na stromě k zakrákání, čímž upustila ze zobáku sýr, na němž si liška pochutnala a pak vráně lichotky změnila na ponižující urážky. Kdyby však vrána během těch lichotek sýr sama sezobala nebo si ho podržela pařáty, pak by liška pochopila svoji marnou snahu. Na druhé straně má také chytrost svoje sebe-zalíbení, protože si neodpustila konečné urážky, čímž přišla o možnosti opakování.

190203 Něco lze ve Světě změnit a něco je neměnné. Skutečnost je jen jedna, to jen její napodobeniny jsou hrané a současně ve skutečnosti.

Pokud někdo označí někoho za blbce, tak je to člověk nějak jiný. Nejhorší je zločinec, který používá ještě blbější nápady ke svému obvyklému či nadobvyklému životu. Naopak lepší než zločinec je hlupák používající stejně blbější nápady ke svému obvyklému životu avšak jen v tom základním pojetí, a to jen proto, že neumí používat lepší nápady. Nezločincem, neblbcem a současně nehlupákem je proto přímo ten, který používá ty lepší nápady třeba i stále blbé ale jinak lepší alespoň v jedné ze všech svých částí bez toho aniž by byla horší kterákoli jiná část. Když někdo označí někoho za blbce a při tom nepoužívá lepší nápady, je i větším blbcem. Protože však hlupáci přežívají z blbých nápadů, považují blbce mylně za dobrodince nebo též jinak vyvolené.

Pokud někdo označí někoho za šílence, pak to většinou nemůže být blbec, protože šílenci jednají podle jeho blbých nápadů, které nedávají smysl. Ten co si chválí svůj nápad, nikdy nebude hanit uživatele těchto nápadů a říkat o nich, že jsou šílenci, blbci, hlupáci či blázni.

46

190204 Pokud se svobodný lid spojuje s jakoukoli vládou, potom nechci patřit mezi takto naivně „svobodné“ lidi. Pokud lidé představují neustálé válčení mezi sebou, potom nechci patřit mezi tak násilné lidi. Pokud lidé tvoří a to tvořené si vyměňují jen na základě nějakých dohadů, potom nechci patřit mezi takto tržní lidi. Pokud se lidstvo domnívá, že jim Země patří, potom nechci patřit mezi takto sobecké lidstvo. Pokud je lidské, že dva stejného pohlaví mohou dobře jako rodina (bez sebemenších duševních následků) vychovávat děti, potom nechci patřit mezi takto dědičnost popírající lidstvo. Pokud je lidské, že své myšlenky jakožto duševní vlastnictví lze prodávat a jinak s ním kupčit, potom nechci patřit mezi takto proti mysli zaostalé a se svou duší kupčící lidstvo. Pokud si lidé myslí, že nula nebo dokonce záporná čísla vyčíslují hodnotu, potom nechci patřit mezi takto nehodné lidi. Pokud se lidé domnívají, že vědí co je rozumění a přitom nevědí, že je to už dávno přírodou dané společné vědomí, potom nechci patřit mezi takto nerozumějící lidi. Pokud se lidé domnívají, že vědí co je to chápání a přitom nevědí, že k tomu potřebují nejdříve všechny potřebné znalosti, pak nechci patřit mezi nechápající lidi. Pokud se lidé domnívají, že všechny smysly i s myslí nepatří mezi způsoby osobního cítění, pak nechci patřit mezi takto citu zbavené lidi. Pokud se lidstvo domnívá, že hra a skutečnost je to samé, pak nechci být hračkou ani zvířátkem jakožto lidstvo. Protože se lidstvo domnívá, že konec světa je pro ně nevyhnutelný, už nepatřím mezi lidstvo, neboť vím, že člo-věk patří jen do člo-věčna.

Tak jak patří věk jen do věčna, tak patří čas do časna, které známe jako časnost a vysvětlujeme si ho jako nositel času. Takovým nositelem je vždy nějaká hmota avšak v prostoru se nějak opakující vzhledem k jiné hmotě. Takové opakování je však v dané soustavě a to k nějakému základnímu tvaru jako třeba ke Slunci jakožto k jádru sluneční soustavy, kolem něhož obíhá Země. Jenže zde si musíme uvědomit také, že bez okolí neboli bez vnímání další vnější soustavy, v níž je sluneční soustava, není možné jednoduše zjistit ani jediný oběh Země kolem Slunce, protože ani u ostatních oběžnic kolem Slunce bez vnímání okolí neznáme jejich oběh kolem Slunce jinak než vzhledem k Zemi či jiné oběžnici, ale která jakoby ani neobíhala kolem Slunce. Až po objevu skutečnosti, že každá oběžnice obíhá kolem Slunce ale jen vzhledem ke Slunci v oválu, kde na jedné straně je nejblíže Slunci a na druhé straně zase naopak nejdále od Slunce, takže se rok dá předpokládat jako i, že sluneční soustava se pohybuje v nějaké jiné soustavě ve směru kratší strany u oválů.

Rok pozemský je měnný jen v závislosti změn oběhu Země kolem Slunce a stejně je to s každým jiným rokem dané oběžnice. Dny pozemské závisí zase na výměnách svitů s nocí způsobených otáčením Země kolem své osy vzhledem ke Slunci. Menší časové okamžiky jsou zase už jen nějak podrobněji dělené v čase soustavy vzhledem k jednomu dni. Také víme, že mnohé prvky se na Zemi rozpadají jinou rychlostí než třeba na Měsíci. Každé jiné prostředí se liší i jinou rychlostí rozpadů prvků, což však znamená i jinou rychlost stárnutí. Jiná rychlost znamená také jiný čas, a proto se nemá cenu divit, že jiná rychlost je též jiné stárnutí. Čas je však pevně daný pevnou hmotou otáčející se i kol jiné hmoty stejným či různě zrychleným pohybem.

Protože lidstvo různě jinak než přirozeně pokřivuje čas, nepatřím už mezi takto časově křivené lidstvo. Lidstvo má mnohé od sebe neodlučitelné neduhy, a proto už ani nepatřím do takto neduhového lidstva, přestože se mezi nimi jakoby jeden z nich budu také pohybovat. Jsem člověk patřící do člověčna a nepatřící už mezi lidi ani lidstvo ve skutečnosti, ale jen hrající se s nimi jako i hráči lidští vzájemně si nijak neubližující. Ve skutečnosti se samo lidstvo odklonilo od člověčna, protože člověčno je i na Zemi od prvopočátku života. Člověčno bylo i prvním druhem života, dnes je tento druh však už jen prvním pačlověčnem. O posledním pačlověčném druhu mluvíme jako o opicích, přičemž lidoop není druhem ale přechodem mezi opicí a lidem. Lid je už jen staročlověčnem, protože jen doposud bylo člověčnem a také proto, že lidstvo je už odkloňující se druh od člověčna, které už nepotřebuje žádný další název, ale jen jako první druh uvědomující si členitou věčnost svého druhu. Členitost spočívá především ve smyslech s myslí spojenou a to bez upřednostňování jakéhokoli smyslu či mysli, ale s myslí navazující na smysly zatím nám se neprojevující nějak citelně vědomě.

Každé nějak jen zvláštní, zatím nevysvětlitelné, ale příjemné cítění nějakou částí těla, je důkazem něčeho nově smyslného nebo jen nového spojení s myslí. Může se jednat třeba o příjemný tlak jakoby třetího oka v určitých střízlivých stavech, avšak bez bližšího či jinak podrobnějšího vysvětlení. Nikdo s takovým cítěním pochopitelně nechce být pokusným zvířátkem, ale na druhé straně je to ochoten se všemi ale jen stejnými takové cítění sdílet a to dokonce veřejně, přičemž nikdo cizí se nebude do takového sdílení nijak vměšovat. Každý může být proto jen divákem ve hře těch sdílejících si své zkušenosti, příběhy a jiné zážitky nějak souvisejících s takto určitým zvláštním cítěním. Zde žádná ani věda ještě není, neboť si ji nyní tvoří sdílením.

47

Pokud se lidstvo zakládá pouze na méně ze všech dobrých členitostí, potom nechci mezi takto méně-členité lidstvo patřit. Pokud se lidstvo nezakládá na žádné dobré podstatě, potom nechci patřit mezi takto nedobré lidstvo. Pokud se lidstvo zakládá jen na jedné ze dvou dobrých stran, potom nechci mezi takto jednostranné lidstvo patřit. Lidstvo se zakládá na právu bez léva, pravdě bez levdy, pravosti bez levosti, správy bez slévy, spravedlnosti bez slevedlnosti a na jiných pravostrannostech bez sladění s levou stranou, a protože to neodpovídá přirozenému sladění jako u pravé a levé ruky každého jedince, nechci už více patřit k takto zmrzačenému lidstvu. Pokud si lidstvo neuvědomuje opačnou stranu už jako součást sladění, potom nechci patřit mezi takto vzájemně se nenáviděné lidstvo. Protože si lidstvo nepřeje místo vládnutí sdílení až v dokonalý soulad, což dokazují svým neustálým volením vládnoucích jedinců, nechci již patřit mezi lidstvo.

Protože má lidstvo i mnoho ctností, proto nebude nikdy zvířetem ani zvěří ale zůstane jen mezičlánkem mezi nimi a nově či znovu uvědomělým člověčnem. Nejlepší je, když se každý z lidí uvědomí jen v člověčnu, čímž lidstvo nevymře, ale naopak se uvědomí v lepší člověčno, kde si zlo lidi činí jen na úkor zlých lidí avšak už jen hrou i s dokonalou ochranou i pro případ uskutečnění hraného zla. Lidstvo skutečné se stane pouze dokonalou památkou na zlo, a proto i v zábavě tak nějak jak to známe se zlem i z minulosti. Hrady a zámky máme už též jako památky, přičemž v době panovníků žijících na nich, byli tito panovníci příčinou bídy a zla.

Nyní nastal čas, jak objevit či slušně nazvat něco nám jakoby svaté a tudíž dobré jen zdánlivě, jako už skutečné zlo – lidstvo, které se vždy vedlo do válek jakožto ve jménu zla (mylně dobra), které se vždy jako dav bouřil a jinak šílel jakoby smyslu zbavený a přitom nic nezměnil, ale naopak jen vše vrátil zpět, i když se složitějšími nástroji. Je mnoho také jiných důkazů o lidstvu, které se chovalo jakoby dobře a přesto to bylo přinejmenším hloupě jako robotníci, hůře jako chytráci s blbými nápady a nejhůře jako zlo-činci bojem šílící.

48

Vyjasníme-li si pojem „svátost“ po česky, potom se jedná o něco „svá“ v množném čísle, ale nejen u více lidí, ale přímo určitým lidstvem, takže se jedná o něco společně lidstvem sdílené neboli doslova o sdíle-nost jakožto o nositele společného Svého lidského sdílení. Jenže něco svaté nemůže být jen dočasně, ale trvale, jednak i dříve než je to objeveno a tudíž uznáno za svaté a potom také vždy v každé budoucnosti. Určitě také při takovém uznání něčeho za svaté dochází k omylům, což je lidské. Na druhé straně si musíme vážit toho co je svaté jako i zákon, avšak jen do doby, než se váhy překloní na jednu či druhou stranu, protože uznávat cokoli svaté za zákon je už nepřirozené, protože buď je něco svaté, nebo je to zákon, nebo ani jedno z toho. Aby se něco nezvrtlo v nepochopení, tak také naopak platí, že žádný zákon není nikomu svatý.

Není možné cokoli svaté považovat za zákon a ani naopak, protože potom by také všechno ostatní bylo považované za zákon a současně za svaté, což ale stírá všechny takto vysvětlované odlišnosti a uvádí nás ve zmatek. Naopak vážit si musíme vše (Své) svaté jinak jak si vážíme i přirozené zákony a také jinak jak si vážíme vše ostatní, ať už jen jako něco krásné, účelové či jinak uvědomující si jako dosud stále nezačleněné.

Ve skutečnosti je mezi zákonem a svátostí odlišnost jen v tom dobrém nechápaném a chápaném. Svaté vždy chápeme jako dobré, což však znamená, že se nikomu nevměšuje, takže když to nechce, nemůže to být pro něho ani svaté. Naopak zákon nemusíme chápat jako dobrý, protože dle nich známe i různé přírodní pohromy, které nic moc dobrého nepřinášejí … ale jen proto, že stále nechápeme jejich využití i pro dobro.

U čehokoli svatého musíme jen pochopit, že se jedná o Svá rozhodnutí, která však jsou pro okolí dobrá a jinak nikomu neubližují ani na duši (působí ale blaze), což u zákonů neplatí takto doslova, protože zákony už nějak duši jakoby podněcují, nebo hůře - ji ubližují, nebo ještě hůře ubližují i na těle, nebo nejhůře život ničí.

Jak už bylo řečené, lidské je mýlit se, a proto se mnozí mylně domnívají, že jsou oddaní nějaké své víře, přičemž napodobují podle nějakých „svatých“ příkazů jen nechápané zákony. Takto věřící tudíž věří pouze v přesně určité přírodní zákony, což však nemá s ničím svatým, z výše pochopitelných důvodů, nic společné.

Cokoli svaté proto vychází ze skutečné víry jen v dobro, přičemž není dobré se nikomu jakkoli vměšovat, naopak je dobré svoji víru zveřejnit a v případech jakéhokoli zájmu nebo i napadání (osoby), jen na údaje o zveřejněné víře odkázat. „Víra v dobro“ je také jednoduchým odkazem všem, kdo v dobro stále nevěří. Jak však dobro vypadá, to už se musí každý sám sebe začlenit mezi Svá Ta společná vědomí, neboť zákony, které působí blaze i na duši a to nejen sobě, ale všem Svatým, nejsou jen skutečnými zákony, ale doplněné o to přímo svaté blažené jakoby vzrušení, nebo spíše rozjímání, které už zákonem není, protože je to Svaté.

Až všechny zákony „pokoříme“ tak, že je z úplných znalostí chápeme nejen jako zákon, ale také jako Svatá část působící nám blaho tím, že zákon používáme ve prospěch už i Svých potřeb, potom jsme objevili také něco, čemu rozumíme jako Svá rozhodnutí už i rozuměné pro dobro a tudíž všemi Svatými, což však není už žádným uznáním od jiných lidí, ale přímo jen sám svým jakožto u všech stejně a přesto jinak Svým.

Mnozí, ti zatím nevědomě Svatí jakožto zatím nerozumějící to možná už také chápou jakoby něco všem přisouzené, přičemž těm se vysvětluje, že je to přímo to dobro. Ostatní kdo v dobro stále ani nevěří, ačkoli se s ním budou všude stále víc setkávat, ho jednoduše budou neustále různě poznávat ale i znát, až možná jednou pochopí a budou chápat dobro jako jediná možná cesta k doplnění všech přirozených zákonů, které nám budou už takto s dobrými myšlenkami sloužit pro nejen drobné životní potřeby ale dokonce pro tak vyvinuté smysly s myslí, že budeme schopni včas zvrátit jakoukoli světovou pohromu na dobrou měnu - čas.

Čím více Svatých takovou myšlenkou bude sobě vládnout, tím dříve se všichni (a zde skutečně jen Svatí) budou bavit bojem hraným místo skutečným. Nikoho nebaví čekat zbytečně na něco zlé, o čem víme, že to přijde, aniž se tomu dokážeme bránit. Mnozí si už na takové zbytečné čekání zvykli, a proto se věnují všemu možnému jinému, než čemu ve skutečnosti je živý tvor předurčen – k přežití! To však znamená, že pohrdají svým životem, smířili se s tím, že je přírodní zákony jednou „smetou“ ze Světa, stávají se neživými, neboť život je přirozeným úkazem, který se vyvinul z neživé hmoty, jež se jen postavila proti směru věčných pádů.

Cokoli neživé, když dopadne, zůstane také ležet, kdežto život se postaví ať už na nohy či jinak odporujíce zákonům všeho neživého. A to je dobré pro život a vše Své životu náležící jako paměť a vědomí nejen o paměti či zapomínání, ale také o tom jak si zapamatovat vše pro Svá dědictví s vlohami smyslovými i s myslí na věčnou ochranu před vším i neživým. Vesměs jde i o sladění života s přírodou a potom i s celým Světem.

49

Svatí však nejsou žádným živým druhem, ale jen uvědomující si Svá společně sdílená rozhodnutí sladěná nejdříve s přírodou a potom také s celým Světem. Vesměs se jedná o různě článkovou, členitou, číselnou a jinak z členů začleněnou věčnost, což ve zkratce označujeme jako člověčno, jehož členem po určitý věk je člověk. Dá se proto tušit, že Člověk obecně není ani druh, ale jen „popis“ toho, jak se život chápe či dokonce rozumí a v rozumu také s myslí jeho smysly vyvíjí v dosažená dědictví pro život člo-věčný. Člověkem proto může být třeba i nějaký bezobratlovec na stejně členitém vývoji smyslů s myslí jak je současný člověk – lido.

Dokud však náš druh nepozná jiný člověčný druh, nemá žádný smysl náš druh pojmenovávat jinak než člověčno, jehož členem je každý člověk. Až samotné setkání s jiným člověčným druhem určí naše skutečné pojmenování, kterým nás budou však oni nazývat. Že si říkáme lidé, ljuďi, menšen, pípl nebo jinak, je pouze hovorově nesrozumitelné mezi námi pozemšťany různě mluvícími, přičemž ani stejně mluvící nevědí, jak jejich národní pojem pro označení člověčna vznikl. Nerozumí mu, tak jak nerozumí cizímu značení člověčna.

Vždy je lepší (místo chytrých nápadů) počkat, až nás někdo jiný označí přesně dle toho, jak nás objevil. Také my při takovém vzájemném objevu řekneme „člověčno“, přičemž tím označíme jak nás tak je. Značit sebe jakožto lidé a neumět takový pojem vysvětlit, by bylo asi hodně hloupé. Chytráci by začali vysvětlovat ještě nějakou svoji lidovládu pomocí už běžně používaných nesmyslných pravidel, které však nikde na Zemi neplatí a ani nikdy neplatili. Vždyť už jen představa toho, že si lidé vládnou a při tom se volí do vlády, aby voličům vládli ti nejvíce volení, samo o sobě vyvrací jakoukoli svobodu v mezi-volebním období. Člověčno jako lidé si užívají vždy po několika letech chvilkových okamžiků svobody jen několik dnů, protože po takové svobodě následují vždy dohady, hádky a pak už je nějaké pochybné dohody, v nichž se avšak nikdo nevyzná.

Řešením proto nejsou vládci, neboť každá lidovláda je jen chvilkovým svobodným nástrojem k ovládání lidu jedinci jakožto také skupinami avšak opět lidskými, a tudíž je svobodným nástrojem k dlouhotrvající nesvobodě ukončené opět lidovládou. Řešením je společné svobodné ovládání nástrojů, které chtějí pouze sami vládci ovládat, a tudíž ovládání nástrojů bez vládců pomocí sdílené jednotné Sítě počítačových příkazů (a shromážděných údajů) svobodně zadávané každým člověkem dle svých dobrých potřeb. Dnes už umíme pomocí takových příkazů a odpovídajících údajů nechat počítačem rychleji včas vyhledat a doporučit ten nejvhodnější postup pro každou jednoduchou stejnost, dvojduchou odpovědnost nebo trojduchou rovnost.

50

190207 Až čtyřduchá vztažnost se pojí už vždy přesně k jedinému společnému středu v prostoru, neboť všechny čtyři body vzájemně od sebe vždy stejně vzdálené mají společný vždy jen jediný bodový střed. Zde je oproti rovnosti skutečně společný jen jediný bod, tak jak je u rovnosti oproti odpovědnosti společná pouze jediná přímka, tak jak je u odpovědnosti oproti stejnosti společná pouze jediná plocha ale i tak jak je u jednoduché stejnosti oproti však nijak nějaké bezduché nicotě společný skutečně jediný prostor. Na opačné straně však také tak pětiduchá nadurčitost oproti čtiřduché vztažnosti má společné skutečně jediné Nic (bez představy).

Jakkoli si takové Nic budeme představovat, vždy budeme na pochybách, když takové představy budeme nějak spojovat s prostorem, a proto je skutečně jedinou představou bez spojení na prostor jen obecné číslo. Pokud si takové číslo spojíme třeba už jen s časem, je to stejné jako spojení s prostorem, protože čas je číslo dané dle nějakého pohybu tělesa, jako třeba jednotka opakování se u ročního oběhu Země kolem Slunce. Čas proto není tou správnou představou o takovém Nic. Kdokoli nesouhlasí, pak si může představit i jinou veličinu než čas jakožto Nic, což by mohlo být třeba sálání ať už teplé či chladné, které také jak čas nemá nic společné s prostorem a přesto se s prostorem spojuje ale jinak jak čas. Není to pohybem ale jinak, sálavostí.

Tak jako čas (jakožto pohyb) a sálání rozeznáme i další vlastnosti prostoru; barva, zvuk, …, přičemž jedna nějak ovlivňuje jiné a to třeba také stejně, odpovědně, rovně či vztažně. Pochopitelně, že prostor je pouze omezená součást všeho bytí a to přímo prostorového bytí, přičemž už známe mnohé s prostorovým bytím spojené i jiné bytí tak jako třeba uvedený čas, sálání, zvuk a barva. Potom i život a s ním spojené vědomí je součástí prostoru. S vědomím souvisí zase paměť jakožto určitý záznam do hmoty jakoby vyražený nebo také přímo hmotou určovaný. Člověk nemusí mít v mozku zaplněnou paměť, protože mu stačí naučit se vnímat změny jakožto záznamy přímo v přírodě zaznamenané jako ta paměť, k čemuž už mozek potřebuje.

Vesměs se stačí naučit jen všechny souvislosti základní jakožto celosvětové, z nichž si může kdykoli odvodit souvislosti podrobněji dané určitou skutečností, která ho jen v daný okamžik zajímá, nebo kterou v daný okamžik potřebuje včas i jinak vědět. Někdy stačí cítit v paměti jen číselný od(b)raz dané skutečnosti.

Představa záporno-jednoduché nějaké nadměrné nicoty oproti bezduché nicoty, je skutečně nesmyslem bez smyslů a tudíž nijak nepředstavitelná. Přesto se tímto „pravidlem“ řídí mnozí kvůli svému obohacení, protože lživě tvrdí, že je toto vše také o bohu, ve jménu společného boha, a že jejich obohacení získávané od poddaných slouží také poddaným (tak zchudlým) na ochranu před všemi různými vetřelci (ve skutečnosti je to vždy však jen před podobnými zbohatlíky). V číslech to znamená, že cokoli záporné jakožto kradené či jinak „zdarma“ získané je pouze protihodnotou ke skutečné hodnotě kladné jakožto nezločincem přiznaný nebo naopak zločincem nepřiznaný dluh vůči všem, od nichž obohacení získal. Zisk je vždy znamením dluhu.

Mnozí se mylně domnívají, že vojsko je vždy potřebné, jenže si neuvědomují, že když nikdo nemá vojáky a ani vojevůdce, pak nejsou nikde potřební. Vesměs jde jen o rozum ve smyslu všemi vědění o vzájemném nevměšování se pod samočinným trestem – zaostalost vývinu na úrovni však nedosaženého vývoje, protože dosažený vývoj znamená tak jako ve hře dosažená výhra, už pokračování bez hry jakožto bez voje ale i vojsk.

51

Každá hra končí výhrou, přičemž někteří hráči mohou, ale nemusí prohrát. Záleží pouze na dokonalosti hry, protože pouze u dokonalé hry nikdo neprohraje a tudíž nikdo nemusí znovu stejnou hru hrát, aby už též konečně vyhrál a mohl výhru použít jako další součást hry zábavnější a současně poučnější. Je přirozené, že výhrou je současně i nějaké nové osobní umění smyslové a s myslí na další hry pro vývin všech smyslů nějak souběžně sladěné a současně i ve sdíleném smyslu společného vědomí – rozumu. Hra, o níž se dá říct dnes, že je nejbláznivější ze všech, je přímo hra obecně na vývin všech smyslů i s myslí na další nový smysl při dosažení dané soustavy jakožto i hry podrobněji obecné. Z toho všeho jen plyne, že ze všech možností cítění (smysly s myslí) je patrně první nějaká jednotková mysl, kde mysl bez smyslu nedává smysl a tudíž i 1. smysl.

Taková mysl musela být nějakým uvědoměním si třeba jen strachu či obavy ze svého zániku, nebo třeba jen hladu jakožto bolesti či jiné nepříjemnosti, ale v žádném případě to nebylo nějak příjemné vidění, slyšení ani čich či chuť. Možná to byl jen nějaký tlak jako první cítění okolí, což by však ukazovalo zase na prvotní jednotku hmatu. Pokud budeme vycházet z pohybů, a při pohybech z nárazů nebo dopadů, potom přímo u těch dopadů si uvědomíme následný odraz ale s druhým dopadem. Co když však přímo takovýto jednoduchý úkaz dal prvnímu životu vznik tak, že k dopadu už nedošlo, jenže k tomu byla potřebná i nějaká jiná vlastnost hmoty. Možná to byla už zmíněná paměť nebo naopak uvědomění si již zapomenuté paměti.

Možná to bylo jen vzepření se přirozenému pohybu neživé hmoty, vzepření se přirozeným zákonům ale jen neživé hmoty, neboť tímto vzepřením se stvořil přirozený zákon života používající neživou hmotu jako i živé tělo. Chceme-li odpověď, k čemu neživá příroda potřebuje i živou, pak je to dané opět jen stejným zákonem, aby se neživá příroda neměnila jen na neživou, ale také naopak na živou a živá zpět na neživou. Tímto se sama příroda stala soustavou nejen jednoduchou ale už také dvojduchou a v budoucnu i víceduchou, kde však nebude nic jiného nad životem ani pod neživotem, než jen Moudrost, ale jen proto, že v Moudrosti je všechno a to dokonce i samotný neživot, život a také vše mezi neživotem a životem. Mezi neživotem a životem jsou čísla, hry, sny v libovolném pořadí či v rovnosti či v odpovědnosti či ve stejnosti, přičemž nemusíme vše hned znát, či dokonce chápat znalosti, či dokonce tomu chápanému rozumět, či dokonce myslet s tím rozuměným, či dokonce umět se vyvíjet dle myšlenek, či dokonce dosahovat různá umění samočinně (zděděnými vlohami) i pro další novější počátky i pro různá nabytí taková, aby se poznala.

V Moudrosti je různě členitá moudrost podrobnější a to včetně upozorňující na veškerou nemoudrost. Když neznáme počátek, pak to ještě neznamená, že to nepočalo, nebo se to dokonce už někde neznámo kde nevyskytuje. A to je také zcela jinak myšlené, že když neznáme výskyt, pak to ještě neznamená, že se to už někde neznámo kde nevyskytuje, dokonce to nemuselo být ještě ani počaté. V obou případech se však jedná pouze o neznalost, přestože se mnozí domnívají, že se jedná o počátek nebo výskyt. Vysvětlení je prosté, neboť cokoli určité ať už počaté či nepočaté nebo naopak nabyté či nenabyté, je stále jen to určité.

Bez znalosti určitosti, nelze znát ani nabytí ale ani počátek stejné určitosti. Pokud však už známe nějaké nabytí stejné určitosti, neznamená to, že musíme znát také nabytí odpovídající či jinak členité určitosti, přičemž všechny tyto určitosti jsou součásti vlastní jedné soustavy. Známe-li však nabytí dané určitosti, nemusíme znát její počátek, což nám však brání v pochopení takové určitosti. Máme-li však dvě stejné určitosti, z nichž známe, u jedné počátek, ale u druhé jen nabytí, pak už jsou si také vzájemně odpovídající pro chápání takové určitosti, neboť jedna odkazuje vzájemně na druhou stejně jako na sebe.

52

190212 Každý člověk by měl alespoň znát jedinečné dílo, které popisuje starý, přítomný a při tom současně nový ale nejen ten zavádějící se do přítomnosti ale také ten nově vznikající jakožto budoucí způsob života avšak ve směru vývoje a po dosažení vývoje ve směrech dalších vývinů. Toto také znamená, že starý život se stává pravěkým, přičemž současně se stává starým přítomný, který je nahrazovaný novým, avšak současně je poznávaný život jako nový doposud se nezaváděný, který bude příště zaváděným do života. Nejdříve je však nutné objevit všechny souvislosti pro další vývin, neboť jinak je též ten budoucí život pouhou nesmyslností.

V dnešní tobě se ten přítomný život liší od toho starého tím, že známe počítače ale stále nějak složitě jakoby nepřirozeně, neboť tak jak v každém počátku se dopouštíme chyb či omylů, které považujeme stále za správné řízení našich životů. Aby bylo možné rozlišit takové omyly od nejen správných ale současně od dobrých způsobů života, potřebujeme si navzájem sdílet přímo takové jedinečné dílo, které nejen popisuje ty nejlepší způsoby života včetně všech odlišností od starých a přítomných jakožto nově se zavádějících do přítomnosti, ale také odlišnosti příště nové, které se ještě nezavádějí do života. Takovým dílem proto nemůže být jen nějaká kniha či popis, ale něco jinak sdílené, jako nějaká dokonale napodobující skutečnost všemi sdílená hra, protože jen když si budeme hrát s dosavadními údaji až po přítomné a to včetně těch nově zavádějících se v souvislostech s údaji, které se zatím nezavádějí do našeho okolí, bude i život jako hra.

Jedinečným dílem je tudíž všemi sdílená jedinečná Síť ať už zpočátku jen umělá, neboť nám poslouží jako životní pomůcka k pochopení a později i k rozumění obývané přírody. Zpočátku je touto přírodou nejbližší okolí, později avšak až po dokonalém dosažení sdílení pouze nejbližšího okolí smysly přímo vnímatelného, si může každý své sdílení rozšířit na okolí počítačově sdílené a to v různých oborech, protože v nejbližším okolí jde o sdílení jen toho obecně pravěkého se starým (bez počítačů), přítomným (bez jedinečné sdílené Sítě) a současně s novým (počátek Sítě) a budoucím (nabytí Sítě a pak i s poznatky, způsoby chápání, rozumění přírodě, myšlení o smyslech s myslí, umění pro zbystřování smyslů s myslí, dosahování dokonalejších smyslů s myslí a to včetně těch znovených či dokonce nových smyslů nějak s přírodou a to už rozumově související).

Mnozí už možná pochopili, že naše smysly s myslí přirozeně způsobí, že jednou přestaneme potřebovat Síť nějak umělou, protože nám místo ní lépe poslouží Síť přírodou tvořená, avšak jako pomůcka do hry nám stále poslouží, protože žádné dítě se nenarodí se všemi poznatky přímo ho obklopující, k nimž už nebude potřebovat Síť umělou, protože se narodí už do Sítě přirozené. Naopak cokoli nás neobklopuje, a přesto to hodláme třeba jen navštívit, potom potřebujeme znát přirozené odlišnosti pro přirozená přizpůsobení těla (pokud to vlohově umíme), neboť jinak stačí jen dokonalá ochrana (dokud přizpůsobení vlohově neumíme).

Člověk může znát cokoli na celém Světě (myšleno i mimo sluneční soustavu), ale dokud se tomu všemu nebude umět přirozeně přizpůsobovat, pak bude vždy potřebovat ochranu. Zpočátku bude taková ochrana nepohodlná, což si časem s přizpůsobením smyslů s myslí taktéž přizpůsobíme na pohodlnější ochranu či až na ochranu při-rozenou. Stejně je to i se sdílenou Sítí, která bude oproti té počáteční stále pohodlnější jen proto, že bude stále více a více podobná té přirozené, přičemž z prostého důvodu – zapomínání, budou také ty starší a pravěké podoby zachovávány jako dokonalá památka proti zapomnětlivosti. Bez takové památky by se jednou vše opakovalo, neboť ze skutečnosti by se opět stala jen víra, tak jak se možná stala už jednou.

Třeba to bylo před dvaceti-dvěma tisíc tisíckrát tisíců našimi pozemskými lety, což však může být zase jen jediným věkem celosvětovým, kdy od velkého třesku dospěl Svět k velkému rozptylu a pak ještě zpět k velkému třesku. V první polovině jakoby čas plynul vpřed a v další polovině zase dozadu, jenže z pohledu celosvětového uplynul jen jeden jediný celosvětový věk z celé věčnosti. Takto uplynul další a další, takže čas se skutečně nijak nevrací, přestože podle těch nechápajících je to stále možné. Také Země obíhá kolem Slunce, takže nám (na každé polokouli jinak) připadá stále se opakující zima s teplem jako by se střídal čas vpřed a zpět, přičemž toto platí skutečně jen pro střídání zimy a tepla, ale už to neplatí pro podrobnější chápání veškeré skutečnosti během zimy a tepla. S každým rokem život stárne, a tudíž jednou dožije, ale také naopak se rodí během života jiný život. Co je však důležité, že se rodí vždy život sám o sobě jen přesně dle přírody vyvinutější či naopak zaostalejší, přestože si to mnozí nepřipouští, ačkoli to tímto nijak neovlivní.

Naopak, to lze ovlivnit pouze vlastním (ne)chováním se k přírodě. Pokud se nechováme dobře k přírodě, poznáme to na svých dětech v jejich zaostalosti nebo dokonce už ve své neschopnosti mít vlastní děti. Také naopak, když se chováme dobře k přírodě, poznáme to na nových či znovu objevených možnostech vývinu.

53

Není možné cokoli zničit, bez toho aniž by se to nejdříve nevytvořilo, což je důkazem toho, že zápory nejsou nikdy možné. Když mluvíme o záporech, pak ve skutečnosti mluvíme o rozdílech k určitému kladu, přičemž rozdíl není větší než samotný klad. Pojem „zápor“ a to taktéž v číslech je pouze součástí nějaké hry.

Vládnutí, zmatek a sdílení jsou tři vzájemně odlišné způsoby společenského života. Vládnutí a zmatek se shodují přímo v napětí mezi lidmi. Taková napětí vrcholí v nějakých vzájemných bojích, takže při zachování napětí je jednou vládnutí a jednou zmatek. Vládnutí a sdílení se shodují zase jinak v určitém zřízení, neboť naopak zmatek (cize anarchie) nemá žádné zřízení, přestože mu říkáme mylně bezvládí. Sdílení a zmatek se shodují jinak a to přímo v tom bezvládí, přičemž zmatek ho má neřízené, kdežto sdílení naopak řízené. Toto členění nám značí dále to, že vládnutí a zmatek se shodují samočinně v bez-sdílení, což je též příčinou přímo toho dříve uvedeného napětí mezi lidmi. Při vládnutí je bezsdílení třídní, kdežto při zmatku je zase naopak netřídní. Potom se samočinně i vládnutí se sdílením shodují v bez-zmatku, což je také příčinou zřízení. Zde si uvědomujeme, že při vládnutí je bezzmatek přinucený, kdežto naopak při sdílení je bezzmatek nepřinucený.

Vládnoucí jedinci si vždy přejí zasahovat do zmatků ale také do sdílení, kdežto naopak ovládaní jedinci se snaží o vládu. Ve zmatku žijící jedinci se snaží pouze přežívat, protože nevědí jak poctivě vládnout a také nechtějí být nikým ovládaní. Ve sdílení žijící jedinci vědí, že poctivě není možné nikdy vládnout, a proto se ani nesnaží o žádnou vládu nad jinými a současně pro sdílení používají sdílenou Síť se sdílenými údaji přesně tak, jak se sdílení od pradávna přirozeně v dobrém projevuje nebo bez projevů v dobrém jen většinově věří v nejlépe dobré. Sdílí se, že sebemenší ublížení na zdraví je bez projevu dobrého, a proto věří v upozornění, že sebemenší ubližování jsou zlým činem. Nejhorším ublížením je zabití, přičemž při sdílení všech činností nevznikají ani náhody, a tak nedochází ani k náhodným zabitím. Dokonale sdílená Síť vždy včas upozorňuje.

Při napětí mezi lidmi vždy docházelo k ubližování, což znamená, že se tím spěje ke zločinům, a proto se na každé napětí mezi lidmi upozorňuje dobře pouze při sdílení, kdy ještě napětí nenastalo, ale nastat může z příčiny buď vlády jednoho nad jiným, nebo z příčiny zmatků jakožto blížícího vzájemného nedorozumění.

Z příčiny vlády či zmatků však mohou nastat zločiny i bez ublížení na zdraví, a to v případech kdy jeden sebere jinému jeho osobní vlastnictví ať už kradmo jakožto krádež, nebo přepadením jakožto loupež, nebo pouhým přivlastněním přímo toho co je od prvopočátku vlastní všem jakožto přirozeně a věčně společné vlastnictví nebo naopak osobní vlastnictví, které jedinec ztratil a přes sdílenou Síť hledá. Dalšími zločiny jsou zničení jinému jeho osobního vlastnictví či všem společného vlastnictví a potom každé omezování svobody.

190213 Zločinem ještě není zbrojení, ale používání zbraní, a proto je zbrojení zbytečné a tudíž vždy jen na úkor už stávajících zločinců. Stejně není zločinem sledování zločinců, ale naopak zatajování zločince poblíž osob poctivých je též určitým druhem ohrožení a proto také spoluúčasti na případném zločinu. Naopak sledování zločinců je povinností a taktéž na úkor jiných zločinců. Sledovat zločince může však kdokoli a tudíž i poctivci třeba jen v zájmu ověření jakosti sledování nebo v zájmu objevu dokonalejšího způsobu sledování zločinců nebo alespoň při stejné dokonalosti levnějšího sledování. Jako zločin se může jevit také padělání platidel či uměleckých děl, jenže ve skutečnosti je zločinem stálé a nesmyslně tržní zdražování s následným prodejem uměleckých děl. Padělání platidel lze zabránit jednoduše jen tím, že se bude vždy platit jen bezhotovostně. A když nebudou žádná ražená ani tištěná platidla, pak nebudou možné nejen zločiny jako padělání platidel, ale také nebudou možné jiné zločiny s platidly spojené, pokud se bezhotovostně bude převádět měna mezi účty jen veřejně. Nebudou pak možné ani žádné únosy, přepadání osob avšak ani úřadů (pošty, banky, …), podplácení, překupnictví, …, a dokonce nebude možné ani tržně nadhodnocovat či podhodnocovat zboží.

Zločinem avšak ještě není, když někdo podobvykle žijící najde a pak pro svoji potřebu použije cokoli na dosažení nejvýše těch nejnižších osobních či rodinných potřeb obvyklého života. Aby však ani k takovému pod-důstojnému živoření nedocházelo, všichni jen stejně nejbohatší jedinci udržují všechny, kteří by jinak klesli na podobvyklou životní úroveň, na úrovni však už pro obvyklý život nejnižší. Obecně platí i naopak, že když nežije nikdo podobvykle, pak si nežije nikdo ani nadobvykle. Také takovou platnost lze přirozeně sdílet.

54

190204 Sdílení se dotýká nejdříve jen všech pro život běžných činností, neboť sdílené hospodářství není žádným soupeřem tržního hospodářství, přestože se tržní za soupeře asi bude považovat. Sdílení je pouze další možností z přirozeného výběru každého z nás. Sdílení je dobrou a volnou činností, která je veřejně zaznamenávána ve sdílené Síti, přičemž při práci související jakkoli s tržním zbožím, je Síť také dokonalou ochranou před tržními vlivy. Ochrana však není nijak násilná, ale naopak v úctě k trhu jen to trhem užívaná.

Z běžných činností jsou všemi používané ty, které jsou spojeny přímo s prodejem koncovým uživatelům. Vesměs jde o prodavače, skladníky a údržbáře v prodejnách, které dříve byly známé jako trhy. Význam trhu je, že jsou na něm různí tržní výrobci stejného zboží, přičemž každý z nich se snaží prodávat své zboží co nejlevněji. Jde o stejné zboží, takže nesmíme zapomínat na to, že jedinou prodejní výhodou je levnější zboží, z čehož plyne i levnější výroba a levnější převoz na tržnici avšak už sdílenou všemi výrobci jen dle podmínek dané sdílenou Sítí. Takové podmínky jsou pouze přirozeným přizpůsobením se trhu a tudíž také v dané zemi průměrnému platu, který mají samočinně všichni pracovníci prodejní tržnice. Pochopitelně, že se tento plat počítá pro obvyklou pracovní dobu stejnou jako v tržním hospodářství u státních zaměstnanců.

Ze strany výrobců je prodejna tržnicí, kdežto naopak ze strany pracovníků, je tržnice pouze prodejnou se všemi náklady a to včetně odměn odpovídající přesně zisku, což znamená, že tyto náklady si hradí sami výrobci opět přes sdílenou Síť, neboť jen tak bude mít každý výrobce o ostatních dokonalý přehled. V Síti jsou zaznamenávány také veškeré činnosti související s údržbou prodejny (stavba a vybavení), přičemž umět činnost údržbáře, skladníka i prodavače může každý, přestože vykonávat bude vždy jen jednu z nich. Tržnice jako taková i s vybavením může být ve vlastnictví výrobců, avšak sami skladníci a prodavači si vybírají (dle nejvhodnějších návrhů v Síti), jak prodejnu postavit, přestavit, upravit a vybavit. Tržnici může koupit avšak od současných nesdílených provozovatelů také zcela jiný podnikatel, než jsou sami výrobci, avšak údržba a jiné související činnosti se provádí už zase jen sdílením. Dokonce i současný provozovatel tržnice se může sám rozhodnout, že takovou tržnici vyvine už i na sdílení činností v prodejně. Tržnici lze i měnit na prodejnu.

Dnes jsou tržnice ve vlastnictví výrobců (cize kapitalistů), přestože tam mohou pracovat taktéž jejich za-mě-stnanci nebo nyní už i naopak jen sdílející si činnosti v Síti pracovníci (sdíletníci). Pokud pracují v tržnici zaměstnanci, potom jsou také ovládaní podobně jako tržnice samotnými vlastníky tržnice. Ale naopak jen když v tržnici pracují sdíletníci, je možné měnit tržnici na prodejnu až zcela ovládanou sdíletníky, čímž se stává prodejnou sdílenou. Při této změně se mění vlastnictví výrobců anebo provozovatelů na vlastnictví jen přímých uživatelů, neboť pouze tito si platí také veškerou údržbu prodejen přímo zahrnutou do ceny zboží.

Tržníci (vlastníci tržnice jakožto výrobci či provozovatelé) si vždy své náklady na výstavbu či údržbu a to včetně vybavení tržnice zahrnují do zboží, jenže tímto ve skutečnosti také tržnici po kouskách prodávají kupujícím přímo ve zboží. Je pochopitelné (pravda), že každý chce získat své náklady na tržnici zpět ve zboží, jenže stejně je pochopitelné (levda), že získáváním těchto nákladů zpět se samočinně předmět nákladů čili tržnice prodává za takto získávaný zisk současně se zbožím, neboť jinak se stává takový zisk prostou krádeží.

Přirozeně platí; když si podnikatel dává jakékoli vlastní předměty do nákladů a tyto náklady započítává do ceny prodávaného zboží, pak už samočinně se zbožím prodává též část všech daných vlastních předmětů do vzájemně společného (osobní s kupujícími) až jinak společného (jen kupujících) vlastnictví. Nezáleží tudíž na tom zda je předmětem tržnice či jiný sklad nebo budovy nebo nástroje, zařízení, stroje či jiná vybavení. Záleží však na tom, že když to podnikatel takto nevykazuje, pak se jedná o zločince už tajně okrádající jiné.

Na ochranu všech a to nejen spotřebitelů ale také těch, kteří nechtějí tak (ne)tajně okrádat spotřebitele, slouží sdílená Síť, do níž se značí každá prodaná položka na účet v Síti veřejně, a tudíž všem přístupná pro další přesnější a jinak jakostnější výpočty. Konečný spotřebitel zboží, jakožto jen potřebitel se tímto stává dalším sdíletníkem, neboť se stal vlastníkem sdílené prodejny a to včetně vybavení. Takové vlastnictví však není možné nijak prodat, ale opět jen stejně jako od tržníka odkoupit ve zboží jednoduše jen tím, že určitý potřebitel přestane v dané prodejně nakupovat. Další náklady se započítávají samočinně vždy jen kupujícím, což může z pohledu tržníků ostatních tržnic vypadat jako soupeření, jenže z pohledu sdíletníků i možných se do Sítě zaznamenávají potřeby řízení stejných prodejen i v jiných místech. Tyto potřeby vznikají z jediného

55

důvodu, jímž je dražší zboží z tržnic v okolí než levnější zboží z prodejen ve vzdálenějších oblastech, takže se jim už nevyplatí do těchto vzdálených prodejen jezdit nakupovat nebo si z prodejen nechávat zboží dovážet.

Sdílením nevzniká žádný zisk, ale ani žádná ztráta, protože už možný zisk se samočinně používá na lepší podmínky jednak pro odvrácení už možných ztrát a potom také na pohodlnější a tudíž i zábavnější sdílení. Vesměs všechno jakožto „už možné sdílení“ je hrou ve sdílené Síti, což je také současný stav samotné Sítě takto zde počaté. Každý počátek je ve skutečnosti „těžky“, jenže pouze pro všechny nepřipravené hrou na nejlepší počátek v jednom či ve více oborech sdílení. Každý má ve svém okolí nějakou velkou tržnici (cize market), do které jezdí nejraději nakupovat ale jen proto, že je tam mnohé levnější po určitém vyhlášení slev nebo jen proto, že je to nejblíže či nejpříjemnější či jinak jakostnější. Do hry nyní stačí nasnímat takové prostředí a ze snímků poskládat celou prodejnu a potom taktéž v Síti uspořádat zboží nejen dle druhu ale i dle výrobců tak, aby to mělo jednotný řád pro každý i stejný výrobek, a tudíž od různých výrobců i dle ceny.

Do hry bez takto jednoduše poskládaného zboží lze poukazovat na chyby. Jako třeba požadovat účtenky bezpapírové a tudíž rozepsané nejen dle nějakého zatřídění, ale dle všech údajů jako v tržním účetnictví od těžby použitých surovin, přes zpracování, ošetření a jiné činnosti související se změnou každé suroviny, protože ve sdílené Síti se počítá jakost především dle vlivu na zdraví a až potom dle množství takto zdravé i potraviny, jež nepotřebuje nikdo nadměrně avšak ani podměrně, ale naopak jen tak akorát pro svoje zdraví.

Do hry tímto vstupují také lékaři, lékárníci a léčitelé, kteří mezi sebou buď soupeří jako tržníci nebo si v Síti vzájemně sdílejí různé postupy avšak veřejně, protože jen ty nejlepší jsou také většinově ověřené jako nejlepší a tudíž také jako doporučované samočinně Sítí. V postupech se pochopitelně uvádějí i souvislosti se způsoby života potřebitelů, z nichž se Sítí už samočinně vyhledá u každého ten svůj způsob života a přesně dle osobních v Síti zaznamenaných činností a jiných osobních údajů (výška, váha či hmotnost). Když mnozí po nějakém takovém postupu třeba jen ztloustnou, potom nemůže být takový postup pro nikoho ani dobrý.

Zdravé duševně je, aby si každý kupoval jen tolik obuvi a ošacení, kolik jich používá. Stejně je to však i s obydlím a jinak užitným zbožím, přičemž dobré postupy obsahují také nesložitou výměnu opotřebovaných částí, přičemž co není složité pro řemeslníka je složité pro ne-řemeslníka v daném oboru, avšak nesložitou výměnu bez nástrojů ale nějak zvláštních na zručnost získávanou zkušeností umí každý, aniž je řemeslníkem. K takto (ne)složité výměně stačí přesný do všech podrobností postup, avšak jen s nástroji se pojí zkušenost.

Do hry tímto vstupují všichni nejen řemeslníci ale všichni ručně činní, kteří také ručí za svoji činnost buď samočinně dle sdílených záznamů v Síti odpovídající jeho činnosti, nebo tržně podle nějakých pochybných postupů někde třeba i smyšlených a částečně nesmyslných nebo jen tak podle slibů, přísahy či jiných kouzel. Každému přitom stačí, aby jen věděl o takovém sobě nejlepším záznamu a případně si daný nástroj koupil nebo ho sdílel s jinými stejně činnými jednoduše jen tím, že ho začne užívat pouze v době, kdy není zadaný.

Do hry tímto vstupují všichni vědci a to včetně učících, kteří jednoduše jen vědí o sdílených záznamech už dříve ověřených nebo pro ověření sloužící. Pokud vědec učí, potom se jedná o učitelskou činnost, která je srovnatelná s ruční činností ale také s činností při léčení, neboť učením není opakovat záznamy, ale naopak takové záznamy vyhledávat a učňům představovat, neboť v záznamech je přesné ale i jinak lepší vysvětlení. Když v Síti lepší vysvětlení není, může ho tam kdokoli doplnit, čímž se všem v oboru navrhne pro používání. Lepší vysvětlení se od stávajícího pozná jen dle učňů, kteří ho mohou označit za srozumitelnější či naopak. Až bude vyhledávání a představování záznamů dostatečně jednoduché, nebudou potřební ani žádní učitelé.

Vědec, který takto jednoduchou přirozenost o vědění neví, nemůže být ani vědcem. Ne-vědec stále věří v něco jiné než v dobro, což znamená, že stále nevěří ve vývoj dobra od zla pro vývin všeho už jen dobrého. Do hry tímto vstupují také všichni úředníci, kteří jsou však nahrazování jen dobrými postupy ve sdílené Síti, kde úředník zabývající se určitým řemeslem, léčením nebo učením má tak dokonalé znalosti, že takovou činnost může osobně vykonávat. Pochopitelně, že úředník zabývající se zase jiným úřadem je vždy zbytečný.

Dokonce i ve stavebnictví lze ze všech možných postupů stavění a v Síti zaznamenaných, hrou poskládat kýmkoli jakoukoli stavbu, přičemž stačí znát jen potřeby všech v daném prostředí jakožto účel stavby a to včetně jeho dosahu pokrývající dané prostředí. Pokud neznáme takovéto potřeby, pak je lze do Sítě doplnit.

56

Jednou z potřeb poctivců je také dokonalá ochrana před nepoctivci. Jelikož mezi jen poctivci nemá nikdo potřebu se chránit, tak je přirozeně veškerá ochrana před nepoctivci zase jen na náklady nepoctivců. Není důvod, proč by měla jedna skupina doplácet na skupinu odlišnou, což však platí taktéž při poctivém sdílení.

Do hry tímto vstupují všichni ochránci (obecní, požární, vojenští, …) buď tržní, kteří jsou placeni přibližně stejně nepoctivci jako poctivci, nebo sdílející, kteří už dosáhli vývoje z voje (stejně jako výhry ze hry) a už jen jako nevojáci i bez vojevůdců se vyvíjí beze zbraní jen s obranou na ochranu i obcí i před požáry ale i jinými pohromami včetně přírodních či živelných. Tak jak pro jiného v oboru, jsou i pro ochránce v Síti dokonalé postupy, dle kterých není potřebné nikomu ubližovat, neboť stačí viníka pouze označit včetně toho, co má odvinit. Prvně označený viník si může, ale též nemusí označit své spoluviníky s určením části viny, neboť ten první kdo má spoluviníky, nemusí odvinit celou vinu, ale jen tu zbývající část viny neoznačenou za spoluvinu. Pochopitelně, že z přirozených důvodů, může kdokoli viníka s jeho vinou označit avšak také jen na základě dokonalých přímých či nepřímých (jako když někde není, ale má být dle upozornění) síťových důkazů o vině.

Aby se současní tržní ochránci nebo kdokoli stal sdílejícím ochráncem, tak stačí nasnímat důkaz v Síti i nějak skrytě s označením prvního viníka i viny. A protože každý může v Síti vystupovat i pod mámícím číslem obsahující však nějak určitě také skutečné osobní číslo, je takový záznam skutečným důkazem jen pokud je pořizovaný už i do Sítě současně s vinou a tudíž naživo, přičemž je možných i více důkazů od více jedinců, které se samočinně spojí dle místa a času pořízení. Každý pak může tento důkaz doplnit o osobní postřehy písmem či zvukem či jinak, čímž usnadňuje pátrání po prvním zločinci. Na druhé straně i zkušený ochránce jakožto vyšetřovatel může k danému záznamu položit doplňující otázky, které může svědek opět objasnit.

Jestli bude takto ve hře nasnímaný důkaz i skutečným důkazem v tržním světě, záleží jen na nich, avšak hra je opět jen hra, přestože odráží skutečnost. Do takové hry může vstoupit také sám zločinec a to třeba i se svým osobním či přiděleným obhájcem nebo naopak žalobcem nesmyslně žalující za zveřejnění důkazů, přestože to může nazývat jinak, jako třeba ochrana osobních údajů (což si nechránil sám zločinec přímo veřejným zlo-činem, čímž se vůči sobě dopustil dalšího zločinu, a pokud tento chce svoji vinu „hodit“ na někoho jiného, pak se samočinně žaluje všemi v Síti na stejnou výši, jakou požaduje za porušení zákona na ochranu osobních údajů, čímž jsou zápory a klady vynulovány), nebo vlastizrada (přičemž už sám zločinec zradil svým zlo-činem vlast a stejně jako u ochrany osobních údajů je také za vlastizradu síťově žalovaný na stejnou výši), nebo i jinak za prozrazení něčeho „tajného“ (opět už zločinec svým zlo-činem toto prozradil …).

Obecný úředník jakožto poslanec či jiný veřejný činitel může mít tržním zákonem uměle ustanovenou odolnost (cize imunitu) vůči trestu či vině, jenže zlý čin je pořád jen zločinem, a odolnost vůči zlému činu nikdo nemůže mít jinou, než mají všichni ostatní. Že je někdo odolný proti trestu či vině, je jen nápadem sice uzákoněným, avšak zločin zůstává i se vší škodou ať už zdravotní či nezdravotní, kterou je vždy nutné poškozenému odškodnit samotným zločincem bez toho aniž má či nemá odolnost proti trestu či vině. Ve skutečnosti je poškozenému úplně jedno, jestli je jeho poškození součástí nějaké odolnosti nebo není, avšak chce-li být dokonale odškodněný bez jakéhokoli podílu na odškodnění, pak musí patřit mezi poctivce, neboť neodškodňuje-li sám zločinec, ale spolu všichni nechudí nepoctivci, zbývá jinak označení chudý nepoctivec.

Jak se píše; kdo je bez hříchu, ať hodí první kamenem. Výstižnější možná je; kdo je poctivý, ať hodí první kamenem, ale protože takovým hodem ublíží, což znamená, že také samočinně ztrácí poctivost, stává se zločincem s vinou ublížení. Toto známé pořekadlo je proto blbě neúplně jen (i hrajícím) chytrákem podané, přičemž zločinci nehrajíce hodí kamenem, jen proto, aby se o něm všichni domnívali, že je poctivý a protože je při tomto zločinu šílený (jak smyslu zbavený), ani ho nenapadne, že je to lest nejen na zločince ale také na chytráky, kteří hodí jen jednou, aby si uvědomili, že se z nich stali zločinci, nebo už také jako zločinci smyslu zbavení házejí další a další kameny. Hlupáci nechápou sice přesně tuto lest úplně, ale už chápou, že jakékoli ublížení je zločinem a pokud si toto včas neuvědomí, také jako zločinci hodí jeden jediný kámen s tím, že si to současně uvědomí už jako zločinci, kteří se touží okamžitě omluvit či jinak ubližovaného chránit či bránit. Takový hlupák se stane nehlupákem, nechytrákem ale i nezločincem, pokud „schytá“ alespoň jednu ránu takovou jakou sám ublížil na místo ubližovaného i ostatními. Jiný ne/hlupák včas pochopi\l, že nesmí hodit.

Také písek má žlutou barvu.

57

58

nic

nic

nic

jedno-dušezlo = nedobro

dvoj-duše

nezlo = dobro

zlo nezlo

nedobro dobro

1-duše

1-duše

190215 Povídá se, že když vidíš padat hvězdu, tak si něco přej a ono se ti to splní. Takže až bude padat hvězda, budu si přát, aby všichni věděli o tom v čem je celý Svět. Já tomu říkám; Moudrost, protože vím, že v Moudrosti je všechno ostatní, v Moudrosti je dokonce i Nemoudrost, ale také jako moudré upozornění na Nemoudrost. Protože tomu takto vždy je, potom s touto upozorňující moudrostí jsou už jenom moudrosti neupozorňující avšak vždy nějak s tou upozorňující spojené, protože co by to byla za moudrost, pokud by v ní nebyl odkaz na ostatní své členy a to včetně toho upozorňujícího. Tak mě napadá, jestli by nemohla být ta první (poslední je upozorňující) moudrost jen se všemi odkazy mezi všemi moudrostmi, aby ty ostatní moudrosti už byly také o něčem přímo určitém. První moudrost je tudíž něco neurčité, protože obecně jen tvoří vzájemně propojovací Síť, takže když budeme mluvit o druhé moudrosti, pak víme, že její propojení s ostatními je dle první moudrosti a upozornění jsou dle poslední moudrosti. Obecně je každá moudrost mezi první a poslední vlastní určitostí jakožto i číslem v pořadí bez jakýchkoli spojitostí na ostatní moudrosti ale jen proto, že neznáme první jakožto síťová a současně poslední jakožto nejdříve upozorňující moudrost.

Obecně je Upozorněním, že obcházením jakéhokoli upozornění se činí zlo. Když si však zlo objasníme trochu podrobněji, potom jednoduchým opakem ke zlu je nezlo, které má část nedobrou a potom veškeré dobro. Zbývající část nedobra je tím jednakým veškerým zlem. Zlo je tudíž nejen jednoduchým ale současně dvojduchým opakem k dobru, přičemž jednoduchým je jen dokud je společná část nezla a nedobra ničím. Ve skutečnosti toto Nic nechápou někteří doposud, ačkoli si to přímo teď přečetli. Jiní stále chápou jen jednoduše opak mezi zlem a dobrem. Zase jiní už chápou, že někteří chápou nuloduše, jiní jednoduše, ale osobně chápou i dvojduše, přičemž ve skrytu duše tuší, že to může být i nějak (neznámo zatím jak) trojduše.

Pro ty, kteří to nechápou vůbec (nuloduše) nebo jen jednoduše určitě pomůže následující nákres:

Než tento nákres pochopíme jako i Síť, musíme si nejdříve uvědomit nuladuchost jakožto prostředí nejen pro tento nákres ale pro cokoli, protože nuladuchostí je přímo to nic všude se „vyskytující“ a přitom se ale skutečně „nevyskytuje“. Tento výskyt je pouhou hrou, nějakým našim či vašim či jeho či mým značením ničeho, jakožto toho co označit nelze a přesto je to označené – hrané. Nyní si však můžeme přímo jen dle nákresu ukázat odlišnost u 2duchosti (dvojduchosti) třeba mezi nedobrem a stejnou částí obsahující zlo, část nezla ale také toho „ničeho“ mezi zlem a nezlem. I když si položíme otázku, co vůbec je mezi zlem a nezlem, zjistíme, že je to něco co nemá vůbec nic jiného společného kromě toho „ničeho“. Je to něco ani zlé ani nezlé, ale přesto to je mezi zlem a nezlem spojované. Ve skutečnosti je jednou částí trojduchosti, protože další částí je to něco zase spojeného s ničím mezi nedobrem a dobrem, ale současně patřící mezi nezlo. Toto je důležité, na toto často zapomínáme, tak jak mnozí zapoměli, že to na nic napojené mezi zlem a nezlem pořád patří do nedobrého. Aby bylo možné trojduchost dokončit, musíme nejdříve pochopit, že také ta určitost spojená s ničím ať už mezi zlem a nezlem či mezi nedobrem a dobrem, musí být jedno a to samé, neboť jinak se nemůže jednat o trojduchost. Zde však už naše představivost končí, alespoň prozatím.

Určitě by nám pomohl zase jiný nákres, jenže takový nákres by musel být už nějak prostorový nebo plošný avšak s jinými údaji než jen se zlem a s dobrem. Ale ruku na srdce, koho by takový nákres zajímal tak, aby ho mohl uplatňovat všude mezi ostatními, kteří doposud ani netušili, že ten nákres výše a to včetně nuladuchosti mezi námi všemi rozděluje všechny na tři tábory a to u všech možných nejen názorů, kterým daní jedinci věří, ale také u všech vědních oborů, které daní jedinci vědí, že je takto chápou troj-různě ze všech tří táborů. Na co by nám byl čtvrtý tábor, přestože už je jen dle toho předcházejícího odstavce daný, ale doposud neúplně vysvětlený. Raději zůstanu jen ve třetím táboře, alespoň do doby než všichni opustí ten první nuloduchý. Děti jen ty schopné se čemukoli už učit, toto určitě chápou jako dva ze tří u všech dětí.

59

Ve skutečnosti tudíž nikdy nezanikne ani ten první tábor, protože tam jsou už od početí všechny děti, ale možná dospějeme jednou jako druh také k tomu, že přímo s narozením se v dětech probudí taková vloha, že už nepatří mezi první tábor, přestože to nebude stále vědět vědomě, ale jen podvědomě do doby než se mu smysly vyvinou k tomu, aby si takovou odlišnost mezi zlem a dobrem uvědomil nejdříve pochopitelně jednoduše, avšak co nejdříve. Jenže dokud se my dospělí nenaučíme toto uvědomění u dítěte rozpoznat, nemůžeme umět ani k takovému rozpoznání sestrojit žádné zařízení, které by dítě ale jen hrou vedlo už k co nejrychlejšímu rozpoznání dvojduchosti přesně dle (nákresu) odlišností mezi nuloduchostí až dvojduchostí.

Důležité je pouze vědět, že děti toto vše dokážou, čímž se vzájemně takto jednoduše odliší mezi děti počaté a doposud nenarozené, narozené a doposud smysly vyvíjející k tomu, aby se uměli hrát pro vlastní svůj vývin k rozpoznání ne/zla a ne\dobra, kde lepší je to dobré a lepší dobro je opět jinak dobré, což není možné, bez toho aniž by si nezapamatovali, že horší je ta hloupá poslušnost, ještě horší je ta blbá chytrost a ještě horší ne-li pro člověka nejhorší ta šílená zločinnost. Přes toto vše je dobré pouze na zlo upozorňovat, přestože špatnou vlastností je stále i chytrost, i když je lepší jak zločinnost. Naopak už nikdy není špatné být hloupým, přestože se musí poslouchat do doby, než se poznají všechny předešlé možnosti všude kolem, ale jen proto, aby se už nemusely dále poslouchat, aby už dítě vědělo, že dospívá přímo tím, že umí na každou zločinnost včas upozorňovat a to dokonce tak, že neupozorňuje na sebe, protože nechce odvádět pozornost od skutečného zločinu. Nikdo alespoň trochu přemýšlející nepotřebuje být se zločinem spojovaný, přestože na něho potřebuje upozornit. Nikdo nechce být v budoucnu středem nějaké záště či dokonce pomsty a to do doby než sám zločinec bude chtít odměnit toho, kdo ho ve zločinnosti zpomalil (zvětšuje se pomaleji) až k ustálení (nezvětšuje se), a pak i toho, kdo ho ve zločinnosti zbrzdil (snižuje se) až k úplnému zastavení (bez dalších zločinů), a potom konečně i toho, kdo mu ukázal cestu tu nejlepší k tomu, jak musí osobně veškerou napáchanou škodu odškodnit až na nulu neboli na bezeškodné nic, neboť jen tak se stává nezlým (očištěný).

Pro dospívající děti je takovýto postup pochopitelný a také věří, že to tak všude skutečně je, jenže čím více dospívají, tím více zjišťují, že opak je pravdou. Pravda je, že se zločinci zavřou za mříže a tím mu je znemožněné cokoli odškodnit, přičemž platí, že ani nic odškodňovat nemusí, protože stačí, jen když si ten svůj trest v klidu odsedí někde v teple, kde mu dají najíst i se „skromným“ ubytováním, přičemž nikdo z obyčejných lidí ani přesně neví, kdo platí jednak takto šílené či blbé či hloupé nápravné zařízení a pak také tu zločincem napáchanou škodu. Pravda je vždy taková jaká je vždy skutečnost, tak není ani důvod proč se pořád ohání někdo pravdou, právem a jinými nesmyslně jednoduchými pojmy z oblasti dvojduchých pojmů.

Až bude pravda doplněna levdou tak jak je pravá ruka s levou u každého zdravého člověka, potom bude také dobro obsahující pravdu a levdu nezmrzačené tak jak je doposud. Samo dobro může být jednoduché, dvojduché či současně víceduché, ale když mluvíme o jedné straně bez druhé, protože každá strannost má pouze dvě vzájemně opačné strany, potom činíme či mluvíme jen polovičatě a tudíž neúplně, tajemně, lživě či jen v hádankách tak jako v každé hře, pokud se hrajeme, neboť když se nehrajeme vzájemně, vždy jde o nějaký čin zlý nebo výklad blbý. V obou případech jde o špatnost, ale jen ta zlá je trestná. Ta blbá však je mnohdy také v zákonech a jiných předpisech či návodech, což ještě trestné není, ale už je trestné, když se podle nich také tak zle činíme, neboť blbost tímto ponižujeme na zlo, což je horší, přestože to není nahoře.

Když mluvíme o stranách, není to totéž jako o směrech, protože když máme jeden směr, pak s opačným tvoří obě strany, přičemž kolmá strana nám nedává žádný smysl, ale kolmý směr už smysl dává. Také tento kolmý směr má svůj opačný, s ním tvoří obě strany. Takto dostáváme dvě souřadnice pro plochu, k níž může být kolmý směr ještě jinak ale už konečně třetí směr se směrem sobě opačným a spolu tvořící obě zase jiné strany - třetí souřadnici avšak trojduchosti neboli prostoru, který nemá více souřadnic, přestože se to mnozí nesmyslně jakožto šílenci – smyslů zbavení – domnívají. Prostor nemá ani méně souřadnic, na což mnozí zase jinak zaostalí budou namítat třeba jen to, že v prostoru jsou plochy, které mají jen dvě souřadnice, nebo že známe souřadnice zase jiné jako třeba na povrchu koule, nebo budou chtít vědět, kde je ten jejich společný bod. Jenže na takto i nesmyslné dotazy postačuje jediná odpověď: v Moudrosti. Pokud to někomu nestačí, pak víme, že v Moudrosti je celý Svět ať už poznaný nebo i ten doposud nepoznaný a dokonce i ten doposud nenabytý, který už sice je nějak počatý jakožto hrou třeba jen tady touto nebo nějakou jinou někde však v celém Světě, a když to není v něm, pak je to určitě někde v Moudrosti. Stačí hledat anebo i psát, ale důležité je, aby všechno nově či znovu nalezené bylo už trvale zaznamenané jen v této sdílené Síti.

60

0216hi Jednoduchá otázka: co se honí hlavou nejbohatšímu člověku na světě? … kdo je vůbec ten nejbohatší člověk na světě? … co když jsem to já? … jak to myslíš? …řekne si ten, který si myslí, že chápe celý Svět. Mluvím sám se sebou. Dobře to myslím. A co chceš ty! Jak to svoje dobro myslíš? (věřím jen v dobro) … pořád jsem to já. Neodbočujme od té původní otázky. Ale ta druhá otázka mu dává zcela jasné pochybnosti.

Jak se cítíš, být nejbohatším? Určitě tě to uspokojuje … (blbost). Nikoho nemůže uspokojovat něco načaté a tudíž stále nedokončené. Jsi nejbohatší člověk? … už nejsi.

Vysvětlení je jednoduché. Doposud jsi nepochopil, o čem je život? Já to také nechápu. Ale, na co je ti tvoje bohatství? Nechci odpověď. Vím, že bohatství je dané Bohem, protože jinak by se to bohatstvím nenazývalo. Máš bohatství od Boha, nebo z vlastního přesvědčení, že je od Boha?

Dokud nepochopíš odlišnost; co je od Boha a co je od lidí, potom není možné pochopit ani to, co chce Bůh, … aby nejen jeden člověk pochopil. Pokud to má pochopit více lidí najednou a současně, pak to odporuje celému Světu, což chápeme tak, že to odporuje přirozenosti. Není přece možně, aby cokoli nově objevené bylo všemi a natož vždy hned vlastnictvím někoho bohatého čí dokonce toho nejbohatšího.

Slované i střízlivě chápeme bohatství skutečně tak jak je to psané a tudíž jako boží, kdežto mnohé jiné národy to chápou zcela jinak. Někteří třeba jako nějaká správa či ještě jinak, což přímo z této příčiny mají vše zcela jinak opačně míněné nebo dokonce myšlené. Myšlenka se mění na nemyšlení a tudíž jen na nějaký nesmysl. Už jen současným překladem sebevíc dokonalým se změní celý význam toho, co skutečně chtěl vlastník písma a to třeba sebevíc svatého vyjádřit. Z tohoto důvodu nelze proto věřit ani překladům svatých písem, ani vědeckým poznatkům ohledně duševních nálad či poruch a dokonce ani zábavě, což je nejhorší.

Když česky mluvíme o zboží, potom také my rozumějící myslíme, že se jedná o něco co je z boha dané. Jinak musíme mluvit o výrobku, kde je smysl zcela jiný, jedná se o výsledek nějaké roboty, kdy je robot zase vytvořen jako zboží či vyroben jako výrobek. Dříve se přesně takto souvisejíce s výrobou, označoval také člověk jako robotník, protože se mu z jeho výroby ponechalo jen to, co potřeboval na své a rodinné přežití a zbytek si rozdělili všichni jemu vládnoucí. Jednalo se o skutečně chápanou lidovládu, kde jedni vládli jiným.

Dnes když mluvíme o lidovládě, kde si pod lidem představujeme svobodné občany, pak tomu stále jaksi neumíme rozumět a mnozí to přestali dokonce už i chápat, neboť si to nahrazují cizími slovy kde lidovláda (cize demokracie) má představovat vládu všech lidí nad nelidmi (stroje, zvířata, … celý Svět), protože jinak se jedná stále jen o tu starou, původní lidovládu, kde někteří vládnou ostatním, přičemž jen tak pro chápání svobody, jež trvá vždy jen několik málo dní (asi týden) během několika let, mohou si ti ostatní vládu zvolit.

Člověk nebude nikdy svobodný, když bude ovládaný neboli pod vládou ale také když bude vládnout, protože i ten vládnoucí, ačkoli si to nemusí uvědomovat, je pod určitým tlakem jiných vlád, spoluvládců anebo vlastních ovládaných lidí, a proto je také nesvobodný (doslova utlačovaný). Vládnoucí jedinec však nemusí své utlačování nějak obzvlášť řešit, neboť tuto odpovědnost (tlak) převádí na úřad, který si k tomuto účelu sém schválí a zřídí. Kdyby ovládaní měli možnost volit přímo takovéto úřady, potom by nepotřebovali vládce. Protože takovou moc nikdy neměli a ani v současnosti z důvodu jakkoli trvající vlády nemohou mít ale také z důvodu, že doposud neměli ten dobrý úřední nástroj – sdílenou Síť, tak vládce k sobě potřebovali.

Je přece přirozené, že každý člověk je nějak jiný, ale je také přirozené, že všichni se dorozumívají nějak svým vlastním či vlastenecky národním jazykem, přičemž žádný jiný národ jim nemůže přesně nikdy bez dokonalého překladače rozumět. Toto je přirozené už jen proto, že když se dva stejného národa vzájemně nemohou dohodnout na určitém obecném postupu, pak nadává smysl, aby se jeden z nich dohodl i s cizinci.

Ve sdílené Síti je jakákoli dohoda pouze součást hry vedoucí k jednoznačné výhře a to různým vojenským a jinak vedeným vojevůdci vojem až k dosažení vývoje. Voj je jako vojsko či ovce, ale ve skutečnosti všichni hráči jsou na daném území či obecně v daném oboru jako družstvo, které soupeří s jinými družstvy stejného oboru ale současně stejného prostředí. Takoví hráči jednoho svého družstva si také nějak mezi sebou říkají. Byli či stále to jsou otrokáři, otroci, páni, poddaní, zemané, kněží, robotníci, proletáři, šlechtici, vyvolení (cize elita), věřící na …, soudruzi, vojáci, řemeslníci, úředníci nebo různě jinak, ale dnes jsou už též sdíletníky. Každý je obecně jen sdílející si s ostatními hráči ve stejném družstvu své družstevní zájmy,

61

přičemž všichni mimo jakékoli družstvo Jménem se sdílející, jsou samočinně družstvem sdílející se bez jména ale Vědomím.

Každý se může (svobodně pokud o tom ví) či musí (nesvobodně ale vždy o tom už ví) kamkoli začlenit ale také nemusí (svobodně a vždy o tom už ví) či nemůže (nesvobodně nebo protože o tom neví). Jenže vždy je nejhorší, když o tom ještě nikdo neví, a proto je nejdříve nejlepší, když se o tomto všichni jen co nejdříve dovědí, přičemž nikdo po nich nechce, aby to hned také chápali či dokonce tomu už i rozuměli a natož aby hned měli rozumné myšlenky pro umění nejen být činní přes sdílenou Síť, ale také dle síťových postupů vyvíjeli své osobní smysly s myslí tak, aby se v dalších pokoleních už vědomě vývin dosáhl zděděnou vlohou.

Je zcela pochopitelné, že dokud nebudeme dělat záznamy trvalé a tudíž neměnitelné a nesmazatelné, tak ani nemůžeme uvedený vývin dosahovat vědomě. Příčinou je jen prosté zapomínání, čemuž předchází změněné údaje podle skutečných dějin, takže ty skutečné údaje jsou už nahrazeny nějakými nesmyslnými údaji, které však nikdo žádnými smysly nemohl vnímat – nebylo nic takového z náhrady k vnímání. Náhrada je však ve skutečnosti slovem ze dvou slov jakožto na hru něco jinak než je skutečné, a kdokoli si to už při čtení neuvědomoval, potom nemá dostatečně vyvinutou mysl, přestože smysly vyvinuté už má dostatečně.

Příčina zapomínání vždy nějak souvisela s hrou, neboť skutečnost nahrazovala. Nyní, když si to však už konečně uvědomujeme, tak jsem tímto přímo zde vytvořil hru, kterou však můžeme už věčně dále všichni tvořit do podoby stejné jakou má skutečnost a potom až budeme mít tuto skutečnost ve hře dostatečně dokonalou alespoň pro své okolí včetně sebe, může každý sám doplnit (nahrát) i změnu skutečnosti jakožto hraná skutečnost. Avšak už také jako uskutečnitelná hra, pokud se to líbí v tom stejném okolí ale také, pokud je hru možné uskutečnit dle skutečných dříve vyzkoušených postupů v Síti však zaznamenaných a už samotnou hrou na ně přímo odkazovaných do všech podrobností. Hrou je vesměs jen skládačka z postupů.

Aby však hra nebyla jen tak o skládání, ale také o zábavě, pak musí docházet současně s uskutečňováním k odměňování všech použitých postupů – částí skládačky. Odměnu má však vždy jen ten, co má postup v Síti jako vlastní na svém účtu, přičemž také odkaz na postup je určitým postupem, protože je součástí skládačky ale vždy jen jako příprava pro odkazovaný postup, což znamená v době skládání nebo při měření a jiných přímo s postupem nesouvisejících činností. Například při stavění zdi, kde je použitý určitý druh cihly, je za postup výroby cihly odměněn někdo jiný s prodejem cihly od vlastníka budoucí zdi, kdežto vlastníku, který nahrál zeď, je počítána odměna už za vyměřování této zdi a potom za jeho stavění, ale vyplacení odměny proběhne samočinně až s převzetím takové zdi do osobního vlastnictví. Součástí převzetí je také prohlídka záznamů při vyměřování a stavění zdi, protože tímto odsouhlasí a případně upřesní čas činností i nečinností.

Odměna a to také těm činným náleží vždy jen za dobu potřebnou na určitou činnost, a proto se nepočítá odměna nějak složitě, ale jen jednotkou za každý smyslově vnímatelný jednotkový časový okamžik činnosti. Odměna je však takového druhu jakou soustavu používáme. V současnosti používáme trojkovou soustavu, která obsahuje různě jednotkovou a současně dvojkovou, která obsahuje i jednotkovou. Odměna je tudíž za použitý postup a současně za činnost dle použitého postupu, přičemž i samotná hra jen takto zde obecně, je postupem obsahující postupy už jen vzájemně na sebe navazující přesně tak jak na sebe navazují činnosti jednotlivých jedinců činných přesně dle okamžiků svých činností. Jednoduše, když nikdo nic nedělá, potom nikdo nemá odměnu a to též ani za postup, protože za nečinnost nikdo nikomu nic nedluží a ani nic neplatí.

Odměna za postup je tudíž dvojího druhu (tato hra a skutečnost) ale stejně počítaná bez ohledu na druh jako každému nejvýše jedna měnová jednotka odpovídající přesně jen jednomu jednotkovému okamžiku činností pouze dle vlastních postupů a to vždy bez ohledu na tom, kolik vlastních postupů se v daný okamžik používá a kolik jedinců je používá. Každý může mít proto za každý okamžik nejvýše vždy jen dvě měnové jednotky za odměnu, přičemž jedna je za vlastní postupy v Síti zaznamenané a současně používané kdekoli a kýmkoli ve Světě ale současně i jednu měnovou jednotku za osobní činnost avšak přesně dle jakéhokoli i vlastního postupu v Síti však zaznamenaného. Aby však nedošlo k nedorozumění, odměna je vždy za postup jen nezpůsobující žádná ublížení, protože jinak se nejedná o postup ale přímo o upozornění na zlou činnost.

Každé upozornění popisuje vesměs proti-postup, přičemž upozornění může obcházet ve hře kdokoli ale ve skutečnosti pouze zločinec. Ve hrách bojových a jinak ve skutečnosti vzájemně se dotykových není také

62

dovolené žádné ubližování, a proto nejsou Sítí ani nijak podporované hrou, dokud není používána dokonalá ochrana či obrana, která každou ránu znemožní tak, že z rány není žádné zranění. Pokud hráč přesto nějak ublíží, znamená to jen, že je ze hry vyloučen až do doby úplného odškodnění, protože ublížení je zločinem.

Také však naopak, do hry se nelze zapojit jako hráč, pokud je daný jedinec už označený jako zločinec, neboť každý zločinec nemá čas se hrát, protože má nejdříve odškodňovat vše co napáchal a to přesně dle všech postupů opět jen v Síti zaznamenaných a jako odškodnění poskládaných. Zločinec má také povinnost hlídat jiné tři zločince a to mimo dobu odškodňování a mimo dobu odpočinku. Jednoho jen tak zběžně hlídá během doby jeho odpočinku, dalšího už pozorněji během doby jeho hlídky nad jinými zločinci a dalšího už nejpozorněji během doby jeho odškodňovacích činností. Pochopitelně, že je takové hlídání vždy jen přes Síť, takže hlídat zločince může kdykoli, i ne-zločinec a kdyby bylo zločinců málo, potom i za odměnu od zločinců.

63

190221 doposud stále mylně předpokládáme, že si jsou lež a pravda vzájemně opačné vždy jen jednoduše. Ve skutečnosti jsou si opakem i dvojduchým, což chápeme jen s dostatečně vyvinutou myslí, kde víme o opaku jednoduchém přesně to, že je jejich odlišnost pouze v předponě „ne…“. Lež má tudíž jednoduchý opak v nelži a pravda v nepravdě, takže se objevila mezi nimi možnost; v nelži a současně v nepravdě. Nelež má s pravdou proto už také dvojduchý význam tak jako i nepravda se lží. Pravda se lží si jsou i dvojduše opačné.

S více vyvinutou myslí si umíme představit lež a pravdu také jednoduše jako dvě polokružnice jedné kružnice, což však dvojduše pro nelež a současně pro nepravdu mění polokružnice lži a pravdy na menší části kružnice, přičemž vzniknou dvě další části kružnice. Nelež a nepravda mají své části nad a pod pravdou a také lží. Nad pravdou a současně nad lží si lze představit něco jakoby nadmíru mocné, kdežto naopak pod pravdou a současně pod lží si lze představit jakoby něco podkladní, výchozí nikým neovládané – přirozené.

Lež tak jako i pravda může být nevědomá či vědomá, přičemž jen vědomá lež může být i z důvodu útoku na pravdu nějak špatnou a nejen na tu hodnou. Pokud si však vytvoříme seznam všemožného zla a následně i příčin zla, pak můžeme vytvořit ve sdílené Síti i postupy na včasné zničení či jiného znemožnění příčin zla. Pak už nebude potřebné nikomu lhát ani ze soucitu jakožto milosrdná lež, neboť nedodržováním postupů se obcházejí také určitá upozornění, která si může v Síti každý vypnout sám natrvalo nebo jen na určitou dobu. Pochopitelně, že každý kdo neobchází taková upozornění, je má vypnutá samočinně ale jen do doby než je bude chtít obejít třeba už jen nákupem nějakého zdravotně škodlivého zboží. Nemocným už se nemusí lhát.

Když nám někdo nevědomě lže, přičemž víme pravdu, potom máme nad ním moc ho učit, jenže tržním hospodářstvím je to znemožněné. Pokud však sami pravdu nevíme, jsme přesně na stejné úrovni. Naopak když někdo lže vědomě a při tom víme pravdu, potom víme také o tom, že si s námi hraje, neboť jinak chystá či kryje zločin, což zjistíme, když bude přísahat na svoji čest ale jen na to, že si nehraje, neboť když si bude i po takové přísaze hrát, zatratil si sám svoji čest. Pokud však ani v tomto případě nevíme pravdu, musíme použít i levdu, což je z přirozenosti plynoucí opačný význam pojmu pravda, kde pravda a levda jsou sladěné spolu jako jejich vzor dobra; pravá a levá ruka jednoho jedince. Samotná pravda je už nepostačující.

Tři polokružnice si však už hůře představíme jak tři stejné části povrchu koule jakožto lež, levda a pravda, přičemž pravda je stále jen ta naučená, kdežto levda naopak ta přirozená část dobra. Nyní nám stačí jen levdu přesně dle dané skutečnosti vysvětlit, objasnit či jinak objevit v souladu s pravdou, přičemž cokoli si vzájemně odporuje je jako přirozeně opačná (zrcadlově převrácená) strana levé a pravé ruky, kdežto vše co je sladění, je jako sdílení obou rukou stejným jedincem. Žádná ruka neodporuje té opačné v ničem dobrém ale ani v ničem zlém, přestože jedna ruka může dělat něco jiné než ta opačná avšak jen dle „umění“ jedince.

Když člověk něco přirozeně tvořené neumí, může se to naučit, ale nejdřív musí objevit ten dobrý postup, ale ještě dříve musí jeho mysl se smysly dosáhnout odpovídajícího vývoje, pak vývinu a pak vyspělosti. Toho se nejlépe dosahuje opět jen síťovou hrou, jednak proto, že se každý učí dle těch lepších postupů, a jednak proto, že každý může pokračovat ve svém dalším vývinu jen po zaplacení za předcházející postup. Takže ten první postup se jeví jakoby zdarma, neboť i když dle něho člověk dosáhne vývinu, neodměňuje nikoho, dokud si sám nedokáže, že vnímá smysly s myslí vyvinutějšími už v následném postupu. V Síti je samočinně ve výši vždy jediné měnové jednotky odměna vlastníku prvnímu ale i tomu osobně použitému (nejlepšímu) postupu, což není mnoho, ale od všech je to už dostatečně dost. Pochopitelně, že každý může použít i svůj postup, ale sebemenší shoda s jiným je stále toho jiného postup. Toto platí však pro jakoukoli část postupu.

Pokud by měl ten první současně i nejlepší postup (tato hra), potom by nebylo potřeba už ani dalších postupů a tudíž by měl ten první obdržet od každého vždy dvě měnové jednotky. Jenže ve skutečnosti nedostane už žádnou odměnu, protože nikdo už nebude potřebovat žádné další postupy a tudíž nemusí ani za ten první nikoho odměňovat. Takový stav však nastane pouze v jediném případě a to bude v době, kdy umělá Síť bude potřebná už jen jako celosvětová Památka na doby učení – jak používat přirozenou část Sítě.

Lež je nevědomá nebo vědomá a současně proti pravdě špatné nebo hodné a současně skutečná nebo hraná, kdežto pravda je nevědomá nebo vědomá a současně špatná nebo hodná a současně skutečná nebo hraná a to jen když neuvažujeme přirozenou (nehranou) skutečnost jakožto levdu, která není ani špatná ani

64

hodná, ale může být jen nevědomá nebo vědomá. Jakákoli hra na levdu je už přímo hranou pravdou a takto je to i u lži, která je vždy špatná, a to i v případě, kde si jsou významově vyměněné pojmy pravda s levdou.

190222 Hodnota má svůj zatím jen jednoduchý opak ve špatnotě, protože když mluvíme o něčem, co nemá už hodnotu (nehodnota), potom tím míníme, že je to na nic, což u zboží chápeme jen tak, že je to dobré pouze ke znovení surovin potřebných na vytvoření jiného zboží. Tyto suroviny ve zboží jsou však téměř ve stejném stavu jako surovin doposud nevytěžené, neboť pro další použití je musíme opět nějak roztřídit a zpracovat.

Naopak, když mluvíme o něčem, co už není špatné, ale současně to je i nehodnotné, potom to nikdo ani nepotřebuje a dokonce to ani nikomu nijak nepřekáží, protože kdyby to překáželo, tak je to špatně. Dobré to nemůže být dokonce ani jako památka nebo jako část sbírky a to třeba jen proto, že toho máme mnoho. Pokud se jedná zase jen o suroviny - hmotu, potom je to zase jak s přírodním bohatstvím, ale když se jedná o nehmotného ducha, potom je tím duchem skutečně to vysvětlované Nic a přesto v Moudrosti … početně je toto Nic stejné jako Nula (nehodnota), prostorově je tato Nicota jako Prázdnota, časově je takové Ničení jako Nikdy, jenže čas je jen ryze duševní vlastností hmoty v prostoru, neboť bez jakéhokoli pohybu hmoty není ani čas. Hýbe-li se jediná částice vzhledem k ostatním, pak se počítá ale zatím bezvýsledně jednotka času. Výsledek nastane, až se pohyb nějak opakuje jako třeba u míjení, obíhání nebo i opačně jako u kývání.

Nejobecnější jednotkou času je jedno opakování, kdy je veškerá hmota proměněna na obecnou měnu a pak i zpět je veškerá tato měna proměněna jen na hmotu, neboť jen tak zůstane duchovno zachováno jako nehmota a přesto potřebné pro tvoření hmoty v určitém prostoru. Obecně měna nemá žádnou hmotnou podobu, ale je vždy spojená s hmotou jako její duch přirozený (neumělý) nebo nepřirozený (jednotkově neumělý jakožto počátek a jinak vždy umělý). V počátku se nám jeví duch přirozený jako možný, jednoduše jen proto, že ještě není, potom jako neznámý, protože někdo už o něm mluví, že ho smysly vnímal, ale s myslí to nedokáže vysvětlit, takže se mu nedá ani věřit. Pak se jeví duch už jako známý nějak smyslně ale i s myslí zaznamenaného, přičemž někteří jen věří, že takové záznamy jsou přesné, jiní si je potřebují osobně ověřit, jiní pro víru tvoří sdílené postupy, aby bylo možné co nejdříve či dokonce už příště takové záznamy skutečně přesně a tudíž jakostně a živě do sdílené Sítě zaznamenat. Jiní si z víry dělají trh, a proto bez ohledu na to zda jsou nevěřící (po víru) nebo byli věřící (po víře), pověřují jiné takovými úkoly, aby jim víra sloužila pro jejich osobní bohatství. Vedle těchto věřitelů, ověřovatelů, prověřovatelů a pověřovatelů budou stále i nevěřící, kterých však takový duch nijak nezajímá, ale také protivěřící, kteří brání svoji víru různými pomluvami víry jiné anebo různými pověrami, ale nejsou ještě zvěří, která už útočí a jinak ubližuje na zdraví.

Na počátku je nevěřícím každý, ale jen nevědomě, protože o takové víře nic neví a to dokonce ani to, že je nějak počatá. Naopak vědomý si víry ale přesto ji nevěřící může být člověk pouze k takové víře nezaujatý, což však může být jen proto, že věří jinak v ducha než je takto přirozeně vysvětlený věřící, a protože levou stranu používáme jako přirozenou (též k pravé, kterou se každý ohání užíváním pravdy, práv, spravedlnosti, …), tak se jedná o levověřící. Z toho samočinně plyne, že vědomě nevěřící takto v ducha a současně věřící v ducha jinak, jsou samočinně na opačné straně sladěného jednoho ducha a tudíž dvojduše zas pravověřící.

Když si to nějak shrneme, pak vše začínáme jako nevěřící s nevyvinutými smysly či s nevyvinutou myslí, a protože mluvíme o dobré víře a tudíž ve víře v ducha Dobra, je už přirozené, že ho začneme vnímat nejdříve jen nějak nedostatečně a tudíž špatně ale už s nedokonale vyvinutými smysly či s myslí, což však odpovídá té potřebné pravé víře u pravověřících. Věřícími chtějí být, ale současně nechtějí být nevěřícími všichni, kdo potřebují důkazy o takové víře, přičemž někteří je chtějí hledat jako ověřitelé, jiní po nich chtějí, aby taková hledání zaznamenali tak důkladně, aby dle těchto záznamů prověřitel pro víru doplnil postup prověřitelný kýmkoli. Na opačné straně bude bez takových postupů vždy nějaký pokřivený pověřitel jiných ale také na jejich úkor, aby dobro zneužil třeba i spolu s pověřenými, přičemž pověřenými jsou vždy jen nějak nedobře věřící, což je případ pokřivených pověřitelů a pak přímých proti dobru věřitelů (proti-věřitelé). Naštěstí nelze takto proti víře na ducha Dobra zneužít žádná zvířata, která jsou z víry přírodou vyřazena přirozeně a navíc nám ukazují samočinný návod na odhalování pověřitelů, na ochranu před protivěřiteli a tímto dokonce na vývoj smyslů dle zvířecích smyslů avšak už s myslí i levověřících, a tudíž hrou, což znamená též bezbolestně.

Duch Dobra je daný odjakživa jen přirozeností a tudíž přírodou, do které se rodíme, avšak zase vždy jen přirozeně. Vývoj smyslů je proto tak dlouhodobý, že si ani neuvědomujeme její bolest jinak než v souvislosti

65

vzájemných útoků. Jenže v současnosti už máme vývoj smyslů na takovém stupni, že je není možné vyvíjet dále bez dosažení vývoje také mysli. Vesměs jde jen o pochopení, že je potřebné dobro také místo nedobra.

Protivěřitelé věří v něco jiné než dobro, přičemž jejich víra nevychází přímo z dobra, přestože do dobra může směřovat. Ostatní protivíra směřuje jen od dobra, protože víra dobra směřuje vždy k lepšímu dobru, takže protivíra už není jen jednoduše proti dobru ale také dvojduše proti dobru. Zpočátku stačí jen všem protivěřícím jednoduše směřujícím proti dobru vysvětlit, že všechno co směřuje k dobru je stále nedobré, a proto je lepší vše toto nedobré co nejrychleji opravit na dobré, což doslova znamená, že se mluví o pravdivé víře. Potíž je však v tom něčem Určitém nedobrém, od čehož se člověk musí očistit, a proto si potřebuje ověřit takovou víru v dobro sám osobně nebo alespoň si ji prověřit v Síti dle postupů obsahujících i ověření.

Nesmíme také zapomínat na ryze nevěřící, jimiž jsou také všechny děti, ale jen proto, že nerozeznají vždy odlišnosti dobra od zla – nemají ještě dostatečně vyvinutý cit s myslí, přestože smysly mají mnohdy už také vyvinutější. Děti stačí jen dobro učit, ale s dospíváním už musí být naučené dobro vhodně používat avšak jen tak jako dospělí, protože není na světě (zatím) žádný jiný vzor, podle něhož by děti měli být hodnější. Už nevěřící dospělí snad ani nejsou, přestože si je můžeme představit třeba jako právě vyvinutí ze zvířat. Stále častěji však slýcháme různě od dospělých, že už nevěří ničemu (duševnímu) a to dokonce ani v dobro, ale naopak začíná čím více dospělých věřit v majetky a jinak hmotné prostředky. Toto však posouvá mysl zpět do proti-vývinu, protože jak začneme pochybovat o čemkoli hmotném, že už není hmotným, nebo dokonce přestáváme vědět o takovém hmotném a místo vědění říkáme, že na takové hmotné prostředky už věříme, tak zrazujeme takto zaostalou myslí smysly, což způsobuje samočinně také jejich více méně rychlou ztrátu.

Víra ale jen ta dobrá je nezbytná pro vědění a to nejdříve pro nevědomý vývoj smyslů a potom už také vědomě pro vývin smyslů a potom už také společným vědomým pro vyspělost smyslů a potom se to bude pochopitelně dál nějak takto stejně rozčleňovat i na další smysly, jejichž dědičnost máme jen utlumenou tak jako by spala. Probuzení je možné zas jen s nějakým přirozeným popudem, což se projevuje už i jako vloha.

Pověry, že některé či dokonce všechny smysly s myslí nesouvisí s vírou, šíří pověřitelé, z čehož vznikla či vzniká různá protivíra. Dokud však nepočne víra v ducha Dobra, je také víra v dobro protivírou vůči jiné víře už počaté. Jenže v tomto případě byla tato protivíra v dobro ještě nevědomou a dokonce i nepodvědomou. Jelikož víme, že vše je v Moudrosti, potom tam musí být i dobro, takže víra v ducha Moudrosti by měla být tou konečnou jakoby dnes dobrou vírou, jenže v tom případě, by muselo být dobro znovu protivírou. Avšak Moudrost jako taková není ani dobrá, ani nedobrá, ani zlá ani nezlá a ani nijak jinaká, protože všechno toto je vždy naopak v Moudrosti psané s velkým „M“, což přímo v Moudrosti míníme jako nejobecněji ze všeho. Podrobněji jsou už jen v Moudrosti různé moudrosti různě začleněné dle vzoru Sítě čísel, o nichž už víme (třeba i chybně) nebo ještě nevíme, ale už věříme i v takové síťové dobro či nedobro nebo ještě stále věříme jen v dobro či nedobro jen nějak bez přídavku (síťové) obecně nebo ještě nevěříme. Každý má na výběr i tu.

Jednou z moudrostí je i víra dobrá se současným upozorněním na víru nedobrou. Jak kdo však rozlišuje dobro je dané jednak přirozeně tím, že člověk neubližuje (nijak víc) na zdraví jakožto, že nezpůsobuje (větší) bolest a utrpení. Pokud se jedná o ostatní zločiny, pak záleží jen na pravidlech sdílené hry, kde sdílení značí jen dle dosaženého vývoje, vývinu, vyspělosti a jiné výhry dokonale stejné podmínky pro dosažení výhry i z následující hry. Kdo [provoje (místo toho ve skutečných bojích se chybně používá pojem „prohraje“), proviní se, prospěje nebo jinak] prohraje, nemůže [válčit, vinout, spět a jinak] hrát další hru, ale naopak může hrát tu samou hru třeba i jako člen jiný ale stále ve stejné soustavě. Naopak je [vývoj, vývin, vyspělost a jinak] výhra dosažením poslední části hry, přičemž samotná výhra je vstupenkou a též jednotkou v další soustavě.

Člověk nemusí nikdy vyspět a dokonce se ani vyvinout a dokonce se ani vyvíjet, čímž zakrní jen ve stále opakujících se bojích sebevíc složitějších a čím více budou složité, tím bude složitější po vývoji následující vinutí, které budeme muset jednou rozvinout - viníci provinění odvinout ale i odvinit pro odbrzdění vývinu.

Určitě si každý už jen chápající tato slova člověk, je vědomí současného stavu alespoň v rodině, okolí, národě, zemi ale i po Zemi. A přesto bohatě stačí mít vše dobře jen ve svém okolí, protože zbytek zařídí zase jiní dobří lidé, kterým ostatní stejně jako z našeho okolí věří. Nikdo po nikom nechce žádné zázraky, ale jen dobrý postup, který platí pro naše okolí, které má každý stejné a proto se každého zvlášť jeho okolí prolíná i

66

se sousedními. Postup však stejný být nemusí, protože jeho střed je v jiném okolí, ale více stejných postupů pohromadě vždy časem vystrnadí ty ostatní postupy, protože nikdo nechce trvat na svém méněcenném postupu, než používá většina ve svém okolí.

190226 V Moudrosti probíhají různé změny na měnu (cize energii) duchovní či hmotnou, přičemž spojením měny duchovní s hmotnou máme měnu zvanou život, který se vyznačuje navíc i určitým vědomím. Naopak měna neduchovní a současně nehmotná představuje obecně měnu Nic, jenže podrobněji je si vědomí od určitého stádia svého vývoje vědomé takové měny Nic už jako hrané různě na duchovní či hmotnou. Ve skutečnosti je takovou měnou však stále Nic, přestože mnozí podlehnou různému mámení a pokládají ji proto za měnu nějak určitě duchovní či hmotnou, což ve spojení obou částí dosahuje zlozvyku jako měny životně obvyklé.

Hra je pro život důležitá, neboť je to spojení přímo s vědomím, což znamená také naopak, že nechápání hry způsobuje ztrátu smyslů s životem spojených přesně tak jako s myslí. Všechny živé bytosti si nějak hrají, takže nelze tvrdit, že hry vychází z vědomí nebo naopak vědomí z her, neboť pak by muselo též nic vycházet z života nebo naopak život z ničeho, což nedává žádný smysl. Tak jak jsou hry důležité pro život, tak je také vědomí důležité pro nic. Ve skutečnosti to znamená, že až si bytost začne uvědomovat měnu Nic jako zdroj hraní se vším duchovním ale i hmotným, až potom bude možné si hrát také se vším živým a to už také tak dokonale napodobující skutečnost, že ji bude možné dle hry uskutečňovat. Člověk si bude umět psát osud.

Mnozí si stále ještě neumí představit všechny tyto základní měny jako kružnici s částí duchovní, hmotnou ale i s životní (duchovní současně s hmotnou) a hranou (neduchovní a současně nehmotná). Ve skutečnosti se jedná o představu jen dvou tvarů a to doslova jako vnitřek duše u kola pro duchovní část a tvrdé kolo od vozu pro hmotnou část, přičemž na jedné straně jsou tyto dvě části od sebe nějak rozpojené jako hraná část kola a na opačné straně jsou zase vzájemně různě propleteny jako živá část kola. Jako duchovní část si lze představit vše časové, sálavé, zvukové, světelné a jinak bez hmoty, kdežto jako hmotnou část si lze naopak představit vše tělesně pohyblivé, (roz/vz)tažné, pevné či kapalné či plynné, nějak barevné a jinak bezduché.

Meze mezi jednotlivými měnami nejsou stálé, ale naopak měnné dle dosaženého vědomí v Moudrosti. Pokud bytost upadá na mysli, pak se mu kazí také smysly a to dokonce vědomě, takže část duchovní ale i s hmotnou se samočinně zvětšuje s úbytkem vědomí ale také na druhé straně se zapomínáním či nevůlí se hrát, čímž se hra stává ničím a tomu ničemu nejbližší část duchovní i hmotná se stává naopak dřívější hrou.

Většinou je mysl napadaná různou chytrostí, kterou se snažíme přechytračit jiné tak, abychom dosáhli určité výhody na úkor těch jiných. Většinou jde o vzájemné přechytračování, což nakonec vyústí v nějaké selhání smyslů jakožto příčina soupeření, boje či války. Ve skutečnosti je takové selhání projevem nemoci, kdy se snaží ten silnější nahradit selhané smysly silou v případě hry, jenže z počátku taková hra nemá žádné podmínky a proto nelze mluvit ani o žádné hře či náhradě ale naopak o násilí a síle. Z tohoto všeho proto plyne, že kdekoli se vyskytuje násilí, jedná se o nemoc, přestože si ji chytráci vykládají jako moc. Naopak je moc přímo ve hře, kterou se uvědomuje místo násilí náhrada nahrazující sílu hrou. Pochopitelně, že se vychází také z dějin avšak s přizpůsobením se všem novinkám pro lepší přítomnost, protože jinak se jedná stále o zatvrzelost jen ve starém obyčeji, na což se lze dnes hrát jako na památku dříve však nějak škodlivou.

Mnozí neumí stále rozlišit hodné od špatného či opačně, protože až se toto naučí, je už jen krok k tomu aby poznal, že jakákoli chytrost je špatný směr pro skutečnost, avšak dobrá do hry pro včasné chápání zla, kde je výhrou přímo upozornění na zlo. A tímto jakékoli zlo končí. Aby chytrák toto pochopil a tudíž ani nepropadl zlu jakožto zločinec, musí se stát nejdříve hodným jakožto hlupákem, který sice zlo objevil, ale už ho nehodlá používat víc než je ho pro zachování života svého a své rodiny nutné. Takové pro život nutné zlo je však potřebné jen zpočátku, a pokud je potřebné trvale pro každý počátek, pak se mu už místo zla říká jen tíha počáteční, kterou si musí ten zatížený sám vytrpět až do konce počátku tak přirozeně jako těhotná žena – plodička pod ochranou muže – ploditele až do zrození dítěte, kdy se žena s mužem stávají též rodiči.

Pokud však není potřebné takové počáteční zlo trvale pro každý počátek, pak ho vždy lze nahradit jen dobrou hrou. Pomocí takové hry už i samočinně poznáme vždy jen to, že se zlo někde objevilo a blíží se. Pak je nám také doporučována Sítí nejvhodnější ochrana proti takovému zlu, přičemž nejlepší je vždy zlo a to

67

včetně zlé měny už jen s každým přiblížením měnit na dobro tím, že zlou měnu měníme na dobrou nám nějak použitelnou či dokonce už potřebnou. Pro lepší představu je to jako u zlého paprsku, který jednoduše jen ohneme či odrazíme do zařízení, která takové paprsky používají jako pohon či zdroj zas pro jiné potřeby. Jak jednotlivé měny mezi sebou převádět a používat, závisí pouze na jediné měně a tou je pro život nám nejdůležitější a současně nejdražší jakožto každého a bez výjimek stejně měřený či počítaný každý okamžik.

190227 Záleží vždy jen na dosaženém vědomí, zda je už možné měnit zlou měnu na lepší ať už jako špatná hra, která skutečnost ještě neovlivňuje směrem k dobru nebo už jako hodná hra, dle níž už je užitek duchovní či hmotný anebo dokonce už i jako měna životní – objev a používání společného vědomí (známé jako rozum).

Každý je jen toho národa jakým jazykem běžně mluví a to i v případě, že naši předci násilím ovládli určité území. Tímto je doslova myšleno, že se provinili proti domorodému (doma narozenému) obyvatelstvu tak, že je násilím ze svého území vyhnali a sami ho začali používat jako svůj domov, což je stále jen jejich omyl děděný i na pokolení. Jedinou možností, jak se stát někde jinde domorodým obyvatelstvem je vždy jen přes skutečně domorodé obyvatelstvo, kdy cizinec s domácím zplodí dítě, které se až při dospění rozhodne, zda zůstane doma jako domorodec nebo se odstěhuje zpět jako původem domorodec či jinam jako jen cizinec. A u jeho dětí je to opět stejné, což znamená, že když dva cizinci zplodí dítě v cizině, tak neplodí domorodce ale naopak stále jen cizorodce v cizí oblasti a současně původorodce dle domovin z obou cizinců, kteří jsou původem domorodci v obou domovinách plodičů. Nikdo si nemůže dělat domov v domově někoho jiného.

Dítě jinde než v jedné ze dvou domovinách narozené nejenže nemůže být nikdy domorodcem, ale také nemůže patřit do cizího národa, dokud pokládá jazyk kteréhokoli ze svých plodičů a přesto jiný jak u cizího národa stále za národní. Dítě se musí nejdříve vzdát jiných jazyků svých plodičů, pak umět jazyk jiného národa lépe jak jazyk svých plodičů, aby mohl patřit i jako cizorodec do jiného národa. Být občanem jiného národa neznamená, že je současně domorodcem, neboť národnost se vyjadřuje sounáležitostí na daný rod, což je jiné jak náležitost do rodu. Sounáležitost se od náležitosti liší stejně jako současnost od dané časnosti.

Národnost se vyjadřuje úctou k daným vlastnostem určitého rodu, přičemž jednou z vlastností je jazyk. Další vlastností je přirozeně osídlené doposud volné území, které by jinak jinými nebylo možné dřív poznat. Takové vlastní území se nazývá vlastí avšak stále omezené jen přirozeně pomyslnou mezí mezi sousedsky vlastními územími, neboť až v tomto případě i jazyk rozhoduje o samočinném nenásilném vymezení národa. Jakékoli předešlé násilné vymezení mezí je znakem pouze vojenských a tudíž bez vývoje zaostalých způsobů přivlastnění si cizího území. Pokud známe takové případy, pak známe i viníky nebo alespoň vinu, která není odviněna doposud. Jenže téměř ve všech případech už nejsou na živu ani přímí poškození a jejich potomci už jsou tak různě smíšeni s cizinci, že není ani možné přesně dohledat kdo je domorodcem a kdo stále není.

Tento zmatek lze však vyřešit jednoduše tak jak to bylo vyřešeno už v prvopočátku. Všem bytostem jen pozemským je společná celá Země a to včetně celé sluneční soustavy, pokud je Země jediným tělesem, na níž se vyskytují bytosti. Stejně je to i s obecnějšími soustavami ve Světě až po soustavu, kde jsou už nějací mimozemšťané jakožto bytosti s vlastní soustavou, protože v takovém případě už má každý svoji vlastní soustavu domorodou, přičemž osídlit může i nějakou doposud volnou, ale jinak stále všem společnou. Při osidlování musí mít bytosti už na paměti, že veškerý svět neživý je tu pro živý za účelem nejen přežití, ale také za účelem vytvoření a udržování si celosvětového „ráje“ pro veškerý život veškerým životem. Jak kdo si uvědomuje celý Svět je v závislosti pouze na osobním ale už i na společném vědomí, přičemž až to skutečně všem bytostem společné je spolu s celým Světem přímo v Moudrosti. Jinak je to stále nepřímo v Moudrosti.

Takovéto sdílení může být proto jen částečně společné jakožto nějak více-osobní pro určitou skupinu uvnitř však všech bytostí jakožto uvnitř Společnosti s velkým „S“, která vždy byla, je a bude, aniž si to však mnohé bytosti uvědomují. Takovéto sdílení tudíž už nemusí být jen částečně společné, ale může být už také skutečně pro Společnost obsahující všechny společnosti a to včetně té prvopočáteční společnosti, kdy si žádná bytost ještě neuvědomovala žádnou společnost, a když si různou začala uvědomovat, tak se do žádné nechtěla zapojovat (zůstávala v prvopočáteční) až do doby, než si uvědomila, že patří do té prvopočáteční.

Během vývoje (bez dosažení vývoje) se mnozí snažili nepřirozeně vyčleňovat ve Společnosti různě do společností jako třeba dle zabarvení kůže či vyznání (na boha, bohy či bez božně), přičemž vyznání pramení

68

vždy nějak z barvy kůže. Je dokonce nepochopitelné, aby vyznával někdo jen jinak zabarveného než je sám. Jenže ani ten na Zemi nejvyznávanější nebyl ryzím bělochem, přestože se k němu běloši a to mylně jako k bělochovi modlí a stejně to dělají i jinak zbarvení, kteří se k němu modlí jako ke stejně sobě zbarvenému. Už tímto modlením nectí skutečnou barvu kůže toho vyznávaného, takže ve skutečnosti jsou plemen-isty. Nejlepší proto je, nevyčleňovat se ani dle zabarvení kůže ani dle vyznání spojené s kýmkoli, což znamená také to, že nemá cenu někoho nějak vyznávat, ale naopak má cenu něco vyznávat, jako třeba víru v dobro.

Jiné vlastnosti než jazyk a potažmo i území, na němž daný jazyk převažuje, neurčují přímo národ. Je však mnoho možností jak národ vyhubit. Jednak přímo násilím nebo nepřímo vměšováním a používáním místo národních cizí slova. V obou případech se jedná o špatný postup, přičemž násilí je současně zločinem. Kdo však používá cizí slova a dokonce si je přebírá do vlastních jakoby národní, není zločincem ale vlastizrádcem nebo zaostalcem, který ještě neumí používat národní slova ve vyvinutějších významech. Vlastizrádce je však horší než zaostalec, jelikož zná význam cizích slov v národním pojetí dle vlastních národních slov, ale už je nepoužívá a dokonce už tak dlouho, že na ně zapomněl. Pak sice vypadá jako zaostalec, ale ve skutečnosti navíc vlastizrádným, a tudíž ve směru i dalších úpadků, což obyčejný zaostalec má vždy v opačném směru, protože co znal vlastizrádce, zná a používá i zaostalec, avšak nezná jiná národní slova používající se jen cize.

Dnes mluvíme o jednom jakoby celosvětovém jazyku, který by měl být používaný všemi na Zemi, jenže si neuvědomujeme, že tím přijdeme o mnohé mluvnické vymoženosti, které tento jazyk nepoužívá a ani používat nechce, protože je nahrazuje (ve hře) nebo podstrkuje (násilně) nějakými svými výjimkami, takže vznikají různé mnohoznačnosti a tím také nesrozumitelnosti. Takové podstrkávání lze přirovnat k různým básním a zpěvům, kdy se vše jen zkrášluje, opěvuje, omílá a jinak překrucuje, takže nikdy všichni z toho neví přesně to samé stejné, co tím skladatele skutečně v době skládání napadlo. On to však vždy mínil jako hru.

Takový divotvorný celosvětový jazyk je skutečně dobrý jen tak do nějaké hry, kdežto ve skutečnosti jsou potřebné všechny mluvnické i psané vymoženosti jakožto mluvo-psaná dobra dle (neboli dobridla) všech národních jazyků. Taková dobridla pochopitelně vychází z mluvopisných pravidel všech jazyků, která se jen opraví tak, že se už nebudou používat žádné výjimky a to ani v případech stejnoznačnosti více různých slov. Mnohoznačnost jednoho slova je naopak přirozená, protože označuje soustavu všech mnohých slov pomocí jednoho slova, kdežto stejnoznačnost více různých slov lze opravit třeba už jen tak, že jedno z těch slov je v národním jazyce a ostatní jsou cizími slovy. Toho se dá využít pro celosvětový Překladač, přičemž stačí jen ta cizí slova stejného významu k jednotlivým cizím národům začlenit. Rozumné však také je, aby se každý jednotlivý zvuk zapisoval jediným možným znakem, což lze v češtině celkem lehce a to bez jakýchkoli obtíží.

Některé jednoznačné zvuky zapisujeme dvojznačně, a proto jsou ty složitější písmena v češtině zbytečná (w, y). Některé souzvuky naopak zapisujeme jedním znakem, a proto jsou tohoto významu písmena už zbytečná (q, x místo kv, ks). Jiná písmena máme v abecedě, přestože je nemáme v žádném slově (f, g), a tudíž jsou také tato písmena v češtině zbytečná. V češtině je jeden zvuk zapisovaný dvěma znaky, přičemž kdysi v minulosti byl už dobře zapisován jedním (ch místo x). V češtině nejsou měkké samohlásky, ale jen některé souhlásky vyslovujeme měkce (č, ř, š, ž ale také ď, ň, ť). Některé souzvuky dokonce neumíme dobře zapsat; přestože je slyšíme s měkkou souhláskou, zapisujeme ji neměkce a měkkost nesmyslně zapisujeme háčkem na následné samohlásce (dě, tě, ně místo ďe, ťe, ňe) nebo dokonce měkkost vůbec nezapisujeme (di, ti, ni místo ďi, ťi, ňi). Jindy zase zcela jiný zvuk do písmena jak měkkost pleteme (ě místo je). V mnohých souzvucích nesmyslně a to zcela vynecháváme měkkou souhlásku, přestože ji tam slyšíme (mě místo mňe).

Nebylo doposud známo, že by nějaký jazyk používal všechny jednotlivé zvuky přesně dle jednotlivých zvukům odpovídajících znaků. V Síti nabyté však je a bude vše takto po opravě v češtině přesně dle těchto mluvopisných dobridel českých, které jsou součástí mluvopisných (a jinak smyslově) dobridel celosvětových. Každý národ může doplnit tu svoji část celosvětových dobridel, pokud tam však stále není, jinak na ni pouze odkazuje jako současně vlastním národem používaná část a tudíž také jako část svých národních dobridel. Také stará dobridla či pravidla stále zůstávají součástí celosvětových dobridel ale buď už jen jako zachovaná památka nebo součást či část podmínek v určité síťové hře. Též všechny nové dobridla začínají jen jako hra.

Moravština je také národním jazykem ale nevyhlášeného národa oproti češtině a to jen proto, že se oba jazyky tak podobají, že se oba národy dohodly jaksi podle pověstí na společně vyhlášeném národním jazyce

69

českém. Na jedné straně je to dobře, protože mají hodně společného, ale na druhé straně je to špatně, neboť jeden národ jako by byl před jiným upřednostňovaný. Určitě bude lepší, když bude z každé odlišnosti obou či více takto hovorových jazyků vybrána ta lepší možnost pro určení jednoznačnosti v dorozumívání se navzájem. Tímto sa se všemi těmito jazyky hovorovými vyvine skutečně jazyk najlépe vyhlášený za národní.

Moravština je jednoznačná v používání třeba už také odlišně předložky od zájmena (se od sa) nebo také odlišně předpony (naj… místo nej…) od nesmyslné mnohoznačnosti s předponou značící přímo 1opak (ne…).

190301 Hra končí výhrou na jedné straně a prohrou na straně zaostalé. Prohra však není ničím potupným, ale naopak jen dalším poučením hráče, kteří ještě nedospěli k výhře, protože hra je doslova „pro hráče“ stále zajímavá, otevřená s vidinou dosažení výhry, která na ně čeká, pokud vytrvají. Naopak výhrou je vstupenka do nové ale současně jiné vyspělejší hry, přičemž jsou součástí výhry též jiné hodnoty včetně smyslů s myslí. Opakem výhry je odstoupení od hry do hry zaostalejší a to až do té nejzaostalejší, protože z ní lze odstoupit už jen mezi bláhové blázny (už bez nápadů ale s myšlenkami, které připadají šílencům jako neuskutečnitelný zmatek, chytráci je svými nápady napadají jako bláznivé a hlupáci je pokládají za blažené, přičemž jsou pro blaho všech, pokud se dle nich umíme hrát), hůře mezi hodné hlupáky (přežívající podle chytrých nápadů), ještě hůře mezi chytré blbce (s nápady = nesmyslnými a bezmyšlenkovými) a nejhůře mezi zločinné šílence (jako smyslů s myslí zbavených používají chytré nápady ke zneužívání jiných vědomě a též sebe nevědomě).

Nikdo nemusí od hry odstupovat, ale je bláhové tam zůstávat, když nerozumíme myšlence, je hloupé ji hrát, když nechápeme rozum, je blbé když neznáme chápání a šílené, když nejsme znalí. Pak už nemůže být ani zvířecí, když nepočínáme bytí, neboť každé zvíře umí počínat bytí (plodí mláďata) a také má svůj způsob už i hraní (vůdce smečky) jako i člověk šílený jakoby posedlý zvířecími pudy, které mu dávají sílu ovládat smečku složenou jednak z podlézavých členů tvořících mu další jednostranně vhodné nápady, podle nichž i ostatní členové poslouchají. Součástí takových nápadů jsou vždy určité výhružky, jež si nazývají jako zákazy či příkazy nebo ve složitější podobě jako povinnosti či dokonce práva, aniž chápeme skutečný význam slov.

U zákazu či příkazu je to jednoduše dle slovního základu kaz, a proto se po něm jakožto za kazem vše zakazuje, kdežto při něm jakožto při kazu něco také takto špatné přikazuje. Podlehnout příkazu lze svévolně či proti své vůli (proti-volně) ale jinak také dobrovolně nebo zlovolně. Jenže dobrovolně podlehnout příkazu by znamenalo, že se jedná o něco dobré, což je vždy omyl, kdežto svévolné podlehnutí příkazu znamená, že to sám člověk chce volně, jakožto svojí vůlí chce při kazu být účastníkem. Podléhat příkazu protivolně je však stejně jako svévolně současně zlovolně, jenže protivolně podléhající už nemá žádnou odpovědnost za kaz, protože musel být nějak proti své vůli přikazujícím přinucen. Přikazující nese plnou odpovědnost, ale přinucením nemůže být nějaký úplatek či jiné výhody ale naopak nějaká hrozba bez jakýchkoli výhod, neboť jakmile přinucený přijme nějakou výhodu, není už přinuceným, a tudíž už není protivolným ale svévolným.

Také si musíme uvědomit, že přikazovat je špatné ale ještě není zločinem, protože přikazovat ještě není činem, ale bude při činu posuzováno, zda se jedná či nejedná o spoluvinu na kazu. Spoluvina je daná přímo zlým činem, který spáchal přikazující pomocí lidského nástroje (lidé protivolně) či nespáchal přikazující ale lidé (svévolně) nebo s těmito lidmi jako spoluviník i přikazující, pokud má z tohoto zločinu nějaký určitý zisk. Nic víc není potřebné pro kaz prokazovat, u každého je tímto zřejmé, jak se u kazu ukázal a na kazu účastnil, a tudíž nakazil, přičemž kaz káže kazatel a kazí kazitel, z nichž ani jeden nemusí být současně přikazujícím.

Opakem kazu je hodnota, protože každý kaz je špatný, kdežto každá hodnota hodná. Chytráci často mluví o kazu jakožto o hodnotě, což je z pochopitelných důvodů nesmysl napadající mysl nákazou, které se lze ubránit pouze čistou myslí. Jakýkoli kaz přece nemůže být hodnotný a tudíž ani hodný čehokoli dobrého a zlo se neměří žádnou hodnotou, ale naopak se měří mírou kazu jakožto protihodnota k hodnotě, protože stejně je ke kazu protikaz hodnotou. Není možné dosáhnout většího kazu než úplným zničením všech dříve nabytých hodnot na bez-hodnotnou nulu, protože kdyby nebyla žádná hodnota, pak není už ani co víc kazit. Hodnostář vlastní hodnoty, protože si je vytvořil nebo směnil za stejnou hodnotu. Hodnotitel umí poskládat všechny hodnocené části do hodnoceného celku, což odhadce jen odhaduje, a tudíž nic hodnotné neumí.

Když se ptá nějaký chytrák na hodnotu škody, pak je dobrou odpovědí, že škoda se neměří v hodnotách ale v protihodnotách, a protože až obnovení škod se měří v hodnotách, pak nechytře a současně dobře se

70

ptáme na hodnotu obnovení škod. Jednotky kazu jakožto jednotky protihodnoty nemusí a většinou ani neodpovídají opačně směrovaným jednotkám hodnoty. Pro srovnání je to jako hod nepotřebného kamene ze země svisle vzhůru do určité výšky, který nás více namáhá než shození ze stejné výšky kamene na zem. Chytráci určitě začnou namítat, že do velké výšky musíme nejdříve vystoupat, abychom kámen shodili, což však dokazuje jejich blbost, protože nepochopili jen jednoduše lidskou činnost. Přesto jen tak pro zábavu je možné doplnit, že nepotřebujeme třeba na cestě překážející kameny vyhazovat někam do oblak ale jen na vůz, kde chytá a skládá tyto kameny nějaký spolupracovník. A tuto hru ať si zatím jen sami chytráci dál hrají.

Každá měna má také svoji vlastní hodnotu. Duchovní měna má duchovní hodnotu, hmotná měna má hmotnou hodnotu, přičemž obě současně jakožto životní měna má také životní měnu, což je navíc s oběma hodnota vědomí. Takováto hodnota je však spjata přímo s dosaženým vědomím, protože když budeme pokládat všechna spojení duchovna s hmotou jako život, potom musíme také tato spojení už jen samočinně považovat za vědomí. A protože každé vědomí něco ví, pak je možná cesta jak nám to sdělí svými smysly tak jak si to samo vědomí myslí. Vědomí si proto musí být vědomé nějakého svého smyslu pro vlastní vnímání prostředí a to včetně sebe a všech smyslně spojených bytostí s prostředím, ale současně si vědomí musí být vědomé své mysli na tento smysl, neboť jinak vědomí používá smysl bez mysli, což však vnímá jako by smysl nemělo. Takto skrytý smysl je tudíž nějakou součástí smyslu jiného ale zatím jen nějak tajemně nevědomě.

Není možné, aby si někdo nějaký smysl poprvé uvědomil nějak s chápáním či dokonce srozumitelně. Ale naopak je pochopitelné, že si ho uvědomí nejdříve jen jako nějaká nadpřirozená znalost a dokud tuto znalost nesrovná s jinými svého druhu, potom nemůže ani pochopit o jaký smysl se přesně jedná. Přesto chápe, že tomu předcházely nějaké určité okolnosti (vytvoření něčeho podobného jakoby dokonalosti) ale ve střízlivém a také nestřízlivém stavu používaného a rozvíjeného třeba už jen pomocí představ se stejně dokonalými předpoklady pro dosažení pokladů. Jelikož ještě neumíme své představy přesně zaznamenávat v obrazech a současně tak rychle jak se představy nezadržitelně v mysli vyobrazují, záleží pak jen na paměti, jak dlouho a v jaké jakosti si je dokážeme zapamatovat. Doposud je nejlepší takové představy zapisovat, jenže nikdo se nerodí spisovatelem a je také téměř nemožné (vzhledem k jeho jednostrannosti), aby taková dokonalost napadla nejdříve nějakého spisovatele, takže jsou zpočátku zápisy zmatečné a přesto přesné.

Časem se zápisy s vývojem mysli i odkloňují od první dokonalosti, ale s dobrou pamětí se opět vracejí k ní zpět. Zápisy se tak nějak stále opakují ale vždy i s doplněním něčeho nového, co dřív nebylo nijak důležité pro pokračování, ale pak už jako pokračující a přesně navazující dokonalost už potřebné bylo, neboť bez těchto novinek nebylo možné ani pokračovat. Pokrok jako krok po kroku však byl najednou nějak moc pomalý, a proto došlo k uvědomění, že je potřebné pokračovat také s někým jiným současně, jenže nebylo zřejmé jak stejné jedince oslovit a přitom nebýt nikým nijak jinak ovlivňovaný. Každý by měl zůstat proto zatím nějak v tajnosti, ale to o čem přemýšlí, by v tajnosti být nemělo. Naopak by toto všechno mělo být shromažďované na jednom místě, kde by se vše třídilo samočinně dle návazností časových a potom také nesamočinně dle návazností skutečných vztahů jednotlivých článků do soustav podrobnějších než časových.

Ve skutečnosti jde opět jen o Síť všech přirozených čísel v prostředí všemožných nul nebo zatím jen tak postaru, kde nula je také číslem. Toto staré myšlení je však jen přítomné při tom novém myšlení, které stále nikdo jiný nepoužívá a také nemá (postaru) právo používat jinak, než jen ve hře vyvíjející nové myšlení. To staro-myšlení je stále současným a ve všech oborech se vyznačuje tržním dohadováním až dohodami, které pochopitelně podporují také různé odhady, protože je v dohodách běžně požadují. Naopak novo-myšlením je dokonalost a to bez výjimek, pravděpodobností a jiných podobností, takže jen přesně navazující na živě pořízené záznamy v nabyté Síti veškerého možného sdílení a to včetně této síťové hry. Jako výchozí je třeba už jen potřeba všeho co kupujeme, tak to chceme kupovat přes tuto Síť s rozepsanými všemi položkami tak, aby byl zřejmý nejen výrobce, ale také veškeré složení a postup výroby, protože nepotřebujeme platit za něco, co při výrobě není potřebné, o čemž si rozhodujeme sami, zda to chceme koupit či nikoliv. Bez takto přesných postupů věříme, že se jedná o podvod, který se taktéž touto nepřesností v Síti dokazuje. Nikomu se nebrání, aby v Síti zaznamenal přes svůj účet přesně také svůj postup na danou část zboží nebo na jeho poskládání do jiné části či celku. Přičemž musí být vždy zcela zřejmé, jak který postup souvisí s daným běžně označeným zbožím ale i s danou dobou spotřeby v dané prodejně či při jiném způsobu prodeje konečnému spotřebiteli. V Síti budou dokonce takto potřebná zboží představována všem veřejně v žebříčku prodejnosti

71

a to různě i pro různá okolí. V současnosti si každý sám chválí své zboží, čemuž se však nedá nikdy věřit, neboť každý si v tržním hospodářství chválí jen ty svoje výhody, ale o nevýhodách mlčí, což je špatně a tržní.

V Síti se všem nechválí nic ale naopak se jen všechny výhody i nevýhod u každého zboží porovnávají, a tudíž kdo má více výhod a současně méně nevýhod je na žebříčku výhodnosti výše než ti ostatní ale nemusí být už na žebříčku potřeby a spotřeby výše, třeba už jen proto, že je předražený nebo také naopak, když nabízí nepotřebné výhody nebo má důležitou nevýhodu potřebnou však potřebiteli naopak jako výhodnou. Síť není nijak tržní, ale trh představuje ve zcela nestranně sdílené podobě všem a také všude stejně či různě.

190304 Tvrzení (cize teorie) a zkušenost (cize praxe) nejsou dva vzájemné si opaky, ale dvě části jednoho celku, protože bez tvrzení nemáme postup, který se má zkoušet a bez zkoušek nejsou tvrzení ale jen nějaké žvásty. Tvrzení se stává návodem, jakmile ho vyzkoušíme tolikrát, že není pochyb o přesnosti návodu a to už bez jakýchkoli výjimek až do doby než se výjimka vyskytne, protože pak je návod špatný a tudíž použitelný opět jen pro další tvrzení ale nepoužitelný pro další zkoušení. Každá výjimka je součást celku jakožto zdroj dalšího tvrzení a protože se výjimka objevuje za určitých okolností, pak stačí takové okolnosti navodit nebo naopak jim zabránit, čímž se z výjimky stává názor spojovaný přímo s určitou zkušeností doposud však neobsahující takové výjimky. Tato určitá zkušenost se proto stává jen zkušeností s podmínkami však pro další zkušenost.

Zkušenost výchozí je tudíž možná jen s podmínkou navozující zkušenost následnou - potřebnou, nebo naopak bránící zkušenosti následné – nepotřebné. Jedná se proto o zkušenost vždy s doporučením nebo s upozorněním na související neodlučitelnou zkušenost. Názor o takto navazujících zkušenostech je proto už jen návodem pro všechny možné zkušenosti na sebe navazující stejně jako když na sebe navazují čísla ve dvojkové soustavě až do určitého řádu dle stupně dosaženého vnímání, přičemž upozornění je vždy na prvním místě, neboť bez jejich dodržení nejsou možné ani následná doporučení. Tak jak v životě, tak je také v číslech nejdříve to horší poznávané a často také prováděné, protože jakmile se objeví něco lepší, pak to má také větší hodnotu ale jen číselnou, protože od té staré už nehodnotné nebo s hodnotou jen pro hraní či jinak zábavní jako třeba památka se liší opět jen jednotkou. Památky se hodnotí skutečně už jen jak zábava.

Zahrneme-li památky mezi skutečné hodnoty, pak dostaneme trojkovou soustavu, protože na památky se už neupozorňuje jako na současné zlo, ale naopak jako na minulé dnes už nemožné zlo. Pokud je však památka nějakou tíhou společnosti jako třeba z důvodu údržby (projevuje se sebemenší chudobou v dané společnosti), pak je stále současným zlem a tudíž nemůže být ani vyhlášenou památkou. Nedává smysl, aby předmět dříve používaný vladaři tak, že způsoboval či prohluboval chudobu, byl dnes památkou, pokud stále chudobu způsobuje či prohlubuje. Takový předmět je proto stále jen zdrojem chudoby a nelze proto na ni vzpomínat jako na památku, která dříve chudobu způsobovala. Umělé vyhlášení něčeho za památku je znakem pořád stejné zaostalosti, kterou trpěli vladaři v dané minulé době, přestože si namlouvají něco jiné.

Řešení souvisí nejen s tím, že chudí nemusí platit daně či mají nějaké jiné odvody menší, ale také souvisí s těmi bohatými, kteří zbohatli a stále bohatnou na úkor jiných jen proto, že jsou už bohatí. Boháči neumí osobně spravovat své vlastnictví, přičemž těm, kteří to umí, platí méně, než si nechávají sami pro sebe ze všech zisků. Stejně je to také u drobných oprav řemeslníkům či jen dělníkům. Poctivý člověk si ctí každého, kdo umí něco lépe jak sám osobně a proto ho poctí za jeho činnost stejnou odměnou jakou má sám za svoji nějakou jinou činnost, kterou sám ovládá lépe jak mnozí ostatní. Poctivost je tímto přímo zde daná, přičemž není potřeba jiného hodnocení, kde si často pleteme čest se slávou, důstojností, svobodou i jinou předností.

Poctivost má tak jak jiné pojmy přesně daný smysl. Souvisí jen se ctí a to dvojím způsobem i současně, jakožto ve směru po čest a potom až s dosažením cti i po cti. Před dosažením cti si stačí jen uvědomit, že si chceme ctít lepších jedinců, protože se od nich můžeme učit a to dokonce i tím nejjednodušším způsobem, přes sdílenou Síť. Po dosažení cti, kterou však projevují všichni ostatní, kteří si dané osoby ctí veřejně a tudíž stejným způsobem přes Síť, stačí už jen svoji čest udržovat přesně dle stejných podmínek odměňování si všech stejně ctěných. Aby každý už předem věděl, kdo se zasloužil o svoji poctivost, tak k tomu stačí, aby si každý do Sítě zaznamenával svoji činnost pokud možno co nejpodrobněji nebo se na takové záznamy jen odkazoval s tím, že se už jedná o stejnou činnost ale v jiný zaznamenaný čas, na jiném místě či jinak odlišně.

72

Současné umělé zákony mnohým zakazují či překážejí zaznamenávat svoji činnost veřejně, ale je jen otázkou času, aby to na „nátlak“ těch jen poctivých umožňovali a to bez jakýchkoli výjimek i pro nepoctivce. Pokud se v nějakém oboru nenajde nikdo poctivý, pak také nikdo nebude vytvářet žádný „tlak“, což však způsobí uvědomění si všech jinak poctivých, že je takový obor už sám o sobě nepoctivostí a tudíž pro další zkušenosti jakožto obory už samočinně nepotřebný. Nepoctivě se projevující obor není tudíž ani oborem ale naopak proti-oborem jakožto upozorněním na nepotřebný. Některý obor se však může částečně projevovat jako poctivý a v ostatních částech jako nepoctivý. V takových případech se jedná však o dva odlišné opaky; obor a proti-obor, přičemž se v pojmu oborovém nemusí shodovat. Oborem může být například zednictví, kdežto proti-oborem může být vládnutí (jakožto nad zedníky) stejné však jak nad kterýmkoliv řemeslníkem.

Návod všeho obsahuje nejen tvrzení všeho ale také zkušenosti ve všem, přičemž stačí jen jednotlivé jednotky – části návodu přesně do všech podrobností popsat a jinak záznamem doplnit, přičemž každá podrobnost patří do obecnější podrobnosti a ta zase do obecnější až je nakonec vše v Moudrosti, protože i nemoudrost je v Moudrosti ale moudře jako upozornění na nemoudrost. Jinak to je nemoudré, na což se pochopitelně už samočinně upozorňuje, protože nesamočinně to musel jako upozornění někdo (já) začlenit.

Po chápání jakožto před chápáním jsou potřebné znalosti, dle nichž se chápání poskládá, uchopí či jinak chápe, protože potom po chápání je takové chápání už samočinné, čemuž lze rozumět, jakože chápání je vzorem pro pochopení samočinnosti a to přirozeně i následně po chápání samočinnosti už i samočinně. Rozum proto není vnitřním cítěním něčeho společného, ale naopak i vnějším vlivem něčeho společného na vlastní vědomí toho čemu nějak společnému rozumíme. Pokud tomu ještě takto nerozumíme, pak to však stále můžeme chápat, což už je osobně vnitřně, neboť chápání se řídí jen údaji o všech potřebných znalostí.

Chápání proto může být už samočinným projevem vnitřního cítění čili smyslů s myslí spojeného řešení toho co vnímáme ve svém těle či z okolí. Rozumění tomuto je už nějakou vyvinutější soustavou, takže se už nejedná o pouhé vnitřní jedno-osobní cítění ale navíc o nějak vždy více-osobní až všemi společná cítění. Ve skutečnosti však platí, že cokoli takto více-osobní je pouze přechodem k pochopení všech možností nějak nedokonalého vnímání něčeho co je možné vnímat skutečně všemi společně už vždy také pouze dokonale. Rozumění proto ještě není rozuměním, pokud někdo něčemu rozumí jen částečně a to třeba i mnohými stejně a dokonce ze všech jiných ostatních také nejlépe. Takové částečné rozumění je ve skutečnosti jen davovým chápáním něčeho, čemu ještě nikdo nerozumí, neboť nechce nebo je zaostalý smyslově či s myslí.

Když někdo nechce něčemu rozumět, pak to znamená třeba to, že je zaostalý na mysli, protože se stejně vyvinutými smysly tomu už někdo rozumět chce. Když však už máme dostatečně vyvinuté smysly s myslí, pak také rozumíme danému cítění stejně jako ostatní rozumějící, přestože každý může být někde jinde. Myslí se vždy vše srovná už samočinně pro všem stejné rozumění bez ohledu na místo, odkud dané určitosti rozumíme. Dle celosvětového času nemá nikdo žádnou určitost v budoucnosti, ale vždy jen v současnosti, přestože ji vnímá vždy jako minulou ale i jinak, než někdo jiný, což závisí na prostředích včetně vzdáleností.

Myslet si, že čas je něco víc či míň jak číslo vyjadřující opakování určitých přirozených dějů, je nemoudré. Takové myšlení proto není ani myšlením, ale naopak pouze nesmyslným nápadem, protože myšlení jakožto mysl už se smysly souvisí a to doslova jako smysly s myslí. Vztažnost časová souvisí vždy jen se společnou soustavou, přičemž nejobecnější soustavou je celý Svět, který si můžeme představit jako střídání období mezi velkým třeskem a velkým rozptylem, což však v obou případech znamená pouhé meze bez života. To nás však přivádí k myšlence, že život je nejlepší asi někde uprostřed těchto mezí, a proto by měl život sloužit nejen ke svému udržení a tudíž nejen k zabránění obou bezživotních mezí, ale také naopak, aby život přežil a to už v zábavě během obou těchto mezí. Dnes to ještě nechápeme, a proto tomu nemůžeme ani rozumět.

Moudrost je jako prostředí a přesto je nejobecnější nám známé prostředí až v Moudrosti. Pro názornost je nejlepším prostředím všude možně nula, v níž se vyskytují různá přirozená čísla. Nejjednodušeji jen jako jednotky, které však můžeme vzhledem k určité jednotce považovat za následnou či předchozí. Některé jednotky však můžeme považovat také jako nějak s jinou různými způsoby zdvojenou. Těmto jednotkám proto říkáme i jako dvě dvojtky v jedné dvojici, přičemž jedna dvojice může být jinak i uvnitř jiné dvojice, protože by mimo té vnější dvojice dlouho nevydržela a rozpadla se zpět na jednoduché jednotky. Jedna dvojice je jako ochrana dvojice chráněné, přičemž shlukovat lze i více dvojic ochranných i chráněných a to

73

dokonce i tak, že chráněných může být více jak ochranných. Žádnou chráněnou dvojici nemá pouze základní dvojice a méně chráněných než ochranných je jen ve shluku dvou ochranných a s jednou chráněnou dvojicí.

Proč tomu takto je a proč není možných i více ochranných než chráněných dvojic i u více jak dvou dvojic ochranných, nebo proč není možné od určitého počtu (26: železo) ani stejný počet ochranných i chráněných dvojic, tak to může souviset třeba jen s dobou či směrem mezi velkým třeskem (představa jediného prvku obsahující chráněné i ochranné dvojice z hmoty celého Světa) a velkým rozptylem (představa jen základních prvků všude v celém Světě). Tak jak se učíme o poločasech rozpadu, tak jsou možné také poločasy sloučení, přičemž stačí jen určité mezní podmínky, jež se zatím nezkoumají, v nichž k takovému sloučení už dochází. Že se obě tyto změny dějí v přírodě také samočinně při daných podmínkách, je přirozené, avšak nebádané.

Pokud známe přeměnu nějaké měny na jiné v jednom směru, pak je možná přeměna také v opačném směru. Čas však není přeměnou ale pouze čistou duchovní měnou související s určitou činností na tvarování hmoty s proudy. Čas je proto dobrou měnou při tvoření potřeb nebo zlou (proti)měnou při ničení potřeb. Mezi tím je možná časová měna bez tvoření a současně bez ničení potřeb jakožto špatná měna, pokud není hodnou měnou jako třeba při hře zatím bez výhry nějaké hodnoty (dobrá měna). Hrou se tvoří hodnoty zase jen duševní, které lze odměňovat pouze po dosažení výhry, neboť kdokoli prohraje, učí se znovu a znovu, dokud nevyhraje vstup do vyvinutější hry nebo neodstoupí do zaostalejší hry. Základní hra je vždy zdarma.

Výhrou základní hry je vždy jen jediná jednotka, odměňovaná všemi kdo prohráli. Do vyvinutější hry je každého vklad vždy jen jedinou jednotkou, a proto je také z výhry jakékoli hry samočinným vkladem do další vyvinutější hry vždy jen stejná jediná jednotka. Ve vyvinutějších hrách však platí také všichni, kdo prohráli další jednotku vyhrávajícímu jako odměnu za jeho postup, což je už jeho čistá výhra pro volné použití. Každá výhra je odměňována však až se vstupem do hry vyvinutějšího řádu a to i v případě, že setrvá ve hře stejné jako ti co prohráli nebo dokonce odstoupí do zaostalejší hry třeba jen proto, aby mohl hrát vyvinutější hry jiné avšak na stejném řádu. Každý může odstoupit do hry zaostalejších řádů, protože každý řád povoluje jen přesně určité rozmezí s myslí smyslů, přičemž je ponižující, aby hráč s myslí a smysly vyvinutějšími než jsou pro daný řád vymezené, takové hry hrál. Hráče ponižovaného samočinně Sítí hra nebaví, ledaže by hrál jen pro jisté odměny, což však v Síti není zase tak jednoduše možné, protože kdokoli odstoupí hlouběji, než má možnost hrát o dva řády vyvinutěji, tak si hraje vždy jen se stejnými sobě jakkoli takto jakoby poníženými.

Není žádnou ostudou, když hráč prohraje, a z tohoto důvodu též ze hry odstoupí do předešlé zaostalejší hry, kterou už dříve vyhrál a chce jí proto vyhrát znovu jen proto, aby se mu vrátilo vše ve hře za prohru a měl také zase na vklad do vyvinutější hry. Přičemž další setrvání ve hře také už znamená ponížení hráče ale jiné než těch vyvinutějších o dva či více řádů, protože zde se jedná o ponížení hráčů vyvinutějších jen o řád, a pokud též zde prohrává víc, než má na vklad do vyvinutější hry, stává se opět neponíženým i v zaostalejší.

Až všichni hráči vyspějí k poctivému hodnocení každé hry, bude vklad do vyvinutější hry vždy pouhou odměnou za výchovu ze zaostalejší hry a tudíž nejmenším možným nákladem za lepší o jednotku mysl jen vlastníku takové Hry obecně rozčleněné na hry řádově, úrovňově či jinak ale jen tak jak je možné členění dle Sítě čísel. Jiné náklady jsou už jen za prohru, které dokonale odpovídají odměnám za výhru a to dokonce u každého zvlášť, protože je někdy zábavnější schválně prohrávat (například s dětmi), než jen hromadit výhry.

Síť čísel je současně návodem všeho, přičemž jiné tvrzení je pouhým prostředím pro taková čísla stejně jako pojem spojující jiné pojmy, neboť každý takový jiný pojem je buď přímo určitou pojmem vyjadřovanou jednotkou nebo více různě takových pojmů obsahující i jako dvojtky či jiné číselné soustavné včlenění. Čísla lze vyjadřovat také určitými pojmy obecně jako neurčitá a to dokonce i v přesně neurčité číselné soustavě a to přesně stejně jako vzor Návodu všeho (či pro všechno či jinak obecně i v podrobnostech v Moudrosti různě členitých moudrostí jako Síť čísel). Pojmy lze proto dělit jednak na číselné a nečíselné, kde číselné dělíme na určité a neurčité, kdežto nečíselné jsou spojovací, které s čísly chápeme už i jako způsob výpočtu.

Nejjednodušeji pochopíme Síť čísel při samočinném naplňování všech jednotek. První jednotce předchází alespoň jedno prázdné prostředí, což předchází také všem ostatním jednotkovým znakům v jednotkové soustavě a jiným řádům v dalších soustavách. Každá nová soustava však umožňuje počítat jen možnostmi dosahujících číslu dané soustavy nové, takže když uvažujeme jako novou soustavu jednotkovou, potom

74

máme jen jedinou možnost; jednu jednotku. Dle nové soustavy dvojkové lze doplnit tu jednotkovou o další druhou jednotku čili o dvojku a samotnou dvojkovou soustavu lze vyjádřit různě oběma znaky ale zatím jen ve dvou řádech, protože další jednotku ještě neznáme. Dle nové soustavy trojkové se už samočinně doplní jednotková soustava o trojky, dvojková o třetí řád ale v každém řádu i o třetí znak ze dvou možných pro každý řád nebo i ze třech možných dle vzoru dvojkové soustavy. A potom se vyjádří trojková soustava i jako úroveň mocněná až do třetí mocninné úrovně a to taktéž pro každý řád různě jinak ale nejvýše s trojkou.

Naplňování trojkovou soustavou může být už také ve třech základních řádech, přičemž každý z těchto řádů je mocněný zvlášť a to opět až do třetí úrovně. Takové číslo by bylo nejvýš jako třířádové (33)3(33)3(33)3, což má celkem už 196833 = 7625597484987 možností. Tři způsoby platí pro trojkovou soustavu a to jako tři znaky (postupnost) a současně jako tři řády (násobnost) a současně jako tři úrovně (mocnění čili mocnost).

190305 Když už máme pro trojkovou soustavu tolik možností, pak nám je stačí jen zaplnit různými pojmy nebo jen všemi členy. Uvědomíme-li si počet lidí na Zemi bez dalšího přemnožování se stále stejným průměrným věkem, pak samočinné naplnění jen všemi nově narozenými dětmi bude trvat asi tisíc let. Toto však platí pouze pro tři znaky ve trojkové soustavě. Kdyby si však takovou soustavu uvědomoval někdo zaostalejší z dvojkové soustavy, tak že by nevnímal současně všechny tři znaky, ale vždy jen dva a jinak vše ve stejném tvaru jak pro trojkovou soustavu, uvědomoval by si jen tolik možností, že by naplnění nově narozenými dětmi netrvalo ani den. Uvědomovat si všechny možnosti či odlišnosti dané soustavy proto musí být už také přirozeně sladěné s myslí a smysly daného jedince, neboť jinak není možné úplně chápat takovou soustavu.

Přirozenost je odvozena od přírody a ta je odvozena od stavu při rození bytosti do svého přirozeného prostředí, neboť jen tak se vlohy už dědictvím předávané samočinně vzbudí. Tímto je snadnější v daném prostředí pokračovat ve vývinu vloh a dokonce i v probuzení nových vloh, které jsou však úzce spojené se všemi smysly ale také s myslí přímo na smysly při každém vnímání. Veškeré vnímání však nebylo nejdříve vědomé, ale bylo naopak nevědomé, a není důvod, proč by to tak nemohlo být také v budoucnosti ale jen do doby, než se naučíme a učení si ověříme. Jde pouze o to jak dobře předpokládat přesně to, jak smysly s myslí mají spojení přirozeně daná, avšak doposud to nevíme ani o jednom smyslu a natož o tom prvním.

Řešení je jednoduché pouze pro jeden smysl spojený s myslí, neboť pro dva smysly to je už i dvojduché, přičemž o dvojduchosti a s ní spojenými dvojtkami se doposud ještě nikde takto přesně neučilo, přestože se vyskytuje přirozeně všude možně kolem nás. Podobně se však tomu už učíme, jenže stále nechápeme, že je to pouze podobně, což není ještě přesně. Učíme se například o pohlaví samčím a samičím, jenže pořád máme v podvědomí jednoho pohlaví nějak v nadvládě nad opačným, přestože si to vědomě nechceme už připouštět. Pořád však jen nějak v podobnostech tvrdíme o rovnoprávnosti či jiných právech stejných pro obě pohlaví, ale stále si neuvědomujeme, že zase mluvíme jen o jedné části ze dvou už vzájemně sladěných.

Upřednostňujeme jednotku, přičemž o té opačné jednotce vzájemně sladěné nevíme, nebo jsme na ni už dávno zapomněli, nebo si ji nepřipouštíme tak dlouho až na ni jednou zase zapomeneme, nebo konečně o ní začneme mluvit, zaznamenáme si vše o ní, abychom už na ni nezapomněli, a začneme sladění znovu či nově objevovat a nejlépe všichni společně přes sdílenou Síť. Pravda a lež nejsou ty dvě sladěné jednotky, protože lež je vždy bezhodnotnou nulou, lež je pouze prostředím pro nelež obsahující pravdu ale už i levdu.

V době, kdy ještě pravda nebyla používaná a dokonce ani známá, jsme však už obě ruce používali; stranu pravou pro pravdu a levou pro levdu a to bez ohledu na tom, zda se ta či ta ruka vnímala jako pravá či levá. V současnosti pravou stranu, jsme nejdříve mohli nazývat jako levou, potom si to mohl někdo plést a tak ji nazýval pravou, avšak bez ohledu na tom jak to ve skutečnosti počalo, dnes tento pojem používáme (téměř) všichni stejně pro stejnou stranu, i když v různém jazyce. Vývoj tak probíhá stejně, přestože se vývoje ještě nedosáhlo, což si lze vysvětlit zábavně taktéž tak, že o výhru se pořád hraje, přestože ji ještě nikdo nezískal.

Vyprávět právě spravedlivým právníkem pravidelně právo na opravu, správu, dopravu či přepravu a na jinou pravdu se však sladí, až se bude také vylévět lévě slevedlivým lévníkem levidelně lévo na olevu, slévu, dolevu či přelevu a na jinou levdu. Přestože dnes už víme, že lze toto vše sladit jen dle přirozeností, tak stále nevíme jaké přesně přirozenosti ke sladění nejlépe použít. Toto se však dovíme pouze tak, že nenecháme za sebe nikoho o takových přirozenostech rozhodovat, a proto je musíme sami objevit, a pak dle svého vědomí

75

také označit alespoň to sobě nejlepší objasnění objevu, dle něhož si každý sám objev prvně uvědomil a i jiné objasnění, dle něhož se stejnému objevu nejlépe učil, až se mu naučil. Pochopitelně, že nejdříve bude každý objev více či méně nesrozumitelně zaznamenaný, ale hlavní je, že je to první objev svého oboru, který bude vždy první a současně v Síti zaznamenaný, protože jinak může být zapomenutý do doby, než ho někdo jiný znovu objeví jako první a už i do Sítě zaznamená (do počínající Sítě tak jako zde toto). Je třeba i nabyté Sítě!

Než sdílená Síť nabude svého bytí i umělého, bude už také zde jako umělá počata, přestože dřív byla, je a bude nabytá ale už ve tvaru přirozeném. Síť sdílená má tudíž část přirozenou, o níž sice už víme ale jen jako znalost bez dalšího chápání, což ani úplně pochopit nemůžeme, protože neumíme zatím ještě vytvořit část umělou, přestože návod na Síť je zde už nějak prvotně v počáteční Síti uvedený. Upřesnění bude lepší či nejlepší vždy až v nabyté Síti umělé obsahující však i svůj počátek méně či více celý neobjevený či objevený, protože čím více bude v nabyté Síti její počátek, tím více bude i naopak v počáteční Síti její skutečné nabytí.

Stále tu mluvíme o oboru moudrosti, avšak už jinak, než když po ní mnozí toužili či stále touží. moudrosti jsou v Moudrosti už přesně začleněné jako i různé obory, které si lze představit třeba jen jako body různě všude zmatečně pohozené, nebo jako (některé i) v jedné přímce či v kružnici, kruhu, kouli, koulenici (povrch koule) či jinak ve tvaru i stejném a dokonce se i prolínajícím s jiným oborem a konečně i přesně tak jak je to dané přirozeným prostředím jakožto přírodou naší společnou už i všem pozemským bytostem či … či všem.

Mnozí si možná přímo teď uvědomili moudrost tu dosavadní jako nemoudrost či staromoudrost, na níž se však už jen upozorňuje stejně jak na nějakou chytrost, která sice ještě neškodí, ale když ji někdo skutečně ve skutečnosti uskutečňuje, pak dělá něco hloupě či špatně (nezločin) nebo už i zle (zločin). Kdo stále touží po moudrosti, tak mu stačí jen ta výše uvedená představa, aby přestal po moudrosti už konečně toužit a naopak ji měl alespoň v té základní představě a též nezapomínal nikdy na to, že ji má současně v Moudrosti.

190306 Nemoudrost je jako prostředí pro moudrost, ale současně je v Moudrosti, jež je už v dokonalém Ničem a současně není dokonale v Ničem. Nic je však také v Moudrosti jakožto doposud nevědomá nemoudrost či naopak nevědomá moudrost. Vědomá nemoudrost je v Moudrosti moudře jen upozorněním a nemoudře obcházení nevědomé či vědomé takového upozornění. Mylně se však můžeme o nemoudrosti domnívat, že se jedná o moudrost, což je však nevědomé obcházení nevědomého upozornění na nemoudrost. A protože každá nemoudrost má svůj jednoduchý opak v určité moudrosti, stačí nám takový opak dobře v souvislosti jen s nějakou odpovídající pojmem danou přirozeností smyslově s myslí sladit jedno-duše až konečno-duše.

V podstatě jde jen o přičlenění daným pojmům vlastní Síť čísel kde nemoudrost je vždy nehodnotnou nulou a to třeba i jako výsledek odpovídajícího proti-hodnotného záporu jakožto protiklad ke kladné hodné či hodnotné moudrosti. Pojem nemoudrosti a moudrosti se liší pouze v předponě „ne…“ a tak s předponou stejně či takto opačně je to i u všech jiných pojmů znějící moudře či nemoudře. Stejně je to třeba u pojmu hodnost znějící moudře oproti pojmu nehodnost. Opačně je to zase u pojmu špatnost znějící nemoudře oproti pojmu nešpatnost, a navíc známe-li, že také špatnost odporuje hodnosti (cokoli špatné není hodné) a to také naopak, potom máme přímo přirozenou moudrostí neboli samočinně dokázané že se jedná také o vzájemný opak, avšak takový opak už není pouze jednoduchý dle předpony „ne…“, ale i moudře dvoj-duchý.

Když mluvíme o něčem špatném a současně o něčem opačném hodném, potom mluvíme ve skutečnosti o dvojtkové (známé trochu nepřesně jako dvojkové) soustavě, přičemž horší vlastnost známe dříve a proto také odpovídá dříve poznanému číslu. Známe však případy, kdy je něco odjakživa párově sladěné, takže není možné označit jednu jednotku jako dřívější než tu k jednotce sladěnou jinou jednotku. Není proto možné mluvit o první či druhé jednotce, protože se jedna ta druhá či první jednou dříve či později urazí a tímto soulad naruší. O takovýchto sladěných jednotkách je proto nejlepší mluvit jako o dvojtkách, které mají hodnotu stejnou po jednotkách avšak současně a tudíž už řádově jakoby po násobcích dvou, což však v jednotkové soustavě není možné, protože tam ještě žádné řády nejsou, ale má jen jednu řadu postupnou.

V jednotkové soustavě se proto řadí vždy jen časově přes jednu jakoby bránu, kterou projde vždy jen jedna jednotka. Pokud k takové bráně dojde dvojice jakožto dvě dvojtky, pak u nich také rozhoduje čas, ale protože dvojice vzniká v jeden okamžik, pak rozhoduje jejich nějak odlišný čas jako třeba čas narození a pokud je stejný (ani dvojčata ho nemají stejný), potom čas jako třeba nalezení brány či jinak třeba s bránou

76

související, protože kdo staví zábrany k bráně je špatný nebo už i zlý, kdežto kdo staví obranu proti špatným zábranám, je hodný a kdo i proti zlým zábranám je současně i dobrý. Kdokoli je špatný, ještě nemusí být zlý, ale trestat je přirozeně možné jen za zlo, jinak se trestající samočinně stává zločincem trestající ne-zločince, přestože něco špatné ne-zločinec učinil. Kdokoli nějakým umělým zákonem takovýto zločin promíjí či jinak znevažuje na nezlo, pak se pouze veřejně hraje, neboť jinak se prohlašuje za skutečného vládce nad zlem, což je zločinem omezující svobodu těchto nezločinců, neboť je podle práva bez souladu léva nařizují trestat.

Kdokoli je hodný, ještě nemusí být dobrým, ale odměňovat je přirozeně možné jen za dobro, jinak se odměňující samočinně stává hlupákem, dávající odměnu zdarma jen jako dar pro nic a za nic nikomu nijak prospěšné. Větším hlupákem se stává chytrák, který darem láká všechny na zvolení jeho chytrých nápadů, které jsou však zdrojem jiné hlouposti či dokonce zločinnosti. Zdroj zločinnosti jakožto nápad, není ještě zločinem, a proto je zdroj zločinnosti pouhou špatnou zábranou, která je v Síti už i samočinně upozorněním. Každé upozornění je však i zdrojem veřejné hry a tudíž i zábavy, kde se na hraně či hranici upozornění hraje.

Žádná hra a to sebevíc špatná a to třeba i o to víc zábavná proto není zločinem, ale jen o to víc, větším či hlubším upozorněním na zločiny i další možné, o nichž zatím ani nevíme, že takto možné jsou též mimo hru. Zločinci tato upozornění obcházejí, čímž též plně odpovídají za stavění zlých zábran ale také za stavění proti těmto zábranám dobré obrany. Zločinci se zavírají za mříže pouze v době šílení, protože jako smyslu zbavení nejsou schopni osobně napáchané škody odčinit. Zločinci se v době zajištění však nemohou přispět přes Síť k nejlepšímu postupu na odčinění a to nejen svých zločinů, protože jim to zbavení smyslů nedovoluje. Avšak ani v době, kdy už těchto smyslů zpět nabyli, nemohou přispět přes Síť k nejlepšímu postupu na odčinění, neboť mají povinnost už bez zajištění a proto na svobodě během třetiny svého času být činní na odčinění všech svých zločinů, během jiné třetiny odpočívat a během jiné třetiny hlídat jiné tři zločince přes Síť a to jednoho letmo v době odpočinku, jednoho častěji v době hlídání a jednoho soustředěně v době odčiňování.

Často se činí zlo i náhodně třeba z nevědomosti nebo při zanedbání určité činnosti, což lze však shrnout jako z nezkušenosti. Toto se však v Síti řeší opět hrou na určitou potřebnou činnost, a pokud touto hrou člověk zdolává už určitou obtížnost i bez větších obtíží, stává se zkušenějším na takové úrovni, že vyhrává vstupenku jakožto 3znak do skutečného života jako učeň dobře znalý své činnosti na hraně či hranici hrou. Až skutečné uchopení určitých nástrojů a jejich používání při činnostech už i bez obtíží vede ke zkušenosti s dosažením 4znaku, přičemž je možné i při těchto činnostech používat hru jako součást předem nahraného postupu přesně z postavení vlastních činností, protože takto bude přímo síťovou hrou každý už dokonale sladěný i s ostatními činnými na stejném předmětu anebo ve stejném místě ve stejný či nějak následný čas.

Pro úplnost je 2znakem jen určitá dvojková soustava (jako i dvou pojmů), která nějak zaujala či nezaujala pro hru daného jedince. Ve skutečnosti jsou to všemožná spojení i více dvojkových soustav, která určují už daný obor vybíraný v návaznostech také na jiné více či méně sousední obory tak, aby mohl mít člověk aspoň dokonalou představu dle záznamů v Síti o budoucím povolání, na které si bude nejdříve hrát tak, že ho je potřeba také mnohými, kteří si hrají na jiná povolání. Takové hry jsou na povolání ještě před voláním, neboť jak se člověk vyvine z dítěte i na dospívající mládež, je s vývinem voláno do povolání už přesně daných třemi znaky sousedními, a tudíž třemi povoláními takto vzájemně vždy dvěma znaky určujícími. Nejlepší je, když je jedním znakem vždy hra, protože jen tak se může každý zapojovat do vyvíjení hry též pro dva ostatní znaky.

Jednoznačností je všem přirozený Svět aniž o všech cokoli víme, ale už vše předem předpokládáme jako dokonale pro dobro-duchost vyvinuté, protože zloduši jsou od sebe v celém Světě tak dokonale odděleni různorodou přírodou, že kdyby se vydali k tomu nejbližšímu sousedu ať už dobroduchému či zloduchému, tak během té cesty (a to vztažně k celé cestě) brzy dosáhnou vývoje, který však veškeré zlo uzavírá vždy v nedosaženém a stále probíhajícím vývoji jako jen dokonale hranou památku na dosažený vývoj. Během takové cesty by si vyléčení zloduši jednoduše jen uvědomili vlastní slabomyslnost a marnost svého záměru, neboť bez tohoto vyléčení by se brzy vzájemně pobili, což známe z našich krátkých (vzhledem k cestě) dějin.

Takové tvrzení kdysi v pravěku ale též stejně jako dnes nedávalo smysl se zaostalou myslí, kde celý Svět nepřesahuje Zemi, ale naopak to dává smysl s myslí na Svět už i mezi různými hvězdnými soustavami. Jedno stále stejné tvrzení proto stačí jen doplnit o jiné nové myšlení přesahující sice mnohým to jejich osobní, ale jednomu či více osobám už je nové myšlení tím přirozeně přítomným jako současně při tom starém myšlení.

77

Přítomné myšlení však neznamená ještě, že je zlé, přestože je už špatné, protože při tom přítomném myšlení je už také nové (hodné) myšlení, které se ještě nikým neuskutečňuje pomocí nějakých nástrojů, přestože je už tou novou myšlenkou nástroj počatý. Nástroje přítomné slouží myšlenkám přítomným, tak jak staré nástroje sloužily myšlenkám starým. Protože se nová myšlenka týká všech ve Světě, bude také nástrojem všemi sdílená a to dokonale a tudíž jen jedna jediná Síť umělá avšak tak věrohodně zpodobňující skutečnost, že ještě v počátku Sítě mnozí uvědomí, že jakékoli zpodobování a to včetně pravděpodobnosti vzhledem ke skutečnosti je pouze jinak řečenou Hrou. Hra nevědomě hraná je zlým vládcem, kdežto naopak všemi vědomě hraná je dobrým sluhou, pomocníkem, vychovatelem a jinak zábavným robotem jakože i Síť.

Je přece přirozené, že když si s vámi někdo hraje, ale vy to hrát nechcete a přesto musíte, jedná se vždy o ne-hru jakožto o vládnoucí nástroj, jímž jste nuceni pod nátlakem a tudíž nesvobodně se podřizovat. Jako občan vlastního národa si nechci hrát ve vlasti na žádném úřadu pomocí cizích slov a to ani s cizinci a taky nechci platit nikomu, kdo si hraje hru nebo podporuje hru, která mne nezajímá, a to včetně národních her.

Člověk se mnohdy až diví, kolik nesmyslných pojmů používáme. Jsou to pojmy nějak nesouměrné k jiným a tudíž zbytečné na jedné či opačné straně. Možná při vzniku takových pojmů, měli ještě nějakou svoji souměrnost, jenže s časem jak se různě tyto pojmy překládaly a případně upravovaly na ty dnešní pojmy, už se vytrácela i souměrnost nebo nějaká jiná vzájemná návaznost. Další pokolení jednoduše zapomněla na původní význam při vzniku pojmů, a protože se během všech dosavadních dějin až po současnost vždy našli nějací odpůrci novinek mezi vládci, kteří nechali původní záznamy zničit, přirozeně se zachovaly jen nějaké druhotné, podřadné, pokřivené a jinak znehodnocené záznamy bez jakéhokoli původu. Člověk se však tyto už bez-hodnotné záznamy časem snažil znovu zavádět, což však způsobovalo různé spory mezi učenci, kteří se už netoužili vracet na zapomenutý počátek, ale naopak při honbě za slávou a bohatstvím potřebovali pomocí toho pahýlu (cize torza) vytěžit co nejvíce na v té době současném probíhajícím zmrzačeném vývoji.

Jediným řešením jak se narovnat a jinak uzdravit, je uznání všech odlišností od přirozeností avšak dle současných znalostí zakládajících se na pochybných pojmech, které bohužel chybně používáme jakožto bez chyb. Jakákoli titěrná odlišnost od přirozeného myšlení vždy bude zanechávat tu nesmyslnost, která jednou však přeroste do tak velkých rozměrů, že se bude muset začít skutečně znovu – objevit ten původní počátek a to třeba i se slovy zcela jinými avšak významově stejnými a co je důležité, aby byly pojmy také národními. Není totiž ani tak důležité, aby hned těm pojmům rozuměl celý Svět, protože bohatě stačí, aby tomu všemu dobře rozuměli alespoň mnozí stejného národa. Důležité však je, aby se takový záznam zase někde neztratil.

Aby nebyla řeč jen tak obecná o neschopnostech současných učenců, bude určitě lepší, když se uvede nějaký určitý příklad. Doposud jsme si mysleli, že umíme dobře počítat a čísla také dobře zaznamenávat čili zapisovat pomocí znaků. Jenže skutečnost je zcela jiná. Při počítání se dopouštíme stále dokola podstatných chyb tak obrovských, které si už ani neuvědomujeme jakožto chyby, protože jsme na ně prostě už jen zvyklí.

Nevhodné používání nuly, znaku nekonečna a stavů bodů v paměti počítače

Známe období, kdy se ještě neuměla zapisovat takzvaná nula. Na druhé straně; nula skutečně znamená pouho pouhé nic, takže ji skutečně nepotřebujeme zapisovat nikde jinde, než jen tam, kde je nic. Dříve se už znal různý přirozený počet, který se však zapisoval různými písmeny, což se jaksi příčilo znakům jednotlivých zvuků. Takové značení tudíž nemělo předpoklad k dalšímu vývoji. Co je však důležité, že znak čísla deset (X) měl svůj jednoznačný význam mezi čísly tak jako jednička (I: jakožto jeden prst na ruce) a pětka (V: jakožto všechny prsty na jedné ze dvou rukou). V následujícím období byla „objevena“ nula avšak jakoby něco víc než jen pouhé nic – jako číslo avšak vyjadřující hodnotu nic. Dokonce byly přirazeny všem ostatním prstům z deseti jejich jedinečné znaky (1, 2, …, 8, 9), ale poslednímu prstu byl naopak znak odepřen, a místo něho byl poslední prst nesmyslně povýšen na větší druhý řád, avšak na prvním řádu zůstalo už jen nic (jako nula).

Desítka (10) je jakoby číslo bez vlastního znaku, ale naopak jaksi se dvěma znaky, kde se uznává jen jednotkově druhý řád, který však jakoby vládne ničemu – v prvním řádu, což nedává žádný smysl. Když chceme, aby byl nějaký obecnější řád hodnotný, potom musíme mít také nějakou hodnotu v podrobnějším řádu, neboť jinak nemá obecnější řád žádný přirozený význam. Obecnější řád pro podrobnější nic je vždy

78

ničím, což u nuly jinak míněné než nic nikdy nebude dávat smysl jiný, než že nula musí být vždy jen pouhým prostředím pro čísla stejně, jako je vzduch prostředím pro náš pozemský život, nebo celosvětový prostor je prostředím pro všechna světová tělesa, nebo celosvětové prázdno (nehmotné duchovno) je prostředím pro každou hmotnou částečku a to už také mezi dvěma (přímo), třemi (plošně) či čtyřmi (prostorově) takovými sousedními titěrnými částečkami. Jen tak pro zajímavost; pět sousedních částeček dává už dva prostory, neboť někteří ze sousedů ve skutečnosti jednomu jinému z ostatních čtyř už sousedy stejnými nikdy nejsou.

Tak jak může být omezení přímosti nejvýše dvěma body, tak může být omezení plochy třemi přímými úseky mezi třemi body, tak může být omezení prostoru čtyřmi plošnými stěnami s šesti přímými úseky mezi čtyřmi body a tak může být omezení něčeho nám už nepředstavitelného a proto možná už také mylně nám předpokládaného jen pěti prostory s několika částí prostorů s několika plošnými stěnami s několika přímými úseky avšak mezi pěti body. Takové body by však musely být vzájemně od všech od sebe stejně vzdáleny, což se vymyká jakékoli představě sebevíc chtěné, ledaže by byl takový pátý bod jen hraný místo jednoho z ostatních čtyř a současně by byl s tímto zaměněným bodem vzájemně ve stejné vzdálenosti jako k jiným třem. Takové (nejen 4) hry jsou současně, avšak vždy ze stejného pátého hraného bodu, jenž je vždy i jinde.

Mezi hříčky přírody patří nejen různá mámení našich smyslů, protože nemají zatím vyvinuty dobře spoje s myslí, ale také snění ve spánku a živé představy pod vlivem opojných látek či bez jejich vlivu střízlivě. Nyní si však představme deset prstů na ruce jakožto deset odpovídajících znaků, přičemž zatnuté ruce v pěsti nám neukazují žádný prst jakožto nulu. Jako desátý prst si však musíme nějaký znak zvolit, přičemž nesmí odpovídat žádnému doposud známému znaku. Protože chodíme po nohou, které mají také deset prstů, pak si jako chůzi můžeme představit nějak jeden krok k pokroku jakožto převrácené „Y“, které můžeme zatím zapisovat jednodušeji pomocí počítače jako „λ“ do doby, než ho budeme mít možnost zapisovat přímo „ “.

Věřte nebo nevěřte, ale možná tomu chtěl za střízliva i osud, že se přímo zde sešel nový znak desítky se skutečností jakožto tři prostorové souřadnice avšak vycházející dle skutečně mámených smyslů k hlavnímu snění avšak nějak taktéž současně krokem zpět k opojeným představám či vpřed ke střízlivým představám.

Když už máme všech deset prstů označených číselně, tak je všechny můžeme vztyčit a to libovolně po jednom nebo současně. Důležité však je, že po takovém kroku můžeme vztyčit i další prst takže jich budeme mít jedenáct, což lze zapsat jako λ+1, neboť další znak zatím nemáme a dokud si dokonale neuvědomíme všechny možnosti spojené s desítkou, tak ho ani nepotřebujeme. Takový zápis (λ+1) je jako u dvou jedinců, kdy jeden má vztyčeny všechny prsty, kdežto ten druhý jen jeden, což si lze představit i u jednoho jedince, pokud použijeme i prsty na nohou. Nyní si však můžeme uvědomit i jiný zápis a to nejen postupný ale také řádový, přičemž každý řád ctí určitou všem řádům stejnou soustavu avšak také stejným znakem soustavě už i vlastní, přičemž používá znaky všemožně i z jiných (ne)přesahujících soustav ale jen dle vlastní soustavy.

Není možné, aby soustava s nějak vlastním konečným znakem, který lze obecně značit jako „∞“, měla při výpočtech víc jak ∞ počet číselných znaků v prostředí nuly a nul (0), která není číslem, přestože se mezi čísly může vyskytovat jakožto doposud nevědomé číslo. Nevědomost má v osmičkové soustavě 8 těchto znaků, o nichž víme, že nevědomost také u čísla je jedno z nich; nepočaté, a když je počaté, nemusí být nabyté, když je nabyté, nemusí být známé, když je známé, nemusí být chápané, když je chápané, nemusí být rozuměné, když je rozuměné, nemusí být myšlené, když je myšlené, nemusí být uměné, a když je už i uměné nemusí být číslo dosažené. Zde si však musíme uvědomit, že cokoli nepočaté není ještě znakem, ale jen prostředím.

Až dosažení uzavírá celou soustavu do tak dokonalého celku, že pomocí něhož lze vyvíjet další soustavy opět nejvýše stejně dokonalé. V přírodě je však všechno už od prvopočátku tak dokonalé, že jsme omezeni jen našimi smysly s myslí, abychom dosáhli všeho nejdříve osobně přímo i nepřímo (po\dle znalostí jiných). Při podlých znalostech nám to bohužel bude trvat déle, a pokud to nezlepšíme, tak se dosažení nedočkáme. Nejlepší je, když podlé znalosti uznáváme všichni veřejně a srozumitelně jako nesmysly i jen jako dobrá hra všemi sdílená pro výhru – znalosti nepodlé. Nulu je proto také možné uznat jako jen prostředí pro čísla a tudíž také všude mezi čísly jako třeba nečíslo 10 je mezi čísly 9 a 11, avšak jen jako prostředí pro číslo λ. Mezi čísly 99 a 111 je nečíselné prostředí 100, 101, 102, 103, …, 109 a 110 pro čísla 9λ, λ1, λ2, λ3, … λ9 a λλ.

79

V desítkové soustavě je konečným a současně vlastním znakem desítka, takže obecné konečno ∞ je λ. Nekonečnem jsou však všechna ostatní čísla a proto také 1, 2, 3, …, 8 a 9, neboť konečnem jsou zase jen ve své vlastní soustavě (jednička v jedničkové, …, devítka v devítkové). Nekonečnem jsou však už i přesahující čísla, jenže taková čísla z postavení určité konečné soustavy jsou nadpřirozenými, přestože jsou ve skutečnu přirozenými. Smyslově je však cokoli nadpřirozené také nadkonečnem dle doposud dosahujícího konečna. Pro srozumitelnost tudíž platí, že jakékoli přirozené číslo větší jak konečno dané soustavy je číslem zatím jen nadpřirozeným (∞ + 1). Znak doposud používaný pro nekonečno tudíž neplatí tak jak je přirozeně dané, a proto se mění na znak konečna. Z nekonečných čísel všechna podkonečná přirozená známe (∞ - 1, ∞ - 2, …) už z dosavadního vývoje, kdežto naopak ta neznámá jsou jednoduše zatím nadpřirozená a tudíž jen pro hru.

V současnosti používáme často i takzvanou šestnáctkovou soustavu, jenže když se nad tímto zamyslíme přirozeně, pak zjišťujeme, že si jen něco namlouváme, jakože nám to ulehčuje různé výpočty, protože ve skutečnosti postačuje osmičková soustava pojmově, kdežto dvojková soustava počítačově už nepostačuje, zaostává za pojmy. Ve skutečnosti používáme u každého bodu pamětí počítače nejen dva stavy, ale čtyři, přičemž použitelné jsou tři, protože ten čtvrtý označuje poškozený bod paměti. Třetí používáme nevhodně jen jako prázdný údaj a přesto ho stále nepoužíváme jako prostředí (0) pro údaje dalších dvou stavů (1 a 2). Ve skutečnosti však nepotřebujeme nuly jinak, než jen jako „hrané“ prostředí pro údaje tří stavů (1, 2 a 3).

Síť čísel a jejích soustavy

Pokud si nebudeme hrát, potom máme paměť naplněnou vždy nějakým stavem nehraným, přičemž stačí takovému stavu jen dobře určit jeho úlohu. Co je nehrané, může být už také přirozené, což je také jako stav výchozí v každé části paměti. Potom jde jen o vhodné rozčlenění paměti na jednotlivé číselné soustavy a to včetně pohledů na nevlastní soustavy, což je pochopitelně nejdříve na jednodušší ze všech možných stavů a po naplnění všech stavů následují všechny pohledy na vlastní soustavu, neboť až dle takových pohledů se samočinně řídí i pohledy na složitější víceduché až konečnoduché soustavy přesně dle jejich přizpůsobení se těm jednodušším soustavám. Každá soustava má pouze jeden vlastní znak, jímž je v číslech to své konečno.

Každá soustava se i zakládá na všech jednodušších soustavách a to ve všech možnostech, přičemž svoje vlastní číslo používá i jako každé jiné číslo či místo něho, protože jen tak je možné vnímat z jednodušší soustavy kteroukoli i víceduchou i jednoduše tak, že vlastnost (jakožto znak čísla) dané soustavy je zaměněn za vlastnost (znak čísla) různě jiných soustav. Takto vytvořená Síť čísel se bude s poslední dokonale plnou konečnou soustavou samočinně rozčleňovat o další jednotku, takže konečno bude o jednotku vyšší, avšak všechny možnosti budou ve stavu jen přirozené jednotky, kterých v jednotkové soustavě je přesně tolik kolik má hodnota nového konečna. Nově tudíž jen o jednotku více, avšak začleněná je přirozeně v konečnu, kdežto o přečlenění se všemožně hraje a to se všemi následky také pro všechny soustavy už dosažené dříve. Výhrou je vždy jen nová dosažená přirozenost objevující se vždy samočinně místo vnímané nadpřirozenosti. Prohrou je naopak náhrada přirozenosti něčím umělým jakožto nepřirozeným, čímž nadpřirozenost zůstává. Odstoupením ze hry a to i s ostudou je, když už dříve vyhranou přirozenost zničíme a zaměníme za umělou.

V současnosti používáme desítkovou soustavu, přestože nechápeme plně ani tu dvojkovou v prostředí nul. Stále zaměňujeme jednotkovou soustavu za dvojkovou a neuvědomujeme si, že je také soustava nulová ale jen jako prostředí pro čísla bez čísel. Je to stejně tak přirozené, jako nikým neosídlená příroda, což také tak v prvopočátku bylo a pokud si přírodu dokonale zničíme, tak to také tak bude a vývoj se bude znovu a znovu opakovat, dokud si už dobře neuvědomíme „nulu“. Jednotková soustava je v nulové, protože jakýkoli jedinec mimo přirozené prostředí sám po narození nepřežije. Jako děti jsme nijak nerozlišovaly pohlaví jen proto, že jsme byly na světě – nabyly jsme svého výskytu a to obecně stejně jako kterékoli jiné dítě. Také z postavení prvotního vývoje člověka jsme se chovali obecně jako dnešní děti. Všechen vývoj se nám odvíjí přímo před očima každý den, každým okamžikem, jenže mnozí to Z DŮVODU SVÉ ZAOSTALOSTI NEVNÍMAJÍ.

Naopak si stavíme proti dosažení vývoje stále nějaké zábrany, které pak jako zlozvyk používáme pro stále se opakující běh vývoje bez dosažení vývoje. Stále používáme mylně třeba i znak nekonečna tak, že se stále pohybujeme jakoby v začarovaném kruhu a nevnímáme ten bod společný pro dosažení vývoje z jednotkové soustavy a pokračování zcela jiným směrem už bez vývoje skutečného avšak s hraným i pro skutečný vývin.

80

Jako zlozvyk používáme u čísel různá řádová označení jednak v cizím jazyce a jednak zbytečně tam, kde nejsou ještě potřebná. Nejpodrobnějším řádem jsou jednotky následované řádem desítek, jenže desítková soustava má deset jednotek s označením té konečné jako desítka, takže označit druhý řád jako desítkový a současně mít číslo jako desítku by vytvořilo zmatek. Řešení jsou dvě; buď se číslo deset jinak pojmenuje, nebo se jinak pojmenuje druhý řád. Vzhledem, že byl nejdříve pojmenovaný počet jakožto deset, potom to také tak zůstane, z čehož plyne, že druhý řád dostane jiný název. Běžně používáme pro dvě desítky a více pojmy dvacet (všechny prsty na všech čtyřech končetinách), třicet a čtyřicet. Pro větší počet už je koncovka jiná, takže si určitě vystačíme s koncovkou „…cet“ pro druhý řád, který tímto získal také pojmenování jako cetý. Třetí řád ponechme jako stý s koncovkou „…sto“. Čtvrtý řád však známe jako tisící, což by bylo v pořádku, pokud by následující nebyl deseti-tisící a sto-tisící, neboť když můžeme u tisíců používat desítky, není důvod ale potřeba používat je i u stovek jakožto deseti-sta. Ve skutečnu je tento vývoj nutný, přestože přestane mít pojem tisíc, tak jak ho dnes známe, svůj význam, neboť ho nahradí pojem deset-sto. Na druhé straně, pokud tento význam nebudeme používat, pak budeme tisíce používat stále chybně, takže už i bez takovéto změny je to vždy špatně. Dobře je, aby místo řádu tisíc byl používaný řád ponovu jako cet-stý a až potom pátý řád by měl svůj význam dle nějakého pojmu podobném tisícům třeba dle její koncovky řád síc. Pak už následuje řád cet-síc, sto-síc (obdoba deseti-tisíců a sto-tisíců) a potom ještě cet-sto-síc. Následující už ale devátý řád by mohl mít koncovku třeba už jen nějak smyšlenou (alespoň zpočátku) jako třeba „…xil“.

190309 Dosavadní odchylka od správného používání řádů čísel však není jen v tisících ale také v jejich násobcích, které se v jedné části Země používají po trojicích řádů a to stejnými či podobnými názvy jako v ostatní části Země používané po šesti řádech. Země je tak v samotném používání větších čísel rozčleněna na dva tábory, přičemž oba používají stejně špatně už tisíce, takže není divu – je přirozené, že budou oba tábory používat různě špatně také větší řády jakožto důsledek špatně používaných tisíců. Řešení je tudíž pro oba tábory v opravě všech řádů, což však vyplynulo samočinně z opravy i olevy chybného používání nuly, protože kdyby nevznikla desítka jako jednoznačné číslo, nepřejmenoval by se druhý řád na cetý dle dvacet, třicet a čtyřicet jakož napravení (změna či výměna) mnohoznačnosti pojmu deset a tudíž s třetím řádem k nalevení (použití přirozeně něčeho už používaného někde jinde i nepřirozeně) odchylky čtvrtého řádu dle pátého a šestého.

Obecně je každý obecnější řád složený dle názvů řádů prostších, přičemž v nejprostším řádu jsou pouze různé jednotky (jednotkový řád) se svými znaky, dle nichž se však řády samočinně řadí ve stejném pořadí jednotek. Druhý řád má tudíž název už také zcela jiný než jen číselně značený jakýmkoli číslem a to ani nějak pomocí řádů vyjádřený. Deset je v desítkové soustavě číslem, a proto nemůže být názvem řádu, přestože se chybně používá v druhém řádu u padesátek, šedesátek, sedmdesátek, osmdesátek a devadesátek. Taktéž koncovka používaná u jednotek s nejmenším (jedničkou) druhým řádem (jedenáct, dvanáct, …) je nevhodná pro značení celého druhého řádu, protože by musela být používaná naopak jako předpona pro nejmenší druhý řád (například by se četlo; 14 jako [jedno]náctčtyři, 23 jako dvanácttři, kde dvanáct je dnešní dvacet).

Druhému řádu nezbývá jiné označení, než je používané také současně dle čísel dvacet, třicet a čtyřicet. Třetí řád by bylo možné značit jako cet-cet, jenže by to vypadalo jako neschopnost usnadnění při určitém už otravném opakování, takže se ponechává u třetího řádu označení sto a nejlépe v nesklonném stavu, neboť už u pěti stovek by docházelo k přeslechnutí podobnému mezi pět-cet (50) a pět-set (500) namísto pět-sto.

V novodobé i češtině jde o srozumitelnost ale míněno i v přesnosti a tudíž v jednoznačnosti a to i číslem. Přímo čísla musíme používat skutečně tak srozumitelně jak nejlépe umíme a tudíž vždy jen v přirozených stavech, kde také poměr (jako i zlomek) v původním stavu z výchozích přirozených čísel neznamenají už to samé jako po krácení poměru (zlomku) či dokonce po převedení zlomku do stavu rozdrobených jednotek (takzvaná desetinná čísla), které už jen zaokrouhlením ztrácejí přirozenou přesnost. Takovéto nepřirozené tvary čísel jsou skutečně dobré jen tak pro nějakou hru, protože ve skutečnosti vyjadřují jen neschopnost čili neumění používání odpovídající číselné soustavy nebo přirozených vztahů mezi jednotlivými soustavami.

Řád 1. není ještě skutečným řádem, dokud není označen z 2. řádu za 1. jakožto výchozí

81

19020λ-0313 Pokud si shrneme alespoň v tom obecném základu všechno o Síti, pak je možné také toto shrnutí doplnit o další podrobnější základy, neboť není dnes a nebude ani v budoucnu možné o všech podrobnostech hned vědět. Důležité je jen vědět, že tak jak známe současnou Síť čísel, tak si řídíme náš život. Je přece přirozené, že vše skutečné ať už jedinečné či se opakující či jen opačné je nějak číslem vyjádřitelné alespoň ve své soustavě výskytu patřící však vždy do obecnější soustavy jako její základ jednotkový, dvojtkový či jinak číselnotkový. Také je přirozené, že cokoli nulové je pouhým prostředím pro cokoli číselné, přičemž cokoli záporné je stále ničím a to až po neposunutelnou nulu anebo naopak jako posunutá nula. Sítí objasňujeme:

1. jedinečnou všemi stejně sdílenou Síť jen přes vlastní jedno-osobní síťový účet ať už hraný či skutečný ve hře či ve skutečnosti, přičemž jen ten skutečný ve skutečnosti je samočinně daný každému s jeho početím, který si vlastník už sám objevuje po dosažení vývoje a vyvíjí svým začleněním do Sítě

2. v Síti má každý možnost cokoli přítomné doplnit o skutečnost či hru jako třeba i o …3. hranou skutečnost, přičemž platí, že jen samotná skutečnost ponechává vše dosavadní ve skutečnosti4. změna minulosti samočinně dokazuje pouze pokus o ohlášenou hru nebo o zatajovaný zločin5. změna vztažná k přítomnosti je minulostí nebo novinkou měnící současnou přítomnost na minulost6. změna přítomnosti podle špatných novinek je zločinem, kdežto dle hodných novinek je dobročinem7. dobro se zločinem nebojuje, ale jen se mu jakožto hodný a pak i hodnotně, což je vždy dobře brání8. oznámit jakoukoli novinku může beztrestně kdokoli, ale o špatnosti či hodnosti rozhodují účastníci9. o druhu novinky se nejlépe rozhoduje hrou navazující na přítomnost jako součást současnosti10. vždy se hrají se zájmem, odhodláním a oslavováním vždy jen účastníci jakožto přímí hráči a nehráči11. nehráč jakkoli vyjadřující svoji sounáležitost k určitému družstvu hráčů je současně členem družstva12. nehráč bez sounáležitosti sleduje hru ze zcela jiného důvodu (hry, …), než je zábava přímo ze hry13. prohra družstva znamená pouze pro hru (zatím) nedostatečné zkušenosti u hráčů či diváků14. výhra družstva neznamená ještě výhru hry, ale značí zatím jen sounáležitost k jedné ze dvou novinek15. výhrou ze hry je vždy i nová lepší hra než ta výchozí a současně předchozí, jinak se jedná o prohru a

to třeba i pokračováním v takové prohře jakoby hra, kde se něco nepřirozené jakoby vyhrává16. pro dosažení vývoje z voje tak jako výhry ze hry, je potřebný vývoj nejdříve jen jednoho, pak více dle

jednoho, a pak více dle všech předchozích jedinců jakožto po družstvech, a potom už zůstává jen poslední možnost a to dle všech předchozích a současně každý dle sebe a proto také takto společně

17. po dosažení vývoje už žádný další vývoj není, protože následuje vývin už vždy bez voje, bez vojevůdců i vojsk, přičemž se každý může na takový vývoj i v budoucnu hrát za účelem ochrany před minulostí, protože když se hrajeme na všechny možnosti znovu-vývoje, pak se vracíme do změněné minulosti

18. po dosažení výhry je možná jiná vyvinutější hra, kde se hraje s výhrou jen částečně až celou pro dosažení zcela jiné vyvinutější výhry, která bude opět součástí hry ještě vyvinutější a to se zase bude opakovat tak dlouho, dokud bude opakování zábavné, protože potom vývin nahradí třeba i vyspělost

19. vývoj představuje boj nuly s jedničkou, přičemž jednotka je dobrá – nebojující, ale jen se bránící všem ničící přirozené jednotky v prostředí (v nule) na prostředí bez jednotek či všemu ničící prostředí (nulu)

20. vývin představuje další přirozené jednotky zvlášť či různě dvojtkově po dvojicích či jinak po skupinách ve společnosti, kde je skupinou i ta samočinně už od pradávna daná a dnes zapomínaná (znovu však připomenutá) jakožto všichni jedinci nezačleňující se do žádné jinak později vzniklé skupiny

21. vyspělost představuje uvědomění si dosažení nejen vývoje ale už i vývinu tak, že všechny dosavadní skupiny a to včetně té svojí museli projít nejdříve vojem k vývoji, až potom vinutím či vinou k vývinu a až během spělosti k uvědomování si svého umění smyslového s myslí spojenou až k samé vyspělosti

22. bez vývoje se pojí stále jen opakující války, boje a jinak skutečné či hrané soupeření23. s vývojem se spojují vývojáři, kteří už dosáhli vývoje a nyní všem jen svůj vývoj z boje mezi vojáky či

vojevůdci různě mezi sebou nejen popisují, ale také předvádějí v Síti jako vzor všem ostatním oborům24. s vývinem se spojuje veškeré bytí ať už poznané či nepoznané avšak znalosti do Sítě zaznamenávané,

přičemž v Síti přímo zaznamenané znalosti jako skutečnosti už jsou sdílenými skutečnostmi nejdříve jen umělými ale s předpokladem, že se je naučíme vnímat i jako přirozené společným vědomím

25. s vyspělostí se spojují veškeré osobní znalosti do chápání všeho přirozeného jako i s čísly spojeného, neboť bez znalosti sítě přirozených čísel nelze nijak znát ani přirozené podrobnosti v přímo obecnější přirozenosti ale ani naopak přirozené obecnosti obsahující přímo podrobnější přirozenosti

82

26. obecnost (cize politika) je opakem k podrobnosti, přičemž někde je obecnost prostá a jinde je naopak podrobnost prostá – opakem prostého je složitost, přičemž jednoduchost je číselným znakem přímo toho prostého, neboť čím více je to složitější neboli víceduché, tím je to blíže konečnoduché složitosti

27. protože ve skutečnosti má také každá podrobnost svoji obecnost jakožto vlastní soustava, je možné ji přičlenit určité číslo v řadě všech obecností, kde i každý řád může mít jinou vlastní soustavu voje, neboť až vývojem dochází ke sladění všech řádů jako stejné, postupné, násobné, mocněné či jinak avšak vždy přirozeně přesně dle dosaženého vývinu členěné

28. konečno určuje vždy jen svoji vlastní soustavu, přičemž je součástí už jen o jednotku více konečné soustavy, o níž zatím mluvíme jeko o nadkonečné soustavě, neboť nekonečnými čísly jsou všechna po konečno přesně dle vzoru; kde něco je (konečno), pak to nejdříve ne-je (ne-konečno), k čemuž mohl dospět už někdo, kdo tak mluví (slovensky: nie je) nebo alespoň ten, kdo to stejně tak chápe

29. stejně lze čemukoli rozumět jen v případě, kdy je překlad stejného smyslu ale už i s myslí na odlišnost opačnou, neboť když chápeme v dané řeči nový pojem, potom také doposud opačný pojem musí mít jinak opačný pojem – pro je bylo jednoduše opačné není, jenže když má je opak jednoduchý v neje, potom má není jednoduchý opak v ní, takže je a není (a také neje a ní) jsou si už i dvoj-duše opačné

30. hrát si lze stejně třeba i s manželstvím, které se skládá ze dvou slov; člověk (cize man) a žel, ale už jen proto, že je toto polocizím pojmem, nemůžeme mu dobře rozumět – mnohem lepší by bylo ponechat takový pojem jen pro svazky stejného pohlaví a naopak pro dobré dorozumění používat nový pojem, kde spojení představuje poslední písmeno v abecedě jako společné pro muže a ženu - muženství

31. cizím slovům a to ani převzatým není tudíž možné nikdy rozumět, ale novým pojmům vycházejících z národních pojmů a znamenající přesně význam cizího pojmu avšak ve vlastní jejich národní řeči už rozumět dokážeme, stačí překlad pouze běžně používat a to současně i jako původní dle cizího pojmu

32. pokud mluvíme o něčem, že neje, potom vycházíme z toho, že něco je, takže směr je přímo k ničemu, kdežto naopak, když mluvíme o něčem, že ní, potom vycházíme z ničeho směrem naopak k něčemu – naučit se toto však přesně tak už i používat je přímo smyslem s myslí spojenou hrou, neboť jen kdo se takto bude chtít hrát, ucítí (živě někde svým tělem) až s pochopením jak se mu vyvíjí s myslí i smysly

33. základní myslí je cítit už jen příjemnost zdravého vývinu smyslů (bolest zdravého vývoje smyslů se nahrazuje hrou) spojených s myslí, kdežto naopak základem smyslu je přirozené a tudíž bezbolestné přizpůsobení se prostředí pro jeho dokonalejší smyslové cítění čemuž říkáme vnímání, a když už víme jak se přizpůsobovat, pak je možné vše toto včas urychlit hrou, což je vždy bezbolestně

34. s myslí ale i se smysly souvisí nejen vnitřní cítění jakožto příjem vňímaný ale také naopak vnější cítění jakožto vysílání vňémané – slyšet a mluvit, vidět a snít, čichat a páchnout, chutnat a chtít nebo i jinak smyslem vyslaná cítění, přičemž u mysli je to přijímaná myšlenka a vysílané (osobní, více-osobní až společné) vědomí jako hra nebo různě naopak i jako jediná možná skutečnost

35. každý je jen toho národa jakým jazykem běžně mluví36. nula je pouze prostředím pro čísla (nulová soustava), přičemž je i mezi jednotlivými jednotkami37. prostředkem na ochranu poctivosti je Síť38. veškeré náklady na prostředky začleněné do prodávaného zboží je samočinným prodejem prostředků39. tento prodej určitých prostředků je samočinný způsob převodu vlastnictví i soukromého do sdíleného40. poctivou Sítí je všemi sdílená počínaje správcem osobně až sdílením a stejně vývojáři, údržbáři, …41. jakoukoli činností si člověk tvoří osobní vlastnictví přesně v hodnotě činnosti42. jedinou hodnotou srovnatelnou pro vzájemnou směnu je okamžik poctivé činnosti – poctivá měna43. smyšlená, umělá, hraná a jinak nepřirozená měna je nepoctivou měnou44. smícháním nepoctivé s poctivou měnou do měny nějak jiné je činností nepoctivou45. měnou nesrovnatelnou pro vzájemnou směnu jsou přírodní suroviny a přírodní proudy46. přírodu - přírodní suroviny a proudy lze měnit na jiné potřebné tvary a proudy avšak stále přírodní47. činnost osobní na takových změnách se podílející však už je srovnatelnou měnou na nesrovnatelné48. cokoli umělé a jinak nepřirozené je vždy složeno pouze z přirozených surovin a proudů, na které se

také časem zpět nepřirozenost rozpadne, což je stejné jako i u všeho přirozeného jakkoli složitého49. dokud nebudeme rozumět všem podrobnostem života, bude také život složitý a tudíž rozpadající se

83

50. dokud nebudeme rozumět všem podrobnostem přírody, bude i příroda složitá a tudíž rozpadající se51. příroda patří všem bytostem odjakživa, a proto ji nelze nikdy nikým nikomu ale ani jinak prodat52. příroda je společným vlastnictvím avšak neprodejným a přesto pro sdílené potřeby použitelným53. pouze bytosti, jež může nějaká činnost na změně jejich prostředí ovlivnit, určují (ne)potřebu činnosti54. jaderné zbraně nejsou potřebné nikde na Zemi ani poblíž, protože jejich výbuch ovlivňuje celou Zemi55. z dlouhodobého pohledu ovlivňuje celou Zemi každá nepotřeba (zbraň) způsobující dědičné změny 56. dokud nebudeme rozumět všem podrobnostem čehokoli, bude též toto složité a tudíž rozpadající se57. rozumět nelze tomu, co má své výjimky, protože je chápeme jako přirozenou součást nerozuměného58. v současnosti prožívané soustavě nelze rozumět jen proto, že ji stále prožíváme59. v současnosti prožívanou soustavu lze však chápat, ale jen když ji hrajeme jako vzájemně sdílený život60. v současnosti prožívanou soustavu lze znát pouze tak dokonale, jak dokonale máme vyvinuté smysly

s myslí, což znamená samočinně také tak, jak cítíme vnitřně vnímání ale i naopak vnějšně vňémáňí61. v současnosti žít soustavu lze pouze bytostí, která přirozeně je (zrozená)62. v budoucnosti bude možné žít soustavu budoucí bytostí, čemuž smysly s myslí dle dědictví počínají63. v budoucnosti nebude možné žít soustavu, pokud smysly s myslí dle dědictví nějak dále nepočnou64. v budoucnosti bude opět stejná minulost, pokud plodiči budou stejně minulí podle dědictví65. návrat do minulosti je přesně stejný pro přesně stejné smysly s myslí66. návrat do minulosti je zaostalejší pro zaostalejší smysly s myslí67. s návratem do minulosti nikdo nic nevyřeší, ledaže by sám začal jinak se stejnými smysly myslet68. nikdo se však nemůže vrátit do minulosti, kde je počatý nebo už žije, a jinak to nedává smysl s myslí69. návrat do minulosti je možný jen s chybou tak závažnou, že po její uvědomění není už možný vývin70. nejlepší je, aby si člověk nejdříve hrál na všemožné chyby při každém rozhodování se o dalším vývinu71. v dědictví se chyby nevyskytují, protože zlé vlohy se nedědí, neboť je to naopak – schází dobré vlohy72. je pouze jedna vloha, v níž jsou všechny ostatní, ale nejdříve dvě jako jednotky a pak i jako dvojotky73. v Moudrosti je všechno moudré, což se projevuje v Životě jako všechno živé a současně v Přírodě jako

všechno přírodní a jinak stejně jako v Duchu všechno duševní a současně ve Hmotě všechno hmotné74. Věda všeho vědění se však moudře projevuje v Proudu všeho proudění a současně v Surovině všech

surovin, ale naopak Víra všeho věření avšak stejně moudře už se nijak neprojevuje, ale jen touží75. Věda všeho vědění se však živě projevuje jen jako sny nebo představy ve stavu (ne)opojném, neboť

přírodně je to někde už skutečností76. Věda všeho vědění se duševně také nijak neprojevuje, protože se projevuje ve skutečnosti hmotně77. Vědomím je věda a víra společně sdílená, přestože něco se ví a v něco jiné ostatní se věří78. Společným vědomím je vše společně věděné a současně vše v co se společně věří (dobro)79. Cokoli nespolečně avšak skupinově nebo jen osobně věděné či věřené není ani společným vědomím80. Vědět, že cokoli záporné je současně nulové ve skutečnosti, už není vírou ale věděním81. Ve hře je záporem rozdíl až po nulu od kladného čísla, které je však pouze hrané jako nula82. Věděním je také to, že všude mezi přirozenými čísly a potom i po konečném přirozeném čísle je nula83. Používáním nuly u daného národa počal věk i chybného používání a převzetí cizích slov za národní,

neboť do používání nuly se používala vždy jen přirozeně čísla a tvořily se jen přirozeně národní pojmy84. jak známe tři základní vzájemně kolmé přímky v prostoru (dle strany, stání a natočení), tak známe i tři

pojímání s mezí obecnou a prostou, s mezí drobnou a složitou a s mezí jedno- a konečno-duchou85. bod bezduchosti patří do dvourozměrné plochy už jen pro dvě pojímání tak jakoby kolmo jako bod

bez pojímání obecného a prostého a tak jinak kolmo jako bod bez pojímání drobného a složitého86. bezduchost je přímo před jednoduchostí, přímo za konečnoduchostí a všude mezi sousedními číslem

označenými duchostmi, což je i vzorem pro ostatní plošnou představu bez jednoho ze tří pojímání87. představa pojímání pouze v jedné přímce je bez dvou pojímání současně a tudíž jen dvěma směry,

což znamená pro oboustranné jedince (dvě ruce po stranách) soulad obou stran jako dvě dvojotky88. bez všech tří dvojkových pojmů (pojímání ani v jedné přímce) zbývá pouze jediný pojem – bod89. bez bodu nezbude už nic (nulová soustava), avšak pokud tam něco je objeveno, jedná se vždy o bod90. s přiblížením se k bodu, lze poznat místo prostého bodu určitostí danou obecnost či místo drobného

bodu složitost tvaru či místo jednoduchého bodu konečnoduchý počet bodů, což znamená i současně

84

91. s každým novým poznáním musíme být nějak blíž znalosti dokonalé, dle níž je však i obecnost už tak prostá, že složitost nevnímáme už složitě, ale naopak u všech drobností vnímáme jejích určitost různě přesně jednoduše až víceduše či jednoduše jako konečnoduchost, a toto vše je zdrojem pro chápání

92. chápání určitosti předchází však chápání prostředí pro danou určitost, neboť jinak je to jen znalost93. každá soustava je současně dokonalým prostředím pro své části, přičemž je také součástí soustavy

přirozeně vyvinutější ať už jako prostředí či část v prostředí94. ze všech soustav přirozeně vyvinutějších je vnímaná jen ta nejblíže vyvinutější ale zatím nějak smysly

s myslí nadpřirozeně, neboť k vnímání soustav dalších vyvinutějších nemáme vyvinuty smysly s myslí95. víra v nadpřirozenost je dobrá jen když víme, že je to osobně neznámá avšak už nabytá přirozenost,

neboť někým už známou přirozenost může sám zveřejnit, kdežto nikým známou přirozeností je dobro96. pro dobro obecnější je zlo podřadným rozdílem až k ničemu od dobra v řádu už dosaženého, čímž se

dobro obecnější samočinně poníží, ale současně se veškerá podřadnost naplní úplným dobrem, což mylně vnímáme jako i obecné dobro, neboť jsme na jeho ponížení zapomněli nebo ho už nevnímáme

97. bez dobra obecnějšího a tudíž z ničeho dochází podřadnějším ničením už k úplnému zničení98. při postupném ničení dochází k ničení nejdříve vždy těch podřadnějších řádů, což je však stejné jako

při postupném tvoření dobra nejdříve na těch podřadnějších řádech99. po naplnění dobrem všech řádů se s dalším dobrem plní nejdříve i s obecnějším řádem u všech řádů

základní jednotka dobra, což u všech podřadnějších řádech mylně vnímáme jako nejhorší počátek, přičemž se jedná pouze o opakování, které už umíme nahradit samočinným zařízením či zřízením

100. náhrada je vždy způsobem nějaké zábavy, neboť jinak se jedná o špatnou a tudíž nezábavnou změnu101. bez používání samočinnosti všude tam, kde se činnost opakuje, je tato činnost čím dál míň zábavná102. nudnou činnost sebevíc dobrou je proto nejlepší nahradit těsně před tím, než se stane nudnou103. nuda v soustavě hrané odpovídá nule v soustavě číselné stejně jako prázdno v soustavě prostorové či

klid v soustavě pohyblivé či ticho ve zvukové či nesálání v sálavé (chlad či teplo) či nikdy v časové či jinak „vnímané“ nic v soustavě určité, přičemž nic je také všude mezi něčím jakkoli určitým

104. jednička není nudná, pokud známe dvojku, ale neznáme trojku, protože při neznalostí dvojky se nám jeví jednička nadpřirozeně, pokud nevíme, že dvojka už je

105. nevnímání přirozenosti předchází pro vnímáním přirozenosti ale zatím jen jako nadpřirozenost, neboť až takovéto nedokonalé vnímání předchází dokonalému vnímání přirozenosti, které je až s objevem přirozenosti zábavné, neboť zatím nemáme pro začlenění nadpřirozenosti mezi zábavu dobrý nástroj

106. s uvědoměním si dobrého nástroje (Síť sdílení) osobně, je stále všem ostatním pouhým bláznovstvím, které není však ničím jiným, než vnímání něčeho zatím nadpřirozeného pro blaho všemi Sítí sdílené

107. s každým upřesněním toho, co všechno takovou Sítí lze sdílet, se nadpřirozenost uvědomuje stále více jako přirozená, přestože je zpočátku i jako nabytá, a s obsahem do určitých znalostí, chápání těchto znalostí osobně a pak rozumění chápanému vědění i věření společně stejně smysly s myslí, které lze potom vyvíjet i přesně dle myšlenek jakožto zábavnou hrou, kterou je potřebné nejdříve umět hrát méně zábavně a až potom zábavněji avšak s vývinem smyslů s myslí už s upadající zábavou

108. každá myšlenka je jako návod obecně a současně prostě dokonalý, avšak z drobností složený od jednoduché jednotkové takovéto zde Myšlenky až po myšlení spojující všechny smysly s myslí avšak jen dosaženými pro další složení i se smysly dalšími nově či znovu, které odjakživa vlohově v nás spí

109. počet všech světových smyslností s myslí různě spojenými určuje soustavu veškerého cítění a to už i včetně společného vědomí nejen však jednoho druhu, ale všech bytostí od určité vyspělosti vědomé si takového celosvětově sdíleného společného vědomí

110. smyslnost má dotek, zvuk, obraz, pach, chuť a jiné vnímání prostředí na osobním těle, takže tam patří i zdraví, zábava, vzrušení a jiné příjemnosti působící z prostředí tělu avšak už nepřímo jakožto s myslí.

85

190314-0000 jak se v Moudrosti objevují Spojené Národy Světa

1. člověk musí rozumět každému slovu, kterým něco ostatním avšak jen svého národa vyslovuje2. člověk neumí vyslovovat jedno slovo současně všemi možnými národními jazyky (dále jen jazyky)3. nejlepší je vyslovovat vše jen ve svém jazyce4. všichni nerozumějící danému jazyku mohou používat celosvětový překladač (dále jen Překladač)5. Překladač je jediný svého druhu, neboť obsahuje všem jazykům společná pravidla mluvení i psaní a

také obsahuje všechny pojmy různým jazykem s pravidly spojený mluvou a současně psaním6. pravidla doplňují o nová nebo odkazují na dříve už doplněná jakožto i svá vždy všichni svého národa7. současná česká pravidla jsou pro Překladač výchozí ale až ta po sladění (bez odlišností) písma a mluvy8. každý pojem je současně zvláštním číslem či spojkou s čísly či přímo soustavou obsahující čísla či spojky

jakožto jednotkové číslo či jednotková spojka s čísly, neboť sám pojem toto takto pojímá9. ve stavu Nic se pojmem spojuje veškeré nic, které je prostředím nebo jeho součástí pro vše ostatní

(Čím větší nic je obklopeno větším něčím [vše jen jednotkově], tím více nic to něco přitahuje. Může se jednat o závislost přímou, postupnou, násobnou, mocninou či jinak ještě složitěji členěnou. U přímé závislosti odpovídá jednotka jednotce, u jiné závislosti odpovídá pouze u nejvzdálenější přitažlivosti jednotka jednotce, a čím blíže jsme o jednotku k ničemu, tím je přitažlivost o jednotku postupně [více jednotek najednou], násobně [více postupů najednou], mocně [více násobků najednou] i složitěji větší)

10. nepoužívané prostředí je jako nic přitahující možné uživatele, kteří prostředí potřebují pro sebe využít (nejdříve ho však potřebují zpracovat pracovníky za odměnu do určitého zboží, jenže v okolí takového prostředí žijí mnozí, kteří si uvědomují i zlý vliv změn takto středního prostředí na společné prostředí, takže požadují a to vždy už samočinně jen ponechání současného stavu bez jakéhokoli vlivu zlého. Už jen předpokládané použití určitých surovin až pro budoucí ochranu Země před vnějšími zlými vlivy, je dobrým důvodem k nepovolení těžby takových surovin na určitou dobu více, než se za stejnou dobu tyto suroviny samočinně doposud obnovily. Neschopnost toto přesně spočítat je důkazem zaostalosti a tudíž i samočinným zákazem, kdekoli těžit jakékoli takto nespočítatelné suroviny. Až to budeme umět spočítat, potom je možné těžit jen přesně takové množství, aby se udržovala Země samočinně v tom nejlepším stavu, jaký jsme doposud někdy v minulosti měli nebo v budoucnu mít ještě lepší můžeme.)

11. každý má nárok žít v lepším prostředí než jeho plodiči avšak současně v souladu také s jinými druhy na společné Zemi či jen obecně ve společném prostředí, takže je potřebná těžba jen takto to umožňující (různá zavinění předků však může být způsobeno jen nevědomostí takto přirozených zákonitostí. Teď však, když už alespoň některé známe, nejsou potřebné žádné tomu odporující nepřirozené zákony psané či jen vyslovované, ledaže se budeme hrát na minulost, současnost či budoucnost. Hrou lze také naopak dokazovat zaostalcům stále používající nepřirozené zákony jejich špatnost, podle nichž i sobě páchají skutečné zlo, na které je lepší se hrát spolu s přirozenými zákony, než zlo ve skutečnosti činit. V nepřirozených zákonech je dané, že nevědomost neomlouvá, jenže skutečně přirozené zákony vždy nevědomost nejenže omlouvají, ale současně objasňují, že není možné být viníkem ale je jen strůjcem, dokud není vina přirozeným zákonem objevena a strůjci veřejně oznámena, že činil chybu jen strojově podle nedosažené vyspělosti ve znalostech přirozených zákonů, které však už nyní i tady zde poznal a v budoucnu zná, a proto se dosavadní neznalost samočinně všemi omlouvá a současně se všechny jeho či předků chyby jakožto odlišnosti od přirozenosti samočinně odstraňují, přičemž pokračování proti přirozeným zákonům v činnostech souvisejících s chybami je už samočinně vždy zlým činem [zločinem])

12. obecnost je spojena jen s obcí, což je prostředím i bytostmi v takovém prostředí žijícími převážně nebo občas, přičemž meze mezi takovými obcemi jsou dané uměle či jinak nepřirozeně či naopak a to vždy i současně přirozeně jakožto nic mezi sousedními obcemi dokonale se dle nějaké určitosti vyvažující a jinak samočinně se vyčleňující mezi členy – obce (dohody či smlouvy mezi obcemi jsou nepřirozené ale také přirozenými zákony dle jednotlivých či jinak spojených samočinností, přičemž některý zákon řeší jen jednoduchou samočinnost, kdežto jiný i současně více-duchou samočinnost a to i různě současně. Záleží pouze na vyspělosti občanů daných sousedních obcí, zda platí stále jen vývoj jedné či všech obcí, kde se vzájemně v obci jakoby bojuje o vliv nejen na vlastní občany ale též na občany sousedních obcí, protože s každou změnou ve vládě souseda se musí zákonitě měnit i vliv na vládu především sousední, nebo už si v obci vládnou jen svému obecnímu prostředí, přičemž tuto vládu mezi sebou osobitě sdílí)

86

13. po vývoji při dalším však vývinu je představitelem každé obce pouze hraný starosta, kterého může v různých příležitostech hrát i určitá osoba avšak vždy jen dle všemi sdílených postupů obecných jen pro danou obec nebo jako soustava obcí v daném kraji nebo jako soustava obcí daného národa nebo jako soustava obcí dané souše nebo už i jako soustava obcí daného světového tělesa ( Země nebo celé sluneční soustavy nebo soustavy souhvězdné nebo celého seskupení kolem černé díry … celosvětově. Celosvětově je to vždy jako to zatím dosaženého vnímání celého Světa, neboť s uvědoměním soustavy obecnější než dosavadní celý Svět se pojmově samočinně posouvá na nově uvědomovaný celý Svět. Stejně je to u určité avšak zatím konečné číselně Síti všech už známých čísel jakožto i číselné soustavy vnímané dle číselných znaků či počtu řádů či jinak členitě až po konečné číslo. S uvědoměním si však všech možností zbude už jen samočinná možnost uvědomění si jinak členěné soustavy, než doposud byly všechny předcházející možnosti, přičemž tato nová soustava obsahuje i různě složené soustavy předešlé, bez nichž by uvědomění přirozenou samočinností nikdy nenastalo. V nové soustavě je každá předešlá soustava už jen jako přesně stejně vnímaná samočinnost avšak s jinou samočinností skládající se samočinně třeba jen dle časové posloupnosti, nebo pak nesamočinně hrou po vyčerpání však zdroje posloupnosti. Zdrojem může být každý člověk vyspělý a tudíž umějící se začlenit po předešlém člověku, který se už také začlenil mezi všechny možnosti třeba jen jako obecnější řád nebo potom až po všech možnostech i jako nová soustava dle známých znaků nebo už i jako nový znak staré chybně používané soustavy či už soustavy jednoduše jen další)

14. Nemá smysl cokoli uskutečňovat, pokud si na to ještě neumíme bezpečně hrát, jenže toto platí až v době uvědomování si vývoje už dosaženého, kdy se na další vývoj už jen hraje (s hranými voji, vojáky, vojevůdci a vojsky jakožto výstražné upozornění na skutečný vývoj se skutečnými voji, vojáky, …)

87

190315 Měna

… je soustava různých měn, a proto se píše všude s velkým počátečním písmenem. Měnu lze posuzovat pouze dle našich smyslů s myslí, a proto ji máme cítěnou ale i necítěnou. Necítěnou měnou je každá měna, kterou nějak hrajeme vždy v dobrém slova smyslu nebo naopak nehrajeme a to v dobrém či ve zlém slova smyslu. Když mluvíme o něčem, že je ve slova smyslu, tak tím myslíme přímo jednoznačně označený slovem daný pojem. I když si hrajeme na nějakého padoucha, vždy je to myšleno v dobrém slova smyslu, protože tímto jako hráč dobře upozorňujeme na možnost také nehraného padoucha a tudíž na skutečného zločince.

Ve hře se proto vyskytuje pouze hraná měna, přičemž lze přímo ve hře i nějakou jinou měnu kouzelně vytvářet, a proto nelze takto kouzelnou měnu zpět do skutečnosti nijak převádět. Něco jiné je, když do hry převedeme skutečnou měnu na hranou udržující si však hrou svoji hodnotu a to v obou směrech. Taková měna je skutečně pravou měnou ve hře však používanou. Kouzly se pravá měna netvoří ale ani neztrácí, přičemž naopak je možné přímo ve hře dle skutečných přirozených zákonitostí za takovou měnu - odměnu tvořit skutečné hmotné vlastnictví, které se může ze hry vyčlenit, přičemž odměna může zůstat stále ve hře.

Měnu pravou lze pochopitelně převádět i zpět na skutečnou, přičemž záleží pouze na pravidlech hry, zda není určitá částka pravé měny právě proti takovému převodu zmražena jako třeba záloha na určitý obchod. Pravou měnu lze převádět i přímo do jiné hry avšak opět jako skutečná, kde však už pravou nemusí být, protože ve hře, kde se měna převedená ze skutečnosti kouzly upravuje či jinak ovlivňuje, samočinně se také převádí na kouzelnou měnu. Kouzla mají v každé hře svoje pravidla, a protože je možné podle pravidel převádět ze hry na jinou hru také kouzelnou měnu, nastávají už při takových převodech různá kouzla podle kouzelnických pravidel hry, z níž se kouzelná měna převádí, ale taktéž hry, do níž se kouzelná měna převádí.

Obecná pravidla všech her avšak ve Hře jediné a to ve slova smyslu na skutečnost jsou dané přímo touto Hrou nejobecnější a tudíž celosvětovou, kterou může hrát každý jen tak, že používá skutečné prostředí (jako i hrané) a to se všemi přirozenými zákonitostmi, ale také se všemi nepřirozenými zákony právě platnými. Částečnou výhrou ve Hře je, že se určitý úřad stane samočinným avšak v dobrém slova smyslu všech zákonů tak, že ty nepřirozené pouze vysvětlují celý postup k dosažení jen zákonů přirozených už bez nepřirozených. Takový samočinný úřad bude všem ve sdílené Hře = Síti se všemi údaji také Sítí počítanými tak „přesně“, jak si je tam „všichni“ sdílí navzájem. Povinnost sdílet takové i potřebné osobní údaje je daná jednak před vinou a tudíž po vinu avšak z důvodu upozornění na možnou vinu včas, a potom po vině je daná povinnost přímo už viníkům vinu odvinit co nejlépe, což znamená nejdříve a jinak jakostně a smyslně čili bez dalších zločinů i na svobodě avšak s danou povinností všem viníkům. Jinak je viník hlídaný jinými viníky doma nebo uvězněn.

Nepovinně však může kdokoli ve Hře sdílet také svoji činnost ať už obchodní nebo neobchodní, protože právě činnost nějak potřebná jiným nebo jen sobě, která navíc nikomu neškodí, protože jinak se jedná zase o zlou činnost, se počítá na jednotkové okamžiky činnosti či nečinnosti. Jen ty okamžiky činnosti potřebné jsou však přímo vlastní čili osobní měnou, kterou nikdo nedokáže odhadnout, pokud si ji sám činný člověk nezaznamená a tento záznam jen z důvodu důvěryhodnosti nezveřejní alespoň tomu, kdo tuto činnost potřebuje pro sebe. Aby však takto činný člověk mohl už se svojí činností – osobní měnou obchodovat, je přirozené, že bude chtít takový záznam zveřejnit všem, kdo takovou činnost mohou potřebovat. Nejlepší je, aby takové zveřejnění bylo skutečně všem a tudíž přímo jen přes sdílenou Síť, kde se už samočinně činnosti stejné od různých obchodníků srovnávají jednoduše jen dle jejich záznamů, které jen potřebitelé potvrzují.

Osobní měna je tudíž obchodní měnou ale jen do doby, než dospěje ke svému potřebiteli, kde se stává potřební měnou, přičemž si každý sám může pro svoji nebo rodinnou potřebu tvořit přímo potřební měnu. Jednotka osobní měny je daná jediným okamžikem činnosti, který je možný obvykle ještě vnímat. O kratším okamžiku lze tvrdit jen to, že je určitým zlomkem skutečně osobní měny, přičemž krácení zlomku je taktéž určitým kouzlem, protože se tím počet (už není potřebné přejmenovávat na čitatele) současně s číslo-tinou (nedávaje smysl se stále učí jakožto jmenovatel) zakouzlí do mámící podoby, z níž už skutečnost nevyčteme.

Osobní měna je jedinečná v tom, že je pro všechny stejná jen dle obvyklé doby nejmenšího možného okamžiku vnímání, přičemž se spojuje jen s okamžiky činností potřebné někomu nějak určitému a současně

88

neškodné nikomu, což je také takto určité pro bytosti myslící přímo a pro bytosti nemyslící nepřímo, neboť za nemyslící myslí zatím myslící bytosti. Mysl je spojkou – část Sítě s rozčleněným umem pro umy (s)myslné.

Obvyklá doba nejmenšího možného okamžiku vnímání je však jiná u snímků, jiná u zvuků a určitě jiná také u jiných smyslových vjemů, a proto bude zatím nejlepší nějaká společná pro více smyslů sdílená. Kdysi se učilo, že člověk očima vnímá jednotlivé odlišnosti snímků avšak skutečného prostředí nijak nenahraného už něco mezi 1/1296000 až 1/1728000 dne, přičemž za „nejnižší“ slyšitelný a současně hudební přízvuk (tón) považujeme ten, který je spočítaný jako 1/1412778 dne. Protože je tento přízvuk v rozpětí snímků, není důvod ho nepoužívat jako jednotkový okamžik a tudíž i jako jednotková osobní měna ale pro všechny.

Osobní měna se však používá zatím jen ve Hře, která je vždy bez kouzel hraných, neboť kouzla nehraná známe jako různé nesmysly (příkazy či zákazy) a nemysl. Nemysl ve spojení s tvrzením je nápadem, v němž se projevují výpadky smyslností, takže se použije jen tak cokoli kouzelného, co nemyslícího právě napadne. V tomto případě se jedná o pravé kouzlo bez jakýchkoli smyslností a bez mysli, což vypadá nadpřirozeně, ale ve skutečnosti jde o nepřirozenost mimo veškerou nadpřirozenost, podpřirozenost ale i ostatní přirozenost. Pokud se něco za takto nápaditou měnu ve skutečnosti tvoří, pak se jedná o zlo a to třeba i zatím neznámé. Přestože ho někdo už zná, pak ho nemusí chápat, a když ho už někdo chápe, pak ho nemusí chápat většina, aby se takové zlo nejen ve Hře, ale už také ve skutečnosti počalo označovat všem za výstražné upozornění.

Nápaditá měna je ve skutečnosti vždy proti-měnou, neboť se jedná o zisk na úkor jiných. Takový zisk je zcela zdarma nebo za částečnou snahu spojenou s přesvědčováním, příkazy, zákazy a jiným vměšováním. Taková špatná snaha je ve skutečnosti marnou snahou, neboť nikdo nepotřebuje, aby se mu takto vměšoval násilím nebo jen neustálým opakováním něčeho co nepotřebuje do života, dokud to sám nepotřebuje. Aby se předešlo používání takto marné proti-měně, je nejlepší všechny možné nápady ve Hře označit právě v bodě nesmyslnost či nemysli a současně s tímto označením odkazovat na přirozenou měnu smyslu s myslí. Někdy stačí odkázat jen na výše popsaný nápad, aby člověk pochopil rozdíl od skutečně přirozené myšlenky.

Nápad je postupem avšak nezačlenitelným jinam, než jako prostředí, protože obsahuje mezery a někdy i kouzla. Naopak myšlenkou je pouze jediný doplňující pojem, s odkazem na jinou myšlenku už dříve s myslí spojenou smysly. Takový pojem však může být různě z drobných pojmů již dříve myšlených poskládaný. Ale protože nevíme zatím jak přesně jednotlivé pojmy pospojovat tak, aby vznikla vždy jednoznačnost nového myšlení, musíme zatím pokračovat jakoby zpět ve všech nápadech k jejím základům – chybám, a tyto pouze nahradit něčím dobrým pro Hru, v níž se odvíjí už vše nejen správně ale už také dobře (správně ale i slévně).

Právo má svůj jednoduchý opak v neprávu tak jako pravé v nepravém, ale protože dvojduchým opakem k pravému je levé, tak to platí už samočinně také tak dvojduše u práva a léva. Protože je ale pravá ruka přirozeně vždy nějak v souladu s levou, potom musí být také pravá měna v souladu s levou měnou a to nejen podle práva, ale ne-podle jakožto dle práva i dle léva. O lévu zatím mnoho nevíme, ale víme, že je to jedna ze dvou v souladu sdílených možností, protože právo se také všemi sdílí. Lévo tudíž není protikladem k právu, ale naopak je kladem stejně jako právo, neboť až společně k souladu práva a léva se jedná o dobro.

Každé jednání o dobru vede k souladu práva a léva, což naopak při jednání o zlu vede k rozladění práva a léva. Pokud se však jedná jen o právu bez léva, tak to stejně jako při jednání jen o lévu bez práva vede ke zmatkům nebo k ničemu. Ke zmatkům jednají jen chytráci, kdežto zase naopak k ničemu jednají jen hlupáci, neboť o zlu jednají jen budoucí zločinci a o dobru jednají zase naopak budoucí dobročinci. Dobro se však nečiní žádným vměšováním, a to ani dary potravinářskými, zdravotními či jinak pro život potřebnými, neboť dary způsobují zlozvyk na další dary stejně jako cokoli zdarma. Ve skutečnosti dává dary nějaký budoucí zločinec nebo chytrák vytvářející zmatek nebo hlupák, jenž si něco neuváženě koupil a je mu to už k ničemu.

Dobro se činí jednoduše všude možně jen oznamováním odkazu na dobré potřebné postupy, které však každému oznámí jen jednou, protože by další oznámení mohlo být už otravné. Ve Hře je takové otravování různými zprávami ošetřeno jednoduše zlévou tak, že za každou zprávu zaslanou odesílatel zaplatí odměnu příjemci třeba za dobu strávenou při seznamování se s obsahem takovéto zprávy. Což je samočinnou zlévou oznamující se všem v Síti zdarma, ale každému jen jednou při seznámení se prvně se Sítí, protože kdykoli později si tuto zlévu (současně se zprávou) může nechat Sítí samočinně vyhledat třeba jen výběrem pojmu

89

„zléva“. Každá zpráva je začleněna nejdříve dle obsahu mezi zájmové obory, přičemž každý si může vypnout zasílání zpráv pro určité obory, které má však už ve výchozím stavu vypnuty, dokud o daný obor „nezavadí“. Jakmile obor sám vypne, tak se mu už samočinně nezapne. Kdo chce vydělávat na zprávách, zapne si už vše.

Levá měna pro zprávy je tudíž nastavena i s příkladem alespoň v základu, což zatím však postačuje také k pochopení souladu, rozladění práva a léva a jinak. Soulad je v jednání o dobru, což však znamená, že když si za nějakou síťovou službu správci platíme jen proto, že službu používáme na nějakém cizím počítači, pak musíme také vědět, za co všechno a komu platíme, protože jinak se může jednat o zločin, který daní jedinci skrývají. Stačí, když se vše účtuje přes sdílenou Hru, která obsahuje seznam účtů všech osob, přičemž jen u jedné osoby - vývojáře je zřízení (dle tohoto postupu) vždy spárovaných odkazů, kdo komu kdy co (za co …).

0316Ve Hře jsou všechny ostatní hry a to dokonce i ty současné, na něž se nemusí ve Hře zatím odkazovat. Ve skutečnosti je jakákoli hra vždy současně ve Hře a to jen proto, že se skutečně jedná o hraní celosvětové. Takováto Hra je současně ochranou každého, kdokoli už nějakou ochranu proti různým zlozvykům pochopil a takovouto ochranu jednoduše jen vysvětlil či ji pomocí srozumitelného zřízení (cize software, aplikace, program, skript) do Hry zavedl přes svůj účet či dokonce pomocí nějakého druhu zpočátku nesíťových až nejlépe síťových zařízení vysvětlil samočinnou ochranu ovládanou však méně či více podle podílu účastníky.

Není možné, aby síťová zařízení ovládal jakýkoli nepoctivec (člověk, který ještě neodčinil veškerou svoji vinu v Síti zaznamenanou jako samočinně neprominutou), protože má už jako viník své povinnosti, které nedovolují časově nic jiného, než činnosti spojené s vlastní obživou a s odškodňováním všeho co napáchal a také má povinnost hlídat třetinu dne jen přes Síť tři jiné viníky (odpočívajícího, hlídajícího a činného) a po tom všem různě v pořadí má nárok na odpočinek. Poctivý člověk se nikým nehlídá, přestože kvůli svému bezpečí potřebuje vědět o každém zločinci ve svém okolí, což však znamená, že zločinci na veřejnosti nejsou hned těm poctivým v okolí samočinně oznamováni, ale jen v Síti zaznamenáváni jakožto jejich výskyt pro případ, že se nějaký zločin připravuje či přímo provádí. Když poctivý člověk bude o něčem (dobrém) jednat, tak má možnost si přes síťový ovladač (zaznamenávač, snímač, dorozumívač, průkaz a jiný ověřovač jako i při nákupech) trvale na Síť napojený ověřit zda nejedná se zločinci, přitom žádný nemá čas o něčem jednat.

Opět se dostáváme k levé měně, čímž je nějak ten přirozený postup a to včetně všech upozorněních na nepřirozenost, neboť jakmile je zjištěn poctivcem na jednání nějaký zločinec, pak se jednání samočinně přerušuje a to se samočinnou odměnou poctivcům od nepoctivých za jejich výchovu směřující k poctivosti a to ve výši všech nákladů vedené k jednání a současně zpět od jednání pro návrat do běžného života. Už jen když je jeden nepoctivý jednatel objeven mezi mnoha poctivci, náleží všem poctivcům odpovídající odměna, přičemž činnosti po (do) jednání až po (od) jednání jsou činností pojednávající. Vesměs jde však o úřední činnost, kdy se jedná o něčem, co není zatím ve Hře vyřešené s odpovídající přirozenou samočinností, kdy jednatel není třeba, neboť se vše prostě obecně složí všemi budoucími účastníky přesně dle daných potřeb.

Skládat různé skládanky učíme už děti, a proto u složitějších skládanek nám postačuje jen přesný postup někde ve Hře zadaný avšak se skládankou či s jiným zbožím na něho odkazovaný. Součástí každého zboží je vždy odkaz na postup nejen výroby, ale také výměny vadných částí, ošetření a způsobu používání. Veškerý postup může být jen popisem, ale u složitostí je přímo nasnímaným záznamem do všech podrobností či dokonce může být jako třeba u stavby s požitím strojů současně s nahraným přesným postupem, který má pracovník souběžně spuštěný a to včetně všech nahraných ovládačů stroje, takže jen tu nahrávku opakuje. Zde si už uvědomujeme, že v takovém stroji už ani být nemusíme přímo ale přes Síť nepřímo, nebo nechat stroj pracovat samostatně až do bodu nějaké odchylky, kdy se stroj samočinně zastaví ale jen do doby až se nesamočinně odchylka odstraní a vše nahrané se opět sladí se skutečností. Každé odstranění odchylky je však opět jen další postup pro případ vzniku odchylky jakožto však už místo odchylky znovu stejné potřeby.

S lévy se setkáváme nejdříve lévě ve Hře, protože s právem se setkáváme nejdříve právě ve skutečnosti. Právo se vypráví jako vícerozměrný jev a vícevýznamový výraz, který je nutno vymezit ve všech jeho rovinách neboli rozměrech. Nelze jeho vymezení tedy zúžit pouze na jeho obvyklý význam, ač především v této rovině je chápán nejčastěji, tedy ve smyslu soustavy právních obvyklostí, tj. pravidel chování (příkazů, zákazů nebo dovolení), kterými se řídí lidské spolužití a které jsou uznávané nebo přímo stanovené státem . Lévo je však

90

celosvětovým jevem jakožto i výrazem, který je vymezen v Moudrosti a tudíž všude. Nelze jeho vymezení tedy zúžit pouze na jeho obvyklý význam, který bude a je chápán jako přirozená samočinnost v souladu ve (slova) smyslu soustavy právních obvyklostí. Lévo se projevuje vždy jen s takovýmto souladem, protože až dobře vysvětlená práva jsou samočinně tak jako obě ruce ve vzájemném souladu (odrazem) s danými lévy.

Doposud jsme procházely pouze vývojem práva bez uvědomování si léva ale jen proto, že během vývoje se stále dokola bojuje a válčí se skutečným vojem a to až po dosažený vývoj, protože po dosaženém vývoji je vývoj už jiný – neskutečný a současně umělý a současně hraný. Tento jiný vývoj je však stále přirozený, pokud směřuje k obnovení a zabezpečení vždy jen toho nejlepšího prostředí nejdříve nejbližšího a potom až celosvětového, a proto lze tento vývoj vnímat i souběžně jako z vývoje probíhající vývin veškeré skutečnosti.

Pokud budeme mít ve Hře dobře nahrané všechny potřebné postupy pro život, budou práva už jen léva vysvětlovat pro dospívání i pro dospělost, přičemž soulad přirozenosti obou stran už může být tak dokonalý, že vývoj neskutečný a současně umělý a současně hraný nahradí jen neskutečným a současně hraným (bez umělého), takže nejen přirozený obecně, ale už i prostě. Důležité přitom je, aby Hra byla vždy všem vědomá tak jako je vědomá všem naopak i Skutečnost, neboť jednou může dojít k tak dokonalému souladu Hry a Skutečnosti, že si budeme „živě“ uvědomovat dle Hry a současně Skutečnosti vývin osobních smyslů s myslí.

Naučit se už dle celosvětové Hry a současně dle přímo daného prostředí (část Skutečnosti) zbystřit jen ty potřebné smysly s myslí však stále stejnou a také tak rychle, jak člověk mění prostředí, bude možné, až bude také Hra k tomu přizpůsobená bez zázraků a jiných kouzel, přestože bude obsahovat hry, kde se tato kouzla vyskytují. Takovéto hry však budou jen prostředím pro zbytek všeho ve Hře, takže si každý může hrát obklopený prostředím dobře nebo v prostředí i současně jiném jakožto součást prostředí nedobře avšak pro učení se dobru, přičemž se jedná stále o hraní. Důležité jen je, aby hráči vždy věděli, že si hrají třeba i každý v jiné hře, ale vždy s někým ve stejné hře jako spoluhráči či protihráči vědomě či nevědomě a s hráči v jiné hře pouze směnou různé měny. Levá měna je platná pouze ve Hře mimo prostředí, kdežto pravá měna je platná všude, ale ve Hře mimo prostředí jen proto, že zatím nechápeme, že se nejedná o Hru, ale jen o hru.

Aby byla veškerá pravá měna jen ve hrách, je potřebné vědět, že jde o dnes běžně používaná platidla, kdežto levá měna se tvoří činností přímo v hodnotě (části) zboží a nepřímo postupy, dle nichž se zboží tvoří. Činnost má hodnotu části zboží rovnu síťovým jednotkám rovné počtu jednotkových okamžiků přímo dané činnosti avšak zaznamenané v Síti. Postup je hodnocený nepřímo až dle jeho použití na daném zboží jakožto činnost. Postup je daný třeba jen pro převoz různého zboží, přičemž za tento postup obdrží jeho vlastník odměnu až od konečného potřebitele. Výchozím postupem je přímo v Moudrosti však Síť čísel a to se všemi číselnými soustavami, přičemž pro lepší představu lze považovat Moudrost za prostředí pro celý Svět stejně jako nula pro jednotku. V dalším uvažování je část duchovní a hmotná a to stejně jako třeba srdce a mozek.

Pro převoz více druhů zboží záleží nejen na tíze jednotlivého zboží, ale také na tvaru a rozměrech zboží a to včetně obalu. Tíha zboží zatěžuje vozidlo, přičemž různá vozidla mají různé nejvyšší vytížení, kdežto tvar zaplňuje vozidlo, přičemž různá vozidla mají různě tvarovaný prostor k zaplnění. Poměr vytížení k prostoru vozidla udává nejvhodnější poměr tíhy a tvaru každého zboží. Čím větší je však poměr k té nebo oné straně u daného zboží (jednotkový poměr) ale také celkově všeho převáženého zboží (konečný poměr), tím více je jedna položka (tíha nebo tvar) počítaná za nákladnější oproti druhé položce dle poměru u vozidla. Je-li konečný poměr vyšší třeba na straně tíhy, pak je přirozené, že nebude využitý celý prostor na úkor tíhy, takže oproti poměru vozidla pro jednotkový poměr vyšší na straně tíhy bude pro převoz také dražší, než na straně tvaru, který bude naopak oproti poměru vozidla zvýhodněn. Čemu se nedostává oproti poměru vozidla, je vždy zvýhodněné o svůj jednotkový poměr. Naopak co nadbývá oproti poměru vozidla, je vždy znevýhodněno taktéž o svůj poměr, přičemž se vše dopočítává do souladu vozidla s konečným poměrem, neboť pro dané vytížení je také spotřeba a opotřebení vozidla nejvyšší, kdežto při nevytížení je zase odlišná.

190318 Tento postup na převoz je jako prvotní moudrost svého začlenění v Moudrosti ale jen prostě a současně obecně, přičemž není vysvětlení ani do všech podrobností ale ani složitě, ale už chápeme přirozenost dvou základních vlivů pro jednoduchý výpočet nákladů na jednotlivé zboží. S živou představou si uvědomujeme však nevyvážený poměr obou vlivů jako ovlivnění dalšího třetího vlivu a s dalšími podrobnostmi pochopíme

91

určitě i další ovlivnění. Obecně tento postup nemusí platit jen pro převoz, ale určitě platí stejně i pro různě jiné obory s jinými či stejnými ovlivňujícími jednotkami (zatížení a tvar s vlivem na spotřebu, opotřebení, …).

Tento postup obecně je přímo částí Sítě čísel, přičemž stačí tuto část pouze přesně označit. Zpočátku je jednodušší až vícedušší počítat vše dle známých vzorců i o vzájemných poměrech, ale časem různá spojení s jinými obory nám začnou dávat smysl stejnosti a jiného opakování tak, že každý vzorec je součastně číslem.

V Moudrosti nám bude nakonec postačovat jen Síť čísel, kde každé číslo může představovat i soustavu čísel nebo jen její část jakožto doposud řešená soustava čísel, přičemž v každé soustavě může být vnořeno takto soustav různě víc. Každé číslo bude však představovat jedinečný či jinak zvláštní pojem, neboť cokoli zvlášť je jinak než cokoli ostatní. Soustava naopak představuje pojem soustavný poskládaný z jedinečností či jiných zvláštností, přičemž každá zvláštnost může být taktéž soustavou už známou dle jiné soustavy nebo doposud plně neznámou a tudíž nenaplněnou všemi vlastními zvláštnostmi. Dnes běžně počítáme vždy v jedné soustavě, a když chceme počítat něco i v jiné soustavě, tak si to musíme nejdříve převést z běžné do jiné soustavy. Ve skutečnosti však můžeme chápat už jen každý řád a to jednoho čísla vždy v jiné soustavě.

Není přece možné, aby všichni chápali a začleňovali všechny pojmy – zvláštnosti dané soustavy stejně a to vždy jen jako součást jediné soustavy a to ve všech znacích (zvláštnostech), řádech, úrovních, vrstvách a současně v jiných doposud ani živě (smyslně s myslí) nepředstavitelných členitostech. Naopak je možné, že každý si to může představovat jinak a to dokonce i vícero ze všech možností. Vesměs jde jen o různý vjem smysly s myslí spojený, protože každý vidí trochu jinak třeba už jen z jiného pohledu, každý také slyší jinak avšak stejně dle vlivu stejného postavení a jinak dle vlivu osobního věku, zdraví ale také jiných skutečností.

Představme si třeba jen to nejjednodušší, chápání bodu, přičemž nezáleží ještě na tom, z čeho je a jak se pohybuje, ale jen kde je. Pokud jsme tím bodem a nikde nic jiné není, pak se jedná o jednotkovou soustavu, kterou si však ani nelze uvědomovat, protože ji nelze srovnávat s ničím a natož pak s něčím podobným. Dva body však musí být nejdříve tak blízko, aby se alespoň jedním ten druhý uvědomoval, což už je ale zas jen z jedné možnosti ze dvou dané; nevyspělostí (jako u novorozence) a vyspělostí v uvědomování. Nesmíme však zapomínat na možnost, kdy i oba nemusí být ještě vyspělí a potom i na možnost, kdy tím vyspělým být nemusím osobně. Jakožto neuvědomující si bod, což je určitě dřív než naopak (nikdo se nerodí vyspělým), musím nejdříve samočinně vyspět, protože jakýkoli pohyb i druhého bodu jsme vyloučili přece už v počátku.

Samočinné vyspění a přímo to první ze všech možných (uvědomění si čehokoli v okolí), musí proto být dané už dědičností - životem. Jako důkaz jsou všemožné srážky neživých jakkoli drobných až složitých těles, u nichž však život srážkou nevzniká. Uvědomění a potom i vědomí jsou pouze následkem života, který záhy potřebuje toto uvědomění „zaznamenat“, což však není možné do ničeho, ale naopak je možné do hmoty. Jenže nikdo životu nedal vlohu k tomu, aby cokoli zaznamenával, ale naopak jen si uvědomoval, a proto si uvědomění jen základní částice – hmotného bodu, je současně samočinným záznamem. Aby takto hmotný bod přežil, potřebuje už nějaký základní pohyb, a protože se v prostoru vše nějak pohybuje, naráží živý bod ale i neživý bod různě na neživý či živý, takže si živý začne uvědomovat až všechny čtyři možnosti, zda je první s živým či neživým vychází opět z toho, zda bylo zpočátku nejdřív vše živé či naopak nejdřív vše neživé.

Uvědomění bylo nejdříve s neživým, takže bylo možné časem po mnoha a mnoha opakování ho vstřebat a po mnoha a mnoha opakování vyloučení zpět jako neživé, rozmnožit se dělením. Není však důvod, proč by k takovému uvědomování s neživým mělo přestat, a proto pokračuje současně i s vyspělejším vědomím pro množení dělením až jednou nastalo i uvědomění s živým avšak jinak než s neživým. Není možné, aby stejné se stejným základním se vstřebalo, ale naopak se vzájemně zničilo na dvě neživé nebo naopak se sžilo v jiný však druh života. Zde se však jedná už též o jiné pohlaví, protože jedno vstřebávající do sebe neživé se může už také spojit s jiným pohlavím, které se sžilo s jiným sobě stejným základním životem. Mezi tímto vznikem základního dvoupohlavního života a základního jednopohlavního života je ale ještě několik jiných možností.

Vraťme se však k uvědomění bodů základním životem, kdy je možné nejdříve jako neuvědomující, potom jako uvědomující si neuvědomujícího (dokud sám nevyspěje) či uvědomujícího a pak je uvědomění, že se určitě někde vyskytují dva body neuvědomující se navzájem. Život si uvědomil počátek až na konci, což je důležité mít stále na paměti, protože takto jinak si člověk postupně uvědomuje skutečnost vždy. Nejdříve

92

záleží na prostředí, v němž je jako první uvědomělý nebo jako další uvědomělý, protože až potom jako první čeká na další nebo jako další není nikdy prvním a s tímto uvědoměním je též trvale dané samočinné pořadí.

Jako prostředí je také nula mezi čísly, ale někdy i v číslech, které ještě zcela nechápeme jako přirozená. Stejně je i nic prostředím mezi hmotou, ale někdy i ve hmotě, kterou ještě zcela nechápeme jako přirozená. Ve hmotě je nic pouze jako vlastní přitažlivost dané hmoty, protože když z nějakého prostoru odčerpáváme hmotu do okolí, potom vnímáme, jak se z okolí hmota do tohoto odčerpaného prostoru samočinně zas tlačí.

Stejně je i víra prostředím mezi vědou, ale někdy i ve vědě, nechápanou ještě zcela jako přirozenou. Ve vědě je víra pouze jako vlastní přitažlivost dané vědy, protože když z nějakého oboru odčerpáváme vědu mimo, pak vnímáme, jak se věda do tohoto odčerpaného oboru samočinně zpět tlačí. Odčerpat z jakéhokoli oboru vědu je hřích, protože víra v oboru zůstává osamocena jakoby holá bez možnosti se na cokoli v oboru vázat – víra ztrácí smysl s myslí.

Stejně je i jiná obdoba prostředí mezi něčím, někdy i v něčem, což ale ještě zcela nechápeme jako něco přirozené. V něčem je prostředí pouze jako vlastní přitažlivost daného něčeho, protože když z nějaké části odčerpáváme něco mimo část, potom vnímáme, jak se to něco do odčerpané části samočinně zpět tlačí. Odčerpat z jakékoli části něco je chytrost, protože prostředí v části zůstává osamoceno jakoby holé bez možnosti se na cokoli v části vázat – prostředí ztrácí smysl s myslí.

Stejně je vzduchoprázdno mezi vzduchem, někdy i ve vzduchu, který ještě zcela nechápeme jako vzduch přirozený. Ve vzduchu je vzduchoprázdno pouze jako vlastní přitažlivost daného vzduchu, protože když z nějakého prostoru odčerpáváme vzduch mimo prostor, potom vnímáme, jak se vzduch do odčerpaného prostoru samočinně zpět tlačí. Odčerpat z jakéhokoli prostoru vzduch je nevhodné, neboť vzduchoprázdno po odčerpání zůstává osamoceno jakoby holé bez možnosti se na cokoli v prostoru vázat – vzduchoprázdno ztrácí smysl s myslí.

Stejně je moudrost mezi vším, ale někdy i ve všem, které ještě zcela nechápeme jako všechno přirozené. Ve všem je moudrost pouze jako vlastní přitažlivost toho všeho, protože když z jisté části vše odčerpáváme mimo, potom vnímáme, jak se vše do takové odčerpané části samočinně zpět tlačí. Odčerpat z jakékoli části vše je nemoudré, protože moudrost v části zůstává osamocena jakoby holá bez možnosti se na cokoli v části vázat – moudrost ztrácí smysl s myslí. Pokud však potřebujeme moudrost v dané části moudře svázanou avšak současně k ničemu či současně k nule či současně k víře či současně k jiným moudrostem, tak aby se vše odpovídající mimo dostředně přitahovalo, potom se moudře upozorňuje na nemoudrost jiného myšlení.

Vraťme se však k představě nejjednodušší v chápání bodu, přičemž nezáleží ještě na tom, z čeho je, jak se pohybuje ale ani jak se uvědomuje, ale jen kde je. Jeden bod a jinak nic, je základ jednotkové soustavy. Tento první znak je jiný jak nic a tudíž naopak jak neznak, jak místo pro znak přirozené jednotky. Dva body jsou ve společné přímce jakožto jeden ze dvou způsobů dvojkové soustavy, protože jiným způsobem je stále jeden bod avšak s dvěma vlastnostmi. Základní dvojková soustava má však dva znaky ale současně dva řády. Vždy před doplněním nového znaku se ve všech soustavách objeví nová prostředí pro znak, řád, úroveň a jinou dosavadní členitost ale také pro novou členitost, u které si však nemusíme být vědomi hned všech možností, přestože víme už o těch, které odpovídají předchozí členitosti. Pak se všechna dosavadní naplnění samočinně přesunou na volné prostředí a to i mezi členitostmi (11 na nové ∞), protože jen tak se zachová původní pořadí dle dosavadního chápání. Pokud se však naučíme chápat, že nové prostředí je dané vždy až s novým znakem, pak nebudeme muset nic přesouvat, neboť víme, že nový znak je vždy až po tom starém.

Příklad plnění bude možný následně: 1, 2, 11, 12, 21, 22, 3, 13, 23, 31, 32, 111, 112, 113, 121, 122, 123, 131, 132, 133, 211, 212, 213, 221, 222, 223, 231, 232, 233, 311, 312, 313, 321, 322, 323, 331, 332, 333 ale konečně i úrovňové vlastnosti [111;111;111], [111;111;112], …, [333;333;333], … Hrát však lze i s neúplnými čísly jako třeba 01, 10, 301, kde nula však znamená pouze nějakou hranici, hranu a jinou hradbu mezi znaky, z nichž jsou ty obecnější sousední vždy nějak ovlivněny a tudíž chybně vnímané. Nejobecnější nula značí pouze nejobecnější neznalost, a proto už nic obecnějšího nemůže ovlivňovat. Potom dle příkladů výše 10, které je mezi 1 a 11, znamená ve skutečnosti neobjevenou nebo nepochopenou 2 a 301 znamená zase 231.

93

WP<19031λ Tržní hospodářství používá zaostalé postupy v obchodování, půjčování, dědictví a též jiných skutečností. Zaostalost je především v neschopnosti všechno poctivě počítat, protože když už umíme všechno poctivě počítat a přesto se to nedodržuje, nejedná se už o žádné hospodářství ale o pouhé zcizování. Když si člověk bere z cizího něco, o čem cizinec ani neví, jedná se o krádež kradmo. Naopak, když o tom ví, a přitom ani nechce zcizovateli ublížit a jinak se zcizení zle bránit, jedná se o lupičství, neboť při zlém bránění se zcizení, se jedná o lupičské napadání se navzájem. Zde už činí zlo oba dva, neboť nezlou obranou je zaznamenávat vše přímo při lupičství co nejpodrobněji živě do Sítě. Až když lupič znemožní oběti se nezle bránit, takže ji znenadání nějak přepadne za účelem znemožnění se nezle bránit, jde o lupičské přepadení. Důležité však je, že mnohé zcizení má základní příčinu v tržním hospodářství, které umožňuje mnohým dokonce zcela podle práva zcizovat někoho jiného jeho osobní vlastnictví, počínaje nepoctivě podhodnocenou činností (za práci).

V současnosti máme počítače už na takové úrovni, že pomocí nich si dokáže každý přesně zaznamenat svoji činnost a to veřejně či pro veřejné posouzení, kdo kolik okamžiků byl při svoji činnosti potřebný ale také nepotřebný. Nikdo poctivý nepotřebuje odměňovat někoho za čekání a zbytečné přestávky a natož pak za chyby a jejich nápravy či bez odpovídající slevy při různé činnosti. Na druhé straně, nikdo zkušený z nebe nespadl, a proto se taktéž nemusí nikdo stydět za své chyby, které pochopitelně také dle známých ve sdílené Síti postupů vyřeší spravením nebo slevením. Pokud takové postupy ještě nejsou v Síti, tak je tam může kdokoli zaznamenat jako vlastní první (i obecně) či nejlepší, neboť všechny (3) jsou stejně hodnotné. Každá činnost ať už běžně či občas vykonávaná má tímto dle Sítě svůj obvyklý čas a tudíž tomu odpovídající poctivě zaznamenaný počet okamžiků jakožto cena té určité činnosti. Kdokoli takovým záznamům brání, je pouze zastáncem tržního hospodářství a tudíž i proti přesně daným výpočtům, takže jednoduše i zločincem.

Bez ohledu na způsob hospodaření, by se každý měl dožívat při stejně zdravém životě (prostředí) a při stejných zděděných ochran proti nemocem stejného věku, ale protože každý žije jinak, dožívá se převážná většina jen přibližně stejného (obvyklého) věku a to jen v určité společné oblasti (stát, spolek, …). Čas je proto nejdražší měnovou jednotkou, dle níž jsou si všichni rovni samočinně. Není tudíž poctivé, aby poctivá činnost jednoho poctivce měla jinou hodnotu, než jakkoli jiná poctivá činnost trvající stejně dlouho u jiného poctivce. Když mezi poctivci někdo požaduje po jiném činnost, tak ho musí odměnit stejně za stejný čas, za jaký je jinými sám odměňovaný. Z tohoto prostého důvodu potřebují poctivci zaznamenávat činnosti v Síti.

Sdílená Síť je prostředkem k poctivosti nejen při činnostech pracovních, ale také při půjčování nějaké měny (platidel). Je přece přirozené, že bez práce není možné (jinak jak kouzlem), aby cokoli včetně půjček současně samo sebou nabývalo na hodnotě. Že někdo půjčuje (věřitel) na úroky, je vesměs zcizováním dané hodnoty vzhledem k nevrácené půjčce od dlužníka. Věřitel tak bez jakékoli další činnosti má zisk jakožto úroky, které nejsou nikdy poctivé. Kdo si stále myslí, že jsou poctivé, pak žije stále tržním hospodářstvím, kde se ještě nenaučili poctivě počítat, přestože jim to je zde přesně do podrobností vysvětleno. Mnozí chytří budou namítat, že když někdo má mnoho měny a jiný ji postrádá, pak mu ji přece za nějaký poplatek a úroky může půjčit. Toto je však poctivé pouze za poplatek, který odpovídá odměně za nějaké přesně dané činnosti avšak přímo s půjčkou spojované. Takovou činností je už třeba čas pojednávající o půjčce včetně odpovídajících nákladů, ale už to není mezičas, během něhož věřitel nic nečiní, ale úroky se počítají. Nikdo nebrání měnově movitějším, aby půjčovali, ale jen poctivě za přesně zaznamenanou činnost jako poplatky.

V Síti je takové půjčování možné i bez poplatků, neboť měna se přes síťový účet přímo těmi nejbohatšími samočinně nabízí jako půjčka, takže bez jakékoli činnosti věřitelů, a tak jim není za co platit ani v poplatcích. Každá půjčka je ale vždy vůči zastavenému majetku dlužníka počítaného jen v poměru k nezastavenému majetku a tudíž je věřitel vždy jen něco jako spoluvlastník celého majetku v hodnotě odpovídající zbytku půjčky, přičemž při jakémkoli prodlení splácení může věřitel odpovídající zastavený majetek hned komukoli odprodat, neboť se v Sítí už předem počítá s nějakým určitým zpožděním, a proto také s kupci. Vyhledání kupce je však už činností, která se započítává (ale až při prodlení) do poplatků dle záznamů v Síti. Majetek nezastavený ale nesmí klesnout pod hodnotu odpovídající nejmenší avšak ještě stále obvyklé životní úrovni, což znamená, že kupec může skoupit už také určitou část majetku avšak jen tu, co neodpovídá nezastavené. Pro úplnost; poplatek nezaplacený včas, se stává samočinně další částí půjčky, avšak jakmile celá půjčka dosáhne meze, kdy už nemá dlužník nic dalšího do zástavy a současně není na nějakou část zastaveného majetku žádný kupec, je samočinným kupcem sám věřitel, čímž je celá půjčka také samočinně už splacena.

94

Půjčky jsou samočinné přímo od těch nejbohatších věřitelů už jen proto, že je lze používat na společné záměry, na něco tak mnoho-nákladné, že je návratnost taktéž dlouhodobá. Přičemž každý účastník záměru se může také zadlužit půjčkou na určitou část anebo v podílu všech účastníků na celý záměr. V podstatě jde jen o to, že pro veřejnost něco užitečné musí nejdříve někdo třeba jako stavbu postavit, aby ji potom veřejnost dle poměru používání splácela (jakoby přes účastníky přímo věřitelům) po celou dobu, než se bez údržby stavba sama rozpadne na nulovou hodnotu. S každou údržbou je pochopitelně stavba nahodnocena přímo o činnosti na takové údržbě a to opět na dobu danou rozpadem. Každá část stavby má pochopitelně jinou dobu rozpadu, avšak nejlepší je, když si co nejvíce dle možností odpovídají, protože po takové době už nemusí být stavba veřejností potřebná. Takovou stavbou může být třeba síťová prodejna všeho možného zboží v takové určité oblasti, kde už nesoupeří s žádnou sousední síťovou prodejnou, protože ji naopak dle potřeb uživatelů pouze doplňuje. Takové vzájemně doplňující se prodejny nejsou tudíž nijak už tržní ale naopak vzájemně sdílené (hospodářství). Věřitelé tak poskytují půjčky účastníkům činných na záměru, z nichž každý vesměs jen ručí uživatelům za svoji činnost avšak osobním vlastnictvím, které dal do zástavy věřitelům, pokud sám není současně i věřitelem (třeba jen částečným). Záruka je však jen v jakosti své činnosti, kterou se tvoří zase jen dle ověřených nejlepších síťových postupů třeba i vhodně vybraných dle předpokládané doby životnosti a tudíž na dobu, než se rozpadne na nulovou hodnotu. Účastníkům postačí jen požadovaná zručnost ve svém oboru, protože vše ostatní je dané síťovým postupem. Někdy je potřeba člověk méně zručný za odpovídající odměnu, neboť je víc času na následnou práci a jindy je potřeba zručný.

S rozpadem jednotlivých částí záměru jako třeba prodejny se ale nerozpadají tomu odpovídající činnosti, a protože se prodejna uživateli používá, tak s každým rozpadem také odpovídající činnost odměňují přímo v každém koupeném zboží uživatelé. Činnost na prodejně se odměňuje proto dlouhodobě a to dokonce i tak, že účastník za činnost třeba jen během jednoho roku, bude odměňovaný stejně dlouhodobě, protože žádný uživatel nezaplatí tak nákladný záměr hned, přestože ho bude užívat třeba i stejně dlouhodobě. Aby však účastníci byli odměňováni hned za každou takovou svoji činnost, musí nejdříve mít jako zástavu svůj majetek, který si tvoří sami nebo koupí za činnost někomu jinému na jeho osobním majetku. Ve skutečnosti se nelze podílet na něčem společném, dokud si člověk sám nevytvoří osobní vlastnictví přímo či za činnost stejnou ale někomu jinému stejně osobní, což je znát dle jeho záznamů v Síti, čímž roste i jeho věrohodnost.

Jinou možností je už jen vlastní postup (první obecně a potřebně a upotřebený) používaný za odměny. Každý postup na tvoření zboží a stejně i na tvoření jiných prostředků souvisejících s daným zbožím odměňují vždy jen potřebitelé zboží současně a samočinně s koupí zboží a to tak, že za každý okamžik stejný s koupí obdrží vlastník postupu jednotku měny, na níž se podílí všichni kupující všech postupů od jednoho vlastníka. Pokud je však tento výpočet pro Síť ještě náročný, pak platí, že se započítávají všechny použité postupy od stejného vlastníka jako jednotka rozpočítaná pro daný okamžik do všeho zboží, kde se jeden z postupů akorát použil, přičemž náklady související s danou provozovnou se rozpočítávají do zboží dle zkušeností a jiných obvyklostí třeba i každý den. Odměna za postup je taktéž samočinně převedena přímo s koupí zboží.

Pro lepší představu, počítáme účastníka záměru jako řidiče náklaďáku potřebného však různými uživateli v okolí (dle Sítě) nejméně na takovou dobu, jaká však přesně odpovídá životnosti potřebného náklaďáku při obvyklé pracovní době. Řidič si však může koupit náklaďák na půjčku, ale současně ho může dát celý do zástavy, aniž by zastavoval nějaký další osobní majetek, přičemž splácet ho bude po celou dobu životnosti. Ve skutečnosti se však splátky půjčky převádí od uživatelů při platbě za převezené zboží přímo věřiteli, protože uživatelé platí každé přirozené ponížení životnosti vozidla jakožto odpovídající náklad na kupované zboží. Záleží pouze na řidiči, zda bude životnost s obvyklým ošetřením a používáním vozidla stejná či s jiným (podobvyklým nebo nadobvyklým) ošetřením a používáním vozidla už také životnost stejně odpovídaje jiná. Pouze časem se ukáže potřebná obvyklost, protože i nadměrné ošetřování či malé využití nebude potřebné.

V konečném zúčtování všichni jakkoli činní, jejichž činnost je však potřebná v dané oblasti, nemusí mít zpočátku žádné pracovní nástroje, stroje, prostory či jiné zařízení, protože si je na základě potřeby mohou na půjčku koupit a současně je zastavit na celou dobu životnosti při jejich údržbě přímo dle nejvhodnějších daných postupů ve všemi sdílené Síti. Každý tak může být kýmkoli, čím se chce naučit opět dle návodů v Síti. Takovými návody jsou hry nejdříve pro pochopení všech podrobností a potom už i pro získávání zručnosti přímo při činnostech s použitím současně stejné hry vždy v případech, kdy by už mohlo dojít k nějaké chybě.

95

190321 V dokonalé Síti je veškerý postup jakéhokoli zboží současně i hrou, protože kdo dokáže ve hře u dané činnosti plnit všechny dílčí úkoly bezchybně a to i opakovaně po určité době, má už všechny potřebné předpoklady alespoň k získávání zručnosti při stejné činnosti avšak už nehrané a naopak skutečně potřebné. Žákem je každý hráč, který se hrou připravuje na další své začlenění mezi potřebného učně, jenž hru používá už jen pro osvěžení své paměti při skutečných činnostech, čímž je v dané činnosti o to pomalejší, méně výkonný avšak při přesném dodržování postupů už může být stejně jakostní jako odborník, který už nepotřebuje ke své činnosti takovou hru. Tak jako učeň v počátku či před dospěním odbornosti, je odborník také méně či více rychlý, a proto se každého výkonnost posuzuje už samočinně dle osobních záznamů v Síti.

Oproti jakýmkoli zákazům, příkazům, směrnicím a výhradám (cize patentům) lze do Hry vložit jakýkoli postup a to do všech podrobností, který však už neobsahuje žádná cizí slova jinak než jako vysvětlení těm, kteří nerozumí českým slovům a to stejně jako u slova „výhrada“. Všichni sdílející Síť si vyhrazují nárok na používání pojmu Hra či hra všude ve slovech a to včetně „ochrany“ jako vlastní způsob dobrého myšlení, zneužitelné všude jinde, kde o hře všichni účastníci zatím nevědí. Prostřednictvím Sítě se proto dovoluje všem přímo hrou jakožto postupem s přesně danými přísadami či podrobnostmi odhalovat bez jakéhokoli násilí všechny zneuživatele jakékoli hry. Pro názornost se uvádí některé další pojmy používající hru, přestože své záměry zneuživatelé jako hru nepoužívají, z čehož samočinně plyne, že hru zneužívají ke svému nějak osobnímu prospěchu na úkor jiných, kteří nic nehrají a ani hrát s danými zneuživateli nechtějí. Naopak však chtějí jen poctivě žít. Jedná se o pojmy jako například: náhrada, prohra, výhra, hranice, hrana, ohrada, hráz, hrad, hradba, shrabat, přihrát, souhra, nahrabat, hřiště, předehra, zahrada, přehrada, úhrada, a potom také všechny jiné pojmy s těmito jakkoli související. Za hru je však plně považováno také používání cizích (včetně převzatých) slov místo národních (českých), protože kdo je používá, tak buď znevažuje národ, nebo si hraje, a protože nikomu neškodíme, předpokládáme, že si jen hraje. Kdokoli má možnost vše česky v Síti vysvětlit.

Zpočátku je Síť jen jako Hra, protože dokud se nevyhraje třeba jen její dílčí hra, tak není možné ji ani používat ve skutečnosti jako dobrý nástroj učení a potom i jako pomůcka odbornosti. Kdo používá takové hry už dnes, aniž ví, že se už o hraní jedná, pak se upozorňuje, že používá nevhodná cizí slova znamenající opět jen neskutečnost ale nějak hranou na skutečnost a tudíž hru (cize: virtuální, simulace, imaginární, …). Veškeré výhrady známé dnes však také s cizím popisem ve skutečnosti ani výhradami nejsou, a protože je nikdo česky nepředstavil, jsou jen zneužitím opět nějaké hry. V Síti jsou všechny výhrady už plně do všech podrobností jen česky ať už prvně svého druhu bez cizích slov či jen přesně přeložené avšak síťovým překladačem, který překládá samočinně obousměrně bez jakýchkoli odchylek od původního znění i popisu.

Dokud takový překladač nebude daným národem doplněn pro překlad do vlastního národního jazyka jakéhokoli cizího záznamu (znění, popisu, …) výhrady, tak není možné se ani k dané výhradě ohradit, že se jedná o vlastní národní (či jeho občana) výhradu, která byla pouze do cizího jazyka přeložena. Jakákoli odlišnost k lepšímu přímo do překladu nějak doplněná, je naopak výhradou už přímo občana překládajícího, neboť každý postup složitější je už ve slova smyslu složen i z postupů podrobnějších až jednoduše drobných. Každá drobnost je pouhou jednotkou složitosti jakožto konečnoduchosti složené z více- až jedno-duchostí.

Číselná Síť je tudíž všude ale i pro vše jen obecnou složitostí, která má své podrobnosti až drobnosti. Hra ať už s čísly či pojmy je tudíž jen o tom jak pojmy k číslům či naopak čísla k pojmům přičlenit, přičemž každý pojem doposud nezačleněný je vždy jen sobě zvláštní jednotkou už při vzniku pojmu samočinně začleněné třeba i jako spojka mezi zvláštnostmi, či nějak spolu jako společná zvláštnost avšak už také nejedno-tková ale jakožto více-tková či už včetně konečno-tkové naplňující celou soustavu jakožto opět zvláštní část Sítě. Nemá smysl nyní rozebírat všechna čísla ve spojení s pojmy, protože stačí pojmy jen do Sítě uvést, neboť jejich přečlenění vyplyne už samočinně jen dle používání, které ovlivňuje každý sám zvlášť pro dobré sdílení.

Dobro a zlo pochopíme jen tak, že si uvědomujeme také nezlo a současně nedobro avšak se směrem ke zlu nebo k dobru, čímž máme čtyři odlišnosti ale jen pomocí dvou pojmů. Přesto každý známe i pomocí jednoduchého sobě vlastního opaku jakožto nevyskytující se. Stejně je to pro jednotku od nuly nebo také pro konečno od nekonečna, kterým však už není nadkonečno jakožto doposud neuvažované konečno, ale

96

naopak je nekonečnem vše dosavadní co už není konečnem, přestože konečnem někdy v minulosti bylo či pro ty zaostalé či pro ty určité hráče stále je. Nedobrým a současně nezlým je člověk jen chytrý nebo hodný.

Každý měl zpočátku vždy na výběr směr ke zlu nebo k dobru, což je jako rozhodnout se nemoudře nebo moudře, přičemž první nemoudrostí je chytrost, protože první moudrostí je upozornění na nemoudrost, neboť kdyby první moudrostí byla chytře pouhá hodnost, tak ani nevíme, že se jedná přímo o upozornění na nemoudrost. Kdyby chytrost zase naopak nejdříve upozorňovala na moudrost, pak nikdo chytrým už od samého počátku moudře chtít nebude. Chytrost používá skromnost, obětavost a jinou sobě vlastní základní podstatu pro navrácení se k moudrosti avšak pouze chytře k dosažení poslušnosti jiných, kdežto samotnou hodnost používá chytrost jako postavení někoho, kdo však není hodný ale naopak rozkazovačný či jinak chytrý. Naopak hodnost používá hloupost, poslušnost a jiné sobě vlastní přesvědčení pro překroucení se k nemoudrosti avšak pouze hodně k dosažení obětavosti jiných, kdežto samotnou chytrost používá hodnost jako postavení někoho, kdo však není chytrý ale naopak ovladatelný či jinak hodný. V obou případech se jedná o omyl, protože chytrý člověk nechce být hodný ale naopak úspěšný ve svých chytrostech, kdežto hodný člověk nechce být moudrý ale naopak chytrý, a jen proto, že si moudře ještě jako hodný neumí hrát. Také pro chytráky je hra na to, aby si jen zkusili být hodnými v poslouchání svých vlastních chytrostí avšak současně napadající jako jed stejnou chytrostí odpovídající přirozenost, které tak brání se vyvinout a vyvíjet.

Být chytrým je špatnou vlastností asi tak jako být hodným je slušnou vlastností, přičemž až se špatností používanou vzniká zlo a se slušností používanou vzniká dobro. Pokud se však už jen špatnost nebo už jen slušnost trestá nebo naopak odměňuje, jedná se o různý zločin, protože trest zasluhuje zlo-činec a naopak odměnu dobro-činec. Odměna zločinci svědčí o spoluúčasti na zločinu. Odměna chytrákovi za jeho nápad svědčí o zaostalosti i chytráka a je-li taková odměna na úkor jiného, jedná se o spoluvinu, což platí ale vždy. Chytrák má pouze (bezmyšlenkovité) nápady, a protože se nejedná o nic uskutečněného, není možné za takové nápady ani chytráky trestat, jinak je „trestající“ naopak zločincem. Hodný člověk poslouchá zákony, které však mohou tvořit zase chytráci a tudíž jsou také špatné. Hodný člověk je však poslouchá beztrestně jako trestu-hodné jen do takové míry, aby uživil sebe a svoji rodinu na nejnižší avšak stále obvyklé životní úrovni, neboť pak už je to přirozeně trestné, přestože si tuto přirozenost mnozí zaostalci ještě neuvědomují.

Nikdo známý ve Světě ještě nezaložil jedinečný Postup pro všechno jako Síť čísel tak, že všechny ostatní postupy patří do takové Sítě čísel, přičemž Sítí čísel jsou všechny možné přirozené způsoby skládání, o nichž víme či nevíme či se jen mylně domníváme, že o nich víme, přičemž se jedná o pouhou hru o ničem s nulou. Nyní, když už takový Postup všeho zde poznáváte, pochopíte ho, až ho budete znát jako neustále pokrokový po naplnění všemi způsoby dosavadních znalostí. Když člověk nezná nic, zná už nulu, čímž je nulovost už naplněna. Když člověk zná jediný znak, zná jedinečnost, čímž je naplněna jednotková soustava, ale stále nemusí být naplněno chápání nuly jako prostředí pro čísla a tudíž jako nulová soustava. Potom když člověk zná další jednotku (znak), která je současně dvojtkou jakožto jedna ze dvou možností dvojice stejných ale současně vzájemně si opačných, musí pochopit, že obě jednotky se přitáhnou vzájemně zcela či zcela jinak.

Tak jak neumíme myslet přirozeně jen proto, že přírodě ještě nerozumíme jen proto, že Síť čísel ještě nechápeme jen proto, že pojmy ještě neznáme jen proto, že k tomu nemáme dostatečně vyvinuté smysly s myslí jen proto, že nesdílíme nejlepší postupy jen proto, že se stále dohadujeme o něčem nepřirozeném tak jako na trhu bez přesných výpočtů, přestože je už umíme počítat, tak jsme též různě všemožně zaostalí.

Lze si už uvědomit, že každý svou činností přispěje k vývoji jen, když si svoji činnost zaznamená do Sítě proto, aby byl za svoji činnost poctivě odměněn. Že někoho něco ze Sítě čísel v pojmech napadlo, ještě není myšlením, protože dokud neobjeví způsob stejný jako Síť čísel avšak v novém či znovu objeveném oboru, tak nic nevymyslel. Všechna dosavadní ať už průmyslová či osobní duševní vlastnictví včetně práv nemají proto ani žádnou hodnotu. Jednak proto, že nejsou v Síti čísel nijak jinak než jako nula začleněna, což je u všeho zpočátku samočinně, jednak používají cizí slova jako ve hře, kterou nikdo nehraje, a také proto, že nikomu se nemůže ve skutečnosti bez poctivé práce či postupů navršovat samočinně jakékoli bohatství. Každá písnička, hra, výhrada a jiné takzvané vlastnické (cize autorské) právo je pouze nějakou zábavou, za kterou nikdo nemusí platit, pokud mu to není užitečné k osobnímu vývoji. Avšak zpěvákovi za zpívání, hráči za hraní, za použití výhrady jakožto za postup a za jinou činnost takto zábavnou však už diváci (vystoupení

97

včetně souvisejících nákladů i s přípravami, cvičeními, zkouškami a jiné osobní činnosti) odměňují, přičemž stačí takovému baviči či hráči všechny své činnosti do Sítě poctivě zaznamenávat tak jako i ostatní činnosti. Toto se týká však každé věhlasné osobnosti, která má své příznivce, jež jsou ochotni za zábavu odměňovat.

Když se vydá nějaká hudební nahrávka, pak je přirozené, že chce být její vlastník tak známý, aby přilákal na svá vystoupení co nejvíce příznivců. Nahrávky jsou tudíž jen lákajícím prostředkem či dokonce poutačem v hodnotě obyčejného postupu za běžnou odměnu vlastníkům, kteří svým postupem umožnili někoho jeho osobní vývoj, neboť nahrávky neprodávají zboží. Jinak se odměňují jen přímo související činnosti s nahráním nahrávky, což se dělá vesměs už jen samočinně, nebo každý sám přes počítač. Když se vydá nějaký zábavný snímek (cize film), pak musí být známá také všech jejich účast, aby bylo možné posoudit, zda se nejedná o nadhodnocování činností. U každého snímku se předpokládá i jeho běžná životnost, než se stane nudným nebo jen obyčejem (cize klasika), který se hraje už zdarma, protože jen během životnosti snímku všichni za své činnosti obdrží odměny od uživatelů (nebo v půjčce od věřitelů) a stejně jako při každé jiné činnosti může každý účastník na snímku po natočení jednoho pokračovat hned na dalším. Snímku lze počítat jeho životnost přímo po dobu, než uživatelé účastníky za vše v Síti zaznamenané odmění (včetně splátek půjček).

Jakékoli další nadhodnocování osobní činnosti, než je všem stejně poctivá, je opět jen snahou o zcizení a to bez ohledu na tom, zda se jedná o sebevíc známé osobnosti, protože když taková osobnost přiláká více příznivců různými poutači, může si dovolit o to nákladnější vystoupení, snímky, hry či jinou zábavu. Zde už každý poctivý člověk chápe, že bez osobní činnosti se nelze nechat nějakými vlastnickými (cize autorskými) právy zdarma bez dalších činností na úkor jiných přiživovat. Taková práva ať už v zábavních nebo jiných činnostech jsou holým nesmyslem, protože poctivému člověku skutečně nedávají žádný smysl s myslí všem přirozenou. Kdo takový nápad poprvé uskutečnil, si byl určitě vědomý svého podvodu se skrytým zcizením, protože při takto zde uvedených poctivých výpočtech by takový nesmysl poctivého člověka nikdy nenapadl.

Když si to shrneme, tak jakýkoli vlastník postupu je odměňovaný až za osobní dosažení určitého pokroku prováděného přímo dle daného postupu a to koupí potřebného zboží, za výchovu zločince, za použití výhry v další pokrokovější hře a jinak. Postup pro obor jakkoli zábavní je daný opět vlastní činností, přestože se žádné zboží netvoří. A protože se tvoří jen zábava, jde o baviče hudební, divadelní, snímkové (cize filmové), cvičící (cize sportovní) a jiné. Do činností lze započítat veškerou přípravu, procvičení, zkoušení a jiný provoz, přičemž i různý způsob lákání a upoutání příznivců stávajících či nových je pouho pouhým nákladem, který v plné výší platí v odměnách opět jen uživatelé dané zábavy. Další podpora zábavy je vždy už pouze osobní.

Půjčky na cokoli potřebné lze poskytovat jen těmi nejbohatšími, což je v Síti samočinné, přičemž ze všech boháčů může být nejvýše polovina nejbohatší, čímž jsou také všechny půjčky omezeny. Také si musíme uvědomit, že není možné půjčovat na zábavu, když není možné pokrýt všechny půjčky na potřeby z běžného života, což je dalším omezením počítaným v Síti i na několik let dopředu. Stane-li se někdo z nejbohatších jen boháčem, tak se jeho věřitelství přesouvá samočinně opět na nejbohatší. A stejně je to i naopak, když se boháč začlení mezi nejbohatší, tak se pro všechny jinak nejbohatší všechny půjčky samočinně „rozloží“ mezi všechny nejbohatší tak, že nepůjčenou volnou měnu mají všichni nejbohatší stále stejnou. Když někdo dostane půjčku, nebo někdo splatí část půjčky, nebo někdo z nejbohatších je jinak nejbohatší, pak se vždy vše přepočte tak, že všem nejbohatším zůstává vždy přesně stejné množství volné zatím nepůjčené měny.

Každý má na síťovém účtu vlastnictví věcné (přenosné a zabudované) a dluhy nebo u boháčů majetek měnový, protože když někdo nemá měnu, kupuje i zboží pro běžný život samočinně na dluh, a protože se s každým dalším dluhem zastavuje i další vlastnictví (mění poměr zastaveného a nezastaveného vlastnictví) a to až do výše nejnižší úrovně obvyklého života, protože pak dochází k samočinnému vyvlastnění všeho zastaveného vlastnictví (už se nemusí starat o vše co nutně pro život nepotřebuje) do vlastnictví všech jen těch nejbohatších a to opět všem stejně jako společné vlastnictví avšak se samočinnou změnou vždy jen pro ty nejbohatší jako u půjček. S každým vyvlastnění se tudíž všem nejbohatším sníží stejně i volná měna. Tato vyvlastnění se využívají opět dle nejlepších postupů v Síti třeba předem už také počítaných a to i pro kupce.

98

Po dožití se veškeré osobní vlastnictví věcné rozprodává s předností pro rodinu či jinak blízké osoby, kdy měna zůstává na účtu jako volná a současně pro dlouhodobé dědictví samočinně zabezpečující všechny ve svém rodovém pokolení až do úrovně počítané pro obvyklé potřeby. Takové dědictví samočinně nahrazuje přídavky na děti, podporu v době nečinnosti a také zajišťuje opakovaný příjem po nějaké nahodilé události. Je slušné, aby každý včas doplnil alespoň takové dědictví, jaké sám použil, neboť to co použít mohl, ale přesto nepoužil, se samočinně převádí do vlastního dědictví až do doby vlastního dožití. Pro lepší představu:

Předpokládejme, že každá dvojice má vždy dvě děti nějak ve 25 letech, přičemž se dožívají 80 let, takže každý zažije alespoň částečně tři svá pokolení, která dědí tak, že mladší člen pokolení dědí od každého předka vždy jen polovinu z toho co starší, takže ve skutečnosti dědí všichni potomci ve všech úrovních stejně, pokud všichni předci dělí stejně velká svá dědictví. Dědictví se rozpočítá po dobu všem obvyklého života, a pokud ještě občas dochází k neblahému ovlivňování dědictví, bude vypláceno až od věku, kdy by se dožil děděný o polovinu vyššího věku, než je všem obvyklý život. Jen tak pro představu; 1λλλλλλ měny v dědictví od každého předka, vychází asi 4λλ měny týdně pro každého potomka po celý život. Pokud by takový potomek neměl vlastní děti, pak nemá ani komu své dědictví doplňovat, takže ho může i celé použít.

190322 Takovéto dědictví je v podstatě přirozeným předáváním svého svět-ského vlastnictví svým potomkům, avšak jen těm dobrým, kteří děděnému neškodí ani mu neubližují, ale naopak si ho váží ať je jinak jakýkoli než jen pouhý skutečný plodič (jeden ze dvou na CELÉM Světě). Dědictví se zanechává dle Sítě potomstvu přirozeně v rodu osobně zplozených dětí a to bez výjimek. I když si někteří děti osvojí a budou jim chtít něco zanechat, pak jediné co mohou udělat, postarat se o to, aby si vážily předně své plodiče a případně jim bez jakéhokoli vměšování nějak pomohli. Nemá smysl si něco (jako i dědictví) mylně namlouvat, protože kdo je nějak neplodný či jinak s životním partnerem neschopen dětí, potom není chyba v něm, ale ve skutečném společném zřízení, kdy za takovou neplodnost mohou všichni tak nějak svým nevědomým či už i vědomým chováním. Nikdo z nás nemá sebemenší námitky ke sňatkům (polo-cize: manželství) párů stejného pohlaví, avšak bohužel nebo už i bohudík, tak jako u všech ostatních párů neplodných, děti nikdy přirozené nezplodí. Aby však sňatek dvou opačně-pohlavních jedinců se od těch ostatních odlišil, ponechme ten polo-cizí název v podobnosti bohužel pouze pro ně, ale naopak, aby se vše přesně odlišilo, má muž a žena alespoň v češtině společné konečné písmo „ž“, takže bohudík až do konce mají oba svá spojení svázaná svatým muženstvím.

Že někdo z plodných párů dítě „pohodí“, je taktéž vinou společného zřízení. Žádné dítě by však nemělo nijak duchovně trpět ať má rodiče při rození či opatrovníky v dětství a při dospívání jakékoli, ale každé dítě by mělo mít alespoň jeden snímek svých skutečných plodičů, protože už při dospívání si bude uvědomovat jejich vlohy či naopak vlohovou mezeru, které se může přirozeně bránit třeba už i dle nejlepších postupů ve SDÍLENÉ Síti. Nemá také smysl, aby jeden člověk řešil všechno za jiné, a proto je taková Síť potřebná nejen pro něho ale i pro všechny dospívající děti a možná už i pro dědí mladší. Každý může popsat své pocity, přestože mnozí je budou mít i stejné, a přímo takové (nej)obvyklejší budou nejdříve zdrojem všeho řešení.

Ve skutečnosti ten první v určitém objevu má vždy jiné pocity, než všichni ti ostatní při seznamování se s předem už danou (prvním) určitostí. Je přece přirozené, že objevitel vnímá něco jinak po určitý cit, kdežto ostatní jen čtou či jinak se seznamují po takový cit přímo s tím citem a až potom jak takový cit mají, pak po stejném citu pociťují už stejně jako ten první. Avšak z prostého důvodu, že neměli prvotnost pocitu takovou jak ten první, nezbude jim nic jiné, než na tu následnost pocitu zapomnět, což je přivede do stavu, kdy mají možnost sami pocítit tu prvotnost, pokud někdo jiný opět dříve nepřipomene tu následnost, protože pak se všechno znovu a znovu opakuje s nezájmem a zapomenutím až do doby, kdy si pouze sám objeví prvotnost.

Když už známe určitý zdroj (jakožto příčinu) i postup řešení, nepotřebujeme takové řešení do doby, než ho budeme potřebovat pro něco užitečné jakožto pro něco jinak – životně potřebné. Jednou ze základních životních potřeb je bezpečí, s čímž souvisí ochrana a s ní už jen její jistota. Ochrana je však už jistým druhem hry, přestože to v budoucnu hra už nebude, ale o to víc to bude mít základ všeho co je chybné a proto jen na chybu navazující obrana jakožto i ochrana. Na bezchybné dobro totiž nepotřebujeme žádnou ochranu a bezchybné dobro poznáme tak, že nám nijak neubližuje, přestože může jinak škodit, ale jen proto, že to doposud nechápeme jako neovládatelný zdroj dalšího vývoje. Jakmile takový zdroj ovládneme, dosáhneme tím vývoje, a pak s dosaženým vývojem ho už jen vyvíjíme pro lepší dobro jakožto pohodlnější, blaženější,

99

svatější (více všem Své), rychlejší nebo pomalejší, klidnější nebo vzrušivější ale i mnohem jinak jakostnější. >WP

Mnohé pojmy ještě neznáme jako společně sladěný celek, přestože je už také používáme ve stejném významu, avšak doposud jsme neuměli do takového význam odpovídající pojmy dobře začlenit. Příkladem je stále nechápané sálání jakožto celek pro chlad či teplo, přičemž chlad může být mrazivý u bodu mrazu nebo jen tak životní, kdy nám krev ještě nemrzne a přesto dochází k podchlazení těla, neboť chladným je už mráz a nadchladem je mráz třeba už nějak jinak podrobnější suroviny jak u vody (složené z vodíků a kyslíku).

U chladu víme, že je omezen nejvyšším možným chladem, který v převráceném slova smyslu uvažujeme jako nulu, jako mez ve smyslu působení určité sáláním přirozené veličiny. Naopak teplem může být to naše příjemné prostředí, nebo horké a pak pálivé prostředí, protože potom už všechno v našem prostředí hoří či žne, což lze nazvat jako ohnivé či žhavé prostředí, které může být i těkavé jakožto žhavina (cize plazma). Jaké přesně mezní hodnoty žhavina dosahuje, to už oproti chladu neznáme, protože toto neumíme změřit.

100

190325 V tržním hospodářství se každý vyhýbá přesnému počítání hodnoty zboží i ve spojení s činnostmi. Ročně dochází k vyhodnocování všeho zboží, které známe jako roční zdražení (cize inflace), přičemž se vyrábí stále stejně stejnými roboty či pracovníky a zpravidla za stejné odměny. Takové zdražení vychází z obyčejného zlozvyku, kdy i staré většinou už nepoužívané zboží má menší zbytkovou hodnotu, za kterou se ještě zboží kupuje. Chytráci mylně počítají takovouto skutečně zbytkovou hodnotu jako slevu, přičemž se o žádnou slevu nejedná, protože nechtěné zboží značí pouhou nepotřebu zastaralého, starého či jen nadbytečného zboží. Všechno souvisí pouze s přesným počítáním, což tržnímu hospodářství nevyhovuje, nikdy vyhovovat ani nebude a dřív ani vyhovovat nemohlo, neboť dříve nebyly žádné nástroje na přesné výpočty vytvořeny.

Dnes už je vytvořeny máme, ale neumíme je z nevědomosti či nechceme je ze zlozvyku ještě používat. Je přece přirozené, že nepotřebné zboží má menší hodnotu, protože pracovník tvořící takové zboží ho tvořil jakožto pouhou zbytečnost od samotného počátku a tudíž bez jakýchkoli smyslů s myslí spojených. Že zboží vždy také přirozeně ztrácí životnost, protože se nějak rozpadá, znamená samočinné snižování hodnoty zboží až na nulovou hodnotu, což je po dobu celé životnosti zboží. Zboží s jinou životností a přesto přesně stejně vytvořené, souvisí předně s dobou vytvoření a potom také se způsobem skladování, což si obchodníci na trhu neumí spočítat, a proto místo kratší životnosti a tudíž také menší jakosti mámí kupující různou slevou, přičemž se opět o žádnou slevu nejedná, neboť se jedná naopak o méně hodnotné zboží. V Síti se nevyrábí nic dříve, než je známý celkem přesně i jeho prodej, což znamená, že podstatný vliv na hodnotu stejného zboží na stejném místě vyrobené, má pouze převoz k potřebiteli ať už přímo nebo někde v okolní prodejně.

Novodobější (cize: moderní) zboží je obchodníky tržního hospodářství záměrně zase nadhodnocováno, což je dalším zlozvykem, který ovlivňuje roční zdražování. Takovým nadhodnocováním si výrobci vynucují předčasné splácení všech souvisejících nákladů na veškerá zařízení pro novodobější zboží. Jenže s takovým urychlením dochází také k rychlejšímu převodu zařízení do vlastnictví potřebitelů zboží, protože s každou takovou platbou za zboží představující i náklad na zařízení, se hradí nejen jeho rozpad (ztráta životnosti), ale i část zařízení, které se zatím ještě nerozpadlo. Výrobce tak nevědomě či (nyní už) vědomě rozprodává ve zboží zůstatkovou hodnotu zařízení jakožto pokrytí všech nákladů na pořízení zařízení a zavedení do výroby.

V dnešním tržním hospodářství neumí nikdo skutečně dobře počítat, protože se nikde nepíše o tom, že když si výrobce pořídí jakékoli zařízení anebo stavby potřebné pro výrobu a všechny nejen tyto náklady ale i náklady na jejich údržbu započítává pokud možno co nejrychleji do zboží, tak je to stejné, jako když takové prostředky pro výrobu se zbožím postupně rozprodává. Pokud by zahrnoval výrobce do zboží jen přirozený úbytek životnosti jakožto odpovídající tomu hodnotu výrobních prostředků, tak se jedná o skutečně poctivě přesný výpočet nákladů, které je potřebné do zboží zahrnout. Při započítání nižší částky by se výrobce sám okrádal o náklady, které se mu nevrátily zpět včas, takže mu brzy určitě pochybí na různou údržbu. Naopak při započítání vyšší částky, výrobce nevědomě či nyní už vždy vědomě nepřevádí se zbožím kupujícím jejich část výrobních prostředků, takže je doslova olupuje o jejich vlastnictví, které si ve zboží platí částkou větší než je pouhé snížení životností takovýchto výrobních prostředků. Poctivost souvisí i s životností prostředků.

Při současně výrobě složitějšího zboží je hned několik výrobců současně na sebe navazujících, kteří si však takto částečně dodělané zboží prodávají i s náklady na odpisy výrobních prostředků podle různých předpisů, které vydávají a schvalují bez jakéhokoli myšlení různě jen, tak jak je to napadne, protože to dělají pod tlakem přímo těch výrobců, kteří se snaží všechny náklady na výrobní prostředky co nejdříve započítat (nepoctivě) do zboží. Jen takto jim totiž zůstane „podle práva“ nepřirozeného cizí vlastnictví ve vlastním vlastnictví ještě po mnoho let. Kdokoli takováto práva tvoří, je z pochopitelných důvodů zaostalým ale až nyní dle současnosti, protože v minulosti tyto jednoduché výpočty přesně ještě nikdo jiný neznal a pokud je znal, tak jen čekal, až je alespoň většina ze všech ostatních také dobře dle přirozených zákonitostí pochopí.

Kdokoli je znal a v podstatě zneužíval, protože mu to podle práva vyhovovalo, stále vyhovuje a též bude vyhovovat, může připadat ostatním jako vyspělejší, avšak protože chytře zneužíval jiné zatajováním svých vědomostí, ve skutečnosti činil, činí a bude činit zlo podle práva. Nepodle avšak dle práva přirozeného neboli dle léva, je dobrým odpisem jakéhokoli předmětu výroby současně jeho životnost počítaná přesně

101

dle i toho, v jaké době je související vyráběné zboží potřebné. Tímto však zacházíme do určitých složitostí, kde nebude odpis postupný ale nějak třeba i násobný, mocninný či jiný dle jiných členitostí odpovídajících.

Zpočátku však všem postačí, když odpisy budou odpovídat přesně jen ponížení životnosti a to postupné (cize lineární) pro každou část výrobních prostředků tak, že odpovídá v daném období nákladu započítaném do všeho zboží ve stejném období vytvořeného jako i součást zboží. Takto srozumitelně je hospodářství řízené už zcela jinak, než jen dosavadním trhem tam, kde toto ještě neumíme počítat. Takovéto netržní hospodářství postačí jen všemi vzájemně sdílet, aby všichni co nejdříve pochopili alespoň počátek všeho, co lze sdílet takto netržně ve sdíleném hospodářství. Tržně se používají různé odpisové seznamy, třídy, kterými se však neřídí životnost, ale jen předpisy bez vlivu různého používání na životnost, takže třeba u vozidla je odpis stanoven nejméně na pět let, přičemž je používané ještě mnoho dalších let i po odpisu jako vlastní, přičemž poctivě počítané už jako vlastní není a ani nemůže být, neboť jako náklad je celé v prodaném zboží.

Podle práva lze odpisy dokonce značně urychlit, což způsobuje ještě rychlejší uplatnění nákladovosti na dlouhodobé prostředky a tudíž i větší zdražování vyráběného zboží bez převodů částí těchto prostředků do vlastnictví kupujícím zboží. Po úplném odpisu je životnost dlouhodobých prostředků ještě stále dlouhá, a tudíž už bez dalších nákladů na zdražování zboží, přičemž zboží výrobci prodávají za stále stejnou cenu jako by stále prostředky v něm odepisovali. Zpravidla se nějak kouzelně výrobky ještě víc zdražují i po odpisech.

Ačkoli si to mnozí ještě neuvědomují, stejně je to s každým nájmem (cize leasing, …), kde věřitel půjčí k používání určitý prostředek ať už výrobní nebo přímo uživatelský stejně, jakoby za něho zaplatil (půjčka), protože ho v držení užívá nájemník. Takový prostředek má též svoji životnost, dle níž nájemník splácí úbytek životnosti prostředku, nebo ho splácí v menší míře, než se rozpadá na úkor ale pronajimatele, nebo ve větší míře buď na úkor nájemníka (sebe) nebo poctivě s odpovídajícím převodem přímo do vlastnictví nájemníka.

Obecně vždy platí přirozený zákon, kde společně nejbohatší jedinci mají nadbytek, který je samočinně všem zdarma k použití pro potřeby životní i zábavní už i jako dlouhodobé půjčky, neboť nemají pro takový nadbytek jiné poctivé využití. Proto lze chápat jejich nepoctivé použití jako třeba na úroky. Obecně všichni uživatelé dlouhodobých předmětů potřebují poctivé půjčky po celou dobu životnosti takového předmětu, přičemž samočinně tyto předměty slouží současně jako stejně dlouhodobá a hodnotná zástava. Tvořitelé hodnot dle svých činností užívají dlouhodobé předměty jakožto výrobní prostředky avšak pro potřeby až konečných uživatelů, kterým se tyto prostředky prodávají ve zboží ale vždy jen jako spotřeba odpovídající přesně ve stejném období ponížení životnosti (až na nulu, kdy už je výrobní prostředek možné jen znovit).

Je pochopitelné, že se právě tito nejbohatší jedinci budou bránit takovému přirozenému zákonu třeba jen tak, že svůj nadbytek, pro něhož nemají žádné poctivé využití, budou chtít využívat nepoctivě. Jednou z možností je půjčka na úrok, kde nadbytek samočinně tvoří další nadbytek bez jakékoli osobní činnosti, což nikomu rozumnému nedává žádný smysl s myslí spojenou. Jinou možností je nákup nemovitostí, které však opět nějakým kouzlem bez jakéhokoli přičinění nabývají stále na své hodnotě. Toto kouzelné nadhodnocení vychází opět z kouzelného zdražování všech běžně používaných výrobků, což nám předvádí roční zdražení. Všechna kouzla však patří jen do hry, kterou hraje pouze ten, kdo ji hrát chce osobně bez jakéhokoli nucení. Bez všech kouzel je přirozené, že hodnota uměle či umě stvořená se pak jen naopak na přirozenou rozpadá.

Pro poctivé výpočty se proto přímo ve sdílené Síti vytvoří seznam všech částí každého zboží, i s postupy jednotlivého skládání, protože jen tak bude mít každý výrobce - jedinec možnost ale bez jakýchkoli jiných postupů vše přesně doplnit jako trvale vlastní postup v postupu obecnějším až v obecné Síti čísel. Každý postup má svoji hodnotu jen dle toho, co se dle něho tvoří, neboť jinak je bez-hodnotnou třeba už zábavou.

Každé znovení (cize recyklace) předmětu odpovídá těžbě ve výsledku stejných surovin avšak jen po dobu přirozené obnovy stejného množství všech stejných surovin na stav doposud nejlepšího životního prostředí. Do znovení patří veškerá činnost související s rozebráním předmětu včetně zbourání staveb, převoz surovin ke zpracování a zpracování na základní tvary pro výrobu či tvoření už jen určitého zboží jakožto i jako pouhá část užitného zboží. Do těžby patří samotná těžba ale až po obnově, přičemž zbytek je stejný jako u znovení.

102

„λ“ je číselným znakem posledního prstu rukou hodnota výrobního zařízení započítaná jako náklad i do zboží potřebitelům je současně samočinným

rozprodáváním zařízení od výrobce přímo daným potřebitelům slevit přirozeně znamená započítat rozdíl od zbytkové až k nulové hodnotě zboží, kdy dochází ke znovení

(cize recyklace) zboží spravit přirozeně znamená započítat doplňující ke zbytkové hodnotě zboží, kdy dochází k prodloužení

životnosti zboží (jako například výměnou části zboží) zdražit znamená nepřirozené započítání nadhodnoty ke zbytkové hodnotě zboží a to bez jakékoli změny

jakosti, místa a doby skladování zboží zhodnotit znamená přirozené započítání další hodnoty ke zbytkové hodnotě zboží avšak potřebným

navýšením jakosti, přidáním další části, skládáním do větších celků, převozem a dobou skladování zboží

Ježíš má známé jméno, a proto je na jedné straně oslavovaný a na druhé zavrhovaný, což není v souladu s dobrem. Člověk jakkoli užitečný proto raději nechce, aby bylo jeho jméno známé a tudíž spojováno ani v jednom z obou důvodů. 0326Ježíš nebyl Bůh, ani podvodník, ani duševně nemocný ale jen dobrý hráč, který si vytyčil svůj osud jako zázraky činící, pak mučedník s křížem spojovaný, který je vzkříšen (pojem má základ v kříži, kdežto křtění ve vzkříšení). Zde nejde o žádné znevažování kohokoli ani víry, ale jen o jinou možnost.

Dnes už nemusíme lpět na tom, zda spasitel byl či nebyl skutečný, protože takový příběh tvoří naše dějiny už tisíce let, jako by byl skutečný. Během této dlouhé doby však jen věříme, neboť na počátku nikdo nedokázal příběh přesně zaznamenat nebo alespoň zázrak podrobněji popsat. S popisem vždy nějak souvisí různé kresby, které už v takové době určitě uměly, avšak v písmech nezaznamenali. To může být také důkaz toho, že se nedochovala svědectví přímých účastníků psaného příběhu, ale naopak jen z různých vyprávění.

Dnes nám stačí už jen nějaký snímek třeba i různě upravený avšak stále stejně platný po mnoho věků, přestože se tvar bude během takové doby měnit ale bez změny jeho podstaty. Jakmile se začne měnit také podstata, jsou potřebné už také nové snímky zachycující přímo tuto změnu. Chceme-li se naučit počítat nebo určovat směr dle nám daných přirozeností, tak nám dnes postačí snímek jedné kterékoli ruky, který lze zrcadlově převrátit pro ruku druhou, přičemž není podstatné, že je výchozí rukou ta levá jen proto, že si ji nasnímal pravák. Též není podstatné, že je tato ruka barevně jen černobílá. Podstata je však v názornosti.

Dle obrázků chápeme plnou soustavu všech prstů svých rukou, kde dalšího stejný prst lze zapsat pomocí znaků ale těch známých vyjadřující počet skutečný. Například první prst ale řádu neosobního zapíšeme: 11. Další (než jednotkové) řády mají stále jako doposud, nijak zvláštní význam při uvědomění si pouze postupu jednotek, pro něž jednoduše jen nemáme zatím další zvláštní znaky. Násobný význam je ale v uvědomění si přímo prvotního objevu jakožto vzoru pro zápis OPAKOVÁNÍ přesně dle vzoru už pomocí obecnějších řádů.

Další obrázek znázorňuje u tělesa otáčejícího se kolem své osy (jako též u Země) přirozený výklad obou polů (cize či nesrozumitelně: pólů), jakožto míst na Zemi, které jsou určený průnikem povrchu Země a dané polo-osy. Český pojem „pol“ je odvozen jak od poloviny osy, tak i od poloviny koule, u níž je pol i vrcholem. Směr otáčení tělesa kolem vlastní osy (ve středu kolmá rovina určuje rovník) si znázorňujeme rukama, kde směr prstů (ostatních než palců) směřujeme stejně jako tento směr otáčení. Dle směru už palce dané ruky známe přirozené určení daného místa jakožto levo-pol nebo pravo-pol. V Síti nepotřebujeme žádné cizí

103

názvy, pokud si je určíme přirozeně už jen dle toho, co ve spojení chápeme. Ve směru prstů (ostatních než palců) jakožto i otáčení Země vnímáme východ dle Slunce, neboť je všem už známé, že se Země otáčí vůči Slunci, přestože to na Zemi vnímáme už naopak tak, že nám Slunce vychází na východě a zapadá na západě.

Postavení rukou na obrázku si proto lze jednoduše představit tak, že si stoupneme čelem k západu, neboť jen tak nám prsty budou znázorňovat otáčení se Země směrem k východu, takže pravý palec ukazuje už samočinně směr k pravopolu (známý nepřesně jako sever), kdežto levý palec k levopolu (nepřesně jih).

Něco jiné nám ukazuje pozemská tažlivost kovů, což si lze nazvat srozumitelně jako kovotažlivost, což už známe přesně jako sever, nevyskytující se však přesně na pravopolu, ale vychýleně od pravopolu a to často se s různě měnící odchylkou (v současnosti se předpokládá odchylka asi 1/λ2 z úplného otočení se dokola, přičemž před λλ lety byla už asi 1/19). Opačný jih (proti-kovotažlivost) však neleží přesně na ose procházející středem Země, ale na nějaké ose procházející mimo střed Země, přičemž se jih mění jinak jak sever. Jen tak pro pořádek; sever a jih se měřil a používal odedávna i pomocí kovově tažlivé střelky směřující se k severu.

Pomocí levé či pravé ruky si stejně přirozeně vysvětlujeme i odpovídající (levou či pravou) šroubovici, přičemž při šroubovitém otáčení na jednu či opačnou stranu dle směru prstů, vnímáme také zašroubování či vyšroubování dle směru palce, a když to sladíme s jednou z obou rukou, poznáváme i levý nebo pravý závit.

Hůře si už lze představit vlastní otáčení doprava či doleva, které si musíme představovat jako otáčení se z přímého pohledu čelem do strany pravé za pravou nebo do strany levé za levou rukou. Pokud se však jedná o nějakou kulatou věc bez známky pojmu „čelo“, musíme si takovou věc představit jako položenou na místě, kde stojíme. Toto však není možné si představit někde v prázdném prostoru, kde není žádná tažlivost tak jak ji známe na Zemi při padání předmětů, neboť i sebemenší tažlivost ze všech největší je stejnou jako padání na Zemi. Bez jakékoli tažlivosti nám musí stačit ta nejbližší jakožto i nějak obecnější, pokud ji známe. Když už ani tuto tažlivost neznáme, potom zbývá skutečně jen vlastní pohled třeba jen takový jako od Boha.

Opět jsou jen dvě možnosti. Nejdříve si představme klidné prázdno, v němž je kdekoli koule, otáčející se v určitém směru. V tomto případě dokážeme vnímat osu otáčení a též všem vždy stejně pravopol a levopol. Jenže když si uvědomíme kouli též v klidu stejném, jako jsme my, záleží pak pouze na nás, jakým směrem se kolem koule vydáme a tím si určíme její otáčení vzhledem k sobě. Každý se však může vydat jiným směrem.

Dosud se mnozí mylně domnívají, že dva protisměry se jednoduše jen vyruší. Jenže ve skutečnosti navíc oslabují směry jiné, což je možné chápat taktéž tak, že jakýkoli jiný směr už má obtížnější prosazení toho svého směru a proto také menší vliv na takový svůj směr. O kolik je menší, záleží i na všech jiných směrech.

Zajímavý případ vlastní osy otáčení známe také u Měsíce obíhajícího však kolem Země tak, že se nám jeví, jako by se kolem vlastní osy neotáčel, neboť mu vidíme ze Země stále jen tu stejnou stranu polokoule. Protože však Měsíc kolem Země obíhá (i stále v přibližně stejné rovině vzhledem ke Slunci je to dle osvětlení

104

Měsíce jednou za více jak 29 dnů), tak se vzhledem k Zemi za stejnou dobu svého oběhu otočí i kolem své osy kolmé k rovině oběhu. Oběžná rovina Měsíce k Zemi odpovídá téměř oběžné rovině Země ke Slunci. Pozemská soustava se vyznačuje stejnou polovostí vzhledem k rovině oběhu Země kolem Slunce u otáčení kolem vlastní osy tak při oběhu Měsíce i Země, což znamená, že všechny pravopoly jsou ve stejné polokouli.

190327 Vše co je nějak dvojité v páru či otáčivé lze popsat jako pravý či levý stav nebo proud, přičemž stačí jen pochopit přirozenost dle rukou, aby bylo možné takovému jevu i všemi stejně rozumět. Pro srozumitelnost smyslnou je však potřeba sladit mysl a tudíž i pojmy přesně tak jak je nejen známe, ale už také chápeme pro přírodní jevy, kterým dle sladěných pojmů i přesně rozumíme, aby bylo možné pomocí nich přesně myslet další členitosti jako i soustavy přirozené, jež chceme umět ovládat tak, že se jim budeme přizpůsobovat se stále pohodlnějšími zařízeními, čímž budeme umět vyvíjet osobní smysly s myslí až k dosažení - potřeb vloh.

Vesměs jde o to, aby se člověk uměl i zábavně v „daleké“ budoucnosti kdykoli jen vlohově přizpůsobit jakémukoli okolí a to dříve, než by mu to nějak ublížilo. K tomu nám stačí jen vše, co známe v dospělosti, aby už děti znaly přesně avšak přirozeně už i v zábavě. Obtížné to stále bude, pokud budeme děti učit stále nějaké nesmysly místo toho, abychom jim současné nesmysly představovali jen jako dějepisnou památku a naopak je učili všemu smyslnému s myslí spojovanému přesně pro každou zvláštnost přesným pojmem či už také znakem stejně jako u Sítě čísel. Sladění pojmů a čísel bude stejné (1) ale i různě si odpovídající (2) ale i různě se rovnající (3) jako tři body kolem společné osy ale i různě vztažné (4) jako čtyři body kolem středu.

Potom už následuje jen hrané (5) jako 5 bodů kolem společného nic, což je stejné či jinak členité jako i kolem společné nuly (6) nebo i jako kolem společné prázdnoty (7) nebo i jako kolem společných … (8). Hře alespoň nějaké dobré už rozumíme, pomocí čísel lze pojmy dokonale myslet, avšak ve skutečnosti to už musíme umět, aby to bylo jakoby nadskutečně vlohově všechno možné samočinně méně či více už i rychleji.

Když se nad tímto postupem zamyslíme, jedná se stále jen o postup jako jen o následnost jednoho bodu za předchozím, takže už se nejedná o upozornění na zmatek (1), ale naopak o odpovídající postup (2) avšak směrem ke zmatku rozdílem, kdežto z upozornění doplňkem. Rozdíl a doplněk jsou jen dvě odlišnosti, avšak oba dobré jen když se chápou ve směru k lepšímu, přestože jsme pojmově po rozdílu vráceni k horšímu. Naopak po rozdíl je rozdíl stále jen upozorněním, že rozdíl není už vhodný a tudíž je špatný ale jen do doby než ho provádíme už jako zlý. Stav, kdy známe špatnost rozdílu, avšak neuskutečněného ještě není zlem ale naopak jen upozorněním. A takováto špatnost je všude v Síti míněna pouze jako upozornění na možné zlo.

Odpovědnost má proto vždy v rozdílech špatný postup pouze jako upozornění, která se však neobchází jakýmkoli zmíněním se o rozdílu, ale naopak se nově či znovu na obcházení i v Sítí samočinně upozorňuje. Naopak odpovídá špatnému postupu hodný postup, kterým se člověk přizpůsobuje všemu zlému avšak jen proto, že ještě nejsou možné používat dobré postupy, a přestože se hodný se špatným postupem přesně do všech drobností ztotožňuje, odpovídá mu (nepsaným přirozeným zákonem) jen do míry, kdy hodný člověk potřebuje sebe a rodinu uživit tak, aby si zachovali z obvyklé životní úrovně tu nejnižší (nad podobvyklou).

Chytráci však považují takovéto hodné lidi jen za hlupáky, protože se mylně domnívají, že jim určily směr (předpisy, vyhláškami, zákony a jinými směrnicemi) všem stejně výhodný, ale už nechápou, že i jakkoli malé zlo je pořád zlem, které poctivý člověk nechce a přesto ho musí používat jen proto, aby se uživil. Hodný člověk je v podstatě také zločincem avšak levým, což je v mezích stále i přirozeného zákona, kdežto pravý zločinec jakožto chytrák ještě silnější, přirozené zákony už obchází avšak podle práva nepřirozených zákonů běžně dle různých nápadů vydávaných. Zločinec nejenže hodné lidi stále jako i chytrák považuje za hlupáky, ale navíc jim jejich „hloupost“ veřejně předvádí, aniž si i jen jako chytrák uvědomuje, že tím stále páchá zlo.

Zlo takto činěné je však nevědomé jen do doby, než se podle práva činící doví o tom, že činí zlo, protože s tímto vědomím je už také vědomým zločincem, přestože podle práva ho za zločince označovat ani nelze. Jenže zde v Síti se dle práva nikdo neoznačuje zločincem, ale dle přirozených zákonitostí se vysvětluje jako člověk zlo činící, což přirozeně dle slova smyslu samočinně znamená jako člověk - zločinec. Nejde tudíž o žádné obvinění, ale jen o vysvětlení, dle něhož si pro dané zlo činící člověk sám uvědomuje, že je zločincem.

Trh a to také celkově jako tržní hospodářství je založeno na dohadování se o ceně zboží bez jakéhokoli ctění lidského života, protože kdyby si lidé ctili život svůj stejně jako jiného, muselo by se už dávno všechno

105

počítat dle pracovního času poctivé činnosti jakožto jediná možná měna, dle níž má smysl zboží hodnotit. Vzhledem k tomu, že se takto nikde na trhu se vším nepočítá, jedná se o nectění si lidského života. Pouze hodný člověk používá trh jen do takové míry, jakou nutně potřebuje, neboť neměl doposud jinou možnost. Tuto možnost také mít nebude, dokud nebude Síť sdílená, přes kterou si bude moci ověřit kohokoli jeho činnost poctivou či nepoctivou na zboží však potřebné, neboť nepoctivce časem vždy nahradí také poctivec.

Sdílené hospodářství oproti tržnímu hospodářství, používá jen doposud přesné výpočty, a pokud je stále vhodnější tržní hospodářství, není ani zatím důvod, proč ho nepoužívat. Avšak na druhé straně musí být také jistota každého poctivého člověka v tom, že když si s jinými sdílí určité činností, tak je chce mít trvale beze změn v Síti zaznamenané i jako vlastní doporučení pro ještě obsáhlejší sdílení mezi celou veřejností. Záznamy slouží jednak pro ověřování si skutečností, ale také jako učební či jiné pomůcky, a proto nemá Síť smysl jako dnes známé sdružovací (cize sociální) sítě, kde si každý dává stále to stejné jako i ostatní, čímž vzniká i zmatek. Naopak jde o Síť všech jedinečností, takže, když si někdo zaznamená nějaký nesmysl nikým nepoužívaný, tak se mu časem přečlení mezi odpad s odpovídajícím přehodnocením také své vlastní osoby v prospěšnosti pro jiné. Nějaké trapné hodnocení, jakože to se mi líbí či nelíbí, nedává smysl bez souvislostí.

Předně jde o začlenění veškerých záznamů mezi ostatní všechny záznamy v Síti čísel, což také znamená, že se stejné záznamy odkazují na ty dříve pořízené jen s údajem, kdy k takovému záznamu oproti prvnímu byl pořízen a upraven na odkaz. Vesměs jde o neustálé avšak všemi přehodnocování čehokoli co někoho zajímá, neboť jen tak bude stále snadnější se ve všem vyznat a to nejen pro dospělé ale především pro děti.

Jakmile někdo třeba v odpadu najde něco podstatné, co nikde není používané, stane se něco jako zázrak, protože jedinečnost dříve nechápaná, je najednou objevena a vysvětlena jako objev toho prvního, který tímto nejenže není zapomenutý, ale naopak vyzdvihnutý jako ten první objevitel, kterého v jeho době nikdo ještě nechápal, a proto upadl do odpadu, kde však neupadl v zapomnění. Odpad je i jako nechápaný zdroj, a proto je i procházení odpadem zaznamenáváno pro případ, že by chtěl někdo něco též nepoctivě pro sebe.

Musíme si uvědomit, že Síť je jedinečná a také jediná přímo ve sdílení všeho možného a to včetně všech chyb, a protože i chybami se člověk učí, není důvod, proč by už také cizí chyba nemohla být později zdrojem učení. Oproti všem tržním sítím různě zmatečně propojených, obsahuje Síť i všechny potřebné odkazy na takové tržní sítě, neboť chyby v nich jsou současně zdrojem k opačným postupům ale i k jiným začleněním. V Síti nejsou žádné tržní poutače a lákadla, neboť tam jsou samočinně přímo požadovaná doporučení od těch nejlepších až po ty nejhorší, ale už nesamočinně jen pokud je někdo potřebuje vědět. Pochopitelně, že také za provoz Sítě jsou všichni (i údržbáři) odměňováni stejně jako všichni ostatní, což je dle záznamů v Síti.

106

190328-03.. účet v Síti pod mámícím číslem 198431

Sdílená Síť jako i Hra na skutečnost obsahující vše- jako i ostatní hry

- sdružuje hráče- neplatící pro bránění se těch bez výhod před zvýhodněnými- pro vytvoření podrobných návodů oproti těm, které jsou běžně neúplné, nepřesné a zavádějící- pro vytvoření v Síti prostředí bez poutačů ale naopak s různými pomůckami pro danou hru

- odkazy na sítě nesdílené- se síťovými opačnými odkazy na jakékoli souvislosti v Moudrosti- se síťovým uložením obsahu v odkazu skrytě jakožto možný důkaz pro případ, že se něco změní.

- v Moudrosti- zařízení a zřízení (cize: hardware a software)

- pamětem novým stačí uvést jejich vlastnosti a pamětem stávajícím i rozčlenění nebo jiná členění, protože vyvíjení pamětí je stejné jako u bytostí ale i jako cokoli jiné smyslné s myslí spojené v Síti

- paměť čestná trvale zachovává veškeré „živě“ pořízené údaje v původním stavu, který lze pouze doplnit o další údaje- obsahuje i paměť tajemnou, která se samočinně odhaluje dle předem daných a vždy časově

pozdějších údajů, což znamená, že okamžik odhalení nelze uspíšit, ale lze ho vlastníkem oddálit- paměť přísažná zachovává trvale neživě pořízené údaje (nedá se jim vždy věřit jako nezměněné)- paměť samočinná ukládá trvale jen samočinná sledování jako třeba čtení nějakého cizího postupu- paměť pracovní lze uložit čestně, když se během práce údaje nezměnily, jinak ji lze uložit přísažně- paměť znesítě obsahuje i trvale do Sítě přetažené údaje pořízené zařízeními mimosíťovými- záloha Sítě je alespoň trojí stejná avšak v různých svých oblastech na Zemi, protože každá pracuje

také jako běžná Síť, přičemž všechny se vzájemně doplňující a ověřují dle svých změn- provoz Sítě je sdílený, kdy přenos údajů má vždy svoji výchozí příčinu a tudíž samočinně i plátce

ale jen pokud přenos údajů povolí hned či jinak- osobní ovladač Sítě

- je současně přenosným síťovým dorozumívačem (mnohem vylepšená obdoba jako cize: mobil)

- zapnutí je i bez přenosu údajů téměř trvalé, přerušení je například při vybití nebo pokažení- výrobní číslo obsahuje osobní číslo, takže každý může mít nejvýše jeden- při zapnutí se ověřuje jedinečnost uživatele i tak, že když ho někde někdo napodobí, je mu to

oznámeno jako více-vyskytující se (chyba)- ovládá se jím i jiná síťová zařízení či síťová spojení s nesíťovými zařízeními- záznam se ukládá přes ovládač přímo (živě) do Sítě i tak, že ho už nelze (třeba zločinci) změnit

- Síť čísel - moudrost pro moudrost jinou či naopak či souběžně s jinou moudrostí či jinak jako už i spolu v

Moudrosti- vysvětlení už i samočinným naplněním- jako i jedinečný (stejně) přirozený VZOR pro cokoli

- praprvek, prvek a zprvky (složené z prvků)- počátek (pro každé ... bude či je či byl) až dosažení

- dobridla mluvopisná celosvětová a síťový Překladač- pojmy určito-značné začleněné i jako soustava, jinak neurčito-značné tvoří nulovou soustavu- čísla odpovídající pojmům- znaky odpovídající zvukům anebo pojmům- význam pojmů před vzájemným začleněním pojmů do Sítě čísel, jako jsou například

- společenství, společnost a spolek- zřízení a zařízení- měna- (zlo\dobro)čin-nost

107

- (více)osobní údaj- používání jako poutače (zájemcům potřeba) nebo výstraha (nezájemcům obrana)- nepoužívání jen jako osobní tajemství, čímž se nijak jinému neubližuje- používání mámících čísel tajemně avšak dle přesně daného zřízení obsahující i osobní číslo- zabezpečení se s každým novým zabezpečením samočinně více obrní

- výhrada duševního vlastnictví- průmysl duši nemá- prvomyšlenka: každá (pra)myšlenka či jen její část má trvale jen jednoho vlastníka (dle účtu)- myšlenka bez smyslů s myslí spojených není myšlenkou ale naopak nápadem- odměna se samočinně účtuje s použitím myšlenky

- dědictví- ... a jiné jako i zde v osnově uvedené

- ústava a zákony srozumitelně pro všechny a to včetně dětem- povinnosti během období po vinu pro ne-viníky i po vině pro viníky- práva a léva i jako dvě možné součásti dobra dle vzoru (i prstů) pravé a levé ruky jedince- svoboda i s veřejnými (přímo živě) soudy, neboť jinak jsou soudy závislé na určitých jedincích- svoboda všemi sdílené moci dle dobré samočinné přirozenosti smyslů s myslí spojených- postupy (hrané pro objev výhry jakožto postupu už i nehraného ale uskutečňovaného)- seznam spolků (hnutí a strany) a SROZUMITELNĚ v Síti popsané či jinak zaznamenané

- vlastní potřeby- všeho zřízení pro sdílení- všeho zřízení pro skrývání či utajování (příkladem je zřízení pro mámící číslo)- všem návody či poslání pro sdílení- všem návody či poslání pro skrývání či utajování (v nezdíleném zřízení to postačuje vždy jen

obecně | ve sdíleném zřízení se vše skrývá a utajuje pouze v různých hrách)- ...

- hnutí ale jen ve slova smyslu (není skutečnou skupinou, avšak dle platných zákonů stejně hranou)- je přirozené (nehrané) ve smyslu prvotního pohybu jakožto, že se něco živé skutečně hne- bez členů jen s vlastními účty, kde vlastník vyjadřuje svá osobní i skutečná hnutí- sdílené všemi samočinně a bez ohledu na členství v nějaké skupině (hrané hnutí či strana)- přirozeně samočinné volby a poslání se samočinnými poslanci

- samočinným poslancem je obsazení všemi stejným dílem vyhraného volbami hlasu „křesla“- předmět hlasování je vždy už od samotného počátku v Síti veřejný a národu srozumitelný,

jinak je nutné ho doplnit o česká slova, což není jen překlad, ale také část vlastního postupu- samočinně se hlasuje vždy všemi hlasy pro dobrou samočinnou přirozenost- pokud není známá tato přirozenost, samočinně se hlasuje pro její vypracování či zahrnutí,

jinak je hlasování neplatné, zmatečné a jinak nesmyslné a tudíž s myslí nespojitelné- nelze-li hlasovat pro její vypracování či zahrnutí, samočinně (se) zdržují všichni hlasování- úlohou samočinného představitele vlasti je představovat skrz Síť vlastenecké sdílení

- zřízením (cize: programem, plánem, …) a to také pro volby, je Síť včetně vyvíjení Sítě k lepšímu

108

Vědění jakékoli určitosti je v podstatě nějakým členem různého začlenění v soustavě jedné, která je však součástí soustav jiných a také naopak obsahuje soustavy jiné ať už vědomě či nevědomě. K určitosti stačí proto jen spojovat další přímo související určitosti. Protože u nepřímo souvisejících určitostí si zatím nejsme vědomí všech určitostí mezi nepřímou a na výchozí nějak přímo navazující určitost. Lze je považovat zatím jen jako další zcela jiná vědění své vlastní určitosti, přičemž oba obory vědění spolu nějak neurčitě souvisí, což je však nějak takto neurčité mezi všemi obory určitě však vždy v Moudrosti. Moudrost je tudíž jen jako určité prostředí pro všechny obory, které jsou zatím jen jako každá zvláštní jednotka moudře v Moudrosti do doby, než se přímo nějakou určitostí spojí s jiným oborem do oboru společného s přesně všemi svými částmi vzájemně přímo na sebe navazující anebo nepřímo ale už vždy přes různě přímo svázané mezičlánky.

Síť všeho v Moudrosti se tak utváří samočinně dle všeho-možného vědění, kde jedním ze všech oborů v Moudrosti je nemoudrost avšak moudře jen přímo jako upozornění na každou nemoudrost, přičemž výchozím upozorněním se upozorňuje na obcházení jakéhokoli upozornění, kde obcházením jakožto určitou osobní činností vzniká už vždy samočinně zlo jakožto zločin zločincem. Zvláštním případem obcházení je činnost smyslového vnímání bez jakékoli jiné činnosti, přičemž je zlo vnímáno jako blížící nebo prováděné. V takových případech vzniká v Moudrosti výstraha, kterou je povinen vnímající jen zveřejnit, přičemž vždy je přednější vlastní bezpečí, které se nejlépe zajišťuje přímo dle v Síti už zaznamenaných ověřených postupů, jejichž součástí je už také samočinně souběžné či následné zveřejnění odpovídající výstrahy. Pokud v Síti ještě nejsou tyto postupy, pak je nejjednodušším postupem úprk se současným nahráváním zla i blížícího.

I ten nejjednodušší postup je třeba jen částečným zdrojem pro lepší postup. Důležité však je, že kdokoli vychází už ze stávajícího postupu pro lepší postup, je také ten stávající trvající součástí celého postupu. Při každém použití postupu je současně vyslána síťová výstraha jednak samotnému činiteli zla (i blížícího), všem v okolí ohroženým a také všem, kdo mohou pomoci a to včetně strážcům obecného pořádku. Všichni tak už předem vědí, zda mají utéci či pomoci třeba jen výkřikem nebo i jinak. Sám i možný zločinec si jen musí včas uvědomit všechny následky z vlastní příčiny, což se mu také hned přehraje v jeho ovládači Sítě, když ho má.

Každý činitel zla (i blížícího) je výstrahou vychovávaný nepřímo všemi, kdo se podíleli na postupu ale také přímo na výstraze, která je tím mezičlánkem spojující postup oboustranně přímo s výchovou. Všichni kdo se jakkoli odklonili od běžného života, jsou tudíž obětí třeba i v tom nejmenším měřítku jen na jediný okamžik, takže také jako součást přičinění se na výchově všem i možným zločincům. I každé oběti se zapíná nahrávání jeho dalšího sladění s patřičnými postupy už jen jako důkaz pro samočinné odměňování všech vychovatelů za každý okamžik odklonění se od běžného života přímo daným už i možným zločincem. Takový postup už ale v Síti skutečné běžně používaný povede všude mezi uživateli k přirozené výchově ke společné slušnosti.

Už jen vědomí jakéhokoli skutečného příznaku zla, kterým však ještě není špatná nekřiklavá mluva, jako třeba hrozbu naznačující zloba (řev či křik, rozzuřenost, bojový postoj, nechtěná přiblížení, ničení okolí, …), je důvodem k nahrávání a proto i k výstraze, za kterou ten první vždy obdrží odměnu, kdežto ti ostatní už jen jako obecnějšího řádu se mohou připojit jako pomáhající nenásilně jen mluvou, že nesouhlasí s násilím. Naopak je možné, že se taktéž zapletou do děje jako další zlo činící už však vzájemně mezi zločinci, přičemž stačí jen společně stát na hranici mezi zlem jako nezlo nebo mezi zlem a nezlem. Mezi zlem se však nikomu nedoporučuje stát, protože na to jsou cvičeni jen strážci obecného pořádku mající i za svůj výcvik odměny.

Vyvíjet postup lze i do všech dalších podrobností, přičemž se nesmí zapomínat na to, že je současně též vlastní činnost zaznamenávána jako výchovná nebo vychovávaného, neboť jinak zde nemá už žádný smysl cokoli zaznamenávat …

Odměna je daná od měny, a měnou je zde vždy nějaká činnost avšak někomu nevědomě nebo vědomě potřebnou. Výchovu nevědomě potřebují všichni zaostalí nebo zaostale se v daný okamžik chovající. Jinak výchovu vědomě potřebují zase všichni o řád méně zaostalí, kteří jsou však už jen přirozeně zaostalí jakožto třeba věkem nebo změnou zájmu, což však není žádná ostuda, pokud se nechtějí učit alespoň všemu, co je v daném věku nebo k danému zájmu k učení obvyklé. Vychovatel jakožto osoba je vždy nějak potřebná, protože není možné zatím nijak bezpečně rozpoznat zlobu v daném okolí. Naopak učitel jakožto osoba už nemusí být potřebná, protože lze každé učení zahrnout do Hry avšak zde jakožto na skutečnost myšlenou. Už jen při jednoduché hře „Člověče nezlob se!“, stačí děti zaznamenávat do Sítě, a pak jim i zlobu přehrávat.

109

Výhrou bude, až naučíme děti zaznamenávat u jiných zlobu avšak bezpečně a tudíž přímo do Sítě, neboť jen tak bude záznam trvalý a nikým už více neovlivnitelný. Pouze hodně zaostalý (na zvířecí úrovni) člověk si neuvědomí, že ani takové záznamy mu nebrání jakkoli ublížit tomu, kdo záznam pořídil, což si pochopitelně také budoucí oběť do Sítě alespoň částečně stále ještě zaznamenává. Zvíře nepřemýšlí o nějakém záznamu, který je pořizovaný současně s jeho zlým činem a to třeba i s ublížením tomu, kdo záznam pořizuje určitým zařízením. Zde je však důležité vědět, že zvíře nevnímá žádné zařízení, které má nejdříve vypnout a potom může ublížit, oproti člověku, který nejdříve vypne či zničí zařízení a potom ubližuje. Toto jednání lidské je tudíž současně důkazem, že jednal jen ve zlobě bez jakéhokoli zbavení smyslů s myslí spojených a tudíž vždy příčetně. Uvažoval nejdříve nad zrušením možných důkazů, aby mohl ublížit, což důkaz stačil přímo ukázat.

Také strážci obecného pořádku ať už jenom obecně místního nebo státního potřebují takovéto důkazy ve všech takových případech, protože postačují jako přímý důkaz a to dokonce i při vnitřním vyšetřování mezi strážci navzájem. Takže i proti nedobrým strážcům se může kdokoli stejně chránit jakožto dokonalá obrana proti každému ublížení nebo už pro odškodnění za ublížení, které sám ublížený nebo na jeho žádost kdokoli jiný nahraje nebo je ho povinen kdokoli první nahrát jakmile ublíženého třeba v bezvědomí nalezne.

V tržním hospodářství obecní strážci (vojsko či cize policie) nepochopitelně všechno nejdříve tají před veřejností, protože se mylně domnívají, že zveřejněním důkazů se sám zločinec k tak zveřejněným údajům dostane dříve, než bude dopadení uspíšeno veřejností. Jenže většinou něco k nezveřejněným údajům někdo z veřejnosti už zná, ale zatím to nechápe jako součást důkazů, takže to ani nedoplní o vlastní znalosti. Přece je přirozené, že si je zločinec vždy hned či později vědomý všech stop, které při zločinu zanechal a to už bez jakéhokoli připomenutí kýmkoli, neboť po každém činu žije v obavách, že ho někdo odhalí, takže neustále nad svým zločinem přemítá a hledá další a další stopy, které při činu zanechal a tudíž je potřebuje i zahladit.

Zločinec je zpočátku vždy o krok vepředu, pokud nezanechal nějaký přímý důkaz o své vině, jenže když budeme stopy, o nichž zločinec z velké většiny už dříve než veřejnost ví, před veřejností tajit, pak je přece přirozené, že nemusí být ani odhalen. Pouze zaostalý člověk se domnívá, že musí před veřejností stopy skrývat nebo veřejnost zamlčováním údajů chránit, protože všechno toto už zločinec ví, kdežto veřejnost to neví z jednoho prostého důvodu …, stále není možné prostřednictvím Sítě veškerou zločinnost vymítit tak, aby se na zločince mohlo už jen veřejně hrát, neboť hraním se s vývojem čehokoli bude připravena ochrana, a když už bude nahraná ochrana, každý zaostalec ji bude chtít vyzkoušet, čímž se včas s výstrahou vychová.

Jinak se Hra stále s vývojem vyvíjí v dalších ochranách proti zločincům, protože je přirozené, že nejdříve je mnohem více vědců s myšlením toho dobrého a to včetně proti zneužití ke zlému. Takže vždy je nejdříve to dobré avšak v obavě zneužití, které stačí jen do všech podrobností vysvětlit a zveřejnit jako upozornění v Síti. Mimo Síť takovým upozorněním nikdo nevěřil a věřit nebude, neboť už z dějin víme, že všude, kde lze záznamy měnit, lze je též beztrestně zneužívat. V Síti toto však možné není, neboť v Síti jsou záznamy trvalé.

Dnes už dokážeme ve vlastním jazyce zaznamenávat pro vlastní národ postupy dobré a lepší, které však mnozí stále brzdí z důvodů vlastního prospěchu a dokonce je napadají, jakože přicházejí o zisky, které po soudech požadují zpět. Jenže takováto zvrácenost proti obecnému vývoji běžně doposud používaná v zájmu zachování tržního hospodářství jakožto svátosti nade vše, je velkým omylem, na který už nemusíme více doplácet, protože místo dohadování v dohodách, smlouvání ve smlouvách a jiného trhání na trhu už umíme konečně všechno jednoduše dohromady vypočítat, avšak v počítačích rychleji a dokonce vždy už bez omylů.

Nic více ale též nic méně po počítačích nepožadujeme. Snad jen to, aby byly co nejméně poruchové, což lze však ošetřit běžnou údržbou včetně včasné výměny jeho částí, protože každý nástroj se opotřebovává. Také potřebujeme dobré či už jen to nejlepší zřízení, dle něhož zařízení jakožto počítač ale i jiná na počítač napojená vykonávají přesně dle daných příkazů úkony. Nikdo v Síti nepotřebuje, aby počítač za něho myslel, což ve skutečnosti ani není možné, protože vše co sami umíme, neumíme hned přikazovat počítači, avšak naopak se to musíme nejdříve naučit sami pořád dokola dělat. Až s osobní činností časem chápeme, jak už nudnou (dříve zajímavou) činnost nahradit alespoň stejně výkonným počítačem. Jen zaostalý člověk nasadí místo sebe méně výkonné či dokonce dražší nástroje samočinně vykonávající stejnou práci. Menší výkon lze nahradit větším počtem stejných zařízení, avšak za cenu znamenající jakoukoli ztrátu, což používá chytrák, který všechnu ztrátu přepočítá na úkor jiných, přičemž tomu bude nesmyslně říkat pokrok či dokonce vývoj.

110

Už děti chápou, že chytrost je špatnou vlastností, která spěje ke zlu či už je samotným zločinem třeba jen chytře okrádající někoho na úkor vlastního pohodlí. Děti přitom nesmyslně učíme omylům, stále dokola jim tvrdíme, že mají být ve skutečnosti také chytrými či ještě chytřejšími. Jenže, kdo toto tvrdí, jako by tvrdil, že má ještě více jiné okrádat, protože kdo nemá ostré lokty - chytrost, ten to v životě ani nikam nedotáhne. Asi každý souhlasí, že hodný člověk nikdy nebyl a ani nechce být chytrým, protože si chce udělat jen to, co se po něm požaduje a jinak potřebuje svůj klid. Nikdo z chytráků však nechápe, proč tomu tak je, protože tyto hodné lidi vnímá jako svědomité pracovníky, ale když jim nabídne něco víc, o čemž se domnívá, že je to pro hodného člověka výhodné, tak mu to většinou odmítne, neboť jinak to jakoby neochotně příjme. Chytrák stále nechápe, že takto hodní lidé poslušně poslouchají pouze to vše, co jim nepřirozené zákony přikazují, ale už nehodlají něco více, co taktéž tyto stejné zákony všem umožňují mylně jakoby pro pokrok či už vývoj.

Ze všech hodných lidí se občas vyvine někdo, kdo už chápe takovéto jednání, které nechápající lidé mají pouze v podvědomí jako znalosti používané a pro hodné lidi nejlepší ze všech možných znalostí už nehodné hodným. Mezi nehodné patří proto chytrost, kdy se člověk už nerozhoduje dle smyslů s myslí, ale naopak podle toho co ho jakoby nejlepší napadlo, přičemž chytrý člověk spoléhá na všem nedostatek času, jakožto nutnost hned všem rychleji se rozhodnout, než si to člověk smyslně s myslí pospojuje. V určitých případech to může trvat i několik okamžiků dne, ale v jiných případech to může trvat i několik let, jako třeba u tohoto vědění zde popisovaného, kdy už potřebujeme všichni sdílenou Síť, bez níž není ani možné dosáhnout vývoj.

Aby to bylo možné alespoň pochopit, tak si to dětsky vysvětleme pomocí pojmu „sahat“, kde jednotkou je sáh. Pokud nedosahujeme dané určitosti, tak se jedná o dosahování avšak stále bez dosažení. Takže při dosahování se pouze sáhová jednotka tvoří, přičemž někdo ji má už takovou a někdo zase o trochu jinou. Vždy někdo první na určitost dosáhne ať už bez nějakého zařízení nebo se zařízením, což je však zase dané různě jiným obdobím. Zpočátku je to vždy bez zařízení ale třeba už i s výskokem, a proto záleží i na určitých nestanovených nebo současně i stanovených zákonitostí. V počátku to je však vždy dané jen přirozenými zákonitostmi a tudíž bez stanov a jiných omezení všech možných přirozeností (s rozběhem, skokem ale také je přirozené používat určité nástroje). Omezení jsou vždy prostředkem k nějakému zaostávání přirozenosti.

Aniž si to člověk dříve uvědomoval, používal různá omezení avšak vždy jen od určitého období, na jehož přesný čas mohl už zapomenout, ale nemusel ještě zapomenout na to, že takové omezení je omezením. Pokud už zapomněl také na tuto skutečnost, tak se jednou bude muset na takové omezení rozpomenout, aby se ho mohl znovu vzdát přímo ve prospěch dalšího dosahování. Jenže s takovým vzdáním se omezení, bude muset nejdříve znovu se naučit dosahovat, tak jak to uměl ještě před takovýmto používáním omezení.

Omezení pro dosažení jako třeba bez výskoku, časem vždy způsobí, že přestaneme už také běžně skákat, takže nám zbude jen chůze a běhání. Skákáním se však mohl člověk v daném stupni vývoje také přizpůsobit více k létání či dokonce by se mu vyvinula k tomu křídla, jenže každý žije jen určitou dobu, během níž nelze současně běhat a létat, takže se od člověka odklonil jen druh skákající, létající, plavající, plazící, šplhající a dokonce běhající. Z pohybů zůstalo jen chození, což však postačovalo k současnému dosažení, ale už nemusí stačit pro další dosažení. V klidu také sedíme, ležíme, … ale to už nesouvisí přímo s pohybem, přestože to souvisí s dosažením. Až nyní si však uvědomujeme, že místo všech s pohybem ale také klidem souvisejících dosažení jsme vždy začali používat nějaký nástroj pro dosažení nám nějak unikající, která odkloněné druhy používají běžně avšak bez nástrojů pro jiný způsob dosažení. Člověk si tak zachovává alespoň nějakou možnost dosažení, která mají jiné druhy na lepší či stejné úrovni, protože horší jsou všechny ostatní druhy.

Člověk si může namlouvat, že dokáže třeba létat výš, jenže si ještě neuvědomuje, jakou cenu za tato překonání platí sám sobě, protože jednou se odkloní od člověka také druh, který bude létat ve vesmíru nejdříve od ničeho k ničemu až do doby než narazí na sobě podobné. Tak jak to bylo s ptáky, tak to bude i s druhem vesmírným, který taktéž jako první svého druhu zaostane pro svůj zájem stále svým druhem, kdežto člověk bude dále pokračovat souběžně a potom i nad druhem v další nové soustavě používající jako doposud i soustavy předešlé. Vzor je opět v číslech jako při objevu znovu své zvláštní jednoznačné desítky, s níž byl objeven i zcela jiný a přesto už známý způsob počítání avšak už dokonalejší pro chápání všech čísel.

111

Každá odkloněná soustava a to včetně té číselné je jako deset různých znaků pro všech deset jednotek, takže o jeden znak více pro desítkovou soustavu sice úplnou, avšak jak? To nechápeme a ani nijak neznáme.

Naplnění však jednotkové soustavy všemi deseti znaky už chápeme jakožto odraz desítkové soustavy v jednotkové, což chápeme samočinně už dávno i pro předešlé soustavy ale také pro nadcházející soustavy. Dokonce lze už mnohými pochopit i dvojkovou soustavu už pomocí také znaku „deset“ stejně jako pomocí kteréhokoli jiného znaku čísla. Jenže přesně tak jak je u jednotkové soustavy deset jednoduchých možností, přičemž každá se týká pouze jednoho znaku, tak nějak je zase přesně dvojduchých možností u dvojkové soustavy se všemi deseti znaky. Všechny možnosti však je už také obtížnější spočítat, protože s dvojkovou soustavou už lze znaky zapisovat také do dvou řádů, kde každý řád lze vnímat i jako jednotkovou soustavu. Protože se jedná o dvojkovou soustavu avšak z pozice už i desítkové soustavy, potom je možných takových řádů až deset, přičemž v každém řádu musí být vždy jedna ze dvou dvojtek, což je jedna ze dvou použitých čísel pro dvojkovou soustavu, přičemž dvojtkou může být jakýkoli vždy jiný číselný znak, což nám dává už také 9+8+7+6+5+4+3+2+1 možností, přičemž každá možnost obsahuje vždy přesně 2×2×2×2×2×2×2×2×2×2 možností, což značí jen všemožně různá postavení vždy dvou znaků avšak ve všech deseti úplných řádech.

Aby tomu všemu bylo možné rozumět také neskutečně jakožto, že známé nějaké nedořešené mezery, takže už jen nějak pro hru, vyskytuje se všemožně místo znaku nějaká neurčitost jakožto nula, jenž znamená ve skutečnosti také chybu úmyslnou či neúmyslnou avšak nikdy myšlenou, protože cokoli u mysli není myslí. Myslet s chybami je vždy jen jako na Hru, neboť jinak se jedná o úmyslnou chytrost a to až včetně zločinné.

Trojduchost používá už i trojkovou soustavu, takže v každém řádu musí být vždy jedna ze tří trojtek, což je jedna ze tří použitých čísel pro trojkovou soustavu, přičemž trojtkou může být jakýkoli vždy jiný číselný znak, což nám dává už také 36+28+21+15+10+6+3+1 možností. Každá obsahuje už 3×3×3×3×3×3×3×3×3×3 možností, ale toto je pořád jen dle dvojkové soustavy určitým druhem opakování, neboť trojková soustava má navíc vedle znaků a řádů ještě úrovně. To si lze už představit jako souřadnice s mocninami a to až do desátého řádu, jakožto deset na desátou a to na desátou a to na desátou, …, čemuž už nerozumí nikdo jinak než jen číslo, protože už představa tři na třetí na třetí jakožto základní jednotka trojkové soustavy, má význam nejen 27 bodů v prostoru jako jedna vlastnost, ale taktéž pro každý bod dalších 26 jeho vlastností. A tento základní jednotkový bod je pouze jednou ze všech možných úrovní, takže v představě … pro doplnění.

Vždy bude jednodušší vše už dosud doplněné používat běžně jako dříve dosažené a to nedoplněné jen o jednotku v případě nějakého samočinného rozčlenění nechat také stejnou samočinností doplnit opět pouze o jedinou možnost přesně také vysvětlenou tím, kdo ji doplnil. Nechce-li někdo takovou jednotku doplnit, tak má vždy možnost používat vše co je už dosažené dříve a to do všech podrobností až drobností nebo naopak do všech složitostí takto jednoduše používaných už jako dokonale doplněné vším jen souvisejícím.

Potom je ještě jedna možnost, všechno, něco nebo jen konec nechat posunout o jednotku, a s mezerou se hrát avšak myslet také na to konečno posunuté, které vypadá jako sousedící nadkonečno, o němž zatím nikdo nic nemusí víc vědět. Složitější hrou je dvojí či vícero posunutí, což si však může dovolit hrát jen někdo takový, kdo už má vyřešena všechna předchozí posunutí, neboť jinak se jedná opět o nějakého chytráka, který zkouší někoho přechytračit o nějakou nehranou hodnotu. Na opačné straně jsou však vždy také hráči, kteří mají stejné podmínky ve stejné hře, protože v zájmu vědy se každý baví jen o tom všem nejblíže nad společně dosaženým. Naopak v zájmu výchovy vždy za odměnu nebo učení i zadarmo dle podmínek hry se každý hraje s jistou výhrou, protože i zadarmo se zabaví, kdežto naopak ten co se něčemu naučil, k něčemu vychoval, vždy rád odměnu zaplatí, neboť s touto platbou se mu současně otvírá nová hra osobního vývinu.

Je přirozené, že když člověk nedospěje až k tomu všem společnému konečnému dosažení, nemůže se ani účastnit hry o nové vědění, které je zatím známé jen jako nadpřirozenost doposud přirozeně dosahovaná avšak zatím nikým přirozeně dosažená. Něco jiného je nechat počítač doplňovat už samočinně avšak opět jen to, co jsme zadali jako přirozený postup samočinnosti dle věděných příkazů, které někomu stačí jen znát, někomu i chápat, někomu i rozumět, neboť jen tak může těmito příkazy stejně smyslně s myslí tvořit určité myšlenky, což je už uměním jedním ze všech možných, neboť bez smyslností jsou nesmysly a bez mysli jsou jen nápady, tak jak padá jablko či sami padáme na Zemi nebo také jako jiné smyslnosti bez mysli.

112

Každé umění používá smysly s myslí jakožto uměné činnosti, protože učením se dané činnosti stále ještě uměním není, a proto je učení jako myšlení bez myšlenky. Hra na danou činnost je zase jako nedosažené rozumění, ale už musíme chápat základy hry, kterým říkáme pravidla, jímž však už nemusí odpovídat levidla.

Rozumění základu je vždy jednoduché tak, že je v nějakém prostředí – podklad. Dvojduchost základu je až s rozuměním zatížení základu na jedné straně a nosnost podkladu na druhé straně. Trojduchost základu souvisí třeba už s použitými surovinami, rozměry stavby, ale co je předně důležité, s účelem stavby, což však může být už čtyřduchostí či jinou víceduchostí jen proto, že i účel nemusí být stále stejný. Když nepočítáme do budoucna se změnou účelovosti, tak můžeme počítat zase třeba s tím, že budou stavbu využívat i dědici.

Nemá zde smysl rozebírat vše do podrobností až do jednotkových drobností, protože důležité je vědět, že takový postup se jednoduše už vyskytuje někde různě i v sítích a to zase jen tak zmatečně či uspořádaně jak jsou přesně samotné sítě vzájemně zmatečné či uspořádané. Doposud není žádná z těchto sítí jedinečná v tom, že bude všechny tyto ostatní sítě sdružovat jen tak, že sama bude obsahovat přímo Síť čísel jakožto prostředí i nulami značenými, které se budou zaplňovat soustavami avšak postupně a jen úplnými vždy od nejjednodušší což je stejné jako od jednoduché, protože jednoduchost je jednoduše jen jedna vyjadřující všemožně jednotku, jedince a jinak číslem znamenající 1. Opakem k jednoduchému je bezduchost, což je však tím prostředím pro duchy nebo nějak duchovně či duševně značící myšlenku avšak smysly s myslí stále ve spojení, neboť bez smyslů se nejedná o myšlenku ale o ne-smysl jako bez mysli je ne-mysl (ná[a]-pa[á]d).

Jednoduchost myšlenky samotné je v tom, že ji lze bytostí cítit, protože smysly jsou s myslí spojené, což už je však dvojduchostí obecně, protože pro více smyslů propojených je to už odpovídající víceduchostí, kde už potřebujeme znát také dané smysly svým označením nebo nejdříve jen pojmem, který k jednoduché mysli jednoduše necháme postupně tak jak se nám třeba v mysli samočinně objeví jakožto vědomý pojem.

Zrak, tlak, sluch, čich, chuť, což je s myslí zatím jen šest způsobů cítění. Každý z těchto způsobů cítění má však i svoji jedinečnost v jednoduchosti označení jako třeba myšlenou jednotku, které obsahuje vždy dvě vlastní dvojtky, z nichž jednu už známe jakožto vnitřně vnímání, které má přirozený opak ve vnějším zatím nepoužívaném pojmu vňémáňí. Takovýto pojem nám současně jakoby samočinně objevuje nový způsob zapisování písmen, protože doposud nebylo možné nijak zapsat dlouhé a současně s háčkem „e“. Zde je pouze vysvětlena nepřesnost či dokonce nemožnost zapisovat něco, co dokážeme vyslovit a to jen proto, že jsme se doposud nenaučili poctivě zapisovat každý zvuk jen tak, jak ho vnitřně slyšíme a současně vnějšně mluvíme. Obraz vidíme nebo zříme, kde jedna z těchto možností znamená, jakože si ho živě představujeme (ve stavu omámeném či neomámeném) či sníme. Dle pojmu původního však poznáváme, ke kterému tato možnost připadá, protože od pojmu zrak vnitřně zříme, kdežto od vidiny vnějšně či jako pro vnějšek vidíme.

Vůně a smrad jsou vzájemně opačnými druhy pachu, který vnitřně čicháme nebo vnějšně zapácháme. Chuť vnímáme vnitřně ústy nebo při olizování jen jazykem, ale jak chutnáme vnějšně jako jídlo, o tom se už mluví nechutně, neboť je přirozené, aby se bytosti myslící vzájemně nejedli. Asi z tohoto důvodu nemáme už či stále pojem vnitřní ani vnějšní, a proto mluvíme jen o jídle chutnajícím či nechutnajícím vnitřně, kdežto o chování se mluví vnějšně jako o nechutném jakožto nechtěném nebo naopak už jen o chtěném. Chuť a chtění či chtíč se tímto vesměs spojují do vlastní soustavy, kterou může kdokoli ještě upřesnit či doplnit ať už vnějšně či vnitřně, na jednu stranu či na opačnou či někam určitě mezi obě krajní, ale také souběžně do jiné soustavy, které jsou společně v soustavě jiné. Také je možné i jednotlivě po pojmech všechny či jen některé spojit zcela jinak ale už jen odkazem na zde první začlenění, protože takovéto začlenění je v Síti zde.

Každá část i zde tohoto popisu však může být přečleněna mezi jiné části popisů, ale zase jen pokud nějak souvisí vhodněji, než původní začlenění, které zůstane už jen jako prvotní památka. Když se najde k určité části popisu někde jinde stejná část, potom jsou dvě možnosti zachování, protože jednak se zachová ta v Síti jako první dokonale ověřená samotným časem, kdy se do Sítě popis zaznamenal, a také se zachovává opět v Síti popis však mimo Síť pořízený, jednoduše jen proto, že Síť ještě nebyla ani počatá, jako je už také zde. Před Sítí pořízené části popisů se však také k těm prvotním odkazují, což však vyžaduje nejdříve dokonalý síťový Překladač s dokonale přizpůsobenými pravidly jednotlivého národa k dobridlům celého Světa, které vychází zde všude v našem známém světě (na Zemi) z pravidel českého pravopisu jakožto už jen památka, neboť v nabyté Síti jsou částí dobridel celého Světa jako první dobridla mluvo-pisu českého (ve zkratce jako

113

DMPČ avšak česky, kde znak vždy včetně háčku „Č“ představuje jedinečný celosvětový znak našeho českého národa. Ostatní písmena ve zkratce se liší přesně dle národního překladu). DMP(Č) obsahují zvučnost (zvuky znaků), slovník (seznam národních slov), tvarosloví (skladba částí do slov), mluvnici (skladba slov ve větách).

190331 Když člověk něco objeví, potom je přímo ten objev možné za určitých podmínek zneužít jako vlastní objev (kradený) nebo jako vlastní objev (zcizený) nebo jako vlastní objev (vlastní). Když vynecháme vlastníka objevu, pak zneužití není možné, protože objev jakožto něco výjimečného a současně nového či znoveného, je s neznámým vlastníkem vždy ale skutečně vždy napadnutelný jen jakože to není objev známého jedince, neboť to je objev všem od neznámého jedince. Nejde však o to, kdo co objevil, ale zpočátku jde vždy o to, co je objevené, protože když se začne oslavovat objevitel, pak se na význam objevu brzy zapomene. Když se začne naopak, oslavovat objev, pak je zcela bezpředmětné, zda se zapomene na objevitele, což pro veřejné posouzení nijak nevadí, protože vždy je důležitější objev než samotný objevitel. Když se bude oslavovat objevitel místo objevu, potom to jsou dějiny jedinců, ale naopak, když se bude oslavovat nejdřív objev místo objevitele, potom je to vědění, které nezáleží na jedincích. Každý má vždy při každé novosti na výběr.

Při čemkoli novém, to možná ještě ani nové není, protože to je něco staré avšak už zapomenuté a znovu znovené, takže staré. Nové je třeba cokoli, co je doposud neznámé, protože, když něco už dříve známe, aniž to chápeme, tak už to je stará znalost, ale když už něco známe, aniž to ještě nikdo v celém světě zná, pak se jedná o novou znalost - objev. Objev však není hned chápaný, protože nejdříve musí být poznaný. Stejně je to pro přirozené rozumění objevu, které není možné bez chápání objevu. Když někdo něčemu nerozumí, tak to může stále chápat. Ale když to už ani nechápe, pak to pouze zná nebo naopak, stále ještě nezná. Když neznáme, co potřebujeme znát, pak jsou znalosti neúplné, takže po znalost úplnou zatím jen poznáváme.

Když už všechno potřebné známe, potom po takové znalosti stále nemusíme chápat všechny souvislosti takových znalostí. Pospojování všech znalostí je stavem po chápání souvislostí, kdy hledáme dle nějakého přirozeného vzoru nebo alespoň podle nějakého nepřirozeného vzoru shodu. Shoda s nepřirozeností je však přirozeně pouze dalším upozorněním na nemoudrost, kdežto shoda s přirozeností je už jen nerozuměným chápáním souvislostí daných samotnou přírodou, protože jediné co chápeme je přímo ta shoda, takže jen nějaký první krůček k porozumění (po rozum) celku skládajícího se z chápání jednotlivých částí celku. Rozum je něco společné všem či všemu, co chápeme z různých pohledů, z různých poslechů a z jinak různých pocitů avšak už každý následně po citu, kdy se už dříve cítilo osobně to co je přirozeně dané ve skutečnosti k cítění.

Cítit lze však něco už jako běžně cítěné, což však znamená, že jsme takové cítění zdědili od předků. Cítit však lze také něco jen občas cítěné, což zase znamená, že se to často nevyskytuje nebo to běžně vyskytující se stále jen učíme cítit, neboť jsme k takovému cítění nedávno dospěli, a nyní si ho jen občas uvědomíme. Čím častěji si ho budeme uvědomovat, tím častěji se zpočátku budeme bavit při dobrých pocitů, nebo strachovat při zlých pocitů. Při strachu se však naučíme špatným podmínkám jen znovu včas vyhýbat, kdežto při zábavě se nám budou vyvíjet smysly s myslí ale už i takovou, že strachem poznáváme jen to, co doposud neumíme řešit a ani řešit nesmíme, protože jediným řešením u strachu je, vždy se souvisejícím podmínkám se strachem vyhýbat. Strach je pouze výstraha na to, co je přirozeně stále zakázané a to až do doby, než vyspějeme zábavou ve smyslech s myslí na takový stav, kdy nám podmínky strašné již nepřipadají.

Cítit něco určité a přitom běžné a jen jakoby výjimečně, je ve skutečnosti cítěním novým avšak s lepšími smysly či s lepší myslí, takže se o žádnou výjimku nejedná, neboť se jedná o skutečné dospění do vyspělejší soustavy smyslů s myslí jakožto osobního cítění. S vědomím zábavného myšlení si lze proto také vědomě vyvíjet své skutečné smysly, což v dospělosti nemusíme ještě chápat, přestože jsme to jako děti nevědomě (nyní se to však zde dovídáme) přirozeně prožívali. Doposud je přirozené, že každá bytost má ve vlohách po narození a po samočinném dosažení stupně smyslů s myslí už také samočinně potřebu se hrát, jenže život v dospělosti a dokonce při dospívání je stále tak složitý, že postupně dostáváme strach z toho, že ho budeme také tak strašně jako věkem starší stejně prožívat. S dospíváním si nejen člověk uvědomuje, že už nebude stále pod ochranou dospělých, ale člověk si také uvědomuje, že se přestává bavit jen tak přirozeně a začíná se hrát i nepřirozeně, kdy si vzájemně ubližují nebo si nahánějí strach, ale jako hru to už nevnímají.

Hra, v níž si hraje pouze jedna strana, však už žádnou hrou není, přestože ten silnější stále bude tvrdit, že je to pouze hra a přitom bude tvořit zcela nová pravidla, jež ještě žádnou pravidelností nejsou. Skutečná

114

pravidla se tvoří sama, neboť vychází z pravidelného opakování. Když někdo tvoří pravidla, pak je to pouze do hry, kterou nikdo hrát nemusí, ale může. Taková pravidla však neplatí pro všechny, u nichž stačí, že tuto hru hrát nechtějí, přestože jsou přinuceni ji hrát. Pro ně totiž nemají význam pravidla ale naopak podmínek.

Život podmíněný podle nějakých uměle vytvořených nevlastních podmínek je stejné jako cizí omezování svobody nebo cizí nápad, jak omezovat jiné na svobodě. Naopak podmínky přirozené známe jako opakující se více či méně pravidelné počasí. Taková pravidelnost je však součástí jiné pravidelnosti a ta je součástí zase jiné pravidelnosti a tak se to opakuje až do pravidelnosti celosvětové, kde se střídá ničím neobklopený „velký třesk“ s „velkým rozptýlením“. Ani jednu z těchto mezí však nevnímáme myslí jako prostředí vhodné pro život, přestože mezi těmito mezemi život určitě vzniká, jednoduše jen proto, že ho žijeme. Nyní ho však žijeme v období, kdy se dá očekávat „velké rozptýlení“, protože vědci říkají, že vše začalo „velkým třeskem“.

Důležité však je, že nikdo nechce pro svá pokolení, aby se dožil vlastnímu druhu záhuby, a přestože se to jeví jako nevyhnutelnost, nemusí to být stále ta stejná pravda, pokud pravdu nevytvoříme jinou. Stačí se začít chovat jen tak, jak lze ponechat přírodu ať už jen svého okolí, nebo potom i celé Země, nebo pak už také celé sluneční soustavy, … nebo na konec celého Světa, ve stavu pro život nejvhodnější. Když nic pro to nebudeme dělat vědomě, pak spějeme k tomu, abychom to začali dělat už vědomě, k čemuž sama příroda stvořila život, který si toto jednou uvědomí pozdě, takže se nezačne včas chránit, a znovu zanikne. Jenže v celém Světě je o každém zániku neviditelná, neslyšitelná a také jinak smysly nevnímatelná paměť, která se nikdy nesmaže, protože je to ta nejjednodušší paměť v Moudrosti, kterou je ta jednička, jakožto jeden Svět.

Tato paměť pouze znamená, že se vše opakuje jen přesně stejně bez jakéhokoli jiného záznamu, pokud už někdo nezměnil tento záznam na vědomí svého zániku, který však nestihl už nijak odvrátit. Důležité však je, že od takové doby se už velký rozptyl neděje na jednotlivé prvky, ale na jednotlivé dvojprvky, které se sice jednou také rozpadnou, ale během třesku a rozptylu se budou všude ve volném prostoru vyskytovat jako zpráva o tom, že nejsou v prostoru už jen jednoduché prvky. Vědomí na číslo dva, je dané přímo v tom běžně se vyskytujícím prvku avšak mezi tělesy v prostoru, přičemž takový prvek může být objeven bytostmi až na určitém stupni života jakožto s určitými smysly s myslí však spojených. Takový prvek se však vyskytuje v daném prostředí jako stálý i nestálý, přičemž ve spojení je ten nestálý uvnitř stálého už spolu jako stálý i pro přirozené tvoření prvků vícenásobných, kdy je možných uvnitř i více nestálých jakožto celkově už stálé.

Takovýto postup skládání vysvětluje také používání dvojkové soustavy, přičemž stálý prvek složený ze dvou svých částic je jako jednotkový naplněný řád, kdežto nestálý prvek složený taktéž ze dvou svých částic je jako další druhý naplněný řád. Dvě částice (číslice) jsou tudíž představované ve dvou svých možnostech jako 2×2 částice jediného prvku, a proto také jediné své vlastní soustavy (zapsané ve dvojkové už jako 22).

Tak jak je počasí pravidelností a společně s jinými pravidelnostmi v jiné pravidelnosti až po pravidelnost světovou, tak je naopak počasí také levidelností obsahující různé levidelnosti, kde každá má své vlastní levidelnosti až po levidelnost základní, z níž se všechno skládá. Jak kterou levidelnost chápeme spíše jako pravidelnost nebo naopak, záleží také na chápání levidelnosti, neboť pravidelnost chápeme jako opakování vždy přesně za určitou dobu, ale současně všechna opakování mají svoji celkově určité období, v němž je určitá jedna kratší nepravidelnost vzhledem k opakovaným dobám. Za levidelnost lze proto považovat též stejně důležitou dobu kratší jak pravidelnou avšak pravidelně se opakující v každém celkovém období. Patří sem i odlišnosti jednotlivých dnů, poslední asi čtvrtina dne dotvářející vždy celý rok, ale též jakoby zrcadlově převrácený tvar jedné ruky dle opačné, přičemž obě levidelně sladěné pro činnost patří jen jednomu jedinci.

190401 Levidelnost je přímo to všechno - doplňující pravidelnost pro přirozenost a nám potřebné pro pochopení odpovídajících samočinností, neboť bez levidelností nedokážeme žádnou pravidelnost dostatečně přírodě přizpůsobit. Ve skutečnosti je levidelnost součástí jen jiné pravidelnosti, což nám dokazují i ruce všech, neboť všichni se rodíme s takto vzájemně opačnými oběma rukama. Taková pravidelnost společná, však už nemusí být v souladu, neboť mnozí dělají různě něco nadbytečně, zbytečně či dokonce i ničí činnosti jiných.

Práva jednoho obsahující současně jeho léva s právy v souladu, stejně tak mohou být lévami všech už vzájemně nesladěnými s právy všech. Všechna práva a léva platící pro každého avšak zvlášť, už bez dalších společných lév a práv neplatí v souladu pro všechny. Bez společných práv a lév tudíž nebude možná nikdy

115

žádná spravedlnost, neboť nebude možná v souladu se slevedlností. Dobré právo s lévem jednoho tvoří všem stejnou spravedlnost avšak bez slevedlnosti bude taková spravedlnost stále jen nedobrou správou, které nemá slévu jakožto samočinné zřízení všeho běžně spravovaného i současně samočinně slevovaného. Právu na svobodu jakožto dobrému právu, odpovídá v souladu samočinně sladěné lévo samočinné svobody.

Tak jak bylo a někde stále je, levorukost považována mylně za špatnost či zlo, a byla či je přeučována na pravorukost nebo dokonce trestána, tak je také na levou stranu zapomenuto souběžně s právem, pravostí, spravedlností a jinými významy z pojmu pravé ruky vycházející. Dnes uvádíme, že každá část z obou stran mozku má svoji různou úlohu, jenže nevíme, proč ta část má tu danou úlohu a naopak ta opačná část má tu jinou úlohu. Nezáleží na tom, jaká část má jakou úlohu, ale na tom, zda takovou úlohu má v souvislosti však téměř celo-pozemského a přitom dlouhodobého upřednostňování pravé ruky před levou. Současní vědci ani neuvažují o tom, že přímo takové násilné upřednostňování pravosti mohlo časem ovlivnit i úlohu dané části mozku u všech. Možné to však je, ale to by musel někdo mít stále i opačné úlohy u svých částí mozku.

Pokud si však jen připustíme, že tomu tak být může, potom si vlastně připouštíme, že se chováme dobu už hodně dlouhou nějak neslušně, násilně a proti přirozenostem, že si mozek přetváříme na nějakou bytost odkloňující se od člověka, tak jak se dříve kvůli něčemu jinému násilnému odklonily opice a též jiná zvířata.

Sladění jakožto i soulad obou rukou a to také v každé činnosti, kde je možné je odpovídaje používat, je určitě jednou z mnoha znaků dalšího pro dosažení z rozporuplného do sladěného vývoje člověka a pro další vývin už s dosaženým vývojem (bez jakéhokoli boje s vojem souvisejícího). Právě a samočinně i lévě jakožto v souladu přímo bez válek a jiných sporů a to včetně tržních, postačují pouze přesné součty či jiné potřebné výpočty přes sdílenou Síť, aby se nemohl už nikdo o ničem nepoctivě dohadovat, jednostranně smlouvat a také jinak tržně získávat pro sebe hrubý domácí výdobytek a různé daně na úkor poctivě počítané činnosti. Tento probíhající vývoj je už v době počítačů zcela zbytečný, protože všechny takové zisky a přerozdělované daně jiným na úkor poctivých jedinců lze přesně počítat i přerozdělovat jako činnosti mezi poctivými jedinci.

Nikdo z poctivců nechce dělat přebytky, zbytečnosti nebo dokonce ničit jiným jejich práci, ale naopak chce jen smysluplně za stejnou odměnu jako všichni ostatní poctivci zaplňovat veškeré mezery tak, že každý bude alespoň přibližně stejnou dobu poctivě pracovat, nebo jen tak dlouho, jak sám potřebuje si předem a dlouhodobě určit za tomu odpovídající poctivě poměrnou odměnu. Takový poměr však už počítač necháme spočítat, protože si budeme vědomí, že vlastním určením třeba jen pracovní doby počítač ovládáme. Vždy musí být zřejmé, že cokoli osobně zadané do počítače, je odchýlením nebo přichýlením se v obvyklostech, neboť vychýlení z obvyklostí se nedoporučuje v žádném směru, kdežto přichýlení k obvyklostem se naopak doporučuje vždy. Jen v obvyklostech si však každý může dělat, ale se včasným oznámením, cokoli se mu líbí.

Takto už i v zábavě, protože co se líbí, je vždy alespoň směrem k zábavě, se všichni budou v obvyklostech pohybovat vždy k té potřebě, kterou chtějí za společnou nejobvyklejší, přičemž nikdo mimo obvyklost toto nijak neovlivní, ledaže se svým jednáním sám nejdříve začlení mezi obvyklé čili součást společné obvyklosti. Obvyklost však není pouhým průměrem počítaným jen dle jedné veličiny, protože obvyklost se počítá dle dvou veličin si odpovídajících vzájemně pro určení jednotlivých oblastí neobvyklých (pod [zkráceně NP] a nad [NN]) a obvyklých (sousedící s pod [OP] nebo nad [ON] s mezí pro nejobvyklejší hodnotu). Nejčastěji se používá za veličinu počet účastníků [U] na obvyklosti a potom měřená hodnota [H] pro obvyklost jako třeba příjem avšak jednoduše jen za poslední období, dvojduše za dvě poslední období a jinak víceduše za více sledovaných období, kde nejstarší má vliv jen základní a každé další období až po poslední má vliv větší postupně o základ nebo o násobek dle základu nebo o mocninu dle základu či jinak členitě ale dle základu. Samočinnost dle obvykle chápaného přirozeného dědění do určitého pokolení je vždy pro vlastní děti, kde každý z pokolení dědí vždy polovinu ale dle toho, co dědí každý jeho plodič . Tomu odpovídají naopak starší období, jež oproti následnému mají vliv už jen poloviční. Pro dvojduchost je to vliv od nejstaršího 1+2, pro trojduchost 1+2+4, čtyřduchost 1+2+4+8 a dle stejného vzorce i pro více období s posledním nejvlivnějším.

Jedno-vliv počítaný v jednom období je dle celkového vynásobení (C=U×H), přičemž každá čtvrtina (C/4) se vztahuje k vlastnímu výpočtu všech vlastních (V) účastníků a jejich odměn (C/4= UV×HV, kde V=[NP; NN; OP; ON], přičemž UNP>UOP>UON>UNN a HNP<HOP<HON<HNN a U=UNP+UOP+UON+UNN a H=HNP+HOP+HON+HNN). Toto jen znamená dokonalou rovnovážnost mezi všemi čtyřmi oblastmi s obvyklostí spojenými, protože všichni

116

chudí (NP: neobvykle pod životní úroveň čili podobvykle žijící) mají nejmenší příjmy (UNP), a tak jejich oblast (C/4=UNP×HNP) vzhledem k jiným obsahuje nejvíce účastníků (HNP). Naopak všichni bohatí (NN: neobvykle nad životní úroveň čili nadobvykle žijící) mají největší příjmy (UNN), a proto i oblast (C/4=UNN×HNN) vzhledem k jiným obsahuje nejméně účastníků (HNN). Stejně je to též s ostatními čtvrtinami (C/4=UOP×HOP=UON×HON).

Pro běžné používání přímo pro začlenění se dle odměn nám stačí jen jednoduchý výpočet za poslední období, protože přímo z něho lze zjistit jednotlivé meze přímo dle osobní odměny, a tudíž pro samočinné začlenění se do dané oblasti ne\obvyklosti. Víceduché výpočty jsou pro různá porovnání mezi více po sobě jdoucích období, pro předpoklad dalšího průběhu a jiné hraní se s čísly vysvětlující nám už také skutečnost.

Hodnotu (H) je možné použít pro veličinu jakožto místa vzdáleného od určitého místa, kde se rozhoduje o změně (těžba, výbuch, zamoření látkou, …) s vlivem třeba i na celou Zemi. Protože je Země kulatá, potom je na povrchu od dané oblasti sousední oblast vždy jinak vzdálená a také jinak široká než další oblast, což záleží také na stejném počtu obyvatel v každé oblasti, protože nejsou všechny oblasti stejně zalidněné. Při zamoření mají vliv dokonce i různá vzdušná proudění neboli počasí, čemuž se lze též výpočty přizpůsobovat. Důležité však je, že v každé ze všech oblastí vždy se stejným počtem obyvatel rozhodují s vlivem menším než obyvatelé v oblasti bližší či jinak přirozeně vlivnější. Pokud by byl vliv závislý jen na vzdálenosti, pak by na opačné straně zeměkoule bylo místi s jednotkovým vlivem, a pak každé místo (pás) blíž s dvojnásobným vlivem dle přirozené dědičnosti (dědictvím je celá Země) až k tomu danému místu, kde mají obyvatelé vždy zaručené vítězství pro změny nebo nezměny, ale jen když hlasují všichni stejně na vlastním území, přestože by všichni ostatní na Zemi hlasovali opačně. Stačí si představit součet všech vlivů i s místním (1+2+4+8+16).

Vlastním nebo jinak místním územím nemusí být hned celá vlast, protože v některé vlasti je každý určitý pozemek vlastnictvím všech tak jak je už přirozeně odedávna samočinně dané, přičemž určitý pozemek má jeden z občanů zaznamenaný jakožto v osobním majetku stále však společné vlastnictví. V podstatě jde jen o to, že společné vlastnictví přirozeně už odedávna dané všem živým, nebylo možné nikdy nijak jinak než podvodem přivlastnit, pokud takové přivlastnění už nepovažuje za přivlastnění ale naopak jen za vlastnění, neboť při vlastnění je možné pouze trvale společné vlastnictví mít v osobním užívání jako i osobní majetek.

Přivlastník je to samé jako majitel mající úředně daný osobní majetek, který je však současně trvalým společným vlastnictvím ať už jen jako vlast nebo vlastní Země, vlastní hvězdná (sluneční) soustava či jinak až po vlastní Svět nebo už nyní i vše současně. Důležité je, že si takovou sounáležitost člověk uvědomuje jako přirozenou z hlediska svého vývoje i s omyly předků, kteří o taková území zbytečně bojovali, neboť si tuto sounáležitost ještě vzhledem ke své zaostalosti oproti dnešku neuvědomovali. Po přečtení už jen tohoto článku, si ji každý alespoň trochu chápající člověk uvědomí, což však znamená, že při dalších jednání už bez těchto sounáležitostí si je vědomí svých zločinů, přestože jednání míní jinak i v dobrém. Je to totiž už vždy z prostého důvodu, jedná za někoho o společném vlastnictví, přičemž on o tom neví nebo nemá možnost toto společně ovlivnit třeba i ve stejném dobru. Každý svou částí o společném vlastnictví jako i surovinách samočinně požaduje, aby každý zaznamenával co nejpřesněji do všemi sdílené Sítě osobní změnu na každé surovině a každém přirozeném proudu surovin či ze surovin, neboť jen takové záznamy poslouží zase všem.

Zde je možná potřebné upřesnění, že všechny suroviny a proudy i po změně na jiné jsou stále surovinami a proudy ve společném vlastnictví. Jediné co je osobní, tak jen činnost související s takovými změnami, kterou může pokládat postaru za tržní, nebo si ji zaznamenat v Síti jako vlastnictví spojené s danými tvary surovin a způsoby prodění neboli se síťovým zbožím obsahující lidskou měnu přesně odpovídající činnosti. Důležité je vědět, že všechno takto uměle ve zboží stvořené se buď spotřebuje a opět člověkem vyloučí ve stravě nebo jako rozpadlé zboží na přirozeně neužitné suroviny avšak možné ke znovení na užitné suroviny. Cokoli uměle stvořené jako i roboty a pomocí robotů vyrobené jako i roboty na výrobu robotů, které však už mohou být jen dle předchozích stejné a používané jen na potřebnou dobu, je zbožím stvořeným bytostí nebo vyrobeným robotem a to třeba už jen v nějaké části z celku, protože zbytek už je tvořením ale i zřízení.

Přesně dle zřízení také všechna síťová zařízení pracují, jakožto vyrábí zboží a čidly zaznamenávají změnu údajů a přesně dle údajů zadaných vykonávají určité předem dané příkazy. Robot si neumí sám tvořit nové příkazy, přestože dokáže poskládat stávající příkazy do předem člověkem určené skladby více příkazů i jako příkaz člověkem předpokládaný jakožto nový, avšak bez dalšího využití, protože nikdo ještě neví, jak ho užít.

117

Pochopitelně, že ho bude možné v něčem užívat jako doposud nějak i jinak začleněné avšak vždy už jen dle toho dříve určeného člověkem, kdežto cokoli nové, bude muset člověk nejdříve bez chyb vymyslet a tudíž bez mezer dle přirozených zákonů přesně doplnit, neboť jakoukoli nepřesností se odchýlíme od přirozena. Jako nejlepší nápověda bude vždy Síť čísel, už samočinně doplňovaná dle dosavadních soustav nebo znovu.

Nikdy není možné samočinně doplnit nějaký zcela nový postup, jinak než zase člověkem, neboť se jedná vždy také o zcela novou soustavu, která obsahuje i dle všech možných znaků ze soustav předešlých všechny znovu známé postupy s použitím i nového znaku místo jiného. Možné však už není použít všechny znaky současně, bez pochopení či i jiného vědění zcela odlišného od dosavadního, protože takový objev se objeví skutečně samočinně jen u bytosti přirozeně vyspělé a tudíž až po naplnění určitou vědomostí (pochopením, rozuměním, …) jako něco nadpřirozeně vnímané či vňémané, což si musí člověk nejdříve osvojit, aby mohl pokračovat v různých opakováních tak dlouho, až najde tu přirozenou samočinnost jakožto příkaz počítači.

Během osvojování se přizpůsobují smysly s myslí spojené však už i na Síť čísel přes všechny dosavadní soustavy a pak také přes soustavu novou vynořující se novým smyslem s myslí doposud nevědomě spojený, neboť až vědomým spojením si smysl člověk označí v Moudrosti jako ten jemu nejvíce potřebný, čímž není už jen štěstí, protože když má štěstí tak má i zdraví. Lepší je mít zdraví na jistotu už přímo smyslem nejen vnímané ale také vňémané. Člověk by se měl bavit o zdraví ve sdílené Síti přesně tak, jak ho vnímá sám při svých potížích, bez jakýchkoli rad jiným, protože tyto rady budou součástí samotného síťového zřízení, třeba i lékaři potvrzenými či ověřenými nebo naopak zavrhovanými a přesto odporující zde síťovým údajům.

118

190402 Sdílená Síť neobsahuje většinou nic nového, protože obsahuje ze všech názorů vždy to dobré avšak bez toho zlého, špatného a případně také bez toho hodného, které je stále ještě nehodnotné. Všechny takto dobré „zbytky“ jsou však vzájemně poskládané tak nejlépe, že nám takový celek dává alespoň dobrý základ k nové soustavě, nebo i nějaké další její části. Dokonce tímto můžeme získat už všechny potřebné části způsobující samočinné doplnění části poslední avšak tak dokonale jednotkové, že dokonale rozumíme celé soustavě poskládané z takto si vzájemně různě opačných jednotek. Už první jednotka je vždy samočinně opačná k ničemu neboli ke svému prostředí, což u dalších jednotek je vždy samočinné. Naopak druhá jednotka je opačná už k první a přesto jinak stejná jako první a to samočinně i u dalších jednotek. Naopak třetí jednotka je zase jinak opačná, protože je opačná jak k první tak i ke druhé jednotce a přesto je ke každé stejně opačná a to platí samočinně i u dalších jednotek. Zde však už potřebujeme nějakou představu.

Nejlepší je představa spojována s bodem nejdříve samotným v ničem, pak dva sousedící vedle sebe, pak tři tvořící plochu a čtyři v prostoru. Pět bodů vzájemně stejně ve všech způsobech v nám známém prostoru už si však představit neumíme, ale umíme si je představit jen jako hraná čísla, kde pátým bodem je pouze nějak hraný bod, přičemž všechny body vztahujeme k dokonalému ničemu, od něhož je každý bod stejně začleněn. Takto se lze hrát také už samočinně s více body, přičemž ničím není už jen prosté nic, ale přímo nehodnotná nula všude i mezi čísly, a potom je ničím a současně nulou hranice, hradba, hrana či dokonce hraný celý prázdný prostor a to dokonce všude mezi skutečnými prvky (chápané vždy jako první a tudíž základní částečka veškeré hmoty), přestože ho už jako prvek zapomeneme chápat. Prvek byl, je a bude však vždy první částečkou veškeré hmoty, což znamená, že doposud chápaný prvek, v němž jsou jinak první částice, už ani není prvkem, ale nějakým praprvkem, protože nově objevený avšak skutečný prvek je už jiný.

Zatvrzelost a zlozvyk v používání pojmů, který už není přesný z hlediska další vyspělosti smyslů s myslí, je skutečnou brzdou, kterou je potřebné zase znovu odbrzdit. Taková potřeba je však samočinně se objevující vždy s nějakou přirozenou novinkou ve vědění, které bylo doposud naopak špatně tvrzené a podle takového tvrzení možná už také slušně a pak současně také zle prováděné. Všechny špatné avšak už méně špatné názory jak dosavadní, jsou vždy jen vyšším stupněm stejného vývoje, kde se boj opakuje avšak podle nových názorů pořád špatně, kde ze staré špatnosti se částečně určitá špatnost odstraní, ale ta zbývající pokračuje na vyšším stupni vývoje. Ve skutečnosti se chytráci nikdy nevzdávají celé špatnosti ale jen části, kterou už nepotřebují pro další špatnosti, které naopak stále více používají pro vývoj osobních výhod avšak na úkor ostatních, s vojem přímo nespojovaných ale nepřímo vývojem tak ohromovaných až věří, že je to též pro ně.

Každá víra v něco, jehož podstata je před věřícími vládou nebo jejím vojskem skrývaná, je vždy špatnou vírou, přestože to bylo skrývané s úmyslem ochránit věřící. Před čím přesně se však věřící chrání, to už nikdy vládnoucí ani vojenští spoluobčané nevysvětlují. Toto mě přimělo, abych jakožto takto zvláštně neobyčejný člověk vyzval všechny ke Hře na Síť skutečně sdílenou, kde obyčejným člověkem je každý, kterého nezajímá a ani nemá zájem na cokoli lepší si hrát, ale pouze jako hráč neúčastněný přímo (divák) může sledovat v Síti všechny změny stejně jako kterýkoli jiný hráč a to včetně záznamu o tom, co vše sledoval. Vím, že každý obyčej (cize tradice) měl ve své době také stinné stránky, na které se už jen se slušností vzpomíná, jenže ani dnes by neměl nikdo, kdo nechce, doplácet na takové obyčeje jako vždy nevědomě doplácejí jen obyčejní lidé. Neobyčejný člověk je naopak ten, který žije buď na úkor obyčejných lidí, nebo se už chrání před takto neobyčejnými lidmi. Neobyčejným člověkem je prvně a tudíž přirozeně ten zvláštně se chránící, protože když takto zvláštních lidí bude víc, pak už se o zvláštnost nejedná. Místo Hry to bude neobyčejné Skutečno.

Obyčej pouze oslavuje nějaký dřívější stupeň vývoje, a také obyčejný člověk žije pouze podle takových obyčejů, kdežto neobyčejný člověk mění přítomnost proti dobrým novinkám nebo s dobrými novinkami ale současně i samočinně s tvořením nových obyčejů. Všichni neobyčejní lidé bojující proti novinkám, jsou tudíž už samočinně jen z této podstaty vždy také proti novým obyčejům, což není nijak vyvíjející, přestože je to jako boj vývojový způsob mínění. Naopak všichni neobyčejní lidé chránící dobré novinky a jakkoli snažící se o jejich zavedení do života, jsou tudíž už taktéž samočinně jen z této podstaty vždy také tvořiteli nových ale skutečně nových obyčejů, což není nijak vývojové jakožto bojem, ale naopak vyvíjející jako i Hrou k lepšímu.

119

Tímto se vyzývá také každý obyčejný člověk doposud nevědící o sdílené Síti, ať se o ní alespoň baví tak jak si ji sám pro dokonalé sdílení osobně představuje. Lepší je však najít ten nejlepší způsob, jak se má zřídit.

Předně by měla taková sdílená Síť obsahovat všechno do jejího zřízení a to i doposud o ní v sítích kdekoli počaté, protože tak jako pro každý počátek dané určitosti ještě není určitost skutečně nabytá, ale už se tvoří do všech podrobností všechno potřebné pro další už nabytý vývin. Skutečně sdílená Síť je trvale společným všemi bytostmi vlastnictvím, přičemž až daný druh dospěje, je také přirozeně schopen Sám umělou Síť zřídit jakožto druh první svého druhu, neboť potom či dříve byla, je či bude jiným druhem zřízena umělá Síť, která se při vzájemném objevu spojí do společné prvním druhem zřízené. Důležité je však vědět, že takováto Síť je už odedávna daná samotným Světem se všemi svými záznamy, přičemž daný druh si zřizuje tu svoji umělou jen jako součást celosvětové Sítě a současně jako její nejvěrohodnější přizpůsobení, protože při úplném přizpůsobení už zůstane jako obyčej, jako památka a jako dokonalá vzpomínka pro kohokoli a to i druhům ostatním, kteří ji objeví dříve, než si ji sami v umělé podobě stačí vytvořit. Tato Hra je proto i výzvou všem.

Pokud jsou nějací nás sledující mimozemšťané na vyšším stupni vývinu a tudíž už i po dosažení vývoje, potom už mají možnost nám to oznámit, aniž by zasahovali do našeho myšlení - bez voje ale s dosaženým vývojem, přestože je tato myšlenka pouze v základu počatá, ale už i alespoň jedním člověkem nabytá a dokonce už i poznaná, neboť o ní zde psal jakožto, že ji také chápe Hrou pro souběžný jen hraný vývoj. Je přece zcela zřejmé, že když si na vývoj budeme pouze hrát a to do všech krajností, pak si jen dokazujeme, že krajnost je hranicí, hranou, hradbou, hrází, hradem, úhradou a jinou dokonalou náhradou za skutek vývoje.

Není-li tato výzva mimozemšťany zachytitelná, pak není jejich stupeň vyspělosti smyslů s myslí spojený tak dokonale, aby každému jako já člověku, který toto všechno o Síti všemožného sdílení jako novinku také poznal, poslali vždy stejné znamení. Každý ho pak může zapsat do poznámky k tomuto článku, což může popsat jako Hru, hru, skutečnost nebo Skutečnost. Ve výchozím stavu je to pouze dle obvyklé převahy ze všech, kdo poznámkou přispěli se začleněním své poznámky, přičemž u těch kdo začlenění neuvedli, jakoby uvedli v daný okamžik ten nejobvyklejší stav, jenž je možné přečlenit jen nově nejobvyklejším stavem jiným.

Naopak, je-li to možné alespoň podvědomě, ať zdroj vlastního života i každému mimozemšťanu vyšle se stejným poznáním jedinečné pro život nijak neškodné znamení zjistitelné důkazně zařízením, přes které lze smyslem znamení vnímat. Člověk i jiná bytost rozumějící, všechno toto nejen chápe, ale už tomu též rozumí.

Vlastní poznámka: ve Hře Skutečnost začala tak, že Slunce vyslalo něco …

120

190403 Každému objasnění jevu říkáme objev, jehož vlastníkem je přímo Objevitel. Ten kdo však jakoukoli část objasnění opakuje, nic neobjevuje, ale jen svým výkladem připomíná danou část objevu. Takový opakující člověk – Opakovač podle nepřirozených zákonů nemá právo bez souhlasu Objevitele však cokoli opakovat.

Vyspělá bytost, která však rozumí všem potřebným přirozeným zákonům, bohužel mezi lidmi doposud nežije a pokud žije, tak o něm skoro nikdo neví, ale může to být už nějaký mimozemšťan – Mimoň. Pokud to však Mimoň není, potom je to člověk rozumějící jen něčemu z toho všeho potřebného, protože jiný člověk zase rozumí něčemu jinému avšak všem také potřebnému. Oba či více takových tvoří rozumějící člověčnost, což doslova znamená nositele člověka, který však žije věčně jen prostřednictvím vlastního členitého vědomí.

Člen určitého věku je jedním z ploditelů dalších členů dalšího věku, jemuž předává dědictví přirozenou cestou od předků avšak současně i jednotkově novou součást celé členitosti dědictví od sebe a to i stejně jako odlišné jednotkové dědictví od druhého plodiče. Člověk se vyvíjí už z mnoha předků, avšak z předem určitého počtu, pokud chápeme člověka pouze tak, že se vyvinul ze zvířete. Takový omyl v myšlení lidí by nás však dovedl jen do věku, kdy se už všichni pralidé se všemi vzájemně po všechna pokolení zkřížili, takže už není nic nového, co by se mohlo více křížit. Člověk tak v určitém řádu předků dospěl v poslední druh lidí.

Mnohem lepší je předpoklad ve věčnosti se stále vyvíjející dle všech možných členitostí, co jsou v celém Světě možné jakožto smysly přímo vnímatelné a navíc s myslí nepřímo vnímatelné, protože Svět nevypadá přesně tak, jak ho pouhými smysly vnímáme. Skutečnost naše smysly různě mámí, což Mimoňi už vědí, neboť mají k tomu už také dostatečně vyvinuté smysly s myslí spojené. Možná je to proto, že se Mimoň dožívá mnohem delšího věku, přestože se rodí se schopnostmi jako Člověk a též žije v prostředí obdobném. Mimoň tak má už jen přirozenou výhodu v delším životě, během něhož porozumí jen mnoho více z přírody.

Člověk se liší od Mimoňe pouze v jediné smyslnosti - nevážící si čas jakožto všem stejně měřitelná měna, kterou nelze s jiným měnit jinak než vlastní činností mezi sebou avšak poctivě. Až toto člověk pochopí jako Mimoň nebo už také jako někteří málo nás z člověčnosti, uvědomí si, že během své poctivé činnosti avšak jen potřebné všem v okolí pro obvyklou životní úroveň, tvoří tak velkou úsporu času jiným, že mu to všichni tito za jeho poctivou činnost buď jen dluží, nebo už také jinou ale stejně potřebnou poctivou činností splácí.

Místo takto jednoduchých výpočtů, se snažíme stále jeden druhého okrádat, přestože si toto okrádání sami volíme a odhlasováváme ve společných zákonech. Takové zákony jsou však nepřirozené přímo dle výše objasněného objevu, kde je čas všem stejně měřený a tudíž bez jeho pokřivení, aniž ho mnozí „vědci“ mylně pokřivují, jedinou poctivou měnou nejen mezi všemi v člověčnosti, ale už také všude mezi takto myslícími bytostmi. Jestli se ostatní jakožto lidé od člověčna odklonění zpět nepřikloní, bohužel je budeme muset jako myslící bytosti spolu s Mimoňi, považovat za další druh od člověčna odkloněný. Tento druh však nechceme, aby byl jako zvířecí, a proto všem lidem doporučujeme alespoň umělou avšak všemi sdílenou Síť - ochranu.

Lidé kdekoli na Zemi, kteří se podle svých nepřirozených zákonů vzájemně okrádají, přestože takovéto okrádání nazývají mylně a předpokládejme, že také nevědomě, jinak, si takovou umělou Síť sdílí jako Hru, kde je tržní hospodářství podporované Trhačem, kdežto naopak přesně počítané jen sdílené hospodářství je podporovaní Sdíličem. Časová měna se vyjadřuje a současně počítá v obvykle vnímaném jednom okamžiku odpovídajícím však v převrácené hodnotě smyslem nám už běžně známém pro nejhlubší přízvuk (cize tón). Jednomu takovému okamžiku odpovídá proto i (síťová) jednotka měny, uváděná jen jako jednotka či měna.

Každý stejně trvající okamžik poctivé činnosti má hodnotu jedné měny, přičemž mezi okamžiky činnosti se vyskytují i nehodnotné okamžiky, během nichž se nic neničí, ale třeba jen zbytečně čeká a proto se jedná o nečinnost. Nebo se během nehodnotných okamžiků něco potřebné ničí proti-činností s protihodnotou ale pak se to zničené napravuje činností s hodnotou jakožto pravo-činností, jež je však stejně poctivou činností jako ostatní potřebná hodnotná činnost, kterou lze značit už samočinně s upřesněním už i jako levo-činnost.

Protihodnotu páchá buď nevědomě nezkušený jedinec a to většinou (zlevidla) při učení, kdežto vědomě páchaná protihodnota je většinou (zpravidla) zlým činem a tudíž zločinem určitého zlého člověka. Zbývá vysvětlit menšinu nevědomě a vědomě páchající protihodnotu. Vědomě se páchá také zlo avšak současně omluvené podle špatných lidských zákonů, takže se jedná současně o podlost. Naopak nevědomě se jedná o nešťastnou náhodu z nedbalosti, nepozornosti ale i z nepředvídavosti například před živelnou pohromou.

121

Když si to shrneme od nejhoršího, tak protihodnotu páchá Zločinec, Podlák, Nešťastník a Učeň. Takové pořadí je však dle přirozené škodlivosti od vědomé k nevědomé, což přesně takto míní i každý Sdílič, kdežto Trhač bude tvrdit, že Podlák a Nešťastník mají své zařazení opačné. Takové opačné zařazení je však taktéž přirozené, ale pouze pro Podláka, který se z přirozeného pudu sebezáchovy brání tím, že se začleňuje jinam, než ve skutečnosti patří. Podlák vždy bude chtít řešit nejdříve cokoli jiného než podlosti, což je přirozeně dobré pouze u zločinnosti. Toto se projevuje už u zákonodárců, kteří jsou taktéž přirozeně omylní, přestože si uzákonili své a to i všem platné zákony včetně špatných jako nadřazené nad všemi i nešťastníky ale i učni.

Zde se nijak zákonodárci neobviňují, ale naopak se jedná stále jen o Hru, a proto se vysvětlují podmínky pro Hru i se zákonodárci, kde Mimoň na Zemi porovnává přirozenost celosvětovou s pozemskou, jen proto, aby mohl celosvětově prohlásit; zda Člověk má či stále nemá soulad se společným vědomím jako Rozuměč. Společně celému Světu vědomí je jednoduše jen Rozum, a když tomu bytost rozumí, je proto i Ruzuměčem. Pokud tomu bytost ještě nerozumí, ale už přesně tuší dle všech potřebných znalostí, co tímto Mimoň míní, potom jen chápe jako Chápač. Pokud to však ještě nechápe, ale už vše potřebné znalosti má, je Znalcem. A když ani všechny tyto znalosti nemá, je jednoduše jen Bytostí. Než se však bytostí zrodil, byl počat jako zas Počateč, který jako Bytost stále nevědomá sama sebe se zrodí do vědomého prostředí, pak už s různými znalosti jakožto základní část vědomí bude Znalcem, potom už začne chápat souvislosti mezi znalostmi jako skladbu neboli další část vědomí a uvědomující si sebe jako Chápač a až potom vše chápané chápe stejně jako všichni ostatní chápači, čímž začíná rozumět tomu, že Rozum je jedním slovem, společné celému Světu i tato další část vědomí. Až nyní pokračuje jako toto vše dosavadní jen část první Myšlenky avšak současně se všemi dalšími částmi první Myšlenky, v níž jsou všechny podrobnější části - myšlenky pouze jako skladba všech dostatečně vyvinutých smyslů s myslí spojených jednak dle všeho dosavadního nevědomí i vědomí a pak také dle tohoto vědomí první Myšlenky obsahující podrobnější různě poskládané už jen pomocí pojmů.

Takto se uvědomující bytost je už také Mysličem, přičemž může být i Myslitelem dle nějaké podrobnější myšlenky, který si ani nemusí uvědomovat souvislosti s prvotní Myšlenkou. Tady se však jedná už i o další část společného vědomí, které se vysvětluje souběžně i těm, co si ho neuvědomují. Kdo si však umí už také toto uvědomovat je Uměčem jakožto už i další část (vždy společného) vědomí. Uměč je vyspělý přímo myslí v tom obecném pro prostší až po to zcela prosté avšak jen obecně pro každou složitost i podrobnější až po ty drobnosti konečné avšak už i naopak jen obecně pro každou drobnost i tu složitější až po tu složitost konečnou, neboť také jedinečnost může obsahovat dvojnost, trojnost či jinou vícenost až po konečnost či naopak jedinečnost je obsažena ve dvojnosti či v jiné vícenosti ale též až v konečnosti. Nositelem jakéhokoli určitého členění je však vědomá soustava číslem objasněná jako množství, pořadí či jiné začlenění stejného, postupného, násobného, mocninného či jiné členitosti bodově, přímě, plošně, prostorově či jinak soustavně ale také různě po znacích, řádech, úrovních, vrstvách či jinak smysly s myslí různě soustavami pospojované.

Umění jakéhokoli takového ale i jiného doposud nám i nevědomého pospojování je pouze v Síti čísel, jež odpovídá dle vzoru celého Světa, v němž se vyskytují i stejné soustavy, jako třeba stejné prvky, které nám pomocí čísel nepotřebujeme stejně nějak složitě stále jako Opakovač vyjadřovat, protože nám stačí vždy jen jednou takovou soustavu v Síti čísel objevit, a potom na místě stejného výskytu na prvotní objev Objevitele místo stejného opakování Opakovačem objevu Odkazovačem odkázat. Už také pouhý způsob samotného pospojování v Síti čísel může být nějak se opakující, na což stačí opět jen znovu odkázat, kde následnosti pospojování jsou pochopitelně také stejné nebo dle jiného členění zase jinak stejně odlišné. Zpočátku se bude všechno jevit jako složité, jenže když si v určité oblasti všechny údaje necháme začlenit jen tak jak na ně narazíme či je poznáváme, objevíme výchozí stav, který můžeme dle objevu lepšího hned přečlenit, přičemž výchozí zůstává už jen jako památeční záloha prvotiny včetně Objevitele ale i pro případ poškození.

Umění myslitelů je pouze ve skládání pojmů, kde každý pojem pojímá také vlastní objasnění pomocí jiných pojmů až nakonec už samočinně dle vlastního pojmu, protože každá soustava má přesně sobě vlastní soustavnost. Není možné, aby soustava neobsahovala pojem, který je soustavě vlastní jakožto název znaku, kterým se soustava také vyznačuje. Jedinečnost znaku nebo více znaků pro jiný řád nebo více řádů pro jinou úroveň nebo více úrovní pro více vrstev je už také s konečnou vrstvou celým prostorem, který však je jiný ve smyslu slova skutečným než neskutečným. Mezi neskutečné prostory patří přirozeně nejdříve vědomé sny, neboť bez nich si neumíme představit žádné nesněné avšak jakoby živě vidiny z opojení čistou myslí či jinak.

122

Pokud všem znakům obecně přičleníme jedničku 1, potom jsou řády pro 2, úrovně pro 3, vrstvy pro 4 a všechny různé způsoby pro vnímání či vňémáňí prostoru pro 5. O šestce se už dá pochybovat, pokud si opět nepředstavíme jako počátek tvoření znaků, bytí tvoření řádů, znalosti jako tvoření úrovní, chápání jako tvoření vrstev a rozumění jako tvoření prostorové smyslnosti, neboť následují smysly spojené s myslí pro 6, což je myšlením avšak všem stejně myslícím jakožto společnost pro další vyvíjení smyslů s myslí a tudíž pro 7 jakožto umění se učit a pak zkušeně používat vyvinutých cítění (smyslů s myslí). Když už se naučíme nějak smysly zbystřovat s myslí jako třeba pomocí nějakého občas vyskytujícího přírodního jevu, který se naučíme napodobovat však i pomocí hry sdíleného síťového zařízení, časem dosáhneme umění vlohově dědit pro 8.

V současnosti jsme různými pořady přímo zastrašování nějak zaostalými mimoňi jednajících na rozdíl od našeho vyspělého Mimoňe však násilně jako zločinci, podle jako chytráci, hloupě jako nešťastníci anebo nezkušeně jako učeni. Jenže ve skutečnosti, než by takový Zaostalec k nám tak daleko přiletěl, zločinci by se navzájem pozabíjeli, chytráci by z blbých nápadů na různé nemoci vymřeli, nešťastníci by se raději vrátili a zbývající by měli tolik moc času, že by z učňů vyspěli nejméně už na našeho Mimoňe. Stačí si jen představit současného člověka, který ještě ani neobjevil nikde nikoho, koho by mohl napadnout, ještě si nepostavil dopravní prostředek a natož aby vymyslel nějaké zařízení, které by ho během cesty zmrazilo. Už jen to slovo zmrazení nahání hrůzu, avšak hrůza není v tom zmrzlém stavu, ale v době, kdy by se člověk mohl vyvíjet, ale místo toho zvolil stav zmraženého ne-vývinu. Stav svého zmražení může skutečně napadnout jen nějakého Zaostalce, neboť kdo jiný už v dnešní době pra-myslí jen na sebe, což způsobuje neustálé zaostávání za těmi, kteří myslí už v dnešní době vzájemně na sebe alespoň ve skupinách. I takové myšlení je však už staré.

Nové myšlení jsme si už vysvětlili, a pokud má člověk před sebou velmi dlouhou dobu, je nepřirozené celou dobu prospat. Vždy je lepší spát jen, když je člověk unavený a bez přerušení po dobu do přirozeného vzbuzení. V bdělém stavu je potom možné sledovat okolí a jeho změnu a případně hledat všechny možnosti přizpůsobení, protože každá neznámá avšak potřebná změna je zcela novou možností i k dalšímu vývinu.

Nešťastník se tak může začít konečně už seznamovat se vším, co bude v blízké či vzdálenější budoucnosti potřebovat. Nemusí se hned učit. Učení je dokonce nedoporučované do doby, než si člověk osvojí vše Hrou alespoň do takového stupně, kdy samotná Hra oznámí, že je žák už taktéž připraven se určitému oboru učit. Hraní je však pro děti nebo po činnosti třeba jen obecné dělnické nějak všem potřebné. Jednou z činností je však i slovní skládání jednotlivých prostších pojmů do pojmu jednoho obecnějšího, drobností do složitosti či jedinečností a jiných více-ností do ještě více-nosti či konečnosti. Jiným postupem ale pořád stejné činnosti je slovní rozebírání jednotlivého prostého pojmu na pojmy obecnější, drobnější na složitější či jedinečnost nebo nějaká více-nost ještě na větší více-nosti či konečnosti. Skládat a rozebírat je však možné ještě opačně a stále v zájmu dobra. Až potom je možné skládat či rozebírat zase jinak opačně znamenající ale v zájmu zla.

Vysvětlit si to můžeme na stavbě. Například, dobré je stavbu potřebnou stavět a nepotřebnou nestavět a pak nepotřebnou rozebrat a potřebnou nerozebrat. Zlé je stavbu potřebnou nestavět a nepotřebnou stavět a pak nepotřebnou nerozebrat a potřebnou rozebrat. Údržba stavby je potom zase jiná vnitřní část stavby, přičemž je dobré, udržovat jen to rozpadlé a potřebné nebo naopak neudržovat to rozpadlé a nepotřebné. Naopak je zlé, neudržovat jen to rozpadlé a potřebné nebo také naopak udržovat to rozpadlé a nepotřebné. Tento příklad ukazuje potřebu s nepotřebou prostupující všude už jako pouhé prostředí; před stavěním, a pokud se postaví ať už jako potřebná nebo nepotřebná stavba, je opět při každé údržbě a pak i při bourání.

Všechny potřeby však mají vliv na prostředí, v němž se dané suroviny těží, převáží, zpracovávají, skladují a pak i spotřebovávají a to nejen přímo, ale také nepřímo avšak s provozem přímo související dané suroviny.

123

Lichva souvisí původně s pojmem půjčka avšak na jakýkoli úrok nebo za jakýkoli jiný zisk. Později se však už jen zřídka půjčovalo bez úroků, zpravidla jen mezi blízkými příbuznými, takže zlevidlo mezi neblízkými příbuznými už nepoužívané se uměle zákonem změnilo na pravidlo zcela opačné. Lichvářství bylo už tak běžnou záležitostí, že se lichvaření stalo vzájemným soupeřením o dlužníky, což muselo zákonitě dospět až do takového stavu, že museli být uzákoněny nějaké meze jakožto nenulový kladný úroky, který pojem půjčka vzhledem k lichvě upravuje tak, že se za lichvu už nepovažuje jen nulový úrok, ale také úrok až po uzákoněný jako půjčka, které se už „uměle zakazuje“ zákonem říkat lichva. Levidlo je znásilněno pravidlem.

Zde je chápaná pravá půjčka mezi blízkými a levá půjčka mezi neblízkými věřiteli s dlužníky vždy bez úroků (ne-lichvářská půjčka), protože všem půjčkám s úroky se říkala zkráceně lichva. Kdyby nikdy nedošlo ke zkrácení, říkalo by se jí lichvářská půjčka, kde lichva původem od lichého čísla, značí nepárové (dříve cize liché) jednání, kde jedna strana ze dvou se dělí nerovně, protože když nepárové číslo rozdělíme na dvě části, potom lichváři zůstane vždy o jednotku víc. Pojem pár určuje stejné dělení, a proto vznikl pojem partnerství, přestože v dnešní době je pravidlem (násilně změněné levidlo), že partneři musí mít dohodu o nestejném dělení. Ve skutečnosti to dle přirozenosti však partneři nikdy být nemohou, neboť to jsou pouze Dohodníci.

Partneři nikdy nepotřebují mezi sebou žádnou dohodu ani smlouvu, ale jen když jsou dva, protože pro jiný počet by byl opět samotný pojem pár násilně změněn, takže by pravidlo zůstalo jen pro dva, kdežto jiné pravidlo násilně změněné levidlo v pravidlo bylo znovu objeveno a nyní ho je potřeba opět začít používat. Levidlo se dá proto vymezit nepřirozenou změnou části pravidla, které jako jiné pravidlo chybně používáme. Chyba je myšlena jako nerozumění pojmů dle původního významu, který nyní používáme překrouceně tak, že mu už nerozumíme, přestože ho můžeme stále dobře ale jen v určitých částech chápat. Takové chápání jen v částech, je samo o sobě zase po chápání dobrém, jež je už zase pochopením ve špatném slova smyslu.

Levidlem je pojmově změněná část původního i jako pouze předcházejícího pravidla, kterou používáme jako zcela jiné uměle stvořené pravidlo. Je přece vždy přirozené, že když změníme význam určitého pojmu, nastává ve vzájemném dorozumívání vždy větší zmatek, než byl do změny. A pokud původní pojem udával přesně jednoznačně zvláštní pojem tak jako každý určitý číselný znak, potom nastává touto změnou zmatek prvotní. Každou změnou ovlivňujeme význam dvou pojmů a to měněného pravidla a jemu odpovídající části vyjádřené jiným pojmem (půjčka a úročená půjčka jakožto lichva), kterou vymezujeme změnou jinak, čímž samočinně ovlivníme změnu zbývající části pravidla, přičemž touto změnou odhalujeme samočinně levidlo, o němž se pochopitelně stále nemluví, protože se mluví o změněném pravidlu jako jen pravidlo a o změněné části pravidla zase jen jako o část pravidla avšak nějak složitějšího než původně (o úroky od meze).

Levidlem však není nějaká část pojmu jakožto jiný pojem, protože levidlem je pouze takovéto odhalení odpovídající přirozenosti ve smyslu slova takovém, že ani pravá ruka není pojmem ruky jako takové, ale je to její určitost zcela daná oproti opačné jiné ruce stejného jedince. Pravidlo je také jen určitost stále se opakující k určitému pojmu, kdežto levidlo je naopak jakousi samočinnou ochranou pravidla, protože když takové pravidlo ve smyslu pojmu změníme na nějaký nesmysl, je samotný výklad nesmyslu jakoby levidlem. Pravidlo s levidlem si nijak neodporují, ale naopak vzájemně doplňují, protože když je pravidlem přesně daný pojem (pravá ruka to zvládne sama), potom je levidlem dokonalost pravidla (levá ruka odpočívá). Když je však pravidlem nějak změněný daný pojem (pravá ruka to sama nezvládá), je levidlem vysvětlení přímo nedokonalosti pravidla (opět jen samočinně doplňuje pravou ruku). Pravá a levá jsou pouze pojmy pro značení strany tak jako pravidlo a levidlo jsou pojmy pro vzájemné doplňování se při přirozeném opakování.

Kdybychom pravou stranu znali jakožto levou, potom by stále stejně zase levidla samočinně doplňovala pravidla a stejně, kdybychom jinak naopak; jen význam pravé ruky měli na levé ruce, pak je to pořád beze změn. Až když zaměníme samotný význam pojmu pravé s levým, pak už pravidla samočinně doplňují levidla. Že jsme si zvykli nebo také zlozvykli zrovna na pravou stranu, od níž jsme si odvodily také práva a také jiné pojmy, mohlo být zpočátku zcela naopak ať už stranou, nebo zase jinak naopak přímo samotným pojmem, nebo současně tak i tak naopak, takže by byla pravá strana na dnešní vnímané levé straně, ale současně bychom si zvykli či zlozvykli na levou stranu, která by však byla dle předešlé výměny na dnešní pravé straně.

124

Tímto se pouze objasňuje, že nezáleží přímo na slovu, ale na významu slova, což víme, že je pojmem, neboť slovo pojímá daný význam, který může pojímat i jiné slovo přesně stejně a to nejen proto, že je cizí.

Stačí jen, když si dva jedinci stejného národa stejným jazykem mluvící nerozumí stejně ve stejném slově, protože si ho jeden zaměňuje za jiný pojem než ve skutečnosti slovo pojímá. Dokonce je možné, že danému slovu nerozumí přesně ani jeden z obou jedinců, což se děje vždy při používání cizích slov a to včetně těch převzatých. S národními slovy se stěží dorozumíme jen, když jsou málo používaná na veřejnosti, neboť mnozí na jejich význam už zapomínají a tak si ho občas vysvětlují zcela jinak, než je to původně přirozené. Nejhorší na tom je, že doposud není žádný slovník s přesným významem původu předpon, přípon ale také koncovek, neboť ten původní je potřebné se znovu naučit a užívat v přesně daném významu i u jiných slov.

Jako slovní základ s významem však radosti, zábavy (za bavením), vzrušení (v a současně z rušení) avšak bez pracovní činnosti si zvolme třeba pojem Hra. Každá hra má v konečné části alespoň jednoho účastníka jakožto hráče s výhrou výherce. Ostatní buď hrají dále, nebo hru vzdávají, nebo prohráli (proherce). Hra se zpočátku rozehrává na hranici obou družstev a hraje se po hrany hřiště, čímž je hřiště vyhraněno hranicí, ohradou či hradbou, což nás přehrává do dějin, kdy si mnozí hráli v hradech chráněni hradbami proti všem ostatním, kteří si hrát nechtěli, avšak byli na hřišti jako hračky mezi hráči v různých hradech zahrávající si o život nejen svůj ale také hraček. Někdy je účelem hry i násilné vyhranění si svého území, na němž si však už bezvýhradně vládne, kde hračky hradí veškeré náklady na hru, přičemž hradební pán uhrazuje náklady na válečníky, které uhranul z hraček k poslušnosti jakožto hráče. Hračky má dále jako náhradu pro další hráče. Další pojmy pro hraní jsou; hrazda, přehrada, herec, veselohra, zahrada, obehrát, souhra, (za)hrabat, …

Ve srovnání s jinými pojmy avšak se stejnými předponami zjišťujeme, že předpony už ztrácí svůj původní význam. Často se vyskytuje slovní základ s různou vzájemně si odporující předponou ale už nepoužívanou v takovém významu. Například dva pojmy výdej a prodej (dle vzoru výhra a prohra) jsou si vzájemně opačné, jenže místo výdeje používáme nesmyslně k prodeji nákup a naopak místo prodeje opět nesmyslně k výdeji náklad. Dobře je ve skutečnosti souvislost s měnou jakožto její výdej za zboží, které druhá strana prodává.

Nesmyslně používáme také pojem přípona, protože obecně samotná přípona „při…při“ připojuje všemi způsoby spojení a tudíž je možné i připojení vepředu. Přípony slovní jsou přední před-pony a zadní za-pony.

Aby se mohl člověk ve všem vyznat, a přitom nepotřeboval všechny znalosti, musí už nejen znát, ale také chápat určitou síť v Síti ale taktéž stejnou síť dle vzoru Sítě, přičemž takovým přirozeným Vzorem je Síť čísel. Člověk nikdy nechápe nic víc, než co si vědomě umí či uměl (podvědomě) jako čísla přirozená pospojovat. Každý pojem je jednoznačný třeba už jen v nějaké maličkosti, kterou nevnímáme u dvou různých slov, přestože se mylně domníváme, že mají stejný význam. Už jen každé cizí slovo překládané do národního jazyka jako jinak psané slovo, a mylně považované za přesně stejný význam, má vždy ale jen méně či více podobný význam, protože vznik takového slova méně či více nebyl stejný jak u cizího tak u národního slova.

Čísla však všechny myslící bytosti nejen znají, ale také chápou stejně, stejně jim rozumí, přestože je jinak nazývají a dokonce stejně pomocí nich zapisují vzorce jakožto myšlenky, podle kterých umí počítat různé nepřesnosti, avšak odchylky jsou někdy tak malé, že je pokládají už také za zanedbatelné. Jenže přímo tyto zanedbané maličkosti schází k dalšímu vývinu smyslů s myslí. Porovnat to můžeme asi s tak stejnou titěrnou a současně potřebnou důležitostí, s jakou se všude ve vesmíru vyskytuje život. Dokud si neuvědomíme, že tím životem v celém Světě jsme zatím jediní, a stejně tak dle tohoto výskytu také ty naše myšlenky celý Svět stejně potřebuje, tak si nedokážeme ani představit, co všechno ještě máme před sebou, před společným ale také každého z nás osobním vývinem. Dnes však už mnohé známe, mluvu a písmo dokážeme téměř sladit, čísla máme téměř dokonalá, známe až nesmyslně moc vzorců ale stále nám schází soulad všeho v jedné Síti.

Zpočátku stačí Síť alespoň něčeho známého dokonalého v obecnostech, čímž je Síť čísel avšak s nulou už jen jako prostředí, které v různých hrách lze považovat i za číslo nějak své okolí znetvořující asi tak jak nám znetvořuje naše vnímání skutečnosti přirozené prostředí. Každé takové znetvoření je však ve skutečnosti jen neobjasněným a tudíž skrytým objevem ať už nějak obecně či jen v samotné prostotě (takto obecně) mysli.

Mimo-s-myslovým vnímáním je jednoduše jen myslovým vnímáním čili myslí, s níž jsou smysly spojené zase pro smyslové vnímání, bez kterého je myšleno vnímání čistě číselných před-stav a před-pokladů pro

125

myšlenou určitost (stav či poklad) ale jen obecně a současně prostě. Když nemluvíme o smyslovém vnímání ale naopak o nějakém jiném, tak se vždy jedná o vnímání myslí, neboť současně také bez mysli už žádné vnímání není možné si ani představit, a to ani v případě opuštění těla (s mozkem) a vnímání jen (vz)duchem.

Člověk, který se stal kdysi dávno nejslavnějším, nebo alespoň nejznámějším, musel umět zázraky, nebo něco jiného, co jako zázraky v té době vypadalo. Řešení vypadá jako …

1 1: v Moudrosti je všechno ostatní1. 26: v Moudrosti je skutečně všechno, a proto ji mnozí v ní jakoby zevnitř vnímají i jako Boha2. 27: před vnímáním je nevnímání, a tudíž ani nevěření, což se děje u zvířat z víry odkloněných3. 28: kdokoli se z členitosti věčné zatím neodklonil, se v Moudrosti upozorňuje na odklonění od

člo-věčnosti a to také klidem k lidem4. 2λ: nezájem není lhostejností; naopak lhostejnost je daná nezájmem o společnou potřebu,

kterou vždy bylo, dnes stále je a potom vždy bude vzájemné sdílení ve všem pro život5. 39: veškerá vědění jsou všem zdarma, neboť se tak umožňuje nejrychleji všem to, co potřebují

vědět pro vědění nová (objev jeho trvalým vlastníkem – objevitelem)6. 3λ: objev nemá mít žádné jméno, ale naopak má mít nový pojem odkazující na vznik objevu7. 42: každé dobré právo má současně samočinně dobré lévo, což platí i naopak, neboť se jedná o

dvě přirozené dvojtky jedné dvojice stejně jako o soulad dvou vlastních rukou jednoho jedince2 3: je vždy moudré upozorňovat na nemoudrost

1. 5: po vinu je povinnost všech upozorňovat jen dle postupů v Síti na obcházení upozornění2. 6: po vině je povinnost v odškodňování škod osobně napáchaných obcházením upozornění3. 11: povinností zločince je hlídat přes Síť vždy třetinu dne současně jiné náhodně Sítí vybrané tři

zločince; občas jednoho odpočívajícího, častěji hlídajícího a soustředěně odškodňujícího4. 29: výstražným znamením je ubývající srozumitelnost jako i stráže nevědoucí proč a co stráží,

přičemž hlídka hlídá postup předem daný, kdežto stráž straší blížící se k obcházení upozornění, ale obránce už brání ostatní před obcházejícími a ochránce ochrnuje ty obcházející upozornění

5. 31: doposud jsme se učili sdílet tržní hospodářství, aniž jsme si uvědomovali, že trh je opakem sdílení a tak jsme se nevědomě podváděli, ale tímto se označil trh za vědomý podvod či zločin

6. 38: vše cokoli tržní, je pouze určitou zaostalostí (neschopnost přesného vypočtu řešení a pak ho umět sdílet) jako i kladení překážek (tajení řešení) nebo nevědomostí, která souvisí opět jen se zaostalostí včetně kladením překážek avšak už přímo pro nástroj sdílení, jímž je Síť

7. 41: objev pojmenovaný přímo podle jména objevitele ztrácí smyslnost s myslí spojenou přímo na pojem dle vzniku objevu, a stejně může ztrácet smyslnost objev podle názvu dané oblasti

8. 43: kdo mluví o právu bez léva či naopak, mluví vždy jen o polovině dobra, což je stále špatně, neboť mluví jen o smyslech bez spojení s myslí (slušňáci i „myslí“ vše jako roboti), nebo mluví naopak jen o mysli bez navazujících smyslů (čísla bez jakéhokoli označení smyslností - chytráci)

9. 44: obcházením čehokoli podle práva ale už i podle léva nebo přímo obcházením práva či léva je činností zlou a tudíž samočinně zlým člověkem stejně jako jednoslovně zločin zločincem

3 2: celý Svět se různě přetváří tak dlouho až je stvořen život nevědomý až vědomý si své obecné úlohy1. 17: přetváření se děje samočinně stále dokola: … od „velkého zhuštění“ jen s následným velkým

třeskem až po „velké rozptýlení“ do dokonalého klidu s následným velkým zneklidněním až ...2. 25: Bůh se nikdy nemýlí, avšak člověk ho ještě neumí tak dokonale vnímat, aby mu hned dobře

ve všem rozuměl a jinak věděl o všem (včetně o božském), čím dává všude všem svá znamení3. 37: když mluvíme o zboží, jedná se současně vždy o suroviny a proudy dané z Boha, bohatstvím

se mnozí lidé doslova hrají na Boha, pojmem „proboha“ se vyjadřuje vlastní nevědomost avšak s otázkou pro Boha a cokoli boží je jen údivem nad něčím přirozeným vnímané nadpřirozeně

4 12: sdílením se moudře nahrazuje cokoli tržní a jinak ne-jedno-osobně nesdílené zájmy či potřeby1. 32: jakákoli náhrada je pouze na Hru, která se vždy hraje pro výhru s lepším životem všem, což

je cena mnohem lepší než cokoli jiné

126

2. 33: lepší život všem; značí nejdříve uvědomění si přirozeného postupu a to třeba dle číselného označení, ale jinak samočinným než nesamočinným, neboť každý chápe tak či tak či (po)dle …

3. 34: kdokoli staví překážky dobrým postupům, jedná v zájmu trhu a současně proti sdílení4. 35: takové překážky lze však obcházet nebo odstraňovat, což je v obou případech na náklady

(ne)známého stavitele překážky, přičemž stačí tyto náklady v Síti jen všem zveřejňovat, protože takové náklady má hradit bez prodlení stát, ať už je či není schopen najít stavitele překážek

5. 36: překážkou může být už jen špatný zákon nepřirozeně vydaný a odporující přirozenostem třeba už jen z důvodu nesrozumitelnosti v pojmech chybně vymezených či s neúplným výčtem všech pojímaných položek či jen cizími slovy (včetně slov převzatých) udávaných

6. 45: každý poctivý člověk má přirozené právo obcházet či odstraňovat překážky ale ze slušnosti jen pokud takové právo není současně v rozporu s nepřirozenými zákony, neboť i jinak má po-řád dál přirozené a též samočinné lévo obcházet či odstraňovat překážky, což je možné jen Sítí

5 4: přirozenou Síť objevujeme nejdříve v náhradě za přizpůsobenou část sdílené Sítě umělé1. 9: každý má v Síti jeden svůj osobní účet, přes něhož provádí vše co je v Síti možné, přičemž má

dovoleno číst veřejné záznamy z kteréhokoli jiného účtu, kde ale nechává samočinně své stopy2. λ: Síť obsahuje trvalou paměť, jež nelze nijak zničit ani změnit, ale jen doplnit o další údaje, a

netrvalou paměť, kterou lze různě i s určitým zpožděním přepisovat, mazat a jinak s ní pracovat3. 14: v celém Světě je vždy pouze jediná všemi sdílená umělá Síť (dále jen Síť), přičemž více svých

částí nemusí být z důvodu vlastní (všech částí) zaostalosti stále propojena4. 13: umělá sdílená Síť se zakládá tak, že se vyhledá „sdílená Síť“, která může mít v sobě už také

způsob vzájemného propojení své části Sítě s jinou částí Sítě ale jen tak, aby obě části využívaly všechny možnosti účtů obou částí, neboť jinak se nejedná o sdílenou Síť ve všech způsobech

5. 15: neschopnost vzájemného propojení všech částí Sítě je z důvodu zaostalosti vývojářů Sítě6. 16: zde je výzvou objevitele Sítě ke všem vývojářům, aby už též používali od samotného vzniku

Sítě u každé položky prvek pro samočinné spojení se stejnými položkami v části Sítě jiné nebo se tam takové položky samočinně zavedly a tudíž i naopak, bylo možné je ve své části zavést

7. 18: položkou je míněno číslo v části Sítě čísel, a protože se jedná pouze o propojení dvou členů, jedná se o dvojkovou soustavu, kde je jedničkou položka části Sítě, z níž se spojuje jiná část Sítě

8. 19: také jedna ze dvou položek je první, přičemž obě mohou být spolu jinak položkou, i stejnou nebo naopak navazující stejně jako jedna s opačnou nějak (ne)souběžně či (ne)vzájemně v sobě

9. 1λ: schopnost vývojářů zřízení (cize software, program, aplikace, skript, plán) ještě neznamená schopnost vývojářů zařízení (cize hardware, …), kteří takovýto prvek jednoduše vytvoří jako součást zařízení čili jednotka složená ze dvou dvojtek dvěma způsoby a tudíž přesně dle vzoru prvku přírodního jako těžký vodík obsahující dva prvky obyčejného vodíku, kde jeden je uvnitř

10. 21: dosažením dokonalého zařízení bude přímo přírodní jedna částice takového prvku avšak v zařízení tak svázaná, že bude jako jednotka stálá dokonale chráněná před rozpadem na stálý vodík a nestálý vodík dále se rozpadající na své dvě částice, přičemž i jiné jednotky jsou možné

11. 22: představa dokonalého počítače je i v tom, že bude obsahovat všechny přirozené prvky jako jednotky, které se vzájemně avšak opět přirozeným způsobem samočinně svazují ale i naopak rozvazují a to i naopak nesamočinně avšak přesně určitým přirozeným způsobem = Síť Vzorů

12. 23: vzorem dokonale stejného avšak i vzájemného svázaní čtyř bodů (jako vodíků) v prostoru dle společného středu (uhlík), je jedna částice takzvaného bahenního plynu (cize metan), kde si jsou všechny čtyři body skutečně vzájemně dokonale 4vztažné (i 1stejně i 2odpovědně i 3rovně)

13. 24: jiným vzorem avšak jen pro vzájemnou 2odpovědnost (i 1stejně) dvou bodů je dvoj-kyslík6 7: nejdříve je vše v Moudrosti zaznamenané (očíslované) a doplňované (neočíslované, protože je to

zatím tak složité a mnohým nesrozumitelné, že to nikdo nevyřešil ve skutečnosti) do Sítě jen obecně1. 8: doplněné údaje lze odlišit i po dnech tak, aby si každý mohl zobrazit pro daný den vše, co už

bylo doplněno, přitom se nezobrazí vše, co ještě nebylo doplněno (zatím je odlišení jen barvou)2. 49: obecné je i to základně prosté pro vše obecnější až nejobecnější (jen pojmem Moudrost)

127

3. 4λ: samotná obecnost jakožto nositel obecna (cize politiky) či obce, je vysvětlována obecníky (cize politiky) už odchylně od obecnosti původní jen proto, že obecníci cizím slovům nerozumí

7 46: potom je možné vše obecné různě přeřadit i jinak přečlenit sám pro sebe na nejvhodnější stav1. 47: dle všech přečlenění je možné to svoje používat i kýmkoli jiným přímo ve stejném zájmu2. 48: každý jiný zájem tvoří už také samočinně i jiný obor a až s ním související možné potřeby

8 51: seznam a výklad pojmů:

190416 S čísly počítat umíme, ale už je neumíme ve stejném smyslu s myslí používat ve skutečnosti. Naše mysl je někdy omezena jen na čísla. Ve skutečnosti mysl zaostává s nepřesnými jakožto také s nepoctivými výpočty v mnoha případech stále za smysly už několik staletí ne-li tisíciletí. Zde jsou příklady vývinu a zaostalosti:

- Zaostalejším člověkem je ten co chápe možnost chytřejší jako lepší, než možnost moudřejší, přičemž více zaostává ještě ten, kdo chytrost používá pro svůj zisk (zisk vždy označuje nepoctivost), kdežto naopak zaostalejším není ten, kdo chytrost používá jen pro svoji obvyklou a přitom skromnou obživu (nemá zisk) ale jen proto, že stále ještě neumí nebo mu jinak není umožněné používat všechny možnosti moudřejší

- zde si musíme být vědomi podstatného vlivu chytrých na děti způsobující jim „vymývání mozků“- nepotřebujeme děti učit vyrábět zboží a současně lákat lidi, aby si zboží kupovali, ale potřebujeme

naopak učit děti vzájemnému sdílení potřeb a místo lákání učit děti zaplňovat činy mezery ve sdílení- nepotřebujeme děti doslova „oblbovat“ různými nesmyslnými hračkami, ale naopak potřebujeme,

aby si děti mezi sebou hráli třeba i přes Síť nějak smyslně s dětskou myslí na vývin dětí zaostalejších- nepotřebujeme, aby děti starší trápily (cize šikanovaly) děti mladší, ale naopak, aby je učily tomu,

co už sami dobrého umí a stejně byly učeny dětmi ještě staršími včetně dospívající už dospělými, což z opačného směru začíná u dospělých dobrým vzorem pro dospívající tak, aby byly dobrým vzorem pro mladší děti tak, aby byly … vzorem pro nejmladší děti už schopné vnímat ty starší jako vzor

- děti si mají hrát přesně takovou hru a s takovými spoluhráči a protihráči, aby se samy stihly včas rozhodnout, jakým oborům se při dospívání budou učit ve skutečnosti i stále stejnou nejlepší hrou

- vlastnictvím (jako i vlast) je vždy to co je vlastní dané bytosti či více bytostem, kdežto majetnictvím (jako i majetek) je to co daná osoba jednoduše má (užívá, drží, … svěřený mu i všemi i samočinně), a proto může být majetek osobní současně vlastnictvím společným, což zaostalejší člověk nemusí stále chápat

- myšlenka je vlastní vždy jen jedinému prvnímu vlastníku a to trvale a také neprodejně, protože myšlenku nelze vzít zpátky a dát ji později jinému jako znovu prvnímu. Naopak první může jen znovu zapomenutou myšlenku vysvětlit, ale vlastníkem bude pořád někdo jiný dříve první, a dokud není známý, potom ten současně první je stále jen jinak první (jako třeba ten, který první danou myšlenku do Sítě trvale vložil)

- zde je (už znovu zase prvním) samotná myšlenka sdílené umělé Sítě, v níž jsou všechny důležité záznamy neměnitelné od samotného tohoto počátku, a proto trvalé záznamy avšak pro různá taktéž neměnitelná doplnění ať už horší či lepší či návazná přímo a potom už také i nepřímo jen zde přímo k této myšlence

- pochopitelně, že to stejné doplňované je zbytečné opisovat či jinak napodobovat, protože postačí na to stejné odkázat ale už také naopak (pro rychlé vyhledávání a jiná procházení skrz záznamy), z toho stejného každý odkaz propojit

- když mluvíme o sdílené Síti, pak je vše s původním odkazem zde na tuto myšlenku jednak vždy samočinně přímo, ale současně i nepřímo přes nějaký jiný odkaz, z důvodu kterého o Síti mluvíme

- co je to „sdílená Síť“, se musíme proto nejdříve naučit, a stejný význam pojmu si osvojit už jen pro jednoduše „Síť“ s velkým „S“, abychom si to později nemuseli stále připomínat a přitom Síť odlišili od sítí dnes běžných, které obsahuje však Síť také nějak chybně zpočátku a potom už bezchybně

- veškerá propojení lze vysvětlit jako jedno-směrné a více-směrné odkazy, což běžně známe, aniž to mnozí ještě nechápou či jinak nevědí, že je to dokonale přesně stejné jako v Síti čísel avšak se všemi číselnými soustavami, kde žádná neobsahuje žádnou vyspělejší soustavu (naopak soustavy obsahuji dříve vyřešené soustavy už jako samočinnosti) jinak než jen jako později ale z vyspělejší soustavy přizpůsobený odkaz

1. o němž z dané soustavy nemusíme zpočátku ani nic tušit2. (vyspěleji ale jinak ze stejné dané soustavy na něho ještě nemusíme věřit, ačkoli tušíme, že tam je3. (ještě vyspěleji už na něho věříme, protože už známe takto jednoduchý odkaz opačným směrem4. (ještě vyspěleji už odkaz zde chápeme nějak více-značně, přestože známé znaky umíme skládat

128

5. (ještě vyspěleji rozumíme stejně i znakům dalším, neboť chápeme mezi nimi všechny ale skutečně všechny věděné souvislosti jako i v prvopočátku zatím „netušený odkaz“, jako i záložku či jinak

6. (ještě vyspěleji myslíme tak jak tomu rozumíme společným sdílením takto rozuměného nabývání společného vědomí jakožto Síť čísel avšak jen jako jedinečný nikdy nedokončený a přesto vždy s konečným číslem Vzor obsahující i samočinně všechno vědění pro něco nám přirozeně společné

7. (ještě vyspěleji – pro smysly s myslí jakožto moudrý způsob cítění všeho v okolí nejbližším ale až konečném a s uměním takto také smysly s myslí vyvíjet pro další konečno (vždy s novým cítěním jakožto i s novým smyslem s myslí spojovaného už i vědomě) až po naplnění konečna předchozího

8. (ještě vyspěleji se uměním už samočinně dosahuje vlohy, pomocí které se lze už i téměř okamžitě i samočinně vždy přizpůsobovat danému prostředí už i z počátku aniž tušíme odkaz – podvědomě

9. (…)))))))- sdílená Síť soustav ať už číselných nebo jinak přirozených:

- každý se osobně vyznačuje při své činnosti svojí skupinou zkušeností či jedinou zkušeností- každý může na svém účtu účelově vyznačit skupinu, k níž se připojují i jiní s různými zkušenosti.

Taková skupina může být něco jako pracovní- každá skupina má tudíž různé možnosti ve zkušenostech s určitou sílou každé zkušenosti, protože

v jeden okamžik může jeden člověk s více zkušenostmi o různé síle (nejobvykleji jakostní množství za jednotkový čas) provádět jen jedinou, přičemž v jedné skupině může být více jedinců se stejnou zkušeností i s jinou sílou, takže každá skupina má mnoho možností pro další využití a výpočty

- každý může navrhnout pro skládání v Síti v nějak určité oblasti soustavu s vlastností, na níž se přímo napojují přesně dle síťových postupů (akorát tvořených nebo už dříve vytvořených) různě pro různou dobu různé zkušenosti dané síly (výsledné skupiny) anebo i jiné vlastnosti (soustavy)

- taková vlastnost může být vnitřní jako soustava nebo vnější jako odkaz na skupinu- každá skupina je tudíž v dané soustavě po dobu určitou na tvoření soustavy, na dobu občasnou

pro údržbu soustavy a na dobu souběžnou pro spolupráci soustavy s jinou soustavou, čímž je daný určitý časový rozvrh v závislosti na jiné soustavě

- obecně se jedná o jedinou soustavu obsahující čtyři zkušenosti, kde každá potřebuje všechny tři ostatní. Všechny čtyři tvoří jedinou skupinu, v níž se vzájemně různě každý střídá jako potřebitel činností činitele tvořícího potřebné zboží dle nejlepších (nejúčinnějších v zájmu dobra) postupů, které si sami už též ve Hře objevují (výhra i samočinně činností či potřebou) a dále Hrou vyvíjí přes sdílenou Síť avšak soustav číselných pro vývoj mysli či soustav jinak přirozených pro vývoj smyslů

- obecněji se jedná o hráče tvořící postupy a jiné hráče, kteří se jen dle takových postupů vzájemně zavazují k obchodům, přičemž s blížením se doby obchodu se vyčleňuje na účtu potřebitele daná částka pro samočinný převod odměny současně s nákupem

- jednou z her je také ušetřit co nejvíce potřebitelům platby za používání postupů, a protože potřebitelé mohou platit i vždy nějak společně každému vlastníku postupu za každý okamžik vždy jen jednu měnovou jednotku, bude se Sítí pokud možno vyhledávat jednak to nejkratší ale stejně jakostní společné používání stejných postupů a pak se také bude všem činným dle tohoto a jiných skutečností také doporučovat určitý nejlepší a přitom nejlevnější postup

- hráči vzniká výhra jednotkové měny za každý okamžik použití vlastního kteréhokoli postupu tak, že při současném použití více postupů a více činiteli se tato jednotka rozčleňuje stejným dílem na každou činnost související se zbožím, což znamená i to, že když se během činnosti tvoří hodnota současně na větším množství zboží (převoz, skladování, …), pak se takový díl rozčleňuje ještě na všechno takové zboží přesně dle rozčleňování každé jednotky za činnost

- takové rozčleňování výhry je jen proto, že za každý okamžik může každý vyhrát přesně jen jednu měnovou jednotku, která však souvisí se vším zbožím, které platí potřebitelé

- v počátku je objev pouze prvního jedince, který počal sdílenou Síť zde tímto postupem Hry, potom už jsou v takové Hře různé hry dané první myšlenkou a současně v ní prvním postupem a současně použitým postupem bez ohledu na tom zda je to i ten první, nebo nějaký nejlepší, nebo i po částech poskládaný z následných postupů od více vlastníků, přičemž nějaká část může být pouhým odkazem na někde jinde stejnou část postupu - hry.

129

- Takže celkem se vždy jedná v každém okamžiku o výhru jednotky počínajícímu Síť, jednotky myšlenky, jednotky vývojáři prvního postupu dle myšlenky a potom i vývináři použitého postupu dle myšlenky, přičemž se jedná vždy jen o čtyři postupy, takže opět, když se jedná o stejného jedince, tak vyhrává každý za jeden okamžik vždy jen jednu jednotku

- do daného postupu lze však vložit i názornou ukázku přímo postup ukazující, dokazující a jinak upřesňující, přičemž naopak postupem lze takovou ukázkou měnit pohled, pohybovat se takovou ukázkou či přímo do ukázky vkládat nějaké jiné součásti postupu, čímž se propojuje postup se skutečným záznamem, přičemž ten použitý je jako další pátého postup

- v takové ukázce může být také jiná ukázka, jako třeba u údržby stroje je jiná ukázka pro výměnu nějaké části, což však jen znamená, že se jedna ukázka přeruší na nějakou dobu jinou ukázkou

- jiné ukázky, jako třeba jen pro hraní dětmi a jiné získávání znalostí či jiných vědomostí jsou však vždy zdarma, protože se platí vždy až za činnost jako třeba průvodci, přičemž průvodce může být současně i údržbářem, kterého však potřebují zase jen návštěvníci. Jako příklad u památek lze uvést v nějaké památeční budově památeční knihu, v níž se však nelze listovat skutečně, ale jen ve hře, jenže pro hráče, který v knize potřebuje listovat, už nemá význam budova, takže nepotřebuje na ni ani nijak přispívat.

- Až budou v Síti soupisy všech potřebných činností (údržby, …) na všech památkách a to také do všech podrobností a současně bude soupis i všech využitelných možností takových památek, pak si určitě jejich nadšenci najdou společně i způsob, jak památky dobře využívat pro hraní, protože jinak si musí sami takovou údržbu provádět či hradit.

- jediné co se Sítí doporučuje, tak udělat podrobný záznam celé památky a to veřejně přímo do Sítě pro případ, že by se památka časem rozpadla, protože pak až se toto všechno vyřeší, bude ji možné dle záznamů i během rozpadů, znovu až na původní stav dokonale obnovit

- Důležité však je, že každá výhra se vyplácí nejdříve až s dosažením konce a tudíž až při platbě potřebitelem za zboží (a to i ve zlomcích jednotky)

- konečný potřebitel samočinně odměňuje s koupí všechny související obchodníky za činnosti ve zboží, které jsou uvedeny v Síti svými postupy

- další položkou ve zboží, které opět souvisí jen z činností, jsou náklady z odpisů používaných nástrojů, což opět souvisí s hrou, kde se porovnávají různé nástroje stejného významu avšak s různou trvanlivostí za různou cenu a s různým výkonem či jinými skutečnostmi. Také se porovnává využití a potřebnost skladů, provozoven, úřadoven a jiných budov.

- jednou dospějeme nebo jsme už nyní dospěli do bodu, kdy bez spojení smyslů s myslí nebude už možný ani daný očekávaný objev a natož pak vyvíjení čehokoli, protože bez takového objevu lze jen čekat a případně znovu opakovat to co už známe tolikrát, že nám to připadá jako vše co lze

- bez spojení je možný pouze vývoj, kde smysly bojují neustále dokola s myslí, chvíli mají převahu smysly jindy mysl, ale vždy jsou vzájemně proti sobě. Tímto se při převaze smyslů vždy nějaký člen odkloní jako zvíře vyznačující se určitými smysly bez mysli, avšak mysl se tím naopak samočinně posílí, čímž se vytvoří také ochrana proti takovému zvířeti pomocí ostatních smyslů, takže se časem zase jiný smysl odkloní. Toto trvá stále dokola až do uvědomění si takového vývoje jako další jen nesmysl jednoduše jen proto, že zvířata se všemi takto výjimečnými smysly už známe

- po spojení bude dobré třeba jen ze zvědavosti se na vývoj už jenom hrát a případně ho nechat vývojovat souběžně také dále s vlastním vývinem avšak už jen v zábavě s dostatečnou ochranou v dokonalém bezpečí, vycházející vždy pouze i jen z dobrého sdílení, které je možné všude v celém Světě, takže není možné nikde na Světě v Moudrosti dobré sdílení jednou stvořené už nikdy zničit

- jednou se každému druhu smysly s myslí spojí, jenže toto bude muset také sám přirozeně přežít a proto si také bude muset nejdříve vytvořit vlastní sdílenou síť alespoň takové dokonalosti, aby našla, přeložila a pak se také spojila se sdílenou Sítí celého Světa. (Možná) přímo toto čeká i nás

- bodem, kde se spojují smysly s myslí je třeba už počínající sdílená Síť, pomocí níž je možné pochopit, že všechno ušetřené na úřadech, a jiných pochybných činnostech, je možné nahradit síťovými výpočty zdarma a pracovníky převést třeba i jako učně do běžných pro život potřebných avšak Sítí sdílených činností

130

- tímto se nikomu neublíží, ale naopak se vše tajemné, pochybné, zamlčované, podvodné a jinak zlé či jen chytré objasní, upřesní, zveřejní a jinak všem přiblíží, takže bude možné mít dle přesných a přitom různých postupů mnohem více příjemných až zábavných možností jak být pro všechny činný, přičemž každý, kdo chce pracovat, tak bude mít práci vždy poctivě odměňovanou, protože se také dle potřeb samočinně přizpůsobuje obecná pracovní doba bez nějakých větších výkyvů

- vždy jde o to, aby každý, kdo chce pracovat, měl práci, a kdo nechce pracovat, tak si může žít ze svých úspor, potom když už je nebude mít, tak z prodeje svého majetku a to až na míru chudé skromnosti, protože potom se bude na takové úrovni jen udržovat

- s nárůstem robotizace pochopitelně ubývá obvyklá činnost, ale to jen znamená, že vzniká čas pro činnost neobvyklou a doposud nepotřebnou, kterou však budeme stále častěji potřebovat, takže se časem taktéž jako i jiná činnost neobvyklá stane činností obvyklou jako náhrada za činnost už robotickou (dříve obvyklou) a to opět až do její robotizace

- nikdo netouží, aby byl nahrazen robotem ve svém přemýšlení, což ve skutečnosti ani nejde, ledaže by byl nahrazený člověk tak zaostalý jako zvíře, že už ani neumí přemýšlet o činnosti ne-robotické.

- chytráci a zločinci se upozorňují, že dobré sdílení v Moudrosti vzniklé je vždy před vším ostatním avšak stále v Moudrosti, takže i když se bude šířit jakkoli velké zlo, před ním je vždy včas třeba jen zde tento dokonalý návod na dobré sdílení i proti takovému zlu

- ostatním se toto dává zatím jen na vědomí pro lepší pochopení dobrého sdílení, které může každý už šířit třeba už nyní jen tímto odkazem, protože čím více se rozšíří, tím dříve se najde taková skupina, která dá vzniku sdílené Sítě, pomocí níž se lze naučit dobře sdílet

- protože se dožíváme při stejných podmínkách přibližně stejného věku, říkáme, že si máme vážit každého okamžiku z takového věku, a toto je stejné u všech, ale už se tak vzájemně nechováme

- není možné, aby při stejné rovnosti člověka k člověku a současně u všech při stejné poctivosti bez ohledu na druh činnosti avšak už za stejně trvající poctivé činnosti, měl někdo poctivou odměnu nějak odlišnou

- pouze nepoctivec si vyžádá s poctivou odměnou navíc nepoctivý zisk- pouze menší zaostalec platí nebo přesněji (ne)vědomě daruje někomu jeho zisk- pouze menší zaostalec přijme za svoji poctivou činnost také ztrátu od poctivé odměny- pouze nepoctivec nepřizná jiného ztrátu, protože z toho má nepoctivý zisk

- dosažení vývinu poctivce je v tom, že odměňuje jiné za jejich poctivou činnost vždy ve stejné výši, v jaké je sám odměňovaný jinými za svoji poctivou činnost stejně trvající, ale zatím jsme se k tomu nevyvinuli

- když dva udělají totéž, ale už nemají stejnou odměnu, pak je to z důvodu nemyšlení projevující se chytračením, kdy chytráky napadají (chytrák neumí myslet) a pak konají různé způsoby nepoctivosti

- všem bytostem jednoho druhu je samočinně vlastní jejich prostředí, které mohou už ovlivnit ať už jen ve vlastním zájmu dobra (), anebo (ne-jednoduše jakožto nějak více-duše naopak) ve vlastním nezájmu zla (jakožto obrana proti ničení přírody), nebo ve vlastním zájmu zla (), anebo ve vlastním nezájmu dobra ()

- takový druh už samočinně společně vlastní tuto přírodu tak, že takové společné vlastnictví je vždy neprodejné a tudíž trvale společné všem druhům

- přivlastnění určité části jakékoli oblasti v takové přírodě je vždy nesamočinným ziskem, který všichni avšak jednotlivě neschválili a ani schválit nemohou, protože nikdo z daného druhu neví, zda je nějaký jiný nadřazený druh, který už ví, že takto společné vlastnictví je neprodejné

- veškeré dřívější přivlastnění čehokoli trvale společného je neplatné už od samotného prvopočátku, což se však tímto zde už vysvětluje a všemi vlastníky společného vlastnictví se okamžitě a současně samočinně na zločin upozorňuje

- přirozené tudíž je vyvlastnění zpět do společného vlastnictví takového přivlastněného vlastnictví- v zájmu zla jakožto ničení přírody je přivlastnění vědomým zločinem nebo nevědomým omylem,

který je tímto vysvětlen a do budoucna je už jen jako vždy vědomý zločin - v zájmu dobra jakožto umění udržovat přírodu v nejlepším pro život doposud známém stavu je

přivlastnění samočinně všemi vlastníky (také nevědomě bez znalosti zde tohoto) zpět vyvlastněno do společného vlastnictví a dále uznáno souběžně s trvale společným vlastnictvím za nezměněný osobní majetek potřebný však osobně vést na svém účtu ve sdíleném účetnictví ve sdílené Síti

- v nezájmu zla jakožto obrana proti ničení přírody je přivlastnění důsledkem zřízení neumožňujícího to hned v zájmu dobra

131

- v nezájmu dobra jakožto v bránění umě udržovat přírodu v nejlepším pro život doposud známém stavu je přivlastnění jen z příčiny držení vlastnictví pro budoucí zájem zla, protože nejdřív potřebují chytráci prosadit své zákony tak, aby to nebylo nějak zjistitelné nebo alespoň napadnutelné (už ze zákonů chytráků), neboť jinak by to bylo jen v zájmu zla už otevřeně veřejným násilím

- zákony chytráků v prvé řadě brání chytrost před moudrostí různými výmluvami a různým použitím síly, kterou chytráci vládnou, což však oproti přirozeným zákonitostem nikdy nevítězí trvale, ale naopak jen do určité vyspělosti všech ostatních jedinců, kteří jednoduše už nevolí chytráky a tudíž ani žádnou chytrost, ale naopak ponechávají volbu na samočinnostech v zájmu přirozeného dobra

- jakýkoli zisk plynoucí během celé doby z přivlastnění společného vlastnictví se taktéž samočinně vyvlastňuje, avšak nadále se ponechává v osobním majetku jakožto od boha bohatství, které dluží boháč všem ve svém společném zřízení do doby samočinného oddlužení

- takového bohatství se může boháč hned vzdát avšak jen současně se svým obvyklým vlastnictvím přesahující nejobvyklejší mez všeobecných životních potřeb (v současnosti je to jak všude na Zemi), jinak stále odpovídá za svěřené bohatství vždy tak, aby to bylo v zájmu dobra, což však dokazuje záznamy o účtování ve sdílené Síti nabyté, a pokud není Síť nabytá ale stále jen v počátku tak jako nyní při psaní zde tohoto, pak takové bohatství používá pro vznik takto sdílené Sítě, a protože je to také to nejlepší v zájmu dobra, tak vše o takovém vzniku Sítě současně se vznikáním zveřejňuje

- boháč vzdávající se svého bohatství včetně jen toho pohodlnějšího obvyklého vlastnictví, už jen pro pořádek přímo v Síti, případně na více místech v současných sítích, zveřejní veškeré položky, jichž se vzdává a také naopak, které mu zůstávají, a přitom ve veřejných zprávách na taková zveřejnění jakkoli odkáže

- takto volné položky jsou tímto dané k nejlepšímu použití v zájmu dobra až přes Síť, což je opět v zájmu všech těch nejbohatších, kteří se ještě nevzdali takovým zbabělým řešením, a proto je v Síti důležitý také přehled všech boháčů ať už řešící Síť nebo naopak vzdávající se řešit takovou Síť

- do vyřešení Sítě se taktéž odevzdaný majetek vzdávajících se řešit Síť, samočinně přiděluje všem ostatním boháčům ale jen do jejich společné údržby, čímž vznikají pro běžné řemeslníky pracovní příležitosti, které se také řeší v Síti zatím jen dle už veškeré dřívější údržby, kterou je vzdávající se boháč povinen k jednotlivým položkám také hned uvádět

- další vzniklé nejasnosti jsou vždy záležitostí zase jen boháčů pro přirozený převod majetků do osobního majetnictví těm, kdo to potřebují i jinak ale stále v zájmu (i lépe) dobře sdíleného zřízení

- kdokoli už nechce být boháčem, tomu se v tomto rozhodnutí nijak nebrání, avšak takové vzdání se bohatství musí vždy odpovídat všem povinnostem dle nejlepších způsobů jejich oddlužení, a proto je zřeknutí se takových odpovědností přímo za cenu i té pohodlnější částí obvyklého vlastnictví vůči všem na celé Zemi (či jinak vůči všem druhům nějak už alespoň stejně dobře myslících bytostí)

- různé zboží má různou trvanlivost v závislosti na způsobu užívání a použitých surovin, avšak stejné zboží vzniká po částech různou činností člověka tak, že v jednom jednotkovém okamžiku každého člověka se jeho jednotková činnost rozpočítává z takové jednotkové hodnoty přesně na odpovídající své podíly do všech souvisejících částí všeho zboží, na němž je v takto stejný okamžik člověk činný, čímž tvoří přesně takto počítanou hodnotu každého zboží, které se však jen dle trvanlivosti postupně rozpadá až na nulu

- trvanlivost zboží určuje samočinně celou dobu odpovídajících odpisů ale taktéž odpovídající zůstatkovou hodnotu zboží. Období pro daný odpis musí vždy přesně odpovídat ztrátě trvanlivosti, protože ztráta trvanlivosti není úbytkem hodnoty zboží, ale úbytkem času, během něhož se daným užíváním snížila přesně určitá hodnota zboží, dle níž se samočinně určuje hodnota odpisu na zbytkovou hodnotu zboží

- jakékoli chytračení s takovými výpočty souvisí s podvodem se zbytkovou hodnotou anebo se zbývající trvanlivostí zboží, přičemž tuto nepoctivost většinou nikdo ještě nechápe

- jednak záruka na zboží je samočinně vždy na zbytkovou hodnotu po celou trvanlivost zboží, přičemž nikdo nebude zbytečně běhat a vyřizovat záruku, když bude hodnota u konce trvanlivosti téměř nulová, a proto je přirozené, že záruka na hodnotu menší až odpovídající nákladům pouze na převozy zboží jednoduše zaniká. Toto opatření má svůj důvod i pro nakupování převážně domácího zboží, protože čím menší jsou náklady na převozy zboží při uplatnění záruky, tím bude u stejného zboží také záruka delší

- půjčka byla původně vždy bezúročná, protože na úrok se poskytovala lichva, a proto není důvod to také tak dále používat, přičemž od určitého úroku nemusí být lichva zřízením povolovaná. Nejlepší však je,

132

nepovolovat ji vůbec, protože je znakem opět stejně míněného zisku přímo v úrocích, které nemají už žádnou souvislost na myšlenou poctivost, ale naopak zase jen na chytré zisky z nicnedělání. Poskytovatel půjčky ale i lichvy je však odměňovaný tak jako každý jen za svoji činnost, jako třeba za čas i při jednání

- při činnostech člověk potřebuje různé nástroje (výrobní a provozní prostředky), které si pořizuje za své úspory, a pokud je nemá, tak na půjčku od vlastního zřízení, které půjčuje pouze domácím na činnosti potřebné tam doma, kde jich je nedostatek v celém zřízení

- zřízením může být Stát ale i celý Svět- zřízení neposkytuje lichvu ale jen půjčku, protože je v zájmu všech, aby v každé oblasti byl vyvážený

dostatek všeho potřebného pro obvyklý život občanů- zdroj půjček stejně jako zřízení je dané samočinně vždy všemi těmi nejbohatšími ve zřízení, kteří

stejně samočinně řídí zřízení dobře jako samočinní dobročinci a nesamočinně zle jako zločinci- pokud nejbohatší nemají žádnou dobrou myšlenku na určitou samočinnost řízení, potom je přímo

samočinným postupem (myšlenkou) dobrovolné oddlužení nejbohatších ve prospěch celého zřízení, které taková oddlužení ve stejné výši používá jako půjčky uživatelům nástrojů avšak od potřebitelů

- pokud nejbohatší nesouhlasí s takovým oddlužením, potom je pouze samočinným věřitelem, který poskytuje půjčku uživatelům nástrojů, takže se pak potřebitelům odpisy započítají do zboží, což znamená, že s nákupem zboží se samočinně splácí také odpovídající částka ze zboží jako část dluhu

- vůči půjčce se zastavuje samočinně pořizovaná věc (nástroj či jeho navýšená hodnota například údržbou) a také splácení je samočinně počítané dle poctivých odpisů, čímž vznikají náklady, které jsou však vždy samočinnou součástí vyráběného zboží pomocí těchto nástrojů, takže tyto náklady už nákladem nejsou, jakmile si takové zboží koupí konečný potřebitel

- zde se už upozorňuje, že když dochází současně k oddlužení boháčů, tak je to stejné, jako když je daná půjčka přímo od potřebitelů – věřitelů, takže odpisy nelze dávat jako náklad do zboží, protože náklad přesně odpovídá také splátce půjčky, která se tímto i s nákladem vzájemně vynulují

- tento způsob oddlužování se začne používat u všech současně, až se vyřeší jednak zločinnost, kdy si zločinci platí všechny náklady vzájemně, a pak se vyřeší také chudoba na míru těsně pod obvyklostí, protože se tímto odstraňuje chudoba a bohatství úplně jako dvě neobvyklosti a to tak dlouho, až zůstanou jen dvě různé obvyklosti (skromnější a pohodlnější se společnou nejobvyklejší mezí), kdy se krajní meze s každou položkou dostanou nejvýše na čtyřnásobek (dle vlivů zvyklosti)

- tento způsob oddlužování se naopak vždy samočinně znovu zavede vždy, jakmile krajní meze dosáhnou většího násobku jako třeba šestinásobku některé položky (což se doladí dle potřeb)

- každý potřebitel kupuje ve zboží veškerou činnost všech s tímto zbožím souvisejících, dále odměňuje i všechny vlastníky postupů, dle nichž se tyto činnosti prováděly a pak se podílí při neoddlužování boháčů také na všech nákladech a to přímo souvisejících s odpisy veškerých nástrojů souvisejících se zbožím

- a přímo zde si všichni nezaostalí v poctivém počítání už uvědomují, že tímto přestávají být ve vlastnictví uživatele jeho nástroje a to už samočinně

- s každým prodejem zboží se samočinně vyvlastňuje odpovídající část nástroje jakožto suroviny či proudy, z nichž je tento nástroj vyroben

- už i takto nevlastní část nástroje se však používá stále jako součást zbývající trvanlivosti až do doby, kdy bude nulová, protože až potom bude už také veškerá půjčka splacena všemi odpovídajícími potřebiteli, kteří ve zboží zaplatili za uživatele veškeré náklady jakožto odpisy přímo takového nástroje a to od první činnosti při vytvoření takového nástroje

- všichni potřebitelé si ve zboží samočinně vždy kupují celý nástroj a to bez ohledu na tom, zda si uživatel nástroje na něho vzal (třeba i částečně) půjčku

- v tržním hospodářství si odepisují všichni podnikatelé své nástroje (výrobní či provozní) a tyto odpisy jakožto náklady zahrnují do nabízeného zboží, takže tyto náklady převezme jiný podnikatel až konečný spotřebitel, což v současnosti už několik století mylně chápeme, že to tak musí být, jakožto nejlepší možnost pro poctivou velkovýrobu a malovýrobu …

- jenže takto chápou zaostalci (více zaostalí jsou chytří nepoctivci), protože nechápou, že po celém odpisu, který má podnikatel zpět při prodeji zboží (obsahující už i všechny náklady podle odpisů), mu stále zůstává (už cizí) nástroj „nulové hodnoty“

133

- takový nástroj přesto uživatel prodá s čistým ziskem třeba jen pro znovení na suroviny a proudy nebo na obnovení nebo ještě s větším ziskem pro další užívání, pokud odpis netrval po celou dobu trvanlivosti ale naopak kratší dobu (špatný zákon), čímž lze „bez-hodnotný“ nástroj stále používat

- ve skutečnosti však uživatel prodává takový nástroj už jako nevlastní (potřebitelů), protože je už ve společném vlastnictví, protože byl už uživatelem odepsaný, a protože odpisy se rovnají nákladům, které potřebitelé ve zboží uživateli nástroje zaplatili – čímž se uživatel dopouští zpronevěření nějak takto společného vlastnictví

- přičemž jediným řešením je znovení bez-hodnotných věcí na suroviny a proudy pro další potřeby, jenže když je nástroj ještě možné používat, pak už nelze náklady z odpisů do zboží ani započítat

- toto by však zvýhodňovalo zboží oproti ostatnímu, které musí mít v sobě takové náklady, a protože jsou případy i opačné, kdy se u nástrojů avšak už nepoužitelných ještě nedosáhlo úplného odpisu, tak se vzájemně v celém zřízení tyto odlišnosti vyvažují

- až když je více těch nepoužitelných nástrojů, tak se to řeší opět oddlužením nejbohatších, přičemž veškeré takto vzniklé odlišnosti ovlivňují také obecnou trvanlivost (delší nebo kratší) daných částí

- naopak, když je více těch odepsaných avšak stále použitelných nástrojů, pak máme také prostředek, kterým lze nahradit všechny možnosti oddlužování bohatých (jako i volný zdroj pro další půjčky) v době, kdy nikdo už bohatý není jen proto, že už také není nikdo chudý

- protože se zboží většinou tvoří a skládá po částech, podílí se na všech částech i různí vyrábějící jedinci, kterým stačí jen v Síti zaznamenat převzetí určité části zboží a pak na ní i veškerou činnost dle daných postupů, čímž se na danou část zboží přičte odpovídající hodnota jako i budoucí odměna

- zboží se skládá také z přírodních surovin či proudů, které se vlastní činností jedince přetváří jen na jiný tvar nebo i na jiné avšak stále přírodní suroviny či proudy

- mnozí se budou mylně domnívat, že jiné suroviny či proudy nejsou už přírodní, ale ve skutečnosti jsou někde ve Světě přírodní, protože i když je jejich stálost na nějakou dobou omezená a pak se rozpadnou na jiné suroviny a proudy, pořád se jedná o (někde třeba už i známou) přírodu

- člověk jen svojí (nesamo)činností způsobuje určité třeba i samočinnosti méně či více dlouhodobé, avšak hodnota činnosti člověka na čemkoli je daná vždy jen trváním činnosti, kterou potřebujeme, neboť naopak nepotřebná činnost škody způsobuje jakožto proti-činností, která vyžaduje naopak při odškodňování další potřebnou avšak škody odstraňující činnost

- učeň či nezkušený člověk musí více sledovat postupy, čímž mu vzniká více okamžiků bez činností, takže pracuje pomaleji, ale také může zanedbávat postupy, čímž tvoří různé chyby (proti-činností), a protože je pak musí nejdříve odstraňovat (činností), aby mohl pokračovat, tak to může vypadat, že nic nedělá, ale jen odpočívá, takže opět dělá pomaleji.

- když nezkušenému při činnostech vznikají nějaké zmetky či nehody, tak je to jen proto, že si postup nejdříve nenacvičil ve hře a pak také proto, že dle stejného postupu nepostupoval soustředěně, což je už toto samo o sobě postupem proti tvoření jakýchkoli zmetků a způsobování jakýchkoli nehod

- tvoření zmetků či způsobování nehod je už tímto také určitým druhem zločinu, ale aby to za zločin platilo, tak musí být už vytvořena Síť a v ní nahraný odpovídající postup do všech podrobností jako už i prostorová hra (se všemi upozorněními či s odkazy na stejná upozornění), dle níž není možné zmetek vytvořit či nehodu způsobit

- odměna náleží každému pouze za činnost, kterou se neodstraňuje vlastní protičinností způsobená škoda, kterou však musí nejdříve odstranit a to sám svojí činností anebo ji může odstranit i někdo jiný svojí činností avšak za odměnu od viníka, který škodu protičinností způsobil

- tvořitelé různých částí zboží a hodnot na něm si tyto části předávají, převážejí, skladují, až nakonec poskládají a v prodejně prodají. Všichni jsou obchodníky, přičemž není možné, aby kterýkoli z těchto obchodníků dostal odměnu za svoji činnost dříve než si zboží koupí konečný potřebitel

- je přirozené, že když si zboží nikdo nekoupí do svého vlastního užívání, pak není ani z čeho odměnu obchodníkům zaplatit

- naopak je nepřirozené, aby jeden obchodník platil jinému, od něhož si část zboží přebírá k dalšímu zhodnocení jen proto, že má takovou část v držení pro jiného obchodníka nebo už v prodejně

- nepřirozenost je v samotném zboží, které může třeba jen jeden z obchodníků nějakým podvodem, znehodnotit nebo nesmyslně nadhodnotit, čímž bude zboží neprodejné, a proto by měl v Síti každý

134

obchodník stále sledovat to své zboží až ke konečnému potřebiteli, protože jen tak se bude zajímat o poctivost každého souvisejícího obchodníka, s nímž se podílí na společném obchodě

- jedním z podvodů v Síti je také takzvané zprostředkování obchodu za odměnu, neboť takový zprostředkovatel nedělá nic jiného, než se jen vměšuje poctivým obchodníkům do jejich obchodů nějakým neobvyklým obchodem nebo se vměšuje i konečným potřebitelům, že je láká na nějaké jiné nezvyklé zboží nebo je láká za pochybných podmínek na stejné zboží, ale od jiného výrobce

- zprostředkovatel způsobuje jednak zmatek v zaběhlém vývinu už dobrých vztahů, a též nepřirozeně svojí činností nadhodnocuje vnucované zboží nebo jinak způsobuje zdražování něčeho souvisejícího a to jen proto, že je určitým výrobcem za svoji „činnost“ odměňovaný

- v Síti nejsou potřební žádní zprostředkovatelé, protože samotná Síť je samočinným a tudíž zadarmo všem obchodníkům nejlepším zprostředkovatelem všeho zboží, neboť si do Sítě každý obchodník sám zadává údaje o svých schopnostech (druh a počet tvořeného zboží), z čehož se Sítí dopočítávají jednoduše jen všechny souvislosti

- dle potřeb potřebitelů v daném místě se řídí (přizpůsobují) obchodní činnosti a prodejny- dle různých postupů na vylepšení zboží se daným zájemcům o zboží řídí i výroba- za každý používaný postup (včetně prvního) je jeho vlastník také odměňovaný- odměny obchodníku se počítají dle výkonů z podobných činností všech obchodníků- dle dlouhodobých potřeb v daném místě se doporučují (už i od dětství hry na) učební obory- už také učni jsou zapojování dle potřeb a též v součinnosti se staršími před důchodem- dle zkušeností, vlastních nástrojů a místa se obchodníkům nabízí a řídí potřebná činnost- i přeprava zboží se dopočítává a také samočinně řídí dle všech nejvhodnějších přepravců- v prodejnách se počítá jen s malými přebytky tak, že se novější zboží prodává až po nich- nepotřebné zboží se nevyrábí, a proto se omezují přísady (ustalovače, …) na nejmenší míru- výroba i prodej se řídí u potravin tak, že se počítá s prodejem vždy do poloviny trvanlivosti- místní či blízká výroba, úspora ustalovačů a skladů způsobuje zdravější a levnější potraviny- výroba se řídí i dle různých významných dnů, kdy je potřebné méně či více vyrábět- každý si řídí svoji činnost sám a s dostatečným předstihem dle síťových oznámení, která ale

upřednostňují důvěryhodnost (plnění závazků, nepřetěžování se, …) dle dřívějších činností- činnost úředníků (účetní, vedení, zprostředkovatel, …) zastává síťová samočinnost zdarma- nepoužívají se žádná chytrá zařízení ale naopak moudrá rozhodnutí každého sám za sebe- tržní hospodářství je plynule nenásilně nahrazeno sdíleným hospodářstvím- místo soupeření mezi trhovci, si sdílenou Sítí vyhledáváme a zaplňujeme všechny mezery- všechno nedobré mimo Síť, je zdrojem opačného postupu: dobře na to v Síti upozorňovat- všechno dobré mimo Síť, je zdrojem opačného postupu: je to v Síti ještě lepší jako sdílené- představitel vlasti jakožto vážená osoba všem pouze představuje tuto sdílenou Síť

- každý obchodník musí mít stále stejnou odpovědnost za svoji část zboží a to také po prodeji jako záruka na zbytkovou hodnotu po celou dobu trvanlivosti své obchodní části

- aby obchodníci nemuseli čekat na svoji odměnu z prodeje, mohou samočinně čerpat na vytvořenou svoji část zboží půjčku a to opět od zřízení (jakožto od nejbohatších), přičemž zastavují přímo takto doposud neprodané části zboží, které je pochopitelně také dle změny trvanlivosti nutné splácet a s prodejem se samočinně splatí už přímo věřiteli také zbytek půjčky

- sdílení si lze představit jako součinnost, která se pro určitou národní skupinu vyznačuje společnou péčí neboli soupečlivostí (cize kultura) a to taktéž v používání národního jazyka, v chování k sousedům a v jiných ctnostech spolu v souladu jen dobrém, protože jinak se jedná o nepečlivost

- při počítání je pečlivost v přesnosti ale i v (opomíjené) jasnozřivosti- při mluvení je pečlivost v národnosti ale i v (opomíjeném) vlastenectví- při psaní je pečlivost v odpovědnosti přesného psaní jednoduchých a přitom běžněji používaných

znaků dle toho jakým jednoduchým zvukem zní při mluvení (naopak je to až druhořadé)- při chování je pečlivost v nevměšování se druhým do jejich dobrého života, a jinak je k takovému

životu pouze sdílením vychovávat- při hře je pečlivost v zábavném chování pro vyvíjení smyslů s myslí (i jako výhra do další hry)- při překladu je pečlivost v samočinnosti opačného překladu do přesně stejného původního znění

135

- při dorozumívání je pečlivost v jednoznačnostech používaných pojmů (i dle Sítě čísel)- při hledání je pečlivost v označení přirozené cesty- ale také při jiné činnosti je pečlivost v dodržování postupů (v Síti zaznamenaných)

- toto je nejlepší vysvětlit názorným obrázkem-

136

WP< Úvod nebo také počátekPrávě je ráno 19. dubna roku 2019 a já jsem se rozhodl, že už nebudu psát jak doposud v poslední době,

tak nějak jakože uhlazeně, suše vědátorsky. Ale také nebudu psát tak, jak jsem začal s psaním tehdá (tehdy) asi před sedmi lety, což bylo jaksi zmateně, neúhledně a hodně zvráceně – cizími slovy, kterým stejně nikdo nerozumí, ačkoli může jejich význam „chápat“.

Naopak, bych chtěl psát tak nějak přívětivě, více srozumitelnou češtinou, možná i zábavně a přesto poučně, nebo alespoň tak, aby měl čtenář čas na přemýšlení avšak i nějak hrou. No schválně, kdo si pamatuje datum uvedený na počátku tohoto článku?

Ptáte se, proč je takové datum důležité? Je v něm totiž zašifrované moje osobní mámící číslo tak, že jeho počáteční dvojčíslí odpovídá dni, měsíc s první číslicí roku odpovídá polovině středního dvojčíslí a poslední dvojčíslí odpovídá součtu počáteční a koncové dvojčíslice roku avšak poslední číslici takového součtu je potřebné změnit na odlišnost od číslice λ.

Pokud se ptáte, co je to (λ) za číslici? Tak o tom jsem se už zmínil v jiné části a také se o λ ale i o mámícím čísle skrývající i moje rodné číslo, rozepíšu ještě později zase v jiné části.

Než začnu o tom, co se vlastně tehdá před sedmi lety přihodilo, co bylo příčinou, že jsem si začal psát, tak bych se měl alespoň tak trochu představit.

Ono v podstatě ani nezáleží na tom, kdo jsem? S mámícím číslem jsem se už tak trochu i představil, a že jsem člověk, tak o tom nikdo z vás asi nepochybuje. Takže, jsem člověk asi takový jako většina z vás – nebo alespoň tehdá jsem takový byl. Říkat mi můžete, jak chcete, třeba – člověče.

Je přece normální, že když píšu o sobě, tak si nebudu říkat jménem, takže není důvod ani jméno uvádět. A vůbec, nebudu zde uvádět žádná jména lidí. A to dokonce ani žádný konkrétní název na Zemi, přestože název útvaru jako třeba naší planety či hvězdy či naší družice či oblasti uvedu. Také občas uvedu jméno toho, kterého ze všech všichni nejvíce nazýváme Bohem. Hm, když tak nad tím přemýšlím - bůh a má jméno Bůh. Jo, přesně tak, jinak by se nepsal s velkým „B“.

Já jsem člověk a asi proto jsem to ponechal i ve jménu jako Člověk, ale tak nějak, aby to bylo i trochu složitější, jakoby křestním Člo a rodově Věk. O tom, co znamená pojem „člo“, sám nic nevím, ale někde o tom napíšu. Vlastně jsem už napsal, ale zde to uvedu až později.

Věk znamená uplynulý čas z celého věku, kterého se člověk dožil, dožívá nebo dožije. - No to mne podrž! Když o věku píšu v různém čase, uvědomuju si a doufám, vy také, že vůbec neznamená početně to samé. Tímto jsem vlastně objevil, že je jak se říká relativním pojmem věk, a nikoli čas, jak se mnozí vědátoři mylně domnívají.

Co je však důležité, alespoň pro mne, že věk je pouhá část věčnosti. Avšak, co si mnozí zatvrzele stále neuvědomují je to, že věčnost je obousměrná. No a co z toho plyne? No přece, že člověk je pouhá část …, jestlipak jsi, člověče uhodl nebo rozumově dospěl k tomu, že člověk je pouhá část …, no čeho asi?

Přesně tak, člověk je pouhá část člo-věčnosti. Množné číslo není tudíž to stále omílané lidstvo, ale jen tak na okraj – člověčnost! Já si toto už uvědomuju trochu i jinak, ale o tom opět později.

Mimo jiné, jsem Moravák jak poleno a nestydím se za to. Naopak, ale do žádných extrémů nejdu. Ani na Moraváka nejsem nějak moc hrdý. Jednoduše, jsem Moravák asi tak stejně jako, že jsem Pozemšťan, Evropan nebo Čech. Jen nechápu, proč se musí psát u národnosti nebo u nějaké příslušnosti počáteční velké písmeno? Ano. – Vím, že je to v našich českých pravidlech pravopisu. Ale nevím, proč to tam je?

Kvůli nějaké národní hrdosti?! Kvůli vlastenectví?! Ani jedno z toho to nemůže být. Proč? Jednoduše jen proto, že Evropa není mým národem ani vlastí.

A příslušnost? No, tu má každý nějakou, na tu nemusím být nějak hrdý. Ta jednoduše jen je. A nic víc ani míň. Ono vůbec, je v tom našem jazyku tolik nesmyslností, že někdy přestává nad tím aj rozum stát. Avšak

137

my Češi, nezoufejme. V jiných jazycích to mají mnohem, více zapeklitější. My to budeme mít s nápravou, alespoň zpočátku, mnohem jednodušší. Ale o tom sa rozepíšu také někde později.

Ono je vůbec zajímavé, že když mluvím s kamarádama někde třeba v hospodě, kam občas o víkendu zajdu, tak je to většinou moravsky, ale když píšu, tak je to spíše česky. A co mě také štve, když píšu, tak se to správné – po moravsky, samo přepíše na něco třeba i nesmyslné, co jsem napsat nechtěl, nebo v lepším případě na to správné – po česky. Vím sice, že takové „opravy“ jdou někde vypnout, ale to bych si vypnul i opravy jiné. A to už nechci.

Takže, když o mně toho už víte celkem dost, tak se můžu vrátit k tomu, jak to vše tehdá začalo. Možná si to už ani tak moc do všech podrobností nepamatuju, ale to nezbytné si pamatuju určitě.

Jak to vím? No přece proto, že o tom píšu stále dokola stejně a přesto jinak až do dneška. Ale o tom nemusíte zatím nic vědět, přestože někam různě do internetu jsem uložil to.

Kam? Tak těm, co rádi něco stahují nebo tak trochu sdílí, jsem právě napověděl jednu možnost. A ostatní se jich mohou zeptat.

Ve skutečnosti byl počátek mnohem a mnohem dříve, ale tehdá nějak na přelomu února a března roku 2012 to VĚDOMĚ začalo … >WP

138

190516 WP<Tehdá„Ty vole. Ty vole! …“

… ani nevím, jestli jsem to opakoval dvakrát či třikrát nebo kolikrát? Ani nevím, jestli to byly výkřiky nebo oznámení? Co jsem si však uvědomoval, byla jaksi určitá dokonalost. Nemyslím však mé osoby, ale tak nějak všeobecně, poznané avšak zatím nechápané dokonalosti.

Poznal jsem a také pocítil záchvěv dokonalosti. Ono to spíše byl výbuch, než zachvění. A jak k tomu došlo?

Už několik dní před tím, jsem si psal takový malý prográmek na ovládání jiných programů. V podstatě šlo jen o to, že když něco třeba hrajete, pak se v té hře stále dokola něco opakuje, a vy musíte jak robot, pořád dokola opakovat a opakovat to samé. Pořád stejně někam klikáte, čekáte, až se to provede a kdoví co ještě?

No zkrátka jsem se rozhodl, že si udělám prográmek tak obecný, že pak pro danou hru neboli jen pro dané otravné dlouhodobé úkony udělám jen seznam toho, co za sebou následuje, jak se co děje, jakou má děj vlastní smyčku a případně pod-smyčky až se nakonec dosáhne určitého výsledku.

Jak jsem tak tvořil tento prográmek, tak jsem ho průběžně i testoval a jinak zkoušel, až jednou jsem ho v noci dotvořil k nějakému ději s daným jednoduchým seznamem všech akcí a reakcí, co se pořád dokola opakují, a spustil ho.

A ejhle! Prográmek frčel jak mašinka, vše dělal místo mě přesně tak jak jsem potřeboval. - Klikal, hýbal myší, tiskl tlačítka na myši nebo na klávesnici (zde pochopitelně jen virtuálně, což je jako … a česky hraně) a reagoval i s nastavenými slovy, hledal v obrazovce potřebné obrázky nebo údaje a jinak avšak vždy jen dle mých příkazů sám jednal …

V mé hlavě se mezitím něco dělo. Něco se tam stupňovalo. Něco jsem začal chápat, aniž bych to už jako celek chápal. Něco nejdříve málo, potom víc, a potom …

Jen tak mimochodem, průběh jsem sledoval v noťasu vleže na posteli. Byla hluboká noc, manželka spala vedle mne snad i spokojeně, a já čuměl, jak takový malý prográmek spolu jen s jednoduchým seznamem mých příkazů, všechno do všech podrobností dělá přesně už nějaký čas. Za mě (stnanec)!

… přitom jsem si něco důležité uvědomoval.

Takový prográmek lze přece použít na počítači všude, kde nás stále někdo tlačí přímo tam, kde být nechceme, kde nás někdo nějak omezuje, kde nám „vymývají mozky“, nebo jednoduše jen tam, kde je hra nudnou už nehrou, kde se z hráčů a to na obou stranách – nevědomě pěstují roboti.

„Ty vole!“

Nevím, kolikrát a jak jsem to vyslovil. Nevím, ani jestli jsem si toto uvědomil hned přesně takto, jak to dnes popisuju. Dnes však vím, že toho všeho je i toto součástí. Tehdá jsem však z postele téměř vyskočil, pak rychle chodil sem a tam a stále opakoval ani nevím proč?

„Ty vole. Ty vole! …“

Manželku jsem takřka vzbudil. A když jsem si toto uvědomil, zpomalil jsem a postupně zapomínal, až téměř zapomněl, že jsem vnímal jen dokonalost. Dokonalost myšlení. Dokonalost v té době chápaných jedniček a nul, ale jinak. Ale také jinou dokonalost, kterou jsem zasel svým prográmkem mezi všemožné nedokonalosti mé mysli.

Jak jsem tak zapomínal na tuto dokonalost, tak jsem si stále více uvědomoval ty zbytečnosti. Ty moje ale i všech malichernosti. Ten náš malinký svět, který nám připadá tak obrovský a znovu mi začal zase tak velký připadat.

Říkal jsem si. Proč vůbec opakuju tato dvě „zázračná“ slova? Proč neříkám něco jiné?

Je snad moje drahá polovička vůl? Nebo to jsem já? Nebo, kdo to je? – Všichni?

139

A co to je za tlak? – V mé hlavě. – Jen pro vysvětlení; věřte či nevěřte, něco příjemné asi poprvé jsem skutečně živě cítil tam někde, kde se říká, že má člověk uprostřed čela třetí oko. A nebylo to naposled. Dokonce i v současnosti toto občas pocítím.

Asi to byl pocit malého avšak vzrušeně cítěného vítězství. – Oprava! – Byl to pocit výhry Mysli. To však nemluvím o tom pocitu uprostřed čela, ale o pocitu prvotním.

Jen tak mimochodem. O tom v čelu, jsem už někde psal, a ani zde nikde nemá zatím smysl o tom znovu psát. Možná až zažije někdo stejný pocit, tak to bude dobré rozebírat někde, kde je umožněno dokonalé sdílení, což ani dnešní sítě internetové nesplňují. A dokud nebude skutečně sdílená Síť, tak nemá smysl s myslí to nikam jinam ani vysvětlovat. – A toto si různí šílenci, blbci a hlupáci neuvědomují. Takže, z toho plyne, když to někdo mimo skutečně vyskytující se sdílenou Síť po někom vyžaduje vysvětlit, začlenil se nejméně do jedné z těchto třech skupin. Zatím tam nikdo z tohoto důvodu není.

Takže po menším odbočení od podstaty …

Jenže po pocitu výhry následovalo nespočet nepoložených otázek, mnoho zajímavých osobních zjištění o všem kolem nás, ať už někým zmíněné, ale také doposud nikým ale skutečně nikým nezmíněné.

Začal jsem si dělat různé poznámky, pak jsem je dával nějak dohromady, a pak zase psal další a znovu a znovu a pořád znovu až do dneška. Ale nikdy jsem si je všechny znovu ještě nepřečetl.

Už mnohokrát jsem si říkal, že si je musím znovu přečíst, znovu si připomenout, jak to všechno začalo, a také proto – jak jsem kdysi napsal.

Člověk musí napsat hodně blábolů, než mezi nimi objeví něco smysluplného. A právě o tom je vývoj. Jenže mnozí pisálci právě ty bláboly smažou, čímž znemožní jiným porozumět právě vývoji. Člověk se proto nemusí stydět za cokoli napsané, pokud je ve výsledku cokoli smysluplného i přirozeného všem pro jejich další vývoj. Právě naopak se můžou stydět takoví, kteří ty bláboly nechápou jako potřebné všem. Rozumní lidé je už nejen chápou, ale navíc jim rozumí jako lest všech na vlastní ochranu před nesmyslným jednáním i mimo Síť.

Nechci zase nějak polemizovat, filozofovat či co? Ono totiž málokoho baví, když má číst, něco jakoby suchá oznámení, bez otazníků a vykřičníků.

Máš z toho srandu? Jsi naštvaný? Nebo jen přemýšlíš? A pokud ano, proč?! Jak toto na tebe působí?

Kdybych předešlý řádek nenapsal, tak nemáte ani důvod přemýšlet, proč jsem ho napsal. A tak je to se všemi otazníky a vykřičníky. Ale jakmile si uvědomíme, že jsou to také jen bláboly, které někoho nutí k nějakému myšlení, přičemž ani nevíme k jakému, nebo proč, …?

Hm, víš vůbec, o čem teď píšu? – [úsměv]. >WP

140

0517 WP<První malý objevKdybyste si mohli vybrat; být pravou či levou rukou? – co byste si vybrali?

Minule jsem psal o tom, jak jsou lidé ovlivnitelní pouhými otazníky či vykřičníky. Pokud to někdo nepochopil, nic zvláštního se neděje. Každý nějak dospívá. Někdo prochází vývojem a někdo zase vývinem.

Říkáte, že to je to samé! Tak to teda žijete v omylu! Když řeknete, že člověk prošel vývojem z opice, nebo když řeknete, že se člověk vyvinul z opice, tak bez ohledu na to, z čeho, nejedná se o to samé. A vysvětlovat toto teď nebudu. Možná na to přijdete sami dřív, než se o objasnění tohoto někde dočtete.

Hlemýžď a slimák také není to samé. A který z nich je šnek? Nebo je to zase něco jiného? Přesně tak. Šnek je pouze ten domeček, co nosí hlemýžď. Od takového přirozeného tvaru se odvozuje šnekovice jakožto čára vycházející ze šroubovice avšak rozšiřující se. Například u vrutovice (u vrutu) by se dalo říct, že od špice přechází šnekovicí do šroubovice.

No vraťme se k tomu podstatnému. Někdy očekáváte hned na začátku scházející vysvětlení z minula, jenže ono přijde až třeba jako druhé v pořadí. Co se tím vlastně změnilo?

Jednak jste zapomněli na úvodní otázku a jednak jste něco zcela nové nepochopili dobře nebo jste to vůbec nepochopili, takže vás ta prvotní otázka už ani nemá čas nějak zajímat. Naopak, přímo to co nechápete, je vám s dalším textem ještě více nějak zapeklitější a nakonec ten bláznivý spisovatel, vůbec nic nevysvětlil a ani vysvětlit nechce. Zdali to vůbec ví? – mnozí se sami sebe zeptali.

Ten pisálek začal totiž psát zase zcela jinak naopak, začal psát a to celkem srozumitelně, úplně o něčem jiném tak jak to má v přirozenostech sama příroda o nějakých čárech. Abraka čabraka, a konečně je nějaké smysluplné vysvětlení na světě. Vlastně píše o nějakých čarách. Ale nikde jste se ještě nedočetli, až nyní, že šnek je přímo ten domeček jakožto útvar či těleso v přírodě se vyskytující. Takto přirozeně znamenající pojem (jako i šnek) vyjadřuje jednoduše jen to, čím je bytí, které jsem si také takto vybral na začátku.

Manipulovat s lidmi lze různě. Jde jen o to, zda se taková manipulace děje ve vědomé hře, jako i zde, nebo ve skutečnosti, kde mnohý říká, že si s tebou hraje, přitom tím míní jen to, že tě okrádá. Takový člověk si pouze namlouvá, že si hraje, protože nemá žádné protihráče proti sobě, ale naopak má proti sobě jen skutečného poctivého člověka, který si takto hrát nechce a také nehraje. Myslí to vážně.

Jako člověk, jsem o tom také psal. A nyní pořád stejně jako člověk, bych tomu chtěl jen při čtení současně dát přesně nebo alespoň co nejpřesněji určitý tvar, který by byl všem poctivým lidem dokonalou ochranou právě (avšak i opačnou stranou) proti všem nepoctivcům. Takové ochraně říkám Síť, a myslím tím dokonale všemi bytostmi stejně dobře sdílenou Síť, přestože ji některé bytosti ještě nebudou umět sdílet. Děti také hned všechno neumí tak jako rodiče.

Ve skutečnosti všechno vypadá jinak. A proč?

No, kdyby bylo všechno hned od počátku zřejmé, tak už víme všechno. A když už víme, jak to vypadá i ve skutečnosti jinak, tak je to zase špatně. Sice o něco lepší, ale pořád špatně. A proč?

No ono to zase není tak úplně pravda, protože když se jedná o něco zcela jednoduché, pak už to není špatně. Ale, kdo to ví? Co to vůbec znamená, že je něco jednoduché?

Často mluvíme o jednoduchostech, a přitom to zase tak jednoduché není celkově, ale je to jednoduché vzhledem k něčemu z celku podobnému. Například, když máme pět kamínků, tak je jednoduché si jich představit šest. Jednoduše o jeden víc. Pokud si chceme představit hned o dva víc čili sedm kamínků, potom už je to mnohem složitější.

Nevěříte? Víte snad všichni a to shodně do jednoho, který kamínek bude z těch dvou šestý?

A také nevíme, zda budou hned oba stejné, protože v úvodu nebyla řeč ani o stejných kamíncích. U jednoho kamínku toto vše řešit nemusíme. Přidáme jednoduše jen jeden a jakékoli velikosti, hlavně když to nebude už kámen, ale na druhé straně to nebude ani kamíneček. >WP

141

190523 WP<Přírodní zákonitostDnes už vím, že jsem byl, či stále jsem jedinečný přímo v tom obecném myšlení o přirozenostech

prostoru a času avšak jen v tom dobrém slova smyslu.

Nyní se mnozí z vás domníváte, že se nad všemi povyšuji. Jenže já jen naznačuji, že každý je v něčem dobrém nějak alespoň na určitý okamžik jedinečný. Každému stačí v sobě najít jen tu svoji jedinečnost, protože nikdo jiný to za něho neudělá.

Ve srovnání se mnou, kdo z vás už napsal o nějaké přirozené všeobsahující jednotce? A kdo z vás ji teď chápe? Kdo ji dokáže teď popsat, bez toho aniž by o ní dále četl?

Pochopitelně, že je jednodušší si něco přečíst a potom odporovat, kritizovat a klást překážky podle obvyklých zlozvyků a obyčejů. Ale už je složitější s objevem se více neseznamovat třeba dle objevitelova popisu, ale naopak sám takový objev popsat dřív, než se o něm jen jakkoli člověk doví.

Jako třeba zde, zkuste odolat pokušení a bez dalšího ovlivňování přestat už konečně teď zde číst a začít o takové jednotce psát. Bylo by pro všechny zajímavé vědět, jaké máte zrovna teď v tuto chvíli zde řešení …?

Neodolali jste? – Takže začnu tak nějak obšírně či obecně. Předně je lepší objevovat jen to, co ještě objevené není, protože jinak se mrhá časem, který je i součástí takové jednotky.

Přirozená jednotka prostoru je spolu s přirozenou jednotkou času (ale i všeho jiného) daná už odedávna samotnou přírodou. Takže ji nepotřebujeme nějak doplňovat, ale naopak ji potřebuje každý sám jen objevit, a potom si k ní své myšlenky přizpůsobit, což mnozí dělají zcela opačně.

Předně si ujasněme, že se jedná o jednu a tutéž jednotku avšak z různého pohledu.

No teď se mnozí určitě „chytáte za čelo“ a říkáte si, co to je za blázna? Vždyť prostor měříme v metrech a čas v sekundách. A toto jsou úplně odlišné dvě jednotky dvou veličin. Přece nás ve školách celou dobu neučili nesmysly?

Abych to vysvětlil. Nesmysly nás neučili jen proto, že jste k tomuto zatím nedospěli. Pořád dokola totiž bojujete vývojově, ale vývin už s dosaženým vývojem bez dalšího opakování nepociťujete. Takže teď ho pocítíte ale jen, když budete pozorně a soustředěně číst v souladu s následujícím popisem. Takže čti skutečně tak jako bys to sám psal …

V prostoru jako třeba i ve vesmíru jsou různá tělesa, která se vzájemně nějak pohybují, přičemž některé pohyby se stále dokola opakují, čímž vnímáme takové opakování (otáčení Země kolem své osy, …) jako čas první, druhý, třetí a tak dále avšak i dle času nějak všemu obecnějšího opakování (obíhání Země kolem Slunce, …) prvního, druhého a stejně tak dále (pro letopočet [první, druhý, …], …).

A co to znamená? Čas z ničeho jiného, než z takto přirozeného opakování pohybů těles vzhledem k jiným tělesům neplyne. A stejně je to také s tělesy spojovaným sáláním tepla či chladu, se zvukem či výbuchem, se světlem či zářením a s jinými veličinami zase nějak v prostoru z těles vycházejících.

U obecné jednotky času tak vnímáme jedno otočení tělesa nebo jinak vnímaný jednotkový čas, který si můžeme nazvat třeba jako oka-mžik pro ten okem nejmenší ještě vnímatelný čas, nebo jako doba, věk, období, den, rok pro jinak vnímaný čas, které mají však už jen více stejných okamžiků jednotkového času. Vesměs jde pouze o různou velikost avšak v daném počtu ze stejných jednotek. Velikost jen jinak nazvaná se nám tudíž jeví jako přirozená veličina, což oproti dosavadním veličinám má zcela jiný význam.

Už se někdo sám sebe zeptal, proč máme jednotky jinak pojmenované než dosavadní veličiny? Vždyť je to nesmysl, aby základ byl jiný jako velikost poskládaná jen ze základů. Ve skutečnost nepotřebujeme žádné metry, sekundy, či dokonce nějaké ampéry, volty a kdoví co ještě jedinečné po někom však nesmyslně pojmenované.

Chápete už tu nadutost, snahu o sebechválu, honbu za slávou a vyčlenění sebe jako „objevitele“ z přirozenosti? Rozumíte už té nepřirozenosti současných jednotek? Vnímáte už tu neschopnost dalšího

142

myšlení, tu zábranu, která nedovoluje dosažení vývoje? - Osobně vnímám tuto brzdu vývinu i takto v uměle nazvaných jednotkách.

Jen se sebe zeptejte! Co nám brání k tomu, aby vše jednotkové vycházelo z toho, jak to dokážeme smysly vnímat? – Prospěch! Ten ale nepředstavuje žádnou úctu, ani snahu o další vývin druhu. Už tolik století znovu a znovu samozvanci pojmenovávají zase to samé jinak a pak zase jinak, přičemž se jedná jen o jinou velikost, o jinou skladbu … o jiné začlenění v Síti (čísel) … o jinou jednotkovou část až velikost dle všeobsahující přirozené jednotky.

Přirozeně si přece vystačíme s jednotkovou Vzdáleností, s jednotkovým Časem, s jednotkovým základním Proudem, Napětím a jinou základní velikostí odpovídající jednotce. Ale v konečném řešení dané soustavy si lze vystačit jen s Přirozenou jednotkou i obsahující vše takto podrobně jednotkově vlastní (prostředí, bod, vzdálenost, …, čas, …).

Přirozenou jednotkou je proto všechno to co dokážeme přirozeně svými smysly ještě stále vnímat a to i bez jakéhokoli dalšího myšlení. Jen takto jednoduše. Proč dělat něco složitě, když to jde jednoduše? 1/2>WP

Přirozený čas mezi ostatními vlastnostmi přírody:

Když neuvažujeme čas, pak se jednoduše nic neděje, počítáme vše v nečase (bez času). Když naopak neuvažujeme prostředí, pak počítáme jen s tvary a jejich přeměny bez vlivu prostředí. Když neuvažujeme body, potom počítáme jen s různým prostředím. Když neuvažujeme vzdálenosti, potom počítáme s bodem v bodu v prostředí. Když neuvažujeme světlo, potom počítáme vše v temnotě. Když neuvažujeme sálání tepla ani chladu, pak počítáme bez sálání. A stejně je to bez kterékoli jiné přírodní vlastnosti.

Jenže ve skutečnosti bez té či oné přírodní vlastnosti jsou výpočty platné nejvýše jen pro nějakou hru. Určitě jste si všimli, že už nemluvím o jednotkách v přirozené jednotce ale o vlastnostech takové soustavy z přirozených jednotek poskládané. Ve skutečnosti je totiž každému jednotkovému místu kdekoli na Světě vlastní v daný okamžik daný čas ale už i celosvětový a daný stav hmotného či nehmotného bodu, přičemž tomuto bodu je daný směr pohybu vzhledem k jiným bodům a také jiné vlastnosti.

Jednotlivé body celého Světa mají jen stejnou až odlišnou vlastnost oproti bodům sousedním. A co je důležité, že dokážeme tyto změny vlastností počítat (po)dle určitých vzorců avšak platných jen mezi dvěma soustavami, v nichž bod vnímáme.

Vždy si totiž musíme upřesnit, v jaké soustavě (souhvězdná, sluneční, pozemská, člověčná, národní, prostřed[n]í, osobní, zdravotní, …) uvažujeme výpočty. Například souhvězdná soustava udává letopočet, kdežto sluneční soustava udává rok v letopočtu a pozemská den v roku avšak už nějak méně či více společný pro všechny pozemské bytosti a tudíž i pro všechny další podrobnější soustavy.

Vše co bylo zpočátku nějak přímo navazující ze soustavy na soustavu podrobnější, se začíná rozčleňovat pro další soustavy podrobnější ale jen proto, že je to určeno danou soustavou už mezně či uvnitř místo zvenčí. A na určování jednotlivých přirozených vlastností časových to téměř dokonale poznáváme. Mnozí to už i chápou a někteří z nich už tomuto přirozenému ději rozumí jako přirozený letopočet s přirozenými roky a dny pro všechny bytosti stejné avšak s okamžiky v každém dnu už také různě jinak vnímané.

Jenže, kdo zná ten přirozený letopočet, nebo přesněji řečeno, jeho přesný začátek s rokem 1? Nikdo! Dnes používáme jen umělý letopočet, v němž právě žijeme 1λ19-tý rok.

A kdo zná naopak ten nejmenší časový okamžik vnímání, který člověk dokáže ještě odlišit od okamžiku předešlého ale i následujícího? A jak ho změřit ale bez jakýchkoli přístrojů, aby byl všemi změřitelný?

Kdysi dávno jsme se učili, že je takový okamžik v rozpětí asi 1/172799λ až 1/138239λ dne. Aby byl však takový okamžik v souladu i s hudbou, používejme jako jeden okamžik takzvanou frekvenci nejhlubšího tónu, což je 9λ/141277824 (přibližně 1/ 1412778) dne, takže i v uvedeném kdysi učeném rozpětí.

Každý den si proto můžeme rozčlenit na 1412778 časových jednotek, které jsou však bez dalších vlastností či vzorců k ničemu. Bez děje nebo bez změny děje je nepotřebujeme znát a tudíž ani do Sítě zaznamenávat.

143

Jenže ve skutečnosti se také na naší Zemi v každém okamžiku něco děje a to i na více místech současně, takže by bylo nad míru vhodné používat jedinou Síť jen takto časovou a na ni odkazovat všechny ostatní vlastnosti všeho dění (na Zemi).

Když se však nad těmito denními okamžiky trochu zamyslíme, uvědomíme si, že den není na celé Zemi v jeden okamžik stejný. Jedna polokoule je vždy osvícená Sluncem a opačná ve stínu. Na jedné polokouli je vždy svit a na opačné je noc.

Otázkou tudíž je, kdy začíná den? Uprostřed noci jak jsme (zlo)zvyklí, nebo na konci noci, nebo uprostřed nebo na konci svitu? Začátek dne srovnávat se začátkem měsíce nemůžeme, protože zatmění Měsíce je pouze mezí mezi ubýváním a nabýváním svitu Měsíce, takže přirozený měsíc začíná prvním okamžikem po zatmění Měsíce, avšak pro upřesnění dle pozemského pohledu odpovídajícího z místa nejblíže Měsíce.

Další upřesnění souvisí už jen s myslí, protože světlo ze Slunce k Měsíci je zastíněné s přesně určitým zpožděním, avšak takové zastínění je ze Země vnímané taktéž s určitým ale mnohem menším zpožděním. Takže můžeme uvažovat počátek měsíce skutečný (smysly s myslí) v okamžiku, kdy je Měsíc přesně v jedné přímce se Sluncem i Zemí nebo jen smyslový, který je oproti skutečnému vždy později. Zdůrazňovat by se měl vždy ten skutečný, protože když někdo mluví o nějakém ději tak míní vždy jen to, co smysly vnímá.

Určitě chcete vědět, proč je důležité odlišovat skutečnost od smyslnosti? Světlo je oproti jiným vlastnostem vždy jinak závislé na čase. Například tažlivost se projevuje okamžitě, přestože může trvat určitou dobu než se tělesa „rozhýbou“ odpovídajícím směrem při změně tažlivosti. Pravděpodobně je to dané tím, že tažlivost způsobuje prázdnota, která je všude mezi hmotou a jakoby i ve hmotě.

Jen si představte atom vodíku, který obsahuje vzhledem k celému atomu jen jednu částici hmotnější (proton) ve středu a jednu částici lehčí (elektron) různě obíhající kolem středu. A nyní si uvědomte, že mnohonásobně převažující zbytek atomu je tvořen opět jen prázdným prostorem. Na konci předchozí věty by byl možná vhodnější otazník.

Protože máme během dne 1412778 okamžiků, první ale i každý další okamžik naměří Slunce na rovníku také stejný díl vzdálenosti z celého rovníku. Takové rozpětí vzdálenosti je však už představitelné, neboť se jedná přibližně o 38 lidských kroků za každý okamžik.

< ––––––––––––––––––––––––––––– >

WP< pokračování 2/2 Co je větší, tak má jen více jednotek určité číselné soustavy v jednom nebo více přirozených řádech pro násobky či už také ve více přirozených úrovních pro mocniny či jinak a to až po mez vnímání. Nad mezí ale také pod mezí vnímání se už jen hrajeme s představami dalších či drobnějších řádů, úrovní či jiného členění.

Mimo oblast vnímání však už nedokážeme vnímat svými smysly s myslí přímo, a proto něco z toho můžeme vnímat nepřímo nějak zkresleně přes různá zobrazovací zařízení. Zde pod mezí ale i nad mezí vnímání už se vždy jedná o nějakou hru, která se může a také se většinou ve skutečnosti projevuje méně či více s odlišnostmi, které však ani přístroje nezachytí.

A teď nastávají otázky, dle nichž se poznají různě zaostalí jedinci.

Věříte raději přirozenostem, než tomu co vám ukazuje přístroj? Věříte tomu, že v podrobnostech a také v nadměrnostech smysly přímo nevnímatelnými jsou stále neobjevené přirozenosti?

Když je něco, co nelze zatím smysly ve spojení s myslí ani v tom nejmenším vnímat, tak to není možné ani měřit. Doposud zaostává mysl za smysly, ale dobrým sdílením nastane čas, kdy budou smysly zaostávat za myslí. Taková zaostalost je možná nejvýše o jednotku stejně jako o soustavu, neboť jinak jsme vůbec nic z toho nepochopili a tudíž zaostává mysl stále za smysly.

Ve skutečnosti mluvím o víře ale jen v dobro, protože když něco dobré už máme, tak je dobro nejen vírou, ale už i věděním. To samé avšak z jiného pohledu je to i s myslí. V dobrou myšlenku můžeme zpočátku jen věřit, ale jakmile ji máme už i uskutečněnou (pro další vývin smyslů), tak je už i věděním (návodem na bystřejší či další smysly).

144

A nyní je ta vhodná chvíle na otázku. Co to jsou vůbec za lidi, kteří víru v počítače staví nad víru v přirozené jevy?

Buď je to samozvaný vědec, který ještě nepochopil, že v podrobnostech stejně jako v nadměrnostech je toho tolik lidským smyslům skrytého, že to zanedbává pro další vývin lidských smyslů. Nebo je to prospěchář, kterému je to jedno, protože jde přece jen o jeho prospěch.

Nyní se zeptám ještě jinak. Co to jsou vůbec za lidi, kteří vědění o počítačích staví nad vědění o přirozených jevech?

Mně osobně takový člověk nepřipadá, že předběhl dobu, ale naopak, že se v dnešní době zcela ztratil. Zamotal se tak dokonale do spleti tolika nesmyslností, že mu není už skoro ani pomoci. Nejhorší na tom všem však je, že se tyto nesmyslnosti strašně rychle stávají zlozvykem a nikdo to zatím neumí zastavit. Lidstvo chytračí a jinak upadá, přestože se občas objeví i náznaky různého přirozeného sdílení, které si však mnozí pletou s prostým oznámením. Sdílenou Síť však zatím nemáme objevenou jinak než v počátku.

Předně je nutné si uvědomit přirozený vývoj, kdy se nově objevená přirozenost jeví všem nejdříve jako nechápaná nadpřirozenost. A všechna tato uvědomění jsou přímo přírodní zákonitostí vývinu všeho živého.

Jen tak mimochodem, čteš stále soustředěně tak, že ti to dává smysl? – Pokud ti něco uniklo, čti znovu od začátku! Jinak to budeš smysly s myslí vnímat jen jako holé znalosti avšak bez jakéhokoli chápání. Zde tento odstavec způsobuje těm, co jim to doposud dávalo smysl, rozladění. Pokud se však nechceš rozladit, vždy odstavec začínající tak jak začíná tento, jednoduše přeskoč!

Příroda si s námi už mnohokrát pohrála v tom smyslu, kdy jsme se naivně domnívali o nějakém zcela novém objevu hned, že ho chápeme, přičemž jsme se takovým nesmyslným chápáním jen zdržovali ve vlastním vývoji. Proto se musíme naučit přímo tuto hru přírody vždy dříve chápat, než každý jiný objev.

Nejdříve musíme nad nějakým novým jevem smysly vnímatelným žasnout. Musíme se mu divit, a také ho mít za div nadpřirozený, protože až potom lze různé přístroje a nástroje takovému divu tak dlouho přizpůsobovat (nikoliv naopak), až bude zcela a to do všech podrobností či nadměrností vysvětlitelný.

Doufám, že už věříte tomu, že každá odchylka přístroje od přirozeného jevu, který přístrojem měříme, je zatím nevysvětlitelnou chybou přístroje a nikoli přírody? Já tomu nejen věřím, já to už vím.

Například, i když máme dvoje stejné hodiny, z nichž jedny necháme obíhat kolem Země a pak zjistíme, že jedny ukazují nějakou odchylku, jedná se opět jen o chybné sestrojení hodin. A nechtějte po mně, abych to vysvětlil! Určitě to však je jiným prostředím, kde každé je s jinými (i zatím neznámými) vlivy na zařízení.

Každé vysvětlení musí odpovídat dosaženým smyslům, protože jinak si musíme nejdříve vymyslet nástroj na zdokonalení odpovídajících smyslů hrou a potom i určitým přizpůsobováním se ve skutečném prostředí a postupně už i bez nástroje. Hrát se však stále můžeme, což se doporučuje.

Moudrým lidem však nestačí, aby takové přizpůsobení dokázal jen jedinec nebo několik málo jedinců, ale aby to mohl dokázat, kdokoli si usmyslí, protože až zájem o takové bystřejší smysly s myslí všem stejnou jsou předpokladem vývoje. Zpočátku však už všichni předci musí vědět, že je takový nástroj účinný.

Avšak, kdo z předků to dnes ví?

Bohatě by stačilo, kdybychom byli předky alespoň takovými, kteří takové vědění budou všude sdílet Sítí. Po nás budou už někteří tak blízko, že další v pokolení už takový nástroj zde vymyšlený uskuteční pro vývoj i vývin bystřejšího vnímání.

V současnosti je však mnohá přírodní zákonitost obcházená, přičemž takové obcházení není schválně, ale pouze z nechápání obecnější přírodní zákonitosti, přestože ji známe už jako nadpřirozenost někomu známá ale už i jako přirozenost někomu jinému známá. Mnohým je však ve všech případech neznámá.

Zaostáváš za některými? – A pokud ano, za kterými z těchto třech uvedených skupin?

145

V čem to vůbec zaostávám? – ptáš se sám sebe. Nemá smysl zase něco znovu opakovat, neboť je ta obecnější přírodní zákonitost také už popsaná o pár řádků dříve.

Jen takoví, kteří nezaostávají ani v jedné z uvedených skupin, jsou schopni se ještě dále (v páté skupině) vyvíjet, pak se naučit nebo už i umět přirozeně odhalovat jakoukoli nepoctivost, a potom dědit takovéto odhalování už ve vlohách. 2/2>WP

190726 WP<Přirozené odhalení nepoctivostiVšem těm, co nezaostávají za přírodní zákonitostí, je zřejmé, že jakýkoli přístroj a to včetně počítače je

pouze hračkou, která nemůže nikdy nahradit smysly jednoduše jen proto, že je na základě přirozeně dosažených smyslů s myslí sestrojena.

Mnozí chytráci už určitě zase namítají. Vždyť už známe tolik zkušeností, kdy je nějakým počítačem nahrazena určitá část lidského ústrojí, které bylo nějak zničeno. Jenže ve skutečnosti nejde o žádnou hru a tudíž ani o žádnou náhradu, ale naopak jde jen o horší napodobení něčím umělým něčeho přirozeného.

Protože smysly máme všichni přibližně stejné, záleží na spojení s myslí a také na samotné mysli, jak se bude každý už sám jen dle nejlepších (síťových) návodů vyvíjet na nejvhodnější možnou členitost.

Uvědomujete si zde už to větvení, tu různorodost, a také tu složitost různého odklonění se od té přímé jednoduché nejvhodnější možnosti – od sdílené Sítě (i čísel)?

Od ní se začnou vyvíjet zase naopak všechny potřebné smysly a to už s myslí i současně a dokonce jednou i vědomě samočinně jen vždy různě nejlépe (v zábavě, lásce, radosti, štěstí, zdraví a v jinak vnímaném nejlepším dobru).

Jak které dobro kdo bude akorát potřebovat, tak si ho bude vždy sobě nejlepším způsobem sdílet a to s odpovídajícími jedinci, přičemž na takovém sdílení není nic složitého. Ještě jednou zdůrazňuji, že pomocí sdílené Sítě to je jednoduché! Naopak je složité, když jeden něco chce, ale neví jak si to má s ostatními k tomu potřebnými a současně odpovídajícími sdílet.

Čím dál více složité jsou také způsoby nedobré vydávající se za dobré, přičemž jde jen o dohadování, smlouvání a jiné způsoby trhání se o zisky. Jakýkoli způsob trhu je pouze opakem sdílení jednoduše jen proto, že se trh nezakládá na přesných výpočtech, ale naopak na odhadech jednání všech účastníků, což je pravidlem nějaké hry nebo naopak násilným vměšováním.

A zde si musí každý účastník trhu vybrat, zda si vzájemně hraje předně dle pravidla „bez jakýchkoli násilností“, neboť jinak je mimo hru různě v postavení silnějšího nebo slabšího. Mimo hru jinak řečeno; v nejméně zlém případě krade nebo je okradeným či v nejvíce zlém případě zdravotně ubližuje až zabíjí nebo je ublíženým až zabitým.

Například ohledně zdraví. - Jak chcete s ostatními sdílet co nejlépe třeba údaje o rakovině kůže? Když je budete chtít sdílet jen s těmi, co ji nějak utišují či zastavují anebo i s těmi co si ji utišují nebo si ji zastavují, tak je to možná už pozdě. Přesto i v tomto případě může každý přispět těm ostatním, pro které ještě není pozdě, avšak k tomu potřebujeme jedinou sdílenou Síť s údaji v řádech, úrovních a jinak dobře začleněných, a nikoliv nespočet současných sítí jako je internet v chaosu.

Mnohých určitě zajímá, jestli jsou sami takto postižení ochotni sdílet své potíže, příznaky a také způsoby zastavení třeba jen proto, aby pomohli nějak ostatním?

Pokud ne, potom nemohou ani čekat od ostatních jejich ochotu sdílet své postižení. Pokud ano, tak proč jim to není zřízením umožněno ve sdílené Síti a proč taková Síť už dávno není běžnou? – vysvětlení je jednoduché, neboť to není proto …

Proč nesdílíme i důsledky s těmi všemi, kdo takový nárůst rakoviny způsobili a stále působí? Proč nemůžeme přesně označit toho či onoho výrobce zplodin, který nám ničí přírodu či ozon a tak nám tvoří v země-páře (atmosféře) díry. A když víme, kdo působí takové ozónové díry, tak proč nehradí veškeré náklady nemocných i na jejich léčení až k úplnému uzdravení?

146

A pak také obecně, proč nemůžeme sdílet označení všech zločinů a zločinců? – Přece je vždy také zločinem, když někdo určitý způsobuje nárůst jakéhokoli onemocnění.

Odpověď může souviset i s tím, že jsme sami těmi zločinci, nebo se jen účastníme takových zločinů v poklidu avšak ve zlozvyku omámeni přímo těmi zločinci, pro které děláme nebo s nimi spolupracujeme třeba už jen tím, že jejich vnucované zboží používáme.

Jen si už konečně přiznejme, že všechny podnikatele už ve školách učíme neustále jen to, aby se vzájemně okrádali a to na úkor těch poctivých ostatních nepodnikavých lidí.

Už na začátku jsem psal o šílencích, blbcích a hlupácích, což však nejsou nadávky nebo nějaké urážky, ale jen výstižné pojmy pro odlišné skupiny lidí. Následující odstavec míním skutečně jen ve smyslu s myslí Hry, avšak jen dokud se ve skutečnosti tak člověk sám nezačlení svým jednáním (jeden sám něco dělá).

Šílenství se projevuje zbavením určitých smyslů a tudíž i mysli, což způsobuje u jedince zločinnost nebo sebepoškozování. Blbost se projevuje blbými myšlenkami, které však myšlenkami nemohou být, protože z myšlenek vzejde vždy něco dobré, kdežto z něčeho co člověka bezmyšlenkovitě napadne jen dle svých pudů či obyčejů (zábavná oslava na počest vítězství proti starým přežitým projevům zla) vzejde jen nápad.

Hloupost se projevuje pokorou a poslušností podle blbých nápadů avšak jen do míry svého či členů rodiny přežití, takže dvojitě naopak už s myslí ale zase bez smyslností, což je naopak oproti blbcům, kteří podle stejných nápadů žijí už obvyklým životem. Ale zase oproti šílencům, kteří žijí už i bez mysli bohatým životem ale taktéž podle stále stejných nápadů.

Jeden stejný nápad a je (dalo by se říct) „vhodný“ pro všechny.!? – [úsměv].

Teď si mnozí říkáte, že je přece lepší být bohatým než chudým? Jenže za jakých podmínek? Když už všichni dělají všechno zle, tak nikomu nedává smysl už ani žádné svědomí. Svědomí už ztrácí význam a s ním také vývin, přestože se vývoj pouze opakuje bez dosažení vývoje. Jsme jak v začarovaném kruhu.

V Moudrosti platí, že zločinci jsou ti nejzaostalejší ze všech a to jen proto, že „umí“ páchat jen zlo. Mnozí z nich, kteří stále ještě páchají zlo místo toho, aby ho už odškodňovali, jsou stále i šílení. Méně zaostalými jsou všichni, kteří sice nepáchají zlo, ale mají špatné nápady, podle kterých ti zaostalejší zlo páchají pro své zisky a jiná zbohatnutí jako když se bohu rouhají. Naopak ti ještě méně zaostalí hloupě už jen podle takto blbých nápadů přežívají, neboť si uvědomují, že neznají jinou možnost svého přežití, ale škodit nechtějí.

A proč tomu tak je? Zatím ještě nepoužívají sdílenou Síť.

Chytráci s těmi blbými svými nápady si žijí obvyklým životem, což z nich ještě nedělá bohaté zločince, ale jen špatné lidi žijících podle takto nápaditých zákonů, které si schvalují. Každý nápad sebevíc dobrý avšak obsahující jen jedinou blbou část už nemůže být přece myšlenkou.

Sdílená Síť však už není nápadem, ale skutečnou myšlenkou, protože si v ní každý sám zveřejňuje všechno, co mu prospělo (či neprospělo) nebo (od jiného) uškodilo, neboť jen dle takových záznamů se pozná poctivá odměna za poctivou činnost či nepoctivcem napáchaná škoda, kterou sám viník ze svého je povinen zcela a co nejvhodněji odškodnit.

Člověk si říká, když už nějaké sdílení jakž takž funguje, proč se mnozí brání sdílení dále vyvíjet? Ve skutečnosti se však sdílenému hospodářství brání jen takoví, kterým vyhovuje tržní hospodářství, z něhož si žijí nadmíru přepychově, a také proto, že je pro ně lepší, když těm chudším nedovolí přesně počítat.

Zde si musíme uvědomovat, že nedosažení plánovaného zisku není současně škodou, ale zcela naopak je pouze nezpůsobenou škodou jinému, neboť každý zisk je v tržním hospodářství vždy vynucený na úkor čili ztrátou jiného. O zisku máme neustále mylnou představu, že je něčím pro poctivost potřebným, ale ve skutečnosti potřebujeme vše přesně tak počítat, aby neměl nikdo z účastněných žádnou ztrátu, ale ani neměl nikdo menší výhodu, než kdokoli jiný ze zúčastněných.

Jenže co to je výhoda? – když má někdo něco lepší, než někdo jiný. Pojem výhody je proto také jen nějaký tržní výraz, který nepotřebujeme. Výhodu by šlo nahradit prospěchem.

147

Jenže co to je prospěch? – když někdo v něčem prospěl, což je opět nějak oproti někomu jinému. Prospěch spojujeme většinou s nějakou zkouškou, s nějakým soupeřením, se spěchem, což se zase spojuje s trhem. Lepší bude používat přímo daný užitek.

Takže ve skutečnosti o výhodu, prospěch ani o zisk nejde. Jde jednoduše jen o užitek, který vnímáme jako sobě něco pro život. Když to nemáme, tak to potřebujeme jako potřebu užitečnou, která proto ani nikomu jinému nijak neuškodí, neboť jinak by to nemohl být užitek, ale naopak by to byla škoda.

Po shrnutí víme, že nepoctivci se ohání ziskem, výhodou, prospěchem a někdy i užitkem avšak ve zcela jiném převráceném slova smyslu než „u života“ nějaká životní potřeba. >WP

148

První ještě neznamená nejlepšíJe přece přirozené, že když se chci něčeho účastnit, tak samočinně chci z mé účasti odpovídající užitek,

což není ziskem ale ani ztrátou, ani výhodou nebo nevýhodou, ale ani neprospěchem nebo prospěchem (pro spěch), ale naopak je užitek důvodem samotné účasti na životě všech.

Kdo neumí určit přesně všem užitky, pak nemůže ani dobře o čemkoli rozhodovat a to ani politicky.1. Víš o někom, kdo takto špatně rozhoduje? – Potom znáš i všem užitky, protože jinak lžeš! Takže vše co

znáš, můžeš v Síti zveřejnit jako osobní odhalení.2. Nevíš o nikom, kdo takto špatně rozhoduje? – Potom nikdo nerozhoduje ani dobře, neboť jinak by o tom

věděla už dávno většina z nás. Život všech by byl už dávno nějak dobře sdílený, protože by byl zcela jiný než ten dnešní současný s neustálými stresy, dohady a s jinými tržními praktikami.

3. Nevíš o nikom, kdo takto dobře rozhoduje? – Tak to je jen proto, že k dobrým rozhodnutím nikdo asi ještě nedospěl.

4. Víš o někom, kdo takto dobře rozhoduje? – Tak proč o takových dobrých rozhodnutích nikdo veřejně ještě nemluví? Proč o tom ty nemluvíš? – Osobně mě nezajímá ten s tím dobrým rozhodnutím, protože nechci a ani nepotřebují žádné zavádějící údaje. Nepotřebuji se zdržovat jeho životem a dokonce ani nechci znát jeho jméno do doby, než ho budu muset ale až jako i většina ze všech odměnit za svůj osobní vývoj dle jeho myšlenky v Síti (jako i takto zde) zaznamenané a to třeba i ve srovnání dle jeho osobního vývoje.

Otázkou však je, zda je takové srovnání potřebné a komu? – No není a to všem stejně! – A zde je to potřebné zdůraznit, protože každý dospívá k určitému vývoji sám za sebe a to bez ohledu na jiném, ale naopak s ohledem na nejlepší návod pro takové dospívání.

Dokonce samotná přírodní zákonitost toto vše vysvětluje tak, že ten první s tím prvotním objevem – návodem – myšlenkou, nemusel sám dospět, protože když takový návod tvořil, tak v něho pouze věřil dle všech vyskytujících se předpokladů. Ale k pokladu sám dospět nemusel třeba jen proto, že k tomu neměl potřebné podmínky oproti některým jiným, nebo proto, že k tomu neměl hned jako první ze všech potřebný nástroj sdílení oproti některým jiným. A takových předpokladů je určité víc.

Ten první svého druhu má jen jako první prvotní myšlenku. Ostatní však stejného druhu už podle ale mnozí už i dle takové myšlenky tvoří podlý nástroj pro vlastní zisky, výhody či prospěch nebo ne-podlý nástroj (sdílenou Síť) pro stejný užitek všem – kdo chce být či už je dlouho, krátce či až (od) nyní poctivý.

Ten první svého druhu, i když už má možnost používat potřebný nástroj - Síť, nemusí mít zase dostatek času se ho naučit dobře používat, ale také se mohou vyskytovat zcela jiné zábrany. Tamní zákony mohou sdílený způsob používání zakazovat nebo jen různě znemožňovat ale jen do chvíle, kdy je v takových pravidlech objevena nepřirozenost odporující smyslům v souladu s myslí na přírodní zákonitost. Tímto se upozorní na špatnou (tržní) cestu a současně se doporučuje nově či znovu objevená vhodnější cesta.

Smysl sdílení

Co to je to sdílení? Je to nějaká pokora nebo poslušnost nebo skromnost? – Není a není to ani žádná nadřazenost, vláda, panování jedincem či skupinou. Pochopitelně to není ani žádný zmatek.

Sdílení je třeba chápat jen tak jak je dané. Nejedná se o žádné „umělecké dílo“. Nejedná se o žádnou demokracii (lido-vládu) ani o jinou vládu. Nejedná se proto ani o kapitalismus, komunismus či socialismus a také se nejedná o anarchii či monarchii. Ono se totiž nejedná o žádný takový ani podobný cizojazyčný a tím pádem vždy nějak zavádějící nesrozumitelný název. Jedná se pouze o sdílení, což si může či dokonce musí každý národ už sám přeložit do svého jazyka.

Sdílení znamená jen to, že každý je jen se svým dílem jakožto se svojí částí užitečně potřebný všem včetně sebe ve svém okolí. Každý s ostatními sdílí i vzájemné řízené (lido-)bezvládí avšak tak dobře, že si sdílí především svůj společný jedinečný nástroj – Síť, což jinak řečeno znamená, že si všichni takto poctiví sdílí vládu nad počítači.

149

Otázkou však je, kdy vládne člověk počítači a kdy počítač člověku? Člověk vládne počítači jen, když mu je zcela zřejmé, jak počítač daná rozhodnutí počítá. Jinak vládne počítač člověku.

Kdo z vás nechce vládnout počítači? Troufnu si tipnout, že všichni chcete vládnout počítači.

Jenže kdo z vás ví, jak vládnout počítači? A zde si dovolím odhadnout, že téměř nikdo. Že někdo vytvořil obslužný program na nějaké prohlížení údajů nebo dokonce na nějaké ovládání stroje, ještě neznamená, že víš, jak takový program přesně ukládá a používá tebou zadané údaje.

Sdílení souvisí proto i v nejjednodušším chápání všeho, co používáme. Pokud to původce jakožto i vlastník myšlenky nedokáže hned vysvětlit, není chyba v něm, ale ani v nikom jiném, ledaže by původce myšlenky považoval dotyčný člověk za bláznivého, bláhového či blaženého. Naopak je chyba (zaostalost oproti původci myšlenky) v takovém dotyčném jedinci, neboť třeba už takovou myšlenku jiného dokáže „lépe“ vysvětlit, ale už takové vysvětlení nedokáže ve sdílené Síti sdílet.

Jenže, kam se takové sdílení zaznamenává? V současnosti je sdílená Síť pouze v počátku, což znamená, že se ještě nikde nevyskytuje. Je to jako s počatým avšak stále nenarozeným dítětem. Nyní jde jen o to, zda se takové dítě narodí nebo nenarodí. Přirozené je, aby se narodilo, pokud už je dostatečně k tomu vyvinuté.

Sdílená Síť se oproti lidskému dítěti liší přímo svojí podstatou. Člověk se rodí dvou opačně pohlavním lidem, kdežto sdílená Síť se rodí mnoha bytostem nejdříve jednoho druhu a potom i více druhům. Je to dítě všech, a proto by všichni o něm měli co nejdříve vědět, přestože mnozí musí nejdříve k takovému poznání dospět.

Všichni takoví, kteří však už k tomu dospěli, a stále sdílenou Síť nezrodili, mají zde alespoň její počátek. Každý člověk se tak může podílet na zrození takovéto Sítě třeba už jen tím, že do komentáře něco smysluplného doplní, ale lepší je, když několika jiným lidem tento počátek jednoduše sdílí.

Důležité je mít stále na vědomosti, že je potřebné se chovat k Síti jako k dítěti ať už počatému nebo zrozenému a to až do dospělosti, protože potom si už poradí samo, přestože pro daný druh bude stále vlastním dítětem. Zachování ale i další vývin druhu je potřebné do dítěte zaznamenat nejdříve pracně až s utrpením, ale potom lépe a lépe a … až nám to bude nejen připadat nejlepěji.

Nikdo z nás teď žijících se toho nemusí dožít, ale vše záleží na pouhém vědění o tomto počátku a až potom  o tom, jak má naše dítě nejlépe nejen vypadat ale také především nejlépe všem či všemu být k užitku. A to včetně sebe dítěti nakonec pro vývin dalších užitků všem či všemu. Takže naopak, už brzy se mnozí dnes žijící tohoto zrození ale i dospívání mohou dožít. Síť je už zde prvním (znovu) počínána.

První vždy dělá největší chyby, a proto na ně také upozorňuje, když je zjistí. Nesnažte se proto řešit něco za všechny, když máte možnost všem zadání oznámit, neboť se tím řešení bez omylů a chyb značně urychlí!

V oznámení se nemusí ani uvádět, že se nic nemění od samotného prvopočátku, pokud něco nechcete změnit, jenže v případě změny nejdříve musíte stvořit či najít sdílenou Síť, do níž potřebujete vysvětlit všem takové doplnění v zájmu užitku všem a všemu nebo potřebujete alespoň něco málo zadat – přidat pro vývoj nejlepšího vysvětlení.

Nyní je prvotním zadáním jen to, aby všichni o této počaté sdílené Síti věděli, což může každý udělat pouhým sledováním a sdílením tohoto zde na svých účtech v různých takzvaných sociálních sítích. Účelem tohoto řešení je zrození sdílené Sítě, jehož vývojáři a údržbáři si už umí svoji činnost v takové Síti zaznamenávat nejen kvůli své slávě - reklamě ale také kvůli svým budoucím samočinným odměnám za vývoj či údržbu.

Vývojářem či údržbářem Sítě může být kdokoliv, protože stačí do Sítě jen nějakou smysluplnou myšlenku popsat či přímo vytvořit sdílené řízení takové myšlenky v zařízení Sítě či toto zařízení udržovat v provozu.

Pochopitelně, že součástí zrozené Sítě je i vše z počátku Sítě. Tak jak má každý člověk své rodiče či jiné opatrovníky tak má také vždy dva nezaměnitelné plodiče. Nejde však o to, zda jsou známí či neznámí, ale o to, že každý má v sobě dědictví či vlohy především po plodičích a zbytek se utváří až dle životního prostředí.

150

Nikdo nic dobré nepochytí od jinud, kde ani předci nežili nebo o tom aspoň nevěděli.

A věřte či nevěřte tomu, že doposud není pozemšťany známá žádná už zrozená sdílená Síť. Všichni mají možnost najít třeba už jen někoho, kdo se zaslouží najít toho dobrého vývojáře či údržbáře. A toto hledání (jakožto záznam – odkaz na toto zde někde v současných sítích) je už také zásluha.

Nehráči a hráčiJen v tržním hospodářství tvrdíme, že je někdo prospěšný někomu jakože mu nahrává, anebo je výhodou

pro danou skupinu, protože jim něco vyhrává, anebo je sám pro sebe ziskový, protože si pro sebe hrabe další bohatství. Ve všech třech případech jde však jen o hru.

Zaměstnanci a jiní dělající alespoň částečně zadarmo, ze slušnosti jakoby nahrávají a tím činí prospěch těm ostatním, přičemž si hrát nechtějí, ale podle (upozorňuje se na to, že to není stejné jako dle) směrnic až zákonů musí nahrávat, ale jen pokud pracují. Ať už nevědomě či vědomě právě proto mnozí raději nepracují.

Víte, že kdysi dávno byl pojem práce ve smyslu utrpení? A víte také, kdo práci změnil na šlechetnost tím, že prý práce šlechtí?

Jméno neznám, ale určitě to byl někdo, kdo nepracoval, ale potřeboval, aby ostatní za něho pracovali, aby mu nahrávali. Takové pokřivení významu samotného pojmu však znamená, že když se nevrátíme k původnímu významu, budeme jako v začarovaném kruhu bez možnosti dalšího vývinu.

Také se říká, že šlechtic má modrou krev. Tato nepřirozenost lidskému druhu však jen znovu dokazuje zaostalost těch, kdo se za šlechtu vydávali. Dnes se šlechtí snad jen zvířata, ale i to je špatně nebo i zle.

Uvědomujete si vůbec to, že je pojem šlechta pojmem špatným? Uvědomujete si, že když se kříží jen jedna rasa z celého druhu mezi sebou, tak zákonitě musí taková rasa jednou zdegenerovat a případně vyhynout? A uvědomujete si také to, že tím pozastavuje vývoj i celého druhu?

Ve skutečnosti je šlechtění jen dalším nepřirozeným pokusem vlastního zničení. Opakem je tudíž vzájemné křížení všech ras daného druhu, protože jen tak se dosáhne všech možností pro další zcela nový doposud obecně nechápaný vývin celého druhu.

Vývoj pojmů znamenající špatnost není možné měnit na hodný význam, ale naopak musíme ke špatnému ten hodný objevit a tím přestat nahrávat někomu jinému než sobě. Pokud necháme někoho, aby pojmy stále překrucoval, potom také používáním takto překrucovaných pojmů budeme jiným nahrávat k potlačení dalšího vývinu s opakujícím se vývojem bez jeho dosažení. Stále budeme žít v začarovaném kruhu a tentokrát zase na začátku s vývojem, kde je možné až na konci pochopit vývin z kruhu pryč.

Všichni ti, co se jim jakoby nahrává, jsou v jistém slova smyslu výhodou oproti jiným sobě stejným soupeřům - konkurenci ale vždy jen v určité době, na určitém místě, pro určitou věc a pro své „nahrávače“, protože tyto výhody si soupeřící herci střídají a také různými podlými nástroji stupňují (slevy, inflace, úroky, bonusy, reklamy, předpisy, zákony, …) – tímto svým nahrávačům občas jakoby něco (pro klid nahrávajících duší, takže střídavě všem) vyhrávají.

Ze všech výhodných jedinců (jakoby výherců) – herců si však někteří jakoby nahrabou zisky, o nichž tvrdí, že je potřebují pro rozšíření svého podnikání a tudíž i pro nabízení i jiným nahrávačům práci, takže jakoby v zájmu dobra. Jenže ve skutečnosti je to naopak, a kdo to ještě nepochopil, tak mu to jest vysvětleno i takto:

Pro všechny, kdo nechtějí nikomu nahrávat ani nechtějí vyhrávat ale ani nechtějí hrabat, jiná hra než že nehrají tyto tři hry, nezbývá? – Ano, zde je potřebný otazník, protože jim zbývá hra skutečně poctivé sdílené osobní činnosti přes společně stejně sdílenou Síť s odměnami jen dle osobního podílu na všech poctivých užitečně potřebných činnostech, které si každý do sdílené Sítě zaznamenává sám (i samočinně).

Co to však pro všechny znamená? – celosvětovou Hru.

151

HraTak jako každá hra i celosvětová Hra má své účastníky a neúčastníky, jenže takovéto Hry se neúčastní

nikdo jen z těch, kteří jsou bytostmi druhu zatím nemyslícího. Takže naopak účastníkem je každý svého druhu myslícího už od svého početí a to dokonce i po svém dožití jako samočinný hráč s veškerým svým dědictvím i se svojí dědičností. V každém případě dědění trvá věčně a to i v obou či více směrech.

Jak to však je ve skutečnosti? To ještě nemusíme vědět do všech podrobností až drobností ale také naopak do všech složitostí až samotné skladby. Stejně a přesto naopak to nemusíme ještě vědět do všech obecností ani do všeho prostého a opět i zase jinak naopak to nemusíme vědět ani do všech jedno-duchostí či jiných pod-konečno-duchostí ale ani do všech nad-konečno-duchostí.

Zde je potřebné ještě vědět; je vývoj to samé jako vývin? – Není, ale souběžně na sobě závisí jakožto společná vyspělost.

O konečnu však myslící bytost už ví, protože jinak by nevěděla o nekonečnosti pod i nad konečností, kde pouze ta pod konečností je dosavadním vývojem i dosaženým, neboť jinak je stále nedosaženým avšak nějak stále dosahovaným pro další vývin. Až po dosažení vývoje už je voj a vše s vojem související jen možné hrát, protože jinak není možné dosahovat dalšího vývinu skutečného současně s vývojem už hraným pro případ skutečného vývoje už však i zábavného s dokonalou přípravou ve hře, neboť bez přípravy ve hře je vše pouze vážné až strašidelné – pro hráče však i jako různá výstraha.

Že tomu všemu nerozumíte? – To je jen proto, že nemáte vyvinuté přirozeně živé představy v souladu se soustředěním se na dané údaje v národním jazyce udávané.

Že nechápete, o čem to vlastně mluvím? – To je jen proto, že si živé představy neumíte představit jako živé představení. A toto nechápe snad jen malé dítě nebo někdo stále od narození či už vlastním přičiněním slaboduchý (bezduchý, jednoduchý, … a jinak slaboduchý přesně dle dosažené vyspělosti) na mysli.

Že neznáte nějaký z tohoto všeho pojem? – Tak to asi neumíte česky, neboť cizí slova a to včetně těch převzatých používají hráči tržního hospodářství stejně jako hráči kdekoli na trzích. Já s nimi však tuto hru teď zrovna nehraju a to jen proto, že se snažím něco vysvětlit. Když nesrozumitelná slova používám, tak to také samočinně znamená, že si hraju (((třeba (i)) stejně) jako) na trhu.

Že ještě stále nevíte o takové Hře? – Tak teď už o ní víte.

A kdo takovou Hru začal a kde se hraje a jaká jsou pravidla? – Počátek stačí i takový jaký je zde mnou objevený, protože taková Hra se hraje už odjakživa (po)dle přirozených podmínek pro život (daných přírodní zákonitostí). – A pak pro přirozené udržení života. – A až potom pro životem udržení života dle předešlých přirozeností v souladu se současnými přirozenostmi, což život nejdříve neví. – A až potom to ví, přestože si ještě neuvědomuje, že je to dané jeho přirozeným vývojem smyslů i s myslí spojených. – A když si to jeden uvědomí, tak to zapomene. – A jednou někdo jinak první to i všem zaznamená pochopitelně, že nejdříve nějak nepřesně. – A zde už je samotné chápání s jeho vysvětlením a to zaznamenaným zde v počínající Síti.

Jednoduše řečeno (avšak pro neslaboduché a také mimo ještě nedospívající děti), přečtěte si o této Hře vše znovu ale tak soustředěně jako byste byli na mém místě a přímo psali o této Hře. Nemusíte si nic z toho pamatovat, protože stačí, když přesně víte už při čtení, o čem se píše. Pokud vám uniká jakákoli souvislost, možná to bylo jen nepřesně či neúplně vysvětlené proto, že to jednodušeji ani samotnému původci nešlo vysvětlit.

Upozorňuje se také na to, že souvislosti unikají také těm, kteří chtějí zcela jiné souvislosti, než takové, o nichž se zde píše.

Je přece přirozené, že jednoduché myšlenky se jednoduše nerozcházejí, kdežto dvojduché se rozcházejí či rozvětvují do jakoby dvou větví, kde každá je jednou ze dvojice takže dvojtkou, což oproti jednotce není nic jiného, ale současně je i něco jiného, něco dalšího, něco i jinak myšleného než obyčejná jednotka

152

v jedničce či v kmeni. Když už toto chápeme, pak už lehce pochopíme i trojtku, která je však současně i nejméně dvěma způsoby dvojtkou a nejméně jedním způsobem jednotkou (sama o sobě a pro sebe).

Už to tak jednoduše řečené však není jen proto, že se tvoří Síť čísel a to se všemi různými číselnými soustavami i v sobě obsaženými a to včetně soustavy jednotkové, přičemž soustava nulová je pouze prostředím pro přirozená skutečná či i jinak míněná avšak vždy všemi stejně rozuměná čísla různých jednotek či i dvojtek či i jiných současně vícetek až konečnotek, protože potom už následuje konečnotka zase jiné doposud jen předpokládané soustavy, s níž si lze zatím jen hrát a to až do doby, než se naplní současná konečná soustava všemi možnými způsoby, aby tak mohla být už trvale, věčně či pořád používaná také v soustavách vyspělejších než ta současná.

Uf, to byla ale dlouhá věta.

Jakýkoli omyl nebo jen zanedbaná mezera ze všech možností, je znamením v odklonění se od dobrého vývoje či vývinu. Každá mezera se tím zaznamená i jako mezera v dědičnosti a tak jako kříž si ji neseme sebou na bedrech stále dokola, až se člověk zastaví, přibere na kříž další mezeru a takto i jinak dokola až jednou přestane žít přes všechny ty mezery – kříž už dál neunesl. Až s návratem k životu původnímu avšak už bez mezer, je možný další vývin. Jinak se pochopitelně vše zase jen opakuje ve starých kolejích.

Světu obecně celému je to jedno, jestli život je či není, protože ho má vždy někde uprostřed během svého opakujícího se pohybu od velkého zhuštění k velkému rozptýlení a zpět. Otázkou však je.

Kolik je takových míst s životem v celém Světě? – Lepší otázkou však je.

Jaké podmínky musí být pro vznik života? – Už víme, že na okrajích při velkém zhuštění a při velkém rozptýlení žádný život není. Také si umíme představit, že velké rozptýlení je jen z mnoha základních stavebních částic hmoty, přičemž taková částice se už více nerozpadá, neboť naopak všechny složitější částice se rozpadají postupně až na tuto částici.

Ve skutečnosti se rozpadají vztahy mezi těmito částicemi – tvary, což si však nelze nijak představit, protože k tomu nemáme dostatečně vyvinuté smysly s myslí. Možná se někteří domnívají, že už jsou dostatečně vyvinutí, ale to je velký omyl, protože jinak by všem ostatním umožnili vše toto jejich tvrzení si veřejně odzkoušet na skutečném přirozeném prostředí.

Dnes si pouze hrajeme na nějaké částice jako protony a elektrony, kde jedna má náboj opačný než ta druhá, přičemž nechápeme, proč ta jedna částice nemůže mít náboj dvojnásobný oproti žádnému u té druhé částice, což platí třeba i současně naopak. Kdyby to však platilo ještě jinak, tak zase jen třeba v závislosti na svém vlastním prostředí, které jsme ještě nikdy nikde nikým neuvažovali, a v němž se takové částice vzájemně samočinně svazují. Nebo je to naopak – přímo tímto prostředím?

A proč to tak není teda možné? – Tak, to nám doposud nikdo nevysvětlil, což zase naopak dokazuje, že nemáme vysvětlené a tudíž naplněné všechny jiné možnosti, a proto nezbývá nic jiného, než to, že se na protony a elektrony zatím umíme jen hrát.

Že je kolem Země pás elektronů ale také pás protonů jsem někde vyčetl. Ale už jsem tam ale ani nikde jinde nevyčetl, zda daná částice má hmotnost vždy stejnou, ať už vázaná v atomu nebo volná (mimo atom) zde na Zemi. Abych tomu uvěřil, musel by se zvážit třeba jeden litr těchto částic a také spočítat v tomto litru jejich počet, avšak vše by muselo být nějak smyslným s myslí v souladu postupem, který by byl veřejně do podrobností zaznamenaný v Síti. Jiným způsobům jako, když se podle hmotnosti odvodí počet nebo naopak dle počtu hmotnost, tak tomu zatím vždy nevěřím.

Potíž je však v tom, že takoví litr nelze jen tak uzavřít do nějaké nádoby, protože ty částice jsou tak malé, že nám lehce proletí i skrz stěnu jakékoli nádoby hned, jakmile nádobou pohneme. Atomy sice už umíme vážit pomocí vibrace uhlíkových nano-vláken, ale jejich částice (v atomech) avšak volně mimo atom ještě neumíme vážit. Možná by stačilo udělat nějaký malý model Země - kouli a to i s pásy elektronů a protonů související s elektromagnetickým polem, a vážit celý model s odebíráním a přidáváním těchto částic.

Jak? To zatím netuším.

153

Že nám prázdné prostředí přitahuje hmotu z okolí, to víme už, jen když vysajeme vzduch z nějakého uzavřeného prostoru, protože nám takové vzduchoprázdno bortí přímo do sebe svůj vlastní hmotný obal. No a ve školách se učíme také opaku, kde velká masa hmoty přitahuje tu okolní, která se kolem té velké i nějak pohybuje a to dokonce takovou rychlostí, že ji nedokáže přitáhnout.

Avšak, co když je to úplně jinak? Co když svoji úlohu hraje i to okolní (vzducho)prázdno, nebo i různá teplota tak nějak jak, když nad ohněm poletuje hmota, přičemž už i světlo souvisí jen a pouze s ohněm, protože bez osvětlení (ohněm či jiným zářením) ani bílou zeď v dokonalé tmě neuvidíme, ale zobrazit si ji v zařízení (například pro infračervené vidění) už umíme a dokážeme to přímo zase jen nějakým osvětlením.

To nám už smysly s myslí dokonale spojuje pro případ používání stejného zařízení avšak dále už i bez nutného dokazování. Člověk už věří tomu zařízení, že dokáže v určitých podmínkách zobrazit přesně to, co vlastními smysly ještě nevnímáme, což je zase jen proto, že je nemáme k tomu dostatečně vyvinuté.

A hádejte, proč nemáme smysly k tomu dostatečně vyvinuté? – Není to proto, že nám stačí k tomu zařízení, ale proto, že ještě nikdo neobjevil, jak s myslí nahradit takové zařízení. Neměli jsme objevenu ještě potřebnou myšlenku.

Prozatím zde mluvím o jednom případu jedním způsobem, přičemž ve stejném případě známe i jiné způsoby. Pokud stále nevíte, o jaký způsob se jedná, přemýšlejte!

Co je asi tak jiného, než něco ze zařízení umělého? – Přesně tak, jedná se o něco už přirozeného.

Jsou to tvorové, kteří už takovou schopnost vnímání mají, přičemž se nejedná o vidění, ale stejně jako viděním vnímají stejné tvary z různých látek, různé teploty či jinak různých vlastností. Člověk vidí nejlépe různé barvy, což ve vodě nebo ve tmě žijící tvorové nepotřebují vědět, protože tam v jejich prostředí není barva až tak moc rozeznatelná.

Jenže jak se může člověk vyvíjet třeba i na jiné zobrazování aniž by utrpěl ztrátu dosavadního vidění? – tak to už nikdo neví, alespoň prozatím, dokud nevymyslíme, jak na stejnou barvu neustále myslet, i když budeme žít v jiném prostředí.

A tímto máme zase jednu hru navíc v jediné celosvětové Hře.

Počítání a chyby

Člověk umí mimo jiných věcí také ze všech známých bytostí nejlépe počítat, avšak stále dělá chyby. V opačném významu to znamená jen to, že se vyvíjí k bezchybnostem.

Ale položil si někdo otázku? Co je vůbec chyba? – Když se jedná o neúplnost, tak to chyba není.

Ale co když se jedná o neúplnost, s níž se počítá jako s úplností? – Tak to je hra nebo zaostalost, přičemž větší zaostalostí je, když zaostalec tvrdí, že se jen hraje a také naopak lepší hrou je, když se hráč hraje na zaostalce, což však znamená, že se musí hrát v soustavě už úplné, s níž si hraje jakoby s neúplnou, jinak je stejným zaostalcem. Oproti takto obyčejné hře se skutečná současná hraje ve skutečně neúplné soustavě, která se přímo hrou návazně doplňuje a to s vysvětlením návaznosti i jako první člen ve skupině odpovídající soustavě už dříve naplněné, přičemž až nakonec se naplňuje skupina, která je současně celou soustavou.

Je dělení nulou chyba? – Asi taková jak při násobení nulou. Nula totiž není číslem, ale prostředím pro čísla. Dělení nulou je proto srovnatelné jako poměr skupiny lidí k nějakému prostředí, což dává většinou nesmysl. Smysl by to dávalo až při nějakém srovnání jako například k poměru jiné skupiny k jinému prostředí.

Když například celou soustavu lidí v poměru k Zemi jakožto jejich přirozené prostředí srovnáme s celou soustavou čísel v poměru k nule, pak dostaneme také přesnou představu o nule, jakmile máme přesnou představu o ostatních třech údajích.

154

Dokážete si představit jen jediného člověka na celé Zemi avšak v poměru k prostředí třeba i celé Země? - Tak to je to samé jako jednička k nule (1/0). Z tohoto už samočinně plyne, že nula je to samé jako jedno celé prostředí jakožto Země vzhledem k tomu jedinému člověku.

Pokud uvažujeme více lidí na Zemi, pak je nulou už stejné prostředí celé Země vícekrát však jakoby začleněné, neboť je vzhledem ke všem lidem. Pokud si chceme vysvětlit převrácenou „hodnotu“ nuly, tak to jsou všichni lidé a to vzhledem k prostředí celé Země avšak vícekrát začleněného. To je stejné jako když všem lidem je neprodejným společným vlastnictvím jejich celá příroda (Země), která se však dělí na osobní majetek potřebný ve zboží osoby (společně vlastnící ale současně osobně mající dané suroviny a proudy), která zboží tvoří a pak i jiná osoba užívá a to vše aniž to má vliv na společné vlastnictví.

Nyní si však představme, že celá Země je pouze ochranou lidí před prostředím i v celé sluneční soustavě. Země je v podstatě jen výborným štítem – nástrojem pro lidstvo v prostředí sluneční soustavy. A stejně je to i se sluneční či další soustavou vždy v obecnější soustavě (souhvězdná, galaktická, …, světová). Jenže čím více uvažujeme obecnější soustavu, tím je větší možnost dalších mimozemských nejméně stejně myslících bytostí, čímž se však už také zase jinak myslí ve výsledku nula.

Je zcela už zřejmé, že Zemi ale i celou sluneční Soustavu si musíme sami udržet a udržovat v tom nejlepším stavu jako štít. Jak je to s dalšími soustavami, to zjistíme časem. A jak na to? – No opět zase jen celosvětovou Hrou, pro niž ještě ani nemáme sdílenou Síť zrozenou, přestože je i zde počatá.

Takže všem, komu se taková Hra aspoň trochu líbí i se všemi podrobnějšími hrami třeba už i mimo Síť nějak rozehranými, se tímto dává na vědomí, že ji může libovolným způsobem už také hrát. Podstatnou podmínkou je, aby všechno co činí, také zaznamenával do Sítě jako skutečnost nebo hru, protože až ostatní posoudí samočinnou odměnu s doporučením či odsoudí samočinně zločin s upozorněním.

Jednak jsou skuteční ne-hráči (nijak nepracující), a pak jsou jednoduše jen skuteční hráči (činní poctivě vzájemně), protože ostatní jsou jen při-hrávači (za-mě-stnanci a to doslova i u těch co si namlouvají něco jiného, jako živnostníci a jinak jakoby „samostatně“ a při tom pro někoho pracující), (vý)herci (na trhu soupeřící podnikatelé a s nimi se i jinak přiživující na jejich zaměstnancích) a z nich vyznačující se hrabáním bohatství hra-boši (známí jednoduše jako boháči).

Tímto máme pět skupin, přičemž jen ta nejhorší (zlo činící) je součástí jedné ze všech ostatních čtyř lepších (zlo nečinících). Pouze tato jedna skupina ze všech čtyř nezločinných skrývá svoji jakoby podskupinu avšak zločinnou.

155

Příchod mimozemšťanůUž jste někdy přemýšleli nad tím, jak by se chovali ti dobří vyspělí mimozemšťani, kdyby nás navštívili? Já

jsem o tom tak trochu přemýšlel, a myslím si, že by se nám museli mimoni (tak jim zkráceně říkám) smát až by se za břicho popadali. Určitě by si říkali, že ty naše divné výpočty a vůbec to naše veškeré pozemské uvažování je tak pokřivené až debilní, že je až zázrak, jak jsme toto všechno přežili.

Vždyť je to u nás na Zemi jak v nějaké vědecko – fantastické komedii, kterou však většina prožívá jako hororové drama.

Předně se takoví mimoň bude smát tomu, jak všichni oslavujeme pořad ty utlačovatele, kteří už naše předky odírali. Už je vidím, jak se řehtají, když jim vysvětlujeme třeba už jen restituce. Těm co nechápou cizí slova, tak restituce je navrácení věcí do původního stavu. Jenže ti naši vládci lidu (nebo chcete-li demokrati) stále nechápou, že původní stav byl, a proto stále je a bude to společné vlastnictví všech lidí ale i jiných bytostí všeho na Zemi. Vlastní je živým bytostem přirozeně jejich Země, neboť se na ní rodí.

Koho jiného by také měla být? Mimoňů?

Jen si představte nějakého význačného prezidenta, jak vysvětluje mimoňům, že církev či nějaký šlechtic je původním vlastníkem nějaké takové půdy nebo dokonce nějakého chrámu či zámku, který postavili asi zadarmo či za hubičku naši předci svými vlastními ruky. Přirozeně myslící bytost ví, že je stále těch co ho postavili, protože jim nebyla zatím poctivě celá jejich činnost odměněna. Už vidím, jak se prezident takovému vysvětlení vyhýbá vyprávěním o různých zákonitostech a o jiných obyčejích. Vždyť to by vypadal před mimoni jako … no to se ani neodvažuji napsat.

Mimoň by si určitě říkal, o čem to pořád plácá ten človíček? To neví, že jedna a jedna jsou dvě? Co tam zatahuje nějaká záporná čísla se zisky a ztrátami, o nichž je v přirozené přírodě známé, že to jsou pouze opačná odčítání od dříve nabytých kladů až ke skutečné nule, pod níž už nic není. Vždyť ani na stromech jim nevyroste záporný počet jablek dříve, než nějaké nevyzraje a pak na stromě neshnije. Co to plácá ten človíček o nějakých imaginárních jednotkách, které jsou pouze v pohádkách.

Osobně už vím, že všichni stále vlastníme společně celou Zemi, a pokud vím tak i celou sluneční soustavu a kdoví co ještě v celém Světě? Mimoň by určitě řekl. Já vím, že všichni vlastníme společně celý Svět, protože ani já sám jsem nikomu z vás nedal souhlas k přivlastnění jakékoli části Světa. Pochopitelně, že každý může to své prostředí používat samočinně bez vnějšího svolení pro dobro všem (nejen v tomto prostředí), neboť jinak Svět nedává smysl.

Tak v tomto určitě mnozí i s mimoňem souhlasí.

A potom, když už jsme původně všichni společnými vlastníky Země, jak je to možné, že si někdo mohl přivlastnit určitou její část bez svolení všech ostatních? Vždyť je to úplná hovadina. Ať zkusí toto nějaký prezident vysvětlit mimoňům. Ti by se mu museli vysmát přímo do „obličeje“. Už to vidím, jak se řehtají o sto šest.

Budiž, řekl by si mimoň, když už jsou zde takto nepoctivě nabytí boháči, kteří nikdy vlastními ruky nezbohatli, protože zbohatli právě na úkor ručních činností naopak těch chudých, tak proč dál ještě okrádají? Jsou snad všichni stále tak zaostalí v jednoduchém počítání?

Vždyť je přirozené, že když je poctivec na určité surovině (na společném vlastnictví) činný, tak si tvoří na ní i své osobní vlastnictví odpovídající přesně poctivě jen činnosti, kterou pak může koupit ten, co ji potřebuje za činnosti stejně odpovídající hodnotu. A protože se taková činnost časem opotřebovává či jinak spotřebovává až na nulovou hodnotu, tak zůstane opět jen to společné vlastnictví, jen ty zdroje (suroviny a proudy), ať už tělem vyloučené dle potravy nebo jinak v surovém už nepoužitelném stavu. A právě tento čas nutné spotřeby a opotřebení je časem trvanlivosti, po který se hodnota dané činnosti postupně rozpočítává až na nulu.

156

Takto jednoduché počty přece nikdo nepotřebuje počítat složitěji, říká si mimoň, ledaže by chtěl někdo jiné zase okrádat. Člověk nemusí být účetním a ani nějakým obzvlášť učeným, aby nepochopil, že se nějak postupně odepisuje přece celá pořizovací cena třeba nějakého nákladnějšího provozního zařízení, která se však jakoby v odepsaných nákladech převádí právě ve zboží na zákazníky. A taková pořizovací cena je zase jen poctivou či nepoctivou činností někoho jiného, ale jen tu nepoctivou nepotřebujeme.

Pane prezidente, zeptal by se mimoň, a vaše zákony umožňují, aby jeden druhého okrádal nějak složitějšími výpočty odpisů nakoupeného zboží?

No to by byla přirozená otázka přímo už na tělo. To by se pan prezident asi hodně zapotil, než by pochopil co má vůbec z těch našich zákony daných odpisů pochopit jako zlodějnu.

Přičemž na tom není nic složité. Protože když si podnikatel odepisuje třeba nějaké zařízení rychleji, než je jeho skutečná trvanlivost (až na nepoužitelnost), tak současně vyráběné zboží zatěžuje většími náklady z těchto odpisů, než kdyby odepisoval pomaleji. Zboží tím uměle zbytečně všem zákazníkům zdražuje.

Ale co nikdo nechce chápat (nebo jsou skutečně všichni tak zaostalí, že doposud nechápou), že cokoli se odepisuje, tak je nákladem pro zákazníka i v kupovaném zboží, ale také to znamená, že si zákazník vesměs takovou platbou nákladů – odpisů právě to odepisované zařízení neboli ty všechny činnosti na jeho vytvoření (pořizovací cenu) ve skutečnosti postupně odkupuje. Vždyť ji ve výsledku vždy jen zákazník zaplatí!

Mimoň je vyspělý v jednoduchých výpočtech, a proto mu nejsou ani takové výpočty nějak cizí. Zde při odpisech nezáleží na tom, zda jsou suroviny společným vlastnictvím nebo nejsou a dokonce nezáleží ani na tom, zda je pořizovací cena poctivě spočítaná.

Jednoduše přirozeně platí, že když podnikatel odpisy provozního zařízení počítá současně jako náklad do vyráběného a zákazníkům prodávaného zboží, potom tímto samočinně prodává zákazníkům i takové své provozní zařízení, neboli jeho odepsanou část z celku. Takže je potom už po celém odpisu i stále fungující zařízení už v rukou jen určitých zákazníků, kterými jsou zpravidla stále ti samí stejní.

Je přece přirozené, že když podnikatel nějaké své náklady přeúčtuje ve zboží zákazníkům, tak vše s těmi svými náklady související prodává přímo zákazníkům, neboť jinak se jedná o protizákonné (proti zdravému rozumu) obohacování.

Pane prezidente, už chápete? Zeptal by se mimoň.

Pokud takové zařízení po odpisu už nefunguje (je opotřebované a podobně), pak bylo rovnoměrně odepsané po celou dobu trvanlivosti (nebo chcete-li životnosti, ačkoliv zařízení nežije). Což je v pořádku i s rovnoměrným rozptýlením zařízení do zboží a tudíž zákazníkům.

Avšak když je odpis z jakýchkoli příčin zrychlený, pak se po dobu odpisů vyrábí a prodává zboží dráž, jenže potom po odpisech už ho podnikatel většinou nepočítá tak jak ho má ve skutečnosti počítat zase už s menšími náklady, takže zákazníky zase okrádá. Pochopitelně, že za takové okrádání někdy jen zčásti sám může, protože když neodpovídá doba odpisu době trvanlivosti zařízení, což ze zákona nemusí být vždy pravda, pak podle zákona okrádat musí.

A co z toho plyne? … Jeden z mimoňů se řehtal, řehtal, až se uřehtal k smrti.

157

Abych uvedl vše z minula na pravou míru, tak nikdo se až k smrti neuřehtal. A také je nutné si uvědomit, že ať se jedná o splácení půjček či přímé nákupy čehokoli potřebného pro podnikání, tak se jedná pouze o náklady, které se odepisují současně nebo také nějak následně. A právě ty následné náklady sebou nesou jako tíhu u podnikatele jeho ztrátu, kterou musí stále „dohánět“, a proto je nucený také své vyráběné zboží zdražovat více než ostatní, kteří už tyto počáteční náklady mají za sebou.

Zákazníka však takové počáteční těžkosti při podnikání nemusí zajímat, ale měly by zajímat, protože jsou součástí přesně tohoto zřízení. Zákazníci si musí konečně uvědomit, že když kupují jakékoli zboží, v němž jsou už zahrnuty pořizovací náklady na zařízení pro výrobu kupovaného zboží, tak si přímo se zbožím toto zařízení kupují a to bez ohledu na to, co tvrdí umělé zákony. Jde v podstatě jen o to, aby věděli, jakou část si už všichni zákazníci do společného vlastnictví koupili. A také k tomu (po)slouží sdílená Síť.

Také si myslíte, že nový hráč na stejném hřišti to má vždy horší než ostatní? Pokud si to tak myslíte, pak nevíte, co je to myšlení. Zde totiž není nic k myšlení. Buď to jen tušíte, nebo víte. Nic jiného mezi tím přímo zde není.

Takže také tušíte, že nový hráč to má vždy na stejném hřišti horší jak ti ostatní? Pokud to tak jen tušíte, tak nevíte proč tomu tak je? Jinak to víte.

Mnozí už vědí, že je to kvůli špatným pravidlům celé hry, která neumožňují stejně či dokonce více schopnějším hráčům hrát poctivě. Naopak špatná pravidla povolují hrát nepoctivě, což však znamená, že se už o žádnou hru nejedná, za což je odpovědné vedení celého zřízení, protože oni dovolují tuto nepoctivost nazývat mylně hrou.

Jen tak mimochodem. Stále si myslíte, že se jedná o hru? – Tak to stále nevíte a možná ani netušíte, co je to myšlení. Myšlení si ti zaostalci stále pletou s tušením nebo s věděním, přičemž se jedná o zcela avšak jen pro ně novou schopnost, kterou ještě neumí zpočátku alespoň špatně používat. Než se člověk naučí myšlení dobře používat, pořád si myšlení bude plést s tušením nebo s věděním.

Nikdo jiný za nepoctivost a to ani vlastní nemůže, ale jen do doby, než začne žít více majetnickým než obvykle pohodlným životem, protože potom se podílí na všem jakkoli nepoctivém v celém zřízení. O těchto lidech se říká, že si žijí nadobvykle (nikoli však dobře), což znamená také už bohatě. Je přece pochopitelné, že kdokoli si nahrabal bohatství jen proto, že mu to zřízení povolovalo nebo stále povoluje na úkor jiných, tak nijak proti takovému zřízení nebude.

O kom se domníváte vy všichni, že podporují špatné zřízení?

1. Jsou to chudáci? – Pochopitelně, že ti to nikdy nebudou a to ani v případě, že byli nedávno boháči.2. Jsou to ti na obvyklé úrovni žijící? – Zde už je potřebné vědět, zda takový člověk žije spíše skromně, než

přepychově, neboť ten skromnější člověk vesměs svojí skromností vyjadřuje nesouhlas se špatným zřízením, kdežto ten přepychovější vyjadřuje vesměs souhlas s takovým špatným zřízením, ale jen v mezích slušného chování. Nejlepší pochopitelně je mez mezi nimi, což je mezí pro chápání nejobvyklejšího způsobu života. Jenže taková mez bude dobrá, až budou všichni chudáci stále na stejné úrovni těsně pod úrovní ne-chudoby (obvyklé skromnosti) a také všichni boháči stále na stejné úrovni těsně nad úrovní ne-bohatství (obvyklého přepychu) a to v obou případech všichni těsně třeba jen o jedinou měnovou jednotku (korunu).

3. Špatné zřízení podporují právě ti boháči? – Přesně tak. Špatné zřízení vždy podporovali, podporují a budou podporovat boháči. Vždyť to známe z dějin, kde taková podpora přerůstá dokonce ve stavění zábran proti nápravám takto špatného zřízení. A protože boháči na to mají peníze a jiné prostředky, tak si zřizují k tomu i své zákonitosti ať už zpočátku jen oblastní či podnikové, které časem přerůstají v zákonitosti státní či dokonce mezinárodní.

Důležité však je vědět, že jakkoli obecnější tyto špatné a uměle stvořené zákonitosti budou, tak se budou více přibližovat pro život nevhodnému prostředí. A takové vědění je už bez jakéhokoli myšlení a také bez jakéhokoli tušení avšak pro tušení (přirozené) pohromy a současně naopak pro myšlenky s odstraněním

158

špatných (umělých) zákonitostí tak, že je ponecháme už jen jako památku se zábavnou hrou na starý (přirozený či umělý) obyčej.

Už z dějin víme, že boháčům se nedá v ničem věřit a kdokoli o nich tvrdí a to včetně nich samých, že si žijí dobře, pak je to jen z důvodu zaostalosti těch tvrdících, protože to dobře ani nijak jinak s dobrem související není. Ledaže se na boháče jen hrajeme tak, že jsme zpočátku od narození všichni nezúčastněni, ale kdykoli se můžeme vlastním vědomím hry po určitou dobu či za jiných přesně daných v Síti podmínek zúčastnit.

Pochopitelně či jinak zdravým rozumem, si toho vědomě, se nikdy nikomu hrou nemůže zdraví nijak skutečně zhoršit. Už jen blížící se příznak zhoršení zdraví, což je v okamžiku, kdy se zdraví ještě nezhoršilo, samočinně Síť na to hráče upozorňuje a ve hře v tomto směru pozastavuje. Sám hráč už nemůže nic další přiložit, vložit nebo jinak se poškodit, přičemž nemusí ani hru dohrát. Kdykoli se z ní může i odpojit a třeba zase jako někdo jiný připojit.

Tak co říkáte vy všichni na tomto našem světě, budete tuto hru hrát takto poctivě v Síti, nebo nepoctivě mimo Síť (tak jak doposud) avšak beze mne a také bez všech ostatních, kdo právě takto poctivě hrají?

Když boháčům doposud nezáleželo nijak víc na ostatních lidech, než jen tak, aby si je udrželi ve své „hře“ stále ve stejném nebohatém postavení, tak proč musejí ti ostatní takovou „hru“ hrát? Myslete přece na to, že poctivost je spravedlivá třeba jen v tom, že jednou každý zemře, ale boháč potřebuje ty nebohaté, aby mu jeho majetek udržovali ve stále stejném anebo bohatším stavu.

Ale za co? Za almužnu nebo za odměnu? Jak poctivě odmění poctivý člověk někoho za jeho činnost?

Co je to však poctivost? – Jednak souvisí se ctí a to před dosažením ctnosti ale i po dosažení ctnosti, což už souvisí i s úctou. Ctností je jednak umět přesně počítat, takže kdo ještě počítat neumí, může jen poctivě věřit v poctivé vzorce jakožto v poctivé postupy či jiná poctivá začlenění.

Kdo však rozhoduje o poctivých vzorcích? – Ve skutečnosti je to příroda se svými zákonitostmi, které stačí myslícími bytostmi jen objevit přibližně stejně v tom nejhorším možném případě, protože až přesně stejné přizpůsobení vzorce umělého přirozenému je opět jen vzorcem přirozeným.

Nejhorším možným případem pro každého je jeho smrt, protože nevíme a ani netušíme a ani se nijak nemůžeme podle něčeho podobného domnívat, že něco další následuje. Víra bez nějaké nadpřirozenosti není vírou ale jen nějakým nesmyslným a bezmyšlenkovitým zlem, takže víra v posmrtné bytí může být a já vím, že je určitě bytím neživým, přestože může být i bytím určitého vědomí všem bytostem společného.

Také vím, že některé bytosti o tomto vědí a jiné nevědí. Některé z těch nevědoucích to jen tuší (asi až v posledních okamžicích), jiné se to domnívají (asi až když nad tím nějak uvažují), jiné v to věří (asi chtějí dále nějak pokračovat) a ostatní z nevědoucích bytostí jsou si tohoto všeho jednoduše nevědomé.

Pouze vědoucí bytosti však mají základ ve společném vědomí pro další myšlení, kde příroda sama rozhoduje o vědomí každého pro jeho další pokračování tak, že jedinou úlohou života je; naučit se přežívat věčně bez přerušení a tudíž bez mezí velkého zhuštění a rozptýlení celého Světa nebo spíše nějak mimo tyto dvě světové události jen jako společné vědomí nehmotné avšak v danou dobu i hmotné takže zase pro další zkušenosti probuzené.

Během jednoho takového období může, ale také nemusí každé ze společných vědomí samo se uvědomovat jako vyspělejší pro další lepší dobro všech vědomí, protože řešením bude až všechno vědomí na dokonale vyspělém stupni pro další vědomí zase jinak společné a to tak s dalším a dalším vědomím, až jednou už bude stačit pro celý Svět jako nejvýše společné, čímž se Svět změní zase o jednotku přirozenosti.

Co to znamená pro každého z nás? – Jen to, že když někdo jedná sám za sebe, je to vždy lepší, než když jedná za někoho jiného. Takže má každý možnost se jiným v okolí přizpůsobit ve směru ke zlu či dobru nebo má možnost změnit prostředí, což lze zase dvěma způsoby. V tom jednodušším najde samotu a začne tam tvořit to dobro základní, kterému se ostatní už musí přizpůsobovat, kdežto v tom složitějším najde kolem

159

sebe něco přesně dobrého a začne to jednoduše a případně i dvojduše všem v okolí předvádět ale jen tak, aby se tomu začali sami všichni v okolí přizpůsobovat.

Takže … v čem je jednoduché pochopit poctivost?

Třeba už jen když poctivý člověk odmění jiného za jeho poctivou činnost trvající určitou dobu přesně tak jak je sám jinými odměňován za stejnou dobu. Tímto se poctivý brání i tomu, když je jinými odměňován nepoctivě nadměrně. Naopak když je odměňován sice také nepoctivě avšak podměrně, tak nemá jinou ochranu, než na takovou nepoctivost všechny veřejně v Síti upozornit, čímž nepoctivce ochromí.

V čem je dvojduché pochopit poctivost?

Když navážeme na předchozí jednoduchost, potom se dvojduchost týká všech ochromených nepoctivců, kterým poctivý člověk avšak bohatší nebo nějak nadřazený účtuje za svoji činnost sobě nadměrnou odměnu tak, aby z ní tu nadměrnost všem dříve poškozeným veřejně přeúčtoval dle jejich ztráty jednoduše jen jako dobročinec jednající proti určitému dřívějšímu zločinu.

Trojduchá poctivost je daná už samotným zřízením prostřednictvím Sítě vůči všem nejbohatším už kýmkoli ochromeným jedincům. Vesměs jde jen o navrácení všeho do původního či jinak poctivého stavu.

Dnes už nic o původním stavu nemusíme ani vědět, protože víme jednoduše jen to, že veškeré náklady účtované ve zboží jsou současně prodejem daného předmětu nákladu. Tímto se vysvětluje také ta původní zákonitost, že nikdo si nic trvale společné nemůže přivlastnit, ale používat to pro dobro všem může.

Umělý vzorec sebevíc dokonalý tímto ztratil smysl pro další využití, protože se používá ten přirozený avšak o jednotku přirozenosti dokonalejší, ale jinak stejný.

Jen tak mimochodem. Už jste pochopili, jak se přirozeně rozhoduje o tom základním vzorci a jeho poctivosti? – Vždyť jsem to už vysvětlil. Jakýkoli vzorec umělý neboli jen člověkem tušený nějak připomínající přírodní určitou zákonitost, je vždy součástí Vzorce všemu společného. Takový Vzorec (stejně jako vzorce částečné) se skládá jen ze všech vlastních přirozených jednotek, které obsahují všechno v sobě vždy tak přirozené, jak přirozenost vnímáme. Pokud má taková jednotka v sobě všechno ale jen tak obecně ve všech souvislostech ze své veličiny, tak už ani nepotřebujeme znát všechny podrobnosti, pokud je veličinou celý Svět.

Co to pro nás všechny znamená? – No jen to jediné, že když nebudeme vše uvažovat v Moudrosti, tak časem zjistíme, že to co neuvažujeme v Moudrosti, tam stejně je, ale stále jako nejhorší možný případ – Svět, v němž se střídají mezní období zcela bez života (velké zhuštění a rozptýlení hmoty), mezi nimiž život vzniká a (nemyslící) život zaniká.

Takže, už si uvědomujete, že špatné myšlení je také stále nemyšlením? – Přece každá část myšlenky je bez celé myšlenky pouze věděním o tom co vnímáme, přestože to přesně nevíme nebo to je pouze tušením o tom co ještě nevíme, a tudíž je to tušením o něčem v co se domníváme, že to tak může být, protože je to dosavadní už nějak podobné tomu, jak to bylo kdysi dávno třeba už mnohokrát jakoby stejné ale nikdy přesně. Kdyby to bylo přesně stejné, tak už víme, co bude následovat. Nepotřebujeme tušit nebo se domnívat nebo dokonce věřit, když to už víme.

Avšak, co je to ta víra?

Věřit se dá v dobrém či zlém slova smyslu v něco skutečně přirozené, avšak jevící se zatím nadpřirozeně a to jen proto, že nemáme dostatečně vyvinutou mysl či smysly. Vím, že mysl nelze od určité meze dále vyvíjet, pokud nebudu mít dostatečně vyvinuté smysly. Ale také vím, že nebude možné vyvíjet avšak současně ve vzájemném souladu všechny smysly bez tomu odpovídajícího dosaženého vývoje mysli.

Smysly s myslí jsou proto jedinou soustavou obsahující soustavu všech smyslů a soustavu jednoduše jen dobré mysli. Už když jen špatně myslíme, není možné podle špatných myšlenek vyvíjet všechny smysly v souladu, ale je možné zdokonalovat jeden či více smyslů na úkor ostatních smyslů. Špatným myšlením vznikají zvířata, což už známe z vykopávek, kdy se od (pra- či pa-)člověka odklonily opice.

160

Kdo se odkloní nyní? Nebude to nikdo jiný, než opět ten na svoji dobu špatně myslící člověk. Věřím, že člověk se vyskytuje od prvopočátku života avšak v odpovídající PODOBĚ dané dobou. Už první živá buňka je prvním člověkem s předpoklady dnešního člověka ale i budoucího zase jinak (i tělesně) členitého člověka. To jen zvířata zaostávají za člověkem pro svoje dokonalejší smysly avšak na úkor jiných smyslů i s myslí.

Nápad nebo myšlenka

Co napadne člověka nejdříve, pokud však nezná přirozené vysvětlení? No určitě nějaký nesmysl.

Je však takový nesmysl současně myšlenkou?

Ve skutečnosti je myšlenkou ale tak nesmyslnou, že je až blbá, a proto jí ani nelze říkat myšlenka ale jen blbost nebo slušněji jen jako nápad. Každý nápad lze proto vymezit jen jako bezmyšlenkovitý až postaru myšlený nesmysl.

Vezměme si například jen počítání letopočtu. Určitě si každý neslabomyslný člověk uvědomuje střídání ročních období jako rok, protože svými smysly vnímá střídání zimy a tepla.

Pokud si toto ještě neuvědomujete jako počítání roků, potom nemá ani smysl dále s vámi počítat pro další myšlení.

Věříte tomu, že také takto začíná přirozeně u každého jeho myšlení? Já to už vím. Je sice ještě mnoho jiných přirozených způsobů, jak začít myslet, ale toto je takové hraniční.

Ptáte se, proč je hraniční?

Naopak já se zeptám. Kdo z vás zná přirozený počátek celého letopočtu? Od kterého okamžiku začal první rok tohoto přirozeného letopočtu? A kolik roků už uběhlo?

Lidé si počátek umělého letopočtu vymysleli bez jakýchkoli schopností smyslových pro den před 1λ19 lety 5 měsíci a 21 dnem (dnes běží už 22. Den).

Jenže jak takový nedávající smysl první den souvisí s počátkem přirozeného letopočtu? Nijak, protože nesouvisí se soustavou obecnější přirozenosti, ale naopak souvisí s nějakou soustavou prostší. Člověk svým myšlením na počátek letopočtu právě z neznalosti přirozeného počátku letopočtu určil nějak nepřirozený počátek letopočtu a to PRAVDĚPODOBNĚ dle přirozeného zrození jednoho určitého „člověka“.

Jak kdyby taková událost jednoho člověka ovlivňovala po mnoha staletí všechny ostatní, kdož takový letopočet jednoduše jen přijali bez jakéhokoli přirozeného vysvětlení přírodních dějů.

Stále si myslíte, že současně používaný letopočet je ten správný? Já si to také myslím, ale bohužel, i když je správný, není dobrý. A co není dobré, samočinně je nedobré.

Takže jsme tímto dospěli k následující otázce, že co je správné, je také nedobré? Přesně tak, i když něco správně počítáme, nemusíme to počítat zatím ještě dobře. Stále nám totiž schází k tomu správnému nějaká i opačná strana, aby s ní to správné bylo už také dobré.

Co že to je?

Já to vysvětlím trochu jinak. Pojen správnosti je takzvaně vztažným (cize relativním) pojmem k pojmu dobro, který je pojmem určitým (zde nevztažným), a pokud ještě neznáme tu vztažnost, kterou znám už jako slévnost sladěnou se správností, tak známe stále jen polovinu dobra.

Jak jsem k tomu dospěl? Je to stejné jako u pravé a levé strany nebo námi nazývané ruky, přičemž nejde o to, jak kterou ruku nazýváme, ale o to jak který název k dané ruce přiřazujeme, což je asi tak jednoduše, jak jsme k hlavě přiřadili jednoduše název hlava. U rukou je to navíc ještě dvojduše, jen proto, že se rodíme se dvěma ruky.

Už jste si všimli, že kdekoli se vyskytuje pojem související s pravou rukou či stranou, většinou ne-li vůbec jakoby zpravidla se neuvádí pojem související právě se sladěnou opačnou levou rukou či stranou? Pravda, právo, spravedlnost, pravidla a jiná pravé straně odpovídající slova jsou proto pouhou polovinou dobra a to tou vztaženou k dobru avšak nedobře je to bez vysvětlení vztažnosti ke stejnému dobru – bez levé strany.

161

Nedobré je právo jakožto vztažení se k dobru avšak bez vztažnosti (bez léva) k dobru, přičemž stejně nedobré je i opačně míněné právo jakožto vztažnost k dobru avšak bez vztažení se (bez léva) k dobru.

A co je dobré a to oběma způsoby, tak to si už snad dokážete doplnit?!

Nyní si už dokážete doplnit také to, co znamená právník bez lévníka? – Polovina dobrého myšlení.

Jen tak pro doplnění. Nijak zle to nemyslím, a proto mne nelze považovat za zločince. Přestože se jedná o zcela nové pojmy, pochází ze starých zkušeností. Já si ty pojmy nevymyslel, ale jen nově či znovu objevil.

Lévníkem je ten, kdo umí používat zbytek toho, co právník v právech odlišuje od přirozeností. Určité právo proto vzniká až po odlišení se od přirozeností, což je však jinak (lévně) přirozené u všeho nového či znovu objeveného, kde doposud nepoužíváme odpovídající přirozenost, protože si ji uvědomujeme zatím jen jako nadpřirozenost. A právo bez léva je nepřirozenost (pod/nad-přirozenost)!

Pokud si ani žádnou nadpřirozenost neuvědomujeme, potom vzniká právo jen na základě nesmyslností a tudíž i bezmyšlenkovitě. Takové právo je ve skutečnosti samotným výkladem zla pro podporu různých šíleností, k čemuž je samočinným lévem pouhé upozornění na šílenost jakožto i na právo způsobující tuto nemoc. Jelikož dnes nemá nikdo právo si způsobovat jakoukoli nemoc, jedná se jinak o přežitek zaostalců (nebo o síťovou hru pro dosažení rychlejšího vývoje takto zaostale naučených dětí).

Právo a tudíž také odpovídající právník je potřebný jen do doby, než se nadpřirozenost objeví jako už jen přirozenost, protože takovým objevem je přesně odpovídající lévo k právu. Lévníkům stačí proto jen v Síti zveřejnit takové objevy, aby nepotřební právníci pochopili svoji nepotřebnost.

Jak je však trestné nějaké vnucování, co člověk už nepotřebuje? Dnes už na to zákony máme.

Jak je však trestné nějaké bránění či odpírání, co člověk potřebuje? Máme už na to zákony? – Máme.

Zbývají však ještě dva opačné způsoby, o nichž ani nevíme, zda jsou v zákonech řešeny.

Jak je odměňovaná nějaká (první i používané jako nejlepší) ochrana před tím, co člověk už nepotřebuje?

A potom, jak je odměňované nějaké (první i používané jako nejlepší) doporučení, co člověk potřebuje?

Jen pro vysvětlení; prvnímu náleží vždy odměna stejná jako tomu, jehož vylepšení se použilo, protože nikdo není tak dokonalý, aby hned měl trvalou dokonale nejlepší myšlenku. Vždy je ta prvotní myšlenka jen jako počáteční a tudíž nemusí být a nikdy nebude trvale nejlépe vysvětlenou či názornou či jinak vhodnou pro používání. Na druhé straně prvotní myšlenka musí být ctěna pro svoji prvotnost už také proto, že kdykoli se používá něco špatně třeba už od prvopočátku, tak vždy se lze až k tomuto prvopočátku vrátit a pokračovat zase jinak avšak už lépe, což může být však zase jinak špatně, ale už to také špatně být nemusí.

Dalším důvodem pro zachování prvotní myšlenky je, že je stále výchozí pro všemožná i nějak souběžná vylepšení, takže ve skutečnosti stačí jako novou myšlenku použít jen nový pojem, který mnozí či všichni ostatní hned nechápou stejně jak to chápe samotný vlastník a objevitel myšlenky. Potřebují jen obsáhlejší vysvětlení třeba i na několik století jen do doby, než pojem začnou chápat jako samotný objevitel, takže tito jedinci pak už žádné lepší vysvětlení potřebovat ani nebudou.

Je přece přirozené také to, že ani samotný objevitel nedokáže daný pojem přesně vysvětlit, přestože si ho přesně uvědomuje. Nejdříve tušil počátek pojmu (aniž byl), pak věřil v jeho bytí (aniž ho znal), pak ho jednou poznal a zná (aniž chápal), pak pojem pochopil a chápe (aniž mu rozuměl), pak mu už i rozumí (aniž s ním cokoli myslel), pak s ním i myslí či má myšlenky (aniž je uměl používat smyslně s myslí), pak ho uměl a umí (aniž dosáhl vývinu vloh v dědičnosti) a pak dosáhl a dosahuje …

Domníváte se snad, že všechno toto dokázal jeden člověk v současnosti sám a to dřív, než někteří ze všech ostatních, kteří počátek pojmu alespoň tušili? Pochopitelně, že někdo je vždy první, ale proč by to musel být přímo ten, který tento první záznam myšlenky do této sdílené Sítě provedl? Naopak, s největší pravděpodobností prvním nebyl, ale stejnou odměnu si určitě zaslouží také ten, kdo první záznam jakožto už i sdílený uživatelům zveřejnil.

162

Dnes ještě nemáme takovou Síť vyskytující čili nabytou, ale máme ji jako i zde už jen počatou. Ani takto jednoduchá Myšlenka však takovou Síť nedělá, ale už ji počíná, a proto jakákoli další navazující myšlenka už nemusí být dobrá až do doby dokud nebude zaznamenána ve sdílené Síti nejen takto jako zde počaté ale i v Síti nabyté.

163

Síť: obecně

Síť má sloužit k tomu, aby už nebyli potřební žádní sluhové. Obecněji to znamená, že pomocí Sítě si sdílíme zdarma všechny postupy a to i ty nejlepší v různých znacích. Složitěji i v různých řádech se začleněnými znaky, v různých úrovních se začleněnými řády a pak také ve stejném slova smyslu ale už jen obecně v různých členitostech se začleněnými členy předešlé soustavy.

Důležité však je (ne)vědomí neustálé přirozenosti, avšak až po mez nadpřirozenosti, která je však už přirozeností další soustavy. Vnímání nadpřirozenosti je pouhou spojnicí k další soustavě a tudíž k dalšímu osobnímu myšlení o způsobu, jak svými smysly v souladu s myslí takové přirozenosti dosáhnout.

Nikdo za nikoho jiného stejně přirozeně myslet nedokáže, a proto je vývoj každého z nás závislý pouze na každém z nás osobně. Vývoj je však jako boj vojsk a vojevůdců, přičemž tento boj neustále dokola někoho ničí, pak ho posiluje a znovu ničí a tak dokola až dožije svého konce života … nebo naopak až si uvědomí nesmyslnost takto se opakujícího vývoje a začne se na vývoj už jen hrát.

Vývoj totiž musí pokračovat, ale jinak jak doposud, lépe jak doposud a to se zachováním všech záznamů o dosavadním vývoji jen proto, abychom si ho v paměti Sítě mohli třeba už také hrou připomínat jako už neškodný obyčej, avšak ve skutečnosti jako přirozené upozornění na jeho škodlivost. A k tomu všemu potřebujeme už Síť skutečně vyskytující se a také všude možně známou, přestože nemusí být některými ještě chápána jako zatím nejlepší způsob vzájemného dorozumívání se navzájem. Potom už až samotné rozumění všem přirozenostem (alespoň obecně) nás dovede ke sdílení Sítí přirozenou na místo umělé.

Rozum neznamená nic osobního, ale naopak vše přirozené. Rozumu se přizpůsobujeme, což znamená dobré přizpůsobení se přírodě tak abychom si ji pro život uchovávali a také udržovali v co nejlepším stavu. Když o někom říkáme, že má rozum nebo něčemu rozumí, pak tím nemyslíme, že něco jednoduše jen chápe, ale navíc má chápání v souladu se svým prostředím avšak v dobrém slova smyslu v návaznostech i na všechna prostředí okolní. A proto je rozumem víceslovně označované „společné vědomí dobrého sdílení“.

Když je Něco lepší jak to dosavadní dobré, pak je to Něco jednoduše dobré a to dosavadní už dobré není, ledaže by to Něco mělo i něco trošku horší, protože pak se jedná o pouhý omyl, lež či dokonce chytrost. Z jiného pohledu však to trochu horší muže být také dobré. Tato přirozenost pak už jen jednoduše dělí jedno prostředí na dvě či více prostředí, kde mez je přesně daná přímo svojí přirozeností a to bez jakéhokoli vměšování se vzájemných odlišností do prostředí okolního. Naopak převládající odlišnost samočinně mění mez na jednu či druhou stranu a to i v případě, že by v jednom prostředí zůstal pouze jediný člen.

Každý určitě chápe, že když v nějakém prostředí není žádný člen, pak je také takové prostředí buď špatné, nebo naopak vhodné k osídlení či k jinému užitku. Špatné prostředí lze proto v zájmu všech pouze vylepšit nejvhodnějším zájemcem – majitelem (sdílením svěřený majetek) na vhodné prostředí, kdežto naopak vhodné prostředí lze pouze pro dobrý užitek používat. Pod známkou Sítě (sdílené) nelze nic horší provádět, bez toho aniž by majitel prostředí (jakožto společného vlastnictví) nevrátil všechno své ničení do původního stavu na vlastní náklady.

Je přirozené, že zničené prostředí někým jiným, je všemi potřebné ho dát znovu a co nejrychleji do původního stavu avšak na náklady ničitele. Pokud je takovéto přirozené lévo zájemci o obnovu někým odpíráno třeba jen podle tamního práva, tak se toto podlé právo Sítí samočinně doplňuje o toto lévo.

Upozorňuje se jen na to, že léva nejsou jak práva vydávána, ale naopak jako doplněk objevována.

Sítí řešíme veškerý zmatek přesně tak, jaké sítě máme a používáme. V současnosti máme síť svobodného softvéru, síť otevřeného zdroje (softvéru) a síť, kde si můžeme něco na krátkou chvíli vyzkoušet a pak už jen platíme. Ve všech těchto případech se však nejedná o sdílenou Síť, neboť se řídí nějakými umělými zákony nepovolující úplné sdílení.

Zatímco zákony jedné velké části Země požadují souhlas od každé osoby ke sdílení údajů, v jiné velké části naopak mohou být údaje zveřejněny, dokud daná osoba nevyjádří svůj nesouhlas. V obou případech je

164

to však nedomyšlené, a to bez sdílené Sítě, která jako jediná a jedinečná všechny ochraňuje už jen tím, že nikdo nesdílí své údaje jinak než uvnitř ve sdílené Síti (dále jen Síti), kde jsou naopak všem veřejné.

Co to však znamená? Každý má v Síti svůj jedinečný účet se všemi sdíletelnými údaji, které se však mimo sdílenou Síť nijak používají, protože kdokoli je mimo Síť použije, je Sítí samočinně označen za nepoctivce. Kdežto ve sdílené Síti je pochopitelně vše sdílené v zájmu poctivosti a to i s upozorněními na všechny nepoctivce. Toto takto také všem chápajícím lidem dává smysluplnou představu o poctivosti sdílené Sítě a nepoctivosti mimo sdílenou Síť.

Veškeré sociální sítě, tak jak je doposud známe, se stávají mocnou zbraní pro různé manipulace s lidmi. Lidé se na nich chovají různě, avšak z různých oblastí i nějak stejně, což lze zneužívat politicky či jinak. Z těchto sítí lze vysledovat různé povahy lidí, jejich zájmy, názory a to třeba už jen pomocí takzvaných laiků.

Tato zjištění však známe už z různých veřejných zpráv, kde se píše třeba také o tom, že kvůli technologiím klesá myšlenková všímavost (cize inteligenční kvocient čili IQ) z generace na generaci.

Při běžných rozhovorech mezi známými či obyčejnými lidmi nic hned nezměníme, ale když se budeme ptát někoho významného či dokonce někoho slavného, tak budeme také očekávat jeho odpovědi. Špatná osobnost nikdy nebude podporovat nic dobrého, ale naopak poctivá osobnost nejenže o dobrých postupech začne přemýšlet, ale navíc je začne zveřejňovat a současně na ně všechny odkazovat.

To je také zde důvod, proč se ptát přímo toho nejvyššího představitele našeho národa, a proto …

Pane prezidente, můžeme přemýšlet hlavou a nenechat se unášet nějakou vášní?

Rozumný člověk by určitě odpověděl. No pochopitelně, ale o co jde?

Předně jde o pořádek v přesnostech bez jakýchkoli dohadů a tak určitě souhlasíte se vším následujícím.

Když člověk něco objeví, tak někde uprostřed chaosu, protože někde uprostřed pořádku či jiného řádu, je už vše objevené.

Nevíme-li, o čemkoli od koho přesně daná určitost pochází, tak pochází vždy od Boha, o němž není nikdy možné nikým vědět, od koho pochází, přestože věříme, až víme, že pochází z nějaké moudrosti v Moudrosti.

Cokoli pochází od Boha, tak je současně všech bytostí společným vlastnictvím a to bez vlivu jejich pobytů. Důvod je prostý, protože i malá osobní změna kdekoli, má důsledek celosvětový.

Cokoli bylo doposud napsáno či jinak zaznamenáno o Bohu, není špatně, ale naopak dobře, přestože to bylo zaznamenáno nějakou člověčí pamoudrostí, pramoudrostí či staromoudře. S dalším vývinem člověka bude i tato současná moudrost jednou staromoudrostí, pak pramoudrostí a pak také pamoudrostí a to už z pohledu sedmé moudrosti v pořadí, která taktéž nezůstane jen moudrostí.

Společné vlastnictví nelze měnit ale jen přetvářet samočinně Bohem nebo se umělou činností doplňuje o hodnotu, které se však časem rozpadá zase zpět na od Boha společné vlastnictví a to třeba i v jiných surovinách a proudech než to bylo původně.

Umělá činnost se dělí na robotickou (roboti, robotníci a zvířata či jinak samočinné výrobní prostředky) a na nerobotickou.

Robotickou činností se tvoří výrobky (robotické zboží jakožto z Božích surovin a proudů), z jejichž prodeje se hradí pouze náklady na pořízení (včetně obnovy zdrojů) a udržování výrobních prostředků, z čehož se počítá samočinně i hodnota výrobků, která může být v konečném důsledku až nulová (zdarma).

Nerobotickou poctivou činností (prací čili dobro-činností) se tvoří zboží o hodnotě odpovídající přesně době práce potřebné na tvoření zboží. Důvod je prostý, neboť každému se měří jeho čas stejně, tak si každý ctí i dobu cizí práce stejně a to bez ohledu na druh práce. Naopak nepoctivá činnost (protičinnost) nemá hodnotu ale protihodnotu, a pokud se takovou protičinností ničí či přivlastňuje jiná práce anebo se brání jiné práci, jedná se o zlo-činnost. Mezi zločinnost patří také to, když nahradíme nerobotickou poctivou činnost robotickou činností avšak dražší.

165

Poctivě se vyrábí a tvoří jen dle veřejně nejlepších postupů, přičemž pro někoho může být nejlepším postupem i ten starší avšak už bez další údržby starších výrobních prostředků.

Nejlepší znamená nejméně nákladný a současně nejrychleji vyráběný (tvoření má vždy danou svoji obvyklou dobu) ale i v jiné požadované než v nejlepší jakosti či nejdelší trvanlivosti jako třeba bez různých i drahých přísad či způsobů zpracování.

Záruka se samočinně počítá vždy jen na zbytkovou hodnotu neboli na zbývající trvanlivost dané části zboží.

Zvláštní nerobotickou poctivou činností je už od početí člověka vlastní stavba a údržba svého těla a to přesně dle postupů zaznamenaných v osobně převzatých vlohách od plodičů ale ovlivňované i vlastním prostředím přetvářené k horšímu či lepšímu předky a to včetně plodiči a pak dokonce i osobně či dětmi.

Ve sdílené Síti si každý volí samočinně, že nechce být dále už nikdy robotníkem, ale už je naopak pracovníkem.

Všechny provozní náklady si každý pracovník počítá samočinně přesně dle obvyklého rozpadu trvanlivosti svých provozních prostředků, a protože se tyto náklady také samočinně započítávají do hodnoty prodávaného zboží, stává se takový provozní prostředek stále více opět pouhým společným vlastnictvím.

Pracovník si pořizuje všechny provozní prostředky za půjčku ve výši až celé hodnoty provozních prostředků, přičemž splátky odpovídají přesně nákladům odpovídajícího rozpadu po celou dobu trvanlivosti provozních prostředků. Toto jen znamená, že při půjčce jen na určitou část provozních prostředků, se splácí jen tomu odpovídající část rozpadu avšak po celou dobu rozpadu trvanlivosti provozních prostředků, avšak do nákladů ve zboží se počítá vždy celá část daného rozpadu trvanlivosti.

Půjčka je vždy bez jakýchkoli úroků a poplatků, protože je poskytována samočinně Sítí dle všeobecných potřeb na pořízení takových prostředků. Šmelina (jakoby půjčka ale s úroky) se v Síti neposkytuje, protože Síť žádné úroky ani poplatky nepotřebuje (je to jen zařízení). A také by bylo nepoctivé; zkušené poctivce okrádat tím, že by museli něco víc platit za to, že poskytují své zkušenosti všeobecným potřebám ve sdílené Síti převážně požadovanými.

Ve sdílené Síti se úspory nijak nezhodnocují, ale také neznehodnocují, a proto je síťový účet s úsporami určen jen k bezhotovostním platbám. Jiné převody nejsou možné u síťové měny, kdežto u nesíťových měn jsou možné jen za přesně daných podmínek dané síťové hry, kdy oproti nesdílení přímo sdílení přináší určitý zisk, výhodu či prospěch všem sdílejícím přesně jen dle podílu sdílení a to bez jakýchkoli síťových poplatků.

Jednou hrou ze všech je vložení měny na trh (cize burza) přesně za jejich tržních podmínek, avšak takové obchodování se děje pomocí společně sdíleného účtu tak, že když někdo vstupuje do obchodu určitou částkou, tak musí počkat až na nějaký hromadný (Sítí vyhodnocený jako nejvhodnější třeba i v daný den) vstup nebo na někoho, kdo vystupuje z obchodu stejnou částkou. Takto sdílený účet má jedinou výhodu, a to pouze v tom, že se ušetří mnohé poplatky, neboť ve skutečnosti vystupující nevystupuje a vstupující nevstupuje do stejného obchodu, ale jen se síťově samočinně a tudíž zdarma změní podíl sdíleného účtu u vystupujícího na vstupujícího. Pochopitelně, že když je v daný okamžik dle síťových výpočtů nevhodné vstoupit do obchodu, tak se může provést jen požadovaný výstup a naopak vstup se může provést později.

Jakékoli sdílení je možné vždy jen přes sdílenou Síť, a proto se důrazně upozorňuje, že jakákoli jiná síť vlastněná jedinci či skupinou není sdílenou. Cokoli v nesdílené Síti jakoby sdílené, se stane časem pouze prozrazenými osobními údaji zneužitými pro zisk, výhody či prospěch vlastníků nesdílené sítě. Je přece přirozené, že z jiného důvodu by ji přece v tržním hospodářství neprovozovali.

Ve sdíleném hospodářství jsou také různé skupiny avšak samočinně se tvořící a přetvářející přesně dle určité členitosti (znak, řád, úroveň, druh, …) sdílení. Ve sdíleném hospodářství nejsou žádné dvě či více skupin se stejnou členitostí sdílení, ale protože z různých znaků se tvoří i jeden řád, z různých řádů i jedna úroveň (a tak dále), tak se řeší samočinně i sdílení na s různými znaky na daném řádu, s různými řády na dané úrovni, … až po dosaženou členitost všem společnou.

166

Každý jedinec tak ovlivňuje celé sdílení jen dle svých dosažených schopností na daném řádu se svými znaky, pak se všemi dobrými znaky ve svých naplněných řádech i na dané úrovni, … . Záleží pouze na každém zvlášť, jak dokáže vnímat a používat to dobré ze svého okolí a také naopak, jak dokáže být pro toto okolí prospěšný za přesně danou odměnu dle přesně daných síťových (ověřených) dobrých postupů.

Jednoduchost prospěšnosti je už jen v tom, jak lze jiné zatím nevědomé si takové prospěšnosti odkázat na tuto prospěšnost a to za jednotkové ohodnocení o prospěšnosti, za každého, kdo potvrdil v Síti, že byl přímým odkazovaným na Síť také stejně odkázán. Bez takového potvrzení není možné být takto prospěšný, a proto tímto potvrzuji jako první takto stejný odkaz od Boha, který je také tímto takto moudře prospěšný.

Dále jen připomínám, že všechno co je od Boha je současně společným vlastnictvím a to až do doby, než se sám první všem svévolně ve sdílené Síti objeví či už objevil. Zpočátku ani později není potřebné znát osobně objevitele, když znáte jeho účet, na který stačí samočinně připisovat odměny za první postup sdílení a to každým, kdo pokročil ve sdílení tak, že z první odměny své odmění pouhou jednou měnovou jednotkou také toho prvního objevitele sdílené Sítě. Až pro další odměny si už sami sdílející povolí či zakážou jako náklad v celém zboží stejnou jednotkovou odměnu prvnímu, přičemž ve výchozím stavu je zakázána, avšak stačí ji povolit jen jedním účastníkem pro dané zboží, aby byla samočinně povolena všemi.

Tento způsob odměňování je vzorem pro vývojáře příkazu, kterým se samočinně povoluje odměna či jiná událost, pokud alespoň jeden ze zúčastněných přepnul nesamočinně na danou událost a to i s ponecháním tohoto přepnutí do budoucna. Naopak, když nikdo nemá přepnuto na událost, tak se ani neprovede.

Postup jak se tento příkaz projevuje je tímto přesně daný, přesto ho může někdo vysvětlit jednodušeji pro lepší srozumitelnost jako třeba jen jako; přepínač události provedené přepnutím (i dlouhodobě) už jen jedním účastníkem. Stejný přepínač lze však použít třeba až od přepnutí více jak jedním účastníkem, nebo třeba určitým podílem ze všech účastníků (čtvrtinou, polovinou, většinou, dvěma třetinami, …), nebo až všemi.

Postup může být doplněn třeba i zvukovým doprovodem či dokonce nasnímáním, které může být i výsledkem nápovědy dle samotného vývoje příkazů (zřízení) pro přepínač. Vývojář proto může napsat třeba takovýto seznam nastavení a příkazů pro přepnutí jen jedním účastníkem ze všech:

Nastavení:X … je počet všech účastníků pro přesně danou událostP1 až X … jsou přepínače jednotlivých účastníků ve stavech (dle barvy) Zapnuto/VypnutoU … je zjišťovaný stav události pro Zapnutý/Vypnutý, přičemž výchozí je stav Vypnutý.J … pomocné jednotkové počítadlo používané pro zkoumání stavů jednotlivých přepínačů

Příkazy:Pro (J=1) až (J=X) … postupně nastavuje počítadlo J pro účastníka (J=1) až (J=X) (Když PJ … ptáme se na přepínač PJ daného účastníka J, zda je Zapnutý

(Nastavení U … v závorkách se příkazy neprovedou, když je přepínač PJ VypnutKonec Pro) … opustí hned nejen tuto závorku ale i tu další

Další Pro) … dokud není J=X, tak se příkazy opakují ale pro J o jedničku vyššíStav U Výstup: … když bylo nalezeno nějaké PJ, tak je U, jinak je stále nastaveno U

Pro přepnutí více účastníky by se přidalo ještě jiné počítadlo, dle něhož by se porovnával požadovaný počet až po X nebo podíl k X potřebných účastníků k přepnutí na stav Zapnuto. Pochopitelně, že tento vývojový seznam příkazů také nemusí být ten nejsrozumitelnější a současně nejjednodušší k tomu, aby mohl být kdokoli z běžných lidí vývojářem.

Protože je však obtížné určit vývojáři nějaký určitý síťový postup, dle něhož mají pracovat, jsou stále jen tvůrcem postupů tak jako i ten první objevitel, avšak z jiného pohledu a to opět jako ten první pro daný postup nebo i jako ten, jehož postup se u dané výroby části zboží použil. V obou případech náleží část odměny za daný postup s každým prodejem zboží.

První a používaný postup, a to jak u samotné Sítě, tak i u jednotlivého zboží, a to taktéž jak u samotné myšlenky, tak u odpovídajícího vývojového zřízení, nám dává celkem až osm různých jedinců, jimž náleží

167

odměny za každý okamžik použití postupu. Nyní si musíme jen uvědomit jak poctivě jednotlivé postupy odměňovat. První má vždy odměnu, jakmile má odměnu vlastník použitého postupu.

Použité postupy se používají různě současně a různě postupně, a proto se také dle toho daná odměňovaná jednotka dělí mezi souběžné postupy souběžně a mezi následné postupy následně dle doby trvání, která určuje i podíl na rozdělení dané jednotky mezi vlastníky jednotlivých částí postupů.

Dalo by se říct, že každé zboží obsahuje ve svých nákladech právě osm měnových jednotek, které se budou rozdělovat odpovídajícím jedincům. Ve skutečnosti však může každý jedinec obdržet každý den za všechny své postupy nejvýše tolik jednotek síťové měny, kolik okamžiků činí celý den, a proto přesah odměny způsobuje i odpovídající menší nákladovost na všechno v daném dni odpovídající prodané zboží.

Každý může mít mimo odměn za postupy i odměny za práci z činností na tvoření potřebného zboží, které si zaznamená do Sítě avšak přesně dle postupů v Síti už zaznamenaných. Odměna je zde pochopitelně daná jen všemi okamžiky poctivé činnosti, kterou si každý tvoří své osobní vlastnictví pomocí společného vlastnictví, dle něhož se počítá i trvanlivost každé části zboží, která zase určuje postupné rozpadání osobní činnosti až na výchozí hodnotu použitého společného vlastnictví. Zde už každý alespoň trochu uvažující člověk chápe, že hodnota společného vlastnictví zůstává stále stejná, a proto ji v ryze sdíleném hospodářství už ani nebudeme potřebovat nějak ohodnocovat.

Dokud se nepřesune celé tržní hospodářství do síťových her, může si každý vydělávat i tržně, avšak doba tržního života omezuje i dobu sdíleného života, přičemž v součtu za celý den se jedná stále o celý den. Zde je nutné si uvědomit, že při činnostech tržních odpovídající pracovní době tržní se samočinně za tržní život počítá i odpovídající doba odpočinků a nečinností.

Činnost

Pojem činnost si lze rozložit na pojmy čin a nositel, což znamená, že mluvíme také o různém nositeli určitého činu. Od činu se odvíjí také něco, co přesahuje mez činu jakožto přečin, což mnozí mylně chápou jen jako zločin, přičemž se může jednat o dobročin. Naopak proti určitému činu mluvíme o protičinu, avšak když je takový protičin nebo čin dobrý, potom to opačné je zlé a toto platí také naopak. Jenže když řekneme jednoduše jen protičin, tak to slovo v nás vzbuzuje už něco zlého, takže je nám už přirozené že se jedná o pojem proti něčemu dobrému a tudíž proti činu, který už sám o sobě nejenže musí představovat, ale už i skutečně představuje dobro. Pro doplnění, když nebudeme vědět o tom, zda se jedná o dobro nebo zlo, tak nám opět přirozeně nezbývá nic jiného než používat pojem přečin.

Nechápajícím lze vysvětlit zločin vždy jen na nějakých dobročinech, neboť tak jak ve Světě vznikají nejdříve klady, aby se k nim mohly vztahovat zápory, tak je také dobro (dobročin či čin) a proti němu bojující zlo (zločin či protičin), přičemž dobro nikdy nebojuje, aby něco už vytvořené ničilo, ale naopak dobro vzniká, aby něco nové (objev i znovení) nebo něco znovu (obnova i znova) kladlo.

Když někdo objeví nejdříve zápor, tak věřte či nevěřte, nejedná se o žádný objev, ale jen o nějaký třeba i další způsob ničení něčeho co si ještě ani neuvědomujeme jako ničení něčeho našeho všem společné. Jedná se o protičin proti činnosti třeba jen přírodní.

Cokoli v přírodě ničíme, tak nelze mluvit o činnosti, ale naopak o protičinnosti proti činnostem přírodním. Naopak, když něco osobního z přírodních zdrojů jakožto ze společného vlastnictví tvoříme, tak můžeme mluvit o činnostech, jen pokud se jedná současně o užitečnost pro nejbližší až vzdálenější okolí bez jakékoli zločinnosti ve kterémkoli dalším okolí. Užitečnost pro celý Svět je už jen v kladném postupu dobra, a proto tvořením čehokoli osobního ze společného vlastnictví vzniká jen nadhodnota osobní, přičemž hodnota společného zůstává beze změn, přestože je osobní činností přetvářena na jiný druh.

Osobní vlastnictví se od společného vlastnictví rozpozná jen tak, že osobní se časem samočinně rozpadá až na nulu dle vlastností vlastní použitému a přetvořenému společnému vlastnictví. Času rozpadu osobního vlastnictví říkáme trvanlivost, čímž je samočinně určena také rozpadovost osobní činnosti potřebné na vzniku hodnotného užitku dané části společného vlastnictví.

168

Často se mýlíme v trvanlivosti potravin s její spotřebitelností, protože i spotřebováním potravin mají její látky další trvanlivost v našem těle a to až do doby, kdy je vyloučíme a už nepotřebujeme, přestože je můžeme ještě skladovat. Odpady a také cokoli jiného souvisejícího s odpady (záchody, pračky, nepotřebné stavby, …) jsou tudíž nástrojem čili provozním nákladem znovování (cize recyklace).

Protože všichni chceme mít kolem sebe pořádek, je pořádek společnou potřebou. Každý pořádek musí být pochopitelně také zdravotně nezávadný a to také kvůli zamezení šíření různých nemocí, a proto i pořádek u jednotlivce musí být všem známý avšak jen tak, aby se poznání jiných samočinně nevměšovalo do osobních záležitostí.

Samočinná zařízení jsou proto také součástí společných potřeb, a tudíž i součástí pořádku. Taková zařízení jsou řízena určitým zřízením (cize programem), což jsou zase jen psané příkazy pro jednoduché úkony, které provádí nebo neprovádí zařízení pro dané stavy skutečnosti. Taková zřízení, dle nichž zařízení používáme, však musí být také uživatelům srozumitelná a to do všech podrobností až drobností. Z tohoto opět plyne, že také všechna zřízení jsou součástí veškerého pořádku. Není možné, aby měl člověk myslící nějaké zařízení zabudované a přitom nevěděl, jak přesně slouží, neboli k čemu dle čeho slouží.

Dnes ještě lidmi myslícími nejsme. Kdokoli si myslí opak, tak musel už nejen vymyslet, jak mají všichni rozumět všem osobně používaným strojům, ale také to, jak rozumí příkazům těmto strojům osobně vysílané. Pokud to daný myslitel ještě nevymyslel, tak je člověkem nemyslícím pro rozvoj myšlení. Kdokoli si stále myslí opak toho, že nejsme ještě lidmi myslícími, tak je pouze chytrákem, který se snaží jiné lidi ať už chytré přechytračit nebo nechytré či přechytračené okrást.

Věřte či nevěřte, psaní příkazů strojům je jednoduché pomocí srozumitelných příkazů, jenže chytráci tuto jednoduchost změnili a stále mění na nesrozumitelnou složitost. Srozumitelným příkazem je vždy jen jednoznačný pojem národní, na který může navazovat zase jen jiný příkaz, přičemž ten poslední přikazuje konec. Naopak tím prvotním příkazem není jen jednoduchý začátek, ale naopak začátek nějaké určitosti, o níž už víme, že nezpůsobí to, co potřebujeme bez naší činnosti.

A přesně toto je důvod, proč provádí člověk myslící nějakou činnost třeba i stále dokola opakující a to tak dlouho dokud ho baví, protože na činnost už nudnou a tudíž nepotřebnou používá už smysluplné zařízení. Pouze chytráci chtějí zisky, výhody či prospěch nejen pro sebe, ale v druhé řadě i pro jiné místo toho, aby se bavili smysluplně se smysluplnými zařízeními. Každý chytrák se vyznačuje tím, že si zábavu zaměňuje za svoji neschopnost v používání smysluplných zařízení a místo toho používá zařízení, kterým vůbec nerozumí, přestože může chápat jejich používání a sloužení.

Zaostalý člověk jednoduše jen přeskočil ve svých činnostech tu činnost zábavní a místo ní používá činnost, u níž si jen namlouvá, že je zábavní, přičemž se stává takové činnosti otrokem, je na ní stále více závislý, protože věří, že už nepotřebuje tu jednoduchou zábavu, nebo jen proto, že už takovou zábavu vládnoucí síly neumožňují, neboť nařizují tu nesmysluplnou zábavu. Člověk už nemá čas na tu přirozeně smysluplnou zábavu, protože jsme všude obklopeni počítači, bez toho aniž umíme počítat.

Znáte někdo účetní program, v němž je zahrnut provozní náklad jako přesně odpovídající navýšení hodnot u daného počtu a druhu zboží a tudíž i jako zesvětnění odpovídajícího provozního zařízení? Můžu vám věrohodně odpovědět, že takové účetnictví nikdo na světě nevede jednak proto, že je tak poctivé a přitom tak celosvětové, že to doposud nikdo neuměl takto jednoduše naprogramovat a jednak proto, že pojem zesvětnění ještě nebyl doposud známý a pochopený.

Kdo z vás chápe to slovo „zesvětnění“? Když se člověk s něčím poprvé setká, tak to souvisí jednoduše jen s další osobní znalostí, bez toho aniž by to chápal. Takže, aby to každý mohl pochopit …

Určitě ale znáte pojem znárodnění? Zesvětnění je něco podobného, avšak liší se od znárodnění svojí dokonalou přirozeností, protože není jednak žádným národem omezeno a jednak vyjadřuje navrácení všeho společného do všeho společného a to bez ohledu na druh bytosti. Jednodušeji; zesvětnění znamená opak k přivlastnění (si něčeho společného) ať už jedincem, skupinou, národem, pozemšťany či jinou nespolečností.

169

Zločinci zesvětnění nikdy nechápou, protože chytráci ho chápou, ale nesmyslně se mu brání vydáváním různých předpisů až zákonů, které zločinnost jakoby mění na nezločinnost, přičemž robotníci chápou tuto lišáckou obranu jen jako zlo, proti kterému se však neumí chránit. Ochranou je pouze umění v počítání a toto umění umět zábavně používat jakože nepřirozené opaky k přirozenosti tak jak je i znárodnění jeden z mnoha opaků k zesvětnění.

Logika

Přirozenost (cize logika) je daná jen po nějaký výskyt (cize existenci), takže jen dvěma stavy, přičemž stav nebytí se už představuje pro bytí, čemuž odpovídá počátek, který vnímáme od početí do narození. O tom co není a ani nebylo, nic nevíme, a proto to ani nikde nepočítáme, což je stejné jako nesmysl. Naopak o tom co není, ale už to bylo, víme, že je to ztracené, zničené či jiné nebytí, a proto ho považujeme za nulu. Zase jinak naopak o tom co je, víme, že se vyskytuje či jinak je bytím, které považujeme za jedničku.

Ačkoliv si to neuvědomujeme hned, celkem se jedná o tři stavy; nesmysl, nula a jednička, přičemž nula se od nesmyslu odlišuje jen tím, že je daná smysluplností. Jinak jsou si nesmysly a nuly stejné. Avšak si musíme také uvědomit, že cokoli nulové už bylo také nějak počítané, nějak první, nějak jednotkové či jinak vyčíslené, protože až potom si uvědomujeme opačný stav, kdy to nemáme, ztratíme nebo dokonce na to zapomeneme. Nula proto ještě není číslem, přestože je stavem pro čísla, což nás přivádí na skutečný stav, na prostředí či na jinak vnímané nečíslo, které se přímo tímto odlišuje od čehokoli vyčíslitelného.

Takový nečíselný (nulový) stav si však už můžeme označit jako první stav ze všech možných. Jako příklad si uveďme třeba souhlas s nějakou změnou. Pokud nikdo z určitého počtu hlasujících nehlasuje, tak máme ten první stav původní beze změn. Pokud hlasuje jen jeden, tak máme ten druhý stav, kterým je stav objevitele změny (u sebe změna i proběhne). Až když hlasují všichni, je stav o jednotku vyšší než počet všech hlasujících a součastně zúčastněných. Když mluvíme o takzvaných procentech (%), tak se ve skutečnosti jedná o 101 stavů, a proto 50% je přesně středem mezi předcházejícími 50 stavy a současně následujícími 50 stavy. Málokdo si však uvědomuje, že při hlasování pro jednu ze dvou možností je stav 0% až 49% (50 stavů) v zájmu opačné možnosti, takže 50% je už jasným vítězstvím v zájmu hlasované možnosti, neboť až dalších 50 stavů (51% až 100%) je pouze přesně vyváženým opakem k předešlým 50 stavům (49% až 0%). Zaostalý člověk ještě nechápe přesné výpočty, a proto 50% ještě nepovažuje za vítězství.

Původní stav a volba pro zachování původního stavu by neměla nikoho otravovat a proto, kdokoli volí zachování původního stavu, nemusí ani hlasovat. Jenže původním stavem byla ta přirozená příroda, kterou už mnozí změnili tak, že je dnes za původní považována i ta nepřirozeně změněná příroda.

Mnohem přirozenější je, když se hlasuje o změně přirozenosti proti veškeré přirozenosti a to včetně proti těm starým, protože z nich vycházejí ty novější včetně budoucích nadpřirozeností, které proti žádné přirozenosti nejsou, pokud v následnostech nevznikají mezery. Jakmile už polovina hlasuje proti přirozenosti, vítězí protipřirozenost, přičemž už zdržení se hlasování představuje přirozenost, což umožňuje přirozenou účast i dětí a jinak žijících avšak neschopných (zdržujících se) hlasovat.

Přirozenost se tudíž vždy volí samočinně a to také všemi, kdo nehlasují nebo hlasují bez známky změny (prázdný list). Uvědomit si musíme, že i děti mají svůj hlas avšak opět jen ten samočinný pro přirozenost. A současně je to stejné i pro všechny ostatní, kdo nechce či nemůže vyjádřit svůj hlas.

Tento přirozený způsob své volby je současně dokonalou ochranou proti všem, kdo staví různé zábrany proti přirozenostem, jako třeba, že kdo nevolí, tak se jeho samočinná volba pro přirozenost nepočítá. Pokud ví lidstvo, že způsobilo nebo si stále působí protipřirozenosti, tak plodí mnoho dětí, protože i vědění souvisí též s přirozeným jednáním lidí, což způsobuje také přiměřené množství zplozených dětí. Málo potomků plodí skutečně jen prostředím ohrožené bytosti, neboť nikdo si nepřeje přivést své potomky do málo hostinného prostředí.

Když obecně něco platí (obecnost) a k takové platnosti je přisouzena jen nějaká část z celé obecnosti (přisouzení), tak je přece přirozeným výsledkem, že i přisouzení platí. Jinak řečeno že; když je Obecnost

170

součástí nějaké Určitosti, a když je Přisouzení součástí stejné Obecnosti, tak je Přisouzení součástí i stejné Určitosti.

Když to vezmeme z opačného konce, potom člen vlastní soustavy, která je členem zase vlastní obecnější soustavy, je taktéž součástí této obecnější soustavy, přestože není jejím (přímým) členem. V podstatě jde jen o vnoření vnořeného vztahu, což není nic nepředstavitelného.

Jako příklad si uveďme:Obecně: všichni živí jsou smrtelníPřisouzení: já jsem živýVýsledek: já jsem smrtelný

Pochopitelně, že výsledek platí jen po určitý čas, který však neznám, ale budou ho znát mnozí, až nebudu smrtelný, protože už nebudu živý, přestože obecnost stále platí, i když už nikdo nežije. Tato obecnost platila dokonce ještě dříve, kdy ještě nikdo nežil. Aby takto určitý čas však mnozí znali, musím teď doplnit současný čas, který je 4.7.1λ19 00:09.

Když někdo není smrtelný, pak je nesmrtelným, což se může mnohým jevit jako nerozumné. Jenže ve skutečnosti se nic přirozeného neztrácí ani nenavyšuje jen tak z ničeho. V přírodovědě však počítáme s hmotou a s různými proudy hmoty, přičemž přirozeně dochází i k vzájemnému přetvoření hmoty na jinou hmotu či na nějaký proud či k přetvoření proudu na jiný proud či na nějakou hmotu. Ve výsledku je však součet všeho stále stejný, přičemž se jedná o skutečné celosvětové dobro pro myšlení, o klad pro počítání a o užitek pro hodnocení. Možné jsou však i jiné pojmy avšak ve stále stejné Moudrosti, takže obecně o celé dobro, které je i celým kladem, který je i celým užitkem, který je i jinou celou moudrostí v Moudrosti.

Nesmrtelnost je proto daná přesně dosaženým svědomím během posledního života, přičemž svědomím není nic jiného než s vědomím si své vlastní veškeré moudrosti projevující se po co nejdelší život. Kdo nechce žít jen proto, aby byl nesmrtelným, tak nejedná moudře, protože moudré je žít tak, aby byla i nesmrtelnost vždy moudřejší, což člověk během jednoho života nepochopí, ale pak při určité moudrosti to během jednoho života (prvně) pochopí.

Člověk, který toto pochopí, už se nebude chtít vrátit ke staré moudrosti, jenže okolí mu k tomu bude pokládat přirozené zábrany, které však stejně moudře považuje jen za další opaky staro-moudrosti ke své moudrosti. Člověk během jednoho života však nemůže přeskočit všeobecnou moudrost dosaženou vlastním druhem, ale může ji používat pro moudrost další v budoucnu všeobecně jinak dobrou, kladnou, užitečnou, …, či jinak moudrou.

V Moudrosti jde vesměs o dosažené smysly s myslí spojenými, což se projevuje cítěním okolí (příjem) vnitřně jakožto vnímáním ale i naopak cítěním do okolí (vysílání) vnějšně jakožto vňémáňím. Vše co člověk cítí je nějak spojeno se smysly či s myslí, a protože člověk cítí i své potíže zdravotní ale i naopak své dobré zdraví, je i zdraví smyslem či myslí. Potíže zdravotní se projevují třeba už jen přejedením nebo také hladem.

Nezáleží na tom teď nějak podstatně, zda je zdraví smyslem či myslí, důležité je však vědět, že zdraví patří mezi způsoby různého cítění. Lidské tělo obsahuje různá ústrojí, ale jen o některých víme, s jakými smysly jsou spojena. Mysl však také cítíme, přestože není smyslem, avšak smysly jsou s myslí spojeny.

Mysl nám vytváří dokonce sny, představy, vysvětluje nám různá přirozená mámení nebo nás v opojení mámí, což je jen jiným přirozeným mámením vysvětlované jakožto z omamných látek. Věřit však můžeme i v jiné vidiny (či slyšiny …), jako například v takové, o nichž říkáme, že už jsme je prožili, přičemž nevíme kdy. Věřit však můžeme tomu, že jsme je už pouhou myslí uviděli v minulosti tak rychle, že jsme si je nestačili zapamatovat, protože to byly jen záblesky v mysli s přesně přisouzenou budoucností a to v době nějakého souvisejícího osobního vývinu mysli.

Všechny tyto a případně i jiné přirozené vidiny je užitečné chápat v dobrém slova smyslu, což znamená také to, že i omamné látky jsou do určité míry kladné. Člověk omámený však nesmí ztratit spojení se skutečností, aby mohl přímo na svoje okolí navázat smysluplně oproti čemukoli nesmysluplnému ve

171

skutečnosti však běžně používanému. A také je důležité vědět, že takové látky musí být přírodní a případně přirozeně upravené, neboť je to stejné jako u běžných potravin.

Cokoli v potravě umělé či uměle vyšlechtěné vždy v těle zanechá po určitý čas a to až po dobu svého rozpadu odpad, který může vypadat, jako přirozený ne-odpad, avšak nikdy takový není, neboť mu vždy schází nebo přebývá něco, o čemž zatím ani nemáme tušení.

Co však víme z chemie o prvcích je, že umělé prvky mají trochu jiné složení jádra (více nebo méně neutronů), což však způsobuje postupný rozpad všech umělých prvků. Naopak u přirozených mimo těch nejtěžších prvků se uvádí vždy dlouhověká stálost. Je přece přirozené, že v přírodě zůstaly převážně jen prvky stálé, které už nejsou nijak obzvlášť bytostem škodlivé, ale naopak užitečné, protože se z nich skládají i jejich těla. Nesmyslem je, aby se těla skládala z rozpadajících se prvků, a proto je stejně nesmyslné požívat tyto prvky v potravě nebo jinak si je do těla zavádět (jehlou nebo natíráním či s omýváním či jinak).

Takto živé představy jsou důsledkem přímo současných věd, kterým se učíme však jenom obecně, pokud se nechceme zaměřovat jen na určitý obor. Jenže i takové zaměření má své zápory, neboť se tím ztrácí přehled všeobecné moudrosti v Moudrosti. Člověk zaměřený pouze jedním směrem, bývá čím dál více zaslepený ve směrech ostatních, a proto by se mělo učit vše ale skutečně vše avšak jen tak obecně s několika málo jednoduchými příklady pro soustavu nulovou, jednotkovou, dvojkovou, … až konečnou.

Konečnem je zde míněno jen dosahované konečno, které ještě neumíme dobře vysvětlit, ale snažíme se ho naplnit všemožně předcházejícími soustavami, které jsme si postupně už dříve dokonale naplnili pro pochopení i dalších soustav vlastní samočinností vždy platnou ve všech i těchto dalších soustav. Například Nic je vždy jen prostředím pro něco, což znamená, že i nula je prostředím pro čísla tak jako prázdno pro tvary a také jinak platí, že celosvětovost (cize vesmír) je v Moudrosti tak jako je něco v ničem či číslo v nule.

Nultou soustavu tím máme celkem slušně vysvětlenu už i pro více jiných soustav. V každé soustavě jakožto v prostředí jsou její členové, přičemž každý člen je i jinou jakoby jedno-dušší, prostší, podrobnější či jinak (méně) členitější soustavou a to až po samotnou dokonale trvanlivou jednotku z Moudrosti. Také naopak každá soustava je členem i jiné jakoby konečno-dušší, obecnější, složitější či jinak (více) členitější soustavy a to až po soustavu celosvětovou v Moudrosti.

Těžké už však je představit si stále stejně popisující zde Moudrost, která není a současně je ale také naopak je a současně není, protože nemá žádnou vlastnost a přitom má všechny vlastnosti a také obsahuje všechno a přitom nic. Nad Moudrostí nemá totiž žádný smysl se zabývat, protože až v Moudrosti jsou všechny smysly ale i s myslí. V Moudrosti vznikal, vzniká a také bude vznikat celý Svět stejně, jako v ní zanikal, zaniká a bude zanikat a to nejen stále stejně, ale také různě jinak avšak zase jen dle dosažené soustavy opět však v Moudrosti z Moudrosti a z Moudrosti v Moudrosti či Moudře.

Moudře je také v celém Světě život ať už nejdříve na Zemi či někde jinde, avšak v současnosti je na Zemi, která představuje z celého Světa jen nepatrnou či titěrnou jeho část, přičemž vědci by ji pro svoji malost ve svých výpočtech jako obvykle zanedbali, což by byla strašná chyba. Moudře se nic nezanedbává, protože všechno malé až to nejmenší třeba jen poprvé objevené je přímo tím počátkem pro velké změny. Jen si znovu představte celý Svět a v něm tu naši Zemi …, kde je třeba jen jediný život, který může celý Svět změnit tak, že už nebude nikdy žádné velké zhuštění (s velkým třeskem) ani velký rozptyl, protože život si uvědomil, že v těchto krajních mezích žádný život není, a proto je potřebné celosvětově těmto mezím jakkoli zabránit a tím ochránit život v tom jemu nejvhodnějším či jinak nejlepším dobrém, kladném a užitečném prostředí (Celo-svět v Moudrosti).

Celý Svět je potřebné ustálit jen na „drobných výkyvech“ od nejlepšího možného životního prostředí. Pokud toto nedokážeme na vlastní Zemi a pak s celou sluneční soustavou, tak není možné toto dokázat ani s celým Světem. Na Zemi je současný výkyv už hodně velký, což nám značí též ohrožení životního prostředí.

Na co nám jsou tudíž vědci a jiní sloužící, kteří takový výkyv způsobili a stále zvyšují? Jestliže je chceme jen pro svoje pohodlí, pak jednáme vůči dětem sobecky ale už i vůči sobě zle, což pociťujeme především na ztrátě zdraví. Řešení je přitom jednoduché, propusťme všechny své sloužící a začněme se sami bez nich dorozumívat na tom zmenšováním výkyvů od nejlepšího životního prostředí. Zpočátku stačí jen zřízení

172

sdílené Sítě, v níž bude mít každý osvobozený od sloužících ale i ten od sloužení svůj osobní účet avšak s veřejnými osobními údaji pro skutečnost ale i s tajnými osobními údaji pro různé hry a to včetně hry na skutečnost (vycházející přímo ze skutečnosti) pro lepší životní prostředí.

Osobním údajem je bezpochyby vlastní činnost, a zdali si ji chce či nechce sám vlastník osobně tvořeného zboží zveřejnit či zatajit, o tom má nárok rozhodovat jen sám. Zveřejnění těchto údajů mimo Síť je však nebezpečné, protože takové údaje může vlastník nesdílené sítě různě pozměnit nebo je dokonce znepřístupnit. Naopak ve sdílené Síti jsou veškeré údaje neměnitelné, přestože je lze doplnit o další údaje, jako třeba, že nejsou vhodné pro někoho nebo pro něco nebo jinak. Za špatný přečin se tak každý může včas všem veřejně omluvit třeba už jen proto, že nepostupoval dle síťových doporučených postupů.

Pochopitelně, že každý kdo napáchá nějakým špatným přečinem škodu, musí ji také na vlastní náklady odškodnit, a proto se také nedoporučuje, ba dokonce se samočinně vyhrožuje, že každý kdo nepoužívá Sítí ověřené postupy, bude povinen nejen vše na vlastní náklady do všech podrobností odškodnit, ale také bude povinen zaplatit společnosti ve stejné výši jako škoda za trest pokutu. Naproti výhružkám se doporučuje, aby si každý nejdříve ověřit nový postup (myšlenku prvního - vlastníka myšlenky) odpovídající síťovou hrou.

Takto jednoduše se všem zájemcům v daném oboru samočinně navrhuje vytvoření takové hry dle dané myšlenky a pak jen doplnění o další scházející údaje. Hra se tak stává postupně jen dokonalejším návodem, přičemž skutečným návodem je až se dosáhne výhry jakýmkoli výhercem přesně daný nejlepší postup od vstupu do hry až po výhru znamenající pochopitelně opět jen jakkoli lepší životní podmínky bez jakékoli známky čehokoli k horšímu. Výhrou není cokoli lepší na úkor něčeho, protože je to zase jen dílčí prohrou.

První výherce je taktéž jako první vlastník myšlenky nezapomenutelný při odměňování za daný postup, přičemž prvních výherců může být i více, protože i jedna myšlenka může zahrnovat více různých výher.

Myšlenkou všech možných výher je třeba už jen sdílená Síť, přičemž každý obor sdílení je jako jedna výhra a současně pod-myšlenky pro různé činnosti v daném oboru a v činnostech pro jednotlivé úkony jakožto i různě lišící se okamžiky či skupiny okamžiků (doba, trvání, věk, …) i různě se opakujících a to třeba i obecněji v jiném oboru. Všechny tyto odlišnosti jedné soustavy si lze označit číslem a to i celou soustavu jako jedno číslo jiné číselné soustavy, takže i naopak nad-myšlenkou avšak stále ve stejně sdílené Síti je Síť čísel. Dle Sítě čísel lze všechny postupy začlenit nebo naopak dle všech už známých postupů lze Síť čísel nechat samočinně naplňovat, přičemž s naplněním se samočinně objeví další číselná o jednotku větší soustava s dalším zase jinak opačným uvažováním (už není myšlenkou).

Tak jak má každá (další) soustava svůj vlastní znak, tak má pak i další řád, další úroveň … a další členitost, což si lze doplnit i naopak pro to už danými soustavami vlastní jako i jinak čili vyvinutěji vlastní, což se v dané soustavě uvědomuje jen jako ještě lepší vlastní samočinnost. Jednou si takto budeme uvědomovat či dokonce řídit pro různé navštívené prostředí i vlastní (okamžité) přizpůsobení si už děděných vloh. Mnohým se toto jeví jako neuskutečnitelné, jenže už v dnešní době k tomu dochází sice téměř neznatelně ale vždy ročně s přechodem na chladnější nebo teplejší v roce období.

Až si budeme pamatovat (dle přesných záznamů ve sdílené Síti) přežití i dlouhodobé doby ledové a ocitneme se opět tak jako i v dnešní krátkodobé mezidobě tepla, tak si uvědomíme zase mnoho dalších potřebných údajů pro další vývin člověka. Naopak vše co budou chytráci jen odhadovat, bude mít vždy nějakou malou záhadu, kterou můžeme neustále jako doposud zanedbávat nebo naopak trpělivě očekávat. Moudrý člověk určitě ví, co je z obou možností to lepší, a proto je i ta opačná možnost stále horší.

Prozření (cize dežaví) je jednou z možností, jak se přesvědčíme o užitečnosti našeho dřívějšího jednání, protože v mozku jsou zaznamenány i pochody mysli, na které však hned zapomínáme. Kdyby totiž takto skutečné prozření nebylo mozkem možné provádět, jednalo by se stále o zaostalost v předpovědích a tudíž i o zapomínání, jak ve skutečnosti hledat cestu k takovému vývinu člověka. Určitě bude dobré, aby si každý mohl své osobní prozření co nejdokonaleji zaznamenat, přičemž zpočátku si bude moci zaznamenat jen ten budoucí důkaz o prozření. Jednou si však uvědomí, že se vyvíjí a při tom souběžně prozřívá tu budoucnost.

Aby bylo možné dokonale předpovídat alespoň tu nejbližší budoucnost, potřebujeme především nepředstavitelné množství souvisejících údajů a to včetně těch, které si nemusíme všichni uvědomovat.

173

Jakmile se všechny potřebné údaje v mysli spojí, vyvstane v mysli samočinně živá předpověď odpovídající následnosti. Skutečnost si zaznamenávat už umíme, ale k tomu, abychom se naučíme zaznamenávat také vidiny, potřebujeme se naučit nejdříve hrát se současností a to tak věrohodně, jako bychom třeba i stavěly nové budovy či jinak měnili nebo doplňovali hranou skutečnost dle svých představ, snů či jiných vidin.

A přímo takto sdílená hra je mnohem blíže skutečnosti, než jen osobní představy, sny či jiné vidiny. Takto sdílenou hrou všemi hranou lze předvídat různě vhodnou a sdílením odsouhlasenou skutečnost, kterou si budeme jednoduše jen dle těch nejlepších postupů také společně tvořit. Každá mezera bude do všech podrobností doplněna přímo odpovídajícím objevitelem, pokud není doplněna samočinně Sítí dle dříve zaznamenaných přesně stejných podrobností z jiných postupů či her. Pak už budou dle postupu samočinně Sítí osloveni nejvhodnější odborníci pro uskutečnění daných částí dle daných síťových postupů a pak se už daná předpověď takto jednoduše jen uskuteční.

K tomu všemu stačí jen v rámci Sítě sdílet veškerou svoji činnost ať už osobní jen obecně (dovolená, zábava, …) nebo pracovní prostě do všech podrobností, protože takové záznamy slouží všem jednak jako poutač (cize reklama) nabízené činnosti a odběratelům jednak jako důkaz pro samočinně počítanou odměnu za vykonanou činnost. Za odměnu si lze pořídit nové provozní nástroje či další osobní vlastnictví, které však lze zastavit vůči nově poskytnuté (bezúročné) půjčce na další provozní nástroje, které jsou opět Sítí vhodně doporučované pro výkonnější a přitom levnější práci.

Odborníci pracující s vyspělejšími nástroji jsou vždy žádanější než ostatní ve stejném oboru, přestože mají po odečtení všech nákladů při stejně poctivé činnosti stále stejné odměny. Pokud by s takovými nástroji nebyli žádanější, pak nejsou taková zařízení ani vyspělejší, což se projevuje opět v Síti tak, že se tato zařízení samočinně nedoporučují, ale mohou být požadována v určitých případech (třeba odběratelem).

Ve skutečnosti však přirozeně platí, že náklady na provozní nástroje jsou rozpočítané odběratelům po celou dobu trvanlivosti nástroje, takže se musí s nástroji stejná činnost provádět o tyto náklady tak rychleji, aby ve výsledku i s odměnou odborníku byla nejvýše stejně drahá. Pochopitelně, že celkově úspornější činnost je už také o to rychleji provedena, protože uspořit se dá pouze na kratší délce avšak stejně poctivé činnosti odborníka. Je přirozené, že když všechno dělá stroj a to většinou bez další obsluhy či údržby, tak dále ušetříme už jen na výrobě takového stroje při dosažení opět stejné účinnosti a to i za rychlejší stroj či za úspornější údržbu.

Je-li takový stroj vyráběn a udržován už jen jiným strojem, který dokáže také „sebe“ vyrábět a udržovat a to vše jen z obnovitelných zdrojů bez jakéhokoli ničení prostředí, jedná se už o samočinnost obsluhovanou jen sdílením si užitečných potřeb, které tyto stroje jako zboží vyrábějí. Jednoduše; když se vyrábí moc takového zboží, pak jsou některé stroje samočinně vypnuty nebo předělány na výrobu jiného potřebného zboží a naopak.

Jo a nyní se různí chytráci ozvou s dotazem. A co budou dělat lidi, z čeho budou žít, když jim všechnu práci seberou roboti? – Ach jo. Jak přízemní je taková chytrost.

Je zcela zřejmé, že roboti vyrábějí jen zboží všem potřebné k životu, takže lidé se konečně mohou začít plně věnovat vývinu svých smyslů s myslí a přitom roboty těmto smyslům s myslí tak přizpůsobovat, aby ve výsledku i malé dítě vědělo, jak, co a proč daný robot pro něho vyrábí.

A také nesmíme zapomínat na ochranu Země, pak i sluneční soustavy a pak i celého Světa v Moudrosti. Nepotřebujeme ochranu proti nějakým mimozemským vetřelcům, ale proti mnohem většímu nepříteli – proti přírodním silám, které potřebujeme také zkrotit a používat jen jako zdroj či zásobník řízené síly. A také by bylo dobré sledovat různé kouty Světa do všech podrobností jednoduše pouhým přepnutím z domu. Takže zájmů či směrů máme do budoucna celkem dost. … A pak se určitě něco nové zase samo objeví.

174

190705 NávodVítejte!

… jsem potěšen, že se účastníte věčné porady svolané za účelem tvoření celosvětového Návodu.

Předně musím vysvětlit, že se tato porada koná skutečně nepřetržitě, takže kdokoli ze zúčastněných ji může kdykoli opustit a také naopak, kdokoli z neúčastněných ji může kdykoli navštívit a též se přímo účastnit svými příspěvky. – a dále jsem do Návodu zaznamenal - dnes je 5.7.1λ19.

Říká se, že je slušné, aby se každý představil, avšak nevidím důvod, proč by mělo být neslušné, aby si každý zvolil jen takové jméno, jaké nejpřesněji vyjadřuje jeho zájmy, jeho povahu a jiné jeho začlenění. Možná je to i slušnější, než nějaký Franta, Sancha, Joe, Marco, … protože z tohoto nikdo nic nepozná.

Především nechci, abyste mi říkali Pane!

A pročpak? Co je na tom neslušného? Co blbneš! Jdi někam! Vždyť nejsi ženská, jsi chlap! ... - ozvaly se hlasité námitky, či dokonce výkřiky až téměř urážlivé.

Klid, klid! Žádám o klid! Jen mne nechte, abych se konečně představil! Vše vysvětlím! - a ukazuji prstem jednotlivě na ty, kteří se ozvali – Tobě, tobě, … i tobě vše pokud možno vysvětlím!

A proč mně tykáš? Husy jsme spolu nepásly! To si vyprošuju! - ozvaly se opět podrážděné hlasy, tak jsem počkal, až se vše uklidnilo.

Nepřeju si, aby mi kdokoli i z vás říkal Pane, protože jsem pouze obyčejný Člověk, který nechce nikomu vládnout či jinak panovat. A pro toto si to nepřeju! Dává to někomu z vás smysl? - zeptal jsem se co možná nejpřívětivějším tónem - nastala chvilka ticha, občas bylo slyšet nesrozumitelné jakoby zabručení, ale nikdo nic kloudného neřekl – budiž - řekl jsem si jen tak pro sebe – že by tomu skutečně nerozuměli? – blbost!

Takže, když už jsem se představil … - opět nastalo to bručení, tak jsem raději doplnil - … jakožto Člověk, tak mi říkejte jednoduše Člověče. Neříkám však, že tím zastupuju lidstvo, ale je to naopak, jako jeden z mnoha doufám slušných i poctivých lidí mluvím tak nějak jejich dobrým společným vědomím, které je taktéž tím před chvilkou uváděným společným tvořeným Návodem.

Ještě bych chtěl doplnit k vašim neokázalým příspěvkům, že žena nejsem a tudíž jsem muž. A tykání používám jednak proto, aby se už nikdy nepletlo s takzvaným vykáním, když o vás mluvím v množném čísle a jednak proto, že jsme všichni na stejné úrovni a přitom neříkám, že jsme si rovni či nerovni.

Dává vám toto vysvětlení přirozený smysl? … - po okamžiku šumivého klidu se ozvalo z davu.

Také se chci představit. Jsem pan prezident uni... - v tu chvíli jsem ho neslušně přehlušil.

Prosím, Prezidente neříkej název svého panství a také neprozrazuj své jméno! A o to žádám také všechny ostatní účastníky porady, aby se představovali jen jako název člena vlastního spolku či celé své soustavy! Panovníci ať si říkají třeba Pane, ale když je osobně takto oslovím, nemíním to tak, že souhlasím s jeho panováním taktéž nade mnou, ale naopak, že nesouhlasím s jeho panováním nad žádným myslícím člověkem, neboť jinak by nemohl být člověk myslícím.

Obrátil jsem se na „pana prezidenta“ a řekl jsem mu – Vážený, tak si prosím vyber, zda chceš být oslovován Pane nebo Prezidente, protože obě oslovení se vzájemně vylučují? Když někdo prezentuje svůj národ, tak mu přece nemůže současně panovat! To by potom přece prezentoval své osobní panovační zájmy a nikoli národní zájmy.

Je to sice slovíčkaření, ale když o něčem mluvíme, jednak to musí být jednoznačně srozumitelné všem pojmově ale i národně čili v národním jazyce a to předně dětem. Takže jen doplním, že cizí pojem prezident znamená v češtině představitel, a protože pojmově prezident prezentuje národ a nikoli národu, takže i představitel představuje národ a nikoli národu. Zda Pan panuje národ či národu o tom už asi nerozhoduješ. Takže Pane, či Představiteli už víš, jak tě máme oslovovat?

175

Já jsem ještě Mladík a líbí se mi, jak všem tykáš! - ozval se ještě nevyvinutý hlas z porady – pochopitelně, že se nato ozval davový smích, což některé naladilo také k tomu, aby do davu také vyřkli svoji příslušnost.

Já jsem Dělník! Já jsem Podnikatel! Úředník! … - a dokonce jsem zaslechl vážné - Já jsem Kněz! - avšak ozvalo se i toto – Já chci být už jen Člověk! - když se vše uklidnilo a já se stále díval na „pana prezidenta“, který se stále rozhodoval nad svojí odpovědí, uvědomil si, že už musí nějak odpovědět.

Jsem stále Pan Prezident! - řekl hrdě a pokračoval.

Uvědomte si, že Pan je zde jen jako neakademický společenský titul, a můžete mi říct, jaký máte vy svůj titul, Člověče? – odpověděl tak jak to mají jemu i podobní (zlo)zvykem na otázku zase otázkou – bez zaváhání jsem odvětil.

Ačkoli není zřejmé, zda mi vykáte nebo nás všechny co jsme se za Člověka zde označili, množným číslem oslovujete, já odpovídám …

Člověk. Jsem pouze Člověk, a domnívám se, že je to dosti podstatný titul, mnohem lepší než pan či paní. Je to přesné a dokonale vážené hodnocení každé bytosti našeho druhu. A věřím, že všichni zde víte, že cizí pojem titul znamená v češtině hod-nost? – zdůraznil jsem zapsanou pomlčku – a po okamžiku ticha.

Už titulu konečně rozumím! Hodnost je zase odvozená od slov hodný a nosit. - téměř radostí vykřiklo menší Dítě nad svým novým objevem.

Děkuji ti Dítě, že tomu rozumíš, a je dobře, že do našeho Návodu přispíváš alespoň ty i s Mladíkem svými moudrými postřehy.

A vás všech se zeptám, jak vnímáte pojem akademický, pokud víte, že Akademie je původně označením filozofické školy, a když filozofie znamená česky mít rád či toužit po moudrosti?

Takže, když filozofové jen touží po moudrosti a mají ji rádi, ještě nejsou moudří! – a po chvilce zaváhání - Je to tak? - přispěl Dělník.

Ha, Dělník zase moudře promluvil. Radši kdybys nekecal a dělal! - napadl ho Podnikatel.

– když jsem chtěl také Dělníka pochválit za jeho příspěvek – tu se zvedl uhlazený, slušně oblečený …

Já jsem se ještě nepředstavil, jsem Akademik a chtěl bych ten význam slova vysvětlit. Akademický znamená v podstatě vysokoškolský. Na různých vysokých školách se schází vědci ať už učící nebo zkoumající ale i mnozí významní umělci, aby spolu mluvili o odborných otázkách a tak se dále vzdělávali. Tímto chci jen říct, že akademické tituly určují jen dosažená vysokoškolská vzdělání.

- no a to mi nedalo, abych něco nedodal.

Akademiku! Říkáš, že rozmlouváte o různých odborných otázkách, a proto bych se chtěl zeptat, zda také rozmlouváte v národním jazyce o národním jazyce? A pokud ano. Proč používáš stále cizojazyčný pojem Akademik?

Žádám tě a to i všechny účastníky, aby používali pojmy pouze v národním jazyce a to dokonce i bez slov takzvaně převzatých! Jednak proto, aby tomu i Dítě dobře rozumělo a jednak proto, aby celosvětový Překladač nepřekládal bludy.

Pokud není vyhnutí, musíte každé slovo, které nechcete přeložit, zapsat do Návodu nakloněné (cize kurzivou), ale své osobní začlenění uvádějte pouze v národním jazyce, protože jinak nezpracuje dobře Překladač a tudíž neporozumí ani Dítě a mnozí jiní včetně mne Člověka, kam patříte.

Takže, než se Akademik rozhodne, jak se nechá oslovovat, chce se ještě někdo představit se svým příspěvkem?

– „Akademik“ z porady odešel.

176

Vznik Hry

Když už nikdo nemá žádný příspěvek, začnu asi takto. Kdo si chce hrát?

Já, já! – zakřičelo Dítě.

Já bych si také něco zahrál. – přidal se Mladík.

Dej pokoj s nějakou hrou, přišli jsme přece kvůli tomu, abychom tvořili celosvětový Návod! Jako Podnikatel potřebuju vydělávat. Ať si děti hrají někde jinde mimo této důležité porady.

Také nejsem pro žádné hrátky, a také bych chtěl všem osvětlit paměť, že Návodem je už svatá Bible a proto nepotřebujeme další Návod. – dodal Kněz.

Jako Představitel státu bych chtěl také zdůraznit, že máme Návody v Ústavě, Listině základních práv a svobod a ve všech dalších zákonech.

Já zase jako Jazykovědec bych chtěl poukázat na Pravidla českého pravopisu.

Výborně, jednak blahopřeji Představiteli, že si konečně zvolil své oslovení a jednak ti děkuji, a také tobě Knězi a tobě Jazykovědče, že máme pro celosvětový Návod z čeho vycházet. Určitě máme mnoho dalších předpisů, vyhlášek, norem a kdoví čeho, ale ruku na srdce, kdo tomu všemu rozumí? – po odmlce.

Nikdo, snad jen Bůh a s prominutím Knězi, ani ten tomu nemůže rozumět z jednoho prostého důvodu, když je něco nesrozumitelné jakožto nějaké nesmyslné odhadování a očekávání bez přesných výpočtů, tak tomu lze rozumět jen tak, že je to nějaký základ, z něhož se bude teprve vycházet pro skutečné rozumění.

Pokud tomuto takto rozumíte, potom jsme na nejlepší cestě být rozumným člověkem. Jestliže jste nesledovali těch mých posledních vět pozorně, můžeme si udělat krátkou přestávku, abyste si je mohli ze záznamu osvěžit anebo si je opakovat tak dlouho, dokud vám to nebude dávat smysl, protože jinak nemá smysl dále v této poradě čímkoli přispívat.

Jen Dítěti to vysvětlím ještě trochu jinak.

V současných zákonech, ve svaté knize zvané bibli a v jiných předpisech jsou tak nepřehledné až zmatečné věty, že nemáš ani možnost je pochopit. A navíc jsou v těchto větách používána cizí a jinak neobvyklá slova, kterým ani mnozí dospělí nerozumí. Člověk musí používat často i slovník, aby vše pochopil, a proto potřebujeme celosvětový Návod přímo k tomu, aby i zákonům rozuměli děti tvého věku, které jako ty už umí číst a přirozeně o tom co čte také uvažovat. To slovo přirozeně znamená tak jednoduše jako když se dítě nebo nějaké mládě při zrození objeví na Světě.

Rozumět zase znamená to, že vše co se děje kolem tebe chápeš tak jako když to uchopíš a víš, že je to třeba list stromu, že se chodí po zemi a létá vzduchem, přičemž vzduch už nemůžeš uchopit, ale víš, že ho není možné uchopit. Takto jednoduše máš rozum, nebo naopak, když to nevíš, tak nemáš ještě rozum.

Lidé tomu někdy říkají prostý rozum, zdravý rozum nebo a to sám nevím proč, selský rozum. Důležité však je, že je to jednoduše jen rozum, jako že rozumíš tomu co se děje v okolí a neděláš něco co je proti rozumu. Nerozumné je třeba skákat z velké výšky nebo se nějak jinak zraňovat jakože ubližovat si, ale také je nerozumné ubližovat někomu jinému. Ten co ubližuje, totiž ztrácí své smysly a přestává myslet rozumě. A když někdo dělá neustále dokola to stejné zlo, ubližuje, tak si jeho tělo na tu svoji ztrátu smyslů s myslí zvykne a je z něho už zlý člověk se svými zlozvyky. A kdo zlo činí, zapíše se dohromady jako zločinec.

Lepší pro tebe je, když budeš činit dobro a to tak, že nikomu nebudeš ubližovat. Za své dobré činy vždy dostaneš nějakou odměnu. Jsou však ještě činy nezlé a současně nedobré, což jsou takové činy, kterými si děláš jen radosti nebo starosti, ale žádný užitek ale ani žádnou škodu tím neděláš. Škodou je třeba když někomu nebo i více lidem něco sebereš, ukradneš nebo to zničíš. Každá škoda je také zlo, ale od ublížení se liší tím, že nebolí a také nezpůsobuje žádné jiné zdravotní potíže (jako třeba trvalá ztrátu rozumu při užívání omamných látek). Každý dobrý čin musí být odměněn a to buď někým kdo si ho objednal, nebo ho běžně

177

kupuje (zboží) nebo někým, koho člověk vychovává. Když třeba upozorníš (přes sdílenou Síť) někoho, že má přestat s nějakým právě probíhajícím ubližováním, tak ho vychováváš, a tudíž ti za to je dlužný odměnu.

Teď si říkáš, že tě rodiče také vychovávají a že jsi jim proto dlužný nějakou odměnu, jenže když u nich jen slušně bydlíš a nic jim nebereš a nijak nikomu neubližuješ, tak nikomu nic nejsi ani dlužný. Naopak, když jim děláš radost, pak se ti také se stejnou radostí odmění dobrým jídlem, dobrým šatem a dobrým bydlením.

Pokud něčemu nerozumíš, zeptej se!

Co je to ta sdílená Síť? – vyzvídalo Dítě.

To by ti mohl vysvětlit už i tento Mladík. Co ty na to Mladíku? – je přirozené, že nemůžeme jako dospělí všechno dělat sami – také mládež má mít svoji úlohu především ve vzdělání dětí menších, protože když to mládež nenaučíme, tak je musíme stále považovat za děti – význam mládeže by tak ztratil smysl s myslí.

No dobře, tak jak mne kdysi toto vysvětlovala jedna „Slečna“, tak jsem povinen převést svůj dluh zase na tebe, Dítě. – začal Mladík, tak jak bylo ve sdílené Síti uvedeno jako nejlepší počátek v takovéto výchově.

Já ti budu něco dlužný? To nechci! – ohradilo se Dítě – a Mladík pokračoval dle toho zatím nejlepšího postupu.

Předně mně tímto nic dlužit nebudeš, ale jednou až vyrosteš a budeš takový, jako jsem dnes já, bude ti vybráno také takové Dítě, jaké jsi teď ty, a ten tvůj dluh zase na to Dítě převedeš. Svého dluhu se jinak zbavit nemůžeš. Ale tento dluh není nic špatného, naopak je to jak výhra, protože se něco nové naučíš a tím uděláš tvým rodičům (opatrovníkům) obrovskou radost, takže tě za ni stejně obrovsky dobře odmění.

Tak, co chceš rodičům udělat obrovskou radost? Chceš obrovskou odměnu? – chvilku mlčení prolomilo.

Jo chci! – v případě nesouhlasu je Dítěti oznámeno – až budeš připravený tak dej rodičům vědět, nyní můžeš z porady odejít nebo jednoduše jen zůstat.

Takže si zahrajme takovou hru. – pokračoval Mladík – Řekni mi, jak je možné přenést tento dlouhý lehký stolík na toto místo tak, aby se nepoškrábala podlaha? Zkusíš to sám? Ale ještě tě musím upozornit na to, že když podlahu poškrábeš, tak si opravu zaplatíš a oprava bude stát 1 tvoji hračku za každý škrábanec dlouhý jak je dlouhý tento tvůj nehtík na malíčku. Ale odměnou za přenesení jsou naopak dvě mé hračky z dětství.

Tak co navrhuješ? Jak jde ten stolík přesunout na toto místo? – Mladík ukázal na čtyři značky na podlaze vzdálené asi tři kroky od místa, kde byl stolík.

Přenes ten stolík ty, já to neumím? – bránilo se Dítě

Dobře ale za odměnu mi dáš ty dvě tvoje hračky! Jinak nemá smysl, abych to dělal, když odměna, ty dvě moje hračky jsou stejně u mne – moje? A také já učím tebe, abys něco vyhrál ty. – vysvětluje Mladík.

Člověče tak ten stolík přenes ty, prosím! – obrátilo se Dítě na mne.

Mne do toho netahej, já už jsem velký, já už takové hračky nepotřebuju vyhrávat. Ty je chceš vyhrát! – odpověděl by kdokoli i jiný dospělý.

Ty se určitě bojíš, že tu podlahu poškrábeš? – dodal Mladík Dítěti – A nebylo by lepší, kdybyste přenesly ten stolík dvě Děti, každý ho zvednete opatrně na těchto opačných stranách, potom ho spolu přenesete a pomalu položíte na tyto značky. Zeptej se třeba této Holčičky, jestli ti nepomůže? – Mladík ukázal na Holčičku, o níž už věděl, že si tímto přenosem stolíku už dříve prošla.

Holčičko, pomůžeš mi přenést ten stolík? – zeptalo se Dítě.

Ano. – odvětila stroze – a pak během přenášení Mladík jen upozorňoval.

Opatrně ho zvednout, ták to je dobře, teď opatrně ho přenést, abyste nic nepoškrábaly, výborně a teď ho pomaloučky položte na značky. No vy jste šikovné děti, tady máte výhru. Dítě, vyber si, kterou z těchto dvou hraček chceš. – Dítě si vybralo – A tu druhou vyhrála Holčička. A děkujeme za pomoc, můžeš se vrátit k mamince.

178

– Dítěti však něco stále nesedělo, něco se mu nepozdávalo, a najednou si uvědomilo, co to je.

Já jsem chtěl vyhrát obě dvě hračky. To je také moje. – dožadovalo se výhry u Holčičky – a Mladík na to.

Podívej, dnes ti Holčička pomohla vyhrát, takže jste oba dva vyhráli každý jednu hračku, ale jednou třeba už za týden, jak sem na poradu zase přijdeš s maminkou nebo s tatínkem, tak si zase tebe nějaké jiné dítě zavolá, abys mu pomohl zase ty vyhrát, a ty za odměnu zase vyhraješ jinou hračku. Přijdeš zase vyhrát?

Přijdu.

Tak a teď ti řeknu, co ses naučil. Ze začátku jsi chtěl vyhrát dvě hračky, jenže sám bys to nezvládl, tak jsi musel zavolat na pomoc Holčičku, a protože jste oba dva vyhráli a na výhru jsou jenom dvě hračky, tak jste se hezky rozdělily, každý má svůj díl výhry, a tak jste oba s díly dvěma svými sdíleli dvě výhry. Sdílení je to samé, jako když si vzájemně všichni pomáhají a přitom všichni vyhrávají, a tak se poctivě rozdělí o výhru.

Dnes jsi poznal co je to sdílení, přitom ho ještě nemusíš dobře chápat, ale třeba už za týden ho pochopíš, a když různé sdílení budeš stále dokola používat, tak mu jednou budeš už také rozumět tak jako já.

Sdílená Síť zase znamená, že když budeš umět něco dobře, tak tím budeš pomáhat i jiným, kteří to dobře neumí, ale umí zase něco jiného dobře, co zase ty neumíš. Já také něco umím, a proto ti pomáhám. Takže jsme všichni propleteni jako v síti a pomocí počítače tuto síť pouze jakoby rozmotáváme tak, že se můžeme hned domluvit, co kdo akorát potřebuje, ale také hned víme i co kdo dluží.

Tak Dítě, a to je pro dnešek všechno. Číst umíš a také uvažovat přirozeně umíš. Dokázal jsi nám to tím, že jsi vyhrál, ale zbytek je už jen na tobě. Dnešní hru s výhrou máš v Síti hezky zaznamenanou, tak si ji občas přehraj a přemýšlej i o dalších možnostech, které si tam také budeš objevovat a zaznamenávat.

– Mladík se s Dítětem rozloučil a mnozí z přihlížejících jemu různými posunky či jinak také vyjádřili uznání – třeba i potleskem, který může být časem jen přežitkem.

179

Počátek Hry

Než budeme pokračovat, chtěl bych poukázat alespoň na přehled všech mých zápisků, které jsou vesměs už hotovými nebo rozpracovanými návody. V té době jsem ještě nemusel umět přesněji popsat to, co jsem cítil, že potřebuji zapsat, a také jsem byl nadmíru ovlivněn cizími pojmy, kterým málokdo přesně rozumí, takže není možné ani takovému zápisu rozumět tak jak jsem chtěl, aby mu bylo rozuměno.

Přesto i nyní stačí takové návody (hry) pouze přeložit do zdrojového zřízení pro různá síťová zařízení nebo jen pro pokračování her, z nichž časem vzejdou už přesně dané postupy.

Upozorňuji na to, že ani tyto návody nejsou dokonale nejlepší, ale jsou prvními ve sdílené Síti, protože i sdílená Síť je zde prvně vysvětlena jako stále se vyvíjející k lepšímu sdílení na jedné straně ale také k přesně řízenému utajení svých osobních citlivých údajů na druhé straně.

Člověk musí dělat vše dobré s jistotou, že je i stejně dobře chráněný proti všemožnému zneužití svých činností, a o tom je tato celosvětová Hra obsahující hry různě podrobnější nebo jen jiné pro jiné oblasti.

Každá hra lze doplnit o nové upřesňující podmínky anebo lze už některé platné avšak nějak nepřesné podmínky označit jako zdroj pro přesnější podmínky. Stejně lze i každou hru doplnit o další navazující hru nebo souběžně odlišnou hru nebo ji označit jako zdroj pro dvě další různé navazující či souběžné hry. Obecně jsou však všechny hry součástí Hry celosvětové a také naopak je každá ze základních her pouze prostým jednoznačným pojmem.

Vše i mezi těmito mezemi je buď s dokonalými podmínkami postupu jakožto hra vhodná pro skutečnost nebo naopak s nedokonalými podmínkami postupu jakožto hra nevhodná pro skutečnost.

Jednou ze všech báječných her je také svatá bible. Dnes už se to může zveřejnit, že se jedná o vynikající hru, protože nás naučila a stále učí pochopit, že se musíme bát mnohého doposud nechápaného. Učí nás však také mnohým radostem, které si však musíme zasloužit svojí vírou v dobro, které pochopitelně v době vzniku takové hry byla chápána zcela jinak jak v naší době. Bible nebyla napsána jako hra, ale jako učebnice.

První světová učebnice se stávala skutečným učením o boji zla proti dobru, kde se také dobro vnímalo jako boj proti zlu, avšak jen zpočátku, protože všechno dobro má nakonec tak dokonalou ochranu před veškerým zlem, má svůj ráj. Dobro už konečně nepotřebuje proti zlu bojovat, ale pouze zlu dává další a další příležitosti se zla jednoduše zprostit, od zla se jednoduše oprostit a už jen jako čistě dobrý člověk vstoupit do ráje.

Dobrá učebnice vždy učí od samého začátku nějak se bránit všemu zlému. Učící nemusí proto hned zpočátku chápat vše dobře, přestože to chápe alespoň už správně. Ale také to může chápat špatně, a proto stále přetrvávají války zla proti jinému zlu, ale nikde nikdo neválčí dobře proto zlu, protože samotná válka je zlem. Až toto všichni zlý lidé pochopí, pak našli cestu k dobru, přestože se tak chovat ještě nemusí a tudíž jsou stále zlí.

Každý zlý člověk by si měl přečíst bibli znovu a možná znovu a to tak pořád dokola, než pochopí, že něco v ní jsou skutečně jako pohádka, něco jako hádka, něco jako výprava, něco jako správa či zpráva, něco zase jako vyprávění, něco zase jako básnění či zpívání, něco zase jako modlení ale vždy je něco z toho jako přirozené a něco zase jako nepřirozené. Z toho nepřirozeného je něco jaké podpřirozené a tudíž se ponižující ale něco zase naopak jako nadpřirozené a tudíž se navyšující.

Přirozenosti ale také všechny nepřirozenosti jsou vylíčeny jednak jako zlo ať už nechápané či chápané a jednak jako nechápané či chápané dobro. Cokoli však nechápeme, neznamená vždy, že tomu musíme věřit, ale někdy tomu věřit můžeme, avšak jen tak, že přesně takto věříme v projevování se zla či dobra.

Věříme, že se něco děje zle ale jen proto, že doposud nechápeme, jak toto přirozené zlo ovládnout nebo přesněji, jak ho uzavřít samo do sebe jen jako navenek neškodný zdroj dobra, které ještě ani nemusíme znát. Naopak, když se něco děje dobře, tak máme zase jen další řešení a to třeba ještě bez všem známého zveřejněného do podrobností přesného a srozumitelného postupu – což je pořád špatně. Staré učebnice nám sice ukazují co je zlo či dobro, ale už nám vždy nerozlišují postup dobrý od zlého.

180

Člověk se někdy mylně domnívá, je přesvědčený až slepě věřící, že stará učebnice stále stejně ukazuje cestu vyloženě dobrou, přestože ji sepisovatel učebnice mínil jako cestu zlou. A také naopak čitatel mylně považuje určitou cestu za zlou, přestože je zapsána jako dobrá. A potom ještě zcela naopak; také pisatel neboli původce bible nebyl dokonalý znalec dobra a zla, a tudíž se určitě v něčem mýlil.

Nikdo dnes už nepovažuje otrokářství za dobré zřízení, a přesto bylo ve všech pradávných učebnicích neoddělitelnou součástí tehdejšího dobra. Ženy byly také vnímány jinak, jak v současnosti.

A když se nad biblí zamyslíme ještě jinak, jakožto nad jedinečnou učebnicí, kterou bylo potřebné také pro srozumitelnost mnohým přeložit, tak věřte či nevěřte, každým překladem se změnil nejen jazyk ale také mnohý význam původního znění. Není přece možné, aby překladatel dokonale chápal myšlení původce a to nejen to dokonalé myšlení, ale také to původcovo nedokonalé myšlení.

Původcem bible není sám bůh, neboli bůh osobně bibli nenapsal, na čemž se všichni už dávno shodli. Přesto ji původce ať už byl jeden nebo jich bylo více, napsal bibli v dobré víře pro dobrý život všech lidí, aniž si uvědomoval tehdejší otrokářství jako zlo, což se taktéž projevilo do původní bible.

Původce také rozumě v bibli uvedl dokonalou myšlenku, že kdokoli změní v bibli ať už jediné slovo neboli jeho význam, bude potrestán. Vesměs šlo o snahu zachování tehdejšího dokonalého myšlení o víře v dobro a to pod vyhrůžkou božího trestu a to tak velkého, že by se tím potrestalo samočinně veškeré lidstvo učící se podle těchto změn. Toto však znamená i to, že veškeří překladatelé ať už se snažili překládat bibli v tom nejlepším slova smyslu, způsobili jakoukoli drobnou odchylkou od původního významu zatracení lidstva.

Řešení je pouze v současném umění sdíleného síťového překladače, kterým se přeloží skutečná původní bible do daného národního jazyka tak dokonale, že zpětným překladem stejným překladačem do původního jazyka bible, bude každé slovo přesně tam, kde bylo a je původně. Bez takového překladu je bible všude jinde než u národa mluvícího původním jazykem „pro pána boha“ neplatná! Pouze člověk rozumně myslící toto dokonale chápe, přestože ostatním lidem jejich nedokonalý překlad také připadal zpočátku nějak nepravý, v něčem zavádějící a jakoby podmaňující si je. Jenže ti ostatní lidé si to už nepřiznají jen proto, že si to už nepamatují. Časem si totiž na tuto nepříjemnost zvykli tak, že už jen jako zlozvyk používali a používají nepravý význam slov z přeložené nepravé a tudíž znetvořené bible jakoby z bible pravé.

Do současné doby však postačoval i takto nedokonalý překlad prostě jen proto, že člověk byl prostší, ještě neuměl dokonale překládat jakýkoli jazyk, protože ještě neměl tak vyspělé počítače pro takto dokonalý překlad. Do současné doby se dokonalost překladu vnímala ještě jinak, ale v současnosti už se vnímá dokonale. Stačí mít jen celosvětově sdílený překladač jednoduše poskládaný ze všech pravidel všech národů a to také už těch zaniklých, přičemž některá pravidla mají některé národy i stejné, ale jiné mají stejné zase s jinými národy nebo dokonce jedinečné jen vlastnímu národu.

O každém pravidlu však víme, že je to jen vysvětlením pro používání určitého přirozeného jevu během vzájemného dorozumívání se navzájem. A protože každý jev lze vysvětlit i různými způsoby, tak se použije zase jen vlastní národní vysvětlení. Také u slov musíme pochopit jedinečnost každého významu, a proto když je něco třeba krásné, tak to už nemusí být současně pěkné či nádherné či jinak líbezné. Z toho jen plyne, že každý národ bude mít vysvětlení dokonalé dle vlastních pravidel, přestože ho nebude mít stejně jako u jiného národa, stejně třeba líbivé, o čemž musí jiné národy však vždy včas vědět.

Překlad původní bible dle celosvětově vysvětleného dorozumívání se navzájem, tak splní úlohu původce bible a to bez ohledu na tom zda tuto úlohu kdokoli na světě zná nebo ji ještě nikdo nezná. Původní smysl bible tak bude dokonale zachovaný už i ve všech národních jazycích a to do všech podrobností přesně tak jak si to původce bible přál. Určitě si to přál kvůli tomu, aby původní smysl nikdy nezanikl, ale možná také kvůli tomu, aby v jiné době dle tohoto vzoru vznikala díla ještě lepší, pro ještě lepší způsob života, což však nebylo doposud možné uskutečnit, protože nikdo bibli přesně do všech podrobností ještě nepřeložil.

Pokud já dobře chápu původce bible, tak skutečně usiloval o lepší způsob života všech lidí, aniž by mu záleželo na tom, zda budou znát původce takovéto myšlenky. Nezáleželo mu na tom, aby byl slavný, ale naopak na tom, aby jeho myšlenka byla slavná. Mnozí by si měli vzít z takového vzoru příklad, protože to co

181

původce bible stvořil, nebyla bible, ale dokonalost myšlení o čemkoli dobrém na úkor čehokoli špatného. Že toto mnozí ještě nechápou, není původcova zaostalost, ale zaostalost pouze těch nechápajících.

Každá část bible je tak dokonalým vzorem a současně výchozím zdrojem různého dobrého upozornění na zlo nebo doporučením pro dobro. Zlo vždy bojuje a to třeba i proti jinému zlu, kdežto dobro se jen brání zlu, ale nikdy se nebrání jinému dobru a nikdy s ním nijak ve skutečnosti ani nebojuje. Dobro vždy používá samočinné zničení zla, přičemž zlo je dobrem včas upozorněno na takové své samozničení, což znamená jen to, že zlo má na výběr vrátit se do své zlé oblasti, z níž dobru nijak neškodí, nebo se může za určitých podmínek vlastního očištění stát taktéž stejným dobrem. Jinak se zlo jednou vždy samo zničí.

Mnozí tudíž stále nechápou, že kdekoli v bibli bojuje „dobro“ proti zlu, tak se o žádné dobro nejedná, ale naopak se jedná o jiné zlo bojující proti původnímu zlu. Takto špatně se vyličuje třeba i samotný bůh, jehož původce bible však za boha jen mylně považuje, ale ve skutečnosti je to už i původcem nechápaný ďábel. Možná je to však naopak, protože je už prvotním či dalším překladem smysl slov z bible do „(ne)bible“ jen z nepochopení původcovy myšlenky nějak překroucen.

Já osobně nevěřím žádnému překladu, který není samočinně stejným překladačem přeložen zpět do původního jazyka tak, že se od něho neliší v žádném slově. Na druhé straně je každý překlad zatím dobrý, než bude nějaký lepší překlad, který bude také zatím dobrý dokud … nebude samočinný i zpětný překlad. Každý určitě chápe, že nic lepšího už pak nemůže být v oblasti překládání. Jenže se zase najdou chytráci, kteří začnou používat k nějakému jednoznačnému slovu i jiné označení, čímž takové slovo označí za víceznačné, a tím způsobí opět chyby v překladech. Takoví chytráci si říkají zpravidla jazykovědci, protože taková slova uvádějí, jakože jdou vývojem, jenže už nevědí, že jdou tímto také proti vývinu národa.

Přece není přirozeně možné, aby nám jednoznačné slovo získávalo postupně na více významech a tím nám vyvíjelo naši představivost. Naopak takové znetvoření jednoznačných národních slov mi připadá jako zrada způsobená národu, protože se takovým znetvořením vytváří národně jazyková zmatečnost.

Chápu sice, že se naši jazykovědci potřebují přizpůsobovat ostatnímu světu, ale už nechápu, proč bychom měli přebírat cizí slova, která nemají žádný národní základ pro srozumitelnost, jako vlastní národní slova. Vždyť je to proti rozumu! Různá pokolení žijící spolu se přímo pro takto vzniklé zmatky ani nejsou schopné domluvit. A já se tomu už ani nedivím, když nějaký mlaďoch uráží dospělé lidi a to včetně těch starších lidí slovy, která si tito uražení nedovolili v mládí ani mezi sebou vyslovit. Za takovýto úpadek jsou totiž skutečně zodpovědní jen takoví, kteří v národním jazyce dělají zmatek.

Osobně takové chytráky nepotřebuju, a proto si vytvořme ve sdílené Síti všichni společně svá přesná pravidla, dle nichž bude mít každé slovo svoji jednoznačnost, přestože významově může obsahovat současně i prostší víceznačnosti.

Abych to vysvětlil; když se něco líbí, tak je to obecně, aniž víme, zda je to jenom krásné jako příroda, nebo je to pěkně nějak seřazené či jinak dle nějakého avšak určitého tvaru uspořádané, nebo je to nádherné jakožto z nějaké určité hry související líbeznost (nositel libida). A přímo zde při nějaké hře, když mluvíme o tom, že se nám to líbí, tak tím míníme pouze nádheru hry a nic jiného. Když něco takzvaně odlajkujeme tak to v podstatě česky řečeno jen odlíbíme. Předložka zůstává stejná a základ je jednoduše přeložen, takže není na takovém překladu nic složitého. Pro pořádek stačí jen doplnit snímek toho jak takové odlíbení vzniká v původním významu. Předně se nejedná o žádné zalíbení, ale jen o odsouhlasení k nějakému názoru či jinému projevu vnitřních pocitů původce.

Jazykovědci nám však budou vnucovat stále to cizí odlajkování jednoduše jen proto, že to tak lidé používají. Na co nám však potom tito jazykovědci jsou, když veškerou jejich práci už dělají lidé sami? Sice špatně, ale dělají ji stejně špatně jako jazykovědci. Jazykovědci si totiž stále neuvědomují, že mají být jako ochránci před cizími vlivy ale současně jako hledači slov národních a tudíž všem lidem (mladším i starším) srozumitelných. Pokud toto jazykovědci nevědí, tak nemohou být žádnými jazykovědci, přestože budou stále chytře a tudíž blbě nechávat na obyčejných lidech, aby si svůj jazyk znetvořovali sami – bez ochrany.

Skuteční jazykovědci tak mají možnost vše cizí obnovit do národního jazyka a tím přesně vymezit jednak jednoznačnost každého slova a případně jeho prostší víceznačnosti pomocí jiných opět jednoznačných slov

182

nebo i naopak spolu také s jinými jednoznačnými slovy vymezit společnou víceznačnou sounáležitost k obecnější jednoznačnosti vyjádřenou opět jiným jednoznačným slovem. Na jedné straně nejobecněji je Moudrost, která ani pojmem není, protože až v Moudrosti je všechno a to včetně pojmu „pojem“. Na opačné straně je nejprostší opět nějaká moudrost avšak už pojmem přesně jednoznačně vyjádřená. Ve skutečnosti to jsou všechny základní ty nejprostší pojmy, z nichž na mnohé jsme už i dávno zapomněli.

Postup k obnově je přitom jednoduchý, protože k takové obnově stačí jen všemi sdílený slovník jak slov převzatých tak tomu odpovídajících slov národních a to ve všech možných tvarech, přičemž už při psaní takových cizích slov kýmkoliv bude už samočinně probíhat oprava na slova národní. Takto sdílený slovník však musí být ve sdílené Síti, neboť ho budou používat i jiní překladatelé jiných národů třeba už jen proto, aby si mohly přeložit tento postup skládající se vyloženě z českých slov. Pochopitelně, že i slovníky jiných národů budou takto ve stejné Síti sdílené, neboť jinak není možné cokoli přesně samočinně překládat.

Sdílení slovníků však potřebujeme také proto, aby každý mohl dříve jak kterýkoliv chytrák říkající si jazykovědec (prvně či znovu) objevit a vysvětlit a to dokonale česky význam zatím nepoužívaných slov.

Je zcela přirozené, že se během vývoje dorozumívání budou objevovat nová slova, takže aby nevznikaly v překladech mezery, tak se tato slova dočasně budou používat jen v původním jazyce nějak však odlišně (třeba jako zde nakloněním = kurzivou), ale jen do doby, než budou samočinně nahrazena odpovídajícím slovem v národním jazyce. Zde je však nutné upozornit na to, jak nové slovo vzniklo, protože, když se původní slovo bude vymykat přirozenostem, potom je důležitější přímo ten uváděný postup při vzniku daného nového slova. Ve výsledku může být tudíž překlad mnohem přesnější než původní slovo a proto je nutné ve sdílené Síti zachovávat a to doslova vždy veškerý původní popis ať už je jakkoli špatný nebo vhodný. Takový popis (včetně tohoto) je totiž dějepisnou událostí, je daným skutečným prvopočátkem.

Jak nám vytváří cizí slova zmatek, si můžeme ukázat na příkladu cizího pojmu „infinitiv“ používaný u sloves, což překládáme jako neurčitek, přestože skutečný překlad by zněl něco jako neukončení. Jenže přímo čeština se vyznačuje oproti mnohým světovým jazykům slovesy nejen nedokonavými (neboli děj neukončujícími), ale také slovesy dokonavými, takže nám nezbylo nic jiného než zavést a používat infinitiv chybně překládaný na neurčitek. Z jiného pohledu lze tudíž předpokládat u všech národů, které nerozlišují u sloves ne|dokonavost, že mají sloveso vždy v nedokonavém tvaru jednoduše jen proto, že používají název infinitiv (česky neukončení), což staví tyto národy do mylné představy zase při čtení našich sloves, protože je používáme nejen jako infinitiv (nedokonavé) ale i v jiném tvaru jako finitiv (dokonavé), přestože naši „jazykovědci“ stále zatvrzele požadují po dětech, aby se je učili jen jako infinitiv. No to je ale zmatek! Co?

Obnova rozumu je opět jen chápáním všech souvislostí, které však budeme také takto dobře chápané používat. Takže místo infinitivu používejme neurčitek, který však rozlišujeme u sloves na nedo|konavý (čteme jako nedokonavý či konavý, což je vesměs to samé, ale pro cizince jinak než s dvoj-předponou téměř nepochopitelné a tudíž vysvětlované jim i jako jejich infinitiv) a dokonavý (finitiv). Předpona do… je zvýrazněna jen proto, aby se lépe chápalo tvoření dokonavých sloves i pomocí předpon a nejen pomocí jiného slovního základu (odběhnout / odbíhat).

Aby to nebylo tak jednoduché, tak si musíme vysvětlit ještě jednu cizí odlišnost u sloves. Počeštěné je to jakoby infinitiv perfektní a infinitiv neperfektní, což v překladu značí jako celkem chápané „neukončení dokonalé“ ale na druhé straně celkem námi nechápané „neukončení nedokonalé“. Ve skutečnosti je to však česky chápaný neurčitek dokonavý (pro infinitiv perfektum) a neurčitek nedokonavý (pro infinitiv imperfektum). Zajímavý je význam „neukončení nedokonalé“, který si skutečně neumíme představit jinak jak hustou mlhu či tmu, nebo spíše jako něco nekonečné navíc dokonale zahalené neznámou záhadou, přičemž ani nevíme co je nekonečné. A jelikož tento význam pochází a je používaný ze slov jazyka už mrtvého (z latiny), neumí přirozeně ani žádný cizinec jinak než je vysvětleno zde pojmy jakožto „infinitiv a imperfektum“ vnímat. Na rozdíl od cizinců, jsme si však dříve uvědomili tento nesmysl, a pokud tuto brzdu už přestaneme také tak nesmyslně používat, tak se můžeme zase naopak konečně už i vyvíjet jazykově.

Vesměs jde v dorozumívání vždy jen o přesné používání pojmů a pro každého je lepší používat pojmy národní, protože jim už může rozumět a také je lehčí se je naučit chápat než je tomu u pojmů cizích. Se

183

zbytkem světa je pak dobré se dorozumívat pouze přes překladač ve sdílené Síti, neboť učení se cizím jazykům je pro běžné lidi jen ztrátou času, který lze určitě využívat smysluplněji.

Vím, že tímto názorem nebo spíše už i věděním znepříjemním mnohým jejich vyšlapanou životní cestičku, ale na druhé straně je všechno jen v počátku, a proto každý má možnost se alespoň více přiklonit k té nejlepší cestě, o níž zatím nikdo neví všechno. Co však víme, jsou takové cesty, které nejenže jsou odkloněny, ale vedou už i zcela opačným směrem, což je prokazatelné přímo neuměním se přizpůsobovat přesným výpočtům ve směru však přirozeně vždy kladném.

Nevěřím proto nejen proti národu běžícím jazykovědcům, ale také všem ostatním takto odkloněným vědcům. Tak jak zápor může být vztažný jen k něčemu už kladnému avšak pokládanému jako vztažná nula, tak není možné zlo jakožto ničení něčeho dobrého a to třeba už jen vměšováním se do čehokoli cizího.

Podle bible byl nejdříve také stvořený celý svět, což je označeno jako dobrý ráj. Až potom bylo někdy nějaké zlo, které to dobré nějak ničilo, nebo se ničilo i zlo navzájem, nebo vznikalo znovu zase to dobré směřující k už jednou vytvořenému ráji avšak částečně už zlem zničenému. Až nakonec je jen strašné zjevení (zatím) o konci světa neboli o zničení téměř všeho toho dobrého až na samotného člověka, který se stal a stává jednoduše jen očištěným zvířetem, sluhou a jinak nesvobodným (avšak i spokojeným) tvorem.

Bohužel tehdejší otrokářství zanechalo v bibli i zlo, které bylo však vnímané jako dobro. Bohužel dnešní člověk je stále tak zaostalý jako dříve, když nevnímá i dnešní zaměstnání a jiné sloužení (zdarma nebo jen částečně odměněná práce s obohacením jiného) jako jen jiný způsob otrokářství. Zaostalost se projevuje především v neschopnosti přesného počítání:- nejdříve se stvořilo nesměné společné vlastnictví a až pak jsou z něho plozeni, rozeni a živeni vlastníci- všem běží čas stejně a proto je čas (okamžik poctivé činnosti) stejně všem jedinou měnou veškeré směny- myslící bytosti umí se společným vlastnictvím tvořit dočasná (rozpadající se) jen sobě osobní vlastnictví- tvořené osobní vlastnictví je přirozeně nesměné tělo (různá ústrojí) nebo uměle směné zboží (nástroj, …) - činnosti jiného se poctivě odměňují stejně tak, jak je sám odměňující odměňovaný jinými za své činnosti- náklady na pořízení nástrojů a ve zboží prodané, samočinně označují tyto nástroje za společné vlastnictví- jen zlo bojuje a to třeba i s jiným zlem, kdežto dobro se vždy ne\dokonale chrání ale zase jen před zlem- zápor se vztahuje vždy jen ke kladu a to nejvýše proti míře odpovídající kladu, neboť pak je jen nic (nula)- mezi činností zlou a dobrou je očistná, kdežto naopak mezi dobrou a zlou je vý|strážná činnost- očistnou činností je i vzájemné hlídání se mezi zločinci ale i podíl na nákladech z vý|strážných činností

Určitě je ještě mnoho jiných způsobů jak si uvědomit zaostalost lidí dle přirozených jevů, o nichž třeba už lidé vědí jak je počítat, ale stále tyto výpočty nepoužívají. Na druhé straně je až zarážející, jak mnozí svoji zaostalost projevují v práci svojí slepou vírou v nadpřirozené schopnosti získávané pomocí různých jakoby kouzelných věcí nebo se jen snaží rozluštit něco záhadného, co v dávné době bylo však přirozeně jiné:- Longinovo kopí osudu- archa úmluvy- svatý grál- křišťálová lebka- turínské plátno- meč Excalibur- Tutanchamonovy trubky- Ďáblova bible (Codex gigas)- Voynichův rukopis- sochy Moai na Velikonočním ostrově- pyramidy- antický počítač

Jako zábavu lze takové zájmy chápat, avšak s prácí tyto zájmy nemají nic společného. Je sice pravda, že nad mnohými takovými záhadami přímo žasneme, ale už nechápeme, jak tyto předměty vznikaly. Toto opět dokazuje jen to, že už několik století lidstvo upadá na mysli, že už několik století zajímá lidstvo víc boj o různá území, zneužívání mysli jiných a jiná tržní dohadování, než sdílení a používání nejlepších myšlenek.

184

Neznalost neomlouvá1. obecně

Předně přirozeně platí, když stejně poctivě pracuji a to bez ohledu na věk a na jiná nesmyslná omezení, tak obdržím stejnou odměnu, jako každý jiný člověk stejně poctivě pracující. Když však poctivě pracuji ale pomaleji nebo rychleji než obvyklou rychlostí, tak obdržím odměnu menší nebo větší pouze přesně v poměru k obvyklé rychlosti, čímž se poctivost zachovává.

Jinak řečeno, když něco stvořím za určitý čas poctivou činností, tak je to možné prodat bez jakéhokoli dohadování jen za cenu, která přesně odpovídá odměnám za poctivou činnost vlastní naopak kupujícímu. To znamená jen to, že poctivý člověk odměňuje jiné za jejich poctivou činnost přesně tak, jak je sám zase od jiných odměňovaný za svoji poctivou činnost. Toto však platí jen během přechodu od tržního ke sdílenému hospodářství, neboť pak se samočinně Sítí odměňuje síťovou jednotkovou měnou za každý oka-mžik (zpočátku to může být i dle frekvence nejhlubšího zvuku, což je asi 1/1412640 dne) poctivé činnosti, přičemž okamžik poctivé nečinnosti (hledání postupu) ani nepoctivé činnosti (zlo-činnosti) či nečinnosti (chytračení) se neodměňuje. Naopak prostoj zaviněný jinými je poctivou činností ale jen, když je nezbytný a neumožňuje prozatímní náhradní činnost (například úklid v době čekání).

Poctivost se měří bez ohledu na věk, odbornost a dovednost, protože někdy je potřebná poctivá práce pomalejší a někdy naopak rychlejší oproti obvyklé, což je jedinou mírou mající vliv na výši odměny.

Nepoctivost se však nijak neodměňuje, ale naopak trestá. Není však možné trestat třeba mladé lidi nižší odměnou jen proto, že jsou mladí, přičemž vykonávají stejnou práci se stejnou zručností jako dospělí. Mladí lidi jsou však zpočátku většinou pomalejší, neboť si nejdříve osvojují návyky, zručnost, což může trvat třeba jen několik dní nebo i let. Záleží jen na používaném či nejlepším postupu, dle něhož se zručnost dosahuje.

Také není možné trestat nižší odměnou jen proto, že se někomu nechce učit jinému oboru. Na druhé straně se takový člověk potrestá sám, když se bude „tlačit“ do oboru, který je už odborníky dostatečně pro danou oblast naplněn, protože se v takovém oboru není možné zatím nijak uplatnit. Naopak bude mít jednoduché se uplatnit v oboru, který je pro danou oblast potřebný naplnit dalšími odborníky, což však neznamená, že bude mít větší odměnu oproti stejně poctivým lidem v jiných oborech, protože poctivost by se tím v podstatě za nic, za žádnou vinu v jiných oborech trestala. Takové bezmyšlenkovité nápady se vymykají zdravému rozumu, a proto časem při dlouhém používání nápadů způsobují i zaostalost mysli.

Odbornost ať už jako pomocný dělník, který se může uplatnit téměř kdekoli i bez jakýchkoli zkušeností, nebo jako zkušený řemeslník (zedník, tesař, …, převozce, skladník, … rolník, jatkař, … herec, hráč, … léčitel, lékař, … učitel, vychovatel, …), který nejdříve potřebuje získat určité zkušenosti, je stejně odměňována za stejně poctivou práci a to vždy jen vzhledem k vlastní obvyklé rychlosti. Jako příklad stejné poctivosti je u zedníka obvyklý počet položených cihel, který odpovídá u lékaře zase jinak obvyklému vyšetření určitých nemocí a to odpovídá zase jiným obvyklostem u všech jiných oborů, avšak činností vždy za stejnou dobu.

Je přece přirozené, že i známý lékař potřebuje občas něco zedníkem poctivě udělat, stejně jako zedník potřebuje občas něco lékařem poctivě udělat. Mezi všemi obory je tak dokonalý soulad, který se musíme naučit jen dokonale a tudíž přes sdílenou Síť sdílet. Přes trhy a jiné tržní nástroje nikdy takového souladu nedosáhneme, a proto když už víme jak má takováto Síť vypadat, tak ji určitě také dokážeme sestrojit.

Tržní hospodářství nyní nijak neodsuzujeme, protože bez takové Sítě je zatím to nejlepší uskutečněné, přestože už známe něco jiného lepšího avšak jen v tomto zde počátku, který nám stačí jen uskutečnit. Až s uskutečněním jednotlivých druhů, oblastí či jiných členitostí v daném oboru, se daná část stane částí sdílení, jehož součástí je i upozornění na případná horší a tudíž už i zlé činnosti, které dohromady už však samočinně Sítí odsuzují ve stejné části místo sdíleného hospodářství tržní hospodářství za zločinné. Jakmile je možné pomocí Sítě takové sdílení uskutečňovat, je tomu odpovídající tržní činnost jako už zlá činnost, nesoucí sebou třeba jen dražší činnost, neúplný postup, návod a to včetně všech částí jako třeba u zboží.

Sdílená Síť jednoznačně znamená soukromou činnost avšak současně jen tu veřejně všem potřebnou, přičemž nepotřebná činnost už samočinně nemá žádnou hodnotu. Je zbytečná, ledaže je součástí nějaké

185

hry, kterou však hrají hráči či herci, a kterou si také sami platí bez jakéhokoli vměšování se jiným lidem. Součástí každé nové hry je i zasílání zpráv všem možným zájemcům, o nichž však nikdo nemusí vědět, že je to zajímá, a proto je první zpráva jakožto jen pouhý odkaz na danou část oboru k dané hře vždy zdarma, ale za další zprávu už zasilatel ať je jím kdokoli, platí za trest zasílanému za otravování odpovídající odměnu.

Zde mnozí trhovci začnou namítat; ale jak zjistím, zda už obdržel daný jedinec někým jiným zprávu na danou hru? Odpověď je přitom jednoduchá; vytvořte si ve sdílené Síti sdílený přehled o těchto zprávách!

Z tohoto proto platí, že dokud není sdílená Síť uskutečněna, nemůže být v ní ani žádný přehled o různých činnostech tržních vůči sdíleným, protože naopak sdíleným vůči tržním to není možné jinak než jen jako upozornění na staro-myšlení nepřesné dohadujících se trhovců, na tržní. Pochopitelně, že se i při přechodu na sdílení budou objevovat určité chyby, ale tyto stačí jen označit za tržní, neboť s nějakou určitostí trhá zase jen sdílení, takže opět jako další nové upozornění. To je však i jako nová hra a opět nový avšak už jen ve stejném oboru všem odkaz (samočinně zaslaná první zpráva) na novou hru. Kdokoli se pak začne zajímat o takovýto obor, tak se mu současně samočinně Sítí zašle odkaz i na takto související hru.

V Síti se všechno sdílené zaznamenává trvale v nezměněném stavu, neboť i myšlenka dosud nadčasová, muže být i dlouho v budoucnosti stále nadčasová, nikdy se ze Sítě neztratí a to ani s označením původce myšlenky. Otázkou však je, zda se jedná o myšlenku nebo jen o bezmyšlenkový nápad? Dokud se však vše nevyřeší a navíc dobrými zkušenostmi (výhrou) alespoň jednou neověří, jedná se vždy jen o hru.

Každá hra může mít jak hráče či herce tak i diváky, pořadatele (včetně rady či svazu), cvičitele (trenéry), ošetřovatele a podporovatele (sponzory), ale nikdo z nich nemůže jakožto poctivý účastník hry jakkoli okrádat ne-účastníky hry anebo se jim i nějak jinak vměšovat. Veškerá účast je vždy dobrovolná avšak i s předem daným podílem či výší na všech nákladech a to včetně na výhry.

Jsou hry vědomě hrané v Síti uvedené, ale také hry nevědomě hrané (mimo Síť) i nepoctivě se všemi, kteří se neúčastní nebo nechtějí účastnit hry. Sdílející se nikdy nechtějí účastnit nepoctivých her, ledaže by je přinutil někdo pod nějakou vyhrůžkou, čímž vina přechází samočinně na přímého vyhrožovatele. Pokud je i sám vyhrožující pod nějakou vyhrůžkou, pak se vina počítá ve stejném poměru jako podíl na zisku. Podíl na ublížení se nepočítá, protože každý má vinu stejnou, jako by sám celé ublížení způsobil. Vina při ublížení se tudíž násobí dle počtu od přímého vyhrožovatele až po prvotního vyhrožovatele a to bez ohledu na zisk.

Jen pro připomenutí; ziskem je míněna odlišnost mezi hodnotou z poctivé činnosti okradeného (činnost slabšího neodměněná pod vyhrůžkou z pravidla však silnějšího) a protihodnotou jakožto zdarma získaného majetku, který je okradeným pod vyhrůžkou silnějšímu předán (taktéž ukraden). Takový majetek může být také kradený slabším avšak pod vyhrůžkou silnějšího, takže slabší jedinec z krádeže žádný nevnucený podíl pod výhružkou nemá. Pokud však vnucený podíl má, pak ho stačí pouze uložit do nějaké tajemné schránky s časovým zveřejněním pomocí nějaké síťové hry, kterou hraje pochopitelně pod přezdívkou.

Další neznalosti obecných zákonitostí přírody, která se samočinně přetváří poctivě pro poctivce ale také nepoctivě pro nepoctivce, což je přirozeně poctivé, způsobují zaostalost mysli, která proto už samočinně brání vývinu osobních smyslů. Ve sdíleném chápání to znamená zaostalost celého druhu, kdy se nechápající kříží s chápajícími tak dlouho až se začnou křížit nechápající pouze s nechápajícími, což jim způsobí trvalé odklonění se od členité věčnosti, od člo-věčnosti, od člověka jako druh stále lidský avšak už ne-člo-věčný.

Že toto mnohý jedinec z druhu lidského nechápe a také nikdy nepochopí, je přece přirozené, ačkoli to má všechno do všech podrobností ve sdílené Síti vysvětlené obecně až prostě.∞. prostě

Prostě je to v přírodě zařízené jen tak, že kdo se chce vyvíjet, pak se přirozeně vyvíjí od určitého přelomu až do dalšího přelomu, během něhož musí jen pochopit, jak se takovému přelomu má přizpůsobit. Takový člověk, který toto ze všech první pochopí, bude vždy jen jeden, jenže takové pochopení bude postupně vznikat také u jiných a to dokonce dříve, než ten první vše vysvětlí. Vysvětlení první může a většinou také vždy je někým dalším. Není tím prvním, přestože jako první také na všechny ostatní alespoň ve svém okolí či dle možných způsobů dorozumívání druhu působil.

186

Dosavadní způsob dorozumívání je taktéž jedním ze všech přelomů, protože současný ten přelomový nám též naznačuje, jak má vypadat jednotná celosvětová sdílená dorozumívací Síť, kterou stačí jen uskutečňovat. Když o ní budeme stále dokola jen kecat či blábolit, tak se stále nic nového dít nebude. Pořád bude všechno při starém. Staré myšlení, staré (zlo)zvyky, staré „dobré“ tržní hospodářství, staré smlouvy, staré zákony, stará pravda a kdoví co ještě všechno staré.

Kdo chce zůstat při tom všem starém, ať si tam proboha zůstane! Stačí mu jen jednou ale skutečně jednou ukázat odkaz na vysvětlení sdíleného hospodářství, které je však už dokonalým opakem tržního hospodářství, přičemž nic jiného (než jen jinak míněný trh) mezi trhem a sdílením není. Jen takto prostý je rozdíl mezi sdílením a trhem, protože v tržním hospodářství se používají dohady a jiná tržní pravidla, která se stále dokola a to až do nekonečna (tržně znak ∞) přibližují přesnosti, ale nikdy přesnosti nedosáhnou. Ten rozdíl je totiž pro dohadování a trhání stále nedosažitelný, nepochopitelný.

Sdílení je naopak v konečnosti, v naplnění nejen po okraj, ale až těsně před přetečením, protože další kapka jakožto další jednotka už patří do soustavy další se zcela jiným konečnem (sdílený znak ∞). Když něco počítáme jako poslední, pak je to konečným číslem, přičemž to přesahující už patří do další soustavy, takže nás to nemusí zatím nijak vzrušovat či zajímat. Když máme konec, víme, že po tom konečnu jsou zcela jiné výpočty, takže nad-konečno nás zatím nezajímá pro výpočty, ale jen jako hra. Kdežto jiné nekonečno, kterému říkejme naopak pod-konečno, není konečnem, a proto JE PROSTĚ TAKTÉŽ nekonečnem.

Jedno-duše, když víme co je konečné číslo, tak jednoduchým opakem ke konečnu je nekonečno, které má však dvoj-duše čísla jednak menší jak konečné číslo a naopak i větší jak konečné číslo. Když máme dnes současnost, tak přece nemůžeme jednoznačně tvrdit, že nesoučasnost je pouze budoucnost, přestože víme, že nesoučasnost je také minulost. Bohužel v tržním hospodářství vždy schází kus toho dobrého, z něhož známe pouze polovinu, pouze (i celou) pravdu, a prostá pravda přece není to samé jako prosté dobro.

Tržní hospodářství nás bude vždy mámit slovem pravda, spravedlnost a jinak podobnými slovy k pravé straně, ale levou stranu jakožto další poloviční součást dobrého souladu, už nebude uvažovat, a až ji bude znát, už ji nebude chtít uvažovat, a až ji bude navíc i chápat, už ji bude naopak chtít zatajovat.

Ví snad někdo, proč se dnes neříká místo pravdy, dobro či skutečnost? Proč nemáme místo spravedlnosti jednoduše poctivost či jen čest? Místo poctivý je zlozvykem říkat spravedlivý proto, aby se člověkem jiný člověk takovým slovem omámil, protože pojem spravedlnost bez své druhé poloviny není možné chápat, kdežto poctivost je prostá k chápání, neboť nemá žádnou druhou polovinu.

Stejně je to u nechápaného slova právě místo chápaného přímo, a dále u práva místo nároku nebo místo náležitosti, u správy místo údržby, u zprávy místo oznámení či výkladu, u opravy místo obnovy či výměny či doplnění či očištění, u přepravy místo převozu, u nápravy místo osy či stejně jako u opravy, u vypravěče místo řečníka, u výpravy místo cesty, u popravy místo zabití, u přípravy místo chystání, u pravidla místo podmínky či příkazu či nařízení, …

Pak je tu zajímavé slovo právník, za nímž se skrývá i možnost chránit zločince a naopak ničit nezločince a to vždy podle práva, neboť ve skutečnosti dle prosté mysli má být zločinec potrestaný a nezločinec nejenže zproštěn mylného obvinění, ale také veřejně očištěn a odměněn za své strádání. Pochopitelně že bezpráví takto přímo to vyložené nikde zatím nebylo, ale ze zkušeností víme, že to z pravidel takto je nejen možné, ale také uskutečňované (zločinci na něco používají právo a tudíž ne-zločinci na něco nemají žádné právo).

Ve sdílené Síti je právník už jen jako hráč či herec, protože soudcem jsou všemožné postupy, dle nichž se samočinně dokonalými důkazy vždy určuje výše hodnoty odškodnění včetně z léčení a uzdravení a to postupně dle průběhu odškodnění, takže ať je zločinec odhalen nebo stále zahalen, v první řadě může celé zřízení za veškeré zločiny. Všichni tudíž musí nést odpovědnost za všechny, dokud někdo nepředloží dokonalý důkaz, za což mu náleží odměna od zločince za jeho výchovu. Takovým zločincem může být třeba i sám ten poslední pěšák, který bude za celý zločin plně odpovědný, dokud sám nedokáže opět dokonale, že se na stejném zločinu podílí i někdo jiný.

Mimo důkazy o jednotlivých činnostech jsou nezvratné i důkazy samočinně dané přirozenou přírodou. Jedním z takových důkazů je, že veškeré suroviny a proudy nejen Země patří všem bytostem celého Světa,

187

což také znamená, že jsou tyto zdroje neprodejné a nepřivlastnitelné žádnou bytostí. Přírodní zdroje jsou už od prvopočátku a to, i když byl druh člověčí jen pouhou prvotní živou buňkou, společným vlastnictvím a to trvale a bez ohledu na tom jak ho změní příroda či bytost na jiný zdroj.

Jak prosté je to, že co bylo dané před vznikem něčeho jiného, je také stále tak dané. Jak už obecně platí, že živé tělo je poskládané i z neživých surovin a proudů, které stále s obměnou přijímá a také vylučuje pro udržování svého života, tak to platí také takto přesně prostě.

Je přece prostě pochopitelné, že veškeré suroviny a zdroje, z něhož se skládá celé tělo je sice společným vlastnictvím, ale současně a také samočinně je osobním majetkem dané myslící bytosti, protože kdyby nebyla daná bytost myslící, pak si jiná myslící bytost může takovou nemyslící bytost vychovat jako svůj majetek avšak ten už není součástí vlastního těla ale cizího a zde je potřebné zdůraznit nemyslícího, jakože tím nerozlišuje svobodu všech. Bytost, která nerozlišuje svobodu, nemá ani svobodné myšlení. Jak prosté!

Ani dítě nerozlišuje zpočátku svobodu, ale časem na něm poznáváme, jak se rozčiluje a dožaduje se nějakých výhod, což omezuje těch v okolí, kteří výhody poskytují na úkor sebe (přijatelné) či jiných v okolí (nepřijatelné). V obou případech je to však více či méně špatně, protože dítě ještě plně nechápe (sdílenou) svobodu, ale chce ji po svém, na úkor někoho jiného, což mu musíme stále častěji odpírat, čímž mu čím dál častěji ukazujeme tu sdílenou cestu ke svobodě.

Ať to zní jakkoli špatně, také dítě je majetkem rodičů a to až do doby, dokud se nenaučí sdílet svobodu. Takový majetek je obzvlášť ceněný všemi jako dobrý, přestože ho rodiče nedokážou vychovat, což je zase jen důkazem, že sami rodiče jsou stále majetkem zase svých rodičů. Takový majetek však není prodejný, jinak by nemohl být dobrý, protože dobrý majetek se neprodává, neboť stále slouží a to až do doby než se naučí sdílet svobodu, aniž se to naučili rodiče.

Prostě myšleno, každý rodič říká o svém dítěti; to je moje dítě. Pojem moje vychází z pojmu mít a pojem mít je základem pro slovo majetek, kterým však neznačíme nic špatného, ale naopak potřebného, neboť když máme naopak něco nepotřebného, tak to máme stále jako zbytečný majetek, kterého se chceme zbavit. Říkat toto o vlastních dětech je však neslušné a se zaprodáním i zločinem, protože to je to samé, jako když zrazujeme své vlohy, svůj rod, což je opakem, než když z rodu někoho vyhazujeme, přestože ho vyhodit nelze. Přece každé dítě má své děděné vlohy od svých obou rodičů (plodičů) a toto nikdo nezmění. Kdo chce vydědit nějaké své dítě, tak se ve skutečnosti vyčleňuje sám ze svého rodu a možná už i z druhu.

Když někdo nechápe přirozený zákon, neznamená to ještě, že ho nepochopí třeba za chvilku nebo zítra či později, ale jen po omezenou dobu přímo svým celým životem, protože potom už nevíme co je a dokonce nevíme ani co by mohlo být.

Prostě řečeno, o všem co nám dává skutečný smysl, má vždy daný také přesný řád, přestože ho ještě nemusíme chápat, ale už ho můžeme alespoň znát. Někdy člověk pochopí určitou znalost, až sám pozná danou skutečnost osobně, což musel v minulosti každý sám. Dnes však stačí jen dokonale sdílená Síť, kde si každý pořizuje důkazy přímo živě a současně bez jakéhokoli prodlení je zaznamená do Sítě. Zde je nemůže nikdo změnit, tak jak nemůže nikdo změnit vlohy svých dětí při přirozeném plození dítěte. Záznamy lze pouze doplnit o další nové skutečnosti, protože doplňovat to samé způsobuje zaostalost z přeplnění zbytečnostmi. Lepší je na jiném místě, kde má být to samé, jen na to samé co nejstručněji odkázat.

Ještě lepší je, když budeme mít soustavu veškerých odkazů stejnou jako je Síť všech dosažených číselných soustav avšak jen těch naplněných skutečností od těch nejjednodušších (od jednotky v prostředí nuly) až po ty prostě ve všech podrobnostech si plně uvědomující (rozum to čistě bere). V takovém stavu si uvědomujeme totiž všechny soustavy už dříve dosažené a tudíž už vždy dokonale vysvětlované či už také začleněné třeba i v soustavě plně si neuvědomující všechno dokonale (rozum to čistě nebere). Taková soustava je přímo zase ta současná, kterou stále naplňujeme jen pomocí soustav předešlých avšak v takových zvláštních obdobách (variacích či kombinacích), které jsou nám stále nové a nové, protože na to staré stačí opět jen jedno-duše nebo mnoho-duše (pod-konečno-duše) odkazovat. Jinak jde jen o hru.

Nezní-li vám v tomto článku něco prostě jednoduché, tak si musíte uvědomit, že něco je i prostě dvoj-duché či konečno-duché, nebo to je prostě i zcela jinak a to prostě složité, podrobnější či prostě drobné.

188

Něco mezi 1. a ∞.

Není to už nic obecné, ale k obecnému se to může blížit. Také to není nic prosté, ale k prostotě se to může blížit. Od obecného je to prostší nebo naopak od prostého je to obecnější. Dokonce a to nejdříve se ani nevědělo, že je daná určitost obecně či prostě. Jakoby takové měření ještě nikdy nebylo. Potom však bylo něco dané určitosti stejně obecně jako prostě. Určitost byla přímo danou jednotkou obecnou a současně prostou. Ale také to mohla být spolu s další jednotkou dvojtka z poloviny se lišící od další jednotky a z poloviny stejná jako další jednotka, přičemž žádná nebyla první ale ani druhá, vznikly současně ze společného předka, který byl vývojově jen jednotka.

Otázkou je, zdali se takový předek ještě vyskytuje, nebo už zanikl? Pokud se nevyskytuje, tak se však zase jednou vyskytovat může a to na stejném místě anebo někde jinde ve Světě. A stejně je to s místem, i když se stále vyskytuje. Možná to všechno bylo také zcela jinak, že jedna dvojtka vznikla jinde než opačná a pak se jednoduše jen setkali, jenže složité by bylo pochopit či je dokonce nepochopitelné, jak se každá dvojtka zvlášť bez opačné množila? Pokud to bylo z odnože (klon), tak to muselo být přirozeným odnožováním, což však známe jen u rostlin, které však nikam nechodí, takže je opět složité si představit setkání opačných dvojtek jednoho druhu.

Člověk se až diví co všechno se děje kolem, co jedni tvrdí za nesmysly a jiní je opakují či dokonce je uzákoňují. Někoho známého něco nesmyslného a bezmyšlenkovitého napadne, a mnozí si myslí, že to tak musí být, aniž by o tom přemýšleli.

Na druhé straně není čemu se už divit, když mnohé nesmysly a bezmyšlenkovité nápady ze starověku stále používáme jako by byly svaté. Sami se dle mnohých staro-myšlenek stále chováme jako by byly už přirozené, přičemž v době svých vzniků byly jen nesmyslnými a bezmyšlenkovitými nápady.

Dokonce v zákonech máme mnohé takové nápady už několik desetiletí, přičemž z početního hlediska se jedná o holé ne-s-myslnosti. Takové zákony však najdeme nejen v našem národním zákoně ale téměř ve všech zákonech, neboť v době vzniku takové zákony byly v určitém slova smyslu lepší, než nějaký stále se opakující násilný boj mezi sebou navzájem, což způsobovalo, že si takové zákony osvojovaly i jiné národy.

Každý se opakoval vždy po tom v dané době nejlepším, což je přirozené. Také je přirozené, že když je něco stále nedokonalé, a když si k tomu každý přidá něco dalšího na nápad navazujícího, tak vzniká spousta dalších odnoží stejného nápadu.

V současnosti je už původní nápad tak zapeklitě spletitý, že se není ani proč divit, když mnohý politik (představitel národa, nebo nějaký poslanec národa, či ministr nějakého oboru) vyřkne nějaký blábol. Ve skutečnosti všichni politici, kteří se řídí podle špatných zákonů – nápadů, říkají neustále nějaké bláboly, jenže lidu tyto bláboly připadají už více či méně jako odborné názory. Podívejme se na některé:

„máme drahá data, protože je málo používáme“

Podle nějakých umělých zákonitostí nabídky a poptávky jakožto podle trhu to dává chytře (cize logicky) smysl, avšak přirozeně to smysl už nedává. Jen si představme dodavatele dat (operátora), který má třeba tisíc pracovníků, kteří se starají o prosazení se mezi konkurenty, o reklamy, o navrhování chytrých balíčků pro klienty, o analýzu trhu, o softwarové přizpůsobení všech těchto odvětví, o řízení těchto pracovníků a pak jde jednoduše i o pracovníky, kteří udržují zařízení a také ti, kteří jen vsunou zákazníkovi do zařízení nějakou kartu nebo jinak obslouží zákazníka nějakým ovládacím zařízením.

Ta první skupina je vesměs celá z pohledu zákazníka zbytečná, neboť mu je putna, jak mezi sebou všichni tito podobní soupeří. Poctivý zákazník ani nepotřebuje nějaké nesrozumitelné balíčky, na nichž většinou vždy prodělává, ale naopak se chce podílet na poctivých odměnách jen těm (nikoli stroji), jejichž činnosti skutečně používá. Takto činní jsou jen údržbáři síťového zařízení, které jednoduše počítá a vede každému přenos dat samočinně, a pak jsou potřební výrobci karet či zařízení, pomocí něhož si zákazníci data mezi sebou či se Sítí přenášejí. Takové karty či zařízení stačí zájemcům jednoduše jen zasílat přímo z výrobny bez jakýchkoli prodejen, protože součástí je i do všech podrobností přesný a srozumitelný návod jak na spuštění přenosu dat (hovor či obraz přímo ze Sítě či mezi sebou přes Síť) tak na zavedení a ovládaní karty či zařízení.

189

Jednoduchý program pro všemožný přenos dat (bez jakýchkoli balíčků) pouze přes Síť, tak vesměs všechno ostatní co je potřebné v tržním hospodářství, samočinně vyřeší pomocí sdíleného hospodářství, kde se odměňují zmínění údržbáři a výrobci jakožto i zasilatelé výrobků jen dle toho, jakou dobu jsou poctivě činní. Obecně je množství přenášených dat nepodstatné, a je pouze chybou celého národního zřízení, že požadují nějaké další poplatky státu či nějakému pochybnému úřadu, který pro daná frekvenční pásma přenosů dat nikdo nejen ze zákazníků ale také z údržbářů a výrobců už nepotřebuje. Takový úřad se chová v podstatě jako obchodních se vzduchem. Nic netvoří, ale jen to přírodou vytvořené zpoplatňuje.

Chyba zřízení je zřejmá už jen ze samé podstaty přenosu dat, který se řídí nějak celosvětově opět podle nějakých Mezinárodních telekomunikačních unií, takže ten náš úřad je pouze zprostředkovatelem, a tudíž zbytečný. Pokud se odvádí nějaké poplatky takové mezinárodní unii, tak jsou bohužel i tyto poplatky součástí našeho národního sdílení, a tudíž opět nákladem všech avšak tak jako u všeho užívaného, přesně dle podílu jednotlivce na celkovém objemu přenášených dat. Jinou úlohu objem přenášených dat nemá.

V obecnějším chápání jsou i všechny mezinárodní telekomunikační unie zbytečné, pokud se všechny frekvenční rozsahy sdílí dle mezinárodně společně sdílených podmínek bez jakýchkoli zisků, výhod a prospěšnosti, ale jen dle potřebných užitečností, což je opět jen součástí sdílené celosvětové Sítě.

Cokoli je proti sdílenému užitku, je naopak jen někomu buď ziskové, zvýhodňující, prospěšné či jinak neužitečné a tudíž špatně doporučované až zle uskutečňované jakožto i na úkor někoho jiného.

Nyní si můžeme už dokonale představit všechny souvislosti vzájemného dorozumívání se navzájem a přístupu ke všem možným přesně začleněným údajům, které se nikde v Síti neopakují, přičemž vše co je možné zjednodušit pro lepší (sdílenou) užitečnost, tak se také zjednoduší.

To co bylo či je tržní, je tudíž až několikanásobně dražší než cokoli sdílené, protože kdyby tomu bylo naopak, tak sdílení není dobré. Sdílení je vhodné už při rovnosti, a tudíž s dražším avšak s lepším zařízením a to i proto, že už nebudou potřební mnozí příživníci přiživující se různým mámením na poctivě pracujících lidech. Pochopitelně, že všechny takzvaně doplňkové služby jsou v Síti zdarma, neboť se jedná o pouhé softwarové přepnutí na takovou službu, což si zákazník provádí sám dle libosti. Nikdo jiný nic nečinní.

Každý má možnost dělat jen poctivě, k čemuž stačí používat pouze sdílenou Síť, přičemž jiné sítě budou dočasně vhodné jen tak akorát pro dosavadní hraní, což však není nejlepším prostředkem pro osobní vývoj. Bude-li nadbytek pracovních sil, není nic jednoduššího než všem zkrátit jednotnou pracovní dobu.

Když si to shrneme, tak máme drahá data jen proto, že máme hospodářství tržní místo sdíleného. Takže z původně uvažovaného dodavatele dat postačí jen několik desítek poctivých pracovníků sdílejících si svoji práci do všech podrobností přes Síť. A tudíž se už nejedná o žádnou firmu či jiný podnik, ale jen o každého jeho činnost přesně začleněnou v Síti, která se chová jako všem sdílejícím jeden podnik zastupující všechny obory avšak nijak nesoupeřící s žádným tržním podnikem, přestože tyto se snaží se Sítí soupeřit.

Když politik tvrdí, že máme používat více ten dražší způsob vzájemného dorozumívání jen proto, aby se zlevnil, přičemž už používáme jiné levnější způsoby, tak se jedná o politika a to i v tržním hospodářství všeobecně se zaostalou myslí. Přece nebudu někomu radit, aby používal něco stejně dobré avšak dražší. Takový člověk jakožto i hospodář by brzo přišel na mizinu. Už v tržním hospodářství jde přece o to, aby lepší nabídka byla i více poptávaná. Drahá nabídka stejné jakosti proto uspěje vždy jen u stejně zaostalých lidí.

Dobrý politik by měl naopak ukazovat všem to lepší ať už při stejné jakosti to levnější, nebo při stejné ceně to jakostnější, nebo případně i to trochu dražší avšak mnohem jakostnější, nebo i to mírně s horší jakostí avšak za mnohem nižší cenu. Špatný politik bude přirozeně poukazovat na opak, na to horší, protože je buď zkorumpovaný anebo je jednoduše špatný - zaostalý na mysli, bezmyšlenkovitě se řídící jen zlozvyky.

Že si obyčejní lidé stěžují na drahá data, je jen proto, že je v cizině poznali i jako mnohem levnější, anebo naopak, cizinci si u nás taktéž na drahá data stěžují a tudíž není důvod jim nevěřit. Osobně věřím, že i u nás jsou majitelé schopni zlevnit data, jenže chamtivost po jednoduchých ziscích jim to nedovoluje.

Přes všechny tyto tržní názory je však nejlepší možností stále to síťové sdílení při přenosu veškerých dat.

190

Bytost nemyslící ani netuší, nebo už tuší či ví (zná, pak chápe znalosti a pak rozumí tomu), co mu smysly umožňují, neboť až potom když toto všechno ví, začne bytost myslet.

Člověk nemyslící není ještě člověkem dospívajícím, neboť už dítě začíná občas myslet, přestože se dospělými ani starší - dorost za člověka stejně s právy ani s povinnostmi nepovažuje.

Každý člověk tak jako každá myslící bytost má přirozené právo na poctivost.

Každý (ne\poctivec) má přirozené právo zveřejnit vůči sobě jakoukoli blížící či (s)páchanou nepoctivost, ale pokud je každý (ne\poctivec) povinen zveřejnit jakoukoli blížící či (s)páchanou nepoctivost, stává se tím přirozené právo povinností. Protože mezi každého patří i ten budoucí či současný nepoctivec, který je povinný svoji nepoctivost zveřejnit, pak kdokoli to učiní za něho dříve, tak samočinně vždy i pro jeho dobro, za což mu náleží od nepoctivce odměna. Je-li známá nepoctivost, nemusí být hned známý výčet všech odpovídajících nepoctivců a tudíž ani jejich podíl na nepoctivosti.

Každá myslící bytost má samočinné lévo svá práva a své povinnosti (po vinu či po vině) sdílet ale jen ve sdílené Síti, neboť jinde není sdílení všeobecně přirozené (je zneužitelné, zatajované, překrucované, …). Jen dokonale sdílená Síť uchovává veškeré údaje v nezměněném stavu a to případně doplňované o další údaje, což je vlastností už počínající sdílené Sítě.

Nepoctivý člověk není nikdy současně myslící bytostí, což není zákonem umělým či jinak nepřirozeným, ale naopak je to zákonem přirozeným, neboť už samotná nepoctivost je moudrým upozorněním na nemoudrost. Naopak však neplatí, že každá nemyslící bytost je současně nepoctivou bytostí, protože může být naopak jen více či méně zaostalou (stále nemyslící) bez jakékoli nepoctivosti. Nepoctivec je ze všech nemyslících bytostí tak zaostalou, že zaostalejší jsou už jen zvířata, která projevují svým chováním čest alespoň svému druhu (život ve smečkách, výchova mláďat, …).

Já s vámi nepoctivci nehraju tu nepoctivou vaši hru už jen jako všichni neboháči, protože bez neboháčů boháči nevědí, jak mají přežít, a to ta naše poctivá hra, kterou s vámi hrajeme na nechudobu a tudíž už samočinně i na neboháče, protože přirozeně platí zákon, že bez chudáků nejsou ani boháči. Dříve si také ve „třetím světě“ všichni žili spokojeně, ale jen do doby, než se tam objevili vykořisťovatelé (boháči), kteří způsobovali domorodcům nejen různé další nemoci, ale i jiné myšlení, jiné další starosti a to včetně vysilující ochrany svých obyčejů, zdrojů a jiného všeho domácího před vykořisťovateli. Stávali se z nich chudáci.

Nikdy jsem v dospělosti nechtěl být ředitelem, vojenským důstojníkem, politikem a ani jiným vůdcem, přestože dva první posty z uvedených mi už byly kdysi dříve nabízené. Nyní o politice přemýšlím jen do takové úrovně, kdy bych zastupoval jen Sdílení a to tak dokonale dobré, kde politici už nejsou potřební.

Umělý zákon zakazuje zveřejňovat údaje označující (identifikující) oběti trestných činů a mám dojem, že i zločinců a to je už špatný zákon, neboť tím ztrácí poctivci svoji budoucí ochranu v případech, kdy budou s nimi jednat, aniž by si mohli zjistit, zda se jedná o zločince. Každý zločin by měl být na výstrahu vždy veřejně do všech podrobností avšak chránící oběti označený (jen v Síti) a to včetně všech možností očištění se zločince od zločinu.

Ze-svět-nění je celosvětovou obdobou přirozeného z-národ-nění. Základ pojmu zesvětnění je světit, jehož slovním základem je zase Svět. Zesvětnit nelze jakoukoli osobní činnost i kohokoli v jakémkoli podniku, protože se jednak ta dobrá časem rozpadá na nulu (zde je zřejmá zbytečnost jakéhokoli zesvětnění), a jednak tu dobrou činnost lze pouze směnit za jinou stejně dobrou činnost, kdežto tu nedobrou činnost (jakožto proti-činnost) je povinen viník osobně odvinit naopak dobrou už danou činností až na nulu, což se počítá jako sobě osobní směna za osobní vinu (srozumitelněji jako očištění či očistec).

V současnosti mnozí viníci nechávají svoji nedobrou činnost (proti-činnost) místo odvinění zesvětnit, aniž chápou takový pojem, přestože tuší až chápou, že tím poškozují přírodu a tím i životní prostředí a tím i zdraví všech bytostí v okolí či až na celé Zemi. Důsledkům však ve své omezenosti osobního vývinu už nerozumí, protože se pouze přizpůsobují stejně omezujícím umělým zákonům pro robotizaci člověka namísto přizpůsobování se přirozeným zákonům pro vývin člověka, což je nejjednodušší přes sdílenou Síť.

191

191108 WP< Ne|spokojenost Pokud člověk setrvává na jednom místě dlouhou dobu, pak je spokojený. Jenže když není člověk spokojený, tak měl jít jinam. Člověk, který nemá možnost jít jinam, musí přirozeně zůstat tam, kde je - nespokojený. Takže člověk, který nehledá jiné možnosti, je vždy (a to třeba jen prozatím) spokojený, kdežto naopak, když člověk hledá jiné možnosti, je pochopitelně nespokojeným.

Z tohoto všeho jen plyne že, když člověk setrvává na stejném místě, neznamená to ještě, že je spokojený ale ani to, že je nespokojený, neboť až jeho hledání vyjadřuje nespokojenost a nehledání naopak spokojenost.

Naopak, když člověk neustále mění své místo, označuje se už bez jakýchkoli pochyb za nespokojeného člověka, protože až určitá delší stálost může, ale také ještě nemusí znamenat spokojenost. Člověk měnící stále své místo – nespokojený člověk – ještě nezná tu skutečnou spokojenost, neboť jednak by neměnil své místo a za druhé (dvojak) by nehledal jiné místo. Vždy musí platit nejméně tyto dvě souvislosti, aby platila i ta poslední (nejméně třetí) – spokojenost.

Až poté následuje důležitost jiná, vyspělejší. Když už je člověk spokojený, nemůže ho nikdo nikde v jeho okolí ovlivňovat svojí nespokojeností. Takový cizí vliv totiž způsobuje nespokojenost vlastní a tudíž i nová hledání a změny.

Mějme proto spokojené především své sousedy a jinak své nejbližší, abychom mohli být sami spokojeni. Soused však stejně jako kdokoli jiný bude spokojený, jen když budou spokojeni také všichni jeho sousedi. A to už určuje tu nejvyšší vyspělost – spokojenost všech sousedů až po oblast, kde žádné další sousedy už nikdo nemá.

Pokud někdo má nějaké sousedy, ale ještě je nezná, bude spokojený jen v tom případě, že nezná také jejich nespokojenost (pokud ji mají), což je však samočinně přirozené, protože kdyby znal jejich nespokojenost, tak tím už samočinně alespoň trochu zná také své sousedy.

Pokud je soused skutečně spokojený, tak jeho spokojenost nemusíme ani znát, abychom byli sami osobně spokojeni. Neznáme-li ji a přesto ji chceme znát, potom jsme nespokojeni, protože hledáme jinou, lepší, cizí spokojenost, neboť spokojený člověk nepotřebuje jinou spokojenost. Každý spokojený člověk vnímá stejně „jakoukoli“ spokojenost, neboť to znamená spokojenost ve všem.

V čemkoli nespokojenost představuje naopak i celkovou nespokojenost ať už projevující či neprojevující se do okolí. A zde už zase platí dvojí souvislost. Ve spokojenosti a v nespokojenosti avšak neprojevující se do okolí, protože jen taková nespokojenost je osobním údajem.

Mez osobního ne|projevování stejné nespokojenosti je u různých lidí různá, avšak buď jen projevující nebo naopak jen neprojevující a tudíž také neosobním údajem nebo osobním údajem. Ta samá nespokojenost je proto pro jednu skupinu neosobní jakožto skupinová či veřejná, kdežto pro opačnou „skupinu“ je osobní.

Takováto „skupina“ však ve skutečnosti skupinou není, protože se jedná pouze o více jedinců, kteří shodně nijak neprojevují určitou osobní nespokojenost a tudíž se ani nijak neseskupují, kdežto naopak jedinci projevující svoji nespokojenost se seskupují.

Tímto máme přirozené dvě strany, kde jedna si říká třeba „pravá“, kdežto ta druhá si neříká nijak a to jednoduše jen proto, že svoji nespokojenost už ze samé podstaty přímo zde uváděné nechtějí nijak nikomu projevovat.

Také je pochopitelné, že je na takovou nespokojenost různě mnoho projevujících se názorů, takže, když už vznikl názor „pravý“, je přirozené, že vznikne názor i „levý“, přičemž i k takto vzniklé jiné – „levé“ straně projevující svoji stejnou a přesto jinak nespokojenost je stále ta druhá, která si neříká nijak a to stále stejně jednoduše jen proto, že svoji nespokojenost už ze samé podstaty přímo zde uváděné nechtějí nijak nikomu projevovat.

Jinou stranou projevující stále tu stejnou nespokojenost může být třeba ta „střední“ nebo to nemusí být ani strana ale nějaké hnutí. Přesto všechno je to jen stále více se tříštící stejná část nespokojených lidí a to těch projevujících se, protože ti neprojevující tvoří také stále stejnou svoji část – těch ostatních rovnocenných.

192

No a také nesmíme zapomínat na všechny spokojené lidi, o nichž vyplyne, že se jedná zatím o prospěcháře a jiné podvodníky, protože není nikým jiným možné se označit za spokojeného člověka, pokud zná někoho nespokojeného.

Kdokoli toto nechápe, pak nepochopil ani o čem se zde píše.

Všichni lidé budou spokojení, až se budeme VEŘEJNĚ už jen hrát na nespokojenost, čímž budeme dosahovat i ve spokojenosti stále vyšší a vyšší vyspělosti.

Kdokoli tomuto nerozumí, pak nerozumí ani slovům, která sám říká, ačkoli se domnívá, že jim rozumí.>WP

193

191110 v tento den jsem napsal následující postup jako můj nápad, který neměl být zveřejněný

Správce – samočinné počítadlo Sdíleného sázení

Správce Sdíleného sázení je osoba, která není žádným jednatelem, majitelem, ani jinou osobou, která je jakkoli komukoli něco povinována jinak než obyčejný dělník, který však nic jiného nedělá, než spravuje nejvhodnější sázkaři sdílený internetový software propojující všemi sázkaři sdílené internetové stránky s bankami přes sázkařům sdílený bankovní účet pro vzájemně sdílené sázení s bezhotovostními vklady na vzájemné sázky a výběry výher z těchto sázek.

Samotné správcovství je jedinou činností jednoho jedince, kterou odměňují společně jen takoví sázkaři (sdílí náklady na odměnu), kteří akorát vyhráli a to poměrně dle výhry, přičemž správcova odměna od všech takových sázkařů odpovídá měsíčně nejvýše průměrné mzdě v dané době známé a také současně za podmínky, že nepřesáhne 1% z každé výhry v počítaném období. Pro výpočet se stanovuje samočinně na každý měsíc určitý odečet z výher tak, aby na přelomu dvou měsíců byly přibližně připraveny dvě měsíční odměny. Pokud je připravena jiná částka, tak se pro další měsíc odečet z výher v daném poměru přepočte.

Měsíční odměna odpovídající průměrné mzdě za daný měsíc je už po dobu celého takového měsíce odpočítána z výher v předešlých měsících, čímž je připravena pro samočinné vyplacení správci ihned v následujícím měsíci. Během daného měsíce se tudíž připravuje měsíční odměna i následná tak, aby byla připravena už po celý následující měsíc.

Každý sázkař má možnost své údaje (bankovní číslo účtu a případně odkaz na svůj účet v sociální síti uvedený v poznámce bezhotovostního vkladu - sázky) si nechat samočinně smazat vždy po výplatách výher, což oznamuje přímo zvětšením variabilního symbolu (VS) o 2 (v prvním nejnižším řádu, jímž je ten pravý).

Jinak bez takového oznámení, jsou tyto dva osobní údaje uchovávány až do doby, kdy je potřebné uvolnit paměť pro nové sázkaře, přičemž si je sázkař může smazat nějakou následující sázkou přes stejný bankovní účet s odpovídajícím VS, čímž smazání údajů po hře oznamuje. Osobní údaje se ukládají vždy k danému bankovnímu účtu, z něhož je zasílána sázka, přičemž pod jedním účtem může být jeden či více odkazů na internetové účty v sociálních sítí nebo tam nemusí být žádný odkaz.

Také může být naopak stejný internetový účet u více bankovních účtů, které mohou být použity i ve stejné hře. Sázkaři se však mohou vyjadřovat k dané hře pouze pomocí přihlášení k danému osobnímu vkladu a s údaji s ním související. Jakékoli vyjádření je na internetu bezejmenné a přesto začleněné k danému sázkaři, protože nemá smysl se vyjadřovat k něčemu jinému, než k souvislostem dané sázky (událost s přesným průběhem, prvního oznámení či upřesnění výchozí sázející strany, upřesnění počátku a výsledku události včetně důkazu). Samočinně jsou sdělovány údaje o stavu události, podíl sázek obou stran a případně osobní údaje o vlastním postavení a souhrnech vzhledem k sázce.

Sdílený bankovní účet je potřebné mít ten nejlepší, a proto záleží pouze na samotné bance, zda je oproti ostatním bankám nejlepší a to jen do doby, než bude možné zasílat vklady přímo do sdílené Sítě a výhry ze sdílené Sítě, která neúčtuje žádné převodní poplatky a dokonce není potřebný už ani žádný správce.

Sázky jsou řízeny samočinně jen plně sdílenou Sítí, a proto se každá výhra v okamžiku výplaty podílí svým poměrem ke všem výhrám v daném období na tvoření a údržbě Sítě a proto nic víc než jen tento sdílený náklad neovlivňuje rozdělení výher z vložených sázek. Mezi sdílené nákladové položky patří:

- náklady na (veřejný) sdílený bankovní účet (veškeré poplatky včetně za převody částek)- náklady na (veřejné) sdílené internetové stránky (jednodušší jsou všem i levnější)- správci měsíčně nejvýše jeden průměrný plat, který se obecně zveřejňuje státním úřadem

Každá výhra se zaokrouhluje dolů na celou měnovou jednotku, přičemž přebytek se použije na vývoj samočinnosti dané události (převede se sázejícím, jejichž ověřovací postupy si vývojáři zavedli)

Výhru každý zná už předem, ale v závislosti na stále běžících vkladech a tudíž i s podílem na nákladech Sítě se stále mění. Také se mění dle v daném okamžiku vložených sázek na tu či onu stranu. Důležité však je, že nikdo takovou sázku nepořádá pro svůj zisk, ale jen jako první vkladatel nebo spíše jako první vkladatel

194

jedné sázející se strany na cokoli, neboť dokud nevloží kdokoli jakýkoli vklad na opačnou stranu, není ani určen poměr výhry. První vkladatel určuje i přímo nebo nepřímo čas pro ukončení přijímání sázek například s odpískáním počátku zápasu. Pozdní vklady jsou zmraženy až do ukončení zápasu, a pak jsou vráceny jakoby výhra spolu s ostatními výhrami, ale jen když není možné pro danou událost (dle variabilního symbolu) přímo bankou zdarma odmítat další převody.

Poměr výhry (cize kurz) je v Síti daný hráči a to samočinně jen dle celkem vložených vkladů na tu či onu stranu, přičemž je zřejmé, že si každý může vložit i na obě strany třeba jen proto, aby si snížil případnou už téměř „jistou“ prohru. Převádět vklad z jedné na opačnou stranu však nelze.

Pokud nikdo nesází na opačnou stranu, počítají se všechny vklady stejně jako výhry bez vlivu skutečného výsledku. Jinak si vyhrávající strana přesně v poměru svých vkladů rozděluje všechny vklady prohrávající strany.

Sázet lze jen bezhotovostně z bankovního účtu, na který se v případě výhry zasílá samočinně výhra. Protože účet může mít založena osoba jen svéprávná (zpravidla od 18 let), což ověřuje banka, není potřebné další ověřování a proto i veškeré spory s účtem spojené jsou jen sporem mezi bankou a majitelem jejího účtu.

Bohužel i zde má tržní hospodářství mezery, neboť u studentů je možné založit účet v bance už od 15 let avšak s přítomností zákonného zástupce, takže ve skutečnosti je takový účet tohoto zástupce avšak využívá ho student. Zde je tudíž opět vztah jen dospělé zastupující osoby a banky.

Pokud by měl vzniknout nějaký jiný spor mezi sázkařem a sdílenou hrou, upozorňuje se třeba i celosvětové zřízení, že správce zajišťuje pouze rychlý a přesný průběh sdílených sázek všech hráčů mezi sebou navzájem, a tudíž není nijak odpovědný za druh sázky či jiné jejich spory s kýmkoli nebo s čímkoli, přestože i všechny takovéto spory jsou opět jen nějakou nepřirozenou hrou, neboť kdo si hrát nechce tak také nic nesází.

Správce spravuje okamžitý převod sázek do dané hry jednoduše jen dle označení sázky a její strany, což se přepočítává jednoduše do takzvaného variabilního symbolu (VS), kde první jednotkový nejnižší řád určuje hodnotou nepárovou (1 pro zachování údajů, 3 pro smazání údajů) vklad na první stranu, kdežto hodnotou párovou (2 pro zachování údajů, 4 pro smazání údajů) vklad na opačnou druhou stranu. Ostatní řády VS a případně i specifického symbolu (SS) tvoří označení dané sázky – hry. Protože u VS zbývá 9 řádů a SS má dalších 10 číselných řádů, tak lze hrát současně až 1019 různých her na jeden bankovní účet.

Tato správa je řízena samočinně počítačem (softwarem), přičemž první vkladatel sám navrhuje sázku oproti jednoduše jen opaku. Kdokoli aniž by však vsadil, může požadovat upřesnění, což má význam pouze při dvojsmyslném popisu první strany ale jen do doby, než bude vložen vklad na druhou stranu. V případě sporu o tom zda se jedná o dvojsmyslnost či ne, je rozhodující doslovný výklad včetně jeho námitek k dalším otázkám, protože v tomto smyslu založil svoji stranu, kdežto v opačném smyslu jsou zase jen protihráči, kteří si sdílí rozumově zase jen opak zakladatele, takže není možné u rozumějících lidí sázet proti něčemu, čemu sami nerozumí.

Sázky lze uzavírat i nějak nesmyslně avšak na smyslnou blížící se událost a to nejdříve α (ve výchozím stavu α = 7) dnů před začátkem události, která netrvá déle než β (ve výchozím stavu β = 99) dnů.

Pomocí hromadného příkazu k úhradě vkladu lze si vsadit současně i do více her.

Výhry se vyplácejí taktéž samočinně, jakmile je výsledek věrohodně ověřen a prověřen. Například tak, že několik výherců stejně a přitom jednoznačně výsledek označí nebo uvedou odkaz na takový výsledek s označením vítězné strany, přičemž se výherci přihlašují ke svému účtu v dané hře svým číslem účtu (pro osobní bezpečnost je proto důležité, aby sázející své sázky nikomu nesděloval nebo je sděloval ale už na vlastní riziko jen důvěryhodným lidem) a případně i přes účet nějaké sociální sítě či jinak. Takové ověření výsledků na základě sázejících už není potřebné správcem ověřovat, takže se výhry vyplácejí samočinně.

195

Různě lepší způsob ověření výsledků či doby dané události je možné kýmkoli včetně celosvětovým zřízením (myšlenku či přímo software) navrhnout, neboť bezpečnost a ochrana vkladů a výher je důležitá jako i rychlost bezchybného vyplácení výher bez zbytečných vícenákladů.

Každý rozumný návrh je i do budoucna veřejně uchovaný, protože při jeho zavedení se může podílet s ostatními návrhy na výhře mezi vývojáři pro lepší (včetně bezpečnější) samočinnost různého ověřování. Výhra se rozděluje ze sdílených prostředků určených na vývoj.

Navrhuje se jakoby správci, přestože se ve skutečnosti navrhuje všem sdílejícím své sázky, kteří však mohou jednotlivé návrhy hodnotit, ale také je nemusí hodnotit třeba jen proto, že je sami navrhli nebo s nimi souhlasí, nemají proti nim žádné námitky, nebo je takové návrhy jednoduše nezajímají, nemají chuť o nich ať už v dobrém či zlém přemýšlet.

Kdyby se dokázala vždy většina ze všech sdílejících sázkařů k podanému návrhu ihned vyjádřit pro jednoznačně jakožto, že jde o dobrý či nedobrý návrh, pak by nebyl potřebný správce. Správce tudíž vždy navrhuje jednoduše jen to, aby bylo každé uskutečnění dobrého návrhu co nejlevnější a přitom vždy bezpečnější a také nijak nezatěžující sázející nesmyslným prověřováním, pokud už byl alespoň jednou a nejlépe už na samotném počátku jakkoli prověřen (zde při bezhotovostním sázení ověření bankou).

Protože je možné poslat při vkladu z bankovního účtu také nějaký popis, stačí v něm poslat třeba jen odkaz na své stránky či na svůj účet v nějaké sociální síti, čímž si zabezpečí každý sázející sám svoji osobní účast tak dokonale, jak si sám chrání přístup do svého účtu na sociální síti a také jak samotný správce sociální sítě všechny účty chrání. U sociálních sítí je to stejné jako u každé banky, přičemž při zaslání vkladu z banky a ještě s ním v poznámce i odkazu na vlastní účet v sociální síti, z něhož se bude hráč přihlašovat i do sdíleného sázení či jinak se propojovat nebo jen „sdílet“ své ověření, názory, myšlenky či přímo softwarová vylepšení, představuje samočinně už dvojí různé ověření.

Protože je možné některé výsledky zjistit přímo na internetových stránkách pořadatele či jiného správce události, je možné u každé sázky takový odkaz uvést, přičemž je možné i takový výsledek z těchto stránek přímo nechat načíst a zobrazit u dané sázky jako už i ověřený výsledek. Kdokoli však uvede u sázky takto dokonalý odkaz na načtení výsledku, jakoby se stal vývojářem, a tudíž je za takovou dokonalost odměněn z prostředků pro vývojáře vzniklých u dané sázky. Důležité však je vědět, že kdokoli uvede výsledek nebo se i jinak vyjadřuje k ověření výsledku, musí to činit přes svůj účet v sociální síti stejně jako ten, kdo danou sázku mezi ostatní začlenil, tím že uvede při zakládání i svůj bankovní účet, z něhož první vklad zašle a tím uvede sázku na trh. Pomocí poznámky ke vkladu se naopak ověřuje propojení zakladatele i se sociální sítí.

Pokud není možné z internetových stránek načíst výsledek, potom ho kdokoli ze sázejících může přesně uvést i s odkazem či vysvětlením, čímž se stává vývojářem i s odměnou. Pokud však výsledek uvede chybně, může ho kdokoli jiný ze sázejících jako dobrý vývojář nahradit. Několik prvních výherců (přihlášených přes sociální síť) pak musí výsledek ještě odsouhlasit, jinak se výhra zatím nevyplácí. To může trvat až do doby, než je výsledek dle odkazu ověřený samotným správcem, na což sázející musí správce sdíleného sázení jednoduše po přihlášení jen pomocí čísla bankovního účtu upozornit.

Nejlepší je, když výsledky událostí zasílá přímo pořadatel události ihned s ukončením události a to současně i s číslem bankovního účtu pro zaslání odměny namísto vývojáře. Pořadatele události prověřují a schvalují sami sázející už jen tím a pouze tím, že vkládají své sázky, neboť pořadatel jako jediný uvádí ve VS k dané události na nejnižším řádu nulu. Pořadatele navrhuje a současně tím také vybízí k zapojení kdokoli ze sázejících, čímž se po zapojení o odměny za vývoj dělí, nebo naopak už sám pořadatel navrhuje druh dané sázky, aniž se sázení účastní, čímž mu náleží celá odměna za vývoj.

Pokud zanikne bankovní účet výherce dříve, než je na něj vyplacena výhra, veškeré vícenáklady na vyplacení výhry jinak, se odečítají přímo z výhry. Pokud jsou však náklady (nějaký poplatek, čas věnovaný správcem, …) už předpokládané jako stejné nebo větší než výhra, propadá zbytek výhry na vývoj jakožto přirozená prohra (více-náklad) ve hře na platný účet, neboť správce není povinen ze svého hradit jakékoli další osobně nezaviněné náklady a zbytečné náklady se tudíž ani neuskutečňují.

196

Čas věnovaný správcem se počítá za každých započatých 5 minut, přičemž se počítá obyčejných 8 hodin v každém pracovním dnu. A protože rok má asi 365,25 dnů, tak po vydělení 7 dostaneme 52,18 týdnů, takže po odečtení 104,36 dní na víkendy, 25 dní na dovolenou a 15 dní na jinou nepřítomnost ( indispoziční volno, návštěva lékaře, rodinné události, …) zbývá ročně 220,89 pracovních dní. Avšak i svátky musíme počítat, kterých je asi 14 takže s podílem na pracovních dnech jich je 14×5/7 = 10, čímž dostáváme už jen 210,89 pracovních dní v roce. V přepočtu na jeden měsíc se jedná o 17,57 čistě pracovních dní a tudíž o 140,6 hodin a zaokrouhleně o 1687 pěti-minut. Takže jedna i započatá pěti-minuta správcova (nad)času stojí bez přesčasů současný průměrný plat/1687 ,- Kč. Jako příklad si uveďme, že pro průměrný plat 35000 se cení pěti-minuta asi na 35000/1687 = 20,75 - Kč, což se za hodinu skutečné činnosti cení na asi 249,- Kč.

Při tomto výpočtu se jedná o správcův plat zatím bez jakýchkoli přesčasů, a proto jen za plynulý chod dle daných softwarových nastavení, takže cokoli je nutné správcem řešit nad tento rámec, je považované jako přesčas. Není totiž možné dobu běžnou přesunout do doby přesčasové a místo této doby řešit něco výjimečné stejně jako něco běžné, ale naopak je možné dobu běžnou přerušit a věnovat se nějaké výjimečné události počítané však jako v době přesčasové. Z toho jen plyne, že i vyplacení výhry jinak než běžně je výjimečnou událostí, a proto se i tady počítají přesčasy během pracovního dne kdykoli stejně jako přesčas ve dne, v noci jako v noci, a též o víkendech či svátcích stejně jako o víkendech či svátcích.

Kdokoli požaduje se správcem řešit cokoli nad rámec jeho činností, musí nejdříve zadat postupně všechny své vkladové účty s danou událostí (VS), neboť z těchto celkových vkladů se samočinně odpočítává náklad právě probíhajícího řešení s každou započatou 5ti-minutou. Po vyčerpání těchto vkladů se samočinně řešení přeruší, přičemž je možné pokračovat v řešení až po doplnění dalšími vklady. Při doplnění se uvádí ve VS na nejnižším řádu číslice 9, neboť nevyčerpaná částka se po vyřešení samočinně celá zasílá zpět. Nedostatečný zůstatek na celou 5ti-minutu způsobí také ve stejném poměru zkrácení doby řešení.

U všech uvedených vkladových účtů musí být uvedena také jednotná sociální či jiná dorozumívací síť, přes kterou se žadatel o řešení se správcem spojuje. Pokud tam uvedena není, nebo se různě liší, může ji vkladatel sjednotit třeba jen jednotkovým vkladem (VS s 9) ze stejného týkajícího se účtu, čímž se žadatel sám prověří. Při osobním řešení se pořizuje síťový záznam a to včetně osobního prokázání (průkaz, otisk, …) žadatele jakožto dostačující důkaz. Při soudním řešení je takový záznam vždy i veřejný.

Spravování sdíleného sázení je součástí hry „na platný účet“, která se hraje jen v případě, kdy je jakkoli znemožněno na účet zaslat jakoukoli výhru (zde ze sdíleného sázení), čímž se výhra naopak probíhajícím řešením prohrává (odměna správci od žadatele za řešení výjimečnosti).

197

1214 Nejlepším vladařem je ten, který je obklopen moudřenci (moudrými lidmi), ale také platí naopak, že nejhorším moudřencem je ten, který je blízko vladaře.

Čas je veličinou vztažnou a časové hledisko je jen kolmicí (mechanickou čarou) oddělující události, které se staly, od těch, které právě běží nebo se stanou.

Nepochopení, rozmělnění a vypočítavé zkreslování myšlenek je po smrti údělem všech filozofů a vizionářů. Všechny vizionářské a utopické směry vzaly v minulosti za své, protože jejich ideologie byly nereálné.

Šest zázraků socialismu:

1. všichni jsou zaměstnaní - ale nikdo nepracuje2. nikdo nepracuje - ale plán se plní na sto procent3. plán se plní na sto procent - ale v obchodech není nic k mání4. v obchodech není nic k mání - ale lidi mají všechno5. lidi mají všechno - přesto nadávají na režim od rána do večera6. na režim nadávají všichni - ale ve volbách pro něj hlasují na sto procent (lidová moudrost)<7. pro socialismus hlasují všichni jen proto, aby byly všichni zaměstnaní>

Za socialismu se vyrábělo tak, aby se měli dobře dělníci, v kapitalismu, aby se měl dobře kapitalista, ale dnes se vyrábí proto, aby se měli dobře úředníci, aktivisti a stát. <Kdy se bude vyrábět tak, aby se měli dobře všichni?>

průběžně

Otázky a odpovědi

Kdo platí náklady na léčení veškerých nemocí? – Ten kdo je odpovědný za špatné podmínky, které danou nemoc způsobují (ozonová díra, smog, …).

Proč jsou způsobovány špatné podmínky? – Protože používáme zastaralé technologie.

Co znamená; zastaralé technologie? – Veškerý provoz (na paliva) způsobující špatné podmínky.

Kdo konkrétně je odpovědný za špatné podmínky? – Ten, kdo je vytváří přímo (výrobce vozidel se spalovacími motory, vlastník podniku tvořící zplodiny, …) ale i nepřímo (výrobce elektro-vozidel ale i jiného zboží, které nezpůsobuje špatné podmínky, ale je i záměrně drahé a proto hůře přístupné veřejnosti).

λ ʎ

Každá soustava je měřitelná jako celek a také jako každá část z celku, přičemž sdílení celku je početně přímo úměrné užitečnosti každé části, což znamená, že vlastní úměrou užití se každý podílí i na sdílených ztrátách v celku. Při sdílení nemá nikdo žádné zisky, výhody ani prospěch, ale jen úměrný (ne)užitek.

Objevovač, Opakovač, Odkazovač Mimoň, Trhač, Sdílič, Zločinec, Podlák, Nešťastník, Učeň, Rozuměč, Chápač, Znalec, Bytost, Počateč, Myslič, Myslitel, Uměč, Umělec, Zaostalec, Dohodník, Obecník

Ohraničení WP< … >WP označuje oblast uloženou na WordPress.com

198