Univerzita Palackého v Olomouci
Právnická fakulta
Emma Grigorjanová
Použití zvukového záznamu jako důkazu v trestním řízení
Diplomová práce
Olomouc 2015
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Použití zvukového záznamu jako důkazu
v trestním řízení vypracovala samostatně a citovala jsem všechny použité zdroje.
V Olomouci dne 15. srpna 2015 Emma Grigorjanová
2
3
4
Děkuji panu prof. JUDr. Jiřímu Jelínkovi, Csc. za odborné vedení práce a cenné připomínky,
které mi pomohly tuto práci zkompletovat. Rovněž děkuji i ostatním vyučujícím z katedry
trestního práva, zejména panu JUDr. Filipu Ščerbovi, Ph.D., za předané znalosti a cenné rady
v průběhu celého magisterského studia.
5
Obsah
1 Úvod.......................................................................................................................................6
2 Dokazování v trestním řízení..............................................................................................9
2.1 Význam dokazování...................................................................................................10
2.2 Vymezení základních pojmů......................................................................................11
2.3 Závažnost, pravdivost a zákonnost důkazů................................................................12
2.4 Nepřípustnost některých důkazních prostředků..........................................................13
2.5 Důsledky porušení zákonných postupů......................................................................17
3 Právní úprava dokazování v České republice a mezinárodních dokumentech............19
3.1 Právní úprava dokazování v České republice.............................................................19
3.2 Evropská úmluva o lidských právech.........................................................................20
3.3 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech..............................................23
4 Záznamy pořizované orgány činnými v trestním řízení.................................................24
4.1 Odposlech a záznam telekomunikačního provozu.....................................................24
4.2 Pořizování záznamů v rámci operativně pátracích prostředků...................................29
4.2.1 Záznamy pořizované při sledování osob a věcí...................................................29
4.2.2 Záznamy pořizované při použití agenta...............................................................32
4.3 Další možnosti pořizování zvukových záznamů orgány činnými v trestním řízení...33
5 Pořizování zvukových záznamů soukromými osobami..................................................34
5.1 Pohled soudů na otázku pořizování zvukových záznamů..........................................35
5.1.1 Nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 502/2000 ze dne 22. 1. 2001..................36
5.1.2 Usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 229/2008 ze dne 27. 2. 2008............37
5.1.3 Usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 459/2007 ze dne 3. 5. 2007..............37
5.1.4 Nález Ústavního soudu, sp. zn. I ÚS 191/05 ze dne 13. 9. 2006.........................38
5.1.5 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích,
sp. zn. 14 To 379/2008 ze dne 4. 2. 2009.....................................................................39
6
5.2 Stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství č. 2/2004............................................39
5.3 Pohled odborníků na otázku pořizování zvukových záznamů...................................40
6 Použití soukromého zvukového záznamu jako důkazu v trestním řízení.....................43
6.1 Přípustnost opatření zvukového záznamu soukromou osobou...................................44
6.2 Nepřípustnost opatření zvukového záznamu soukromou osobou..............................45
6.3 Přípustnost provedení zvukové nahrávky...................................................................46
6.4 Limity zásahu do ústavně garantovaných práv...........................................................48
6.5 Aplikace testu proporcionality....................................................................................50
6.5.1 Případ přípustnosti zvukové nahrávky jako důkazu v trestním řízení.................50
6.5.2 Případ nepřípustnosti zvukové nahrávky jako důkazu v trestním řízení.............51
6.5.3 Hraniční případ použitelnosti zvukové nahrávky jako důkazu v trestním řízení 52
7 Závěr....................................................................................................................................54
8 Seznam použitých zdrojů..................................................................................................57
9 Shrnutí práce......................................................................................................................61
10 Seznam klíčových slov........................................................................................................63
7
1 Úvod
Tato diplomová práce je zaměřena na oblast dokazování, konkrétně na použití zvukového
záznamu jako důkazů v trestním řízení.
V trestním řízení je nezbytné rozlišovat mezi důkazy opatřenými orgány činnými
v trestním řízení a mezi důkazy předkládanými soukromými osobami. Pravidla pro opatřování
a následné provádění důkazů orgány činnými v trestním řízení jsou stanovena zejména
v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„trestní řád“). Procesní podmínky opatřování a provádění důkazů stanovené trestním řádem
pro orgány činné v trestním řízení se však neuplatní u soukromých osob (myšleno osob
odlišných od orgánů činných v trestním řízení).
S vývojem společnosti a pokrokem v oblasti moderní techniky a vědy vznikají také nové
způsoby získávání důkazů. Jednou z možností opatřování důkazu, která se u soukromých osob
stává v poslední době velmi rozšířenou, je pořizování zvukových nebo obrazových
(či zvukově obrazových) záznamů prostřednictvím mobilních telefonů, diktafonů, mp3
přehrávačů, videokamer a jiných zařízení schopných zachytit zvuk či obraz.
V práci si kladu za cíl zejména posoudit přípustnost takovýchto zvukových záznamů jako
důkazu v trestním řízení s rozlišením zvukového záznamu opatřeného orgánem činným
v trestním řízení a zvukového záznamu opatřeného soukromou osobou.
Zvláště se chci zaměřit na velmi problematický jev, že k získání takovýchto důkazů
dochází v drtivé většině bez souhlasu a vědomí nahrávané osoby, neboť si velmi těžko dokážu
představit situaci, kdy osoba páchající trestný čin dává souhlas k tomu, aby byla
při takovémto nezákonném jednání nahrávána. Důležité je však uvědomit si, že takto získaný
důkaz nemusí předkládat pouze osoba, která poukazuje na pachatele trestného činu
nebo osoba poškozená, ale může ho předkládat i osoba, která chce naopak dokázat svou
nevinu či svou domnělou vinu zmírnit.
Mou snahou v této diplomové práci bude odpovědět zejména na následující otázky: jsou
zvukové záznamy pořízené a předložené osobami odlišnými od orgánů činných v trestním
řízení přípustné jako důkaz v trestním řízení a jaké jsou, v případě jejich přípustnosti,
podmínky a hranice použitelnosti takto získaných záznamů?
Ve druhé kapitole a zároveň úvodní části práce se budu věnovat dokazování v obecné
rovině. Zejména vymezím význam dokazování, definuji základní pojmy a zaměřím
8
se na nepřípustnost některých důkazních prostředků. Výslovná vylučovací klauzule
je stanovena pouze v § 89 odst. 3 trestního řádu, který zakazuje použití důkazu získaného
nezákonným donucením či jeho hrozbou. V této souvislosti poukáži na zákazy nucení
k výpovědi či k doznání obsažené v trestním řádu a budu se věnovat otázce použitelnosti
dalších důkazů získaných v souvislosti s nezákonně vynuceným doznáním. Další případy
zakázaných, neúčinných či nepoužitelných důkazních prostředků dovodím výkladem
z jednotlivých ustanovení s problematikou souvisejících a z rozhodovací činnosti soudů a
jiných předpisů. Následně budu pojednávat o důsledcích porušení zákonných postupů
s ohledem na vady podstatné a vady nepodstatné.
Kapitola třetí bude zaměřena na právní úpravu dokazování v České republice a na úpravu
obsaženou ve významných mezinárodních dokumentech, kterými je Česká republika vázána,
a kterými jsou Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodní pakt
o občanských a politických právech.
Kapitolu čtvrtou již budu věnovat konkrétní úpravě pořizování zvukových záznamů
orgány činnými v trestním řízení. Významný je v této souvislosti institut odposlechu
telekomunikačního provozu upravený v § 88 trestního řádu, kterému vyčlením celou
podkapitolu. Přitom se zaměřím na právní úpravu, definici pojmů odposlech a
telekomunikační provoz, podmínky pro nařízení, délku trvání a další relevantní skutečnosti,
včetně grafického znázornění efektivity zvukových záznamů získaných na základě
odposlechu telekomunikačního provozu. Zvukové záznamy mohou orgány provádějící
dokazování opatřovat také v rámci operativně pátracích prostředků, a to při sledování osob
a věci dle ustanovení § 158d trestního řádu nebo při použití agenta dle § 158e trestního řádu.
Těmto institutům bude věnována další podkapitola. Také u zvukových záznamů pořízených
dle § 158d trestního řádu uvedu grafické zobrazení efektivity získaných a využitých
zvukových záznamů. Oba grafy budou zpracovány na základě údajů Policejního prezidia ČR
vztahujících se k roku 2013 a věřím, že dokáží, jak důležité zvukové záznamy jako důkazy
mohou být. V následující podkapitola uvedu již pouze přehledově další možnosti získání
zvukových záznamů orgány činnými v trestním řízení.
Pátá kapitola bude zaměřena na otázku opatřování zvukových záznamů soukromými
osobami, které mohou být velmi účinným instrumentem pro prokázání nebo objasnění
skutečností důležitých pro rozhodnutí. Těžištěm diplomové práce přitom bude rozbor
relevantní judikatury k dané problematice. Mou snahou bude vybrat ty části rozhodnutí,
které považuji za nejpřínosnější a vyzdvihnout nejdůležitější výroky zde uvedené. Domnívám
9
se, že důležitý je rovněž pohled státního zastupitelství jako jednoho z orgánu činného
v trestním řízení a proto uvedu i stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství k použitelnosti
magnetofonového záznamu rozhovoru jako důkazu v trestním řízení. Za přínosné považuji
také rozvedení názorů odborníků z oblasti trestního práva, kteří se k dané problematice
vyjádřili v článcích publikovaných v odborných právních časopisech.
Šestá kapitola bude posuzovat samotnou přípustnost soukromého zvukového záznamu
jako důkazu v trestním řízení. Zpočátku se zaměřím na přípustnost opatření zvukového
záznamu soukromou osobou. Následně se pokusím kriticky rozebrat situace, za kterých bych
opatření a připuštění zvukového záznamu považovala za nepřípustné a rozvedu podmínky
pro připuštění provedení předmětného důkazního prostředku. V další podkapitole se zaměřím
na limity zásahu do ústavně garantovaných práv. Zde bude mou snahou odpovědět na otázku,
kde je hranice mezi zájmem státu (společnosti, popř. poškozených) na odhalení trestné
činnosti a dopadení jejich pachatele a ústavně garantovanými právy, kterými budou nejčastěji
právo na soukromý a rodinný život nebo o právo na listovní tajemství, jež zahrnuje také právo
na tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem či jiným podobným zařízením.
Pro tento účel vymezím test proporcionality formulovaný Ústavním soudem, který aplikuji
na konkrétní trestněprávní situace. Výsledkem by mělo být vymezení, v jakých případech
považuji provedení zvukového záznamu za přípustné, i když jeho provedením dojde k zásahu
do ústavně garantovaného práva pachatele, a v jakém případě již zásah považuji
za nepřípustný, neboť práva dotčené osoby převáží.
10
2 Dokazování v trestním řízení
Dokazování představuje bezesporu nedílnou součást všech moderních soudních řízení.
Jinak tomu není ani v řízení trestním, ve kterém ho vymezujeme jako zvláštní postup
upravený trestním řádem.
Dokazování můžeme charakterizovat jako zákonem upravený postup orgánů činných
v trestním řízení, jehož úkolem je umožnit poznání skutečností důležitých pro rozhodnutí.
Tím se rozumí vyhledání důkazů o nich, provedení těchto důkazů, procesní zajištění
získaných poznatků a jejich následné zhodnocení.1 Důkazy vyhledávají zejména orgány činné
v trestním řízení, které mají dle § 5 odst. 2 trestního řádu povinnost objasňovat stejně pečlivě
okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného.
K tomuto trestním řádem vymezenému postupu orgánů činných v trestním řízení
však dochází také za zákonem vymezené součinnosti stran, neboť v zákonem vymezeném
rozsahu se na dokazování podílí i ty strany trestního řízení, které nejsou orgány činnými
v trestním řízení.2 Dokazování dnes již není čistě doménou orgánů činných v trestním řízení,
byť jsou to právě ony, kdo za ně nesou odpovědnost.
Vyhledat, opatřit a předložit vlastní důkaz je tedy také významným právem obviněného
(a zároveň tzv. materiálním důkazním břemenem obviněného).3 Tato oprávnění se
obviněnému umožňují v zájmu zajištění plného uplatnění práva na obhajobu.4
Dle § 89 trestního řádu je třeba dokazovat zejména, zda se stal skutek, ve kterém
je spatřován trestný čin, zda tento skutek spáchala osoba obviněného, za jakých pohnutek
skutek spáchala, skutečnosti mající vliv na posouzení povahy a závažnosti daného činu a další
podstatné okolnosti týkající se spáchaného trestného činu.
Proces dokazování představuje ve své podstatě proces poznání určitého jevu – trestného
činu, který se již stal. Z toho plyne, že jde o poznání faktů a skutečností, které existovaly
v minulosti, a které poznáváme pouze zprostředkovaně pomocí stop a jiných pramenů bez
přímého pozorování.5 Objektem posuzování v trestním řízení jsou tedy okolnosti a události,
jež se staly v minulosti, a které orgány činné v trestním řízení samy osobně nepozorovaly
a ani se jich neúčastnily. Orgány činné v trestním řízení se tak s nimi mohou seznámit pouze 1 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 3692 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013 s. 3463 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 13174 VANTUCH, Pavel. Obhajoba obviněného. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 3655 ZÁHORA, Jozef a kol. Dokazovanie v trestnom konaní. Praha: Leges, 2013, s. 25
11
nepřímo, a to tím, že si jejich průběh rekonstruují právě pomocí důkazů. Předmětná
rekonstrukce pak musí být úplná a přesná, neboť na ní závisí výsledek celého trestního řízení
a dosažení jeho účelu.6
Účelem dokazování je rekonstrukce událostí z minulosti tak, aby poznání skutečností
bylo jejím správným odrazem. Cílem dokazování je tedy zjistit pravdu, a to takovou, která je
ve shodě se realitou.7
Důležité je také podotknout, že dokázána musí být vždy vina, pouhé nevyvrácení
podezření k odsouzení nestačí.8
2.1 Význam dokazování
Dodržování procesního postupu dokazování představuje zejména záruku zákonného
procesu vedeného proti osobě obviněného, je podmínkou přípustnosti použití získaných
důkazů a předpokladem uplatnění práv obviněného. Pro orgány činné v trestním řízení slouží
zákonná ustanovení o dokazování jako návod pro racionální postup při vytváření skutkového
podkladu pro konečné rozhodnutí.9
Důležitost této procesní činnosti tak spočívá v rozhodování o výsledku trestního procesu,
o jeho správnosti a spravedlnosti, o přesvědčivosti a konečně i o jeho výchovném účinku.10
Jeho význam je především v tom, že umožnuje zjistit skutkový základ pro rozhodnutí
a z toho důvodu je vedle rozhodování nejdůležitějším procesní činností orgánů činných
v trestním řízení. Nesmíme však zapomínat, že význam dokazování spočívá také v tom,
že umožňuje aktivní účast stran v trestním řízení pro účinné uplatňování jejich práv.11
Jedině dokazování, které proběhlo v dostatečné kvalitě, v potřebném rozsahu a za
dodržení všech zákonných požadavků, může vést ke správnému, spravedlivému
a přesvědčivému rozhodnutí.12
2.2 Vymezení základních pojmů
Pro správné pochopení této diplomové práce a obecně problematiky dokazování považuji
za nezbytné vymezit si na začátku odbornou terminologií, která je v práci používána,
6 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 13147 FENYK, Jaroslav a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 3318 FENYK, Jaroslav a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 3319 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 131310 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 36911 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 131412 ZÁHORA, Jozef a kol. Dokazovanie v trestnom konaní. Praha: Leges, 2013, s. 89
12
a to hlavně z toho důvodu, že stejný pojem v chápání laickém a právním nemusí mít vždy
totožný význam.
Mezi nejdůležitější výrazy, které je dle mého názoru nezbytné znát a nezaměňovat, patří
předmět důkazu, důkazní prostředek, důkaz, nositel důkazu (pramen důkazu) a subjekty
dokazování.
Je sice pravdou, že trestní řád pojmy jako důkaz, důkazní prostředek a pramen důkazu
ne vždy důsledně rozlišuje, já se však pokusím rozdíly mezi uvedenými (i souvisejícími)
výrazy správně vymezit.
Jako předmět důkazu označujeme skutečnost, která má být zjištěna, 13 a na které
zpravidla přímo či nepřímo závisí rozhodnutí ve věci samé.14
Nástroj používaný orgány činnými v trestním řízení při dokazování, sloužící k poznání
skutečností, které jsou předmětem důkazu, nazýváme důkazním prostředkem. Tím je ohledání
osob nebo věcí, výslech osob a dále seznamování se orgánů činných v trestním řízení
s obsahem zpráv o předmětu důkazů zachycených na věcech, ať už písemně či jiným
způsobem.15 Důkazní prostředkem je tedy procesní činnost orgánu činného v trestním řízení,
ale i oprávněné strany trestního řízení.
Důkazem v procesním smyslu se označuje přímý poznatek získaný orgánem činným
v trestním řízení z předmětu důkazu při procesním dokazování.16 Je jím například obsah
výpovědi vyslýchané osoby, výsledek získaný ohledáním, obsah listiny či obsah zvukového
či zvukově obrazového záznamu. Procesní důkaz je tedy jinými slovy výsledek získaný
procesním dokazováním. Jen o důkazy v uvedeném smyslu může orgán činný v trestním
řízení opřít svá skutková zjištění, jež jsou podkladem pro samotné rozhodnutí.17
Mezi důkazním prostředkem a důkazem je tedy rozdíl formy a obsahu.18
Nositelem nebo pramenem důkazu je potom osoba nebo věc, se kterou je důkaz nutně
spjat.19 Jedná se o nositele informace, ze kterého se čerpá poznatek, jež je předmětem
dokazování.20
13 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 37214 FENYK, Jaroslav a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 33115 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 37216 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 37317 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 131418 NETT, Alexander. K problematice neúčinných důkazů v trestním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 419 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 131420 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1314
13
Subjekty dokazování jsou osoby, jež se účastní procesu dokazování, mají vliv
na jeho průběh a na výsledky, a to konkrétně svými úkony, ke kterým je zákon opravňuje
nebo zavazuje. Za subjekty dokazování lze tedy dle významu, jaký mají v rámci dokazování,
považovat orgány činné v trestním řízení, strany trestního řízení a ostatní osoby, pokud mají
vliv na dokazování (např. znalec, ten, kdo je povinen předložit nebo vydat věc důležitou
pro trestní řízení atp.)21
2.3 Závažnost, pravdivost a zákonnost důkazů
Důkazy je třeba hodnotit z hlediska závažnosti, pravdivosti a skutečnosti, zda byly
získány dovoleným způsobem nebo nikoliv. Způsob provedení důkazu je následně určován
právními předpisy.22
Závažností důkazu je jeho upotřebitelnost pro zjištění skutkového stavu, tzn. do jaké
míry poskytuje poznatky o předmětu důkazu.23 Z důkazu, který není závažným, nelze činit
poznatky o předmětu důkazu, jinými slovy nelze z něho činit žádné zjištění v projednávané
věci. 24
Pravdivost důkazu vyjadřuje, které závažné okolnosti, o kterých důkaz podává zprávu,
lze považovat za existující a tedy za dokázané v souladu se skutečností. Míra pravdivosti
důkazu zároveň určuje jeho věrohodnost.25 Pokud se prokáže, že důkaz není pravdivý, potom
nemůžeme informaci odvozenou z nepravdivého důkazu považovat za zjištěnou a vycházet
z ní při rozhodování jako z existující skutečnosti.26
Zákonnost představuje hodnotové hledisko důkazu 27 a rozumí se jím zjištění, zda byl
získán procesním postupem orgánu provádějícího dokazování, který je v souladu s právními
předpisy.28 Pokud orgán činný v trestním řízení porušil při získávání důkazů ustanovení
trestního řádu, mluvíme o důkazech nezákonných.29
21 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 131922 NETT, Alexander. K problematice neúčinných důkazů v trestním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 423 ŠÁMAL, Pavel. Provádění dokazování v hlavním líčení a úprava absolutní a relativní neúčinnosti důkazu ve věcném záměru trestního řádu. Trestněprávní revue, 2008, roč. 7, č. 12, s. 349-35724 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 38325 ŠÁMAL, Pavel. Provádění dokazování v hlavním líčení a úprava absolutní a relativní neúčinnosti důkazu ve věcném záměru trestního řádu. Trestněprávní revue, 2008, roč. 7, č. 12, s. 349-35726 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 38327 NETT, Alexander. K problematice neúčinných důkazů v trestním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 428 ŠÁMAL, Pavel. Provádění dokazování v hlavním líčení a úprava absolutní a relativní neúčinnosti důkazu ve věcném záměru trestního řádu. Trestněprávní revue, 2008, roč. 7, č. 12, s. 349-35729 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 383
14
2.4 Nepřípustnost některých důkazních prostředků
Jednou z nevyhnutelných záruk zabezpečujících zjištění pravdy a tím i objektivního
rozhodnutí v trestních věcech, ochranu práv a oprávněných zájmů občanů, stejně jako
výchovného působení na občany, je přípustnost důkazů a jejich pramene. Pod pojmem
přípustnost důkazu je třeba rozumět vhodnost důkazu z hlediska zákonnosti jejich pramene,
stejně jako zákonnosti metod, prostředků a postupů použitých při získání informací tvořících
jejich obsah.30
Ustanovení § 89 odst. 2 trestního řádu stanoví obecné pravidlo, že „Za důkaz může
sloužit vše, co může přispět k objasnění věci (…).“ Systematicky nelze žádný druh důkazního
prostředku předem vyloučit. Může se tak však stát v případech, u nichž přímo z trestního řádu
nebo jiného právního předpisu vyplývá nepřípustnost určitého důkazního prostředku,
nebo ze kterých se dá nepřípustnost dovozovat z některých souvislostí a za určitých
okolností.31
Trestní řád obsahuje výslovnou vylučovací klauzuli pouze v § 89, který v třetím odstavci
uvádí, že „Důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí být
použit v řízení s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového
donucení nebo hrozby donucení použila.“ Nezákonné donucení přitom může mít jakoukoliv
podobu, zejména půjde o fyzické (násilné) donucení či psychické působení na vůli osoby,
od níž byl důkaz získán, přičemž donucení musí mít takovou intenzitu, aby vedlo k získání
důkazu proti vůli osoby, vůči níž donucení směruje.32
Zákaz donucení či jiné hrozby vyplývá také z jiných ustanovení trestního řádu.
Těmi jsou § 92 odst. 1 či § 164 odst. 3, v nichž je stanoveno, že obviněný nesmí být žádným
způsobem donucován k výpovědi nebo k doznání. Uvedená ustanovení jsou výrazem zásady
nemo tenetur se ipsum accusare, která znamená, že nikdo není povinen obviňovat sám sebe.33
O tom, že vynucené doznání nemůže být použito jako důkaz, není na základě výše
uvedeného sporu. Problematická je však otázka, zda další důkazy získané v souvislosti
s nezákonně vynuceným doznáním již procesně použitelné jsou, a zda může být obviněný
na základě těchto důkazů odsouzen.34 V této souvislosti se často odkazuje na případ Gäfgen
30 ZÁHORA, Jozef a kol. Dokazovanie v trestnom konaní. Praha: Leges, 2013, s. 7431 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 133732 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 134933 MUSIL, Jan. Zákaz donucování k sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare). Kriminalistika, 2009, roč. 42, č. 4, s. 252-26434 HERCZEG, Jiří. Plody z otráveného stromu a ústavněprávní limity získávání informací v trestním řízení. Trestněprávní revue, 2009, roč. 8, č. 3, s. 65-70
15
proti Německu, projednávaný před Evropským soudem pro lidská práva, ve kterém německý
občan Gäfgen unesl pro výkupné jedenáctiletého Jacoba. Proti policistům stál ve chvíli
zadržení Gäfgena čas a strach o chlapcův život a tak jeden z vyšetřovatelů na příkaz svého
nadřízeného únosci pohrozil násilím, pokud neprozradí, kde se chlapec ukrývá. Pár minut
na to se Gafgen přiznal a sdělil místo úkrytu, bohužel již mrtvého, Jacoba. Zacházení
se stěžovatelem vyhodnotil Evropský soud pro lidská práva jako nelidské ve smyslu čl. 3
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva o lidských
právech“ nebo „Úmluva“)35 a v této souvislosti získané doznání za absolutně neúčinné. Nové
doznání pachatele učiněné před německým zemským soudem však již považoval za hlavní
podklad pro odsouzení. Evropský sodu pro lidská práva se následně musel vypořádat také
s otázkou, zda byly důkazy získané na základě donucení (zejména tělo chlapce, stopy
pneumatik na místě činu atd.) použitelné v souladu s Evropskou úmluvou o lidských právech.
Evropský soud pro lidská práva následně uvedl, že vzhledem k mimořádnosti situace
a s ohledem na ostatní důkazy získané mimo souvislost s doznáním pachatele, měly důkazy
opatřené v souvislosti s vynuceným přiznáním toliko vedlejší a podpůrný charakter. Řízení
před německým soudem tak Evropský soud pro lidská práva neoznačil za nespravedlivé
ve smyslu čl. 6. Evropské úmluvy o lidských právech, neboť vyhledání, provedení a následné
zhodnocení předmětných důkazů dle jeho výroku nevylučovalo právo stěžovatele
na obhajobu.36
K otázce použitelnosti důkazů získaných státními orgány nezákonným způsobem se často
také odkazuje na tzv. americkou doktrínu „plodů z otráveného stromu“ (fruit of the poisonous
tree doctrine). Dle této koncepce nelze připustit ani použití důkazů, pokud informace o jejich
existenci byly získaný nezákonným způsobem.37 Český trestní proces sice nepřevzal doktrínu
plodů z otráveného stromu,38 avšak možnostmi využití doktríny se již mnohokrát zabýval
Ústavní soud 39 a také česká odborná právní veřejnost, kdy např. prof. JUDr. Jan Musil CSc.
vyjádřil názor, že absolutně formulovaný úsudek, že plody z otráveného stromu jsou vždy
otrávené, bez jakékoliv bližší specifikace, je prakticky bezcenný, už jen proto, že vadnost
postupu se může pohybovat na škále od naprosté neškodnosti až po totální a bezpodmínečné
35 Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů 3, 5 a 836 Rozsudek Evropského soudu pro Lidská práva ze dne 30. června 2008, Gäfgen proti Německu37 HERCZEG, Jiří. Plody z otráveného stromu a ústavněprávní limity získávání informací v trestním řízení. Trestněprávní revue, 2009, roč. 8, č. 3, s. 65-7038 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2013, sp. zn. 6 Tdo 84/201339 Nález Ústavního soudu ze dne 23. října 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13
16
znehodnocení důkazu.40 Také samotná americká soudní praxe v souvislosti s koncepcí plodů
z otráveného stromu vytvořila výjimky z původně striktního pravidla 41 a ani tato koncepce již
tedy není absolutní povahy.
Co se týká pohledu českého soudnictví na koncepci plodů z otráveného stromu a vlastně
na otázku použitelnosti důkazů získaných státními orgány nezákonným způsobem,
ani rigorózní interpretace nevede dle Ústavního soudu k závěru, že jakékoliv pochybení
při opatřování důkazu automaticky způsobuje nepoužitelnost důkazu. Stejně tak nemůže být
učiněn závěr, že existence nezákonného důkazu způsobuje také nepoužitelnost všech ostatních
důkazů, opatřených v daném trestním řízení. 42 Výjimečnou použitelnost zprostředkovaně
získaných důkazů připustil i doc. JUDr. Jiří Pipek, CSc., pokud by dosavadní průběh trestního
řízení k tomuto důkazu dospěl „s pravděpodobností hraničící s jistotou“ i bez porušení
předpisů. Avšak pouze s vyloučením případů porušení ústavně garantovaných práv a svobod
či práv zaručených úpravou trestního řízení.43
Nepřípustnost dalších zakázaných, neúčinných nebo nepoužitelných důkazních
prostředků se také dovozuje výkladem z jednotlivých ustanovení s problematikou
souvisejících. Taková nepřípustnost vyplývá například z ustanovení § 88 odst. 6 věty třetí
trestního řádu, z níž plyne, že záznam telekomunikačního provozu nemůže být použit v jiné
trestní věci, aniž by byly splněny podmínky v tomto ustanovení uvedené (tzn. trestní stíhání
musí být v takovém případě vedeno pro trestný čin uvedený v § 88 odst. 1 trestního řádu
nebo se souhlasem uživatele odposlouchávané stanice). Dle ustanovení § 102 odst. 1 trestního
řádu nemůže být dále jako důkaz svědeckou výpovědí použita výpověď osoby mladší
osmnácti let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě
ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, pokud by opět nebyly splněny podmínky zde uvedené
(tzn. výslech prováděný zvláště šetrně, po obsahové stránce tak, aby ho nebylo třeba v dalším
řízení zpravidla opakovat, za přítomnosti orgánu sociálně-právní ochrany dětí, popř. jiné
osoby mající zkušenosti s výchovou mládeže). V ustanovení § 88 odst. 1 trestního řádu je zase
stanovena nemožnost použití informace získané z komunikace mezi obhájcem a obviněným
při odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (zjistí-li tedy policejní orgán
při odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, že obviněný komunikuje se svým
obhájcem, je povinen záznam odposlechu ihned zničit a informace zjištěné v této souvislosti
40 MUSIL, Jan., Několik otazníků nad judikaturou Ústavního soudu ČR v době postmoderny (na příkladu prohlídky jiných prostor a pozemků). Kriminalistika, 2011, roč. 44, č. 1, s. 3-2641 Nález Ústavního soudu ze dne 23. října 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/1342 Nález Ústavního soudu ze dne 23. října 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/1343 PIPEK, Jiří. Zákaz důkazu v českém trestním řízení. Kriminalistika, 1998, roč. 31, č. 4. s. 309-322
17
nikterak nepoužít). Jako důkaz nemůže být taktéž použit záznam pořízený při sledování osob
a věcí dle § 158d odst. 7 trestního řádu, pokud k němu není připojen protokol s náležitostmi
uvedenými v § 55 a 55a trestního řádu.
Co se týká úkonů před zahájením trestního stíhání, úřední záznam o podaném vysvětlení
dle ustanovení § 158 odst. 6 trestního řádu (tj. podané vysvětlení, které nemá povahu
neodkladného nebo neopakovatelného úkonu) lze použít v řízení před soudem jako důkaz
pouze za podmínek stanovených trestním řádem. Má-li výpověď v tomto stádiu povahu
neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, nebo jedná-li se se o osobu mladší patnácti let
či osobu, o jejíž schopnosti správně a úplně vnímat, zapamatovat si či je reprodukovat, jsou
s ohledem na její psychický stav pochybnosti, vyslechne se jako svědek za podmínek
uvedených v § 158a trestního řádu (tj. na návrh státního zástupce za účasti soudce). Pokud
výslechy těchto osob nebudou po zahájení trestního stíhání provedeny znovu dle § 164 odst. 4
trestního řádu, mohou být protokoly o jejich výslechu v hlavním líčení přečteny
nebo obrazové a zvukové záznamy pořízené o jejich výslechu přehrány pouze za podmínek
§ 211 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), písm. c) trestního řádu; jinak lze pouze
předestřít protokoly o jejich výslechu podle § 212 trestního řádu. Pokud nebudou splněny
podmínky vyžadované trestním řádem, bude se jednat o důkazy nepřípustné.
Obdobných ustanovení je v trestním řádu sice celá řada, ale i přesto se nejedná
o výčet úplný, neboť nepřípustnost některých důkazních prostředků je dovozována také
soudní praxí, kdy se nepřipouští jako důkazní prostředek například výsledek vyšetření
na tzv. detektoru lži44, oznámení o trestném činu podle § 158 odst. 1 trestního řádu45 nebo také
úřední záznam orgánu činného v trestním řízení o skutečnostech zjištěných z telefonického
rozhovoru se svědkem46 atd.
Jako důkazy nelze považovat dále poznatky opatřené podpůrnými operativně pátracími
prostředky dle § 72 až 77 zákona o Policii České republiky47. Jako důkazy nemohou být
použity v trestním řízení také poznatky získané procesním dokazováním, pokud při jejich
vyhledávání, opatřování nebo provádění došlo k porušení právních předpisů, jestliže měly
povahu podstatné vady řízení.48
44 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 1992, sp. zn. 6 To 12/9245 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 1993, sp. zn. 6 Tz 46/9346 Uznesenie Najvyššieho súdu SSR ze dne 27. 7. 1983, sp. zn. 1 To 52/8347 Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů48 ŠÁMAL Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1339
18
Zajímavá je také problematika informací získaných policejním orgánem v rámci šetření
na místě spáchaného trestného činu před zahájením trestního stíhání. Pokud by policisté
přijeli na místo oznámeného trestného činu a před zahájením trestního stíhání by se zde
dotazovali např. poškozeného na to, co se stalo, vyžadovali by tím vysvětlení dle § 158 odst. 3
písm. a) trestního řádu. O takovém vysvětlení je však dle § 158 odst. 6 trestního řádu
nezbytné sepsat úřední záznam. Procesní pravidla stanovená trestním řádem nelze obcházet
tím, že by byli policisté v postavení svědků vyslechnuti k tomu, jak se k věci při jejich šetření
na místě vyjádřili přítomné osoby, a svědecké výpovědi policistů by byly nepoužitelným
důkazem.49
Uvedené je potřeba brát jenom jako příklady pro ukázku, neboť případů, za nichž budou
důkazy nepoužitelné, je zcela jistě mnohem více. Zmíněné však pro představu postačí.
2.5 Důsledky porušení zákonných postupů
K neúčinnosti nebo nepřípustnosti důkazu vedou zpravidla takové vady úkonů,
které porušují právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech. Zásada volného hodnocení důkazů
zakotvená v čl. 2 odst. 6 trestního řád ukládá orgánům činným v trestním řízení, aby byly
důkazy hodnoceny jak ve vzájemné souvislosti, tak jednotlivě, a umožňuje tedy, aby bylo
k vadám řízení přistupováno diferencovaně, materiálně.50
Porušení předpisů o dokazování nemá vždy nutně stejný význam. Někdy se může jednat
pouze o formální vady, jindy může jít o takové nedostatky, v důsledku nichž bude důkaz
v trestním procesu nepoužitelný.51
Následkem důkazu vykazujícího podstatnou vadu řízení (tj. takovou, kterou nelze
odstranit) bude absolutní neúčinnost takového důkazu, avšak trestní řád výslovně nestanovuje
(kromě případu podle § 89 odst. 3 trestního řádu), v jakém případě je nutno porušení
předpisů o dokazování považovat za podstatnou vadu řízení.52 Důkaz trpící podstatnou
procesní vadou z hlediska bytí existuje, avšak z hlediska právní relevance je právně
neúčinný53. Není k němu možné tedy přihlížet a hledí se na něj, jako by vůbec neexistoval.
K absolutní neúčinnosti je potom nutné přihlížet již z úřední povinnosti.54
49 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2012, sp. zn. 7 Tdo 1116/201250 Nález Ústavního soudu ze dne 23. října 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/1351 JELÍNEK, Jiří. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 380-38252 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 134153 NETT, Alexander. Plody z otráveného stromu. Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 42-4354 JELÍNEK, Jiří. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 380-382
19
Jestliže se bude jednat o vadu nikoliv podstatnou, tedy o vadu odstranitelnou, může být
takový důkaz hodnocen jako relativně neúčinný. Vadu takového důkazu lze zhojit.55
Zda se bude jednat při porušení zákonných postupů o vadu podstatnou či nikoliv,
bude vždy nutné posuzovat podle konkrétních okolností, s přihlédnutím k charakteru
vady řízení, vlivu na konkrétní důkaz a zejména na význam takovéhoto důkazu pro konkrétní
trestní řízení. Jsou známé i případy takových vad, které dokonce nemusí a nemají vůbec vliv
na použitelnost daného důkazu.56
Je tedy následně věcí výkladu dovodit, jaké důsledky má ta či ona nezákonnost daného
důkazu. Co se týká bytí, tak nezákonný důkaz existuje, avšak z hlediska jeho právní relevance
je buď absolutně neúčinný, relativně neúčinný nebo je účinný.57
55 JELÍNEK, Jiří. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 380-38256 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 134157 NETT, Alexander. K problematice neúčinných důkazů v trestním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 5
20
3 Právní úprava dokazování v České republice a mezinárodních
dokumentech
Důkazní právo v objektivním smyslu představuje souhrn právních norem trestního práva
procesního, jež upravují postup při dokazování. Následující kapitola proto pojednává o právní
úpravě dokazování v České republice, a to jak na zákonné, tak i ústavní úrovni. Obsahově
se bude jednat ovšem pouze o úpravu v obecné rovině, neboť specifická úprava zaměřená
na zvukové nahrávky, je obsažena dále, v samostatné kapitole.
Při řešení otázek dokazování v trestním řízení je třeba se zabývat nejen vnitrostátní
úpravou, ale je nutné mít na zřeteli taktéž mezinárodní standardy, jimiž se musí dokazování
v trestním řízení řídit, a které představuje zejména Úmluva o ochraně lidských práv
a základních svobod.58 Významným dokumentem stanovujícím limity pro dokazování je dále
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech.
3.1 Právní úprava dokazování v České republice
Základ právní úpravy dokazování v České republice je pro trestní právo procesní, stejně
jako i pro jiné druhy soudních řízení, zakotven v Ústavě České republiky (dále jen „Ústava“)59
a v Listině základních práv a svobod (dále jen „Listina“).60 V Ústavě se jedná o čl. 95 odst. 1
(vázanost soudce při rozhodování zákonem a mezinárodní smlouvou) a čl. 96 (zásada
rovnosti, ústnosti a veřejnosti). V Listině se potom jedná o čl. 36 odst. 1 (možnost domáhat se
práva u nezávislého a nestranného soudu), čl. 37 (právo odepřít v jistých případech výpověď,
právo na právní pomoc, zásada rovnosti a právo na tlumočníka), čl. 38 odst. 2 (zásada
veřejnosti, rychlosti, přímosti a právo na obhajobu) a čl. 40 odst. 4 (právo obviněného odepřít
výpověď).
Obecná pravidla a zásady pro dokazování jsou následně stanoveny v ustanovení
§ 2 trestního řádu. Důležitý je zejména odst. 5, který vymezuje povinnost orgánů činných
v trestním řízení postupovat za součinnosti stran způsobem, při němž má být skutkový stav
věci zjištěn bez důvodných pochybností a v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o něm.
Dále se dle tohoto ustanovení stranám přiznává právo navrhovat na podporu svých tvrzení
důkazy a tyto také provádět. Odst. 6 kromě toho zakotvuje povinnost orgánů činných 58 JELÍNEK, Jiří. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 37059 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů60 Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů
21
v trestním řízení hodnotit důkazy dle svého přesvědčení a na základě pečlivého uvážení
okolností případů, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Odst. 12 dále ukládá povinnost
přihlédnout při rozhodování pouze k těm důkazům, jež byly při daném jednání provedeny.
Samotnou konkrétní zákonnou úpravu dokazování v trestním řízení následně upravuje
trestní řád v hlavě páté nazvané „Dokazování“. Zde, v §§ 89 až 118, jsou upraveny některé
společné otázky týkající se této důležité procesní činnosti orgánů činných v trestním řízení.
V této souvislosti je významné zejména ustanovení § 89 odst. 2 trestního řádu, které stanoví
skutečnost, že jako důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění stavu věci a dále
právo každé ze stran důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout.
Pouze okolnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, nemůže
být sama o sobě důvodem pro odmítnutí daného důkazu.
Další pravidla jsou obsažena v jiných ustanoveních specificky pro jednotlivá stádia
trestního řízení.
Zvláštnosti pro dokazování v řízení proti mladistvým jsou obsaženy v §§ 55 až 58 zákona
o soudnictví ve věcech mládeže.61 Co se týká otázky dokazování v řízení
vedeném proti právnické osobě, v takovém případě se použijí ustanovení obsažená v trestním
řádu, není-li to vyloučeno povahou věci.62
Způsob provádění důkazů upravený v hlavě páté trestního řádu se však uplatní pouze
při úkonech prováděných orgány činnými v trestním řízení.
3.2 Evropská úmluva o lidských právech
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod je v České republice publikovaná
pod č. 209/1992 Sb. Jedná se o nejdůležitější lidskoprávní dokument sjednaný v rámci Rady
Evropy a je základem mezinárodněprávní ochrany lidských práv v Evropě. Úmluva byla
podepsána 4. listopadu 1950 v Římě a Československo ji ratifikovalo 18. března 1992.63
Význam Evropské úmluvy o lidských právech spočívá zejména v tom, že je jí na základě
čl. 10 Ústavy přiznána aplikační přednost.
Přijetím Úmluvy podléhá Česká republika kontrolnímu mechanismu představovanému
především Evropským soudem pro lidská práva, a proto je potřeba zabývat se také 61 Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů62 Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů63 Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů 3, 5 a 8
22
judikaturou k této Úmluvě, a to především ve vztahu k čl. 6 Úmluvy. Předmětný článek
obsahuje některá obecně platná pravidla dokazování představující atributy spravedlivého
procesu.64
Čl. 6 Úmluvy obsahuje jednotlivé komponenty práva na spravedlivý proces, avšak
neupravuje dokazování jako takové. Z oblasti dokazování obsahuje Úmluva výslovně zejména
projednání věci před nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem (čl. 6 odst. 1),
presumpci neviny (čl. 6 odst. 2), možnosti obhajoby (čl. 6 odst. 3) a výslech svědka
(čl. 6 odst. 3 písm. d)). Na oblast dokazování a způsob provádění důkazů se však vztahují
i základní zásady spravedlnosti řízení, zejména princip rovnosti zbraní a princip
kontradiktornosti. Při opatřování důkazů může docházet také k zásahům do práv a svobod
garantovaných i jinými články Úmluvy, zejména tedy čl. 8, který zaručuje právo
na respektování soukromého a rodinného života.65
Tvůrci Úmluvy zastávají názor, že úprava dokazování je především záležitostí smluvních
států a proto také Úmluva neupravuje obecně přípustnost důkazů, neboť ta patří do působnosti
vnitrostátního práva. Stejně náleží vnitrostátním soudům hodnotit důkazy a závažnost důkazu,
jejichž provedení navrhuje obviněný.66 Soudy ovšem nemusejí provést automaticky každý
důkaz, jenž strany navrhnou. Jednak totiž musí být tento důkaz dostatečně konkrétně označen
a jednak musí být pro dané řízení relevantní.67
Úmluva obecně nevylučuje žádný důkaz s ohledem na jeho povahu, neboť režim
přípustnosti důkazů není ve vnitrostátních úpravách stejný. V kontinentálních právních
systémech platí bez výrazných omezení zásada volnosti dokazování, avšak v systému
common law existují docela důkladná pravidla pro otázku přípustnosti důkazu.68
Co se týká konkrétních problematických situací, kdy opatřováním a zajišťováním důkazů
(jako jsou nahrávky a jiné obdobné důkazy) dochází k zásahům do práv a svobod chráněných
zejména čl. 8 Úmluvy (tj. do práv a na respektování soukromého života, včetně práva
na respektování obydlí a korespondence), k těm se vyjádřil Evropský soud pro lidská práva
ve svých konkrétních rozhodnutích.
Již z povahy ustanovení čl. 8 odst. 2, jenž vypočítává výjimky, za kterých může být
do tohoto práva zasaženo, vyplývá skutečnost, že čl. 8 není absolutní. I zde je však nezbytné 64 JELÍNEK, Jiří. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 35065 Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů 3, 5 a 866 REPÍK, Bohumil. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 194-19567 MOLEK, Pavel. Právo na spravedlivý proces. Praha: Wolters Kluwer, 2012. s. 25668 REPÍK, Bohumil. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 194-195
23
rozlišovat, kdo byl původcem zásahu. Toto oddělování je nezbytné pro závěr, zda bude stát
odpovědný za nesplnění svých negativních závazků, či zda mohou být dotčeny pouze závazky
pozitivní. Evropský soud pro lidská práva zastává názor, že státu je přičitatelné jednání všech
veřejných orgánů. Zásahy těmito orgány do práv chráněných Úmluvou jsou
posuzovány v rámci negativních závazků.69
V případě čistě soukromého zásahu do osobní sféry dotčené osoby, kdy sporné důkazy
zajistí soukromá osoba bez jakéhokoliv přičinění orgánu státu, může Evropský soud
pro lidská práva zkoumat v souvislosti s čl. 8 maximálně dodržení pozitivních závazů.70
Pokud Evropský soud pro lidská práva dojde k závěru, že orgán veřejné moci
zasáhl do zájmu chráněného čl. 8 Úmluvy (a samozřejmě, že stížnost není zřejmě
neopodstatněná a splňuje další podmínky přijatelnosti), důkazní břemeno nese stát,
aby prokázal, že k zásahu došlo za splnění nezbytných podmínek. Těmi jsou dodržení:
a) zásady legality – zásah musí mít zákonný podklad ve vnitrostátním právu, který musí
být přístupný a předvídatelný;
b) podmínky legitimity – k zásahu může dojít pouze za účelem jednoho ze zájmu
vyjmenovaného v čl. 8 odst. 2 Úmluvy, kterými jsou nezbytnost v demokratické
společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského
blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví
nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných;
c) podmínky proporcionality – při poměřování zájmu státu a nezbytným zásahem
je důležitý také požadavek na účinnou kontrolu. 71
Pokud jedna z podmínek chybí, jde o porušení Úmluvy a dalšími podmínkami se již
Evropský soud pro lidská práva nezabývá.72
Čl. 8 Úmluvy se aplikuje také v případě, kdy nahrávku sice pořídila soukromá osoba,
avšak státní orgán „zásadním způsobem přispěl k realizaci plánu“. K této otázce se Evropský
soud pro lidská práva vyjádřil v případu Van Vondel proti Nizozemí, kde mj. uvedl:
„Soud poznamenává, že nahrání soukromé (telefonní konverzace jedním z účastníků
konverzace a soukromé užití takových nahrávek samo o sobě není v rozporu s čl. 8 Úmluvy,
pokud je provedeno soukromými prostředky. Avšak toto je z podstaty věci potřeba rozlišit
69 KMEC, Jiří a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 881-88270 NEJEDLÝ, Josef. Zákonnost důkazů v trestním řízení ve světle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2013, s. 7971 KMEC, Jiří a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 881-92472 KMEC, Jiří a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 881-882
24
od tajného sledování a nahrávání komunikací soukromou osobou v kontextu a ku prospěchu
oficiálního vyšetřování, trestního či jiného s tichým souhlasem a technickou asistencí
veřejných vyšetřujících orgánů. (…) Za těchto okolností Soud shledává, že státní orgány
zásadním způsobem přispěly k realizaci plánu.“ a v této souvislosti tak došlo
k neoprávněnému zásahu do práva garantovaného čl. 8 Úmluvy. 73
3.3 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech byl jménem Československé
socialistické republiky podepsán v New Yorku dne 7. října 1968. V platnost vstoupil
dne 23. března 1976 a je u nás publikován ve Sbírce zákonů jako vyhláška ministra
zahraničních věcí pod č. 120/1976 Sb. (dále jen „Pakt“).74
Pakt je pro potřeby dokazování významný zejména proto, že zakotvuje některé základní
zásady tohoto procesního postupu (presumpce neviny, ústnosti, atp.). Ve smyslu dokazování
je důležité ustanovení čl. 14 odst. 3 písm. e), kde je každému, kdo je obviněn z trestného činu,
dána možnost provést výslech nebo dát provést výslech svědků proti sobě a možnost účastnit
se výslechu svědků svědčících v jeho prospěch za stejných podmínek, jako u svědků
svědčících proti němu. V tomtéž ustanovení v písm. g) je následně zakotvena zásada zákazu
nucení k sebeobviňování, neboť je zde stanoveno, že ten, kdo je obviněn z trestného činu,
nesmí být nucen svědčit proti sobě nebo přiznat vinu. V odst. 5 se potom každému, komu
bylo dokázáno, že se dopustil trestného činu, přiznává právo přezkumu důkazů a rozsudku
soudem vyššího stupně.
Pakt, rovněž jako Úmluva, sice neupravuje přípustnost (resp. nepřípustnost) konkrétních
důkazních prostředků, čl. 17 však připouští za jistých okolností zásah do soukromého života,
rodiny, domova či korespondence. Zásah však nesmí být svévolný a každému se přiznává
právo na zákonnou ochranu proti případným zásahům či útokům, které by byly neoprávněné.
73 Evropský soud pro lidská práva: Rozsudek ze dne 25. října 2007, Van Vondel proti Nizozemí74 Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., o Mezinárodním Paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, ve znění pozdějších předpisů
25
4 Záznamy pořizované orgány činnými v trestním řízení
V trestním procesu je nezbytné rozlišovat mezi záznamy pořízenými a překládanými
orgány činnými v trestním řízení a mezi nahrávkami pocházejícími od soukromých osob.
Jak jsem již uvedla v kapitole č. 3.1, úprava dokazování obsažená v hlavě páté trestního
řádu se uplatní při úkonech orgánů činných v trestním řízení, dle nichž podle těchto
ustanovení (případně podle pravidel obsažených v úpravě mimo hlavu pátou trestního řádu)
postupují v podstatě všechny orgány činné v trestním řízení, kterými jsou policejní orgán,
státní zástupce i soud.
Nejvýznamnějšími způsoby získávání zvukových záznamů orgány činnými v trestním
řízení jsou dle mého názoru odposlech a záznam telekomunikačního provozu dle ustanovení
§ 88 trestního řádu a záznamy pořizované v rámci operativně pátracích prostředků
dle ustanovení § 158b a násl. trestního řádu.
Trestní řád však zná i jiné případy pořizování zvukových záznamů, které mohou
v hlavním líčení (či veřejném zasedání) sloužit jako důkaz. Jedná se například o pořízení
záznamu dle ustanovení § 183 trestního řádu, či dle ustanovení § 202 odst. 3 trestního řádu.
4.1 Odposlech a záznam telekomunikačního provozu
Záznam odposlechu telekomunikačního provozu patří k jednomu z nejpoužívanějších
důkazů v trestním řízení, přičemž při stíhání některých zvláštních forem trestné činnosti,
zejména rozsáhlé organizované kriminality, bývá dokonce důkazem klíčovým
a nezastupitelným.75
Původní úprava odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byla ve své prvotní
podobě nedostatečná a vytvářela prostor pro nařízení odposlechu na základě zavádějících
informací soudce a státního zástupce.76 Zákonem č. 177/2008 Sb., účinným od 1. července
2008, byla proto provedena nová úprava odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.77
Dosavadní úprava byla novelou doplněna tak, aby byly tyto instituty využity teprve tehdy,
pokud nebude možné skutečnosti důležité pro trestní řízení zjistit jiným způsobem či pouze
75 NOVOTNÁ, Jaroslava. Opatření důkazu odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu v cizině a jeho použití v České republice. Trestněprávní revue, 2009, roč. 8, č. 4, s. 97-10876 VANTUCH, Pavel. Nová úprava odposlechu v trestním řádu od 1. 7. 2008. Bulletin advokacie, 2008, č. 10, s. 28-3377 Zákon č. 177/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů
26
za podstatně ztížených okolností. Tím došlo ke zdůraznění zásady přiměřenosti a
zdrženlivosti při používání těchto institutů.78
Mimo jiné byla dále upravena a zpřísněna pravidla pro soudce při povolování
odposlechu, kdy se tento musí zabývat tím, zda důkazy potřebné pro dané řízení není možné
opatřit jiným prostředkem než odposlechem a zjišťovat, zda je odposlech přiměřený vzhledem
k závažnosti trestného činu a k ostatním důkazům. Státnímu zástupci zase vznikla povinnost
návrh výrazně lépe odůvodňovat, než tomu bylo dříve.79
Odposlech a záznam telekomunikačního provozu je zajišťovacím institutem upraveným
v hlavě čtvrté trestního řádu, který lze uplatnit pouze za dodržení přesných zákonných
postupů a pravidel, neboť při něm dochází k zásahu do základního práva upraveného v čl. 13
Listiny (ochrana listovního tajemství, tajemství jiných písemností a záznamů, tajemství zpráv
podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením) a čl. 8 Úmluvy
(právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence).
Odposlech a záznam telekomunikačního provozu je možný mimo podmínky stanovené
trestním řádem také podle jiných právních předpisů. Těmi jsou zákon o Bezpečnostní
informační službě 80 (a to použitím zpravodajské techniky), případně zákon o Vojenském
zpravodajství.81 Odposlech osob ve výkonu trestu odnětí svobody umožňuje potom zákon
o výkonu trestu odnětí svobody82. Ve všech těchto případech se jedná o operativně pátrací
metody provedené dle jiného právního předpisu než trestního řádu sloužící k šetření
a záznam o odposlechu nemůže být v uvedených případech použit jako důkaz (a nelze
ho ani zařadit do trestního spisu).83
Odposlech je vymezen jako účelové a přitom utajené vnímání obsahu komunikace
zprostředkované buď telekomunikačními zařízeními, nebo sítěmi prostřednictvím k tomu
účelu určených zařízení. Záznamem se zase myslí souběžné zachycení obsahu komunikace
na nosičích záznamu, jenž umožňují jejich uchování a následnou reprodukci.84
Telekomunikačním provozem se potom rozumí komunikace s využitím telefonu, telefaxu,
78 VANTUCH, Pavel. Nová úprava odposlechu v trestním řádu od 1. 7. 2008. Bulletin advokacie, 2008, č. 10, s. 28-3379 VANTUCH, Pavel. Nová úprava odposlechu v trestním řádu od 1. 7. 2008. Bulletin advokacie, 2008, č. 10, s. 28-3380 Zákon č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, ve znění pozdějších předpisů81 Zákon č. 289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství, ve znění pozdějších předpisů82 Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů83 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 5 vydání. Praha: Leges, s. 72684 MUSIL, Jan, KRATOCHVÍL, Vladimír, ŠÁMAL, Pavel. Kurz trestního práva. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 363
27
mobilního telefonu, vysílačky i jiného telekomunikačního zařízení, a to včetně zasílání zpráv
elektronickou poštou.85
Úprava pořizování odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu je obsažena
v ustanoveních § 88 trestního řádu. Příkaz pro odposlech a záznam telekomunikačního
provozu lze dle prvního odstavce vydat pro trestní řízení vedených pro zločin,
na který stanoví trestní zákoník trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm
let a pro další trestné činy taxativně vyjmenované v daném ustanovení nebo pro jiné
úmyslné trestné činy, k jejichž stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva,
kterou je Česká republika vázána.
Zásadně lze záznam použít jako důkaz pouze v té věci, ve které byl proveden.
V jiné věci, než v té, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden,
lze záznam užít jako důkaz za podmínky, pokud se i v této věci vede trestní stíhání pro čin
uvedený v § 88 odst. 1 trestního řádu, popřípadě pokud s tím souhlasí uživatel
odposlouchávané stanice.86
Odposlech a záznam telekomunikačního provozu nařizuje příkazem k odposlechu
a záznamu telekomunikačního provozu předseda senátu a v přípravném řízení soudce
na návrh státního zástupce. Vlastní odposlech následně provádí Policie České republiky
(resp. její zvláštní útvar, kterým je útvar činností Policie ČR). Příkaz k odposlechu a záznamu
musí obsahovat potřebné zákonné náležitosti a je nezbytné, aby byl opodstatněn konkrétními
skutkovými okolnostmi odůvodňujícími jeho vydání, přičemž může být vydán,
pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní
řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jeho dosažení jinak
podstatně ztížené. Tyto podmínky jsou přitom výrazem zásady přiměřenosti a zdrženlivosti
vymezené v ustanovení § 2 odst. 4 trestního řádu. Pokud následně důvody pro vydání příkazu
k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu pominou, je nutné odposlech a záznam
ihned ukončit (a to bez ohledu na dobu vymezenou v příkazu). 87
Příkaz je přitom možné dle ustanovení § 88 odst. 2 trestního řádu vydat na dobu nejdéle
čtyř měsíců. Soudce soudu vyššího stupně a v přípravném řízení na návrh státního zástupce
soudce krajského soudu, můžou dle odst. 4 citovaného ustanovení dobu trvání odposlechu
a záznamu prodloužit (i opakovaně), opět vždy na dobu nejdéle čtyř měsíců. O prodloužení
85 ŠÁMAL Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 119986 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 5 vydání. Praha: Leges, s. 72687 ŠÁMAL Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1204 - 1210
28
doby trvání odposlechu rozhoduje v řízení před soudem soudce soudu vyššího stupně
a v přípravném řízení soudce krajského soudu na návrh státního zástupce.
Pokud se jedná o odposlech a záznam telekomunikačního provozu se souhlasem
uživatele odposlouchávané stanice, lze tak činit pouze pro trestné činy vyjmenované
v ustanovení § 88 odst. 5 trestního řádu. Uživatelem odposlouchávané stanice se přitom myslí
každý, kdo využívá či žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací, přičemž
se nemusí jednat o účastníka odposlouchávané stanice (souhlas může dát např. u tzv. pevné
linky i manželka, jejíž manžel je účastníkem, který uzavřel smlouvu s poskytovatelem
telekomunikační služby). K odposlechu a záznamu v tomto případě přitom není potřeba
příkazu předsedy senátu (či samosoudce) a v přípravném řízení soudce na návrh státního
zástupce a jejich provedení může nařídit nebo jej provést i sám příslušný orgán činný
v trestním řízení dle příslušného stádia trestního řízení.88
K odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu může být přistoupeno
i před zahájením trestního stíhání jako k neodkladnému nebo neopakovatelnému úkonu, avšak
pouze za splnění podmínek uvedených v § 160 odst. 4 trestního řádu a za uvedení skutečností,
na základě kterých byl daný úkon považován za neodkladný nebo neopakovatelný.89
Důkaz záznamem se provádí tak, že se záznam přehraje z nosiče, na němž byl zachycen.
Je-li telekomunikační provoz veden v cizím jazyce, přehraje se za přítomnosti tlumočníka.
Od záznamu telekomunikačního provozu je nezbytné odlišovat protokol o odposlechu
telekomunikačního provozu, který je listinným důkazem. Tento protokol slouží k posouzení
zákonnosti postupu při provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Naproti
tomu záznam o telekomunikačním provozu slouží jako důkaz při rozhodování o vině
obviněného.90
Po pravomocném skončení věci, tj. v době, kdy již nemohou být ohroženy výsledky
trestního řízení, je nezbytné informovat o provedeném odposlechu dotčenou osobu spolu
s poučením o právu žádat o přezkoumání skutečností odůvodňujících zákonnost prováděného
odposlechu u Nejvyššího soudu.91
Níže, pro lepší představu o významu získaných záznamů orgány činnými v trestním
řízení, je uveden v grafickém vyobrazení přehled vyhodnocení efektivity úkonů
88 ŠÁMAL Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 121289 Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů90 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 5 vydání. Praha: Leges, s. 72691 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 5 vydání. Praha: Leges, s. 726 - 727
29
dle § 88 odst. 1, odst. 5 trestního řádu. Uvedená data se vztahují k roku 2013, v němž bylo
nařízeno celkem 6 689 úkonů dle ustanovení § 88 odst. 1, odst. 5 trestního řádu.92
Pro orientaci v předmětném grafu je však nezbytné uvést definici použitých kategorií,
která se bude následně vztahovat také pro přehled uvedený v následujícím podkapitole
v rámci úkonů dle § 158d odst. 2, odst. 3 a odst. 6 trestního řádu.
Aktivním se v tomto případě myslí úkon, jenž byl aktivován (zahájen, nasazen)
ze strany policejního orgánu, na základě kterého byly zjištěny informace, jež měly přímý
podíl pro trestní řízení (tzn. získané informace byly využity jako důkaz, pro taktiku či další
průběh vyšetřování, k odvrácení trestného činu či k zadržení pachatele trestné činnosti)
či nepřímý podíl pro trestní řízení (získání informací o jiné trestné činnosti pachatele,
jež původně nebyla předmětem prováděného trestního řízení či zjištění jiné trestné činnosti
třetích osob). Dalším z uvedených údajů jsou neaktivní úkony (policejní orgán požadavek
k realizaci úkonu přijal, úkon byl realizován, ale nebyly pořízeny žádné záznamy pro trestní
řízení, např. protože mobilní telefon byl neaktivní, zájmová osoba se nezdržovala na území
ČR atd.) a informace v trestním řízení nevyužity (pokud nebyly zjištěny informace, které by
byly příslušným způsobem využitelné, tzv. neefektivní úkon).93
92 Policejní prezidium ČR, Úřad služby kriminální policie a vyšetřování. Analýza odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí dle trestního řádu a rušení provozu elektronických komunikací Policií ČR [online]. mvcr.cz, 21. června 2013 [cit. 1. června 2015]. Dostupné na <http://www.mvcr.cz/clanek/analyza-odposlechu-a-sledovani-osob-a-veci-dle-trestniho-radu-za-rok-2012.aspx>.93 Policejní prezidium ČR, Úřad služby kriminální policie a vyšetřování. Analýza odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí dle trestního řádu a rušení provozu elektronických komunikací Policií ČR [online]. mvcr.cz, 21. června 2013 [cit. 1. června 2015]. Dostupné na <http://www.mvcr.cz/clanek/analyza-odposlechu-a-sledovani-osob-a-veci-dle-trestniho-radu-za-rok-2012.aspx>.
30
Zdroj: http://www.mvcr.cz/clanek/analyza-odposlechu-a-sledovani-osob-a-veci-dle-trestniho-radu-za-rok-2012.aspx
Jak vyplývá z grafu, v roce 2013 poskytlo kriminalistům téměř 62 % úkonů
dle § 88 odst. 1, odst. 5 trestního řádu informace označené kategorií přímý podíl pro trestní
řízení, 0,2 % nepřímý podíl pro trestní řízení a ve více než 16 % byl přínos zahrnut souběžně
do obou kategorií. Celkově byla tedy účinnost vykázána u 78 % odposlechů. U 13,3 % úkonů
nebyly získané informace v trestním řízení využity (v těchto případech je možné považovat
dané úkony za neefektivní) a ve zbývajících 8,6 % byly úkony neaktivní, resp. nerealizované.
4.2 Pořizování záznamů v rámci operativně pátracích prostředků
Odposlech a záznam telekomunikačního provozu není zdaleka jediným možným
způsobem pořízení zvukového záznamu orgánem činným v trestním řízení. Dalším
významným způsobem pořizování zvukových záznamů jsou například záznamy pořizované
v rámci postupu před zahájením trestního stíhání dle hlavy deváté trestního řádu. Takto je
možné pořídit záznamy v rámci tzv. operativně pátracích prostředků. Tímto způsobem získané
záznamy je možné v trestním řízení na základě § 158b odst. 3 trestního řádu použít jako
důkaz.
4.2.1 Záznamy pořizované při sledování osob a věcí
Sledováním osob a věcí se dle § 158d trestního řádu rozumí získávání poznatků
o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky.
31
V rámci tohoto sledování je dle § 158d odst. 2 možné pořizovat na základě písemného
povolení státního zástupce zvukové (obrazové či jiné) záznamy.
Zvukovým záznamem se pro účely tohoto ustanovení rozumí záznamy zachycené
prostřednictvím technického zařízení (magnetofonu, diktafonu, prostorového odposlechu)
na příslušném nosiči, jenž zaznamenává zvukovou komunikaci mezi sledovanou osobou
a jinou osobou, s níž byla sledovaná osoba ve styku na konkrétním místě. Takový záznam
je prováděn skrytě, ať již je konkrétní sledovaný objekt v různé vzdálenosti od místa umístění
příslušného technického prostředku.94
V dalších odstavcích daného ustanovení jsou následně konkretizována
pravidla pro pořizování těchto záznamů. Pokud má být sledováním zasaženo do ústavně
zaručených práv, jako jsou nedotknutelnost obydlí, listovní tajemství nebo pokud má být
zjišťován obsah jiných písemností a záznamů, které jsou uchovávány v soukromí za použití
technických prostředků, je k takovému zásahu dle ustanovení § 158d odst. 3 trestního řádu
nezbytné předchozí povolení soudce.
Povolení k pořizování záznamů a k zásahům uvedených v přechozích odstavcích
lze dle ustanovení § 158d odst. 4 trestního řádu vydat pouze na základě písemné žádosti,
jež bude odůvodněna podezřením z konkrétní trestné činnosti. Doba sledování v takovém
případě nesmí být delší než 6 měsíců, avšak může být opakovaně prodloužena, ovšem vždy
na dobu nejvýše šesti měsíců.
Pokud by věc nesnesla odkladu a nešlo by o případy uvedené v § 158d odst. 3 trestního
řádu, kdy by bylo potřeba povolení soudce, šlo by sledování provést i bez povolení státního
zástupce, avšak policejní orgán by byl povinen o povolení bezodkladně dodatečně
požádat a pokud by jej do 48 hodin neobdržel, musel by sledování ukončit, případný
záznam zničit a informace, jež se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít. Věc přitom
nesnese odkladu v případech, v nichž hrozí, že by byl již v mezidobí při opatřování
souhlasu účel sledování zmařen, anebo by pominuly okolnosti, za nichž lze sledování
uskutečnit. 95
Sledování může být provedeno dle ustanovení § 158d odst. 6 trestního řádu
také se souhlasem toho, do jehož práv a svobod má být sledováním zasahováno. Uvedenou
osobou se přitom myslí jedinec, který má být sledován, nebo osoba, která vlastní
94 ŠÁMAL Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 199495 ŠÁMAL Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2007
32
nebo oprávněně drží věc, která má být sledována. Tyto případy přitom přicházejí v úvahu
např. při vydírání poškozeného (např. v souvislosti s únosem).96
Pokud má být záznam pořízený při sledování použit následně v trestním řízení
jako důkaz, je k němu nezbytné dle ustanovení § 158d odst. 7 trestního řádu připojit
náležitosti stanovené v §§ 55 a 55a trestního řádu.
V jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování za podmínek uvedených v ustanovení
§ 158d odst. 2 provedeno, lze dle odst. 10 citovaného ustanovení záznam pořízený
při sledování a připojený protokol použít jako důkaz jen tehdy, je-li i v této věci vedeno řízení
o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíchž práv a svobod bylo
sledováním zasahováno.
Dále je opět uveden graf, dle něhož je možné posoudit efektivitu zvukových záznamů
získaných v roce 2013 policejními orgány při úkonech provedených dle ustanovení
§ 158d trestního řádu, přičemž celkově bylo provedeno 4 990 těchto úkonů.97
Pro orientaci v grafu je potřeba využít vysvětlení jednotlivých kategorií uvedených
v předchozí podkapitole.
96 ŠÁMAL Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 201097 Policejní prezidium ČR, Úřad služby kriminální policie a vyšetřování. Analýza odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí dle trestního řádu a rušení provozu elektronických komunikací Policií ČR [online]. mvcr.cz, 21. června 2013 [cit. 1. června 2015]. Dostupné na <http://www.mvcr.cz/clanek/analyza-odposlechu-a-sledovani-osob-a-veci-dle-trestniho-radu-za-rok-2012.aspx>.
33
Zdroj: http://www.mvcr.cz/clanek/analyza-odposlechu-a-sledovani-osob-a-veci-dle-trestniho-radu-za-rok-2012.aspx
Z hlediska stanovených kategorií efektivity vyplývá závěr, že ze 78,6 % je možné označit
úkony za efektivní, přičemž u 67,7 % byl úkonu přiřazen přímý podíl v trestním řízení,
u 0,2% pouze nepřímý podíl a u 10,8 % došlo k souběhu obojího. V 11,2 % byly úkony
následně neaktivní či nerealizované a v 10,2% nebyly získané informace v trestním řízení
využity.98
4.2.2 Záznamy pořizované při použití agenta
Zvukové záznamy je možné pořizovat také v rámci použití agenta. Agentem může být
přitom dle ustanovení § 158e odst. 2 výlučně příslušník Policie České republiky
nebo Generální inspekce bezpečnostních sborů, jenž plní úkoly uložené mu řídícím
policejním orgánem. Tento vystupuje zpravidla se zastíráním skutečného účelu své činnosti.
Použití agenta povoluje dle ustanovení § 158e odst. 4 trestního řádu soudce vrchního
soudu na návrh státního zástupce vrchního státního zastupitelství. Agenta lze použít
za podmínek stanovených v § 158e trestního řádu, a to pokud je vedeno trestní řízení
pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně
osm let a dále pro trestné činy uvedené v § 158e odst. 1 trestního řádu.
Pokud agent při své činnost pořizuje v rámci sledování osob a věcí zvukové záznamy,
nepotřebuje k této činnosti dle § 158e odst. 5 trestního řádu dalšího povolení. Povolení je však
potřebné v případě pořizování zvukového záznamu při sledování osob a věcí, které by bylo
prováděno za podmínek uvedených v ustanovení § 158d odst. 3 trestního řádu, tedy pokud by
mělo být zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, listovního tajemství nebo pokud by byl
zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití
technických prostředků.
Použití operativně pátracích prostředků (a s tím související pořizování záznamů)
je možné také až po zahájení trestního stíhání na základě postupu podle § 158b až § 158e
trestního řádu. Po podání obžaloby o nich dle § 158f rozhoduje předseda senátu soudu
prvního stupně i bez návrhu státního zástupce.
98 Policejní prezidium ČR, Úřad služby kriminální policie a vyšetřování. Analýza odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí dle trestního řádu a rušení provozu elektronických komunikací Policií ČR [online]. mvcr.cz, 21. června 2013 [cit. 1. června 2015]. Dostupné na <http://www.mvcr.cz/clanek/analyza-odposlechu-a-sledovani-osob-a-veci-dle-trestniho-radu-za-rok-2012.aspx>.
34
4.3 Další možnosti pořizování zvukových záznamů orgány činnými
v trestním řízení
Výše uvedené případy nepředstavují jediné možnosti získávání zvukových záznamů
orgány činnými v trestním řízení, které mohou později posloužit v hlavním líčení jako důkaz.
Například dle § 183 trestního řádu, ve výjimečných případech, kdy jsou vyslechnuty osoby
mimo hlavní líčení či veřejné zasedání, se následně připouští možnost přehrát zvukový
(popř. obrazový) záznam o výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního
zařízení v hlavním líčení či veřejném zasedání o odvolání, a to za podmínek uvedených
v § 211 trestního řádu a u svědka, jímž je osoba mladší patnácti let o okolnostech, jejichž
oživování v paměti by vzhledem k jejímu věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní
a mravní vývoj, za podmínek uvedených v § 102 odst. 2 trestního řádu.
Dále je zde například dle ustanovení § 202 trestního řádu možnost v případě,
kdy se obžalovaný nedostaví bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud připustí, že se hlavní
líčení bude konat v nepřítomnosti obžalovaného, přehrát zvukové záznamy o výslechu
svědků, znalců či spoluobviněných pořízené prostřednictvím videokonferenčního zařízení,
a to taktéž za podmínek uvedených v § 211 trestního řádu.
35
5 Pořizování zvukových záznamů soukromými osobami
Cílem každého trestního dokazování by mělo být zjištění materiální pravdy.
Nejvhodnější cestou, jak se dopátrat pravdivého poznání, které má být základem
pro rozhodnutí, je v tomto případě zásada vyhledávací.99 Ta je upravena v ustanovení § 2 odst.
5 trestního řádu a stanoví povinnost orgánů činných v trestním řízení i bez návrhu stran
objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící v neprospěch obviněného, stejně jako ty svědčící
v jeho prospěch. Ani doznání obviněného nezbavuje povinnosti přezkoumávat pečlivě
všechny okolnosti případu.
V souladu s výše uvedeným je skutečnost, že i přesto, že trestní řád obsahuje některé
prvky kontradiktorního trestního řízení, nejedná se o důkazní břemeno v takovém slova
smyslu, jako ho chápe občanské soudní řízení.100 Otázky řešené v občanském soudním řízení
institutem důkazního břemene, jsou v trestním řízení řešeny na podkladě zásady in dubio
pro reo (tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného).101
Bohužel, ne vždy se orgánům činným v trestním řízení podaří nashromáždit potřebné
důkazy tak, aby byly vyjasněny všechny okolnosti významné pro rozhodnutí. Z těchto důvodů
dochází k tomu, že i skuteční pachatelé musí být propuštěni právě na základě zásady
in dubio pro reo. Důvodů, proč orgán činný v trestním řízení nenashromáždil všechny
potřebné důkazy, může být celá řada, avšak není mým úkolem hodnotit procesní postupy
policejních a jiných orgánů činných v trestním řízení.
Naštěstí se však obviněnému pro zajištění plného uplatnění práva na obhajobu umožňuje,
aby požadoval provedení jím navrhnutých důkazů a zejména, aby sám důkaz opatřil, vyhledal
nebo předložil (§ 89 odst. 2 trestního řádu).
O takové možnosti můžeme uvažovat i ve vztahu k poškozenému.
Pokud se totiž jeho nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání
bezdůvodného obohacení projednává v adhezním řízení, musí poškozený tento svůj nárok
nějakým způsobem prokázat.102
99 JELÍNEK Jiří a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 375100 ŠÁMAL Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1315101 JELÍNEK Jiří a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 375102 ŠÁMAL Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1318
36
Jako velmi účinný prostředek pro prokázání nebo objasnění skutečností důležitých
pro rozhodnutí mohou sloužit právě zvukové (či obrazové) záznamy, které výše zmíněné
osoby mohou opatřit a předložit jako důkaz.
Budu-li dále mluvit pouze o zvukových záznamech, uvedené bude jistě v mnohém
aplikovatelné i pro záznamy obrazové (či zvukově obrazové, čili audiovizuální), neboť účel
a způsob pořizování bude obdobný.
Jak je uvedeno výše, trestní řád obsahuje řadu ustanovení upravujících postup a limity
opatření a použití zvukových záznamů orgány činnými v trestním řízení pro účely dokazování
v trestním řízení. Získání důkazu těmito orgány, byť jen trochu odchylně od zákonem
upraveného postupu, vede k následkům, které jsem již popsala v kapitole č. 2. Pokud však
důkaz pořizuje soukromá osoba, pak jeho opatření není vázáno ustanoveními trestního řádu
a není ani tedy s trestním řádem v rozporu.103
Tato skutečnost však sama o sobě nedává odpověď na otázku, zda je takové jednání
zakázané, povolené za splnění určitých podmínek nebo naopak, zda je pořizování záznamů
soukromými osobami zcela bez hranic. Jednoznačnou odpověď nenajdeme v trestním řádu
a není stanovena ani v žádné jiné zákonné nebo podzákonné právní úpravě. V případě absence
odpovědi proto musíme sáhnout po jiných zdrojích, které mohou sloužit jako určitá vodítka,
a k nimž je zvykem v případě mezer v zákonné úpravě přistupovat. Jistý návod můžeme
spatřovat v rozhodovací činnosti soudů týkající se dané problematiky (včetně judikatury
např. Evropského soudu pro lidská práva), v článcích nebo publikacích odborníků z dané
oblasti trestního práva, v závazných stanoviscích státních orgánů či dalších podobných
zdrojích. Důležité je přitom dbát norem ústavního a mezinárodního práva, kterými je Česká
republika vázána, neboť tyto určují mantinely, z nichž nesmíme vybočit.
5.1 Pohled soudů na otázku pořizování zvukových záznamů
K problematice pořizování a použitelnosti zvukových nahrávek existuje již řada
rozhodnutí, ze kterých lze dovozovat určité závěry ohledně otázky jejich použitelnosti.
Jednotlivé závěry soudů se však občas vzájemně liší, a to zejména s ohledem na různá
kritéria. Je totiž nezbytné rozlišovat, kdo je osobou předkládající zvukový záznam (zda je jím
orgán činný v trestním řízení, jiný orgán veřejné moci, soukromá fyzická nebo právnická
103 GŘIVNA, Tomáš. K použití obsahu tzv. soukromých zvukových či obrazových záznamů v trestním řízení jako důkazu. Státní zastupitelství, 2013, svazek 11, č. 5, s. 8-11
37
osoba), kdo je osobou nahrávanou a v neposlední řadě také v jakém druhu soudního procesu
byla nahrávka použita nebo předložena jako důkaz.
Hodnotit použitelnost nahrávek předkládaných v civilním soudním řízení
nebo ve správním soudnictví či dokonce ve správním řízení není předmětem tématu mé práce.
Je však důležité podotknout, že rozlišování druhu soudního (či správního) řízení je žádoucí,
ne-li nezbytné, a ne všechny závěry vyřčené v rozhodnutích týkajících se jednoho druhu
řízení budou bez dalšího použitelné i v jiném druhu procesu. Tento požadavek je s ohledem
na odlišné zásady uplatňující se v jednotlivých druzích řízení zcela pochopitelný a vždy bude
potřeba posuzovat konkrétní případ s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem.
Důležitá je také doba, kdy k předmětnému rozhodnutí došlo, neboť i názory soudů
se mění spolu s vývojem společenských hodnot.
Níže uvedená judikatura se týká převážně řízení trestního a jedná se pouze o vybraná
rozhodnutí, nikoli o kompletní výčet vztahující se k danému tématu.
5.1.1 Nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 502/2000 ze dne 22. 1. 2001
První nález, který v rámci tématu zmíním, sice nepojednává přímo o nahrávkách osob
pořízených a následně použitých jako důkaz trestním řízení, avšak považuji za důležité uvést
závěry, které v předmětném rozhodnutí Ústavní soud vyslovil.
V nadepsaném nálezu se mimo jiné jednalo o použití výpisů účtů telefonů, jež byly
získány od telefonního operátora, čímž došlo k zásahu do práva na ochranu tajemství zpráv
podávaných telefonem plynoucího z čl. 13 Listiny. Obsahem nálezu nebylo pořízení
zvukového záznamu fyzickou osobou mající zájem na výsledku trestního řízení. Jednalo
o pořízení záznamu sice osobou odlišnou od orgánu činného v trestním řízení (společností
Eurotel), avšak tento důkaz byl orgánem činným v trestním řízení od telefonního operátora
vyžádán a následně i předložen. Ústavní soud v daném nálezu sice vyjádřil názor, že „Jestliže
ústavní pořádek České republiky připouští průlom této ochrany, děje se tak pouze a výlučně
v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních
práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně
společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány .“, avšak
předmětný důkaz označil za pořízený protiprávně a jeho provedení nejen za nezákonné,
ale i ústavně nepřípustné, neboť postup jakéhokoliv orgánu činného v trestním řízení,
38
jež vybočuje z rámce procesních předpisů, považuje Ústavní soud za rozporný s ústavností
státu a ve svých důsledcích znehodnocující i samotný účel trestního řízení.104
Ústavní soud v tomto případě rozhodl dle mého názoru zcela správně a v souladu
s ustanovením čl. 2 odst. 3 Ústavy, jenž stanoví povinnost uplatňovat státní moc pouze
v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Orgány činné v trestním řízení mají stanovena
pravidla pro odposlech a záznam telekomunikačního provozu, která jsou jim dána trestním
řádem, a pouze podle těchto podmínek musí také v případě potřeby postupovat a nemohou je
obcházet. Důležité však je, že Ústavní soud za jistých okolností připustil průlom ochrany
ústavně zaručených práv, pokud tento bude nezbytný v zájmu ochrany společnosti
a především v zájmu na ochraně před trestnými činy, jejich zjištěním a potrestáním.
5.1.2 Usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 229/2008 ze dne 27. 2. 2008
Nejvyšší soud se v nadepsaném případě vyjádřil k otázce procesní použitelnosti
zvukového záznamu jako důkazu v soudním řízení, když uvedl, že „je potřeba rozlišovat
odposlechy telekomunikačního provozu, jejichž provádění v rámci trestního řízení je v zákoně
přesně upraveno od pořizování magnetofonových nahrávek rozhovorů. Dle názoru
Nejvyššího soudu vyjádřeného v tomto rozhodnutí „je podstatné, zda záznam, jehož
nepoužitelnosti se obviněný ve svém dovolání domáhá, byl či nebyl pořízen orgány činnými
v trestním řízení, pro něž je závazné ustanovení § 88 tr. ř. Jestliže tedy zvukový záznam není
pořízen orgánem činným v trestním řízení, nelze požadovat splnění zákonem přesně
vymezeného postupu a podmínek, za nichž k takovému opatření důkazu může dojít.“ V daném
případě byla předmětná zvuková nahrávka pořízena soukromou osobou (svědkem) a Nejvyšší
soud tak vyjádřil názor, že v tomto ohledu nelze považovat zvukový záznam za nepřípustný
důkaz pro potřeby trestního řízení, zejména když tento nebyl jediným a klíčovým důkazem a
soud měl při svém rozhodování k dispozici také jiné důkazy, se kterými byl daný záznam
ve shodě.105
5.1.3 Usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 459/2007 ze dne 3. 5. 2007
Za jedno z nejdůležitějších rozhodnutí týkající se dané problematiky považuji nadepsané
rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterém soud vyslovil názor, že „zásadně nelze vyloučit
možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou
bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán. (…) Přípustnost takového důkazu je však
nezbytné vždy posuzovat též s ohledem na respektování práva na soukromí zakotvené 104 Nález Ústavního soudu ze dne 22. ledna 2001, sp. zn. II. ÚS 502/2000105 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2008, sp. zn. 5 Tdo 229/2008
39
v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na nedotknutelnost osoby
a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“
Nejvyšší soud zde opět považuje za významnou okolnost, zda v konkrétním případě stojí
zvukový záznam osamocen v rámci hodnocení otázky viny obviněného, anebo zda má soud
k dispozici také jiné důkazy, které odůvodňují obvinění, a se kterými je pořízený zvukový
záznam v obsahové shodě.106
5.1.4 Nález Ústavního soudu, sp. zn. I ÚS 191/05 ze dne 13. 9. 2006
Tento nález se týká sice civilní věci, avšak lze mít za to, že některé výroky v něm
uvedené budou použitelné i v řízení trestním, neboť v něm je zájem veřejnosti na řádném
výsledku soudního procesu dokonce mnohem vyšší. V předmětné věci byl jak v řízení před
Vrchním soudem v Olomouci tak i před Nejvyšším soudem použit jako stěžejní důkaz záznam
telefonických hovorů mezi svědkem a jedním z žalovaných, a to bez souhlasu žalovaného.
Ústavní soud v předmětném nálezu považuje za „nepochybné, že každý má právo
zaznamenávat vlastní telefonické hovory (…), neboť existuje obecná povědomost o tom,
že telefonát může být technickou cestou druhým účastníkem zaznamenán.“ Na základě
takového výroku Ústavní soud činí závěr, že pokud osoba volající za těchto okolností
telefonát přesto uskuteční, lze mít za to, že konkludentně souhlasí s možností pořízení
zvukového záznamu osobou na druhém konci hovoru. Pokud s takovou možností nesouhlasí
nebo se jí obává, má právo telefonát neuskutečňovat. Obecné soudy však pochybily v tom
smyslu, že připustily použití toliko části telefonátů, o nichž žalovaní tvrdili, že jde o dva
telefonáty. Obecný soud si podle obsahu spisu přitom neověřoval, zda jde skutečně
o telefonáty zmíněných osob a zda přepis odpovídá magnetofonovému záznamu, tedy
neprovedl srovnání záznamu a přepisu. A to i přesto, že právní zástupce žalobce (stěžovatele)
namítl, že se ke správnosti přepisu nemůže vyjádřit. V předmětné věci dospěl Ústavní soud
k závěru, že obecné soudy postupovaly mimo rámec daný jim příslušnými procesními
předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně nekonformním způsobem a dopustily se jednání,
které vyvolalo porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36
odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.107
106 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007 107 Nález Ústavního soudu ze dne 13. září 2006, sp. zn. I. ÚS 191/2005
40
5.1.5 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích,
sp. zn. 14 To 379/2008 ze dne 4. 2. 2009
Další rozhodnutí se týká trestněprávní situace, při níž docházelo k týrání osoby žijící
ve společném obydlí, kterého se dopouštěla žena na svém manželovi. Důležitým důkazem zde
byly právě zvukové a obrazové nahrávky pořízené manželem prostřednictvím mobilního
telefonu bez vědomí a samozřejmě také bez souhlasu pachatelky. Žena namítala zásah
do jejích ústavně garantovaných práv a svobod uvedených v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 13
Listiny základních práv a svobod, neboť byly jako důkaz použity nahrávky jejích hlasových
projevů učiněných v soukromí, tedy neurčeným pro veřejnost, které požívají obdobné ochrany
jako listovní tajemství. Krajský soud zde k přípustnosti důkazu nahrávkami vyjádřil názor,
že „Nelze přisvědčit námitkám obžalované, že se jedná o důkaz nezákonný, když nebyl
pořízen za účasti státních orgánů, respektive, že nepřiměřeně zasahuje do soukromí
obžalované. Za důkaz totiž obecně může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci a
skutečnost, že důkaz nevyhledal a nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem
k jeho odmítnutí (§ 89 odst. 2 tr. řádu). Uplatněním uvedeného důkazu v trestním řízení
poškozený ani nepřiměřeně nezasáhl do soukromí obžalované, když pouze zadokumentoval
její chování vůči své osobě.“ Odvolací soud dále poukázal na skutečnost, že to byla naopak
manželka, která v rámci své obhajoby namítala skutečnosti, které výrazně zasahují
do soukromí poškozeného – nastíněné problémy v jeho sexuální oblasti, problémy
v předchozím manželství, následné poměry k nezletilým dětem atp. Poškozený dle soudu
nezasáhl nepřípustně do soukromí obžalované tím, že pořídil předmětný záznam týkající
se výlučně útoků obžalované na jeho osobu.108
5.2 Stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství č. 2/2004
Dalším pramenem pro posouzení otázky přípustnosti důkazu ve formě zvukového
záznamu je stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství č. 2/2004. Jedná se o stanovisko
ke sjednocení výkladu zákonů a jiných právních předpisů k použitelnosti magnetofonového
záznamu rozhovoru jako důkazu v trestním řízení, které je však závazné jen pro státní
zastupitelství, a tedy jeho vliv na posouzení otázky přípustnosti důkazu je ve vztahu
k trestnímu řízení soudnímu toliko argumentační. K samotné otázce záznamu rozhovoru je
v něm stanoveno následující: „Hlasový projev konkrétní osoby neurčený pro veřejnost
je osobním projevem požívajícím ochrany soukromí (…). Jeho pořízení bez souhlasu osoby,
108 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. února 2009, sp. zn. 14 To 379/2008
41
o jejíž projev jde, orgány činnými v trestním řízení pro účely důkazního řízení, je proto
možné jedině na základě zákona a postupem, který je upraven v trestním řádu
(§ 158d odst. 2 popřípadě odst. 3 trestního řádu). Avšak dále se uvádí, že „Jde-li o bez
účasti státu pořízený záznam hlasového projevu druhé osoby bez jejího vědomí, posouzení
otázky, zda je či není v daném případě použitelný jako důkaz v trestním řízení, bude vždy věcí
konkrétního trestního řízení a situace, za níž mí být uvedená informace užita. I když z povahy
takto získané informace vyplývá, že takto získaný záznam nemůže být a priori vyloučen
jako důkaz v trestním řízení (…), může jím být jen za podmínky, že zásah do soukromí
je odůvodnitelný převažujícím zájmem na straně toho, kdo informaci popsaným způsobem
opatřil a následně použil; samotný zájem na náležitém zjištění skutkového stavu věci však
zásadně takovým převažujícím zájmem není.“109
5.3 Pohled odborníků na otázku pořizování zvukových záznamů
S názory odborníků z okruhu právní obce ohledně otázky pořizování zvukových
nahrávek se můžeme setkat na řadě míst. Většina autorů se shoduje v té části, že ohledně dané
problematiky neexistuje prostá, jasná a jednoznačná odpověď.
Za velmi přínosný považuji názor Mgr. Jana Potměšila publikovaný v časopise Správní
právo na téma Použitelnost zvukových a obrazových záznamů jako důkazu. Autor se ve svém
příspěvků zaměřil na použitelnost soukromých audio a video nahrávek v civilním, trestním
a přestupkovém řízení a uvedl, že je potřeba přihlížet k dosavadní judikatuře, posuzovat
legitimitu zásahu do soukromí a pomoci si aplikací testu proporcionality, v neposlední řadě
také dbát, aby nahrávka nebyla jediným důkazem, o který by se rozhodnutí opíralo. Dále autor
vyjádřil potřebu odvahy soudce k použití vlastního úsudku při posuzování a hodnocení
důkazu s přihlédnutím ke konkrétním a individuálním okolnostem případu.110
Možnost použít tzv. soukromý zvukový nebo obrazový záznam v trestním řízení
připouští ve svém článku K použití obsahu tzv. soukromých zvukových či obrazových
záznamů v trestním řízení jako důkazu také Doc. JUDr. Tomáš Gřivna, Ph.D., jenž uvádí, že
záznam není jako důkaz vyloučen, ani když zasahuje do práva na soukromí obviněného. Tuto
možnost dovozuje z ustanovení § 89 odst. 2 věty první trestního řádu. Dodává však, že takto
109Nejvyšší státní zastupitelství. Stanovisko ke sjednocení výkladu zákonů a jiných právních předpisů k použitelnosti magnetofonového záznamu rozhovoru jako důkazu v trestním řízení [online]. nsz.cz, 13. května 2004 [cit. 1. června 2015]. Dostupné na <http://www.nsz.cz/images/stories/PDF/Stanoviska_Proces/2004/stanovisko%202-2004.pdf >110 POTMĚŠIL, Jan. Použitelnost zvukových a obrazových záznamů jako důkazů. Správní právo, 2010, roč. 43, č. 3, s. 129-154
42
nemůžou postupovat orgány činné v trestním řízení a využívat k pořízení nahrávky třetí
osoby, neboť tímto jednáním by došlo k obcházení trestního řádu. Dále je nezbytné záznam
pořídit v souladu s právem nebo za okolností vylučujících protiprávnost. Avšak v případě, že
by byl záznam pořízen protiprávně, nemusí to dle autora nutně vylučovat jeho použitelnost.
V takové situaci však doporučuje obezřetnost a možnost použitelnosti nahrávky podrobit
(shodně s názorem Mgr. Jana Potměšila) testu proporcionality.111
Ke sporné otázce použití fotografií, filmových záznamů, videozáznamů a audiozáznamů
zhotovených soukromými osobami před spácháním trestného činu, v jeho průběhu
či bezprostředně po něm se vyjádřili také Doc. JUDr. Marek Fryšták, Ph.D. a Mgr. Michal
Jílovec ve svém pojednání na téma Zákonnost důkazů v trestním řízení a její posuzování
aplikační praxí. Tito považují uvedené materiály za přípustné a způsobilé důkazy,
pokud při jejich pořízení nedošlo k porušení zákona anebo práv třetích osob. Pokud
však v případech důkazů získaných na základě nedovolených (popř. nezákonných) zásahů
do práv a svobod jiných došlo a dopustily se takového zásahu orgány činné v trestním řízení
nebo soukromé osoby na jejich výzvu či s jejich tichým vědomím, budou takové důkazy
dle autorů nezákonné a tudíž absolutně neúčinné a v trestním řízení také nepřípustné.
Autoři dále vyjádřili názor, že bychom nikdy neměli podléhat tendencím k odstraňování
„překážek“, které by bránily usvědčení pachatele trestného činu, a to i kdyby byl tlak
veřejného mínění opravdu silný.112
Na závěr bych k této otázce uvedla názor JUDr. Bohumila Repíka, CSc. vyslovený sice
již v roce 1982, avšak do dnešního dne citovaný v dílech právních osobností (např. právě výše
uvedeným Doc. JUDr. Markem Fryštákem, Ph.D). V článku Procesní důsledky porušení
předpisů o dokazování v trestním řízení se autor vyjádřil k problematice důkazů získaných
nedovolenými zásahy do práva na ochranu osobnosti, kde uvádí, že v řízení lze provést
i takový důkaz, jenž byl pořízen třetí osobou zásahem porušujícím právo na ochranu
osobnosti poskytované občanským zákoníkem. Tento závěr považuje v článku za použitelný
také pro důkazy získané porušením jiných práv, neboť trestní řád upravuje pouze postup
orgánů činných v trestním řízení při opatřování důkazů a nezajímá se dle autora o to, jak
důkaz získala osoba, u které se nachází. Taková osoba má mít povinnost důkaz vydat, přičemž
však její odpovědnosti za porušení práva na ochranu osobnosti (popř. jiného práva) tím nemá
být dotčena. Zajímavý je k této otázce zejména výrok, že „Trestní řád nemůže jít tak daleko, 111 GŘIVNA, Tomáš. K použití obsahu tzv. soukromých zvukových či obrazových záznamů v trestním řízení jako důkazu. Státní zastupitelství, 2013, svazek 11, č. 5, s. 8-11112 FRYŠTÁK, Marek, JÍLOVEC, Michal. Zákonnost důkazů v trestním řízení a její posuzování aplikační praxí. Časopis pro právní vědu a praxi, 2014, roč. 22, č. 1, s. 46-55
43
aby se vzdával důkazů, které byly popřípadě jejich držiteli, kterými jsou soukromé (třetí
osoby), získány nedovoleným způsobem“.113
Uvedený výrok se může zdát poněkud široký a obecný a ne vždy jistě použitelný, avšak
důležité je, že tento významný autor vyjádřil přípustnost takto opatřených důkazů. Otázka,
která však může v tomto případě vyvstávat je, zda sám bývalý soudce Evropského soudu
pro lidská práva zastával svůj názor i v pozdějších dobách. V roce 2006 se k otázce omezení
lidských práv z hlediska Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
vyjádřil v referátu Lidská práva a závažné formy kriminality. Zde uvedl, že se při zásahu
do práv vymezených v čl. 8 odst. 2 Úmluvy nerozlišuje závažná a méně závažná zločinnost,
ale „větší nebezpečí hrozící ze závažných forem zločinnosti nemůže nehrát roli při hodnocení,
zda zásah byl v demokratické společnosti nezbytný, tj. zda byla zachována rovnováha,
proporcionálnost mezi veřejným a individuálním zájmem“. Dle dr. Repíka porušení čl. 8
Úmluvy (ve vztahu k odposlechům a audiovizuálnímu sledování) samo o sobě neznamená,
že bylo porušeno i právo na spravedlivý proces, jestliže byly obviněnému poskytnuty
dostatečné záruky pro kontradiktorní projednání takového důkazu, ve kterém se zejména
prověřuje jeho věrohodnost. Evropský soud pro lidská práva dle autora zkoumá, zda řízení
vcelku bylo spravedlivé. Lze mít za to, že autor ani v pozdějších letech netrval na striktně
formalistickém pojetí trestního procesu, když na závěr vyjádřil myšlenku, že „Proces
přetížený formalismem, těžkopádný a někdy zoufale pomalý vyhovuje dobře organizovaným
zločincům, kteří se spoléhají na heslo: Čas plyne, pravda se vytrácí. A tak nakonec některé
základní principy spravedlivého procesu podmiňují i jeho účinnost.“114
113 REPÍK, Bohumil. Procesní důsledky porušení předpisů o dokazování v trestním řízení. Bulletin advokacie, 1982, s. 125-154114 REPÍK, Bohumil. Lidská práva a závažné formy kriminality. Trestněprávní revue, 2006, roč. 5, č. 10, s. 285-293
44
6 Použití soukromého zvukového záznamu jako důkazu
v trestním řízení
Pokud dochází k nahrávání osoby, obzvlášť pokud tato o svém zaznamenávání neví,
může tak dojít zároveň k zásahu do jejího osobnostního nebo ústavně zaručeného
a chráněného práva nebo svobody. Právem, do něhož bude v takovém případě nejčastěji
zasahováno, může být zejména právo na soukromý a rodinný život, právo před neoprávněným
shromažďováním a zveřejňováním údajů o své osobě, právo na dobrou pověst a osobní čest,
právo na listovní tajemství, jež zahrnuje i ochranu jiných písemností a záznamů, stejně jako
právo na tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením.
Otázkou pak je, v jakém zájmu můžeme omezit tato práva a svobody zaručené a ochráněné
na té nejvyšší možné, tj. ústavní úrovni, jaké jsou předpoklady pro taková omezení a jaké jsou
hranice mezi zásahy (ještě) legitimními a zásahy již nezákonnými.
Mou snahou v následující kapitole bude odpovědět na výše uvedené otázky,
i když si uvědomuji, že najít jednoznačnou odpověď pro všechny situace, které mohou nastat,
není zcela jistě možné.
Závěry o přípustnosti zásahu a následné použitelnosti zvukového záznamu jako důkazu
v trestním řízení se budou lišit dle různých situací. Domnívám se, že významnou roli hrají
rozmanité kategorie a je třeba brát při posuzování v úvahu následující skutečnosti:
zda pořízením zvukového záznamu došlo nebo nedošlo k zásahu do ústavně
zaručeného práva nahrávané osoby, a v případě zásahu, kterého konkrétního práva
se týkal;
zda zvukový záznam pořídila třetí osoba, aniž by byla jedním ze subjektů
vyskytujících se na nahrávce či zda nahrávku pořídil jeden ze subjektů vyskytující
se na nahrávce;
zda byl zvukový záznam pořízen při jednání konaném veřejně nebo soukromě;
zda bude zvukový záznam v trestním řízení jediným důkazem nebo zda jsou zde i jiné
důkazy svědčící o vině obžalovaného, jež jsou se zvukovou nahrávkou v obsahové
shodě;
zda zvukový záznam prokazuje vinu či nevinu dotčené osoby;
zda dotčená osoba projevila souhlas s připuštěním nahrávky, či zda se proti připuštění
nahrávky bránila a
45
další okolnosti, jež mohou mít významný vliv při posuzování přípustnosti pořízení
soukromé nahrávky a její použitelnosti jako důkazu v trestním řízení.
6.1 Přípustnost opatření zvukového záznamu soukromou osobou
Přípustnost pořízení zvukové nahrávky soukromou osobou pro účely dokazování
v trestním řízení dovozuji z již citovaného ustanovení § 89 odst. 2 trestního řádu,
kde je stanoveno, že „Za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména
výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení
a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout.
Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem
k odmítnutí takového důkazu.“
Zaměříme-li se na počátek první věty „za důkaz může sloužit vše, co může přispět
k objasnění věci“ a následně užitou částici „zejména“, kterou zákonodárce před uvedeným
výčtem důkazních prostředků použil, je zřejmé, že se jedná o výčet demonstrativní. Jinak
tomu ani být nemůže, neboť zákonodárce není schopen předpokládat všechny možné životní
situace, pokrok vědy a techniky a nové druhy důkazních prostředků již při tvorbě zákona.
Proto by žádný důkaz neměl být a priori vyloučen jen proto, že není v zákoně výslovně
uveden či proto, že jej předložila osoba odlišná od orgánu činného v trestním řízení.
Přípustnost zvukové nahrávky pořízené soukromou osobou jako důkazu v trestním řízení
(v obecné rovině), dovozuji také ze skutečnosti, že z trestního řádu (ani jiného právního
předpisu) přímo nevyplývá jeho nepřípustnost a tuto nedovozuji ani výkladem ustanovení
trestního řádu (opomenu-li situace, kdy by byl zvukový záznam pořízen například
v souvislosti s mučením či za jiné nepřípustné či nezákonné situace).
Jak je mi doposud známo, zvuková nahrávka pořízená soukromou osobou není obecně
vyloučena jako důkaz ani soudní praxí. Ba naopak, z již citovaných soudních rozhodnutí
uvedených v kapitole 5.1 vyplývá přípustnost těchto nahrávek v soudním, resp. trestním
řízení. Ač si soudy v uvedených rozsudcích vybraly každý jinou skutečnost jako klíčovou
pro posuzování, všechny v obecné rovině přípustnost zvukových záznamů jako takových
potvrdily.
V neposlední řadě také odborníci z právní oblasti (resp. ti z nich, jež svůj názor veřejně
vyjádřili) ve velké většině ve svých článcích, publikacích a diskuzích tyto nahrávky jako
důkazy připouštějí.
46
S ohledem na tyto výše uvedené skutečnosti obecně dovozuji, že opatření zvukového
záznamu soukromou osobou jako důkazu v trestním řízení obecně možné je.
6.2 Nepřípustnost opatření zvukového záznamu soukromou osobou
V předchozí podkapitole jsem vymezila skutečnosti, z nichž dovozuji přípustnost
pořízení zvukového záznamu soukromou osobou o skutečnostech důležitých pro trestní řízení.
Avšak umím si představit situace, za kterých bude opatření zvukové nahrávky soukromou
osobou nepřípustné či dokonce nezákonné.
Nepřípustnost důkazních prostředků jsem již vymezila v kapitole č. 2.4 a její následky
v kapitole č. 2.5. Toto vymezení se vztahuje sice převážně pro orgány činné v trestním řízení
(ty se konec konců totiž nemůžou odchýlit od pravidel stanovených trestním řádem),
avšak domnívám se, že některá ustanovení budou použitelná i pro soukromé osoby.
Nepřípustný bude zřejmě důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového
donucení, ač se ustanovení § 89 odst. 3 trestního řádu týká orgánů činných v trestním řízení,
domnívám se, že toto ustanovení bude aplikovatelné i pro důkazy získané soukromými
osobami. Pokud by orgány připustily takto získaný důkaz, předmětné ustanovení by dle mého
názoru porušily.
O to spíše bude nepřípustný důkaz, pokud by byl získán na základě mučení nebo méně
intenzivnějších forem krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání
(opomenu-li situaci, kdy by byl tento důkaz použit proti osobě, která se mučení dopustila).
Zákaz mučení je jedním z absolutních práv chráněných v čl. 7 odst. 2 Listiny a zároveň je
zakotven v řadě významných mezinárodních dokumentů. Zákaz mučení lze označit za součást
tvrdého jádra mezinárodního práva a prolomení nebo omezen tohoto zákazu neumožňuje
ani Listina, a to za žádných, sebevýjimečnějších okolností.115
Nepřípustný bude zcela jistě i zvukový záznam získaný soukromou osobou, pokud ji
k jeho opatření vyzval orgán činný v trestním řízení, poskytl ji k tomu potřebné technické
prostředky či jakoukoliv jinou součinnost. Tímto jednáním by totiž došlo k jasnému
obcházení zákona orgánem činným v trestním řízení.
Umím si představit také situaci nepřípustnosti zvukové nahrávky, která byla pořízena
ohledně osoby, jež mluvené slovo vypověděla např. ve stavu hypnózy.
115 LANGÁŠEK, Tomáš. In WAGNEROVÁ, Eliška (ed). Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012 (čl. 7 Listiny základních práv a svobod)
47
Životní situace jsou nepředvídatelné, a proto nelze vymezit okruh všech možných
případů, které mohou nastat. Naštěstí zde máme bohatou judikaturu obecných soudů,
Ústavního soudu, ale také například Evropského soudu pro lidská práva. Tato rozhodnutí
mohou následně sloužit jako vodítka pro posouzení jednotlivých případů. V neposlední řadě
věřím, že můžeme spoléhat ve zdravý rozum a odborný úsudek soudců.
6.3 Přípustnost provedení zvukové nahrávky
V předchozích podkapitolách jsem dovodila obecnou přípustnost pořízení zvukové
nahrávka jako důkazu o skutečnostech týkajících se trestné činnosti, při níž byla osoba
pořizující zvukovou nahrávku nějakým způsobem zainteresována. Tato osoba se mohla
vyskytnout v roli poškozeného, svědka či dokonce pachatele nebo spolupachatele
(popř. účastníka) trestného činu.
Jak jsem uvedla výše, na posouzení otázky přípustnosti opatření a následného provedení
důkazního prostředku může mít vliv řada faktorů. Dle mého názoru totiž bude rozdíl, pokud
bude nahrávka pořízena při trestném činu páchaném veřejně, před mnoha svědky, kdy si jeden
z těchto svědků či poškozených začne tuto trestnou činnost nahrávat, či zda dojde ke skrytému
nahrávání v domácnosti pachatele, přičemž se na nahrávce mohou vyskytnout také osobní
(intimní, soukromé) informace nahrávaného nebo také třeba jiní členové domácnosti
pachatele. V prvním případě by byl případný namítaný zásah do ústavně chráněných práv,
jakými jsou soukromý či rodinný život, zcela jistě nemístný (když se sám pachatel rozhodne
provést trestnou činnost veřejně). V druhém případě by se již muselo poměřovat, zda byl tento
zásah ještě přípustný či nikoliv.
Význam může mít také skutečnost, kdo je osobou nahrávající trestnou situaci
a dovolávající se předmětné nahrávky. Pokud bude nahrávku pořizovat pachatel, aby měl
podklad o tom, jak trestná činnost probíhala a tento ochotně důkazní prostředek předloží,
nevidím důvod pro odmítnutí takové nahrávky. Obzvlášť, pokud by osoba předkládající
nahrávku nebyla skutečným pachatelem a chtěla tak dokázat svou nevinu. Pokud je však
situace opačná a nahrávka byla pořízena bez vědomí pachatele a předkládaná jinou osobou,
zde je možné taktéž uvažovat nad případným zásahem do ústavně chráněného práva
a poměřovat jeho přípustnost.
Domnívám se, že důležitá je také skutečnost, o jakou zvukovou nahrávku
by se v trestněprávním případě jednalo. V případě nahrávání telefonických hovorů v dnešní
době moderních technologií, zvláště s ohledem na vlastnosti tzv. „chytrých telefonů“,
48
považuji za rozumné předpokládat, že daný hovor může být nahráván. Pokud i přes znalost
těchto funkcí dnešních telefonů hovor uskutečňuji, může být tento můj projev druhou stranou
považován za mlčky udělený souhlas. Opačná situace nastává, když nahrávám osobu skrytě
např. na diktafon či jiné zařízení způsobilé zachytit zvuk na místě, kde by to druhá strana
obecně neočekávala (např. u ní doma) a ze situace lze dovodit, že by s tím jistě také
nesouhlasila. V takovém případě může opět dojít k zásahu do ústavně chráněného práva
takové osoby a taktéž bychom posuzovali případný zásah a míru tohoto zásahu.
Pokud budou v předmětném trestním řízení předloženy, provedeny a prověřeny také jiné
důkazy, jež budou ve svém souhrnu dokládat jasný obraz o všech podstatných okolnostech
spáchaného trestného činu, a zvuková nahrávka bude jen jedním z důkazu, který trestnou
činnost pachatele dokládá (a tato by byla doložena i bez existence této zvukové nahrávky,
popř. je doložena až v souhrnu všech důkazů společně s předmětnou nahrávkou), měla by být
daná nahrávka taktéž připuštěna (po předchozím posouzení zásahu a jeho intenzity do práv
nahrávané osoby). Problematická situace však může nastat, pokud by byla nahrávka jediným
usvědčujícím důkazem, v takovém případě bude na zvážení soudu, zda mu nahrávka
poskytuje jasný, kvalitní a věrohodný obraz o všech podstatných okolnostech spáchaného
trestného činu nebo nikoliv.
Mám za to, že význam pro připuštění zvukové nahrávky jako důkazu v trestním řízení
musí mít také skutečnost, jaký je technický stav nahrávky a její kvalita. Pokud se bude jednat
o nahrávku, jejíž zvuk bude čistý, sdělení nahrávaného bude srozumitelné, hlas
identifikovatelný a bude prověřeno, že nahrávka je v původní, nezměněné a jinak
nezpracované podobě (tedy, že nebyla nijak sestříhána ani do ní nebylo jinak zasahováno),
bude z tohoto hlediska zcela jistě způsobilým důkazem. Oproti tomu nahrávka, jež má
špatnou kvalitu zvuku a ze které není vždy jasné, co nahrávaná osoba říkala, či nahrávka,
do které bylo technicky zasahováno a byly z ní (zejména) přímo nahrávajícím vypuštěny
určité pasáže, by neměla být v trestním řízení jako důkaz provedena.
49
6.4 Limity zásahu do ústavně garantovaných práv
V této podkapitole se pokusím odpovědět na otázku, kde je hranice mezi zájmem státu
(společnosti, popř. poškozených) na odhalení trestné činnosti a pachatelů trestných činů
a ústavně garantovanými právy osob, jako jsou právo na soukromí, rodinný život, dobrou
pověst, osobní čest či právo na listovní tajemství a ochranu jiných písemností, záznamů, právo
na tajemství zpráv podávaných telefonem nebo jiným podobným zařízením.
Je důležité podotknout, že všechna ústavně garantovaná práva nejsou neomezitelná
(nejedná-li se ovšem o práva absolutní, jako právo nebýt držen v otroctví, práva nebýt
za žádné situace mučen, práva nebýt vězněn pro neschopnost dostát smluvních závazků atp.).
Omezení základních práv je však do té míry důležité, že by pro ně měla platit výhrada zákona
(tzn. nemožnost omezení základního práva na základě podzákonného předpisu).
Konkrétní účel limitace základních práv zakotvuje Listina pouze u některých práv
(např. čl. 12, čl. 14 nebo čl. 16), u jiných základních práv zmocňuje k jejich omezení přímo
zákonodárce (např. čl. 13 Listiny).116
Nezbytným požadavkem však je, aby zákonná omezení základních práv a svobod, platila
dle čl. 4 odst. 3 Listiny stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky,
a aby dle odst. 4 stejného ustanovení bylo šetřeno smyslu a podstaty ustanovení o mezích
základních práv. Taková omezení nesmějí být dle citovaného ustanovení zneužívána k jiným
účelům, než pro která byla stanovena.
Zákonný základ pro omezení základních práv zaručených Listinou je pro trestní řízení
stanoven trestním řádem, a to v ustanovení § 2 odst. 4 trestního řádu, ze kterého vyplývá
zároveň zásada zdrženlivosti (nebo také přiměřenosti), jež stanoví, že: „Trestní věci
projednávají (orgány činné v trestním řízení - pozn. aut.) s plným šetřením práv a svobod
zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských
právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána; při provádění úkonů
trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen
v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního
řízení.“
S ohledem na uvedenou zásadu trestního řízení se domnívám, že k tomu, aby byla
zvuková nahrávka, při jejímž použití dojde k zásahu do práva nahrávané osoby, provedena
116 WAGNEROVÁ, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012 (čl. 4 Listiny základních práv a svobod)
50
před soudem v souladu s citovaným ustanovením, je nezbytné, aby prošla tzv. „testem
proporcionality“.
Test proporcionality byl formulován Ústavním soudem, přičemž jde o posouzení
dle tří kategorií. První je kritérium vhodnosti, kterým je odpověď na otázku, zda institut
omezující určité základní právo, umožňuje dosáhnout sledovaného cíle. Druhým kritériem je
posouzení potřebnosti, jež spočívá v porovnání legislativního prostředku, omezující základní
právo (svobodu) s jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak
nedotýkajících se základních práv a svobod. Posledním kritériem je porovnání závažnosti
obou v kolizi stojících základních práv.117
Princip proporcionality je tedy nástroj, který přikazuje, aby v každém jednotlivém
případě docházelo pouze k takovému omezení základního práva, které je nezbytné
a spravedlivě požadovatelné tak, aby byl ještě naplněn účel omezení. Je tedy nezbytné
zkoumat, zda jde o omezení vhodné a potřebné (popř. nutné) k tomu, aby byl dosažen
aprobovaný cíl. Zásah je v takovém případě vhodný, pokud vykazuje takovou věcnou
souvislost s účelem, že dosažení daného účelu přinejmenším podporuje. Potřebnost zásahu
potom předpokládá, že k dispozici není žádný jiný mírnější a zároveň stejně vhodný
prostředek. Na závěr je nezbytné, aby se zásah (omezení základního práva) nevymykal
z proporcionálního poměru k významu sledovaného cíle.118 K tomu lze obecně říci, že čím
více se zásah do soukromí dotýká informací z intimní sféry, tím přísnější požadavky jsou
kladeny na proporcionalitu takového zásahu.119
Domnívám se, že v případě důkladné aplikace testu proporcionality při poměřování
zásahu do práva osoby vyskytující se na zvukové nahrávce a zájmem společnosti na odhalení
trestného činu a jeho pachatele dojde soud k závěru, zda je zásah přípustný (a proto k němu
přikročí) nebo zda je zásah nepřípustný a ústavně chráněné právo dotčeného převáží.
Pokud soud dojde k závěru, že zásah byl (jednoduše řečeno) vhodný, potřebný
a přiměřený a s ohledem na zvážení dalších okolností konkrétního případu, může předmětný
zvukový záznam jako důkaz v trestním řízení použít, avšak s maximálním šetřením práv
dotčeného subjektu.
117 Nález Ústavního soudu ze dne 12. října 1996, sp. zn. Pl. ÚS 4/1994 118 WAGNEROVÁ, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 289 (čl. 10 Listiny základních práv a svobod)119 WAGNEROVÁ, Eliška. Právo na soukromí: Kde má být svoboda, tam musí být soukromí. In ŠIMÍČEK, Vojtěch (ed). Právo na soukromí. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 62
51
6.5 Aplikace testu proporcionality
Na tomto místě bych ráda provedla demonstraci aplikace testu proporcionality
pro potřeby zhodnocení přípustnosti zvukového záznamu jako důkazu v trestním řízení.
Skutkové stavy jednotlivých případů jsou čerpány jednak z reálných kauz, které jsem použila
jako inspiraci a jednak se jedná o situace plně hypotetické, mnou vykonstruované. Ve všech
případech se bude jednat o posuzování přípustnosti zvukové nahrávky jako důkazu, ovšem
vždy s ohledem na respektování práva na soukromí a tajemství zpráv podávaných telefonem
nebo jiným podobným zařízením zakotvených v čl. 8 odst. 1 Úmluvy a čl. 7, čl. 10 a 13
Listiny. Právo na soukromí a právo na ochranu tajemství podávaných telefon a jiným
podobným zařízením zvolené pro potřeby poměřování jsem vybrala z důvodu, že právě tato
práva jsou nejvíce ohrožena připuštěním zvukového záznamu jako důkazu a lze mít za to, že
zásahy do těchto práv budou pachatelé trestných činů nejčastěji namítat.
6.5.1 Případ přípustnosti zvukové nahrávky jako důkazu v trestním řízení
Osoba A vydírala osobu B, a to tak, že po B vymáhala výhružnými telefonáty jeho
údajný dluh. Pod nátlakem výhružek zpočátku B podepsal směnku, kterou následně jako
ručitel podepsala pod nátlakem výhružek také osoba C. Dále A nutil B uznat notářským
zápisem svůj údajný dluh, což B odmítal. A navštívil B v jeho kanceláři, kde mu opětovně
hrozil likvidací, zničením života, nedostudováním jeho přítelkyně a dalšími výhružkami. Pod
tímto nátlakem B ještě téhož dne v kanceláři notářky podepsal notářský zápis o uznání dluhu.
Poškozený B u soudu popsal výhružky stěžovatele, které navíc podložil telefonickou
nahrávkou pořízenou bez vědomí a souhlasu osoby A a také výpovědí osoby C,
která se rovněž stala objektem výhružek ze strany A. A u soudu namítal porušení čl. 13
Listiny základních práv a svobod, tedy zásah do listovního tajemství, které se vztahuje rovněž
na tajemství zpráv podávaných telefonem.120
Test proporcionality je definován již v předchozí podkapitole, a proto přejdu rovnou
k jeho aplikaci na daný případ. V posuzovaném případě je cílem prokázání skutečností, že
došlo k vydírání poškozeného, k nucení konat věci proti své vůli, k vyvolání strachu z násilí či
jiné těžké újmy či k přinucení vzdát se svého majetku. V neposlední řadě je sledovaným cílem
jistě také ochrana společnosti před trestnými činy a tím, aby byly takové činy zjištěny a jejich
pachatelé potrestáni.
120 Usnesení Ústavního soudu ze dne 20. října 2011, sp. zn. II. ÚS 143/06
52
Při aplikaci testu proporcionality se nejprve ptáme na vhodnost zásahu (provedení
telefonické nahrávky) k tomu, aby byl dosažen sledovaný cíl. Na tuto otázku mohu s jistotou
odpovědět, že předložení nahrávky dokládající trestnou činnost je jistě způsobilé dosáhnout
sledovaného cíle, tedy prokázání trestné činnosti pachatele.
Co se týká kritéria potřebnosti, tedy zda lze sledovaného cíle dosáhnout i jinak, obávám
se, že u trestné činnosti probíhající takto skrytě, je to velmi obtížné. Pokud by si poškozený
trestnou činnost pachatele nenahrál, stála by proti sobě pouze tvrzení pachatele proti tvrzení
poškozeného. Domnívám se, že sledovaného cíle by v tomto případě v takové kvalitě nebylo
možno dosáhnout jinými prostředky (opomenu-li odposlech a záznam telekomunikačního
prostředku dle ustanovení § 88 trestního řádu, pro které nebyly v posuzovaném případě
splněny podmínky, zejména ještě nebylo vedeno trestní řízení). Pachatel si dal záležet na tom,
aby jeho trestné činnosti nebyl přítomen nikdo další a pouhé svědectví poškozeného by mohlo
být nedostatečné.
Na závěr k poměřování újmy na právech pachatele a veřejném zájmu na takovém zásahu
bych uvedla, že zájem poškozeného a veřejnosti musí v tomto konkrétním případě převážit.
K zachycení hlasového projevu pachatele došlo za situace, kdy se dopouštěl společensky
škodlivého jednání, které je považováno za trestný čin, nikoliv za situace, kdy by předmětem
hovoru byly skutečnosti rodinné, jinak soukromé či intimní povahy (např. svěřování
se s tajemstvím, intimní rozhovor s milenkou atp.). Pachatel se dobrovolně rozhodl využít
technického prostředku čistě k páchání své trestné činnosti, přitom se nejednalo ze strany
poškozeného o provokaci k protiprávnímu chování, nešlo o nahrávku upravovanou a záznam
sloužil navíc jako důkaz podpůrný, prokazující pravdivost tvrzení osoby B i C. Tyto důkazy
ve svém souhrnu prokázaly vinu pachatele bez důvodných pochybností. V takovém případě
nevidím důvod, proč by neměl být zvukový záznam připuštěn jako důkaz v trestním řízení.
6.5.2 Případ nepřípustnosti zvukové nahrávky jako důkazu v trestním řízení
Následující případ je smyšleným a představuje situaci, za které bych použití zvukové
nahrávky pořízené soukromou osobou jako důkaz v trestním řízení nepřipustila.
Osoba A se vláme do osobního automobilu osoby B a odcizí z něj peněženku s nemalým
finančním obnosem. A následně z místa činu utíká, avšak B ji stihne zahlédnout a pozná
v osobě A svého souseda. B je zároveň vynikající počítačový odborník, který se rozhodne vzít
věci do vlastních rukou. Večer se nabourá osobě A do počítače a vyslechne si a zároveň
nahraje hovor probíhající mezi osobou A a osobou C přes počítačový program Skype. Osoba
53
A a osoba C jsou milenci, a jelikož jsou si vědomi skutečnosti, že je nikdo nemůže slyšet,
sdělují si velmi intimní milostné informace. Mimo tyhle skutečnosti se A svěří osobě C,
že dnes přišel k jisté finanční částce, která náhodou odpovídá přesné výši, jaká byla odcizena
osobě B. Osoba B chce prokázat vinu osoby A předmětnou nahrávkou. A namítá zásah
do nedotknutelnosti soukromí dle čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod a porušení
tajemství zpráv podávaných jiným zařízením dle čl. 13 Listiny základních práv a svobod.
Při posuzování otázky, zda byl zásah vhodný ve smyslu, zda umožňuje dosáhnout
sledovaného cíle (kterým je v tomto případě ochrana poškozeného a zájem na odhalení trestné
činnosti a dopadení pachatele), už zde mám své pochybnosti, avšak s ohledem na skutečnost,
že dosažení sledovaného cíle přinejmenším podporuje, dovozuji, že mohl být vhodným.
Následuje posuzování potřebnosti daného zásahu, tedy zda není k dispozici žádný jiný
mírnější a zároveň stejně vhodný prostředek. Tady bych však již došla k závěru, že zde takový
prostředek jistě je. Vina pachatele se v tomto případě dá prokázat například otisky prstů
na automobilu, které mohou být dokonce mnohem vhodnějším prostředkem pro prokázání
viny pachatele (než nedostatečné doznání) a zároveň by jejich použitím nedošlo k tak
intenzivnímu zásahu, ke kterému došlo tím, že se poškozený B naboural do soukromé
a intimní konverzace.
S tím souvisí třetí kritérium poměřování, v němž by dle mého názoru převážilo právo
pachatele na soukromí a zachování tajemství zpráv podávaných technickým zařízením, neboť
se domnívám, že poškozený zasáhl do velmi intimní sféry pachatele nepřiměřeným
způsobem.
6.5.3 Hraniční případ použitelnosti zvukové nahrávky jako důkazu v trestním řízení
V tomto případě se jedná opět o situaci hypotetickou. Osoba A se vloupe bez vědomí
a souhlasu osoby B do bytu, v němž B žije se svou rodinou (čímž se zároveň dopouští
porušování domovní svobody) a umístí zde štěnici, z níž následně získá zvukový záznam
zachycující doznání osoby B (o spáchání loupežného přepadení), které činí při rozhovoru
se svou manželkou. Osoba A tak získala nahrávku trestným činem a zároveň zasáhla do práva
na soukromý a rodinný život garantované osobě B čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv
a svobod a čl. 8 Úmluvy.
Při posuzování vhodnosti tohoto důkazního prostředku bych znovu došla k závěru,
že jistě umožňuje dosáhnout sledovaného cíle, který je totožný jako u předchozích kauz.
54
Při posuzování druhého a třetího kritéria mám však již své pochybnosti. Jednak ohledně
otázky, zda by v tomto případě nebyl jiný mírnější a zároveň stejně vhodný prostředek
(legální odposlech orgány činnými v trestním řízení) a zda by zájem na odhalení trestné
činnosti a jejího pachatele převážil nad zájmem jednotlivců na jejich soukromém a rodinném
životě. Je sice pravdou, že ze zadání nevyplývá, že by pachatel se svou ženou vedli diskuzi o
intimních a soukromých záležitostech, na druhou stranu se zásah může zdát jako nepřiměřený.
Ať už by byl závěr soudu v takovém případě jakýkoliv, neměla by zůstat nepostižena
skutečnost, že se osoba A, ať už byly její úmysly jakékoliv, dopustila taktéž trestné činnosti.
Důkaz získaný protiprávním jednáním soukromé osoby sice a priori nevede dle mého názoru
k vyloučení jeho přípustnosti v trestním řízení, nicméně protiprávní jednání osoby získávající
takový důkaz by nemělo zůstat nepostiženo.
Samozřejmě bude vždy na uvážení rozhodujícího soudu, zda připustí předmětnou
nahrávku jako důkaz. Soud přitom bude muset, kromě výše uvedeného, přihlížet také k řadě
jiných okolností. Důležitými faktory přitom mohou být skutečnosti, kde a za jakých podmínek
došlo k zachycení hlasového projevu dotčené osoby, zda se jedná o nahrávku upravovanou,
jaký je technický stav a kvalita zvukového záznamu nebo zda se jedná o jediný usvědčující
důkaz či naopak o důkaz ospravedlňující. Takových okolností může být celá řada a bude vždy
záležet na konkrétním případu. Soud přitom bude muset své rozhodnutí řádně zdůvodnit. Není
totiž povinností soudu vyhovět veškerým důkazním návrhům, avšak odmítne-li určitý důkaz
provést, musí pro to mít své ratio.
55
7 Závěr
Problematika přípustnosti zvukového záznamu jako důkazního prostředku v trestním
řízení je v současné době velmi aktuálním a diskutovaným tématem. V trestním řízení je
nezbytné rozlišovat mezi důkazy opatřenými orgány činnými v trestním řízení a mezi důkazy
předkládanými soukromými osobami. Orgány veřejné moci provádějící dokazování mají
přitom stanovený právní rámec představovaný trestním řádem, od jehož ustanovení se nesmějí
odchýlit. V tomto ohledu je prostor pro diskuze omezený, neboť konkrétní pravidla jsou dána
trestním řádem. Rozpor v názorech však vzniká ohledně zvukových záznamů pořízených
a předkládaných soukromými osobami. Cílem této diplomové práce proto bylo odpověď
na otázku, zda jsou zvukové záznamy pořízené a předkládané osobami odlišnými od orgánů
činných v trestním řízení přípustné jako důkaz v trestním řízení a jaké jsou, v případě jejich
přípustnosti, podmínky a hranice jejich použitelnosti.
Cílem každého trestního dokazování by mělo být zjištění skutečností v potřebném
rozsahu a kvalitě při dodržení všech zákonných požadavků. Bohužel, ne vždy se podaří
orgánům činným v trestním řízení nashromáždit potřebné důkazy tak, aby byly objasněny
všechny okolnosti významné pro rozhodnutí. Na základě této skutečnosti dochází k tomu, že i
skuteční pachatelé musí být s ohledem na zásadu in dubio pro reo propuštěni. Naštěstí se však
obviněnému umožňuje, aby důkaz sám vyhledal, předložil nebo jeho provedení navrhnul.
Systematicky nelze žádný druh důkazního prostředku předem vyloučit, neboť ustanovení
§ 89 odst. 2 trestního řádu stanoví pravidlo, že „Za důkaz může sloužit vše, co může přispět
k objasnění věci (…).“. Jako možný nástroj pro objasnění skutečností důležitých
pro rozhodnutí tak mohou sloužit právě zvukové záznamy pořízené soukromými osobami.
Takto získané důkazní prostředky můžou být dle mého názoru velmi účinným
instrumentem pro objasnění okolností spáchaného trestného činu a odhalení jejich pachatele.
Tyto důkazní prostředky jsou stále rozšířenější s ohledem na pokrok technických nástrojů
umožňující jejich snadné opatření, avšak absentuje zde jednoznačná odpověď ohledně otázky
jejich přípustnosti a hranice jejich použitelnosti.
Těžištěm diplomové práce byl rozbor relevantní judikatury z hlediska přípustnosti
zvukového záznamu získaného soukromou osobou jako důkazu v trestním řízení. Ze závěrů
vybraných soudů je zřejmé, že žádný a priori nevylučuje zvukový záznam předložený
soukromou osobou pouze proto, že nebyl pořízen za účasti státních orgánů, a to ani přesto,
56
že jeho připuštěním může dojít k zásahu do ústavně garantovaného práva jiné osoby. Také
vybraní právníci, akademici a bývalý soudce Evropského soudu pro lidská práva a také
Nejvyšší státní zastupitelství považují použití zvukového záznamu jako důkazu v trestním
řízení (i když s jistými výhradami či podmínkami) obecně za přípustné.
Jejich přípustnost jsem dovodila také sama, s ohledem na znění ustanovení § 89 odst. 2
trestního řádu a s ohledem na skutečnost, že z trestního řádu (ani jiného právního předpisu)
přímo nevyplývá jejich nepřípustnost pro účely trestního řízení a tuto jsem obecně nedovodila
ani výkladem ustanovení trestního řádu.
Mám však za to, že v určitých konkrétních situacích bude opatření zvukového záznamu
soukromou osobou nepřípustné a nepřípustná bude i jejich použitelnost. Nepřípustný bude
jistě důkaz získaný soukromou osobou nezákonným donucením nebo hrozbou takového
donucení. O to spíše bude nepřípustný důkaz, pokud by byl získán na základě mučení nebo
méně intenzivnějších forem krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání
(opomenu-li situaci, kdy by byl tento důkaz použit proti osobě, která se mučení dopustila).
Nepřípustný bude zcela jistě také zvukový záznam získaný soukromou osobou, pokud ji
k jeho opatření vyzval orgán činný v trestním řízení, poskytl ji k tomu potřebné technické
prostředky či jakoukoliv jinou součinnost. Tímto jednáním by totiž došlo k jasnému
obcházení zákona orgánem činným v trestním řízení. Dále považuji za nepřípustnou
zvukovou nahrávku, která byla pořízena ohledně osoby, jež mluvené slovo vypověděla např.
ve stavu hypnózy atd.
Dále je třeba mít na paměti, že pokud dochází k nahrávání osob, obzvlášť pokud k tomu
dotčená osoba nedala souhlas, může tak dojít zároveň k zásahu do jejího osobnostního
či ústavně garantovaného práva. Nejčastěji se jedná o právo na soukromý a rodinný život
nebo o právo na listovní tajemství, jež zahrnuje také právo na tajemství zpráv podávaných
telefonem, telegrafem či jiným podobným zařízením. Otázka, na kterou jsem se zaměřila,
byla, v jakém zájmu můžou být tato práva omezena a jaké jsou hranice mezi zásahy ještě
legitimními a zásahy již nepřípustnými. Pro tento účel jsem vymezila test proporcionality
formulovaný Ústavním soudem, který považuji za účinný nástroj pro nalezení odpovědi na to,
zda zvukovou nahrávku jako důkaz připustit, i když by v takovém případě došlo k zásahu
do ústavně garantovaného práva, např. práva na soukromí. Pokud soud při aplikaci testu
proporcionality dojde k závěru, že zásah byl (jednoduše řečeno) vhodný, potřebný
a přiměřený, a s ohledem na zvážení dalších okolností konkrétního případu, může předmětný
57
zvukový záznam jako důkaz v trestním řízení použít, avšak s maximálním šetřením práv
dotčeného subjektu.
Závěrem bych uvedla, že bude samozřejmě vždy na konkrétním soudu, aby zhodnotil,
do jaké míry bude předmětná zvuková nahrávka použitelná. Soud bude přitom muset přihlížet
k řadě okolností, jakými jsou skutečnost, za jakých podmínek došlo k zachycení hlasového
projevu dotčené osoby, zda se nejedná o nahrávku upravovanou, jaký je technický stav
a kvalita nahrávky, zda se jedná o jediný usvědčující důkaz či další významné okolnosti. Své
rozhodnutí však bude muset soud vždy patřičně odůvodnit.
58
8 Seznam použitých zdrojů
8.1 Odborná literatura
(1) FENYK, Jaroslav a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer,
2015, 928 s.
(2) JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, 864 s.
(3) JELÍNEK Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou.
5. vydání. Praha: Leges, 2014, 1248 s.
(4) MOLEK, Pavel. Právo na spravedlivý proces. Praha: Wolters Kluwer, 2012, 573 s.
(5) MUSIL, Jan, KRATOCHVÍL, Vladimír, ŠÁMAL, Pavel. Kurz trestního práva.
Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 1166 s.
(6) NEJEDLÝ, Josef. Zákonnost důkazů v trestním řízení ve světle Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Praha: Univerzita Karlova
v Praze, 2013, 205 s.
(7) NETT, Alexandr. K problematice neúčinných důkazů v trestním řízení. Brno:
Masarykova univerzita, 1995, 57 s.
(8) NETT, Alexander. Plody z otráveného stromu. Brno: Masarykova univerzita, 1997,
115 s.
(9) REPÍK, Bohumil. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac,
2002, 263 s.
(10) ŠÁMAL Pavel a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013,
1056 s.
(11) ŠIMÍČEK, Vojtěch (ed). Právo na soukromí. Brno: Masarykova univerzita, 2011,
212 s.
(12) VANTUCH, Pavel. Obhajoba obviněného. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 672 s.
(13) ZÁHORA, Jozef a kol. Dokazovanie v trestnom konaní. Praha: Leges, 2013, 320 s.
8.2 Komentáře
(14) KMEC, Jiří a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck,
2012, 1687 s.
(15) ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck,
2013, 4700 s.
59
(16) WAGNEROVÁ, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha:
Wolters Kluwer, 2012, 906 s.
8.3 Odborné časopisy
(17) FRYŠTÁK, Marek, JÍLOVEC, Michal. Zákonnost důkazů v trestním řízení
a její posuzování aplikační praxí. Časopis pro právní vědu a praxi, 2014, roč. 22, č. 1,
s. 46-55
(18) GŘIVNA, Tomáš. K použití obsahu tzv. soukromých zvukových
či obrazových záznamů v trestním řízení jako důkazu. Státní zastupitelství, 2013,
svazek 11, č. 5, s. 8-11
(19) HERCZEG, Jiří. Plody z otráveného stromu a ústavněprávní limity získávání
informací v trestním řízení. Trestněprávní revue, 2009, roč. 8, č. 3, s. 65-70
(20) MUSIL, Jan. Několik otazníků nad judikaturou Ústavního soudu ČR v době
postmoderny (na příkladu prohlídky jiných prostor a pozemků). Kriminalistika, 2011,
roč. 44, č. 1, s. 3-26
(21) MUSIL, Jan. Zákaz donucování k sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare).
Kriminalistika, 2009, roč. 42, č. 4, s. 252-264
(22) NOVOTNÁ, Jaroslava. Opatření důkazu odposlechem a záznamem
telekomunikačního provozu v cizině a jeho použití v České republice. Trestněprávní
revue, 2009, roč. 8, č. 4, s. 97-108
(23) PIPEK, Jiří. Zákaz důkazu v českém trestním řízení. Kriminalistika, 1998, roč. 31, č.
4. s. 309-322
(24) POTMĚŠIL, Jan. Použitelnost zvukových a obrazových záznamů jako důkazů.
Správní právo, 2010, roč. 43, č. 3, s. 129-154
(25) REPÍK, Bohumil. Lidská práva a závažné formy kriminality. Trestněprávní revue,
2006, roč. 5, č. 10, s. 285-293
(26) REPÍK, Bohumil. Procesní důsledky porušení předpisů o dokazování v trestním řízení.
Bulletin advokacie, 1982, s. 125-154
(27) ŠÁMAL, Pavel. Provádění dokazování v hlavním líčení a úprava absolutní
a relativní neúčinnosti důkazů ve věcném záměru trestního řádu. Trestněprávní revue,
2008, roč. 7, č. 12, s. 349-357
(28) VANTUCH, Pavel. Nová úprava odposlechu v trestním řádu od 1. 7. 2008. Bulletin
advokacie, 2008, č. 10, s. 28-33
60
8.4 Legislativa
(29) Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů 3, 5 a 8
(30) Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních
zákonů
(31) Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny
základních práv a svobod, ve znění pozdějších ústavních zákonů
(32) Vyhláška ministerstva zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., o Mezinárodním Paktu
o občanských a politických právech a Mezinárodním Paktu o hospodářských,
sociálních a kulturních právech, ve znění pozdějších předpisů
(33) Zákon č. 141/1964 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších
předpisů
(34) Zákon č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, ve znění pozdějších
předpisů
(35) Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů
(36) Zákon č. 177/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení
soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 127/2005 Sb.,
o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon
o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů
(37) Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví
ve věcech mládeže (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších
předpisů
(38) Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(39) Zákon č. 289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství, ve znění pozdějších předpisů
(40) Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim,
ve znění pozdějších předpisů
8.5 Judikatura
(41) Nález Ústavního soudu ze dne 12. října 1996, sp. zn. Pl. ÚS 4/1994
(42) Nález Ústavního soudu ze dne 22. ledna 2001, sp. zn. II. ÚS 502/2000
(43) Nález Ústavního soudu ze dne 13. září 2006, sp. zn. I. ÚS 191/2005
(44) Nález Ústavního soudu ze dne 23. října 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13
61
(45) Rozsudek Evropského soudu pro Lidská práva ze dne 25. října 2007, Van Vondel proti
Nizozemí
(46) Rozsudek Evropského soudu pro Lidská práva ze dne 30. června 2008, Gäfgen proti
Německu
(47) Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. února 2009, sp. zn. 14 To
379/2008
(48) Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 1993, sp. zn. 6 Tz 46/93
(49) Usnesení Ústavního soudu ze dne 20. října 2011, sp. zn. II. ÚS 143/06
(50) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 1992, sp. zn. 6 To 12/92
(51) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007
(52) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2008, sp. zn. 5 Tdo 229/2008
(53) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2012, sp. zn. 7 Tdo 1116/2012
(54) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2013, sp. zn. 6 Tdo 84/2013
(55) Uznesenie Najvyššieho súdu SSR ze dne 27. července 1983, sp. zn. 1 To 52/83
8.6 Internetové zdroje
(56) Policejní prezidium ČR, Úřad služby kriminální policie a vyšetřování. Analýza
odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí
dle trestního řádu a rušení provozu elektronických komunikací Policií ČR [online].
mvcr.cz, 21. června 2013 [cit. 1. června 2015]. Dostupné
na <http://www.mvcr.cz/clanek/analyza-odposlechu-a-sledovani-osob-a-veci-dle-
trestniho-radu-za-rok-2012.aspx>.
(57) Nejvyšší státní zastupitelství. Stanovisko ke sjednocení výkladu zákonů a jiných
právních předpisů k použitelnosti magnetofonového záznamu rozhovoru jako důkazu
v trestním řízení [online]. nsz.cz, 13. května 2004 [cit. 1. června 2015]. Dostupné
na <http://www.nsz.cz/images/stories/PDF/Stanoviska_Proces/2004/stanovisko%202-
2004.pdf >.
(58)
62
9 Shrnutí práce
Abstrakt
Diplomová práce na téma Použití zvukového záznamu jako důkazu v trestním řízení si
klade za cíl posoudit zejména přípustnost zvukového záznamu jako důkazu v trestním řízení
s rozlišením zvukového záznamu opatřeného orgánem činným v trestním řízení a zvukového
záznamu pořízeného soukromou osobou. Úvodní část práce je zaměřena na dokazování
v trestním řízení v obecné rovině včetně vymezení základních pojmů a problematiky
nepřípustnosti některých důkazních prostředků. Následně práce pojednává o právní úpravě
dokazování v České republice a o úpravě obsažené v relevantních evropských
a mezinárodních dokumentech. Diplomová práce dále obsahuje právní úpravu opatřování
zvukových záznamů orgány činnými v trestním řízení, zejména úpravu odposlechu
telekomunikačního provozu a záznamů získaných v rámci operativně pátracích prostředků.
Následně práce pojednává o opatřování zvukových záznamů jako důkazů soukromými
osobami. Těžištěm práce je přitom rozbor relevantní judikatury vztahujíc se k dané
problematice. K této otázce jsou předestřeny také názory a stanoviska odborníku z oblasti
trestního práva a také stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství. Závěr práce je věnován
otázce přípustnosti soukromého zvukového záznamu jako důkazu v trestním řízení
a stanovení limitů pro případný zásah do ústavně garantovaných práv. K tomu účelu je využit
test proporcionality definovaný Ústavním soudem.
Abstract
This diploma thesis, written on the topic Using sound recording as evidence in criminal
proceedings, aims mainly to assess the admissibility of an audio recording as evidence
in criminal proceedings differentiating audio recording provided by the authority involved
in criminal proceedings and the audio recording provided by a private person. Introductory
part of the thesis focuses on evidence in criminal proceedings in general, including the
definition of basic concepts and issues of inadmissibility of certain means of proof.
Subsequently the thesis discusses the legal regulation of evidence in the Czech Republic and
the legislation contained in the relevant European and international documents. The thesis
also contains the legislation dealing with obtaining audio recordings by authorities involved in
criminal proceedings, in particular the regulation of interception of telecommunications and
records obtained under the operational means of searching. Then the thesis deals with
63
obtaining audio recordings as evidence by private persons. The focus of the thesis is an
analysis of the relevant case law related to this issue. The views and opinions of experts in
criminal law and the opinion of the Supreme Public Prosecutor's Office on this matter are also
presented within the thesis. Conclusion of the thesis is devoted to the question of the
admissibility of private audio recording as evidence in criminal proceedings, and setting limits
for any interference with constitutionally guaranteed rights. For this purpose is used the
proportionality test as defined by the Constitutional Court.
64
10 Seznam klíčových slov
Klíčová slova
Dokazování, důkaz, odposlech, záznam, zvukový záznam, soukromá osoba, orgány činné
v trestním řízení, trestný čin
Key words
Evidence, proof, wiretapping, record, soud record, private person, authorities involved
in criminal proceeding, crime
65