SZZ PEDAGOGIKA 2014

1. Předmět pedagogiky, vymezení pojmu výchova a dalších pedagogických pojmů. Význam studia pedagogické teorie pro pedagogickou praxi.Předmětem pedagogiky – je výchova a vzdělávání mladé generace, ale i ostatních lidí– tj. vzdělávací

proces = výsledky a efekty vzdělávání.

Obsah pedagogiky (jako vědy) – spočívá v propojení teorie a výzkumu.

Pojmový aparát -utváří se po staletí a je nezbytným vybavením každé vědy (tedy i ped.)

Pedagogika je společenská věda – (z řec. paidagógos – pův. otrok, který doprovázel syna svého pána do školy a pečoval o něj; později převzala latina jako paedagogus – posun k významu učitel, vychovatel).

Pedagogika – věda a výzkum zabývající se vzděláním a výchovou v nejrůznějších sférách života

společnosti. V zahraničí se používá pojem – pedagogická věda.

Pedagogická teorie a její zdrojePedagogická teorie se utvářela po celá staletí. Pedagogická teorie se utvářela z několika zdrojů:

1. Tradice a zkušenosti – v rodinách a společnosti. Často byly písemně zaznamenávány. 2. Poznatky příbuzných společenských věd - filosofie, psychologie, sociologie apod.3. Současné empirické (zkušenostní) poznatky4. Vědecké současné zkoumání

Základní pedagogické pojmy Výchova – Proces záměrného působení na osobnost člověka s cílem dosáhnout pozitivních změn

v jejím vývoji. Záměrné, cílevědomé( bez cílevědomosti by bylo výchovné snažení chatotiké) a všestranné (představa širokého harmonického rozvoje člověka po stránce duševní i fyzické) působení na jedince, rozvoj jeho tělesných, duševních vlastností v souladu se zaměřením a tradicemi společnosti. Prostředí působí na člověka nezáměrně, škola, rodina působí záměrně. Výchova v širokém slova smyslu – formování citů, vůle charakteru = výsledek je co a jak člověk

ctí, co chceVýchova v užším slova smyslu – výchova mrvní, estetická, pracovní, telesná Vzdělávání – proces humanizace a kultivace člověka, zahrnující jeho socializaci (začlenění do

společnosti), enkulturaci (přijetí kulturních norem společnosti) a personalizaci (utváření individuality). Nejde jen o osvojování znalostí, dovedností a návyků, ale o celkový rozvoj člověka umožňující mu zapojení do společnosti. Obsahuje v sobě i rovinu výchovnou.

Vzdělání – výsledek procesu vzdělávání. Je to součást socializace jedince. Vzdělání je složka kognitivní (poznávací) vybavenosti osobnosti, která se zformovala pomocí vzdělávacích procesů.

Vyučování – cílevědomá, organizovaná, plánovitá činnost učitele, při níž jsou zprostředkovávány nové vědomosti, dovednosti a návyky, vedena většinou učitelem, založeno na komunikaci

Učení – činnost žáka, spojená se schopností verbální komunikace a abstraktního myšlení. Trénink – opakování, procvičování určitých dovedností. Inteligence – jeden ze základních předpokladů vzdělání Inteligenční kvocient (IQ) vyjadřuje poměr mezi zjištěným mentálním věkem jedince (MV) a mezi

jeho věkem fyzickým (FY) podle vzorce:Průměrná úroveň inteligence je vyjádřena hodnotu 100 bodů IQ. Pásmo průměru je v rozmezí 90 -109 bodů a zahrnuje přibližně polovinu populace. Zjištění rozumového potenciálu je důležité pro správné zařazení jednotlivce do školského systému.

Pedagogika v   historickém pohledu

1

Antika – s vědeckým přístupem k pedagogice se setkáváme v dílech filozofů Platóna, Aristotela

17. stol. – položení základů pedagogiky je připisováno J.A. Komenskému- postavil pedagogku jako

vědecký systém. V učebnici „Didactica Magna“ vycházel z poznatků tehdejší filozofie a z empirických

zkušeností

18.stol. – rozvoj ped. byl ovlivněn společenskými změnami souvisejícími s nástupem kapitalismu a

průmyslovou revolucí (potřeba teoreticky i prakticky vybavených odborníků, zavedení povinné školní docházky r. 1774 Marie Terezie19.stol. – cílevědomý rozvoj ped.jako samostatného vědního oboru. Dosavadní pojetí ped. Na základě

zkušeností potřebovalo utřídit, systematizovat, vysvětlit a především zobecnit. Potřeba rozvoje

teoretického pedagog. Myšlení, vytvoření speciální vědy o výchově. J.F. Herbart (1776-1841) opíral svoje

pojetí především o etiku a psychologii. („Obecná pedagogiky vyvození z cíle výchovy“, „Nástin

pedagogických přednášek“)

20.stol. – v pedagogice se objevují 2 základní tendence:

Empirická (snaha o exaktní pojetí s uplatněním metod přírodních věd) Filozofující (úvahy a spekulace)

Význam studia pedagogické teorie pro pedagogickou praxi Pedagogická teorie představuje poznatkovou základnu pro pedagogickou praxi. Pedagogická

teorie pomáhá k praktickému rozvíjení a institucionalizaci vzdělávacího systému na vědeckém základě v souladu s aktuálními poznatky příbuzných věd.

Prakticismus (pouhé lpění na zkušenostech neopřených o znalost teorie vede k mnohým omylům,chybám) - pedagogiku nelze odvíjet jednostranně pouze od praktické zkušenosti, ani jen z teoretických poznatků. Pedagog by měl mít svůj individuální pedagogický systém založený na teoretických znalostech, vlastních zkušenostech a osobních předpokladech.

Konfrontací teorie se skutečností si pedagog tvoří své pedagogické vědomí. Toto vědomí se po celý profesní život pedagoga vyvíjí. V praxi se setkáváme se situacemi, kdy i lidé, kteří nikdy pedagogiku nestudovali, mají v činnostech souvisejících s výchovou a vzděláváním velmi dobré výsledky. (amatérští trenéři mládeže)

Důležitou roli zde sehrává jejich pedagogický talent. Na druhé straně ale i ti, kteří takovým výjimečným talentem neoplývají, mohou dosáhnout díky znalostem pedagogické teorie velmi dobrých výsledků.

2. Pedagogika jako věda, systém pedagogických věd, vztah pedagogiky k příbuzným vědám. Základní pedagogické teorie.

Pedagogika je věda. Jako každá věda má svůj:1. Předmět bádání - je výchova a vzdělávání mladé generace, ale i ostatních lidí– tj. vzdělávací

proces = výsledky a efekty vzdělávání.2. Obsahovou strukturu - spočívá v propojení teorie a výzkumu.3. Účel a poslání4. Metody bádání5. Pojmový aparát - utváří se po staletí a je nezbytným vybavením každé vědy (tedy i pedagogiky).

1.1 Systém pedagogických věd

Z hlediska odlišnosti přístupu v jednotlivých vývojových fází člověka: předškolní pedagogikapedagogika základní školystředoškolská pedagogika

2

andragogikagerontagogika. Z hlediska obsahové náplně: obecná pedagogikadějiny pedagogikysrovnávací pedagogika filosofie výchovysociální pedagogikaspeciální pedagogikaobecná didaktika (teorie vyučování) speciální didaktika. Z hlediska vzdělávacího prostředí: školní pedagogikarodinná pedagogikamimoškolní pedagogika pedagogika volného času

Pedagogika má úzký vztah k ostatním společenským vědám, se kterými se vzájemně ovlivňuje a rozvíjí

přejímáním teorií a metod.

1. Vědy poznatkově výchozí – jsou základem pro celkové pojímání pedagogiky

Filosofie - první teoretici pedagogiky byli filosofové. Některé filosofické disciplíny jsou základem pedagogických koncepcí (ontologie – zkoumá podstatu bytí, gnoseologie – teorie poznání, metodologie – zabývá se vědeckými metodami a postupy)

Psychologie - obecná psychologie – studuje vnitřní duševní procesy a stavy člověka (myšlení, paměť, vůle apod.). Vývojová psychologie – sleduje psychické činnosti v různém věku. Pedagogická psychologie – zkoumá změny psychiky pod vlivem působení vzděl. Procesu

Sociologie - sociologie mládeže (proces začleňování jedince do společnosti), sociologie výchovy (vliv prostředí na kvalitu vzdělávání, postavení učitele ve společnosti aj.), sociometrie (vztahy v malých skupinách) a sociolingvistika (otázky vzájemné komunikace)

2. Vědy poznatkově formující – ovlivňují rozvoj forem a metod pedagogiky

matematika, statistika, logika, kybernetika

3. Metody pedagogického výzkumuVýzkum je systematické, kontrolované zkoumání hypotetických výroků o předpokládaných vztazích mezi

přirozenými jevy.

Pdg.výzkum – vědecká činnost zaměřená na systematický popis, analýzu a objasňování edukační reality

(prostředí školy,rodiny, podniku..)

- zabývá se vzdělávacími procesy v pracovní, politické, manažerské, vojenské aj.oblasti

Nejdůležitější vlastností - věrohodnost poznání (požadavek prokazatelnosti a ověřitelnosti vědeckých

poznatků)- výrok jen jedněch rodičů o kvalitě školství, výpověď dítěte o životě v jedné třídě – nesplňují

věrohodnost poznání=validita - pravdivost výzkumu, reliabilita-přesnost a spolehlivost, reprezentativnost –vzorek

fáze výzkumu-(přípravná fáze, sběr dat, zpracování výsledků, závěrečná zpráva výzkumu)

Hypotézy – předpoklady:3

podmíněně formulované tvrzení o vazbě mezi proměnnými.

proměnné jsou veličina, která se mění jsou závislé (závisí na tom, jakou hodnotu nabude jako proměnná nezávislé)

Hypotéza musí splňovat tyto podmínky :

- ověřitelné ->: srozumitelná, co nejkratší

- hypotéza dílčí : učitel má vliv na žáka

- jasná : voda se vaří při 100° při normálním tlaku a pod pokličkou- zvýším tlak a není to pravda

- téměř žádná hypotéza se nedá potvrdit - lze potvrdit když to platí vždycky

Základní soubor - z něj vybíráme výběrový vzorek (soubor), který musí být reprezentativní (má

všechny vlastnosti základního souboru). Metody výběru jsou však poměrně složité. Poměrně jednoduchý

je výběr náhodný (všichni musejí mít stejnou šanci – musíme však znát celý základní soubor). Musíme

mít seznam všech ze základního souboru a z nich provádíme náhodný výběr. Pokud budeme zkoumat

celý základní soubor, získáme přesnější informace. Také platí, čím větší vzorek, tím přesnější údaje

(pokud se však jedná o reprezentativní vzorek). Náhodný výběr může probíhat i tak, že se udělá

vícestupňový výběr (například ze 14 krajů náhodně vybereme 4 kraje, z těchto krajů náhodně vybereme

stanovený počet obcí a z lidí v obci vybereme náhodně stanovený počet osob – tím získáme vzorek

z náhodného výběru). Další výběry již nestanovují reprezentativní vzorek – tyto výběry se provádějí na

základě nějakého expertního posudku, odhadu... Také můžeme provést výběr pomocí ankety nebo na

základě dobrovolnosti – dobrovolníci se však odlišují od ostatní masy. Otázka výběru vzorku je závislá na

tom, co chceme zjistit

Výběr vzorku:

- náhodný výběr (každý ze vzorku musí mít šanci být vybrán)- stratifikovaný výběr – podle struktury (% zastoupení)- vyrovnaný výběr děláme, když musíme něco ověřovat (kontrolní skupina), vyrovnaný výběr =

několik stejných skupin

- musí být reprezentativní - velikost vzorku záleží na tom, co chceme zkoumat, jaké máme prostředky, musí být tedy přiměřeně velký- záleží jaký je problém, kolik mám na to času- čím větší přesnost, tím větší vzorek- vzorek je závislý na struktuře celého souboru (ideální je přiměřeně velký vzorek)

V hrubém dělení lze akční pedagogický výzkum rozdělit na:

a)     evaluační výzkum (evaluation research), který se využívá např. při hodnocení zavádění

komplexních nebo dílčích vzdělávacích programů a pomáhá při rozhodování o pokračování nebo změně

daného programu,

b)    praktický výzkum (practice-based research, teacher research, classroom research), který se

využívá při vlastní pedagogické praxi, pro operativní změny ve výuce apod.

4

Pedagogický výzkum: základním pramenem pedagogiky je výchovná praxe výchovně vzdělávacích

institucí, život škol, v nichž probíhá cílevědomé formování člověka.

Pedagogický výzkum je proces, ve kterém vědecká činnost obvykle obsahuje tyto etapy:

1) výběr tématu, stanovení problému

2) studium literatury a využití pramenů;

3) zkoumání problému, tj. zamýšlení se nad cílem výzkumu, nad charakteristikou zkoumaných objektů, stanovení hypotézy, volba výzkumných metod, rozbor zjištěných výsledků a jejich interpretace;

4) vyvození závěrů vzhledem k cíli, úkolu, hypotézy;

5) publicita a posuzování výsledků výzkumu na pracovištích, poradách, konferencích; vypracování doporučení pro teorii a praxi.

Samotný výzkum v pedagogice začíná tím, že hledáme vhodné metody k ověření stanoveného cíle,

úkolu, hypotézy. Shromažďujeme faktický materiál k dalšímu zpracování a k interpretaci. Uspořádání a

klasifikace výzkumných metod je řešena různě. Autoři volí kritéria, a proto se u nich setkáváme s

rozdílným uspořádáním výzkumných metod.

J. Skalková hovoří o třech skupinách metod pedagogického výzkumu.

Rozlišuje:

1) empirické metody pedagogického výzkumu;

2) teoretické metody pedagogického výzkumu;

3) historicko-srovnávací metody pedagogického výzkumu.

1.2 Základní metody pedagogického výzkumuExplorační metody – dotazník, rozhovor, anketa, beseda, obsahová analýza, sociometrie

- dotazník – nejčastěji používaná metoda v pdg.výzkumu

-způsob shromažďování informací na základě písemně předkládaných otázek ( pro zjištění názorů a postojů žáků, učitelů, rodičů aj.)

-dodržovat přiměřený obsah, jasnost, jednoznačnost, respektovat věk respondentů atd.

-otázky uzavřené (odpověď z nabídnutých možností), otevřené (volnost k vlastnímu vyjádření),polouzavřené (vyžadují zdůvodnění vybrané alternativy), škálované (hodnotí posuzovaný jev podle zadané stupnice)

Behaviorální metody: pozorování– plánované (předem vymezeno co chci pozorovat)

-systematické (zaměření jen na urč.jevy, osoby po stanovenou dobu)

- objektivní (nezasahuje do přirozeného průběhu činnosti-zaznamen.) (nezúčastněné, zúčastněné, krátkodobé, dlouhodobé

experiment-záměrně zavedeme do určitého procesu nějakou změnu,pak sledujeme jak se tato změna projeví (terénní, laboratorní)

teoretické metody – analýza-rozklad, syntéza-shrnutí, dedukce, modelování, formalizace

5

historicko-srovnávací metody

projektivní metody – doplňování nedokončených vět, kresba

empirické metody – pozorování, pokus, experiment, dotazník, interview, analýza pedagogických dokumentů

teoretické metody – analýza, syntéza, indukce, dedukce, modelování, formalizace historicko-srovnávací metody

Metoda pozorování: pozorování chápeme jako cílevědomé vnímání výchovných jevů a procesů, které

umožňuje odhalit základní charakteristiky, ale i vztahy a souvislosti objektivní reality – výchovné situace.

K základním charakteristikám pozorování patří: cílevědomost, plánovitost a systemičnost, výběr

prostředků a technik sloužících ke shromažďování materiálu, objektivnost pozorování, způsob záznamu

pozorování apod. Rozlišujeme pozorování přímé (je takové, které vedl sám výzkumný pracovník),

pozorování nepřímé (bylo pořízeno jinými lidmi). Krátkodobé pozorování souvisí s kratší časovou

jednotkou a dlouhodobé pozorování slouží výzkumu, který obvykle trvá i více let a je věnováno například

vytváření a formování žákovského kolektivu – skupiny. Pozorované jevy je nutno zaznamenávat. Vést

protokol o pozorování. Záznamy pozorování mají být podrobné, aby posloužily objektivní analýze.

Metoda dotazníková: tato metoda slouží k hromadnému získávání údajů od dotazovaných (zkoumaných)

osob. Základní podmínkou pro dobře a účelně sestavený dotazník je přesná znalost cílů a úkolů, jichž

chceme prostřednictvím dotazníku dosáhnout. Otázky musejí vycházet z dobře formulovaného cíle

výzkumu a stanovené hypotézy. Otázky musejí být jasné tak, aby umožňovaly výstižné, konkrétní a

jednoznačné odpovědi.

Rozlišujeme dva základní typy otázek kladených respondentům. Jde o otázky otevřené a uzavřené. Na

otázky otevřené odpovídají respondenti podle své úvahy, volí rozsah odpovědí i informace. Zpracování

odpovědí na tento druh otázek je náročné. Otázky uzavřené dávají respondentům možnost volby mezi

dvěma i více alternativami (ano – ne, ano – ne – nevím). Takovéto otázky lze dobře zhodnotit kvalitativně

i kvantitativně vyjádřit. Pro tuto výzkumnou metodu platí zásada, že pro objektivizaci údajů získaných

dotazníkem je důležité využívat i dalších výzkumných metod, které nám některá zjištění zpřesní.

Metoda rozhovoru: tato metoda je založena na verbální komunikaci mezi výzkumným pracovníkem a

respondentem. Zkoumaná osoba je vhodně kladenými otázkami podněcována k informacím o sobě, o

svých názorech, vztazích a postojích. Předpokladem vhodně probíhající sociální interakce je navázání

osobního kontaktu s respondenty.

Rozlišujeme rozhovor individuální, rozhovor skupinový, ale i rozhovor standardizovaný (předem

připravený, který je promyšlen i z hlediska znění a pořadí otázek), rozhovor nestandardizovaný (kladení

otázek závisí na výzkumném pracovníkovi. Formulace otázek jejich obsah i pořadí může vyplynout ze

situace. Tento typ rozhovoru se hůře vyhodnocuje.). Rozhovor jako výzkumnou metodu je vhodné

kombinovat s jinými metodami.

6

Sociometrické měření: sociometrie je významná výzkumná metoda, jíž se používá při řešení otázek

spojených s problematikou školní třídy a s problematikou pracovních skupin. Je zaměřena na odhalení

struktury vzájemných vztahů přitažlivosti odpudivosti a indiference, které charakterizují jedince ve

vzájemných interakcích ve skupinách.

Praktická realizace běžného sociometrického postupu je následující:

a) příprava sociometrického dotazníku a jeho uplatnění ve skupině

b) úvodní zpracování výsledků do neuspořádané matice

c) maticová popřípadě grafická analýza výsledků

d) interpretace výsledků a případné řešení (zásahy) do školní třídy nebo sociální skupiny

Bližší informace viz např. D. Dobrovolská a kol.: Základy pedagogické

a sociální psychologie pro studenty učitelství. Ostrava 1987

Základem pedagogických výzkumů je moderní metodologie pedagogiky – soustava poznatků o

základech a struktuře pedagogické teorie, o přístupech ke zkoumání pedagogických jevů a procesů, o

způsobech získávání a zpracování pedagogických poznatků. Vznikla na základě analýzy a srovnávání

různých pedagogických postupů, které se vyskytly v průběhu historického vývoje.

Předmět pedagogiky – vzdělávací (edukační) realita – tj. vzdělávací proces, výsledky a efekty vzdělávání Každá pedagogická disciplina má své tradiční osvědčené výzkumné metody.

Vědecká metoda –je záměrný postup k dosažení určitého cíle, poznání, řešení. Aspektové zkoumání – sleduje pouze určitý dílčí jev nebo proces Systémový přístup – (současný trend) komplexní sledování jevů a procesů v celé šíři a

souvislostech (souvislosti ekonomické, psychologické, právní aj.)Předpokladem správného postupu je přesné vytyčení výzkumného problému a možností realizace

zvolené metody výzkumu. Při volbě metody ve vztahu k předmětu výzkumu je důležité stanovení

základní myšlenky výzkumu a hypotézy, jejíž pravdivost výzkum ověřuje.

4. Podmínky vývoje člověka. Úloha vzdělávání v ekonomickém a sociálním vývoji.

Člověk se vyvíjí za působení vnějších i vnitřních vlivů v průběhu celého života

vnější vlivy = materiální podmínky života (přírodní a sociální prostředí, výchova)

vnitřní vlivy = dědičnostZákladní faktory vývoje – dědičnost, prostředí, výchova

Dědičnost = biologické podobnosti dětí s rodiči

7

zvláštnosti tělesné (např. rysy obličeje, barva kůže, vlasů, očí apod.) zvláštnosti nervové soustavy (např. temperament, charakter, intelekt aj.)

Největší vliv dědičnosti na rozvoj psychiky člověka je u extrémů (dědičná onemocnění, poškození), dědíme i vlohy a předpoklady pro určitou činnost (HV, VV, technické a jazykové předpoklady aj.)

Prostředípřírodní – lidé žijící v tvrdých přírodních podmínkách mají vysoké morálně volní vlastnosti

sociální – okolní společnosti, instituce, kde člověk pracuje, studuje, nemůže se stát společenskou bytostí

bez kontaktu s ostatními lidmi – velký důraz na mezilidskou komunikaci

rodinné – utváří vlastnosti člověka a působí zde vliv vzoru (kladného i záporného).

Význam vlivu prostředí na člověka souvisí s délkou jeho působení, ovlivňuje jeho zájmy, motivy, charakter, postoje aj., záporný vliv negativního prostředí – děti ulice

Výchova - vnější záměrné působení na vyvíjejícího se člověka, vždy se stanoví pevný cíl

Podmínky výchovy

vnější – příroda, kultura, morálka, vztahy mezi lidmi, ekonomické /zajištění výchovy a vzdělání/ vnitřní – biologické /zdravotní stav, hygiena/ a psychické zvláštnosti člověka /zděděné –

temperament, charakter, zájmy, postoje, vlohy/Dědičnost + prostředí + výchova mají působit v rovnováze, pokud NE nepodaří se začlenění do

společnosti /Tarzan, vlčí děti Amala a Kamala/

Různé názory na význam výchovyPedagogický optimismus J. A. Komenský –  dílo „Didaktica magna“ – “člověk by měl být pánem všech

ostatních živočichů a věcí, všichni by se měli naučit všechno“, člověk má předpoklady být vzděláván a vychováván – vliv vzdělavatele – podporovat aktivitu vychovávaného = jeden z rozhodujících předpokladů vzdělávání

Pedagogický pesimismus (je opakem pedagogického optimismu) J. J. Rousseau – dílo „Emil, čili o

vychování“ – „vše, co je od Boha je správné a člověk to může pouze pokazit a znetvořit“, zdůrazňuje

význam přirozeného vývoje, bez výchovných zásahů, dítě samo dospěje k přesvědčení, že je třeba se

učit, číst, psát, počítat, pesimistický přístup = pedocentrismus – dítě, jeho zrání a potřeby jsou středem

pozornosti, výchova odstraní překážky, bránící dítěti v jeho přirozeném vývoji

Přeceňování úlohy výchovy John Locke – kniha „Úvahy o výchově“ – „devět z deseti lidí jsou tím, čím

jsou pouze výchovou“, názor, že se člověk rodí jako čistá, nepopsaná deska (Tabula rasa) a teprve

výchova jej utváří

Úloha vzdělávání z   ekonomického hlediska Rozvoj technologií a globalizace ekonomiky kladou stále vyšší nároky na kvalifikaci pracovní síly.

V rozvíjející se informační společnosti jsou nezbytnou podmínkou zaměstnanosti každého jedince jeho

8

kompetence. Kompetence v sobě zahrnují nejen potřebné aktuální vědomosti a dovednosti, ale i ochotu

k vlastnímu celoživotnímu rozvoji.

Vzdělané obyvatelstvo je zárukou ekonomické prosperity společnosti, přičemž prosperující společnost

má zase na druhou stranu možnost více investovat do vzdělání (příkladem je Irsko, které se vstupem do

EU několikanásobně zvýšilo své investice do vzdělání a stalo se v krátké době z relativně chudé, agrárně

orientované země, rozvinutou průmyslovou zemí se špičkovým elektrotechnickým průmyslem).

Ekonomický rozvoj s sebou nese snížení nezaměstnanosti a adekvátně k tomu i menší nároky na

státní rozpočet v oblasti sociálních výdajů na výplatu podpor v nezaměstnanosti a sociálních dávek.

Vzdělaná a odborně připravená pracovní síla umožňuje příliv kapitálu a vznik prosperujících firem,

z jejichž podnikání získává stát vyšší daně.

Úloha vzdělávání z   sociálního hlediska Vzdělaní lidé se dokážou snáze začlenit do společnosti (socializovat se) a jsou schopni využívat veškeré

možnosti, které jim společnost dává. Vzdělání snižuje riziko sociální exkluze, kterým jsou ohroženy

zejména osoby z okruhu národnostních menšin, sociálně nepřizpůsobivých skupin obyvatelstva,

dlouhodobě nezaměstnaní, ale i staří a tělesně postižení lidé.

Na všech stupních škol by mělo být žákům a studentům umožněno rozvíjet své klíčové kompetence, kreativitu, a uplatnit v potřebné míře i vlastní iniciativu. K tomu je potřeba přizpůsobit dosavadní styl

výuky, který mnohdy stále nese prvky minulého století.

Trendem, který se stává nedílnou součástí vládní politiky většiny vyspělých zemí, je koncept

celoživotního vzdělávání. V rámci celoživotního vzdělávání existuje několik oblastí, které lze považovat

za obzvláště důležité, kterými by se mělo celoživotní vzdělávání zabývat.

demokratická gramotnost – umět uplatňovat a využívat svá občanská práva a svobody

ekonomická gramotnost – schopnost orientovat se v tržním prostředí

existencionální gramotnost – nalezení smyslu vlastního života, budování vztahů s ostatními lidmi apod.

informační gramotnost – jde o jednu z největších priorit vzdělávání

Vzdělaní lidé si dokáží vážit kulturních hodnot své země a mají potřebné vědomosti, které jsou nezbytné ke kultivaci jejich osobních morálních vlastností, a tím i k celkové kultivaci společnosti.

5. Výchova jako forma socializace. Mechanismy socializace.

Výchova

Každá společnost se snaží vychovávat své členy v souladu s potřebami svého rozvoje. Společenskou důležitost výchovy prosazovali již Platon a Aristoteles, v Čechách T. G. Masaryk.

Výchova je proces záměrného působení na člověka s cílem dosáhnout pozitivních změn v jeho vývoji.

Různá pojetí výchovy byla ovlivněna:

9

sociokulturními podmínkamiodlišnými koncepcemi pojetí člověkadůrazem na jednotlivé stránky výchovného procesu.

Někteří autoři chápou výchovu jako plně řízený proces ovlivňování nehotového člověka pedagogem nebo institucí, naplněný snahou podřídit jej normám společnosti, ale i normám instituce (např. G.A. Lindner, R. Hubert).

Z dnešního pohledu je výchova procesem záměrného a cílevědomého vytváření a ovlivňování podmínek umožňující optimální rozvoj každého jedince v souladu s individuálními dispozicemi a stimulující jeho vlastní snahu stát se autentickou, vnitřně integrovanou a socializovanou osobností.

Socializace - Socializace je celoživotní proces, v jehož průběhu si jedinec osvojuje specificky

lidské normy chování a jednání, jazyk, poznatky, hodnoty, kulturu a začleňuje se tak do společnosti.

Socializace je procesem, který propojuje každého jedince se společností. Jedinec se stává z biologického tvora člověkem kulturním a sociálním.

Socializace je celoživotní proces, v jehož průběhu si jedinec osvojuje specificky lidské normy chování a jednání, jazyk, poznatky, hodnoty, kulturu a začleňuje se tak do společnosti.

Realizuje se sociálním učením – výchovou, sociální komunikací a interakcí, i nátlakem. Odehrává se v rodině, ve skupině vrstevníků HRA, ve škole UČENÍ, v zaměstnání PRÁCE apod. Nedostatky v procesu socializace (způsobené vrozenými dispozicemi nebo vlivem prostředí) se

odrážejí v deviantním chování jedince.

Mechanismy socializace1. sociální činnost

-HRA dětský věk – rozvíjí schopnosti, motoriku, uvolňuje psych. napětí, ve skupině vrstevníků, ve škole

-UČENÍ (hlavně ve školním věku), v zaměstnání

-PRÁCE (produktivní věk – píle, svědomitost)apod.

2. imitace – napodobování určitého vzoru (způsob chování, gesta, řeč…)

3. identifikace – ztotožnění-hlubší než imitace, přijímání postojů, názorů, způsob života…

4. sugesce- nekritické přijímání názorů člověka, který má autoritu nebo významné postavení

5. přímé posilování odměnou a trestem- měly by převažovat odměny nad trestem

Sociální výchova – společenská výchova; výchova, jejímž cílem je vybavit žáka vědomostmi, dovednostmi, návyky a postoji, které jsou nutné pro jejich život ve společnosti s ostatními lidmi.

Výchovu jako formu socializace můžeme chápat jako záměrné ovlivňování socializačních procesů v souladu se společensky přijatými normami a hodnotami a učení se společenským rolím a vzdělávání jako vštěpování znalostí a dovedností nezbytných pro hraní rolí (profesních, rodinných, občanských).

Resocializace – opětovné včlenění jedince zpět do společnosti (např. pomocí výchovných a vzdělávacích programů).

Instituce – prostředí, ve kterém se jedinec socializuje

1. rodina = nejdůležitější socializační instituce, poskytuje pocit bezpečí, vzory chování, citové zázemí;

uspokojuje materiální, sociální a biologické potřeby10

2. škola- dítě se učí povinnostem, druží se v kolektivu, organizovaná práce

3. skupina vrstevníků – přibližně stejně staří lidé, pomáhá v emancipaci, důvěrná přátelství atd.

6. Formy výchovy a vzdělávání – školní, mimoškolní, rodinná, formální, neformální, informální a jejich specifika.

Výchova – je záměrné a cílevědomé působení na osobnost člověka s cílem dosáhnout pozitivních změn v jeho vývoji

Vzdělávání – proces osvojování vědomostí, dovedností a návyků v určitém dlouhodobém časovém horizontu

Formy výchovy a vzdělávání

-školní vzdělávání – zahrnuje povinnou školní docházku, záměrná a nejvýznamnější aktivita zprostředkovaná vzdělávacími institucemi, kontrolovaná státem (ZŠ,SŠ)

-mimoškolní vzdělávání – vzdělávání organizované školskými i neškolskými institucemi = neformální vzdělávání.

-rodinná (domácí) vzd. – vzdělávání probíhající doma, v rodině, kdy děti nedocházejí do školy a vyučují je jejich rodiče. Žák je vzděláván doma vlastními rodiči nebo několika rodiči spolupracujícími v rámci svépomocné skupiny. Do školy dochází pouze skládat státem předepsané zkoušky. Odpůrci argumentují tím, že škola plní kromě vzdělávání i socializační funkce, které nejsou v domácím vzdělávání naplňovány.

-formální vzdělávání – vzdělávání, které se realizuje ve vzdělávacích institucích, kde jsou cíle, obsah, prostředky apod. přesně definovány, často i legislativně vymezeny. Formální vzdělávání probíhá ve stanoveném čase, v určených formách, v různých stupních a typech škol a zahrnuje obvykle celou populaci.

-neformální vzdělávání – zahrnuje veškeré organizované vzdělávání mimo vzdělávání formální – vzdělávání poskytované různými institucemi (instituce vzdělávání dospělých, podnikové vzdělávání, kulturní vzdělávání spod.) určitému okruhu studujících v různých formách, typech a s různým obsahem (rekvalifikační kurzy apod.)

vzdělávací systém – je tvořen formálním a neformálním vzděláváním – jde o ustálenou strukturu zajišťující vzdělávání

-Informální vzdělávání – celoživotní proces získávání vědomostí, dovedností a postojů v každodenním životě bez organizačních zásahů. Utváří ho rodina, vrstevníci, sledování televize, četba novin, časopisů apod. Je typické neorganizovaností, nesystematičností a může mít pozitivní, ale i negativní vliv. Je však přirozenou součástí celoživotního učení

Dřívější pojetí vzdělávání – didaktický formalismus a didaktický materialismus Formální– klade důraz na rozvoj psychických schopností a forem myšlení nutné pro život. Žák

nemá být zahlcen encyklopedickými znalostmi, nejvíce času má být věnováno předmětům, které rozvíjejí myšlení – matematika, gramatika, logika spod.

Materiální – naopak zdůrazňuje nutnost znalostí konkrétních faktů (osvojit si pouze to, co potřebuji); menší význam klade na rozvoj duševních schopností.

Oba názory jsou krajnostmi – na jedné straně by byli vychováváni jedinci schopni o čemkoliv hovořit bez znalostí podstaty problému, na straně druhé jedinci s encyklopedickými znalostmi neschopni odvodit vztahy s neschopností tvořivě je užívat v praxi. Obě stránky musí tvořit nerozlučnou jednotu ( O. Chlup).

11

Dnešní pojetí vzdělávání

Formální vzdělávání – vzdělávání, které se realizuje ve vzdělávacích institucích, kde jsou cíle, obsah, prostředky apod. přesně definovány, často i legislativně vymezeny. Formální vzdělávání probíhá ve stanoveném čase, v určených formách, v různých stupních a typech škol a zahrnuje obvykle celou populaci.

Neformální vzdělávání – zahrnuje veškeré organizované vzdělávání mimo vzdělávání formální – vzdělávání poskytované různými institucemi (instituce vzdělávání dospělých, podnikové vzdělávání, kulturní vzdělávání spod.) určitému okruhu studujících v různých formách, typech a s různým obsahem (rekvalifikační kurzy apod.)

Informální vzdělávání – celoživotní proces získávání vědomostí, dovedností a postojů v každodenním životě bez organizačních zásahů. Utváří ho rodina, vrstevníci, sledování televize, četba novin, časopisů apod. Je typické neorganizovaností, nesystematičností a může mít pozitivní, ale i negativní vliv. Je však přirozenou součástí celoživotního učení.

Vzdělávací systém – je tvořen formálním a neformálním vzděláváním – jde o ustálenou strukturu zajišťující vzdělávání

Školní vzdělávání – je realizováno v základních a středních školách. Zahrnuje povinnou školní docházku, je součástí práv občanů i jejich povinností. Je zajišťováno a podporováno oficiálně vzdělávací politikou a kontrolováno státem.

Mimoškolní vzdělávání – vzdělávání organizované školskými i neškolskými institucemi = neformální vzdělávání.

Rodinné (domácí) vzd. – vzdělávání probíhající doma, v rodině, kdy děti nedocházejí do školy a vyučují je jejich rodiče. Žák je vzděláván doma vlastními rodiči nebo několika rodiči spolupracujícími v rámci svépomocné skupiny. Do školy dochází pouze skládat státem předepsané zkoušky. Odpůrci argumentují tím, že škola plní kromě vzdělávání i socializační funkce, které nejsou v domácím vzdělávání naplňovány.

7. Vztah výchovy a společnosti. Ekonomické a sociální souvislosti výchovy a vzdělávání.

8. Současná evropská vzdělávací politika – základní dokumenty.

Vzdělávací politika vyjadřuje vztah společnosti ke vzdělání a úroveň jeho zabezpečení pro všechny její členy.

Moderní společnost vnímá vzdělání jako prostředek kultivace společnosti a významný činitel rozvoje a zachování

demokracie (vzdělaný člověk nepodlehne snadno manipulaci). Evropská vzdělávací politika tkví v podpoře národních systémů. Neusiluje o jejich sjednocení, naopak zachovává regionální rozdíly. Na druhou stranu má

ale za cíl vytvářet otevřený evropský vzdělávací prostor tím, že umožňuje vzájemnou komunikaci a spolupráci

národních systémů a vzdělávacích institucí a usiluje o vzájemné uznávání dosaženého vzdělání všemi členskými

státy.

Současné tendence:

snaha o to, aby vzdělání odpovídalo budoucím potřebám, a nemuselo dohánět celospolečenský vývoj vzdělání se stává kapitálem (umožňuje lepší uplatnění ve společnosti) vzdělávání se diverzifikuje – poskytují jej různé instituce (i nestátní) v mnoha oborech a formách

(rekvalifikace, doplňovací, distanční – e-learning aj., rozvíjí se občanské a zájmové vzdělávání)EU uplatňuje dvojúrovňový participativní model kurikula. První je tzv. národní kurikulum, které obsahuje cíle vzdělávání, povinné standardy výuky a hodnocení žáků. Druhý model je tzv. školní kurikulum, které si zpracovává škola sama ve formě vlastního projektu na základě národního kurikula.

Problémy, které jsou společné v mnoha zemích jsou např.:

rozšíření vzdělávacích příležitostí

12

uplatnění absolventů na trhu práce vzdělávání dětí z rodin imigrantů, etnických menšin

Uvedené problémy pak určují vzdělávací priority:

rovnost vzdělávacích příležitostí prodloužení povinné školní docházky vyrovnání sociálních, kulturních a rasových rozdílů důraz na celoživotní vzdělávání

Evropské dokumenty o vzděláváníEvropská vzdělávací politika je obsažena v dokumentech, které jsou přijímány vládami a parlamenty jednotlivých zemí i mezinárodními organizacemi spolupracujícími v rámci evropských i celosvětových struktur (např. UNESCO – organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu, OECD – organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj).

1949 (UNESCO) Elsinor, Dánsko – 1. mezinár. konference o vzdělávání dospělých (CONFINTEA)

Vzdělávání jako prostředek obnovy válkou poničených vztahů a hodnot, konference vzbudila masový zájem o mezinárodní spolupráci ve vzdělávání

1957 (EHS) Řím, Itálie – Římské smlouvy

EHS pověřeno definováním a realizací politiky odborné přípravy pro rozvoj znevýhodněných regionů1976 (Rada ES) – 1. akční plán ve vzdělávání

podpora mobility učitelů a studentů1992 (EU) – Maastrichtská smlouva

vzdělávání zahrnuto do společné politiky EU (princip subsidiarity = dokumenty EU mají charakter doporučení, nikoliv direktiv)

podpora odborné přípravy1996 (EK) – Bílá kniha o vzdělávání a odborné přípravě (White Paper on Education and Training)

zdůrazňuje potřebu rozvoje „učící se společnosti“ hovoří o uznávání kvalifikací v rámci pracovní mobility (jazykový pas, doklad o PC gramotnosti ) podporuje rozvoj učňovského školství a jeho sbližování s podnikatelským sektorem, aj.

1997 (UNESCO) Hamburg, Německo – Hamburská deklarace, Agenda pro budoucnost

dokumenty, které vzešly z jednání 5. mezinárodní konference UNESCO o vzdělávání dospělých zabývají se problémy v zemích třetího světa (negramotnost, nerovný přístup ke vzděl. aj.) rozebírají problematiku vyspělých zemí (rozvoj mezinárodní spolupráce na poli vzdělávání, řešení

nezaměstnanosti rekvalifikací, integrace menšin apod.) Agenda pro budoucnost rozpracovává úkoly VD vyplývající z Hamburské deklarace

1997 Lisabon, Portugalsko – Lisabonská úmluva

řeší problematiku uznávání vysokoškolské kvalifikace v členských zemích.1998 (ministři školství Francie, Německa, Itálie a UK) Paříž, Francie – Sorbonská deklarace

navazuje na dokument Magna Charta Universitatum z roku 1988 a zdůrazňuje potřebu spolupráce při budování otevřeného systému evropského vysokého školství.

1999 Boloňa, Itálie – Boloňská deklarace (prohlášení ministrů školství evropských států)

sjednocuje přístup k vysokoškolskému vzdělávání v evropských zemích odstranění překážek mobility studentů a pedagogických pracovníků evropská spolupráce- vypracování srovnatelných kritérií a metodologie posilování evropské dimenze obsahu vzdělávání spolupráce institucí (programy studia, zaškolení a výzkum)

2000 (EK) – Memorandum o celoživotním učení

13

jeden z významných dokumentů Evropské komise, ve kterém EK naznačuje své záměry v uskutečňování koncepce celoživotního učení

šest základních myšlenek:1. nové základní dovednosti pro všechny2. více investic do lidských zdrojů3. inovace ve vzdělávání4. oceňování učení5. nová koncepce poradenství6. přiblížit učení domovu

2001 (EU) – Stockholmský summit

určil tři hlavní strategické směry EU:1. zvýšit kvalitu a efektivitu vzdělávacích systémů členských zemí2. usnadnit všem přístup ke vzdělávání3. otevřít vzdělávací systémy širšímu světu

2002 (EU) – Barcelonský summit

program k dosažení světové konkurenceschopnosti do roku 2010 (rozvoj lidských zdrojů, odborná příprava, věda, výzkum a inovace) – později byl značně „poopraven“, protože se ukázalo, že je nereálný

9. Vzdělávací systém ČR.Základní charakteristika českého školského systému – ČŠS

Současný ČŠS prošel od roku 1989 změnami, které jsou odrazem celospolečenského vývoje. V roce 2001 byl schválen Národní program rozvoje vzdělávání (tzv. „Bílá kniha“), z nějž vycházel návrh zák. č. 147/2001 Sb. o vysokých školách, a nového školského zák. č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání. Základní principy ČŠS vychází z Listiny základních práv a svobod (právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách; menšinám v jejich jazyku aj.).

Specifikaci škol, formu, průběh a ukončení studia, působnost orgánů státní správy a postavení soukromých a církevních škol upravují zákony, které charakterizují celý školský systém v ČR:

povinná 9 letá školní docházka částečná autonomie škol – diferenciace výuky podle schopností a zájmů dětí školy mají právní subjektivitu existence nestátního školství (škol církevních a soukromých) VŠ mají veřejný statut (statut státních škol mají pouze školy vojenské a školy MV)

Struktura českého školského systému Mateřské školy (MŠ) – tvoří pre primární stupeň vzdělávacího systému. MŠ zajišťují péči dětem ve

věku od 3 do 6 let. Nejdůležitější je rozvoj osobnosti dítěte, rozšiřování znalostí a dovedností, vytváření hygienických a sociálních návyků a komunikačních dovedností. MŠ lze zřizovat i jako společnou instituci se základní školou.

Základní školy (ZŠ) – realizuje se zde povinná školní docházka, která spojuje primární a nižší sekundární úroveň vzdělávání. ZŠ se člení na 1. st. = 1. –5. třída; 2. st. = 6. –9. třída. Druhý stupeň lze absolvovat i ve víceletém (8, 6 let) gymnáziu. Základní škola poskytuje základní vzdělání a výchovu rozumovou, mravní, estetickou, pracovní, zdravotní, tělesnou; umožňuje i výchovu náboženskou.

Speciální školy – poskytují pomocí zvláštních výchovných a vyučovacích metod, prostředků a forem výchovu a vzdělávání žákům obtížně vychovatelným, mentálně, smyslově nebo tělesně postiženým apod., kteří se nemohou vzdělávat v běžných školách.

Gymnázia – poskytují úplné střední vzdělání a připravují žáky k vysokoškolskému studiu; studium může být čtyřleté (vyšší sekundární), šestileté nebo osmileté (zahrnující nižší i vyšší sekundární).

Střední odborné školy (SOŠ) – poskytují žákům vzdělání ve čtyřletých studijních oborech pro výkon odborných profesí, které vyžadují kvalifikaci střední úrovně. Specifickým typem SOŠ jsou konzervatoře (6 – 8 leté studium a je zde zakončeno absolutoriem = vyšší odborné vzdělání). Střední odborné školy souběžně poskytují všeobecné vzdělání a odborné vzdělání pro výkon odborných profesí nebo k dalšímu studiu na vysokých školách.

14

Střední odborná učiliště (SOU) – poskytují střední odborné vzdělání ve 2 a 3 letých oborech (pro výkon běžných dělnických profesí), nebo úplné střední odborné vzdělání ve 4 letých oborech (pro výkon náročných dělnických profesí a některých technických funkcí).

Vyšší odborné školy (VOŠ) – poskytují vyšší odborné vzdělání postsekundární úrovně. Studium trvá nejméně dva, nevýše tři roky. Vyšší odborné školy pokrývají segment mezi středním odborným a vysokoškolským vzděláním. Absolvent vyšší odborné školy získává titul diplomovaný specialista (zkratka DiS. uváděná za jménem).

Vysoké školy (VŠ) tvoří terciární stupeň českého školství ve třech úrovních: 1. bakalářský studijní program (zdůrazňuje profesní charakter)2. magisterský studijní program (zaměřuje se na získání teoret. poznatků a jejich praktickou aplikaci)3. doktorský studijní program (zaměřuje se na vědecké bádání a samostatnou tvůrčí činnost)Studium všech tří programů lze absolvovat v rámci prezenčního studia nebo studia distančního či v jejich kombinaci. Studium v Bc. programu se ukončuje státní závěrečnou zkouškou, jejíž součástí je obhajoba Bc. práce. Studium v Mgr. programu se ukončuje státní závěrečnou zkouškou, jejíž součástí je obhajoba diplomové práce. Po získání titulu Mgr. lze vykonat v téže oblasti studia státní rigorózní zkoušku, jejíž součástí je obhajoba rigorózní práce. Po jejím vykonání se uděluje akademický titul Dr. v příslušné oblasti. Studium v doktorském studijním programu se ukončuje státní doktorskou zkouškou a obhajobou disertační práce.

Další vzdělávání – Vzdělávání dospělýchVzdělávání dospělých zajišťují školy, podniky, neziskové organizace (nadace, církve apod.) nebo komerční vzdělávací instituce. VD je organizováno při zaměstnání, dálkově nebo kombinovaně.

10. Didaktika, její předmět. Vztah obecné didaktiky a oborových didaktik.

DIDAKTIKA = věda, která se zabývá teorií vyučování (výchovou i vzděláváním). Současně zkoumá podmínky a faktory, které do procesu vyučování zasahují z vnějšku (prostředí) i zevnitř (učitel a žáci).

Historický vývoj didaktiky (souvisí úzce se společenským vývojem):

Wolfgang Ratke– použil první termínu „didaktika“

(1571 – 1635) – považoval did. za umění vyučovat (musí být dáno – nelze se mu naučit).

Jan Amos Komenský – uznával důležitost ped. talentu, ale také věřil, že studiem se lze didaktiku naučit

(1592 – 1670) – vypracoval první komplexní model vyučování (který v podstatě existuje dodnes)

– pod pojem „didaktika“ (v knize „Didactica Magna“) zahrnuje vše, co dnes chápeme jako pedagogiku (vzdělávání, výchovu, organizaci školy apod.)

Další didaktická díla J.A.K.: Škola hrou, Svět v obrazech a Metoda jazyků nejnovější

Základní ideje J.A.K.: – vzdělání pro všechny

– tři pilíře didaktiky 1. vědecké poznání, 2. mravnost, 3. zbožnost

– didaktika je předpisem i uměním

Na Komenského navázali další následovníci, kteří didaktiku pojali jako vědu zaměřenou na vyučování:

J.J. Rousseau – zdůrazňoval aktivitu žáka a spojení školy se životem

J.H. Pestalozzi – vypracoval metodiku počátečního vyučování

A. Diesterweg – kladl důraz na přirozené, důkladné a systematické a názorné vyučování

J. F. Herbart – pedagogiku staví na psychologii a filosofii – vše, co se člověk učí, je ukládáno do paměti v podobě představ, které vycházejí z předchozích zkušeností (apercepce), a na základě souvislostí pak spojováno s novými vědomostmi (asociace), a násl. vybavováno.

Pozitiva pedagogiky J.F.Herbarta: Negativa pedagogiky J.F.Herbarta:

+ spojení pedagogiky s psychologií - málo pozornosti tvořivosti a aktivitě dětí

15

+ důraz na mnohostrannost zájmu žáka - odměřenost a odstup vůči dítěti

+ systematičnost vyučování - formalismus

Různá pojetí didaktiky:

- didaktika je umění, ke kterému musí mít člověk předpoklady (tento názor hlavně v anglosas. zemích)- umění didaktiky se lze naučit (v německy mluvících zemích a u nás)- didaktika je teorie vzdělávání (stačí mít dobrou učebnici)- didaktika je metodika = výuku lze realizovat s pomocí příruček (dnes je tento názor zcela ojedinělý)

Předmět didaktiky (čím se didaktika zabývá):

didaktické pojmy cíle a obsah vyučování vyučovací proces – metody a formy vyučování vyučovací technika problémy vyučování

Obecná didaktika (OD) a ostatní pedagogické vědy:

- úzký vztah k obecné pedagogice – OP přináší do OD poznatky z filosofie, sociologie a psychologie- OD je spojena i s didaktikami speciálními – přibližují ji k praxi

Rozdělení speciálních didaktik podle zaměření:

a) předmětové (teorie o vzdělávání v jednotlivých předmětech – např. didaktika fyziky)b) oborové (teorie o vzdělávání týkající se více předmětů – např. didaktika přírodovědných předmětů)c) druhů a stupňů škol (teorie o vzdělávání v jednotlivých úrovních škol. systému – např. didaktika ZŠ)

Didaktika a ostatní vědy:

- Filozofie (v každé době existují určité filosofické trendy, které ovlivňují výuku)- Psychologie (vstupuje do didaktiky nejvíce ze všech věd)- Biologie (např. ve vztahu k aktuálnímu biol. stavu žáka ve vztahu k vyučování – únava apod.)- Sociologie (sociální a společenské klima, ve kterém se nachází žák i učitel)- Etika (partnerské vztahy, pedagogický takt = učitel nesnižuje důstojnost žáka)- Kybernetika (řízení a přenos informací v systémech – vzájemné působení mezi učitelem a žákem)- Teorie komunikace (umět se vyjádřit, mluvit jednoznačně, navazovat kontakt apod.)

Didaktická transformace = proces, při kterém jsou žákovi předávány určité vědecké poznatky v podobě, která je mu srozumitelná

11. Cíl, obsah výchovy a vzdělávání. Kurikulum, jeho proměny.

Problematika cílů v pedagogice bývá označována jako pedagogická teleologie (z řec. telos – cíl).

Cílem vzdělávání se rozumí vzdělávací ideál = plánovaná kvalita, jíž má být vzděláváním dosaženo, všestranně harmonicky rozvinutá osobnost

Cíle vzdělávání jsou podmíněny:

a) společensky (vliv politiky, filosofie, náboženství apod.)16

b) pedagogicky (preference určitého pedagogického názoru)

Dřívější pojetí vzdělávání – didaktický formalismus a didaktický materialismus

formální vzdělávání – důraz na rozvoj psychických schopností materiální vzdělávání – důraz na znalost faktů, méně na rozvoj duševních schopnostíDnešní pojetí vzdělávání

formální vzdělávání – vzdělávání ve vzdělávacích institucích (školách) neformální vzdělávání – organizované vzdělávání mimo vzdělávání formálního (např. podnikové) informální vzdělávání – bezděčné (neorganizované) získávání vědomostí, dovedností a postojůČlenění cílů podle různých hledisek:

Podle obsahu a časového rozsahu

obecné (ve vztahu k věku, typu školy, regionu) dílčí (ve vztahu k věku, typu školy, regionu) etapové (navazující na sebe – např. cíle 1. st. a 2. st. ZŠ)Podle závaznosti

obligatorní (povinné – např. naučit se na 1. st. číst a psát) fakultativní (nepovinné – volitelné předměty)Podle míry obecnosti

obecné (na úrovni státu) – obsaženy v  národních i nadnárodních dokumentech institucionální (na úrovni škol) – formulovány v zákonech a předpisech (např. že ZŠ poskytuje

základní vzdělání). Podobně jsou definovány cíle oborové – v rámci studijních oborů (např. na VŠ).

vyučovacího předmětu – formulovány v učebních osnovách, studijních programech apod. vzdělávacích jednotek – vyučovací hodina, seminář, přednáškaFormulace cílů vychází z pedagogické koncepce (např. náboženská pedagogika vede k životu v souladu s náboženskou morálkou; existencialistická pedagogika klade důraz na individualitu a svobodu).

Obsah vzdělávání (vztahuje se k formálnímu, neformálnímu informálnímu vzděl.);souhrn vědomostí, dovedností a návyků, které zprostředkovává vzdělávací systém žákovi k osvojení. Historicky – prostředek zachování kulturního dědictví, předávání novým generacím

Dnes – ovlivněn změnami v prostředí, rozvojem vědy, techniky a způsobem života, stává se prostředkem vyrovnávání se s těmito změnami.

Obsah vzdělávání úzce souvisí s   cílem vzdělávání – je konkretizací cílů, protože cílem vzdělávání je právě předání a osvojení určitého obsahu.

Kurikulum – učební osnovy, učební plány, učivo i obsah vzdělávání

– komplexní vnímání strategií, metod, organizace a hodnocení vzdělávání– metodika, metodická koncepce = způsob realizace cílů a naplnění obsahu – jak pedagog

postupuje k jejich dosažení (jeho vzdělávací metody, prostředky).

V   současné době došlo k   následujícím změnám:

1. na státní úrovni jsou vytvářeny učební plány umožňující alternativy a rámcové učební osnovy2. tvorba učebnic v kompetenci nakladatelství; ministerstvo školství je schvaluje, školy si z nich vybírají3. metodické příručky nejsou závazné4. částečná liberalizace umožňuje školám v 10 – 40 % vyučovacího času určovat obsah výuky5. učitelé mohou rozhodovat o využití 30 % času dle vlastního názoru a modifikovat obsah předmětu

podle vlastního uvážení

17

12. Učivo v pedagogických dokumentech (učební plány, osnovy kurikulární dokumenty).

Pedagogické dokumenty = materiály, které vymezují veškerou činnost ve škole (učitelů, ředitelů, žáků). Cíle a obsah výuky jsou vymezovány dokumenty schvalovanými ministerstvem školství. Jedná se především o učební plány (předměty povinné, volitelné a nepovinné; zařazení předmětů do ročníku; týdenní počty hodin) a učební osnovy (konkretizování učiva jednotlivých předmětů).

teoretické pedagogické dokumenty

koncepce školy standardy vzdělávací programy učební plány učební osnovy učebnice metodické příručky časově tématické plánypraktické pedagogické dokumenty

vnitřní řád školy třídní knihy katalogové listy třídní výkazy žákovské knížky výkaz o studiu

18

Standardy – kvalitativní (poslání předmětu ve studijním programu, a cíle, k nimž je třeba žáky dovést)

– kvantitativní (základní učivo, tj. obecné minimum znalostí a dovedností)

Standardy cílové = soubor společensky žádoucích vzdělávacích cílů přiměřených věkovému stupni a zralosti žáků a požadavkům na vzdělanostní a osobnostní profil absolventa.

obecné (prolínají všemi činnostmi žáků bez ohledu na dělení výuky do předmětů)

specifické (dorozumívání; osobnost; příroda a technika; společnost; matematika)

Kmenové učivo = prostředek k dosažení obecných a specifických cílových standardů

postihuje obsahové jádro základního vzdělávání je závazné pro vytváření vzdělávacích programů je neměnné pro každý vzdělávací program je navrženo obecně (umožňuje zpracování osnov, uplatnění specific.

ped. záměrů) je navrženo jednotně, ale bez pevného členění do jednotlivých ročníků

Vzdělávací programy = základní pedagogické dokumenty pro poskytování vzdělání

Obsahují: – závazné požadavky na obsah vzdělání

– rozpracování cílových požadavků na kompetence žáků

– návrh učiva pro jednotlivé ročníky

Součástí vzdělávacích programů jsou – učební plány

– učební osnovy

Učební plány = normativní pedagogické dokumenty – konkretizují obsah a organizační rámec vzdělávání na určitém stupni/typu školy

Obsahují: – výčet a strukturu vyučovacích předmětů

– počet vyučovacích hodin věnovaných jednotlivým předmětům (určuje ředitel školy)

Učební osnovy = normativní pedagogické dokumenty – vymezují cíle, obsah, rozsah a posloupnost učiva vyučovacích předmětů a časových úseků vyučování. Konkretizují učivo v podobě tématických celků a nastiňují základní metody, organizační formy a postupy výuky.

Obsahují: – základní pojetí předmětu

– cíle výuky

– metody práce

Typy učebních osnov:

a) lineární (látka postupuje vpřed a neopakuje se)cyklické (k látce se vrací a probírá se na vyšší úrovni)

b) rámcové (stanoví pouze základní úkoly vyuč. předmětů a sled jednotlivých témat)podrobné (podrobně určují v rámci každého tématu, co mají žáci poznat)

19

c) průměrné, minimální, maximální (stanoví bezpodmínečné minimum a dosažitelné maximum)

Učitel zvažuje časovou dotaci tématům, určuje posloupnost témat, zpracovává časově tématický plán.

Časově tématický plán = konkretizace představ učitele o vyučovacím předmětu, o žákovi, jeho možnostech a schopnostech, o výsledcích výuky

Učebnice – konkretizují projekt didaktického systému daného vyučovacího předmětu

Typy učebnic (učebnice zaměřené na osvojování učiva, cvičebnice, pracovní sešity, čítanky, slabikáře

13. Pedagogická komunikace.

Komunikace je procesem dorozumívání (komunikátor – sdělovatel; komunikant – adresát sdělení; komuniké – obsah sdělení). Vzájemná komunikace mezi lidmi má vždy sociální charakter – obsahuje sdělení informací, ale i myšlenek a pocitů. Probíhá verbálně (řeč) i neverbálně (gesta, mimika).

Verbální komunikace = slovní komunikace má obsahovou i formální stránku. Řeč, jako specifická schopnost člověka umožňující abstraktně myslet, definovat pojmy, vyslovovat soudy a úsudky, je základem lidské komunikace.

Neverbální komunikace = veškeré doprovodné činnosti (gesta, pohyby)

Prostředky nonverbální komunikace:

mimika – výraz obličeje gestika – vyvolání, posazení, ukončení žákova sdělení posturologie – sdělování fyzickými postoji (vzájemná poloha končetin, hlavy a

rukou) kinetika – sdělování pohyby všech částí těla (pohazování hlavou, rameny) haptika – sdělování dotykem (pohlavek, pohlazení, pozor na vhodnost!) proxemika – sdělování vzdalováním nebo přibližováním ve 4 zónách –

intimní (0 – 50 cm) osobní (50 – 100 cm)

sociální (1 – 3 m)

veřejná (3 m a více)

Sociální komunikace se obvykle pohybuje v   následující struktuře:

mluvčí → záměr sdělení → formulace sdělení → vlastní sdělení → posluchač → výklad obsahu a záměru mluvčího → reakce

Pedagogická komunikace je zvláštní případ sociální komunikace

Specifika pedagogické komunikace:

orientuje se na dosažení vzdělávacího cíle je determinována jejím obsahem (předmětem výuky) ovlivňuje ji rozdílnost postavení jejích účastníků (učitel, žák) odvíjí se podle stanovených pravidel

20

Didaktická komunikace je specifickým projevem pedagogické komunikace, který je orientován především na učení a vyučování. Při každé komunikaci může docházet k určitým šumům, k nedorozuměním, což může znamenat nepochopení a nižší úroveň vyučování, především z hlediska kvality výsledků.

Zásady efektivní komunikace v   oblasti sdělování informací (při výkladu): UČITEL

klidný, vyrovnaný projev (ne monotónní – správná práce s hlasem v oblasti frázování a intonace)

mluvit srozumitelně a přiměřeně rychle používat známé a jednoznačné výrazy (neznámé výrazy vysvětlit) mluvit krátce a výstižně kombinovat mluvené slovo s názornými ukázkami zaujímat ke sdělovanému obsahu vlastní stanovisko ověřovat si u posluchačů přijetí informací

Zásady efektivní komunikace v   oblasti přijímání informací: ŽÁK

dávat najevo zájem a vytvářet atmosféru důvěry aktivně vystupovat (vznášet dotazy k upřesnění a ověřovat si pochopení sdělovaného) klíčové myšlenky výkladu písemně zaznamenávat

Komunikační bariéry:

psychické (např. strach mluvit na veřejnosti)

fyzické (např. vady řeči apod.)

14. Organizační formy vyučování a vyučovací metody. Inovační tendence v oblasti vyučovacích forem a metod.

Organizační formy výuky = uspořádání podmínek pro realizování obsahu vyučování při uplatňování jedné nebo více metod, vhodných vyučovacích prostředků a při respektování didakt. principů.

Základní rozlišení různých organizačních forem výuky:

individuální – malá skupinka žáků, učitel s každým pracuje samostatně (nemožnost spolupráce studentů) – starověk a středověk (dnes jazyky, hra na hudební nástroj)

hromadná (frontální) – forma kolektivní výuky (nejběžnější na ZŠ a SŠ = frontální)

individualizovaná – každý žák pracuje individuálně a podle času, který potřebuje ke zvládnutí učiva, nutným doplňkem je kolektivní činnost žáků (diskuse, tělocvik, práce v dílně apod.)

diferencovaná – sdružování žáků do skupin podle schopností a zájmů

kvantitativní= podle kvanta žákových schopností

kvalitativní= jakost žákových schopností

vnější= stejnorodá skupina žáků tvořících jednu třídu

vnitřní= stejnorodé menší skupinky v rámci jedné třídy

21

Integrovaná výuka – normálně oddělené vyučovací předměty nebo komponenty jsou spojovány do jistého souvislého celku.

Integrovaný den – vyučování probíhá bez formálního rozvrhu hodin; žáci pracují individuálně nebo v malých skupinách; obsah vyučování je tvořen projekty, které vyžadují interdisciplinární přístup

Open school – škola s otevřeným plánem; žáci jsou seskupeni vertikálně v různém věkovém rozmezí (2 až 3 roků). Mladší děti přejímají zkušenosti od starších

Vyučovací metody

jsou záměrným uspořádáním obsahu vyučování a činností učitele a žáka, které směřují k dosáhnutí výchovných a vzdělávacích cílů v souladu se zásadami organizace vyučování

při zprostředkování obsahu učiva se projevuje řídící činnost učitele úkolem vyučovacích metod je cílevědomě usměrňovat učební proces a vytvoření

optimálních podmínek výuky (výběr a organizace učiva, učební pomůcky apod.)

Přehledná komplexní klasifikace vyučovacích metod podle různých hledisek:z hlediska poznání a typu poznatků (didaktický aspekt)

a) metody slovní – monologické (vysvětlování, přednáška)

– dialogické (rozhovor, diskuse, dramatizace)

– písemné práce (písemná cvičení, kompozice apod.)

– práce s učebnicí

b) metody demonstrační – pozorování předmětů a jevů– předvádění (předmětů, obrazů, modelů, pokusů, činností aj.)

– demonstrace statických obrazů

– projekce statická a dynamická

c) metody praktické – nácvik pohybových a praktických dovedností– žákovské pokusy a jiné laboratorní činnosti

– pracovní činnosti (v dílnách, na pozemku)

– grafické a výtvarné práce

z   hlediska aktivity žáků – sdělovací

– problémové

– výzkumné

z   hlediska myšl. postupů – srovnávací

– induktivní = více jednotlivých soudů → obecný soud

– deduktivní = obecný soud → závěr pro určitý případ

– analyticko-syntetický

22

z   hledis. fází vyuč. procesu – motivační (objasnění cíle a významu výuky)

– expoziční (zprostř. vědomostí, vytváření představ, osvojování pojmů aj.)

– fixační (zapojení nových poznatků do soustavy stávajících – asociace)

– aplikační (praktické využití získaných vědomostí, dovedností a návyků)

– diagnostické (ověření znalostí – testy, zkoušení apod.)

Inovační tendence v oblasti vyučovacích forem a metod

Moderní formy a metody výuky usilují o využití veškerých možností k efektivnímu zprostředkovávání informací mezi učitelem a žákem, následné aplikace nově nabytých poznatků v praxi a jejich trvalé osvojení. Účinnost moderních metod a forem výuky převyšuje tradiční postupy jak při praktickém využití nově nabytých poznatků, tak i v trvalosti jejich uchování v paměti žáků.

Současné moderní metody výuky:

skupinové vyučování – rozdělení do skupin podle kritérií (obtížnosti úkolu, učebního tempa žáků, aj.)

– je uplatňováno především při problémové výuce (rozvoj intelektu řešením problémů) a při týmovém řešení učebních úloh (každý účastník je zapojen)

týmové vyučování – výuku vede souběžně více specialistů společně (např. učitel + psycholog)

programované vyuč. – řízení učební aktivity žáků pomocí výukových programů, vyučovacích strojů a počítačů lineární nebo větvené programy (výuka je rozdělena do dílčích úseků, tempo výuky se přizpůsobuje individuálním schopnostem žáka, poskytují okamžitou zpětnou vazbu, u větvených programů lze k výsledku dospět různou cestou)

diferencovaná – sdružování žáků do skupin podle schopností a zájmů

kvantitativní= podle kvanta žákových schopností

kvalitativní= jakost žákových schopností

vnější= stejnorodá skupina žáků tvořících jednu třídu

vnitřn= stejnorodé menší skupinky v rámci jedné třídy

integrovaná výuka – vyučovací předměty jsou spojovány do jistého souvislého celku.

Integrovaný den (vyučování bez formálního rozvrhu hodin; žáci pracují individuálně nebo v malých skupinách; obsah vyučování je tvořen projekty, které vyžadují interdisciplinární přístup)

Open school (škola s otevřeným plánem; žáci jsou seskupeni vertikálně v různém věkovém rozmezí 2 – 3 roků; mladší děti přejímají zkušenosti od starších)

23

Další metody moderní výuky:

narativní metody – hlavní důraz je kladen na vyjadřovací schopnosti a umění argumentace v problémových situacích (práce v malých skupinách a prezentace výsledků, případové studie, diskuse apod.)

operativní metody – rozvoj schopností rozhodování v určitých složitých situacích (trénink, simulační hry, hraní rolí aj.)

iniciativní metody – podporují rozvoj kreativity při řešení úkolů (brainstorming – řízená diskuse k určitému problému – každý má možnost přednést své návrhy, aniž by byly podrobeny jakékoliv kritice – předpokladem je určitá míra znalostí o dané problematice).

heuristické metody – heuréza (objevování), výzkumná činnost žáků řízená učitelem (tato metoda je aktivizační, motivující, vede k jasnému pochopení látky prostřednictvím dosavadních znalostí a zkušeností a stimuluje vyšší myšlenkové pochody – tvůrčí myšlení, analyticko-syntetické myšlení aj.

produkční metody – praktická činnost žáků, rozvoj motorických schopností, praktické metody ke konkrétním činnostem

15. Motivace žáka jako pedagogicko-psychologický problém.

16. Vymezení pojmu obecná didaktika, cíl, obsah výchovy a vzdělávání. Vztah obecné didaktiky a oborových didaktik. Kurikulum a jeho proměny.

17. Osobnost pedagoga, podmínky jeho úspěšnosti. Typologie učitele, specifika práce vychovatele.

- mnohokrát v minulosti i současnosti byly zmínky o tom, že role učitele bude nahrazena ( vznik rádia, televize, videa, počítačů, internet ), ale zatím k tomu nedošlo a nejspíš ani nedojde – osobnost pedagoga je pro žáky velmi důležitá, stejně jako pedagogická komunikace ( emoční stránka )

- osobnost pedagoga : schopnost vyučovat nelze naučit, musí být daná, někteří teoretici tvrdí, že učitelství je „uměním“

- činnost učitele – mnohostranná, široká, tvůrčí- které složky přípravy musí učitel zvládnout : - odborné vzdělání ( daný obor, např. matem-fyzika )- pedagogicko- metodické a psychologické vzdělání- vytváření vztahu k vzdělávanému- všeobecný kulturně-politický rozhled- různí teoretici rozdělili pedagogy na různé typy, jako příklad zde typologie učitele podle

Döringa:- typ náboženský – kritérium božství, hledá smysl života, necitlivý k vědě- typ estetický – převeha citů, fantazie, nadšení pro výuku- typ sociální – vysoká trpělivosr ke všem, chce vychovat platného člena společnosti- typ teoretický – více zájmu o vědu než o žáka- typ ekonomický – sleduje efektivitu, s co nejmenší námahou co nejl. výsledky- typ politický- snaha pedagoga prosadit svou osobnost- typologie podle českého pedagoga Režného:- typ psychologický – jde mu o psych. žáka- typ didaktický – metodické otázky vzděl.- typ taktický- rozvíjí taktiku v jednání s žáky- nejnovější a asi nejzdařilejší typologie podle Caselmanna:

24

- logotrop – zaměřen na obsah a problematiku daného předmětu, vztah se žákem na bázi vyučování dané problematice

- paidotrop- zaměřen na žáka,jeho vývoj, jeho vedení a formování podle pedag. pravidel- Caselmann dále uvádí typologii z jiného hlediska :- typ autoritativní – „tyran“, chybí mu smysl pro humor, nespolupracuje se žákem, o všem

musí rozhodovat sám- typ demokratický – preferuje přátelství se žáky, vše na bázi diskuse, spolupráce- navíc Caselmann ještě rozlišuje typ vědecko-systematický, umělecký a praktický- pedagogická komunikace – zvláštní případ sociální komunikace, verbální i neverbální,

vztak žák – učitel= dohodnutá pravidla, zvláštní případ – didaktická komunikace=kom. za účelem něco naučit, jak komunikovat?- klidně, ale ne monotónně, používat známé výrazy, správně intonovat, pracovat s hlasem, krátce a výstižně, přiměřeně rychle, kombinovat slovní a názorné vyjádření, ověřit si příjem informace(u příjemce-žáka)

Dříve práce pedagoga málo finančně ohodnocená, dnes snaha o nápravu a zvýšení prestiže práce učitele, Bílá kniha – doporučuje zlepšovat postavení ped. pracovníků jako profesní skupiny, zvyšovat kvalitu vzdělávání učitelů,diferencovat ped. činnosti, systémkariérového a platového postupu, dále se Bílá kniha zabývá pedagogy z hlediska jejich rozvoje ( další vzdělávání, rozšiřování kvalifikace a tak)

Činnost učitele patří k nejnáročnějším profesím svou mnohostranností a tvůrčím charakterem. Někteří teoretici považovali pedagogiku dokonce více za umění než vědu. Pedagogika vyžaduje od učitele nejen potřebnou míru teoretických i praktických znalostí a dovedností, ale i určitou dávku talentu. Každý pedagog si postupem času vytvoří vlastní pedagogický systém, ve kterém se odráží v neposlední řadě i jeho osobnostní profil. V obecné rovině lze definovat určitý soubor nezbytných schopností, které by měl vykazovat každý pedagog.

Některé konkrétní kvalifikační předpoklady učitele:

diagnostické schopnosti (rozpoznání vlastností vzdělávané skupiny nebo jednotlivce) didaktické schopnosti (srozumitelné předávání vědomostí a podněcování zájmu a aktivity

žáků) schopnost rozšiřování vlastních vědomostí schopnost empatie (vcítění se do pocitu žáka) konstruktivní schopnost (výběr a uspořádání učiva s ohledem na věk a individuální

dispozice žáka) výrazové schopnosti (jasné a přesné vyjádření myšlenek s využitím mimiky i

pantomimiky) komunikativní schopnosti (umění navázat s žáky optimální vztah) organizační schopnosti (organizace pedagogické práce – vlastní i vzdělávané skupiny) schopnost získat autoritu (souvisí s odbornými znalostmi a povahovými a charakter. rysy

učitele)

Pedagog musí absolvovat nezbytnou přípravu, která zahrnuje:

odborné vzdělání (zvládnutí oboru v celé šíři a na úrovni nejnovějších poznatků, schopnost samostatného doplňování o aktuální informace)

pedagogicko-metodické a psychologické vzdělání (znalost pedagogických zákonitostí a procesů a schopnost tvůrčího přístupu k realizaci vzdělávání)

vytvoření vztahu ke vzdělávanému (závisí na osobnosti vzdělavatele – souvisí s jeho lidskými vlastnostmi a pedagogickým talentem, částečně i zkušenostmi)

25

všeobecný kulturně-politický rozhled (zajišťuje učitelovu autoritu)Souhrn znalostí, schopností, dovedností a také osobních vlastností pedagoga lze označit souhrnně, jako kompetence. K definování klíčových kompetencí pro určení profesního standardu učitele existují různé přístupy.

18. Hodnocení a klasifikace v procesu vyučování a výchovy. Pedagogická diagnostika.

PEDAGOGICKÁ DIAGNOSTIKA objektivní zjišťování a hodnocení podmínek, průběhu a výsledků výchovně vzdělávacího procesu. Pedagogická diagnostika je samostatný pedagogický obor (patří do didaktiky). Navazuje na pedagogickou psychologii, pedagogiku a didaktiky jednotlivých předmětů a částečně se s nimi překrývá.

DIAGNÓZA = určení stavu, situace

DIAGNOSTIKA = způsob, metoda určování stavu

Předmětem zkoumání ped. diag. je – žák

– výchovná skupina (třída, škola)

– učitel (jeho přístup k žákům, styl výuky apod.)

Pedag. diagnostika se zaměřuje na – zjišťování výstupu pedagogického působení (např. zkouška)

– analýzu možností účastníků vzdělávacího procesu

– samotný proces výuky

Cílem pedagogické diagnostiky je optimalizace rozvoje jednotlivého žáka nebo skupiny a sestavení výchovné prognózy, která naznačuje další vývoj.

Rozlišení pedagogické diagnostiky z časového hlediska:

a) mikrodiagnóza – krátkodobá (bezprostřední reakce na projevy žáka, mimika, gestika, únava)

b) základní – denní (je nejčastější – zkoušení, rozbor prací, sledování žáka v jednotlivých předmětech)

c) dlouhodobá (vypracovává se na základě konzultace více pedagogů, tvoří celkový obraz žáka nebo skupiny podle výsledků dílčích pozorování

Základní znaky a požadavky pedagogické diagnostiky:

dialektická jednota v pohledu na žáka (z aktuálního stavu vyvozovat další směr vývoje) komplexnost pohledu na žáka dlouhodobost (vyvození konečných závěrů na základě dlouhodobějšího sledování) prognostický charakter (vhodné usměrnění dalšího vývoje žáka) konkrétnost (každý žák je osobnost v konkrétních vztazích a podmínkách) mnohostrannost přístupu (více hodnotitelů, více hledisek – objektivnější posouzení) jednotnost (v uplatňování přijatých opatření) pedagogický optimismus (přesvědčení o kladných stránkách žáka) etická a pedagogická odpovědnost (diskrétnost, respekt k osobnosti žáka)

26

Metody zjišťování diagnostických údajů:

Klasické diagnostické metody

ústní zkoušky (orientační, klasifikační) písemné zkoušky (diktáty, písemná cvičení, domácí úkoly, měsíční, pololetní práce) výkonové zkoušky (tělovýchovné, technické práce, referáty, organizační úkoly) didaktické testy (běžné orientační testy, standardizované testy)

Malé formy vědecko-výzkumných diagnostických metod

systematická pozorování žáků (pozorování ve třídě, pozorování mimo třídu) rozbor žákovských prací (písemné práce, výtvarné práce, technické práce apod.) explorativní metody (rozhovor, beseda s jednotlivcem nebo skupinou, dotazník)

Speciální diagnostické metody

psychologický rozbor osobnosti sociologický rozbor biologický rozbor

19. Role výchovy, metody morální výchovy, morální rozvoj osobnosti. Problém svobody a kázně.

20. Výchovná fce rodiny. Nedostatky v rodinné výchově a možnosti jejich překonávání.

21. Spolupráce školy s rodiči žáků, organizace rodičů. Formy práce třídního učitele a vychovatele s rodiči žáků. Společné aktivity dospělých a dětí v rámci volného času.

22. Výchova a vzdělávání v období starověku a středověku.

Starověké Řecko

Výchovu ve starověkém Řecku již od 6. stol. př. n. l. reprezentovaly především dva dominantní městské státy Athény a Sparta. V obou byl odlišný společenský systém (Athény – demokracie, Sparta – aristokracie). Společným znakem bylo, že občanská práva (vč. vzdělání) pouze svobodným občanům.

Sparta – malá skupina svobodných aristokratů X velké skupině neplnoprávných perioků a bezprávných otroků (heilótů), to vyvolávalo trvalou potřebu vojenské pohotovosti. Proto byla výchova zaměřena především ve směru vojenské přípravy. Výchově byla přikládána velká důležitost (byla institucionalizována) a byla umožněna i dívkám.

do 7 let – domácí výchova

7 – 18 let – ve výchovných zařízeních (tvrdá výchova – tresty, tělesná a vojenská příprava, politické besedy, které plnily občan.-výchovnou funkci. Rozvoji intelektu věnována menší pozornost.)

18 – 20 let – vojenský výcvik a potom vojenská služba

Athény – demokracie, rozvoj obchodu, hospodářství a věd, mělo příznivý vliv na rozvoj vzdělávání. Athénská výchova byla rozmanitá, zaměřená na intelektuální i tělesný vývoj člověka.

do 7 let – děti vychovávány doma (většinou otroky – rozvoj man. zručnosti a myšlení pomocí her)

7 – 13 let – výchova rozdělena: dívky – doma (rodinná výchova)

27

chlapci – ve škole (gramatistova – čtení, psaní, počty, kytharistova – umělecké discipliny), tělesné tresty existovaly (méně kruté)

13 – 15 let – chlapci přešli do zápasnické školy (palaistry)

16 – 18 let – někteří pokračovali v gymnasionu (hlavně výuka filosofie, politika a literatura)

18 – 20 let – (období efebie) – přísaha věrnosti zákonům a vládě a další vzdělávání vč. vojenství.

Řecká pedagogika – neexistovala jako věda (byla pouze předmětem dílčího zájmu filosofů)

Sofisté - vzdělávání opírali o gramatiku, rétoriku a dialektiku

Sókratés - důraz na rozvoj mravní výchovy a rozumových schopností („sokratovská metoda“)

Platón - vycházel ze své filosofie (objektivní idealismus – ideje jsou nadřazeny hmotnému světu). Cílem člověka je dosažení moudrosti, střídmosti a statečnosti.

- využil praktické zkušenosti výchovy spartské (státní systém, odolnost, výchova dívek) i athénské (široký rozvoj osobnosti).

- do 7 let – výchova matkou a vychovateli (ve výchovných domech) hrou a vyprávěním bájí (první myšlenka veřejné předškolní výchovy)

- od 7 let – rozdělená výchova ve státní škole (čtení, psaní, počty, hudba)- po jejím skončení palaistra (rozvoj tělesných schopností – otužování, sport)- po palaistře studium exaktních věd (geometrie, aritmetika, astronomie) pro vojenskou

přípravu- ve 20 letech – nadaní pokračují ve studiu a ostatní nastupují vojenskou službu

Aristotelés - cíl výchovy viděl v rozvoji přirozených rozumových a volních schopností a vlastností člověka v souladu s jeho přirozeným vývojem a s důrazem na mravní výchovu.

- výchova - prostředek k upevnění státu (výchova občanů ke znalosti a respektování zákonů)

- první periodizace vývoje dítěte v rámci tří etap (do 7 let, 7 let – pohlavní zralost, pohlavní zralost – 21 let)

- do 7 let – výchova v rodině (vyzdvihuje velký význam her, varuje před přetěžováním)- od 7 let – školní výchova ve státní škole (pouze chlapci!!! – negativní rys Aristotelovy

ped.)

Starověký Řím

V období před 6. stol. př. n. l. měla římská výchova podobu rodinnou (výchova zemědělce nebo vojáka). Hlavní důraz byl kladen na mravní stránku (úcta k rodině a bohům, skromnost, statečnost, patriotismus), dále pak tělesný výcvik (jízda na koni, zápas apod.), okrajově čtení, psaní a počty.konec 6. stol.př. n. l. – nové společenské uspořádání (vznik republiky) - vytvoření elementárních

škol (soukromých) – výuka čtení, psaní, počtů a základu římského práva (zaměření na občanskou výchovu).

ve 3. stol. př. n. l. – Řím ovládal Řecko – řečtí učenci se podíleli na vzdělávání dětí římských aristokratů – gramatické školy (výuka řečtiny a řecké literatury). Vyšší vzdělání v tzv. rétorských školách, filosofie, rétorika, právo, exaktní vědy a hudba.

v době vrcholu Říma – (v období císařství) bylo školství pod státní kontrolou a byl sledován cíl připravovat velké množství oddaných úředníků.

28

Marcus Fabius Quintilianus (42 – 118), učitel rétoriky a významný teoretik římské výchovy.

- připisoval škole a jejímu systému velký význam- prosazoval optimistický názor na dítě a jeho přirozenou vzdělavatelnost- kladl důraz na řeč- odmítal tělesné tresty a zastával názor, že učitel má být svým žákům příkladem- jako první propracoval metodiku vyučování (tři kroky: napodobování, teoretické poučení,

cvičení)- požadoval vysokoškolské vzdělání učiteleVe 3. stol. n. l. – přecházela postupně výchova a vzdělávání pod vliv křesťanství.

Rok 476 je považován za konec starověku a počátek středověku – vlády v Itálii se zmocnili barbaři.

Vzdělání ve středověku bylo zcela v rukou církve, která zřizovala církevní školy při svých institucích.

Klášterní školy – příprava chlapců zasvěcených mnišskému životu. Vnitřní – hoši žijící v klášteře, vnější – žáci docházející. Karel Veliký (782) založil školu, kde byly vyučovány děti šlechticů a úředníků, vyučovalo se teologie a sedmero svobodných umění (trivium – gramatika, rétorika, dialektika; kvadrivium – aritmetika, geometrie, astronomie a múzika).

Katedrální a farní školy – zde se vyučovali světští kněží.(kladly důraz na mechanické memorování latinských textů – bez znalosti latiny!!)

Kladly důraz na mechanické memorování církevních latinských textů modliteb, žalmů a písní, což bylo málo účinné. Vyžadovala se kázeň pod přísnými tresty, hůl byla znakem pravomoci učitele.

Církevní směn v Cáchách roku 802 ukládal povinnost vznešeným rodinám posílat děti do školy.

Scholastika Pojem scholastika vychází z latinského scholasticus (resp. Řeckého σχολαστικός),

což znamená „školský, patřící škole“, popř. „školák“ Scholastika raná (12.st.) – se vyznačuje metodou „sic et non – ano a ne“, kdy

z protikladů bylo vyvozováno konečné řešení. Debatují u různých otázek. Např. je Bůh věčný? Říkají si pak citáty potvrzující toto tvrzení i vyvracející toto tvrzení. Učí se tím v pohotovosti a obratnosti vyjadřování.

Scholastika vrcholná (12.-14.st.) – opírá se o Písmo, učení církevních otců a Aristotelovi filosofii.

Scholastika pozdní (14.-16.st) - dochází ke stagnaci, rozvoj přírodních věd a křesťanské mystiky.

Rytířská výchova Rytířství vzniklo v době křižáckých válek v ltech 1096 – 1270. Byla výchovou urozených chlapců v „7 rytířských ctnostech“ (jízda na koni, plavání,

vrh kopím, šerm, lov, hra dámy, poezie a hudba). Zaměřena na společenské vystupování – gramotnost nebyla podmínkou!

Od 7 do 14 let – páže; od 14 do 21 let – zbrojnoš

23. Výchova a vzdělávání v období renesance. Pedagogika v období osvícenství.

Osvícenské myšlení (17. – 18. stol.) se opíralo o přesvědčení, že člověk je součástí přírody, žije v přirozeném světě a že přírodní zákonitosti mohou být pozorovány, analyzovány a lze je pochopit. Velký důraz je kladen na rozumové poznání a svobodu a nezávislost člověka a jeho myšlenek. Je zdůrazněn požadavek nutnosti sekularizace (zesvětštění) školství.

29

John Locke (1632 – 1704)

svůj pedagogický systém postavil na přesvědčení, že osobnost člověka je utvářena výhradně zkušenostmi a rozumovou činností v reakci na působení okolí – to se promítá v jeho dílech:- „Pojednání o lidském rozumu“ (duše je nepopsaná deska „tabula rasa“ a teprve

výchovou je člověk utvářen – přeceňuje význam výchovy)- „Myšlenky o výchově“ (formuluje zásady pedagogiky “zdravého rozumu“ vycházející

z praktických potřeb gentlemanů – výchova osobnosti, která se chová rozumně a užitečně)

klade důraz na výchovu tělesnou, mravní – výchova je předpokladem a podmínkou učení za nejdůležitější považuje vědomosti a dovednosti, které lze prakticky využít (čtení, psaní,

jazyky, aritmetiku, geometrii, historii, znalost zákonů, jízda na koni, šerm apod.) za východisko své metodiky považuje zájem a samostatné myšlení vzdělávaného vypracoval teorii TV – otužovat se, překonávat strádání, únavu

Jean Jacques Rousseau (1712 – 1778)

své pedagogické myšlenky formuloval v díle „Emil čili o vychování“ (člověk vychází z rukou přírody dobrý a teprve společnost jej kazí)

vývoj člověka rozděluje do čtyř období:0 – 2 roky – především tělesná výchova

2 – 12 let – rozvoj smyslů

12 – 15 let – rozumová výchova

15 let – mravní výchova (výchova dobrých citů, dobrých úsudků, dobré vůle)

ke vzdělávání žen přistupuje skepticky (žena se podle něj musí podrobovat po celý život autoritě muže)

klade důraz na výchovu občana a vlastence (demokracie je závislá na kvalitní školní výchově)

bojuje proti středověké škole, biflování, dogmatismu, nesmyslné tvrdé kázni, tělesným trestům

prosazuje lásku k dítěti a úctu k vlastnímu myšlení dítěte jako princip každého vzdělávání požaduje přirozenou výchovu

Další díla: „Rozprava o původu nerovnosti mezi lidmi“ (úvahy o příčinách sociální nerovnosti ve společnosti – bojoval proti velkému soukromému vlastnictví a útlaku).

„O společenské smlouvě“ (myšlenky demokracie, boje za svobodu a práva lidí – staly se duchovním programem francouz. revoluce a zákl. „Deklarace lidských a občanských práv“)

30

24. Vývoj výchovy a vzdělávání v českých zemích. Úloha J.A. Komenského (hlavní díla, význam).

J. A. Komenský (*1592 Nivnice na Moravě; +1670 Naarden)

byl knězem Jednoty bratrské působil v polském Lešně, kde sepsal většinu svých spisů zemřel v Holandském Naardenu vypracoval první ucelený, logický, filosoficky propracovaný pedagogický systém založený

na demokratickém základě čerpal z teoretických i praktických poznatků a z pozorování přírody

Jeho filosofický přístup ke vzdělanosti je založen na pedagogickém optimismu (pouze vzdělaný a moudrý člověk může jednat správně a rozlišit dobro a zlo). Základem jeho pedagogického myšlení je přesvědčení o nutnosti přirozené výchovy v souladu s potřebami a zájmy žáka podněcováním jeho zájmu a motivace, ale bez snahy o jeho přetváření.

Struktura díla J.A.Komenského:

všeobecná teorie výchovy didaktika speciální didaktika jazykového vzdělávání tvorba učebnicV dílech „Navržení krátké o obnovení škol v Království českém“ a „Didactica magna“ - Velká didaktika vypracoval:

systém školy rozdělené do jednotlivých stupňů rovnost přístupu k učení pro všechny bez rozdílu pohlaví, původu či majetku princip pedagogických zásad

1. názornosti (učení odvíjet od pozorování jevů a věcí – např. kresby v učebnicích)2. uvědomělosti (podpora aktivity a iniciativy žáka k vlastnímu uvědomění důležitosti

vzdělání a kladnému vztahu k učení)3. soustavnosti (učivo v ucelené logicky propojené soustavě, která respektuje nejen

vnitřní logiku dané discipliny, ale i dispozice žáků)4. přiměřenosti (zohlednění věku a schopností žáka)5. posloupnosti (od snadného k obtížnému, známého k neznámému, blízkého

k vzdálenému, jednoduchého ke složitému)6. trvalosti (podpora uchování naučených vědomostí opakováním)

rozdělil výchovu člověka podle šestiletých cyklů podle psychického a fyzického vývoje:do 6 let – mateřská škola (v každé rodině) – výchovné působení matky

6 – 12 let – obecná (elementární) škola (v každé obci) – výuka základních vědomostí a dovedností v mateřském jazyce (každý ročník má jednu učebnici s kompletním obsahem učiva)

12 – 18 let – latinská škola (gymnázium) (ve větších městech) – výuka „sedmero svobodných umění“, special. předmětů (fyzika, zeměpis, etika, Písmo sv., jazyky (latina, řečtina, hebrejština)

18 – 24 let – vysoká škola – akademie (v každé zemi) – prohlubování a rozšiřování vědomostí.

Ve spisu „Zákony školy dobře spořádané“ vypracoval podrobný princip školního řádu.

31

25. Pedagogika 19. a 20. stol. Počátky konstituování pedagogiky jako vědy. Etatizace, lidové vzdělávání a předškolní výchova.

Za vlády Marie Terezie (1740-1780) a jejího syna Josefa II. (1780-1790) byly v Rakousku provedeny převratné reformy v oblasti státní správy, školství a osvěty, výchovy a vzdělání.

Roku 1770 vydala císařovna závazné rozhodnutí – školství provždy zůstane záležitostí politickou.

Papež Kliment roku 1773 zrušil jezuitský řád, jehož jmění ve prospěch školství spravovala komise ve Vídni.

Rakouské školství bylo prohlášeno za součást státní organizace. Pro děti 6 – 12 let bylo zpočátku zaváděna vzdělávací povinnost přecházející v povinnost školní docházky (1805 – dvorská studijní komise).

Vznikaly školy elementární trojího druhu: triviální – hlavní - normální. Roku 1775 byl schválen nový studijní plán pro latinské školy (gymnasia), která

měla mít pět tříd – tři gramatické a dvě humanitní. V nejnižších dvou třídách se stala vyučujícím jazykem čeština, ve vyšších němčina.

Roku 1781 byl vydán toleranční patent o zrušení nevolnictví. Následně roku 1782 byly zrušeny kláštery rozjímavých a žebravých řádů. Náboženství byl určen výchovný cíl.

V 80. letech 18.st. byla provedena reorganizace univerzit. Po celé m Rakousku měly nadále stačit tři univerzity – Vídeň, Praha, Lvov.

Jan Jakub Ryba (1765 – 1815) - Výchovu a osvětu považoval za jediný prostředek k přetvoření společnosti.

Roku 1830 – byly vydány předpisy pro zakládání opatroven pro děti pracujících matek.

Bernard Bolzano (1781-1848) – ovlivnil buditele svým heslem: „Žij pro blaho obecné“. Přispěl ke vzniku matematické logiky a teorie množin. Hlásal rovnoprávnost soužití Čechů s Němci.

František Palacký (1798-1876) – pojímal naše národní dějiny jako neustálý svár českého živlu s německým.

Karel Slavoj Amerling (1807-1884) – pražský lékař a myslitel. Za prvořadou vědu považoval fyziokracii, důležitou pro praktické využití teoretických vědomostí. V roce 1839 začal budovat v Praze Národní vychovávací ústav Budeč, jako lidovou univerzitu pro výchovu národních učitelů, vzorných průmyslníků, vzdělaných vychovatelek, matek a hospodyň. Zakládal ústav pro děti abnormální na Hradčanech a věnoval se i rozvoji dívčího školství.

Reforma roku 1849 – (schválena 1854) – bylo vytvořeno osmitřídní gymnázium, na kterém se sice vyučovalo klasickým jazykům (latině, řečtině), ale latina již nebyla jazykem vyučujícím. Byla zavedena maturitní zkouška opravňující absolventa ke vstupu na univerzitu. Všechny předměty měly mít pod vlivem Herbartova učení výchovný charakter.

Roku 1868 – byly šestitřídní reálky rozšířeny na sedmitřídní. Roku 1869 byla i na nich zavedena maturitní zkouška, opravňující ke vstupu na techniku a na odborné školy. Nastává diferenciace středního školství ve směry – humanitní (gymnázia) a přírodovědecko-technický (reálky).

Karel Havlíček (1821-1856) – chtěl, aby vláda obětovala na školy a vzdělání nejméně 10x tolik, co posud. Jako první žádal vysokoškolské vzdělání pro učitele.

Roku 1869 byl vyhlášen říšský (Hasnerův) zákon č.42 – kterým byla vytvořena soustava národního školství (obecných a měšťanských škol). Pro děti od 6 do 14 let byla vyhlášena povinnost osmileté školní docházky na těchto zásadách:

Věda a vyučování jsou svobodnéO náboženské vyučování pečuje církev, státu náleží vrchní dozorVšechny hlavní jazyky jsou si rovny.Učitelé se vzdělávají na 4 letých učitelských ústavech, náklady hradí stát.

32

Místo šestiletých triviálních škol vznikaly osmileté obecné školy, jejichž vyšší stupeň představovaly tříleté, později čtyřleté měšťanské školy.

Do konce 19. st. Byl prakticky odstraněn analfabetismus. Učitelům byla stanovena úvazková míra na 30 hodin týdně a ve třídě mohlo být nejvíce 80 žáků.

Gustav Adolf Lindner (1828-1887) – zakladatel systému české pedagogiky. Je považován za největšího pedagoga po Komenském.

33

34

35