VI.

V povídání o divadle si mimořádnou pozornost zaslouží divadlo dětské. Různé scénky a hříčky se ve škole provozovaly od nepaměti. Byla to jakási součást výuky, která učila děti vystupování před diváky, rozvíjela představivost a schopnost improvizace. Ovšem první plnohodnotné představení na jevišti pro obecenstvo zaznamenáváme až v r. 1951. Hru „O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku“ nacvičila s dětmi učitelka Helena Hadlačová. O dva roky později následovala opět známá pohádka „O dvanácti měsíčcích“.

O 12 MĚSÍČCÍCH 1953

Do práce s dětskými herci se zapojoval prakticky celý učitelský sbor pod režijní prací Vlasty Řehákové a později Jarmily Klimešové. Mnozí tehdejší herci si určitě po letech rádi vzpomenou na svou divadelní činnost a proto se teď pokusím zachytit všechny sehrané hry až do r. 1979. Roku 1955 to byla Zeyrova hra „Radůz a Mahulena“, v r. 1956 „Karafiátovi Broučci“. V roce 1958 hra Oldřicha Bubeníka – „Chlapec v čarokruhu“. Po dvouleté přestávce následovaly Drdovy „Hrátky s čertem“ a v r. 1962 „Tylův Strakonický dudák“.

HRÁTKY S ČERTEM 1960

Následovala opět dvouletá přestávka a po ní hra „Popelka“.

POPELKA 1964

V dalším roce „Sněhová královna“, v roce 1967 „Robinsonka“. Po delší odmlce r. 1975 hra „Zvířátka a Petrovští“,

ZVÍŘÁTKA A PETROVŠTÍ 1975

v r. 1977 „Koráb Racek“ a „Odvaha a dobrodružství“.

KORÁB RACEK 1977

V r. 1979 bylo sehráno vlastně poslední dětské představení – „Jedničky má papoušek“. Poslední hry modernějšího stylu již byly nacvičovány ve spolupráci s tehdejší Osvětovou besedou. Všechna vyjmenovaná představení byla hrána pro dospělé i děti nejen veVel. Opatovicích, ale i Borotíně, Slatině, Cetkovicích, Jaroměřicích, Knínicích a M. Trnávce. Počet diváků se dá odhadnout na úctyhodných 2 500.

JEDNIČKY MÁ PAPOUŠEK 1979

Nyní se ale vrátím do r. 1958, který byl pro obec jubilejním – 650 let od první písemné zprávy o Opatovicích. Diváci mohli v tomto roce shlédnout hned tři představení. Bylo to již dříve zmíněné dětské představení Chlapec v čarokruhu v režii Vlasty Řehákové, na které si pamětníci rádi vzpomenou. Profesor Oldřich Bubeník věnoval opatovickým občanům hru „Ženy před králem“ a nacvičil ji s žáky jevíčského gymnázia. Děj se odehrával v místním regionu. Opatovičtí herci sehráli českou klasiku, hru A. Jiráska – „ Lucerna“. Toto výpravné představení režírovala opět V. Řeháková, která tak dokázala, že si poradí nejen s dětmi. Z hereckého obsazení se již výrazně prosadila nastupující generace. V hlavních rolích kněžny a mlynáře zazářili Iva Fikrová a Josef Lizna. Celkově vyznělo představení velmi dobře a bylo důstojným příspěvkem k tehdejším oslavám.

LUCERNA 1958

VII.

Počátek 60. let byl ve znamení nastupující nové generace herců, režisérů a také změnou herního stylu. V počínající konkurenci televize a filmu se zvýšila i náročnost diváků, protože co stačilo ještě v poválečných letech je už dnes zastaralé a přežité. Diváci již většinou nevídají několik různých představení za rok, ale nejvýše jedno – dvě, hrané podle zájmu v několika reprízách. Začalo se také s „vývozem“ představení do okolí a také s účastí na soutěžích a přehlídkách.

Je tedy čas, podívat se za oponu. Na počátku je vždy nápad – výběr představení. Profesionální režisér má k dispozici: při větším rozsahu hry pomocnou režii, inspicienta, architekta scény, návrháře kostýmů, případně choreografa. Samozřejmě také skupinu lidí – technický personál, který scénu vyrobí, postaví, ušije kostýmy, dále maskéry, osvětlovače, aj. Hlavně má ale k dispozici profesionální herce buď ve stálém angažmá, nebo jak je dnes časté, herce na volné noze, takže má možnost vybrat si představitele rolí podle svého. Má rovněž k dispozici zkušebnu a možnost zkoušek přímo na scéně. Nemusí se starat o administrativu, propagaci a obslužnost při představeních.

Co má k dispozici režisér amatérský? Větší či menší skupinu nadšenců, kteří musí nejen odehrát představení, ale i zastat většinu výše jmenovaných profesí. Bylo tomu tak dříve a platí to dodnes. Pokud jsem ještě něco opomněl, páni režiséři prominou. Všichni společně věnují nácviku hry spoustu volného času a jejich rodinní příslušníci musí mít opravdu řádnou dávku pochopení a toleranci pro tuto činnost.

Jak se dělá divadlo přímo v Opatovicích?

VIII.

V minulém pokračování jsem se pokusil porovnat činnost profesionálního a amatérského režiséra, ale stejně jsem určitě nevystihl všechno. Na osobě režiséra totiž stojí i padá osud každého divadla a s potěšením musím konstatovat, že opatovické divadlo mělo v minulosti a má i v současnosti režiséry na vskutku vynikající úrovni. Jednotlivé osobnosti si někdy později představíme podrobněji. Čtenáře také možná překvapuje, že jsem s výčtem sehraných představení skončil v šedesátých letech. Považuji toto období za jakýsi předěl, protože o dříve sehraných divadlech bylo poměrně málo informací a nebyli už vlastně žádní pamětníci. K této „novější éře“ se samozřejmě v budoucnu ještě vrátím. Způsob nácviku se od této doby prakticky nezměnil a proto považuji za dobré toto podrobněji rozebrat a nahlédnout znovu za oponu.

Jak jsem možná už někdy dříve zmínil, prvním úkolem je výběr představení. Zde je nutno přihlédnout k celé řadě problémů. V první řadě je to, že hra musí zaujmout diváky. Podle žánru her vítězí dnes hlavně komedie. Dále je nutné posoudit možnosti nepříliš početného souboru, vhodnost představitelů, náročnost na kostýmy a v neposlední řadě též možnost vytvoření jednoduché funkční scény, bez velkých přestaveb. Pokud je již hra vybrána nutno objednat patřičný počet výtisků u dilie, zjistit nároky na autorská práva atd. Je-li toto vše hotovo, svolá se celý soubor, režisér seznámí s výběrem hry, se svými záměry, rozdělí dle své úvahy role a první čtená zkouška může začít. Hra je přečtena celá a režisér udělá případné korektury v obsazení rolí. Ne každému může přidělená role „sedět“, ale při poměrně úzkém kádru herců se musí každý podle svých možností přizpůsobit. Při další zkoušce se provádí tzv. Škrtání, to znamená drobné úpravy textů, zkrácení dlouhých pasáží aj. Samozřejmě obsah a styl hry musí být zachován. Od této doby se herci pokouší vžít se do své role a dostat někdy náročný text do paměti. Výrazové prostředky, mimika, gesta a pohyb, přijdou na řadu postupně později. Režisér mezi tím promýšlí scénu, která se prozatím naznačí postavením stolů, židlí apod. Dalším krokem je tzv. Aranžování, což znamená, že herci již pouze nečtou, ale s knížkou v ruce se pokouší o hraní a pohyb po naznačené scéně. Bývá z toho zpočátku obyčejně pěkný zmatek, všichni si najednou překáží a režisér začne vlastně dělat svoji práci – dát tomu všemu pořádek podle svých představ. Věřte, že je to práce náročná a zásadního významu, některé situace se mění, opakují či předělávají i několikrát za zkoušku. Později, když už herci začínají naplňovat představy režie, povolá se nápověda (prozatím stačí jedna) a herci se pokouší dolovat z hlavy naučený text, bez nahlížení do knížky. Tak se zvolna začíná rýsovat představení, ale do premiéry je ještě daleko. Mohou se vyskytnout různé potíže, třeba nemoc, pracovní vytížení, rodinné problémy či něco jiného. Nácviky se odehrávají po večerech v době, kdy se jiní věnují svým rodinám, pasivní zábavě (televizi) nebo posezení v hostinci. Často se také vyskytne i krize, kdy se zdá, že veškerá námaha je marná, že toto divadlo se nikdy nedokončí apod.Osvědčeným receptem je připomenutí termínu premiéry a protože ochotníci jsou v podstatě zodpovědní lidé, překážky se překonají. Ke konci nácviku je nutné provést několik zkoušek na jevišti (někdy je to s problémy), svépomocně poshánět či vyrobit kostýmy, rovněž svépomocí domyslet a postavit funkční scénu......

Kdo to nepoznal, těžko pochopí kolik času, úsilí i nervů toto všechno stojí. Poslední týden před premiérou bývá hodně hektický. Je třeba dotáhnout vše, na co se zapomnělo, naplánovat

generálku (někdy i dvě), což je vlastně přehrání celé hry se vším všudy – kostýmy, rekvizity, osvětlení, zvuk. Všichni herci už prožívají napětí i trochu obavy, jak to vše dopadne. Pak už ale následuje premiéra a všechno se v dobré obrátí. Průběh premiéry z pohledu za oponou je na samostatné pokračování.

Tomáš Dosedla - režie od r.1970 František Petrželka – režie od r.1962

MUDr. Zdeněk Modrák (druhý zleva) – režie od r.1974

IX.

Premiéra – generální zkouška, proběhla jako vždy se smíšenými pocity. Traduje se, že povedená generálka je předzvěstí špatné premiéry a naopak. Po pravdě řečeno nepamatuji se vlastně na nějakou příliš povedenou generálku. Všechno je vlastně ještě ve stádiu vývoje, projevují se některá kritická místa, ani herecké nasazení nebývá úplně stoprocentní. Ovšem psychika už začíná pracovat naplno. Režisér má samozřejmě hodně připomínek, zvláště je-li sám zatížen nějakou rolí, jak se často stává.

Scéna se po zkoušce podle možnosti nechává již připravená. Následuje obvykle den volna (divadelního) a premiéra může vypuknout. Všechno započne už nějakou hodinu před začátkem. Naše „malá scéna“ nemá vlastně žádné herecké zázemí, proto veškeré poslední úpravy kostýmů, rekvizit a líčení probíhají přímo na jevišti při ještě otevřené oponě. Na případné převleky zbývá jen velmi úzký prostor za horizontem. Starší členové souboru si jistě s trochou nostalgie vzpomenou na dřevěnou skříňku, která se používala řadu let. Obsahovala různé paruky, vousy, příčesky a celou škálu líčidel s jejich charakteristickou vůní... Líčení je dnes střídmější, vlastně civilní, případné úpravy účesů provedou šikovné členky souboru. Spolu s herci přichází také nápovědky (většinou dvě), které zaujmou svá místa na okraji portálů. Tradiční nápovědné budky již dávno zmizely z jevišť. Nápověda je velmi důležitá funkce a napovídat se musí umět. Nesmí se nechat strhnout dějem, sledovat kritická místa hry, nenechat se zaskočit různými výpadky atd. Se samotnými herci již v této době začíná cloumat tréma a kdo říká, že ji nemá většinou nemluví pravdu. Projevuje se ve větší či menší míře u každého a každý se s ní vypořádává jinak. Jak se projevuje? Především je to neuvěřitelně silný pocit, že naučený text se někam vytratil, zvyšuje se nervozita, někdo mívá tísnivé pocity v žaludku apod. Většina herců se pokouší horlivým listováním v knížce oživit zdánlivě zapomenutý text. Dát si skleničku na kuráž se obyčejně nevyplácí, může to působit právě opačně. Půlhodinku před začátkem se opona uzavře a herci jsou ponecháni sami sobě, z hlediště se začíná ozývat šumot přicházejících diváků.

Signál k zahájení je obyčejně bliknutí světly, potom gong a opona se otevírá. Od této chvíle si musí herci sami hlídat své nástupy, rekvizity, převleky, protože funkce inspicienta zde není. Ozývají se první repliky, spoluhráči odpovídají, děj se rozvíjí. Jsou-li slyšet ohlasy publika, je to dobré. Konstatování „berou to“ povzbudí všechny k dobrému výkonu. Některá představení se hrají bez přestávky a veškeré změny jsou součástí děje. Je-li přestávka nutná (větší přestavby apod.) Je potřeba ji zkrátit na minimum. Na konci hry diváci, pokud jsou spokojeni, vyzvou herce potleskem „k děkovačce“. Hodnocení premiéry bývá od diváků většinou kladné, ale větší vyhranost se získává postupně s počtem repríz. I při úspěchu přistupují herci ke svým výkonům s určitou pokorou.Jaké jsou vlastně pocity po premiéře? Většinou smíšené. Při děkovačkách je to euforie – „máme to za sebou“. Potom se ale obyčejně dostaví pocit únavy, jak fyzické, tak i psychické. Při společném posezení po představení trvá někdy hodně dlouho než herci „ožijí“. Před tím je ovšem nutné dát vše do pořádku, sklidit rekvizity, kostýmy, je-li to nutné rozebrat a sklidit scénu atd. Režisér nakonec zhodnotí premiéru a věřte, že to někdy bývá i dost tvrdé. Do derniéry bývá sehrána ještě celá řada repríz, případně i s účastí na přehlídkách.

X.

V povídání o divadle se zase ponoříme do historie, ale dnes přece jen zůstaneme ještě v současnosti. Pokusím se popsat, co se může hercům přihodit během představení a vůbec při této činnosti. O trémě jsem sice psal minule, ale dovolím si ještě podotknout, že tyto pocity jsou srovnatelné s pocity odvážlivců provozujících různé „adrenalinové sporty“.

Zkuste jen vystoupit před plný sál diváků, kteří od vás očekávají dobrý výkon. To se tep opravdu řádně zrychluje a teprve s přibývajícími reprízami se pocity napětí zmírní. Je i určitá část diváků, kteří s potěšením čekají na nějakou tu chybičku či nedostatek, aby to potom patřičně zhodnotili. Ale takových je na štěstí jen málo. Samozřejmě nějaká chyba se občas vloudí, ale to se stává i ostříleným profesionálům.

Nejčastěji hercům nahání hrůzu tzv. „okno“. Je to momentální výpadek textu, či nějaké činnosti, prostě náhlé zatmění. Je to těžko vysvětlitelné a postihuje to člověka v ten nejneočekávanější okamžik, náhle a bez varování. Trvá to obyčejně jen chvilku, ale vteřiny se zde zadají hodinami. Někdy stačí zachytit slova nápovědy, jindy pomůže pohotový partner, někdy to naskočí samo, ale těch pár okamžiků dovede člověka řádně zapotit. Vnímavý divák to samozřejmě postřehne a povede-li se z problému šikovně vybruslit, je to většinou na potlesk.

Další poměrně roztomilou záležitostí jsou tzv. „přebrepty“. Jedná se většinou o zkomolení jmen či slov a o některých se ještě dlouho vypráví. V komediích to bývá většinou přínosem, ve vážnějších kusech poleje herce horko. Další můrou bývají opožděné nástupy, protože chybí inspicient, který podobné věci hlídá. Na scéně vzniká mezera, což pozorný divák samozřejmě postřehne. Někdy také zlobívají různé drobnůstky – např. špatně sedící paruka, odlepující se knír, povolující kostým, zapomenutá rekvizita aj. Toto všechno dovede hercům dokonale zlepšit život. Všechno to jenom potvrzuje, že hrát divadlo není žádná procházka růžovým sadem, ale docela slušná zabíračka, kterou však děláme moc rádi. S přibývajícím počtem repríz dochází k jakémusi uvolnění, vše už běží tak trochu samo a tak bývá čas i na různé „srandičky“. Často se improvizuje (může to být ale ošidné), dělají se drobné i větší žertíky, které někdy dovedou spoluhráče pořádně „odbourat“.

Pokud je to v rámci představení, divák to ani nepostřehne, pouze ti postižení. Tímto ale dostává představení ten správný tvar, a pokud někdo vidí premiéru a potom derniéru, pozná ten rozdíl. Na úplný konec sice všichni říkají – máme to za sebou, ale v duchu přetrvává pocit – bylo to krásné a klidně to mohlo pokračovat dál....