46
Úvodní zdravice 2 Hozená rukavice 3 Bylo, nebylo 6 František Bílek 13 Farnost se představuje 16
Úvodní zdravice 2 Hozená rukavice 3 Bylo, nebylo 6 František Bílek 13 Farnost se představuje 16 Zpráva z charity 18 Slovo kněze 21 Liturgické okénko 23 Společenství 26 Pro malé, menší, nejmenší 27
2
Vážení čtenáři,vítejte opět zpět v středu vět (mimo těch pět, jež jsem sněd‘)
Bartoloměje. Zde je, kdy pěje každý slávu z Galileje srdce nejsvětějšího, z portfeje vytahuje brýle, by zřel noty u troleje.
Svěží a mladá zelená na stromech dozrála do tmavšího smaragdu a s ní i náš časopis, opouštěje lis, otřepává sliz a hmyz ze svých částí, to jest, vychytává mouchy. Jednu obzvláště tučnou mouchu rozmáčkl například T. Hladík, an jsa zpět z dovolené, opět dává do pořádku grafickou úpravu a ochraňuje před vlepováním volných stránek, jak tomu bylo mou vinou posledně (tak mám na hlavě kaši z másla a popele). Současně jsme panu Olmrovi nasoukali do původní rubriky Orla další spoluobyvatele (snad na ně nebude pohlížet jako na skvotery) a rubriku jsme přejmenovali na Společenstva (bez jakýchkoliv korelací s magickými prsteny).
Další informace, která tentokrát již stojí za zaznamenání všemi sedmi smysly (za oči a uši dvakrát), jsou narozeniny našeho, vašeho i jejich a vůbec lecčího drahého otce Blažka, jenž 30. června oslaví 87 let, úctyhodný věk, k němuž mu s celou redakcí a, věřím, s celou farností srdečně přejeme Boží vůli, tedy vše dobré.
Jestli potom mohu ze stohu na oblohu vynést pět šest článků, doporučím očím lecčím číst list z hnízd Křečhoře, kde následuje farní den. Není vhodné je všechny vynechat, jak to ustavičně páchá kterýsi pokrytec, co psal tento úvodník.
V Bylo nebylo bylo potom dáno dílo pana Těmína, věrného to dopisovatele Bartoloměje, o návštěvě biskupa Herbsta (Tak mě napadá, že jsem o něm nikdy nikoho neslyšel mluvit jinak než jako o Kájovi; skvělý člověk, tohle, vzpomínám si, jak jsem mu jednou takhle zlomil berlu a on na to řekl: „Tak dobře,“ a pokračoval ve mši.)
A byl bych asi spíše zlovolníkem než dobrovolníkem Farní charity Kolín, kdybych neupozornil, že tento měsíc je v její rubrice poněkud výživnější sousto článků.
Ještě připomínám, že stále máme v redakci volné místo pro korektora slovenštiny. A jinak nezbývá než popřát Vám požehnaný konec jarního času,
3
požehnaný začátek letního času kvíčeru 21. června a požehnané všelicos jiného.
D. V. Spudil
PS: Časopisy jsou na webu farnosti. Příspěvky možno házet do všech kasiček.
Kalendář akcíVýuka náboženství vedená paterem Martinem Sklenářem končí v týdnu od 15. do 21. června (v tomto týdnu jsou poslední vyučovací hodiny).
***Podle liturgického kalendáře připadá na čtvrtek 4. června slavnost Těla a Krve Páně. Na základě rozhodnutí našich biskupů máme v tomto roce Boží Tělo slavit v neděli. Proto tento den budeme při mších svatých slavit běžný všední den (čtvrtek 9. týdne v liturgickém mezidobí). Zároveň jsme všichni zváni k účasti na slavnosti Těla a Krve do Pražské katedrály (17 hod.).
***V sobotu 6. června se uskuteční farní den. V tomto měsíci se setkáme na Křečhoři. Jako host přijede otec Marek Sklenář, salesián, který působí v Praze-Kobylisích. Bližší informace naleznete v části Farnost se představuje. Všechny povzbuzujeme k účasti na tomto dni farnosti.
***V neděli 7. června budeme slavit slavnost Těla a Krve Páně. Mše svaté v Kolíně budou v neděli:8:00 – kostel sv. Bartoloměje.10:00 – kostel sv. Bartoloměje – mše svatá s eucharistickým průvodem jako vyvrcholení Národního eucharistického kongresu na úrovni farností. Všechny povzbuzujeme k účasti na této bohoslužbě.18:00 – kostel Nejsvětější Trojice.
***
4
V pátek 12. června bude po večerní mši svaté v kostele Nejsvětější Trojice pravidelné setkání farnosti.
***Od pátku 26. června do soboty 27. června se v Kostelci nad Černými lesy bude konat vikariátní setkání mládeže. Všechny mladé lidi srdečně zveme k účasti na tomto setkání.
***V sobotu 27. června bude v Pražské katedrále svěcení nových kněží naší arcidiecéze. Jedná se o jednu z nejdůležitějších událostí naší arcidiecéze. Proto na novosvěcence pamatujme ve svých modlitbách a v případě možnosti jej přijeďme svými modlitbami podpořit také v momentě, kdy bude svěcení přijímat.
***29. června slavíme slavnost sv. Petra a Pavla. V církvi se jedná o jeden ze zasvěcených svátků. Protože se v naší vlasti jedná o běžný pracovní den, učinila naše biskupská konference z tohoto svátku svátek doporučený, aby ten, kdo se dnes nebude účastnit mše svaté, nežil v těžkém hříchu. Přesto závažnost oné slavnosti zůstává, a kdo může tento den slavit mši svatou, by tak měl učinit. Pořad bohoslužeb tento den bude následující:- 6 hod. – Velim, kostel sv. Vavřince.- 8 hod. – Kolín, kostel Nejsvětější Trojice.- 9:30 – Kolín, kostel sv. Víta na Zálabí.
- 18 hod. – Kolín, kostel Nejsvětější Trojice. ***
Prosíme všechny, kdo pořádají nějakou aktivitu pro farnost, nebo o nějaké vhodné aktivitě vědí (a chtějí ji doporučit ostatním), nechť o ni informují P. Martina Sklenáře ([email protected]), a to do 20. předchozího měsíce. Děkujeme.
R. D. Martin Sklenář
Pozor všem mládežníkům!Na vědomost se dává, že se blíží další vikariátní setkání, tentokrát v
Kostelci nad Černými lesy. Začínáme v pátek 26. června v 18h mší svatou a
5
společnou modlitbou, večer se vydovádíme při hrách. Další den vyrazíme do Prahy na kněžské svěcení, cestou se možná dostaneme i k nějakému duchovnímu tématu, ale každopádně po svěcení k obědu a zábavě dle našich přání.
Kdo se bojí, nesmí sice do lesa, ale v Kostelci je vítán! Takže neváhejte a přidejte se, bude nás víc, nebudem se bát vlka nic.
Dopravu i jídlo zajistíme, ozvěte se na tel. 733 395 432, přes mail: [email protected] nebo přes facebook: Terezie Francová. Těšíme se na Vás,
Francová Terezie
Úcta k Nejsvětějšímu Srdci JežíšovuLetos jsem oslavila 3. křesťanské Velikonoce a teprve letos jsem díky
Pánu načerpala část z jejich hlubokého významu pro svůj život a duchovní rozvoj.
Nejvíce mě oslovila ta nesmírně veliká láska Boha k nám lidem.„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný,
kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ ( Jan 3,16 )A stále s velkou trpělivostí čeká na naši odpověď. Jak odpovědět? Svou
vírou. Ale jak to lidsky vyjádřit? Člověk mi svou lásku projeví darováním např. přívěsku ve tvaru srdce. Já mu poděkuji, začnu ho nosit na řetízku a vždy, když o něj zavadím, si na dotyčného vzpomenu a vybavím si krásné chvíle s ním strávené.
Náš Pán Ježíš Kristus nám daroval své Srdce.Papež Pius XII v encyklice Haurietis Aquas (1956), kterou uveřejnil ke
stoletému výročí zavedení svátku Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (1856), uvádí: „...tato úcta vzhledem k jejímu zvláštnímu rázu je nejdokonalejším projevem úcty k Bohu, poněvadž od nás vyžaduje naprostou bezpodmínečnou ochotu se obětovat a zasvětit lásce božského Vykupitele, lásce, jejímž živým ukazatelem a živým symbolem je probodené Srdce.“ Tato úcta se rozšiřovala od 12. století. Velký zájem vzrostl po zjevení sv. Markétě Marii Alacoque v 17. století. Dvanáct přislíbení Ježíšova Srdce, která sestavil z jejích spisů neznámý autor, vyšla tiskem až v roce 1867.Dvanáct přislíbení Ježíšova Srdce1. Dám jim všechny milosti potřebné pro jejich stav.
6
2. Vnesu pokoj do jejich rodin.3. Potěším je v jejich trápeních.4. Stanu se jim v životě bezpečným útočištěm, zvlášť v hodině smrti.5. Vyleji hojnost požehnání na všechny jejich aktivity.6. Hříšníci najdou v mém Srdci zdroj milosti a nekonečné moře milosrdenství.7. Lhostejné duše se stanou horlivými.8. Horlivé duše dosáhnou velké dokonalosti.9. Požehnám také domům, kde bude vystaven a uctíván obraz mého Nejsvětějšího Srdce.10. Kněžím dám dar, že obrátí i nejzarytější lidi.11. Jména těch, kteří budou šířit tuto úctu, budou zapsána v mém Srdci a nikdy z něj nebudou vymazána.12. Všem, kteří přijmou svaté přijímání na první pátek v měsíci nepřetržitě v období devíti měsíců, slibuji milost pokání při umírání; nezemřou v nemilosti ani bez svátostí. Mé Srdce jim bude bezpečným útočištěm v posledních chvílích života.
Nyní vstupujeme do měsíce června, který je zasvěcen Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, proto bychom měli vyjádřit svou lásku našemu Pánu Ježíši Kristu úctou jeho Nejsvětějšímu Srdci.
Jak? Můžeme použít kancionál:Litanie k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu č. 65, Modlitba k zasvěcení Srdci
Ježíšovu č. 66 nebo postačí, když si na chvilku vybavíme obraz probodeného Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.
Nejlépe svou lásku vyjádříme účastí na Slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, která připadá na 2. Pátek po Slavnosti Nejsvětější Trojice, letos vychází na pátek na 12. Června.
Iveta Zemanová
Farní den ve VeltrubechOproti minulému farnímu dni v Lošanech skýtala Veltrubská fara
sociální zázemí, takže nebylo nutné, aby účastníci chodili hromadně s doprovodem otce Martina, když nebylo zbytí.
7
Jinak průběh farního dne byl tradiční, nejprve katecheze R. D. Radima Cigánka ze Sázavské farnosti na téma Eucharistie a Maria, poté mše svatá. V homílii otec Radim přiblížil velmi poutavým způsobem život, dobu a intriky na dvoře Václava IV, díky kterým jsme mohli oslavit svátek sv. Jana Nepomuckého.
Následovalo občerstvení s již tradičním vystoupením otce Martina – gymnastickou hvězdou a neméně zajímavým vyprávěním otce Radima o sázavských hradech.
Tomáš Těmín opět přiblížil dějiny a uměleckou stránku kostela Panny Marie.
Velký dík patří všem, kdo se starali o děti, takže si dospělí mohli opět nerušeně vychutnávat pohodu celého dne, obzvláště proto, že počet účastnících se rodin (dětných i bezdětných) se setkání od setkání zvyšuje.
Tomáš Hladík
Církevní společenství v Předhradí a ve Velimi utrpěla skvělé hudební zážitkyDo Velimi zavítali Slavníkovci dne 26. 4. 2015. Svým zpěvem a hudbou
doprovodili mši svatou v kostele sv. Vavřince. Vynikající hru na klávesy, kytaru, flétnu a violu výjimečným způsobem provázal zpěv dětských zpěváčků, přidávali se i farníci.
Na závěr mše přišlo velké poděkování a pozvání na některou z nadcházejících mší v kostele ve Velimi. Poté se nikdo nerozešel, malí zpěváci dostali balíček se sladkou pozorností, v prostoru vchodu do kostela pak čekalo na všechny malé občerstvení, hudebníci tak měli možnost promluvit s farníky a podělit se o zážitky z podobných akcí.
Do Předhradí přibyl sbor „Rodinná Schola“ dne 3. 5. 2015; jde o několik nadšených rodin z Vlašimi a okolí, které se sdružily, aby oslavily Hospodina nejen slovem, nýbrž i zpěvem. V kostele Nanebevzetí Panny Marie pak vynikající hudbou doprovodili nedělní mši svatou. S kytarou a klávesami zazpívali duchovní písně, a přestože nebyly všem známé, přidali se i farníci svým zpěvem. Po skončení mše přišlo opět poděkování; za celé církevní společenství jej přednesl pan Petr Šárovec. Následovalo velmi bohaté občerstvení na faře.
Tomáš Těmín
8
Velim poctila vzácná návštěvaDne 21. května 2015 zavítal do kostela sv. Vavřince světící biskup
pražské arcidiecéze Msgre. Karel Herbst. Sloužil zde májovou mši svatou společně s R. D. Martinem Sklenářem a R. D. Josefem Neradem, farářem z Peček.
Pan biskup Herbst se narodil 6. listopadu 1943 v Praze, v roce 1960 se vyučil elektromechanikem lokomotiv a osm let tuto práci vykonával v lokomotivním depu Praha – střed, při zaměstnání pilně studoval, a následně i odmaturoval na gymnáziu Přípotoční v Praze – Vršovicích. Mezi roky 1968 až 1973 absolvoval Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. Dne 23. června 1973 přijal kněžské svěcení od kardinála Františka Tomáška.
V kněžské službě nejprve působil jako kaplan v Mariánských Lázních, v letech 1974 až 1975 na Svaté hoře u Příbrami. Zlomový bod přišel dne 6. ledna 1975, kdy mu byl komunistickou mocí odňat státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti za to, že při čtení vánočního pastýřského listu vynechal větu o tom, že oslavíme 30. výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou.
Od února 1975 až do srpna 1986 pracoval v podniku Úklid jako čistič výkladních skříní, podobně jako pozdější kardinál Miloslav Vlk, salesiáni Jan Vývoda a Václav Komárek nebo evangelický duchovní Svatopluk Karásek. V té době se i přesto věnoval duchovní činnosti, když dne 11. září 1976 složil doživotní sliby v kongregaci Salesiánů svatého Dona Boska; zde se věnoval duchovnímu vedené mládeže.
V letech 1974 až 1986 pořádal tzv. salesiánské chaloupky, prázdninové akce pro děti. V prvních letech jezdil přímo jako vedoucí i na několik turnusů, v osmdesátých letech pak jako hlavní organizátor.
V letech 1979 a 1981 došlo k odhalení některých „chaloupek“ Státní bezpečností a k sérii krutých výslechů i mladistvých a ponižujících domovních prohlídek. V dalších letech byl z bezpečnostních důvodů počet účastníků na jednu akci omezen na 12 a využívány byly už jen objekty na samotách mimo obce. V roce 1986 se konalo během prázdnin 64 takových čtrnáctidenních pobytů.
Dalším zlomovým okamžikem v životě pana biskupa byl rok 1986, kdy po navrácení státního souhlasu působil v pastýřské službě ve Starém Sedlišti na Tachovsku, a to až do roku 1989. V roce 1990 pak zastává funkci
9
administrátora farnosti ve Všetatech. Od roku 1990 do roku 1991 byl ředitelem salesiánské komunity v Praze – Kobylisích a administrátorem farnosti. Od roku 1995 do roku 2001 byl v rámci salesiánské provincie delegátem pro formaci, od roku 1996 až dosud je členem provinciální rady.
V letech 1990-2001 byl předsedou redakční rady známého křesťanského magazínu „AD“. V letech 1997–2000 byl spirituálem v Arcibiskupském kněžském semináři v Praze – Dejvicích. Od září 2000 do března 2002 byl administrátorem farnosti Fryšták u Holešova.
Pevné místo v pastýřské službě pak dalo až biskupské svěcení. Dne 19. února 2002 byl Msgre. Karel Herbst jmenován a 6. dubna 2002 ustanoven světícím biskupem pražské římskokatolické arcidiecéze a titulárním biskupem Siccesiánským. Jeho biskupským heslem je Ježíšův výrok „Milosrdenství chci“. Po Štěpánu Trochtovi je Karel Herbst druhým českým salesiánem, který byl jmenován biskupem.
Mše samotné se účastnilo více jak 50 osob, minimálně desítka z nich byla z Předhradí a z Kolína, to je dokladem, o jak významnou událost se jednalo. Bohoslužbu slova otevřelo čtení ze Skutků apoštolů s možností rozjímání nad obratností sv. Pavla v rozepřích mezi židovskými náboženskými proudy. Evangelium se četlo sv. Jana o jednotě Boží i křesťanů. Následovalo kázání, které ochotně přednesl pan biskup, neslo se jako jeden proud od jeho životních zkušeností přes poměry v církvi, právě k možnostem jednoty křesťanů na celém světě i v naší zemi. Žalm zpívala paní Jitka Šárovcová. Následovala bohoslužba oběti a pak nastal prostor pro předání darů za Mariinu legii, církevní společenství i ministranty. Církevní společenství ve Velimi darovalo kresbu erbu pana biskupa od našeho předního heraldika pana Magniho. Po mši následovaly litanie k Panně Marii. Dlužno poznamenat, že celou mši doprovázel hrou na varhany pan Miloslav Macháček.
Po skončení všech obřadů následovalo malé občerstvení v předsálí kostela a v prostoru mezi kostelem a zvonicí. Pan biskup živě hovořil s farníky, zajímal se o jejich názory, zkušenosti a přání. Vzpomínal na svoji kněžskou službu a návštěvy míst v okolí Velimi. Následně ti, kteří ještě s panem biskupem setrvali, se přesunuli do domu v Karlově ulici, kde bydlí pan kaplan, a zde pro všechny čekalo další pohoštění a milý rozhovor s panem biskupem mohl pokračovat; přišlo i na jeho lásku ke zvířatům, jeho koníčky i místa jeho působení. Kolem osmé hodiny se pan biskup rozloučil, za vše poděkoval,
10
vyjádřil svoje potěšení, že přijal pozvání do Velimi, udělil své požehnání a odjel zpět do Prahy. Společnost se bavila ještě do deváté hodiny a pak se rozešla do svých domovů. Jistě se všichni ještě dnes shodnou, že se jednalo o mimořádnou návštěvu s obrovským povzbuzením, a to nejen v duchovním životě pro práci v církevním společenství, ale i pro práci v samotné obci.
Tomáš Těmín
Návštěva Říma – zase jinakNa sklonku dubna jsem navštívila spolu s manželem Řím. Jednalo se o
krátký, 4 denní poznávací pobyt s cestovní kanceláří, skupina 27 turistů s průvodkyní. Cestovali jsme letadlem.
Byli jsme unešení antickými stavbami, které jsou svědectvím o historii města, o životě mnoha generací našich předků a o začátcích civilizace. Na vlastní oči jsme mohli spatřit nádheru starověkých bazilik, seznámit se s díly malířských a sochařských mistrů v muzeích, chrámech, na ulicích a náměstích města. Potkali jsme se s ochotnými milými lidmi, ale i s krádežemi a způsobem života, jaký nabízí dnešní konzumní společnost i jinde ve světě.
Ačkoliv jsme denně prochodili více jak 10 hodin a využívali metro i autobusy, nestihli jsme navštívit vše, co Řím nabízí a co bychom rádi viděli.
V tomto období bylo město plné turistů a na vstupy do frekventovaných památek jsme stáli dlouhé fronty. Přesto jsme byli nadšeni. Navštívili jsme známá místa – Vatikán s chrámem Sv. Petra, Vatikánská muzea se Sixtínskou kaplí, Baziliku Sv. Jana v Lateráně, baziliku Sv. Petra v řetězech, Pantheon, Kapitol, Forum Romanum, Koloseum, náměstí Piazzu Navonu s Fotánou čtyř řek, známé Španělské schody, prohlédli jsme si Andělský hrad, několik dalších kostelů, náměstí, vítězných oblouků atd.
Kromě 4 Major Papežských bazilik (2 z nich jsme neviděli) je v Římě více kostelů než dnů v roce. V každém z nich naleznete klid, lásku a přítomnost Boha. A všechny jsou krásné.
Základní data z dějin Říma – letem světemŘím leží na řece Tibeře, založen byl v roce 753 př. Kr.
Antický Řím – monarchie s vládou 7 králů (Romulus, …) až do r. 540 př. Kr., Římská republika až do r. 30 př. Kr. vedená konzuly (… Gaius Iulius Caesar – zavražděn v senátu, Octavianus Augustus ), impérium (Octavianus
11
přijal jméno Caesar Augustus), státní forma římské říše, století velkého rozkvětu latinské literatury ( Cicero, Lucretius, Horatius, …).
Narození očekávaného vykupitele Ježíše Krista – na druhém konci impéria. V r. 61 n. l. Svatý Pavel přišel poprvé do Říma. Za Neronových persekucí křesťanů podstoupil mučednickou smrt spolu se Svatým Petrem. R. 64 n. l. došlo k velkému požáru Říma, byli z něho obviněni křesťané. 70 n. l. byl Jeruzalém srovnán se zemí Titem. 72 n. l. výstavba Kolosea.
Za vlády císaře Traiana 98 – 117 n. l. římské impérium dosáhlo největší expanze, za vlády císaře Hadriana dosáhl Řím vrcholu architektonického rozkvětu. 2.-3. století úpadek Římské říše, vnitřní krize, tlak barbarských národů z vnějšku, …opevnění Říma novými hradbami.
313 n. l. Císař Costantinus potvrdil Milánský edikt, který stanoví svobodu kultu pro křesťany.
Středověk a renesance – papežové ovlivňují politické dění ve světě, přispěli k uměleckému a architektonickému rozvoji Říma.Moderní doba a současnost (první a druhá světová válka, 1946 – Itálie republikou), 1978 – 2005 papežem Jan Pavel II – 1.května 2011 byl blahořečen, 2005 – zvolen papežem Benedikt XVI. ( Joseph Ratzinger) – 11.února 2013 rezignoval na papežský úřad. 13. března 2013 byl zvolen novým papežem Jorge Mario Bergoglio a přijal jméno František. Na stolec svatého Petra usedl jako 267. v pořadí.
Vatikán – místo klidu a míru Od r. 1929 je Vatikán nezávislý stát s názvem Citta del Vaticano. Je
nejmenším a nejnavštěvovanějším městským státem na světě s rozlohou pouhých 43ha. Je ústředním bodem římskokatolického světa, Bazilika sv. Petra pak nejdůležitějším bodem návštěv všech poutníků.
Stojí na místě, kde byl apoštol Petr mučen, ukřižován a pohřben na pohanském hřbitově. Apoštolův hrob se nachází přímo pod hlavním oltářem, na kterém může sloužit mši svatou pouze papež. Nad oltářem je Berniniho 29 metrů vysoký baldachýn z bronzu. Kopule, která ční do výšky 119 m je jednou z výrazných dominant Říma. Navrhl ji Michelangelo, který je také autorem nejcennějšího sousoší s názvem Pieta, zobrazujícího Pannu Marii, která drží v náručí ukřižovaného syna, Ježíše Krista. Pravou rukou drží svého syna a levou nám ho všem nabízí jako vykupitele.
12
Před vstupem do chrámu je majestátní oválné Náměstí sv. Petra, lemované krásnou Berniniho kolonádou. Kolonáda symbolizuje otevřenou náruč, jež přijímá věřící. Na střeše kolonády stojí 140 soch světců. Náměstí pojme až 400 000 věřících*, kterým žehná každou neděli sám papež.
Sixtínská kapleje centrálním bodem návštěvy Vatikánských muzeí. Zde se scházejí
konkláve, které volí nového papeže.V kapli na stěně za oltářem se nachází nejslavnější umělecké dílo na
světě – freska Michelangelův Poslední soud. Strop a stěny kaple zdobí další fresky, vyobrazující scény z knihy Genesis ze Starého zákona (např. Stvoření světa, Stvoření Adama, Vypovězení Adama a Evy z ráje, Potopu...)Kdo by chtěl prohlédnout všechna díla umístěná ve Vatikánských muzeích, strávil by zde cca 5 let života.
Můj nejhlubší zážitek?V nenápadném domě naproti Bazilice Sv. Jana v Lateráně naleznete
Svaté schody. Je jich 28 a vystoupit po nich můžete pouze po kolenou. Schody nechala převézt do Říma z Jeruzaléma Sv. Helena, matka císaře Konstantina. Pocházejí z domu Ponského Piláta a jsou to schody, po kterých kráčel Pán Ježíš Kristus vstříc svému odsouzení. Bylo mi líto, že z důvodu časové vazby na skupinu turistů, jsem nemohla pokleknout a přidat se k malé skupince věřících, kteří po schodech stoupali až nahoru, k obrazu ukřižovaného Pána Ježíše.
Bude-li to v souladu s Boží vůlí, ráda bych se do Říma ještě vrátila. Všem, kdo mohou a chtějí, bych tuto cestu doporučila. Zejména pak v příštím roce, kdy by se měly otevřít všechny 4 Svaté brány na Papežských bazilikách v rámci Milostivého léta, vyhlášeného papežem Františkem.
Jana Pecháčková*o počtu ateistů ani nemluvě, pozn. redakce
Navalis v PrazePraha zažila 15. května velký svátek národní a křesťanské hrdosti.
Alespoň takto jsem prožíval já svoji účast na Navalis, oslavách sv. Jana Nepomuckého, společně s bratry z Řádu sv. Lazara Jeruzalemského.
13
Mše v katedrále, kterou sloužil kardinál Dominik Duka společně s některými biskupy, Orlové a orelské vlajky, zástupci mnoha spolků nějak spojených s vodou, různé Řády a kongregace, krásné kroje moravských poutníků, skauti a další stovky a stovky lidí vytvořili monumentální kulisu celému obřadu.
Církevní obřady jsou krásné, mají svůj duchovní rozměr a jsou vhodnou příležitostí k vlastnímu zamyšlení nad vším konáním. Nezažil jsem snad nikdy v životě tak silný povznášející pocit hrdosti, že jsem Čech a křesťan, jako při průvodu z katedrály na Karlův most. Několik tisíc účastníků v pestrém procesí, prapory a hlavně kříže nad jejich hlavami dávaly jasný signál tisícům přihlížejícím, převážně udiveným turistům, že jsme tady hrdí na svoji víru a národ.
Jan HoraPrůběh stavebních prací Komunitního centra budovy Arciděkanství
Od minulého měsíce vyrostla většina zdiva hrubé stavby. V současnosti se řeší rozsah a způsob hydrofobní injektáže, abychom do budoucna zamezili vzlínání vody do stávajícího zdiva. Dále se řeší prosklená stěna v patře, oddělující veřejnější část se schodištěm od soukromé, její přesný způsob kotvení a podoba.
Po odkrytí omítek při vstupu na dvůr bylo zjištěno, že umístění předpokládané klenby je jak výškově, tak směrově jinde, než byl předpoklad a v místě, kde má vzniknout úklidová komora je navíc zazděný otvor opatřený výdřevou a velmi chatrnou klenbou. V místech, kde by se mělo bourat, je zdivo velmi pevné, naopak tam, kde je třeba, aby bylo zachováno se rozpadá. Spolu se statikem panem Hrdličkou jsme nakonec dospěli k řešení, které je schůdné jak staticky, tak dispozičně.
Tomáš Hladík
Mládí Františka Bílka – počátek tvorby – 2. částF. Bílek: „Přišel jsem, abych vám hovořil o duchovním umění.“
František Bílek se narodil 6. listopadu 1872 – za Rakousko-Uherska v Chýnově u Tábora.
14
Otec byl kolářem a rolníkem – i Františkův děda Josef byl kolářem. Být kolářem – to je práce se dřevem. Práce se dřevem byl veliký dar do vínku budoucí sochařské tvorby Bílkovy.
František byl od dětství mimořádně citlivý, odloučení od domova prožíval velice bolestně.
Rodiče měli šest dětí: František i jeho bratři Josef a Antonín měli výtvarné nadání. František s radostí a nadšením ministroval v kostele. Když zachránil topící se dítě a dostal od rodičů zachráněného dítěte odměnu – koupil si František obrázek svatého Františka z Assisi.
Františkův otec chtěl, aby se syn vyučil řemeslu, matka Josefa prosadila studia. František v nedalekém Táboře studoval na reálném gymnáziu. Stesk a touhu po domově tišil návštěvami bohoslužeb. Jako student gymnázia portrétoval spolužáky, matce k svátku nakreslil obrázek Madony. Otec chtěl ukončit Františkova studia a dát jej vyučit mlynářem – matka byla pro Františkova studia a opět uspěla. Tak František v patnácti letech začal studovat na Akademii výtvarných umění v Praze. I v Praze trpí nadále steskem po domově, straní se zábav, prohlubuje se jeho náboženský život, denně chodí do kostela.
Když byla zjištěna zraková vada – částečná porucha barevného vidění, odchází z akademie a začíná studovat sochařství na Umělecko-průmyslové škole v Praze – nebude z něho malíř, ale sochař. Po ukončení studia dostává stipendium pro další studia v Paříži; tady se setkává s Hynaisem, Muchou, Maroldem. V Paříži dále narůstá Bílkovo náboženské zanícení, má vizionářské sny, vnitřní hlasy. Na nádvoří v Louvru má vnitřní zjevení „o Synu člověka.“ Tehdy Bílek začal žít Kristem. V Paříži Bílek vytvořil svá prvá díla (1892): „Golgota“ a „Orba“.
15
Golgota je v Bílkově pojetí místem, kde byl spáchán největší hřích lidstva, kde byla ukřižována Nejvyšší láska – Kristus. Bílek se neodvážil pro velikost viny zobrazit Krista na kříži; pod trčícím břevnem sedí Panna Maria a hroutí se sv. Jan. Kristova trnová koruna leží na zemi poblíž Panny Marie.
16
Orba – Kristus se v nesmírné bolesti „snížil v nás – v tu tvrdou ztuhlou půdu“ aby nás „znovuzrodil v orbě své“.
Obě tato díla se rozešla s tradičním zobrazováním Krista. Obě díla vznikla z Bílkova extrémního prožitku viny.
Odtud až do konce života je Kristus a Panna Maria základním kamenem všeho Bílkova myšlení a tvorby. Kristem je prostoupeno celé obsáhlé Bílkovo dílo. /Marcela Mrázová/
Když Bílek představil svá prvá díla z Paříže – Myslbek jeho práce tvrdě odsoudil a prohlásil, že taková díla by nevytvořil ani jeho nejhorší žák a Myslbekovým vlivem bylo Bílkovi odňato stipendium. Myslbek podle Bílkových vzpomínek řekl: „Pro tohle jste tam jezdit nemusel. Jak chcete jednou uživit ženu a děti? Ani podívat se nedovedete na mého posledního žáka!“
Bílek se vrací do rodného Chýnova. Tady ho navštěvuje J. Zeyer, vzniká krátké a hluboké přátelství ukončené Zeyerovou smrtí (1901). Začínají styky s Jakubem Demlem, Otokarem Březinou.
Josef DušekPoznámka: čerpáno z různých starších pramenů. Hlavním zdrojem je rozsáhlá práce několika autorů k Bílkově výstavě v Galerii hlavního města Prahy v roce 2000 od 10. listopadu až do 4. únoru 2001: František Bílek. Publikace je velkého formátu, má množství kvalitních barevných fotografií, je napsána odborníky; 423 stran.
Kostel sv. Václava, KřečhořPůvodně gotický kostel sv. Václava z počátku 14. století (připomínán
roku 1350 jako farní), jehož stavebník pocházel nejspíš z okruhu královského dvora (tehdy se v držení vsi vystřídali král Jan Lucemburský, Jindřich z Lipé a královna – vdova Eliška Rejčka). Tato původní stavba bohužel zanikla při radikální pozdně empírové přestavbě (zejména v západním průčelí) v letech 1846–48, provedené nákladem V. Veitha, po jejímž skončení byl kostel nově zasvěcen Božímu tělu.
V roce 1863 byla zvýšena věž a při restaurování v letech 1913–14 byly odkryty dochované původní gotické detaily, které dokládají neobyčejně
17
vysokou úroveň původní gotické kostelní stavby, která se nepochybně vymykala z rámce soudobé sakrální architektury českého venkovského prostředí.
Jednolodní obdélný kostel s pravoúhlým presbytářem a hranolovou věží nad západním průčelím. Z původní gotické stavby se zachovaly stěny presbytáře s bosovanými nárožími, stěny lodi s úzkými zazděnými gotickými okny a pravoúhlým zazděným vstupním portálem v jižní stěně. Západní průčelí, půlkruhová okna a fasády jsou empírové, západní průčelí je ozdobeno pilastry a ukončeno trojúhelníkovitým štítem. Původní vstupní portál ze západního průčelí byl přenesen do kaple sv. Anny v sousedních Chocenicích, kde byl druhotně osazen.
Presbytář je sklenut plackou, triumfální oblouk je půlkruhový, loď plochostropá. V západní části lodi je vestavěna empírová kruchta. V jižní stěně presbytáře se dochovaly unikátní raně gotické sedile, členěné trojitou arkádou na přestavěných subtilních sloupcích s výžlabkovou profilací, a sanktuář, oba s jemně profilovaným hrotitým záklenkem s jeptiškou.
Ze zařízení kostela, které je většinou pseudorenesanční, vyniká hlavní oltář dle návrhu J. F. Kaury z roku 1892 s obrazem od K. Javůrka, boční oltáře dle návrhu A. Barvitia z roku 1880 a 1881 a dva barokní obrazy z doby kolem roku 1750 (dnes v depozitáři). Ve věži je zavěšen zvon z roku 1481 (?). Ve zvonovém patře věže visely původně tři zvony, dnes je zde jediný zvon „Svatá Trojice“ z roku 1481 od zvonaře Ondřeje Ptáčka z Kutné Hory; zvon je vysoký 74 cm, spodní průměr má 92,5 cm, pod čepcem je na jinak hladkém plášti nápisový řádek gotickou miniskulí.
Ve hřbitovní zdi (proti západnímu průčelí kostela) jsou zazděny tři renesanční náhrobky z 16. století; dva z nich jsou datovány 1537 a 1557 a patří Horňáteckým z Dobročovic, kteří sídlili na nedalekých Chocenicích a Zalešanech. Třetí má ve znaku zubří hlavu, písmo je nečitelné a nelze jej určit. V jižní stěně kostela je náhrobek Karoliny Bolfras z Ahnenburgu s rodovým znakem z roku 1841 a náhrobek rodiny Břečků z hospody Zlaté slunce z roku 1810.
Od 1. ledna 2005 filiální kostel spadající pod správu Řimskokatolické farnosti Kolín v Kolínském vikariátu. V současné době se bohoslužby nekonají, v interiéru probíhají stavební práce.
18
Kostel Božího těla je zapsán do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek ČR pod číslem 41960/2–815.
Pro měsíc červen byla Křečhoř vybrána právě pro zasvěcení filiálního kostela – Božího těla. Úmyslně je vybrána sobota 6. června, které má následující neděli slavností Těla a Krve Páně a eucharistickým průvodem po našich městech završit Národní eucharistický kongres na úrovni farností. Tento půlrok byl pro nás příležitostí prohloubit náš vztah k eucharistickému slavení a k úctě ke Kristu eucharistickému.
Jako host k nám tentokrát dorazí P. Marek Sklenář SDB, který působí v Praze v Kobylisích (nikoli ve farnosti, ale v salesiánském vedení – je delegátem pro pastoraci).
Před farním dnem se vždy modlíme novénu na nějaký úmysl. V tomto období bychom se mohli modlit za Národní eucharistický kongres a to modlitbu, která je pro tento kongres vytvořena: Bože, náš nebeský Otče, děkujeme Ti, že s námi uzavíráš z lásky smlouvu novou, věčnou, nejsvětější, když nám Kristus na oltáři dává Svoje Tělo a Krev. Uč nás tuto smlouvu slavit, milovat a zachovávat. Požehnej, ať náš Národní eucharistický kongres obnoví v nás ctnosti víry, lásky, naděje a sílu k jednotě a vzájemnosti, aby společenství Církve neslo světu radostnou zvěst. Na přímluvu Matky Boží ať s novou a hlubší úctou přijímáme Tělo a Krev Tvého jediného Syna, který s Tebou v Duchu Svatém věčně žije a kraluje. Amen.Otče náš.Zdrávas Maria.
Program farního dne bude již tradiční. Setkání začíná v 10h. V 10:30 bude katecheze na téma Národního eucharistického kongresu (Obnova slavení eucharistie) a v 11 hod. mše svatá. Po mši svaté oběd, od 13. hod. beseda s otcem Markem Sklenářem a poté komentovaná prohlídka chrámu. Celý program bude zakončen kolem třetí hodiny společnou eucharistickou adorací. Na setkání je připraven také program pro děti. Chtěli bychom všechny srdečně pozvat a povzbudit je k účasti na tomto farním dni. Zvlášť bych chtěl k účasti pozvat rodiny s dětmi.
Povzbuzujeme vás také k osobní modlitbě za tento farní den. Modlitbu můžete nalézt v předchozích číslech farního časopisu, nebo se můžete připojit svou vlastní modlitbou.
19
Každý, kdo se nemá jak dostat do Křečhoře a zpátky, se může připojit k těm, kteří pojedou autem. Pokud hledáte někoho, kdo by vás na farní den odvezl, obraťte se na P. Martina Sklenáře (728 38 48 33).
Osobou zodpovědnou za jídlo je paní Marie Francová. Prosíme všechny, kdo na farní den něco přivezou, aby o tom paní Francovou informovali. Je to z důvodu, abychom nekupovali příliš potravin, které pak zbudou. Kontakt na paní Francovou je: 605 873 559. Všem mockrát děkujeme.
Při farním dnu ve Veltrubech jsme se zároveň dohodli, že bychom chtěli pokračovat v měsíčním pořádání farních dní i po prázdninách. O tom, kde a kdy budou farní dny na podzim, bude více v příštím čísle.
Poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou láskuSlova Pána Ježíše dokonale vystihují hlavní rys křesťanů – bezzištnou
lásku. Dávání sebe samých k dispozici pro druhé. Ano, někdy je to nepohodlné, občas se nám to nehodí. Pokud zvítězí naše lepší stránka, odměnou nám je dobrý pocit. Podobné pocity zažívají i naši dobrovolníci.
Kdo je to dobrovolník? Jednoduše řečeno někdo, kdo působí dobro a neočekává za to žádnou hmotnou odměnu*. Dobrovolníkem se může stát kdokoli z nás. Můžete být dobrovolníkem na jednorázové akce jako je Dětský den nebo Tříkrálová sbírka. Jsme velmi vděčni dobrovolníkům, kteří pomáhají Farní charitě radou nebo poskytují své odborné služby (např. preventivní lékařská služba poskytovaná MUDr. Veronikou Procházkovou). V neposlední řadě lze spolupracovat na Projektu Pro seniory.*ačkoliv to je trochu neetimologický výklad slova, pozn. redakce
Projekt Pro seniory, Dobrovolnického centra sv. BartolomějeMottem celého Projektu Pro seniory by se mohl stát text z Písma 3.
knihy Mojžíšovy 19, 32: „Před šedinami povstaň a starci vzdej poctu…“Všichni tušíme, jak se v dnešním uspěchaném světě změnil postoj
k letitým lidem. Dnes se cení rychlost, dravost a ovládání nejnovějších technologií. Poněkud jsme zapomněli, jak je pro společnost cenná moudrost
20
zkušených lidí. K naší škodě. Díky Projektu Pro seniory se znovu snažíme o propojování generací, které vede k jejich vzájemnému porozumění a úctě. Vznikají tak cenná přátelství. Mnoho dnešních seniorů sice má vlastní rodinu, ale její členové pracují a mají i další povinnosti. A tak se stává, že mnoho z nich tráví většinu času doma a sami. Prohlubuje se jejich osamění a pocit zbytečnosti.
Dobrovolníci Farní charity Kolín jsou vyškoleni v psychologii pomáhajících a komunikaci. Prochází pečlivým výběrem, abychom zaručovali jejich morální vyspělost. Jsou pojištěni a supervidováni (supervize: rozhovor supervizora s dobrovolníky obsahuje složky nadhledu a dohledu a zaručuje dobrou úroveň odbornosti jak v oblasti schopností, vědomostí a dovedností, tak v oblasti etické a hodnotové).
Spolupracujeme jak s Městskou pečovatelskou službou, tak s Domovem pro seniory Kolín.
Naši čtyři dobrovolníci Projektu pro seniory pravidelně navštěvují „své“ letité spoluobčany. Každý dobrovolník má jednoho seniora, nestřídají se. Nejčastěji tráví čas povídáním a procházkami. Oboje by mohla zajistit zmiňovaná pečovatelská služba, ale senioři by za službu museli platit. To je z našeho pohledu amorální, platit si lidskou blízkost a přátelství, a tak jsme velmi hrdí na to, že naši dobrovolníci „mají mezi sebou lásku“.
Povzbuzujeme všechny seniory, kteří si přejí získat bližší informace o Projektu Pro seniory, nechť se obrátí na mě osobně, případně telefonicky na čísle 773 369 552.
Postní almužnaKolínská farnost přispěla postní almužnou na provoz své farní charity
celkem 3969,- Kč. Všem, kteří přispěli, jménem Farní charity Kolín srdečně děkuji.
ChariJazz festivalUž je to tak. Ačkoliv jsem zvažoval prosadit tvar džez, který je více
český, leč přinejmenším pozdvihává obočí, dostal náš festival pro Farní charitu Kolín již nyní pevný název ChariJazz festival.
V skrytu duše doufám, že ona hlavní mediální masáž (což je nejspíš velice oblíbený výraz jistého kolínského zlatníka) teprve začne, ale už teď –
21
pokud se nemýlím – byl náš festival zmíněn v kolínském Zpravodaji a samozřejmě takových zpráv přibude, takže s pomocí Boží a Vašich modliteb dorazí(te) 9. srpna na Kmochův ostrov dost lidí.
Jak jsem slíbil, pokračuji v představování účinkujících:Lukáš Bořek & company je skupina nadšenců a skvělých hudebníků,
která se před časem seskupila kolem Lukáše Bořka, známé osobnosti kolínské hudební scény. Kapela má za sebou i vystupování v zahraničí, takže se jistě máte na co těšit.
Sem Tam band byl původně, jak jsem se nedávno zcela náhodou dozvěděl, založen právě kvůli nějaké charitativní akci. Sami o sobě příliš nemluví jako o kapele, a abych do tohoto vnesl trochu světla či ještě více zmatku, jsou jako Beatles po rozpadu, akorát nejsou po rozpadu a mají mezi sebou dobré vztahy. A hrají jazz. A je jich pět. A je tam ženská. A málem bych zapomněl, hrají naprosto výborně. Ještě k těm Beatles nutno dodat, že oni taky byli požádáni, aby se jednou sešli a zahráli „poslední koncert“, ale na rozdíl od Sem Tam bandu žádnému požádání nevyhověli. Doufám, že je to teď jasné.
Zbylé kapely radši nechám na prázdninové dvoučíslo.D. V. Spudil
Drazí bratři a sestry,slavením Svatodušní neděle jsme zakončili padesátidenní období
velikonoční doby. Doby, na jejímž začátku jsme slavili Kristovo vzkříšení. A to ne jen jako událost dávno minulou, ale jako událost, která výrazným způsobem proměňuje naše životy i v dnešní době. V postní době jsme se připravovali na to, abychom o slavení Velikonoční vigilie mohli obnovit své křestní závazky, abychom mohli vyznat, že se zříkáme všeho zlého a že chceme zcela patřit Bohu. Ve velikonoční době jsme pak mohli naslouchat úryvkům, které nám vyprávěli o tom, že Ježíš přichází tam, kde jsou učedníci shromážděni. Skrze úryvky z 15. kapitoly Janova evangelia, kterým jsme naslouchali 5. a 6. neděli velikonoční, jsme mohli uvažovat o tom, že proto, abychom mohli být ratolestí, která zůstává napojena na Krista – vinný kmen, je třeba zachovávat jeho přikázání (Budete-li zachovávat má přikázání,
22
zůstanete v mé lásce), respektive, že je třeba přinášet ovoce (ratolest, která nenese plody, je odřezávána, tedy nezůstává spojena s Kristem – vinným kmenem). A nyní jsme dospěli ke slavnosti Seslání Ducha svatého. Když se podíváme do dějin (starozákonní doba, Ježíšův život, život prvotní církve), tak si budeme moci všimnout, že vždy, když na někoho sestoupil Duch Hospodinův, dotyčný jej dostal k tomu, aby sloužil, aby vykonával nějaké poslání, ke kterému byl zvlášť obdarován. Nikdy nikdo z těchto postav nedostal Ducha Svatého jako „bobříka“, jako něco, s čím si nakládá podle svého způsobu. Duch je dáván ke službě, k misii, k poslání. A toto poslání není možné neuskutečňovat. Misijní (prorocký) charakter totiž bezpodmínečně patří k životu každého křesťana, Kristova učedníka.
Celá postní doba a doba velikonoční z nás měly učinit nové lidi, respektive nové společenství. Minulou neděli jsme se mohli zamýšlet nad tím, že i Duch je dáván těm, kdo tvoří společenství. Duch nepůsobí jen prostřednictvím jednotlivců, ale působí také prostřednictvím společenství.
My máme mnohdy strach naplňovat své evangelizační povolání, protože se cítíme trapně, či „opuštěně“. A já s tím budu v jisté míře souhlasit. Protože právě minulá neděle nám zdůrazňovala, že máme být jedno, respektive že i ono poslání je posláním společenství. Hlásat evangelium není věcí jednotlivců, kdy každý jedná na vlastní pěst. Hlásat evangelium má být zájmem každého, zájmem celého společenství. Je mnohem lepší a snazší hlásat prostřednictvím společenství.
Otázkou je, zda ale v sobě máme onen neklid, že musíme hlásat evangelium. Nedávno jsem užil jeden příměr, který, alespoň se domnívám, vystihuje stav, ve kterém se nacházíme. Je to přirovnání k ornátu. Ornát může být nádherně zdobený, může být velmi cenný… Užívá se k oslavě Boha. Ale pokud takový ornát strčíme na několik let do skříně, stává se ornát nepoužitelným. Vzít ho na sebe, znamená při každém nádechu cítit onu zatuchlinu. Podobné je to s námi křesťany. Ano, my se můžeme scházet ke slavení liturgie (velmi vznešená věc). Ale pokud jsme uzavřeni jen do sebe, do svých kostelů, pak jsme podobni pěkně uloženému ornátu, který začíná být cítit, který začíná být zatuchlý.
Ano, je třeba vyjít ven, začít hlásat evangelium. Mnohem jednoduší to ale je ve společenství, než jako jednotlivci. To ale vyžaduje nejprve, aby toto naše společenství bylo funkční. Aby se každý chtěl aktivně zapojovat.
23
Možností, kde toto společenství vytvářet, případně se již nyní podílet na evangelizaci, je mnoho, ale bohužel jsou námi velmi málo využívané.
To samé platí i pro rodiny. Rodiče naplňují svůj prorocký rozměr například náboženskou výchovou svých dětí, předáváním víry. Ale i zde platí, že se tak lépe činí ve společenství. Snad každý rodič, který je věřící, chce, aby si jeho dítě uchovalo víru i v dospělosti. Ale proto je třeba se aktivně nasazovat. Mluvím z vlastní zkušenosti. Proto nestačí přijít s dítětem v neděli do kostela a poslat ho na hodinu náboženství. Proto je třeba dítě začlenit do společenství. Proto je třeba dítě (dospívajícího) skrze různé činnosti „zaháčkovat“ do farnosti, dát mu nějaký úkol, něco, kde se může „realizovat“, kde se může cítit „důležitým“. Protože pokud má společenství a pokud má úkol, tak se kostel opouští obtížněji…
Zkusme využít různé příležitosti, které se nabízejí. Zkusme jako rodina přijít na farní den a dát dětem možnost, ať tráví čas se svými věřícími vrstevníky, ať vznikají vztahy, které pak mohou pokračovat ve společenství mládeže. Častokrát v církvi klademe otázku, jak získat mládež. Já ale kladu otázku, proč mám shánět mládež po „diskotékách“? Proč si mládež nevychováváme a nedržíme již od dětství? Proč onu mládež už dávno nemáme „zaháčkovanou“ ve farnosti? Ano, i toto je misijní charakter církve.
Drazí bratři a sestry, chtěl bych nás skutečně povzbudit k tomu, abychom i v síle Ducha Svatého, který se znovu rozlil v našich životech, v našem společenství, uvažovali o tom, co můžeme dělat s tímto stavem, který je zcela zřejmě nevyhovující. Opusťme ony minimalistické představy, které už nám po 25 letech svobody ukazují, kam takový stav věcí vede, a začněme něco dělat.
Vyprošuji vám všem, aby se Duch projevil s veškerou mocí.R. D. Martin Sklenář
Drazí bratři a sestry, připravujeme se na slavnost Těla a Krve Páně, která má být vyvrcholením našeho půlročního uvažování o tajemství eucharistie a o významu pro náš život. Já bych se v dnešním liturgickém okénku tedy výjimečně nevěnoval některé části mše svaté, ale zaměřil bych naši pozornost na svátost eucharistie a to z pohledu jejího častého přijímání.
24
Víme, že v dějinách se otázka přístupu k eucharistii vyvíjela. Že není ani tak vzdálená doba, kdy lidé přistupovali ke svátosti eucharistie jen sporadicky, jen několikrát do roka. V této době bylo v jistém slova smyslu důležitější eucharistii vidět, než ji přijímat (proto máme velké hostie, proto se při proměňování zvoní, proto se rozvinuly eucharistické adorace a eucharistická procesí…). Jedna věc nás ale možná překvapí, a to, že církev k tomuto nikdy nevybízela, že naopak i v době, kdy se toto pojetí nejvíce rozvinulo, církev hovořila o častém přijímání.
Tak například Tridentský koncil užíval onen termín „časté přijímání“. V praxi to ovšem uvedeno nebylo. Velký zlom nastal za působení papeže Pia X., který 20. prosince vydal dokument Sacra Tridentina Synodus. Ten začíná následujícími slovy: Posvátný Tridentský sněm, uvažuje o nevýslovných pokladech milosti, které jsou svěřovány věřícím v přijímání Nejsvětější eucharistie, říká: „Nejsvětější koncil by si přál, aby se na každé mši svaté věřící, kteří se jí účastní, nespokojovali pouze s duchovním přijímáním eucharistie, ale aby přijímali eucharistii také svátostně“. Tato slova ukazují dostatečně jasně, jak si církev přeje, aby všichni věřící přistupovali každý den k této nebeské hostině, z níž mohou přijímat hojné plody posvěcení.
Chtěl bych vyzdvihnout papežova slova o tom, že církev si přeje, aby všichni věřící přistupovali k eucharistii každý den. Ano, už jsme se někam posunuli. Dříve lidé chodili na mši svatou, ale nepřijímali eucharistii. Dnes již mnoho lidí (i když zdaleka ne všichni, kteří jsou k tomu disponováni) přijímá při slavení mše svaté eucharistii. Ale jsme stále jen na půli cesty.
V dějinách církve se stanovilo tak zvané patero církevních přikázání, které stanovuje, co je třeba zachovávat, aby člověk mohl být ještě vůbec považován za katolického věřícího. Je to představení naprostého minima! Mezi tato přikázání patří například nutnost přistoupit alespoň jednou za rok ke svátosti smíření, alespoň jednou za rok, a to o velikonocích, ke svatému přijímání, či slavit o nedělích a zasvěcených svátcích mši svatou. Zatímco u prvních dvou skutečně vnímáme, že se jedná o minimum a ke svátosti smíření a ke svatému přijímání mnohdy přistupuje správně častěji, tak u slavení mše svaté zůstáváme na onom minimu a považujeme to za dostatečně, či spíše za určité maximum. Slavit mši svatou také ve všední den považujeme za zbytečnost, za něco, co v životě člověka není tak třeba. A přitom církev
25
opakuje, že si přeje, aby věřící přistupovali k eucharistii co nejčastěji, totiž každý den (samozřejmě v míře, v jaké je to možné).
Proč tomu tak je? Církev čerpá z Ježíšových slov: „když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,53n). Jíst a pít na antropologické rovině znamená vyjadřovat, že nemám život v sobě, ale že jej od někoho přijímám. Otázkou je, od koho jej přijímám, respektive jaký život přijímám. Mnohdy můžeme slyšet vysvětlení lidí, proč nepřijdou ve všední den na mši svatou – nemají na to čas, v dnešní době to není možné. Mnozí se domnívají, že soucit s člověkem se projeví tehdy, když ho nechám na pokoji, když ho nechám, ať se postará o sebe sám… Že soucit projevím tehdy, když jim nebudu říkat, že mají přijít ve všední den na mši a nechám je, ať si žijí způsobem života, jakým si žijí. Když Ježíš několik dní káže shromážděnému zástupu, přijdou za ním učedníci a říkají mu, aby propustil lid, aby si mohl koupit něco k jídlu. Jinými slovy jej vybízejí, aby projevil soucit a poslal je pryč od sebe. Ježíš ale na takovýto soucit nepřistupuje, ale sám jim dává pokrm, a to v přemíře. Říká-li mi někdo, že nemá čas slavit ve všední den mši svatou, tak já svůj soucit nebudu prožívat tím, že mu řeknu, ať si dál žije takto uštvaným způsobem života. Chci člověka vést k tomu, jestli chyba není v tom, jak má uspořádaný život. Jestliže nemůže nikdy přijít ani na doporučený (v církvi zasvěcený) svátek, tak prostě není pravděpodobně něco v pořádku. Budu mu chtít zdůrazňovat, že jej nenasytí to, že se uštve v práci, či že si doma sedne k televizi, k počítači, internetu…, ale že se nasytí tehdy, když přijde k Ježíši. Papež František klade provokativní otázku – člověče, kde odpočíváš, jak odpočíváš? Odpočíváš u Krista (pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím), nebo hledáme občerstvení jinde (televize, internet…)?
Když Ježíš dokončí svou eucharistickou řeč (Jan 6), ve které předkládá velký nárok – nutnost jíst jeho tělo (a já bych dodal, ne jen jednou za týden), tak mu mnoho jeho učedníků řekne, že to je tvrdá řeč, kdo to má poslouchat, a opustí jej. Ano, eucharistie je tím, co činí nároky. A i nám zaznívá otázka – i vy chcete odejít? Budeme davem, který odchází (nenachází čas), nebo budeme Dvanácti, kteří si uvědomují, že není ke komu jinému jít. U jídla obecně platí, že přijímaný pokrm se stává naším tělem. U eucharistie je to ale pravý opak. My se stáváme tím, co přijímáme. Přijímat eucharistii tedy zcela
26
přirozeně vyžaduje změnu mého smýšlení, způsobu prožívání mého života. Bez toho to ani vlastně není možné. Upřímně řečeno, já jsem v mnohém zahanben sportovci, protože ti pro cíl, který si vytyčí, jsou schopni udělat mnohé. Vstávat brzy ráno na trénink. Trénovat několik hodin denně. Ano, oni poznali špatně cíl života, ale alespoň pro onen cíl žijí. My říkáme, že naším cílem je život věčný, ale pak žijeme zcela odlišně. My známe cíl, ale nejsme schopni se pro tento cíl nasadit, podle něj žít. Nejsme schopni dělat ani to nejdůležitější, co je pro život věčný třeba – přijímat Kristovo tělo a jeho krev (a znovu zdůrazňuji ono časté přijímání, ve smyslu každodenní, respektive v míře, v jaké to je možné).
My dokážeme plakat nad smrtí jednoho člověka. Dokážeme být velmi zasaženi tím, že jsou křesťané pronásledováni, zabíjeni… Ale přitom jsme lhostejni k tomu, že buďto my, nebo velký počet lidí v našem okolí, si volí dobrovolně věčnou eutanazii. Že odmítá z různých důvodů přicházet co nejčastěji, tedy i ve všední den, slavit a přijímat eucharistii. Obhajujeme to, bereme to za něco zcela normálního. Znovu opakuji Ježíšův nárok – kdo jí mé tělo, má život věčný. Kdo naopak nejí, ten ho nemá. Nedává mi spát otázka, jak lidem srozumitelně vyjádřit onu důležitost co nejčastějšího slavení a přijímání eucharistie. Jak zdůraznit, že tady jde skutečně o život, o život věčný.
R. D. Martin Sklenář
Orel, župa SvatováclavskáKlima středních Čech bylo v mnohém konzervativní. Vhodným místem
pro západní postup Orla byl Kolín, kde se prezentovali na 300 krojovaných Orlů během sjezdu katolického lidu, a to v září 1913. Součástí sjezdu byla plenární schůze české zemské organizace Orla. Situace však v některých regionech nedozrála, jako např. v kolínském, rakovnickém, nebo kralovickém. Do tak konfrontační fáze, aby věřící pociťovali nutnost založení samostatné katolické jednoty. Postupem času Kolín dospěje ve svém vývoji k založení vlastní orelské jednoty, jedné z nejsilnějších ve středních Čechách. Rok před vypuknutím 1. světové války je zde však situace odlišná od stavu ve východních Čechách a na Moravě. Katolíci pořádající katolický sjezd doufali,
27
že Sokol stále disponuje potenciálem shromáždit pod svými křídly všechny české vlastence a že zůstane minimálně tolerantní v ohledu náboženském.
Z tohoto důvodu někteří pražští členové sletového výboru vyslali do Hradce Libockého faráře V. Hálka se žádostí, aby východočeští Orlové přišli na sjezd v civilu. Tato žádost byla také motivovaná vnějším strachem před negativní reakcí Sokola. Korporativní účast Orla pokládali za kontraproduktivní s tím, že dosud málo známý Orel na kolínsku může být sražen na kolena neuváženou výpravou. Starosta českého zemského svazu Orla tyto obavy ignoroval a ujistil pražského emisara o tom, že důsledky případného nezdaru vezme na sebe. Pověst vyškovského sletu, kde se Orlové dokázali fyzicky bránit útokům, předcházela i východočeskou orelskou výpravu do Kolína. Jistý prvek brannosti a bojovnosti, jako přirozených důsledků a doplňků tužení těla, měl bezpochyby svůj účinek a protiorelské síly se neodvážily zastoupit Orlům cestu, nebo vyprovokovat otevřený střet, přestože jistě bylo v silách Sokola a ostatních protikatolických skupin mobilizovat se k rozbití orelské prezentace. Na 300 Orlů hostovalo na sjezdu, který proběhl bez incidentů. Ke dni sv. Václava roku 1913 pracovalo v rámci českého zemského svazu Orla 48 odborů a jednot. Plénum odhlasovalo, že termín plánovaného sletu bude 15. srpna 1914. Orel se stává nejprogresivnější silou českého katolického spolkového života.Zař Bůh. Olmr Petr, starosta.
28
29
Převzato z Katechetických věstníků
Redakční rada: Dominik Spudil, Lucie Růžková Rybárová, Tomáš Hladík, P. Martin Sklenář
e-mail: [email protected]
Farnost: www.farnostkolin.cz www.farnostkolin.rajce.idnes.czP. Libor Bulín tel.: 602 542 847, e-mail: [email protected]. Martin Sklenář tel.: 728 384 833, e-mail: [email protected]
