Ročník 3Únor 2004Švat 5764

5

TU BI-ŠVATČlánek rabiho Mayera na str. 2

Z obsahuTu bi-švat v naší tradici ............ 2

Z Karlína do Karlína ................. 4

Tři dluhy a tolerance ................. 6

Na cestách – Krajem Karla Poláčka ............ 8

Dopis od vrchnosti ................... 10

Kibuc: Rozplývající se sen ....... 12

Krátce

Tolerance v soužití lidí různýchetnik, kultur a náboženství, byť jeněkdy obtížná, je nutnou podmín-kou soužití. Vím, že žít dva tisícelet bez tolerance nelze. Moji před-kové se to v diaspoře museli nau-čit. Žít s lidmi v toleranci a ve vzá-jemné úctě je třetí dluh.

L. Végh

Dlouhodobá názorová odevzda-nost obcí vůči prezidiu pak vyvolá-vá ztrátu pozice partnera. V obcíchzavládl pocit, že tento volený orgánRady je nadřazen vlastní reprezen-taci obce. Pocit nadřazenosti nej-spíš, bohužel, zavládl i v prezídiu,které tudíž vykonává svou prácispíše z pozice kurately, než repre-zentanta obcí.

Michal Spevák

Bylo zcela přirozené, že poslanciparlamentu, ředitelé závodů a stra-ničtí vůdcové o sobotách ve svýchkibucech servírovali oběd ve spo-lečné jídelně.

Yehuda Lahav

židovský rok

VMišně, v traktátu Roš ha-šana, čte-me: „Jsou čtyři nové roky. Prvníhonisanu – Nový rok pro krále a pout-

nické svátky. Prvního elulu – Nový rok prodesátek ze skotu. Prvního tišrej – Nový rokpro počítání let, pro léta odpočinutí – šnatšmita a pro roky Jubilejní – šnat ha-jovel...Prvního švatu – Nový rok stromů, dle slovŠamajovy školy, ale škola Hilelova praví pat-náctého dne měsíce švat.“ Jak vidíme, v 1.stol. př. o. l. a zajisté i později, se vedl meziučenci spor o to, kdy se má slavit Nový rokstromů. Později však bylo rozhodnuto: „Tatoi ona jsou slova živého Boha, ale halacha jedle slov Hilela“, tedy 15. švatu. Erec Jisrael jezemí oplývající mlékem a medem („ereczavat chalav u-dvaš“), zemí požehnanou,dávající svému lidu vynikající plody. Jednímz požehnání Svaté země byly a jsou její stro-my. Ne nadarmo jim naši předkové ve svétradici věnovali významné místo. Nahlédně-me společně do bohaté pokladnice midrašů.

Na počátku stvoření světa se Všemohoucínezabýval ničím jiným než sázením, neboť jepsáno: „A Hospodin vysadil zahradu v Edenuna východě...“ (1M 2,8). Proto i vy, přicháze-jíce do země, se nebudete zabývat zpočátkuničím jiným kromě sázení stromů, neboť jepsáno (3M 19,23): „Až přijdete do zeměa budete sázet...“ (Midraš Vajikra Rabba 25).

„Až přijdete do země a budete sázet různéovocné stromy...“ – Všemohoucí pravilsynům Izraele: „I když najdete zemi plnouvšeho dobrého, neřeknete si – usadíme se tua nebudeme nic sázet, vždyť je tu všeho dost.Když jste přišli, viděli jste stromy, které předvámi zasadili jiní, proto i vy budete sázet provaše potomky. Ať proto nikdo neříká, že jepříliš starý a zítra tu už nemusí být, proč byse tedy měl lopotit pro druhé. Naopak, nechťse nikdo nespokojí s tím, že našel zemi osa-zenou stromy, ale sám ať k nim vysadí ještědalší, bez ohledu na svůj věk“ (Midraš Tan-chuma, parašat Kedošim).

Rabi Jochanan ben Zakaj (1. stol. o. l.)říkával: „Když se budeš chystat zasadit stroma oznámí ti, že přišel Mesiáš, nejdříve zasaďstrom a pak jdi vítat Mesiáše“ (Avot d’rabiNatan 31).

Ve městě, v kterém není zeleň (nejsou stro-my), nemá právo učenec žít (Eruvin 55).

V Bejtaru byl takový zvyk, že když senarodil syn, zasadili cedr, a když se narodiladcera, zasadili jedli. Poté, když děti dospělya nadešel den svatby, stromy pokáceli a udě-lali z nich sloupy na chupu (Gittin 57 a).

Od 16. století má velice důležité místov duchovním životě Erec Jisrael severogalilej-ské město Cfat – Safed. Po vyhnání Židů zeŠpanělska se zde usídlili kabalisté, pro kteréučení Tóry a její přikázání měla hluboký, pro-stému člověku skrytý, mystický smysl. Jed-ním z nejvýznamnějších safedských kabalistůbyl jeruzalémský rodák rabi Jicchak LuriaAškenazi (1534-1572), zvaný též Ari ha-Kadoš, tvůrce tzv. luriánské kabaly. Jemua jeho žákům je připisováno zavedení novéhozvyku pro oslavu Roš ha-šana l’ilanot, tzv.Seder Tu bi-švat, který se v některých detai-lech podobal tradičnímu pesachovému sede-ru. Rodina zasedla k slavnostně bíle prostře-nému stolu. Na stole bylo mnoho druhů čerst-vého i sušeného ovoce a ořechů, dva džbánys vínem, v jednom bílé a v druhém červené.Kromě toho stůl krášlila váza s pestrobarev-nými květinami a dva svícny se zažehnutýmisvícemi ještě umocňovaly slavnostní mystic-ky povznesenou atmosféru. Podobně jakoo pesachovém sederu se postupně pily čtyřipoháry vína. První pohár byl naplněn bílýmvínem, jehož barva symbolizovala pod sně-hem dosud spící zimní přírodu a stromy.Druhý pohár byl z větší části naplněn bílýms přídavkem červeného vína, což symbolizo-valo probouzející se přírodu (Tu bi-švat). Vetřetím poháru byla směs opačná, více červe-ného s přídavkem bílého vína, což symboli-zovalo barvy kvetoucích luk, pozdní jaro.

Poslední, čtvrtý pohár, byl plný červenéhovína, symbolizujícího sílu a žár slunce, horkéléto, v němž rychle zrají sladké plody ovoc-ných stromů. Kromě toho byl seder Tu bi-švatprovázen čtením úryvků z Tóry, Talmudua Zoharu, v nichž se píše o plodech a stro-mech Svaté země a pronášela se zvláštnímodlitba s přáním stromům, aby rostlya nesly plody. Průběh celého obřadu je zachy-cen v knize Chemdat jamim – Radost dní,která vyšla poprvé tiskem v turecké Smyrněroku l732. Opravdový seder Tu bi-švat bylv pozdějších letech skoro zapomenut, ale díkykroužkům kabalistů, ať již v Safedu či v Jeru-zalémě, se udržel ve své původní formědodnes. Není nezajímavé, že se stále vícežidovských rodin jak v Izraeli, tak i v zemíchdiaspory, vrací k této krásné tradici, i když vevětšině připadů oproštěné od mystiky.

Je zvykem, že o Tu bi-švat máme sníst ales-poň jeden druh ovoce, který jsme ještěv tomto (židovském) roce nejedli, abychomkromě požehnání nad plody stromů mohlipronést ještě slavnostní „šehechejánu“.

Vypráví se, že čestným hostem při sázenístromů na Tu bi-švat v zemědělské koloniiMagdiel byl rabi Abraham Jicchak Kuk(1865-1935), první vrchní rabín Erec Jisrael.Když mu podali motyku, on ji odmítla k údivu všech přítomných vyhloubil jamkuk zasazení stromku vlastníma rukama. Pře-kvapeným účastníkům to vysvětlil tak, ževýsadba stromů v Erec Jisrael je svatá věca proto nemůže použít motyky, neboť tentopracovní nástroj odděluje člověka od přímé-ho styku se Svatou zemí.

I dnes je mnoho věcí, které nás dělí od pří-mého styku se Svatou zemí, například obrov-ská vzdálenost, ale její překonání počátkem21. století opravdu není tak velkým problé-mem.

◗ Rabín Daniel Mayer

◗ Ilustrace na titulní straně

– děti ze základní Lauderovy školy

únor 20042

TU BI-ŠVAT V NAŠÍ TRADICILetos, sedmého února, budeme kromě šabatu (parašat Bešalach) slavit též Nový rok stromů – Tu bi-švat. Tradice nám

zachovala krásný příběh o vzniku tohoto svátku. Když se stromy dověděly, že Bůh dal lidem svátek Roš ha-šana – Novýrok, tak i ony požádaly Všemohoucího, aby jim také daroval nějaký svátek. Aby podpořily svou prosbu, připomněly Vše-

mohoucímu, že byly stvořeny dříve než člověk a byly jím stvořeny vlastně pro člověka. Vždyť člověk se raduje při pohleduna jejich krásu a jí jejich plody! Člověku Bůh daroval Nový rok a na ně zapomněl. Hospodin vyslyšel jejich prosbu

a zeptal se jich, kdy by chtěly mít svůj Nový rok. Stromy odpověděly, že v měsíci švatu, neboť měsíc švat je bohatý nadeště a jejich bytí závisí na vodě. Bůh s nimi souhlasil a ustanovil Nový rok stromů prvního švatu. Stromy však požádaly

Hospodina, aby přenesl jejich svátek doprostřed měsíce, neboť první den měsíce švat je Roš chodeš, a tedy svátek,a kromě něho není v měsíci švat žádný jiný svátek. Stromy tak chtěly svým Novým rokem ozdobit měsíc švat.

3švat 5764

Eskymáci v Izraeli

Program

Bejt SimchaÚnor 2004

Pátek 6. února od 18 hodinKabalat ·abat a Seder Tu bi-‰vat

Středa 11. února od 19 hodinMezi slep˘mi blázny – projekcidokumentárního filmu uvede jehotvÛrce, Martin ·mok

Pátek 13. února od 19 hodin Americká synagogální hudba – pfiedná‰ka amerického kantoraMichaela Isaacsona (s ukázkami)

Středa 25. února od 19 hodinAstrologie aneb zrcadlení – pfiedná‰ka Hany Chalu‰

Sobota 28. února od 10 hodinCelodenní workshop na téma PURIMs rabi Ronaldem Hoffbergem (zaãínáse v 10 hodin ranní bohosluÏbou, po spoleãném obûdû následujevlastní workshop, kter˘ budezakonãen spoleãnou Havdalou)

PRAVIDELNÉ AKCE

Kabalat ·abat kaÏd˘ pátek od 18hodin; pokud je na programui pfiedná‰ka, následuje vÏdy poskonãení bohosluÏby, od 19 hodin

HODINY PRO VEŘEJNOST

KaÏdé úter˘ a pátek od 11 do 14 hodin.

Eva Ben-Sira je první Eskymačka, slouží-cí v izraelské armádě. Její dvojče

Jimmy nastoupí vojenskou službu příští rok.Minie, matka Evy a Jimmyho, patří kekmeni Yupik na Aljašce, jejich otcem jeamerický Indián z kmeneCherokee. Otec rodinuopustil krátce po narozenídvojčat. Když byly dětemdva roky, předala je matkasociálnímu úřadu, který jesvěřil do výchovy jejichbabičce.

Meir a Dafna Ben-Sira senáhodou dozvěděli o osududětí. Izraelský pár se přistě-hoval roku 1989 do Ancho-rage na Aljašce, kde žili jako sousedé Minie,matky Evy a Jimmyho. Protože si přáli mítrodinu, nabídli matce, že děti adoptují. Popěti letech aljašské úřady adopci povolily.Narážely přitom na náboženské a kulturníodlišnosti jak ze strany starších kmeneYupik, tak i ze strany rabinátu na Aljašce.

V Izraeli se Eva a Jimmy nejprve učili třiměsíce hebrejsky. Poté konvertovali k židov-ství a bez problémů se zařadili do izraelskéspolečnosti. Dnes oba žijí se svými adoptiv-ními rodiči v ortodoxním městečku Nir

Etzion u Haify. „V Izraelise cítím dobře, a netoužímpo tom, pátrat odkudpocházím,“ říká Eva.Narozdíl od ní by Jimmyrád věděl více o svýchkořenech na Aljašcea o kulturním dědictvíCherokeesů. „Takév armádě se mi líbí,“dodává Eva. „Při nástupujsme seděli všichni v jed-

nom kruhu a já se měla představit. Rozhod-la jsem se předejít všem zvědavým otázkáma řekla jsem: „Šalom. Jmenuji se Evaa nejsem Číňanka.“

◗ Mikuláš Vymětal

(podle www.israel21c.org)

Nadaãní fond obûtem holocaustu (NFOH) hledá manaÏera pro fundraising a PR:

V případě zájmu zašlete životopis a příp. motivační dopis na adresu NFOH:

BEJT SIMCHA OZNAMUJE VŠEM SVÝM ČLENŮM:

VALNÁ HROMADAse uskuteční v neděli 1. února 2004 od 18 hodin v Mánesu (Masarykovo nábřeží)

Hlavním bodem programu bude volba nového představenstva. Dále proběhne diskuseohledně stanov a dalších otázek spojených s činností a organizací Bejt Simcha.

Zajištěn je i kulturní program a občerstvení!

Náplň práce:mapování dostupných finančních zdro-

jů, zajišťování vztahů s (potenciálními)dárci, příprava zajišťování fundraisingo-vých akcí a kampaní, psaní grantovýchžádostí, spolupráce na přípravě fundrai-singového plánu, komunikace s médii,tvorba PR materiálů

Požadujeme:dobrá znalost PC (MS Office) výborná

znalost anglického jazyka, možnost pra-covat na plný úvazek, samostatnost,

dobré komunikační schopnosti, schop-nost spolupráce v týmu

Vítáme:zájem o problematiku související

s posláním NFOH, zkušenost s pracív nadačním sektoru, otevřenost a schop-nost se rychle učit nové věci, pružnost

Nabízíme:zajímavou práci, vstřícný mladý tým,

odpovídající finanční ohodnocení, mož-nost dalšího vzdělávání

Mgr. Jarmila Neumannová E-mail: neumannova@fondholocaust.czNadační fond obětem holocaustu, Legerova 22/1854, 120 00, Praha 2.

Tel: 224 261 615; Fax: 224 262 563;mobil: 724 020 515Informace o NFOH najdete na:www.fondholocaust.cz

únor 2004

Kyjev je přes tisíc let staré město,postavené na březích mohutnéřeky Dněpr. Má nejméně jedno

historické centrum (já jsem tu viděl dvě)s impozantními chrámy, které tu v průbě-hu staletí zakládali (a někdy také ničili)místní panovníci. Ukrajinci mají navýběr řadu velkých chrámů: řecko-kato-lický (což je vlastně východní ortodoxienapojená na Řím) plus dvě soupeřícíautonomní ortodoxní hnutí – pokud tomusprávně rozumím.

Náš průvodce považoval za důležitézdůraznit, že tu prý, podle určitých zdro-jů, kdysi vládli Vikingové, dříve než nadlouhá staletí nastoupila ruská nadvláda.Osobně mi v tomto směru nejsou žádnáfakta z ukrajinské historie známa, nicmé-ně mi průvodcovo vyprávění připomnělozajímavější a vynalézavější pokusyo nalezení zvláštního (neslovanského)původu různých národů, žijících dnesv západní oblasti Balkánu, s nimiž jsemse tam setkal. (Kolik národů třeba odvo-zuje svůj původ od Ilyrů?)

Na vlastní oči jsme se mohli vidět,v jak neuvěřitelné chudobě žije na Ukra-jině starší část populace. Průměrnýdůchod se pohybuje kolem 25 dolarůměsíčně, což nestačí ani na zaplacenínájmu a dalších poplatků, spojenýchs bydlením. Mimo velká města nemá vět-šina lidí (podle toho, co jsme viděli i sly-šeli) do domů zavedenou kanalizaci,nemají ani záchod, ani tekoucí vodu.Není těžké domyslet, co to zejména upro-střed zimy znamená pro někoho, kdo jestarý a nemocný. Žádný div, že klesá prů-měrný věk, jehož se tu lidé dožívají a sni-žuje se celkový počet obyvatel.

JOINT se na Ukrajině – a vůbecv celém bývalém Sovětském svazu –

velmi angažuje a vyvíjí zde širokéspektrum aktivit. Moji kolegové tukaždý rok rozdělují ohromné sumypeněz (včetně desítek milionů dolarůz Claims Conference a Swiss BankFund). Pomáháme téměř čtvrt milionulidí, jimž nabízíme potravinové balíčky,služby denních center, domácí péčia další. Ale stále je toho potřeba mno-hem víc, než můžeme zajistit.

Desítky lidí, kterým pomáháme,a s nimiž jsme se měli možnost setkat,byli otevření a přátelští, ochotní spolu-pracovat a dokonce projevovali vděčnost(což není podle mé zkušenosti vždy pra-vidlem). Jedna velmi stará žena, kterážije v polorozpadlé chatrči u prašné cestysměrem na Žitomir, má mezi rodinnými

fotografiemi stále schovanou i fotografiifešného generalissima Stalina.

Předpokládám, že nikoho asi přílišnepřekvapí, že s blížícími se volbami(budou se konat letos) se Ukrajinou ženeďábelská bouře antisemitismu. Podletoho, co nám říkali, se jedná o smíchanésplašky tradiční nenávisti vůči Židůma z arabských zdrojů financovaných anti-sionistických konferencí a „výzkum-ných“ ústavů, které se zabývají „zločinyproti domorodému lidu“ (zřejmě kódovéoznačení pro to, čeho se Židé dopouštějína Palestincích).

Tato ďábelská nenávist rovněž obsahujespeciální přísady, které dodává docelaznepokojivě zvýšený výskyt pohotovýcha vychytralých „alespoň trochu židov-

4

➤

Na Ukrajinu jsem se vydal v rámci mise „Welfare Task Force“ se záměrem získat přehled o tom, jakoupomoc JOINT poskytuje v různých zemích a jak se naše programy liší místo od místa. Hlavně jsme chtělizjistit, kde je naše pomoc nedostatečná a kde snad nejsme úplně spravedliví. Také jsme se snažili přijít na

obecně platné zásady, které by bylo možné uplatňovat po celém světě, místo toho, abychom se spoléhali na osobní iniciativu člověka, zodpovědného za danou oblast a byli závislí na zvláštnostech místních poměrů.

V letošním roce jsme již navštívili Bulharsko a nyní jsme se tedy vydali do kyjevské oblasti (koncem ledna nás pak čeká Tunisko).

Z KARLÍNA DO KARLÍNACesta do Prahy a do Kyjeva,

30. listopadu až 5. prosince 2003

Karlín potřeboval po povodních pomoc – a JOINT ji nabídl

joint

ských“ byznysmenů (včetně některých ruských oligarchů), kteříkontrolují klíčové ukrajinské majetky (mimo jiné soukromételevizní stanice a většinu tištěných médií). Jak nám řekli míst-ní – hlavní trh v této zemi je černý trh a vláda ještě stále nefun-guje podle jinde běžných pravidel.

Setkali jsme se i s „vrchním rabínem“ Ukrajiny, rabi DovemBleichem, charismatickým mladým mužem mnoha nadánív typickém oděvu z Brooklynu, jehož rebe – hlava karlinsko-stolinské chasidské dynastie – jej sem poslal v období pere-strojky. „Je čas se vrátit,“ řekl rebe. Od té doby se rabi Bleichpostaral o zrekonstruování historické synagogy, vybudovalješivu a jediné pečovatelské zařízení svého druhu, které sestará o asi sedmdesát nejpotřebnějších a nejzuboženějších sta-rých lidí. Pokud lze usuzovat z fotografií na zdi, utkal si takéobdivuhodnou síť politických a ekonomických kontaktů, kteréjasně ukazují, že se dokáže úspěšně pohybovat v mnoha růz-ných světech.

Zvláštní je, že Gaon z Vilny (bratr Avrahama Ragolera, jedno-ho z mých předků, a zřejmě hlavní mitnaged všech dob, strikt-ně ortodoxní, racionálně založený oponent emocionálníhoa mystického chasidského hnutí) kdysi vyhnal z města před-chůdce karlinsko-stolinských chasidů. Jejich modlitebny bylyzavřeny a jejich spisy spáleny.

Bez ironie, ať již historické či jiné, jsem nicméně navrhl svýmkolegům, abychom tohoto dynamického a charismatickéhovrchního rabína pozvali k diskusi o vývoji židovské komunityna příštím setkání regionálních zástupců JOINTu, které se máv květnu uskutečnit právě ve Vilně.

Jaký skok to pak byl, když jsme se přesunuli do Prahy, kdejsme měli slavnostně otevírat novou školní kuchyni a jídelnu,která denně obsluhuje 600 až 700 žáků ve čtvrti, s jejíž rekon-strukcí po povodních jsme loni pomáhali – a která se podivnoushodou okolností rovněž jmenuje Karlín. Karlín byl dva metrypod vodou, která se ve chvíli, kdy dosáhla úpatí kopce, přelilav kaskádách zpět přes nízko položenou oblast, vklíněnou meziřekou a skalní hřeben.

Přítomen byl americký velvyslanec (který mne vlastněk tomuto projektu pomoci, nezávislé na vyznání, přivedl), stej-ně jako ostatní dárci. A objevili se i mnozí z řad židovské komu-nity, s nimiž pravidelně spolupracuji.

Zazpíval nám pěvecký sbor českých dětí, dokonale vycepova-ný způsobem stále ještě typickým pro Střední Evropu. Myslím,že ani velvyslanec Stapleton ani já jsme předtím nikdy neslyše-li veřejně zpívat onu poněkud děsivou třetí sloku písně „MyBonnie Lies Over the Ocean“.

Ta slova jsou (děti zpívaly poněkud těžce, nicméně stále dostradostně):

Včera v noci, když jsem ležel na polštáři,včera v noci, když jsem ležel na lůžku, včera v noci, když jsem ležel na polštáři,zdálo se mi, že Bonnie už nežije.

Součástí slavnosti bylo i zahájení výstavy, mapující práciJOINTu v Česku a na Slovensku od skončení 1. světové válkyaž do současnosti. Výstava v prostorách školy je rozsahem malá– osm panelů s fotografiemi a texty v češtině a angličtině, nic-méně připravit ji trvalo roky. Na její otevření jsem s sebou při-

vezl i vdovu po mém kolegovi a příteli, který kdysi zahájilvýzkum a přípravu materiálů.

Když jsem předchozího dne letěl do Prahy, byl jsem zcela fas-cinován pohledem z letadla – hlavně na Tatry. Z okénka letadlavypadaly jako příklad z prostorové geometrie: dvě vlny hora údolí, protínající se navzájem ve víceméně pravých úhlech,jedna obrovská vlna probíhající od severo-západu k jiho-výcho-du, proti ní druhá, vlnící se od jiho-západu na severo-východ.

Večer jsem se pak procházel s Jakem, osmiletým synkemmého zemřelého kolegy, po Karlově mostě a odpovídal na desít-ky jeho otázek o tom, co dělali ve středověku s vrahy a zlodějia vysvětloval mu rafinovanosti tehdejšího útrpného práva. Zají-malo ho doslova všechno – včetně toho, jak se bičuje zločinecdo bezvědomí, jak se natahuje na žebřík a láme kolem a zajímalho i zjevně český vynález – kožený řemen, k němuž byl připev-něn ostrý hřeb. Celé se to pak (mokré) omotalo kolem krkua nechalo schnout, čímž se řemen stahoval a zabodával postup-ně hřeb hlouběji, no, snad není třeba, abych to tak do detailupopisoval.

Teď jsem zpátky v bezpečí Paříže, daleko od všech těch hrůz.

◗ Yechiel Bar-Chaim, prosinec 2003

◗ Přeložila Kateřina Weberová

◗ Ilustrační foto Vojtěch Páv

5švat 5764

➤

Národní knihovna České republiky, Federace židovských obcí v České republice

a The American Jewish Joint DistributionCommittee

si Vás dovolují pozvat na

výstavu

O HISTORIIThe American Jewish Joint Distribution

Committee v Československu

od 16. ledna do 30. ledna 2004 v přízemí Národní knihovny v Klementinu

únor 2004

Jednou zestárne a dává dary štafetoudál. Dává je budoucím jako své třidluhy. Dary a dluhy vyjadřují kontinu-

itu, princip přežití, jako objektivní nutnosttrvalého života na Zemi. Nejsou předmě-tem svobodné volby, ale nutnou podmín-kou udržitelnosti rozvoje. Rozmanitostlidí a tolerance mezi nimi k tomu nutněpatří. Je zde však jedno ale… Každý splácísvůj dluh po svém, svobodně, dobrovolně,ale po svém. Podle vlastní koncepce, úvahya filozofie, pokud nějakou má. A činí tak,pokud činí vůbec, dřív než spadne jehoopona, než napíše poslední tečku zaposledním slovem svého curricula.

První dluhMáme dluh vůči dětem? Máme. Pohledy

jsou ale různé, někdy až těžko pochopitel-né. Viděl jsem v Indii spát děti na uliciv prachu a sbírat k jídlu vše, co se dalo jíst.Neznaly a neočekávaly péči rodičů. Kdyžje Ind velmi chudý, vysvětloval jakýsidomorodec, věří, že dá-li mu každé z dětíve stáří ždibec chleba, přežije… ChudýInd dluh nesplácí. Sotva může. Bída naru-šuje přirozený princip kontinuity darůa dluhů z generace na generaci.

Jsou i jiné filozofie přirozené kontinuity.Jedni nechtějí potomky vůbec, jiní, snadvětšina, chtějí jen předem vymezený, spíšemenší počet potomků. A jsou i tací, kteřídávají spíše přednost jakési nekontrolova-né „velkovýrobě“ dětí. Byli i jiní, kteří přiabsenci vlastního názoru brali dluh konti-nuitě spíše jako dobovou módu. Po druhésvětové válce bylo někde velkorysé ado-ptovat jedno dítě z Bangladéše či z Afriky.Přešlo to brzy jako nevydařená móda dám-ských šatů.

Potomci zabezpečují kontinuitu. Děti seale rodí někdy i náhodou, nechtěně. Z roz-koše či z radostné chvíle, jak říkají v La-tinské Americe o nemanželském dítěti.I nemanželské dítě je však projevem vůlepřírody. Zapadá do statistiky, do kontinui-ty. Populační vývoj je vcelku regulovánpřirozeným lidským pudem, jak říkáFreud, tedy zákonem přírody. Člověk,homo sapiens, má mimořádné privilegium

uvažovat. Alespoň některý. To je takéregulační faktor. Je štěstí, že příroda mázřejmě dost sil a motivů k zabezpečenírovnováhy humanoidů. Zatím.

Potomek dospěje a první dluh končí. Promnohé však ne úplně. Někdy jde o druhýextrém jako opak indického příkladu.Snad v podobě jakéhosi privilegia sledo-vat z dálky dopad svého dluhu kouzelnýmdalekohledem obdobně jako Bystrozrakýv pohádce. Dívat se a nezasahovat. Snadvýjimečně, ve velké nouzi, kdy objekt„upadne“, stojí o pomoc a čeká na svéhopřirozeného dárce-dlužníka… Kdo jiný byměl… a rád… Žádné díky, jen za upřímný

úsměv a pohled dospělého dítěte na otce čimatku. Aspoň někdy platí teze ze životaJeana Valjeana v Bídnících: „Je lépe dávatnež brát“… A je jistě velké štěstí, kdyždar, ať je jakýkoliv, není odmítán…

Každá generace si vytváří svou filozofiiodlišnou od té, kterou zdědila. Ale ctít tustarou a respektovat tu novou je také údělkontinuity. Nezapírat minulost a otevíratodvážně nové pohledy na budoucnost.Říká se tomu pokrok.

Vše se mění. I filozofie. Jen kontinuitajako nejvyšší princip, jako přírodní zákona přirozený úkol, zůstává. Kéž by to chá-pali i různí fundamentalisté vystupujícípod rouškou některých církví, různých

ideologií, falešné morálky a nepovyšovalisvou dobovou koncepci mezilidskýchvztahů a poměru k přírodě na absolutno seslovy: „A protože ve svatých knihách jepsáno, i my musíme…“ Pouze nejvyššíprincip kontinuity přírody a příroda samapřetrvává jako trvalý příkaz.

Druhý dluh Dluh vůči přírodě splácí každý po svém.

Dluh vůči čisté vodě, čistému vzduchu,rybám, ptákům a květinám a všemu, cotvoří přírodu kolem nás. Bez ní bychommy i budoucí zahynuli. Když zalévámekytky, chráníme modré nebe, když učímeděti lásce k přírodě, splácíme svůj dluh.Když se těšíme z pohledu na delfíny, vel-ryby a slony a květiny…

Jednou, už je tomu mnoho let, jsemnáhodou zachránil jednoho delfína. Indič-tí rybáři chytili hejno zbloudilých delfínůz Arabského moře a vytáhli je na horkýindický písek, aby pomalu umírali. Pak jeprodávali na maso. Náhodou jsem je viděl.Jeden delfín umírající na rozpálenémpobřežním písku se na mne díval nemo-houcně jako by prosil v tichosti o pomoc.Neměl pro rybáře větší prodejní cenu nežněkolik rupií, kterou by utržil za delfínímaso. Zaplatil jsem za něj a požádal rybá-ře, aby ho vrátili moři stejně jako to někdydělají děti u nás s vánočním kaprem.Ochotně mi za pár indických rupií vyho-věli. Ožil a odplaval. Snad dodnes někdeplave. V duchu vidím stále jeho skoro lid-ské oči. Jsem mu dodnes zavázán za pocitštěstí, za malý splacený dluh přírodě…Ostatně naše planeta – Země je jen jedna.

Třetí dluh Žít mezi lidmi není vždy snadné. Je ale

štěstím, že člověk nežije sám. A žít, udr-žovat život je povinnost, ne volba. Vše, coživot ničí, co záměrně zkracuje normálníživot, je nepřirozené, nepřijatelné… Neníto příkaz přírody.

Občas se píše o tom, jak život udržovat,prodlužovat a jak stárnout pomaleji. Mítvíce času na to, jak splácet dluhy a tlumitrušivé faktory v mezilidských vztazích. Je

6

TŘI DLUHY A TOLERANCE

➤

Každý dostává při narození do vínku tři dary. Rodiče, přírodu kolem sebe a lidskou společnost, jíž se stává členem.

Britská židovská aktivistka na poli židov-sko-křesťanského dialogu, Helen P. Fry-

ová, shromáždila ve své antologii texty, zabý-vající se všemi hlavními tématy židovsko-křesťanského dialogu. Ke každému z tématovšem nenechala zaznít jen jeden hlas, nýbržpestrou paletu názorů – vždyť například roz-díl mezi pohledem pravoslavného a anglikán-ského křesťana na mnoho věcí je stejně velký,jako rozdíl mezi názory ortodoxního a libe-rálního Žida. Autorce se podařilo uspořádattuto polyfonii názorů tak, aby byla přehlednáa srozumitelná. Dosáhla toho na jedné stranědůsledným psaním předmluv před jednotli-vými tématy a vysvětlujícím uvedeníma zařazením každého příspěvku (přičemžzachovává „zdravou neutralitu“), a na druhéstraně vhodným krácením – většina příspěv-ků ve sborníku nepřesahuje tři strany, kterévšak obsahují to podstatné z názorů autora.Výsledkem autorčina snažení je neobyčejnězdařilá čítanka, zpracovávající jak obvyklátémata židovsko-křesťanského dialogu (anti-semitismus, holocaust, Izrael, vzájemné svě-dectví), tak i rozdíly v chápání základníchteologických pojmů (misie, spása, Písmo,„židovský Ježíš“), ale i témata neotřelá (ženy,úkoly do budoucnosti).

V českém prostředí je židovsko-křesťanskýdialog ovlivněn naší národní perspektivou,v níž se prolíná pohled „izraelský“ (vyrovná-ní se s tématy z pohledu „oběti“) a „němec-ký“ (pohled „pachatele“). Proto je přínosemtaké „anglo-americký“ původ většiny židov-ských i křesťanských autorů Čítanky, v němžmenší míra „bolestné zúčastněnosti“ dialogponěkud osvobozuje.

Podnětný je však i pohled na témata„z ženské perspektivy“ autorek jednotlivýchpříspěvků (ženy, od ortodoxních Židovek ažpo liberální křesťanky, tvoří jen menší částautorů sborníku, v knize lze však pozorovat,jak celou diskusi kultivují a zušlechťují).

Čítanka však českého čtenáře poučí ještěo něčem dalším – jak vypadá kultivovanýrozhovor, v němž zaznívají protikladnépohledy na věc, přičemž účastníci hovorunavzájem akceptují své pozice. Tak se napří-klad k tématu křesťanské misie mezi Židyvyjadřují Židé i křesťané, kteří tuto misiizásadně odmítají: „V židovské komunitě

není pochyb o tom, že křesťanská misie jenechutná.“ (Susannah Heschelová, s. 93).…„Pokusy o zřizování jakýchsi organizací,především vzdělávacích a dobročinných, zaúčelem „obracení“ Židů, je … nutné odmít-nout.“ (Tomasso Federici, s. 104), ale i tikřesťané, kteří ji pokládají za nezbytnousoučást křesťanského svědectví (DavidRausch, Vernon Grounds). K tématu „Izra-el“ je dokonce připojen i příspěvek palestin-ského křesťana, který se v židovsko-křesťan-ském dialogu neostýchá mluvit ani o „teolo-gii osvobození Palestinců“ (s.123). Domní-vám se, že této schopnosti přátelského nad-hledu a akceptace se obyvatelé české kotli-ny musí teprve učit.

Místy je dialog různých názorů v Čítanceobveselující, např. rozhovor mezi KarlemRahnerem a Pinchasem Lapidem: (KR)„Musíte mi odpustit, když nepřestávám cho-vat naději, že budete ještě v tomto časepokřtěn“ … (PL) „Vaši naději přijímám, pře-stože ji s Vámi nemohu sdílet … I já v soběživím naději … že i vy, drahý otče Rahnere,se spolu se svými bratřími křesťany stanetetakovými monoteisty, jak to hlásá judais-mus.“ (s. 214). Jindy naopak budí zveřejně-né příspěvky ve čtenáři pocity chmurné(zvláště témata antisemitismus a holocaust).Tyto pocity však pravdivě odpovídají i sou-časné nelehké situaci židovského národav Izraeli i mimo něj (např. výrok J. Ch. Jeru-šalmiho „můj lid je nyní, tak jako bylv minulosti, ve vážném ohrožení života“ (s. 52) je dnes stejně aktuální, jako bylv době svého vzniku před třiceti lety).

Toto stručné seznámení se zdařilou Čítan-kou židovsko-křesťanského dialogu zakon-čím citátem z jejího úvodu (r. JonathanSachs, s. 14): „Přátelství nebo bratrovražda –to jsou alternativy, které dvacáté století kladepřed náboženství. Nikdy předtím nebyly takabsolutní. … Pokud je v dějinách lidstvamožné slyšet hlas z nebes, ať zní jakkolislabě, tak nás posledních padesát let volá,abychom se setkali na rozbouřené hranicimezi vírami a naučili se společně žít, cožznamená porozumět jeden druhému, objevit,co máme společného, a v čem spočívají našeodlišnosti…“

◗ Mikuláš Vymětal

7švat 5764

jich nemálo. Jako například násilí a dravákonkurence.

Naše planeta má mnoho společenských,náboženských a etnických seskupení.A také lidí s různým IQ. Je to i přirozenéa nevadí to. Patří to k přirozené rovnováze.Až na dominantní, mocenské či ideologic-ké prvky některých jedinců, jejichž IQ jeobvykle pod sto. Zatím se na to nenašel lék.

Slyšel jsem, jak jeden významný vědecřekl: „ Humanismus a demokracii je nutnéšířit, je-li to žádoucí, třeba i tanky.“ Tehdyještě existoval Sovětský svaz. Snad mujeho omyl vysvětlili později jiní. Že bynevěděl, že humanismus je od slova homoa ne od slova tank?

Na světě je hodně konkurence i v eko-nomické oblasti. Konkurence jako hybnésíly hospodářského rozvoje ve svobodné,tržní společnosti. Ostatně svobodnou kon-kurenci chrání i antimonopolní zákon. Alemůže existovat i „drastická, bezohledná,jakási nehumánní“ konkurence? Jistě, alepokud je známo, neexistuje pojem či defi-nice „humanistické konkurence“. Byla bysložitá a ještě složitější by bylo její zabez-pečení. Nikdo zatím nedokázal, že huma-nismus a konkurence se vzájemně vyluču-jí, i když jsou někdy protikladné. Zákony,jako u přirozeného potravinového řetězce,hlásající, že „silnější sežere v přírodě slab-šího, aby se udržela trvalá rovnováhav rozvoji planety,“ jistě nelze aplikovatv mezilidských vztazích. Ostatně ani lvi senavzájem nežerou. Sblížit je vždy obtíž-nější než rozdělovat. Vytvářet podmínkypro koexistenci kontinentů, národů, etnik,ras a lidí vůbec je velký dluh.

Tolerance v soužití lidí různých etnik,kultur a náboženství, byť je někdy obtížná,je nutnou podmínkou soužití. Vím, že žítdva tisíce let bez tolerance nelze. Mojipředkové se to v diaspoře museli naučit.Žít s lidmi v toleranci a ve vzájemné úctěje třetí dluh.

◗ L. Végh

◗ Ilustrační foto Vojtěch Páv

➤

ČÍTANKA ŽIDOVSKO--KŘESŤANSKÉHO DIALOGU

Helen P. Fryová, Kalich/Vyšehrad, Praha 2003, 295 stran

VDobrušce je židovské osídlení doloženo od poloviny 17.století, v letech 1666–1811 v Dobrušce bydlelo maximál-ně 8 židovských rodin, ve druhé polovině 19. století

kolem 70 Židů, roku 1880 – 48 Židů, roku 1900 – 69 Židů a roku1930 – 39 Židů; židovská náboženská obec, doložená od druhépoloviny 17. století, zanikla v důsledku nacistické okupace.

Židovský sídelní okrsek situovaný severovýchodně od hlavníhonáměstí, na Šubertově náměstí, byl zřízen roku 1721. Skládal sez 5 – 6 sousedících domů a synagogy, nově byl vystavěn po požá-rech roku 1806 a 1866. Všechny domy jsou v přestavbách zacho-vány. V bývalém rabínském domě, v němž je městské muzeums expozicí o dějinách židovského osídlení v Dobrušce, je docho-vána ve valeně klenuté místnosti mikve.

Synagoga na Šubertově náměstí byla postavena po roce 1866 namístě starší synagogy. Ta byla postavena v letech 1721–1722a přestavěna po požáru roku 1806 v novogotickém slohu. Boho-služby v ní se konaly do druhé světové války, po adaptaci podruhé světové válce slouží dodnes bohoslužebným účelům Čes-kobratrské církve evangelické.

Hřbitov se nachází 500 metrů severovýchodně od náměstí nakonci zástavby Křovické ulice. Byl založen roku 1675 a po rozší-ření roku 1881 dosáhl konečné velikosti 2399 m2. Náhrobníkameny, dochované od roku 1688 v počtu 246 kusů, jsou krásnouukázkou východočeských barokních stél. V roce 1920 zde bylpohřben rabín Max Frank, jehož ostatky byly roku 1936 převeze-ny do Plzně. Dále zde odpočívají čtyři vojáci, padlí v rakousko-pruském konfliktu roku 1866, a množství regionálních průmysl-níků. V jednoduché márnici z 19. století je umístěn památník obě-tem nacismu.

V Podbřezí jsou Židé v písemných pramenech doloženi oddruhé poloviny 17. století, roku 1723 v Podbřezí žilo 10 židov-ských rodin, na konci 18. století 18 židovských rodin, kolemr. 1840 ještě 20 židovských rodin, poté jejich počet klesal, posled-ní rodina se odstěhovala roku 1924. Židovské domy byly soustře-děny od poloviny 18. století ve středu obce a tvořily sídelní okr-sek. Židé v nich bydleli převážně v nájmu, dochovány v přestav-bách jsou dva z nich.

Synagoga stojí500 metrů jižně odzámku Skalka vestředu obce. Posta-vena byla po roce1800 (snad roku1812) v klasicist-ním slohu společněs prostorem proškolu a bytem uči-tele na místě staršídřevěné synagogy.Bohoslužby se v níkonaly do roku1888, roku 1908 byla přestavěna na chudobinec, roku 1923 na byty.Do roku 1982 byla trvale obydlená, od té doby je užívána jakorekreační objekt. Před několika lety byla velmi necitlivě rekonstru-ována – přestavba zcela setřela poslední původní architektonicképrvky.

Hřbitov je 300 metrů východně od zámku Skalka na pravémbřehu Zlatého potoka na žlutě značené turistické stezce. Malý hřbi-tov z přelomu 17. a 18. století se objevuje v románech Aloise Jirás-ka „Temno“ a Karla R. Krpaty „Tři dny tammuz“. Na ploše 691metrů čtverečních, ohrazené zdí z lomového kamene, je volně roz-troušeno 84 náhrobních kamenů z let 1725–1906. Na místě márni-ce zbořené roku 1911 je malá vstupní branka.

Nejpočetnější a nejvýznamnější židovská náboženská obec bylav Rychnově nad Kněžnou.

V tomto městě byli Židé usazeni nejpozději od počátku 16. sto-letí, v polovině 17. století je tu doloženo 14 židovských rodin, nej-více jich bylo v první polovině 19. století (roku 1830 – 50 židov-ských rodin, cca 260 Židů), roku 1890 – 216 Židů a roku 1930 – 71Židů. Kromě Karla Poláčka (1892–1945 asi na pochodu smrti) sev Rychnově nad Kněžnou narodil také muzikolog a diplomat JanLöwenbach (1880–1972 Glen Falls, USA).

Ghetto vzniklo snad již na počátku 17. století soustředěnímžidovských domů v dnešní Palackého a Havlíčkově ulici, jihový-chodně od hlavního náměstí. Roku 1755 se skládalo ze 17 domů,

únor 20048

➤

Židovský sídelní okrsek v Dobrušce – vpravo synagoga, vlevo rabínský dům

Synagogu v Hradci Králové dnes využívá Státní vědecká knihovna

ŽIDOVSKÉ PAMÁTKY V KRAJI KARLA POLÁČKA

na cestách

9švat 5764

po požáru roku 1840 jen ze 14 domů. Částz nich, včetně rabinátu čp. 693, který bylsídlem židovské školy, bytu rabína a mikve(ve štítu domu datace 1780), je v přestav-bách dochována.

Synagoga v Palackého ulici byla postave-na roku 1782 na místě staré synagogyz poloviny 17. století zničené požárem.Roku 1830 vyhořela a poté byla obnovenav klasicistní podobě. Naposledy byla opra-vována roku 1898 a 1913, kdy byl zmoder-nizován interiér, rozšířena okna a přistavě-no nové schodiště na galerii pro ženy.Bohoslužby se v ní konaly do druhé světo-vé války, za okupace byla synagoga zpusto-šena a její vnitřní zařízení zničeno. Podruhé světové válce byla využita jako skla-diště a prodejna. V letech 1993–1995 bylarekonstruována do původní podoby a od tédoby je využívána jako regionální židovskémuzeum a památník Karla Poláčka. Na již-ním průčelí synagogy byl roku 2002 odha-len památník obětem holokaustu.

Hřbitov na severozápadním konci města,v ulici U Židovského hřbitova, 600 metrůseverozápadně od hlavního náměstí, bylzaložen podle jednoho pramene v roce1588, podle jiného až roku 1616, později(např. v letech 1695, 1836 a 1898) bylpostupně rozšiřován až do současné veli-kosti 3163 metrů čtverečních. V areálu senalézá asi 400 náhrobních kamenů z let1690–1942, mezi nimi množství cennýchbarokních stél. Jsou zde pohřbeni mj. zem-ský zdravotní referent MUDr. Luděk Fis-cher, rabín Salomon Lengsfelder (1811–1894) a rodiče Karla Poláčka. U vchodustojí jednoduchá márnice, v jejímž interiérubyla instalována roku 1984 pamětní deskase jmény oběti nacistické rasové perzekuce.

Ve Vamberku je nepočetné židovské osíd-lení doloženo od konce 17. století, do polo-viny 19. století zpravidla ve městě většinoubydlely jedna až tři židovské rodiny, roku1880 – 18 Židů, roku 1900 – 16 Židů a roku1930 – 3 Židé.

Synagoga ve městě nebývala, jedinoupamátkou je židovský hřbitov, který senachází cca 700 metrů severně od náměstí,ve Vrabcově ulici, v těsném sousedstvíměstské teplárny. Byl založen údajně předrokem 1673, v písemných pramenech jepoprvé doložen teprve roku 1688. V letech1753, 1806 a 1820 byl postupně rozšiřovánaž do rozlohy 3557 metrů čtverečních. Najeho ploše se nalézá asi 500 náhrobníchkamenů z let 1700–1940, včetně mnohacenných barokních stél s bohatou symboli-

kou. Při vstupu zůstalo zachováno obvodo-vé zdivo průchozí márnice či vozovny.

V Doudlebech nad Orlicí je židovskéosídlení doloženo od 17. století, v polovině17. století je v městečku zmíněno 8 židov-ských rodin, na konci 18. století 34 židov-ských rodin, nejsilnější bývalo v prvnípolovině 19. století (roku 1834 – 305 Židů,což bylo cca 30% všech obyvatel), roku1880 – 50 Židů, roku 1900 – 24 Židů a roku1930 – 2 Židé.

Domy Židů byly soustředěny v židovskéčtvrťi jihovýchodně od zámku, při oboustranách cesty do Švermova, na jižnímbřehu Divoké Orlice (dnes Školní ulicea ulice V Benátkách). Vznikla asi jižv polovině 18. století. Kolem roku 1840 seskládala ze 31 domků soustředěných doněkolika bloků oddělených uličkami,z nichž přibližně dvě třetiny byly tehdy dře-věných. Většina z nich je v přestavbáchdochována.

Synagoga na jižním okraji židovské čtvr-tě byla postavena v letech 1820–1821v klasicistním slohu na místě starší synago-gy z roku 1777. Bohoslužby se v synagozekonaly do druhé světové války, během níbylo vnitřní zařízení synagogy postupněničeno, koncem války v budově dočasněubytována německá vojenská jednotkaa později váleční uprchlíci. Po válce bylasynagoga 5 let opuštěna, po roce 1950 bylarekonstruována pro potřeby Církve česko-slovenské husitské, jíž slouží dodnes. Naženské galerii je zčásti dochována původnívýzdoba. V sousedním domě bývala zimnímodlitebna, židovská škola a rituální lázeň.

Na zpáteční cestě je možné se zastavitv Hradci Králové. V tomto městě se Židéusazovali nejpozději od posledního deseti-letí 14. století a jejich domy tvořily maléghetto, které se skládalo ze 3–4 domků na

Kavčím plácku. Původní zástavba ghetta sevšak nedochovala. Od té doby do poloviny17. století tu stále bydlelo několik židov-ských rodin. Roku 1652 byli Židé z městavypovězeni, znovu se tu mohli usadit předpolovinou 18. století, ale jednalo se opět jeno několik rodin. Po polovině 19. stoletípočet Židů prudce vzrostl a až do druhésvětové války tu existovala velmi silnážidovská náboženská obec, která byla podruhé světová válce krátce obnovena. PočetŽidů ve městě vzrůstal od poloviny 19. sto-letí do nacistické okupace: roku 1880 – 216Židů, roku 1900 – 309 Židů, roku 1930 –491 Židů (včetně předměstí). V tomtoměstě se narodilo několik významnýchosobností: literární kritik a historik PavelFraenkl (1904–1985 Oslo), spisovatel OtaDub (1909–1987 Praha), básník a prozaikViktor Fischl, pseud. Avigdor Dagan (nar.1912, žije v Jeruzalémě), a jeho bratr, hereca dramatik Pavel Fischl, pseud. GabrielDagan (nar. 1922, žije v Tel Avivu).

Synagoga na nároží Pospíšilovy třídya třídy Čs. armády byla postavena v letech1904–1905 v secesním slohu s orientálnímiprvky podle projektu architekta V. Weinzet-tela jako náhrada za starší modlitebnuv rabínském domě na ul. Rokytanského čp.67, který byl zbořen v 60. letech 20. století.Zasvěcena byla slavnostní bohoslužbou 24.září 1905. Kromě vlastního modlitebníhosálu byl v budově byt rabína, šamese,domovníka a zasedací síň s archivem.Bohoslužby se v synagoze konaly do druhésvětové války, po druhé světové válce krát-ce byla využita jako modlitební prostorobnovené židovské náboženské obce. Poroce 1960 byla adaptována pro potřebyStátní vědecké knihovny, která ji využívádodnes.

Hřbitov v ulici Za Hřbitovem, 2,5 kmseverovýchodně od centra města v areáluměstských hřbitovů na předměstí Pouchov,byl založen roku 1877 a po rozšíření roku1911 dosáhl velikosti 3244 metrů čtvereč-ních. V areálu, zaplněném asi z poloviny, senalézá okolo 300 novodobých vícedílnýchnáhrobků a památník se jmény obětí nacis-mu z Hradce Králové. Obřadní síň bylapostavena v eklektickém slohu roku 1930podle projektu arch. F. Bergera, kolumbári-um na jihozápadní straně obřadní síně jezdevastované. Pohřbeni jsou zde mj. rabíniAbraham Kohn a Alois Altschul.

◗ Blanka Rozkošná

◗ Foto: archiv autorky

➤

Na hřbitově v Rychnově se zachovala řada cennýchnáhrobků

Ze zápisu Prezidia FŽO 3. 12. 2003

Prezidium projednalo dopis ing. V. Pos-kočila, vysvětlující záležitost s pohřbempana Růžičky, a vzalo jej na vědomí. Kon-statovalo nicméně, že problém není v pub-likovaném článku, ale obecně v nejedno-značném respektování Statutu FŽO,zejména jeho ustanovení o členství. Prezi-dium proto přijalo jednomyslně dlouhodo-bý záměr ověřit, do jaké míry odpovídáčlenství v jednotlivých Židovských obcíchpodmínkám Statutu FŽO. Prezidium žádáRevizní komisi FŽO, aby první takové šet-ření provedla po dohodě v ŽO Děčín.

Důvodem, proč seprezidium opětov-ně zabývá kauzou„Děčín“, je sku-tečnost, že kde-si, cosi, někdonapsal o účastipředsedy děčín-ské obce, panaPoskočila, nanějaké akci.

Aby tonebylo tak tajemné, tak račtevědět, že herečka, paní Helena Růžičková,příznivec děčínské obce a osobní přítel téžpana Poskočila, pohřbívala svého manžela.Kolem známých osobností se vždy motajínovináři různých kvalit, a protože pan Pos-kočil byl přítomen jako předseda naší obce,padla o něm v novinách zmínka. Rozdílymezi předsedou obce a rabínem nebo čle-nem obce a příznivcem obce jsou zřejměpod rozlišovací schopnost mnoha novinářů.Někdo tudíž napsal, že pan Poskočil jerabín a paní Růžičková zase člen děčínskéobce. Na schůzi v Děčíně jsme si řekli, žese takovým nesmyslem nebudeme zabývat,ale vida, z trusu se již „plete bič“.

Poprvé zapráskal, když náš předsedamusel prezidiu písemně vysvětlovat, že se

za rabína nevydával a že jen chtěl vyhovětpaní Růžičkové v její těžké životní situaci,kterou prožívá ve značných zdravotníchpotížích. Nejen jako člověk, nejen jako jejípřítel, ale také jako předseda židovskékomunity, pro kterou ona nezištně udělalakus práce. Nyní se však ozývá další zlo-věstné práskání… A to už je snad důvodk širšímu zamyšlení.

V zápisu se o východisku úvodního tvr-zení nedočteme zhola nic. Jak může souvi-set vysvětlující dopis Vladimíra Poskočilak článku s „obecně nejednoznačnýmrespektováním Statutu FŽO, zejména jehoustanovení o členství“? Abstraktní „bu-bu-

bu“ je možná jen projevem byro-kratického stylu zápisu, ale

člověk vyrostlý v čes-kém prostředí tomurozumí…

Co nám tedy prezi-dium do Děčína sdě-

luje? Snad by se to dalo interpretovat takto:„…tušíme, ba skoro víme, že si ve všechobcích, a hlavně v Děčíně, vedete členskouevidenci jak chcete a nikoli podle schvále-ných pravidel. Nemáte členy rozdělené na„rodičovce“, „maminkovce“, „tatínkov-ce“… Přijímáte za plnoprávné členy i ty,kteří nejsou Židy po mamince. Volíte dosvé reprezentace i členy (nečleny), kteřísice pracují pro blaho vaší obce, ale pro násnejsou přijatelní. Dobře tedy, sami jste sio to řekli, kontrola to odhalí a budou se při-jímat opatření k nápravě“.

Dojemná péče o blaho naší obce. Teďteprve všichni pochopí, co bylo brzdounašeho rozvoje. Co nás vlastně trápilo,i když jsme o tom nevěděli. Čím můžemesvoji situaci v obci zlepšit, jak přispětk pohodě a k pocitu sounáležitosti u nás, i vevšech ostatních židovských komunitách.

Podstatu problému vidím v nedořešenémsporu o charakter obcí i jejich federace.Rada federace je nejvyšším orgánem fede-race. Jsou v ní zastoupeny všechny obcei přidružené organizace. Dalo by se tedypředpokládat, že „svým obcím“ rozumí, žeřeší problémy i rozpory všem společné.Jakmile však přijedou zástupci obcí a při-družených organizací na jednání rady doPrahy, jako by byli všichni vyměnění.Nedokáží argumentovat, nemají kuráž, roz-mělňují témata a po vleklých diskusíchupadnou do jakési letargie. Nakonec se snadrozchází s představou, že ať se rozhodne, cose rozhodne, oni si to doma budou dělat po„svém“, tedy tak, jak to vůbec jde.

Dlouhodobá názorová odevzdanost obcívůči prezidiu pak vyvolává ztrátu pozicepartnera. V obcích zavládl pocit, že tentovolený orgán Rady je nadřazen vlastníreprezentaci obce. Pocit nadřazenosti nej-spíš, bohužel, zavládl i v prezidiu, kterétudíž vykonává svou práci spíše z pozicekurately, než reprezentanta obcí. Proto setaké můžeme dočíst výše uvedeného boduzápisu… To je také patrně důvod, pročvrchního rabína v děčínské obci už aninepamatují. Hostující rabíni, konzervativníi liberální, jsou u nás spokojeni. Jsme jimvděční, že nám OPRAVDU pomáhajív našich snahách zacelit mezery ve znalos-tech náboženských tradic. A také nepráska-jí žádným bičem… O smyslu aktuálníhoznění statutu lze možná přesvědčit předse-dy na radě, nikoli již většinu členů.

Jakkoli většina z nás současný statutfederace vnímá nejen jako brzdu našehorozvoje, ale takřka překážku holé existen-ce, své povinnosti musíme plnit a plníme.Proto také děčínská obec, za dané situace,trvale usiluje o možnost praktikovat liberál-ní formu judaismu, což by pro nás, kromějiných přínosů, řešilo i problematiku člen-ství těch „po otci“. Přes drtivě většinový

10

DOPIS OD VRCHNOSTIANEB PRÁSKÁNÍ BIČEM

Situace v ŽO Děčín

únor 2004

polemika

11švat 5764

názor členů všech obcí (80%), podle kte-rých tato forma mezinárodně uznávanéhojudaismu může být praktikována v českýchžidovských obcích, návrh v radě federaceneprošel. Jestliže jednoznačné „ano“ členůje po administrování změněno na „ne“, jeto velká záhada a důvod k zamyšlení. Kdese pak má brát důvěra v mechanismyrespektující projev vůle členů (člen-obec-rada federace) a tedy ve skutečnou repre-zentativnost závěrů našich volených orgá-nů? Kdo tedy řídí federaci a pro koho? Jeprezidium naší vrchností nebo orgánemsamosprávy a reprezentace?

Problémy náboženského pohledu načlenství v našich židovských obcích prame-ní zjevně z tvrdošíjného prosazování jedi-ného, exkluzivního, výrazně menšinového(obecně vnímaného jako fundamentalistic-kého) výkladu halachy, i když se halí doeufemismu „tradiční“. Úsměvnost názvu jepatrná už z prostého faktu, že „měkčí“forma judaismu je konzervativní. Je zají-mavé, že tato malinká skupinka věřícíchmůže zásadně ovlivňovat formulovánízákladních dokumentů federace a tími situaci všech členů. Přitom víra, i formajejího náboženské naplnění, je soukromouvěcí a odpovědností každého z nás.

Je třeba si také upřímně přiznat, že drtivévětšině členů o náboženství vůbec nejde.Konstrukce „vyvolené formy náboženství“,i když se hlásíme k „vyvolenému národu“,nám nemůže být vnucována. Není proto načase přemýšlet o návratu k naší federaci,jako představiteli národnostní menšiny?Neulevilo by se členům, obcím i nábožen-ským horlivcům? Rabíni všech „barev“ bypak rozhodovali o členech svých synago-gálních sborů, o minjanu ap. Obce by paksdružovaly členy podle kritérií izraelskéhopráva návratu, tedy včetně „tatínkovců“,„babičkovců“ a „dědečkovců“.

Aktuálním příkladem problému s nedoře-šeností statutu je nedávná akce, kterou při-pravila židovská komunita Bejt Praha. Zapodpory svého rabína nedávno uspořádalakrásnou a široce propagovanou akci. Na set-kání s názvem „Je Chanuka Vaším svátkem?“pozvala mnoho lidí, kteří by mohli zvážit své„kořeny“ nebo prostě jen sympatie a aktivněpodpořit židovské komunity. Ohlas byl takvelký, že program v Jubilejní synagoze muselbýt opakován. Když si představím, že by i jenmalá část účastníků reagovala příznivě, bylyby vůbec židovské obce schopny zájemce zadaného stavu věcí schopny „vstřebat“? Cotedy vlastně chceme?

Je to jen jeden aktuální příklad zmatenos-ti, kterou je náš komunitní život provázen.Jeden z příkladů problémů, které samigenerujeme a které jsou pak ve všechobcích předmětem dennodenních nesnází.

Jde o vážný a zásadní problém vyžadují-cí obecnou diskusi. Závěr by měl být kon-senzuální. Přes zmiňované výsledky ankety(80%) však na Radě padlo rozhodnutív rozporu s vůlí členů. Kde se má tedyefektivně diskutovat a jak dojít, po zváženívšech argumentů, k závěru?

Že se člověk nedočte o problémech životaobcí sdružených ve federaci v Roš chodešjsme si už zvykli. Ač oficiálně věstníkem„všech“ obcí, výběrově zrcadlí jen problémysvého vydavatele, tedy pražské obce. Z děnív obcích lze sledovat jen seznam jubilantů,což je ale ve své podstatě jen skvělý zdrojinformací pro psychopaty, kteří by chtělishromáždit úplný přehled členů všechžidovských obcí včetně dat narození.

Únavných, neplodných a mnohdy trap-ných diskusí, které jsou patrné v pražskéobci i z toho mála, co „prosákne“ do Rošchodeš, jsme v děčínské obci ušetřeni.Vítáme pomoc každého, kdo cítí potřebu ses námi identifikovat a přiložit ruku ke spo-lečnému dílu.

Abychom dostáli povinnostem členaFederace, dělíme samozřejmě členy nabělostně čisté, trochu zašpiněné a ty umou-něnce. Děláme to jen administrativně, aleo přijímaných členech vykazujeme „naho-ru“ vše řádně. Nikdo od nás nemůže čekat,že tuto pro nás diskrétní evidenci budemenějak formálně projednávat a přijímatk tomu ponižující závěry. Nebo že budemeprovádět čistky a vylučovat, vyškrtávata vytvářet „zdravé jádro“ obce. Každý, kdonám pomáhá, má svoji cenu i čest a té senelze dotknout. Co nám také zbývá, chce-me-li jako židovská obec přežít…? Neboby chtěla být federace, za nějaký čas, jenorganizací zastupující sama sebe?

Když už se na prezidiu projednáváděčínská obec, mohli bychom očekávat, žetěžištěm problémů bude její činnost. Žebudou zmíněny úspěchy, kterých jsme zauplynulé období dosáhli. Kolik jsme jenudělali akcí ve spolupráci s ŽM Prahanebo VKC ŽMP nebo akcí na podporuobecné vzdělanosti školní mládeže ve spo-lupráci s MŠTS. Kolik akcí pro naše členy„zlatého věku“ bylo realizováno ať vlastní-mi silami, či za podpory JOINT. Kolikbylo v Děčíně kulturních akcí ať vlastních,či hostujících organizací. Kolik význam-ných organizací, institucí i jednotlivcůnavštívilo a ocenilo naši práci slovy, badokonce i dary… Možná by prezidiummohlo nabídnout v něčem pomoc, možnáporadit… Nic z toho. Nebo snad právěproto? Není tedy kauza „Děčín“ jenzástupným problémem pro byrokratickourepresi?

Mimopražské obce by od volenéhoorgánu federace totiž rády viděly alespoňmorální podporu a ocenění skutečnépráce. Zde se přece o činnost obcí, o jejichkoordinaci, a jednotnou reprezentaci majístarat placení funkcionáři. Zjevně tomutak není, když hlavním tématem diskuseokolo děčínské obce je nyní, promiňte mito, rasová čistota a halachická způsobilostk členství.

Otázka na závěr: Domnívá se laskavýčtenář, že by pan Vladimír Poskočil mělžádat opravu zápisu a jeho rozeslánív nové verzi, protože je zde uveden jako„ing.“, ačkoli jím není? Neodpovídejteprosím mně, ale sobě!

◗ Michal Spevák

◗ Ilustrace: Lucie Lomová

P. S.: Rozšířená verze českého lido-vého rčení zní „Z . . . . . bič neupleteš.Když upleteš, nezapráskáš. Když za-práskáš, tak sebe“.

JAK ZÍSKÁVAT MASKIL?a) v elektronické podobě na www.maskil.czb) v tištěné podobě za cenu poštovného a balného; pošlete, prosím, svoji žádost

na adresu Bejt Simcha, Mánesova 8, 120 00 Praha 2, tel./fax: 222 251 641, e-mail:maskil@maskil.cz (to je důležité zejména pokud platíte bankovním převodem, neboťv tomto případě se jinak nedozvíme adresu, na niž máme Maskil zasílat); výše poštov-ného a balného je v ČR minimálně 250,- Kč ročně; uvedený obnos nám laskavězašlete složenkou nebo na bankovní účet číslo 86-8964110227/0100u Komerční banky, variabilní symbol je 8888888888 (10x8)

Tištěnou verzi časopisu je rovněž možné si vyzvednout osobně přímo v Bejt Simcha, a to buď v době,kdy se zde konají nějaké akce nebo v hodinách pro veřejnost (každé úterý a pátek od 11 do 14 hodin),po předchozí domluvě i jindy.

únor 200412

Vznik kibuců na sklonku 19. století byl výsledkem šťast-ného spojení dvou na sobě nezávislých činitelů. Různíbohatí židovští filantropové, jako baron Rotschild,

a o několik let později samotná Světová sionistická organiza-ce, tehdy chtěli vytvořit v Palestině židovské zemědělství.Proto kupovali půdu. Avšak v případě malých soukromýchhospodářství se původní kapitálová investice a jejich zaopatře-ní moderními hospodářskými stroji ukázaly nemožnými. Roz-voj moderního zemědělství byl možný jedině prostřednictvímzemědělských velkopodniků. Protože v Palestině neexistovalavrstva židovských velkostatkářů, a takovou vrstvu ani nebylomožné vytvořit, pro uskutečnění projektu přišli vhod mladílidé, přicházející z Ruska, kteří byli prodchnuti socialistickýmia kolektivistickými idejemi. Oni půdu obdělali, oni vytvořilimoderní zemědělství – a ovšem, viděli v kibucech možnost prouskutečnění vlastních idejí.

Ideologové hnutí považovali kibuc za prostředek uskutečně-ní ideálního komunismu: výrobní prostředky jsou ve vlastnic-tví kolektivu, k rozmachu kolektivu každý přispívá podlesvých schopností, zatím co kolektiv poskytuje každému podlejeho potřeb – ovšem, v rámci svých materiálních možností.Tato zásada výborně fungovala po několik desítek let, produk-tivita práce v kibucech vysoce převyšovala produktivitu vevšech jiných formách zemědělství a názorně vyvracela teorie,podle nichž pouze osobní prospěch může být podněcovatelemvysoké pracovní morálky. Kolektivismus počátečního obdobíse z hlediska dnešních pojmů může zdát nejen přehnaným,nýbrž skoro komickým. Začátkem 50. let jsme v kibucu disku-tovali ještě o tom, že když rodinám dodá kibuc potahy v hod-notě šesti funtů (šekely tehdy ještě nebyly), zda nepodrývázásadu kolektivního vlastnictví, přidá-li ta která rodina ještějeden funt, aby dostala potah poněkud lepší kvality. A bylykibucy, v nichž šli ještě dále a také osobní prádlo bylo v kolek-tivním vlastnictví... Bylo zcela přirozené, že poslanci parla-

mentu, ředitelé závodů a straničtí vůdcové o sobotách ve svýchkibucech servírovali oběd ve společné jídelně.

Kibucy chtěly být pionýry. Podle představ jejich ideologů,postupně i jiné části společnosti měly přijmout zásadu kolek-tivního vlastnictví a celá země se měla proměnit v jedinou vel-kou síť kibuců. Avšak skutečnost tato očekávání vyvrátila. Nespolečnost se přizpůsobila kibucům, nýbrž – hlavně po vznikustátu Izrael – kibucy byly nuceny se postupně přizpůsobovatexistujícímu společenskému řádu. Všelicos k tomu přispělo:v 70. a 80. letech, v době izraelské superinflace, se mnohokibuců ne vlastní vinou ohromně zadlužilo, jejich další exi-stenci zajistila pouze státní pomoc a některé z nich dodnes tížítehdejší dluhy. Silný vliv měly zvýšené možnosti kariéry pozaložení státu, možnosti uplatnění v armádě, paradoxně taképrůmyslový rozvoj kibuců, jenž vedl k vytvoření vrstvy „kapi-tánů průmyslových podniků“ – a ti začali postupně toužit poživotní úrovni svých kolegů, vedoucích podniků v soukromémvlastnictví. Zásady rovnosti narušily také německé reparaceobětem holokaustu, protože mnozí – nikoli neprávem – nechtě-li odevzdat kibucu jim patřící reparace. Avšak nejdůležitějšímčinitelem rozkladu byla generační výměna. Na rozdíl od zakla-datelů si jejich děti, vnuci a pravnuci kolektivistický životnízpůsob nezvolili, nýbrž se do něho „vrodili“. A stále menšíčást z nich byla ochotna přijmout důsledky, vyplývající z toho-to způsobu života.

V prosinci minulého roku byla uspořádána velká konferenceza účasti představitelů všech kibucnických hnutí. Účastnícikonference rozhodli, že asi 270 nyní existujících kibuců buderozděleno do tří skupin. V jedné skupině budou tradiční kibu-cy, v nichž budou i nadále uplatňovány zásady kolektivismu,i když v méně extrémní formě než v minulosti (například napoli výchovy dětí). Tyto kibucy budou tvořit menší část hnutí.Druhou, početně největší skupinu bude tvořit tzv. „novýkibuc“, jehož členové dostanou diferencovaný plat podle druhusvé práce a budou muset zaplatit za veškeré služby; ale vůčistarším, nemocným anebo špatně placeným členům budeuplatněna jistá míra solidarity. Například jim budou vyplácenydůchody. Kibucy totiž v minulosti neplatily za své členy přís-pěvky do státního důchodkového fondu, vždyť starost o staréa nemocné v kolektivu patřila k jejich základním zásadám. Alev „nových kibucech“ důchodci, anebo členové vykonávajícíjednodušší práce, často živoří na prahu nouze. A nakonec, třetískupinu budou tvořit tzv. „společenská sídliště“. Výrobní pro-středky a majetek v nich prodají anebo rozdělí, byty, v nichžčlenové bydlí, budou převedeny do jejich soukromého vlast-nictví – a pak bude žít každý tak, jak dokáže.

Tím se vlastně blíží ke konci velkolepá kapitola sionistické-ho hnutí a Státu Izrael, která trvala víc než sto let. Deganja, EjnCharod, Merchavja a ostatní kibucy byly obsahem životamnoha tisíc lidí. Kibuc, jak se v průběhu desetiletí vyvinul,a jak jsme ho poznali, zakrátko přestane existovat. Snad se takmuselo stát – avšak „zakládající otcové“ to myslili jinak. Krás-ný sen se rozplývá.

◗ Yehuda Lahav, Tel-Aviv

KIBUC: ROZPLÝVAJÍCÍ SE SEN

z obcí

13švat 5764

VÁŽENÍ ČTENÁŘI VĚSTNÍKU MASKIL,

jak většina z Vás patrně již zaznamenala,

dne 3. ledna zemřela paní HELENA RŮŽIČKOVÁ.

Tato výrazná osobnost naší kulturybyla známá především jako představi-telka komediálních rolí lidových postavv českých filmových veselohrách. Málolidí ji však mohlo poznat také jakovynikajícího člověka a přítele našíŽidovské obce v Děčíně. Nebývá zvy-kem, aby tak známá osobnost věnovalasvoji přízeň a drahocenný čas malékomunitě v malém českém městě. O tovšak upřímnější její vztah k nám doza-jista byl.

Rádi bychom tedy touto cestou požá-dali laskavé čtenáře, aby alespoň v duchu

s námi poděkovali paní Heleně za vše, copro nás v Děčíně udělala, čím pro násbyla. Nezapomeneme.

Zichrona livracha!◗ Za celou ŽO Děčín

Vladimír Poskočil, předseda

Poděkování

Židovská obec v Děčíně děkuje NadaciPreciosa za krásný dar – úhradu zarámo-vání cyklu obrazů „Násilí“, které darovalnaší obci v loňském roce akademickýmalíř Josef Císařovský.

◗ Vladimír Poskočil – předseda ŽO Děčín

HAKOACH zve

na oblíbené jednodenní víkendové ly-žařské zájezdy v termínech: 1. 2. (neděle),14. 2. (sobota), 22. 2. (neděle) a 13. 3.(sobota). Sraz vždy v 7.15 a odjezd v 7.30z ulice Na Florenci, metro Náměstí Repub-liky, výstup směr Masarykovo náměstí.

Nutno se předem přihlásit nejpozději večtvrtek před zájezdem, a to u Zuzany Artne-rové (606 111 388, artner@pha.inecnet.cz).Přihlášky jsou závazné!

I v Liberci se točilo s drejdlem…

V Liberecké židovské obci letošní oslava Chanuky vyšla i nevy-šla. Nevyšla proto, že vzhledem k chřipkové epidemii na děčín-sku, nemohli přijet členové ŽO z Děčína na domluvenou společ-nou oslavu. Na druhou stranu zase vyšla, protože i tak byla osla-va hezká a přišlo tolik hostí, že nebyla jediná židlička volná…

V úvodu připomněl kantor liberecké obce, pan Weitzen, smysloslav Chanuky a připomněl i historická fakta, která se k Zázrakusvětla váží. Po krátké motlitbě byla zapálena třetí z osmi svící.Následovalo hudební vystoupení skupiny Chesed s připomínkouchanukových a jiných písní v jidiš. Pak již prostor ovládly taneč-nice libereckého souboru s představením izraelských tanců. Jídlai pití bylo hojně, nejen dík umu členek obce, ale také díky štěd-rosti vinaře, pana Ing. Váni. Všechny přítomné děti dostaly svédárečky a další si mohly „vytočit“ pomocí drejdlů, které přivezlaMarkéta Slámová z odpolední židovské školy v Praze, Bejt Elend.

-ms-

Židovská obec Brno

Pravidelné bohoslužby se konají v synagoze Skořepka 13 každýpátek večer od 17 hod. a v sobotu ráno od 9.30 hod.

Dlouholetý kantor ŽOB a bývalý předseda obce Arnošt Neufeld(1926) požádal představenstvo, aby zejména s ohledem na zdravotníproblémy nemusel nadále vykonávat povinnosti chazana v plné šířia na základě pracovního úvazku jako doposud. Představenstvovyslovilo pochopení a porozumění pro uváděné důvody a souhlasís nimi. Jednoznačně byla vyzdvižena obětavost, oddanost tradicím,hluboký cit, přirozená, byť formálním studiem nepotvrzená znalostliturgie, vrozená muzikálnost - což vše provází více než třicetiletépůsobení A. Neufelda ve službách a ve prospěch brněnské kehilah.Při zvažování, zda je možné a vhodné vyjít jeho žádosti vstříc, senesporně kladně projevila skutečnost, že řada duchovních činnostípostupně přechází na nastoupivšího rabína M. Ch. Kollera. Předsta-venstvo vysoce oceňuje dosavadní působení A. Neufelda a jménemvšech členů obce mu děkuje za vše, co dosud vykonal a - to zdůraz-něme - ještě určitě vykoná. Neboť, jak se sám vyjádřil, jeho přánímje, seč mu síly stačí, dále se zúčastňovat náboženského života, býtsoučástí minjanu brněnské synagogy, pomáhat při poslední služběnašim zemřelým, být připraven radou i pomocí, kdokoli se na nějobrátí. Jsme přesvědčeni, že nadále uslyšíme jeho zvučný přednesliturgických žalmů o velkých svátcích i při dalších oficiálních i neo-ficiálních příležitostech. Pane Arnošte Neufelde, TODA RABA!

Zastupitelstvo města Brna schválilo na svém zasedání v úterý 9. 12.udělení čestného občanství města Brna PhDr. Richardu Federovi inmemoriam. Spolu s ním byl přiznána tato pocta básníkovi OldřichuMikuláškovi a generálu Emilu Konopáskovi, oběma rovněž posmrt-ně. Návrh podala formálně ŽOB, uznání patří iniciátorce myšlenkya hlavní „hybatelce“ Zuzaně Prudilové. Její roční organizační a jinéúsilí tak bylo úspěšně završeno. Pane rabíne, pokud nás slyšíte za tenpředěl let, jste v dobré společnosti!

únor 200414

ZHorodonky a Kolemei odvezli celounaši rotu do Proskurova, kde se nášživot radikálně zhoršil. Vojenské přídě-

ly jídla se snížily tak, že jsme měli hlad. Prácenebyla téměř žádná, nebo jen velmi lehká.Byli jsme totiž ubytováni v nějakém hospo-dářském stavení dost daleko v lese a mimonašeho velitele a strážné o nás nikdo nevěděl.Jednou, už si nepamatuji jak se to místo jme-novalo, jsme pracovali při demontáži cukrova-ru. Zde se měly odmontovat nejdůležitějšístroje a součástky, které potom Němci a Ukra-jinci měli naložit na nákladní vagóny a odeslatdo Německa. Byli jsme přitom šťastní, když senám podařilo při demontáži rozbít a poškodit,co se jen dalo tak, aby Němci z toho neměliužitek. Jednou, při návratu z práce, jsme šlipěšky několik kilometrů, převážně polní ces-tou. Najednou jsme uslyšeli z dálky jakobyvelmi smutný a zoufalý nářek. Zastavili jsmese a dívali, odkud ten zvuk přichází. Také nášstrážný, ozbrojený maďarský četař, byl zvědavco se děje, neboť zvuk stále sílil. Za několikminut jsme uviděli obraz, který nám všem pří-tomným určitě nikdy nevymizí z paměti. Blí-žila se k nám obrovská skupina, snad více než500 lidí, muži, ženy, děti. Velká část mužůbyla zahalená v modlitebních šálách – talita měli na hlavách a na levé ruce modlitebníschránky a řemínky – tafilin. Skoro všichniměli v ruce modlitební knížku a hlasitě semodlili. Srdcervoucím způsobem prosili Bohao pomoc. Zastavili jsme se a vyptávali odkud,jak a kdy přišli. Tak jsme se dozvěděli, ževšichni pocházejí z Podkarpatské Rusi a žebyli vyhnáni ze svých domovů, odvezeniv otevřených nákladních vagónech a vyloženina otevřené pole až za řeku Dněstr. Taktoputují z místa na místo již několik dnů, bezjídla. Živí se jen tím, co eventuálně najdou napolích, spí na poli pod širým nebem. Protozoufale prosí Pána Boha o pomoc a věří, že seurčitě už brzy smiluje, neboť neštěstí a utrpeníuž opravdu dosáhly vrcholu. Pán Bůh ale zary-tě mlčel a jen tomu všemu přihlížel, jakobychtěl konkurovat těm, kdo to vše způsobujía soutěžit, kdo z nich bude méně milosrdný.Zrovna v ten den se nám v práci podařilo otev-řít sklep cukrovaru, kde bylo velké množství

tmavohnědého surového cukru a všichni jsmejím měli naplněné kapsy a tašky. Do poslední-ho gramu jsme jej ihned všechen rozdali,pokud možno každému něco. I náš četař, kterýna nás naléhal, že už musíme odejít a vrátit sedo ubytovny, měl při tom oči plné slz. Rozlou-čili jsme se proto, ale co se stalo s těmi lidmidál, ví opravdu jen Pán Bůh.

Krátce na to, během několika dní, jsmezažili podobných hrůz více. Náš velitel odjeltotiž domů do Maďarska na delší dovolenoua s námi zůstal jeho zástupce, poručík Károly.A nám začalo opravdové peklo. Vzpomínámsi, že jsme byli ubytováni blízko nádraží.Skoro denně začaly projíždět otevřenénákladní vagóny, naložené Židy z celéhoMaďarska a nejvíce z Podkarpatské Rusi. Na

těchto vagónech byli staří, mladí, muži, ženy,děti. Na nádraží všechny vlaky na kratší čidelší čas zastavily. Daleko před nádražímvždy lokomotivy houkaly – velmi dlouzea takovým typicky ruským způsobem, neostrý hvizd jako naše lokomotivy, ale tako-vým zvláštním tupým a táhlým signálem.Zdálo se nám jakoby plačtivým – nervy drá-sajícím tónem. Snad i proto, že jsme se vždyobávali, že zase vezou vagóny s lidmi. Něko-likrát se některým z nás podařilo dostat sek těm vagónům a předat různé potraviny,které jsme za tímto účelem ušetřili. Náš novývelitel – poručík Károly – dal ovšem příkaz,že jakmile naši strážní uslyší přijíždějící vlak,musí nás okamžitě vyhnat na protější vršektak, aby nás bylo vidět a nikdo se nemohldostat k vagónům. Jednou, když přijížděl vlaka my jsme byli soustředěni na vršku, na dvouotevřených vagónech bylo plno lidí a náhle sespustila bouřka. Padaly kroupy. Někteří lidéslezli a schovali se před deštěm pod vagóny.

Poručík Károly, který vždy chodil s bičíkemv ruce a často ho na některém z nás použil, sesnažil vyhnat lidi zpět na vagóny. Když se muto nedařilo, přišel na nápad. Utíkal za stroj-vůdcem lokomotivy a přesvědčoval ho, abytrochu popojel a tím vystrašil lidi pod vagóny.Ten však odmítl a náš milý poručík se na něhovelice rozzlobil. Když jsme my z našeho sta-noviště viděli, co chce poručík udělat, začalijsme hromadně křičet: „Ne, ne, ne!“, za cožjsme byli potom potrestáni různým šikanová-ním. Jako další charakteristiku tohoto hnusné-ho sadisty – učitele na střední škole v Maďar-sku – musím vyprávět ještě jeden jeho čin.Měl sluhu – jednoho z nás, člověka velmi níz-kého charakteru, který mu věrně posluhoval.Za to si vysloužil velkou nenávist a opovrže-ní nás všech. V jednom projíždějícím tran-sportu Židů z Maďarska bylo jedno velmipěkné děvče se svojí matkou z Budapešti. Nášporučík si jí všiml a hned se mu v hlavě zro-dil zrůdný plán. Poslal svého židovskéhosluhu, aby přemluvil matku i dceru, aby dcerazůstala u něj jako služka a dál aby jela jenmatka. Zato že později zařídí, aby se oběmohly vrátit zpět do Budapešti. Skutečně sematka i dcera nechaly přesvědčit, načež onsám šel k vagónu a dceru si vyzvedl. Matkaodjela s transportem dál. Děvče bylo opra-vdovou krasavicí. Byla však Židovka a neu-plynulo ani celých 14 dní a pan učitela vychovatel dětí z Maďarska, poručík Káro-ly, ji za pomoci svého sluhy násilím odvedl nastanici a naložil na vagón dalšího transportu.

Někdy koncem léta jsme jednoho dne pra-covali na nějakém polním letišti. Po nedalekésilnici jelo nákladní auto naložené židovský-mi muži a ženami, které pochytali a zatklidodatečně po transportech. Byli svázáni jedenk druhému. Kromě řidiče je provázeli dvaozbrojení Ukrajinci. Zastavili blízko nás a myjsme uviděli ten hrůzný obraz a uslyšeli jejichzoufalý pláč. Oba Ukrajinci začali přesvědčo-vat našeho strážného, že prý mají ještě ales-poň dvě místa na autě volná a aby jim dovolilnaložit také dva Židy z nás. A hned začaliukazovat na některé – toho a tamtoho. Nášstrážný jim však odpověděl, že jsme maďarštívojáci a on za nás ručí. Ptal se jich, kam vezou ➤

ŽIVOTOPIS A ŽIVOTNÍ PROŽITKYpřed válkou, během války, jakož i po válce

až do revoluce v roce 1989

Vzpomínky člena a kantora Židovské obce v Teplicích, pana Chaima Kleina (* 6. 2. 1919)

Část 4.

vzpomínky

15švat 5764

ty Židy a oni se schválně hlasitě chechtali tak,aby to ti nešťastníci na autě slyšeli, že je zachvíli tamhle v tom lese zastřelí.

Koncem roku 1941 jsme dostali rozkaz pře-místit se do Proskurova pěšky. Byla už dostivelká zima a my jsme pochodovali s těžkýmbatohem na zádech, dosti rychlým tempem.V jedné vesnici, kde jsme mohli na chvílizastavit, jsme uviděli v parčíku na návsi nastromech pověšených 8 lidí. Prý to byli party-záni, kteří byli pověšeni téhož dne ráno. Šlijsme dál směrem do Proskurova. Nepamatujisi už, kde jsme tam byli ubytováni. Vím jen,že jednoho rána přivedli 7 mladých Židů,sovětských zajatců, které vybrali z nedaleké-ho zajateckého tábora. Mluvili jsme s nimi,neboť skoro všichni mluvili jidiš. Nevěděli,proč je vybrali a co s nimi chtějí udělat. Poz-ději jsme se dozvěděli, že druhý den bylivšichni zastřeleni.

Asi za tři dny jsme byli přemístěni do neda-lekého lesa a tam v nějaké bývalé farmě uby-továni. Neměli jsme tam skoro žádnou prácimimo opatřování dřeva na otop. Nepamatujisi už jak dlouhou dobu jsme v tom lese pobý-vali, ale označil bych tu dobu za docela snesi-telnou přesto, že jídlo a vojenské příděly bylyvelmi nedostatečné, takže jsme často mělihlad.

Vzpomínám si na jednu příhodu z dobytamního pobytu a myslím, že stojí za to,abych ji v krátkosti popsal. Řekl bych, že sejedná o příhodu spíše úsměvnou, než zajíma-vou, ale stojí za zmínku proto, že zapadá domozaiky dalších událostí mých vzpomíneka dokresluje tehdejší situaci, kterou bychoznačil za hodně smutnou a někdy až směšněsmutnou a nebezpečnou. Naše pracovní rotav počtu 160 osob měla ve vojenském vybave-ní mj. také dva koňské povozy. Byl ovšemvelký nedostatek sena a krmiva pro koně. Jed-nou náš velitel určil osm osob plus jednohodesátníka jako ozbrojeného strážníka. Dostalijsme rozkaz odjet na dva dny do 12 až 15 kmvzdálených vesnic a tam jsme měli požádatstarostu, aby nám od sedláků vymohl seno.Hned ráno jsme vyrazili na cestu. Aby násvesničané nepoznali, sundali jsme si z rukávů,na pokyn desátníka, žluté pásky, které museliŽidé stále nosit. Byli jsme jinak oblečení dovojenských, trochu ošuntělých uniforem.V první vesnici trvalo skoro celý den, nežjsme dostali od několika sedláků trochu sena.Až skoro za tmy jsme dorazili do další vesni-ce a proto náš desátník zorganizoval u dvouukrajinských rodin přenocování. Čtyři osobybyly u jedné rodiny a druhých pět, včetnědesátníka, u další. Zde bylo také místo pro

povozy a koně. Já jsem byl v té první skupi-ně. Byli jsme ubytováni u starosty obce, kterýbyl podle všeho velmi bohatým sedlákem.Náhodou se zrovna tento večer konala ve sta-rostově rodině velká náboženská slavnost,neboť mu před měsícem zemřela tchýně. Bylito pobožní pravoslavní křesťané a dle jejichtradice se třicátý den po úmrtí člena rodinypořádá rodinná slavnost za přítomnosti pří-buzných a pozvaných hostů.

Ještě před začátkem slavnostní večeře náspan starosta představil rodině a hostům. Pro-hlásil, že jsme maďarští vojáci a že je velicerád, že jsme přítomni jejich slavnosti a že sly-

šel, že Maďaři jsou velice pobožní křesťané.My jsme se přitom mile usmívali a vůbecjsme mu to nevyvraceli. Slavnostní večeřezačala dosti dlouhou modlitbou, popěvky,recitacemi a samozřejmě spoustou křižování,vše ve stoje. My jsme se na sebe radši aninepodívali a přitom jsme házeli rukama semtam, nahoru dolů, křížem krážem.

Dlouhý stůl byl pokryt bílým ubrusem a naněm bylo připraveno mnoho košíků nakráje-ného čerstvého, voňavého, bílého chleba.Jako první chod donesli dvě velké mísy velmipříjemně vonící krémové polévky, která bylaopravdu mimořádně chutná. Stejně tak dalšíchody – převážně mléčné speciality. Celkemjsme napočítali dvanáct chodů. Dodnes simyslím, že jsem v životě takové dobroty neje-dl. Mezi každým chodem bylo samozřejměčetné křižování a na závěr večeře modlitba.Byli jsme už velmi vděční, když nám po takvyčerpávající večeři přinesli slamníky naplně-né čerstvou slámou a vlněné deky, pod který-mi se spalo zcela královsky.

To, co po této idyle následovalo, však už takpříjemné nebylo. Brzy ráno nám zaklepal nášvelitel tiše na okno a řekl, ať se co nejrychlejia zcela potichu oblékneme a rychle přijdemek nim, kde jsou již zapřažení koně. To vše aťuděláme co nejrychleji, ať neztratíme animinutu a ať se na nic nevyptáváme. Vše se

dozvíme, až budeme sedět na vozech. Tamnám potom vyprávěl, že se starosta nějakdozvěděl, že jsme Židé, přišel za ním a straš-ně zuřil a mával sekyrou. Byl prý schopenněkoho zabít. Tvrdil, že jsme je podvedlia když se to lidé ve vsi dozvědí, bude to proněj obrovská ostuda a bude v jejich očíchnavždy zesměšněn.

Po tajném odchodu z vesnice jsme hnalikoně maximální možnou rychlostí a ještěněkolik dní jsme žili ve velkém napětí, zda seneobjeví ještě nějaké následky z této události.Tímto však naštěstí celá historka skončila.

Někdy uprostřed listopadu 1941 jsmedostali rozkaz pochodovat dál do města Vini-ca a tam jsme byli překvapení hrůzostrašnouudálostí. Na poli, hned u silnice, byl shromáž-děn obrovský zástup Židů vyhoštěných hlav-ně z Podkarpatské Rusi. Všichni seděli nazemi a nesměli vstát. Někteří z nás tampoznali svoje rodiče, sourozence a příbuzné.Ukrajinská a německá stráž nás však zuřivěodháněla. Dodnes nechápu, jak jsme mohli potéto události přežít a pochodovat dál. Pozdějijsme se dozvěděli, že tam bylo asi 8000 Židůa že všichni byli dva dny na to zastřeleni.

Ve Vinici jsme byli jen asi tři týdny a odtudjsme pochodovali opět dál. Rozdělili jsme se– jedna četa šla směrem na Charkov a tři čety,včetně mne, směrem na Kyjev. Na cestě doKyjeva zaznamenávám tuto událost: Bylahrozná zima, asi 18 stupňů mrazu. Pochodo-valo se velmi těžce. Vpředu jel jeden koňskýpotah tažený dvěma vychrtlými koňmi. Přikaždém sebemenším stoupání bylo nutné vůztlačit, neboť koně prostě zastavili. Nezvládlitáhnout tak těžce naložený vůz. Na voze byltotiž naložen veškerý proviant, kuchyň a celédalší vybavení roty. Rozkaz zněl, že v žádnémpřípadě se nesmějí vézt ani nemocní. Těm sesměl jen odebrat batoh a tento na vůz naložit.To se však dovolilo jen v krajním případě.Mnozí z nás již měli omrzliny. Byl mezi námitaké jeden synagogální kantor jménem Weiss.Měl nádherný hlas. Na obou nohách měl užomrzlé prsty. Když už vůbec nemohl chodit,zastavili jsme na pár minut na odpočinek, onsi lehl na okraj silnice a prohlásil, že nemůžejít dál a že tam na místě chce umřít. Na roz-loučenou začal zpívat nádherným hlasempíseň „Vágyom egy nö útán kerget a vágy“z operety „Země úsměvů“. Poručík i ostatnístrážní, když to uslyšeli a uviděli, dali příkaznaložit ho na vůz a přikrýt dekami. Tak bylzachráněn. (Po válce žil kantor Weiss v Prazea byl kantorem ve Staronové synagoze.

Ilustrační foto: www.holocaustchronicle.org

➤

Věst

ník

Mas

kil

Vyd

ává

žido

vská

kon

greg

ace

Bej

t Sim

cha,

při

druž

ený

člen

Fed

erac

e ži

dovs

kých

obc

í ČR

, Mán

esov

a 8,

120

00

Pra

ha 2

, Čes

ká r

epub

lika,

IČ

O:

6138

5735

, tel

./fax

: 22

2 25

1 64

1, e

-mai

l: c

hevr

a@be

jtsim

cha.

cz. M

aski

l vyc

hází

měs

íčně

za

lask

avé

podp

ory

Min

iste

rstv

a ku

ltury

ČR

, Nad

ační

ho fo

ndu

obět

em h

oloc

aust

u a

The

Am

eric

an J

OIN

T D

istr

ibut

ion

Com

mitt

ee. Z

ájem

ci m

ohou

při

spět

na

vydá

vání

věs

tník

u lib

ovol

nou

část

kou

na b

anko

vní ú

čet:

86-8

9641

1022

7/01

00 u

Kom

erčn

í ba

nky,

var

iabi

lní

sym

bol:

888

8888

888

(10x

8). R

edak

ce:

Iren

a D

ousk

ová,

Kat

eřin

a W

eber

ová.

Red

akčn

í ra

da:

Mic

hal

Forš

t, D

avid

Kou

teck

ý, J

uliu

s M

ülle

r, M

icha

l Sp

evák

. Ilu

stra

ce:

Luci

eLo

mov

á. P

ředt

isko

vá p

řípr

ava

a ti

sk:

Tril

abit

, s. r

. o.,

Vodi

čkov

a 36

, Pra

ha 1

. Uzá

věrk

a to

hoto

čís

la 8

. 1. 2

004,

Uzá

věrk

a př

íští

ho č

ísla

6. 2

. 200

4.

NÁVŠTĚVA NEMOCNÝCH

„Když člověk onemocní, je povinností každého navštívitjej. Jak vysvětlují naši rabíni, jejich památka budiž pože-hnána, v Talmudu (Baba mecia 86b) verš z knihy Genesis(1M 18:1): 'A Bůh přišel k němu na pláních Mamre; z tohovyplývá, že On navštívil Abrahama, protože byl Abrahamnemocný. '

Rodina a přátelé, kteří jsou zvyklí navštěvovat onohočlověka často, by k němu (k ní), měli přijít okamžitě, jak-mile se o jeho onemocnění dozví. Ostatní známí by seneměli ozývat hned, ale měli by vyčkat tři dny, aby nena-rušili možnost rychlé rekonvalescence tím, že by nemoc-nému svou neobvyklou návštěvou naznačili, že je nemo-cen. Jestliže však někdo onemocní náhle, i pouzí známí byjej měli navštívit bezodkladně. Výše postavený člověkmusí navštěvovat člověka společensky méně důležitého,a to třeba několikrát denně. Je nutné navštěvovat nemoc-ného tak často, jak je to jen možné – pokud to však paci-enta neunavuje.

Člověk by neměl navštěvovat nemocného nepřítele, aninepřítele utěšovat ve smutku, neboť onen pacient či pozů-stalý se může domnívat, že se návštěvník těší z jehoneštěstí. Můžeme však jít na pohřeb svého nepřítele, anižbychom se měli obávat, že se lidé budou domnívat, že setěšíme z nepřítelova pádu. Takový je prostě konec každé-ho smrtelníka.“

Až potud jsem jednoduše opsala první odstavec 193.kapitoly z Kicur Šulchan aruch od rabiho SolomonaGanzfrieda. V tomto Šulchan aruchu ve zkratce, jak jejGanzfried nazývá, se také dočteme, že leží-li pacient nazemi, nesmíme my sedět na židli, která je výš, protožeBoží přítomnost dlí nad hlavou nemocného (Ž 41:4).Nebo: modlí-li se člověk za uzdravení nemocného v jehopřítomnosti, může tak činit v jakémkoliv jazyce. Modlí setotiž v Boží přítomnosti, která dlí nemocného. Modlí-li sevšak někdo za nemocného jinde než u něho, modlitba jevynášena vzhůru anděly, kteří nerozumí všem jazykům,a tak by se měl modlit hebrejsky. No vidíte – andělé by tomohli zpatlat. V mém případě byli andělé naprosto skvělí.

Je to právě rok, co jsem ležela v nemocnici a zažívala nej-větší fyzické bolesti svého života. Něco tak strašného nepřejinikomu. Můj stav byl otřesný. Má dušička plula mezi morfí-novým omámením a totálním vyčerpáním. Téměř pokaždé,když jsem byla schopna vnímat, viděla jsem u sebe „mala-cha“ (anděla), Jitku Novákovou. Pečovala o mne naprostokaždý den. A přicházeli další „malachim“: rabi Dushinsky seke mně chodil obden modlit, zpíval mi, utěšoval mne – ano,ten Dushinsky. Rabi Barash se svou ženou Dinou, rabi Yehu-da Yesharim a rabi Hoffberg přicházeli. Přátelé bližší i vzdá-lenější mne navštěvovali, volali, starali se – Tomáš Jelínek,Zuzana Peterová, Julek Müller a další a další. Ještě dlouho pooperaci jsem velmi trpěla, křičela bolestí, hysterčila, křičelastrachy. Bylo to strašné pro mne i pro mé okolí. Mým okolímbyla Jitka a moje zlatá máma a Jitka a máma, a zase rabi Dus-hinsky a Hoffberg, přátelé, a Jitka a známí a Jitka.

Je to právě rok a já vám všem, kteří jste byli se mnou,děkuji. Nejsem ještě úplně v pořádku a asi to potrvá. Tonevadí. Co by vadilo, je nemít své anděly. Ze zkušenostivím, že anděl rozumí jazyku bolesti a také jazyku láskya povinnosti. Je spousta lidí, kteří mají plnou pusu micvot,židovské obce, víry a Boha. Neviděla jsem je ani u svéholože v nemocnici, ani u sebe doma, neslyšela jsem je v te-lefonu ani nečetla jejich SMS.

Znám anděly, viděla jsem je u sebe stále, o micvot neří-kali nic, ani ti hebrejsky mluvící. Prostě je konali.

Přeji hezký kalendářní rok 2004 a hlavně abychom všich-ni tak zdrávi byli.

◗ Sylvie Wittmannová

ŽENSKÉ A MUŽSKÉ MICVOT V.

MINISTERSTVO KULTURY ČESKÉ REPUBLIKY

VELVYSLANECTVÍ STÁTU IZRAEL V PRAZE

dovolují si pozvat na výstavu

„Jacob Porat: ROZMLUVY S KAFKOU“

která se koná na Novoměstské radnici v Praze 2, Karlovo náměstí 23 (vchod z Vodičkovy ulice)

od 19. ledna do 27. února 2004

(otevřeno denně mimo pondělí od 10 do 18 hodin)Ilustrace ze sbírek Židovského muzea v Praze