Základy informatiky pro ekonomy 1(1)

1

Slezská univerzita v Opavě Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné

ZÁKLADY INFORMATIKY PRO EKONOMY

Dominik Vym ětal

Karviná 2009

2

Obor: Informatika Klí čová slova: Informace, informační systém, prostředky informačních technologií,

počítačové sítě, Windows Vista, Windows Internet Explorer, bezpečnost na Internetu, právní otázky používání software.

Anotace: Skriptum je zaměřeno na souhrnné představení základních pojmů a postupů

v oblasti Informačních a komunikačních technologií, technického a programového vybavení počítačů. Zvláštní pozornost je věnována základům práce s operačním systémem Windows Vista a Windows Internet Explorer. Publikace je primárně určena studentům všech oborů vyučovaných na Obchodně podnikatelské fakultě Slezské univerzity. Může však být využita i studenty jiných škola jako souhrnný studijní podklad.

© Slezská univerzita v Opavě Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné

Autor: Ing. Dominik Vymětal, DrSc. Lektoři: doc. Ing. František Huňka, CSc.

Mgr. Petr Suchánek, Ph.D. ISBN 978-80-7248-534-5

3

OBSAH

Úvod ........................................................................................................................................... 7

1. Informační technologie a jejich význam v hospodářském životě ...................................... 8

1.1. Obecně ......................................................................................................................... 8

1.2. Informační systém ....................................................................................................... 8

1.3. Data informace, znalosti, moudrost ............................................................................. 9

1.4. Typy úloh IS .............................................................................................................. 11

1.5. Úloha IT ve zlepšování řízení .................................................................................... 12

1.6. Kontrolní otázky z oblasti obecných definic informačních technologií .................... 16

2. Typy prostředků informačních technologií ...................................................................... 17

2.1. Koncové stanice ......................................................................................................... 17

2.2. Servery ....................................................................................................................... 17

2.3. Sítě ............................................................................................................................. 18

2.4. Prostředky mobilní komunikace ................................................................................ 18

2.5. Kontrolní otázky .................................................................................................... 21

3. Stručná historie počítačů .................................................................................................. 22

4. Základy technického vybavení ......................................................................................... 24

4.1. Von Neumanova architektura .................................................................................... 24

4.2. Další typy počítačových architektur .......................................................................... 25

4.3. Hlavní komponenty počítačů ..................................................................................... 26

4.3.1. Procesor a základní deska ...................................................................................... 26

4.3.2. Paměť RAM ........................................................................................................... 28

4.3.3. Pevný disk .............................................................................................................. 28

4.1.1. Grafická karta ......................................................................................................... 29

4.2. Multitasking ............................................................................................................... 30

4.3. Víceprocesorové systémy a clustery .......................................................................... 30

4.4. Hlavní periferní zařízení ............................................................................................ 30

4.4.1. Klávesnice a myš ................................................................................................ 30

4.4.2. Monitory ............................................................................................................. 31

4.4.3. Tiskárny .............................................................................................................. 31

4.4.4. Vnější paměti ...................................................................................................... 32

5. Programové vybavení ....................................................................................................... 35

5.1. Operační systémy ...................................................................................................... 35

5.2. Operační systémy typu Windows .............................................................................. 37

5.3. Operační systémy unixového typu ............................................................................ 37

5.4. Základní členění aplikačních programů .................................................................... 37

5.5. Kontrolní otázky z oblasti hardware a programového vybavení ............................... 39

4

6. Základy počítačové matematiky ....................................................................................... 40

6.1. Číselné soustavy obecně ............................................................................................ 40

6.2. Dvojková soustava a její využití ................................................................................ 40

6.3. Šestnáctková soustava ............................................................................................... 41

6.4. Kontrolní otázky z oblasti základů počítačové matematiky ...................................... 43

7. Sítě .................................................................................................................................... 44

7.1. Obecná charakteristika a klasifikace počítačových sítí ............................................. 44

7.2. Síťová architektura a protokoly ................................................................................. 47

7.3. Adresace v sítích ........................................................................................................ 51

7.4. Technické prostředky sítí ........................................................................................... 52

7.5. Kontrolní otázky z oblasti počítačových sítí ............................................................. 54

8. Základy práce s uživatelským operačním systémem na příkladu Windows Vista .......... 55

8.1. Hlavní technologické inovace, které přinesly Windows Vista .................................. 55

8.2. Základy ovládání Windows Vista .............................................................................. 56

8.2.1. Pracovní plocha .................................................................................................. 56

8.2.2.1. Nastavení vlastností Pracovní plochy ......................................................... 56

8.2.2.2. Práce s ikonami na pracovní ploše .............................................................. 57

8.2.2.3. Typy oken ................................................................................................... 59

8.2.3. Nabídka Start ...................................................................................................... 60

8.2.3.1. Podokna nabídky Start ................................................................................ 61

8.2.3.2. Nastavení nabídky Start .............................................................................. 62

8.2.3.3. Nastavení Hlavního panelu, Panelu oznámení a Snadného spuštění. ......... 63

8.2.2. Postranní panel a miniaplikace ........................................................................... 63

8.2.3. Kontrolní otázky k základům ovládání Windows Vista ..................................... 66

8.3. Práce se soubory a složkami ve Windows Vista ....................................................... 67

8.3.1. Soubory a Složky - obecně ................................................................................. 67

8.3.2. Průzkumník ........................................................................................................ 69

8.3.3. Práce se soubory a složkami. .............................................................................. 70

8.3.3.1. Nový dokument, nová složka, přejmenování. ............................................. 70

8.3.3.2. Kopírovat, vyjmout, vložit, přesunout ........................................................ 72

8.3.3.3. Vytvořit zástupce. ....................................................................................... 73

8.3.3.4. Přecházení mezi složkami, možnosti složek ............................................... 75

8.3.4. Kontrolní otázky k práci se soubory a složkami ................................................ 77

8.4. Ovládací panely ......................................................................................................... 78

8.4.1. Obecně ................................................................................................................ 78

8.4.2. Práce s Ovládacími panely ................................................................................. 78

8.4.2.1. Základní zobrazení ...................................................................................... 78

5

8.4.2.2. Hodiny, jazyk a oblast ................................................................................. 79

8.4.2.3. Nastavení tiskáren ....................................................................................... 79

8.4.2.4. Možnosti napájení ....................................................................................... 80

8.4.2.5. Další nastavení v oblasti kategorie Systém a údržba .................................. 81

8.4.2.6. Kategorie Programy .................................................................................... 82

8.4.3. Kontrolní otázky z oblasti Ovládacích panelů Windows Vista .......................... 83

8.5. Uživatelské účty a bezpečnost ................................................................................... 84

8.5.1. Obecně o účtech a bezpečnosti ........................................................................... 84

8.5.2. Práce s uživatelskými účty ................................................................................. 84

8.5.3. Zabezpečení ve Windows Vista ......................................................................... 85

8.5.4. Kontrolní otázky k práci z oblasti uživatelských účtů a zabezpečení ................ 88

8.6. Windows 7 ................................................................................................................. 89

9. Internet ............................................................................................................................. 90

9.1. Stručná historie a podstata ......................................................................................... 90

9.2. Hlavní prohlížeče ....................................................................................................... 92

9.3. Domény, adresy ......................................................................................................... 92

9.4. Internet Explorer - základy ovládání ......................................................................... 94

9.4.1. Stručný popis ...................................................................................................... 94

9.5. Elektronická pošta ..................................................................................................... 98

9.5.1. Obecně o elektronické poště .............................................................................. 98

9.5.2. E-mailová zpráva ................................................................................................ 98

9.6. Internet a bezpečnost ............................................................................................... 100

9.6.1. Malware a hacking ........................................................................................... 100

9.6.2. Firewall ............................................................................................................. 101

9.6.3. Antivirové programy ........................................................................................ 102

9.7. Kontrolní otázky z oblasti Internetu ........................................................................ 104

10. Virtualizace ................................................................................................................ 107

11. Některé právní otázky spojené s využíváním programů ............................................ 109

Příloha .................................................................................................................................... 111

Služby počítačové sítě Slezské univerzity v Opavě a Obchodně podnikatelské fakulty v Karviné ............................................................................................................................... 111

1. Přihlašování ke službám PC sítě ................................................................................ 111

2. Přehled informačních zdrojů a služeb: ....................................................................... 115

3. Přístup do počítačové sítě OPF .................................................................................. 116

4. E-mail systém OPF a systém HELPDESK ................................................................ 116

5. Tiskové služby na OPF .............................................................................................. 117

6. Čipové karty na Slezské univerzitě ............................................................................ 119

7. Studijní informační systém STAG (STudijní AGendy) ............................................. 119

6

8. Ústav informačních technologií – kde nás najdete ..................................................... 121

Další povinná a doporučená literatura .................................................................................... 122

7

Úvod

Toto skriptum je určeno pro studenty všech bakalářských oborů. Představuje standardní studijní oporu k části předmětu Informatika pro ekonomy A, týkající se základních pojmů informatiky, úvodu do technického a programového vybavení počítačů a práci s internetem. V závěru jsou formou zvláštní přílohy shrnuty zásady používání univerzitní a fakultní počítačové sítě. Tuto přílohu zpracoval RNDr. Zdeněk Franěk, vedoucí Ústavu informačních technologií.

Text je rozdělen do 11 kapitol. Vzhledem k tomu, že je určen i pro studenty distanční formy studia (kombinované i s využitím e-learningu), obsahuje některé specifické přístupy k výkladu látky. Ke zvládnutí probírané látky by měly pomoci kontrolní otázky uváděné po uceleném ukončení výkladu. Tyto otázky slouží k samostudiu, a proto u nich nejsou uvedeny odpovědi, proto je možné je využít i jako pracovní sešit pro přípravu ke zkoušce.

8

1. Informa ční technologie a jejich význam v hospodářském životě

1.1. Obecně Informační technologie dnes prostupují všechny stránky našeho života. Nikdo si dnes nedovede představit život bez elektronické pošty, nejrůznějších forem komunikace přes Internet, telefonování pomocí mobilních přístrojů, stahování obrázků, hudby či jiných souborů a dalších projevů této technologie. Běžné je také nakupování a vyřizování plateb přes Internet. Podniky všech velkostí a kategorií včetně státní správy používají nejrůznější elektronické systémy pro nákup, prodej, řízení výroby, styk s občany atd. V současné době se pro celou uvedenou oblast používá souhrnný název Informační a komunikační technologie.(ICT) 1

I když informační technologie zažívají bouřlivý vývoj, přece v jejich základu stojí myšlenky a koncepty staré v některých případech i desítky let. Již na prvních metodách a způsobech používání počítačů stavěly progresivní firmy a později také úřady veřejné správy své informační systémy. Pro studenty ekonomických věd tedy informační technologie nemohou být pouze odrazem technologického pokroku v jejich vlastním životě. Musí si být vědomi i jejich významu pro fungování firem i úřadů, jejich výhod, nevýhod či případných omezení. Základní metodou, se kterou se v informačních technologiích setkáváme, je určitá systemizace či kategorizace základních pojmů jako je systém, vazba, okolí a další. Bez toho, že bychom si uvědomili skutečný význam těchto pojmů, lze jen těžko porozumět dalším metodám, technikám a postupům v této oblasti. Proto se další kapitoly této knihy věnují zejména základům pojmosloví v informatice. Na druhé straně zmatek v pojmech a zkratkách, kterými jsou informatické publikace, články, diskuze a jiné zdroje značně zapleveleny, nutně vede k tomu, že i při znalosti čistě ekonomických kategorií a názvů si student obtížně vybavuje jejich propojení s pojmy v informatice a význam těchto propojení pro hospodářskou praxi.

1.2. Informa ční systém Obecně přijatá definice charakterizuje systém jako množinu prvků a vazeb. Prvky systémů na dané úrovni rozlišení chápeme jako nedělitelné. Vazby mezi prvky představují jednosměrné nebo obousměrné spojení mezi nimi. Systém se vyznačuje vstupními a výstupními vazbami, pomocí kterých získává informace z okolí a jiné informace do okolí předává. Na systémy, které zkoumáme, nahlížíme zpravidla z hlediska toho, jak komunikují se svým podstatným okolím, jaké tedy mají cílové chování.

Informa ční systém (IS) definujeme jako uspořádání vztahů mezi lidmi, datovými a informačními zdroji a procedurami jejich zpracování za účelem dosažení stanovených cílů. Z hlediska informačního obsahu zmíníme rozlišení mezi daty, informacemi a znalostmi pro účely zpracování v informačním systému. (viz 1.3.)

Informa ční a komunikační technologie (dále jen IT) chápeme jako množinu prostředků a metod sloužících k práci s daty a informacemi. Podle této definice je tedy pojem IT značně široký. Zahrnuje nejen techniky a technologie pořizování a zpracování dat, ale také prostředky jejich přenosu, ukládání, využívání a následného vyhodnocování. Pronikání informačních technologií do veškerých činností společnosti znamená vývoj do stavu, kterou řada autorů nazývá existencí informační společnosti. U informačních technologií rozeznáváme složky technickou, programovou /implementační/ a informační.

1 V této publikaci nebudeme striktně dodržovat význam jednotlivých definic. Pro zjednodušení budeme často používat zkrácený pojem „Informatika“ a z něj odvozená slova.

Obrázek 1.1: Informační systém

Informační systém však zpravidla púrovni zpracování fungují operativní transakInformace z této úrovně se transformují a komprimují do podkladkteré například v obchodních firmách probíhá zejména vpodobných rozhodovacích procesvyžadují podporu datových skladpostupů, které se v poslední dob

1.3. Data informace, znalosti, moudrostInformatika obecně pracuje, jak vyplývá zZ čeho se skládá,? Jaký je její význam?

Každá část reality, se kterou informapopsána, nebo dát o sobě vědět n

Za nejnižší úroveň informací výsledků měření (teplota, tlak, poloha atd). Tyto signály mají zpravidla spojitý charakter. Nazýváme je analogovými signály. Jiné druhy signál(digitální) formě jako výsledek plogické typu „ano“ – „ne“ říkající napspojení mezi dvěma místy, počdigitální signály zprostředkovávají, msledovaného světa nebo jeho formulářích, na displejích apod. za něco, co je dané, za veličinu

Pro informační systém je daleko dWienera 2 je informace obsah toho, co si vym

2 Wiener, N. Kybernetika a společnost.

9

zpravidla představuje určitou hierarchickou strukturu. úrovni zpracování fungují operativní transakční systémy řízení základních agend a operací.

se transformují a komprimují do podkladů pro taktické rozhodování, obchodních firmách probíhá zejména v oblasti cenové tvorby, marketingu a

podobných rozhodovacích procesů. Na nejvyšší úrovni probíhají strategická rozhodování. Ta vyžadují podporu datových skladů, systémů pro podporu rozhodování, ad hoc analýz a

poslední době označují souhrnně jako Business Inteligence.

ata informace, znalosti, moudrost pracuje, jak vyplývá z názvu, s informacemi. Co to však je informace?

eho se skládá,? Jaký je její význam? Čím je tvořena?

ást reality, se kterou informační technologie pracují, musí být něědět nějakými signály, údaji, zprávami a podobně

informací považujeme signály. Signály přicházejí zení (teplota, tlak, poloha atd). Tyto signály mají zpravidla spojitý charakter.

Nazýváme je analogovými signály. Jiné druhy signálů mohou přicházet p jako výsledek převodu analogových signálů na čísla neb

„ne“ říkající například zda jsou určitá zařízení v chodu, zda existuje , počítači, tiskárnami apod. Tyto zprávy, které nám analogové a

edkovávají, můžeme chápat jako nosiče dat, popisující stav námi ta nebo jeho části. Data ale mohou být čísla, nebo slova v

ích, na displejích apod. Z pohledu informačního systému považujeme signály činu, která se mění v čase případně i v prostoru nebo míst

ní systém je daleko důležitější pojem informací. Podle zakladatele kybernetiky obsah toho, co si vyměňujeme s vnějším svě

čnost. Praha: Academia, 1963. ISBN 99-00-01998-X.

itou hierarchickou strukturu. Na nejnižší ízení základních agend a operací.

pro taktické rozhodování, oblasti cenové tvorby, marketingu a

. Na nejvyšší úrovni probíhají strategická rozhodování. Ta pro podporu rozhodování, ad hoc analýz a dalších

jako Business Inteligence.

informacemi. Co to však je informace?

musí být nějakým způsobem jakými signály, údaji, zprávami a podobně.

icházejí z reality ve formě ení (teplota, tlak, poloha atd). Tyto signály mají zpravidla spojitý charakter.

icházet přímo v číselné ísla nebo jako signály

chodu, zda existuje i, tiskárnami apod. Tyto zprávy, které nám analogové a

popisující stav námi ísla, nebo slova v různých

ního systému považujeme signály a data prostoru nebo místě vzniku.

zakladatele kybernetiky jším světem, když se mu

10

přizpůsobujeme a působíme na něj svým přizpůsobováním. Vzhledem k tomu, že pojem informace nyní řadíme k nejobecnějším kategoriím vědy, pozorujeme různé definice pojmu informace podle toho, ve kterém vědním oboru se pohybujeme. Protože naším tématem jsou základy informačních technologií, budeme pojem informace chápat v pragmatickém smyslu. Data chápeme jako rozpoznané signály (údaje), které vypovídají o situacích a stavech sledovaných a řízených objektů. Jsou podkladem pro další zpracování, během kterého se data mění na informace. Informace jsou tedy taková data, která jejich uživatel používá pro další rozhodování, kterým realizuje svoji zpětnou vazbu na informační systém, aby docílil jeho cílového chování. Při tom však stejná data podle pohledu nebo interpretace mohou mít pro různé uživatele různý význam a tudíž představovat různé informace.

Můžeme tedy říci, že data jsou „potenciální“ informace, jsou to zprávy o stavu pozorovaných a řízených objektů, které se ještě informacemi stát nemusí. Data se stávají informacemi teprve tehdy, když jsou použity v procesu rozhodování. To znamená, že se data nevyskytují pouze v nějakých atomárních formách. Data se zpravidla vyskytují v určitých seskupeních, obecně v datových objektech. Datovým objektem může byt například kniha, soubor na počítači, rukopis seminární práce apod. Datový objekt se může skládat z mnoha datových položek, může však existovat i ve formě jediné datové položky. Datová položka, jako představitel hodnoty datového signálu popisujícího určitý stav sledovaného objektu (například jeho teplotu), je dále nedělitelná. Jiný příklad: datová položky „jméno“ a „ příjmení“ jsou dvěma datovými položkami datového objektu (souboru) „student“.

Naproti tomu výše uvedená definice informace podle Wienera nám vlastně říká, že informace je produktem určitého zpracování dat. Jakého zpracování dat: takového zpracování, které nám umožňuje použít výsledek tohoto zpracování k působení na okolní realitu tak abychom dosáhli našich cílů nebo záměrů, přinejmenším, abychom se mohli rozhodnout, jak na situaci, kterou nám získané údaje popisují, máme reagovat.

Co se však stane, když začneme používat získané informace, kombinovat je a porovnávat jejich význam s naší vlastní zkušeností, znalostmi, začneme z nich odvozovat další závěry? Pak se tyto použité informace a výsledek naší práce s nimi budou považovat za znalosti.

Znalosti tedy souvisí s dalším zpracováním informací, zejména s jejich tříděním, začleňováním do širších souvislostí, s jejich zobecňováním, kategorizací, formulací hypotéz dalšího vývoje atd. Tím, že při tvorbě znalostí provádíme určité abstrakce, kdy se zaměřujeme pouze na pro nás podstatné rysy informací, představují pro nás znalosti podstatně stálejší pojmy, souvislosti a významy námi zpracovávaných dat a informací.

Pokud naše znalosti konfrontujeme s našimi hodnotícími kriterii a našim vztahem k okolnímu světu, dopracujeme se k určitým závěrům či poznatkům, které bývají charakterizovány jako moudrost.3 Vztah mezi signály, dat, informacemi, znalostmi a moudrostí lze obecně znázornit podle Obr. 1.2.

3 Vodáček, L., Vodáčková O. Informační management. Teorie a praxe v informační společnosti. 4. upravené a rozšířené vydání. Praha: Management press, 2005. ISBN 80-7261-041-4

Obrázek 1.2: Hierarchie v systému poznatkZdroj: upraveno dle Vodáček -

Postačí nám však tyto pohledy na zobrazení sledovaného svdata, informace, znalosti a konesrovnávat s pohledy jiných. To znamená, že podstatnou vlastností komunikovat. Proto nehovoříme pouze o informatechnologie komunikační.

1.4. Typy úloh IS Typy úloh zajišťovaných v rámci IS lze thlediska:

• časové osy;

• úrovně podpory procesů

• struktury rozhodovacích úloh.

Podle časové osy rozlišujeme vagregace v čase (pořízení dat, zpracování dat, analýza dle úrovn

Hledisko struktury rozhodovacích úloh technologických procesů je valná vstruktuře. Také na úrovni řízení operací podnikuskladech apod. je možno hovovšak u schvalování investic, zavádz personalistiky, které patří do vyšších, tedy manažerských a strategických úrovní strukturovanost řídících úloh nízká.typy rozhodovacích úloh a potř

Hledisko úrovně podpory rozhodovacích procesřízení. Toto hledisko je podstatné pro rozhodování každého v ekonomické oblasti.

11

: Hierarchie v systému poznatků o skutečnosti - Vodáčková

í nám však tyto pohledy na zobrazení sledovaného světa? Zřejmě ne. Abychom mohli data, informace, znalosti a konečně i moudrost využít, musíme je ně

pohledy jiných. To znamená, že podstatnou vlastností informací jeříme pouze o informačních technologiích, ale zahrnujeme sem i

rámci IS lze třídit podle různých hledisek. Pat

podpory procesů;

truktury rozhodovacích úloh.

asové osy rozlišujeme v podstatě jednotlivé fáze zpracování informace a jejízení dat, zpracování dat, analýza dle úrovně řízení, archivace).

ledisko struktury rozhodovacích úloh je svázáno s úrovní rozhodování. Na úrovn je valná většina řídících úloh dostatečně popsána vřízení operací podniku, jako je objednávání, fakt

skladech apod. je možno hovořit o dostatečně strukturovaných procesech. Na druhé stranvšak u schvalování investic, zavádění nových výrobků, sociálního pláno

ří do vyšších, tedy manažerských a strategických úrovní ídících úloh nízká. Souhrnnou charakteristiku vztahů mezi úrovní

typy rozhodovacích úloh a potřebnou podporou ze strany IT uvádí tabulka 1.1.

podpory rozhodovacích procesů úzce souvisí s úlohou ízení. Toto hledisko je podstatné pro rozhodování každého řídícího pracovníka nejen

Moudrost

Znalosti

Informace

Data

ě ne. Abychom mohli i moudrost využít, musíme je nějakým způsobem

informací je to, že je umíme ních technologiích, ale zahrnujeme sem i

zných hledisek. Patří sem zejména

jednotlivé fáze zpracování informace a jejich ízení, archivace).

úrovní rozhodování. Na úrovni řízení ě popsána v potřebné

jako je objednávání, fakturace, práce ve strukturovaných procesech. Na druhé straně

, sociálního plánování, řady otázek í do vyšších, tedy manažerských a strategických úrovní řízení, je

ů mezi úrovní řízení, IT uvádí tabulka 1.1.

úlohou IT ve zlepšování ídícího pracovníka nejen

12

1.5. Úloha IT ve zlepšování řízení Úlohu IT ve zlepšování řízení vidíme zejména v tom, že v rámci podnikových procesů se IT chápou obdobně jako ostatní obchodní, výrobní a jiné procesy. IT tedy podléhají i obecným zásadám řízení.

• Nasazení IT je třeba dlouhodobě a strategicky plánovat s tím, že musí být v souladu s celkovou strategií podniku či organizace veřejné správy. Ve veřejné správě se k tomu přidává ještě hledisko uplatnění zákonných norem, vyhlášek apod. a jejich změn.

• Nasazení, přizpůsobování a změny použití IT se váže na vnitropodnikovou politiku. V řadě případů jsou příslušná rozhodnutí spojena se složitými organizačními změnami.

• Nasazení IT rovněž ovlivňuje vnitřní organizaci podniku či úřadu a využívání lidských zdrojů.

• Nasazení IT je vždy tak komplexní, že musí být dlouhodobě plánováno jak organizačně tak investičně.

• Obecně platilo, že IT jsou zdrojem racionalizačních efektů, zejména v oblasti zefektivnění administrativních činností. Tento pojem byl překotným vývojem z posledních let překonán. Důvodem pro nasazení IT nebo pro změnu IS je stále více přímé začlenění této technologie do tvorby hodnot podniku, postavení podniku na trhu, souhrnně řečeno otázkou jeho dalšího rozvoje nebo přežití. Přitom začlenění IT do struktury základních podnikových činností může mít různý význam podle toho, o kterou část organizace se jedná. Například při podpoře firemní strategie týkající se obchodních procesů má význam právě „přidaná hodnota“, které mohou IT generovat. Na druhé straně řízení lidských zdrojů nebo optimalizace využití základních prostředků nemívá příliš vliv na to, jak je podnik úspěšný v okolním světě. Zde půjde spíše o to, jak IT přispívá k efektivnosti a tedy i ziskovosti organizace.

• Úloha a přínos IT v oblasti veřejné správy úzce souvisí s postavením úřadu v celkové hierarchii státní správy. Jinak bude vypadat změna či zavedení IT na ministerstvu, úplně jinak bude tato změna vypadat na obecním úřadě či magistrátu. Na nižších úrovních správy jde zejména o přínosy pro občany, zlepšení styku s nimi, informační služby a podpora místního podnikání. Změny na celostátní úrovni se týkají koncepčních záměrů jednotlivých ministerstev. Těmito se zde nezabýváme.

Hodnocení přínosů IT může probíhat na základě explicitních, relativně přesných čísel jako je dosažený zisk. V oblasti veřejné správy se bude hodnotit pomocí jiných ukazatelů jako je spokojenost občanů, návštěvnost webových stránek obce aj. Právě propojení „čistých (explicitních)“ s „měkkými“ ukazateli hodnocení procesů, jako je pružnost, využití pracovní síly, celková efektivnost všech investic a jiných, vytváří problém při hodnocení významu IT jako celku. Rozebereme nyní krátce význam IT v podnikové sféře.

13

Typ úlohy

Úroveň řízení Podpora IS

Operační Manažerská

Strategická

Strukturovaná

objednávka

faktura

příjem na sklad

platy

analýza fin.plánu

analýza výroby

analýza účetní závěrky

řízení financí

stanovení systému distribuce

analýza dodavatelů

IS pro zpracování transakcí

MIS

DSS

Částečn

ě strukturovaná

plán výroby

řízení zásob

zavedení nové technologie

zavedení nového IS

analýza trhu

vývoj cash flow

systém odměňování

plánování nového výrobku

výběr nového segmentu trhu

DSS, případně MIS

EIS, data mining

Nestrukturovaná

schvalování investice

zavedení nového výrobku

výběr manažera

nákup HW

nákup SW

výběr dodavatele

vývoj nové technologie

marketingový výzkum

sociální plánování

DSS

expertní

systémy

data mining

Tabulka 1–1: Souvislost úrovní řízení s typy informační podpory Zdroj: upraveno dle Wolfa4

Je obecně známo, že výrobky podléhají určitému životnímu cyklu. Výrobek postupně prochází fázemi zavedení, růstu, zralosti a poklesu. Podniky, které správně reagují na průběh tohoto cyklu, přizpůsobují své strategické a taktické cíle tomuto vývoji. Všeobecně uznávaným grafickým vyjádřením těchto cyklů jsou tak zvané S-křivky. Prodloužení životního cyklu výrobku se podnik snaží dosahovat investicemi do inovací a kvality, zvýšením orientace na zákazníka a zejména zaváděním služeb. Služby mohou s výrobkem nebo jejich skupinou přímo souviset, (na příklad nové typy servisních smluv ke strojům a zařízení) nebo zcela nezávisle vznikat. Typickou službou, která prodělává rychlý kvantitativní a kvalitativní rozvoj v oblasti IT, je outsourcing, případně hostování serverů a procesů. Právě

4 Wolf, P. Úspěšný podnik na globálním trhu. Bratislava: CS Profi-Public,2006. ISBN 80-969546-5-2

14

rozvoj služeb v poslední době vyvolal trend zavádění servisně orientovaných architektur (dále jen SOA). Nutnost zavedení SOA s cílem zvýšit pružnost na trhu bude zřejmě jedním z hlavních důvodů nových informačních projektů.

Keřkovský a Drdla 5 uvádějí vztah mezi životním cyklem výrobku a změnami priority cílů v oblasti IT. V závislosti od fáze životního cyklu vznikají různé impulsy pro informační projekty. V etapě zavedení výrobku a také v období saturace trhu, firma zpravidla silně zvažuje podpůrné nebo zcela nové marketingové strategie. Znamená to tedy, že vzniká potřeba zásahu do IS s cílem zajistit informační podporu marketingových akcí (mailingy, analýzy, cenové propočty atd.). V období kdy se produkt stal v podstatě zralým nebo při saturaci trhu, v níž silně působí konkurence, bude podnik zřejmě používat strategii snižování nákladů. Informační podpora tedy bude zaměřena zejména na dosažení cílů v této oblasti. S tím také bude souviset orientace IS na využívání kapacit. Naopak při zavádění výrobku se bude jednat o informační podporu pro rozšiřování výrobních kapacit.

Poruchy Poruchy

Regulovaná veli inač

Pomocné zp ětné vazby (informace o výrob ě, zaměstnancích ...)

Zpětná vazba

Informace o zákaznících, trhu ...

měřící člen

marketingú etnictvíč

diferen ní členvybrané útvary

č

finan ní management

(plánskute čnost)

č

Vstup

Cíl

regulátororganizace

výroba,prodej,

personalistika...

trh

Výstup

Obrázek 1.3: Podnik jako regulační obvod Zdroj: upraveno dle Wolfa. Wolf uvádí zajímavou definici podniku jako regulačního obvodu zobrazenou na obrázku 1.3. Podnik vyrábí a prodává výrobky a služby, dodává je na trh a provozuje další agendy jako je personalistika, informační technologie a ostatní. Z okolí podniku působí na jeho části nejrůznější vlivy (legislativa, přírodní podmínky, konkurence atd.), které jsou zde označeny jako poruchy. Obdobné vlivy okolí působí i na trh. Výsledkem akce podniku je nějaká regulovaná veličina na příklad obrat, jejíž výstup je veden do měřícího členu, kterým je na příklad účetnictví a/nebo marketing. Výstup z podniku je srovnáván s cílem – vstupem a vzniká rozdílová veličina měřená diferenčním členem tvořeným vybranými podnikovými útvary. Uvnitř podniku ještě působí zpětné vazby, jako jsou informace o výrobě, zaměstnancích atd.

Umíme-li nadefinovat podnik ve stejné struktuře jako obecný regulační obvod, pak je zřejmé, že techniku projektování systémů založených na informačních technologiích můžeme použít

5 Keřkovský, M., Drdla, M. Strategické řízení firemních informací. Teorie pro praxi. Praha: C. H. Beck, 2003. ISBN 80-7179-730-8

15

jak na projektování technologických, tak i výrobních IS či systémů podporujících vyšší úrovně řízení (střednědobá koncepce, strategie). Z uvedeného obrázku také vyplývá role toku informací a posloupnosti činností v systému a jeho řízení. Touto problematikou se zabývají komplexnější projekty, je však pro správnou roli IS klíčová.

16

1.6. Kontrolní otázky z oblasti obecných definic informačních technologií

Informační systém je Nejnižší úroveň údajů o stavu sledovaného jevu poskytují Informace je Data se stávají informacemi když Příkladem datové položky je údaj

17

2. Typy prostředků informačních technologií Informační technologie jsou provozovány na celé řadě technických prostředků. Stručně zmíníme ty nejdůležitější, které se týkají informačních systémů v ekonomických procesech obecně.

2.1. Koncové stanice Koncové nebo také pracovní stanice představují základní prostředek práce uživatele. Pokud však budeme uvažovat v širších souvislostech (například v sítích), pak má termín koncová stanice zcela konkrétní význam. Jedná se o počítač vybavený adaptérem pro spojení v síti. V tomto smyslu je koncovou stanicí také mobilní telefon, síťová tiskárna, nebo zařízení pro navigaci. V úzkém slova smyslu budeme za koncovou stanici považovat počítač, se kterým pracuje běžný uživatel.

2.2. Servery Za server obecně označujeme počítač poskytující uživateli pracujícímu na koncové stanici nějaké služby. Z hlediska fyzického zařízení se jedná o bohatěji vybavený počítač, jehož technické charakteristiky odpovídají poskytovaných službám. Na tomto technickém zařízení pak běží určité programy, které služby serveru realizují. Ve světě Windows se tyto programy nazývají služby, v unixových systémech se používá název démon (anglicky daemon). V dřívějších dobách se velké počítače používaly pro rozsáhlé podnikové, bankovní, meteorologické a jiné systémy. V tom případě se tyto velké počítače nazývaly (často dosud nazývají) mainframe. Dnes se rozdíl mezi servery a mainframe systémy stírá.

Servery poskytují služby svým klientům. Tyto služby mohou být poskytovány například v rámci jedné sítě. Příkladem služeb poskytovaných v rámci jedné lokální sítě je služba správy souborů. Pak se takový server nazývá souborový server (file server). Jiným typem serveru může být tiskový server, zajišťující služby tiskáren v dané lokální počítačové síti. Na internetu působí celá řada další typů serverů (viz kapitola Internet).

Servery jsou umístěny ve zvláštních, zpravidla klimatizovaných a uzavřených místnostech. Dřívější provedení serverů představovalo celou řadu jednotlivých počítačových skříní. Dnes se servery zpravidla dodávají v provedení do počítačové skříně (rack). Nejnovější vývoj směřuje k tomu, že se na jednom fyzickém zařízení provozuje celá řada softwarových serverů. Tomuto způsobu se říká virtualizace (viz kapitola Virtualizace). Na obrázku 2. 1. je uvedena serverové skupina v provedení rack.

Základní rozdíl mezi osobním počítačem (pracovní stanicí) a serverem není ani tak v úrovni technického vybavení, ale ve vybavení software, zejména v možnostech operačních systémů. Podle zajišťovaných služeb můžeme servery rozdělit na následující hlavní typy:

• souborový server – slouží v lokální síti jako místo, kde se ukládají a zálohují data; • databázový server – využívá se k ukládání databází; • v některých informačních systémech se k databázovým serverům přidávají aplikační

servery, které slouží jako zprostředkovatel funkcí pro koncové stanice; • webový server – v Internetu poskytuje www stránky, v interní síti (zpravidla nazývané

intranet) poskytuje stránky a dokumenty obecného firemního použití; • tiskový server – zpřístupňuje a řídí tisk na počítačových tiskárnách; • a další.

18

Obrázek 2.1: Skupina serverů v provedení rack Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki

2.3. Sítě Počítačovou síť můžeme definovat jako systém vzájemně propojených počítačů. Skládá se z jednoho či více serverů a celé řady pracovních stanic. Propojení uvnitř sítě je zajištěno prostředky pro tok dat (kabeláž nebo systém radiových signálů), a prostředky pro organizaci transportu a směrování dat v síti (huby, přepínače, routery - více viz kapitola Počítačové sítě). Každá počítačová síť má určitou topologii – systém organizace toku dat mezi jednotlivými objekty sítě.

Základní funkce sítě obsahují:

• sdílení souborů;

• přenos souborů a zpráv;

• tisk na sdílených tiskárnách;

• možnost vzdáleného volání procedur na jiných počítačích;

• organizaci ochrany dat;

• spojení s jinými sítěmi (toto je podstata Internetu).

2.4. Prostředky mobilní komunikace V poslední době rychle vzrůstá význam použití mobilní komunikace v informačních systémech. Lze uvést následující příklady:

• mobilní propojení obchodních zástupců s firmou při styku se zákazníky;

• mobilní spojení servisních techniků při cestách k místům servisu a poruch;

• mobilní využití Microsoft office; 6

• použití plánovačů cest na bázi GPS.

6 viz http://www.microsoft.com/cze/windowsmobile/downloads/microsoft/software-office-mobile.mspx

19

Pro využití těchto a dalších aplikací existuje celá řada zařízení.

Mobilní telefon jistě není nutno nikomu představovat. Provedeme jen krátké shrnutí. Jedná se o telefonní přístroj fungující na dlouhou vzdálenost. Počátky mobilních telefonů sahají do 70. let minulého století. Používají přenos rádiových vln a klasické přepojování telefonních okruhů. Jsou založeny na technologiích GSM a vyšších. Současně používaná technologie GSM má za základy buňkovou síť. Každá buňka pokrývá určitou oblast a rozsah pokrytí je dán typem buňky a okolním prostředím. Tento princip má za důsledek všem známé ztráty signálu při telefonních hovorech v určitých místech. Mobilní datové služby pro uživatele mobilních telefonů zajišťuje systém GPRS – General Packet Radio Service. Tento systém podporuje protokol IP, je tedy možno pracovat s daty na partnerských sítích pomocí paketů jako v jiných sítích odporujících TCP/IP. Zvýšení rychlosti mobilní sítě dovoluje další zlepšená technologie EDGE, která v důsledku svého principu může propustit až třikrát více dat než GPRS. Konečně existuje a provozuje se také technologie UMTS (Universal Mobile Telecomunications System) jako standard který je koncipován jako nástupce GSM. Má však značné nároky na zařízení sítě i koncové stanice, a proto zatím stále převažují přenosy založené na standardech typu GSM.

Dnešní mobilní telefony zajišťují tyto základní funkce:

• telefonování;

• zasílání SMS zpráv;

• posílání multimediálních zpráv (MMS);

• hodiny, budík;

• různé profily zvonění

• připojení k Internetu pomocí GPRS nebo EDGE;

• funkce handsfree;

• různé hry založené na prostředí Java.

Existuje celá řada dalších doplňkových funkcí, z nichž se nejvíce vyskytuje digitální fotografování.

Na výše uvedených standardech přenosu dat se provozují také kapesní počítače, které se zpravidla souhrnně označují jako palmtop (od slova palm – dlaň), nebo PDA (Personal Digital Assistant).

PDA patří do třídy kapesních počítačů, které se prosazují v mobilních aplikacích. Původní poslání PDA bylo fungovat jako osobní organizátor e-mailů, kontaktů, schůzek a osobních úkolů. Nyní slouží PDA jako téměř plnohodnotné mobilní počítače. Používané operační systémy těchto počítačů zahrnují PalmOS, Windows Mobile a freewarové nebo unixové systémy jako Linux, nebo Symbian OS. Pracují s barevnými displeji, které umožňují dotykové ovládání, různými typy pamětí a hlavně také zásuvkami pro vložení SIM karet, přes které se pomocí různých (výše uvedených) technologií a protokolů dosahuje mobilita v sítích GSM/GPRS/UMTS. Jednou ze základních funkcí, které musí každý PDA počítač zvládat, je synchronizace se stolním počítačem.

Notebook a tablet PC již náležejí do kategorie normálních počítačů, které se využívají k mobilnímu přístupu pomocí zvláštních karet, umožňujících přístup do mobilních sítí GSM/GPRS/UMTS. Tablet je speciální polohovací zařízení, které umožňuje ovládat počítač pomocí speciálního pera, stejně jako u počítačů PDA. V poslední době se objevily LCD

20

tablety (viz kapitolu týkající se monitorů), které umožňují ovládání počítače i pře LCD obrazovku.

V závěru této podkapitoly krátce zmíníme systémy založené na GPS. GPS (Global Positioning System) je technologie vyvinutá původně pro armádní aplikace. Hlavní směr vývoje probíhal v USA a bývalém Sovětském Svazu, americké technologie v devadesátých letech převládly, ale v posledních letech Rusko obnovilo v této oblasti intenzivní výzkum a vývoj. GPS systémy úzce souvisí s aplikacemi, které jsou založeny na měnící se (dynamické) znalosti polohy kdekoli ve světě. Typickým příkladem použití v civilním sektoru jsou plánovače tras. Protože současná přesnost GPS systémů činí v civilních aplikacích několik metrů, ve vojenství jen několik centimetrů, je výše uvedené použití GPS vcelku samozřejmé. Podstata GPS spočívá ve více než dva a půl tisíce let známých řešeních. GPS je dálkoměrný, družicový systém, spočívající na radiové komunikaci. Dálkoměrný systém zajišťuje určení polohy na základě dvou kružnic nakreslených nejlépe alespoň ve třech bodech. Kružnice se „zakreslují„ ze dvou známých bodů, kterými jsou satelity. Tyto satelity vysílají signály s časovými značkami. Přijímač v měřeném bodě vyhodnotí na základě zpoždění radiového signálů obě kružnice, v jejichž průsečíku měřené místo leží.

Záměrné kružnice z družic

poloha objektu

Obrázek 2.2: Princip určování polohy pomocí GPS

21

2.5. Kontrolní otázky

Úkolem serveru je

Základní rozdíl mezi pracovní stanicí a serverem spočívá v

Počítačovou síť můžeme definovat jako

Do které třídy počítačů patří PDA

K čemu slouží GSM

22

3. Stručná historie počítačů Počítače jsou stroje na zpracování informací. Ve světě informačních systémů se jedná zejména o ekonomické informace. Může však jít také o vědecko-technické informace, informace z přírody (například z meteorologie, geofyziky aj.) Konečně ve světě průmyslových systémů jde o počítače zajišťující řízení strojů, agregátů, provozů, ale také letadel, lodí aut a jiných systémů. V našem případě se zabýváme ekonomickými informačními systémy. Právě v této oblasti byl vývoj počítačů velmi zajímavý. Rychle navázal na první ideje a schémata týkající se mechanizovaných a automatizovaných výpočtů obecně.

Již v 17. století se objevují první úspěšné pokusy o sestrojení mechanických kalkulátorů. V roce 1671 sestrojil německý polyhistor Gottfried Wilhelm Leibnitz svůj mechanický počítací stroj. Mechanické kalkulátory se udržely až do druhé třetiny 20. století. Leibnitz také jako první popsal dvojkovou soustavu, která se stala základem interních výpočtů moderních počítačů. Tyto interní výpočty jsou založeny na matematické logice navržené v polovině 50. let devatenáctého století George S. Boolem. Tomuto aparátu se říká Booleova algebra. Používá pouze tři operace a to negaci, logický součet a logický součin. Vůbec nepoužívá operace jako odčítání a sečítání. Ovšem souvislost booleovy algebry s logickými obvody počítačů popsal až C. Shannon v závěru třicátých let dvacátého století. Ale to jsme poněkud předběhli dobu.

V letech 1725 až 1801 se vyvinulo použití děných štítků obsahujících různé kombinace dírek a to nejprve pro řízení tkalcovských stavů. V roce 1835 Charles Babbage poprvé použil děrné štítky k programování a sestrojil také stroj umožňující základní výpočetní operace, jak je známe v počítačích dnes. Začátek masového nasazení děrnoštítkových strojů nastal v závěru 8O. let 19. století, kdy Herrman Hollerith použil děrnoštítkový stroj pro sčítání lidu v USA. Ze společnosti Hermanna Holleritha se postupně vyvinula dnešní společnost IBM a použití děrných štítků i dnes okrajově přetrvává.

Vývoj počítačů se všeobecně dělí do generací.

Nultá generace – byla založena na elektromechanických součástkách – relé. Úplně první počítač nulté generace sestrojil Konrád Zuse (počítač Z1). Mnohem pokročilejší Z3 sestrojený v roce 1941 již obsahoval 2600 relé a byl používán k balistickým výpočtům pro střely V1.

V roce 1944 byl firmou IBM dodán Harvardské univerzitě počítač Mark I, který vlastně přestavoval vstup IBM, do té doby se zabývající děrnoštítkovou technikou, do světa elektronických počítačů. Obsahoval 765 000 elektromechanických prvků a počítal v desítkové soustavě. V roce 1947 byl americkému námořnictvu předán vylepšený Mark II, který obsahoval již pouze relé (asi 13000).

I v Československu byl sestrojen počítač, avšak až v roce 1957. Obsahoval 7000 relé a 400 elektronek. Svým pojetím se řadil na rozhraní mezi nultou a první generací počítačů a jeho hlavní autor Dr. Svoboda později emigroval a stal se jedním z předních počítačových konstruktérů na Západě.

První generace – je charakterizována použitím elektronek s menším podílem relé (1941 – 1951). Hlavním představitelem této generace je první elektronkový počítač ENIAC (pracoval v letech 1944 – 1955). I když výpočty na něm prováděné byly v zásadě obdobné výpočtům prováděným nyní, jeho velká poruchovost a nesnadná obsluha byly příčinou častých obtíží.

Druhá generace – je založena na použití polovodičů – tranzistorů a byla vyráběna v letech 1951 až 1965. Začaly se používat magnetické pásky, byl sestrojen první operační systém a vyvinuty programovací jazyky COBOL FORTRAN a ALGOL.

23

Třetí generaci charakterizuje nástup integrovaných obvodů. (1965 – 1980). Nastal překotný vývoj směrem k miniaturizaci a zvyšování výpočetního výkonu počítačů. I nadále převládaly sálové počítače, ke kterým se ale připojovaly sítě vzdálených terminálů, rychle se zvyšovala kapacita diskových pamětí. Současně probíhal intenzivní vývoj řídicích počítačů pro průmysl. V závěru tohoto období se objevily první minipočítače a mikropočítače, které byly nasazovány i do řídicích a regulačních obvodů.

Čtvrtá generace je charakterizována další miniaturizací, která se začíná dnes blížit fyzikálním možnostem v použitých mikroobvodech. Prudce rostou výkony a kapacity paměťových prvků, došlo k překotnému rozvoji osobních počítačů a mikroprocesorová technika proniknula do všech oblastí informační a komunikační techniky. Vzniká Internet, multiprocesorové a distribuované systémy, teprve nyní se zažíná rozvíjet virtualizace jako sdílení fyzických zdrojů více logickými systémy.

24

4. Základy technického vybavení Číslicový počítač představuje samočinně působící zařízení, které na svém vstupu přijímá určitou informaci (text, údaje, impuls od kliknutí myši atd.), zpracovává ji ve svém vnitřním prostředí a na výstupu prezentuje výsledek tohoto zpracování opět v určitém výstupním tvaru (text, výsledek výpočtu, změněné grafické prostředí atd.). Samočinnost znamená, že počítač pracuje na základě určitých instrukcí (programu) bez toho, že pro tuto práci by byla nutná účast člověka. K tomu je nutná existence vnitřní paměti, ve které jsou uloženy instrukce, vstupní data, mezivýsledky a výsledná data připravená k výstupní prezentaci. Interpretace instrukcí, vstupů a výstupů nutná pro činnost elektronických obvodů počítače je realizována vnitřními pravidly počítače (číselná soustava, strojové instrukce jako interpretace programu atd.). Architektura počítačů vychází z několika koncepcí.

4.1. Von Neumanova architektura Američan maďarského původu navrhnul v roce 1945 základní schéma počítače, které se v podstatě používá dodnes. Základní ideou von Neumannovy architektury bylo jeho tvrzení, že není rozdíl mezi programem, který má počítač řídit a zpracovávanými daty. To má za důsledek, že program i data jsou uchovávány společně v paměti. Dalším důsledkem této myšlenky bylo, že při použití Booleovy algebry představují program a data pouze posloupnost binárních čísel, nad kterými probíhají výpočetní operace.

Jádro výpočtů podle této koncepce probíhá v aritmeticko-logické jednotce ALU. Zde probíhají veškeré operace sčítání, násobení a porovnávání. Řízení ALU ale i dalších modulů probíhá na základě pomocí řídicích signálů generovaných Řadičem. ALU a Řadič dohromady tvoří centrální procesorovou jednotku CPU.

Dalším základním modulem je operační Paměť. Operační paměť slouží k uchovávání programu, zpracovávaných dat, mezivýsledků a výsledků. Jsou v ní uloženy jednotlivé instrukce zpracovávaného programu.

Pro vstup údajů do počítače slouží Vstupní jednotka, pro jejich výstup se používá Výstupní jednotka. V poslední době se jako zvláštní modul uvádějí i externí paměti. Všechny moduly

ALU Řadič

CPU

Sběrnice

Vstupy, výstupy, externí paměti

Paměť

Obrázek 4.1:Von Neumannova architektura

25

jsou propojeny systémovou Sběrnicí, kterou proudí jak instrukce tak údaje. To, že v jedné sběrnici proudí společně instrukce i data, je základním rysem této koncepce.

Podle von Neumanovy koncepce probíhá zpracování v počítači v následujících krocích:

• Přes vstupní jednotku a ALU se do operační paměti umístí program, podle kterého se bude provádět výpočet a dále vstupní data.

• V ALU podle kroků programů a signálů z Řadiče probíhá vlastní výpočet. Mezivýsledky a výsledky jsou zasílány do Paměti. Pod slovem Paměť zde máme na mysli jak operační paměť – data tedy proudí přes sběrnici, tak zvláštní sady elektronických obvodů CPU určené pro uchovávání mezivýsledků – registry.

• Výsledky programu jsou zasílány přes ALU a sběrnici do výstupního modulu.

Samotné technické provedení tohoto základního schématu je samozřejmě mnohem složitější a často závisí na výrobci počítačů. Tato problematika však leží mimo rozsah našich témat. V současné době v důsledku vývoje samozřejmě existují rozdíly od tohoto základního schématu.

V prvé řadě jde o to, že existují nejen vstupní a výstupní zařízení, ale zařízení, která umožňují současně vstup i výstup. Typickým představitelem mohou být třeba externí paměťové karty USB.

Dále vývoj dospěl k víceprocesorovým systémům, kdy zásady von Neumannovy koncepce do značné míry přestávají platit.

A konečně již řadu let existuje paralelní zpracování dat na jednom počítači, kdy jedna úloha je zpracovávána na popředí a další na pozadí, při tom jsou prostředky počítače těmto úlohám přidělovány s cílem nejlepšího využití CPU – multitasking.

4.2. Další typy počítačových architektur Fakt, že ve von Nemanově koncepci jsou data i řídící instrukce uloženy v jedné paměti, vyvolává určité omezení z hlediska dosahování vysokých rychlostí výpočtů, paralelního zpracování instrukcí atd. Tento problém řeší Harvardská architektura. V této architektuře jsou paměťové obvody a jim příslušející spojovací obvody (sběrnice) pro data a instrukce odděleny. V důsledku toho může počítač číst a zpracovávat data a instrukce paralelně. Výsledkem je podstatně zvýšená rychlost výpočtů, protože nedochází ke vzniku úzkých míst ve zpracování. Harvardská architektura se proto používá u počítačů pro multimédia, mikroprocesorů řízení procesů, u velmi rychlých počítačů a podobně.

Paměť pro instrukce

Paměť pro data

Aritmeticko-logická jednotka

Řadič Vstupní a výstupní zařízení

Obrázek 4.2:Harvardská architektura

26

Shrneme-li jednotlivé typy počítačových architektur podle toho jak pracují s proudy instrukcí dat, dospějeme k následujícímu členění:

• jednoprocesorové počítač (SISD –single instruction, single data)

• víceprocesorové systémy se společnou pamětí (multiprocesory)

• multipočítače – vzájemně spolupracující počítače spojené sítí

• řetězené procesory – jedna data ale více instrukcí (MISD –multiple instruction, single data)

• vektorové (maticové) počítače – jedna instrukce se provádí na velkém počtu dat (SIMD – single instruction , multiple data) – všechny procesory mohou vykonávat stejnou instrukci nad daty v paměti.

Multiprocesory mohou zpracovávat více částí programů nebo obecně více programů současně. Tento způsob zpracování se nazývá multiprocessing, na rozdíl od multitaskingu, kde na jednom počítači běží jedna úloha v popředí a další běží na pozadí (viz výše).

4.3. Hlavní komponenty počítačů

4.3.1. Procesor a základní deska Procesor (Central Processing Unit – CPU)je základem každého počítače. Podle typu použité architektury různými způsoby čte z paměti instrukce programu a vykonává je. Každý procesor má svůj interní kód instrukcí – strojový kód. Řídící část procesoru představuje řadič, který zajišťuje řízení činnosti procesoru. Postupně načítá instrukce, dekóduje je, dále načítá z paměti data (operandy), která mají být v instrukci použita a řídí ukládání výsledků, které vznikly zpracováním jednotlivých instrukcí.

Další důležitou součástí procesoru je sada registrů. Registry slouží k ukládání výsledků a mezivýsledků operací. Protože registry jsou tvořeny rychlými elektronickými obvody a je zajištěno jejich spojení přímo s CPU a řadičem, je zajištěna velmi rychlá výměna dat ve srovnání s pohybem dat po sběrnici.

Provádění výpočtů zajišťuje aritmeticko-logická jednotka ALU. V jednom procesoru jich může být i více.

Současné procesory obsahují i celou řadu dalších integrovaných obvodů, zajišťujících spojení s periferními zařízeními, pomocné vyrovnávací paměti (cache) a jiné funkční bloky. Proto se začal používat pojem jádro procesoru, které je chápáno jako ta část, která je funkčně oddělena od těchto periferních zařízení. Moderní počítačové procesory mají často více jader.

U jiných zařízení, jako jsou mobilní telefony, herní konzoly, domácí elektronika, PDA zařízení a jiná se používají integrované obvody, které obsahují kromě vlastního procesoru i další subsystémy pro zpracování grafiky, zvuku či připojení periferií. Tyto typy zařízení se nazývají SoC – System on Chip. V osobních počítačích jsou tyto součásti umisťovány na zvláštních kartách, nebo v tak zvaných chipsetech.

Parametrů procesorů je celá řada a srovnání mezi nimi je složité, protože konkurenční výrobci používají různé architektury, rychlosti sběrnic a další technická opatření. Nejčastěji se sleduje frekvence procesoru, která má velký vliv na jeho výkon. Hlavní konkurenti vyrábějící procesory – Intel a AMD však vyrábějí jedno- i vícejádrové procesory s různými frekvencemi. Proto dalším významným parametrem pro srovnání výkonnosti procesorů je velikost vyrovnávací paměti cache. Spojení procesoru s dalšími částmi počítačů a periferiemi je zajišťováno sběrnicí. Sběrnice má obecně za účel zajistit přenos dat a řídicích povelů mezi

27

dvěma a více elektronickými zařízeními. Na Obr. 4.3. je znázorněn procesor firmy Sun. Na obrázku 4.4. je uveden princip práce sběrnice.

Procesory se u počítačů umísťují do základní desky. Hlavním úkolem základní desky je propojit jednotlivé součásti počítače do fungujícího celku. Základní deska také zajišťuje napájení těchto součástí. Základní deska byla původně koncipována jako propojení procesoru a operační paměti, postupně však byla doplňována o další součásti, jako jsou konektory kabelů pro další periferní zařízení, nebo konektory pro připojení dalších karet (sloty). Příklad základní desky v provedení z roku 2005 je uveden na Obr. 4.5.

Na základní desce se dále nacházejí rozšiřující sloty. Ty umožňují připojit k počítači karty pro další zařízení. Fungují jako lokální sběrnice. Dnes je v oblasti osobních počítačů používán standard PCI-Express, který umožňuje připojení různých typů standardních zařízení.(zvukové, grafické, síťové karty apod.). Pro výměnu dat s pamětí však PCI-Express není dostatečně rychlý.

Dále se na základní desce nacházejí konektory pro připojení dalších druhů zařízení. Tyto konektory umožňují jak připojení karet uvnitř počítačové skříně (interní – nacházejí se přímo na ploše základní desky), tak externích zařízení. Výstupy z karet pro externí zařízení se zpravidla nacházejí na zadní straně počítačové skříně.

Komunikaci mezi procesorem, sloty, řadiči a dalšími součástmi na základní desce zajišťuje zvláštní skupina integrovaných obvodů – čipová sada (chipset).

Obrázek 4.3:Procesor – výrobce Sun Zdroj: Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki

28

Obrázek 4.4: Princip práce sběrnice

Obrázek 4.5: Příklad základní desky Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki

4.3.2. Paměť RAM Termín RAM obecně znamená paměť typu random access memory – paměť s náhodným přístupem. Takové paměti se v počítačové technice používají u celé řady zařízení jako jsou diskové paměti, flash paměti a jiné. V běžném chápání se pod RAM rozumí polovodičová paměť používaná jako operační paměť počítačů. RAM paměť může být typu ROM (read only – pouze pro čtení) nebo RWM (read write memory – pro čtení i zápis). Polovodičové paměti jsou velmi rychlé ale poměrně drahé. Rozlišují se dvě technologie polovodičových pamětí RAM:

• SRAM – statická RAM • DRAM dynamická RAM.

Statická RAM je vytvořena jako kombinace tranzistorů, která se může nacházet ve stavu 0 nebo 1. Údaj je zachován v paměti, dokud ji napájíme. Dynamická RAM používá princip kondenzátoru. Údaj v obsažený se musí obnovovat po každém přečtení a také po určité době. Používání různých typů RAM pamětí se řídí čipovou sadou a konstrukcí základní desky.

4.3.3. Pevný disk Pevný disk (anglicky hard disk drive – odtud zkratka HDD) je základní zařízení pro hromadné uchovávání dat v počítačích. Uchovávání dat je založeno na principu magnetického záznamu. Na skleněných nebo kovových podkladových deskách je z obou stran nanesena tenká vrstva

29

magnetického média. Desky, kterých může být několik pod sebou, jsou uloženy na vřetenu, které pohání elektromotor a tím dochází k jejich otáčení. Rychlost rotace patří k významným ukazatelům diskových jednotek. U normálních diskových jednotek je tato rychlost 7200 otáček za minutu, u některých serverů může být rychlost rotace až 15000 otáček za minutu. U notebooků převládá rychlost 5400 otáček za minutu. Dalším ukazatelem ovlivňujícím výkon disku je hustota magnetického záznamu udávaná zpravidla v bitech na mm2, která však souvisí také s rychlostí otáčení. U velmi rychlých disků by totiž při velké hustotě mohlo docházet k přepisování sousedních bitů. Standardní velikost ploten u PC je 3,5 “, u notebooků je to 2,4“. U velmi rychlých serverových disků se také používá velikost 2,5“, aby se snížily odstředivé síly na obvodu.

Čtení a zápis dat provádějí hlavy. Používají se dvě hlavy na jednu plotnu, protože magnetická vrstva je nanesena na obou stranách. Hlavy plavou na vzduchovém polštáři těsně nad povrchem magnetické vrstvy. Hlavy jsou spojeny s vystavovacím zařízením, které je umisťuje na správnou pozici nad povrchem.

Data na disku jsou organizována v soustředných kružnicích – stopách. U disků s více magnetickými vrstvami tvoří stopy, které lze přečíst bez přemístění čtecí hlavy tzv. cylindr. Každá stopa je dále rozdělena do několika sektorů, které jsou nejmenší adresovatelnou jednotkou disku. Adresa sektoru je složena z čísla stopy nebo cylindru, čísla povrchu a čísla sektoru.

Typická disková jednotka použitá v notebooku je uvedena na Obr. 4.6. Pevné disky se kromě počítačů běžně používají i ve spotřební elektronice.

4.1.1. Grafická karta Grafická karta realizuje výpočty, jejichž výsledkem jsou výstupní údaje, které může využít monitor nebo jiné zobrazovací zařízení. Dnes mohou grafické karty obsahovat i funkce video-in a video-out. V tom případě umožňuje grafická karta analogový vstup videosouborů z videokamery. Grafické karty mohou tvořit přímo součást základní desky (nižší a střední třída) nebo být připojeny některým typem sběrnice. U notebooků je grafická karta integrovanou součástí čipové sady. Grafické karty vlastně představují specializované počítače, protože obsahují svůj vlastní grafický mikroprocesor (GPU), řadiče, paměť i sběrnice. Grafické karty mají i svůj vlastní BIOS, ve kterém jsou uloženy informace o jménu karty, GPU, a další informace.

Obrázek 4.6:Typická disková jednotka HDD použitá v notebooku

30

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki

4.2. Multitasking Multitasking (víceúlohovost) označuje schopnost počítače a jeho operačního systému zpracovávat několik úloh současně. Dnešní operační systémy Windows, a další jsou typicky víceúlohové. Dříve používaný DOS umožňoval pouze práci jednoho programu a teprve po jeho skončení přiděloval zdroje, které umožňovaly spustit jinou úlohu (program). U většiny počítačů nemáme k dispozici tolik procesorů, kolik úloh chceme naráz spustit. Proto nemohou všechny úlohy běžet současně. Operační systém spouští proto úlohy např. na jednoprocesorovém systému tak, že přiděluje úlohám procesor po určitých, krátkých časových kvantech. Tím se vlastně vytváří zdání, že úlohy běží současně. Dřívější techniky multitaskingu pracovaly tak, že každá úloha předávala po určitém krátkém čase řízení operačnímu systému, který volal další úlohu. Dnešní systémy multitaskingu jsou plně řízeny operačním systémem, který nečeká na systémová volání spuštěných úloh. Windows Vista nebo Linux a jiné operační systémy unixového typu používají právě tuto techniku multitaskingu.

4.3. Víceprocesorové systémy a clustery Víceprocesorový systém je počítač, který obsahuje dva a více procesorů. Při tom se jedná o dva základní typy počítačů: víceprocesorové – mají společnou paměť a vícepočítačové – nemají společnou (sdílenou) paměť a mezi sebou komunikují například zasíláním zpráv (po síti nebo po Internetu). Operační systémy víceprocesorových systémů musí kromě vlastního základního řízení řešit také vyrovnávání vytížení jednotlivých procesorů a řízení souběžné práce hardware i software. V poslední době se používání víceprocesorových systémů často nahrazuje výpočty v clusterech. Počítačový cluster je seskupení počítačů, které jsou volně provázány a spolupracují na řešení určité úlohy společně. Jsou spojeny počítačovou sítí. Jsou používány ke zrychlení výpočetních výkonů (výpočetní cluster) nebo ke zvýšení bezpečnosti (cluster s vysokou dostupností). Jejich hlavní výhodou však je, že jsou škálovatelné, při potřebě rozšíření se cluster doplní o další jednotku. Náklady na clustery jsou tedy celkově nižší než na víceprocesorové systémy.

4.4. Hlavní periferní zařízení

4.4.1. Klávesnice a myš

Obrázek 4.7: Klávesnice a myši Genius Zdroj: genius zdroj cddvd.cz

31

Standardní počítačová klávesnice vznikla jako odvozenina od zavedených klávesnic psacích strojů. Obvyklá funkce jednotlivých kláves způsobí po stisknutí vyslání série bitů odpovídajících jednomu znaku. Dnes však existují i další typy klávesnic (například Microsoft), které obsahují specielní klávesy nebo reagují na kombinaci současně stisknutých kláves volající funkce Windows. Počítačové klávesnice obsahují několik částí (sekcí). Alfanumerická část obsahuje písmena, mezerník, číslice. Klávesnice mohou mít různá rozložení. Běžný český uživatel se setká s českým rozložením, které v první řadě písmen obsahuje zleva klávesy pro písmena QWERTZ a v horní řadě pak čísla a interpunkci. Anglická a německá klávesnice obsahuje v horní řadě písmen sadu QWERTY a místo interpunkce různé další znaky. Numerická část klávesnice obsahuje číslice (u notebooků se numerická část aktivuje kombinací Fn + funkční klíč). Systémová část klávesnice obsahuje systémové klávesy Escape, Shift, Control, Alt a funkční klíče případně další klávesy jako Windows, nebo jiné.

Počítačová myš patří k tak zvaným polohovacím zařízením. Polohovací zařízení sleduje informace o své poloze na povrchu pracovní plochy (stolu aj.) a tyto informace převádí do počítače. V počítače se změny polohy projeví změnou polohy zvláštního znaku (kurzoru) na obrazovce monitoru. Kromě zařízení na snímání polohy obsahuje na horním povrchu dvě nebo tři tlačítka pro zadávání povelu (klepání, poklepání). Počítačové klávesnice a myši mohou být spojeny s počítačem sériovým kabelem, který rovněž zajišťuje jejich napájení. V poslední době se stále více používá bezdrátového přenosu jak z klávesnice, tak z myši, tyto pak mají vlastní napájení.

4.4.2. Monitory

Monitor (obrazovka) je hlavní výstupní zařízení počítače umožňující kontakt uživatele s ním. K počítači je připojen přes grafickou kartu. V malých mobilních zařízeních je monitor přímo integrován (například v PDA), může umožňovat nejen výstup, ale také vstup (PDA, některé typy monitorů v noteboocích apod.).

V informačních technologiích se používají hlavně dva typy monitorů:

• CRT (Cathode Ray Tube). Pracuje na podobném principu jako normální televizory, tedy na bázi luminiscence. Základními charakteristikami tohoto typu monitoru je vertikální frekvence – frekvence zobrazování snímků, dále horizontální frekvence – frekvence zobrazování jednoho řádku.

• LCD – (Liquid Crystal Display). Pracuje na principu natáčení tekutých krystalů v elektrickém poli. Krystaly jsou uloženy před zdrojem světla. Natáčení tekutých krystalů umožňuje změny ve světelném toku procházejícím krystalem. Tím se na obrazovce objeví určitý (černobílý nebo barevný) bod (pixel). Velikost LCD monitoru určuje množství pixelů, které se na něm objevují. Nízká spotřeba energie je hlavní výhodou LCD monitorů, které se postupně stále více rozšiřují.

Další důležité ukazatele obou typů monitorů je velikost úhlopříčky udávaná v palcích a rozlišení udávané v dpi (dot per inch.)

4.4.3. Tiskárny

Tiskárny patří k základním výstupním zařízením sloužícím k přenosu dat z počítače na nějaké médium případně ke konverzi dat do jiného formátu (například .pdf). Tiskárny můžeme dělit podle několika hledisek. Podle hlediska způsobu tisku dělíme tiskárny na:

32

• jehličkové. Nad papírem se pohybuje tisková hlava, ze které počítačem ovládané jehličky tisknou na papír přes tiskovou pásku velmi malé body, ze kterých se skládají písmena, čísla nebo grafické objekty.

• inkoustové. Z tiskové hlavy se na papír stříkají nepatrné proudy barvy, které pak vytvářejí žádaný výstup.

• laserové. Laserový paprsek vypaluje na světlocitlivý válec obraz. Na válec se poté nanáší toner, který se však zachytí jen na osvětlených místech válce. Toner se obtiskuje na papír a v termální peci se fixuje.

• řádkové. Základní typ tiskáren ve výpočetních střediscích. Tiskne se celý řádek najednou a tím se dosahuje vysoké rychlosti tisku.

• Dalšími typy tiskáren jsou například tiskárny termální nebo řetězové.

Podle barevnosti tisku dělíme tiskárny na:

• černobílé;

• barevné.

Podle způsobu připojení k počítači dělíme na“

• lokální;

• vzdálené – skupinové nebo síťové;

• multifunkční. Tyto tiskárny využívají zpravidla výstupní části kopírek pro tisk a konečnou úpravu dokumentů.

• virtuální. Sem patří programy, umožňující konverzi formátu souborů, například do .XPS, .pdf .

4.4.4. Vnější paměti

Každý počítač má určité paměti s příslušnou kapacitou. Větší ekonomické a informační systémy však již od poloviny sedmdesátých let používaly různé typy externích úložišť, kam se ukládala data a informace pro pozdější použití, probíhala archivace a zabezpečení dat pro případ katastrof a živelních událostí. Tento systém se zachoval dodnes a navíc se rozšířil i na běžné pracovní stanice. Krátce nyní popíšeme hlavní dnes používaná externí úložiště.

Páskové paměti patří k nejstarším typům úložišť. U nás se používaly se již v druhé polovině šedesátých let ve výpočetních střediscích. Princip uložení dat je stejný jako u magnetických diskových pamětí (viz níže harddisk) s tím, že zápis na magnetickou vrstvu a čtení dat je sekvenční. Ve velkých výpočetních střediscích se používají i dnes zejména ve formě magnetických kazet. Základní charakteristiky páskových pamětí:

• jsou určeny především na archivaci dat;

• jejich kapacita, zejména v zařízeních se záložníky kazet je srovnatelná s kapacitou zařízení založených na discích;

• přenosová rychlost je podstatně nižší než u diskových zařízení, což je dáno sekvenčním principem zápisu a čtení dat

• pro zvýšení kapacity je tato technologie dnes standardně vybavená kompresí dat.

S růstem kapacity úložišť založených na discích jejich význam klesá.

Network accessed storage (NAS) je možno chápat jako zvláštní počítač (server), jehož jediným úkolem je uchovávat data ve formě souborů a dávat je k dispozici jiným zařízením na

33

síti. Použitím NAS můžeme ostatní servery na síti zbavit zodpovědnosti za data, například v síti není nutný souborový server. Systémy NAS obsahují zpravidla větší počet disků, které jsou konfigurovány tak, aby byly redundantní pro případ poruchy. V poslední době systémy NAS podstatně zlevnily, takže vzniká jejich potenciál pro použití v domácnostech pro ukládání velkého množství multimediálních dat. Na tomto poli soutěží se externími harddisky.

Storage area network (SAN) je zvláštní datová síť určená pro připojení externích úložišť k serverům. Může se jednat o disková úložiště nebo také velké knihovny magnetických pásek. Vzhledem k tomu že se jedná o skutečnou síť, je nutná i její administrace. Tu dodávají firmy vyrábějící SAN. Celková cena SAN systému je zpravidla podstatně vyšší, než systému NAS, proto se používá zejména ve velkých výpočetních střediscích. Z hlediska technologie je zde ještě jeden významný rozdíl oproti NAS: systémy SAN neumožňují přístup k datům na úrovni souborů, nemohou tedy sloužit jako čistá náhrada souborových serverů. V poslední době se však řada technologických charakteristik, jako je vícenásobná škálovatelnost, robustnost a odolnost proti chybám u obou systémů k sobě blíží.

Paměť USB flash doznala v poslední době největšího rozšíření mezi řadovými uživateli. Původně konstruované jako náhrada diskety (poprvé se objevily na trhu v roce 2000), má dnes daleko vyšší kapacitu i rychlost přenosu. Data z počítače se do zařízení dostávají přes standardní sběrnici USB. Rychlost přenosu dat se u různých typů různí. Kapacita zařízení dosáhla (léto 2009) 64 GB. Paměť flash neobsahuje žádné pohyblivé zařízení typu magnetického diskového kotouče. Na Obr. 4.8. uvádíme jako příklad pohled do vnitřku flash paměti.

34

Obrázek 4.8: Pohled na vnitřní uspořádání flash paměti Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki

Krátce se zmíníme také o stále více používaném externím harddisku. Technologie tohoto zařízení je stejná jako u klasických harddisků. Externí harddisky však používají různá rozhraní pro spojení s počítačem, z nichž se stále více prosazuje rozhraní USB.

35

5. Programové vybavení BIOS (Basic Input Output System) je množina funkcí a instrukcí, která jsou nutná, aby bylo možno počítač spustit. Je to vlastně základní software nejnižší úrovně, které je nahráno do paměti na základní desce. Zpravidla se skládá ze tří částí. První paměť ve formě Read Only Memory (ROM) má za úkol rozpoznat zařízení, která byla připojena k počítači. Druhá část slouží k zápisu změn nastavení BIOSu. Třetí část tvoří ovladače zařízení zaváděná při startu počítače (základní periferie atd.).

Dnes se BIOS používá hlavně při startu počítače. Po startu počítače probíhá pomocí systému BIOS počáteční nastavení hlavních zařízení počítače. Poté proběhne zavedení operačního systému, kterému je pak předáno další řízení počítače. Typickým parametrem BIOS, který může uživatel změnit, je určení pořadí vstup- výstupních zařízení, ke kterým se systém obrací při zavedení operačního systému.

5.1. Operační systémy Operační systém je základní program, který je zaveden do paměti počítače při jeho startu a zůstává v činnosti až do jeho vypnutí. Skládá se z jádra a pomocných systémových nástrojů. Hlavním úkolem operačního systému je zajistit uživateli možnost ovládat počítač, vytvořit pro procesy stabilní aplikační rozhraní (API) a přidělovat jim systémové zdroje. Jinak řečeno je jeho úlohou zajistit běh aplikací na daném počítači (na jeho technických prostředcích – hardware).

První počítače operační systémy neměly. Postupně v šedesátých letech se objevily operační systémy pro sálové počítače. V polovině sedmdesátých let byly již běžné. Jako příklad operačních systémů pro sálové počítače IBM lze uvést systém OS/VS1, který obsahoval již první prvky virtualizace. Významnou inovací operačních systémů pro počítače střední třídy byl operační systém OS400 pro počítače IBM AS400. Postupně s rozvojem PC a serverů se rozvíjely operační systémy i pro tyto počítače.

Hlavní tři funkce operačního systému jsou: • umožňuje uživateli spouštět programy, předávat těmto programům vstupní data a

získávat z nich výstupní data – výsledky výpočtů (rozhraní člověk – stroj);

• zajišťuje správu prostředků – přiděluje jednotlivým procesům v počítači systémové prostředky, jako je procesor, vstupní a výstupní zařízení, paměť atd.;

• virtualizace zařízení – operační systém skrývá detaily ovládání jednotlivých zařízení a při tom definuje rozhraní pro volání služeb sytému API – application interface.

Rozhraní uživatel – stroj u počítačů typu PC uvádí Obr. 5.1.

Z hlediska poskytovaných služeb zajišťuje operační systém uživateli:

• přístup k systému;

• přístup k souborům;

• přístup ke vstupním a výstupním zařízením;

• tvorbu programů (kompilátory, editory programovacích jazyků atd.);

• provedení programů;

• zabezpečení systému;

• detekci chyb a protokoly o činnostech.

36

Zdroj: upraveno podle Klimeše 7

Obrázek 5.2: Zjednodušená logická struktura dat

Uvnitř systému jsou zajišťovány služby jádra poskytované jednotlivým procesům, zejména:

• komunikace mezi procesy a jejich synchronizaci; • řízení paměti; • vstupní a výstupní operace; • reakce na chyby; • řízení přístupu ke zdrojům.

Existuje celá řada operačních systémů. V dalším se budeme věnovat operačním systémům, které lze využít na prostředcích zpracovávajících kancelářské aplikace. Existují tři typy nejrozšířenějších operačních systémů této kategorie: Windows, Linux a MacOS.

7 Klimeš, C. Princip výstavby počítačů a operačních systémů. Ostrava: Kovosil, 2007. ISBN 978-80-903694-1-2

Úlo-žiště

Složka

Soubor

Pole (hodnoty), záznamy

Bitové sekvence na fyzických médiích

Uživatel

Hardware + BIOS

Operační systém

Pomocné programy

Aplikace

Obrázek 5.1: Rozhraní člověk - stroj a úloha operačního systému

37

5.2. Operační systémy typu Windows Celková historie těchto systémů začíná kolem roku 1981, kdy firma IBM dala na trh první typ osobních počítače (PC). Tyto počítače byly vybaveny 16 bitovým operačním systémem DOS (Disk Operation System). Práce s operačním systémem DOS byla uživatelsky náročná a systém měl celou řadu omezení (například zcela chyběl multitasking). Výrazným nedostatkem DOS byla absence grafického uživatelského rozhraní (GUI). Ve spolupráci s IBM zahájila firma Microsoft vývoj GUI pro operační systém DOS. První verze nového společného operačního systému se objevila v roce 1988 pod názvem OS/2. Microsoft však paralelně pracoval na systému Windows. První verze Windows 1.0 se objevila v roce 1985. První skutečně rozšířená verze Windows 3.0 již měla reálně fungující GUI (1990). Protože měl tento systém komerční úspěch, Microsoft rezignoval na spolupráci s IBM. Firma IBM pokračovala ve vývoji technologicky pokročilejšího operačního systému pro PC i pro servery. Nedokázala však získat pro tento OS podporu ze strany výrobců hardwarových komponent a věnovala malé úsilí marketingu, takže tento systém se postupně přestal používat. Poslední verze OS/2 Warp 4 byla uvedena na trh v roce 1998, pak se však další vývoj zastavil. Microsoft pokračoval ve vývoji Windows. Pro naše úvahy vystačí, že první Windows, které se chovají podobně jako dnešní systémy, byly uvolněny v roce 1995 jako Windows95. Následovala celá řada nových verzí, která je v dnešní době zakončena produktem Windows 7. Počítačový operační systém pro běžné uživatele dlouho zůstával na bázi DOSu, teprve od roku 2001 a verze Windows XP se používá u těchto operačních systémů technologie, která není na DOSu založená, i když je možné jeho funkce volat.

5.3. Operační systémy unixového typu Již v závěru 60. let existoval operační systém Unix, který se od jiných systémů té doby podstatně lišil svojí celkovou koncepcí, úspornější prací se zdroji a způsobem rozhraní s uživatelem. Je třeba mít na mysli, že v té době se vyskytovaly pouze sálové počítače. Vývoj Unixu začal na velkých amerických univerzitách a doznal značné rozmanitosti, takže se v průběhu let opakovaně objevovaly potřeby jejich standardizace s cílem dosáhnout standardizace a otevřenosti (nezávislosti na komerčních podmínkách).

Z hlediska kancelářského použití je dnes nejvýznamnější operační systém Linux, který ze systému Unix vychází. Na rozdíl od klasického Unixu, který se používá v nových verzích dodnes, je Linux systémem s otevřeným kódem, do kterého světová komunita programátorů za dodržení podmínek může přispívat svými změnami. Linux se vyskytuje v celé řadě mutací, které jsou nazývány distribucemi. Některé z těchto distribucí jsou placené, u některých se platí doplňky, jiné jsou distribuovány prakticky bezplatně. Nejznámější distribuce Linuxu jsou SuSE Linux (placená), dnes vyvíjená firmou Novell, RedHat (placená), Debian (vyvíjená komunitou programátorů na celém světě, jedna z mála neplacených distribucí, Ubuntu (vychází z distribuce Debian, také zcela neplacená) a další.

Na systému Unix je postaven také operační systém MacOS X, (následník systému MacOS, jehož vývoj byl ukončen v roce 2002), který se dodává k počítačům firmy Apple. V rámci operačních systémů Apple bylo již v roce 1983 použito grafické uživatelské rozhraní a firma Apple získala značný tržní náskok. To bylo signálem pro zahájení intenzivních prací nad grafickým rozhraním DOS – viz výše. Počítače Apple byly a nadále jsou oblíbeny zejména u aplikací používajících grafiku, a proto se často vyskytují například v reklamních agenturách.

5.4. Základní členění aplikačních programů Vykonávání (běh) aplikačních programů představuje vlastní cíl použití počítačů obecně. V závislosti od oblasti nasazení můžeme aplikační programy rozdělit do celé řady kategorií.

38

Ekonomické systémy představují hlavní oblast našeho zájmu. I ty se mohou dále členit, jak jsme uvedli v kapitole 1. V ekonomických informačních systémech rozlišujeme hierarchie podle úrovně rozhodovacích procesů.(viz. Obr. 5.3)

Na úrovni technologických procesů se používají řídicí systémy. Jejich hlavním úkolem je řízení vlastních procesů na úrovni strojů a agregátů a příprava dat pro ekonomické transakční systémy.

V běžné kancelářské praxi jak v podnicích, tak ve veřejné správě nebo i v domácnostech se používají systémy podpory kancelářských činností. Typickým představitelem těchto systémů je například MS Office zejména jeho textový editor MS Word a tabulkový kalkulátor MS Excel. V oblasti otevřených kancelářských systémů je to Open Office.org.

Další velkou skupinu aplikačního programového vybavení tvoří nejrůznější Internetovské nástroje, jako jsou prohlížeče, nástroje přípravy webových stránek, vyhledavače aj.

S využitím Internetu úzce souvisí nástroje bezpečnosti (nejrůznější antiviry, antispamy apod.), některé z nich jsou začleněny do balíků spolu s operačními systémy.

Dalším důležitým typem jsou programové balíky podpory práce skupin (Groupware). Tyto programy zpravidla obsahují i programy elektronické pošty. Mezi nejznámější patří MS Outlook, ale také méně používaný balík firmy IBM Lotus Notes.

Existuje celá řada dalších aplikačních programů a balíků jako jsou navigační systémy, hry aj. Tyto programy však nejsou předmětem této publikace.

Obrázek 5.3: Hierarchie úloh ekonomického charakteru

Strategická(EIS)(DSS)

Taktická (MIS)stanovení cen, mapování

zákazníků…

Operativní (Zpracování transakci)prodej, výroba, servis, logistika…

39

5.5. Kontrolní otázky z oblasti hardware a programového vybavení V jakých jednotkách se udává velikost paměti?

USB flash patří do kategorie

Systémy NAS patří do kategorie

Lze spustit další aplikaci, je-li použita veškerá dostupná paměť?

Základní koncepce počítačové architektura se nazývá

Zkratka ALU znamená

Sběrnice zajišťuje

Operační systém je

Linux je Úhlopříčka obrazovky se udává CRT je LCD je Mezi základní typy počítačových tiskáren v současné době patří

40

6. Základy počítačové matematiky 6.1. Číselné soustavy obecně

Historicky vznikla celá řada číselných soustav. Dva nám běžně známé principy tvorby číselných soustav jsou:

• Číslo není určeno pozicí jednotlivých znaků v řetězci. Typickým představitelem této soustavy je římská soustava. Řetězec MMIX znamenající desítkově letopočet 2009 neurčuje hodnotu čísla na základě pozic jednotlivých písmen ale na základě jejich kombinací.

• Číslo je určeno pozicí jednotlivých znaků v řetězci a základem – poziční číselné soustavy.

Pro poziční číselné soustavy platí základní pravidlo: (..akak-1ak-2…a1a0,a-1a-2…)b = ..abk+abk-1abk-1..ab1+ab01ab-1+ab-2… kde b- je základ soustavy (například pro b=10 dostáváme desítkovou soustavu) a ak znamená číslici, pro kterou platí 0<=ak<=b (pro desítkovou soustavu jsou to číslice 0 až 9. V informatice používáme zejména soustavy: b = 10 – desítkovou b = 2 – dvojkovou (binární) b = 8 – osmičkovou b = 16 – šestnáctkovou (hexadecimální) Převody mezi číselnými soustavami jsou založeny na opakovaném dělení a práci se zbytky tohoto dělení (viz níže příklady).

6.2. Dvojková soustava a její využití V případě počítačů používáme zejména dvojkovou (binární) číselnou soustavu. Důvod pro to je jednoduchý. Elektronické obvody počítačů jsou konstruovány tak, že jimi buď teče, nebo neteče proud, vyskytuje se na nich napětí nebo ne, zkrátka nacházejí se pouze v dvou stavech. Používá se tedy stav „ne“ – 0 nebo „ano“ stav 1. Obdobný princip je možno použít při pohledu na stavy, ve kterých se nacházejí. Každou činnost totiž můžeme rozložit na stav, kdy se něco stane nebo nestane. To znamená, že tyto stavy můžeme popsat pouze dvěma veličinami a s těmito veličinami provádět matematické operace. Právě pro tento postup se jeví dvojková (binární) soustava jako nejvhodnější a její technická realizace je dána pouze stavem elementárních elektronických obvodů počítačů.

Číslo v binární soustavě je tedy reprezentováno řadou nul a jedniček. Příklad pro srovnání“ Decimální soustava Binární soustava 0 0 1 1 2 10 3 11 4 100 8 1000

41

Nevýhodou binární soustavy je její určitá nepřehlednost a délka zápisu čísla. Pro převody mezi decimální a dvojkovou soustavou a naopak lze použít více metod, zde uvedeme pouze dvě z nich.

Převod z decimálního čísla do binární soustavy: Převádíme číslo 351 z desítkové do binární soustavy. Při tom opakovaně dělíme původní číslo a výsledky dělení dvěma, zbytky sepisujeme:

351 : 2 = 175, zbytek 1 175 : 2 = 87, zbytek 1 87 : 2 = 43, zbytek 1 43 : 2 = 21, zbytek 1 21 : 2 = 10, zbytek 1 10 : 2 = 5, zbytek 0 5: 2 = 2, zbytek 1 2 : 2 = 1, zbytek 0 poslední podíl 1 Nyní zbytky sepíšeme od konce a dostaneme číslo 101011111, kde poslední podíl je nejvyšším řádem čísla. Kontrolu provedeme převodem z binární do decimální soustavy: Všimněme si, že zde hrají velkou roli čísla určující pozici v celém řetězci jedniček a nul. Číslo pozice určuje mocninu čísla 2, kterou se násobí jednička nebo nula na dané pozici.

čísla pozic 0 až 8 (101011111)2 = 1*28 + 0*27 + 1*26 + 0*25 + 1*24 + 1*23+ 1*22 + 1*21+ 1*20 = 256 + 0 + 64 + 0 + 16 + 8 + 4 + 2 +1 = (351)10

6.3. Šestnáctková soustava V počítačích se dále používá osmičková a zejména šestnáctková (hexadecimální) soustava, používající číslice 0 až 9 a dále písmena A, B, C, D, E, F.

Příklad pro srovnání: Decimální soustava Hexadecimální

soustava 0 0 1 1 9 9 10 A 15 F 255 FF 256 100 Převod z desítkové do šestnáctkové soustavy se rovněž provádí dělením a sepisováním zbytků: 351 : 16 = 21, zbytek 15 (F) 21 : 16 = 1, zbytek 5 poslední podíl 1. (351)10 = (15F)16

42

Kontrola: (15F)16 =1*162 + 5*161 + F*160 = 256 + 80 + 15 = (351)10. Použití hexadecimální soustavy je těsně spojeno s používáním dvojkové soustavy v počítačích. Souvisí to s tím, že mocnina 24 = 16. Převod z dvojkové soustavy do hexadecimální se provádí po čtveřicích zleva:

(101 1111 1010 1001 0001)2 odpovídá číslo ( 5 F A 9 1 )16. Všimněme si také souvislosti mezi bity a Byty. Jeden Byte obsahuje 4 bity, představuje tedy maximální binární číslo 1111 odpovídající decimálnímu číslu 15 nebo hexadecimálnímu číslu F. 2 Byty obsahují 8bitů, maximální binární číslo ve dvou Bytech je 11111111 = 25510 = FF16. Proto se ve výpočetní technice v řadě případů potkáváme s „magickým“ číslem 255 (viz také problematiku IP adres jinde v tomto skriptu) nebo FF. Rovněž veškeré evropské znakové řady používají číslování znaků v tomto rozsahu. Převod z hexadecimální do desítkové soustavy probíhá obdobně jako u binární soustavy s využitím pozic jednotlivých čísel: (10FA)16 = 1*163 + 0*162 + F*161 + A*160 = 4096 + 0 + F*16 + A*1 = 4096 + 15*16 + 10*1 = 4096 + 240 + 10 = (4346)10 Alternativně lze také použít přepis do dvojkové soustavy a spočítat ekvivalent tohoto čísla v soustavě desítkové. (1 0 F A)16 (1 0000 1111 1010)2 = 4096 + 0 + 0 +0 + 0 + 128 + 64 +32 + 16 + 8 + 2 + 0 = 4346

Z uvedených příkladů získá čtenář alespoň základní představu o práci s číselnými soustavami, která představuje základ práce číslicových počítačů. Další témata jako je převod čísel menších než jedna, přímý, doplňkový a další kódy čísel a práce s nimi přesahuje zamýšlený rozsah této publikace.

43

6.4. Kontrolní otázky z oblasti základů počítačové matematiky 10000 ve dvojkové soustavě znamená v desítkové FF v hexadecimální soustavě znamená v desítkové 1+1 v desítkové soustavě dává výsledek ve dvojkové soustavě 9+1 v desítkové soustavě dává výsledek v hexadecimální soustavě

44

7. Sítě 7.1. Obecná charakteristika a klasifikace počítačových sítí

Počítačová síť je souhrnné označení pro technické prostředky, které realizují spojení a výměnu informací mezi počítači. Umožňují tedy uživatelům komunikaci podle určitých pravidel, za účelem sdílení využívání společných zdrojů nebo výměny zpráv. (Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/)

Na počítačové sítě můžeme pohlížet, klasifikovat je, z různých pohledů. Za hlavní hlediska jejich klasifikace lze považovat:

• hledisko topologie;

• hledisko rozsahu;

• hledisko otevřenosti sítě;

• hledisko používané technologie přenosu dat uvnitř sítě.

Topologie počítačové sítě určuje, jak jsou jednotlivé komponenty sítě spojeny mezi sebou. V sítích LAN (viz níže) existují tři základní druhy topologií, které se však v jednotlivých podsítích mohou i kombinovat:

• topologie sběrnicová;

• topologie hvězdicová;

• topologie kruhová.

U sběrnicové topologie jsou jednotlivé stanice připojovány na společnou sběrnici. Zpráva z jedné stanice se šíří po celé sběrnici, volaná stanice tuto zprávu dostane přímo. Výhodou této topologie je její jednoduchost při propojování. Nevýhodou je možnost problémů při výpadku části sběrnice, kdy je ovlivněna zpravidla celá řada stanic a snižování rychlosti přenosu při zvyšování počtu stanic (sdílené médium). Tato topologie se dříve široce používala, tvořila základ sítí. Nyní se v drtivé většině případů nahrazuje hvězdicovou topologií. Je charakteristická pro technologii Ethernet. (viz. Obr. 7.1.)

Typickým rysem hvězdicové topologie je existence centrálního Hubu, ležícího v centru hvězdy. Hub propojuje jednotlivé stanice. U složitějších variant může na místě stanice stát další hub jako základ jiné podsítě – hvězdy. Tato topologie bývá zpravidla spolehlivější, než topologie sběrnicová, protože porušení jednoho konektoru znamená problém na jediném přijímači, což je jednoduše dohledatelné. Na druhou stranu zde vzniká problém „single point of failure“. Nefunkčnost HUBu totiž znamená nefunkčnost kompletně celé hvězdy. To se v kritických případech řeší redundancí centrálních prvků.

Obrázek 7.1: Sběrnicová topologie

sběrnice

45

Obrázek 7.2: Topologie hvězda

Obrázek 7.3: Logické zobrazení topologie kruh

Topologie kruhová (Obr. 7.3.) je charakteristická tím, že stanice jsou spojeny do logického kruhu. Zpráva postupuje v kruhu od jedné stanice ke druhé, až dospěje do cíle. Nevýhodou této topologie je existence problémů při výpadku jedné ze stanic. Kruhová topologie je zpravidla realizována technologií Token Ring.

Z hlediska rozsahu rozeznáváme následující hlavní typy sítí:

LAN – local area network je síť, která spojuje počítače na relativně malém prostoru (například uvnitř jedné nebo mezi několika budovami, v domácnosti) do vzdálenosti několika stovek metrů. Charakterizuje ji levná vysoká přenosová rychlost (až desítky gigabitů za sekundu). Slouží ke snadnému sdílení prostředků, které jsou v LAN dostupné, jako je diskový prostor, tiskárny, přístup k Internetu atd. Jako příklad lze uvést sítě v jednotlivých budovách OPF.

MAN – metropolitan area network představuje síť, která propojuje lokální sítě ve vzdálenostech řádu km až desítek km. Příkladem je propojení jednotlivých budov OPF v Karviné.

WAN – wide area network – rozsáhlé sítě. Propojují lokální případně metropolitní sítě na velké vzdálenosti. Tyto typy sítí používají podniky se vzdálenými pobočkami, celosvětové koncerny apod. Přenosovou kapacitu v sítích WAN si uživatelé pronajímají od specializovaných firem. Zde lze uvést spojení Karviné a Opavy v rámci Slezské univerzity.

PAN – sem patří velmi malé „osobní“ sítě spojující jednotlivé prostředky uživatele, jako je notebook, mobilní telefon atd. Vyvinuly se teprve v poslední době.

46

Konečně musíme zmínit také Internet jako celosvětovou síť. Velké firmy ve stále větším rozsahu používají Internet jako prostředek propojování jejich sítí. Při tom používají princip VPN (viz níže).

Z hlediska otevřenosti rozeznáváme otevřené sítě (například Internet) a privátní sítě. Privátní sítě používají stále více jednotlivé organizace. Při tom se dnes zpravidla využívá princip virtuálních LAN sítí (VLAN – virtuální LAN) nebo VPN (virtual private network). VLAN je logicky nezávislá podsíť celkové sítě. Nasazení VLAN umožňuje oddělit provoz jednotlivých sítí (například testovací a provozní podsíť jedné podnikové sítě nebo studentská a zaměstnanecká síť SU). VPN je technologie, která umožňuje provozovat privátní síť na nějaké větší, obvykle nezabezpečené nebo principiálně nedůvěryhodné síti. Použití VPN se široce rozšířilo od doby, kdy se pro propojování vzdálených počítačů nebo celých sítí začal používat Internet.

Technologie sítí se po celou dobu vyvíjely.

V začátcích to byla zejména technologie Token Ring. Technologii Token Ring vyvinula na počátku 8O. let firma IBM pro sítě LAN. Principem této sítě je, že jednotky sítě jsou propojeny do logického kruhu. Každá jednotka v síti dostává na určitou krátkou dobu zvláštní datový rámec „peška, který běhá okolo“ (token), pomocí kterého dostává přístup do sítě. Fyzicky je síť obvykle zapojena do hvězdicové topologie, ale centrální hub slouží pouze jako spoj pro uzly v sousedních ramenech hvězdy. Řízený způsob přístupu zajišťuje vyšší odolnost sítě při přetížení. V začátcích poměrně úspěšný Token Ring byl nyní prakticky nahrazen technologií Ethernet.

Ethernet se používá v lokálních sítích. K jeho prosazení přispěla zejména jednoduchost protokolu. Původní Ethernet byl založen na sběrnici jako médiu, kde všechny stanice mohly naslouchat, ale pouze jedna směla vysílat.8 Stanice, která potřebuje vysílat, naslouchá co se děje na přenosovém médiu. Pokud je v klidu, začne stanice vysílat. Může se stát (v důsledku zpoždění signálu), že dvě stanice začnou vysílat přibližně ve stejný okamžik. Tím se jejich signály navzájem zkomolí. Tato situace se nazývá kolize. Při kolizi se musí všechny stanice odmlčet a pokusit se o vysílání později. Podstatné je, že doba čekání stanice je náhodná a její parametry se stanovují v závislosti od četnosti kolizí. Ke kolizi může dojít jen v době, která uplyne od začátku vysílání do okamžiku, kdy signál vysílaný stanicí obsadí celé médium (pak již případní další zájemci o vysílání zjistí, že médium není volné a počkají na jeho uvolnění). Při nižším zatížení sítě je tato metoda, kterou jsme zde velmi zjednodušeně popsali, velmi efektivní. S rostoucím zatížením sítě však efektivita prudce, až exponenciálně klesá. To vše ale platilo pro sítě s fyzickou sběrnicovou technologií. Dnes, díky fyzické topologii hvězda a použití switchů místo HUBů ke kolizím prakticky nemůže dojít. Ethernet se prosadil zejména díky jeho jednoduchosti a zpětné kompatibilitě (software, který byl napsán v době sběrnicových topologií na 10Mbps, je bez nutnosti dalších změn použitelný i na 10Gbps) a dnes existují různé varianty s různými rychlostmi přenosu:

• původní Ehternet s přenosovou rychlostí 10 Mbit/s;

• Fast Ethernet – v současné době nejvíce používaná verze. Dovoluje použití optických vláken;

• Gigabitový Ethernet – přenosová rychlost 1 Gbit/s. Používá zejména optická vlákna;

• Desetigigabitový Ethernet – zatím poslední standardizovaná verze. Používá optická vlákna.

8 Pod slovem stanice zde máme na mysli síťovou kartu počítače

47

• Při použití optických vláknových zesilovačů a DWDM je Ethernet víceméně cenově nepřekonatelný jakoukoliv jinou technologii, proto se čím dál více používá i pro WAN sítě s překlenutím tisíců kilometrů při rychlosti desítek Gigabitů za sekundu.

Wi-Fi - je technologie pro lokální bezdrátové sítě (Wireless LAN, WLAN). Za bezdrátovou síť považujeme počítačovou síť, kde se spojení zajišťuje bez použití kabelů. Wi-Fi byla koncipována jako technologie připojení mobilních zařízení k sítím typu LAN. Byla také vyvinuta pro potřeby spojení odlehlých lokalit, kde se nevyplatí tažení drahých kabelů. Poměrně rychle se však rozšířilo i připojení na Internet. V oblasti Wi-Fi existuje celá řada standardů, které definují rozdílné přenosové rychlosti. Pro ilustraci uvádíme tabulku.

Pro bezdrátové sítě platí z hlediska rozsahu stejné dělení jako pro kabelové sítě, tedy WLAN, WWAN, WMAN.

Přehled standardů IEEE 802.11

Standard Pásmo [GHz]

Maximální rychlost [Mbit/s]

Fyzická vrstva

původní IEEE 802.11 2,4 2 DSSS

IEEE 802.11a 5 54 OFDM

IEEE 802.11b 2,4 11 DSSS

IEEE 802.11g 2,4 54 OFDM

IEEE 802.11n zatím není standardizován

2,4 nebo 5 600* OFDM, MIMO


7.2. Síťová architektura a protokoly Architektura počítačových sítí je vlastně souhrn metod, postupů, umístění jednotlivých prostředků sítě a jejich organizace, tak aby bylo dosaženo efektivního řízení všech činností a funkcí v síti. Architektura počítačových sítí prošla od šedesátých let až do dneška složitým vývojem a tento vývoj i nadále probíhá. Základním teoretickým standardem architektury počítačových sítí je referenční model OSI, který definuje architekturu otevřených systémů.

V tomto modelu síťová komunikace rozdělena do tzv. vrstev, které znázorňují hierarchii činností v síti. Výměna informací mezi vrstvami je přesně definována. Každá vrstva využívá služeb vrstvy nižší a poskytuje své služby vrstvě vyšší. Koordinaci zajišťují protokoly - souhrn pravidel, formátů a procedur, které určují výměnu údajů mezi dvěma či více komunikujícími prvky.

Architektura OSI definuje sedm vrstev spolupráce mezi dvěma komunikujícími systémy.

Aplika ční vrstva. (Vrstva č. 7). Jejím účelem je poskytnout aplikacím přístup ke komunikačnímu systému a umožnit tak jejich spolupráci.

Prezentační vrstva. (Vrstva č. 6). Její funkcí je převádět data do tvaru, který používají aplikace. Patří sem například převod kódů, modifikace grafického uspořádání aj.

48

Relační vrstva. (Vrstva č. 5). Tato vrstva zajišťuje synchronizaci a dialogů mezi relačními vrstvami obou systémů a také organizuje a řídí výměnu dat. Vytváří, ukončuje, synchronizuje, případně obnovuje spojení mezi nimi.

Transportní vrstva. (Vrstva č. 4). Zajišťuje vlastní přenos dat mezi koncovými uzly komunikujících systémů. Zabezpečuje kvalitu přenosu dat. Pro TCP/IP existují dva typy služeb této vrstvy – spojově orientované (TCP) a nespojově orientované (UDP)) – viz dále protokoly.

Síťová vrstva. (Vrstva č. 3). Tato vrstva zabezpečuje adresování v síti a směrování dat.

Spojová vrstva. (Vrstva č. 2). Datová vrstva zabezpečuje přenos dat mezi jednotlivými síťovými jednotkami a detekuje, případně opravuje chyby vzniklé na fyzické vrstvě.

Fyzická vrstva. (Vrstva č. 1). Aktivuje, udržuje a deaktivuje fyzické spoje mezi koncovými systémy. Fyzická vrstva určuje všechny elektrické a fyzikální vlastnosti zařízení. Obsahuje například specifikaci vlastností kabelů. Prvky sítě jako huby, síťové adaptéry aj. pracují podle rozsahu svých služeb na vrstvách č. 1 až č.3.

Relativně složitou problematiku Modelu OSI nejlépe znázorníme na příkladu srovnání mezi referenčním modelem a cestou, kterou absolvuje dopis (zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki). Na Obr. 7.4 je znázorněn model cesty dopisu mezi dvěma manažery. Manažer zasílající dopis zprávu připraví, napíše nebo nadiktuje a dále se spoléhá na služby svého asistenta, ten zase na služby sekretářky, která osloví šoféra, jenž má za úkol dovézt dopis na poštu. Poštovní služby obsahují příjem, řazení, balení a transport dopisů do cíle. Poštovní služby u cíle provádějí opačné činnosti a připraví dopis k přebrání zástupcem adresáta. Nyní probíhají příslušné, v cílové společnosti předepsané činnosti, až nakonec dopis dorazí k adresátovi. Funkce každé úrovně mohou být pro jednotlivé společnosti různé, jsou však příslušně definované. Poštovní služby bez ohledu na věcný obsah činností je obou společností zajistí správné dodání dopisu do cíle.

V praxi sítí se uplatnil protokol používaný v Internetu. Komunikace mezi stejnými vrstvami dvou různých systémů je řízena komunikačním protokolem za použití spojení vytvořeného sousední nižší vrstvou. Architektura umožňuje výměnu protokolů jedné vrstvy bez dopadu na ostatní. Tento protokol byl nazván Transmission Control Protocol / Internet Protocol (TCP/IP). Rodina protokolů TCP/IP obsahuje sadu protokolů pro komunikaci v počítačové síti a je hlavním protokolem Internetu.

Architektura TCP/IP je členěna do čtyř vrstev (na rozdíl od referenčního modelu OSI se sedmi vrstvami):

• aplikační vrstva (application layer);

• transportní vrstva (transport layer);

• síťová vrstva (network layer);

• vrstva síťového rozhraní (network interface).

Na Obr. 7.5 je znázorněna architektura TCP/IP. Zjednodušeně se předpokládá, že dva účastníci komunikace spolupracují pomocí směrování zajišťované směrovači – routery.

TCP protokol (Transmission Control Protocol) je jedním ze základních protokolů sady protokolů Internetu. Vztahuje se k transportní vrstvě, podle definice tedy zajišťuje spojení, přes které mohou přenášet data mezi aplikacemi. Garantuje spolehlivé doručování a

49

Obrázek. 7.4: Paralela mezi referenčním modelem OSI a cestou dopisu Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki - upraveno

diktuje nebo píše zprávu

opravuje chyby připravuje finální podobu

čte zprávu

upozorňuje manažera, předkládá zprávu

poskytuje adresy, balí dopis

otevírá dopis, dělá kopii

veze dopis na poštu

vyzvedává dopis

přebírá dopis a dává jej do přihrádky

třídí zprávy pro různé městské části

balí dopisy pro různé směry

rozbaluje balíky z různých směrů

přenosové médium

manažer manažer

asistent asistent

sekretářka sekretářka

řidič řidič

příjem, řazení

řazení, distribuce

balení rozbalování

nakládka vykládka

7

6

5

4

3

2

1

transportní

relační

prezentační

aplikační

síťová

spojová

fyzická

50

Obrázek 7.5: Architektura TCP/IP

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki - upraveno

doručování ve správném pořadí. TCP také rozlišuje data pro vícenásobné, současně běžící aplikace (například webový server a emailový server) běžící na stejném počítači. Jedná se o přenosy souborů, e-mailů, WWW stránek atd.

Vedle TCP protokolu funguje v Internetu také protokol UDP. Jde o takový přenos dat využívaný aplikacemi, u kterých by bylo na obtíž zdržení v síti způsobené kontrolou každého paketu jako u typů přenosů, jako jsou internetová rádia, on-line hry ap.

Internet Protocol - IP je základní protokol síťové vrstvy a celého Internetu. Provádí vysílání tak zvaných datagramů na základě síťových IP adres obsažených v jejich záhlaví. Datagram (paket) je samostatná datová jednotka, která obsahuje všechny potřebné údaje o adresátovi i

SÍŤOVÁ SPOJENÍ

hostitel A hostitel B router router

ARCHITEKTURA TCP/IP

aplikační aplikační

transportní transportní

síťová síťová síťová síťová

síťové rozhraní síťové rozhraní síťové rozhraní síťové rozhraní

Ethernet optické vlákno

satelit…

Ethernet

51

odesilateli (viz dále adresace v sítích). Datagramy putují sítí nezávisle na sobě a pořadí jejich doručení nemusí odpovídat pořadí ve zprávě (každý totiž může putovat jinou cestou). Doručení datagramu není zaručeno, spolehlivost musí zajistit vyšší vrstvy (TCP, aplikace).

V současné době je převážně používán protokol IP verze 4. Je připravena nová verze 6, která řeší nedostatek adres v IPv4, bezpečnostní problémy a vylepšuje další vlastnosti protokolu IP

7.3. Adresace v sítích IP adresa je číslo, které jednoznačně identifikuje síťové rozhraní, používající IP protokol. Síťovým rozhraním může být fyzický objekt jako je síťová karta, Wi-Fi rozhraní, nebo virtuální objekt – rozhraní pro virtuální počítač aj. V současné době je nejrozšířenější verze IP verze 4, která používá 32bitové adresy (tedy 4 čísla oddělená tečkou). Příkladem IP adresy může být číslo, rozdělené do čtyř osmic bitů vyjádřené desítkově takto: 150.16.197.234. Těchto adres je však již celosvětový nedostatek, proto bude tento protokol nahrazen protokolem verze 6, 128bitové IP adresy.

IP adresa musí být v dané síti jednoznačná (jedno rozhraní může mít více IP adres, ale stejná IP adresa nemůže být na více rozhraních), avšak lze používat privátní IP adresy (viz níže) nebo některé další metody k zajištění bezpečnosti.

Ve verzi IPv4 se IP adresa skládá ze tří částí:

• adresa sítě;

• adresa podsítě;

• adresa koncového zařízení.

Ve výše uvedeném příkladu IP adresy představují první dvě čísla 150.16. adresu sítě a druhá dvě čísla 197.234 adresu podsítě a konkrétní adresu například jednoho serveru. Rozpoznání, jaká část adresy je adresou podsítě a kolik adres je určeno pro koncová zařízení určuje maska podsítě. Maska podsítě obsahuje binární jedničky tam, kde se jedná o adresu sítě a podsítě a nuly tam, kde se jedná o adresy koncového zařízení. Tak v příkladu 150.16.197.234 při masce podsítě vyjádřené desítkově čísly 255.255.255.0 je určeno, že poslední dekadické trojčíslí v IP adrese je určeno pro adresování koncových zařízení, které může být v rozsahu 150.16.197.1 až 150.16.197.254. (viz níže vyhrazené adresy)

Mezi adresami ve stejné podsíti (mají totožnou adresu sítě a podsítě – například 150.16.197.xxx) lze data dopravovat přímo – dotyční účastníci jsou všichni propojeni například lokální sítí. Když se ale síťová adresa nachází v jiné síti, je nutno zajistit směrování paketu do této sítě. Toto je úloha výše zmíněných routerů, kterých se může na trase k cíli nacházet celá řada.

Adresu koncové sítě přiděluje poskytovatel připojení na základě oficiální žádosti. Strukturu lokální části adresy určuje správce dotyčné sítě. Ten také přiděluje adresy příslušným lokálním podsítím a koncovým zařízením.

Existují určitá pravidla pro přidělování vyhrazených IP adres.

Nejnižší adresa v síti (v našem příkladu 150.16.197.0) označuje celou síť. Nejvyšší adresa v síti (150.16.197.255) slouží jako adresa pro všesměrové vysílání (broadcast). V této síti tedy můžeme adresovat celkem 254 koncových zařízení.

Obecně jsou také vyčleněny rozsahy privátních IP adres. Privátní IP adresy se často používají pro adresaci v neveřejných interních (například firemních) sítích. Jako zjednodušený příklad pravidla pro privátní adresování lze uvést rozsah 10.0.0.0 až 10.255.255.255. Tento rozsah

52

umožňuje nadefinovat více než 16 milionů privátních adres. Vzhledem k tomu, že se privátní adresy nikdy neobjeví na Internetu, je tento rozsah dostatečný pro firmu libovolné velikosti.

Je jasné, že není lehké si zapamatovat všechna tato čísla. To se také v praxi nedělá. Proto existuje služba Domain Name System – DNS, která dává možnost dávat počítačům doménová jména, která se lépe pamatují. Služba DNS tato jména převádí na IP adresy. O doménových jménech pojednává kapitola 9.3.

7.4. Technické prostředky sítí Z hlediska technických prostředků umožňujících komunikaci v síti se síť skládá z aktivních a pasivních prvků. Pasivní prvky nevyžadují napájení. Patří mezi ně kabely, konektory, ukončovací prvky aj. Mezi aktivní prvky patří v prvé řadě síťové karty. Dále jsou to různé opakovače (huby), mosty (bridge), přepínače (switche), směrovače (routery) a další.

• Síťová karta je základním prvkem, přes který se připojuje počítač na síť. V dnešní době jsou síťové karty z velké části integrovány na základní desce, u starších typů počítačů a i serverů se vyskytují karty, steré se zasunují do zásuvky (slotu) na základní desce. U notebooků slouží k externímu připojení zvláštní zásuvka (slot) s rozhraním PCMCIA.)

Obrázek 7.3: Síťová karta Zdroj: Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki

• HUB – rozbočovač je zařízení, které se nachází ve středu hvězdicové topologie sítě a umožňuje napodobovat topologii sběrnice. Data vysílaná z jedné stanice signály hub kopíruje do všech připojených stanic. V důsledku toho se síť chová jako sběrnice. Celková rychlost sítě je sdílená. Tedy pokud na 100Mbps síti komunikují současně 4 stanice, každá má k dispozici 25Mbps.Huby nemají žádnou síťovou inteligenci.

• Most je zařízení, které spojuje dvě části sítě. Ve své paměti si udržuje tabulku jedinečných fyzických adres zařízení (tak zvané MAC – Media Access Control adresy). Pokud příjemce leží ve stejném segmentu sítě jako odesilatel, zprávu most do jiných částí sítě neodešle. Tím se snižuje i celkové zatížení sítě. Rozdíl mez mostem a routerem je, že router směřuje pakety podle IP adresy (celosvětový rozsah), zatímco most používá o jednu úroveň ležící MAC adresy (lokální rozsah).

• Switch – přepínač dnes ve většině případů nahrazuje huby. Jedná se vlastně o multiportový most. Switche jsou aktivní prvky, propojující jednotlivé segmenty sítě. Obsahuje určité množství portů (například 24 či více – až několik stovek). Na porty se

53

připojují síťová zařízení nebo části sítě. Switche přijímají data od vysílajících stanic a předávají je pouze na konkrétní port, kde se nachází cílová stanice. Tím se provoz na síti velmi zefektivní, protože každý účastník má k dispozici celou šířku média. Switche jsou mnohem složitější zařízení než HUBy a ty kvalitnější a dražší jsou i nastavitelné správcem (dělení na VLAN, ochrana před útoky, kvalita služby, …). Vnitřní propustnost switche vychází i u těch nejmenších typů na velmi vysoká čísla (počet portů x rychlost portu). To proto, aby switch nezdržoval, ať již komunikuje kterákoliv stanice s jinou. .

• Routery – směrovače zajišťují spolupráci účastníků komunikace pomocí směrování (viz též. Obr. 7.5.) založeného na IP adresách odesílatelů a příjemců. Tyto adresy jsou uloženy v datových paketech. Routery jsou dostupné od těch nejjednodušších (domácí) až po nejrychlejší (enterprise). Jejich výkonnost se měří v pps (Packets Per Second). Toto číslo se může pohybovat od tisíců pps až po giga pps.

Pasivní prvky jsou hlavně různé typy kabelů. Dnes je nejrozšířenějším typem kabeláže pro převažující technologii Ethernet kroucený pár. Rozvod kroucené dvojlinky v budovách se nazývá strukturovaná kabeláž. Každá zásuvka je propojena s centrálním rozvaděčem samostatným kabelem, který umožňuje její využití i pro jiné účely (telefon a podobně). Kabely mohou být nestíněné (UTP - Unshielded Twisted Pair) a stíněné (STP - Shielded Twisted Pair), odolné proti elektromagnetickému rušení. Provedení strukturované kabeláže se dělí na kategorie podle svých elektrických a přenosových vlastností, na nichž závisí maximální možná přenosová rychlost.

V současné době se stále více i v sítích LAN využívá optické vlákno umožňující dosahování mnohem vyšších přenosových rychlostí a přenos na větší vzdálenosti. Z podstaty přenosu – světelných paprskem vyplývá také, že optická vlákna nejsou elektromagneticky rušena. Skleněná vlákna jsou zakončena převodníky z optického signálu na signál elektrický.

54

7.5. Kontrolní otázky z oblasti počítačových sítí

Zkratka lokální počítačové sítě je:

Zkratka rozsáhlé počítačové sítě je:

Ethernet je:

Standard OSI v oblasti sítí popisuje:

IP adresa určuje:

Příkladem privátní IP adresy je číslo:

Router zajišťuje

Nejpoužívanější topologie sítě je

VLAN je

Z hlediska napájení dělíme prvky sítí na:

55

8. Základy práce s uživatelským operačním systémem na příkladu Windows Vista

Windows Vista je víceúlohový systém (využívá multitasking). To znamená, že můžeme spustit naráz více aplikací. I když v popředí běží vždy jedna aplikace (úloha), ostatní vyčkávají na pozadí a mohou být spuštěny podle stavu systémových zdrojů voláním ze systému, nebo přepnutím ze strany uživatele. K orientaci ve stavu běžících úloh a služeb slouží Správce úloh. Správce úloh lze nejjednodušeji spustit pomocí kombinace kláves CTRL+Shift+Esc. Druhou možností je klepnutí pravým tlačítkem ve volné části Hlavního panelu (viz níže), pak je možno vybrat Správce úloh z místní nabídky.

8.1. Hlavní technologické inovace, které přinesly Windows Vista Ve srovnání s předchozími verzemi Windows mají Windows Vista (dále jen Vista) větší nároky na hardware; všeobecně také nedosáhly oblíbenosti předchozí verze Windows XP.

Vista si zachovala běžné osvědčené technologie. Mezi nejdůležitější patří technologie Plug and Play, umožňující rozpoznání dosud nepoužívaných komponent a instalaci příslušných ovladačů. Běžný uživatel se s touto technologií nejčastěji setkává při použití nových či systému dosud neznámých USB flash pamětí, či karet z digitálních fotoaparátů. Navíc Vista přináší celou řadu zlepšení a nových technologických prvků, které zvyšují bezpečnost systému, uživatelskou příjemnost i technologické inovace, které může využít programátor aplikací, které mají pod Vistou běžet.

Mezi hlavní novinky patří:

• Nové vyhledávání. V systému je zabudován nový způsob vyhledávání, založeného na indexaci souborů. Tento systém sice fungoval již u Windows XP, bylo jej však nutno zvlášť nainstalovat. Nové vyhledávání násobně zvýšilo rychlost – výsledky jsou k dispozici prakticky ihned, umožňuje však i nové přístupy jako jsou uložená vyhledávání, filtry atd.

• Nové grafické prostředí – Aero. Jedná se o zcela nové grafické rozhraní. Obsahuje například průhledná okna, vylepšené ikony, trojrozměrné animace a další. Právě použití systému Aero vyvolává podstatně zvýšené nároky na zdroje systému.

• Nový formát dokumentů XPS. Tento formát je založen na specifikacích XML a je určen k tomu, aby bylo možné pracovat s dokumenty, aniž by byl použit program, který tyto dokumenty vytvořil. Jedná se vlastně o určitou náhradu Adobe formátu pdf.

• Uživatelské prostředí. Došlo ke změnám v organizaci pracovní plochy. Mezi hlavní změny v uživatelském prostředí patří nová struktura pracovních složek a jejich ikonek. Do určité míry byla změněna i nabídka Start. Na pracovní plochu je možné ukládat tak zvané miniaplikace, které je možné různými volbami přidávat, odstraňovat či nastavovat.

• Práce s počítačovými sítěmi. I když se tato změna normálního uživatele dotkne jen částečně, přesto je podstatná. Ve Vistě byly aplikovány nové protokoly pro práci s počítačovými sítěmi. Jednou z hlavních změn je podpora TCP/IP protokolu IPv6 v celém systému. Byla rovněž zlepšena práce se zobrazením topologie okolní sítě.

• Instalace. Nyní je možná instalace Visty pomocí diskového obrazu systému (image). Instalace nyní trvá 15 – 20 minut.

• Podpora formátu RAW, který používají digitální fotoaparáty.

• Bezpečnost.

56

8.2. Základy ovládání Windows Vista

8.2.1. Pracovní plocha

Pracovní plocha představuje základní obrazovku pro práci s Windows Vista. Na plochu je možné umísťovat soubory a složky nebo ikony aplikací či jejich zástupce (zástupce – viz dále). Po startu se aplikace otevřou a zobrazí se na ploše. Na pracovní plochu můžeme umístit na pozadí obrázek jako tapetu, zpravidla také nastavujeme spořič obrazovky.

Na spodní části plochy se nachází Hlavní panel. Obsahuje tlačítko Start, které je vlastně vstupní branou k programům, složkám a možnostem nastavení počítače. Dále obsahuje tlačítka spuštěných programů, což umožňuje přepínání mezi nimi. Aktivaci programového tlačítka na hlavním panelu provádíme klepnutím na levé tlačítko myši. Třetí částí Hlavního panelu je panel Snadné spuštění. Tento panel obsahuje ikony zástupců často spouštěných programů vpravo od tlačítka Start. Na pravé straně se nachází Oznamovací oblast Hlavního panelu. Tvoří ji hodiny a skupina ikon. Tyto ikony oznamují stav hardwaru či softwaru počítače nebo umožňují přístup k určitým nastavením. Které ikony se ukazují, závisí na tom, které programy nebo služby jsou nainstalovány a jak výrobce nastavil počítač. Ikony v oznamovací oblasti, které se delší dobu nepoužívají, systém skrývá. Chceme-li skryté ikony dočasně zobrazit, klepneme na tlačítko Zobrazit skryté ikony.

Obrázek 8.1: Pracovní plocha

8.2.2.1.Nastavení vlastností Pracovní plochy

Při klepnutí pravým tlačítkem na volné místo plochy se zobrazí Místní nabídka Plochy, pomocí které můžeme nastavit velikost a způsob řazení ikon (viz Obr. 8.2.), spustit nové aplikace, (Obr. 8.3, 8.4) nebo si přizpůsobit vlastnosti Plochy (Obr. 8.5). Důležitým nastavením může být Nastavení zobrazení, kde je možno definovat zejména rozlišení

Plocha

Ikony pracovní plochy

Hlavní panel Tlačítko Start

postranní panel s mini-aplikacemi

57

obrazovky. (Obr. 8.6). Nejmenší rozlišení možné pro standardní Windows Vista je 800x600 pixelů. Ale pozor! Při použití virtualizace je teoreticky možné i nastavení s nižším zobrazením. Například MS Virtual PC nastavuje vlastní rozlišení 640x480 pixelů. Při klepnutí levým tlačítkem na prázdné místo na Ploše se však nestane nic.

Z Místní nabídky vyvolané na Ploše lze také přiřadit jednotlivým systémovým událostem zvukové vyjádření.

8.2.2.2.Práce s ikonami na pracovní ploše

Ikony na pracovní Ploše znázorňují složky, programy, soubory nebo různé zástupce. Zástupce je zvláštní typ ikony reprezentující krátký soubor, který popisuje vazbu na skutečný objekt v systému. Charakteristickým rysem zástupce je malá šipka v levém dolním rohu ikony. Zvláštní ikonou je ikona koše. Do koše je možno shromažďovat již nepotřebné objekty, které je poté možno ze systému odstranit. Koš je vlastně zvláštní složka, kterou můžeme parametrizovat. Tato parametrizace je však možná pouze pro disky (logické disky), umístěné na daném počítači. Základní ikony, jako je Tento počítač, Koš, Soubory uživatele a Síť lze změnit pomocí místní nabídky, nebo ovládacích panelů – volbou změnit ikony.

Poklepáním na ikonu na Ploše se objekt otevře, nebo se spustí příslušný program.

Ikony je možno na Plochu přidávat, odebírat je, mazat je, přesunovat a přejmenovávat nebo s nimi provádět další operace. Nabídka dalších operací se ukáže po klepnutí na pravé tlačítko myši, ukazující na daný objekt. (Obr. 8.2.) Ikony je také možno seřadit podle názvu, velikosti, data poslední změny, nebo typu. Nelze je seřadit podle obrázku. Řazení ikon může probíhat i automaticky (z místní nabídky vyvolané z prázdného místa Plochy).

Ikony můžeme na Plochu přidávat tak, že na originálním objektu zvolíte volbu kopírovat nebo vyjmout a na Ploše po stisknutí pravého tlačítka myši zvolíte vložit nebo vložit zástupce.

Obrázek 8.2: Místní nabídka Plochy - práce s ikonami

Novou ikonu můžete vytvořit přímo na Ploše po zvolení volby Nový nebo Nový zástupce. Tímto způsobem lze např. vytvářet na Ploše nové složky. Dalším způsobem jak vytvořit zástupce na Ploše je volba odeslat po klepnutí pravým tlačítkem. Při této volbě se objeví mezi nabídkami Plocha.

Ikony můžeme po Ploše přesouvat technikou táhni a pusť (drag and drop). Při práci s více ikonami se musí ikony nejprve vybrat. Výběr více ikon se provádí přetažením myši přes

ikony při stisknutém levém tlapracovat jako s jednou ikonou.

Obrázek 8.3: Volba "nový"

Obrázek 8.4: Volba „otevřít“

58

tisknutém levém tlačítku. Tím vznikne jedna skupina, sjednou ikonou.

se kterou je možno

Obrázek 8.5: Místní nabídka Plochy

Obrázek 8.6: Nastavení zobrazení

8.2.2.3.Typy oken

Ve Windows obecně se používají dva základní typy oken:

• Dokumentové okno –související nabídky a panely

59

: Místní nabídka Plochy - přizpůsobit

: Nastavení zobrazení

se používají dva základní typy oken:

– zobrazuje zpracovávaný dokument, obrázek, apodsouvisející nabídky a panely

zobrazuje zpracovávaný dokument, obrázek, apod. a s ním

60

• Dialogové okno – je vyvoláno zpravidla z některé akce spouštějící proces nějakého nastavení v rámci místní nabídky.

Zatímco dokumentová okna se otevřou zpravidla po otevření nějaké aplikace zpracovávající určitý soubor, dialogová okna se otevírají buď po otevření Místní nabídky (pravé tlačítko) nebo po otevření možnosti z určitého panelu nástrojů. Můžeme tedy říci, že i panely nástrojů, (krátce panely) úzce souvisí s dialogovými okny. Příkladem panelu nástrojů je již zmíněný Hlavní panel. Dokumentová okna otevřených aplikací se na ploše mohou překrývat. Překrývání odstraníme tím, že okna neaktivních aplikací minimalizujeme na hlavní panel. Windows Vista však nabízejí také tak zvaná „létající okna“ (viz Obr. 8.7.). Tato novinka je umožněna novou grafickou technologií. Létající okna se zapnou současným stiskem klávesy Windows a klávesy Tab.

Obrázek 8.7: Létající okna

8.2.3. Nabídka Start

Nabídka Start, podobně jako u staršího systému Windows XP představuje zpravidla základní vstup do systému. Oproti Windows XP je však dosti podstatně změněna. Hlavní běžné činnosti, které se provádějí pomocí této nabídky, jsou:

• spouštění programů;

• hledání souborů, složek a programů;

• otevírání používaných složek;

• volání nástrojů pro úpravu různých nastavení;

• vypnutí počítače nebo přepnutí uživatele, restart počítače aj.

61

Obrázek 8.8: Nabídka Start

8.2.3.1.Podokna nabídky Start

Levé podokno umožňuje snadno spouštět nejčastěji používané programy. Pokud tato programy nejsou v podokně viditelné, využívá se tlačítko Všechny programy, pomocí kterého se rozevře seznam všech nainstalovaných programů. Na rozdíl od předcházejících Windows XP se však nabídka všech programů otevírá v levém podokně a přepisuje je celé. Běžný uživatel kromě svých aplikací velmi často používá nabídku Příslušenství, která obsahuje některé důležité programy a další složky. Jako příklad může sloužit kalkulačka, příkazový řádek, poznámkový blok a další. Důležitou složkou, která se nachází v Příslušenství je, složka Systémové nástroje, která obsahuje celou řadu aplikací. Z nich si povšimneme zejména Defragmentace disku. Tento systémový program „uklízí“ disk tím, že reorganizuje diskový prostor tak aby se na disku nacházelo co nejméně fragmentů a co nejvíce souvislých oblastí s daty. Další důležitou složkou v Příslušenství je složka Snadný přístup, pomocí které je možno provést nastavení počítače pro handicapované uživatele a práci s ním. Jednoduchý grafický program Malování umožňuje základní editaci a tvorbu obrázků, do kterých je v tomto programu možné i vkládat text.

Pravé podokno této nabídky obsahuje odkazy na nejčastěji používané součásti systému.

• Osobní složka obsahuje soubory právě přihlášeného uživatele včetně složek Dokumenty, Obrázky, Video a Hudba.

• Dokumenty je složka uživatele, určená pro ukládání souborů (textové soubory, prezentace, tabulky aj.)

• Složky Obrázky a Hudba umožňují ukládat digitální obrázky, grafické soubory, zvukové soubory jako je hudba a jiné.

• Složka Naposledy otevřené položky umožňuje rychlý přístup k souborům, se kterými jsme pracovali v poslední době (nastavení těchto a jiných možností bude popsáno níže)

• Tlačítko Počítač patřjednotky a další hardwarové složky ppřístup do Ovládacích panelPočítač).

• Tlačítko Sít´ otevřzařízením v síti.

• Tlačítko Připojit otevírá okno umož

• Po stisknutí tlačítka Ovládací panely se otevje možné provádět zm

• Výchozí programy. Toto tlaOvládací panely).

• Nápověda a podpora vpodpora.

Ve spodní části nabídky Start se nachází tlapřípadně změnou uživatele. Zde se rovnhledání v systému (viz Obr. 8.9.tlačítka Start. Kurzor totiž stojí na za(název dokumentu nebo jeho čvelkými písmeny. K hledání je tpřípadně jiných dialogových oken, je však umíst

Obrázek 8.9: Příklad vyhledávání

8.2.3.2.Nastavení nabídky

Start je možné přizpůsobit starším formátdialogové okno nastavení hlavního panelu a nabídky Start. Zde se zatrhne volba Klasická

62

č patří k základním nástrojům ovládání počítače. Zobrazuje jednotky a další hardwarové složky připojené k počítači, umož

ístup do Ovládacích panelů, odinstalovat program a další funkce. (více vi

ítko Sít´ otevře dialogové okno umožňující přístup k poč

ipojit otevírá okno umožňující připojení k dalším sítím.

čítka Ovládací panely se otevře okno Ovládacích panelět změny nejrůznějších nastavení (viz dále Ovládací panely).

Výchozí programy. Toto tlačítko otevírá položku Ovládacích panel

da a podpora v oblasti systému se startuje stisknutím tla

tart se nachází tlačítka související s vypnutím, restartem ponou uživatele. Zde se rovněž nachází oblast umožňující pokroč

8.9.). Hledání dokumentů v systému lze zahájit ihned poítka Start. Kurzor totiž stojí na začátku hledání, takže lze ihned vypsat hledané slovo

(název dokumentu nebo jeho část). Při hledání názvů však Vista nerozlišuje mezi malými a hledání je třeba obecně podotknout, že funguje stejn

jiných dialogových oken, je však umístěno v pravé horní části okna.

íklad vyhledávání

Nastavení nabídky Start

sobit starším formátům např. z Windows XP. Kdialogové okno nastavení hlavního panelu a nabídky Start. Zde se zatrhne volba Klasická

če. Zobrazuje diskové i, umožňuje však také

, odinstalovat program a další funkce. (více viz Ikona

počítačům a dalším

dalším sítím.

e okno Ovládacích panelů, ze kterého ádací panely).

ítko otevírá položku Ovládacích panelů (viz dále

oblasti systému se startuje stisknutím tlačítka Nápověda a

, restartem počítače ročilé a velmi rychlé

systému lze zahájit ihned po stisknutí átku hledání, takže lze ihned vypsat hledané slovo

však Vista nerozlišuje mezi malými a e stejně i u nápovědy,

ásti okna.

Windows XP. K tomu se používá dialogové okno nastavení hlavního panelu a nabídky Start. Zde se zatrhne volba Klasická

63

nabídka. Jinak je možné provést vlastní nastavení Nabídky Start, které je nabízeno v zvláštním dialogovém okně. (Obr. 8.10)

Obrázek 8.10: Nastavení nabídky Start

8.2.3.3.Nastavení Hlavního panelu, Panelu oznámení a Snadného spuštění.

Nastavení obou panelů se provádí obdobně jako u nastavení nabídky Start z místní nabídky po klepnutí pravým tlačítkem na volnou plochu Hlavního panelu - vlastnosti. Z nabídky je zřejmé, jaké možnosti se nabízejí. U oblasti oznámení se nabízejí další možnosti (viz Obr. 8.11.). Oblast oznámení obsahuje aktivační ikony těch aplikací, které požádají systém o zobrazení. Proto se může stát, že Oblast oznámení je nepřehledná s množstvím ikon. Systém zde nabízí možnost skrýt neaktivní ikony. Při zaškrtnutí této možnosti je možno tlačítkem Upravit vyvolat další dialogové okno, pomocí kterého je možné skrývání ikon upravit. Vyvolání skrytých ikon v oblasti Panelu oznámení lze provádět libovolně klepnutím na tlačítko na levé hranici panelu. Skrytí a vyvolání ikona na Panelu snadného spuštění se provádí potažením pravé hranice panelu.

8.2.2. Postranní panel a miniaplikace

Výraznou novinkou oproti předešlým verzím Windows je Postranní panel. Na něm jsou umístěny tak zvané miniaplikace. Nastavení Postranního panelu se provádí pomocí dialogového okna Vlastnosti Postranního panelu Windows. Zobrazované nabídky jsou samovysvětlující (Obr. 8.12.).

Jaké miniaplikace se na Postranním panelu zobrazí si uživatel volí sám. Použije k tomu aktivační ikonu, která se nachází v horní části panelu. Po stisknutí tlačítka + se zobrazí nabídka možných miniaplikací (Obr. 8.13).

Poklepáním na ikonu miniaplikace se tato přenese na postranní panel. Odstranění miniaplikace se provede pomocí místní nabídky.

64

Obrázek 8.11: Nastavení Oblasti oznámení

Obrázek 8.12: Nastavení vlastností Postranního panelu

Práci s Windows Vista mohou v řadě případů usnadnit i klávesové zkratky. Přehled nejpoužívanějších uvádí tabulka 8.1.

65

Obrázek 8.13: Nabídka miniaplikací Funkce Klávesová zkratka

CTRL+C Kopírování výběru

CTRL+X Vyjmutí výběru

CTRL+V Vložení ze schránky

ALT+F4 Zavření aplikace

CTRL+F4 Zavření dokumentového okna

ALT+TAB Přepnutí do posledně používaného okna

ALT+Shift Přepnutí jazyka klávesnice

Win+M Minimalizace všech otevřených oken

Win+E Vyvolání Průzkumníka (Počítač)

Tabulka 8–1: vybrané klávesové zkratky Windows Vista

66

8.2.3. Kontrolní otázky k základům ovládání Windows Vista

Otázka Je MS-DOS součásti Windows Vista ? Pro aktivování programového tlačítka na hlavním panelu použijeme: Co se stane, stiskneme-li levé tlačítko myši na prázdném místě pracovní plochy? Využívá Windows Vista technologii "Plug and Play" ? Kde nalezneme standardně "Poznámkový blok" ? Jak standardně poznáme ikonu zástupce? Jaké minimální rozlišení obrazovky umožňuje systém Windows Vista? Klik pravým tlačítkem na volném místě na ploše provede? Může mít v systému Windows Vista účet více uživatelů? Ikony na ploše nelze seřadit podle Může být uživatelský účet ve Windows Vista chráněn heslem? Průzkumník lze standardně spustit pomocí kombinace kláves Ikony na ploše lze seřadit podle: Lze změnit standardní ikonu pro Tento počítače, okolní počítače a koš? Seznam aktuálně běžících procesu a úloh v systému Windows Vista nalezneme:

Správce úloh spustíme pomocí Je systém Windows Vista víceúlohovým systémem (multitasking)? Multitasking (víceúlohový systém) znamená, že: Funkce určená pro zdravotně postižené lidi se nazývá: Stisknutí levého tlačítka myši se současným pohybem myši je metoda: Lze rovnat ikony na ploše automaticky? Lze u hledání dokumentů ve Windows Vista rozlišovat malá a

67

velká písmena?

Rozlišuje systém Windows Vista malá a velká písmena v názvech dokumentů? Může mít každý uživatel Windows Vista jiný profil ? Kde na obrazovce se standardně nachází hlavní panel? Maximální počet spuštěných aplikací závisí na: Jak vypadá standardní kurzor pro nápovědu? Lze konfigurovat i parametry koše? Nainstalované programy odinstalujeme pomocí Lze různým systémovým událostem přiřadit zvukové vyjádření? Každá 32 bitová aplikace ve Windows Vista běží: Ikony v systémové oblasti hlavního panelu lze skrýt či zobrazit: Klikneme-li pravým tlačítkem na zástupce zobrazí se: Lze pomocí programu „malování“ vložit do obrázku text: Lze na hlavní panel přidat další panel nástrojů?

Stiskneme-li klávesu Win+M, pak: Létající okna zobrazíme pomocí klávesové zkratky Lze změnit v systému Windows Vista vzhled hlavní nabídky?

8.3. Práce se soubory a složkami ve Windows Vista 8.3.1. Soubory a Složky - obecně

Soubor představuje určitou množinu informací, která jsou uložena v nějaké definované struktuře. Organizace této struktury vytváří něco jako typ obálky, ve které se informace nacházejí. Existuje mnoho typů souborů, ale základní práce s nimi zůstává v systému stejná. Teprve, když začne se souborem pracovat, reaguje Vista podle toho, o jaký typ souboru se jedná. Typ souboru rozpozná systém podle přípony, která se nachází za jménem souboru, oddělovačem jména a přípony je tečka. Standardní nastavení Vista je, že přípony souborů jsou skryté a uživatel se může řídit ikonami, které systém typu souboru přidělí. Příklady některých přípon uvádí tabulka 8.2.

Jméno souboru ve Windows Vista může být až 260 znaků dlouhé. Při úvaze o délce jména souboru je však nutno mít na paměti, že do této délky se počítají i znaky z úplné cesty souboru.

68

Příklad: C:\muj_adresar\muj_soubor.doc má délku jména 29 znaků, nikoli pouze 14 znaků jak by se mohlo zdát na první pohled.

Přípona Význam

*.exe spustitelný soubor

*.doc, *.docx dokument MS Word 2003 a starší, MS Word 2007

*.odt dokument ODF

*.xls, *.xlsx Sešit MS Excel 2003 a starší, MS Excel 2007

*.ppt, *.pptx Prezentace MS PowerPoint 2003 a starší, MS PowerPoint 2007

*.zip, *.rar komprimovaný soubor

*.htm dokument ve formátu html

*.txt textový soubor vytvořený např. v Poznámkovém bloku

*.odp prezentace ODF

*.csv „comma separated value“, často se používá pro převod z textových souborů do Excelu a naopak

Tabulka 8–2: Příklady přípon souborů

I když je možné velkou délku slova využívat, nedoporučuje se to. Důležité však je také, že ve jménech nelze používat všechny znaky. Některé znaky si totiž systém rezervuje pro svou práci. Pro jména souborů nelze používat znaky: \, /, :, *, ?, “, <, >, |. Pro identifikaci souborů slouží také datum a čas ukládaný s názvem souboru, případně i jeho velikost.

Složku si můžeme představit jako místo, do kterého můžeme ukládat větší množství souborů. Při tom je možné složky sdružovat do hierarchicky vyšších složek, které mohou obsahovat další složky nebo i soubory. Zpravidla se složky organizují tematicky. Sdružování složek znamená, že existuje jedna nebo více úrovní, které dohromady tvoří hierarchický strom. Na nejvyšší úrovni pak může existovat jedna složka, které se zpravidla dává název kořenová složka (root). Důležité je, že i složky jsou z hlediska systému soubory. Nenesou však naše data nebo informace, nýbrž data důležitá pro práci se složkami jako je název, umístění, velikost a další. Podstatné je také, že na úrovni složek a souborů je možno přidělovat jiným uživatelům práva k práci s nimi. Tato práva může určit systémový administrátor (důležité systémové složky) nebo majitel složky, to je ten, kdo ji vytvořil.

Zvláštním typem složky je Koš. Koš je složka, do které přesunujeme soubory, popřípadě celé složky, které chceme ze systému odstranit. Přesunutí do Koše provádíme z místní nabídky, nebo klávesou delete při zvoleném souboru. Po přesunutí do Koše lze soubor opět obnovit pomocí místní nabídky. Tuto operaci však můžeme provést pouze před tím, než jsme Koš vysypali. Po vysypání lze soubor obnovit jen obtížně a ne vždy se to podaří.

Každý soubor, tedy i složky se ukládají na některý typ média. U osobních počítačů to zpravidla bývá disková jednotka, USB flash , nebo CD/DVD. Při práci v síti se sice soubory ukládají na určitý fyzický disk, ten však může mít přiděleno nějaké logické jméno. V prostředí OPF se typickým představitelem „disk“ K, což je logické jméno pro určitou část fyzické paměti na centrálních serverech.

69

Název disku se od jména souboru nebo složka oddělí sekvencí : \. Jednotlivé další složky nebo soubory ve stromu se pak dále oddělují lomítkem \.

Příklad: C:\users\vymetal\dokumenty\příklad.doc

Zde poslední název již není složka ale název souboru.

8.3.2. Průzkumník

Průzkumník je aplikace, která slouží k prací se soubory a složkami, zejména k jejich uživatelské organizaci. Používá se hlavně tehdy, když chceme soubor někam přesunout, zkopírovat jej, nebo jej najít či přejmenovat atd.

Spustit Průzkumníka je možné celou řadou způsobů. Na Obr. 8.14. jsou uvedeny tři případy:

• spuštění poklepáním na ikonu Počítač na ploše

• spuštění klepnutím pravého tlačítka myši na nabídku Start

• klepnutím na jméno uživatele v okně jednoho Průzkumníka

Další možnost spuštění Průzkumníka je kombinace Win+E.

Je vidět, že okno Průzkumníka má standardní strukturu. Na pracovní ploše je v levé části ukázána struktura souborů a složek. Tato část se jmenuje Navigační podokno a jeho obsah se podle způsobu práce s Průzkumníkem dynamicky mění. V pravé části se nacházejí ikony souborů a složek, případně (u nabídky Počítač) jednotlivých disků. V levé části záhlaví je uvedena cesta k souborům (složkám), jejichž ikony se nacházejí v levé části pracovní plochy.

Na pravé straně záhlaví se standardně uvedeno pole pro hledání. Hledání zde funguje stejně jako hledání v nabídce Start. Konečně ve spodním podokně – Podrobnosti jsou uvedeny informace o souboru (složce), jehož ikona v pravé části pracovní plochy je právě vybrána. Tyto podrobnosti se ukazují při poklepání na ikonu v podokně.

Navigace v Průzkumníkovi je možná také pomocí práce s myší se strukturou souborů a složek, případně pomocí šipek v pravé horní části okna Průzkumníka.

Srovnáním s Průzkumníkem fungujícím s Windows XP (Obr. 8.15.) vidíme, že došlo ke změně struktury okna aplikace. Hlavní funkce zůstávají stejné, nacházejí se však na jiných místech, možnost hledání v XP z tohoto místa není (XP totiž provádí hledání jinak), ve Vista také zmizely některé nabídky, jako Nástroje a Oblíbené u nabídky Počítač.

I ve Vista se nabídky mění podle toho, kterou cestu právě Průzkumník prohledává. Nově přibyla nabídka Uspořádat, která kromě jiného nabízí možnost okno Průzkumníka upravit dle vlastních potřeb uživatele.

70

Obrázek 8.14: Možné varianty spuštění Průzkumníka

Obrázek 8.15: Vzhled Průzkumníka ve Windows XP

8.3.3. Práce se soubory a složkami.

8.3.3.1.Nový dokument, nová složka, přejmenování.

Ať se nacházíme na Ploše nebo v některé složce, můžeme zde vytvořit nový dokument nebo novou složku, K tomu slouží Místní nabídka vyvolaná klepnutím na pravé tlačítko myši (viz Obr. 8.16.).

71

Obrázek 8.16: Volba Nový Vidíme, že volbou „Nový“ můžeme nově připravit celou řadu objektů. Zaměříme se nyní na nejjednodušší objekt – textový dokument, který vytvoříme pomocí aplikace Poznámkový blok. Standardně se tato aplikace nachází v Příslušenství.

Pokud jsme postupovali tímto způsobem, pak se nám textový dokument sám vytvořil v naší složce (nebo taky na Ploše). Dokument se vytvořil se jménem „nový textový dokument.txt“ (Obr. 8.17.).

Obrázek 8.17: Nový textový dokument vytvořený přímo ve složce

Nyní můžeme postupovat dvěma způsoby:

• dokument přejmenujeme a otevřeme (viz dále), dále editujeme, pak znovu uložíme;

• dokument otevřeme a uložíme pod jiným jménem, teprve poté jej editujeme a znovu uložíme.

Všimneme si, že při tomto způsobu je dokument již v paměti uložen od počátku.

Budeme-li postupovat tak, že nový dokument vytvoříme pomocí Příslušenství – Poznámkový blok, bude situace jiná. Dokument se sice bude nacházet v operační paměti, ale nebude trvale uložen. Bude nutno jej uložit pomocí příkazu „Uložit jako“. Při tomto ukládání bude možné přidělit dokumentu jméno (Obr. 8.18.). Všimneme si volby „Procházení složek“. Zde můžeme zadat složku, do které chceme dokument uložit, pokud nám cesta ukázaná v dialogovém okně (zde vymetal>Dokumenty) nevyhovuje. Po otevření této volby se otevře standardní okno Průzkumníka, ze kterého můžeme příslušnou složku zvolit. Všimněte si také, že v názvu souboru chybí koncovka .txt. Tuto koncovku dodá systém sám na základě zvoleného typu (zde Textové soubor (*.txt).

72

Obrázek 8.18: Volba ukládání dokumentu Situace ve složce dokumenty bude po uložení dokumentu Poznámka tato (Obr. 8.19.):

Obrázek 8.19: Složka Dokumenty po ulložení prvního textového souboru

Nyní asi budeme chtít přejmenovat textový soubor „Nový textový soubor“ a dát mu jiné vhodné jméno. Operace přejmenování se provádí obecně vždy stejně pro soubory, dokumenty i složky. Využívá se místní nabídky nebo nabídky „uspořádat“ v Průzkumníkovi. Po volbě „přejmenovat“ se vysvítí jméno zvoleného dokumentu (Obr. 8.20.), složky, souboru, obecně objektu.

Obrázek 8.20: Přejmenování dokumentu

8.3.3.2.Kopírovat, vyjmout, vložit, přesunout

Kopírování, vyjímání i vkládání objektů obecně se provádí buď pomocí místní nabídky, pomocí nabídky „uspořádat“ Průzkumníka – obecně pomocí Schránky nebo tahem myši. Můžeme také použít nabídku „odeslat“ (kam) z místní nabídky.

Kopírování a vkládání objektů pomocí Schránky. Windows obecně používají Schránku jako základní prostředek pro přesun a výměnu dat. Může se používat i pro přesuny mezi různými

73

aplikacemi jako je Word, poznámkový blok, Excel, pošta a jiné. Může se samozřejmé používat i pro přesuny celých souborů a složek. Kopírování či přesun objektů probíhá v následujících krocích:

• Výběr objektu, se kterým chceme manipulovat. (Zpravidla kliknutím na ikonu, neb zadáním oblasti několika ikon na Ploše atd.).

• Přenesení do Schránky. Pokud objekt kopírujeme, použijeme kombinaci CTRL+C, resp. CTRL+Ins. Pokud chceme objekt přemístit, tedy odstranit z jeho původní lokace, pak použijeme kombinaci CTRL+X. Stejný krok můžeme provést pomocí myši – klepnutím na pravé tlačítko se zobrazí místní nabídka s příslušnými volbami. Případně zadáme příkaz Upravit – Kopírovat (Vyjmout).

• Výběr místa, kam chceme objekt vložit.

• Vložení ze Schránky na příslušné místo. Můžeme použít myši s místní nabídkou „vložit“ nebo Upravit – Vložit, nebo kombinaci kláves CTRL+V (případně Shift+Ins).

Výběr více objektů lze provést několika způsoby. Nejznámější ukazuje Obr. 8.21.

Obrázek 8.21: Výběr několika objektů

Při stlačené klávese Shift a levém tlačítku myši provedeme ohraničení ikon těch objektů, které chceme označit. Vybrané objekty se lehce podbarví. Výběr všech objektů v okně provedeme kombinací CTRL+A.

8.3.3.3.Vytvořit zástupce.

Zástupce malý soubor, který obsahuje odkaz na jiný (cílový soubor). Ikona zástupce obsahuje malou šipku v levém dolním rohu. Zástupce lze vytvořit ke každému souboru v systému, pokud k němu máme příslušná práva. Zástupce lze vytvořit a uložit prakticky všude v souborovém systému. Nejčastěji to však bývá na Ploše. Systém sám však nabízí celou řadu již hotových zástupců. Tak například nabídka Start je složena ze zástupců. Panel Snadné spuštění je také tvořen zástupci. Vytvořit zástupce lze několika způsoby:

• pomocí myši z nabídky Start. (například na Plochu). (viz Obr. 8.22.) Kliknutím pravého tlačítka na objekt ( v našem případě Poznámkový blok) a přetažením ikony na Plochu určíme, kam chceme zástupce umístit. Po uvolnění

pravého tlačítka se systém zeptá . Po potvrzení je zástupce vytvořen. Řekli jsme si výše, že nabídka Start je vytvořena ze zástupců. Výše uvedeným postupem jsme tedy vytvořili zástupce pro zástupce (v nabídce Start). Pokud chceme odkaz na skutečný program, zadáme po klepnutí pravým tlačítkem na položku v nabídce Start a vybereme možnost Otevřít umístění souboru. V tom případě se dostaneme přímo k programu (v našem případě se v systému jmenuje Notepad.exe (viz Obr. 8.23.). Všimněte si, že se otevřelo okno Průzkumníka, kde v adresním řádku

74

vidíte úplnou cestu. Tímto způsobem můžete ze Zástupce najít cestu k libovolnému souboru, pokud ji nutně potřebujete. Stejný postup platí i pro složky.

Obrázek 8.22: Vytvoření zástupce z nabídky Start přetažením myší na Plochu

• Zástupce lze vytvořit i přetažením myší se stisknutou klávesou CTRL+Shift.

• Dalším způsobem je přetažení se stisknutým pravým tlačítkem myši z Průzkumníka obdobně jako v prvním případě.

Obrázek 8.23: Situace po volbě Otevřít umístění

75

• Účinné vytvoření zástupce na ploše je možné pomocí příkazů Uspořádat – Odeslat -. Plocha.

• Standardně lze také vytvořit zástupce přes Schránku. Z místní nabídky zvolit Kopírovat a v cílovém umístění po stisknutí pravého tlačítka zvolit Vytvořit zástupce.

Shrneme-li práci s myší a soubory (složkami) pak kombinace:

CTRL + přetažení => vytvoření kopie

Shift + přetažení (na Ploše prosté přetažení) => přesunutí

CTRL + Shift + přetažení => vytvoření zástupce

8.3.3.4.Přecházení mezi složkami, možnosti složek

K přecházení mezi složkami slouží Navigační podokno Průzkumníka. Průzkumník Vista obsahuje některé nové možnosti oproti Windows XP.

Obrázek 8.24: Nejnovější stránky

Mezi ně patří zobrazení Nejnovější stránky (viz Obr. 8.24.), které ukazuje poslední složky, se kterými uživatel pracoval. Avšak pozor! Toto tlačítko nenajdete v žádném menu. Jeho jméno se objeví po najetí myši na levý horní roh Průzkumníka.

Šipky vedle adresního řádku umožňují přecházet k jiným složkám a souborům podle historie práce s nimi. Navigační podokno plně nahrazuje nám známý strom složek ve Windows XP.

Jednotlivé položky v otevřeném okně složky lze seskupovat, seřadit nebo filtrovat. K tomu slouží šipky v pravé části každého sloupce (Obr. 8.25.).

Obrázek 8.25: Filtrování a další funkce Průzkumníka

76

Obrázek 8.26. zobrazuje základní náhled dialogového okna Možnosti složky, ke kterému se dostaneme pomocí Uspořádat – Možnosti složky a hledání. Zde můžeme nastavit celou řadu parametrů, které ovlivňují způsob práce se složkou, zejména také to, co bude Průzkumník zobrazovat a jakým způsobem. Právě v tomto místě lze zvolit, zda chceme zobrazovat či skrýt přípony souborů známých typů nebo zobrazovat standardně skryté systémové soubory (Obr. 8.27.).

Obrázek 8.26: Obecné možnosti složky Obrázek 8.27: Možnosti složky - zobrazení Na tomto místě se také zmíníme o důležité volbě Vlastnosti složky.

Obrázek 8.28: Vlastnosti složky – obecné Obrázek 8.29: Vlastnosti složky - zabezpečení Kromě obecných údajů o složce se zde nachází důležité dialogové okno, pomocí kterého můžeme nastavit práva jiných uživatelů k dané složce. Pomocí volby Upravit lze přidávat různé další uživatele a přidělovat jim práva ke složce, jako je měnit, zapisovat, pouze číst a podobně.

77

8.3.4. Kontrolní otázky k práci se soubory a složkami

Maximální délka názvu souboru s úplnou cestou ve Windows Vista je: Název souboru nesmí obsahovat znak: Lze pomocí průzkumníka vytvořit zástupce jakéhokoliv souboru? Můžeme obnovit objekty vhozené do koše? K čemu slouží datum a čas ukládaný s názvem souboru Povolit či zakázat zobrazení skrytých a systémových souborů lze pomocí: Poznámkový blok slouží k: Název souboru smí obsahovat znak:

Zástupce je:

Spustitelný soubor má standardně příponu: Přetáhneme-li soubor pomocí myši na jiné místo a přitom držíme klávesu Ctrl, pak: Přetáhneme-li soubor pomocí myši na jiné místo a přitom držíme klávesu Shift, pak: Přetáhneme-li soubor pomocí myši na jiné místo a přitom držíme klávesu Ctrl + Shift, pak: Příponou komprimovaného souboru není Kde najdete aktuální informace o službách, které můžete v rámci sítě OpfNet využít? Na jakých www stránkách se můžete dostat ke svým souborům na K: a ke složkám PUBLIC zaměstnanců. Proces, kterým se upravuje uspořádání souborů na disku, se nazývá K elektronické poště OPF se dostanete:

disk K: v síti OpfNet je určený

78

8.4. Ovládací panely

8.4.1. Obecně

Ovládací panely pro operační systémy Windows představuje ovládací centrum nejrůznějších nastavení počítače. Umožňuje prohlížet a provádět základní nastavení systému přidání prvků hardware, přidání a odebrání programů, ovládání uživatelských účtů, nastavení oprávnění, nastavení síťových připojení místní a jazyková nastavení a další.

Ovládací panely prošly poměrně dlouhou cestou vývoje až k současnému stavu ve Windows Vista, kdy došlo k jejich další úpravě oproti Windows XP. Aby se uživatelům starších verzí Windows umožnil plynulý přechod, jsou ve Windows Vista dva druhy zobrazení ovládacích panelů: Hlavní ovládací panel a Klasické zobrazení.

Počet položek v Ovládacích panelech systému Windows Vista je více než dvojnásobný oproti Ovládacím panelům systému Windows XP a poskytuje tak větší možnosti kontroly počítače a nastavení.

V této publikaci zmíníme jen některé z nich, zejména ty, se kterými se běžný uživatel pravidelně setkává.

8.4.2. Práce s Ovládacími panely

8.4.2.1.Základní zobrazení

Na Obr. 8.30 je uveden Hlavní panel a klasické zobrazení Ovládacích panelů.

Obrázek 8.30: Varianty nastavení Ovládacích panelů

Po otevření Ovládacích panelů se zpravidla zobrazí Hlavní panel. Ten obsahuje deset základních kategorií. Po klepnutí na odkaz pod ikonou kategorie se zobrazí odpovídající dialogové okno, ze kterého je pak možno provádět nastavení. Klasické zobrazení je známo z předchozích verzí Windows a obsahuje ikony odpovídající příslušným nastavením. Důležité je, že v obou zobrazeních, stejně jako napříč funkcemi Windows Vista je umožněno hledání. To znamená, že se při zadání tématu nastavení do vyhledávacího pole se dostáváme přímo k odpovídající ikoně nastavení. I když název požadované položky Ovládacích panelů není uživateli znám nebo neví, ve které kategorii hledat, je možné ji vyhledat zadáním nejvhodnějšího možného pojmu do pole Hledat. Chceme-li například změnit zvuky počítače, zadáme výraz „zvuky“.

Nyní krátce popíšeme některé funkce Ovládacích panelů. Nastavení Plochy (kategorie Vzhled a přizpůsobení), uživatelských účtů (kategorie Uživatelské účty), zabezpečení počítače (kategorie Zabezpečení) a Usnadnění jsme zmínili již dříve.

79

8.4.2.2.Hodiny, jazyk a oblast

Pod touto volbou na Hlavním panelu se skrývají dvě funkce označené ikonami na Klasickém zobrazení a to Datum a čas a Místní a jazykové nastavení. Práci s časem, pokud neměníme časové pásmo, běžně provádět nebudeme, i přechod na letní a zimní čas zařídí za nás systém, pokud zvolíme automatický přechod v příslušné položce Ovládacích panelů. Můžeme však přidat hodiny na Postranní panel. Důležitější pro uživatele je však práce s místním a jazykovým nastavením protože se zde také nastavují dostupné jazyky a s nimi i odpovídající rozložení klávesnic. Jazykové rozložení klávesnic je zase důležité pro kontrolu gramatiky v MS Office. V tomto nastavení lze také měnit formáty čísel a dat (Obr. 8.31.).

Obrázek 8.31: Místní a jazykové nastavení

Nastavení země nebo regionu v systému Windows, které se označuje jako umístění, určuje zemi nebo region, kde se nacházíte. Některé softwarové programy a služby na základě tohoto nastavení poskytují místní informace, například zprávy nebo počasí.

Jazyk zadávání je nastavení v systému Windows, které určuje jazyk používaný k zadávání informací do počítače. Před změnou jazyka zadávání je třeba přidat tento jazyk do systému Windows.

Změna jazyka zadávání se provádí z karty Klávesnice a jazyky. Po klepnutí na tuto kartu zvolíme Změnit klávesnice a klepneme ve skupinovém rámečku seznamu Instalované služby na tlačítko Přidat a zvolíme příslušný jazyk. Zda také můžeme zvolit další způsoby práce s jazyky. Avšak pozor! Další funkce klávesnice jako je rychlost blikání kurzoru nebo rychlost opakování stejných znaků se mění v kategorii Hardware a zvuk – Klávesnice.

8.4.2.3.Nastavení tiskáren

V kategorii Hardware a zvuk se nachází celá řada nastavení. Zde také nalezneme možnosti přidávání tiskáren, jejich nastavení, stanovení výchozí tiskárny a jiné funkce. Jak ukazuje Obr. 8.32., výchozí nastavení Windows Vista předpokládá převod výchozí dokumentů do formátu XPS.

80

Obrázek 8.32: Dialogové okno Tiskárny

Na obr 8.33. ukazujeme, jak se systém zachová při převodu dokument MS Word do formátu XPS pomocí funkce tisku. Na předchozím obrázku máme jako standardní tiskárnu uveden MS XPS Document writer. Nyní stačí tuto „tiskárnu“ potvrdit a zvolit umístění souboru.

Obrázek 8.33: Převod dokumentu do formátu XPS

Stejným způsobem můžeme provádět konverzi například do formátu *.pdf, pokud máme takovou „tiskárnu“ nainstalovanou.

8.4.2.4.Možnosti napájení

Problematika napájení se týká zejména notebooků. Windows Vista umožňuje celou řadu nastavení možností napájení. Vychází při tom z tak zvaných Plánů napájení. Ve starších verzích Windows se plány napájení nazývaly Schémata napájení. Mezi Plány a Schématy napájení není žádný rozdíl.

Plán napájení je soubor nastavení hardware a software, určující způsob, jakým počítač používá energii. Plány napájení napomáhají úspoře energie, umožňují maximalizovat výkon systému nebo najít kompromis mezi výkonem a spotřebou.

Na Obr. 8.34. je uveden příklad části Plánu napájení pro režim Rovnováha.

81

Obrázek 8.34: Plán napájení - příklad

8.4.2.5.Další nastavení v oblasti kategorie Systém a údržba

Jak bylo uvedeno výše, v oblasti Systém a údržba existuje celá řada dalších možností nastavení. V části Systém je to zejména Správce zařízení (viz Obr. 8.35.).

Obrázek 8.35: Správce zařízení

Pomocí nástroje Správce zařízení je možné instalovat a aktualizovat ovladače hardwarových zařízení, měnit hardwarová nastavení těchto zařízení a odstraňovat problémy. (Ovladač zařízení je software umožňující systému Windows komunikovat s určitým hardwarovým zařízením. Systém Windows může používat nový hardware až po nainstalování ovladače zařízení.)

Dále se jedná o úlohu Upřesnit nastavení systému, kde lze provést nastavení základních systémových proměnných, úlohu Ochrana systému z oblasti Vlastnosti systému a Úlohu Vzdálená nastavení ze stejné oblasti, kde lze povolit či zakázat vzdálený přístup k počítači. K těmto úlohám musí mít uživatel práva Administrátora a potvrdit systémový bezpečnostní dotaz.

82

8.4.2.6.Kategorie Programy

Kategorie programy obsahuje dvě úlohy: Odinstalovat programy a Změnit programy po spuštění. Po stisknutí tlačítka systém nabídne nainstalované programy a umožní jejich změnu, opravu nebo odinstalování. Tyto možnosti, stejně jako další možné úlohy v oblasti Odinstalovat programy znázorňuje Obr. 8.36.

Obrázek 8.36: Odinstalovat nebo změni program - možnosti a úlohy Volba funkce Změnit programy po spuštění vyvolá start programu Defender a jeho Průzkumníka. Program Průzkumník softwaru lze používat k zobrazení a správě používaných programů. Je však nutné zadat heslo nebo oprávnění správce.

Program Průzkumník softwaru pomáhá sledovat následující položky (zdroj: Vista – Nápověda):

• programy automaticky spouštěné po spuštění systému Windows s vědomím nebo bez vědomí uživatele;

• aktuálně spuštěné programy, což jsou programy, které právě běží na obrazovce nebo v pozadí;

• programy připojené k síti, což jsou programy nebo procesy, které jsou připojené k síti Internet nebo k domácí či podnikové síti.

83

8.4.3. Kontrolní otázky z oblasti Ovládacích panelů Windows Vista

Ve které položce ovládacích panelů lze změnit standardní formát data, čísla, hod. Spořič obrazovky lze nastavit v položce ovládacích panelů Rychlost opakování klávesy a prodlevu nastavíme v položce ovládacích panelů: Rozložení klávesnice lze nastavit v položce ovládacích panelů: Motivy vzhledu Windows Vista lze změnit v položce ovládacích panelů: Lze ve Windows Vista změnit časové pásmo? Lze nastavit automatický posun hodin při přechodu na letní čas a zpět? Lze změnit ukazatele myši? Tapetu plochy lze zvolit z jednotky: Lze do systému Windows Vista přidat nové druhy písem? Lze do systému Windows Vista nainstalovat Tiskárnu? Výchozí nastavení pro tisk na tiskárně změníme pomocí: Umožňuje systém Windows Vista řízení spotřeby energie? Systémové proměnné systému Windows Vista se dají nastavit v položce ovládacích panelů:

84

8.5. Uživatelské účty a bezpečnost

8.5.1. Obecně o účtech a bezpečnosti

Systém uživatelských účtů umožňuje, aby na jednom počítači pracovalo několik osob. V seminárních místnostech školy se jedná o naprostou samozřejmost, v domácnosti se může často stát, že se musíme o jeden počítač dělit s několika osobami. Windows Vista, stejně jako například předcházející Windows XP dává možnost vytvářet a spravovat několik účtů. V sítích je to naprostá nutnost, proto jsou operační systémy serverů vybaveny celou řadou možností v této oblasti. Uživatelský účet obecně je množina informací, která určuje, do kterých souborů a složek má daný uživatel přístup, jaké změny v počítači může provádět a specifikuje také jeho osobní předvolby, (pozadí plochy, barevný motiv aj.

Windows Vista umožňuje spravovat několik typů účtů:

• správce počítače (administrátor)

• standardní uživatelský účet

• host (Guest).

Účet správce je uživatelský účet, pomocí něhož lze provést změny, které ovlivní ostatní uživatele. Správci mohou měnit nastavení zabezpečení, instalovat software a hardware a mají přístup ke všem souborům v počítači. Správci také mohou měnit jiné uživatelské účty.

Standardní uživatelský účet umožňuje uživateli používat většinu funkcí počítače, ale pro provádění změn ovlivňujících ostatní uživatele nebo zabezpečení počítače se vyžaduje oprávnění od správce. Uživatel se standardním účtem může používat většinu programů nainstalovaných v počítači. Nemůže však instalovat nebo odinstalovat software ani hardware, odstraňovat soubory nutné k provozu počítače nebo měnit nastavení počítače ovlivňující ostatní uživatele. Některé programy před provedením určitých úloh mohou vyžadovat zadání hesla správce.

Účet Guest je účet pro takové uživatele, kteří nemají trvalý účet v počítači. Dovoluje jim použít daný počítač, nemají však přístup k osobním souborům. Uživatelé typu Guest nemohou instalovat software ani hardware, nemohou změnit nastavení počítače ani vytvořit heslo.

Princip ovládání uživatelských účtů je podobný jak v systémech typu Windows, tak v unixových systémech např. Linux. V našem případě se budeme věnovat správě účtů ve Windows Vista.

8.5.2. Práce s uživatelskými účty

Uživatelské účty se ovládají z dialogového okna, které se otevírá z okna Ovládací panely (viz Obr. 8.37.).

Při práci s tímto oknem je třeba si uvědomit důležitou věc. Pokud nemá uživatel práva administrátora, může měnit parametry pouze svého účtu. Každý standardní uživatel (nikoli Guest) může změnit heslo, odebrat heslo, změnit obrázek (ikonu) svého účtu nebo jeho název.

Administrátor práce se svým účtem může zřídit jiný účet nebo pracovat s jinými účty. Může také účet odstranit.

85

Obrázek 8.37: Uživatelské účty

Zřízení nového účtu probíhá z příkazu Spravovat jiný účet. Při tom dojde k bezpečnostnímu dotazu na heslo administrátora (Obr. 8.38.). Důsledné provádění těchto dotazů je jednou z nových funkcí Windows Vista. Podobným způsobem se provádí i ostatní akce s uživatelskými účty. Důležité je zde podotknout, že ke správnému a efektivnímu fungování bezpečnosti v oblasti uživatelských účtů je správná práce s hesly. Administrátoři systémů zde zpravidla předpisují různá pravidla. Existují dvě hlavní zásady při práci s hesly:

• Platnost hesel je časově omezena. V některých případech, jako je síť OPF je maximální platnost hesla 365 dnů. V jiných případech, jako je např. systém servis24 České spořitelny je uživatel opakovaně upozorňován a vyzýván, aby heslo změnil.

• Heslo má mít v sobě zabudovány některé bezpečnostní prvky, např. minimální délku 8 znaků, je výrazně odlišné od předchozích hesel, obsahuje některé znaky jako např. !, @, &, ? a jiné. Většina systémů používání zvláštních znaků přímo vyžaduje.

Obrázek 8.38: Bezpečnostní dotaz na heslo administrátora

8.5.3. Zabezpečení ve Windows Vista

V oblasti Zabezpečení Vista podobně jako v systému Windows XP jsou shromážděny aplikace, které mají sloužit k ochraně počítače a k jejich aktualizacím. Zabezpečení se startuje z Ovládacích panelů. Obsahuje následující funkce:

86

• Centrum zabezpečení. Zde se zejména kontrolují stavy aktualizací, jejich vypínání a zapínání, dále se stav brány Firewall systému, a provádí celková kontrola zabezpečení.

• Brána Firewall systému Windows. Brána firewall má napomoci tomu, aby se prostřednictvím sítě nebo Internetu k počítači dostali různé škodlivé programy jako viry, trojské koně, spyware aj. a také vnější útočníci, kteří se mohou snažit získat kontrolu nad počítačem.

• Windows update, Ted se může parametrizovat stahování aktualizací.

• Windows Defender – nová funkce Vista pro ochranu před škodlivým software.

• Možnosti Internetu – nastavení způsobu práce s Internetem a odpovídající zabezpečení (viz dále kapitola Internet).

Zde více rozebereme aplikaci Windows Defender, která představuje jádro ochrany Windows Vista proti spyware. Co to je spyware? Spyware je software, které může zobrazovat reklamy, shromažďovat osobní informace nebo měnit nastavení počítače, a to obvykle bez svolení uživatele.(definice z Windows Help). Jádrem ochrany proti spyware jsou tak zvané definice. Definice jsou soubory, které fungují jako neustále se rozšiřující encyklopedie možných zdrojů ohrožení. Program Windows Defender používá definice k určení, je-li software, který zjistí, spywarem nebo jiným potenciálně nežádoucím softwarem, a potom uživatele informuje o možných rizicích. Aby byly definice co nejaktuálnější, spolupracuje program Windows Defender se systémem Windows Update a automaticky instaluje nově vydané definice. Definice jsou soubory, které fungují jako neustále se rozšiřující encyklopedie možných zdrojů ohrožení. Program Windows Defender používá definice k určení, je-li software, který zjistí, spywarem nebo jiným potenciálně nežádoucím softwarem, a potom uživatele informuje o možných rizicích. Aby byly definice co nejaktuálnější, spolupracuje program Windows Defender se systémem Windows Update a automaticky instaluje nově vydané definice. Při výstrahách používá Windows Defender tak zvané úrovně. Jim odpovídající akce jsou firmou Microsoft doporučeny takto: (zdroj Vista – Help)

Obrázek 8.39: Hlavní obrazovka Windows Defender

87

Úroveň nebezpečnosti Význam Akce

Závažná

Všeobecně rozšířené nebo výjimečně škodlivé programy podobné virům nebo červům, které negativně ovlivňují soukromí uživatele a zabezpečení počítače a mohou počítač poškodit.

Tento software je třeba neprodleně odebrat

Vysoká

Programy, které mohou shromažďovat osobní informace a negativně ovlivňovat ochranu osobních dat nebo poškodit počítač, například shromažďováním informací nebo změnou nastavení, obvykle bez vědomí nebo souhlasu uživatele.

Tento software ihned odstranit

Střední

Programy, které mohou ovlivňovat ochranu osobních dat nebo provádět takové změny v počítači, které by mohly negativně ovlivnit jeho výkon, například shromažďováním osobních informací nebo změnou nastavení.

Je třeba zvážit poskytnuté informace a program případně zablokovat nebo odebrat.

Nízká

Potenciálně nežádoucí software, který může shromažďovat informace o uživateli nebo počítači nebo měnit způsob práce počítače, ale pracuje v souladu s podmínkami licenční smlouvy zobrazenými při jeho instalaci.

Tento software je obvykle při spuštění v počítači neškodný, pokud nebyl nainstalován bez vědomí uživatele. Je vhodné přečíst si podrobné informace uvedené ve výstraze nebo zkontrolovat, zda jde o důvěry-hodného vydavatele softwaru.

Dosud neklasifikována Programy, které jsou obvykle neškodné, pokud nebyly instalovány do počítače bez vědomí uživatele.

Jde-li o důvěryhodný software, ponechat jej spuštěný. Jinak si přečíst si podrobné informace uvedené ve výstraze a rozhodnout o další akci. Pokud jste členem komunity SpyNet, prohlédnout si hodnocení stup-ně nebezpečnosti zjistit, zda ji-ní uživatelé softwaru důvěřují.

Základní možnosti použití programu Windows Defender uvádí Obr. 8.39.

88

8.5.4. Kontrolní otázky k práci z oblasti uživatelských účtů a zabezpečení

Co je to spyware?_

Jaká je reakce na oznámení Defender o závažném nebezpečí Co jsou to definice v oblasti ochrany počítačů? Přidat či smazat uživatele systému Windows Vista lze pomocí položky ovládacích panelů: Může uživatel se standardním uživatelským účtem odinstalovat programy jiného uživatele? Může standardní uživatel změnit obrázek svého účtu? Může Guest změnit své heslo ve Windows Vista? Je tvrzení, že administrátor nesmí měnit jiné uživatelské účty pravdivé? Smí standardní uživatel změnit obrázek účtu Guest? Je povoleno do hesla zadávat znaky @, nebo ! ?

89

8.6. Windows 7 Přes řadu nových prvků, které Windows Vista přinesly ve srovnání s Windows XP, nepřijala uživatelská ani odborná veřejnost tento systém se zvláštním nadšením, Kromě jiného také proto, že vyžaduje značné investice do zdrojů počítačů, aby se dosáhlo uspokojivého výkonu. Také celá řada změn a nových prvků v systému vedla k určitému rezervovanému postoji veřejnosti. Microsoft však již v době uvedení Windows Vista na trh pracoval na další verzi svých operačních systémů pro konečné uživatele pod kódovým názvem Blackcomb a Vienna.

Plánované uvedení na trh v druhém pololetí 2009 Microsoft dodržel. Na rozdíl od Vista je Windows 7 něco jako evoluční (přírůstková) změna.

Hlavní technologické změny ve Windows 7 zahrnují:

• lepší podporu dotykových displejů a rozeznávání ručně psaného textu;

• podporu virtuálních disků;

• zlepšenou funkčnost Kalkulačky;

• další funkce v Ovládacích panelech;

• Centrum zabezpečení bylo přejmenováno na Windows Action Center a zahrnuje nyní jak problematiku bezpečnosti, tak údržbu počítače;

• byla zlepšena výkonnost u systémů s více jádry.

Z uživatelského hlediska došlo na první pohled ke změně v oblasti Hlavního panelu. Vedle tlačítka Start jsou nyní viditelné jak ikony, které dříve byly umístěny na panelu Snadné spuštění, tak ikony spuštěných aplikací. Zmizely texty popisu spuštěných aplikací. Je-li v jednom programu spuštěno více oken, po najetí na ikonu se objeví náhledy všech. Pokud najedeme myší na ikonu, ihned se na Ploše objeví náhled okna aplikace. Z Plochy také zmizel Postranní panel s miniaplikacemi. Nyní si miniaplikace můžeme natahat na Ploše kam chceme.

Nyní fungují zajímavé funkce AeroSnap a AeroShake. AeroSnap funguje tak, že po přesunutí okna s programem k horní části Plochy se okno maximalizuje, po přesunutí k postrannímu okraji se maximalizuje jen částečně a přichytí se k tomuto okraji. Při AeroShake může uživatel „zatřepat“ s oknem jednoho programu a ostatní se automaticky minimalizují.

Jinou viditelnou změnou je automatická změna pozadí. Je možné cyklicky měnit tapetu plochy a k dispozici je několik témat vzhledu.

Významnou změnou pro uživatele je také to, že s Windows 7 nejsou automaticky nainstalovány některé aplikace. Jedná se zejména o e-mailového klienta, Windows Movie Maker, Photo Gallery a Windows Live Messenger. Tyto aplikace si uživatel může zdarma stáhnout a doinstalovat. Řada jiných aplikací byla přepracována tak, že jejich vzhled připomíná Office 2007 s jejich Ribbony (Kartami).

90

9. Internet 9.1. Stručná historie a podstata

Obvyklá definice internetu říká, že je to celosvětový systém vzájemně propojených počítačových sítí. Hlavním důvodem vzniku a existence Internetu je snaha lidí vzájemně mezi sebou komunikovat a využívat všeobecně dostupných služeb. Mezi tyto služby, kterých je velké množství patří zejména služba WWW (World Wide Web), poskytující texty, grafiku a multimediální objekty, které jsou vzájemně propojeny odkazy. Druhou nejznámější službou je elektronická pošta. Aby byla možná bezproblémová komunikace po celém světě, řídí se tok dat v Internetu standardními protokoly založenými na TCP/IP.

Historie Internetu je úzce spojena s dlouhou historií vývoje počítačových sítí obecně. Níže uvedeme stručný přehled.

• V roce 1969 byla v USA zprovozněna síť ARPANET, která propojovala 4 univerzitní počítače.

• V roce 1972 měla tato síť 50 počítačů. V témže roce vznikl první program pro e-mail.

• V roce 1980 byl uveřejněn první standard pro internetové adresy a v ARPANET zahájen experimentální provoz TCP/IP.

• V roce 1984 byl zahájen provoz DNS, v Internetu bylo v té době 1000 počítačů.

• V roce 1987 vznikl název Internet, v síti je připojeno 27000 počítačů.

• V roce 1989 je publikován návrh www.

• 1991 – www je zaveden v evropské laboratoři CERN.

• 1994 – vyvinut Netscape Navigator – první prohlížeč.

• V roce 1996 má Internet 55 milionů uživatelů.

Další vývoj ukazuje Obr. 9.1. Z hlediska technologické podstaty pracuje většina internetových služeb na principu klient – server. (viz Obr. 9.2)

Obrázek 9.1: Architektura Klient - Server

Klient Server

odpověď

dotaz

91

Obrázek 9.2: Počet uživatelů Internetu na 100 obyvatel Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons

Na vzdáleném počítači v Internetu pracuje program – server nabízející služby například webové stránky. Uživatel Internetu na svém počítači používá program typu klient, který tyto služby vyžaduje a používá – například Internet Explorer pro prohlížení dané webové stránky. Jak jsme zmínili výše, prohlížení webových stránek nebo elektronická pošta samozřejmě nejsou jedinou službou nabízenou Internetem. Dalšími široce používanými službami jsou služby uvedené v tabulce 9.1. Celkem je těchto služeb několik desítek a stále se rozšiřují.

Každá internetová služba má svůj aplikační protokol. Nejznámější aplikační protokoly uvádí tabulka 9.1.

Protokol Služba Popis

http www Hyper Text Transfer Protocol. Používá se pro přenášení dokumentů mezi www servery a klienty.

SMTP e-mail Simple Mail Transfer Protocol. Používá se pro přenos zpráv mezi poštovními servery.

POP3 e-mail Post Office Protocol 3. Umožňuje stažení došlých zpráv z poštovního serveru na počítač - klienta

Tabulka 9–1: Hlavní protokoly a služby Internetu Volání internetové služby má standardní formát (příklad – volání internetové stránky):

http://www.microsoft.com/

protokol služba adresa

92

9.2. Hlavní prohlížeče Volání služby www se zadává z programu na straně klienta, který se nazývá prohlížeč. Prohlížeč umožňuje komunikaci se serverem, který vrací kód reprezentující webovou stránku. Prohlížeč kód transformuje do vlastního zobrazení stránky. Používání různých prohlížečů prochází zajímavým vývojem. Jestliže v roce 2003 používalo Internet Explorer přes 90% uživatelů, dnes se jeho podíl zmenšil na zhruba 71%. Zajímavý je tento vývoj zejména proto, že bezpečnost všech dnes používaných verzí Internet Exploreru je stále nedokonalá. V současné době je využití prohlížečů v ČR zhruba následovné (zdroj Chip 03/2009):

• Windows Internet Explorer 71%

• Mozilla Firefox 20%

• Apple Safari 6%

• Opera 1%

• Google Chrome 1% s tendencí rychlého růstu

• jiné 1%.

Jiný zdroj udává poněkud odlišné používání hlavních prohlížečů:

• Windows Internet Explorer 68,15%

• Mozilla Firefox 21,34%

• Apple Safari 7,93%

• Google Chrome 1,04%

• Opera 0,71%

• Netscape 0,57%

• Ostatní 0,24%.


Všimněme si velmi nízkého podílu Netscape Navigatoru, který byl prvním prohlížečem uvedeným na trh. Vzhledem k vysokému podílu Windows Internet Expoloreru ukážeme dále v této publikaci základy jeho používání, které jsou velmi podobné dalším.

9.3. Domény, adresy V kapitole věnované sítím jsme ukázali použití TCP/IP adres ve formě čísel. Takové používání je velmi nepraktické, proto vznikl v první polovině osmdesátých let minulého století koncept domén a doménových adres. Pojem doména obecně se nevyskytuje pouze v Internetu. Jako doména je v širším smyslu slova označována určitá oblast, která se týká objektu našeho zkoumání. V Internetu je doména pojem, který specifikuje hierarchický strom oblastí postupně členěných do podrobnějších pojmů (názvů). Internetová doména je tedy jednoznačné jméno počítače nebo sítě (případně skupiny sítí) připojené do Internetu. Toto jméno je také jednoznačně spojeno s příslušnou TCP/IP adresou.

Doménové jméno je tvořeno posloupností několika částí oddělených tečkou. Příkladem doménového jména může být například

opf.slu.cz. První část (vlevo) je nejkonkrétnější, v daném případě označuje Obchodně podnikatelskou fakultu. Druhá, hierarchicky vyšší část označuje Slezskou univerzitu. Konečně poslední část – doména nejvyššího řádu cz označuje skupinu počítačových sítí České republiky, které se do

93

této domény přihlásily. Části doménové adresy se číslují odzadu. Tedy doména 1. úrovně je „cz“, doména druhé úrovně v našem případě je „slu“, konečně doména třetí úrovně je „opf“. Délka celého doménového jména může být tvořena maximálně 255 znaky anglické abecedy, číslicemi a pomlčkou. Každá část jména musí začínat písmenem a nesmí končit pomlčkou. Počet částí není omezen. Uvedli jsme, že doménová jména tvoří určitou hierarchii. Na nejvyšší úrovni hierarchie je prázdné doménové jméno. Pod tímto kořenovým jménem se nacházejí jména domén první úrovně, o jednu úroveň níže jsou uspořádány domény druhého řádu atd. Přidělování a správa doménových jmen podléhá stejné hierarchii. Počet domén první úrovně je omezený a podléhá celosvětovému schvalování. Mezi nimi jsou tak zvané „generické“ domény dále pak národní domény. Některé generické domény, pojmenované podle zaměření uvádí tabulka 9.2.

Jméno Určení

com komerční domény

edu vzdělání, univerzity

org

int mezinárodní instituce

gov vládní instituce

mil vojenské organizace

9–1: Některé domény první úrovně Příklady národních domén: cz, sk, pl, at, hu, ro, atd. Tato jména se řídí standardem ISO3166.

Rovněž doménová jména druhé úrovně podléhají schvalování. Každá doména druhé úrovně představuje určitou organizaci, školu, podnik atd. a má svého správce, který rozhoduje o přidělování doménových jmen třetí a zpravidla i nižších úrovní. Příklad doménového stromu Slezské univerzity uvádí Obr. 9.3.

Vzniká otázka, jak jsou doménová jména spojena s TCP/IP adresami tak aby toto spojení fungovalo automaticky. K tomu slouží systém DNS (Domain Name System). Je to síť specializovaných počítačů, které po zadání žádosti s doménovým jménem zašlou zpět konkrétní doménovou adresu. Je třeba dodat, že DNS funguje pouze u veřejných TCP/IP adres. U privátních adres nemůže fungovat, neboť spojení adresa- doménové jméno není DNS systému známo. Tak například adresu 10.3.4.5 DNS systém nezná, i když se může jednat o privátní adresy sítě 150.16.254.0, která má konkrétní doménové jméno druhé úrovně.

94

Obrázek 9.3: Hierarchie doménových jmen Slezské univerzity Zdroj: Slaninová9

9.4. Internet Explorer - základy ovládání 9.4.1. Stručný popis

Windows Internet Explorer, pro který se dříve užívaly názvy Microsoft Internet Explorer nebo jednoduše Internet Explorer (v této publikaci dále jen IE) je grafický webový prohlížeč vyvinuty a vlastněný firmou Microsoft. Současná verze IE (léto 2009) je verze 8 podporovaná Windows Vista, Windows XP a Windows 7 dále pro Windows Server 2003 a 2008.

Základy ovládání IE se od verze 6 v zásadě neměnily, i když docházelo k dalšímu vývoji zejména v oblasti bezpečnosti. Na Obr. 9.4. je znázorněna pracovní plocha IE. Vzhledem k tomu, že obecné vlastnosti IE jsou všeobecně známy, zmíníme zde jen podstatné části pracovní plochy. Hledaná služba a adresa se zadává v adresním řádku URL (například www.opf.slu.cz). Průběh načítání této adresy, případně další informace udává stavový řádek dole na ploše. Vedle adresního řádku lze provádět aktualizaci hledání a konečně v prvé části řádku lze zadávat hledání on line. Další možnosti hledání skýtají různé vyhledavače jako například www.google.cz.10

Většina nastavení IE probíhá v Nástrojích a možnostech Internetu (Obr. 9.5). Panel nabídek skýtá další možnosti voleb a zobrazení. Zmíníme zde nabídku Soubor a nabídku Zobrazit, ve které je možno zobrazit mimo jiné kód právě zobrazené stránky v html a kódování stránky, což souvisí se zobrazováním diakritiky a dalších znaků v různých jazycích. (Obr. 9.6.)

Ze zobrazených webových stránek můžeme přenášet obrázky do námi zvolených složek pomocí postupu výběr – kopírovat – uložit jako. Stejně tak můžeme uložit stránku v různých formátech (Obr. 9.7.). Konečně můžeme obsahy webových stránek tisknout. K tomu slouží volby z nabídky Soubor. Současně se nabízejí volby z náhledů a volby tiskáren. (Obr. 9.8.). Další možnosti práce s IE vyplynou z důsledného procvičení uvedených nabídek a také klávesových zkratek, jejichž přehled je zobrazen v tabulce 9.3.

9 Slaninová 1010 Zde vidíme, že adresa opf.slu.cz je vlastně doménové jméno

95

Obrázek 9.4: Pracovní plocha Windovs IE

Obrázek 9.5: Nástroje a možnosti Internetu

Obrázek 9.6: Nabídky Soubor a Zobrazit

adresní URL řádek záložky

stavový řádek

centrum oblíbených položek, přidat k oblíbeným

panel nabídek

96

Obrázek 9.7: Možnosti uložení webových stránek jako souboru

Obrázek 9.8: Možnosti tisku v IE Jak jsme uvedli výše, je možné v adresním řádku uvést i jména jiných služeb než www. Pro běžné uživatele sítě OPF jsou důležité adresy:

• http://uit.opf.slu.cz. Adresa s návody a radami Ústavu informačních technologií • http://webstag.slu.cz. Hlavní adresa informačního systému STAG • http://files.opf.slu.cz. Zde je možné se po autorizovaném přihlášení dostat na public

složky pedagogů a vlastní složky studentů. • http://www.opf.slu.cz, odkaz Pro studenty/Elektronická nástěnka. Zde se nacházejí

aktuální informace včetně změn ve výuce • http://porthos.opf.slu.cz. Přihlašování obědů. • http://e-learning.opf.slu.cz. Vstupní brána do portálu původně určeného pro

kombinované studenty a formu e-learningu, nyní obsahuje i řadu informací pro prezenční studenty a studenty v klasické kombinované formě.

Podrobněji se využívání služeb uživateli sítě OPF popisuje v Příloze.

97

Tabulka 9–2: Klávesové zkratky IE Zdroj: www. Microsoft.com

98

9.5. Elektronická pošta

9.5.1. Obecně o elektronické poště

Elektronická pošta umožňuje přijímat a odesílat zprávy pomocí (elektronických) komunikačních systémů. Prosadila se zejména s rozvojem Internetu. Odesílání a přijímání elektronických zpráv však může probíhat i uvnitř organizací po soukromých nebo vyhrazených linkách. V tom případě nemusí platit některé níže uváděné standardy. V této publikaci se budeme zabývat e-mailem, jak bývá obecně označována elektronická pošta zprostředkovaná Internetem.

Veškeré programy zajišťující elektronickou poštu zajišťují určité základní funkce. Existují programy, které mají komplexní rozsah funkcí, jiné mají určitá omezení, nebo některé funkce chybí. Elektronická pošta je typickým představitelem architektury klient – server. Na poštovním serveru běží aplikace přijímání, zasílání a administrace poštovních zpráv. Zde jsou také veškeré zprávy ukládány. Klient je používán koncovým uživatelem. Zasílá serveru žádost o přenesení obdržené pošty do své paměti nebo o zaslání vytvořené poštovní zprávy na cílovou adresu. Toto je minimální rozsah funkcí poštovního klienta.

Obecně se dá říci, že práce elektronické pošty se účastní tři skupiny programů: • poštovní server. Zajišťuje doručení zprávy na adresáta. Příkladem poštovního serveru

je například Microsoft Exchange. • poštovní klient. Zajišťuje odesílání zpráv a vybírání schránek. Příkladem poštovního

klienta může být Microsoft Outlook, Outlook Expres, Mozilla Firefox a další. • program pro lokální doručování. Zajišťuje umisťování zpráv do schránek uživatelů a

další manipulace s nimi. V současné době jsou funkce poštovního klienta a programu pro lokální doručování spojovány do jednoho systému.

Aby bylo možno poštu celosvětově zpracovávat, musí být dodrženy určité standardní protokoly. Mezi ně patří“

• SMTP – Simple Mail Transfer Protokol. Je určen pro přenos e-mailů mezi poštovními servery tak, že zpráva je doručena do poštovní schránky adresáta na cílovém serveru.

• MIME – Multipurpose Internet Mail Extensions. Tento standard umožňuje pracovat s diakritikou, podporuje přílohy a vícedílné zprávy.

• POP3 – Post Office Protokol 3. Používá se pro příjem zpráv (stahování ze serveru na klienta).

• IMAP4-. Internet Message Access Protokol. Umožňuje vzdáleně pracovat se zprávami na serveru, vytvářet a administrovat tam složky, prohledávání atd. Vyžaduje trvalé připojení.

9.5.2. E-mailová zpráva

Typická e-mailová zpráva se skládá ze dvou až tří částí:

• Hlavička, která obsahuje adresu adresáta, adresy, kam zaslat případné kopie, předmět zprávy, údaje o odesílateli, datum a čas zprávy (systém doplní automaticky).

• Tělo zprávy, kam je umístěn vlastní text zprávy.

• Případné přílohy.

Každý uživatel e-mailu musí míst svoji adresu. Tato adresa identifikuje poštovní schránku ne serveru poskytovatele pošty. Příklad e-mailové adresy pedagoga OPF:

[email protected].

99

Místo prijmeni může být použit jiný řetězec znaků. Znak „@“ určuje, že jde o poštovní schránku na poštovním serveru domény (zde opf.slu.cz). Jiný příklad e-mailové adresy může vypadat následovně: [email protected].

Předmět zprávy není povinným údajem. Přesto se však doporučuje jej udávat.

Vlastní tělo zprávy obsahuje text zprávy, podle nastavení klienta v něm může být umístěn i automatický podpis, vizitka, závěrečný pozdrav a jiné texty.

Příloha zprávy obsahuje odkaz na jiný soubor, který se v momentu odeslání ke zprávě připojí. Typ souboru je určen jeho příponou, lze odesílat i spustitelné (exe) soubory. Vzhledem k rozsahu připojovaných souborů se podle nastavení serveru může velikost přílohy omezit, což se zpravidla stává. Stejně tak bývá limitována i velikost poštovní schránky.

Zasílání kopií zpráv patří k základním funkcím klienta. Tyto kopie mohou být veřejné nebo skryté. Odesilatel může zaslat i kopii sám sobě, v tom případě vytvoří uschovanou kopii zprávy.

Při odeslání zprávy může odesilatel zadat doručenku. To znamená, že obdrží zprávu po doručení adresátovi.

Po příjmu zprávy může příjemce sám rozhodnout, jak s ní naloží. Může zprávu přeposlat na jinou adresu, nebo ji přesměrovat, může ji označit za nevyžádanou zprávu, případně poslat adresu odesilatele na černou listinu a tím další příjem zpráv z této adresy zablokovat, může ji ihned nebo později smazat.

Uživatel si zpravidla sám svoji schránku spravuje. To znamená například, že určí, že přílohy odeslaných zpráv se u zprávy neukládají do složky zasláno a tím se šetří místo v poštovní schránce. Určuje také, kdy se smazané zprávy definitivně vyčistí, čímž se uvolní místo v poštovní schránce. Může si nadefinovat systém složek v poštovní schránce a ručně nebo automaticky přesunovat zprávy od určitých odesílatelů nebo zprávy s různým předmětem do těchto složek.

100

9.6. Internet a bezpečnost

9.6.1. Malware a hacking

S rozšířením Internetu postupně rostl význam problematiky bezpečnosti na Internetu. Prakticky od počátku začaly určité skupiny programátorů psát programy, které lze souhrnně označit slovem malware. Slovo malware je zkratka dvou anglických slov „malicious“ a „software“, čili „zákeřné“ programy. Mezi malware řadíme:

• počítačové viry;

• trojské koně;

• spyware;

• adware.

Virus je program, který se v počítači šíří sám (chová se tedy jako virus v oblasti medicíny). K šíření využívá jiné soubory, tak zvané hostitele. Přenos virů spočívá v přenosu nakažených souborů například přes flash paměť nebo přílohu elektronické pošty. První virus se v masovém měřítku objevil v roce 1986. Viry členíme podle různých hledisek a s tím jak se technika tvorby virů rozvíjí, i tato hlediska se rozšiřují. Členění virů lze provést například:

• Podle hostitele. Viry se mohou šířit podle toho, prostřednictvím jakého typu souboru se šíří. Existuje celá řada hostitelů, například:

o Dokumenty, které mohou obsahovat makra, například dokument MS Office;

o Spustitelné soubory (ve Windows jsou to soubory *.exe);

o Master Boot sektory na discích

o a další.

• Podle způsobu šíření. Rezidentní viry zůstávají v hostiteli a při jeho spuštění nakazí další soubory. Nerezidentní viry se uloží do operační paměti a infikují nenarušené soubory, při vypnutí počítače zmizí z operační paměti.

• Neviditelné viry se snaží maskovat svou přítomnost v hostiteli. Sem patří v poslední době tak zvané rootkity. Rootkit je program, který se snaží zamaskovat přítomnost malware v počítači. Rootkity toto maskování provádějí maskováním adresářů, ve kterých jsou instalovány, položek registrů Windows, procesů, systémových služeb aj., tak aby se nedaly odchytit běžnými kontrolními programy. Rootkity pochází původně ze světa Unixových systémů, dnes se vyskytují i ve Windows a Linuxu.

Trojský k ůň je program, který zůstává uživateli skryt a provádí nějakou zpravidla škodlivou činnost. Častým nositelem trojských koňů jsou programy, které se tváří jako užitečné, typické jsou výskyty trojských koní v některých nabízených spořičích obrazovky nebo hrách. Na rozdíl od počítačového viru se trojský kůň nešíří na další počítače. S tématikou trojských koní souvisí i problematika počítačových červů, které na napadených počítačích trojské koně instalují.

Spyware jsou programy, které odesílají data z počítače přes Internet, aniž by k tomu existoval souhlas uživatele. Nejnebezpečnější typy spyware mohou zasílat například uživatelská hesla, PIN kódy kreditních karet, části registru systému atd. Jiné zasílají IP adresu počítače, historii navštívených www stránek, seznamy multimediálních souborů na počítači apod. Často slouží programy spyware a jejich výsledky jako podklad pro zasílání adware (viz dále). Příkladem spyware může být například také „dialler“, který umí přesměrovat telefonní linku na drahý

101

tarif. Spyware se velmi často šíří jako shareware, například v rámci programů pro stahování hudby apod.

Za adware bývají označovány programy, které s různou mírou agresivity obtěžují uživatele reklamou. Příkladem adware může být neustále vyskakující okno s reklamou. Adware produkty nebývají přímo nebezpečné. Na rozdíl od spyware programy adware neshromažďují tajně informace a také je neodesílají přes Internet. Často se šíří jakou součást nějakého freeware.

K problematice trojských koňů a spyware lze částečně přiřadit další problematiku a to tak zvaný hacking. Hacking vznikal paralelně se vznikem virů, zatímco trojské koně, spyware a adware se začaly rozšiřovat poněkud později. Hacking je vlastně snaha o vniknutí do systému ze strany neoprávněných osob, převzetí kontroly nad systémem, vniknutí do důvěrných či utajovaných souborů atd. Hlavním způsobem ochrany proti hackingu je použití firewalů a správné nastavení bezpečnostní politiky. Hlavním způsobem ochrany proti virům, trojským koňům a spyware jsou antivirové programy, zlepšování bezpečnosti prohlížečů, ochrana proti adware spočívá v tak zvaných černých a bílých listinách (seznamech) a programech umožňujících adware odstranit. Nejlepším způsobem ochrany proti malware obecně je dodržování následujících zásad:

• neotevírat podezřelé přílohy souborů; • neotevírat poštu od neznámých odesílatelů; • neinstalovat software z nedůvěryhodných serverů; • používat firewall; • používat antispyware; • pravidelně aktualizovat antivirové programy; • pravidelně aktualizovat systém.

9.6.2. Firewall

Firewall je zařízení, které s pomocí hardware i software řídí a zabezpečuje provoz mezi sítěmi. Je to místo, které sítě odděluje a kde probíhá kontrola komunikace mezi nimi. Tato kontrola je definována pomocí pravidel, která se souhrnně označují jako bezpečnostní politika. Princip firewall uvádí Obr. 9.9.

Obrázek 9.9: Princip firewall Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki Lokální počítačová síť LAN komunikuje s rozsáhlou sítí WAN. WAN může zde představovat síť jiného partnera, typicky však půjde o Internet. Mezi oběma sítěmi je umístěno technické zařízení, počítač, nebo dnes i router, na kterém běží programy realizující firewall. Tyto

102

programy definují IP adresy a porty pro které je firewall otevřený, dovolují tedy průchod zpráv z WAN do LAN. V opačném směru bývá firewall na portech umožňujících prohlížení Internetu nebo poštu případně dalších portech definovaných v bezpečnostní politice otevřen. Moderní produkty firewall umožňují kromě základních pravidel komunikace také překlady adres (NAT), které brání hackingu, sledování různých útoků a jejich statistiku, různé druhy šifrování pro tak zvané virtuální sítě a další funkce.

9.6.3. Antivirové programy

Antivirový program je poměrně rozsáhlá aplikace, která slouží k identifikaci a odstranění malware z počítače, a to zpravidla ve dvou hlavních módech:

• on line ochrana – detekce podezřelých programů a jejich aktivit v momentě jejich výskytu na vstupu do počítače (typicky při otevírání souborů, prohlížení Internetu, čtení pošty apod.)

• prohlížení souborů na lokálních discích s cílem najít vzor odpovídající definici některého počítačového viru v databázi.

Z výše uvedeného je okamžitě jasná důležitost časté aktualizace virové databáze daného antivirového programu. Prakticky všechny antivirové programy dnes sledují stav své aktualizace a upozorňují uživatele na neaktuální databázi. Zpravidla současně zasílají zprávu do Windows, které po své linii rovněž vytvářejí upozornění na hlavním panelu. Na Obr. 9.10. je uveden příklad uživatelského rozhraní systém AVG s upozorněním na neaktuální databázi.

Obrázek 9.10: Uživatelské rozhraní antivirového programu (příklad AVG). Antivirové programy jsou založeny na stále aktualizovaných virových slovnících nebo databázích. Tyto slovníky obsahují určité sekvence kódu známých virů, červů, trojských koní atd. Jakmile antivirový program zjistí, našel kód patřící známému viru, pak v režimu on line ihned upozorní uživatele. Při prohlížení lokálních disků zpravidla poznamená tuto situaci do pracovního souboru a další akce provádí podle pokynu uživatele po skončení prohlídky. Při obou případech existují v zásadě tři možnosti:

• oprava napadeného souboru, tím že se virus ze souboru odstraní, ji-li to možné;

• smazáním napadeného souboru i s virem

103

• umístěním napadeného souboru do zvláštní složky – karantény, ze které se virus dále nemůže šířit a může být později smazán.

Provedení kontroly lokálních disků je dávková operace a jako taková může být naplánována uživatelem, administrátorem, nebo dokonce zahrnuta do procedur spouštění počítače. Aktualizace virové databáze dnes prakticky všude probíhá jako součást připojení počítače k síti nebo Internetu.

104

9.7. Kontrolní otázky z oblasti Internetu Doména první úrovně používaná pro označení komerčních organizací mívá označení: Doména první úrovně používaná pro označení vzdělávacích institucí mívá označení: Doména první úrovně používaná pro označení vládních organizací mívá označení: Doména první úrovně používaná pro označení mezinárodních institucí mívá označení: Doména první úrovně používaná pro označení vojenských organizací mívá označení:

Pojem browser znamená ve světě Internetu a www stránek: Úvodní část internetové adresy uváděné v řádku Adresa v IE (např.: "http://") znamená: Druhá část internetové adresy uváděné v řádku Adresa v IE (za znaky "://") znamená: Část internetové adresy oddělená tečkami (např.: u adresy www.opf.slu.cz část "slu") se nazývá: Nejvyšší stupeň hierarchie internetové adresy (nejvyšší doména) se nachází: Internetová služba WWW má v IE v úvodní části internetové adresy (řádek Adresa) označení: Aplikace FTP má v IE v úvodní části internetové adresy (řádek Adresa) označení:

Zvolíte-li v IE nabídku Soubor, Uložit jako… Webová stránka, Pouze HTML ( *.html), uloží se: Obrázek nacházející se na stránce můžete v IE uložit na disk některým z těchto způsobů: Domovskou stránku IE nastavíte v dialogovém okně Nástroje - Možnosti Internetu pod záložkou:

105

Úroveň zabezpečení při prohlížení v IE nastavíte v dial. okně Možnosti Internetu pod záložkou: Způsobem připojení k Internetu nastavíte v IE v dialog. Okně Možnosti Internetu pod záložkou:

Co je Internet Explorer? Výchozí domovskou stránku pro prohlížeč Internet Explorer změníme pomocí Jaký je hlavní účel programu Internet Explorer? Program Internet Explorer je: Kliknutím na tlačítko Zpět na panelu nástrojů Internet Exploreru se dostanete: Kliknutím na tlačítko Vpřed na panelu nástrojů Internet Exploreru se dostanete: Kliknutím na tlačítko Aktualizovat na panelu nástrojů Internet Exploreru se: Kliknutím na tlačítko Domů na panelu nástrojů Internet Exploreru se v jeho okně zobrazí: Seznam všech navštívených stránek dle časové posloupnosti se v IE zobrazí po stisknutí tlačítka: Aktualizaci otevřené www stránky v Internet Exploreru provedete klávesou: Otevření okna přednastavené vyhledávací služby pro hledání stránek v IE provedete klávesou: Otevření dialogového okna pro hledání textu v aktuální www stránce v IE provedete klávesou:

Elektronická pošta je …….. Lze se dostat k elektronické poště OPF pomocí www stránek? Kdy příjde od příjemce doručenka? Je velikost přilohy v e-mailu limitována? Lze v poštovním klientovi nastavit více serverů odkud můžete přijímat poštu? Outlook Express je Co musí být vyplněno v e-mailu?

106

Spam je K čemu slouží v elektronické poště pole "věc" "Kopie sobě" slouží Lze obecně jako přílohu mailu odeslat spustitelný soubor?

poštovní zpráva může být

přílohu poštovní zprávy Koncept dopisu je:

e-mailová adresa musí obsahovat typ souboru v příloze e-mailu je určený Která z uvedených možností je příkladem IP adresy ? Výchozí domovskou stránku pro prohlížeč Internet Explorer změníme pomocí

Malware je

Šíření virů mezi počítači spočívá v:

Antivirové programy jsou založeny na

Firewall je

Trojský kůň je program, který

Rootkit je

107

10. Virtualizace Pod názvem virtualizace rozumíme zjednodušeně takové postupy, které umožňují používat fyzické zdroje dostupné na jednom počítači tak, jako by existovaly na jiném počítači. Provádět vizualizaci lze na úrovni celého počítače a vytvářet tak na jednom fyzickém počítači více počítačů virtuálních. Prakticky povedeno na osobním počítači to znamená, že na jednom kusu hardware můžeme provozovat několik virtuálních počítačů a na nich například Windows Vista, Linux a ještě třeba Windows XP. Virtualizovat můžeme také určité komponenty systému, jako jsou paměti, procesory, tiskárny apod.

První virtualizace probíhala u sálových počítačů v oblasti paměti. První virtuální stroj byl naprogramován v roce 1966. V roce 1972 firma IBM také nabídla první vizualizaci na sálových počítačích IBM 370.

V posledních letech se značně rozšířila virtualizace počítačů – hardwarové virtuální stroje. Hardwarový virtuální stroj si můžeme představit jako model uvnitř jiného počítače. Jedná se tedy o software, vytvářející několik totožných prostředí. V každém z nich lze odděleně provozovat operační systém a tedy i aplikace. Software, který tuto možnost vytváří, se obvykle nazývá hypervizor.

Aplika ční virtuální stroj umožňuje uživateli od sebe oddělovat aplikace. Aplikace napsaná pro virtuální stroj může být provozována na různých počítačových platformách jako je Windows, Unix, Linux atd bez nutnosti přeprogramování. Nejznámější virtuální stroj tohoto typu je Java Virtual Machine od firmy Sun, která se používá prakticky u všech aplikací napsaných v jazyce Java. Proto se také se programy napsanými v jazyce Java můžeme setkat u tak rozdílných hardwarových prostředí jako je PC nebo mobilní telefon.

Nejznámějšími vizualizačními programy, se kterými se setká běžný uživatel v dnešní době, jsou VM Ware a Microsoft Virtual PC. Vzhled obrazovky používající MS Virtual PC, kde kromě Windows XP věží Windows Vista a řídící konzolu tohoto software uvádějí obrázky 10.1 a 10.2.

Jaký je dnes ekonomický význam používání virtuálních PC? V prvé řadě jde o tak zvanou konsolidaci serverů. Dřívější stav v jedné organizaci například byl:

• souborový server;

• poštovní server;

• databázový server informačního systému;

• aplikační sever informačního systému;

• server domovské stránky;

• všeobecný server pro různé účely.

Celkem tedy šest serverů. Pro těchto pět serverů bylo nutné zajistit napájení, klimatizace s dostatečnou rezervou, nepřetržitou dodávku proudu pro případ výpadku elektrické energie a poplatky za servis.

Nový stav představuje jeden hardwarový server pro provozování virtuálních server s dostatečnou kapacitou disků (například NAS – viz kapitolu externí paměti) a jeden databázový server informačního systému celkem tedy dva reálné servery. Výhody:

• nižší spotřeba elektrického proudu;

• menší nároky na klimatizaci;

• menší prostorové nároky;

108

• nižší administrativa serverů.

Obrázek 10.1: Použití virtuálního PC

Obrázek 10.2: Konzola MS Virtual PC a dialogové okno nastavení

Použití virtuálních PC nebo virtuálních aplikací se rozšiřuje také v oblasti programování operačních systémů a aplikačních programů, kde lze na jednom počítači simulovat různé situace a stavy jak hardware, tak software.

Další použití virtualizace jsme zmínili již v části týkající se operačních systémů (virtualizace hardwarových komponent). Virtualizace operační paměti umožňuje používat více paměti než je jí k dispozici na počítači, jiným případem virtualizace je zabezpečení dat na discích pomocí systému RAID. V řadě případů se používají také různé virtuální tiskárny.

109

11. Některé právní otázky spojené s využíváním programů S použitím software souvisí právní otázky. Obecně platí, že program je autorské dílo. Proto se na něj vztahují ustanovení autorského zákona. Z tohoto důvodu se při používání programů využívají licence.

Licence je pojem používaný obecně hlavně v obchodním právu. V oblasti programů je to v podstatě ujednání o oprávnění používat daný program, skupinu programů, obecně aplikaci nebo operační systém. Existuje celá řada licenčních typů.

Uživatel Windows a balíků Microsoftu se obecně setkává s proprietární licencí Microsoftu. U proprietárních licencí platí uživatel za právo danou aplikaci nainstalovat a používat. Zpravidla platí také za údržbu daného balíku, tj. za pravidelnou aktualizaci a podporu při problémech. U proprietárních licencí se může vyskytovat tak zvaná Demo licence (viz též níže shareware), která dává právo uživateli programy využívat, zpravidla s určitými omezeními po určitou dobu, například po dobu 30 dnů. Po uplynutí této doby uživatel koupí proprietární licenci, nebo program přestane fungovat. Licenční podmínky pro proprietární software jsou často velmi složité a obsahují řadu podmínek a ustanovení.

Tato situace není pro uživatele a programátory nových aplikací příliš výhodná. Proto vznikly myšlenky freeware a svobodného software. Freeware je software, jehož používání je bezplatné nebo je k jejich používání vyžadován malý poplatek. Autor si ponechává autorská práva. Vztah svobodného software a freeware je často věcí definice licence. Míra svobody v oblasti freeware je daná podmínkami práce se zdrojovým kódem produktu. Zde existuje celá řada licenčních typů.

Jednou z nejsvobodnějších licencí je licence BSD (Berkeley Software Distribution). Tato licence dovoluje použití kódu pro komerční účely bez zveřejnění zdrojového kódu. V podstatě se jedná o povolení licencovaný software zkopírovat, zařadit do komerční nebo jiné freeware či shareware aplikace a prodat či zveřejnit. Uživatel licence musí pouze uvést informaci o autorech licencovaného kódu a větu o zřeknutí se odpovědnosti za vady kódu.

Poněkud více omezení zavádí GNU General Public Licence (všeobecná veřejná licence GNU). Tato licence je založena na filosofii copyleft. Tento výraz zavedl Richard Stallman v rámci svého projektu svobodného software. Copyleft jako protiklad copyright umožňuje software vzít a svobodně použít podjednou podmínkou, že dílo vytvořené pomocí software používající tuto podmínku musí být licencováno (šířeno) pod stejnou licencí. Jinak řečeno, právo zachování svobody použitého software musí být zachováno, i když v tomto software bylo něco změněno nebo přidáno, a tedy případné omezení práva použití je touto licencí omezeno. Tato podmínka se stala základem hnutí svobodného software a jeho úspěchu.

V oblasti freeware existuje ještě GNU LGPL licence, která ještě některá omezení GPL uvolňuje a která byla vytvořena původně pro knihovny programů, dále také GNU Free Documentation Licence, se kterou se běžný uživatel setká při použití Wikipedie. Tuto licenci jsme použili také u některých obrázků v této publikaci. Podrobnější popis rozdílů mezi těmito licencemi přesahuje rámec této publikace.

Open Source Software je software s otevřeným zdrojovým kódem. Open source programy mají zdrojový kód jak dostupný, tak volně k použití a modifikaci. Tato vlastnost znamená zpravidla také bezplatnost a další vývoj prováděný celosvětově komunitou dobrovolných programátorů. Termín Open Source se objevil později než idea svobodného softwaru, a to v roce 1998. Mezi nejznámější Open Source programy patří operační systém GNU/Linux, databázový server MySQL, Mozilla Firefox (prohlížeč), kancelářský balík OpenOfice.org.

110

nebo nejrozšířenější webovský server Apache. Dá se říci, že svobodný software obecně je podmnožinou Open Source.

Oproti tomu shareware je software, který je chráněno autorským právem, je možné jej však volně rozšiřovat. Uživatel shareware má právo program po určitou dobu zkoušet. Typickými příklady shareware jsou programy zveřejňované na CD/DVD v různých časopisech. I zde se vyskytují různá časová omezení, nebo ustanovení o ceně programů nebo licenční podmínky autora programu. Shareware se obvykle rozšiřuje ve formě Demo verzí (viz výše). V tomto smyslu je shareware možno považovat za jiný typ proprietárního software.

111

Příloha

Služby počítačové sítě Slezské univerzity v Opavě a Obchodně podnikatelské fakulty v Karviné

1. Přihlašování ke službám PC sítě � vnitřní síť Novell: login Orrčččč a Xrodné_číslo je nutno změnit (max. 6 pokusů), kde

rr je rok nástupu na OPF, čččč je číslo přiřazené informačním systémem STAG

Změna hesla je nabídnuta ve vnitřní síti při prvním přihlášení nebo je možno využít internet - e-mail systém HORDE na http://mail.opf.slu.cz. Postup je popsán v návodu na http://uit.opf.slu.cz/news/zmena-hesla-horde/

� Po změně hesla do Novelu je možno začít využívat služeb: mail, e-learning, files, senátní fórum, intranet po přihlášení na www.opf.slu.cz

� systém pro objednávání a výdej stravy v menze s názvem Porthos: Orrčččč a Xrodné_číslo (beze změny), Porthos je dostupný po změně hesla do Novelu, stravu lze objednávat u objednávkového místa v menze, intranetu nebo přes internet na http://porthos.opf.slu.cz

� Studijní informační systém STAG: Orrčččč a heslo xrodné číslo, nutno změnit, doporučuje se stejné heslo jako do síťového operačního systému Novell. STAG má samostatný systém přihlašování, je provozován na serveru rektorátu v Opavě.

Pravidla pro změnu hesla:

� Heslo musí obsahovat alespoň 6 znaků

� Diakritika se nedoporučuje

� Nelze měnit na heslo, které bylo používáno v minulosti

� Alespoň 4 znaky musí být unikátní, nelze například zvolit jako heslo 111111

� Heslo si dobře zapamatovat

112

Obrázek 1: Okno Novell Login po spuštění počítačů na počítačové učebně OPF

Obrázek 2: Okno s protokolem o úspěšném přihlášení a s nabídkou změny hesla

Obrázek 3: Zadání nového hesla 2x

113

Obrázek 4: Přihlášení do e-mail systému HORDE na OPF

Obrázek 5: Změna hesla přes internet v systému HORDE v modulu „Můj účet“.

114

Obrázek 6: Přihlášení na portál OPF, navíc nutno zadat rodné číslo

Obrázek 7: Přihlášení na e-learningový portál OPF

115

2. Přehled informačních zdrojů a služeb: � http://www.slu.cz Oficiální stránky univerzity obsahují směrnici rektora Slezské univerzity v Opavě o využití počítačové sítě � http://www.opf.slu.cz Oficiální www stránky Obchodně podnikatelské fakulty v Karviné, zde jsou odkazy na další „podstránky“ uvedené níže: � http://webstag.slu.cz

WWW přístup ke Studijnímu informačnímu systému, poskytuje veškeré informace o průběhu studia (studijní plán, sylaby předmětů, známky, přihlašování na zkoušky, atd.)

� http://uit.opf.slu.cz WWW stránky Ústavu informačních technologií s návody na instalaci a obsluhu informačních služeb � http://elearning.opf.slu.cz, e-learningový portál slouží zejména pro kombinovanou formu výuky, ale i studenti prezenční formy zde najdou celou řadu výukových textů a užitečných informací � http://mail.opf.slu.cz

Mail systém HORDE, každý zaměstnanec a student OPF má zřízeno konto

� http://porthos.opf.slu.cz systém pro objednávání a výdej stravy � http://files.opf.slu.cz autorizovaný přístup k síťovým disků, tzv. Lko, které obsahuje „podsložky“ s názvem pedagogů, kde umisťují informace pro studenty k jednotlivým předmětům � http://tisk.opf.slu.cz přehled kreditů a stavu tiskových úloh � http://eduroam.opf.slu.cz bezdrátová počítačová síť v prostorách OPF, vše potřebné k připojení a provozu studentských notebooků � http://kosmos-sit.opf.slu.cz vše o možnostech připojení do internetu studentů ubytovaných na kolejích � senat.opf.slu.cz Oficiální stránky senátu OPF, program a zápisy z jednání, diskusní fórum � knihovna.rs.opf.slu.cz stránky fakultní odborné knihovny, vše o provozu a službách knihovny, výpůjční doba a řád, informační zdroje o publikacích � http://www.slu.cz/struktura/cit/jis, karty.slu.cz

116

jednotný informační systém identifikačních karet na Slezské univerzitě, zjištění stavu žádosti o výrobě karty

� http://https://faust.fpf.slu.cz/faustweb/ kolejní informační systém, vyplňování žádostí o koleje, sledování plateb za koleje, rozmístění na pokoje … 3. Přístup do počítačové sítě OPF Přistupovat k informacím počítačové sítě je možno několika způsoby:

� z domu přes Internet � z počítačové studovny A501 nepřetržitě v provozních hodinách budovy A OPF

� z počítačů studovny a prodejny skript fakultní odborné knihovny v budově A

� z notebooku v prostorách fakulty EDUROAM

� z kolejí v rámci kolejní počítačové sítě

� z počítačových učeben na vyžádání mimo pravidelnou výuku

Přístup do počítačové sítě se řídí směrnicí rektora SR 04-17 „Pravidla užívání počítačové sítě SU v Opavě“. Ta je přístupná na www.slu.cz v sekci dokumenty, platné vnitřní normy. Na tomto místě zdůrazněme, že není možno využívat PC síť v rozporu s autorským zákonem a zákony České republiky obecně. Pro komunikaci s pedagogy a pracovníky OPF je nutno využívat e-mail adresu Orrččč@opf.slu.cz, na jiné adresy nebude brán zřetel.

4. E-mail systém OPF a systém HELPDESK E-mailový systém OPF HORDE poskytuje veškeré běžné funkce pro využívání e-mailové pošty na Internetu. Studenti po nástupu na fakultu dostanou přidělenu adresu ve tvaru Orrčččč@opf.slu.cz a tu musí využívat při komunikaci s fakultou. Přihlášení do systému se provede na internetu po zadání http://mail.opf.slu.cz. Obrazovka pro přihlášení je uvedena na obrázku 4. Po přihlášení se otevře základní obrazovka se všemi funkcemi dostupných přes menu nebo ikony. Systém má samozřejmě zabudovánu dokumentaci v nápovědě, který popisuje obsluhu tohoto systému:

Obrázek 8: Základní obrazovka HORDE po přihlášení K dispozici jsou tři základní moduly:

117

� Pošta pro vyřizování mailů (čtení, odesílání, přposílání, třídění do složek atd.)

� Můj účet pro změnu hesla, viz výše

� Modul OPF, který složí zejména pro řešení problémů při provozu IT služeb na fakultě

Obrázek 9: Nahlášení požadavku na řešení problému při práci v počítačové síti

5. Tiskové služby na OPF Pro tisky slouží studentům celá řada síťových tiskáren. Tisky jsou zpoplatněny za výhodných podmínek. Pro přehled o vytištěných úlohách a vyúčtování tisků slouží systém dostupný na adrese http://tisk.opf.slu.cz. Student si nejdříve složí kredit do pokladny nebo zašle peníze bankovním převodem, a pak z libovolného počítače na OPF může tisknout na zvolenou síťovou tiskárnu. Tisky jsou k dispozici černobílé i barevné. Systém slouží zejména pro tisk studijních materiálů, podkladů pro studium získaných z internetu, tisk seminárních a diplomových prací, atd.

118

Obrázek 10: Okno po přihlášení do systému s přehledem tiskových úloh a účtu studenta

Obrázek 11: Přehled vytištěných tiskových úloh

119

6. Čipové karty na Slezské univerzitě Po nástupu na OPF každý student obdrží čipovou kartu s fotografií. Tato studentská karta slouží jako studentský vysokoškolský průkaz, předepsaný zákonem o vysokých školách. Kromě identifikační funkce na univerzitě poskytuje čipová karty následující možnosti využití:

� Menza (na OPF v Karviné)

� Tisky (na OPF v Karviné)

� Platby v pokladně (na OPF v Karviné)

� Knihovny (k identifikaci)

� Přístupy do prostor univerzity

� Platební karta KB (volitelně)

� ISIC - studentská slevová karta (volitelně)

Obrázek 12: Studentská čipová karta bez ISIC funkce, rub a líc

Obrázek 13: Studentská čipová karta ISIC, rub a líc

7. Studijní informa ční systém STAG (STudijní AGendy)

Systém IS/STAG je informační systém pro evidenci studijní agendy vysoké školy nebo univerzity. Je doplněn o moduly absolvent evidující absolventskou agendu a přijímačky evidující výsledky přijímacího řízení. V testování je modul evaluace umožňující evidovat studentské hodnocení výuky. Systém je v současnosti používán na 12 univerzitách a vysokých školách v České republice. Systém se umístil na třetím místě v mezinárodní soutěži Eunis Elite Award v roce 2001 pořádané sdružením pro informační systémy na evropských univerzitách EUNIS.

120

Popis systému je veřejně přístupný na http://stag.zcu.cz, další informace lze získat na e-mail adrese [email protected] Studenti využijí přístup přes internet, http://webstag.slu.cz, zde mají všechny nezbytné informace ke svému studiu. Přihlášení do systému není provázáno s přihlášením do počítačové sítě Novell, tj. systém si sám vede svou databázi přihlašovacích jmen a hesel. Přihlašovací jméno je shodné jak do Novelu, tak do STAGu. Hesla mohou být rozdílná. Z praktických důvodů se doporučuje volit stejná hesla.

Obrázek 14: Úvodní obrazovka na http://webstag.slu.cz

121

8. Ústav informačních technologií – kde nás najdete

Služby v univerzitní počítačové síti Slezské univerzity má v kompetenci oddělení rektorátu Centrum informačních oddělení (CIT SLU), které koordinuje fakultní IT pracoviště. V případě Obchodně podnikatelské fakulty to je oddělení děkanátu Ústav informačních technologií (ÚIT OPF), viz http://uit.opf.slu.cz, resp. http://www.opf.slu.cz a v menu odkaz struktura. Doporučený postup při řešení problém:

� Nejdříve se důkladně seznamte s návody a novinkami na http://uit.opf.slu.cz

� Problémy řešte prioritně přes HELPDESK

� V případě, že vše selže, navštivte nás:

Obrázek 15: Rozmístění ÚIT dle služeb

122

Další povinná a doporučená literatura [1] PROCHÁZKA, D. Windows Vista. Snadno a rychle. Praha: Grada Publishing, 1.vyd.,

2008. ISBN: 978-80-247-2179-á. [2] PECINOVSKÝ, J. Word 2007. Snadno a rychle. Praha: Grada Publishing. 1.vyd., 2007.

ISBN: 978-80-247-1958-0. [3] PECINOVSKÝ, J. PowerPoint2007. Snadno a rychle. Praha: Grada Publishing. 1.vyd.,

2007. ISBN: 978-80-247-1960-0. [4] PECINOVSKÝ, J. OpenOffice.org 2.0. Praha: Grada Publishing, 1.vyd., 2006.

ISBN:80-247-1016-1. [5] PECINOVSKÝ, J. Windows Vista. Podrobný průvodce. Praha: Grada Publishing.

1.vyd., 2007. ISBN: 978-80-247-2210-8. [6] PECINOVSKÝ, J. Word 2007. Podrobný průvodce. Praha: Grada Publishing. 1.vyd.,

2007. ISBN: 978-80-247-1959-7. [7] BŘÍZA, V. PowerPoint 2007. Podrobný průvodce. Praha: Grada Publishing. 1.vyd.,

2007. ISBN: 978-80-247-2178-1. [8] STEVEN, R. Programujeme makra ve Wordu. Praha: Computer Press, 2002. ISBN: 80-

7226-273-4. [9] LAPÁČEK, J. OpenOffice.org. Praha: Computer Press, 2004. ISBN: 80-251-0360-9. Časopisy: Computer, CHIP, Softwarové noviny. WEB: http://office.microsoft.com/cs-cz/training/default.aspx.

123

SPONZOŘI SLEZSKÉ UNIVERZITY V OPAVĚ OBCHODNĚ PODNIKATELSKÉ FAKULTY V KARVINÉ

STATUTÁRNÍ MĚSTO KARVINÁ

ARCELORMITTAL TUBULAR PRODUCTS KARVINÁ A.S.

MORAVSKOSLEZSKÉ DRÁTOVNY, A.S.

AWD ČESKÁ REPUBLIKA, S.R.O.

TISKÁRNA JOSEF KLEINWÄCHTER

SPOLMAL, SDRUŽENÍ ŘEMESLNÍKŮ - SLUŽEB

Date post:	08-Jul-2015
Category:	Documents
Upload:	petra-pitrova
View:	700 times
Download:	7 times

Základy informatiky pro ekonomy 1(1)

Documents