Mario Vargas Llosa

Zelený dům

Zelený dům

Mario Vargas Llosa

Nakladatelství grafické školy

Mario Vargas Llosa

Zelený dům

Patricii

1. Část

Seržant se podívá na sestru Patrocinio, a ta moucha tam ještě pořád sedí. Člun se kolébá po kalných vlnách, mezi dvěma hrad-bami stromů, ze kterých vychází horká, lepkavá pára. Schoulení pod chatrným přístřeškem a vysvlečení do půl těla, četníci spí v teplých paprscích zelenavého, nažloutlého poledního slunce; Prcek má hlavu na Tlouštíkově břiše, z Blonďáka se čůrky lije pot a Černouš chrápe s otevřenými ústy. Člun doprovází mračno komárů a mezi lidskými těly proletují motýli, vosy a vykrmené mouchy. Motor stejnoměrně vrčí, zakašle a vrčí zase dál a vůdce Nieves levačkou drží kormidlo, v pravé ruce má cigaretu a v jeho snědé tváři pod slaměným kloboukem se nepohne ani jediný sval. Ti lidé z pralesa nejsou normální, jak to, že se nepotí jako ostatní? Na zádi sedí prkenně sestra Angélica, oči má zavřené a v obličeji aspoň tisíc vrásek; občas vyplázne špičku jazyka, vy-saje si pot z chloupků pod nosem a vyplivne ho. Chuděra stará, takovéhle harcování už pro ni není. Moucha zamává modrými křidélky, lehce se odlepí z růžového čela sestry Patrocinio, za-krouží v bílém světle a zmizí a vůdce se chystá vypnout motor, za chvíli jsme tam, seržante, za tímhle zákrutem už je Chicais. Seržant si ovšem v duchu říká, že tam nikoho nenajdou. Motor ztichne; jeptišky a četníci otevřou oči, zvednou hlavy a rozhlíže-jí se kolem. Vůdce Nieves teď vstal, zaráží tyč hned napravo, hned nalevo a člun se tiše přibližuje ke břehu; četníci se zvedají, natahují si košile, nasazují čapky a upravují si ovinovačky. Za říčním ohbím se zelený val na pravém břehu naráz rozestoupí a objeví se sráz, úzký pruh narudlé země, svažující se k nepatrné zátoce plné bahna, oblázků, rákosí a kapradin. U břehu není vi-dět žádnou kánoi a na svahu ani jedinou lidskou postavu. Člun narazí na mělčinu; Nieves a četníci vyskáčou ven a čvachtají v šedivém bahně, jako na hřbitově, tušení člověka nezklame, Mangašové mají pravdu. Seržant shrbeně stojí na přídi a vůdce s četníky táhnou člun ke břehu. Pomozte sestřičkám, udělejte jim z rukou sedátka, ať se neumáčejí. Sestra Angélica důstojně spočívá na pažích Černouše a Tlouštíka; zato sestra Patrocinio zaváhá, když si Prcek a Blonďák podají ruce a nastaví jí je, a když dosedne, zčervená jako rak. Četníci klopýtavě přecházejí břeh a složí jeptišky tam, kde bahno končí. Seržant vyskočí a za-míří k srázu, ale to už sestra Angélica se vší rozhodností šplhá vzhůru a sestra Patrocinio za ní, obě po čtyřech, až zmizí v mra-čnech narudlého prachu. Hlína na svahu je sypká, při každém

11

kroku povoluje, seržant a četníci zapadají až po kolena, jdou shrbeně a zalykají se prachem, ústa zakrytá kapesníky, a Tlouš-tík kýchá a odplivuje si. Nahoře jeden druhému opráší uniformu a seržant se rozhlédne: kruhová mýtina, několik chatrčí s kuže-lovitou střechou, nepatrná políčka juky a banánovníků a všude kolem hustý les. Mezi chatrčemi visí na větvích nízkých stromků oválné vaky: to jsou hnízda snovačů. Já vám to říkal, sestro An-géliko, připomíná seržant, nikde ani živáčka, vidíte to. Sestra Angélica však chodí sem tam, vejde do jedné z chatrčí a hned zase vyjde ven a nahlíží do sousední, rukama odhání mouchy a nezastaví se ani na okamžik; zdálky a napůl zakrytá prachem už nevypadá jako stařena, spíš jako vztyčený kráčející hábit, jako stín nabitý energií. Zato sestra Patrocinio tu stojí nehybně s ru-kama pod hábitem a znovu a znovu se rozhlíží po prázdné osa-dě. Větve nad nimi se pohnou a ozve se skřehot, nad opuštěnými chatrčemi Chicaisu s křikem zakrouží hejno zelených křídel, modrých hrudí a černých zobáků, četníci a jeptišky je sledují očima, dokud nezmizí v houští, a ještě chvíli je slyšet jejich po-vyk. Jsou tu papoušci, dobře, že to víme, kdyby nám došlo jídlo. Ale bývá po nich úplavice, sestro, člověku to div nestrhá žalu-dek. Na srázu se objeví slaměný klobouk a snědý obličej vůdce Nievese: tak Aguarunové se polekali, sestřičky. Ty jsou ale umí-něné, kdyby ho radši bývaly poslechly. Sestra Angélica přistoupí k seržantovi, vrásčitými očky se rozhlíží sem tam a šlachovitýma, neohebnýma rukama, plnýma hnědých skvrn, mu mává před očima: jsou tu někde blízko, nevzali si nic s sebou, musíme tady počkat, až se vrátí. Četníci pohlédnou jeden na druhého a ser-žant si zapálí cigaretu, vzduchem proletí dva snovači a jejich čer-nozlaté peří září vlhkými odlesky. Ptáčkové jsou tu taky, v Chi-caisu je kdeco. Jenom Aguarunové ne, a Tlouštík se dá do smíchu. Měli jsme je překvapit, a sestra Angélica supí, copak je neznáte, sestřičko? Chomáček bílých chlupů na bradě se jí ma-ličko chvěje, mají z nás strach a schovali se, nemyslete, že se vrá-tí, dokud tu zůstaneme, neukáže se tu ani noha. A to už je tu i sestra Patrocinio, drobná a baculatá, stojí mezi Blonďákem a Černoušem. Ale loni se před námi přece neschovali, přišli nás uvítat, a dokonce nám dali čerstvou srnu, copak si nevzpomíná-te, seržante? Jenomže tenkrát to ještě nevěděli, sestro Patrocinio, a teď ano, pochopte to. Četníci a vůdce Nieves se posadí na zem a vyzují si boty, Černouš otevře čutoru, napije se a vzdychne. Se-

42

Jenže tam byli vzhůru, starochu,“ řekl Fushía. „Byli dva a hráli kostky. Představ si, jak vyvalili oči, když nás viděli ve dveřích.“

Iricuo na ně namířil pistolí: otevřte bránu, parchanti, nebo to do vás napálím. A jestli někdo cekne, napálím to do vás taky, a hoďte sebou, vy parchanti, jinak s tím hned začnu.“Svaž je, Ja-ponečku,“ přikázal Chango. „Opaskem. A kravaty jim nacpi do huby. Hlavně si pospěš, Japonečku.“

„Nejde to, Chango,“ řekl Iricuo. Ani jeden se nehodí k bráně. Jsme v loji, mládenci.“

Jeden z nich to být musí, zkoušej to dál,“ zavrčel Chango. „Co to děláš, člověče, proč je kopeš?“

„Proč jsi je vlastně kopal, Fushío?“ zeptal se Aquilino. „Tomu nerozumím, v takových chvílích člověk přece myslí jen na to, aby utekl.“

„Měl jsem na ně vztek, na všecky ty hajzly,“ řekl Fushía. „Kdy-bys viděl, jak s námi zacházeli. Víš, že je museli odvézt do ne-mocnice? V novinách potom psali o krutém Japonci, Aquilino, o pomstě Orientálce. Přišlo mi to směšné, poněvadž jsem do té doby nevytáhl paty z Campo Grande a byl jsem větší Brazilec než kdo jiný.“

„Teď je z tebe Peruánec, Fushío,“ podotkl Aquilino. „Když jsme se tenkrát v Moyobambě seznámili, mohl jsi ještě být Bra-zilec, mluvil jsi trochu divně, ale teď mluvíš jako zdejší lidé.“

„Ani Brazilec, ani Peruánec,“ řekl Fushía. „Teď jsem hovno, starochu, hromádka svrabu, nic jiného ze mě už nezbylo.“

„Proč jsi tak surový?“ zeptal se Iricuo. „Proč jsi je ztřískal? Jestli nás teď chytnou, utlučou nás k smrti.“

„Zatím nám všechno vychází, na nějaké dohadování není čas,“ řekl Chango. „My se půjdeme schovat, Iricuo, a ty sebou hoď, Japonečku, zaběhni pro auto a přijeď za námi.“

„Na hřbitov?“ podivil se Aquilino. „To se na křesťana nepat-ří.“

„Taky to nebyli křesťani, ale ničemové,“ řekl Fushía. „V novi-nách psali, že se schovali na hřbitově a chtěli vykrádat hroby. Li-dé už jsou takoví, starochu.“

„A tys ukradl Turkovi auto?“ zeptal se Aquilino. Jak to, že ty dva chytili a tebe ne?“

„Zůstali celou noc na hřbitově a čekali na mě,“ vysvětloval Fu-shía. „Za svítání je tam našla policie, ale to já už byl daleko od Campo Grande.“

„Takže jsi je vlastně zradil, Fushío?“ usoudil Aquilino.„Copak jsem nezradil každého, kdo mi věřil?“ podivil se Fu-

shía. „Co jiného jsem provedl Pantachovi a Huambisům? Co ji-ného jsem udělal Jumovi, starochu?“

„Ale to jsi ještě nebyl tak zkažený,“ odpověděl Aquilino. „Sám jsi přece říkal, žes byl ještě poctivý.“

„Než mě zavřeli do basy,“ řekl Fushía. „Tam jsem se změnil.“ „A jak ses dostal do Peru?“ podivil se Aquilino. „Campo Grande je přece daleko odtuď.“

„V Matto Grossu, starochu,“ řekl Fushía. „V novinách psali, že Japonec určitě míří do Bolívie, jenomže já jsem tak hloupý ne-byl; chvilku jsem se zdržel tady, chvilku tam, dlouho a dlouho jsem se schovával, Aquilino. Nakonec jsem se dostal do Manao-su a odtamtud už to do Iquitosu šlo lehko.“

„A tam ses seznámil s panem Juliem Reáteguim, Fushío?“ „Osobně jsem ho tenkrát ještě neznal,“ řekl Fushía. „Ale slyšel jsem o něm.“

„Ty sis stejně v životě užil, Fushío. Co všechno jsi viděl a pro-cestoval. Já tě rád poslouchám, ani nevíš, jak mě to baví. Tebe to nepotěší, když mi všechno vypravuješ? Nezdá se ti, že nám cesta ubíhá rychleji?“

„Ne, starochu,“ posmutněl Fushía. „Mně je pořád jenom zima.“

Cestou přes písečné přesypy se vítr vanoucí dolů z Kordiller za-hřeje a zhutní: vsaje do sebe písek a pak se nese po toku řeky, a když dorazí k Piuře, stojí už mezi nebem a zemí jako lesklý pancíř. Naď městem vyvrhne všecko, co do sebe přijal: každý den v roce se za soumraku na náměstí, na střechy a věže, na zvo-nice, balkóny i stromy snáší drobný, suchý déšť podobný dřevě-ným pilinám, jenž zbarvuje piurské ulice do běla a ustává tepr-ve na úsvitě. Cizinci jsou na omylu, když říkají „ty zdejší domy jsou na spadnutí“. Ony praskavé noční zvuky nevydávají samot-né budovy, které jsou staré, ale pevné: to neviditelné, nesčetné částečky drobného písku narážejí do dveří a do oken. A jsou na omylu i tenkrát, když si myslí: „Piura je nevlídné, smutné město.“ Se západem slunce tu všichni spěchají domů, aby unikli dusivé-mu větru a dotěrnému písku, po kterém je kůže jako rozpíchaná jehlami, zarudlá a bolavá, ale v čelednících Kastilie, v chatrčích z hlíny a divoké třtiny v Mangacheríi, v hostincích a v nálevnách

43

v Gallinaceře i v domech předních občanů města na Nábřeží a na Erbovním náměstí se lidé baví jako všude jinde, pijí, po-slouchají hudbu a tlachají. Onen ubohý, trudnomyslný dojem mizí, jakmile stanete na prahu dokonce i těch nejskrovnějších, nejchatrnějších příbytků stojících v dlouhé řadě podle řeky na-proti jatkám.

Piurské večery jsou plné příběhů. Rolníci si vypravují o přízracích nebožtíků; v koutě zatím ženy při vaření klevetí a probírají, jaké neštěstí zas koho postihlo. Muži pijí z nízkých odlivek světlou chichu a z velkých sklenic hrubou třtinovou ko-řalku. Je to horácká kořalka, náležitě silná; cizinci pláčou, když ji poprvé okusí. Děti se válejí po zemi, perou se, ucpávají čer-vům chodbičky, stavějí pasti na leguány, nebo zas sedí nehybně, s očima široce rozevřenýma, a naslouchají příběhům dospělých: o lupičích, kteří číhají v roklích Canchaque, Huancabamby a Ayabaky, olupují pocestné a občas jim podřežou i hrdlo; o do-mech, v kterých duchové pykají za své viny; o lidech, které kou-zelníci zázračně vyléčili; o zakopaných truhlách plných zlata a stříbra, které se ohlašují vzdechy a řinčením řetězů; o šarvátkách jízdních oddílů, při nichž se statkáři z celého kraje rozdělí na dvě tlupy a projíždějí písčinami všemi směry, vyhledávají se navzá-jem a utkávají se v mračnech zvířeného prachu, obsazují osady i celé okresy, zabavují dobytek, násilím odvádějí muže a za všec-ko platí kusy papíru, kterým říkají národní poukázky. Dokonce i dospívající mládež se ještě pamatuje, jak příval jezdců vtrhl do Piury, rozbil své ležení na Erbovním náměstí a celé město naráz zaplavily červené a modré stejnokroje; a naslouchají i příběhům o nesvárech, cizoložstvích a pohromách, nebo zas o ženách, které viděly, jak Panna v katedrále pláče, Kristus zvedá ruku a Jezulátko se kradí usmívá.

V sobotu je tu zvykem pořádat zábavy. Mangachería, Kasti-lie, Gallinacera i chatrče na břehu řeky najednou ožijí, jako by jimi projela elektrická vlna. Celou Piurou zní písně a taneční skladby, pomalé valčíky, huayny, jež tančí horáci a buší přitom do země bosýma nohama, rychlé marinery i zamilované písně, přecházející do dravého tondera. Když se pak opilost rozmáhá a zpěv, drnkání kytar, dunění bubnů a pláč harf pomalu uml-kají, ze statků, jež obklopují Piuru jako hradba, se vzdor větru a písku vynořují nenadálé stíny: to mladé dvojice se potají kradou k řídkému rohovníkovému háji, vrhajícímu dlouhé stíny do pís-

čin, k skrytým písčitým místům kolem řeky, k jeskyním, shlíže-jícím ke Catácaosu, a ty nejodvážnější až na sám okraj pouště. Tam se milují.

Uprostřed města, v budovách, které obklopují Erbovní ná-městí, ve velkých domech, jež mají obílené zdi a balkony se ža-luziemi, bydlí statkáři, obchodníci, advokáti a místní hodnos-táři. Večer se scházejí někde v zahradě pod korunami palem a rozmlouvají o pohromách, jež toho roku ohrožují bavlnu a třtinová pole, o tom, zda řeka stoupne včas a bude mít dost vo-dy, o požáru, který sežehl několik klučenin Chápira Seminaria, o nedělních kohoutích zápasech i o hostině pod širým nebem na uvítanou novopečenému městskému lékaři Pedru Zevallosovi. Zatímco muži hrají rokambol, domino nebo tresillo, v salonech plných koberců a důvěrného šera se mezi oválnými olejomalba-mi, velikými zrcadly a nábytkem s damaškovými potahy dámy modlí růženec, dojednávají budoucí sňatky, promýšlejí hostiny a dobročinné slavnosti, rozdělují si úkoly při procesí a při zdo-bení oltářů, chystají bazary a probírají společenské klípky z místních novin, barvitého ilustrovaného listu, který se jmenu-je Ozvěny a zprávy.

Cizinci nemají tušení, jak se tu doopravdy žije. Co se jim na Piuře protiví? Její odloučenost, rozlehlé písčiny, jež ji oddělují od ostatního Peru a po nichž nevedou žádné cesty, a oni se tam nemohou dostat jinak než koňmo, hodiny a hodiny ujíždět pod žhoucím sluncem a vyhýbat se přitom nástrahám lupičů. Dora-zí do hotelu Severní hvězda, zchátralé budovy na Erbovním ná-městí, vysoké jako altán, v němž každou neděli vyhrává hudba a v jehož stínu vysedávají žebráci a čističi bot, a od páté odpo-lední mohou už jenom sedět v hotelu a pozorovat záclonkami, jak se osamělého města zmocňuje písek. Vysedávají ve výčepu u Severní hvězdy a zpíjejí se do němoty. „ Tady to není jako v Limě,“ říkají, „člověk se tu nemá kde povyrazit; v Piuře nejsou špatní lidé, ale jsou tak upjatí, a v noci je ti jako po vymření.“ Chtěli by tu mít jeskyně, kde by celou noc hořel oheň a lačně hltal jejich zisky; proto pak jinde na Piuru často vzpomínají ve zlém, a dokonce ji pomlouvají. A jsou snad přitom někde po-hostinnější a srdečnější lidé než právě v Piuře? Nadšeně vítají každého cizince, a je-li v hotelu plno, přou se o to, kdo ho vez-me k sobě. Všecky ty obchodníky s dobytkem, agenty s bavlnou a úředníky, kteří sem zavítají, se přední občané města snaží po-

neodvážili šplhat za nimi do jejich skrýší ve větvích a na stře-chách, a horká jitra, kdy se s hadrovým míčem utkávali v úpor-ných fotbalových zápasech na nekonečném hřišti pouště. Jose-fi no je mlčky poslouchal, v očích závistivý výraz, a Mangašové se pustili do Litumy, tak ty ses opravdu přihlásil k četníkům?, ty zrádče, posero jeden, a bratři Leónové i Lituma se rozřehta-li. Otevřeli další láhev. Josefi no neříkal ani slovo, jen vypouštěl z úst kroužky dýmu, José si hvízdal a Zrzek držel pisco v ústech, jako když je žvýká, kloktal a prováděl nejrůznější kejkle, nezve-dá se mi ani žaludek a nepálí mě to, jenom hřeje, něco takového dokáže jen pisco.

„Počkej, frájo,“ řekl Josefi no. „Kam jdeš, chyťte ho.“ Na prahu ho bratři Leónové dohonili; José ho přidržel za ramena a Zrzek ho objal v pase a vztekle jím cloumal, jeho hlas však zněl zma-teně a plačtivě:

„Proč bys tam chodil, bratránku. Nedělej to, budeš z toho ne-šťastný. Poslechni mě. Litumo, bratránku.“

Lituma ho neobratně pohladil po tváři, rozhrábl mu kučeravé vlasy, opatrně ho odstrčil a vypotácel se ze dveří. Ostatní šli za ním. Venku ležely v písku tiché hrozny lidských těl; to Mangašo-vé spali pod hvězdami před svými domky z divoké třtiny. Křik a zpěv z náleven zněly teď hlasitěji; Zrzek si potichu broukal jed-notlivé nápěvy, a když zaslechl harfu, rozpřáhl jen paže: tak ja-ko don Anselmo to neumí nikdo! Šli s Litumou vpředu, zavěše-ni jeden do druhého, a všelijak šněrovali cestu; občas se ze tmy ozvalo: „Pozor, nešlapte po mně!“ a oni dvojhlasně: „Promiňte laskavě, pane.“ „Velice se omlouváme, paní.“

„To, cos mu vypravoval, znělo jak z nějakého fi lmu,“ řekl José.„Hlavně že tomu věřil,“ oddechl si Josefi no. „Nic lepšího mi

nenapadlo. A vy dva jste mi nepomohli, vůbec jste neotevřeli ústa.“

„Škoda, že nejsme v Piatě, bratránku,“ řekl Zrzek. „Skočil bych do vody, jak jsem, i v šatech. To by byla nádhera.“

„V Yacile bývají vlny, tam je opravdové moře,“ vzpomínal Li-tuma. „V Piatě je to rybník, to Maraňon je divočejší. V neděli pojedeme do Yacily, bratránku.“

„Zatáhneme ho k Felipemu,“ navrhl Josefi no. „Peníze mám. Nemůžeme připustil, aby tam šel, José.“

Třída Sáncheze Cerra byla pustá a prázdná, jen v kotoučích olejnatého světla okolo svítilen bzučela mračna hmyzu. Zrzek

se posadil na zem a zavazoval si boty. Josefi no přistoupil k Li-tumovi:

„Podívej, kamaráde, u Felipeho mají otevřeno. Tady jsme toho přece zažili. Pojď, zvu tě na skleničku.“

Lituma se však vymanil z jeho objetí, a uhýbaje mu očima, prohlásil:

„Až potom, bratříčku, cestou zpátky. Teď jdeme do Zeleného domu. Tam jsme toho přece taky zažili, víc než kde jinde; viď-te, frájové.“

O chvíli později, když míjeli Tři hvězdy, zkusil to Josefi no ješ-tě jednou. Vrhl se k osvětleným dveřím baru a volal na ostatní:

„Konečně místo, kde uhasíme žízeň! Pojďte, kamarádi, já platím.“

Lituma si ho nevšímal a šel dál.„Co budeme dělat, José?“„Co můžeme dělat, bratříčku. Půjdeme k Taškářce taškařince.“

44

2. Část

Bouchly dveře, představená zdvihla hlavu od psacího stolu a do pracovny vtrhla jako smršť sestra Angélica; bezkrevnýma rukama se přidržela opěradla židle.

„Co se stalo, sestro Agéliko? Proč jste sem tak vpadla?“„Utekly, matko!“ vypravila ze sebe sestra Angélica. „Ani jedi-

ná tady nezůstala, můj ty Bože.“„Co to říkáte, sestro Angéliko,“ představená byla naráz na no-

hou a zamířila ke dveřím. „Chovanky utekly?“„Můj ty Bože, můj ty Bože!“ přitakala sestra Angélica a ma-

ličko pokyvovala hlavou, kvapně a stejnoměrně, jako když sle-pice zobe zrní.

Santa Maria de Nieva leží na soutoku Nievy a horního Marañonu, dvou řek, jež vroubí město a ohraničují je. Naproti vyčnívají z Marañonu dva ostrovy, podle nichž místní lidé měří stoupání a klesání vody. Když není mlha, jsou vzadu vidět pahorky za-rostlé pralesem a vpředu – po proudu široké řeky – masivy Kor-diller, jimiž Marañon proniká ve Velké manserišské soutěsce: de-set kilometrů dravých vírů, skal a proudů, jež začínají u vojenské posádky, kde velí poručík Pinglo, a končí u posádky v Borje.

„Tudy, matko,“ řekla sestra Patrocinio. „Vidíte to, branka je otevřená, tudy utekly.“

Matka představená zvedla lampičku a sehnula se: křoví vy-padalo jako jednolitý stín, v kterém se to jen hemžilo hmyzem. Opřela se o pootevřenou branku a obrátila se k jeptiškám. Jejich hábity se ve tmě ztrácely, bílé roušky však zářily jako volavčí chocholky.

„Najděte Bonifacii, sestro Angéliko,“ sykla představená. „Při-veďte ji ke mně do pracovny.“

„Ano, matko, už běžím,“ a lampička na okamžik ozářila roz-třesenou bradu sestry Angéliky a její mžikající očka.

Jděte to ohlásit donu Fabiovi, sestro Griseldo,“ řekla před-stavená. „A vy poručíkovi, sestro Patrocinio. Ať po nich začnou okamžitě pátrat. Pospěšte si, sestry.“

Dvě bílé svatozáře se oddělily od ostatních a zamířily k ná-dvoří misie. Představená, následována jeptiškami, se vydala k obytné budově, přitisknuté ke zdi ovocné zahrady, odkud sem v nepravidelných přestávkách zaléhal skřehot jakéhosi ptáka a pokaždé na chvíli přehlušil šustění netopýřích křídel a vrzá-ní cvrčků. Mezi stromy pomrkávala světélka, možná světlušky a možná soví oči. Představená se zastavila před kaplí.

Jděte dovnitř, sestry,“ řekla tiše. „Modlete se k Panně, aby se nestalo žádné neštěstí. Já přijdu za vámi.“

Santa Maria de Nieva se podobá nepravidelné pyramidě, jejíž základnu tvoří řeky. Přístaviště leží na Nievě a kolem plovoucí-ho mola se kolébají kánoe Aguarunů i loďky a čluny bělochů. O kus výš je čtvercové náměstí z okrové hlíny, v jehož středu se tyčí dva mohutné holé capironové kmeny. Na jednom z nich o státních svátcích vztyčují četníci vlajku. Na náměstí je četnic-ká stanice, sídlo guvernéra, domy několika bělochů a Paredesův hostinec; Paredes je navíc i obchodníkem a truhlářem a dovede připravovat pusangy, nápoje, které přivozují lásku. A ještě výš, na dvou pahorcích, které tvoří jakýsi vrchol města, stojí budovy misie: střechy ze zinkového plechu, podpěry z kolů a z hlíny, zdi obílené vápnem, v oknech drátěné pletivo, dřevěné dveře.

„Řekni mi všecko, Bonifacie,“ řekla představená. „Ať neztrá-címe čas.“ „Byla v kapli,“ řekla sestra Angélica. „Sestry ji tam našly.“ „Na něco jsem se tě ptala, Bonifacie,“ řekla představená. „Na co čekáš?“

Na sobě měla modrou tuniku, jakési pouzdro, které ji zakrý-valo od ramen až po kotníky, a její bosá chodidla – téže barvy jako červeno-hnědá prkna na podlaze – stála vedle sebe jako dvě ploská mnohohlavá zvířata.

„Tys neslyšela?“ řekla sestra Angélica. „Okamžitě mluv.“ Tma-vá rouška, která jí vroubila tvář, a šero v pracovně jen zdůrazňo-valy dvojaký výraz v jejím obličeji, plachý i netečný zároveň; její velké oči upřeně hleděly na psací stůl, a plamen lampy, zmítaný vánkem, který sem pronikal z ovocné zahrady, chvílemi odhalo-val jejich zelenou barvu a měkké blyskotání.

„To ti ukradly klíče?“ řekla představená.„Copak se nikdy nenaučíš pořádku?“ a ruka sestry Angéliky

zakroužila nad Bonifaciinou hlavou. „Vidíš, k čemu ta tvoje ne-dbalost nakonec vede?“

„Přenechte to mně, sestro,“ řekla představená. „Přestaň mě připravovat o čas, Bonifacie.“

Ruce jí visely podle boků, hlavu měla sklopenou a pohyby jejích prsů bylo pod tunikou sotva vidět. Její rty, rovné a silné, zkroutil teď nepřátelský škleb a její chřípí se v pravidelném ryt-mu lehce roztahovalo a stahovalo.

„Takhle mě rozzlobíš, Bonifacie; hovořím s tebou slušně, a ty to pouštíš jedním uchem dovnitř, druhým ven,“ řekla předsta-

4717

68

Usadili se na dvou rohožích pod petrolejkou, zavěšenou u stro-pu; jak se pohupovala, na stěnách z nepálených cihel se na chvíli vynořovaly ze tmy praskliny, nápisy a polozbořený výklenek, ve kterém u nohou sádrové Panny Marie s Jezulátkem stál prázdný svícen. José zapálil věčné světlo nad výklenkem a v jeho záři se na výstřižku z novin objevila zažloutlá postava jakéhosi generá-la s mečem a spoustou vyznamenání. Lituma přitáhl k rohožím svůj kufřík. Otevřel ho a vytáhl z něj láhev, zuby ji odzátkoval a Zrzek mu pomohl naplnit čtyři sklenky až po okraj.

„Ani se mi tomu věřit nechce, že jsem zase s vámi, Josefi no,“ řekl Lituma. „Opravdu jste mi chyběli, všichni tři. A naše město taky. Na to, že jsme zas všichni pohromadě.“

Přiťukli si a všichni současně dopili až do dna. „Hergot, to má ale sílu!“ zařval Zrzek s očima plnýma slz. „Víš určitě, že to není čtyřicetiprocentní líh, bratránku?“

„Vždyť je to jak voda,“ namítl Lituma. „Pisco je pro Limany, pro ženské a pro děcka, proti třtinové kořalce je to houbes. Ty jsi už zapomněl, jak jsme pili třtinovou kořalku, jako kdyby to byla limonáda?“

„Zrzka na pití nikdy moc neužil,“ řekl Josefi no. „Dvě sklenič-ky a už se motá.“

„Opiju se rychle, ale vydržím víc než kdo jiný,“ holedbal se Zrzek. „Můžu to takhle táhnout kolik dní.“

„Vždycky jsi byl první pod stolem, bráško,“ usmál se José. „Pa-matuješ si, Litumo, kolikrát jsme ho táhli k řece a potápěli jsme ho, aby se probral?“

„A kolikrát jste mi prostě nafackovali,“ řekl Zrzek. „Pak mám mít něco v hlavě, po všech těch pohlavcích, co jsem od vás schy-tal, když jste mě dostávali z opice!“

„Chtěl bych pronést přípitek,“ ozval se Lituma.„Počkej, bratránku, nejdřív naleju.“Zrzek vzal láhev piska a začal plnit sklenky; Litumův obličej

se zvolna zasmušil, malé oči mu zešikmily dvě hluboké vrásky, a jako by se zahleděl někam do dálky.

„Čekáme na přípitek, frájo,“ řekl Josefi no.„Na Bonifacii,“ a Lituma zvolna zdvihl sklenku.

2Přestaň se chovat jako malá,“ řekla představená. „Na to, aby ses vyfňukala, jsi měla celou noc.“

Bonifacia zvedla lem jejího hábitu a políbila ho.„Slib mi, že sestra Angélica nepřijde. Slib mi to, matko, ty jsi

hodná.“„Sestra Angélica tě peskuje právem,“ dodala představená.

„Urazila jsi Boha a zklamala jsi důvěru, kterou jsme k tobě mě-ly.“

Já nechci, aby se rozčilovala, matko,“ zašeptala Bonifacia. „Víš přece, že když se rozčílí, je jí pak vždycky špatně. O mě se nejed-ná, ať si mě vypeskuje.“

Bonifacia zatleská a šuškání chovanek se ztiší, ale neustane; zatleská tedy hlasitěji a děvčata zmlknou, je slyšet jenom šoupá-ní sandálů po kamenném nádvoří. Otevře do ložnice, a jakmi-le poslední z chovanek překročí práh, zase zamkne a přitiskne ucho ke dveřím: hluk zevnitř zní jinak než obvykle, k běžné-mu večernímu shonu dnes přibylo ono tlumené, tajnůstkářské a vzrušené šuškání, totéž, které se ozvalo v poledne, když po-prvé uviděly v doprovodu sestry Angéliky a sestry Patrocinio ty dvě, totéž šuškání, které pak popudilo představenou, když se modlily růženec. Bonifacia ještě chvilku poslouchá a pak se vrátí do kuchyně. Zapálí lampu, vezme mosazný talíř plný opečených banánů, otevře závoru u spižírny a vejde dovnitř: ve tmě vzadu jako by v tu chvíli najednou přeběhla myš. Zdvihne lampu a roz-hlédne se. Najde je za dvěma pytli kukuřice: štíhlý kotník, obe-pjatý koženým kroužkem, a dvě bosá chodidla, která se kroutí a třou o sebe, chtěla by se snad ukrýt navzájem? Mezi pytli a zdí zbývá jen úzká mezera, zřejmě jsou namačkané jedna na dru-hou, ale pláč slyšet není.

„Možná mě pokoušel ďábel, matko,“ řekla Bonifacia. „Ale já jsem si to neuvědomila. Mně jich jen přišlo líto, opravdu.“

„A koho ti bylo líto?“ udivila se představená. „A co to má co dělat s tím, co jsi provedla? Nedělej, jako bys byla hloupá, Bo-nifacie.“

„Přece těch dvou z Chicaisu, matko,“ odpověděla Bonifa-cia. „Říkám ti čistou pravdu. Copak tys neviděla, jak plakaly

69

a objímaly se? A když je sestra Griselda zavedla do kuchyně, ani nevzaly do úst, to ty nevíš?“

Jenomže ony za to nemohou,“ řekla představená. „Nevěděly, že máme na mysli jen jejich dobro, myslely, že jim chceme ublí-žit. Takové je to přece vždycky, než si zvyknou. Ony to nevěděly, ale ty ano, tys věděla, že je to pro jejich dobro, Bonifacie.“

„A stejně mi jich bylo líto,“ trvala na svém Bonifacia. „Co jsem měla dělat, matko.“

Bonifacia si klekne k pytlům, posvítí si, a tady jsou: proplete-né jako dva úhoři. Jedna má hlavu zabořenou té druhé na prsou a ta – zády přitisknutá ke zdi – už nemá kam schovat tvář, když do jejich úkrytu náhle vnikne světlo, jen zavře oči a zaskučí. Nůžky sestry Griseldy ani červený, štiplavý dezinfekční prostře-dek tu ještě nevykonaly své: oběma dívkám splývají po holých zádech a stehnech mohutné kštice, plné prachu, stébel trávy a jistě i hnid, dvě malá smetiště. Mezi špinavými, propletenými vlasy Bonifacia ve světle lampy zahlédne vychrtlé údy, kusy mat-né kůže a žebra.

Jako by to přišlo samo od sebe, matko, neudělala jsem to schválně,“ vysvětlovala Bonifacia. „Nechtěla jsem to udělat a nikdy dřív mi nic takového ani nenapadlo, opravdu.“

„Nikdy ti to nenapadlo a nechtěla jsi to udělat, ale pustila jsi je,“ řekla představená. „A nejenom ty dvě, ostatní také. Připra-vovaly jste to už dlouho, jen se přiznej.“

„To ne, matko, přísahám ti, že ne,“ bránila se Bonifacia. „Až předevčírem večer, když jsem jim přinesla jídlo, sem do spižírny. Sama se toho hrozím, když si na to teď vzpomenu, jako by se se mnou naráz něco stalo, a myslela jsem, že je mi jich líto, ale mož-ná že mě opravdu pokoušel ďábel, jak říkáš ty, matko.“

„To není žádná omluva,“ namítla představená, „jen se za něj tolik neschovávej. Jestli tě pokoušel, znamená to, že ses pokou-šet dala. A co myslíš tím, že se s tebou něco stalo?“

Dvě drobná, propletená těla pod houštinou vlasů se začnou třást, navzájem se tím tetelením nakazí a obě přitom drkotají zuby jako lekaví chápani, když je zavřou do klece. Bonifacia se ohlédne ke dveřím, potom se shýbne a začne vrčet, pomalu, ne-libozvučně a přesvědčivě. Naráz se tu něco změní, jako by se do temné spižírny najednou vedral proud čerstvého vzduchu. Tě-la pod špinavými kšticemi se přestanou třást, obě malé hlavičky se nepatrně, sotva znatelně pohnou a Bonifacia dál tiše vydává

krákoravé, vrzavé zvuky.„Začaly být neklidné od té chvíle, kdy je uviděly,“ řekla Bo-

nifacia. Šuškaly si mezi sebou, a když jsem přišla k nim, začaly o něčem jiném. Chtěly to přede mnou zatajit, ale já jsem věděla, že mluví o těch dvou, matko. Vzpomeň si, co dělaly v kapli.“

„A z čeho byly neklidné?“ zeptala se představená. „Copak je to poprvé, kdy do misie přišla dvě nová děvčata?“

„To nevím, matko,“ odpověděla Bonifacia. „Říkám ti jenom, co se stalo, ale proč, to já nevím. Nejspíš si vzpomněly, jak sem samy přišly, a mluvily o tom.“

„A jak to bylo s těmi ve spižírně?“ zasmušila se představená.„Napřed mi slib, že mě nevyženeš, matko,“ zaprosila Bonifa-

cia. „Celou noc jsem se modlila, abys mě nevyháněla. Co bych si sama počala? Polepším se, když mi to slíbíš, a všecko ti to po-vím.“

Ještě si kladeš podmínky k tomu, aby ses kála?“ řekla předsta-vená. „To jediné ještě scházelo. Ostatně nevím, proč chceš zůstá-vat v misii. Když jsi ta děvčata pouštěla, bylo ti jich přece líto, že musí být tady, ne? Měla bys být šťastná, že se dostaneš odtud.“

Bonifacia k nim přisune mosazný talíř a ty dvě se už netřesou, nehýbají se a hrudníčky se jim zvedají pravidelným, pomalým oddechováním. Bonifacia přidrží talíř před tou, která sedí. Neu-stále přitom vrčí, polohlasně a přátelsky, a naráz se hlava zvedne a ze záplavy vlasů se vynoří dvě malá světélka, dvě rybky, které od Bonifacie zamíří k mosaznému talíři. Pak se objeví ruka a ve světle lampy je vidět, jak se chvěje, dva špinavé prsty uchopí ba-nán a hned s ním zmizí zpátky v houštině.

„Ale u mě je to něco jiného, matko,“ řekla Bonifacia. „Ty i se-stra Angélica jste mi vždycky říkaly, ty už nežiješ ve tmě, už jsi civilizovaná. Kam bych se poděla, matko, nechci, aby se ze mě zase stala pohanka.

Panna Maria byla hodná a všecko odpouštěla, viď? Slituj se, matko, buď ke mně hodná, pro mě jsi jako Panna Maria.“

Já nejsem sestra Angélica, mě si takovými lichotkami nekou-píš,“ řekla představená. „Když myslíš, že jsi civilizovaná a že jsi křesťanka, proč jsi ta děvčata pouštěla pryč?“

„Ale vždyť je najdou, matko,“ namítla Bonifacia. „Uvidíš, že četníci je zase přivedou. Já za to opravdu nemůžu, vyběhly na dvůr a chtěly pryč, a já jsem ani dost dobře nechápala, co se tu děje, v tu chvíli se se mnou opravdu něco stalo, matko, věř mi.“

84

3. Část

Bouchly dveře, představená zdvihla hlavu od psacího stolu a do pracovny vtrhla jako smršť sestra Angélica; bezkrevnýma rukama se přidržela opěradla židle.

„Co se stalo, sestro Agéliko? Proč jste sem tak vpadla?“„Utekly, matko!“ vypravila ze sebe sestra Angélica. „Ani jedi-

ná tady nezůstala, můj ty Bože.“„Co to říkáte, sestro Angéliko,“ představená byla naráz na no-

hou a zamířila ke dveřím. „Chovanky utekly?“„Můj ty Bože, můj ty Bože!“ přitakala sestra Angélica a ma-

ličko pokyvovala hlavou, kvapně a stejnoměrně, jako když sle-pice zobe zrní.

Santa Maria de Nieva leží na soutoku Nievy a horního Marañonu, dvou řek, jež vroubí město a ohraničují je. Naproti vyčnívají z Marañonu dva ostrovy, podle nichž místní lidé měří stoupání a klesání vody. Když není mlha, jsou vzadu vidět pahorky za-rostlé pralesem a vpředu – po proudu široké řeky – masivy Kor-diller, jimiž Marañon proniká ve Velké manserišské soutěsce: de-set kilometrů dravých vírů, skal a proudů, jež začínají u vojenské posádky, kde velí poručík Pinglo, a končí u posádky v Borje.

„Tudy, matko,“ řekla sestra Patrocinio. „Vidíte to, branka je otevřená, tudy utekly.“

Matka představená zvedla lampičku a sehnula se: křoví vy-padalo jako jednolitý stín, v kterém se to jen hemžilo hmyzem. Opřela se o pootevřenou branku a obrátila se k jeptiškám. Jejich hábity se ve tmě ztrácely, bílé roušky však zářily jako volavčí chocholky.

„Najděte Bonifacii, sestro Angéliko,“ sykla představená. „Při-veďte ji ke mně do pracovny.“

„Ano, matko, už běžím,“ a lampička na okamžik ozářila roz-třesenou bradu sestry Angéliky a její mžikající očka.

Jděte to ohlásit donu Fabiovi, sestro Griseldo,“ řekla před-stavená. „A vy poručíkovi, sestro Patrocinio. Ať po nich začnou okamžitě pátrat. Pospěšte si, sestry.“

Dvě bílé svatozáře se oddělily od ostatních a zamířily k ná-dvoří misie. Představená, následována jeptiškami, se vydala k obytné budově, přitisknuté ke zdi ovocné zahrady, odkud sem v nepravidelných přestávkách zaléhal skřehot jakéhosi ptáka a pokaždé na chvíli přehlušil šustění netopýřích křídel a vrzá-ní cvrčků. Mezi stromy pomrkávala světélka, možná světlušky a možná soví oči. Představená se zastavila před kaplí.

Jděte dovnitř, sestry,“ řekla tiše. „Modlete se k Panně, aby se nestalo žádné neštěstí. Já přijdu za vámi.“

Santa Maria de Nieva se podobá nepravidelné pyramidě, jejíž základnu tvoří řeky. Přístaviště leží na Nievě a kolem plovoucí-ho mola se kolébají kánoe Aguarunů i loďky a čluny bělochů. O kus výš je čtvercové náměstí z okrové hlíny, v jehož středu se tyčí dva mohutné holé capironové kmeny. Na jednom z nich o státních svátcích vztyčují četníci vlajku. Na náměstí je četnic-ká stanice, sídlo guvernéra, domy několika bělochů a Paredesův hostinec; Paredes je navíc i obchodníkem a truhlářem a dovede připravovat pusangy, nápoje, které přivozují lásku. A ještě výš, na dvou pahorcích, které tvoří jakýsi vrchol města, stojí budovy misie: střechy ze zinkového plechu, podpěry z kolů a z hlíny, zdi obílené vápnem, v oknech drátěné pletivo, dřevěné dveře.

„Řekni mi všecko, Bonifacie,“ řekla představená. „Ať neztrá-címe čas.“ „Byla v kapli,“ řekla sestra Angélica. „Sestry ji tam našly.“ „Na něco jsem se tě ptala, Bonifacie,“ řekla představená. „Na co čekáš?“

Na sobě měla modrou tuniku, jakési pouzdro, které ji zakrý-valo od ramen až po kotníky, a její bosá chodidla – téže barvy jako červeno-hnědá prkna na podlaze – stála vedle sebe jako dvě ploská mnohohlavá zvířata.

„Tys neslyšela?“ řekla sestra Angélica. „Okamžitě mluv.“ Tma-vá rouška, která jí vroubila tvář, a šero v pracovně jen zdůrazňo-valy dvojaký výraz v jejím obličeji, plachý i netečný zároveň; její velké oči upřeně hleděly na psací stůl, a plamen lampy, zmítaný vánkem, který sem pronikal z ovocné zahrady, chvílemi odhalo-val jejich zelenou barvu a měkké blyskotání.

„To ti ukradly klíče?“ řekla představená.„Copak se nikdy nenaučíš pořádku?“ a ruka sestry Angéliky

zakroužila nad Bonifaciinou hlavou. „Vidíš, k čemu ta tvoje ne-dbalost nakonec vede?“

„Přenechte to mně, sestro,“ řekla představená. „Přestaň mě připravovat o čas, Bonifacie.“

Ruce jí visely podle boků, hlavu měla sklopenou a pohyby jejích prsů bylo pod tunikou sotva vidět. Její rty, rovné a silné, zkroutil teď nepřátelský škleb a její chřípí se v pravidelném ryt-mu lehce roztahovalo a stahovalo.

„Takhle mě rozzlobíš, Bonifacie; hovořím s tebou slušně, a ty to pouštíš jedním uchem dovnitř, druhým ven,“ řekla předsta-

87

řád držel v ruce a ve vlasech se mu rozrůstala lepkavá skvrna. Vedle klečel jeho přítel a zakrýval si tvář. Lituma se ještě pořád ohledával.

„A četníci, co se stalo, seržante, choval se k vám drze a musel jste to do něj napálit?“ řekl Chlapák. „A on byl jako omámený a na všecko jen říkal ano.“

„Ten pán spáchal sebevraždu,“ procedil Zrzek, „my s tím ne-máme nic společného, pusťte nás, doma nás čekají rodiny.“

Četníci však zavřeli dveře na závoru a hlídali je s prstem na spoušti a z očí i z úst jim dštil oheň a síra.

„Chovejte se jako lidé, jako křesťané, pusťte nás pryč,“ opako-val José. „My jsme se tu jen bavili, do ničeho jsme se nepletli. Při čem vám to máme odpřisáhnout?“

„Přines seshora nějakou přikrývku, Maribel,“ přikázala Taš-kářka. „Přikryjeme ho.“

„Tys neztratila hlavu, Taškářko,“ řekl Mladík.„Potom jsem ji musela vyhodit, ty skvrny nešly ničím pryč,“

vzdychla Taškářka. „Přiházejí se jim nejpodivnější věci,“ řekl harfeník. Žijou jinak

než ostatní, a umírají taky jinak.“„O kom to mluvíte, mistře?“ zeptal se Mladík.„O Seminariových,“ řekl harfeník. Ústa měl otevřená, jako

kdyby chtěl ještě něco dodat, ale neřekl už nic.„Myslím, že Josefi no už pro mě nepřijde,“ zívla Divoška. „Je

už opravdu pozdě.“Dveře byly otevřené a sluneční záře se lila dovnitř jako hlta-

vý požár, a všechny kouty sálu jako by stály v jednom plameni. Vysoko nad střechami osady se klenula obloha, velice modrá a bez jediného mráčku, a bylo vidět i zlatý hřbet písčin a řídké, přihrbené rohovníky.

„Vezmeme tě s sebou my,“ řekl harfeník. „Aspoň ušetříš za taxík.“

126

4. Část

158

„Tady máš fráju číslo tři, bratránku,“ řekl Zrzek.Lituma se otočil jako dětský vlček a rozběhl se k nim s úsmě-

vem ve tváři a s otevřenou náručí a Josefi no mu vykročil vstříc. Srdečně se objali a hodnou chvíli se popleskávali po zádech, ta-ková léta jsme se neviděli, bratříčku, taková léta, Litumo, že už jsi konečně zase tady, otírali se jeden o druhého jako honicí psi.

„Vy máte ale kvádro, bratránku,“ řekl Zrzek.Lituma poodstoupil, aby se frájové mohli dosyta vynadívat na

jeho oblečení, hýřící barvami: bílou košili s tvrdým límcem, rů-žovou kravatu s šedivými uzlíky, zelené ponožky a špičaté boty, naleštěné jako zrcadlo.

„Líbí se vám? Beru si ho poprvé, na počest rodnému městu. Koupil jsem ho před třemi dny v Limě a ty boty i kravatu taky.“

„Vypadáš náramně, bratránku,“ řekl José. Jako nějaký kníže.“„To dělá jen to kvádro,“ odpověděl Lituma a štípl se do klop

saka. „Věšák už začíná práchnivět. Ale pořád ještě můžu něco utrhnout. Teď, když jsem svobodný, je řada na mně.“

„Málem bych tě ani nepoznal,“ přerušil ho Josefi no. „Tolik let jsem tě neviděl v civilu, kamaráde.“

„Řekni spíš, že jsi mě kolik let neviděl vůbec,“ prohlásil Litu-ma a jeho obličej se stáhl, ale pak se znovu usmál.

„My jsme už taky zapomněli, jak vypadáš v civilu, bratrán-ku,“ řekl José.

„Sluší ti to víc než ty četnické háby,“ lichotil mu Zrzek. „Teď je z tebe zas opravdový frája.“

„Na co čekáme,“ řekl José. „Zazpíváme si hymnu.“„Vy jste mí bratři,“ zasmál se Lituma. „Kdo vás naučil skákat

ze Starého mostu do řeky?“„A taky nasávat a chodit ke kurvám,“ připomněl José. „Ty jsi

nás zkazil, bratránku.“Lituma objímal bratry Leónovy a přátelsky s nimi cloumal.

Josefi no si mnul ruce, a i když měl ve tváři úsměv, v jeho nehyb-ných očích bylo cosi kradmého a polekaného, a jak tu stál s ra-meny pokleslými, vypjatou hrudí a pokrčenýma nohama, půso-bil nepřirozeným, neklidným a ostražitým dojmem.

„Musíme ochutnat Ické slunce,“ řekl Zrzek. „Slíbil jste nám to a sliby se patří plnit.“

Usadili se na dvou rohožích pod petrolejkou, zavěšenou u stro-pu; jak se pohupovala, na stěnách z nepálených cihel se na chvíli vynořovaly ze tmy praskliny, nápisy a polozbořený výklenek, ve

kterém u nohou sádrové Panny Marie s Jezulátkem stál prázdný svícen. José zapálil věčné světlo nad výklenkem a v jeho záři se na výstřižku z novin objevila zažloutlá postava jakéhosi generá-la s mečem a spoustou vyznamenání. Lituma přitáhl k rohožím svůj kufřík. Otevřel ho a vytáhl z něj láhev, zuby ji odzátkoval a Zrzek mu pomohl naplnit čtyři sklenky až po okraj.

„Ani se mi tomu věřit nechce, že jsem zase s vámi, Josefi no,“ řekl Lituma. „Opravdu jste mi chyběli, všichni tři. A naše město taky. Na to, že jsme zas všichni pohromadě.“

Přiťukli si a všichni současně dopili až do dna. „Hergot, to má ale sílu!“ zařval Zrzek s očima plnýma slz. „Víš určitě, že to není čtyřicetiprocentní líh, bratránku?“

„Vždyť je to jak voda,“ namítl Lituma. „Pisco je pro Limany, pro ženské a pro děcka, proti třtinové kořalce je to houbes. Ty jsi už zapomněl, jak jsme pili třtinovou kořalku, jako kdyby to byla limonáda?“

„Zrzka na pití nikdy moc neužil,“ řekl Josefi no. „Dvě sklenič-ky a už se motá.“

„Opiju se rychle, ale vydržím víc než kdo jiný,“ holedbal se Zrzek. „Můžu to takhle táhnout kolik dní.“

„Vždycky jsi byl první pod stolem, bráško,“ usmál se José. „Pa-matuješ si, Litumo, kolikrát jsme ho táhli k řece a potápěli jsme ho, aby se probral?“

„A kolikrát jste mi prostě nafackovali,“ řekl Zrzek. „Pak mám mít něco v hlavě, po všech těch pohlavcích, co jsem od vás schy-tal, když jste mě dostávali z opice!“

„Chtěl bych pronést přípitek,“ ozval se Lituma.„Počkej, bratránku, nejdřív naleju.“Zrzek vzal láhev piska a začal plnit sklenky; Litumův obličej

se zvolna zasmušil, malé oči mu zešikmily dvě hluboké vrásky, a jako by se zahleděl někam do dálky.

„Čekáme na přípitek, frájo,“ řekl Josefi no.„Na Bonifacii,“ a Lituma zvolna zdvihl sklenku.

159

5Seržant se podívá na sestru Patrocinio, a ta moucha tam ještě pořád sedí. Člun se kolébá po kalných vlnách, mezi dvěma hrad-bami stromů, ze kterých vychází horká, lepkavá pára. Schoulení pod chatrným přístřeškem a vysvlečení do půl těla, četníci spí v teplých paprscích zelenavého, nažloutlého poledního slunce; Prcek má hlavu na Tlouštíkově břiše, z Blonďáka se čůrky lije pot a Černouš chrápe s otevřenými ústy. Člun doprovází mračno komárů a mezi lidskými těly proletují motýli, vosy a vykrmené mouchy. Motor stejnoměrně vrčí, zakašle a vrčí zase dál a vůdce Nieves levačkou drží kormidlo, v pravé ruce má cigaretu a v jeho snědé tváři pod slaměným kloboukem se nepohne ani jediný sval. Ti lidé z pralesa nejsou normální, jak to, že se nepotí jako ostatní? Na zádi sedí prkenně sestra Angélica, oči má zavřené a v obličeji aspoň tisíc vrásek; občas vyplázne špičku jazyka, vy-saje si pot z chloupků pod nosem a vyplivne ho. Chuděra stará, takovéhle harcování už pro ni není. Moucha zamává modrými křidélky, lehce se odlepí z růžového čela sestry Patrocinio, za-krouží v bílém světle a zmizí a vůdce se chystá vypnout motor, za chvíli jsme tam, seržante, za tímhle zákrutem už je Chicais. Seržant si ovšem v duchu říká, že tam nikoho nenajdou. Motor ztichne; jeptišky a četníci otevřou oči, zvednou hlavy a rozhlíže-jí se kolem. Vůdce Nieves teď vstal, zaráží tyč hned napravo, hned nalevo a člun se tiše přibližuje ke břehu; četníci se zvedají, natahují si košile, nasazují čapky a upravují si ovinovačky. Za říčním ohbím se zelený val na pravém břehu naráz rozestoupí a objeví se sráz, úzký pruh narudlé země, svažující se k nepatrné zátoce plné bahna, oblázků, rákosí a kapradin. U břehu není vi-dět žádnou kánoi a na svahu ani jedinou lidskou postavu. Člun narazí na mělčinu; Nieves a četníci vyskáčou ven a čvachtají v šedivém bahně, jako na hřbitově, tušení člověka nezklame, Mangašové mají pravdu. Seržant shrbeně stojí na přídi a vůdce s četníky táhnou člun ke břehu. Pomozte sestřičkám, udělejte jim z rukou sedátka, ať se neumáčejí. Sestra Angélica důstojně spočívá na pažích Černouše a Tlouštíka; zato sestra Patrocinio zaváhá, když si Prcek a Blonďák podají ruce a nastaví jí je, a když dosedne, zčervená jako rak. Četníci klopýtavě přecházejí

břeh a složí jeptišky tam, kde bahno končí. Seržant vyskočí a za-míří k srázu, ale to už sestra Angélica se vší rozhodností šplhá vzhůru a sestra Patrocinio za ní, obě po čtyřech, až zmizí v mra-čnech narudlého prachu. Hlína na svahu je sypká, při každém kroku povoluje, seržant a četníci zapadají až po kolena, jdou shrbeně a zalykají se prachem, ústa zakrytá kapesníky, a Tlouš-tík kýchá a odplivuje si. Nahoře jeden druhému opráší uniformu a seržant se rozhlédne: kruhová mýtina, několik chatrčí s kuže-lovitou střechou, nepatrná políčka juky a banánovníků a všude kolem hustý les. Mezi chatrčemi visí na větvích nízkých stromků oválné vaky: to jsou hnízda snovačů. Já vám to říkal, sestro An-géliko, připomíná seržant, nikde ani živáčka, vidíte to. Sestra Angélica však chodí sem tam, vejde do jedné z chatrčí a hned zase vyjde ven a nahlíží do sousední, rukama odhání mouchy a nezastaví se ani na okamžik; zdálky a napůl zakrytá prachem už nevypadá jako stařena, spíš jako vztyčený kráčející hábit, jako stín nabitý energií. Zato sestra Patrocinio tu stojí nehybně s ru-kama pod hábitem a znovu a znovu se rozhlíží po prázdné osa-dě. Větve nad nimi se pohnou a ozve se skřehot, nad opuštěnými chatrčemi Chicaisu s křikem zakrouží hejno zelených křídel, modrých hrudí a černých zobáků, četníci a jeptišky je sledují očima, dokud nezmizí v houští, a ještě chvíli je slyšet jejich po-vyk. Jsou tu papoušci, dobře, že to víme, kdyby nám došlo jídlo. Ale bývá po nich úplavice, sestro, člověku to div nestrhá žalu-dek. Na srázu se objeví slaměný klobouk a snědý obličej vůdce Nievese: tak Aguarunové se polekali, sestřičky. Ty jsou ale umí-něné, kdyby ho radši bývaly poslechly. Sestra Angélica přistoupí k seržantovi, vrásčitými očky se rozhlíží sem tam a šlachovitýma, neohebnýma rukama, plnýma hnědých skvrn, mu mává před očima: jsou tu někde blízko, nevzali si nic s sebou, musíme tady počkat, až se vrátí. Četníci pohlédnou jeden na druhého a ser-žant si zapálí cigaretu, vzduchem proletí dva snovači a jejich čer-nozlaté peří září vlhkými odlesky. Ptáčkové jsou tu taky, v Chi-caisu je kdeco. Jenom Aguarunové ne, a Tlouštík se dá do smíchu. Měli jsme je překvapit, a sestra Angélica supí, copak je neznáte, sestřičko? Chomáček bílých chlupů na bradě se jí ma-ličko chvěje, mají z nás strach a schovali se, nemyslete, že se vrá-tí, dokud tu zůstaneme, neukáže se tu ani noha. A to už je tu i sestra Patrocinio, drobná a baculatá, stojí mezi Blonďákem a Černoušem. Ale loni se před námi přece neschovali, přišli nás

Jenže tam byli vzhůru, starochu,“ řekl Fushía. „Byli dva a hráli kostky. Představ si, jak vyvalili oči, když nás viděli ve dveřích.“

Iricuo na ně namířil pistolí: otevřte bránu, parchanti, nebo to do vás napálím. A jestli někdo cekne, napálím to do vás taky, a hoďte sebou, vy parchanti, jinak s tím hned začnu.“Svaž je, Ja-ponečku,“ přikázal Chango. „Opaskem. A kravaty jim nacpi do huby. Hlavně si pospěš, Japonečku.“

„Nejde to, Chango,“ řekl Iricuo. Ani jeden se nehodí k bráně. Jsme v loji, mládenci.“

Jeden z nich to být musí, zkoušej to dál,“ zavrčel Chango. „Co to děláš, člověče, proč je kopeš?“

„Proč jsi je vlastně kopal, Fushío?“ zeptal se Aquilino. „Tomu nerozumím, v takových chvílích člověk přece myslí jen na to, aby utekl.“

„Měl jsem na ně vztek, na všecky ty hajzly,“ řekl Fushía. „Kdy-bys viděl, jak s námi zacházeli. Víš, že je museli odvézt do ne-mocnice? V novinách potom psali o krutém Japonci, Aquilino, o pomstě Orientálce. Přišlo mi to směšné, poněvadž jsem do té doby nevytáhl paty z Campo Grande a byl jsem větší Brazilec než kdo jiný.“

„Teď je z tebe Peruánec, Fushío,“ podotkl Aquilino. „Když jsme se tenkrát v Moyobambě seznámili, mohl jsi ještě být Bra-zilec, mluvil jsi trochu divně, ale teď mluvíš jako zdejší lidé.“

„Ani Brazilec, ani Peruánec,“ řekl Fushía. „Teď jsem hovno, starochu, hromádka svrabu, nic jiného ze mě už nezbylo.“

„Proč jsi tak surový?“ zeptal se Iricuo. „Proč jsi je ztřískal? Jestli nás teď chytnou, utlučou nás k smrti.“

„Zatím nám všechno vychází, na nějaké dohadování není čas,“ řekl Chango. „My se půjdeme schovat, Iricuo, a ty sebou hoď, Japonečku, zaběhni pro auto a přijeď za námi.“

„Na hřbitov?“ podivil se Aquilino. „To se na křesťana nepatří.“„Taky to nebyli křesťani, ale ničemové,“ řekl Fushía. „V novi-

nách psali, že se schovali na hřbitově a chtěli vykrádat hroby. Li-dé už jsou takoví, starochu.“

„A tys ukradl Turkovi auto?“ zeptal se Aquilino. Jak to, že ty dva chytili a tebe ne?“

„Zůstali celou noc na hřbitově a čekali na mě,“ vysvětloval Fu-shía. „Za svítání je tam našla policie, ale to já už byl daleko od Campo Grande.“

„Takže jsi je vlastně zradil, Fushío?“ usoudil Aquilino.

„Copak jsem nezradil každého, kdo mi věřil?“ podivil se Fu-shía. „Co jiného jsem provedl Pantachovi a Huambisům? Co ji-ného jsem udělal Jumovi, starochu?“

„Ale to jsi ještě nebyl tak zkažený,“ odpověděl Aquilino. „Sám jsi přece říkal, žes byl ještě poctivý.“

„Než mě zavřeli do basy,“ řekl Fushía. „Tam jsem se změnil.“ „A jak ses dostal do Peru?“ podivil se Aquilino. „Campo Grande je přece daleko odtuď.“

„V Matto Grossu, starochu,“ řekl Fushía. „V novinách psali, že Japonec určitě míří do Bolívie, jenomže já jsem tak hloupý ne-byl; chvilku jsem se zdržel tady, chvilku tam, dlouho a dlouho jsem se schovával, Aquilino. Nakonec jsem se dostal do Manao-su a odtamtud už to do Iquitosu šlo lehko.“

„A tam ses seznámil s panem Juliem Reáteguim, Fushío?“ „Osobně jsem ho tenkrát ještě neznal,“ řekl Fushía. „Ale slyšel jsem o něm.“

„Ty sis stejně v životě užil, Fushío. Co všechno jsi viděl a pro-cestoval. Já tě rád poslouchám, ani nevíš, jak mě to baví. Tebe to nepotěší, když mi všechno vypravuješ? Nezdá se ti, že nám cesta ubíhá rychleji?“

170

Epilog

Cestou přes písečné přesypy se vítr vanoucí dolů z Kordiller za-hřeje a zhutní: vsaje do sebe písek a pak se nese po toku řeky, a když dorazí k Piuře, stojí už mezi nebem a zemí jako lesklý pancíř. Naď městem vyvrhne všecko, co do sebe přijal: každý den v roce se za soumraku na náměstí, na střechy a věže, na zvo-nice, balkóny i stromy snáší drobný, suchý déšť podobný dřevě-ným pilinám, jenž zbarvuje piurské ulice do běla a ustává tepr-ve na úsvitě. Cizinci jsou na omylu, když říkají „ty zdejší domy jsou na spadnutí“. Ony praskavé noční zvuky nevydávají samot-né budovy, které jsou staré, ale pevné: to neviditelné, nesčetné částečky drobného písku narážejí do dveří a do oken. A jsou na omylu i tenkrát, když si myslí: „Piura je nevlídné, smutné město.“ Se západem slunce tu všichni spěchají domů, aby unik-li dusivému větru a dotěrnému písku, po kterém je kůže jako rozpíchaná jehlami, zarudlá a bolavá, ale v čelednících Kastilie, v chatrčích z hlíny a divoké třtiny v Mangacheríi, v hostincích a v nálevnách v Gallinaceře i v domech předních občanů města na Nábřeží a na Erbovním náměstí se lidé baví jako všude jinde, pijí, poslouchají hudbu a tlachají. Onen ubohý, trudnomyslný dojem mizí, jakmile stanete na prahu dokonce i těch nejskrov-nějších, nejchatrnějších příbytků stojících v dlouhé řadě podle řeky naproti jatkám.

Piurské večery jsou plné příběhů. Rolníci si vypravují o pří-zracích nebožtíků; v koutě zatím ženy při vaření klevetí a probí-rají, jaké neštěstí zas koho postihlo. Muži pijí z nízkých odlivek světlou chichu a z velkých sklenic hrubou třtinovou kořalku. Je to horácká kořalka, náležitě silná; cizinci pláčou, když ji poprvé okusí. Děti se válejí po zemi, perou se, ucpávají červům chod-bičky, stavějí pasti na leguány, nebo zas sedí nehybně, s očima široce rozevřenýma, a naslouchají příběhům dospělých: o lupi-čích, kteří číhají v roklích Canchaque, Huancabamby a Ayaba-ky, olupují pocestné a občas jim podřežou i hrdlo; o domech, v kterých duchové pykají za své viny; o lidech, které kouzelníci zázračně vyléčili; o zakopaných truhlách plných zlata a stříbra, které se ohlašují vzdechy a řinčením řetězů; o šarvátkách jízd-ních oddílů, při nichž se statkáři z celého kraje rozdělí na dvě tlupy a projíždějí písčinami všemi směry, vyhledávají se navzá-jem a utkávají se v mračnech zvířeného prachu, obsazují osady i celé okresy, zabavují dobytek, násilím odvádějí muže a za všec-ko platí kusy papíru, kterým říkají národní poukázky. Dokonce

i dospívající mládež se ještě pamatuje, jak příval jezdců vtrhl do Piury, rozbil své ležení na Erbovním náměstí a celé město naráz zaplavily červené a modré stejnokroje; a naslouchají i příběhům o nesvárech, cizoložstvích a pohromách, nebo zas o ženách, kte-ré viděly, jak Panna v katedrále pláče, Kristus zvedá ruku a Jezu-látko se kradí usmívá.

V sobotu je tu zvykem pořádat zábavy. Mangachería, Kastilie, Gallinacera i chatrče na břehu řeky najednou ožijí, jako by jimi projela elektrická vlna. Celou Piurou zní písně a taneční skladby, pomalé valčíky, huayny, jež tančí horáci a buší přitom do země bosýma nohama, rychlé marinery i zamilované písně, přecházejí-cí do dravého tondera. Když se pak opilost rozmáhá a zpěv, drn-kání kytar, dunění bubnů a pláč harf pomalu umlkají, ze statků, jež obklopují Piuru jako hradba, se vzdor větru a písku vynořují nenadálé stíny: to mladé dvojice se potají kradou k řídkému ro-hovníkovému háji, vrhajícímu dlouhé stíny do písčin, k skrytým písčitým místům kolem řeky, k jeskyním, shlížejícím ke Catácao-su, a ty nejodvážnější až na sám okraj pouště. Tam se milují.

Uprostřed města, v budovách, které obklopují Erbovní náměs-tí, ve velkých domech, jež mají obílené zdi a balkony se žalu-ziemi, bydlí statkáři, obchodníci, advokáti a místní hodnostáři. Večer se scházejí někde v zahradě pod korunami palem a roz-mlouvají o pohromách, jež toho roku ohrožují bavlnu a třtinová pole, o tom, zda řeka stoupne včas a bude mít dost vody, o požá-ru, který sežehl několik klučenin Chápira Seminaria, o nedělních kohoutích zápasech i o hostině pod širým nebem na uvítanou no-vopečenému městskému lékaři Pedru Zevallosovi. Zatímco muži hrají rokambol, domino nebo tresillo, v salonech plných koberců a důvěrného šera se mezi oválnými olejomalbami, velikými zrca-dly a nábytkem s damaškovými potahy dámy modlí růženec, do-jednávají budoucí sňatky, promýšlejí hostiny a dobročinné slav-nosti, rozdělují si úkoly při procesí a při zdobení oltářů, chystají bazary a probírají společenské klípky z místních novin, barvitého ilustrovaného listu, který se jmenuje Ozvěny a zprávy.

Cizinci nemají tušení, jak se tu doopravdy žije. Co se jim na Piuře protiví? Její odloučenost, rozlehlé písčiny, jež ji oddělují od ostatního Peru a po nichž nevedou žádné cesty, a oni se tam nemohou dostat jinak než koňmo, hodiny a hodiny ujíždět pod žhoucím sluncem a vyhýbat se přitom nástrahám lupičů. Do-razí do hotelu Severní hvězda, zchátralé budovy na Erbovním

173

186

„Tady máš fráju číslo tři, bratránku,“ řekl Zrzek.Lituma se otočil jako dětský vlček a rozběhl se k nim s úsmě-

vem ve tváři a s otevřenou náručí a Josefi no mu vykročil vstříc. Srdečně se objali a hodnou chvíli se popleskávali po zádech, ta-ková léta jsme se neviděli, bratříčku, taková léta, Litumo, že už jsi konečně zase tady, otírali se jeden o druhého jako honicí psi.

„Vy máte ale kvádro, bratránku,“ řekl Zrzek.Lituma poodstoupil, aby se frájové mohli dosyta vynadívat na

jeho oblečení, hýřící barvami: bílou košili s tvrdým límcem, rů-žovou kravatu s šedivými uzlíky, zelené ponožky a špičaté boty, naleštěné jako zrcadlo.

„Líbí se vám? Beru si ho poprvé, na počest rodnému městu. Koupil jsem ho před třemi dny v Limě a ty boty i kravatu ta-ky.“

„Vypadáš náramně, bratránku,“ řekl José. Jako nějaký kníže.“„To dělá jen to kvádro,“ odpověděl Lituma a štípl se do klop

saka. „Věšák už začíná práchnivět. Ale pořád ještě můžu něco utrhnout. Teď, když jsem svobodný, je řada na mně.“

„Málem bych tě ani nepoznal,“ přerušil ho Josefi no. „Tolik let jsem tě neviděl v civilu, kamaráde.“

„Řekni spíš, že jsi mě kolik let neviděl vůbec,“ prohlásil Litu-ma a jeho obličej se stáhl, ale pak se znovu usmál.

„My jsme už taky zapomněli, jak vypadáš v civilu, bratrán-ku,“ řekl José.

„Sluší ti to víc než ty četnické háby,“ lichotil mu Zrzek. „Teď je z tebe zas opravdový frája.“

„Na co čekáme,“ řekl José. „Zazpíváme si hymnu.“„Vy jste mí bratři,“ zasmál se Lituma. „Kdo vás naučil skákat

ze Starého mostu do řeky?“„A taky nasávat a chodit ke kurvám,“ připomněl José. „Ty jsi

nás zkazil, bratránku.“Lituma objímal bratry Leónovy a přátelsky s nimi cloumal.

Josefi no si mnul ruce, a i když měl ve tváři úsměv, v jeho nehyb-ných očích bylo cosi kradmého a polekaného, a jak tu stál s ra-meny pokleslými, vypjatou hrudí a pokrčenýma nohama, půso-bil nepřirozeným, neklidným a ostražitým dojmem.

„Musíme ochutnat Ické slunce,“ řekl Zrzek. „Slíbil jste nám to a sliby se patří plnit.“

Usadili se na dvou rohožích pod petrolejkou, zavěšenou u stro-pu; jak se pohupovala, na stěnách z nepálených cihel se na chvíli

vynořovaly ze tmy praskliny, nápisy a polozbořený výklenek, ve kterém u nohou sádrové Panny Marie s Jezulátkem stál prázdný svícen. José zapálil věčné světlo nad výklenkem a v jeho záři se na výstřižku z novin objevila zažloutlá postava jakéhosi generá-la s mečem a spoustou vyznamenání. Lituma přitáhl k rohožím svůj kufřík. Otevřel ho a vytáhl z něj láhev, zuby ji odzátkoval a Zrzek mu pomohl naplnit čtyři sklenky až po okraj.

„Ani se mi tomu věřit nechce, že jsem zase s vámi, Josefi no,“ řekl Lituma. „Opravdu jste mi chyběli, všichni tři. A naše město taky. Na to, že jsme zas všichni pohromadě.“

Přiťukli si a všichni současně dopili až do dna. „Hergot, to má ale sílu!“ zařval Zrzek s očima plnýma slz. „Víš určitě, že to není čtyřicetiprocentní líh, bratránku?“

„Vždyť je to jak voda,“ namítl Lituma. „Pisco je pro Limany, pro ženské a pro děcka, proti třtinové kořalce je to houbes. Ty jsi už zapomněl, jak jsme pili třtinovou kořalku, jako kdyby to byla limonáda?“

„Zrzka na pití nikdy moc neužil,“ řekl Josefi no. „Dvě sklenič-ky a už se motá.“

„Opiju se rychle, ale vydržím víc než kdo jiný,“ holedbal se Zrzek. „Můžu to takhle táhnout kolik dní.“

„Vždycky jsi byl první pod stolem, bráško,“ usmál se José. „Pa-matuješ si, Litumo, kolikrát jsme ho táhli k řece a potápěli jsme ho, aby se probral?“

„A kolikrát jste mi prostě nafackovali,“ řekl Zrzek. „Pak mám mít něco v hlavě, po všech těch pohlavcích, co jsem od vás schy-tal, když jste mě dostávali z opice!“

„Chtěl bych pronést přípitek,“ ozval se Lituma.„Počkej, bratránku, nejdřív naleju.“Zrzek vzal láhev piska a začal plnit sklenky; Litumův obličej

se zvolna zasmušil, malé oči mu zešikmily dvě hluboké vrásky, a jako by se zahleděl někam do dálky.

„Čekáme na přípitek, frájo,“ řekl Josefi no.„Na Bonifacii,“ a Lituma zvolna zdvihl sklenku.

Zelený důmMario Vargas Llosa

Ze španělského originálu La casa verde,vydaného nakladatelstvím Seix Barral v Barceloně roku 2001

Vydalo Nakladatelství grafické školy, Praha 2010

Text © Mario Vargas Llosa, 1966Překlad © Vladimír Medek, 1981, 2005Ilustrace a grafická úprava © Elmar Tausinger, 2010

35

Nakladatelství grafické školy, Praha 2010