01/08 mìsíèník

ZITA KABÁTOVÁs noblesou ve vínku...

Nadaèní listy

café Louvrez a l o Ï e n o 1 9 0 2

café Louvre

PraÏany oblíbená kavárna, hosty zde b˘valitaké Franz Kafka, Karel âapek a Albert Einstein

KAVÁRNA RESTAURACE SALÓNKYBILLIARD TERASA GALERIE

«CAFÉ LOUVRE»Národní tfiída 22, Praha 1, tel. 224 930 949

cafelouvre@cafelouvre.cz, www.cafelouvre.czpo – pá 8.00 – 23.30, so – ne 9.00 – 23.30

ObsahNADACE ŽIVOT UMÌLCE Seznámení s nadací

NADACE ŽIVOT UMÌLCE Hovoøí Martha Elefteriadu

OSOBNOSTZita Kabátová

TALENTIvan Vokáè hráè na violoncello

HISTORIEhistorie filmu

ZDRAVÍKlíè k dlouhovìkosti

KRÁSY NAŠÍ ZEMÌhlavní mìsto Praha

CO MOŽNÁ NEVÍTEKavárna Louvre

VZPOMÍNKASvatopluk Beneš

POZVÁNÍ ZA KULTUROU

2

4

6

12

14

18

20

22

24

28

Slovo úvodemV paragrafu nadaèního zákona se doèteme: Nadace nebo nadaèní fond jsou úèelová sdružení majetku, zøízená a vzniklá podle tohoto zákona pro dosahování obecnì prospìšných cílù. Obecnì prospìšným cílem je zejména rozvoj duchovních hodnot, ochrana lidských práv nebo jiných humanitárních hodnot, ochrana pøírodního prostøedí, kulturních památek a tradic, a rozvoj vìdy, vzdìlání, tìlovýchovy a sportu.

Samé ušlechtilé myšlenky. Øídí se jimi všichni? Po tzv. sametové revoluci u nás vyrostlo nadací jako hub po dešti. Nìkteré pøetrvávají, nìkteré zaniknou døíve než se o nich veøejnost vùbec dozví, jiné teprve vznikají. Nezáleží ale ani tak na datu vzniku nadace, jako spíše na jejím charakteru, úèelu, nápadu – a snaze tento nápad pokud možno zrealizovat. Od této návaznosti se pak odvíjí i délka trvání nadace.

Když byla 3. èervna v roce 1992 zahájena slavnostním koncertem v pražském Rudolfinu èinnost NADACE ŽIVOT UMÌLCE, jistì všichni zúèastnìní doufali v trvání co nejdelší. Podaøilo se. A já bych chtìla prostøednictvím tìchto nadaèních listù pøedstavit tuto krásnou nadaci – vám všem. Pøeji si, aby nadaèní listy ŽIVOT UMÌLCE, jejichž první vydání právì držíte v ru-kou, mìly pøinejmenším stejnì dlouhé trvání, jako nadace samotná.

Alexandra Stušková, DiS. odpovìdná redaktorka Nadaèních listù

Opovìdná redaktorka: Alexandra Stušková, DiS. alexandras@email.cz, tel: 739 077 131

Redakce: Ing. Tomáš Salač, Radek Brož, T. Lechnýřová.Nakladatelství STUŠKOVÁ,

IČ: 742 66 756, DIČ: CZ6757020127, R. č.: MK ČR E 18180

měsíčník, číslo 01/08, vychází 20. 4. 2008, příští číslo 27. 5. 2008

Tiskárna v Ráji s.r.o., V Ráji 906, 530 02 Pardubice

Kdo si váží minulosti, svých předků, váží si i sám sebe. Dostane se mu odměny v podobě lásky, úcty a porozumění. V přítomnosti i v budoucnosti – od potomků…

Opravdu tomu tak je? Copak nevídáme èím dál více opuštìných, osamocených lidí? Tìch, kteøí se obìtovali nejen ve svém soukromí, ale také ve svém povolání. Nejvíce „postiženou“ skupinou bývají beze-sporu umìlci. Lidé, kteøí se po léta starali o zpestøení našeho volného èasu, kteøí se nás snažili zkulturnit. Život jim protéká pod rukama stejnì rychle jako nám… Život, který je na rozdíl od ostatních možná ponìkud více bohémský, tudíž však i rychlejší. Než si staèí uvìdomit, že je potøeba pøibrzdit, zaèít se vìnovat nejen publiku, ale také sobì samým, svým ro-dinám – bývá èasto pozdì. Ti co mají štìstí, zùstávají bìhem (i po skonèení) kariéry svou rodinou, svými pøáteli a známými obklopeni stále. Vìtšina jich však zùstává obklopena „pouze“ pøáteli… Doma jsou sami. Se svými vzpomínkami, pomalu zapomenuti…

Myšlenka o vzniku a působení NADACE ŽIVOT UMĚLCE

byla zrealizována 3. června 1992 na půdě společnosti

INTERGRAM. Jejími zřizovateli je šest profesních organi-

zací: Herecká asociace, Asociace hudebních umělců a vědců, Svaz autorů a interpretů, UNIE – Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR, UNIE – Odborový svaz profesionálních zpěváků ČR a Umělecké sdru-žení Artes. Od jejího založení uplyne letos v červnu již 16 let.

Prvními statutárními zástupci byli: Zuzana Navarová

– prezidentka nadace, Jiří Novotný – výkonný ředitel

a Ladislava Chalupová – tajemnice. Od roku 1998, kdy

vstoupil v platnost nový zákon o nadacích, byli členy

první správní rady (statutárního orgánu): Jiří Hlaváč,

Jakub Waldman, Karel Zich, Karel Urbánek, Libuše

Hošťálková a předsedkyně Zuzana Navarová. Od

té doby se v obou radách vystřídalo několik členů. Po

smrti paní Navarové vykonávala funkci předsedkyně

správní rady paní Martha Elefteriadu, od října 2005

pan Tomáš Kyndl. Poté od roku 2007 tuto funkci

vykonává pan Jaromír Černík, člen České fi lharmonie.

Ve správní radě působil např. také pan Petr Nárožný,

kterého vystřídala paní Jiřina Bohdalová, nyní paní

Valérie Zawadská. Funkci výkonné ředitelky zastává

mladá a sympatická slečna Daniela Hrnčířová.

2

N A DA C E Ž I V OT U M Ě LC E

Č L E N O V É S P R ÁV N Í R A DY:

Jaromír Èerník – předseda,

člen České fi lharmonie, zástupce UNIE

Odb. svaz orchestrálních hudebníků ČR

Martha Elefteriadu – zpěvačka,

zástupkyně Svazu autorů a interpretů

Vladimír Prošek – dramaturg,

muzikant, zástupce Uměleckého

sdružení Artes

Miroslav Svoboda – člen sboru Statní

opery Praha, zástupce UNIE - Odb. svaz

profesionálních zpěváků ČR

Prof. Jiøí Tomášek – profesor HAMU,

zástupce Asociace hudebních umělců

a vědců

Valérie Zawadská – herečka,

zástupkyně Herecké asociace

Č L E N O V É D O ZO R Č Í R A DY:

Prof. Jiøí Hlaváè – předseda,

prof. HAMU, zástupce Asociace

hudebních umělců a vědců

Ing. Michal Krùšek – člen Pražského

fi lharmonického sboru, zástupce UNIE

– Odb. svaz profes. zpěváků ČR

Libuše Švormová - Paterová – herečka,

zástupkyně Herecké asociace

A PA R ÁT:

Daniela Hrnèíøová, MBA

– výkonná ředitelka

Lýdie Soldánová – tajemnice

R E DA KČ N Í R A DA :

Daniela Hrnèíøová, MBA – výkonná ředitelka nadace

Mgr. Daniel Rùžièka – šéfproducent,

Centrum vzdělávacích pořadů ČT

Ing. Martin Maøan

– ředitel společnosti INTERGRAM

Seznámení s NADACÍ

3

Všichni členové, ať už současní či minulí, půso-

bící v NADACI ŽIVOT UMĚLCE, věnují nadaci

svůj čas, elán, lásku a především myšlenku stálé

podpory kultury a kulturní vzdělanosti… aby

v české veřejnosti nezanikla.

Jejich podpora se týká nejenom umělců dříve naro-

zených, ale také umělců „budoucích“.

NADACE ŽIVOT UMĚLCE realizuje svou činnost ve

čtyřech základních oblastech.

» Aktivní podpora mladých výkonných umělců

Zprostředkování konkrétních grantů posluchačům

konzervatoří, vysokých uměleckých škol a začína-

jícím mladým profesionálním umělcům – stáže,

mistrovské kurzy, účast na významných soutěžích

doma i v zahraničí. Systematická podpora projektů

mladých umělců po ukončení studia při přechodu

do profesionální reality.

» Podpora projektů

Granty a přímá podpora realizace širokého spektra

umělecké tvorby, především při hledání nových

přístupů v oblasti koncertní, divadelní a taneční.

Podpora při oceňování vítězů soutěží, která na-

pomáhá při získání co největší profesionality. Pod-

pora významných kulturních projektů, které nemají

dostatek vlastních fi nančních zdrojů a vedou ke zvý-

šení kultury a kulturní vzdělanosti české veřejnosti.

» Podpora výkonných umělců seniorů

Vedle pomoci při průběžném řešení sociálních

a zdravotních problémů věnuje nadace velkou část

podpor těm významným uměleckým seniorům,

kteří ke konci života zůstávají osamoceni bez svých

nejbližších. NADACE ŽIVOT UMĚLCE uděluje od roku

1993 také cenu SENIOR PRIX, jako poděkování za

celoživotní uměleckou činnost hercům, tanečníkům,

artistům, operním, populárním a sborovým zpěvá-

kům, orchestrálním i sólovým umělcům.

» Nezapomeneme

Správa a péče o pietní místo na Vyšehradském

hřbitově – Slavíně a náhrobek V+W na Olšanském

hřbitově.

www.nadace-zivot-umelce.cz

ŽIVOT UMÌLCE

Jaromír Èerník Pøedseda správní rady

Daniela Hrnèíøová,øeditelka nadaces Václavem Postráneckým

Vánoèní besídka v roce 2007Národní dùm na Smíchovì

02

Pro začátek, k prvnímu seznámení s NADACÍ

ŽIVOT UMĚLCE, informací stačí. Příště se dozvíte

něco o jednotlivých projektech. Vězte, že jsou

zajímavé. Nyní jsem si přichystala pár otázek

ke kratičkému rozhovoru se známou osob-

ností, zpěvačkou a umělkyní, ale hlavně také

s nejdéle působící členkou správní rady, bývalou

předsedkyní správní rady a především také blíz-

kou kamarádkou zakládající členky zmíněné

nadace – paní Marthou Elefteriadu.

Měli bychom čtenářům objasnit, že tou zmí-něnou kamarádkou nebyl nikdo jiný než paní Zuzana Navarová. To ona Vás přivedla do NADACE ŽIVOT UMĚLCE?

Od Zuzany jsem se vlastně o činnosti nadace

dozvěděla. O její existenci jsem matně věděla

už dřív, ale blíže jsem ji poznala, až když jsme si

jednou se Zuzanou u čaje vyprávěly co je u nás

nového. Bylo to v zrovna době Teniných zdra-

votních potíží, které nás na určitou dobu zcela

vyřadily z profesního života. Tehdy mi Zuzana

navrhla, že by jí NADACE ŽIVOT UMĚLCE mohla

pomoci, a také to pro ni zařídila. Proto když se

obloukem vrátila možnost, abych v nadaci pra-

covala ve správní radě, neváhala jsem ani chvilku

a přijala to. Zuzana mi pak v této práci byla

od počátku rádcem.

Působením v nadacích nejste žádným nováč-kem. Předtím to byla nadace Filia (ve které působil mimo jiné i nynější primátor hl. města Prahy MUDr. Pavel Bém), poté nadace Filhele-nia. Můžete nás ve zkratce s těmito dvěma na-dacemi seznámit?

Tohle je už vlastně třetí nadace, ve které pracuji.

Začátkem devadesátých let sem přijeli lektoři

z John Hopkins University, kteří školili vedoucí

pracovníky vznikajících nonprofi tních organi-

zací. Odtud vzešla většina těch, co později vedli

významné nadace i u nás. Měla jsem to štěstí

školení absolvovat a poznat řadu lidí různých

zaměření, kteří usilovali o něco dobrého v non-

profi tní oblasti. První nadace pro kterou jsem

pracovala byla nadace Filia. Zabývala se komu-

nitní péčí pro duševně nemocné, preventivními

protidrogovými programy pro děti a mládež aj.

V čele její správní rady byl Prof. MUDr. Cyril Höschl

a jejím ředitelem, jak jste zmínila, nynější primá-

tor Prahy, MUDr. Pavel Bém. Tam jsem se naučila

nejvíce.

Další nadaci, Filhelenia, jsme založily se sestrou

Tenou a s paní Georgií Zervou, učitelkou novo-

řečtiny. Zaměřovala se na kulturu a na projekty

podporující povědomí helenismu u Řeků zde

žijících. Pořádaly jsme také letní tábory v Řecku,

určené dětem druhé a třetí generace, aby pro-

hloubily svoji řečtinu. Podporovaly jsme na-

kladatelskou činnost (vydání řecko-českého

slovníku), podílely jsme se na vyvěšení pamětní

desky Nikose Kazantzakise v Božím daru, i plas-

tiky, která připomíná zdejší spisovatelův pobyt

v letech 1928–32, atd. Byly to začátky a ráda na

ty lidi vzpomínám.

Vraťme se k NADACI ŽIVOT UMĚLCE, jejímž posláním je podporovat jak mladé talenty, tak zajímavé umělecké projekty, tak také sociální a zdravotní pomoc potřebným. Kdo vybírá a určuje ty potřebné?

Pokud k nám žádosti charakteru sociálního či

zdravotního přijdou, ať už individuálně nebo

N A DA C E Ž I V OT U M Ě LC E

4

Hovoøí Martha Elefteriadu

přes profesní organizace, schvaluje je jeden

každý člen správní rady, který je posoudí a vyjádří

se k nim. Vodítkem nám bývá i vyjádření profesní

organizace žádajícího umělce. Co se týče pod-

pory mladých umělců, jsou vypracována kritéria,

která dovolí přimout došlé žádosti. Totéž se děje

i v případě posuzování uměleckých projektů.

Všechny žádosti projdou posouzením u „všech

členů správní rady“.

Váš původ je řecký. Jistě tuto zemi často navštěvujete. Existují i tam podobné nadace?

Samozřejmě. Řekové jsou jako národ velmi

soucítící lidé a jsou citliví na to, když někdo

potřebuje pomoci, a to na všech úrovních. O tom

by mohli mluvit třeba lidé, kteří se tam ocitli bez

pomoci jako nováčci v cizí zemi. A protože tam

tradice pomáhání prostřednictvím nadací nebyla

přervána jako tady, fungují tam nadace – řecky

je to Ydrima, velmi dobře, a pomáhají v různých

oblastech.

Je o Vás známo, že jste skvělou zpěvačkou (spo-lu se sestrou Tenou, kdysi a dodnes nerozlučné a známé duo), málokdo však o Vás ví, že máte také vystudovanou psychologii. Uplat-nila jste toto své vzdělání i ve své působnosti v nadacích?

Vlastně ani ne. I když... když jsem pracovala v na-

daci Filia, ta se svým posláním komunitní péče

pro duševně nemocné a preventivními proti-

drogovými programy pro děti a mládež, psycho-

logie dotýkala. Ale já jsem se tam spíš uplatnila

na úseku fundraisingu, tedy získávání fi nancí

z různých zdrojů pro činnost nadace. Byla to

dobrá zkušenost.

V úvodu seznámení s nadací se zmiňuji, že jste ve funkci časově nejdéle. Do správní rady jste byla zvolena poté, co z ní odešel Karel Zich, a po určitém čase jste byla dokonce zvolena předsedkyní NADACE ŽIVOT UMĚLCE. Co pro Vás práce v této nadaci zna-mená?

Jednak naplňuje

přirozenou touhu,

kterou má možná

mnoho lidí, věno-

vat svůj čas, ener-

gii a zkušenost

něčemu co má

smysl a může

pomoci zejména

tam, kde je třeba.

To samo o sobě je

odměnou. Velkým

obohacením je

určitě také setká-

vání se s mnoha

kvalitními a zají-

mavými l idmi ,

pracujícími v nadacích, které jsem zmiňovala.

A v neposlední řadě nesmazatelně zapsaný člo-

věk, po kterém se mi opravdu stýská, Zuzana

Navarová. Po zasedání jsme obvykle se Zuzkou

zašly do dobré čajovny na Václaváku a poví-

daly si o životě, o hraní, o nadaci, o čemkoli… Ta

drobná osůbka budila respekt svou neokázalostí

a pravdivostí. V mnohém byla jako člověk inspi-

rací. Vyprávěla mi, jak v poslední době chodila

do přírody a učila se například rozeznávat zpěv

ptáků. Naplňovalo ji to… Zuzanu jsem znala dale-

ko dřív než jsem přišla do nadace, ale na tento

čas strávený s ní v posledních letech, myslím

často a s vděkem.

Za rozhovor děkuje

Alexandra Stušková, DiS.

5

foto poskytla: paní Martha Elefteriadu a archivNADACE ŽIVOT UMĚLCE

paní Zuzana Navarová

026

o s o b n o s t

Nedokážu posoudit, která z těchto aktivit je

vlastní vzácné dámě, se kterou jsem si povídala.

Mně se k ní hodí téměř všechny zmiňované vlast-

nosti, každopádně nerada bych si ji znepřátelila…

A o koho, že se jedná? Podle fotografi í jste jistě

poznali, možná ale nevíte, že jedna z posledních

žijících fi lmových a divadelních legend, hvězda

stříbrného plátna – paní ZITA KABÁTOVÁ, se

narodila právě ve znamení býka – a to 27. dubna

1913. Tedy před neuvěřitelnými 95 lety!

Paní Zita Kabátová se narodila na nejkouzel-

nějším místě v Praze, na Malé Straně, v domě

U bílé koule, na Úvozu, na konci Nerudovi ulice.

Dům se původně jmenoval U Švédské koule, ale

poté, co koule nedopatřením spadla do vápna,

se název domu její barvě přizpůsobil. „Byl to ještě starý dům, který měl pavlače. Byla první světová válka a takový ten život, když se něco dělo, veškeré události, to vlastně probíhalo na těch pavlačích. Bylo to kouzelné. Bydlel tam například malostranský spisovatel Rudlof, pak tam bydlel i známý malíř Marold. Ten měl ateliér trošku jinde, ale tam bydlel a ‚strašil mě

‚. On byl takový

robusní, měl kožený kabát, kožené boty, velký

širák. Když šel po schodech, tak to dunělo a já se strašně bála“: směje se už dnes paní Kabátová.

„Byl to takový tmavý chlap, teď už vím, že to musel být krásný mužský, ale tehdy jako dítě, jsem se ho opravdu bála“.

Tatínek se jmenoval Beno Kabát a byl stavitelem,

maminka Anička, tak jak tehdy bývalo běžné,

ženou v domácnosti. Maminka byla sestřenicí

prvního českého fi lmového herce Josefa Švába

Malostranského. Oba rodiče byli nadšenými

ochotníky a tak se malá Zituška ocitla poprvé na

jevišti už jako miminko v zavinovačce, v Našich

furiantech, hry od Ladislava Stroupežnického.

A „roličky“ přibývaly. „Já jsem začínala jako velice zapálená ochotnice. Můj tatíček psal pohádky, a vždycky prej podle toho, jaká jsem zrovna byla. Takže princezna byla buď fi ntivá nebo princezna, která panu králi odmlouvala, vždycky co jsem zrovna ten rok provedla. Ty pohádky jsme potom hráli odpoledne dětem v Malostranské besedě. Bylo to moc hezké... A vůbec ta Malostranská beseda měla tehdy na celou Malou Stranu úžasný kulturní dopad. Byla tam tehdy také ještě scéna Dobrých autorů, a pak také scéna, kde začínal

V jedné velmi vzácné knize, zabýva-jící se magií, astrologií a vším s tím souvisejícím, jsem vyčetla, že lidem narozeným ve znamení býka je dána do vínku obrovská síla, energie, elán, nadšení, vůle a čin. Podle čínského znamení se jedná o lidi aktivní, dy-namické, náročné, netrpělivé a silně individualistické. Mají rádi krize a vyhrocené situace, nad kterými se rozlítí do červena, vzápětí je však vyřeší a na dlouhou dobu se uklidní. Jsou to lidé neuvěřitelně hodní a srdeční, běda však si je jedinkrát znepřátelit – nikdy nezapomenou...

ZITA KABÁTOVÁ s noblesou ve vínku...

7

Voskovec s Werichem – v Umělecké besedě. Celá ta oblast má něco do sebe.”

Maminka paní Kabátové zemřela v pouhých 37

letech na Addisonovu nemoc (choroba jejíž pod-

statou je selhání nadledvinek). Tatínek se oženil

podruhé, za emeritní členku Slovenského národ-

ního divadla Jožku Čepelovou.

„Já jí říkala mamá. Ta mi držela palce i když jsem hrála divadlo. Hrávala také. V Malostranské besedě jsme hrávaly spolu.” Na můj dotaz, jak spo-

lu vycházely, paní Zita odpoví: „Já si ji vážila. Ale to byla přece tatíčkova a jenom tatíčkova věc. Co já mu do toho budu kecat. To teď je takový trend, že děti si myslí, že to rodičům můžou rozmlouvat nebo se jim pléct do života. Mladí se pletou do života starým a staří se pletou do života mladým. Vždyť je to nesmysl. Nikdo nic nezmůže, co psáno jest, to dáno jest… a hotovo”.

Sourozence neměla paní Kabátová žádné, zato

spoustu bratranců a sestřenic. A také zajímavého

dědečka. „Můj dědeček byl poslední malostranský ptáčník. To už dneska mladí ani nevědí, co to je. Když umřel, tak pak ptáčnictví vlastně zaniklo. Ještě s kamarády chytali ptáčky na lep a nebo do sítě, a potom je v klíckách prodávali. Chodil také na dafnie, nejvíc na Divokou Šárku, tam byla ta-ková říčka, a babička se vždycky rozčilovala, že jí vzal zase tu nejlepší punčochu…”.

Paní Kabátová má obdivuhodnou paměť. Se

smíchem dodává: „No, vždyť já taky vzpomínám padesát let sem – padesát let tam…” Například

na své herecké začátky a partnery. K nohám jí

padaly desítky mužů, zažila mnohá fi lmová objetí.

Třeba s Otomarem Korbelářem. „S tím jsem hrála ráda. Škoda jen, že byl dost často nacucanej. Oni to ostatní neviděli, ale já jo, protože když šel ke mně, tak šilhal. Měl vždycky i rty takové nacucané, a když mě líbal, tak jsem byla mokrá od ucha k uchu”: smějě se paní Zita. „Na jedno nikdy ne-zapomenu. To jsme měli v jednom fi lmu takovou zásnubní scénu, měla jsem hluboký výstřih a on mě líbal a objímal, kam mohl tam. Mně vám pak všechno tak strašně pálilo. Říkám si, šmarjajosef, já dostala nějakou nemoc, to není možné. Umyla jsem se, natřela, znou umyla, natřela. Nic. Pálení a pálení. Přijdu do rekvizitárny… a on tam Korbelář. Ládoval se fefronkama. Jedl to, aby jeho paní nepoznala ten alkohol. No a já byla vlastně celá zafeferonkovaná.” Avšak ještě dříve, než paní Zita Kabátová zažila

feferonkovou příhodu, musela najít tu správnou

cestičku k fi lmové slávě a vydat se po ní. Na

začátku třicátých let se snažila dostat do Divadla

Vlasty Buriana, neměla však ještě potřebné

zkušenosti. Ty začala získávat kolem roku 1935,

kdy se od ochotníků dostala do divadélka Akropo-

lis a poté, díky svému skvělému hlasu, do Tyláčku

(Tylovo divadlo v Nuslích). Hrála ve Velké operetě,

ve Švandově divadle u Járy Kohouta a za války

hlavně v Komorním divadle Oldřicha Nového.

„Já jsem dělala takovou tu klasickou operetu, kde se hopsalo, tančilo, zpívalo. A díky Oldřichu Novému jsem se pak dostala do takových těch činoherních operet. Poněvadž u něho se hrála zpěvohra, tozn. komedie se zpěvy, naučil mě normální projev mluvení a zpívání dohromady. Bylo to báječné! Jeho paní tam dělala ředitelku. V Brně prodala velký, nádherný fotografi cký ate-liér a za ty peníze koupila nové divadlo. Bylo to divadlo rozkošné, malinké. Být u pana Nového, to byl punc. Odejít od něho, to přece jen tak nešlo. Přemluvil mě pak až Sváťa Beneš do účinkování v Modrém démantu, hře, ve které jsem vystupova-la spolu s ním a Medou Valentovou. Ta hra měla velký úpěch.”

Na přelomu let 1935 a 1936 si paní Kabátová

přečetla ve Filmovém ilustrovaném zpravodaji

výzvu: „Kdo chce být Sextánkou?“ Producenti

totiž hledali nové talenty pro připravovaný fi lm

Zita s rodièi

8

o s o b n o s t

Sextánka (1936). Rozhodla se zkusit štěstí a po-

slala jim své foto. Byla pozvána do ALMY, kde se

na ní ředitel Jelínek podíval a prohlásil, že se na

Sextánku nehodí. Navrhl jí však, že by se hodila na

ženskou roli ve fi lmu Světlo jeho očí (1936). Byla

pozvána na pohovor a hlavní roli ve svém prvním

fi lmu získala. A tak byla nastartována závratná

kariéra jedné z našich nejoblíbenějších hereček

30. a 40. let. Díky svému elegantnímu zjevu a kul-

tivovanému projevu mezi ostatními vynikala.

Hrála se spostou fi lmových hvězd, včetně Vlasty

Buriana. Jak na něj vzpomíná? „Strašně moc. To byl pan herec. S velkým P a s velkým H. Úžasný člověk! A taky si na něj žádný režisér nijak moc netroufal, poněvadž každý ho ctil a vážil si ho. Všechno co dělal, bylo neopakovatelné. Například i ty jeho ruce, ty mluvily. On byl báječný! A když třeba režisér něco chtěl, jen to Vlastíkovi naznačil a ten už to dojel. Vzpomínám na báječnou scénu v Přednostovi stanice, kdy on tam přijde a já říkám Marvanovi, poslužte si pane inspektore, tak Vlastík řekne, já si posloužím. A vzal to celé kuře, otevřel veku, dal to celé mezi to a začal jíst. To nikdo nečekal. A nebo když posílá ten telegram, jak to vyťukal, to celé improvizoval. On byl taky jediný herec, který si sám směl říct stop. Poněvadž nevěděl, kdy vlastně celý ten svůj nápad skončí. Po válce pak už dělal většinou jen estrádní vy-stoupení. Nebyl na tom zdravotně ani psychicky dobře. Ale lidi potěšil vždycky. Nezasloužil si, jak se k němu v té době zachovali. To opravdu ne.”

Vynikající rolí paní Kabátové byla role Heleny

Horníkové ve Slavínského komedii Muži nestár-

nou (1942). Ztvárnila zde ženu ve třech životních

etapách. Krásnou třicetiletou dámu, starší usta-

ranou matku i starou bělovlasou babičku (za-

tímco její partner, kterého hrál Jan Pivec, se za

dvacet osm let vůbec nezměnil a vypadal stále

mladě). Jaký však byl soukromý život této krásné

dámy? Zita Kabátová žila nějaký čas s operetním

zpěvákem Járou Pospíšilem. Rozešli se. Po válce

se dostala před vyšetřovací komisi, která jí kvůli

účinkování v německých fi lmech zakázala hrát

a veřejně vystupovat. V té době ji režisér Ladislav

Brom seznámil s Ludvíkem Králem, ředitelem

fi rmy ZEISS IKON v indické Bombaji. V roce 1946

se za něho provdala. Manželé chtěli odletět do

Bombaje, Kabátová však nedostala vízum a mu-

sela zůstat v Československu. Manžel byl z Indie

za nějaký čas přeložen do Londýna. Zita znovu

zažádala o vízum. Marně, psal se totiž rok 1948.

Oba manželé se zanedlouho na dálku rozvedli.

Pro pøipomenutí pár slavných filmù té doby – zejména režisérù Slavínského, Cikána, Binovce a Svitáka (Rozkošný pøíbìh, Lojzièka, Lízin let do nebe, Bláhové dìvèe, Kdybych byl tátou, Lízino štìstí, Její høích, Srdce v celofánu, Zlatý èlovìk, Madla zpívá Evropì... a øada dalších.)

Z významnìjších rolí si vyjmenujme: Elsa v Tuláku Macounovi (1939), Pepièka, žena Františka Kmocha v životopisném filmu To byl èeský muzi-kant (1940), malíøka Helena v komedii Život je krásný (1940), operetní hvìzda Marion v Burianovì komedii Provdám svou ženu (1941), Julie Jelenová v další „Burianovce“ Pøednosta stanice (1941), Márinka Bezoušková v Pantátovi Bezouškovi (1941). S Vlastou Burianem si zahrála i v komedii Zlaté dno (1942), kde hrála jeho ženu Jarmilu Valentovou – Putièkovou.

Po roce 1953 se dostala, díky příteli Karlu

Spurnému, do Pražské estrády, se kterou jez-

dila po venkově. Hrála i ve Vesnickém divadle

a v Alhambře. Po nějaké době musela s hraním

(opět z politických důvodů) skončit. V roce 1955

se potkala se svým dávným přítelem, veslařem

a olympionikem Jiřím Zavřelem, který se právě

vrátil z desetiletého vězení v Jáchymově. O rok

později se vzali. Novomanželům se narodil syn Jiří

(paní Zitě bylo 44 let!). Manžel však v roce 1968

emigroval do USA. Paní Zita vzpomíná: „Sešli jsme se ve Francii a já už bych se snad byla nechala přemluvit, ale rozhodl to syn Jiřík. Nechtěl jít jinam. A já když jsem si uvědomila, že bych mu-sela začínat znovu od lžičky, rozhodla jsem se zůstat. Syn je nakonec také v Americe. Je tam podruhé ženatý. Jen já tu zůstávám. Ale mám čtyři vnoučata. Jednoho nevlastního kloučka v Americe a americkou holčičku. Tu má syn s druhou manželkou. A s tou první tady v Praze má dvě děti. Chlapce, tomu je 20 let a 12ti letou holčičku. Takovou slečnu neslečnu, ale ti přijdou jen když něco potřebují”: směje se paní Kabátová.

Samozřejmě jde o legraci a „babička“ vzápětí

dodává: „Zaplaťpánbůh, že jsou všichni zdraví”.

Po smrti svého druhého manžela si paní Zita

Zavřelová vzala zpátky své jméno Kabátová.

Vraťme se ale ještě pár let zpátky, do doby těsně

po válce. Do doby lynčování herců, hereček,

režisérů. Všech těch, kteří byli dříve obdivováni,

a poté tak nenáviděni. Ti samí lidé, kteří stáli

dlouhé řady na lístky do kina, aby své milované

fi lmové hvězdy spatřili, po nich po pár letech

plivali a házeli kamením. V roce 1944 si paní

Kabátová zahrála roli intrikánky baronesy Heleny

z Alcantaru v kostýmní komedii Počestné paní

pardubické. Tato role byla na dlouhou dobu také

její poslední. Za nacistické okupace hrála pod

pseudonymem Maria von Buchlow a ve dvou

německých fi lmech. Právě to ji bylo po válce nej-

více vytýkáno. Jakoby mávnutím proutku se na

ostatní krásné fi lmy, ve kterých paní Zita hrála,

nějak pozapomnělo. Zlom nastal až v roce 1969,

kdy ji režisér Jiří Hanibal po pětadvaceti letech (!)

obsadil do fi lmu Hvězda.

„Do těch větších stromů vždycky bije hrom. Já se ale obhájila. Sama. A později pak také díky režiséru Hanibalovi, že nás do toho fi lmu vzal. Byla tam tehdy ještě Nelinka Gajerová, Nataša Gollová, já, Jiřina Štěpničková, teď si nevzpomenu, kdo všechno. Ten fi lm se celkem povedl a tam jsme byly očistěny. Bylo to v době, když se to začalo lámat a režiséři mohli zase začít točit nějaké dobré fi lmy”.

V sedmdesátých letech působila paní Kabátová

dokonce jako vedoucí několika pražských kin,

včetně kina Illusion, které pozvedla a kde se

promítaly právě „fi lmy pro pamětníky“, ve kterých

sama hrála. Začala být znovu obsazována i do

fi lmů té doby. Byť to nebyly role úplně hlavní,

byly hezké a paní Zita je zahrála opět s noblesou

sobě vlastní.

Pro pøipomenutí: (Ženy v ofsajdu, Akce Bororo, Pøípad mrtvého muže, Kulový blesk, V podstatì jsme normální, Jak básníkùm chutná život). Vìtší role pak pøišly až po roce 1989, kdy hrála starou šlechtiènu v Zapomenutém svìtle (1996), babièku Elišku ve slovenském filmu Modré z nebe (1997), starou paní Balážovou v rodinné komedii Václava Vorlíèka Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko (2001) a Marušku Grulichovou ve slavném Babím létu (2001). Zahrála si i ve dvou televizních seriálech (Na lavici obžalovaných justice a To jsem z toho jelen). V roce 1997–1999 dokonce hostovala v divadle Pod Palmovkou v roli staré šlechtièny.

9

10

Na můj dotaz, jaké fi lmy se paní Kabátové líbí,

odpoví: „Všechny, co jsou ke koukání”.

Ke „koukání“ je určitě vynikající český fi lm nomi-

novaný na Oscara – Želary. V tomto válečném

dramatu se objevila ve fi lmové roli naposled.

Zároveň si v něm také zahrála se svým dávným

přítelem Svatoplukem Benešem, pro něhož to

byla bohužel role úplně poslední. Svoji hereckou

dráhu pak paní Zita Kabátová nadobro ukončila

rolí v televizní inscenaci Zlatá brána (2004).

Píše se rok 2008. Když si tak paní Zitu Kabátovou

prohlížím, je neuvěřitelné, že je jí už 95 let!

Je kouzelná! Na krku má decentní šperk, v uších

nádherné, samozřejmě sladěné, náušničky (jako

kdysi na začátku minulého století, když hrávala

v Malostranské besedě princezničky), na ruce má

překrásný rodový prsten. Je vtipná, veselá a velmi

vitální. Co popřát k tak významnému jubileu, aby

to nevyznělo pouze formálně a obyčejně?

„Paní Zito, za všechny, kteří Vás měli a mají rádi, za všechny, kteří Vás obdivovali a obdivují, za všechny tady na zemi i ve fi lmovém nebi, za všechny přátele i známé… jsme rádi, že jste se nám tehdy v tom dubnu narodila!!!Hodně štěstí, zdraví a spokojenosti - nejméně do sta let”.

V roce 1993 obdržela paní Zita Kabátová cenu SENIOR PRIX. Tuto cenu udìluje každoroènì NADACE ŽIVOT UMÌLCE jako podìkování za celoživotní umìleckou èinnost.

text: Alexandra Stušková, DiS., foto: Tomáš Salač a soukromý archiv p. Zity Kabátové

o s o b n o s t

Se svým pøítelem Svatoplukem Benešemve filmu Želary

Karolíny Světlé 18, Praha 1 – Dům PORTUS Pokladna a rezervace: 222 333 555Pokladna otevřena v pracovních dnech od 8:00 do 15:30 hod.a hodinu před začátkem představení. E-mail: rezervace@divadlo90.czwww.divadlo90.cz

Od 1. února je v Divadle U Valšů také STÁLÁ SCÉNA STUDIA LÁĎA Ladislava Smoljaka

duben / výběr 2008

Kolumbovo značně nakřáplé vejce - Martin Houska

Příběh Coco Chanel - Jiří Just

Vyhlášení výsledků ANKETY a losování cen

Kolumbovo značně nakřáplé vejce - Martin Houska

Benefi ce Yvety Simonové a Richarda Adama - Připravil Jiří Flutka

Legendy opery: Naďa Šormová

Benefi ce Eduarda Hrubeše za laskavého přispění Jiřího MelíškaPřipravil Jiří Flutka

Moje teta, tvoje teta - Morris Panych

Kornelovy vdovy - Ákos Kertézs

Kolumbovo značně nakřáplé vejce - Martin Houska

Manžel pro Opalu – John Patrick

Milostná tajemství – 1. PREMIÉRA Tři jednoaktové hry hereckého umění p. Luby Skořepové.Úprava a režie: Manka (Petr Mančal a Jiří Trnka).

Po

Po

Út

St

Čt

Po

Út

St

Čt

Po

St

Čt

5. 5.

12. 5.

13. 5.

14. 5.

15. 5.

19. 5.

20. 5.

21. 5.

22. 5.

26. 5.

28. 5.

29. 5.

16:00 1.PREMIÉRA19:00 2.PREMIÉRA

16:00

16:00

16:00

16:00

16:00

16:00

16:00

16:00

16:00

17:00 VÝJIMEČNĚ

19:00

Koncert slavných operetních a muzikálových melodií (II)Zuzana Vernerová a Erik Bezdíček, klavír: Václav Vedral

JUBILEUM Zity Kabátové – 95 let

Benefi ce Jaromíra Hanzlíka

Módní přehlídka

Duchu, jsi přítomen?John Patrick

Hymna aneb Urfi dlovačka Ladislav SmoljakSTUDIO LÁĎA LADISLAVA SMOLJAKA

Po

Út

Čt

Po

Út

St

21. 4.

22. 4.

24. 4.

28. 4.

29. 4.

30. 4.

16:00

16:00

17:00 VÝJIMEČNĚ

14:30

16:00

16:00

Program

květen/ výběr 2008

n!vrh inzer!t NEW final.indd 1 15.4.2008 7:56:49

t a l e n t

V této rubrice se budeme také setkávat s osob-nostmi. Budoucími? Nebo už souèasnými? Aby byl èlovìk osobností od mládí, potøebuje dobré zázemí, pevnou vùli, píli ale hlavnì také… talent. K tomu všemu kapku štìstí, tøeba právì v podobì podpory. Podpory, kterou zprostøedkovává také NADACE ŽIVOT UMÌLCE. Po peèlivém výbìru ji v podobì udìlování grantù, nabízení úèasti na významných tuzemských i mezinárod-ních soutìžích, èi pomoci pøi pøechodu do profesionální reality, dostávají jen ti nejlepší. A k tìm nejlepším patøí bezesporu student Pražské konzervatoøe, hráè na violoncello, teprve jedenadvacetiletý Ivan Vokáè.

Začneme jednoduchou otázkou:

NADACE ŽIVOT UMĚLCE a Vy?

NADACE ŽIVOT UMĚLCE mi vlastně pomohla už

třikrát. První žádost, kterou jsem nadaci posílal

k posouzení, se týkala příspěvku na zakoupení

profesionálního smyčce, který stojí 17 000 Kč.

Já měl do té doby jen takové pochybné hůlky.

(smích)... Jelikož ale nejsem z žádné bohaté

rodiny, tak jsem na něj prostě neměl. Pan profe-

sor Petráš (učí hlavní obor) věděl o existenci i pro-

jektech NADACE ŽIVOT UMĚLCE a tak jsme spolu

napsali žádost. Byla to první nadace, kterou jsme

zkusili, a zároveň také první nadace, která mi vyšla

vstříc.

Druhá žádost se týkala možnosti zúčastnit se

mezinárodní violoncellové soutěže v roce 2005,

v Drážďanech. Na takovou soutěž musíte být do-

konale připraveni. Nově potažený smyčec, nový

potah strun, startovné také není zanedbatelné.

Veškeré tyto náklady mi NADACE ŽIVOT UMĚLCE

pokryla. Tu soutěž jsem nakonec vyhrál...

A do třetice mě nadace podpořila při možnosti

účasti na Pražském Jaru v roce 2006. Poskytla

mi všechno co jsem na tuto soutěž potřeboval.

S profesorem Petrášem jsme si tehdy vytýčili, že

úspěchem bude i to, když se do té hlavní soutěže

dostaneme, neboť z příchozích, asi sto kvalifi ko-

vaných nahrávek, se vybírá pouze necelá polovina.

Vybrali mě. A i když jsem vzápětí po prvním kole

vypadl, byl to pro mě cenný a nezapomenutelný

zážitek. Tato soutěž je limitována do třiceti let a já

tam byl tehdy v tom roce nejmladším českým

účastníkem.

Jednou jsem také hrál s kolegou při předávání

cen SENIOR PRIX.

Tolik k nadaci. Jsem rád, že existuje.

V kolika letech jste začal s hraním a proč právě

violoncello?

Oba moji rodiče jsou muzikanti. Studovali housle

na ZUŠ. I moje dvě starší sestry byly vedeny

k muzice. Hudbou jsem obklopen odmalička.

V necelých čtyřech letech jsem dostal do ruky

osminkové housle, už si to moc nepamatuji, ale

vím jen, že jsem byl vždycky strašně fascinovaný

kontrabasem, tak jsem ty housličky postavil a hrál

na ně jako na basu. V těch letech mi kontrabas

dát nemohli, tak jsem pak dostal poloviční cello

a už jsem u něj zůstal. Než jsem šel na Pražskou

konzervatoř, 11 let jsem ho studoval soukromě.

Od pěti let také „brnkám“ na klavír.

Soukromé hodiny jste studoval v Praze?

Ne, ne, já nejsem z Prahy. Jsem z Jižních Čech,

z Volyně. Narodil jsem se ve Strakonicích.

V té době tam zrovna učil na hudební škole pan

Ivan Vokáèvioloncello

12

profesor Oldřich Kavale, který učil přes 40 let také

na Plzeňské konzervatoři. Chodil jsem k němu na

violoncello asi dva roky a když tam přestal učit,

dojížděl jsem za ním soukromě. Rád bych pozna-

menal, že mám velké štěstí na lidi. Učil mě bez

nároku na honorář. Byla to tvrdá a disciplinovaná

výuka, ale díky ní teď nemám absolutně žádný

problém s trémou. Jsem připraven na všechno.

Také se traduje, že nebylo žáka, který by u něj

nebrečel. Kdo však vydržel do konce, výsledek se

dostavil. Dodnes se vídáme. A stejného zázemí se

mi dostává i od nynějšího kantora.

„Kluci“ ve Vašem věku mají spoustu různých

zájmů. Neznám moc takových, co se věnují už

odmalička vážné hudbě.

To máte sice pravdu, ale nikdy mě za nějakého „exo-

ta“ nepovažovali. Když jsem přivezl nějakou cenu,

tak mi ve škole tleskali. Tzv. odlišnost byla vlastně

jen do té doby, než jsem přišel na konzervatoř,

neboť teď jsem v podstatě „mezi svými“.

Posloucháte i jinou hudbu než vážnou? No určitě. Miluju jazz. Mám to rozdělené. Na vio-

loncello hraju vážnou hudbu a na klavír jazz. Obojí

mám rád, obojí hodně poslouchám i hraju. Ale ne

stejnou pílí. První je violoncello, klavír je druhý.

Mimo to také hraju fotbal, tenis. Sport mám rád.

Kdy to všechno stíháte? Hraní, soutěže, sport,

škola? Jak studujete?

(smích) No, špatně. Ale naštěstí jsou ve škole

shovívaví a vychází mi vstříc.

Po maturitě absolutorium. A potom?

Pokusím se udělat přijímačky na HAMU.

Uvažoval jste někdy o studiu či delším pobytu

v zahraničí? No… to je přesně ta věc, na které asi celá moje ka-

riéra ztroskotá. Český hudební rybníček je v této

oblasti strašně malý a ne zrovna dobře placený.

Mám pocit, že u nás lidi na vážnou hudbu moc

nechodí. Stačí se podívat na některé koncerty. Je

tady velmi málo lidí, kteří by dokázali tuto hudbu

propagovat. Bez dobrého managera to prostě

nejde. Ale zpět k tomu zahraničí. Možnosti tam

určitě jsou. Spousta lidí mi doporučuje, abych šel

studovat ven, jenže já jsem takový český patriot.

Mám Čechy moc rád. Mám rád Prahu, mám tady

svoje přátele. Chtěl bych zůstat tady. Nějaká

půlroční, roční stáž ano, ale déle asi ne. Nemůžou

přece všichni utéct ven.

Co cítíte, když hrajete?

Tuto otázku nemám moc rád. Já se snažím

dobře zreprodukovat hudbu, kterou hraji, tak

– aby jí porozuměli úplně všichni...

Text: Alexandra Stušková, DiS., foto poskytl Ivan Vokáè

Ivan Vokáč1987

je studentem Pražské konzervatoře ve violoncellové třídě prof. Miro-

slava Petráše. Ze sólových soutěžních úspěchů uveďme např. 2. cenu

na Heranově soutěži v Ústí nad Orlicí v letech 1997 a 2003. Na mezi-

národní violoncellové soutěži v Drážďanech obdržel v roce 2001

3. cenu a v roce 2005 v této soutěži zvítězil.V témže roce získal 2. cenu

v soutěži konzervatoří České republiky v Teplicích. Vítězství si odvezl

i roku 2002 z Liezenu v Rakousku. V roce 2005 se účastnil Beethoven-

ské soutěže v Hradci nad Moravicí, kde získal 3. cenu. V roce 2006 se

stal společně s houslistou Jakubem Junkem absolutním vítězem Mezinárodního kola rozhlasové soutěže Concertino Praga.

Účastnil se mezinárodních violoncellových kurzů Kronberg Akademy v Německu, zúčastnil se též International Music Academy

v Plzni. Sólově, pravidelně koncertuje s Jihočeskou fi lharmonií. Spolupracuje s komorním orchestrem Roxy Ensemble, kde

zastává funkci koncertního mistra violoncellové sekce. Je členem klavírního tria TARAS PIANO TRIO, které v srpnu roku 2007

v mezinárodní soutěži „Internationaler Johannes Brahms Wettbewerb“ zvítězilo v kategorii komorních souborů.

13

Ivan Vokáè je bezprostøední, veselý mladý kluk. I když hraje vážnou hudbu, vážný rozhodnì není. Je to takový roztržitý smíšek. Pøi odchodu s kavárny si najednou vzpomene, že tam zapo-mnìl mobil. Bìží tedy nazpátek a pøi bìhu volá: „tak naschle… !!!“ Nashledanou a dìkuji, øíkám si v duchu, a jsem ráda, že takoví mladí lidé mezi námi jsou. Byś ještì kapku krásnì støelení, už se skrytou noblesou.

Všechno nové budí zvìdavost. A co všechno staré? Minulost je stejnì záhadná jako budouc-nost. Bez minulosti bychom nezaznamenávali ani souèasnost. Všechno je jako pohyblivé obrázky… Vítejte pøi ètení pravidelné rubriky s názvem Historie. A u tìch obrázkù zùstaneme.

HISTORIE FILMU

Jako všechny jiné druhy umění, má i fi lm

svou historii. Na poměrně krátké trvání je to

historie opravdu obsáhlá. Zahrnuje jak vývoj

techniky a průmyslu, tak vývoj samotného

fi lmového umění a jeho jazyka. Je mnohem

více, než historie ostatních umění, spjata

s technickými objevy.

„Vynálezci“ kinematografu (v uvozovkách)Za desítky jmen jeho „vynálezců“ uvádím pouze

několik nejvýznamnějších. Patří mezi ně ameri-

cký farmář E. J. Myubridge, který ve snaze pro-

zkoumat, má-li cválající kůň v určitém okamžiku

všechny čtyři nohy ve vzduchu, sestrojil velmi

složitý systém fotografi ckých kamer, zachycujících

jednotlivé fáze pohybu zvířat a později i lidí.

Francouzský badatel, fyziolog Etienne-Jules

Marey sestrojil aparát pro sériovou fotografi i

ptačího letu, tzv. fotografi ckou pušku. Jeho spo-

lupracovník Georges Demeny promítl zdoko-

naleným stroboskopem chronofotografi i tváře

člověka, vyslovujícího jednoduché věty tak

dokonale, že jim hluchoněmí diváci odezíráním

porozuměli. Jiný Francouz, Emile Reynaud,

sestrojil přístroj nazvaný praxinoskop, který syn-

tetizoval rozfázovaný pohyb optickou cestou po-

mocí otáčejícího se systému zrcátek.

Když Thomas Alva Edison zdokonaloval kon-

cem osmdesátých let předminulého století svůj

fonograf, pomýšlel na konstrukci přístroje, který

by podle jeho slov znamenal pro oko totéž, co

pro ucho fonograf. „Filmy”, které jím natáčel, však

nepromítal, nýbrž je předváděl ve zvláštních, dalo

by se říci – prohlížečkách, nazvaných kinetoskop.

„Opravdoví vynálezci“ – bratøi LumiérovéDne 28. prosince 1895 došlo konečně díky

francouzským vynálezcům – bratrům Augustovi

a Louiseovi Lumiérovým z Lyonu, k první histo-

rické premiéře kinematografu. Stalo se v Grand

Café na Boulevard des Capucines v Paříži.

V našich zemích se objevil kinematograf poprvé

dne 15. července 1896 v Karlových Varech, krát-

ce nato v Mariánských Lázních, dne 11. 8. v Brně,

začátkem října v Ústí nad Labem a v Ostravě.

Nakonec 18. října v Praze.

Jan Køíženecký a jeho kinematografJan Kříženecký (1868–1921) byl vášnivým foto-

amatérem. S fi nanční podporou otce svého

kamaráda Pokorného, zakoupil od Lumiérovy

fi rmy v Lyonu aparát, který bylo možno užívat

jako přijímací kameru i jako projektor. Chtěl

předvést pražanům děje v ulicích, a tak vznikly

první české „aktuality“. Natočil také první tři hrané

fi lmy v české historii: Pražský párkař a lepič plakátů,

Švábovo zmařené do-

staveníčko a Sólový vý-

stup p. Švába. Hlavní

roli ve všech třech

fi lmech ztvárnil první

český fi lmový herec

Josef Šváb Malostranský.

Skutečnost, že Kříže-

necký natočil první

české fi lmy již roku

1898, staví českou

kinematografii na

přední místo v Evropě.

historie filmu

Bratøi Lumiérové

Jan Køíženecký

h i s t o r i e

14

První kina u násPrvní kino bylo u nás otevřeno 15. září 1907

v domě U modré štiky v Karlově ulici na Starém

městě, díky muži zvanému Viktor Ponrepo. Neměl

však pro Prahu monopol. Krátce po něm založil

František Tichý stálé kino Illusion – Na Slovanech

(později přesídlilo do dolní části Václavského

náměstí). V Hybernské ulici vzniklo kino Orient, Na

Poříčí kino Elite. Max St. Kock otevřel přepychový

biograf Kosmas Na Příkopech, a 5. prosince 1909

slavnostně zahájilo svá představení kino Lucerna.

Koncem roku 1909 měla Praha pět stálých kin

a celá řada putovních podniků promítala na

nejrůznějších místech v okolí. Začala se zakládat

kina v Brně i v městech menších.

Další vývojDo r. 1910 podléhaly kinematografy dvorskému

dekretu z 6. ledna 1836, jímž byly zařazeny mezi

atrakce, pořádané kočujícími skupinami herců,

provazolezců, gymnastů, potulných hudebníků,

eskamotérů aj.

Dne 18. 9. 1912 bylo vydáno nařízení ministerstva

vnitra ve shodě s ministerstvem veřejných

prací o pořádání veřejných představení kine-

matografi ckých, které vázalo kinematografi ckou

činnost na úřední jednoletou až tříletou licenci.

Pro její udělení byly stanoveny přísné podmínky.

Přes všechna omezení a překážky se síť českých

kin až do roku 1914 neustále rozvíjela. Rozvoj

zpomalilo až vypuknutí první světové války. Mladší

majitelé kin museli na frontu, starší sice zůstali, ale

ztratili většinu personálu. Mnoho kinematografů

bylo v prvních válečných letech zavřeno nebo

zcela zaniklo. Rozmach fi lmového podnikání na-

stal v Čechách zas až po vzniku Československé

republiky v roce 1918.

Zvukový filmS nástupem zvukového fi lmu ve 30. letech se

rozšiřuje i větší zájem o fi lm. Hodně pozornosti

mu věnuje tisk. Roku 1930 je založen Klub fi lmo-

vých novinářů. V roce 1933 je zahájen provoz

na Barrandově a vzniká Filmové studio. V těchto

letech vznikají opravdu výjimečná díla, která

dodnes neztrácí nic na své kvalitě a působnosti.

Vrcholná díla vytvářel režisér němého fi lmu

K. Anton, Gustav Machatý. Ve zvukovém

období jmenujme Karla Lamače, Josefa

Rovenského. Skvělými režiséry té doby

byli také Vladimír Slavínský, Miroslav

Cikán a spousta dalších. I v protektorátu

vznikaly fi lmy, které dodnes obdivujeme.

Převážná část kvalitní tvorby tohoto obdo-

bí je přisuzována režiséru Martinu Fričovi

a Otakaru Vávrovi. Fričova Barbora Hlav-

sová byla diváky chápána jako protest

proti nacistické nadvládě, podobně tomu

bylo i u adaptace Babičky, fi lmu Františka

Čápa. Velkého úspěchu dosáhl také režisér

Václav Binovec, adaptací Městečka na

dlani - Jana Drdy.

První èeské výrobní spoleènostiPrvní pražská výroba kinematografi ckých obrazů,

později společnost Kinofa, byla spojena se jmé-

nem Antonína Pecha. Druhou společnost,

Illusion, založili Alois Jalovec a František Tichý.

Později k nim přibyla třetí společnost ASUM,

spojená se jmény tehdy významných kulturních

pracovníků Anny Sedláčkové a Maxe Urbana.

Tyto tři společnosti působily až do světové války,

kdy postupně zanikly.

Kreslený filmVznikl na počátku minulého století. Jako první

se mu programově věnoval Francouz Emile

Cohl, který oživoval a proměňoval jednoduchou

lineární kresbu. Odjel do Ameriky, kde se však

většího uznání nedočkal. Nicméně jeho američtí

pokračovatelé základ industrializované výrobě

kresleného fi lmu dali. Ve 20. letech vytvořil Pat

Sullivan prvního seriálového hrdinu – kocoura

Felixe. Bratři Max a Dave Fleischerové dosáhli

největšího úspěchu groteskami s postavou

Pepka námořníka. Nejvýznamnějším výrobcem

amerických kreslených grotesek se stal Walt

Disney. U nás byl průkopníkem kresleného fi lmu

Karel Dodal, který zprvu natáčel reklamní fi lmy,

v nichž kopíroval fi gurku kocoura Felixe. Během

15

světové války vzniká v Praze produkční fi rma AFIT.

Po osvobození se zrodila tzv. česká škola kresle-

ného fi lmu v nově založeném studiu Bratři v triku.

Vedením tohoto studia byl pověřen Jiří Trnka.

Filmové cenyFilmovými cenami se rozumí uznání udělovaná

za význačné umělecké hodnoty fi lmům nebo

jejich jednotlivým tvůrcům. Patří k nim zejména

cena za režii, hudbu, kameru a herecký výkon.

Mezi nejslavnější patří OSCAR, americká aka-

demie fi lmového umění a vědy. Od roku 1956

je udělován také neanglicky mluveným

filmům, uvedených v distribuci USA. U nás patří

k významným oceněním např. Český lev.

Filmové hvìzdyKdyž pominul zájem diváků o fi lm jako o přitaž-

livou technickou atrakci, začal obecenstvo zají-

mat už i děj fi lmu, zejména jeho hrdinové. Diváci

se s nimi často ztotožňovali, napodobovali jejich

oblečení a jednání. Zajímali se o jejich soukromí.

Tak vznikl již ve 20. letech minulého století kult

fi lmových hvězd (anglicky stars), který Hollywood

využil a vytvořil z něj výrobní systém. K prvním

„hvězdám“ patřili představitelé mužných typů,

hrdinové westernů a dobrodružných fi lmů.

Ženským ideálem byly ženy osudové, fatální,

které neodolatelně svádějí muže ke hříchu

a společenskému pádu. Neméně oblíbený byl typ

opačný, ženy křehké a bezbranné. Ke hvězdám

patřili také komici, ale nejvíce takzvaní milovníci.

Za nejznámější z nich jmenujme světoznámého

Rudolpha Valentina.

I český fi lm měl své hvězdy. Milovníka Oldřicha

Nového, komika Vlastu Buriana, ženu vampa

Adinu Mandlovou, noblesní Zitu Kabátovou

či ztřeštěnou Natašu Gollovou. Jmen je spousta

a na jejich výčet bychom potřebovali celou další

stranu.

ZávìremSvé hvězdy má fi lm v každém období. Ať už

tuzemský nebo zahraniční. Hvězdy režisérské

(Forman, Menzel, Svěrák), hvězdy kamera-

manské (Ondříček), hvězdy fi lmové. Nesmíme

také zapomenout na naši československou,

výjimečnou, do této doby nepřekonanou zla-

tou fi lmovou tvorbu let šedesátých. Jsou však

hvězdné i fi lmy dneška?

Film dospěl k dokonalosti v uměleckém

využívání mnoha dosavadních technických

prostředků. Ocitl se na prahu nové etapy.

Jde ruku v ruce s vyspělostí počítačové tech-

niky. Filmová témata jsou pestrá. Dalo by se

říci, že každý národ má svůj charakteristický

okruh. Amerika je proslulá akčními trháky,

Čína a Japonsko bojovým uměním, Francie

fi lmy intelektuálními, Německo svou stro-

hostí. A Česká republika? Ta dělá kousky,

ve kterých není témat nikdy dost. Někdy

podařené více, jindy méně.

Já osobně nedám na české fi lmy dopustit.

Pan Kříženecký by měl určitě radost také...

Text: Alexandra Stušková, DiS.Foto: archiv

16

reklamaKino Mat

MAT – to je ...• fi lmová restaurace

• kino na špičkové technické úrovni• DVD bar, DVD půjčovna

• salonky

Kar

lovo

nám

ěstí

č. 1

9. P

raha

2

Máme rádi fi lm. Co vy?

Pak přijměte naše pozvání.

Promítání pro veřejnost – denně od 18:00 a od 20:30 hod.v sobotu a v neděli dětská představení od 15:00 hod. V případě delších fi lmů mohou být časy pozměněny.

Pokladna je otevřena:

» říjen - duben od 14:00 hod. » květen - září hodinu před začátkem prvního představení.

MAT – nabízí ...• snídaně, obědy, večeře• prostory pro TK, semináře, fi remní prezentace, abiturientské večírky, svatby• rauty, catering (u nás i u vás)

Ve všední dny od 9:00 do 17:30 hod.si lze kinosál pronajmout k pracovním či soukromým projekcím případně k tiskovým konferencím. S určitým časovým předstihem je možné si kinosál pronajmout i ve večerních hodinách.

více na www.mat.cz, tel.224913688 Těšíme se na vaši návštěvu

I v tématu jako je zdraví, mùžeme kromì nemocí, lékù, prevencí, odborných rad a názorù, najít zajímavé ètení. Budeme se snažit, aby vás tato pravidelná rubrika zaujala nejenom po stránce lékaøské, neboś i takové farmaceutické firmy a jejich léèiva mají svou minulost a… pestrost.

MEDOPHARM, s.r.o.Tato fi rma byla v České republice založena v roce 1997 jako obchodní mezinárodní zastou-pení farmaceutické fi rmy Medochemie Ltd., jejíž historie se odvíjí už od roku 1934! Firma Medochemie Ltd. samotná pak byla založena v roce 1976 a do současné doby má hlavní sídlo na ostrově Kypr ve městě Limassol. Firma vyrábí léky podle zásad správné výrobní praxe v sedmi samostatních výrobních komplexech, z toho je jeden v Holandsku. Kromě toho fi rmu reprezentuje osmnáct obchodních poboček po celém světě. Firma Medochemie je vlast-níkem 2 600 registrací a v současné době patří k největším výrobcům léků na Kypru a v Řecku. Výrobky fi rmy jsou k dostání na farmaceutic-kém trhu v 75 zemích světa.

V České republice nabízí firma Medochemie

přípravky na léčbu onemocnění centrálního

nervového systému, kardiovaskulárních nemocí

a rovněž léčbu potíží spojených s pohybovým

aparátem a bolestí vůbec. Firma je známa také

potravinovými doplňky. Například přípravek

Dias (obsahující Glukosamin sulfát – látku, u které

byl kromě účinku proti bolesti a zánětu prokázán

vliv na strukturu chrupavky), nebo doplněk stravy

Orissu – nazývaný také „královský všelék“.

Matka příroda je krásná, ale také nesmírně

bohatá. Její bohatství tkví v řekách, stro-

mech, keřích, rostlinách, v bylinkách. Jsou

jich tisíce… a tak málo o nich víme. Slyšeli

jste např. o malém žlutém zázračném kvítku,

kterému se říká Pupalka? Jasně žluté květy

této rostlinky se otvírají jen na krátkou

dobu po setmění. Do východu slunce

pak květy uvadnou, a druhý druhý den už

očekávají soumrak květy nové. Pupalka

se do severnějších oblastí rozšířila patrně

z Jižní Ameriky. Byla oblíbena mezi Indiány,

kteří ji používali na potírání kožních potíží

a ran, vnitřně pak proti nachlazení a chřipce.

V 17. století byla pupalka dovezena do Anglie,

kde se později honosila názvem „královský

všelék“. Produkty, obsahující pupalkový olej,

patří k nejmnohostrannějším prostředkům

doplňkové výživy.

18

z d r a v í

KrálovskýKrálovskývšelékvšelék

Reklama

Zcela nový produkt z řady potravinových doplňků,

který se ve světě těší stále větší oblibě a který

český zákazník ještě nezná, s krásným podtitulem

– Klíč k dlouhověkosti, se jmenuje Evelor.

A kde že je tento klíč uschován? Určitě

v resveratrolu, nesmírně zajímavé látce,

kterou Evelor obsahuje.

Resveratrol je látka, která se používá jako dopl-

něk stravy zejména pro své antioxidační a anti-

bakteriální účinky. Reprezentativní vědecké

studie prokázaly, že užívání resveratrolu brání

nadměrné srážlivosti krve, čímž poskytuje vyso-

ký stupeň ochrany před spontánním ucpáním

krevního řečiště (infarktem a emboliemi), brání

oxidaci arteriálního plaku, čímž brzdí postup ate-

rosklerózy, a blokuje mutagenní procesy vedoucí

ke vzniku růstu a šíření řady typů zhoubných

nádorů.

V Číně a Japonsku se resveratrol užívá již běžně

jako podpůrný léčebný prostředek při mnoha

onkologických onemocněních, neboť je neoby-

čejně významný jeho účinek proti řadě typů ná-

dorových onemocnění, spočívajícících v bloká-

dě všech posloupných procesů.

Resveratlor také snižuje hladinu škodlivých látek

v plicích, které vyvolávají chronickou bronchitidu

a rozedmu plic. Jako silný antioxidant snižuje riziko

demence, tedy vypuknutí Alzheimerovy choroby.

Snižuje hladinu cukru v krvi a blahodárně působí

také při zasažení oční sítnice u diabetiků.

Příznivé účinky resveratrolu na náš organi-

smus jsou známy čím dál více a tak nic ne-

brání tomu, abychom s jejich konzumací

začali „už dnes.“

Otázkou je – jakou formu jeho užití zvolíme.

již brzy k dostání ve všech lékárnách České republiky Klíč k dlouhověkosti

19

Cestovní kanceláøe nabízejí lákavé dovolené i poznávací zájezdy témìø po celém svìtì. Kdo má dostatek financí, mùže si bez problémù zaletìt skoro do všech koutù planety. Zná však èlovìk zajímavé kouty a zákoutí své vlastní zemì? Èeská (a také Slovenská) republika má tolik pøírodních krás, historických památek, mìst a vesnic, že urèitì stojí za to je navštívit. A nebudete k tomu potøebovat ani drahou letenku… ani vízum.

Hlavní mìsto Praha

20

k r á s y n a š í z e m ě

„Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká“:

prorokovala kněžna Libuše již na počátku dějin

českého státu. A nebyla daleko od pravdy.

Svou rozlohou i počtem obyvatel Praha velkým

městem opravdu je. Na 500 km2 dnes žije více

než 1 200 000 obyvatel. A co se týče dotyku

hvězd, Praha má na sto věží, které i když nesahají

zrovna k nebi, rozhodně k němu míří.

Se zmiňovaným proroctvím kněžny Libuše to

však až tak jasné není. V trochu jiné podobě, než

Alois Jirásek ve Starých pověstech českých, jej

zmiňuje také Kosmas ve své kronice z 12. sto-

letí. Podle něj to vypadá, že kněžna Libuše snad

ani neexistovala. Tudíž nemohla proběhnout

ani její věštba z Vyšehradu. S tím souvisí i další

z mýtů, který je v obecném povědomí, a totiž, že

Vyšehrad (původně se mu říkalo Chrasten) byl

předchůdcem Pražského hradu. Ve skutečnosti

byla první stavba na místě dnešních Hradčan

(šlo o kostelík Panny Marie), postavena již o sto

let dříve, než se začal budovat Vyšehrad, a ten byl

Pražskému hradu vždy podřízen.

Zajímavé je také pátrat po vzniku názvu města.

Proč Praha? Verzí je více a určit s jistotou jednu,

je obtížné. Pokud tedy neuvěříme, že jméno

dala městu kněžna Libuše, můžeme se přiklánět

k nejnovějším výzkumům, které tvrdí, že město

dostalo název Praha, protože hrad byl postaven

na vyprahlém (vypraženém) místě. Podle toho

21

se pak začalo říkat i podhradí. V historických

materiálech je za jednu z nejstarších zmínek

o Praze považována informace mnicha a kronikáře

Widukinda, pocházejícího ze Saska. V jeho zápis-

cích se objevuje termín Praha – hrad Čechů.

Od této doby už uplynulo více než tisíc let…

Z „hradu Čechů“ se stalo jedno z nejkrásnějších

měst světa. Vděčí za to určitě i své poloze.

Místo, na kterém byla Praha zbudována, je

velmi rozmanité. Dominanty mohou stát pod

kopci i na kopcích, ze kterých je krásný pohled

dolů. Nejstarší dochované památky jsou ještě

románského původu (př. rotunda sv. Martina

na Vyšehradě nebo bazilika sv. Jiří na Pražském

hradě). V průběhu staletí k nim přibyla spousta

dalších slohově různorodých staveb. Pokochat se

můžeme gotickým mostem, barokními katedrá-

lami a nebo také funkcionalistikými vilami. Ano,

to je jedna z předností našeho hlavního města.

Pestrost.

Cesta Prahou je vlastnì putováním v èase. O krás-ných i tajemných koutech tohoto mìsta „ v srdci Evropy“ byla napsána spousta knih a publikací. Na tìchto stránkách bohužel nemáme prostor vìnovat se všem místùm podrobnì. Pojïme se tedy zblízka podívat na jedno z nejkrásnìjších a nejzajímavìjších z nich. Na Kampu.

KampaDříve se jí říkalo také Dolní ostrov. Dnes je ne-

odmyslitelnou součástí Malé Strany, která

jako by snad ani nebyla oddělena ramenem

Vltavy. Toto rameno bývalo v šestnáctém století

nazýváno Rožmberskou strouhou, neboť okolní

pozemky patřily právě tomuto významnému

šlechtickému rodu. O třista let později se z něj

stala Čertovka. Za nové jméno mohla nejspíš ma-

jitelka domu U Sedmi čertů, stojícího na nedale-

kém Maltézském náměstí, která si na konci deva-

tenáctého století pro své podivínství vysloužila

přezdívku Čertovka.

Rameno Vltavy bylo uměle zbudované už ve

dvanáctém století a mělo být náhonem k něko-

lika mlýnům, stojícím na malostranském břehu.

Ostrov patřil různým šlechtickým rodům, kteří

ho využívaly jako zahradu. Podle toho také

Kampa dostala své jméno z latinského Campus

– pole. Pro obyvatele a návštěvníky Prahy byla

nepřístupná.

To už dávno neplatí a Kampa je již dlouhou

dobu oblíbeným místem Pražanů i turistů. Není

se čemu divit. Najde se tu pro každého něco.

Opravené Sovovy mlýny lákají kolekcí moderního

středoevropského umění ze sbírek Jana a Medy

Mládkových, procházka kolem Vltavy zase nabízí

krásný pohled na Národní divadlo nebo Karlův

most. Stojí tu také mnoho historicky cenných bu-

dov, opředených nejrůznějšími pověstmi. Jme-

nujme třeba dům U Modré lišky (o němž se píše

v knize Andreje Gjuriče Kam běží modrá liška,

která je celá věnovaná Malé Straně).

Na Kampě můžeme také vypátrat stopy mnoha

zajímavých lidí. Důkazem je např. Werichova vila,

v níž bydlel nejen Jan Werich, ale také básník

Vladimír Holan nebo Josef Dobrovský, významná

postava národního obrození. Bohužel, co bude

s domem který v roce 2002 poničila povodeň

a od té doby neustále chátrá, není stále jisté.

Mimochodem, tisíciletou vodu, která se před

šesti lety přehnala přes Kampu dnes připomínají

také rysky označující místo, kam až hladina řeky

dosáhla.

Se slavnou osobností je spojena také zeď na

blízkém Velkopřevorském náměstí. Již pár dní

po smrti Johna Lennona se na ní objevily vzkazy

pro tohoto slavného muzikanta z ještě slavnější

kapely. V osmdesátých letech byla Lennonova

zeď místem tichého odporu vůči režimu. A i když

tehdy byla mnohokrát přemalována, vždy se na

ní objevily nápisy nové. A objevují se dodnes.

Stejně jako zapálené svíčky, které září jen o „něco

málo“ méně, než hvězdy, kterých se město Praha

dotýká…

text: Radek Brožfoto: Tomáš Salaè

c o m o ž n á n e v í t e

Kavárna Louvre

Stejnì neodmyslitelnì jako øeka Vltava, Karlùv most èi Národní divadlo, patøí k hlavnímu mìstu Praha také množství kavárnièek a kaváren. V duchu, pøi dobré kávì èi èokoládì se v nich mùžete pøenést do doby minulé a možná vùbec netušíte, kdo se pøed více než sto lety nacházel právì na tom samém místì jako Vy. Jen málokterá z pražských kaváren se mùže pochlubit takovým bohatstvím jmen slavných hostù a tak neopakovatelnou atmosférou, jako kavárna Louvre.

Již před sto lety jsme mohli kavárnu Louvre

navštěvovat na stále stejné adrese – Národní 22.

Roku 1902 bylo v budově s tímto číslem založeno

početnou skupinou pražských intelektuálů oblí-

bené Cafe Louvre. Už od počátku své existence se

mohlo pyšnit opakovanými návštěvami známých

osobností a jejich přátel zvučných jmen, jako jsou

např. Franz Kafka, Max Brod, během svého po-

bytu v Praze také Albert Einstein.

Vznikalo zde i mnoho spolků a sdružení. Pro

příklad v roce 1910 pod vedením Františka

Koblihy umělecké sdružení Sursum. V letech

1911 – 1912 je kavárna spojována např. se jmény

Josefa Váchala a malíře Jana Zrzavého. Karel

Čapek, Otokar Fischer, Anna Marie Tilschová

nebo Marie Pujmanová, ti všichni zase stáli

před více než osmdesáti lety u zrodu českého

PEN-klubu, jednoho z nejvýznamnějších spolků

českých spisovatelů, básníků a dramatiků, který

zde byl 15. února 1925 založen.

Přesto – k velké škodě celého uměleckého

světa, byla kavárna roku 1948 uzavřena.

„Minulý režim se snažil zakrýt všechny stopy po

tom, že kavárna Louvre vůbec existovala. Kavárna

pro ně byla symbolem buržoazního života. V roce

1948 byla zničená, a to poměrně násilně, kdy byl za

radosti davu vyhazován mobiliář z oken”: popisuje

konec slavné éry kavárny současný majitel pan

Sylvio Spohr.

V šedesátých letech se k potlačování kaváren

přidaly i jiné faktory. Tak jako v Paříži nebo Římě

začínají kavárny částečně nahrazovat americké

bary a fast-foody, v tehdejším Československu

přebírají funkci kavárny jako místa pro setkání,

nově se rodící vinárny, bistra nebo velkokapa-

citní pivnice. Jiné kavárny jsou zase přeměňovány

v taneční zařízení nebo diskotéky. I když některé

zázrakem přežívaly, svůj původní účel – být

prostorem kde se lidé setkávají, tvoří, diskutují,

tančí a baví se, přestávaly plnit.

Kavárenská kultura začala znovu ožívat teprve

až po roce 1989. Kavárny v Čechách i na Moravě

začínají opět získávat na oblibě a pomalu se

stávají centry společenského života. Tím se po

čtyřiačtyřiceti letech stává i Café Louvre. Tehdy

ještě velmi mladý Sylvio Spohr, který se za

15 let existence Louvru vypracoval na jednoho

z nejrespektovanějších pražských kavárních

majitelů, vybudoval kavárnu prakticky z ničeho.

Zdevastované interiéry byly zrekonstruovány.

Zašlou slávu a celkovou atmosféru kavárny se

mu podařilo obnovit a úspěšně navázal na tradici

první poloviny dvacátého století.

Novinové titulky roku 1992 hlásají: „Po téměř

45 letech bude na Národní třídě znovu otvevřena

kavárna Louvre, jejímž cílem je obnovení atmosféry

30. let.“ A Sylvio Spohr k tomu dodává: „Někdy

na jaře 1991 jsem dostal tip na nabídku Prahy 1.

Nabízel se tehdy velký, ale

úplně zničený prostor ve

2. patře na Národní třídě

po 48 let zavřené kavárně.

Vždy jsem se pohyboval

v oblasti gastronomie

a něco mi říkalo, že je to

ta pravá šance. Kavár-

nictví mě svou atmosfé-

rou přitahuje. Snažíme se najít pozůstatky té staré atmosféry, podržet je a přenést do budoucna.“

22Majitel kavárny Sylvio Spohr

A kudy, že vede cesta k úspěchu? „Dělějte, co vás

baví“: říká Sylvio Spohr. A daří se mu to skvěle.

Samotný interiér, jeho barevné i materiálové

sladění naplňuje návštěvníky pocitem harmo-

nie. Kombinace lakovaného dřeva s reliéfy

a červenými vzorovanými tapetami jsou nádher-

né. Denně od osmi hodin je otevřena kavárna

s ranními novinami a širokou nabídkou snídaní.

V restauraci najde host za rozumnou cenu bo-

hatý sortiment jídel, včetně vegetariánských. Při

různých slavnostních či pracovních záležitostech

se dá pronajmout salonek s kapacitou třiceti lidí.

A stejně jako kdysi, i dnes tu může host navštívit

biliárový klub s pěti hracími stoly. Celý komplex

doplňuje o patro níž Galerie fotografi e Louvre,

která je moderním a prostorovým interiérem,

využívaným pro nejrůznější společenské události.

Na stěnách si zde můžeme prohlédnout foto-

grafi e známých i méně známých fotografů,

převážně českého původu.

Už v dobách svého založení představovala kavár-

na Louvre špičku pražského kavárenství. Ve stej-

ném duchu pokračuje i dnešní Café Louvre…

Jako svůj symbol má Ganydema, „číšníka“ na

bájném Olympu, který krmí Boha Dia v podobě

orla – na znamení snahy o poskytování co nej-

lepších služeb všem zákazníkům.

Personál v Café Louvre je na profesionální úrov-

ni. Na mě osobně působí milým a usměvavým

dojmem. Jedna z nejusměvavějších servírek mi

prozradila, že sem chodí téměř pravidelně na

obědy i významný český režisér pan Otakar Vávra,

se kterým jsem se střetla ve dveřích. Panečku,

ten už toho za své dlouhé roky zažil! Určitě sem

chodíval i na začátku minulého století… a zase

se vrací. Není sám. Ačkoliv se kavárna nachází

nezvykle v druhém poschodí, denně sem proudí

stovky lidí. Na výborné jídlo, dobrou kávu, skvělou

čokoládu a hlavně pokochat se nádhernou atmo-

sférou jedné z nejlepších pražských kaváren.

23

Portýr pøed vstupem

Dobový interiér kavárny (1910)

Kuleèníkový salonek Café Louvre (1905)

Text: Alexandra Stušková, DiS., foto: archiv Cafe Louvre

Vzpomínka

Když jsem na předchozích stránkách připra-

vovala medailónek k výročí narození paní

Kabátové, ani mi nedošlo, že přesně ten den

– 27. 4., kdy má paní Zita narozeniny, je toto

datum spojováno i s jinou fi lmovou hvězdou,

bohužel v souvislosti s úmrtím. 27. dubna

zemřel slavný český fi lmový herec, pan Svato-

pluk Beneš.

Bohužel nebo bohudík? Byla tentokrát smrt

zákeřná nebo vysvobozující? Paní Kabátová

mi prozradila, že když vloni slavila své naro-

zeniny, chtěla, aby se měl dobře i Svátík.

V duchu mu ten den přála klid a odpočinek.

A on zemřel… Já jí to věřím. Věřím, že její

kamarád a kolega z této krásné doby, přání

vyslyšel. . . a odešel za svými přáteli.

Poslední roky života pan Svatopluk Beneš už ani

„nežil“. Zemřel po dlouhé, těžké nemoci, kvůli

které strávil necelých pět let života na lůžku,

v pražské vinohradské nemocnici, v léčebně

dlouhodobě nemocných. Bylo mu 89 let. Ležel

nehybně, oči upřené ke stropu. Na co asi myslel?

Možná vzpomínal. Pojďme zavzpomínat také. Na

člověka s vrozenou noblesou a elegancí, na herce,

kterého můžeme právem nazývat legendou.

Svatopluk Beneš se narodil 24. 2. 1918 v Roudnici

nad Labem. Tatínek Petr Beneš pracoval jako

traťmistr, maminka Růžena vedla domácnost se

čtyřmi dětmi. „Svátík“ byl v pořadí třetí. Prožil hez-

ké dětství, ve kterém se už tehdy projevovaly jeho

komediantské sklony. Své první herecké zkuše-

nosti získával v ochotnické divadelní společnosti

Mladá Scéna, inspirované humorem Voskovce

a Wericha.

Film ho fascinoval, to ovšem stále netušil, že se

stane hercem. Jeho defi nitivní rozhodnutí nastalo

až po shlédnutí zvukového fi lmu Muži v ofsajdu

(1931), který ho přímo očaroval. Právě proto násle-

doval v jeho patnácti letech, i přes otcovu nevoli,

odchod z gymnasia na Státní konzervatoř v Praze.

Budova se nacházela v budově Emauzského

kláštera a jejím rektorem byl Josef Suk (zeť Anto-

nína Dvořáka a známý hudební skladatel). Profe-

sory Svatopluka Beneše zde byli například Rudolf

Deyl, Milan Svoboda, Anna Suchánková a nebo

Jiří Plachý.

Během čtyřletého studia zažil Svatopluk Beneš

první setkání s velkým divadlem v podobě

záskoku epizodních roliček v Národním divadle či

v divadle Stavovském. V této době však nezůstalo

pouze u divadla. Mladíček Beneš se objevil už

Kromì genetických vlastností, jako jsou vzhled, rysy èi povahové vlastnosti, byly lidem dány do vínku také city. Radost – láska – smutek – žal…Ke všemu mùžeme pøiøadit i následující pravidelnou rubriku, nesoucí název „vzpomínka“... Vzpomínat mùžeme smutnì, žalostnì, s úsmìvìm i s láskou...

24

v z p o m í n k a

v šestnácti letech ve fi lmu Svatopluka Innemana

Hudba srdcí (1934) a ve fi lmu známého režiséra

Vladimíra Slavinského Studentská máma (1935).

Po absolutoriu na konzervatoři, roku 1937, dostá-

val Svatopluk Beneš až několik nabídek najed-

nou. Nakonec zvolil nabídku Městských divadel

pražských (tehdy se skládala z Vinohradského

a Komorního divadla). Za první dvě sezony zde

odehrál na čtyřicet rolí a hrál 24 představení

měsíčně. Spolupracoval s režiséry Janem Borem,

Jaroslavem Kvapilem, Františkem Salzrem

a dalšími. Objevoval se i ve fi lmech Velbloud

uchem jehly (1936), Karel Hynek Mácha (1937),

Filozofská historie (1937) a Zborov (1938). Poté

nastala válečná léta a Svatopluk Beneš se právě

v této době stal největším objevem české kine-

matografi e.

Mimo jiné byla odstartována také jeho hvězdná

kariéra milovníka, a to fi lmem Ohnivé léto (1939),

kde ztvárnil hlavní roli vedle tehdy už slavné fi l-

mové hvězdy Lídy Baarové a její sestry Zorky

Janů. (Později, jako jeden z mála herců, nezavrhl

Baarovou ani v jejím těžkém období, a například

ve vykonstruovaném procesu v roce 1946 vy-

stoupil jako korunní svědek její obhajoby). Po

tomto úspěšném fi lmu následoval o něco méně

úspěšný fi lm Studujeme za školou (1939), kde se

poprvé setkal se svým dlouholetým přítelem

Rudolfem Hrušínským.

A následovala řada dalších: Pohádka máje (1940),

Pacientka dr. Hegla (1940), Noční motýl (1941),

Přijdu hned (1942), Neviděli jste Bobíka? (1944).

V době protektorátu prožíval Svatopluk Beneš

také svůj krátký milostný vztah s fi lmovou

hvězdou Adinou Mandlovou. Jak uvádí v jednom

ze svých rozhovorů, byla to právě ona, kdo měl

na něj určující vliv a pomohl mu překonat jeho

ostych. Nakonec ho nevypočitatelná Adina doslo-

va vystěhovala na chodník. Přesto na ni nikdy

nezanevřel, a stejně jako u Lídy Baarové, i u ní stál

na její straně a hájil ji v době, kdy o ní kolovaly

pomluvy pro její nevázaný život a styky s Němci.

Válka skončila. První poválečný fi lm Svatopluka

Beneše se jmenoval Průlom (1946). Pro Beneše

rozhodně průlomem byl. Místo milovníka zde

hrál obecního tajemníka s velmi pochybným

charakterem. Po tomto fi lmu nastala dvouletá

pauza. Poté se pan Beneš vrátil na plátna ve fi lmu

Polibek ze stadionu (1948) a v témže roce neza-

pomenutelnou rolí Tomáše ve fi lmu Hostinec

u Kamenného stolu.

Po roce 1948 nastává konec rolí milovníků úplně

a Svatopluk Beneš, s nálepkou buržoazního herce,

se musí přeorientovat na charakterní role.

V 50. letech se objevil ve fi lmech Velké dobro-

družství (1952) a Tajemství krve (1953). Určitě

nezapomenutelně se zapsal do podvědomí

populární rolí nadporučíka Lukáše ve fi lmech

Dobrý voják Švejk (1956) a Poslušně hlásím (1957).

O této roli pan Beneš tvrdíval, že patřila k jeho

nejmilovanějším. Ovšem při tomto natáčení

došlo k velkým neshodám mezi ním a jedním

z produkčních, a tak se „nadporučík Lukáš“ ztratil

na několik příštích několik let z fi lmových pláten

i z televizní obrazovky. Svou vybudovanou pozici,

jak tomu bylo dříve, už zpátky nikdy nezískal.

Postava Deskeho, rok 1959 MDP

S hereèkouAdinou Mandlovou ve filmu Pacientka dr. Hegla

25

26

Připomeňme fi lmy: Přijdu později (1966) nebo

Drahé tety a já (1974), kde se setkal se svou dlou-

holetou přítelkyní Natašou Gollovou. Za zmínku

stojí určitě také jedna z posledních fi lmových

rolí (celkem jich bylo kolem pětašedesáti), ve

Skalského snímku Člověk proti zkáze, kde velmi

věrohodně zahrál pana prezidenta T. G. Masaryka

(hrál v Masarykově původním cvikru). Neměli

bychom také zapomenout na jeho poslední,

malinkou roli ve fi lmu Želary (2003). Tento fi lm

byl nominován na Oskara a Svatopluk Beneš si

v něm zahrál (paradoxně – poprvé a naposledy),

po boku fi lmové hvězdy paní Zity Kabátové.

Svatopluk Beneš se objevil také v několika tele-

vizních seriálech. Pro připomenutí: Byl jednou

jeden dům (1974), Arabela (1980), Slavné historky

zbojnické (1985), Panoptikum města pražského

(1986). Vytvořil i řadu televizních rolí a v rozhlase

se stal proslulým např. jeho Sherlock Holmes.

Doménou pana Beneše bylo i divadlo. Po skon-

čení konzervatoře v r. 1937 dostal několik nabídek

a přijal pochopitelně tu nejlákavější – Městská

divadla na Vinohradech. Zahrál si zde např.

Čapkova Loupežníka Skalníka, Villiho Roškota ve

hrách Fráni Šrámka Léto a Měsíc nad řekou, Troila

v Shakespearově Troilovi a Cressidě.

V roce 1950 přešel z vojensky řízeného Armád-

ního uměleckého divadla, jak bylo tehdy Vino-

hradské přejmenováno, do čerstvě založených

Městských divadel pražských. Ta měla zpočátku

dvě scény – Komorní divadlo a divadlo Komedie,

od r. 1962 též Divadlo ABC. Svatopluk Beneš byl od

počátku jedním z předních členů. Proslul v salón-

ních rolích konverzačních a detektivních komedií

(Shaw: Pygmalion, Becque: Pařížanka, Watkyn: Co

v detektivce nebylo, Simon: Víš přece, že neslyším,

když teče voda, Wilde: Ideální manžel). Jeho smysl

pro kresbu postav mu daly vyniknout také v cha-

rakterních rolích. Rád jej obsazoval režisér Alfréd

Radok (Gogol: Ženitba, Čechov: Švédská zápalka).

Rozuměl si také s Miroslavem Macháčkem (Bulga-

kov: Útěk) či s Václavem Hudečkem (Vitrac: Viktor,

aneb Dítka u moci). Další velké role se nabídly např.

v inscenacích: Hellmanová: Lištičky, Dürrenmatt:

Play Strindberg, komorník Tucker – Barnes: Čtrnáctý

hrabě Gurney, dr. Sigelius – Čapek: Bílá nemoc,

Goldoni: Letní byt). Úspěšně hostoval také v Se-

maforu, ve hře Jiřího Suchého Johannes doktor

Faust. Jednou z posledních postav byl Seth Beck-

with v Macháčkově inscenaci O´Neilova dramatu:

Smutek sluší Elektře v divadle Rokoko. V roce 1990

se na scéně ABC s divadlem rozloučil.

Noblesa a elegance byla Svatopluku Benešovi

vlastní nejen na jevišti, ale také v soukromí.

Byl oblíbeným společníkem skvělé a vzácné

společnosti. Jeho nejbližšími přáteli byli Václav

Voska, Nataša Gollová nebo Jaroslava Adamová.

Svatopluk Beneš byl dvakrát ženatý. V druhém

manželství s manželkou Boženou, se kterou

žil více než půl století, se narodili dvě děti, syn

Svatopluk a dcera Alexandra.

V roce 1993 obdržel pan Svatopluk Beneš cenu SENIOR PRIX.

Tuto cenu uděluje každoročně NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako

poděkování za celoživotní uměleckou činnost.

28. 3. 1998 dostal pan Svatopluk Beneš také cenu Thálie.

Rok 1957, Miláèek, MDP

Je to už rok, co pan Herec Svatopluk Beneš opustil støíbrné plátno, opustil divadelní prkna, opustil tuto zem. Naše srdce a vzpomínky však neopustil nikdy ... Ale to on urèitì ví …

text: Alexandra Stušková, DiS., foto: archiv MDP

k a l e n d á r i u m

27

KalendáriumPan František Pok (Společnost koncertních umělců, člen AHUV)

narozen 5. 4. 1928, cena SENIOR PRIX udělěna v roce 1995

Paní Kamila Mouèková (Herecká asociace)

narozena 8. 4. 1928, cena SENIOR PRIX udělěna v roce 1998

Pan Jiøí Bruder (Herecká asociace)

narozen 13. 4. 1928, cena SENIOR PRIX udělena v roce 1998

Pan Lubomír Lipský (Herecká asociace)

narozen 19. 4. 1923, cena SENIOR PRIX udělěna v roce 1994

Paní Nadìžda Sobotková (Herecká asociace)

narozena 20. 4. 1923, cena SENIOR PRIX udělena v roce 1998

Paní Ludmila Píchová (Herecká asociace)

narozena 24. 4.1923, cena SENIOR PRIX udělena v roce 2003

Paní Olga Skálová (Herecká asociace)

narozena 25. 4. 1928, cena SENIOR PRIX udělena v roce 2004

Paní Zita Kabátová (Herecká asociace)

narozena 27. 4. 1913, cena SENIOR PRIX udělena v roce 1993

Pan Antonín Moravec (Asociace hudebních umělců a vědců)

narozen 29. 4. 1928, cena SENIOR PRIX udělena v roce 1998

SENIOR PRIX – cena, kterou udìluje NADACE ŽIVOT UMÌLCE jako podìkování za celoživotní umìleckou èinnost

Umìlcù, narozených v mìsíci dubnu je opravdu pìkná øádka. Za NADACI ŽIVOT UMÌLCE všem srdeènì blahopøejeme. Z prostorových dùvodù uvádíme pouze oslavence s kulatým jubileem.

tajenka: SENIOR PRIX

6. a 13. 5. /Zítra se bude… Národní divadlo uvádí v Kolowratu premiéru komorní opery Aleše Březiny

o životě české političky Milady Horákové. V hlavní roli Soňa Červená. Dále účinkuje Kühnův dětský sbor.

www.nd.czDo 15. května /Oscar Niemeyer –B rasilia– výstava fotografi í slovince Damjana Prelovška, zachycující

stavby architekta, který dal tvář hlavnímu městu Brazílie. Pořádá Národní galerie ve Veletržním paláci.

www.ngprague.cz15. května /Bobby McFerrin – první návštěva světově proslulého multižánrového hudebníka

v České republice. Od 19.30 v Kongresovém centru. www.bobbyvpraze.cz17. května /Out of home 2008 – druhý ročník hudebně - sportovního festivalu, který se koná

na ostrově Štvanici. Za cíl si klade integrovat do společnosti děti z dětských domovů. Vystoupí britská

danceová kapela Fun de Mental, Iva Frühlingová, Gypsy cz. a jiní. www.mimodomov.cz

Do 31. května /František Vláčil: Zápasy. Výstava v Císařské konírně Pražského hradu přibližujícící

osobnost a dílo významného českého režiséra. www.frantisekvlacil.cz

16 – 17. května /Tmavomodrý festival. Mezinárodní přehlídka hudebních vystoupení zrakově

postižených dětí a mládeže z mnoha evropských zemí. www.tyfl ocentrum.czKaždé úterý do 20. května /Jazz Jaro 2008 aneb Jazz v Pekárně. Řada koncertů předních českých

a evropských jazzových hudebníků v prostorech Staré Pekárny. www.starapekarna.cz

19. 5. – 9. 6. /Janáčkův máj. Hudební festival klasické hudby. Vystoupí řada českých i světových

hudebníků. Letošní ročník připomene 80. výročí úmrtí Leoše Janáčka. www.janackuvmaj.cz

28. dubna /Pavla Břínková – The Best of. Výběr toho nejlepšího z repertoáru letošní držitelky ceny

Thálie v kategorii opereta, muzikál. Místem konání je Velký sál Adalbertina, začátek v 19 hod.

www.adalbertinum.cz8. května /Koncert k 700. výročí katedrály Sv. Ducha, účinkují Filharmonie Hradec Králové

a Brněnský akademický sbor. Na programu jsou skladby G. F. Händela a F. Poulence.

Začátek v 19.30 hodin v katedrále. www.fhk.cz

16. května /Malá noční Mozartiana. Premiéra baletního představení Jihočeského divadla, které chce

vyjádřit nesmrtelného ducha Mozartovy hudby tanečním výrazem. Začátek v 19 hodin.

www.jihoceskedivadlo.cz

24. dubna – 12. října /Nechci v kleci. Výstava olomouckého Muzea umění představuje sbírku

českého a slovenského umění z let 1970 – 1989. Zastoupena jsou díla stovky autorů. www.olmuart.cz

13 – 17. května /Setkání – Stretnutie 2008. Již 13. ročník divadelního festivalu pořádaný Městským

divadlem Zlín. Během čtyř dnů tu své inscenace uvede několik českých a slovenských divadel. www.divadlo.zlin.cz

Praha

Brno

Ostrava

ČeskéBudějovice

Zlín

Olomouc

Hradec Králové

28

Podìkování: Café Louvre, Divadlo u Valšù, Kino Mat, Medopharm s.r.o., Market´art, Èeská spoøitelna. Všem jmenovaným dìkujeme za poskytnutí inzerce.

Kam za kulturou

k a m z a k u l t u ro u

V pøíštím vydání si budeme povídat s osobností p. Jaroslavem Èejkou, držitelem Thálie 2008.Dozvíte se nìco zajímavého o historii rozhlasu, vzpomeneme na Gustava Broma a další zajímavosti...