živa 3/2008 141 ziva.avcr.cz

Zoologie ve středověkuCo se týče myšlenkové soustavy, portugal-ští námořníci, kteří se v Africe setkávali sezvířaty pro ně neznámými, se alespoň doprvní poloviny 16. stol. nacházeli ještěhluboko ve středověku. Proto je nezbytnépřiblížit si, jakou roli zoologie v tomto ob -dobí vlastně hrála, jak tehdejší lidé pohlí-želi na zvířata kolem sebe. Prvním „zoo-logem“ byl podle Bible Adam. První dílopojednávající o fauně – Historia anima -lium (Přírodopis zvířat) – však zanechal ažslavný řecký filozof Aristoteles, považo-vaný za otce zoologie. Spolu s Na turalishistoria (Přírodopis) římského učence Pli-nia st., a samozřejmě Biblí, pa tří ve stře-dověku k hlavním zdrojům po znání o zví-řatech. Jakmile se totiž Aristotelovy prácedostaly přes muslimský Iberský polo -ostrov do křesťanské západní Evropy, způ-sobily ještě větší stagnaci zkoumání napoli zoo logie. Místo konstruktivního pří-stupu k živým organismům se diskutova-lo o tom, co napsal Aristoteles. Podobná

situace byla v raném středověku např.i v lékařství či anatomii člověka (Živa2006, 2: 93–96).

Zoologické bádání v raně středověkéEvropě prakticky neexistovalo. Vznikalyjen tzv. bestiáře (odvozeno z latinskéhobestia, tj. divoké zvíře), v nichž autořipopisovali zvířata a jejich zvyky, avšakčasto si vymýšleli a směšovali tvory sku-tečné a bájné. Jejich pohled byl navícpoplatný církevní věrouce, takže každémuzvířeti byly přisuzovány buď pozitivní,nebo negativní vlastnosti. Tak veverkabyla kvůli své rudé barvě považována zaďáblovo stvoření, páv symbolizoval mar-nivost a ješitnost, pštros pro svou ne -schopnost létat pokrytectví, štír zase zá -keřnost apod. Jedním ze středověkýchbestiářů je Uma versčo portuguesa de his-tória natural das aves do século XIV (Por-tugalská verze přírodní historie ptáků ze14. století), která popisuje jednotlivé dru-hy ptáků v souvislosti s náboženskou sym-bolikou.

Vrcholný středověk přinesl významnoukvalitativní změnu. Kromě tradičníchbestiářů začala vznikat skutečná odbornápojednání týkající se zejména lovu, rybo-lovu, zemědělství a medicíny, tedy prak-tických záležitostí, které středověkémučlověku přinášely nějaký užitek či zábavu.Značného rozšíření se dočkaly např. trak-táty o sokolnictví, lovu či umění jízdy nakoni. Jedním z nejlepších je De arte ve -nandi cum avibus (O umění lovu s ptáky),v němž se známý římský císař a sicilskýkrál Friedrich II. z dynastie Hohenštaufůi s využitím vlastního pozorování zabývánapř. hnízděním či rozmnožováním ptákůa mechanikou jejich letu. V Portugalskuvyniká Livro de falcoaria (Kniha o sokol-nictví) od Pera Menina, sokolníka Fernan-da I., a Livro da montaria (Kniha o lovu),jejímž autorem je zakladatel dynastie AvisJan I., který se v ní věnuje zejména lovudivokých prasat.

Mezi všemi středověkými učenci zabý-vajícími se zoologickými tématy zaujímápřední místo slavný dominikánský mnicha komentátor Aristotela sv. Albert Veliký.Jeho dílo De Animalibus (O zvířatech) jesice z větší části složeno z parafrází Aris-totelových myšlenek a tradičního středo-věkého bestiáře, ale nesmírně důležitý jefakt, že autor vždy opraví či doplní Aris-totela v místě, kde se mu podařilo získatnovější informace. Využívá tedy zčástivlastních zkušeností a pozorování, což jevelký pokrok v přístupu k vědeckémuzkoumání. Friedrich II. a sv. Albert Veli-ký tak tvoří přechod mezi starým světema renesancí.

Zoologie v době renesance a zámořských objevůJakmile se v 16. stol. rozšířil po celémevropském kontinentu duch a myšlenírenesance, podstatně se změnil pohled lidína svět. Jistě, náboženství zůstalo nedílnousoučástí života člověka, ale nově se obje-vující antropocentrismus, individualismusa zájem o realistické popsání skutečnostiradikálně ovlivnily tehdejší společnost.

Karel Staněk

Africká fauna v portugalskýchpramenech 15.–17. století

Tento článek přibližuje svět prvních portugalských cestovatelů a mořeplavcůa jejich setkání s exotickou faunou Afriky (případně i Asie) v rozmezí od 15. do17. stol., nebo možná přesněji do počátku 18. stol., tedy do ustavení binomické-ho názvosloví švédského vědce Carla von Linné v jeho díle Systema naturaev r. 1735. Usiluje o zachycení jejich pohledu na dosud nespatřená zvířata a jehonásledné zasazení do myšlenkového světa lidí té doby. Pokouší se popsat obrazafrické fauny, jak si ho vytvořili její první portugalští pozorovatelé. První kon-takty byly poznamenány neznalostí odlišné reality a omezeností vlastního pohle-du na svět. Leckdy byly úsměvné a mnohdy až bizarní. Udivení Evropané mělisklon v souvislosti s popisem neznámého přehánět a nadsazovat. Zároveň všakjde z evropského pohledu o první realistická zachycení africké zvířeny.

21

1 Mírně idealizovaná zebra připomína-jící spíše koně. Neznámý autor; z archivuK. Staňka2 Rytina Theodora de Bry z počátku 16.stol. zobrazující Afričany při lovu

Tlumočení antických autorit a nejrůznějšímytická stvoření ustupovaly do pozadía vznikaly zárodky moderních přírodníchvěd – geografie, navigace, hydrografie,astronomie, medicíny, botaniky a také zoo-logie. Ta však zprvu připomínala spíšeshromažďování anekdot a kuriozit nežvědecký obor. To se změnilo až v 17.–18.stol. v souvislosti s využitím služeb ana-tomie, jež se dlouhou dobu vyvíjela spolus fyzio logií nezávisle na zoologii.

U počátků zoologie coby samostatnévědní disciplíny v 16. stol. stojí švýcar-ský polyhistor Konrad Gesner, autor tří -svazkového díla Historia animalium (Pří-rodopis zvířat), jež sloužilo až do 18. stol.jako základní zdroj mnoha zoologickýchpojednání, italský přírodovědec UlysseAldrovandi a anglický lékař Edward Wot-ton, jenž sepsal práci De differentiis ani-malium libri X. (O rozdílech mezi zvířaty).Ačkoli ještě vycházejí z tradiční antickéliteratury, kladou velký důraz také naosobní zkušenost. Wotton je významnýpředevším proto, že zbavil zoologii fan-taskního nánosu, který se na ní během sta-letí nahromadil.

Nicméně zdaleka ne všichni autoři byliochotni připustit nereálnost bájných bytos-tí – vždyť jejich existence byla tak lákavá.Zarputile proto do svých encyklopedií za -hrnovali nejrůznější stvoření bez hlavy čis jednou nohou a zmínkám o nich se nevy-hnul ani učenec Gesner. Víra v prapodivnéa fantastické příběhy, jež byly jakýmisirelikty středověkého myšlení a nemusely senutně vztahovat jen na mytické tvory, sevyznačovala dlouhou setrvačností. Takmohla být ještě v 18. stol. pokládána zapravdivou legenda o pelikánovi, který údaj-ně krmí svá mláďata vlastní krví a TomášPešina z Čechorodu byl v 17. stol. přesvěd-čen, že Afriku obývají draci.

K rozvoji přírodních věd a re ne sančnívzdělanosti jako celku při spěly význam-nou měrou zámořské objevy. O zoo logii toplatí dvojnásob. Námořníci se setkávalis celou řadou neznámých zvířat a popi-sovali je jako očití svědkové, byť někdypřebírali informace od místního obyva-telstva, aniž je mohli doložit. Ze jména od16. stol. však v případě, kdy s objektemnezískali vlastní zkušenost, jeho zařaze-

ní do svých popisů většinou vyloučili.Tento přístup je v souladu s novým rene-sančním myšlením a poprvé se objevujev díle Duarta Pacheca Pe reiry Esmeraldode Situ Orbis (1506), odkud také pochá-zí slavná věta: „A kromě toho, co bylo ře -čeno, je to zkušenost, jež je matkou věcí,vyvádí nás z omylu a zbavuje nás veške-rých pochyb.“

Africká i asijská fauna v portugalských textechKdyž se portugalští námořníci vydávalipočátkem 15. stol. na své objevné plavby,bylo jejich cílem (vedle šíření křesťanstvía nalezení říše kněze Jana jako možnéhospojence proti muslimům) především ob -chodovat se zlatem, později i slonovinoua kořením. Proto se jejich popisy zvířenyve sledovaném období vyznačují silnouužitnou stránkou a je v nich obsažena zře-telná snaha dělit zvířata na užitečná a ne -užitečná, na lovná a „zlá“, tzn. zejménašelmy. To ovšem neznamená, že ne mohlybýt využívány alespoň určité části i ze„zlých“ zvířat (např. kůže).

Z tohoto důvodu autoři velmi často peč-livě zaznamenávali průběh lovu, přičemžse snažili vylíčit všechny jeho varianty.Např. v souvislosti se slony, které v západ-ní Africe poprvé popsal benátský moře-plavec ve službách Jindřicha MořeplavceLuís de Cadamosto (italsky Alvise de Cą daMosto) v 60. letech 15. stol., se o něm zmi-ňu jí téměř všichni. Prakticky všechny tex-ty jsou pak zakončeny slovy jako:„…a jejich maso je chutné a výživné“,nebo naopak: „A kteréžto maso skutečněnení moc dobré, připadalo mi tuhé a pří-liš mdlé, tedy málo chutné.“ Valentim Fer-nandes de Morávia (původem z Moravy)se např. podrobně rozepisuje (1506–10)o chuti želv: „Želví maso chutná jako ho -vězí. A také má rysy koroptve i její chuť.Jiná část má rys králíka, je stejně tak bílá,včetně jeho chuti. Plece, jako by byly kůz-lečí, a mohou být okořeněny a upečeny“.

Aby si mohli Portugalci vychutnávatlahodné maso některých zvířat i ve svévlasti, rozhodli se vzít je s sebou do Por-tugalska. Tak reintrodukovali do Evropyperličku kropenatou, která na starém kon-tinentu vymřela počátkem 15. stol. Z teh-

dy přivezených jedinců pocházejí všech-ny další evropské chovy. Avšak pštrosy,jejichž vejce se ve 40. letech 15. stol.nacházela na jídelní tabuli krále JindřichaMořeplavce (dovezl je mořeplavec AntčoGonçalves), se introdukovat nepodařilo.

Při tomto ekonomickém pohledu na zví-řata vůbec nepřekvapí naprostá neúctak nim jakožto živým tvorům. Zcela otřes-ně vyznívají úryvky z pera Álvara Velhaz r. 1499, ne oficiálního kronikáře prvnívýpravy Vasca da Gama, a od Duarta Lo -pese z r. 1591, který ve druhé polovině16. stol. pobýval v Kongu: „A na tomto os -trově se nachází mnoho tuleňů a někteříz nich jsou tak velcí jako velikánští med-vědi a jsou velmi obávaní a mají mnohovelkých zubů; …a stříleli jsme na ně z mořez lodních děl.“ (Pozn.: Pravděpodobně šloo lachtany jihoafrické.) „Jejich kůže (slo-nů) je mimořádně odolná, jelikož tlustáčtyři prsty, nemůže se proděravět ani vý -střelem z arkebuzy; podrobně (pan Duar-te) vylíčil i situaci s malým moždířem, kte-rému se říká pedreiro, jímž byl jeden slonzasažen, aniž by byl zraněn, avšak těžcepohmožděn.“

Přesto některá zvířata vyvolávala upřím-ný obdiv portugalských pozorovatelů.Uchvátila je zejména zebra, jejíž jméno pře-vzali z afrických domorodých jazyků a kte-rou později německý cestovatel Peter Kolboznačil za „nejkrásnější zvíře, jaké kdy lid -s ké oko spatřilo“. Dominikán Jočo dos San-tos v r. 1609 napsal: „Existuje mnoho zeber,ná dherných a pestrých, tvarem těla velmipodobných mulám a téměř stejné povahy,protože když běží, vkládají hlavu mezipřední nohy a běží jako mula; mají kulatákopyta na předních i zadních nohou jakomula. Zbarvení, které mají, jsou černéa bílé pruhy, velmi nádherné, široké dvaprsty, pravidelné po celém těle, nohou

ziva.avcr.cz 142 živa 3/2008

54

3

3 Krokodýl podle portugalského vojákaa historika Antónia Oliveiry Cadornegy,autora Historie angolských válek (1680)4 Hroch obojživelný. A. O. Cadornega5 Guinejská fauna na rytině Theodorade Bry z počátku 16. stol.6 Mořská panna podle kapucínskéhomisionáře v Angole J. Cavazziho de Mon-tecuculo (1687)

a hlavě, jeden bílý, jiný černý, bělostnéa jemné srsti, jako hedvábí.“ A DuarteLopes ve vychvalování nezůstává pozadu(1591): „V této oblasti se ještě rodí zvíře,které nazývají zebra…, kterážto, ačkoli jezcela tvaru velké muly, není to mula, pro-tože rodí mláďata; a má velmi nezvyklousrst, odlišnou od všech ostatních zvířat,jelikož od páteře až po břicho je proužko-vaná ve třech barvách... Má ocas na způsobmuly, …a nohy a kopyta na způsob muly,ale jinak je nádherná a elegantní, podobnákoni, především v chůzi a běhu pozoru-hodně hbitá a tak rychlá, že v Portugalskua v Kastilii se říká ‚rychlý jako zebra‘.“

Dravé šelmy se tehdy, na rozdíl od bý -ložravců, lidí obávat příliš nemusely. Tře-ba majestátní lev vyvolával skutečnou hrů-z u, především mezi Afričany, jak do kládáv r. 1687 italský kapucínský misionářv Angole Jočo Cavazzi de Montecucolo(italsky Giovanni Antonio Cavazzi deMontecucolo): „V těchto krajích žije ne -spočet velice děsivých lvů, kteří nešetříani ostatní šelmy ani ozbrojeného člověka.Stačí říci, že občas promění v pustinu celévesnice, země a dokonce provincie. Jed-nou bylo blízko místa, kde jsem bydlel,v ně kolika málo dnech strašlivě rozsápá-no více než padesát lidí. V důsledku těch-to přečastých neštěstí Etiopové vždy, kdyžpotkají lva, padnou na kolena a hlasemi rukama mu vzdávají hold.“ Podobněstrašlivým se Cavazzimu jeví i levhart, kte-rého dobově nazývá tygr: „V Etiopii jenespočet nejdivočejších tygrů. Mohu do -svědčit, že sedm ozbrojených mužů ne -dokázalo zabít jednoho tygra, který je na -padl, takže jeden z nich zemřel a další bylitěžce zraněni.“ V tomto případě však mu -sel být levhart zmiňovanými bojovníky vy -provokován, protože tato kočkovitá šelmačlověka bezdůvodně nenapadá.

Uznání sklidila od Cavazziho také hye-na, kterou Portugalci nazývali vlk: „Vlk jevelký požírač psů a dobytka, prahnoucípo palmovém oleji. Bojí se přiblížit k li -dem, což se může pokládat za Boží roz -hod nutí, které tak zachránilo lidi od jistésmrti, z důvodu nenasytnosti těchto zvířata ne pozornosti černochů. Skutečně, titovlci, hnáni hladem, svou běžnou nemocí,vstupují po třech nebo čtyřech do chatrčía zabíjejí a žerou ty, kteří, ponořeni do snu,se nemohou bránit.“

Afričané se divokých zvířat báli dalekovíce než Evropané, a to kvůli řadě pověr,jimž přikládali velkou váhu. Velmi kurióz -ně vyznívá dobový pohled Evropanů najejich postavení vůči Afričanům z tohotoúryvku Duarte Lopese: „(Levharti) nena-padají bělochy, ale jen černochy; a kdyžjedné noci spali v domě běloši i černoši,levharti zabili černochy, aby je sežrali,a bělochům prominuli.“ Nicméně aniEvropané nebyli prosti víry v některé evi-dentní nesmysly. Vedle přesvědčení o léči-vých účincích rohu nosorožce (často zto-tožňován s bájným jednorožcem), jenž prýfungoval jako jakýsi všelék, přikládalipozitivní vliv na zdraví i „kopytu levénohy (hrocha), (které) když je získánov mě síci březnu a před prvním spářením,je užitečné proti výtoku krve“. Dále bylipřesvědčeni o schopnosti krajty písmen-kové po smrti znovu obalit svou páteřmasem a začít opět žít. V tomto hadovi se

tak znovu vrací prastará legenda o znovu-zrození Fénixe z popela.

Zároveň však Portugalci i příslušnícijiných evropských národů byli ochotni od -mítnout některé mýty tradované nezřídkajiž od antiky, v lepším případě od středo-věku. Cavazzi vyvrací smyšlenku trado -vanou o chameleonech: „V této Etiopii senachází neuvěřitelné množství chameleo-nů, kteří obyčejně žijí na kmenech a vět-vích stromů, aby ulovili a snědli jakýkolihmyz. Je naprosto nepravdivé, že se živípouze vzduchem, protože jedí nejen malékomáry, ale také kobylky, semena a maléplody země.“ Valentim Fernandes de Mo -rá via zase popírá již výše zmiňovanou po -věst o pelikánech: „Tito pelikáni nejsoutakoví, jak tvrdí knihy, že krmí svá mlá ďatavlastní krví. …Jejich potravou jsou ryby,jichž zabijí tolik, že to není možné aniříci.“ Luís de Cadamosto a Duarte Lopesrektifikují mylnou do mněnku, že si sloninemohou kleknout ani lehnout: „...a do -dávám, že řečení sloni mají kolena a ohý-bají při chůzi nohy jako jakékoli jiné zví-ře; říkám to, protože jsem slyšel říkat, nežjsem přišel do těchto končin, že si sloni ne -mohou kleknout a že spí ve stoje, což je vel -ká lež, protože si lehají na zem a vstávajíjako jakékoli jiné zvíře.“ „Špatně informo-vaní předci napsali, že si sloni nemohoulehnout a že se jen opírají o stromy; a kdyžjsou tyto stromy pokáceny lovci, ze sláblíspadnou na zem spolu se stromem a taktozhroucení jsou chyceni. Ale pan Duartetvrdí, že si lehali, klekali, stavěli na zadní,aby dosáhli na listí rostoucí na vysokýchstromech.“

Některé legendy však nevymizely takrychle. Portugalští námořníci byli zpočát-ku přesvědčeni o existenci nespočtu moř-ských oblud, které ve spojení s mýty vy -cházejícími ze strachu z oceánu tvořilynezbytnou součást počátečního obdobízámořských objevů a v některých ohle-dech přetrvaly staletí. Jednou z tajuplnýchmořských bytostí jsou např. sirény či moř-ské panny. Legenda o sirénách má svůjpůvod v kapustňákovi, který je též nazý-ván mořskou krávou, protože spásá rost-liny v mělkých vodách. Zmiňuje se o nichv r. 1609 kupř. Jočo dos Santos: „Tato rybase od břicha až ke krku velmi podobámužům a ženám, neboť má všechny rysya části, které mají ženy a muži. Samicekrmí svá mláďata z prsou, která má zrovnatak jako žena. Od břicha dolů má velmi sil-ný a dlouhý ocas s ploutvemi jako žralok.“Že popisovanými bytostmi nemohly býtnádhe rné ženy, nýbrž že skutečně šloo kapustňáky, je zřejmé z úvodní větyCavazziho líčení: „Mořská panna, krásnápodle jména, ale ošklivá podle vzhledu.“

Neuvěřitelná bohatost africké přírodyještě dnes překvapuje a uchvacuje návštěv-níky z jiných kontinentů, a Evropanyzvláště. Fascinováni se cítili i portugalštímořeplavci a pozdější cestovatelé a misio-náři, zvláště když viděli to, co chtěli vidět(1687): „Malý pták, tak krásný na pohled,jako libý pro uši, protože užívá veškeré svédovednosti, zejména při svítání, aby hla-sem téměř dokonalým opakoval svaté jmé-no Ježíše Krista. Proto se zdá, že každý ptákz početného hejna, nacházejícího se někdyv pralesích, soutěží s ostatními ve velebe-ní Našeho Pána. Toto je důvod pro rozněž-

nění srdcí ctitelů pravého Boha. A kdo bymohl zadržet slzy, když vezme v úvahu,že až v těchto dalekých oblastech Země,kam se dostává s velkými obtížemi, můženěkdo hlásat existenci a slávu Boží.“ Před-pokládá se, že šlo o pěvce velikosti vrabcenahnědlé barvy, nazývaného v jazyce ki -kongo jako kopo. Mimoevropskou faunoua flórou byl jako první portugalský panov-ník okouzlen i král Jan II., na jehož rozkazpřiváželi námořníci do Lisabonu exemplá-ře celé řady podivuhodných zvířat neboalespoň jejich kostry. Byli mezi nimi ze -jména papoušci, známí v 16. stol. jako„ptáci z ráje“, kteří sloužili zejména prookrasu, a opice. Ty byly v Lisabonu údaj-ně cvičeny k vybírání vší z vlasů.

Zvířata se dala využít také jako honos-né dary. Portugalský král Alfons V. Afričannabídl r. 1477 hraběti z Provence a titu-lárnímu neapolskému králi Renému (Re -natovi) I. z Anjou slona afrického, dva vel-bloudy jednohrbé (dromedáry), několikcibetek a některé další zástupce zápa do -africké fauny. Jeho pozdější nástupce Ma -nuel I., snad nejbohatší evropský pa -novník své doby, tímto způsobem okázaleprezentoval svoji moc, zcela v souladus titulem, kterým se honosil od r. 1499 –„Pán conquisty (dobývání), plavby a ob -chodu s Etiopií, Arábií, Persií a Indií“.Roku 1505 poslal vládci Ughotonu (v Be -ninu) darem přepychově osedlaného koněa v r. 1514 vypravil k papeži Lvu X. doŘíma, kde se tehdy konal V. lateránskýkoncil, poselstvo oslňující bohatstvíma exotikou.

Hlavní vyslanec Tristčo da Cunha mani-festoval nesmírnou nádherou a pompouportugalský triumf v zemích daleké a ta -jemné Asie. Před svatým otcem defilovalv den audience průvod 43 zástupců zvíře-cí říše z Asie, Afriky a Jižní Ameriky –arabských koní, perských levhartů a anti-lop, afrických gazel, papoušků a různýchreprezentantů africké avifauny, avšaknade všechny vyčníval nosorožec indickýa unikát ní bílý malabarský (jihoindický)slon jménem Hanno, který Lva X. a kardi-nály ke všeobecnému veselí přítomnýchpokropil vodou. Do r. 1516, kdy zemřel, bylHanno miláčkem papežského dvora a bavilho tancem a stříkáním vody z chobotu.

živa 3/2008 143 ziva.avcr.cz

6

Na papežovu žá dost slona na svém obrazezvěčnil Raffael a Pietro Aretino o něm na -psal satirický pamflet Poslední vůle a tes-tament slona Hanna.

Král Manuel I. poslal r. 1516 papeži jakodar ještě jednoho nosorožce indického,který v květnu předcházejícího roku dora-zil po 120 dní trvající plavbě z Indie, kdeho v r. 1514 získal slavný guvernér tzv.Estado da Índia (Indického státu), tedyPortugalské Indie, Alfons z Albuquerqueod vladaře Kambáje (v indickém Gudža-rátu) Musafara II. Do Itálie však bohuželnosorožec nikdy nedorazil, protože loď,která ho vezla, se potopila při bouři v Tyr-hénském moři nedaleko Janova. Podle jed-no duché portugalské kresby, pořízenépravděpodobně tiskařem Valentimem Fer-nandesem de Morávia, jej mistrn ě byť nezcela realisticky zobrazil německý malířa grafik z Norimberka Albre cht Dürer. Pro-střednictvím této a podobných rytin sev následujících letech informace o podi-vuhodných zvířatech přivážených Portu-galci ze vzdálených zemí rozšířila po celéEvrop ě.

Manuel I., první evropský vladař zná-mý mezi černochy v Africe, vlastnil díkyobrovské rozloze portugalské koloniálníříše skute čně velké množství mimoevrop-ských zvířat, která jeho dvoru dodávalanádech exotiky a svoji „zoo“ rád předvádělve slavnostním průvodu. Kronikář Damičode Góis k tomu v r. 1566–67 napsal: „Byl toprvní křesťanský král Evropy, kterému bylidodáni indičtí sloni, jichž vlastnil pět, čty-ři samce a jednu samici, kteří šli za noso-rožcem vpředu, když král projížděl neboprocházel městem, a za nimi kráčel perskýkůň, z je hož hřbetu vedl perský lovec lo vec -kého levharta, kterého králi poslal vládceOrmuzu a král ho spolu se slonem a no so -rožcem poslal papeži Lvu X.“ Poté se obje-vil král se dvorem a se skupinou trubačů.

Dne 3. června 1515 se obyvatelé Lisa-bonu shromáždili, aby sledovali vzrušujícízápas mezi slonem a oním nosorožcem,který později nešťastně zahynul ve vodáchTyrhénského moře. Král Manuel I. chtěltotiž zjistit, které ze zvířat je silnější,a potvrdit nebo vyvrátit přesvědčení antic-kých autorů, že oba druhy jsou smrtelný-mi nepřáteli. Souboj popsal opět Damičode Góis. Ačkoli jak slon, tak nosorožecpocházeli z Asie a nikoli z Afriky, nepo-chybně stojí za to se o této neobvyklé akcizmínit. Dejme proto slovo kronikáři: „Lidéz královy stráže zavřeli vstupy na nádvo-ří. Jakmile to udělali, rozkázal král, abyzdvihli závěsy, kde byl ukryt nosorožec,který…, když zahlédl slona, udělal posu-nek na Inda, který ho přivedl svázanéhodlouhým řetězem, jako kdyby mu chtělříci, aby ho pustil a nechal jít tam, kde stálnepřítel. Ind pustil řetěz z ruky, takženosorožec jistým krokem zamířil k místu,kde stál slon. Sklonil čumák k zemi, zafu-něl nozdrami takovou silou, že se zvedlprach a sláma na zemi jako by byla ve větr-né smršti.“ A pokračuje: „Slon, když noso-rožec vyšel, stál obrácený na jinou stra-nu, ale jakmile ho spatřil, otočil se protiněmu, zatroubil a zakroutil chobotem,čímž naznačil, že chce bojovat, avšak poté,co nosorožec přišel blíže k němu a chtělmu napadnout břicho, zdá se, že nízkýmvěkem, který (slon) měl, a nedůvěřivý, že

může použít klů (které měl ještě přílišmalé, že mu nevycházely z tlamy více nežtři pídě) proti takovému nepříteli, obrátilse zpět a zamířil skrz železnou klec, kteráse nacházela u vstupu na nádvoří…, při-čemž do ní strčil hlavou takovou silou, žezkroutil dvě železné tyče, které mohly míttloušťku osmi palců. Mezi nimi prošelven… toto byla jedna z největších sil,jakou si je možné představit. Když slontakto vyšel, zamířil do stájí, kde byl jehopřístřešek… Nosorožec zůstal na nádvořívelmi jistý a dával různými posunky všempřítomným najevo, že měl vítězství jisté,kdyby se slon rozhodl zůstat.“ Za to skli-dil bouřlivý aplaus přihlížejícího publika.

Portugalci nikterak nevybočovali z no -rem evropské společnosti 15. až 17. stol.Snažili se zvířata využívat, jak bylo tehdyběžné, a nic jiného je prakticky nezajíma-lo. Touha po zvířatech, ať už jako okras-ných objektech, předmětech daru nebozdroji potravy, byla hnací silou, která vy -trvale plnila portugalská plavidla nejrůz-nějšími zástupci fauny. Mnozí z nich všakdlouhou cestu z afrických přístavů doLisabonu na portugalských „archách Noe-mových“ nepřežili. Při svých plavbáchPortugalci zavítali v r. 1507 mimo jiné i naostrov Mauricius, kde se tehdy v hojnémpočtu vyskytoval pták zvaný dronte mau-ricijský. Téměř se nebál lidí a navíc nelé-tal, takže když Nizozemci v r. 1638 začaliostrov kolonizovat, nebyl pro ně problémptáka ulovit, byť jeho maso nebylo nikte-rak chutné. Kromě toho řada introdukova-ných zvířat (opice, krysy a prasata) vybí-rala z jeho hnízd vejce. Dronte vymizelpodivuhodně rychle, obvykle se udávajídata okolo r. 1662 nebo 1681 (viz též Živa2006, 1: 35–37; 2006, 3: XLII–XLIII). Por-tugalci na tohoto důvěřivého ptáka za -nechali památku ve formě jeho dalšíhojména dodo, které pochází ze staro por -tugalského slova doudo (dnes doido, cožznamená hloupý).

Pokusy o pochopení neznáméhoPřestože se Portugalci setkali jen se zlom-kem zvířecích druhů, které se nacházelya nacházejí v Africe, byl pro ně jejich početpříliš vysoký. Vzhledem k tomu, že si čas-to nevěděli rady s jejich pojmenováním,nazývali je jmény zvířat již známých, kte-rá jim je nejvíce připomínala. Využívalitedy tzv. systém analogie, kdy zkušenostiznámé z domova přenášeli na cizí realitu.A tak hyenu označovali za vlka, šakala zapsa či lišku a výraz tygr používali pro koč-kovité šelmy obecně (tygr tak mohl být lev-hart, gepard či serval).

Překvapení z výskytu losa evropskéhov horké Africe vyjadřuje ve svém díle Ca -vazzi: „Mezi divokými zvířaty, o nichž jepovědomí až v Itálii, ale která hojně žijív jižních oblastech, je los, zvaný lidověgrč-besta (velké zvíře). Podle obecného ná -zoru se neodlišuje od toho, který se v tétoEtiopii nazývá ncoco. Vyskytuje se ve vel-kém počtu v pralesích, ačkoli klima je úpl-ně odlišné od chladné Sarmatie a Norska,kde se více než v jiném kraji mimořádněrozšířil, protože mu vyhovují pastvinya zima.“ Tímto africkým zvířetem pocho-pitelně není los, ale pakůň žíhaný.

Někdy Portugalci pro zvíře vymyslelizcela nové jméno, jako např. pro hrocha

(peixe-cavalo, tedy ryba-kůň, nebo cava-lo-marinho, tedy mořský kůň), kteréhozařazovali k rybám, nebo pro tuleně (lobomarinho, tedy mořský vlk). Nezřídka sitaké vypomohli převzetím jména z něja-kého z afrických jazyků a jeho následnouúpravou pro fonetický systém portugalšti-ny. To je případ šimpanze (jmenován jakodari), zebry a několika antilop, konkrét-ně antilopy koňské (nazývána dacoi, cožvzniklo složením slov ze západoafrickéhojazyka mandinga da – tlama a coio – bílá),vodušky velké (nazývána sinsim, z jazykamandinga) a antilopy Derbyho z oblastiGuineje, největší antilopy na světě (zvánazuingizanga, opět z jazyka mandinga). Pa -radoxní je zmatek, který Portugalci vy tvo -řili ohledně pojmenování levharta. Nazý-vali jej totiž dvěma termíny, buď onça neboleopardo, což způsobilo dojem, že šlo o dvěodlišná zvířata. Existuje však pouze jedinýlevhart, byť v řadě poddruhů.

Nejasnosti vyvolávali i podivní „polo -lidé“ z guinejských pralesů, jejichž po -dobnost s lidmi byla zarážející. V SierraLeone se o šimpanzovi zmínil již DuartePacheco Pereira a v r. 1658 nizozemskýcestovatel Olfert Dapper zaznamenal, že„černoši říkají, že jsou lidského původu,ale stali se zpola zvířaty“. První portugal-sko-kapverdský spisovatel André Álvaresde Almada dosvědčuje (1594): „V ní exis-tuje jedno plemeno opic, které se nena-chází v žádné jiné části Guineje, nazývanédaris, bez ocasu, a kdyby neměly chlupy,mohlo by se říci, že to jsou lidé jako my;protože v rysech je jen málo rozdílů“.

Když Portugalci v Africe nenalezli zví-řata, na která byli zvyklí, dávali místnímživočichům jména, která znali. Zároveň sesnažili najít důvod, proč se na černémkontinentu evropská fauna nevyskytuje.Luís de Cadamosto přináší v r. 1456 zají-mavé vy světlení objasňující absenci ovcí:„V tomto černošském království Senega senenachází žádná užitečná zvířata kroměvolů, krav a koz; ovce se zde nechovajía ani by zde nemohly žít z důvodu velké-ho horka, protože ovce je zvíře, které vyža-duje zemi s mírným klimatem a snáze žijeve studené zemi než v teplé. Proto Bůh,Náš pán, vybavil na tomto světě každéhopodle jeho potřeb: jelikož my, co žijemev zimě, bychom bez vlny nemohli přežít,černochům, kteří se rodí v teple a nepo-třebují se oblékat, Bůh nedal ovce“.

Luís de Cadamosto je příkladem bystré-ho pozorovatele, který se pokoušel dátodpovědi na řadu otázek, které se vynoři-ly v době zámořských objevů. Jako prvníEvropan např. vědecky pozoroval sou-hvězdí na jižní polokouli. Byla to epocha,kdy byly na prahu nastupující renesancezavrhovány staré pravdy a přijímala senová zdůvodnění založená na vlastní zku-šenosti. A hlavními hybateli v této éřezměn byli Portugalci, které díky tomu znácelý svět. Jak je vidět, neovlivnili jen afric-kou toponymii, ale stopy po nich zůstalyi v zoologii, byť nepatrné. Největší přínosmalého evropského národa z jihozápad-ního okraje Evropy pro zoologii bychvšak viděl ve vyvrácení řady antickýcha středo věkých mýtů, které se o zvířatechpo staletí tradovaly, a v rozšíření znalostío asijské, africké a americké fauně poevropském kontinentu.

ziva.avcr.cz 144 živa 3/2008