Rod patří v rámci vřesovcovitých do pod-čeledi Ericoideae, tribu Phyllodoceae. Nej-bližšími příbuznými jsou vesměs málo po -četné rody několika dalších dřevitých, nebopřímo keřovitých rostlin (pro dekorativníhodnotu také zahradnicky vyhledávaných,ale obtížně pěstovatelných). Jde o keřovi-té mamoty (Kalmia, 6 hlavně americkýchdruhů), mamotěnky (Kalmiopsis, dva steno -endemické druhy na západě USA), nízkéfylodoce, vzhledově podobné vřesovcům(Phyllodoce, s 9 převážně cirkumpolární -mi druhy) a pěnišníčky (Rhodothamnus,zahrnující dva vzájemně geograficky vzdá-lené druhy ve východních Alpách a vý -chodním Turecku).

České pojmenování pozemník vzniklov podstatě překladem vědeckého názvu

původem z řečtiny – epigaios znamená přizemi. Poléhavost těchto rostlin je v rámcičeledi natolik nápadný znak, že dala názevcelému rodu. Pozemníky vytvářejí velminízké keříky s plazivými kmínky, o průmě -ru několika decimetrů, výjimečně až přes1 m. Rostliny jsou stálezelené, listy mají po -měrně velké, dekorativní, trochu připomí-nající některé pěnišníky (Rhododendron).Jsou střídavé, výrazně řapíkaté, s čepelíeliptickou, podlouhle vejčitou až podlouh-lou, u E. asiatica na vrcholu hrotitou (tedys nasazenou špičkou) a u všech druhů ná -padně drsnou. Listové čepele E. gaulthe -rioides a E. asiatica mají na okrajích tuhéchlupy; u E. repens sice chybějí, ale listybývají zase nejvrásčitější s nápadně vno-řenou žilnatinou. Zvláštností rodu jsou ne -

příliš běžné cyklocytické průduchy, známéhlavně u palem. Sestávají z několika kru-hovitě uspořádaných podpůrných buněkkolem vlastního průduchu. Všechny dru-hy kvetou obvykle na vrcholech mladýchdužnatých větví. Nejvýrazněji u japonské-ho a amerického druhu, kde se květy se -skupují do krátkých hroznovitých květen-ství, buď vrcholových, nebo méně častoúžlabních. Květy jsou pětičetné a u všechdruhů se objevují velmi brzy, počínajekoncem března a hlavně v dubnu (v pří-rodě, na horách samozřejmě později, třebaaž v květnu) a patří k nejranějším rostli-nám v zahradě; nejdříve vykvétá E. gaul -therioides, pak E. asiatica a poslední E. re -pens, ale v těsném sledu. Všechny tři druhymají velký kalich, který zpočátku skrývácelé poupě. U druhu E. repens je zelený,u E. asiatica červený, ale největší a přitomdvoubarevný má E. gaultherioides, světlezelený u báze a sytě červený v horní polo-vině (nejvíce na vrcholu). Druhy se nápad-ně liší tvarem koruny – E. gaultherioidesse vyznačuje širokou kolovitou korunou,zatímco ostatní dva druhy nálevkovitou ažzvonkovitou, pouze v horní části s volný-mi korunními cípy. Epigaea gaultherioidesa E. asiatica mají korunu růžovou, E. re -pens bledě růžovou až téměř bílou. MeziE. gaultherioides a oběma dalšími druhyexistuje zásadní rozdíl v šířce koruny.U amerického a japonského druhu je koru-na zhruba stejně široká (přibližně 1 cmv průměru), zatímco u E. gaultherioidesvýrazně širší. Plod představuje v mládímasitá a chlupatá tobolka otvírající se pětichlopněmi, s drobnými semeny (0,3 až0,4 mm v průměru; obr. 4). Ve Flóře Japon-ska (Ohwi 1965) nechybí ani poznámka,že plody E. asiatica jsou jedlé. To není nicpřekvapivého, protože japonský, stejnějako čínský jídelníček obsahuje vysokýpodíl místních planě rostoucích druhů rost-lin, jak se můžeme přesvědčit i v nabídce

živa 2/2017 61 ziva.avcr.cz

Vlastimil Pilous

Rod pozemník – pozůstatek třetihor

Stálezelené poléhavé až plazivé keříky pozemníků (Epigaea) z čeledi vřesovco -vitých (Ericaceae) patří mezi doposud u nás málo známé rostliny. Představujínepočetný rod složený z pouhých tří druhů, s extrémně disjunktivním rozšířením,tedy nesouvislým areálem. Dva z druhů, japonský E. asiatica a severoamerickýE. repens, jsou si podobnější, zatímco třetí z východopontické oblasti – E. gaul -therioides – se především květy výrazně liší. Proto se v některých pramenech,hlavně západoevropských a spíše alpínkářského charakteru, udržuje jeho oddě-lování do samostatného rodu (Orphanidesia gaultherioides). Novější botanickáliteratura ale toto pojetí neuznává. Ačkoli jde o rostliny s velkým pěstitelskýmpotenciálem, v zahradách bývají málokdy k vidění; u nás se přitom setkámetéměř vždy s jediným, nejsnáze dostupným druhem, který je ale relativně nejmé-ně atraktivní (E. repens).

1 Pozemník Epigaea gaultherioides –stálezelený poléhavý keřík z čeledi vřesovcovitých (Ericaceae). Od ostatníchdruhů rodu se liší především květy.

1

© Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2017. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

tamějších tržišť. Konkrétně u E. asiatica,vyskytující se spíše vzácně a většinou po -měrně vysoko v odlehlých horách. Vyvstá-vá však otázka, zda se druh tímto způso-bem skutečně využívá. A pokud místnílidé opravdu plody za tímto účelem sbíra -jí, musí to být v době před plnou zralostítobolek, kdy ještě nejsou zcela suché.

Mimořádně pozoruhodné je geografickérozšíření rodu, protože jednotlivé druhyrostou celé tisíce kilometrů daleko od sebe.Jeden (E. gaultherioides) v Lazistánu naseverovýchodě Turecka a v přilehlé Adžá-rii (součást Gruzie), další (E. asiatica) v Ja -ponsku a poslední (E. repens) na východěSeverní Ameriky. S výjimkou americkéhodruhu jsou jejich areály navíc i plošně malé.Za vysvětlením tak extrémně disjunktiv-ního, nebo ještě přesněji reliktního areálurodu se musíme vypravit do období třeti-hor. Jde o vývojově velmi starý rod, dnesve stadiu ústupu, možno říci až vymírají-cí. V tehdejších dobách teplejšího klimatubyl na severní polokouli pravděpodobněpodstatně rozšířenější (nejspíše i souvislepo celé severní polokouli) a určitě ve vět-ším počtu druhů než dnes. S klimatickýmizměnami ve čtvrtohorách, zvláště s ochla-zením (možná i souběžně s překonánímvývojového optima rodu) však začal vymí-rat a území jeho rozšíření se stále zmen-šovalo, až nakonec zůstala jen poslední třirefugia s relativně nejlepšími klimatický-mi podmínkami.

Epigaea gaultherioidesJiž dříve jsme uvedli, že z pěstitelskéhohlediska je nejpůsobivější E. gaultherioi -des. Všechny její vegetativní části pokrý-vají chlupy dlouhé až 2,5 mm a nápadnézvláště na listech; u některých jedincůjsou i výrazně rezavě zbarvené. Listy máeliptické až vejčité. Květy vyrůstají jed-notlivě nebo po dvou, nejčastěji na 1–2 cm

dlouhých květních stopkách (obr. 3). Špi-čaté kališní lístky mají dolní polovinusvětle zelenou až bělavou, ale v horní, přes1 cm dlouhé přecházejí do výrazné červe-né barvy, nejsytější na okrajích a na vrcho-lu; při celkovém pohledu z vnějšku květproto navozuje dojem dvoubarevnosti.Koruna je velká, kolovitá, 4–6 cm (nejčas-těji 5 cm) v průměru, světle růžová s tmav-šími načervenalými vrcholy korunníchcípů, na povrchu zprohýbaná (připomínákrep) a navíc navoskovaná. Výraznost zvy-šují i tmavěji růžové nitky s okrovými ažnahnědlými prašníky, sestavené do kru-hu. Jak již bylo uvedeno, druh se vyznaču -je raným kvetením, nápadný je však jižhned po roztání sněhu svými sytě červený -mi kališními lístky skrývajícími poupata.V přírodě je stínomilná E. gaultherioideszajímavá značným výškovým rozsahemvýskytu, roste v polohách od 900 m n. m.,hlavně ale až od 1 500 do 2 300 m n. m.Vyhledává místa v listnatých (bukových)i jehličnatých (smrkových) lesích a mezivyššími keři, nad alpínskou hranicí lesapak málo osluněné severní svahy, kde senavíc vyskytuje mezi pěnišníkem kavkaz-ským (R. caucasicum) a dalšími, často při-stiňujícími nízkými keři – jako je pěnišníkSmirnovův (R. smirnowii), borůvka (Vacci -nium myrtillus), vlochyně bahenní (V. uli-ginosum), šicha černá (Empetrum nigrum),lýkovec Daphne glomerata, jeřáb ptačí(Sorbus aucuparia), jalovec obecný (Juni-perus communis), pěnišníček R. sessilifo-lius, vrby (Salix spp.) ad. U potoků všakroste třeba i v sousedství devětsilů (Petasi -tes sp.). Vyhledává především podloží ky -selých vyvřelin. Hlavní oblast výskytu ležína severních svazích východní polovinyPontického pohoří obrácených k Černé-mu moři (Doğu Karadeniz Dağlari, s nej-vyšší skupinou Kaçkar Dağ, obr. 2) v turec-kém Lazistánu. Její zdejší rozšíření je však

velice nerovnoměrné, spíše lze hovořito jednotlivých arelách (dílčích ohraniče-ných částech areálu). Místy tvoří popula-ce s velkým počtem jedinců, ale jinde narozsáhlých plochách chybějí. Okrajemareálu na severovýchodě vybíhá i do gru-zínské Adžárie, kde roste na přímořskémMeschetském hřbetu; vedle zdejších vlh-kých listnatých kolchidských lesů s řadoucharakteristických druhů rostlin a živoči-chů se stala jedním z důvodů vyhlášenínárodního parku Mtirala (o lesích Kolchi-dy blíže také článek na str. 67–69 tohotočísla Živy).

Navzdory značným nadmořským výš-kám, které jsou jí zde domovem, není E.gaultherioides plně mrazuvzdorná. Návětr -né svahy Pontického pohoří a adžárskýchhor však mají mimořádně vysoké srážkovéúhrny (místy i hodně přes 2 000 mm roč-ně), takže rostliny v zimě spolehlivě ochrá-ní před mrazem mocná sněhová pokrýv -ka. V kultuře je zatím tento druh nejméněpěstovaný a rozšířený, nejspíše pro malýpočet často obtížně dostupných lokalit.

4

3

2

ziva.avcr.cz 62 živa 2/2017

2 Přírodní lokalita pozemníku E. gaul-therioides v Pontickém pohoří (Turecko). Foto P. Krystof3 a 4 Květy E. gaultherioides (obr. 3)a mladý plod (4) se zachovalými červenými kališními lístky5 Charakter lesa s přírodními lokalita-mi výskytu druhu E. asiatica. Pohoří Hida, Japonsko6 Pozemník E. asiatica dokáže růsti téměř „epifyticky“ na spodní části kmenů. Na snímku společně s drobnoubylinou Shortia uniflora. Pohoří Hida7 a 8 Květy japonského druhu E. asiati-ca (obr. 7) a severoamerického E. repens(8) lze jasně odlišit podle jejich tvarua velikosti. Snímky V. Pilouse, pokud není uvedeno jinak

© Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2017. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

Epigaea asiaticaJaponský druh má čepel listů spíše elip-tickou až podlouhlou, na rozdíl od obouostatních hrotitou a nejtmavěji zelenou.Mladé listy i větve jsou načervenalé nebodokonce červenohnědé, v mládí také hně-dě chlupaté, ale jak listy stárnou, přechá-zejí do slabě lesklé a kožovité podobya chlupy zůstávají jen při okrajích nebodokonce pouze na nich. Květy má sesku-pené v krátkých chudých hroznech, nej-častěji v počtu 4–6, výrazně menší nežu předchozího druhu a někdy skrytějšímezi listy (obr. 7). Koruna je nálevkovitá,přibližně 1 cm široká, s 1–1,5 cm dlouhou,u báze bílou, v horní části růžovou trub-kou. Jde rovněž o stínomilnou rostlinuhorských lesů a křovitých porostů střed-ního a severního Honšú a jihozápadníhoHokkaida; např. v Japonských Alpách (HidaSanmyaku) se místy vyskytuje poměrněhojně a můžeme ji zde vídat ve společnostidruhů jako Shortia uniflora nebo Schizoco -don soldanelloides a řady kapradin (vizobr. 5 a 6). Stejně jako předchozí druh po -zemníku obývá hlavně kyselé vyvřeliny.

V Japonských Alpách jsem E. asiatica vi -děl v nadmořských výškách okolo 2 000 m,lze ale předpokládat, že směrem k severusestupuje i do nižších poloh – vedle kli-matických důvodů také proto, že se výškajaponských pohoří k severu jako celeksnižuje. Ani E. asiatica není zatím v kul-tuře příliš běžná – v České republice sedosud nejspíše nepěstovala (takže nemá-me zkušenost, co se týká mrazuvzdornosti;lze však očekávat podobnou situaci jakou E. gaultherioides). Hory západní částiseverní poloviny Honšú i celé Hokkaidópatří s ohledem na specifickou roli zimní -ho monzunu (na asijském kontinentě jesuchý, ale zde, po překonání Japonskéhomoře, získá charakter velmi vlhkých vzduš-ných mas) k územím s nejvyššími sněho -

vými srážkami na světě, kde sněhová po -krývka dosahuje i několikametrové výš-ky. Druh se proto pravděpodobně velkoumrazuvzdorností vyznačovat nebude.

Epigaea repensPoslední, americký pozemník předchozíjaponský druh dosti připomíná. Květy mávonné, seskupené do krátkých svazečků(obr. 8), ale výrazněji vystupujících nadlisty, poněkud kompaktnějších a obvyklei s více květy (4–10). Koruna je tvarempodobná jako u E. asiatica, ale ještě menší(1 cm dlouhá, nanejvýš 0,8 cm v průměru),bledě růžová, na první pohled bílá. Nej-nápadnější rozdíl vykazují listy – u ame-rického druhu mají čepel okrouhlou až

podlouhle vejčitou a ve srovnání s ostat-ními druhy nejméně, jen na okraji, štěti-natě chlupatou, zato ale mnohem drsnější,až vrásčitou. Jsou navíc výrazně nejmenšía nejsvětleji zelené z celého rodu. I tentodruh roste v lesích a křoviskách na humu-sem bohatých až zrašelinělých, někdy aletaké na písčitých půdách. Je však klima-ticky podstatně přizpůsobivější, což uka-zuje i jeho areál, rozsáhlejší než u oboupředchozích druhů, neboť sahá od mrazi-vého Labradoru až po Floridu a na západdo Ontaria (podle jiných zdrojů dokonceSaskatchevanu), kde již panují kontinen-tální mrazivé zimy. Literatura však uvádí,že je i pro něj v zimě lepší sněhová pokrýv-ka a místa krytá před mrazivým větrem.Velmi pravděpodobně při tak rozsáhlémrozšíření budou rostliny ze severní částiareálu zcela jinak odolné proti mrazu nežz jižní, jak jsme zaznamenali u některýchdalších amerických rostlin (např. špirlicenachové – Sarracenia purpurea). Není mivšak konkrétně známo, že by se touto otáz-kou někdo zabýval.

Anglický název druhu je mayflower (po -užívá se i mailing arbutus), převzatý odnázvu lodi, s níž přistáli v Massachusettsangličtí puritánští osadníci. Pro tehdejšímístní hojný výskyt rostlina povýšila na„státní“ květinu jak amerického státu Mas-sachusetts, tak „provinčního“ kanadskéhoNového Skotska. Americký druh patří mezitradiční léčivky, využívané odedávna in -diány pro široké spektrum onemocněnímočových cest a ledvin, včetně zánětůa močových kamenů, ale také na žaludeč-ní bolesti. Z usušených listů se dělal čaj,z čerstvých různé tinktury. Rostlina všakobsahuje toxický arbutin, proto bylo třebapři léčbě dodržovat určitou míru konzu-mace. Léčebné využití dvou ostatních dru-hů se nikde neuvádí, ale může v tom hrátroli i jejich nesrovnatelně menší geografic-ké rozšíření a sporadičtější výskyt na obtíž-něji dostupných lokalitách.

S ohledem na největší rozšíření i tradiceměl tento druh nejsnazší předpoklady sejako první dostat do kultury. Proto byl vyse-lektován např. kultivar ′Rosea′, s výraznějirůžovými květy a křížením s E. asiaticavznikl hybrid E. ×intertexta.

Literatura většinou uvádí, že pozemní-ky lze pěstovat jen obtížně a jejich malérozšíření v zahradách by toto tvrzení pod-porovalo. Podle mých zkušeností se alevšechny druhy dají pěstovat i u nás –v mírně kyselé či neutrální půdě bohaténa humus na zastíněném místě se za ně -kolik let vytvoří trsy o průměru až desí-tek centimetrů a celkem bohatě kvetou.Jsou však poměrně náročné na vzdušnouvlhkost (extrémní dlouhotrvající horké let-ní dny způsobily, že pěstované trsy silněproschly a japonský druh zcela odumřel).Pro malé zkušenosti s jejich mrazuvzdor-ností v našich podmínkách raději doporu-čuji u všech druhů používat zimní kryt(nejlépe netkanou textilií a makrolonem).

Pozemníky jsou z vývojového i fytogeo -grafického hlediska velmi zajímavé rostli -ny, které jsou zatím širší veřejnosti nepřílišznámé a pěstitelsky nezaslouženě opomí-jené. Tímto článkem bychom proto chtělii dát impulz k většímu zájmu o tento rod.

Použitou literaturu najdete na webu Živy.

živa 2/2017 63 ziva.avcr.cz

5

6

7

8

© Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2017. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.