Přednáška Zvonečník Agrobiodiverzita 9.11.2016

Pokus o pohled na problematiku agrobiodiverzity prostřednictvím tvorby zemědělských politik

„Agrobiodiverzita je v přímé úměře se stavem zemědělské půdy, zemědělská půda je výrobní prostředek zvláštní povahy, jedná se v podstatě o neobnovitelný zdroj a mělo by být tak k ní přistupováno.“

J.J.Rousseau: „Onen člověk, který si obsadil jistý kus pozemku a prohlásil: „Tohle je mé!“ a našel dosti prostoduchých lidí, kteří mu to uvěřili, byl skutečným zakladatelem občanské společnosti. Kolika zločinů, válek, vražd, běd a hrůz by bylo lidstvo ušetřeno, kdyby někdo vytrhal kůly, zasypal příkopy a zavolal na své druhy: Chraňte se poslouchat toho podvodníka. Jste ztraceni, jestliže zapomenete, že ovoce patří všem a země žádnému.

České zemědělství se svým charakterem odlišuje od průměru respektive většiny států Evropské unie. V rámci států EU je jeho charakter srovnatelný pouze s některými zeměmi postkomunistického bloku – Slovensko, Maďarsko a část Německa po bývalé NDR. To je charakterizována především převažujícím systémem zemědělské velkovýroby, velkými scelenými plochami půdních produkčních bloků, vysokým stupněm zornění, velkokapacitními chovatelskými provozy, mnohdy bez vazby na půdu a využitím těžké techniky a tomu odpovídajícímu nářadí.

Tato struktura vznikla na území Československa po II. světové válce a zejména po komunistickém převratu v roce 1948, kdy české zemědělství prošlo vlnou kolektivizace a združstevnění. Tímto aktem byly postupně zpřetrhány vazby mezi zemědělským hospodařením a vlastnictvím půdy. Výsledkem je fakt, že průměrná výměra podniku v ČR je cca 144 ha oproti 25 ha v EU s výrazně vyšším podílem hospodaření na pronajaté půdě cca 74% oproti EU, kde je tento podíl pod 40%, ale také „průmyslový“ přístup k půdě, která je především cílem ekonomické exploatace a nikoli environmentálně šetrného přístupu.

1

2

Kolektivizace a rozorání mezí v 50. letech a prohloubení tohoto procesu v polovině 70. let je pak základní ranou biodiverzitě zemědělské krajiny. Důsledné vytlačování solitérní zeleně, remízků a křovin, nevhodné meliorace a scelování polností především za účelem možnosti efektivního nasazení těžké a výkonné techniky, nekontrolované a v mnoha případech nadměrné užití strojených hnojiv, omezení aplikace kvalitních statkových hnojiv a užití v mnoha případech sporných technologií zpracování půdy.

Na první pohled by se tedy zdálo, že změny po roce 1989 povedou i ke změnám ve výrobním charakteru zemědělské výroby a většímu posílení segmentu rodinných farem. Faktem ale je, že i v případě podniků fyzických osob, vzniklých po roce 1989, se ve většině případů nejedná o návrat k faremnímu způsobu hospodaření, ale v mnoha případech i tyto podniky i nadále pokračují ve velkovýrobním způsobu hospodaření. Tak kde je v tom případě zakopaný pes?

Tam jako v moderní společnosti všude – ve fetiši ekonomické výkonnosti a efektivnosti. Ani fakt, že v Evropě je nadbytek potravin a zemědělské produkce, nevedl k podstatným změnám metod hospodaření zejména v postkomunistických státech. Měříme veškerý svůj život ekonomickou efektivností a nikoli kvalitou a dlouhodobou udržitelností. Je tomu tak v ekonomice, kde základním faktorem pro posuzování úspěchu je dynamický růst HDP a nikoli růst celkové kvality života.

3

V důsledku toho budujeme velké potravinářské a zpracovatelské závody, protože jsou ekonomicky efektivní. Tomu z hlediska efektivní logistiky obchodu a distribuce odpovídají velcí koncentrovaní producenti a chovatelé. Ti pak vyžadují průmyslové způsoby zemědělské výroby s využitím velké těžké techniky, průmyslových hnojiv a krmiv. Výsledkem je, že

4

každá potravina v Evropské unii urazí na své cestě ke spotřebiteli více než 1500 km a za použití stabilizátorů, barviv a dalších povolených Éček vznikají produkty s velkou trvanlivostí a paradoxně to vede nikoli k úspoře, která by byla logická, ale naopak spíše k plýtvání a zbytečné likvidaci velkého množství použitelných potravin, odhady mluví o 8 až 15% plýtvání.

Náš přístup k zemědělské výrobě není ospravedlnitelný ani tzv. potravinovou bezpečností, kde procentuální krytí domácí spotřeby z domácí produkce je pod 100 % pouze u drůbeže, vajec, čerstvém ovoci a bramborách okolo 80%, u vepřového masa a čerstvé zeleniny pak okolo 50%. U všech ostatních komodit mírného pásma je vysoce nad 100%.

Tato honba za ekonomickou efektivitou vede k pěstování monokulturních plodin a to bez ohledu na potřebnou diverzifikaci osevních postupů. Ve spojení s rostoucí užitkovostí hospodářských zvířat dochází k snížení počtu zejména velkých přežvýkavců. To má zásadní vliv na osevní postupy, kdy mizí vojtěšky, jeteloviny, omezují se osevní plochy luskovin, stagnují plochy TTP. Chybí organická hmota v půdě, k čemuž mimo snižování počtu hospodářských zvířat vede například i změna stájových technologií zejména na kejdové a bezpodestýlkové, dochází ke snižování schopnosti retence vody v půdě a to ve spojení s minimalizací zpracování půdy, fyzikálním utužením a ohrožením půd erozí.

5

Nákup velkých strojů a tomu odpovídajících technologií, investice například do stájové robotické techniky, pak vyvolává tlak na snižování počtu pracovníků ve jménu zvyšování ekonomické efektivity, bez ohledu na fakt, že se tím rozpadá klasický sociologický model venkova a snižuje se zejména místní zaměstnanost na venkově.

Když k tomu připojíme nedomyšlené záležitosti, například OZE a alternativní paliva I. generace, tak vidíme zejména růst osevních ploch řepky a kukuřice pro energetické využití, výrobu bioetanolu z nevhodných surovin, dovoz těchto biopaliv ze zemí, kde je díky tomu zásadně porušována stabilita vzácných ekosystémů (produkce palmového oleje) nebo jsou porušována a obcházena jiná enviromentální pravidla (bioetanol z cukrové třtiny). Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly a selský rozum nám chybí – na litr FAME nebo bioetanolu spotřebujeme více energie, než z nich zpětně dostaneme a není v současné době jasné, jaký je jejich skutečný přínos ke snížení závislosti na fosilních palivech. S výjimkou přímého spalování biomasy se jeví tyto přístupy na hraně energetické bilance.

6

7

Úhrnné platby do agrárního sektoru dosahují ročně přes 50 mld. korun, z toho na přímých dotacích a platbách více než 30 mld. korun ročně. Část, a to ne nepodstatná, z těchto dotací je určena na úhradu tzv. mimoprodukčních funkcí – krajinotvorných, environmentálních a správné zemědělské praxe. Přestože poskytnutí těchto peněz je na tyto principy bezprostředně vázáno (GAEC nebo DZES), samotný výsledek je víceméně tristní i když není možné nevidět jisté pozitivní změny v novém finančním období.

Utratili jsme za tyto politiky v minulých období neuvěřitelné peníze jak z evropských zdrojů (46% výdajů z rozpočtu EU), tak z národních rozpočtů – výsledek: stoupající okyselení půdy, snížení obsahu organické hmoty v půdě na polovinu za posledních 20 let, utužení půdy, vzrůstající ohrožení erozí, nevhodné a dobré zemědělské praxi odporující osevní postupy, zhoršování výživného stavu půdy, které jde ruku v ruce s pomalou degradací půdního sorpčního komplexu, snižování pufrovací schopnosti půdy, snižování schopnosti retence vody v krajině atd.

8

9

Vyšší využití BRF proti stavbám na greenfieldech

10

Dalším ohrožením agrobiodiverzity a zemědělské půdy je nízká úroveň ochrany ZPF a preference staveb na tzv. greenfieldech. Stavět na zelené louce je podstatně levnější než využití tzv. brownfieldů. Je mimo diskusi, že jsou stavby, kde převažuje veřejný zájem na realizaci takovýchto staveb a jsou stavby a investice, které se takovému záboru nevyhnou, ale měly by být minimalizovány – není nutné stavět logistická a nákupní centra na těch nejlepších půdách. Na druhé straně je potřeba konstatovat, že podpůrné programy pro regeneraci brownfieldů, kde vzniká nezanedbatelná nákladová mezera, kterou je nutné krýt z dotačních prostředků, prakticky neexistují. I to je námět na změnu dotačních pravidel.

Lze tento stav změnit jiným nastavením parametrů a pravidel zemědělských a enviromentálních politik?

Dle mého názoru lze, ale je zde podmínka „sine qua non“. Není možné toho dosáhnout pouze administrativním přenastavením parametrů jednotlivých politik. Základním požadavkem na

11

změnu jakékoliv politiky, zemědělskou nevyjímaje, je změna společenské poptávky a tu není možno dosáhnout přes změnu myšlení jak politiků, opinion lídrů, ale především změnou myšlení veřejnosti. Například vědomou změnou stravovacích a spotřebitelských návyků, vyžadováním kvalitní potravinářské a zemědělské produkce, poptávkou po zboží, které je produkováno za využití environmentálně šetrných postupů. Tento přístup ale nelze uplatnit pouze u doplňkových forem prodeje a distribuce, je nutné tento přístup přes zákazníka prosadit i v standardních maloobchodních sítích a u tzv. komerční produkce. Přestat tolerovat šizení, používání levných náhražek místo kvalitních surovin, odbourat používání tzv. dvojích standardů pro jeden výrobek, což je oblíbená praxe zejména maloobchodních řetězců a velkých evropských zpracovatelů zejména ve vztahu k trhu postkomunistických zemí. Výsledkem tohoto tlaku zákazníka a veřejnosti by mohl být i tlak na změnu hospodaření na zemědělské půdě ve prospěch environmentálně šetrných postupů a technologií a zřejmě i posílení a obnovování agrobiodiverzity, a to ruku v ruce s regionalizací zpracování zemědělské a potravinářské produkce zejména ve prospěch tzv. fresh produkce a podstatnému zkrácení cesty produktu z pole a stáje k zákazníkovi a v neposlední řadě i ke zlepšení sociologického profilu venkovských oblastí zejména prostřednictvím zajištění práce v místě.

Tato změna musí být postupná, vzhledem k tomu, že zemědělství je práce s „živou“ přírodou, ale je zde zcela jistě několik námětů na okamžité změny: především je to vymáhání dodržování principů správné zemědělské praxe a to včetně důsledného dodržování osevních postupů s dostatečným zastoupením zlepšujících plodin zejména vojtěšek a jetelovin. Nedodržování těchto pravidel by mělo být sankcionováno především snížením poskytovaných dotací. Jako jeden ze základních principů by bylo třeba prosadit zmenšení půdních bloků, izolační pásy, meziplodiny, zelené hnojení, technologicky správné zapracovávání rostlinných zbytků, zejména drcené slámy.

Dalším, podle mého názoru důležitým principem, by mělo být omezení tzv. specializovaných hospodářství a farem, mělo by být preferováno „komplexní zemědělství“ zejména neoddělování živočišné a rostlinné výroby a stanovení optimálního zatížení živočišnou produkcí.

Další podporu ekologickému a organickému zemědělství, ale především za podmínky zvýšené orientace na produkci biopotravin a surovin pro jejich produkci. Současný stav je bohužel takový, že máme sice jednu z nejvyšších relativních výměr ekologického zemědělství, ale minimální produkci ekologických a bioorganických potravin, protože převažující kultura v ekologickém zemědělství je TTP.

12

Dalšími možnými způsoby je plošné zavedení a podpora tzv. low input a precizních systémů hospodaření, kdy jsou intenzifikační vstupy (minerální hnojiva, prostředky na ochranu rostlin) důsledně kontrolovány a optimalizovány jak do kvality, tak co do množství tak, aby nedocházelo k aplikaci nadměrných množství zejména dusíkatých a fosforečných hnojiv. Jinými slovy vyrábět možná méně, ale kvalitněji s ohledem na environmentálně šetrné přístupy.

Přehodnocení našeho přístupu k produkci OZE, vázat produkci zejména BPS na půdní držbu, likvidaci odpadů, ať už jde o odpady ze zemědělské výroby nebo BRKO, podpora biopaliv druhé generace a omezení biopaliv pocházejících z účelově pěstovaných monokultur, pokud porušují optimální osevní postupy a principy správné zemědělské praxe ve jménu zajištění vysokých tržeb a ekonomické profitability.

Zemědělskou politiku lze změnit pomocí lepšího nastavení parametrů a podmínek, ale daleko důležitější je změnit myšlení lidí.

13

14

Ing. Karel Machovec, poradce premiéra

Použité zdroje a literatura:

Zpráva o stavu zemědělství za rok 2015

Situační zpráva MZe Olejniny 2015

Situační zprava MZe Obiloviny 2015

Situační zpráva MZe Luskoviny 2015

15

Situační zpráva MZe Mléko a hovězí maso 2015

Situační zpráva MZe Půda 2015

Organická hmota v půdě VÚMOP 2015

Historie a současnost zemědělství očima statistiky ČSÚ 1998

Výsledky AZZP za období 2010-14 ÚKZÚZ Brno

Stav zemědělské půdy v ČR a možnosti jeho zlepšení VÚMOP 2015

Možnosti řešení degradace půdy a její ovlivnění změnou klimatu na příkladu aridních oblastí VÚMOP 2012

Analýza konkurenceschopnosti českého zemědělství ÚZEI 2011

16