AZIMHÁHLA VEDEM dnes autoři: Aleš Krčil, Aleš Holub, Michal Vašák

LOGO:

A

ZI

M

HÁ

HL

A

OBSAH

1. Úvodník str. 2

2. Rubrika o nás str. 2

3. Moudra pro dny v týdnu str. 3

4. Dopis klukům z Terezína str. 4

5. Toulky str. 5-7

6. Rozhovor s tím kdo nepřežil str. 8-10

7. Víte že… str. 11

8. Zábava str. 12

9. Povídka str. 13-14

10. Báseň str. 15

11. Chvála a hana str. 16

12. Problémy a život budoucího světa str. 17

13. Závěr – řešení úloh str. 18

-1-

Úvodník

Ahoj čtenáři,

tak konečně držíte v rukou náš časopis. To jste se ale načekali co? Nechce se Vám

ho číst? My počítáme s tím, že jste snad zvědaví. Dozvíte se v něm něco o nás autorech,

našem okolí, a když budete hodní, můžete i zjistit, z čeho vznikl název našeho časopisu.

Samozřejmě si děláme legraci a vše objasníme.

Naše jména jsou Aleš Krčil, Aleš Holub a Michal Vašák. A co se týká názvu

časopisu? Určitě Vám vrtá hlavou, jak vůbec jméno AZIMHÁHLA vzniklo. Tak to si čtenáři

budete muset pro začátek zjistit sami a třeba, když vydržíte až do konce, můžete si svůj typ

ověřit. Akorát Vám dáme takové malé vodítko. Popřemýšlejte o našich jménech, odkud

pocházíme a třeba na jakou školu chodíme. Také můžete uvažovat o významných

osobnostech či místech v našem městě, které se většinou vztahují k židovské tematice. O

připomenutí a nikdy nezapomenutí na holocaust a ghetto v Terezíně nám jde v tomto

časopise především. O toto období se moc zajímáme a byli bychom rádi, aby nás bylo víc.

O NÁS

Jsme rodáci z Humpolce. Co? Vy jste o Humpolci ještě neslyšeli? To není možné. Ale

to bychom tu museli být dlouho, než bychom Vám o něm vše řekli. Nebojte se, v časopise

se o něm něco málo dozvíte.

Tak už abychom mluvili o nás. Jsme to my osobně, tři autoři časopisu, jednotlivě se

Vám teď představíme.

Takže třeba začnu já, mé jméno je Aleš Holub a za rok mi bude 14. Tak jako

každý z nás tří mám rád historii. Ještě rád hraju na nástroje. U předmětů ve škole vyhrává

dějepis.

Ahoj. Mé jméno je Michal Vašák a mě už čtrnáct je. Jak už psal Aleš, historii

milujeme všichni tři. Já s Alešem Holubem máme rádi i sporty, ale před historii by se zařadit

nedaly. Z předmětů jasně dominuje dějepis.

A na závěr bych se chtěl představit já. Mé jméno je Aleš Krčil. Příští rok mi bude

13 a všichni chodíme do osmé třídy na ZŠ Hálkova. To asi kluci zapomněli zmínit. Rád se

pouštím do soutěží a z her nevyhrává sport nýbrž šachy a jiné logické hry. Z předmětů mě

baví snad všechno, ale dějepis je ve vrchní špičce. A kluci, co český jazyk, ten nás přece

taky musí hodně bavit, jinak bychom se snad nepouštěli do tohoto psaní, pak by to těžko

někdo četl a my doufáme, že vydržíte všichni až do konce.

Přejeme si, aby se Vám časopis aspoň trochu líbil, vždyť jsme ho opravdu psali se

zaujetím a láskou.

-1--2-

MOUDRA pro dny v TÝDNU:

pěkně na každý den jedno

-JEDINÁ VĚC, KTERÁ SE V ŽIVOTĚ DÁ ZMĚNIT, JE BUDOUCNOST!

-KDYŽ SI NEPŘIZNÁŠ CHYBU, UDĚLÁŠ DALŠÍ!

-NEMŮŽEME DOJÍT NA KONEC SVÉHO ŽIVOTA A ZJISTIT, ŽE JSME ŽILI JEN JEHO

DÉLKU. JE TŘEBA ŽÍT TAKÉ JEHO ŠÍŘKU A HLOUBKU.

-TĚŽKÝ ŽIVOT SE STANE SNESITELNÝ, JAKMILE MÁ CÍL.

-KDO VÍ PROČ JE NA SVĚTĚ, SNESE KAŽDÝ ZPŮSOB ŽIVOTA.

-MNOZÍ Z TĚCH, CO ŽIJÍ, BY ZASLUHOVALI SMRT. A MNOZÍ Z TĚCH, CO ZEMŘELI, BY

SI ZASLOUŽILI ŽÍT.

-TO NEJKRÁSNĚJŠÍ V ŽIVOTĚ, JE VŽDY ZADARMO.

Pondělí

Čtvrtek Sobota

Neděle

Úterý Středa

Pátek

-3-

Ahoj REPUBLIKO ŠKID, nebo také nazdar kluci!

Všechny Vás nevyjmenujeme, vždyť je Vás kolem padesáti, to by bylo na celý dopis,

ale věříme, že pro Vás toto oslovení hodně znamená a je jasné, komu píšeme. Dostali jsme

totiž neuvěřitelnou příležitost, je možné Vám z budoucnosti napsat dopis a poslat jednu věc.

Tak do toho!

Píše se rok 2011, dokonce už jsme na jeho konci, ale věřte, na Vás jsme

nezapomněli. Jsme tři obyčejní kluci osmé třídy z Humpolce. Je zvláštní, že si čteme o Vás

knížky, na počítači nebo notebooku- to je taková chytrá mašinka, která spoustu věcí umí najít

a někdy je s ní taky i legrace- dokonce jsou i o Vás filmy, a teď najednou máme možnost

Vám napsat. Žijeme v lepší době než Vy, nikdo nás nesmyslně neomezuje, máme dostatek

jídla a vlastně všeho, možná byste nevěděli, jak tady žít a co si s tím vším počít. Jednu věc

Vám ale i my můžeme závidět, tu svornost, kamarádství, tu odvahu, ten talent psát tak

krásný časopis, umění žít v té obtížné době a dokonce se i smát. Rozhodli jsme se také dát

dohromady číslo časopisu, pokusit se vžít do Vás, nebo lépe řečeno, snažit se pokračovat.

Třeba si tento dopis přečtete na Vaší plenárce, zazpíváte si krásnou hymnu a pak se

budete divit, jak je to možné, kdo si z Vás dělá srandu, ale nedělá, jsme tu a strojem času

Vám tento dopis pošleme. Ne o každém z Vás, ale u některých víme, kam se bude ubírat

osud, to Vám ale psát nechceme, nebylo by to fér, jen Vám můžeme prozradit, že nacisti

prohrají, tomu věřte!

Moc se nám libí, že nezahálíte, vzděláváte se i na přednášky chodíte. Určitě bychom

zašli na přednášku o šachách, srovnat situaci tenkrát a dnes. I když, jak psal Petr Ginz,

přednáška nebyla moc vydařená, přesto by nás zajímala. Škoda, že nám není umožněno

vzít Vás aspoň na den k nám, i když možná by to bylo pro Vás ještě víc stresující.

Přemýšleli jsme, co Vám poslat z dnešní doby. Určitě by se nabízelo to, bez čeho už

dnešní lidi snad neumějí žít a to je notebook a mobil. Na obrázku dole je můžete vidět. Ale

to by nemělo žádnou cenu, i kdybychom poslali složitý návod. Mobil- to je vlastně přenosný

telefon- to byste nikde nenašli signál a notebook by byl ve Vaší době také složitě k užitku.

Pak nás napadla mikrovlnná trouba, to bude ono, ulehčí to vaření i třeba šlojzovaných

potravin nebo jejich ohřívání. Tak ať Vám slouží, posíláme i návod. Jste tak šikovná parta, že

určitě pochopíte.

Je nám moc líto, že už se s Vámi musíme rozloučit, ale už i takto bude čtení snad na

celou plenárku. Držte se a držte i jeden druhého.

S pozdravem Vaši neznámí, ale velcí obdivovatelé

Aleš Krčil, Aleš Holub a Michal Vašák

-4-

TOULKY

Naše město se jmenuje Humpolec, nemyslete si, nejen Praha má synagogu a

židovský hřbitov. I my se tímto můžeme pyšnit. Rádi bychom jednotlivě o těchto místech

v našem časopise napsali. Máte zájem? Jestli ne, tak tyto stránky můžete vynechat, ale

věříme, že si je s chutí přečtete.

Na úvod pár zajímavostí: První písemný záznam o malé židovské komunitě v

Humpolci se nacházel v archivu Želivského kláštera z roku 1385. Při úředním sčítání Židů z

roku 1719 tu bylo 10 rodin, celkem 52 osob, které žily v židovské čtvrti na Zichpili. V první

čtvrtině 18. století se ustavila i židovská obec. Roku 1787 žilo v Humpolci 24 rodin, roku

1850 to již bylo 61 rodin, tj. celkem 6% všech obyvatel. Roku 1890 bydlelo v Humpolci 324

osob židovského vyznání, roku 1930 již jen 89 osob, po II. světové válce židovská obec

obnovena nebyla.

Roku 1886 postihla židovskou obec krutá rána. V jednom z domů vypukl požár, který roznesl

prudký vítr na šestnáct domů a synagogu. Bez přístřeší zůstalo devět židovských rodin.

Ukázalo se, jak si umí židé vzájemně pomoci. Ještě týž den po uhašení požáru mezi sebou

vybrali vysokou finanční částku. Později přispěl i císař a král František Josef I.

Tak vidíte, i u nás byla židovská obec. Ale teď už se pojďme pustit do slíbených míst.

Co nejzajímavějšího napsat o stále stojící židovské synagoze? V roce 1760

majitel herálecko - humpoleckého panství Jakub Nefferzern povolil Židům stavbu synagogy,

která nesla barokní stavební prvky, její rekonstrukce a podstatné zvětšení z roku 1860

převzalo již pseudogotický ráz. Na západní straně byla přistavěna židovská škola. V

přístavbě synagogy se též nacházel byt rabína, ženská galerie a rituální lázeň "mikve".

Hlavní sál byl určen pouze pro muže, přičemž každý měl své místo zaplacené. Kolem roku

1870 byla na východní straně přistavěna apsida pro zpěvácký spolek Šir Zion.

Ani humpolečtí Židé nebyli ušetřeni odsunu a všech hrůz. Jakmile se město „zbavilo“

Židů, byla budova vandalsky zpustošena, vytlučená okna, podlahy vytrhány, nábytek zmizel.

Do budovy se nastěhovaly různé dílny, z hlavní modlitebny bylo učiněno skladiště, byl zde

dokonce přechováván i dobytek. V roce 1952 zakoupila zpustošenou budovu Církev

československá husitská v Humpolci, V dalším roce začala za velmi ztížených finančních i

pracovních podmínek přestavba. V letech 1987 - 1989 byla provedena generální oprava

exteriéru i interiéru, v hlavní bohoslužebné síni byly odkryty barevné fragmenty původní

výzdoby i hebrejských nápisů.

-5-

Když bychom poslali cizí návštěvníky podívat se po památkách Humpolce, určitě bychom se

nezapomněli pochlubit Židovským hřbitovem.

Hřbitov byl založen roku 1716. Dochováno je přibližně 1.000 náhrobních kamenů od

18. století do roku 1942. Hřbitov sloužil i pro Židy ze širokého okolí (Lipnice, Kaliště, Želiv,

Věž), a tak je zde pochováno několik významných osob z okolí. Nápisy na náhrobcích jsou

psány hebrejsky, mladší německy a také česky. Poslední pohřby se zde konaly ve

čtyřicátých letech dvacátého století. V období druhé světové války byl hřbitov těžce

devastován Němci. Po druhé světové válce byly některé z mladších náhrobků částečně

poškozeny řáděním vandalů. Hřbitov prochází od konce 20. století celkovou obnovou, v

prosté obřadní síni je instalována pamětní deska obětem holocaustu. Od roku 1994 je také

židovský hřbitov se stromovím chráněn jako významný krajinný prvek.

-6-

A něco ze současnosti:

Pomník Hliníka

„Hliník se odstěhoval do Humpolce!“ Tuhle větu zná jistě mnoho, nejen filmových

fanoušků. A i když Hliníka nikdo nikdy neviděl, stal se natolik slavným, že mu v Humpolci

vděční spoluobčané postavili pomník. A založili mu také muzeum.

Za pomoc děkujeme google

-7-

ROZHOVOR S TÍM, KDO NEPŘEŽIL

HANUŠ HASCHENBURG

MY: Ahoj Hanuši, je neuvěřitelné, že je nám dána možnost se s Tebou setkat a popovídat si

celou hodinu. Dovoluje nám to stroj času, kterým jsme si Tě přivolali, tak nebudeme zdržovat

a pustíme se do pár otázek, které stihneme.

HANUŠ:Ahoj kluci, jsem tak trochu samotář a momentálně vykulený, jak svět vypadá za

skoro sedmdesát let, ale pokusím se stihnout odpovědět co nejvíc, než zas budu muset

zpět…

MY: Jak Tě napadlo psát tak poutavé básničky, my jsme je i v dnešní době zhltli jedním

dechem.

HANUŠ: Dík. Víte kluci, dostal jsem se kvůli špatné situaci doma- to bych nechtěl rozebírat-

do sirotčince. Byl jsem zmatený a nespokojený tímto pětiletým pobytem, špatně jsem si

nacházel kamarády a neměl se komu vypovídat, a tak jsem vzal tužku, papír a začal psát.

Celé věty mě nenapadaly, prostě mě napadaly verše, nějak jsem to v nich lépe cítil.

MY: Dneska se tomu říká dětský domov, ne sirotčinec, asi to zní lépe.

HANUŠ: A lépe to i vystihuje podstatu, je to přece domov pro děti a nejen pro sirotky, ani já

jsem nebyl sirotek.

MY: Co se potom dělo ve Tvé dušičce, když jsi dostal předvolání do Terezína?

HANUŠ: Víte, že ani nic tak tragického, jelo nás ze sirotčince víc a já jsem nebyl nijak citově

k tomuto místu vázán. Jen jsem měl takový vnitřní strach, bylo to nepoznané a já introvert

těžko snáším neznámo a cizí lidi.

MY: A jak jsi to snášel tam, pro nás je to něco nepředstavitelného.

HANUŠ: Kluci asi takto, měl jsem štěstí, že jsem byl dítě, pro nás tam byly přece jen výhody.

A hlavně, měl jsem možnost podílet se na psaní časopisu Vedem, najednou jsem byl někým

uznávaný, něco se ode mě vyžadovalo i v umělecké sféře. Dokonce jsem napsal i loutkovou

hru. Bylo to tam občas nelidské, ale já jsem byl vždy podivín a žil si vlastní život a toto mě

naplňovalo. A další pozitivum bylo, že jsem se zde sešel s matkou.

MY: Ke komu jsi měl v Terezíně z kluků nejblíže? Zkus říci pouze jednoho.

HANUŠ: Kluci byli fajn, ale můj výlučný kamarád byl Zdeněk Ohrenstein, taky jsme mu říkali

Orče nebo Mustafa. Naše přátelství už začalo vlastně v sirotčinci. Oba dva jsme byli trochu

podivíni, ale vedli jsme velice zajímavé a přínosné hovory.

MY: Po válce si změnil příjmení na Ornest.

HANUŠ: Takže přežil, to je skvělé!

MY: Teď jsi nás dostal, tak raději k další otázce. Co potom Osvětim, to muselo být strašné,

když ses viděl napsaný v transportu.

-8-

HANUŠ: Tak to máte pravdu, to byl šok, ale jel jsem naštěstí s matkou a dostal jsem se do

rodinného tábora, kde to přece jen bylo o chloupek lepší než v „běžné“ Osvětimi. I tam jsem

dál psal a vypisoval jsem se z té hrůzy.

MY: V Osvětimi jsi též napsal báseň Gong, byla prý doslova zlidovělá. K nám se nedostala,

mohl bys nám jí přerecitovat, jsme na ní hodně zvědaví.

HANUŠ: Kluci, promiňte, to bych nemohl, toto už by bylo zasahování do minulosti. A raději

už ani nechci mluvit o Osvětimi, o konci a tak…

MY: Jasně, promiň. Snad můžeme prozradit, už jsme to nakousli v úvodu, že byly Tvé básně

publikovány i byla nastudována Tvá divadelní hra, dokonce máš vlastní pamětní kámen.

HANUŠ: No, nekecejte!

MY: Je to tak, ale teď k Tvým básním, můžeme pár konkrétních otázek, myslíš, že to

nebude zasahování do minulosti?

HANUŠ: Jen chlapci do toho.

MY: Báseň Terezín, bere úplně mráz po zádech, v Tvém věku takhle vystihnout situaci.

Pochopili jsme dobře, že jsi chtěl vyjádřit dospívání ne tak věkem, ale spíš okolnostmi?

Kdybys nežil v Terezíně, mohl jsi být ještě dítětem?

HANUŠ: Asi tak, i když já jsem byl psychicky víc vyspělý než fyzicky. Ale samozřejmě tohle

nikomu nepřidá. Dětské radovánky končí.

MY: Báseň Srdce, až by člověk brečel, když si představí, že máš v srdci už místo na své

dítě, většina dětí v dnešní době v Tvém věku o něčem takovém vůbec neuvažuje.

HANUŠ: Víte kluci, dítě je budoucnost, znamená to, že člověk přežije a my tam museli

koukat do budoucnosti, jinak by nemělo smysl dále žít.

MY: Ve sbírce je poslední vybranou básní báseň Víra v nic, myslíš, že je dobře zvolený

výběr?

HANUŠ: Ano, dobře se pamatuji: Jsem sám…, přesně to mě vystihuje a i název básně se

hodí na závěr, byla to víra v nic… a konec je jasný- nic není. Kluci, mějte se a snad v lepším

čase.

MY: To to uteklo, bohužel se musíš vrátit, moc Ti děkujeme, bylo nám ctí. A zakončíme

tento rozhovor úryvkem z Tvé básně Otazníky s odpovědí: „ Věz, synu, vše je tady proto bys

mužem byl! A bojoval!

Rozhovor prováděl: Aleš Krčil, Aleš Holub a Michal Vašák

-9-

Úryvky z knihy básní od Hanuše Hachenburga „Hned vedle bílá barva mráčků“

-10-

VÍTE, ŽE…

že v humpoleckém židovském hřbitově je pochován Simon a Marie Mahlerovi, prarodiče

hudebního skladatele Gustava Mahlera, ale i děd spisovatele Franze Kafky?

že humpolecké židovské město bylo původně kompaktní ghetto tvořené asi třiceti domy, s

malým náměstím a několika uličkami?

že roku 1886 postihl židovskou obec v Humpolci požár, který roznesl prudký vítr na šestnáct

domů a synagogu? Ukázalo se, jak si umí židé vzájemně pomoci. Ještě týž den po uhašení

požáru mezi sebou vybrali vysokou finanční částku. Později přispěl i císař a král František

Josef I. To byste měli vědět, jestliže jste četli naše Toulky

že Hanin kufřík již neexistuje? Shořel při požáru, do Japonska byla poslána kopie.

že takřka pod okny Vatikánu bylo přes tisíc římských Židů deportováno do Osvětimi?

že se nacisté oháněli heslem „pozitivního křesťanství“ a Hitlera představovali jako hluboce

věřícího člověka?

že synagoga v Humpolci stojí uprostřed židovské čtvrti zvané Zichpil?

Že pomník Hliníka je v Humpolci postaven na počest slavné věty z filmu Marečku podejte mi

pero: „Hliník se odstěhoval do Humpolce. “? Četli jste Toulky?

Hanin kufřík

Synagoga v Humpolci

Adolf Hitler

-11-

NĚCO PRO ZÁBAVU:

Tajenkou křížovky je příjmení člověka spjatého s Terezínem

1. Kdo měl přezdívku „ Genius zla“

2. Děvče jinak

3. Řeka protékající Terezínem

4. Culík, jak se mu říkalo dříve

5. Dříve místnost

6. V Terezíně to znamenalo vymazávat věci o výdeji jídla

7. Lidově řečený průjem v Terezíně

8. Ujal se péče o Terezínské děti, zemřel 8. 3. 1944 v Osvětimi

9. Vězeň ghetta s výhodami

Bludiště: najdi cestu k synagoze na Zichpilu v Humpolci

-12-

POVÍDKA

Rádi bychom na této straně napsali jednu povídku o nejmenovaném chlapci. Určitě i v Terezíně

si chlapci vymýšleli pohádky a povídky, důvodem bylo utéct z reality a snáze přežít. Tak se

začtěte také do jedné naší povídky, skoro až pohádky.

KOUZELNÝ PRSTEN

Když jsem byl malý kluk, maminka mi často vyprávěla pohádky. Vždy jsem se rád

uvelebil v posteli a poslouchal.

Jednoho dne došlo na příběh o záhadném prstenu, který měl duhovou barvu. „Představ

si, umí splnit tři přání!“ s údivem mamka dodala. Domníval jsem se, že je to nemožné, ale nechtěl

jsem jí kazit radost. Vyprávěla o tom s tak rozzářenýma očima, bylo vidět, že má také určitě svá

nesplnitelná přání.

Druhý den ráno jsem si uklízel pokojík, aspoň bude mít maminka radost z mé práce,

pořád lomí rukama a prosí: „ Už si pořádně ukliďte!“ Při rovnání třetího šuplíku ve skříni jsem

zůstal bez hnutí v údivu stát. Hned jak jsem se vzpamatoval, začal jsem křičet jak na lesy: „ To

není možné!“ Našel jsem totiž ve skříni přesně takový prsten, o kterém mi maminka vyprávěla.

Napadlo mě ho hned vyzkoušet, ale bál jsem se využít zbytečně jedno přání. Najednou mě

napadlo, že mám přece nemocného bratra, vyslovil jsem tedy nahlas: „ Ať je prosím můj bráška

zase zdravý!“ Prsten odpověděl: „ Tvé přání je mým rozkazem!“ To už jsem nepochyboval, že je

to opravdu ten kouzelný prsten. Honem jsem běžel za maminkou a ukázal jí ho. Mamka jen

nevěřícně kroutila hlavou, nakonec se z toho všeho vzpamatovala a rozumně mi řekla: „ Jedno

přání si nech na horší časy a neplýtvej je na hlouposti.“ Pak se mě s hrůzou zeptala, co bylo mé

první přání. Mamka vykulila oči a běžela rychle se podívat do dětského pokojíčku, spadl jí kámen

ze srdce, když viděla mého brášku zdravého a silného. Dala mi se slzami v očích velkou pusu a

moc děkovala.

Při pohledu na mamku jsem se zamyslel a pak mě to napadlo, jedno přání by si zasloužila

přece maminka, ta však odmlouvala, ať si přání ponechám. Ihned jsem jí oponoval, že přece ona

mi vyprávěla o kouzelném prstenu, a proto si právem jedno přání zaslouží. Maminka si vzala

prsten a zvolala: „Ať je celá naše rodina neustále zdravá a šťastná!“ Z prstenu se ozvalo: „Tvé

přání je mým rozkazem!“ Hned jsem si uvědomil, že jsem si přál uzdravení brášky, ale

neuvědomil si, že to není napořád, přece jen mamka myslí i do budoucnosti. Už zbýval jen

problém, kde bych měl prstýnek uschovat, zbylo přece ještě jedno přání. Nejrozumnější mi

přišlo, abych ho dal tam, kde jsem ho našel, vrátil jsem ho tedy do skříně.

A šel čas dál, já zatím nevěděl své poslední přání a ani jsem na něj nechvátal. Vždyť jsme

byli doma všichni zdraví a šťastní, co víc si přát. Občas jsem jen překontroloval, jestli je prstýnek

na svém místě. Byl tam, ani jsem o něm nikomu cizímu nepovídal, člověk neví, co by se pak

semlelo.

-13-

Jednoho dne jsme ve škole jeli na exkurzi do Terezína. Měli jsme prohlídku i přednášku o

té složité, nepochopitelné a těžké době. Vůbec jsem nechápal, jak toto bylo možné, kdo to mohl

dopustit. Celý den jsem byl smutný a nemohl se smířit s myšlenkou, co museli lidé prožít, co asi

cítili, v co věřili. A najednou to přišlo, uvědomil jsem si: „Já mám přeci kouzelný prsten!“ Běžel

jsem už v lepší náladě domů a rovnou do skříně. Popadl jsem prsten a zvolal: „Ať jsou všichni

lidé z terezínského ghetta v pořádku a už nikdy nikdo toto nemusí prožít!“ Z prstenu se

naposledy ozvalo: „Tvé přání je mým rozkazem!“ A já měl pocit, že jsem zvítězil, že jsem udělal

něco mimořádného a vůbec mi nevadilo, že se nikdo nedozví, že jsem to způsobil já. Večer jsem

uléhal s pocitem, že mám všechno, moje rodina je spokojená a pomohl jsem i jiným lidem. No

řekněte, co si v životě víc přát?

Druhý den byly plné noviny toho zázraku, toho štěstí a každý se ptal, jak je to možné?

Jsme v době vyspělé civilizace, ale tohle přece neumí nikdo. Lidé si neuvědomili, že existují i

pohádky a tam vítězí dobro nad zlem.

Škoda, že zázraky nejsou i v běžném životě, tak aspoň nedopusťme zbytečné zlé a

nepochopitelné věci. Nikdy, nikdo, prosíme!

Kouzelný prsten

Potřebují zachránit

-14-

BÁSEŇ

Život je jako řeka.

Někdy krátká, někdy dlouhá, plná zatáček a vodopádů.

Občas plyne pomalu, občas rychle.

Čelí tolika překážkám,

překonává je.

Chce jít dál!

Všechny však cestu nenajdou.

Někteří po své dlouhé pouti

již vysílení,

vytratí se nenávratně ze světa.

Když zemře někdo jiný, je nám to líto,

ale i tak jde život i ta řeka dál.

Řeka Ohře

-15-

CHVÁLA A HANA:

(Vracíme se do terezínského ghetta roku 1942.)

- Chválíme Aleše Krčila za dobře provedenou přednášku na téma: šachoví velmistři.

- Haníme Michala Vašáka za nevhodné chování při přednášce!

- Chválíme Aleše Holuba za zvednutí nálady, když hrál na housle.

- Haníme Aleše Krčila za pozdní příchod na nástup!

- Chválíme Michala Vašáka za vysvětlení pravidel hry florbal.

- Haníme Aleše Holuba za to, že se popral s chlapcem z Terezína!

- Chválíme Michala Vašáka za pomoc při napadení.

- Chválíme Aleše Holuba za zorganizování procházky pro děti.

- Chválíme Aleše Krčila za zorganizování turnaje šach- ping (šachy a ping-pong).

- Haníme Aleše Holuba za zapomenutí na florbalový zápas!

- Haníme Michala Vašáka za neuposlechnutí rozkazu!

- Haníme Aleše Krčila za nepořádek na pokoji!

-16-

PROBLÉMY A ŽIVOT BUDOUCÍHO SVĚTA

Někde jsme slyšeli zajímavou větu: „Zajímám se o budoucnost, protože v ní hodlám

strávit zbytek života.“ To je přece tak pravdivá věc. Všichni bychom se měli o budoucnost

zajímat a hlavně řešit možné problémy, kterých bude určitě víc, sice jiných než se řešily v

minulosti, ale dost.

Budoucnost. Co to slovo znamená pro mě, pro Tebe, pro nás? Je to slovo vyjadřující

nějaký časový pochod, nějaký stav, situaci a mnohým lidem, při zaslechnutí tohoto slova

běhá mráz po zádech. Ptáte se proč?

S budoucností je spojená minulost i přítomnost. Minulost, tam by se řadu věcí dalo

změnit, vezměme si třeba holocaust a spoustu jiných nepochopitelných trápení, která byla z

našeho pohledu zbytečná. Ne však zbytečná pro některé, kteří žili tou přítomností. Tím se

pokládá další otázka, neděláme něco taky špatně v přítomnosti? Nebude taky za třeba 50 let

se též o naší době psát jako o nesmyslné? Samozřejmě se toto nedá srovnávat, tenkrát to

bylo do nebe volající i v přítomnosti, ale co víme, co bude v budoucnosti? Přítomnost

prožíváme nyní s touto úvahou a můžeme si vytvořit myšlenku, že v budoucnosti napravíme

to, co se v minulosti nepodařilo nebo si uskutečníme sny, přání, které se splnit ještě

nepodařily. Je tedy potom budoucnost naděje?

My to vidíme tak, že budoucnost je značně nejistá. Je zde několik problémů, když

vyjmenujeme některé tak např. přírodní katastrofy, naše planeta je přelidněná, globální

oteplování, problémem je i technologie, finanční krize, rasismus atd. Je možné vidět, že se

tyto problémy dají shrnout do dvou: příroda a lidé. I to však se sebou souvisí, příroda se

bouří kvůli lidem. Proč například byly války? Lidé řešili problémy špatným způsobem, ale v té

době se jim toto řešení zdálo nejlepší, protože žádná strana nechtěla ustoupit. Není však

čest krůček ustoupit, než způsobit lidskou katastrofu? Co totiž pak následuje, nejen už

zmiňovaná lidská katastrofa, ale i přírodní katastrofa.

Lidé by se totiž měli spojit, ale to asi není možné, mezi námi je spousta těch, kteří se

vyžívají v neštěstí. Pozitivní okamžiky jsou kolikrát právě při největších tragediích. Když

přijde zemětřesení, povodně… lidé jsou schopni se semknout a pomoci, není už však pak

pozdě? Nebylo by lepší se snažit tomu předejít? Možná se nám jen příroda mstí. Vždyť

těchto přírodních katastrof je čím dál více, to by si lidé měli uvědomit a ne ještě páchat

nesmyslné násilí a jiné odpornosti.

Pro nás je budoucnost doba, ve které bychom chtěli něco dokázat, splnit si přání,

najít klid. Myslíme, že je potřeba najít podstatu života. Je to něco, co tu po sobě zanecháme,

něco čím si nás lidé třeba jednou připomenou, nebo si na nás poukážou a jestli se nám to

povede, o tom můžeme znovu napsat úvahu třeba za padesát let.

-17-

Řešení Křížovky:

H I T L E R

D Ě V U CH A

O H Ř E

L E L Í K

S V Ě T N I C E

G U M O V A T

T E R E Z Í N K A

H I R S CH

P R O M I N E N T

Jakob Edelstein byl první židovský starší terezínského ghetta. V čele židovské samosprávy

stál do ledna 1943. Zemřel v Osvětimi 20. 6. 1944.

Řešení bludiště:

Zdůvodnění názvu AZIMHÁHLA :

A – Aleš Krčil

ZI- Zichpil

M- Michal Vašák

HÁ- Hálkova škola

HL- Hliník

A- Aleš Holub

-18-