53
- 1 -
- 2 -
•
•
•
•
•
•
•
•
•
- 3 -
•
•
•
•
Petr Švácha •
•
•
Po lásce nožem
•
(Dovětky k dějepravě)
•
Plzeň 2015
- 4 -
•
••
••••••••••••••••••••••••••••••••
••••
© Petr Švácha, 2015 frontispice © Renata Čiháková, 2015 epilogue © Martin Šíp, 2015
•
- 5 -
Akoládou sepnul jsem řádky abys mi ze vzpomínek
neutekla Psal jsem je dlouho
a zarputile a lidé dokola pobíhali
jako posypaní pepřem Tolik si tě nepřáli v mých verších!
••••••••••••••••••••••••••••••
- 6 -
••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••
- 7 -
ZAPOMNĚL JSEM V ZRCADLE svůj smích… Kdosi ho beze studu vzal a odnesl možná po kapsách možná po slabikách nesrozumitelných Jen vítr se prohnal nad vyprahlou plání Pak ticho Studenti odešli protestovat jinam a já zas bloudím někde po nádvoří I stíny osiřely náhle vyprázdněné Ni živáčka ni smíchu... Ztratil jsem čas Ztratil jsem i víru?
- 8 -
ČAS Z VĚKŮ ODKAPÁVÁ... Souřadnice stáří proťala náš osud a my stále věříme na bezbřehost mládí Ach kam se lineme? A kam míří naše neomylnost? Za zády nám potměšile hude pocit viny–neviny Můžeme za svůj roztodivný osud? Můžeme za rozporcovaný svět kolem? Snažíme se ukrást z věku den či týden nebo třeba celé roky Nezastavíme se vprostřed hněvu i když píseň je nám úzká a mezi zuby písek a pod nohama stesk Zkušenosti cpeme do pouček a přesto chybujeme chybujeme abychom opět chybovali Necítíme sílící zahnívání A pak to jde rychle strmým spádem s ostrou ironií V tramvaji nám uvolňují místo chlapci i dívky i ženy s kabelami Vzpomínky začnou chodit o holi a my se opíráme o skutečnost jak vítr o zábradlí Nakonec – unaveni – musíme uznat aerodynamiku času A trochu posmutnělí
- 9 -
hledáme kliku od dveří jimiž se jednosměrně odchází za dům a do bezvětří
- 10 -
MÚZY SE SVLÉKAJÍ ZA ŠERA I. Múzy se svlékají za šera když manželky usnou a milenky ztratí se za zrcadlem Radbuza komárů plná však inkoustu na romány Stačí jen obtáhnout kontury našeptaných slov a také lásek napřeskáčku Když však je chytneš pod prsy nahmátneš kromě prázdna dutou noc Z té větu už nevylovíš II. Krvácíš pod žebrem červeným inkoustem Probodl tě pichlavý smích ba výsměch ba nakažená smrt Tohle nepodepíšeš a ani nepřiznáš V kalendáři poezie zaškrtnout zapomněl jsi páva Takže už nepřijde A pohřeb tvých slibů bude tak bez projevů lítosti a také beze svědků
- 11 -
III. Básně bez dásní nepohladí a nepolíbí něhou Jen rým hladkým zubem kouše přiznání tvých hříchů Jak se podělíme o dědice lásky? Ty vpravo já vlevo ty nahoře já dole Ale nikde tam neteče živá voda s perlami odpuštění IV. Chléb na kameni a sláva vedle žita Jen slunce snaží se vysát vůni léta Rozkroj ten pecen a hladoví přijdou s pokorou v očích i v rukách Že zrovna neprší? Aspoň i dálka zůstává srdci na dosah
- 12 -
V. Bohatství položené hned vedle nedočkavých houslí Hraješ už třetí větu a přesto sám byť lezeš po kolenou Domy se okny vysmívají ulici beze svědků Do duše a do hada melodií nezakrojíš bez dopuštění hříchu A tak si fidli fidli fidli Zelený sen ti zatím docela zmodral VI. Žebra jak vidle na vnitřnosti Je tam prý srdce – ale kdo ví? Naber celou tu díži Bývala plná básní ale dnes? Co ještě vyplave? Co ještě zkrásní? VII. Pelyněk po kolenou ty o francouzských holích Dvojice k popukání
- 13 -
Ptáci vám odzobávají stíny takže pak docela sami opuštěni vyzobáni A potom že noc bude k tancování
- 14 -
INTERMEZZO I. (Psaní na záložku) Piš: Jsem milencem krásné Ledy průzračně modré až se lekám Ještě piš: Klaním se Slunci hlíně i všem řekám Pasiphae zrodila Mínótaura Echidna zrodila Chiméru Čti: Klaním se Slunci hlíně i všem řekám Tedy piš: Jsem milencem krásné Ledy – šeptám si zaklínání tajná... Toulám se po vlhkých březích Eurotu toulám se se svým snem s láskou pod křídly ukrytou Čti: Jsem milencem krásné Ledy průzračně modré až se lekám Piš: Pak volám: Má buď! Ještě piš: Jsem milencem krásné Ledy – jsem Labuť
- 15 -
KARLIČKA VYŠILA BÁSEŇ z drátěné košile stehem krajkovým Z myšlenky nit a z nitě náhrdelník a na něm perly ptačím letem opeřené Já leda tak límec od košile úzký a jalový a hromádku přání nakonec stejně nevyslovených Radím se s oblaky kam až vystoupat lze ve vlastní troufalosti Jenže tam stejně nedosáhnu... Tak aspoň lopatkou uberu slovní hlíny Chrám stejně nepostavím A krtinec? Ten zašlapu sám a vydám se na pouť mezi nekonečné stíny
- 16 -
OČI ODŘENÉ ÚDIVEM Nebyly to karty kdo lhal a slzy nestékaly z oken tvého pokojíku Divoké husy přenesly se kolem věže a za nimi zvon zabušil do paměti Viděl jsem tě přehazovat barvy na výhybce času Stromy to tušily ale pak se zřekly komentáře Mše vypadala jako pravá Víra však s novými nálepkami a s nahrazeným knězem Po duši drátěný kartáč po těle sprcha s kyselinou A prý na věčné časy...
- 17 -
V OBÝVÁKU PROPÍRALI JSME žalosti mýtů Za kolik je zrada za kolik pochlebování a za kolik prostý nepřizpůsobivý terč Kdo koho komu ale nikdy proč A potom dýka do zad jako díkůvzdání Nad sklenkou vína od veršů osiřelí zato důrazní v příkladnosti Žádná revoluce nemá v srdci něhu! Vždy za ní bolest vždy za ní výčitky a trest Potom jsme propírali metabolismus vnímání a času kde hranice mýtu kde hranice skutečnosti kde hranice zákeřnosti A proč vůbec Alberich vykoval svůj prsten když přináší samé neštěstí a smrt? Byli jsme tam všichni od básní umazaní Ale odhodlaní k smíru A nikdo z nás netušil zda popel náš prach můj a tvůj a skromné myšlenky vyslovené do trávy zapadnou a jaké byliny v tom místě vzklíčí
- 18 -
HLAS Z RÁDIA Já: Přihodilo se... Nebylo? Bylo? Tanky nás vzbudily nataženými zastydlými krky Rádio bolelo... Ano ten hlas – ten hlas jako jeden z nás co právě u časné snídaně zasažen bleskem o něco dřív než ty a já a my Ty: Nastražená kalamita... Já: Zvědavost se třela o póry pravdy jak děvka o zlaté kameny Proč? Tak ksakru proč? Kočáry přece neodjely Tak proč přijely tanky? On: Karavana tanků... Žádný princ na bělouši * * Já: Pak chtěli vodu... Doušek slzu nebo aspoň přelud vody Ty: A jakou hořkost pili jsme my sami? Já: Ten hlas až z rádia držel mě chapadly pevně za hrdlo...
- 19 -
On: Co vlastně bolelo více? * * Ty: Uprostřed noci černé jak ďábel spálili jsme všechny kříže Já: Potřísněni ovčí pokorou jen lhát jen lhát jen lhát A hvězda nikde... Sen: I za tohle může poezie? Já: Nabíjeli jsme hlavně mlhou z Andromedy Snad ano... Blázni na pokračování? Snad ano... Sen: A žít je přece krásné... On: Varhany němé a písně beze slov Do kůry oblohy vyryté siločáry neuskutečněných přání Sen: Nejen ptáci dovedou létat... Já: I má touha měla svoji duši I můj pohled z okna mezi mraky On: „Nebudeme-li jíst nebudeme zdraví...“ Já: Ale proč polykat pravdu a vyslovovat lež? * *
- 20 -
On: Rezervní z Nazaretu ujal se bizarní své vlády Srdce zarylo se do hluboké brázdy Co vzklíčí? Co vzklíčí? Rozsypal se mráz dosud neskončeného léta A jaro? Jaro? Ty: Jaro za horami... * * Já: Tajní diváci tajní posluchači tajné sliby tajné odříkání On: Kde je vědomí a kde svědomí? Sen: Bude co vyprávět večer na kavalci? Já: Svědomí zamčené jedovými klíči Mnoho slov a žádná věta Únava – široká pláň mimo definice víry Ty: Divadlo samá kulisa drama bez scénáře režisér mimo dosah zloby... * *
- 21 -
Ty: Tváře v zrcadle známé k nepoznání Zlatobýl a koukol a kdesi dole rdest * * Já: Hlína otevřená... Jen jen vstoupit a oponu zatáhnout či kámen na věky
Osudy zůstávají kdesi v nás uprostřed neviny i viny Ty: Čas dává hmotě pohyb a prostor směr... Já: Kudy tedy do příběhu jemuž říkáváme historie? On: Sedm dní tvořili svět Rousseau a Shakespeare když hledali podobu všehomíra... Já: Nekopu hrob – snažím se jen vyvršit hlínu do podoby básně... * * Já: A po letech potkávám ten rozechvělý hlas v každičkém létě v každičkém snu při každém pokusu o zapomnění...
- 22 -
PROŠLI MNOU detektivové a hastrmani grafomani týraní bezdomovci šéfové bezhlaví králové služebníci i funebráci alkoholici a schizofrenici pendrekáři a slavomani toxikomani a kleptomani vykleštění posměváčci potrefení vyděděnci zapšklí důvěrníci pochlebovači i pistolníci hybatelé davu prostředníci i tiší nájemníci Ti všichni pokrevně spřízněni s časem zadrhávajícím se vprostřed řeky dějin Já pro ně zatím připravil názvy jejich básní A oni? Rezavým světlem potírají vlastní rány jako by ani nebyl zásek ticha v jejich bědování Prošli mnou a já za nimi ze zápraží hledím udiven vratkou náklonností
- 23 -
INTERMEZZO II. (Psaní na záložku) Piš: Za Thebami za Hermontem za Silsilem a za Ombem... Ještě piš: Stoupal Bion proti Nilu... Čti: Za Thebami za Hermontem... Ještě piš: Skromné šaty těžké slunce v týlu – hledal vůni po citronu Piš: Až pak došel do chudého domu Čti: Hledal vůni po citronu Tedy piš: Když pak jídlo dojedeno bylo pravil pán onoho domu: Jak je u nás dávným zvykem rozhodni se pro jednu mou dceru Nuže (napověděl) mladší dosud nepoznala muže Potěš se a okřej po své bludné cestě Čti: Za Thebami za Hermontem za Silsilem a za Ombem... Ještě piš: Kam bys toužil po nevěstě? Čti: Nuže mladší dosud nepoznala muže Tedy piš: Mladší pak šla za ním proti Nilu – skromné šaty těžké slunce v týlu...
- 24 -
Až pak Bion řekl: Dost! Ubíráš mi sílu zakazuji ti jít za mnou dále! Čti: Šla však za ním stále proti Nilu... Za Thebami za Hermontem... Ještě piš: Bez pocitu sebemenší viny prodal Bion dívku jako otrokyni Piš: Řekla totiž: Náležím ti...
- 25 -
Z UČEBNICE FILOZOFIE lásku nepochopím ani se nenaučím víře ale ani nenávisti Na to i tma je krátká Tak píši verše a hledám souvislosti... Stejně jak reflektory nerozbijí mlhu tak oči neprostoupí lidskou záludností Tváře jsou rozmazané nohy zkoprnělé ruce chladné bezradností Dokonalá bída... Stulím se tedy s tebou do vlahého klubka snu a bezelstnosti Trpký déšť nás jen tak mine... Jenže ani slunko nezasvítí – jen smutek nás v zubech podrží než před zpovědí uhne Nakousli jsme spolu nové století... Ach ano – z oceánu času skrojek ledabylý Společně věříme společně mlčíme společně stydíme se za dějiny – za všechna příkoří za války i za odpustky Ulice poztrácely jména města zhasla
- 26 -
písně zkameněly Země se na okamžik rozevřela... Stojíme uprostřed planety hladoví a dokonale ubozí a nazí Jen jedno spolehlivě víme – ty jsi má a já jsem tvůj
- 27 -
ČLOVĚK BOLÍ na těle i na duši Nedobrovolná řehole plná modřin vzestupů i pádů I proto je nám smrt tak přirozeně blízká My jsme se neprosili my jenom jako slepí k houslím Nabízeli nám lásku ale rozdávali hodiny čekání a jízdenky do metra odnikud nikam a misky naplněné po okraj teorií relativity Tak co – povedli jsme se nebo nepovedli? Otázky možná bolavější než odpovědi jichž se stejně ve zdraví nedočkáme Pokusil jsem se vydláždit cestu neumělými verši Alespoň pokus aby našlapování bylo měkčí a trmácení o bolest menší Zapomněl jsem však že i verše snadno hoří A proto cesta stejně jak do pekel drsná a kamením hrbolatá Jen toho popela co vítr do očí zvedá! Co hořelo tu tolik řeřavého?
- 28 -
NASTOUPIL JSEM DO BÁSNĚ jak do autobusu Kam pojedem? Do dávnověku? A do příběhu? Nebo jen tak do hájemství lásky šepotu trav a něžných pohlazení? Ať tak či tak vždy zbude plno výčitek a zlolání pro svatokrádež slova Protože příběh ani lásku nezbavíš dočista banalit a hříchů A pak když nám zaprší z mraků jak děvka rozkročených najednou nevíme kam oči kam ruce kam slova kam otočit list aby neubylo mravů Tak raději příště mraky na záda naložím do deky zabalené aby mi cestou nenastydly a s podzimem neutekly s deštěm Škarohlídům nějak už vysvětlím že jsem si užil jak nikdy a že už se těším na nové cestování A básně? Přenechám je větru aby je rozfoukal po stráních a mezích
- 29 -
MALÍŘI ROZDMYCHALI RÁNO Bylo úzké a těžko k pomazlení Pak ještě slunce pár malých bělásků a louky se rozsvítily něhou Polykáš prášky nesplněných slibů a lásek odmrštěných Postel je k nepřečtení Kudy tedy pohroma a blesk? Obraz tvého mládí dosud pod plachtou skryt zrakům vandrovníků Proč ale malíři do pozadí posadili můj černý náhrobek?
- 30 -
INTERMEZZO III. (Psaní na záložku) Piš: Metastázy nenávisti prorůstají tkání i myšlenkami Koho komu kolik ne však ale proč Čti: Metastázy nenávisti prorůstají tkání Ještě piš: Nenávidím tmu je černá a neprůhledná a hlavně neovladatelná Nenávidím vodu přetéká z koryta do koryta šíří mokro a bahno a někdy taky smrt Čti: Nenávidím Tedy piš: Nenávidím geje a lesby nenávidím boháče nenávidím cikány a bezdomovce nenávidím kohokoliv Čti: Nenávidím Ještě piš: Nenávidím nenáviděné nenávidím odpuzené nenávidím nezařazené nenávidím vybočené nenávidím oznámkované nenávidím nepoučené nenávidím nepoznané Čti: Nenávidím geje a lesby nenávidím cikány a bezdomovce
- 31 -
Piš: A celou ulici a celé město a celý svět Znovu čti: Metastázy nenávisti prorůstají tkání i myšlenkami Tedy piš: Vzdálenost mezi lidmi narůstá se čtvercem pýchy Ještě piš: A přitom všichni ve stejný obrátíme se prach A z myšlenek a z pocitů sotva dým... Sotva dým...
- 32 -
PŘEJÍŽDÍM PO LÁSCE NOŽEM jak po cibuli Kdo ještě přijde? Hladový sytý nenadálý? Zdědili jsme život poněkud obnošený poněkud ošuntělý docela bez návodu A do toho potulní psi žebráci ducha klauni nevysmátí Co s tolika radostmi když zamrznul smích a mládí na kahánku? Na výstavě smutku přestřihli vejpůl páže a obrazy zpřeházeli protože smutek nikdy popořádku Leda tak žízeň ta jediná k nitru míří a mizí beze stopy když moku vrchovatě a číše bez zálohy Žárlivost nepatří mezi skvosty přesto nás oblažuje stálou všudypřítomností My na to těžkou artilerií a křikem Povstaňte duchové zakřiknutí! Zapověděli nám den zapověděli nám noc však sen nám vzít nedokázali
- 33 -
ČEKÁM TĚ NA ROHU Seď a sleduj ulici z okna zamřížovaného vzpomínkami Nepochodují tam průvody s mávátky ani slečny s kabelkami jen průvan s pampeliškami co nikoho neurazí Maloměsto z pohledu stratokumulů velkoměsto z pohledu lelkujících krys Čekám tě na rohu s kyticí výčitek protože stále nepřicházíš už rok mi nepřicházíš už věčnost nepřicházíš A já tě čekám s čelem olepeným margarinem napomádované doby doby na kterou čekali jsme s očima vprostřed bídy Klíče jsem dávno už spolykal Cinkám teď narůžovělým nosem a ponožkami prochozenými po lékařských návštěvách V kavárně nalili mi sklenku blínu prý nejsem světec ani rebel tak co ještě chci Orgasmus na šňůře hned vedle gatí Mám ještě na tohle čas? Noc byla divoká Hvězdy popadané na dlažbě zametají košťaty z uštknutých slov Lampiony ještě neuhasili ale přesto štamgasti odešli už domů Možná tak uvidím na cestu kterou jsem kdysi znával když jsem tě potkával mezi ryzci bedlami a hříbky
- 34 -
a borůvky vkládal jsem ti do úst spolu se slůvky něhy Tenkrát noci byly jiné jistě teplejší a hříšně krátké že člověk nestačil ani říci chci tě A pod koleny mech a pod mechem zem a pod zemí středobod světa Tam někde bylo naleziště lásky Docela malý lom lůmek beze slov taková tůňka maličkého štěstí Anebo velkého? Vím že jsem tam tenkrát byl a tys tam také byla Tak kam poděla se ona malá hebká myš co naším jménem cosi slibovala? Proto tě čekám s kyticí výčitek někde na rohu a ty stále nepřicházíš * * V přístřešku pro obnažené hříchy vyvěsili plakáty se jmény vyvržených I ty Brute? I já bratře v zášti? Pak najednou sen který vypadl snad z pytle s otrušíkem Tvé oči v něm jak párek šálků smrti s vystydlou kávou se zeleným hnisem Ulice položená naznak od dveří od oken revmaticky táhne
- 35 -
na pivních táccích vrchní spěšně sčítá osudy spravedlivých Ach kdeže konec mýtů... Že by můj stín? Můj vlastní stín? Už zase pouštějí žilou v čekárně na Hamleta... Nad prohranou dálkou sotva ještě někdo slzu roní Co bylo bylo Ale pod nohama jako živá mina tiká Zem Omítka z domů v puchýřích opadává Dny – věkem omšelé – drolí se do slabik nevyřčených Vykloubit krev z žil je prosté Ale kam život? Kam proboha vykloubit život? Zemřeli v posteli nikoli ve stoje a po výstřelu Jak proto na ně vzpomínat? Dohnáni k sebezhroucení... Exploze lží imploze duší A pak kolem proběhne vítr docela sám nepolapitelný všudypřítomný a pozvedne listí co mezitím usedlo na bolest Jak vítat nepřítomné? Jak zdravit neexistující?
- 36 -
Tak se aspoň stydíme do prázdna A kbelíky ticha odkopáváme na schody do přízemí * * Při transplantaci víry došel kyslík a potom taky krev Kdo zase ťuká skalpelem na rakev? Bubny bubnují však průvody v nedohlednu Epidemie slavomamu rozšířila se i do sotva spadaného sněhu A vznikla lavina lavina utržená jak hora vprostřed moře A starý Noe kladívkem a hřeby začíná stloukat kocábku pro vyvolené Už zase? Už zase? Historie je nám věrná Zato my nevěrně šilháme po další změně Lavina? Potopa? Zkáza biotopu? A proč vůbec transplantace víry? * * Lampy jsme barvili na červeno teď zase na zeleno Metáme kozelce a prokládáme je útlými piruetami do nichž nám brnká sám Rachmaninov z ruského hřbitova v americkém Kensicu
- 37 -
Najatí vrazi proklouzli okénkem záchoda a staví na kafe kdesi u benzínky A já mluvím a mluvím a nevnímám vykleštěné ticho které popadalo kolem jak krysy do zákopů A pak náhle vidím anděla Utíká mezi oblaky jak mezi pomluvami protože jen útěk dává mu naději že dožije dalšího rána Tak ksakru co zbylo z víry? A co je víra? A co je pravda? A proč vlastně čekám a čekám když vím že nepřicházíš když vím že nepřijdeš?
- 38 -
INTERMEZZO IV. (Psaní na záložku) Piš: Voníš po mátě a po skořici omytá dálkami a dlátem od řezbáře Ještě piš: Tančíš a zpíváš Ódu na radost a já začínám chápat proč rána nejraději začínají sluncem Posedlost mládí? Vrtochy jara? Čti: Voníš po mátě a po skořici Piš: Zabralas mi odstavec ba celou kapitolu a já po hrstech nabírám tvůj smích jak živou vodu Čti: Tančíš a zpíváš Ódu na radost Ještě piš: Však zahrada za oknem stejně jak svět pomalu zetlívá u kořenů Prý aby také napřesrok... Puklým zvonem radost mi nepřivoláš a písní bez tónů neopěješ Tedy piš: Za jízdy z vlaku nevystoupím Na zastávce však sbohem Sbohem!
- 39 -
RYBNÍKEM NAPŘÍČ líni kapři cejni Rybáři se zalomenými pruty spílají slunci proč právě teď a ne až napřesrok Ani jedno oko suché Jen tráva od psů oválená a kousek od kapličky mrtvý kolotoč a trochu malý pláč Procesí znova už nepůjde Lyrika spílá noži sen se vzpírá ránu Že Jiří umřel rozkřičely sojky při tajném čtení orámovaných obálek
- 40 -
TVŮJ OSUD VYHOŘEL Jen popela hrst a vzpomínky v památníku Střílnu už neobsadíš ani místo u štaflí a u palety ba ani horké flétně se nepokloníš Převálcoval tě dech času s novými hrdiny s novými otázkami Stát před ústím hlavně a špulit rty na faráře? To není jako hrát ferbla v hospodě U Halamů Tvůj příběh povadnul a změnil vypravěče Barvy odplavaly sny se zaklínily Moc toho nezbývá – jen potmě housle laskat a ladit a ladit a nikdy nedoladit? Mozek už ve dví tělo však v jednom ranci Hranice plná žhavých uhlíků a jisker Piano pianissimo vkrádá se do očí údiv a na rty krev Pták který nezpívá a jenom zobe zobe zobe? To není osud pro rytíře Hrozny tvých snů vykvasit měly v suché zralé víno
- 41 -
Už se ho nenapijem Šípy tvých andělů minuly nebe i zem
- 42 -
NAŠLA JSI ŠEDÝ VLAS na synově hlavě – a přitom čas jako by nám nepřibýval Přes hory kutálí se kruté překvapení z pokoje do pokoje z postele do postele Kolik milenek? Dvě manželky? A kolik celkem dětí? A co my? Kolik marných chvil? Kolik udání a kolik podezření? Kolik výslechů a vydírání? Kolik slabosti a kolik pohrdání? A nakonec přesto v duši mír? Ach ano v duši mír... Svět hroutí se v kapitolách dějepisu Vyteklo už na vagóny hnisu Kdo? Komu? Nemoc se vkrádá do všech nezakrytých pórů A přitom jsme stejné mléko pili a jedli stejný chléb – jen možná jiného boha velebili
- 43 -
Svědomí jak éter těká do krajiny Kroky jsou stále těžší a těžší Nohy blátem obalené stejně jak ruce jak srdce jak pohled nad oblohu Možná tam vůbec nikdo není a my se modlíme ke zcela fiktivnímu Bohu Kdo nám pak sečte účet za všechny ty roky? Kdo ztiší naše úpěnlivé hlasy? A kdo nám polaská naše šedé vlasy?
- 44 -
ODPUSŤ NADŠENCŮM Oni nevědí že kácet lípy je jako kácet lidi do příkopů Víš potom koho zahrneš hlínou? Čí sen? Čí soumraky a jitra? Anebo jara co utekla do houští za jeleny? Když stromy skončí v bezvědomí skácené sekerou zhořkne krajina i pohled do zrcadla Kamkoli pohlédneš všude dračí hnízda A kde pěnkavy zvonkové sýkorky brhlíci či kosi? Nechci se ptát nemohu nesmím A hlavně nedokážu lhát Zatímco já stárnu okolí mládím překypuje Však stromy jak na podzim s hnízdy opuštěnými Stejně tak já Z poražené lípy připravují špalky pro řezbáře...
- 45 -
OTVÍRAČ OKEN ani nepozdravil vešel bez pozvání Prý má okna vedou špatným směrem Vidím co není nevidím co hruď svou vystavuje Programová slepota? Já vidím bolest oči vyvrácené uřezané hlavy borovic A falešné úsměvy těch co k smrti ukopáni děkují za odklad zmateného konce Proč svět pořád do kopce jen stoupá? Proč nikdy neseběhne k vodě? Proč pachtíme se vzhůru kamsi ke svobodě? Urousáni uštváni horečkou dobýváni – nakonec stejně zamíříme k hlíně Co komu dáme? Psu jeho kost lásce pak báseň životu víru Nikomu nic víc
- 46 -
VÝLOVY SLOV pokračují i v dekádě po radosti Co kdyby ještě trocha smíru? Mezi slovy se najdou i perly i hnis či pohrdání Kalamity nikdy dost A lásky? Nemoci sedají na nás jak ptáci do modřínů Stydíme se mluvit o strachu a zakrýváme ho proto otázkami Kdo ještě kdy ještě a kolik času do zvonění? Co vprostřed hory co na vrcholu co na úpatí? Pojď a přisedni Jsi také z rodu konvalinek zvědavá a nebojácná Počkáme spolu vedle při kameni jestli slibované jaro přijde Po kolejích ke Zvonečku rozběhla se Bílá Paní Tak to skutečně už bude ráno A bolest? Jenom bílé skomírání
- 47 -
PROHLÍŽÍM SVÉ ŽÍLY pomalu a zevnitř i když vím že krev zatím nevytekla Tu kornatí zlost tu jemný zápal duše onde přihořívá neodbytný stesk Nejhorší je černý strach Ten nikdy neokorá Nadouvá se v cizích útrobách jak tinktura nemoci Tu nesmažeš ani nevydýcháš A tak čekáme schouleni do sebe neschopni myšlenky výkřiku či jenom slova Teď bychom ani jablko ani hada Poslouchám erytrocyty jestli nenapoví něco o vyzáblém zítřku Kam příští procházka? A s kým nedělní výlet? A dlaskové mají svůj příděl zrní až příště přiletí na námluvy?
- 48 -
- 49 -
„Píši verše a hledám souvislosti“ Poezie Petra Šváchy (*1942), plzeňského rodáka, který sice již řadu let žije a působí v Kladně, ale do západočeské metropole se – a to nejen v básních – stále rád vrací, snese bez uzardění označení skutečná, filozofická, hledající, tedy epiteta, jež by v kontextu díla jiného spisovatele mohla implikovat fráze a klišé, ale v případě Petra Šváchy jen stvrzují nespornou kvalitu. Autor, jenž se krátce po vydání své básnické prvotiny Horké flétny (1970) na dlouhé roky odmlčel a věnoval se pak jen velmi „nebásnické“ odborné redakční činnosti, vytvořil v posledním desetiletí nové-ho věku úctyhodné a po stránce poetické nadobyčejně kompaktní dílo svým významem zřetelně přesahující západočeský region a činící ze spisovatele jeden z nej-výraznějších hlasů své generace. Co je tedy příznačné pro Šváchův rukopis? Ten především obráží nemalou životní zkušenost a značnou básnickou poučenost, jak se můžeme přesvědčit v řadě nedávno vydaných sbírek – jmenujme za všechny tituly: Tažní ptáci (2008), Vypřahám básně (2010), Spolu (2011), Že se mýlím (2013) – a nejnověji též v předkládané sbírce Po lásce nožem (2015) s podtitulem Dovětky k dějepravě. Ke skutečným konstantám básníkovy hutné, s filozofic-kým přesahem komponované a složitě transformované lyriky pak patří především odvěké téma básnického údělu reflektované ovšem rozdílnými způsoby a přinášející mnohem více otázek nežli odpovědí. Švácha je přitom básníkem pochybujícím a zpochyb-ňujícím, nikoliv stvrzovačem pravd, ale jejich důsled-ným relativizátorem. Neboť nic není v životě ani v poezii dané, či dokonce zřejmé a stín pochyby nejednou přerůstá v úporný a tráplivý bolehlav lidské existence. Sbírka Po lásce nožem pak ještě zesiluje umělecké sdělení použitím specifických básnických prostředků: ať už je to častým zmnožováním lyrického subjektu do plurálového „my“, vršením deliberativních otázek bez dohledatelných odpovědí či velmi často přítomnou negativní perspektivou. Před očima čtenáře tak ve výsledku defilují obrazy intimního soukromého, ale i veřejně objektivizovaného životaběhu, výjevy zasuté v proudu dějin a plné historizujících aluzí i výjevy stojící mimo něj, obrazy skřípavě disonanční i podmanivě rytmizované, střípky malé i velké historie člověka-reflektora, člověka-tvůrce, básníka.
Martin Šíp
- 50 -
- 51 -
OBSAH ZAPOMNĚL JSEM V ZRCADLE ............................. 7 ČAS Z VĚKŮ ODKAPÁVÁ ...................................... 8 MÚZY SE SVLÉKAJÍ ZA ŠERA ............................... 10 INTERMEZZO I. ................................................. 14 KARLIČKA VYŠILA BÁSEŇ.................................... 15 OČI ODŘENÉ ÚDIVEM ........................................ 16 V OBÝVÁKU PROPÍRALI JSME .............................. 17 HLAS Z RÁDIA ................................................... 18 PROŠLI MNOU ................................................... 22 INTERMEZZO II. ............................................... 23 Z UČEBNICE FILOZOFIE ...................................... 25 ČLOVĚK BOLÍ..................................................... 27 NASTOUPIL JSEM DO BÁSNĚ ............................... 28 MALÍŘI ROZDMYCHALI RÁNO ............................. 29 INTERMEZZO III................................................ 30 PŘEJÍŽDÍM PO LÁSCE NOŽEM.............................. 32 ČEKÁM TĚ NA ROHU........................................... 33 INTERMEZZO IV. ............................................... 38 RYBNÍKEM NAPŘÍČ ............................................ 39 TVŮJ OSUD VYHOŘEL......................................... 40 NAŠLA JSI ŠEDÝ VLAS ......................................... 42 ODPUSŤ NADŠENCŮM ........................................ 44 OTVÍRAČ OKEN .................................................. 45 VÝLOVY SLOV .................................................... 46 PROHLÍŽÍM SVÉ ŽÍLY.......................................... 47 „Píši verše a hledám souvislosti“ (Martin Šíp) .................................................... 49
- 52 -
Edice Ulita
svazek 40
Petr Švácha
Po lásce nožem (Dovětky k dějepravě)
Vydalo Pro libris
za finanční podpory Školicího střediska Lions, Nesuchyně a Města Plzně
Edici řídí Vladimír Novotný Obálka a frontispice Renata Čiháková
Doslov Martin Šíp Redakce Vladimír Gardavský, Jana Horáková
Tisk Vladimír Hanzar, Přeštice
Plzeň 2015
Náklad: 180 ks
ISBN: 978-80-86446-81-3
- 53 -
Po lásce nožem
Petr Švácha •
