11Pro libris / Ason-klub / Středisko západočeských spisovatelů / Knihovna města Plzně / Kruh přátel knižní kultury / Ročník IV / Číslo 11

Obsah

Editorial.....................................................................................1

Portrét PlžeTamara Kopřivová: Hraju si s časem na honěnou ......................2Vladimír Gardavský (laudatio)

ŠumavaJiří Kolář: Otava v Sušici ............................................................5

PrózaZdeněk Huspek: Podivná armáda ..............................................6

PoezieSvatava Heinlová: Zůstane za ní úzkost ...................................12

FejetonBohumil Jirásek: Cesty do hlubin .............................................14

O obyčejných věcechLuboš Vinš: Zubní kartáček .....................................................16

Listy Ason-klubu

Svetr MUDr. ZuzanyIvo Fencl: Daniel Defoe ............................................................17

NavštívenkaMichal Šanda: Huntovna .........................................................20

RašeníMarie Zichová: Vzkaz mé matce ...............................................24

Z českých rovů a hájůViktor Viktora: Pax iiscum - Plzeň: Ústřední hřbitov III. ..............26

(Ne)kritickyBohumil Jirásek: Poeticky o krásách sušické přírody ...............27Vladimír Novotný: Modlitební laudatia Jiřiny Fuchsové ..........28

Něco se staloViktor Viktora: Za Vladimírem Vítkem ....................................29Jana Horáková: Komu Literární deštník?.................................30

KPKK zve do Polanovy síně .....................................................31

Autoři Plže č. 11 .......................................................................32

Editorial

Listopadový Plž vychází v čase dušičko-vém a podzimkovém, a měl by tudíž býti patřičnou tichou výzvou k smíření. Nikolipouze mrtvých se živými, nýbrž i živých seživými, to znamená zamezit nevraženímezi autory různých generací. Je to ovšemplně v lidské přirozenosti, pokud velebníkmeti, řečeno s Vrchlickým, dští síru naspisování studentíka tíhnoucího k experi-mentu, anebo že škole odrůstající poetaradikál poučuje o mnoho staršího prozai-ka, proč takhle se dnes psát nemá, zvláštěkdyž o panenství a panictví se přicházídřív. Kdopak ví! Jen si vjíždějte do kštic,básníci a prozatéři, Plž vám rád poskytneprostor, ať jste dřív či ještě dřív narození,a byť si nepadnete pokaždé do oka.

Ale co se také Plži nevytýká! Nejenžetiskne ty starší, co se nelíbí mladším,anebo mladší, co se nelíbí starším, on prýtaké náš Plž - nastojte! - jest přespřílišslušný. Žádné vulgarismy, žádné prase-činky, žádné sprostoty, žádná slova,z nichž páchne - a proto prý nejsme mo-derní. Potíž je v tom, že si nemusíme hrátna žádnou mravnostní cenzuru: plží obecautorská se totiž jako celek snaží o subtil-nější jazykové a stylové vyjádření, o texty,kde hrubší slovo nemívá místo a jadrnéhočasto není zapotřebí. I když to v lidskémluvě jinačí nebude, v jazyce uměleckéhodíla to není podmínkou sine qua non. Aletřeba se brzy všecko změní.

Co tedy přináší listopadové číslo Plže?V prvé řadě poezii dvou nadaných středo-generačních plzeňských básnířek, shodouokolostí dvou angličtinářek: TamaryKopřivové (v Portrétu Plže) a SvatavyHeinlové. Třebaže nejde o nějaké kulatévýročí, rádi se po šestnácti letech vracímek listopadu 1989 povídkou loučimskéholiteráta Zdeňka Huspeka, která lonivyhrála na Literární Šumavě v kategoriiprózy a která vnáší do naší tvorby osobitýtematický akord. Michal Šanda už vydalřadu ceněných knížek, v Plži ale uveřej-ňujeme jeho starší netištěný text - doku-ment Huntovna. Dále publikujeme otav-skou impresi Jiřího Koláře a v Plži již„zavedené“ fejetony Bohumila Jiráskaa Luboše Vinše, stejně jako pojednání IvaFencla o tradici literárních robinsoniád.Ani v dušičkovém čísle nemůže chyběttradiční zasvěcené rozjímání ViktoraViktory nad místy posledního odpočinku.Žel musíme dostát i smutečním zvyk-lostem a připomenout nedávné úmrtítachovského detektivkáře VladimíraVítka. Leč zpět k živým tvůrcům: jsmemoc zvědavi, kdo letos získá prestižníCenu Bohumila Polana! A o tom sedočtete v příštím, předvánočním Plži.

Vladimír Novotný

1

AKROSTICH

Prázdný papírloudí na peruživot

Zdeňka Líbalová

Portrét Plže2

spiruje krajinou, hudbou nebo výtvarnýmuměním, působí jako něco zcela samozřejmé-ho, přirozeného, básnířkou bezprostředněžitého. A stejně ústrojně zapadá do jejího dílai tvorba ovlivněná radostmi mateřskými.

Smysl pro křehké půvaby spatřeného i pro-žitého, cit pro vnímání nečekaných souvislostí,přesné zacílení důvtipných asociací, schopnostzpřítomnění zázračnosti chvil i navštívenýchmíst a v neposlední řadě vědomí života jakodaru probleskující snad všemi jejími verši sezvláštní cudnou vroucností - to vše předkládáTamara Kopřivová čtenářům k posouzenís odzbrojující neokázalostí. Jistě i proto pů-sobí její verše tak pravdivě a přesvědčivě. Ale jetřeba ještě zmínit básnířčinu vlohu účinnéhovyjádření point a její všudypřítomný jemný hu-mor, kterým bezpečně uniká z pastí lyrickéhošálení. Skoro by se trochu nadneseně chtělo ří-ci, že i tím básnířka bezděčně osvědčuje svojestředoevropanství.

Tamara Kopřivová však dokáže s nenuce-ným půvabem své verše i nadmíru působivě„umělecky přednést“, což prokázala již při křtu své prvotiny i zcela nedávno jako hostpořadu Vladimíra Babniče. V současné doběse v německém Hemsbachu připravuje biblio-filské vydání výboru z její básnické tvorby.

Vladimír Gardavský

Zatímco čtenáři museli vzít Tamaru Kopři-vovou po vydání její první sbírky Doteky slov(Ason-klub, 2003) okamžitě na vědomí jakobytostnou básnířku, ona sama svůj vstup nadomácí literární scénu nijak neuspěchala.Ačkoli se poezií zaobírá od svých gymnaziál-ních let, stejně jako někteří jiní velcí mistři slo-va zavrhla svoje juvenilie a veřejnost seznamu-je pouze se svou tvorbou psanou sice nepřetr-žitě, ale pohříchu jenom příležitostně zhrubaod poloviny devadesátých let minulého století.

Nebojácná poetka Tamara Kopřivová sezúčastnila řady literárních soutěží. Pokaždéuspěla. A pročítáme-li sborníky a almanachymapující tato klání, bez ohledu na to, zda seumístila na prvním, druhém, či v nejhoršímpřípadě na čtvrtém místě, její otištěné básněse zdají být ve srovnání s ostatními pokaždénejvýraznější. Dokonce se zdá, že jsou vždyjediné, o kterých se dá mluvit jako o skutečnépoezii.

Čím to je, že to, co vypadá na první pohledtak sobě podobně, působí tak rozdílně, že co jetakřka shodné, není ve svém vyznění stejné? Toje zřejmě věčná záhada výsostné poezie a kdy-bychom ji rozluštili, všichni básníci by byligeniální. Poezie Tamary Kopřivové, ať už za-znamenává pocity povýtce osobní, či vnímavěreflektuje cítění obecnějšího rázu, ať už se in-

Tamara Kopřivová

Hraju sis časem

na honěnou

Portrét Plže 3

Čtyři roční dobyRok jako

štafetový běhna tartanové dráze

Na startu jaropuká pýchou

nad bílou nevěstouspěchající k létu

To někdy ztrácí dechkdyž horký den

zatáhne večer roletua jen se přetáčíz boku na bok

neschopné usnoutpod hvězdnou oblohou

Podzim už spěcháI andělovi

zbarvil křídlaa ta mu

jak stromu listínáhle upadla

tak stal se člověkemjenž štafetu předal ziměTa laskavě schovala svět

pod bílou peřinua za chvíli

usnula v cíli

O časeHraju si s časem

na honěnouna slepou bábu

schovávanou

I když ho třikrátzapikám

ze všech sil před nímutíkám

stejně hru s časemčasem vzdám

Klidně pak nechámať si čte

dopisy z vrásekna mé tváři

vlevo jsou svatívpravo lhářia mezi nimi

zrcadlo

Portrét Plže4

RozpočítadloEnyky benyky

nikdy ne…přejdu přes propast

po laněspatřím svět z výšky

Everestuuvidím v noci

na cestuKdo vypadneKdo zůstaneCo stane sese nestane

Snad ještě ve snupošlu posla

rychlého ptákaohniváka

pro živou voduna vzpomínku

co byla teď není

A pakuž po rozednění

položím lanona pevnou zem

bezpečně přejdubez váhání

z jednoho koncena druhý

Shlédnu pak na světz výšky Sněžkyna cestu vidím

vždyť je denŽe někdy se

v nikdy změníCo na tom

sen je jenom sen

MostNad městem

mostpyšně rozkročený

nabízí oblozezdarma

svou věrnou kopiiv barevném provedení

To kdyžslunce

mezi první a druhoudešťovou přeháňkou

přivolá duhukterá dokáže

i koně pod kapotoupřeměnit

v okřídlené Pegasyprohánějící se

po oblozejak na Chagallově obraze

Šumava 5

Ještě ne klidný a obřadný tok nížinous meandrujícími oblouky a serpentinami,které dávají vyniknout majestátu řeky. Ješ-tě je tu plno vzruchu a pohybu vln, jako byse jen nerady loučily s rozpustilou neváza-ností a vířením kaskád nahoře v horách.Nespoutanost mladé bystřiny, fanfaronskykličkující mezi balvany a staletými kmeny,se tu jen znenáhla zklidňuje a nabírá k dos-pělosti. Odtud začíná řeka, zkonejšenášuměním jezů a obrazem města, kterémuse kdysi dávno zachtělo nahlížet do jejíhladiny. Zelenou kulisu břehů na okamžikvystřídá kamenná hráz s navigací, aby seo něco nížeji opět rozběhla mezi travnatouzeleň a porosty.

Kolika proměnami musí projít, aby od-plavila všechno, co nastřádal čas! Sotvaodšplouchají jarní vody a odezní křik rac-ků, už je tu žár letních dnů a po něm zářivýpodzimek s křišťálovou průhledností vody.Horký dech léta ubere jen málo ze stude-nosti horského pramene. S podzimní ml-hou a plujícími ostrůvky spadaného listí nahladině se plaví náš stesk a melancholie.Pod ledovým krunýřem je ztajenou Punk-vou s příslibem příštích probuzení. Kruhse uzavřel, aby pokračoval v nekonečnémcyklu.

Město a řeka. Nikdo nezruší to spojeníživlu a lidských rukou v držbě času. Odtudvyplouvaly vory za tvrdou obživou i vidi-

nou dálek a řeka jim byla životadárnoutepnou. V jejím povodí stoupal dým sklář-ských hutí, zatímco řeka šuměla své zkaz-ky o divoženkách a tajemných zjeveních zasvitu luny. V čase mýtů a bájí byly tyto bře-hy poslední obydlenou výspou na cestě zazápadem slunce do sousední říše. Spíšenež o cestu šlo o klopotné putování křivo-lakými stezkami přes hory a neproniknu-telný prales, jež s pevností nedobytnéhohradu střežily zemi.

Vnímáš-li její řeč, poslouchej, co vypra-vuje. Uslyšíš prastaré příběhy, které posbí-rala řeka na své cestě a uchovala v paměti.Je to poselství dávné minulosti, které od-náší na svých vodách. Dodnes však hučív peřejích, kudy kdysi táhli lososi, zmáha-jíce její divokost tajemným hlasem divo-činy.

Její tvář je většinou mírná a klidná. Do-vede se ale i pořádně zachmuřit. To kdyžs hukotem valících se vod opustí své kory-to a stane se zkázonosným živlem, ničícímvše, co jí stojí v cestě. Tehdy je lépe vy-hnout se jí a počkat, až hněv pomine.

V naší mateřštině byla řeka vždy ženské-ho rodu. Tu, o níž je řeč, personifikovalnárodní klasik jako dívčí postavu plnoští-hlého půvabu. A její největší tajemství? Odvěků stále táž, a přece vždy jiná ve svýchustavičných proměnách. Nikdy nevstoupíšdvakrát do stejné Otavy...

Otavav

SušiciJiří Kolář

Próza6

„Nastoupíme?“ zeptal se Blažek. Vždy-cky potřeboval, aby někdo rozhodl za něj.To pro dnešní ráno udělali velitelé, ale je-jich rozhodnutí se mu nezdálo.

„Když nastoupíme, tak se ven nedosta-neš. Až v Praze a… s obuškem v ruce,“ hle-děl Diviš na autobus, který se plnil nadšen-ci v maskáčích. Stejných autobusů stálo naploše nádvoří sedmnáct.

„A když tam nepojedeme, tak se staneco?“ ptal se dál Blažek.

„Zkus chvíli uvažovat sám,“ promluvil tře-tí z party Hauer a nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Problémy v práci, možná i neuposlech-nutí rozkazu…“

„O tom nepochybuj. Tohle už není hrana vojáky. Tak nastup a jeď a neptej se.Protože se stejně musíš rozhodnout sám zasebe,“ vyjel Diviš a snažil se nevnímat poli-truka, který kroužil okolo nich.

„A co vy, vy nepojedete?“ pozoroval Bla-žek rozdávání pendreků u dveří autobusu.Někteří je přebírali jako nutné zlo, jiní setěšili, až si konečně bouchnou.

K tomu všemu se schylovalo už delšídobu, napadlo Diviše a podíval se naHauera. Ten zvedl obočí a pokrčil rameny.

Začalo to loni v srpnu. Dvacet let odokupace, oficiálně od internacionální po-

moci bratrských vojsk proti kontrarevo-luci. Lidi, co jedenadvacátý srpen zažiliuž jako dospělí, si zážitky vybavili inten-zivněji než kdy jindy. Zvlášť když si nala-dili Hlas Ameriky anebo SvobodnouEvropu. Kterou soudruzi nemohli rušit,protože Moskva už dva roky povolovalaotěže… i když pro Diviše tohle všechnozačalo před osmi lety. Po neúspěšné kari-éře okresního redaktora znovu natáhlmodráky a šel dělat do prostorné haly kesvářecímu přístroji. Konečně přestal vní-mat tlaky kolem sebe, dělej jen to, co sepo tobě žádá, Járo, proti větru se čuratnedá, říkal mu jeho poslední šéfredaktor.Ale dá, pane Polák, odpovídal Diviš a smál se. Nedalo, zjistil později, když hoelegantně, po snížení platu na úroveňvzdělání, vyhodili z redakce. Hlavu z tohoměl jenom chvíli, dalo se to čekat a takyse potřeboval dostat z maloměstskéokresní díry. Vrátil se k tomu, co uměla odkud se nevyhazuje, a ještě vyzískalbyt v krajském městě.

Možnost zjistit, jak to funguje, dostalvzápětí, měl bys jít mezi nás, lákali hosoudruzi, co bych tam dělal, seš rozumnej,potřebujeme takový jako ty, nech si to pro-jít hlavou, a když přišli potřetí, kývl. Dvaroky byl kandidát, potom ho vzali za člena,

Zdeněk Huspek

Podivnáarmáda

Próza 7

Stůl, u kterého už dvě hodiny tahle tro-jice hrála mariáš, stál pod oknem ve svět-nici mužstva výcvikové základny a podob-ných pokojů pro patnáct maníků bylo v bu-dově dvacet. Rota svařovny a obrobny jichobsadila necelou polovinu. Základna bylaschovaná v lese, pár kilometrů za vesnicí,obrostlá křovinami. Náhodný houbař mu-sel dojít až k bráně, aby rozeznal nádvoří,dřevěnou hradbu střelnice, požární nádrža stání na auta. Tady se cvičila stranickáarmáda krajského města v posilování ideo-vé připravenosti k boji s dosud neznámýmnepřítelem, trochu ve střelbě a hodně v lik-vidaci alkoholu.

Ani tři králové u mariáše neseděli nasu-cho.

„Tak to máme červený za čtyřicet, flekosmdesát, lepší kačku šedesát a sedmak tomu - celkem od každého dvě korunky,děkuji,“ šklebil se Blažek a shrabovaldrobné na hromádku.

Bylo devět večer, dva tři chlapi podřimo-vali na železných postelích, většina sledo-vala film v televizi na chodbě. První denmanévrů, jak se tomu s oblibou říkalo, bylseznamovací. Seznámení s programem,s okolím, prohlídka lesa, jestli rostou hou-by, večeře a volno. Druhý den měl být po-chod podle azimutu a odpoledne střelby.V každém případě to byl dobrý únik odpráce, rodinných povinností a všedníhosvěta a zpočátku to Diviše i bavilo. V doběsvé prezenční služby sice valným vojákemnebyl, ale tohle mělo s vojnou i přes mas-káče a prostředí málo společného.

Měl bys jít mezi nás, lákali ho dál v prá-ci, většina z nich sice nosila montérky, alepříliš je neušpinila, kam mezi nás, vždyť užtam jsem, dělal Diviš hloupého. Věděl sice,o čem je řeč, ale pořád si pamatoval kres-lený vtip před dvaceti lety. Na rohu stojí

když slavil pětatřicáté narozeniny a pozvalsi kamarády, se kterými se znal léta, divilise. Ty a ve straně? Co tam proboha děláš?A to podporuješ tu jejich politiku?! Občasse mi něco nelíbí, odpovídal, ale jak jinakdosáhneš nějaký změny? Zvenku? Těžko,a měl na mysli osmašedesátý rok, obrod-nej proces taky začali komunisti. Alespoňti rozumnější…

Skutečně to vypadalo nehybně, až po-tom v Moskvě, nejprve toho hlavníhoupustili do hrobu u Kremelské zdi, až tobouchlo, proboha, aby se ještě neprobral,polekali se lidi u televizního přenosu, pakse v rychlém sledu vystřídali dva staříci,ještěže ta zeď je dost dlouhá, mysleli silidé, a konečně přišla naděje jménem Gor-bačov, podivná slova jako glasnosť a pře-stavba a dokonce demokracie, i v Praze sevystřídali, toho s brejličkama, jenž řídilskoro dvacet let cestu nikam, ponechalijako hradního pána, hlavní veslo a kormid-lo strčili do ruky bývalému zemědělskémutajemníkovi, který po návratu z audiencev Moskvě žvanil reportérům v letadle (tobylo módní, točit reporty z paluby letadla)takové kraviny, že rozumná většina národajen zděšeně zírala. Ten člověk tvrdošíjněpoužíval ve slově demokracie, když už homusel vyslovit, g místo k.

„Takže pánové, bude to v červených, sesedmou a je to o fous, že nebudu hlásitstovku,“ hlaholil Blažek s úsměvem a ještějednou přehlédl karty.

„Můžeš tu stovku zkusit,“ odpovědělotráveně Diviš a podíval se na ztenčenouhromádku drobných. Za chvíli budu musetměnit papír, napadlo ho.

„Nebuď hned nasranej,“ poznamenalHauer. „A ty se předveď, nádhero,“ pokle-pal na karty. Když se Blažek takhle šklebí,má to určitě na ruce.

Próza8

postavička v uniformě, nad sebou má tran-sparent s nápisem MÝLIT SE JE LIDSKÉ,slovo mýlit se přepsáno na MÍLICE. Neby-la stranická armáda tehdy v oblibě, ani teďto není valné, vzpomněl si Diviš na den,kdy byli v šumavském hraničním pásmusázet v rámci jakéhosi závazku stromky.K hranici samotné mohli jen ti hodně pro-věření, když se vraceli autobusem domůa zastavili ve vesnické hospodě u silnice napivko, štamgasti si prohlédli neforemnépostavy v maskáčích a jeden po druhém sezvedli a odešli. Vzteklý hostinský bouchalpůllitry, až pivo stříkalo. Divišovi to ne-uniklo a jistě si všimli i další, nijak to nero-zebírali, ale v paměti to zůstalo.

Přikývl i na vstup do milicí, jejich úlohabyla podle něho naplněna únorem 48, alefungovaly dál. Na základně výcvikovéhostřediska objevil při svých prvních manév-rech třímetrovou sochu Josifa Vissariono-viče v kabátě a s brigadýrkou na hlavě, stá-vala pár let na nábřeží krajského města,když ho zlikvidovali v Praze na Letné,musel pryč i z krajského města, a tak houklidili sem. Jako by čekal, až jej milicio-náři zase postaví někam mezi lidi, napadloDiviše a hloupě se zeptal politruka jednot-ky - co ten tady? Odpovědí mu byl zkou-mavý pohled a odpověď - vždyť přece vy-hrál válku? Tak proč by nemohl mít svojisochu?!

Vysvětlení Diviše vyděsilo a napadlo hocosi o fanatismu, nech to bejt, řekl mu po-tom Hauer, přece jen to je umělecký dílo,tak proč to ničit. Jeho vysvětlení mělo lo-giku, ale logiku Hauerova členství v tétopodivné armádě hledal Diviš ztuha.

Petr Hauer se ve strojírenském gigantupohyboval od svých patnácti let, vyučil sezámečníkem, potom si večerně udělal stroj-nickou průmyslovku, a protože v osmaše-desátém mu bylo dvacet a tehdejší jaro jej

nadchlo, vstoupil do strany. Nadějně to vy-padalo ale jen rok, další léta začalo přitu-hovat a toho si Hauer buď nevšiml, anebovšimnout nechtěl. Aby si soudruzi mladé-ho kádra pojistili, poslali ho studovat práv-nickou fakultu v Praze, a protože už byl že-natý a měl rodinu, dopřáli mu luxus den-ního studia při zachování plného platu.Plány povýšit ho na ředitelství nějak nevy-šly, nejprve z něho pro formu udělali mis-tra svařovny, tehdy se začalo dělat na ja-derných reaktorech podle sovětského vzo-ru a k tomu pouštěli jen prověřené a vyso-ce kvalifikované odborníky, Hauer měl sicekvalifikaci na něco jiného, ale mistr tohomoc nezkazí. K rozladění stranických šéfůse u dělníků docela oblíbený mistřík Hauernikam nahoru nehrnul, kvalifikaci THPzískal samostudiem i praxí a byl spoko-jený. Jenom opustit stranické řady dostdobře nešlo, a tak se snažil aspoň neškodit.A mariáš, ten ovládal mistrně.

Po desáté hodině se chlapi vraceli dosvětnice, tři mariášníci byli po láhvi rumupěkně rozjetí. U Blažkovy pravé ruky bylaobstojná hromádka drobných a pár pa-pírových desetikorun, Diviš v zoufalstvízískat něco zpátky nesmyslně flekovali předem prohrané hry, seš normálně po-sranej pomocník a špicl, pokřikoval naBlažka, ten zvážněl, nech toho, a ne snad?dorážel Diviš, co jinýho jsou pomocníciVB jako seš ty, přátelské napadání hroziloproměnit se v regulérní hádku, za zvýšenépozornosti ostatních se Blažek začal zve-dat, sedni si, vole, zatlačil ho Hauer zpátkyna židli, podívej, jak vypadá, ukázal naDiviše, jemuž se místnost začala podivněhoupat. Většinu rumu vypil právě on.

Roman Blažek nechodil v montérkách,stál v konstrukci u rýsovacího prkna,středně technický kádr byl v milicích vý-jimka a Blažka stálo dost úsilí se tam do-

Próza 9

stat. Členem byl především pro možnost sizastřílet, Diviš jej dokonce podezíral zeskrytého militarismu, pro Blažka nebylproblém rozebrat a složit samopal nejrych-leji ze všech, taky ve střelbách měl pravi-delně výtečné výsledky a byl na to patřičněhrdý. Až to někdy zavánělo chlubivostí.Koneckonců byl o deset let mladší nežDiviš s Hauerem. Ve své touze po zbraníchse stal i pomocníkem Veřejné bezpečnosti,spolupracoval s dopravkou a někdy dalpředem avízo, kdy a kde se bude radaremměřit rychlost.

Pět roků praxe, patřičné zkoušky a člen-ství v rodné straně zajistilo Divišovi funkciparťáka. Na jeho práci se nezměnilo nic,jen větší odpovědnost za výkon podříze-ných a vyšší ohodnocení na výplatní pásce.Svoji funkci vzal vážně a podřízení munemohli vytknout ani nedostatek kvalifi-kace, ani pracovní nasazení. Na manévrystranické armády se začalo nedostávat ča-su a Jára Diviš to považoval za naprosto le-gitimní, jenomže narazil. Po půl roce jejzavolali před štáb závodní jednotky.

„Soudruhu, podle výkazů tvojí činnostimáš splněno necelých třicet procent účas-ti,“ oznámil mu politruk.

„To je možný. Jenomže mám pocit, žepráce je přednější než cvičení,“ odpovědělklidně Diviš a odpustil si slovo zbytečný.„Pokud jde o práci…“

„Počkej, to sem nepatří,“ zarazil ho veli-tel jednotky, který provoz ovládal ze židlemistra, kdežto politruk z funkce v celozá-vodním výboru strany, „podívej, Jardo,máš zástupce, tak mu předáš partu a od-cvičíš si svoje. Anebo po svém povýšení užnemáš o stranu zájem?“

„To jsem neřekl, ale…“„No, tak se dohodneme. Ty projevíš víc

aktivity a my tvoje vyloučení z jednotky

uděláme podmíněně na půl roku,“ oznámilvelitel a Diviš se zarazil. Vyloučení? Před-stavil si, co bude následovat. Hledánídrobných, za normálních okolností pře-hlédnutelných nedostatků v práci… výtkya potom tresty, měl pocit, že už to někdezažil. Dobře, budu se snažit svoji aktivituzvýšit, slíbil před štábem. O půldruhéhoroku později jej napadlo, že se měl nechatvyloučit a byl by hrdina.

Zvýšení jeho aktivity spadlo jako na-schvál do nácviku akcí proti demonstran-tům. Přestavba a demokracie (s „k“ místo„g“) se i díky Hauerům a Divišům začalavymykat i uvnitř strany, lidi v Praze de-monstrovali při každé příležitosti, po srp-nu to byl říjen a výročí republiky, pocho-pitelně té buržoazní. Stranické armádě by-lo třeba připomenout její původní smysl,nejprve školení, v lednu následujícího rokupříprava na zákrok.

„Nezávislé iniciativy nahlásily vzpomín-kové shromáždění u příležitosti dvaceti letod upálení Jana Palacha,“ oznamoval předtabulí s náčrtem tvaru náměstí Svobodydůstojník Veřejné bezpečnosti, „našímúkolem bude nechat je půl hodiny v klidua potom vytlačit do okolních ulic…“

Tady už jde do tuhýho, napadlo Divišea rozhlédl se kolem sebe. V sále závodníjídelny bylo možná tři sta chlapů v maská-čích, někteří poslouchali pozorně a málemsi dělali poznámky, většina se tvářila ne-zúčastněně. Nevěřil tomu, že by někammuseli, a také se to nestalo, zamýšlenoudemonstraci překazilo studené a silněvětrné počasí. V Praze to lidi neodradilo,scházeli se na Václaváku skoro celý týdena k jejich rozehnání použili i vodní děla.Nácviky na podobné akce absolvovali napodzim, betonová plocha letiště sloužilajako náměstí, jedni esenbáci dělali demon-stranty a zbytek spolu s milicí je naháněl,

Próza10

tehdy Diviš s překvapením zjistil, jak jevšechno do detailu vypracované, jednohodva demonstranty pustit až k hradbě plexištítů, vtáhnout je mezi sebe a poslat doza-du, tam se postarají další a přitom si pen-drekem bouchnout přes záda, pozor ale nakolegu! Nevyšla na něho tehdy ani bílápřilba, ani štít, a tak se zašíval vzadu, mi-litantní Blažek plně vyzbrojen se pohybo-val naopak vpředu, cítil se dobře mezi svý-mi, ale příliš vážně to taky nebral. Ale toměli!

Srpen se odehrával hlavně v Praze,vlastně skoro všechno, krajské město bylov klidu, lidi na dovolených a u rybníků…Jenomže to byl klid před bouří. Přijedenasedmdesátém výročí republiky na-stoupili esenbáci proti demonstraci naVáclaváku s obušky a naostro, vřelo tov Polsku, východní Němci přelézali plotzápadoněmeckého velvyslanectví v Prazea světe, div se, odkud je vlaky vezly do zá-padního Německa… a přišel sedmnáctýlistopad.

Bylo to v pátek, Divišova parta mělavečer Brigád socialistické práce, akce ne-valného programu a valného pití, juchalina parketu a na Národní třídě v Praze za-tím dostávali studenti nakládačku. Sobot-ní, kocovinou prostoupené ráno nebylojako jindy, zprávy o událostech z oficiál-ních míst i z německé televize, v pondělíjakési Občanské fórum a shromáždění,večer byl Diviš se ženou na návštěvě u ka-maráda a v devět večer přiběhla starší dce-ra s papírkem.

„Tati, máš volat tohle číslo a tohohle pá-na.“

Vedle čísla jméno politruka, zvedl sea zavolal od známých, co se děje?

„Okamžitě se dostav na jednotku!“ za-velel stručně nepříjemný hlas.

„A je to nutný?“

„Je to rozkaz!“Dilema vyřešil Diviš po svém, pojedu se

tam podívat a uvidím.Noční tramvaj byla poloprázdná, stu-

denti v krajském městě se rozmýšleli, jakdál, po několika skleničkách vína se situacísmířený Diviš vystoupil u hlavní brány,pozdravil se s vrátným a zamířil do hlavnízasedačky. Chlapi většinou navlečeni domaskáčů posedávali u stolů, skupinka ko-vaných kolem politruka se tvářila smrtelněvážně.

„Dobrej večír,“ pozdravil sousedskyDiviš, odpovědí mu bylo čest práci. Ale,podivil se v duchu, odmítaje stále přijmoutrealitu.

„Převlékni se a potom přijď,“ rozkázalpolitruk a ukázal k šatně.

„Počkej, kamaráde, nejdřív řekni, co seděje. Teď, uprostřed noci,“ pokračovalDiviš familiárním tónem. Na židli podoknem zaregistroval Hauera, zatím takév civilu.

„Za á, neříkej mi kamaráde,“ vyjelpolitruk, „a za bé je tady rozkaz připravitse na zásah.“

„Proti komu?“„To se včas dozvíme!“„My totiž pojedem do Prahy,“ ozval se

Hauer, „naplácat přes prdel studenty, kterýještě nedostali. A neboj se, zbylo jich dost.“

Diviš se podíval po ostatních ze štábua úsměv se mu vytratil z tváře. Oni tamopravdu chtějí!

„Pochopitelně můžeš odmítnout,“ ozvalse velitel jednotky, „pokud se necítíš…nebo nechceš…“

Diviš si vzpomněl na podmínku.Podíval se na Hauera, ten odmítavě za-

vrtěl hlavou. Nechce tam jet, uvědomil si,proč ale je tady?

„Měli bysme to odmítnout,“ ozval seHauer. „Všichni, a nikam nejezdit.“

Próza 11

„Proč?! Ty nevidíš, co se kolem nás dě-je? Ty nečteš noviny? Vždyť to je kontrare-voluce!“ rozjel se politruk.

„Jenomže tohle my nemůžeme řešitsilou,“ zvýšil hlas i Hauer, „už jakou dobuse volá po dialogu…“

„Kdo po něm volá?! Takoví jako seš tyanebo Diviš? Vy dva a další jste schopnýnechat socialismus padnout!“

„Holt si ten socialismus představujemekaždej jinak,“ přisadil si opatrně Diviš.

„Co udělali v pátek ty študáci, že jemuseli tak zmasakrovat? Víš, co volali pro-ti těm esenbákům? Máme holý ruce!“ vstalHauer vztekle.

„Jen se jich zastávej. Neměli provokovata pořád něco chtít.“

„A ty víš, co chtěli?“„A jak to víš ty? „Já tam mám kluka. Na vysokej,“ sedl si

Hauer.Zavládlo ticho, občas ještě někdo dora-

zil, chvílemi se znovu diskutovalo, noc sepropracovávala k ránu a stranická armádase ztěžka formovala. Před pátou hodinoupřijely dvě vétřiesky a velitelský gazík,nasedat, s rukama v kapsách se trousiliven do tmy, v maskáčích šli Hauer, Diviši Blažek.

„Dneska to na mariáš nevypadá,“ po-znamenal Diviš a sedl si na krajní sedačku.Přes tramvajové koleje se náklaďáky kodr-caly do hlavního závodu, lidi cestou dopráce rozespale hleděli na muže podplachtou a v očích jim místy zablesklanenávist. I z toho, z únavy po celonočnídiskusi a z událostí posledních dnů mělDiviš mizerný pocit. Snad jen zvědavost,co se bude dít dál, jej nechala vystoupit nanádvoří, kde stálo sedmnáct autobusůs tabulkami ZÁJEZD. Každá jednotkadostala přidělený svůj, i řidiči dopravníchpodniků měli maskáče se znakem LM,

příslušníci postávali venku a kouřili,někteří se usadili dovnitř do tepla. Přijeladodávka VB, ke každému autobusu přines-li velikou krabici, uvnitř dlouhé obušky,chytej, házel Matoušek z obrobny každé-mu jeden, tady máš ještě koženou tkanič-ku, tu provlíkneš a zavěsíš to na zápěstí,vykřikoval, Diviš jen zíral, do této chvíle hopovažoval za rozumného fachmana.

„To je všechno?“ zajímal se Blažek,„a co štíty, ty nebudou?“

„Jo, až v Praze. A ještě vodní děla,“ od-pověděl mu Hauer. Ani natěšenému Blaž-kovi neušla ironie v jeho hlase.

„Petře, to vypadá dost divoce,“ řekl Di-viš a Hauer kývl.

„A co uděláme?“„Prostě mu oznámíme, že nejedeme,“

kývl Diviš na politruka, který se snažil po-chytit něco z jejich rozhovoru.

„Kdo nejede?!“ zeptal se vztekle poli-truk a rozhlížel se, my dva určitě, řekliHauer a Diviš skoro současně, já taky neje-du, přidal se náhle Blažek, dobře, přistavtegazíka, odveze je na jednotku, rozkázalřidiči, počkej, já taky nejedu, vystoupilmistr třetí směny.

„Můžete jít,“ oznámil politruk.Z hloučku kovaných někdo vykřikl:

„Zrádci!“Diviš se podíval k autobusu, mohl to být

kdokoliv.

Na jednotce se převlékli do civilu a ode-šli na pracoviště, ty jsi tady, podivil se ve-doucí provozu, no jsem, odpověděl Diviš,můžu si zavolat?

Manželku zastihl ještě doma, buduv práci, odpoledne přijdu normálně, ozná-mil a zaslechl v telefonu zvuky, jako by seněkdo napojoval na linku. Jistě, napadloho, ještě pořád můžou…

Bylo úterý, 21. listopadu 1989.

Poezie12

SnyOdcházíš

noc co noctak brzy po příchodu

Nezadržitelněpřes hradbu myšlenek

zašlých stálým používánímRadíš mi vytrhnout bolavý zub

a ještě nikdo ti neřeklže sny dveřmi neodcházejí

Se zavřenýma očimaVoníme k sobě navzájem

ústyneboť nejsou jen na líbání

A nosyjimiž se vnímáme

slouží zas k pohlazeníUž ani já

princinevidím v bedýnce beránky

ač oči mám zavřeny

Extáze„...byla to strašná radost,

jakou asi pociťoval bůh,když stvořil ženina ňadra nebo jiné květy.“

Josef Kocourek

Zvony sebou zběsile zmítajíJe neděle,půl deváté

Pohane, nevíš ani,čí jsou ta srdce,

co vyzvánějí:Hřích, hřích, hříchhřích, hřích, hříchA náhle jen ticho

I srdce se zastavilopod tíhou pěsti

jak dívčí ňadro malé a pevné

Báseň o myšceChodíme pozdě spát

i když to nemáme zapotřebíVstáváme brzy

Nějak jsme odvykliprobouzet se

jinak než s kruhypod očima

a se zívánímse mátožíme pěti dny

pracovního týdnePokud si jej neprodloužíme

o šestý nebo sedmýA viníme sebea viníme jinéTomu málotomu vícetomu nic

A hledáme myškuHledáme kam se nám schovala

Svatava HeinlováúzkostZůstane

za ní

Poezie 13

Rozpravy se smrtí ISmrti

jak zřetelně teď slyšímklepání

na dveřeVěř že bez váhání

málokdootevře

* * *Smrt začíná početím

a nejvíc hlodá v rozpukuČí stín je čí stín

v tom oboustranném zrcadle věku?

Pro dnešek odcházíKřič

úzkostná představoať vyplašíšna jazyku

rozvážně těžcekladené špičky

ploskonohé smrtiMlč

Pro dnešek odchází

Rozpravy se smrtí IISmrtimami

vynadej miZas se toulám

živými pěšinami

MlčeníPřikryj mi ústa dlaní

a druhou rukouzávěj vlasů

spusť mi na očiZůstane za ní

úzkostco vždycky mě přesvědčí

o nepatřičnostijistých činností

MlčMáš příliš krátké vlasyNedosáhnou ti na oči

* * *Nejdřív jsme vlastně měli

nocí ozvláštněnihledat nahotu

po hmatuA my se zatím milovali

obyčejníza svitu

MilostnáJsi příď plavidla

a já vlna která tě poháníMnou zbrocen

tebou rozraženaklesáme k dalšímu stoupání

Fejeton14

Naše lidská nátura je nápadně odvozenáa neoriginální. Nevím, kdo si vymyslel, žeje člověk vrcholem, tedy výkvětem tvorstva,ale určitě to bylo míněno jen jako ironie.Já (snad) k tomuto výtvoru tvorstva taképatřím - a jakýpak jsem výkvět? Byl bychrád, kdybych byl alespoň kvítko, ale to sevětšinou chápe, nevím proč, negativně.Nechci, jak se říká, tentočkovat do vlast-ního hnízda, ale chci být spravedlivý. Protomusím nelichotivý důkaz o lidstvu a jehocestách do hlubin pojmout komplexně,řekl bych vědecky. Tak se netěšte na nějakýhumorný fejeton, půjde o vážné věci.

Vidím to takhle: člověk podniká pyšněa hrdinsky cesty do hlubin země, vesmíru,moře, hmoty, člověka. Nu vidíte - všudenapodobuje své předchůdce. Vezměte sinapříklad takového krtka, jak se zavrtávápod zem a spokojeně si tam žije. Tohle odněho odkoukali zahrádkáři, když jim de-vastoval záhony se zeleninou, v hospoděu piva se na ně rozhorlili - a toho se chytilopár koumáků, začali krtky napodobovata vznikl tak cech horníků a jiných vrtačůdo země, kteří tam našli uhlí, ale i rudy,slavnostně pak vyhlásili dobu bronzovoua železnou, začali si parádit svoje ženuškya milenky zlatem a stříbrem, aby se stalymarnivými a aby chlapi se mohli živit iluzí,že jsou lepší, když už nejsou hezčí. Vrtatdo země začali i vrtači hledající naftu,a mnozí lidé shledali, že se dá vrtat a všeli-jak rejpat nejen do země, ale i do lidí, do-

konce i v dobrém (viď, Vladimíre?). Když lidé shledali, jak si vzduchem pole-

tují ptáci, včetně těch nejbližších a nejvěr-nějších vrabců, začali je napodobovatv bláhové touze proniknout i do hlubinvesmíru. Nejprve si k tělu uvazovali křídla,ale protože byla těžká a špatný materiálmnoho nevydržel, tak ta křídla raději za-čali šroubovat k různým krabicím, až vy-tvořili poněkud směšnou napodobeninuptáků, letadlo. Vždyť letadla jsou protivšem ptákům jen nemotorná a neživá.A požírají smradlavé tekutiny místo hmy-zu a různých škůdců, a navíc zamořujíovzduší, účastní se teroristicky vytvářenízhoubné ozonové díry a dělají hodně hlu-ku, až si lidé museli vymyslet decibely.A také jejich vinou se lidé odnaučí chodit,ale místo nožiček, jak se zdá, jim křídlanikdy nenarostou. S letadly se však lidétaké daleko nedostali, jenom obletovaliZemi nebo jen její část, a tak si vymyslelido hlubin vesmíru rakety, aby tam v dálimohli pomýšlet na vytváření nových kolo-nií, když už se to zhýčkaným lidem na Ze-mi nelíbí, a aby měli kam vyvážet vězně,pro které už nikde není dosti věznic a je jenjediná Sibiř, a aby měli kam vyvážet exkre-menty a přebytečné obilí, které by se mu-selo nákladně pálit v elektrárnách nebopostaru házet do znečištěného moře. Donebe už dávno před člověkem létali nejenptáci, ale do dalekého vesmíru komety. Mylidé jsme se osmělili někam tam zamířit

Bohumil JirásekCestydo hlubin

Fejeton 15

nejprve touhami a myšlenkami. Ale astrono-mové mají zatím špatné dalekohledy, pro-tože v hlubinách vesmíru nacházejí jenžhavé hmoty a černé díry a mrtvé koule bezživota, místo aby nám objevili nějakou mí-rumilovnou civilizaci, která by ve vývoji ne-musela být příliš před námi, aby si nějacídomýšliví mimozemšťané nemysleli, ženás musí vychovávat, vylepšovat a koloni-zovat, ale také by nemuseli být zaostalív porovnání s námi, abychom si zase mynemysleli, že je musíme vylepšovat a kolo-nizovat.

Lidé se začali pouštět také do hlubinmoře, jak jim poradil Jules Verne a ryby,ale našli tam veliké smetiště, strádající ry-by a plačící nemocnou vodu, základ života,jak vám potvrdí vědci i já. To lidem nesta-čilo pohupovat se na vlnách v rybářskélodičce nebo v lodičce pro dva, kdy zasněnímilenci nepotřebují ani vesla a spokojeněse dívají na měsíc, nikoliv do hlubin moře,kam se nerozumně někdy zadívají jen ne-šťastní milenci - sebevrazi, kteří se bojískočit někde z věže. Lidé si potom pyšněvymysleli Titaniky, křižníky a ponorky prozpestření válek, které přece nemusejí býtomezeny jen na vesmír. Vždyť je užitečnějšíkomplexnost než omezenost, které je na-konec všude dost.

Z dlouhé chvíle se pustili také do hlubinhmoty. Je to obtížné, protože člověk se ne-vejde ani do kousku kamene, natož pak domolekuly, nebo dokonce do atomu, kam užse nevejde ani bacil, ani vir. Pak už je jedno,je-li člověk obézní nebo štíhlý, zkrátka ne-má šanci. A ani to nestačilo, člověk rozbili atom a jde stále hlouběji a už neví, co sis tím objeveným tajemstvím počne. I Ein-stein by se divil, co způsobil za zmatek, kte-rý povede k harmonii - nebo zmaru. Odpo-věď nám dá až hmota sama, která zatímmlčí. Ale ani cestu do nitra hmoty jsme

nepodnikli první. Také tady nejsme origi-nální. Dávno před lidmi to udělaly nejrůz-nější chcípáčkové paprsky. A my zase jenlajdácky opisujeme, i když jsme už napodo-bili výbuch sopky nebo zemětřesení, i kdyžjsme sestrojili atomovou bombu (fuj, já ne).Ale abych byl spravedlivý, máme také ato-mové elektrárny a jiné užitečné vynálezy.

Člověk podniká ještě jednu cestu do hlu-bin, do hlubin člověka. Avšak to, co je munejbližší, se mu nejméně daří. Snad i pro-to, že mu v tom nikdo neukázal cestu a ne-měl kde opisovat. A najednou je člověkubožák, který se jen rád vytahuje a směšněsi hraje na vládce přírody. Lékaři si dove-dou hodně poradit s fyzickým nitrem člo-věka, ale o jeho nevyzpytatelné psychiceraději nebudu mluvit. Máme důkaz, jak jedaleko od člověka k člověku. Nedá sevšechno měřit na metry, kilometry a světel-né roky. Jsou ještě nějaké větší vzdálenosti,které zatím asi neznáme. Uvažujemeo tom, jak by bylo hezké milovat člověkajako bližního nebo dokonce jako sebesamého. Ale vždycky se nám ten hezkýúmysl nějak poplete - a místo toho se námdaří pronikat do nitra člověka stále doko-nalejšími noži, střelami, jedy, zlobou a ne-návistí. Doufejme, že se nevyvraždíme.Vždyť se máme rádi a těch ušlechtilých al-truistů nebo alespoň těch normálních,moudrých, dobrých lidí, je snad dost.

Všechny ty cesty do hlubin nám dávnopřed moudrým Vernem objevovala přírodase svými zákony a zvířata svými schopnos-tmi a dovednostmi.

A tak zarputile uvažuji, mám-li být nasvou příslušnost k lidskému rodu, s nímžsdílím touhu po cestách do všech připome-nutých hlubin, hrdý, nebo opatrně nedů-věřivý. Ta touha po kladu a radosti ze zá-zraku a možností života snad ve mně zví-tězí. Pomozte mi.

O obyčejných věcech16

Šikovná věcička. Lze ji použít i na mís-tech méně dostupných. Ráda šplhá poúbočích nepřístupných, sklovitě bílýchsvahů. S výskáním, všechny chloupkynaježené, sjíždí kolmé stěny horských ve-likánů. Nepotřebuje k tomu ani drahé vy-bavení, ani odvážné šerpy. Stačí pevné ve-dení. Co se jeho srsti týče, dopřejme mu ji.Když je nový, mohlo by štětinám smělekonkurovat dobře vykrmené prase.

Další vlastnosti: hovoří plynně téměřvšemi jazyky a překvapíte-li jej ve chvílisnění, poví vám něco o aktuálním stavusedmičky vlevo dole, šestky vpravo nahoře,anebo vysype z rukávu báseň o svojí nej-oblíbenější plombě.

Je poměrně přítulný. Nejraději má, kdyžho někdo pevně sevře a zajede s ním dodutiny ústní. Tam on se cítí jako doma.Radostně, s vrtěním ocásku, počne traver-zovat váš chrup. Dopřejete-li mu chvíli vol-nosti, prosmejčí ho tak dokonale, že by i tanejneúprosnější uklízečka zbledla závistí.

Ovšem jeho úděl je těžký. Živí se zubnípastou. Nepolyká ji, jako vy, přátelé, je-nom se nechá něžně naleptávat, světec.Přimyslíme-li si nešetrné zacházení, ústrkya nervozitu ze strany nabyvatele, nechtělbych být v jeho kůži.

Bez toho, že by požadoval přemrštěnýplat nebo se pídil po nadstandardní péči,udržuje obětavě náš chrup. Tedy, buďte naněj hodní! Vždyť on, vážení, nemůže za

vaši špatnou náladu. Když uvážíte, jakápříkoří musí snášet - ti nejhorší trapičizubních kartáčků jej ani nepoužívajía nechávají tu něžnou duši zmírat samo-tou, musíte uznat, že držíte v ruce oprav-dového hrdinu. Buďte proto k němu vlídní.Přestože je jenom věcí, i on má svoji duši.Je plná krásných, bělostných zubů. Mys-lím, že alespoň v tomto bychom mohli býtza jedno: bez jeho věrných služeb by námnedělní pečínka pěkně ztvrdla.

Avšak co se dá dělat. I hrdinové mají vy-měřen svůj čas. I ti nejzasloužilejší odchá-zejí. U zubního kartáčku se pozná sešlostvěkem tak, že jeho kdysi tak sveřepě tvrdá,bělostná srst počne měknout. Někdy věcidojdou tak daleko, že počne chlupy ztrá-cet. Nu, v tu chvíli si můžete říci: Už mánejlepší léta za sebou, služebníček. Ovšembylo by hrubou chybou mrštit jím hnedněkam do popelnice. Takový konec by sivěru nezasloužil.

Máte doma kupříkladu kolo. Nebo potře-bujete do nepřístupných míst nanést lepi-dlo. Vidíte, i takovou službu vám váš, nyníjiž na penzi, zubní kartáček rád obstará.

Jednoho dne, ani nebudete vědět jak,kartáček tiše vplyne někam do kartáčko-vého nebe, kde bude posluhovat andělůms kompletním chrupem, a již o něm ne-uslyšíte. Jenom, až budete držet v ruce je-ho prozatím ještě nesmělého nástupce,věnujte mu, prosím, tichou vzpomínku.

Luboš VinšZubní kartáček

Svetr MUDr. Zuzany 17

„Nejzajímavější Němec, o jakém jsemkdy četl, byl Robinson,“ míní hrdina wa-llaceovky Černý opat a slyší námitku: „Měljsem podobné charaktery za typicky an-glické.“ „Ne, byl to Němec. A jeho otec ku-pec z Brém. Brémy jsou v Německu.“ TolikEdgar Wallace. Ale mate, uvádí jen polovi-nu pravdy. A tak dočtěme: „Má matka bylaAngličankou. Z dobré rodiny.“ A předkovéDaniela Defoea (asi 1660-1731)?

Přišli z Vlámska. On sám se však jakohost nechoval. Už v první významnějšísatiře Čistokrevný Angličan (1700) nazývámístní obyvatelstvo „nejzparchantělejší ra-sou bastardů, co kdy žila“ a „míchanýmivejci všech národů“.

Kariéru Defoe zahájil tím, že se dobřeoženil (v r. 1684). Pak se kupodivu postavilproti králi. Avšak pouze naoko. Když po-vstání potlačili, popravili jen tři jeho spo-lužáky. A takhle záhadně Defoe vyvázneještě mnohokrát. Prokazatelně byl takékonfidentem krále Viléma, ale jinak zkou-šel mnohé: dovážel tabák, najímal lodě,

stavěl je i pojišťoval (bankrot 1692). Prodá-val galanterii, ale společník ho prý okradl.Vedl cihelnu, a vyhořela. Tchánovi pomá-hal v obchodě s vínem, dělal do ústřic, dosoli, do sýrů, do vlny, do lnu. Neúspěšněpěstoval cibetky. Podpořil stavbu plavidla,které marně plulo pro poklad. Vybíraldaně. Radil královně se zahradou. Řídilkrálovskou loterii. Byl švihák, vyhlášený.Rozhazoval. Spekuloval. Měl domy. Po-zemky. Pak zas čelil žalobám a mizel zamřížemi a kvůli věřitelům nakonec „pošel“v úkrytu a byl pohřben pod jménem Du-bow. Nesymbolizuje to snad nejlépe i jehopravou „práci“? Vždyť byl donašeč. Uda-vač! Organizátor výzvědné služby. Co agent putoval Evropou v přestrojení a podřadou jmen (kapitán Turner) a jindy jakošpicl vtíral se do redakcí, aby tam kradlrukopisy! „Jako by si však některé z intrikvymýšlel jen tak pro zábavu,“ žasne Ency-klopedie špionáže a možná to signalizujedalší Defoeovu schopnost. Vše, co zažil,využil. Jak? Popsal to a prodal. A tak nám

DanielDefoeIvo Fencl

Svetr MUDr. Zuzany18

pující dobrodružství Robinsona Crusoeaz Yorku, námořníka, který prožil 28 let naneobydleném ostrově Ameriky, blízko ústířeky Orinoko, když byl vyvržen na břeh poztroskotání lodi, při němž zahynuli všichnimuži kromě něho. S vylíčením toho, jakbyl nakonec podivně zachráněn piráty.Psáno jím samým...“ Přičemž pokoutnévydání z podzimu 1719 záhadně dodává:„Doručeno příteli.“ Jak vlastně Robinsonvznikl?

Existuje teorie, že autor pouze ukradla upravil dílo státníka Roberta Harleye,pro nějž pracoval a jejž zradil. Sám Defoevšak prohlašoval něco jiného: „Jde o ale-gorickou autobiografii a tři klíčové scény(útěk, ztroskotání, šlépěj) jsou metafory.“Co přesně znamenají, ovšem neupřesnil,a tak lze ztroskotání ztotožnit s mladickýmodchodem z akademie (tady odpovídá věk)i se zmíněným bankrotem. A od bankrotudo napsání Robinsona skutečně uplynuloprávě 28 let, přičemž v půli onoho obdobísi Defoe poznamenal: „Už čtrnáct roků žijiv ústraní za útoků a svárů, většinu času od-loučen od rodiny.“

Tady však připomeňme i známý lapsus.Robinson žil na ostrově 27 let (24 o samo-tě), ale Defoe jich napočítal 28 a dal to i donázvu. Vážil si asi času, a tak jednou naho-zené víckrát nečetl, na to měl příliš nepo-kojného ducha. Po nečekaném úspěchu ihned vydal i Další dobrodružství Robin-sona Crusoea, která jsou druhou a posledníčástí jeho života (vydáno 20. 8. 1719).Hrdina (už sedmdesátiletý) se vrací se sy-novcem na ostrov, urovná tam poměrya pluje do Brazílie, ale cestou v řeži s Indiá-ny ztratí Pátka. Pak je na Madagaskarusvědkem, jak jeho synovec masakruje do-morodce, a dá najevo znechucení. Musí

zanechal díla jako Dokonalý anglický ob-chodník, Úvahy nad pouličním lupičstvími Politické dějiny ďábla. A když už je psal,měnil se v moralistu. A byl tak zažraný pu-ritán, až to badatelé interpretují jako rafi-novanou ironii. Jonathan Swift (1667-1745)ho však nazval ničemou a „nesnesitelnýmdogmatikem“. Swift stvořil, jak víme, fan-taskní Gulliverovy cesty (1726), avšak jehopolitický protivník svedl realitu sugerovatdaleko záludněji, když mystifikoval a bylmistrem v řetězení detailů budících dojemseriózna. Defoe rozvinul schopnost bala-mutit až do umění, jak dosvědčuje i jehonovinářská kachna o „zkáze“ ostrova Sv.Vincenc (1718), a je šokujícím, jak se prá-vě díky notorické prolhanosti stal uzná-vaným spoluzakladatelem moderníhorománu.

Knih, letáků a článků napsal dohromady1850, do rozsáhlejších děl se však pustil ažpřed šedesátkou - a začal „literaturou fak-tu“, jak bychom dnes nazvali dokumentKapitán Avery aneb Král pirátů (1719).S pomocí fantazie ho pak Defoe předělal,a tak vznikl Život, dobrodružství a pirátskéčiny kapitána Singletona (1720). Mezi je-ho dalšími díly se skví i proslulá knihaz roku 1722 s věru kratičkým titulem„Štěstí a neštěstí slavné Moll Flandersové,která se narodila v newgateském vězení,a nepočítaje dětství, byla za 60 let pře-pestrého života 12 let prodejnou děvkou,pětkrát se vdala (z toho jednou za svéhobratra), 12 let byla zlodějkou, 8 roků žilave Virginii deportována za krádeže, ažposléze zbohatla a zemřela jako kajícnice.“

A Robinson? Vyšel přesně 25. 4. 1719a jeho půvabně překotnou formu naprostonelze napodobit. A ducha? Už vůbec ne.Plný titul zní: „Život a nezvyklá a překva-

Svetr MUDr. Zuzany 19

kou se stal Švýcarský Robinson (autorJ. D. Wyss, 1812), Kormidelník Vlnovský(F. Marryat, 1841) i Korálový ostrov(R. M. Ballantyne, 1857). Oddaný přítelE. A. Poea kapitán Thomas Mayne Reid(1818-1883) napsal Nejnovějšího Robin-sona (česky 1854) a Francouz GustaveAimard (rovněž 1818-1883) AlpskéhoRobinsona (1888, česky 1913) vznikl téžDvanáctiletý Robinson (Mollarová) i Ro-binson písků (de Mirvallová). Také Vernači Běhounka poutaly robinsoniády a jme-nujme i další česká díla. Houška: Dvacetměsíců na pustém ostrově (1874), Dou-cha: Robinson a jeho divodružné příhody(1875), Šulc: Robinson (1872), týž: MalýRobinson Crusoe (1885), Anderlík: ČeskýRobinson Crusoe (1886), týž: Robinsonka(1893), týž: Robinsonka na Balkáně (1893),Klostermann: Robinson na Otavě (1911),Hanuš: Robinson na Želetavce (1929),Thiele: Robinzon Véna Kuk (1948), Pleva(vykrádaje Grabnera): Robinson Crusoe(1956). A ještě připomínka: ten, kdo dážánru název, ho ještě nemusel vynalézt.To je i Defoeův případ a už např. knihaHenry Nevila Pinesův ostrov (1668) bylapravou předlohou Wyssova Robinsona...Nicméně je pravda, že už zapadly příběhyzcela osamělých trosečníků z časů „předRobinsonem“. A ještě něco? Že jsemopomněl Alexandra Selkirka (1676-1721)?A že ten přece žil v letech 1704-1709 naostrůvku Juana Fernandeze? Ale ne. Každásouvislost už je dnes prokázaným mýtem.Ostatně srovnám-li osudy obou troseč-níků, zbude mimo pobytu na opuštěnémostrově jen jediný společný aspekt. Kozy...Ty v deltě Orinoka (kam Defoe svévyprávění lokalizuje) dozajista nikdynežily.

proto opustit loď, ale v Indii se spřátelí s an-glickým obchodníkem. Podnikají plavby doIndonésie. Při třetí plavbě je považují za pi-ráty a zaženou je až do Číny, odkud se Ro-binson vrátí přes Sibiř. Třetí díl Vážné úva-hy během života a podivných dobrodruž-ství Robinsona Crusoea (vyšlo 6. 8. 1720)už je sešpendlen jen z článků pro časopisya překvapeně čteme: „Pravý poustevníknepotřebuje ostrov. Má ho v sobě... Tímnejostudnějším hříchem je lhaní a vymýš-lení historek. Ne však vytváření podoben-ství.“ Pak autor-Robinson ostře zaútočí nacelý pohanský zbytek světa: „Nemyslím, žeby se náboženství mělo hlásat mečem, alekdyby se tak evropská knížata spojila! Jaksnadno by smetla Turky. Persii. A vyhladilajméno Mohameda, toho nejhoršího pod-vodníka. Spojme se proti pohanství a di-vošská část lidstva spočine na kolenou.Válka přinese věčnou čest dobyvatelům.“Načež Robinson těchto názorů putuje slu-neční soustavou a najde rozumný život, byťjenom na Měsíci. Na Satana však narážívšude a „jeho nespočetné legie jsou nepře-tržitě zaměstnány. Oponují Bohu a vládnoudivošství obou Amerik i Tatarů i Číně a Ja-ponsku a Africe. Tam všude Satan zaměst-nává miliony poslů. A mnozí byli i na mémostrově. Copak by se tam jinak lidojedivraceli přes moře? Až z takové dálky a jenaby žrali jeden druhého?“

Robinsona II a III nekomentuji, ale tenúvodní se stal neuvěřitelným bestsellerem.Jen roku 1719 vyšel devětkrát, a to bylopoprvé v dějinách, kdy nějaký román vy-cházel na pokračování v tisku. V Německudílo zpracovali G. A. Grabner a J. H. Cam-pe, jehož Mladší Robinson (1779-1780,2 díly) vycházel od roku 1797 opakovaněu nás - a žánr robinsoniád vzkvétal. Klasi-

Navštívenka20

Vtom mě jako lavina obestřel temněmrazivý pocit. Dobře známé tušení, ověře-né předpověděným úmrtím babičky a strý-ců. Než Antonín natočil dva šnyty staro-pramenné dvanáctky, získal jsem hmata-telnou jistotu, že tentokrát se tušení smrtitýká mne. Řekl jsem Kateřině, že se dnes-ka stane něco osudového.

Nazítří u snídaně se rozpomenula namoje slova a strach a metafyzická úzkost jipřepadly dodatečně.

NávštěvaKateřina a její moravští přátelé Ňufa

a Erika se jako kukačky v hnízdě moudi-vláčka usadili v mém obývacím pokoji.Ňufa rozvalen na pohovce četl mé noviny,Kateřina s Erikou sledovaly v televizi kon-cert Lucie live. Na dovršení absurdnostisituace rozhodla Kateřina, že přestanukouřit, protože ji kouř z Peter nutí ke kašli.

Ve sklípku jsem měl na dosušení dvě pa-lice marihuany, respektive konopí Lovrin.Po krátké úvaze se mi zdálo být řešenímrébusu, jak si zakouřit a přesto vyhovět

Čtvrtek 5. 11. 1992

U Staré školy (13.00)Co Kateřina Šuranská nesnášela, byly

huntovny. Proto nechápu, proč když mnevyzvedla o polední pauze v Divadelnímústavu, aby se mnou prodebatovala po-drobnosti nadcházející večerní návštěvy,sama zamířila do Dušní ulice ke Staréškole. Snad že byl na listopad abnormálněslunečný den a U Staré školy se dalo sedětvenku před hospodou na schodech.

Hospoda U Staré školy byla v té doběpodnik přežívající de facto z podstaty díkyosiřelým vágusům od zrušených, či proturisty zrekonstruovaných Rakviček, Svi-táků, Sportovců. Trofejní hlavy sumcůa štik ulovených hostinským AntonínemKadeřávkem, přibité na zdech ve výčepupokrývala vrstva prachu. Po dřevěném še-lakovaném ostění si zkondenzovaný dehetz tisíců cigaret razil stružky ne nepodobnézažloutlé mapě řek a rybářských revírů nadštamgastským stolem.

Pozdravil jsem se s Antonínem.

HuntovnaMichal Šanda

Navštívenka 21

Kateřině. Inspirován článkem v Mladémsvětě zakoupil jsem na jaře v Sempře pytelse semeny a zasel je na chalupě v Hoštěni-cích. Vzešlo několik stvolů cannabis gigan-tea, jež otec po přerostení přes plot pode-tnul. Ale 28. října jsem za plotem objevildvě malé rostlinky, cca 20 cm vysoké, s mo-hutnými, pryskyřicí lepkavými, do modro-fialova zbarvenými klasy plnými semen.Kvůli semenům jsem je uschoval.

Po druhé cigaretěErika, Ňufa, Kateřina a předměty

v místnosti začaly ubíhat mírně dopravaa roztékat se. Hodinky na obraze Stálostpaměti surrealistického malíře SalvadoraDalího. Co se to děje? Prvotní nelibost pra-menící z překvapení nahradil pocit ne-nasytné rozkoše.

Obžerné.Chci ještě.„Toho nevysvětlitelného popudu jsem si

všiml při dvou příležitostech, kdy jsem sepředávkoval. V obou případech jsem ještěpřed tím, než začala injekce působit, řekl:Nestačilo to. Chci ještě.“ (William S. Bur-roughs: Dopisy o yage)

Ubalil jsem další cigaretu.

Telefon (20:30)Spolužák z gymnázia, pivní partapán

Honza Hrnčiřík, měl oné noci službu v de-pozitáři Národní galerie. Do telefonu jsemmu popisoval příznaky. Hlas ve sluchátkuzněl dutě a zpožděné věty v echu jako by senavracely z opačného pólu zeměkoule. OdKateřiny a jejích přátel jako bych byl oddě-len skleněnou bariérou.

Po chvíli: mozek sice pregnantně formu-loval myšlenky, promluvit jsem už nedoká-zal. Zmramorovělé nohy. Obrovská hlava.

Brnění v prstech. Křeč. Sluchátko padá zezkroucených prstů. Bušení srdce. Třas.Roztočený svět.

Tep 180/min.Křeč i třas pominuly. Srdce se uklidnilo.

Skleněná bariéra se ztenčila. Útržkovitěvnímám televizi. Vzápětí mě ale přepadánový nával horka. Tepání ve spáncích. Srd-ce se přesunulo do krku a na jeho místě měuprostřed hrudníku propaluje rozžhavenákoule velikosti dlaně zaťaté v pěst.

Horko. Tep nitkovitý.180/min.

ŽízeňSucho v ústech. Papily jazyka jsou gi-

gantické a růžové a vytřeštěné oči brouka,poskládané z tisíců hexagonů, nestvůrnězvětšené optikou mikroskopu. Vsávají mědo sebe.

Panika.Děs.Po napití okamžitě mizí.Záhy se však vize vrací a toto martyrium

mezi jednotlivými doušky vody pokračujeve vystupňovaných intervalech a se sílícíintenzitou.

KlecKlec. Ven z klece. Vystřízlivět. K neupo-

třebení jsou zkušenosti s alkoholem. Totonení alkoholové oblouznění. Toto je klec.Skutečná klec, včetně železného, rzí do-hněda zabarveného mřížoví, u maringoteks šelmami v cirkusu. Klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec

Navštívenka22

klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec klec.

Nejděsivější a nejsilnějšíCo následovalo, se v mnoha bodech

shoduje s prožitky Allena Ginsberga.„Dostal jsem strach, tak jsem si prostě

lehl a přes mne se valily, vlna za vlnou, strach ze smrti a děs, až jsem to téměřnemohl vydržet. Vše bylo až příliš sku-tečné. Nejděsivější a nejsilnější, co jsemkdy prožil. Opustit své tělo, aby bylo ránonalezeno. Rezignace před bůhvíjakým osu-dem, za mé bytí, připadal jsem si jako ztra-cená zbloudilá duše.“ (Allen Ginsberg:Dopisy o yage)

Naprosto ztracená zbloudilá dušeVeškerá podstata mé zmramorovělé by-

tosti se soustředí na to pohnout v perikar-diu dunící sochou těla. Vstát a od telefonuz předsíně dojít do obývacího pokoje, byťs rizikem konce. Děs z osamění, tvářív tvář tajemnu, je horší než případná smrt.

Ňufa i Erika na pohovce nadále nevzru-šeně sledují televizi. Kateřina v křesle s ni-mi.

Existenciální touha chytit se Kateřiny zaruku.

Ruka coby pouto s živými a se světem.

S nadlidským úsilím se dopotácím kekřeslu.

Než jsem se stačil byť dotknout, odtáhlaKateřina vzdorovitě ruku z opěradla. Jakovýtah z 98. patra se šachtou mrakodrapuvolným pádem řítím do zoufalství.

V analogické situaci jsem se ocitl roku1995 ve Fakultní nemocnici na Karlověnáměstí, když na cirhozu umírala matka.S námahou přisunula ke mně po prostěra-dle ruku. Sevřel jsem ji a v tom sevření...

Toto a právě toto je ruka podaná bližní-mu, o níž se píše v hieroglyfických textechpergamenů.

Budík na sekretáři odpípnul 21.00Čas. Bezčasí. Dezorientace v prostoru

a čase. Nepřipadá mi důležitý. Nic z ve-zdejšího světa tváří v tvář tajemnu nenídůležité. Přesto když pomine příští návalhorkosti a bušení srdce, donutím Kateřinuzavolat záchrannou službu.

Megabellová aparatura v hlavěMegabellovými věžemi z rockových am-

fiteátrů zesílené ohlušující burácení mo-toru. Panika. Helikoptéra! Kde je vrtule?Co je to za podraz? Pásy na sedadle v sani-tě považuji za řemeny padáku.

Ňufa po příjezdu záchranné služby od-ložil noviny, Erika vypnula televizi a klíčeod bytu předala Kateřině. Neochotně sevydávají k autobusu na kolej Větrník. Kate-řina mě doprovází v prostoru pro pacientyv sanitě do nemocnice.

HlasRůžové papily jazyka, hexagonální oči

brouka pod mikroskopem se zvětšujík prasknutí. Cítím, jak je jakoby vakuovoupumpou papilami vysáváno fyzis mé by-

Navštívenka 23

tosti. Bolest k zešílení. Gigantické papilyzvětšené do nepředstavitelných rozměrůmě vtahují definitivně do nenávratna.

Rozžhavená koule uprostřed hrudníkuprasknula. Magma se vyřinulo. Vzhledemk objemu koule neadekvátní spousta. Re-zignuji. S uvědoměním prohry je pojednouvšechno průzračné. Smutek za čas promr-haný nepodstatnými věcmi se zobrazilv podobě červené, hadry vycpané fusekle.Měl jsem mít ženu a zplodit dítě. To dávásmysl životu i smrti. Rozhodně ne literatu-ra, v níž jsem spatřoval naplnění.

Žár z puklé koule se šíří do nekonečna.Nekonečná, oslnivá záře. S ní přichází úle-va a klid a mír. Rovnice E=mc2 pozbylaplatnosti. Prostor a čas nahradil naddi-menzionální hlas.

Hlas.Promlouvá ke mně. Nehovoří slovy, přes-

to rozumím: Jsi předurčen žít. Žít dlouhýživot. Vrať se. Až nadejde tvůj konec, nebu-de ale hrůza z neznámého a bolest horší,než jsi právě zakusil. Neproměň na drobnétuto zkušenost.

Stovky stříbrolesklých mincí se sypouz červené fusekle a cinkají, co symboldarovaného času. Čas i prostor se opětvtěsnávají do rovnice.

E=mc2

Zoufalství nad návratem.Otevřel jsem oči a z okénka sanity zahlédl

budovu Komerční banky na Smíchově.

Nemocnice Na FrantiškuNa kardiologii je na příjmu totálně opilý

lékař s averzí vůči toxikomanům. Rozhod-ne, že nebudu hospitalizován. Nepomohouani protesty Kateřiny, diplomované zdra-votní sestry. Z ordinace nás vykáže nachodbu. Na chodbě na lavici mám počkat

na rutinní natočení EKG, jež je po převozuzáchrannou službou povinen zadokumen-tovat. Snažím se Kateřině vylíčit předešlévize. Bytostně mi na tom záleží, protože seobávám amnesie. Subjektivně mám pocitplynného projevu, ve skutečnosti podleKateřinina pozdějšího dobrozdání jsemblábolil diskontinuální nelogičnosti. Ná-slednou vlnu horka a dezorientace lzepřičíst marihuanovému opojení. Postupněvlny slábnou. V intermezzu mezi vlnami semě opět zmocňuje před nedávnem pozna-ný existenciální strach tváří v tvář tajem-nu. Už se mu ale nebráním, ani se nedě-sím. Vidím obrovského bílého kapra, ma-jestátného jako zasněžený obzor. Jeho ústyke mně podruhé promlouvá hlas:

V rybách sídlí bůh.

EKG bez patologických změn (23:00)Srdeční sval je namožený a bude pobolí-

vat ještě příští dva dny. Poslední vlna hor-ka a dezorientace opadává. Mizí vidiny.Překvapující je okamžitá střízlivost. Ces-tou z nemocnice zostřeně vnímám dla-žební kostky, koleje a auta na Hlávkověmostě. Těším se, že se na Klárově napijiz kašničky. I přes únavu a fyzickou slabostmám pocit síly. Radost. V metru zostřeněvnímám eskalátor, nepoznávám však sta-nici Malostranská.

Pozn.Dva týdny trvalo, než jsem se odvážil

zasednout k psacímu stroji.Ani s odstupem čtrnácti dnů děs ne-

ztrácí na síle.V textu použité slovo bůh je prosto atri-

butů boha katolického či bohů jiných círk-ví. Užito bylo z nezbytnosti, pro přiblíženíčtenářům.

Rašení24

Matka se vždycky výšek bála. Množstvíprostoru pod sebou nemohla ani cítit. Mě-la strach. Občas se s ním snažila bojovat,ale vždy prohrávala.

„Ne, to nemusím vidět,“ prohlašovalana všech rozhlednách a vyhlídkách a odokraje udržovala patřičný odstup. Přestoženěkdy mívala strach až panický, nikdyneřekla, že se výšek bojí. Nepřiznala to.Snad se nechtěla shodit před tátou, ale játo věděla. Pamatuji si, že když jsem bylamalá, měli jsme letět na Martinik. Naletišti dostala strach. Samozřejmě, že jsmenikam neodletěli, zkazila celou dovolenou.Táta jí to nikdy neodpustil. Tolik na dovo-lenou šetřil a já se tak těšila.

Byla můj pravý opak (snad právě protojsme si nikdy moc nerozuměly). Milovalajsem volnost výšek, na všechno jsem tamzapomínala. Jen nebe a ptáci. Mohla jsemje pozorovat hodiny a hodiny. Záviděla

jsem jim prostor a nadhled. Jak se nechá-vají unášet větrem na svých křídlech svo-body... daleko... a kamkoliv...

„Už tam zase jdeš? Nechápu, co z tohomáš, sedět na skále a čučet nahoru. Proč sineotevřeš okno, to máš stejný! Kdybys šlaraději dělat něco pořádnýho. Vždyť na tuvyhlídku chodíš skoro každý den.“

„Ale mami...“„To nádobí umyješ! Nemysli si...“Zbytek věty jsem už neslyšela, vždycky

byl stejný: „Nemysli si, že ti budu dělatuklízečku.“

Venku vanul podzimní vítr a listí se ho-nilo po ulici. Byl krásný podzim. Snadkrásnější, než ty předešlé. I přesto mně by-lo smutně a trpce.

Byla jsem sama už odmalička. Jako rodi-na jsme nikdy nefungovali. A mohla za toona. Ona a ten její strach, kterým se nechalaovládat. Když se začala bát výtahu, museli

Vzkazmé

matceMarie Zichová

Rašení 25

jsme se dokonce přestěhovat z pátého patrado přízemního domku. To už táta nevydržel.

„To nechápu, vždyť není normální,“ řeklmezi dveřmi a odešel. Nemohl to chápat,nikdy s ním o tom nemluvila a on zrovnamoc všímavý člověk nebyl. Jeho odchodemse nic nevyřešilo. Nic se nedělo.

Přízemní domek na kraji města mi vy-hovoval. Stačilo patnáct minut svižné chů-ze a tajil se vám dech. Tahle vyhlídka si měhned získala. Měla v sobě něco jedinečné-ho. Pokaždé! Usínající klidné nebe oživo-val obrys ptáka. Pronikavým křikem dávalnajevo, že tohle vzdušné království patří je-mu. Celičké. Kam až oko dohlédne a mož-ná ještě dál. Nesl se jako vítěz nejtěžší bit-vy. Vyhrál a já mu záviděla.

Soboty jsou prima. Můžu spát trošičkudéle. Dnes mě však probudil zvonek do-movních dveří. Slyšela jsem rozhovor mat-ky a... pošťáka? Byl to pošťák.

„Tak nashle,“ prohodil a dveře se zabouchly.„Káťo, přišel ti pohled z Martiniku.“ Na konci věty stál velký otazník údivu.

Zvědavě otočila pohlednici plnou palem.„Ukaž,“ beru si ji, „je od táty! No to je

super!“Byla jsem nadšená: „Máme za ním při-

letět. Má na pláži v Karibiku malý domek.“„Proč bychom tam letěly?! Tady je nám

přece dobře,“ prohodila bez špetky rados-ti, že táta napsal.

„Ale já bych tam chtěla!“„Vždycky tě štval proti mně. A ani teď

nám nedá pokoj.“Už zase začínala. „Cože?! On chce, aby-

chom byli spolu. To ty jsi všechno zkazila!“„Já?“ křičí na mě.„Ty a ten tvůj panický strach z výšek. Tak

si to konečně přiznej, že se bojíš letadla.

Za strach se přece stydět nemusíš a táta byto taky pochopil. Proč mu to neřekneš?“

„A jako co?“ odsekla a obrátila se kemně zády. Nechtěla se na tohle téma bavit.Nic nepochopila.

„Nenávidím tě! Slyšíš! Jsi zbabělec!“Slzy mi tekly z očí. Chtěla jsem jí pomoci,ale jak jsem mohla? Popadla jsem bundua utíkala pryč.

„Jen si zase běž čučet na ty svý ptáky.Zakazuju ti tam chodit. Zítra už tam ne-půjdeš, je to jasný?!“

Obě jsme byly životem a bojem o svouexistenci unaveny. Prohrávaly jsme.

Ticho. Dnes nekřičel. Jen kroužil vesvém království vysoko mezi mraky. Bylajsem si jista, že nahoře je určitě vše jedno-dušší, jasnější, odpoutané od problémůživota. Životu jsem nikdy nerozumělaa rozumět nebudu. Být tak ptákem... Ne,já nemám strach. Nejsem přece jako ona!Zavřela jsem oči a roztáhla „svá křídla“.Poprvé a naposledy...

Byla už skoro tma, když mě přišla hle-dat. Normálně jsem touhle dobou bývaladoma. Ale dnes...

Stála tam a rozhlížela se. Věděla, že tadyjsem. Nikam jinam jsem přece nechodila.Najednou udělala pár kroků k okraji, prud-ce se zastavila. Uvědomila si, jak vysokovlastně je. Měla strach. Znala jsem ji.I přesto udělala další dva kroky k okraji.A ještě jeden a... Bože, ona to dokázala!Překonala sama sebe, stála na okraji! Bylajsem na ni moc pyšná.

Vtom si mě všimla. Mrtvého těla bezduše pod skálou. Tolik jsem na ni chtělazavolat, poslat po podzimním větru vzkaz:„Mami, jsi úžasná! Dokázala jsi to!“ Teďuž můžeme letět na Martinik za tátou.

Z českých rovů a hájů26

Šumavský kříž, rozměrný kámen, kapradípřipomínají Šumavu a zůstávají věrnými spo-lečníky věčných vzpomínek Karla Kloster-manna (1848-1923, křtěn jako Karl Faustin)na rodiště a chvíle mládí, spisovatele, kterýobjevil Šumavu nejen jako neznámou krajin-nou scenérii, ale i jako prostor, v němž rovno-cenně prolínaly dimenze života a smrti i češ-ství a němectví. Příroda tu ztrácela svůj půvaba harmonii, protože její drsnost rozhodovalao životě a smrti. Smrt tu ztrácela svou dě-sivost, nikoliv tragičnost, protože věčně do-provázela život. Češství s němectvím tu ztráce-ly svůj antagonismus, protože lidé se navzá-jem potřebovali. Tak zaznívá klosterman-novský odkaz, jeho prostor i patos zůstávajínedotčeny časem.

Stále se pohybujeme v blízkém okolí kostelasv. Václava, dalším plzeňským Slavínem.Sokol usedající na kladí šesti kamenných slou-pů a anděl nesoucí plzeňský znak připomínajícharismatické působení Václava Petáka(1842-1917). Byl nejen jedním z nejvýznamněj-ších plzeňských purkmistrů (ve funkci 1892-1917), ale platil i za dokonalého znalce škol-ských zákonů, předpisů, výnosů. Na zemskémsněmu mu byl svěřen referát národního škol-ství. Díky němu se mohla Plzeň pyšnit řadoumoderních školních budov i spektrem střed-ních a odborných škol.

Paleta a boží muka v prostotě a uměřenostilemují náhrobní desku hrobky AugustinaNěmejce (1861-1938). Jeho malířský odkazdovedl v dokumentární pečlivosti a národopis-

Pax iiscum - Plzeň: Ústřední hřbitov IIIném citu objevovat a uchovávat plzeňskývenkov, podobně jako táž citlivost se v plenérudobírala k impresionistickým ozvám. Nevyhý-bal se ani monumentálním kompozicím.Např. v oponě městského divadla, jejíž holdPlzně uměnám lze řadit mezi vrcholy děl toho-to zaměření.

Jímavě modlící se Hurvínek stěží zadržujeslzy nad urnou svého principála, klasika mo-derního loutkového divadla Josefa Skupy (1892-1957). Nedostižný loutkář dovedl kou-zelným způsobem převtělit podněty divadelníavantgardy do říše loutek, jíž vévodil svýmbasem i fistulkou, poetistickou hrou s jazykem,technickým talentem i dokonalou technikouvodění marionet. Nerušený klid tu s ním sdílíi manželka Jiřina (1895-1970), další úcty-hodná česká loutkářka.

Slavín uzavírá hrobka Františka AloiseHory (1838-1916), profesora první českéreálky. Pseudonymy Horymír Vinařický (podlerodiště) nebo Samuel Šídlo prozrazují jeho smysl pro humor. Ve zjednodušené podobě jsouho plny zábavné verše Randálů a Frmolů i sbírky zápisů do památníků, textů ke spole-čenským zábavám (Květomluva, Nejnovějšígratulant). Nejcennější částí jeho tvorby jsoupřeklady z polštiny, česko-polský a polsko-český slovník, mluvnice polštiny. Tento ne-únavný přednašeč a brusič jazyka počítali s posledními věcmi života - napsal text svéhoúmrtního oznámení, vybral si rakev a sestavilpodrobné dispozice svého pohřbu.

Viktor Viktora

(Ne)kriticky 27

Z tvůrčí spolupráce fotografa Josefa Baier-la (1942) a básníka Jiřího Koláře-Doubravic-kého (1935), učitelů hudební školy v Sušici,vznikla půvabná knížka Stromy a řeka (Na-kladatelství Dr. Radovan Rebstöck 2005). Jdeo útlou publikaci (asi 50 stran) s doslovemJaroslava Hambergera. Už titul napovídáspolečnou lásku obou autorů k příroděa k řece Otavě a k objevovaným krásám sušic-kého prostředí.

Ve sbírce jsou umělecké fotografie JosefaBaierla a básně Jiřího Koláře-Doubravickéhorovnocenně zastoupeny. Přesto má knížka jed-nu zvláštnost. Nejčastěji bývá text knihy do-provázen ilustracemi, zde je tomu naopak:ilustrace jsou doprovázeny textem. Hned jakoprvní je fotografie poražených stromů s mapouletokruhů na průřezu - a následuje báseňLetokruhy. Na druhé fotografii je kmen stro-mu s hlubokými vráskami kůry - a báseň Kůrastromu. Také ilustrace textu může být popisnánebo volná. Podobně je tomu i zde. Od tétopopisnosti však text přechází k volnosti, zalo-žené především na impresi, která je společnýmladěním a pocitovým východiskem fotografai básníka.

Protože snad umím více nahlédnout do ni-tra básní než do umělecké fotografie, zaměřímse více na text než na fotografie a za tutonerovnováhu se omlouvám. Nechce to být upo-zaděním fotografií, které vnímám jako půso-bivé. Text však jsem schopen vnímat i analy-ticky. Básník tíhne k impresi (to si sám uvědo-muje a avizuje), ale ještě častěji k deskripci.Popisuje a objevuje krásy přírody. Citlivěvnímá estetickou hodnotu sledované skuteč-nosti. Je více básníkem realistickým než im-

Poeticky o krásách sušické přírodypresionistickým. To neoznačuji jako nedo-statek, ale jako znak tvorby. Na ose objekt -subjekt převažuje zájem o objekt.

Jiří Kolář-Doubravický je úsporný ve vý-razu. Všechny jeho básně jsou krátké, logickybudované a prosycené působivou metaforikou.To vše tvoří celky, které na čtenáře působí jas-ně a esteticky. Ona jazyková úspornost jeporušena jen minimálně, např. výrokem „jetřeba obdivovat“. Básníkovou předností je, žeumí více vidět, a tedy má i co obdivovat. Ať tedy obdivuje, ale nemusí už rozvádět, že „jetřeba“. V básni Imprese připomíná hudbuDebussyho a Offenbachovu, ale neohlídal si veslově „Bergère“ francouzský pravopis (obrá-cená délka - l’accent grave).

Nechci však dělat šťouralsky z drobnostíobecné závěry. Knihu jsem si s potěšením pře-četl a také do fotografií jsem se mnohokrátzahleděl. Obě složky sbírky na mne působilypocitem harmonie a míru. I to je hodněv dnešním rozporuplném světě, s přemírouinformací o vraždách, válkách a násilí.Spočinutí u stromů a řeky je v této knizebalzámem.

Protože má knížka střední rozsah, vítalbych číslování stránek a obsah závěrem, i kdyžchápu, že do obsahu by se dobře převedlynázvy básní, ale složitěji asi „názvy“ foto-grafií, které pravděpodobně chtějí estetickypůsobit bez názvu.

Bereme-li do ruky připomenutou knihuJosefa Baierleho a Jiřího Koláře-Doubravic-kého, mile na nás zapůsobí už hezká obálka,ale pak i harmonické souznění uměleckých fo-tografií a básní.

Bohumil Jirásek

(Ne)kriticky28

Plzeňská rodačka, básnířka Jiřina Fuchso-

vá, odešla do exilu roku 1963, pár let po ma-

turitě. V roce 1966 se usadila v Los Angeles,

dlouho přednášela na místní univerzitě, za-

ložila tam Klub čs. kultury a především v LA

během sedmdesátých let vydala řadu básnic-

kých knih, které ale nejsou u nás valně známy.

Mělo by však být známo, že se Fuchsová ráda

vrací do svého rodiště, vytyčila si cíl zřídit

v Plzni archivní instituci mapující osudy exu-

lantů pod názvem Památník zahraničních

Čechů - a plzeňské motivy se objevují též v au-

torčině novější poezii. Dokládá to i její sbírka

Chvály, která si zaslouží připomenutí, ačkoli

nejde o novinku: byla vydána s vročením 2003

jako koedice svitavského nakladatelství Trini-

tas (vedeného Pavlem Sejkorou) a známého

exilového knižního domu Křesťanské akade-

mie v Římě - v proslulé edici Vigilie (sv. 116).

V tvorbě Jiřiny Fuchsové (přinejmenším ve

vydávání sbírek) jsme svědky velké časové

prodlevy: básnířka se po knize veršů

Slunnoznak na jedenáct let odmlčela. Také

proto mívají její nové knížky retrospektivní

charakter a rovněž texty seskupené až nyní do

sbírky Chvály vznikly z valné části už v osm-

desátých letech. Daná sbírka je poněkud ta-

jemně datována léty 1943-1999 - rok 1943 je

rokem autorčina narození, rok 1999 snad

rokem dokončení celého cyklu: nejstarší dato-

vaná báseň je z roku 1976, nejnovější až z ro-

ku 1998. V připojené bibliografii se u sbírky

Chvály uvádí místo vzniku „Plzeň-Los Ange-

les“, ale v podtitulu této knížky čteme „Plzeň-

Los Angeles-Plzeň“. Zůstaneme-li u místních

reálií, neplatí, že by autorka byla „členkou

Modlitební laudatia Jiřiny FuchsovéObce spisovatelů - Plzeňský kraj“, neboť tako-

vá instituce neexistuje: zato je řádnou členkou

Střediska západočeských spisovatelů. Leč

včlenění bibliografie má smysl: v akademickém

Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 by-

chom totiž heslo o exulantce Fuchsové a o je-

jích osmi exilových sbírkách hledali marně.

Kniha Chvály se dosti liší od starších textů

Jiřiny Fuchsové: od začátku osmdesátých let

do její tvorby proniká proklamativní, litanický

styl, směřující k poloze mravních vzývání

a prorockých apelů a opírající se zejména

o hojné biblické a obecně náboženské aluze.

Též proto představují autorčiny Chvály tvůrčí

navázání na výtvory klasických mluvčích du-

chovní lyriky, resp. křesťanského spiritualismu

z let čtyřicátých (mj. Jan Zahradníček). V sou-

ladu s analogickými tvůrčími intencemi mají

básně Fuchsové zjevně vlastenecký charakter,

modlitební formou se v nich volá po ochraně

a záchraně české vlasti, zvláště po jejím za-

chování či zmrtvýchvstání v duchovní rovině.

Nepřímo pak tyto texty nabývají podoby své-

bytného laudatia a bývají motivovány konkrét-

ními společenskými událostmi: mj. báseň

Prosba k Neposkvrněné (z roku 1983) je bez-

prostředně inspirována okolnostmi posvěcení

České kaple v Národní svatyni ve Washingto-

nu - a právě v ní se objeví obraz, který se pak

ve sbírce opakuje: „Plzeň Krásné Slávy“.

Sama Jiřina Fuchsová o sobě v básni Slib

Panny Marie exulantům (napsané však až

v době poexilové, v roce 1993) říká „já, z Plzně

Krásné Slávy“. Také v této básni se strachuje

o budoucnost vlasti a hovoří o „vzpurných

Čechách“. V jiném textu z téže doby (Česká

(Ne)kriticky / Něco se stalo 29

vánoční) přechází autorka až do poetické pu-

blicistiky a úpí, „co se to stalo,/ český lve,/ lve

rodný/ s hřívou sněžnou?“ - a vytýká své do-

movině především nedostatek lásky. Tyto pozd-

ní verše mají vesměs charakter modlitby, resp.

modlitební litanie, anglicky napsaná báseň

I am (z roku 1998) však paradoxně odkazuje

spíše k tradici Ginsbergova Kvílení. Jiřina

Fuchsová se zde přímo identifikuje s plzeňský-

mi symboly: „I am the first American tank

that made it to Plzeň on May 6th, 1945...“ -

„I am the night shoft guarding the computers

that control the flow of all golden Pilsner

Urquell that is ever consumned anywhere in

the world...“ - „I am the waters of four rivers

that come together in Plzeň and then flow

jointly toward Karlštejn castle...“

Ve sbírce Chvály najdeme i autorčiny pře-

vody dvou náboženských písní či hymen -

a přetlumočení té druhé (Amazing Grace)

Fuchsová v prosinci 1998 věnovala českým

hudebníkům Milanu Benediktu Karpíškovi

a Jaroslavu Kopejtkovi. Jde o další plzeňský

motiv a o plzeňské reálie: oba kumštýře dobře

známe z Polanovy síně!

Vladimír Novotný

V listopadovém čísle Plže jsme se chystali

připomenout životní jubileum Vladimíra Vít-

ka. Dvacátého osmého listopadu by byl v Ta-

chově dovršil rozhodně nikoli stařecké, ale

zralé pětasedmdesátiny. V Panenském Týnci

je předešel letošní dvacátý první červen. Krát-

ce po sedmdesátinách si poznamenal: „Ne-

znám neduhy stáří ani problémy s ploténkami

či klouby. Bylinky mám vyzkoušené léty uží-

vání na vlastním těle. Věnuji se ale józe, to je

moc dobrá věc.“ A odpovídala tomu i jeho tvář

- prozrazující mnoho z činorodosti plánů bu-

doucnosti, nepoznamenaná vrytými vráska-

mi, tmavé, husté vlasy neznaly kouty ani šedi-

vé prameny. Srdce selhalo tam, kde pravidelně

trávil léto, kde psal, kde vyrůstal v blízkosti or-

dinace svého otce, jedinečného znalce bylin, ve

zmíněném Panenském Týnci.

Odmala ho bylinky zajímaly, a ač absolvo-

val Vysokou školu báňskou v Ostravě a v rud-

ných a uranových dolech v Zadním Chodově

strávil svůj pracovní život, ten život ostatní

věnoval studiu alternativní medicíny a svým

literárním zájmům. Zůstal věren Tachovu.

Ten mu také svým předměstím Vítkov nabídl

pseudonym. V. Vítek se totiž jmenoval vlastním

jménem Vladimír Popov.

V posledních patnácti letech jako by odložil

prozaické péro. Spoluzaložil respektovanou

rodinnou firmu Dr. Popov. Se synem, přírodo-

vědcem, chystal publikaci nabízející komplex-

ní postupy pro léčbu padesáti nejčastějších ne-

duhů. Ani nevím, zda v kolotání svých bylin-

ných zájmů dokončil rukopis chystané novely

Já se ti nepotento, miláčku...

Tři romány vydal - kriminální Mravenci

nesou smrt (1983), Šakalové nemají naději

(1984), Inženýři na odstřel (1988). Mra-

vence zfilmoval v roce 1985 Zbyněk Brynych.

Film věnoval „těm, kteří bojují proti zlu

šíření narkomanie“. V dalších románech se

dostáváme do prostředí uranových dolů

Tachovska. V prvním Vítek sleduje hledání

a návraty mladého tuláka (tehdy ještě

Za Vladimírem Vítkem

Něco se stalo30

Dlouho jsem měla pocit, že soutěž literár-

ních miniatur o plzeňský literární deštník je

ohrožena dětskou nemocí a bude ve svém

3. ročníku skomírat. Pak se ale ochladilo a mé

schránky - poštovní i e-mailová - se začaly

plnit, ba zaplavovat. Mnoha autorům jsem

však musela opakovaně vysvětlovat, že jedna

soutěžní stránka, ač na ní mohou být třeba

dvě, tři, čtyři básně, ba i více, je opravdu jedi-

ná stránka a ne dvacet jednostránkových

příspěvků.

Do Medarda, kdy byla tradičně uzávěrka

soutěže, přišlo celkem 29 příspěvků, a to cel-

kem vyrovnaně v obou kategoriích - 15 přís-

pěvků bylo prozaických, 14 z oblasti poezie.

Nikoliv vyrovnané byly ambice soutěžících

v jednotlivých kategoriích. Zatímco porotci

dílek prozaických (Ladislav Smoček a Vladi-

mír Novotný) si lámali hlavu nad poměrně

kvalitní vyrovnaností, porotci dílek poetických

(Helena Šlesingerová a Vladimír Novotný) si

hlavu lámali nad vyrovnaností nekvalitní (spí-

še z hlediska formy), třebaže některé básničky

měly velmi silný citový náboj a nepředstíraný

osobní prožitek. A tak hlavní cena - plzeňský

Literární deštník- byla udělena pouze pro-

zaikovi Jiřímu Č. Ulrichovi (Věci). V próze by-

la přidělena dvěma autorům - Petru Kučerovi

(Žert) a Mileně Písačkové (Pohled z okna,

Věž, Takové setkání, Chodba) ještě dvě čestná

uznání. Básníci letos odešli s prázdnou. Nad

soutěžní poezií byli Helena Šlesingerová

s Vladimírem Novotným totiž poněkud roz-

pačití, a proto se rozhodli žádnou cenu v této

kategorii neudělit.

Ladislav Smoček z prozaických soutěžních

příspěvků vyňal čtyři, které jej zaujaly: Žert

Petra Kučery považuje za formálně perfektní,

výstižný. Oceňuje především humor (až černý

humor) a odvahu oné hrozivé možnosti, že

někdo poruší tabu. Literární deštník navrhl

Jiřímu Č. Ulrichovi především za propraco-

vanost a krásnou fantazii. U obou autorů jej

zaujal z vlastního profesního hlediska právě

rys jisté divadelnosti. Velmi příznivě se

nicméně vyjádřil i o dalších autorech, respek-

tive autorkách. V duhových barvách viděl

„kapky“ Mileny Písačkové, z nichž cítí její

výpověď o sobě samé, jak vnímá skutečnost,

jako velmi senzitivní. Např. Takové setkání po-

važuje za přesné, lidské, moc hezké… A ob-

dobně jako loni jej zaujala svým příspěvkem

i Zora Šimůnková. Vladimír Novotný vyzvedl

také prozaickou miniaturu Zdeňka Huspeka

a minihumoresku Milana Čechury.

Jana Horáková

Komu Literární deštník?

„máničky“) zbavujícího se vazeb k partě

sobě podobných, druhý má podobný námět,

ale tentokrát čerstvý báňský inženýr musí

mnoho spolykat cestou ke zvládnutí své pro-

fese i lásky. Autor měl smysl pro humor

a ironický nadhled. Oba romány jimi zasytil,

ten druhý někdy nad míru, takže západo-

český pendant Stavinohovým Figurkám ze

šmantů nevznikl.

Chystanou upřímnou gratulaci musí na-

hradit vzpomínka i vyrovnání s faktem, že se

opět rozevřela mezera, kterou zaplní jen za-

jizvení hojícího času.

Viktor Viktora

KRUH PŘÁTEL KNIŽNÍ KULTURYvás zve do Polanovy síně Knihovny města Plzně (ul. B. Smetany 13 - 2. patro)na své pravidelné večerní pořady

Na pořady KPKK je vstup volný. Programy jsou realizovány za finanční podpory Města Plzněa Ministerstva kultury ČR.

LIST

OPA

D 20

05

Poutník po záhrobíViktor Viktora průvodcem po místech posledního odpočinku literátů

křest publikace: Luboš Vinš - Kalendář plzeňský 2006autora a ilustrátora Václava Malinu uvádí Vladimír Novotnýhudební doprovod: Anna Malinová

Výroční shromáždění členů KPKK

Večer kritikůliterární teoretici a kritici Střediska západočeských spisovatelůBohumil Jirásek, Vladimír Novotný, Jana Sováková, Jiří Staněk, Milan Šedivý, Viktor Viktora a Alena Zemančíková v besedě nejen ke Dni poezie a výročí narození Bohumila Polana

Lyže z jasanupremiéra monodrama Josefa Nechutného za klavírního doprovoduIvo Pavelky volně podle novely Oty Pavla Pohádka o Raškovi

Pavel Řezníček osobněznámého surrealistu představuje Vladimír Gardavský

Připravujeme na prosinec:

Jsem řeka ústící do mořeJosef a Ilona Gruberovi a skupina Klobouk dolů

Pozvání Knihovny města Plzně

Hagavadgíta - píseň vznešenéhov překladu Rudolfa Janíčka je výběrem z 6. knihy posvátného eposuMahábharátra, účinkuje Milan Friedl v doprovodu tibetských zvonkůa tibetských mis

9. 11. - 19.00

16. 11. - 18.00

16. 11. - 19.00

23. 11. - 19.00

30. 11. - 19.00

7. 12. - 19.00

22. 11. - 17.00

2. 11. - 19.00

Autoři Plže č. 1132

IVO FENCLNarozen 1964 v Plzni. V r. 2001 vydal prózuSmí zůstat, Kynžvart a v r. 2003 Kalendářplzeňský. Žije a pracuje ve Starém Plzenci.

VLADIMÍR GARDAVSKÝNarozen 1943 v Plzni. Vystudoval zde VSŠE,fakultu strojní, pracoval jako technik, pozdějijako personalista. Příležitostně publikuje člán-ky, mj. z oblasti amatérského divadla. Žijev Plzni.

SVATAVA HEINLOVÁNarozena 1957 ve Šternberku. AbsolvovalaFF UP v Olomouci (obor angličtina - čeština),v současné době působí jako odborná asistentkana katedře anglického jazyka a literatury Filo-sofické fakulty ZČU v Plzni, je spoluautorkouřady učebnic angličtiny. Píše a překládá poezii.V edici Malých knížek Ason-klubu vydalav r. 2003 sbírku Rozpolcený Fénix.

JANA HORÁKOVÁNarozena 1958 v Plzni. Vystudovala FPE ZČU(obor čeština - dějepis), pracuje v Knihovněměsta Plzně, je redaktorkou Plže.

ZDENĚK HUSPEKNarozen 1947 v Chebu. Má železničářskou kva-lifikaci, vystřídal dlouhou řadu zaměstnání, pra-coval v redakci Západočeského železničáře nebov kulturním domě v Habartově, nyní působí ja-ko pojišťovací poradce. Píše povídky, zprávya reportáže, publikuje mj. v domažlické mutaciPlzeňského deníku. Žije v Loučimi.

BOHUMIL JIRÁSEKNarozen 1931 v Pavlíkově u Rakovníka. Odroku 1965 žije v Plzni a působí jako bohemistana FPE ZČU. V roce 2002 získal Cenu Plže zaprózu.

JIŘÍ KOLÁŘNarozen 1935 v Doubravicích na Strakonicku.Žije v Sušici, kde učí na hudební škole. Publi-kuje též pod jménem Jiří Doubravický.

TAMARA KOPŘIVOVÁNarozena 1962 v Plzni. Vystudovala FF UK(český a anglický jazyk), působí jako odbornáasistentka na Ústavu jazyků LF UK v Plzni. Píšepoezii, v edici Malých knížek Ason-klubu vydalasbírku Doteky slov (2003).

ZDEŇKA LÍBALOVÁNarozena 1966 v Mělníce, kde žije. Studovalazde gymnázium a v Praze Lidovou konzervatoř.Invalidní důchodkyně. Účastnila se řady literár-ních soutěží, publikuje v tisku a ve sbornících.

VLADIMÍR NOVOTNÝNarozen 1946 v Praze. Vystudoval ruštinu a dě-jepis na FF UK. Věnuje se literární kritice a his-torii. Od roku 1999 přednáší českou literaturuna FPE ZČU. Působí též na Literární akademiiv Praze, kde žije.

MICHAL ŠANDANarozen 1965 v Praze, kde žije. Po maturitě vy-střídal různá zaměstnání, od r. 1991 pracujejako knihovník a archivář v pražském Divadel-ním ústavu. Po několika básnických sbírkách(mj. Dvacet deka ovaru, 1998) zaujal svýmipostmoderními prózami (nejnověji Sudame-rická romance, 2003).

VIKTOR VIKTORANarozen 1942 v Plzni. Na FF UK v Praze vystu-doval český jazyk a dějepis, od roku 1968 působína katedře českého jazyka a literatury na FPEZČU v Plzni. Zabývá se starší českou literaturou.

LUBOŠ VINŠNarozen 1959 v Blatné. Vystudoval v Plzni naVyšší odborné škole knihovnictví. Nyní žije opětve svém rodišti, kde pracuje jako soukromýpřekladatel a učitel angličtiny. Píše poeziii prózu.

MARIE ZICHOVÁNarozena 1984 v Praze. Studuje plzeňskouKonzervatoř. Publikovala ve studentském alma-nachu. Žije v Plzni.

Vychází za přispění Města Plzně, Ministerstva kultury České republiky a Nadace Českého literárního fondu.

V příštím Plži mj. čtěte:

Portrét Plže: Jaroslav Šlejmar

Poezii Josefa Hrubého

Prózu Karly Erbové

Fejetony Bohumila Jiráska a Luboše Vinše

Šéfredaktor: Vladimír NovotnýRedakce: Jana Horáková,

Helena ŠlesingerováRedakční rada: VladimírGardavský, Josef Hrubý,

Bohumil Jirásek, DagmarSvatková, Milan Šedivý,

Viktor Viktora

Adresa redakce: 305 94 Plzeň,ul. Bedřicha Smetany 13

tel.: 377 201 427, 377 201 426e-mail:

slesingerova@kmp.plzen-city.czhorakova@kmp.plzen-city.cz

Vydávají občanská sdružení Pro libris, Ason-klub, Knihovna

města Plzně, Středisko západočeských spisovatelů

a Kruh přátel knižní kultury

Obálka, zlom sazby, grafická úprava: Vojtěch Jurík

Vydávání je povolenoMinisterstvem kultury ČR.

Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 13766

© Plž - Plzeňský literární život,ročník IV, č. 11, listopad 2005

www.kmp.plzen-city.cz

Náklad 600 ks ISSN 1213-9890

Tisk: KC Solid s.r.o. Rokycany