ww

w.f

oco

lare

.cz

1/2013 ROČNÍK 22 (16)

Člověk v dnešní době | Rozhovor s Danielem Fajfrem z Církve bratrské | 6

Maria Voce k tématu Muži a ženy v církvi | 22

Vzpomínky na prof. Vzpomínky na prof. Zdeňka Matějčka | 8Zdeňka Matějčka | 8

Citadela Citadela na Pobřeží slonoviny | 12na Pobřeží slonoviny | 12

PRO INSPIRACI

2 | Nové město | 1/2013 2 | Nové město | 1/2013

„Nadační fond časopisu Nové město“ vás zve ke spolupráci

Chtěli bychom oslovit vás, vážení přátelé, kterým není lhostejné posilování a šíření pozitivních hodnot ve společnosti i prostřednictvím

časopisu Nové město, a požádat vás o fi nanční pomocpravidelnými nebo jednorázovými příspěvky.

Za projevenou důvěru a pomoc srdečně děkujeme.

Bankovní spojení: Komerční banka, č. účtu: 43-2646440207/0100IČ: 28465059, Lublaňská 9/1002, Praha 2-Vinohrady, 120 00

nfcasopisunovemesto@volny.cz, m: 00420 602 341 682

Správní rada:Ing. Bedřich Votýpka, Helena Votýpková, PhDr. Jaroslav Šturma,

Ludmila Šturmová, P. Miroslav Cúth, Ing. Jiří Hájek, Ing. Jana Friedová

OBSAHVolím, volíš, volí, volíme… Koho budeš volit? 2/Pozvání z nejvzácnějších 3/Média v kraji nebo na okraji 4/Světlo v temnotách 5/Zůstat spojeni Boží láskou 6/Výchova vlastním životem 8/Odlišnost, která obohacuje 10/Citadela na Pobřeží slonoviny 12/Škola Abba 13/Slovo života 15/Věrnost evangeliu za všech okolností 16/

„Druhý – mé druhé já“ 17/

Inspirace pro budoucnost

Makedonie 20/

První doktorát na Sophii 21/

Muži a ženy v církvi 22/

Křesťanský pohled na

společnost předpokládá

vzájemnou závislost mezi

mužem a ženou 23/

Být znamením jednoty 24/

Komiks 25/

Chyběl mu úsměv 26/

Doplňovačka 27/

„Mít (tak) možnost volby a mít volbu možností…“ To se zpívalo v písni Jaroslava Hutky v dobách, kdy se nám o svobod-

ných volbách mohlo opravdu jenom zdát. Zaplať Pán Bůh, dnes je to jinak. Můžeme volit. A máme dokonce mož-nost si vybrat. A výběr je tak široký, až oči přecházejí. Ano, blíží se volba pre-zidenta. Kandidáti se nám představují v pěkných barvách. Napadá mě k tomu pár věcí. Za prvé, měli bychom jít vo-lit všichni. Počet hlasujících je vizitkou

toho, jak vážně bereme svou odpověd-nost za dění v naší společnosti. A pokud někdo nechce jít volit z naštvanosti na poměry – a, jářku, důvody k naštvání by se opravdu našly – ať si raději koupí lístek na zápas v boxu nebo ať si zajde na procházku. Ale volit ať opravdu jde! Jinak vytrestá především sám sebe. Ne-boť hlas, který chybí, vytváří prostor kandidátovi, kterého byste si nikdy, a to ani ve snu, sami nezvolili.

Za druhé, koho volit. Pravomoci pre-zidenta nejsou v naší ústavě silné. Avšak jeho role tím není menší. Vystoupí do popředí teprve ve chvíli, kdy se něco vážného stane. Kdy je třeba sjednotit,

ne rozdělovat. Kdy je třeba s pokorou ustoupit, a ne se cpát do popředí. Kdy je třeba jednat, a ne se schovat do Hra-du a čekat, až se bouřka přežene. A tak hledejme člověka moudrého. Někoho, kdo je vnitřně poctivý. A kdo, bude-li mu svěřena velká odpovědnost, poctivý i zůstane. Už někoho vidíte?

Ve Francii, když se vzdává hold to-mu, kdo úspěšně zastával důležité funk-ce ve společnosti – a může to být třeba soudce, ministr, starosta nebo policista – mluví se o něm v oslavných řečech jako o „velkém služebníkovi státu“. Ten-to výraz čeština nezná. Ale i u nás se najdou lidé oddaní službě společnému. A najdeme je i mezi našimi kandidáty na prezidenta.

Svět se propojil, a tím nás přímo vystavil i vlivům, které ohrožují naši bezpečnost a styl našeho života. A tak, i když si můžeme žít někde v údolíčku na kraji lesa a myslet si svoje, stejně nás světové dění dožene i tam. Odpověď na tyto výzvy může být trojí: v odpovědné správě věcí u nás doma, v důsledné spo-lupráci se sousedními zeměmi a v trpě-livé činnosti v rámci Evropské unie. Ne-musí okolo toho být ani tolik hluku, jak se někdy nadělá. Nehledáme tedy pre-zidenta, který zbytečně bije na poplach nebo proti někomu v Evropě mobilizuje.

Když se kardinála Martiniho ptali, co bylo pro výkon služby biskupa dů-ležité, tak mluvil o odvaze. Neboť pro výkon veřejné funkce prý je třeba ob-rovské odvahy, a to doslova na každý den. Podle toho, co jsem měl možnost sám vidět, to platí nejen pro biskupa, ale i pro prezidenta. Měli bychom tedy najít kandidáta odvážného. Hledáme prezidenta. Pavel Fischer

Volím, volíš, volí, volíme… Koho budeš volit?

Foto

: Lu

dm

ila Š

turm

ová

1/2013 | Nové město | 3

POSTŘEHY A ZAMYŠLENÍ

Pozvání z 

nejvzácnějšíchBenedikt XVI. zve opět členy nových církevních hnutí a komunit do Říma, aby spolu s ním v roce 2013 oslavili Letnice u Petrova hrobu.

Toto pozvání mě velmi potěšilo a překvapilo. Pocit překvapení trochu ustoupil, když jsem si uvědomila, že od posledního setkání v červnu roku 2006 uplyne sedm let. Radost se na-opak znásobila, když mi došlo,

že se tak děje v Roce víry a relativně krát-ce po synodě o nové evangelizaci. Vždyť Jan Pavel II. hnutí chápal jako „odpověď Prozřetelnosti na dramatickou výzvu třetí-ho tisíciletí“ (Nové město 10, 2005, str. 2).

První pozvání Jana Pavla II. v ro-ce 1998 bylo poznamenáno nadšením z nového „výhonku“ na letitém stro-mu církve, ale nechyběl ani reálný hlas tehdejšího kardinála Ratzingera, který v projevu na konferenci, přecházející setkání, upozornil „nováčky“ i na „dět-ské nemoci“.

Druhé setkání, tentokrát již s Bene-diktem XVI., mělo charakter přináše-ní plodů. Před setkáním poslal před-stavitelům hnutí a komunit poselství, v němž uvedl: „Patříte k živé struktuře církve, která vám děkuje za vaše misijní úsilí, za formační činnost, kterou stále více rozvíjíte v křesťanských rodinách, za po-volání ke kněžství a zasvěcenému životu, která ve svých hnutích podporujete“ (Be-nedikt XVI., Vatikán 22. května 2006).

K třetímu setkání, navíc v da-ných souvislostech (Rok víry a synoda o nové evangelizaci), již chceme přistu-povat s větší zralostí. Okouzlení novin-kou už nestačí. Chceme papeži přinést zralé plody našeho života. Kdo má tou-hu „být přitom“, může se přihlásit M. Valigo-vé (czfprg.adm@volny.cz), tel.: 272 774 985.

Irena Sargánková,členka redakční rady

Nového města

Zůstat člověkem

Nakladatelství Paulínky vydalo knihu W. Półtawské, blízké přítel-kyně bl. Jana Pavla II., „A bojím se snů“.

Upříležitosti vydání této knihy uspořádalo nakladatelství Paulín-ky večer s názvem Zůstat člově-kem. Téma se inspirovalo autor-

činým svědectvím o pobytu v táboře Ravensbrück, kde docházelo k lékař-ským pokusům na polských ženách. Po-pisované situace dokládaly, čeho všeho se člověk dopustil na druhém člověku, zároveň jsme však byli svědky toho, že i uprostřed pekla si lze zachovat dů-stojnost a zůstat člověkem. Posluchače zasáhlo vyprávění Jaroslavy Sklenič-kové z Lidic, která se v koncentračním táboře s Polkami setkala. Jim vděčí za životní hodnoty, které jí tam jako do-spívající dívce předaly svým společným a odvážným životem. Lékařskou etikou se zabýval ve své reflexi Marek Vácha a zakončil ji zamyšlením o hranici me-zi dobrem a zlem, jež vede uprostřed každého z nás. 27. leden je Dnem mezi-národní vzpomínky na oběti holocaustu.

Genocida se týká mno-ha národů i dnes. Kéž četba podobných knih napomáhá předcházet podobným zločinům proti lidskosti.

S. Andrea Hýblová, paulínka

Cena Josefa Luxe

V souvislosti s připomínkou 13. vý-ročí smrti Josefa Luxe byl vyhlášen třetí ročník soutěže o  Cenu Josefa Luxe.

Tématem soutěže je Transformace české společnosti po roce 1989 a roz-voj demokracie do současnosti.

Do soutěže je možno přihlásit práce zaměřené na složitost přecho-du k demokracii vzhledem k utváření etických, duchovních, sociálních a eko-nomických pravidel a hodnotových kriterií, dále na vytváření pluralitního stranického systému v 90. letech minu-lého století a na postupnou krystalizaci tří základních proudů – konzervativně- -liberálního, sociálně-demokratického a křesťansko-demokratického, jež se sta-ly ideovou oporou obnovené demokra-cie v českých poměrech. Práce mohou pojednávat i o rozvoji občanské společ-nosti ve všech jejích dimenzích a o vzta-hu mezi občanskou sférou a politikou.

Soutěže se mohou zúčastnit vysoko-školští studenti a doktorandi, kteří do 30. června 2013 odevzdají originální badatelské odborné práce z oborů his-torie, politologie nebo sociologie v roz-sahu 40–70 normostran, vztahující se k tématu soutěže. Více na www.fondlux.cz nebo http://www.facebook.com/CenaJo-sefaLuxe

Věra Luxová, předsedkyně Správní rady

Nadačního fonduJosefa Luxe

Zažili jste nebo viděli něco zajímavého? Napište nám.

4 | Nové město | 1/2013

POSTŘEHY A ZAMYŠLENÍ

4

Dá se shrnout, že všech-ny příspěvky říjnové kon-ference Člověk a  média – s  názvem uvedeným v  nadpisu tohoto článku a s podtitulem Jak mohou regionální média ovliv-nit volby – potvrdily dů-ležitou roli médií pro de-mokracii. Jde o rozvoj ob-čanské společnosti a o co největší participaci lidí na společenském a  politic-kém dění.

Konala se již 21. kon-ference, kterou dva-krát do roka tradič-ně pořádá Hnutí fokoláre společně s Konrad Adenauer Stiftung, Nadačním

fondem Josefa Luxe, ob-čanským sdružením Pontes a mezinárodním projektem NetOne. Téma bylo velmi ak-tuální, neboť mu krátce před tím předcházelo konání kraj-ských a senátních voleb. Pa-nelisté Lenka Waschková Cí-sařová, Ludmila Rakušanová a Václav Moravec se totiž zaměřili na to, zda a do jaké míry mohou média, včetně regionálních, ovlivnit dění kolem voleb i obecně oživit zájem veřejnosti o společen-ská a politická témata.

Otevření tématu konfe-rence připadlo na první pa-nelistku, Lenku Waschkovou Císařovou z brněnské fakulty sociálních studií. Její příspě-vek velmi zajímavě shrnul současnou mediální scénu s jejími klady i zápory, včet-ně dosud málo zřejmé role nastupujících on line médií. Na statisticky podložených datech ukázala převažující dvouletý propad tištěných titulů (mj. velkých deníků) jak do počtu odběratelů, tak zisku z reklam. Zmínila ale dvojí zajímavý trend týkající se regionálních médií, který

nazvala lokalizací a delokali-zací. Zatímco k prvnímu do-chází i díky rozvoji internetu – narůstají weby věnující se právě lokálním tématům – zavedená regionální média mohou trpět zvyšujícími se nároky na komercionalizaci i koncentrací do rukou velké-ho vlastníka. Na uváděných statistických datech bylo zajímavě vidět vznik i zánik jednotlivých regionálních ti-tulů. Pro posluchače nebyla od věci ani poznámka, že za některými z nich se skrývají místní vlastníci (podnika-tel, lokální politik…), čímž oprávněně vyvstává otázka o jejich nestrannosti.

Pro naši českou situaci, kdy leckteří považují rozvoj občanské společnosti stále za příliš pomalý, bylo velmi varující slyšet o výzkumu, který byl zdokumentován

v americkém městě Cin-cinnati. Zánik místního tis-ku se tam posléze promítl do snížené účasti v komu-nálních volbách. Absence re-gionálních médií pak měla v daném místě i nezanedba-telný vliv na obecný úpadek občanské společnosti.

Jak panelistka zmínila, kritickou situaci úbytku kla-sických médií kvůli jejich ztrátovosti může ovlivnit nástup nových on line mé-dií, vznikajících na jednotli-vých místech a zaměřených právě na lokální témata.

Druhou panelistku, Lud-milu Rakušanovou, není třeba podrobněji předsta-vovat. V současnosti pracuje pro Deníky, které v 71 regio-nálních mutacích vydává Vl-tava Labe Press.

Krédo novinářské práce, jak uvedla, je „být na stra-

ně čtenářů“, nikoliv sloužit politickým a jiným zájmům. Představila pestré a zajíma-vé zpracování předvolebních témat v olomouckém Dení-ku, který se snažil o co nej-větší informovanost čtenářů, a proto volil témata konkrét-ně se dotýkající jejich živo-tů. Zajímavé bylo, že v jed-nom z vydání nechyběla ani stránka, na níž mohly děti vyjádřit budoucímu hejtma-novi svá přání.

Třetí, závěrečný příspěvek přednesl Václav Moravec, je-hož také není třeba detailně-ji představovat, dodejme jen, že působí i na akademické půdě, na katedře žurnalistiky Fakulty sociálních věd Uni-verzity Karlovy. To, že byl fundovaným panelistou, by-lo zřejmé už z předvolebních diskusních pořadů z jednot-livých krajů, které modero-val v České televizi. Ve svém projevu zdůraznil důležitou roli veřejnoprávních médií, kterou musí sehrát, aby si veřejnost co nejvíce zvykala participovat na politickém dění. To, že média nejsou v této roli bez šance, doká-zal právě čísly sledovanosti předvolebních diskusí v jed-notlivých regionech.

Z obsahu konference se dá shrnout, že nástup no-vých médií, i když jejich do-pad nelze dosud odhadnout, může měnit mediální scénu. Všichni přednášející také prezentovali společný zá-jem, aby mediální práce při-spěla k oživení a budování občanské společnosti a k co největšímu podílu lidí na politickém dění. Jak v úvo-du uvedla Irena Sargánková z Hnutí fokoláre, nejde o nic menšího, než o člověka. Je-ho zájmy mají mít média na zřeteli na prvním místě. To je ostatně smysl pořádaných konferencí. Anna Černá

Média v kraji nebo na okraji

Nedílnou součástí programu byla živá diskuse.

Panelisté konference – zleva Václav Moravec, Lenka Waschková Císa-řová a Ludmila Rakušanová – a moderátor David Smoljak při diskusi s účastníky konference.

Foto

: Ště

pán

Filc

íkFo

to: M

arké

ta J

írů

1/2013 | Nové město | 5

POSTŘEHY A ZAMYŠLENÍ

V  Komunitním centru Matky Terezy v  Praze se v  jeden listopadový ve-čer sešlo více než tři sta především mladých li-dí z různých církví k mod-litbě se zpěvy Taizé. Šlo o součást akce nazvané Ve-čer důvěry (další proběhly i v Brně, Olomouci, Ostra-vě a Zlíně). Tmavý prostor kostela se pomalu rozsvítil stovkami svící, které ma-lé děti zapalovaly od veli-konočního paškálu. Světlo předávaly dalším lidem na znamení radosti z Kristova zmrtvýchvstání, které pro-svítilo temnotu smrti.

„V temnotách našich dní, zapal oheň, kter ý ne-z h a s í n á , “ op a kov a l i všichni jed-

noduchý, harmonický nápěv jedné z písní komunity Tai-zé. Komunita byla původně malé ekumenické společen-ství mužů ve Francii, kteří se po druhé světové válce roz-hodli žít po vzoru prvotních křesťanů pospolu, aby byli viditelným znamením jed-noty a společenství v církvi

a ve světě. „Naším středem je Kristus,“ prohlásil zakladatel komunity bratr Roger. Brzy však tato komunita ovliv-nila miliony lidí na celém světě a její poselství zasáhlo i bývalé Československo. Na mnoha místech se lidé začali po vzoru komunity spontán-ně modlit se zpěvem písní s texty z Bible.

VEČER DŮVĚRY V PRAZEAčkoli se pravidelné mod-

litby se zpěvy Taizé konávají na několika místech v Praze, Večer důvěry byl akcí oje-dinělou, a to i tím, že mod-litbě předcházelo biblické odpoledne určené mladým lidem. Zamyšlení nad úryv-kem z Markova evangelia o uzdravení slepce Bartimaia si připravil jeden z členů ko-munity Taizé, bratr Wojtek.

„Bylo to jedno z nejlep-ších biblických sezení, jaké jsem v Taizé či kdekoli jinde zažil,“ nešetřil slovy chvá-ly Petr Hromek (23 let), je-den z dobrovolníků, kteří akci pomáhali zorganizo-vat. „Ohromuje mě, kolik je v Bibli skrytých významů a jak učedníci, kteří byli Ježíši tak blízko, ho často tak málo znali a chápali.“ Narážel tím

na fakt, že ve zmíněném tex-tu o uzdravení Bartimaia to je právě slepec, který na roz-díl od učedníků v Ježíši hned poznává Mesiáše a neváhá se vzdát i toho posledního, co má – svého pláště – aby k němu s důvěrou přišel.

„I následné diskusní sku-pinky byly velmi přínosné. Líbilo se mi, že se lidé ne-zdráhali debatovat,“ komen-toval následnou diskusi Petr.

KDO NEZAŽIL, NEPOCHOPÍ

Těm, kdo již někdy navští-vili Taizé, se zamlouvalo i při-pravené občerstvení. „Taizé čaj a perníky byly pro dokres-lení atmosféry dokonalé. Cítit zase po měsíci ten přeslazený

Fota

: Vla

ďka

Je

línko

vá

čaj v puse – člověk, který tam nebyl, nepochopí…“ smála se Šárka Bělunková (20 let), kte-rá Taizé navštívila o letních prázdninách.

Z průběhu odpoledne a večera se radoval i bratr Wojtek: „Potěšilo mě, že do-razilo tolik mladých lidí. Je vidět, že jednoduché mod-litby s meditativními zpěvy a kontemplativním tichem je stále oslovují. Nadšení mla-dých lidí nás v komunitě sti-muluje a máme radost, když vidíme, že mnoho z nich se snaží velmi konkrétním způ-sobem žít to, co z evangelia pochopili. Tito mladí lidé přináší mnoho naděje, pro-tože připravují budoucnost.“

Vlaďka Jelínková

Večer důvěry v Komunitním centru Matky Terezy v Praze.

Světlo v temnotách

Biblické odpoledne – jedna z diskusních skupin.

6 | Nové město | 1/2013

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

Váš otec byl kazatelem. Jak jste vnímal jeho povolá-ní a službu? Jaká byla vaše osobní cesta víry a kdy jste se rozhodl stát se kazate-lem?

„Můj otec byl původním povoláním právník, ale prožil radikální proměnu vztahu k Pánu Ježíši a stal se kazatelem. Byl nebojácný, ještě do roku 1951 vedl ve Zlíně takzvané Kurzy sna-hy. Potom přišlo pronásledování, jako kazatel ztratil souhlas a k právničině se nemohl vrátit, a tak pracoval v Závo-dech přesného strojírenství v Maleno-vicích. Později povolení zase získal a po několika letech opětovně ztratil. Často jsme se stěhovali – do Českých Budějo-vic, do Ústí nad Labem – já jsem ale vi-děl, že otec má něco, pro co je ochoten všechno nasadit. A žila tím i maminka a celá rodina. Mám sestru a mladšího bratra, ten je také kazatelem.

V dětství jsem měl takovou tu ži-vou víru, pak na střední a vysoké škole jsem se Pánu Bohu vzdálil. Vystudoval jsem strojní fakultu, obor ekonomie. Tehdy se mi při lyžařských závodech

zabil kamarád a já jsem najednou vi-děl, jak může lidský život znenadání skončit. To mě vedlo k intenzivnímu hledání Pána Boha. Věděl jsem, že Bůh je a že má záměr s mým životem. Bylo mi tehdy třiadvacet let. Pracoval jsem v civilním zaměstnání, ale v roce 1988 jsem byl ordinován za kazatele Církve bratrské, takže to bude brzy pětadvacet let, co jsem kazatelem.“

Kde všude jste působil?„Můj první sbor byl v Ústí nad La-

bem, kde jsem byl nejprve při zaměst-nání laickým kazatelem, potom jsem se stal správcem sboru. Tím jsem byl 10 let. Poté jsem byl povolán za evan-gelistu církve, takže jsem neměl jeden sbor, ale cestoval jsem po Česku i po Slovensku a měl jsem programy, kázání a apologetické besedy převážně pro lidi z nekřesťanského prostředí.“

Ovlivnila podle vás nějak doba spo-lečného útisku za komunismu soužití českých křesťanských církví? Jaké jsou vaše osobní zkušenosti s  ekumenou v praxi?

„Pán Bůh nás na to připravil. Naši kazatelé seděli ve stejných věznicích s faráři římskokatolické církve, kde se společně modlili. Myslím si, že já jsem první impulzy šíře té Boží rodiny zís-kal již od rodičů. U nás se střídali hos-té z různých církví, což nebylo tenkrát běžné, ale otec měl široké srdce. Pama-tuji se na ekumenická setkání kolem osmašedesátého roku v Českých Bu-dějovicích, na rozhovory s katolickým knězem ThDr. Augustinem Malým o Božích věcech, které byly pro mne nasvíceny z jiných pohledů, než jsem tehdy znal. V té době se konala mnohá mezidenominační setkání. Za norma-lizace jsme se přestěhovali do Ústí nad Labem, kde v té době působil v Trmi-cích biskup Karel Otčenášek.

Již tehdy jsme se modlili za jednotu křesťanů a scházeli se v různých cír-kvích. Zvlášť si pamatuji na besedy s bis-kupem Otčenáškem – tam jsem se učil ekumenickému dialogu. Tehdy jsem pochopil, že spolu můžeme i bratrsky nesouhlasit a vyjasňovat si své postoje, ale přitom zůstat spojeni Boží láskou.

Když k nám jednou přijeli na návště-vu přátelé ze Spojených států, divili se, jakou jednotu vytváříme s katolickou církví. Například v Ústí nad Labem byl farářem ThDr. Antontín Sporer, učil v Litoměřicích liturgiku a byli jsme dob-rými přáteli. Občas sloužil v naší mod-litebně a my v jeho kostele. Právě jsme stavěli modlitebnu a potřeboval jsem lešení, a to byla dost drahá záležitost. Tehdy se také opravoval ústecký kostel, a poněvadž tam lešení doktor Sporer měl, půjčil mi ho zadarmo, na jak dlou-ho jsme chtěli. Tehdy jsem ještě neznal ekumenu shora, ale taková ta praktická ve městech a obcích, ta tady fungovala.“

Je ekumenický dialog cestou k jed-notě?

„Na cestě za Kristem je jednota mož-ná, jen ten cíl nesmí být pouze jednota. K cíli vede to, že číslo jedna je náš vzor a Spasitel Pán Ježíš Kristus. A když za ním půjdeme každý tou svou cestou, tak se vlastně přibližujeme k sobě. Toto je moje naděje jednoty v široké ekumeně. Můžeme spolu diskutovat, argumento-vat, třeba i s někým nesouhlasit, ale pořád

Zůstat spojeni Boží láskou

Foto

: arc

hiv

Dan

iela

Faj

fra

Daniel Fajfr, předseda Rady Církve bratrské a místopředseda Ekumenické rady církví: „Člověk

potřebuje odpočinek.“

Ing. Daniel Fajfr, M.Th., předseda Rady Církve bratrské a místopředseda Eku-menické rady církví, je také otcem rodiny, kazatelem a vyučujícím. Ptali jsme se na jeho cestu životem, na význam ekumenického dialogu mezi církvemi i na to, jak se mu daří skloubit všechny životní role.

1/2013 | Nové město | 7

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

jsme jedno v Pánu Ježíši. Myslím, že je to jako v manželství. Manželé také občas mají ostřejší výměnu názorů, ale pokud je tam úcta a láska jednoho k druhému, tak se tím ten vztah jen prohlubuje.“

Mimořádnou příležitostí k prohlu-bování ekumenických vztahů je Alian-ční týden modliteb a Týden modliteb za jednotu křesťanů. Jaké s tím máte zkušenosti?

„Myslím, že to je výborný začátek každého kalendářního roku. Hned 1. ledna je Novoroční ekumenická slavnost, kde se sejdou zástupci všech církví. Alianční týden je připraven pro-testantskými církvemi a Týden mod-liteb za jednotu křesťanů zase více or-ganizuje Česká biskupská konference a my se k němu připojujeme. Každá církev tam něco vnáší, i liturgie může být trochu jiná. Vidím v tom pestrost, která vytváří celistvou církev s různými dary a akcenty. Věřím, že pokud nás bu-de sjednocovat Duch Svatý, dokážeme společnost oslovit, ukázat, že je tu něco uprostřed tohoto světa, co spojuje. Co může generovat úctu jednoho k druhé-mu a působit radost.“

Jste prvním místopředsedou Eku-menické rady církví v České republice, která sdružuje jedenáct církví působí-cích v naší zemi. Jakým způsobem pro-bíhá spolupráce jednotlivých církví?

„Je to úžasné společenství. Máme řídí-cí výbor, kde jsou zástupci všech těchto církví, kromě římskokatolické. V mno-hém jsme v jednotě, ale v mnohém stojíme na jiných věroučných pozicích. Podstatné je, že nám jde o společnou věc a snažíme se o společné projekty.

Máme ovšem i širší ekumenu, jsme v úzkém kontaktu s Českou biskupskou konferencí a zejména s panem kardi-nálem Dukou. Teď jsme často jednali o navrácení církevního majetku a vy-rovnání křivd minulosti.“

Vyučujete také evangelizaci, v čem vidíte její podstatu?

„Podstatou evangelizace je, že nej-lepším evangelistou je Duch Svatý. Kdo chce být dobrým evangelistou, musí se naučit spolupracovat s Božím Duchem. Evangelizace pro jednadvacáté století je autentický život jednotlivých křesťa-nů, proměněný Ježíšem Kristem. A co je dále důležité, jsou živá společenství

víry, lidé, kteří se pravidelně scházejí, aby se povzbuzovali ve víře, chválili Pána Boha a vykládali Písmo, zkrátka k bohoslužbám, které jsou srozumitel-né i pro sekulárního člověka. Nemů-žeme vytvářet představu, že křesťan je ideální člověk. Křesťan není o nic lepší než druzí lidé. On je křesťan, protože potřebuje Krista, jeho pomoc. Myslím, že když lidé uvidí, že víme, kde je ten zdroj, a vytváříme živé společenství, mnozí zde najdou to, co hledají.“

Na internetu jsem se dočetla, že jste byl vůdčí osobností ústecké křesťanské hudební skupiny, která působila v le-tech 1977–1988…

„Tehdy jsem ztratil souhlas, nemohl jsem kázat, a tak jsme založili skupinu Pět plus dva (pět chlebů a dvě ryby) a jezdili jsme s programem po sborech Církve bratrské i jinam, kam nás pozva-li. Překládali jsme většinou spirituály, měli jsme i vlastní tvorbu a k těm pís-ničkám jsme přidávali osobní svědectví z našeho života s Kristem a kratičký bib-lický text s výkladem. Nebylo to kázání, a tak nám to nikdo nemohl zakázat.

Hlavní hudební obsazení bylo kyta-ra, baskytara, bendžo, basa a vokály. Já jsem hrával na kytaru a na basu a ob-čas jsem zpíval se svojí sestrou. V křes-ťanské písničce se snoubí dary – někdo napíše text, jiný to zkomponuje a další interpretuje. Propojí se tak trojí charis-ma, a když je to k Boží slávě, tak to má zvláštní moc. Je to také obrovský evan-gelizační nástroj.“

Jste hodně vytížený člověk. Najdete si čas na relaxaci? Jakým způsobem od-počíváte?

„Člověk potřebuje odpočinek. Je to i přikázání, šest dní pracovat a sedmý si odpočinout. Musím říct, že nepatřím mezi kazatele, kteří si hlídají ten sed-mý den. Někdy mi stačí dvě, tři hodiny intenzivního sportu. Rád si vyrazím na horském kole za Prahu, nebo si rád zahraji tenis, fotbálek, jak už to zdra-ví v mém věku dovolí. Také si rád po večerech čtu, podívám se v televizi na zprávy, na hezký fotbal a čas od času vyjedu na hory, na chalupu, aspoň tý-den relaxovat.“

Všechny aktivity, kterým se věnuje-te, by jistě nebyly možné bez dobrého rodinného zázemí…

„Ano, s manželkou Janou a našimi třemi dcerami, které nám Bůh dal, se máme rádi a vytváříme takovou kom-paktní jednotku. Samozřejmě máme často veselou výměnu názorů, ale proží-váme moc hezké období právě teď v Pra-ze, dvě děvčata studují na vysoké škole, jedna na střední, manželka má dobrou práci a jsme tu šťastní. Pěkné jsou chvíle domácích pobožností, ráno si přečteme z hesel Jednoty bratrské a večer čteme na pokračování nějakou biblickou knihu nebo výklady, teď to jsou výklady Joh-na Stotta, a přitom diskutujeme a pak se modlíme. Je to určitá tradice, kterou bych chtěl zachovat, klást důraz na Pís-mo nejenom v církvi, ale i v rodině.“

Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová

Na setkání Zlaté Prahy s názvem Život pro jednotu, leden 2012.

Foto

: Mar

kéta

Jír

ů

8 | Nové město | 1/2013

RODINA

ROZHOVOR S DCEROU PROF. ZDEŇKA MATĚJČKA, PSYCHOLOŽKOU PHDR. JARMILOU KLÉGROVOU

Moh l a byste přiblížit pro-fesní dráhu vašeho otce?

„Vystudo-val češt inu a byl by z něj

učitel na gymnáziu. Shodou vnějších okolností tuto práci nemohl dělat, a dostal se tak k psychologii v rámci svého druhého oboru. K učení se však přece jen vrátil, když učil externě psychologii – dětskou diagnostiku na Fi-lozofické fakultě Univerzity Karlovy. Studenty měl rád a učení ho rozhodně bavilo. Vynikající znalost češtiny nepřišla nazmar – hodila se mu později při zkoumání problematiky dyslexie, při tvorbě čtecích zkoušek i ji-ných testů a při psaní knížek. Na dobrou úroveň češtiny vždy velmi dbal.“

Vnímala jste, jak se jeho profese promítá i  do sou-kromého života?

„Pro mne vždy zůstane napřed otcem, ale dnes už jasněji vidím, jak se jeho profese psychologa promí-tala i do naší výchovy.

Mnohé z toho, co psal ve

svých knížkách, či o čem učil, nebo co používal ve své po-radenské práci, měl z vlastní zkušenosti, ze svého dětství, znal od svých přátel, naučil se od svých klientů a také si vyzkoušel na nás dětech do-ma. A to, co proklamoval, se také snažil víceméně uplat-ňovat i doma, ovšem pokud jsme mu to moc nekazili. Ve své rodičovské roli se, mys-lím, držel svého základního kréda, totiž že rodič má být k dětem upřímný, má vystu-povat autenticky, říkat jim, co si myslí, říkat jim prav-du – samozřejmě přiměřeně k věku a způsobem, kterému mohou rozumět.“

Jak byste na základě osob-ní zkušenosti popsala otco-vu výchovu?

„Kdybych měla shrnout jeho výchovné působení do jednoho hesla, bylo by to určitě ´Nejvíce vycho-váváme, když si myslíme, že nevychováváme´. Sestra mi potvrdila, že to vnímala podobně. Tuto myšlenku či radu najdeme v mnoha jeho knížkách pro rodiče. Uvědo-muji si až dnes, jak hluboce nás ovlivnila.

Znamená to, že vycho-váváme příkladem, vlast-ním životem, ne poučka-mi a mentorováním. A to zejména jsme-li upřímní a autentičtí. A otec se nás rozhodně snažil vychovávat a vzdělávat přes životní zku-šenost. Snažil se s námi dělat vše, co měl rád, přitáhnout nás k tomu a bral nás s sebou všude, kde měl dojem, že to

může být pro nás poučné či nějak k užitku. Vzpomínám si například dodnes velmi živě na návštěvu u prof. Stej-skala, který se vrátil z věz-nění v Leopoldově. Otec nás k němu vzal při jedné z našich cest po vlastech českých, které jsme každo-ročně podnikali se stanem. Bylo mi tehdy asi dvanáct, ale některé části z vyprávě-ní prof. Stejskala si pamatuji dodnes. Nepotřebovala jsem pak už žádné další vysvět-lování o politické situaci v 50. letech.“

Jak probíhala ve vaší rodi-ně příprava na školu?

„Otci velmi záleželo na tom, abychom se nauči-li cizí jazyky. V tom nám byl samozřejmě příkladem a mohu říci, že nedostižným. Uměl dobře několik cizích jazyků a v několika dalších se domluvil.

Kromě jazyků se s námi vlastně neučil, na každo-denní dohled nebyl. Dohled nad úkoly dělala maminka a většinu praktických věcí také. Byla dobrý organizátor, měla rychlý vhled do pro-blému a pochopení pro to, když se nám něco nedařilo. Něco jiného však bylo, když jsme potřebovali pomoct s něčím závažnějším, hlavně v pozdějších letech studia. To jsme chodili za otcem. Pokud to byla literatura ne-bo dějepis, tak nám udělal obšírný výklad a poopravil některé nesmysly a zkresle-ní, kterým nás učili ve ško-le. Někdy jsme za ním šli i s matematikou, geometrií či fyzikou, tedy s předměty, které vlastně moc neuměl. To už musel přerušit práci, většinou nějaké psaní, a udě-lat si zvlášť čas. A vždycky si ho udělal – řekl jen: ´Počkej, já jen dokončím myšlenku a pak se na to podíváme.´ Napřed jsme mu museli po-drobně vysvětlit celý pro-

Výchova vlastnímživotem

S myšlenkami a radami prof. Zdeňka Matějčka, přední-ho českého psychologa, jehož nedožité devadesátiny se nedávno připomínaly, se lze setkat v četných odborných knížkách a publikacích. Věnoval se dětem, zvláště dětem postiženým a jejich rodinám. Jeho hluboká odbornost šla ruku v ruce s nesmírnou lidskostí a pochopením. Tuto jeho stránku si chceme přiblížit díky vzpomínkám těch, kteří mohli ujít kus životní dráhy v jeho blízkosti.

Foto

: arc

hiv

ro

din

y M

atě

jčko

vy

Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc.

Při poslední návštěvě v Dětském centru Paprsek.

1/2013 | Nové město | 9

RODINA

Fota

: arc

hiv

Dě

tské

ho

ce

ntr

a Pa

prs

ekblém i všechna související

pravidla. Když se ve věci zorientoval, dopracoval se nakonec k řešení a pomohl nám, nikdy to nevzdal. Bu-diž řečeno, že jsme občas na odpověď přišli sami dříve, než jsme mu to celé vysvět-lili. A naučili jsme se přitom, že člověk se nemá vzdávat příliš brzy.

V této souvislosti bych chtěla zmínit jeho další ra-du, a to že rodiče se nemají dětem vnucovat, věnovat se jim přespříliš (především s učením), ale mají jim být k dispozici.

Pokud jde o školu, ne-vzpomínám si, že by se rodiče zlobili kvůli znám-kám. To jen možná občas na bratra, když bylo jasné, že tomu učení moc nedal. Přesto mám pocit, že laťka byla nastavena dost vysoko, ale ani ne tak na výkon, ja-

ko na zodpovědnost, morál-ní stránku, pozitivní lidské vlastnosti. Nezklamat dů-věru bylo pro nás mnohem náročnější a rozhodně více zavazující.“

Jmenovala byste některé jeho zásady, které vás ovliv-nily v rodinném či profes-ním životě?

„1. Rodič má být upřím-ný, má dětem říkat v zása-

dě pravdu. Nemusí říkat vše hned, děti nemusí znát všechny podrobnosti. Má to však říci tak, aby případ-ně mohl k původnímu při-dávat, ne to měnit. Co děti většinou těžko odpouštějí, je lež. (Toto poznání mimo jiné vycházelo z jeho zkuše-nosti s adoptovanými dět-mi.)

2. Člověk má žít tak, aby se za něj děti nemusely sty-dět. Netýká se to jen vzne-šených mravních zásad, ale například i toho, jak trávíme volný čas. Otec zastával ná-zor, že rodič by se měl i bavit tak, aby se děti mohly bavit s ním a nemusely se za něj stydět.

3. Rodič se má k dětem chovat tak, aby mu mohly odpustit, co neudělal dob-ře.“

Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová

MLČ A ŠLAPEJVzpomínek na pana

profesora Zdeňka Matěj-čka mám za ta léta celou řadu. Mnoho jich je ze společné práce, ale mám i velmi osobní vzpomínky, které dokreslují hloubku a plnost jeho lidství, las-kavost a smysl pro humor. Tak třeba když jsme jezdili do naší první SOS dětské vesničky v Doubí u Kar-lových Varů, šli jsme na procházku a vůbec mi v tu chvíli nedošlo, že jsem vy-bral naprosto nevhodnou cestu, po které se mu s holí půjde velmi těžce. Byla to nakonec krkolomná ces-ta-necesta, na které jsme se sotva udrželi my s ve-doucím vesničky bez holí, natož pan profesor, který tu svou hůl opravdu potře-boval. V duchu jsem si na-dával, vedoucí nějakou tu poznámku taky neudržel (právem), jen pan profesor

ani nemukl a všechno to odšlapal bez nejmenší vý-čitky. Dodnes si to pamatu-ji a obdivuji jeho laskavost. Někdy si na tuto drobnou příhodu vzpomenu, když sám jsem netrpělivý a po-pudlivý, jestliže mi někdo něco podobného vyvede. A tak si říkám: mlč a šla-pej…

PhDr. Miloslav Kotek, žák a spolupracovník

prof. Matějčka v oblasti náhradní rodinné péče

VYSOKÁ ŠKOLA ŽIVOTA

Pana profesora Ma-tějčka jsem poznal někdy v roce 1963. Tehdy jsem v kině shlédl film o dětech z dětských domovů Děti bez lásky, který mne pod-statným způsobem inspi-roval ke studiu psycholo-gie. Vyhledal jsem jej pak osobně, chodil na některé jeho přednášky, konané té-

měř soukromě v prostředí evangelických sborů. Tak jsme se sblížili. Když jsem v roce 1965 nastoupil jako psycholog do Dětské psy-chiatrické léčebny, která úzce spolupracovala s kraj-skou ambulancí, v níž pan doktor pracoval, praktiko-val jsem u něho vždy jeden den v týdnu. Jezdil jsem s ním a s týmem poradny do dětských domovů. Po-znal jsem ho v nejrůzněj-ších situacích, vždy jako hlubokého křesťana, který svou víru žil a Boží lásku a naději dával lidem zaku-sit ve své práci. Byl jsem svědkem toho, když se po telefonu dověděl o smrti své maminky. Zprávu při-jal s pohnutím, ale statečně, a po malé chvilce pokračo-val ve vyšetřování dítěte.

„Vysokou školou“ živo-ta pro mne byly závěrečné měsíce jeho života: v létě 2004 mi při mé návštěvě

na jeho chalupě sdělil, že latentní smrtelná nemoc propukla v plné síle a že mu zbývá pár posledních měsíců života. Naplánoval den, kdy se přijde rozlou-čit do Dětského centra Pa-prsek. Tato chvíle setkání byla nesmírně osobní. Za-řídil, co bylo třeba. Zajistil pokračování v rozdělaných úkolech, předal nám svoje pacienty. Na každého pa-matoval dárkem. Obtíže nemoci a fyzickou bolest snášel s nesmírnou trpěli-vostí. Do závěrečných dnů života vstoupil s plnou dů-věrou v Boží doprovod. Na úmrtní oznámení si zvolil úryvek z evangelické pís-ně inspirované žalmem: „Někdo mne vede za ruku, když bojím se jít tmou…“ S touto písní jsme jej také vyprovodili…

PhDr. Jaroslav Šturma, žák a následovník

prof. Matějčka

Prof. Zdeněk Matějček a PhDr. Jaroslav Šturma.

10 | Nové město | 1/2013 10

RODINA

Dvě z pěti dětí Michèle a Pascala Ga-rinových se narodily s postižením. I když to pro rodinu znamená, že mu-sí překonávat nejrůznější obtíže, cítí, že jsou pro ni velkým darem.

Malý Paul se narodil ja-ko třetí. Začal pozdě mluvit a jeho celkový vývoj se zdál být velmi opožděný. Pro Michèle a Pascala Garinovy, kte-ří žijí nedaleko Ettel-

brücku v Lucembursku, to znamenalo velkou starost. O tři roky starší Pierrick měl zprvu z narození bratříčka velkou radost, ale dál už to bylo jinak, než si představoval. Chtěl s ním hrát fotbal, ale Paul byl motoricky neobratný. Když mu bylo tři a půl roku, lékaři rodičům potvrdili, že jde o opožděný vývoj, ale přes všechna vyšetření nedokázali přijít na to, proč se to stalo.

Mezitím už čekala Michèle Thoma-se, své páté dítě. Jak Pascal vzpomíná, „ve 22. týdnu těhotenství u něho lékaři zjistili problémy se srdcem a varovali

nás, že chlapeček bude mít velmi prav-děpodobně Downův syndrom. Ale my už jsme nepodstoupili žádná další vy-šetření, abychom ho neohrozili.“

PŘIJMOUT DÍTĚ TAKOVÉ, JAKÉ JEMichèle s Pascalem byli zajedno, že

dítě přijmou takové, jaké je. Období těhotenství nebylo pro Michèle lehké: „Byl to boj s lékaři. Gynekoložka i kar-dioložka nás chtěly přemluvit, abych si dítě nechala vzít.“ Lékaři jim stále ně-co předhazovali, třeba co tím způsobí

ostatním sourozencům. Líčili, jak by to bylo s mongoloidním synem těžké, jaké by měl zdravotní problémy, jakou zátěž by to znamenalo pro jejich manželství. Vypočítávali, na kolik peněz vyjde stát jedno takové dítě. „Bylo to opravdu tvr-dé,“ říká Michèle. „Nikdy bych si nemys-lela, že člověk musí za dítě tolik bojovat!“

Pascal se snažil starší děti na malého sourozence připravit a vysvětlit jim, co je to Downův syndrom. „Když se Thomas narodil, byl to především jejich sladký bratříček. Spíše se báli o jeho nemocné srdíčko.“ To mohlo být úspěšně opero-váno, když bylo Thomasovi půl roku. „Když jsme se potom zúčastnili první akce pro rodiny s dětmi s Downovým syndromem, byl tam jeden hodně po-stižený chlapec. Pierrick se zeptal: ´A to bude náš Thomas jednou také takový?´ Byla to pro něj tvrdá chvíle!“

Jedna známá volala Michèle vždy bezprostředně poté, co se narodilo jed-no z jejích prvních čtyř dětí, aby jí po-gratulovala. „Když se narodil Thomas, trvalo dva měsíce, než se ozvala. Pak mi vyprávěla, jak pro ni bylo těžké zavo-lat,“ vzpomíná Michèle. „To pro nás by-lo důležité! Pochopili jsme, že se lidem musíme přiblížit, protože mnozí z nich nevědí, jak k postiženým přistupovat.“

„Paul povyrostl a jeho učitelka ze školky nám stále vypočítávala, co všechno ještě neumí,“ vypráví Michèle. Když mu bylo šest let, přečetla si kníž-ku o optimální výživě mozku. „Šlo tam o děti, které nedokážou správně koor-dinovat své pohyby a jen těžko zvládají složitější pohybové dovednosti, napří-klad je pro ně těžké chytit míč, jezdit na kole nebo si zavázat tkaničky. A nad tím vším stálo slovo dyspraxie, posti-žení, které nemusí být na první pohled vidět. Tehdy jsem si pomyslela – aha, už to mám!“

I když to ještě samo o sobě nezna-menalo žádné řešení, teď už Michèle alespoň věděla, kterým směrem se má vydat hledat pomoc. „Paul si uvědomo-val, že je jiný, a trpěl tím,“ říká Pascal. „Mathie, jeho o dva roky mladší sestra, ho lehko předhonila, malovala a vytvá-řela různé výrobky, byla velmi šikovná. On proti tomu nezvládal to, co se od něj vyžadovalo, přestože se o to velmi sna-

Odlišnost, která obohacuje

Pascal a Michèle Garinovi

Thomasův úsměv je odzbrojující.

1/2013 | Nové město | 11

RODINA

žil.“ Děti s dyspraxií mohou upadnout do deprese, protože jejich nedostatky okolí nechápe. „Paul byl vůči svým sou-rozencům stále agresivnější a my jsme si všimli, že se necítí dobře. Kladli jsme si otázku, co by se dalo udělat, aby se mohl co nejlépe rozvíjet.“

Najít pro Paula vhodnou pomoc a podporu bylo těžší, než se zdálo. Spe-ciální škola zaměřená na děti s dyspra-xií v Lucembursku nebyla. Po dlouhém hledání objevili Garinovi vhodný inter-nát až v sousední Belgii.

S těžkým srdcem se rozhodli to zku-sit. Ale internát mohl do jednoho roč-níku přijmout pouze šest žáků. „Státní úřady nám však nechtěly povolit, aby-chom tam syna přihlásili, protože to bylo v zahraničí a my jsme potřebovali finanční podporu.“

Garinovi zažívali nepochopení a kladli si otázku, proč jsou vystavová-ni takovým překážkám. „Toto období bylo pro náš vztah silnou zkušeností – těžkosti nás stmelily.“ Po dlouhých průtazích jim daly úřady přece jen ze-lenou. A k jejich velké radosti se ozvala i škola a oznámila jim, že právě jejich Paul „bude ten šestý“!

VÍRA V BOŽÍ LÁSKUPět dětí, z toho dvě handicapované,

a přesto Pascal, který pracuje jako in-formatik, nikdy nepochyboval o Bo-ží lásce. V některých chvílích ho však napadalo: „Velký Mistře, teď už je toho na nás ale opravdu moc!“ Pak ale pře-vážila zase ta druhá strana: „Thomas je pro naši rodinu velké dobro,“ říká Pas-cal, „ke každému přistupuje spontánně a radostně, má čisté srdce, je velkorysý, bez vypočítavosti. Tak nám ukazuje, na čem záleží – na vztazích mezi námi. Jednou jsme seděli u stolu, děti se háda-ly a my rodiče jsme byli nervózní. Pak jsem se ale podíval na Thomase, který se usmíval od ucha k uchu. To bylo na-prosto odzbrojující!“

Ve svém okolí se Garinovi setkáva-jí s rozdílnými reakcemi. Jednou řekla jedna učitelka Michèle: „Máš můj ob-div, ale měnit bych s tebou nechtěla!“ „A proč vlastně ne, pomyslela jsem si. Sice jsem někdy na konci svých sil, ale můj život je naplněný. Také proto, že vím, že nejsem sama. Je tu někdo, kdo mě podpírá.“

Podporu cítí Garinovi také od svých přátel v Lucembursku i v Belgii, a to

nejen z Hnutí fokoláre. Zažívají, jak se mnohé vztahy nově prohlubují. „Právě Thomas a Paul rozšířili naše srdce,“ uvědomuje si Pascal.

Michèle má místo s dvacetihodino-vým úvazkem. Po Thomasově narození i Pascal zredukoval svůj pracovní úva-zek na třicet hodin a vzdal se své karié-ry, aby měl více času doma. Oba jsou na své děti pyšní.

V RODINĚMezitím udělal Paul v internátu velké

pokroky a je nejen šťastnější, ale i sa-mostatnější.

On i Thomas jsou svými sourozenci plně akceptováni. I mezi Pierrickovými

kamarády, kteří si přicházejí pohrát, je Thomas velmi oblíbený. „Vidí, že jeho postižení bereme zcela normálně a že je to milý kluk,“ říká Pierrick.

V říjnu bylo Mathii nabídnuto, aby se stala ministrantkou. Byla nadšená. „Musela jsem myslet na Paula, kterého nikdo neoslovil,“ vypráví Michèle. Ze-ptala se, jestli by nemohl vybírat peníze do sbírky. A skutečně dostal i on mini-strantské oblečení, posadil se do první lavice a byl tak hodný a tichý jako snad ještě nikdy předtím. Annaïk, nejstarší sestra, seděla za ním a instruovala ho, kdy má jít. Pierrick, který jinak už ne-ministruje moc rád, se nabídl, že bude Mathii pomáhat. „Thomas seděl u mne a s napětím sledoval, co se kolem děje. Pro každého z nás to byl úspěch, každý z nás přispěl k tomu, aby to bylo hezké!“

Je velmi důležité, aby rodina držela pohromadě, aby Paul a Thomas mohli dobře prospívat. „Ale to nestačí,“ říká Michèle. „Nemůžeme s nimi neustále jednat jako ve vatě. Stejně tak nestačí, že jsou milí. Musí si najít své místo ve společnosti, být co nejvíce samostatní. Ale k tomu je nutné, aby se ve společ-nosti rozšířilo pochopení pro lidi se zvláštními potřebami.“

Clemens Behr

Fota

: arc

hiv

ro

din

y G

arin

ovy

Paul (9), Pierrick (12), Thomas (5), Annaïk (14), Mathie (7)

Michèle s Paulem.

12 | Nové město | 1/2013

CITADELA

12

Ve městě Man, tak jako na ce-lém Pobřeží slonoviny, vlád-ne ve vztahu k náboženství poměrně velká otevřenost. Náboženství zde není pří-činou rozbrojů. Dokonce se třeba i v jedné rodině stane,

že otec vyznává tradiční náboženství či islám a děti jsou křesťané různých de-nominací. V tomto smyslu je zde dialog denním chlebem.

První fokolaríni sem přišli v roce 1975.Mariapoli Victoria – městečko, ci-

tadela určená k formaci členů Hnutí ze zmiňovaných zemí – byla pro tuto ohromnou oblast založená v květnu ro-ku 1992, když Chiara Lubichová navští-vila africký kontinent a keňské Nairobi.

Citadela nese jméno Victorie Tu-musime, mladé fokolarínky z Ugandy, která svou nečekanou nemoc a všechno své utrpení nabídla jako oběť za cestu Chiary Lubichové do Nairobi.

V citadele žije nastálo asi třicet li-dí devíti národností. Mnoho mladých i starších sem pak přijíždí na delší i kratší pobyty, aby prožili určitou ži-votní zkušenost.

Za těchto pětatřicet let zde pro okol-ní obyvatele vznikly různé iniciativy: tiskárna, truhlářská dílna, škola šití, centrum výuky čtení a psaní, sociální a zdravotní středisko a centrum bo-je proti podvýživě. Farní kostel Panny Marie Královny Afriky, stojící nedale-ko citadely, je svěřen dvěma fokolarín-ským kněžím.

Ročně citadelu navštíví asi 5000 lidí. V listopadu roku 2002, zatímco

všichni z Manu prchali, protože ho obsadily různé povstalecké skupiny, se

obyvatelé citadely (mezi nimi i fokola-ríni z Evropy) jednomyslně rozhodli, že zůstanou a budou sdílet osud ostatních lidí. Slova evangelia „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život“ (Jan 15,13), se pro ně stala světlem a tajemstvím této volby, která nenechala lhostejnými ty, kdo se s nimi setkali. Toto společně prožité svědectví se stalo nesmazatelným znamením vzá-jemné lásky obyvatel citadely.

I děti se cítily být aktivní součástí toho všeho, pomáhaly potřebným, ve chvílích příměří a v nejteplejších hodi-nách dne chodily pro vodu do studní. Jako první se modlily a vyzývaly k to-mu i dospělé.

Jedna dívka prožila tuto zkušenost: „Šla jsem po ulici a viděla jsem, jak je-den ozbrojenec požadoval po někom 500 franků a vyhrožoval, že mu zabaví motorku, když ihned neposlechne. Ten ubožák neměl peníze a bylo jasné, že to nedopadne dobře. Byla to záležitost mezi dospělými a já jsem si pomyslela, že radě-ji půjdu rychle pryč. Ale vzpomněla jsem si na zlaté pravidlo: jestliže by se to sta-lo mně, byla bych ráda, kdyby mi někdo pomohl. Proto jsem se zastavila a prosi-la jsem toho člověka, aby ho nechal být. ´Taková maličká,´ řekl mi, ´a staráš se o dospělé?´ Uctivě jsem ho oslovila, jak je u nás zvykem: ´Tonton (strýčku), kdyby ses ocitl v potížích, nechtěl bys, aby se za tebe někdo přimluvil?´ A on na to ´Mat-ko, (to je oslovení, které se používá na znamení úcty), kdyby byly všechny dívky jako ty, žilo by se tady v Manu mnohem lépe!´ A nechal toho člověka jít.“

Jedna stará žena řekla na adresu oby-vatel citadely: „Kdybyste odjeli, už by-chom byli mrtví. Možná ne zbraní, ale kvůli tomu, že bychom se cítili osamělí a ponechaní všem napospas.“

Jeden z více než tří tisíc uprchlíků, je-hož se také dotkl jejich postoj, řekl před svým odchodem: „Válka skončí, ale já se sem vrátím!“

Teď už se neozývá střelba, ale úko-lů je mnoho a jsou nemalé: vzdělávání a formace mladých lidí, kteří uprostřed zmatků ztratili smysl pro tradiční hod-noty jako mír, pokojné soužití a vzá-jemná důvěra. I když by se mohlo zdát, že půjde jen o kapku v moři, přesto tato prožitá zkušenost dodává odvahu řadě lidí, aby se snažili dosvědčovat hodnotu univerzálního bratrství.

Marie Salomé Mvuyishanga

V centru boje proti podvýživě.

Fota

: arc

hiv

Mar

iap

oli

Vic

tori

a

Život v citadele.

Citadela na Pobřeží slonovinyMan, nazývané díky početným kopcům „město osmnácti hor“, které ho od-lišují od jiných krajů Pobřeží slonoviny, se rozkládá na západě země, asi 600 km od Abidjanu, nedaleko od hranic s Francouzskou Guineou a Libérií. Žije v něm asi sto tisíc obyvatel místního etnika, ale i lidé pocházející z různých sousedních zemí. Nachází se zde i citadela Hnutí fokoláre – Mariapoli Victo-ria – sloužící patnácti zemím západní Afriky (Pobřeží slonoviny, Burkina Faso, Mali, Niger, Togo, Benin, Senegal, Mauretánie, Ghana, Sierra Leone, Libérie, Gambie, Kapverdy, Guinea Conakry a Guinea Bissau).

PRO INSPIRACI

1/2013 | Nové město | 13

TEOLOGIE JEDNOTY

131/2013 | Nové město |

IV.

„křt

em js

te b

yli

sp

olu

s K

rist

em p

olo

žen

i d

o h

rob

u, a

tím

tak

é zá

roveň

s n

ím

vzk

říše

ni“

(K

ol 2

,12).

11. T

uto

kře

stn

í d

yn

amik

u d

ok

on

ale

pro

žívaj

í m

uče

dn

íci.

Sm

rt m

uče

dn

íka

je

pln

ou

par

tici

pac

í n

a K

rist

ově

smrt

i, p

lno

u i

den

tifi

kac

í s

Kri

stem

. V m

uče

d-

ník

ov

i sá

m K

rist

us

op

ět u

mír

á, s

tává

se n

ičím

a v

stáv

á z

mrt

vých

k n

ovém

u

živo

tu. S

v. F

elic

ita

ve

věz

ení v K

artá

gu

sté

nal

a b

ole

stí p

ři p

oro

du

. Na

otá

zku

st

rážc

e „k

dyž

teď

tak

sté

náš

, co

bu

deš

děl

at, a

ž b

ud

eš p

řed

ho

zen

a d

ivo

kým

še

lmám

?“ o

dp

ověd

ěla:

„T

eď t

rpím

já;

tam

bu

de

trp

ět n

ěkd

o jin

ý v

e m

ně

a za

m

ě, p

roto

že já

trp

ím p

ro n

ěj“

(Um

uče

ní P

erp

etu

y a

 Fel

icit

y, 1

5,2

0).

12. P

ou

ze n

a to

mto

po

zad

í sv

áto

stn

é m

yst

iky l

ze o

spra

ved

lnit

a p

och

op

it t

vr-

zen

í m

yst

iků

, kte

ří p

ou

kaz

ují

na

úp

lné

pro

nik

nu

tí b

ožs

kéh

o ž

ivo

ta d

o n

ich

a

jeji

ch p

řem

ěnu

v B

oh

a. „

Víš

, dce

ro, k

do

jsi

ty a

kd

o jse

m já?

“ p

tá s

e P

án s

v.

Kat

eřin

y z

e Sie

ny.

„T

y jsi

ta,

kte

rá n

ení; já

jsem

Ten

, kte

rý je“

(R

aim

on

do

da

Cap

ua,

Vit

a d

i sa

nta

Ca

teri

na

da

Sie

na, S

ien

a 1934, s

. 134).

Sv.

Kat

eřin

a z

Ja-

no

va

mo

hla

pro

hlá

sit:

„M

oje

já

je B

ůh

, a

nez

nám

žád

né

jin

é já

než

sam

ot-

néh

o B

oh

a“ (

cit. i

n M

. Van

nin

i, M

isti

ca e

Fil

oso

fi a, C

asal

e M

on

ferr

ato

1996,

s. 8

3).

A v

ysv

ětlo

val

a, ž

e „m

oje

bytí

je B

ůh

, ne

skrz

e ú

čast

, ale

sk

rze

pro

měn

u

a zn

ico

tněn

í vla

stn

ího

bytí

“ (U

. Bo

nzi

, Teo

logi

a m

isti

ca d

i sa

nta

Ca

teri

na

da

G

enov

a, T

ori

no

1960, s

. 534).

13. K

řesť

ansk

á as

kez

e je

zd

e v

ním

ána

jak

o p

ost

up

né

usk

ute

čňo

ván

í k

řest

ní m

i-lo

sti

seb

ezáp

oru

. „T

y, k

teří

při

jali

zd

roj

se s

vým

sta

rým

sm

ýšl

ením

– p

íše

nap

řík

lad

sv.

Lev

Vel

iký –

kře

stn

í vo

da

po

sílá

do

svět

a o

bn

oven

é. N

icm

éně

je z

apo

třeb

í vyko

náv

at s

ku

tky a

tak

do

vrš

ovat

to, c

o b

ylo

sla

ven

o v

e sv

áto

sti.

Ti,

kte

ří s

e zr

od

ili

z D

uch

a Svat

ého, n

emo

ho

u o

dst

ran

it t

o, c

o v

nic

h z

ůst

á-vá

z tě

la t

oh

oto

svět

a, a

niž

by n

a se

be

vza

li k

říž“

(S

erm

. 70,4

: PL

54,3

82 B

C).

B

ýt

po

no

řen

do

Kri

sto

vy o

sob

y a

do

jeh

o t

ajem

stv

í vyža

du

je n

eust

álé

usk

u-

tečň

ován

í lo

gik

y u

mír

ání so

bě

sam

ým

, ab

ych

om

žil

i v K

rist

u. K

řest

, pří

čin

a sp

ole

čen

stv

í se

sm

rtí a

zmrt

vých

vst

áním

Kri

sta,

se

stáv

á i vzo

rem

exis

ten

ce,

v n

íž n

eust

ále

um

írám

e a

vst

ávám

e z

mrt

vých

k n

ovém

u ž

ivo

tu, č

ímž

um

ož-

ňu

jem

e K

rist

u,

aby v

nás

zn

ov

u p

roží

val

své

vel

iko

no

ční

taje

mst

ví

(sro

v.

J. C

aste

llan

o, I

l ba

ttes

imo

com

un

ion

e co

n C

rist

o n

el s

uo

mis

tero

di m

orte

e d

i vi-

ta, i

n „

Un

ità

e C

aris

mi“

, 6 (

1996),

n. 6

, s. 1

0–

18).

14. A

poft

egm

ata

, PG

65, 1

78 A

.15. I

sam

otn

é n

ázvy m

no

ha

du

cho

vn

ích

děl

, n

apří

kla

d D

e a

gon

e ch

rist

ian

o

sv. A

ugu

stin

a či

Du

chov

ní

bo

j L

ore

nza

Scu

po

lih

o,

vy

jad

řují

, ja

ký t

yp

úsi

lí

se v

yža

du

je o

d k

řesť

ana.

Jd

e o

úp

orn

ý b

oj

se s

ebo

u s

amým

a s

e zl

em, k

teré

čl

ověk

a o

hro

žuje

. K

nih

a N

ásl

edov

án

í K

rist

a, p

oja

tá j

ako

ces

ta p

ost

up

néh

o

oči

šťo

ván

í, ja

ko

by t

ento

ask

etic

ký p

ost

oj

shrn

ula

: „P

roč

byli

něk

teří

svět

-ci

tak

do

ko

nal

í a

ko

nte

mp

lati

vn

í? P

roto

že s

e u

silo

vn

ě ve

vše

m u

mrt

vo

val

i a

tak

se

zbav

oval

i vše

ch p

oze

msk

ých

tu

žeb. T

ak p

ro n

ě b

ylo

mo

žné

při

lno

ut

k B

oh

u v

hlo

ub

i sr

dce

a jej

ich

du

še s

vo

bo

dn

ě sp

oči

nu

la“

(I, X

I, 2

). I

du

cho

v-

ní

cest

a je

pře

dst

avo

ván

a ja

ko

po

stu

pn

é zn

ico

tňo

ván

í, je

ho

ž cí

lem

je

nic

ota

sv

ého

já

ved

ou

cí k

Bo

hu

, kte

rý j

e vší

m. O

dlo

uče

no

st, j

ak u

čí n

apří

kla

d K

a-si

án, m

usí

být st

ále

rad

ikál

něj

ší –

zač

íná

u v

něj

ších

věc

í, p

ok

raču

je v

nit

řním

i věc

mi a

nak

on

ec s

e tý

ká

i d

uch

a (s

rov.

De

coen

obio

r. i

nst

., k

ap. 4

3).

Žeb

řík

do

R

áje

Jan

a K

lim

aka

je p

op

isem

rů

zných

stu

pň

ů o

dlo

uče

ní

a se

bez

ápo

ru, p

ři-

čem

ž cí

lem

je

ap

ath

eia

a z

řík

ání

se v

last

ní

vů

le s

krz

e n

eulp

íván

í n

a n

ičem

, d

íky č

emu

ž lz

e zí

skat

pří

stu

p d

o p

oze

msk

ého

ráj

e. Jd

e o

nap

rost

é o

svo

bo

zen

í sp

oje

né

s n

ejvyšš

í ko

nte

mp

lací

. Sv.

Ber

nar

d n

avaz

uje

na

ben

edik

tin

sko

u t

ra-

dic

i a

pře

dst

avu

je p

oko

ru j

ako

nej

vyšš

í fo

rmu

zří

kán

í se

seb

e sa

ma,

zat

ím-

co s

v. B

on

aven

tura

, věr

ný f

ran

tišk

ánsk

é tr

adic

i, p

ovaž

uje

za

vrc

ho

l v

nit

řní

chu

do

bu

… M

oh

li b

ych

om

po

kra

čovat

v t

om

to p

růře

zu d

ějin

ami k

řesť

ansk

é sp

irit

ual

ity,

v n

ich

ž se

stá

le n

ovým

i fo

rmam

i zd

ůra

zňu

je n

utn

ost

bytí

nič

ím,

ted

y n

utn

ost

od

lou

čen

í, ab

ych

om

do

sáh

li jed

no

ty s

Bo

hem

.

I.

Škol

a A

bba

Na na

ší nico

tě, Ty

2. Č

ÁST V k

řesť

ansk

ém p

oje

tí, p

od

le n

ěho

ž je

člo

věk

po

ziti

vn

ě ch

těn

Bo

hem

, jeh

o lá

sko

u, a

tím

je m

u v

last

ní ji

sté

on

-to

logic

ké

do

bro

, nen

í v a

skez

i vyž

ado

ván

o z

nic

otn

ění

vla

stn

ího

já,

ab

ych

om

se

rozp

lyn

uli

v B

oh

u (

což

je

prv

ní

způ

sob

ch

ápán

í as

kez

e), an

i p

op

řen

í vla

stn

ího

li

dst

ví

(co

ž je

dru

há

mo

tivac

e), n

ýb

rž p

otl

ačen

í vše

ch

ego

isti

ckých

sk

lon

ů,

kte

ré j

sou

plo

dem

hří

chu

, ab

y-

cho

m s

e ta

k m

oh

li a

ute

nti

cky

real

izo

vat

jako

oso

by

v p

ravd

ě a

lás-

ce. V

to

mto

sm

yslu

ro

zliš

uje

sp

irit

uál

ní t

eolo

gie

rů

zné

dim

enze

ni-

coty

. Z

mín

ím s

e o

stv

oře

né

nic

otě

, o

myst

ick

o-s

vát

ost

né

nic

otě

a

o a

sket

ické

nic

otě

.

STV

OŘ

ENÁ

NIC

OTA

Prv

ní

vyjá

dře

ní

nic

oty

, vn

íman

é v p

rost

řed

í ži

do

vsk

o-k

řesť

an-

skéh

o z

jeven

í, vyc

ház

í z

věd

om

í vla

stn

í k

řeh

ko

sti,

zran

itel

no

sti,

smrt

eln

ost

i, co

ž js

ou

dů

sled

ky

stvo

řen

ého, p

oze

msk

ého

bytí

. Člo

-věk

se

vn

ímá

jako

nic

ota

5 , an

iž b

y tí

m p

op

íral

on

tolo

gic

ké

do

bro

st

vo

řen

ého

bytí

.T

ato

nic

ota

je

zako

uše

na

již

ve

Star

ém z

áko

ně,

kd

e čt

eme,

že

li-

dé

jso

u ja

ko

„vít

r [l

ze t

éž p

řelo

žit:

nic

ota

], k

terý

zav

ane

a u

ž se

ne-

vra

cí“

(Ž 7

8,3

9);

lid

é js

ou

jako

po

lní k

vít

í, ja

ko

trá

va,

kte

rá u

sych

á a

jako

květ

, kte

rý v

adn

e (s

rov.

Iz

40,6

–7).

Tat

o z

ku

šen

ost

se

běh

em l

idsk

ých

děj

in n

eust

ále

ob

no

vo

val

a,

tak

že n

apří

kla

d a

uto

r N

ásl

edov

án

í K

rist

a n

apsa

l: „

Pam

atu

j vša

k,

Pan

e, ž

e n

ic n

ejse

m, n

ic n

emám

a n

ic n

emo

hu

.“6

Ve

věd

om

í vla

stn

í n

ico

ty j

e o

bsa

žen

o i

věd

om

í m

arn

ost

i vše

ho

st

vo

řen

í a k

řeh

ko

sti v

šech

věc

í: „

Mar

no

st n

ad m

arn

ost

, vše

chn

o je

m

arn

ost

, řek

l Kaz

atel

.“

PRO INSPIRACI

14 | Nové město | 1/2013

TEOLOGIE JEDNOTY

14 | Nové město | 1/2013

II

V p

rotik

ladu

vů

či tom

uto

věd

om

í je věd

om

í Bo

ží velik

osti

i toh

o, že v

Bo

hu

jsme v

elcí i my. Jsm

e děti B

oží a m

áme tu

díž p

l-n

ost b

ytí, av

šak záro

veň

jsme o

mezen

i svo

jí přiro

zeno

u k

on

eč-n

ostí. „Je n

utn

é, abych

om

vn

ímali jak

o p

řítom

ná a od

lišná

tato

dvě n

aše b

ytí: bytí a n

ebytí.“

7 On

o já

jsem n

ic v k

řesťansk

é zku

-šen

osti n

ení n

ikd

y od

dělen

o o

d o

no

ho

Ty jsi všech

no. V

e vztah

u

s on

ím T

y po

znáv

á a zako

uší já –

které p

ozn

alo a zak

usilo

vlastn

í n

icotu

– p

lno

st vlastn

ího

bytí: v

Něm

a s Ním

je lidsk

á nico

ta na-

pln

ěna B

ožím

vším

. Věd

om

í vlastn

í nico

ty zde n

eved

e k ú

zko

sti či k

zou

falství, n

ýb

rž stává se zd

rojem

rado

sti, pro

tože u

mo

žňu

je p

och

op

it Bo

ží všech

no

a mít n

a něm

účast. Je to

jako

uch

ýlit se

do

stínu

, abych

om

lépe v

iděli sv

ětlo. 8

Po

dle m

ystik

ů je to

to v

ědo

mí seb

e, které záro

veň

jako

ko

n-

trast ob

sahu

je po

znán

í Bo

ha, zásad

ní, ab

ycho

m se m

oh

li vyd

at o

prav

do

vo

u d

uch

ov

ní cesto

u. Jak

nev

zpo

men

ou

t na A

ugu

stino

-vo

„no

verim

me, n

overim

te“9?

Nicota hříchu a m

ysticko-svátostná nicotaV

této zk

ušen

osti m

á nico

ta další n

ábo

j: vyvo

lává h

o h

řích

a ved

e k n

icotě sm

rti a pek

la. Je to trag

ická n

icota, d

ůsled

ek

op

uštěn

í zdro

je bytí a živ

ota. Sv. P

etr ve sv

ém d

ruh

ém listě p

ři-ro

vn

ává ty, k

teří se do

této n

icoty p

rop

adli, k

e „stud

nám

bez v

o-

dy“ a k

„mrak

ům

hn

aným

vich

řicí; pro

tako

vé je p

řiprav

ena n

ej-h

lub

ší tma“ (2

Petr 2

,17).

Tato

nico

ta je po

tlačena k

řtem, k

terý ruší n

icotu

hřích

u. K

řes-ťan

ský živ

ot to

tiž začíná sm

rtí (svo

bo

dn

ým

rozh

od

nu

tím p

ro

smrt) a zn

ov

uzro

zením

(daro

van

ým

živo

tem). T

ento

živo

t začí-n

á křtem

, spo

lečenstv

ím s u

křižo

van

ým

a vzk

říšeným

Ježíšem,

dík

y něm

už se m

u m

ůžem

e v jeh

o sm

rti a vzk

říšení p

od

ob

at. Jde

o p

ozitiv

ní p

ůso

ben

í Krista, k

terý přich

ází, aby v

nás zem

řel (dá-

vá n

ám ú

čast na sv

é smrti a tím

usm

rcuje n

aši hříšn

ou

nico

tu)

a žil v n

ás (dáv

á nám

účast n

a svém

vzk

říšení a tím

nám

před

ává

svo

ji pln

ost živ

ota). 10

Na to

mto

základ

ě je vlastn

í nicota

, o n

íž ho

vo

ří mystik

ové,

smrtí staréh

o člo

věk

a a je tud

íž po

zitivn

í: jde o

od

straněn

í hří-

chu

a o p

řístup

k živ

otu

v K

ristu. D

říve n

ež plo

d ask

etickéh

o ú

silí je to

plo

d sv

átostn

é milo

sti.P

avel v

yjad

řuje d

ůsled

ek p

ůso

ben

í křtu

slovy, k

terá přev

ez-m

ou

mystik

ové: „U

ž nežiji já, ale žije v

e mn

ě Kristu

s“ (Gal 2

,20).

No

vý živ

ot, živ

ot K

rista („žije ve m

ně K

ristus“) sp

očív

á na n

ico-

tě, která je sm

rtí („už n

ežiji já“). Ve sm

rti vlastn

ího

já (už n

ežije, u

ž nen

í, je „nic“) u

mírá starý sv

ět hřích

u se v

ším, co

se k n

ěmu

III

po

jí. 11 Eu

charistie zav

ršuje sp

ojen

í s Kristem

v jed

no

tělo, k

teré začalo

křtem

, i znico

tněn

í, které d

ává p

rosto

r Kristu

, aby b

yl p

ro

křesťan

a vším

. 12

ASK

ETICK

Á N

ICOTA

K této

mystick

o-sv

átostn

é nico

tě se přip

oju

je asketick

á nico

ta. Sp

očív

á v ú

silí, trvajícím

celý živo

t křesťan

a, realizovat k

řestní m

i-lo

st od

říkán

ím a sm

rtí všeh

o, co

je v p

rotik

ladu

k to

mu

to n

ovém

u

živo

tu, a realizací eu

charistick

é milo

sti um

ožň

ující p

lné p

rožív

ání

Kristo

va živ

ota. V

šak tak

é sv. Pav

el vyzý

vá k

tom

u, ab

ycho

m n

eu-

stále um

rtvo

vali sv

é úd

y, abych

om

ze sebe sv

lékli staréh

o člo

věk

a a ab

ycho

m o

blék

li člověk

a no

véh

o (E

f 4,2

2–

25; K

ol 3

,5–

10).

V d

ějinách

církve p

oslo

uží v

olb

a pan

enstv

í, asketick

ý a zvláště

mo

nastick

ý živo

t k to

mu

, aby se p

roh

lou

bila tato

ko

nk

rétní d

yn

a-m

ika živ

ota v

lastní n

icoty, n

a níž m

ůže žít B

ůh

. Seb

ezápo

r se sta-n

e ústřed

ním

imp

erativem

. „Dělat si n

ásilí ve v

šem, to

je mn

ich,“

prav

í se v jed

no

m z v

ýro

ků

po

uštn

ích o

tců, 14 k

terý už p

ředem

vy-

jadřu

je agere contra

sv. Ign

áce z Lo

yoly.

Učen

í spiritu

ální trad

ice o n

aší nico

tě a znico

tněn

í, jak to

nazý-

vají m

ystiko

vé, se siln

ě zaměřu

je na seb

ezápo

r. Výrazy, k

teré jsou

p

ou

žíván

y k p

op

isu rů

zných

způ

sob

ů ú

silí o so

ulad

s křestn

í mi-

lostí, h

ovo

ří samy za seb

e: od

lou

čení, v

ysvlečen

í, du

cho

vn

í nah

o-

ta, zapo

mín

ání n

a sebe, sm

rt světu

a sob

ě, neu

lpív

ání n

a ničem

, u

mrtv

ován

í, po

ko

ra, du

cho

vn

í bo

j…15

Fab

io Ciard

i (P

okračován

í)(N

uova

um

anità

19

98

/2, s. 2

36

–2

40

.)

5. B

ible to

ozn

ačuje v

ýrazem

ba

sar/sarx. 6

. Ná

sledová

ní K

rista, k

nih

a III, III, 6. Jak

zde n

epřip

om

eno

ut jed

nu

z od

sou

ze-n

ých tezí m

istra Eck

harta, k

terá měla v

po

zdějším

myšlen

í tako

vý v

liv? T

vrd

í: „V

šechn

y stvo

řené v

ěci jsou

čirá nico

ta. Neřík

ám, že jso

u m

inim

ální, že jso

u

něco

– jso

u čirá n

icota“ (O

pere ted

esche, ed

. M. V

ann

ini, F

irenze 1

982, s. 1

46).

7. C

hiara L

ub

icho

vá to

píše v

jedn

om

ze svých

nep

ub

liko

van

ých záp

isků

. 8

. Sv. Terezie o

d D

ítěte Ježíše ho

vo

ří o „au

tentick

é rado

sti, která je cítit v

srdci,

kd

yž se vid

í tako

vá, jak

á je v o

čích d

ob

rého

Bo

ha: u

bo

hé m

alé nic, n

ic víc“ (R

u-

kopis C

, s. 343). B

ůh

je totiž jak

o p

řitaho

van

ý tou

to p

rázdn

oto

u, to

uto

nico

tou

, jak

dál p

íše sv. Terezie o

d D

ítěte Ježíše: „An

o, ab

y Lásk

a byla p

lně u

spo

ko

jena,

je třeba, ab

y se po

nížila, ab

y se pro

pad

la až do

nico

ty a aby tu

to n

icotu

pro

mě-

nila v

oh

eň“ (R

ukop

isy, s. 230).

9. Soliloqu

ia, 2

,1.1

. („Po

znám

sebe, p

ozn

ám teb

e.“)10. P

řipo

meň

me si tato

slova sv. P

avla: „C

op

ak n

evíte, že m

y všich

ni, k

teří jsme

byli k

řtem p

on

ořen

i v K

rista Ježíše, byli jsm

e tím k

řtem p

on

ořen

i do

jeho

sm

rti?“ ptá se P

avel. „T

ím k

řestním

po

no

řením

do

jeho

smrti b

yli jsm

e spo

-lu

s ním

po

hřb

eni. A

jako

Kristu

s byl v

zkříšen

z mrtv

ých O

tcovo

u sláv

ou

, tak

i my teď

mu

síme žít n

ovým

živo

tem. (…

) Vžd

yť p

řece vím

e, že starý člověk

v n

ás spo

lu s n

ím b

yl u

křižo

ván

, aby ztratila sv

ou

mo

c hříšn

á přiro

zeno

st a my

abych

om

už h

říchu

neo

tročili.“ (Ř

ím 6

,3–

6). A

v listě K

olo

sanů

m P

avel tv

rdí:

1/2013 | Nové město | 15

SLOVO ŽIVOTA

Kre

sba:

Pe

tr E

ttle

r

Slovo života na leden 20131

„JDĚTE A NAUČTE SE, CO ZNAMENÁ: ´MILOSRDENSTVÍ CHCI A NE OBĚŤ.´“ (MT 9,13)3

„… ́ Milosrdenství chci a ne oběť.“

Vzpomínáš si, kdy Ježíš vyslovil tato slova?

Kd y ž s e d ě l u stolu, přisedli si k němu někteří celníci a hříšní-

ci. Všimli si toho farizeo-vé a řekli jeho učedníkům: „Proč váš Mistr jí s celníky a hříšníky?“ Ježíš zaslechl ta-to slova a odpověděl:

„JDĚTE A NAUČTE SE, CO ZNAMENÁ: ´MILOSRDENSTVÍ CHCI A NE OBĚŤ.´“

Ježíš cituje jednu větu proroka Ozeáše, a dává tím najevo, že se mu její obsah líbí. Je to norma, podle níž se chová i on sám. Vyjadřuje prvenství lásky před jakým-koli dalším přikázáním, před jakýmkoli dalším pravidlem nebo předpisem.

Toto je křesťanství. Ježíš přišel říct, že Bůh od tebe chce ve vztahu k druhým – mužům a ženám – pře-devším lásku a že tato Boží vůle už byla v Písmu ozná-mená, jak o tom svědčí pro-rokova slova.

Láska je pro každého křesťana programem jeho života, základním zákonem jeho jednání, kritériem jeho chování.

Láska vždy musí převážit nad ostatními zákony. Pro křesťana se musí dokonce láska k druhým stát pevným základem, na němž může právoplatně uplatňovat další normy.

„… ́ Milosrdenství chci a ne oběť.´“

Ježíš chce lásku a jedním z jejích výrazů je milosrden-ství.

Chce, aby křesťan tak žil hlavně proto, že takový je Bůh.

Pro Ježíše je Bůh přede-vším milosrdný, je to Otec, který miluje všechny, kte-rý nechává vycházet slunce a padat déšť na dobré i na zlé.

Ježíš miluje všechny, a proto se nebojí pobývat s hříšníky. Zjevuje nám tak, kdo je Bůh.

Jestliže je tedy Bůh tako-vý, jestliže Ježíš je takový, i ty máš v sobě živit stejné smýšlení.

„… ́ Milosrdenství chci a ne oběť.´“

„… a ne oběť.“Jestliže nemáš lásku k bra-

tru, Ježíšovi se tvá zbožnost nelíbí. Nepřijímá tvoji mod-

litbu, účast na mši svaté, obě-ti, které možná přinášíš, jest-liže toto vše nevychází z tvé-ho srdce, nejsi-li se všemi smířen a plný lásky ke všem.

Vzpomínáš si na jeho dů-razná slova z horského kázá-ní? „Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smí-řit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar.“ (Mt 5,23–24)

Tato slova ti říkají, že zbožnost, která se Bohu nej-více líbí, je láska k bližnímu. Tu je třeba položit i za zá-klad úcty k Bohu.

Kdybys chtěl dát nějaký dar svému otci, a přitom ses hněval na svého bratra (nebo bratr na tebe), co by ti otec řekl? „Smiř se, a potom klid-ně přijď a přines mi svůj dar.“

Avšak je zde ještě něco víc. Láska není pouze základem křesťanského života. Je také nejpřímější cestou ke spojení

s Bohem. Tak to říkají svatí, svědkové evangelia, kteří nás předešli, tak to zakoušejí křes-ťané, žijící svou víru. Pomáha-jí-li svým bratřím, především těm, kteří jsou v nouzi, roste v nich láska k Bohu a spojení s ním se posiluje. Zjišťují, že mezi nimi a Pánem existuje určité pouto, a to dává jejich životu větší radost.

„… ́ Milosrdenství chci a ne oběť.´“

Jak tedy budeš žít toto no-vé Slovo života?

Nediskriminuj ty, kteří jsou s tebou v kontaktu, ni-koho nevyřazuj, ale dávej všem, kolik můžeš, a napo-dobuj tak Boha Otce. Urov-návej různé malé nebo velké rozepře, které se nebi nelíbí a dávají tvému životu hořkou příchuť. Jak říká Písmo, ne-nechávej slunce zapadnout nad svým hněvem, ať jde o kohokoliv (srov. Ef 4,26).

Budeš-li se takto chovat, všechno tvé konání se bu-de Bohu líbit a zůstane pro věčnost. Ať pracuješ nebo odpočíváš, ať si hraješ nebo se učíš, ať jsi se svými dět-mi nebo jdeš s manželkou či s manželem na procházku, ať se modlíš nebo se obětu-ješ nebo v souladu se svým křesťanským povoláním plníš náboženské úkony, všechno je surovinou pro nebeské království.

Ráj je domem, který staví-me „tady“ a obýváme „tam“ a který budujeme láskou. Chiara Lubichová

1. Slovo života na červen 1996, otištěno v časopise Città Nuo-va č. 10/1996, s. 35.

2. U nás, tak jako v některých dalších zemích, navazuje na ekumenický Alianční týden modliteb organizovaný Evan-gelikální aliancí.

3. Srov. Oz 6,6.

Každoročně se od 18. do 25. ledna v mnoha částech světa sla-ví Týden modliteb za jednotu křesťanů, jehož úmysl si jinde připomínají o Letnicích.2

Téma tohoto týdne zvolené pro letošek je: „Co od nás Hospo-din žádá?“ (srov. Mi 6,6-8).Chiara Lubichová pokaždé vybraný biblický verš komento-vala. Abychom zachovali tento její přínos, předkládáme její komentář k verši z Matoušova evangelia 9,13 (srov. Ozeáš 6,6), napsaný v červnu roku 1996, který může zvolené téma Týdne modliteb prohloubit.

16 | Nové město | 1/2013

ŽIVOT ZE SLOVA

Maria a Luigi z Itálie jsou manželé 23 let a  mají čtyři děti. Spolu s dalšími rodinami z Hnutí foko-láre se snaží v  různých životních situacích žít podle evangelia.

„Jakmile jsem se dozvěděla,“ vyprávěla Maria, „že rok, který právě skončil, bude věnovaný žití Božího slova, připomnělo mi to, jak jsem se jako dívka seznámila s Hnutím a Chiara Lubichová nám do-dávala odvahu k tomu, abychom přepsali evangelium vlastním životem. V březnu se žila věta: „Pane, ke komu půjdeme?“ (Jan 6,68) V komentáři Chiara napsala, že ži-tá Ježíšova slova mění náš způsob myšlení a jednání. Přišli zrovna nějací dělníci na opravu garáží. Jeden člověk v domě o tom nevěděl, to se ho dotklo a odreagoval se na instalatérovi. Náhodou jsem se u této výměny názorů ocitla a snažila jsem se spor urovnat. Nejdřív jsem promluvila s jedním a vysvětlila mu důvody těchto nečekaných prací, pak s druhým, aby po-chopil, proč s ním ten člověk jednal tak zprudka. Napětí povolilo a vrátil se klid.“

„Jedna z našich dcer,“ pokračoval Lui-gi, „začala mít problémy s nástupem no-vé učitelky ve škole, a to v předmětu, ve

kterém se jí vždycky dařilo. Problém se týkal velké části třídy, takže mnozí rodiče proti této učitelce vystupovali. Přemýšleli jsme, co udělat, abychom zmírnili napětí. Věta evangelia „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!“ (Lk 12,49), při níž nás Chiara vyzvala, abychom každého milovali skutky, nám pomohla mít správný postoj jak k dceři, tak k ostatním rodičům i k učitelce. An-gažovali jsme se nejrůznějšími způsoby – posílali jsme dopisy, chodili jsme na schůzky rodičů s ředitelkou školy, mluvili s učitelkou, vyslechli pohnutky všech zú-častněných a snažili jsme se všechny při-vést ke konstruktivnímu dialogu. Zdánli-vě celá věc nedopadla dobře, protože asi polovina žáků měla s předmětem stále problémy, ale připadalo nám, že to byla také příležitost, jak vnést do školy trochu jiného ducha. Hodně jsme se snažili tuto „porážku“ nést s naší dcerou a pomáhali jsme jí překonávat její těžkosti. Zároveň jsme ale učitelku respektovali a každý ve-čer jsme se za ni modlili.“

„V květnu bylo jedné z našich dcer dia-gnostikováno závažné nádorové onemoc-nění,“ svěřila se Maria. „Bylo to nečekané a my jsme si kladli otázku, proč to od nás Bůh žádá. Byli jsme zmatení a nebylo pro

nás vůbec jednoduché se s touto bolestí vyrovnat. Boží slovo nám opět pomohlo a my se pomalu snažili přijmout to, co od nás Bůh chce. Vztah s Luigim a s dětmi zesílil. Cítili jsme lásku mnoha lidí, s ni-miž jsme tuto nejistotu sdíleli. Operace dopadla dobře. V pokoji, kde Letizia by-la – mohla jsem být s ní po celou dobu její hospitalizace – ležela také jedna paní, jejíž rodina žila daleko. Už několik dní nejedla kvůli léčbě, kterou podstupovala. Slovo života na ten měsíc bylo: „Neusi-lujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu; ten vám dá Syn člověka“ (Jan 6,27). Cítila jsem, že tento pokrm jí mohu nabídnout skrze slova a drobné služby. Jednou jsem jí půj-čila časopis Nové město a po chvíli jsem si všimla, že čte právě Slovo života.“

„V  létě jsme jeli do našeho rodného města, kde na nás čekala obtížná rodinná situace,“ řekl Luigi. „Jedna Mariina teta, vyžadující soustavnou péči, a její manžel skončili v nemocnici. Oba byli staří a bez-dětní. Strýc si plně neuvědomoval závaž-nost své nemoci. Byli jsme u něj až do jeho smrti. Poslední noci jsme strávili tím, že jsme se u něj tiše modlili. Věříme, že se postupně připravil na setkání s Bohem.“

Převzato z www.focolare.org

Věrnost evangeliu za všech okolností

Foto

: M. a

K. B

rosc

ho

vi

1/2013 | Nové město | 17

SPIRITUALITA JEDNOTY

„Druhý– mé

druhé já“Předkládáme téma Marie Voce, prezidentky Hnutí fokoláre, o čtvrtém bodu spirituality jednoty – lás-ka k bratru, které přednes-la v září 2012. Vychází ze života a myšlenek Chiary Lubichové.

Vy práv í s e , ž e učedníci mni-cha Amby Bišoje z východní kopt-ské církve, který zemřel roku 417, se dozvěděli, že

se mu často zjevuje Kristus. Požádali ho tedy, aby zařídil, aby se Kristus zjevil i jim. Amba Bišoj souhlasil a řekl jim, že Kristus je navštíví v určitý den.

Celá savana a poušť se připravovaly na ono setká-ní. Všichni byli připraveni, slavnostně oblečeni a těšili se na setkání s Kristem. Když šli na určené místo, potkali starce, který každého, kdo okolo něj procházel, žádal: „Vezmi mě s sebou.“ Každý měl ale svatou výmluvu, že spěchá na setkání s Kristem, a nikdo ho s sebou nevzal.

Pak šel i Amba Bišoj. Uvi-děl starce, který ho požádal: „Prosím, vezmi mě s sebou.“ Amba Bišoj ho tedy vzal z lásky k bližnímu na záda. Onoho dne se Kristus setkal pouze s Ambou Bišojem, za-tímco všichni ostatní tento dar promarnili.

Tato historka nás vhodně uvádí do tématu spirituali-ty, které chceme letos pro-hloubit: Ježíšova přítomnost v bližním a naše láska k ně-mu.

Doprovázejí nás dvě vel-ké události katolické cír-kve: Rok víry, který vyhlá-sil Benedikt XVI. na období 2012–2013 (rok, kdy se zá-roveň připomíná 50. výročí II. vatikánského koncilu a 20. výročí vydání Kate-chismu katolické církve), a blížící se Synoda biskupů, věnovaná, jak víme, tématu „Nová evangelizace pro pře-dávání křesťanské víry“.

Tyto dvě církevní události jsou úzce spojeny: „I v dneš-ních dnech je totiž víra da-rem, který máme objevovat, pěstovat,“ a především „má-me o něm svědčit.“1

Ve skutečnosti jsme se právě toto snažili s novou zodpovědností žít i v právě uplynulém roce, kdy jsme

usilovali – jednotlivě i jako celé Hnutí – o zakořenění našeho života v evange-liu a o intenzivnější sdílení zkušeností se životem podle slova, což je naše typická forma vydávání svědectví ve světě. A mnohé z těchto zkušeností byly shromáždě-ny do knihy s názvem Dobrá zvěst, kterou nedávno vydalo nakladatelství Città Nuova a která vzbuzuje značný zá-jem.2

Jde tedy pochopitelně o to, abychom pokračovali v započaté cestě a abychom šli stále více do hloubky.

KDYŽ ŽIJEME BOŽÍ SLOVO…

Slovo Boží, žité „s mimo-řádnou intenzitou“, bylo

pro Chiaru a pro její první družky úrodnou půdou, na níž vykvetla mimořádná zkušenost milostí a světla, kterou označujeme jménem „Ráj ´49“. Dobře známe prv-ní stránky Ráje, kde nám Chiara sděluje s veškerým svým zápalem: „(…) když jedno z těchto slov [slov evan-gelia] vstoupilo do naší du-še, zdálo se nám, že se mění v oheň, v plameny, že se mění v  lásku. Dalo se říci, že náš vnitřní život byl celý láskou.“3

Jistě i my jsme alespoň trochu ve svém životě zaku-sili plody, které nám Chia-ra ukázala. Nyní nás právě slovo jemně vede k novému bodu naší spirituality, který na nás čeká: bližní (bratr, se-stra) a úsilí milovat ho do té míry, že mu dáme onen bož-ský život, který v nás slovo zplodilo a neustále plodí.

Vezměme tedy i dnes do rukou evangelium. Přečtě-me si společně úryvek z jed-noho z nejkrásnějších textů, které napsal Matouš (je to 22. kapitola), v němž se je-den znalec Zákona zeptal Ježíše, aby ho přivedl do úz-kých: »„Mistře, které přiká-zání je v Zákoně největší?“ Odpověděl mu: „´Miluj Pá-na, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a ce-lou svou myslí.´ To je největ-ší a první přikázání. Druhé je podobné: ´Miluj svého bližního jako sám sebe.´ Na těch dvou přikázáních spo-čívá celý Zákon i Proroci“« (Mt 22,35–40).

„Miluj svého bližního ja-ko sám sebe“ – letos se mu-síme zaměřit na tuto míru lásky k bližnímu. Ježíš pak předloží ještě širší míru lásky, když říká: „Milujte se navzájem, jak jsem já milo-val vás“ (Jan 13,34), tedy až k odevzdání života; to však bude další krok, který udě-láme příští rok, když bude-me prohlubovat vzájemnou lásku.

Foto

: Mar

kéta

Jír

ů

18 | Nové město | 1/2013

SPIRITUALITA JEDNOTY

… OBJEVUJEME JEŽÍŠOVU LÁSKUPiero Taiti, jeden drahý člověk ze

skupiny našich přátel nenáboženské-ho přesvědčení, nám po smrti Chiary takto vyprávěl o silném impulzu, který od ní dostali. Řekl: „S ní jsme se necítili jako hosté, kteří jsou jen trpěni, ale ja-ko ti, kteří jsou s respektem přijímáni a povzbuzováni v lásce. Nikoliv jako ti, kteří jsou k něčemu nuceni. Mohli jsme mluvit svobodně a zcela upřímně, opravdu jako bratři. Nehovořili jsme s někým, kdo měl předem připravené jasné odpovědi na všechny problé-my světa. I když Chiara určitě měla své odpovědi, přesto s námi hovořila, s nezbytnou vzájemnou úctou a na-sloucháním. Stále více si uvědomuje-me, že sama možnost dialogu se díky Chiaře otevřela právě proto, že žila radikálně podle slova, což oslovovalo i mnohé nevěřící. Jistým způsobem, bez pošetilého synkretismu, jsme měli účast na širší církvi, jež má schopnost – bez ohledu na geografické, nábožen-

ské a kulturní hranice – obsáhnout celé lidstvo.“4

Tento univerzalismus vždy charak-terizoval vizi Chiary, která – jak víme – bez váhání viděla od počátku Hnutí v bratru, v každém bratru, naši typic-kou „cestu“ k Bohu. Díky bratru – jak nám často připomínala – „neustále pře-cházíme z prázdného a bezobsažného života do plného života“, což opět po-tvrzuje Písmo: „My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme bratry“ (1 Jan 3,14).

V lásce k bližnímu vnímáme, jak ros-te naše jednota s Bohem. Říká to i ži-dovský teolog Martin Buber: „Tvorové mi byli postaveni do cesty, abych já, tvor jako oni, skrze ně a s nimi nalezl Boha.“5

Patriarcha Šenuda III., hlava kopt-ské pravoslavné církve, který nedáv-no zemřel, řekl: „Náboženství je cesta k Božímu srdci, během níž se prochází srdcem lidí. A láska je posvátným pojít-kem spojujícím lidi s Bohem. Je podsta-tou náboženství a religiozity. Nemůže-

me dospět k lásce k Bohu, aniž bychom milovali lidi.“6

Jestliže je však pravda, že láska k bliž-nímu má charakterizovat život každého křesťana, dokonce každého člověka, co je tím typickým pro nás, kteří patříme k Hnutí fokoláre? Nás, kteří jsme vzali charisma jednoty za své?

KOHO MILOVATPoukážu pouze na několik prvků,

na několik vybraných perel z mnoha stejně vzácných a důležitých. Abychom tento bod spirituality pochopili tak ja-ko všechny ostatní body, je třeba jít ke kořenům a podívat se, jak ho žila Chia-ra. Chiara nás především vybízí k tomu, abychom měli „jednoduchý pohled“, abychom se na celé lidstvo dívali priz-matem jednoty. Píše: „Ježíš, náš vzor, nás naučil jen dvě věci, které jsou jed-na: abychom byli dětmi jediného Otce a abychom si byli bratry navzájem. Du-še musí především hledět na jediného Otce mnoha dětí. Pak vidět všechny lidi jako děti jediného Otce.“7

1/2013 | Nové město | 19

SPIRITUALITA JEDNOTY

Ať už je bližním kdokoli, láska k ně-mu nečerpá z nějaké obyčejné filantro-pie, nýbrž z faktu, že jsme všichni děti jediného Otce. Jsme součástí lidstva, které je „jedno“ a které je jakožto Ot-covo stvoření povoláno k tomu, aby se vrátilo k Otci v jednotě.

Právě toto zdůraznil II. vatikánský koncil, když v jednom ze svých nejdůle-žitějších dokumentů, Lumen Gentium 13,prohlásil: „Všichni lidé jsou voláni do nového Božího lidu. Proto i když ten-to lid zůstává jeden a jediný, má se šířit po celém světě a ve všech dobách, aby se splnil záměr našeho Boha, který na počátku stvořil jedinou lidskou přiro-zenost a rozhodl se své rozptýlené děti nakonec shromáždit vjedno (srov. Jan 11,52).“

Právě v tom totiž spočívá kořen ono-ho „všeobecného bratrství v jediném Otci, Bohu, který je na nebesích“. Na tom stojí náš ideál – na jednotě.

Podle naší spirituality cesta k Bohu nutně prochází skrze bratra, podle triá-dy: „já – bratr – Bůh“. „K Bohu jdeme spolu s člověkem, spolu s bratry, ba do-konce prostřednictvím člověka.“8

Tak napomíná Písmo: „Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže mi-lovat Boha, kterého nevidí“ (1 Jan 4,20). Na to navazuje sv. Augustin: „Mohl bys mi říci, že jsi nikdy neviděl Boha, ale nikdy mi nebudeš moci říci, že jsi ni-kdy neviděl lidi. Miluj tedy svého brat-ra. Když budeš milovat bratra, kterého vidíš, budeš zároveň moci vidět Boha.“9

Máme totiž, jak na to upozorňu-je Chiara právě v jedné pasáži z Ráje „vnitřní a vnější život. Jeden je květem druhého; jeden je kořenem druhé-ho; jeden je druhého korunou stromu našeho života. Vnitřní život je živen vnějším životem. Nakolik pronikám do duše bratra, natolik pronikám do Bo-ha v sobě; nakolik pronikám do Boha v sobě, natolik pronikám do bratra…“10

Již v roce 1945 Chiara napsala jed-né ze svých prvních družek: „Víš, jaký je důvod života? Žij, abys milovala!“ A vyzývala ji, aby „vložila do stovek, tisíců srdcí nekonečnou touhu milovat lásku víc než všechna srdce na světě.“11

V této touze je již obsaženo její přá-ní jít ke všem bližním a dát každému nejen hmotný chléb, který potřebuje, ale i to světlo, které Bůh vložil do jejího srdce. Maria Voce

(Pokračování)

1. Srov. Kongregace pro nauku víry, Nóta s pastoračními doporučeními ke slavení Roku víry, 6. ledna 2012.

2. Srov. Una buona notizia. Gente che crede gente che muove, C. Favotti (ed.), Città Nuova, Roma 2012.

3. Srov. Ch. Lubich, Paradiso ´49, 7–8. 4. P. Taiti, in „Città Nuova online“ 14 (2009),

6. srpna 2009. 5. Srov. M. Buber, Il principio dialogico e

altri saggi, Cinisello Balsamo (Milano) 1993, s. 242.

6. Papa Shenouda III, The Summit of Virtues, ediční řada „Fede, speranza ed amore“, Università teologica Anba Rewes, 1993, s. 9.

7. Ch. Lubich, Pensieri in Scritti Spiritua-

li/1. L’attrattiva del tempo moderno, Roma 1978, s. 130. Srov. též Ch. Lubich, Il „fratello“ nel nostro Movimento in Scritti Spirituali/4. Dio è vicino, Roma 1995, s. 145.

8. Ch. Lubich, Una via nuova. La spiritua-lità dell’unità, Città Nuova, Roma 2002, s. 20.

9. Srov. Sant’ Agostino, Commento alla Pri-ma lettera di Giovanni 5,7, in La Teo-logia dei Padri, III, Città Nuova, Roma 1974, s. 256.

10. Ch. Lubich, Paradiso ´49, 602–603 (in-editum).

11. Ch. Lubich, Lettere dei primi tempi (1943–1949), Alle origini di una nuova spiritualità, Città Nuova, Roma 2010, s. 83–84.

Foto

: Šim

on

Víc

hFo

ta: M

arké

ta J

írů

20 | Nové město | 1/2013

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Zkušenost z  mateřské školy Bise-ri (Perly), založené Novými rodina-mi z Hnutí fokoláre společně s uči-teli pedagogické fakulty ve Skopje, přesvědčuje, že bratrským vztahům mezi odlišnými etniky se mohou děti učit již od malička.

Po vyhlášení nezávislosti 8. zá-ří 1991 se Makedonie ocitla před složitými problémy, a to přesto, že nebyla zasažena vál-kou, jakou trpěly ostatní státy bývalé Jugoslávie. Rozdělení obyvatelstva na Makedonce

a Albánce vnášelo do společnosti v Ma-kedonii napětí, a to jak etnické, tak často i náboženské. V tomto kontextu vznikl ve Skopje projekt školky Biseri (Perly), který iniciovaly Nové rodiny z Hnutí fokoláre společně s vyučujícími místní pedago-gické fakulty. Ten si kladl za cíl přispět k etnické, jazykové a náboženské integra-ci. O tom, jak se myšlenka zřízení školky realizovala, vyprávěl profesor Aziz Shehu z pedagogické fakulty Univerzity sv. Cy-rila a Metoděje ve Skopje a Mato Miku-lec, původem Chorvat ze Záhřebu, který ale již téměř třicet let žije ve Skopje.

Koncem roku 2000 se Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK) anga-

žovala v ozbrojeném konfliktu albán-ských povstalců s vládními silami ze Skopje ve jménu uznání práv albánské menšiny. Následovalo několik měsíců krvavých konfliktů, které však trvaly kratší dobu než ty o desetiletí dříve, které přinesly válku do jiných míst Balkánu. Nestabilní situace ve společ-nosti pokračovala v zemi i po Ohridské dohodě (31. srpna 2001).

Profesor Shehu se během svého doktorátu setkal s různými výchov-nými zkušenostmi, mimo jiné i se školkou Sluneční paprsek v citade-le Faro v Križevci, ležícím nedaleko

Záhřebu. Základ projektu podporo-vaného Novými rodinami tvoří tak-zvaná pedagogika společenství, která je shrnutím výzkumu spojeného s pe-dagogickou zkušeností Hnutí fokoláre a s úsilím vnášet myšlenky univerzál-ního bratrství do pedagogiky.

Profesor Shehu přišel s podobným projektem za svými kolegy a studenty. S asi padesáti z nich pak odjel do Križev-ci, aby se blíže seznámili s výchovou v prostředí, které zažilo mnohem delší etnický konflikt. Už sama společná ces-ta Makedonců a Albánců nebyla snad-ná, poněvadž i ji poznamenalo napětí mezi oběma komunitami. Na pedago-gické fakultě ve Skopje se totiž před-náší jak makedonsky, tak albánsky a tu-recky, a profesoři i studenti jsou z obou etnik. Hodiny v autobuse do Záhřebu tehdy obě strany protrpěly v dusné at-mosféře. Setkání se zkušeností citadely Faro ale přispělo k tání ledů. Nakonec se společně rozhodli, že se pustí do projektu.

Tím však práce teprve začala. Bylo třeba najít finanční prostředky, vytvo-řit projekt a stavět. Pedagogické osnovy se musely celé vymyslet. Trvalo několik let, během nichž zažili i chvíle malo-myslnosti, bezradnosti a obav, než byla školka vybudována.

Nyní už pět let školka Biseri funguje a s úspěchem nachází způsob, jak při respektu k národnostní identitě dětí přispívat k jejich vzájemné integraci.

Makedonské a albánské děti jsou roz-děleny do dvou skupin a každé z nich se učitelky věnují v jejich jazyce. Děti se

Inspirace pro budoucnost Makedonie

Při obědě ve školce.

Fota

: Ro

be

rto

Cat

alan

o

Mateřská škola Biseri (Perly).

1/2013 | Nové město | 21

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

ale často setkávají, například když slaví narozeniny nebo při společných hrách či náboženských slavnostech svých vy-znání. V rozlehlé zahradě u školky jsou patrné dva obdélníky záhonů, kde se pěstuje zelenina – jeden je albánský a druhý makedonský. Vedle nich je třetí a na něm se společně pěstují květiny. Proces integrace zasahuje i rodiny. Při sportovních dnech a při slavnostech se školka zaplní rodiči. I když se školka nachází v oblasti, kde je makedonská

a křesťanská většina, po počátečních problémech má nyní zapsáno padesát dětí tak, aby každé etnikum obsadilo polovinu míst.

Zkušenost Dey, albánské holčičky, je příznačná. Nechtěla ani slyšet o tom, že by se měla pustit tatínka a mamin-ky a chodit do státní školky. Nakonec někdo navrhnul, aby ji zapsali do Biseri. Po prvních dnech si holčička pomalu zvykla a dnes je výborně zapojená do své albánské skupiny, ale umí i nava-

zovat kamarádské vztahy se svými ma-kedonskými kamarádkami. Dlouhý se-znam zájemců o umístění do této školky už zde nikoho nepřekvapuje.

Projekt si vzala za svůj pedagogická fakulta. Někteří studenti sem chodí na praxi a na téma školky Biseri již byly napsány tři diplomové práce. O peda-gogice společenství se nyní s určitou kontinuitou hovoří i na mezinárodních kongresech.

Roberto Catalano

Prorocká role Chiary Lu-bichové a celého Hnutí fo-koláre na poli mezinábo-ženských vztahů se stala tématem první úspěšné doktorandské práce na Univerzitním institutu So-phia.

Dr. Paolo Frizzi, absol-vent historie na pa-dovské univerzitě, do-sáhl v oboru Základy

a perspektivy kultury jednoty jako první titulu Ph.D. na Univerzitním institutu So-phia v Loppianu.

Za téma své práce si zvo-lil Křesťanství a náboženství ve dvacátém století – intui-ce a cesta Chiary Lubichové; historie, teologie a společnost. Jejím cílem bylo zkoumání mezináboženské zkušenosti zakladatelky Hnutí fokolá-re. Nabízí interpretaci toho, co se prostřednictvím toho-to charismatu společenství událo.

Mladá akademická insti-tuce Hnutí fokoláre tím při-nesla nejen nové téma, ale také novou podobu práce, která byla v souladu s du-chem univerzitního institutu mezioborová, neboť zahrno-vala spolu s mezinábožen-ským dialogem rovněž teo-logii a historii.

Když se doktorand, po-cházející stejně jako Chiara Lubichová z Tridentu, zabý-

val společensko-politický-mi událostmi a filozoficko--teologickou reflexí tohoto období, použil právě opti-ku těchto tří oborů. Kráčel přitom po stopách vztahů, které Chiara a spolu s ní další fokolaríni vybudovali na mnoha světadílech me-zi lidmi různých nábožen-ství.

Jak řekl Mons. Piero Coda, ředitel institutu a hlavní ve-doucí práce, „je to práce, kte-rá v praxi, metodologii i ve výsledku vzdává hold me-zioborovému duchu Sophie a ukazuje, že taková meto-dologie výzkumu a práce funguje.“

S teologem souhlasil i his-torik, profesor Paolo Sinis-calco, někdejší přednášející na katedře dějin křesťanství na univerzitě Sapienza v Ří-

mě a druhý vedoucí práce. Podle něj jsou v práci zachy-ceny základní principy ev-ropského myšlení dvacátého století a úloha Chiary Lubi-chové, která nevědomky, dí-ky své charismatické intuici, zachytila pulz srdce lidstva své doby.

Povaha cesty, kterou ušla Chiara ve dvacátém století, si však od této práce vyžá-dala i sociologickou analýzu. Jak zdůraznil profesor Benni Callebaut, třetí vedoucí prá-ce, umožnilo to popsat jevy a události, které byly v po-sledních desetiletích uvede-ny do pohybu díky vztahům mezi různými nábožen-stvími. Jak se často ozývá z více stran, jde o nového náboženského ducha, který nebyl v posledních staletích Západu znám a který umož-

ňuje vidět i to, co se jeví jako mlhavé.

Díky této proměně se Chiara Lubichová stává pro-rockou postavou, která umí propojit myšlenky se spiri-tualitou a dialogem. To také představuje novou výzvu, kterou Frizziho práce po-nechává pro další zvláštní zkoumání.

Univerzitní institut So-phia má tedy za sebou prv-ní doktorát v oboru Základy a perspektivy kultury jednoty. Znamená to důležitý krok, a proto je 7. listopad dnem, který se bude na institu-tu připomínat. Představuje totiž průlom v naplňování toho, k čemu nás na akade-mické a intelektuální rovině Chiara Lubichová vyzvala před svým odchodem.

Roberto Catalano

První doktorát na Sophii

Při studiu na Univerzitním institutu Sophia.

Foto

: Giu

sep

pe

Dis

tefa

no

22 | Nové město | 1/2013

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Vystoupení Marie Voce se konalo uprostřed Sociál-ních týdnů 24. listopa-du, na zasedání, jehož té-ma se zaměřilo na muže a ženy v církvi. Kromě ní hovořili na tomto plénu

teolog Alphons Borras a Anne Pon-ce, šéfredaktorka francouzského ka-tolického časopisu Poutník. „Není to otázka moci, ale lásky“, tak by se da-lo shrnout poselství projevu, který k danému tématu přednesla Maria Voce.

„Jaký význam připisovat stále vět-šímu přínosu žen v instituci, kde hie-rarchii tvoří muži” – to byla otázka, z níž vycházel odpolední program. Maria Voce se ho účastnila se svým svědectvím ženy, která jako druhá – po zakladatelce Chiaře Lubichové

– stojí v čele celosvětově rozšířeného Hnutí fokoláre. Právě ono zahrnuje nejen ženy, ale i muže, mládež a dě-

ti, tedy celou škálu populace. Hnutí usiluje o jednotu v odlišnosti a od-povědnost v něm nesou ženy a mu-ži společně, ale bylo založeno ženou a žena ho také podle Stanov vždy po-vede.

Ve svém projevu Maria Voce přede-vším zdůraznila, že je potřebné chápat úlohu muže a ženy „ve světle Božího záměru s lidstvem. Oba, jako stvoře-ní Bohem ´k jeho obrazu a podobě´ (srov. Gn 1,26), jsou povolaní podílet se na jeho vnitřním životě a žít ve spo-lečenství vzájemné lásky, podle vzoru Boha, který je Láska, Trojice. Proto důstojnost muže a ženy nachází zá-klad ve svém stvořiteli, Bohu. I když žena nemůže mít přístup k církevní kariéře, je držitelkou největšího z cha-rismat – lásky. Žena může nacházet svůj vzor v Panně Marii, která je nej-větší ze všech existujících stvoření a která žila lásku dokonalým způso-bem.“

Poté, co Maria Voce stručně prošla historii a uspořádání Hnutí fokolá-re, položila otázku: „Jak to udělat, aby všichni tito lidé byli sjednocení v jed-né jediné rodině?“ A pokračovala pak tím, že „v Hnutí fokoláre se větší vý-znam připisuje životu než strukturám, i když i struktury jsou důležité.“ Jak uvedla, během let církev často prově-řovala tuto strukturu, „zvláště pokud šlo o přítomnost jedné ženy, Chiary Lubichové, zakladatelky a prezidentky. Pokusů o připojení (k jiné instituci) nebo o předání pod patronát církevní hierarchie bylo mnoho. Na začátku se zdálo, že v čele Hnutí by měl být muž, a pokud možno kněz. Chiara – a s ní celé Hnutí – vždy bezpodmínečně po-slouchala vůli církve. Věta evangelia ´Kdo poslouchá vás, poslouchá mne´ (Lk 10,16) musela být vždy respektová-na, i když Chiara měla dojem, že nějaký muž v čele tohoto Díla by změnil jeho samotnou podstatu, o které ona nejlépe věděla, že se zrodila z Boha a ne z něja-kého lidského plánu.“

Maria Voce zdůraznila, že „uznání ženy v církvi vyžaduje určitý druh ´bo-je´, ten ale znamená věrnost sobě sa-mým, vlastnímu svědomí a především Božímu záměru. Tento ´boj´, který měl pro Chiaru podobu ´Velikonoc´ – tedy smrti a zmrtvýchvstání – pak umožnil, aby se Boží záměr, Boží vůle s úlohou ženy plně projevily.“

Muži a ženy v církvi23. – 25. listopadu 2012 se v Paříži konaly takzvané Sociální týdny. Jde o ini-ciativu s dlouholetou tradicí, která byla v roce 1904 založena ve Francii z po-pudu dvou katolických laiků. Jejím smyslem bylo vnášet do společnosti, su-žované tvrdými dopady kapitalismu, myšlenky sociální encykliky Lva XIII. Rerum novarum. Od té doby jsou vždy tyto týdny zaměřeny na některé ak-tuální téma, probírané právě ve světle sociální nauky církve. Hnutí fokoláre se již v minulosti vícekrát této iniciativy aktivně účastnilo. Letos se hovořilo o úloze mužů a žen a k tomuto tématu byla pozvána také Maria Voce, prezi-dentka Hnutí.

Maria Voce na Sociálních týdnech ve Francii, 23. – 25. listopadu 2012.

Část programu probíhala v pracovních sku-

pinách.

Fota

: © N

ou

velle

Cit

é

1/2013 | Nové město | 23

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Foto

: arc

hiv

„Toto předsednictví ženy,“ pokračo-vala Maria Voce, „je velmi významné. Ukazuje rozdílnost mezi řídící mocí a důležitostí charismatu.“ Je to posel-ství pro církev, „aby se zdůraznila prio-rita lásky, priorita, která není pouze monopolem žen, i když je zřejmé, že žena má vzhledem ke svému předurče-ní k mateřství velkou schopnost lásky, která jí umožňuje chápat ve svém nitru to, co druhý prožívá, tak jak to dokáže jenom matka“. Maria Voce zdůrazni-la, že skutečná moc spočívá v evan-

gelijní lásce, která plodí přítomnost Ježíše uprostřed společenství, a do-svědčila, že když se něco staví na tom-to základě, „dochází k nevídané pro-měně“.

„Jednota mezi mužem a ženou zů-stane vždy v nejisté rovnováze,“ po-kračovala prezidentka Hnutí fokoláre. „Každý musí vždy znovu objevovat hodnotu toho druhého a nikdo z nich nesmí zapomenout, že odlišnost je bohatství, a nesmí se nikdy unavit ve stále novém začínání na královské

Když se v  roce 1942 za-býval otec čtyř dětí Igino Giordani, italský novinář, spisovatel, politik a  spo-luzakladatel Hnutí foko-láre, tématem vztahu mu-že a ženy, předjímal jedno z  témat II. vatikánského koncilu. Článek souvisí i s tématem, kterým se za-bývaly listopadové Sociál-ní týdny ve Francii.

Giordani v této souvis-losti vyprávěl dávný příběh o jednom mu-ži, který, „když odjel

z domova za obchodem, napsal své manželce, která zůstala doma a čekala dítě: ´Narodí-li se chlapec, vy-chovej ho. Narodí-li se děv-če, pohoď ho.´ Ten člověk,“ pokračoval Giordani, „jed-noduše vyjádřil názor mod-loslužebného pohanství na ženu coby savce potřebného k vykořisťování a potěšení. Žena je v tomto pojetí neko-nečně méně ceněná než muž a ve všech případech a po-dle všech zákonů neustále poddaná muži: jako děvče poddaná otci, jako manžel-ka svému muži, jako vdova svým synům nebo příbuz-

ným a nikdy není svým pá-nem.“

Jak si byl Giordani vě-dom, „křesťanství tento stav změnilo tím, že nasto-lilo duchovní rovnost že-ny s mužem, rovnost jejich práv a povinností, a tím, že ochránilo matku před roz-mary otce nerozlučitelností manželství. Tak jí byla zajiš-těna stabilní pozice v mu-žově domě. Apoštol Pavel učil: ´už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši´ (Gal 3,28), tedy všichni jsou Boží děti, a proto sobě rovní bratři.“

O tomto novém úhlu po-hledu dále řekl: „´Ostatně v křesťanství je žena závislá na muži a muž zase na že-ně´ (1 Kor 11,11). Muž patří své ženě a žena svému muži: ´Neboť jako žena pochází z muže, tak se zase muž rodí ze ženy a všecko pochází od Boha´ (1 Kor 11,12). Je však pravda, že ve společnosti je vliv žen méně než třetinový. Je to vliv mnohem menší, než je jejich počet a jejich oběti. A to je nesmírná spo-

lečenská škoda, protože když chybí skutky, vyplývající z typických ženských ctnos-tí, jako je zbožnost, milosr-denství, láska k míru a po-řádku, převládají ve společ-nosti mužské ctnosti – síla, dobyvačnost, dobrodružství. Ty pak, stejně jako všechny ostatní ctnosti, snadno pře-cházejí, pokud nejsou mír-něné a harmonizované dal-šími ctnostmi, v sousedící neřesti.“

Ohledně úcty k ženě si Giordani uvědomoval, že ve společnosti platí, „je-li že-na ponížená, muž ji v jejím

ponížení následuje. Zvráce-ná žena předává svoji zvrá-cenost svým synům, stejně jako žena čestná a hrdinská na ně přenáší svoji čestnost a hrdinství. Takže jistou ces-tou k rozbití společnosti je zkažení ženy. Aby se ze spo-lečnosti udělalo mraveniš-tě a z člověka číslo, je třeba ho také zbavit úcty k čisté a věrné ženě a oslabit jejich vztahy na pouhý prožitek se-xuality, takže na místo svá-tosti se dostává něco zcela jiného.“

Dopad tohoto pojetí vi-děl Giordani v celé jeho šíři: „Jakmile je žena ponížená, je muž ochotný k jakýmkoli ústupkům. Odlidštění člově-ka, které je nutné pro jeho redukci na pouhého robota, začíná – tak jako v Edenu – u ženy. Hédonistické a ma-terialistické filozofie, které vybujely v posledních ge-neracích a v naší době jsou poprvé rozsáhle aplikovány v praxi, vedou ke konci ma-teřství, které je principem života.“

(La Società Cristiana,Città Nuova,

2010 /1942/, s.54–58.)

Křesťanský pohled na společnost předpokládá vzájemnou závislost mezi mužem a ženou

cestě dialogu.“ Dílo, které „chce přiná-šet svědectví o jednotě lidské rodiny, musí jednotu upevňovat především uvnitř sebe sama“, s vědomím – jak připomněla na závěr – „že žádná cír-kevní struktura nežije pro sebe, ale pro dobro lidstva, do něhož je pono-řena“.

Převzato z www.focolare.org

Úryvky z projevu Marie Voce viz www.fo-colare.cz.

Igino Giordani

24 | Nové město | 1/2013

U ŠÁLKU ČAJE S BRATREM WOJTKEM...

Být znamenímjednoty

Bratři z komunity v Taizé na jihu Bur-gundska ve Francii jsou povoláni k tomu, aby byli znamením jednoty v církvi, řekl bratr Wojtek, když při příležitosti Večera důvěry v Komu-nitním centru Matky Terezy navštívil Prahu.

Žijete v komunitě bratří v Tai-zé ve Francii, ale narodil jste se v  Polsku. Jaká byla vaše cesta do této komunity?

„Bratři z Taizé každoročně připravují na konci roku velké evropské setkání, které v roce

1989 a 1995 proběhlo právě ve Vrati-slavi, odkud pocházím. Během toho druhého jsem se v rámci naší salesián-ské farnosti zapojil do pomoci s jeho organizací. Doma jsme i my hostili dva mladé lidi, jednoho z Itálie, druhého ze Slovinska. To byl můj první kontakt s touto komunitou. Potom jsem odjel na týden do Taizé. Tehdy jsem studoval na gymnáziu a byl to pro mne důležitý týden. Jel jsem tam pak vícekrát, i v do-bě vysokoškolských studií. Když jsem končil studium elektroniky a telekomu-nikace, kladl jsem si otázku, co dělat, co Bůh ode mne očekává. Mluvil jsem s bratřími a domluvili jsme se, že mohu přijet na rok jako dobrovolník. Byla to krásná doba, kdy jsem hledal a poznal, že mne Bůh zve do života v této ekume-nické komunitě.“

Mohl byste přiblížit, jak vypadá ži-vot komunity?

„Je nás sto bratří, pocházíme z pěta-dvaceti různých zemí. Jsou mezi námi katolíci i bratři z jiných křesťanských tradic. Bydlíme společně, modlíme se a přijímáme mladé lidi, kteří do Taizé přijíždějí. Prvním povoláním naší ko-munity je společný život s bratřími.“

Poznal jste osobně bratra Rogera, zakladatele vaší komunity?

„Ano, byl jsem posledním bratrem, kterého do komunity bratr Roger při-jímal. V komunitě jsme byli společně

několik měsíců. Přijal jsem hábit v ro-ce 2005, a to byl rok, kdy zemřel.“

Máte na něj nějakou zvláštní vzpo-mínku, která vám zůstala v srdci?

„Je až neuvěřitelné, že takový člověk, kterému bylo už devadesát let, stále hle-dal jak předat mladým to, co je důležité. Charakteristické pro něj bylo, jakým způsobem se na každého díval. Myslím, že mohl vidět i to, co je uvnitř. Každý ve-čer po společné modlitbě v kostele na-slouchal mladým lidem, kteří přijeli do Taizé, a potom jsme se s mladými bratry setkávali s ním v jeho pokoji. A na závěr každého z těchto setkání hledal slova, kterými se v modlitbě snažil vyjádřit to, co chtěl. Bylo to něco autentického. Viděli jsme, že žije evangelium.“

Kdybyste chtěl nějak stručně vyjád-řit charisma komunity…

„Myslím, že bratr Roger od začátku chápal, že naše komunita je povolána k hledání jednoty, jednoty mezi křes-

ťany a jednoty všech lidí. Říkával, že všichni jsme jednou lidskou rodinou. Často nám povídal o své babičce, kte-rá za první světové války přijímala válečné uprchlíky. Viděla, že na obou stranách proti sobě bojovali křesťané. Bylo to pro ni velmi těžké. Pocházela z protestantské tradice, ale během vál-ky začala chodit do katolického kostela. Byl to takový malý znak hledání smí-ření. Myslím, že pro bratra Rogera to byla důležitá zkušenost. I on chtěl svůj křesťanský život žít ve smíření a hledal ho. Sám pocházel z protestantské tradi-ce a už život bratří, kteří se rozhodli žít v celibátu, byl v této tradici neobvyklý. Takže myslím, že on věnoval celý svůj život hledání cest smíření.“

Cesta k smíření a k jednotě… Jakou má ve vaší komunitě konkrétní podo-bu?

„Myslím, že nejsme povoláni k vel-kým teologickým debatám, ale k tomu být znamením jednoty v církvi skrze život v komunitě s bratry z různých církevních tradic, společnou modlitbu a práci. Zůstáváme přitom tím, kým jsme, patříme k církevní tradici, ve kte-ré jsme vyrostli, ale je to Kristus a evan-gelium, co nás spojuje.“

Na podzim proběhla biskupská sy-noda o nové evangelizaci. Jak vnímáte snahu po nové evangelizaci a co je pro vás podstatné?

„Pro nás je důležité žít evangelium. Nemůžeme evangelizovat, jestliže sami evangelium nežijeme.“

Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová

Bratr Wojtek z Taizé.

Fota

: Vla

ďka

Je

línko

vá

Večer důvěry v Praze.

1/2013 | Nové město | 25

26 | Nové město | 1/2013

Foto

: M. a

K. B

rosc

ho

vi

Potkával jsem ho často na za-stávce autobusu nedaleko své-ho bydliště. Většinou se tvářil vážně, někdy dokonce až smutně. Brzy se nám naskytla příležitost k seznámení. Jed-noho dne jsem ho viděl, jak

znovu a znovu mačká tlačítko sema-foru. Když jsem mu řekl, že je bohužel rozbitý, praštil do tlačítka pěstí a ještě si ulevil nadávkou.

Byl mi vděčný, že jsem vstoupil na přechod, abych mu umožnil přejít. Pro-zradil mi, že se jmenuje Francesco a že tady nedaleko pracuje na směny. Všiml jsem si, že má nějakou vadu řeči. Ze-ptal se mě, zda jsem odsud a co dělám. „Nemohl bys mi dát přečíst, co píšeš?“ zeptal se. Domluvil jsem si s ním schůz-ku, abych mu tedy něco přinesl.

Když jsme se setkali, vyměnili jsme si čísla mobilu. Řekl: „Myslel jsem si, že

nedodržíš slib. Lidi jsou všichni stejní. Něco ti slíbí a pak kde nic, tu nic!“

Zeptal jsem se ho, jestli jsou takoví opravdu všichni. Poprvé jsem ho viděl se pousmát.

Navrhl jsem mu, abychom se tedy my dva snažili být jiní, než jsou ostatní, a začali plnit sliby a dodržovat schůzky. A řekl jsem mu, že existuje jedno pra-vidlo, které se používá na celém světě: „Dělej druhým to, co bys chtěl, aby dru-zí dělali tobě.“ Uviděl jsem další úsměv, tentokrát zřetelnější.

Dnes ráno jsem uslyšel, jak na mě Francesco volá. Šel jsem mu naproti a on mě přivítal s radostí: „Víš, že dě-lat druhým to, co bych chtěl, aby druzí dělali mně, je výborná věc? Můj otec je na vozíku. Chová se ke mně pořád jako k dítěti a důležité věci svěřuje mé-mu bratrovi. Nedávno jsem myslel na to, cos mi řekl, a zeptal jsem se sám se-be: ´Kdybych byl já na otcově místě, co bych si přál, aby pro mne ostatní uděla-li?´ On nikdy nechodí ven a pořád sedí u televize. Byl krásný den, a tak jsem tátovi řekl, že ho vezmu ven. Otce to překvapilo a měl z toho radost. Na ulici se radoval, když potkal někoho, kdo ho pozdravil. I když jsem byl unavený, cítil jsem se spokojený.“

Když mi to všechno Francesco vy-právěl, zněla mi mile i jeho vada řeči. Pak se mě zeptal: „Máš ještě nějaké ta-kové věty?“

Tentokrát jsem se smál já. Když jsem viděl, že čeká na odpověď, dostal jsem šílený nápad. „Uděláme to takhle: každé ráno si připravíme pěknou větu, a když se potkáme, tak si ji navzájem řekne-me.“

Viděl jsem, jak Francesco přemýšlí. „Mne pěkné věty ale nenapadají,“ řekl.

Tak jsem mu pomohl: „Nevadí, něco ti nachystám já.“

Bylo vidět, že je mi Francesco vděčný. Dokonce se o něco déle usmíval. Doma jsem se pustil do hledání a objevil jsem jeden text od Matky Terezy z Kalkaty: „Vydej ze sebe to nejlepší. Konáš-li dobro, budou za tím možná hledat ve-dlejší sobecké cíle, ale na tom nesejde. Konej dobro.“

A dnes k tomu Francesco dodal: „Matka Tereza tahle slova napsala pří-mo pro mne.“ Byl šťastný.

Tanino Minuta(Città Nuova 22/2012, s. 40)

Chyběl mu úsměv

Musím přijít na to, co to je…

A toto? Tak co jsi objevil, Pipo?

Že není třeba do všeho strkat nos.

BARVY BARVY

MIXÉR

DOPLŇOVAČKA

Naše

dop

lňov

ačka

Časopis Hnutí fokoláreLeden 2013, ročník 22 (16)

Objednávky časopisuNové město zasílejte na adresu:Nové městoAdministraceModletínská 2, 101 00 Praha 101Tel./Fax: 00420 / 222 518 569e-mail: novmesto@volny.cz

Časopis je v distribuci též v Knihkupectví Paulínky, Jungmannovo nám. 18, Praha 1.Roční příspěvek 440,- KčPůlroční příspěvek 220,- KčPříspěvek na jedno číslo 40,- KčBankovní spojení:UniCredit Bank, Czech Republik, a. s. Prahač. ú. 6043141003, kód banky: 2700IBAN: CZ71 2700 0000 0060 4314 1003Swift: BACXCZPP

Zodpovědný redaktor:Mgr. Marie Koukolová

Výkonný redaktor:Mgr. Ludmila Šturmová

Administrativa redakce: Veronika Němečková

Redakční rada:Štěpán FilcíkThDr. Miloslav KnězDott. Martina O’ByrneRNDr. Irena Sargánková, CSc.Doc. Jaroslav Šebek, Ph.D.PhDr. Ilona Špaňhelová

Překlady a redakční spolupráce:Mgr. Anna ČernáIng. Milena HonetschlägerováP. Bohumil KolářMgr. Veronika MatiáškováJan OuškaPhDr. Drahomíra SyrůčkováMgr. Zdeňka RůžičkováMgr. Tomáš Tatranský

Grafická úprava a zlom:Pavel VodičkaLucie Vodičková Tisk: OMIKRON PRAHA,spol. s r.o., U Elektry 650, 198 00 Praha 9ISSN 1212 – 0782

Reg. číslo: MK ČR E 7868Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p.,OZ Praha, č.j. NP 1362/1994Ze dne 27. 6. 1994

Nové město ve světě vychází celkem ve 37 vydáních ve 23 jazycích (viz www.focolare.cz)

Objednávky slovenského časopisuNové mesto zasílejte na adresu:Nové mestoBjornsonova 6811 05 Bratislava, Slovenskoe-mail: novemesto@nextra.sk

Titulní strana: Ing. Daniel Fajfr, M.Th., předseda Rady Církve bratrské a místopředseda Ekumenické rady církví

Foto: archiv Daniela Fajfra

PIP

O

A

TIP

O

Wal

ter

Ko

stn

er

Narodil se před 370 lety, 4. ledna 1643. Anglický fyzik, matematik, astronom, přírodní filosof, alchy-mista a teolog. Není neznámý, ale také by se zřejmě dnes těžko objevila jeho podobizna na titulní straně zábavného magazínu. Přesto je mnohými považován za jednu z nejvlivnějších osob v dějinách lidstva. Například kniha Philosophiæ Naturalis Principia Mathematica, vydaná v roce 1687, položila základy klasické mechaniky a dnes bývá řazena mezi nejdůležitější knihy v historii vědy. Byl také kon-struktérem prvního zrcadlového dalekohledu, zkoumal vlastnosti zvuku, spektrální rozklad světla a v matematice integrály (jedna z metod je po něm i pojmenována).Byl ovšem i horlivým křesťanem, byť někdy s nekonvenčními názory. Zajímavostí ovšem je, že přesto-že jsou dnes nejvíc oceňována jeho vědecká pojednání, mnohem více textů věnoval výkladům Bible. Jeho jméno je obsahem TAJENKY naší doplňovačky.

A / dánský dramatik (např. hra Nora)B/ lesklá bavlněná látkaC/ ďábelD/ policejní autoE/ horolezecký nástrojF/ americký prezident, který

ukončil válku ve Vietnamu

G/ autor básnické sbírky KyticeH/ nejvyšší germánský bůh Odin (jinak)I/ pták s ohromným žlutým zobákemJ/ největší vodní plocha na zemiK/ sedmý měsíc židovského kalendáře

Pomůcka: Nisan, Wodan

Příprava již třetího ročníku letní dobrovolnické brigády SummerJob začala...

Na základě osobní zkušenosti zaznělo, jak je možné proměnit vztahy mezi sousedy – začít lze třeba od přání k Vánocům.

Prosincové setkání Zlaté Prahy s názvem Advent v písních a poezii doprovázel hudbou chrámový sbor sv. Gotharda z Českého Brodu. Rudolf Kvíz a Klára Štěpánová recitovali pásmo vánoční poezie, sestavené převážně z básní českých autorů.

Fota

: Mar

kéta

Jír

ů

Před Vánoci se zástupci organizačního týmu vypravili na Klatovsko a Broumovsko. Nakonec vybrali jako místo konání oblast Martínkovic na Broumovsku, která vystřídá plzeňský region (viz Nové město 9/2012). Mladí lidé z různých koutů republiky chtějí nabídnout bezplatnou pomoc a smysluplně prožít část prázdnin.

Fota

: Lu

káš

Baj

er,

Lud

mila

Vac

ková