15

čtvr t le tn ík p ro polit iku a ku l tu ru ročník IV, číslo 15

Společně za m í r !

Berl ínské pozadí

S n ě m nezúčas tněných

Dopis z Londýna

O novou polit iku v p o m ě r u k východní Evropě

K české kul turně-pol i t ické si tuaci 1961

S a m píše recenzi

brzezinski bunža modřická peška skvorecký

podzim 1961

Z OBSAHU:

Poznámky k událostem 172-188

Články 189-214

Sněm nezúčastněných (B. Bunža) 189 Dopis z Londýna (R. Modřická) 198 O novou politiku v poměru k východní Evropě

(Z. Brzezinski a W. Griffith) 203

Tribuna Svědectví 215

Literatura a umění 216-258

Znamení potopy (F. Halas) 216 Viditelné a neviditelné • k české kulturně-politické

situaci 1961 (V. Peška) 217 Sam píše recenzi (J. Škvorecký) 252

Svědectví, čtvrtletník pro politiku a kulturu

Redakční rada : Vilém Brzorád, Jan Čep, Jiří Horák, Josef Jonáš, Jiří Kárnet, Radomír Luža, Mojmír Povolný, Pavel Tigrid.

Redaktor: Pavel Tigrid

Grafická úprava : Ladislav Sutnar. Vychází čtvrletné. Vydávají : Jiří Horák a Radomír Luža.

Roční předplatné i s poštovným : US dolarů 5.00 (Švýc. franků 21.—, franc, franků 25.—, angl. liber 1.15.—, rakous. Šilinků 120.—, něm. marek 21.—). Cena jednotlivého čísla US dolarů 1.50. Předplatné lze platit mezinárodní poštovní poukázkou, šekem (znějícím na Jiří Horák) nebo mezinárodními poštovními odpovědkami na kteroukoli z těchto tří adres :

Box 1181, Grand Central Station, New York 17, N.Y., U.S.A. 6, rue du Pont de Lodi, Paris-6®, Francie. Josef Jonáš, Wien V, Margaretenplatz 7, Rakousko. Redakční sdělení, dopisy čtenářů, příspěvky posílejte na pařížskou adresu. Vzhledem k platným valutovým předpisům čtenáři v ČSSR dostávají časopis zdarma. Podepsané poznámky a články nevyjadřují nutně stanovisko redaktora nebo redakční rady. Tiskem Imprimerie Sainte-Catherine S.A., Bruges, Belgie.

Printed in Belgium

čtvrletník pro politiku a kulturu - ročník IV - číslo 15 - podzim 1961

SPOLEČNĚ ZA MÍR!

Ke konci října zdlouhavá diplomatická jednání letošního podzimu dosud nevyústila v dohodu aspoň o jednom z dlouhé řady mezinárodních problémů. Sovětský svaz obnovil rozsáhlou sérii pokusů s j adernými zbraněmi. Mocnosti obou bloků buď mobilizují , nebo aspoň prodlužuj í vojenskou službu. Dvacetosm divisí států Varšavského paktu (mezi nimi dvě československé), celkem 500.000 mužů, se účastní podzimních manévrů v bezprostředním prostoru berlínském. Doplňování atomického arsenálu, výroba strojů, které by v několika minutách donesly svou nálož kolektivní smrti i do nejvzdálenějších koutů světa, pokračuje horečně zvýšeným tempem v Americe i v Rusku. V Moskvě i v Praze starostlivé matky, řídíce se generačně sdělovanou zkušeností spíše než ranními novinami, skoupily už do zásoby co se dalo, od konservy až po bramboru . V Chicagu a Detroitu si lidé staví kryty proti atomickému prachu. Z každého sta dotázaných Američanů, více než polovina vyslovila své přesvědčení, že nejdéle do pěti let dojde k válce mezi Východem a Západem. A Berlínem — městem, j ímž prošly čtyři miliony dělníků, rolníků a inteligence v manifestačním hlasování proti Ulbrichtově pojetí socialis-mu — tímto Berlínem jde napříč zeď a podél zdi číhající ticho. S obou stran hlídají zeď viditelní i neviditelní ozbrojenci : za nimi stojí př ipra-veny armády obou antagonistických mocenských bloků a jej ich zbraně všech zbraní. Podzim 1961.

Z této situace — vede ještě cesta k míru ? Vede. Spíše než mír bude to ovšem klid zbraní, život tísněný stálepří tom-

nou hrozbou apokalyptického posledního argumentu, ale přece jen mír a přece jen život. Zachování tohoto ozbrojeného a podmíněného míru závisí v této chvíli na jednoduché okolností : na správném nebo mylném pochopení dvou základních skutečností soudobé situace : pochyby — a na téchto pochy-bách založených rozhodnutích — o jedné této skutečnosti v Moskvě a o druhé ve Washingtoně musí dříve nebo později vést k válce. První skutečností je, že západní svět v čele se Spojenými státy nebude v dané krizi kapitulovat. Pochybovat o této skutečnosti, ohlédávat ji, pokoušet seji změnit se rovná vyhlášení války. Druhou, stejně neměnnou skutečností je, že za dnešní mocenské situace ve světě sjednocení Německa jako kapitalistického a jednotného státu, který by se stal členem Severoatlantického paktu a byl vyzbrojen atomickými zbraněmi, lze dosáhnout jen válkou.

Obě skutečnosti si žádají podrobnějšího výkladu. Snad právě lidé, kteří (jako většina členů redakce tohoto časopisu) se z bezprostřední zkuše-nosti seznámili s ,,německou otázkou", a jejichž pozdějším osudem bylo žít a pracovat v Americe, mohou přispět k lepšímu pochopení obou. Moc, soudržnost a resistence západního světa dnes v základě spočívá na moci, politice a resistenci USA; Moskva si je toho dobře vědoma : proto tak často usiluje o bilaterální jednání o všech významnějších mezinárod-ních otázkách. A je pravda, že poválečná politika Ameriky, a šíře i ostatních demokratických mocností, sotva bude sloužit jako vzor pro-zíravosti, důslednosti či jednoty cíle; není v této souvislosti nutné analyzovat příčiny a aspekty (nikoli vždy jen záporné) tohoto vývoje. Jisté je, že by v Moskvě (dosud fascinované marxistickou poučkou o nevyhnutelnosti rozkladu kapitalistické společnosti) mohl vzniknout dojem, že v soudobé krizi Spojené státy ustoupí i v principech, že Washington něco jiného říká a něco jiného si myslí, že nakonec představa kapitulace je méně hrůzná než vize zpustošeného amerického kontinentu. Je to nebezpečný omyl. Kdo žil nějakou dobu v Americe dosvědčí, že v této obrovské zemi frází ta nejotřepanější odpovídá skutečnosti : totiž, že lid je jediným zdrojem moci v zemi. Je pro to mnoho důkazů v dávné i nedávné politické historii Ameriky : jedinec, organizace nebo vláda, jež ztratí důvěru lidových mas, je v rekordním čase vyřízena. Veřejné mínění ve Spojených státech má nesporný (a často nevypočitatelný) vliv na politiku vlády, zhusta radikalizační a pokrokový. Marxista by ovšem hledal, ale nenacházel propast mezi lidem a vládou, poněvadž jí není v otázkách, jež se týkají celé země a její bezprostřední budoucnosti.

172

A tento zdroj vší moci, tento lid, to je fascinující konglomerát dvou set milionů lidí, potomků odhodlaných osadníků, kteří svedli vítězný boj s přírodou a zdroji této obrovské země, lidí, jejichž temperament a jistá ethická zatvrzelost jsou stejně překvapivé, jako nepředvídatelné. Často nás překvapil ten průměrný, trochu zpohodlnělý, trochu naivní americký otec rodiny, který každou neděli fandí na baseballovém hřišti, pyšně pulíruje své nové auto, je členem místního Kiwanis klubu a večer si kazí zrak i vkus televisní detektivkou... A najednou, mohlo by se říct z ničeho nic, tenhle zpohodlnělý, naivní, rodinně založený, prudkými hnutími mysli nevynikající průměrný Američan si nasadí čepici, políbí ženu a děti a jde — dobrovolně narukovat do armády...nebo do války... nebo na smrt. Spojené státy mohou o Berlín a Německo jednat, ale nemohou kapitu-lovat. Washington, Paříž a Londýn se nemohou vzdát svých — jakkoli dobou snad vybledlých — práv a povinností v západním Berlíně; rozhodně nikoli pod tlakem a vyhrůžkami; nemohou — a nesmějí — vydat přes dva milióny Berlíňanů na milost a nemilost režimu, který tito lidé odmítají a jehož společenský systém několikrát a ze svobodné vůle zavrhli. Moskva má pravdu, když tvrdí, že Amerika nepůjde do války jen proto, že Sovětský svaz chce uzavřít mírovou smlouvu s Ulbrichtovým Němec-kem a zlikvidovat anomální situaci berlínskou; Spojené státy a jejich spojenci půjdou do války, jestliže SSSR bude pokračovat ve své politice vnucování a vynucováni si jednostranných, arbitrárních a pro Západ mocensky nebo mravné nepřijatelných řešení stěžejních mezinárodně-politických problémů. Nechť o tom, v zájmu míru, není nejmenších pochyb !

Druhé skutečnosti, na jejímž správném pochopení odvisí zachování míru, se ve Washingtonu, v Londýně i v Paříži vcelku dosti dobře rozumí; nebezpečí nesprávné interpretace (a proto i válečného střetnutí) je podstatně menší. Odpovědní, i když ne všichni lidé na Západě si uvědomují, že Sovětský svaz i za cenu války se bude bránit pokusům o sjednocení Německa (a proto i svobodným celoněmeckým volbám), vedoucím ke vstupu sedmdesáti miliónového německého státu do Severoatlantického paktu a jeho vyzbrojení atomickými zbraněmi. Kromě toho se také chápe, že Sovětský svaz a bezprostřední sousedé Německa mají jisté a oprávněné bezpečnostní požadavky, podepřené historickými zkušenostmi z let 1864, 1866, 1870, 1914 a 1939. Národy Sovětského svazu, Polska, Československa, Jugoslávie a jiných

173

zemí se obávají růstu silného, obrojeného a dokonce snad rovnováhu mocenských sil určujícího Německa. Ať už právem či nikoli, v Polsku nebo v Československu je to otázka, o níž není sporu mezi lidem a vládou. Strach z Němců a silného, sjednoceného Německa je ve střední a vý-chodní Evropě skutečnost, kterou zejména vláda Spojených států musí vzít na vědomí. Lehkomyslná politika Adenauerovy vlády v otázce rehabilitace bývalých nacistických funkcionářů, z nichž někteří zastávají vysoké funkce ve službách spolkového státu, dozajista tyto obavy jen posílila. Ale i v řadě západních zemí odpovědní činitelé poukazovali a poukazují na nebezpečí růstu německé moci. Americký diplomat a historik George Kennan už před lety vyvolal mezinárodní rozpravu o těchto skuteč-nostech a dovozoval, že Západ musí vzít v úvahu legitimní bezpečnostní požadavky Východu ve střední Evropě. Mezitím, pravda, vývoj a studená válka navršily řadu překážek a nových činitelů, účinně komplikujících celou otázku. Ale v celku se Kennanovým vývodům rozumí dnes lépe a šíře, než v době jejich původní formulace. Nejenom Washington, ale (volky nevolky) i Bonn přijaly fakt, že sjed-nocení Německa ať už jako státu demokratického nebo komunistického je uskutečnitelné jen cestou války. A je nejvýš pochybné, že by ty spo-jenecké mocnosti, které v roce 1945 prosadily bezpodmínečnou kapitulaci hitlerovského Německa, chtěly o patnáct let později vyvolat ještě ničivější válku za sjednocení velkého Německa, ať už Adenauerova nebo Ulbrichtova.

S tímto dvojramenným, nebezpečným ostnem vytaženým z otevřených ran mezinárodní situace z podzimu 1961, mohlo by se snad přistoupit k ošetření jejích krvácejících míst — především k řešení otázky berlínské. Nedojde-li v příštích týdnech k pronikavé radikalizaci stanovisek, jež by diskutované možnosti zkamenila v nepřijatelné podmínky či tvrdý diktát, pak koncepce svobodného, neutrálního města Berlína mohla být v zásadě přijatelná Západu i Východu. Jde ovšem — a v tom je celá potíž — o přesnou náplň této dohody, její provedení a zajištění pro budoucnost. V této souvislosti se na obou stranách vyskytly návrhy, aby svobodné město Berlín nejen bylo pod záštitou Spojených národů, ale snad i stálým sídlem této instituce, nebo aspoň jejích organizací jako UNESCO, Světové zdravotní organizace a podobně. Takovéto řešení, sympatické svým univerzálním a vlastně symbolickým rázem, by nejenom chránilo

174

obyvatelstvo Berlína před jednostrannými pokusy o změnu či podlomení dohodnutého statutu, ale usnadnily i hospodářský, sociální a psy-chologický život města, nedávnými událostmi už i tak narušený. Pravda, zmezinárodněný Berlín by zpočátku byl poněkud strašidelným, vzorně vydesinfikovaným městem mezinárodního papírového úřadování; ale jen dočasně a nikoli k neprospěchu řešení mezinárodně-politických gordických uzlů, které dříve nebo později bude třeba rozetnout.

Jedním z nich, objevujícím se vysoko na listině mezinárodních požadav-ků SSSR a jeho spojenců, je definitivní uznání polských západních hranic. To je také otevřená otázka, jež patří do kategorie těch, o nichž západní spojenci jsou ochotni bez prodlení jednat. I tuto otázku ovšem nutno vidět v širších mezinárodních a mocenských souvislostech. Sotva však bude spor o tom, že polský lid má historické i lidské právo na toto uznání. A je téměř jisté, že zneškodnění rozbušky pod výbušnou situací berlínskou by vedlo k velmocenské dohodě o polské západní hranici.

Od Berlína a polských hranic je už jen krůček k úvahám o situaci a možných změnách ve struktruře celé střední a východní Evropy : jakké-koli rozpravy o německé otázce jsou s nimi pak spojeny zcela nevyhnu-telně. V této souvislosti vznikla řada koncepcí na "nukleární odzbrojení" a postupnou neutralizaci jistého pásma ve střední a východní Evropě. Zmíněný George Kennan už před lety formuloval svou koncepci „disengagementu", tedy odpoutání se sil obou soutěžících táborů v oblas-ti bezprostředního styku a tedy i bezprostředního nebezpečí. V roce 1958 předložil polský ministr zahraničních věcí t.zv. Rapackého plán „nukleární neutrality" středoevropské oblasti. Letos v říjnu došlo k přátelskému rozhovoru mezi Rapackim a státním tajemníkem Ruskem, naznačujícím, že myšlenka deatomisace střední Evropy není zcela mrtva. Plány na neutralizaci střední a východní Evropy si zaslouží nového a vážného zkoumání, i když jejich uskutečňování nebude ani snadné, ani bez rizik. Odpůrci těchto koncepcí poukazují na to, že prostou neutrali-zací té či oné oblasti se neodstraní hlubší příčiny mezinárodního napětí; že v době dalekonosných střel a jejich atomických náloží každá neutrali-zovaná oblast zůstává vystavena nebezpečným tlakům politickým i vojenským. Jisté je, že neutralizace není něčím per se že nemůže spadnout s nebe mezinárodních sporů, ale spíše musí být výsledkem a výrazem vůle k dohodě, a vůle tyto dohody respektovat.

175

Ale je také možné, že jednání o nukleární odzbrojení a neutralizaci středoevropské oblasti, objímající obě Německa, Polsko, Československo a Madarsko, by nakonec mohla vést i k dohodám širším.

Otázka míru nebo války leží nad světem a leží ovšem, zcela bezprostřed-ně, nad československým lidem. Je nemyslitelné nebýt spjat s jeho obava-mi, ale také s jeho nadějemi, jež v takových chvílích, jako je naše, formují společná československá ústa, napříč hranic, napříč ideologických bariér, navzdory minulým utrpením, ve jménu naší společné budoucnosti.

28. října 1961. Svědectví

Berlínské pozadí

Na bělehradské konferenci neutrálů se znovu objevila historka o sovětské vojenské klice, pod jejímž tlakem se prý Chruščov musí tvářit velice neústupně. Nevyhoví-li Západ jeho požadavkům, pak prý hrozí v Moskvě puč militaristické skupiny, s níž by se jednalo mnohem obtížněji . Touto ,,plánovanou indiskrecí" měli se patrně zastrašit nejen bázliví neutrálové, ale i ty západní kruhy, jež zastávají názor, že jde vlastně jen o oprávněné sovětské obavy ze západoněmeckého militarismu, a z nich plynoucí požadavky, kterým je třeba vyhovět, nechce-li Západ spáchat nukleární sebevraždu. Proti těmto ,,defai-t is tům" však stojí zastánci ,, tvrdé" linie, pro něž Chruščov není než nový Hitler a Berlín nový Mnichov. Podle nich je berlínská krize jen novou etapou na sověts-ké cestě k dobytí světa; vyjednávání, t. j. „mnichovanství" je i darebné i neu-žitečné; a jedinou možnou západní od-povědí je „být pevný", t.j . nedělat nic. Soudobá situace ovšem žene vodu na mlýn

veteránům s tudené války. Pod t ruchl ivým škarohlídstvím komentářů lze rozpoznat j istou škodolibou radost lidí, j imž se ten to vývoj docela dobře hodí do krámu. V kalných vodách mezinárodního napět í se dobře loví těm, kdož sledují své vlastní záměry — těm, j imž se nelíbí pokroková sociální politika dnešní americké vlády, kteří se nemohou smířit s rostoucím vlivem afro-asijských zemí, pos ledním m o h y k á n ů m kolonialismu, kteří se zuby nehty drží zbývajících výsep zašlého věku v Sahaře či v Katanze . A někdy to vypadá tak, jakoby se Chruščov ze všech sil snažil těmto l idem dát za p ravdu . L idem, kteří znají jen j ednu al ternat ivu : b u d válku teď, nebo bolševickou světovládu pozděj i .

Sovětské nesnáze

Je však tato alternativa reálná ? Zastánci s tudené války zhusta přehlížejí souvislost sovětské politiky zahraniční s domácím vývojem. Chruščovova cesta v posledním roce byla dlážděna nesplněnými sliby

176

a nevyřešenými problémy; a podstatné je, že řada těchto problémů se týká základ-ních otázek sovětské skutečnosti a poměrů uvnitř socialistického tábora. V tomto táboře se neustále uplatňují „centrifugál-n í " síly, jež tlačí Polsko na západ a Albánii na východ; z významnějších zemí bloku lze vlastně jen ČSSR pokládat za důsledně loyální k Moskvě. Velkolepé plány kolek-tivizační a organizační (pod heslem „dovr-šení socialismu") téměř všude ztroskotaly a vedly k zoufalým reorganizacím. Pozoru-hodné je, že všechny byly směrem k „tvrdší" linii : Moskva vyhlásila přísnější kázeň v hospodářském životě a náklad-nější politiku vojenskou. Zároveň (i když ne najednou) SSSR změnil svou hospo-dářskou politiku uvnitř bloku : zatím co od Stalinovy smrti podporoval řadu socia-listických zemí vydatnými půjčkami, bylo (už v únoru) oznámeno, že tato pomoc bude menši a za méně příznivých pod-mínek. T o ovšem má své politické důsled-ky — socialistické státy se obracejí o pomoc j inam — Polsko do USA, Albánie do Číny, A Moskva je vcelku bezmocná, jak jsme viděli u Albánie a jak ukazuje přiklad Polska. Ta to stránka vývoje je patrně zajímavější a pro budoucnost důležitější, než široce komentované scholastické spory s čínskými mandaríny.

Další stránkou téže skutečnosti je, že zpočátku tak slibný sovětský nástup do koexistenční soutěže o koloniální země zůstal trčet vpůli cesty. Vzdor obrovským propagačním i ekonomickým investicím, nepoměr západní a východní pomoci nelze natrvalo vyrovnat ideologií. Arabské i četné africké státy se staly ne-li protiko-munistickými, tedy rozhodně neutrál-nějšími. Budoucnost vypadá ještě hůř : za předpokladu, že Kennedyho plán pomoci méně vyvinutým zemím bude jen trochu proveditelný, socialistický tábor ani s největším vypětím sil nebude moci držet krok. K zastření této situace samozřej-m ě hodně pomáhají narychlo vyvolané mezinárodní krize, odvádějící pozornost od těchto a jiných skutečností, na příklad

od nesporných čísel : je statisticky zjištěno, že kdyby USA nyní zastavily jen meziná-rodní potravinové akce, napřesrok by umřelo asi 30 milionů lidí hlady. Avšak základní Chruščovovy nesnáze jsou doma v SSSR. Od X X . sjezdu strany j sme pokládali Chruščova za představitele nové éry v dějinách komunismu. K tomu přispěla nejen jeho snaha zlikvidovat nejtvrdší stránky stalinského režimu, ale i jeho osobnost. Naše pozornost byla do té míry zaměstnána geniálním demagogem, že jsme zapomněli blíže zkoumat, jakým tento neúnavný řečník a cestovatel je také hospodářem a státníkem. Chruščov nepo-chybně rozumí problémům sovětské společ-nosti; a jakkoli pochopil škodlivost stalinis-mu, přece nebyl veden snahou o likvidaci stalinismu jako systému. Naopak, Chruščov jej chtěl zachránit za změněných podmínek moderního průmyslového vývoje, t.j. bez teroru a za pomoci technické a sociální evoluce. Zdá se však, že v podstatě ztros-kotal. Chruščovova průmyslová reforma z r. 1957 (na přiklad) jen zdánlivě sloužila decentralizaci; ve skutečnosti instalovala oblastní stranické tajemníky jako místní diktátory. Očekávaný drastický vzestup výroby se nedostavil, Chruščov nedokázal vysvobodit zemědělství z drtivého a neo-bratného tlaku stranické kontroly. A přece už v r. 1954 vytýčil právě Chruščov osudový problém ,.dvojího Ruska" — primitivního, polosocialistického a polo-soukromého zemědělství, na němž nejistě spočívá moderní průmyslová velmoc. Bez revoluční přeměny tohoto přežitku, zdůraz-ňoval Chruščov, nebude SSSR opravdu nikdy moderní zemí. T u změnu však neprovedl; z různých důvodů se neodvážil uskutečnit „agrorody", tolikrát oficielními ideology opěvované.

„Objektivní protiklad"

Zde máme přímo klasický doklad „objek-tivního protikladu" marxistického pláno-vání. Chruščov tím, že zachoval stranický systém, vzdor reformám a čistkám, zůstal v základních věcech stát na místě. Od-

177

stranil teror, ale nenastolíl právní řád; vyhlásil velkolepé programy, však naplno z nich nesplnil ani jeden. Pro berlínskou krizi toto vše má klíčový význam potud, že celá Chruščovova doktrína mírového soužití je založena na soutěži mezi dvěma tábory; a sovětský systém není dosud této soutěže opravdu schopen. Vezměme si sovětskou perspektivu sociálních služeb : XXII. sjezd je prohlašuje za jedinečné a jediné svého druhu na světě; ve skutečnosti jde o běžnou a v jistých rysech dokonce zastaralou kopii západních vzoru, jež nedosahuje ani úrovně československé. Logický závěr může být jen ten, že Chruš-čov by se vzdal výzvy k mírovému soužití v okamžiku, kdy by se tato zásada opravdu a trvale měla uskutečňovat. V dohledné době není naděje, na to, že by sovětští vládci (budou-li sledovat nynější linii) dovolili svému lidu porovnávat vlastní životní úroveň s životem lidí na Západě. Neboť SSSR zatím zůstává ve všech oblas-tech, s výjimkou těžkého průmyslu a prestyžních výkonů v prostoru, zemí nikoli plně vyvinutou. K tomu se pojí skutečnosti rázu politického a mocenského : je třeba (stůj co stůj) i nadále zachovat kontrolu nad socialistickým blokem států i nad soupeřícími skupinami uvnitř mo-cenského aparátu sovětského.

Svět trvale rozdělený?

V měřítku mezinárodním pak Chruščovova koncepce spočívá nikoli na perspektivě světové revoluce, nýbrž na předpokladu světa nadlouho rozděleného na ,,sféry". Je to stará písnička stalinské a starší ruské politiky : moskevská říše má být „uznána" Západem, svět má být rozparcelován na zájmové oblasti. V nedávném projevu Chruščov prohlásil, že „boj za německou mírovou smlouvu není vlastně bojem za mírovou smlouvu, ale za uznání naší velikosti". Zásada veta a „trojky" v OSN jsou toho jen logickým výrazem. Walteru Lippmanovi v Soči vysvětlil Chruščov své pojetí „trojky" takto : „Vlastně máme na mysli dva, ne tři partnery. Máme za to,

že by se všechno mělo rozhodnout dohodou mezi USA a SSSR. Oni (t.j. neutrálové) nemají ovšem žádnou moc, ale vypadá to lépe, když je do toho pojmeme." Berlín je prubířským kamenem této dok-tríny, již by bylo možno nazvat totální reálpolitikou. Je pravým opakem toho, co Kennedy nazval americkým úsilím „vládou práva proměnit vládu síly v mezinárodní společenství států." Boj o Berlín je tak v neposlední řadě bojem o samotný princip mezinárodních vztahů, bojem o světový řád práva proti řádu moci. Kde v tomto boji stojí Západ ? V teorii je jeho politika založena na právním řádu — vyjádřeném v OSN a v právu na se-be určení. V praksi však spočívá, stejně jako politika sovětská, na nukleární rov-nováze a na vetu. Rozdělení Evropy na zájmové sféry není novou myšlenkou, ale více než patnáct let starou skutečností. Západní doktrína tuto realitu sice hlučně kritizovala, ale v praksi se s ní smířila. Nejmarkantněji právě v otázce Německa : integrace Spolkové republiky do západoe-vropského společenství a členství v N A T O se rovnaly záměrné volbě jedné z několika cest; volbě, jíž se NSR prakticky vzdala svých nároků na sjednocení. Nevidět, že tímto rozhodnutím se rozdělení Německa a Evropy stalo trvalou skutečností, znamená setrvávat v tragickém sebeklamu.

Fr. Osvald (Kodaň)

Člověk - to zní hrdě!

Berlín, 4. října 1961. Dějiště: Bernauer-strasse. To je ulice, jež dělí západní Berlín od východního. Tudy probíhá Ulbrichtova zeď. A to tak, že zadní trakty činžáků jsou ve východním Berlíně, přední ještě v západním. Chodník je už "na západě." Nejvyšší bod střech, mohlo se by říci, je zemí nikoho. Ulbrichtova lidová policie nejprve zazdila všechna okna a dveře vedoucí

"na západ", pak se i s kulomety usadila na sousedních "východních" střechách, pěkně tiše a skrytě, jako když se jde na vysokou. Je po půlnoci. Na střeše jednoho činžáku se

178

objevuji obrysy dvou mužů, kteří se zře jmě pokoušejí o útěk z Ulbrichtova koncentráku. Plíží se po kluzkých taškách střechy, chytají se výběžků, hromosvodu, okapů. V tom se ozve pronikavý hvizd policejní píšťaly, pak druhé; bílé jazyky reflektorů olizují střechy a mlsně hledají svou oběť. Je to jako v detektivním filmu, jenže mnohem, mnohem hrůznější: tady je to doopravdy. Mezitím dole na "západním" chodníku policie a hasiči natahuji záchrannou síť. Obyvatelé na západní straně ulice se srocují, je jich tu snad dvě stě, za chvíli tři sta. Nahoře na střeše lze vidět uniformy Vopos, Ulbrichtovy Volkspolizei. Kočkovitými, plí-živými kroky jdou ve stopách prchajících. „Skoč ! Skoč ! " , řvou dole rozčilení Ber-liňáci. Všechny hlavy, snad dvě stě, snad tři sta hlav, se dívají vzhůru. „Tak skoč, neboj se !", se vybízejí hlasy, Jeden z uprchlíků zaváhá, zastaví se, a v tom ho zezadu popadnou dvě ruce. Vteřina či dvě ticha. Uprchlík i ruce zmizí v tem-notě. Tři Vopos se p l í ž í , opatrné, ale dosti rychle, za svou druhou obětí. Teď nebo nikdy! Štvanec se zastavuje, zdvihá se, vypne se v záři reflektorů, vykřikne trochu pisklavé, ale nekonečné vášnivé Freiheit — a skočí. Dav vydá zvuk kolektivního úleku — na chodníku leží roztřištěné tělo muže. Dopadlo asi dva metry od záchranné sítě. Reflektory shasly, střechy i Vopas zmizeli ve tmě, roztřištěné tělo muže, prý dvaadvace-tiletého, nakladájí do sanitky, hasiči rolují síť, dav se rozchází.

V Berlíně, 4. října 1961, po půlnoci. Pro tuto noc je asi konec. Až zase zítra v noci.

Zase se někdo rozhodne ke krajní volbě. A zase bude honička na člověka. A zase se bude tři sta zvědavců dívat, jak to dopad-ne. Člověk — to zní hrdě, vyhlásil kdysi Maxim Gorký.

J .M. (Berlín)

O S N v Berlíně?

Sovětský návrh na přesídlení Spojených Národů z New Yorku do Berlína v rámci nového statutu tohoto městav zásadě není

nepřijatelný. Je možné, že by se tak upevnil nový statut tohoto neklidného města, ať už bude jakkýkoli, a tak i víra Berlíňanů v trochu klidnější budoucnost . Kromě toho by nebylo špatné mí t blíž po ruce stálé sídlo mezinárodní organizace, jejíž Charta, závazná pro všechny členské státy hovoří o svobodách a právech člověka. O možnosti přesídlení O S N do Berlína uvažoval nedávno v New York Times diplomatický dopisovatel tohoto listu James Reston a v podobě několika otázek vystihl řadu pozoruhodných skutečnosti, o nichž třeba uvažovat. T a k na přiklad, šla by i nadále napříč sídelním městem O S N Ulbrichtova "zeďstrachu", znemožňující volný vstup východních Berlíňanů a Němců do "svobodného města Berlína" ? Nebo by patřilo k povinnostem bezpečnost-ních oddílů OSN — tedy organizace, jež podle článku 1., odstavce 3. své Char ty je povinna "respektovati lidská práva a základní svobody všech bez rozdí lu" — střílet po lidech, kteří se rozhodli opustit Ulbrichtovu republiku? Mohlo by se na plenárních zasedáních O S N v Berlině i nadále debatovat o právu sebeurčení — dejme tomu obyvatelstva východního Ně-mecka — tedy o právu, o němž Charta hovoří přesně a jednoznačně ? Mohl by i v Berlíně nadále fungovat rozhlas Spoje-ných národů, který přenáší plenární debaty (a často hovoří o svobodých a právech člověka) nejenom ve světových jazycích, ale také, jako dosud česky, polsky a maďarsky ? Anebo by i toto vysílání bylo mechanicky rušeno z příkazu několika členských států OSN, z jejichž finančních příspěvků je také udržováno radio O S N ?

Lidská práva

Každoročně, poznamenává dále Reston, se na půdě Spojených národů debatuje otázka lidských práv. Deklarace lidských práv, formulovaná na druhém zasedání OSN praví, že "každý má právo na život, svo-bodu a osobní bezpečnost.. . na svobodu mínění a projevu... na svobodu pohybu a bydliště v hranicích svého státu.. . Každý

179

má právo opustit jakoukoli zemi, čítaje v t o i zemi vlastní". Bylo by dovoleno OSN, zasedající v Berlíně, tyto otázky volně debatovat a a takovou rozpravu bez zábran vysílat rozhlasem či televizí pro posluchače v Budapešti, ve Varšavě, v Praze a v Berlíně samotném ? T o je jen několik z mnoha závažných otázek, které je třeba zodpovědět dřív (a závazně), než se vůbec začne konkrétně jednat o přesídlení OSN do berlínské enklávy.

Hammerskjold

Smrt Daga Fíammarskjolda symbolizuje a tragicky uzavírá život tohoto bojovníka za čestný mír a za ideály Spojených národů. Náleží-li komu z živých či mrtvých příští Nobelova cena míru, pak tomuto generál-nímu tajemníku světové organizace, který věřil v poslání a cíle OSN i tehdy, kdy je takřka kdekdo přezíral nebo podceňoval. Dag Hammarskjold, humanista, vzdělanec a brilantní diplomat, předstihl svou dobu i její státníky. Jeho cílem bylo změnit OSN z bezmocné debatérské společnosti v nad-národní sílu, jež by mohla mír nejen chránit, ale v případě nutnosti i zachránit vlastni mocí. Aby takováto politika mohla být účinná a úspěšná, OSN by se musela stát opravdovou nadnárodní mocností, za jejímž mandátem by stály nejen mravní, ale i branné síly všech Spojených národů. Potrvá zřejmě ještě dlouho, než dnešní rozdělený svět přijme Hammarskjoldovu myšlenku za svou. Není proto divu, že proti Dag Hammar-skjoldovi se obrátil hněv všech představi-

telů totalitních režimů v OSN, Sovětským svazem počínaje a rasistickou Jihoafrickou

Unií konče. Ale ani západní mocnosti, zejména Francie a Belgie, neměly příliš v lásce generálního tajemníka pro jeho nesmlouvavou protikoloniální politiku. Walter Lippmann napsal, že Hammar-skjold byl ztělesním vrcholného politického ideálu západní civilizace, jímž je zásada, že zákony musí chránit a provádět jen takoví

soudci a veřejni pracovníci, jejichž loyalita platí především těmto zákonům, nikoli snad zájmům osobním, t ř ídním nebo i národním.

V. B. (New York)

Albánie: levá úchylka

S Albánií odchází z dvanáctičlenné rodiny socialistických zemí (počítáme-li i ty rozdělené jako Korea nebo východní Německo) další stát, spěchající vlastní cestou k socialismu; z nerozborného svazku komunistických stran byla tedy vypuzena, v krátkém rozpětí třinácti let, už druhá sesterská strana. Chruščovovo oznámení o nepolepšitelných albánských soudruzích nepřekvapilo ni-koho, kdo sledoval vývoj albánsko-sovět-ských a albánsko-čínských vztahů. Napsali jsme na tomto místě (Svědectví , roč. IV, č. 13, str. 7), už letos na jaře, že na celé věci je zajímavé jen to, ,,zda moskevské pravítko tvrdě dopadne na klouby neposlušných albánských žáčků hned nebo později, a co tomu řekne čínský protektor". Nuže, pravítko dopadlo na 22. sjezdu K S SSSR (,,k naší veliké a upř ímné lítosti", prohlásit soudruh Chruščov), a čínský protektor v postavě člena politického byra čínské strany, ministerského předsedy Ču En-laje, řekl své v chladném a stručném projevu : ". . . veřejné a jednostranné obvinění kterékoli z bratrských stran nepřispívá k jednotě, nepřispívá k vyřešení sporné otázky. Jednat veřejně a před očima nepřítele o sporech mezi bratrskými stranami a bratrskými zeměmi nesvědčí o marxisticko-leninském pos tupu; takovýto postup může jen poškodit přátele a potěšit odpůrce" . O albánské otázce nepochybně z Pekingu brzo uslyšíme; tón i náplň čínského stanoviska budou dobrým ukazatelem dalšího vývoje ve vztazích sovětsko-čínských, nepoměrně důležitějších, než spor s albánskými stalinisty. Nelze vyloučit, že stojíme na prahu vážného a otevřeného ideologického rozporu v komunistickém táboře; albánská mezihra rozhodně přispěla

180

k jeho priostření. Takovýto rozpor ovšem, jak ukazuje zkušenost, rychle přerůstá z rámce ryze ideologického do jiných oblastí, zejména do oblasti mocenských vztahů mezi socialistickými zeměmi.

Teoretické implikace albánské aféry

Z hlediska čistě teoretického je albánská herese hodná pozoru všech vykladačů marxismu-leninismu. V dané vývojové fázi naráží komunistický tábor na dvě základní úchylky, „p r avou" (revizionistic-kou) jugoslávskou; a ,"levou" (dogmatic-kou) albánskou, opírající se o sympatie, ne-li podporu masové strany čínské. K těmto uchýlkám (jež bezprostředně ohrozily , ,nerozbornou" jednotu komunistických stran) došlo nikoli ve formativním údobí těchto stran, nebo za nástupu k moci, ale v zemích, kde tyto strany jsou už plně u moci, nastoupily už cestu k socialismu a odstranily všechny antagonistické spo-lečenské protiklady; v době, kdy program sovětské strany už hovoří o vstupu do komunismu. Otázkou číslo jedna tedy je, jak vznikají, jak se upevňují , čím sílí tyto úchylky v zemích, kde tř ídní nepřítel byl už rozdrcen a kde komunistická strana sama určuje všechno dění a tedy i interpretaci a aplikaci marxismu-leninismu ? Druhá , stejně závažná a dosud nezodpo-věděná otázka zní takto : proč se v takové situaci tak pomalu projevuje to, co komu-nisté metafysicky nazývají „zdravé síly ve s t raně", které prý vždycky nakonec zvítězí nad „elementy nezdravými" a svedou stranu opět do „správných" kolejí ? V sovětské straně to trvalo dobrých třicet let, než tyto „zdravé síly" odhalily přečiny a zločiny Josefa Stalina; v jugoslávské pak po třinácti letech po nich není ani vidu, ani slechu. A jak vůhec funguj í tyto „zdravé síly" ? Podle jakých znaků se pozná, že jedny síly jsou „zdravé" a j iné zas „nez-dravé" ? Určuje to snad arbitrárně strana „vedoucí" , tedy sovětská ? Jestliže ano, pak proč právě ona a nikoli, na příklad, masová, revoluční a v teorii neobyčejně zvídavá

strana čínská, jež přece neprošla tak dlou-hým a škodlivým údob ím „kultu osob-nost i" , jako právě „vedoucí" strana sovětská ? Tře t í otázka — nikoli poslední — je důležitá pro budoucí vztahy komunist ic-kých stran v oblasti ideologie : jak to, že

„uchýlkáři" , bezpečně zjištění neomylnou marxistickoleninskou metodou, nacházejí plnou oporu a podporu v j iných soudruž-ských stranách, které stejně neomylnou marxisticko-leninskou metodou dospěly k závěru právě opačnému ? Jak to, že sovětští teoretikové usoudili po bedlivém zkoumání, že albánští soudruzi sešli se správné cesty marxismu-leninismu, zatím co čínští teoretikové usoudili, že dnešní vedení albánské strany jde cestou jedině správnou, cestou marxismu-leninismu ? T e d y to vedení k jehož svržení a zavržení otevřeně nabádal Chruščov ? Kdo má pravdu ? A proč ?

P. S.

Moskevští dopisovatelé hlásili, že sjezdoví delegáti začali bouřlivě tleskat, když Ču En-laj hovořil o solidaritě všech socialistic-kých zemi — „od Vietnamu až po Albáni i" . V tom si však povšimli, že Chruščov a ostatní členové předsednictva strany netles-kali. V okamžiku potlesk v sále ustal, jako když utne. Delegát KSČ, soudruh Novotný to vyřešil po našemu : v kritickém okam-žiku pocítil potřebu uhladit si své šediny.

J. J. (Vídeň)

Zpověd polského marxis ty Za návštěvy Paříže zemřel v tomto městě 5. s rpna letošního roku Andrzej Stawar, největší marxistický filosof a literární kritik soudobého Polska. O deset dní později strana a vláda polské lidové repu-bliky vypravily Stawarovi státní pohřeb . Oddíl polské kavalerie tvořil čestnou stráž; ministr kul tury pronesl nad zpopelněnými ostatky zemřelého soudruha smuteční

181

řeč, v níž ocenil velké dílo tohoto zaslou-žilého komunisty, marxistického filosofa, „polského Lukacse"; polské časopisy vy-daly zvláštní čísla, věnovaná dílu a myšlení tohoto revolucionáře a myslitele.

Měsíc poté vyšla v Paříží kniha, předsmrtné dílo komunisty Andrzeje Stawara : její první část analyzuje stalinskou éru v Sovětském svazu; druhá část, nazvaná ,,Glosy" (a dokončená těsně před smrtí) sleduje vývoj SSSR po XX. sjezdu strany. Celé dílo pak je kritikou sovětského systé-mu, provedenou přísně marxistickou me-thodou.

Teror a izolace

Stawar podrobně zkoumá mechnismus moci v SSSR a nalézá v samotné bázi demografické a hospodářské politiky hlavní příčinu rozpadu stalinské nadstavby tvrdé-ho teroru. Podle autora sovětský systém nucené práce nebyl jen krutý, ale také nákladný : Stawar vypočítává, že za 25 let trvání nucených prací zemřelo předčasně v sovětských pracovních táborech deset až dvanáct milionů lidi; průměrná doba „resistence" lidského organismu v takovém táboře byla čtyři roky : produktivita práce byla víc než podprůměrná, a plýtvání pracovními silami vpravdě gigantické. Izolace SSSR vedla ke stagnaci v sovětské zahraniční politice. Stalinovi nástupci se pokusili o nápravu dvou nejhrubších chyb : v oblasti demografické a hospo-dářské skoncovali se systémem donu-covacích táborů (aspoň jako významného zdroje práce); v zahraniční politice pak vyvedli Sovětský svaz z izolace a objevili nové manévrovací možnosti v koncepci „mírového soužití".

„Césarský" princip

Stawar však má za to, že Chruščov nemohl, a ani nechtěl, odstranit hlavní a základní slabinu sovětské společnosti, totiž princip samovlády, „césarismu" : sovětský lid se dnes zase musí podrobit mythu neomyl-ného vůdce, jehož postavení mus i být

upevňováno novými úspěchy a opěvováno neutuchající propagandou. Marxistická kri-tika této otázky je umlčována; a jakkoli práce a úkoly společnosti nepochybně zrcadlí skutečné potřeby, racionelní postup je v podstatě nemožný, neboť „př ípustné jsou pouze úspěchy, o neúspěších se musí mlče t" . Stawar, jenž se nepřidal k polským revi-sionistům, př ipravuj íc ím v roce 56 polský „ ř í j en" , uzavírá přesvědčením, že jenom strana sama může uskutečni t reformu celého systému : ale poněvadž takováto reforma nu tně povede k okleštění mocen-ského monopolu („vedoucí ú lohy") strany, v dohledné době není předpokladů pro takovouto změnu . Pozoruhodná kniha „s tarého bolševika" a komunist ického poslance od roku 1924 Andrzeje Stawara (známého v ČSSR zejména z j eho prací l i terárně-vědných), vyšla nákladem pařížského časopisu Kul-tura. Je to měsíčník, vydávaný skupinou polských exulantů, hlásících se k demo-kratické levici; j e j ímu redaktorovi Jerzymu Giedroycovi svěřil Stawar rukopis své poslední knihy a ještě na smrte lném loži pracoval na jeho korektuře. A aby nebylo pochyb o autentičnosti celého podniku, Stawar vylíčil své rozhodnut í v ručně psaném dopise Giedroycovi ; faksimile tohoto listu je včleněno d o knihy, jež vyvolala nemalý rozruch ve stranických a vzdělaneckých kruzích soudobého Polska.

K.A. Jelenski (Paříž)

Jugoslávci pro rozpravu

V Bulletinu Socialistické Internacionály Mládeže, který vychází ve Vídní také v českém vydání, píše Puniša Perovič zajíma-vým způsobem o socialistickém hnut í a zájmech mezinárodního společenství. Pero-vič, bývalý redaktor Borby a člen Svazového Národn ího shromáždění Jugoslávie, se zabývá otázkou ideologických diferencí „uvni t ř socialistických h n u t í " a má za to, že takováto rozdílnost v nazírání na různé

182

ideologické, mocenské a politické otázky je spíše k prospěchu, než ke škodě světového dělnického hnutí.

Konflikt idejí

„Socialistické hnutí" , píše Perovič, „ b y přestalo být hnutím nejpokrokovější spole-čenské třídy, kdyby neobráželo rozdílnost ve světě a dialektiku protikladů v sociálním vývoji, kdyby byl konflikt idejí a koncepcí potlačován. Právě naopak, krystalizace myšlenek j e nezbytná a v nejvlastnějším zájmu hnutí . " Perovič uzavírá svůj článek takto : „Zaslepeny dogmaty a doktrínami, jisté kruhy komunistického hnutí — není tajemstvím, že v jejich čele stojí vůdci Komunistické strany Číny — se snaží o řešení svých a světových problémů a těžkostí nesmířlivými vztahy a strohým postojem ke všem ostatním. Tvrdoší jně setrvávají u svých zastaralých názorů, hesel a teoretických pouček a dokonce je pře-krucují jen aby mohly dokazovat, že politika míru a mírového soužití není v zájmu socialistického tábora. Ti, kdo razí líbivá a výmluvná hesla o boji proti imperialismu, nechtějí chápat, že politika míru a mírového soužití, jež nachází stále více přívrženců mezi národy, je nejlepší a nenásilný způsob boje proti imperialismu a k zajištění pokroku a blahobytu lidstva. T o t o je jedině správná cesta do budoucnosti , na níž musí mít zájem především všechna socialistická hnutí . "

— ú (Vídeň)

P r y č s t í m !

V Československu se s j istým úspěchem hrála hra, jež si vzala na mušku jednu soudobou skutečnost, nepříjemně zapá-chající nejčernějším zpátečnictvím : krutý výběr studentů pro vyšší učiliště podle třídního původu a politické spolehlivosti rodičů. Po Praze se povídá, že ta hra dokonce přispěla k nedávnému uvolnění v praktickém provádění této politiky, jež

ovšem trvá a byla b y směšná (už vzhledem k zcela novému sociálnímu rozvrstvení obyvatelstva v dnešním Československu), kdyby nebyla tak ostudná a tak tragická pro tolik lidí.

Celá věc ovšem přímo souvisí se složitým a vše-prolínajícím systémem kádrování, který jak se zdá už jen v Praze a v Tiráně berou do slova a do písmene. Není tu třeba moralisovat : je známo, že každá vláda si hlídá své potencionální odpůrce a platí si své fízly a donašeče; má na to právo i vláda pražská. Avšak policejní dozor nad celým národem, v jaký se v

ČSSR kádrování vyvinulo, to je mor, který nejen posiluje růst a uplatňování nejhorších nemravů, jakými jsou udavačst-ví, dvojí tvář, zbabělost, závist, ale také podrývá socialistické budování a růst socialistického člověka, na nichž straně tolik záleží.

Všimněme si, že otázky kádrovacího dotazníku uvedené pod b o d y 49. a 51. se prakticky týkají jen členů a funkcionářů strany a odborných, mnohokrát prověřených pracovníků. Je třeba se tázat, proč tolik strachu o ideologickou a politickou imunitu i těchto, úředně pověřených soudruhů ? Proč vůbec tak málo důvěry v lid, který s takovým nadšením a s takovou hrdostí vstoupil do socialismu ? Proč je dosud třeba těmto hrdým a úspěšným soudruhům, aby se j im roztřásla kolena a ztvrdla brada kdykoli se na mezinárodních kongresech setkají s Čechoslovákem, žijícím v cizině ? Proč tolik strachu, proč tolik preventivních opatření při styku s ideologií, názory, a způsobem života, které přece podle všech pouček jsou už v rozkladu, bezmocné, bezzubé a bez přitažlivosti ? Nelze doufat, že se kádrové hydře usekají všechny hlavy najednou : ale padnout by mělo aspoň pár těch nejdravějších, nejhloupějších a (i z hlediska dlouhodobých zájmů strany) nejškodlivějších.

Red.

183

Nebezpeční l idé

Jsou j imi ti, kteří — j a k se úředně praví — "vedou občany k socialistické s tá tnost i" ,

„zaj iš tuj í úkoly, jež vyplývají z usnesení národního vyboru" , „pracuj í s občany v d o m e c h " . V Praze j e jich 11,981, toho 4,271 žen. Jsou to členové tak zvaných občanských výborů, tohoto slidičského oka a (socialistického člověka nedůs to jného) kontrolního nástroje K S C . Kdo si t roufá odpovědět na otázku, proč vláda a strana, opírající se přece o důvěru lidových mas, potřebuje jen v Praze 32.500 členů domov-ních komis a 8,500 „důvěrn íků" , z nichž mnozí sbírají pomluvy a d rby na ostatní obyvatele domu a mohou se tak beztrestně vyžít ve své životni zálibě, j íž je závist, zloba, slídičství ? Poněvadž odpověd je zřejmá, nelze spoléhat na to, že by vláda a s t rana v dohledné době upustily od této formy „účasti pracujících na správě a ř ízení" . Ale je možno apelovat na ty, kteří přijali nebo museli p ř i jmout členství v občanských výborech : nepro -pujču j te se tomuto d r u h u donasečství ! L idé dovedou rozeznat mezi těmi, kdo tuhle špinavou práci dělají s gus tem a včelí píli, a těmi, kdo se snaží své spoluob-čany chránit , kdo j im zbytečně nechtěj í stěžovat už i tak nesnadný život ! T o je také rozdíl mezi udavačem a t ím, kdo dělá něco, co musí , fo rmálně a na oko. Rozdíl, na který se nezapomíná.

Red

Václav Kopecký

V poznámkách, které jsem si připravoval k „ O t e v ř e n é m u dopisu Václavu Kopecké-m u " je tento úvodní odstavec : ,,Píši Vám.. . také proto , poněvadž. . . četba Vaší pamětní knihy a zejména její poslední kapitoly mě utvrdila v přesvědčení , že Vaše zanícení p r o komuni smus j e nefalšované a starého data , že v n ě m není osobní vychytralosti či opor tunismu. . . Slyšel j sem o Vás, že jste dosud neztrati l smysl pro proporce a h u m o r , věc to dozajista důle-

ži tá; kromě toho jste vždycky měl rád básníky a kumštýře , ne jednoho jste v dobách p řemrš t ěného , ,kultu osobnos t i" pohotově schoval v j e d n o m z če tných svazů a tak zachránil před hladem či k r iminá lem; dovedl j s te popí t i poroz-právět a dosud se pronikavě nudí te na schůzích, kde se (už po kolikáté !) omílaj í h různé fráze o ničem !... Píši V á m jako zasloužilému čs. komunistovi , č lenu poli-t ického byra s t rany a vysokému funkcio-náři strany a vlády, který j e mi lidsky sympat ický, který vládnul , ale ne vraždil, který opravdu usi lu je o to, aby Česko-slovensko bylo ,perlou v táboře socialistic-kých zemí ' . Nen í to, p ravda , šperk podle mého vkusu , ale p ř i znám se rád, že m ě svým z p ů s o b e m zajímá člověk, který o to usiluje s takovou bu ja rou , mladis tvou, občas naivní houževnatos t í . " Náhlá smr t Václava Kopeckého (7.srpna)

způsobi la , že dopis nemohl už být odes lán; a bylo rozhodnuto je j ani neuveře jn i t , jak bylo p ů v o d n í p lánováno, jako odpověď na Kopeckého hodnocení československé so-cialistické republiky, jak je lze číst v závěrečné kapitole knihy tohoto , , s ta rého" bolševika — ČSR a KSČ — pamětní výpisy k historii Československé republiky a k boji KSČ za socialistické Československo. Ale i bez výhrad , korektiv a otázek, jež pochopi te lně naše odpověď obsahovala, Kopeckého obhajoba československého ko-m u n i s m u sama o sobě odha lu je j is té slabiny v tom, co říká, o čem mlčí a v čem přehání . Je to, kupodivu , opravdu jakási obha joba , poněvadž i když stylem a tónem nadnesená, útočná a svěží, přece jen j e nesena úsi l ím o ospravedlnění nas tou-pených cest a užitých pros t ředků, o souhlas,

o pacifikaci kri t iků, o nadšení mladých , o zaměření na zářnou budoucnos t a p ř im-houření oka nad nedávnou minulost í . , , K d o by mohl popř í t . . . " , táže se vždy znovu autor , ohlížeje se kolem sebe v údivu ,

že jsou dosud takoví, ve s traně, v mládeži , doma i za hranicemi, kteří si t rou fa j í , ,popí ra t" , v nichž „přež ívá" minulos t a , ,buržoasní" pojetí svobody. Pozornému čtenáři také neu jde , že výčet úspěchů ,

184

jichž Československo dosáhlo v posledním desetiletí ve vědě či technice, v sociální péči nebo v umění, výčet až křečovitě podrobný, je držen v přísné izolaci. Jakoby všude jinde, mimo tábor komu-nistických zemí, se vývoj i čas od konce války zastavily. Jenom tak totiž se může na př. československý technický rozvoj jevit jako jedinečný : i jen letmé srovnání s dnešním rozvojem a rozkvětem v sou-sedním Rakousku či dalekém Japonsku by prokázalo, že v těch deseti letech lidé všude na světě pokročili, že v kapitalistických zemích se také tvoří a badá, že lidé lépe bydlí, lépe jedí, že pomalu kdekdo v západní Evropě má skútr či motocykl, že bezplatná zdravotní péče v královské Anglii je dávno samozřejmostí, že se všude píší romány a malují obrazy, že dovolené jsou placené a školy zadarmo.

Proč?

S takřka dětinským údivem a zároveň neklidnou předtuchou, s nimiž jen zřídka se setkáváme v politické literatuře dnešního Československa, se Václav Kopecký vrací k otázce proč dnešní československý člověk ještě pochybuje, proč ,,nemá mít plně rád naši republiku, lidově demokratickou a socialistickou?" Ano, proč? Co se mu na ní nelíbí, zpytuje komunista Kopecký a hned formuluje řadu otázek : snad to, že ,.prostý, pracující lid" dnes vládne? či to, že dělníci si ,,žijí dnes dobře a že chtějí žít stále lépe?" nebo snad to, že ,,byly odstraněny nespravedlivé společenské rozdíly?" Ze způsobu, jakým Kopecký na sklonku svého života na tyto a obdobné otázky odpovídá je patrný autorův pocit, že v tom všem lidová vlažnost citů k hvězdě československého komunismu nevězí. Tak tedy v čem ? Je v té otázce kus tragedie revolucionáře a komunisty typu Václava Kopeckého; muže, který zasvětil celý svůj život sestro-jování toho nádherného, ocelově lesklého, tisíci spouští, páček a měřících přístrojů vybaveného, plně automatizovaného stroje komunismu : a ted tedy tady je, toto dítě dějin a našich snů, ve své promyšlené,

vědecké dokonalosti, hučící a měřící a počítající; a my, společenští inženýři, stojíme tu před tou mašinou v plném chodu, sledujeme jak registruje, hlásí, sčítá, rozkazuje, rezumuje, předpovídá, na všechno odpoví a nikdy se nemýlí — stojíme nad ní obdivu i obavách, poněvadž víme, že někde něco nesouhlasí, poněvadž slyšíme nějaký hluboký, jakoby podzemní hrozivý hukot, a naše ústa bezděky a bezbraně formulují slovíčko — proč ? Jako marxista a komunista, Václav Ko-pecký nemohl a nedovedl odpovědět na toto osudové a historicky důležité proč. Ale to, že je dovedl vyslovit, byt i jen pole-micky, mu zachovává jisté výjimečné místo v dějinách československého komu-nismu.

Pavel Tigrid (Paříž)

Sjezd politických vědců Studium politiky je pravděpodobně tak staré, jak je stará nejpůvodnější civilisace. A přece jako samostatný studijní obor je politická věda jedním z nejmladších. Ve dvacátém století se rozrostla do takových rozměrů, že se může honosit dvěma znaky zralosti : značnou specializací a vyhraně-ností různých škol. 5. světový sjezd Mezinárodní společnosti pro politickou vědu, který zasedal koncem září v Paříži pod záštitou Unesco a jehož se zúčastnilo několik set vědců z celého světa, se přirozeně mohl zabývat jen něko-lika specifickými problémy. Vybrány byly otázky spojené (1) s rozhodováním občanů ve volbách, (2) s vývojem států a meziná-rodních společenství, složených z různých etnických skupin, (3) se vztahy mezí civilis-ty a vojáky, jak ovlivňují zahraniční politiku jednotlivých zemí, (4) s vlivem technické inteligence na správu moderního státu, a konečně (5) s veřejnou kontrolou atomické energie. Zatím co se tímto výbě-rem sjezd vyhnul jinak nezvládnutelné specializaci zájmu, sporům mezi různými školami a směry se vyhnout nemohl — a ovšem nechtěl : hlavním posláním vědec-kého sjezdu je právě zcela otevřená kon-

185

frontace názorů, jež jako čirý pramen neu-stále napájí všechna ramena svobodné vědní discipliny. Tak bylo na sjezdu slyšet příslušníky juristického postoje k politickým otázkám a jim blízké stoupence školy historické a popisné; pocházeli většinou z Evropy, Jižní Ameriky a Asie. Američané a také mnoho západních Evropanů patřilo k té či oné škole, která má blízko k j iným společenským vědám, zejména sociologii a psychologii. Tento modernější a sofistiko-vanější směr, který je také do značné míry popisný, ale který nad pouhé pozorování a intuici staví podrobný, kvantitativní vě-decký výzkum, se neustále srážel s poli-tickými vědci filosoficky orientovanými.

Političtí filosofové tvrdili, že vědí dost o tom, jaká politika je; čím je třeba se zabývat, jsou normy politického chování.

Na sjezdu byla také hrstka marxistů, kteří přijeli z komunistických zemí; ani jeden vědec ze svobodného světa se k této škole, pokud víme, nehlásil. Sovětská dvojice se objevila v každé komisí, v diskusi přečetla prohlášení, které by mohlo být přímým citátem z Krátkého kursu dějin Všesvazové komunistické strany (b.) blahé paměti, a pak mlčky seděla. Nikdo na její prohlá-šení nereagoval — tak se vymykalo celému duchu a poslání sjezdu. Poláci a Jugoslávci chodili do komisí jednotlivě a byli ve svém marxismu daleko otevřenější, pružnější a kultivovanější. Z toho důvodu jim také sjezd pozorně naslouchal.

Konečně byl v Paříži rovněž představitel marxismu z Československa. Ale i kdyby jej byl chtěl celý svět slyšet, nemohl, nebot československý delegát za celý sjezd neotevřel ústa. Řekli za československé marxisty všechno ti dva Rusové? Nemají českoslovenští marxisté co říci za sebe ? Anebo jsou na svou politickou vědu tak pyšní, že si sice vyjedou do Paříže, ale pak si zamknou ústa na zámek, aby se nepovo-laní nedověděli nic z jejich tajemství ? Doufejme, že si také nezacpali uši.

mpý (Paříž)

Josef Ševčík

Po těžké a zákeřné nemoci zemřel letos v červnu v Chicagu Josef Ševčík, člen redakce a administrátor Svědectví, dobrý přítel nás všech. Rodák klatovský, Ševčík zasvětil větší část svého života venkovskému lidu, jeho rozvoji a kul turnímu povznesení. Za války pracuje obětavě a odvážně jako vždy v podzemním protinacistickém odboji , po válce se stává poslancem a čelným orga-nizátorem zemědělského družstevnictví. Po únoru 1948 odchází Ševčík i s rodinou do exilu, nejprve do Německa , pak do Spojených států. Nebylo dobrého díla, k němuž by Ševčík nepřiložil svou ochotnou ruku, nebylo oběti, kterou by nepřinesl, nebylo politické hlouposti či emigrantské přízemnosti, již by svou selskou hlavou hbitě nepostihl a břitce neodsoudil . Ševčík patřil k t ěm několika českosloven-ským politikům v exilu, kteří se dovedli podívat situaci tváří tvář a vyvodit z toho důsledky, jakkoli nepř í jemné : bylo m u na př . jasné, že v údobí 1945-48 to demo-kraté prohráli na celé čáře, že za takovou prohru se platí; že není návratu k před-mnichovské republice; že j e t řeba usilovat o dialog s lidmi doma.. . Měli jsme Josefa Ševčíka všichni rádi pro jeho inteligenci, skromnost a oddanost československé věci. Bude n á m chybět. Čest jeho památce!

Redakce

Prázdninová

Sedím v zahradní restauraci v hlavním městě jugoslávských Slováků Bački Petrovci. Přede mnou cibulovitá věž luteránského kostela, po levici zbrusu nový osvětový dům s moderním biografem. Zrovna na tom místě, vypráví můj společník, v roce 1941 oběsili Maďaři osm dělníků a studentů místního slovenského gymnasia. Co chvíli slyším někde za košatými stromy ospalé skřípání vozů petrovských sedláků, svážejících úrodu.

186

Petrovec je nejvétším jugoslávským vývozcem chmele, jehož vysoké zelené stěny vás zdraví ze všech stran... Je léto a bezmračné nebe se rozpíná nad vojvodinskou rovinou, rozbíhající se od j i ž n ě se zdvihající Fruški Gori pres Dunaj a Tisu dál na sever do Maďarska a k nám na Slovensko. Svým způsobem, napadá mě, tato rovina spojuje 80.000 dolnozemských Slováků s těmi čtyřmi milióny na Slovensku, Ať je tomu jakkoli jisté je, že těch 80,000 Slováků tvoří snad jedinou národnostní menšinu, která netrpí menšinovou psychosou: snad i proto je tu člověku tak dobře... Tak tu nalézám vedle srbo-chorvatských i slovenské nápisy, v řadě případů dokonce jednojazyčné — slovenské. Vydavatelské družstvo „Kul-túra" vydává státe rostoucí počet knih. V Petrovci se tisknou slovenské učebnice, vydávají se noviny (Hlas Ludu) , odborný zemědělský časopis, kulturní čtvrtletník Nový život. Styk občanů se „starou vlastí" je živý: za své návštěvy jsem hovořil aspoň s třiceti občany, kteří se zrovna vrátili z

Č S S R , nebo kteří tam nedávno byli na návštěvě. Vyslechl jsem mnoho názorů: často se mluvilo o mravně-politické krizi, již podle takřka shodného úsudku všech československá společnost dnes prožívá. Ale je horký, krásným požehnaný letni den, nechci o tom psát. Na kostelní věži odbíjejí dvě hodiny, zvuk se nese krajem, dnes, tehdy, zítra... Náhle mi vytane v mysli úryvek z verše Laco Novomeského: čas tvrdý a okovaný, a my v ňom slabí a tápaví..."

Jiří Kolaja (Dački Petrovac, Jugoslávie)

Novotný a stvůry

President Antonín Novotný, hovoře na slavnostním zasedání ÚV K S Č letos v květnu, věnoval několik vzpomínkových vět bývalému generálnímu tajemníku strany Rudol fu Slánskému. V časovém odstupu devíti let, jež nás dělí od Slánského popravy, se zřejmě provinění generálního tajemníka umenšila : podle Novotného Slánský „za-váděl do práce strany škodlivé protile-ninské me thody" , spočívající v „byro-

kratických formách práce" , ve vytváření ovzduší „vzá jemného podezřívání a špi-clování", a tak i hráze „mezi nejvyššími stranickými orgány, stranickými organiza-cemi a l idem". V tomto smyslu „ j e h o činnost byla škodlivá.. .". Z úst nadmíru povolaných j sme se tak dověděli, že Rudolf Slánský už tedy není ani vrah, ani špión ba ani „zpřeženec západního imperial ismu" či „nást roj ti-tovské kliky". Neplatí tedy už, co napsalo Rudé Právo 20. listopadu 1952: „ N a p j a -tým tichem soudní síně zní otřesný výčet nejtěžších zločinu, které spáchala a ke kterým se ještě chystala tato odporná banda imperialistických zaprodanců, s tvůr bez národa, morálky a svědomí. Neštítili se žádného zločinu, žádné ničemnosti. . . Vydali do rukou gestapáků řadu redaktorů Rudého Práva. Mají na svědomí smrt Julia Fučíka ... Zavinili smrt ... Jana Švermy. A tito vrazi neváhali přistoupit ... k spřádání úkladů o zdraví a život ... Klementa Gottwalda ..." Neplatí-li obviněni, je neplatný i rozsudek nad Slánským a druhy. Maďarskému Rajkovi i bulharskému Kostovovi se dostalo posmrtné rehabilitace, možno-li takového výrazu užít bez ironie : zaslouží si ji i věrný syn K S Č Rudolf Slánský, i když byl „židovského p ů v o d u " a tedy „stvůra bez národa" ...

J.J. (Vídeň)

Na Platýzu bez striptýzu!

„Poslední výkvět západního tanečního umění" vykvetl v Praze odporným, de-kadentním květem, oznámil deník pracují-cích Práce. Stalo se tak v podobě slečny, která při zvucích moderní či klasické hudby „tančila" a pomalu se svlékala, až ...no, darmo povídat. Dělo se tak hezky dlouhý čas v soukromém bytě, totiž v pokoji šestkrát tři metry („pokoj jako nudle" , poznamenala Práce): přihlížející páni seděli na postelích, stoličkách a kde se dalo. Krátce, poslední výkvět dekadentního západního „umění" , t .zv. striptýz !

187

Úcta k historické přesnosti nás nutí upozornit deník pracujících na nahou pravdu : striptease není posledním výk-větem, alebrž květem tak padesát let starým a nadto odkvětajícím právě v zemi svého původu, v Americe. S tanečním uměním má striptease asi tolik společného, jako Ladislav Štoll s anglickou královnou matkou, tedy málo. Naproti tomu je nepopiratelné, že existuje bezprostřední souvislost mezi anatomií a senescencí (stárnutím) a výše zmíněným vysvlékáním : čím neladnější proporce a č ím starší slečna, tím horší striptýz. Hanba, pravíme, tak či onak : naše dnešní racionální doba volá s Benjaminem Franklinem Kingem (1857-1894) :

Nothing to do but work, Nothing to eat but food, Nothing to wear but clothes To keep one from going nude.

Řízečky a norma

Patří k jazykovým zvláštnostem Pražáků, že si oblíbili zdrobněliny. V elektrice kupujete lísteček, v uzenářství dostanete páreček s houstičkou, v restauraci účtuje "vrchní polívčičku, papričku a moučníček ; ale to je,

řekli bychom jen "licence poetika". Vezmou-li to však někde doslova, jako ve Sjezdovém paláci, pak se takové , ,porc ičky" stanou záležitostí pro prokurátora. Tam totiž v kuchyni se z řízků staly řízečky nejen slovy. Na porci ušetřili asi čtvrtinu masa, a aby se to nepoznalo, rozklepali je na délku i na šířku a dvakrát za sebou je obalili v housce. Říká se, že s jídlem roste chuť, tentokrát rostla kuchařům s chutí i žízeň, nebot u plotny je horký provoz. Tak třeba poslali do Smaženky navíc sto řízků, které byly vyšetřeny a nebyly zapsány do výdeje. Jaképak účtování. Srovnali to z ručky do ručky. Po řízečcích došlo také na vepřovou (nejméně sto porcí), po vepřové na bramboráky a hned zas na vepřenky, pak se nadělalo víc ,, po l í v č i čky" a všechno to putovalo bud do místní kantýny, nebo do středisek. Kontrola, státní obchodní inspekce — když zjistila, že na 200 řízků místo 20 kg masa použili jen něco přes 15 kg — podívala se na jejich vaření lupou a byl z toho soud. Při přelíčení se ukázalo, že kuchaři dostávají od vedoucích středisek nejen hotové peníze, ale i pivo zdarma a že pokud se to dá vůbec zjistit, vyvařili si na ,,porcičkách" asi 21.227 KČs.

( Večerní Praha )

Porušování socialistické zákonnosti, které vede ve svém důsledku k rozkrá-dání socialistického vlastnictví, se někdy dopouštějí i ti nepoctiví hospo-dářští pracovníci, kteří ve snaze získat neoprávněné prémie, vázané na splnění a překročení plánovaných úkolů, zkreslují hospodářské výsledky v plnění plánu, falšují ob jem výroby a vykazují práce, které jsou vykonávány dodatečně, nebo někdy dokonce i práce, které nebyly a vůbec nebudou prováděny. Část těchto nesvědomitých hospodářských pracovníků pochází přitom z řad dělnické třídy. Ať tak či onak, i tito lidé se nakazili bacily měštáckého sobectví, přivykli neskromnému, nákladnému životu, přijali měštácké návyky a buržoazní způsob života, zpanštěli a odcizili se třídě, z níž vzešli. Zklamali důvěru strany a dělnické třídy, která je pověřila správou spole-čenského vlastnictví. Přestali být hospodáři-správcí socialistického vlast-nictví, stali se jeho rozkradači. A b y získali zpět otřesené sympatie, p o d -plácejí černou mzdou. Sami demoralizovaní, dopouštějí se neodpustitelného zločinu : snaží se demoralizovat dělníky, rozkrádat jejich uvědomění.

Tvorba, 6. července 1961.

188

SNĚM NEZÚČASTNĚNÝCH

Bohumír Bunža (Bělehrad)

Píši tyto řádky v Bělehradě — hlavním městě komunistického státu jugoslávského : píši je — politický uprchlík před komunismem v Československu, odpůrce totalitních systémů, český novinář, žijící od roku 1948 na západě.

Dívám se z okna svého hotelového pokoje : nad budovou Skupštiny dosud vlají vlajky dvacetipěti zemí, jejichž představitelé skončili včera své sněmování o problémech, které sužují lidstvo. Na letišti, rovněž slavnostně vyzdobeném, hostitel maršál Tito se právě loučí s odjíždějícími státníky. Dole na ulici chlapci udržují v čistotě chodník i jízdní dráhu. Na Marx-Engelsově náměstí dva tucty státních znaků dosud vysílají svou neonovou zář s vrcholu třicet metrů vysokého obelisku, věnčeného řadou stříbrně tryskajících fontán. A všude kolem život: lidé, auta, autobusy, obchody, restaurace, kavárny — ruch velkoměsta, který neutichá ani pozdě v noci.

Skončila se vrcholná konference představitelů neutrálních zemí a mým úkolem je vylíčit, jak bělehradská jednání probíhala, co kdo řekl, co se dohodlo. Ale volky nevolky se v mysli stále vracím k té podivné a ironické osobní situaci; k tomu, že po třinácti letech jsem opět v komunistické zemi, že tu píši volně a bez obav, že se mi v Bělehradě líbí, že jsou mi blízcí ti lidé tam dole na náměstí, že jsem tu vlastně hostem režimu a toho ideologického mezinárodního hnutí, které mne zavrhlo a pronásle-dovalo v mé vlastní zemi.

V Jugoslávii jsem byl poprvé v roce 1947 jako člen československé parlamentní delegace. Tehdejší mé dojmy byly po všech stránkách zlé. Obchody prázdné, v restauracích jídlo (špatné) na lístky, lidé na ulicích velmi chatrně oblečení, všude plno vojáků a policie, všude rudé hvězdy. Podél celého hlavního Bulváru Revolucie zářily na svítilnách rudé

189

neonové hvězdy. Podobně na každé veřejné budově a továrně. Lidé se báli promluvit s cizincem, i když přicházel ze země spřátelené, jakou tehdy bylo Československo. Když jsme s tamnějšími krajany kriticky porovnávali poměry v Československu a Jugoslávii, prosili nás krajané, abychom raději zpívali, to prý jim aspoň nemůže ublížit; i stěny mají uši, my si prý pak odjedeme a oni budou mít trápení s policií. Byly to velmi tísnivé pocity. Bylo nám těch lidí tehdy líto, těšili jsme se domů.

Jak se poměry změnily ! Jugoslávie je dnes prosperující, i když zdaleka ne bohatá země. Smíšené hospodářství (v zemědělství a drobném podnikání) vede k jisté zdravé soutěživosti a posílení té konstanty každého hospodářského života — možnosti lepší prací si více vydělat a za vydělané peníze si víc koupit. Kromě toho důsledné provedená správní a hospo-dářská decentralizace zřejmě dobře funguje a dělníci tu mají opravdu účast na podnikání. V r.1960 reálná mzda se zvýšila o osm procent, ale zároveň se také zvýšily ceny. Liberální dovozní politika jugoslávské vlády však umožňuje obyvatelstvu poměrně široký výběr spotřebního zboží. Staví se nové činžovní domy, lidé jsou dobře i když střídmě a šedivé oblečeni. Ale hlavně : na vlastní oči a uši jsem poznal, že se tu nikdo a ničeho nebojí ! Lidé hovoří volně a bez obav mezi sebou i s cizinci. Nikdo se zřejmě nebojí kritisovatat už skutečné, at údajné nedos-tatky režimu. V kioscích si lze koupit západoevropské i americké deníky a týdeníky. Knihkupectví jsou přeplněna anglickými a francouzskými knihami. Biografy hrají americké filmy, mezi nimi i ty špatné, z běžné hollywoodské produkce.

Na druhé straně je očividné, že maršál Tito je nesporným a v celku uznávaným pánem země; ani jeho odpůrci nepopírají, že Tito vybojoval Jugoslávii nezávislost na Moskvě, sjednotil jugoslávský lid, v celku úspěšné řeší nesnadné hospodářské problémy země, a neobyčejně posílil mezinárodní prestyž komunistické Jugoslávie.

Jugoslávie a ostatní svět

Bělehradská konference neutrálů byla hmatatelným — a pro mnoho Jugoslávců slavnostním — potvrzením rostoucího mezinárodního vlivu jediného opravdu nezávislého komunistického státu na světě. ,,V prvním zářijovém týdnu se Bělehrad zapsal do dějin současného světa," vyhlásila Borba. Několikrát za den nově zakoupené vládní limuzíny přivážely a odvážely korunované i nekorunované hlavy do konferenčního paláce, a denně desetitisíce Jugoslávců s nelíčenou pýchou

190

pozorovaly všecku tu slávu. Marocký král si potřásal rukou s alžírským revolucionářem, a na jugoslávské televizi, pilně a vtipně přenášející vlastní jednání, bylo možno vidět nádherné šaty orientálních princů i vzrušená řečnická gesta moderních reformátorů.

Jugoslávská tisková služba dala novinářům k dispozici takto formulo-vanou přehlednou zprávu :

Bělehradská konference byla jedinečnou ve světových dějinách počtem hlav států a vlád, které se tu shromáždily. Čtrnáct zemí bylo zastoupeno hlavami států : Kypr, Etiopie, Ghana, Indonésie, Jugoslávie, Kambodža, Kuba, Mali, Maroko, Nepál, Somálsko, Súdán, SAR a Tunisko. Předsedové vlád zastupovali sedm států : Afghánistán, Alžírsko, Barmu, Cejlon, Indii, Kongo a Libanon. Zbývající čtyři země (Guinea, Irák, Jemen a Saúdská Arábie), jejichž nejvyšší představitelé byli zaneprázdněni, zastupovali osobní vyslanci hlav států, z nichž tři byli ministři zahraničních věci svých zemí. Kromě toho pozorovatele na konferenci vyslala Bolívie, Brazílie a Ecuador. Byli to představitelé zemí, které úhrnem čítají více než 800 milionů obyvatel, čili více než třetinu obyvatelstva světa, žijícího téměř na polovině zeměkoule.

Zahájení konference 1. září bylo impozantní. Příjezd delegátů k budově skupštiny trval přes hodinu. Davy vítaly hromovým potleskem každou delegaci; zvlášt srdečné přivítání platilo Nehruovi, Nasírovi, Sukarnovi, Nkrumahovi a Bourghibovi. Aby lidé mohli snáze rozpoznat každou delegaci, oficiální vozy byly označeny jménem každé zúčastněné delegace. Většina delegátů mluvila anglicky, francouzsky nebo arabsky. Tito hovořil srbochorvatsky, habešský císař amharicky, delegáti z latinské Ameriky španělsky. Simultání překlad byl v celku plynulý, takže delegáti mohli pohodlně sledovat jednání v řeči jim nejběžnější. Po slavnostním zahájení konference maršálem Titem chopil se slova jako první řečník indonéský president Sukarno. Svůj anglický projev, pro-vázený občas dramatickými gesty, Sukarno četl : za indonéským stát-níkem stál v plné uniformě a v nehybném pozoru pobočník, jemuž Sukarno podával list po listu svého napsaného projevu. Bylo to imposant-ní a orientální. Sukarno hovořil s citem o tragickém rozdělení zemí, jako Německo, Korea a Vietnam; vyslovil své přesvědčení, že tyto země budou opět sjednoceny, jakmile velké mocnosti se přestanou vměšovat do vnitřních záležitostí těchto států a pokládat je za ,,ideologické bojiště". Podle Sukarna soudobé napětí ve světě není ani tak rázu ideologického, jako spíše mocenského. Indonéský president podrobil také zdrcující kritice kolonialismus, neo-kolonialismus a imperialismus a označil západní mocnosti za zdroj těchto temných sil.

191

Projev presidenta Nassíra překvapil jak umírněným tónem, tak i vcelku realistickou analýzou mezinárodních problémů. Splativ povinnou dávku odsudku imperialismu a kolonialismu, Nassír vcelku rozumně zhodnotil situaci v Německu a v Berlíně; nenaznačil však způsob či aspoň postup jednání, jenž by vedl k smírnému řešení těchto otázek. Nassír hovořil o poslání nezačleněných států jako zprostředkovatelů mezi Západem a Východem a vyslovil nadějí, že mravní i politický vliv „třetí síly" ve světě bude stále zřetelnější. Nassír také věří, že spole-čenství nezačleněných zemí se stane „svědomím světa1 ť a že další země se připojí k tomuto společenství. Soustředěný zájem delegátů a novinářů (jichž tu bylo z celého světa přes 800) se soustředil na Ben Chedu, nově zvoleného předsedu alžírské prozatímní vlády. Ben Cheda vypadá jako vážný, skoro přísný člověk, málomluvný a neúsměvný, černé brýle stále kryjící jeho zřejmě citlivé či nemocné oči. Jeho projev byl v souladu s vzřezřením a vystupováním tohoto alžírského revolucionáře : věcný, stručný, bez vášně a bez vzrušených gest. Ben Cheda se vyslovil pro vážná a poctivá jednání s Francií o budoucí osud Alžírska. Na tom všem je zajímavé a do jisté míry ironické to, že právě málomluvný Ben Cheda si odvezl z Bělehradu — jako jediný — konkrétní politické výsledky : v průběhu konference totiž Kambodža, Afganistan, Ghana a Jugoslávie formálně uznaly alžírskou prozatímní vládu. Umírněný tónem i obsahem byl také projev vždy elegantního, Francií odchovaného presidenta tuniské republiky Bourghiby. Zatím co několik jiných řečníků tvrdě odsoudilo Francii a její „ t emné záměry" v Tunisku, Bourghiba sám se vyhnul přímému útoku na Francii a její před-stavitele. Naopak, vyslovil své přesvědčení, že spor o francouzskou základnu v Bizertě se vyřeší smírným jednáním mezi oběma zeměmi.

H o v o ř í N e h r u

Indický ministerský předseda Nehru byl nesporně dominantní osobností bělehradské konference. A Nehru také, podobně jako jeho obrovská země, měl ze všech zúčastněných patrně nejblíže ke skutečné koncepci ,,aktivní neutrality". Na řeč indického státníka se Čekalo s napět ím; Nehru svůj projev nečetl, nýbrž opravdu proslovil, a nemohl jsem se ubránit dojmu, že hovořil asi tak, jako mluví zkušený otec ke svým nadaným, ale poněkud příliš rozdováděným dětem. Divoké a stále opakované útoky delegátů na kolonialismus přirovnal Nehru k bičování padlého koně. Kolonialismus je na viditelném a trvalém ús tupu ; na jeho místo však nastupuje nové nebezpečí- nebezpečí světové války. A

192

jestliže tento problém nebude vyřešen, jestliže nebude zachráněn mír, jaký smysl má bouřit proti kolonialismu a neo-kolonialismu : atomická válka nás zničí všechny bez rozdílu. Nehru se pak zabýval otázkou Německa a doporučoval přímá jednání mezi mocnostmi, jichž se německý problém bezprostředně týká. Nehru má za to, že oba německé státy mají býti uznány de facto a západním mocnostem má být zaručen volný a neomezený přístup do západního Berlína.

Kongo a Kuba

Se zvýšeným zájmem očekávali delegáti projevy dvou státníků, před-stavitelů zemí, které v poslední době byly dějištěm dramatických událostí. Čekalo se, že Gizenga, vicepremiér nově ustavené ústřední vlády Konga, prosloví bojovnou a útočnou řeč. Ve skutečnosti tento mladý černošský státník překvapil věcným projevem, jehož větší část platila památce tragicky zahynulého Gizengova předchůdce Patrice Lumumby. Gizenga zdůraznil, že Kongo se nepřipoí ani k jednomu, ani k druhému mocenskému bloku; apeloval na světové vřejené mínění, aby respektovalo základní zásadu lidské společnosti, platnou i v Affrice, že totiž středem lidského usilování je člověk a jeho prosperita. President kubánské republiky Dorticos zřejmě podstatně zkrátil svůj původní, nespočet stráněk čítající text projevu. Na konferenci bylo veřejným tajemstvím, že organizátoři bělehradských porad chovali jisté rozpaky pokud šlo o zastoupení Kuby a údajnou neutralitu této bojovné mladé republiky. Dopadlo to tak, že Dorticos mluvil poměrně krátce a zamotal se do procedurálního sporu s presidentem Nassirem o způsob a postup práce na závěrečných rezolucích konference; Nassírovo stanovisko nakonec zvítězilo.

Maršál a arcibiskup

Velmi umírněný a v podstatě pro-západní projev měl president kyperské republiky, arcibiskup Makarios. Řečník varoval před utopistickými plány na všeobecné odzbrojení a doporučoval vývojový a přísně kontrolo-vaný postup v této otázce. Naproti tomu projev hostitele celé konference, maršála Tita překvapil především tím, že jugoslávský president ve všem všudy a jednoznačně podpořil stanoviska sovětská na různé mezinárodně-politické otázky. Jen v otázce evropské hospodářské spolupráce Tito obvinil i Západ i Východ z diskriminace neutrálních států a vyslovil se za vytvoření co

193

nejširší základny v oblasti hospodářských styků. To by mohlo vést k vybudování světové hospodářské organizace v rámci Spojených národů, je třeba bez prodlení svolat světovou hospodářskou konferenci, jež by věc řádně prozkoumala. Maršál Tito, hovoře o mírovém soužití, poukázal na to, že přátelské a mírové vztahy mohou trvale existovat mezi zeměmi s různým společen-ským uspořádáním : tak na příklad vzájemné vztahy mezi Jugoslávií na straně jedné a Řeckem a Tureckem na straně druhé jsou už po léta dobré a plodné. Otázkou svobody a lidských práv se obsáhleji zabýval ze všech bělehrad-ských delegátů vlastně jen arcibiskup Makarios. O kolonialismu Makarios prohlásil : „Skončila se doba, kdy jeden národ mohl násilím vnucovat svou vůli národu jinému. Takovéto násilí nutně patří minulosti, je proti duchu naší doby. Nebot nemůže být trvalého míru a skutečné vnitřní rovnováhy v zemi, kde lid je držen v područí — ať už v jakékoli formě — proti své svobodné vůli. Svoboda je přirozeným právem člověka. A jakékoli potlačování svobody se rovná porušování tohoto základního práva a proto také porušování míru..." Arcibiskup Makarios navrhl, aby se „německá otázka" řešila lidovým hlasováním, plebiscitem, a to pod přímým dozorem Spojených národů. A prohlásil : „Právo na sebeurčení všech národů, at v Asii nebo v Africe nebo v Evropě, je základním pilířem Charty Spojených národů. Ve světle této zásady bychom měli zkoumat — a nakonec také řešit — každý problém, jemuž v dnešním našem světě stojíme tváří v tvář. Tedy i problém Německa." Kyperský president byl také jediným z konferenčních řečníků, který se zmínil o „Ulbrichtově zdi", protínající Berlín, a označil takovouto izolaci východního Berlína za „neopodstatněnou".

Bělehradské rezoluce

Není sporu o tom, že nad bělehradskými poradami ležel od počátku temný stín zprávy z Moskvy : obnovení sovětských pokusů s jadernými zbraněmi. A výbuchy prvních sovětských pum opravdu vnesly prvky rozhořčeného překvapení do jednací síně neutrálů. Redaktor jugoslávské Borby, s nímž jsem hovořil, se ani trochu netajil svým upřímným rozhořčením a prohlásil, že to Rusové udělali naschvál, jen aby poškodili bělehradskou konferenci či aspoň zesměšnili její organizátory, především maršála Tita. A vůbec, dodal jugoslávský komunistický novinář, Moskvě nelze věřit. Jsou to... ale raději nebudu dál citovat v zájmu už i tak zle pošramocených vztahů jugoslávsko-sovětských.

194

Když však došlo k tomu, aby delegáti veřejně projevili své rozhořčení, bylo tu zřejmé jisté váhání a rozpaky. President Nassír aspoň přiznal, že byl sovětským oznámenín nepříjemně překvapen; několik jiných delegátů vyjádřilo pocity „politování". President Tito se pokusil o obhajobu sovětského kroku. Prohlásil, že „nejsme ani tak překvapeni sovětským rozhodnutím, poněvadž chápeme okolnosti, které sovětskou vládu k obnovení pokusů vedly. Spíše jsme překvapeni tím, že k tomuto kroku muselo dojít právě v předvečer naší konference". V kuolárech Skupštiny jsem vyslechl pověsti o tom, že krátce před zahájením konference požádal sovětský velvyslanec v Bělehradě o naléha-vou audienci u maršála Tita. Nebylo však možno zjistit, zda sovětský diplomat opravdu s Titem hovořil, nebo zda mu odevzdal písemné sdělení. Jisté je jen to, že v úředním anglickém překladu Titova projevu byly uvedeny maršálovy politické vývody o nutnosti obnovy sovětských pokusů, ale výše citovaná pasáž o časování této akce byla vypuštěna. Na závěr zasedání — a po dosti obtížném a zdlouhavém jednání — byly schváleny dvě rezoluce. První — „Prohlášení o válečném nebezpečí a mírová výzva" — začíná takto :

T a t o konference hlav států a vlád nezačleněných zemí je hluboce znepokojena t ím, že navzdory už existujícím napětím, nová kritická situace ve světě je plna zlověstných a bezprostředních možností srážky, která by později téměř jistě se vyvinula ve světovou válku...

Prohlášení vyzývá presidenta Kennedyho a předsedu Chruščova, aby se znovu sešli a jednali o světové situaci. Text výzvy má být odevzdán oběma státníkům. V druhém dokumentu neutrálové analyzují světovou situaci, hovoří o příčinách soudobého napětí a o způsobech, jimiž lze konfliktu předejít za účasti a pomoci neutrálních zemí.

Zúčastnění nezúčastnění

Zbývá zhodnotit politický význam a pracovní výsledky bělehradské konference. Myslím, že je třeba hned dodat, že je na to ještě příliš brzo. Nelze totiž s jistotou odpovědět na základní otázku, jíž je míra vlivu států v Bělehradě zastoupených na ostatní svět, mocensky a ideologicky tak ostře rozdělený. Prozatím je tento vliv nevelký — spočívá vlastně v jistých, často rozpačitých ohledech, které Západ i Východ občas pocituje, pokud jde o reakci a cítění nezúčastněných států a jejich představitelů. Ostatně označení samo (užívané pražským tiskem a rozhlasem) je ne-přesné, negativní a — dočasné. Nepřesné a negativní proto, poněvadž

195

přídavné jméno „nezúčastněný" okamžitě vyvolává otázku : na čem? — Státy, jejichž jménem se v Bělehradě hovořilo jsou — ať přímo, ať nepřímo — zúčastněné takřka na všech větších problémech ostatního světa, mírem počínaje a Angolou konče. Proto také je nelze označovat za „neutrály", ba ani za „aktivní neutrály", což je ostatně protismyslný pojem. Snad tedy nejlépe vyhovuje překlad anglického „non-aligned powers" — státy nezačleněné do existujících mocenských a ideových bloků. Ale i toto označení zcela nevyhovuje; jednak právě bělehradská konfe-rence per se posílila (ostatně užitečnou) myšlenku „třetí síly" a tedy „bloku" zájmových států; jednak — a v tom je ten element dočasnosti — lze si velmi dobře představit „přesunutí se" na př. Indie k západnímu bloku v případě totální čínské agrese, nebo Spojené arabské republiky k bloku východnímu, kdyby se měl opakovat suezký vpád. A pak : jak „nezúčastněnou" je na př. taková Kuba? Většina účastníků konference se vyslovila proti myšlence vytvořit pevný a trvalý svazek „nezúčastněných" států; hovořilo se o tom, že tu jde spíše o vytvoření „mravní síly", jakéhosi „svědomí světa", jehož hlas by nebylo možno přehlížet a který by si vydobyl úcty a vážnosti ve světě. President Bourghiba mluvil politicky určitěji, když se přimlouval za pravidelné schůzky hlav nezačleněných států a jejich ministrů : na těchto schůzkách by neutrálové důsledně politickými prostředky „bojovali za mír, za důstojnost národů i člověka". Zdá se tedy, že po bělehradských poradách se pozvolna dostane ,,třetí síle" organizačních forem i politických prostředků. Je to vývoj, který třeba uvítat z hlediska těch zemí, kde „důstojnost národů i člověka" je dosud ve psí : a tyto země lze nalézt v zájmové sféře obou bloků, Západu i Východu. Než se ovšem „třetí síla" opravdu stane „svědomím mocných", bude nutno ve vlastním táboře překonat řadu regionálních a dílčích zájmů, jež ohrožují i jen taktickou soudržnost a pracovní dělnost „nezačleně-ných". Tato disparita zájmů, jakkoli přirozená a pochopitelná, byla v průběhu bělehradských porad nemálo patrna a přispěla nemalým dílem k mravoličné obecnosti závěrečných rezolucí. A je mimo pochyby, že se tu měřilo dvojím metrem : sovětské obnovení pokusů s atomickými zbraněmi komentovali „nezúčastnění" formálními projevy lítosti; lze si dobře představit bouři nevůle, déšt protestů a rezolucí, kdyby se tímto činem vyznamenaly Spojené státy. Také lidská a mravní stránka berlínského problému zůstala téměř bez povšimnutí : a přece právě státníci, kteří chtějí být „svědomím světa" by neměli být lhostejní k berlínské zdi strachu a nenávisti, a šíře i k osudu 18 milionů lidí, násilně odloučených od svých soukmenovců; tedy

196

k osudu 18 milionů, jimž právo na sebeurčení, v Bělehradě tolik zdůraz-ňované, je tak cynicky upíráno. A přece právě v tomto ethickém a politicky korektivním poslání lze v této chvíli jedině hledat zdroj trvalého mezinárodně — politického vlivu nezačleněných států. Jejich síla je v tom, že oba „angažované" tábory nemohou zcela svévolně přezírat mínění státníků i lidu těchto zemí, pokud ovšem pojem „veřejného mínění" si vůbec zachová jakous takous platnost v politice.

Na cestě d o m ů

Dopisuji tuto svou zprávu ve vlaku, který mne unáší z Bělehradu do Lublaně a dál přes pohraniční stanici Jesenice do Rakouska. Krajina je krásná a lidé neodolatelně přátelští, prostí a inteligentní zároveň, zdravě vyhlížející a nebojácní. Je takřka nemožné si je neoblíbit. Kus za Bělehradem přistoupila do mého oddělení hned celá rodina. Pěkný pár mladých lidí s dvěma živými, slušnými chlapci. Maminka hned otevřela velkou kabelu a začala rozdělovat bílý chléb a přiměřený kus klobásy. První kus nabídla mně. Zdráhal jsem se, více méně na oko, ale odmítnout nebylo ani možno. Paní totiž prohlásila, že oni by jinak nemohli jíst, kdyby někdo byl s nimi v oddělení a nejedl. Tak jsme se dostali do řeči, hodně symbolické, ale velmi živé. Byla to rodinka z

Černé hory. Z mého česko-slovanského esperanta poznali, že patřím též do slovanské rodiny a když jsem ještě vysvětlil, že jsem „Čech z Ameriky", tak přátelství bylo zpečetěno. Chtěl jsem se svým hostitelům nějak zavděčit a tak jsem poznamenal, že Černá Hora je známa ve světě jednak proto, že tam jsou nejhezčí ženy z celé Jugoslávie (paní to vzala s úsměvem na vědomí), a jednak proto, že se tam narodil Milován Djilas. Na to se usmál zase manžel, ale neříkal nic. Když jsem později vyšel na chodbu, přišel za mnou a poznamenal : „To je prima člověk, ten Djilas, už je venku a žije v Bělehradě". Takových historek jsem prožil a vyslechl řadu za svého jugoslávského pobytu. A byly to tyto drobné události, byl to jugoslávský lid, byla to vzrušující atmosféra země, vzdušná krása krajiny, jež mě utvrdily v přesvědčení — spíše než dlouhé projevy na konferenci nezačleněných — že tenhle náš svět, jakkoli rozdělený, má ještě nějakou budoucnost. Že mír je třeba zachránit, že nic není tak statické a dogmatické, aby to časem nedoznalo změn — i totalita. Že je naším úkolem, ba naší povin-ností mluvit s lidmi, ať jsou demokraté nebo komunisté, že je třeba k nim proniknout a přesvědčit je o tom, že náš osud je osudem společným. V Titově komunistické Jugoslávii o tom zřejmě nikdo nepochybuje.

197

DOPIS Z LONDÝNA

René Modřická

"Slavní ne vždycky jsou moudří, aniž starci vždycky rozumějí soudu," citoval zde nedávno soudce z knihy Jobovy. "Onen vtipálek by měl vědět" odpověděl mu na to kdosi za několik dní v dopisové rubrice Manchester Guardian, "že nakonec Bůh ospravedlnil Joba a pokořil jeho chytrácké a samolibé kritiky " Job v tomto případě byl devětaosmdesátiletý Bertrand Russell, filosof, brilantní myslitel a mate-matik, vnuk jednoho z předsedů vlády Královny Viktorie, t.č. vězeň v Brixtonu. Odmítnuv totiž slíbit, že nebude dále nabádat lidi k rušení veřejného pořádku, Lord Russell byt odsouzen na dva měsíce do žaláře. Po předložení lékařského vysvědčení mu byl trest snížen na sedm dní. Russell je předseda "Komitétu sta", které si vzalo za úkol protestovat proti britské i mezinárodní nukleární politice projevy "občanské neposlušnosti" (civil disobedience), demonstracemi, jejichž hlavní metodou je masové dřepění uprostřed rušných dopravních tepen, tříd, ulic a náměstí Londýna. (Nezamě-ňovat s CND, čili "Kampaní pro atomové odzbrojení" jež bojuje s vládou v zásadě o totéž, jenomže protestními pochody !) Rusové explodovali v atmosféře svou první pumu v rámci nejnovějšt serie pokusů s atomickými zbraněmi, a Russell a jeho následovníci seděli na chodnících a v jízdní dráze Bayswater Road u ústí Ulice milionářů, kde se — je to tak ! — nalézá sovětské velvyslanectví. Američani ohlásili zaháhájní svých nukleárních pokusů a Russell a jeho následovníci seděli před velvyslanectvím Spojených států. Načež britské královské policii došla trpělivost a zakázala masové shromáždění na Trafal-gar Square, svolané na následující neděli. "Komitét sta " odmítl demonstraci odvolat a tak začalo zatýkání. Nutno ovšem zdůraznit, že každý ze zatčených měl volbu mezi vězením a slibem, že alespoň rok bude jízdní dráhu přecházet, místo aby si do ni sedal, a že většina z nich ze svobodné vůle dala přednost kriminálu. Okamžitě po odstranění hlavních iniciátorů protestu byl svolán nový výbor a masová demon-strace se konala i bez přítomnosti Bertranda Russella a jeho druhů, což se ovšem dalo očekávat. Je tudíž záhadou, proč se vláda náhle rozhodla k tomuto kroku, jímž z protestu malé skupiny rebelantů přes noc udělala senzační aféru a poskytla tak cílům "Komitétu sta" bezplatnou celostátní i mezinárodni reklamu.

Cizinec by se mohl proto dnes domnívat. že se britská vláda dostala do obtížné vnitropolitické situace. Dlužno si však uvědomit, že se tyto demonstrace odbývají v Anglii — v zemi, kde nedávno (na přiklad) lupiči v maskách a s revolvery vrazili do banky s těmito slovy: "Odpusťte laskavě, dámy a pánové, ale tohle je přepadeni!" V originále: "Sorry, ladies and gentlemen, but this is a stick-up !", —

198

a že tedy maj í typicky anglický ráz. Jinde by se lid bouřil, docházelo by ke rvačkám mezi přívrženci a odpůrci Komitétu a k bojům mezi demonstranty a policii. Ne tak v Londýně. Vše se odbývá v tichu a pořádku a s klidem Angličana. Demonstranti mlčky sedí na dlážděni, čumilové mezi nimi mlčky procházejí, obkračujice nohy a ruce demonstrantů, někteří fotografuji obvzláště vousaté a umdlené typy , jiní s nimi vážně debatuji, vyptávajíce se na to či ono, a tázaní jim slušně odpovídají. Nakonec když se celá ulice či náměstí zaplní, policie zdvořile vyzve demonstranty aby laskavě vstali a rozešli se. Což se nestane, strážníci se dají do práce a něžné uchopivše do náručí zplihlého a neprotestujícího demonstranta, odnášejí ho do připravených autobusů a kamionů. Načež všechny odvezou na policii, napaří se jim minimální pokuta a je. Všechno se to odbývá s naprostým gentlemanstvím na obou stranách.

Proč však dochází k těmto demonstracím právé v Anglii? Vždy i celý svět má strach z atomových zbraní a kdekdo horečné plánuje, jak se vymotat z nebezpečné situace, do niž jsme se zamotali. A přece nikde jinde se třidy a ulice a náměstí neplni dřepily, aniž kdo pochoduje v protestu z jednoho konce země na druhý. Nedá se na to jen tak odpovědět. Britský novinář Patrick O'Donovan má toto vysvětlení; "Tyto demonstrace jsou trhlé a podivínské. A podivínstvi hrálo významnou, ba i vznešenou roli v britské historii. Bez anglických a skotských trhlých podivínů, které jejich současníci pokládali za nevychované a obtížné protivy, by se nebyly uskutečnily tak brzy mnohé důležité reformy jako nezávislost Irska a Indie, volební právo žen a celá spousta menších převratů v řádu země." Toto hnutí má tedy kořeny v britské tradici a v britském národním charakteru. A je zároveň výrazem idealismu a zoufalého pokusu o zodpovědnost v dnešním nezodpovědném světě. "Ale jsou tu i jiné příčiny" pokračuje O'Donovan. "Podvědomý hněv, že Británie již není rozhodující mocností a že už nemůže určovat směr světových událostí." Chce tedy alespoň morálně vést svět v tažení za všeobecným odzbrojením ; "Komitét sta" prostě navrhuje, aby Británie šla příkladem vpřed a vzdala se jednostranně svých atomových zbraní. "A kromě toho" píše O'Donovan, "britská v podstatě socialistická poválečná revoluce způsobila, še není už tu pro revolucionáře co dělat. V dnešním dobře fungujícím státě, kdy bída a nespravedlnost už nestraší na každém rohu, chybí britským rebelantům důvod k morálnímu zanícení. Nenajdou jej ani v rámci dnešních politických partají. A komunistická strana v Británii se nepokládá za počestnou ani intelektuálně, ani morálně." A tak tedy rebelují na svou pěst a za cíle, které žádnému z myslících lidí nemohou být lhostejné, a jichž se jiní snaží dosáhmont racionálním, spíš než citově motivovaným řešením. Nedostatek racionali-zace je také hlavní námitka, kterou odpůrci "Komitétu sta" metají demonstrantům v tvář. Jenomže Komitét jim na to odpovídá: Na dlouhé úvahy, pánové, v dnešní světové situaci už není čas. Musí se něco stát. A to hned, ne zítra. Dnes ! Ať tak, či onak, kromě bítníků a jiné vousaté a vlasaté mládeže nalézají se mezi následovníky racionalisty Russella hlavně intelektuálové a umělci. Básník Chris-

199

topher Logue, historik uměni Sir Herbert Read, zpěvák Robin Hall, pastor Michael Scott. Nejbohatěji je však zastoupeno divadlo. Procházíme-li se v neděli londýnskými ulicemi a náměstími může se stát, že tam najdeme (v sedu) dramatiky Arnolda Weskera, Johna Osborna, Roberta Bolta, Johna Ardena, Shelagh Delaneyovou,

herce Johna Nevilla, herečku Vanessu Redgravovou, dceru Michaela Redgrava a spoustu dalších, méně známých lidi od divadla. Ačkoliv už nějakou dobu se britští dramatikové, herci a režiséři pletou do politiky, nezanechává to, naštěstí, podstatné stopy na jejich tvorbě. To, že mladí dramatikové tíhnou k tématům sociálním, že

si vybírají témata ze života periferie, malého města, vesnice, je spíše reakce na dosud pevně zakořeněnou britskou jevištní tradici, než projev politického přesvěd-čení nových autorů. Dlužno si uvědomit, že Anglie neprošla avantgardou kontinentál-ního divadla první poloviny tohoto století. Až donedávna se tu, kromě obvyklého Shakespeara a jeho alžbětinských druhů, hrály v detailně realistických a orna-mentálních kulisách vtipné salóní konversačky á la Noel Coward, tu a tam nějaký Ibsen a jeho britští žáci, tu a tam ( od třicátých let) nějaké to moderní poetické drama v malém divadélku, G.B.Shaw — a dost. Aspoň tématicky, anglické divadlo bylo takměř exklusivní doménou privilegovaných tříd. A i když někdy zabrousilo do témat mimo svou třídu, činilo tak s elegancí a bravurou cambridgeského, či oxfordského vzdělání. Bylo na čase, aby se alespoň s jeviště ozvaly zvuky o něco lépe odpovídající zvukům ulice. Což se tedy stalo. Jenomže reakce byla až příliš pádná a tak jsme se rázem přehoupli z jednoho extrému do druhého. Místo více či méně vtipné konversace v salóně se dnes koktá a mlčí v kuchyni. Toto dnešní "kuchyňské" drama — (zde mu říkají "kitchen sink",čili doslova přeloženo: "dřez na nádobí") — má zajisté určitou dynamiku a čerstvost zbrusu nového směru; bohužel brzy zabředlo — mnohem rychleji než šaramantní drama předchozí — do slepé uličky. Jeho hlavní nesnáz tkví v tom,že nelze dost dobře psát dialog lidí, jejichž hlavní dramatická funkce závisí na neschopnosti se vyjádřit. Jak formulovat rozmluvou osoby, která neumí rozmlouvat? Jediné do jisté míry zdárné drama tohoto směruje Osbornovo Look back in Anger. Přihlédneme-li však blíže shledáme, že tu jde hlavně o monolog Jimmy Portera, který mluví proti nemluvnosti ostatních,

a jemuž jde hlavně o to navázat kontakt, který pochopitelně nikdy nenaváže. Ve hrách, v nichž Jimmy Porter chybí už není ani monolog. Pouze vzájemné mlčení, či vzájemné nevyjádření-se. Takové Roots Arnolda Weskera na přiklad, jsou

zachráněny pouze tím, že hrdinka hry se naučila mluvit od svého milence. Kde se však ani jeden z charakterů této základní dramatické úloze nenaučil, je už nejen

dialog, ale i monolog nemožný a drama přestává být dramatem. Takže nám nyní na londýnských jevištích presentuji "hry ze života", které v realisticky hnidopišské snaze zrcadlit denní koloběh všedních lidí ke své škodě ignorují primérní zákony divadelního uměni.

200

Ještě tak v polovině minulé sezóny jsme se mohli právem tázat, zda je anglickému dramatu — alespoň na čas — odzvoněno. Tu se ale zčista jasna začaly objevovat nové známky života. Mladí dramatikové se začali zajímat o historická témata. Kdekdo napsal, píše, chystá historickou kru. Nejbravurnějšim plodem tohoto nového zájmu byl loni na jaře Boltův man for all seasons, čili hra o Thomasi Morovi. I když popularisačni směr zůstal t ý ž , dialog se vrátil tam, kam patří. Radost poslouchat. Konečně tedy mladi autoři pochopili, že se ulice nedá zobrazit ulicí, kuchyň kuchyní. Tak letošní londýnská sezóna byla zahájena novou hrou Johna Osborna Luther. I když obsahově je to dosti nezaokrouhlený a značně groteskní portrét německého reformátora (Osborne zredukoval Lutherovo rebelantství na jeho boj proti papeži (otci) a církvi (matce), a reformátorův odpor k věcem tělesným na nemocný žaludek), technicky je to pokrok od neúspěšných posledních her Johna Osborna: neboť tu s jeviště opět zaznívá lidská řeč. Nejzajímavější na Osbornově Lutherovi je však souvislost mezi formou této hry a formou Brechtova t.zv. "epického" dramatu. A tu je nutno se zmínit o pozoruhodném úkazu. Zatím co na kontinentě Brecht patří k jednomu z mnoha zjevů třicátých let, pro anglické kritiky s Kenneth Tynanem v čele se dnes stal otcem celého moderního evropského divadelnictví. Nic anebo jen pramálo se tu ví o Reinhardtovi, Piskatorovi, Ochlopkovovi, Mejerchol-dovi a ostatních avantgardistech první poloviny dvacátého století. Tynan objevil pro Anglii Brechta (Žebrácká opera zde byla poprvé provedena teprve před několika lety), a Brecht je dnes ctěn a přeceňován jako dominantní osobnost evropské divadelní avantgardy. Osbornovým Lutherem (který je formálně takměř imitací Brechtova Galilea, poprvé provedeného v Londýně loni v srpnu) vstupuje Brecht na londýnské jeviště v rouše anglického dramatu. A vše nasvědčuje tomu, že se bude — i když v nejrůznějších přestrojeních — objevovat v britském dramatě častěji.

Tak jako drama i román se přenesl ze salónu do kuchyně a konverzace nad "cup of tea" z wedgewoodského porcelánu se změnila v zámlky nad tím, čemu cockneyové říkají "a cuppa" z hlininy. Hurry on down Johna Waina, Lucky Jim Kingsley Amise, Room at the top Johna Braina patří zhruba do této kategorie. Nejnověji se i ten "purclák" čaje stal "kafákem" v londýnském espressu, a pseudo-filosof Colin Wilson se mění v britského pseudo-Kerouaca, svým prvním románem Adrift in Soho. Londýnské Soho je ovšem čistě anglickou a tudíž krotkou odrůdou bohém-ských lokálů amerických metropolí; a tak i Wilsonovo bloudění Sohem je krotké a nakonec nudné. Wilsonovi kromě toho chybí slovní síla a barvitost Kerouacova díla, která možná závisí nejen na zřejmém talentu, ale také na dynamické síle osob, jež vyjadřuje. Angličtí bítníci jsou šediví a únavní a psát o nich román je už od začátku úkol nesnadný. Bylo by nutné mít hodně osobní tvořivosti a fantasie, aby se nám mohli jevit jako postavy hodné uměleckého zájmu. Na neštěstí Wilson nemá ani moc tvořivosti, ani příliš fantasie.

201

Daleko závažnější, než literární experimenty mladých britských spisovatelů, jsou diskuse o dílech spisovatelů a myslitelů starší generace. Tak loni se zde debato-valo o dvojjakosti dnešní kultury, o aposici umění a vědy a o nutnosti vzájemného vlivu těchto "dvou kultur". Debatu načal C.P. Snow a po měsíce se vedla v mnoha literárních časopisech, týdenících i novinách. Nyní se debatuje o tom, zda je nutno "vyznávat Boha". Čili rozprava o právě vydané knize T h e humanist frame, již redigoval a předmluvou opatřil Sir Julian Huxley. Huxley osvětluje principy svého myšlenkového systému, který nazývá "vývojový humanismus". Soustřeďuje se v něm na situaci člověka, jež sám (ač spřízněn s ostatními živoucími organismy, včetně rostlin) — bez pomoci Boha — neboť podle Huxleye Bůh neexistuje) stojí dnes tváří v tvář své roli absolutního vládce nad osudem této planety. Huxley ovšem hned dodává, že v takové situaci člověk patrně potřebuje ke svému hrdinskému postoji a gestu "novou víru", nové "náboženství bez Boha", "náboženství vývoje" ("evolutionary religion"). I ptají se čtenáři, zda se tu pod novými jmény neskrývají staré koncepty a namítají, že jako víra v Boha nedělá nutně člověka božštějším a víra v Krista křesťanštějšim, tak víra ve vývojový humanismus nezaručuje, že člověk od té chvíle bude humánější. A Lord Altrincham k této diskuzi dodává: "Bez Boha putujeme temnotou. Není-li Bůh, putujeme marně".

Říjen, 1961.

Už se zdálo, že všechno bude v pořádku. Na dítě konečně přišla řada v jeslích, dařilo se mu tam náramně dobře, a maminka si libovala : Tak konečně budu mít pokoj ! Ale za pár měsíců přisel další problém. Závod, kde maminka pracovala, zavedl druhou směnu. Co teď ? Nu — začali to v té rodině dělat tak, jak to dělají jinde. Když měla maminka ranní směnu, vzal si tatínek odpolední, příští týden si to zase přehodili a střídavě se starali o dítě. Doma si nechávali písemné vzkazy na stole a svorně si oba čas od času posteskli : ,,Copak je tohle nějaký život ? Vždyt se rodina sejde vlastně jen jednou za týden !" V okolí i v závodě vyslechnou, soucitně pokývají hlavou, ale nakonec pokrčí rameny : Je to těžké, ale tady se dá těžko co dělat...

Práce, 7. července 1961

Otázka ankety zněla: „Co osobně pokládáš za štěstí?" Protože šlo o to zjistit vlastní, upřímné názory mladých lidí, nikdo se o jména pisatelů nezajímal... Z 33 lístku v anketě jsme vybrali jenom některé, ale i ty hodně prozrazují : „Z mého hlediska je štěstí bydlet ve svém sudu a pít vodu ze své lastury. Diogénes byl štasten, protože byl sám, daleko od lidí, alespoň si to myslím." „Za štěstí pokládám mít dobře placené místo a být zdravá, mít co nejmíň schůzí, dostat pěkný byt a podívat se do ciziny."

Večerní Praha, 25. března 1961

202

O N O V O U POLITIKU V POMĚRU K VÝCHODNÍ

EVROPĚ

Zbigniew Brzezinski a William E. Griffith (New York)*

I.

Spojené státy americké dosud neměly realistickou a účinnou zahraniční politiku pro východní Evropu. Oficiální americké stanovisko za druhé světové války — že totiž s uspořádáním východoevropských poměrů se musí vyčkat mírového jednání — bylo spíše formulí, za níž se skrýval nedostatek jakéhokoliv politického stanoviska vůbec. V době poválečné, kdy východoevropské země (zčásti následkem pasivního postoje západ-ních mocností) byly ovládnuty Sovětským svazem, americký vliv v této oblasti byl zastíněn politikou „zadržení". Záměrem bylo zamezit další expansi komunismu; už svou povahou však se politika zadržení vztahovala na taková území, jež pod sovětskou hegemonií již byla, jen nepřímo. Důsledek pak byl ten, že během období zhruba od r. 1948 do r. 1953, Západ nekladl sovětské nadvládě ve východní Evropě vážnější odpor. Později vláda presidenta Eisenhowera vyhlásila politiku „osvobození". Skutečnost však čím dál tím více odhalila její nereálnost a bezúčelnost a brzy se stala jen prázdným heslem. Lidová povstání ve východním Berlíně v r. 1953 a v Budapešti v r. 1956 za ní pak udělaly definitivní tečku. Od r. 1956 vládla o cílech a prostředcích americké politiky vůči východo-evropským zemím nejistota. Dnes se celkem již uznává, že situace v těchto zemích je daleko různorodější než za někdejšího jednolitého stalinského systému. Poznalo se též, že tato nová situace je pro svobodný svět jednak výzvou, jednak zdrojem nové naděje. Záměrem tohoto článku je vytknout cíle americké politiky ve východní Evropě a poukázat na nejúčinnější prostředky k jejich uskutečnění. Ve všech jednáních s komunistickými režimy ve východní Evropě musí americká zahraniční politika působit na dvou rovinách : musí brát ohled na vlády těchto zemí a zároveň mít na mysli i lid. Soustředit se jen na jednu z obou těchto složek znamená vidět situaci východoevrop-ských zemí pokřiveně a nevyužít možností, jež se nabízejí. Komunisté

* T a t o s tudie byla přeložena se zvláštním svolením časopisu Foreign Affairs, na jehož s t r ánkách vyšla v červenci 1961. Všechna práva jsou vyhrazena Council of Foreign Rela t ions , Inc. N e w York.

203

— kdykoli jednali se zemémi vně vlastního bloku — byli si vždy dobře vědomi toho, že úspěchy v zahraniční politice zhusta závisejí na postupu na několika rovinách najednou. Domníváme se, že takovýto postup je nezbytný i pro Spojené státy.

II.

V současné době je situace ve východní Evropě vymezena dvojím poli-tickým procesem : rozpory, jež tak prudce vyšlehly v r. 1956, se pozvolna urovnávají, zatím co čínsko-sovětský spor trvá. Vzájemné působení těchto dvou faktorů vyvolalo hlubokou změnu na východoevropském jevišti. Od druhé světové války až donedávna, všechny vlády v této oblasti se mohly orientovat pouze podle Sovětského svazu, nyní mají poprvé možnost volby mezi SSSR a lidovou Čínou. Většina komunisti-ckých vlád se přidala k SSSR — vláda polská a madarská s větším, východoněmecká a bulharská s menším nadšením. Komunistická strana Albánie však zřejmě optovala pro Čínu; novým zjevem v této situací je právě skutečnost, že mohla tak učinit a přece zůstat členem komunisti-ckého bloku. Dalším novým zjevem ve východní Evropě je v zásadě nové politické klima, jak se projevuje v převládajícím náhledu na světovou situaci. Občané východoevropských zemí nyní vycházejí z toho, že ani USA ani SSSR nechtějí válku (ale Čína snad ano); dále, že komunistické režimy nebudou svrženy — aspoň ne západními mocnostmi; a konečně, že další změny režimů budou důsledky postupného vývoje v jednotlivých socialistických zemích a v socialistickém táboře jako celku. Nejedna z komunistických vlád též dává najevo větší sebejistotu v jednáních jak na východě, tak na západě. Na domácí frontě stojí východoevropské vlády nyní tváří v tvář gene-rační krizi. Dnešní generace předválečných komunistů se skládá z mužů, jimž se blíží k šedesátce; mezi nimi a mladými povále-čnými profesionálními politiky, pro něž komunismus představuje především občanskou kariéru, je široká věková mezera. Až umřou nynější významní straničtí tajemníci — pravděpodobně v příštím desítiletí — otázka jejich následníků bude bezprostředně spjata s generačním problémem. Situace je o to vážnější, že jak Chruščov, tak Mao Ce-tun jsou ve věku, kdy mohou kdykoli zmizet s politického jeviště. Navíc, události z roku 1956 v Polsku a Madarsku měly za následek rozmělnění ortodowní komunistické ideologie. Zvláště mezi mladšími komunisty byla dogmatická víra nahrazena pružnějšími — ač i nadále marxistickými — názory, blízkými v některých ohledech názorům západní sociální demokracie; máme-li jim dát nálepku, bylo by snad 204

možno je nazvat „marx-leninským reformismem". Tento proud sice uznává některé základní socialistické pojmy, zvláště ve sféře společensko-ekonomické, vzdává se však fanatismu. Při tom se v socialistické spo-lečnosti rýsuje (aspoň rámcové) základ uspořádání, jež by bylo možno přirovnat k západnímu „welfare state" (státu sociálního zabezpečení). Dlužno podotknout, že východoevropské země vcelku neměly příliš dobré zkušenosti ani se svobodným podnikáním, ani s cizím kapitálem. I skalní protikomunisté přijímají zásadu plánované společnosti s primátem veřrejného sektoru. S touto novou situací se zahraniční politika Spojených států dosud nevyrovnala. Zásady a směr takové politiky by mohly být dány koncepcí, j iž možno nazvat „mírovou účastí" USA na východoevropském dění. Posláním takové politiky by bylo : 1) přispět k dalšímu politickému zrůznění uvnitř komunistického tábora, čímž — 2) by východoevropské státy získaly možnost stát se méně závislými na sovětské politické kontrole; 3) v konečném důsledku by tato politika vedla k vytvoření neutrálního pásma států, které — podobně jako Finsko — by poskytly svému lidu skutečnou svobodu volby ve vnitřních záležitostech, aniž se staly nepřátelskými vůči SSSR; nebyly by také členy západních vojenských paktů. A konečně je třeba, aby 4) Spojené státy vyvrátily rozšířené mínění, že v této oblasti usilují o znovunastolení ekonomické soustavy podle západního vzoru. Takováto koncepce by byla v plném souladu s dlouhodobým cílem americké politiky, totiž vytvoření svobodného, „pluralistického" světa, s různými politickými a společenskými soustavami. Byla by též v souladu se zájmy a potřebami národů východní Evropy, případně i části jejich vládnoucí elity. Ačkoli je zřejmé, že tato koncepce je v rozporu s dnešní snahou Moskvy zachovat si nadvládu nad touto oblastí (a dokonce ještě rozšířit sovětskou zájmovou oblast), politika námi navrhovaná není v rozporu s oprávněnými požadavky sovětské bez-pečnosti — konkrétně s požadavkem, že tato oblast nesmí být členem žádného vojenského či politického seskupení, jímž by se SSSR cítil ohrožen. Mírová politika USA v poměru k východní Evropě by se vzdala pokusů o likvidaci vlivu SSSR v této oblasti, tedy v podstatě t. zv. politiky osvobození. Tento požadavek se ostatně stal nesmyslným už vzhledem k tomu , že Amerika jen pasivně protestuje kdykoli SSSR uplataní svůj pr imát vojenskými prostředky. Z důvodů jak politických, tak mravních b y americká politika měla spojit stále platný požadavek národního sebeurčení pro lid východoevropských států s úsilím napomáhat mírové přestavbě současných komunistických režimů v tom smyslu, aby se staly bližšími sociální demokracii západního typu, a aby jejich další

205

vývoj probíhal v těsnějším sepjetí s hospodářsko-společenským vývojem celé Evropy. Východoevropské režimy se neopírají o souhlas lidu; sama jejich existence je porušením řady platných mezinárodních závazků ze strany SSSR. Je tedy právem i povinností Spojených států co nejrozhodněji je od-soudit. Sovětská citlivost vůči takovýmto nařčením nám v tom nesmí bránit — především už proto, že politika mírového soužití nebrání Sovětskému svazu v zasahování do vnitrních záležitostí západních států. Odhlížíme-li od mravních hledisek, je nutnost pevného amerického stanoviska v otázce národního sebeurčení ve východní Evropě dána už tím, že i zdánlivým schvalováním sovětské kontroly nebo jakýmkoliv činem, jímž bychom uznali komunistickou vládu jako trvalou, bychom v zápětí vyvolali prudkou protizápadní reakci. Nezachováme-li pevné stanovisko, povede to k dalšímu oslabení demokratické víry jež — vzdor pasivitě západních demokracií v r. 1956 — stále ještě žije ve východní Evropě. Posílili bychom tak soudržnost komunistického světa, zkom-promitovali samy základy americké politiky a oslabili USA jako symbol svobody a sebeurčení národů. Zásadní nesouhlas však nevylučuje snahu o zlepšení politických, hospo-dářských a kulturních styků s východoevropskými státy, za předpokladu, že jejich vlády se nedopouštějí nepřátelských činů vůči Americe. Na politické úrovni bychom měli usilovat o udržování korektních vztahů v některých ohledech snad i o spolupráci. Není žádného důvodu, proč někteří z východoevropských vůdců by neměli navštívit USA, či proč představitelé američtí by neměli návštěvu opětovat. Národy východní Evropy dovedou velmi dobře rozlišovat mezi formálními styky, jež USA udržují s režimy jejích zemí a politickou podporou těchto režimů, jež by USA nakonec usvědčila z lhostejnosti k osudu národů těchto zemí. Nadšené přivítání, jehož se dostalo vicepresidentovi Nixonovi ve Varšavě v r. 1959 vůbec nesouviselo s otázkou formálních styků mezi USA a polskou vládou, ale bylo spontání reakcí, projevem uznání a pochopení zájmu Spojených států o osud polského národa. V oblasti hospodářské není vážného důvodu, proč by Amerika neměla podporovat hospodářský vývoj některých komunistických zemí. Není pravděpodobné, že by hospodářské krize mohly přivodit pád těchto režimů. Theorie ,,čím hůře, tím lépe", jež snad měla platnost za stalinské éry, je překonána. Sovětský svaz poskytuje hospodářskou pomoc neko-munistickým státům, jejichž vlády ,,buržoasních nacionalistů" mají subjektivně nepřátelský postoj k SSSR. Náš vztah k východoevropským státům by měl být obdobný. Národy těchto zemí v nás vidí přátele; nevzdaly se naděje, že jejich osud se jednou změní. Zlepšení jejich hospodářských a životních podmínek, aspoň zčásti také americkým 206

přičiněním, bylo v zájmu lidu této oblasti i v zájmu Spojených států. Je povinností svobodné společnosti — už proto, že je svobodná — usilovat o co největší uvolnění výměny názorů, myšlenek i osobních styků mezi národy. Komunistické režimy se tomu dosud bránily. Zdálo by se přirozené, kdyby zahraniční politika Spojených států uvítala každé rozšíření styků, ať už jakékoli povahy, s východoevropskými zeměmi. Jsou tu však dvě výhrady. Za prvé, výměna omezená na umělecké a technické delegace není uspokojivým základem dohody. Měli bychom při nejmenším trvat na dostatečném zastoupení humanistických a společenských oborů. Za druhé, mírové soužití (z komunistického hlediska) znamená mnoho různých věcí, včetně —jak Chruščov nedávno připomněl — vystupňování ideologického boje. Měl pravdu; měli bychom proto usilovat o neformální a pravidelný styk s východoevropskou elitou, snad podle vzoru nedávných setkání mezi sovětskými a západními intelektuály v Dartmouthu a jinde. Měli bychom podporovat úsilí o kladnější postoj vůči východní Evropě také u některých spojenců Ameriky. Některé západní země mají už tradičně přátelské svazky s východoevropskými národy. Tak Francouzi a Angličané by mohli hodně pomoci při navazování pevnějších styků s Polskem a s ČSSR. Co se Němců týče, zdá se, že na příštích několik desítiletí jejich úloha bude omezena na to, zmírnit protiněmeckou náladu východoevropských národů. Dobrým příspěvkem k tomu by bylo, kdyby bonnská vláda nabídla podstatnou kompenzaci výcho-doevropským obětem nacismu, jak to učinila s takovým úspěchem v Izraeli. V Madarsku, Rumunsku a Bulharsku však by Němci mohli udělat daleko více prostřednictvím politických, hospodářských a kultur-ních styků. V těchto zemích už bylo na poli kulturním mnoho vykonáno zejména Francouzi, kteří mají pro to jedinečné předpoklady; dosud však zdaleka nevyčerpali všechny možnosti. Itálie navázala pozoruhodné hospodářské a kulturní styky s Jugoslávií a mohla by je časem rozšířit i na ostatní balkánské země. V této souvislosti je třeba říci, že je na čase, aby západoněmecká vláda přezkoumala své dosti nepružné rozhodnutí za žádných okolností nenavazovat diplomatické styky se zeměmi, jež uznávají NDR. (Když v r. 1957 Jugoslávie navázala diplomatické styky s NDR, bonnská vláda styky s Bělehradem okamžitě přerušila; dodnes nebyly znovu navázány.) Výjimka z této zásady — tak zvané Hallsteinovy doktríny — zatím byla učiněna jen v případě Sovětského svazu. Podle západoněmeckého výkladu j e tato výjimka odůvodněna tím, že SSSR je okupační mocností. Vzniklo mnoho návrhů, jak uvnitř tak mimo Německo, na navazování diploma-tických styků mezi Bonnem a Varšavou a Bonnem a Prahou; dosud však byly bonnskou vládou odmítnuty s odůvodněním, že pak asi

207

dvacet afro-asijských zemí, jež jsou dosud vázány Hallsteinovou doktrínou a způsobem, jakým byla uplatněna v Bělehradě, by též uznalo NDR. Naši západoněmečtí spojenci by snad udělali dobře, kdyby rozlišovali mezi svobodnými a ujařmenými národy. Mohli by své stanovisko upravit tak, že by Hallsteinova doktrina platila pro svobodné národy, jež mají možnost volby, ne však pro státy, jež jsou satelity SSSR. Ostatně, co dosud odradilo mnoho zemí od uznání NDR byla nikoliv Hallsteinova doktrína, ale především hrozba hospodářskými sankcemi. Různý výklad Hallsteinovy doktríny by nijak vážně neohrozil západoněmecké zájmy; na druhé straně by poskytl bonnské vládě ve vztahu k východoevropským zemím volnost jednání, kterou zatím postrádá. Zároveň bychom měli působit na všechny západoevropské spojence Ameriky, aby pozvali některé či všechny východoevropské státy k účasti na západoevropských hospodářských a kulturních plánech. Je sice pravděpodobné, že většina jich pozvání odmítne; přesto by dveře k pozdější účasti měly zůstat otevřeny. Při každém projevu hospodářských obtíží ve východní Evropě by se pozvání mělo obnovovat; tak bychom přinutili východoevropské vlády, aby vzaly v úvahu pocity svých národů, které (jak víme) touží po opětném vtělení do evropské soustavy. Lidé ve východní Evropě si uvědomují, že pouze politika jejich vlád jim překáží v užití výhod celoevropského společenství. A konečně všechny úvahy politicky interesovaných Američanů by měly vycházet z toho, že co nejširší a trvalé styky mezi národy Východu a Západu jsou nadmíru důležité. Vzhledem k způsobu, jakým SSSR porušil dohody v Jaltě a v Postupimi, je povinností a právem Západu, aby udržoval přímý styk s lidem postižených zemí a staral se o to, aby se jim dostalo informací jak o domácích, tak i o světových otázkách.

Je přirozené, že komunistické režimy usilují o zachovávání monopolu informačních prostředků těchto zemí, nebot je to sama podmínka přetrvání totalitní společnosti. Rozhlasovým vysíláním do podmaněných zemí se Západ ujímá jedné z funkcí svobodné demokratické opozice, již SSSR a východoevropské komunistické režimy svým národům upírají. V žádném případě nesmíme uvažovat o zrušení těchto vysílání, třeba výměnou za nějaký ústupek ze strany SSSR. Jediným ústupkem, který by nás k tomu opravňoval, by bylo splnění závazku svobodných voleb, svobody vyjadřovací a tiskové, který SSSR na sebe vzal v mezi-národních úmluvách. Každý jiný kompromis, v němž bychom se vzdali vysílání do východoevropských zemí je nepřijatelný.

208

III.

Mohou Spojené státy v jednotlivých zemích východní Evropy působit na vývoj směrem k větší diferenciaci a menší závislosti na SSSR, aniž při tom vyvolají podezření, že je to politika usilující o vytržení těchto států ze sovětské oblasti zájmů ? Vezměme jeden stát po druhém. Polsko. Největší, nevýznamnější a nejsložitější oblast, jíž by se zde nastíněná politika musela zabývat. Stanovisko k Polsku se dotýká bezprostředně jednoho z hlavních spojenců Ameriky, Německé spolkové republiky. Jedná se ovšem o otázku polsko-německých hranic, která je úhelným kamenem polsko-německých vztahů; americké stanovisko k ní má nutně klíčový význam při uspořádání vztahů polsko-amerických. V současné době je to právě nejasnost oficiální americké politiky v této otázce, jíž účinně využívají komunistické kruhy, které mají zájem na zachování co největšího sovětského vlivu a kontroly v Polsku. Zájmy jak Washingtonu, tak Bonnu vyžadují, aby Polsko se stalo méně závislým na sovětské politice — lze tvrdit, že bez takového vývoje nelze na sjedno-cení Německa ani pomyslet; a je tedy v zájmu obou mocností, aby se vyrovnaly s oprávněnými polskými obavami.

Iniciativa musí příjit ze strany Spojených států, neboť dnešní stav veřejného mínění v západním Německu vylučuje, aby demokraticky zvolená západoněmecká vláda se jevila jako povolnější v této otázce než sami spojenci Německa. Dřívější obyvatelé území na východ od hranice Odra-Nisa tvoří vlivnou skupinu západoněmeckých voličů; už jen z tohoto důvodu by jakákoliv západoněmecká vláda, jež by tuto hranici o sve újmě formálně uznala, spáchala politickou sebevraždu. Tito „odsunutí" se dožadují práva návratu do domovů z nichž byli vyhnáni — na zakladě sovětské iniciativy, avšak se schválením USA a Velké Británie — po druhé světové válce. Dožadují se i práva po návratu rozhodnout o tom, zda jejich původní domov se má znovu stát německým územím. Dnešní polští obyvatelé této oblasti, t.j. území mezi linií Odra-Nisa a polskou hranicí z r. 1939, byli též vyhnáni ze svých domovů ve východních oblastech Polska, a to sovětskými vojsky v r. 1939. Tato území Sovětský svaz nevrátí. A je pravda, jak se říká ve Varšavě, že Polsko nemůže existovat jako národ na kolečkách. A konečně : západní oblast byla Poláky plně dosídlena a z velké části obnovena. Skutečnost je taková, že dnešní hranice nemůže být v dohledné budoucnosti změněna, leda násilím. Poslední eventualita by znamenala válku, pravděpodobně atomovou. Závěr může být jen jeden : dnešní polská hranice je hranicí trvalou. Polský komunistický režim — s plnou podporou Moskvy — zdatně využívá nejasností v této otázce hranic. Skrývá před polským lidem

209

hluboké změny, k nimž došlo v západoněmecké společenské soustavě, zatajuje demokratický vývoj Spolkové Republiky a v neposlední řadě i včlenění západního Německa do evropské soustavy. Komunistické kruhy cynicky kladou Adenauera na roveň s Hitlerem. Drásají pocit nejistoty, jenž vládne mezi polskými osídlenci západních území, aby získali lidovou podporu pro svou politiku. Kdykoliv se objeví bývalý nacistický funkcionář v důležitém západoněmeckém úřadě (a je polito-váníhodnou skutečností, že se to stává, i když celkem zřídka), polští komunisté bijí na poplach; zamlčují ovšem, že soudy NSR stále soudí a odsuzují německé válečné zločince. To všechno má jasný politický účel: představit komunistickou vládu jako ochránce polského lidu před západoněmeckým revanšismem, a SSSR jako nepostradatelného spojence Polska. Prakticky vzato každý Polák utrpěl osobní újmu za nacistické okupace; většina Poláků se dnes obává, že Německo znovu užije proti nim násilí, za podpory či aspoň benevolence Spojených států. Lidé přemýšliví, kterým je jasné, že takové nebezpečí dnes neexistuje, mají jinou obavu : že totiž jednou sjednocené Německo by mohlo vykonávat na Polsko politický a hospodářský tlak a to dokonce s americkým — i sovětským — schválením a snad podporou. Jinými slovy, je tu obava, že Polsko, jako stát poměrně malý, zase jednou bude podrobeno „revizi" hranic pod cizím nátlakem, jako tak často v minulosti. Tyto obavy se dnes jeví jako nereálné; není však možno vyloučit, že jednou by mohly být opodstatněné. Jestliže Amerika dokáže je vyvrátit, přispěje i ke zmenšení polských obav z budoucí německé agrese. Generál de Gaulle, významný spojenec USA i západního Německa, president země, jež má staré historické svazky s Polskem, již prohlásil, že podle jeho názoru hranice Odra-Nisa nebude změněna. Představitelé Velké Británie řekli v podstatě totéž. Jestliže reakce demokratických předsta-vitelů německých v obou případech byly zdrženlivé, pak z toho nutně neplyne, že totéž platí i pro případ obdobného prohlášení ze strany Ameriky; už proto, že USA jsou hlavním spojencem NSR. Jaké důsledky plynou z těchto skutečností pro americkou politiku ? Formální uznání hranice Odra-Nisa Spojenými státy v dnešní době snad není možné, neboť by z hlediska mezinárodně-právního bylo formálně vadné : znamenalo by uznání bud hranic neexistujícího státu, totiž sjednoceného Německa (k jehož utvoření se Spojené státy zavázaly), nebo uznání hranic NDR, tedy státu, který Amerika neuznává. Politicky vzato by to byla hazardní hra. Není možné kalkulovat bilanci politických ztrát, které by Amerika utrpěla v západním Německu, a výhod, jež by získala v Polsku; jisté je, že rizika jsou velká. Zbývají tedy dvě možnosti : buď bude Amerika podporovat západoněmecké úsilí o revizi hranic,

210

nebo setrvá ve své dnešní politice vyčkávání do té doby, dokud nebude uzavřena mírová smlouva se sjednoceným Německem. První alternativa je nežádoucí, nebot jejího politického cíle nelze dosáh-nout bez užití síly. Z politického hlediska by měla za důsledek, že jakákoliv polská (či československá) vláda by neměla na vybranou než se opřít o Moskvu; obrovský potenciál přátelství, jenž v těchto zemích Amerika má, by byl ztracen. Z hlediska mravního pak je to cesta velmi pochybná; kromě toho by vyvolala vážné spory v americké vnitřní politice. Druhá alternativa, dnešní nemastná-neslaná neutralita, nás ukazuje v nejhorším světle a to na všech stranách : nepomáhá nám ani v západním Německu, vážně oslabuje naši pozici v Polsku a umožňuje polským a sovětským komunistům, aby udržovali při životě jak obavy z obrozeného Německa, tak pochybnosti o skutečných cílech americké politiky v otázce polsko-německých hranic. Je to jeden z těch problémů, kdy neexistuje dokonalé řešení; avšak něco je přesto možno učinit. Můžeme usilovat o odstranění obav širokých kruhů v Polsku před revizí hranic z německého popudu, tedy revizí k níž ve skutečnosti nikdy nedojde. Podaří-li se nám to, oslabíme t ím komunistický vliv v Polsku a naopak zvýšíme vliv západní, především USA. Je tedy třeba, abychom přesvědčovali západoněmecké veřejné mínění o tom, že sjednocení Německa není možné bez dalekosáhlých změn v polsko-sovětských vztazích. V tomto smyslu pak by bylo možno nazírat na případnou změnu amerického postoje v otázce hranice Odra-Nisa jako na podporu dlouhodobých zájmů německých. Je to otázka životně důležitá, avšak zatím nedošla plného pochopení ani v Německu ani v Spojených státech. Dokud německo-polský spor nebude urovnán, nebude možné vytvořit plně sjednocenou Evropu; neboť důsledky tohoto sporu se budou odrážet též v neuspokojivých vztazích mezi Německem a jeho západními sousedy. Jelikož bonnská vláda se již formálně zavázala, že nepoužije proti Polsku síly, Spojené státy by měly — o své újmě i jako člen NATO — tento německý závazek potvrdit, zavázat se dále, ze budou klást odpor jakékoliv jeho změně a zaručit se, že jeho záruka bude obsažena v budoucí mírové smlouvě s Německem. Jak NSR a USA, tak i NATO, by měly uzavřít formální dohodu v tom smyslu, že při jakýchkoliv budoucích jednáních o mírové smlouvě s Německem nebude na Polsko vykonán nátlak, aby přijalo revizi stávající hranice Odra-Nisa, bude-li mít za to, že by byla v rozporu se zakladními polskými národními zájmy. Měli bychom také v dohledné době otevřít bud ve Štětíně nebo ve Wroclavi konzulát, jako gesto j ímž bychom dali najevo, že Spojené státy neočekávají, ba ani si nepřejí změnu hranice — i když, jak bylo shora řečeno, toto stanovisko nemůže být zatím předmětem formálního prohlášení.

211

Otázka hranice Odra-Nisa však nevyčerpává obsah americko-polských vztahů. Americká hospodářská pomoc by měla být zachována a pravdě-podobně rozšířena; a mělo by se jednat o vzájemně přijatelném způsobu, jak upotřebit peněžní fondy v zlotých, jimiž USA v Polsku disponují (a které už dosáhly značné výše) tak, aby polský lid z nich měl prospěch. Založení Národní odborné knihovny a archivu ve Varšavě by snad bylo vhodným úkolem. Kulturní výměna s Polskem by se měla rozšířit, zvláště pokud probíhá pod záštitou „American Foundation" a za dnes platných podmínek, podle kterých polští stipendisté nejsou vybíráni výhradně varšavskou vládou. Spojené státy by též mohly poskytnout technickou a hmotnou pomoc pří modernizací polského zemědělství. Je třeba podotknout, že všechny shora uvedené návrhy vycházejí z toho, že v polské situaci nedojde k drastické změně k horšímu. Československo je průmyslová země na západní úrovni a s neo-stalin-ským režimem, který dosáhl značné vnitřní stability. Češi jsou protině-mečtí; byli tradičními rusofily, i když dnes snad už méně. Slováci jsou katolíky; na Slovensku nyní probíhá rychlá industrializace, nálada je všeobecné protičeská, více protikomunistická a méně protiněmecká než u Čechů. Československé obavy z německého revanšizmu jsou obdobné polským, zvláště vzhledem k tomu, že požadavky některých organizací odsunutých sudetských skupin oživují vzpomínky na Mnichov a zničení první Československé Republiky. Naštěstí jak Bonn, tak Washington potvrdily hranice z r. 1937. Česká nervozita však je oživována často opakovanými požadavky některých ze sudetských mluvčích, aby odsunutí Němci nejen se směli vrátit do svých dřívějších domovů v českém pohraničí, ale aby též směli rozhodnout, ke kterému národu chtějí náležet. Ačkoliv ani bonnská, ani americká vláda se neztotožnily s těmito požadavky, bylo by z amerického hlediska žádoucí jasně vyhlásit, že tyto názory nepředstavují oficiální stanovisko ani německé, tím méně pak americké. Je žádoucí, aby tradiční svazky mezi Československem a Francií i Amerikou byly obnoveny, nejprve aspoň na poli kulturním. Vzhledem k vzrůstající roli ČSSR při poskytování technické pomoci méně vyvinutým zemím, měli bychom učinit Praze tutéž nabídku, jakou už jsme učinili Moskvě : totiž spojit se se Západem v mnohostranných akcích hospo-dářské pomoci podzášstitou OSN. Jako všude jinde, i zde platí zásada, že všechno, co směřuje k rozmělnění dogmatického marx-leninského obrazu světa jako zápasu nesmiřitelně antagonistických sil, je v obecném zájmu. Rumunsko a Bulharsko. Obě tyto balkánské země jsou převážně agrární a mají jen nepatrnou demokratickou tradici. Historickými přáteli a spojenci Rumunska bylo Německo a Francie; v případě Bulharska bylo to Německo a Rusko. Rumuni jsou protiruští a protimadarští; 212

Bulhaři jsou tradičními přáteli Ruska, ale zhusta nenávidějí Jugoslávce a Řeky. Ačkoli Rumunsko má na západě spíš komickou prověst zžen-štilosti a korupčnosti, přece to bylo právě Rumunsko, kde madarská revoluce nalezla nejživější ohlas. Nebýt toho, že budapeštské povstání bylo tak rychle potlačeno, mohlo Rumunsko být dalším rebelem. Dnes je režim jak rumunských, tak bulharských komunistů pevný a podstatně krutější než většina jiných. Pokud se neobjeví nějaká nová, nečekaná změna v komunistické soustavě — jako třeba sovětsko-jugoslávské sblížení jako důsledek čínsko-sovětského sporu — nelze počítat s podstatnější změnou vnitřních poměrů. Přesta nutno uvítat, že USA nedávno uzavřely s Rumunskem dohodu o kulturní výměně a — po více než desetileté přestávce — obnovily dipolmatické styky s Bul-harskem. Prohloubení kulturních styků umožňuje ovlivňovat názory členů vládnoucí elity v těchto zemích a ukázat jim, že vývoj sociálně-hospodářských poměrů v měřítku světovém je živým procesem zachy-ceným marx-leninskou dichotomií jen neúplně. Po jisté stránce lze uvést silnější argumenty pro hospodářskou pomoc Rumunsku a Bulharsku, než kterékoliv jiné východoevropské zemi vyjma Polska, nebot Československo a NDR jsou průmyslové a poměrně prosperující státy, zatím co Madarsko je výjimečným případem po stránce politické. Bulharsko a Rumunsko jsou země chudé a v podstatě podvyvinuté; oba národy si to uvědomují a netrpělivě čekají změnu. Je tedy mnoho důvodů pro to, aby Amerika — nebo snad ještě lépe západní Německo — podporovaly bulharský a rumunský hospodářský vývoj; když nic jiného, podpořili bychom tak úsilí Rumunů i Bulharů o získání větší hospodářské pomoci ze Sovětského svazu. Maďarsko, Albánie, Východní Německo. Všechny tyto režimy mají nepevnou pozici doma a obávají se proto nebezpečí spojeného s uvol-něním domácích poměrů i mezinárodního napětí. Madarský režim se snaží o střední cestu mezi revizionismem na jedné straně a neostalinismem na straně druhé. Přítomnost kardinála Mind-szentyho na budapeštském velvyslanectví USA, stále značný počet politických vězňů, v neposlední řadě povinnost Ameriky nezapomenout na madarské povstání z roku 1956 — všechny tyto okolnosti vytvářejí zvláštní problémy při uspořádání americko-maďarských vztahů. Jestliže se podaří je normalisovat tak, aby z toho měl prospěch maďarský lid (rozšířením styků se Západem a zmírněním policejního teroru), pak by návrat amerického velvyslance do Budapešti byl i v zájmu USA. Pod-mínkou však by mělo být propuštění Madarů nyní vězněných pro jejich účast v revoluci. V takovém případě západní Německo by mohlo uvažovat o nabídce hospodářské pomoci Madarsku, a Západ by mohl rozšířit kulturní styky s touto zemí. Avšak dokud Sovětský svaz zneužívá

213

svůj postoj „protikoloniální" mocnosti pro účely studené války, měli bychom trvat na tom, aby madarská otázka zůstala na pořadu OSN. Albánský režim je stalinský ve své vnitřní politice, solidární s Čínou a nepřátelský vůči Jugoslávii v politice zahraniční. USA nemají s Tiránou diplomatických styků, a není pravděpodobné, že by mohly být navázány v blízké budoucnosti. Hodžova vláda prohlásila, že společné jugoslávsko-řecko-italsko-americké spiknutí usilovalo o rozdělění země. Spojené státy by měly zdůraznit prostřednictvím rozšířeného albánského vysílání, ze toto nařčení je fikcí Hodžova mozku, zplozeným jako zaml-žovací manévr, jímž se má zakrýt skutečnost, ze vloni došlo k neúspěš-nému sovětskému pokusu Hodžu zlikvidovat. Víme toho příliš málo o Albánii a naše rozbory tamnějších poměrů jsou nedostačující. Je žádoucí, aby se tento stav změnil. Ulbrichtův režim ve východním Berlíně se skládá ze stalinských quislinků a vládne jedné třetině Německa ze sovětského příkazu. Jelikož obyva-telstvo východního Německa se masovým útěkem odčerpávalo na západ, a protože komunistický režim je nepevný a nenáviděný, vykonává Ulbricht státe větší tlak na sovětskou vládu, aby vyprovokovala berlínskou krizi. Bonnská vláda zastává názor, že západní mocnosti by neměly podniknout nic, co by vyvolalo dojem uznání Ulbrichtova režimu; USA jsou stejného názoru. Ačkoliv status quo není zdaleka uspokojivý, neexistuje patrně lepší řešení, a je tedy nutné na něm trvat. Stojí v této souvislosti za zmínku, že Sovětský svaz sice odmítá koncepci ,,dvou Čín", ale přesto žádá, aby západ uznal východní část Německa pod sovětskou vojenskou okupací za bona fide státní útvar.

IV. Často se setkáváme se stanoviskem, že východoevropské poměry jsou do značné míry závislé na stavu americko-sovětských vztahů. Tento stav však je bezprostředně ovlivňován na jedné straně tím, že SSSR s touto oblastí zachází jako se svou državou, a na druhé straně sovětskými obavami, že USA nepřijímají status quo a usilují o vytvoření předsunuté západní pozice, snad pod nadvládou Německa a namířené proti Sovět-skému svazu. „Mírová účast'' USA na dění ve východní Evropě by měla spočívat na dvou předpokladech : odmítáme status quo této oblasti jako sovětské državy, ale nehodláme také zde založit západní předmostí. V dlouhodobé perspektivě pak pozvolná změna výcho-doevropských poměrů, jež by ani neohrozila sovětskou bezpečnost, ani by země a lid této oblasti nevydala definitivně na pospas SSSR, by mohla též přispět k zlepšení vztahů americko-sovětských.

Přeložil f.o. 214

Vážený pane redaktore,

p o přečtení Vašeho rozhovoru s panem Karlíkem a panem Skalickým jsem se rozhodl, že si Svědectví nepředplat ím. V příloze totiž oznamujete, že zaplacení každého čísla

umožn í jeho zaslání do republiky. Nechci být spoluviníkem při šíření Vašich názorů za železnou oponou. Jsem přesvědčen, že na to stačí bolševická strana. S krajanským poz-d r a v e m

Václav Hlavatý, president Společnosti pro vědy a umění

Ind iana University, Bloomington, Indiana, 27. srpna 1961

Milý Tigride,

dop i s z Brna... je velmi inteligentní a plný výtečně formulovaných postřehů, po nichž j s m e v našem rozhovoru jenom neobratně tápali... A jestli Vámi vybrané dvě reakce z exilu na náš rozhovor jsou plně representativní, pak se jen znovu ukazuje, jak se emigranti od t rh l i od realit doma.

S pozdravy Váš Václav Karlík (Nerv York)

Vážený pane redaktore,

příspěvek toho Brňáka je skvělý — chytrý, přesný, hluboký... Ten člověk dal do každé vě ty tolik poznání, tolik zkušeností... Kousl pořádně do trpkého a bohužel skutečného jab lka , lépe řečeno padánky naší národní mizerie... O.U. ( N e w York)

Milý redaktore,

pos ledn í (14.) číslo Vašeho časopisu prokázalo, že Svědectví je svědomitým a zároveň s k r o m n ý m mluvčím toho, co bylo nejlepší a vskutku humanitní v české tradici... Bude se na vás útočit „na levo i na pravo", doma i v exilu, ale na to nic nedejte : mezi vlastními by lo vždycky těžké být prorokem.

Váš oddaný "Čtenář" (Londýn)

. . .vložíte-li do obálky dvě čísla Vašeho časopisu, mohu pak jedno odevzdat příslušnému pracovníku na velvyslanectví a druhé si ponechat a taky dát kolovat...

Ř í j en 1961 "Čs. diplomat"

Milý redaktore,

t e n článek pana X Y Z z Brna je nejpronikavější analysou psychologie lidí doma, jakou j s e m kdy četl a řekl bych, že je velmi jemná i s historického hlediska...

Berkeley, 18. září 1961 E.K.

215

ZNAMENÍ POTOPY

František Halas*

Mokré skvrny rostou po zdích v děrách hladu v krytech hladu to se hlásí Potopa

Už jsem v zádech Už se kradu brokátovou plesnivinou ledovitou umrlčinou neštovičnou prašivinou

Sama sebe hlásím na zdích na tvář chudých pařát kladu

Už se hlásí potopa

IV Až krystaly se zježí v drahokamech

Až kožešiny rafne vzteklina to bude chvíle má

Až inkoust propálí ty prsty sprosté

Až očistí se sny tak zkurvené budu mít pré

Až knihy hanbou všecky listy ztratí

Až začnou světe mysleti tvé třtiny teprve pak si sednu na vavříny

* Verše z pozůstalosti. Vyšly poprvé tiskem, v souboru jiných, dosud netištěných básní, pod názvem Potopa v Edici Svědectví, New York, 1956. František Halas by se byl dožil 3. října 1961 šedesáti let.

216

VIDITELNÉ A NEVIDITELNÉ (K české kulturně-politické situaci 1961)

Vlad imír Peška (Paříž)

Nebojíme se na ideologickém poli žádných odpůrců socialismu a nastupujeme vítězným sebevědomím k boji o duši národa. Neboť jsme přesvědčeni, že

v této zemi mluví všechno pro nás, pro naše ideově obrodné snahy pro naše socialistické úsilí. Mluví pro nás celá historie našeho národa. ... Poukazujíce pyšně na historickou minulost národa a na jeho starobylou vzdělanost, na bohatství naší národní kultury, my tento veliký historický a kulturní odkaz povzneseme co nejvýše před národem, abychom posílili národní sebevědomí.

(Václav Kopecký na IX. sjezdu KSČ, 1949)

Co by mohlo být v této nešťastné zemi brutálnější než útlak německý ? — Český, přece! Budou se vydávat za ústa a rámě národa, za jeho plnomocníky; ale právě to, co bude pod nimi trpěti, co budou políčkovati obrněnou pěsti a šlapati kovanou botou — právě to bude národ! V národě však je vždycky něco věčnějšího než v jeho škůdcích, co nemůže být do poslední jiskřičky udupáno a co neskonává : mravní síly.

(Josef Čapek, Psáno do mraků)

Komunistická doktrína — to je locus communis — prohlašuje, že chce „změni t svět" a vytvořit „nového člověka" (socialistického, komunistic-kého, sovětského, marxistického). Této therapii je „starý" český člověk podroben již 13 let. Předmětem těchto poznámek není znova analysovat principy a taktiku komunistického „pokusu" ani podat jeho celkový dnešní stav, nýbrž zaznamenat několik aspektů této operace, odpozorovaných jmenovitě z kul turní a literární roviny (která zůstává stále kupodivu přesnou sympto-matologií českého společenského útvaru, ačkoli by měla být podle marxleninismu přímým odrazem hospodářských a sociálních sil). A záměrem těchto poznámek není otevřít znova filosofickou otázku, zda člověk má nějakou základní, fixní podstatu či nikoli (jak tvrdí marxismus, aby mohl postulovat svůj typ „nového" člověka), i když se zde zajímavé prvky k odpovědi na tuto fundamentální otázku nepochybně objeví. Cíl zde sledovaný je skromnější : poodhalit, jak reaguje právě český člověk na podnik radikální komunistické „převýchovy"; pohlédnout — p o k u d je to zvenčí možno — na to, co se děje za viditelnou fasádou tzv. „socialistického" režimu, za vším tím ruchem a vzruchem „dovršování revoluce", zjistit věcně, zda tam něco opravdu odporuje, a v kladném př ípadě co a jak.

217

I když si tyto poznámky nekladou nárok na systematické prozkoumání daného problému, nejsou náhodné a libovolné. První pohled na ekono-micko-sociální a politickou rovinu přináší překvapivé a důležité zjištění o významu kultury pro komunistický režim v přítomném stadiu. Nadto je instruktivní ohledat poněkud psychosociologický a kulturní terén, tj. českou mentalitu a povahu české kultury, na němž komunisté provádějí svou přestavbu, aby bylo možno definovat základní reakce na imperativní „výzvu" a její manévry. Třetí skupina poznámek se týká konkrétního uplatňování ideologie a odpovědi, jíž se mu v poslední době dostává v literatuře a zvláště v neuralgické oblasti kritiky; k tomu přistupuje identifikace dvou výrazných zdrojů resistenčních sil, na něž naráží no-vostalinský nápor, a konečné poukaz na inherentní odpor tvořivých jedinců. Čtvrtou část vyplní dva příznačné „případy" (Kainarův a Kohoutův), doplněné pohledem na postoj „mladých". Pátý oddíl poznámek je věnován některým charakteristickým rysům kulturní politiky stalinismu a neostalinismu, jakož i perspektivám a nadějím, jež muže režim chovat. Závěry se pokoušejí shrnout předešlé poznámky a vyzvednuté aspekty do několika konstatování o obecné a kulturně-politické situaci u nás a položit tak do reálnější perspektivy to, co komunisté sami nazvali „bojem o duši národa". Zároveň bude tím dána jistá, více méně provisorní odpověď jednak na netrpělivost jedněch nad zdánlivě či skutečně nevyhraněným postojem národa, a jednak na úzkost druhých z jeho možného kulturního a vůbec duchovního a mravního zadušení.

Základna volá na pomoc ... nadstavbu

Z hlediska marx-leninismu je hlavním bitevním polem za novou společ-nost a nového člověka rovina ekonomická, která dominuje a podmiňuje absolutně všechny ostatní oblasti. V tomto bodě je vítězství komunistů nepopiratelné : „vykořistovatelský" kapitalistický systém byl sražen, struktura výrobních podmínek a vztahů „přestavěna", takže deter-ministický marxista mohl s důvěrou očekávat, že různé sektory „nad-stavby" budou v přiměřené době následovat, „odrážet" základnu. Český člověk žije tedy v revolučně změněných ekonomicko-sociálních poměrech, má jistotu, že není už vykořistován, že se před ním otevírá „perspektiva hojnosti" a že je zbaven či zbavován různých „odcizení". Režim se pyšní hospodářskými úspěchy, připisuje je socialistickému

218

plánování a uvolněným tvořivým sílám lidu : noviny a časopisy jsou plny hrdinů socialistické práce, „krásných komunistických lidí"1. Zůstává nicméně otázka, zda se lid s marx-leninsko-stalinskou koncepcí člověka jako faktu výlučně sociálně-ekonomického ztotožňuje tělem i duší, zda buduje socialismus či komunismus s hlubokým přesvědčením — anebo zda pracuje, protože je nutno žít a jíst, zda v jistých případech nepracuje „pro dobré české jméno" a zda se necítí „odcizen" jinak. Komunis té na tuto otázku odpovídají nepřímo, ale jak výmluvně: dávají své kulturní frontě imperativní příkaz ukazovat „lidu" krásu a výbornost socialistického zřízení, v němž podle ústavního zákona žije, a především jí ukládají za úkol „vychovávat socialistického člověka", aby došlo k „nutné základní přeměně společenského vědomi"! České kultuře se oficiálně ukládá čest „vychovávat a převychovávat" českého člověka — být jeho „buditelem" sui generis. T í m je však flagrantně dementováva „základní poučka" o dominantní materiální základně s její strhující a neodolatelnou společenskou účinností ; ideologie prohlašovaná marxology za imanentní proletářům a pracujícím je fakticky stále mimo jejich vědomí a má jim být vštípena dodatečně, neorganicky a uměle z „nadstavby", zhora ! Závěr : silokřivka společenské dynamiky nevychází z materiální základny směrem k nadstavbě; proto se se nyní tak úporně klade důraz na onu d ruhou a původně podružnější část poučky, podle níž „také nadstavba působí zpětně na základnu", a kterou právě stalinismus změnil v postulát, že , ,kulturní nadstavba slouží základně a upevňuje j i" ! A je příznačné, že v nynější neo-stalinské fázi strana svůj tlak na kulturní frontu pro její sociálněpedagogičkou účinnost nápadně zostřuje.

I d e o l o g i e versus legendy

I legenda může vyslovit ideály národa — a to je mně také historický fakt. (Masaryk pod sochou sv. Václava, 1929)

Opora nespravedlivého kapitalistického řádu, státní buržoasní systém byl zničen a údajně nahrazen politickou strukturou odpovídající ade-

1 K o m u n i s t é nepopíraj í — ale také nijak nezdůrazňují — dvě věci : že dostali do kolébky více než s lušnou hospodářskou základnu, kterou revoluční skupina disponující všemi p r o s t ř e d k y státu snadno koncentrovala a orientovala svým směrem; a že Češi se vždy vyznačoval i zručností , vynalézavostí, pracovitostí a praktickým smyslem. Je tudíž s a m o z ř e j m é , že člověk, sevřený v jiných oblastech, vybíjí svou vitalitu a aktivnost na poli, j ež m á k disposici, což zřejmě vyhovuje marxistické „praxis" a směřuje k vytváření typu mravenč í , dělné masové jednotky.

219

kvátně nové skladbě ekonomicko-sociální — diktaturou proletariátu. Nový režim se prohlásil za historicky a kvalitativně „vyšší" než před-chozí systém reakční, a mohl tedy od pokrokového lidu očekávat rychlou a totální přihlášku (už také proto, že proměněná materiální základna společnosti měla automaticky působit týmž směrem). Komunisté se však jesté zdaleka nedokázali zbavit reálného vnitropoli-tického problému, který má vyhraněné rysy české — historické, psycholo-gické a mravní. A tak jako strana vyžaduje po kulturní frontě, aby positivně vychovávala masy k socialismu a komunismu, tak jí zároveň ukládá, aby politicky a ideologicky bojovala proti všelikému „haraburdí", „obskurantismu", „legendám" a pod. Konkrétně se jedná především o český lidový demokratismus, ale také i o zahlazení handicapu, který si režim sám vytvořil svým ,,převzetím moci". Vnitřní politický problém vykrystalisoval nepříznačněji ve fenomenu, kterému sami komunisté říkají „masarykismus", „masarykovská legenda". Režim si možná uvědomuje — nasvědčuje tomu jisté zmírnění útočnosti a jakési „zvědečtění" problému — že se v tomto bodě dopustil jednoho z nejhrubších, fatálních omylů : zaútočil nevybíravými prostředky vášnivě slepě a zuřivě na něco silně zakořeněného ve vědomí lidí. Nedaří se mu sice „masarykismus" potřít, uchopit a ... vyhodit z národa, ale podařilo se mu tento složitý citový, mravní a politický komplex v „české duši" ponížit a urazit; dokázal jen tento symbol českého demo-kratismu zatlačit hlouběji do společenské psychy, odkud se manifestuje často nepředvídaným způsobem1.

A legendy mají tuhý život. Když se j iž zdá, že byly vyvráceny a sprovozeny ze světa, objeví se nečekaně v novém přestrojení a znovu uplatňují právo na život. Couvají před nezvratnými fakty, ale i na ústupu se ještě pokoušejí útočit a kladou „prob lémy" a „hádanky" , které se při dalším srovnání odhalují jako léčky nastražené pravdě. ( J. Navrátil, referát o dvou knihách o T G M v Literárních novinách, 21.9.1959)

Komunisté ovšem nevynaložili a nevynakládají tolik energie na zabití jedné legendy, kdyby v ní právem neviděli výraz jedné ze základních silokřivek českého národního a charakteru povědomí — českého demo-kratismu — pro které je Masaryk přes všechny interpretace a přes všechny peripetie jeho „odkazu" odvolací instancí, pevným opěrným bodem a kriteriem pro národní a lidské věci !

1 Na spisovatelské konferenci r. 1 9 5 9 připsal Štoll " ideologickým pozůstatkům zvetšelé-ho haraburdí masarykovsko-benešovské ideologie" nejen tzv. "ducha II. sjezdu spiso-vatelů", tj. konkrétně "heslo o spisovatelích-svědomí národa", nýbrž dokonce "kamuf-lování a splývání s revisionistickými tendencemi" !

220

Útočení na Masaryka je tedy synonymem širokého útoku na to, co česká historie představuje demokratického v evropském humanistickém smyslu a na to, co se v české mentalitě vzpírá komunistickému pokusu radikální politické převýchovy.

Po léta existence předmnichovské buržoasní republiky uměle živená a pěstovaná legenda o hluboké demokratičnosti a svobodomyslnosti buržoas-ního zřízení sehrála svoji negativní ideologickou úlohu.

(Fr. T o d t , Život strany, září 1953)

Je fakt, že komunisté mají u nás práci citelně ztíženu jistými historickými a psychosociologickými faktory : jediní Češi mají ve střední a východní Evropě solidní prožitek a zkušenost svobody a demokracie: komunisté nepřekonávají v bezprostřední minulosti nějaký polofeudalismus a polofašismus poliského maršála či plukovníků, maďarského admirála-regenta anebo rumunského krále, nýbrž protivníka typu Masarykova, v němž národ viděl svůj nejautentičtější politický a ethický výraz. Inde irae ; odtud volání na pomoc kulturní fronty, aby tuto minulost a jeho symbol ve vědomí českého člověka neutralisovala a likvidovala. Strana se nemýlí v tom, že český tradiční demokratismus pro ni představuje stále číhající a potenciální nebezpečí, jež tkví v historicky ověřeném specifickém chování české mentality za výjimečných situací. Jedná se o akční virtuality českého demokratismu : jestliže je běžná skutečnost, že Češi dospěli k této mentalitě přirozeně, známým historic-kým a společenským vývojem, je na druhé straně třeba konstatovat, že j im do značné míry schází zatěžkávací zkouška positivního boje za demo-kracii a její obrany. Nicméně je však nepopiratelná skutečnost, že za vyhraněné situace a v okamžiku volby vede demokratické vědomí Čechy jako národ spontánně a uvědoměle na stranu demokratických sil — a to at je oficiální garnitura dané chvíle jakákoli ! Zde není místo zkoumat, proč se komunisté rozhodli — či museli po asi krátkém období váhání a poloviční, výběrové anexe postavit se proti celé periodě nejnovějších českých dějin, která předcházela jejich převzetí moci, charakterisované demokraticky a symbolisované Masary-kem. A přece mohl být český lidový demokratismus, vyznačující se silným sociálním cítěním, příznivým předpokladem pro vývoj socialismu. Češi se snažili — spíš empiricky — formulovat vyšší typ demokracie sociálně a hospodářsky spravedlivější ve formě synthesy demokracie a socialismu. Poúnorový postoj jasně ukázal, že byli připraveni na socialisu-jící proces typu západního, vývojového, humánního a humanistického — a nikoli druhu stalinského. Komunisté se dosud nezbavili handicapu „převzetí moci" r. 1948;

221

svědčí o tom i to, že dosud nenašli vhodnou definici pro tuto událost, a musejí ji překrývat variantami na „únorové vítězství našeho lidu"; mluví o „rozdrcené reakci", ale neodvažují se naplno tvrdit, že únor znamenal dovršení přirozeného, tj. dialektického historického pohybu za ostrého třídního boje. Komunisté si uvědomují, že jejich nástup k moci technikou stalinského policejního puče je jakési poskvrněné početí, jež zapůsobilo na českou demokratickou mentalitu jako šok, jako zaskočení; uznávají, že „relativně pokojný přechod od kapitalismu k socialismu v ČSR" má svou „negativní stránku" : „náš lid nemohl právě z těchto důvodů dosáhnout takového stupně zakalení a takových revolučních zkušeností jako lid sovětský". (Fr. Todt, Život strany, září 1958). To vše vysvětluje, proč se strana rozhodla provést nenápadný transfer „revoluce" do roku 1945..., a proč se tak úporně snažila a stále snaží justifikovat a posteriori svůj čin jako revoluční lidový převraty jako logický článek českých dějin, jejich vyústěni, a jako resultantu dialektiky kapitalismu. Kdo je pověřen touto přesvědčovací operací ? Kdo má „sprovodit ze světa" různé „legendy" a neutralisovat, odzbrojit českou demokratickou mentalitu ? Kdo má vedle toho dát život novým ideologickým kon-strukcím ? — Protože nová politická nadstavba na tyto dva složité úkoly nestačí, je opět volána na pomoc nadstavba kulturní, aby simultánně vyprazdňovala a naplňovala politické vědomí českých lidí ! Na českou kulturu se valí „zhora" tzv. čestné úkoly, aniž se jí kdo táže, zda se jich chce ujmout a zda vůbec patří do jejího resortu. Než nadejde okamžik pozorovat její chování a reakci, je třeba pohlédnout na psycho-logii a mentalitu interesovaných, tj. lidu, který je objektem manévrování a manipulováni.

II

Český charakter mezi včerejškem a zítřkem

Od české mentality nebylo a není patrně třeba očekávat prudkou kolektivní reakci na komunistický tlak. Češi nejsou nation folle — bláznivý národ, schopný prudkého vzplanutí, tragického vzepjetí a revolty. A nelze na ně přiložit nálepku, která by je frapantně charakterisovala nacionalisticky, nábožensky a pod. Český charakter je snad možno obecně označit za mentalitu středních poloh bez tvrdých kontur, v níž se vertikály projevují vzácně a v níž se hloubky nenápadně ztrácejí pod vrstvou solidní, průměrné rozumnosti, citovosti a zdravého smyslu. Se silnou dávkou tolerance a s vírou v pokrok šel národ v svých moderních dějinách za „rozumnými" vůdci,

222

kteří nehnali věci na ostří, nýbrž usilovali o prosazení národních zájmů vývojově, přijatelným kompromisem a využitím příznivé mezinárodní konstelace. Nikdo nepopře, že tento český postoj byl v jasné diskrepanci s nedáv-nými revolucemi v sousedních zemích, a že z toho byly vyvozovány pesimistické závěry — u jedněch s hořkostí (Madaři), u druhých s pohrdáním (Poláci), a u Čechů samotných s pocitem hanby. V meziná-rodní veřejnosti pak za nedostatku sensačních událostí v československu roste dojem, že tam dochází ke smíření s režimem, či v lepších případech se konstatuje „opatrné vyčkávání". Češi nemají dnes ve světě a u svých sousedů „dobrý tisk", a zdá se, že i jejich vlastní mínění o sobě bylo zřídkakdy tak nevalné. Jako by rysy jejich průměrného charakteru v této periodě poklesly o stupeň — k opatrnictví, k oportunismu, ke kompromisnictví, k lavírovaní, neřku-li k zbabělosti. Až sem se skutečně či domněle propadl národ proniknutý od dlouhých dob vědomím marné revolty „malého národa", skep-ticismem lidí, „kteří toho v životě a v historii viděli už tolik..." a kteří chrání svou „biologickou podstatu" před vykrvácením v bezvýchodném romantickém dobrodružství, třebas tragicky vznešeném1. Na tom všem je bezpochyby mnoho pravdy, ale jako každá, i tato generalisace je nesprávná a nespravedlivá. Není na př. logické vytýkat náhle Čechům, že nereagují jednoznačně nacionalisticky jako jejich sousedé, když byli kdysi chváleni jako vyspělý národ bez této „hybris". Z českého prostředí je možno vyzvednout imposantní sérii zjevů, a „drobných" faktů které snad na první pohled nebijí do očí a jež je poměrně obtížné definovat a hodnotit — které však ve svém celku svědčí nicméně o tom, že komunistický režim je tam při nejmenším stejně vzdálen svého cíle jako v sousedních zemích. Ba existují dost výrazné příznaky, že jsou od něho dále, neboť jim zde stojí v cestě specifické mentální disposice českých lidí. Byl již zmíněn český demo-kratismus; je třeba dobře vidět složitou povahu češství, a musí být s velkou pozorností zkoumáno chování české kultury, jejíž jisté rysy, obnažené pod živelným náporem, vystupují do popředí. Všude zde se manifestují silokřivky české psychologie, a snad právě proto, že nejde o rysy a vlatnosti mimořádné, krajní a uvádějící diváky do vytržení, nýbrž o kvality méně nápadné, solidní a zakořeněné — jako kritický smysl, realistický odpor s mythům, skepticismus a j. — mohou být a

1 Je n a n e j v ý š zajímavé a jistě ne náhodné, že čím se český marxista cítí orthodoxnější, tím více cít í po t ř ebu dorážet na své soudruhy nápadně podobným, slovníkem : vytýká j im polovičatost, opatrnictví , nerozhodnost, kompromisnictví, vyhýbání se horké kaši atd.

223

patrně jsou v delší perspektivě konec konců úspěšnější v odporu proti historickým zkouškám. Komunisté jsou možná dobří v plánování a jistě striktní v aplikaci pouček a principů. Chybí jim však sociologie a především psychologie. Tak se dopouštějí nehorázných omylů a přehmatů, jejichž důsledky jim dopadají zpět na hlavu jako bumerang. Jeden příklad : kampaň za „posílení národního sebevědomí".

Češství v kulturní akci a reakci

Jedním z pozoruhodných a dalekosáhlých důsledků komunistického tlaku je posílení českého národního citu, češství. Nešlo jen o spontánní, in-stinktivní reakci na doktrínu, jež sama o sobě devalorisuje národní fakt a jež je nadto instrumentem dynamické mocenské politiky jiného státu, nýbrž došlo k němu z taktické vůle komunistů samotných : po převzetí moci cítil režim jako první nutnost přesvědčovat majoritu národa, že je „dědicem nejlepších českých tradic", že je naplnitelem nejhlubších tužeb národa. Nikdy v dosavadních dějinách Čechů nebylo oficiálními ústy vychrleno tolik plamenných vyznání lásky k vlasti; nikdy nebyla tolik exaltována husitská „revoluce"; nikdy nebyli jistí klasikové jako Jirásek tak mohutně vynášeni a fedrováni; nikdy se tolik nepodkuřovalo „národu"... Hlavním a přirozeným polem projevu národního citu je historie, tradič-ní doména „malého národa" v obranné posici. Tak se český historismus vrhl ve všech kulturních odvětvích na dějinné náměty. Avšak komunisté zamýšleli určit sami, kdo a co patří do „zlatého pokladu" české kultury. Vylučovací metoda takzvaným „přehodnocením kulturního dědictví" přinesla zřejmě úspěchy jen v programových článcích a v několika příručkách, zatím co v praxi byli takový Wolker a Neumann doslova edičně zaplaveni Dykem, Tomanem, Máchou, Březinou, Horou, třemi Čapky atd, třebas povinně opatřených pedagogicko-interpretativ-ními předmluvami a doslovy (nehledě k občasným zásahům do textů). Kulturní pracovníci se zmocnili sloganu o „odkazu klasiků" a dali mu maximálně extensivní a intensivní uplatnění; pracovali horlivě jako nějací Švejkové vyššího, seriosního typu — a výsledkem je něco, co se podobá ideologické sabotáži. Češi proměnili danou příležitost v solidní posici jisté kulturní práce a tvorby, jež brzy šla a stále jde proti původ-nímu záměru plánujících doktrinářů. Události roku 1956 pak KSČ názorně ukázaly, že stimulování vlaste-nectví a „národního sebevědomí" je nebezpečná hra s ohněm, jakmile lidé vezmou slogan doslova a doopravdy. Kdosi poznamenal, že ma-

224

darský říjen byl „dílem" klasiků ! V Praze nebyly sice postaveny barikády, avšak skupina profesionálních revolucionářů musela strpět, aby jí několik spisovatelů a básníků jasně řeklo, že se cítí být—jako ti klasikové — mluvčími nikoli třídy, strany či ideologie, nýbrž „národního svědomí" . Ten to krátký výšleh, v němž komunisté rozeznali akcent „nenávist i" , odreagoval mnoho z oněch let kulturního a jiného pokoření stalinismem, a fakticky vnitřně uvolnil českou kulturu; další spisova-telská konference (v březnu 1959) mohla snad deklarativně „sprovodit ze světa" jedno „heslo", avšak jeho „duch" zřejmě dále působí v záhybech vědomí a svědomí. Poučeni událostmi („My jsme nezapomněli, kdo udělal kontrarevoluci v Polsku a v Madarsku : živly, které nebyly vázány opravdu budovatel-skými tradicemi. Proto na to dejme pozor". Nejedlý na sjezdu kritiků, ú n o r 1961) nemohli sice komunisté v období nového stalinského zamr-zání veřejně odsoudit svůj dřívější „vlastenecký" postoj, nýbrž takticky modifikovali slogany a terminologii :

• prot i historisování vyžadují aktuálnost, „sepětí se životem našeho l i d u " ; což znamená „odhistoričtět", navodit historicitu hic et nunc, vyplnit člověka dneškem a tak mu odnít vertikální dimensi,

• kdysi hlásané heslo „kultury národní formou a socialistické obsahem" redukovali na „kulturu socialistickou",

• paralelně s tím přesunovali akcent z „vlastenectví", „národního sebevědomí a hrdosti" na „socialistické vlastenectví".

Je patrné, že od stalinismu k novostalinismu došlo k značnému přesunu v obsahu pojmů : Čech je důtklivě vyzýván, aby zapomněl na kulturně-historický rozměr své národní společnosti, aby se plně koncentroval na p ř í tomnou socialistickou chvíli. T u však neostalinismu vyvstalo nové nebezpečí z minulosti mnohem bližší — z autentické periody stalinismu, která zanechala příliš ostré a bolestné intelektuální a fysické stopy, než aby ji bylo možno překrýt cud-n ý m hávem polovičních přiznání a vysvětlení jistým „kultem". Je možné , že průměrné české kulturní kantůrče se dovede umně sestave-n ý m i argumenty a články přenést přes „balast nedávné minulosti" a p řekona t „zábrany minulého období", avšak básník, spisovatel, umělec, kri t ik hodný toho jména, bytostně nemůže. Marx-leninismus, kdysi zabsolutisovaný jako učení všech učení, se stal i pro Čechy jen doktrínou mez i doktrínami; stalinský ždanovismus ztratil svou historickou nevin-nos t a tím i podstatnou část své účinnosti a prestiže. Vestigia terrent. J e přirozené, že intelektuální (byt ne mocenské) vakuum po stalinismu j e n zpřítomnilo a zvitalisovalo síly původních českých tradic. Destalinisace a zvláště rok 1956 prokázaly, že pod svírajícím krunýřem

225

nedotčeně, latentně trvalo staré národní, politické a kulturní povědomí, že Češi neztratili svou národní a kulturní pamět. Individa a národy nejsou cestující bez zavazadel minulosti. Je-li možno vybudovat více méně neprodyšné železné opony ve fysickém prostoru, obdobný podnik v prostoru času a kultury je nad lidské síly. Po nešťastné „nacionalistické úchylce" se tedy komunisté přiblížili prvotnímu marxistickému internacionalismu; je ovšem přirozené, že předtím jimi posílené národní vědomí klade odpor novému kursu už také proto, že pojem „češství" má svou dávnou universalistickou komponentu, jejíž geografické a spirituální předznamenání je v proti-kladu k socialistickému internacionalismu sovětského typu.

Češi a Evropa

Český nacionalismus — v souhlase s charakterem svých nositelů — neměl a zdá se, že ani po nedávném pokusu vybičovat jej nenabyl těch ostrých hran vášnivého šovinismu, posvátného sobectví či mesianismu, jaké vykazuje nacionalismus jeho sousedů; byl až na vzácné výjimky (na př. sudetskou, jíž režim tak vydatně využívá) podstatně defensivní, mnohdy slzavě a sentimentálně elegický a hlavně prostoupený ethickým a kulturním universalismem s jeho výraznou složkou kritického smyslu a tolerance. Jako by režim chtěl takovému krotkému nacionalismu dodat říznosti, doplnil svou interní vlasteneckou a nyní socialistickou rhetoriku,, novým" elementem — kalkulovanou agresivitou navenek, dosud u Čechů neví-danou. Záměr je průhledný : vyštvat ten či onen šovinismus proti Západu vůbec a proti západní kultuře především, a vrazit tak klín do starého česko-evropského kulturního a civilisačního společenství. Toto stále účinné společenství, a nikoli jen nějaké vnější „vlivy", se snaží komunisté rozbít; český kulturní habitus typu jasně západního jim překáží, a ne jisté rysy (vzaté perfidně za celek) českého vztahu k Západu1. Před r. 1948 čeští intelektuálové diskutovali o tzv. „kulturní orientaci". Po 13 let odpovídají Češi na tuto otázku konkrétně v nanejvýš svízelné situaci. „Zhora" jim byl udán směr i argument : protože světová socialistická soustava je po všech stránkách historicky a společensky

1 Ironie osudu tomu chtěla, aby tu komunisté v j i s tém smyslu navázali na s tarou také-tradici různých „vlasteneckých" škol od Tomíčků k milé Elišce Krásnohorské ; tentokrát ovšem není důraz na „svérázné" národní kultuře, nýbrž jde o navození kosmopol i t ismu sovětsko-socialistického, v němž se kupodivu nyní nezdůrazňu je slovanská vzájemnost!

226

vyšší než protější „soustava" reakční a dekadentní, kulturní superiorita pokrokového tábora je logická a automatická. Zde je třeba pozorně zjišťovat, jak český čtenář a případně kritik reagují na toto sebevědomé tvrzení. V předvečer letošního únorového sjezdu kritiků uveřejnil J. F. Franěk v oficiální Tvorbě článek, který s pozoruhodnou upřímností dementuje mnohá oficiální tvrzení :

Příliš často se např. opakuje teze, že socialistická a zvláště sovětská literatura převyšuje literatury západní. Nedovedeme-li říci, co se za tímto konstatováním skrývá, blíží se frázi. Myslím totiž, že se to netýká největších literárních zjevů. (...) Nelze jistě teoreticky zdůvodnit ani praxi dokázat, ze spisovatelé ze socialisticckého tábora musí ve svých vrcholných dílech zřetelně převyšovat spisovatele Západu . (...) Gorkij první, po něm několikrát Erenburg připo-mněl , v čem se skutečně sovětská literatura (a dnes už i naše!) liší od literatur západních. Literaturu totiž netvoří jen desítka či dvacítka největších jmen, ale celá obrovská knižní a časopisecká produkce. A tady jde o hodnoty přímo nesouměřitelné. (...) Až na několik škarohlídů, kteří buď nerozumějí literatuře, nebo Sovětskému svazu, nikdo nepochybuje, že by existovala současná sovětská literaturai která není ideově nebo politicky hodnotná. Zato se mnoho estétských škaroh-lídů domnívá, že průměrné sovětské knihy nepomáhají vychovávat čtenářský vkus.

Autor píše poněkud zmateně, ale dobře ví, že argument „hodnoty" kvantitativní nezachrání předchozí likvidaci „teze" či „fráze". Trochu dále píše :

Neuměl i jsme se a neumíme se dodnes podívat na otázku průměrní literatury (podt rhu je Franěk). Žádná kritika na světě nestála před obdobným problé-m e m . Je ještě komplikována tím, že naše nakladatelství věnují kvalitě knihy největší péči. Špatná díla se u nás píší, jako se psala dříve, ale nevycházejí. Kri t ika totiž funguje před vydáním knihy v nakladatelském aparátě mnohem odpovědněji něž kdykoliv jindy a než kdekoliv jinde mimo socialismus.

Pisatel mohl jít (v Tvorbě!) sotva dále v kritickém zhodnocení tzv. socialistické literatury; jak však přijímají tuto literaturu čtenáři, ony „statisíce náročných čtenářů", o nichž píše :

Náš čtenář je kromobyčejně vyspělý, a proto rozebere v obrovském nákladu náročného Hemingwaye. I když odpočítáme polovinu snobu, kteří jej kupují jen proto, že je to Američan (a stejně mu nerozumějí), zůstane číslo úctyhod-né. A proč naši čtenáři nerozeberou v přiměřeném počtu stejně náročného

1 P o d t r h l autor té to studie. Následující zdůraznění, pokud se objevují v citovaných t e x t e c h , j sou rovněž autorova, není-li výslovně uvedeno jinak.

227

Paustovského ? A proč u nás zůstává stále ještě v pozadí Ivanov, týž Ivanov, který značně proniká na Západ ? Proč z nejmladší sovětské prózy pronikl masově jen Kuzněcov, ač těch Kuzněcovů, i k nám přeložených, je celá řada ? T o všechno nelze zamluvit jen omyly, jichž jsme se dopustil i v dřívěj-ším období. (...) ... dnes se člověk bojí téměř říci, že Ažajev byl pro něho určitým literárním a životním prožitkem. T a snaha zatlačit celý proud (jen p ř ipomeňme zase ze sov. literatury např. Pavlenka, který byl skoro přes noc téměř zapomenut) někam do pozadí je nebezpečná právě v tom, že ochuzuje o zdravý kulturní i výchovný prožitek ty čtenářské vrstvy, j imž — prozatím — třeba Leonid Leonov anebo Vladislav Vančura jsou nedostupní . A úplně týž problém, jen z druhé strany, je mlčení kolem některých jmen.

Názor, k němuž Franěk dochází, je pozoruhodný : ví, že nelze nic dělat proti tzv. „průměrné literatuře" (která poskytuje „zdravý kulturní i výchovný prožitek" !), ale chtěl by zachránit ostatek :

Je to otázka celého principu kritiky, jejího smyslu a nového nesmírně širokého poslání, je to umění rozlišovat hodnoty vývojové a budoucnostní od zdravě aktuálních hodnot politických, výchovných a estetických

Tato distinkce, která se porůznu vyskytuje v opatrných variantách, je výrazem přání kulturních lidí a čtenářů, aby byl oficiálně uznán dvojí proud, dvojí rovina literární a umělecké tvorby, která více méně výrazně existovala a existuje per nefas. Na tento požadavek však stali-nismus (a tím méně neostalinismus) nemůže přistoupit : byl by to konec „zapětí na jeden proud", konec všeho soustředěného úsilí o vydupání socialistického umění jako politické a ideologické zbraně a jako peda-gogického prostředku pro působení na masy. Franěk a mnozí jiní (často ostřejšími útoky) tak zároveň potvrzují, že — sociologicky mluveno — český „kulturní spotřebitel" nebyl ve své zdrcu-jící většině dosud stalinsky přeorientován a usměrněn na „zdravě aktuální hodnoty politické a výchovné", že v něm stále žije tradiční kri-terium, které rozlišuje umění a neumění, umění a výchovně-politické kusy. Český čtenář tak nedvojsmyslně, třebas pasivně, dosvědčuje, že společenství se Západem není přerušeno, že latentně stále trvá1.

1 Dva namátkou zvolené příklady ještě ukáží, jak kulturní stalino-ždanovismus bezna-dějně zápasí o neutralisaci toho, co on nazývá „přeži tky" : Kritik M. Grygar zatrnul nad tím, že by u „nezasvěceného čtenáře mohlo vyvolat nedo-rozumění" přesvědčení Vl . Vančury, vyslovené v souboru „Vědomí souvislostí", který „dovolávaje se názoru L.N. Tolstého dochází k závěru, že každé literární dílo, jehož myšlenkový obsah lze bez nesnází 'vytknout před závorku', je umělecky nez-vládnutým polotvarem." (L i t . noviny, 14.II.1959). V jedné pražské střední škole navštívil Zd. Vavřík v listopadu 1960 studentský literární

228

III

Kulturní f r o n t a : od ideologie k real i tě ž ivota a ethice

Stále opětované a sílící volání po „ideové výzbroji" už samo prozrazuje, že marx-leninská ideologie utrpěla ve své kulturně-politické aplikaci nenapravitelnou ztrátu fascinace, svodu a prestiže. Rozhodujícím datem ve vnitřním vývoji ideologie je rok 1956. I když není uznáváno de jure, fakticky na ně komunisté stále narážejí. V oné chvíli vyvrcholuje proces zahájený po XX. sjezdu KSSSR, který neobyčejně případně charakterisoval na konferenci čs. spisovatelů 1959 Lad. Štoll (lidí se zmocnil „pocit, že byli podvedeni o jakousi víru v něco velikého a čistého", prožívali „kocovinu zhroucených ilusí", probudili se s ,"roz-bitými oblohami nad hlavou"...). Češi se podíleli na všeobecném odlivu ideologie s průvodními jevy desiluse, vnitřního odpadlictví i „revisionismu". Jestliže se nato vzchopivšímu režimu dařilo a daří odzbrojovat revisio-nistické pokusy a úchylky (které ostatně pro nevalnou myslitelskou potenci českých marxistů-glosátorů nedospěly daleko, takže J. Petrmichl mohl hovořit o ,,stínu, pachuti" revisionismu), bylo a je mu mnohem obtížnější vdechnout znova život stalinsko-ždanovské doktríně a dosáh-nout takového bodu ideologisování jako za první stalinské periody. Konkrétně to ilustrují peripetie socialistického realismu, této kdysi velebené „nejpokrokovější metody uměleckého tvoření, která otevírá cestu k velkým tvůrčím úspěchům". Samotný termín kryjící „geniální stalinskou formulaci" upadl do jakési nemilosti; přilepila se naň ošidná „legenda" o tzv. „poskvrněném početí" administrativním zásahem Stalinovým; proto neostalinismus raději používá výrazů „umění realis-tické a socialistické" Či lépe jenom „umění socialistické", v němž zdůraz-ňuje ideologii, stranickost, političnost, a dodává si zdání liberalismu vyzýváním k žánrové a stylové „rozmanitosti", ovšem s vyloučením módničení a modernistického experimentování. Jaká je dnes situace po více než dvouletém úporném prosazování ideo-logického umění ? V roce 1959 psal J. Petrmichl, že ideologie nemá být nějakým „kabátem"

kroužek a dověděl se t am překvapující věci : s tudent i znali poněkud Máchu , vůbec ne Sovu, T o m a n a , Šrámka ( „ T y neznáme") , avšak básník, k terý k n i m mluvil byl . . . Préver t : „ T o je totiž n á š básník, víte ? Mluv í prostě a mluví o lidech, to je hrozně důležité. V čítankách č teme v básních o l idech málo, jako b y naše básníky nezajímali . Asi je dost neznáme, ale my chceme poesii o lidech a poesii, k terá by l idem doopravdy pomáha la . " (Li t . noviny, 12.11.1960)

229

nýbrž „mateřštinou". Na letošním únorovém sjezdu kritiků mluvil týž muž o „nedůvěře k teoretickému myšlení", o „myslitelské krotkosti", o „holém prakticismu". Tendence „odideologičtět", snaha vymknout se „politické tématice" a „bojovnému stranictví" trvá, a nebyla dosud „sprovozena ze světa". Komunisté narážejí na neuchopitelného nepříte-le — na indiferenci k ideologii, na tzv. živelnost, na „pokusy o vyvolání odvěkého nepřátelství mezi literaturou a politikou", „zdiskreditování pojmu kladného hrdiny", atd. Kritik VI. Dostál, který se snaží být orthodoxním strážcem linie strany, bystře rozeznává „období, kdy se politická nevyspělost valné části českých spisovatelů ukázala ve světle zvlášt ostrém", totiž „první léta po Únoru a pak rok 1956 a další" (Tvorba, 17.XI.1960), aby vzápětí ostře vytkl jinému kritiku, Fr. Buriánkovi, že se k „blouděním a zmatkům těchto let" chová nepřípustně, „omlouvá, obchází, zamhuřuje oko". Jestliže destalinisace našla svého času komentář v podobě naivní otázky „Proč mohli básníci sklouznout z frézismu do kytičkářství ?", přítomný vývoj české literatury je mnohem složitější, a vlastně závažnější, nebot probíhá v zostřené fázi novostalinismu. Kam směřuje tendence „odideologičtět", „odpolitisovat" ? Komunistická kritika to prozrazuje s úctyhodnou objektivitou : V diskusi před letošním únorovým sjezdem kritiků zaútočil Vl. Forst na „podivuhodné" články M. Grygara a Ant. Jelínka, kteří prý ve snaze „přizpůsobovat se a podkuřovat", zjistili na řadě prací českých pro-zatérů „odvrat od základních politických otázek" a příklon k „otázkám morálním" ! (Tvorba, 2.2.1961) V poslední době se na knižním trhu objevují romány s tzv. „manželskou tématikou" (rozhodně „blízkou životu", neboť i komunistický kritik mluví o „manželských tragédiích, kterých je kolem nás tolik"). Ba našli se čtenáři, kteří po spisovatelích žádají, aby o takových věcech psali a ukazovali, jak „se dostat" z takových „životních" problémů. Kritik M. Jungmann musel ovšem takové pojetí literatury jako „citové poradny" zavrhnout a připomenout prostému lidu, že spisovatelův úkol je zcela jiný :

Až naši spisovatelé učiní ideu rozvitého, vnitřně bohatého socialistického člověka živoucím uměleckým typem, stane se tento hrdina rázem velkým příkla-dem socialistického života, neboť autor nám ho nejen postaví před oči, ale někam nás jím povede, kamsi nám bude ukazovat. Ten to hrdina ovlivní naše životy, jemu se budou chtít podobat mladí lidé dneška. ... on svým bojem

a chápáním života vytvoří ideál nového lidského štěsti, o němž tak znepokojeně mudrujeme nad hemžením spartaků na našich silnicích. (Li t . Noviny, 1.4,1961)

Nad futuristickým „až..." a nad přítomným „hemžením spartaků" je opravdu možno mudrovat. Především je však třeba si položit otázku :

230

Československo žije v socialismu; oficiálně se prohlašuje, že existují „krásní socialističtí lidé"; dva roky po sebekritickém přiznání J. Pilaře („Zaostáváme a kulháme za společenským vývojem") a I. Skály („Jsme svědky paradoxní situace, že v životě máme kladných hrdinů nespočet a v literatuře téměř žádné"), je možné se otázat: čím to je, že neplatí tzv. leninský „zákon" umělecké theorie „odrazu"? Neexistují jenom zo-brazovací, anebo neexistuje socialistická společnost ? Zákony, deklarace a realita jsou zřejmě v „protikladech". Cestu z ní naznačuje citovaný M. Jungmann : existuje „idea" socialistického člověka; co neexistuje, jsou spisovatelé, kteří by tuto ideu vtělili v „ži-voucí typ", v „hrdinu" ; až tomu tak bude, bude inkarnovaná idea hrdiny z knih, básní či divadelní scény „ovlivňovat" lidi, především mladé — a tak je povede „někam" a „kamsi"... Víra českého kritika novostalinské éry v účinnost literatury a umění je stejně bezmezná jako chimérická a nemarxistická; je však v souhlasu s úkolem, který kulturní frontě ukládá strana. Projev Jána Roznera na konferencí o próze z konce dubna (viz Lit. noviny z 27.5.1961) patrně nejlépe objasňuje situaci spisovatele a zároveň stav společnosti:

Jestliže próza předešlého obdobi viděla všechno z politického hlediska, jestliže v ní každá postava byla určitým politickým reprezentantem, v nej-novější české próze faktická a neoddiskutovatelná realita politického života už neexistuje. (...) Na Slovensku mohou být světonázorové konflikty zřretel-nější, ale ani v Čechách asi lidé ještě nežijí v komunismu, pokud jde o jejich společenské vědomí.

Ján Rozner nicméně nějakou politickou thematiku nachází — ale jakou!

Oblast političnosti literatury — to je dnes i bezcharakterní oportunismus, využívání a zneužíváni moci a mnohé jiné zjevy. ... Politickým problémem je dnes i zrod a šíření se nové měšťácké mentality : mít co nejvíc věcí. Zp ř s tupn i t všem co nejvíc civilisačních statků je obsahem socialismu, ale jakmile se vlast-nictví věcí stane smyslem života, devalvuje se tím obsah socialismu a defor-mují se lidské vztahy. Se vzrůstem životní úrovně bude tento problém stále naléhavější. V literatuře... chybí nám široké zobrazení tohoto světa vyrůsta-jícího z naší společnosti a jeho zpětného působení na ni.

Režim však žádá náměty positivní, budovatelské :

Máme nejnovější próze vytýkat, že nezobrazuje velká témata našeho života ? — Ale co je vlastně v dnešním životě tím velkým tématem ?

Konečně je třeba podržet toto zjištění základní důležitosti: Nejnovějši čeští prozaici vycházejí z vlastní životní empirie, jsou si jisti jen tím, co mohou dosvědčit. Jejich postavy se nedostávají daleko, protože autoři

231

se obávají falešných ilusí. Zříkají se nadhledu, aby byli o to přesnější a prav-divější."

Verdikt nad vší sysifovskou námahou komunistické kulturní politiky je tak suše negativní, že je stěží uvěřitelné, že jej pronesl marxista. Režim vybudoval nákladnou a dokonale fungující mašinu, která točí v podstatě naprázdno, i když stále ve velkém. A kdo jí odňal živnou surovinu ? Český spisovatel. Bez ostentativní revolty. Nenápadně. Zřekl se nabíze-ného „ideologického nadhledu" s přívažkem ilusí. Střízlivě, realisticky, jak je to v mentalitě jeho národa, vyvodil jisté závěry ze stalinského dobrodružství a z „oblevy". Nechce už nového ideologisování; má strach z ideologie; je jí unaven; je mu lhostejná, ne-li odporná po tom, co ukázala. A je tu ještě něco jiného : cožpak může spisovatel abstrahovat od své společnosti, od mladých, kteří zřejmě nemyslí podle předpisu ? Jak by necítil jejich tlak a němý apel? A konečné : jak by ve své isolovanosti, kdy naň doráží „zhora" výzvy, nemyslel na ty, kteří tvořili před ním, kteří vytvářeli a zosobňovali jisté tradice ?

Krise kritiky

Oblastí, kde nejostřeji a nejpříznačněji krystalisují problémy kulturní nadstavby, je kritika — a to již od chvíle, kdy ji stalinský ždanovismus začal reglementovat. Je tomu deset let, co se po ní převalila první velká diskusní vlna. Problémy „kriterií" memohly být vyřešeny (a ostatně nemohou být v daném ideologickém rámci), stále trpí „rotříštěností", „lítá se z extrému do extrému". Je pravda, ze strachu před dogmatismem a schematismem ubylo citelně „sektářské" či „sekyrářské" kritiky, je méně „opatrnictví" a víc kuráže k osobnímu hodnocení — to však jen znejasnilo obrysy ideologie a oživilo staré nemravy osobních třenic. A

vyrojila se řada nových problémů.

Dnes se v problémech přímo topíme. Máme problémů tolik, že už ani nevíme, jak je strávit. Všechno je problém. To , co lidem dřív bylo prostým, samoz-řejmým živobytím, to všechno je dnes problém a to zbytečně zatěžuje život. Jenom vymýšlení problémů — to není účel kritiky. Účelem kritiky je právě odstraňovat problémy, které zatěžují život a odvádějí od skutečnosti." (Zd. Nejedlý na sjezdu kritiků, únor 1961)

S literární a uměleckou kritikou není spokojen nikdo : režim po ní vyžaduje, aby byla „strážcem linie strany" a vybízí ji důtklivě, aby „zesí-lila myslitelsky"; spisovatelé se o ní vyslovují „nihilisticky" a jsou „na

232

ni nabroušeni"; čtenáři a diváci rovněž mají své výtky; kritikové si zase stěžují na uměnovědu, která jim prý nevypracovala příslušná hodnotící „kritéria", a neváhají si navzájem vyčítat „omlouvání", „uhlazování hran", „ohlednost", „osobní sympatie", „hádání z ruky" atd. Opravdu jde o chronicky „nejslabší místo kulturní fronty", nad nímž by bylo možno meditovat, dovodit čeho je to neklamným symptomem a konstatovat závěrem, že je tomu tak v každém totalitním režimu pod-loženém ideologií. A přece, byl-li národ, který měl opravdu solidní kritickou tradici, jsou to Češi : od Dobrovského přes Kollára, Havlíčka, Palackého k Masary-kovi a Šaldovi — kolik vágních idejí a mythů, falešných národních, slovanských či rasových předsudků, ilusí či pověr bylo bezohledně podrobeno kritice a průvanu universalistických měřítek! Není jedním z markantních rysů české psychy právě kritická a až hyperkritická ztřízlivost a skepticismus ? Je dokonce možné rozpoznat jisté negativní důsledky tohoto českého kriticismu.1

Štastnou shodou měli Češi v osvobozovací fázi a pak v periodě fixování svobody dvě komplementární osobnosti neobyčejné výše duchovní, mravně-náboženské, v nejlepším významu slova politické a — kritické : Masaryka a Šaldu. Komunisté na ně musili přirozeně narazit. Na Masaryka po krátkém období tolerování, z politických důvodů nejdříve. Pokud jde o Šaldu, komunisté se domnívali, že práce s neutralisací jeho „dědict-ví" bude snazší. Pokoušeli se ho (už před únorem) jaksi napolo anektovat a urazit mu nejnebezpečnější hrany. Pro ostatek spoléhali na strhující sílu základny, která měla vytvořit novou nadstavbu kulturní, radikálně odlišnou od předcházející. Šalda tedy přežíval ve stavu jakési polomilosti; soubor jeho díla vycházel hlemýždím tempem (studie o Masarykovi exclusive !). Jeho jméno bylo i oficiálně (s patřičnými výhradami a nuancemi) citováno v řadě „pokrokových" a komunistických osobností jako Nejedlého, Fučíka, Václavka. Za diskuse před letošním únorovým sjezdem kritiků jej v uvedené řadě jmenoval už asi jen z nepozornosti Vilém Závada, nebot oficiální vedení české kultury nyní Šaldu opomíjí, ba jej nepřímo napadá. Stalinisté se přesvědčili, že největší český kritik nebyl ani neutralisován, ani překryt fedrovánými marxisty, nýbrž že je kupodivu živě přítomen ve vědomí příslušníků tzv. kulturní fronty. Komunistické kulturní vedení nyní systematicky a úporně prosazuje marxistickou tradici české kritiky a estetiky. Rozlišují se v ní tři stadia :

1 Češi si mnohdy sami vytýkají sklon k tzv. „záporné" kritice, aby volali po „positivní" — volání, jež je slyšet i z komunistických úst. Je nutné poznamenat, že podobné rozlišo-vání je v podstatě nonsens, a že kritiky není nikdy dost.

233

a) její „hluboce demokratické tradice" (Hostinský, Zelený, Dolanský a zejména Nejedlý, „stále velký vzor"); b) od 20. let datuje začátek mar-xistické estetiky (Neumann, Fučík, Urx, Václavek s jistými výhradami, Jan Krejčí a jiní; podle některých sem patří Štoll); c) nynější období po roce 1945 nemá podle marxistů samotných právo na žádnou výraznou „postavu", nebot „na literárně teoretickém úseku naší ideologické fronty se vytvořil stav mnohaletého posud trvajícího oslabení", ačkoliv je třeba rozhodné odmítat „podceňování mnoha mladých talentovaných marxisticky přesvědčených uměleckých kritiků, kteří se se zanícením podílejí na bojích strany" (Štoll na sjezdu kritiků, únor 1961). Jiná nevysvětlitelná a nevysvětlená věc je fakt, že za „patnáct let socialis-tického státu" (Štoll dixit) nevzniklo na daném poli skoro nic význam-nějšího, zatímco za reakční a buržoasní republiky marxismus vydal jistou řádku slušných prací, což paralelně v poesii a v beletrii potvrzují stále zdůrazňovaná jména od Wolkra přes Neumanna, Olbrachta, Ma-jerovou, Nezvala atd. až k Jilemnickému (i když komunisté velkodušně anektují, co jim nepatří, a ty, jež r. 1929 považovali za „zráddce"). Marxista by měl vysvětlit, proč se dařilo marxismu pod vládou vy-kořistovatelského kapitalismu a „čachrařící buržoasie", která údajně bránila „vytvoření proletářské kultury", a proč „se vytvořilo" oslabení, když z Hradu vládne inkarnace marx-leninismu či stalino-ždanovismu ? Naléhání, aby kritika přijala za svou marxistickou tradici z meziválečného období zřejmě nezabírá mimo okruh přesvědčených. Zato se na pozadí „oslabené" kritické fronty výrazněji rýsuje silueta toho, který byl nazván Janem Křtilelem české kritiky.

Šaldův stín

Když básník Šotola uveřejnil v časopise Kultura zdrcující článek o stavu současné kritiky, důvtipný M. Jungmann ihned uhodl, odkud vane vítr i to, že Šotola nevyslovuje toužné sny „jenom za sebe" :

Kreslí podmanivě podobu kritika, který by mu vyhovoval... a na jejím pozadí se tyčí postava F.X- Šaldy, kritika-individualisty, oslnivého ironika a byst rého polemika, jemného znalce kultur a vnímavého objevitele nových krás" ( Lit. noviny, 11.2.61)

Jmenovaný již J.F. Franěk rovněž v Tvorbě klopýtl o „osobnost" Šaldo-vu; přidržuje se stereotypního rozlišování jeho dvou stránek, nabádá k následování té positivní (rozpoznat velké tvůrčí osobnosti, kritika patho-sem) a zavrhuje „druhou stránku" (malicherná hádavost, nikdy nepřiznal soupeři vrch), a nakonec konstatuje :

234

... v tom druhém není proč se u Šaldy učit. A zatím se právě tady učíme od Šaldy nejvíc. Každý se mu chce podobat ... po téhle nejvnějšnější stránce.

Arnošt Lustig jasně konstatuje :

Je tu nepochybně určitá idealisace Šaldy (Li t . noviny, 18.2.61)

Básník Jan Skácel (v Hostu do domu) je štastně rozpolcen :

Je mi samozřejmě líto, že nemáme velkou kritickou osobnost typu Šaldova ale m á m radost, že máme docela slušný průměr.

Milan Jungmann, typ ideologického kritikuse, který je dobře uveden ve vyšších štollovských sférách, sdílí se zadostučiněním Skácelovu radost nad „slušným průměrem" a je pln nadějí :

Lze předpokládat, že i my kritici jsme s to dostat se z nenáviděného postavení, kdy po nás kdekdo s chutí hodí kamenem a ještě má dojem, že dělá pros-pěšnou věc.

Pokud jde však o nostalgii po „novém Šaldovi", Jungmann je kategoric-ký :

Taková přáni jsou beznadějným anachronismem. Kdo čeká zrození tohoto typu kritika, ten se nedočká. Jeho doba nenávratně minula, patří jiné epoše a jiné literatuře, z humusu naší kultury nikdy nevyroste. (Lit. noviny 11.2.1961)

Miroslav Červenka dochází k témuž závěru :

Pro šaldovský typ kritiky nejsou dnes opravdu podmínky. (Lit. noviny, 18.2.1961)

Ladislav Štoll se na sjezdu kritiků ještě neodvážil oficiálně likvidovat Šaldu; spokojil se prozatím s průhlednými narážkami na „okázalé in-dividualisty minulosti", a taxoval za naprostý přežitek „představy o kritice, která hledá své vzory kdesi v 90. letech."

Kulturním ideologům za dané sitauce nezbývá nic jiného, než potírat „mnohé nespokojence" snící o „zlaté době české kritiky" (Jungmann), vyzdvihovat „nádherný rodokmen" marxistické kritiky a do omrzení periodicky konstatovat:

Právě nedostatek objektivních, vědecky přesných měřítek, je největší sla-binou dnešní kritiky. Chybí jí teoretická erudice, čerpá slabě z filosofických zdrojů, má nedostatečné spojení s politickým bojem. (...) Dnešni kritiku čeká nepochybně úkol zesílit myslitelsky, nabýt větší j istoty teoretické, zkrátka zvědečtět. A to je v př ímém rozporu s toužnými sny o zrození nového Šaldy. " (M. Jungmann, Lit. noviny, 11.2.1961)

235

5

Není pochyby, že štoll a jeho štáb mají pravdu, když prohlašují, že z „humusu" stalinsko-ždanovské kultury, jak se dnes praktikuje, nevyroste ani „žádný nový Šalda" ani umění k jeho vkusu a obrazu. T o však nikterak nezabrání, aby na Šaldově jméně dále nekrystalisovala touha po něčem „novém", aspirace po obrodě umělecké a kritické cti a velikosti, odpor k „uhlířské víře".

Co může umělec, kritik, intelektuál?

Je těžko představit si tragičtější dilemma než to, které už léta prožívají opravdové tvůrčí umělecké a intelektuální osobnosti. V nich se odehrává podstatná část osudu české kultury, zatím co druhá základní část závisí na lidu. Český umělec, kritik a intelektuál ví o své přirozené a tradiční roli v národním celku; ví k jakému souboru hodnot a představ přikládá své dílo jako jeho prozatím poslední článek; ví o reálné a potenciální ampli-tudě své kulturně-společenské entity. Strana-stát na něm imperativně vymáhají, aby právě z této hranice vy-bočil ; aby se vydal na dobrodružství, jež se mu předkládá jako organické rozvití daného základu; aby se skoro s jásotem odřezal od své vývojové řady a provedl skok do nové; aby se přepodstatnil ve jménu ideologie, která nejenže nevznikla v jeho prostoru, nýbrž nadto zůstává vzdálena konkrétnímu společenskému „vědomí"; aby tuto ideologii prosazoval a zživotňoval, ačkoli ví, že lidstvo ještě nevidělo umění vzniklé z abstrak-ce; aby tvořil na uložené ideologické svědomí výměnou za odebranou osobní odpovědnost; aby provedl sacrificium intellectus a tabulam rasam pro „grandiózní perspektivy"! Český umělec, kritik a intelektuál má vyhovět příkazům druhu „naše společnost klade požadavky na naše umění", „náš lid chce...", „náš lid odmítá...". Příkazy naivní, nebot on ví, že (při vší lásce k lidu) lid neví, co chce v oboru umění, že lid jen přijímá či odmítá podle svých vlastních kriterií, co se mu předkládá. Vymáhal snad lid na Máchovi „Má j " a na jiných básnících seriály poém na Stalina ? Inherentní, přirozeným a složitým vývojem vypracovaná představa tvořivého jedince spočívá na jiných, možno-li říci, imperativech a záko-nech, jež náleží výlučně do kompetence toho, kdo tvoří — ať už spíná své dílo s osudem své skupiny, s údělem člověka vůbec či s autonomním universem umění; z toho plyne, že „společnost nemá právo na celého člověka" (Šalda) a že stát („studená obluda"), strana, třída a kterákoli jiná instituce už nemá vůbec žádné právo leč občanské. Za situace, v níž je umělec, intelektuál, kritik podroben nelidskému

236

tlaku ze strany těch, kteří si osobují právo manipulovat všemi a vším, jeho nitro, jeho svědomí umělecké a lidské je podrobeno nejkrutější zkoušce, volbě a pokušení — zůstat věren či opustit, zradit. Má jiný zdroj smutek, který lze čisti v jeho tváři ? Umělec, kritik, intelektuál však také ví o své moci, o níž svědčí nedůvěra mocipánů, jejich úsilí vytyčit mu pole působnosti, jejich lichocení či někdy — a to je jeho dnešní případ —jejich nátlak, aby jim „pomáhal"... Jeho tvorba, jeho mlčení stranou, jeho únik na neutrální pole, jímž uhýbá „cti" být spojencem v jejich boji, je jeho odpovědí a soudem. Ten jejich „zápas"! Snad se jím dal jednu chvíli přesvědčit či svést, (Proč ne ? Kdo si osobí právo odsuzovat jej za to, že bez oportunismu, z idealismu či voluntarismu se dal za slibem proměny člověka a lidských vztahů, i když tím prokázal naivní důvěřivost ?) Ale potom, když byl „zápas" diskvalifikován spoluautory samotnými, může umělec, kritik, intelektuál hodný své důstojnosti setrvat na jejich frontě jako spojenec a ospravedlnit ideologii, která stojí jen s materiální silou, která ji drží; může ilustrovat mythus a padělat pathos, když se slib „nového" člověka rozplývá v perspektivě hojnosti apelující na staré známé instinkty a když se argumenty pro „novou" společnost stávají především úspěchy ekono-mické, atomické a kosmické ? Dostává se k takovému zápasu ještě „vnitřního paliva" ? Nenutí ho vnitřní imperativ vrátit se na výchozí bod, od něhož začalo „dobrodružství", kde nalézá ty, kteří viděli hloub a zůstali věrni, a ty zástupy kolem, které mohou jen němě apelovat jako nemocní v lazaretu, jako Lazaři ? Jestliže oficiální ústa a gesta mohou chtít spájet nespájitelné, tvorba, poesie musí v jistých chvílích říkat pravdu.

Už jsem jako veřejná zpovědnice, co lidí chodívá se ke mně zpovídat....

Už jsem jako veřejná nemocnice, kde není volný ani jeden kout. Sám trpím všemi chorobami lidstva a každý nemocný chce ve mně ulehnout.

Už jsem jako ty městské hřbitovy, co leží ve mně mrtvých, kost na kosti. Dlouhým schodištěm hrobů sestupuji dolů až na dno, na tržiště marnosti.

Já také denně stokrát umírám, uvnitř jak ohořelé dřevo zčernalý. Nemyslím ale na nářky a na máry, spíš na snoubení, kolébky a chorály.

Tam, kde se lidé svíjejí a reptají, ukazuji jak střelka u kompasu, vždy na sluneční stranu života, na jeho vznešenost, na jeho krásu. (...)

(Vilém Závada, A přece, Lit. noviny 6.9.58)

237

Umělec, kritik, intelektuál není vždy synonymem hrdiny; český národ však vždy důvěřoval jeho umělecké a intelektuální poctivosti, jeho in-venci, a uměl vždy jeho projev dešifrovat. Není-li třeba zakrývat jisté slabosti a zrady; neostalinská perioda dokazu-je, že český umělec, kritik a intelektuál jsou schopni i zrušit stalinské fantomy a potvrdit jedno ze svých fundamentálních poslání, jež je možno opsat slovy mladého básníka, oběti okupace předchozí :

Na střepech volnosti své tábořiti. Udržet stráž v tom strašném ležení.

IV

Případ Kainarův

V době kolem r. 1956, kterou literární historik a kritik Fr . Buriánek kvalifikoval za „zřetelné vybočení z marxistické cesty", vznikla řada různých „teorií" — upřímnosti, sebevyjádření, svědectví — jež pak byly potírány jako „subjektivistické zakletí", „svár maloburžoasního nitra", „morbidnost" atd. Boj proti „živelnosti" tohoto druhu není snadný a není mu vidět konce. Ke konci r. 1960 vydal J. Kainar sbírku Lazar a píseň, nad níž se roz-poutala nevídaná kritická mela. „O Kainara se hádá 17 kritiků, ale jediný, kdo mlčí, je Kainar" (Šotola). Po počáteční periodě poznamenáné surrealismem, Valérym a Hořejším se Kainar rozhodně orientoval — za vlivu Majakovského — k bojovné komunistické poesii ( Veliká láska, 1950). Český sen (1953), odměněný státní cenou, znamená citelné zklidnění. Ve sbírce vyšlé po dlouhé přestávce. Člověka hořce mám rád (1959) je už politický element nahrazen halasovským, filosofujícím tónem; kritika konstatovala básníkovy „rozpaky", ideologicky nepřípustnou „mnohoznačnost" (zvláště v básni „Madarský podzim", nad níž soudruzi předstírali, že nemohou rozpoznat její „směr a význam," ačkoli je jasná) a udělila mu důtklivou výstrahu. Přesto rok na to vyšel Lazar a píseň, který způsobil „dosti fantastický názorový kolotoč" (J. Hájek). Sbírka obsahuje „celou galerii lyrických hrdinů, kteří tu vyprávějí své životy nebo se aspoň vyznávají z tajemství jejich hodin a dní", píše M. Vacík (Rudé právo 11.12.1960) a pokračuje :

Zdá se mi, jako by se některých těch těžkých osudů dotkl sám dech Lazara — té znovuzrozené, kruté a uhlazené bytosti procházející stěžejní básní — tento ztělesněný přízrak maloměšťáctví, citové vyprahlosti a prázdnoty , lhostejnosti a resignace, lži, zmechanisovaného myšlení a vůbec všeho nelid-ského — plíživě a lstivě napadá bezbranně bytosti našeho života...

238

Fr. Vrbu (Lit. noviny, 19.11.1960) už předtím prvního znepokojila ta

Velmi temná, málo srozumitelná, plesnivinou někdejších existencialistických básní načpělá titulní báseň knížky... a ... téměř láskyplný portrét pana Laza-ra... který... obchází městem, vraždí slovem i pohledem naději a lásku.

Jesliže je opravdu znepokojující, že socialističtí lidé jsou „bezb ranné bytost i" , v nichž „ztělesněný přízrak maloměštáctví" může pouhým „slovem i pohledem" zavraždit „naději a lásku" — bezpochyby socialis-t ickou — nejpovážlivější je duševní a metafysické rozpoložení básníka, v jehož sbírce lze konstatovat

t íhu jakési osudové a ž démonické předurčenosti, proti níž se básník nevzpírá (Vacík) či že ji „podbarvuje pocit marnosti, pocit, že ne člověk je strůjcem svého osudu, ale jakési temné mocnosti, říhající za kulisami jevi iště pomíjivosti (Vrba).

Fr . Vrba nad touto sbírkou jednoho „z nejtalentovanějších umělců, jaké dnes máme" uzavírá podrážděně, že Kainar

přechodně podléhá... ve vnitřním zápasu, v němž vůle nemá dost opory v životním pocitu... zásoba jeho sil, vnitřního paliva nebyla dost velká, aby udržela vysoký plamen, jenž v jeho útočně socialistických básních spaloval úzkosti a plašil stíny.

a nakonec stalinsky vytýká nakladatelství, že , ,Lazara a píseň věru nebylo t řeba vydávat... ve 24.000 výtisků"). M. Vacík, který se v analyse shoduje s Vrbou, se nicméně snaží zachytit některých veršů (třebas jsou stěží „jednoznačné") , omlouvá „matoucí exper iment" a nachází proň překvapivou nálepku „hledačství" ; je prý v t om „kus zdravého hledačství", když se poesie snaží podat „por t ré t člověka současných d n ů " včetně „povědomí jeho pocitů, myšlenek, obecného vědomí" i „přímo jeho živé lidské podoby, osudu, morálky, činů a vztahů". 1

Vacíkův „liberalismus" je značným slevením ze stanoviska zaujatého na konci oblevy proti „heslu povyšovanému často na program — totiž vyjádřit životní pocit dnešního č lověka" ! Fr. Tod t tehdy (Život strany, září 1958) na př. soudil, že „heslo samo o sobě není špatné", a považoval by za zajímavé, kdyby byl umělecky vyjádřen „životní pocit budovatele

1 O české poesii roku 1960 říká Vacík — v jiném článku v Tvorbě na konci r. 1960—, že vůbec byla ,,ve znamení hledání"; postřehuje v ní, že ,,někde silněji vycítit tradici, z níž básník vyšel", že jedna její část „ještě ne plně dostřeluje naši skutečnost", a celkem shovívavě hovoří o „obrazu záklínaném až do nedostupnosti", ba o „nesrozumitelnosti myšlenkového jádra, ideového smyslu dějů a věcí".)

239

nové socialistické společnosti a nových lidských vztahů, člověka bojovníka a tvůrce"!

Avšak výsledkem pokusů prováděných pod tímto heslem jsou inscenace a literární díla zatížená pesimismem, beznaději a bezvýchodností, naplněná životním ztroskotáním, pocitem křivdy a ponížení."

Závěr? „... toto umění nemá se socialismem naprosto nic společného." Znamená předposlední a zvláště nynější Kainarova sbírka jenom přechod-nou „rozervaneckou náladu" a „kocovinu ztracených ilusí" po první stalinské periodě ? Došel Kainar k vnitřní jistotě, že pouť za „vítěznou hvězdou komunismu", k níž se i on přidal „vůlí a rozumem a za pomoci obecných klišé tehdejší socialistické poezie" (v diskusích se znova obje-vily narážky na „pokryteckého konvertitu", který „ví, co se nosí a umí udělat slušné verše na jakékoli téma"), je pro člověka a básníka nepro-veditelná ? Vynořilo se v jeho nitru něco neodbytně příkazného, co ho bytostné nutí vrátit se k „tradici, z níž vyšel" a tím k přirozené mateřštině českého básníka, jež je podstaty ethické a nikoli ideologické ? Vedle otázek a odpovědí, které jsou básníkovou záležitostí osobní, zůstává obecným faktem, že specifický proces zlidštění, zniternění a zethičtění myšlení, cítění a tvorby — způsobený destalinisací a neostalinismem minimisovaný jako okrajový — u nás trvá a působí do hloubky.

Případ Kohoutův

Neobyčejně objevnou kapitolou by byla pozorná analysa české literární a dramatické tvorby z hlediska „typů", jež se v ní vyskytují. Strana si ustavičně stěžuje na chabé výsledky pokusů vtělit umělecky kladný typ hrdiny předepsaný socialistickým realismem, zatímco musí konstatovat nadměrný výskyt typů negativních, na př. :

Početné seriály jevištních maloměštáků, lhářů, podvodníků, bolestínů, prospěchářů, kariéristů i hlupáků — to vše je právem označováno za nový schematismus řady současných děl. (Vl. Koucký na II. sjezdu svazu divadel-ních umělců, 30.3.1961)

Zde jsou aspoň dva typy z těchto seriálů, které se však vyznačují tím, že nepatří k třídám zvaným „deklasovaným", nýbrž k třídě pracujících. Od poloviny prosince 1960 do počátku března letošního roku uvedlo Divadlo Čs. armády na Vinohradech asi tucet představení „talentovaného dramatika" Pavla Kohouta Říkali mi soudruhu. 8. ledna prohlásil kritik pražského rozhlasu, že se autorovi „hra povedla"; 26. ledna v témže rozhlase jiná kritička se stejným přesvědčením deklarovala, že se mu „hra o dezertérech ze řad bojovníků nepovedla". Mezi oběma daty byla

240

Kohoutova hra kritikou likvidována jako „slabá, ideově zmatená", jak dotvrdil J. Rybák (Lit. noviny, 4.11.1961). Hrdina hry, Ondřej Lichý, syn dělníka a předválečného komunisty, sám příkladný člen strany, měl všechny předpoklady k úspěšné životní dráze. V den svých čtyřicátých narozenin provádí Lichý, nyní účetní „mimořádných schopností", bilanci svého života — a vypadá to podle recense S. Machonina takhle :

Cítí se zaskočen dobou, oklamán režimem, zapomenut, nedoceněn. Nese trpce a jako urážku, že zůstává už léta jen řadovým účetním, zatímco jeho přítel ho dávno přeskočil a stal se jeho nadřízeným, zatímco tisíce jiných, méně schopných, méně zasloužilých dělají kariéru. Celý život, který ho obklopuje, se mu jeví jako karikatura, jako výsměch revoluci. Vidí kolem sebe jen bezpráví a stádnost, ubíjející nadání lidi.

(Lit. noviny 14.1.61)

V dalším průběhu hry se divák dovídá, že účetní defraudoval značné sumy peněz s úmyslem je vrátit, aby tak svému nadřízenému s výsměchem dokázal, že je lepším odborníkem než on. V den, kdy je Lichý povýšen, je odhalen. S. Machonin v této historii postřehuje nebezpečí : proto ihned taxuje Lichého za „případ patologické abnormality" a snímá s něho komunis-tický kabát : „V okamžiku, kdy ho Kohout pozdvihuje jako komunistu — třeba zradivšího — ke společensky varovné typičnosti, není to prostě pravda, je to lež". Kritik dále tvrdí, že líčený „revoluční bojovník", který se „dramaticky vyvinul" v defraudanta, pozéra, gaunera a kuplíře s vlastní dcerou, „se rozchází s celou zkušeností diváka v hledišti." Machonina ještě rozhořčuje, že nikdo z rodiny, z přátel a ze stranické organizace si nepovšimnul Lichého „rozpolcenosti" a „rozloženosti", a že tento dovedl tak dokonale udržovat „zdání normálnosti" :

Žil ve vzduchoprázdnu, že nikdo nepostřehl pád komunisty do zločinu a do naprostého marasmu ?

Jiný kritik této hry o „plánovaném padouchovi", Jan Císař, se patrně domníval, že nestačí vyřídit dílo samotné, nýbrž že je k němu nutno najít „přístup" skrze autora (kdysi prý stavěného nad Nezvala). Píše objevně :

Dříve uměl (Kohout) i pohotově vycítit, který životní problém se dere do popředí a začíná žít v myslích a srdcích lidí. Kohout má zkrátka smysl pro fakta, jevy i všelijaké průvodní úkazy své současnosti a na tom staví své hry ."

1 Jiná kritička, Daniela Stará, si problém zrady komunismu komunisty vyřešila jasnovidným retrospektivním prohlášením, že Lichý „odešel z řady" m n o h e m dřív, daleko před Únorem i před Květnem.)

241

Avšak t en tokrá t to p r ý říci, nelze neboť K o h o u t

nehledá své poznání a myšlenkovou sponu z důkladného rozboru reality ale povyšuje na základní ideu náhodně volený moment, u nějž jde na prvém místě o překvapivou pointu a provokativně hozenou rukavici.

O který n á h o d n ě volený m o m e n t , o j akou p rovoka t ivně h o z e n o u rukavic i j d e ?

Pavel Kohout měl v příběhu Ondřeje Lichého — kdysi čestného komunisty, který pro svou neukojenou ctižádost sběhl od praporu a postavil se proti socialistické společnosti — v rukou velké téma zvrhlé ctižádosti, vypjatého sobectví a individualismu dneška. Důraz je tu na slovo dneška, neboť tato tragédie pádu a proměny člověka v odpornou, kořistivou maloměšťáckou myš by musila být viděna se vší myšlenkovou náročností, která nedovolí pravdu o jedinci změnit v pravdu o více lidech kolektivu. ( Tvorba, 19.1.1961)

Komuni s t i cký kri t ik p ř i znává víc než ch tě l : k o m u n i s t é „ sb íha j í o d p r a p o r u " , k o m u n i s t é „ p a d a j í a p r o m ě ň u j í s e " — toť j e „ve lké t é m a dneška 1 " . N e n í to pop rvé , co se čeští spisovatelé zabývaj í — o p a t r n ě — t y p y k o m u n i s t ů (např . J i ř í Valja ve svých pov ídkách ) ; avšak Pavel K o h o u t mě l o d v a h u j í t h loubě j i a o tevřeně na zlo, k te ré oh lodává tzv. socialist ickou společnos t , a b y v rh l t r o c h u světla p ř i n e j m e n š í m na dva komuni s t i cké t y p y : typ komunisty zklamaného, „zaskočeného" a odpadlého — a typ komunisty-šplhavce a úspěšného karieristy2. Ať povedená či nepovedená , h r a Pavla K o h o u t a vydává p o d i v n é svě-dectví (marx is t i ckým s lovníkem „ o d r a z " ) o socialist ické společnos t i u nás, a po tv rzu je , o čem se šeptá a o čem se mluv í : že k o m u n i s m u s j e p ř í zn ivým „ h u m u s e m " p ro j i s té „ t y p y " — os ta tně za dané pol i t ické s i tuace klasické a obvyklé—, nebo t socialistická společnost z ř e j m ě nezměni la č lověka; vytvoři la snad j e n novou společenskou strat if ikaci , v níž exis tu j í nadále l idské p r o t o t y p y n e n o r m á l n í c h per iod . A t h e m a „ l s t i " , k te rou ods t rkovaný a p o d ř í z e n ý nastraži l n a d ř í z e n é m u a m o c n é m u , j e s te jně typ ické j ako běžné ve společnos t ich si lně h i e r a r ch i sovaných ;

1 Císařovi jen vadí to, že Kohout si neuložil ideologickou sebecensuru, která by mu zabránila učinit z Lichého širší společenský typ. Pokud jde o Císařovo vysvětlení pohnutek „proměny" Lichého — zvrhlá ctižárost atd. — stačí je srovnat s Machoninovým résumé, aby bylo patrno, že jde opravdu o totální desilusi a zhroucení komunisty, kterému spadly šupinyzočí... 2 I když je fakt, že Kohout postavil do popředí první typ — a je to přirozené, neboť umění se většinou sklání nad lidské tragedie—je nicméně kuriosní, že jeho marxističtí kritikové jej napadají právě pro tento typ, ačkoli by měli stát při ponížených a uražených z prostého citu pro spravedlnost; naopak, mlčky, tedy souhlasně, přecházejí přes postavu kariéristy — jednoho z ,,tisíců jiných, méně schopných, méně zasloužilých"!

242

Kohout není jediný, kdo tento fenomen „lstí" manipulovaných a ovláda-ných v české realitě signalisuje. Je jen možno se ptát, jakého stupně vyhrocení všechny tyto jevy dosa-hují, že Kohout, o jehož „myšlenkové základně" nebylo pochyb (a který se vyznamenal útokem na Seiferta na spisovatelské konferenci v roce 1959), se odvážil na ně vrhnout ostré světlo bez „nadhledu" a „realistic-ky", bez přívlastku ?

Problém „mladých"

V období autentického stalinismu komunisté s okázalou satisfakcí pro-hlašovali, že tzv. generační problém vzal za své s likvidovanou buržoasní společností, neboť v jednolité komunistické společnosti hoří staří a mladí týmž vysokým ideálem. V nynější periodě rozvinuté ofensivy neostalinismu mají nicméně komunisté svůj problém mladých všeobecně a v kultuře zvláště. Nehledě k „chuligánům", pronikla otázka mladých i do literatury a divadla. V tomto ohledu nutno aspoň citovat autoritu, tajemníka ÚV KSČ VI. Kouckého, který na zmíněném již sjezdu divadelních umělců (30.3.1961) mluvil o „novém schematismu" ve výběru jevištních typů a dodal :

Jeho projevem je i svérázné pojetí generačního problému, jak nám jej kreslí některá dramata. Jde nepochybně o pokřivený obraz, vypadaji-li dnes mladí lidé na jevišti jako ze společenského kontextu vytržená generace, trpící především nahromaděnými hřichy svých otců, kteří jim dovedou socialismus nanejvýš znechutit, před nimiž by vlastně ona měla jak socialistické ideály, tak lidskou morálku a nakonec i poezii zachraňovat. (...) Naše společnost (...) nezplodí takovýto vymyšlený generační rozpor. Mladá generace je celým svým bytím pevně a zdravě spjata s těmi, kdož vítězně připravili její dnešek i zítřek ...

Vzpomínaje koncem roku 1960 na besedě „Skupiny 58" na „ona léta schůzek v Národní kavárně", Vilém Závada pravil, že „tam vzájemný styk příslušníků různé generace byl zcela přirozený a normální", zatímco nyní „mladí (...) v nás často vidí oficiální umělce, představitele Svazu a fondu." Karel Konrád, který se dnes s mladými, „setkává poskrovnu" rovněž vzpomíná :

Když naše generace nastupovala, měli jsme štěstí, že jsme nacházeli vzory odvahy v představitelích generace sledu staršího (v Olbrachtovi, Neumannovi, Mahenovi, Hořejším).

Skladatel Dobiáš rovněž konstatuje „neúčast mladých" : 243

Mladí nám zkrátka tak trochu nedůvěřují,

což prý ale bývalo vždycky; Dobiáš nicméně přiznává novum : My jsme mívali ke starším vždy alespoň určitý respekt, a ten dnešnímu mládí, jak se mi zdá, chybí.

Přesto, že Koucký na oficiální tribuně mluvil o ,,pevném a zdravém sepětí", je to z generačního hlediska wishful thinking; a Závada vzdychal po „Devětsilu" a jiných „levých frontách" : „Musíme vytvořit společnou frontu!" Kde hledat kořeny generačního rozporu ? Karel Konrád na zmíněné besedě šel za „oficiálnost" a hovořil

o rozdílu, který, jak se (mu) zdá, dělí někdejší mládí od současného. Pro nás byl od začátku samozřejmý požadavek ideovosti umělecké tvorby. Dalo by se říci, že jsme se s ideou zasnoubili a horce jsme ji milovali. N e m á m na myslí ideu velkých patetických gest, prázdných proklamací..." (Lit . noviny, 14.1.1961)

Starý komunista zde nejen jasně kritisuje metamorfosu, kterou prodělala komunistická myšlenka od dob tzv. buržoasní republiky k dnešní ideolo-gii socialistického státu, nýbrž také vysvětluje, že mladí opravdu nemohou „horce milovat" patetická gesta a prázdné proklamace...

V

O kulturní „demokratisaci"

Přes všechny všeobecné deklarace o „hluboké vážnosti", v níž chovají kulturu, a přes všechno zdůrazňování „náročnosti" a „mistrovství", mají komunisté o kulturních věcech představu, mírně řečeno, zjedno-dušenou. To plyne z toho, že vědí přesně, jakého umění a jaké ideologic-ko-politické náplně je jim třeba, aby jich mohly vydatně použít jako jedné ze svých zbraní a jako sociálně-pedagogického prostředku. Stranic-ký, politický a ideologický náboj je tedy podmínkou sine qua non, kterou strana klade svým spojencům v rovině tzv. „tvůrčí praxe". Konkrétní kulturní život však vykazuje podivuhodné zjevy. V podstatě hoví stalinskému typu tzv. demokratisované či masové kultury (která nesmí být směšována s tzv. „lidovou tvořivostí"), výchovné osvětářství a kulturničení. Tu strana obratně exploatuje tradiční rys českého pro-vinciálního života, který v minulosti spontánně vykonal obdivuhodnou práci pro vysoký národní kulturní průměr; komunisté jej ovšem oriento-vali a reorganisovali záměrně svým směrem — a konec konců ho citelně snížili na různé estrádničení, jehož úrověň neuniká ani jim samotným.

244

V témže směru tzv. zlidovění oživovali folklor, až to vyvolalo odpor. Folklorisování je prvkem celé jedné složky stranické kulturní politiky, jíž se nevěnuje dost pozornosti a která by stála za důkladné prozkoumání jež : totiž nápadné silné fedrování jistých umění a podumění neideových, nápadně kontrastuje s vymáháním politicko-ideologického „nadhledu" v umění, jež vyslovuje ideové obsahy tj. předevím v literatuře. Odtud důraz na hudbu, balet, tanec, zpěv — a to až do těch nejnižších forem (tzv. „lidovky" a pod.). V posledních časech se tato oblast rozšířila o dosud zakázané věci jako jazz, detektivku, vědeckou fikci a pod. Komunisté ovšem „neideolo-gickou" doménu rozšiřují bez zvláštní radosti, nebot si uvědomují, že ustupují před vzrůstající „buržoasní" mentalitou. Zároveň však cítí nutnost bezpečnostního ventilu. Proto se snaží zapojit tento proud do svého systému aspoň organisačně a dát mu burleskně násilnými komen-táři ráz socialistický.

... a integrální ideovou jednotu

Mocenské komunistické skupině „nahoře" není neznámo, že k provádění radikální konverse svých zdráhajících se elit a mas nedisponuje širokým vějířem možností a method. Jako materialisté nemohou vlastně jít jinou cestou než dosud šli; nezbývá jim než vkládat svou svou naději na úspěch techniky koncentrovaného působení zvnějška. Neboť volání k opravdovým tvořivým kulturním lidem, aby dospěli

k hluboké víře ve spravedlnost tohoto boje a v komunistickou budoucnost ne rozumářskou spekulací, nýbrž na podkladě vlastní aktivní a uvědomělé spolupráce na tomto zápase

se setkává s nepatrným ohlasem. Stalinisté se domnívají, že postačí časově dlouhá a silně zakádrovaná ideologická ulita, aby se proměnil její obsah : nejdříve vnutit slovník, pak naučit „gorkovské" vnitřní censuře, a nato uvést do mentálního systému soubor odkazů fungující jako automatický reflex. Pod touto armaturou mají být tak umrtveny „staré" reflexy, „staré" povědomí", a navozeno „nové" vědomí, „nová" přirozenost — prostě uskutečněn „nový člověk", zahájena „nová" kulturní řada. Neostalinisté — mnohem více než stalinisté — musejí spoléhat na tuto studeně „vědeckou" a racionálně logickou permanentní revoluci z vnějška dovnitř. Existoval-li kdysi nějaký lyrický opar revoluce „čisté a tvrdé", byl odvanut prohlášením utrpení za zbytečnou úchylku;

245

existoval-li prestiž absolutního „učení všeho učení", zbyla jen klišé hýbajících se slov, logokracie. Mediem „nové" kulturní fronty, jejích plamenných deklarací a případně umělecké tvorby má být vytvářena v rovině mas širší ideologická ulita s analogickým působením dovnitř, aby od fikce manifestační jedno-ty a nadšení — s průvodními pocity resignace, fatality, marné revolty — došlo k všeobecné proměně „společenského vědomí". Dnešní česká kulturní a společenská situace ukazuje, že aplikace sta-linské methody naráží na překážky nejrůznějšího původu. Mocenská skupina vidí, že ideologie (která má pro ni ostatně pragmatickou hodnotu nástroje) nezabírá, a proto se čím dále tím více dovolává a bude dovolávat materiálních úspěchů, svévlády a výkonů svých spojenců. Poukaz na zvyšující se životní úroveň (jíž není třeba opovrhovat) se stane fakticky hlavním argumentem pro „socialismus". Větší krajíc s tlustší vrstvou másla uspokojí jistě mnoho lidí, avšak právě ti se budou chtít „proměnit" nejméně! Nebezpečí, které hrozí „socialismu" ve formě vulgárně bur-žoasní honby za spartaky, dačou, komfortem, si začíná uvědomovat Kreml i český marx-leninský kritik... Základní problém socialismu zůstává nevyřešen. Prostředkující kulturní fronta je stále nutná režimu : vyplňovat mezeru mezi vládnoucí skupi-nou a masami, pokoušet se převychovávat společenské vědomí, či aspoň — ospravedlňovat režim !

Přerodná doba? Nová pevnina?

Pět let po nehlubším bodě odlivu stalinsko-ždanovovské vlády nad českou kulturou (v r. 1956) by bylo možno na první pohled říci, že situace je symetricky zhruba táž jako pět let před oním rozhodmým datem : deset let po vyvrocholení stalinismu je znova v sedle neostalinismus. Ve skutečnosti je dnešní položení české kultury poněkud jiné a složitější. I když v sociálně-politickém a ekonomickém ohledu režim tvrdí, že po periodě „lidové demokracie" dosahuje revolučně stadia socialismu, vyvíjí paradoxně vzrůstající nátlak na kulturní frontu, aby dovršila jednak „revoluci" na svém poli a jednak — či především! — co nejúčinněji straně pomáhala na „revolučním převratu v myslích lidí", na „ideolo-gické převýchově nejširších mas v socialistickém duchu!" Mezi tvrdou vůlí režimu a psychologickým, mravním a politickým stavem jasné většiny národa tedy existuje hiát; strana více než kdy jindy vyžaduje, aby právě kultura byla transmisí a prostředkem k odstranění vzdálenosti mezi ideologiokým postulátem a skutečným společenským stavem.

246

Režim není spokojen se svou kulturní frontou, která neplní naplánované úkoly a „zaostává". Disponuje ovšem značným počtem těch, které nazývá poctivými a čestnými pracovníky kultury, od nichž může kdykoli očekávat plamenné proklamace (to je onen „slušný průměr", kterýsi stra-na musí pochvalovat a nad nímž jiní „ohrnují nos", podle přiznání J. Rybáka) ; ale v podstatě ví, že jádro problému leží jinde. Česká kultura, její jasnozřivější a umělecky tvořivá část je mezi dvěma ohni : na jedné straně je imperativně vyzývána ke skoku bez návratu, k bezpodmínečné službě straně a „grandiózním perspektivám" zítřka — a na druhé straně j e j í bytostně nemožno vymknout se jistým konstitutiv-ním faktorům své existence, hlavně :

• souboru české kultury a její specifické tradici • své společnosti, jaká opravdu je, jmenovitě mladým • představě tvůrčí práce, její svézákonnosti, odpovědnosti a důstoj-

nosti, jak je vypracoval český, tj. evropský kulturní typ • historickému zážitku první stalinské periody jako faktoru negativ-

nímu.

Česká kultura, její uvědomělejší a tvořivější jádro, nenápadně uniká imperativům strany-státu : setřásla prvotní stalinsko-ždanovskou fascina-ci a nato utržené trauma : to, co r. 1956 tak jasně vzplanulo, bylo sice znova umlčeno, ale nikoli odstraněno. Za clonou oficiální kultury se nyní přesněji rýsují kontury a síly tradiční české kultury, jako by tato ze své hloubky vydávala neodbytněji jisté duchovní, etické a umělecké impera-tivy. Tento fakt vynikne tím více, jestliže se porovnává dnešní kulturní situace se stavem před více než dvěma roky, kdy strana ostře restaurovala neostalinský ideologický kurs : je nyní nucena mnohem úporněji čelit spodní difusní vlně indiference a odporu, která zevnitř nahlodává přeor-ganisovanou fasádu její kulturně-politické fronty. Které jsou, souhrnně, hlavní prvky této nepopiratelné fronty odporu, jež ovšem za dané situace nemůže být ani otevřená ani organisovaná ? • mnoho nepolevujícího pasivního postoje, lhostejnosti a skepse k tzv.

socialistickému umění a ustavičného zájmu o věci „zkrachované" kultury, o „kdejakou cizí módu"

• ochabování theoretické ideologické činnosti („nedůvěra k teoretickému myšlení", „myslitelská krotkost a ospalost")

• uhýbání před „marxistickým hodnotícím komentářem" na pole odborné estetické analysy („oživování strukturalismu ") či „subjektivistické buržoasní estetiky" ; pozapomínání na ideologicko-výchovné kriterium ve prospěch uměleckého (ztráta tzv. „perspektivy", tendence oddělo-vat estetiku od ideologie" atd.)

247

• odklon od „budovatelského" románu k mravoličnému a psychologic-kému („soukromé" lidské problémy: manželství, výchova dětí atd.; thema návratu do dětství); únik na jiné neideologické druhy (historie, dětská literatura, detektivka, vědecká fikce, cestopisy, umělec-ké publikace), únik do pramenného bádání („positivismus"), do ediční činnosti a překladů (klasikové uznaní i méně uznaní)

• v tvorbě vůle k realismu bez přívlastku, k zvěčnění, k odpathetiso-vání, k odhrdinštění (umění všedního dne, s latentní i patrnou kriti-kou)

• přenášení „tvůrčích postupů" Hemingwayových, Kafkových atd. • vyšší hra se symboly, alegoriemi, narážkami, dvojsmysly („poetistické

a surrealistické rekvisity", halasovština a jiné „plísně") • větší odvaha k osobnímu soudu v kritice („hádání z ruky", „kritické

poštívání" „producírování osobnosti" atd.) a v literární historii („zamhuřování oka", „omlouvání", „pochopení pro obě strany", „ignorování světonázorových rozdílů", „zmatek v hodnotících měřít-kách" atd.)

• kladení a diskutování nejrůznějších otázek a theorií (co je moderní a modernistické ? theorie „nevměšování do literárního procesu" atd.)

• opatrné ventilování drobných přání a „nostalgií" (neformální schůzky, cestování do ciziny, vydávání čistě uměleckých časopisů)

• odvolávání se na to, co nebylo výslovně zakázáno (Šalda a j.) • strach mladých z tzv. „oficiality", počínaje nedůvěrou k oficiálním

veličinám kulturních svazů • vznik skupinové solidarity mezi příslušníky kulturní fronty, kteří

konstatovali svou naprostou bezmoc proti vládnoucí skupině „nahoře" a cítí potřebu navzájem si pomáhat — nehledě k jinému fenomenu jakýchsi klanů a frakcí mocenského rázu.1

Všechny zde uvedené zdroje resistence české kulturní roviny a jejich konkrétní projevy vytrvalou, více méně „drobečkovou" akcí, osvětlují ne vždy dost dobře patrnou, ale nicméně nepopiratelnou skutečnost : že totiž komunisté nemají zdaleka volné ruce a že jejich manévrovací možnosti na takto podminovaném terénu jsou významně omezeny. K tomu přistupuje fakt, že nynějšímu neostalinismu chybí nejúčinnější

1 V této souvislosti lze učinit jedno pozorování, které příznačné ilustruje zvláštní poměry na kulturním sektoru : je to nápadný rozdíl ve vzhledu a v tónu publikací kulturních a ostatních tisků, mnohem barvitějších a údernějších; dále umělecké a literární časopisy samotné vykazují nápadné výkyvy ideologické intensity mezi úvodníky, principiálními články či překlady a ostatní náplní, kde „se stále objevují články tak podivuhodné, že si nad nimi člověk maně mne oči a přemýšlí, není-li to sen, nebo není-li snem skutečnost, kterou od r. 1945 žijeme." (Vl. Forst v Tvorbě z 2.2.1961.)

248

stalinská zbraň v kultuře — policejní teror; a že se tento z neznámých příčin a důvodů— (je to obava z opakování případu Halasovy poesie, likvidované a oživlé, či připadů tragičtějších, Bieblova a Teigova?) — nyní neodvažuje ani okamžitě oficiálně stigmatisovat flagrantní přestupky, jak to činil před více než dvěma roky. Přes všechny kouřové clony je možno dnes konstatovat, že česká kultura v probíhající periodě novostalinismu se v podstatě vnitřně nachází ve vývojové fázi postalinistické ! Hypothesy je možno a někdy nutno klást. Jedna z nich zní : Co by zůstalo po stalinském režimu, kdyby se tak či onak zhroutil ? Bez stínu pochybnosti odpověd je, že z jeho kultury by nezbylo téměř nic, že by byl svlečen ideologický „kabát" a že by pokračoval proud utlumené české kulturní mateřštiny. Ani komunisté nemají v tomto směru ilusí. Komunistický režim nicméně vložil do kulturní fronty velkou část svých nadějí na uskutečnění sepětí lidu se stranou, které existuje v deklaracích, ale nikoli jako politická realita; kultura má být mediem, prostředníkem procesu, na jehož konci by se lid ztotožnil, identifikoval se stranou-státem. Důmyslně vymyšlený amalgam — formulovaný jako „sepětí všech umělců se stranou a se životem lidu" — se však nepodařilo straně uvést v život. Jestliže existuje, jako vždy existovalo, sepětí české kultury s lidem, třetí element, strana-stát, zůstává nad nimi, bez reálné společenské základny. Kdyby ji režim měl, neukládal by kulturní frontě sociálněpedagogickou funkci. Za této situace je opět aplikovatelná tradiční distinkce státu a národa : země „legální" se nekryje se zemi „skutečnou". Paralelně s tím lze na českou kulturu přiložit ironicky či vážně — proč ne ? — leninskou tézi o tom, že v každém národě existuje dvojí kultura — jedna kultura vlád-noucí potlačovatelské menšiny a druhá, lidová, demokratická kultura potlačované a po osvobození toužící většiny. Není třeba mnoho rozvádět : nejautentičtější část české kultury uhýbá „službě" dominantní třídě; výběr „typů" v románě a na dramatické scéně svědčí příliš jasně o zájmu o deklasované; existence dvojí roviny v kulturní produkci (díla ideolo-gicky angažovaná a úniková) a neustávající opatrné pokusy o vymanění kultury z politiky — to vše dokazuje, že česká kultura není zapjata na jednosměrný proud, že má na první pohled viditelný text, ale i svůj patrný a čitelný podtext. Celková bilance české kultury za posledních třináct let a její dnešní po-ložení ve fázi neostalinismu nejsou tak zlé, jak se někdy na první pohled zdá. Uhrn úniku a odporu je úctyhodný. Je však třeba pozorně hledat za halasnou a siláckou clonou deklarativnosti a uměle vytvářených kariér; je třeba vidět celek složený z nesčetných drobných činů; vidět do skrytých záhybů a vyciťovat reakci z hlubin. Zdánlivá adaptace železnému

249

revolucionářů je možno přeložit do této diagnosy: vyčerpává se bojem o prolomení své isolace od národa ve svém celku; zápasí o své uznání a přijetí do jeho středu; je stále nad ním, vládne jen nad ním. Není třeba se nechávat ukolébávat dějinnými analogiemi : dnešní českou situaci nelze srovnávat s ničím předchozím, kromě jistých aspek-tů. Bylo by omylem spoléhat jenom na kulturu, na její více méně latentní síly; bez nich by však byla věc češství opravdu beznadějná. Osud české kultury a vůbec češství jako jistého specifického souboru představ a hodnot, jejich vitalita, slabost či resistence, jsou konečně ukazatelem životaschopnosti širšího civilisačního celku — Evropy, od níž byly fysicky odervány, a nacházejí se ve stavu násilné emigrace, v cizím rámci, mimo svou kulturně-duchovní vlast. Češi prošli dlouhým „dobrodružstvím západního člověka". Pro Evropana tohoto typu není fatalismus markantním rysem, nýbrž vůle, imaginace a invence; Evropan nesnáší svůj úděl s paralysujícím pocitem fatality, nýbrž jej vytváří. A národ tohoto typu se vyznačuje aspirací a vůlí zachovat a vytvářet si specifickou fysiognomii svého životního slohu kul-turního a společensko-politického, kovat svůj vlastní osud — nikoli setrvávat v beztvaré anonymitě, přijímat zvenčí ukládanou myšlenkovou, uměleckou, sociální, hospodářskou a politickou poddanost, být dlažební kostkou cizí vůle. Opětovaný a dlouho snášený nápor přináší únavu, periody demoralisace, beznaděje a pocity úzkostného osamocení, opuštěnosti. Přítomné české osudy ujazují, že to, co marxisté nazývají „prehistorií" (ze svého stano-viska), není kulturně, společensky a politicky uzavřenou a mrtvou kapito-lou, nýbrž pokračujícím, třebas ztlumeným proudem; nedošlo ke zlo-mu či ke skoku; při nejmenším česká kulturní krajina vykazuje nespočet důkazů, že nebyla zlomena ani paměť, ani vůle, ani naděje. A jeden velký myslitel označil jistou formu úzkosti jako „osten osudu"!

Všimněte si laskavě tří různých adres Svědectví: V Evropě: 6, rue du Pont de Lodi, Paris-6e, Francie

Josef Jonáš, Wien V, Margaretenplatz 7, Rakousko. V U.S.A. : Box 1181, Grand Central Station, New York 17, N.Y., U.S.A. Na dopisech zasílaných ze zemí, kde existuje poštovní cenzura, není třeba uvádět jméno časopisu či vydavatelů.

251

SAM PÍŠE RECENZI

Josef Škvorecký (Praha)

Hned v pondélí ráno volal S. O. S. redaktor Munzar. Vybouchla mu recenze o novém románu Petra Nacamce a potřeboval ji mít v úterý ráno v redakci, protože musel něčím zaplácnout svou povinnou půlstránku v nejbližším čísle a nic inteligentnějšího ho nenapadlo. Totiž, to jsem si myslel. Pak jsem zjistil, že tam původně měl být interview s Nacamcem, ale protože Munzarovi náhle přijela jeho dívka z Karlových Varů, dal přednost zanedbání povinnosti a do Mansfel-dova nejel. Protože jsem jeho dívku znal, ani mě jeho nezodpovědné jednání nepohoršilo. Román Petra Nacamce byla duševní strava značně dietní a přečetl jsem ho žavesem za dopoledne. Odpoledne jsem usmolil chvalozpěv. Dílo spadalo do období po odmítnutí schematismu a lakýrovky, a bylo proto neschematické a pochmurné. Řešilo — Nacamec vždycky všechno řešil; musel; byl přece spisovatel — morální problém dvojitého manželského rozvratu, a to s ponaučením, že lidé mají být v citových vztazích upřímní, neboť neupřímnost je měšťácký přežitek. Ústřední hrdinka knihy, umprumačka Hana, milovala kdysi za studií studenta architektury Pavla; později se rozešli. Hana se provdala za hezkého, avšak povrchního alkoholika Ondřeje a na počátku děje je s ním nešťastná. Také Pavel neudělal dobrou partii; vzal si za manželku měšťačku Evu, dceru bývalého živnostníka, rovněž hezkou, ale pouze prostředně povrchní. Eva trpěla sice celou řadou měšťáckých přežitků, zejména velmi silnou žárlivostí, zálibou v pořádání povrchních společenských večírků, nezřízenou touhou po cestování v cizích zemích, znalostí angličtiny, obdivem k francouzským módním žurnálům, nezájmem o strojní inženýrství, třebaže je manželkou strojního inženýra, a častým vysedáváním u gramofonu, čímž Pavlovi duševně nestačila. Nebyla to však postava schematická, neboť měla i dobré vlastnosti, jako lásku k dětem

a — ovšem sobeckou — lásku k mužovi, pečovala o byt a uznávala, že socialis-mus je v právu, avšak představovala si ho jinak, neboť nemohouc pochopit diktaturu proletariátu v praxi, nedokázala ji pochopit ani v teorii. A tu po letech setká se Pavel s Hanou na schůzi stavební komise pro vybudování nového divadla, jehož projekt je dílem Pavlovým a vnitřní výzdobu navrhla Hana. Ze schůze — nebyl to schematický román — se oba bývalí milenci odeberou do baru, kde jim při tanci začne být zřejmé, že k sobě znovu zahořeli láskou. V rychlém sledu scén pak román spěje k rozhodnutí zamilované dvojice, že se oba dají rozvést a půjdou za hlasem srdce. V té chvíli zasáhne však do děje vše tušící měšťačka Eva a počne intrikovat. Pavlovi udělá hysterickou scénu, jež je zakončena diskrétním náznakem erotického smíření (román nikde nezabředl do samoúčelných naturalismů). Pak se Eva

vypraví za Hanou. Jenže ta už mezitím celou věc oznámila alkoholikovi Ondřejovi. Alkoholik, 252

který to v podstatě uvítal jako dobrou záminku k novému pití, jde a opije se. Zatím Eva navštíví Hanu v jejím bytě a vyhrožuje jí, že se s Pavlem nikdy rozvést nedá, a že ani soud v tomto případě, vzhledem k existujícím dětem, případné žádosti o rozvod nevyhoví. Po této vyhrůžce Eva odejde a Hana si umíní, že tedy v tomto případě bude žít s Pavlem na divoko. Večer přijde za Hanou Pavel, který si zatím všechno rozmyslel, a oznámí jí nové rozhodnutí. Argumentuje vesměs pokryteckými, měšťáckými důvody : obává se, že by rozvod, a tím spíše život na hromádce, způsobil skandál, který by mu vadil v zaměstnání. Odchází, zanechávaje za sebou zdrcenou Hanu; vtom na scénu vstupuje esenbé a oznamuje, že opilý Ondřej spadl pod tramvaj, která mu ujela obě nohy, takže skonal. Hana, zoufalá nad zradou svého milence, mylně považuje Ondřejovo opilství za sebevraždu a v záchvatu beznaděje učiní totéž, jen s tím rozdílem, že skočí do Vltavy Z románu plynulo toto ponaučení : slaboch Pavel byl v podstatě měšťák, rozhodl se vést dál svůj neupřímný život v předstíraném vztahu k měšťačce Evě, nemaje odvahu přiznat se k svému skutečnému citu. Alkoholik Ondřej by rovněž měšťák, který se stal obětí přežitku opilství. Eva byla měšťačka, nemající v sobě dost síly, aby ustoupila skutečné lásce, ačkoliv každému, a tedy i jí, musilo být jasné, že v citu Hany a Pavla o takovou skutečnou lásku jde. Jediná upřímná byla Hana, a proto také, jsouc obklopena měšťáky, z jejichž vlivu se nedovedla vymanit, musela zemřít. Dílo mě, popravdě, značně zaujalo, neboť jsem dosti podrobně znal život Petra Nacamce, a mohl jsem tedy ocenit složitý druhý plán románu. Autor sám v životě měšťáckou slabost a neupřímnost Pavlovu neprojevil, neboť se už třikrát přiznal ke svým citům a dvakrát dosáhl rozvodu. V přítomné době byl otcem zatím šesti dětí, které dohromady měly čtyři matky. Jedno bylo mladistvý hřích s džezovou zpěvačkou Nelly Vojnarovou, která si mladého spisovatele z nepochopitelných důvodů odmítla vzít a provdala se raději za jakéhosi účetního z Uhelných skladů. Kromě dítěte, jež se stalo manželským pouze dík měšťáckým předsudkům účetního, který se sňatku se svobodnou matkou pravděpodobně obával, a proto si Nelly vzal, než se matkou stala, byl výsledkem tohoto poměru román nazvaný prostě ,,Láska", který svého času sehrál významnou roli ve vývoji naší současné literatury. V období nejtužšího schematismu totiž, kdy byl milostný námět nutně spojován s výrobou čepů, vzniklo zde dílo, které odvážně řešilo problémy lásky nové i staré jako takové, ukazujíc mělkost měšťáckých citů. Děj byl posunut poněkud nazpátek do dob předúnorových. Mladý svazák Ivan prožije na žňové brigádě vášnivou a upřímnou lásku k povrchní dívce Janě. Z její strany jedná se však jen o mělký poměr, neboť se jí hezký Ivan pouze líbí. Jana se ocitne v jiném stavu, když se jí však naskytne lepší partie, bankovní úředník z Prahy, neváhá a opouští svazáka Ivana. Narychlo se ještě vyspí s důvěřivým prokuristou, takže ten uvěří, že stav, v němž se Jana nalézá, způsobil sám. A tak, ačkoliv je prokurista o plných osm let starší než Jana, dá nehluboká měšťáčka přednost povrchnímu, ale pohodlnému životu v Praze před tvrdým, ale krásným životem budovatelů pohraničí, pro nějž se rozhoduje Ivan, který po skončení brigády podepisuje závazek na její prodloužení o celý rok. V této práci bylo cosi ze strindbergovské nenávisti k ženám.

253

Mladičký tehdy prozaik vyřešil zde problémy vskutku odvážně a stal se po tomto románu jakýmsi mládežnickým odborníkem na lásku. Džezová zpěvačka Nelly se prý sice po přečtení románu svého bývalého milence dala slyšet, že „to je tomu fouňovi podobný", ale ji zanechal Petr Nacamec ve svém vývoji dávno za sebou a v pravidelné rubrice „Povězme si o lásce" na stránkách „Mladých zástupů" upřímně a neúnavně radil svazačkám a svazákům, kdo s kým se má rozejít a je-li nemravné milovat se před uzavřením sňatku. Radil, že je to mravné, jedná-li se o obapolnou skutečnou lásku, která v takovém případě „stejně končí na národním výboru". Z tohoto vtipného přehodnocení staré církevnické fráze si svého času tropil žerty dr. Malát, který byl tak vášnivým nadšencem pro pravidelné rozhlasové relace „Na slovíčko o lásce", jež si Nacamcovi čtenáři vynutili, že byl každý čtvrtek schopen předčasně odejít ze své oblíbené kavárny „Sparta", jen aby nezmeškal začátek. To byl ovšem známý cynik. Průběhem doby se Nacamec propracoval k svérázné filosofii lásky. Za vrcholný projev této filosofie, za jakýsi manifest zdravě optimistického pohledu na život, považovali literární kritici báseň „Večer na Petříně". To byl jakýsi rýmovaný monolog brance, který se před nástupem základní služby loučí se svou dívkou. Nacamec zde poeticky a v tónu filosofického zamyšlení uvažoval o jejich vzájem-ném milostném poměru. Myšlenkový sukus úvahy, vyloupnutý z metafor a přirovnání, byl asi tento : Já odcházím bránit vlast, a máme tedy před sebou tyto možnosti : A. Bud mi budeš věrná — což ti doporučuji — a pak si tě, až se vrátím, vezmu, a není tedy důvodu, abych byl smutný, že se loučíme, neboť všechno dobře dopadne. B. Nebo mi budeš nevěrná — přesto, že ti to nedoporučuji — a pak si tě, až se vrátím, nevezmu, neboť pak jsi za nic nestála a dobře, že jsem se to dozvěděl včas. Nemám tedy důvod, abych byl smutný, že se loučíme, neboť všechno dobře dopadne. Tedy ať nastane možnost A nebo možnost B : 1. nemám důvodu k smutku, že se loučíme, neboť 2. všechno dobře dopadne. Proto : život je krásný a veselý. Tímto geniálním řešením základního dilematu odcházejících branců, kteří byli nejhorlivějšími čtenáři jeho poezie, dosáhl Nacamec vrcholu svého myšlem-kového vývoje. Dílem „To byla láska", které jsem nyní měl recenzovat, jej však ještě překonal. Protože byl už večer, odložil jsem další meditace o životě a díle Petra Nacamce na jindy a pustil jsem se do práce. Psal jsem :

Rána měšťákům

Otázky lidských milostných vztahů řešily se v naší literatuře donedávna pouze okrajově. Zůstane zásluhou Petra Nacamce, že jako první v naší poúnorové tvorbě vrátil lásce, což její jest, a vydobyl jí v četbě našich čtenářů místo, které jí právem náleží. Ukázal, že ani při plnění velkých úkolů, které před nás klade naše doba, nesmíme zanedbávat ona velmi jemná hnutí lidských srdcí, která

254

vždy tvořila a ještě dlouho budou tvořit náplň mnoha literárních děl. Ukázal, že v životě zejména mladých lidí, zapálených jinak pro smělé myšlenky výstavby socialismu, hraje láska důležitou roli, a obrátil k ní znovu pozornost po letech, kdy byla zanedbávána, neboť spisovatelé, cele zaujati problémy jiného rázu, které stály v popředí občanského zájmu, na ni pozapomínali. Proto měl Nacamcův román „Láska" význam vpravdě mezní. Od vydání tohoto díla začali si naši tvůrci opět všímat milostné tematiky a pěstovat lásku v próze i v poezii. Román „Láska" odpovídal plně požadavkům doby. Ukázal, že pod pojmem „láska" může socialistický člověk rozumět toliko pravý, nefalšovaný, oboustranný cit, nikoli povrchní, přelétavé okouzlení, které se bortí při prvním drsnějším životním nárazu, nebo dokonce ustupuje vypočítavosti, s níž hrdinka románu Jana dává přednost pohodlnému životu s pražským úředníkem před tvořivým, budovatelským úsilím, které jí mohl nabídnout brigádník Ivan. Nacamec se tedy v tomto díle zamýšlel nad podstatou dnešní lásky našich mladých lidí, nad tím, koho milovat. Ve své nové práci rozbírá Nacamec problém z jiné strany. Jestliže v „Lásce" Jana vůbec nemilovala a erotické vztahy byly jí jen příležitostí k zajištění snadného života, Pavel v románu „To byla láska" Hanu miluje. Nemá však odvahu přiznat se ke své lásce tváří v tvář hradbě měšťáckých předsudků a představ, za níž se Jana kdysi skryla do zatuchlého teplická přízemní měšťácké zajištěnosti. Pavel znamená oproti Janě značný pokrok v psychologické hloubce a prokreslenosti ústřední záporné postavy. Pravda, on i Jana jsou měšťáci, zatímco však Jana své měšťácké ledví nijak neskrývá, jedná uvědoměle a s chladnou vypočítavostí, Pavel o bytostně měšťácké podstatě svého uvažování vlastně ani neví. V „Lásce" zachytil tedy Nacamec jistý typ měšťáckého přístupu k lásce, který je daleko nápadnější, a proto méně nebezpečný než milostné slabošst-ví Pavlovo. Jana by dnes už se svou filosofií v naší společnosti neobstála. Ale kolik takových Pavlů žije mezi námi! Kolik zdánlivě spořádaných rodin skrývá pod povrchem šťastného domova hluboké tragédie lidského srdce a zmařených lásek jen proto, že lidé neměli odvahu přiznat se ke svým skutečným citům, a to jen proto, že se obávali, co tomu řeknou ti druzí: rozuměj: měšťáci. V tomto přesunutí těžiska, v akcentování psychologického aspektu zdánlivě nenápadného, spatřuji myšlenkový pokrok Nacamcův a největsí myšlenkový a v podstatě i ideový klad jeho nového románu. Pravda, v knize se nemluví mnoha slovy o práci hrdinů. V tom však právě je mistrovství Nacamcovo, že mu stačí náznak, zámlka, větička v dialogu, aby postavy před námi ožily trojrozměrně, se vší svou společenskou vázaností i ve svých individuálních, hluboce lidských problémech. Vždyť jakou atmosférou budovatelského nadšení, z něhož kdysi, za studií, vyklíčila láska Pavla a Hany, dýchá třeba scéna opětného setkání milenců po letech na schůzi Komise pro postavení nového divadla. Zde dává Nacamec přímo školskou lekci všem, kteří uvažují o problému, jak dostat naši pulzující současnost do literatury. Neplýtvá se zde slovy ani reáliemi, a přece cítíš, že tato tragédie je současnou tragédií, že lidé, kteří zde zápasí o své štěstí, jsou lidmi naší doby. Lidmi naší doby, z masa a krve, nikoli černobílými panáky z papíru a inkoustu. Vždyť Hana, vzorná pracovnice, má tolik lidské velikosti, že je odhodlána rozetnout falešný svazek

255

s Ondřejem, který lidsky a občansky přestal být platným členem naší společnosti, a odejít za hlasem svého srdce, přestože ví, jak těžká to bude cesta, a ve chvíli rozhodnutí uvažuje o tom — a zcela zákonité právě o tom — kolik krásných věcí spolu vytvoří. Všimněte si : vytvoří; ne pouze prožijí: Hana přemýšlela o té podivné vlně prudkého citu, která ji zalévala vždy v Pavlové přítomnosti. Mluvili spolu o skořepinové konstrukci stropu hlediště a o funkčnosti ornamentální výzdoby, a přece, jako by si navzájem říkali něco jiného, ještě něco jiného ... Mám tě rád, Hano ... Mám tě ráda, Pavle ... Jako by to nebyl technický rozhovor dvou odborníků, ale šepot milenců, a pak si náhle uvědomila, že to vskutku bylo vyznáni lásky, z níž se zrodí dílo jako plod té lásky ztracené a znovunabyté, divadlo, v němž si jiní milenci jednou budou potichu tisknout ruce a naslouchat myšlenkám velkých duchů minulosti. Na tomto místě mě přerušil telefón. Volal Franta: ,,Heled, nechceš si přečíst nějakou detektivku?" „Bůh mi tě seslal v pravou chvíli," řekl jsem. „Jakou máš?" „Vraždy podle abecedy," řekl Franta. „Výborně? Můžu se stavit?" „Nechám ti to večer ve Spartě," řekl Franta. „Ze srdce ti děkuju. Ahoj" řekl jsem a položil jsem sluchátko. Chvíli jsem sous-třeďoval myšlenky. Franta se ozval jako na zavolanou. Cítil jsem silnou fyzickou nutnost neutralizovat účinky Nacamcova umění silnou dávkou Hercule Poirota. Ve světle této blahé naděje jsem také pocítil silný odpor k právě prováděné práci. Ale musel jsem to dorazit. Zamnul jsem si čelo a soukal jsem dál : „Ale táž Hana, v jejichž myšlenkách Nacamec tak skvěle postihl nový obsah, jaký milostnému svazku dvou lidí dává socialismus, má v sobě zároveň dost lidské slabosti, že v okamžiku hluboké krize podléhá otřesným událostem a zdá se jí, že z její situace není jiné východisko než to, k němuž se rozhoduje. I zde však Nacamec psychologicky výstižně a s pravým citem umělce, který má neustále na mysli důležitou výchovnou funkci literatury, akcentuje druhé ohnisko Hanina dilematu : Hana se domnívá, že zavinila smrt druhého člověka, Ondřeje. A to je pro ni nesnesitelné pomyšlení. Hana je natolik silná osobnost, že by se vylízala z milostného zklamání nad Pavlovým měštáckým slabošstvím — ale v nejtěžší chvíli zasahuje ji zpráva o smrti Ondřejově jako smrtelná rána. V její sebevraždě není tedy nic měšfáckého, nic bolestínského. Je to tragické, ač nesprávné, přece však ve své tragičnosti hluboce lidské rozhodnutí smrtelně zraněného člověka. Ve scéně rozhodování na mostě vyrůstá Hanina postava v postavu z antické tragédie, ovšem se socialistickým obsahem. V jejím stínu pak ustupuje nerozhodný Pavel poněkud do pozadí. Ale i to je triumf Nacamcova umění. Podařilo se mu totiž, jako snad v té míře dosud nikomu u nás, vytvořit kladnou postavu — Hanu — která působí přesvědčivěji než postavy záporné, Pavel, Eva i Ondřej. Tím nechci říci, že by snad tyto postavy nebyly živé, plastické, viděné zvnitřku, že by byly statické, bez vývoje, bez společenského začlenění. Naopak. Ale jejich význam jakožto skvělých portrétů představitelů rozkládajícího se měšťáctva nebo lidí v jádře sice pokrokových, oddaných socialismu, ale zatížených přežitky minulosti, je zastíněn významem Hany, kladné hrdinky par excellence.

256

Na pozadí těchto nesporných kladů nelze ovšem zamlčet i některé dílčí nedostat-ky díla. Především román zabírá přece jen poněkud úzký výsek z pulzu našeho dnešního života, třebaže ovšem samozřejmě nechceme a nebudeme spisovatelům předpisovat, aby opomíjeli jistá sociální prostředí, kde se rovněž vyskytuje žhavá problematika. Na druhé straně ovšem bychom rádi viděli, aby v naší literatuře řekl konečně své slovo k problémům lásky i prostý pracující člověk. Zdá se mi například, že přece jen zbytečně mnoho místa je věnováno povrchním a úpadkovým vnitřním monologům alkoholika Ondřeje, takže to občas působí dojmem, jako by se autor v patologických duševních stavech svého hrdiny zbytečně piplal. Ale to jsou jen malé výhrady k velké knize. Nedostatek místa brání nám rozepsat se o mnoha jiných věcech, např. o jazykové stránce díla, o tom, jak Nacamec, poučen experimenty sovětské, naší i světové současné prózy, tvořivě navazuje na odkaz našich i cizích klasiků, dovede zacházet třeba s takovými významnými maličkostmi, jako je středník nebo trojtečka. Ale o novém Nacamcově románu bude se jistě ještě dlouho mluvit a povolanější provedou rozbor díla i po této stránce. Naše glosa chce být jen skromným pozdravem socialistickému umělci a upřímným díkem za dílo, jímž nás a celou českou literaturu obdařil, za dílo, které přes dílčí nedostatky ukazuje neomylné cestu vpřed." Podepsal jsem paján svým pseudonymem pro tyhle záležitosti, Vladimír Tvaroh, a strčil jsem ho do obálky. Ne že bych něco z toho opusu bral vážně, pochopitelně že ne, ale za recenzi platili dvě stovky, takže svou cenu měla.

L i t e r á r n í a f é r y

Bylo jich hned několik v táboře socialismu. V Sovětském svazu ještě doznívají tragické důsledky Pasternakova světového románo-vého úspěchu a už se ve Svazu sovětských spisovatelů rýsuje nový literární skandál. Hrdinou je tentokráte sovětský básník Jevgenij Jevtučenko (který, mimochodem, nedávno navštívil Prahu) : tento osmad-vacetiletý básník je autorem dlouhého eposu ,,Babi Jar", v němž se symbolicky ztotožňuje s osudem 100.000 židů, zavraž-děných za války v kijevském prostoru nacisty a ukrajinskými kolaboranty. Bás-ník se neskrývá svým pocitem, že duch carského antisemitismu dosud nevymřel ani ve Stalinově, ani v Chruščovově Rusku. Letos v září „Literatura a život" napsala, že Jevtučenkovi leží na srdci víc povraždění židé, než miliony pobitých Rusů; a jakýsi Markov v „aktuální" básni vyčetl Jevtu-čenkovi : „Ne, ty nejsi pravý Rus/když zapomínáš svého lidu!" Jinak však právě

ten lid : když se Jevtučenko objevil (nepozván) na moskevském náměstí Maja-kovského o „Dnu poesie" (8. záři), shromážděný dav začal skandovat : „My chceme Jevtučenka, my chceme Jevtu-čenka!'1 Oficiální organizátoři celkem nud-ného poetického čteni nakonec museli uvolnit místo na tribuně; Jevtučenko přednesl dvě své básně, z nichž jedna hovoří o „velkosti, jež nikdy nemůže být zradou, ale lidé mohou zradit velkost", druhá pak brojí proti „lokajům, jimž nejde o moc sovětů, ale o moc vlastní." Recitace básníka Jevtučenka — předsta-vitele sovětské „hněvivé generace" ? — byla přijata s nadšením, jakého na „Dnu poesie" hned tak nepamatují.

„Klub vrtošivých"

V Polsku byly letos v září hned tři maléry, všechny se týkající literatury či literátů. Politicky nejzávážnější se týkal posmrtné publikace knihy marxistického kritika

257

Stawara (viz "Poznámky k událostem" v tomto čísle Svědectví — red.). Další aféra vyvrcholila zatčením „proletářského ro-manopisce" Jerzyho Kornackého, který (jak se vyšetřilo) byl autorem desítek anonymních dopisů, urážlivého obsahu, jež pošta v poslední době denně doručo-vala prominentním osobnostem polského veřejného života. Nedlouho po aféře s Kornackým byla zatčena Helena Ruszinska, tajemnice „Klu-bu vrtošivých", literáckého debatního kroužku, který přežil z rušných let pade-sátých šestých, a který je dosud forem volných a nedogmatických rozprav var-šavských intelektuálů. Paní Ruszinské se klade za vinu, že pašovala manuskripty polských autoru pro západní nakladatele.

—ki (Paříž)

„Becket,, — v Londýně Nová hra J. Anouilhe, Becket, byla již s úspěchem provedena na jevištích v Paříži a Novém Yorku, ale ačkoliv je jejím ob-sahem kus anglické historie, přichází na londýnskou scénu až naposledy. Není divu. V předmluvě k programu se autor předem omlouvá zdejšímu publiku za iro-nický a mnohde flipantní ton, jehož užil, a sám znehodnocuje předem historickou cenu svého Jindřicha II i Tomáše Becketa. Anouilh pochopitelně nezamýšlel napsat lekci z dějepisu, ale hru o poměru dvou neobvyklých mužů v době, kdy jedinou možnou základnou lidských vztahů byla víra. Ukazuje nám Becketa jako silnějšího partnera mladého krále, jako složitého hrdinu s vadou „tam, kde by měla být čest." Jindřich II vzhlíží k svému příteli s obdivem, s důvěrou, opírá se o něho morálně. V okamžiku však, kdy se v zemi rivalita církve stává nebezpečnou jeho

královské moci, neváhá jmenovat (domněle jako slibný tah) Becketa arcibiskupem.

Obětuje tím přátelství jediného muže, jemuž důvěřoval. Tomáš Becket se stal arcibiskupem přes upřímné své protesty; jakmile však na jeho ramenou leží celá tíha nové té povinnosti, povinnosti k Bohu, nalézá klid duše a konečně i význam cti. Osudově, pro Becketa ovšem tragicky, se zde cesty přátel rozcházejí. Aě tedy ani Becket ani Jindřich nejsou historicky přesné postavy (snad proto, že kniha o normandských výbojích, jíž se Anouilh řídil, je pokládána za zastaralou), hře samotné tím nic neubylo na působi-vosti. Dnes, kdy se většina dramatických autoru vyhýbá klasické konstrukci, je radost sledovat Anouilhovu dovednost ve stavbě, provedení a „divadelnosti" takového Becketa.

D.K. (Londýn)

V ý t v a r n é B i e n n a l e v P a ř í ž i

Pod záštitou francouzského ministerstva zahraničních věcí a ministerstva pro záleži-tosti kulturní, konala se v Paříži letos už po druhé mezinárodní přehlídka děl mladých umělců z celeho světa, převážně malířů a sochařů, ale také divadelních výtvarníků a hudebních skladatelů. Většina účastnících se umělců se narodila v první polovině třicátých let, žádnému pak není věkem víc než 36 let. Výtvarná — a nejbohatší část — tohoto Biennale se konala na podzim v Musée d'Art moderne a umožnila návštěvníku porovnat mladé umění velkých i menších zemí, s významnou výjimkou Sovětského svazu, který se z jakýchsi politicko-tech-nických příčin podniku nezúčastnil.

Žádná z lidově demokratických zemí, s výjimkou Československa, neměla správný poměr k otázce nezbytnosti odhalit titoisty.

Enver Hoxa na důvěrném zasedáni představitelů komunistických stran

258

JEDNO PŘEDPLATNÉ

na čtvrtý ročník Svědectví, poukázané bez prodlení Československým čtenářem kdekoli ve světě umožňuje vydavatelům poslat

DVA VÝTISKY

tohoto čisla zdarma do Československé socialistické republiky knihovnám a čítárnám, funkcionářům komunistické strany, členům vlády a parlamentu, novinářům, spisovatelům, umělcům. Podrobné informace o zasílání předplatného na druhé straně obálky.

Pro československého návštěvníka byly ovšem bezprostředně zajímavé exponáty umělců, žijících v ČSSR a — pro srovnáni — i vystavovaná díla umělců z ostatních komunistických zemí. Čechoslováci vysta-vovali v Paříži 12 olejů a kreseb, tři sošky, 11 grafických listů a jednu maketu Vladi-míra Nývlta k inscenaci Hamleta. Výběr vystavovaných děl — a to je patrné na první pohled — byl zřejmě určován snahou proplout bez úrazu mezi Scyllou výtvarně-ideologických požadavků strany a Charybdou poměrně vysokých umělec-kých požadavků moderní mezinárodní výstavy v samém středisku živelné tvůrčí práce — v Paříži. Výsledkem je ovšem neslaná-nemastná a rozhodně nerepresentativní exposice, zrcad-lící prý (podle malíře Richarda Wiesnera, autora několika poznámek v katalogu)

„společnou realistickou koncepci", které se však „nic nepředpisuje" a jež ponechává umělci „svobodu tvorby". Z děl vystavovaných malířů (Jíra, Kopecký, Krivoš, Ronovský, Solovjevová, Synáček) zaujme snad litomyšlský Kopecký svými quasi-expresionistickými zeleno-modro-bí-lými záběry opuštěných krajin s domů. Grafické listy tu maji Barčlk, Born, Hadlač a Karel Hruška, z nichž posledně jmenovaný vystavuje cyklus dřevorytů na shakespearov-ské náměty, prokazující vynikající technic-kou dovednost umělcovu. Ze tři vystavujících sochařů (Frýdecký, Hanzík, Preclík) se v dosti těžké meziná-rodní soutěži, spojené s Biennale, uplatnil Stanislav Hanzík svým „Slevačem" : jeho cena se rovná pétiměsíčnímu studijnímu pobytu ve Francii.

běl. (Paříž)

O autorech článků v tomto čísle:

Bohumír Bunža, bývalý českoslovensý poslanec, je redaktorem Christian Democratic Review, vycházející v Londýně. — Zbigniew Brzezinski je profesorem politických věd na Ruském ústavu Kolumbijské university. — William E. Griffith přednáší v Ústavu pro mezinárodní studia při Massa-chusetts Institute of Technology ve Spojených státech. — Vladimír Peška, kulturní spolupracovník francouzského rozhlasu, studoval na Karlově universitě a na Sorbonně českou a srovnávací literaturu. — René Modřická, novinářka a autorka televizních her, žije v Londýně. — Povídka Josefa Škvoreckého, autora proslulého románu Zbabělci, vyšla původně v zářijovém čísle pražského měsíčníku Plamen.

Printed in Belgium

rámci a vyčkávací postoj nesmějí mýlit. Zdá se, že všechny tyto věci mnohem lépe vidí a cítí lidé uvnitř než pozorovatelé zvenčí.

Úzkost —osten osudu

Odkázáni teď na vlastní sílu, na nahou, nejvnitřnější, nejvlastnější životní sílu, stačíme bytostně na to ? Stačí to pojmouti a pro národ tvořivě uchopiti naše kultura a naše umění?

(Josef Čapek)

Česká kultura je podivným bojištěm o „českou duši". Je to paradoxní a sotva uvěřitelné! Žádný Čech, žádný český režim nebojoval o českou duši; oč čechům šlo, byla vždy jen její obrana, její utvrzení a rozvití, nikoli její omezení či radikální proměnění. Až stalinisté, kteří se museli opravdu cítit daleko a cize, prohlásili, že nastupují „s vítězným sebevědomím k boji o duši národa"! Jako by cítili, že vyhlášením boje o danou věc se staví do výchozí posice mimo ni, jedněmi ústy s dialektickou logikou tvrdili, že boj je vlastně už předem vyhrán, neboť v zemi „mluví" pro ně, pro jejich „ideově obrod-né snahy" a socialistické úsilí dokonale „všechno", „celá historie náro-da"... Třináct let vlády nad českým národem ukázalo, že správný byl původní postřeh, že opravdu šlo a jde o „boj o duši národa" — či nesymbolicky „o národ" — a že tím eo ipso komunisté situovali své výchozí posice extra muros české duchovní, historické, kulturní a lidské entity. A třináctileté bojové úsilí o naroubování komunistické „mateřštiny", o uskutečnění „proměny vědomí", o uvedení v život „socialistické kul-tury" demonstruje, že komunisté jsou předaleko od dobytí „duše náro-da". Jejich desiderata a imperativy trvají. Co se na frontách změnilo, je jen to, že se fronty rýsují jasněji na obou stranách : na jedné straně více tvrdého voluntarismu a suchého racionalismu tzv. revoluce — na druhé straně více sebevědomí, více jasnozřivého a kritického pohledu do cílů vládnoucí moci, ztráta traumatu po prvním surovém náporu. Prostředky, jimiž disponuje útočící nejsou tak drtivé a neodolatelné, jak se zdálo; nemůže si dovolit použít dnes jakýchkoli prostředků; utr-pěl už jednou porážku na kulturní a ideologické frontě; čas, na nějž spoléhá, nepracuje jednosměrně. Zdroje obranných a potenciálně útočných sil napadeného jsou sice vesměs úplně opačné, nemateriální povahy, avšak mají výhodu, že jsou neuchopitelné, že mají posílené zázemí historické paměti a tradic, že disponují nesouměřitelnou morální silou. Celkový pohled na stav režimu strany řízené skupinou profesionálních 250