150 let budovy hostince na Lipí

S E S T A V I L A K A T E Ř I N A S A L O N O V Á

S E S T A V I L A

K A T E Ř I N A

S A L O N O V Á

H

V další části našeho svazku zavzpomínejme na dění v obci

před osmdesáti až sto lety. Našimi průvodci budou kroni-

káři Antonín Smrček, narozený v Lipí r. 1856, a Josef Novák,

narozený také zde v roce 1896.

Texty obou autorů byly do této publikace opsány bez ja-

zykových úprav, aby si čtenář mohl dopřát jazyk, jakým se

tehdy hovořilo. Prosíme tedy o jistou shovívavost ke grama-

tice. Oba autoři své texty psali již v pokročilém věku, přes-

to pěkným písmem a rukou pevnou.

O hostinci U Nováků — Josef SmrčekZpočátku v čísle popisném 6 hostinec nebyl. Tento dům

však lidé považovali za jakési kulturní centrum obce. Více

pokračuje autor obecní kroniky:

„Kde nynější hostinec u Nováků . . . stojí, stála až do roku

1870 nepatrná malá chaloupka. Obyvatelé a majitelé této cha-

loupky byli neustále Hanušové.“ U této rodiny se obvykle

scházela kultury chtivá společnost, především tak bylo zvy-

kem za Antonína Hanuše „všickni sousedé vždycky v sobotu

večer k němu chodili . . . , že uměl o vojně dobře vyhrávat, bý-

vala světnice vždycky plná. Když někteří sousedé koupili kalen-

dář, četly se tam třeba dvakráte po sobě, a když někdo sehnal

nějakou hystorickou knížku, ihned putovala k Hanušovum tam

opět vicekrát po sobě se přečetla, zkrátka Hanušova chaloupka

byla u veliké oblibě a stala se čtenářskou besedou.“

Roku 1869 bylo rozhodnutím tehdejšího starosty po-

voleno Antonínu Hanušovi provozovat pohostinství. Tento

hostinec se nazýval U zeleného stromu. „Že měl onoho Ant.

Hanuše každý rád, míval vždy hojnou návštěvu . . .“ Po smr-

ti Antonína Hanuše v roce 1873 jeho manželka hostinec

prodala Antonínu Novákovi, ten celý hostinec přestavěl

a přejmenoval na hostinec U Nováků. Když Antonín No-

vák roku 1914 zemřel, zdědil hostinec jeho bratr Jan.( 1

31 ) SOkA Náchod, Kronika obce Lipí, inv. č. 21

ostinec býval vždy přirozeným kulturním centrem našich vesnic, protože většina slavností a zábav směřovala právě do tohoto místa. Je však spodivem, jak se život na venkově za posledních sto let změnil. Stále více se přibližuje městu a zvyky i svátky z počátku minulého století jsou zapomenuté a neznámé. V letošním roce hostinec U Nováků na Lipí oslaví význam-né jubileum, a tak se nejprve ohlédněme do jeho historie.

H

Josef Novák byl hostinským na LipíNarodil se zde 7. srpna 1896 v čp. 46, Janu a Františce No-

vákovým. Zemřel 14. 1. roku 1984 v Praze. V květnu 1915

narukoval k 30. pluku do Vysokého Mýta a s ním odešel na

východní frontu. Po skončení 1. světové války se nevrátil

hned domů. Byl přidělen k 106. pluku, který působil u U-

herského Hradiště. Nasazení této jednotky si vyžádala obra-

na Těšínska, jež si nárokovalo Polsko.

Roku 1924 se oženil s Antonií Seifertovou a měli spolu

dvě děti, Marii a Jana. Po první světové válce se živil jako

soukromý zemědělec. Od poloviny třicátých let, kdy koupil

hostinec v Lipí, pracoval jako hostinský. Po znárodnění hos-

tince zde nadále působil až do r. 1962. Tehdy dal Jednotě

Hronov, která hostinec vlastnila, výpověď a až do svých se-

dmdesáti let byl výčepním na Jiráskově chatě u Dobrošova.

Ve třicátých letech byl Josef Novák na Lipí starostou,( 2

v této funkci prožil obě mobilizace roku 1938. Ovdověl

v roce 1959. Po smrti manželky Antonie, žil s paní Annou

Novákovou, vdovou po Antonínu Novákovi.( 3

Zvyky a slavnosti na LipíVybrané zvyky a slavnosti z pamětí Josefa Nováka jsou srov-

návány se stejnými či podobnými událostmi v jiných loka-

litách. Některé slavnosti obce Lipí, dosud známé, porovná-

váme se zvyky staršími, z doby před osmdesáti až sto lety.

Slavnost stínání kohoutaNa zvyk stínání kohouta bylo dříve nahlíženo jako na ryze

český obyčej. Není tomu tak. Tento zvyk je rozšířený po celé

západní Evropě. V Anglii tloukli o masopustě cepem slepici

nebo kohouta. Podobně ve Španělsku stínali o masopustě

hlavu kohoutovi, zahrabanému až po krk do země, zvyk ne-

byl neznámý ani ve Francii či Německu. V Rusku a Polsku ale

obyčej stínání neznají.( 4

V českých zemích stínali kohouta slavnostně se zvláštní-

mi rázovitými obřady. Dělo se tak buď o svatbě nebo o ma-

sopustě, někdy o Velikonocích, také o pouti, na dožínky

a někde o hodech či posvícení. Muži v pitvorných oblecích

se sešli na místě „popravy“, kde byl postaven červeně natře-

ný sud. Na sudu byla položená šavle, kohout byl přivázán

uprostřed scény za nohu ke kolíku. Stínání začalo soutěží

mladíků o to, kdo dříve připravenou šavlí či cepem setne

kohoutovi hlavu, ovšem se zavázanýma očima. Před tím

než mládenec obdržel meč, bylo zvykem zaplatit peněžní

obnos. V Holotíně na Přeloučsku se roku 1884 platilo 10

krejcarů, pokud se mu setnout kohouta podařilo, vyhrál 6

litrů piva. Setnout kohouta naslepo bylo vždy obtížné.

Mnohý z uchazečů odešel z kolbiště s výsměchem a postup-

ně se jich zde vystřídala celá řada. Po setnutí vítěz obdržel

cenu většinou v podobě alkoholu.( 5

Slavnost stínání kohouta byla na Náchodsku a Novoměst-

4

2 ) Přesný nástup do funkce v pamětech nezmiňuje.3 ) Antonín Novák byl synem kmotra Josefa Nováka a jejich dědové byli bratři.Paměti Josefa Nováka, hostinského z Lipí, s. 30.

4 ) Čeněk ZÍBRT, Na tom našem dvoře . . . , Obřady a zábavy při slavnostní odpravěkohouta, housera, kačera, beránka, kozla a vepříka, Veselé chvíle v životě lidu českého,sv. 8, 1911, s. 3–4. 5 ) Tamtéž, s. 5 –25. J. LANGHAMMEROVÁ, Lidové zvyky, s. 210.

sku tradiční. Jak probíhala slavnost v Lipí popisuje i Josef

Novák. „. . . vykopala se díra uprostřed návse, tak asi velká, a-

by jí zakryl krajáč od mléka. Za tu díru asi dvacet kroků se po-

stavila hráz ověnčená jako májka. Když začala slavnost přinesl

se kohout, dal se do té díry a přiklopil se tím krajáčem od mléka.

U sloupu neb vysoké hráze stála hudba. Tehdá Albrecht Seme-

rák se přihlásil na bití kohouta. Odměřil si na kroky vzdálenost

od kohouta ke sloupu. Pořadatel mu zavázal oči pořádným šát-

kem, při tom hudba hrála, asi pětkráte byl otočen kol sloupu,

hudba přestala hrát a měnila jiné místo. Semerák dostal cep

a vykročil s cepem na kohouta, hudba po několika krocích hrá-

la. Musím poznamenat, že ten Semerák také rád pil kořalku,

také už něco měl v hlavě. Minul směr na kohouta, šel směrem

k Benešovu záchodku,( 6 když se přiblížil někdo z obecenstva kři-

kl, pal. Na to slovo dal Semerák hroznou ránu cepem do prken

u záchodku, asi dvě prkna upadla, ale běda směrem k obecen-

stvu zadnicí seděla na záchodku pí. Benešová.“ ( 7

Pouť a posvícení v obci LipíPouť se obvykle drží podle svátku místního patrona, svaté-

ho, jemuž je zasvěcen místní kostel farnosti. Do některých

z nich se putuje s procesím. Avšak pouť se drží i tam, kam

nevedou známé poutní cesty. Je to svátek místní, rodinný.

Z pohledu hostitelů je třeba vše náležitě připravit, vyzdobit

kostel, secvičit zpívanou mši a tak dále. V poutních místech

je obvykle možné koupit různé dárky, a to nejen se vztahem

k vlastnímu kostelu, ale také jiné upomínkové drobnosti.

Kolem kostela se rozloží různé krámky s dárkovými před-

měty, ale i pamlsky — cukrovou vatou, tureckým medem,

sladkostmi, mezi nimiž vévodily perníky různých tvarů,

způsobů zdobení a tematiky zobrazení, kde neopominutel-

né je srdce.( 8

Pouť v Lipí se drží první víkend v červenci. Na druhého

července připadá svátek navštívení Panny Marie a té je za-

svěcena tamější kaplička.( 9 Průběh pouti a posvícení v Lipí,

zaznamenaný v pamětech, je téměř totožný.

Jak probíhala pouť počátkem století, popisuje Josef No-

vák. „Náves, kdejaké místo i postranní kouty návse, vše bylo sa-

má atrakce, kolotoče, houpačky velké, malé pro děti, několik střel-

nic, cirkus, cukrářských bud, řada vozů a maringotek směrem

ku křížku cestou do polí . . . V neděli ráno v devět třicet začala

mše svatá. Před kaplí byla kazatelna, kněz měl kázání, po ká-

zání při mši sv. hrála hudba před kaplí a lidé společně zpívali

s hudbou. Po ukončení bohoslužby před hospodou hudba za-

hrála dva pochody, hned s hudbou se šlo, zvláště mládež, do

hospody.“ ( 10 Hudba v hostinci hrála až do oběda, kdy měli

muzikanti přestávku, aby se mohli najíst. „Hned po obědě za-

čala taneční zábava a to už se hrálo bez odpočinku až do pon-

dělí do rána. V pondělí ráno v devět hodin byla mše sv., při

které zase hrála hudba. Kol desáté dopoledne zase hudba hrá-

5

6 ) Tehdy měly některé chalupy suché záchodky směrem do návse.Paměti Josefa Nováka, s. 33.7 ) Tamtéž.

8 ) J. LANGHAMMEROVÁ, Lidové zvyky, s. 193. 9 ) Gustav FRIEDRICH, Rukověť křesťanské chronologie, Praha 1997, s. 199.

10 ) Paměti Josefa Nováka, s. 38 –39.

la před hospodou a to mladí i staří vše se hrnulo do hospody, na

tak zvanou zlatou hodinku,( 11 ta obyčejně trvala až do čtyř ho-

din odpoledně, muzikanti měli asi hodinu odpočinek a začalo

se ihned hrát až do úterý do rána. Tento postup se rovněž opa-

koval o posvícení jenom mše sv. v neděli o posvícení odpadla.

V pondělí při zlaté hodince měly přednost ženy, chodily pro mu-

že v tanec, na to se každý těšil, to byla ohromná legrace. Z Ná-

choda přišlo vždy v posvícení neb pouti mnoho hostů živnost-

níků, nechali se vidět, to obyčejně několik láhví sladké kořalky

ženám koupili a už to začalo, z každého teklo od tance, zvláště

od těch tlouštíků jako z vodovodu. Několik starších bylo velmi

veselých žen, při tanci tančily tři najednou, držely se pohro-

madě jako kolotoč, některá měla na sukni na zadní části těla

kapcu a z té koukal cíp bílého šátku, při všem vískaly. Hrálo

se až do čtyř hodin odpoledne, jeden po druhém opouštěl hospo-

du v podnapilém stavu, zaručeně oběd mnohému už nechutnal

a nebo vůbec nejedl. Začalo se zase hrát k tanci o hodinu pozdě-

ji a to bez přestání až do rána.“ ( 12

Dokud nebyla v Lipí kaple,( 13 chodilo se v průvodu s hud-

bou vždy v pondělí ráno na mši do náchodského kostela.

„V pondělí ráno o posvícení v osm hodin hrála hudba už na

návsi . . . společně hned se vykročilo za řízných pochodů k Ná-

chodu do kostela. Šla celá vesnice, mladí, staří pokuď jim zdra-

ví dovolovalo. To bylo to nejkrásnější z celého posvícení, neboť

hodně lidí bylo po prohýřené noci ještě pod parou, hodně vese-

lých šprýmů, hudba hrála pochod za pochodem, lidé z domů

vybíhali, hodně mladých lidí se připojilo do průvodu. Sousedé

se ženami i ostatní starší všechno šlo do kostela. Po ukončení

kostela hudba zahrála před kostelem, zformoval se průvod, šlo

se vesele na další posvícení. Tehdá bylo zvykem, mládenci cho-

dili ve frakách a neb kaiserovkách,( 14 každý měl hůl a na hlavě

tvrďák klobouk, tak zvaný bombonek. Několik mládenců pocho-

dovalo před hudbou, některý dával takty hudbě jako dirigent,

jiný zase na špičce holí tvrďákem mával a zval lidi z města na

Lipí na posvícení. Toto pozvání se vždy vyplatilo, neboť mnoho

lidí z města hned za hudbou přišlo.“ ( 15

V pamětech je věnováno místo i popisu hudby při posví-

cení nebo pouti. „Lidé si zvláště potrpěli na pěknou hudbu,

skladby operetní, národní písně a řízné vojenské pochody, proto

muselo hrát až patnáct vyzkoušených muzikantů ve složení or-

chestru, jakmile začali hrát, hned byla plná hospoda.“ Novák

také zmiňuje dnes už zcela zapomenutý způsob vybírání

vstupného od tanečníků na pouťových či posvícenských

zábavách. Tehdy se hrálo: „. . . na tury, kvůli přespolním ta-

nečníkům. Hrála se skladba do polovice, hudba přestala hrát,

vedoucí hudby křikl, páni kolem, hned na to taneční páry udě-

laly kruh a jeden za druhým postupoval drže dámu pod paží

v kruh ku předu. Hudebník s dvouma talíři v ruce vybíral po

pěti krejcarách od tanečního páru. To bývalo dosti drahé, mno-

hý tanečník si zaplatil raději až do večera, po zaplacení dostal,

6

11 ) Zlatá hodinka byla pondělní taneční zábava spíše pro domácí. Sdělení Bedřicha Salona.12 ) Paměti Josefa Nováka, s. 39 –39.

13 ) Kaple se začala stavět v obci roku 1903 a dostavěna a vysvěcena byla roku 1904. Paměti Josefa Nováka, s. 57.

což nebylo drahé, u kabátu na knop špendlíkem připíchnutou

stužku. Ovšem druhý den při pokračování hudby se barva stuž-

ky měnila.“

Dnes už pouti a posvícení v Lipí nejsou tak velkolepé, jak

je popisováno v pamětech. Zúžily se na návštěvu mše u vě-

řících katolíků, kterých je v Lipí menšina, a slavnostní oběd

s kachnou. Pouťová ani posvícenská zábava se již v Lipí ne-

koná.

Vesnická zábavaJak často se konaly v Lipí zábavy není bohužel v pamětech

uvedeno. Počátkem dvacátého století byly v obci dva hos-

tince, U Nováků a U Špačků. Následující popis se týká zá-

bavy v hostinci U Špačků, je ale velmi pravděpodobné, že

se zábavy ve zmiňovaných hostincích od sebe příliš neliši-

ly. „Děvčata vždy stála po celou dobu trvání zábavy. Mládenci

rovněž stáli, drželi v rukou ve žbánku pivo, pokuď byl nedosta-

tek sklenic. Když šel někdo tancovat, odložil pivo buď ve žbán-

ku, nebo ve sklenici na polštář u okna, neb na dlouhý stůl blíže

dveří nehledě, že tam sedí hosté, stůl byl plný piva. Pilo se vesele

aniž by se vědělo komu to pivo patří, někdy přece z toho vznikla

i pranice. Když začala hudba hrát, to bylo jako když vrazí hůl

do mravenců, každý jako blesk skočil před už vybranou díven-

ku k tanci, běda když mu to děvče někdo jiný přebral, zvláště

přespolní, z toho obyčejně bývala pranice. Mnohokráte se stalo,

snad obyčejně ze zvyku při tanci, když měl některý mládenec na

druhého zlost a to bývalo vždy ponejvíce kvůli nějakému děvče-

ti, šťouchnul druhého jednou nebo dvakráte citelně loktem, hned

na to padla rána a už to šlo, pranice ohromná, chomáč taneční-

ků se válel a škrtil po podlaze, někdo přímo řval: ‚Hrajte, hraj-

te.‘ Ženy ječely jako dravé šelmy, bubeník uklízel buben, basa

už byla schovaná, neboť kolikráte se stávalo že takovou pranici

basa nepřežila. Pranice netrvala dlouho, hostinský přispěchal se

žilou v ruce a bral každého výtržníka hlava nehlava, sjednal si

okamžitě pořádek. Na válčící strany byl radostný pohled, něko-

mu tekla krev z nosu, košili měl samou krev, jako řezník při za-

bijačce, u kabátu a u vesty ani jeden knofl ík. Jinému zase, límec

visel na knofl íku za jeden konec, mašli měl otočenou na zádech

u saka, kapsy utrhané, další ten měl dokonce frak, ten na to do-

platil nejvíce, neboť ho některý práč chytil za ty šindele u fraku

a roztrhl až nahoru ke krku, tento chudák měl velkou náprsen-

ku a na ní rohák límec na špagátě, připevněné bílé kaučukové

manžety i s motýlkem, vše se válelo na podlaze, pod frakem mu

hledělo na nový svět šedé triko. Ten poslední měl černé kalhoty

na zadnici sukno vytrhnuté, výtržník neměl v pranici sako, jen

mu tou velkou dírou bylo vidět modré spodky, kolik zubu měl vy-

ražených, pusu našikmo a na čele ohromnou modrou bouli. Nos

odřený, celý oloupaný, modrý, dělal zjev šaška z cirkusu. Vše se

odbylo jen suchou cestou, to byla jen obyčejná pranice. Tehdejší

dobou tančící mládež musela mnoho vytrpět.“ ( 16

7

14 ) Kajzrrok je zastarale dlouhý černý pánský kabát, uzavřený se šosy ( nošený za rakouské monarchie ). L. KLIMEŠ, Slovník, s. 320.15 ) Paměti Josefa Nováka, s. 53–54.

16 ) Paměti Josefa Nováka, s. 51–52.

V současnosti se již klasické zábavy v Lipí nekonají. Pouze

v čase zimní plesové sezóny se v místním hostinci koná 4 až

5 plesů, které pořádají různé kluby či sdružení z Lipí či ne-

dalekého Náchoda. Nejnavštěvovanějším plesem v Lipí bý-

vá každoroční bál místních dobrovolných hasičů.

Svátky a slavnosti pod patronacísboru dobrovolných hasičů v Lipí

V Lipí dodnes aktivně působí sbor dobrovolných hasičů.

Tento sbor byl založen roku 1888.( 17 Dříve bývalo zvykem,

že se hasiči účastnili veškerého kulturního a církevního dění

v obci. V současné době se hasičská kulturní činnost ome-

zuje na plesy, pálení čarodějnic, organizování dětského dne

a letního „sousedského“ posezení při sklenici piva a peče-

ných buřtech.

Oslava svátku Božího TělaSvátek Božího Těla (Festum Sanctissimi Corporis Christi)

je pohyblivý a konal se ve čtvrtek po svátku Nejsv. Trojice.( 18

Ve druhé polovině 20. století se přenesl na nejbližší neděli.( 19

Svátek ustanovil v roce 1264 po vidění sv. Juliány z Lu-

tychu papež Urban IV. pro celou latinskou církev.( 20 Boží-

tělová procesí se postupně šířila a po koncilu ve Vienne

(1311) nabývala na všeobecné oblibě.( 21

Den oslav se počítá devět týdnů po velikonočním Zele-

ném čtvrtku, kdy byla poslední večeří Páně ustanovena eu-

charistie, tj. svaté přijímání. Spolu s Velikonocemi jde tedy

o svátek pohyblivý. Oslava Božího těla je obchůzka výprav-

ného průvodu obcí s Kristovým tělem, monstrancí, v níž

je vložena sv. hostie. Cesta je vedena v pomyslném kruhu,

jehož středem je kostel, se zastavením u čtyř polních oltá-

řů. Ty měly znázorňovat čtyři strany světa, čili svět, který

se před Kristem sklání a on mu žehná. Průvod je součástí

oslavy stejnojmenného křesťanského svátku, který se ko-

ná na připomínku podstaty eucharistie, zpřítomnění Krista

v hostii.( 22

Koncem 19. a ve 20. století tvořil božítělový průvod vži-

tou a tradicionalizovanou součást ročního svátkového cyk-

lu nejen ve městech, ale i na vesnicích. Často byl chápán ve

farních obcích a městečkách jako největší svátek a spole-

čenská událost v roce. Trasu průvodu vysypanou trávou vy-

8

17 ) Paměti Josefa Nováka, s. 61.18 ) Svátek Nejsvětější Trojice připadá na neděli po letnicích. Letnice

připadají na sedmou neděli po velikonocích. G. FRIEDRICH, Rukověť, s. 334.19 ) Eva VEČERKOVÁ, Náboženské průvody v kalendářním cyklu svátků

a slavností In: Slavnostní průvody, Uherské Hradiště 1994, s. 28.20 ) Juliána Lutyšská byla augustiniánská řeholnice 12. století.

Roku 1209 spatřila ve vidění úplněk měsíce, kterému část chyběla. Bylo jí zjeveno,že to znamená chybějící svátek ke cti Eucharistie v průběhu církevního roku.

Zasazovala se a posléze prosadila ustanovení zvláštního svátku ke cti NejsvětějšíSvátosti ( Božího těla, dnes Těla a Krve Páně ). Zvláštními atributy této

světice je úplněk měsíce, kterému část chybí, případně monstrance.Věra REMEŠOVÁ, Ikonografie a atributy svatých, Praha 1991, s. 35.

21 ) E. VEČERKOVÁ, Náboženské průvody, s. 28.22 ) J. LANGHAMMEROVÁ, Lidové zvyky, s. 149 –150.

23 ) E. VEČERKOVÁ, Náboženské průvody, s. 30.

značovaly břízky, které přinášeli a k okraji cesty zasazovali

mládenci.( 23

Jak vypadal svátek Božího Těla v Lipí přibližuje Josef No-

vák. „Na boží tělo ve čtvrtek ráno po sedmé hodině ranní tru-

bač už v plném lesku svolával hasiče k nástupu. Po osmé hodi-

ně byl sbor hasičů na návsi připraven k odchodu v nástupu na

čtyřicet členů, dva trubači, každý z nich měl na pravé straně

přilby označenou červenou štětku velitel a podvelitel, každý měl

celou přilbu lesklou, ostatní hasiči měli pouze na přilbách lesk-

lý chochol, kol přilby nad okrajem široký červený pás. Starosta

sboru měl na přilbě ozdobený rytinou mosazný zepředu pás, vše

se lesklo, každý měl černé kalhoty a tmavomodrou blůzu v dobré

jakosti sukna. Na rukávě měl každý věneček upletený z mateří-

doušky. Po daném povelu čtyrstup vpravo bok, pochodem chod

směr Náchod, útvar se dal do pochodu . . .“ Na vesnici stejně

jako ve městě reprezentoval průvod celé obecní společen-

ství. Místo jednotlivých skupin v průvodu se řídilo podle

věku, pohlaví, stavu, příslušnosti k profesní, stavovské či

zájmové skupině. V čele průvodu šla školní mládež s učite-

li, následovaly družičky, velké i malé vystrojené do nových

šatů, ozdobené věnečky na nakadeřených vlasech. Sypaly

na zem květy pivoněk a jiných rostlin. Čestné místo, blíz-

ko středu průvodu, obvykle hned za knězem s monstrancí

a ostatními duchovními, zaujímalo obecní představenstvo,

reprezentanti světské moci, za nimi pak následovaly jed-

9

24 ) E. VEČERKOVÁ, Náboženské průvody, s. 30 –31.Slavnost Božího Těla v Náchodě, průvod kolem kostela. Před r. 1918.

notlivé spolky a korporace, náboženská sdružení se svými

prapory, hasiči, vojenští veteráni, městští střelci ve stejno-

krojích, řemeslnická společenství, nakonec ženy a ostatní

občané.( 24

„Na náměstí v Náchodě kolem do kola, kudy se šlo o božím

těle se sv. svátostí kol této cesty, po obou stranách byla dána jed-

na břízka vedle druhé a čtyři oltáře připravené k bohoslužbě.

Před průvodem kněží, ministrantů byla nesena panem děka-

nem nejsvětější sv. oltářní pod nebesy, které nesli čtyři měšťané

v černých kaiserovkách. Na límcích u košile každý měl bílého

motýlka, na rukou bílé rukávy, vše ve velké parádě.“ K nesení

nebes byli obvykle vyzváni nejváženější hospodáři, sousedé

či přední měšťané, neboť šlo o velké vyznamenání, což bylo

vyjádřeno i v jejich oblečení v souladu s místní tradicí a je-

jími hodnotovými stupni.( 25

„Celou cestu kol nebes kouřila kadidla vonným kouřem za

zpěvu a doprovodu hudby. Než vyšel průvod z kostela, před kos-

telem bylo mnoho drůžiček, každá měla hezoučký košíček plný

květů,( 26 tyto květy házely na cestu, kterou se ubíral průvod,

před družičkami šly školní dítky, před dětma hasiči, řezníci

v krojích, veteráni a další spolky. U kostela byla vozová ruční

stříkačka, na té stříkačce bylo několik kominíků v černých uni-

formách, na hlavě měl každý bílou placatou čepici podobnou

baretu.“ Do určitého jednotného schématu božítělového

procesí, jež se formovalo v baroku, vstupovaly nové prvky

s tím, jak se společnost proměňovala. Tak bylo atrakcí bo-

žítělových průvodů, když přijela na náměstí ozdobená stří-

kačka, na níž stál uniformovaný hasič či v našem případě

kominík a zvolna se otáčel směrem k monstranci. „U každé-

ho oltáře se průvod kněží i zpěváků s hudbou zastavil, odbý-

valy se modlitby za odvrácení živelných pohrom, války, hladu

a moru. Zasvěcení věnečků. Tyto posvěcené věnečky se doma dá-

valy kol obrazů, nechávaly se až do příštího božího těla.“ ( 27

Rostliny uplatňující se ve výzdobě božítělových oltářů

a cest získaly v této obřadové souvislosti podle lidové víry

léčebné účinky. Zejména svazky léčivých bylin či božítělo-

vé věnečky, které si lidé přinášeli a kladli okolo domů, za-

věšovali za obrázky, anebo je upotřebili v léčebných prakti-

kách.( 28

Hasičský plesHlavní událostí plesové sezóny v Lipí je dodnes hasičský

ples. Na tuto událost se sejde prakticky celá vesnice, pro-

tože téměř každá rodina má nějakého svého člena ve sboru

dobrovolných hasičů.

„Hasičský ples, to byla na vesnici velká událost, hasiči o kaž-

dém plese chodili po vesnici od chalupy k chalupě zvát na ples,

při tomto zvaní dávala se pozvánka, odměnou vždy pořádná

bota kořalky byla, než došli do poslední chalupy, už se nemohli

ani na nohou udržet.“ ( 29 Tento zvyk zvaní na ples se udržel

10

25 ) E. VEČERKOVÁ, Náboženské průvody, s. 31.26 ) Natrhané květy jsou symbolickou obětí, nebo alespoň výrazem pokory. Květyse sypou na zem jako živý koberec. J. LANGHAMMEROVÁ, Lidové zvyky, s. 150.

27 ) Paměti Josefa Nováka, s. 64–66.28 ) E. VEČERKOVÁ, Náboženské průvody, s. 32.

11

dodnes. Stále obcházejí dům od domu dvojice,

které zvou na nadcházející ples a při tom prodá-

vají vstupenky.

„Hasičský ples se obyčejně oslavoval po dva dny.

Dříve byl ples v neděli, hasiči se sešli obyčejně u nás

v chalupě odkuď je vedla hudba do hospody při ně-

kolika řízných pochodech. Zatím už byla plná hos-

poda obecenstva, tím začínal ples, tančilo se až do

rána.“ ( 3 0 Nástup hasičů na ples do hostince už

není tak slavnostní. Hasiči se dnes scházejí v sále

postupně, platí však, že mají tmavomodré uni-

formy. Doba plesu se ovšem nezměnila, začíná

se obyčejně ve 20 hodin a končí se někdy až ko-

lem páté hodiny ranní.

„Mnokráte se stávalo, že jsme na takový ples mě-

li zabité prase, o čemž věděla celá vesnice. V pondě-

lí ráno po plese a různých chutí hasiči přišli k nám,

vytáhli otce z postele. Honzo nedá se nic dělat, vem

pekáč s masem, kroupami a itrnice, de se do hospo-

dy. Matka ani otec, veselá kopa, neměl nic proti to-

mu. Takto se oslavoval ples, ovšem už při místní

hudbě, druhý den na práci si nikdo ani nevzpoměl,

šlo se do práce až v úterý ráno, ostatní hospodáři

si ještě až ve středu napravovali chuť, neboť v zimě

měli dosti volného času. Takováto veselost, upřim-

nost, nenáročnost jeden k druhému byla až do doby první světové války.“ ( 31

Hasičský župní sjezdSdružování hasičských sborů v župy začalo roku 1879. Účelem žup je

zvelebení, rozšíření a zdokonalení hasičů v župním obvodě, také zpro-

středkování styků mezi sbory a ústřední jednotou. Správu žup obstará-

Průvod vedený hasiči, procházející vesnicí. V roce 1932.

29 –31 ) Paměti Josefa Nováka, s. 70.

12

vají funkcionáři a župní záležitosti

řídí valná hromada vyslanců, které

volí každý sbor, župní výbor a žup-

ní správa. S výroční hromadou bý-

vá spojen župní sjezd a také cviče-

ní místního sboru, někdy i odborné

přednášky. Správu jednoty řídí ú-

střední správa (předseda, předse-

dův náměstek, jednatel a poklad-

ník).( 3 2

V Lipí se roku 1912 konal hasič-

ský župní sjezd. Na tento sjezd

se místní dobrovolní hasiči dobře

připravili.( 3 3 „Před sjezdem dobře po

tři měsíce bylo samé cvičení . . .“ Pý-

chou sboru dobrovolných hasičů

z Lipí byl ženský oddíl: „Též ženy,

k zvláštní podívané, kterých bylo přes

dvacet vycvičených ve stejnokrojích, cvičily ohromně při požáru

i různých pochodech za ohromného potlesku přespolních hasi-

čů . . .“ Součástí župního sjezdu byla také bohoslužba, poté

následovala přehlídka sborů a cvičení. „Na tu slávu byla krás-

ná velice horká neděle, už dopoledne přišlo mnoho hasičských

sborů,( 34 neb v kapli konal z Náchoda p. děkan mši sv. Před kap-

lí za velké účasti lidí měl postavenou kazatelnu, ve které kázal a

Slavnostního fotografování s novou motorovou stříkačkou se zúčast-

nili pánové — stojící zleva: Jirman, Vilém Ptáček, Müller, Horák, Pokor-

ný, Petr Semerák, Duben, Jan Beneš, Eman Balcar, Jan Beneš, Josef

Michaliček, Stanislav Špaček, Ladislav Postupa — učitel na Lipí. Stojí-

cí zprava: Burgert, Ferdinand Čech, Antonín Hanuš, Josef Novák.

Klečící zleva: Plný, Nováček, Josef Teichman, František Špaček, Fran-

tišek Matěna a Václav Drašnar.

32 ) Ottův slovník naučný, 10. díl, 1896, s. 935–938.33 ) Paměti Josefa Nováka, s. 66–67.

34 ) Přespolních hasičských sborů se zúčastnilo podle pamětí přes 50.Tamtéž.

13

chválil počestně místní hasičský sbor. Hned po obědě už o 1 ho-

dinu odpoledne byl sbor hasičů pohotově, stál před kaplí ku u-

vítání přespolních sborů . . . Předseda, tehdá starosta župy, pan

děkan, starosta obce, p. okresní hejtman, starosta místního sbo-

ru a velitel sboru i p. řídící učitel. Této společnosti hodnostá-

řů byla prokázána defi lé všech přespolních sborů. Tehdá se vše

bralo dle Rakousko–Uherského vojenského způsobu, při defi lé se

šlapal vojenský abteilik ( 35 marsch, každý mrskal nohama jak

nejlépe uměl.“ ( 3 6

Divadelní spolky v obci LipíNa konci 19. století a v období do 1. světové války zazna-

menalo české ochotnické divadelnictví velký početní nárůst

nových spolků.( 37 Výjimkou nebylo ani Lipí, kde v tomto ob-

dobí vznikly dva ochotnické spolky.

„V devatenáctém století v osmdesátých letech byl založen o-

chotnicko turinský divadelní spolek. Tehdejší době byl v obci a na

škole učil p. učitel Fuks, jmenovaný učitel vymaloval a zřídil je-

35 ) Die Abteilung znamená německy oddělení, ale také rozdělení.Jan VOLNÝ, Německo český slovník, Praha 1966, s. 26.

3 6 ) Paměti Josefa Nováka, 66–67.3 7 ) František ČERNÝ – Ljuba KLOSOVÁ, Dějiny českého divadla II.,

Činohra 1848 –1918, Praha 1977, s. 451– 473.

14

viště pro hraní divadla v místnosti v hostinci, později u Ško-

dů. Na hlavní oponě byla vymalována, v tehdejší době náves

obce Lipí. Zvlášnost na tomto obraze byla brána u Jirmanova

a Novákova statku, což dávalo pěkný vzhled staročeské návse.

S tímto jevištěm divadelní ochotníci putovali po okolních ves-

nicích sehráli mnoho divadelních her.“ ( 3 8

Není zvláštností, že zakladatelem prvního „turinského“

divadelního spolku i druhé Severočeské jednoty byl učitel.

Učitel měl v obci významné postavení. Každý si ho vážil,

a snad proto si mohl dovolit založení tak „pochybného“

spolku. „Roku 1907 přišel do obce na školu nový třídní uči-

tel p. Gerhart, tento učitel založil v obci Severočeskou jedno-

tu, divadelní spolek se sídlem v hostinci u Nováků. Zpočátku

divadelní spolek turinský stavěl obyčejným způsobem jeviště.

Do místnosti se nakoulelo několik prázdných sudů od piva, na

tyto sudy se daly prkna, které tvořily podlahu. Na tuto podla-

hu se postavila kostra jeviště a zavěsily se kulisy, hrálo se za vel-

ké účasti, neb mnoho lidí stálo namačkáno při otevřených dve-

řích na chodbě ba i na schodech na půdu. Stávalo se, že herec

měl vystoupit ze zákulisí z levé strany, což se opomenulo, za je-

vištěm to nešlo vzhledem malého prostoru. Co dělat, muselo se

lézt po čtyřech pod prkny za velké oběti.“ ( 3 9 V současné době

žádný ze spolků v Lipí nepůsobí a ochotnické divadlo již

nehraje. V hostinci U Nováků však po ochotnících zůstalo

jeviště a propadlo pro nápovědu.

3 8 ) Paměti Josefa Nováka, s. 75 –76.3 9 ) Tamtéž.

Josef Novák před svým hostincem v době protektorátu.

Žánrový záběr ze zákulisí venkovské veselice.

15

16

„Režii o každém divadle za mého působení do války, měl starší

svobodný pan Smrček, říkalo se mu všeobecně strýček Smrčků.

Při divadle nás všecky líčil,( 4 0 na stole měl rozložená líčidla,

barvičky, paruky, též láhev s lepidlem na vousy, toto lepidlo ú-

žasně chránil, na lahvičce bylo napsáno, pozor oheň škodí. Ni-

kdo nesměl kouřit, přísně bylo zakázáno. Svědomitě líčil, chu-

dák se potil tak, jako mlatec, který točí ruční mlátičku. Mezi

tím vším divadelním harampádím měl stát stále čtvrťák kořal-

ky, který ku vzpružení a skvělému líčení obrátil při napití až

na dno tak hladce, aniž by ohryzkem na krku pohnul. To byl

nejmilejší jeho koníček.“ ( 41

„Ve středu jeviště byla budka plechová, pod ní byla nápově-

da, napovídal nám p. Duben skutečně prvotřídně, na něho bylo

opravdové spolehnutí. Po založení Severočeské jednoty se kaž-

dým rokem vždy už na podzim až do léta hrálo divadlo v obci

každých čtrnácti dnů, v létě i divadlo v přírodě, buď na návsi,

také v Pekle u restaurace.“ ( 42

PohřebPohřeb není veselou událostí nebo dokonce slavností, ale

k životu přece jen patří. V minulosti bývala smrt blízkých

doma samozřejmou záležitostí.

„Když někdo v rodině zemřel, přišel doktor, mrtvého přehlé-

dl a mohl být pohřeb, nebylo- li něco podezřelého, jinak by byla

úřední pitva. Mrtvola zůstala v bytě až do doby pohřbu.“ ( 43

S tělem nebožtíka se zacházelo uctivě a s bázní, se snahou

nezavdat žádnou příčinu k jeho nespokojenosti. Bylo běžné

zastavovat hodiny a zastírat zrcadla i obrazy. Nebožtík byl

umyt, učesán a ustrojen do svátečních šatů. Oděv do hrobu

býval lněný, od poloviny 19. století smuteční tmavé barvy.

Dno rakve se vystýlalo bílou plachtou, do které byl mrtvý

zahalen a přikryt tylem.( 44 „Desinfekce když nebyla nařízena

se nedělala, pouze se vybílila světnice vápnem to úplně stačilo,

při bílení na posteli ležící nebožtík přikrytý bílým prostěrad-

lem se překračoval, jinak to ani nešlo.“ ( 45

40 ) Ochotnické divadlo v tomto období věnovalo velkou pozornost líčení a kostýmu.Různé divadelní příručky podávaly podrobné odborné návody a střihy čepců, šněrovaček, vest a kamizol. Fr. ČERNÝ – L. KLOSOVÁ, Dějiny českého divadla II., s. 451– 473.

41–42 ) Paměti Josefa Nováka, s. 75 –76.43 ) Dokud nebylo zavedeno úřední ohledání mrtvol, museli se sami pozůstalí

přesvědčit, zda jde o skutečné úmrtí. Strach před pohřbením za živa bylmezi lidmi nesmírný. Zemřelému dávali před ústa zrcátko či pírko nebo mu kapalina prsa vosk. Alexandra NAVRÁTILOVÁ, Narození a smrt v české lidové kultuře,

Praha 2004, s. 202–203.

Dožínkový průvod na Lipí

v roce 1932.

17

Dříve se nedávalo parte ani oznámení, po vesnici obcháze-

la od chalupy k chalupě žena, zajištěná rodinou zesnulého,

a oznamovala úmrtí. „Když přišla do stavení, nábožně pozdra-

vila: ‚Pochválen buď Ježíš Kristus‘, dala se do mírného pláče

a spustila. ‚Škodová vás pozdravuje, pán Bůh jí odebral man-

žela, ve čtvrtek v devět hodin má pohřeb, prosí Vás abyste ho po-

mohli doprovodit na hřbitov při poslední cestě.‘ Poslední slova

pronesla ve hrozném pláči, za odměnu dostala buď pár krejca-

rů neb kus chleba.“ ( 46

„Pohřeb si musel každý pozůstalý zařídit sám, pozdější dobu

už byl pohřební ústav, potom šlo vše lehčeji. V den pohřbu ne-

božtík byl v rakvi vystaven na světnici u stolu sedělo několik

místních zpěváků, zpívali pohřební písně. Po několika předne-

sených písních dostali občerstvení, obyčejně chléb, máslo, syreč-

ky, pivo, též barevnou rosolku. Také se přinášely ohřáté párky

a rohlíky. Bylo zvykem, každé děcko si šlo pro rohlík, což z dětí

nikdo neopomenul. Po občerstvení zpěváci zazpívali píseň dosti

dlouhou, ve které se nebožtík loučil napřed s ženou, dětmi, s ro-

diči a ostatními pozůstalými, rovněž i se sousedy a ostatními

pozůstalými. Rovněž i se sousedy zpívalo se až do příchodu kně-

ze, také hudba hrála.“ ( 47

Před vynešením mrtvého z domu vykropil kněz rakev

a poté se konalo ještě poslední rozloučení. Rakev s nebožtí-

kem, vystavená obvykle v síni nebo komoře, byla otevřená,

neboť víko se na ni přitloukalo až před odchodem z domu.

K přechodu přes práh s rakví se soustředilo množství ritu-

álů, ty propůjčovaly tomuto místu magickou vážnost a po-

svátnost, spojovanou s trojím klepnutím rakve o práh při

jejím vynášení. Někde nosiči na prahu jen třikrát naznačili

kříž nebo s ní zahoupali, což je vysvětlováno jako loučení

s domovem.( 48 „Za zpěvu zpěváka společně s hudbou, rakev s ne-

božtíkem byla vynešena na prahu u světnice chodby, zvláště u hlav-

ních dveří prahu se dělaly s rakví a nebožtíkem tři kříže.“ ( 49

Rakev s nebožtíkem bývala dříve nošena na márách, pou-

ze na větší vzdálenosti byla vezena na žebřinovém nebo des-

kovém voze, jehož zapůjčení bylo (tak jako nesení rakve)

mezi sousedy považováno za čestnou službu.( 50 „. . .rakev

byla dána na pohřební vůz. Koně měli černé čabraky na sobě,

rovněž řidič koní měl na sobě černý havelok,( 51 na hlavě klobouk

podobný napoleonskému důstojníkovi, hudba hrála pohřební

pochod a průvod vykročil na poslední cestu nebožtíka.“ Uspo-

řádání pohřebního průvodu mělo jednotnou a ustálenou

podobu s místními variantami. Vpředu nesl ministrant kříž

jako symbol poslání člověka, obětování lásky, vzkříšení a vy-

koupení. Za ním šly děti, tradicí vnímané ve smyslu nevin-

nosti a naděje, dále muži a hudba. Teprve potom kráčel kněz

se zpěváky, nosiči rakve, rodina a příbuzní, ženy a nakonec

ostatní účastníci pohřbu.( 52

44 ) Alexandra NAVRÁTILOVÁ, Narození a smrt v české lidové kultuře,Praha 2004, s. 207–224.45 –47 ) Paměti Josefa Nováka, s. 73 –74.

48 ) Alexandra NAVRÁTILOVÁ, Narození a smrt . . . , Praha 2004, s. 225.49 ) Paměti Josefa Nováka, s. 67.

50 ) Alexandra NAVRÁTILOVÁ, Narození a smrt . . . , Praha 2004, s. 233.51 ) Havelok je plášť s dlouhým límcem zpravidla bez rukávů, kdysi módní, nazývaný

podle anglického generála Havelocka. L. KLIMEŠ, Slovník, s. 234.52 ) Alexandra NAVRÁTILOVÁ, Narození a smrt . . . , Praha 2004, s. 229–232.

18

„U chudšího člověka, když neměl tolik peněz na pohřeb, nepřišel

ani kněz na výkrop, žádná hudba, bez pohřebního vozu. Pouze

místní zpěváci zpívali, potom nad nebožtíkem se pomodlil kan-

tor . . . Po tomto pomodlení a rozloučení, rakev s nebožtíkem dle

označeného zvyku byla vynešena a naložena na obyčejný vůz do

truhlíku, za zpěvu místních zpěváků pohřební průvod vykročil

k Starému Městu. Tam naproti přádelně stál dům s větší chod-

bou, dříve to byla hospoda. Na té chodbě po odnešení z vozu

na márách byla rakev vystavena a po výkropu, pohřebních ob-

řadů, za přítomnosti kněze a zpěváků, nešena na márách do

kostela místního hřbitova. Po mši sv. nebožtík k věčnému spán-

ku uložen.“ Po vykonané pobožnosti byla rakev spuštěna do

hrobu, někdo z rodiny poděkoval účastníkům za doprovod

a pozval je na pohoštění do hostince, bližší rodinu domů.( 53

Zda byl pohřeb hasiče oproti pohřbům ostatních lidí ně-

čím výjimečný, není z pamětí zcela jasné. Jisté je, že jej byl

k hrobu doprovodit celý sbor, který počátkem století čítal

kolem čtyřiceti lidí. „Když někdo z hasičů zemřel, neb přispí-

vajících, šel celý sbor na pohřeb, po ukončení pohřebního obřa-

du, s hudbou ze hřbitova se šlo rovnou domů do hospody, tam

bylo připravené občerstvení, pivo, párky, káva, vše platil někdo

z pozůstalých, dle možností, jak se cítil v kapse. Hasiči seděli

všichni společně kol několika stolů, jedlo a pilo se při společném

zpěvu zvláště národních písní, nejvíce byl opěvován Karel Hav-

líček Borovský, první český průkopník a redaktor. Zpívalo se

v uctivosti: ‚Spi Havlíčku ve hrobečku, národ zpívá tvou pís-

ničku, odpočívej v pokoji, Čech se Němce nebojí.‘ Také se zpí-

valo mnoho kupletů, přednášely se deklamovánky, vyprávěly se

taškařiny, co jeden druhému vyvedl za ohromného smíchu, ale

přezevšechno všudy měl jeden ku druhém úctu, ať by to byl ma-

jetný člověk nebo chuďas, byl to kmotr.“ ( 54

Použitý pramen:Paměti Josefa Nováka, hostinského z Lipí.

Použitá literatura:BAŠTECKÁ, Lydia a kol., Náchod, Praha 2004.

FRIEDRICH, Gustav, Rukověť křesťanské chronologie, Praha 1997.KLIMEŠ, Lumír, Slovník cizích slov, Praha 1981.

LANGHAMMEROVÁ, Jiřina, Lidové zvyky, Výroční obyčeje z Čech a Moravy, Praha 2004.NAVRÁTILOVÁ, Alexandra, Narození a smrt v české lidové kultuře, Praha 2004.

Ottův slovník naučný, 10. díl, 1896.REMEŠOVÁ, Věra, Ikonografie a atributy svatých, Praha 1991.

TARCALOVÁ, Ludmila ed., Slavnostní průvody, Uherské Hradiště 1994.VOLNÝ, Jan, Německo–český slovník, Praha 1966.

ZÍBRT, Čeněk, Na tom našem dvoře . . . ,Obřady a zábavy při slavnostní odpravě kohouta,

housera, kačera, beránka, kozla a vepříka, Veselé chvíle v životě lidu českého,sv. 8, 1911, s. 5.

53 ) Alexandra NAVRÁTILOVÁ, Narození a smrt v české lidové kultuře,Praha 2004, s. 229 –232.54 ) Paměti Josefa Nováka, s. 67.

Děkujeme Městu Náchod

za finanční podporu,

díky níž mohla být publikace vydána

*Naše další poděkování patří:

atelieru duplex s. r. o., Nové Město nad Metují

*Státnímu okresnímu archivu Náchod,

jmenovitě paní Mgr. Lydii Baštecké

*Sboru dobrovolných hasičů v Lipí,

jmenovitě panu Stanislavu Špačkovi

*R O D I N A S A L O N O V A

A K C E S P O D P O R O U

S E S T A V I L A

K A T E Ř I N A S A L O N O V Á

Foto: Radovan Krtička ( titul ) a archiv

Graficky upravil: Petr Vlček

Vytiskl: Miroslav Lukášek, polygrafická výroba,

Nové Město nad Metují, 2006

Vydal atelier duplex s. r. o.

Husovo náměstí 1217 — 5 4 9 01 Nové Město nad Metují

Vydání první, září 2006.

ISBN 80 –239 –7783 – 0

Foto na rubu obálky:

Pohled z Lipí na Jiráskovu chatu. Asi 1930.

Foto na zadní straně obálky:

Josef Novák s manželkou, tchánem a přáteli.

20

21

Desetiletý Josef Novák, druhý zprava ve druhé řadě. 1908.

Rodina Seifertova v roce 1911.

První zleva budoucí maželka Josefa Nováka, Tonička.

A ještě několik fotografií . . .

22

23

Dvě fotografie z roku 1942: Babička Seifertová před hostincem,

vpravo ukázka dobového dětského ateliérového portrétu.

Vlevo: Rodina Novákova s přáteli.

Josef Novák s vlčákem, manželka vpravo na kraji.

Lipí – Zada, rok 1926.

Potvrzení z archivu obce Lipí, vystavené tehdejším starostou. Vpravo: Pohled na Dobrošov z Ulehliny nad Lipím. 1938.

ISBN 80 –239 –7783 – 0