17. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 17. kapitola Iveta Jansová

2/25

Tajemství Targarossu

Iveta Jansová


3/25

17. Kapitola Týden jsem strávil ve svém pokoji nebo knihovně. Mluvit

se mnou nesměl nikdo krom Damiena a Tristana, za kterým jsem vždycky k večeru zašel.

Za tu dobu se výrazně zmenšila Oliverova sbírka alkoholu a kdyby byl v pořádku, asi by tu ztrátu nenesl lehce. Kdyby jen byl v pořádku...

Depresi střídal vztek a padla další lahev. Tentokrát šlo určitě o nějaký extra kousek, protože byl zastrčený až úplně vzadu. Ale vlastně, no a co?! Nebude je už potřebovat. Protože můj bratr tady není, aby mi vynadal, že piji jeho vzácné pití, jako by to byla voda. Nezačne polemizovat o životě a nebude mi doporučovat knihy ani holky.

Prostě to bylo, jako by zemřel. Stejně jsem za ním chodil. Promluvit si. Nikdo u toho

nesměl být a já pochybuji, že mě mohl slyšet, ale přesto se z toho už stal jakýsi zvyk.

Damien přijal mou kapitulaci na post Jezdce celkem klidně. Čekal jsem, že bude křičet, něco mi přikáže nebo třeba splní své dávné výhružky a zabije mě. Nic z toho se však nestalo.

„V pořádku,“ řekl. „Až si to rozmyslíš, víš, kam máš jít.“ Neměl jsem sílu mu oponovat, takže jsem mlčel. Asi ho

to zarazilo. „Ona se nevrátí, Tobiasi,“ dodal poté. „Její místo není

tady, patří tam.“ Přišel další týden a já plánoval pokračovat stejně jako ten

minulý, ale už to nešlo. Jezdcům došla trpělivost. Lionell s Filipem se najednou objevili v knihovně a odvlekli mě dolů na nádvoří.


4/25

„Kolik jsi toho už vypil?“ křikl Damien. „Něco kolem tří?“ přemítal jsem. „Tak to létat ještě zvládneš,“ prohlásil a než jsem se

nadál, seděl jsem na Tristanovi. „To zvládneš, budeš v pohodě,“ zavolal na mě Dean.

Spolu se Sebastianem a několika dalšími hochy, které jsem si stihl zapamatovat z tábora ve Stormville, teď trénovali s Jezdci. Nebyli jedni z nich a rozhodně je k té pozici čekala ještě velmi dlouhá cesta, nicméně i tak byli nesmírně poctěni, že jim to Damien vůbec dovolil. A on to udělat musel, protože potřeboval co nejvíc mužů ve vzduchu. Každý, kdo měl Moorlia, mohl trénovat s jedním z Jezdců, kteří ve svém volnu dávali hodiny všem mužům, co o to měli zájem.

Klepaly se mi prsty, když jsem jimi zajel Tristanovi do hřívy. Měl o mě strach, to bylo zřejmé.

Damien vyrazil ostrým tempem a všichni ostatní se hnali za ním. Dělalo mi problém udržet se v sedle. Zvedal se mi žaludek a svět se točil.

Jak jsem ten trénink přežil, mi dosud není moc jasné, ale probralo mě to. Začal jsem s nimi trénovat. Nic víc. Jenom si jít zalétat ve skupině. Nebýt celý den zavřený sám jenom s lahví po ruce.

Těch pár týdnů do prosince uteklo jako voda a já

najednou byl zase jedním z nich. Prvního jsem měl slavnostně vstoupit mezi Jezdce. Otec byl nadšený. Najednou ze mě udělal svého nejoblíbenějšího syna. Vždycky jsem o tom snil, tak proč mě to najednou netěšilo?

U té slavnosti jsem chtěl Olivera. Teď to najednou nebylo možné. Ale už to nešlo dál oddalovat.

Párkrát jsem už pocítil škubnutí v podbřišku. Tamara. Vždycky přišla jen na chvíli. Na kratičký moment, takže se mi


5/25

ji nepodařilo najít. Navíc k sobě volala Kassey i Tristana, takže mi chyběl dopravní prostředek, kterým bych ji stihl dohnat.

Vždycky jsem si na ni vzpomněl. Ale nakonec jsem se smířil s tím, že ona ví, kde mě hledat, a vzhledem k tomu, že to nedělá, tak asi nechce.

Bylo třicátého listopadu. Zítra se měla konat ta sláva.

Jezdci mezi sebe brali nového člena, navíc králova syna! Představte si proto ty zástupy lidí, které se z celého kontinentu hrnuly do centra Moondroru. Každý toužil po něčem veselejším po nájezdech na jejich vesnice.

Jezdcům to lidé samozřejmě jen ztěžovali. Čím víc jich bylo, tím větší byla pravděpodobnost, že Zdamwolf znovu zaútočí.

Damien mi dal volno. Měl jsem se připravit na zítřek a relaxovat. Tak jsme s Trisem vyrazili do naší zříceniny na hranici Targarossu a Moondroru. Jak dlouho už jsme tam nebyli? Asi naposledy s Tamarou.

Vzpomínky na první polibek s ní byly stále příliš živé, ale musel jsem to místo navštívit. Tam jsme s Trisem všechny sny plánovali. Ještě před lety jsme společně doufali, jak nás Jezdci vyberou a vezmou mezi sebe.

V tu dobu to znělo nereálně, přesto se mé jmenování kvapem blížilo. Už zítra.

* Jediné místo, kam jsem se na kontinentě mohla bezpečně

uchýlit a nepotkat přitom nikoho známého, byla Tobiasova zřícenina. Vždycky dvakrát týdně, místo tréninku u koní, jsem navštěvovala Kassey a Tristana.


6/25

Poprvé jsem je musela chvíli volat, ale když dostali kupu skvělých sušenek a vysvětlila jsem jim, jak to teď bude, vzali to celkem v pohodě. Každé úterý a čtvrtek od tří do šesti jsme byli spolu. Létali už automaticky.

Když jsem náhodou přišla dřív, mohla jsem vidět, jak se blíží a přátelsky se hašteří o to, kdo u mě bude první a dostane dřív něco dobrého.

Občas jsme létali, ale jenom kousek. Jezdci hlídkovali všude a kdyby viděli, kde jsem... Ne, na to jsem nesměla myslet. Vlastně nevím, co by udělali, ale každopádně po svém odchodu jsem se tu stala nezvaným hostem.

Moji létající kamarádi mi říkali všechny novinky. Neskutečně se mi ulevilo, že se nikomu krom Olivera nic nestalo. Garlin se podle Kassey choval nerudně jako vždy a Konrád se zcela zaobíral starostmi o syna. A Matěj se ze svých zranění díky mé léčbě taky dostal.

Už jsem si na tu rutinu zvykla a proto mě zarazilo, když jsem přišla ke zřícenině a tvorové nikde. Dokonce jsem měla malé zpoždění, takže tu už měli dávno čekat. Přepadl mě divný pocit, že se něco stalo.

Začala jsem přivolávat Kassey. Trvalo jí to, ale nakonec se objevila. Ovládala jsem se, abych nevybuchla. Nemusela tu přece

být pokaždé, když jsem si dupla. Mohla mít i něco jiného, přesto mě to mrzelo.

Omlouvám se, prohlásila ve chvíli, kdy jsem se jí dotkla. Ale všude je hrozný provoz. Jezdci létají křížem krážem po celém Moondroru a nenechají proletět ani mě. Prý akorát jejich tvory rozptyluji. No chápeš to? Jasně, jsou vynervovaní ze zítřka, ale mohli by mít trochu pochopení, no ne?

„Jasně,“ souhlasila jsem. „A co že se to děje zítra tak významného?“


7/25

Kassey najednou uhnula hlavou a sklopila zrak dolů. „No tak, stejně se to dovím, Tristan mi to řekne,“ trvala

jsem na svém. „Kassey?“ Tak fajn, ale varovala jsem tě... Zítra Tobias vstoupí mezi

Jezdce... Já věděla, že to nechceš vědět! No vidíš to, měla jsem být zticha.

Už? Tak brzy? Musela jsem se posadit. Tím ho definitivně ztratím. Jako Jezdec přeci nemůže mít žádný vztah. Ale nebylo to už jedno? On se rozhodl, podle Aramata to bylo nejlepší řešení a můj názor tu stejně neměl žádný význam.

Pojď se proletět, navrhla najednou. „Teď?“ Jasně, prosím, už tak dlouho jsem nelétala s tebou. Chybí

mi tvé pokusy o můj výcvik. Dostala mě na výčitky svědomí. Jako vždy. „Tak počkáme na Tristana a půjdeme, ano?“ Kassey se zarazila. To nemůžeme někdy jen my dvě? „Jistě, že můžeme, ale Tris nás bude hledat.“ Nebude, prohlásila. Dám mu vědět. Nakonec proč ne. Venku sice nebylo úplně nejvhodnější

počasí, ale já měla teplou bundu a rukavice a Kassey jsem dlužila čas strávený jenom s ní.

Přesto bych bývala čekala, že bude trochu hodnější.

Téměř neposlouchala a letěla si, kam chtěla ona. * Přivolal jsem Tristana, ale nějak mu to trvalo. Pak se

najednou přiřítil uhnaný, jazyk vyplazený a tvářil se jakoby nic.


8/25

A pak se to stalo. Další škubnutí. Tamara byla na kontinentě. A já měl konečně Trise u sebe. Vyskočil jsem na něj a povolal jeho i své stopovací smysly a nechal je vést nás k ní.

Nicméně Tristan mě téměř neposlouchal. Letěl jinam, než říkaly mé instinkty, zpomaloval, nemluvil se mnou.

Stejně ji nenajdeme. Vůbec ji necítím, třeba je zastřená nějakým kouzlem, zkoušel to.

„Tristane! Neprovokuj mě. To je zajímavé, že vždycky, když tu je, tak ji najdeš. Ale jak jsem s tebou, tak nic? Vždyť jsi i ty chtěl, abychom byli spolu, ne? Tak mi pomoz a nesabotuj to,“ snažil jsem se změnit jeho názor.

Letěli jsme tedy chvíli na sever, chvíli na jih, ve výsledku jsme zůstávali stále na stejném místě.

Až najednou konečně vyrazil. Oddechl jsem si. Konečně přišel k rozumu. Doletěl až k naší zřícenině a zastavil.

„Ale sem ne, Trisi, chtěl jsem za Tamarou.“ Ty nevíš, co chceš. „Vím.“ Tak si vystup. „A ty utečeš? To víš, že jo.“ Bezva, takže už jsme ve fázi, kdy důvěra znamená jen

slovo, kterým se oháníš? „Fajn, jak chceš,“ rozhodl jsem. Nemělo to cenu. Slezl

jsem z Tristana a vlezl dovnitř zbytků hradu. Pak jsem se zarazil. Ona tu byla. Dneska tu byla.

I předtím. Válely se tu věci, které tu předtím nebyly. Jako třeba sušenky, šála nebo náhradní boty, promočené od sněhu.

Museli jsme ji minout. „Vrátí se?“ zavolal jsem na Trise. Zatvářil se, jako že neví, a klidně se usadil ve svém

hnízdě.


9/25

Čekali jsme. * Kassey létala dlouho. Jako by neměla dost. „Nevrátíme se už?“ zeptala jsem se ve chvíli, kdy mi

prsty na rukou i nohou odumíraly zimou a téměř jsem je necítila.

Ještě chvilku, prosím. „Budu muset domů, holka.“ A kam tě mám hodit? Kde je kniha? „Kassey, vždyť víš, kde je.“ A nemůžeš vzít nějakou jinou? „Hele, co je?“ Mlčela. A najednou vyrazila. „Co děláš?“ Chtěla jsi domů, ne? „Ale nemusíš mě po cestě zabít, ne?“ Dorazily jsme ke zřícenině. Sesedla jsem a pak si všimla

Tristana trůnícího v hnízdě, které dosud bylo Kassey. Vlastně mi to mělo být jasné. Ozvaly se kroky těžkých bot běžících po kamenných schodech směrem k nám.

Po takové době jsem ho zase spatřila. Změnil se. Jeho obličej dostal hrubší rysy. Stál mnohem vzpřímeněji, než jak jsem ho znala. Působil jako vůdce. Válečník.

* Nemohl jsem uvěřit tomu, že neutekla. Zůstala stát

a pozorovala mě. Zítra o ni přijdu nadobro, proto jsem nepřemýšlel nad tím, co dělám, a učinil těch několik kroků, které nás od sebe dělily.


10/25

Přejel jsem prstem po její tváři, jako bych se potřeboval ujistit, že je skutečná.

„Zítra už budeš Jezdec,“ řekla prostě. „Řekni slovo a nebudu jím,“ odpověděl jsem a opatrně ji

objal. Snad aby mi zase neutekla. Zahřálo mě u srdce, když se neodtáhla.

„Víš, že to nejde. Osud nezměníš.“ „A co vidíš? Podívej se na naši budoucnost. Určitě tam

nějaká vize musí být.“ Překvapeně se na mě podívala, jako by ji to nikdy

nenapadlo. „Neudělám to,“ prohlásila nakonec. „Život by pak neměl

žádná překvapení. Kontroluji jenom hrozící útoky na Targaross a Moondror.“ Nesmírně se mi ulevilo, když mi řekla, že na nás stále myslí.

„Pojď nahoru, udělám ti čaj, jsi promrzlá.“ „Tobiasi, tohle bychom neměli. Je už tma, musím se

vrátit domů.“ „Prosím,“ zaškemral jsem a zkusil na ni psí oči. Vždycky

zabraly. Nakonec vyrazila po schodech nahoru. Následoval jsem ji

a užíval si ten pohled na ni. Chyběla mi. Po všech stránkách. U dveří nahoře se zastavila a otočila na mě, abych

otevřel. Mohla to udělat sama, ale čekala. Přitiskl jsem se na ni, rukou jí vjel do vlasů a hladově ji políbil.

* Bojovala jsem se dvěma protichůdnými pocity. Bylo tak

snadné líbat ho a zapomenout na všechno okolo. „Co to děláš?“ vyhrkla jsem ve chvíli, kdy se mi podařilo

vyprostit z jeho náručí.


11/25

Zatřepal hlavou a otočil se ke mně zády. Pak mě obešel, vstoupil do místnosti a začal chystat vodu na čaj. „Budeš chtít cukr?“ zeptal se místo vysvětlení.

Přikývla jsem a dál ho propalovala pohledem. Takhle to nemělo být. Mezi námi měla zůstat bariéra, přesně tak, jak si Aramat přál. Tobias se zítra musí stát Jezdcem a já nemám právo snažit se mu v tom zabránit.

Posadil se na pohovku a na dřevěnou bednu, která tu nahrazovala stůl, postavil dva šálky s horkým nápojem. Pokynul mi, abych zaujala místo vedle něj, ale já pro jistotu zůstala v dostatečné vzdálenosti u okna.

Zůstali jsme zírat jeden na druhého a nikdo z nás nechtěl začít.

„Olivera zasáhla stejná kletba jako Davida,“ prolomil ticho Tobias jako první.

„Já vím,“ přikývla jsem. „Kassey s Tristanem se zmínili.“ „Aha. Mohla ses na něj přijít aspoň podívat. Nikdo ho

nezaštítil časovým kouzlem jako Aramat Davida. Nikdo tu už nemá takovou sílu.“

„Mrzí mě to. Ale copak jsem se mohla vrátit?“ „Asi ne, když jsi mohla jen tak odejít.“ „Dobře, tak si budeme vyčítat, co kdo udělal? Tak to

chceš? Tobiasi, z téhle hádky bys nevyšel jako vítěz. Nemáš mě z čeho obviňovat,“ bránila jsem se. Možná až moc prudce. Ale jeho přítomnost mě zaskočila. A navíc mi v hlavě ještě stále vířily pocity z předešlého polibku.

„Tak fajn, sveď to na mě. Za všechno můžu já, ale to nemění nic na tom, že...“

„Že co, Tobiasi? Vždycky sis vybral Jezdce, když jsi mohl. Proč jsem měla věřit, že to bude najednou jiné? Navíc jsi mi nevysvětlil tolik v ěcí. Jaký jsem měla důvod se vracet, dávat ti šance a stále doufat?“


12/25

„A co Oliver? Lilian s Violou? Na ty všechny ses vykašlala.“

„Víš co? Tohle nikam nevede. Nemá smysl se tu hádat o tom, co jsem udělala nebo neudělala. Jestli to chceš řešit dál, tak asi půjdu.“

Najednou vyletěl a vzal mě za ruku. „Ne, promiň. Omlouvám se, Tami, takhle jsem si naše setkání nepředstavoval. Všechno ti vysvětlím, v klidu si promluvíme. Jsem vynervovaný z toho zítřku,“ přiznal a prsty mi bubnoval do dlaně. Dovedl mě k pohovce a posadili jsme se.

„Řekni mi, co se stalo tu noc, kdy zemřela babička a byly vypáleny Vinary,“ rozhodla jsem. Pokud chce vysvětlovat, tak může začít. Zarazil se a překvapeně se na mě podíval. Pak přemýšlel, jako by se nemohl rozpomenout, co to po něm chci. To už zabil tolik lidí, že si je nepamatuje? Nebo jen vymýšlel výmluvu, kterou bych mu byla ochotná uvěřit?

* Vybavil jsem si tu noc. Mou první velkou akci, kdy jsem

vedl ostatní Jezdce. Sváděl jsem krutý boj sám se sebou a nakonec se rozhodl

jí nelhat. „Babička zemřela ještě před útokem. Potřebovali jsme

vyhladit celou vesnici, protože tam bylo jedno ze sídel odporu. Zdamwolfští špehové měli sídlo hned vedle jejího domu. Chtěl jsem ji varovat, ale když jsem v noci před útokem dorazil k ní, byla už mrtvá. Na stole ležela její závěť, kterou jsi u mě tehdy našla. Nemohl jsem ji tam nechat shořet.“ Tamara se zatvářila překvapeně. Dal jsem jí čas, aby všechno pochopila, a pak dořekl zbytek příběhu o tom, jak Tristan našel Olivera, který babičku pohřbil na hřbitově.


13/25

„A nemohli jste zlikvidovat jenom čaroděje ze Zdamwolfu? Museli zemřít nevinní?“

„Nešlo to jinak. Měli jsme příkazy a ty jsme plnili.“ „Takže opravdu nikdo nepřežil? Všichni jsou mrtví?“

Přikývl jsem. „Proč s nimi zůstáváš? Proč mu stále tak věříš?“ „Vždyť bojujeme proti Zdamwolfu. Viděla jsi, co se stalo

na svatbě? Kdybychom tam nebyli, prostě by nás všechny pozabíjeli.“

„A t řeba zaútočili právě proto, že jste tam byli vy. Někdy mi to přijde jen jako válka mezi Jezdci a Zdamwolfem, kde obyčejní lidé jsou pouhými oběťmi vašeho sporu.“

Zůstal jsem na ni překvapeně zírat. „T řeba si jen Damien vede svůj boj a ty mu v tom

pomáháš, copak to nechápeš?“ „Tak to není,“ oponoval jsem jí. „V tom případě to dokaž,“ vyzvala mě. „Tohle nemá cenu, víš, že to dokázat nemohu.“ „Dobře, tak si za tím stůj. Asi změním téma. Co se stalo

v podzemí? Kdo zaklel Olivera a dostali jste ho? Doma...“ začala a pak se zarazila, jako by použila zakázané slovo, „jsem hodně četla knihy, které jsem si odsud odnesla, a myslím, že vím, co by mohlo Olivera i Davida probrat k životu. Stačí přesvědčit člověka, co kouzlo vyřkl, aby jej odvolal. Nebo taky jde využít druhou variantu a jednoduše ho zabít. Tím se zruší zakletí a léčitelé už potom oba dva zvládnou dostat zpátky mezi živé,“ rozmluvila se. Hrozně jí slušelo, když se pro něco nadchla a začala vykládat o magii, která se evidentně stala jejím koníčkem, vzhledem k tomu, že se jí nevzdala ani ve svém světě.


14/25

„S tím je trochu problém. Muž, který zaklel Davida, zřejmě stále žije. Myslel jsem, že je mrtvý, ale to by Aramat jistě dávno tu kletbu zvrátil.“

„A Oliver?“ zeptala se s obavou v hlase. „To je na tom to zvláštní. Byl v podzemí spolu

s ostatními. Ještě jsem ho slyšel, jak na mě volá, když jsem vyrážel za tebou...“ přiznal jsem. Byla první člověk, s kým jsem o tom mluvil. „A když... když jsem se vrátil, tak už byl v tom stavu, co je teď. Nikdo nic neslyšel, neviděl. Jediný, kdo by mohl určit viníka, je Oliver sám. Měl jsem tam zůstat a jít za ním, když mě volal. Třeba bych mu ještě mohl pomoci.“

* Připadala jsem si jako ta nejubožejší bytost na tomto

světě. Kvůli mému vlastnímu splínu přišel Tobias o bratra a Moondror s Targarossem o nového krále. Celé to byla má vina.

Tobias si všiml mých rozpaků, a tak se to snažil zamluvit. „Zvláštní je, že stejná strnulost postihla už během útoku i mého otce, ale Aramat se za něj obětoval a sňal ji z něj. Můžeme jen hádat, jestli tomu pomohlo to, že jsme zabili čaroděje, který kletbu vyslal, nebo to byla Aramatova síla.“

„T řeba bych se na něj mohla podívat. Mám nové síly, možná zjistím víc, než jsem mohla až dosud,“ rozhodla jsem se a začala se zvedat z pohovky. Musela jsem prostě něco udělat. Neusnula bych s pocitem, že se to celé stalo kvůli mně a já ani nezkusila Oliverovi pomoci.

„Jako teď hned?“ zeptal se překvapeně. Věnovala jsem mu výmluvný pohled. „Počkej ještě, a co bude s námi?“

„S námi?“ zopakovala jsem nevěřícně. „Už není žádné námi, Tobiasi. Skončilo to. Já už jsem jen váš Fangar a ty od zítřka budeš Jezdcem. Tím se uzavírá kapitola my a začíná jiná,


15/25

s názvem dělám to pro svou zemi,“ slyšela jsem se říkat tato slova a zároveň o nich sebe samu přesvědčovat.

Zvedl ruku k mé tváři a lehce ji pohladil. Čekala jsem, co přijde, ale neexistovala síla, která by mě donutila ho zastavit. Políbil mě. Jednou, podruhé, potřetí... Po chvíli jsem přestala počítat, kolikrát se jeho rty ocitly na těch mých. Jako když si závislý člověk dává poslední dávku, než nastoupí na odvykací kúru.

„To nemůžeme,“ ozvala jsem se konečně, když se jeho ruka ocitla v místech, kde rozhodně neměla co dělat.

„Naposledy,“ zaškemral. „Dneska ještě můžeme,“ prohlásil klidně a zase se ke mně naklonil. A to mě nadzvedlo z pohovky.

„Co‘s to říkal? To si jako myslíš, že když máš nějaké přesvědčení, že ho můžeš jen tak porušovat, dokud nesložíš oficiální přísahu? Tobiasi, tohle nejde. Takhle to přece nemá skončit. My nemáme být ti poražení.“

„Však my nejsme poražení,“ protestoval. „Ale ano, jsme. Nemůžeme být spolu. Ty ses pro tuto

cestu rozhodl a sám ji chceš porušit, ještě než vlastně začne platit?“

„Tami, řekni mi, co vlastně chceš?“ „Víš, co bych fakt chtěla? Zbavit se tohohle cizího světa.

Nemuset mít zodpovědnost za tisíce lidí, kteří na mě spoléhají. Nestát před neznámým nepřítelem. Možná bych si přála, abych se tu nikdy neobjevila. Abych tě potkala někde u nás, kde by nebyla pravidla typu: Jezdec nesmí milovat. Tohle bych si přála, ale jak vidíš, má to k realitě celkem daleko.“ Ušklíbla jsem se.

„Sluší ti to, když se takhle rozčílíš,“ usmál se. Natáhla jsem se k němu, abych mu vlepila lehký pohlavek, ale uhnul.

„V ůbec mě nechápeš,“ ozvala jsem se dotčeně.


16/25

„Však já tě chápu, Tami, vážně. Ale to se od teď k sobě budeme chovat jako dva cizí lidé?“

Váhala jsem s odpovědí. „Myslela jsem, že jsou ti Jezdci vším a že nechceš nic

jiného kromě nich. Nemůžeš mi tu dávat naděje, které skončí zítřejším dnem, kdy složíš svou přísahu do Damienových rukou.“

„Jediné, co vím, je, že nechci, aby to bylo jako poslední měsíc. Abychom se jeden druhému vyhýbali. Když to jinak nepůjde, můžeme spolupracovat a být...“

„Neříkej přátelé,“ utnula jsem ho a Tobias zmlkl. Hlava mu poklesla a po chvilce se natáhl pro svůj hrnek čaje. Maličko usrkl a tvářil se, že ho obsah nádoby, co držel v ruce, zajímá víc než cokoli dalšího.

„Změnil ses, Tobiasi. Ze začátku jsem v tobě opravdu viděla rytíře. Pravého Jezdce, muže, který tuhle zemi zachrání. Ale poslední dobou se čím dál tím víc podobáš nerozhodnému dítěti.“

Odvrátil hlavu ještě víc a mlčel. „Dobře, když si to myslíš, tak to tak možná bude. Já sám nechápu, co se to se mnou děje. Proč najednou váhám nad všemi svými sny a vězí mi v hlavě myšlenka na to, že i bez Jezdců mohu naši zemi chránit? Proč jsem se musel zamilovat zrovna teď?“

Teď jsem pro změnu ztratila řeč já. Vzápětí mě vzal za ruku a tiše čekal, než se rozhodnu promluvit.

* Mlčení bylo nesnesitelné, ale slova byla horší. Bál jsem

se okamžiku, kdy mi řekne nesmiřitelnou pravdu přímo do očí a odejde navždy.


17/25

Na jednu stranu jsem byl neskutečně šťastný z toho, že ji mám vedle sebe. Ale představa, že za chvíli zase zmizí, mě ničila.

Najednou sebou škubla a podívala se na mě novýma očima. Jako by ji osvítil nějaký nápad.

"Dobře, Tobiasi, promluvíme s Damienem a třeba, až pomine nebezpečí a vyřeší se tahle záležitost se Zdamwolfem, tak bychom mohli být spolu. Do té doby bych žila v obou světech jako dosud."

"Takže na mě chceš počkat?" zeptal jsem se překvapeně. Dlouze se na mě zadívala a přikývla. Vyskočil jsem

radostí a rychle ji objal. "Jako malej kluk," rozesmála se. Dál jsem na nic nečekal a políbil ji. Moje sebeovládání

dostávalo zabrat, když byla nablízku. Polibek opětovala a dokonce jsem po chvilce ucítil, jak mi jazykem obkroužila rty. To už bylo moc. Shodil jsem ji pod sebe na pohovku a volnou rukou začal hladit Tamařiny hebké černé vlasy. Její prsty ovšem byly mnohem odvážnější a rovnou začaly bojovat s mou košilí. Když konečně tento nerovný souboj vyhrály, ucítil jsem chlad i horko zároveň, jakmile se dotkla mého břicha. Navíc to lechtalo. Proti své vůli jsem se usmál a lehce povolil ruku, o niž jsem se opíral.

"Stýskalo se mi," zašeptala. "I mně," potvrdil jsem a zajel rukou pod její tričko. Vzápětí se vyděšeně posadila a shodila mě ze sebe na

studenou kamennou zem. "Co jsem udělal?" "Tohle ne," rozhodla a snažila se vykouzlit si na obličeji

rozhodný a přesvědčivý výraz. "Můžeme spolu být, ale se vším. Rozhodně ne tady a teď. Ne, když máš zítra vstoupit mezi Jezdce."


18/25

Pár nekonečných minut mi trvalo, než vášeň pominula a já mohl zase racionálně uvažovat. "Dobře, v tom případě bychom si mohli zahrát šachy, dámu nebo prší?" vymýšlel jsem nějaké naprosto bezkontaktní hry.

"Nebo se spolu můžeme jít proletět. Chybí mi naše společné výlety," navrhla a podala mi ruku, aby mi pomohla vstát ze země. Kde jsem ke svému překvapení dosud seděl. Nepotřeboval jsem její pomoc, nicméně jsem uvítal každou možnost se Tamary dotknout.

* Kassey s Tristanem na nás zírali celí překvapení. Venku začalo hustě sněžit, vážně chceš teď někam letět?

ptala se moje lvice a v duchu přitom už předem myslela na to, co jí tohle počasí udělá s hřívou. Musela jsem se usmát. Tris proti tomu nadšením oběhl kolečko kolem nás, co to jen prostory pod věží dovolovaly, a vzrušeně zamával křídly.

"Kam to bude?" zeptal se Tobias, když vyskočil Tristanovi na hřbet.

"Moondrorský hrad," zavelela jsem. Tobi i oba tvorové se na mě překvapeně podívali. "Chci vidět Olivera," přiznala jsem po pravdě. Výčitky svědomí mě doháněly v každé myšlence. Pokud mu mohu pomoci, není čas to odkládat.

"Tak dobrá," usmál se Tobias a vyrazil. Bleskově jsem nasedla na Kassey a vyletěly jsme za nimi.

Pomalu ale jistě se nad kontinent vkradla tma. Měsíční

světlo se odráželo od hladkého zasněženého povrchu luk a zamrzlých jezer, která jsme míjeli. Malé vesničky po cestě zářily oranžovými světly a my tak byli čistě neplánovaně


19/25

účastníky nejromantičtějšího letu, který se kdy nad touto zemí konal.

Ve chvíli, kdy jsme dle mého odhadu byli už skoro v cíli, jsme potkali hlídku Černých jezdců. Muž na černém Moorliovi nás propaloval očima, ovšem krom pozdravu Tobiasovi neřekl ani slovo. Přesto jsem si v duchu živě dokázala představit, jak právě v myšlenkách žaluje Damienovi.

Tobimu ze tváře pomalu mizel úsměv a ve chvíli, kdy jsme se snesli na nádvoří moondrorského hradu, jeho tvář dostala chmurný výraz.

"Děje se něco?" zeptala jsem se poté, co oba Moorliové dostali po jedné sušence a byli propuštěni, aby se mohli jít schovat někam, kde je sucho a teplo.

"Ne, to je v pohodě. Jen asi nikdo nečekal, že se tu objevím s tebou."

"No, jestli ti to vadí, není problém, abych se otočila a vrátila se domů," reagovala jsem zaskočeně.

"Promiň, tak jsem to nemyslel," řekl rychle, rukou mě chytil kolem ramen a vyrazili jsme dovnitř hradu. Venku stále sněžilo a i bez dalšího setrvávání jsme oba už tak připomínali dva sněhuláky.

Uvnitř kamenných zdí bylo oproti očekávání celkem teplo, takže jsem se hned trochu uvolnila a začala pomalu rozmrzat, zatímco mě Tobi vedl chodbami k Oliverově ložnici.

A v tom se najednou zarazil a rukou spočívající stále na mém rameni mnou škubl směrem dozadu. Překvapeně jsem se na něj podívala a když jsem následovala jeho pohled, spatřila jsem Damiena přímo proti nám.

Za tu dobu, co jsem ho neviděla, se změnil. Stále stejně dokonale krásné rysy, lehce rozevláté rozcuchané vlasy a ironický úsměv pořád připomínaly toho stejného vůdce Jezdců, ale přesto se změnil. Jako by dospěl. Vypadal jako


20/25

muž, který prošel těžkou zkouškou, která mu ublížila, ale ve výsledku ho posílila.

Se zájmem se na mě podíval a rozhodně nevypadal překvapeně, že nás tu takhle vidí.

"Tamaro, Tobiasi," pronesl jen a jakoby neurčitě kývl hlavou, což v překladu měl být pozdrav.

Chvíli jsem čekala, že Tobi svou ruku z mého ramene sundá, ale neudělal to.

"Damiene," zopakovala jsem jeho gesto. "Trvalo ti to," pronesl nevzrušeně a propaloval mě

pohledem. Užuž jsem se mu chtěla začít omlouvat, ale nakonec jsem

to neudělala. Nepatřila jsem mezi jeho poddané, mezi lidi, co se před ním plazí na kolenou.

Damien věnoval Tobimu dlouhý výmluvný pohled, během kterého mu nepochybně posílal nějakou myšlenku. Tobias jen neurčitě kývl a tlak jeho dlaně zesílil a najednou mě už vedl dál chodbou. Skoro jako ovci, napadlo mě přirovnání.

Neodolala jsem a otočila se na Damiena. V tu chvíli jsem si všimla, že i on mě pozoroval a ve chvíli, kdy viděl, že se na něj dívám, shrnul si kápi hlouběji do čela a vyrazil opačným směrem než my dva.

"Doufám, že nebudeš mít problémy?" zeptala jsem se. "To bude v pohodě," utrousil Tobias. No tak každopádně

jsem si mohla říct, že to nejhorší setkání máme za sebou. Jak jsem se spletla!

Ve chvíli, kdy jsme došli do Oliverovy komnaty, zvedlo se ze židlí hned několik osob a všechny se na mě vrhly. Od doby, co byl v tomhle podivném transu, se jeho komnata asi stala útočištěm všech našich přátel včetně Konráda.

Lilian a Viola mě objímaly každá z jedné strany a přes ně jsem spatřila i Vítkovu a Matějovu hlavu. Byli tu opravdu


21/25

všichni. Tohle nečekané setkání mě potěšilo víc, než bych si troufala kdy doufat.

"Jakto, že jste tu všichni?" divila jsem se, když stisk povolil a já se opět mohla volně nadechnout.

"No, zítra Tobias vstoupí mezi Jezdce, to je velká sláva, kterou si nemůžeme nechat ujít," vyprávěla nadšeně Lili, ovšem pak si všimla sestřina varovného pohledu a zatvářila se kajícně. Obě si myslely, že jsem to nevěděla a ony se omylem prořekly.

"Aha, měla jsem dojem, že to bude nějaká tajemná seance třinácti kluků v černých pláštích, a místo toho půjde o divadýlko pro veřejnost." V místnosti se najednou rozhostilo ticho. Evidentně to tu brali smrtelně vážně a vtipy na téma Jezdců byly tabu.

"Zůstaneš tu, Tami?" zajímalo Violu, jakmile prolomila mlčení. "Alespoň do zítřka?" dodala potom, co viděla mé zaváhání.

Nevěděla jsem. Abych předešla trapnému mlčení a zkoumavým

pohledům, odvrátila jsem od kamarádů zrak směrem k Oliverovi, který ležel nehybně uprostřed velké postele s nebesy. Ostatní můj pohled následovali. Nebyla jsem léčitel a o zrušení uřknutí jsem pouze četla. Šlo o velmi obtížná a nebezpečná kouzla, která jsem se ani neodvažovala použít bez předchozího vyzkoušení.

Došla jsem až k němu a opatrně se dotkla jeho ruky. Byla ledová, jako z kamene, a ten chlad okamžitě vstoupil i do mě. Během pár vteřin mi naskočila husí kůže a já se roztřásla. Všichni mě bedlivě pozorovali a já si připadala jak pod dohledem kritického učitele.


22/25

Vzápětí se rozrazily dveře a do místnosti vběhl Garlin. "Tamaro!" zvolal. "Konečně jsi dorazila. Co je mu? Uzdraví se?"

"Nevím," přiznala jsem po pravdě. "Rozhodně mu musíš pomoci, i kdyby tě to mělo stát

všechnu magii, co v sobě máš," prohlásil a já v něm opět spatřila toho arogantního krále, který se mi snažil celý pobyt v Caer Darossu zprotivit.

"Tak snad s ní nemusíš jednat tak zhurta, ne?" reagoval Konrád, od něhož bych zastání nikdy nečekala. Vždyť šlo o jeho syna.

"Potřebujeme krále, Konráde. Snad si nemyslíš, že to Lilian zvládne sama," protestoval Garlin.

"Stejně dál vládnete vy dva," vložila se do hovoru Lili a bojovně se přede mě postavila, jako by mě snad před oběma králi chtěla chránit.

Hluk z komnaty přilákal další osobu do už tak přeplněné místnosti. Do otevřených dveří se postavila černá Damienova postava. "CO SE TO TU DĚJE?" zahřměl. "Oliver potřebuje klid."

Vzápětí se začali jeden přes druhého překřikovat s tím, co se to vlastně stalo a jaký problém právě řešíme. Damienova autorita byla nepopiratelná. Byť oficiálně vládla Lilian, jejíž svatba s Oliverem tedy byla uznána za platnou, tak koruny na hlavách stále měli Konrád s Garlinem. A přes to přese všechno tu doopravdy vládl vůdce Jezdců.

"Všichni odsud zmizte," rozkázal a ani nepotřeboval ukázat ke dveřím, jak bych to bývala udělala já. Osazenstvo místnosti se prostě sebralo a odcházelo. Zůstala jsem jen já, Tobias a Lilian. "Ty taky, Tobiasi," rozhodl a byť ho můj drahý bývalý-současný přítel na vteřinu propálil zlostným pohledem, neřekl ani ň a odebral se pryč. Naše trojice se přesunula zpět


23/25

k lůžku. Lilian evidentně Damienovi nevadila. Bylo to zvláštní, ale asi respektoval, že je oficiálně Oliverovou ženou a královnou obou zemí.

Oba se na mě vyčkávavě dívali. Nevěděla jsem, co se ode mě čeká, ale něco jsem musela

zkusit. Zavřela jsem oči a volala k sobě magii země, sílu života. Divokou, nezkrotnou, nebezpečnou, přesto ona jediná mu mohla pomoci. Žár začal prostupovat mým tělem. Zprvu zlehka, ale nakonec se rozhořel, že jsem cítila horký oheň na svých rukou. Položila jsem prsty Oliverovi na prsa a snažila se donutit onu sílu přestoupit do jeho zmrzlého těla. Bojovalo to se mnou, ovládl mě třas, ale přesto jsem pokračovala stále dál a tlačila žhavou magii země směrem k němu.

Najednou ke mně přistoupil Damien a zlehka se dotkl mých ramen. Ucítila jsem náhlý příval síly, která mi už pomalu docházela. Začaly mě svrbět konečky prstů a objevila se u nich slabá zlatá záře. V tu chvíli přistoupila blíž i Lilian a na mé ruce položila ty své. Záře zesílila mnohem víc a já ucítila, že už v sobě víc síly a magie nemám. Začala jsem se neovladatelně třást a vtom se Oliver najednou zprudka nadechl. Jeho hruď se napjala pod náporem vzduchu, který nasál do plic.

Bála jsem se pohnout, protože Damien ani Lili ve své snaze nepolevovali, ale už jsem prostě nemohla.

Celé to bylo zvláštní. Všichni tři jsme tam stáli a pozorovali mladého krále, který ležel se zavřenýma očima a těžce dýchal. Pokud by však ten, kdo ho proklel, zemřel, mělo by být kouzlo dávno zlomené. A pokud žil, Oliver by vůbec neměl dýchat.

"Otevři oči," promluvil Damien a blonďák pod našima rukama ho poslechl. "Kdo tě zaklel? Mluv!" přikázal znovu vůdce Jezdců. Chtěla jsem se na něj obořit, aby nebyl tak hrubý, že na to bude dost času později, ale měla jsem dost


24/25

práce s tím, abych vydržela obtížné kouzlo, které jsme právě prováděli.

"A-dé-a," vydechl zničeně. Následovalo ticho. Adéla? Podívali jsme se po sobě. Ovšem Oliver promluvil ještě jednou. "A-dé-la... kde je?" vytlačil ze sebe dutým hlasem. Než jsem se nadála, vrazil mu Damien facku. Zděšením jsme s Lilian nadskočily.

"Olivere! Musíš mi říct, kdo tě zaklel, a pak zavoláme Adélu, slibuji," řekl vůdce Jezdců a snažil se, aby to znělo opravdově, přesto jsem mu nevěřila ani slovo. Byl to přesně ten typ slibu, které dáváme, abychom se zbavili křičícího dítěte, nebo uklidnili blízkého před těžkou operací.

"Chci Adélu," opakoval. "Já tu svatbu nechtěl... vážně... promiň, Lili," zašeptal a najednou jako by si uvědomil přítomnost své novomanželky. "Lilian," ozval se prosebně, "přiveď Adélu, musím... musím se s ní... rozloučit, předtím..., než... zemřu."

"Co to povídáš? Přežiješ to. Já ti věřím. Olivere, je opravdu moc důležité, abys nám řekl, kdo ti to udělal. Jinak ti nemůžeme pomoci. Prosím, kdo to byl?" promluvila blondýnka prosebně a na hlasu jí bylo znát, že je vysílená stejně jako já.

Oliver se na ni podíval zamlženým pohledem a snažil se zaostřit. Nakonec jsme v jeho očích konečně spatřili prozření. Pochopil, co od něj chceme, a zatvářil se zděšeně, jako by vzpomínal na ten osudový svatební den.

Otevřel ústa a chystal se promluvit, když vtom se rozletěly dveře a do místnosti vtrhl Garlin s Konrádem a četa Černých Jezdců, kteří se je snažili zadržet. Já s Lilian jsme se vyděsily a na chvíli povolily v soustředění.

"Gar-lin," vydechl Oliver, nadzvedl se z přikrývek a vzápětí dopadl zpátky a jeho tělo opět dostalo svou nehybnost a chlad.


25/25

"Garline!" zařval Damien. "Vy hlupáku! Už jsme to z něj málem dostali! Stačilo několik vteřin. Proč jste sem vletěl? Jakým právem?"

"Jakým právem?" zopakoval král. "Právem toho, že jsem si nemohl být jistý, jestli mu ještě víc neubližujete. Klidně ho mohl zaklít někdo z vás a já chtěl slyšet, kdo to byl, ve chvíli, kdy to řekne."

"Díky svému vpádu jste slyšel tak akorát své jméno. Vážně dokonalé, Garline. Všichni jsme se vysílili zbytečně. Tamaro, Lilian, už si odpočiňte. Víc pro Olivera udělat nemůžeme."

Damienův i kamarádčin stisk povolil. Svalila jsem se na koberec, nechávala odeznít zimnici a po tvářích mi začaly stékat slzy.

Date post:	28-Mar-2016
Category:	Documents
Upload:	ivet-jansova
View:	233 times
Download:	5 times

17. Kapitola Tajemství Targarossu

Documents