Číslo 34 Ročník 28 Pro týden od 27. 10. do 3. 11. 2017 INTERNETOVÝ TÝDENÍK PRO ORIENTACI NA KNIŽNÍM TRHU UVNITŘ: Uri Orlev DOMŮ ZE SLUNEČNÝCH STEPÍ (rozhovor s autorem); Jan van Helsing (rozhovor s autorem); Ludmila Vaňková ZROZENÍ KRÁLOVSTVÍ (rozhovor s autorkou); Elena Ferrante PŘÍBĚH TĚCH, CO ODCHÁZEJÍ, A TĚCH, KTEŘÍ ZŮSTANOU – Geniální přítelkyně 3; Leoš Šimánek Z KANADY NA ALJAŠKU; K. Srp, L. Pavluch MUŽ S HOŘÍCÍ HŘÍVOU; Diana Gabaldon MOŘEPLAVEC; Markéta Harasimová PURPUROVÉ DOTEKY; novinky VYŠEHRADU a další... www.prah.cz Nakladatelství ArGO vydává 598 Kč 259 Kč 1498 Kč internet. knihkupectví: www.kosmas.cz Více uvnitř Více uvnitř 330 Kč 499 Kč Více uvnitř Další novinky, videa, rozhovory, recenze, aktuality na: http://denik-knihy.cz/ Představujeme Jana van HELSINGA, který „vidí dál“ než většina lidí. strana 4 a 5
Transcript
Číslo
34Ročník 28Pro
týden
od 27.
10. d
o 3. 11
. 2017I N T E R N E T O V Ý T Ý D E N Í K P R O O R I E N TA C I N A K N I Ž N Í M T R H U
UVNITŘ: Uri Orlev DOMŮ ZE SLUNEČNÝCH STEPÍ (rozhovor s autorem); Jan van Helsing(rozhovor s autorem); Ludmila Vaňková ZROZENÍ KRÁLOVSTVÍ (rozhovor s autorkou); ElenaFerrante PŘÍBĚH TĚCH, CO ODCHÁZEJÍ, A TĚCH, KTEŘÍ ZŮSTANOU – Geniální přítelkyně 3; Leoš Šimánek Z KANADY NA ALJAŠKU; K. Srp, L. Pavluch MUŽ S HOŘÍCÍ HŘÍVOU; Diana GabaldonMOŘEPLAVEC; Markéta Harasimová PURPUROVÉ DOTEKY; novinky VYŠEHRADU a další...
www.prah.cz
NakladatelstvíArGo vydává
598 Kč 259 Kč
1498 Kč
internet. knihkupectví: www.kosmas.cz
Více uvnitř
Více uvnitř
330 Kč
499 Kč
Více uvnitř
Další novinky, videa, rozhovory, recenze, aktuality na: http://denik-knihy.cz/
Představujeme Jana van HELSINGA, který „vidí dál“ než většina lidí.
strana 4 a 5
www.prah.cz
Uri OrlevDOmů zeslUnečných stepíDalší válečný příběh pro děti od autora knihOstrov v ptačí ulici a Běž, chlapče, běž
Odvážný a statečný je pětiletý eljuša, který musí opustit milovanou hračku a spolu s ní i ži-vot, jaký dosud znal. začíná druhá světová válka a jeho rodina na poslední chvíli prchá předněmeckou armádou. eljuša se spolu s maminkou, dvěma staršími sestrami a malým brat-říčkem vydává na pozoruhodnou cestu do Kazachstánu, kde v tamních slunečných stepíchna ně čeká nový život. z eljuši se postupně stává velký kluk, najde si přátele mezimuslimskými dětmi v malé kazašské vesnici a naučí se postarat o novou domácnost a o svou rodinu. Jeho podnikavá maminka využívá všech svých talentů k tomu, aby dětiuživila, za výslužku vyhrává na balalajku na rodinných oslavách v širokém okolí a věhlas a vážnost si získá díky podivuhodné schopnosti číst budoucnost z tarotových karet. nakonci války se děti s maminkou znovu vydávají na cestu, tentokrát míří do nové domoviny– budoucího státu Izrael.
spisovatele Uri Orleva, nositele ceny hanse christiana Andersena z roku 1966, si češtíčtenáři oblíbili již knihami Ostrov v ptačí ulici a Běž, chlapče, běž (práh, 2013, 2014). Vedletoho dalších více než třicet Orlevových titulů bylo přeloženo do čtyřiceti jazyků po celémsvětě.
Vzpomínky na holokaust se promítly do vaší tvor-by, ovlivnily i váš soukromý život?
Když jsem byl malý, nevěděl jsem, že jsem Žid. Bydlelijsme ve Varšavě, mně bylo něco přes čtyři roky, hráljsem si venku s ostatními dětmi a najednou se na měobrátily s otázkou, Urek ty jsi Žid? Nevěděl jsem to.Večer jsem se zeptal matky a ta mi to potvrdila. Od téchvíle jsem se bál, že je to něco špatného, že jsem jinýnež mí kamarádi. Narodil jsem se v roce 1931 ve Varšavě, jako syn ži-dovských rodičů, takže mé obavy, jak se později uká-zalo, byly oprávněné. Měl jsem ještě mladšího bratraKazíka. Jako chlapec jsem chtěl být řidičem tramvaje,jezdit po ulicích a hlasitě zvonit. Dlouho mi to nevy-drželo, převážila touha stát se policistou. Ale naneště-stí jsem nenáviděl školu...
Co se stalo?
Učení se mi začalo líbit, až se soukromým učitelem. Veškole to byla jen samá šikana. Jednou mě kantor po-padl za ucho a táhl mě do vyšší třídy, kde mě chtělponížit. Často jsem také musel bezdůvodně klečet v rohu třídy... S obavami jsem jednou sledoval, jak ses přísným pohledem ke mně učitel blíží. Stroze mi řekl:„Urek, nesmíš chodit do školy, jsi Žid.“ Určitě netušil, žemi tím připravil ten nejkrásnější den v mém životě.
V roce 1939 vypukla válka a váš otec narukoval dopolské armády. V listopadu 1940 byla celá rodinanuceně přestěhována do varšavského ghetta. Jakjste se s novou situací vyrovnali?
Vzhledem k tomu, že otec sloužil jako důstojník, mělijsme zpočátku vlastní byt a dostatek jídla. Byli jsmejako rodina pohromadě, hrál jsem si s bratrem. Ale ry-chle se to zhoršilo, začalo zabíjení. Mám před sebouhrůzný obraz. Viděl jsem hořící domy, v jednom z okense objevila žena, celé tělo v plamenech. Vyskočila z osmého patra, aby zkrátila své utrpení. Matka mětáhla pryč, abych to neviděl. Ale já to mám stále předočima.
Říkáte, že o holokaustu a o válce můžete psátjenom z pohledu dítěte. Co je toho příčinou?
Všechny ty hrůzy jsem prožíval jako dítě, se zvěda-vostí, naivitou, a to mi zůstalo. Mám pocit, že jen taktomohu být přesvědčivý, a to i přes mnohdy mladistvéreakce. Vzpomínám si, jak nás maminka s bratremposílala hledat do upuštěných domů zbytky uhlí, aby-chom se v zimě mohli alespoň trochu ohřát. Jednohodne jsme vstoupili do prázdného bytu. Byl slavnostněvyzdoben a v obývacím pokoji u dlouhého stolu leželymrtvoly celé rodiny. Otec, matka, děti. Chtěli společněa důstojně odejít dřív, než je zavraždí Němci. Po tolikaprožitých krutostech jsme s bratrem přestali zabíjethmyz, jak to děti v našem věku běžně dělaly.
Odkud čerpáte náměty ke svým knihám?
Vycházím jednak z toho, co jsem sám prožil, a pak taképoslouchám příběhy jíných. Jednou jsem se sešel s mužem v Jeruzalémě, sedli jsme si spolu do kavárnya on mi vyprávěl své zážitky. Když jsme se loučili, po-žádal jsem ho o novou schůzku s tím, že si jeho vy-právění nahraji na magnetofon. Vzpomínal na dobré i špatné věci. Pak jsem začal psát: Za devět měsícůjsem ho znovu zavolal a zeptal se: Mohlo to tak být?Jeho žena mi později řekla, že když si rukopis přečetl,měl takovou radost, s jakou se u něho nikdy nesetkala.Reakce byly i takové, že jsem si všechno vymyslel, a jási uvědomil, že co je pro čtenáře dnes nepravděpo-dobné, je přesně to, co se skutečně odehrálo.
Často se setkáváte s německými dětmi a studenty.Na co se vás nejčastěji ptají?
Třeba, kterou zemi považuji za svou vlast. Odpovídám,že Izrael a také trochu Polsko. Nebo proč jezdím dozemě, kde měli chtěli zabít? Když jsem to slyšelpoprvé, tak mě to také zarazilo. Ale nemám s tímproblém. Vždyť lidé, kteří se o to pokoušeli, už tadynejsou, a děti, s nimiž se tu setkávám, jsou stejné jakovšechny ostatní děti na světě. Pokud hovořím se star-šími Němci, zjišťuji, že mají stejné problémy jako já.Také se ptají: Jak se to mohlo stát?
(Ze zahraničních pramenů)
Co je dnesnepravděpodobné, je přesně to, co seskutečně odehrálo
JAN VAN HELSING
Než si proženeš hlavou kulku
přečti si tuto knihu!
Hroutí se vám život pod nohama?
Tak jak to s vámi vypadá? Dospěli jste do bodu, kdy sisnad toužíte prohnat hlavou kulku, protože vám pomyslnávoda sahá až po krk a vy nemáte ponětí, jak zaplatitsloženky nebo vyrovnat staré dluhy? Rozpadlo se vámmanželství, zemřel přítel či přítelkyně, změnila vám těžkánehoda radikálně život a vy už v něm nevidíte žádnýsmysl?
Mnozí z vás se už možná dozvěděli, že směřujeme doobdobí, kdy se výše popsané procesy nebudou týkat jenněkolika jednotlivců, ale celých davů. Co však za tím všímstojí? A co když to postihne zrovna vás? Co uděláte?Prohnat si hlavou kulku opravdu není řešení. Tato knihapředstavuje první pomoc – balíček nové energie. Dáváčtenářům odvahu, aby se nevzdali, ale podobné „krize“vnímali jako šanci; aby pochopili smysl, jenž se za nimiskrývá, vzali život do svých rukou a začali od začátku.
Věříte na náhody? Myslíte si, že je náhoda, když několikstovek elitních rodin vlastní větší majetek než zbytek lidst-va? Je náhoda, že se tito lidé spolu pravidelně scházejí s vyloučením veřejnosti? Vědí snad tyto osoby o penězíchněco, co není známo zbytku lidstva? Domníváte se, žeštěstí, peníze a majetek přicházejí k vybraným lidem ná-hodně?
Nejedná se o náhodu, nýbrž o speciální vedení týkající sezacházení s penězi a úspěchem, které je masám upíráno.Každý přece zná pojem „recept na úspech“. Skutečněexistuje takový návod? Ano, existuje! Pouze musímeumět rozpoznat určité mechanismy, všímat si jich a do-vedně je využít. Například sklizeň chřestu: Sklidíme-lipříliš brzy, bude kvalita úrody mírně řečeno nevalná, a naopak – budeme-li sklízet příliš pozdě, mohou plodyshnít.
Všechno má svůj „správný čas“ i své „správné místo“.
Jan van Helsing (vlastním jménem Jan Udo Holey) senarodil v roce 1967. Ve svých (prozatím) patnácti kniháchdokázal Jan van Helsing nejen s velkým předstihempředpovědet politický i ekonomický vývoj, ale také pod-robně vysvětlit, jak má být na světě pomocí globálníhoterorismu a následné zostřené kontroly občanů nastolennový světový řád.
Jana van Helsinga můžete navštívit také na internetu:WWW.AMADEUS-VERLAG.COM
Zakoupit můžete zde Zakoupit můžete zde
V knize Než si proženeš hlavou kulku, přečti si tutoknihu! velmi otevřeně řešíte i svou krizovou situaci,kterou jste si uvědomil v březnu 2012 a bojoval s nípřibližně rok a půl. Myslíte, že může pomoci i ostat-ním, které potká nějaká životní peripetie?
Že lidi postihnou nějaké krize, není nic nového. U mužůjde třeba o krizi středního věku. Jiní se zase musí vyrov-nat se ztrátou někoho blízkého, finančním bankrotem,nebo byli třeba podvedeni... U mě to však nemělo kon-krétní příčinu. Naopak, prožíval jsem šťastné období.Zrovna mi vyšla kniha Politisch Unkorrekt, těšil jsem sena další den a na novou reklamní práci. Přišlo to jak ránaz čistého nebe. Během minuty jsem zpochybnil všechno,čím jsem dosud žil, a bylo mi jasné, že od tohoto okam-žiku můj život už nebude stejný...
Co se přesně stalo, jak jste se s tím vypořádal?
Naučil jsem se vnímat vnitřní duchovní procesy a na-slouchat mému vnitřnímu hlasu. V mládí jsem neměl aniproblém chápat, že časem končí určitá fáze života a na-stane nová. Problém je však s takovými „fázovými změ-nami“, když člověk neví, co bude následovat, jaký jenový cíl. To je to, co musíme najít. Neměl jsem ani pro-blém podřizovat se jakémusi duchovnímu vedení, dostá-val jsem tzv. „znamení“ a měl silnou intuici. Ale od tédoby to bylo všechno pryč. A nastal problém! Jakoby vásodřízli od internetu.
Jak jste to interpretoval?
Vyložil jsem si to tak, že už se teď musím spoléhat navlastní rozhodnutí a ne jen čekat na to, co mi řekne mojeintuice nebo přijde z duchovního světa. Pochopil jsem,že se musím zaměřit sám na sebe a snažit se rozpoznatsměr, kudy se dál v životě ubírat.
Ale v čem je problém? Proč takovému stavu říkáte„krize“?
Ta krize spočívala v tom, že jsem o sobě zapochybovaljako o autorovi a vydavateli, na čemž jsem byl exi-stenčně závislý. Spoustu peněz jsem investoval do jed-né společnosti v Jižní Africe, o níž se říkalo, že se rych-le rozvíjí a že půjde o velice výhodnou investici. Alenestalo se tak. Začala se mě zmocňovat panika, bezrad-nost a byl jsem stále ve špatné náladě.
Vy jste o sobě pochyboval, když už vaše knihy do-sáhly milónového nákladu? Mohl byste to vysvětlit?
Hm, vezměte si třeba klub Bilderberger, v němž sekaždým rokem scházejí skvělé osobnosti ze severníAmeriky a západní a střední Evropy. Nejenže společnětvoří plány, ale také je uskutečňují. A co dělají duchovnílidé jako já? Opravdu někam směřujeme? Ve sku-tečnosti se jen tak protloukáme, zpravidla každý sám za
sebe. Musíte za-bezpečit rodinu,zaplatit daně,splatit dům. A když vámzbyde chvilkačasu a sil a po-díváte se na si-tuaci ve světě,uvědomíte si, jakto s naší mo-derní společ-ností jde z kop-ce. Ať už jde o vzrůstající zlo-činnost, hlou-post kamkoli sepodíváte, nebochabé vzdělání,jak se lidé ob-lékají, jak se stávají obézní a primitivní ve volbě slov atd.
Co radíte lidem, kteří rovněž krizi vnímají? Pomociby jim mohla i vaše kniha Než si proženeš hlavoukulku, přečti si tuto knihu!
To je odlišné od člověka k člověku. Já sám jsem znovuroztřídil svůj život, zbavil se lidí, kvůli nimž jsem museldělat nepříjemná rozhodnutí. Po těchto změnách se mivrátila intuice a také schopnost rozpoznávat „znamení“.Cítil jsem, že jsem se znovu vrátil k řece života, že buduopět použitelný. V knize podrobně popisuji, jak jsem toudělal. Uvádím ale také příběhy dalších 36 lidí, abychukázal různé způsoby řešení tohoto problému.
Již dříve jste řekl, že kromě „běžných“ krizí, jako jekrize středního věku, existuje od roku 2012 ještěněco jiného. O co jde?
Když jsem se otevřel ostatním a informoval o své situacia pochybnostech, ukázalo se, že osm z deseti lidí zažiloto samé. Prostřednictvím výměny zkušeností s přáteli,ale také s jinými autory, lidmi z médií nebo duchovnímiučiteli, se ukázalo, že Mayové mají pravdu s jejich kalen-dářem a se změnami životní frekvence. Podrobnějšíjsem v knize. Faktem je, že tyto změny ovlivňují nejennás, tedy duchovní lidi, ale i všechny ostatní. A to jeuklidňující. Ale ti, kteří si neuvědomují tyto změny vevědomí, mohou podlehnout drogám, alkoholu a jinýmzávislostem. Stávají se agresivní a jejich život ovlivňujestále více a více chaosu. A to může mít dalekosáhlédůsledky. Nyní je na nás všech, abychom to změnili,pracovali na sobě a stali se součástí celého světa. Vícekomunity, více intuice – to je nová energie!
(Ze zahraničních pramenů)
Více komunity, více intuice
Ludmila Vaňková ZrOZEníkráLOVStVíZrození království se odehrává v době, kdy synové krále VladislavI. ztratili jeho korunu a získat pří-zeň císaře Barbarossy mohli jen zacenu závazku ke křížové výpravě.Ve Svaté zemi stáli po boku ri-charda Lví srdce, ale po návratumusel Přemysl I. o svůj trůn urput-ně bojovat, než se mu podařilospojit Čechy a Moravu v jednokrálovství, jako to bylo za jehootce.
Ukázka z knihy a rozhovor s autorkou na následujících stranách
www.sulc-svarc.cz
Zakoupit můžete zde
Zrozeníkrálovství je
první kniha velkékrálovské ságyPŘEMYSLOVCI,která bude mít
pět svazků.Přemyslovská
královská řadavšak nevznikla
v historicképosloupnosti.
Zdá se, že Přemyslbyl dítě štěstěny.Když ze scényzmizeli nejagre-sivnější římštícísaři FridrichBarbarossa a jehosyn Jindřich Šestý,kteří déle než půlstoletí vládli nevy-bíravými pro-středky Evropě na východ od Fran-cie, pro nadanéhoa cílevědomého panovníka se otevřelacesta k trvalejšímu povznesení Českézemě, než jak se to zdařilo jeho dvěmakrálovským předchůdcům.Nejpravděpodobnější datum jeho koruno-vace je konec října 1198. Od té chvílezačíná jeho cesta krále. Ale v následujícíukázce je stále ještě ve Svaté zemi a všeje nejisté.
Město bylo vítězům odevzdáno bez boje, ale s dalšímplněním dohody nastaly potíže. Ještě první splátku,polovinu dohodnuté částky, Saladin předal včas dokonce měsíce, ale osvobozené zajatce žádné. AniPravý kříž. Vymlouval se na velké vzdálenosti, nanesnadné ověřování totožnosti zajatých a místoPravého kříže se pokusil podstrčit kus zetlelého dřeva,pouhou napodobeninu, což řádoví rytíři ihned odhalili.Oba velmistři se vydali za králem. „Chce jen získatčas,“ řekl templář. „Bratra Gerarda dal zabít, sotvapadl do zajetí. I o leckom jiném to víme jistě. Nechalněkoho ze zajatých vůbec žít? Zatímco budememarně čekat, sežene si další hrozivou hotovost. Jehoříše je obrovská. A pak nás smete.“Richard si vzpomněl, co mu Gui vyprávěl o konciRaynalda ze Chatillonu. Ano, to bylo docela možné. A Pravý kříž pro Saladina neměl žádnou cenu, kdo-víkde skončil zapomenutý. Při čekání můžeme prohrátválku.„Dám mu poslední dva týdny,“ řekl zachmuřeně. „Nicvíc.“Poslal pro markýze. „Vydej mi francouzskou část za-jatců z Akkonu. Patří mně.“Monferrat se zamračil. „Proč? Dostal jsem je od králeFilipa.“„Je to královská kořist. Patří nám, kteří jsme přijeli s výpravou. Jsem teď její jediný velitel. Barbarossa jemrtvý a tvůj francouzský strýček ujel málem bezrozloučení.“„Já jsem jeruzalémský král.“„Jeruzalémský král je Gui. Projde-li volbou jeruzalém-ské rady on, já ustoupím.“
Richard se skrytě pousmál. Jeruzalémská rada! Uděláněco jiného, než co si přeje anglický král? „Budiž,“řekl. „S tím souhlasím. Ani tebe, tuším, ještě nezvolili.Dáš mi ty zajatce?“„Musím se rozmyslet.“Byla to smělá řeč, ale Richard ho zatím nechal.Dodatečná lhůta k předání ještě nevypršela. Třeba jiSaladin dodrží. Když vrátí aspoň část zajatců, ještěpočkám.Sultán nevrátil nikoho a odmlčel se. Najednou jednatnebylo s kým. A zvědové nosili nemilé zprávy. Za kopcina východě se sbírá nová hotovost.Tentokrát šel král za markýzem sám. „Na tvém váhánímůžeme ztroskotat,“ řekl. „Saladin neplní svou částdohody.“„Poslal nějaké peníze.“„Jen polovinu. A ani živáčka. Já tvoje zajatce potře-buju.“Markýz chvíli mlčel. „A co s nimi chceš udělat?“„Poslechnu radu řádových rytířů.“„A ta je?“„Ještě ji neznám.“Chvíli se na sebe dívali. Monferrat byl ochoten vzdo-rovat Richardovi, ale řádovým rytířům byl zavázán.Nejen proto, že v Akkonu žil v jejich paláci. Byli tonejvěrnější spojenci. Nejstatečnější. A znalí poměrů.Ale nezřízeně domýšliví a plní nenávisti. Přesto senemohl postavit proti nim.„Dobře. Dostaneš je,“ řekl pak. „Ale nechci s tím mítnic společného.“„Myslíš, že já ano? Tábor je na straně rytířů. Ti neza-háleli. A jsi si jistý, že nemají pravdu? Ty jsi tu čtyřiroky, já dva měsíce. Musíme věřit zkušeným. Já už tunechci čekat jako krysa v díře. Čas hraje proti nám.Dobyli jsme Akkon, ale ne Jeruzalém.“Poslední výzva Saladinovi už zazněla jasnou po-hrůžkou. Ale zas neodpověděl. Rada obou velmistrůbyla jednoznačná. Zajatců je třeba zbavit se zakaždou cenu, aby rytíři mohli vyrazit na další tažení k jihu a na Jeruzalém. Jak se jich zbavíme? Rychlýmsoudem. Saladin popravil křesťanské zajatce, my po-pravíme ty jeho.Přesvědčit se o pravdivosti toho tvrzení možné neby-lo. Spoléhal Saladin na křesťanské milosrdenství? K tomu události uplynulého století nedávaly ani tennejmenší důvod. Jistě, zbavit se zajatců bylo možné i tím, že je propustí na svobodu. Ale tak bláhový projevslabosti nikdo neočekával a ani Richard už neviděl jinéřešení, než nabízeli řádoví rytíři, služebníci Boží.„Budiž. Já nejsem Pilát Pontský, nebudu se schovávatza jiné,“ řekl a vydal příslušné rozkazy.Zajatce vyvedli spoutané před pevnost, aby na ně zeSaladinova ležení bylo dobře vidět...
Rozhovor s autorkou na následující straně
www.sulc-svarc.cz
Uvedla jste na scénu pět synů krále VladislavaI. Když je srovnáte s jejich vrstevníky, třeba sesyny Jindřicha II. Plantageneta nebo FridrichaBarbarossy. Jaké byly jejich možnosti?Čechy před svým spojením s Moravou byly velmispecifický geografický útvar, ze všech stranuzavřený věncem hor, jejichž úbočí pokrývalneprostupný hvozd. Komuna uzavřená sama dosebe, zatímco zbytek římské říše se rozléval došíra. Také moře, které obklopuje Anglii, byloprůchodnější. Lodi plují rychleji, než se prosekátepralesem. Angličané v době, o které píšu, měli podvládou celou jižní i západní Francii. Francouzskýkrál měl totiž v přímém vlastnictví sotva většíúzemí než jeho český kolega. Možnosti českýchpanovníků nebyly tedy skvělé, ale ani nejhorší.Zrození království je příběhem budoucího králePřemysla Otakara I., ale významnou roli v němhraje vévoda Bedřich. Ve vašem románu tobyla role mnohem důležitější, než jakou mupřisuzují historici.Historici v tomto případě zcela nekriticky přejalizáporné hodnocení z pera mnišského kronikáře,kte-rého očividně popouzelo, že Bedřich se radil ovlád-ních věcech s manželkou. Zmínky o tom sevyskytují v řadě jeho listin, a protože náš svět bylodjakživa světem mužů (a vlastně stále je), bylo todůvodem k nevídané haně panovníka, který si jivskutku nezasloužil. Byl to jeden z mála slušnýchPřemyslovců, neřkuli dokonce ve své době jediný.Takže zatímco se dočtete, že selský kníže So-běslav, jeho vrstevník, byl nadaný panovník, kterýby jistě dokázal mnohé, kdyby neměl za protihráčeprávě neústupného intrikána Barbarossu, o Bed-
řichovi se jedním dechem říká, že sice měl zaprotihráče Barbarossu, ale že by stejně nedokázalnic. Hleďme jasnovidce. Musím se přiznat, že měto popudilo. Zatímco Soběslav nejméně ve třechpřípadech se zachoval neobyčejně podle — a toani nemluvím o moravském hamižníkovi KonráduOtovi — o Bedřichovi není známo nic, co bysvědčilo o vadě charakteru. Proto jsem muvěnovala zvýšenou pozornost. Zasloužil si ji. To,co se dělo kolem českého kamenného trůnu, je jaknikdy nekončící drama. A k tomu ještě křížové výpravy do Svaté země,které si ve 12. století musel odbýt pomalu každý,kdo za něco stál. Co vás na nich tak zaujalo, že jste jim věnovalatolik místa?Analogií je víc a jsou vzrušující. Například ten pruhSvaté země v Levantě, kde věčně kvasí svár ne-smiřitelností, které do lidských duší vnáší ná-boženský fanatismus. Ta podivná a nesmyslnánenávist, která přetrvává až do dnešních časů. A nejspíš vydrží až do konce lidského bytí naZemi. Zabloudila jsem tam vlastně náhodou, kdyžjsem se snažila dopátrat, kde Přemysl a jeho nej-mladší bratr Vladislav trávili dva roky života, o kterých není známo vůbec nic. Myslím, že jsemse nezmýlila. Těžko mohli být jinde než mezi kři-žáky. Závazek činil vévoda Bedřich ještě v posled-ním roce svého života a jeho bratři jistě nezůstalipozadu. Při Přemyslově povaze je nemožné, že bymlčky strpěl, aby trůn jeho otce obsadil někdo jiný,aniž by se pokusil ho dobýt sám.Jaký jste získala při psaní náhled na FridrichaBarbarossu, který tak často zasahoval dočeských záležitostí? Jaký to byl pán světa,když ho srovnáte s římským císařem KarlemIV., o kterém jste napsala šest knih.Srovnání může být jen velmi zjednodušené:Barbarossa chtěl světovládnou říši, takovouDeutschland über alles, bylo to právě za jeho vlá-dy, co pod záminkou křesťanství docházelo k vy-vražďování Slovanů zejména na území saských a braniborských vévodů, zatímco Karel se snažilvybudovat univerzalistickou říši na území, jehožstřed tvořila česká kotlina, a právě tady mělo býthlavní centrum říše. Jistěže i v jeho případě hrályroli citové vztahy k vlastní zemi.
(Šulc–Švarc)
www.sulc-svarc.cz
Elena Ferrante PŘÍBĚH TĚCH, CO ODCHÁZEJÍ, A TĚCH, KTEŘÍ ZŮSTANOUGeniální přítelkyně 3
Z geniálních přítelkyň Eleny a Lily se staly mladé ženy. Zdá se, že se jejich cestydefinitivně rozcházejí. Elena se stěhuje do Florencie, kde chce budovat spisovatel-skou kariéru, Lila zůstává v bídě neapolské periferie.Po opojení svobodou a prosperitou báječných šedesátých let přichází jako drsnévystřízlivění „olověná“ léta sedmdesátá, kdy je Itálie zmítaná teroristickými útokypravicových i levicových extremistů, prostředí univerzit i kulturních institucí se poli-tizuje, vykřikují se zde hesla o nutnosti třídního boje, studenti i intelektuálové se an-gažují, ale podmínky dělníků, zejména v Kampánii sužované camorristickými klany,se nijak nelepší. Elena by ráda žila revolučním kvasem, ale dokáže dát svému životunáboj a směr sama bez Lily? Lze přátelství udržovat jen „po telefonu“, nebo je lepšípouto mezi hlasy bez těla utnout?Za příběhem Eleny, která před Neapolí utíká a neuvědomuje si, že si ji nese v sobě, a Lily, která v ní setrvává, protože ví, že nejtěžší je utéct sám před sebou, se i nadáleroztáčí sugestivní kaleidoskop životů obyvatel jejich rodné čtvrti, propletenec lásek,křivd, nevraživosti, žárlivosti, věrnosti i zrady.
Překladatel: Alice Flemrová Brožovaná, 368 stran, 357 Kč, ISBN: 978-80-7260-364-0
Naposledy jsem Lilu vidělapřed pěti lety, v zimě roku2005. Procházely jsme se brzyráno po hlavní ulici a tak jakouž spoustu let jsme se ne-dokázaly cítit uvolněně. Mluvila jsem jen já, pokud sivzpomínám, ona si něco po-brukovala, zdravila lidi, kteří jíani neodpovídali, když měvýjimečně přerušila, omezova-la se na zvolání bez zjevnésouvislosti s tím, co jsemříkala. Během let se přihodilomoc ošklivých věcí, některébyly strašné, a abychom zasnašly vzájemnou důvěrnost,musely bychom si sdělit své
tajné myšlenky, jenže já neměla sílu najít slova a jí, která sílumožná měla, scházela chuť, neviděla v tom žádný smysl. V každém případě jsem ji ale měla moc ráda, a když jsempřijela do Neapole, snažila jsem se s ní pokaždé setkat,třebaže musím říct, že jsem z toho měla trochu strach. Hrozněse změnila. Obě nás už přemohlo stáří, ale zatímco já bojovalase sklonem k nadváze, ona byla pořád kost a kůže. Nosilakrátké vlasy, které si sama stříhala, úplně bílé, ne záměrně,ale protože o sebe nepečovala. Ve tváři, do níž se pořádnězaryl zub času, se stále více podobala svému otci. Nervózněse smála, znělo to skoro jako vřeštění, a mluvila moc nahlas.Nepřetržitě gestikulovala a do pohybů vkládala tak divokourozhodnost, až se zdálo, že chce rozpůlit nízké činžáky, ulici,kolemjdoucí i mě. Byly jsme zrovna v úrovni základní školy,když kolem nás proběhl zadýchaný mladík, kterého jsem ne-znala, a křikl na ni, že na záhoně vedle kostela našli mrtvolunějaké ženy. Spěchaly jsme k parčíku, Lila mě zatáhla dohloučku čumilů, neurvale si jím proklestila cestu. Žena leželana boku, byla mimořádně tlustá, na sobě měla tmavozelenýpršiplášť už dávno vyšlý z módy. Lila ji hned poznala, já ne:byla to naše kamarádka z dětství Gigliola Spagnuolová, bývalámanželka Michela Solary. Neviděla jsem ji pár desítek let.Krásná tvář jí zošklivěla, kotníky zdeformoval otok. Vlasy, kdysihnědé, teď měly ohnivě rudou barvu, dlouhé jako zamlada,ale prořídlé, rozprostřené na okopané hlíně. Jen na jedné nozeměla sešmajdaný střevíc na nízkém podpatku, tu druhouobepínala šedá vlněná punčocha s dírou na palci a střevícležel asi o metr dál, jako kdyby si ho vyzula, když kopalabolestí nebo strachy. Rozplakala jsem se; Lila se na mě rozm-rzele podívala. Usazené na nedaleké lavičce jsme mlčkyčekaly, až Gigliolu odvezou. Co se jí stalo, jak zemřela, to sezatím nevědělo. Odešly jsme k Lile domů, do starého bytečkupo rodičích, ve kterém teď žila se synem Rinem. Bavily jsmese o naší kamarádce, ona o ní říkala ošklivé věci, o životě,
který vedla, o jejích nárocích, o jejích podlostech. Ale teď jsemzas nedokázala poslouchat já, myslela jsem na tu tvářzabořenou z profilu v hlíně, na to, jak byly řídké ty dlouhé vlasy,na prosvítající bělost lebky. Kolik lidí, kteří byli dětmi ve stejnédobě jako my, už nežilo, zmizeli z povrchu zemského kvůlinemoci, protože jejich nervový systém nevydržel šmirglovánítrýzně, protože byla prolita jejich krev. Chvíli jsme zůstaly laxněsedět v kuchyni, aniž se některá z nás rozhoupala, aby sklidilaze stolu, pak jsme zas vyšly ven. Slunce krásného zimníhodne dodávalo věcem klidný vzhled. Stará čtvrť zůstala narozdíl od nás pořád stejná. Času odolávaly nízké šedivéčinžáky, dvůr našich her, hlavní ulice, temný chřtán tunelu inásilí. Zato okolní krajina se změnila. Zelenkavá plocharybníků už tam nebyla, stará konzervárna se rozplynula. Najejich místě se leskly skleněné mrakodrapy, kdysi znamenízářné budoucnosti, jíž nikdy nikdo nevěřil. V průběhu let jsemzaznamenala veškeré změny, občas zvědavě, častěji roztržitě.Jako malá holka jsem si představovala, že za hranicemi čtvrtiNeapol nabízí divy. Například mrakodrap u hlavního nádražímě před desítkami let velice uchvátil tím, jak se zdvíhal patroza patrem, kostra budovy, jež nám tehdy vedle originálníhoželezničního nádraží připadala vysokánská. To jsem panečkužasla, když jsem procházela po piazza Garibaldi: koukni, to jevejška, říkala jsem Lile, Carmen, Pasqualovi, Adě, Antoniovi,všem tehdejším kamarádům, se kterými jsem se vydávala k moři, na okraj bohatých čtvrtí. Tam nahoře bydlí andělé,myslela jsem si, a určitě si užívají výhledu na celé město. Jakby se mi bylo líbilo tam vyšplhat, vylézt až na vrchol. Byl tonáš mrakodrap, i když nestál v naší čtvrti, viděli jsme ho růstden po dni. Jenže práce se pak zastavily. Když jsem se vraceladomů z Pisy, spíš než jako symbol společenské obnovy mi ná-dražní mrakodrap připadal jako další z doupat nevýkonnosti.V té době jsem dospěla k názoru, že mezi naší čtvrtí a Neapolínení žádný velký rozdíl, mizérie klouzala z jedné do druhé beznarušení kontinuity. Při každém návratu jsem nacházela městočím dál rozdrolenější, neschopné čelit změnám ročních ob-dobí, horku, zimě, a zejména bouřkám. Tu déšť zatopil hlavnínádraží, tu se zřítila nákupní galerie naproti archeologickémumuzeu, tu došlo k sesuvu půdy, přestala fungovat elektřina.Pamatovala jsem si tmavé ulice plné nebezpečí, stále cha-otičtější dopravu, dláždění samý výmol, široké kaluže. Přeplněná kanalizace vypouštěla gejzíry a sliz. Lávy vody a výkalů a smetí a bakterií se řinuly do moře z kopců ob-těžkaných zbrusu novými a nepevnými stavbami nebo ro-zežíraly podzemí. Lidé umírali na zanedbanou péči, korupci,svévoli, a přesto v každých dalších volbách dávali svůjnadšený hlas politikům, kteří se zasloužili o to, že byl jejichživot nesnesitelný. Jakmile jsem vystoupila z vlaku, v místech,kde jsem vyrostla, jsem se pohybovala obezřetně a dávalajsem si pozor, abych mluvila jen dialektem, jako bych chtěladát na vědomí: jsem jedna z vás, neubližujte mi. ...
Pokračování na další straně
O skutečnou totožnost Eleny Ferrante se lite rární obec zajímá už od počátku de-vadesátých let, kdy vyšla románová prvotina L’amore molesto (1992, Tíživáláska) osob(y) publikující(ch) pod tímto jménem. Mezinárodní úspěch tetralogieGeniální přítelkyně, tvořené romány L’amica geniale (2011, Geniální přítelkyně),Storia del nuovo cognome (2012, Příběh nového jména), Storia di chi fugge e dichi resta (2013, Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou), Storia dellabambina perduta (2014, Příběh ztracené holčičky), dal podnět k intenzivnějšímupátrání po její identitě. Univerzitní profesor Marco Santagata je na základěliterárního zkoumání jejích děl přesvědčený, že za jménem Eleny Ferrante seskrývá historička Marcella Marmo; novinář Claudio Gatti, který zas sledoval tokpeněz, přišel s odhalením, že je to překladatelka Anita Raja, manželka spiso-vatele Domenica Star-noneho. Existují i teorie,
že autorem knih je sám Starnone,jiní spekulují o týmové spoluprácimanželského páru, případně i dal-ších osob z okolí nakladatelství Edi-zioni E/O, které knihy Eleny Ferrantevydává.Ať už je Elena Ferrante kdokoli, v současnosti je kritikou řazena me-zi největší žijící italské autory a tý-deník Time ji v roce 2016 zařadilmezi 100 nejvlivnějších lidí světa. S jejím vypravěčským mistrovstvím,které není založeno na narativníchexperimentech, ale na strhující síle výpovědi o těch nejzákladnějších lidských citovýchpoutech, se už mohli čeští čtenáři setkat v románě Dny opuštění (2011). Na motivy tetralogie Geniální přítelkyně chystá v produkci společností Fandango a Wildside
Philip K. DickBlaDE RunnERJeden z nejslavnějších sci-fi románů. Rick Deckard je policejním agentem pověřenýmlikvidací lidských replikantů, dokonalých repro-dukcí člověka, používaných pro práci na koloni-zovaných planetách. Schopnost empatie a láskymá údajně odlišovat androida od člověka,znamená proto kritérium při selekci pode-zřelých. Dickovi se v tomto románu podařilo vy-kreslit velice temný a přesvědčivý svět techni-cistní budoucnosti, ve které už téměř neexistujíživá zvířata, jen umělá, a aby si člověk koupilživé zvířátko, musí si vydělat hodně peněz –třeba likvidací replikantů.
Překlad: linda BartoškováVázaná, 220 stran, 259 Kč, Ean: 9788025722978
https://www.kosmas.cz/knihy/234094/blade-runner/
George R. R. MartinHRa o tRůnyPíseň ledu a ohně 1.
Zima se blíží. Dnes již klasická slova, která nejlépevystihují epickou ságu George R. R. Martina Píseňledu a ohně. Království Západozemí zažívají dlouhéléto, po němž musí následovat krutá zima. ale ještěpřed ní a předtím, než se vrátí Jiní, se rozehrává hrao trůny, kterých je daleko méně než uchazečů. Snadjediný, kdo o Železný trůn nestojí, je lord EddardStark, strážce severu. Proto se právě on musí státhybatelem událostí, které všechno změní. Epickévyprávění s desítkami postav se díky seriálu HBostalo nejúspěšnější fantasy ságou od dob Pánaprstenů. na celém světě má miliony nadšenýchfanoušků, kteří netrpělivě čekají na každé po-kračování. Hra o trůny vychází česky v novémpřekladu a úpravě.
Překlad: Michala MarkováVázaná, 800 stran, 598 Kč, Ean: 9788025722824
https://www.kosmas.cz/knihy/235335/hra-o-truny/
Zakoupit můžete zde
Zakoupit můžete zde
Leoš ŠimánekZ KANADY NA ALJAŠKUNA ČLUNECH PANENSKOU PŘÍRODOUPODÉL POBŘEŽÍ SEVERNÍHO PACIFIKU
LEOŠ ŠIMÁNEK s manželkou Lenkou se již popátévydal na chalupu do Orlických hor, aby tam bratrovi a švagrové líčili další zážitky z cest, a vznikl tak novýautobiografický cestopis. Po několik dní se pak vevzpomínkách přenesli do divočiny Kanady a Aljašky.Členům expedice se tentokráte podařil čin, kterýdoposud nemá obdoby. Na nafukovacích člunechobepluli pacifické pobřeží Severní Ameriky a urazilitak víc než tři a půl tisíce kilometrů. Kromě tohopodnikli prvovýstup na ledovcovou horu Mount QueenBess, druhou nejvyšší v pohoří Coast Mountains.Šimánkovi s dcerou a synem, doprovázeni dvěmapřáteli, mohli po celá tři letní období obdivovatpřekrásnou přímořskou přírodu nedotčenou lidskourukou, faunu a floru, jaká neexistuje nikde jinde nasvětě. Ve fjordech zařezávajících se do nebetyčných hor pokrytých ledovci mohli pozorovatmnožství divokých zvířat a medvědů, tuleňů, lvounů, kosatek i velryb keporkaků. Místníobyvatelé, pokud na nějaké vůbec narazili, byli velmi milí a pohostinní. Kniha je plná zcelaneobvyklých zážitků, občas i dramatických, naštěstí vždy s dobrým koncem.Vyprávění doplňují převážně zatím nezveřejněné fotografie.
Pevná vazba, 160 stran, lesklý křídový papír 170g/m2, formát: 18 x 25 cm, 143 barevnýchfotografií, doporučená cena 398 Kč, ISBN 978-80-904191-6-2
Více informací a internetové knihkupectví: www.leossimanek.cznebo objednávky také emailem: [email protected]
Zakoupit můžete zdeRecenze
http://denik-knihy.cz/z-kanady-na-aljasku/
ALJAŠKA –Pobřeží Pacifiku
ROZZUŘENÝGRIZZLYV národním parku Glacier Bay
Fjord se prudce stáčí doleva. Zarostlésvahy ustoupily skalám padajícím přímodo moře. Vpředu nahoře je vše oslnivěbílé. Z výšky stéká ledovec, jemuž v cestě stojí hora. Tajej dělí, ledovcové splazy ji obtékají a lámou se do vodfjordu. Ohromné ledové věže praskají, hroutí se a gi-gantické gejzíry stříkají vysoko k nebi. Mezi levým a pravým čelem ledovce se vypíná přímo z vodníhladiny strmá skalní stěna hory. Tu a tam, na malýchplošinách ve skále rostou keříky. Hejno racků před níkrouží a dělá nepředstavitelný rámus. „Podívej, grizzly!Tam nahoře,“ volá na mne Jakub, který řídí člun. Hnedubírá plyn a zpomalíme. „Teda to je grandiózní kus!“říkám uznale. „Copak tam asi dělá? Mohl by spadnoutdo vody.“ Náš pes Dalton se vztyčenýma ušima a naje-ženou srstí pozoruje medvěda. Jirka je s druhýmčlunem ještě hodně daleko, ale musí vidět mé znamení,aby zastavil. „Něco tam hledá,“ říkám Jakubovi a pozo-ruji teleobjektivem fotoaparátu grizzlyho dál. Leze poskále asi třicet metrů nad námi a právě se dostává nazarostlou plošinku. Mám jej hodně přiblíženého a mu-sím obdivovat, jak se na prvý pohled neohrabaný huňáčumí šikovně pohybovat. Je to ohromné zvíře, které sesvým hrbem na zádech liší od ostatních druhůmedvědů. „Podívej, jaké má strašlivé drápy,“ obracím se k Ja-kubovi a podávám mu fotoaparát. Ten ještě nikdy griz-zlyho takhle detailně neviděl. „Něco tam doluje,“ hlásíjunior, „a nemůže se k tomu asi dostat. Škoda že tam lípnevidím, ten keř před ním mi zaclání,“ řekne, vrací mifotoaparát a popojede se člunem trochu stranou, blíž kebřehu. Kroužící rackové dělají na medvěda úplné ná-lety. Útočí tak zběsile, že se po nich párkrát ožene tla-pou. „Racčí hnízdo tam má,“ vysvětluji Jakubovi.„Koukni, teď jednoho mladého vytáhl ven. Už je mi jas-né, proč se ti staří tolik rozčilují.“ Medvěd si svou kořistpřitáhne až na okraj skalní plošinky, kde racka trhá nakusy a požírá, přičemž nás stále pozoruje. Peří lítá navšechny strany. Ostatní rackové se mohou zbláznit,jako stíhačky na něj nalétávají - bez úspěchu, medvědato už teď nechává úplně v klidu. Jako kapka do moře,pomyslím si, když mu poslední sousto zmizí ve chřtánu.Jen se olízne, vrací se k hnízdu a opět šmátrá ve skalnípuklině. Netrvá dlouho a má sourozence toho, který byl
před chvílí sežrán. Tentokrát se mu už tak dobře neve-de. Racčímu mláděti se nějak podaří vysmeknout, mlátíkřídly, létat ještě neumí, ale přece medvědovi uprchne.Padá pak asi o deset metrů níž po skále, kde se zachytív keřích. S mrštností lasičky vyrazí grizzly za svojí ko-řistí a během několika vteřin ji pravou packou zasazujesmrtelnou ránu. Vzdálenost mezi námi se zmenšila o polovinu. Již nepotřebuji teleobjektiv, drama se námodehrává přímo před očima. Ještě nikdy jsem nebylgrizzlymu tak nablízku, a ten nás nespouští z očí. Utrhne polovinu racka, která v něm zmizí jako kdyby by-la z kolibříka. Najednou se zarazí, přestane žrát, začnehrozivě bručet a dívá se upřeně na nás. Mráz mi pře-jede po zádech. „Jakube, nastartuj! Musíme pryč!“ křik-nu na něj. A už je to tady! Medvěd sklopí uši, zabručíještě jednou a vyrazí. Sklouzne po skále a v momentějej máme přímo před námi. Víc než čtyři metry to ne-jsou! „Pane bože, zpátečku! Hned!“ vymáčknu ze sebe.V okamžiku, co se medvěd nachystal ke skoku, narazívrtule na skalisko. Motor vyletí z vody, zbytek uraženévrtule se točí ve vzduchu a vydává šílený jekot. Grizzlyse vyděsí, hora masa se zhoupne zpět a zůstává nasvém místě. Z otevřené tlamy zahřmí zařvání. V témžeokamžiku sklapne uzávěrka mého fotoaparátu. Spíšstrachem než s úmyslem jsem zmáčkl spoušť. Jakubotáčí loď. Co nejrychleji a co nejdál od té rozzuřenébestie! S vrtulí bez listů to moc nejede. „Blboune, to jsio té skále za námi nevěděl,“ vyjedu na juniora, aleokamžitě mě to mrzí - mně by se to určitě stalo taky. Další pohled na medvěda: zdaleka už nevypadá pří-šerně. Zůstává pořád přímo u vodní hladiny. Po chvíli sizřejmě vzpomene na druhou půlku racka a skoro ne-motorně se drápe po skále k místu, kde přerušil své ho-dování. Chvíli trvá, než se dostaneme k druhému člunu.„No, to bylo jen tak tak!“ komentuje Léna. „Už jsme simysleli, že vám ten méďa skočí do člunu a bude se chtítpomazlit.“ „Nerad bych. Tys neviděla jeho něžný tla-pičky, těma bych nechtěl být pohlazenej!“ Jirka mezitímrozmotává lano, aby nás odtáhl na příhodné místo, kdeby se dal opravit poničený motor.
Text a foto: Leoš Šimánek
Karel Srp, Lev Pavluch (ed.), Karel Srp (ed.)MuŽ S hořící hřívou! Emil Filla a surrealismus 1931-1939Emil Filla se rozhodným způsobem zasadil o při-jetí tří vůdčích směrů moderního umění v českémprostředí – expresionismu, kubismu a surrealis-mu. Zatímco jeho vztah k prvým dvěma byl jižmnohokráte zhodnocen, poměr k surrealismuzůstává dosud otevřený. Filla jednak výrazněpřispěl k prosazení surrealismu, když Skupiněsurrealistů v ČSR poskytl výstavní, publikační a organizační základnu ve Spolku výtvarnýchumělců Mánes, jednak se k surrealismu volněpřiblížil vlastní tvorbou, jež se od počátku tři-cátých let ubírala novým směrem, přecházejícímod monumentálních obrazů ženských aktů do
mytologických výjevů, inspirovaných ovidiovými Proměnami. Po své retrospektivě v roce1932 nabral druhý dech a udržel si vůdčí postavení v českém malířství až do svého zatčenína podzim roku 1939. Jeho svobodný přístup k rozmanitým uměleckým podnětům z nejširšíchkulturních oblastí zasáhl nejen do jeho vlastní práce, ale i do podoby volných směrů, kteréměl možnost několik let řídit. Publikace obsahuje 260 reprodukcí.
Katalog vychází ke stejnojmenné výstavě v Museu Kampa (říjen 2017 – leden 2018)vázaná, 280 stran, 1498 Kč, EAN: 9788025722299
Mohlo by se zdát, že dva hlavní zástupci českého moderního uměnítřicátých let minulého století, autoritativní Emil Filla a jízlivý JindřichŠtyrský, se svými postupy budou natolik odlišovat, že se z nich spíšestanou velcí nepřátelé, zápasící mezi sebou, avšak opak byl pravdou.Fillovi1 ještě nebylo padesát let, když se ve studii, jíž do obsáhléhomonografického sborníku, vydaného na jaře 1936 Františkem Vene-rou, společně přispěli Vítězslav Nezval a Jindřich Štyrský, dočetl, žeje jednou z nejvýznamnějších osobností českého moderního umění.Dva hlavní představitelé Skupiny surrealistů v ČSR Fillu vysoce a vý-razně ocenili:„Obětoval‑li se a musil‑li ve své době obětovati EmilFilla cestě, již si zvolil, některé nejvnitřnější stránky svého nevědomí,přivedl za cenu této oběti výrazovou a strukturální stránku svéhoumění k takové výši, která je zárukou, že české malířství do budouc-na nebude moci již nikdy upadnouti do takového úpadku svýchkvalit…“Nezval a Štyrský vnímali Fillův přístup jako hrdinnou oběť. Filla vytyčillaťku. Svým odvážným postojem se stal pro budoucnost měřítkem.Štyrský a Nezval neobjasňovali, jaké byly nejvnitřnější stránky Fillovanevědomí, jichž se musel zříci, a čeho by se týkaly, kdyby se projevily.Vyzdvihli Fillu jako nového zakladatele. Nezval a Štyrský obrátili jehovztah k Picassovi, přijímaný dosavadní kritikou značně záporně.Fillovi se dlouhodobě předhazovalo něco, o čem věděl, že existuje,na což dokonce mnohokráte poukazoval. Na jedné straně Nezval a Štyrský zmiňovali oběť, na druhé zdůrazňovali nezvratitelný vztah k Picassovi jako tvůrci nového slohu: „Emilu Fillovi nebude nikdy
zapomenuto, že učinil Picassův problém svým osudovým problémemse všemi těžkými důsledky, jež tento problém ukládá, a že položil v Čechách úhelný kámen vážného a charakterního modernismu, žepřes nebezpečí takového kroku podjal se odvážně vyrůst nad téměřvšeobecnou zradu v měřítko, jímž se budou musit měřiti do budouc-na všichni ti, kdož se budou chtít pokládati za tvůrce uměleckýchepoch.“ Nadnesené stanovisko Nezvala a Štyrského se z odstupu letpotvrdilo a ukázalo jako prozíravé, přestože by se Filla za „tvůrceuměleckých epoch“ dal sotva označit. Nezval se Štyrským postavilihráz všemu zápornému, co na Fillu z různých stran během dobydoléhalo. Jelikož Bohumil Kubišta jako jediný významný generačníprotipól Filly, rozvíjející vlastní podobu moderního umění, v roce 1918předčasně zemřel, zůstal Filla jediný, kdo s plnou rozhodností třímalotěže moderního výrazu. Projevilo se to jak ve dvacátých letech, ne-sených budovatelským nadšením, jež po praktické stránce završilastavba budovy SVU Mánes, a mnohem důrazněji v kulturně a poli-ticky složitých třicátých letech, kdy na sebe Filla strhl co největšímožnou odpovědnost za moderní umění, již spojil s vlastním životem.Přestože ve dvacátých a třicátých letech pracovalo v Československumnoho moderně orientovaných autorů, Filla byl jediný, kdo převzaljeho nejen umělecké, ale i organizační prosazení v rámci důležitéhouměleckého spolku SVU Mánes s bohatou tradicí, v němž získávalstále více rozhodující slovo. Nezval se Štyrským na něj pohlíželiobráceně než většina současníků. Jejich dlouhodobý obdiv k Fillovivycházel z konce dvacátých let a pokračoval po celá třicátá léta.Připomínka o „charakterním modernismu“ nebyla nadsázkou.Mezi Nezvalem a Štyrským na jedné straně a Fillou na druhé vzniklovzájemné uznání, podpořené úzkou spoluprací, jež byla v letech1932–1938 mimořádně účinná a oboustranně prospěšná. Bez Filly bySkupina surrealistů v ČSR nezískala důležité zázemí v SVU Mánes a neměla by přístup k výstavám a do Volných směrů.Nezval a Štyrský navázali na hodnocení Filly, zveřejněné VladimíremNovotným v článku z roku 1933 vydaném ve Volných směrech rok pooslavách autorových padesátin, jež si zřejmě před vydáním přečetl a odsouhlasil je. Novotný vyzdvihoval jeho osobní statečnost, na-cházející později vyjádření i v autorově lidském postoji: „Fillovi býváčasto vytýkána závislost na Picassovi, vlastnímu tvůrci kubistickéhohnutí. Je to ale právem, vliv Picassa je nesporný, a také Filla jej nikdynezapírá.Ale i u jiných umělců bývá vliv, a to někdy velmi silný, a přece se jimnevytýká.“ Novotný zbavoval Fillu nařčení z eklekticismu a epigon-ství, jež kritizoval ještě Štyrský v přednášce o artificielismu v roce1928. Novotného studie se nesla v polohách považovaných Fillou zazásadní, týkajících se vztahu národního a internacionálního,náležejících k důležitým dobovým námětům, nicméně později, zejmé-na po druhé světové válce, opuštěných: „Je to internacionalismuszcela nechtěný a neorganizovaný, internacionalismus, který rozlamu-je hranice našich domovů. A při tom při všem i ono domácí, onencharakter určité rasy a země se nijak neztrácí. Umění Emila Filly jenejčeštějším uměním, i když se netlačí se svým češstvím do po-předí.“ Filla chtěl, aby byl posuzován jako umělec mezinárodní a český zároveň. Prosazované spojení se ještě více vyhrotilo, kdyžse z kulturně politických důvodů po roce 1936 vyzdvihovala otázkanárodního umění, jež pravicová a stalinistická kritika stavěla jako kladproti umění modernímu, označovanému za formalistické. ...
Od autorky dechberoucích bestsellerů cizinka a vážka v jantarupřichází třetí pokračování této mimořádné ságy.
K vášnivému setkání claire s Randallem došlo již dávno. Před dvaceti lety cestovala clairezpět v čase do 18. století a do náruče galantního Skota jménem Jamie Fraser. Pak se vrátilado svého století, aby porodila jeho dítě. věřila, že v tragické bitvě u cullodenu zahynul. Přestona něj nikdy nezapomněla, A její tělo po něm ve snech stále touží.Pak claire zjistí, že Jamiepřežil. vrací se k němu a je odhodlaná zůstat s ním v jeho době. claire si musí zvolit svůj osuda najít odvahu čelit vášni a bolesti, které ji čekají. A také životu nebezpečným intrikámrozpoutaným v rozděleném Skotsku. Čeká ji nebezpečná cesta do neznáma, která navždyzpečetí, nebo definitivně zničí jejich lásku.
NEBEZPEČNÁ cESTA DO NEZNÁMA,KTERÁ NAvŽDY ZPEČETÍ,NEBO DEFINITIvNĚ ZNIČÍ lÁSKU JAMIEHO A clAIRE
„Chcete naznačit,že si nevybavu-jete své jméno?“„Nic nenaznačuju!
Já si ho nepamatu-ju! Nevím, kdo jsem!“
Hlas jí nervozitou přeskočil donepříjemného skřípotu. Ze vše-ho nejradši by vyskočila z po-stele a s tím holobrádkem, kterýsi říká doktor, zatřásla. Tomuještě nezaschl inkoust na diplo-mu, pomyslela si. Necítila ani takzlost, jako spíš bezmoc. A z do-savadního rozhovoru s tímhlelékařským elévem bohužel přílišútěchy nenačerpala. Zdál setotiž stavem pacientky vykole-jený stejně, jako ona sama…„Samozřejmě, jistě. Rozumímvám,“ zadrmolil nyní a poněkudnejistě mrkl na podstatně staršízdravotnici po svém boku. Oplácaná zrzka se tvářilanaprosto nevzrušeně – nebylona ní znát žádné znepokojení. „Mladou paní přijali dneska brzyráno,“ vložila se rozšafným způ-sobem do zatím neplodnédiskuze. „Nějakej mladík volalerzetu: našli ji prý s přítelkyní v bezvědomí za městem, jak jestrž. Mám tady kartu, jestli sechcete podívat – vypadá tonejspíš na nehodu. Jenom teďasi nezjistíme, co se stalo a proč,“ pronesla pragmaticky.Doktor se natáhl pro desky a zapíchl zrak do zdravotníchzáznamů.
Pacientka se od něho odvrátila a oslovila ošetřovatelku, jejíž pří-stup působil mnohem profe-
sionálněji. „Ale co mám dělat?“vyhrkla na pokraji paniky.„Vždyť vůbec nevím, kde by-dlím… nevím nic!“ Zamrkala,aby zahnala úzkostné slzypálící ji v koutcích očí. Patálie s pamětí přebila i fyzické nepo-hodlí, které by za jiných okol-ností nemohla opomenout. „Hlavně zachovejte rozvahu.Máte za sebou otřes mozku, a po úrazu hlavy bývá amnéziecelkem častá. Že jo, panedoktore?“ dloubla sestřičkalékaře do boku. Vmžiku ho tím vzpamatovala.Odtrhl oči od papírů a začalhorečně přikyvovat. „No, ano!“odkašlal si. Žena na posteliměla dojem, že v hlavě lovípoučky z nedávno prostu-dovaných skript. Jen taktakpotlačila chuť požádat o kom-petentnějšího doktora a pohle-dem mladého muže vyzvala,aby klopotný úvod rozvedl.Pokusil se o to.
„Klid je opravdu nejdůležitější.Nervozita všechno zhoršuje, a to přece nechceme. Nebojte,poúrazová ztráta paměti je v převážné většině případůpřechodná…“„V převážné většině? A co tenzbytek?“ navázala, když nejistězmlkl.„To…“ protáhl a zatahal se zanaškrobené klopy pláště. „Tonelze úplně přesně odhad-nout…“„Já nechci váš odhad,“ skočilamu netrpělivě do řeči. „Potřebuju vědět, co se stane,když se člověku paměť nevrátí!“„No, pak je zapotřebí s tou situ-ací pracovat, někdy za pomocipsychologa… Pacient se musíznovu seznámit se svýmživotem… ehm. Získané schop-nosti a dovednosti vám sa-mozřejmě zůstanou, žádnéobavy. Není to jako po mozkovépříhodě, kdy se musíte spoustuvěcí učit od začátku. Ale znovaopakuju: procento takovýchpřípadů je skutečně mizivé.“
„To je možné. Ale jistotu, že sivzpomenu, kdo jsem, podle vásnemám…“
***
MarkétaHarasimová
PURPUROVÉDOTEKY
Děsivá souhra náhod spojí minulost se současností a dokonalezamíchá lidskými osudy… Detektivní příběh plný erotického jiskření,napínavých zvratů a překvapení. Nadějná malířka Karin se stane náhodnou svědkyní brutální vraždy,otřesný zážitek si však nevybavuje. Ztrácí po něm paměť a ne-vzpomíná si na nic z předešlého života. Znovu tak objevuje svouidentitu a navazuje na zpřetrhané nitky minulosti. Setkává se s bý-valým snoubencem, nenapravitelným gamblerem Hynkem, a takésexy majitelem galerie Maxem, k němuž cítí silnou erotickou při-tažlivost. Karin touží po sblížení, což se zdá být oboustranné, ale jetady malý háček: Max je zadaný… Mladá žena navíc odhalí utajo-vaný psychický teror, jemuž je vystavena její kamarádka Marta. Tése nedaří odpoutat od despotického manžela – její muž v ruce třímázlověstné eso, které může zničit celý Martin život. Karin bojuje s amnézií a nenaplněnou láskou, zatímco za jejími zády řádímasový vrah a nespouští ji z očí. Obětí stále přibývá a za záhadnýchokolností nečekaně umírá také Hynek. Jeho vražda ale mezi ostatníjaksi nezapadá a policie neví, zda má co do činění s jedním či vícezabijáky. Vyšetřování zamrzá na mrtvém bodě, vraždící maniak sevšak stále víc přibližuje k ženě, která viděla víc, než měla…
M a r k é t aH a r a s i m o v ázačala knihy vy-dávat už běhemstudií. Dnes seliterární tvorběvěnuje na plnýúvazek – kroměrománů píšečlánky a povíd-ky, stala se sce-náristkou a vy-stupuje se svýmkulturním pro-gramem. Spolupracuje s řadou známých osobností a nedávno založila vlast-ní nakladatelství MaHa. Autorčina současná tvorba je laděnaeroticky a detektivně; často jde až na hranici thrilleru. Tíhne k akci,pádným dialogům a emotivním situacím. Z tvorby Markéty Hara-simové můžeme jmenovat romány pro ženy Rozcestí, Miriam,Nejkrásnější dar, Osmnáct, Růže a slzy, erotické krimithrillerySametová kůže, Vražedná vášeň, Pouta z pavučin, Mrazivé hry,anebo mysteriózní román Poháry touhy.Purpurové doteky jsou její čtrnáctou knihou.
3.ukázka
Více uvnitř
http://www.ivysehrad.cz/
Albert JackSmáli SeGAlileoviJak velcí vynálezci vytřelizrak svým kritikůmKdyž Galileo poprvé přišel s myšlenkou, žeZemě není středem vesmíru, tak se muvysmáli. o rádiu ještě před sto lety kdosiprohlásil: „Ta bezdrátová hudební krabicenemá žádnou obchodní hodnotu. Kdo byplatil za zprávu, která není určena jasnědané osobě!“ Něco podobného říkali o tele-vizi: „Americké rodiny nebudou sedětokolo překližkové krabice a hodiny na nizírat.“ Telefon byl ústy ředitele Britsképošty odmítnut jako bezvýznamná hračkase slovy: „Díky, máme skvělé poslíčky.“Jednatel společnost iBm si myslel, žena celém světě se prodá maximálně pětpočítačů. Naštěstí pro něj (i pro nás) tojeho syn viděl jinak. A tryskový motor,který změnil život nám všem, málem stálFranka Whittla ten jeho, ale on to nevzdal.Členům Beatles bylo zase řečeno, žekytarovým kapelám už pomalu odzvonilo,a elvisovi radili, ať jde radši řídit kamion...A o tom je celá tato kniha – o tom, jak siněkdo někde řekl: „Tohle by se dalo udělat
líp“, a pak strávil roky vymýšlením. Někdy se už nelze dopátrat,jak to bylo, ale u spousty vynálezů víme přesně, kdo je objevila jak. ve čtivé, poutavě napsané knížce britského historikaa spisovatele Alberta Jacka se dočtete příběhy nejrůznějšíchvynálezů a vynálezců, kteří navzdory pochybnostem svýchsouputníků uspěli a změnili svět.
Vázaná, 240 stran, 298 Kč, EAN: 9788074298073
Zakoupit můžete zde
Albert Jack (*1964), vlastním jménem Graham Willmott, je anglickýspisovatel a historik. Do paměti britských čtenářů se zapsal již svouprvní knihou Red Herrings and White Elephants, v níž se zabývápůvodem anglických frází a idiomů a která se stala bestsellerem. I v dalších titulech, včetně Smáli se Galileovi, autor dokazuje, že jeodborníkem na vysvětlování nevysvětlitelného. Ne náhodou se v posledních několika letech objevil v nespočtu televizních i roz-hlasových pořadů po celém světě. V současné době žije Albert Jackněkde mezi anglickým Guildfordem a thajským Bangkokem.
Ukázka z knihy na následující straněhttp://www.ivysehrad.cz/kniha/smali-se-galileovi/
http://www.ivysehrad.cz/
J. K. Rowlingová – Harry Potter a kámen mudrců V prosinci 1993 bydlela bývalá učitelka a do té dobyneúspěšná spisovatelka J. K. Rowlingová (nar. 1965)sama v malém pronajatém bytě ve skotském Edin-burgu, kam utekla z Portugalska od otce své šesti-měsíční dcery. V té době neměla nic víc než první třikapitoly příběhu, jenž ji prvně napadl, když několik letpředtím cestovala přeplněným vlakem do Londýna,a který začala sepisovat ve volném čase během svéhopobytu v Portu. Jelikož neměla nic moc jiného na práci,chodila svobodná matka s kočárkem na procházky,a jakmile její dcera usnula, usadila se v kavárně, abyzapracovala na dalších kapitolách svého příběhu.V roce 1995 dokončila Rowlingová první verzi příběhu,který nazvala Harry Potter a kámen mudrců. První třikapitoly poté zaslala literární agentuře ChristopheraLittla, jenž souhlasil s tím, že ji bude zastupovat. Běhemnásledujících dvanácti měsíců však obdržela agenturaod různých vydavatelů dvanáct odmítavých stanovisek,jež se zakládala na tom, že rukopis „příliš dlouhý“. Nadto se zdálo, že příběh nikoho nezajímá. Row-lingová, jak sama v roce 2008 přiznala, se tehdy cítilajako ztroskotanec: „Kdybych uspěla v něčem jiném,možná bych nikdy nenašla odhodlání uspět v jedinéoblasti, do níž opravdu patřím. Byla jsem osvobozená,protože mé největší obavy se již předtím naplnily a jábyla stále naživu. Pořád jsem měla svou dceru, již jsemhluboce milovala, a také starý psací stroj a nosnýnápad.“ V té době přežívala Rowlingová na podpoře, a to aždo roku 1996, kdy si několik kapitol z její knihy vzals sebou na víkend domů redaktor londýnského vydava-telství Bloomsbury Barry Cunningham, aby dohnal restya přečetl něco z nabízených rukopisů. Ale teprve ažkdyž si první kapitolu přečetla osmiletá dcera gene-rálního ředitele Nigela Newtona Alice, jež se ihnedpo jejím přečtení dožadovala dalších se slovy „je tomnohem lepší než vše ostatní“, jí Bloomsburry učinilonabídku. Spisovatelce nabídli částku ve výši 1500 liber
za rukopis plus případné tantiémy z prodeje knihy.Rowlingové zároveň doporučili, aby si našla „normálnípráci“, protože je všeobecně známo, že dětské knihy sešpatně prodávají a „nikdo na nich nevydělá“. V roce1997 požádala Rowlingová Skotskou uměleckou raduo udělení grantu ve výši 8000 liber. Její žádost bylanakonec schválena a díky tomu mohla ještě nějakoudobu pokračovat v psaní. V červnu 1997 Harry Pottera kámen mudrců konečně vyšel, avšak v nákladupouhých 500 výtisků, z nichž 300 bylo určeno proknihovny. Výtisky z prvního vydání se dnes mezisběrateli prodávají za více než 40 000 liber. Kniha sezpočátku prodávala velmi pomalu, přestože se mezičervencem a zářím objevily nejprve v místních a potéi v celonárodních novinách pozitivní recenze. Zásadnímzlomem, jež přinesl románu Harry Potter a kámenmudrců publicitu, byl půl roku po vydání díla ziskNárodní knižní ceny. Právě tehdy se zrodila knižnía filmová značka jménem Harry Potter, jejíž dnešníhodnota činí závratných 25 miliard dolarů.
Další spisovatelé, kteří byli tvrdě odmítnuti Popravdě, knižní průmysl není místem pro slabépovahy. Od jeho počátků bylo mnoha spisovatelům,kteří se posléze proslavili po celém světě, řečeno, žejejich náměty jsou příšerné. Když šestačtyřicetiletábývalá letuška Mary Higgins Clarková (nar. 1927)v roce 1975 poslala svůj první román Kam se podělyděti do vydavatelství, dozvěděla se, že redaktorům sehrdinka zdá příliš nudná. Nyní je v oběhu už 75. vydánítéto knihy, jež se stala prvním z jejích dvaačtyřicetibestsellerů. Ty jí vydělaly již více než 60 milionů dolarů.Kennethu Grahamovi (1859 –1932) zase na jeho Vítrve vrbách aneb Žabákova dobrodružství řekli: „Je tolehkomyslný prázdninový příběh, který se nikdy nebudeprodávat.“ O sto let a více než dvacet milionů pro-daných výtisků.„To je tak špatně napsané,“ zněl verdikt, který sivyslechl Dan Brown (nar. 1964) na Da Vinciho kód, nežse s 200 miliony prodanými výtisky stal dvacátýmnejprodávanějším autorem všech dob. Paulo Coelho (nar. 1947) prodal 800 výtisků Alchymisty.Pak si našel jiného vydavatele, který toto číslo mírnězvedl na 75 milionů. Americkému zubaři Pearlu Zane Grayovi (1872–1939)v roce 1903 radili, ať to vzdá, že se jako spisovatelstejně neuchytí. Jeho knihy se dodnes vydávají, proda-lo se jich odhadem přes 250 milionů. Dr. Seussovi (1904 –1991) zase jednou řekli, že jehoknihy pro děti jsou natolik odlišné od všech ostatních,že se nikdy nebudou prodávat. Tři sta milionůprodaných knih ale udělalo z Theodora Seusse Geiseladevátého nejprodávanějšího autora všech dob. ...
