Úvodní slovo:Milí čtenáři,na okna nám zaklepalo jaro, snad i počasí se umoudří a o blížících se Velikonocích si užijeme dostatek teplých slunečních paprsků. V tento čas se k Vám dostává další číslo našeho školního čtvrtletníku. V uplynulém období jsme opravdu nelenili. Máme za sebou celou řadu literárních soutěží. Ty nejúspěšnější spisovatele a jejich díla pro Vás otiskujeme. Proběhl projekt Den plný her, ve kterém jste se všichni zapojili do mnoha různých stolních her, které rozvíjely nejen logiku a postřeh, ale i slovní zásobu. Začátkem března jsme si připomněli 40. výročí od letu prvního našeho kosmonauta, Vladimíra Remka, do vesmíru. Opět jste prokázali, že dokážete pracovat v různorodých skupinách a zjišťovali jste podrobnosti o historii dobývání kosmu v Sovětském Svazu i v USA, ale i novinky o rozvoji poznávání vesmíru v současnosti. Svá zjištění jste představili na krásně vymalovaných plakátech, které v nejbližší době budou zdobit naše školní prostory. V nejbližší době se můžete těšit i na spoustu dalších projektů. Jarní období nám přináší i některé novinky. Třída 8. A (Karolína Baladová a Sára Rudová) si pro Vás připravila anketu o nejoblíbenějším sportu, květině a oblečení, které rádi nosíte. Závěrem Vám nabízíme i připomenutí, proč vůbec slavíme Velikonoce a jaké tradice se s nimi spojují (sepsaly Karolína Koubová a Michaela Vondrová ze 7. A). Pokud by Vás také napadla nějaká zajímavá reportáž, rozhovor nebo anketa, přihlaste se, dáme Vám prostor k otištění Vašich prací.Držíme Vám všem palce do závěrečného čtvrtletí a těšíme se na další, červnové vydání.

Za celou redakci

Mgr. Marie Hůlková

P.S.

Milí, zatím neznámí, autoři, náš školní časopis Vám pomůže se proslavit. Odevzdejte své básně či příběhy ve sborovně, nebo zašlete na e-mail: hulkova.zsdubi2@seznam.cz.

Kdy slavíme Velikonoce?Autorka: Karolína KoubováVelikonoce nemají pevně dané datum, ale jsou to tzv. pohyblivé svátky – datum se mění v závislosti na datu prvního úplňku po jarní rovnodennosti. Výpočet data Velikonoc je postup, kterým lze datum velikonoční neděle a tím i dalších souvisejících svátků určit vypočtením fází Měsíce pro daný rok. V různých církvích se metodika a výsledné datum může lišit. Velikonoce 2018 se slaví 1. dubna, ale 2019 to bude až 21. dubna, v roce 2020 12. dubna a například v roce 2024 se budou slavit až 31. dubna. Pravidla pro určení data Velikonoc stanovil roku 325 první nikajský koncil. Datum pravoslavných Velikonoc se liší, protože používají jiný kalendář. Musí navíc dodržet, aby se křesťanské Velikonoce neslavily najednou s jedním z nejvýznamnějších židovských svátků – svátkem Pesach (připomíná vyjití z otroctví a cestu ke svobodě; zároveň je oslavou probouzení půdy a země).

Jak se slaví jinde?Vajíčkové kouleníKromě návštěvy kostela Američané slaví především rodinným setkáním, u kterého se dekorují vajíčka. Vajíčka čokoládová se potom schovávají dětem do zahrady s tím, že je přinesl zajíček. K tradici tedy patří také koulení vajíček, při němž se vejce pouštějí z mírně se svažujícího kopce. To, které se pochroumá, připadne soupeři. Tahle hra se hraje i na trávnících Bílého domu za účasti prezidentské rodiny a mnoha celebrit.

StřechohodyNěmci slaví podobně jako my, ale třeba v Bavorsku mají zvyk, kdy se majitel domu pokouší přehodit střechu, přičemž někdo z rodiny může vejce na druhé straně chytat. Takový hod prý stavení ochrání před bleskem.

RakouskoTady vznikla hra, jejímž cílem je při koulení poškodit vajíčka protivníkům.

Hnízdečko pro zajíčka

V Německu má kořeny tradice o zajíčkovi, který schovává vajíčka, a zde také vznikl zvyk zdobit strom vajíčky a velikonočními dekoracemi. V předvečer Velikonoc děti vyrábějí slaměná hnízda, která pak jejich rodiče schovají doma nebo na zahradě. Do nich zajíček snese různobarevná vajíčka. Ráno na Velikonoční pondělí je dětí vyrážejí hledat. V noci na Bílou sobotu se často chodí ke studánkám pro vodu, protože má podle pověstí moc lidi ochránit a uzdravovat.

Velikonoční detektivkyV Norsku je kromě lyžování v horách tradicí řešení vražd. Televizní stanice vysílají kriminální příběhy a noviny otiskují články, ze kterých mohou čtenáři zkusit odvodit, kdo je pachatelem. I krabice od mléka jsou potištěny příběhy s vraždami.

Pálení stromkůDalší německou tradicí je velikonoční oheň. Na jedno místo se svezou vánoční stromky, ze kterých se udělá velký oheň na znamení očištění se od uplynulé zimy a přípravy na příchod jara.

Soutěž o nejhezčí kloboukDěti ve školkách a školách ve Velké Británii během Velikonoc soutěží o to, kdo vyrobí nejkrásnější a nejoriginálnější klobouk. S jeho výrobou jim často pomáhají i rodiče. Podmínkou je, že klobouky musí být zdobeny velikonočně.

ŘeckoV den pravoslavných Velikonoc se zde v řeckých rodinách konají vajíčkové bitvy.

Velikonoční tradiceAutorka: Míša Vondrová

Zelený čtvrtek je pátý den Svatého týdne. Na zelený čtvrtek máme i pár pranostik. Je-li zelený čtvrtek bílý, tak je léto teplé. Na zelený čtvrtek hrachy zasívejte, na Velký pátek se zemí nehýbejte.

Velký pátek před Velikonocemi je součástí Svatého týdne a velikonočního tridua (= období tří dnů, které bezprostředně předchází neděli zmrtvýchvstání a připomíná úmrtí a vzkříšení Ježíše Krista). Tento den je připomínkou utrpení a úmrtí Ježíše Krista. Velký pátek je spojený s magickými silami. V tento den se měly otevírat hory, které vydávaly poklady.Nemělo se nic půjčovat, protože půjčená věc by mohla být očarována; nesmělo se hýbat se zemí (rýt, kopat, okopávat) ani prát prádlo, protože by bylo namáčeno do Kristovy krve.

Bílá sobota je v kalendáři den před Velikonoční nedělí, je součástí Svatého týdne, 2. Den velikonočního tridua. Připomíná den, kdy Ježíš leží v hrobě. Pranostika – Odkud na Bílou sobotu vítr, odtud v létě déšť.

Velikonoční neděle je slavností Zmrtvýchvstání Páně. Přezdívá se jí také Boží hod velikonoční. Je to největší křesťanský svátek, slaví se, že Kristus vstal z mrtvých.

Velikonoční pondělí je den, který následuje po Velikonoční neděli. Je to přechod ze zimy do jara. V tento den je u nás zvykem, že chlapci dopoledne chodí za děvčaty s pomlázkou a „vyšupají je“. Velikonoční mrskání má dívkám předat část jarní svěžesti vrbového proutí. Děvčata jim za to dají kraslice. Na Moravě se též dodržuje tradice, že dopoledne hodují chlapci, ale přesně od 12 hodin mohou děvčata polévat chlapce studenou vodou nebo voňavkou.

Literární soutěž Památníku Terezín 2018 na téma DomovV tomto roce se do této literární soutěže zapojili naši osmáci a deváťáci. Mezi nejlepší práce patřily ty, které otiskujeme. Držíme palce autorům v celostátní konkurenci pisatelů.

DomovAutor: Martin Přibil Psal se rok 1941. V té době byl už Hitler pánem Evropy, všem bylo jasné, že Němci a Italové podniknou invazi do Jugoslávie, kde se začne odehrávat příběh srbského chlapce jménem Miloš, který žil se svou maminkou Alexandrou a tatínkem Petrem v nevelkém městě Niš.

Matka a Miloš seděli u snídaně a tu do dveří vrazil tatínek a povídá: „Alexandro, Němci právě překročili hranice a ženou se k nám, musíte se sebrat a odjet do Kanady.“ „A co bude s tebou?“ ptal se malý Miloš. A tatínek mu odpověděl. „Miloši, já tu musím zůstat a bránit Jugoslávii pro našeho krále Petra II.“ A tak nás tatínek odvezl do malého přístavu Kotor, odkud jsme odpluli do Kanady za tatínkovými příbuznými.

Když jsme připluli do Kanady, přivítali nás příbuzní. Byli to dva bratři, George a William. Ta nám řekli, že bydlí ve městě Hallifax, v hlavním městě Nového Skotska.

V Novém Skotsku už bydlíme téměř rok. Náhle nám začaly chodit dopisy od tatínka, ve kterých píše, že je naživu. Omlouvá se celým svým srdcem za to, že nemohl napsat dřív. Nenapsal, protože ho drželi ustašovci v koncentračním táboře.

„Bylo to hrozné, dozorci mě bili jako psa, ale naštěstí den před mou popravou tábor osvobodili Titovi partyzáni. Vzali mě mezi sebe a pomáhám osvobozovat Jugoslávii od německých, italských, chorvatských a albánských parazitů.“ Pro mě a maminku to byla radostná zpráva.

Bylo to oživení dnů nejistoty, kterou jsme prožívali v Kanadě. Nikoho kromě příbuzných jsme tu neznali, neuměli jsme anglicky. Ve škole se na mě děti divně dívaly a už vůbec mi nerozuměly.

Za další rok to už bylo lepší, mluvil jsem už téměř plynule anglicky, a dokonce jsem si našel kamaráda. Ale nic netrvá věčně. Druhá světová válka skončila a my se s maminkou vrátili do Jugoslávie, do našeho starého městečka Niš.

K našemu zděšení zde žádné městečko nestálo. Jenom ohořelé základy. Nekonečné řady hrobečků. Jak jsme je procházeli, našli jsme kříž, na kterém bylo napsáno – Petr Pavlič, zde pochován, usmrcen upálením za živa ustašovci. My, jeho bratři ve zbrani, jsme ho pomstili! Odpočívej v pokoji.“ To pro nás byl šok. Ale život musí jít dál. Městečko jsme postavili, ale tatínek je nenávratně pryč. Za to, že položil život za svou vlast, na něj dodnes celé město vzpomíná.

DomovAutor: Ondřej Přibil V druhé polovině dvacátých let 20. století se v Československu narodila do židovské rodiny holčička, kterou pojmenovali Magdaléna. Jak plynula léta, její otec, novinář, si uvědomoval, že Německo obsadí Československo a věděl, co je jako židy čeká.

Proto se musela Magdaléna s otcem sbalit a odjet. Na Prahu, jako svoje rodiště, vzpomínala v dobrém a představa, že ji už asi nikdy neuvidí, jí vháněla slzy do očí.

Nakonec emigrovali do Velké Británie. Naučit se cizí jazyk a všechno jiné nedělalo Magdaleně problém. Jen její jméno bylo pro Brity těžko vyslovitelné. Proto přijala francouzskou podobu svého jména – Madeleine.

Střední školu vystudovala se skvělým prospěchem, a proto se rozhodla studovat dále v Americe. Univerzitu dostudovala bez větších potíží a stala se právničkou. Nejdřív pracovala v Pentagonu, ve velké úřednické budově. Tam si jí všiml jeden poslanec a doporučil ji do Bílého domu. Nakonec se osvědčila a stala se první ministryní zahraničí Spojených států amerických.

Je ukázkou toho, že i když člověk ztratí domov, jde to bez větších problémů překonat a stát se mezinárodně uznávanou osobností a být v mnohém hodně platná i své nové vlasti. A jak skončila? Přednáší na univerzitách studentům a je v důchodu. Ale nesmíme zapomínat na to, že by to nezvládla bez podpory rodičů, ale i britských a amerických přátel.

DomovAutorka: Sára Rudová Když se řekne domov, představím si místo, kde mám svou rodinu a přátele. Domov není místo, jsou to lidé a vzpomínky.

Možnost odstěhovat se je sice krásná v tom, že poznáme nové lidi, novou kulturu, zdokonalíme se v cizím jazyku atd. Budeme mít nový začátek, neuděláme chyby, které jsme

dělali doposud, můžeme začít od začátku. Ale co vše pro to budeme muset ztratit? Budeme si muset vybudovat novou osobnost, nový život, prostě vše začít znovu.

Den, kdy bych měla vše opustit, by byl konec něčeho krásného, ale naopak začátek něčeho třeba ještě hezčího. Bylo by to jako dárek, nevěděla bych co očekávat. Naposledy bych si prošla náš dům a před očima by mi proběhl celý můj život doposud, vzpomínky, které jsem tu měla, první krůčky mojí malé sestřičky, všechny ty krásné, a i nepříjemné zážitky. Po tváři by mi tekla slza – možná štěstí, anebo spíše smutku.

Procházím dům z místnosti do místnosti. Pomalu, nevím, co si chce zapamatovat nejvíce. Člověk by si řekl, že na těch patnáct let snad ani nejde zapomenout. Stojím u okna a snažím se si zapamatovat ten pohled na starou rozvrzanou houpačku, na které mě rodiče jako malou houpali. Ale už nechci, nemohu zůstat ani o den déle, všechno mi je tak strašně připomíná. Jdu do ložnice, naposledy se dotknu postele, na které spali každý večer, ještě jako spokojená rodina. Můj pohled směřuje na sestřiččinu postýlku. Buší mi srdce, když vím, že už to tak nikdy nebude. Moc si přeju, aby mě táta vedl k oltáři a mamce tekla po tváři slza štěstí, když by viděla, jak šťastná jsem. Aby poznali moje děti a viděli, co všechno mě naučili a jak se o sebe zvládnu postarat sama. Chtěla bych mladší sestřičku, které bych mohla pomáhat s úkoly do první třídy. Byli jsme tak šťastní a teď … Uvědomuji si, že už nikdy neuvidím maminčin úsměv. Tohle byl náš domov a bez nich to už není ani můj domov, protože tu nejsou oni – ti lidé, kteří z místa dělají domov.

Proto odcházím. Vycházím ze dveří a předávám klíče nové rodině. Rodině, která tu snad bude šťastná tak jako my.

Literární soutěž Náš svět má letos zcela volné téma. Pořádá ji Národní institut pro další vzdělávání v Praze. V tomto roce nás budou reprezentovat práce Míši Vondrové a Báry Majerčinové.

Náš světAutorka: Michaela Vondrová

Jednoho dne, přesněji 27. července se stalo něco, co se nikdy nemělo stát. Přestěhovali jsme se, ani pořádně nevím kam, jen vím, že se mi nikam nechtělo. Nechtěla jsem na novou školu ani do nového domu. Nebylo to sice tak daleko, ale byla to vesnice, a to je to nejhorší.

Rodiče se rozvedli, takže jsem jela s mamkou. Táta nebyl rád. Já samozřejmě taky ne, ale vím, že jí bude takhle líp. Ne že by jí táta nějak ubližoval, to určitě ne, ale byl to prostě asi osud.

Měla jsem jít poprvé do nové školy. Ráno jsem zkoušela simulovat, ale moc mi to nevyšlo. Maminka mě doprovodila až dovnitř. Byla jsem celkem ráda, trochu jsem se bála. Zazvonilo a

já stála uprostřed dveří. Chvíli na mě všichni tak zvláštně koukali, potom paní učitelka řekla, ať jdu dopředu a nějak se představím. „Ahoj, já jsem Míša, Míša Vondrová. Je mi třináct.“ To bylo všechno, co jsem řekla. Měla jsem si sednout k jednomu klukovi. Hned se představil. „Ahoj, já jsem Martin.“ Podal mi ruku a potřásl jí. Přišlo mi to vtipné, tak jsem se pousmála. Pak se mě zeptal: „Proč jste se přestěhovali?“ Všechno jsem mu vysvětlila. S Martinem jsme se opravdu hodně bavili.

Byli z nás nejlepší přátelé. Nakonec jsem byla ráda, že jsme se přestěhovali, protože jsem potkala Martina.

Náš světAutorka: Barbora Majerčinová

Poklidně jsem žil v obyčejném světě svůj mírumilovný život. Měl jsem přátele, co mě povzbuzovali a rodinu, kterou jsem miloval. Můj nejvěrnější přítel by můj německý ovčák. Většinu času jsem však trávil sám. Všechno bylo perfektní, ale já tušil, že se v brzké době stane něco špatného. To, co se stalo, však navždy změnilo můj způsob myšlení a převrátilo dokonalý život ve hru o přežití. Začalo to malým rodinným výletem, plánovaným pár týdnů napřed. Moc jsme se s mám malým bráškou těšili. Museli jsme vyjet brzy ráno, abychom stihli navštívit všechny parky, zámky a další památky, co jsme chtěli spatřit na vlastní oči. Seděli jsme v autě a pro zahnání nudy hráli různé hry, jako například slovní fotbal. Z okna nešlo nic vidět, protože pršelo. Tím se nám tak dobrá nálada ale nemohla zkazit. Následující událostí bohužel ano. Kvůli neustávajícímu prudkému dešti nebylo naše auto viděno řidičem nákladního vozidla, který do nás následně naboural a způsobil ohromné škody. Probudil jsem se v nemocnici. Nemohl jsem se pohnout a každá část mého těla se svíjela v bolestech. Ptal jsem se zdravotní sestry, kde je moje rodiny, ale ta umlkla a šla se porozhlédnout po panu doktorovi. Když ho našla, řekla mu, ať jde za mou, že už jsem se probudil. Ten mi řekl: „Tvá rodina ten incident nepřežila.“ V tom krátkém okamžiku se ze světa vytratily všechny barvy a mě posednul mrazivý chlad. Byla to jen jedna krátká věta a já už nebyl schopný se nikdy znovu usmát. Protože jsem nebyl plnoletý, museli mě poslat někam, kde by se o mě postarali. To jsem nechtěl. Za žádnou cenu jsem to nesměl dovolit. Nesnesl jsem pomyšlení, že by se to celé mohlo znovu opakovat. Moje fyzická zranění byla téměř vyléčená, na rozdíl od psychických, která se postupem času rozrůstala víc a víc působením rozežírající samoty. Rozhodl jsem se. Utekl jsem z nemocnice pryč. Bylo léto, takže v noci nebyla tolik zima, což bylo skvělé. Většinou jsem spal pod stromy nebo v uličkách ve městě, a když pršelo, tak i pod velkými mosty. Ani mi to nijak nevadilo. Stal jsem se mnohem víc lhostejným a uvnitř mrtvým, než kdykoli předtím. Můj život v tu chvíli plnily noci strávené na zemi, narůstající hlad a bolestivé vzpomínky na můj předešlý styl života. Od útěku uplynulo několik měsíců, léto skončilo a po ulicích řádil nejchladnější podzim, co jsem zažil. Byl začátek listopadu a podle novin nalezených v odpadkovém koši, měl každou chvíli začít padat sníh. Občas počasí nejednalo podle předpovědi, ale tenkrát naneštěstí ano.

„Na ulici byl nalezen umrzlý chlapec, nezvěstný několik měsíců. Zjistilo se, že jeho rodina zemřela při autonehodě.“ Oznamovaly noviny, které na sebe upozorňovaly velkým nadpisem, co vás praštil do očí tak, že jste si ty noviny museli koupit a až do posledního písmenka přečíst. Lidé jsou nejvyspělejší tvorové na této planetě, přesto však bezohlední a sobečtí, že nechají umrznout malé dítě venku v zimě. Tato tragédie mě donutila zamyslet se nad tím, jak bych si měl vážit života a svých blízkých. Pokusme se z tohoto světa udělat lepší místo, kde budou všichni šťastní!

Výlet do minulostiV letošním roce si připomínáme sté výročí od vzniku Československa, a to je doba vhodná k mnoha zamyšlením. Naši osmáci a deváťáci se zapojili do soutěže O pardubický pramínek, která letos vyzývala děti, aby napsaly, který vynález nebo objev v minulých sto letech byl podle nich ten nejdůležitější.

Náš první československý elektromobil EMA 1Autor: Ondřej Přibil Letos budeme slavit sto let od založení Československa. V tomto období vzniklo u nás mnoho slavných vynálezů. Já jsem se rozhodl vám přiblížit jeden, který předběhl svoji dobu – elektromobil. Náš první elektromobil jsme, představte si, vyrobili před skoro padesáti lety. EMA byla zkratka pro elektrický městský automobil. Vzešel ze spolupráce VÚES v Brně a VÚT. Vývoj začal v roce 1968. Hotové vozítko pak mělo premiéru na mezinárodní výstavě Člověk a automobil - IEMA 70 v roce 1970. Elektromobil měl samostatnou karoserii z oceli. O vzhled autíčka se zasloužil Milan Pařenic. Kabina dokázala pojmout dvě dospělé osoby a dvě děti. Interiér vynikal vzdušností díky tenkým sloupkům a velké ploše prosklení. Automobil poháněly dva stejnosměrné elektromotory o celkovém výkonu 4 kW, které se nacházely u zadních kol. Jako akumulátory byly použity olověné baterie o kapacitě 88 Ah. Dosahovalo rychlosti 50 km/h a jeho dojezd činil 30 až 50 km. Vozítko přitom vážilo jen 860 kg. Elektromobily jsou bezpochyby předzvěstí budoucnosti, a proto jsem si vybral právě EMA 1. Předběhl svoji dobu. Mezi jeho velké výhody patřila tichost a snadné parkování. Mezi nevýhody patřila nepohodlná jízda a dlouhé nabíjení baterie. Je pozoruhodné, že jsme dokázali něco takového zkonstruovat v době, kdy u nás nebylo žádné silné ekologické hnutí. Teprve dnes se elektromobily začínají masověji vyrábět, protože jsou lidem dostupnější svojí cenou, ale i množstvím dobíjecích stanic. Určitě v budoucnu přispějí k zlepšení ovzduší v okolí silničních dopravních uzlů.

InternetAutor: Daniel Lonek Největším vynálezem uplynulého století je určitě internet. Je to celosvětový systém propojených počítačových sítí. Dá se říci, že je to síť sítí. Pomocí internetu můžeme snáze komunikovat, můžeme na něj „uploudovat“ a stahovat z něj jakékoli informace, programy, písničky, filmy atd. Můžeme v této síti vytvářet stránky s reklamami, internetové obchody i s internetovými úložišti. První vize takového propojení se objevila už v roce 1946. V roce 1958 na tomto projektu začala pracovat ARPA (obnovení vedoucího technologického postavení USA), a tak 29. října 1969 vznikl ARPANET. Šlo pouze o test se čtyřmi uzly v různých částech USA. Nyní je internet sestaven z volně propojených počítačových sítí, které spojují jeho jednotlivé síťové uzly (počítače, routery). Každý počítač nebo router má svoji IP adresu. Podle ní se počítače od sebe rozeznávají. Používá se IP v.4, ale protože už je mnoho počítačů, tak se začíná využívat IP v.6 (ta na rozdíl od předchozích kombinuje čísla i písmena). Nejznámější službou internetu je www. To jsou stránky, kde najdete jak text, tak třeba i grafiku, multimédia a e-mail. Jsou propojené hypertextovými odkazy. Internet jsem ze všech vynálezů vybral, protože věřím, že bez něj by lidé už nedokázali přežít.

Elektrická kytaraAutor: Otakar Tanzmann Ze všech výrobků a vynálezů, které byly vytvořeny za posledních sto let, jsem si vybral hlavně tento, protože hudba vydrží daleko déle než ostatní vynálezy, které budou brzy znovu nahrazeny. Elektrická kytara (lépe elektronická) je druh kytary. Jak taková elektrická kytara funguje? V kytaře jsou elektromagnetické snímače, ty převádějí chvění strun s ocelovým jádrem na elektrický proud, který je veden z kytary do zesilovače. Konstrukce elektrické kytary je jiná, než u akustické. Elektrická kytara nepotřebuje korpus k rezonanci tónu, ale její tělo se stále vyrábí ze dřeva a jeho kvalita a druh má dopad na výsledný zvuk. Podle mě je elektrická kytara jedním z nejvýznamnějších vynálezů minulého století, protože to výrazně posunulo hudební scénu kupředu. Mohly se začít vytvářet nové tóny a vznikl i nový hudební styl, jako například metal, rock a podobně. Určitě i kvůli těmto novým zvukovým možnostem klesly prodeje akustické kytary. Na tomto nástroji je ještě mnoho co vylepšovat a upravovat. Určitě existuje i hodně dalších hudebních nástrojů, které významně posunuly hudební kulturu, ale elektronickou kytaru mám nejraději.

Anketa Pro toto číslo časopisu si pro Vás Karolína Baladová a Sára Rudová z 8. A připravily anketu o nejoblíbenější květinu, sport a jarní kousek oblečení. Nejoblíbenější květinou naší školy je růže, ale v 6. A a v 9. A vyhrál kaktus. Na dalších místech se častěji objevovala sněženka, kopretina nebo tulipán. Nejoblíbenějším sportem našich žáků je v 7., 8. a v 6. A jednoznačně fotbal. Překvapením je vítězství gymnastiky ve třídě 6. B, naopak nás nepřekvapilo vítězství florbalu u našich deváťáků. Nejoblíbenějším kouskem jarního šatníku je ve všech třídách mikina. Vymyká se jen třída 8. A, která raději vyrazí ven v jarní bundě. Příště se pokusíme v anketách odlišit i názory dívek a kluků. Snad nás překvapí, v čem se shodujeme a na co máme odlišné názory.

Jarní básničky a velikonoční hodovačky

Autor: Daniel Konrád Jsi-li věřící,Hody, hody, zdravíčko, modlitby Bůh vyslyší,dej mi malé vajíčko, apoštolové svatí,na pomlázku mašličku ti přinesou štěstí.a třeba i malou hubičku. Autor: Daniel LonekStavil se u mě zajíček Velikonoce, Velikonoce,a dal ti sem dáreček. ty krásné svátky, Je v tom hodně čokošky, kdy dívky malují kraslicetak ho otevři, a chlapci si dělají pomlázky.než ti zajíc pokadí ponožky. Matky kupují čokoládu.Autorka: Karolína Baladová Děti, ty mají prázdniny.Začíná jarní období, A protože jsou Velikonoce,a blíží se jarní pondělí. přejeme vám krásné svátky.Kluci s pomlázkami běhajía holky jim utíkají. Autor: Martin Sixta Velikonoce, Velikonoce –Barvíme vajíčka tuší a voskem, slaví se po celé republice.kluci je pak snědí bleskem. Jeden den v roce,Dívky v ruce s kýbly, udělám ze sebe bosse, klopí klukům na hlavy. který holky hoduje, vypadá, že bojuje.Autor: Martin Přibil Holky mi dali odměnuJežíš Kristus na Velikonoce přichází, a další rok je zas proženu.spásu lidu přináší.Lidé se na něj obrací,spása se jim navrací.

Autor: Ferda Tvrdík Autorka: Sára RudováVelikonoce jsou zde, Když Velikonoce se blíží,je čas se radovat, každá dívka schová se.Nevím, kde mám pomlázku, Vajíčka se nabarví,je čas jít hodovat. pak nám hlavně chutnají. Beránka si upečeme,Procházím se po ulici, pak ho cukrem posypeme.Nevím, kde mám začít hodovat.Vidím holčičku ve světnici, Autor: Josef Rantošzačíná vajíčko malovat. Hody, hody, doprovody, Velikonoce jsou tady.Autorka: Vlaďka Novotná Děti malují vajíčkaHody, hody, doprovody, já jsem malý zajíček, a rodiče si dávají kafíčka.Oběhl jsem hodně rodin a nesu kupu vajíček.Hody, hody, doprovody, už dále běžet nemohu. Vyhodoval jsem si vajíčka,Sednu si tu do travičky a všechno si schrupnu. koupil si za to králíčka. Hodovat už nechodím,Autorka: Lucka Letová ale příště se s tím poradím.Slepička běhá po dvoře, Vajíčko se kutálí po komoře. Autorka: Michaela VondrováMáte mi ho panímámo dát Vajíčko, vajíčko,a srdíčko vás bude hřát. ty moje štěstíčko. Daruji tě tomu, kdo první přijde,Autorka: Melisa Kišová vyhoduje tě a zas odejde.Komu já vajíčko daruju, toho já opravdu miluju. Kraslici nádhernou jsem namalovalaKomu já vajíčko dám, a hodnému chlapci darovala.toho opravdu ráda mám. Den už končí, vajíčka už došla,Kdo ho zdobil, ten má rád. zadek mám vyšupanýKdo ho dostal, ten je rád. a celý červený.Za vajíčko malované,z velké lásky darované.

Autorka: Jirka DrahošHody, hody, doprovody,nastavte nám zadečky.My vás teďka vyšupeme,abyste nám neuschly.

Autorka: Blanka Šlapáková Autorka: Jana ŽižkováChceš tu něco rychle zvědět, Velikonoce jsou nej,můžeš tady klidně sedět. honem běžte všichni ven. Dokud svítí sluníčko,Jehňátko běhá po poli, tak si pospěš, holčičko.můžeš už s ním jít kamkoli. Sluníčko už zachází, snad se brzo navrátí.Honem si sežeň pomlázku, Honem běžte všichni domů,doma máš hodně obrázků. než se liják vrhne dolů.

Doma máš obrázky s mláďaty,se selátky, kůzlátky i s jehňátky.

Kamarády,máme rády.

Nohama se klidně brouzdáš ve stoce.Ach, jak máme rádi Velikonoce.

Projekt: 40. výročí letu Vladimíra Remka do vesmíruZačátkem března jsme si v projektu připomněli velké pokroky v oblasti kosmonautiky nejenom u nás, ale i v ostatních zemích, které se zapojují do objevování záhad vesmíru. Některé skupiny kromě svých plakátů stihly napsat i básně na toto téma.

Cesta do vesmíru Kosmická četaAutoři: Nedvědová, Rudová, Autoři: Kiš, Sixta, Bernášková, Holoubková, Lukešová Amiti, Rajtorová

Astronautem každý chce být, Podívej se na oblohu,ve vesmíru si to užít. něco letí právě nahoru.Vesmír ten je nekonečný, Vidím, že je to raketa,možná bude taky věčný. uvnitř sedí kosmická četa.

Do vesmíru poletíme, Kosmická četa letí,cestou se někde zastavíme. z vesmíru zdraví děti.Raketou tam přistaneme. Ve vesmíru dělaj divy,Stav beztíže si vyzkoušíme. že kosmonauti nejsou lidi.

Chviličku tam pobudeme, Podívej se na oblohu,Astronautem se staneme. něco letí právě dolů.Když se domů vrátíme, Kosmonauti přistávají,zase tam chtít budeme. děti zase jásají.

Dopis do budoucnostiI letos se naše škola zúčastnila mezinárodní literární soutěže v psaní dopisů, kterou pořádá Česká pošta. Tématem byl dopis do budoucnosti. Vybrali jsme pro Vás některé soutěžní práce.

V Dubí 9. 3. 2018Milý čtenáři! Je mi šestnáct, mám kamarádky, kluka, život je báječný. Co by se mohlo pokazit? Po zdařilém letu do vesmíru, kterého se zúčastnil kamarádův otec, se dostane na Zemi vážná nemoc. Neumíme ji léčit. Nemoc se šíří jako požár. Za chvíli je nemocné celé město. Jsem jednou z mála, co nejsou nemocní Už je celý okres a kraj zamořený, celá republika a celá Evropa. To už jsem nemocná i já. Už trpí celý svět. Umírám. Jen pár tisíc lidí přežívá. A … Takhle většinou začíná dobrodružný film. Ale tohle je skutečnost. Příroda je v pořádku. Žiju v České republice. Kolem dokola naší země jsou hory a uprostřed je nížina. Tam se vše pěstuje. Žiji v Krušných horách, což je na severozápadě Čech. Můj život se moc neliší od ostatních. To Vás nemusí zajímat. Co by Vás mělo zajímat je, že jsem bojovnice za přírodu a za lidi, co žijí ve špatných podmínkách. Bohužel jsem ještě moc mladá. Je mi teprve jedenáct let. Někteří lidé přírodu chrání, jiní ji zas ničí. Moc věcí by mě zajímalo, jak to u Vás vypadá. Ale na to není čas.Loučí se Helena Šlapáková

V Dubí 9. 3. 2018Milý čtenáři, Vím, že až to budeš číst, už tady nebudu. Možná ani neslyšíš zpěv ptáků, šum lesa ani hučení potoka. Ale ráda bych Ti sdělila toto: Možná ani ty brzy nebudeš žít. Prosím, oznam lidstvu, ať neničí a nezotročují naši planetu. Vím, že už je možná pozdě, ale možná lidi nepřesvědčíš, aby přestali. I když se naše slunce nezvětšilo, tak se lidé zničí. Ráda Ti řeknu jednu věc – i když zemřeš, tak tvůj duch přetrvá. Najde si cestu i skrz překážky a utrpení. Nakonec se stane bílým andělem a všechna trápení zmizí. Prosím, ochraňuj své milé, jako oni chránili Tebe. Pomáhej a ochraňuj je. A když nejsou otevřené dveře, otevři si okno. Asi nevidíš slunce a zelené rostliny. Ale třeba Tvoji potomci uvidí, jaká je to krása. Jenom díky Tobě zjistí, jaká je to nádhera žít na planetě, která je živá. Možná uslyší zpěv ptáků, šum lesa, hučení potoka a budou chodit na houby, které jste už dávno zapomněli. Uvidí slunce a zelené rostliny. Lidé asi na Tebe budou zlí kvůli tomu, že chceš změnit svět Brzy, zjistí, že je třeba planetu zvelebit. Jen když jim dáš přečíst tento dopis. Z minulosti roku 2018 Blanka Šlapáková

V Dubí 9. 3. 2018Milá osobo,až tohle budeš číst, tak doufám, že se to tu tolik nezměnilo. Dnes je pátek a jako každý den musíme být ve škole. Vždy se tu ale těšíme na pátek, protože po pátku je sobota a neděle. To do školy nejdeme, ale pak už je zas pondělí. No snad se máte ve Vaší době dobře. Myslím si, že vy máte modernější dobu, ale technika se musí rozvíjet dál. My v naší době to tu máme hodně moderní, ale myslím si, že jste na tom o hodně lépe. Doufám, že Vám tu zůstala alespoň nějaká příroda, protože bez přírody nelze žít. Třeba ve Vaší době už budete mít létající auta. V naší době jezdí po silnicích a jejich motory jsou závislé na benzínu nebo naftě (pokud to tedy nejsou auta na jiný pohon). Myslím si ale, že stále musíte chodit do školy jako my. Abyste nebyli hloupí. Když byste nechodili do školy, nemohly byste si toto ani přečíst. Možná tu bude celá země pokrytá wi-fi připojením a školu nebudete potřebovat, ale myslím si, že nutné bude alespoň základní vzdělání. Nebo se možná už narodíte se základními vědomostmi (tahle věta je myšlená jako legrace. Prosím, neberte to vážně, podle mě to není možné). Také už nemáte doma mazlíčky jako třeba psa nebo kočku, ale máte doma například vlastní zoologickou zahradu. Moc nevím, co si o Vás mám myslet. Je mi teprve 12 let a asi mám jen velkou představivost. Nebo třeba budete vlastnit celá města. Ale přesto doufám, že tu zůstanou i ti hodní a chytří lidé. No, abych pravdu řekla, myslím si, že ve vaší době ale tu chytrost potřebovat ani moc nebudete, protože to za vás všechno udělá moderní technika nebo velmi chytré počítače a telefony. Ale alespoň jeden jediný člověk by mohl zůstat velmi, velmi chytrý. Tak ahoj, snad Tě to bude zajímat. Ahoj Kája