Název: Všechno bude fajn Autor: Lenka Lanczová Nakladatelství: Víkend, 1997 *** Protiva na čtyři... Hluboce se nad záludnou otázkou autora křížovky zadumám. Bubák je na pět, otrapa dokonce na šest, morous také. Hm, to nebude to pravé ořechové. Hlasitě se uchichtnu, kdyby bylo volných sedm políček, napsala bych Vacková. Pod tímhle jménem se totiž skrývá nejprotivnější osoba pod sluncem, naše sousedka z bytu nad námi! Na to, že ta dobrá žena trpí uklízecím syndromem a prádlo pere zásadně na noční proud, takže nám přes tenké panelové stropy dopřává každou druhou noc možnost prožít menší zemětřesení, jelikož její automatka patří ke stěhovavým druhům, co se během od- střeďování stihnou přemístit z jednoho konce koupelny na druhý, tak na to jsme si v podstatě zvykli, ovšem čím nás vytáčí zas a znovu, je víkendové luxování. Nic proti čistotě, vysavač používáme kvůli mé alergii na prach denně, nicméně nikdy ne v pět ráno, v tak nekřesťanskou hodinu! Svého času se paní Vacková, monstrum se sacími trubicemi místo rukou, stala mou noční můrou a děsila mě i ve snech.
Transcript
Název: Všechno bude fajnAutor: Lenka LanczováNakladatelství: Víkend, 1997
***
Protiva na čtyři... Hluboce se nad záludnou otázkou autora křížovky zadumám. Bubák je na pět, otrapa dokonce na šest, morous také. Hm, to nebude to pravé ořechové. Hlasitě se uchichtnu, kdyby bylo volných sedm políček, napsala bych Vacková. Pod tímhle jménem se totiž skrývá nejprotivnější osoba pod sluncem, naše sousedka z bytu nad námi! Na to, že ta dobrá žena trpí uklízecím syndromem a prádlo pere zásadně na noční proud, takže nám přes tenké panelové stropy dopřává každou druhou noc možnost prožít menší zemětřesení, jelikož její automatka patří ke stěhovavým druhům, co se během od-střeďování stihnou přemístit z jednoho konce koupelny na dru-hý, tak na to jsme si v podstatě zvykli, ovšem čím nás vytáčí zas a znovu, je víkendové luxování. Nic proti čistotě, vysavač používáme kvůli mé alergii na prach denně, nicméně nikdy ne v pět ráno, v tak nekřesťanskou hodinu! Svého času se paní Vacková, monstrum se sacími trubicemi místo rukou, stala mou noční můrou a děsila mě i ve snech.Jelikož je chybějící slovo pro tajenku klíčovým, s křížovkou dál nehnu a odhodím ji i s propiskou na koberec vedle válendy. Slastně se protáhnu, trochu si natřepu polštář a překulím se na druhý bok, abych mohla pozorovat dešťové kapky zvolna sté-kající po okenní tabuli. Vzpomínám na Jolku, copak asi dělá. Podle hodin určím, že jim začaly odpoledky, tedy chemie. Jo-lanka a ostatní nešťastníci, kteří se nestačili našprtat nepocho-pitelné vzorce kyselin, zásad a dalších lahůdek doma, se jistě snaží na poslední chvíli do hlavy nacpat alespoň zlomek vě-domostí, než profesor otevře známkovací notes, vyloví z něho jako králíka z klobouku jméno nějakého odsouzence a pozveho k tabuli.Maličko zesílím zvuk na hudební věži, abych mohla lépe vyslechnout písničku Wish You Were Here skupiny Rednex,
kterou miluji, a zase se s požitkem zavrtám pod pokrývku. Topná sezóna v nedohlednu, radiátor pod oknem je jako kus ledu, avšak mně je v posteli báječně. Musím si tu chřipku přecevychutnat! Pravda, sotva jsem se stačila vžít do role druhačky, už ležím, ale vzhledem k tomu, že jsem celý prvák nestonala, si myslím, že si týdenní lenošení, víc se mi jistě z mé nemoci vytěžit nepodaří, mohu dovolit! Stonání je příjemnější díky nádherně hnusnému počasí, co by se spíš hodilo na konec lis-topadu místo začátek října. Mlhy, drobný, leč vytrvalý deštík, studený vítr, teploty kolem deseti stupňů. Paráda! Jasně, kdy-bych musela každé ráno vstávat a vybíhat s deštníkem do po-šmourného dne, nadávala bych na počasí jako 99 % obyčejných smrtelníků. A naopak, těžko by mě bavilo ležet za předpokladu, že je venku na opalování!Skulinou mezi přivřenými dveřmi se neslyšně protáhne stříbrný kožíšek."Dianko, čičiči...," lákám k sobě ušlechtilé stvoření luskáním prstů i vemlouvavým hlasem. Ušlechtilé, leč tlusté, líné a vypočítavé. Po dlouhém přemlouvání si konečně dá říct, vzne-šeně přiťapká a očichá moje natažené prsty. Protože jsou prázd-né, žádnou dobrotu neskrývají, předvede mi znuděný kočičí hřbet, jako velké širé rodné lány přehlédne moje gesto, jímž jí nabízím spoluúčast v posteli, a s huňatou anténou vysoko vztyčeného ocasu uraženě odkráčí. To je mi vděk za moji lásku a péči!Hm, ale dát si něco na zub není zas tak špatný nápad, usoudím, odhodím pokrývku a skočím si pro broskvový kompot a lžíci, a než zase nastoupím do svého spacího vozu, vyměním poslech rádiových vln za klasický gramofon, povídky Šimka a Grossmanna nikdy nezklamou! Stonání, to je věc...V nejlepším mě zastihnou naši, vracející se k rodinnému krbu po celodenním shonu za chlebem. Obrazně řečeno, v paneláku samozřejmě krb nemáme a mamka podniká přímo u nás doma, vede různým soukromníkům, mezi jinými i tátově poměrně prosperující truhlárně, účetnictví. Dnes jela tátovi naproti, prý aby neztráceli čas a mohli se mrknout na nějakou barabiznu za
účelem případné koupě, do níž by si táta mohl svou dílnu přestěhovat. Oba vypadají rozjařeně."Tak co?" zeptám se, jednak abych se projevila coby hodné dítko, jemuž rodinné záležitosti nejsou šumafuk, a jednak abych odvedla máminu pozornost od svých broskví."Škoda, že jsi nejela s námi, Lenko! Ten dům je to, co jsem si představoval, a ještě něco navíc!" horuje táta.Na mámu si nepřijdu. "Už zase jíš v posteli? Pobryndáš po-vlečení... Nemůžeš si s tím sednout ke stolu?""Marodím!" připomenu jí jemně svou nemohoucnost."Abys neumřela," zatváří se stylem mám tě přečtenou."Kdyby se dole vybouraly ty dvě zdi mezi garážemi a do toho kumbálu se přidalo topení, aby v něm mohla být šatna, nemělo by to chybu," plánuje táta, nevnímající naše přízemní dohady. "Vodovod tam je, stačilo by vymlasknout příčku, pár kachliček, zavést průtokovej ohřívač a sprcha je hotová...""Hlavně je tam spousta místa," přidá se mamka. "I na sklad, který ti u Altmana chybí...""O tom mi povídej!" vzdychne táta. "Místa je tam všude, měla bys i malou zahrádku, jak sis vždycky přála, čtyři pokoje místo těchhle tří nudlí, a ten klid...""A žádní sousedi," doplní máma se zasněným výrazem.Samým překvapením mi vyklouzne ulepená lžíce z prstů a celá půlka broskve sjede po květovaném povlaku jako po toboganu až na prostěradlo."No vidíš!" zaškaredí se mamka. "Ty nemehlo!""Dovol?" málem se urazím. "Kdybyste mě nerozrušovali, nic se nestalo! Co jste to říkali? Snad bychom se do těch opicích hor neodstěhovali všichni, nejen dílna?""Sakumprásk," potvrdí táta nadšeně. "Je to velký starý dům, dole bych měl truhlárnu a z těch prostor nahoře by šel udělat nádherně útulnej byteček.""Kdeže to je? V Šeříkový? To je přece mimo město -""Okrajová čtvrť," poučí mě táta. "V dosahu MHD.""Tě prsk," odfouknu si.
"Ta poloha je výborná," přemýšlí máma nahlas. "Ve městě a přitom skoro venkov, klid a lepší vzduch... Pro tebe, aler-gičku, přímo ideální."Odložím nedojedené broskve. "Víš, jak bych to měla daleko do školy? Přes celý město.""Mohla bys jezdit autobusem. Nebo na kole," plánuje táta, jako by tahle šílenost byla tutovka. "Anebo přestoupit na Novákovo gymnázium, to je kousíček vedle..."Málem nevěřím vlastním uším. "V žádným případě!"Máma nasadí zase ten svůj vševědoucí úsměv. "Ale, ale, donedávna jsme slyšeli nářky, jak je sportovní gympl strašná škola, která se nedá zvládnout.""To bylo hodně dávno, než jsem si zvykla!" odseknu."Holky, nehádejte se," přeruší nás táta. "V sobotu tam pojedeme znovu, a až ten dům uvidíš, Lenko, zamiluješ se do něj na první pohled. Hlavně aby nás někdo nepředběhl...""Bude to stát hrozných peněz." Máma začne uvažovat eko-nomicky. "I když prodáme tenhle byt, musíme si vzít velký úvěr od banky.""Pokud nám půjčí, není co řešit.""Půjčí, ten dům je protihodnota, o to nejde. Hlavně abychom měli zakázky a byli schopní dluhy splácet...""Super představa," ušklíbnu se. "Až táta zkrachuje, seberou nám dílnu i dům a můžeme jít pod most.""Ty nám přeješ věci," pousměje se máma nervózně."Nepřeju, jenom kalkuluju," zmírním dopad připomínky."Podnikání je vždycky riziko," připustí táta. "Ale taky platí, že kdo se bojí, nesmí do lesa. To jsem mohl zůstat u podniku! Teďmám sice víc starostí, ale taky víc možností, peněz, a hlavně mě to baví... Já myslím, že to půjde dobře. Nebudu muset platit nájem, Altman je starej vydřiduch..."Rodinná debata našeho trojlístku se zvrtne v dialog rady starších, páni rodičové zcela zapomenou na své ubohé, jediné dítě a hlasitě přemítají, kují plány a hlavně se už vidí ve svém vlastním domě kdesi na předměstí, rokují a debatují celé od-poledne i večer, vestoje i vsedě, v koupelně, kuchyni i obýváku.
Vzalo je to tedy pořádně! A mě taky, sotva se setmí, přistoupím k vypínači a opakovaně několikrát za sebou vysílám světelnou morseovkou znamení k protějšímu bloku. Zabere to, za nece-lých pět minut Jolka zvoní u našich dveří. No prosím, o tohle bych v Šeříkový ulici taky přišla!"Těbůh, simulante!" břinkne mě do zad. "Broskvičky, ňam!""Vem si lžíci," pobídnu ji, jelikož nemohu vidět, jak loví v poloprázdné sklenici prstem."Nějakou oslintanou, určitě," uchichtne se a nabodne půlku oranžového plodu na dlouhý nehet svého ukazováčku.8"Když myslíš, že tohle je hygieničtější," otřesu se, načež zvážním. "Joly, představ si, asi se budu stěhovat!" Ustrne uprostřed pohybu s pusou dokořán. "Kam?!""Zahradní čtvrť, taková díra," stěžuji si."Jo tak," uleví se jí, nacpe broskev do úst a zahuhlá: "Už jsem se lekla, že do jinýho města.""Ještě to! Kéž by se našel nějakej solventnější kupec, než je táta... Dovedeš si představit tu hrůzu? Do školy abych dojížděla autobusem, vstávala minimálně o hodinu dřív, a hlavně - tam bych se mohla ublikat! Nevím, proč jsou všichni proti sídlišti zatrpklí. Mně vyhovuje, líbí se mi tu. Plno lidí, plno obchodů, kino ob dva bloky, bazén vedle, všechno pěkně na dosah ruky...""Jak moc vážně to vaši myslí?" zeptá se."Pokud jim to někdo nevyfoukne, tak smrtelně. Hádám, že je to devadesát ku deseti. Táta je muž činu.""Vidíš," mávne bezstarostně rukou a vychlemtá kompotovou šťávu přímo ze sklenice. "Deset procent je dost, ne?""Snad," zadoufám zbožně. Napadne mě, že mě představa stěhování děsí i z jiného důvodu, vyvěrá z mého konzervatismu, strachu a nechuti ze všeho nového, neznámého. Změním tedy téma na veselejší, důvěrně známé: "Co novýho ve škole? Tasil tě Dusík?" Dusík je totiž přezdívka profesora chemie, vlastním jménem Evžena Kyslíka."Ne," vyvede mě z omylu. "Měli jsme přece dneska závody."
"Aha," plesknu se do čela. "A já si div neodkrvím palce, jak moc ti držím! Pomohlo to aspoň na hřišti?""Určitě," zahihňá se tajuplně. "Ve stovce jsem sice byla pat-náctá a v osmistovce předposlední, ale nejen sportem živ je člověk, ne? Ty tvoje palce mi přinesly jiný štěstí, lepší. Se-známila jsem se s jedním senzačním klukem!"Vykulím oči. "No nekecej! Kdo to je? Někdo od nás? Prosím tě, ti naši kreténci ze třídy jsou všechno jen ne senzační.""Ve třídě jsou ucha," souhlasí se mnou, "ale třeťáci, Lenko... První kvalita!"Podepřu si se zájmem bradu dlaní a pobídnu ji: "Povídej, honem! Jak se jmenuje?""Bavili se s námi tři, Vítek, Hanuš a Roman. Určitě sis jich9někdy všimla. Hlavně Vítka, má tmavý vlasy, barvu asi jako ty, takovej krátkej sestřih, opálenej, snědej, hnědý oči. Nemohla sis ho nevšimnout!"Marně lovím v paměti. Kluků, na které se hodí Manin popis, je v naší škole minimálně padesát! Vzhledem k tomu, že jsme celý rok strávili v přízemí, kde jsou třídy prvních ročníků, a nahoru se takřka nedostali, není divu, že nemám žádný přehled, tím spíš, že kvůli početnosti tříd jsme rozdělení na směny, aby se všichni plynule a bez front vystřídali jak v tělocvičnách, tak na přilehlém hřišti i v jídelně. V druháku jsme sice povýšili mezi mazáky do patra, nicméně třeťáci a čtvrťáci jsou ještě výš a za ty čtyři týdny jsem se dohromady nestačila rozkoukat."Vítek? Blbý jméno... Nic mi to neříká.""Vloni byl při celoškolských závodech v osmistovce třetí," snaží se mi být nápomocná.Vyprsknu smíchy. "Ty seš dobrá, Joly. Nemám nejmenší potuchy, kdo byl první v jakýkoliv disciplíně, natož třetí.""No jo," vzdychne nad mou zabedněností, "to je potom s tebou těžký. On je tak krásnej, Lenko... Přesně můj typ, opálenej, vysokej, něžnej úsměv... Správňák, samá sranda.""A... Domluvili jste si něco?" zeptám se napjatě.Smutně zavrtí hlavou.
Podivně se mi uleví. "Nebyla příležitost?""Jeho to asi vůbec nenapadlo. Bavil se se mnou normálně, stejně jako s ostatními, s Idou, Zuzou...," přizná upřímně."Čert vem kluky," povzbudím ji. "Máš mě, ne?""To je fakt," usměje se. "Dokdy se hodláš válet, co?!""Bohužel mi to brzy skončí, pozítří jdu na kontrolu. Mimo-chodem, protiva na čtyři, nevíš, co to má bejt?""Opak," pinkne z voleje."Opak?" zeptám se nechápavě, načež zajásám: "Vážně mi to sem pasuje! Opak, no prosím, to by mě nenapadlo... Teda, Joly, ty jsi myslitel.""Pochybovalas snad o mým IQ?" fintí."Kdepak, já dávno vím, že máš IQ pokojový teploty..."V podobném duchu spolu vydržíme laškovat celou hodinu.Určitou část našeho rozhovoru si promítnu před usnutím znovu. Ne že bych byla nepřející závistivá mrcha, ale... no, ruku10na srdce, asi bych nesnesla, kdyby Jolka začala s nějakým klukem chodit! Neměla by na mě čas, byl by jí přednější. Vlastně by mi ji nějaký cizák ukradl! Jolka je jako moje sestra, kamarádíme se od první třídy, letos už jubilejním desátým rokem. Kdysi jsme si přísahaly, že nás nikdo a nic nerozdělí. Povedlo se nám dostat na sportovní gymnázium, ačkoliv Jolka je s tělocvikem maličko na štíru, tak proč by mezi nás měl vstoupit nějakej úplně cizí frajírek? Je mi jasné, že tahle situace jednou určitě nastane. Jednou, ne teď! Aspoň ne z mé strany, dosud jsem se nezamilovala. Možná jsem příliš náročná a vybíravá, protože ti kluci, co by případně byli k maní, mi z nejrůznějších příčin neseděli. Představovala bych si pravou romantickou něžnou voňavou lásku jako z románu... Nejideálnější by bylo seznámit se s dvěma kamarády, nejlépe bratry... To je nápad! S pocitem, jaká jsem hlavička, usnu.Bráno zavírá samo, hlásá nenápadný nápis na zařízení nad proskleným vchodem do budovy polikliniky. S tím, že se dveře za mnou samy zavřou, jsem počítala, ovšem kdo mohl tušit, že to bude tak rychle! Sotva jsem se v nich otočila a žuch, zcela mi
zdeformovaly široký deštník, který jsem nestačila ani oklepat, natož složit. Hm, tohle nebyl moudrý tah!Ke všemu do mě vrazí kluk, který se i se svým kamarádem hrne do teplého a suchého vestibulu, aniž by vzal v úvahu překážku ve dveřích v podobě mé maličkosti. Naštěstí je pohotovější než já, obratně uhne před nebezpečně trčícím drátem. Vzpamatuji se a zle pochroumanou konstrukci deštníku násilím stáhnu."Ty vole," uleví si bezděčně, mrkne na mě a zavtipkuje: "Nebezpečná křehulka, co? Máš na to zbrojní pas?""Vidíš," přidá se druhý, "a mohli jsme jít na oční. Aspoň by bylo po problému, kterýho felčara si vybrat."Nepovažuji za nutné odpovídat na nejapné poznámky, aniž bych se zdržovala přivoláváním beznadějně obsazených výtahů, vyšlapu schody do třetího patra po svých, zatímco ti dva chytráci dumají před informační tabulí s plánkem ordinací.Od té doby, co jsem vyšla ze základky a vyměnila dětského11lékaře za dorostového, nemusím se obávat tlačenic, nudy a vy-dýchaného vzduchu v čekárně. Sychravé počas nemocím přeje, ovšem zatímco se z čekáren jiných doktorů ozývá mnohohlasé chrchlání a posmrkávání, v té naší jsou přede mnou jen tři pacienti. Přemýšlím, zda se mi vyplatí odložit si koženou bun-du, když je do ordinace povolán další člověk. Do dveří strčí hlavu ti dva, jakmile mě spatří, široce se zazubí a klackovitě se ke mně hrnou."Mužem si přisednout, doufám," prohodí jeden."To nestojí za to," uchichtnu se, protože se vchod do ordinace opět otevře a z čekárny ubyde předposlední čekatel.Rovnou se postavím k bíle polstrovaným dveřím."Ty vole, tady to jde na můj vkus kapánek moc rychle," zorientuje se ten s patkou přes levé oko."Zdekujem se!" zavětří jeho kámoš ve chvíli, kdy se ozve "Další!". Ještě než přejdu vzdálenost od dveří ke stolku, za nímž dorosťák sedí, sestra mu přihraje mou kartu."Dobrý den." Snažím se na pana doktora udělat dojem, aby mě nechal doma ještě alespoň zítra, podle mého názoru je hřích
začínat školní týden pátkem, nešťastným to dnem, nicméně lé-kař ani nezvedne oči. Sotva jimi přeluxuje zápis v kartě, už sahá po špachtli, se kterou mi zakvedlá v krku."V pořádku," oznámí mi. "Zítra můžeš do školy. Další!"Další momentálně nikdo není, ti dva absentéři dezertovali zavčas. S potvrzeným omluvným listem v ruce je zahlédnu pootevřenými dveřmi v čekárně jednoho z mnoha klasicky po-malých obvoďáků, spokojeně si dřepí za věšákem ověnčeným tunou kabátů a bund. Uchichtnu se. Ne, čekárna dorostového lékaře není tím pravým místem, kde se dá proflinkat školní dopoledne.Možná bych měla zabít dvě mouchy jednou ranou a zajít si rovnou k alergologovi, každoročně touhle dobou chodívám na testy, ale... Ztratila bych možnost ulít se legálně ze školy (ne tak amatérsky jako ti dva!). Ráno moudřejší večera, usoudím škodolibě a návštěvu odložím na příští týden. Dokonce si vy-beru den: úterý. To máme totiž hned po tréninku chemii a Dusík posledně příliš nebezpečně topil dušičky kolem mého jména uprostřed abecedy.12"Jsi tu brzy," konstatuje mamka od sporáku, kde usilovně míchá polotuhou růžovou hmotu."Znáš našeho pana doktora," usměji se. Docela by mě zajímalo, jestli by si v tom fofru vůbec stačil všimnout, kdyby člověku něco doopravdy chybělo! Strčím nos nad hrnec. "Pudink, bezva! Mami, ty jsi zlatá! A copak nám to klokotá pod touhle pokličkou...?""Bramboračka. Spálíš se...""Pozdě!" vykviknu a postiženými prsty se chytím za ušní lalůček. "Jau..."O něco později spolu sedíme za kuchyňským stolem (v našem bytečku velikosti formy na pizzu si přepych jídelny či jiného, důstojnějšího stolování nemůžeme dovolit) u misek ještě tep-lého pudinku, který si vylepším několika piškoty a bohatě ho zaleju domácí malinovou šťávou od babičky.
"Budeš tlustá," varuje mě mamka, ačkoliv sama ví, že na sportovním gymnáziu při věčných a hlavně náročných trénin-cích nemám šanci ztloustnout. Jednoduše řečeno, honí nás jako koně! Jestliže jsem si bláhově myslela, že sportovní gympl bude ta nejjednodušší cesta k maturitě, protože se v něm bude dbát víc na tělocvik než na běžné učivo, šeredně jsem se spletla. Krom toho, že se srotíme všechno jako na jiných středních školách našeho typu, musíme denně zvládat takzvaný dvojfá-zový trénink! Až do loňského pololetí jsem toho měla plné kecky a dokonce si vážně pohrávala s myšlenkou utéct. Pak jsem tvrdé drezúře přivykla, moje kondička se vylepšila, leč dodnes mívám problémy se svou leností. Úplně nejhorší je ranní trénink. Přestože se po něm osprchujeme a zbavíme potu, únavu ze sebe smýt nedokážeme. A udržet pozornost na učení poté, co člověk málem vyplivne duši na hřišti, je pěkná makačka!"Je prima udělat si víkend uprostřed týdne, že?" napadne mě při té pohodičce. "Prostě vysadit, zůstat si doma, přestože je čtvrtek a ostatní jsou ve škole a v práci...""Hm," pousměje se, "jenže o to horší jsou návraty." "Neřekla bych," odporuji. "Zítra je pátek a po něm zase sobotěnka...""A dohánět učení budeš kdy?"Svraštím čelo. Dovedu si představit, kolik toho probrali za13týden mé nepřítomnosti! Všechno budu muset opsat a navíc se našprtat, brr. "Mami, ty seš nemožnej realista.""A ty zase romantik a snílek," rozcuchá mi pobaveně vlasy. Nedůtklivě se odtáhnu, od té doby, co jsem změnila účes z dě-tinské ofinky na pěšinku hluboko po straně a vlasy mi stejno-měrně dorostly na ramena, nemám ráda, když mi naši (odporný zlozvyk z dětství!) deformují vlnu nad čelem."Je třeba snít," ujistím ji. "Život je pak krásnější."A tak s mámou sníme s otevřenýma očima, výborně se u toho bavíme, vymýšlíme pěkné hlouposti až do jedné hodiny, než přijde jeden z máminých zákazníků s fakturami a ona se s ním zavře v obýváku k počítači.
S Dianou, která je ochotna mi za zbytek pudinku plavající v malinovce věnovat trošku své přízně, si stoupnu k oknu. Pršet přestalo, avšak okenní tabule jsou stále mokré, stejně jako stře-chy automobilů zaparkovaných podél všech cest a cestiček na sídlišti, sešlapaná tráva, betonové chodníky i asfalt na silnicích. Ten pohled možná může na někoho působit depresivně... Mně připadá sídliště normální. Jak by ne, narodila jsem se před šestnácti lety v nedaleké porodnici, chodila do školky vzdálené pouhé tři bloky, do základní školy s ní sousedící, tyhle chodníky zažily moje první krůčky, asfaltka kůži mých kolen, když jsem se učila jezdit na kole, prolejzačky mou krev, rozbila jsem si o ně hlavu, na pískovišti jsem se v pěti letech poprala se stejně starým chlapečkem, protože mi bořil bábovky, v podchodu u nedalekého obchodního domu Slunce dostala o pouhé tři roky později od spolužáka první pusu, na témže místě zkoušela ve třinácti poprvé kouřit a ve čtrnácti v blízkém kině Luna mi deváťák Honza Svátek předváděl francouzské polibky... Tohle všechno bylo fajn. Na rozdíl od rodičů po kýženém klidu netoužím, naopak, od malička jsem spíš bázlivá, bojím se tmy a nemám ráda samotu, takže mi život v paneláku, kde člověk není nikdy sám doma, maximálně vyhovuje a nemám nejmenší důvod ho měnit!Dohonit Jolku se mi povede až na schodech před školou. "Jolano!" zabrzdím výkřikem její nepochopitelný spěch, se kterým peláší do třípatrové oázy vědění.14Ohlédne se přes rameno, rozjasní tvář. "Ahoj, Lenko! No konečně nebudu v lavici sirota nebohá...""Dneska je nějaký menu zadara nebo co?""Cože?""Jinak mi neleze na mozek, proč tak děsně chvátáš. Do zvonění zbejvá patnáct minut. Stavila jsem se pro tebe, ale tvoje mamka mi řekla, žes už běžela. Pojď se mnou do bufíku pro sváču, nebo padnu hlady," pobídnu ji.
Do Liďáku, přesně řečeno bufetu Lidová jídelna, mě doprovodí s výrazem štvance. "Honem, musím si od někoho obšleh-nout matiku...""Nemáš úkol?" uchichtnu se, poručím si obloženou housku a napodobím pisklavý hlas matikářky Křížové: "Dvořáková, Dvořáková, copak jste dělala místo přípravy na hodinu, co?""Tss, mořila jsem se s tím celý odpoledne," ušklíbne se."No tak co chceš teda obšlehávat?" ušklíbnu se."Ten úkol," ujistí mě. "Vůbec jsem s ním nehnula!""Prosím tě, Křižka stejně úkoly nikdy nekontroluje, leda těm, co je vyvolá. A tys už z máti byla.""Křižka...? Lenko, ty nic nevíš!" chytí se za pusu. "Zapomněla jsem ti říct, že je Křižka na mateřský!""Už?" podivím se. "Ta má březost jako kočky, ne? Šesta-padesát dní, haha... Měl jít až od ledna, ne?""Měla, jenže je to rizikový těhotenství nebo co, prostě je na udržování v nemocnici a třídní říkala, že jak to tak vypadá, zůstane tam až do porodu.""Dobře, ale v tom případě... Koho máme na matiku?"Jolana se spolutrpitelsky zazubí. "Konečně jsi uhodila hla-vičkou o hřebíček, Leničko. To je trefa do černého!""Hejda? Ne, ten má aprobaci akorát na fyziku a bižolu. Máťu učí Tomeček a taky Doležal...""Samá voda," šklebí se a div mě nepopohání, abych už z bufetu vypadla. Sama se dá na ulici do běhu."Pak jedině Hořcová!" Plandám za ní jako hadr na holi, Jolka z cvalu přejde do klusu."No ne, dámy, trénink je až od jedenácti," zavolá na nás Ida ode dveří. "Strouhal by z vás měl radost!"S bídou ji v tom trysku stihnu pozdravit.15"Tak kdo?!" padnu na lavičku, abych si mohla pohodlněji, nohou o nohu, vyzouvat botasky. Na rozvazování nejsou lidi!"Dvořák!""Říďa?! Ten učí ve čtvrťáku psychologii a management!"
"Jo, to taky. Krom toho je šílenej matikář. A když říkám šílenej, tak myslím šílenej. Druhej Einstein!""Ty mě děsíš," přiznám ne zrovna nadšeně. Zrovna nedávno jsme s Jolkou jen tak ze zvědavosti počítaly věkový průměr profesorského sboru naší školy. Vyšlo nám báječně nízké číslo, několik kantorů nedávno odpromovalo a většina se pohybuje v rozmezí od třiceti do čtyřiceti. Dvořák, ředitel, je výjimkou potvrzující pravidlo. Padesátku na tachometru rozhodně pře-točil! A co víc, s mladými kantory se užije spousta legrace, mají nové učební metody a vůbec mezi nimi a studentstvem panují přátelské vztahy spíš na bázi kolegiality než pozice nadřízenosti a podřízenosti. Ředitel je ovšem jiné kafčo. Moc ho neznám, v prváku přišel do naší třídy pouze třikrát, když suploval za nemocnou dějepisářku. Všichni jsme dospěli k jednoznačnému závěru: i trojka může někdy znamenat zbytečně mnoho! Ne že by byl zlý, spíš... strašně přísný, chladný, vážný, nepřístupný. Respekt, ten tedy má, to mu nelze upřít.Jolka mě nechá patlat se ve vlastních úvahách, pádí do prvního patra ke dveřím s cedulkou 2. D, aby od některého ze šprtů opsala během posledních pár vteřin matematický úkol."Třeba bude mít uznání, když jsi jeho jmenovkyně, ne?" vydechnu ve třídě uříceně. "Nejste nějak v přízni? Třeba bra-tranec strýce tvého švagra...""Srandičky!" zlobí se, nicméně psát nepřestává. "Příbuzní nejsme, bohužel, a Dvořáků jsou statisíce! Vedle v béčku je Dvořáková Vendula, v prváku nějakej kluk a ve vyšších třídách dva další. Dvořák ředitel je v téhle škole jeden. Náš matikář, bohužel. A neruš, nebo to nestihnu...""Hele," oslovím ji, když je konečně hotová. "A to jako na pořád? Třeba jen než nám určí někoho jiného...""Uf," uleví si, jelikož právě zvoní. "Bylo to o prsa! Cos říkala? Zanech nadějí, holčičko, Dvořák nás hned na úvod upozornil, že nás dovede až k maturitě."Hraně se kácím do mdlob, padám na židli, a protože mi s ní16
spolužák David, který sedí také v poslední lavici jako my, leč u okna, ne v prostřední linii, ucukne, skácím se za mohutného zadunění rovnou na parkety. Třída se ohýbá smíchy, rozplácnu se jak široká, tak dlouhá, ruce i nohy rozhozené."Ty seš tak blbej!" zhodnotím hlasitým zaječením dětinský vtípek. V první chvíli je mi divné, proč třída umlkne, jako když utne. Pak, když spatřím postavu velkého šéfa téhle školy tyčící se jako jeřáb přímo nade mnou, už se nedivím."Co se tady děje?" zeptá se vyrovnaným hlasem, aniž by třeba jen zvedl v údivu obočí.Rychle se hrabu na nohy. "Já jsem..."Pohlédne na etiketu mého matematického sešitu. "Knoblo-chová Lenka," přečte z ní nahlas."No, to taky," kuňknu a třída vyprskne smíchy."A co ještě?" zajímá ředitele."Ještě jsem upadla," vysvětlím zarputile."Vtipná Knoblochová," konstatuje vážně, zatímco spolužáci se dobře baví. Nevím, co bych odpověděla, dokonce ani nerudnu, a to z jediného důvodu: červená už jsem i za ušima! Zběžně prolistuje mým sešitem, zastaví se na poslední popsané stránce. "Kde máte úkol, Knoblochová?""Chyběla jsem," špitnu. "Celý týden.""Takže vy jste nepsala pondělní kompozici?""Ne," odpovím s úlevou. Bohužel předčasnou!"Tak prosím!" pokyne mi k tabuli, přičemž maličko ustoupí, aby mi dal v úzké uličce přednost.Zmocní se mě panika. "Ale já jsem chyběla!""To vám přece nikdo nebere," ujistí mě. "V písemce byly všehovšudy čtyři příklady, samá starší látka. Ani vás nechci zkoušet z něčeho, na co jste tu nebyla. Abyste viděla, jaký jsem grand, nemohu vás přece přetěžovat, že, Knoblochová, dostanete jen jeden příklad. Spolužáci vám jistě závidí."Tě prsk! Hodím po Jolaně vyděšený pohled, Jolka soucitně obrátí oči v sloup. Doškobrtám k tabuli, třesoucími se konečky prstů uchopím křídu a odevzdaně vyčkávám.
"V posluchárně se shromáždili studenti a studentky. Dohro-mady jich bylo víc než 70, ale méně než 90. Počet všech lavic, v nichž se mládež usadila, převyšoval o jednu počet studentů17sedících v každé z lavic. Studentky seděly v lavicích po jedné. Počet všech lavic a všech studentů sečtený dohromady dal počet všech přítomných. Kolik bylo v posluchárně posluchačů?"Zaskočeně zamrkám. Panebože, co to je za příšernost?!"Prosím, dejte se do toho," pobídne mé přešlapování.Rada nad zlato! Dala bych se do toho ráda, strašně ráda, jenže -jak?! Netuším, z kterého konce mám začít, slovní úloha mi nepřipomíná početní úkol, nýbrž pitomost, něco jako kolik je utržených stonků a lístků dohromady dní!"Komplexní čísla jste probírali v prvním ročníku, ne?""A... ano, asi ano," zahuhlám."Asi?" chytí mě za slovo. "Knoblochová, víte vůbec, co to jsou komplexní čísla?""Komplexními čísly nazýváme čísla ve tvaru a + bi," lovím zoufale ve změti matematických pouček, uložených na dně."Co znamená a, co bé, co i?""A a bé jsou čísla reálná," vydoluji ze sebe, "zatímco i je imaginární jednotka.""Potud teorie," souhlasí se mnou. "A teď k praxi."Olíznu si suché rty a velice nejistě napíšu: a = x, b = y.Dvořák čeká.Vylepším svůj zápis závorkami: (a + b) = xy.Dvořák stále čeká, aniž by mi dal najevo, co si myslí!Umažu x a y, nahradím je imaginární jednotkou: i.Konečně promluví: "Co jste měla na vysvědčení?""V pololetí trojku, na konci roku dvojku," zapípám."Tak to tedy nechápu, paní profesorka Křížová byla zřejmě příliš benevolentní," usoudí, zapíše do svého notesu k mému jménu bachratici a vysvobodí mě z potupného postu před tabulí: "Odchod."
Ještě v lavici cítím studený pot odtékat čůrkem po páteři, přestože se mi nikdo nesměje. Všichni mě litují a uhýbají zraky před Dvořákovým, aby na sebe neupozornili."Všech studentů bylo 81," vychrlí jedním dechem vyvolaný David Matýsek a zinkasuje jedničku."Jak to?" dotazuji se šeptem Jolky.Bezmocně rozhodí rukuma."Kde k tomu číslu přišel?"18"Devět na druhou," odezírá z tabule."Proč zrovna devět?!""Osm kluků plus jedna holka v každý lavici.""To jsem teda jelen," ulevím si s hlubokým povzdechem.Patrně příliš hlasitě. "Knoblochová," upozorní mě Dvořák nenuceným tónem, "neřekl bych, že si při vaší úrovni znalostí můžete dovolit přepych vyrušování."Sklopím krovky i zrak. No, tak to je paráda. Nejenže tomu vůbec nerozumím, navíc jsem si vykoledovala výhodu: pan ředitel si mě zapamatoval, udělala jsem si firmu!!!Jsou dny, kdy se na člověka všechno sype. Ať už je to koule z máti, test na dějepisná data, předčasná menstruace, neslaný nemastný oběd ve školní jídelně, robota ve skladu sportovního nářadí (a to jsem si myslela, že dobu tréninku strávím báječným lenošením a pozorováním potících se spolužaček!), vypsaná náplň v čínské propisce, poťouchlé oko na punčoše, které se rozhodlo utéct bez ohledu na to, jak budu v minisukni vypadat, ba dokonce i nebesa se přidala božím dopuštěním v podobě prudkého deště, protože věděla, že deštník jsem definitivně odepsala. Aby všeho nebylo málo, před školou zahlédnu mámu."Nasedni," pobídne mé váhání, ve kterém zvažuji možnost se k ní a hlavně k našemu "bouráku" neznat."Musíš jezdit až sem?" zavrčím polohlasně."Místo abys ocenila, že nezmokneš, šklebíš se.""Já bych to ocenila, ale..." Nenápadně pohlédnu zpátky ke vchodu. To jsem si mohla myslet, čtvrťákům právě padla a ti,
kdož nejdou do jídelny, se hrnou rovnou ven. "Musela bys přijet s rolls roycem a ne s naší Popelkou.""Lepší Popelka než nic," odmítá mamka přistoupit na mou teorii. Roztomilá přezdívka našemu vozu sedí, nevznikla však od jména chudé, leč krásné dívky, která se posléze stala prin-ceznou, nýbrž od slova popelnice. Stařičká, s levými zadními dveřmi napevno přidrátovanými k sedadlu, jinak bychom je někdy ztratili, orezlá a díky mámině řidičskému umění ze všech stran různě zmodřincovaná Škoda 100, jejíž zůstatková hodnota činí asi minus deset tisíc, má svá nejlepší léta dávno za sebou!19"Zastav mi někde u drogerie," požádám mamku, když se s němou kapitulací zhroutím na prosezené sedadlo. "Potřebuju si koupit vložky, dostala jsem to.""Už dnes?" podiví se a zastaví na červenou na frekventované křižovatce u nábřeží."Hm." S tím, že určitě díky trapasu a pokoření od ředitele Dvořáka (kolegyně Křížová byla příliš benevolentní, s vaší úrovní znalostí si nemůžete dovolit přepych vyrušování!) se mi při sebemenší vzpomínce vaří krev, se ovšem mámě nepochlubím."A mělas vůbec něco s sebou?""Ida mi půjčila... Kam to jedeme?""Přece do Šeříkový ulice," připomene mi."Myslela jsem, že budu brzy doma," brouknu."Tebe nezajímá, jak ten dům vypadá?"Naštěstí odpovědět nemusím, do popředí mámina zájmu se dostanou jiné události. Nejprve naskočí zelená, mamka zařadí jedničku, přidá plyn a příliš rychle pustí spojku. Popelka po-skočí jak bujná kobylka, třemi přískoky se vřítí do křižovatky, načež chcípne. Tedy její motor, ne ta kobyla.Máma pohotově otočí klíčkem, ozve se kvílivý zvuk, startér se snaží, ne že ne, leč svíčka nehodí jiskru ani na druhý, třetí, čtvrtý... ba ani na patnáctý pokus.Pohodlně se zapřu hlavou o opěrku. Rutinní situace, stává se nám zásadně na těch nejfrekventovanějších místech. Mamk by
si na ni také mohla zvyknout, nechápu, proč ji rozčilu troubení netrpělivých řidičů ve vozech za námi!Doba vyměřená pro zelenou barvu je pryč, ti, co mají přednost, se snaží překážku objet. Je z toho pěkný chaos! Skončíme jako obvykle. Musím vylézt a tlačit! Naštěstí se (také jako obvykle) pár cizích řidičů ustrne, patrně je jim holky v mini a s dírou na punčoše líto, anebo spíš ztratí trpělivost, a přijdou mi píchnout. Příčná ulice mírně klesá, netrvá dlouho a mamce se podaří nahodit motor. Na konci bloku přibrzdí, abych ji mohla doběhnout."Křáp jeden!" ulevím si zlostně. "Jsem promoklá na kůži! Určitě znovu onemocním a rupnu z matiky a..."Mámu moje rozpoložení zrovna dvakrát neinteresuje. "Tady někde by to mělo být...," rozhlíží se nedočkavě bočními okén-20ky, až mám strach, že Popelku opře o první pouliční lampu. "Ano, kolem konzumu doleva...""Dalas právej blinkr," upozorním ji jemně."Jsem tak rozčilená," omluví se, řidič za námi má z prudké změny směrovek jistě radost, nicméně jsme na místě. "Šeříkováulice!"Elegantním přískokem zakotvíme u chodníku před omšelými vraty velkého šedivého domu v neméně šedivé ulici. Nechápu tedy, proč Šeříková! Po šeříku ani památky, asfaltku lemují po pravé straně patrové domy, po levé podlouhlé budovy s malými, zamřížovanými a téměř pod střechou umístěnými okénky. Tro-chu připomínají kravíny, což je i na okrajovou čtvrť nesmysl, trochu pasťák."Co je to?" ukážu šokované bradou na nekonečnou linii spreji vylepšených zdí. "Vězení?!""Staviva tu mají sklad," vyvede mě z omylu. "Tohle je náš dům, tady, na druhé straně..." "Je?" zareaguji popuzeně. "No tak bude," připustí. "Doufejme." "Chceš říct, že se po celej zbytek života budu muset koukat na debilní nápisy naproti?" Pro ilustraci namátkovým výběrem několik z nich přečtu nahlas:
"Miluji tě, Michalo!, Punck rock, AC/DC, Kuřte trávu, Jirka je vůl..."'. "Můžeš si vybrat pokoj s výhledem na řeku," uklidní mě. J- "A proč do konce života?" zavolá z pootevřených dveří táta, který náš rozhovor patrně vyslechl. "Snad se taky vdáš a odejdeš z domu, ne? Nebo nám zůstaneš na krku nadosmrti?""Pch!" Na tyhle vtipy jsem čekala! "Samozřejmě se vdám. A samozřejmě za nějakýho pracháče, kterej bude mít vilu v Kaš-tanech a letní sídlo na Bahamách!""To ti schvaluju," zazubí se táta, obejme mámu a nadšeně nás obě postrkuje dovnitř. Mamku strkat nemusí, hrne se sama jako velká voda. Ploužím se za nimi jako odsouzenec. Prostory v přízemí nedokážu ocenit, vidím v nich jen velké a neútulné místnosti, bývalé garáže nebo co. Asi nemám žádnou fantazii, naproti tomu táta barvitě popisuje budoucí dílnu, sklad, šatnu, sprchy. Patro je přece jen zajímavější, napočítám čtyři pokoje, koupelnu a kuchyňský kout propojený s jídelnou nejen dveřmi,21nýbrž i elegantním okénkem. Slibovaný výhled je vážně úchvat-ný. Tedy, malý dvorek není tím, co mě na něm zaujme, spíš fakt, že se zvolna svažuje až k jednomu ze dvou ramen řeky, které se právě tady slévají. Páni, kolik lidí může říct, že mu na dvoře teče řeka?! Malý můstek ho spojuje s pevninou na druhé straně, nějakou loukou a zahrádkami u rodinných domků."Tady budeš mít pokojík," slibuje táta nadšeně. Rozčiluje mě, že o stěhování mluví bez podmiňovacího způsobu, takže se z rohové místnosti, tolik nepodobné panelovému kotci, nemohu radovat. A přitom je vážně pěkná a jiná už tím, že má dvě okna, tudíž boční výhled na šedivou ulici, úzký pruh trávníku se vzrostlým kaštanem a chatrným pletivem plotu mezi tímhle domem a sousedním a přímý pohled na dvorek a řeku."Dovedeš si představit ten klid tady?" horuje mamka.Dovedu. Nákladní automobily jistě denně přivážejí a odvážejí ze skladu a do skladu cement, cihly, obklady..."A ten krásný vzduch? Vzadu je tolik zeleně!" jásá táta.Samozřejmě, řeka lehce připomíná stoku.
"Na dvorku si pořídím malou zahrádku, jak jsem si vždycky přála. Trošku mrkve, petržele, pár ředkviček," plánuje máma.Jistě, dokud nepřijde velká voda."V dubnu se můžeme kochat svícemi květů kaštanů..."Ovšem. V listopadu pro změnu shrabovat tuny listí."Žádný paneláky, žádní sousedi, žádná okna, z nichž - když nezatáhneš - poznají, co máš k večeři," uleví si máma.Pochopitelně, sklad naproti má okénka příliš vysoko na to, aby z nich mohl někdo šmírovat náš jídelníček, tudíž zůstává jediná možnost - třídíme okno přesně naproti mému krajnímu, které kaštan nestíní, protože stojí víc vzadu. Až na takovou drobnost! Bělovlasou hlavu starší osoby v něm."A žádnej vysavač," zadoufá táta zbožně.Tak v tomhle případě moje protiargumenty dojdou.Chabý důvod měnit bezpečí a pohodlí paneláku!22V sobotu ráno se u nás objeví babička s dědou. Posily! Víc hlav víc ví, praví staré přísloví. Z toho, že jim máma poslala telegram, usoudím, že rodiče, i když nadšení představou začít podnikat ve svém, si zase tolik jistí nejsou a patrně si přejí, aby někdo jejich plán schválil, potvrdil správnost rozhodnutí. Zákeřně doufám v pravý opak!"Já nevím, děti, tolik peněz...," spíná babička ruce. "Hrozně se zadlužíte a kdo ví, jak to všechno dopadne..." Tak tak, přikyvuji důležitě."Ta hypotéka je pořádná," soudí děda, "ale na druhou stranu se takováhle příležitost mockrát v životě nenaskytne. Michal je šikovnej, já si myslílm, že by to mohlo vyjít. Jste mladí a zkusit se má všechno, nesedět na zadku a jen nadávat a fňu-• kat... Už kvůli Lence! Začít soukromničit byl taky tah naslepo, . a vida, povedlo se. Takže - hodně štěstí!" Bum ho.Invaze ekonomických termínů, jako jsou daňová přiznání, odvody, DPH, hypotéka, leasing a podobně, proniká tenkou stěnou až do mého pokoje, ve kterém se zavřu s předsevzetím došprtat se matematiku, abych už nikdy více neposkytla Dvo-
řákovi příležitost vysmívat se úrovni mých znalostí. Po dvou hodinách tupého civění do knihy i poznámek kapituluji."Skočím si k Jolce," oznámím těm kongresmanům. "Potře-buju něco vysvětlit... Do šesti jsem doma.""Jsi po té nemoci úplná bledulka," vysekne mi babička nepříliš lichotivý kompliment. "Nepřetěžují tě ve škole? Ani samé jedničky nestojí za zdraví, Leničko.""Samý jedničky?" vyprsknu při absurdní představě. "Tak ty mi, babi, rozhodně nehrozí, neboj.""Přivezli jsme hrušky a jablíčka, jez je denně," nabádá mě. "Potřebuješ vitamíny, abys byla holka krev a mlíko a líbila se klukům.""Radši když se prozatím líbit nebude," chladí táta babiččino nadšení. "Na kluky má dost času."23"Tomu nezabráníš, Michale," směje se děda. "Jen se na ni podívej, holka jako lusk. Přes prázdniny se vytáhla, udělala se z ní slečna. Šestnáct let a je tu ženská na vdávání.""Ještě vloni to bylo takový malý pivo, vpředu nic, vzadu nic," přidá se babička."Prosím vás, nechtě toho," požádám je pobaveně. "Nejsme na dobytčím trhu!""Zmiz, prosím tě," vysvobodí mě táta se zašklebením. Než však jeho rozkaz splním, čapne mě ve dveřích za paži: "Kluky necháš na pokoji, jasný?""U Jolky jich bude asi osmnáct, půjde to těžko..."Vyhnu se lehkému třepnutí, kterým mi chtěl uštědřit jednu výchovnou za uši, samozřejmě jako. Naši, natož pak tatínek, který mi vyloženě nadržuje, své jediné dítě nikdy nebijí."Ale stejně je bledá," vede svou babička. "Určitě z toho vzduchu. Já bych tu nemdhla existovat, udusila bych se.""V Zahradní čtvrti nám všem bude lip," zavede máma staronové téma, ze kterého jsem je vyrušila, a všichni čtyři se do něho znovu s nadšením ponoří.Paní Dvořákovou pozdravím rovnou z ulice, ví o mně dřív, než zazvoním, protože ze svého bytu v přízemí hned vedle vchodu
má přehled o všech sousedech, tím spíš, že patří přesně k typům, jež tátovi i mámě zprotivily bydlení na sídlišti. Také dnes, ostatně jako vždycky, ji zastihnu na číhané za oknem. Paní Dvořáková nejenže svou zálibu neschovává za záclonou, prý by nic neviděla, netají se dokonce ani s dalekohledem, nezbytnou to pomůckou. Jelikož nechodí do práce, a co si pa-matuju, nikdy nechodila, času má spoustu. To, že kouká, by mi nevadilo, ale od komentářů o kolemjdoucích by mohla upustit. S ohledem na Jolku jsem však ochotna tenhle zlozvyk tolerovat."Nazdar, Leničko," zdraví mě přátelsky, když kvůli mně po-otevře okno a vpustí si do i tak dost studeného bytu sychravou mlhu. "Jolanka bude mít radost... Počkej, hodím ti klíče, abys nemusela zvonit. Poběž honem, ať nenavlhneš."Jolku zastihnu v pokojíku, kam vpadnu bez zaklepání, sklo-něnou nad psacím stolkem. "Máš radost?""No jasně!" zajásá nadšeně.24"Co děláš? Koukáš tam jak husa do flašky," bavím se a juknu jí přes rameno. "Matematika! Já pojdu! S tebou to jde z kopce, fakt. V sobotu odpoledne...""Dělej si psinu," vzdychne. "Z té kompozice jsem koupila čtyřku, takže tuším, že mě DDT co nejdřív vytasí."Zalknu se smíchy. "Dédété?!""Děsnej Dvořák Tibor," přeloží zkratku. "Neznáš?""To slyším prvně," řehtám se."Lenko, jsem asi úplně pitomá, ale já tomu nehovím.""Nejsi sama," ujistím ji. "Strávila jsem nad tím půl dne a vý-sledek veškerej žádnej. Přišla jsem se poradit...""Se mnou, jo?" baví se srdečně."Samozřejmě. Sama říkáš, žes dostala čtyřku. Jsi tedy o stupeň lepší než já!""No, to je úspěch," vybuchne pobaveně."Jolanko, Leničko!" zavolá její máma z kuchyně. Je mi jasné, co bude následovat. Kakao a koláč, anebo kakao a buchta, případně kakao a perník, u Dvořáků se peče víkend co víkend, zatímco u nás podle toho, jak vyjde čas. Někdy dvakrát týdně,
jindy jednou za čtrnáct dní. Paní Dvořáková si dá svačinu s ná-mi, podle její rozložité postavy soudím, že jistě ne první, ale ani při jídle se nevzdá své záliby. Dokonce i tu židli si postaví tak, aby viděla z okna!"Prý se budete stěhovat, říkala Jolanka," vzpomene si."Pravděpodobně," připustím váhavě."Tatínek dělá dobře, že se nebojí podnikat. Kdyby ten můj starej nebyl takový budižkničemu... Aspoň si brzy vyděláte na nový auto, však si ho tatínek zaslouží, co jen se chudák nadře! Od vidím do nevidím. Jednou budeš bohatá nevěsta!" Uchichtnu se. "Spíš zadlužená." "Jen nepovídej," směje se se mnou. "Jolanko, jde ti dalšínávštěva."Obě se o překot nahneme, abychom zahlédly spolužačku třímající v jedné ruce deštník a ve druhé matiku."Ida!" vyjeknu. "Taky se jde poradit, haha.""Co sem zase leze?" zavrtí paní Dvořáková hlavou. "Ta nám tu chyběla! Otravuje každou chvilku..."Hodím okem po Jolce. Neřekne jediné slůvko, usrkne horké25kakao a těsně před rozječením zvonku se rozběhne do chodby. Asi je zvyklá, máminy impertinence jednoduše nevnímá. Ida je fajn holka, a přestože mi není tak blízká jako Jolka, nenechala bych ji zostouzet!Netrvá dlouho a Idina mokrá blond kštice se objeví ve dveřích. Uvnitř je přece jen tepleji než venku, téměř okamžitě se jí orosí brejličky."Dobrý den," pozdraví způsobně paní Dvořákovou, načež mě zahlédne. "Jé, ahoj, Lenko!""Nazdar, Iduško," rozplývá se sladce Jolčina máma. "Sedni si, ať nám nevyneseš spaní. Dáš si trošku kakaa? Určitě, že jo, na zahřátí...""Děkuju," souhlasí vřele, kapesníčkem očistí brejličky a zajímá se: "Hotový matematický sympózium, co? Dámy, my to určitě dotáhneme daleko!"
"Zakousněte, děvčata, koláčky," pobízí nás pohostinně paní domu. "Jsou dobrý, jsou sladký...""Jsou jako med," doplní Ida s plnou pusou. "Jste báječná kuchařka, paní Dvořáková, opravdu.""Co je?" drbne do mě Jolka, div mi poloprázdný hrníček s kakaem nevyrazí z ruky. "Ulítly ti včely?"Zaraženě zavrtím hlavou, ale k odpovědi se nedokopu.Po svačině se přesuneme zpátky do pokojíku a bavíme se nad zapeklitými příklady. Ano, bavíme, jinak naše doučování nejde nazvat. Nasmějeme se, až nás bolí břicho, ale že bychom s tím nějak extra pohnuly... Jolka je z nás tří nejen nejbystřejší, co se matiky týče, ale i nejsvědomitější."Končím," zarazí ji Ida po úplném početním průjmů. "Nevím jak vy, šprtky, já toho mám po krk.""Já taky," podpořím ji a Jolka s povzdechem zaklapne učebnici, ze které hodlala přečíst zadání dalšího příkladu. "Teď by to chtělo pořádný odreagování... Joly, pusť nějakou pěknou hudbu..."Jolka se natáhne k poličce nad postelí, aby se prohrábla mag-netofonovými kazetami. "Chcete Ledeckýho, nebo Argemu?""Tomu říkáš pořádný odreagování, jo?" uchichtne se Ida. "Dámy, co kdybychom vyrazily na disku? V Centru bývají každou sobotu. A mají grády!"26Vyměníme si s Jolkou pohled, načež obě shodně zavrtíme hlavou. Ida vyprskne. "Hele, vy dvě jste fakt jak siamský dvoj-čata! Proč ne?""Nemůžu, máme návštěvu, babičku s dědou," namítnu.Jolka se kousne do rtu. "Bez Lenky nejdu.""No, tak teda sedle doma. U televize! Vezměte si teplý bačkory a župan a pusťte si Angeliku," ironizuje Ida."Televize mě nebaví," ujistím ji."Vidíš! Diskotéka je nejlepší využití sobotního večera.""Hm, tak to bych neřekla," ohradím se."Víš, co tam chodí mládeže? A kluků? A jak pěkných! Užily bychom si romantiky..."
"Jasně," ušklíbnu se. "Však už jsme na disku jednou vyrazily. Každej kluk, kterej pro mě přišel na ploužák, chtěl hned po mně jít ven! Romantika jako stehno, fakt.""Ale zase jsou zážitky," pokrčí rameny."O takovýhle zážitky nestojíme," odpovím za sebe i Jolku, která je nepochopitelně zamlklá. "Nemám pravdu, Joly?"Váhavě přikývne. "Jo."Ida sbalí svou matiku i sešit. "S vámi je to ztracený. Mějte se, důchodkyně. Já na dízu jdu... Příjemnou zábavu při tupým zírání na bednu! Pozdravujte krásnou markýzu andělů."Jdeme ji obě vyprovodit do chodby."Na shledanou," zdraví Ida paní Dvořákovou. "Čau, holky.""Nazdar, Iduško. A přijď zase brzy!" volá za ní Jolčina máma, zatímco my ji odbydeme pouhým ahoj."Angeliku, tss," usměji se po návratu do pokoje, protáhnu si záda ztuhlá nakláněním nad učením a vzpomenu si: "Nemá bejt dneska večer v televizi Mr. Beán? Krom Alfa je to jedinej pořad, kterej sleduju... Vidělas minulej díl, jak...""Možná jsme to mohly zkusit," skočí mi do řeči."Ještě jeden příklad? Dost bylo matiky, dej pokoj!""Myslím tu diskotéku," opraví mě zamyšleně.Zaraženě na ni pohlédnu. "Zapomnělas na tu minulou?""Jenže to bylo přece před rokem.""A co? Tahle by byla nachlup stejná.""Třeba ne," odporuje. "Jsme o rok starší.""Aha, takže bys s vycházkou do přírody souhlasila."27"Samozřejmě ne!" vyprskne. "Ale... Ida asi měla pravdu, Lenko. Doma nic pěknýho nezažijeme. Víš, poslední dobou mám prostě takový tušení... Nebo ne tušení, spíš touhu, pocit... Že o něco přicházíme, když jsme doma. Věřím sice na osud, ale jestliže mu člověk nedá šanci, nemůže se divit..."Najednou těm jejím pocitům vidím až do žaludku! Jolka má stále plnou hlavu toho kluka ze třeťáku, tak je to! Myslí si, že kdyby vyrazila na diskotéku, třeba by ho tam potkala!
Jako správná přítelkyně seji snažím přivést na jiné myšlenky, odlákat od ošemetného tématu. Daří se mi, před šestou, než se zvednu, abych přeběhla mlhavým večerem z jednoho paneláku do druhého, se už zase smějeme."Nezůstaneš na noc?" napadne Jolku.V prvním okamžiku kývnu. Nebylo by to poprvé, párkrát jsem už u Dvořáků přespala a Jolka u nás ještě častěji. Ida s tou hláškou o siamských dvojčatech nepřeháněla, za ty roky společného přátelství jsme víc než jen kamarádky. Přilnuly jsme k sobě jistě i proto, že jsme obě jedináčci. Já skutečný, Jolka relativní. Má sice bratra a sestru, leč její sourozenci jsou o více než deset let starší, založili si vlastní rodiny a žijí v jiných městech."Mami, Lenka u nás bude spát," raduje se Jolka hlasitě."Proč ne," souhlasí paní Dvořáková. "Zavolej mamince, Le-ničko, aby neměla starost... Přinesu zatím povlečení. Co si dáš k večeři? Ohřátý párek, nebo topinky s vajíčkem?"Ruku, kterou jsem sahala po telefonním sluchátku, nechám klesnout. "Zapomněla jsem, že je u nás babička s dědou.""To je škoda," lituje paní Dvořáková mého rozhodnutí. "Mohly jste si krásně popovídat... No nic, tak příště."Nejistě přikývnu. "Na shledanou.""Přijď zase, Leničko!" pobízí mě sladce."Ty mě štveš," vzdychne Jolka, vyjde se mnou až před pro-sklený vchod a zahledí se do mlhy přízračně bledé noci, v níž zvuky túrovaného motoru kdesi nedaleko zní podivně kovově."Chápej, máme návštěvu.""Kdo ví, jestli chodí na diskárny v Centru, pokud vůbec chodí tancovat," řekne zdánlivě mimo téma."Ida?" zeptám se nechápavě.28"Vítek..."Hlasitě vzdychnu. Lítá v tom víc, než je zdrávo!"Už jsem myslela, že dezertuješ k Jolce," přivítá mě máma."Původně jsem chtěla, ale pak jsem se rozmyslela.""Kvůli babičce? To je dobře, dotklo by se jí to."
"Kvůli babičce," odpovím a tentokrát lžu, jako když tiskne.Po neděli se počasí konečně umoudří, nepříjemné vlezlé mlhy pominou a z potrhaných umouněných mraků, co se snažily tvářit div ne sněhově, vykukuje sluníčko s celkem slušnými hřejivými schopnostmi, tudíž se k alergologovi vypravím na-lehko, přes košili s krátkými rukávy přetáhnu tlustý svetr se širokým vzorem, k tomu džíny, botasky a na záda kožený ba-tůžek. Hodlám totiž jít odtud rovnou do školy. Výhledově, jasně, podle možností. A pospíchat tedy rozhodně nebudu!Čekárna alergologie nezklamala! S potěšeným úsměvem po-zdravím ve dveřích všechny přítomné, přibližně třicet lidí všech věkových kategorií, nemoc dvacátého století, alergie, se nevy-hýbá nikomu, obejdu nadšence tlačící se poblíž dveří ordinace, aby se v případě ochablé ostražitosti těch, co jsou před nimi, mohli nepozorovaně propašovat dovnitř, mezi takové křiváky nepatřím, a spokojeně se opřu o ústřední topení pod oknem. Hlavně se potřebuji ulít z třetí hodiny, což se mi při tomhle stavu bez problémů podaří. Do deseti tu vydržím třeba pod vodou! Ráda postojím, okno skýtá pěkný výhled na partu zed-níků, kteří se do souvislé zdi vnitřního křídla polikliniky tvaru velkého U snaží provrtat krumpáči.Po hodině největší špička v čekárně pomine, rozhlédnu se, zda by se nenašlo místečko, kam bych složila své tělo. Moje oči náhle škobrtnou o upřený pohled kluka sedícího na lavici přesně naproti. Nevím, jestli přišel po mně nebo přede mnou, nesledovala jsem vývoj, a docela mě překvapí, že jsem si ho nevšimla dřív! Vypadá totiž... No, minimálně zajímavě. Ke všemu mám nejasné tušení, že ho odněkud znám. Ale odkud...?Uvědomím si, že naše vzájemné civění trvá příliš dlouho na to, aby se dalo považovat za náhodné, a chci ucuknout, leč v té chvíli se kluk usměje. Trochu nejistě mu úsměv oplatím, nejsem v těchhle věcech zběhlá, a okamžitě se odvrátím zpátky29k oknu. Vida, zedníci prorazili, ze vzniklé díry vytahují cihlu po cihle...
Nedá mi to, abych nenápadně nehodila okem na plac. Prý nenápadně! Nachytá mě na švestkách (nebo já jeho?!), zase se rozpačitě usmějeme (já rozhodně!) a šup k cihlám.Do třetice jsem rafinovanější, otočím se sice tváří do čekárny, leč pohledem přejíždím zvolna pacienty po levé straně, až dojdu ke dveřím v rohu, protější lavici a -V té chvíli do ordinace zamíří jeho soused, mladý tatínek s asi čtyřletou holčičkou. Kluk na tuhle skutečnost reaguje jed-noznačným gestem, naznačí mi, zeje vedle něho volno! Protože jsem už jediná, kdo ve vylidňující se čekárně stojí, sehnu se pro batoh a přemístím se na nabídnuté místečko."Ahoj," pozdraví mě se sympatickým úsměvem."Ahoj." Jsem originální, až to bolí!Víc nemluvíme, kluk mlčí a já se na žádnou konverzaci ne-zmůžu. Abych zabavila nervózní prsty, navíjím si na ně řemínek batůžku a bedlivě si hlídám pravou stranu. Z takové blízkosti si nemohu dovolit civět jako tele na nová vrata!Z ordinace vyklouzne tatínek s uplakanou holčičkou v náručí, útrpně si držící kousek vaty na místě vpichu injekce vzadu nad loktem, a řekne: "Může jít další."Nikdo se nezvedá, což mě překvapí, a korpulentní dáma, která ukáže na mě, řekne: "Jsi na řadě!""Už...?" vyklouzne mi hloupě."Nikdo jiný přede mnou není. Tak jdeš nebo co?""Tihle mladí jsou všichni stejní, chodí se to sem zašívat," prokoukne veškerou mládež světa moudrý pán v šedivém ob-leku.Kluk má pusu od ucha k uchu.Prudce zrudnu a zapadnu do ordinace jako blesk, abych z ní zanedlouho vyšla s levičkou opatrně nataženou dopředu. Na vnitřní straně paže se mi skví osm kapiček, které musím uchrá-nit celých dvacet minut před setřením."Tohle dělají všem?" zeptá se mě starostlivě kluk, když si k němu zase přisednu."Jen tomu, u kterýho chtějí zjistit, na co je alergickej.""No těbůh," zhrozí se. "Bolí to?"
30"Ne," usměji se. Rudá barva ze mě stihla vyprchat v ordinaci, její růžové dozvuky jsou vcelku snesitelné."Jen aby," váhá. "Osm injekcí je osm injekcí...""Jsou to jen vakcíny, škrábnutí takovým plíškem." Zblízka vypadá ještě lépe než zdálky, je báječně opálený (víc než já, ač jsem pilně chytala bronz a UV paprsky až na Korsice!), má veselé, čokoládově hnědé oči orámované dlouhými řasami, čis-tou pleť, pěkné rty připravené kdykoliv se smát, krátké tmavé vlasy a v levém uchu piercing."Nesnáším injekce," svěří se mi. "Při tetanovce jsem ucukl a doktorovi se zlomila jehla... Bylo to příšerný! Naháněli mě po ordinaci, půl jehly v zadku..."Rozřehtám se, div si kapičky z paže nesklepu. "Ty jsi éro," uznám. "A jak přežíváš třeba odběr krve?""V bezvědomí," ujistí mě a tentokrát vybuchneme smíchy oba současně."Další!" přeruší naši seanci ona obézní dáma."Drž mi," požádá mě kluk a vážně i přes opálení zbledne. Musel přijít chviličku po mně, což znamená, že opustíme čekárnu téměř společně."No teda," prohlásím naoko zklamaně, když kluk křepče přiběhne s kapénkami vakcíny na paži. "Já se těšila na pořádný vzrůšo - a nic.""Jako pád těla, rychlou pomoc a tak, jo?" Otrnulo mu, testy přežil bez úhony a je zase ve své kůži."Spíš křik, rachot, zřízence se svěrací kazajkou..."Smějeme se minimálně pět minut."Taky tě to svědí?" vyzvídá a vzájemně poměřujeme velikost vpichů na svých pažích."Dost," přiznám. "Tenhle poslední nejvíc. Reaguje.""Na co jsi alergická?""Na práci, ranní vstávání, matiku...""Já na mytí nádobí, dechovky a slohový úlohy," baví se."Ne, vážně. Mám alergii na prach a roztoče."
"Já nevím. Myslel jsem, že na nic, ale jak tak na to koukám, mně to naskakuje snad úplně všechno...""Knoblochová!" křikne sestra z ordinace.Pan doktor mě diagnózou nepřekvapí, alergie na prach a roz-31toče trvá, i když prý je ve značně lehčím stadiu než předloni, když jsem sem přišla poprvé, vyfasuji další balení Zyrtexu a na shledanou.Ve dveřích se stěží vyhnu tlusté dámě, která se tlačí do ordinace hned po mně, vyčkávavě sáhnu po batůžku, jejž mi kluk galantně podává, a špitnu: "Tak... ahoj."V poslední chvíli s batůžkem ucukne. "Nechodíš, náhodou, taky na sportovní gympl?"Se zatajeným dechem přikývnu. Takyl Zapálí mi, kde jsem ho viděla, ač tahle vzpomínka je velice mlhavá."A... spěcháš tam moc?" zeptá se napjatě."Do školy nespěchám nikdy," ujistím ho ve snaze udržet lehkovážný tón konverzace, "natož na matiku.""Takže bys na mě mohla počkat, budu raz dva. Svezu se s tebou," zazubí se sympaticky. "Mohli bychom nespěchat oba."Jelikož zahlédnu pobouřený pohled pána v šedivém obleku, kterému není hloupé poslouchat cizí rozhovory, uchopím ba-tůžek a zmizím se poflakovat po vestibulu dřív, než se začne šedivák rozčilovat nad zašívavou mládeží.Prima, že je z naší školy! Musela jsem ho někdy zahlédnout na chodbě, možná u šaten, případně v jídelně, ale na podrobnosti si nevzpomínám. Nevím ani, do kterého ročníku ho zařadit. Každopádně chodí výš než já, a to nejen věkově, nýbrž i prak-ticky, třetí a čtvrté třídy sídlí ve druhém patře budovy a vyu-čování jim začíná a končí ve zcela jinou dobu než nám, "ba-žantům", takže třecích ploch, kde bychom se s mazáky mohli vídat, je pomalu. No není to škoda?!"Hotovo!" zavolá na mě přes půl vestibulu, a když se otočím po hlase, zbývající vzdálenost překoná poklusem.."Jak jsi dopadl?" zeptám se, protože o něčem se bavit musíme a žádné lepší téma mě nenapadá.
"Zralej lehnout si hrobníkovi na lopatu... Myslel jsem, že mám rýmu z věčnýho nachlazení nebo tak, a ten šaman mi našel rovnou pět alergií, zřejmě aby to stálo za to a měl body, haha. Takže: jsem alergickej na peří, prach, roztoče, mikroby a vlnu," vypočítá na prstech. Všimne si mého oblečení a podezíravě se zeptá: "Neběhal tenhle svetr ještě nedávno po pastvinách?"32"Skoro samá umělá vlákna, s ovcemi moc společnýho nemá," uklidním ho pobaveně."V tom případě tě můžu doprovodit do školy," vycení rovné bílé zuby v širokém úsměvu, otevře vchodové dveře a dá mi v nich přednost. Po chodníčku kolem polikliniky projdeme mlčky, zedníci se svým úkolem značně pokročili, ve zdi se skví díra jako po průjezdu tankové kolony."Únikovej východ pro pacoše, ne?" podotkne výstižně."Nejspíš. Tam někde je psychiatrie," doplním ho a opět máme další důvod zasmát se od plic. Pak mrknu na hodinky a smích mě přejde. "Náhodou, radši bych šla na vyšetření do cvokárny než do školy. Matika ještě neskončila...""Plaveš v ní?" hádá správně důvod mé nechuti."Hm. Vloni mi šla v pohodě, ale teď jsme dostali jinýho profesora... a je to na provaz, fakt.""Koho máte? Doležala, nebo Hořcovou?""Kéž by," zvednu zbožně oči k nebi. "Hořcová by byla fajn, s Doležalem by se dalo vyjít, jenže my jsme vyfásli DDT a ten je úplně máklej.""Dédété?" zvedne v úžasu obočí."Děsnej Dvořák Tibor," přeložím zkratku do srozumitelné podoby. "Myslela jsem, že se mu tak říká po celý škole."Kluk se šíleně rozřehtá, nemůže se zastavit."Nevím, co je na tom k smíchu," pokrčím rameny poněkud nedůtklivě. "Učí něco ve vaší třídě?"S námahou se uklidní. "Management.""Tak vidíš! Neříkej, že ho milujete! Je jak psí čumák."Kluk zachrochtá, nicméně další výbuch veselí kvůli mému pohoršenému pohledu udusí ještě v zárodku.
"Mně se zdá docela dobrej. Vypadá sice přísně a studeně, aleje... spravedlivej a rozumnej."Neutrálně pokrčím rameny, dojde mi, že pouštět si pusu na špacír před tím, kdo hájí postrach sportovního gymnázia, není to pravé ořechové. Co kdyby mu moje pomluvy vyslepičil?! Poděšeně po klukovi z boku mrknu. Snad ne, těžko mohu uvěřit, že by tenhle sympaťák byl donašeč! Pro jistotu si další postřehy nechám pro sebe, jeden nikdy neví.K budově gymnázia se doloudáme minutu před zazvoněním33na přestávku. Zamířím k šatnám, kluk rovnou ke schodišti."Ty se nepřezouváš?" podivím se.Sebekriticky mrkne na své nohy v kotníkových keckách. "Tohle je univerzální obuv," vysvětlí. "Botičky do sucha i do vodičky.""Aha," uchichtnu se. "A co na to školník?"Ztiší hlas do důvěrného šepotu: "Kdyby věděl všechno, co nemusí, bolela by ho hlava. Šetřím jeho zdraví, víš?""V tom případě mlčím," zlomím se smíchy. V té chvíli se rozječí zvonek, až úlekem poskočím. Něco mi povídá, ale ne-rozumím mu, vidím, jak otevírá pusu. Pak už není příležitost požádat ho o reprízu, dveře tříd prváků se otevírají, chodba se plní lidmi ještě před umlknutím zvonku, v mnohohlasém bre-bentění, křiku a smíchu se nechytám. A pak, nechci být dotěrná. On by měl dát podnět jako první. Kdyby ovšem o něj stál!Nestál. Spokojí se se zamáváním.Přesto mám pěknou náladu, takovou jakoby povznesenou. Myslím si, že mě nemůže nic rozházet, dvě hodiny do oběda přežiju, odpolední trénink není můj problém, imunita rekon-valescence se na mě vztahuje minimálně do středy."Teda," Jolka si dá ruce rozšafně v bok, "nepřeháníš ty to s tím svým ulejváním?!""Kušuj, řekla by moje babička," bavím se."Pořád musím sedět sama!""Pořád je přehnaný," krotím ji. "Celej prvák jsem nezama-rodila. Na rozdíl od někoho, Joly!""Naháníš to, co jsi vloni zameškala, jo?"
"Neboj, mám takový tušení, že momentálně jsem si vybrala stonání přibližně na dalších dvanáct měsíců. Jaká byla matika? Co DDT? Zkoušel?""Celou hodinu! Naštěstí bez systému, který jméno mu padlo do oka, toho tasil. Stihl jich probrat asi jedenáct!""Svou jmenovkyni nechal žít?""Prozatím," připustí. "Tímhle tempem ale během dvou tří hodin prozkouší celou třídu. Buď ráda, žes už byla.""Děláš si psinu?! Byla - za pět, ty šílence!""Každopádně známku máš," chichotá se. "Musím na záchod... Nepotřebuješ taky?"34"Za chvilku zvoní," zaváhám. "Chemie je moje druhá velká neznámá. Měla bych načumnout do sešitu, kdyby náhodou...""Kroť svý vášně, Dusíka sklátila angína.""Vážně?" zajásám. "A kdo přijde suplovat?""Asi nikdo, nejsou lidi. Třídní říkala, že nám možná hodina odpadne, jestli nikoho neseženou.""Paráda," libuji si. "Tak polez na WC."Trpělivě na kamarádku čekám v chodbičce toalet, těsně před zvoněním jsme tu samy, obvyklá fronta pominula. Za přepáž-kou kabiny zaskřípe Jolčin zip, ozvou se Niagarské vodopády, zašustí papír a zašumí splachovadlo. V té chvíli se rozhodnu odskočit si také, ač u mě potřeba není akutní. Spíš chci využít času a nezdržovat se před obědem."No prosím!" komentuje uštěpačně Jolka moje počínání, pro-tože naše role se tím vyměnily. Ke všemu začne zvonit.Rychle se obleču, přestože není důvod nikterak spěchat, spláchnu po sobě a málem si rozbiju hlavu o plechové dveře, jak se do nich opřu s úmyslem otevřít a narazím na překážku."Joly?" zavolám překvapeně. Kabina se dá zamykat zevnitř posuvným mechanismem, jehož zobáček spořádaně spočívá na pravé straně mimo západku. "Nějak se to zaseklo."Jolka se zahihňá a pomstychtivě mi popřeje: "To abys měla soukromí a mohla si to užít, víš?"
"Počkej!" Zalomcuji klikou nahoru dolů, leč dveře zůstávají zavřeny. Zaposlouchám se do ticha v umývárně. "Joly?! Jsi tu? Jolano!"Nikdo mi neodpoví. Budto utekla a nechala mě napospas osudu, anebo stojí za dveřmi tiše jako myška a baví se mým zmatkováním."Joly, neblbni! Otevři... Krucinál, tak otevřeš?!" Prosím, vyhrožuji, slibuji hory doly. Bez odezvy. Brzy dospěji k názoru, že mi vážně utekla, potvora, přičemž dveře zablokovala zvenčí nějakým předmětem. I když do nich zatlačím největší silou, kterou jsem schopna vyvinout, nepovolí ani o centimetr! Hm, tak tudy cesta nepovede. Možností úniku není zase tolik, abych o nich musela dlouho dumat. Zvednu víko toalety, jednou nohou se postavím na kraj porcelánové mísy, druhou se zapřu o kliku, rukama se chytím plechového hrazení kabiny a vyhoupnu se35nahoru. Chvilku nebezpečně balancuji, než se mi povede usadit se skrčmo na přepážce a přehodit nohy na venkovní stranu, ale jsem holka šikovná (však taky chodím na sportovní školu!), vzápětí se přehoupnu do umývárny. Při pohledu na násadu koš-těte, zaháknutou o kliky sousedních dvou kabinek jako závoru, se uchichtnu. Jolka je vynalézavá, potvora! Odstraním překáž-ku, bleskově si opláchnu ruce a rozběhnu se ke třídě 2. D.Zarazí mě ticho panující na chodbě, neklamné to znamení, že se přece jen nějaký náhradník na suplování našel. Pokrčím rameny, těžko mohu strávit hodinu v šatně, když mám uvnitř batoh, chvilku se rozmýšlím, načež dvakrát energicky klepnu, a aniž bych čekala na vyzvání, rovnou vklouznu do třídy.Pohled na Idu s upocenými brejličkami, kterak čárá po tabuli iksy a ypsilony mě nevytocí tolik jako hlas zahřímající kdesi od okna: "Knoblochová!"Patří řediteli Dvořákovi, bohužel."Prosím, omluvte mě, já jsem byla na toaletě...""Deset minut po zvonění? Vy nevíte, že na tyhle věci je přestávka?"
Zrudnu. "Vím.""Tak proč se podle toho neřídíte?""Když...," hryznu se do rtu, střelím očima po pobledlé Jolce, "mně nešly otevřít dveře, nějak se zkřížily..."Pár jedincům přijde moje výmluva směšná. Dvořák mezi ně nepatří. "Zkřížily dveře," opakuje studeně. "Děláte si ze mě legraci?"Dokonale vyděšená zmateně zablekotám: "Ano... Totiž ne!"Pochopitelně si to polepím. Dvořák si mě chvilku mlčky prohlíží, načež se otočí k Idě, hrbící se pod tíhou příkladu. "A co vy? Budete se s tím patlat ještě hodně dlouho? Položte ten umolousaný kousek křídy, než ho rozžmolíte v prach, a zmizte. I když přimhouřím obě oči, lepší známku než čtyřku z toho ne vy kouzlím. Knoblochová za vás příklad dopočítá, látku z minulé hodiny si jistě pamatuje a chce si napravit reputaci. Zopakuji zadání: Napište rovnici roviny, která je rovnoběžná s rovinou o rovnici x+ y+ z+ 6 = 0aod počátku soustavy souřadnic má vzdálenost 3 jednotek."Horečně vzpomínám, jakpak nám tuhle látku vysvětloval,36stejně jako na sobotní doučování s holkama. Kupodivu mě ne-vyrazí při prvním špatném kroku, nechá mě trápit se s celým příkladem, který za jeho vydatného přispění přece jen dovedu do zdárného konce."X+ y+ z+ 3=0 nebo x+ y+ z-3= 0," zarecituji hlasem odsouzence. Košili mám na ždímání.DDT nalistuje ve známkovacím notýsku příslušnou stránku. "Totéž co Macková, s odřenýma ušima za čtyři. Příliš jste se nezlepšila," konstatuje, napíše mi židličku a náhle se na mě zpytavě podívá. "Taková pěkná holka," řekne klidně, "a tak hloupá."Po celý zbytek hodiny se nemůžu na výklad soustředit. Je mi jasné, že jsem se u Dvořáka zapsala definitivně mezi stádečko lemplů, kteří sotva prolézají z ročníku do ročníku. Tak hloupá, šumí mi v uších a je to horší pokoření, než kdyby mě přede všemi nechal klečet na hrachu!
"Moc ti děkuju, Joly," dostanu ze sebe o přestávce."Promiň, Lenko, nemohla jsem tušit, že přijde zrovna on!" omlouvá se a vypadá, že ji to doopravdy mrzí.Mávnu rukou, pozdní lítost mi nepomůže. Napadne mě totiž, že se začátek druháku vyvíjí na můj vkus příliš bouřlivě a já se pomalu, ale jistě řítím do pořádného průšvihu.37Čtvrtek je sám o sobě nejstrašnějším dnem z celého týdne, šest vyučovacích hodin máme prošpikovaných třemi hodinami tréninku, takže se domů uondaně přimátožím teprve v pět. Jsem dokonale vyplivnutá, nemohu však nahlas přiznat, že mamka měla s tím vypadnutím z rytmu pravdu. Taková chřipka je prima věc, ale... Ale! Vynesla mi tři špatné známky (do třetice všeho zlého v angličtině, v primitivní pětiminutovce na nová slovíčka jsem tři neznala a třídní Matoušková, ač jinak fajn ženská, se se známkováním nepárá, za každou chybu stupeň dolů) a krom toho se po prvním cvičení cítím jako zbitá. Zítra snad budu mít namožené nohy! Slušná bilance, uznávám. Dvě čtyřky, jedna koule a málem svalová horečka mého nemocí zeslabeného a především zlenivělého těla.Ještě ve výtahu si představuji plnou vanu teplé vody s bohatou pěnou, do které se s rozkoší minimálně na hodinu naložím, a když si k tomu otevřu sklenici broskví, ňamňam, tahle relaxace nebude mít chybu, všechna příkoří světa se rozpustí v molekulách bylinkové vůně Oriflame...Povídali, že mu hráli! Jakmile otevřu dveře našeho bytu, okamžitě vycítím změnu v atmosféře. Nekřiknu jako obyčejně komusi přítomnému (často i nepřítomnému) ahoj, nezamířím do svého pokoje shodit batoh a převléct se do pohodlného do-mácího oblečení, nezavřu se v koupelně.V kuchyni je všechno při starém, v troubě na mě čeká zbytek rýžového nákypu, čichnu k němu, není s broskvemi? Ne, pouze jablíčka a švestky, vitamíny od babičky. O nohy se mi otře Diana, nepřítomně ji zvednu a s kočkou v náručí a s batohem stále na zádech zamířím do obýváku. Moje intuice nezklamala, tím zvláštním, co jsem vycítila hned v předsíni, je láhev šu-
mivého vína, dvě skleničky, miska se slanými tyčinkami a máma s tátou objímající se na gauči."Co je?" zavětřím podezíravě."Čtvrtek, šestnáct hodin a dvacet tři minut," zavtipkuje táta puntičkářsky. "Krom toho tenhle pozdrav neznám."38"No tak teda dobrý den," opravím se s úšklebkem."Ahoj, Leni," usměje se mamka a v očích jí září stejná světélka jako tátovi. "Přihřej si v mikrovlnce rýži...""To počká," zarazí ji táta, zvedne se, aby ze sekretáře vyjmul třetí úzkou vysokou skleničku na štíhlé nožce, vytřel ji suchou utěrkou a nalil mi do ní dávku šampaňského. "Pojď si s námi připít, tohle je důležitější. Zahoď kočku, na..."Užasle vysypu Dianu ze své náruče do křesla, nechce se pustit, potvora, dokonce mi drápkem vytáhne oko svetru, mamka si naštěstí ničeho nevšimne, odložím batoh a uchopím skleničku. Mamka také obřadně povstane, táta jí i sobě dolije a pronese slavnostně: "Na náš nový dům."Přivlastňovací zájmeno nelze přeslechnout! "Náš?""Náš," potvrdí nadšeně a máma dodá: "Máme ten dům, Leni!""Jo tak." Vyprázdním skleničku do dna. "A já myslela, bůhví co se neděje...""To je ti málo?" nechápe táta. "Víš, kolik stál? Dovedeš si vůbec představit, co všechno pro nás znamená?""Jo, šílenou hypotéku až do důchodu," rýpnu si."Lenko," krotí mé ironické výlevy mamka.Táta mi divoce zašermuje prstem před nosem. "Otevírá novou etapu našeho života!"Mamka se coby ekonomka drží víc při zemi. "Dluhy máme, to je pravda, ale na druhou stranu ten dům má velkou hodnotu."Jakmile sebou prásknu unaveně do křesla, těžké kočičí tělo se vypruží a hop, sedí mi na klíně. Pohladím chlupatou hlavu, poškrábu ji pod krkem. Okamžitě nahodí motor."Podnikat ve svém, to byl vždycky můj sen," rozplývá se táta. "Když to dobře půjde, nebude trvat tak dlouho, než dům splatíme..."
"Diana si tam nezvykne," prohlásím.Táta se navzdory slavnostní náladě lehce namíchne: "Jsi schopná myslet i na něco jinýho než na sebe a svou kočku?!"Uraženě našpulím pusu."Nech ji," zastává se mě mamka. "Vždyť je jí teprve šestnáct, nerozumí tomu.""Právě, že je jí už šestnáct!" zabouří. "Měla by mít představu39o životě a vědět, že zadarmo pečení holubi do pusy nelítají! Bere za naprostou samozřejmost vlastní televizi, hifi věž, video, všechno tohle pohodlí a zabezpečení..."Ještě ekonomické školení a omdlím!"Ona to tak nemyslela," snaží se mamka solidárně.Má pravdu, myslela jsem na vanu a bohatou pěnu a -Táta se nechá ukonejšit, stržen představami. "Na víkend jsem sehnal elektrikáře, zedníka a malíře, ty úpravy nejsou tak velký, během příštího týdne by to mohlo bejt hotový.""Nechci vidět stěhování," hrozí se mamka. "Víš, co se říká! Radši dvakrát vyhořet než se jednou stěhovat.""Tenhle kotec vyklidíme za den," chlácholí ji táta. Rod Knoblochů se odjakživa vyznačuje přehnaným životním opti-mismem! "Když všichni tři mákneme...""Příští týden budu na soustředění," připomenu.Táta na mě kouká jako na sabotéra. "Jakým soustředění?""Sportovním," napovím mu. "V Krkonoších. Peníze na něj přece třídní vybírala hned zkraje září.""Aha," vzpomene si mamka."Odjezd je tuhle neděli," triumfuji.Tentokrát mě zklame. "No," pokrčí rameny směrem k mámě, "však to zvládneme i bez Lenky, neboj. Stejně by to bylo naší slečně zatěžko."Neutrálně pokrčím rameny, postavím skleničku zpátky na stůl, Dianu opatrně odložím na křeslo za sebe a jdu si konečně napustit tu vanu."Napíšu dopis na ministerstvo školství," svěří se mi Jolka s bombastickým plánem. "Uznej, měl by existovat zákon, ve
kterým by bylo ustaveno, že v pátek třináctýho musí bejt všechny školy zavřený.""Jsi bedna," uznám. "Legislativa je děsně děravá, co?""Víš, kolik nebožáků bych tím zachránila od koulí, čtyřek, stresu a žaludeční neurózy? Vlastně bych tím šetřila výdaje za léky, chápeš, takže takovej zlepšovací řetězec...""Já ti rozumím," připustím s úsměvem, "jenže o mě tady tak moc nejde. Zkus s tím vyrukovat na profesory, ti jsou kom-petentnější než já! Uvidíme, jestli budou mít pochopení.""Zkusím," prohlásí pevně a svému slibu dostojí. Samozřejmě až po matice, kterou máme první hodinu. Na DDT se s pošetilou žádostí vyrukovat neodváží. Přesto dopadne hodina poměrně klidně, zkoušení jsou jen dva, David a Jirka, oba slušní matikáři, kteří nejenže nepoškodí zdravotnictví náklady na léčbu stresu, nýbrž na tom vydělají jedničky.Naproti tomu dějepisáři Erbenovi celý problém nastíníme politicky a na rovinu - a on naše důvody uzná! Teprve před třemi lety opustil lavice Vysoké školy pedagogické, a tudíž si zřejmě pamatuje, jak nerad v pátek třináctého nastavoval vlastní kůži. Bioložka Hořcová sice namítne, že tmářství a podobné bludy kolem pověrčivosti se na sklonku dvacátého století dávno nenosí, nicméně kapituluje a slíbený test odloží na jindy. Spor-ťáka Strouhala vynecháme, dvě hodiny tréninku si odbýt mu-síme tak jako tak, a v literatuře už vyloženě odpočíváme. Máme na ni naši třídní, vynadá nám sice do lenochů a chytráků, ale je to jenom naoko, sama zavede řeč místo na Nerudu a jiné národní buditele na soustředění, kam nás bude doprovázet, a ce-lou hodinu příjemně prokecáme.Od oběda nás dělí už jen chemie, respektive matematika, protože Dusík je stále ve stavu nemocných. Dvě hodiny matiky denně, to je síla! Ke všemu DDT vůbec neuznává možnost hlásící se únavy a předvíkendových myšlenek bloudících všude jinde jen ne v rovinách analytické geometrie, dozkouší zbytek třídy, tudíž má každý u něho nejméně jednu známku (krom borců jako já, ti mají dvě), a jako úplně poslední vytasí těsně před zvoněním Jolku. Moří ji, chudinku, pět minut poté, co
zvonek ukončil vyčerpávající školní týden, zatímco ostatní se vesele balí, jeden po druhém opouštějí loď bez ohledu na pana kapitána a uhánějí do jídelny."Žádná velká sláva, Dvořáková," ocení DDT Jolčinu snahu zlatou střední trojkou, zaklapne notes a na odchodu mezi dveřmi prohodí: "Utřete si po sobě tabuli."Jolka si nejprve utře upocené čelo. "Jsem vyždímaná.""Ale zaválelas," utěšuji ji. "Pohni! Mám děsnej hlad, dneska jsou dukátový buchtičky...""Přeraz se pro kus žvance," šklebí se, spakuje učení a namočí houbu. "Sladký obědy zrovna nemiluju."4041"Já jo," olíznu se. Sladkosti miluji všechny, například po rakvičkách se šlehačkou bych se utloukla! Krom nás není ve třídě živáčka, pouze rozházené stoly a vydýchaný vzduch svědčí o tom, že tu před chvílí namáhalo mozkové závity čty-řiadvacet lidí. "Jsi jak zpomalenej film," ocením píli, se kterou maže tabuli. "Muselas toho počmárat tolik?"Neuzná mě za hodnou odpovědi, tudíž vyjdu na chodbu, kde je vzduch o něco lepší. Na konci chodby zahlédnu Idu, propletu se k ní mezi hrnoucí se druhou bé, kterou doktor Suchánek, jenž má i nás na počítače, zdržel přesčas dokonce deset minut, a volného času využijeme k seběhnutí k informační nástěnce o patro níž."Druhá dé a třetí dé odjezd na sportovní soustředění v neděli ve čtrnáct hodin, sraz před školou," přečtu nahlas. "My nejedeme jako obyčejně s céčkem?""Jak vidíš, tak ne," uchichtne se. "Jdeš na oběd? Mám hlad, že bych chroupala hřebíky..."Na potvrzení pravdivosti jejích slov se ozve táhlé hladové zakňučení žaludku, které zaslechneme navzdory hluku na chodbě."Jdu s Jolkou. Sakra, kde je tak dlouho?" Doloudáme se zpátky do prvního patra. "Ta tu tabuli snad olizuje jazykem..." Vtom mi padne do oka židle zapomenutá pod vysokým oknem, jak se
kdosi za její pomoci snažil otevřít ventilačku. Vrazím Idě do ruky svůj batůžek, čapnu židličku a rozběhnu se ke třídě. Před mírně pootevřenými dveřmi zbrzdím, prudce je zabouchnu a zablokuji židlí nakloněnou tak, aby opěradlem pevně zapírala kliku. Vše je dílem okamžiku, rychle doběhnu k Idě a od schodů letmo zkontroluji spokojeným pohledem svou práci. Pravděpodobnost, že by Jolku osvobodil náhodný kolemjdoucí, je maličká, protože béčko velice rychle přecválalo chodbou, zadusalo po schodišti a v téhle chvíli se už určitě láduje buchtičkami s pudinkem. Okamžitě dostanu omračující hlad, Ida mi sotva stačí."Chudák Jolana," řehtá se pobaveně ještě v jídelně, kde si vystojíme poměrně slušnou frontu u výdejového okénka."Chudák?" ušklíbne se. "A co jsem měla říkat já, když mě zavřela na záchodě, ke všemu před matikou, no?"42"Vy jste střeva obě," usoudí rozšafně. "Nech si chutnat."Nechám, vrhnu se nejprve na polévku, pak na druhé jídlo, cpeme se a bavíme kamarádčiným osudem. Musí zkrátka po-čkat, než se nabaštíme!Jolka se však objeví ve dveřích jídelny, dřív než se zcela vypořádám s buchtičkami a vanilkou vonícím pudinkem. Roz-hlédne se, všimne si nás a zavrtí nechápavě hlavou."Kdo tě pustil?" zeptám se maličko zklamaně, sotva k nám dojde s podmračeným výrazem."Cože?" zeptá se nechápavě."Jak ses dostala ze třídy?""Normálně, po svých. Proč jste na mě nepočkaly?""Mohla jsem tušit, že vylezeš ven tak brzy?""A co bych tam asi měla dělat? Odskočila jsem si jen na malou. Chvilku jsem čekala před jídelnou, než mě napadlo mrknout se dovnitř. Prosím, ona se tu láduje!"Vyměníme si s Idou pohledy. Ida hýkne smíchy, div jí pudink nevyleze nosem. Dáví se, rudne, slzí a chroptí, ale její zdravotní stav mě příliš nepálí.
"Taková krásná pomsta, škoda, že se nevyvedla! Indiánskou lest jsem použila, abych tě chytila do pasti, leč nechala jsem ji sklapnout příliš pozdě, když už byla třída prázdná," svěřím se Jolce lítostivě. "Myslela jsem, že jsem tě uvěznila ve třídě, ty tele. Po obědě bych tě vysvobodila.""Teda," uzná pobaveně, "měla jsem štístko, co?"Těsně předtím, než se vydá k okénku nafasovat svou porci jídla, se Ida konečně vykašle z podoby a zaskřehotá tenkým hláskem: "Ale co když prázdná nebyla?""Cože?""Třída. Co když tam někdo zůstal?" vysvětlí mi."Blbost," mávnu rukou. "Odcházelas poslední, ne?""Jo," přikývne Jolka. "Zavřela jsem a šla rovnou na -""Zavřela?!"Zírá po mně nechápavě. "Na kliku. Proč?"Ida zaklokotá podruhé, tentokrát ne tak nebezpečně. Kousnu se do rtu. Pokud Jolka dveře skutečně dovřela... Vyskočím od stolu, lítostivě mrknu na stydnoucí buchtičky a oznámím hol-kám: "Hned jsem zpátky, letím se tam podívat."43Ty dvě rampepurdy pochopitelně nemohou zůstat pozadu, Ida nechá nedojedený oběd vedle mého a hurá, aby o nic nepřišly, kdyby se naše obavy ukázaly oprávněné.A taky že jo! Sotva vyběhneme schody do druhého patra, zřetelně zaslechneme silné rány. Nejprve se mylně domnívám, že přicházejí zvenčí, načež Jolka podotkne: "Je tam!""Kdo?" zeptám se přiškrceně. Zdálky můžeme vidět, jak židle blokující dveře, ač se celá otřásá, náporu statečně odolává."Nějakej kluk," soudí Ida. I mne napadne, že na holku jsou ty rány příliš mohutné! Někdo buší do dveří pěstmi jako zběsilý!Holky zůstanou prozíravě stát na křižovatce chodeb levého a pravého křídla budovy, přikrčí se za roh a pobízejí mě: "No tak, padej! Jo, Leničko, kdo jinýmu jámu kopá...""Necháme ho tam," zašeptám. "Ať mu otevřou uklízečky.""Ty chodí až ve čtyři," namítne Ida.
"Jestli je to nějakej přespolňák, poděkuje ti, že mu kvůli tobě ujel autobus," dodá Jolka."A podle toho, jak vztekle buší... hele, on snad do těch dveří kope!""Asi se mu tam moc nelíbí," rozchichotá se Jolka."Taková velká škola, jak to, že nikde nikdo není?" rozčiluji se scestně."Co bys nechtěla v pátek odpoledne," zubí se Ida.Odhodlaně vykročím, čím víc se však dveřím třídy 2. D při-bližuji, tím pomaleji kráčím. S každým spolužákem, byť sebevíc rozzuřeným, bych se domluvila, ale šestý smysl mi jasně říká, že mě čeká jiná váhová kategorie.S nadechnutím odstraním židli, dveře se prudce rozletí - a já zůstanu tváří v tvář rozběsněnému řediteli Dvořákovi. Vlastně to pro mě není žádná novinka, od samého počátku, kdy jsem zaslechla rány, jsem si ho s nimi spojila."Knoblochová...," zasípe vytočené, rukou si upraví vlasy, popadne dech a divě zařve, až okenní tabulky zarezonují: "Knoblochová, já vás snad uškrtím!""Nevěděla jsem...," zablekotám, bílá jako stěna.Navzdory svému pověstnému klidu anglického lorda se nechá unést vášněmi a vztekle nakopne židličku, až odletí. Je mi44jasné, že by mi ji nejradši vypálil, ale protože naše školství tělesné tresty zakazuje, pomstil se židli. Pak popadne třídní knihu, pro kterou se zřejmě vrátil, třískne dveřmi a chladně mi oznámí: "To si vyřídíme v pondělí."Přestože jsem incident přežila bez jediného šrámu, jsem vy-řízená. Holky vylezou ze svých úkrytů."Tys zavřela DDT! Lidi, držte mě, to je maso!""Čtvrthodina vězení s ním pořádně zacloumala, co?" skytá Ida. "Zuřil jak býk v aréně!""Možná ho ani tak nevzala ta čtvrthodina jako fakt, že ho uvěznili žáci," dumá usmátá Jolka. "Chápeš, on je vládce, jo, a takovej červ jako Knoblochová si ho dovolí zavřít!"
"Nechtě toho," požádám je. Po prožitém šoku se mi pomalu vrací barva do tváří."Ty se nesměješ? Měla bys dostat cenu, povedlo se ti ho vyšroubovat, haha...""Já se budu smát v pondělí," připomenu mdle."Prosím tě," těší mě Jolka kamarádsky. "V pondělí tu ne-budeme, a než se vrátíme z Krkonoš, zapomene na to.""Tak s tím bych si nebyla jistá," namítnu. "Holky, nechci sýčkovat, ale mám vážný obavy, že letos prolítnu z matiky.""Nesýčkuj," radí mi obě. "Jdeme dojíst oběd.""Jděte," pobídnu je. "A mou porci vyhodte do zbytků."Přestože mě přemlouvají, zamířím rovnou dolů do šaten. Nedostala bych do sebe jediné sousto!Ke všemu stojí před školou Popelka s mámou za volantem."Jdeme vybírat tapety," oznámí mi nadšeně, sotva složím údy svého těžce zkoušeného těla na sedadlo spolujezdce. "Do kuchyně omyvatelné, tobě do pokoje nějaké veselejší a nám do ložnice laděné do růžová, aby pasovaly ke koberci.""Musím u toho asistovat?" zeptám se otráveně."Samozřejmě," ujistí mě, otočí klíčkem startéru a zatímco se snaží z Popelky vydolovat jiskru života, horuje dál: "Obývák necháme jenom obílit vápnem, tmavohnědý nábytek se pak lip vyjímá, a do jídelny bych si představovala takové ty cákance, nástřiky, jak dělají...""Máš tam sytič?" skočím jí do řeči, protože zdlouhavé a bez-45výsledné kvílení startéru mi brnká o nervy, tím spíš, že na konci ulice se objeví štrúdl mládenců v teplákovkách. Nemusím hádat dlouho, aby mi došlo, že to je Strouhal, jeden z našich učitelů sportovních předmětů, s bandou svých svěřenců, kluků ze třetího, možná dokonce čtvrtého ročníku, řítících se z tréninku na nedalekém hřišti."Co s tím zase je?" podivuje se máma naivně."Já vystoupím!" zpanikařím, protože v chumlu sportovců zahlédnu i toho hnědookého s pěti druhy alergií!"Vydrž, víš dobře, že se Popelka často nechá prosit."
Na vystoupení je stejně pozdě, snažím se být neviditelná, zavrtávám oči do podlahy. Moji maličkost by možná přehlédli, ne však Popelku, která na sebe upozorňuje široké okolí marnou snahou chytit dech. Někteří se zastavují a se zájmem přihlížejí nerovnému souboji. Alergik mezi nimi!"Tak vystup," pobídne mě máma."Teď?" vyjevím se. "Ani náhodou!""Musíš zatlačit," domlouvá mi. "Jinak se nehneme.""Křáp jeden hnusnej," ulevím si. Malá vzpoura, od tlačení mě nezachrání. Snažím se tedy udržet si přímý pohled, nezabloudit jím ani za nic ke škole... Vší silou se opřu do Popelčina zadku. Tak se hni, kraksno!"Pořádně!" povykuje máma. "Máš sílu jak ženatej vrabec!""Pusť nás k tomu," ozve se za mnou hlas, který poznám dřív, než se k jeho majiteli otočím tváří. "Nejede to," pípnu sice výstižně, leč vzhledem k situaci zbytečně."Proto jsme tady," usměje se široce a spolu se svými dvěma kamarády bez dalších řečí zaberou. Popelka se zhoupne."Máte tam kvalt!" volá na mámu černovlasý kluk s culíkem."Bejt tebou, uhnul bych od toho kola," poradí mi kudrnatý blondýn po mé levici."Proč?" zeptám se zmateně ve chvíli, kdy máma vyřadí, kluci zaberou, Popelka škytne, poskočí a motor snad zázrakem chyt-ne. Máma bleskově přidá plyn s razancí sobě vlastní, Popelka prudce vyrazí kupředu, kola se protočí - a jelikož pravé zadní najede do poměrně velké kaluže, zkáza je během dvou vteřin dokonalá. Ohodí mě bahnem od čela až po kotníky!"No, přesně pro tohle," vysvětlí blondýn, bohužel s křížkem46po funuse, a všichni tři se rozřehtají, až se za břicha popadají. Dneska je vůbec veselý den!Protřu si oči, abych viděla, nenajdu odvahu klukům poděkovat a zapadnu do auta jako blesk. Zatímco si čistím tvář papírovým kapesníkem, ten hnědooký stojí na schodech a dívá se, dokud mu Popelka nezmizí za rohem spořitelny.
Aniž bych se namáhala se signalizováním, které by bylo v mlze, jež s přibývajícím večerem nabývá na hustotě, zbytečným plýtváním elektrické energie, Jolka, nahuštěná novými dojmy, přiběhne krátce po sedmé hodině sama od sebe."Potkala jsem ho!" vychrlí mi do tváře, sotva ji vpustím do bytu. "Nekoukej jak banán, Vítka, přece! Kdybys byla šla dojíst ty buchtičky, mohla jsem ti ho ukázat. Přišel do jídelny chvilku po nás, jo, a teď se podrž - přisedl si ještě s Hanušem k našemu stolu!""Skvělý," ocením. "A co bylo dál? Znal se k tobě?""Jasně," ujistí mě blaženě. "On a Hanuš jsou děsní komici, dvojka k pohledání, fakt. Pokecali jsme o závodech a tak různě. Jo, podrž se, ten tvůj oběd jsme vyhodit nestačily, Hanuš ho zdlábl jako dezert!"Vybuchnu smíchy. "Fakt? Dobrej bufeťák!"Jolka se rozvalí v mém křesle, skrčí nohy pod sebe a zalká: "Lenko, on je tak krásnej...""Hanuš?" dobírám si ji."Vítek!" opraví mě. "Hanuš, náhodou, docela ujde, ale Vítek je... Kořen, no.""Škoda, že jsem odešla," zalituji. "Ráda bych ten zázrak viděla, Joly. Tmavovlasých kluků je na gymplu mnohem víc než blondýnů, vůbec netuším, kterýho myslíš. Co měl na sobě?"Svraští čelo, aby si pod přivřenými víčky vyvolala co nej-věrnější obraz svého idolu. "Džíny, lehce ošoupaný a s proší-váním na pravým koleni, krémovou košili s hnědým proužkem, ze který mu vykukoval límeček zpod béžovýho svetru s tma-vohnědým emblémem Oxfordský univerzity, na nohou bílo-černý pumy a hodinky se širokým koženým řemínkem, takový ty, co mají jak digi, tak rafičky."Chytím se za pusu. "Teda, ty máš ale postřeh! Kdyby spáchal47nějakej zločin, kriminálka by ti nestačila děkovat za vyčerpáva-jící popis. Prosím tě, jak to, že si pamatuješ každou maličkost?" Táhle vzdychne. "Protože ho asi miluju." Přisednu si k ní, abych jí byla co nejblíž a mohla ji vzít kolem ramen. "Asi?"
zopakuji mateřsky. "Joly, ty tele, vždyť ty ses do něj zabouchla úplně natvrdo!""Pořád na něho myslím. Při sebemenší vzpomínce mě píchne tuhle...," přizná se a ukáže mi kamsi pod hrudní koš. "Co asi dělá třeba právě v tuhle chvíli... Lenko, dala bych deset let života za jediný rande!"Uznale hvízdnu. "Trochu nepřiměřená cena, ne?" "Tak dvacet!" přihodí jako na dražbě. "I deset je mnoho!" usměrním ji. "Uvaž, stojí ti vůbec za to vzdychání? Cizí kluk, kterýho dohromady neznáš.""Připadá mi, že ho znám odjakživa. Je strašně správnej! Úplně jinej než puberťáci ve třídě.""A... co on? Připadáš mu taky nejlepší ze všech?" zeptám se se zatajeným dechem a ačkoliv se snažím udržet lhostejnou masku, myslím, že mě musí podle podivně vysokého hlasu usvědčit z neupřímnosti. Kdyby odpověděla ano...Váhavě pokrčí rameny. "Těžko říct. Stejně jako se mnou se bavil i s Idou. On je prostě děsně správnej a -" "Tos už říkala.""A společenskej, kamarádskej. Na druhou stranu, představ si, že si mě všiml mnohem dřív než na těch závodech!" "Vážně?" zeptám se přiškrceně."Jo, protože věděl, že chodím všude s tebou. Ptal se totiž, kde mám tu svou ségru, jestli ta na obědy nechodí...""Vidíš," povzbudím ji nejistě a čím dál víc si připadám jako falešná kamarádka. Jenže! Skutečně si v nejmenším nepřeji, aby mi Jolku odloudil nějakej kluk!"My jsme prostě celej prvák trestuhodně proflinkaly," vyřkne zajímavou teorii. "Krčily jsme se v přízemí a vůbec si nevší-maly, kdo chodí vejš!""Hm," uchichtnu se pobaveně, uklidněna tím, že tahle láska je prozatím platonická a jednostranná. "Takže jste si nic bližšího nedomluvili? Rande nebo tak něco?""Ne," zavrtí hlavou. "Vlastně jsme spolu vůbec nemluvilijinak než kamarádsky. Neboj, na horách bude příležitostí mi-nimálně desetkrát tolik."
"Na horách... ? Chceš říct," zapálí mi a moje nadšení znatelně nedosahuje Jolčiných výšin, "že chodí do třetí dé?""Senzace, co? Vůle osudu, rozumíš, nebudeme se otravovat s debily z céčka. Už se těším! Pomůžeš mi s ním, nedáme mu šanci a to by bylo, aby se nám nepovedlo přesvědčit ho, že já jsem ta nejideálnější!"No s tím tedy nepočítej, ušklíbnu se v duchu. Přestože u nás zůstane i přes noc, není to ono. Místo abychom si potmě dlouho do noci povídaly o všem možném, pouštěly si cédéčka a desky a vůbec zůstaly v obraze, Jolka vydrží tři hodiny klapat zobákem, aniž by mě pustila ke slovu či byla schopna přehodit výhybku myšlenek na jinou kolej. Vzdechy, plány, obavy, naděje. Vítek, Vítek, Vítek. Tohle jméno mi leze krkem a jeho nositel je mi z duše protivnej dřív, než ho spatřímna vlastní oči!"A tobě se vážně žádnej nelíbí?" vzpomene si za pět minut třičtvrtě na dvanáct na mou maličkost. Vytrhne mě tím z mikrospánku. "Cože?""Ptám se, jestli by se přece jen nenašel někdo, kdo by byl hoden pozornosti princezny Lenky," směje se hlasitě, protože na rozdíl ode mě bezostyšně hýří energií."Ne," zapřu alergika jako nos mezi očima. Z velké části díky únavě a ospalosti, dílem i kvůli nechuti, kterou ve mně vyvolalo Jolčino monotematické blouznění."Víš, co mě napadlo? Bylo by senzační, kdyby ty ses dala dohromady s Hanušem a já s Vítkem. Chození ve čtyřech by nemělo chybu, ne?"Hm, něco podobného jsem vymyslela před tebou, dušinko!"Joly? Můžu tě o něco poprosit?""Klidně," kasá se ochotně."Spi už.""Tss," odfrkne opovržlivě. "Jsi přízemní, Knoblochová!""Jo," připustím. "A taky polomrtvá. Dobrou..."Vystrojena do nejhorších kusů ze svého šatníku, tedy tepláků, z nichž mi lezou nahá lýtka (stihla jsem dřív vyrůst než je48
49roztrhat), vytahané mikiny a v keckách bramboračkách, model a la křupan, se s přenosnou kočičí klecí a nadšením vězně putujícího do plynové komory nasoukám na zadní sedadlo na-šeho autíčka. Domácí práce nejsou mým koníčkem nikdy, natož v případě, kdy mě čeká celodenní brigáda v podobě drhnutí oken zacákaných po malířích, dveří, podlah a tak. Nedonutím se vykouzlit na své tváři špetku nadšení, elánu či ochoty, čímž se tvrdě liším od mámy i táty. Oba hlasitě povykují, plánují, smějí se. Takhle se neradovali ani při odletu na dovolenou na Korsiku!"Keep smilling, Lenko," zavtipkuje táta, když při pohledu do zpětného zrcátka uvnitř vozu narazí na můj nevrlý ksicht."Tváříš se, jako kdybys šla na nucené práce do otroctví.""Výstižně řečeno," brouknu polohlasně. Máma mě naštěstí nezaslechne, dál nadšeně agituje: "Bude to dřina, já vím, ale na našem, rozumíš?"Ze rtů mi uteče odfrknutí."Cos říkala?" Táta není úplně hluchý!"Že mě čeká týdenní soustředění v přírodě, kde dostaneme děsnej záhul, a místo abych odpočívala a načerpávala síly, vy-pustím duši při drátkování parket," vysvětlím pohotově."Na parkety dnes nedojde," potěší mě máma bezelstně. "Kéž by ten malíř udělal dopoledne aspoň jednu horní místnost..."Kéž by neudělal, opravím ji v duchu kolaborantsky a s bo-lestným zažíváním unyle sleduji ubíhající ulice za okénky vozu. Vstávat v sobotu v šest ráno je šílenství! A ještě by po mně chtěli, abych se usmívala. Tůdle. Napadne mě, že kdyby se Popelka rozhodla na trase sídliště Severní a Šeříková ulice dva-krát třikrát zastávkovat, zabila by se tím nejméně hodina, leč ta mrcha se ani nepokusí, drandí si to městem předepsanou šedesátkou plynule a svižně.Diana, která do své cestovní kukaně vlezla poměrně ochotně a hned se rozumně schoulila do klubíčka, aby dospala násilné probuzení, si získá při dojezdu moje sympatie. Když jí chci totiž předvést nové působiště, musím ji z jejího útulku doslova
vysypat. Při doskoku na studené linoleum kuchyně se zatváří velice rozmrzele, vypne huňatý ocas jako radar vysoko vzhůru a s krajní nedůvěrou kolem sebe začenichá."Tohle je náš nový domov, Dianko," prohlásím hlasitě, aby mě slyšeli i naši. "Nelíbí se ti tu? Mně taky ne, ale musíme si zvyknout, říkal paniček. Tady jsi ve svým, víš?"Na Dianu tohle sdělení neudělá žádný dojem. Ba naopak, naježí chlupy do pozoru, podívá se na mě, jako by chtěla říct, tak co bude, krucinál? Kde mám svůj pelíšek, svou misku, svou bedýnku, kde jsou koberce a křesla a celej byt?!"Nelíbí se jí tu," konstatuji spokojeně. "Někde jsem četla, že kočky jsou senzitivní a okamžitě vycítí, kde jsou negativní zóny. Podívejte se na ni, tenhle barák musí bejt prošpikovanej tím nejhorším!"Táta si němě zaklepe na čelo a běží otevřít mistru malíři, kterého zahlédl oknem stepovat na ulici."Nezvykne si tu," apeluji na mamčino svědomí. "Po tolika letech strávených jinde to pro ni bude stresový.""No," usměje se. "Když na to přijde, seženeme nějakého psychoanalytika, aby jí z té deprese pomohl."Našpulím pusu. "Mluvím vážně! Určitě se někam zatoulá, bude hledat starej domov, ztratí se a nenajde cestu zpátky.""Nedramatizuj. Tohle je kočka gaučová, stejně nikdy nikam nechodila, nebude ani tady.""Já vás varovala," pokrčím rameny a pro jistotu Dianu zavřu zpátky do plastové klece. Začne si olizovat rozježený kožíšek a vyčítavě po mně mžourá zamřížovaným okénkem. "Jo, milá zlatá, já jsem v tom nevinně."Natáhnu si rukavice a jdeme s mámou pomáhat do přízemí, odkud se ozývají mohutné rány krumpáčem, až se celý dům otřásá, s jakou vervou se dva zedníci pustili do přestavby garáží. Pěkná makačka! Vyfasuji kolečko a lopatu a půl dopoledne vyvážím přebytečné cihly a všelijaké neřádstvo na přistavený přívěsný vozík, druhou půlku strávím coby zednický přidavač a děvečka pro všechno. Nejenže musím podávat cihly a dlaždičky a míchat maltu a beton a co já vím, co všechno,
dokonce mě v mém nemožném úboru vyštvou do nejbližší hospůdky pro lahvovou desítku! V poledne, kdy páni zedníci s malířem a tátou vyrazí do hospody na oběd, si s mamkou ohřejeme na přenosném elektrickém vařiči párky, jelikož odmítnu takhle načančaná (tepláky už dávno ztratily červenou a moje vlasy
5051tmavokaštanovou barvu pod nánosem malty, vápna a různé špíny) znovu vylézt mezi lidi. Mám toho nad hlavu, slušně řečeno."Kdyby aspoň ti řemeslníci byli mladí frajeři, vid?" zavtipkuje mamka, bohužel scestně, v úmyslu mě rozveselit."Pff." Natáhnu se pro druhou nožičku, abych se rozdělila s Dianou, mou spolutrpitelkou, když se ozve z pootevřených dveří nasládlé šveholení: "Dobrý den, sousedi! Jakpak vám to jde, co? No jejej, vy jste s tím ale pohnuli... Čtyři mužští a zvládnou práce za deset, že jo? Božínku, snad neobědváte? Uzeniny jsou nezdravý, povídali v rádiu. Měly jste zajít ke mně, zbylo mi pár nudlí s mákem... Bydlím tadyhle vedle..."Máma teprve nyní nabere dech, šedovlasá babka sousedka, kterou v tom upovídaném stvoření neomylně poznám, je malá, drobná a vrásčitá, ale fortelná, jak by řekl táta. Pusa se jí ne-zastaví a její oči čiperně prošmejdí kdejaký kouteček."Dobrý den," vzpamatuje se mamka. "Já jsem Knoblochová, tohle je moje dcera Lenka. Vy asi budete...""Blechová," předvede babča kompletní umělý chrup."Těší mě, že vás poznávám, paní Blechová.""Mě víc, mě víc," ujistí ji švitořivě. "Zrovinka jsem si říkala, kdopak sem přijde. Hlavně aby to byli slušní lidi, to víte, tady moc sousedů není, samý sklady...""Aspoň je tu klid," prohlásí mamka poněkud nejistě.Párek mi málem zaskočí. Klid s touhle osobou, jo? Vykašlu sousto z plic a nabídnu ho skrz mřížku Dianě.
"Ale jejej, taková pěkná kočička! Micinko, čičiči... Bude chytat myšky, dobrej nápad pořídit si kočku.""Tady snad myši nejsou, ne?!" zpozorní máma ostražitě."Celý houfy," mávne babka rukou. "Hlavně na podzim, sta-hujou se do baráků. A těch velkých, potkanů, co je kolem řeky... Darmo mluvit."Vyměníme si s mámou pohled plný děsu a ošklivosti."Ale vy máte kočičku, k vám si myši netroufnou," konejší nás. "Prohnala bys je, že jo, micinko?"Chrochtnu podruhé. Ta dobrotivá žena vůbec netuší, že nejsou všechny kočky stejné! Dianu by myši nezajímaly, vůbec by je nepoznala a pravděpodobně by se jich bála.52Zdvořilostní návštěva se zvrtne v únavnou záležitost. Asi po hodině, byť v ní mamka několikrát nadhodí, co máme práce, leč babku netrkne, se jednoduše do té práce pustíme, což je vůči ní vyloženě neslušné. Babča nám promine a co víc, doprovází nás do dvěma nátěry čerstvě obílené ložnice a zpestřuje nám drhnutí okna cvakáním svých čelistí, z nichž jako lávu po vulkanické erupci chrlí slova, věty, souvětí, příběhy, romány... No, to je tedy paráda, uznám v duchu. Vysavači paní Vackové jsme úspěšně unikli, abychom nastavili svou kůži kulometné palbě téhle monology nacpané osoby! O dialogu totiž nemůže být řeč, mamka se sice zpočátku snaží držet krok a tu a tam se vmísit kupříkladu citoslovcem, leč brzy vzdá marnou snahu, a tak během další hodiny známe obyvatele celé Šeříkové ulice, sousední Růžové, Jasmínové i Jabloňové (Zahradní čtvrť pojmenovával budto nějaký poeta, anebo šílený botanik), do-zvíme se kdejakou podrobnost o předešlých nájemnících a těch před nimi a... Zkrátka, je toho hodně. Snažím se zachovat si jasnou hlavu, nechat jí informace pouze volně proplouvat a vy-pouštět druhým uchem ven, přesto mi brzy začne zvonit v uších."Jdu na vzduch," oznámím mamce významně, jakmile široké okno dosahuje kýžené průhlednosti a lesku. "Vyvenčit Dianu."
"Jdi," svolí a sleduje mě pohledem plným závisti, protože paní Blechová jí právě v té chvíli vypočítává všechny nemoci, kterými kdy trpěla a trpí. Ve dveřích si neodpustím jedovatost: "Vemte to z opačného konce, paní Blechová. Nemocí, které nemáte, je méně." A prozíravě mizím.Dvorek Dianu také ničím nenadchne. Váhavě pokládá pacičky do vlhké trávy a ze všech těch pachů je nesvá. Ke všemu se za plotem, jehož nedokonalost a početné trhliny nelze přehlédnout, objeví kluk, malý, hubený, zrzavý, pihovatý, asi třináctiletý, táhnoucí na vodítku psa, čistou pouliční směsku. V úsměvu mu blýsknou dva zlaté přední zuby, sehne se a psa, s nímž touha přímo cloumá, odepne z vodítka! Během jediné vteřiny čokl prosviští plotem a dlouhými skoky se řítí rovnou na ubohou Dianu! V momentu čirého zoufalství se po ní vrhnu, abych ji ochránila vlastním tělem, ale ona je kupodivu rychlejší. Mrskne sebou jako had a doslova vylétne po příkrém kmeni kaštanu až do jeho koruny. Měla to s chlupem, psovi cvaknou53čelisti naprázdno, vyskakuje nemohoucně do výše a štěká, div se nepotrhá."Ty jeden mrňavej bastarde!" zařvu rozzuřeně na celé kolo, aby mě vůbec slyšel, protože pes dělá příšerný randál. Ubohá Diana je sice v bezpečí, leč naježená jako dikobraz, šokované syčí a seká pěstěnými zastřihnutými drápky do vzduchu. "Koukej si to hnusný zablešený zvíře odvést!"Zrzek se válí smíchy, povykuje málem tak hlasitě jako jeho odporný pes."Slyšels?!" běsním. "Okamžitě s ním vypadni z našeho po-zemku, nebo -""Nebo?" baví se ten malej idiot.Nevím honem, čím ho zastrašit. "Nebo uvidíš!"Tahle výhrůžka byla chabá, směje se tím víc.Popadnu tedy koště opřené o vrata, otočím ho a násadou se snažím psa přimět k odchodu. Nedá se, štěkání přejde do vy-sokých zuřivých tónin, chňape po koštěti a řve a řve.
"Proboha, co se tu děje?!" vyběhne z garáže táta. Naše potyčka přivolá také oba zedníky, v horním okně se objeví mámina hlava. Paní Blechová si nezadá, okamžitě je vedle ní."Táti, je tu pes! On ho sem pustil! Schválně, na Dianu!""Kočička, sežer ji!" povykuje kluk nadšeně.Tátovi chvíli trvá, než se zorientuje. Naproti tomu paní Ble-chové to zřejmě nezapálí vůbec, protože se vykloní z okna a pyšně křikne: "To je Pepíno, náš vnouček.""Ať ho odvede! Táti?!" domáhám se tedy zastání jinde."Kristepane, odtáhni toho vořecha!" vzpamatuje se táta.Pepíno se však k ničemu takovému nemá, nadále povzbuzuje svého favorita: "Beethovene, vem si ji!""Mně snad praskne hlava!" uvědomí si táta nesnesitelný rachot a směrem ke klukovi přitvrdí: "Tak bude to?!"Tentokrát houknutí zabere, Pepíno, ač nerad, velmi volným tempem proleze plotem, uchopí vodítko a vzpouzející se ochraptělou obludu odtáhne smykem z místa činu.Přestože přímé nebezpečí nehrozí, nastane další zádrhel. Diana navzdory všemožnému lákání ze stromu nesleze! Přemlouvám ji celých třicet minut, až mě bolí za krkem, Pepíno se mi z povzdálí nepokrytě vysmívá a kočka mou snahu ignoruje!54Nakonec mi nezbyde jiné řešení než vylézt pro ni na strom, což ten grázlík považuje za zábavu k popukání. Vlastně se mu nedivím, musí na mě být skvělý pohled, jak se všemožně snažím vyšplhat po tlustém rovném kolmém kmeni. Nakonec je má dřina odměněna úspěchem, jakmile se dostanu do koruny, mám vyhráno, po větvích vylezu až do rozsochy, kterou si Diana vybrala za útočiště. Je hodně vysoko, větve jsou tady poměrně slabé, prohýbají se. Uf, nejsem sice žádný bumbrlíček, ale kdyby pode mnou praskly, musel by mě dávat dohromady celý chirurgický tým!"Neboj se, Dianko, neboj," šeptám vemlouvavě. Je rozhozená tak moc, že sekne packou i po své paničce a rozčísne mi zápěstí do krve. Pepíno se může smíchy utlouct!
Konečně se mi ji podaří uchopit za kůži na hřbetě, leč nejobtížnější část téhle akce teprve nastává. Sestup dolů jed-noruč je mnohem horší! Odřu si dlaň a posléze i břicho, protože po kmeni dost nešikovně sjedu, přičemž se mi vyhrne mikina až k podprsence. S nepopsatelnou úlevou stanu opět na rovné zemi, pevně k sobě Dianu přitisknu a plivnu přes plot: "Vlez mi někdy do cesty, ty kreténe, a nadělám z tebe čtyři do školky!""Už se bojím!" řehtá se."Můžeš rovnou shánět toho psychoanalytika," oznámím mamce a strčím jí vyšokované rozčepýřené tělíčko svého drahouška pod nos. "Podívej, jak. vypadá...""Což ona, ale ty! Mohla ses klidně zmrzačit! Nemáte si s Dia-nou co vyčítat, obě vypadáte značně pocuchané.""Zmrzačit zaslouží někdo úplně jinej!" odpovím významně.Bleška, jejímž uším byla tahle jobovka určená, zareaguje zcela jinak, než bych myslela: "Božínku, co já se zamlada naložila po stromech! Bydleli jsme tehda na Větrovech, dneska je to předměstí, a tam bejvala alej..."V osm večer, kdy se po celodenním utrpení dostaneme domů, toho máme všichni po krk. Jsme unavení, zaprášení, hladoví, sešlí - a přestože to rodiče nepřiznají, v jistých ohledech, no, dejme tomu, zklamaní. (Já ve všechl)"Nemůžeme se paní Blechové divit," prohlásí mamka zadu-maně při kávě, kterou uvaří navzdory pokročilé době sobě i tá-55tovi, a položí si nohy na konferenční stolek. "Je sama jenom s tím... klukem, celé měsíce neměla s kým promluvit. Až se nastěhujeme, bude to jiné." A po dlouhé odmlce dodá: "Dou-fejme." A po ještě delší: "Nebo ji odstřelím."56Babí léto dlouho nevydrželo, za okny šumí sychravý déšť."Vezmi si ten tlustý rolák," radí mi mamka, "a flaušovou bundu. Na horách jsou vždycky teploty o deset stupňů nižší.""No jo...""A co sněžnice, máš?" mrkne táta od nedělního oběda, když kolem proběhnu s ručníkem na čerstvě umytých vlasech. Ne-
chci nic nechávat náhodě, abych nedopadla jako při loňském soustředění na Šumavě, kde byla k dispozici pouze ledová voda, ve které by si myl hlavu leda sebevrah.Odměním jeho starostlivost přezíravým úšklebkem, zatímco mamka se vyděsí: "Myslíš, že už tam bude sníh? Lenko, přibal si pro jistotu čepici a šálu a rukavice...""Mami, neblázni!" krotím její aktivitu."Nemám přinést ze sklepa běžky?" baví se táta."A soudek s rumem, abych nezmrzla, až ztratím stopu, ne?" zakřením se. "Ačkoliv, táti, ten rum není zas tak hloupej nápad. Máme doma nějakej?""Já ti dám rum!" zaprotestuje. "S kým že to jedete?""S třetí dé. Proč?""Myslím kantory...""S třídní Matouškovou, Strouhalem, Doležalem a Adamem.""No, nevím," zapochybuje o kvalitě dozoru. "Strouhal, Adam... to jsou ta mladá ucha, co? Lenko, ne abys -""Nebudu," skočím mu do řeči, protože mi je jasné, jakým moudrem mě chce počastovat. "Jako bys mě neznal.""Právě proto!" zavtipkuje se zdviženým prstem. "S třetí dé? To znamená spoustu kluků..."Pověsím se mu na krk a lípnu mu výstavní mlaskavku na čelo. "Žádnej není takovej borec jako ty, táti!"Tatíček se však nezdá být lichotkou uklidněn, přehnaně vrtí hlavou a dovolává se mámina spojenectví: "Tedy, Dášo, řekni mi, po kom ta naše holka je taková potvora?"Máma má starosti jinde. "A co teplé ponožky, máš?"57"Mám všechno.""A pláštěnku, máš?"Při plastické představě své osoby zahalené v nemožném kusu igelitu se mimoděk otřesu. "Ne, a brát si ji nebudu.""Ale to je hloupost! Já bych si ji vzala...""Ano, maminko," přeruším ji. "Kápla jsi na to. Ty by sis ji vzala, jenže problém je v tom, že na hory jedu já, ne ty. Páni rodičové, mohu vás o něco požádat? Jestli mi mermomocí
chcete být v něčem nápomocní, strčte mi do kapsičky pajsku, ba i bankovky větší kupní síly mohou být... Ale hlavně mě nezdržujte, nebo se nestihnu připravit a oni mi ujedou."Zatímco se mamka pohoršuje nad mou nevděčností, táta mi stylem granda nabídne odvoz, má to prý při cestě do Šeříkové, kde od rána maká, přijel se pouze najíst."Ne, díky. Neříkala jsem snad, že to chci stihnout?" odmítnu se zašklebením, čímž si rozleji mléko i u táty. Naštěstí se urazí pouze naoko, když se s rodiči o pár minut později loučím, krom výstražného zatahání za ucho, abych se v Krkonoších nespustila a profesoři si na mě nemuseli stěžovat, mi tajně podstrčí cosi papírového do postranní kapsy naditého batohu. O velkorysosti daru se přesvědčím hned ve výtahu. Sto korun českých, paráda!Jolčin batoh je ještě o něco větší a neforemnější než můj, sotva se s ním procpe pneumatickými dveřmi do tramvaje, podobna ledoborci si razí v narvaném voze cestu k zadnímu oknu, přičemž ohrožuje ostatní spolucestující zavalením, a nakonec ho s úlevou shodí ze zad rovnou na podlahu."Aúúú!" zakvílí nějaký kluk. "Mám tam nohu!"Jsme úplně mrtvé smíchy, když se spolu s jeho kamarádem snažíme vak odkulit."A je na placku!" úpí nebožák a poskakuje po té zdravé."Klídek, jedna ti zbyla," konejší ho Jolka."Co v tom vezeš?" zeptá se ten druhý s respektem. "Tys snad rozkradla čínskou zeď a teď ji pašuješ do Evropy!"Máme úplně super náladu, týden vegáče mimo školu před námi, ředitel Dvořák za námi, myslím si, že mi ji nemůže nikdo a nic zkazit. Tedy, myslím si to do té doby, než se dokotrmelíme s rameny otlačenými od popruhů ke škole a tam v houfu podpřevislou stříškou před deštěm pospolu krčících se druháků i třeťáků nezahlédnu toho kluka s piercingem v uchu. Jako první mě napadne, že mu to v černých džínách, polovysokých sportovních botách a bíločervené bundě s číslicí 33 na zádech děsně sluší. Druhá myšlenka dostihne tu první se zpožděním setiny sekundy a dala by se popsat jako obrovská radost, že se moje tajné přání, na které jsem se bála byť jen pomyslet, abych
ho nezakřikla, splnilo. Ve skrytu duše jsem si strašně přála, aby chodil do třetí dé!"To je on!" drcne do mě vzrušeně Jolka ve chvíli, kdy si chci honem upravit zplihlý účes a narovnat pletenou čelenku. "Ten s tou třiatřicítkou! Ten je, co?"Zalapám po dechu. "Kdo že to je?""Vítek, přece! Nejhezčí kluk z celý školy," rozplývá se.Jsme už na doslech. Přestože mnohočetná tlupa pořádně rámusí, kdekdo se směje, pokřikuje, breptá, na soustředění, legální zašívárnu, se nejezdí obden, neriskuji odpověď. A pak, jaksi nejsem schopna ze sebe cokoliv vymáčknout.Jolka se zdraví s holkama, zmůžu se na pokývnutí hlavou, sem tam pracně vypotím úsměv. Panebože, jak je ten svět maličký! Jolčin popis se hodí na minimálně padesát kluků navštěvujících sportovní gympl, ale to ne, musí se jí líbit přesně týž co mně! Koneckonců, kdybych nebyla pitomá, mohla jsem se k tomuhle výsledku dobrat sama. Od malá jsme s Jolkou jedno tělo, jedna duše, máme stejné zájmy, čteme stejné knížky, líbí se nám stejné filmy... a stejní kluci. Jednoduché jak facka! Leč... bolestné, no. Tím spíš, že jsem právě nedávno uvažovala o možnosti zamilovat se najednou! No jo - ale ne do jednoho kluka, proboha!"Co je s tebou?" všimne si mé zádumčivosti Ida."Nic," vzdychnu.Jolka se nakloní až k mému uchu. "Mám jít za ním?""Podle toho, jak jste spolu daleko," hlesnu."To je právě... Co když mě ani nepozdraví? Abych se ne-shodila," váhá, očima visí na Vítkovi a klepe se trémou."Tak počkej, ono se to nějak vyvrbí," navrhnu.Jolka ulehčené přikývne. Na jejím místě bych se také nehrnula s kůží na trh, protože Vítka obklopuje hlouček spolužáků5859z 3. D a všichni se výborně baví. Riskovat případnou potupu před tolika lidmi hned na začátku kurzu?!
S příjezdem prázdného autobusu se události dostanou do pohy-bu. Houf ožij e, posbírá zavazadla a o překot se tlačí dovnitř oběma dveřmi ve snaze urvat nejlepší místo. Vítek s kudrnatým špina-voblond klukem, kterého mi Jolka na dálku představí coby Hanuše, zamíří k zadním, tudíž zakormidluji Jolčin objemný ranec kpředním, jelikož se přímého střetu obávám. Vzadu všaknastane problém, jedné třeťačce se na schodech rozsype batoh a než si za mohutného veselí svoje saky paky posbírá, je tento vchod pro ostatní zablokován, což někteří řeší přeběhnutím k předním dveřím, a tak se z ničeho nic objeví Vítek těsně za námi."Čau, ségry!" pozdraví nás a vypadá dost překvapeně a také potěšené, řekla bych. "No ne, vy jste už druhačky?"Jolka se sebere první. "A cos myslel?""Že jste právě absolvovaly mateřskou," přisadí si Hanuš."Vážně jsem měl za to, že chodíte do prvního ročníku," odpoví se širokým úsměvem a jeho oči mou tvář přímo luxují. "Vloni jsem vás na škole rozhodně ani jednou nezahlídl. Těžko bych si nevšiml..."Na delší hovor není čas, proud nás nese dovnitř. Usadíme se v přední části autobusu, kousek za třídní, protože vzadu je obsazeno a volná místa rezervují ti rychlejší svým kamarádům, tudíž se nechytáme, zatímco Vítek s Hanušem, ač nastoupili po nás, zakotví až na poslední pětce."Ten ulízanej blondýn, co mu držel místo, je Honza," blýská se Jolka svými znalostmi kluků z 3. D, "ten s tou patkou tuším Radim a ten fešák s culíkem Dan. Na Vítka ale nemá!"Neodpovím, stejně jako se po Jolčině vzoru desetkrát do minuty neotočím a přes hlavy ostatních objekt svého zájmu nehypnotizuji očima. Jolka takové skrupule nemá!"Neblbni," varuji ji s nevolí, "nebo vycouvá dřív, než se chytne.""Hra...," zahloubá se, "asi máš pravdu. Díky."Opravdu se snaží dobře míněnou radu poslechnout a zvětší interval mezi otočkami na jednou za pět minut. Než však pře-
jedeme na šířku téměř celou republiku, i tohle číslo dosahuje úctyhodných parametrů a Jolka má vykroucený krk.60Hasičská chata Floriána, stojící téměř na hřebeni příkrého kopce porostlého teď už žloutnoucí a místy dokonce pomrzlou trávou, nad ní je jen úzký proužek lesa a nebe, nic víc, mě vyloženě nadchne. Ne svou polohou, autobus nás vyklopí dole na silnici a my se musíme navzdory tíze svých báglů vyškrábat nahoru pěšky, nýbrž nádherným výhledem do údolí a na okolní hory řídce posázené chatami, takže klid a ticho je omračující, nutí člověka zatajit dech nad velebným mírem, který se mu bez vyzvání zahnízdí v útrobách, a také svým vybavením. Sbor požární ochrany, od kterého si naše škola Floriánu pronajala, ji postavil a zařídil velice důmyslně. V přízemí prostornou ku-chyní, v níž by se uvařilo i pro rotu vojáků, dvěma velkými společenskými místnostmi, oddělenými od sebe stahovacími dveřmi, tudíž v případě potřeby propojitelnými v jednu, vyba-venými stoly, lavicemi s polstrováním a židlemi po obvodu, na kterých by ta rota mohla pohodlně stolovat, dvěma koupelnami, čtyřmi toaletami, v patře pak několika šestilůžkovými ložnicemi.První večer je poněkud zmatený, zatímco my nastupujeme, jiné dvě třídy se závistivými výrazy ve tvářích odjíždějí. Ubytování také není jen tak, Matouškové dá spoustu práce, než nás konečně rozdělí do šestic, ten chce bydlet s tím a ten zase s oním, navíc situaci komplikuje profesor Doležal, respektive jeho výmysl ubytovat dívky v ložnicích po pravé straně od schodiště, zatímco kluky v levé, patrně aby nedošlo k nějakým nepravostem, a tak napůl vybalení znovu musíme pakovat a stě-hovat se jinam.Po večeři, co nám dovezou ve várnicích z nedaleké restaurace, stejně jako budou vozit veškerá ostatní jídla, se krom služby, kterou určí Matoušková a jež má za úkol umýt všechno nádobí, bavíme podobnými libůstkami jako povlékáním postelí, zatápěním na pokojích a v koupelnách. Připadá mi dobrodružné krmit kamna, ve společenské místnosti dokonce veliká kach-
lová, lesem vonícími polínky! Bojlery na horkou vodu jsou naštěstí elektrické, hygieně bude učiněno zadost."Chybí mi povlak na polštář... Holky, nemáte dva?"Nemají, a protože ani v sousedním pokoji žádný nepřebývá, musím se vypravit za "proviantním", jak se hrdě nazval profesor62Doležal. Ve své funkci si vede zdatně, sáhne do skříně a můj problém je vyřešen vzápětí, cvrlikavě poděkuji a než vezmu schody nahoru po dvou, odskočím si na záchod. Ještě opláchnout ruce... V umývárně málem zakopnu o kluka sehnutého u kamínek."Ježíš, asi jsem se spletla...," zčervenám, protože jím není nikdo jiný než Vítek."Nespletla," ujistí mě. "Tohle je dámská koupelna.""Jo?" vykoktám. "A co tu potom děláš ty?""Hraju si na Antonína, topiče elektrárenskýho.""Aha," vyprsknu pobaveně a rozpaky zvolna mizí. "Tak já nebudu rušit...""Klidně ruš," dovolí mi s úsměvem. "Chcete tady saunu? Stačí říct, přihodím pod kotel..."Zbytečně dlouho si mydlím ruce, snažím se taktizovat, protože až se domyji, nebudu mít důvod se tu zdržovat!Vítek podobnými starostmi a mindráky netrpí. Napřímí se, vyhrne si rukáv, aby mi mohl předvést stále ještě viditelné pupence po alergologických testech, porovnat je s mými."To neplatí!" bouří se. "Tobě dávno vybledly!"Pokrčím rameny. "Holky všechno snášejí lip.""Co všechno?" zajímá se."Bolest. Například. Víc vydrží.""Ale proč?" Zabodne do mě čokoládové oči. "Jsou silnější? Odvážnější? Dokonalejší?""Nevím," couvnu o nepatrný krůček. V koupelně není příliš místa a Vítek stojí docela blizoučko, což zapříčiňuje nebez^ pecně hlasité bušení mého srdce. "Spíš odolnější..."
Zavrtí odmítavě hlavou. "Já vidím jen jedinej rozdíl mezi holkama a klukama.""A to?" vydechnu přiškrceně."Holky jsou mnohem hezčí. Některý obzvlášť..."Po tvářích se mi rozleje protivné rudé vedro, navzdory tomu, co jsem řekla, déle nevydržím přímý pohled, ucuknu a ustoupím o další krok."Vy jste fakticky ségry?"Jeho otázka mě tvrdě vrátí do nelítostné reality. Ze všech sil nedám najevo zklamání, pokouším se ho zamluvit: "Pokrevní ne, ale jinak... Skoro."63"Jste si trochu podobný," pousměje se. "I když ta... no, Jolana je mírně blond."Naštěstí jsem odpovědi ušetřena, protože se rozlétnou dveře a dovnitř vejde Vítkova spolužačka. Podezíravě si naši dvojici změří. "Topíš, topíš?" dloubne Vítka do žeber."Samozřejmě, beruško," zašklebí se.Dokořán otevřenými dvířky, které Vítek zapomněl zavřít, můžeme vidět rošt s posledními doutnajícími oharky."Neřekla bych," baví se. "Teda, na tebe je spoleh! Kdo ví, cos tu vlastně dělal, žes nechal kamna málem vyhasnout."Využiji situace a vymáznu na chodbu."Kdes byla tak dlouho?" zeptá se mě Jolka spíš ze setrvačnosti, protože hned pokračuje: "Má pokoj až na konci chodby vedle dveří na půdu! Je to strašně daleko... Jak to jenom udělat, aby si mě všiml důvěrněji, krucinál!"Ztěžka se nadechnu. "Už si všiml, Joly. Ptal se na tebe. Líbí se mu špinavý blondýny."Do Jolky jako když střelí, chce reprízovat náš rozhovor de-setkrát, aby si ho vychutnala, a dlouho do noci mi šušká svoje plány, naděje a touhy, aniž by věděla, jak moc mě to bolí. Jenomže to ona netuší - a já ani nemuknu.Ráno nás profesoři sportovního výcviku rozdělí do tří družstev, dvou chlapeckých, jednoho dívčího, protože holek je méně. Do jedničky si Adam vybere klukovskou elitu školy.
"Běhat po Krkonoších v šestačtyřicetičlenné tlupě by v lepším případě ohrozilo ráz státem chráněného území," zdůvodní krutý zásah do třídních kolektivů Strouhal, "v tom horším by váš dusot způsobil sesuv půdy a snížení Sněžky nejméně o ty dva metry, co ji drží nad šestnácti sty.""A kdo by se učil změny v zeměpise, že jo," doplní ho vtipně Vítek v šedomodré teplákovce a bílé čelence."Správně, Dvořák, správně," pochválí ho Strouhal."Sněžka je stejně krtinec," ušklíbne se přezíravě jiný třeťák, Dan. "Tohle nejsou hory, spíš vrchovina...""Tím lip, pánové," zubí se sporťák Adam. "Aspoň ji vyběhnete bez přestávky, ne? První družstvo - za mnou!"Danovi ztuhne úsměv na hezké tváři, Vítek ho praští do zad."Ty koni, tos nám pěkně zavařil...!" Parta většinou ze třetího ročníku se zvolna pustí do stíhání svého učitele."Jmenuje se jako já!" šeptne mi Jolka rozčileně. "Lenko, to je vůle osudu! Dvořák a Dvořáková... Na světě je Dvořáků jako much, fakt.""Po svatbě by sis nechala dívčí jméno, nebo bys přijala man-želovo?" vtipkuji, ale od srdce to nejde."Samozřejmě manželovo!" baví se, nicméně při pohledu na vzdalující se postavu v soupravě firmy Adidas zalká: "Proč nejsme rychlejší a nenachomejtly jsme se do jedničky?!""Je ti líto, že se nemusíš štvát na Sněžku?"Nestihne mi odpovědět, protože Strouhal, šéf druhé skupiny, do níž patříme i my dvě, zavelí: "My to vezmeme na Sněžku zkratkou přes Jelenku. Pohyb, makám, makám, jedu!""No prosím!" zaúpí Jolka zničeně.Nevím tedy, jestli cesta mezi lesem pronikavě vonícím pod-zimem představuje zkratku, každopádně kopec Smrčí, který jsme vyběhli indiánským stylem polochůze poloklus, nám dal zabrat! A to už nemluvím o úzké, kamenité a především šíleně strmé cestičce vinoucí se za Jelení chatou vzhůru na hřeben!V nejhorším úseku cesty nás dostihne a předhoní první druž-stvo, které Adam žene oklikou. Naše skupina je vyřízená, za-tímco oni vypadají stále čerstvě!
"Vemte to po čtyřech, budete tam rychleji!" baví se Hanuš a plný elánu se lehounce protlačí mezi našimi těly. "Házím blinkr, tú, tú, tú...""Musíš signalizovat ušima jako Mach!" směje se Ida."V pořádku, Šebestová!""Makám, makám, jedu, jedu!" povzbudí nás Vítek natolik hlasitě, aby ho Strouhal, běžící jako předvoj, zaslechl."Víš co?!" osopí se na něho Romana z jeho třídy. "Odjeď!""Vitoušku, nechceš mě vzít na záda?" žadoní holka, která nás včera přistihla v koupelně, Kristýna. "Skoro nic nevážím, jsem jako pírko...""To známe," zubí se Dan. "Pírko ptáka Noha, ne?""Pau-zu, pau-zu!" začne skandovat Zuzana a my ostatní se k ní bez přemlouvání přidáme, takže Strouhal kapituluje."Budu z toho mít infarkt!" varuje ho Kristýna.6465"Vždyť je to pouhých pět kilometrů," diví se."Možná," usoudím zamyšleně, "jenže je rozdíl uběhnout pět kilásků po rovině, nebo si hrát na horolezce!"Vítek se na mě pobaveně zazubí."Nedávno tady padl názor o krtincích," vzpomene si Adam."Takovou blbost mohl říct leda..." Ida si všimne Danova výhružného pohledu a sklapne jako na povel, až se rozřehtáme."Jak to, že si trojka dala jen rozcvičku kolem chaty?" dožaduje se vysvětlení Katka. "To je nespravedlivý!""Neskuhrejte," okřikne rebelské řeči pobavený Strouhal. "Berte to z té lepší stránky! Nadýcháte se zdravý ho vzduchu, zdokonalíte fyzicky... Mohli jste dopadnout hůř!""Naší třídě byl přidělen úkol hlídat kótu 415. Žactvu to bylo celkem jedno, ale na naší třídní učitelce Janě Modřanské, která byla už desátý měsíc v jiném stavu, bylo vidět, ze by šla raději do údolí," zarecituje Vítek úryvek, v němž bez zaváhání po-znám Pochodové cvičení naší školy, jednu z nejzdařilejších povídek Šimka a Grossmanna. " Cestu zpestřila Jana Modřan-ská, která si usmyslila, že se pocvičíme v nošení raněných.
Nosiči se pravidelně střídali, ale raněná byla stále jen ona. Ztráty jsou povoleny, povzbuzoval nás ředitel Vachta."Pro všeobecný smích nemůže dál pokračovat ani první druž-stvo, baví se i ti, kdož povídky neznají a autorství patrně při-suzují přímo Vítkovi. Příjemně mě překvapí, že on je zná - do-konce doslova! Musí se mu tedy také líbit!"Poslyš," otočí se na něho Strouhal přátelsky, "neoslňuj tady ty moje krasotinky a makej, makej!"Vítek na mě a Jolku zamrká, rozběhne se bez známky únavy a přes rameno prohodí: "Však už jedu, jedu! Jako drezína!"Smějeme se málem do vysílení, dávno poté, co se nám kluci ztratí z dohledu."On je přímo boží," rozplývá se Jolka uneseně.Boží? Nevím, každopádně strašně pěkněj, vtipnej a podle všeho i správnej. Jenže - čím víc superlativů mu mohu připsat, tím hůř snáším jeho koketování s Jolkou!Kamenitá strmá cesta naštěstí záhy skončí, ocitáme se na vrcholu Jelení hory, kde se rozprostře nádherný výhled na ma-jestátní šedou eminenci Sněžku, osvícenou mdlým podzimním66sluníčkem i lehkým oparem zamlžené kotliny podél stezky vi-noucí se přímo po hřebeni mezi nízkou klečí. Sníh tu není, táta s těmi běžkami přeháněl, ačkoliv teploty vysokých hodnot roz-hodně nedosahují."Paráda, co?" vydechnu uneseně Jolce do obličeje. "Stálo to za tu námahu...""Áčani říkali, že měli každej den diskotéku," svěřuje se mi, aniž by okem jukla dál než na cestu před sebou. "Tam by se snad mohla najít příležitost, ne?"Zkrátka, ta holka je hotová, usoudím v duchu. Neschopná myslet na nic a nikoho jiného!A taky že ne. Má ho plnou hlavu, plné oči, plnou pusu. Tu hlavně! Používá ji jako vrátka ke své zamilované dušičce a ne-vynechá jedinou volnou chvilku, i kdyby tu nejnevhodnější, aby se mi nesvěřila se svými bohužel stále stejnými pocity. Při tréninku, u jídla, v koupelně, v posteli. Nedrží klapačku
dokonce ani při párty večerech, jak honosně nazýváme spole-čenské večírky plné vtipů, legrace a recese, jejichž program vymýšlíme střídavě po skupinách. S těmi diskotékami áčani přeháněli, anebo byl předešlý dozor odvázanější, za první dva večery neslyšíme jiný hudební nástroj než kytaru, na kterou Hanuš fakticky válí. Jolka mi vydrží špitat do ouška ódy na Vítka, zatímco my ostatní zpíváme sborem trampské písničky. Jde mi tím na nervy, ale... Je to kamarádka, a tak ji musím trpělivě vyslechnout. Tím spíš, že k jásání důvod nemá. Ačkoliv se to zdá nemožné, příležitost, o které Jolka sní, za ty dva dny nenastala. Vítek je všude a u všeho, nezkazí žádnou legraci, je iniciátorem nejrůznějších vylomenin, zkrátka, zaneprázdněný tak, že krom úsměvů, jež naší dvojce tu a tam věnuje, nemá čas se projevit.Akce, kterou připravili sportaci na středeční dopoledne, nese krycí jméno "Zrychlený přesun", ale jinak je to docela obyčejný branný závod na čas s cárem jednoduché, Strouhalem vlastno-ručně nakreslené mapy a buzolou. Družstva jsou tentokrát mno-hem menší, běží se po čtyřech, start je přímo u chaty a cíl tamtéž, ovšem až poté, co zdoláme zhruba osm kilometrů se třemi kontrolními stanovišti. Doležal, z party profesorů nejstarší67a největší suchar (ačkoli ani na něho si nemůžeme stěžovat, se všemi vycházíme báječně jak ve škole, tak tady, kde panují ještě přátelštější vztahy), usoudí, že ve svých čtyřiceti nemá zapotřebí honit se po horách jako kamzík, a se sešitem, pro-piskou a stopkami v rukou se usadí na lavičku před chatou, aby v rozmezí pěti minut odmávl start další čtyřce závodníků.Ve snaze zbavit se alespoň na okamžik Jolčina kvílení, Vítek se svými druhy vyrazil na start jako jeden z prvních, kecnu si obkročmo na houpačku zavěšenou na tlusté větvi starého stromu vedle chaty. Tahle houpačka není ledajaká, skládá se z jediného kusu provazu, na jehož dolním konci je přivázané úzké prkénko. Před kamarádkou není úniku, prohodí pár slov s Kristýnou a už běží ke mně, oči navrch hlavy: "Představ si, dneska by měla bejt konečně ta slíbená diska!"
"Hm," projevím jásot neúměrný jejím nadějím."Připraví se další!" haleká Doležal, až se nese ozvěna."Mohl by pro mě přijít tancovat, co myslíš?""Mohl, Joly," připustím ležérně."Ale co když nepřijde?!""Knoblochová!" zahřímá Doležal. "Zmizte z té houpačky, nebo ji zboříte!""Jsem lehoučká jako pírko ptáka Noha," vtipkuji."Hlavně jestli taky rychlá," zašklebí se. Zapíše nám na průvodní papír čas odchodu. "Jste na řadě, slečny!"Nevím, proč si zrovna mě vybral za vedoucí naší skupiny, vrazí mi do ruky buzolu a kartičku a Jolce, Idě a Zuzaně nezbyde nic jiného než se ke mně poklusem přidat."Kdyby nepřišel, půjdu pro něho sama!" rozhodne se Jolka.Nenápadně se přiřadím blíž k Idě, abych jí v nestřežené chvíli předala buzolu jako štafetu a sama se tak zbavila nevděčné funkce. Bohužel je bystřejší, než bych čekala!"Ty jsi šéfka," vysměje se mi. "Veď nás.""Ale já s tím neumím zacházet," varuji holky po dobrém."My taky ne," ujistí mě bezstarostně a klušou v mé stopě. Směr určuji víceméně intuitivně, odbočky řeším podle toho, jak se mi která líbí. Jsem čím dál méně jistá!"Nezdá se vám, že běžíme už hrozně dlouho a ještě jsme nenarazily ani na první kontrolu?" vysloví Zuzana obavu, kterámě ničí dobrých patnáct minut. S funěním se zastavíme na křižovatce lesních cest, abychom prozkoumaly plánek."Tohle je teda mapa, fuj," uleví si Ida, když s ní dlouze šoupeme ze strany na stranu ve snaze pochopit něco z jiného úhlu pohledu. "Prase aby se v ní vyznalo!""Ukaž..." Teď pro změnu s cárem papíru zápolí Zuzana. "Nechci nic říkat," uchichtnu se, když vidím její počínání, "ale sever bejvá vždycky nahoře. Mrkněte, tadyhle jsou Mokřiny, jo. Ty jsme minuly správně po levé straně. Tuhle je Čertův mlejn, kolem toho jsme proběhly. Krakonoš, jo, je taky v pořádku.""Jsi dobrá, já z toho nevyčetla nic!" připustí Ida uznale.
"Prima," ušklíbne se Zuzana. "Akorát mi teda ukaž, kde jsme zrovinka teď, a hlavně, kam máme jít!""To je právě problém," pokrčím upřímně rameny. "Nemám nejmenší tušení a aby toho nebylo málo, zpátky netrefím."Holky vyjeknou smíchy. "Jako orientační běžec jsi selhala, Knoblochová," baví se Zuzana, ačkoliv mi nemá co vyčítat, neví o nic víc než já či Ida."Jolko, co říkáš?" strčíme mapu před kamarádčin nos."Myslíte, že v dnešním emancipovaným světě může vyzvat holka kluka k tanci první?" rozštípne to svým dotazem.Chvilku se motáme po okolních cestách a cestičkách, vždycky si střihneme, kudy jít. Když už jsme málem zoufalé a jediné východisko vidíme v možnosti najít v převážně opuštěných chatách nějakého živáčka a zeptat se ho na cestu ke Floriáne, spadne nám pomoc sama až do náruče.Z jedné boční cestičky se vyhrne jiná čtyřčlenná parta, díky jejímu složení dvě z nás píchne u srdce."No ne, vy taky švindlujete?" hádá scestně Hanuš. "Jak můžete tuhle zkratku znát, když jste tu vloni nebyly?"Za mohutného dohadování a rozkládání rukama kluci brzy pochopí, že nemáme o zkratce potuchy, tím spíš, že oni sice podvádějí, ale na rozdíl od nás absolovovali všechny kontroly, zbývá jim doběhnout do cíle, a protože místní terén znají, res-pektive myslí si, že ho znají, vybodli se na dodržování trasy a cestu do Horní Malé Úpy si krátí přes údolí."Teda, vy jste ale expertky," řehtá se Dan. "Zabloudit těsně po startu a ztratit se v Krkonoších je umění!"6869"Ukaž, kudy se dostaneme k první kontrole, když seš tak chytrej!" požádá ho Zuzana dotčeně."Nesmysl," usoudí Vítek. "Ztratily byste se podruhy a chudák Strouhal by musel alarmovat horskou službu. Nejrozumnější řešení je přidat se k nám a dojít do cíle.""Ne abyste Adamovi vyslepičily, že jste nás potkaly mimo trasu!" upozorní nás Honza varovně.
"Dáme teplej bonz, neboj," zašklebí se Ida.Vítek mi hledí do očí, patrně čeká, jak se jako vedoucí naší povedené čtyřky rozhodnu. Bloudit po horách do soudného dne se mi tedy za mák nechce! Odevzdaně pokrčím rameny.Kluci, ač honí body, galantně zmírní tempo, abychom jim stačily. Z nezáživného branného cvičení se rázem vyklube prima akce, kluci pusy nedrží, co chvíli vybuchujeme smíchy a nálada má brzy svou laťku hodně vysoko. Jolka, jindy hovorná, celou dobu ani nepípne, visí na Vítkovi pohledem a podle vý-razu její blažené tváře pochopím, že je na špici."Tak já teda nevím," ozvu se po půlhodině usilovného cvalu, "ale neříkali jste, že to má bejt zkratka?"Holky se na povel rozchichotají."Vážně běžíme nějak moc dlouho," přizná Hanuš.Vítek se podrbe ve vlasech. "Tady někde to přece bylo...""Posledních deset minut tvrdě stoupáme," připomenu mu zdánlivou maličkost. "Pochybuju, že by bylo údolí na kopci."Kluci se rozpačitě skloní nad mapou a civí do ní stejně usilovně - a bohužel stejně nechápavě jako my před chvílí."Museli jsme odbočit dýl, než jsme měli," vysvětlí Vítek s provinilým úsměvem."Protože jste zrovna kecaly," dodá Hanuš."Jo, takže za to můžeme my, jo?!" bráníme se trojhlasně, s Jolkou nelze počítat zkrátka v ničem."Tys tvrdil, že si cestu pamatuješ," obviní Hanuše Dan."Já? Honza machroval...""Vůbec ne, Vítek říkal...!""Proboha, nechtě toho!" přeruším jeich dohady. Připustit chybu musí být pro klukovskou ješitnost nepřekonatelná překážka! "Vrátíme se na tu správnou odbočku a je, ne?"70Kluci si vymění pohledy. "Je tu jistej problém," oznámí mi Vítek a v koutcích mu zacuká."Bohužel nevíme, kde ta odbočka je," přizná Hanuš.
Tentokrát vyjekneme smíchy kompletně všichni, protože za-bloudit v jednom dni dvakrát, ke všemu když nám průvodce dělají největší borci třetí dé, to je tedy pech!Motáme se sem a tam celou hodinu, než konečně dorazíme k ukazateli, jenž nás nasměruje na Pomezní boudy, které s Flo-riánou víceméně sousedí. Než k budovám hotelového komplexu dorazíme, dá se do plíživého deštíku, který podmračená obloha slibovala od samého rána. Podle kručení našich žaludků po-známe i bez slunce, že doba oběda dávno odbila a my měli naposledy v ústech snídani!"Policajt!" vyděsí se Ida. "Už jdou po nás!"Muž, který vyjde z nízkého domku se zamřížovanými okénky, má sice uniformu, ale jinou, než nosí policisté."Prose panstvo," osloví nás, "vaše pasporty."Zuzana se nakloní k mému uchu. "On šišlá?!"Vybuchnu smíchy, div se nesesypu, a kluci se ke mně přidají, zatímco Vítek horko těžko vysvětluje, že v žádném případě nemáme v úmyslu překročit státní hranici. Naštěstí dorazí i český celník, tudíž se nedorozumění vysvětlí a ten dobrý člověk nás naviguje na tutovou zkratku ke Floriáne."Už žádný zkratky!" děsím se."Tahle by měla vyjít," soudí Hanuš.Měla, pravda, leč celník nás jaksi opomněl upozornit na její neschůdnost. Na Mokřinách, hlásá cedulka a kupodivu nelže, o čemž by mohla vykládat především Jolka, která zahučí do bažiny vedle cedule jako do másla. Fakt, že nemůže ven a stále se propadá, jí rozváže jazyk: "Pomoc! Topím se!"Tohle tvrzení je značně přehnané, už proto, že se zabořila až po kolena."Naházíme ti větve," navrhuje pobaveně Hanuš."Pošleme sem Strouhala s lanem," směje se Honza."Nebo přivoláme horskou službu s vrtulníkem," míní Dan.Když už to vypadá, že Jolka bude v bahně nocovat, obětuji se a opatrně se k ní blížím s napřaženou pomocnou rukou.71
"Zašpiníš si boty," varuje mě Vítek a s povzdechem dodá: "Pusť mě k tomu, vylovím ji sám."Ustoupím, abych mohla Jolce závidět dotek Vítkovy dlaně. Přes veškerou opatrnost si zašpiní pumy až po tkaničky."No," pohlédne kriticky na svou obuv, "to je dílo."Jolka, která je od kolen dolů obalena černým bahnem, mu s ruměncem ve tváři nesměle nabídne: "Vyčistím ti je...""V to doufám!" Pustí její ruku a zarecituje úryvek z jiné povídky Šimka a Grossmanna: " Vytáhli mě až navečer lidé z osady Nová Aljaška a šerif obdivně pravil: Seš první člověk, kterej se dostal z bažiny živé}."Tentokrát nezůstanu mlčet, Můj první tramp znám celý a vůči Jolce se trochu škodolibě chytím: "Někdo zezadu sice reptal, Že blbec, který přehlídne ostnatý drát a světelné znamení s hou-kačkou, aby spadl do močůvky půl krát půl metru, nezaslouží obdiv, ale šerif mluvku okřikl. "Reakce na náš výstup nastanou různé. Kluci se smějí, Ida nechápavě zamrká, prý co to blábolíme za nesmysly, Jolka krvavě zrudne, přestože povídku musela poznat, však jsme ji u nás mnohokrát poslouchaly. Vítek, na jehož mínění mi záleží nejvíc, na mě zůstane překvapeně a uznale civět. Páni, jeho pohled tak krásně blaží a vědomí, že jsem na něho udělala dojem, přímo hřeje!Vítek ani Jolka nemusí závidět ostatním čisté boty, protože než dorazíme k Floriáne zcela vyčerpaní, hladoví a ušlí, máme obuv obalenou bahnem všichni. Strouhal, který nás zahlédne jako první, se chytí za hlavu."Proboha, odkud jdete?!" zhrozí se. "A kde jste byli tak dlouho? Soutěž dávno skončila!""Vy jste si odskočili na nákup do Polska, ne?" hádá Ma-toušková, přivolaná Strouhalovými výkřiky před chatu.Divila by se, až na ten nákup není daleko od pravdy!"Nebo na randíčko," domnívá se (mylně, bohužel) Doležal a pilně si do svého notýsku poznamenává naše jména. "Mac-ková-Kuba, Knoblochová-Čermák, Dvořáková-Militký, Chvojková-Dvořák, výborně. A máme po problémech a do-
hadování, kdo bude sloužit v kuchyni. První dvojice nastoupí dnes, druhá zítra, a tak dále."72"To je sprostý!" ohradí se Dan. "My jsme naběhali mnohem víc kilometrů než ostatní a ještě za to budeme pykat?""Sportovali jste dobrovolně, z pilnosti," baví se Adam."Nehledě k tomu," prohlásí Strouhal vyčítavě, "že jste v bo-dování na bezkonkurenčně posledním místě."Podíváme se po sobě a musíme se držet, abychom nezařvali smíchy, protože tohle je asi to jediné, co nám na dnešním vy-silujícím dni nevadí.73Pohodlně se zabořím do měkkého polstrování a nohy natáhnu pod stolem daleko dopředu. Bolí, potvory, mstí se mi za tvrdé zacházení, cítím v nich každý kilometr uběhnutý navíc."Lenko?" láká mě na taneční parket, tedy prostranství uprostřed společenské místnosti, spolužák David."Slitování, teď jsem si sedla," žadoním."Na dýze se tancuje, nesedí!"Diskotéka? Po akci zvané Zrychlený přesun od profesorů vyložená zlomyslnost! David se však odmítnout nedá, oxiduje tak dlouho, než s povzdechem vstanu a vrátím se do kola, ze kterého jsem před minutou utekla. Kluci jsou v dvojnásobné přesile, tudíž možnost, že pro mě žádný nepřijde a nechá mě pohovět si blízko kachlových kamen, je mizivá. Pravda, ne všichni z nich chtějí tancovat, raději se v hloučcích baví a tváří se, ze je trapné pohyby absolutně neinteresují, někteří nemohou, kupříkladu Dan, trápící se v kuchyni s haldami nádobí od ve-čeře, anebo Vítek za mixážním pultem, jak honosně nazval stolek s přehrávačem a kupou vlastních cédéček, ale i tak je jich na nás moc.Utrhnout se mi podaří až po sérii dalších pěti písniček."Co říkáš, Lenko? Mám?" upírá na mě Jolka žádostivě oči.Pokrčím rameny. "Jasně, tím nic nezkazíš.""Jen aby," strachuje se. "S Kristýnou tancovat nešel...""Kristýna je jeho spolužačka, tu bere jinak."
"Myslíš?! Pořád se sem dívá, všimla sis?""Asi čeká, že tě to napadne," řeknu s hořkostí v hlase. Vítek si v roli diskžokeje vede dobře, profesionálně míchá kvalitní hudbu, samé nové hity, rychlé i pomalé, a uvádí je vtipnými průpovídkami, což mu ovšem nebrání v tom, aby se každou chvíli letmým pohledem nepřesvědčil, co tomu říkáme."Joly, pojď si trsnout," přeruší naše povídání Honza, přiblíživší se k našemu stolu spolu s Hanušem."Neopruzuj," odbyde ho nepříliš galantně.74"Já taky dostanu tak šeredným košem?" zajímá se Hanuš."Vy toho nemáte po dnešku dost?" usměji se, nicméně se zvednu, protože mám pro třeťáky od jisté chvíle slabost."To byla procházka růžovým sadem," usoudí a jelikož Vítek právě ohlásí ploužák Perfect Day, obejme mě. Tancovat moc neumí, přešlapuje zvolna z jedné nohy na druhou a pusa se mu nezastaví, čímž vyváží své nedostatky a vyrovná rozdíly, při křečích smíchu se ani já v tanci příliš neblýsknu. I přes zdánlivou zaměstnanost stíhám sledovat Jolku. Nejprve neroz-hodně přešlapuje poblíž "mixážního pultu", načež se v půlce písničky osmělí a přistoupí k Vítkovi přímo. Jejich rozhovor je krátký, Jolka cosi řekne, Vítek ukáže na CD player, Jolka naléhá, Vítek svolí a než jí dovolí, aby se do něho zavěsila, naprogramuje další písničku. Takže na ni čekal, přiznám jí v duchu bod. Kristu odmítl, vymluvil se na svou povinnost nehnout se od přehrávače. Vida! Stačí chtítiAbych ze sebe nějak dostala hořkost, zůstanu v kole s Hanušem i na následující rychlou skladbu skupiny Také That. Jolka poskakuje s Vítkem nedaleko, nedá mi to, abych je ne-zkontrolovala, a moje oči se srazí s Vítkovými. Usměje se. Rozpačitě mu úsměv oplatím a okamžitě uhnu. Přistihl mě!Jolka je z půldruhé písničky protancované se svým idolem úplně odvařená, nedočkavě na mě poté, co se Vítek opět činí za mixážním pultem, kývá prstem. Jasně, chce se mi zateplá svěřit... Schválně zůstanu v kole s Hanušem, pak s Honzou, Radimem, Davidem... Jolka pravý důvod nepochopí!
"A teď zase něco pro zklidnění," huláká Vítek coby D. J. "Skupina Rednex a skladba sladká jako med: Wish You Were Here. Chci, abys tu byl. A já dodávám: chci, abys tu byla!"Jolka se zřejmě rozhodne přiblížit se mi přímo na parketu, protože konečně vyhoví Honzově žádosti. Jsem rychlejší, než se s ním prodere mezi dvojicemi až ke mně, omluvím se Davidovi a druhou stranou prchnu ke stolu. Chovám se jako malá holka, stejně jejím řečem neujdu!"Smím prosit?"Trhnu sebou, pozvání přijde z nečekané strany - a hlavně od nečekané osoby!Poněkud křečovitě souhlasím, přistoupím k Vítkovi blíž a on si75zlehka položí své dlaně na mé boky. Chytím se ho váhavě kolem krku, čokoládové oči jsou strašně blizoučko! Pokusím se zlehčit napětí vtipkováním: "Se mnou se vám bude tančit jako s peříčkem, já se jenom vznáším, řekla Józa a smála se, až se jí knír třásl."Zeširoka se zazubí. "Moje první taneční... Taky se ti tyhle hlody tolik líbí? Já je miluju, fakt.""Umím je celý zpaměti," přiznám se."Nejsi sama," usměje se. "Na světě je spousta hezkých věcí, který zpříjemňujou život. Povídky Šimka a Grossmanna, tahle písnička... Moje oblíbená! Chci, abys tu byla...""Abys tu byl," opravím ho mechanicky."Ne," odporuje a oči ze mne nespustí. "Chci, abys tu byla, Lenko. Pěkný holky jsou dalším důvodem proč žít."Kdyby se v té chvíli nepodíval na Jolku, která se k nám protlačila i se svým tanečníkem a nešťouchla Vítka do boku, prý omylem, možná bych jeho poslední slova brala jako svou poklonu. Takhle mě tím víc bodl osten žárlivosti!Diskotéka brzy na to končí, Doležal ji násilně rozpustí už v deset hodin, ráno nás čeká trénink, doplní Strouhal škodolibě, prý abychom stihli přes noc načerpat nové síly.Patrně bych je načerpala, kdybych mohla usnout!!! A vůbec [ to není jen proto, že Jolka dlouho do noci mele pantem...
Profesoři přece jenom nejsou úplní lidojedi, následující do-poledne strávíme krom tříkilometrového "kolečka" na rozehřátí víceméně poskakováním po louce před chatou. Počasí je vylo-ženě horské, na zmrzačené trávě i bodlácích se v mdlém říjno-vém sluníčku oslnivě třpytí jinovatka a zbytky listí na stromech hřejí sytými, pastelovými barvami, zatímco Jelení hora se ztrácí v chuchvalcích husté mlhy, valící se ze Sněžky podobna kaši z pohádky Hrnečku, vař! Člověk si tady nahoře připadá jako součást přírody, zrnko písku na poušti, nicotný drobeček tváří v tvář horským velikánům, ne pán tvorstva - a její ničitel. Je maličký, nepatrný, a přitom povznesený nad přízemní starosti, pokud ovšem na něho nečeká hora padesáti hlubokých a pade-sáti mělkých talířů zapatlaných od čočkové polévky, brambor a řízků, kdežto ostatní užívají polední siesty!Odevzdaně napustím veliký dřez horkou vodou, do které přidám dávku jaru. Kuchyňské dveře zavrzají."Sláva," přivítám příchozího ironicky. "Málem jsem se bála, že mě v tom necháš samotnou! Popadni utěrku a jedu!""Makám, makám," zahraje si Vítek na Strouhala.Trhnu sebou. "To jsi ty?! Měl přijít Hanuš...""Připravuje dříví, prohodil se se mnou. Neboj, utřít nádobí zvládnu," ubezpečí mne s úsměvem.Zatvářím se naoko pochybovačně. "Jen aby..."Smotá v dlani utěrku do chuchvalce a hodí ji po mně jako tenisákem. Střelhbitě uhnu, utěrka skončí v dřezu. Oba sledu-jeme, jak rychle se ztrácí v bohaté pěně."No prosím," vyčte mi pobaveně. "A nemůžu utírat.""Zanech planých nadějí, tamhle ve skříňce jich je aspoň deset," ujistím ho, utěrku vylovím, vyždímu a zavěsím nad kamna. Stoupne si k mycáku tak neprakticky, že se ho musím zeptat: "Utíral jsi vůbec někdy nádobí?""Dovol?" uchichtne se. "Co pořád máš? Samozřejmě! A ne jednou! Každej druhej den, střídáme se se ségrou..."Pustím se do mytí, vděčná za téma hovoru. "Máš ségru?""Martinu," kývne. "Je jí třináct, děsný střevo. Puberta s ní tříská, až je samá boule... Ty jsi jedináček, že jo?"
"Je to na mně znát?!""Ne, ale ptala ses jakoby závistivě," směje se."Já ti ji vážně závidím," připustím."Nemáš co! Bydlíme v paneláku, pětašedesát čtverečních metrů i s chodbičkou. Mít vlastní pokoj je nesplnitelnej sen, rozumíš, soukromí neexistuje, a bydlet s babou, byť ségrou, v jedny cimře..." Trpitelsky zvedne oči v sloup. "Na provaz! Věčně se hádáme kvůli každý maličkosti. Přivede si domů kamarádky - já musím vypadnout. Chci vzít k nám Hanuše, nemůžu, je tam ségra. Potřebuju se učit, ona se zrovna chce dívat na televizi. Mám chuť poslouchat desky, ségra si pustí magič. Ke všemu se jí líbí samý kraviny, žádná pořádná hudba... Ty máš přece taky ségru, Jolanu, ne?""Hm." Sklopím oči, aby v nich nepřečetl rozladění."Dobrovolný sourozenectví je prima nápad." zasměje se. "I když je Martina pitomá, bejt sám by bylo horší. Ale s těma7677deskama mi teda pije krev! Představ si, jí Grossmann neuča-roval.""To snad není možný," podivím se. "Já si je pouštím pořád. Vždycky mi zvednou náladu, potěší, i když je znám.""Máš všechny?""Povídky jedna, dvě a tři, Besídku žáků zvláštní školy, Náv-štěvní den jedna a dvě," vyjmenuji svůj fond."Vážně? Mně chybí Besídka a nikde ji nemůžu sehnat. Někdy si ji od tebe vypůjčím, jo?""Klidně," souhlasím potěšené. Budeme mít důvod se setkat!"Líbí se ti Jára Cimrman?""Moc! Něco jsem viděla v televizi...""Není nad desky," ujistí mě. "Cimrmanovky mám kompletní, donesu ti je. Padám u nich smíchy..."Za příjemného povídání zlikvidujeme stohy talířů i ostatního nádobí, otřu ještě všechny stoly a Vítek zamete. Najednou jsme hotoví, nerozhodně se na sebe podíváme."Tak... Díky za pomoc," špitnu mezi dveřmi.
"Rádo se stalo," řekne a zní to opravdově.Blahořečím spletitým cestičkám osudu, které svedly ve stejný okamžik do jedné kuchyně mě a Vítka, zároveň jsem z toho smutná. Čím dál víc zjišťuji, že ten kluk je bezva!Jolka z Hanušovy a Vítkovy záměny odvázaná není."Vy jste sloužili spolu?! A jak to?" zeptá se zaraženě."Hanuš nemohl, musel chystat dříví," vysvětluji."Já mám takovou smůlu...," uleví si roztrpčeně. "A tebe nenapadlo, že by ses mohla vyměnit ty se mnou?! O čem jste se celou dobu bavili? Neptal se na mě?*Moje nálada rapidně poklesne. "Prý mám prima ségru..."Jolana mi v tu ránu odpustí.-Gympl mám rád a je to na mně doufám znátgympl mám rád a chtěl bych ho opakovatčastokrát, když školník dveře zavíralchtěl jsem se učit a dovnitř se dobýval...Program připravený naší skupinou se ostatním, jak mohu soudit z hlasitých ohlasů, líbí. Písničkou, vlastnoručně složenou za pouhých patnáct minut a zpívanou na melodii někdejšíhohitu Dariny Rolincové a Karla Gotta za doprovodu Zuzčina brnkání na Hanušovu kytaru, svůj výstup uzavíráme.Češtinu mám zo všetkého najradšejanglina sú moje chvíle najkrajšiev matice som ako v rozprávkovom snělen trochu šťastia a nemusel som k lopatěSpolužáci i třeťáci (na jejichž mínění nám záleží nejvíc, starší kluci jsou jaksi přitažlivější), padají smíchy.Druhá dé, to moje rodná třída jedruhá dé, tam je mi vždycky nejlépedruhá dé je z celý školy nejlepšíkluci borci a holky jen ty nejhezčí...Dopějeme sborem a pak už jen přijímáme ovace. Samozřejmě, ty od členů profesorského sboru jsou poněkud vlažnější."Prý nejlepší ze školy," pokyvuje Doležal nevěřícně hlavou. "Ale ze které? Snad ze zvláštní..."
"Nějak jsem v tom nadšeném opěvování nezaslechl slovo o sportovní přípravě," vyčte nám Strouhal."Hlavně, že s češtinou si rozumíme," zamrká třídní. "Měl by vás slyšet pan ředitel, jak si považujete matematiky!""Kluci borci, hm," zubí se Adam. "Dneska jste se, pánové, v tréninku nijak extra nepředvedli...""Ale holky tam jsou vážně nejhezčí," nechá se slyšet Vítek, čímž rozpoutá divokou diskuzi, ústící nakonec v mírně šílený Radimův nápad uspořádat volbu Miss Krkonoše! Protože do večerky zbývá celých padesát minut, klukům nic nebrání po-změnit společenskou místnost v předváděcí molo."Nejsme na to připravený!" hájíme se rozčileně."To je právě ono," ujistí nás Hanuš. "K čemu je volba Miss v televizi, když ty holky předtím stráví hodiny u kadeřnice a kosmetičky jim na obličej namalují cizí ksicht?""Asi vážně nejde uspořádat takovou soutěž z jedné vody načisto," mírní kluky Doležal. "Je třeba předem promyslet dis-ciplíny, ve kterých budou dívky soutěžit...""Stačí jediná. Plavky!" zasní se David.Podklesáváme smíchy v kolenou. V batozích by se našla spousta věcí, vlečených na hory zbytečně, leč plavky ne!7879Třeťáci vymyslí celou soutěž podstatně zjednodušenou oproti televizní show. Žádné soutěže, žádné zdržování, každá dívka musí projít za hudby kolem poroty, kterou tvoří mimochodem všichni kluci včetně profesorů, a ti ji ohodnotí systémem zná-mek od 1 do 5 ve čtyřech dle kluků nejdůležitějších bodech: krása, inteligence, smysl pro humor, sexuální přitažlivost. Jed-noduché, že!"Panebože, já to nepřežiju!" drmolí Jolka rozrušeně. "Americký feministky považujou volbu Miss za ponížení ženy!""Prosím tě," uchichtne se Monika. "O nic přece nejde. Hodnotit nás budou jen ti blbečci ze třídy."Podíváme se s Jolkou na sebe. Monice možná její spolužáci připadají coby blbečci, leč my víme svoje!
"Dopadnu jako bioložka Eckertová," uteče mi hlasitě."Kdože?!" žasne Zuzana. "Tak se loňská Miss nejmenovala."K mému a Jolčinu smíchu se přidá i Vítek, který nás zaslechne a bezpečně pozná, ze které povídky Š + G jsem tohle jméno vyhrabala. Když se vysměje, dodá: "To ti, Lenko, rozhodně nehrozí."Takové povzbuzení navzdory všeobecnému napětí zahřeje!Přestože je tahle akce především zábavná, my, druhačky, se nervozitě neubráníme. Strašně bych si přála být uvolněná třeba jako Kristýna, která přidala pár tanečních variací, jimiž vyzís-kala pěkných pár bodů navíc, a na závěr předvedla porotě téměř dokonalý chrup."Plomba je akorát na šestce vlevo dole," vysvětlila. "Koňům se taky prohlížejí zuby, ne?"Nemám čas se smát, jsem na řadě. Nesnažím se ovlivnit porotu duchaplnými řečičkami, jednoduše na ně nemám, snažím se pouze o co nejpěknější chůzi a přirozený úsměv, jímž oblažím všechny pány porotce. Jakmile narazím na Vítka, zamrazí mne podivným vzrušením, soustředěně mi hledí do očí.David, počtář číslo jedna, podoben kalkulačce sčítá body."Šest set jedenáct," vychrlí jedním dechem. Kolem to uznale zašumí. Maximum je 660 bodů, dopadla jsem velice dobře, a co víc, neušlo mi, že Vítek v každé disciplíně zvedl lístek s pětkou! Jsem podle něho nejdokonalejší?\Se vzrušením ještě zčervenalými tvářemi sleduji Jolčino ne-80jisté přešlapování, ke všemu samou trémou zakopne o koberec, vyboulený v místě stahovacích dveří. Kluci se baví!"Byla jsem děsná, viď?!" šťouchá mě do boku, ale já ji moc nevnímám, očima visím na Vítkovi. V kráse Jolce přisoudí plný počet, její intelekt ocení číslicí 3, smysl pro humor taktéž a sexuální přitažlivost oboduje pouhou dvojkou!!!"Pět set osmdesát!" hlásí David celkovou sumu."Mám o třicet méně než ty," uvědomí si. A to si, naštěstí, nevšimla, jak ji oznámkoval Vítek! "Taková pitomá soutěž, fuj! Vůbec se těm feministkám nedivím!"
Ida získá čtyři sta padesát šest bodů, což Jolku trochu uklidní. Jenom tři dívky se dostaly nad hranici šesti set. Kristýna a Míša, obě ze třeťáku, a moje maličkost!!! Třetí místo (ač v konkurenci pouhých patnácti krásek) považuji za největší úspěch, jakého jsem v životě dosáhla! Nejsem sice vyhlášena za Miss Krko-noše, ale když se to tak vezme, vlastním titul Miss 2. D, což je velice příjemné. A Vítkovy oči k tomu... Nikdy se nestanu feministkou!!!Po relativně klidném čtvrtku nás čeká páteční zabíračka v po-době tréninku vytrvalostního běhu až do Špindlerova Mlýna! Pravda, po hřebenech "pouhých" sedm kilásků a za poměrně slušného a místy i slunečného počasí, ale i tak toho máme plné brejle, jak se výstižně vyjádří Ida a ty svoje upocené přeleští rukávem teplákovky. Před zhroucením nás udržují dvě věci. Za á) Strouhalův slib, že zpátky pojedeme autobusem, a za bé) fakt, že tuhle túru podnikají všechny tři skupiny najednou, čili před čipernými třeťáky nechceme vypadat jako padavky. A to ještě netušíme, kam až sahá Adamova aktivita, zprvu se nám dokonce zdá jeho nápad vyjet nahoru na Medvědín výborný! Lanovka má podobu otevřené čtyřmístné lavičky, což skýtá řadu možností."Seřadte se po čtyřech," povykuje Adam.Jolka se na mě podívá se zábleskem v očích. Rozumím jí, jenže... Jak to zařídit?"My se svezeme s vámi," přitočí se k nám Zuzana a myslí tím sebe a Idu. "Je to docela fofr, se divím! V létě jsme s našima čekali v Peci na lanovku dvě a půl hodiny..."81Neposlouchám ji, směrem k Jolce pokrčím rameny. Co můžu?!"Tohle je jedinečná šance!" zašeptá naléhavě.Hodím okem do houfu kluků, právě se řehtají Radimovi, kterému rupla guma od šusťákových kalhot a on si je musí v pase neustále přidržovat. Je to marný, Joly..."Další!" diriguje Strouhal situaci na nástupišti. "Knoblocho-vá, Dvořáková, jedu, jedu!"
Jakmile s tupou odevzdaností vykročíme k právě přistavené lavičce, Vítek s Hanušem se utrhnou z chumlu, předběhnou Idu se Zuzkou, Hanuš mě chytí kolem ramen a než se nadějeme, sedíme společně! Nevím, jak je na tom Jolka, ale mně tedy tluče srdce až v krku, tím spíš, že jsem se dostala doprostřed. Po levici mám Hanuše, po pravici Vítka!!! Na lavičce není příliš místa, jsme nalepení jeden na druhém."Teda, dámy, jste nějak ramenatý nebo co," baví se Vítek a vrtí se jako husa na vejcích, aby získal trochu prostoru. Nakonec to vyřeší, za našimi zády rozpaží, položí si ruce na kovovou konstrukci opěradla, přičemž nás mimoděk obě objímá.Příliš nevnímám Hanušovo plácání, ve kterém zeširoka rozvádí myšlenku, co by se stalo, kdyby silné lano, vlekoucí jednotlivé sedačky, ruplo. Ten kluk sice umí být vtipný, ale zřejmě netuší, že jsou chvíle, ve kterých je mlčeti zlato!"Tady je božsky," vydechnu, zaskočena nádherným výhledem na vrcholky hor osvětlené sluncem, ležící na dosah ruky, propasti a úvaly, topící se v nesouvislých chuchvalcích mlhy, modrou plochu přehrady, hradby lesů prokvétající výšivkou podzimu a nad tím vším světlé nebe. Jsem omámena studeným, ale nádherně čistým a ostrým vzduchem."Určitě mají propočítaný, kolik takový lano utáhne," oponuje mu Jolka vysokým hláskem."Nech na hlavě! Nezapomínej na únavu materiálu a -" S námahou odtrhnu oči od podívané krásnější než všechny televizní show dohromady, abych si Hanuše s nelibostí pře-měřila."Zavěš," poradí mu náhle nezvykle zamlklý Vítek. Škobrtneme o sebe pohledem, v těsné blízkosti to vyloženě zajistří! Zbývá už jen několik desítek metrů jízdy, když při82přejezdu jednoho sloupku v kladce nad našimi hlavami podivně loupne a sedačka se na můj vkus nebezpečně zhoupne! Vy-jekneme s Jolkou pěkně v duetu, kluci se baví. Na Hanušovy katastrofické scénáře samozřejmě nedojde, ovšem ten bloud mé
zděšené reakce zneužije a prý pro cenný pocit jistoty mě obejme kolem krku!Nenápadně zkontroluji, zda tutéž ochranu poskytne Vítek Jolaně. Přestože Jolka notně zveličuje svůj strach, Vítek sedí stále netečně s rozpaženýma rukama, jen se víc směje.Cesta k prameni Labe, na kterou nás naše sportovní vedení nemilosrdně vyštve, je dlouhá a namáhavá. Absolvuji ji bez reptání, pohroužena v imaginární svět myšlenek a přání, až se holky podivují, zda jsem neoněměla."Nechce se mi mluvit," vysvětlím opatrně. "Je tu moc hezky na to, abych musela klapat zobákem."Ida si vykrouží na čele kolečko, Zuzka se uchichtne, Jolka se málem urazí, protože jí se z toho samého důvodu naopak mluvit chce, přímo bublá touhou vyzpovídat se mi ze svých pocitů! Nedám jí šanci, raději si hrají na fanatického obdivovatele přírody. Udržet myšlenky v hlavě a jazyk za zuby se mi podaří, ne však uhlídat oči. Několikrát utečou směrem ke klukovské partě, aby se vždy srazily s Vítkovými. Pokaždé mi zatrne po celé délce páteře.Tam, u pramínku modrého Labe, si poprvé uvědomím, že jsem se do toho kluka zamilovala až po uši."Nezdá se vám, že tenhle tejden prachsprostě rychle utekl?" hodí Zuzka do placu námět rozsáhlé debaty. "Když je člověk ve škole, dny se děsně vlečou, zato víkend se překulí raz dva. A tady totéž! Sotva jsme přijeli, musíme balit.""Hrůza," připustím a opatrně se posadím na prkénko houpačky. Nechce se mi totiž na našeho sporťáka čekat vestoje a kecnout si do mokré a studené trávy je o zdraví. Stabilita houpačky se zdá mou váhou neohrožena, Doležal zveličoval, jako vždycky. Uvelebím se pohodlně, dokonce se lehce nohou odpichuji, abych si u žila pohoupání."Což dny," vzdychne Ida. "Ve škole se vlečou i hodiny. Například taková matika nemá pětačtyřicet minut, ale sto!"83"Matiku mi radši ani nepřipomínej," oklepu se nehraně. V partě spolužáků a na výsost zajímavých objektů ze 3. D se mi krásně
dařilo na incident, jenž málem způsobil řediteli srdeční kolaps, zapomenout!"No jo vlastně!" zařehtá Jolka. "To asi bude horor!"Odpíchnu se nohou trochu víc. "Jen si na mně smlsni...""Já? Spíš říďa, haha!""Bacha, Strouhal," upozorní mě Zuzana.Nemíním se pohodlného posedu vzdát, přestože se z verandy Floriány začínají hrnout davy nadějných sportovců i s profesory na odpolední, dle Strouhala lehoučký trénink.Mezi prvními se vyvalí Vítek se svými kamarády, krom ob-vyklého mravenčení v krajině křížové se mi náhle nedostává kyslíku, protože Vítek s Danem zamíří rovnou k nám."Veget, co?" zazubí se na mě a opře se do mých zad."Počkej, neblbni!" krotím ho. "Praskne to..."Vítek se pochopitelně zarazit nedá, s Danem se bez ohledu na mé pištění dokonce střídají, jeden zepředu, druhý zezadu, aby mě rozhoupali co nejvýš. Brzy lítám podobna kometě, až se mi tají dech, při letu vzad vždy hlavou trknu o sousední větve, na níž jsou provazy houpačky přivázané!"Dost! Kluci, přestaňte! Prosím!" kvílím prosebně."Co za to?" zajímá se Dan ryze materiálně."Pusu?" napadne Vítka fantastický fant.Bohužel nestačím zareagovat, protože v té chvíli houpačka skutečně rupne. "Uáááááá!"Přestože právě opisuji půloblouk v jeho střední části, následky jsou katastrofální. Propadnu sedátkem, odletím setrvačností dobré dva metry a rozplácnu se jak široká tak dlouhá do deštěm nasáklé trávy. Tím však moje útrapy nekončí! Ačkoliv vzdáleně vnímám Doležalův výkřik mého jména, mám co dělat sama se sebou. Ocitám se totiž na samé hraně srázu, a protože půda je rozmoklá a tráva kluzká, nepodaří se mi na něm udržet. Poměrně slušnou rychlostí sjedu po břiše do dvou třetin kopce, doprovázena bouří smíchu, jejíž razance by v zimním období docela určitě měla schopnost utrhnout lavinu!"Knoblochová!" huláká kde,si nahoře Doležal. "Známá firma!"84
"Lenko, jsi celá?" překřikuje výlevy spolužáků Adam.Posbírám své tělo a kontroluji ztráty. Krom asi čtyř kilogramů bahna, jimiž je moje šusťáková souprava obalena, mohu s úlevou konstatovat, že jsem tenhle držkopád přežila!Za mohutného veselí, ti idioti se stále svíjejí v křečích smíchu, se drápu kluzkým terénem. Těsně přes srázem mi Vítek s omluvným, leč neujde mi, že značně pobaveným výrazem podá ruku, aby mi pomohl vyhoupnout se nahoru."Knoblochová," zavrtí hlavou Doležal, "copak jsem vám ne-říkal, abyste na tu houpačku nelezla? Samozřejmě říkal, jenže to je jako do dubu..."Třídní Matoušková, přilákána explozí jásotu před chatu, se směje s ostatními. "Lenko, vy jste přece nemehlo.""Tak jsme se pobavili," utře si Strouhal zaslzené oči. "Upaluj se převléct, ať můžeme vyrazit. Směr Čertův mlýn!""Tu houpačku musíte opravit," odchytne mě ještě Doležal. "Uvědomte si, Knoblochová, že jste studentkou sportovního gymnázia, žádný Conan ničitel."Trošku napruženě vytrhnu Vítkovi ruku, za kterou mě stále drží, a rozpaky zrudlá v obličeji zamířím do chaty, abych za sebou slyšela Danovo cynické:, My jí pomůžeme, když už to rozbila...!"Do večera mě vztek přejde, koneckonců, nejsem suchar, proč bych nedopřála spolužákům trochu legrace? Však mě do jed-noho ujišťují, že takhle se už dlouho nepobavili!Na špalek, který si přinesu místo sedátka k táboráčku za chatou, prý rozlučkovému, se navlečená ve dvou svetrech, bundě a zachumlaná v dece usadím vcelku spokojeně. Noc je krásně jasná, kouř ohýnku stoupá přímo k nebi prošpikovanému miliony třpytivých hvězd a hvězdiček, ve vzduchuje cítit pravý podzim, mihotavé plamínky barví tváře kluků i holek do růžová a lesknou se odrazem v jejich očích."Tuhle písničku chtěl bych ti lásko dát..." notujeme při do-provodu Hanušovy kytary s neklamným nádechem nostalgie. Ida měla pravdu, týden soustředění utekl trapně brzy! Ať na to koukám, ze které strany 'chci, brzy se ve mně zahnízdí pocit, že
jsem si za pouhých sedm dní užila víc než za celé dva měsíce prázdnin! Víc legrace, recese, vtipů, víc... Vzrušení?85Dejme tomu, že svíravé pocity žaludku a podivné chvění kolem páteře mohu nazvat vzrušením. Stačí pozvednout hlavu a po-dívat se přes plameny přesně na druhou stranu táboráku, tam, kde sedí Vítek, a mohu si garantovat, že se neomylně dostaví další píchnutí kdesi v hlubinách duše...Vítek můj pohled zachytí stejně jako ty předešlé. Než stačím ucuknout, usměje se na mě nesměle a jemně jako onehdy v če-kárně u alergologa. Jenže pak si všimnu Jolky."Vypadá to slibně!" pošeptá mi. "Pořád se na mě dívá a usmívá... Lenko, já ho šíleně miluju!"Sklopím oči do řeřavých uhlíků s odhodláním nezvednout je, i kdyby trakaře padaly."No jo, bando, víte, co se říká," rozhodne se Strouhal rozpustit tenhle mejdan. "V nejlepším se má přestat.""Bylo tu s vámi fajn," přizná Matoušková upřímně."Jste prima parta," připustí Adam a ve své zpovědi jde dokonce ještě dál: "Na to, že jste tu dva různé ročníky, jste mě mile překvapili."Podle mého názoru se tak stalo právě proto!"Každý si po sobě uklidí špalík, Honza, Radim a Vítek se postarají o ohniště," rozdělí úkoly Strouhal."Makám, makám, jedu, jedu!" doplní ho mnohohlasný chorál našich hrdel, takže se těsně před rozchodem znovu zasmějeme.Prásknu svým špalíkem do přístěnku z poloviny zaplněného dřívím a s dekou přehozenou přes ruku zamířím do chaty, pro-tože mě rozklepe zima. Jolka však okolkuje, nespěchá, dlouze zavazuje tkaničku, pak zase cosi hledá v trávě."Polez, je kosa," pobídnu ji. "Ztratilas včerejší den?""Počkej," brání mi s tváří obrácenou k divoce prskajícímu ohýnku, který kluci zalili kbelíkem vody. Z ohniště se vyhrne tlustý sloup bílé páry, leč to není to, co ji zajímá!"Jestli tady chceš stát jak tvrdý Y, prosím. Já jdu." Připadá mi totiž ponižující tímhle stylem Vítka uhánět!
Jolka se kousne do rtu, chvíli rozmýšlí, načež s omluvným výrazem ve tváři zůstane. Pokrčím rameny, zamířím do sprch s přesvědčením, že je dílem několika vteřin, než mě dohoní. Jo! Stihnu se vysvléct, naředit si proud vody na správnou teplotu, namydlit celé tělo, opláchnout ho i osušit - a Jolka stálenikde! Čím déle to trvá, tím víc propadám depresi. Její zdržení může znamenat jediné!Tenhle úsudek se záhy ukáže jako správný, protože když vylezu ze sprchy, zastihnu Jolku s Vítkem v družném hovoru před schodištěm vedoucím k ložnicím v patře. Vidím Jolčiny rozzářené oči, rozjásanou tvář, konečně dosáhla svého! Místo abych jí to přála, je to přece moje nejlepší kamarádka, propadnu nepopsatelnému stesku. Proklouznu kolem nich, aniž bych vě-novala Vítkovi byť jen letmý pohled.V našem pokoji se převleču do pyžama a bez otálení padnu do postele jako žok. Raději předstírám příšernou ospalost, abych nemusela konverzovat s Idou a Zuzanou! Dokonce je přinutím zhasnout. Nejsem si totiž jista, zda by mě neprozradil výraz tváře! V jedné písničce se zpívá: na patře pachuť trávy spálený. Myšleno po flámu, samozřejmě. O spálené trávě toho mnoho nevím, ovšem ode dneška si budu pamatovat, že zklamání chutná jako grapefruit, případně tátovy žaludeční léky.Podle Idy se nejvíc vleče čas v matematice. Blbost! Deset minut, než vpadne nadšená Jolka do ložnice, má délku půl století! Abych se uchránila jejímu svěřování, vydávám ze sebe pravidelné, polohlasné funění, imitující spánek."Lenko...?" nakloní se nade mne."Ta je tvrdá," šeptne Ida. "Kdes vlastně byla?""S Vítkem!" pochlubí se."Nekecej!" ocení Zuzka. "Kristýna z jeho třídy říkala, že ho vloni zkoušela balit, ale byl přej imunní. A co, zabral?""Myslím, že jo," vzdychne slastně. "Teda, nic konkrétního jsme si nedomluvili, je jako šnek, trvá mu to, ale...""Je to na dobrý cestě, jo?" usměje se Katka."Doufám!" Dlouze se štrachá ve své skříni, oznámí, že se jde sprchovat, po dalších patnácti minutách, když už zmlkne i Ida
se Zuzkou a Nataša s Katkou spí doopravdy, se vrátí, dlouze šustí s pyžamem, ještě déle vrže dvířkami skříňky, šoupě zásuvkami, načež zakoulí krabičku krému pod postel, aby ji s tichými kletbami nekonečnou dobu lovila. Uleví se mi, když konečně vyšplhá na bidlo, leč usnout se mi nedaří.Převaluji se ze strany na stranu dávno poté, co celá Floriána8687upadne do sametové tmy a absolutního ticha, tady na horách ničím nerušeného. I ta Jolka oddechuje blaženým spánkem, v němž si zřejmě nechává zdát o svém idolu!Dojde to tak daleko, že si rozsvítím digitálky na svém zápěstí, abych měla pojem o čase. Páni, patnáct minut po půlnoci! Tak-hle jalově sebou házím už víc než hodinu! A ke všemu musím slabě na záchod. Chvíli dumám, zda to do rána vydržím, načež se rozhodnu pro toaletu. Ani ne tak z potřeby, jako spíš z mož-nosti na chvilku vypadnout ze suchého tepla ložnice, provětrat si plíce i mozek.Otevřít neslyšně dveře je snadné, horší je sejít po dřevěných a samozřejmě příšerně vrzavých schodech! Kradu se jako zloděj, protože matné sklo ve výplni dveří krajní ložnice pánů profesora navzdory pokročilé hodině propouští na chodbu svě-tlo elektrické lampičky. Vlastně to má svou výhodu, schody jsou tím pádem jakž takž osvětlené, nemusím jít vyloženě po-slepu. A také jenom díky němu nestoupnu tmavé postavě, dře-pící na posledním schůdku, za krk!"Fuj...!" vydechnu překvapeně."Fuj vespolek," přivítá mě Vítek vesele a kousíček odsedne, abych se k němu mohla připojit.Váhavě si přisednu, v bavlněném pyžamu se necítím dvakrát dobře. Vítek je ve své šusťákové soupravě oděn vhodněji! Ke všemu se pootočí tak, aby byl ke mně tváří. Mohu si k přítmí gratulovat, tma milosrdně kryje moje rozpaky."Co tu šílíš?" zahájím šeptem konverzaci."Sedím. A čekám," přizná."Na kluky? Co máte za lubem?"
"To je tajný." V polotmě mu blýsknou v úsměvu bílé zuby."Taky nemůžeš spát?""Taky?" chytí mě za slovo."Hm. Nějak se mi nedaří usnout...""Ne, že bych nemohl. Se spaním nemám nikdy problémy, jakmile lehnu, nevím o světě. Spíš... se mi dneska nechce.""Kdy přijdou?""Kdo?""No... Kluci," připomenu."Jo tak! Za chvilku.""Co podniknete?"Znovu vycení zuby v širokém úsměvu. "To právě v tyhle chvíli ještě vůbec nevím. Podle okolností.""Nějaká recese, co?""Recese není to správný slovo... Je ti zima?" všimne si.První záchvěv zimnice jsem potlačila, druhý ne. "Hm.""Jsi děsně nalehko," uvědomí si. "Je tu chladno a schody jsou akorát tak chytit vlka... Zajdeme do jídelny, celej den se tam topilo. Stejně nemůžeš usnout, Lenko.""Ale co kluci...?" zaváhám."Nebudou tak rychlí, uvidíš," uklidní mne, křepče vyskočí na nohy, podá mi ruku a v závěsu za sebou se krademe do společenské místnosti, kde je skutečně o poznání tepleji. "Nejlíp bude u kamen," rozhodne. "Znáš to přece, říjen, za kamna vlezem."Smíchy zachrochtám: "A listopad, ještě tam budem, ne?""Správně," pochválí mě pobaveně. "Nehledě na to, že tam nás nikdo nezahlídne, i kdyby sem náhodně přišel."K tomu nemám co dodat, následuji ho až do temného koutku za vysokými a stále ještě teplými kachlovými kamny, kde se potmě usadíme na nízkou dřevěnou bednu, do níž kluci něko-likrát denně doplňují dříví. Vítek pustí mou ruku, aby mohl otevřít dokořán malá dvířka u popelníku, což je prima nápad, protože jednak kamna o poznání víc hřejí a jednak slaboučké oranžové světélko nám záhy poté, co se naše oči rozkoukají, připadá jako báječné intim osvětlení.
"Jako Honza za pecí," usměje se šeptem a uvelebí se vedle mne. Obejmu si rukama ramena, pyžamo mě deprimuje, no, navíc jsem na chodbě za tu chviličku řádně prostydla. A pak, vůbec netuším, o čem si s ním mám v takové situaci povídat!!!Vítek naštěstí komplexy nezná. "Bylo tu fajn, že?""Až moc," přiznám s povzdechem.Zasměje se mému výlevu jako vtipu, načež zvážní: "Ty se na mě zlobíš, Lenko?""Já? Proč?""Kvůli té houpačce," připomene."Ale ne," zavrtím uvolněně hlavou."Vážně ne?""Ne."8889Stále mi nevěří. "Proč jsi teda šla tak brzy spát?"Dojde mi, nač naráží. Přece abych vás nerušila! Jenomže tohle říct nahlas nemohu, místo toho pokrčím rameny.Pár vteřin sedíme mlčky. V kamnech tiše praská, nakloním se k nim blíž, abych vstřebávala teplo rovnou od zdroje."Polož si na ně ruce," poradí mi."A spálím se, ne?""Neboj." Osobně předvede, dlaně s roztaženými prsty při-plácne na boční stěnu. Přestože nezaslechnu zasyčení, ani ne-ucítím škvařenou kůži, stále váhám. Vítek uchopí mé ruce do svých, krásně teplých, a div ne násilím mi je přiloží ke smaltu zahřátému na samou hranici příjemné snesitelnosti. Ty své však neodtáhne, ačkoliv se už nebráním. O chladu nemůže být ani řeč, vnitřní strany dlaní ohřívají kamna, vnější Vítkovy ruce. Tlak mám v té chvíli asi 300 na 100!"Paráda," uteče mi, jelikož tím natahováním se vzájemně dotýkáme rameny a naše tváře jsou téměř u sebe!Jediným pohybem zruší nepatrnou mezeru, uvolní ruce, aby mě mohl obejmout, a schová hvězdy ve svých očích pod víčky.Pak mě políbí. Jeho rty jsou měkké a hebké, sklouzne jimi jemně po mé tváři k ústům. Nedere se hned dovnitř jako ten
kluk, co se mě pokoušel líbat při ploužáku na mé dosud jediné diskotéce, strašlivě něžně se dotýká nejprve mého horního rtu, pak dolního, potom obou najednou. Levou rukou mě opatrně hladí zezadu po krku a za ouškem, až mi naskakuje po celém těle husí kůže, pravou se probírá v mých vlasech.Po prvních dvaceti vteřinách moje strnulost povolí. Přestože mi srdce buší tak hlasitě, až mi nadskakuje pyžamo na prsou, pustím se kamen a neobratně si položím ruce na jeho ramena. Vítek tohle gesto pochopí jako souhlas, do hry rtů lehoučce zapojí jazyk. Objíždí jím moje rty a já se celá klepu vzrušením! Panebože, v takový obrat jsem nedoufala, ač jsem si ho děsně moc přála! Kdyby nás tak viděla Jolka...Respektuje mé odtáhnutí, okamžitě s něžnostmi přestane."Paráda," zopakuje po mně ochraptělým hlasem, přestože každopádně nemá na mysli předešlý rozhovor.V té chvíli zaslechneme na schodech dvojí kroky. Podle způ-sobu chůze poznám, že nejde o Vítkovy kamarády, ti by nedělalitakový rámus! Vítek mě k sobě přivine, snažíme se být co nejmenší, za žádných okolností nevystrčit zpoza kamen ani nos, nohu či ruku. Pak vrznou dveře jídelny, cvakne vypínač a místnost zalije elektrické světlo několika lustrů."Přines tři skleničky, Romane," řekne Strouhalův hlas. "Pepa si dá taky."Poleje mě horkost. Kdyby nás tu načapal Strouhal, snad by-chom mu to nějak vysvětlili, Adamovi také, ale s Doležalem bychom to rozhodně neskouleli!Strouhal se nesekl, než Adam donese z kuchyně žádané, do jídelny vejde i Doležal. Všichni tři si sesednou k jednomu stol-ku, naštěstí pro nás v sousední místnosti. Přesto se mi nijak neuleví, stahovací dveře jsou otevřené dokořán, svítí se úplně všude a je nemyslitelné, abychom se odtud dostali dřív, než odejdou profesoři!Pohlédnu Vítkovi do tváře - a málem vyjeknu! Nejenže není bledý a rozpačitý, nýbrž přemáhá smích! Musí se dokonce kou-sat do hřbetu ruky, aby nás neprozradil žádným zvukem!
Je mi na omdlení při představě, že by nás odhalili, nedovedu si v žádném případě představit, jak bychom jim naši seanci a především moje pyžamo vyložili, a on se baví!"Jana nepřijde?" optá se Strouhal. Ještě to tak!!"Ta už má půlnoc, nesvítilo se u ní," řekne Adam a zřejmě se zajímá na důvod přípitku, když dodá: "Tak na co?""Na to, že jsme to tu s tou zvěří ve zdraví přežili," prohlásí vážně Doležal a Vítek nebezpečně hlasitě zabublá. Chytím ho za pusu, veškeré vzrušení je pryč, ochotna toho kluka přidusit, bude-li to nutné! Skleničky trojhlasně zazvoní, načež někdo slabě pustí místní rádio a všichni tři se začnou přít o to, která stanice je nejlepší.Půlhodina, než vyžahnou láhev vína, jak z jejich konverzace pochopím, mi připadá málem jako věčnost! Jakmile v jídelně pozhasínají a zamíří do koupelny, vystřelím jako raketa a ne-dbaje na Vítkovo varování, že je mohu potkat na chodbě, pro-běhnu schodištěm jako blesk, padnu do postele a zachumlám se až po bradu. Tohle bylo o fous!!!Ale jinak...Jinak skutečně paráda, jak řekl Vítek.9091Před odjezdem je nutno Floriánu důkladně vysmý-čit. V ložnicích si každý uklízí sám, dělíme se pouze o společné prostory, jako je jídelna, kuchyň, chodba, schody, koupelny."Žádná emancipace," rozhodne rázně Dan. "Úklid byl, je a bude doménou ženských! Já osobně jdu dělat dřevo a bašta."Smíříme se s osudem, chata není tak veliká, abychom ji v pat-nácti děvčatech nestihly dát do pořádku. Jediný zádrhel nastane s toaletami, do těch, zvláště klukovských, se nikdo nehrne! Nakonec musíme losovat pomocí zápalek s ulomenou hlavič-kou. Dívčí WC si vytáhne Katka, klukovské já."Užij si to!" popřeje mi David pobaveně."To je to tam vážně tak zlý?!" vyděsím se. "Nejsem žádný ořezávátko, ale jestli jste doopravdy takoví čuňáci...""Knoblochová, nepřehánějte," usměrní mě Doležal.
"Jen aby! Doufám, že si zvedáte prkýnko...""Já?!" ozve se vztahovačně Doležal a všichni se lámou smíchy. "Já si ho zvedám vždycky."Raději zapadnu do koupelny, napustit si do kbelíku vodu."Ty válíš," bublá Kristýna a strká mi gumové rukavice."Rád bych ti s tím píchl," ujistí mě Hanuš se zazubením, "ale nemůžu. Musím s Danem na dříví a pak spravit houpačku.""Copak ty, ty seš úplněj ochotník," ušklíbnu se. "Viděla jsem, jak ses se mnou hrnul na službu do kuchyně! Radši ses vyměnil s Vítkem, frajere.""No moment!" zvedne ukazovák. "V tomhle jsem nevinně! Vítek se se mnou vyměnil jaksi samovolně."Zarazím se. "Fakt?!""Jo, drze mi tu službu vyžral," ujistí mě.Neubráním se potěšenému úsměvu. Tohle byla od Vítka úplná oběť, už u doktora se mi přece svěřil s alergií na utírání nádobí! Vyměnil se dobrovolně, aby..."Co je?" reaguje na můj nepřítomně zasněný výraz."Nic," proberu se. Od rána se Vítkovi tvrdě vyhýbám, u sní-92daně jsem radši nezvedla oči od kakaa, nevím totiž, jak se po našem nočním dobrodružství tvářit. Situaci mi ztěžuje Jolka, která se mi hned, jakmile otevřela oči, svěřila s obsahem vče-rejšího rozhovoru s Vítkem pod schodištěm. A já ani nemukla, ačkoliv moje zážitky byly tisíckrát intimnější! Abych rozpaky zamluvila, zeptám se: "Co ta recese v noci?"Tentokrát se tváří nechápavě on. "Jaká recese?""No..." V té chvíli mi zapálí!!! "Chceš říct, že jste v půl jedenáctý zalehli a chrápali až do rána jako polena?!""Asi jsme přízemní tvorové," baví se, "ale bohužel, je to tak. Usnul jsem hned po Vítkovi, možná bylo teprve čtvrt."Cosi zahuhlám a s elánem se vrhnu na ty záchody. Zdaleka nejsou v tak spaném stavu, jak mě David strašil, a i kdyby byly, nemohly by mě rozházet! Námětů k přemýšlení, které se mi honí hlavou, je nespočítané!!! Posléze dojdu k jedinému závěru:
od Vítka tedy vše bylo přesně prokalkulované, a tudíž si nezaslouží, abych se mu vyhýbala, jako by měl prašivinu!!!A jako naschvál, až do samého odjezdu se mi s ním nepodaří zůstat ani na vteřinu o samotě, a v autobuse už teprve ne. Sedí s klukama úplně vzadu, zatímco my s Jolkou uprostřed. Jisté naděje vkládám do okamžiku, kdy se před školou vylodíme, leč ukáží se jako marné, protože jsem zapomněla na mámu s tátou. Po týdnu odloučení od svého jedináčka jsou jako nadržení, čekají na mě i s Popelkou a sotva si autobus po dlouhé túře ztěžka odfoukne a otevře pneumatické dveře, vyběhne mi táta naproti, aby mi pomohl s báglem. Víc než lítostivě vyhledám očima Vítka, ve svém zděšení se odhodlám k přímému pohledu. Právě se tlačí z autobusu div ne přes mrtvoly, aby byl venku mezi prvními, a neujde mi, že jakmile zahlédne mého tátu, zarazí se."Jak ses měla?" vyzvídá drahý tatíček a aniž by čekal na odpověď, musí mě seznámit s novinkami: dílna už je kompletně hotová a dokonce i přestěhovaná, od zítra začne fungovat!Vítek se na mě přes hlavy ostatních něžně usměje."Posloucháš mě vůbec?" všimne si táta mé roztěkanosti."Cože? Jo, poslouchám...""Tak jdem, ne? Na co čekáš? Jolana s námi nejede?"93"Jólka? No..." Vyhledám v davu lidiček štrachajících se | v úložných prostorách autobusu ve snaze najít ten správný bágl kamarádčinu tvář. "Joly, pojď, svezeme tě."Jolka hodí nerozhodným pohledem po Vítkovi, pak se podívá zpátky na mě a řekne: "Díky, Lenko, ale já... Půjdu pěšky/' |Ostatně, nemohla jsem čekat nic jiného, přesto mě bodne kdesi ve slabinách. Trochu křečovitě povytáhnu koutky úst směrem nahoru do nepovedeného úsměvu, Vítek mi oplatí mnohem vřeleji, načež s hlubokým povzdechnutím cupitám za tátou k té naší plechovce."Dobře vypadáš," pochválí mě mamka. "Máš pěknou barvu. Jaké jste měli počasí? Tady bylo dost příšerně..."
"Dobrý, mami." Zhroutím se na přední sedadlo, které mi velkoryse pro tuhle chvíli přenechá, nejspíš jsem rodičům vzác-ná, a s nepopsatelným zklamáním visím očima na dvojici Jolky 1 a Vítka. Ti dva se spolu normálně baví a vesele smějí!Uhhh uhhh uhhh, snaží se Popelčin startér vydolovat z té | staré mrchy jiskru života. Ještě abych zase musela přede všemi tlačit! Ne, téhle potupy jsem pro tentokrát ušetřena. Popelka si dá říct, motor naskočí. Zabořím se hlouběji do sedadla, a než zmizíme za rohem spořitelny, vyměním si s Vítkem poslední pohled. Děsně kratičký a... stačím v něm zahlédnout, jak se Vítek ohne pro Jolčin batoh. Spadla klec.Naši si v novém domě skutečně mákli, nejenže je hotová dílna, ale také bytu nahoře k úplnému dokončení moc nechybí. Od zítra prý začneme stěhovat nábytek! Pěkný fofr, uznám, ovšem táta s mámou září spokojeností, protože vše stihnou do konce října. K 1. listopadu bude náš byteček na sídlišti říkat pane někomu docela cizímu! A vida, dneska mě tenhle fakt nijak extra nerozčiluje. Kolauduji dům v Šeříkově ulici s netečným výrazem a na všechny dotazy ohledně toho, co mu říkám, odpovídám jednoslabičným "hm"."Přidej si," pobízí mne mamka u honosné večeře, kterou na mou počest připravila."Díky, nemám hlad," odmítnu báječnou baštu. Nejde ani tak o hlad jako spíš o to, že nejsem při chuti."Nedáš si ani kompot?" žasne táta. "Je broskvovej."94"Nechám si ho na zítra.""Co je s tebou?" zavětří máma. "Jsi nějak vyšinutá.""Unavená," opravím ji a moc nelžu. Po týdnu tvrdého tréninku skutečně cítím ve svalech únavu. "Mám toho dost, víš. Půjdu do vany a pak spát. Dobrou!"Tentokrát nezabere ani horká koupel s bohatou pěnou, po broskvovém kompotu druhá z mých slabostí, náplastí na špat-nou náladu a všechny křivdy světa. Apaticky vanu vypustím, sprchou spláchnu zbytky bylinkové pěny, zahalím se do osušky a přeběhnu do pokojíku.
"Tak to vidíš, Dianko," zabořím tvář do modrošedého kožíšku. "Myslela jsem, že je jinej než ostatní kluci, a zatím... Děvkař jako všichni! Není k maní jedna, je druhá, žádnej problém. Klidně oblbuje dvě holky najednou a -"Do pokojíku strčí mamka hlavu. "Říkalas něco?""Jen si zpívám." Kdybych přiznala, že si povídám s kočkou, táta by mě nejspíš objednal na psychiatrii! Mít za zpovědnici němou tvář má své výhody, každopádně nemusím mít strach, že to na mě Diana práskne!"Všechno v pořádku?" ptá se mamka pochybovačně."Jasně," ujistím ji. "Akorát ještě zavolám Jolce...""Dlouho jste se neviděly, vid?" zubí se táta od televize.Nechám jeho impertinence bez povšimnutí, pro jistotu zavřu dveře do obýváku, a napjatě vyťukám šest číslic. V duchu pře-mýšlím, jak to jenom nenápadně zaonačit..."Jolana Dvořáková," ohlásí se mi vzápětí."Lenka. Tak co?" Veškerá strategie vezme za své."Prima!" zajásá do sluchátka, div mi neprotrhne bubínek. "Vyprovodil mě až domů! To je, co?"Nejprve musím tuhle zprávu vstřebat."Jsi tam? Lenko? Slyšíš mě?""Jo," pípnu slabým hláskem. "Kdy máte rande?""On je nemožnej," zasměje se. "Děsně mu trvá, než se roz-houpe. Nesl mi bágl celou cestu, povídal mi o motorkách, pro-tože pro Hanuše přijel ke škole brácha s parádní mašinou, ne-pustil mě ke slovu a sám se taky nevymáčkl.""Ne?" zeptám se a musím se krotit, aby to neznělo příliš nadšeně. "Takže nic důvěrného?"95"Vůbec ne," vzdychne. "Hele, zřejmě nikdy s žádnou holkou nechodil, asi se stydí a neví, jak na to.""Hm, možná. O ničem jiným jste nemluvili?""Byl z tý yamahy tak unesenej, že ne. Jo, akorát než mi řekl ahoj, zeptal se, kde bydlí moje ségra, jestli taky na sídlišti. On prý někde u nádraží... Slyšíš mě? Lenko?!"
Telecom je v tom nevinně, za tohle odmlčení může radost! Z čehož plyne poučení: žádná kaše se nejí tak horká.Když si na dobrou noc pustím oblíbenou desku Š + G, usíná se mi vyloženě sladce.Dost dobře nechápu, jak se to mohlo stát, ale v pondělí ví snad úplně celá škola, že jsem zavřela ředitele do třídy! Céčáci to na mě pokřikují u šaten, béčáci na schodišti, o spolužácích, kteří s výjimkou Idy a Jolky o tom na horách neměli ani páru, nemluvě. Všichni se báječně baví! Všichni - kromě mne a čás-tečně Jolky, kterou vedle záchvatů smíchu přepadá i pocit so-lidarity s kamarádkou."Prý jste držela pana ředitele půl hodiny v šachu, Lenko," směje se třídní při literatuře spolu s ostatními."Neúmyslně," kuňknu s očima zavrtanýma do desky stolu."Jsem zvědavá, jak se ti říďa pomstí," hádá Katka.No, tak na tohle tedy já zrovna dvakrát zvědavá nejsem!!! Třetí hodinu očekávám vyloženě s husí kůží.Dokonce i doktor Suchánek, který nás má na počítače, si poté, co zapíše do třídní knihy téma, vzpomene: "Je to pravda, Knoblochová, že jste minulý pátek z pana ředitele udělala na hodinu vězně?"A to jsem si myslela, že se na to přes hory zapomene!"Fakticky nechápu, kdo to mohl profláknout," šeptá mi Jolka. "Věděly jsme o tom přece jen my tři, ne?"Zoufale rozhodím rukama. Za Jolku bych dala ruku do ohně a Ida se mi také zadušovala, v tomhle prý prsty nemá.V životě jsem se matematiky tolik nebála jako dnes! Při příchodu vrchního velitele mi stydne krev v žilách, snažím se vypadat co nejméně nápadně. Třeba mi za mou opovážlivost napaří dvojku z chování! Ti blbečci ze třídy na mě nechtíc upozorňují, stále se pochichtávají a otáčejí k mé lavici!96Říďa si jich naštěstí nevšímá. "Chybí někdo? Ne?" zahřímá za katedrou a nahlédne do známkovacího archu. "Tak si něco málo zopakujeme, k tabuli půjde..." Třídu přejde smích, protože ředitel podle svého zvyku nad jednotlivými jmény přemýšlí
nahlas. "Jašík známku má, Kalábová tu byla nedávno, Knob-lochová, vida." Přes obroučky brýlí zašvidrá mým směrem. Vžiji se do role králická, kolem něhož se stahuje tlusté tělo škrtiče. S tupou odevzdaností odsunu židličku, zašmátrám po sešitě a vykročím vpřed, když mne zarazí: "Dočkejte času, Knoblochová. Liška zvedne tělo!"Vyčerpaně se sesypu zpátky do lavice. Je mi to jasné, nechává mě vykvasit! Zničí mě neustálou nejistotou! Ke všemu třídní mluvila cosi o brzkém rodičáku, no nazdar!O velké přestávce mě Jolka vytáhne na chodbu o patro výš. Někde si zjistila, že by se touhle dobou měli vracet třeťáci z tělocvičny, tudíž chce maličko pomoct náhodě. Tohle mlsné obšlapování není můj styl, snažím sejí ho rozmluvit, ale kdeže Jolka!Strašně se mi uleví, když se déčka nedočkáme, nejsem si totiž jistá, jak by takové setkání dopadlo. Tahle úleva je dočasná, protože o přestávce mezi čtvrtou a pátou hodinou se Vítek spolu s Hanušem a Danem objeví osobně v naší třídě! Jsou všeobecně vřele přivítáni, prohodí pár slov tu s tím, tu s oním, načež všichni tři napochodují k mé a Jolčině lavici. Je ve mně hodně malá dušička!!!"Nazdar, krásky!" zdraví nás Hanuš familiárně a jelikož v pravičce svírám nakousnutou hrušku z babiččiny zahrádky, nezaváhá, skloní se a drze mi ji zkrátí až k ohryzku."Ahoj, Lenko," řekne Vítek s upřeným pohledem.Místo pozdravu se pokusím o co nejhezčí úsměv."Přej jsi zamkla ve třídě šerifa na dvě hodiny, jo?""Na tuhle otázku začínám mít fobii," oznámím Danovi sveřepě. "Za prvé nezamkla, ale zavřela, za druhé na dvacet minut a ne na dvě hodiny, je zajímavý, že si každej další vypravěč přidává, za chvilku z toho bude celej víkend, ne? A za třetí... to si o tom cvrlikají vrabci na střeše?""Ve zdech tohohle ústavu se nic neutají," baví se Vítek."Koukám!" propíchnu Jolku ostrým pohledem. A pak že si povídali jenom o motorkách!97
"Na mě nekoukej," brání se důvtipně."Na ni vážně nekoukej, máme to od zdroje," zubí se Hanuš."Nikdo jinej tam nebyl -""A co Dvořák?" vyvede mě Dan z omylu.Zalapám po dechu. "On se vám s tím svěřil?!""Jasně, Vitoušovi. A nejen jemu, dal to k dobru celý sborovně a přej na to vzpomínal i při hodinách ve třídách."Jolka s Idou, jež poslouchají opodál, vyjeknou smíchy.Podívám se Vítkovi do očí. "Přišli jste se mi vysmát?"Zavrtí záporně hlavou, je vážný a napjatý a moc hezký!"Přišli jsme vás pozvat, berušky," vzpomene si Hanuš. "V sobotu slavím narozeniny. Bydlím v Centru, kousek od Idy... Iduš, přijď taky, aspoň je přivedeš.""Narozeniny?" chytí se Jolka. "A kdo tam krom tebe bude?""Já ti snad nestačím?" řehtá se, znenadání mě chytí kolem krku a dodá: "Ale my dva si vystačíme, že jo?""Neboj," těší Jolku Dan. "Budu tam i já, ozdoba všech mejdanů, je nám jasný, že tenhle pták by všechno zkazil. Taky Vitouš, Radim, Honza... Taková malá sešlost, no."Nenápadně Hanuše ze svých beder setřesu. Jolka s mejdanem ochotně souhlasí, Ida také není proti."Lenčo, přece mi nedáš košem?" dožaduje se Hanuš."Jen mu dej," prohlásí Dan a protože se mu podařil vtipný dvojsmysl, málem se potrhají. Blaží mě, že Vítek ne! Stále mi hledí do očí a na rtech mu přečtu slovo: "Přijď.""Jestli mě naši pustí," odpovím všem dohromady, "možná."Ječivé zvonění kluky vyžene. Vítek se od dveří otočí a zavolá: "Určitě!"Jolka mě obejme s divokou radostí. "Já jsem věděla, že se to vyvine, lalala... Co je? Ulítly ti včely?" zatřepe mi dlaní před obličejem. "Hanuš na tebe bere, všimla sis?"Na stěhování nám počasí dvakrát nepřeje. Chvil, kdy z na-ducaných ocelových mračen vykoukne sluníčko, je jako šaf-ránu, většinou nakládáme a vykládáme nábytek i nepřeberné množství krabic napěchovaných oblečením, bot, nádobím, ná-
řadím, knihami a všeho možného za slabého mrholení. Nikdy bych netušila, kolik máme v našem maličkém bytečku věcí!!!Kupříkladu vystěhovat všechny prázdné i plné kompotové skle-nice z minaturního sklípku v suterénu, což dostanu na starost, mi zabere celé odpoledne!"Tady jsem měl před chvílí šroubovák a kleště!" vysiluje táta, protože bez příslušného náčiní nemůže pokračovat v demontáži nábytkové stěny. "Hned vedle klíčků od auta. A ty jsou taky pryč!""Já se jich ani nedotkla!" hájí se mamka podrážděně. Ačkoli se do nového domu těší, jisté nervozitě se neubrání."Muselas ho přibalit k příborům! Nebo Lenka...?""Pch, celou dobu balím váš svatební servis do novin!""Lenko, nevidělas někde ty moje vysoké kozačky? Zítra mu1 sím na finanční úřad a nemám co k sukni...""Boty jsou v té bedně od televize. Pokud víš, kde máš sukni, žádnej problém. Za to jsem ale nenašla svoje tretry! V pátek máme závody a -""Tam jsou přece cíchy a ručníky a záclony, ne boty!" zjistí máma. "A tretry jsem viděla v kostkovaném kufru...""V obou kufrech jsou knížky!""Tak dočkám se, krucinál, toho šroubováku?!"Celé stěhování lze výstižně charakterizovat názvem jednoho z mnoha Verneových románů, který mám mimo jiné ve svém knižním fondu: Zmatek nad zmatek. (Mimochodem, vůbec ne v kufru, nýbrž ve škatuli po hifi věži).Brzy nám všem leze na mozek pendlování po trase Severní - Šeříková ulice, nocování na bojišti a věčný nedostatek těch zásadně nejvíce nepostradatelných věcí. Ke všemu jde o ky-vadlový efekt, bitva sice zuří na obou stranách, leč těžiště fron-tové linie se zvolna přesouvá do nového domu, nápadně při-pomínajícího skladiště použitých krámů.Celé tři dny trvá, než se to vykrystalizuje z nejhoršího, máma objeví vysoké boty na dně prádelního koše přikryté prošívanými dekami z rouna, pod kterými spáváme v letním období, táta vzápětí nato, co si sežene jiné nástroje, najde
šroubovák i kleště v kapse svých montérek a tretry se stanou jednou z mnoha obětí stěhování - zůstanou ztracené. Nejvíc nám dají zabrat klíčky od auta, které se nejspíš samy (nikdo se nepřiznal) přibalily k ponožkám.9899Jelikož se táta řídí heslem "udělej si sám", ve středu odpoledne, když konečně v bytě na sídlišti nezbyde nic, co by se dalo odnést a kroky se podivně dutě rozléhají prázdnými prostorami, si můžeme hrdě říct, že jsme tuhle etapu vlastnoručně zvládli. Ovšem za cenu tvrdé dřiny, mozolů, pocuchaných nervů, tátova potu, máminých vrásek, mého uskřípnutého palce na levé ruce, který se mi poté, co jsem ho při neopatrné manipulaci s jednou ze skříněk obývacího pokoje zapomněla zavčas vytáhnout a táta mi na něj nechtíc postavil těžký nástavec, vybarvil dofialova."A je to," oddychne si mamka po vzoru pajduláků z oblíbených večerníčkovských pohádek."Na víkend jsem sehnal malíře, pak už zbyde jenom umýt okna a podlahy a může se stěhovat novej majitel."Nový majitel... Přistoupím k oknu v mém, vlastně už bývalém, pokojíčku. Myslela jsem, že poslední noc tady bude něčím výjimečná, extra, a přitom jsem vůbec nemohla usnout. Jistě, pomohly mi k tomu především obavy, jak asi dopadl Jolčin zátah! Jolanka došla tak daleko, že denně špehovala před školou, čekávala hodinu či dvě, než skončí třeťákům vyučování. Zatím bezvýsledně, ale člověk nikdy neví!Přelétnu očima důvěrně známá místa. Já vím, tenhle výhled není nic moc, protější blok a proužek dětmi zdupané a psími hovínky poseté trávy mezi ním, auta zaparkovaná podél chod-níků a silnic, jenže... I kdyby byl sebehorší, až dodneška pro mě znamenal domov."Lenko? Pojedeme."Tak nějak se nemohu od okna odlepit.Mamka se dovtípí, přijde až ke mně a povzbudivě mě po-pleská po rameni. "Přece bys nebrečela..."
"Já nebrečím!" odseknu zbytečně ostře, abych ty protivné slzy zahnala a nedala svou slabost najevo."Kdybychom se stěhovali někam pod most, neřeknu," baví se táta, který nás zaslechne. "Brečet při změně k lepšímu by byla úplná pitomost, nemyslíš?""Pro tebe to bude lepší určitě, táti," ironizuje okatě jeho sobeckost."Pro tebe taky, Lenko," ujistí mě mamka.100"Pro nás všechny, drahá dcero," připojí se táta takovým tím tónem, jakým se konejší malé děti a při kterém se mi otevírá nůž v kapse, a svou tlapou mi v nestřežené chvíli rozcuchá účes. Ucuknu, div si neudělám na hlavě bouli."Pozor, vyrazíš sklo. Je drahý," varuje mě se zašklebením a než se nadechnu k odpovědi, přes mé protesty mě k sobě pevně přivine, druhou rukou chytne mamku a dodá: "Pojďme, holky. Konec melancholie! Nastává nová etapa v životě naší rodiny, tak ať to nezvořeme hned na začátku."Jestliže jsem si naivně slibovala cosi převratného od poslední noci na sídlišti, tou první v novém působišti jsem vyloženě znechucená. Za prvé byla šíleně krátká, protože jsem až do jedenácti kmitala jako tretka při zařizování alespoň toho nej-nutnějšího k prostému životu, kupříkladu vyhledání hygienic-kých potřeb, zvláště pak kartáčků na zuby, mi zabralo celých padesát minut, načež jsem po opravdu honosné večeři, vhodné pro zahájení nového života, tedy masa z konzervy, chleba a li-monády, vše za studena, jelikož zápalky se nám najít nepoda-řilo, sekundovala tátovi coby podavač šroubů a matiček, aby mi mohl sestavit válendu, jíž zcela neprozřetelně odšrouboval nožičky. Za druhé ta noc byla příšerně studená, na zatopení pod kotlem v komůrce vedle dílny nezbyl čas, další z výhod vlastního ústředního topení, že, a za třetí se mi zdálo o slepi-cích!!! Celou noc v mém snu chodily pod okny rohového po-koje, rozťapkávaly bahno po chodníku až ke garáži, co chvíli vyprdly ohavnou hromádku (přijde pán do řeznictví a ptá se:
Máte něco od drůbeže? Jo, podělaný schody!) a protivně po-kvokávaly."Keep smilling, Lenko!" pobídne mne táta při stejně ubohé snídani, jako byla večeře, když vidí, že sedím za kuchyňským stolem na jedné z beden, židle jsou na hromadě nábytku v před-ním pokoji, a absolutně bez nadšení přežvykuji chleba."Jsi nevyspalá, vid?" uvědomí si mamka."Hlavně odvázaná z faktu, že musím denně vstávat o hodinu dřív," ujistím ji."Zvykneš si," mávne táta rukou. "Až tenhle blázinec pomine, budeš prostě chodit dřív spát a je to."101"Se slepicema, co?" odfrknu. No prosím, ti tvorové mě pro-následují i za plného vědomí! "Mami, kde máme snář?""Cože, snář? Někde mezi knížkama," prohlásí a po zadumání skepticky dodá: "Asi.""No jo, tak já běžím do dílny, kluci tu budou co nevidět," líbne taťka mamku."Kde jsou klíče od auta? V sedm mám schůzku se zákazníkem a pak jdu do banky a na sociálku... Lenko, zamkni, až budeš odcházet. Máš všechno připravené do školy?" vzpomene si.Uchichtnu se. "V rámci možností.""Takže - tfuj tfuj tfuj do nového dne," rozloučí se s námi táta a než se rodiče rozeběhnou za svými povinnostmi, zvedne táta ukazovák. "Lenko, slyšíš?"Našpicuji uši. Okno z kuchyně vede na dvorek, kdesi sice hrčí auto, ale odtud to zní jako za sedmero horami."Ne," pokrčím rameny. "Co mám slyšet?""Přece to ticho!" triumfuje táta. "Žádnej výtah! Žádná auta! A hlavně žádnej vysavač..."Tentokrát se smíchu neubráním. V tomhle se tedy nesekl!Nejprve naleji Dianě misku mléka, do kterého jí přihodím pár piškotů. Ubohá kočička strávila noc ve své cestovní kukani a je ze všech těch změn tak zmatená, že odmítá vylézt ven, násilím ji strčím do bedýnky, aby mohla vykonat svou potřebu, a poté i s miskou zpátky do kukaně. Vyčítavě se na mě podívá, na
studené není zvyklá. "Nejsou sirky," vysvětlím omluvně. Diana mléko bojkotuje, místo toho se začne věnovat ranní hygieně. Nemám čas se s ní zdržovat, rychle na sebe hodím džíny a mikinu a zbývajících minut využiji k vyhledání knížky se zažloutlými stránkami, Snáře podle egyptsko-chaldejských pra-menů, památce po tátově dědečkovi. Kupodivu nemusím zpře-vrátit obsah všech krabic, objevím ho poměrně brzy hned v té první. Zalistuji v něm, M, N,... S, tak, tady to máme. SA, SE... SL... Slepice viděti - štěstí v lásce. Vida, uchichtnu se, vcelku povzbudivý výklad!Posháním si školní batoh, vlasy zpevním obručí, vklouznu do polovysokých bot "traktorek", ještě bundu a už dupu po schodech dolů, abych si z garáže vytáhla kolo. Překvapí mne102poměrně mrazivý vzduch, br, obhlédnu oblohu. No, pršet snad nebude a i kdyby, na kole se těžko schovám pod deštník! Vy-tlačím ho před branku, přičemž ignoruji zrzka Pepína, co právě vyšel ze sousedního baráku."Zamkla jsi?" zavolá na mě táta pootevřeným okénkem firemní dodávky, ve které sedí vedle Bohouše Vrány, svého spolužáka, přítele a zaměstnance v jedné osobě. "Tak sypej!"Jak můžu zamknout, když nemám klíč, krucinál?! Musím se vrátit nahoru do bytu, pokusit se nepropadnout hysterii a snažit se zpropadený fialový klíček najít! Včera jsem jeden vyfa-sovala, pravda, ale kam jsem ho zašantročila?! Nakonec ho objevím na okenním parapetu v mém pokoji, sláva, seskáču schody, zamknu, vylítnu brankou, hupnu na kolo, šlápnu do pedálů - a málem zavyji zoufalstvím při pohledu na zcela práz-dné pláště předního i zadního kola! Jak je to možné, vždyť před chvílí... No bodejť, scházejí mi ventilky!Pepíno se může roztrhat smíchy!"Ty jeden malej hnusnej zrzavěj parchante!!!" zaječím tak hlasitě, až ze vrat dílny vykoukne druhý a poslední tátův pod-řízený, Aleš, kluk, co sotva přišel z vojny a je tu nový. Když mi ho táta představil, byla jsem příjemně překvapená. Vysoký, modrooký, blond! Až na to, že mě přehlédl jak podpapírák,
frajer. Nevšímám si ho, vztek se mnou doslova cloumá. "Kams mi dal ventilky, hajzle křivej?!"Pepíno mi odpoví vulgárním gestem a spokojen sám sebou odhopsá. Můj projev přivábí i jeho babičku, okno v patře sou-sedního domu se rozlétne dokořán a ta moudrá žena řekne vy-čítavě: "Teda, Leničko, je společensky nepřípustné, aby se slečna vyjadřovala tak hrubě..."Hodím po babě vzteklý pohled, a protože mě tlačí čas, rozběhnu se do garáže odšroubovat ventilky z tátova kola. Ještě pumpička, kde je?! Jo, tady..."Ukaž, prosím tě," pobídne mě Aleš, který moje zápolení sleduje s pobaveným úsměvem. "Seš jak vosa na bonbonu."Nebráním se, s úlevou si otřu zpocené čelo. "Díky."Zašpuntuje ventilky oranžovými čepičkami a se zakřeněním dodá: "Je společensky nepřípustný, aby slečna pumpovala."Zasmějeme se tomu oba.103Přestože mi vytrhl trn z paty, od katastrofy mě nezachránil. Při míjení vysoké šedivé budovy s měděnou cedulí GYMNÁZIUM VÍTĚZSLAVA NOVÁKA zaslechnu zcela jasně zvonek ohlašující začátek vyučování. Tě prsk! Ač šlapu do pedálů, seč mohu, k našemu gymplu dorazím se čtvrthodinovým zpoždě-ním. S malou dušičkou zavezu kolo do vestibulu a kradu se strašidelně ztichlými chodbami ke třídě 2. D. Kdybychom ne-měli první hodinu matiku... Jenže máme, bohužel."Dobrý den," pípnu a ani se nemusím snažit vypadat kajícně, jelikož mě strach vyloženě deptá. Při pohledu na přísnou tvář se mi podlamují nohy! "Omluvte mě, prosím, dřív jsem to nestihla. Někdo mi vypustil obě duše...""Tak duše," řekne studeně. "Které? Tu hříšnou i poctivou?"Prudce zčervenám, třída se baví. "U kola, samozřejmě.""Ach," zaironizuje, "to mě nenapadlo. Ukažte mi váš domácí úkol, Knoblochová."Třesou se mi nejen ruce, ale i hlas, když vysvětluji: "Totiž... my se stěhujeme... Nemohla jsem se připravit..."
Dvořák si pošoupne brýle na kořen nosu, aby na mě lépe zaostřil. "Myslel jsem si o vás, Knoblochová, že jste vcelku inteligentní stvoření se smyslem pro recesi. Zdání klame! Vy máte jen na ubohé výmysly třídního šaška. Sedněte si!"Poslechnu ho ochotně, ale náladu ztratím pro celý den. Jestliže mi byl schopen uvěznění odpustit, dneškem jsem si ho proti sobě popudila navždy."Kašli na něj!" těší mě Jolka každou přestávku.Hm, tak právě tohle nedokážu. Připadám si děsně pokořená, málem zneuctěná, nevím, čím bych svou reputaci vylepšila! Nevěřil mi ani slovo - a přitom jsem nelhala! Dojem bych na něho udělala, leda kdybych ovládala matiku přinejmenším jako David, matematik číslo jedna. Jenže zrovna to je nemožné!"Ber život z té příjemnější stránky," šťouchá do mě po od-poledním tréninku. "Zejtra jsou závody a v sobotu mejdan!""A co Vítek?" přinutím se zeptat: "Dočkala ses ho včera?"Navzdory přikývnutí zesmutní: "Dočkala, jenže někam spěchal s klukama, akorát jsme se pozdravili.""Neříkala jsem ti, že stát před školou je blbá taktika?""Dneska nebudu, protože...""Sláva, dostalas rozum!""...třetí dé skončila o hodinu dřív než my," vysvětlí a obě se tomu musíme zasmát. Díky Jolce se mi maličko uleví, svě-tobol se stane snesitelnějším, ačkoliv se trudnomyslných pocitů nezbavím. Připadám si stará a zahořklá a děsně unavená, tak strašně unavená po nedávné nemoci, soustředění v Krkonoších, každodenním tvrdém tréninku, neúspěších v matice a především dřině spojené se stěhováním, že se na sobotní mejdan prostě nedokážu těšit.Vypůjčené tretry mě dřou do paty. Ne moc, ale vím o tom a právě tohle vědomí může negativně ovlivnit při závodu mou psychiku. Podle Idy o nic nejde. No, krom čtvrtletních celo-školských lehkoatletických prověrek a prezentace před příle-žitostnými diváky, lépe řečeno čumily z vyšších tříd, skutečně o nic! Jenže... zrovna tyhle dva body, především pak ten druhý, mi dělají těžkou hlavu, jelikož Vítek a jeho věrní se na start
dívčí šedesátky a stovky vyloženě těší! A já bych se děsně chtěla vytáhnout, ukázat, že jsem dobrá, lepší, nejlepší z celé naší třídy, z celé školy... Aby neměl pocit, že mi maximum bodů při volbě Miss dal zadarmo!Mám trému jako už dlouho ne, tím spíš, když se těsně před výstřelem startovní pistole podívám k doskočišti, na kterém se pánové tuží, a Vítek mi palcem ukáže jedničku. Při startérově ráně se nepochopitelně leknu, až poskočím, a start vyloženě zaspím, takže si o dobrém umístění mohu nechat zdát! Ve stovce se snažím být soustředěná, necivět napravo nalevo, dát do závodu všechno. Ačkoliv se mi povede vyrazit přesně s vý-střelem pistole, získat lehký náskok před svými soupeřkami a mít zhruba do poloviny pocit, že si vedu dobře, ve třech čtvrtinách začínám polevovat, a než dorazím do cíle, nechám se předběhnout Katkou, Idou i Natašou! Čtvrtá pozice ze šesti závodnic se mi zdá šíleně ponižující, doskočišti se pohledem raději vyhnu."No co to je?" rozčiluje se Strouhal, a zapisuje si můj čas do notýsku. "Krátký trasy jsou přece tvou parketou, ne?"Pokrčím rameny, nevím, jak mu to mám vysvětlit.104105"Zase tolik se stydět nemusíš," všimne si mého umučeného výrazu. "Třeba naopak zaboduješ v osmistovce."Ocením jeho snahu nalít mi do žil optimismus křivým úsměvem a odkráčím získat zápočet k další disciplíně, skoku do výšky. O eleganci svého stylu, tím méně lámání rekordů, si nedělám iluze, Strouhal měl pravdu, když tvrdil, že mou "specializací" je běh. Samozřejmě, vypadnu hned v třetím kole, zatímco Jolka vyhazuje nožky vysoko nad laťku. Gestem jí naznačím, že na ni počkám na tribuně, krom závěrečné osmi-stovky mám splněno, a odploužím se na lavici, abych odtud pozorovala dění na hřišti. Kolem Adama se u trojskoku motá houf kluků, Vítkovu zelenobílou teplákovku v něm však nevidím. Na překážkách také není a -"Nezapomeň zítra přijít, Lenko."
Tohle je výpad z týlu!!! Vůbec jsem si nevšimla, kdy se mi dostal do zad. Samozřejmě prudce zčervenám. "Hanuš by byl smutnej, jo?" pokusím se o vtip."Proč Hanuš?" usměje se nevinně a přisedne si vedle mne.Ucuknu pohledem. "No... Přijdeme s Jolkou."Jakmile vyslovím kamarádčino jméno nahlas, oba se současně zadíváme na skokanskou naději sportovního gymnázia, je opravdu dobrá, zůstává na pláce jen s dvěma konkurentkami. Slehnu pokradmu očima po Vítkovi - Jolka mu musí svými výkony imponovat! Chvíli ji pozoruje, načež se kousne do rtu a obrátí se zpátky ke mně: "A bez ní by to nešlo?"Zatají se mi dech, na okamžik jsem paralyzovaná směsicí pocitů, z nichž zvítězí smysl pro fair play: "Ne... Jolka je moje nejlepší kamarádka. Víc než kamarádka... Ségra, no.""Se sourozenci bejvá potíž, o tom mi chvilku povídej," zasměje se, čímž napětí zmírní. Kapituluje: "Dobrý, nic jsem neřekl. Vezmi tu svoji garde s sebou, hlavně když...""Dvořák?!" zahuláká Strouhal na startu, kde se řadí pořádný chumel kluků. "Jedu, jedu...""...přijdeš ty!" dokončí myšlenku, ladně se přehoupne přes zábradlí a peláší na osmistovku, aby dvakrát zvoral start a do třetice byl diskvalifikovali."Kam pořád zíráš?!" zuří Strouhal. "Nemůžeš se, krucifix, soustředit? Doufám, že v tom není nějaká holka!"Vítek přijme jeho láteření se sklopenou hlavou, vypadá, že všeho opravdu lituje, načež se na mě zdálky pokradmu zakření a posunkem mi dá najevo, kdo za to může!Taková výčitka mě nejen neuráží, ale přímo těší.Ostatně, sama při finálním závodu nezaboduji o moc lépe. Start se mi sice podaří ukázkový, přestože našemu běhu přihlížejí všichni kluci, nezaspím ani nezbrknu, nicméně po prvních sto metrech jsem zadýchaná, ve dvou stech zpocená jako myš, ve čtyřech stech málem vyplivnutá, v šesti stech devátá od konce a v sedmi stech bojuji s pokušením to vzdát. Do cíle doběhnu s jazykem na vestě, za mnou jsou jen čtyři, dokonce i Jolka, v běhu dosud mnohem pomalejší, je lepší!
"No comment," vzdychne Strouhal.Ačkoliv mi po nedávné chřipce nezůstaly žádné příznaky svědčící o její nedoléčenosti, stále se při sebemenším výdeji fyzické námahy cítím malátná. Podělané stěhování mi dodalo!Vítek se zachová skvěle, odpoví totiž Strouhalovi za mě: "Někdy to prostě nevyjde, no.""Ty mi radši nechoď na oči," zašklebí se na něj Strouhal. "Ty seš ten právej, co má co mluvit...""Já vím," zazubí se Vítek. "Proto to říkám."Někdy to prostě nevyjde, dám mu v duchu za pravdu, leč nejen sportem je člověk živ! A co víc, zdá se, že si to uvědomujeme oba - a to je na tom to nejlepší!!!Jolka se natahuje přes mé rameno. "Hm, ujde..." Maličko ustoupím, abych jí dopřála lepší výhled skulinou v pootevřených spojovacích dveřích mezi dílnou a garáží. Aleš, objekt našeho soustředěného hodnocení, se potýká s dlouhou a zřejmě těžkou dubovou fošnou. Pěkná makačka, soudíme z kvílení protahovačky, Alešova sveřepého výrazu a především pak napínajících se bicepsů, rýsujících se zřetelně pod ušmud-laným a pilinami zasněženým tričkem. "Má docela dobrou postavu," doplní Jolka svůj popis. "A modrý oči. Pomněnkově modrý, takový přátelský..." "Jo?" zeptá se se zájmem, znovu přejede Aleše od hlavy až k patě a zcela nemístně navrhne: "Tak ho sbal, Lenko." "Já? Pch!" odfrknu lehce nakvašeně, protože přesně z opač-106107ného důvodu jsem ho Jolaně ukázala! Doufala jsem totiž, že díky Alešově mužnému image hodí Vítka za hlavu!"Máš jedinečnou příležitost," horuje to tele. "Když to zaonačíš, aby ses s ním několikrát denně setkala, určitě nezůstane chladnej. Nevypadáš zas tak špatně...!"Díky za poklonu," uchichtnu se ironicky. "Jenže znáš to, Joly. Co je v domě, není pro mě. A on by si určitě nezačal s dcerou svého šéfa! Na druhou stranu je vážně škoda nechat ho cizím
holkám, ne? Určitě na něho musí letět. Je hezkej, vysokej, blond, modrookej, prý charakter a fajn kluk...""Vidíš?" zajásá. "Jestli má samý pé, neváhej a nabrnkni si ho. Koneckonců, máme tu kapitalismus a jestli jsi nikdy nečetla starý romány, tak věř, že dřív se chudí zaměstnanci zásadně zamilovávali do buržoustských dcerušek."Tentokrát vyjeknu smíchy nahlas, nejprve hodím polekaně očima po Alešovi, ale protože ten se stále moří s neskladnou fošnou, šeptem Jolce odpovím: "Jo, a tatíček továrníček jim sice nejprve bránil, leč když zjistil, že jejich láskaje čistá a pravá, dal jim požehnání a půl fabriky k tomu, co? Jdi mi někam! Myslela jsem spíš, že bys ho mohla zkusit nabalit ty, Joly. Copak bys nechtěla mít takovýho kluka?"Protahovačka zakvílí v ještě vyšších tóninách, je-li něco ta-kového v tom příšerném randálu možné, prkno se zasekne a Aleš s ním bezmocně cloumá.Jolka se na mě nechápavě podívá. "Já?! Jsi zdravá? Já chci Vítka, nikoho jinýho! A tenhle se mi zdá dost starej."Zhluboka nasaji vzduch nosem. Ta holka je ztracená!"Vítek je mladej zobák, Aleš je muž a -"Nedopovím, protože v tu chvíli švihne doničenou fošnou o zem, se zavilým výrazem vyrazí rovnou k nám a než stihneme zčervenat, s třísknutím nám vztekle zabouchne dveře před no-sem. A máme po špehování!"Hulvát jeden!" ulevím si."A přitom měl takový přátelský oči, vid?" vyráží ze sebe Jolka trhaně a obě se málem sesypeme smíchy.108V sobotu se zdá, že jsme z nejhoršího venku. Některé věci sice ještě vybalené nejsou a stále sídlí v krabicích, ale koberce jsou položené a nábytek je rozestavěný na svých místech, na drobnosti dolaďování je do Vánoc času dost, jak říká táta, ačkoliv je nám jasné, že s tím budeme hotoví mnohem dřív než za dva měsíce. Kupříkladu můj rohový pokojík se z prázdné, obílené ratejny se dvěma okny vyloupl v nádherný, prostorný a světlý pokoj, ze kterého jsem úplně od vařená. Tolik místa jsem
v životě neměla! Mamka, když vidí mé nadšení, mi nechá plnou moc a volnou ruku při jeho zařizování, tudíž si nábytek poskládám podle svého vkusu. Táta za tenhle vrtoch platí pocuchanými nervy, protože ho velice brzy přestane bavit šoupat zkusmo skříněmi z místa na místo. Přece nemohu jen tak z voleje strčit válendu na levou stěnu a psací stůl na pravou, musím vyzkoušet všechny varianty, leč výsledek za to stojí! Přestože jde o týž nábytek jako ve starém bytě, díky jiné ar-chitektuře si připadám jako v novém! I mamka usoudí, že nápad poskládat ho kolem dokola včetně psacího stolu, aby zůstal prostředek zcela volný, je nejlepší. Takhle v něm mohu pořádat klidně i mejdany s hudbou a tancem, kdyby na to přišlo!Také Diana přijme stálé bydlení na jednom místečku kousek od radiátoru s povděkem, z věčného šoupání cestovní kukaně už byla pěkně nervózní. Poté, co si s ocasem vyšponovaným nedůvěrou očichá všechny kouty, ladně se vyhoupne na mou toaletku, nejoblíbenější to místečko už z paneláku, mi dá přede-ním najevo svůj názor: mohlo to být horší!"Můžeš se dívat z okna," poradím jí a dokonce odhrnu zá-clonku, aby jí ve výhledu nic nebránilo. Zašklebím se: "Na toho hnusnýho, zablešenýho čokla a jeho hnusnýho pána!"Opatrně rozmotám plakáty. Uleví se mi, stěhování přežily bez nejmenší újmy! Však jsem na ně náležitě pyšná, není moc lidí v téhle republice, kdož si mohou zútulnit prázdnou zeď Jimem Carreyem, změněným zelenou maskou k nepoznání, Richardem Gerem v historickém kostýmu Prvního rytíře, a tak109různě! Díky bývalému spolužákovi ze základky, jehož máma dělá v pokladně kina Luna, patřím mezily vyvolené. Nebo spíš - patřila jsem. Z venkovské polohy Šeříkové ulice budu mít daleko do každého kina, natož do sídlištní Luny!V psacím stolku vyhrabu krabičku s napínáčky. Kladívko po ruce nemám a do garáže se mi běžet nechce, vypomohu si obyčejným dřevákem. Mamku ty rány přivábí až z kuchyně."Co se tu děje?""Jau..." S palcem v puse zahuhlám vysvětlení: "Zvelebuju."
"Vlastní krví?" směje se. "A já co mi tu pořád chybělo...""Už nebude," ujistím ji, připíchnu plakát krásné pistolnice Sharon Stoneove a se zalíbením se na svou sbírku hollywood-ských hvězd zadívám. "Super.""Pojďmi radši pomoct s obývákem," požádá mě s úsměvem. "Všechny skleničky je třeba nejprve umýt, než je narovnám zpátky do stěny, a taky nejsou ještě vybalené knížky. Vezmi si rovnou vysavač, encyklopedie mají hřbety plné prachu. Když už to děláme, tak pořádně, ne?""Jenže...""Nebo jsi někam chtěla jít?""Nevím," pokrčím rameny.Téhle odpovědi nerozumí. "Jo, nebo ne? Jolka tady včera pořád něco nadhazovala, ještě od dveří volala, aby ses pro ni nezapomněla zastavit... Do kina?",Jeden kluk... od nás z gymplu... slaví narozeniny. Má se-dmnáct, víš. Pozval nás... Idu taky...""Takže mejdan.""Spíš taková malá oslava, posezení, pokecání.""Lenko," usměje se chápavě. "Nejsem zase tak stará, abych si nepamatovala, co se dělá na mejdanu. Pár jsem jich zažila, věřila bys? A pokud si vzpomínám, konaly se zásadně večer, takže vzhledem k tomu, že jsou teprve tři, mi můžeš klidně s tím obývákem píchnout."Věděla jsem, že je máma moderní, ale nedoufala bych, že takhle moc! "Takže bys mě na mejdan pustila?"Pokrčí rameny. "Pokud tam nebudeš nic vyvádět, a já věřím, že ne, nemám důvod ti ho zakazovat.""Dík, i když nevím, jestli vůbec půjdu.""Proč ne? Jolka jde, Ida taky..."Nervózně si promnu nos. "Nevím, co si vzít na sebe..."Mamka se na mě zpytavě podívá, mám nepříjemný pocit, že mi vidí až do žaludku. "Tak zle na tom nejsi. Něco určitě najdeme, neboj. Jiný důvod, proč nejít, v tom není?""Ne! Jakej asi?!" bráním se zbytečně hlasitě."To já právě nevím, proto se ptám," usměje se pobaveně.
"Třeba se mi jednoduše nechce," odseknu."Samozřejmě," přikývne chápavě. "Jenže každá nechuť má svůj důvod, Lenko.""Chceš pomoct s těma skleničkama nebo ne?" naštětím se."Raději si je umyji sama, střepy sice přinášejí štěstí, ale když je mám pěkně po šesti, byla by jich škoda. Vrhni se na knížky."Následující dvě hodiny pracujeme v jedné místnosti, leč ticho ruší pouze hudba z rádia, kterou si k práci pustíme, a mamčino pobrukování známých melodií, případně její povely, co mám udělat, kam co dát, a podobně. Jsem zamyšlená a naštvaná sama na sebe, protože protivná a nejistá..."Tak," uleví si mamka spokojeně. "Díky. Hodná holka, moc jsi mi pomohla. Kam umístíme potos...?""Postavila bych ho sem, aby se mohl táhnout podél stěny," odpovím a bez přechodu změním téma: "Kdybych se čistě ná-hodou rozmyslela a chtěla na ten mejdan jít, poradila bys mi, co si mám vzít na sebe?"Neubrání se úsměvu, nicméně rychle zvážní, aby mě nepo-pudila: "Čistě náhodou - poradila.""Tak to se mi opravdu ulevilo!" Najednou se smějeme obě, veškeré napětí je pryč. Přesuneme se zpátky do mého pokoje a mamka místo toho, aby uchystala upracovanému tátovi večeři, společně se mnou probírá můj šatník. Výborně se u toho ba-víme, protože modely, které vymyslíme, jsou vhodné na ples psychiatrické kliniky u příležitosti svátku Homo debilis."Vážně, mami," prosím ji, celá usmátá."Sluší ti černé elasťáky, vysoké boty a bíločerný svetr.""Jenže boty si stáhnu v předsíni, svetr uvnitř, protože tam bude horko, a v legínách a tričku moc parády nenadělám.""Zkus teda tyhle volné kalhoty a růžovou vyšívanou blůzu, navrch flaušovou bundu a -"110111"Když ty kalhoty jsou moc... Dojem v nich neudělám!"
Pronikavě se na mě zadívá, ačkoliv se snažím vydržet, prozradím se sama, protože ucuknu pohledem a tvářím se, že mám největší pilno věšet sváteční kalhoty zpátky na ramínko."A ty potřebuješ udělat dojem?"Přestanu se schovávat. "No... ráda bych ho udělala.""Ach tak," zasměje se. "V tom případě bych si, být tebou, mazala umýt hlavu, vyfoukat vlasy, nalíčit si oči a rty a pak bych si vzala minisukni. Kostka je královnou letošního podzi-mu, ne? A lovecký styl hit sezóny!"Poslechnu ji bez odmlouvání, máma vážně není vůbec stará, nicméně když předstoupím před tátu v kratičké skládané mini, s maličkou kabelkou uvázanou v pase kolem tlustého svetru, malým šedivým kloboučkem na hlavě, v tlustých ponožkách na tělových punčochách a obutá v nízkých plátěných teniskách, abych mu jen tak mimochodem oznámila, že jdu na mejdan, necítím se dvakrát ve své kůži!Na tátu tedy dojem udělám. Právě chudák večeří ohřátý párek, na žádné vyvarování nezbyl čas, a jakmile mne uvidí v plné zbroji, zaskočí mu sousto v krku."Na mejdan?! A takhle vyfintěná? No -""Dcera nám dospívá, starouši," směje se mamka spiklenecky."To jsou mi věci!" žasne táta. "A to jí mám jen tak popřát pěknou zábavu a pustit ji mezi ty nadržence a -"Slovo nadrženci mě dojme málem k slzám, dá mi zabrat, než výbuch smíchu přemůžu, abych si neponičila oční linky."A doufat, že jsi ze své dcery vychoval za těch šestnáct let rozumnou a svéprávnou bytost, o kterou se nemusíš bát," doplní mamka tátovu načatou větu."Pátý kolo od vozu," hudrá dotčeně. "Kdy se hodláš vrátit, dospělá dcero? Hodláš-li se vůbec vrátit...""Samozřejmě hodlám," zazubím se na něho. "I když je to problém, protože netuším, jak často v tyhle končiny jezdí au-tobusy. Mohla bych přespat u Jolky...""Zase takovej holubník zavádět nebudeme," ujistí mě po-bouřeně. "Přespat u Jolany jsi mohla, dokud to bylo přes silnici, a ne na druhým konci města a ke všemu po mejda-
112nu! Ani náhodou! To pro tebe radši přijedu! Jen co tam dorazíš, zavoláš, řekneš mi adresu a já tě v deset vyzvednu. Jasný?""V jedenáct, díky! Jsi zlatej!" obejmu ho nadšeně, křiknu na mamku ahoj a než táta nabere dech, vytratím se z domu.Dostat se v sedm večer na sídliště problém není, stačí nastoupit do autobusu MHD číslo 11, u Thomayerovy nemocnice přesednout na osmičku a vystoupit u obchodního domu Slunce, odkud je to k Jolce přes dva bloky. Neodolám, abych nezvedla oči k oknům ve druhém patře naproti Jolčinu paneláku. Nesvítí, pochopitelně, vypadají studeně a prázdně a cize...Naproti tomu kuchyňské okno vedle vchodu do Jolčina příbytku prázdné není, celou jeho polovinu vyplňuje paní Dvořáková svou rozložitou postavou. Pozdravím ji jednou zvenčí a podruhé uvnitř hned poté, co mi Jolka otevře."Ahoj," dodám směrem k Idě, dřepící za stolem v elastických minišatech a kožené bundě. Oblékla se dobře, uznám v duchu. Že by chtěla taky udělat dojem, probůh? To by už byla třetí!!! Jediná Jolka z našeho trojlístku zůstává pouze u chtění, v dží-nách proti nám vypadá konfekčně."Nazdar, Leničko," švitoří její máma a zevrubně okukuje můj ohoz. "Tobě to ale sluší! Jsi jak manekýnka...""To nebude tak horký, paní Dvořáková," směji se rozpačitě."Jen neříkej! Vypadáš skvěle, opravdu. To sis určitě pořídila venku, že jo?""Ne, kdepak," odmítnu podezření na nákup v cizině. "Tady, v jednom butiku... Jsme komplet, můžeme jít, ne?""Hodím na sebe jenom bundu," ujistí mě Jolka.Abych překlenula rozpaky, komplimenty paní Dvořákové se mnou dost zacloumaly, snažím se konverzovat s Idou: "Myslela jsem, jak nejdu brzy, a ty tu jsi zatím dřív než já."Ida se zatváří nepochopitelně nejistě, očima hodí po paní Dvořákové, stále se sladce usmívající, pošoupne si brejličky a zahuhňá cosi v tom smyslu, že lepší dřív než pozdě."Jako manekýnky, děvčata, jako manekýnky," brebentí paní Dvořáková nadšeně. "To budou kluci slintat!"
"Hotovo," prohlásí Jolka, drcne do rozpačité Idy, řekne113mámě ahoj a všechny tři vyběhneme z bytu jako stádo. Na ulici se Ida vzpamatuje, dobíráme si jedna druhou, bavíme se, vtipkujeme, takže je nás plný autobus a žádný násilník by si na tak silnou trojku rozhodně netroufl.Před činžákem na Národní třídě nás humor přejde, ačkoliv i nadále hážeme ramena, jako bychom na mejdany chodily víkend co víkend. Ida jich přece jen absolvovala víc než my dvě dohromady, strkáme ji, aby šla první a zazvonila na dveře namořené do mahagonová s vizitkou Čermákovi."Proč zrovna já? Proč já?" brání se."Protože jsi nejlepší," ujistím ji."Ozdoba přístřeší," doplní mě Jolka."Ts!" odfrkne, natáhne ruku ke zvonku, načež ji nechá klesnout. "Nejdeme moc brzy? Aby to nevypadalo hladově!""Osm je akorát," přiložím ucho ke dveřím, "nehledě k tomu, že oni tam vařej v plným proudu... Aúúú!" V té chvíli se dveře prudce rozletí a já inkasuji ránu do hlavy. "Hanuši, ty páko!" kvílím a držím se za čelo."Neříkej, že tak zaduněla tvoje hlava!" vybuchne Hanuš."Máš ji úplně dutou!" piští Ida, protože normálně mluvit nemůže. "Jako prázdnej pivní sud...""Víš co?" ušklíbnu se na ni a v ráži se pustím do Hanuše. "Nestůj jak solnej sloup a dělej něco, budu mít bouli..."Můj nástup na mejdan je tedy vyloženě bombastický, kluky uvnitř přivábí křik, smějí se všichni a jeden přes druhého se mi snaží rostoucí bouli zatlačit nejrůznějšími plochými předměty, kuchyňským nožem počínaje a dnem pánve konče."Nechtě toho, vždyť ji umordujete," zastává se mě Vítek, ale ani jemu se nedaří zůstat vážný, koutky mu cukají těžko potlačovaným smíchem. I v téhle chvíli si uvědomuji, jak mu to v černých džínách a dlouhé kostkované flanelové košili navrch sluší! Nakonec nevydržím ani já, s mokrým kapesníkem na čele se musím smát s nimi.
Svým způsobem jsem pomohla překlenout úvodní rozpaky, jež by nás za normálních okolností neminuly. Hanuš zátkou šampaňského málem rozbije lustr, rozlije sekt do skleniček a Dan pronese přípitek "vítej mezi dospělýma, chlapče," protože ostatním klukům už sedmnáct bylo. Samozřejmě teprve114nedávno, ale to jim nebrání v tom, aby si nemohli hrát na velké borce. My, holky, mu popřejeme osobně, tedy polibkem, jak se od nás očekává, a Hanuš, mrzák, téhle výsady oslavence pěkně zneužívá! Z obyčejné pusy by nejradši vytěžil majlant, chytráček! Pomstíme se mu svými dárky."Tady máš," podá mu Jolka maličkou krabičku zabalenou do svátečního papíru i s mašličkou. "Osobní pojistku."Hanuš, tušící recesi, za napjatého ticha vybalí jahodově par-fémované prezervativy s hlavičkou myšáka Mickeye na šešulce - a pak už o tichu nemůže být řeč, protože kluci se lámou v pase. "Myslíte, že jsem neschopnej, nebo co?!""No, to je, aby ti neujely nohy!" řehtá se Ida."A tady," přidám mu k tomu balíček maličko větší, "kdyby ti ty nohy ujely..."Dudlík vyvolá novou explozi smíchu.A pak už jen posedáváme na koberci, cpeme se chlebíčky, jednohubkami a houbami naloženými v octě, smějeme se vti-pům, bavíme se, posloucháme báječnou muziku a dokonce tro-chu tancujeme. Všichni pěkně pospolu, kluci nás střídají, celý mejdan probíhá v čistě kamarádském a kolektivním duchu. Ne-vím, proč si většina rodičů, včetně mého táty, vybaví pod po-jmem mejdan nějakou zvrhlou akci plnou alkoholu, marihuany a kolektivního sexu. Neříkám, že takové mejdany nejsou, asi jsou, ale ono záleží na tom, kdo mejdan pořádá. Hanuš, Dan, Vítek, Radim i Honza jsou fajn kluci, sportovci a slušňáci, tudíž večer proběhne přesně po téhle linii. Za celou dobu se mi nepodaří prohodit s Vítkem slovo beze svědků, natož s ním zůstat o samotě! Vlastně mě to nemrzí - spíš uklidní. Nejsem si vůbec jistá a... aspoň nemám vůči Jolce pocit provinění. Několikrát na své tváři ucítím jeho pohled, nicméně ubráním se
pokušení oplatit mu ho. Jolka, připomínající satelit, obíhá svou hvězdu příliš těsně, aby si toho nevšimla.Unavena tancem se posadím zpátky na koberec, zapřu se rukama vzadu a směji se Hanušově šaškování. Navlékne si totiž na ukazovák jeden ze tří kondomů, myšák Mickey se přede mnou uklání a nabízí mi, zda bych ho nešla do sousední ložnice otestovat. Pochopitelně žertem, legrace musí být! Hanuš je do-cela fajn kluk a asi na mě fakt bere, jenže...115Vítek si přisedne z druhé strany a společně s Danem popichuje Hanuše, prý nemá habat, při výši sexuální aktivity mu ty tři vydrží až do penze!S úsměvem pohlédnu na hodinky, jedenáctá se neúprosně blíží... Pak ucítím na své pravičce něčí teplou dlaň. Cuknu sebou jako uštknutu, otáčet se nemusím, dobře vím, komu patří. Dotek trvá několik vteřin, dobu potřebnou k tomu, než se vzpa-matuji a rychle ruku vyprostím, Jolka je nebezpečně blízko! Přesto si i v té časové zkratce uvědomím šíp elektrizujícího vzrušení, co projel jako blesk od prstů přes paži až k rameni, dokonce doputoval ještě dál, píchl mě svým hrotem pod klíční kostí, tam někde, kde tuším lidskou duši, a v mém těle vyvolal pěkný zmatek. Srdce připomíná splašenou pumpu, červené krvinky nestačí sprintovat tepnami, tlak vylítne do infarktových výšin a tep mi šumí v uších. Strašně bych si přála neuhnout, sevřít jeho prsty ve své dlani... A přitom nemůžu. Abych odo-lala pokušení, vstanu. "Už musím.""Takhle trapně brzy?" Radim si poklepe na čelo."Doprovodím tě," nabídne mi Hanuš."To by mohl říct každej," ušklíbne se Dan. "Ty seš oslavenec a domácí pán, chlapče, takže utřeš nos."Kluci se chvilku přou o výsadu jít mě doprovodit, jejich zájem o mou osobu mě sice blaží, leč navzdory Danovu sloganu "to by mohl říct každej", jeden jediný kluk mlčí. Dělá mi těžkou hlavu, že jím je právě Vítek!!!"Někdo zvoní," přeruší jejich hádky Ida."Teď v noci?" žasne Honza. "Leda sousedi..."
"Uklidněte se, pánové, to je můj doprovod," vysvětlím jim a poprvé za večer se odvážím podívat Vítkovi do tváře. Upřeně na mě hledí - a stále beze slov, přestože ostatní vyzvídají, kdo je mým osobním bodyguardem!Jejich zvědavost je záhy ukojena. Hanuš, který tátovi otevře, mindráky netrpí, protože zcela spontánně pozve tátu dovnitř, kde je jídla, pití i krásných dívek dostatek, prý se má přidat a netrhat partu! Nevím, jak moc vážně mluví, asi by zíral, kdyby táta souhlasil, nastěhoval se Hanušovi do pokoje, kecl na koberec a sváděl holky! Taťka samosebou odmítne, počká, až si obuji boty a řeknu všem vespolek ahoj.116"Jestli chceš," nabídnu Jolce, se staženým hrdlem, "řeknu tátovi, aby to vzal přes Severní a hodíme tě domů..."Podle očekávání odmítne. "Ještě je čas. Půjdu za hodinu, za dvě... On se jistě nějaký doprovod najde!" Tajuplně na mě zamrká, nahne se ke mně a šeptem dodá: "Drž mi, Lenko. Zítra ti budu vyprávět!"Jestli bude mít co, tak... Co vlastně?! Co můžu? Ti, co mě šli vyprovodit do chodby, anebo se spíš podívat na vetřelce, který zazvonil v jedenáct v noci u Hanušových dveří, se roz-prchli. Vítek byl sice mezi posledními, nicméně poté, co mi sólově popřál dobrou noc, vrátil se do obýváku."Pohni," pobídne mě táta netrpělivě. "V televizi běží napínávej film, rád bych věděl, jak to dopadne."Utáhnu kličku na tkaničce tenisky a naposledy hodím okem do škvíry mezi nedovřenými dveřmi. Není velká, pročež i úhel pohledu, který mi poskytne, je malý, pojme jenom dvě postavy z celé společnosti. Bohužel, ty dvě klíčové! Jolka si právě po-kládá své paže na Vítkova ramena, zatímco on ji chytá v pase, aby si mohli zaploužit."Ten kudrnatej kluk je docela sympatickej," přizná táta Ha-nušovi bod cestou domů, kdy sedím na předním sedadle auta jako pravítko s podivně skelným zrakem. Neodpovím mu. Ne-mohu, třásl by se mi hlas! "Vyskoč a otevři mi garáž. Slyšíš
mě? Jdi otevřít, ať nemusím vypínat motor. Znáš Popelku, po-staví si hlavu a už ji nikdo nenastartuje."Toporně se dohrabu ke garáži, abych široká vrata otevřela dokořán a táta mohl s naším pekelným strojem zajet. Jakmile tak učiní, zhasne motor i světla vozu, garáž i ulici pohltí slušná tma, nerušená žádnou pouliční lampou. Ne že by tu nebyly, jenom prostě nesvítí. Nevadí mi to, nic mi nevadí, krom... Krom Vítka, se kterým to skončilo dřív, než mohlo začít. A to jsem si, já idiotka, myslela, že polibky za kamny na Floriáne započaly něco, něco, něco... velkého!"Nestůj tam jak tvrdý Y, zavři a pojď nahoru," pobídne mne táta. "Neusnula jsi?"Mechanickým pohybem zabouchnu jedno křídlo vrat, natáhnu se po klice druhého, když necelý metr ode mě proběhne cosi tmavého a zmizí to za rohem. Cuknu sebou značně opožděně.117"Tady je nějaký zvíře!""Neječ," krotí mne táta. "Asi myš, co jinýho.""Bylo to mnohem větší než myš, spíš ježek nebo..."Táta je realista. "Krysa," konstatuje klidně.Mamka je naštěstí zažraná do napínavého thrilleru, nemá na mě čas, čemuž jsem vděčná, pouze na mne zavolá, jaký byl mejdan, a já odpovím, že fajn. Strhám ze sebe oblečení a se zavřenýma očima si stoupnu pod sprchu. Není mi zima, přesto šiji dám teplejší než jindy, abych si uměle vyvolala pocit ospalosti. Nic si nepřeji tolik jako podobat se Šípkové Růžence, usnout a spát, strávit ten odporný grapefruit!Přestože se málem uvařím zaživa, jakmile sebou plácnu na válendu, oči se mi otvírají a co hůř, tlačí se mi do nich slzy. Dojde mi totiž, že si za tenhle výsledek můžu sama! Ano, zavinila jsem ho, protože jsem se chovala jako husa!!! V nej-menším jsem mu nedala najevo, že je mi jeho ruka příjemná, naopak, ucukla jsem, jako by byl nakažený, dokonce si stoupla a ani jednou se na něho za celý večer nepodívala! Před od-chodem už bylo pozdě, Vítek to zřejmě zabalil. Proto nenabídl doprovod! Místo toho šel tancovat s Jolkou. A teďjsou spolu a...
No a co, krucinál?! Jolana je moje nejlepší kamarádka, Vítek byl její objev, měla bych jí ho přát, ne?Co když se právě v tuhle chvíli líbají...? Tak krásně, jako jsme se políbili přesně před týdnem my dva?!Přeji ho Jolce, přeji, přeji, zítra bude vyprávět...Ne, nepřeji, jsem nešťastná, nešťastná, bú...Ke všemu mi do pokoje vleze mamka. Film právě skončil a ona je zvědavá. "Tak co model? Udělal dojem?""Ne-e," kuňknu a zní to jako zažbluňkání.Zapálí jí okamžitě. Přisedne si na krajíček válendy, chvilku mi němě tiskne rameno, načež řekne: "Nebreč, Lenko. Takových zklamáníček ještě bude!"Tahem ruky prubnu pevnost prádelní šňůry provizorně při-pevněné jedním koncem k tlustému kmenu kaštanu a druhým k železnému sloupku plotu v protějším koutu dvorku (nápadně připomínající úhlopříčku). Zdá se, že moje "velké" prádlo, jak říká táta mým zminiaturizovaným krajkovým bikinkám, kde118se spíš platí za tu látku, která chybí, unese navzdory tomu, že autorem téhle přírodní sušárny jsem právě já. Díky stěhování je prádlo skutečně velké, tedy co do počtu. Potrpím si na krásné spodní prádélko, které si peru zásadně ručně. V automatce by mohlo dojít k úhoně! Barevnými kolíčky přikurtuji desatery kalhotky, dvě podprsenky a troje body. Sluníčko, nesměle po-šilhávající na zem zpod tučných mraků, skýtá jakousi záruku, že mi prádlo do večera uschne. Řeka dole pod zahradou se líně vine a má stejnou barvu jako nebe, šedivě kalnou. Naproti tomu louka za ní je stále ještě sytě zelená, ačkoliv zbylé listí v kaštanové aleji, lemující břeh řeky, hraje do žlutá a červena, zatímco náš kaštan, chráněný oběma domy, je jen nažloutlý a zdaleka ne opadaný."Jauvajs...," vyjeknu a poškrábu se na postiženém místě na zadku, kde mě z ničeho nic přes legíny cosi pořádně štíplo. Že by vosa? Koncem října? Pitomost... Zpod hromady trámků a fošen se ozve vysoké zapištění, moudře usoudím, že to nemá s útokem na mou osobu nic společného. "Jaujau!" Štípanec se
opakuje, pouze s tím rozdílem, že tentokrát na druhé půlce. Rozhlédnu se, připravena vzít roha zdivočelému hejnu včel bojkotujících zimní spánek, když zahlédnu vykukovat zpoza plotu zrzavou palici. Prak v Jidášových rukou mi rázem záhadu osvětlí! Další šlehu skobičkou koupím do stehna."Ty jeden kreténe!!!" ulevím si a pak už prchám, jelikož vím, že s hlupci se po dobrém dohodnout nedá. Než mi poskytne azyl zadní vchod do domu, inkasuji další tři! Mušku má ten vysmátej skřet dobrou, přiznám mu nevrle. Patrně z radosti, že má přímé sousedy, se rozhodl zpříjemnit mi zdejší pobyt v každém směru! Stejně jako jeho babička, která si pro změnu vybere mamku, usalaší se v naší kuchyni a nehledě k tomu, že má máma spoustu práce s obědem, mele a mele, aniž by jí vadila jednostrannost konverzace.Chvilku mezi dveřmi netrpělivě číhám na pauzu v jejím mo-nologu, abych se mohla do debaty vklínit. Ta bába je jako flašinet! Nezbyde mi nic než nevychovaně jí skočit do řeči: "Na dvoře se to jen hemží myšma a jinou havětí! To jsme se teda měli kam přestěhovat, pch.""Božínku, myší je všude spousta!" mávne Bleška rukou.119Máma k problému přistupuje zodpovědněji. "Michal taky říkal... Zítra koupím jed na krysy, brzy se jich zbavíme.""Doufám! Nakrmíme s ním všechny, kdo nám otravujou život!" prohlásím pomstychtivě.Mamka mě krotí očima, nerozhodně pohlédne na sousedku a dodá: "Jen co přijde taťka, budeme jíst. Nechoď daleko."S tatíčkem, unaveným, zaprášeným a potetovaným cákanci od vápna, se srazím na chodbě. "Mám hlad jako vlk!" hrne se rovnou dovnitř. "Tady to krásně voní!" zajásá, chytí mamku kolem pasu, lípne jí mlaskavou pusu, načež si všimne naší návštěvy, dřepící na lavici jako hříbeček. Nadšení v jeho hlase se citelně sníží. "A jejej... Dobrej, paní Blechová.""Spěcháš moc?" zeptá se mamka táty opatrně."No," pokrčí rameny. "Máme tam práce až do večera. Vybíleno je, okna i futra jsou natřená, teď jen uklidit..."
"Pojedu s tebou hned po jídle. Už je vařeno..."Paní Blechová, sedící si zřejmě na vedení, s dobromyslným úsměvem přikyvuje, k odchodu se však nemá ani poté, co si s úderem dvanácté zasedneme k nedělně prostřeném stolu."Copak máte dobrýho?" zajímá se."Kuře v marinádě," vysvětlí mamka. "Dáte si s námi?""Abych neurazila," souhlasí ochotně. "Nejradši mám prsíč-ka, noha je na mě moc tuhá... Mám špatnej žaludek, můžu všeho jen maličko... Brambor bejt tolik nemusí, tak, stačí. Té zeleniny víc, saláty já ráda..."I přes mou neveselou náladu se musím kysele usmát."Jejda, to je dobrůtka," libuje si a mlaská, až se jí dělají boule za ušima. Navzdory tvrzení o nemocném žaludku do sebe skoro celou porci, mimochodem velkou jako tátovu, naláduje dřív, než my vůbec začneme! Apetit má tedy ohromný!"Beze všeho si přidejte," přisune šokovaná mamka Blešce mísu se zeleninovým salátem, když vidí, jak se babka hladově rozhlíží po stole."Je to vynikající, vopravdu vynikající," libuje si a šup, vid-ličkou naharpunuje poslední kousek kuřátka, aniž by si zeleniny všimla. Sní ho však jen z poloviny, druhou půlku začne k na-šemu úžasu balit do ubrousku. "To je pro Pepíčka," vysvětlí120s láskyplným úsměvem. "Aby taky vochutnal, chudáček siro-teček. Máma mu umřela na rakovinu, táta si našel jinou, vo kluka nestojí... Dyť má jenom mě! Ať si pošmákne, že jo?""Na rakovinu? Ach," udělá mamka soucitně."No jo, rakovinu tlustýho střeva. Strašná nemoc, vopravdu strašná! Pár dní nemohla na stolici, pak tam měla krev..."Ta paní je učiněný šokmistr! Vyměníme si s tátou pohled."I ten salátek je výbornej! Se šlehačkou, že jo?""Ne, jen s bílým jogurtem...""Chutná skvěle! Jo, udělali jí vývod z boku a -""Nechcete vzít Pepíkovi zbytek salátu?" přeruší ji mamka málem zoufale. Babka je jistě naší pohostinností překvapena,
všichni tři ji pobízíme, aby se nestyděla a nabrala si rovnou do misky, jen abychom ji zaměstnali a umlčeli!"Studené kuře už není tak dobré," varuje ji táta. Tohle zabere, Bleška se konečně zvedne."Bože, jak já se těšil.""Na oběd? Já vím, je to tvoje zamilovaný jídlo...""Nejen na oběd," vzdychne smutně.Ušklíbnu se. "Vysavač nebylo nejhorší zlo, co?"Neodpoví mi, asi mi nechce nahlas dát za pravdu!"To mi teda řekněte," zamyslí se mamka. "Co by, nebýt nás, chudák Pepík dneska obědval?"Tomuhle se musíme trojhlasně zasmát."No ne," všimne si táta. "Tys nezapomněla, co to je úsměv?""Proč bych měla?!" odseknu popuzeně."Jeden by myslel, žes včera byla na pohřbu a ne na mejdanu," odpoví s pobaveným zazubením.Tentokrát se s odpovědí nenamáhám já. Naštěstí ji po mně nikdo nevyžaduje, naši už plánují, co je třeba vzít s sebou, aby byt na sídlišti připravili k prodeji.Mně je dovoleno zůstat tady, zabere výmluva na matiku, kterou jsem kvůli stěhování zanedbala."Budeš mít klid na učení," libuje si mamka."Pokud se zamkneš a nepustíš sem paní Blechovou!" dodá táta. Bez obav, nelením vyprovodit je dolů a pečlivě uzavřít oba vchody do naší pevnosti.S tím klidem se tedy nesekla! Je tak nezvyklý, že mi začne122brnkat na nervy už při umývání nádobí. V pokojíku pak chvilku mluvím na Dianu, líně se povalující na toaletce, nečež si pustím poměrně hlasitě cédéčko skupiny Rednex. Tahle zvuková kulisa by neměla u šprtání matematiky vadit!Ono se řekne doučím se matiku. Jenže! Civím do sešitu jako husa do flašky, několikrát za sebou si čtu poučky o binomických rovnicích i geometrickém modelu vektorového prostoru, leč po půl hodině zjistím, že krom toho, zeje znám zpaměti, nejsem o nic moudřejší! Teorie je něco jiného než
praxe, že. Do pytle, jestliže jsem předtím v komplexních číslech plavala, v nové látce se vyloženě topím!Navíc o své soustředěnosti mohu s úspěchem pochybovat. Všechno mě ruší! Dianino předení, mihotání listí na větvích kaštanu za oknem, kovové zvuky chladnoucích radiátorů! Vztek na sebe, Jolku a Vítka se střídá s pocitem lítosti, myšlenky na hony vzdálené vektorům! Když přijde na řadu písnička Wish You Were Here, chce se mi výt nahlas.A do toho někdo zazvoní. Určitě Bleška, napadne mě a dál sedím jako přibitá. Nejspíš jde vrátit naši misku! Vytrvalá je dost, nevzdá se ani po třetím důkladném zazvonění. Skoda, že vchodové dveře jsou ve výklenku a já na dotěru z žádného okna domu nevidím. Po asi pátém prozvonění se vzdám, seběhnu schody, otočím dvakrát klíčem a s nasupeným výrazem prudce otevřu v úmyslu vyprovodit vlezlíka ručně a stručně.Místo vrásčité tváře s vřele vyceněným umělým chrupem se na mě poněkud nesměle usmívá Vítek!!! "Ahoj, Lenko."Mám pocit igelitového sáčku na hlavě, najednou se mi ne-dostává kyslíku. Zalapu po dechu. "Ah...hoj."Proč jsem se, probůh, ráno nenalíčila!!!Vítek nejistě přešlápne z nohy na nohu. Hlavou mi jako ve filmové zkratce prolétne asi tisíc nápadů, avšak ani jeden z nich nemohu použít! "Tak tady bydlíš?" prolomí ticho.Konečně se vzpamatuji. "Hra, teprve čtyři dny. Jak jsi mě v tomhle konci světa našel?""Našel, no," odpoví prostě. "Výrobní tajemství.""Je to skoro telepatie," přiznám. "Zrovna jsem...""Co?" vyzvídá s pohledem ponořeným v mých očích."Ale nic. Tak... pojď dál," napadne mne.123"Sláva," oddychne si nehraně. "Slíbilas mi přece pustit Grossmanna, nevzpomínáš si? Na ulici by to nebylo ono."Vyprsknu smíchy, hnusná nálada mávnutím čarovné hůlky je ta tam. "Neměla bych kam zapojit šňůru od věže, viď!""No právě! Taky by ses dopustila trestnýho činu...""Jak to?!"
"Ty sis nikdy nepřečetla, co je na deskách napsáno? Zákaz veřejný produkce! A silnice je veřejný místo, ne?" Vítek si vyzuje boty a o krok vzadu mě následuje až do mého pokoje. "Páni," udělá obdivně. "Ty máš bejvák jak malej kulturák!""Zveličuješ," bavím se, ovšem dělá mi dobře, jak obdivně si můj pokoj prohlíží."Asi netušíš, co máš za poklad," řekne mi vážně. "Bydlím v paneláku, kde obývák a děcák dohromady vydají za tvůj pokoj, Lenko. Tolik místa sama pro sebe... My se se ségrou fackujeme na devíti čtverečních metrech.""Divil by ses, ale já závidím tobě."Nevěřícně se na mě podívá. "Co? Panelák?!""Možná taky," připustím. "A hlavně ségru."Znechuceně mávne rukou. Vyhlédne z okna: "Bezva výhled."Nevím, jestli tím myslí řeku nebo spíš moje podprdy!"Kterej inženýr takhle blbě natáhl tu šňůru?""Proč blbě?!" prohodím dotčeně. "Já.""Tak to už se nedivím," baví se, načež si všimne Diany. "Tedy, to je kus. Čičiči...""Poškrábe tě," varuji ho, když šiji chce vzít do náruče. "Není zvyklá na cizí lidi.""V tom případě nás budeš muset představit," zazubí se, jemně uchopí Dianu za packu a poklepe s ní. "Ahoj, číčo. Rád tě poznávám. Dvě kočky pod jednou střechou je dobrej nářez.""Je tu jen jedna, Diana," nepochopím dvojsmysl.Poškrábe ostražitě vyhlížející Dianku pod bradou, čímž si ji naladí na přátelskou notu, a podívá se mi do očí. "Ne, dvě. Jedna je kaštanová a druhá modrá, ale obě jsou pěkný."Do hlavy se mi navalí krev, zrudnu jako rajče. Nervózně si odkašlu. "No... Diana je kartouzská modrá kočička."Chvilku se vzájemně měříme pohledem, napětí se dá krájet!124"Sedni si," nabídnu mu zadrhle."Nezdržuju tě?" zareaguje na matematické pomůcky na desce psacího stolku."Ne, to nic není," bráním se rychle.
"Co DDT?" vzpomene si s úsměvem na matikářovu přezdívku."Ani nemluv," vzdychnu. "To je... potížista."Vítek zabublá smíchy. "Co berete? Vektory? Dobrý, ne?"Jeho optimismus bych chtěla mít! Najednou se za svou ma-tematickou neschopnost příšerně stydím, nepřiznala bych na mučidlech, že jsem úplně dutá. Raději zalžu: "Jo, dobrý."Déle se v mých vědomostech nepitvá, zaujme ho výstavka kinoplakátů a o téma hovoru je na dlouhou dobu vystaráno. Dost jich zná, živě o nich debatuje, dokonce se kvůli jednomu pohádáme, Vítkovi se Tom Hanks ve filmu Forrest Gump ne-líbil, pak přejdeme na muziku, probere se mými cédéčky i des-kami, vzájemně vzpomínáme na nejlepší hlášky našich oblí-benců, Šimka a Grossmanna, a čas zběsile utíká."To už je šest?!" zhrozí se spontánně při pohledu na hodinky. Ani já nemohu uvěřit, že jsme spolu strávili celé tři hodiny! "Musím jít. Zazdil jsem ti odpoledne!""Ne," bráním se. "Jsem moc ráda, žes přišel."S rukou na klice se váhavě zastaví. "Včera u Hanuše...""Jolka je moje nejlepší kamarádka."Hledí na mě nechápavě. "A to s tím nějak souvisí?"Trpce přikývnu. Až před dům vyjdeme mlčky. Setmělou ulicí profukuje studený severák, zimomřivě zkřížím paže na prsou."Je chladno," konstatuje Vítek všímavě. "Půjdu.""Hra." Stejně jako on nespěchám, trochu nervózně a hodně rozpačitě přešlapujeme. Raději bych umrzla než...Poškrábe se na bradě. "No, tak...""Ahoj?" Obyčejnou větu oznamovací svou intonací pozměním na tázací. Zvedne ruku, jako by se chtěl dotknout mých vlasů, ale když se mu na ni podívám, přistižené ji stáhne."Ahoj, Lenko," řekne měkce."Ahoj, Vítku," odpovím stejně tiše.S nejistým úsměvem vykročí po chodníku směrem k městu, nicméně jeho rychlé dlouhé kroky jsou čím dál pomalejší a krat-125
ší, až se zastaví úplně. Díváme se na sebe v příšeří ulice, načež Vítkův vnitřní boj dopadne v můj prospěch, nečekaně svižně se vrátí, stejně rozhodně mě obejme a začne líbat. Musím se ho chytit kolem krku, abych samou slabostí neupadla. Cítím lechtivý třas v každičkém nervu svého těla, krev mi divoce koluje v žilách a svět kolem, odizolovaný mými zavřenými víčky, neexistuje. Jsme jen my dva, Vítek a Lenka, kluk a holka, kteří po sobě celý týden toužili, jen to neuměli dát najevo! Nedokáži odhadnout, po jak dlouhé době si opře hlavu o mé čelo a oddychne si úlevou tak hluboce a upřímně, až se tomu musíme oba zasmát."Chci, abys tu byla," pošeptá tiše. "Že sis ji zrovna pouštěla, než jsem přišel?"Poraženě přikývnu. "Je to děsně krásná písnička.""Krásných písniček je spousta," namítne, "jenže tahle je naše. Přehrával jsem si ji večer co večer a myslel na tebe.""Mně při ní bylo smutno," přiznám. "Já..." V té chvíli mě cosi tvrdého praští do temene, odrazí se to od mé hlavy a ťukne do Vítkovy, takže citoslovce "au" z nás vypadne z obou naráz. "Co to bylo?!"Vítek mě pustí, sehne se a zvedne čerstvě spadlý plod kaštanu. Slupka je celá hnědá, ostny vyschlé, tvrdé a ostré, učiněný jehelníček! Pádem na zem, případně cvrnknutím o naše hlavy, je dužina na jednom místě naprasklá. Vítek plod rozloupne jako vlašský ořech - a k našemu úžasu se uvnitř krčí ne jeden velký, nýbrž dva menší kaštánci s lesklými mahagonovými fráčky a světlými bříšky."Tři oříšky pro Popelku," usměje se Vítek něžně, jeden mi podá a druhý si strčí do kapsy kožené bundy. "Na památku na jedno krásný odpoledne a jednu krásnou holku."Jsem opilá, opilá, opilá! Láskou, samozřejmě. Dívám se za ním, dokud mi se stálým otáčením a máváním nezmizí v šeru, teprve pak si uvědomím, že jsem zmrzlá jako preclík a hajdy domů. Než zabouchnu, všimnu si Pepíka na číhané za záclonkou jeho pokoje. Má sice zhasnuto, ale jelikož se svítí kdesi za ním, nejspíš na chodbě, mám ho jako na dlani. A on měl nás,
uvědomím si, pravděpodobně celou dobu! Taková maličkost mě nemůže rozházet, mile se na něho zakřením, a když s úlekem126z vyzrazení odskočí od okna a splyne s tmou, zavolám: "Pořad do patnácti let nepřístupnej, ty debile!"Rázem jsem plná elánu a chuti něco bláznivého podniknout. Nevím co, prostě něco! Protože mě nic užitečného, na čem si vybít přebytečnou energii, nenapadne, připravím alespoň pá-nům rodičům bláznivou večeři. Uvařím pudink, naliji ho do mističek a ozdobím piškoty, kompotovanými jahodami a šle-hačkou do tvaru rozesmátých lidských obličejíčků, stejně jako tvarohovou pomazánku vylepším očičkama z třešní, nosem z okurek a pusou z borůvkového džemu. Než se naši, špinaví a unavení, v osm vrátí, čeká je překvápek celá řada!"Proboha!" zděsí se táta při pohledu na prostřenou tabuli. "Tady někomu přeskočilo! Buď mně a mám vidiny, anebo jsem se spletl a zavítal na večeři do blázince!""Dovol? Co se ti na tom nelíbí?" zachichotám se. "Hele, tenhle okurčáček je sladkej, že jo? Vlastně kyselej, haha."Táta vyvalí oči na figurku z kyselé okurky, sedící na talířku v paštikové pěně; má nožíkem vyřezanou pusinku od ucha k uchu a na hlavě klobouček z půlky vařeného a žloutku zbaveného vajíčka. Kdyby na něm neměl tykadélka ze dvou hřebíčků, které jsem pro vůni přihodila i do čaje, možná by mu nezaskočilo. "Okurčáček!" hlesne, když znovu nabere dech."Tady má sestřičku," upozorním ho na jablíčko s nožkama."Tys pila!" usoudí šokované. "Dejchni na mě!""Jasně, že pila. Koktejl zvanej magorák, táti. Recept je docela jednoduchej: dvě deci mlíka, deci láku z okurek -""Ta holka se pomátla," otočí se na mamku.Máma je poněkud chápavější. "V tom bude něco jiného.""Samozřejmě mi ruplo," ujistím tátu. "Z matiky. Učila jsem se a učila, až mi přeskočilo. To se stane i v lepších rodinách. A pozor, teď přijde pointa: myslíš, že jsem se něco naučila? Ne. Nerozumím tomu ani za mák!""Takže za tuhle náladu může matika?" baví se máma.
"Prosím tě, počty mě ve škole vždycky bavily," mávne táta rukou, posadí se za stůl a podezíravě čichne ke svému menu."Myslíš malou násobilku?""No no," krotí mou prostořekost. "Jestli se neotrávím, předvedu ti po jídle, že tu vaši matiku zmáknu levou zadní."127"Všechny přísady jsou jedlý, neboj," těším ho."Akorát ty nesourodý kombinace, co?""Otrava nehrozí," pokrčím rameny. "Spíš průjem, haha!"Smějeme se všichni tři, rodiče se nakazí mou fantastickou náladou, vtipkujeme o sto šest a je nám spolu moc fajn. Táta dodrží slovo, jakmile všechny ty příšernosti mého láskou cho-rého mozku spořádá, nechá si přinést matematiku, uchopí pro-pisku a kalkulačku a chce, abych mu nadiktovala příklad."Zobrazte rovnoběžnostěn ABCDEFGH a vyznačte v něm (A, B), (B, G), (G, E) jako znázornění vektorů u, v, w. Pomocí u, v, w vyjádřete uspořádané dvojice krajních bodů hran rov-noběžnostěnu a jeho tělesových úhlopříček."Mamka se od dřezu s nádobím pobaveně uchichtne."Hm...," podrbe se táta na hlavě, chvilku listuje v učebnici, napíše podivný vzorec, načež ho zase škrtne.Stěží se mi daří držet vážnou tvář. "Hovíš tomu, nebo ne?""Počkej," snaží se zachránit reputaci."Tohle nejsou počty, tatínku," bavím se, "ale matematika, ke který kalkulačku vůbec nepotřebuješ.""Dášo, prosím tě," požádá rozpačitě mamku. "Ty máš, přece taky maturitu... Vzdáleně si vzpomínám, že jsme něco podob-nýho... možná... kdysi na gymplu brali.""Mně to neříká nic," přizná mamka upřímně.S povzdechem sklapnu učebnici, sbalím sešit i pomůcky. "Tak vám mockrát děkuji, rodičové. Opravdu jste mi pomohli!""Když probíráte takový nenormální blbosti!"Lípnu mu pusu na tvář. Snahu mu upřít nemohu!"Což, ta matika asi je normální, ale jestli to spíš nebude tím, že máme nenormálního matikáře!"
Ten večer se už neučím, místo toho si naprogramuji na pře-hrávači písničku Wish You Were Here desetkrát za sebou a s blaženým výrazem na tváři a kaštánkem v dlani zalehnu.Teprve ráno si vzpomenu na Jolku. Cítím se vůči ní strašně provinile a trapně, nedovedu si představit, že bych se jí pochlubila se svým úspěchem, ovšem na druhou stranu je mi proti srsti na ni hrát betla. Bezvýchodná situace!Samozřejmě, jakmile se sejdeme v šatně, začne mi líčit události sobotního mejdanu od té doby, co jsem odešla. Prý tančila převážně s Vítkem, a přestože se dotyčný opět nevyjádřil, je si jistá, že je otázkou několika málo dní, než se konečně vy-máčkne a pozve ji na rande. Ačkoliv dobře vím, jak je tahle víra lichá, neodvážím se jí ani podívat do očí, natož něco víc! Kdyby nešlo zrovna o Jolanu, mou nejlepší a dlouholetou přítelkyni, krucinál!Jakpak bych se kupříkladu tvářila, kdybychom potkaly Vítka tváří v tvář? Ututlat sladké tajemství za situace, že kluk, do kterého jsme se obě zabouchly jako vořeši, je ze stejné školy, bude pěkný horor!Zákon schválnosti zapracuje, brzy mám možnost žít modelové schéma ve skutečnosti. Třídní jako na potvoru určí právě mne, abych vybrala od každého po dvacetikoruně na zítřejší divadelní představení a zanesla jí celkovou částku nahoru do sborovny. Jolka si takovou akci nemůže nechat ujít, pochopi-telně mě doprovází, a ačkoliv se utěšuji argumenty, že prav-děpodobnost, že by Vítek vyšel právě v tuhle chvíli na chodbu a zahlédl nás v davu pobíhajících třeťáků, je pramalá, srazíme se s ním i jeho kamarády na schodech ještě dřív, než vůbec do druhého patra vystoupíme. Právě pádí na dopolední trénink. Naštěstí všichni spěchají, ani se s námi nezastaví na kus řeči, sborem nás pozdraví, Dan cosi vykřikuje o ulejvačkách, a berou schody po třech, aby byli dole co nejdříve. Vítka strhnou s se-bou, běží sice dál, ale na každém druhém schodu se otáčí zpátky. Děsně mu to v tmavých džínách a bavlněném bílém tričku, jež zdobí poněkud nezvyklý šperk, sluší. Hnědý kaštánek navlečený na tenké kožené šňůrce mi udělá obrovskou radost,
dokonce větší než vzdušná pusa, kterou mi pošle na ukazováčku.128129Také nosím kaštánek u sebe jako talisman, ovšem v boční kapse batůžku, ne na krku. Vítek je nápaditější! "Já ho žeru!" vzdychne Jolka okouzleně.Dobrá nálada mě neopouští ani večer. "Takže model a la myslivec přece jenom zabral," typuje mamka její důvod.Pokrčím rameny. "Ono to asi v oblečení nebude. Někdy můžou zabodovat obyčejné legíny a vytahaná mikina.""Podívejme se," diví se hraně. "A v čem to teda je?""V lidech, mami," odpovím vážně. "Jestli ti dva, co se sejdou, jsou naladěni na plus.""Smím vědět, kdo to je, ten fyzik?""Fyzik? Proč fyzik?!""Ten s tou kladnou polarizací," směje se mi."To jsou hlody," odfrknu. "Jeden kluk z naší školy. Chodí o rok výš... Seznámili jsme se na horách.""Vypadá určitě jako Richard Grieco, že jo?" Předhodí mi jednoho z mých hollywoodských idolů, lamače dívčích srdcí."Je hezčí!" uchichtnu se. "Tak nějak lidsky, víš? Žádná pa-pírová tvář, ale děsně správnej kluk. A hlavně živej.""Doufám, že ne až moc," varuje mě. "Nerada bych se stala v šestatřiceti babičkou, Lenko. Dokud jsi byla zamilovaná do Grieca, tohle nebezpečí nehrozilo."Zčervenám: "Nehrozí ani teď, neboj... Nezvonil telefon?!""Neodbíhej od tématu," ponouká mne s úsměvem."Neobíhám od tématu, ale k telefonu," vysvětlím, jelikož se zazvonění ozve podruhé a poskytne mi tak skvělou šanci vy-bruslit z tenkého ledu bez ztráty desítky."Knoblochová," představím se do mluvítka a na 99 % čekám Jolčin hlásek. Jenže - ve sluchátku je podivné ticho, ale zase ne úplné, hluché ticho. Někdo na lince dýchá! "Haló?"
"Lenka Knoblochová?" ozve se ve chvíli, kdy chci zavěsit, zvláštně zastřeným pomalým šeptavým hlasem, ze kterého se mi mimoděk naježí všechny chloupky po těle."Ano. Kdo volá?" zeptám se opatrně."Nechceš si se mnou zašukat?"Málem mi zaskočí, fakt. Vylítne ze mě hlasité zajíknutí, na-130čež prásknu sluchátkem do vidlice. Páni šneci, to jsou věci! Fuj, něj akej uchyl...Crrrrrr... Opětovné zazvonění mi málem způsobí šok. Je to on, není to on?! Crrrrrr... Štítivě pozvednu sluchátko dvěma prsty a váhavě ho přiložím k uchu. "Prosím?""Chceš si zašukat?"Buch. Slinták jeden, vyděsil mě teda pořádně! Div kvůli němu aparát, tátovu chloubu sehnanou ve starožitnictví, neroz-třískám, pouštím sluchátko z rukou jako horký brambor.Crrrrrr... On snad nedá pokoj!!! Užuž chci vytrhnout přípojku ze zdi, když do obýváku nakoukne mamka."Co tu s tím telefonem vyvádíš?" nechápe. "Pořád slyším zvonění, myslela jsem, že tu nejsi... Ty ho nezvedneš?""Ale jo," souhlasím neochotně a pod máminým dozorem podniknu třetí pokus. "Lenka Knoblochová, prosím.""Tady Vítek, ahoj!" zahlaholí na druhém konci drátů veselý a víc než sympatický hlas, který způsobí rozechvění v mých útrobách, ovšem z jiného důvodu než jeho předchůdce. "Už jsem myslel, že mám špatný číslo. Dvakrát jsem ho navolil a pokaždý ťukalo obsazovacím tónem...""To jsi ty?!" Naprosto srozumitelným gestem dám mámě najevo, že tenhle hovor je ryze privátní, doslova ji vykážu z obýváku. Dojde jí to, zakření se na mě a ohleduplně za sebou zavře zvenčí. Prozíravě si kecnu na koberec, tenhle hovor jistě bude delší než ty dva předešlé, zády se opřu o stěnu a v tureckém posedu se zkříženýma nohama debatujeme o všem možném i nemožném dobrých čtyřicet minut! Mamka mě za tu dobu vyruší ještě třikrát, vždy vejde do obýváku, nicméně jakmile mne zahlédne, zvedne oči v sloup a zase vycouvá, táta
jednou. Mává mi před nosem televizním programem a významně ukazuje na náramkové hodinky, avšak poté, co ho s němě sepnutýma rukama v prosebném gestu požádám o strpení, si zaklepe na čelo, leč vyhoví mi."Hurá!" prohlásí, když se, opilá štěstím, připotácím do kuchyně. "Můžeš mi říct, co si pořád povídáte?""Normálně," pokrčím rameny. "O škole, knížkách, filmech, zítřejším divadle, středečním kině..."Zírá na mě jako zjara. "A co potom děláte o přestávkách?"131"Viděli jsme se jen jednou a letmo.""Letmo?" opakuje nevěřícně. "Vy už spolu nesedíte?"Předstírám záchvat kašle, do obrazu ho musí uvést mamka. "Drahoušku, tvoje dcera se ti tu celou dobu snaží naznačit, že si nepovídala s Jolanou, ale se svým klukem.""Ona má...?" Táta záchvat kašle předstírat nemusí, zaskočí mu doopravdy. "V šestnácti chodí s klukem?""Teprve jsme začali," upokojím ho."Bezva," zašklebí se. "Poinformuj mě, laskavě, až přestanete, jo. Abych neměl mezery ve vzdělání.""Vzpomeň si, kolik mi bylo, když jsme se seznámili," usměje se mamka. "Patnáct. A čím jsme oslavili šestnáctiny?"Pohlédne na mě s výrazem děsu v očích. "Ježíšikriste.""No prosím!" rozřehtám se pobaveně."Jenže mně bylo osmnáct, Leničko!" zvedne nabádavě prst. "Byl jsem rozumnej a zodpovědnej a... a vůbec. Co je zač?!""Vítek? Jeden strašně fajn kluk," zasním se. "Hezkej a hodnej a správnej a solidní a sportovec a... Bylo mu sedmnáct. A vůbec, ve středu mě pozval poprvé do kina, takže ty vaše starosti jsou bezpředmětný. Mami, vyprávěj, jak jste se s tátou seznámili?""Jen jí řekni, jakej jsem byl slušnej kluk! Za ruku jsem mámu vzal až po dvou měsících a k puse jsem se osmělil po roce! Akorát... tu oslavu šestnáctin, Dášo... vynech.""Po roce, jo? Takže to bylo zrovinka v ten den, kdy bylo mámě šestnáct?""No...," přikývne opatrně.
Jsem z toho hotová. "Prima, taťuldo. Celej rok nic a pak v jeden den ryc!"Mamka se ke mně přidá, musí si utřít smíchy zaslzené oči, zatímco táta přistižené červená. "Počkej, počkej! Už si vzpo-mínám. Dášo, nebylo to vlastně na tvé osmnáctiny...?""Ne, miláčku," podrazí ho máma. "Osmnáct bylo tobě. Přijel jsi mi říct, že jsi den předtím udělal maturitu.""V televizi mi běží hokej!" uvědomí si táta a nečekaně bystře nás opustí. Mamka se nenechá prosit, ochotně mi vypráví příběh své první lásky, která se jako jedna z mála stala i celoživotní. Seznámení nic moc originální, táta přijel do Nížan, kde mamka132bydlela, ke své tetě na prázdniny, potkali se na koupališti, táta ji pozval na tobogan a už to bylo. Máma ovšem nezapomene několikrát zdůraznit, že jim trvalo vážně jeden rok, než se spolu poprvé milovali. Musím se tomu smát, protože - dřív snad ani nemohli, když si po celou dobu "chození" jen dopisovali a viděli se akorát o Vánocích a Velikonocích!Radši než divadlo navštěvuji kino, na klasiku moc nejsem, a povinná školní představení vyloženě nesnáším. Třeba už proto, že Šaldovo divadlo je od našeho gymplu dost daleko a až k němu kráčíme seřazení ve štrúdlech, prvňáci, druháci, třeťáci, čtvrťáci, šestnáct tříd vydá za pořádný zástup! Kolemjdoucím, převážně starším spoluobčanům, patrně kvůli svátečnímu ob-lečení (kluci mají povinně saka, holky sukně), připomeneme předrevoluční dobu prvomájových průvodů, chybí nám pouze transparenty a mávátka. Večerní róba se v dopoledním ruchu velkoměsta skutečně vyjímá!Navzdory všemu je účast sportovního gymnázia stoprocentní - každý si moc dobře rozmyslí, zda je pro něho lepší strávit úterý v měkkém křesle divadla, anebo pomáhat školníkovi při úklidu skladu CO. Letos kupodivu ani já nenadávám. Jednak se báječně uleji matematice a jednak ob tři třídy kráčí v chumlu svých spolužáků i Vítek, změněný kravatou a tmavým oblekem z lehkomyslného študáka na mladého muže téměř k nepoznání.
S bídou odolám pudovému nutkání otáčet se po něm jako Jolka: fakticky mě takhle vystrojený přitahuje snad ještě víc než v džínách!Ve vestibulu divadla nastane i přes dobrou organizaci chaos, třídy se promíchají, z důstojných mužů jsou zase vtipkující kluci a ze slečen uchichotané holky. Třídní profesoři nahánějí své svěřence, všude plno smíchu a pokřikování. Zdržení za-příčiní samotný ředitel Dvořák, kterému náhle chybí veškerá hotovost na vstupenky! Zpráva, že říďa zašantročil prachy, do-létne ke každému uchu jako blesk. Jsme z toho hotoví, fakt."To je jako zpronevěřil?" žasne Ida tak božsky naivně, až se navzdory dlouhým sukním lámeme smíchy v pase."A já za co včera seděl v hospodě Na Růžku!" dodá David."Ba ne, koupil za ně matematický tabulky," míní Zuzana.Skrz davy studentů se k nám prodere Vítek s Hanušem.133"Páni!" hvízdne Hanuš. "Teda dámy? Vy jste ňák vyrostly!"Vítek přejde uznalým pohledem po mých šedých úpletových šatech, přes které jsem si přehodila tmavohnědou pletenou ves-tu, až k hnědým farmářkám. "Sluší ti to...""A mně snad ne?!" ozve se napůl dotčeně a napůl vážně Jolka, aby na sebe přivábila Vítkovu pozornost."Taky, beruško, taky," zazubí se Hanuš. "Copak sis to oblékla? Zástěru...?""Ty!" Jolka po něm vystartuje pěstmi. Zatímco se ti dva perou, přetahují a škádlí, Vítek zůstane vážný a stále na mě upřeně civí, až jsem z toho jaksi vyšroubovaná."Kartouzská hnědá kočka," prohlásí obdivně."Diana je kartouzská modrá," opravím ho.Zavrtí odmítavě hlavou: "Nemluvím o Dianě.""Hele, to bude muset ty prachy nahradit ze svýho?" optá se Ida s očima na hloučku profesorů před pokladnou.Abych zakryla rozpaky, věrně okopíruji Dvořákův hlas: "Uvědomte si, prosím, že jste v divadle mými hosty. Chovejte se podle toho!"
Než se stačí spolužáci rozesmát, DDT, stojící nebezpečně blízko zády k nám (proto jsem si ho nevšimla!) se hrozivě obrátí. Klukům i holkám okamžitě smích zamrzne na rtech, záhy je v naší skupině ticho, že by byl slyšet upadnout špendlík. Jediný Vítek se neubrání spontánnímu výbuchu veselí, protože pozná rádoby vtipnou repliku na Výchovný koncert ze Simka a Grossmanna.Proboha, říďa mne slyšel, uvědomím si zoufale. A taky že ano, sjede mne žiletkovým pohledem a prohlásí: "Knoblochová, kdo jiný."Z nezáviděníhodné situace mě vysvobodí jeho zástupce, fy-zikář Hejda, který se přiřítí se zpožděním a ze svého diploma-tického kufříku vyloví objemný svazek dvacetikorun. Předsta-vení je zachráněné - a já také. Uf, to bylo o fous!Třídní šašek Knoblochová, hučí mi v uších, když se uvelebím mezi Jolkou a Katkou ve dvanácté řadě. Měla bych mít na tu svou nevymáchanou pusu zbrojní pas! Místo abych se snažila si to u řídi vyžehlit, polepuji si to čím dál víc!Jolka mi vrazí loket mezi žebra. "Sedí hned za námi!"Hodím pohledem za sebe a inkasuji nádherně něžný úsměv, určený jenom mně. Ne nám, jak si Jolka bláhově myslí! Zamrazí mě při něm až v malíčcích u nohou, jak je pronikavý!"Leničko, lásko moje!" Hanuš mezi mě a Jolku strčí hlavu, obě nás obejme kolem krku a pozve na sobotní podzimní jarmark, konaný tradičně první listopadový víkend, který by byl hřích nestrávit poněkud netradičně s partou. Prý mi vystřelí růži, frajer."Klid!" hulákají profesoři ve snaze ztišit rozjívená stádečka studentů, možná aby se zavděčili velkému Dvořákovi."Stejskalová uklidí ten hřeben," diriguje nás třídní, "Čermák se přestane muchlovat s děvčaty... Hanuši, na vás mluvím! Nožička vyplivne tu žvýkačku... Pochopitelně ne na zem! Efen-berg schová volkmena a -""A Knoblochová se nezleje tou lacinou voňavkou, ze které se při loňské vánoční besídce udělalo panu inspektorovi nevolno," naveze se do mě ředitel Dvořák s kamennou tváří.
Vyrazí mi tím dech!!! A nejen mně. Ten, kdo nezná povídky Šimka a Grossmanna, žasne, co proti mně DDT má, protože sedím způsobně, voním jemně a při vánoční besídce jsem žádný malér s panem inspektorem neměla, už proto, že na ní nebyl. Ti, kteří jsou informovanější, řvou smíchy! Já osobně poznám další super hlášku z Výchovného koncertu, šokované však mlčím. Nedovedu si Dvořákův výpad vysvětlit! Velký a obávaný ředitel poslouchá tytéž desky co já?! Zkrátka mi udělil lekci - předvedl, že je rovněž schopen recese!!Na Tři sestry se nemohu soustředit hned ze dvou důvodů. DDT a Vítkova blízkost, je toho na mě trochu moc.Strouhal se vyznamenal! Patrně z obavy, aby se nám přes podzimní prázdniny, mimochodem trapně krátké, nezkrátily žíly, prohnal nám perka tak dokonale, že jsem málem neměla sílu došplhat na horském kole domů. S úlevou ho dotlačím do garáže, napět dní padla, lalala, navečer rande, vyhlídka víc než růžová! Přes spojovací chodbu zahlédnu Aleše, od té doby, co jsme ho s Jolkou knokautovaly svým špehováním, mě vyloženě přehlíží (jeho chyba!), zabouchnu vrata a vyplazím se po schodech do patra."Ahoj!" houknu na mamku a poněkud pozměním svou trasu,134135nezamířím do svého pokoje převléct se do domácího, nýbrž do kuchyně, kde si do sklenice načepuji vodu rovnou z vodovodu, abych žíznivě vypila na jeden zátah tři deci."Proč si nevezmeš radši čaj?" napomene mě."Čistá voda je na žízeň nejlepší," schválí paní Blechová, okukující "své" místečko na rohové lavici, moje jednání."Čistá možná," přikývne mamka, "ale ne ty splašky, co tečou z vodovodu. Prosím tě, ještě nemáš dost?"Odpovím teprve poté, co vylokám další tři deci, tentokrát vlažného čaje. "Měli jsme děsnej trénink. Dobrý odpoledne," pozdravím Blešku a naleji si potřetí."Spíš podvečer," prohodí mamka dvojsmyslně, leč na naši báječnou sousedku si stejně nepřijde.
"Jdu si dát sprchu," vzdychnu a odšourám se do koupelny. Musím si umýt vlasy a vůbec se hodit do gala, v půl šesté máme s Vítkem spicha u koně, práce fůra! Musím vypadat reprezentativně, aby mě stále mohl považovat za kočku..."Oběd máš v obýváku," oznámí mi mamka. "Nebo spíš jeho zbytky... Paní Blechové domácí sekaná moc chutnala. Radši to sněz vedle.""Nemám moc hlad," upokojím ji. "Obědvala jsem ve škole.""V poledne, jenže je půl čtvrté.""Vážně nemám hlad, jsem utahaná. A v sekaný je česnek!""Zapomněla jsem," zasměje se chápavě. "Chceš aspoň kakao a housku s máslem? Musíš něco sníst, co kdyby ti začalo v kině kručet v žaludku? Představ si ten trapas.""Dobře," kapituluji. "Tak to kakao, no.""Chtěla jsem dělat k večeři pizzu, ale copak můžu?!" pokrčí máma rameny. "A to už vůbec nemluvím o tom, že na mě čeká balík faktur a výdejek a převodek... Do půlnoci mám o zábavu postaráno.""Odkdy tu sedí?" zeptám se s účastí. "Od dvou?""Od desíti," převeze mě.Ačkoliv je mi mámy líto, vyprsknu smíchy. Táta to říká dobře - mamka je moc měkká. Takt jí nedovolí návštěvu, která si sama neumí spočítat, že ne každý je v důchodu a nemá tudíž tolik volného času, odkázat do patřičných mezí.O půl hodiny později, pečlivě načesaná, nalíčená, voňavá,navlečená v dlouhé úzké sukni s vysokým rozparkem a bílé halence, se k jejich spolku připojím. Bleška mi zírá do kakaa tak hladově, až máma nevydrží a nabídne jí také."Tobě to ale sluší," pochlebuje mi s plnou pusou housky s máslem a jahodovým džemem od babičky, "kampak se chystáš?""Jde do kina," předběhne mne mamka. "S kamarádkou.""Jen aby," pochybuje babka podezíravě. "Dnešní ďoučata jsou... darmo mluvit. Já to vidím v televizi! Jak je holka trochu pěkná, hned se válí s kdejakým... Ale to Lenička ne, že ne? To je
slušná holka! I když hezounká jako obrázek. Našemu Pepíčkovi se taky líbíš..."Vyměním si s mámou pobavený pohled. "Takovou poctu si snad ani nezasloužím!" uchichtnu se. "Jsem z ní úplně paf."Babka postřehne ironii v mém hlase. "Pepíno je pořádnej kluk, přestože siroteček, jen si nemysli!" prohlásí dotčeně. "Je mu teprve třináct, ale už mutuje. A jak je šikovnej! Šachy hraje moc dobře, vždycky nade mnou vyhraje...""Tak to si s ním někdy zahraju," prohlásí táta, který právě vešel a zaslechl babčiny pochvalné ódy. "Až budu mít čas. V téhle rodině nemám s kým, Dáša šachy neumí a Lenku přestaly bavit, nemám pravdu? Pro jiný zájmy..."Udělám na něho oči. "Ty jsi stále moje jednička, táti."Naoko mě plácne přes zadeček, načež si všimne mého ohozu, změří mě od kotníků po nadýchaný účes a aby se mi pomstil, pokusí se mě pocuchat ve vlasech. Výpad očekávám, hbitě uhnu. To tak, s vlnou nad čelem jsem se hmoždila pět minut!"Já, jo? Doby, kdy jsem byl v tvých očích jediným mužským na světě, dávno minuly, ty nevděčnice.""Dávno ne," opravím ho pobaveně. "A vůbec, táti, nesmíš bejt zase takovej sobec, víš?""Abyste si pořídili psy na hlídání," radí Bleška aktivně."Vy jste tady ještě, paní Blechová?""Zrovinka se chystám," zaševelí bába a opravdu se zvedá! Rychle chytím Dianu, která chytře zaujme postavení u dveří, do náruče. Včera nám v nestřežené chvíli utekla na dvůr, naštěstí ji táta odchytí včas."Musíte zavírat na kliku, paní Blechová," vzpomene si máma. "Tohle je kočka gaučová, mohla by se ztratit."136137"Taková tlustá micka by měla bejt venku pořád," mávne bába rukou, "a chytat myši. Proto Pán Bůh kočky stvořil.""Pán Bůh stvořil," uchichtnu se, "ale člověk vyšlechtil.""Na nepotřebný darmožrouty," zavrtí Bleška hlavou. "To je mi teda pěknej nepořádek."
Babčin žebříček hodnot je založený na kritériu potřebnosti. Vše ostatní, byť krásné, rovná se zbytečné.Protože se pátá hodina kvapem blíží, rychle se s rodiči roz-loučím, kupodivu ani táta už proti kinu nerevoltuje, v chodbě přes sebe přehodím bundu, zašněruji si traktorky a s deštníkem vyběhnu před dům. Než si ho stačím rozevřít a bundu naopak zapnout, Pepíno, ten idiot, po mně z otevřených dveří soused-ního domu metne cosi červeného. O kvalitě jeho mušky jsem se mohla přesvědčit minule, pochopitelně nemine ani dnes - na bělobě krajkové halenky mi přesně na prsou rozkvetou skvrny od nahnilého rajčete!!!"Zhyn, ty zrůdo!!!" popřeji mu se záští a nemám daleko k pláči. Takhle jít nemůžu a než se převleču, ujede mi MHD!"Ty už jsi zpátky?" diví se táta."Proboha, cos dělala?! Nejlepší halenka...!""Já?! Ten malej zasranec, naděje světovýho šachu! Mami, já se zblázním! Co mám dělat?!""Svlékni se, zkusím to okamžitě namočit," poradí mi. "Přestaň vysilovat, vezmi si tu druhou, starorůžovou...""Jenže autobus je v pytli! Pěšky to nestihnu, přece nemůžu přijet na rande na kole! Vítek má lístky do kina!""Tak tě tam táta hodí autem," navrhne mamka velkoryse. Tatíček sice brblá, nicméně než se převléknu, vycouvá s Po-pelkou z garáže. Málem tu starou kraksnu popoháním silou vůle, šine si to ulicemi na můj vkus příliš pomalu. Na nábřeží, Popelčině magické začarované křižovatce, zastavíme na čer-venou, motor chcípne - a následující zelenou ignoruje."Přijdu pozdě!" kvílím srdceryvně."Vystup a tlač!" nařídí mi namíchnuté."V dlouhý sukni?! Všichni lidi mají normální auta, jen my j takovej hnusnej střep! Nemůžeš s tím něco udělat?!""Ještě mi vynadej!" rozčilí se. "Člověk ji veze na randejj a slečna je nevděčná...""No, za takovej odvoz pěkně děkuju! To už radši doběhnu pěšky, budu tam dvakrát tak rychleji!"
Než se táta vzpamatuje, nechám ho trčet za troubení ostatních řidičů, jimž Popelka blokuje cestu, uprostřed křižovatky, pře-běhnu most částí vyhrazenou pro pěší a bez ohledu na dlouhou sukni se nezastavím dřív, než doklušu k soše Jana Žižky z Troc-nova, střežícího na svém koni vstup do Centrálního městského parku.Vítek, navzdory tomu, že jdu pozdě, se schovává před deštěm pod vzpínajícím se kamenným tělem bujného oře."Lenko!" Na přivítanou mě prudce obejme. Přestože s časem jsme na štíru, neodoláme, abychom se nepolíbili. Důkladně!!! Kino Vesmír, kam doběhneme ruku v ruce, je odtud vzálené sotva dva bloky. Uvaděčka nás přivítá poněkud upjatě, představení začalo před čtvrthodinou, a vpustí nás do tmavého sálu bočním vchodem. Nezdržujeme se vyhledáváním svých míst podle čísel na vstupenkách, jednoduše zabereme dvě nejbližší volná křesla. O nic jsme nepřišli, dosud běží reklamy. Svléknu si bundu, přičemž zachytím Vítkův kradmý pohled na dvou oblinách, vydouvajících růžovou halenku. Přistižené ucukne, vyhledá mou ruku, pevně ji stiskne a druhou mě obejme kolem ramen. "Jsi tak strašně pěkná..."Stříbrné plátno osvětlí obrovská písmena: WATERWORLD. Vítek má dobrý vkus, vybral napínavý film z daleké budouc-nosti. Kevin Costner a Enola a moře a Smraďoši a... A Vítek! Naopak: Vítek, daleko vzadu Costner, Enola, moře...Třetinu filmu strávíme líbáním!V osm už neprší, jenom drobně mží. Choulíme se pod jedním deštníkem na zastávce MHD, kde čekáme na můj autobus."Zavolám ti," slíbí. "V pátek. Zítra jedeme s tátou na fotbal, Sparta hraje pohár. Dám ti svoje číslo..." Na zadní stranu vstu-penky napíše mou rtěnkou šest číslic. "Abys mi mohla zavolat, kdykoliv si na mě vzpomeneš.""To neříkej," usměji se. "Nechceš vstávat dvacetkrát za noc k telefonu, že ne?""Jenom dvacetkrát?!" ohradí se dotčeně, načež vybuchneme smíchy. "Vážně, Lenko. Já... Pořád na tebe myslím. Nemůžu
spát, převaluju se..." Musíme se políbit, prostě musíme! Vítek se pak zahryzne do rtu. "Můžu se tě na něco zeptat?"138139"Jistě...""Ve škole se ke mně neznáš kvůli Hanušovi?"Otevřu úžasem pusu dokořán. "Ne! Proboha, proč?!""Připadá mi, že nechceš, abych se k tobě hlásil. Když se potkáme, uhýbáš. V divadle taky... Jsem žárlívej, Hanuš je sice kámoš, ale rozbil bych mu nos, kdyby..."Zavrtím odmítavě hlavou. "To je kvůli Jolce, Vítku.""Jolaně?" nechápe."Ona je moje kámoška. Kamarádíme spolu od školky.""Možná jsem natvrdlej, ale pořád nevím, kam míříš."Podívám se mu do očí. "Tobě nedošlo, že tě chce sbalit?"Usměje se. "Jasně, že došlo. Ukřižovává mě očima, schválně postává před školou... Připadám si jak lovná zvěř, je mi to děsně nepříjemný... A co s tím máš společnýho ty?""Hodně," vzdychnu. "Kdyby se Jolka dozvěděla, že spolu... chodíme, brala by to jako zradu.""Prosím tě," pokrčí rameny. "Jaká zrada? Jednou jedinkrát jsem měl kus cesty společnej, takže jsem se s ní svezl, jako bych se přidal ke komukoliv jinýmu. Kdybys jí přebrala kluka, neřeknu. Já žádnou holku neměl, nemusíš mít výčitky.""Nikdy?" chytím ho za slovo."Na chození ne," prořekne se."A na to ostatní?"Dojde mu, kam ho tlačím, usměje se a přitiskne mě k sobě. "Mám tebe, Lenko." Tahle odpověď je pěkná, leč vyhýbavá!!!"Chceš si se mnou zašukat?" zašeptá hlas v telefonu.Okamžitě zavěsím, brr. V jednom pěkným dívčím románu balil kluk holku tak, že jí pouštěl do telefonu písničku. Hm, můj ctitel tu knížku zřejmě nečetl, jeho styl je poněkud těžšího kalibru! A má výdrž! Svou oplzlou nabídku zopakuje ještě tři-krát, než mě napadne nechat vyvěšené sluchátko. S těžkým srdcem, protože očekávám od rána jiný, důležitější telefon. Při
každém zazvonění se málem splaším, prolítnu chodbou, za-kopnu o křeslo, škobrtnu o koberec, narazím se o dveře. Vše marně! Tři hovory nebyly moje, pokaždé sháněl mámu některý z jejích zákazníků, počtvrté volala Jolka, chtěla ke mně přijít a zůstat do rána jako za starých časů na sídlišti! Horko těžko140jsem se jí zbavila výmluvou na šprtání matematiky, v níž mi hrozí ředitelova pomsta a přinejlepším dostatečná na vysvěd-čení. No a po páté, dokonce třikrát za sebou, mě sháněl můj drahej úchylák. Jenom Vítek mlčí! Není to pech?! Páteční od-poledne ukrajuje ze své druhé poloviny, za okny se smráká, blíží se večer. Proč mi nevolá?! Přece to slíbil... Včera jsem se kvůli němu dokonce dívala na přímý přenos pohárového utkání, táta myslel, že mám horečku, nicméně záběrů do obecenstva bylo maličko, Vítka jsem pochopitelně nezahlédla."Tak co, Dianko, co podnikneme?" optám se kočičky, pro-tahující si hřbet na koženém gauči. Může si to dovolit, jen když není mamka doma, nevidí ji tam ráda, protože otisky Dianiných, byť pravidelně zastříhávaných a obrušo váných drápků kůži gauče poškozují^Naši však odjeli už ve čtyři do města, nějaké vyřizování po úřadech a také na nákup, tudíž Dianu nikdo nevyhání. "Dala bych si něco dobrýho, ty ne?" Omrknu stav zásob, nic moc, zbytky salámu, kečup, skrojek sýra cihly, broskvový kompot.., Pizza, napadne mě, a když zjistím, že kvasnice i mléko máme, je o výběru dnešní večeře rozhodnuto. Mámu příjemně překvapím! Těsto zadělám raz dva, přikryji ho utěrkou a šoupnu k ústřednímu topení, aby mohlo vykynout. Vítek nevolá a nevolá, takhle zabít druhý den prázdnin! Přitom jsme toho mohli tolik podniknout... Já husa, nechala jsem vyvěšený telefon až doteď, jak by mohl volat?! Vřítím se do obýváku, položím sluchátko správně na vidlici a čekám.Pět minut - nic. Deset - zase nic. Po patnácti ztratím trpělivost, vyhledám vstupenku z Vesmíru a nejistou rukou vytočím na stařičkém číselníku 34 25 11. Spoj naběhne, ozve se vyzváněcí tón a vzápětí neznámý ženský hlas: "Dvořáková."
Přemohu prvotní nutkání přerušit spojení stiskem jediného tlačítka, vzchopím se a co nejuctivěji dodržím zásadu čtyř P, jak mě to mamka učívala (Pozdravit, Představit se, Poprosit, Poděkovat): "Dobrý den, tady Lenka Knoblochová. Prosím vás, mohla bych mluvit s Vítkem?" "Nemohla," vyvede mě z omylu. "Šel někam ven." "Aha," vydechnu zklamaně. "Tak se nezlobte. Děkuji..." "Není zač," usoudí moudře. "Zkuste to později..." "Hm. Na shledanou." Šel někam ven!!! Ta tři slůvka, která141převaluji se záští na jazyku, mě vysloveně ničí. Neklesla jsem tak hluboko, abych přes jeho mámu špehovala, s kým šel ven, nicméně musím na to stále myslet! Není to dobré, to ne.K tomu všemu se ozve zvonek nad domovními dveřmi. Nej-radši bych neotevřela, na Blešku nemám náladu a taky mě napadne, že by to klidně mohl být ten úchylák! Když si zjistil moje jméno a telefon, jistě zná i adresu! Mamka však celý den čekala na jednoho zákazníka, měl jí přinést nějaké důležité doklady k výpočtu DPH."Kdo je?" zavolám opatrně přes dveře."Fantomas!" ozve se pobaveně a já se můžu strhat, jak překotně se snažím odemknout a pustit Vítka dovnitř. Padneme si do náruče ještě dole v chodbě."Před chviličkou jsem ti volala," vydechnu mezi polibky."Já ti volal asi pětkrát. Budto u vás někdo permanentně leží na telefonu, nebo fakt nevím, pořád slyším obsazovací tón," vysvětlil. "Jsi sama doma?""Teď zrovna jo...""Máš skvělý rodiče," uzná vesele.Vezmu ho do svého pokoje, kde pečlivě zatemním okna. Kdo ví, jestli Bleščiny narážky o dnešních daremných ďouča-tech neměly jisté opodstatnění! "Jak bylo v Praze?""Blaze," zavtipkuje. "Až na to počasí, ale jinak krásnej fotbal. Vyhráli jsme -""Dva nula," doplním ho vědoucně.
"Baví tě kopaná?" ožije. "Stejně mě mrzelo, proč jsem ti neřekl, abys jela s námi! Z domova mám zafixovaný, že ženský fotbal neuznávají... Brali jsme sice Hanuše a Dana -""Dívala jsem se spíš náhodou," přeruším ho. "A pak, tvůj táta by asi zíral, co?"Pobaveně se usměje. "Jo, to by teda zíral."Tohle se mě maličko dotkne. "Nelíbila bych se mu?"Obejme mě. "Určitě by ses mu líbila. Jsi krásná..."Odpustím mu a nastavím své rty. Vítek se nenechá prosit, okamžitě je spojí se svými a na drahnou chvíli vypadneme z reálu. Když se zase proberu, vzpomenu si na těsto! Rychle se přemístíme do kuchyně. Asi jsem dala moc kvasnic, těsto přetéká přes okraj misky. Vítek mi pomáhá, kečupem napatláme142tři kulaté formy vystlané měkkým těstíčkem a poklademe je nejrůznějšími dobrůtkami co dům dá, posypeme strouhaným sýrem a hotovo. Zdá se mi, že na jednom místě třetí pizzy chybí kečup, uchopím plastikovou butelu kilového balení a stiknu ji ve snaze vytlačit z ní červený váleček. Zůstane však jen u snahy. Zatřepu butelou, hm, zdá se, že není prázdná, spíš ucpaná? Otočím ji ústím k sobě a zkusmo zatlačím. Ryc... V té chvíli mám kečup úplně všude po obličleji, jsem jako pihovatá!Vítek umírá smíchy, svíjí se a ukazuje na mě. No počkej! Namířím na něho jako stříkačkou - a vzápětí si nemáme co vyčítat! Vítek je bohužel silnější a obratnější než já, strefila jsem se prvně a naposledy, zatímco on se stane pánem situace a brzy mám kečup na krku, tričku i po rukou."Ty...!" zuřím naoko. "Podívej, jak vypadám!""Jsi krásná," zopakuje pobaveně. "Přímo k nakousnutí!""Já tě...""Počkej," mírní moje vášně. "Očistím tě..."Jakmile se dotkne mé tváře špičkou svého jazyka, přestane se mi chtít prát. Po zádech mi přeběhne mráz, jak vzrušivě přejíždí jazykem od brady po mém krku dolů do kulatého výstřihu trička, zapláclého kečupem. Držím jako přibitá! Nemám na
sobě podprsenku, kečupem prosáklé triko se mi lepí na nahé tělo, přesně obepíná ňadra s terčíky bradavek. Veškeré veselí pominulo, kuchyní zavane nečekaná vlna erotiky. Vítka výstřih nezastaví, dál pokračuje ve svém putování po bavlně trička a neomylně zamíří přesně na trčící vrcholek jednoho kopečku, pak na druhý, aby mu to nebylo líto. Musím zavřít oči. Bavlněná tkanina je dost tenká na to, abych cítila jeho ochotná ústa a zvědavý jazyk, kroužící kolem vzrušením ztuhlých hrotů. Aby se nemusel sklánět, klekne si přede mne. Jeho laskání je tak... tak nádherné, až se mi podlamují kolena!Když cítím, že je toho na mě trochu moc, sklouznu za ním do kleku a nedočkavě ho políbím na ústa. Líbáme se. Dlouze, vášnivě, hluboce, naše jazyky se vzájemně dotýkají, proplétají, třou se o sebe, naše ústa se spojila v jediné.Náhle se dostaneme na jakýsi pomyslný vrchol. Intenzita divokosti polibku nestoupá, spíš se uklidňuje, vzájemné doteky143jsou zase něžné a nevinné. Oba cítíme, že je to ono a že tam dál jsou sice další cíle, ale ne naše. Prozatím!!! Byla by hloupost chtít všechno najednou, připravili bychom se právě o napínavé dobývání jednotlivých stupňů!"Miluji tě, Lenko," zašeptá ochraptěle.Dole bouchnou domovní dveře. "Naši!"Nechápu, jak jsme mohli přeslechnout Popelčin příjezd, když náš drahoušek dělá randál jako menší traktor. Než se rodiče objeví ve dveřích kuchyně, stihneme se sice postavit a odskočit od sebe na nezávadnou vzdálenost, nicméně umýt se a převléct zničené tričko ne."No teda," udělá mamka a v koutcích jí zaškube."Dobrý den," pozdraví Vítek poněkud rozpačitě."Ahoj! Vy už jste tady?" pokusím se o bodrý tón."Už?" zopakuje táta podezíravě. "Přišli jsme nevhod?""Ne, vůbec ne," zablekotám. "My tady pečeme pizzu...""Spíš pálíte!" vykřikne mamka a vrhne se k elektrické troubě, aby jen tak tak zachránila večeři od zuhelnatění.
"Koukám, že jste se do toho vžili, co?" ukáže táta na mé poskvrněné tričko."Když něco dělám, tak pořádně," ujistím ho. Vzpamatuji se: "Tohle je Vítek a tohle moje máma a táta.""Ahoj," usměje se na něho mamka."My už jsme se viděli," vzpomene si táta. "Nazdar.""Vít Dvořák," představí se způsobně. "No, tak já zase...""Nezůstaneš na večeři?" nabídne mu mamka. "Udělali jste toho jak pro školní jídelnu, tři velké pizzy sami nesníme."Vítek nejprve mrkne na mě, potom pokradmu po tátovi. Ten se dovtípí, zašklebí se a řekne: "Jen zůstaň. Koukejte si sníst, co jste si navařili, haha."Být tahle situace naopak, koukala bych co nejrychleji, kde nechal tesař díru. Vítek je jiný formát! Po počáteční nejistotě, když pozná, že naši jsou (až na jisté mouchy) vcelku rozumní tvorové, se vpraví zpátky do starých kolejí, takže v obýváku, kam si sedneme, se s nimi normálně baví! Obdivuji ho, na jeho místě bych to patrně nedokázala! Pizza má vynikající chuť, což uzná i táta, a když se Vítek zmíní, že byl včera v Praze na Spartě, hned je o téma hovoru po celou dobu večeře postaráno.144My s mámou si ani neškrtneme! Nápadné mě, že toho kluka vlastně ještě vůbec neznám! Jeho zájmy, koníčky, touhy a cíle... V kopané má obrovský přehled, zatímco táta si útržkovitě vzpomíná na jednotlivá utkání, Vítek je sype z rukávu spolu se skóre!"Fotbal se mi strašně líbí, sám jsem ho hrál devět let," vysvětlí posléze. "Začínal jsem coby předškolák. Hrál jsem za mladší žáky, pak za starší, bylo to fajn.""A proč jsi toho nechal? Není to škoda?" nechápe táta.Vítek zamyšleně pokrčí rameny. "Možná... Na sportovním gymplu jsem začal dělat atletiku, hlavně běh, mám dobrý zá-klady, a pětiboj... Baví mě to, no. Oboje dohromady nejde, když chci mít výsledky ve škole a v atletice, musel jsem fotbalu nechat. Rád bych se dostal na tělovýchovnou fakultu, pokra-čoval v tom a jednou bych chtěl dělat trenéra nebo prostě něco
kolem profesionálního sportu. Potom se uvidí, jestli jsem si vybral správně nebo ne, teď... těžko říct."Civím na něho s div ne otevřenou pusou. Člověk nemůže mít všechno, ale Vítek se svou cílevědomostí ke svému cíli jistě dojde, alespoň k některému z nich. Děsně mi tím imponuje!Sama jsem se na sportovní gymnázium přihlásila z pohnutek méně vznešených. Byly přesně čtyři: 1. získat maturitu, 2. pro-tože mě tělocvik na základce vcelku bavil, rozhodně víc než matika, ačkoliv jsem do žádného sportovního oddílu nikdy ne-chodila, jsem líná, 3. nechtělo se mi dojíždět, tahle škola byla ze všech středních nejblíž k sídlišti Severní, 4. Jolka řekla, že to bude psina. A moje cíle? Zatím jaksi zamlžené, neurčité, do maturity času dost, pak se uvidí, na druhou stranu je fakt, že vyhlídka stát se cvičitelkou na nějaké sportovní škole mě docela láká.Po příjemně stráveném večeru vyprovodím Vítka před dům. Bohužel, jde s námi i táta, chce vynést z garáže zbytky nákupu, které nepobrali najednou, tudíž se rozloučíme vskutku kama-rádsky: řekneme si ahoj zítra. Vítek však na mě v nestřeženém okamžiku spiklenecky mrkne a já mu tajně pošlu jeho stylem vzdušnou pusu na ukazováčku. Oba víme svoje, drazí páni ro-dičové, i když nám stojíte za zády!145Podzimní jarmark se koná dle stoletého zvyku i letos v prostorách Palachová náměstí a částečně v přilehlém Centrálním parku. Počasí je opravdu tradiční - dušičkové, co taky chtít začátkem listopadu, že. Naštěstí se umoudří natolik, že po rozplynutí ranní mlhy, ve které by se dalo zabloudit, se na město usměje i unavené sluníčko. Nehřeje, pravda, ale svítí, oživuje tváře trhovců, stánkařů, lidiček nakupujících i zevlu-jících měkkým žlutým světlem, každý má hned lepší náladu a úsměvy na tvářích lidí nejsou ničím výjimečným. Naše parta by se dobře bavila, i kdyby trakaře padaly! Hanuš se o náladu postará, stejně jako Dan a Honza, my s Idou se smějeme kaž-dému fórku, Jolka bombarduje Vítka žhavými lasery žádosti-
vých očí a Vítek pro změnu visí pohledem na mně. Samozřejmě mě to děsně těší, jenomže jsem z toho také trochu nervní."Já už to nevydržím!" zakvílí mi srdceryvně do ucha, když se mě pokusí ve frontě na růžové obláčky cukrové vaty chytit za ruku a já mu ji vytrhnu. "Mám se dívat, jak se Hanuš snaží?! Řeknu všem, že spolu chodíme, a hotovo!""Neblbni!" prosím ho. "Na Hanuše kašli, ať se snaží, ale Jolka... Nikdy by mi to neodpustila!""Takový ohledy pro nic za nic," zlobí se."Pojdte na lochnesku!" napadne Idu a už se řítíme jako stádo na jednu z mnoha atrakcí. Nezajímáme se o desítky stánků s nejrůznějším zbožím, přišli jsme se na jarmark bavit. Podaří se nám zaujmout sedm sedátek na drakově hřbetě ve výhodné pozici, Jolka sedí přede mnou, zatímco Vítek za mnou. A už se to točí, už se to rozjíždí! S pištěním absolvujeme píďalkovitou dráhu, nahoru, dolů, je to docela fofr, protože snědý kluk ob-sluhující lochnesku vyslyší Idiny prosby a přidá na rychlosti. Mám co dělat, abych se udržela!"Teďtě sejmu, ty mrcho!" vykřikne Dan, kterému se podařilo zachytit jeden ze dvou pestrobarevných nafukovacích balonů, koulejících se po plátnem potaženém prostředku atrakce,a prudkým hodem se skutečně strefí do koše, který svírá v náruči figurka klauna s veselýma očima a červeným nosem, umístěná na středové tyči hydrauliky. Klaunův nos se rozbliká, kluk od kolotoče ukáže Danovi zdviženým palcem jedničku. Jízdu za-dara by si přál kdekdo, však se taky každý snaží, jenže zásah se povede málokomu. Druhým šťastlivcem je Vítek, sporťák Adam by měl radost, vida, k čemu všemu může být nácvik košíkové dobrý!Těsně před koncem se mi povede odchytit jeden z míčů. S hodem váhám, v téhle rychlosti se nechytám!"Ukaž!" pobídne mě Vítek, uchopí balon a současně s táhlým zabzučením, oznamujícím konec jízdy, se klaunův nos rozbliká do třetice. Snědý frajer se rozhodne koš uznat, tím spíš, že se pohotově k autorství přihlásím.
Jolka z téhle kombinace není zrovna odvázaná, nej radši by si jízdu navíc připlatila. Hanuš ji však chytí kolem pasu, Honza Idu a všichni čtyři zamíří na řetízák.Tentokrát se Vítek s házením míčků nenamáhá, obejme mě zezadu kolem ramen, abych se o něho mohla opřít zády."Miluji tě!" ujistí mě za jízdy, což mi dodá, natočím hlavu na stranu a zapomenu na svištivý let příšery z jezera Loch Ness - celou jízdu se líbáme! Vyrušeni jsme jen jednou."Chyť ho, Viťas!" křikne Dan v zápalu boje o rychle rotující balon, který mu vyklouzne z rukou, a otočí se po nás, protože očekává, že Vítek jeho chybu napraví. Zůstane civět s otevřenou pusou. "Páni!"Vítek mu s úsměvem naznačí, kam se má dívat, a zase po-kračuje v hlubokém polibku á la France.Parta už u řetízkového kolotoče není, rozhodneme se ji nehledat a místo toho se navalíme ke střelnici."Chceš růži?" nabídne mi Vítek. "Nebo srdce? To moje?""Hele, ňákej Anton Špelec ostrostřelec," ušklíbne se kluk v kožené bundě i kalhotách okupující se svými dvěma kamarády pult. "Nabízí slečně srdíčko, aby ses nepředal!"Jeho kámoš s cigárem u pusy, nejspíš vylisovaný podle stejné šablony v témže koženém oblečku, si mě změří očima. "Máš dobrý plíce, žabičko. Chceš cigáro?""Nekouřím," odseknu a nejradši bych vzala roha, tenhle typ146147ostrých hochů mi nesedí! Na vycouvání je pozdě, třetí kluk mě čapne za paži. "Ani bezfiltrový zboží?""Pusť ji!" prohlásí Vítek varovně."Radši se vypaříme," navrhne Dan pološeptem, protože si moudře spočítá, že kdyby k něčemu došlo, nemáme šanci. Ti kluci jsou tři, minimálně dvacetiletí, páchnou pivem a podle chování žádní svatouškové. Vypařila bych se šíleně ráda, jenže ten frajer mě drží příliš pevně."Au, to bolí!" pípnu vystrašeně.
"Ani doutník, žabičko?" zajímá se kluk nevzrušeně. "První jakost, dlouhej, tvrdej, chutnej."Dojde mi, o čem ten nemrava mluví, a prudce zčervenám."Dej od ní ty pracky pryč!" štěkne Vítek a jeho ruku z mé paže shodí. Frajer si to nenechá líbit, místo mě chytí Vítka za svetr pod krkem, Vítek mu okamžitě oplatí a vůbec to vypadá na pěknou melu."Do pytle," procedí Dan."Mládenci, běžte se prát někam jinam," vloží se do sporu silně nalíčená a odbarvená dáma za pultem střelnice."Fajn nápad," přikývne kožak. "Kde si to rozdáme? Pokud se teda nebojíš, chlapečku.""Ne," ujistí ho Vítek, shodí jeho pracky, upraví si svetr a na-vrhne: "Třeba tady. Ve střelbě, vole. Proč se válet po zabahněný trávě jak primitivové?"Dva kluci vyprsknou smíchy, třetí o nabídce uvažuje. "Má pravdu, hošík. Kdo prohraje, platí za oba.""Beru," souhlasí Vítek klidně."Máte vůbec peníze, pánové?" stará se dáma ve střelnici."Bez obav, paninko," uklidní ji frajer. "Já na támhle toho myšáka, ty na toho medvěda vedle.""Ale ty jsou po pětadvaceti špejlích," varuje je blondýna. "Jedna rána pět kaček."U střelnice se shlukne větší dav zvědavců, přivábených ne-obvyklou sázkou. Kluci v kůži povzbuzují svého favorita, mně po zádech běhají mravenci, Dan hledá v kapsách drobné."Padesát špejlí!!! S bídou dám dohromady osmdesát vočí!"Mrknu do peněženky, žádná sláva, asi třicet korun. Vítek,pokud jsem si všimla, když za nás oba platil lochnesku, měnil padesátku! Všimne si našeho zděšení, naznačí, že je taky dutej, a s lehkomyslným úsměvem pokrčí rameny."Prostě musím vyhrát. Drž mi, Lenko."Sevřu dlaně v pěsti, div se mi neodkrví.Dan si odfoukne: "Jestli prohraje... Jsem zvědavej, co s námi ti řezníci udělají, až zjistí, že je švorc!""Musí vyhrát," opakuji magické zaklínadlo.
"Koneckonců," zazubí se Dan, "jsme ze sportovní školy. Utíkat bychom měli umět rychleji než oni..."Nikdy v životě jsem střelnici tolik neprožívala! Vítek je ob-divuhodně klidný, když poprvé nabije vzduchovku a zacílí. Málem nedýchám, fakt! Dřívko špejle, přivázané k modrému medvídkovi, rupne v půli. Uff... Ten kluk mi imponuje čím dál víc, jak tam stojí a nevzrušeně nabíjí, míří a likviduje jednu špejli za druhou! Jeho soupeř střílí také slušně, mine teprve při dvanácté ráně! "Do hajzlu!" uleví si zlostně. Nálada se mu zlepší, když se Vítkovi nepovede osmnáctá rána. Hryznu se do rtu, je to tak strašně vyrovnané a napínavé!!! Naštěstí má frajer slabší nervy, nevyjde mu to ještě dvakrát, zatímco Vítek složí medvěda na šestadvacet ran."Ty idiote!" osopí se kluk v kůži na svého přítele, zatímco v našich řadách zavládne nadšení. Skočím Vítkovi do náruče. Miluji ho, miluji, je tak... Krom mého polibku inkasuje i vše-obecný potlesk a uznání."Byls docela dobrej," přizná svému soupeři, čapne médii pod paži, druhou rukou chytí mne a než se borci v kůži vzpamatují, dodá: "Ale já jsem lepší!"A pak už zdrháme. Pro jistotu!!!Naši se na jarmark nedostali, v novém domě je stále práce dost, zařizování, opravy, úpravy, vylepšování. Jakožto hodná dceruška je podělím drobnými dárečky: mamce perníkové srdce se stylovým nápisem Mamince z cukrové polevy a taťkovi špalík pravého tureckého medu."Kdes přišla k tak krásnýmu míšovi?" podivuje se mamka."Vítek mi ho vystřelil. Je skvělej, viď?""Ten medvěd určitě," zakření se táta.148149"Táti!""Vítek samozřejmě taky," ujistí mě mamka pobaveně. "Pojď se najíst, my už jsme s tátou a paní Blechovou jedli před hodinou. Převleč se, ať si nepobryndáš svetr. A nechlemtej pořád tu vodu! Copak máš zase takovou žízeň?"
"Strašnou," přikývnu. "Měla jsem cukrovou vatu, ještě teď mám pusu úplně zelepenou, br. Kde je Diana? Dianko, čičiči, pro tebe mám taky dáreček, podívej, co ti panička přinesla!"Ačkoliv svůdně houpu krásnou plyšovou myškou na dlouhé gumičce, Diana se odnikud nepřiřítí. Nakouknu do obýváku, svého pokoje, jídelny, ba dokonce i do koupelny."V poledne tu ještě byla," vzpomíná mamka. "Loudila kuře, ale paní Blechová jí nedala ani kůžičku..."Úzkostí se ve mně všechno sevře. "Že ta stará čarodějnice zase nechala otevřený dveře?!""Takhle o ní přece nemůžeš mluvit," napomene mě mamka."Ale jinak to sedí," pokrčí táta rameny. "Když jsi mě volala na jídlo, sám jsem dveře dole zavíral. Byly dokořán, vzpomínám si na to, zuřil jsem, že dovnitř nalezou myši.""Ona se mi ztratí!" zakvílím a vyběhnu ven, prolítnu celou ulici, nakouknu i do dvou sousedních, civím do korun listí zbavených hlohů podél chodníku, co kdyby hledala útočiště před nějakým psem, prošmejdím sklep, kůlnu, garáž i dvorek. Diana nikde není! "Dianko, Dianko! Čičiči...""Nehledáš tu svou hnusnou starou vypasenou kočku?" osloví mě Pepíno, pobaveně sledující moje hysterické pobíhání kolem domu z okna svého pokoje. Chci ho hrdě ignorovat, avšak sta-rost o milovanou bytost mě přinutí ponížit se."Hledám Dianu, čistokrevnou kartouzskou kočku. Viděls ji?""Takovou skoro modrou? Jo, tu jsem viděl."Zatají se mi dech. "Kde?! Prosím tě, řekni mi, kde?!""V řece, hahaha?""Ty kreténe!" prsknu s opovržením, nicméně k jeho velké radosti seběhnu dolů k řece. Co když měl pravdu? Diana plavat neumí, voda v řece je v tomhle deštivém počasí kalná a vysoká, s temným šuměním se hrne divokým rytmem vpřed.Pak ji zahlédnu. "Dianko...," zašeptám a do očí mi vhrknou slzy. Kousek po proudu pod naší zahrádkou se v houštině u bře-150hu zachytávají naplaveniny, větve, klacíky, nějaký kus hadru, plastiková láhev od Coca Coly - a Dianino tělíčko, mokré,
zplihlé a nafouknuté. Rozhlédnu se kolem dokola, vyvinu všechny síly, abych ulomila dlouhý prut a s jeho pomocí si mrtvolku přitáhla blíž. Dianko, ty moje ubohá kočičko... Slzami zasklenýma očima téměř nevidím, dá mi to pořádnou fušku, ale konečně ji mám před sebou. Odhodím prut a sehnu se k ní. Její krásná modrá srst je ježatá a téměř černá, chudinka moje. Ale proč má tak dlouhý a tenký ocas?!Blééé! Otřepu se ošklivostí, zatímco Pepíno, který si nemohl tuhle komedii nechat ujít a přišel blíž, řehtá smíchy jako kůň. Já husa, málem jsem si sáhla na chcíplou krysu!!! Kdybych u toho neřvala, musela bych poznat i z dálky, že to není moje Diana! Klackem zdechlinu postrčím zase do vody, odpluj, příšero, a hnána slepou zuřivostí se rozběhnu na Pepína. Poděšeně vykvikne a zčerstva vezme do zaječích. Jeho velké štěstí, jinak bych o něho ten prut přerazila!"Co se stalo?!" přivítá mě mamka, vyděšená mým výrazem."Nic," odseknu a utřu si nos pěstí. "Jenom to, že se mi kvůli tvý přítelkyni ztratila kočka!""Necháme dole pootevřeno," slíbí táta. "Snad se zase vrátí. Prostě si vyrazila na výlet, dopřej jí to."S popotáhnutím souhlasím. Nic jiného dělat nemůžu! A pak, jsem ráda, že se neutopila. Takhle je naděje na její návrat!Jenže ta s postupujícím časem jaksi slábne. Diana se neobjeví ani do večera, přestože pátrací okruh za sobotní odpoledne podniknu ještě čtyřikrát. Táta nedovolí nechat přes noc otevřené dveře, budím se celá zpocená a snad každé dvě hodiny scházím k přednímu i zadnímu vchodu zkontrolovat, zda se u něho můj drahoušek nekrčí.Její miska s jídlem zůstane nedotčená i po celou neděli!"Lenka Knoblochová," ohlásím se do telefonu pohřebním tónem. Vytrhnout z něho by mě mohl jedině Vítek...!"Kdy si spolu zašukáme?"No, tak to teda nebyl ten pravý hlas! Aby mi nemohl zavolat znovu, rychle vytočím 34 25 11.151
"Dvořák," ohlásí se mi Vítek osobně. "Lenko? Senzace! Právě jsem zamykal, když zazvonil telefon. Chtěl jsem jít za tebou, protože tobě se dovolat je práce pro vraha, fakt. Prosím tě, co se u vás pořád děje?"Musím se lehce usmát. "Nic. Máma jen celý dopoledne vy-řizovala telefonicky nějaký faktury se zákazníkama...""Přej si k Vánocům vysílačku," poradí mi pobaveně. "Já si napíšu Ježíškovi o druhou, jinak to nevidím! Co bys řekla ná-padu vyjít si společně někam ven?""Není špatnej," uznám v blažené předtuše."Taky myslím," zasměje se. "Takže za půl hodiny u koně.""Jdeš na mě moc hr," mírním ho. "Dej mi hodinku!""Pětatřicet minut," prohlásí nesmlouvavě. "Prosím...""Budu se snažit," slíbím, rychle zavěsím a pádím za mámou: "Můžu jít ven?""Jestli jsi naučená," pokrčí rameny, aniž by vzhlédla od po-čítače, na kterém tvoří účetní sestavy."Jasně," zalžu bez uzardění, fofrem se vysprchuji, obleču si krajkové body, džíny a mikinu s nápisem Jeans, jemně si na-líčím oči, vklouznu do bundy a farmářek a tradá na MHD."Pětačtyřicet," přivítá mě Vítek s lehkou výčitkou, přejede mne pohledem, ve kterém čtu obdiv, a dodá: "Ale odpouštím ti. Strašně ti to sluší."Ruku v ruce bloumáme parkem, po včerejším jarmarku to tu vypadá jako po boji, všude samé papírky, kelímky, odpadky, humus. Smějeme se, povídáme si, blbneme, ve stinném koutku u zámecké zdi se líbáme."Začíná pršet," uvědomím si čím dál častější kroužky na hladině malého zámeckého jezírka."Tady kousek je cukrárna," vzpomene si. "Doběhneme tam a dáme si zmrzku." Zahlédne mé samovolné zakřenění, usměje se a plán pozmění: "Nebo spíš grog."Nápad schovat se před nevlídnými povětrnostními vlivy v útulném prostředí cukrárny však nemáme jen my, všechna místa k sezení jsou obsazená převážně důchodci, babkami, co si
pochutnávají na nedělní kávě a kremrolích, dědky, kteří je balí, a mladými rodinkami s dětičkami s pusami od čokolády."Je tu moc husto," usoudí Vítek zklamaně. Zhltnout na sto-152jáka rakvičku se mi také nechce! Náhle se mi zpříma a jakoby vyčkávavě podívá do očí. Hryzne se do rtu: "Skoro za rohem bydlím. Kdybys chtěla, Lenko, mohli bychom jít ke mně. Naši nejsou doma, vezli věnce na hřbitov.""No ale to budou každou chvilku zpátky...""Nemyslím," usměje se. "Tenhle hřbitov je v Pelhřimově.""A ségra?""Ta taky. Naštěstí je ve věku, kdy má tyhle rodinný akce povinný... Jestli chceš, Lenko," zopakuje napjatě."Chci," vypadne ze mě spontánně."Já ještě víc," sevře mi vděčně ruku. Pravda, nebydlí sice za rohem, ale minimálně za čtyřmi, totiž ve věžáku tyčícím se nad vlakovým nádražím. Do jedenáctého patra vyjedeme výtahem, oba napjatí a trochu nervózní. Vítek mne zavede do nevelkého pokoje klasického panelákového bytečku s výhledem přímo na spletité rovnoběžky kolejí, odstavené vagónky, lokomotivy a nádražní budovy."Určitě sis jako kluk hrál rád s vláčky, ne?""Samo," zazubí se. "Chodil jsem do modelářskýho kroužku, protože tam jsme měli nádherný mašinky... a hlavně místo. V téhle špeluňce nešlo podnikat nikdy nic. Neměl bych si kam dráhu postavit. Dáš si něco? Máma včera pekla řezy...""Hlavně přines něco k pití," požádám ho. "Lekám žízní."Vyhoví mi, v cuku letu je zpátky s krabicí stoprocentní hroz-nové šťávy a táckem čokoládových řezů."Tvoje království," rozhlédnu se po pokoji."Moje myší díra," opraví mě s úsměvem. Musí spát na bidle, dvě válendy by se sem kvůli kratičké nábytkové stěně a dvěma psacím stolkům nevešly!"Ségra?" ukážu na fotku tmavovlasé dívky pod sklem na stolečku, nápadně podobné Vítkovi. Pěkná holka, uznám.
"Martina," kývne. Znenadání posune stojací kalendář na jejím stolku z levé strany na pravou. "Mám rád symetrii," vysvětlí rozpačitě. Vstane, prohrábne se v hromádce desek vedle kvalitní minivěže a jednu vloží na talíř. "Pustím ti Cimrmana. Třeba Němýho Bobše."Humor dua Svěrák-Smoljak mi sedí, mám ho strašně ráda, avšak na poslech se nemohu soustředit. Registruji ho jedním153uchem, tím druhým Vítka, stíháme se přitom bavit, a když si po původní půlmetrové mezírce mezi námi přisedne blíž, pak i líbat. Což znamená konec poslechu, jsem schopná vnímat jenom jeho blízkost. S Vítkem to také pořádně cloumá!!!"Miluji tě, miluji tě," opakuje zastřeně mezi polibky. Navážeme ve svých něžnostech tam, kde jsme minule přestali, a po-stoupíme o krůček vpřed. Vítek se jedním tahem zbaví trika s dlouhými rukávy. Jeho nahá, teplá, opálená kůže mě šíleně přitahuje, líbám ho na krku, kolem šňůrky s přívěskem kaš-tánku, na ramenou, bicepsech paží i prsou, v loketní jamce a na bradavkách. Vítek vzrušeně dýchá a se zavřenými víčky mi polibky oplácí. Když mu hroty svých pěstěných nehtů přejedu zlehýnka po páteři od krku až po džíny, slabě zasténá. Odváží se mi rozepnout dva knoflíčky na mikině, pootevře oči s výrazem štvance a zase ruku stáhne. "Nevím, jestli můžu," řekne chraptivě, "abys... aby sis nemyslela, že jsem tě vzal sem jen kvůli tomu..."Bez zaváhání přetáhnu mikinu přes hlavu, ale dál nejdu. Body je mou hranicí, Vítek to pochopí a je mi vděčný i za to, co jsem mu nabídla. Líbá mě ve výstřihu a laská přes tenoučké a průsvitné krajky, div z toho oba nezešílíme."Jsi tak krásná," rozplývá se.Ten, kdo vymyslel body, zaslouží metál!Vyprovodí mě až domů, protože se jednoduše nemůžeme na zastávce rozloučit, v autobuse sedíme vedle sebe a horce si tiskneme ruce. No, lítáme v tom kapitálně!"Nezdá se ti, že to trochu přeháníš?" zeptá se mě mamka zamyšleně, jakmile se objevím ve dveřích. "Je sedm večer."
"Nezdá," ujistím ji. "Všechno je pod kontrolou, mami!"Zatím, napadne mě, když ve sprše objevím značku Vítkových rtů hluboko pod klíční kostí.Cestou do školy schválně šlapu pomalu, abych měla čas roz-hlížet se kolem. Potkám jedenáct psů na vodítkách svých pánů, pět volně pobíhajících, tři toulavé kočky, dvě černé a jednu mourovatou, a na Palachově náměstí houf holubů. Co do kvan-tity slušný počet zástupců živočišné říše, kvalita však pokul-hává. Diana je stále na seznamu pohřešovaných!!!154"Ahoj, Joly!" přivítám se se svou kámoškou v šatně 2. D. "Myslíš, že kdybych zašla na městskej úřad a požádala je, jestli by nevyhlásili rozhlasem, že se ztratila modrá kočka, udělali by to?"Jolana trhne rameny a dál rozvazuje uzel na botě."Nebo bych si mohla dát inzerát. Ne do novin, to je moc zdlouhavý, prostě si sama napsat malý plakáty a vyvěsit je na -" překvapeně umlknu, protože zbytek bych povídala leda bundám na věšácích. Jolka totiž rozšmodrchá zacuchtanec na tkaničce, obuje si pantoflíčky a mlčky vyjde ze šatny! Shodím boty, halabala vklouznu do bačkor a rozběhnu se za ní ke schodům do patra. "Joly?! Počkej na mě přece..."Nepočká, spíš přidá do kroku, takže ji dohoním teprve ve třídě, když se zadýchaně složím na židličku v naší lavici."Co je ti?" sonduji nechápavě. Klidně si připravuje učení na matiku a tváří se, že neexistuji! "Máš v uších špunty?"Konečně se ke mně otočí obličejem. "Jaký bylo rande?"Neubráním se zrudnutí, pokrčím rameny a zvolna se opřu o opěrátko. Do očí se jí nemám sílu podívat!"A že ses ani nepochlubila!" prskne."Joly, víš... Bylo mi to strašně trapný, nemohla jsem... Je mi to hloupý pořád! Tak nějak se to... zvrtlo...""Hlavně, že seš šťastná!" ušklíbne se."Nejsem... teda s Vítkem jo, ale mrzí mě to vůči tobě. Joly, pochop, prostě se stalo. Neuháněla jsem ho, on... vybral si sám. Mezi námi dvěma to přece nic neznamená, ne?"
Odfrkne si. "Jasně že ne, jak by mohlo! Jenom to, žes mi vyfoukla kluka, kdežto já utřela nos, ale jinak vše O. K.!""Neříkej vyfoukla," opravím ji mrzutě. "Podívej, patříme k nim do party, jsou to fajn kluci. Hanuš je taky pěknej."Z očí jí létají blesky. "Toho si strč někam!"Na tohle nemám co dodat, až do zvonění vedle sebe sedíme jako sfingy. No, tak přesně téhle situace jsem se bála!"Rozdejte si papíry, napíšeme si čtvrtletní kompozici," nařídí ředitel na začátku hodiny velitelsky. Třídou zašumí, leč jaké-koliv protesty by neměly vejšku!Dnešek je zkrátka dalším z dnů, které se nepovedou, usoudím v duchu, jakmile se do pravého rohu podepíšu, čímž vyčerpám veškeré možnosti své matematické aktivity. Čtyři příklady, je-155den lepší než druhý! Binomická věta, vektory, geometrický model vektorového prostoru, nějaká příšernost na úpravu vý-razů s komplexními čísly. Španělská vesnice hadr!!!"Vy dneska stávkujete, Knoblochová?" všimne si mne DDT."Ne...""Anebo jste tak dobrá, že máte času dost?"Pohodím hlavou a raději si opíšu zadání, abych něco dělala. Čtvrtý příklad přece není nová látka, krucinál, copak nezvládnu ani ten?! Co nejjednodušším výrazem zapište výsledek násobení (cos x + sin x). (cos 2x + sin 2x)... (cos nx + i sin nx). Pch, zdá se, že nezvládnu. Snaha by byla, šťourám se v něm ze všech příkladů nejdéle, leč k žádnému uspokojivému výsledku se stejně nedopídím."To bude za pět," prohlásí Ida o přestávce. "A vy?"Obě s Jolkou sveřepě mlčíme."Vstaly jste zadkem napřed?" podivuje se. "Nebo snad spolu | nemluvíte?! Vy dvě? Vy? Taková silná dvojka?!"Odpovědi se nedočká ani tentokrát, nicméně brzy svou zvě-1 davost ukojí. Jolka se asi tak od třetí hodiny sebere a sama ji vyhledá, každou další přestávku tráví u Idiny a Zuzaniny lavice a na oběd jde s nimi. Nevnucuji se. Idě je to však trapné, ne-
chápe, proč by měla preferovat jen některou z nás, když dosud J kamarádila s oběma, a střídavě poletuje od jedné ke druhé."Taky si myslíš, že jsem mrcha, která nejlepší kamarádce 1 přebrala kluka?" zeptám sejí otevřeně při odpoledním tréninku. "Jolka se ti jistě svěřila, víš, o co jde, ne?""Ona to moc dramatizuje," usoudí a bradou kývne na Jolku, snažící se zavděčit Strouhalovi při cvičení na bradlech. "Navíc s ním ani nechodila, takže...""To vysvětli jí," ušklíbnu se."A její mamince," uchichtne se. "Té bych se, být tebou, vyhýbala na kilometry. To zase bude pomluv...""Cože? Proč?" nechápu. "Jakých pomluv?""Teď už ti to můžu říct, Lenko, ale její máma tě strašně pomlouvala. Tehdy, než jsme šly na ten mejdan, pamatuješ? Viděla tě oknem a zdrbla tě ještě dřív, než jsi stihla zazvonit. Že přej nevíš, co bys na sebe navěsila, takový hadry a honíš v nich parádu, že si asi myslíš, jak seš neodolatelná, nos nahoru...Lenko, já byla úplně paf. Vůbec jí nevadilo, že jsem u toho! A pak mě dorazila úplně. Do očí ti pochlebovala, jak ti to sluší, že seš senzačně oháklá... Jako manekýnka! Bylo mi děsně trapně...""A Jolka ani nemukla, viď," doplním její vyprávění. Přestože mi neříká o paní Dvořákové žádnou novinku, zamává to se mnou. Myslela jsem, že mě bere jinak než Idu!"Ne," řekne tiše, načež ožije: "Víš, že ti Vítka závidím? Já mít možnost, tak ti ho přeberu a ani se nezačervenám!"Tak tohle pro změnu zahřeje, protože Idina závist má k závisti v pravém slova smyslu nekonečně daleko, a obě se tomu uvol-něně zasmějeme.Aleš právě nasedá na svou mašinu, na které jezdí denně do práce. Počítám, že mě dle zvyku přehlédne, tudíž mě dost pře-kvapí, když si stáhne helmu, aby mě mohl pozdravit."Těbůh," odpovím překvapeně. Chci ustájit kolo do garáže, avšak jeho pohled cítím v zádech, musím se otočit. "Co je?"Zaváhá, než odpoví: "Našel jsem tu tvou kočku.""Dianu?!" ožiju. "Kde je? Dianko, čičiči..."
"V dílně. Lenko, počkej -"Prásknu s kolem na chodník a vrhnu se rovnou ke vchodu do truhlárny. Pracovní doba skončila, zářivky jsou zhasnuté, dřevo krásně voní. "Dianko, kde jsi? Dianko...?"Aleš neváhá postavit motorku na stojan a s helmou v ruce přijít za mnou. "Je tady, v krabici.""Tys ji zavřel do takový malý krabice?!" osopím se na něho. "Nemá tam ani díry na dejchání a -" Prudce rozevřu horní díly lepenkové škatule, aby mi došel dech při pohledu na Dianino našponované tělíčko s vyhaslýma očima."Zalezla si mezi hranoly a tam chcíp... pošla," vysvětlí soucitně. "Podle toho, jak je ztuhlá, před dvěma dny.""Dianko...," přejedu svými prsty lesklý, hustý a čistý kožíšek. "Co se jí mohlo stát? Nikde žádná krev...""Musela sežrat jed. Měla kolem sebe zvratky.""Jed na krysy!" dovtípím se. Strnulost mých rysů, vyvolaná šokem, povolí, oči se mi naplní slzami a ty vytrysknou ven. Rozbrečím se, popadnu krabici a spojovací chodbou prolétnu156157ke schodům k bytu, vydupu je v botech a vpadnu do kuchyně jako bomba, až paní Blechovou vyděsím k smrti."Mami!" žaluji vzlykavě a strkám překvapeně mámě krabici pod nos. "Ona je mrtvá, mrtvá!"Pohladí mě po rameni. "To je mi líto, Lenko... Ber to tak, že u tebe strávila krásných osm let, což není málo."Nemůžu to tak jednoduše brát! Prožila jsem s ní polovinu svého života, za ty roky jsem si na ni zvykla, měla jsem ji ráda jako kamarádku, ne jen obyčejnou kočku! A dneska jsem o ni přišla. Vlastně ne, dnes jsem přišla o dvě přítelkyně!"Zakopej ji na dvorku," poradí mi mamka zúčastněně."Ale tam jsou ty hnusný krysy! To ji radši dovezu na vete-rinární stanici, aby ji spálili...""To je krámů s jednou mickou," prohlásí Bleška a já ji v tu chvíli vyloženě nenávidím."Umřela kvůli vám!" osopím se na ni bez sebe vzteky.
"Lenko!" přeruší mě mamka varovně."Kdybyste zavírala dveře, tak se to nestalo! A kdybyste sem radši vůbec nechodila! Myslíte si snad, že vám někdo o ty vaše celodenní návštěvy stojí?! Takový sousedy -""Tak dost!" zacloumá mnou máma a s krabicí v náruči mě vystrčí z kuchyně, abych načatou myšlenku nemohla dokončit.Jakmile se uklidním, začnu jednat. Opláchnu si uřvaný obličej studenou vodou, krabici, Dianinu rakev, přebalím kvítečkovým papírem, protože vypadala příliš oškubaně, převážu mo-touzem a s těžkým srdcem se vydám na autobus. Ke všemu na ulici prohání blbeček Pepíno svůj skateboard."Už je ta tvoje modrá obluda na márách?" baví se.Projdu kolem něho ani ne tak vznešeně jako spíš apaticky. Ty mi můžeš...! Před zastávkou MHD se zahloubám do jízdního řádu, napůl servaného vandaly. Veterinářka sídlí přesně na opačném konci města, dumám, který spoj bude nejvhodnější, aniž bych si všímala vlasatého individua, opřeného o kandelábr. Vím, že tam je a že po mně civí, přehlédnout se nedal, na autobus čekáme jenom my dva, víc mě nezajímá. Bohužel, já jeho ano! Z ničehonic se ten frajer odlepí od sloupu, přiskočí ke mně, vytrhne mi krabici z ruky, div mě při tom nepovalí,158protože ji držím za špagát, a než si uvědomím, co se děje, vlasatec prchá pryč i se svým lupem!Bolestivě sevřu pořezané prsty pravé ruky v dlani, motouz byl silonový, ruku mám celou od krve, a zdeptaně zírám na roh ulice, za kterým zloděj zmizel. Pronásledovat ho mě ani nenapadne, zase takový šílenec nejsem, a volat o pomoc, pří-padně na policii, nemá smysl. Vysvětlovat j im, že j sem v krásně zabaleném balíčku měla mrtvou kočku?!Do očí se mi tlačí nové slzy. No, to je paráda. Přestože autobus se správným číslem se právě objeví na nároží, unaveně se obrátím směrem k domovu. Kam bych asi tak jela!"Ty už jsi zpátky?" podiví se mamka."Jo. O Dianu je postaráno." Nejradši bych vraždila!
Táta, ládující se křupavými lívanci, na které si bohatě nanáší borůvkový džem, mi nabídne: "Vezmi si, nebo nebude.""Nemám na jídlo pomyšlení!" odseknu. Jak může být tak... bezcitný?! Leda pít, pít. Natáhnu se pro jeho sklenici s mlékem a vyklopím ji do sebe."Náhodou, na žal je nejlepší se dobře najíst," radí mi."A co jsi vlastně s Dianou provedla?" napadne mámu. "Myslela jsem, že ji chceš odvézt na veterinární stanici.""Chtěla jsem," řeknu sklesle. "Jenže mi ji někdo ukradl!"Táta vyvalí oči, div mu nevypadnou do borůvek. "Cože?!""Prostě mi ji nějakej grázl štípl, no!"Rodiče si vymění užaslé pohledy. "Chcíplou kočku...?""Za prvý mrtvou!" opravím tátu popuzeně. "A za druhý to ten zloděj nejspíš nevěděl, ne? Vyrval mi z ruky celou krabici, měla jsem ji zabalenou v dárkovým papíru."Táta nevydrží a rozesměje se nahlas, až u toho slzí. Máma ho napomene, ale také jí rty cukají. "Michale!""Promiň, dcero," řehtá se, "tohle je vtip k popukání. Dovedeš si představit jeho obličej, až balíček rozbalí?!"Stále v tom nic směšného nevidím! "Dovedu si představit, zeji potom hodí do popelnice," odseknu a celé hrdlo mi stahuje šílená lítost. ,Moji Dianku... Nechtěla jsem ji zakopat na za-hradě kvůli krysám, a tak skončí na smetišti!""Lenko, je mi to moc líto, opravdu," snaží se máma.159"Mně taky," připustí táta a utře si zaslzené oči. "Ale smát se tomu prostě musím! Třeba to toho zloděje napraví!""Hlavně, že se dobře bavíš!" vyjeknu rozezleně. "Umřela kvůli tvýmu pitomýmu jedu na krysy, víš!""No moment," zpozorní. "Ještě jsem žádnej na dvůr nedal, protože jsem ho neměl čas koupit. To asi máma...""Já si na jed ani nevzpomněla," namítne."Aleš říkal, že byla otrávená!""Jedině z něčeho jiného," usoudí táta."Asi venku našla něco špatného," hádá mamka.Každopádně je Diana pryč. Navždy.
Kdybych si psala deník, jako že si žádný nepíšu, a pondělí 6. 11. v něm zakroužkovala černou fixou, potom nevím, jakou barvou bych vyznačila následující úterý.Nejenže se mnou Jolka nemluví, ignoruje mě a snáší vedle sebe v lavici asi jako parazita, veš v kožiše, DDT ocenil mou matematickou písemku čtyřkou minus a s Vítkem se mi nepovedlo se setkat, jelikož máme tak důmyslně vymyšlený rozvrh a posunuté hodiny výuky a tréninku, že to v některé dny možné není, pokud nechci trčet před školou jako Jolka nedávno. Což nechci! Dobře si pamatuji Vítkův slogan o lovné zvěři a nehodlám dopustit, aby se náš slibně se vyvíjející vztah dostal na slepou kolej, kluk musí mít neustále pocit dobyvatele, ne štvance. Tím víc jsem se těšila na pátou hodinu, kdy jsme měli mít u koně rande. Měli mít.V neděli, když jsme si ho smluvili, jsem ovšem jako na smrt zapomněla, že se týž den koná třídní schůzka rodičů! Taťka odešel dřív z truhlárny, jen aby se jí mohl zúčastnit, přestože jsem mu jemně nadhazovala, že jeho přítomnost zdaleka není nezbytná. Nedal si říct, šel a cestou domů potkal paní Blecho-vou. Viděla jsem je z okna pokojíku.To, co se konalo poté, bych mohla směle nazvat uragánem Ella. Nedbaje na můj smutek, držený za Dianu, běhal sem a tam, rudnul, křičel, nadával. Suma sumárum: mám dva těžké hříchy. Propadám z matiky a jsem drzá na sousedy."Můžeš mi to nějak vysvětlit?!" zařval, když konečně zcela vyčerpal zásoby munice obžaloby."Jak jsi mohla za dva měsíce školy jít v matematice tak rychle ke dnu?" vrtí hlavou máma.160"Má tam tři známky a samý kule!" vysiluje táta."Dvě koule, jednu čtyřku minus," opravím ho mechanicky."No, to ses teda v písemce vyznamenala!" odsekne. "Čtyři minus je totéž co pětka, prosím tě!""Já to pořád nechápu," opakuje máma. "Zhoršit se o tři stupně... Na konci roku jsi přece měla dvojku!""Loni nás neučil říďa," prohlásím zpupně. "On za to může."
"Chudák pan ředitel," šklíbí se táta ironicky."Chudáci jsme my!" zaprotestuji. "Vysvětli mi, jak se to mám asi tak naučit, když tomu nerozumím? Koho se mám zeptat? Tebe, táti? To už jsem zkusila a jak to dopadlo!"Zašermuje mi rukou před obličejem. "Chodím snad do školy já, nebo ty?!""A zkusila ses zeptat samotného ředitele? Požádat ho o do-učování?" napadne mamku pošašená myšlenka.Trhnu rameny. "Samozřejmě ne.""Prosím!" triumfuje táta."Vyhodil by mě, kdybych to zkusila!""Nemůžeš předem odsuzovat něco, co nevíš," soudí máma."Říct říďovi! Mami, ty ses zbláznila! On je ujetej...""Podívej, slečno," ztratí se mnou táta trpělivost. "Mám toho dost. Jednáme s tebou jako v rukavičkách a ty si to nezasloužíš! Takže, aby tahle debata došla k nějakýmu konci. Paní Blechové se omluvíš. Na to, aby sis otvírala pusu na cizí a ke všemu mnohem starší lidi, jsi ještě moc mladá, nehledě k tomu, že ani mezi dospělými slušnými lidmi se to neprovozuje. Matematiku si opravíš, jasný?"Vcelku spokojeně přikývnu, přesně tohle jsem očekávala!"Je ve tvým vlastním zájmu, jak brzy," dodá nekompromisně a přísně si mě měří, "protože do té doby se s tím svým klukem nebudeš scházet. Všechno svádíš na druhé, dokonce i svou vlastní neschopnost. Tak to ne! Já se na rozdíl od maminky nedivím, že jsi se mohla v matematice tak rapidně zhoršit. Nemůže za to ředitel, ani já, když ti neumím vektory vysvětlit. Můžeš za to ty sama. Neučíš se. A neučíš se proto, že máš plnou hlavu Vítka. Budeš si muset, holčičko, rozmyslet, jestli ti na něm záleží nebo ne. Pokud ano, prosím, vrhni se na ma-161tematiku a koukej ji zmáknout co nejdřív. Jinak máš smůlu. A ten tvůj kluk taky."Howgh, řekl by Vinnetou. Já mlčím, protože kdybych pro-mluvila, třásl by se mi hlas. Prudce mrkám, abych zahnala slzy a neukázala tátovi, že tohle je ten nejstrašnější trest, jaký mohl
vymyslet. Střelím zamženým pohledem po mamce, poslední spáse. Mlčí, nezastane se mě. Vznešeně se otočím na patě a za-lezu se vyrvat do koupelny. Dianu nemám, Jolku nemám, Vítka nemám... Tenhle výčet ztrát je víc než krutý, protože jde (krom rodičů, kteří mě v téhle chvíli štvou, div je nenávidím) o ty nejmilejší!Před šestou se rozdrnčí telefon. Jsem obýváku nejblíže, za-sprintuji k němu coby první z rodiny. "Lenka!"Intuice nezklamala, slizoun, nabízející mi pohlavní akt ne-vybíravým slůvkem, volal už odpoledne, teď se ve sluchátku ozve hlas mnohem sympatičtější: "Vítek. Volám z pasáže Ves-mír, v šest začínají hrát a ty nikde. Stalo se něco?""Vítku, já..." Hryznu se do rtu, protože se v obýváku objeví táta, nic nedbaje na soukromí mi uzme sluchátko z ruky a ne-smlouvavým tónem řekne do aparátu: "Lenka propadá z ma-tematiky, je mi líto, ale jistě uznáš^ že do kina jít nemůže... nejen dnes. Vyjadřuju se dost jasně? Žádná kina, žádné schůzky, žádné telefony. Ano, tak to myslím. Nazdar."Psát si ten pitoměj deník, musela bych celou stránku s dnešním datem polít černou tuší!!! Protože si ho však nepíšu, padnu do postele a s pamětním kaštánkem v dlani vybrečím do kožíšku modrého medvídka asi hektolitr slz.16210Právě se otupěle přezouvám, díky včerejším událostem mě slušně bolí hlava, cesta do školy mi trvala nějak déle, je těsně před zvoněním a v šatně jsem úplně sama, když se za pletivem mihne povědomý stín. V tu ránu je malátnost tatam, vyskočím z lavičky a s jednou nohou obutou a druhou bosou se vrhnu k pletivu. "Vítku! Zlobíš se kvůli tomu kinu?""Ne, vůbec ne." Prostrčí mřížovím všech deset prstů, aby mě aspoň takhle primitivně mohl vzít za ruce, a s pátravým pohledem na mé tváři řekne soucitně. "Tys plakala?"Odvrátím tvář. Musím mít pecku! Vítek mě však nasměruje zpátky. "Táta byl dost naštvanej, co? Málem jsem ohluchl.""No... O to nejde. Strašně mě to kino mrzí a -"
"Mě taky, ale tím si hlavu nelam. Vesmír hraje denně.""Jo, jenže ne pro mě," hlesnu. "Slyšels, co říkal...""Netušil jsem, že v tý matice tak lítáš. S tím se musí něco udělat, Lenko. Právě proto, aby Vesmír hrál i pro nás dva, víš?" usměje se mile, až se ve mně všechno svírá."Hm... Vám odpadl trénink?" odvedu pozornost od mé ma-tematické zabedněnosti, za kterou se šíleně stydím. Vítek má sice na sobě zelenobílou teplákovku a bílou čelenku, avšak v tuhle chvíli by měl dávno pobíhat po tělocvičně."Ne," ujistí mě. "Mám krátkou pauzu.""Adam vám dává pauzy? Je dobrej..."Pobaveně se zazubí: "Dobrej je, akorát že o tom neví."Navzdory své pohřební náladě se musím smát. "Budeš mít průšvih. Stačí, že jich mám já tolik!""Tolik?" zareaguje všímavě. "Matika není žádnej velkej pro-blém, anebo teda je, ale dá se vyřešit. Co ještě jinýho?""Jolka se o nás dvou dozvěděla a..." Mávnu rukou. "Taky Diana... Je po ní. Někdo mi ji otrávil."Vítek se zachmuří. "Lidi jsou bestie! Komu mohlo takový krásný zvíře vadit? Vždyť nemáte žádný sousedy.""Nevím," vzdychnu unaveně. "A největší problém jsi ty."163Vykulí oči. "Já?! Co jsem provedl, proboha?""Ty nic. DDT je potížista, kvůli němu... Nesmím ven."Pustí moje prsty, které přes mřížky pevně svírá, aby se mohl jemně dotknout mé tváře. Nemotorně, úzké čtverečky pletiva mu v tom brání, mě přitáhne co nejblíž a nádherně něžně mě tou škvírou políbí."S tou matikou se prostě musí něco udělat," zašeptá poté.Odevzdaně přikývnu. Musí, to se hezky řekne, jenže CO?Zazvonění nás vyruší v nejlepším, oba sebou trhneme."Nevím, jak to bez tebe vydržím... nemáš svou fotku?""Mám, doma. Zítra ji přinesu," navrhnu."Zítra je pozdě," namítne. "Zaskočím odpoledne k vám.""Táta by tě vyhnal!" vyděsím se. "Myslel to vážně."
"Tak mi ji dej do schránky, vyzvednu si ji. I když věřím, že je to tvé domácko otázkou několika málo dní, s fotkou to přežiju snáz. Doufejme..." Naposledy mě skrz mříže políbí, načež odsprintuje zpátky do tělocvičny. Rychle si přezuji i druhou botu, přijdu sice na hodinu o pár minut později, ale vzhledem k tomu, že matiku máme třetí hodinu, o nic nejde. Nejsem jediný opozdilec, chodbou se řítí spolužák David. Solidárně na něho počkám, ve dvou se omluvíme snáz."Snad nechodíš s Vítkem?!" řehtá se už z dálky."Máš proti tomu něco?!" zeptám se popuzeně."Já? Já ne, ale co tomu říká DDT?""Co by tomu měl říkat?" nechápu. "Do mýho soukromí mu nic není! A ty se nesměj jako debil.""No promiň," chechtá se dál, "ale to je gól, fakt."Asi skutečně je, usoudím. DDT mě má za ubohého třídního šaška, neschopného spočítat jediný příklad, patrně by byl na koni, kdyby se domákl, že k tomu všemu chodím s klukem!Na osmý listopad je tedy pořádná zima, málem mi za cestu domů přimrznou ruce k řídítkům. Ledový severák duje o závod, nízká šedivá oblaka vyhrožují, že na zem co nejdříve shodí trakaře. Brr, tisknu se k radiátoru ve svém pokoji ještě dobrých pět minut po příjezdu. Přemítám, za jak dlouho dorazí Vítek, chudáček, pěšky, případně autobusem?! Nebylo by marné vy-číhat si ho oknem a seběhnout dolů, dopřát si alespoň jediný164krátký, tajný polibek, odměnit ho za oběť štrachat se v psím počasí přes celé město! Pokud nebude táta v dílně, jistou naději můj bojový plán má, tím spíš, že máma je někde v trapu. Pro jistotu vyberu hned, sotva rozmrznu, ze svého alba nejkrásnější fotku. Nejsem zrovna fotogenická, žádná se mi nezdá pro Vítka dost dobrá. Nakonec zvolím barevnou momentku z prázdnin, kde sedím v plavkách na molu a v dálce za mnou se tyčí maják. Taktika, pochopitelně, nejde ani tak o pozadí jako o ty plavky!Fotografii vložím do prázdné obálky, olíznu odporné lepidlo a zapečetím ji před případnými zvědavci, a rovnou ji zanesu do poštovní schránky připevněné na dveřích. Kvůli kvantu ča-
sopisů, které máma odbírá, a denní pošty, faktur a tak, máme pořádnou umělohmotnou škatuli s nadzvedávacím víkem, Vít-kovi nedá žádnou práci se do ní dostat.A teď... Teď bych se měla zkusit šprtat matiku. Abych neztrá-cela ani minutu drahocenného času, podle tatíčka záleží jen a jen na mně, jak dlouho bude mé domácí vězení trvat, nalistuji příslušnou stránku a pročítám poučky už při převlékání do domácího oblečení."Vázaným vektorem nazýváme orientovanou úsečku AB nebo uspořádanou dvojici (A, B) bodů, přičemž bod A, respektive B nazýváme počátečním, respektive koncovým bodem vektoru," mumlám polohlasně a rvu svetr přes hlavu. Jak to je dál? Musím si rozsvítit, díky zamračené obloze je v pokojíku šero už ve čtyři odpoledne. "Nositelkou vázaného vektoru AB nazýváme přímku AB." Rozepnu si podprsenku, stáhnu ra-mínka a odhodím ji v dál podobna nosatému Cyranovi, ač ten se takhle zbavoval širáku. "Nulovým vektorem nazýváme vektor, jehož prvkem je orientovaná úsečka nulové délky..."Zbystřím zrak na ztemnělé okno. Severák sice ohýbá větve kaštanu, až zbytky listí poletují, ale že by zase tak moc...? Přistoupím k samotnému sklu, abych v místě, kde tlustý kmen přechází v korunu, poznala zrzavého Pepína, vzdáleného ode mne s bídou tři metry! Ten kripl má dokonce dalekohled!Pravda, přistižené sebou cuknu, musí mě mít jako na dlani, jelikož jsem rozsvítila a nezatáhla, nicméně přemůžu emoce a tak, jak jsem, oděna do nízkých bikinek, prudce otevřu okno dokořán. "Liveshow zadarmo, co?" prsknu opovržlivě. "Tak se podívej, ty ubohej šmíráckej šmejde!"165Na přímý útok není připravený, neujde mi, že zčervená. Brzy však chytí dech: "Ještě ukaž číču. Je taky modrá?""Kéž by ses zabil, až polezeš dolů!" popřeji mu a rázným trhnutím zatemním nejprve jedno okno, potom druhé.Toho parchanta mi byl čert dlužen! S povzdechem vklouznu do legín a trika s dlouhým rukávem. Kde jsem skončila?"Nulovým vektorem nazýváme vektor -"
Harašení větví za oknem vystřídá jakési žuchnuti a děsivý výkřik, který mě svou pronikavostí zamrazí v morku kostí. Patří Pepínovi, o tom nepochybuji, nicméně váhám, zda mám juknout ven. Určitě jde o léčku! Ječeni však neustává, pouze se dostává do jiné tóniny, kvílivě naříkavé. Pootevřu okno na úzkou škvíru, zaostřím do šera za ním a spatřím na zemi v kupě spadaného listí Pepínovu zkroucenou postavu."Nech těch efektů," poradím mu ironicky, "a vypadni!"Kupodivu mi neodpoví, na chvilku se odmlčí, načež nářek z jeho hrdla vytryskne jako láva ještě zoufaleji než předtím. Panebože, on snad spadl doopravdy!?! Přála jsem mu sice, aby se zabil, ale nemusel poslechnout doslova!Přibouchnu okno a fofrem vyběhnu před dům. Okamžitě se do mě opře ledový vichr, až mi naskočí husí kůže. Skloním se nad Pepínem. Do poslední chvíle podvědomě čekám, kdy ten rarach vyskočí a bude ze mě mít dobrý den."Jdi pryč," vyhrkne mezi dvěma vzlyky."Je ti něco? Můžeš vstát?" sonduji opatrně."Jdi pryč!" Odvrací tvář, abych neviděla slzy a nudli u nosu. I nepřítele může být člověku někdy líto!"Nech toho, sakra!" okřiknu ho. "Můžeš vstát, nebo ne?!""Nohy... Nejde s nima pohnout, strašně bolííí...",.Počkej, přivolám pomoc!" Na víc nečekám, pádím do dílny, ve které se navzdory pokročilé hodině stále pilně pracuje, hoblovka kvflí, protahovackajeci, ti tři uvnitřnemají tuchy o tom, co se venku stalo. Táta okamžitě vycouvá s Popelkou z garáže, společnými silami naložíme ubrečeného Pepína na zadní sedadlo, a protože jeho babička je nejspíš někde na drbách, skočím si ještě pro bundu a už si to drandíme ke Thomayerově nemocnici. Modlím se, aby nám Popelka nechcípla, Pepínovy vzlyky, byť tlumené, mi vyloženě drásají nervy. Nechápu, proč si za jeho zranění dávám vinu!166Do ordinace s ním nejdu, tuším, že by si to nepřál, stydí se takhle dost, táta coby chlap je pro tuhle roli způsobilejší. Musím však čekat, než ho vyšetří, zrentgenují, určí diagnózu a ubytují
na chirurgickém oddělení. Ten moula si přerazil obě nohy! Se mnou, svědkyní, sepíší protokol. Stručný, pravda, moc toho nevím, leda z doslechu! Když se mě sestra zeptá, proč ten kluk lezl v takovém počasí na zledovatělý strom, zalžu, že nemámtušení."To je přece pitomec," uleví si táta při zpáteční cestě. "Zajdeš k paní Blechové, Lenko, a řekneš jí, co se stalo.""Nezajdu," zavrtím odmítavě hlavou."Zajdeš," zopakuje zvýšeným hlasem. "Máš příležitost se jí rovnou omluvit za ty drzosti, už bude jistě doma.""Táti, nezlob se, ale já tam nepůjdu. Paní Blechové jsem řekla jenom pravdu. Byla to pravda trochu krutá, to je fakt, ale sám vidíš, že zabrala. Od pondělí se u nás neukázala. Řekla jsem nahlas to, co jsme si všichni mysleli.""Krucinál," rozčilí se, "i kdyby to pravda byla, takový věci prostě nemůžeš říkat lidem do očí!""Mám snad lhát? Nenaučili jste mě lhát, táti.""Ne, lhát ne," připustí a na chvilku se odmlčí. "Když nechceš lhát a víš, že by pravda byla ošklivá, máš mlčet! Diplomacii, Lenko, diplomacii!" vysvětlí mi vítězně.Zbytek cesty mlčíme. Jakmile táta zakormidluje před náš dům, dveře dílny se otevřou, vyběhne z nich Aleš a ochotně rozvalí vrata garáže, abychom mohli plynule zajet."Diplomacie je mnohem hezčí slovo než pokrytectví, vid?"Asi mu vyrazím dech! Vyřadí rychlost, vypne světla i motor, zatáhne ruční brzdu, aniž bych se dočkala odpovědi.Pokrčím rameny, vystoupím z vozu a zabouchnu dveře. "Ještě chceš, abych šla k Blechům?"Promne si nos. "Dobrá, zajdu tam sám."Neodpustím si spokojený úsměv. "Táti?" zastavím ho, když se se skloněnou hlavou poraženě vydá k sousednímu domu. "Diplomacii, nezapomeň, diplomacii!"Zahrozí mi na dálku. Počkám, až mu Bleška otevře. Opatrně nadzvednu víko schránky, připravena omluvit Vítkovu absenci příšerným počasím. Bílá obálka však chybí!! Místo ní naleznu167
růžovou, přelepenou tlustou lepicí páskou. Srdce mi poskočí radostí! Rychle ji schovám pod bundu."Co se děje?" volá mamka z kuchyně. "Kde všichni jste?""V nemocnici... Promiň, ale děsně potřebuju..." Než se vzpamatuje, otočím za sebou klíčem ve dveřích toalety, ještě v bundě usednu na zavřený dekl a horečně roztrhnu obálku. Fotka, fakticky! Z pohlednicového formátu se na mě usmívá Vítek jako živý!!! Na druhé straně čtu: Tvůj Vítek.Mamka neodbytně tluče na dveře. "V nemocnici? S čím?!"MŮJ Vítek. Můj. Můj. Můj!!!!!!"Slyšíš mě?! Lenko!"Nejprve ta usmívající se ústa políbím, pak fotku zase schovám pod triko a teprve poté odemknu. "Spíš s kým. Pepíno si zlomil hnáty, vezli jsme ho s tátou na úrazovku.""Pepíno?!" žasne. "Hnáty??""Nohy, no," přeložím."A proč se tak blaženě usmíváš?""Jsem ráda, víš?" mrknu na ni. "Že jsem si ty hnáty nezlomila já, haha! Táta ti to vysvětlí, ten má diplomacii v malíčku, právě se o totéž snaží u Blechu... Já nemám čas, mami. Musím se srotit matiku!"Ač je moje předsevzetí víc než pevné, není to žádná psina. Naučit se matematické poučky je totiž jedna věc, umět je po-užívat v praxi pak věc druhá. A mnohem těžší! Po třech ho-dinách tvrdé dřiny mi už lezou vektory a podobné dobrůtky ušima, nicméně spokojená nejsem. Do prkýnka, copak jsem úplnej magor, že nejsem s to pochopit matematiku druhého ročníku střední školy?! IQ mi v testu inteligence vyšlo poměrně slušné, 121 není zase tak málo, ovšem nad každým příkladem ve sbírce úloh si připadám jako idiot.Přes noc ze čtvrtka na pátek napadne první sníh. Žádný po-prašek, který by okamžitě roztál, kdepak! Ráno mě probudí nezvyklé světlo, sluneční paprsky se jiskřivě odrážejí od bílé pokrývky a kaštan před oknem, ač má ještě spoustu listí, je jako pocukrovaný. Martin se málem strefil! Jet do školy na kole
nepřichází v úvahu, spíš by se hodilo psí spřežení a saně, sněhu je dobrých patnáct centimetrů, ulice města čile brázdí168sněhové pluhy. Horor, fakt. Sloupec rtuti krčící se pět stupňů pod nulou neslibuje žádné pronikavé zlepšení v nejbližších ho-dřnách, pročež se musím vzdát snídaně, pouhopouze vylokám na lačný žaludek tři hrnky studeného čaje, nemám čas si ho ohřát, a utíkám na autobus.Vítek čeká u šatny. V bleděmodrých džínách a džínové košili téže barvy mu to moc sluší! Přestože jsou naše šatna i obě s ní sousedící plné živě debatujících studentíků, obejme mne a krátce políbí. Potěší mě to, dobře vím, že se můj Vítek holkámlíbí."Tak co táta?" zeptá se napjatě."Pořád stejný, ačkoliv bych měla spíš říct čím dál horší.""Jak to?!" vyděsí se. "Další bomba z matematiky?!""Ne, DDT mě nechává vyhnít. Tátovi čtyři dny zaracha ne-připadají jako trest úměrný provinění, chápeš. Včera jsem se mu zmínila a vylítl jako čertík z krabičky, jestli si z něj nedělám blázny. Má nějaký problémy, nedostal zaplacenou dodávku dře-va, a protože mu visí jeden odběratel, nemá na jinou... Ale to s tím nesouvisí. Přes víkend se ven rozhodně nechystám, je mi to moc líto."Dívá se mi upřeně do očí, když se zeptá: "A dnes?"Dost dobře mu nerozumím. "Totéž. Po škole musím hned domů, napsal si na kus papíru, v kolik který den končím.""Není to totéž," namítne. "Dneska všem odpadnou tréninky. Místo v půl třetí skončíte ve dvanáct."Málem se zajíknu. "Vážně?! Jak to víš?"Tajuplně se usměje. "Prostě vím.""No to je paráda!" zajásám. "Takže...?"Zase zvážní. "Naši jedou na svatbu do Náchoda. V poledne bude byt prázdnej. Strašně bych si přál, abys... abys...""Ráda," zkrátím jeho rozpaky.Sevře mi vděčně ruku. "Ve dvanáct tady, jo?"
Ještě cítím na svých rtech jeho polibek na rozloučenou, když si všimnu Jolky, zasmušile vykukující zpoza kabátů."Joly, dnes nebude trénink," pokusím se o konverzaci.Obrátí se ke mně zády a bez odpovědi zmizí ze šatny. Ne, ta holka mi to zkrátka nikdy neodpustí!169Katka odkopne kozačky obalené sněhem pod lavičku, nazuje si trepky a rozpačitě řekne: "Ty, Lenko, já vás tuhle viděla v parku... Netušila jsem, že o tom Jolana nesmí vědět! Mrzí mě, že jsem to vykecala zrovna já. Jen jsem se zmínila..."Mávnu rukou. "Jednou se to dozvědět musela."Uhníst kouli ze zmrzlého sypkého sněhu je pěkná makačka, musíme ho nejprve v dlaních částečně rozehřát, aby byl vůbec formovatelný, teprve pak se můžeme koulovat. Tahle metoda je poněkud zdlouhavá, místo toho na sebe prostě jen prášíme sníh plnými hrstmi, jeden druhému se ho snažíme z tenoučkých větviček břízek na sídlišti setřást za krk, naháníme se mezi zaparkovanými a sněhovou šlehačkou nazdobenými automobi-ly, smějeme se, blbneme. Na lidskou nohou dosud neporušené bílé pláni někdejšího hřišťátka mezi dvěma bloky se dokonce vyválíme! Vítek má evidentně větší sílu, což mě vytáčí, strašně si ho přeji vycpat sněhem! Pochopitelně skončím pod ním na zádech, ruce uvězněné ve svěrácích jeho prstů."Já tě...," prskám sníh, který mi nemilosrdně cpe do úst."Miluju," doplní mě rychle, ještě rychleji se skloní a nádherně něžně políbí. Venku, vleže, na sněhu. Přestože tohle slovo jsem zrovna použít nechtěla, už se neperu. Jeho měkká ústa a jazyk mě zcela odzbrojí."Blázni," zhodnotí nás shrbená babka, pozorující naše dovádění z prohrnuté cestičky. "Hotoví blázni."Smějeme se tomu ještě ve výtahu, kam ruku v ruce doběhneme. Jsme vážně blázni: jeden do druhého!"Opravdu tam nikdo není?" zeptám se, než překročím práh."Sbalili se už včera, aby mohli vyjet hned. Chtějí dojet za světla," uklidní mne a skutečně má pravdu, byt je vzorně ukli-
zený, tichý a prázdný, ochotný poskytnout nám azyl po dobu dvou hodin, krásných dlouhých sto dvaceti minut!!!Prvních šedesát strávíme převážně povídáním, krom krátkého středečního setkání jsme se od neděle neviděli, jsme jako nadržení, máme si toho tolik co říct!Vstanu z koberce, abych si dolila mattonku. Vítek je rychlejší, poslouží mi a čeká, až sklenici vypiju.170"Vymyslel jsem to," oznámí mi. "Přímo geniálně! Budu tě matiku doučovat. To by bylo, abychom to nezmákli!""Ty ji natolik ovládáš?" zeptám se s respektem a připadám si jako trotl, když odpoví: "Matika je děsně jednoduchá, pokud jí rozumíš. Ve všem je logika a řád. Mám ji nej-radši. Můžeme s tím začít třeba hned, počkej, najdu sbírkuúloh -"Všimne si mého upřeného pohledu, zaváhá, nechá aktivního přehrabování v knihovničce a vrátí se ke mně. "Anebo až za chvilku... Řekl jsem to špatně, Lenko. Nejradši mám tebe. Akorát nevím, jak to vyjádřit slovy, na projevy nejsem.""Slova nejsou důležitá," usoudím. "Zkus to jinak. Očima."Přistoupí ještě o krůček, aby zrušil i tu nepatrnou mezírku, která mezi námi byla. Dotýkáme se vzájemně svými těly po celé délce, přičemž ze sebe oka nespustíme. Jsme vážní, napjatí, s pohledy ponořenými v očích toho druhého. Vážně mu v nich čtu obdiv a něhu a laskavost a lásku a...Zlehýnka si položí ruce na můj zadeček. Pevně se k němu přitisknu pánví. Odezva je okamžitá, zavře oči a poslepu vy-hledá svými rty moje ústa. Hrajeme si spolu na líbání, dalo by se říct, ochutnáváme si vzájemně rty, tváře, oči i ušní lalůčky. Nevěřila bych, jak mohou být ouška vzrušivá! Vyzývavě, leč jemně se k němu stále tisknu a zvolna kroužím pánví po jeho slabinách. Projede moje dlouhé vlasy svými prsty, vtiskne do nich krátký polibek a už se na mě zase upřeně dívá, když říká: "Miluji tě, Lenko. Strašně moc..."Tentokrát má v očích navíc jasnou touhu. Aniž bych uhnula pohledem, dotknu se jeho knoflíčku na džínové košili. Vítek
napjatě čeká, co bude, až rozepnu všechny. Když mu košili stáhnu z ramen, začnu ho líbat na nahém hrudníku. Systema-ticky, od klíční kosti po pupík a zase zpátky nahoru ke kou-zelnému amuletu na kožené šňůrce."Už je úplně tvrdej," zaklepu kotníkem na kaštánek."Jo, to je," potvrdí s úsměvem, chytí mou ruku a nesměle zavede mé prsty přes látku džínů na zbytnělý, tuhý penis."Teda!" Kousnu se pobaveně do rtů a poněkud nejistě mu to místo pohladím po celé délce. Odmění mou snahu vzrušeným vydechnutím, načež mi pomaloučku vyhrne svetr z boků. Dává171mi možnost rozmyšlení! Nebráním mu, spíš se lehce nahrbím, aby mi ho mohl snáz přetáhnout přes hlavu. Dnes na sobě nemám body, ale okamžitě poznám, že se mu v bílé krajkové podprsence vyztužené kosticemi líbím. Obejme mne, až to ve mně zapraští. Musíme se dlouze políbit, Vítek poté sjede svými ústy na můj krk, ramena, vzrušivě polaská kopečky ňader nad košíky podprsenky. Stále se mi dívá do očí, zatápe svými prsty na mých zádech, vyhledá zapínání a chvíli s ním neobratně zápolí. Nestopnu to, takže mě brzy zbaví i tohoto kousku oděvu. Protože se přece jen trochu stydím, rychle se k němu přitisknu. Dotek našich nahých horkých těl je fascinující!!! Jakmile si na svou nahotu zvyknu, vzájemně se osvobodíme z džínů. Vítek je natolik vzrušený, že se málem nemůže z riflí dostat!, Jsi tak krásná...," vydechne ochraptěle a jemně uchopí moje prsy do dlaní, aby je mohl polaskat jazykem. Úplně se mi pod-lamují kolena! Pozná to na mně, asi je na tom stejně, protože mě vezme do náruče a opatrně, jako by přenášel křehkou por-celánovou loutku, mě položí na chlupatý koberec. Líbáme se vleže, dotýkáme se jeden druhého na obličeji, prsou, pažích i vnitřní straně stehen. Do prohlubně pupíku mi nalije trošku mattonky, aby ji odtud mohl vypít!Zaúpím slastí. "Miluji tě, Vítku!""Zavři oči, Lenko..." Klekne si vedle mě na kolena, natáhne se k sestřině poličce pro pleťový olej, odšroubuje uzávěr a z výšky mě pokape tu a tam po celém těle. Se soustředěným výrazem
sochaře ho začne svými prsty něžně roztírat. "Ty se díváš!" všimne si. "Se zavřenýma očima se všechno víc prožívá.""Nevydržím je nechat zavřené...""Počkej," napadne ho a z kupičky mého šatstva vytáhne ba-tikovaný šátek, který nosím pod bundou místo šály. Nechám si jím zavázat oči a zcela se poddám jeho laskání. Panebože, měl pravdu! Uzavřena ve tmě a tichu rušeném pouze našimi vzdechy se soustředím čistě jen na mazleni, moje kůže je vzru-šením napjatá, bradavky vytrčené, chloupky na pažích posta-vené, na zádech mráz. Olej nádherně voní po kokosu, tuhle vůni si nejspíš navždy spojím s heavy pettingem!Nevím, jak dlouho naše hra trvá, je nádherná a nekonečná,172oba dýcháme jako při nejtěžším tréninku, Vítkovy tahy prstů po mém těle jsou čím dál rychlejší a žádostivější, a když poprvé nesměle přejede dlaní po krajce mých bikinek, nevydržím, prudce ho obejmu a naše rty se spojí v divokém polibku. Třeme se vzájemně o sebe, brzy je Vítek namaštěný také. Kloužeme po sobě, jednou jsem nahoře já, podruhé on. Přestože je území pod bikinkami a Vítkovými sportovními trenýrkami tabu, neodolám, abych mu pod ně rukou nevklouzla. Prvně v životě držím v ruce tu věc, o které se mezi holkami často debatuje, je tuhá a velká a trochu z ní jde strach. Vítkův trhaný dech potvrzuje, že se mu moje hlazení líbí, je stále vzrušenější a tře mě při něm dlaní v rozkroku. Myslím, že se brzy zblázním slastí!Vítek náhle mou ruku vyprostí, nalehne na mě klouzavým pohybem a tlumeně zanaříká. Jeho polibek vzápětí je uvolněný a jemný. Dospěl na nejvyšší vrchol, třebaže jsme se nemilovali v pravém slova smyslu.Stáhne mi šátek z očí, aby se na mě mohl něžně usmát. "Lenko, já z tebe asi zešílím... To byla nádhera..."Ještě dlouho ležíme v němém objetí, abychom se vydýchali, uklidnili, vzchopili. Jsem tak strašně šťastná...Jenomže pak se z předsíně ozve dvojité otočení klíčem v zám-ku, několikeré kroky a bouchnutí dveří. "Vaši!!!"Vítek se vzpamatuje, prudce si sedne. "Vrátili se..."
V tu ránu se můžu splašit, jak rychle se snažím nasoukat do džínů, div se u toho nepřerazím, proboha, ty kroky se přibližují! Ještě svetr, honem, kde je díra pro hlavu?!Než se dveře rozletí, Vítek si stačí obléct pouze džíny."Jé!" udělá tmavovlasá dívka, nepochybně jeho sestra, a se zapištěním se chytí za pusu. "Mami, on tu má holku!""Vymajzni, a fofrem!" Vítek se ji snaží vytlačit tělem, ale ta káča se nenechá, drží se jako klíště za kliku, stále se řehtá a nakukuje na mě přes jeho ramena.Rychle se skloním pro podprsenku, pohozenou na válendě, a nasoukám si ji do kapsy dřív, než křikem přivábí další členy rodiny. Ze to bude mrtvičná situace, to jsem tušila už při cvak-nutí zámku, ovšem s takovým šokem jsem nepočítala!"Knoblochová...?" vytřeští Vítkův táta oči. "Zase vy?!"173Je mi na omdlení, smrtelně zblednu."To je Lenka," představí mě Vítek svým rodičům. Mámě, drobné tmavovlasé a hezké paní s mírně pobaveným úsměvem, opodstatněně, tátovi viditelně zbytečně."My se známe," potvrdí DDT. "Vidte, Knoblochová?"Opřu se zády o psací stůl, abych se nesložila. Dar řeči mi byl definitivně odebrán, ani nehlesnu."Co jste tu vyváděli?!" vypískne rozesmátá Martina. Říďa perlí: "Kdybyste se radši učili matematiku a ne biologii!""Nech je, Tibore," zastane se nás jeho manželka a směrem k Vítkovi a asi i mně vysvětlí nečekanou přepadovku jakoby omluvně: "Zapomněli jsme svatební dar, vracíme se od Svitav."Dvořák si mě naposledy změří a odstoupí od dveří, paní Dvořáková násilím odtáhne zvědavou dcerušku."Zapomněli svatební dar," pokrčí Vítek s úsměvem rameny.Mně tedy do smíchu není! "To od tebe nebylo fér..." Náhle mě cosi napadne, Vítka zřejmě totéž, protože mě chytá za ruce, abych nemohla odsunout stojací kalendář. Naše prsty jsou stále od oleje, vysmeknu se a moje domněnka se potvrdí, odhalím totiž rodinné foto. Martinu se svým tátou, alias ředitelem Dvo-řákem, dovádějící v příboji! DDT vypadá v plavkách docela
solidně, na svůj věk má pěknou postavu, ale to mě momentálně neinteresuje. "Proč jsi mi to neřekl?!"Natáhne ruku, aby mi mohl uhladit rozcuchané vlasy. Ucuknu, na něžnosti nemám náladu! "Nemohl jsem," odpoví tiše. "Bál jsem se, že bys mě nechtěla, kdybys to věděla.""Tos teda uhodl!" vyprsknu a asi bych pokračovala, kdyby se jeho táta neobjevil po krátkém, diskrétním zaklepání, znovu na scéně. Nemohu se stydět víc, když pak na psací stolek položí krabičku prezervativů: "Když už, tak aby z toho nebyl malér."Málem nečekám, až za sebou zavře zvenčí, navléknu si bundu, seberu šátek a batoh a aniž bych se zdržovala zapínáním, vyběhnu z pokoje. Vítek mě v chodbě dohoní."Lenko, neblázni," řekne prosebně. "Nic jsem neprovedl. Leda že jsem se tátovi a mámě narodil. Za to přece nemůžu."Bez jediného slůvka vyletím z bytu, výtah naštěstí stojí stále v patře, a utíkám bez dechu až k autobusu. Taková ostuda,174panebože, taková ostuda!!! Ono těch Dvořáků zdaleka není tolik, jak jsem si myslela! Když už, tak aby z toho nebyl malér... Když už se synáček spustil zrovna s takovým živlem a matematickým tupcem, jako je Knoblochová! DDT ani na okamžik nezaváhal, co jsme dělali, sotva vytáhli paty z bytu. Jasně, já rozcuchaná, Vítek polonahý...Doma mě dorazí máma. "Prosím tě, máš naruby svetr! Snad jsi takhle neseděla ve škole celý dopoledne?!"Zablekotám cosi v tom smyslu, že jsem si ho musela špatně obléct až po tréninku, a mám toho pro dnešek po krk!"Dva vázané vektory se nazývají sobě rovné," ševelím za-říkávačku podobna šamanu z kmene Woo-Doo, "neboli vzá-jemně ekvivalentní, právě když se po umístění ve společném bodě vylučují..." Mrknu do učebnice, abych si ověřila správ-nost. "Blbost!" rozzuřím se na sebe. "Ztotožňují, ty idiotko!"Ach jo, já se to snad nikdy nenaučím! Rozhodnu si udělat pauzu a zpříjemnit si nepříjemné zavařenými broskvemi. Dojdu si pro ně do kuchyně, jednu načatou sklenici mám v ledničce, a
poněkud zaraženě pozdravím paní Blechovou, dřepící na svém oblíbeném,místě. Hm, na dlouho ji moje drzosti neodradily!"Dobrej, Leničko," odpoví poněkud škrobeně a vůbec se tváří jako ten, na kom se podepsalo bezpráví celého světa."Pepíka dneska pustí z nemocnice," oznámí mi mamka obsah jejich rozhovoru. "Teď ho čeká šest neděl s nohama v sádře.""To má blbý," usoudím poklidně a připravím si lžíci."Proto jsem vlastně přišla," naváže babka. "Pan primář povídal, že mi ho dají domů dneska o návštěvách, když si pro něj přijedu. Na odvoz sanitkou by musel čekat až do pondělí! Pan Knobloch tam se mnou jistě zajede, že jo? Když se to tak vezme, Pepíčkovi se to stejně stalo kvůli vaší holce...""Cože?!" vyhrkneme s mámou současně."Samosebou," mávne Bleška rukou. "Je do ní celej pryč, pořád se na ni kouká oknem, moc se mu líbí. I na ten strom určitě lezl kvůli ní!"Vyměníme si s mámou pohled. Můžu za to já, dobrý, no."Řeknu Michalovi," slíbí mamka poněkud vytočené, "kdy175jsou návštěvy? Ve dvě? Lenko, skoč pro něj do dílny... Dělají na nějaké důležité zakázce, spěchá to, ale -""Pepíček je důležitější," přikývne bába moudře."Ano," kapituluje, a když zaregistruje můj suchý dusivý kašel, navlas podobný tomu, se kterým jsem nedávno stonala, podiví se: "Ty už jsi zase nachlazená?! Co pořád děláš?"Trhnu rameny, určitě se jí budu svěřovat s včerejšími sně-hovými orgiemi. Neměla jsem rukavice, pravda. To jsme s Vít-kem byli ještě krásně zamilovaní...A copak dnes nejsme?! Jsme, jen si to nechci přiznat, ač na něho co chvíli myslím, plete se mi do matiky, při vzpomínkách na hodinku něžností v jeho pokoji mi vždycky zatrne až ve slabinách, nejraději bych všeho nechala a pádila nejbližší cestou k nádraží! Pak se zase ovládnu, vzpomenu si na boudu, kterou na mě ušil, a zase vychladnu.A Vítek nevolá a nevolá... Jasně, táta mu telefony zatrhl, leč on se ani nepokusí! Anebo... jsem na řadě já?!
Navečer mi odhodlání zůstat vznešená a uražená přeroste přes hlavu, prostě ho nezvládnu. Využiji chvíle, kdy máma myje v kuchyni nádobí a táta se v koupelně holí, připlížím se k aparátu a vytočím 34 25 11, nejmilejší kombinaci čísel na světě. Ještě ani nedozní první signál, značící vyzvánění na druhém konci, Vítek zvedne sluchátko a v hlase je mu slyšet úleva, když řekne: "Konečně!""Jak jsi věděl, že to jsem já?""Čekám na tvůj telefon od rána," vysvětlí s pousmáním. "Má-lem jsem k němu přirostl, nosím ho všude s sebou, dokonce i do vany.""Já jsem... No, zkrátka... Miluji tě, i když jsi Dvořák!"Rozesměje se, až mu zaskočí. "To je nejkrásnější vyznání, jaký se mi mohlo dostat, haha! Díky, Lenko, uklidnilas mě. Bejt Dvořák není na provaz! Mohl jsem dopadnout i hůř, ne?""Jasně. Mohls bejt můj brácha!""Br, nestraš," baví se, výborně naladěn. "Jako ségra bys byla určitě lepší než Martina, ale na druhou stranu, nemohl bych te milovat... A já tě miluji, Lenko, děsně moc, a chci se s tebou milovat... někdy...""Já taky," uteče mi spontánně. "Brzy..."176Následuje krátká pauza, oba musíme své odhodlání strávit."Jsem sám doma," řekne posléze vážně. "A až do zítřejšího odpoledne sám budu. Dal bych nevím co za to, kdybys tu mohla být se mnou... Dneska by nehrozilo, že nás někdo vyruší. Touhle dobou páni rodičové křepčí při svatebním veselí.""Radši o tom ani nemluv," vzdychnu."Učíš se aspoň?" zajímá se k věci."Od rána!" ujistím ho. "Jenže... moc mi to nejede."Protože zaslechnu klapnout koupelnové dveře, prozíravě se s Vítkem rozloučím a zapadnu zpátky do pokojíčku. Sama od sebe se šprtám až do jedenácti, dokud mě mamka nevyžene spát, prý se nic nesmí přehánět, ani ta píle. Zalezu si do postele s modrým mísou přitisknutým ke své tváři, ze stolku se na mě v zelenkavém odrazu displeje elektronického budíku usmívá
Vítek, a v duchu si před usnutím představuji, jak asi bude naše milování vypadat."Proč nejíš?" všimne si máma mého rýpání v nedělním obědě.Nejprve se hlučně vysmrkám, rýma se mi spustila pořádná, z nosu mi teče jako z vodovodu, až ho mám od věčného utírání odřený. "Nemám chuť k jídlu, něco na mě leze. Jen žízeň..."Místo krůtí rolády s knedlíkem a kyselým zelím vytáhnu sama na posezení litrovku pomerančového džusu, druhou si vezmu do zásoby a zase se chci odmátožit do pokoje k učení, když se rozječí domovní zvonek."Dojdu tam," nabídne se mamka, protože vidí, v jakém jsem stavu, zatímco táta prozíravě sklidí zbytky pečené do trouby. Jeden nikdy neví, že! Návštěvy jsou různé, milé i nemilé. Ta, kterou mamka přivede až do kuchyně, patří mezi ty první!"Dobrý den," pozdraví Vítek pána domu. Zalapu po dechu, úplný neohrožený Mikeš! Táta k němu překvapeně vzhlédne, také ho Vítkova odvaha udivuje, ale to už máma do poněkud husté atmosféry vysvětlí: "Přišel Lenku doučovat v matice.""On?!" užasne táta. "No, to asi ten pravý...""Myslím si, drahoušku, že to není špatný nápad," zastane se nás mamka. "Nezapomeň - my jí to vysvětlit neumíme."177Tenhle argument zabere, táta si Vítka podezíravě změří. "A ty to vážně umíš? Rozumíš tomu?""Měl bych," usměje se skromně."Měl by," podpořím ho nadšeně. "Jeho táta je profesor ma-tematiky... a náš ředitel.""To ještě neznamená, že on -" zarazí se. "Syn ředitele Dvo-řáka?!" Prohlédne si Vítka poněkud jinýma očima a váhavě svolí: "Zkusit to můžeme. Marš do pokoje!"Tam si přistaví druhou židli k mému psacímu stolu a zůstane na číhané po dobu, než Vítkovi nadiktuji příklad z učebnice a = (5,2-6), na který náhodně ukáže, aby mohl kontrolovat, zda doučování není takzvaná operace fíkový list. "Jak to budeš počítat?" zeptá se mne přísně.
"Kdybych to věděla, nepropadala bych z matiky," vysvětlím popuzeně a ironicky dodám: "A jak bys to počítal ty, táti?"Záměrně mou jedovku přeslechne. Ukáže na Vítka: "A ty?""Tohle je přece jednoduché vyjádření velikosti vektoru," pokrčí rameny, uchopí tužku a za slovního doprovodu načárá řešení.Táta zamžiká, Vítkova pohotovost na něho zjevně udělala dojem, třepne mi lehký záhlavec a řekne: "No prosím, taková primitivnost, a ty to neumíš?!"Načež si neodpustí poznámku, že přijde za chvíli a bude chtít vidět příklady, které jsem spočítala. V tu ránu položím propisku, abych mohla obejmout Vítka oběma rukama. Zareaguje stejně, jemně uchopí mou tvář do svých dlaní, mazlivě mě líbne na nos."Měl jsi senzační nápad!" pochválím Vítkovo IQ. "Nakonec je dobře, že jsi Dvořák. Táta ti to zbaštil i s navijákem!"V oříškových očích se objeví smích. "Moment, moment. Já jsem tě vážně přišel doučovat, Lenko. Na protekci kašlu.""Je mi to jasný, naoko...""Ne," přeruší mne pobaveně. "Naostro. Vem tužku a jedem."Pochopitelně se mě jeho chlad dotkne, uraženě stáhnu ruce. "Nemáš mě rád!""To neříkej," usměje se, "jestli nechceš lhát. Mám, moc. Právě proto se tu matiku musíš naučit! Buď ráda, že nám tvůj táta dopřál možnost doučování. Radši se teď uskrovníme, abychom co nejdřív mohli být zase spolu se vším všudy, né?"Za odpoledne k nám táta bez zaklepání vtrhne přibližně šest-krát. Pokaždé ho čeká stejný obrázek - zastihne nás skloněné nad zapeklitými příklady. Ani tomu sám nemůže uvěřit, leč haldy popsaných papírů jsou důkazy naší píle! Vítek je tvrdý a nesmlouvavý učitel, nenechá mě vydechnout, napít ani najíst, dokonce i moje časté pokašlávání a smrkání do kapesníku po-važuje za zdržovací taktiku! A taky lakomec, první pusa na přivítanou byla zároveň naší poslední!!! Během doučování na něžnůstky nemáme čas a jestliže jsem si něco slibovala od loučení, tyhle naděje se ukáží jako liché, protože ven ho vy-provodí táta, prý abych se víc nenachladla!
Zbytečná oběť! Ráno nejsem ve stavu vylézt z postele. Snaha by tu byla, ovšem jakmile se posadím, tupá bolest hlavy a cel-ková nevolnost mě donutí zase padnout zpátky na polštář. Při obyčejném zakašlání mám pocit, že mi prasknou plíce, hřmotí v nich jak ve válčíme plechu."Tys neslyšela?! Kolikrát tě budu budit?" křikne mamka hně-vivě z chodby. "Vstávej, nebo ti ujede autobus!""Ať ujede," zasípu namáhavě. "Není mi dobře..."Patrně mě zaslechla, protože přijde do pokoje, rozsvítí velký lustr, přistoupí k mé posteli a položí mi ruku na čelo. "Úplně hoříš... To snad není pravda, zase jsi nemocná! Nemarodíš celý roky a najednou jsi na hromádce už podruhy a přesně po měsíci! Přinesu ti teploměr, počkej."Nemám v nejmenším úmyslu utíkat! Zastrčím si studenou skleněnou trubičku do podpaží, a protože mě rozklepe zima, přikryji se až po nos. Během pěti minut se sloupec rtuti vyšplhá na 39,1, což je po ránu vcelku slušná teplotka, kterou nelze přehlédnout. Za mámina neustálého pohánění se obleču, vy-čistím si zuby a se sužující třesavkou zapadnu na přední sedadlo Popelky. Za odvoz k lékaři jsem vděčná, sama bych tam snad nedošla, tělo mám jakoby svázané malátností!Během pětatřiceti minut jsme zase zpátky doma, a to ještě spoustu času strávila máma v bance, kam si při té příležitosti odskočila. U pana doktora jsem tradičně pořídila v leteckém tempu, nakoukl mi do krku, vyloučil angínu, omakal chladivým stetoskopem moje ňadra, předstíraje poslech plic, a vyloučil178179i zápal či zánět průdušek. Diagnóza stejná jako minule - virové onemocnění, týden v posteli, hodně vitamínů, tekutin, kapky na kašel a superpyrin."To snad ne!" zareaguje táta na mé choulení se do dvou přikrývek, kterými mě máma zavalí, protože zimnice neustává ani v posteli. "Ve škole nic neumíš a ještě se chceš válet doma, abys zameškala novou látku?! Ty to děláš schválně!"
"Jakýpak nic?" vy drkotám dotčeně. "Nejde mi akorát matika, v ostatních předmětech problémy nemám!""Akorát," ušklíbne se, "že matika je maturitní předmět!""Krom tří jiných," odfrknu."Michale," požádá ho mamka. "Nevidíš, že je jí zle?"Táta se trochu zklidní. "Ale ona z toho má snad radost!""Zavolám do školy, omluvím tě," rozhodne mamka.Superpyrin brzy zabere, stejně jako dvě pokrývky. Uleví se mi, hlučně se vysmrkám, pustím si slabě cédéčko skupiny Red-nex, především Wish You Were Here, a v duchu připustím, že tátův pozorovací talent nelze podceňovat! Odhalil mě, no. Tuhle nemoc nesimuluji, horečka tu byla, to je jasná věc, ale na druhou stranu... Ležet v peřinách v době, kdy ostatní namáhají mozkové závity a klepou se strachy ze zkoušení, je prima! Navíc jsem tím oddálila setkání s DDT, o kterém se mi zdálo i v noci a vůbec to nebyly veselé vize! Mám dojem, že s broskvovými kompoty (mám mít přece vitamíny), litrovkami stoprocentní šťávy (mám hodně pít), nějakou lehčí četbou (mám mít klid), gramofonem, CD přehrávačem a Vítkovými návštěvami (musím být O. K.) to bude super!180Dostatek tekutin má ovšem svoje nevýhody, totiž příliš časté odbíhání na toaletu. Do džusů ani čaje se nemusím nutit, moje žízeň je neuhasitelná, piji jako bezedná, tudíž nestačím běhat. Dokonce i v noci, prostě hrůza!Právě se z jedné takové pochůzky vracím, když zaslechnu zvonění telefonu. Přískokem jsem v obýváku, podle hodin si spočítám, že by to klidně mohl být Vítek."Lenka Knoblochová!" vyhrknu nadšeně do mluvítka."Jak ses rozmyslela s tou šukačkou?"Můj ctitel, odfrknu si a pochopitelně rázně zavěsím. Ten slinták pěkných pár dní mlčel, málem jsem se ukolébala nadějí, že je od něho navždy pokoj. Hm, není, bohužel.Chvíli nad aparátem stojím, jakmile se ozve první cinknutí, ihned sluchátko nadzvednu a ještě rychleji ho zase položím, abych mu nedala šanci rozezvučet se naplno. Ještě by přilákal
mamku a... Sama se nechápu, ale nesvěřila jsem se jí, protože se za to jaksi... stydím. Po osmém pokusu se ten sexuální maniak vzdá, mohu si jít lehnout.Na chodbě vrazím do Vítka. Navzdory zimní bundě, na které mu v teple bytu pomaloučku roztávají sněhové vločky, mě di-voce obejme, aby mě mohl na přivítanou políbit."Počkej, mamka! Uvidí tě a -" bráním se."Neuvidí, oba jsou dole," uklidní mě. "Poslali mě sem, do-učovat se přece musíš, i když jsi nemocná, ne?""S tebou ráda," ujistím ho. "Aáááá... Jsi studenej!" vypísknu, jakmile se mi dostane pod pyžamo prokřehlými prsty a pohladí mě po nahých zádech."Tomu nevěř," zaprotestuje. "Jsem nažhavenej, sáhni...""Na určitých místech možná," rozesměji se a uteču před ním do pokojíku, hupnu do postele a odšoupnu se ke stěně, aby si mohl přisednout, případně přilehnout. Nutno využít každičké vteřiny, kdy jsme spolu sami!Jenomže Vítek má jiné starosti. Z igelitové tašky, kterou svíral pod paží, vyloví sbírku úloh z matematiky, přisune si182k mé válendě židli, strčí mi sešit a tužku a zparoduje Strouhala: "Jedem, jedem! Žádný flákání, holčičko.""Teda, ty seš despota," zanaříkám. "Stůňu, nevidíš?" Zazubí se: "Jednoho dne jsem se probudil ne zcela ve své kůži- Myslel jsem, že to zaženu ranním cvičením, ale nožky mi vypověděly poslušnost a také jsem nad hlavu nedokázal dopravit činku, byť měla pouhých osmdesát kilo. "Okamžitě se chytím a plynule na povídku Jak jsem ochořel navážu: "Pravda, 42,6 není žádná teplota, zvláště pro člověka, který má rád horké léto, ale fakt, že mi chvílemi přestávalo bít srdce, mě nutil k zamyšlení. "^Prima," směje se. "Kolik máš ty? Vážně, Lenko." "Ráno přes třicet devět," triumfuji vítězně. "Teď nic." "Takže jsi skoro zdravá, výborně. Nemůžeš si dovolit vypadnout," nabádá mě. "Ještě nám zbývá doučit se spoustu starý látky, navíc táta říkal, že jste začali brát násobení vektoru skalárem, je toho dost."
Při narážce na ředitele se oklepu. "Co ještě říkal?" Podívá se mi do očí, pobaveně se usměje. "Abych ti to pořádně vysvětlil, jinak rupneš a budu mít po všem." Zrudnu jako rak. "Tys mu řekl, že jdeš za mnou?!" "Jasně," přikývne jednoduše. "Proč bych si měl vymejšlet nějaký výmluvy?""On ti to ani nezakázal?" Vítek se málem udusí smíchy. "Proč?!" "No, že... chodíš s takovým... debilem." Láskyplně mě obejme, probere se mými vlasy a posází můj obličej záplavou drobounkých polibků. "Ty přece nejsi hloupá, jenom tomu nerozumíš. A proto jsem tady. Jakmile tomu přijdeš na kloub, máme vyhráno. Musíš ale sama chtít, víš. Když se něco učíš jen proto, že si to učitel vymyslel, je to k ničemu. Nesmíš se šprtat mechanicky, zpaměti! Je třeba dostat se k jádru. V matice potřebuješ čtyři základní úkony. Sčítání, odčítání, násobení, dělení. To ostatní jsou odvozeniny, jen se musí vědět, kudy na to. Ty musíš chtít je pochopit, musíš se chtít učit."Strašně se stydím. Strašně. Přesně tohle je můj přístup ke škole! Heslo dne: přežít. Prolézt z hodiny na hodinu, ze dne na den, dopajdat se k maturitě, pokud možno bezbolestně, složit183ji a adié! Nadávat na ředitelovy výmysly mi nikdy nebude nic platné! Konečně, on učební osnovy nevymyslel, že."Já... pokusím se," slíbím a myslím to smrtelně vážně. Žádné tupé biflování matematických pouček jako básničky!"Jasně," zamrká. "Miloval bych tě, i kdybys rupla, nebo kdyby tě ze školy vyhodili, akorát... Zvláštní škola je v Zahrádkách, to máš přes celý město! Šetři moje nohy.""Ty...!" vyjeknu pobouřeně.Vítek se řehtá, až mu slzí oči. "Dělám si psinu. Jsi totiž strašně krásná, když se zlobíš. A teďjdem na to. Skalární součin znamená vnitřní součin vektorů, protože...""Ulejvačko!" Do mého pokoje se vřítí Ida, Zuzana a Katka, trio k pohledání, jako sarančata se vrhnou na hroznové víno, krabičku mandlí v čokoládě a dvě rakvičky, které mi mamka přinesla z města. "Teda, takhle bych se taky chtěla mít," pro-hlásí závistivě Ida s plnou pusou šlehačky. "Válet se v teplíčku
a ještě si vyžírat," připojí se Zuzana a vysype si zbytek mandlí z krabičky rovnou do pusy. "A vůbec se nestarat o ubohé spolu-žačky!" doplní Katka, když z hrozná zůstane ježatá stopka.Velkoryse jim pustošení svých zásob dovolím, stále totiž pohlížím ke dveřím, zda se v nich neobjeví někdo další."Přišly jste jen tři?" zeptám se zklamaně."Pch, chtěla bys snad celej gympl?" baví se Ida."Ona by stačila jedna třída, že jo? Taková třetí dé," zamrká na mě Zuzana."Nebo jeden z jejích žáků, co?" směje se Katka."Toho jsem zrovna nemyslela," namítnu. "Ten chodí denně."Katka uznale hvízdne. "Hele, měli jste už spolu něco?""Povídej!" zadychtí Zuzana. "Jakej je v posteli?""Děsnej erotoman, holky." Přece jim nebudu vykládat o kaž-dodenním několikahodinovém doučování matematiky!Všechny tři na mně visí pohledem a jedna přes druhou brebentí: "Ty už nejsi panna? Jaký to bylo? Kolikrát jste -""Napoprvý jedenáctkrát za noc, to víte, nebyli jsme sehraní, podruhy patnáctkrát a do třetice osmnáctkrát."Katka se Zuzanou otevřou pusy dokořán. "Osmnáctkrát?! Páni, to je teda třída..."184Ida, která na rozdíl od těch dvou kačenek není panna, víc nevydrží a vybuchne smíchy. "Copak nevidíte, že si z vás uta-huje?! Osmnáctkrát za noc by nezvládl ani superman!"Holky se na mě vrhnou, aby mě ztrestaly, chtějí mě zadusit polštářem. Když se dostatečně vysmějeme, vrátím se k tomu, co mi radost z návštěvy kalí. "Pozdravuje mě někdo?""Nataša," kývne Katka hlavou."A David," vzpomene si Ida.,Nikdo jinej?!""Jo, vlastně jo," ťukne se Zuzana do čela a já nedýchám napětím. "DDT. Sháněl se po tobě hned v pondělí, chtěl tě vytasit a byl zklamanej, že chybíš. Přej se máš brzy uzdravit, touží po tobě. Cituju, přesně takhle to řekl."
Zhluboka se nadechnu, jeho jsem sice také nemyslela, nicméně tenhle vzkaz se mnou pořádně zamává! Ačkoliv, něco podobného jsem tušila. Musela tušit! "A... nikdo víc?"Zírají na mě nechápavě. "Ne. Co bys pořád chtěla?""Ale nic," mávnu rukou. "Vyprávějte novinky..."Holky se nenechají pobízet, přestože jsem zatím chyběla pouhé tři školní dny, nabreptají mi toho na tři nůše! Teprve při loučení si vezmu Idu stranou. "Co Jolka?""Jo tak, o Jolanu ti jde...! Říkala jsem jí, že za tebou půjdeme, jestli nechce jít taky, a ona, že ne. Musela do něj bejt pořádně tvrdá, když ji to tak dlouho drží, co?"Sklesle přikývnu.Nevybíravou nabídku k sexuálnímu styku dostanu tentokrát už dopoledne, což mě přinutí zamyslet se nad jejím autorem. Ten hlas, ač zkreslený šepotem, je tutově klukovský, žádný starý kmet mi k němu nepasuje. Jak ale může vědět, že nejsem ve škole?! V duchu se probírám všemi spolužáky ze třídy, porovnávám jejich hlasy, posléze projedu i některé výtečníky ze třetí dé, načež pátrací akci vzdám. Kojak ze mě nebude!Místo toho se blaženě překulím na druhý bok. Za okny vesele poletují drobné zmrzlé krupky, sněhová pokrývka se drží už celý týden, radiátory teple sálají, cédéčko slabě hraje, v pokoji je díky bělostné vyhlídce parádně útulno. Touhle dobou bych185pobíhala po tělocvičně, pokud Strouhalovi neruplo a nevyhnal holky na mráz, bednu na to má. Takové stonání, to je věc! Krom doznívající rýmy mi už téměř nic není, kašel ustal docela, teploty také, nedělám si iluze, zítra mě náš pan doktor určitě uschopní, další týden z toho rozhodně nevytěžím, škoda.Vítek se objeví jako obyčejně těsně po páté odpolední. Jelikož ho do pokoje uvede táta, omezíme se na dvojité ahoj."Sleduješ, jak jsem pilná?" strkám mu pod nos sešit s vy-počítanými příklady, které mi včera uložil "za domácí úkol". "Problém jsem měla akorát s tímhle, mrkni..."Stáhne si šátek, který měl ovázaný kolem hlavy, a už nakukuje do sešitu. "Výsledek máš ale správnej," pochválí mě. "Byl to
chyták. Jestliže je aspoň jeden vektor nulovej, musí se součin rovnat nule. No vidíš, jsi dobrá. Za to jsem ti něco přinesl..." Zaloví ve vnitřní kapse bundy."Matematiku pro třetí ročník?!" zajásám hraně."Ty!" rozesměje se pobaveně. "Zavři oči.""Aby to nebyla nějaká recese," strachuji se a se zavřenými víčky váhavě nastavím dlaně. Vítek mi do nich vloží cosi ma-lého, hebkého, plyšového. Když se to pohne, vypísknu a oka-mžitě dárek upustím. Naštěstí pouze do peřin."Kotě!!!" vykřiknu, vrhnu se po malém černém tvorečkovi, který se nechápavě rozhlíží a žalostně mňouká. "Ježíši, to je nádherný..." Opatrně ho vezmu do náruče, abych mohla do jeho kožíšku zabořit svou tvář, přitulit ho k sobě. Cítím, jak se chvěje, patrně strachy, vystrkuje malé drápky a dívá se mi zblízka do očí. Zcela zaujata koťátkem si vzpomenu na Vítka, až když se sám připomene - pohladí mě po vlasech."Děkuju," hlesnu. Jsem tak nějak na měkko!"Jsi krásná," řekne mimo téma a vpíjí se do mě pohledem. "Něžná... Závidím mu, přál bych si být na jeho místě."Rozpačitě zvířátko s kožíškem černým jako nejtemnější noc odtáhnu od svých prsů, kam jsem ho tiskla, a řeknu: "Co je zač? Vypadá úplně jako černá britská krátkosrstá kočka!""No, na to bych nesázel," usměje se vesele. "Jeho původ je kapánek složitější - čistá pouliční směska. Potuloval se tři dny u nás na sídlišti, ségra mu dávala dole u výtahu do mističky mlíko. Říkáme mu Běsík... Čekal jsem, jestli si pro něho ne-186přijde pán, ale buďk nám dobloudil z daleka, anebo se ho spíš někdo zbavil."Zavrtím nechápavě hlavou. "Jak může někdo vyhodit na mráz tak nádherný koťátko... Vítku, moc ti děkuju!"A tak mám zase kočku. Pardon, kocourka!Běsík se u nás brzy zabydlí, nové pány a novou rodinu přijme s filozofickým klidem, patrně usoudí, že mohl dopadnout hůř. Dianin pelíšek, který jsem z nostalgie nezlikvidovala, se mu zdá dost dobrý hned, na kálecí bedýnku si zvyká tři dny, teprve
poté, co několikrát zkusí udělat loužičku na koberci a vždycky mu v ní nemilosrdně vymáchám čumáček, ji přijme za svou, s chlupatou pouťovou myškou se spřátelí v tu ránu a naše veselé hry nemají konce. Na cestovní kukaň pohlíží s viditelnou záští. Zvláště zamřížované okénko očichává s krajní nedůvěrou, a když dvířka zkusmo otevřu, naježí všechny chloupky. Nenutím ho, patrně má na své předešlé pány nedobré vzpomínky právě ohledně zavírání. Zato záclony, ty ho lákají víc, než je žádoucí!"Lenko!" křičí mamka z obýváku a rozčileně ukazuje na čiperné stvoření, drápající se po nařasené hedvábné nádheře až ke stropu. "Okamžitě ho sundej!"Ono se řekne okamžitě - jenže! Přestože jsou holky často přirovnávány ke kočkám, do kocourků mají daleko!"Ty drápky mu hned opiluju," snažím se zamluvit tři čerstvé trhliny v zácloně."No, to budu skutečně ráda," ironizuje máma. Pak se na mě zadívá pozorněji: "Nebolí tě něco? Hlava? Je ti dobře?"Krom toho, že jsem navzdory týdennímu vegetění v peřinách unavená jak po soustředění v Krkonoších, je mi fajn."Nelíbíš se mi," přizná zamyšleně."Hlavně, že se líbím Vítkovi!" uchichtnu se pobaveně."Přijde i dnes?""Nedomluvili jsme se. Jedeme přece k babičce, ne?""My s tátou určitě, ty bys ale měla zůstat doma. Změř se, určitě máš teplotu. Jsi taková červená, máš lesklé oči."Ochotně jí vyhovím, pokud by se chřipka vrátila, moje lenošení by mohlo úspěšně pokračovat, s Běsíkem by bylo veselejší! Bohužel, z teploměru nevyždímu víc než 36,5.187"Stejně zůstaň radši doma," nařídí mi a já se nezlobím. Uvařím si dvoulitrovou konvici ovocného čaje, naliji do něho šťávu z celého citronu, do mističky vysypu krabici sušenek Lucie a s vidinou poklidného odpoledne zasednu k psacímu stolu, abych si dopsala německá slovíčka."Die Ferse - pata. Das Fersengelg geben - vzít nohy na ramena. Fesch - švarný." Učení hrou, říkal už Komenský, okamžitě si
pro lepší zapamatování vymyslím spojitosti: "leh bin fesch. Mein Freund Vítek ist fesch..." Zahryznu se do čínské propisky. Kdyby tak mein fesch Freund chudák tušil, že jsem doma sama, das Fersengelg geben a pelášil by za mnou! Zavolat mu nemůžu, co kdyby zvedl telefon jeho táta?! Mimoděk pohlédnu z okna na klátící se holé větve kaštanu, pokryté tlustou vrstvou námrazy. Kdo ví, jak naši v takovém počasí dojedou, na Popelku se spoléhat nedá... V protějším okně je odtažená záclona, zřejmě aby nestínila chabému dennímu světlu a Pepíno na lůžku těsně za ním nemusel ke čtení svítit. Chvilku se dívám, jak louská rodokaps nebo něco podobného v sešitovém vydání, načež jím znechuceně švihne přes celý pokoj. Sádra na jeho nohou se bělá do šera. Při představě, zeje tam celé dny sám, protože babka Bleška, aby jí neutekly žádné drby v naší ani v přilehlých ulicích, se má hodně co otáčet, doma se vyskytuje minimálně, se mimoděk zakřením. Strávit šest týdnů na fleku, místo chození na záchod si pod sebe podsouvat mísu, brr...Pak mou pozornost přivábí postava zachumlaná v bundě s ka-puci, kráčející ostrým tempem po chodníku. V tu ránu zapomenu na Pepína, vyskočím a druhým oknem stopuji její kroky ke stříšce u našeho vchodu. Následující zazvonění domovního zvonku mi můj odhad potvrdí! Zmocní se mě obrovská radost, dnes umocněná příznivou situací paní domu, zbrkle si před zrcadlem přečešu vlasy, rty přelíznu jahodovým leskem a už beru schody po dvou."Vítku..." Vklouznu mu do náruče, aniž bych se starala o ostrý vichr, pronikající pootevřenými dveřmi do chodby. "Telepatie fakticky funguje! Zrovna jsem myslela na to, zeje hřích nevyužít situace, kdy jsem doma sama, a ty zvoníš!"Oči se mu rozšíří nadšením. "Ty jsi sama...?""Krom Běsíka," ujistím ho pobaveně, pečlivě za Vítkem za-mknu a pro jistotu nechám klíč v zámku. Nechci, aby se trapas opakoval a naši nás vybrali v nejméně vhodnou chvíli!"Ten nám snad do toho kecat nebude," zasměje se a hned v chodbě mě políbí, načež mi předá dárek: rudou růži. "Díky, je nádherná... Do čeho nebude Běsík kecat?" "Do matiky,
samozřejmě," zazubí se, nechá se dovést do mého pokoje, svleče si bundu a dobrou půlhodinku škádlíme Běsíka i sebe navzájem přímo na koberci. Vítek tahá za gumičku, na níž je myška přivázaná, zlobí Běsíka a schválně ji vodí po mém těle. Je to vzrušující, ačkoli Běsíkovy drápky, byť přibroušené, mě někdy pěkně rýpnou. "Doufám, že zítra zaboduješ," pousměje se. "Toho se právě bojím," ujistím ho. "Smlsne si na mně." "Ne," zavrtí hlavou. "Není mstivej. Táta, i když se ti tak nejeví, je fajn chlap. Spravedlivej. I ředitel je pouhý člověk, Lenko. Nesmíš se bát, musíš si věřit. Máš na to.""Šetři chválou! Pořád trochu lítám v použití vektorového počtu v geometrii. Mohl by ses na to se mnou mrknout?"Přiváže myšku za gumičku k opěradlu židle, aby si mohl Běsík hrát sám. "Sem s tím."Rozložím matematiku rovnou po koberci a vleže na břiše se pustíme do rovnice přímky určené bodem a směrovým vek-torem. Zápis i výpočty provádím já, Vítek plní funkci meto-dického dozoru, s rukou pod bradou sleduje, jak čiperně sázím čísílka na papír. Jde mi to svižně, opraví mě jen jedenkrát."Nejhorší je nákres," vzdychnu a zvednu oči od sešitu. "Mrkni, jak ho mám šišatej...""Zase se mi o tobě zdálo," řekne vážně na úplně jiné téma. "Fakt?" řeknu potěšené. "A co?"Teď se pousměje. "Takovej zmatenej sen. Hledal jsem tě v nějakým velkým baráku, na zábradlí seděl slavík a zpíval. Byly tam holky z vaší třídy a strašně brečely. Tys chyběla. Měl jsem o tebe strach, běžel jsem až na půdu a tam plápolal ohýnek. Visel nad ním hrnec, nakoukl jsem pod pokličku. Byl v něm pes i s chlupama. Stálas za ním, spálil jsem si ruku, když jsem ji k tobě natahoval, chtěl jsem ti dát pusu a... Bránila ses, odstrkovalas mě... Pak jsem se probudil."188189"Vyložím ti ho!" Rozsvítím lampičku, pro lepší zažívání pustím cédéčko Jánka Ledeckého a natáhnu se pro snář.
Pobaveně sleduje, jak listuji v knížečce se zažloutlými listy a ohmatanou vazbou, a nakukuje mi přes rameno."Psa loveckého viděti, psa pominutého viděti...""To není ono," zavrtí hlavou. "Najdi: psa vařiti."Vybuchnu smíchy. "Staří Egypťani patrně jedli ledasco, ale že by psy, o tom silně pochybuju.""Snář je stejně pitomost," usoudí vesele."Počkej, počkej," bráním svou zálibu. "Zdálo se ti toho víc, nejen o tom vařeným psovi. No prosím! Oheň plápolající viděti - na smrt se zamiluješ.""Neříkáš mi žádnou novinku," usměje se mile."Spáliti se - pocítíš ohnivou lásku.""Hm..." Spiklenecky na mě mrkne."Dívky plačící viděti - štěstí v lásce.""Díky bohu," uleví si hraně."Dál: slavíka tlouci slyšeti - ukojení milostných citů.""To zní nadějně!" připustí s rostoucím zájmem."Hubičky chtíti - tvé tajné přání se vyplní.""Že by?!" Vzrušeně se nadzvedne na lokti."Tak vidíš, ty nevěřící Tomáši. I když se ten sen nezdál dobrej, výklad má víc než příznivej, ne?""Probudil jsem se celej zpocenej a... nepřej si vědět, co se mi stalo! Musel jsem si vyměnit pyžamový kalhoty.""No prosím," bavím se. "Erotika i ve snu!""Bohužel jen ve snu," opraví mě a položí si ruku na můj bok. "Co tvrdí Egypťané o těch hubičkách?""Tvé tajné přání se vyplní," zopakuji, odložím snář a nejistě se dotknu konečky prstů jeho tváře.Právě teď padá letadlo Jumbo Jet... vykřikuje Janek přes repráky mé hudební věže.Vítek je mávnutím kouzelného proutku vážný a napjatý, čo-koládové oči se zavrtávají hluboko do mých. "Neptáš se ani, jaké je moje tajné přání?" zeptá se pološeptem.Právě teď rtěnkou sis obtáhla horní ret...Němě zavrtím hlavou."Proč?" vydechne.
190"Protože ho znám," přiznám se. "Je stejné jako to moje."Olízne si suché rty. "Já... Miluji tě, Lenko...""Chtěla bych se s tebou milovat," pozměním jeho definici.Přivře oči, nakloní se nade mne a zmapuje mou tvář svými rty celou, celičkou. Prudce ho obejmu kolem krku, aby se naše ústa mohla spojit a vyjádřit za nás všechny ty city, které s námi cloumají. A že jich je!Právě teď čekám na všechno odpověď...Přestože máme petting za sebou, vzájemné svlékání oba pro-žíváme se stejným napětím a stejnou rozkoší jako poprvé. Pře-táhnu mu přes hlavu mikinu, Vítek mi rozepne batikovanou košili. Díváme se stále jeden druhému do očí a nepřestáváme se líbat, ani když si pomáháme z džínů. Pak zbavím Vítka posledního kousku oděvu a on mi vzrušivě pomalu stáhne body. Naše nahá těla jsou vyloženě horká a když se propletou, cítím Vítkův žár a on vnímá můj.Je to tak dávno, co si motýl sedl na tvou dlaň..."Miluji tě," šeptá mezi polibky, jimiž častuje moje prsy a kaž-dičký kousek mého těla. "Opravdu chceš, Lenko...?"Teď zavři oči, řeklas, co se má stát, to se staň..."Strašně," ujistím ho spontánně. Chci se mu dát z lásky, z té obrovské, oboustranné lásky, no a taky jsem zvědavá. "Ale nemám žádnou antikoncepci. Musíš si vzít kondom, Vítku. V poslední zásuvce psacího stolku...""Miluju tě... Mám svůj. V kapse.""Ten od táty?""Ne, jinej. Koupil jsem vlhkej, aby... abych ti nějak neublížil." Trochu rozpačitě jmenovaný předmět vyloví, roztrhne igelitový obal a navlékne mi prezervativ na prst, aby zjistil, kterým směrem se roluje."Můžu?" zeptám se vzrušeně. Moje aktivita ho příjemně pře-kvapí, ale i zbaví nervozity. Chvíli se líbáme vkleče, jenže pak už je toho na oba moc. Soustředěně mu nasadím kondom na špičku penisu, načež ho odroluji ke kořeni. Vítek se celý chvěje, ještě když mě s polibkem pokládá na huňatý koberec a lehá si
na mě. Bolest, kterou při proniknutí pocítím, je nečekaně ostrá, neubráním se zaúpění, ale naštěstí krátká. Jakmile je překonána hlavní překážka, spojení proběhne hladce. Cítím Vítka191v sobě a doslova šílím láskou, dokonce se mu snažím neob-ratnými pohyby své pánve vyjít vstříc. Odměny se dočkám záhy, netrvá dlouho a dospěje ke svému vyvrcholení.Právě teď!!!"Miluji tě," vydechne, vyklouzne ze mne a pevně mě k sobě přitiskne. "Zblázním se z toho, Lenko. Miluji tě, miluji...""A já tebe..."Naše polibky jsou uvolněné, něžné a jemné, Vítek mě hladí po celém těle a dívá se na mě s takovou odevzdaností, až se mi chce ze vší té lásky brečet a jásat a zpívat a všechno!"Je to ten nejhezčí dárek, jakej jsem mohl dostat. Já... Jsi tak skvělá! Nevím, jak ti poděkovat... Strašně jsem si to přál, ale bál jsem se ti říct, aby sis nemyslela, že si tě nevážím, že tě mám za lehčí zboží, aby ses neurazila.,. Jsem tak rád, že jsi nikoho přede mnou neměla! Připadám si jako král... Bylo to boží, Lenko.""Ale já nebyla tvoje první," připomenu."No, víš, asi je to takhle lepší," usoudí. "Poprvý jsem se u toho choval jako tele. Kluk by měl mít nějaký zkušenosti. Tehdy vůbec nešlo o lásku. Byl jsem jen děsně zvědavej a taky jsem nechtěl bejt proti kámošům zaostalej. Říkám ti, tele... Tebe mám tolik rád! A vždycky budu. Nikdy se nerozejdeme, Lenko. Nikdy."Dlouho se hladíme, mazlíme, šeptáme si ta nejkrásnější slo-víčka a vůbec jsme si šíleně blízcí. Teprve když nás rozklepe zima, pochopitelně jsem za celé odpoledne nebyla ani jednou přiložit, se zase oblečeme, a i když neradi, v půl šesté se roz-loučíme.Jsem jako omámená, praštěná kůlem, ještě když naši v osm přijedou. První, nač se táta zeptá, je: "Byl tu Vítek?""Ne," zalžu pohotově, jelikož jsem tuhle otázku čekala! Kdy-bych totiž řekla ano, chtěl by vidět příklady, které jsme ne-
spočítali! Přestože si myslím, že na mně musí poznat, že už nejsem panna, uvěří mi a místo dalšího vyptávání se pustí do líčení strastiplné cesty. Popelka prý třikrát stávkovala!Máma je však bystřejší, respektive, jakmile mi přijde dát do pokojíku dobrou noc, první, co jí padne do oka, je rudá růže ve vázičce na okně. Okamžitě nasáknu její barvu, dřív než máma stočí svůj zrak na mě, jsem jako vařený rak!192"Doufám, že jsi nezapomněla na moje přání neudělat ze mě šestatřicetiletou babičku a něčím ses chránila, Lenko.""Já... totiž my...," zablekotám přistižené, leč pod váhou jejího pohledu kapituluji. "Měli jsme kondom.""Aspoň tak," oddychne si, nakloní se, dá mi pusu na čelo, zhasne lampičku a ve dveřích, jakoby mimochodem, dodá: "Ráno ti dám telefonní číslo na gynekologa, ke kterému chodím i já. Objednáš se a on ti předepíše prášky. Je to mnohem spo-lehlivější... a při milování příjemnější."Zlatá máma!Pondělní ráno však není tou pravou dobou na debaty o sexu. Mamka odejde z bytu dřív než já, přijede pro ni jeden ze zá-kazníků, musí jet s ním předávat výplaty, a tak snídám sama. Sněhová pokrývka se oslnivě třpytí, mráz poklesl o další čtyři stupně pod nulu, naprostá nemožnost jet do školy po vlastní ose, tedy na kole, musím fofrovat na autobus. Právě se obou-vám, když zaslechnu tátův hlas dole pod schodištěm: "Dášo?!""Máma už tu není," houknu přes zábradlí."Lenko, přines sem lékárničku, rychle!"Lékárničku?! Podle naléhavosti usoudím, že není čas na zby-tečné dotazy, v botech prolétnu bytem, v koupelně popadnu do náruče dřevěnou almárku s červeným křížem na dvířkách a seběhnu s ní dolů do dílny."Tady!" zavolá na mě táta ze sprch pro zaměstnance, lékárničku mi vytrhne z rukou a už rabuje v jejích útrobách. "Nekoukej a pomoz mi!" pobídne mě nevrle.
Odtrhnu zrak od křídově bledého, na zemi ležícího Aleše, jemuž pan Vrána omývá obličej mokrým ručníkem. Na bílých kachlících se morbidně vyjímají krvavé cákance."On je mrtvěj?!" vydechnu šokované.Táta mě sjede nelichotivým pohledem. "Přeskočilo ti? Radši mi najdi obinadlo! Jo, tady je...""No promiň," trhnu dotčeně rameny, "ale připadám si jako na exkurzi v pitevně."Vrána navzdory vážnosti situace nevydrží a rozesměje se: "Nic mu není, jenom si na protahovačce uřízl prst.""A to je nic?!" vyjevím se.193"Dej mu čichnout čpavku," strčí táta Vránovi malou krabičku odporně páchnoucí chemikálie a na pahýl Alešova ukazováčku přiloží další vrstvu gázy, aby zastavil krvácení."No, už se probouzí," komentuje Vrána Alešův stav. "Ta dnešní mládež nic nevydrží, vidí kapku krve a jde k zemi..."Vyvalím na něho oči. "Nemáte vy přezdívku Řezník?!"Sadista Vrána se láme smíchy, zatímco táta organizuje: "Lenko, někde pod protahovačkou se bude válet kousek prstu, přines ho. Bohouši, pomůžeš mi s ním do auta...""Prst?!" vyjevím se docela."Zabal ho do něčeho sterilního, kusu obvazu, abychom ho mohli vzít s sebou do nemocnice," poručí mi. "Třeba mu ho přišijí... Aleši, haló? Jak je? Vydrž, už to bude..."Odběhnu do sousední dílny, hledat prst! Horor, no. Pod pro-tahovačkou se válí spousta pilin a všelijakého bordelu, trvá mi dobrých pět minut, než objevím článek ukazováčku i s nehtem. Udělá se mi mírně šoufl, fakt. Vypadá jako malá, umouněná věc, nepříliš podobná lidskému prstu. Seberu ho kusem fáče, aniž bych si ho zblízka prohlédla, a vyběhnu s ním před dům. Aleš už pololeží na zadním sedadle Popelky, táta právě sedá za volant. "Máš?!""Jo, ale je celej špinavěj...""Nastup, hodím tě do města, stejně přijdeš pozdě..."
Než si zalezu na sedadlo spolujezdce, Vrána mi prst uzme, aby z něho mohl obrat největší nečistoty, piliny a tak, teprve poté ho strčí tátovi jako předmět doličný. Když zahlédne můj vytočený výraz, pobaveně se na mě zazubí, skloní se k otevřenému okénku a vysvětlí: "Zamlada jsem měl přezdívku Bohouš rozparovač. Řezník byl můj starší brácha."Málem mi zaskočí!Naštěstí mě táta vysadí už na nábřeží, nemusím s nimi do nemocnice, a tak do budovy školy doběhnu pouhých šest minut po zvonění. To jsem tedy zvědavá, jak zdržení vysvětlím!"Dobrý den," vklouznu do třídy druhé dé a plaše hodím okem po říďovi uvelebeném za katedrou."Knoblochová," zajásá ironicky a změří si mě."Pane řediteli, prosím, omluvte mě, já jsem...""No?" pobídne mě, když mi dojde dar výřečnosti. Dokoncese pohodlně opře a z rukou složí mlýnek! Třída ani nedýchá.Kdybych mu řekla pravdu, stejně mi neuvěří!"Já jsem zaspala," špitnu tichounce."Ne," udělá zklamaně. "Copak, došla fantazie?"Neutrálně pokrčím rameny."Běžte si sednout," propustí mě mávnutím ruky. Třídou zašumí, patrně jsou překvapení stejně jako já, jak hladce mi můj prohřešek dneska prošel! "Klid, prosím," požádá je, zatímco zapadnu na své místo v Jolčině lavici. "Něco málo si zopaku-jeme, k tabuli půjde... Chce někdo dobrovolně?"Tahle otázka je spíš rutinní, nikdy se nikdo nepřihlásil. Až dnes. Nad hlavy úzkostlivě přikrčených studentů se zvedne jedna jediná paže. Moje paže."Knoblochová?!" užasne DDT nehraně, zatímco třída zalapá po dechu. Ida mi dokonce ukazuje výmluvné kolečko! Chvilku si měříme jeden druhého, ředitelovou tváří přeběhne lehký úsměv. "Prosím, račte. Pomocí geometrického znázornění vektorů u, v popište výpočet /u - v/, je-li známo /u/ = 13, NI = 19, /u + v/ = 24."Nevím, jestli mi dal lehký příklad proto, že jsem se k tabuli dostavila z vlastní vůle, anebo se mi příklad lehký zdá proto, že
mu díky Vítkovi rozumím. Nejprve spočítám u . v, načež se dopídím k výsledku 22, který dvakrát podtrhnu."Výborně," pochválí mě a vypadá pobaveně. "No prosím, Knoblochová, doučování zabralo, že?"Opráším si ruce od křídy, ale do očí se mu nepodívám."Kdybyste si zavčas o doučování řekla mně, nemuselo k těm předešlým známkám dojít. Posadte se."Zajedu na svou židli jako lasička, zrudnutí se samozřejmě neubráním. Páni, naši měli nakonec pravdu! A Vítek taky... Říďa asi není takový lidožrout, jak vypadá, všechny ty problémy jsem si bývala mohla ušetřit! Přesto se ale jistému triumfálnímu pocitu neubráním. Těší mě, že jsem to zvládla!O přestávce se kolem mě sesypou holky jako vosy. "Jaký máš doučování? Kdo tě doučuje?""Jo, princezny, to je tajemství," zazubím se na ně."Osmnáctkrát za noc, vid?" dovtípí se Ida pobaveně.Polekaně švihnu okem po Jolce. Slyšela nás, pochopitelně,194195a podle všeho si dala dohromady jedna plus jedna, ač se tváří, že má největší pilno chystat si učení na fyziku."V pátek je v tělocvičně Ondřejovská merenda," oznámí mi Zuzana novinku. "Půjdete, dámy, ne?"Opatrně se otočím na sousedku: "Půjdeme, Joly?"Jolka pokrčí rameny. "Možná..."To, že promluvila, beru za první vlaštovku smíru, rychle kuji železo, dokud je žhavé: "V pátek se pro tebe stavím."Neodpoví mi. Nakonec, lepší žádná odpověď než špatná, a pak, mlčení přece bývá souhlas, ne?!Vítek má z mého úspěchu radost možná ještě větší než já sama. "Věděl jsem, že to spolu dokážeme!""No, náhodou jsem dostala dobrej příklad," bráním se skromně. "Víš, nemyslím si, že jsem díky jedny jedničce matema-tickej génius. Je toho strašná spousta, čemu nerozumím, a ráda se to doučím."
"Všechno zvládneme," ujišťuje mě optimisticky. Obezřetně se ohlédne ke dveřím, zda za nimi nečíhá táta, a dodá: "Děsně tě obdivuju, protože já dneska koupil čtyřku.""Ty?" vyjeknu smíchy. "Z čeho?!"Mávne rukou. "Matoušková mě vytasila na americkou prózu a - zkrátka, vzpomněl jsem si akorát na Poea, Jáma a kyvadlo, protože jsem to kdysi viděl na videu. Měli jsme umět zpaměti kus Havrana... Když jsem začal recitovat, jak sedm bratrů hav-ranů na zahradě kráká, o tom, že se náramně brzy večer smráká, vyhnala mě. Na jinou básničku o havranech jsem si nevzpo-mněl, no."Vybuchnu smíchy, nedivím se naší třídní, zeji dětská říkačka neuspokojila. "A jak to, žes Havrana neuměl?"Chytí mě pokradmu za ruku. "Včera jsem se vůbec nemohl učit, Lenko. Pořád jsem myslel na tebe... Jestli jsem v noci naspal celkově dvě hodiny, je to hodně."Navzdory nebezpečí, číhajícímu za dveřmi, které se mohou každou chvíli rozletět, ho obejmu kolem krku. "A co sny...?""Přesný kopie skutečnosti," pousměje se. "Chudák pyžamo!""Pro mě to byl taky děsně silnej zážitek, Vítku.""Miluji tě..."196"Může přijít táta...," varuji ho, když se ke mně sklání."Ať," šeptne a pak už mě jen líbá.Jednička z matematiky má ještě jeden aspekt: otevírá Vítkovi dveře našeho domu prakticky v kteroukoliv hodinu a ruší do-mácí vězení. Bez něho bych to nikdy nezvládla!Jsem šťastná. Šťastná. Šíleně šťastná!!!A silná. Moje kondička bída s nouzí, ale psychicky jsem vyrovnaná a nabitá energií, což se ostatně projeví ještě týž večer, když se ozve v telefonu slintavý hlas a řekne: "Kdy si konečně zašukáme, ty děvko?", a já poprvé neseknu se slu-chátkem, nýbrž neznámému volajícímu vynadám do bezvědo-mí. A světe, div se, ono to pomůže!!! Ten frajer se nezmůže na odpověď, ba co víc, v půli mého řečnění zavěsí!!!197
12"Lenko!"Mámin hlas slyším naprosto srozumitelně, avšak ji osobně nikde nevidím. Před školou je pěkný frmol, všechny druhé a první ročníky končí ve stejnou dobu a nikdo nechce pobývat na půdě školy ani o minutu déle, než je bezpodmínečně nutné."Tady!" Mává na mě z otevřeného okénka lahvově zelené, novotou zářící Felicie combi!"No ne!" protáhnu uznale obličej, když k nim dojdu. "My máme nový auto?!" Vzhledem k tátově pyšnému výrazu v obličeji ani na okamžik nezapochybuji, komu říká pane!"Nasedni, projedeme se," pobídne mě a galantně mi otevře zadní dveře, zatímco máma si všimne Jolky: "Pozvi Jolanu, vysadíme ji na sídlišti...""Ona by stejně nešla." Kecnu si do měkkého sedadla."Jak to? Vy už spolu nekamarádíte?" nechápe mamka. "Dlouho jsem ji u nás neviděla, to je pravda...""Ale kamarádíme," vzdychnu. "Jenže tak nějak divně.""Kvůli Vítkovi?" dovtípí se."Hm.""Jak mezi kamarádky vstoupí kluk, je většinou po přátelství," ujistí mě."Je pitomá," ulevím si, když táta obratně vycouvá z jedno-směrky před školou a na rovince mi předvede slušnou akceleraci nového vozu. "Zkazila to svou žárlivostí."Máma se na mě zamyšleně otočí. "Došlo ti vůbec, že ona tím přišla o víc než ty? Jolka nemá Vítka - a nemá ani kamarádku, tebe. Měla bys to dát do pořádku.""Děvčata, no tak!" požádá nás táta. "Dneska chceme slavit a ne se hádat! Dovedete si představit tu pohodu? Žádné opravy, žádný roztlačování, konečně máme auto, na který je spoleh-nutí. .. Kampak si vyrazíme, co?"A tak si vyrazíme na "krátkou" projížďku, při které najezdíme pouhých sto dvacet kilometrů, a na zpáteční cestě se zastavímena večeři v motorestu Hnízdo. Vymluvím se na toaletu a z au-tomatu zavolám Vítkovi.
"Martina Dvořáková," ohlásí se mi jeho sestra."Tady Lenka. Prosím tě, zavolej mi Vítka, ano?""To seš ty, ta s tím svetrem naruby?" rozchichotá se.Záměrně na její dotaz nereaguji. "Je doma, nebo ne?""Vážně chceš mluvit právě s Vítkem?""Ráda bych," ujistím ji netrpělivě."Sbíráš známky?""Ne, proč?!""To je škoda, já jo," zahihňá se. "Sháním Československo z roku 1968, víš. Vyměnila bych ho s tebou za Vítka. Ty bráchu nemáš a já ho mám, haha, plný zuby!""A naopak, co?" zakřením se. "Zavoláš mi ho?""Taková docela pěkná holka a ona se zahazuje s někým tak pitomým, jako je můj bratříček," baví se. "Auuu, necháš mě, ty surovce! Mami! On mě bije!"Ve sluchátku chvilku praští, slyším zvuky boje, jak se přetahují, načež zvítězí starší ze sourozenců. "Vítek, ahoj! To byla pitomá ségra...""Představila se mi... Máš můj soucit!" Teprve když se řádně vysmějeme, vysvětlím mu důvod telefonátu. Dnes se rande ne-koná, podle všeho se dostanu domů hodně pozdě.S odhadem jsem se nijak nesekla, naši si na slavnostní večeři dají záležet. Začneme pěkně od předkrmu a aperitivu, pokra-čujeme přes dva hlavní chody a dezert zazdíme kávou se šle-hačkou. Tedy, já si místo ní objednám další džus, v pořadí už čtvrtý."Piješ jako kachna," zavrtí máma nechápavě hlavou nad rychlostí, kterou do sebe skleničku otočím."Můžu za to, že mám takovou žízeň?" pokrčím rameny."Nezdáš se mi," konstatuje. "Červené tváře, lesklé oči, věčná žízeň... Měla bych s tebou zajít k doktorovi.""Už zase?!" zhrozí se táta."Tohle nemůže být normální," soudí mamka. "Zítra -""Zítra píšeme test z matiky," odmítnu. "Z látky, kterou ovlá-dám. Byl by hřích, abych se z toho ulila.""Dobrá, udělám si čas v pondělí..."
198199"Jenže to zase máme závody. Branný, v terénu." Nemohu vypadnout už proto, že jsou celoškolský, tudíž se jich zúčastní i třetí dé!!! "Nic mi není, teplotu nemám, tak co." To, že jsem stále tak děsně unavená, ačkoliv celý týden osvobozená od tréninků, nepovažuji za důležité.Pingl v té chvíli přinese chlazené šampaňské, úslužně ho rozlije do tří skleniček a táta pronese skromný přípitek: "No, tak ať nám auto slouží dlouhá léta.""Co bude s Popelkou?" zajímám se o osud zákeřné mrchy."Nechá si ji Dáša," usoudí táta."Jako že ty budeš jezdit s felicií a já Popelkou?!""Miláčku, přemejšlej," zazubí se táta. "Právě jsem řekl, ať nám dlouho slouží. Kdybys sedla za volant, dosloužila by hned po první jízdě...""To si necháš líbit, mami?" směji se, ačkoliv na tátově řeči je hodně pravdy. Popelčiny boule a modřiny by mohly vyprávět!Mamka kapituluje. "Hlavně, ať se nám daří, abychom ji vůbec mohli zaplatit. Celé auto na leasing... Možná jsme ho neměli brát, nejsme na tom zrovna dobře. Vždyť ani nevíš, jestli tu zakázku bez Aleše zvládnete v termínu! Penále by nás zničilo, banka nám další úvěr neposkytne...""Pak nám auto zase seberou, k tomu i dílnu, vybavení, dům - a můžeme jít pod ten most, jak Lenka prorokovala," vtipkuje táta."To je teda paráda!" vyděsím se. "Proč jste vůbec začali podnikat, když na to nemáte?""Víš, co se říká?" podívá se na mě táta vážně. "Kdo nehraje, nevyhraje.""Jenže taky může prohrát!" prsknu. "Radši auto vraťte, barák prodejte, kupte něco malýho na bydlení, jdi pracovat zpátky do továrny a bude to jistější, ne?""Vzdát se bez boje?" Táta se zamračí. "Nikdy."Naši jsou svým založením optimisté, to jim nelze upřít. Po zbytek večera nadšeně plánují budoucnost, vesměs růžovou.
Na hlavní křižovatce u nábřeží, těsně před mostem Svobody, zastavíme na červenou. Naše zkušenosti s místním semaforem jsou dlouholeté, táta ve snaze ušetřit benzín vypne motor a trpě-livě čeká, než naskočí zelená, což se posléze i stane, samo-200zřejmě, ovšem při prvním otočení klíčku se mi naježí všechny chloupky po těle. Ten kvílivý zvuk beznaděje všichni tři dů-věrně známe!"Ne!" vyjekneme s mámou současně, zatímco se táta marně snaží felicii oživit. Nakonec nám s mámou nezbyde nic jiného než vystoupit a auto roztlačit!"Díky bohu," uzná mamka zadýchaně, když nám koncová světla našeho nového vozu mizí za rohem svažujícího se bloku, "že na tuhle situaci máme ten správný grif, viď, Lenko?"Názor, že s usmiřováním jsem na řadě já, nemohu hodit jen tak za hlavu. Tolik jsem se bála, aby mi Jolanu neodloudil nějaký kluk, nepřála jsem jí ho, a přitom se stalo -jenže naopak! Jolka mi chybí, co si budeme nalhávat, ačkoliv mám Vítka a je mi s ním super. Vlastně jsem se na ni v podstatě kvůli Vítkovi vykašlala!!! Pro obnovu našeho přátelství jsem ochotna pře-skočit vlastní stín, tedy ponížit se a dojít k nim domů, vzdát se Vítkova doprovodu! Cekal na mě ráno u šaten a vůbec nejásal, když jsem ho odmítla a smluvila si s ním spicha přímo v tělocvičně."Svezu tě do města, sedej," navrhne mi iniciativně táta. "Ušetřím ti cestu, jedu koupit nějaký vruty a panty.""Ale já musím být v pět ve škole," rozpakuji se."Vždyť je teprve půl čtvrté...""No právě!""V centru jsme za patnáct minut," holedbá se táta."Plus tři čtyři nucený zastávky," ironizuji."Jedu do velkoskladu, nemám plánovanou žádnou zastávku.""Ty ne, ale co Feluška?" uchichtnu se. "Kolik počítáš minut na každej z jejích vrtochů?"Konečně se dovtípí, nač narážím, a urazí se, jako bych si dělala legraci z něho samotného. "Jestli ti jde o včerejšek, drahá
dceruško, tak to nebyla žádná závada. Prostě se uvolnil kabel od rozdělovače. Auto je absolutně v pořádku!"A aby mi předvedl vynikající technický stav nového vozu, udělá si zajíždku, doveze mě bez jediného kiksu přímo před Jolčin panelák na sídlišti Severní. Už z dálky vidím neforemnou postavu paní Dvořákové v okně spodního bytu, obrním se ne-201tečností a s trošku křivým, leč diplomatickým úsměvem ji rov-nou z ulice pozdravím."Vy máte krásný auto, Leničko!" rozplývá se Dvořáková. "A jakou má pěknou barvu! Muselo asi stát hodně peněz!""Máme ho na leasing... Prosím vás, zavolala byste mi Jolanu? Domluvily jsme se, že pro ni zajdu.""Jolanka už šla, Leničko. Asi jste se domluvily špatně, že jo? Moc mě to mrzí, ženeš sem tatínka zbytečně.""Ona šla sama?!""Přišla pro ni Iduška," vysvětlí. "Ony ti nic neřekly?""Asi jsme se vážně špatně domluvily," zalžu a troubím k ústupu. Z falše nad srdečností, se kterou se rozloučíme, se mi málem zvedne žaludek! Popojdu asi deset krůčků, když mě napadne vrátit se a pozeptat, v kolik holky odešly, jaký přede mnou mají náskok.
Kdybych tenhle pitomý nápad neměla, nemusela jsem si kazit náladu. Takhle jsem se dostavila na doslech právě ve chvíli, kdy paní Dvořáková okno teprve zavírala a hovořila s někým uvnitř kuchyně, pravděpodobně se svým manželem: "Přej to maj na půjčku, no, to jistě! Jakpak se vzmáhají, milionáři, donedávna měli holej zadek a teď ze sebe dělaj honoraci! Nad Jolanou ohrnuje nos a klidně sem leze..."Chuť ptát se na cokoli Jolčiny mámy pochopitelně ztratím. A kvůli tomu jsem se, husa pitomá, připravila o možnost být s Vítkem o půl hodiny dříve! Naštěstí ho zahlédnu hned, jakmile si na velké rohožce ve vestibulu školy odupávám boty obalené sněhem. Odlepí se od tělesa ústředního topení, o které se zády opíral, a běží mi v ústrety. V černých džínách a bílé košili s
rozhalenkou, na níž má ležérně uvázanou černou koženou kravatu s uzlem kdesi na prsou, mu to šíleně sluší! Tetelím se blahem, když mě přede všemi (a těch, kdož korzují do šaten a zpátky, není málo!) vyznamená polibkem."Jsi tak krásná...," prohlásí okouzleně.Nevymlouvám mu to! Tohle tvrzení, byť přehnané, je zkrátka... příjemné! Jsem, dejme tomu, normální dlouhovlasá brunetka. Nemám špatnou postavu a snažím se dobře oblékat, pěstovat si svůj osobitý styl, kouzlo, originalitu. Být žádoucí, jiná než ostatní v davu, být přitažlivá] Do Miss mám daleko,ale klukům se líbí různé typy, ne jen holky vysoustruhované podle šablony dlouhonohých blondýnek! Díky Vítkovi jsem ztratila mindráky a příšernou nejistotu."Zatancujeme si," těší se."Tady?!" rozhlédnu se, načež nevydržíme a na zahřátí se rozřehtáme. Podá mi ruku, aby mne mohl odvést do suterénu, odkud duní diskotéková hudba, až se gympl otřásá."Počkej," zaseknu se mezi dveřmi tělocvičny, barevnou vý-zdobou, stolky a židličkami změněné k nepoznání. "Jsou tam i profesoři!""Samo," přikývne. "Jako každoročně. Tys vloni nebyla?""Ne.""No proto! Jinak bych si tě musel všimnout. Mohli jsme se dát dohromady už tenkrát," zalituje."Je tam i říďa!""Lenko," usměje se shovívavě. "Stejně o nás dvou ví."Nakonec, má pravdu, uznám. Nechám se vzít kolem ramen a odvést napříč tělocvičnou, nejsme troškaři! Profesorský sbor, uvelebený u několika stolků od dveří vpravo, nás má jako na dlani. Důvěrného objetí si všimnou úplně všichni! Snažím se tedy o co nejpěknější chůzi, zatajím dech, vypnu prsa, zvednu hlavu, na tváři vykouzlím napodobeninu úsměvu. Do uvolně-nosti má hodně daleko! Napravo se odvážím mrknout teprve poté, co mě Vítek usadí přesně na opačném konci ke svým spolužákům. Cítím se ve volném bílém svetru, černé kožené mini a vysokých pletených nadkolenkách ředitelovým pohle-
dem vyloženě lustrovaná! Naštěstí nás brzy pustí z očí, dál se baví se Strouhalem a něčemu se vesele směje společně s fy-zikářem Hejdou. Jeho společenská družnost mě překvapuje!A vůbec, nepřišla jsem na Školní oslavu svátku patrona našeho ústavu proto, abych se krčila v koutku. Vítek mě nenechá! Vyzve mě hned po úvodních taktech nádherného ploužáku sku-piny East 17 k tanci a já jdu, přestože dvojice, které mají do-statek odvahy k sólovému zahájení diskotéky, by se daly spo-čítat na prstech jedné ruky! U stolu se zase o zábavu stará především Hanuš, zpočátku mírně šokovaný."Vy to spolu táhnete na vážno?!" zhrozí se. "Lenko, jaks mi to mohla udělat, ty nevděčnice, co?"203"Ti dva byli jasní už na horách," vysměje se mu Kristýna."Utřels nos, příteli," zubí se Dan."Jako vždycky," vzdychne jmenovaný. Věšet se nehodlá, vlastně to celé je legrace, oba ji tak bereme a brzy je mi u jejich stolu děsně fajn, tím spíš, když Dan vzápětí vezme tancovat Idu a následně ji přivede mezi nás. Postupem času k nám emigruje i Zuzka s Katkou, tudíž tvoříme společenství, kde o zábavu či recesi není nouze. Akorát... Jolka, no. Nenechá se Hanušem zlákat, patrně aby mi dokázala své tvrzení, že si ho můžu strčit někam, raději se připojí k Nataše a holkám ze 2. C."Hned jsem zpátky," omluvím se Vítkovi, doběhnu k Jolaně a odhodlaně ji oslovím: "Proč jsi na mě nepočkala, Joly?"Jolka hodí okem po Vítkovi. "Tys přece měla s kým jít!""Měla, ale... Jolano, prosím tě. Copak ty mi to vážně nikdy neodpustíš?""Ne."Břitkou odpovědí mi vyrazí dech! Jistě, na 90 % jsem oče-kávala, že bude negativní, ale s takovou nenávistí jsem počítat nemohla! Pochopím marnost svého snažení, pokrčím rameny a zase se vrátím k Vítkovi. Právě včas, abych stihla naši písničku od Rednex. Vítek mě k sobě pevně přivine."Dnes neděláš diskžokeje?" uvědomím si při pohledu na dva kluky ze čtvrtého ročníku, snažící se za mixážním pultem.
"To tak!" zhrozí se. "Odmítl jsem. Abych se mohl zase jenom dívat?! Z toho už jsem dávno vyrostl... Kristýna měla pravdu, Lenko. Už na horách jsem se do tebe děsně zabouchl.""Líbil ses mi," připustím s měkkým úsměvem. "Poprvé u alergologa. Na horách jsem doufala...""Se mnou se vám bude tančit jako s peříčkem, já se jenom vznáším" připomene mi můj citát, který jsem mu v podobné situaci jako ta dnešní tehdy řekla. Podobné, a přece tak moc jiné! Tenkrát byl pro mě Vítek cizí kluk, objekt zbožného oku-kování, idol. A dnes?! "Miluji tě, Lenko.""A já tebe..."Zavře oči, snad aby lépe čelil duševnímu i fyzickému tlaku, a vzrušeně mi dýchne do vlasů: "Chci tě..."Nemusí to ani říkat, cítím jeho touhu, jeho lásku, jeho obdiv. Nemusí to říkat, protože - jsem na tom stejně!204"Já taky, Vítku."Už se zase dívá do mých očí, když říká: "Mohli bychom jít ke mně, kdybys chtěla.""Chtěla." Své city, pohnutky i chutě vyjádřím sice stručně, leč srozumitelně. Vítkovi se z toho zatočí hlava, přitiskne mě k sobě ještě pevněji a nádherně políbí na ústa. Pootevřu je, abych si mohla krásu doteku dvou lidí naladěných na jednu frekvenci vychutnat, a je mi úplně fuk, že jsme uprostřed tělocvičny a v ředitelově zorném úhlu!Jako ve snách utečeme z diskotéky, tramvají se dostaneme k nádraží, tak tak, že se nemilujeme rovnou ve výtahu! Klíče necháme ve dveřích nádherně prázdného bytu Vítkových ro-dičů, už v chodbě se zbavíme oblečení a po božské předehře se milujeme. Opět na koberci, leč tentokrát bez zbytečného ostychu a stresující nejistoty, zda to zvládneme, tudíž mnohem spontánněji, s možností projevit svou touhu bez obav.Asi zešílíme láskou, jinak to nevidím!!!Běsík má největší pilno mě pokoušet, když se snažím využít volného nedělního odpoledne k našprtání biologie, ze které nám Hořcová slíbila testík. Sice až na úterý, to je fakt, ale zítra
nebudu mít čas! Domluvili jsme se s Vítkem, že si maličko prodloužíme branný závod, respektive hned po něm se půjdeme podívat do muzea na expozici s lákavým názvem Kouzlo Vá-noc. Oba tyhle poetické svátky milujeme a ty letošní si uděláme obzvláště pohádkové, protože ve dvoul"Auau..." Opatrně sundám černého raracha ze svých zad, kam si vyšplhal, a přes tenké tričko je do krve poškrábal. Hodím mu pingpongový míček ve snaze zaujmout ho něčím jiným než svou maličkostí. Zabere to, Běsík s naježeným hřbetem hopsá kolem kutálející se kouličky, strká do ní packou, a když se míček zase rozběhne, pronásleduje ho i pod válendou.No jo, jenže Vánoce neznamenají jen stromeček a svíčičky a betlémy a cukroví a rolničky a podobné rekvizity. Vánoce jsou také dárky, které by měly přinášet radost. Pro mamku i tátu pořídím nákupy v oddělení kosmetiky, z toho strach nemám, avšak čím podaruji Vítka?! Chtělo by to něco..."Jau!" Běsíka brzy omrzí zakutálený míček, myška na gu-205mičce je také starou hračkou, zasekne drápky do mé nohy a po lýtku se vyšplhá na můj klín. Skrz legíny je to pěkné maso! Poškrábu ho od bradou. "Ty potvůrko..."Měla bych vymyslet dáreček, který by na první pohled vy-jadřoval moje city. A ty tedy jsou! Miluji ho maximálně, řekla bych. Při vzpomínce na včerejší rande, strávené díky mrazu prakticky celé v kině Vesmír, se blaženě usměji. Film Apollo 13 byl napínavý, leč Tom Hanks, ač je jedním z mých idolů, mi jistě odpustí. Líbání a něžnosti ve sladkém teplém přítmí kina byly mnohem napínavější!Kocourek je pěkný nevděčník. Zatímco Diana by mi blaženě nastavila ke škrábání ještě bříško, Běsík nevydrží chvilku na jednom místě. Vyhupne si na desku psacího stolku, kde mu tlapky legračně kloužou po hladké ploše skla, rozjíždějí se mu na všechny čtyři světové strany a on má co dělat s udržením rovnováhy. Přesto stíhá sledovat vše kolem a do kroucené te-lefonní šňůry se málem zamiluje!
Přenesla jsem si totiž aparát k sobě, kdyby Vítek náhodou zavolal, abych nemusela běžet do obýváku. Jsem utahaná, uon-daná, ospalá a unavená, že se snažím usnadnit si námahu každou maličkostí! Říkal sice, že se musí nabiflovat americkou literaturu včetně Havrana, ale co kdyby náhodou...Běsíkovi se při prudkém ataku šňůry podaří shodit na zem plechovku od Pepsi Coly s jedním odříznutým dnem, kterou používám coby zásobníku na psací potřeby. Zarachotí to, fixy se rozsypou po koberci, Běsík se lekne a jako šíp vystartuje na toaletku mezi okny."Neboj," utěšuji ho. "Ty se nudíš, vid? Tak se chvilku koukej ven, podívej, je tam ten hnusnej čokl..." Do oka mi padne osvětlené a nezahrazené okno v protějším domě. "Co má říkat o nudě takovej Pepíno? To musí bejt hrůza, pořád jen v posteli, číst si... Ačkoliv teď někomu telefonuje..."Crrrrrrrrr. Při zazvonění sebou trhneme oba. Běsík tak, že fofrem zmizí pod válendou, hrdina!"Knoblochová," ohlásím se s pohledem upřeným přes ulici."Tak co, ty děvko," zašeptá starý přítel, "kolikrát už tě ten tvůj nabíječ vopíchal?"206Myslela jsem, že po nedávném kontaktu, kdy můj ctitel raději slabošsky zavěsil, budu mít pokoj."Kdy si šukneme spolu?" pokračuje, povzbuzen mým mlčením.Opatrně položím sluchátko na rozevřenou učebnici biologie, chci, aby si myslel, že jsem stále na příjmu, poklusem se vyřítím z pokoje, prolétnu chodbou, seběhnu schody a tak, jak jsem, v domácím oblečení a pantoflích, přeběhnu od našich domovních dveří k sousedním. Nezvoním, Blešku jsem viděla před chviličkou odkráčet s nákupní taškou pro čerstvé pečivo, nedělní totiž dováží do krámku kousek od Gymnázia V. Nováka lepší pekař než ve všední dny, a tiše vystoupám schody do patra. Nikdy jsem tu nebyla, zorientovat se a otevřít ty správné dveře mi pomůže světlo, pronikající na chodbu prosklenou vý-plní. Rozevřu je bez klepání, vpadnu dovnitř prudce a nečekaně, hotové přepadové komando.
Pepíno drží přes mluvítko kapesník. "Natáhnu ti -" Jakmile mne zahlédne, polekaně umlkne."Já ti ji taky natáhnu!" zasoptím, hnána spravelivým hněvem, "rovnou na ksicht!" A abych nemluvila do větru, ihned pro-měním svá slova v činy. Než se stačí vzpamatovat, proplesknu ho zleva i zprava, jen to tichým pokojem dvakrát hlasitě mlask-ne, až mu vyrazím sluchátko z ruky. Je sice mladší a obě nohy má uvězněné v sádrových obvazech, ale nemůžu si pomoct! "Tak!" ulevím si. "Tohle měl někdo udělat už dávno! Jsem ráda, že ten někdo jsem já, když se na to nezmohla tvoje babička! Ty jedna ubohá hnido..."Záhada je vyřešena! Vzala nečekaný konec, pravda, vrahem nebyl zahradník, ale malý hloupý kluk, kterého baví znepří-jemňovat lidem život. Kdybych nebyla Vítka tak strašlivě plná, musela bych na autorství přijít dávno, na Pepína ukazovalo tolik nepřímých důkazů!Spokojeně se vrátím k učení, sluchátko zavěsím zpátky do vidlice. Mohu si být jista, tahle noční můra právě skončila, zatímco biologie stále straší. Dobrá, sprovodím ji ze světa také! Nervová soustava člověka se skládá z mozku... Dvoje schody a jsem tak strašně unavená, doslova vyřízená, jako bych uběhla maratón, fakt... Z mozku a míchy... Položím si hlavu na chla-207divé sklo psacího stolku, jinak by mi snad upadla, na místo, kde mám pod ním zastrčenou Vítkovu fotku. Chci mu být nablízku, pomyslně se ho dotýkat... Ale ta únava je děsná, vyloženě skličující, všechno mě bolí, přestože jsem za posledních čtrnáct dní měla jediný větší výdej energie při tanci s Vítkem... Kde jsem to skončila? Chce se mi příšerně spát, ačkoliv je teprve pět odpoledne a na dnešek jsem prospala třináct hodin v zátahu... Nervová soustava člověka se skládá z mozku, míchy, nervů a..."Lenko!" huláká mamka z kuchyně. "Večeře!" Mátožně se napřímím, achich ouvej, trvá mi, než rozlepím olověná víčka. Nejenže jsem si vůbec neodpočinula, ale k té vší únavě se přidá ještě bolest zmučeného těla, především svalstva kolem krční
páteře. Nemůžu málem otočit krkem, jak jsem si ho za tu chviličku přeležela!Chviličku?! Když při pohledu na hodinky zjistím, že jsem vsedě, s hlavou na skle, skrčená, shrbená a zhroucená na židli, prospala celé dvě hodiny, nedivím se ničemu.Zimomřivě podupáváme na startu ve snaze se zahřát ještě i před závodem. Minus dva stupně, které se ve městě zdály jako I teplota každopádně snesitelnější než včerejších deset pod nulou, se tady, v hájku za sídlištěm Severní, jeví ve zcela jiném světle. Totiž kvůli ledovému vichru vyloženě mučivém! Břízy i veš-keré zbytky zdevastovaného porostu háječku jsou ojíněné cen-timetrovou námrazou, pro mlhu není vidět na víc než tři metry, dech se nám sráží u pusy a ty, kdo sdílejí nadšení spolu se Strouhalem a ostatními sporťáky, aby jeden lupou hledal! Navíc kluci ze všech ročníků bez rozdílu věku vyběhli dávno před námi, jelikož je čeká delší trasa, takže moje naděje, jak si s Vít-kem užijeme, se ukázaly marné."Fuj, to je kosa," ulevím si a stáhnu pletenou čelenku víc přes uši. "Já bych se snad radši viděla ve škole, fakt.""No, než mít matiku," váhá Katka."Klidně i tu matiku," ujistím ji."Jsi děsně bílá," uzná Zuzana, "není ti špatně?""Jo, z představy těch osmi kilometrů," ušklíbnu se. "Mám děsnou žízeň, nemáte s sebou, holky, něco k pití?"208"Leda malý fruko," nabídne mi Katka. "Lokni si..."Vrhnu se po něm a najeden zátah ho brčkem vycucnu. Úplně cítím, jak mi vláha v mém žaludku zasyčela!"Připraví se další!" huláká Strouhal na startu."Ty mi můžeš taky...," uleví si Ida, popadne první dvě čísla a požádá mě, zda bych jí jedno nepřipevnila na záda. "Lenko," řekne váhavě, když se šmodrchám s uzlíkem. "V pátek na disce... Tancovala jsem nejvíc s Danem...""Všimla jsem si," usměji se. "Já to snad nerozvážu..."Ztiší hlas do důvěrného šepotu. "Jak se ti Dan jeví?"
Se soudem jsem hotova raz dva. "Prima kluk. Teda, mít po ruce toho, kdo si svleče číslo a nechá na něm uzel... Chtěla bys s ním chodit?"Kousne se do rtu. "Po té diskotéce mě šel doprovodit.""Takže ruka v rukávě, ne?" povzbudím ji. "Kdyby na tebe nebral, nenamáhal by se, tomu věř. Domluvili jste si rande?""Ne... A to je právě to!""Jauvajs, nehet! Zlomila jsem si kvůli pitomýmu uzlu nehet!" zanaříkám. "Hele, třeba je pomalejší typ.""Neřekla bych. Já... totiž my... Naši nebyli v pátek doma, pozvala jsem ho dál a... no, vyspali jsme se spolu."Tohle mi vyrazí dech. "Jen tak?! Bez chození? Bez lásky?""Proč bez lásky? Já... mám ho ráda, Lenko.""A on tebe?"Podívá se kamsi přes mé rameno. "Nevím. Bylo to s ním strašně krásný. Pak odešel a... A to je všechno."'"A co dneska ráno? Jak se tvářil?""Měla jsem děsnej strach," přizná se. "Bála jsem se mu podívat do očí. Viděli jsme se jen krátce před školou, řekl mi ahoj, nic víc. Myslíš, že jsem udělala chybu?"Vzpěčující se uzlík povolí. "Konečně... Chybu? Asi jo, Ido. Určitě. Nemusel se vůbec snažit, dostal tě bez námahy.""Když... Mám ho děsně ráda! Předtím se mi líbil, jenže teď jsem do něj zamilovaná! Jestli si mě nebude všímat, tak nevím, co budu dělat! Myslela jsem, že ho tím nalákám!""To je ale opačnej postup," namítnu."Spousta lidí se nejdřív vyspí a pak teprve spolu začne chodit,209protože zjistí, že se k sobě hodí. V sexu jsme se shodli, byl spokojenej, poznala jsem to na něm!""Jenže sex a láska jsou dva pojmy," zašermuji rukama. "Kluka do postele najdeš všude a rychle, ale v posteli hledat kluka na chození je... Postavený na hlavu.""Neříkej, že vy jste se po disce s Vítkem nemilovali.""Milovali," připustím. "Protože už spolu nějakej čásek chodíme a jsem si s ním jistá. Vím, že mě má rád. Vím to."
Mírně se urazí. "Odsuzuješ mě?""Ne," ujistím ji. "Přála bych ti, aby ti to vyšlo, Ido.""No tak, princezny, co je s vámi?!" pokřikuje po nás Strouhal. "Makám, makám, jedu, jedu!""Přivaž mi, prosím tě, to číslo, nebo se zvencne," požádám zamyšlenou Idu. Neodsuzuji ji, už proto, že je to moje kama-rádka, spíš ji lituji. Podle mého názoru její vztah s Danem má šanci asi tak jedna ku milionu, víc ne!Strouhal mi napíše do startovního lístku přesný čas a já se rozběhnu po pěšince vyšlapané ve zmrzlých zbytcích sněhu, kudy už přede mnou běžely dobré dvě třetiny našeho gymplu.Po pár stech metrech nemohu vystačit dechem, v ohbí lesíka se dokonce musím na chvilku zastavit! Připadám si slabá jako moucha, panebože, vždyťjá těch osm kiláčků neuběhnu, nemám na ně! A ta žízeň, ta mě zničí! Pokradmu, aby mě nikdo neviděl, si nacpu plnou pusu sněhu."Přidej, co je s tebou?" volá Katka, vyběhnuvší minutu po mně, když mě lehkonoze předběhne hned na prvním kilometru.Přidám. Lépe řečeno, snažím se přidat! Vítka jistě bude moje umístění zajímat! Vynaložím všechny síly, přestože mě celé tělo nesnesitelně bolí, ruce, nohy, svaly, plíce, vydám ze sebe všechno. Doslova všechno.Kolem hlavy mi poletuje komár, s nesnesitelně vysokým pískotem se přibližuje k upocenému čelu. Zamávám rukama, ale odehnat ho se mi nepodaří. Bzučí stále blíž a blíž, za chvíli připomíná svým hukotem vrtulník. Knoblochová, uvažuj, kde by se tu vzal komár! Že by vrtulník? Zvednu hlavu, abych zkontrolovala nebe. Zapotácím se.Najednou dál běžet nemohu, nohy mi vypovědí poslušnost, chytají mě do nich křeče. Nebe je zahalené v mlze, kteráje zvláštně210žlutá, vlastně všechno kolem žloutne, jinovatka, stromy, sníh. Co je zase tohle za pitomost?! Vrtulník nikde, ale hukot, nápadně připomínající start tryskového letadla, stále sílí. Chytím se za uši, mám pocit, že moje bubínky nevydrží. Úleva
se nedostaví, naopak! Ten šílený, nervy drásající zvuk nepřichází zvenčí, nýbrž zevnitř! Zapotácím se podruhé a poslední, co si pamatuji, je žlutý sníh, do kterého se zhroutím. Pak už je jen tma."Leničko," svírá mamka mou ruku, mrtvolně ležící na bílé přikrývce nemocniční postele, a její hlas, stejně jako oči, se utápí v slzách. "Jak ti je? Co tě bolí?"Krom toho, že se samou slabostí nemohu ani pohnout a jsem zmatená předešlými událostmi, respektive oknem, které mi udě-lalo pořádnou trhlinu v mém vědomí, bolest necítím. Sužující žízeň je minulostí, v teplém pokoji a na měkkém lůžku je mi docela dobře. V téhle chvíli mi to stačí!"Nic, mami," namáhavě rozhýbu zdřevěnělý jazyk."Opravdu?" strachuje se a táta v jejích zádech nevypadá o nic hrdinněji. "Máš cukrovku, Leničko..."Cukrovka, inzulín, injekce, to všechno jsou nové pojmy. K mému sluchu sice dolehly, leč dosud jaksi nejsem schopná je strávit, uvědomit si, že patří ke mně.První tři dny se potácím na hranici reality a fikce, navštěvovat mě smí pouze naši, a to vždy na pár minut. Do čtvrtka se dám jakž takž dohromady, mohu za pomoci sestřičky vylézt z po-stele, vysprchovat se, sama chodit na záchod. Absolvuji celou řadu vyšetření, více či méně nepříjemných, dvakrát denně na-stavím zadeček injekční jehle a zvyknu si posléze i na dvě starší spolupacientky. V pátek se cítím dobře, zbavit se neuhasitelné žízně a především mátožné únavy je obrovská úleva, takže si připadám vyloženě zdravá. Slzy, jež máma při žádné návštěvě neudrží za hranicí řas, mě matou. Nevidím důvod proč brečet! Že mám cukrovku, mi tady v nemocnici řekli, hned jak jsem se probrala z bezvědomí. Ovšem taky dodali, že to není nemoc, na kterou se umírá! A že stejnými potížemi trpí tisíce dalších lidí. Neřekla bych, že trpím. Je mi docela fajn. Fyzicky i psychicky, protože už v sobotu za mnou pustí Vítka!211Chvilku po ranní vizitě se nad mým lůžkem rozsvítí červené světélko, což znamená jedině: nástup do vyšetřovny. Podivím ;
se tomu, injekci jsem už dostala a podle pana primáře mám všechna vyšetření hotová, nicméně fofrem vylítnu z postele, obuji pantofle, přehodím si přes ramena župan a doobléknu si ho cestou po chodbě."Dále!" pozve mne dovnitř hlas, který typuji na doktorku i Mádlovou, když na dveře vyšetřovny dvakrát uhodím kot- j níkem."Volala jste mě, paní doktorko?""Ano, sedněte si, Lenko," ukáže mi do křesla vedle psacího stolku. "Chviličku strpení, než si to tu dopíšu..."Shovívavě přikývnu, času mám dost. Pak mě napadne, že si mě zavolala, protože si se mnou chce promluvit. O čem jiném než o propuštění z nemocnice! Podstatně pookřeji, to by byla paráda, zrovna jsem dumala, jak dlouho mě tu hodlají věznit!"Tak." Jedním škubnutím vyprostí papír ze stroje, jen válec zahrčí. Otočí se ke mně tváří, posune si brýle víc ke kořeni nosu a chvilku si mě měří. "Jak se cítíte, Lenko?""Báječně," ujistím ji. Při představě, že třeba už zítra se sejdu s Vítkem a budeme se milovat, ani jinak nemohu!"Vypadáte dobře," souhlasí se mnou."Kdy bych mohla jít domů?" zkusím opatrně."Záleží na tom, jak rychle se zadaptujete a budete spolupra-covat."Tomu nerozumím. Spolupracovat? Copak nespolupracuji?!"Co víte o cukrovce?" překvapí mne podruhé.Pokrčím rameny. "Abych řekla pravdu, nic moc. Je to nemoc, která vzniká, když organismus není schopen zpracovat cukry v krvi. Babička ji má, musí držet dietu, nesmí sladké, užívá nějaké prášky.""Ano," přikývne a pustí se do odbornějšího vysvětlení: "Cuk-rovka je lidový, leč nesprávný název pro diabetes mellitus. Při tomto onemocnění dochází k poruše přeměny živin v lidském organismu. Živiny se dělí do několika skupin. Tři z nich, bíl-koviny, sacharidy a tuky, dodávají stavební látky a jsou zdrojem energie. K přeměně látek na energii chemickou reakcí pomáhá glukóza, obsažená v krvi. Její hladina se nesmí snížit, jinak by
212byl život člověka vážně ohrožen. Zdravý jedinec má asi 6 gramů glukózy na 6 litrů krve a jeho organismus s glukózou šetrně a správně hospodaří. Při cukrovce je však toto hospodaření porušeno, koncentrace krevního cukru se trvale zvyšuje. Je to začarovaný kruh a v nejtěžších důsledcích může dojít až k otravě acetonovými látkami. Váš případ, Lenko, naštěstí tyhle konce nevzal. Zkolabovala jste, jelikož váš oslabený organismus jednoduše nebyl schopen takové námahy, tělo nemělo odkud brát energii. Přesto se ale vaše onemocnění stačilo rozvinout pořádně. Hodnoty cukru v krvi u zdravého člověka činí zhruba kolem pěti jednotek. Vy jste měla v pondělí devatenáct, což je značně alarmující. Podařilo se nám hladinu cukru stabilizovat na 7,7, ale i to je stále hodně, tudíž se musíte léčit účinnějšími a silnějšími prostředky, než je dieta či prášky. Musíte užívat inzulín. Je to moderní a zázračný přípravek, který vám umožní navzdory onemocnění žít plnohodnotným a ničím neomezovaným životem. Až na jisté maličkosti... Základem léčby je ukázněná životospráva. Dietu budete muset držet navždy. Říkáme, že člověk se stabilizovanou cukrovkou rovná se zdravý člověk."Poslouchám ji pozorně, slova o doživotní dietě se mnou za-cloumají. Vždyť mám tak strašně ráda sladké! Broskvové kom-poty, rakvičky, kremrole, špičky, dortíky, pudinky..."Inzulín se však aplikuje injekcemi," pokračuje doktorka.Promnu si rukou nos. "Ano, tady, v nemocnici...""I doma," opraví mě."Jak často?" vydechnu."Ráno čtyřiadvacet jednotek, večer šestnáct.""Ale to je přece nemožné, abych dvakrát denně běhala do nemocnice na injekce -""Proto se musíte naučit píchat si inzulín sama."Ruka mi zůstane trčet vpůli pohybu. "Sama sobě?!""Samozřejmě."Při představě, že bych měla uchopit injekci a vbodnout do svého těla ostrou jehlu, se mi naježí všechny chloupky.
"To nedokážu...""Chcete přece brzy domů," připomene mi. "Nadváhou netrpíte, nemáme důvod vás v nemocnici držet. Poté, co se naučíte213píchat si inzulín, propustíme vás a budete k nám chodit pouze na kontroly.""A na jak... na jak dlouho je to?" vykoktám."Léčba inzulínem?" protáhne. "Hm... To se uvidí podle kontrol. Záleží na dietě a spoustě ostatních vlivů."Dopotácím se do pokoje značně stresovaná. Proto máma bre-čela... Jestliže jsem si myslela, že vyfasuji krabičku prášků a budu jako babička, hřešit na dietu tu a tam tajným zákuskem, pletla jsem se. Moje cukrovka je mnohem těžší než její. Na inzulínu budu závislá možná do smrti. Do smrti!!!"Co se stalo, Leničko?" všimne si mého zbědovaného stavu paní Vomáčková ze sousední postele.Němě zavrtím hlavou, padnu na polštář a přikryji se až po bradu. Jsem nemocná. Těžce nemocná. Jsem méněcenný mrzák! Už se nikdy nenajím toho, co mám ráda, jsem vyříze-u ná, odkázaná svým životem na jehlu se zázračným léker zvaným inzulín. Proti ostatním handicapovaná. Vítek mé nechá...Pevně tisknu víčka k sobě, přemáhám výbuch pláče. Navenek patrně dost přesvědčivě, protože paní Vomáčková zašeptá tiše, leč zdaleka ne tak, abych jí nerozuměla, paní Veselé: "Usnula, chudinka. Tak mladá a tak moc nemocná! Kdo ví, jak dlouho s takovou nemocí bude vůbec žít."Veselá je optimistka: "Dneska mají samý nový prášky...""Cukrovka je prevít! Já to vidím na sousedce. Po deseti letech má zmařený játra, zničený ledviny, vypadaný vlasy, zčernalý prsty u nohou a z těch prášků zaděláno na rakovinu žaludku! A to nemluvím o tom, že nebude moct mít děti..."Vylítnu z postele jako kulový blesk, tak, jak jsem, v pyžamu a naboso, uteču na toaletu, kde se zamknu v kabince a brečím do vysílení, dokud mi nedojdou slzy. Další hodinu tupě sedím, jen se tu a tam otřesu trhavým vzlyknutím.
Na pokoj se vrátím, teprve když chodbou korzují návštěvy a obě spolupacientky vyrazily dle zvyku na čumendu. Je mi zle. Strašně zle. Je mi skutečně na umření!!!A v tomhle citovém rozpoložení mě zastihne Vítek. Nesměle nakoukne do pokoje, jakmile mne zahlédne samotnou, na tváři se mu objeví úsměv a přispěchá ke mně: "Lenko!"214Přestože jsem myslela, že mám slzné váčky absolutně vy-ždímané, musím zatnout pěsti, abych se nerozeřvala."Vaši čekaj dole, dali nám půl hodiny, jsou to formáti, vid?" Opatrně si přisedne na okraj mého lůžka a něžně sevře mou ruku ve svých dlaních. "Bál jsem se o tebe... Byl z toho děsnej poprask... Měl jsem už skoro celou trasu oběhnutou, když jsme s klukama slyšeli houkačku, viděli jsme, že rychlá záchranka jede k hájku, ještě jsme hádali, co se asi mohlo stát..." Stiskne pevně moje prsty. "Pak mi Kristýna řekla, že odvezli tebe... A ke všemu mě k tobě nechtěli pustit, denně jsem tvou doktorku přemlouval div ne na kolenou... Nepovolila, čarodějnice! No, hlavně že to dobře dopadlo.""Dobře?!" zaskřehotám nepřirozeným hlasem."Jsi v pořádku. Díky bohu.""V pořádku?! Nejsem v pořádku, nikdy nebudu, nikdy, nikdy, já jsem vyřízená, já -""Lenko, neblázni!" těší mne, překvapen prudkostí mé reakce. "Cukrovka nic neznamená, jsou horší věci...""Jdi pryč!! Nechci tě ani vidět!"Můj výstup skončí v hysterické rovině, nic nechápajícího Vítka odženu, stejně jako zděšenou mámu s tátou. Sestřička, přivolaná mým křikem, mi píchne injekci na uklidnění a kýženou úlevu mi přinese teprve spánek, jenž se mě zmocní. Jak ráda se schoulím do náruče zapomnění!215Vědomí nevyléčitelné nemoci a role outsidera, o kterou jsem se nikoho neprosila, mě rozhodí víc, než bych myslela. Nikdy bych nevěřila, jak jsem slabá a labilní! Následující dny jsem
pouhým uzlíkem nervů, troskou, topící se ve vlastní sebelítosti šedesátkrát do hodiny.A co horšího, jsem sama. Strašně sama. Najednou stojím na opačném břehu než všichni ostatní! Rodiče, byť to se mnou myslí dobře, mi svou péčí, láskou a lítostí situaci ještě ztěžují, a pak, nemohou mi vynahradit svět, o který jsem definitivně přišla, svět, v němž se mi tolik líbilo a z něhož jsem byla násilně vytržena nemocí zvanou cukrovka.O nějakém zaučování píchání si inzulínu nemůže být řeč! Sice dvakrát denně vyslechnu teorii, jak se to dělá, jenže když dojde k lámání chleba a sestra mi dá stříkačku do ruky, rozklepu se jak osika, nervy na pochodu. Nikdy to nezvládnu!Dny se nesnesitelně vlečou a jsou si podobné jako vejce vejci. Z bílé barvy, pachu karbolu a spolupacientů se mi zvedá kufr! Na injekční stříkačku si vypěstuji úplnou fobii! Během týdne mi postel připomíná Záhořovo lože, nevím, na který bok bych se obrátila, cítím na svém těle hotové proleženiny! Panebože, jak jsem mohla být tak pitomá a libovat si ve stonání!!! Dala bych nevím co za to, abych byla zdravá a mohla chodit do školy! Celé hodiny prostojím u okna s pohledem toužebně upřeným do nemocničního parku. Sníh povolil, každou chvíli § prší, země je rozmoklá a čvachtavá, věčné mlhy omezují můj výhled na několik málo metrů. Přesto mi připadá, že za zdmi nemocnice je ráj! Obětovala bych všechno, jen abych se mohla vrátit do svého pokojíčku, k Běsíkovi, mámě a tátovi, Vítkovi, holkám ze třídy... Stýská se mi, příšerně se mi stýská. Nejvíc po Vítkovi, ale je mi smutno dokonce i po matikáři!Pak se zvolna začnou trousit návštěvy. O mámě a tátovi nemluvě, ti jsou denními hosty. Krom nich mě navštíví i babička s dědou, třídní Matoušková, bioložka Hořcová, fyzikář Hejda,216oba sporťáci. "Škoda talentu, Lenko," usoudí Strouhal upřímně. "Krátké tratě byly tvou doménou..."Byly. Člověk se stabilizovanou cukrovkou rovná se zdravý člověk, řekla sice paní doktorka Mádlová, jenže já nejsem vče-
rejší. Brožuru, kterou mi po mém výbuchu dala k přečtení, jsem prostudovala důkladně a tudíž vím, že tohle jsou pěkné řeči, leč vrcholově sportovat nebudu už nikdy. Další sen se sesypal jako domeček z karet. Totiž, běhat a pěstovat různé sporty mohu, proč ne, leč vrcholových výkonů nedosáhnu. Moje tělo na ně nemá. Nikdy nebudu spolužákům stačit, natož abych je předčila!Ví to i moje máma, protože mi při další návštěvě nejistě oznámí: "Zařídila jsem ti přestup na Gymnázium Vítězslava Nováka, Lenko. Je blíž a tělocvik v něm mají jen dvakrát týdně. No a taky kvůli stravování. Ve školní jídelně jíst nemůžeš, musíš chodit domů, vždycky něco uvařím.""Dietního," ušklíbnu se."Přizpůsobíme se tvému jídelníčku všichni," řekne rychle. "Ono nám to neuškodí. Cukr není zdravý a tlustí jsme dost." Aby změnila téma, sáhne do tašky a položí mi na pokrývku modrého pouťového medvídka. "Bylo mu samotnému smutno.""Hra...," zachrčím se slaným tlakem v očích."Pořád ještě nechceš, aby za tebou přišel?"Němě zavrtím hlavou. Nechci není to pravé slovo. NemůžuPo jejím odchodu prorvu v tahu tři hodiny. S modrým mísou v náručí!!!Jedno ráno se na oddělení propašuje Aleš."Byl jsem na kontrole s prstem," vysvětlí svou přítomnost. "Tvůj táta povídal, že tu ležíš. Jak je?"Jeho přítomnost mne vyvádí z míry, pokrčím pouze rameny."Nic moc, co?" Aleš je bystřejší, než jsem myslela! "Já vím, tahle otázka je děsně pitomá, a když se mě takhle někdo ze-začátku v nemocnici zeptal, měl jsem chuť dát mu pěstí.""Máš pravdu," připustím. "Tak proč se teda ptáš?""Abych neporušil konvence," zazubí se."Prima," ušklíbnu se. "A ty se máš jak?"217"No vidíš, humor tě neopustil. Buďme konvenční! Mám se, celkem vzato, relativně."
"Relativně?" opakuji a neubráním se jistému zacukání koutků úst. "Relativně dobře nebo relativně špatně?""Relativně, tečka," baví se. "Nejdřív to bylo krutý, ale už jsem si na tenhle pahýl zvykl..."Stočím zrak na zbytek ukazováčku, zkráceného o dva články přesně v kloubu, přelepený náplastí."Nepřišili ti ho?""Přej byl děsně špinavěj. To víš, já si na manikúru nepotrpím. .. A hlavně mi tam zůstaly úlomky kostí, takže se to muselo zkracovat a zkracovat...""Lepší než přijít o celou ruku," zablekotám rozpačitě."Když to bereš takhle, určitě," usměje se. "Lepší cukrovka než AIDS. Jak to říkává tvůj otec? Keep smilling, Lenko! První dny jsou nejhorší, pak přijde zlepšení.""Jenže... Jenže já tu jsem už čtrnáct dní.""Nejvyšší čas vypadnout, změnit lokál," poradí mi. "Já padám už teď, aby mě nevyhmátla sestra." Ve dveřích, než mi řekne ahoj, dodá: "Na všem je nutno hledat to pozitivní. Podívej na mě - aspoň se budu moct lip dloubat v nose!"Poprvé od osudného pondělka se od srdce zasměji.Téhož dne se ve dveřích pokoje objeví statná postava našeho ředitele. Půlka zavařené broskve z kompotu pro diabetiky mi uvízne v hrdle! Divoce se rozkašlu."Knoblochová," konstatuje jako dřív a s úsměvem si mě měří. "Blbosti, na ty vás užije.""Já...," zaskřehotám tenkým hláskem, oči zaslzené námahou."Výmluvy, to už tu dlouho nebylo. A já co mi ve druhé dé chybí! Nikdo z vašich spolužáků totiž nemá tak divokou fan-tazii. Nemusíte červenat, Knoblochová. Přinesl jsem vám váš matematický test," zaloví v kožené aktovce. "Patří mezi nejlepší ve třídě. Jedině vy a Matýsek máte za jedna.""Hm, to je skvělé...""Rozhodně," přikývne spokojeně. "Můžete na sebe být prá-. vem pyšná. Jo, tady máte trochu vitamínů..."218
"Děkuji." Rozpačitě přijmu asi kilogram nejrůznějšího ovoce, napěchovaného v papírovém sáčku.Pozorně se na mě zadívá. "Ta písemka byla těžká. Hodně těžká. Vy jste ji zvládla.""Ano...," řeknu neurčitě, protože nevím, kam míří."Máte na to, abyste zvládla i věci, které se matematiky ne-týkají," ujistí mě. Z mé barvy pozná, že jsem porozuměla, pro-čež dál téma nerozvádí. "Čistě soukromně, Lenko, jestli ne-chceš, aby Vítek prolítl, koukej s tím něco udělat."Zaskočí mne nečekaným tykáním, důvěrným tónem, Vítkem!"Já... On je na propadnutí?! To snad ne!""Každopádně brzy bude," přikývne s úsměvem. "Jen v tomhle týdnu koupil dvě koule.""Ale to není mou vinou -" Umlknu. "No, vlastně asi je.""Správně," pochválí mne za odhad. "Takže mu mám vyřídit, aby přišel?""No... Já... On... určitě se na mě zlobí...""Umí odpouštět, neboj.""Ano... Budu se těšit... Asi se zítřka nedočkám!"Dvořák se zazubí od ucha k uchu. "Není třeba, přešlapuje před oddělením, je tu během několika vteřin."Nestačím se ani učesat, natož snad trochu nalíčit!Pevně mě obejme. "Miluji tě, Lenko," zašeptá mi do vlasů."Miluji tě, Vítku... Jsem děsná káča!"Nejprve se políbíme. Nedočkavě, zbrkle, dychtivě. Pak si Vítek rozváže koženou šňůrku kolem krku a kouzelný amulet, jako kost ztvrdlý hnědý kaštánek, zavěsí do mého výstřihu."Půjčím ti ho," řekne tiše. "Nosí sílu a vitalitu a energii... Až přijdeš domů, vrátíš mi ho. Je to kus tebe, Lenko, i mě. Jsme v něm oba.""Tu sílu budu potřebovat," vzdychnu. "Já... nemůžu se odhodlat bodnout se jehlou. Dřív mě domů nepustí.""Dokážeš to," ujistí mě vážně. "Věřím ti. Podívej, fefáci si píchají dobrovolně, dokonce do žíly. Oni si zdraví vědomě ničí! Ríkalas mi, že holky jsou odolnější, pamatuješ? Já mám z injekcí děsnej vítr, ale... kdyby to pomohlo, Lenko, píchal bych
si je za tebe! Zvládl bych to. Tutově! Nevím, proč bys to nezvládla ty, když je to pro tvoje dobro? A taky pro moje,219Lenko. Strašně mi chybíš, toužím po tobě, nestačím měnit py-žama a... Za pět dní jsou Vánoce. Naše první Vánoce. Přece je nechceš strávit v nemocnici!" "To ne, ale -""Tak vidíš." Přeruší mne nesmlouvavě. "Zavři oči." Vyhovím mu, maličko nastavím ústa, protože si myslím, že mě chce políbit. Vítek však uchopí mou ruku, obrátí ji dlaní j vzhůru a cosi malého mi do ní položí. Nevydržím, zašvidrám přivřenými víčky a spatřím drobného látkového motýlka. Podle kresby na sametových křídlech ho pasuji na otakárka. Naše pohledy se střetnou, všechno se ve mně zatetelí. "Miluji tě," řekne Vítek vážně. "Právě teď." Pochopitelně se rozbrečím, až se mi dělají u nosu bubliny, ale ty slzy už nevyjadřují nezměrné zoufalství. Připomněl mi naše první milování, písničku, která vytvářela zvukovou kulisu. Je to tak dávno, co si motýl sedl na tvou dlaň, teď zavři oči, řeklas, co se má stát, to se staň, zpíval tehdy Janek Ledecký. Neplatilo to jen pro tu velkou chvíli! Nemohlo! Otevřu oči, koukám, motýl tam sedí dáV.W Už kvůli Vítkovi to dokážu. Musím!!!Pokoj velký sám o sobě jako plech na lívance praská ve švech, když se do něho nahrnou kluci a holky z gymplu. Vůbec nevypadají nejistě a už vůbec se nechovají jako při návštěvě nemocného, absolutně ignorují cedulku s nápisem Ticho léčí, hulákají jeden přes druhého, kluci se smějí, holky piští."No tak co je s tebou, ty flinku?" břinkne mě Hanuš do zad, jen heknu."Takhle se ulejvat, že se nestydíš!" přidá se Katka."Vyhnula ses velký matický staře," uzná Zuzana, "což od tebe teda vůbec není fér!""Říďa zkoušel?" chytím se tématu."Slabý slovo," ujistí mě Ida. "Řádil jak černá ruka před vej-platou...""Přehlídl fakt, že zejtra začínají vánoční prázdniny...""A nadělil nám k Ježíšku každýmu hotovou koledu, haha!"
"Kdy to tu hodláš zabalit?" zajímá se Dan.Tohle je otázka na tělo! Vítek se dovtípí a povzbudivě mi sevře ruku. Jsem prostě strašný slaboch!220"Snad... brzy," vzdychnu."To bych ti radil," přikývne Dan, "protože jsem tě přišel pozvat na Silvestra. Budu ho slavit bohémsky na chajdě svých rodičů, pochopitelně bez rodičů. Víno, ženy, zpěv, chápeš.""Mě?!" Střelím pohledem po Idě, stojící zaraženě na konci hloučku. "Proč zrovna mě?""Miss druhý dé nemůže chybět, ne? Bohémové se nikdy nezahazovali se škaredkami.""No moment!" ohradí se Vítek. "Jak to, že já o tý oslavě nic nevím?!"Nabídka se zvrtne v mnohohlasou debatu, která posléze vyústí v hromadnou pozvánku. Lépe řečeno, ostatní se pozvou sami, jednoduše se k Danovi na chatu vnutí. Je u toho plno zmatků, křiku a vtipkování, až mi tečou slzy - slzy smíchu.Po jejich návštěvě pokoj děsivě osiří, tím spíš, že jsem v něm úplně sama, Veselá i Vomáčková už jsou dávno doma.Sakra, s tím přece něco musím udělat!"Lenko...?" Ze zamyšlení mě vytrhne nesmělý hlásek.Škubnu sebou. Přestože Vítek chodí denně a celá parta tu byla několikrát, Jolanina návštěva je první v pořadí!"Joly...," vydechnu. "Pojďdál!""Měla jsem cestu kolem," vysvětluje překotně, ale do očí se mi nepodívá. "Tumáš, přinesla jsem ti něco na zub..."Ke svému úžasu vybalím z igelitové tašky kilovou krabici čokoládových bonbonů plněných višněmi v cherry. Jolka za ni musela dát majlant a ke všemu..."Panebože, já jsem ale kráva!" uvědomí si, prudce zrudne a chytí se za pusu. "Zapomněla jsem, že... že nesmíš sladký! Lenko, zažilas někdy větší oslici?!"Navzdory tomu, že mi tečou slzy, se spontánně rozesměji. Přijde to samo, obejmeme se, společně řveme jako o pohřbu a současně se hlasitě řehtáme, div nespadnou ze zdi obrázky.
Vzpomenu si na naši pradávnou přísahu. Nikdo a nic nás nerozdělí... byla hloupost chtít kamarádku vlastnit, mít ji jen pro sebe. Kluci do našeho života začínají221neodmyslitelně patřit, nedá se nic dělat, a tudíž kamarádství musí být založeno na jiných principech. "Moc jsi mi chyběla, Joly!""Myslíš, že ty mně ne?! Vidělas někdy, aby Thomayerova nemocnice byla při cestě na sídliště Severní?! To jako kdybych jela z Prahy do Brna přes Aš, ty tele!"Z papírového obalu vybalím injekční stříkačku, na její špičku nasadím novou jehlu a zvolna do ní nasaji zázračnou tekutinu zvanou inzulín. Zázračnou proto, že mi umožní žít!Vatou namočenou v dezinfekčním prostředku pečlivě potřu místečko na vnitřní straně stehna kousek nad kolenem. Místa vpichů je nutno střídat, vnitřní strany, vnější, zespoda nahoru, druhá noha totéž, aby se zabránilo abscesům. Přes všechnu opatrnost budu za pár let jako řešeto!!!Obrátím stříkačku jehlou vzhůru a lehce stlačím píst, abych z válce vytlačila nežádoucí vzduchovou bublinku. Jakmile se na hrotu objeví čirá kapička, vím, že jsem připravena k akci. Ztěžka polknu."Tak do toho," povzbudí mě sestřička trpělivě.Prsty levé ruky sevřu kůži na noze kolem místa budoucího vpichu, nadechnu se a...Ne, nemůžu! Nikdy to nedokážu, nikdy!Štědrý den je za dveřmi, Vítek na mě čeká...Zopakuji proceduru dezinfekce, znovu povytáhnu kůži na noze a - bodnu. Zbytečně překotně, dost to zabolí, jak chvátám, abych to měla za sebou."Pomalu!" napomíná mě sestřička. "Klid, je to v pořádku, lehce stiskni píst, Lenko..."Přestože se vnitřně celá chvěji, poslechnu ji. Připadám si jako divák ve filmu, když se dívám na zmenšující se sloupek inzulínu, tryskající skrz jehlu do mého těla. Vítek to řekl správ-ně, feťáci si píchají dobrovolně (idioti), přičemž si zdraví ničí,
zatímco mně přinese inzulín život. Zdraví. Svobodu. Vítka. Mámu, tátu, Jolanu, přátele. Zbortí bariéru, stojící mezi nimi a mnou.Vytáhnu jehlu a krvavou tečku vpichu ošetřím vatičkou.Zhluboka si oddechnu.222Naše milování po dlouhé a nucené pauze je křečovité a hodně nesmělé. Jeden druhého se jaksi ostýcháme. Vítek se mě bojí dotknout, snad aby mi neublížil."Miluji tě," opakuje skoro zoufale, když po uspěchané předehře, při které jsem zůstala suchá a chladná, za nic na světě nemůže dospět k vrcholu. Nakonec vzdá svou snahu a s poraženým, omluvným úsměvem vysíleně padne vedle. « "Zlobíš se?""Já?! Spíš ty, jsem... nemožnej!""Ne, to je moje vina. Myslím přitom na tisíc jiných věcí, nedokážu tě pořádně vzrušit, uspokojit. Jsem dřevo."Mazlivě mě líbne na koneček nosu. "Vůbec ne, Lenko. Jsem na tom stejně... Časem se to poddá. Určitě se to poddá! Začneme znovu, od začátku. Všechno bude fajn.""Všechno?" zaváhám."Všechno," ujistí mě pevně."Vrátím ti kaštánek," vzpomenu si. "Doopravdy mi přinesl sílu. Snad už ho nebudu potřebovat.""Vidíš, přinesl jsem ti dárek!" Nahý vyskočí z válendy, zaštrachá v kapse zimní bundy a podá mi maličkou krabičku zabalenou do vánočního papíru. Nedočkavě ji rozbalím a dojatě civím na řetízek s přívěskem, plochým srdíčkem. "To je moje srdce," ujistí mě. "Placatý, ale plný lásky, Lenko.""Díky. Já... Nic pro tebe nemám, teprve ráno mě pustili z nemocnice... Počkej, dám ti aspoň svůj prstýnek... Šťastný a veselý, Vítku."Přání stvrdíme polibkem, takovým tím hlubokým, vzrušivým. Vleže si prohlížím darované srdíčko, Vítek mi řetízek vezme z ruky a začne jím přejíždět po mém těle jako lechtáč-kem, mapuje mou tvář, můj krk, projede jím úžinou mezi mými ňadry, pošimrá v prohlubni pupíku.
"Jsi tak krásná," uteče mu chraptivě."Zhubla jsem, podívej... Trochu i přes prsa...""Jsi nádherná," opraví mě a zabrousí srdíčkem na vystouplé kopečky. Bradavky okamžitě zareagují ztuhnutím."Ale nemocná," připomenu trpce."Miluji tě..." Odloží řetízek, aby měl volné ruce a mohl mě223pohladit, vytvarovat obrysy mých prsů z poddajné hrnčířské hlíny.Mezi rty mi unikne sten. "Jedna paní v nemocnici povídala, že s cukrovkou nikdy nebudu smět mít děti...""Blbost! Moje teta...," říká trhaně mezi jednotlivými polibky, "si píchá inzulín spoustu let... a...""Ach..." Cítím, jak celá vlhnu, taji při laskání, které dělá dobře i Vítkovi. Rázem je vzrušený mnohem víc než ve chvíli, kdy jsme se odstrojili a začali se milovat."...a má tři děti, Lenko.""Vážně?" váhám, když mi z jeho polibků naskočí husí kůže. "Proč by to ale říkala?""Protože spousta starších ženských si libuje v nemocích a dělá, že všemu rozumí," ujistí mě. "Kecala.""Ale co když... ach... nekecala?"Při dlouhém polibku na mne nalehne, aby se naše těla spojila na dvou místech současně. Elektrizující vzrušení přebíhá z našich horkých nahých těl sem a tam, oba hlasitě dýcháme a vstřícné pohyby z nás vyrazí společné zasténání."Kecala, věř mi," uklidní mne ještě. "Nebo to chceš prubnout hned teď?"Přestože vím, že si dělá legraci, musím vyjeknout smíchy: "Proboha ne! Na děti máme spoustu času..."Vyvrcholení na sebe nenechá dlouho čekat, vyšplháme se na něj oba současně.Pak už Vítkovi věřím. Všechno bude fajn.Přehrabujeme se s Jolkou v mém šatníku, vybíráme, co si vzít na chatu a co ne, výborně se u toho bavíme. Běsík je, chudák, z našich výbuchů smíchu vyloženě paf!
"Představ si," svěří se mi Jolka, "Dan původně plánoval Sil-vestra ve čtyřech. Chtěl pozvat tebe... a mě.""Fakt?!""Jo, řekl mi to. Včera... Byli jsme spolu v kině.""To jsou věci," hvízdnu uznale. "Nevím, jestli ti to mám říct, Joly, ale Dan... Dej si na něho pozor, je trochu hr.""Neříkáš mi žádnou novinku," uchichtne se pobaveně. "To kino bylo už čtvrtý, víš."224"Že by byl Daneček takovej maniak do filmu?!""Kdyby do filmu," prohodí mnohoznačně. "Vem si, že hned po prvním kině mě chtěl pozvat k sobě domů, šílenec.""Ale tys nešla," odhadnu kamarádku správně."Samo! To si ještě počká, chlapec. Můžu si půjčit tenhle svetr, Lenko? Půjde mi k legínám od Ježíška...""Jasně," svolím velkoryse. "Ať na něj uděláš dojem. Ale líbí se ti, že jo?""Hm..." Jolka se zasní. "Vzhledově určitě! A povahou... No, to se ještě ukáže. Nemám tyhle rychlíky ráda, víš. Páni, to je hodin, padám! Leni, takže zejtra! Jak já se těším!"Jdu ji vyprovodit ke dveřím. Ve spojovací chodbě k dílně stojí Aleš, jakmile nás zahlédne, tváří se, že má největší pilno soustředěně se šťourat v nose. Vypadá to vskutku působivě - mít ukazováček zaražený v nose až po kotník!"Júúúú! Prase!" vyjekne Jolka spontánně, protože nic neví o Alešově úrazu, ale to už se všichni lámeme smíchy.Za večer mám tři telefonáty. Dvakrát volá Vítek, jelikož je mu smutno, jednou Dan."Kdo to byl?" zajímá se táta od večeře společně s paní Blecho vou. Staré dobré časy se vracejí!"Dan. Zajímal se, jestli platí, že nás tam odvezeš.""Zatím mi do toho nic nevlezlo," souhlasí."Kdyby tak záleželo jen na tobě...," vzdychnu hraně."A na kom? Jen já jsem takovej dobrák a pustím tě přes noc, považ, přes celou noc s bandou kluků na chatu!"
"Přece na Felušce," popíchnu ho a nestačím uhnout před utěrkou, kterou po mně hodí."S klukama a na chatu," vloží se do naší debaty Bleška. "V šestnácti... No, to tedy -"Podívám se jí přímo do očí."To tedy bude správná sranda," převeze mne diplomaticky.Vděčně se na ni usměji. Bába má své mouchy, ale... nemůže za to, že je stará. Její postoj mě dokope k omluvě: "Paní Ble-chová, tehdy jsem byla sprostá... Mrzí mě to.""Ale to nic," mávne rukou. "Člověk kolikrát plácne něco, za co by si pozdějc nejradši nafackoval."225"Jdu si sbalit pár věcí," oznámím rodičům, zapadnu zpátky do pokojíku a s Běsíkem v náruči přistoupím k oknu, za kterým se zvolna snášejí sněhové vločky podobné pápeří. Nevím, proč jsem se někdy domnívala, že jsem sama. Vždyť mám na své straně mámu, tátu, Vítka, Jolanu, Idu, Katku, Zuzanu, kluky ze třeťáku, Běsíka, dokonce i Blešku a DDT!Co by měl potom říkat Pepíno, kterého vidím v pokoji pro-tějšího domu s nezataženými žaluziemi?! Leží, civí do stropu a pravděpodobně se smrtelně nudí.Ten kluk je sám doopravdy, kdežto já si to o sobě pouze myslela. Jestliže vážně platí, že člověk je bohatý podle toho, kolik má přátel, Pepíno je žebrák.Postavím Běsíka na toaletku, přehodím přes sebe tlustý svetr a tajně, aby mě naši nezaslechli, proběhnu chodbou."Ahoj," pozdravím svého úhlavního nepřítele přátelsky. "Co tak vejráš? Přišla jsem si zahrát šachy..." Strčím mu pod nos magnetickou šachovnici a aniž bych čekala na jeho vyjádření, začnu rozestavovat figury. "Mám bílý."Nejprve chce zaprotestovat, pak si to rozmyslí a váhavě táhne pěšcem. I když je ten kluk postrach okolí, křivák a hajzlík, šachy tedy hrát umí! Ve třech partiích mě porazí na hlavu, ke všemu v čím dál kratším časovém úseku."Jsi dobrej," uznám spravedlivě."Vyhrál jsem krajskej přebor," zahučí rozpačitě.
"Někdy ti sem pošlu tátu. Vždycky se na mě vytahoval, jakej je borec, tak aby mu spadl hřebínek," usměji se. Najednou si nemáme co říct, hrát už se mi nechce, místo toho se zvědavě rozhlédnu po pokoji. Do očí mi jako první padne amatérská fotka tmavovlasé dívky, ve které poznám sebe! Pepíno ji má vyvěšenou nad postelí a jakmile vystopuje můj pohled, krvavě zčervená. Nakonec měla Bleška pravdu a všechny ty nepříjem-nosti, jimiž mě častoval, byly z lásky!"Není mi sedmnáct," zahraje trapas do roviny ironie."Ale jednou bude," povzbudím ho."Hm, za tři roky!" dodá trpce. "To už budeš vdaná.""Třeba si mě nikdo nevezme." Mé upřímné poznámce se zasmějeme oba, napětí povolí. Další téma přijde samo, bavíme se o knížkách, převážně indiánkách Karla Maye, o Pe-226pínově sádře, které se po Novém roce konečně zbaví, a tak různě.Těsně před mým odchodem zahuhlá: "Tu kočku jsem...""Já vím," přeruším jeho blekotání.Zamžiká. "Tys věděla, že jsem ji otrávil?", Jasně. Kdo jinej," pokrčím rameny."Až budu moct chodit, seženu ti jinou," slíbí rozpačitě."Jen to ne!" zhrozím se. "Měla bych dvě!"Všechno bude fajn, opakuji si v duchu zaklínadlo, heslo, kterým jsme si přáli s partou všechno to nej do nového roku, když jsme se na zasněžené stráni před chatou Danových rodičů přesně o půlnoci koulovali."Nu, mějte se, Lenko," podá mi třídní, vlastně teď už bývalá třídní ruku poté, co ode mě převezme učebnice pro výuku na sportovním gymnáziu. "Hodně štěstí.""Děkuji," kuňknu sotva slyšitelně, protože hlasitějších projevů se prozíravě varuji. Stejně stručná jsem i při loučení s ostatními členy profesorského sboru. Oceňuji, že si na mě udělali čas a přišli se do češtinářského kabinetu rozloučit."A hodně síly," dodá Hořcová mateřsky.
"Aťnaši školu důstojně reprezentuješ," neodpustí si moudrou hlášku profesor Doležal."Koukej těm salátům na GVN předvést, jak vypadá studentka nejprestižnějšího ústavu ve městě," pobídne mě Strouhal."Hm...," dostanu ze staženého hrdla. Situaci naštěstí zachraňuje táta, je mnohem hovornější než já."Ať se ti daří," popřeje mi ředitel Dvořák vážně a stisk jeho tlapy je pevný a rozhodný. Zkoumavě se mi podívá do tváře: "A kdybys cokoliv potřebovala, kdyby tě ten náš moula špatně doučoval - myslím v matice, biologie vám jde jistě dobře, víš, kde mě najdeš. Nevidíme se naposledy, Lenko."Zmůžu se na ubohé přikývnutí, ačkoliv v duchu opravím říďovu přezdívku: Dobrej Dvořák Tibor. Je totiž formát!!!Všechno bude fajn, drmolím mezi zuby formuli, kterou jsme si s Vítkem šeptali dlouho poté, co všichni kolem nás usnuli a my se k sobě tiskli v jednom spacáku. Všichni - krom Jolky a Dana, důvěrně si špitajících na vedlejším lůžku, byť navle-227čených v teplákových soupravách, zatímco Ida spala sama v sousední místnosti. Pokud tedy mohla spát, celý večer byla jako tělo bez duše. Nedivila jsem se jí. Kdyby to nezvorala, mohla prožít něco krásného, něco, co patrně čeká Jolku a co já zažívám s Vítkem. Nemilovali jsme se, na to bylo kolem příliš mnoho očí i uší, a přesto jsme si byli blízcí jako nikdy.Rozloučení se třídou je ještě těžší než s profesory. Jolka má slzy na krajíčku, ačkoliv mě ujišťuje, že to na našem přátelství nic nezmění, budeme se navštěvovat pořád!"Ne abys na nás zapomněla," napomene mě Zuzana.Tak toho se tedy nebojím!"A zaskoč se mrknout," nařídí mi David.Slíbím jim to, přestože vím, že brzy to nebude. Snad až později, až... až se v novém prostředí zadaptuji natolik, že mě návštěva na sportovním gymplu nebude bolet.Zvonění na první vyučovací hodinu udělá tečku za mou ka-riérou na škole, na kterou jsem sice zpočátku nadávala, ale kde se mi strašně líbilo.
"Keep smilling, Lenko," povzbudí mě taťka, jenž na mě čeká na chodbě a vidí můj neradostný kukuč.Dole před šatnami číhá Vítek."Přijdeš pozdě," varuji ho ve snaze zamluvit tlak v očích."Máček," ujistí mě. "Vymluvím se, že nám chcíplo auto na přejezdu, znáš to..."S úlevou se rozesměji. Znám to! Na výmluvy jsem expert!"Večer zajdu!" slíbí a od úpatí schodiště mi pošle vzdušnou pusu na prstu. Konečně, ač jsme spolu chodili dojedná školy, příležitostí, abychom se vídali, mnoho nebylo! Mým přechodem na GVN se v tomhle směru moc nezmění.Všechno bude fajn, opakuji tři magická slova, ještě když nesměle klepu na dveře třídy 2. A, kam mě po krátké besedě v ředitelně navigovala šerifka zdejší šedivé, nepřívětivé budovy, kolem které jsem donedávna jezdila nevšímavě na kole, a ode dneška do ní příšernými shodami osudu patřím. Pro člověka, jenž bytostně nenávidí změny a je zapřísáhlým konzervativcem, je to změna přímo zlomyslná!"Dále!" křikne břitký mužský hlas."Dobrý den," vklouznu nesměle do třídy s vysokými stropy,naleštěnými parketami a třemi řadami lavic, ze kterých mě zvědavě pozoruje snad třicet párů očí! "Já jsem -""Nová ozdoba druhé á," doplní mě starší profesor s lysinkou a věnečkem šedivých vlasů kolem uší a obřadně povstane, aby mě přivítal. Třídou udiveně zašumí.Pochopitelně zrudnu. Pitoměji mě uvést nemohl, fakt!"Lenka Knoblochová," představím se rozpačitě."Těší mě, Václav Bartůněk. Paní ředitelka mi o vás říkala na poradě, ano. Budu vaším třídním a krom toho i vyučujícím matematiky a angličtiny, v obou případech maturitních před-mětů. Tahle banda je druhá á," ukáže rozmáchlým gestem na klukovské i dívčí hlavy. "Sedněte si třeba...""Třeba tady," nabídne mi sympatická, nakrátko ostříhaná holka s krásnýma hnědýma očima, jejichž velikost a hloubku zvýrazňuje černou linkou na horním i dolním víčku, místo vedle sebe ve čtvrté lavici u okna.
"Výborně, Kubelková, vezměte si novou spolužačku na sta-rost," zbaví se mě třídní, nicméně sotva se usadím a nervózně, protože na sobě cítím pohledy všech, připravím matematické pomůcky, projeví zájem o můj sešit. "Doufám, že se vám bude u nás líbit. Naše gymnázium představuje bezesporu nejkvalit-nější střední školu nejen ve městě, ale v širokém okolí...""O tom nepochybuji," vylítne ze mě vesele. "Přesně totéž tvrdili i profesoři na sportovním gymplu!"Třída se zasměje, moje sousedka se na mě vesele zazubí."Na sportovním," prohlásí přezíravě, nicméně se podiví: "Vida, vektorová algebra... Skalární součin, uhm... Množinový model euklidovského prostoru... Abych řekl pravdu, jste mnohem dál než my... Kdo vás měl na matematiku?""Pan ředitel Dvořák," oznámím pyšně."V tom případě už mlčím," kapituluje. "Knoblochová, vždyť vy budete moci naše zaostalejší studenty doučovat."Málem se neubráním vyprsknutí. Já - a doučovat?! To je gól!!!"Já jsem Klára," oznámí mi hnědoočka o přestávce."Lenka," zopakuji nesměle. "Jaký to tu je?""Myslíš ve škole?" uchichtne se. "Paráda! Vidělas přece228229Ypsilona, a to on je, upozorňuji] předem, jedním z těch nej-normálnějších!""Ypsilona?!" zajíknu se pobaveně."Počkej, až přijde madam Currie, fyzikářka. Nebudeš si jistá, jestli GVN není krycí název blázince. Anebo Lomikar, děje-pisář, co každýmu vyhrožuje, že ho do roka a do dne nechá prolítnout... A Batman! Tělocvikář, netopýří muž...""Ty mě děsíš!" řehtám se."U vás to snad bylo lepší?""Bylo... Vlastně... Někteří profesoři taky měli přezdívky a každopádně si je zasloužili...""Takže to tu je jako v každý jiný škole," zesumarizuje Klára trefně naše povídání."A... třída?"
"Nejlepší ze školy!" ujistí mě s hrdostí správného patriota. "Profesoři mají sice názor úplně opačnej, ale zase nesmíš věřit všemu, co se řekne. Hej, burani! Co kdybyste se ráčili představit sami?"A tak po všechny následující přestávky lapu jednotlivá jména a poctivě se je snažím zafixovat do paměti i s obličeji, ke kterým patří.Všechno bude fajn, tvrdil Vítek a já mu chci věřit."Jdeš s námi do jídelny?" zeptá se mne Klára po zazvonění na dlouhou polední pauzu."Ne... Mám dietu. Musím si skočit domů, bydlím kousek odtud, v sousední ulici...""O nic jsi nepřišla," ujistí mě blondýnka Renata. "Klára sice řekla do jídelny, ale myslela tím výzkumnej ústav, něco mezi továrnami na výrobu psích konzerv a umělých hnojiv."Smějeme se tomu až do šaten v přízemí, školní kuchyně i s jídelnou je totiž v suterénu. Na nové spolužáky jsem si zvykla dejme tomu vcelku rychle, protože jsem jim byla představena a oni mě jednoduše vzali do party, na překvapené a zvědavé pohledy ostatních studentek a studentů (těch především!) si budu muset zvykat patrně hodně dlouho. Nejde jim na rozum, kde se tu vzala nová holka, otáčejí se po mně, vyptávají lidí z naší třídy, prostě horor!Protlačím se skupinou čtvrťáků, blokujících vchod do naší230šatny, těsně sousedící s jejich. Kluci umlknou ve vzrušené debatě na téma terénní motorka, na níž přijel jeden z nich do školy, jak jsem alespoň z těch řečí pochopila, a sledují každý můj krůček."Hele, kdo to je?""Nová slečna druhačka?"Isuper!""Hej, krásko, jak se jmenuješ?"Na pokřikování neodpovídám, nejsem hej ani počkej, jak si ti frajeři myslí, nicméně, proč se nepřiznat, v duchu mi jejich zájem lichotí a připomínky mě těší. "Dovol," požádám kluka s
delší hřívou blond vlasů, nebesky modrýma očima a nablýs-kanou černou motocyklovou helmou v náručí. Nepokřikuje sice po mně, ale sleduje mě s neméně bedlivou pozorností a jakmile se naše pohledy střetnou, mírně se pousměje a ustoupí o krok.Klára, která celou tu motanici pozorovala s Renatou a Šárkou od schodů vedoucích do suterénu, se dobře baví.Neodolám, abych se u nich nezastavila. "Co to bylo zač, proboha?!" vydechnu, celá zpocená."Páni maturanti," uchichtne se Renata."A... ten blonďák?""Dominik," zazubí se Klára. "Bacha na něj!""Hm, zatím ahoj, holky," rozloučím se, ale od dveří mi to nedá, hodím letmým pohledem zpátky. Dominik, oblečený v kožených kalhotách a bundě s kožíškem, zaujal moje místo vedle Kláry, právě jí cosi říká a ukazuje na mě.Všechno bude fajn. Zvládnu to. Nemoc, přestup na jinou školu, učení. Mám spoustu starých přátel a podle všeho budu mít i nové! Změny k životu patří, ať už jde o změny k lepšímu či horšímu, stejně jako věčná nejistota. Co je jistého?! Smrt, nic víc. A ta je v téhle chvíli nepředstavitelně daleko! Jak to říkal táta? Kdo nehraje, nevyhraje. Sám neváhal skočit rovnýma nohama do nejistého podnikání. Nebál se. Myslím, že mu konečně rozumím!Jsem právě v půlce ulice, když zaslechnu od školy burácení silného motoru. Blond kluk v kůži, navzdory pěti stupňům pod nulou s helmou v ruce místo na hlavě, vykrouží se svou mašinou ladnou osmičku a se zaržáním divokého oře se rozjede přímo za mnou.No, vypadá to nadějně.231Lenka LanczováVšechno bude fajnVydalo Vydavatelství Víkend, 1997 Editor Mgr. Jiří Černý Redaktor Jindřich Mařan Obálka Jaroslav Mastný ? Ilustrace Miloslav Havlíček Grafická úprava Lenka Salačová Vytiskly Tiskárny Vimperk, a. s. Dotisk I. vydání, 1998 12 429/90
