OSM DŮVODŮ, PROČ BYSTE TUTO PŘÍRUČKU MĚLI ČÍST NEBO V NÍ PODLE POTŘEBY HLEDAT INFORMACI 1. Tlak na publikování jako určitou formu vykazování „výkonů“ stále roste, všichni píší publikace nebo knihy, sepisují projekty, žádají o granty, jezdí přednášet na konference a sympozia, posílají postery atd. Příručka by měla nabídnout pomoc těm, kteří se v tomto směru necítí nejjistější. 2. V našem systému vzdělávání není pamatováno na výchovu budoucích vědeckých pracovníků k obratnosti při sestavování odborných sdělení nebo na výchovu těch, kteří by mohli vykonávat redaktorské úkoly. Pokusila jsem se tuto mezeru alespoň částečně zaplnit a nabídnout autorům v této příručce návod ke správnému formálnímu vyjádření jejich odborného know-how. 3. Někteří vydavatelé knih nebo časopisů nepostupují ve své činnosti vždy s patřičnou profesionalitou a ku prospěchu věci a autora. Příručka poskytuje základní přehled povinností i práv autora, vydavatele, redaktora i odborného posuzovatele i nezbytné minimální legislativní a ekonomické informace. 4. V řadě vydavatelství ani není autorům poskytováno potřebné profesionální zpracování dodaných příspěvků a pro zachování potřebné kvality výstupů se to tedy musí naučit udělat autor. Příručka by měla alespoň trochu pomoci. 5. Počítačové zpracování textů i jiných prezentací se stalo již naprostou samozřejmostí. Příručka poskytuje základní informace o používání běžného softwarového vybavení na zpracování textů a prezentací. 6. Počítače dovolují provádět pravé divy a bylo vytvořeno mnoho softwarových pomocníků pro tento účel. Pokud ale má uživatel program donutit, aby provedl potřebné zásahy, musí nejprve vědět, co má chtít – to by měla tato příručka naznačit. 7. Stejně jako existuje správná laboratorní praxe či správná vědecká praxe, měla by být i „správná prezentační praxe“. Příručka by ji měla uživatelům přiblížit. 1
Transcript
OSM DŮVODŮ,PROČ BYSTE TUTO PŘÍRUČKU MĚLI ČÍST
NEBO V NÍ PODLE POTŘEBY HLEDAT INFORMACI1. Tlak na publikování jako určitou formu vykazování „výkonů“ stále roste, všichni píší publikace nebo knihy, sepisují projekty, žádají o granty, jezdí přednášet na konference a sympozia, posílají postery atd. Příručka by měla nabídnout pomoc těm, kteří se v tomto směru necítí nejjistější.
2. V našem systému vzdělávání není pamatováno na výchovu budoucích vědeckých pracovníků k obratnosti při sestavování odborných sdělení nebo na výchovu těch, kteří by mohli vykonávat redaktorské úkoly. Pokusila jsem se tuto mezeru alespoň částečně zaplnit a nabídnout autorům v této příručce návod ke správnému formálnímu vyjádření jejich odborného know-how.
3. Někteří vydavatelé knih nebo časopisů nepostupují ve své činnosti vždy s patřičnou profesionalitou a ku prospěchu věci a autora. Příručka poskytuje základní přehled povinností i práv autora, vydavatele, redaktora i odborného posuzovatele i nezbytné minimální legislativní a ekonomické informace.
4. V řadě vydavatelství ani není autorům poskytováno potřebné profesionální zpracování dodaných příspěvků a pro zachování potřebné kvality výstupů se to tedy musí naučit udělat autor. Příručka by měla alespoň trochu pomoci.
5. Počítačové zpracování textů i jiných prezentací se stalo již naprostou samozřejmostí. Příručka poskytuje základní informace o používání běžného softwarového vybavení na zpracování textů a prezentací.
6. Počítače dovolují provádět pravé divy a bylo vytvořeno mnoho softwarových pomocníků pro tento účel. Pokud ale má uživatel program donutit, aby provedl potřebné zásahy, musí nejprve vědět, co má chtít – to by měla tato příručka naznačit.
7. Stejně jako existuje správná laboratorní praxe či správná vědecká praxe, měla by být i „správná prezentační praxe“. Příručka by ji měla uživatelům přiblížit.
8. Prezentační oblast je plná nejrůznějších termínů, pravidel, a předpisů. Nelze si vše naráz pamatovat – tato příručku by měla sloužit i jako zdroj informací v okamžiku potřeby.
1
Věnováno památce pana doktora Alexandra Schütze, který nás toho tolik naučil – především co to znamená a co všechno zahrnuje být odborný redaktor.
2
Zpracování odborných prezentací
Příručka pro autory, lektory i začínající redaktory
3
4
PŘEDMLUVAPřed nedlouhou dobou nebyli autoři (odborných) textů vybaveni ničím lepším než psacím strojem a trubičkovými rýsovacími pery. Zato ale připravené dílo odnesli do profesionálně fungujícího vydavatelství, které bylo personálně vybaveno na potřebné úkony: jazykoví redaktoři měli příslušné lingvistické vzdělání, v odborných redakcích pracovali vysokoškoláci vzdělaní v oboru, jehož díla zpracovávali, v technickém oddělení (redakci) byli grafici, typografové atd., kteří připravili dílo pro předání do tiskárny. A tam nastoupili technologové a sazeči, skuteční a vyučení profesionálové ve svém oboru.
Tato struktura se dnes rozpadla. Částečně to bylo proto, že „tradiční“ nakladatelské domy po roce 1989 prakticky zanikly (důvodů byla řada, některé naznačíme v kap. 7). Na jejich troskách vznikla spousta menších vydavatelství, kam sice přešla řada pracovníků z bývalých vydavatelských domů, ale v nové situaci zpravidla museli zajišťovat řadu úkolů, s nimiž se dříve setkávali pouze jako s výsledkem práce svých specializovaných kolegů. Navíc se spěchalo a šetřilo (spěchá a šetří se čím dál víc), a tak se z vydavatelského podnikání poněkud vytrácí zmíněná profesionalita. Především se ale dnes mnohdy objevuje názor, že je redaktorská práce zbytečná, protože není na ni není čas, peníze ani lidi. Ostatně právě „lidé“ už dnes opravdu téměř nejsou, protože ani dřívější vydavatelství nedostávala své redaktory „hotové“, ale postupně si je vychovávala a vyškolovala – tato přirozená kontinuita však už prakticky zanikla. A tak se tváříme, že potřebné úkoly je možné přenést na autory, lektory či vědecké redaktory časopisů, nebo je prostě „zanedbat“.
V řadě prestižních zahraničních vzdělávacích institucí je běžnou součástí nabízených či požadovaných kursů i vzdělávání v oblasti prezentační: pravidla jazyka a stylistiky, rétoriky, související legislativa, základní ekonomická pravidla – a učí se to studenti všech oborů, i těch nesouvisejících s lingvistikou, ekonomií apod. V našich vzdělávacích podmínkách však dosud není pamatováno na to, aby budoucí autoři získali alespoň minimální vzdělání nebo vědomosti o tom, jak by měla, či naopak neměla prezentace výsledků jejich vědecké práce vypadat. Všeobecné školní vzdělání v subtilnějších otázkách jazykové nebo grafické kultury je trapně nedostačující a autor často mívá pocit, že má na starosti jiné věci (což snad je i pravda) nebo že na formálních „maličkostech“ tak moc nezáleží – tento pocit už tak správný není, protože čím je sdělení odborně kvalitnější, tím víc si zaslouží pravě tu profesionalitu zpracování.
K tomuto trendu přistupuje i nástup počítačového zpracování textů, bez kterého by to dnes už opravdu nešlo. Pro autory se tak objevuje s narůstající naléhavostí nový úkol: umět své texty nejen napsat, ale i samostatně zpracovat po stránce jazykové i (typo)grafické a připravit vše na počítači. Přitom prakticky všechny příspěvky do časopisů i rukopisy skript a knih vyžadují dnes vydavatelé v elektronické podobě nebo dokonce ve formě, které se říká „camera-ready“ – a protože v řadě vydavatelství se neprovádí jazyková ani odborná úprava textů, buď zůstane výsledek takový, jaký ho autor udělá, nebo není přijat, pokud jsou nedostatky příliš markantní.
Na vědecké pracovníky všech oborů je přitom vyvíjen stále rostoucí tlak na opatřování prostředků na výzkumnou činnost, tedy na úspěšnou účast v nejrůznějších grantových soutěžích. Přitom nezřídka je přípravě projektu třeba věnovat spousty hodin, a jestliže žadatel uspěje a prostředky získá, má málo času, aby v rámci projektu skutečně pracoval, protože musí připravovat další projekt – život jde přece dál! Tento tlak (ale i způsoby financování a hodnocení činnosti vědeckých institucí všech typů) posilují požadavek na vykazování výstupů a klasické heslo Michaela Faradaye „Work, finish, publish“ je čím dál víc nahrazováno heslem dnešní doby: „Publish or perish“.
Na základě dlouholetých zkušeností se zpracováváním odborných sdělení jsem pro Vás připravila tuto příručku, ve které jsem se pokusila shrnout některé nejčastější problémy, navrhnout jejich řešení nebo
5
poradit, jak jim předejít. Doufám, že ji shledáte užitečnou pro prezentační působení a tvorbu odborných sdělení ve své další odborné kariéře. Pokud se tak stane, bude mě to nesmírně těšit. Doufám ale, že příručka může být přínosná i pro ty, kteří budou zpracovávat odborný posudek, budou pracovat jako vědečtí redaktoři časopisů, nebo se dokonce budou chtít zapracovat jako redaktoři v knižním nebo časopiseckém vydavatelství.
Je dobře si uvědomit, že mnohé obecné zásady odborného sdělení nebo prezentace platí pro všechny formy, psané, elektronické i ústní. Přece jen však většina odborných sdělení má psanou formu nebo alespoň určitý zapsaný materiál ústní sdělení doprovází. Většina informací v knize je tedy uváděna pro psané sdělení, i když na vhodných místech připomenu rozdíly mezi psanou a ústní prezentací.
Většina rad je obecná, bez ohledu na jazykové prostředí, ve kterém se právě pohybujete. Převážná většina původních odborných sdělení je v angličtině, která pro většinu z nás není mateřským jazykem. Je to dnes bezesporu univerzální jazyk odborné komunikace, tak jako bývala dříve latina. Je otázkou, jestli středověcí vzdělanci byli schopni používat skutečně kvalitní latinu, nebo zda v průměru na tom byli tak jako my dnes, kdy se jen s mírnou nadsázkou říká, že špatná angličtina je nejrozšířenější světový jazyk. V této knize najdete řadu jazykových rad týkajících se češtiny, ale jistě není možné, aby byla podobně zpracována i angličtina – především proto, že by v tomto směru bylo spektrum nedostatků příliš široké. Nejde jen o přirozené rozdíly jazyka, ale i typografická pravidla nebo doporučení se v v češtině a angličtině liší; na vhodných místech upozorním na tyto rozdíly, nebo naopak na stejné požadavky.
Text příručky se vám asi bude zdát dlouhý, samý imperativ, samé formální „maličkosti“ – doufám nicméně, že vás to předem neodradí. Nepředpokládám, že budete příručku souvisle studovat. Doporučuji zjistit prvním, alespoň zběžným čtením, jaké informace příručka nabízí, posoudit, v jaké situaci se vám budou hodit, a vrátit se k nim, až tato situace nastane. Na mnoha místech také uvádím shromážděné a utříděné informace z četných různorodých zdrojů, které by jinak bylo obtížné vyhledávat.
Budu vděčná za jakékoliv připomínky nebo náměty a jsem připravena pomoci vám s řešením jakýchkoliv vašich problémů v této oblasti.
Mnozí mí přátelé, bývalí i současní kolegové a příbuzní mi pomohli cennými radami a připomínkami. Upřímně a ze srdce jim všem děkuji, za rady i za čas, který tomu věnovali. Především bych ale chtěla poděkovat svým autorům, těm, kteří se mi od roku 1975, kdy jsem nastoupila do nakladatelství SNTL, dostali do péče a kteří trpělivě a s velkorysostí přijímali mé připomínky a zásahy do svých děl. Velmi mnoho jsem se od nich naučila.
Eva Juláková
Praha, 2014
6
OBSAH1. ÚVOD A PŘEHLED ČLENĚNÍ PŘÍRUČKY..........................................................................................10
1.1 Nejprve si vyjasněme pojmy................................................................................................................101.2 Dále si ukážeme postup........................................................................................................................111.3 Členění dalších kapitol.........................................................................................................................13
2. OBECNÉ ZÁSADY ODBORNÉHO SDĚLENÍ.......................................................................................142.1 Strategie psaní......................................................................................................................................15
2.1.1 Jazyk odborných prezentací....................................................................................................162.1.2 Struktura odborného sdělení....................................................................................................18
2.2 Formy sdělování (typy autorských výstupů)........................................................................................212.3 Psané dokumenty.................................................................................................................................21
2.3.1 Studentské kvalifikační práce a přehledné články..................................................................212.3.1.1 Studentské referáty a rešeršní práce......................................................................................212.3.1.2 Studentské kvalifikační práce................................................................................................222.3.2 Původní sdělení: publikace, články.........................................................................................222.3.2.1 Základní typy původních sdělení...........................................................................................222.3.3 Knihy.......................................................................................................................................232.3.4 Seriálové publikace.................................................................................................................232.3.5 Speciální dokumenty...............................................................................................................23
2.5.1 Obecné zásady.........................................................................................................................232.5.2 Doprovodná prezentace...........................................................................................................23
2.6 Jiné formy prezentací...........................................................................................................................232.6.1 Postery.....................................................................................................................................232.6.2 Žádosti, projekty......................................................................................................................232.6.2.1 Ekonomické minimum pro žadatele a posléze řešitele..........................................................232.6.2.2 Ediční projekty......................................................................................................................23
2.7 Tabulkový a obrázkový materiál..........................................................................................................23
3. JAZYKOVÉ ZPRACOVÁNÍ.....................................................................................................................233.1 Úvaha na začátek..................................................................................................................................23
3.3.1 Základní problémy..................................................................................................................233.3.2 Hranice slov v písmu...............................................................................................................233.3.2.1 Spřežky..................................................................................................................................233.3.2.2 Kdy píšeme divis, kdy pomlčku, kdy dvě slova a kdy jedno slovo?.....................................23
3.4 Záludnosti tvarosloví............................................................................................................................233.5 Slovní zásoba.......................................................................................................................................233.6 A ještě pár „chytáků“...........................................................................................................................233.7 Zkratky.................................................................................................................................................23
3.7.1 S tečkami, nebo bez teček?......................................................................................................233.7.2 Zkratky vs. značky...................................................................................................................23
3.8 Cizí slova..............................................................................................................................................233.9 Ach, ta interpunkce!.............................................................................................................................23
3.9.1 Interpunkční znaménka a mezery kolem nich.........................................................................233.9.2 A co čárky?..............................................................................................................................233.9.2.1 Kde je a kde není čárka.........................................................................................................233.9.2.2 Pozor na angličtinu................................................................................................................233.9.3 Slovosled nebo stylistická úprava někdy pomůže...................................................................23
3.10 Výčty....................................................................................................................................................233.10.1 Gramatické zásady tvorby výčtů.............................................................................................23
3.11 Počítačové služby jako pomocníci.......................................................................................................233.12 A co na závěr........................................................................................................................................23
4. GRAFICKÁ A TECHNICKÁ ÚPRAVA TEXTU.....................................................................................234.1 Základní prvky knihy...........................................................................................................................23
7
4.1.1 Vstupní strany..........................................................................................................................234.1.2 Obsah, předmluva, úvod..........................................................................................................234.1.3 Seznam symbolů a zkratek......................................................................................................234.1.4 Vlastní text knihy....................................................................................................................234.1.5 Přílohy.....................................................................................................................................234.1.6 Citace a poznámkový aparát....................................................................................................234.1.7 Rejstřík....................................................................................................................................234.1.8 Technická tiráž (nebo prostě tiráž)..........................................................................................234.1.9 Obal knihy...............................................................................................................................23
4.2 Úprava základních prvků a částí..........................................................................................................234.2.1 Vzhled stránky a stránkový zlom............................................................................................234.2.2 Odstavce..................................................................................................................................234.2.3 Zarovnání textu........................................................................................................................234.2.4 Řádkový zlom..........................................................................................................................234.2.5 Písmo základního textu a zvýrazňování v textu......................................................................234.2.6 Nadpisy....................................................................................................................................234.2.7 Výčty.......................................................................................................................................234.2.8 Vícesloupcová sazba...............................................................................................................234.2.9 Živé záhlaví.............................................................................................................................234.2.10 Stránkové číslice......................................................................................................................23
4.3 Náležitosti odborných publikací..........................................................................................................234.3.1 Rovnice a podobné texty na zvláštním řádku..........................................................................234.3.2 Tabulky a obrázky...................................................................................................................234.3.2.1 Tabulky..................................................................................................................................234.3.2.2 Doprovodný grafický materiál..............................................................................................234.3.2.3 Texty pod obrázky.................................................................................................................234.3.3 Seznam symbolů a zkratek......................................................................................................234.3.4 Věcný rejstřík..........................................................................................................................23
5. ODBORNÉ ZPRACOVÁNÍ TEXTU........................................................................................................235.1 Přehled úkolů.......................................................................................................................................235.2 Normy a doporučení.............................................................................................................................235.3 Chemické názvosloví...........................................................................................................................23
5.3.1 Gramatické a pravopisné zásady v názvosloví........................................................................235.3.2 Anglické chemické názvosloví................................................................................................23
5.4 Stručně o biomedicínském názvosloví.................................................................................................235.5 Rovnice, jednotky a veličiny................................................................................................................23
5.5.1 Matematické výrazy a vztahy..................................................................................................235.5.1.1 Čísla vyjádřená číslicemi a číslovky.....................................................................................235.5.1.2 Matematické symboly a znaky..............................................................................................235.5.1.3 Jednotky a jejich značky........................................................................................................235.5.1.4 Symboly veličin.....................................................................................................................235.5.2 Rovnice a jiné matematické vztahy.........................................................................................23
5.6 Veličiny a jednotky v záhlaví tabulek a v grafech................................................................................23
6. POČÍTAČE JSOU NAŠI POMOCNÍCI....................................................................................................236.1 Textové editory.....................................................................................................................................236.2 Tabulkové, rovnicové a grafické editory..............................................................................................23
6.3 Prezentace při přednáškách..................................................................................................................236.4 Programy pro finální výstupy...............................................................................................................23
7. JAK FUNGUJE VYDAVATELSTVÍ.........................................................................................................237.1 Historie vydávání odborné literatury v Čechách..................................................................................237.2 Autor a vydavatel.................................................................................................................................23
7.2.1 Postup při tvorbě díla..............................................................................................................237.2.1.1 Předběžná jednání..................................................................................................................237.2.1.2 Autorské zpracování díla a jeho převzetí..............................................................................237.2.1.3 Rozsah díla............................................................................................................................237.2.1.4 Odborné posuzování..............................................................................................................23
7.3 Zpracování díla ve vydavatelství.........................................................................................................237.3.1 Redakční zpracování...............................................................................................................237.3.2 ISBN a copyright – co to je a co to není.................................................................................237.3.3 Korektury, náhledy a imprimatur............................................................................................23
7.4 Ekonomické minimum.........................................................................................................................237.5 Základy autorského práva....................................................................................................................23
8. POLYGRAFICKÉ A TYPOGRAFICKÉ MINIMUM.............................................................................238.1 Základní polygrafické techniky a jejich vývoj.....................................................................................23
8.1.1 Tiskové techniky.....................................................................................................................238.1.1.1 Klasické teskové techniky.....................................................................................................238.1.1.2 Techniky digitálního tisku.....................................................................................................238.1.2 Tiskové stroje..........................................................................................................................238.1.3 Druhy a typy papíru.................................................................................................................238.1.4 Tiskové barvy..........................................................................................................................238.1.5 Formáty...................................................................................................................................238.1.6 Reprodukce obrazových předloh a barevný tisk.....................................................................238.1.7 Montáž, provedení tisku a knihařské zpracování....................................................................23
8.2 Typografie je (nejen) nauka o písmu....................................................................................................238.2.1 Obecné zásady.........................................................................................................................238.2.2 Typy a druhy tiskového písma.................................................................................................238.2.3 Stručně o historii písma...........................................................................................................238.2.3.1 Řeč a písmo...........................................................................................................................238.2.3.2 Vznik a vývoj písma..............................................................................................................238.2.3.3 Národní písma.......................................................................................................................238.2.3.4 Slavní písmaři minulosti........................................................................................................238.2.4 Vznik a vývoj typografické měrné soustavy...........................................................................23
9. NĚKOLIK SLOV NA ZÁVĚR...................................................................................................................23
10. POUŽITÁ LITERATURA..........................................................................................................................23
1.1 Nejprve si vyjasněme pojmyAsi se vám bude zdát jasné, kdo je to autor: je to ten, kdo sepíše text, kdo sestaví přednášku a posléze ji přednese, kdo sestaví poster. Pokud na těchto činnostech participuje více osob, jsou to spoluautoři 1). Je-li tým autorů početný nebo je-li dílo rozsáhlé, musí být jeden z autorů vybrán jako hlavní. Česky se většinou nazývá editor a jeho úloha je naprosto zásadní: je to právě editor, kdo bdí nad jednotností a celkovou provázaností díla – ještě se k tomu mnohokrát vrátíme. V řádně vedených časopisech úkoly odpovídající činnosti editora vykonává osoba označovaná jako vědecký redaktor. I on musí především posoudit obsahovou a odbornou vhodnost zaslaného příspěvku pro konkrétní časopis a doporučit ediční radě časopisu (název tohoto orgánu může být rozličný, úkoly zůstávají) přijetí nebo zamítnutí příspěvku. Podobně i pro díla knižního charakteru má dané vydavatelství poradní orgán, ediční/redakční radu/komisi (variace názvu opět nejsou rozhodující), která se vyjadřuje (nebo by se měla vyjadřovat) k produkci vydavatelství.
Pro podpoření rozhodnutí o přijetí nebo o nutných úpravách dodaného díla se potom využívá služeb odborníka, sjednaného podle odborného zaměření pouze pro posouzení daného díla (je to tedy systém hodnocení peer-review). Příslušný odborník se nazývá odborný posuzovatel nebo častěji (ne zcela logicky) lektor. Při zpracovávání překladů se tato činnost nazývá odborná revize překladu. Někdy se odborník posuzující dílo PŘED jeho zveřejněním označuje jako recenzent, to ale není správné: recenzent (angl. reviewer) je osoba, která PO zveřejnění díla (po zahájení výstavy, po přednesení přednášky, po odehrání koncertu či představeni, po podání přihlášky do soutěže …) napíše kritiku neboli recenzi (review). Odborný posuzovatel neboli lektor tedy může podle svých schopností navrhnout opravu nebo úpravu díla (kterou autor může, nebo nemusí přijmout), recenzent už může na nedostatky jen upozornit, ale nic jiného se s nimi dělat nedá.
Při vydávání tištěných děl vystupuje ještě další důležitá osoba, a tou je redaktor (další terminologická komplikace: v angličtině neexistuje samostatné označení pro redaktora, říká se mu editor nebo copyeditor a redakční zpracování se nazývá editing). Redaktor je odborný pracovník vydavatelství, který teoreticky nemusí sám opravit žádnou chybu (má na to autora a lektora, aby je našli a odstranili), ale je odpovědný za to, že všechny chyby budou opraveny a také že výsledné dílo bude dodržovat pravidla formální i odborné úpravy, o kterých si mnohé povíme v dalších kapitolách. Jistě si dovedete představit, že pokud takový vhodný a zkušený redaktor existuje, je pro něj v mnoha případech snazší rovnou zjištěný nedostatek odstranit, než jeho odstranění požadovat a vysvětlovat, jak to má správně být. Redaktor také funguje jako „styčný důstojník“ při kontaktu s dalšími potřebnými profesemi při tvorbě díla (grafikem, ilustrátorem, technickým redaktorem, tiskárnou, propagací…). Problém je však v tom, že ve většině současných vydavatelství úloha redaktorů zanikla nebo na ně byly přeneseny jiné povinnosti (více si o tom povíme v kap. 7). V časopisech se potom úkoly redaktora alespoň zčásti přenesly na již tak přetížená bedra vědeckých redaktorů. Také se jaksi mlčky předpokládá, že na formální nedostatky upozorní lektor – potom je ovšem musí sám umět odhalit.
1 )Bez problémů se jistě shodneme na tom, že spoluautorem by měla být osoba, která se opravdu aktivně podílí na přípravě prezentace. Není rozhodující, zda participuje na získání experimentálních dat, nebo na vlastním sepsání či sestavení prezentace. Bohužel však se stává, že podle „domácích zvyklostí pracoviště“ se vedoucí automaticky připisuje na veškeré publikace, nebo že se jako spoluautor prezentace (nebo spoluřešitel projektu, který z prostředků projektu bude dostávat odměnu) připíše někdo, kdo skutečným autorům prokázal jiné služby, s danou prezentací (či projektem) nesouvisející. Slibme si prosím, že pokud byste se vy ocitli v podobné situaci, že si tu prezentaci (nebo přihlášku projektu) alespoň přečtete.
1.2 Dále si ukážeme postupJistě je jasné, že jiný je postup při zasílání původního příspěvku do časopisu, jiný při přihlašování příspěvku nebo posteru na konferenci, jiný při hledání cest, jak publikovat knihu shrnující vaši celoživotní vědeckou dráhu. Ukažme si to nejsložitější a představme si, že vstupujete na prezentační bojiště jako (potenciální) autor knihy.
1. Nejprve pravděpodobně jedná autor s vydavatelem, kterého seznámí se svým námětem, vydavatel ho posoudí, projedná a event. se rozhodne pro jeho realizaci. Iniciativa ale může vyjít také od vydavatele, který se bude snažit získat autory pro realizaci svého určitého vyhlédnutého námětu. Na základě vzájemné dohody (měla by mít podobu písemnou, i když dnes mnohdy bývá jen ústní) začne autor podle instrukcí vydavatele tvořit své dílo. Rozumný vydavatel zpravidla vytvoří materiál shrnující jeho základní požadavky na dodaná díla (Pokyny pro autory/překladatele) a autor jen dobře učiní, jestliže se s nimi seznámí a dodrží je. Dopadne-li vše dobře, dodrží dohodnutý termín, zaměření díla i jeho rozsah (což při pouhém ústním dojednání ve fázi námětu nebývá ZDALEKA vždy splněno) a svůj text odevzdá.
2. Vydavatel (event. ve spolupráci s ediční radou, event. i s autorem) vyhledá vhodného lektora, který dílo posoudí. Jeho posudek pak předá autorovi a ten podle svého přesvědčení buď lektorovi vyhoví a upraví dílo podle jeho přání, nebo vysvětlí, proč s názorem lektora nesouhlasí a své dílo (má práva
11
autora!) neopraví. Na vydavateli pak je, aby posoudil, do jaké míry má ta či ona strana pravdu. Mějme však na paměti, že lektor je pomocník vydavatelství, proto by spíš vydavatel měl dbát, aby jeho názor byl respektován. (Připouštím, že taková rozepře je spíš výjimečná, skuteční odborníci se zpravidla poměrně snadno dohodnou.)
3. Po vyjasnění stanovisek autora a lektora může vydavatel dílo převzít k vydání, uzavřít vydavatelskou licenční smlouvu a podle jejích podmínek vyplatit autorský honorář. I tyto úkony jsou dnes bohužel často dohadovány „po sousedsku“, přestože jejich precizní právní forma a návaznost je pro úspěch celé akce nepominutelná. Proto se podrobnostem týkajícím se převzetí, smlouvy i honoráře budeme podrobně věnovat v odd. 7.2.
Popsané první tři fáze jsou poněkud jednodušší v případě původních příspěvků do časopisů, kdy nejčastěji autor nabídne k vydání již hotový článek. Neuzavírá se žádná smlouva, pouze vydavatel časopisu autorovi/autorům sdělí, zda článek přijímá k tisku. Také honorářová dojednání nejsou třeba, v případě těch nejprestižnějších periodik naopak za uveřejnění svého příspěvku platí autor.
4. Potom by měla nastat ta nejdůležitější fáze činnosti vydavatele, a tou je bezesporu redakční zpracování. Budeme si o něm povídat na mnoha místech této příručky a upozorníme na jeho specifika i bohužel určitou absenci v mnohých dnešních vydavatelských domech. Redaktor úzce spolupracuje s autorem (ostatně nejlepší je spolupráci navázat už během tvorby díla, obě strany si ušetří mnoho pozdějších nepříjemností), vyžádá si od něj nezbytné úpravy, ale informuje ho i o drobnějších zásazích, které provedl podle svých vědomostí nebo podle domácích pravidel vydavatele. Po redakčním zpracování by vždy měla následovat konečná autorská revize díla před předáním do dalšího zpracování – bod 5.
5. Vlastní výrobní postup bývá zahájen finálním technickým zpracováním, dnes už prakticky výhradně počítačovým. Znamená to převedení elektronické verze dodané autorem a redakčně zpracované do prostředí profesionálního textového procesoru (o tom si více řekneme v kap. 6). Toto počítačové zpracování, předtisková příprava, vlastně nahrazuje klasickou sazbu, která musela přijít na řadu v dobách, kdy se texty odevzdávaly psané na stroji. Proto se tato fáze výroby často i dnes nazývá sazba, i když pochopitelně ve skutečnosti z elektronické verze již není nutné text přepisovat písmenko po písmenku (= sázet) a text zpracovává spíše grafik vydavatelství nebo studio DTP (= desk top publishing). Zpracované předlohy pro tisk dostane vydavatelství (a od něj autor) ke korektuře (o tom, co je a co není korektura, si více povíme v odst. 7.3.3) a po schválení obsahových i technických záležitosti se dílo polygraficky zpracuje (= vytiskne a sváže). Dohoda mezi vydavatelem a DTP-studiem nebo tiskárnou má zpravidla charakter běžné obchodní dohody na základě objednávky a fakturace.
I kdyz si z předchozího výkladu nezapamatujete nic víc, tak alespoň jednu větu prosím: Vydavatelství není tiskárna.
6. Vyrobené výtisky časopisu nebo knihy jsou majetkem vydavatele (podrobnosti viz kap. 7). Ten také přiměřeným způsobem dílo propaguje a nabízí k distribuci v knihkupecké síti, přičemž za prodané výtisky náleží prodejci knihkupecká provize sjednávaná jako procentní podíl z ceny knihy požadované vydavatelem.
Uvedu fiktivní příklad: Vydavatel nabídne knihu v ceně Kč 200,–, provize dnes bývá mezi 35 až 40 %, takže pokud knihkupec výtisk prodá, uhradí vydavateli Kč 160 až 170,–. Bohužel však neexistuje žádná moc, která by zaručila, že knihkupec bude výtisk prodávat skutečně na 200 Kč, klidně může dle vlastní úvahy knihu nabízet třebas i za dvojnásobek – celý zisk, včetně provize z ceny určené vydavatelem, jde potom do jeho kapsy. V případě odborné literatury, která nebývá až tak ekonomicky
12
atraktivní, jsou navíc knihy přijímány zpravidla tzv. do komise, to znamená, že pokud knihkupec v určité době výtisk neprodá, vrátí ho vydavateli (někdy i v libovolně odrbaném stavu).
Ze zjednodušeného popisu vzniku tištěného díla je jasně patrné, že se na něm podílí řada osob a profesí a pro zdárný výsledek je nezbytné, aby spolu jednotliví účastníci spolupracovali. Každý z nich přirozeně má své preference a sleduje především svou část: autor považuje za stěžejní odbornou stránku, redaktor bude hlídat čárky ve větách a jednotky v rovnicích, grafik bude věnovat péči tomu, aby byly správně nastaveny formáty a vhodně graficky řešeny nadpisy, polygrafický podnik bude hledat papír, na kterém tisk dopadne co nejlépe atd. Ale kvalitní výstup vznikne pouze tehdy, budou-li spolupracovat. Stanovisko vyjádřené větou: „Ale tohle je mně přece úplně jedno!“ není v pořádku, v žádném případě.
1.3 Členění dalších kapitolDalší výklad je uspořádán přednostně z pohledu autora. Nejprve si řekneme pár slov o tom, jak mají publikace a prezentace vypadat (kap. 2). Potom se již budeme věnovat převážně prezentacím psaným, a to z hlediska jazykového (kap. 3), technického a grafického (kap. 4) i odborného (kap. 5). Odborné zpracování textu (kap. 5), které je těžištěm této příručky, obsahuje mnohé obecné informace z matematiky a fyziky, i když je zpracováno přednostně z pohledu chemického. Dále se velmi stručně pokusím nastínit současnou situaci v oblasti počítačového zpracování (kap. 6). Věnujte také prosím pozornost dvěma kapitolám v závěru knihy, ve kterých bude popsáno prostředí, ve kterém publikace vzniká, tj. vydavatelství (kap. 7) a v kap. 8 pak polygrafickému a typografickému zpracování.
I tak ale sami brzy uvidíte, že se velmi často budeme vracet k důležitým věcem a budu se snažit je vysvětlit z různých pohledů, nebo alespoň budu opakovat to důležité, abyste si to snáze zapamatovali. Jelikož předpokládám, že po příručce mohou a měli by sáhnout uživatelé v různých situacích (autoři, posuzovatelé, pracovníci vydavatelství), uvedla jsem vždy v záhlaví kapitoly stručnou charakteristiku a určení jejího obsahu.
Snažila jsem se uvést četné příklady, které by výklad ozřejmily. Zpravidla jsou umístěny odděleně, ve stínovaném poli. Příklady chyb jsem převzala z rukopisů a jiných zpracovávaných materiálů a i když jsem se snažila je poněkud modifikovat, možná se leckterý autor „pozná“. Nechci se nikoho dotknout, nakonec to ten autor může považovat za citacemi svých prací.
Při výkladu předpokládám základní znalosti práce s běžnými softwarovými produkty a neuvádím přesný návod typu „klikneme na ikonu v levém horním rohu“. Pro ty z vás, kteří by nicméně podobné podrobné instrukce uvítali, doporučuji XXXXXXXXXXXXX.
Citační odkazy uvádím na konci příručky a rozdělila jsem je do dvou skupin:
– v číslovaném seznamu uvádím ty zdroje, ze kterých jsem čerpala konkrétní citované informace označené v textu běžnými číselnými odkazy;
– v seznamu doporučené literatury potom uvádím některé užitečné informační zdroje a pokouším se je i stručně charakterizovat podle témat probíraných v příručce (je to moje hodnocení, tedy jistě je subjektivní); mnohé důležité zdroje se tak objevují v obou seznamech a někdy ještě i přímo v textu.
13
2. OBECNÉ ZÁSADY ODBORNÉHO SDĚLENÍ Tato kapitola uvádí základní úkoly autora při tvorbě
odborného sdělení, rady ke stylu a koncepci. Pro vědecké redaktory, posuzovatele nebo
pracovníky vydavatelství může sloužit jako informace pro koncepční posouzení předloženého díla
A scientific experiment is not complete until the results have been published. Therefore, to do science one must also write science.
Realizing this, the scientists should weigh words in their manuscripts as carefully as they weigh the reagents in their laboratories.
Robert A. Day
V této části se budeme věnovat popisu a charakteristice různých typů odborných sdělení. Nejprve ale uvedeme určité obecné zásady, podle nichž by měl autor postupovat, ať již má v úmyslu vytvořit jakýkoliv typ prezentace. Mezi psanými i ústními výstupy jsou pochopitelně rozdíly dané způsobem prezentace, ale platí pro ně určité společné zásady. A z napsaného „zárodku“ může být článek, nebo může být základem pro ústní prezentaci, nebo, po příslušném „zhuštění“, může být využit pro poster. Proto jsou obecné zásady uvedené dále v této kapitole pojednány jako zásady psaní odborných sdělení, protože od toho vše začíná.
Mnohé informace z této kapitoly budeme opakovat v dalších částech věnovaných zpracování textu; neškodí si ale nejzákladnější věci říkat znovu a podívat se na ně z různých úhlů.
Odborná prezentace má vždy stránku obsahovou a stránku formální. Její tvorbu lze přirovnat ke stavbě domu:
NEJPRVE je třeba vybudovat základy – to je odborná kvalifikace. Bez té to nejde, stejně jako nelze stavět na louce. Tomuto tématu se ale pochopitelně nemůžeme v příručce věnovat.
POTOM přijde hrubá stavba – to je způsob, jakým své dílo sestavíte: jak sepíšete publikaci nebo knihu, jak zkoncipujete přednášku, jak sestavíte poster. Bude-li vaše hrubá stavba špatně navržená a rozviklaná, celá stavba se brzy zhroutí, i kdybyste ji kosmeticky upravovali sebe lépe.
A NAKONEC se udělá fasáda a střecha – to je formální úprava, jazyk, technické a odborné zpracování. Bez finální úpravy do domu teče, je neobyvatelný a brzy se rozpadne. Prosím nepodceňujte to.
Návod nebo radu, jak postupovat při koncipování struktury odborného sdělení, poskytuje na mnohých vysokoškolských institucích kurs s označením typu „creative writing“, na trhu je i řada děl věnovaných tomu tématu a my se budeme problematice věnovat v celé této kapitole. Ovšem na druhou stranu může být práce po formální stránce dokonalost sama, nepřináší-li však věcně či myšlenkově nic nového, je bezcenná. I když však mnohé geniální objevy nebo myšlenky byly podány nedbalou formou, aniž by jim to ubralo na ceně, nelze z toho dělat pravidlo.
Existuje mnoho příruček o psaní odborných textů (viz seznam doporučené literatury), které většinou vytvořili zkušení a odborně fundovaní lingvisté. Možná z vás ale po jejich přečtení budou trochu bezradní: kniha vám radí často to, co sami cítíte nebo víte, že je třeba dělat, ale neříká přesně, jak toho docílit. Jazyk a styl je příliš různorodý a mnohotvárný, aby bylo možné ho spoutat přesným návodem.
Někomu prostě jde psaní lépe, jiný tvoří věty pracněji a méně obratně. Někomu jako by bylo vrozeno psát dobře, aniž se to musí příliš učit, jiný se musí alespoň snažit svůj způsob vyjadřování myšlenek postupně zlepšovat. Možná si řada autorů ani potřebu psát dobře neuvědomuje, snad pod vlivem
14
nedostatků základní školní výuky. Mnozí jako bychom měli nedostatečnou úctu k vlastnímu jazyku a navíc jazykové cítění ovlivňuje nezbytná četba vědeckých sdělení v cizích jazycích (dnes především v angličtině), jejichž terminologie a větná stavba pak proniká i do textů v češtině.
Rozhodně ale, stejně jako v mnoha jiných oblastech lidské činnosti, s rostoucími zkušenostmi a praxí se Vaše situace může jen zlepšovat, uvidíte. Jenom to chce se nevzdávat! Vyjadřování a jazyk se tříbí praxi a především vlastním čtením kvalitních textů.
2.1 Strategie psaní Plán je základem úspěchu. Aneb: Writing consists of several phases – the first is thinking.
Nejprve je nutno rozhodnout tyto otázky:– Jaká je funkce nebo účel sdělení? Má to být prezentace vlastních původních výsledků? Nebo
přehled výsledků ostatních / všech (např. literární rešerše), přehled určitého tématu / oboru? Nebo jiný typ shrnující prezentace (říká se tomu syntetická práce)?
– Jde-li o původní sdělení, v čem je jeho původnost? V čem se vaše přístupy a výsledky liší od poznatků již popsaných?
– Kam bude nejlepší umístit hotový příspěvek? Měl by to být samostatný článek? Kapitola v v knize? Samostatná monografie? Rozhodnete-li se pro časopis, který by to měl být? (Zvyklosti v jednotlivých časopisech se v mnohém liší a předělávat teprve hotový text je mnohdy velmi vyčerpávající nebo i nemožné.)
– Pro jaký okruh čtenářů nebo posluchačů bude příspěvek určen? Co jim bude třeba sdělit, aby dobře rozuměli vaší práci?
Odpovědi na tyto otázky vyjasní, jak mnoho detailů by vaše sdělení mělo obsahovat. Je to stejné jako v mnoha jiných případech: ujasníte-li si cíl, detaily samy zapadnou na místo.
Jakmile určíte funkci svého sdělení, zkontrolujte plánovaný materiál: Je kompletní? Nejsou v něm naopak zbytečnosti? Především však musí být Vaše prezentace naformulována tak, aby bylo jasné, co jsou Vaše vlastní poznatky a závěry, a co je naopak převzato odjinud (v tomto směru se často chybuje zvláště v kratších sděleních).
Potom materiál uspořádejte do základní struktury (nejčastěji IMRAD – viz odst. 2.1.2), která umožní vám jako autorům efektivně sledovat všechny potřebné náležitosti a pozdějšímu čtenáři dovolí rychle v textu najít potřebnou informaci. Když bude mít výsledné sdělení některou z dále uvedených kratších forem, je možné ve struktuře vynechávat některé části nebo je komprimovat do jediné věty. Je-li materiál uspořádán, nebude při psaní už takový problém jednotlivé díly sdělení modifikovat, rozšiřovat, přidávat i ubírat.
Když text napíšete, čtěte ho znovu a znovu (zvlášť prospěšné je čtení NAHLAS) a škrtejte, škrtejte, škrtejte! Nechte rukopis uležet – a znovu zkontrolujte:– Obsahuje sdělení všechny potřebné součásti a informace, a naopak neobsahuje
zbytečnosti?– Je výklad logický? Stavba vědecké komunikace postupuje vždy od známého k novému. Text
musí plynout v rámci určitého myšlenkového schématu, teoretická sdělení i zjištěné poznatky musí vyplňovat určité myšlenkové schéma, celý text musí plynout „odněkud někam“.
– Má text nezbytnou návaznost? Nezbytná je návaznost jednotlivých vět v odstavci a návaznost odstavců. Pro ústní formy prezentace je potom souvislost výkladu zvláště potřebná, aby posluchači pochopili návaznost jednotlivých částí – neobávejte se uvést i jednotlivé okruhy výkladu „nadpisem“ a uzavřít je shrnutím, než přejdete k dalšímu tématu.
15
Nevěřte také tomu, že nebudete-li sami v chystané práci něčemu pořádně rozumět a budete to zamlžovat více či méně obratnými formulacemi, že to čtenář nepozná.
2.1.1 Jazyk odborných prezentacíZákladní pomůckou vyjadřování je jazyk. Jistě se jazyk odborných textů liší od jazyka vhodného pro popularizující texty a ten se zase liší od jazyka beletrie. A opět: liší se jazyk psaných dokumentů a a jazyk používaný při ústní komunikaci.
Zcela obecně rozlišujeme spisovný jazyk, který je jazykem prestižním a v kvalitních prezentacích by měl být samozřejmostí, a obecná čeština, která je vlastně náhradou dialektů, je to naše mateřština používaná v každodenní komunikaci; do odborných sdělení nebo kvalitních výstupů jakéhokoliv druhu není nejvhodnější, pokud nepíšete knihu ze života bezdomovců. Rozlišujeme tedy knižní (formální) vyjadřování a hovorový (neformální jazyk). I řada konkrétních pravidel, která zmíním dále, může ale mít rozdílnou aktuálnost nebo „váhu“, podle použití. Cílem by vždy mělo být použití vazeb a a tvarů stylově neutrálních. Móda se mění, jazyk se vyvíjí, stává se přípustným i to, co bylo před krátkou dobou zcela nemyslitelné. Příliš knižní vyjadřování nebo násilné použití tradičních pravopisných jevů však může (zvláště mladším autorům) připadat již zastaralé a nemoderní a může, k malému potěšení autora, naznačit i nedostatečnou aktuálnost celého textu – viz kap. 3.
Sklouzávání ke slangu nebo příliš hovorovému stylu také nelze doporučit. Od hovorového jazyka je zase ještě lán cesty k nedbalému slangu, „newspeaku“, jazyku hajdaláckému a popírajícímu jakoukoliv kulturnost mluvčího. Jestliže při veřejném televizním pořadu šlechetný sponzor opakovaně říká „bysem“, nedokazuje tím, že je „frikulín“ (free - cool - in), ale že je hlupák. Slibme si, že se budeme snažit nesnížit se nikdy k takovému barbarství nikdy. Stejně jako si řekneme, že při veřejném vystoupení není formální zdvořilost hanbou, není hanbou ani mluvit a psát kultivovaným jazykem, který nedeklasuje autora na úroveň nevzdělanců.
Pro odborný styl vyjadřování je charakteristický jazyk střídmější, ale o to jednoznačnější. Odborné sdělení nutně musí obsahovat řadu termínů a názvů, které nejsou součástí běžné slovní zásoby a které pro čtenáře či posluchače – i třebas zběhlého v daném oboru – jsou „namáhavější“. Proto je vhodný takový styl psaní, ve kterém jednotlivé věty mají co nejpřehlednější stavbu a přiměřenou délku. Krátké, přehledné věty se nejsnáze píší a nejsnáze čtou, a především jsou obsahově jednoznačné. Naopak mnoho příliš krátkých vět po sobě může působit monotónně a zbytečně tříští sdělovanou informaci. Je ale vždy snazší text nejprve psát v krátkých větách a ty potom vhodně podle smyslu a návaznosti výkladu event. pospojovat (ideální je k tomu právě zmiňované hlasité čtení textu, kdy již citem snadno odhalíte nevhodný „rytmus“ vět), než pracně zkracovat rozkošatělé a nikam nevedoucí věty.
Racionální Britové a především Američani vytvořili mnoho testů, pravidel a zkoušek, které by měly pomoci autorům, zvláště začínajícím, k lepšímu stylu psaní, nebo které by jim poskytly dokonce určité kvantifikovatelné údaje o jejich stylu. Zmíním se o některých z nich, i když doporučuji přijímat tyto mechanické pomůcky vždy s rezervou.
Užitečnou pomůckou je tzv. yellow pencil test: Zvýrazňovačem (který pochopitelně nemusí být žlutý) označte všechny věty textu, které obsahují nosné informace a jsou pro výklad a pochopení nezbytné. Pokud se takové věty vyskytují jako první věty odstavců a potom ještě v jejich závěru (nikoliv nutně jako poslední), je to v pořádku. Jestliže v některém odstavci není žádná zvýrazněná věta, je to špatně.
Pro doporučenou délku vět byla v angličtině vypracována řada pomocných testů nazývaných readability tests. Readability neboli čtivost je měřítkem snadnosti, se kterou bude potenciální čtenář schopen číst a chápat text. Testy byly vyvinuty v USA ve dvacátých letech minulého století. Jsou to
16
matematické vzorce, podle nichž se původně určovala vhodnost určité učebnice pro studenty daného věku. Vycházejí obecně z počtu slov ve větě a z počtu slabik ve slově, preferují tudíž krátká slova a krátké věty. Jelikož to jsou pouze matematické vzorce, nemohou postihnout takové vlastnosti textu, jako je logické členění, srozumitelnost, zajímavost. Také uspořádání a design přispívají k dobrému dojmu z z textu a ty pochopitelně zmíněné testy nemohou postihnout vůbec. Testy čtivosti nicméně mohou poskytnout orientační předpověď, jak snadno se bude čtenáři text číst a když se jejich hodnoty příliš odchylují od doporučené „meze“, může to indikovat, že obsah je příliš „nahuštěn“, nebo naopak „roztříštěn“.
Jako příklad uvedeme nejčastěji používaný test, zvaný Gunning Fog Score (jeho autor je oxfordský profesor lingvistiky Robert Gunning). Podstata je tato: vybere se souvislá část textu obsahující celé věty a sestávající zhruba ze 100 slov, vypočítá se průměrný počet slov ve větě (tedy počet slov v ukázce dělený počtem vět) a k výslednému číslu se připočítá podíl dlouhých slov (tedy počet dlouhých slov dělený počtem všech slov; za dlouhá se v angličtině považují slova tříslabičná a delší; Gunning doporučuje za dlouhá slova nepovažovat vlastní jména a slova, která se stanou tříslabičnými jenom přidáním koncovek -ed nebo -ing). Výsledek se násobí faktorem 0,4. Hodnoty, které takto získáme, by měly spadat do rozmezí pro daný typ literatury (číselné rozmezí roste od 6 až 8 pro bulvární noviny až po 15 až 20 pro odborné texty).
V češtině je tento test i jiné podobné testy použitelný jen omezeně. Především zjistíte, že v české větě je průměrný počet slov menší než v angličtině (uvědomte si, že na rozdíl od angličtiny čeština nemá členy, lze zamlčet zájmeno, slovesné tvary jsou většinou jednoslovné i v otázce nebo v záporu), ale slova jsou obecně delší – doporučené hodnoty tedy neodpovídají. Zkusíte-li si navíc test na ukázkách různých žánrů, zjistíte, že rozpětí hodnot v rámci jednoho žánru je velké (texty Vladislava Vančury nebo dokonce Hrabalovy Taneční hodiny pro starší a pokročilé by neprošly!) a překrývá rozdíly mezi jednotlivými žánry. Nezbývá tedy než se řídit citem.
Nerozpakujte se použít živější, třeba i méně obvyklý výraz, je-li to na místě a přispěje-li to k odlehčení nebo zvýraznění sdělované informace. Nebojte se také slov, která text provážou a vyzdvihnou větný důraz nebo logickou návaznost, ale nepoužívejte je nadbytečně. Jiné bude také jejich použití v mluveném projevu a jiné v psaném textu. Tato užitečná slůvka, říkejme jim např. spojovací, ovšem nelze zaměňovat se slovy výplňovými, zbytečnými – „prostě“, „tedy“, „že“ a mnohá další, která se vloudí především do řeči a mluvčí o tom téměř ani neví (ostatně výplňovým slovem je pro některé „jednodušší“ typy možná i pověstné čtyřpísmenkové oslovení z živočišné říše).
Vyhýbejte se však nejen zbytečným, výplňovým a balastním slovům, ale nemilosrdně škrtejte také zbytečné věty v odstavcích (stejně jako zbytečné kóty nebo linie v obrázcích, zbytečné údaje v tabulkách).
Dále se vyhýbejte slovům a frázím módním – ponechte je novinářům (i když ani oni by je užívat neměli, ale zkuste jim to vysvětlit!). Každé jednotlivé slovo textu musí nést informaci. Nepoužívejte slova nebo slovní spojení jenom proto, že jsou častá v „moderních“ mediích – zvlášť u těch českých je to v současnosti spíš důvod k jejich odmítnutí.
Naprostou nezbytností je, aby každý použitý termín, zkratka nebo symbol byly buď obecně srozumitelné (ale opravdu OBECNĚ, příkladem budiž např. zkratky USA, RTG), nebo aby byly při prvním výskytu vysvětleny. Tento striktní požadavek úzce souvisí s používáním terminologických a názvoslovných norem, o kterých si budeme povídat více v kap. 5.
Každý autor má také plné právo vytvořit si v odborném textu svůj styl – není nutné se i v maličkostech podřídit jakési „obecně platné“ předloze. Některý autor používá hojně cizí slova, jiný méně. Obojí je
17
sice přípustné, ale pozor na to, abyste používali cizí slova vždy v tom správném významu. I v již diskutované otázce délky vět jsou značné individuální rozdíly, které jsou plně akceptovatelné.
Častou otázkou bývá používání aktivních nebo pasivních vazeb a tvarů. Text přetížený trpnými tvary působí toporným a nemoderním dojmem, je tedy nezbytné pasivními vazbami šetřit. (V tomto směru je nebetyčný rozdíl mezi češtinou a např. angličtinou, která „snese“ trpné vazby v mnohem větší míře.) Při používání aktivních vazeb je důležité rozlišit, v jaké osobě text píšete. Lze používat:– První osoba jednotného čísla neboli autorský singulár („udělal/la jsem“, „myslím si“) je v
odborných sděleních málo častá, protože práce jediného autora jsou v řadě oborů spíše výjimkou a a setkáte se s nimi hojněji snad jenom v matematice nebo v některých společenskovědních oborech. Nevyhnutelné je ale užití autorského singuláru ve studentských a vědeckých kvalifikačních pracích – viz odst. 2.3.1.2.
– První osoba množného čísla může být autorský plurál („udělali jsme“, „myslíme si“), nebo kolektivní plurál („udělali testy“, „prokázali, že“). Opět pozor na významové rozlišení: napíšete-li „tuto veličinu nazýváme standardní potenciál“, znamená to, že ji tak nazývá každý; chcete-li zdůraznit, že pro danou veličinu jste název zvolili vy, museli byste napsat např. „tuto veličinu jsme nazvali standardní potenciál rozhraní“.
– V češtině jsou výhodné a časté vazby se zvratnými slovesy, které mají příjemně neutrální charakter (konstatování „tato veličina se nazývá standardní potenciál“ naznačuje zcela obecnou platnost a je mnohem lepší než „tato veličina je nazývána standardní potenciál“ – od takových vazeb honem pryč!).
A to nejdůležitější: jazyková správnost je základním předpokladem. Řiďte se zlatým pravidlem: Nejste-li si jisti, podívejte se do pravidel, nebo se s někým poraďte. Nemůžete-li to udělat nebo na to nemáte čas, přeformulujte větu tak, aby obsahovala formulace, jejichž správností si jste opravdu jisti.
Podrobněji o některých jazykových stránkách sdělení si budeme povídat v kap. 3. Psaní odborných textů má další záludnosti spočívající v používání správné odborné terminologie – tomu bude věnována samostatná kap. 5.
2.1.2 Struktura odborného sděleníStavba vědecké komunikace postupuje vždy „od známého k novému“ a vychází většinou z obdobné základní struktury: název, jména autorů a názvy jejich pracovišť, abstrakt, úvod, popis metod, popis výsledků, diskuse, závěry, shrnutí, poděkování, seznam citací. Text tedy zpravidla mívá již zmíněnou strukturu IMRAD (Introduction, Methods, Results, and Discussion), která se používá ve většině odborných sdělení a také odpovídá vědecké metodě deduktivního dokazování:
definovat problém → vytvořit hypotézu → naplánovat → experiment potvrzující hypotézu → provést experiment → vyhodnotit výsledky.
Povšimněme si některých položek podrobněji.1. Název by měl být naformulován tak, aby potenciálnímu zájemci naznačil podstatné rysy obsahu sdělení. Nejvhodnější je naformulovat název, až když je text napsán, aby do detailu odpovídal obsahu díla – což je luxus, kterého se ve spěchu reálného života někdy nedaří dosáhnout. Název musí být pokud možno stručný, gramaticky perfektní, přesný a úplný, tak aby mohl existovat sám o sobě. Pozor na délku – název o dvou nebo třech slovech bude pravděpodobně příliš vágní, název o více než deseti slovech bude asi nepřehledný a dlouhý. Nedaří-li se vám vymyslet stručný výstižný název, zkuste vytvořit titul a podtitul. V nadpise jsou nepřijatelné nic neříkající fráze, laboratorní žargon, nevhodné jsou ale i zkratky, symboly nebo vzorce.
18
Ladislav, 09.02.2015,
No vidíte a nám vždycky říkali, že se používá pasivní tvar sloves (byla provedena reakce, vzorky byly změřeny apod.). Osobně se ovšem přiklaním k aktivním tvarům, text je potom „živější“.
Kromě toho, že název získává potenciální zájemce, aby si text přečetli, slouží také k vyhledávání a indexaci – dnes pochopitelně počítačové. Proto musí obsahovat maximum informací pro počítačové zpracování a mělo by v něm být co nejvíce klíčových slov (viz dále).
2. Autorský kolektiv by měl obsahovat jména těch a jenom těch, kteří k práci podstatnou měrou přispěli, i když samotný text ve skutečnosti mohl vytvořit jediný z nich (otázka autorské a spoluautorské etiky je stručně zmíněna v poznámce na str. 11). Způsob psaní jmen autorů je zcela podmíněn zvyklostmi toho periodika, do kterého je článek předkládán. Zpravidla se neuvádějí akademické tituly, někdy se uvádí alespoň jedno křestní jméno každé osoby plně (tj. nikoliv iniciála), někdy jsou požadovány iniciály před jménem, jindy za ním, ale i jinak je variabilita požadavků na uvádění jmen autorů největší možná, podobně jako v citačních odkazech, viz dále. Pozor na jména autorů, ve kterých jsou diakritická znaménka: jestliže je ve dvou časopisech jméno uváděno ve dvou různých transliteracích, při počítačovém vyhledávání se může objevit jako dvě osoby. Je slušností uvést pro každého autora název instituce, na jejíž půdě práci skutečně konal (pro kolektivy autorů se označí indexovými číslicemi, hvězdičkami apod., opět podle požadavků příslušného periodika). Stalo se zvykem označit toho autora, kterému by měla být adresována korespondence, a uvést jeho elektronickou adresu, někdy i číslo telefonu či faxu.
3. Abstrakt mívá délku předepsanou (nebo doporučenou) pro příslušný časopis, často bývá požadován i v jiném jazyce než vlastní sdělení (např. ke článkům v češtině se připojuje anglické Summary). Musí stručnou, jasnou formou podat nejdůležitější údaje a závěry, které z nich autor (autoři) vyvodili. V tomto kratičkém textu je tedy třeba vážit každé slovo a jeho potřebnost, psát v krátkých a stručných větách. Proto se někdy abstrakt formuluje slohem téměř telegrafickým a rozhodně nemá vypadat jako referát psaný „třetí osobou“.
Místo „Autor popisuje …“ je určitě šikovnější začít „Byly popsány …“, „Práce popisuje …“ nebo i „Popsali jsme …“, podle stylu psaní ve vlastním sdělení, viz odst. 2.1.1).
Časté je i uvádění klíčových slov (i v tomto případě nezřídka ještě v dalším jazyce). Laskavě respektujte, že termín „klíčová slova“ znamená opravdu slova – většinou jsou tedy vhodná podstatná jména, event. kombinace podstatných a přídavných jmen, a to v prvním pádě. Slovesa jsou mezi klíčovými slovy namístě jen naprosto výjimečně.
4. Úvodní část práce (která nemusí být označena nadpisem Úvod ani žádným jiným) zpravidla vysvětluje podnět k práci a její účel. K tomu je zpravidla zapotřebí uvést i přehled dosavadních poznatků, takže tato část logicky využívá i některých zásad psaní přehledů (review, odst. 2.3.2.1). Pozor, aby tato část v původních sděleních nepřevážila svou rozvláčností vlastní sdělení.
5. Pro text sdělení platí v plném rozsahu to, co již bylo uvedeno. Připomeňme znovu, že prioritní požadavek je jasně uvést, co jsou vlastní poznatky a závěry, a co je naopak převzato odjinud.
Popis metod a postupů musí být objektivní a úplný, aby umožnil event. pozdější kontrolu, reprodukování výsledků nebo i jejich odlišné vyhodnocení. Správnost a pravdivost všech údajů by se mohla zdát jako samozřejmý požadavek, kdybychom bohužel až příliš často nenarazili na opak. Nerada bych se na tomto místě nějak dotkla vaší profesionální cti, ale uvědomte si prosím, že odhalený švindl má zpravidla za následek fatální ztrátu reputace, kterou zcela nenapraví ani další autorova morální bezúhonnost.
Pro obrázky a tabulky platí stejná pravidla pro všechny formy prezentací: Text a obrázek se mohou doplňovat, nemají však obsahovat stejné informace. Informace v obrázku se nesmějí opakovat ještě v tabulce. Pozor na pečlivé zpracování popisků obrázků a názvů tabulek. Při tzv. rychlém čtení by čtenář měl během 5 až 10 minut projít název, abstrakt, event. klíčová slova, tabulky a obrázky a texty k nim – proto vždy tyto součásti připravujte co nejpečlivěji. Vzhledem k důležitosti tabulek a obrázků si dále v
19
této kapitole (odd. 2.7) řekneme základní pravidla z hlediska jejich autorské tvorby, ale ještě se několikrát k této problematice vrátíme (v odst. 4.3.2 a odd. 5.6).
6. Diskuse je jádrem celého sdělení, v ní vyslovujete (a proti možným námitkám obhajujete) vlastní myšlenku a výsledek své práce i konečný úsudek, k němuž jste dospěli. Nelze se v ní tedy vyhnout subjektivnosti, na rozdíl od experimentální části, v niž mají být podány objektivní skutečnosti a výsledky. Konečné shrnutí pak někdy bývá ještě vyzdviženo v Závěru, který podle potřeby na diskusi navazuje.
Mělo by platit, že ke každému jménu zmíněnému ve sdělení by měl existovat příslušný citační odkaz a naopak ke každé citaci v seznamu by měl být příslušný odkaz v textu.
Citační odkazy a vlastní citace musí být upravené podle požadavku vydavatele. V technických a přírodovědných oborech se používají v podstatě dva základní způsoby citování:
– harvardské, v textu se odkazuje např. „jak bylo prokázáno (Novák, 2001)…“, citační odkazy samotné by podle normy [1] měly mít podobu:Novák, 2001: Novák, J.; Svoboda, M. J. Exp. Med. 2001, 156, 258. (ve skutečnosti ale jméno autora a letopočet (zde barevně zvýrazněné) před vlastní odkaz prakticky nikdo neuvádí) a jejich seznam se řadí zásadně abecedně;
– vancouverské, označené čísly; v textu se odkazuje např. „jak bylo prokázáno [25]…“ nebo „jak prokázali Novák a Svoboda [25]...“ 1); citační odkazy samotné by měly mít podobu:[25] Novák, J.; Svoboda, M. J. Exp. Med. 2001, 156, 258.a v seznamu by měly být uvedeny v podstatě podle pořadí, v jakém se odkazy vyskytují v textu (to „v podstatě“ reflektuje skutečnost, že v průběhu výkladu se budete podle potřeby vracet i k pracím již citovaným).
Každý z uvedených způsobů má své výhody i nevýhody, v některých vědních oborech bývá zvykem dávat přednost tomu či onomu způsobu (ve společenskovědních oborech se citace často uvádějí i formou poznámek pod čarou, buď dole na každé stránce, nebo na konci kapitoly/práce). V detailech se ale předpisy téměř každého časopisu liší, snad v ničem není tak velká rozmanitost požadavků různých vydavatelů, edic, časopisů, oborů atd., ačkoliv právě ve způsobu citování by bylo vysoce žádoucí kodifikovat jednotnou a všeobecně používanou formu. Veškeré snahy o sjednocení ale dosud selhávají. I když existují doporučení (normy), jak by se měly odkazy psát [1], jsou mnohé z nich vytvořeny spíše pro potřeby knihoven nebo databází, ale potřeby uživatelů, tj. vědecké obce, splňují už hůře. Nepomohou ani dostupné softwarové aplikace, protože bývají pracné a nemotorné. Nejlepší radou asi je, abyste se rozhodli PŘEDEM, než začnete psát, kam hodláte hotové dílo svěřit a podívali se, jak jsou v příslušném časopise či u daného nakladatele upraveny citační odkazy a citace. Stane-li se
1 ) Doporučení týkající se přechylování a skloňování jmen autorů viz odd. 2.4.
20
ale (a je to celkem běžná situace), že příspěvek přichystaný do jednoho časopisu se musí přesunout jinam, většinou nejhorší je pro autory právě to, že se musí předělat často i velmi rozsáhlý seznam odkazů a citací podle nového požadavku – a není výjimkou situace, že se to předělává i několikrát.
Na závěr ještě několik důležitých rad:
Zvažte zařazení vhodných mezititulků rozčleňujících sdělení. Dbejte na předepsanou strukturu odstavců nebo úseků v přednášce (je to bohužel velmi
podceňované!): odstavec sestává z úvodní věty (= myšlenky) a jejího dokončení. Neméně důležitá je tematická návaznost/posloupnost odstavců nebo úseků v přednášce. Správně uvedený odborný materiál a matematické vztahy (viz kap. 5) jsou podmínkou naprosto
nezbytnou.
2.2 Formy sdělování (typy autorských výstupů)Rozlišení si uspořádejme do přehledu:
písemné studentské kvalifikační prácepůvodní sdělení (vědecké publikace – články v časopisech), knihy (učebnice, skripta) populárně vědecká sdělení, příspěvek do hromadných sdělovacích prostředkůžádosti o granty apod.
ústní odborná nebo popularizující přednáška, prezentace na seminářijiné plakát neboli poster, webové stránky
2.3 Psané dokumenty
2.3.1 Studentské kvalifikační práce a přehledné články2.3.1.1 Studentské referáty a rešeršní práceV průběhu studia mívají studenti za úkol napsat zprávu o postupu při řešení projektu nebo o tom referovat na semináři. Obsahem sdělení tedy je jednak shrnutí dosavadní vlastní práce a výsledků, jednak přehled poznání v určité vymezené oblasti. Takové sdělení je vlastně předběžné cvičení a slouží především k získání zkušeností. Je vhodné se dobře seznámit s obdobnými předchozími prezentacemi a zjistit obecné požadavky. Přitom rozhodující je forma (protože to je úkol, který se student má naučit), původnost výsledků, jejich objem nebo dokončenost je až na druhém místě.
Je-li třeba prezentovat vlastní výsledky, je nezbytné vyjít z konkrétních získaných poznatků (předpokladem tedy nezbytně je, že nějaké existují) a vybrat takovou část výsledků, aby byla do určité míry ucelená, poskytovala přehled o tom, jakou cestou student uvažoval, proč daný experiment nebo činnost volil a jaké z daných výsledků vyvozuje závěry. Dále musí ukázat, jakým směrem hodlá postupovat nadále a jaké jsou cíle, k nimž chce dojít. Výsledné schéma tedy je:– přehled stavu poznání v daném oboru,– vlastní teorie nebo záměry,– navrhované postupy a jejich řešení, – skutečně provedené práce a jejich výsledky,– rozbor dosažených výsledků,– navrhovaný další postup.
21
Není úplně chybné, jestliže se ukáže, že práce není ještě ukončená nebo že zvolená cesta nebude úplně vyhovovat pro dosažení konečného cíle, ale je velkou chybou, ukáže-li se neujasněnost dosavadních postupů a plánů do budoucnosti.
Je-li úkolem prezentovat stav poznání v oboru, je důležitá především přehlednost prezentace, promyšlený a důsledný přístup k vyhledávání a studiu pramenů a schopnost nashromážděné poznatky jasně shrnout a vysvětlit. Zásady psaní přehledů jsou obdobné jako pro jiné příspěvky typu rešerše, viz odst. 2.3.2.1 a 2.3.2.2.
2.3.1.2 Studentské kvalifikační práceKaždé dílo je zdrojem informaci, zčásti přejatých, zčásti vlastních (získaných vlastním úsilím). A A kvalifikační práce musí obsahovat určitý objem vlastních výsledků, které bude student posléze muset obhájit. Práce je nedílnou součástí úspěšného zakončení vysokoškolského studia (či jeho etapy), ale je také pro studenta prostředkem k získání důležitých dovedností a zkušeností.
Protože kvalifikační práce má především ukázat vlastní původní výsledky, je nezbytností při psaní používat autorský singulár (viz odst. 2.1.1). Obsah, forma a především rozsah bývají do značné míry ovlivněny požadavky instituce, které se práce předkládá – proto se především detailně seznamte s jinými obdobnými pracemi, s jejich rozsahem a náležitostmi. Nepodceňujte konzultace se školitelem – pravděpodobně už něco napsal (zjistěte si, jestli dobrého, nebo slabšího; ve druhém případě zkuste přejít k jinému školiteli – nejde o to udělat kvalifikační práci snadno, ale dobře).
Práce v podstatě odpovídá strukturou „dlouhé“ publikaci (viz již zmíněná struktura IMRAD, odst. 2.1.2) a má tyto hlavní části:– Části před vlastním textem zahrnují především titulní list, poděkování, prohlášení o
původnosti práce. Pro zdárné sestavení těchto částí je NEZBYTNÉ se seznámit s předpisy a zvyklostmi instituce, kde byla práce vytvořena a kde bude obhajována. Individuální je především název, vizitka, která musí práci „prodat“ – pozor na jeho vhodnou délku.
– Vlastní text obsahuje:– úvod, obsahující především shrnutí současného stavu poznání v daném oboru, tedy v
podstatě literární rešerši, a dále vysvětlení důvodů, které vedly ke zkoumání daného problému a k volbě metod zkoumání;
– metodickou část (popis postupů, metod měření, přístrojů, experimentálního materiálu atd.);– experimentální část, tj. výsledky vlastních měření;– diskusi získaných výsledků;– shrnutí a závěr.
2.3.2 Původní sdělení: publikace, články2.3.2.1 Základní typy původních sděleníPůvodní publikace = článek (article) obsahuje plný text, významné původní výsledky či studie, tj. nová data nebo nový výklad stávajících; obsah a rozsah lze volit dle potřeby.
Poznámka (note) uvádí ve stručné formě původní výsledky omezeného rozsahu; výsledky by měly být definitivní a nemusí být později jinak publikovány.
Sdělení (communication, letter) podává předběžnou zprávu o velmi důležitých výsledcích, nemusí uvádět mnoho experimentálních detailů – očekává se budoucí plné publikování. Účelem je rychlé sdělení v omezeném rozsahu, kterým si autor (autorský tým) do určité míry chrání prvenství objevu.
Přehled, rešerše (review) shrnuje, koreluje a vyhodnocuje výsledky publikované v literatuře. Téma by mělo být dobře definované, není třeba uvádět mnoho experimentálních detailů (pokud to není přehled
22
určité metody). Ceněn je obvykle kritický přístup a nové teoretické interpretace nebo i to, že autor určité výsledky sám ověří. Psaní přehledů je velmi časté a žádané, jsou časopisy publikující pouze přehledy nebo jsou na uveřejňování přehledů specializována nepravá periodika. Protože přehledná práce slouží jako průvodce po originálních pramenech, je přesnost a úplnost citací základní podmínkou.
2.3.3 KnihyZákladní členění typů knih vychází z tematického záběru jejího obsahu.
Monografie je vědecká monotematická publikace zpracovávající určitou technickou oblast nebo problém v hloubce, rozsahu a významu přesahujícím charakter učebního textu. Podstatným rysem je původnost významných částí publikace nebo alespoň přístupu autora k pojednávanému námětu. Za monografii nelze považovat kvalitní kompilaci, příručku, učebnici apod.
Syntetické práce se dále člení takto:
Učebnice jsou publikace, které sledují didaktické cíle a podávají systematický výklad poznatků z určité teoretické nebo praktické oblasti. Obsah musí odpovídat úrovni studentů, pro které je učebnice určena (i když mnohý vysokoškolský student úspěšně složil státní zkoušky na základě pečlivého studia kvalitní středoškolské učebnice). Zpracování i formální ochrana autorských práv je stejná jako u jiných knih.
Skripta jsou dočasné studijní texty, rozmnožené zpravidla jednoduchou technikou. Původně se tak označovaly materiály určené pro konkrétního přednášejícího a konkrétní kurs (správně se tento materiál nazývá skriptum). Úroveň výkladu by měla odpovídat úrovni příslušných studentů a rozsah by měl být takový, aby bylo možné v rámci přednášek vše probrat. Není podmínkou původnost obsahu ani zpracování (i citování původních pramenů je ve skriptech poněkud potlačeno). Skripta zpravidla nejsou redakčně upravována, ani dříve, ani dnes – autoři často využívají pomoci svých kolegů, což je praxe chvályhodná, i když ne vždy postačující. Odborné posouzení není zdaleka podmínkou, nebo často je jen „vnitřní“, v rámci instituce. Dříve se také volilo jednodušší zpracování (cyklostyl), čemuž odpovídala i cena. Dnes je technické zpracování podstatně kvalitnější, i reprodukování obrazového materiálu, také ceny již zdaleka nejsou lidové. Kvalita ovšem zůstává poněkud proměnlivá. Skripta také nemají vždy stejnou autorsko-právní ochranu jako knihy (copyright a ISBN, viz odst. 7.3.2).
Příručka (kompendium) je dílo umožňující rychlý a efektivní přístup k informacím, znalostem a dalším primárním zdrojům na základě systemizované prezentace základních znalostí z určitého vědního oboru nebo z určité oblasti lidské činnosti.
Encyklopedie je sumarizační publikace, která formou přehledně uspořádaných hesel zpřístupňuje základní fond poznatků lidského vědění nebo jeho vybraných částí. Bývá uspořádaná abecedně nebo systematicky, často má rozsah více svazků.
Antologie (chrestomatie) je soubor děl nebo jejich částí jednoho nebo více autorů odborné, popř. krásné literatury, sestavený editorem podle zvoleného hlediska (personálního, tematického, žánrového, chronologického, teritoriálního aj.). Bývá doplněna doprovodným materiálem odborného sestavovatele a komentářem.
Slovník je dokument, který uvádí k souboru slov, výrazů a dalších lingvistických nebo sémiologických jednotek (např. znaků, symbolů, obrazů) příslušnou lingvistickou, resp. sémantickou informaci podle poslání díla (výklad, překladový ekvivalent, pravopis aj.) nebo na základě hesel podává výklad zvoleného předmětu. Mohou být uspořádány (nejčastěji) abecedně, ale i systematicky, tematicky, onomasiologicky (podle pojmové souvislosti). Jazykové slovníky zachycují slovní zásobu
23
jednotlivých jazyků, časté jsou i výkladové jazykové slovníky (podávají výklad významu slov a slovních spojení) nebo specializované jazykové slovníky věnované určitému tématu nebo oboru. Terminologické slovníky uvádějí výklad významu slov používaných v jednotlivých vědních oborech. Mají normativní charakter, význam pro stabilizaci a unifikaci odborné terminologie je mimořádný.
2.3.4 Seriálové publikaceJako seriálová se označuje publikace na jakémkoliv médiu, vydávaná v částech po sobě následujících, obvykle s označením posloupnosti (zpravidla číselným nebo chronologickým), bez předem stanovené doby ukončení. Patří mezi ně zejména časopisy, noviny, ročenky, edice zpráv a sborníků institucí, edice sborníků z konferencí a edice monografických publikací.
Časopis se ve vědě a technice pokládá za hlavní typ dokumentu. Obsahuje texty menšího rozsahu, stati, články nebo jiné materiály. Odborné časopisy mají určitý program a tematické zaměření, jímž se řídí výběr publikovaných textů. Texty mají zpravidla úzkou tematiku, vztahují se k aktuálním otázkám, někdy obsahují předběžné údaje a poznatky (viz výše), periodicita však umožňuje časopisům poskytované informace aktualizovat souběžně s vývojem dané oblasti.
Noviny mají periodicitu v rozmezí jednoho dne až jednoho týdne.
Ročenka je seriálová publikace vydávaná zpravidla jednou ročně. Poskytuje přehledné informace různého druhu, zejména představuje výsledky činnosti za příslušný rok, a to ve stručné popisné nebo statistické formě a ve vztahu k určité zemi, regionu, instituci, oboru nebo předmětu (např. ročenky statistické, událostí roku, bibliografické, fotografické, institucionální aj.). Jako ročenky vycházejí rovněž doplňkové svazky některých encyklopedií.
Edice (nepravé periodikum) je sbírka samostatných děl (svazků) vydávaných určitým nakladatelstvím, vyznačujících se společnými znaky (téma, autor, forma, časové období apod.), které jsou formálně spojeny jednotným názvem anebo logem edice, grafickou úpravou nebo způsobem uspořádání. Svazky v rámci edice mohou být číslovány a mohou vycházet po neomezenou dobu.
2.3.5 Speciální dokumentyKonferenční materiály obsahují plné nebo zkrácené znění příspěvků z konference, kongresů, sympozií apod. Jsou zdrojem nejnovějších poznatků v oboru a odrážejí jeho aktuální stav a perspektivní vývojové tendence. Jsou-li označeny jako Abstrakta, obsahují texty příspěvků zkrácené, Proceedings obsahují plné znění.
Výzkumné, vývojové, technické a studijní zprávy jsou typickým produktem kolektivní práce. Podrobně se v nich dokládá postup řešení určitého předem zadaného úkolu.
Patentové dokumenty přinášejí souhrn všech materiálů týkajících se oblasti ochrany intelektuálního vlastnictví, především popisy vynálezů, užitných vzorů a průmyslových vzorů, ostatní doprovodnou literaturu, např. věstníky patentových úřadů, roční seznamy udělovaných ochranných dokumentů na vynálezy, třídníky apod. Mají ustálenou úpravu a vnitřní strukturu.
Normy obsahují výsledek zjišťování nejvýhodnějšího řešení opakujícího se úkolu, které je schváleno a vyhlášeno jako závazný předpis nebo oficiální doporučení. Vedle norem podnikových, oborových a státních existují i normy mezinárodní (ISO). Normy mají ustálenou úpravu a vnitřní strukturu. Informační hodnota norem vyplývá z jejich závaznosti.
Firemní literaturu tvoří tiskoviny reklamního a propagačního charakteru vydávané výrobními institucemi.
24
2.4 PřekladyPřekládání není ani zdaleka tak jednoduchý úkol, jak se možná leckomu jeví. Je to dáno jednak nespornou náročností na jazykové vybavení překladatele (přičemž ze zkušenosti je jasné, že nezbytná je především výborná znalost jazyka, do kterého se překládá), jednak velkou různorodostí úkolů či cílů, které překladatel musí zvládnout. Jiná je problematika překladů beletrie nebo děl s beletrií hraničících, v nichž musí mít jazyk překladu přinejmenším slušnou literární úroveň, zcela na druhé hranici stojí dokumenty legislativního typu (např. smlouvy), u kterých je nezbytností doslovnost překladu.
Povšimněme si zde ale problematiky překladů odborných prací, u kterých kromě zmíněných jazykových předpokladů musí překladatel zvládnout i příslušný vědní obor a jeho terminologii. Je jistě možné překládat „ve dvou etapách“: první překladatel připraví hrubý text a druhý buď zkontroluje odbornou stránku překladu (je příslušný odborník), nebo naopak opraví nedostatky jazyka (je-li zběhlý jazykově) – první možnost je obecně lepší než druhá, protože je menší pravděpodobnost, že příslušný odborník napáchá chyby v kvalitním jazyku překladu. Obě by ale měly být použity pouze v případě nezbytnosti, protože přidělávají práci.
Pro české autory je jistě velmi časté, že připravují svá původní sdělení v angličtině, ač to není jejich mateřský jazyk. I když se s postupem let jazyková vybavenost vědecké komunity zlepšuje (protože o mnoho řádů narostly možnosti zahraničních kontaktů a pobytů, kterými se nejsnáze získává potřebná jazyková praxe), je dobře si přiznat, že jazyková kultura obecně velmi upadá – a jak se má někdo naučit slušně cizí jazyk, když neumí pořádně ten svůj? Na řadě pracovišť bývá více či méně institucionalizovaná pozice „opravovatele překladů“, jimž bývá často rodilý mluvčí, který je navíc i dostatečně zběhlý v terminologii daného oboru. Snad on si potom předem vybere z výše popsaných dvou možností, zda se má daný autor pokusit stvořit cizojazyčný text, který on opraví po jazykové stránce, nebo zda naopak překlad udělá sám a autorovi jen ponechá opravení možných odborných nepřesností.
Častým úkolem bývá překládání cizojazyčných textů určených k výukovým účelům. Přiznejme otevřeně, že řada pedagogů i vědců se k takovým překladům staví poněkud odmítavě a argumentuje tím, že v dnešní době je nezbytností znát cizí jazyk (= angličtinu). Vydávání děl přeložených do češtiny ale určitě má své oprávnění, minimálně u základních textů příslušného oboru, protože bez nich by za krátký čas zanikla česká odborná terminologie nebo by si všichni příliš navykli komunikovat jazykovou hatmatilkou.
Obecně je na odborný překlad nutně kladen požadavek prvořadé důležitosti, a to že text překladu musí být jednoznačný a odborně správný. Jistě je i zde velmi žádoucí, aby jazyk překladu byl stylisticky obratný, čtivý a srozumitelný (v neposlední řadě právě proto, že to může být text výukový). Z toho vyplývá, že v případě odborných překladů není doslovnost překladu úplně zásadní, lepší je, když je přeložený text co nejpřirozeněji vyjádřen v daném jazyce. Snad není třeba zdůrazňovat, že služby nerůznějších „automatických překladačů“ poskytnou jen zřídka kvalitní výstup (to se netýká specializovaných překladatelských programů, které však určitě nejsou levné a musí se to s nimi umět).
Profesionální překladatelé říkávají, že překládají vše „jak to leží a běží“ a jenom dobré zákazníky upozorní, pokud v textu něco není VĚCNĚ správně. Ponechme tento přístup profesionálním překladatelským agenturám a doufejme, že překlady odborných děl, se kterými se setkáme, budou zpracovány s trochu serióznějším přístupem.
Jak to tedy je s event. změnami nebo doplňky oproti originálu? Podle ustanovení licenční smlouvy (viz odst. 7.2.1.5) je nutno zachovat text originálu a zcela striktně vzato by se všechny změny či doplňky měly projednat s vlastníkem práv k originálu (nebo s autorem originálu). Ve skutečnosti je přístup
25
k této záležitosti rozumně tolerantní (nepřekládá se zákon, ale odborné dílo). Existuje přitom dvojí přístup:
1. Změny oproti originálu jsou jasně označeny (zpravidla jako poznámky překladatele, pozn. překl.). Takové označení je plně na místě v těchto případech:– Je-li v originále uveden konkrétní údaj o situaci v zemi vydání originálu, kvalifikovaný
překladatel zpravidla doplní příslušný údaj o situaci u nás; týká se např. objemu výroby, schválených preparátů apod.
– Je zcela na místě upozornit tímto způsobem na specifické problémy související s českým jazykovým prostředím, např. kolísání terminologie apod.
– Mezi vydáním originálu a překladu jistě uplyne nějaký čas, proto je v rychle se rozvíjejících oborech na místě připojit aktualizující poznámku (na toto je dobře upozornit i vydavatele či autora originálu, viz dále).
2. V překladu se bez jakéhokoliv označování opraví chyby, které jsou jasným nedopatřením (překlepy, chyby v rovnicích, vzorcích a výpočtech). Záleží přitom na rozsahu těchto zásahů a na vzájemných vztazích obou vydavatelů (nebo spíš překladatele a autora), zda a jakým způsobem na takové opravy překladatel upozorní (ostatně ze zkušenosti je zřejmé, že při překládání se právě takové nedostatky odhalí nejsnáze). Obdobně se postupuje i v případě odborné terminologie, předepsaných jednotek či názvosloví – to je v podstatě považováno za úpravy související s naším jazykovým prostředím a nemůže to tedy být předmětem diskuse.
Řeknete si: Dobře, ale co se vším mezi tím: s nejasným či nepřesným výkladem, s nesprávnými tvrzeními atd.? Tady velmi záleží na poctivosti překladatelů a na jejich vztahu s vydavatelem (překladu i originálu). Musí se předem dohodnout, co bude vydavatel překladu ještě tolerovat (a event. hájit v případě sporu), a naopak vydavatel musí jasně naznačit, zda bude činit překladatele zodpovědné za dodržení českých zvyklostí v názvosloví, symbolice, jednotkách. Takže opět se zkuste řídit podle rozsahu potřebných „oprav“: je-li jich nepříliš mnoho a překladatelé jsou solidní, opraví to. Pokud by oprav bylo příliš mnoho, je na místě zvážit, zda se vůbec do takového překladu pouštět a nevybrat raději kvalitnější originál. Ještě výrazněji to platí v případě, kdy by v textu dokonce byly vhodné hlubší, „koncepční“ změny. Takové zásahy už určitě nejsou překladatelé oprávněni dělat, ani kdyby se na nich dohodli s autorem originálu, a jsou-li jejich výhrady tak zásadní, měli by sáhnout po jiném, vhodnějším textu k přeložení.
Uvedu konkrétní příklady: V překladu učebnice organické chemie překladatelé opravili řadu drobností přímo v textu, formou poznámek překladatelů vyřešili upozornění na české reálie nebo na několika málo místech uvedli i svou polemiku k autorovým tvrzením, a dále po dohodě zcela nově napsali části věnované chemickému názvosloví (protože tam nebyl možný pouhý překlad, rozdíly jsou příliš zásadní).
Jiným příkladem je slavná učebnice Fyzikální chemie W. J. Moora, kterou před řadou let překládali vynikající a velmi pečliví překladatelé. Našli v originálu téměř 2 000 „problémů“ (a ty prosím neobsahovaly upozornění na „pouhé“ překlepy apod.; kniha měla zhruba 1 600 stran, takže to činí více než jeden problém na stránku), které řešili přímo s autorem originálu a podle dohody upravili český překlad. Autor v té době připravoval již čtvrté vydání své anglické učebnice a s velkým vděkem přijal mnohá upozornění na nedostatky v textu.
Na tomto místě je možná vhodné se zmínit i o jedné drobnosti, která se dnes stává poněkud problematická, a to je přechylování či nepřechylování ženských příjmení. V posledních letech se stává módním používat nepřechýlené tvary a má to i řadu zastánců. Dovolte, abych se distancovala od dam, které si v českém prostředí přejí se jmenovat Jana Nováček nebo Vendulka Konopásek – k tomu nemám co dodat. Pokud však stejná dáma bude žít v cizině, zvolí asi nepřechýlenou podobu svého
26
příjmení, mj. aby naznačila vazbu s manželem. V případě skutečně „zahraničních“ jmen záleží na osobních preferencích, na úrovni sdělení 1) a také na zvyku (v některých případech je nepřechýlený tvar tak běžný, že naopak působí rušivě tvar přechýlený; příkladem je Marie Skłodowska-Curie, kde jsou ve jménu obě možnosti běžně užívané i v anglických textech). Každé z obou řešení ale přináší určité problémy. Použijete-li příjmení v nepřechýleném, tedy původním tvaru, měli byste použít i křestní jméno s původním pravopisem (např. Sophia Loren, nikoliv Sofie Loren). Horší komplikací ale je, že jakmile ponecháte ženské příjmení v nepřechýleném tvaru, automaticky je učiníte nesklonným. To někdy může v češtině jakožto flektivním jazyce působit rušivě nebo dokonce zatemnit smysl sdělení (která které? „Brown slíbila Smith“ – nevíte, jestli „Brownová slíbila Smithové“, nebo „Brownové slíbila Smithová“). Námitka, že přechýlením se „komolí“ původní jméno, je legrační, jestliže si uvědomíte, že v případě mužských jmen nám jejich skloňování přijde zcela přirozené, nikdo přece neřekne „jednal s Barack Obama“, ale „jednal s Barackem Obamou“. Nepřechýlené ženské jméno ale přece nemůžete skloňovat podle mužského vzoru, nejde říci „jednal s Vendulkou Konopáskem“).
Z druhého uvedeného argumentu ale vyplývá jedno poměrně důležité doporučení: V odborných sděleních je vždy řada citovaných prací a jmen a podle jména s pouhými iniciálami ani nelze poznat, jde-li o muže, či o ženu. Proto uvádíte-li jména osob, snažte se svůj text upravit stylisticky tak, abyste je mohli použít v 1. pádě. Je to většinou velmi snadné (místo „ v práci Nováka a Svobody“ uvedete „v práci autorů Novák a Svoboda“) a jednak sdělíte čtenáři skutečně nezměněné jméno citovaného autora, a přitom předejdete potížím s odhadováním pohlaví, v případě citování prací autorů, které jste nikdy neviděli, jistě často obzvlášť pikantním.
2.5 Ústní prezentace
2.5.1 Obecné zásadyZapomeňme chvilku na vědeckou nadřazenost a řekněme si především, že každá přednáška je veřejné vystoupení – přednášející si tedy musí v každém případě být si vědom toho, že musí prezentovat nejen své téma, ale i sebe – být to být trochu „show“. Možná vám tato zásada přijde nepříjemná, zvláště v dnešní době, která se tolik snaží odvrhnout jako nepotřebné vše formální a svázané společenskými pravidly. Navíc vědci mnohdy bývají spíš ostýchaví. Ale jen vskutku mimořádný přednášející si může dovolit přijít odrbaný, drmolit a házet po nepozorných posluchačích křídou! My ostatní se musíme přizpůsobit některým základním pravidlům – přiměřená formálnost není určitě hanba a oblečení by asi mělo působit dojmem, jako by vám na krku visela cedulka: „Četl (četla) jsem knihu Šaty pro úspěch“.
Jistě budou poněkud mírnější požadavky pří studentské (seminární) prezentaci a podobných spíš neformálních akcích. Ostatní, „dospělé“ přednášky lze rozdělit na několik kategorií:
– přednášky prezentující vlastní výsledky (např. na konferencích),
– přednášky výukové,
– přednášky populární a popularizující.
Podle toho také rozlišíme, na co je třeba dbát:
má-li přednáška prezentovat vlastní výsledky, především musí vyzdvihnout původní přínos autora/autorů;
1 ) V příručce [2] se dokonce uvádí, že volba mezi přechylováním a nepřechylováním zhruba odpovídá hranici mezi seriózním textem a bulvárem, resp. mezi veřejnoprávními a komerčními medii (bulvár a komerční media spíše nepřechylují).
27
má-li přednáška za úkol vyučovat, je důležitá její názornost a přehlednost, je nezbytné postupovat od známého k novému;
má-li přednáška za úkol prezentovat (novou metodu, přehled oboru) je nezbytný objektivní, kritický přístup.
Vždy je však důležitá přehlednost obsahu: říci, o čem to bude, na konci zopakovat pár slovy, o čem to bylo.
Jako přednášející si tedy vyberte roli, která vyhovuje okolnostem i vám, zvolte vhodnou hlasitost a tón hlasu a pečlivě vyslovujte, mluvte souvisle, nedělejte odbočky, nevracejte se a nepodlehněte touze věnovat nepřiměřeně mnoho času tomu, co vás baví, na úkor potřebnosti. Především ale odhadněte své posluchače, přesněji řečeno jejich odbornou úroveň (nebo se předem přeptejte). Klasické dilema, zda přednášet jen pro „experty“, nebo i pro ty, pro které je téma nové nebo okrajové, řeší zkušení řečníci zpravidla tak, že první polovinu až dvě třetiny doby věnují zřetelnému výkladu problematiky a pro specializovaný, vysoce odborný výklad si rezervují poslední část. Tak všichni porozumějí značné části přednášky a i experti se v závěru něco „přiučí“.
Mluvte tak rychle, aby publikum bylo schopno projev sledovat, a to tak, že si vyberete „kontaktní“ sympatickou osobu nebo raději dvě až tři na různých místech auditoria, z jejichž reakcí snadno posoudíte míru zájmu. Tento oční kontakt je ale důležitý i pro samotného přednášejícího, protože je to jeden z nejnadějnějších postupů, jak překonat trému. Při viditelném poklesu zájmu vložte „oddechovou“ zajímavost, zkraťte projev, vynechte detaily apod. V žádném případě ale nepřetahujte vymezený čas – je to hrubá bezohlednost, a to nejen k těm, kteří mají mluvit po vás. Špatný odhad časových možností potom určitě nezachrání, když zrychlíte svůj projev za rozumnou hranici.
Podklady pro přednášku si jistě v obecnější či detailnější podobě předem napíšete a začínající nebo nejistí přednášející by si měli přednášku zkusit raději předem, „nanečisto“. Není ale asi třeba zdůrazňovat, že při přednášce opravdu nesmíte číst z podkladů, a to ani doslovně zápisy z fólií nebo prezentací (ty ale mohou, jsou-li správně sestaveny, pomoci jako vodítko a nápověda.
Při přednášení v cizím jazyce, kdy se přece jen pohybujete na méně jisté půdě, je velmi užitečné si text předem napsat a několikrát (v případě potřeby mnohokrát!) NAHLAS přečíst, abyste získali potřebnou plynulost ve výslovnosti. Tím se automaticky text zafixuje i po obsahové stránce a i když třeba při vlastní přednášce řeknete to či ono v maličkostech jinak, budete mít pořád většinou pomoc v „naučeném“ textu. Také je výborné přednášku sepsat a nechat si ji namluvit na magnetofon někým, kdo jazyk opravdu dobře ovládá a nahrávku si potom opakovaně pouštět, dokud správná výslovnost a kadence vět nepřejde do paměti.
Nebojte se dotazů z publika, které obvykle na konci bývají. Jen ješitní sobci kladou tyto dotazy tak, aby vynikla jejich „intelektuální nadřazenost“ (poněkud jiné to je při „cvičné situaci“ studentských obhajob), tito tazatelé nejsou nikomu příliš sympatičtí a publikum bude instinktivně stát na vaší straně. I když tedy neumíte spatra podat odpověď nebo nejste s její úplností spokojeni, nezapomeňte, že v přednáškovém sále jste v dominantní pozici vy, nikoli vaši tazatelé, a konec konců i přiznání k určité nejistotě může podpořit dobrý dojem, který jste svým předchozím vystoupením získali.
Pro úplnost dodejme, že i posluchač má určité povinnosti, které jsou vedeny především ohleduplností k přednášejícímu a k ostatním posluchačům: musí přijít včas, přiměřeně oděn, nemá rušit přecházením, jídlem, pitím, povídáním se sousedy (mobily ne!) a smí vznášet dotazy v průběhu přednášky, jen dovolí-li to výslovně přednášející.
28
2.5.2 Doprovodná prezentaceDoprovodná prezentace dnes bývá prakticky výhradně počítačová. Asi jsou již za námi doby, kdy se používaly projektory, do kterých se vkládaly blány nebo diapozitivy. Přesto však je velmi užitečné si předem ověřit, jaké zařízení bude k dispozici. Stále častější pak je, že si přednášející přinese nejen svou prezentaci na vhodném mediu, ale vlastní notebook (a má jistotu). I tak ale zkušení přednášející říkávají, že pokud při výukové přednášce zjistí pokles zájmu, nebo naopak se dostanou k něčemu zásadně důležitému, začnou psát na tabuli.
Pamatujte si prosím, že při doprovodné prezentaci méně je více (textu, obrázků, tabulek). Složité obrázky a tabulky jsou zakázané. Opět cituji jedno pravidlo, zvané pravidlo šestek (z posledního bodu vidíte, že to pravidlo opět pochází z anglického prostředí):
– na jedné folii max. 6 řádek
– v jednom řádku max. 6 slov
– text na obrazovce počítače čitelný ze vzdálenosti 6 stop (= cca 2 m).
Barvy volte klidné, ne moc bílé (více unavuje oči), a uvědomte si, že mnoho „triků“ rozptyluje pozornost od obsahu (nepodlehněte prosím touze ukázat, co všechno s počítačem a programem umíte – studenti a mládež v publiku toho pravděpodobně umějí víc). Je také třeba přizpůsobit obsah a složitost obrázků frekvenci, kterou je do projevu vkládáte. Čím rychleji postupují obrázky, tím jednodušší, stručnější a méně pohyblivé by měly být.
O správném zpracování obrázků a tabulek viz odd. 2.7, odst. 4.3.2 a odd. 5.6.
2.6 Jiné formy prezentací
2.6.1 PosteryPoster je jeden ze dvou základních způsobů komunikace na konferencích a podobných akcích. Obsahuje typické informace jako jiné typy sdělení: popis tématu, účel, metody, výsledky, interpretace, závěry. Má však komprimovanou formu, obsahuje minimum textu a je doplněn přehledy, tabulkami a vhodným obrázkovým materiálem (grafy, fotografiemi). Celkové grafické řešení posteru je neobyčejně důležité, protože působivý poster je ten, který poskytne co nejpřehlednější informace i při nutně minimalizovaném obsahu a který přitáhne pozornost zájemců (je formou neverbálního působení). Rozměr posterů bývá cca 1 m × 2 m (opět zdůrazňuji: je třeba předem ověřit, jaký bude rozměr panelů, na kterých budou postery vyvěšeny). Na tak velké ploše je možné uvést mnoho informací, i když ani v tomto případě není pochopitelně dobře pokrýt celou plochu materiály tištěnými malými písmeny nebo složitými tabulkami a grafy s mnoha liniemi.
Poster umožňuje jiný typ komunikace než přednáška. Přednáška slouží pro celou skupinu posluchačů, zatímco poster je individuální; má jiné auditorium, i diskuse je jiná, časově prakticky neomezená a umožňující osobní kontakt. Proto je poster vhodný spíše pro sdělení o konkrétním výzkumu, výsledku nebo uceleném souboru výsledků, o jasně definovaném problému a jeho řešení, zatímco přednáška je vhodnější pro vysvětlování, přesvědčování nebo výuku.
Poster bývá vystaven v posterové sekci, kde také autor musí být v určenou dobu přítomen pro diskusi s event. zájemci. Vzhledem ke svému charakteru však může být (a také často bývá) vystaven i později, např. na pracovišti autorů).
29
2.6.2 Žádosti, projektyProsím rozlišujte: žádáte o grant (= účelové prostředky, peníze) na zpracování svého záměru (= projektu). Není tedy správná formulace, že žádáte o projekt.
Žádosti o grant či jinou formu (účelové) finanční podpory jsou vždy postaveny na tom, že se pokoušíte získat finanční příspěvek na specifikovanou, zcela konkrétní činnost, projekt, výukový program apod. (= účel, proto jsou to prostředky účelové). Pokud jde o individuální záměr získat sponzorský příspěvek, nebývá forma žádosti nebo její náležitosti tak přesně určeny a záleží jen na obratnosti žadatele, s jakou dokáže svůj záměr prezentovat tak, aby podporu získal. Ve většině ostatních případů však žádost podává navrhovatel (pokud prostředky získá, bude projet řešit, bude řešitel) na základě výzvy (vyhlášení, tendru) budoucího poskytovatele (= toho, kdo dává peníze). Je tedy třeba mít na paměti, že se účastníte soutěže, ve které mohou uspět jen někteří. Není to tedy nároková záležitost (splnil jsem podmínky, tedy mám nárok). I když tato zásada možná mnohým přijde krutá, zvlášť když příprava žádosti vyžaduje mnoho hodin práce, je nutné ji brát jako nezměnitelnou skutečnost, snažit se v soutěži uspět a pokud možno být předem smířen i s možným neúspěchem.
Co dělat, abyste pokud možno uspěli:
– Především je třeba pečlivě zvážit, zda je váš projekt vhodný do dané soutěže svým tématem i podrobnostmi zaměření. To by měl poskytovatel ve vyhlášení soutěže jasně specifikovat a také dodržet (což bohužel u nás vždy není splněno). Nemá smysl např. přihlásit do soutěže na přístrojové vybavení projekt na vydání výukových materiálů pro nový předmět nebo do soutěže tematicky zaměřené zkoušet protlačit návrh, který se zadaným tématem souvisí jen okrajově.
– Žádost zpravidla obsahuje popisnou část, ve které by navrhovatel měl vysvětlit svůj záměr tak, aby byl srozumitelný i mimo úzký obor (vědní oblast), protože na hodnocení se často podílejí nejen odborníci příslušného úzkého oboru.
– V žádosti jsou zpravidla požadovány informace o způsobilosti navrhovatele. Je to jedna z mála situací, kdy skromnost není na místě. (Ovšem pozor, aby byly uváděné údaje pravdivé – odhalený pokus o švindlování či podvod vede zpravidla nemilosrdně k zamítnutí.)
– Uvědomte si, že žádáte o finanční prostředky, někdy i nemalé, které budou poskytnuty na základě smlouvy. Musíte tedy výši požadované podpory umět kvalifikovaně odhadnout (tedy mít alespoň základní vědomosti o členění nákladů a jejich účtování, viz odst. 2.6.2.1) a v případě úspěchu potom podmínky a rozpočet dodržet. Ostatně slovo grant, které jistě mnozí cítíme jako přejaté z angličtiny, ve skutečnosti má původ v latinském slovese credere, což znamená věřit – vy věříte poskytovateli, že co nejlépe vyhodnotí podané žádosti a objektivně z nich vybere; a on věří, že vy podle svého nejlepšího vědomí a svědomí splníte, co jste v žádosti slibovali.
– A nakonec to nejdůležitější: Je třeba se co nejpečlivěji seznámit s požadavky na danou soutěž a na zpracování žádostí a dodržet je, a to i ve formálních drobnostech. Pokud poskytovatel řádně zveřejní pokyny a požadavky a vy se jimi neřídíte, nestěžujte si, když neuspějete. Pokud poskytovatel pokyny řádně nezveřejní, využijte možnosti si stěžovat (ale asi ne u něj).
2.6.2.1 Ekonomické minimum pro žadatele a posléze řešiteleŽádáte-li o účelové prostředky a snad je i získáte, musíte něco vědět o struktuře nákladových položek. Nebudu se zde pouštět do detailů, ty by určitě přesahovaly rámec této příručky, ale musí vám být jasné, co jsou investiční a neinvestiční náklady, co paří mezi mzdové prostředky, co je to faktura atd. Proto také na stabilizovaných solidních institucích mívají systemizovanou pozici pracovníka, který žádosti z daného pracoviště prohlédne a připraví z finančního hlediska a také v optimálním případě pomůže řešitelům hlídat správné čerpání účelových prostředků či dotace. Není třeba zvlášť
30
zdůrazňovat, že takové kvalifikovaně připravené žádosti mají mnohem větší naději v soutěži uspět a usnadní neobyčejně podávání přihlášky i řešení projektu. Existuji dokonce specializované poradenské firmy, které tyto služby poskytují. Kvalita jejich služeb je ovšem někdy všelijaká a problémy mohou působit i příslušné vztahy s institucí navrhovatele/řešitele, zvlášť jsou-li to instituce vázané na státní rozpočet.
V každém případě musí navrhovatel sám určit, na co všechno a v jaké výši bude prostředky muset mít, aby mohl dodat slíbené výsledky. Nepřiměřenost nároků svádí poskytovatele k jejich redukování (často mnohem většímu, než by navrhovatel byl ochoten připustit) nebo k zamítnutí žádosti. Zapomene-li navrhovatel na něco, je to jeho chyba (zpravidla je možné požádat o určité přesuny, ale ne vždy a jen v omezeném rozsahu; navýšení bývá vyloučené), stejně tak je hrubou chybou, použije-li řešitel přidělené prostředky na něco jiného – na to bývají poskytovatelé obzvlášť choulostiví!
2.6.2.2 Ediční projektyVzhledem k zaměření této příručky bych se ještě ráda detailněji zmínila o projektech zahrnujících podporu vydání určitého díla. Požadavky tohoto typu připouštějí pouze někteří poskytovatelé – jako příklady uvedu Ministerstvo kultury ČR, nadaci Českého literárního fondu nebo Grantovou agenturu ČR. I tak skutečnost účelové podpory vyžaduje splnění některých předpokladů:
– dílo by mělo být vydáno na základě standardního smluvního uspořádání mezi autorem / autory a vydavatelem (odst. 7.2.1.5); zdůrazňuji, že ve smyslu autorského zákona (odd. 7.5) ze skutečnosti poskytnutí účelové dotace nevyplývají pro poskytovatele žádná autorská práva;
– vzhledem k omezené době trvání grantu je zcela nezbytné dodržet termín vydání díla: do ukončení grantu se musí přidělené prostředky buď využít, nebo vrátit; navíc často bývá při závěrečném hodnocení řešení projektu nezbytné se prokázat vydanou knihou nebo v případě článku do časopisu alespoň jeho přijetím;
– výši požadovaného příspěvku je žádoucí předem konzultovat s potenciálním vydavatelem;– skutečnost účelové podpory je nezbytné v díle výslovně uvést (na anotační stránce, odst. 4.1.1).Pokud jsou ediční prostředky nebo jejich část získány formou sponzorského přípěvku či dotace, bývají pravidla poněkud volnější (viz odd. 7.4), ale je jistě krajně vhodné je dodržet a sponzorům v díle poděkovat (často se to řeší logy sponzorů vytištěnými na vhodném místě).
Ke vztahu účelové dotace a ceny knihy se ještě vrátím v odd. 7.4.
2.7 Tabulkový a obrázkový materiálNa rozdíl od beletrie, kde má doprovodný obrázkový materiál spíš význam okrasný, je v odborné literatuře přínos tabulek a obrázků naprosto zásadní: dobře zvolená a správně provedená tabulka nebo ilustrace mnohdy vysvětlí čtenáři (nebo posluchači při přednáškách doprovázených počítačovou prezentací) víc než slovní výklad. Podstatné je ale to „dobře zvolená a správně provedená“.
Důležitost tabulek pro odborné sdělení je nepochybná. Pro lepší přehlednost proberu potřebné technické informace v odst. 4.3.2.1 a odborná doporučení v odd. 5.6.
Při dnešních možnostech mají často autoři nutkání překopírovat obrázek z všelijakých zdrojů (a snad i tím trochu „nastavit“ svůj text) a nelámou si příliš hlavu technickými problémy (o těch ostatně budeme podrobně psát v odst. 4.3.2 a odd. 5.6) nebo s jednotnou úrovní a provedením ilustrací. Proto pravděpodobně dotažení doprovodného obrázkového materiálu na kvalitní úroveň dnes patří k největším problémům při přípravě prezentace.
Především mi prosím věřte, že jedinou možností, jak vytvořit text a obrázky vzájemně sladěné a odpovídající je zpracovávat je současně. Totéž ostatně platí i pro postup při redakčním zpracování,
31
odst. 7.3.1. Současným zpracováním totiž s nejmenším úsilím zachováte potřebnou jednotnou symboliku, terminologii i návaznost na výklad v textu. Dodatečným vyhledáním „nějakých vhodných“ doprovodných obrázků málokdy získáte to správné a buď sladění s textem zanedbáte (např. i v časové tísni), nebo tomu budete muset věnovat velmi mnoho úsilí. Nejde přitom samozřejmě o vytvoření podkladů již s potřebnou kvalitou provedení (viz odst. 4.3.2.1), zcela postačí hrubý nákres nebo zkopírovaná předloha, do které lze vyznačit potřebné opravy a změny.
Zdánlivě nejjednodušší a dnes hojně využívaná možnost je, že se obrázek odněkud „stáhne“ (problémy s oprávněním k reprodukci viz odst. 7.2.1.5). Nenechte se ukolébat falešnou představou, že máte-li skener, není vám nic odepřeno. Z nekvalitně naskenované předlohy nevyloudí hezký obrázek ani kouzelník! To se předloha do skeneru klidně umístí našišato, nastaví se veliké rozlišení a na výsledné kopii jsou nečitelné popisky, zubaté linie místo plynulých křivek a nejzřetelněji jsou patrné řádky vytištěné na druhé straně listu. (Jen na okraj: při skenování nebo kopírování z oboustranně potištěného listu velmi pomůže položit na něj shora černý papír – potom tisk z druhé strany listu neprosvítá.) Ale i kdyby předlohy byly naskenovány správně, z kvalitních podkladů, nicméně každý z jiného zdroje, s jiným písmem v popiscích, s jinak upravenými popisy os, často dokonce v českých textech s anglickými popisky nebo s desetinnými tečkami atd. atd., tak je na první pohled zřejmé, jak byla výsledná prezentace sešitá horkou jehlou. Celkové kvalitě vaší prezentace i vašemu odbornému renomé to opravdu nepřispěje. Chcete-li se tedy svého úkolu zhostit se ctí, nezbývá, než se to buď pořádně naučit, nebo najít vhodnou osobu, která bude umět obrazový materiál profesionálně připravit. Pro vytvoření obrazových podkladů je k dispozici řada grafických editorů (alespoň velmi stručný přehled je v odst. 6.2.3), ale práce s nimi není snadná a opět je pro její zdárné zvládnutí třeba spolupráce odborníka–grafika.
Detaily provedení tabulek a obrázků se jistě liší podle toho, zda bude výsledná prezentace písemná (platí to i pro poster), nebo ústní. Věnujme se na tomto místě jen obecným důležitým upozorněním z pohledu autorského zpracování:
– Pečlivě posuďte, jaký bude přínos zamýšleného obrázku. Je pro čtenáře či posluchače důležitý? Vysvětlí a doplní informace v textu, např. podstatu metody či zařízení, ukáže průběh popisovaných závislostí apod.? Odpovíte-li ano, je obrázek na místě. Pokud ho navrhujete jen proto, aby bylo vidět, že jste nějakou práci četli, nebo prostě jen proto, že vám padl pod ruku, zdá se vám hezký a vhodně doplní stránku či prezentaci, pryč s ním.
– Kriticky prohlédněte nachystaný obrázkový materiál a zvolte jednotnou koncepci např. výkladových schémat, vývojových diagramů, grafů apod. (detaily opět viz odd. 5.6). I když toto sjednocení dá práci (a pravděpodobně nemalou), je přínos pro celkovou kvalitu vaší prezentace naprosto zásadní.
– Při seriózním přístupu se často ukáže, že pro potřebné jednotné grafické řešení obrazového materiálu bude třeba řadu obrázků předělat či překreslit. Nikdy nelitujte námahy vynaložené v tomto směru, protože tím nejen rázem posunete výslednou publikaci kvalitativně o řád výše, ale ještě si pravděpodobně ušetříte mnohé problémy s právy k reprodukci (viz odst. 7.2.1.5).
– V případě publikace předem s vydavatelem proberte technické detaily a možnosti z nich vyplývající a přizpůsobte tomu dodané podklady.
– V odd. 5.6 se zmíníme o tom, jak mají být tabulky a obrázky označovány (v odborných publikacích číslem, zpravidla obsahujícím i číslo kapitoly). Nezapomeňte, že na každý obrázek, tabulku či jiný vložený objekt musí být v textu odkaz. Zdálo by se, že přirozeně je stejným číslem označen objekt v textu i podklad pro příslušný obrázek, který vydavatelství předáváte. Možná byste se divili, jak často se toto jednoduché pravidlo porušuje a vydavatelství si málem
32
musí najmout soukromého detektiva, aby se zjistilo přiřazení podkladů. Šetřete prosím nervy nejen jim, ale i sobě.
– Bývalo požadováno, aby tabulky, obrázky i texty pod obrázky autor dodával odděleně od ostatního rukopisu. V případě tabulek to v dnešní situaci již není potřeba a lze (event. po dohodě s vydavatelem) tabulky vkládat přímo do textu. Totéž platí pro texty pod obrázky, pro vlastní grafické přílohy (obrázky, fotografie, mapy atd.) je však situace jiná. Můžete je vložit do souborů s textem (pravděpodobně wordového) pouze jako informaci pro redaktora nebo grafika, ale předat je musíte vždy ještě v původním grafickém formátu – viz odst. 4.3.2.
– Při výpočtech a v tabulkách uvádějte reálný počet desetinných míst, která odpovídají přesnosti vašeho měření. Nenechte se zmást tím, co kalkulačka vychrlí při násobení či dělení. A nezapomínejte, že i nula může být významné číslo – např. údaje 25 ml a 25,00 ml nesou rozdílnou informaci, údaje 3 mg a 0,003 g jsou identické. Stejný počet desetinných míst v číslech, který je někdy požadován [2] lze dodržet pouze tehdy, jsou-li číselné údaje získané z vašich vlastních experimentů, tedy víte, že přesnost měření byla stejná. Jinak si musí grafik poradit s tím, že řády čísel i počty desetinných míst mohou kolísat.
Znovu připomínám, že technickým detailům tabulek a obrázků se budeme věnovat v odst. 4.3.2 a odborným náležitostem v odd. 5.6.
33
3. JAZYKOVÉ ZPRACOVÁNÍ Informace v této kapitole jsou jen shrnutím zcela
základních a obecných jazykových pravidel, které musí nebo by měl umět každý.
To je případ váš, vy lidé čeští. Máte v rukou stradivárky, a hrajete na nich jako šumaři.Pavel Eisner
Především mi dovolte místopřísežné prohlášení:– Nehodlám touto kapitolou zasahovat do hájemství odborníků na český jazyk. Pouze si po
mnohaleté zkušenosti s redigováním textů dovoluji upozornit na některé prohřešky, které se zdají být v oblasti odborné literatury zvláště zarážející a se kterými by se mělo bojovat.
– Rozhodně si nečiním iluze, že touto nepříliš dlouhou kapitolou nahradím nedostatky školního jazykového vzdělávání a prorazím bariéru tradiční nechuti ke kultivovanému vyjadřování. Snad by se mi ale mohlo podařit vzkřísit jiskřičku zájmu o věc.
3.1 Úvaha na začátekPokusme se zopakovat zásady jazykové stránky odborného textu nebo prezentace, tak jak jsme je již probrali v kap. 2, do několika obecných zásad:
1. Jazyk musí být gramaticky správný po stránce pravopisu a tvarosloví i z hlediska pravidel větné stavby.
2. Použitý jazyk by měl odpovídat účelu a typu textu a měl by mít patřičnou stylistickou úroveň.
3. Sdělení musí být přehledně a logicky uspořádáno.
Všimněte si prosím imperativního tvaru bodů 1 a 3 a naopak kondicionální formulace bodu 2 – není to náhoda. Vytříbená stylistika je totiž do značné míry nadání, které někdo má ve větší míře, jiný v menší. Ale první a třetí bod – to je jiná! Asi snadno získám váš souhlas o nutnosti vyhovět požadavku „prosté správnosti“, tedy bodu prvního. Problémům vnikajícím při jeho nedodržování se budeme věnovat v této kapitole.
Nezapomínejte ale právě na tu „korunu díla“, na logické a přehledné členění textu. Více jsme si o detailech povídali v kap. 2, ale připomeňme si zde alespoň základní, zcela obecnou zásadu: Text musí vždy nejprve specifikovat problém, o kterém bude pojednávat, potom tento problém popsat, probrat, vyjádřit domněnky apod., potom z nich vyvodit určitý závěr a přitom si vytvořit „přechodový můstek“ k problému dalšímu. To se týká nejen textu jako celku, ale i struktury jednotlivých odstavců apod. Čtenář se právem cítí ukřivděn, jestliže musí cestičku textem hledat, když ho uprostřed výkladu „pustíte z výšky na nos“ a jdete jinam. Ostatně již jsme si říkali, že nedodržování logického členění textu asi značně přispívá k obtížnému prosazování příspěvků českých autorů v zahraničních časopisech.
3.1.1 Jazykový stylJazyk odborných textů má své specifické rysy a odlišnosti; již jsme se této otázce věnovali podrobněji v kap. 2. Připomeňme si, že rozlišujeme spisovnou češtinu jako jazyk prestižní a obecnou češtinu, dále rozlišujeme knižní vyjadřování, které využívá spisovnou češtinu a kterého bychom se měli v
34
psaných odborných textech přidržet, a hovorový jazyk, který je neformální. Záleží na okolnostech a založení autora, zda dá v určité situaci přednost výrazu knižnímu, nebo zda se mu bude zdát přece jen příliš násilný. Zcela obecně je asi nejúčelnější hledat tvary a vazby stylově neutrální.
Rozlišují se tedy chyby proti spisovné normě (nespisovné tvary) nebo naopak rovněž chybné tvary hyperkorektní, dále chyby z neznalosti, chyby v rovině myšlenkové a chyby vyplývající z nevhodnosti pro danou situaci. Ráda bych na tomto místě znovu zopakovala, že hyperkorektnost není správná – nemám přitom na mysli jen gramatické tvary typu „by jsme“, „musit“ (dnes už příliš knižní, lépe je muset) apod., ale křečovitá snaha o vznešené vyjadřování někdy může působit až směšně. A stejně tak čtenáře za chvíli budou „bolet ruce“ při čtení textu napsaného toporným jazykem výzkumných zpráv. Tato chyba je bohužel asi nejčastější chybou v prezentacích z technických oborů a z vlastní zkušenosti mohu říci, že takto „postižený“ text se opravuje vůbec nejhůř a kupodivu mnohdy se právě tito autoři cítí opravami nejhůř dotčeni.
Autoři odborných textů z oblasti přírodních a technických věd nemívají a ani asi nemohou mít rozsáhlé odborné lingvistické vzdělání a někdy nemají čas, chuť ani přirozené nadání se orientovat v některých vysoce odborných doporučeních týkajících se jazyka a stylu. Co ale je patrné na první pohled, každému, to jsou triviální chyby a hrubé prohřešky proti nejzákladnější jazykové kultuře. Nejprve se tedy podíváme na ně.
3.2 Triviální chybyPodle mého hlubokého přesvědčení je KAŽDÝ autor schopen sám ve svém textu najít a opravit NAPROSTOU VĚTŠINU chyb tohoto druhu. Jen to chce text číst, pečlivě, třebas mnohokrát. Jaké jsou podle mne ty nejčastější:
– Nejednotnost pravopisu. Pravidla českého jazyka připouštějí v mnohých případech dvojí pravopis určitého slova (více si o tom povíme dále). Přitom snahou moderního živého jazyka je plynule se přizpůsobovat potřebám uživatelů, což v češtině vede k postupnému nahrazování pravopisu „tradičního“ zápisem „progresivním“ neboli „moderním“. Po každé takové změně zpočátku ti konzervativnější protestují a zoufají si, ale postupně i oni přivykají, nebo rezignují. Jistě je do značné míry věcí autora, jeho individuálního stylu a cítění, kam až je ochoten „progresivní“ pravopis přijmout – musí ovšem přitom přijmout pokyny editora nebo alespoň do nutné míry respektovat přání vydavatelství. V těchto zvolených nebo dohodnutých mantinelech je pak ale nutno dodržovat jednotnost: nelze totéž slovo (nebo slovo obdobné) psát jednou tak, jinde onak, nelze napsat v jedné větě „analýza“ a o tři řádky dále „synthesa“ – to rozzlobíte každého.
– Chybné a nekonzistentní pády. Tyto chyby (odborně se nazývají anakolut = vybočení/vyšinutí z vazby) vznikají pravděpodobně spíš z nepozornosti nebo při nedůsledných úpravách textu a bohužel jsou velmi časté. Přitom pozorným čtením je musí snad každý odhalit.
Příklady:
Formulace typu „ ...je úměrná hodnotě proudu procházejícímu...“ není správná. Přece „ ...je úměrná hodnotě čeho? hodnotě toho proudu procházejícího – nebo je úměrná čemu? tomu proudu procházejícímu.
Vyjádření „ ... s výsledky testů získaných s prvky ... “ by se asi mělo opravit na „... s výsledky testů získanými s prvky ...“ (nezískal testy, ale výsledky).
– Chyby ve shodě (podmětu s přísudkem, podstatného jména se zájmenem či s přívlastkem (divili byste se, jak jsou časté, a bývaly za ně pětky z diktátů na základní škole!). Setkáte se s problémy v případech mužského životného či neživotného rodu (zda lodě vyplouvaly nebo vyplouvali),
35
v ženském rodě (sem patří i proslulé lahůdky typu „dívky a chlapci seděly“, i když chytáky tohoto druhu najdete spíš v diktátech z češtiny, rozumný autor se v odborném textu takovým pastičkám bez problémů vyhne), zvláště často se s chybami setkáváme v kombinacích se středním rodem – formulace typu „města byly“, „města, které“, „starobylé města“ jsou bohužel tak časté, že se někdy dokonce začínají uvádět jako přípustné.
– Chyby v tvaru sloves. Málokterý autor si je jistý, zda ve třetí osobě plurálu „oni musí“, nebo „oni musejí“, „oni smí“, nebo „oni smějí“. Dříve jsme se učili jednoduché pravidlo, že tvar se řídí podle rozkazovacího způsobu, moderní pravidla někdy připouštějí kromě tvaru s -ej- i kratší tvar bez něj (odd. 3.4). Nejste-li si jisti a nemůžete nebo nechcete se podívat do slovníku či pravidel, řiďte se nicméně podle uvedeného pravidla s rozkazovacím způsobem, pak to budete mít správně vždy.
– Chybné tvary zájmen. Obzvláště tristní! Proslulé zájmeno „já“ se v odborných textech moc nevyskytuje (tudíž ani neskloňuje, k velké úlevě mnohých). Stačí ale problémy s ostatními osobními zájmeny, tvary ho/jeho/jej/je, nebo ji/jí, ni/ní. Pozor taky na vztažná zájmena, která se v běžné mluvě už tolik nepoužívají, ale v odborném textu ano: jenž, jemuž, jimž/jímž, již/jíž atd. Prosím věnujte tomu alespoň trochu péče a „nestřílejte od boku“. Nebo větu naformulujte jinak, pokud nemůžete nebo nechcete hledat (viz rady v dalším textu). Taky pozor na to, že čeština má zájmeno svůj, kterým se přivlastňuje podmětu – na rozdíl od angličtiny, která to nemá. Při překladech (ale nejen při nich) pak z nepozornosti vznikají legrační chyby (tvrzení typu „pozvala své přátele“ a „pozvala její přátele“ se mohou týkat dvou zcela rozdílných skupin osob).
– A ty čárky! Snad každý v nich dělá chyby. Uvádí se, že snahou moderní češtiny je „nepřetěžovat větu čárkami“. To ale neznamená, že se mohou čárky vynechávat tam, kde jsou pro smysl vyjádření zásadní. Vložené věty nebo i určité vložené části věty se oddělují čárkami z obou stran. Přitom polovina autorů neudělá čárku před vloženou částí (a to třebas ani před zcela evidentními spojkami, který, aby,…) a většina autorů neudělá čárku na konci. Vznikají tak často nerozpletitelné zmatky. Přitom odborný jazyk nemůže vystačit s jednoduchými, holými větami. A ve složité větě fungují čárky jako rozcestníky u turistických cest. Tak si to pamatujte a nelibujte si v pohodlném tvrzení, že „čárky stejně nikdo neumí“.
A když už jsme si v tomto oddíle zjednodušeně vyjmenovali nejbanálnější prohřešky, dovolte ještě radu, i když také trochu zjednodušuje problém: Jestliže nevíte, zda je napsaná věta správně, změňte formulaci na jinou, o jejíž správnosti si jste jisti. Tahle rada vypadá až triviálně, ale často funguje – ovšem pouze za předpokladu, že máte ve svém „stylistickém pytli“ z čeho vybírat. Ale jestli, jak říkával Jan Werich o nápadech, „sáhnete do toho pytle, vytáhnete hloupýho, ale musíte ho vzít, protože jinej nejni“ – to je potom těžká pomoc!
3.3 PravopisV průběhu 20. století proběhly dvě velké pravopisné reformy češtiny: v roce 1953 bylo např. zjednodušeno psaní souhláskových skupin (teorie, etika,…), v roce 1993 byla zavedena současná pravopisná norma týkající se zejména psaní cizích slov (filozofie, univerzita, stádium). Kromě toho ale postupně došlo i k mnoha dalším, dílčím změnám. V mnoha případech jsou přípustně dubletové tvary, tedy zjednodušeně řečeno „tradiční“ a „moderní/progresivní“ způsob psaní. Stále tedy pro autory existuje možnost určité volby, výběru podle osobních preferencí, i když přílišné lpění na tradiční ortografii může ve čtenáři vyvolat dojem, že dílo není po obsahové stránce dostatečně aktuální. Jindy se autorovi nové pravopisné požadavky nelíbí do té míry, že není ochoten se jimi řídit. Mějte prosím na paměti dvě zásady:
36
– Hledejte jako optimální ty tvary a vazby, které jsou považovány za stylově neutrální (už jsme si to říkali v kap. 2). Tento úzus je však rovněž proměnlivý v čase, dnes např. je považováno za stylově neutrální psaní -ismus.
– Ať už se rozhodnete pro kterýkoliv dubletový tvar, musíte ho vzít jako celek, nikoliv vytvořit hybrid.
Můžete psát hydrolysa i hydrolýza, ale hydrolyza je špatně. Můžete psát seriosní i seriózní, ale seriozní je špatně.
3.3.1 Základní problémyVe slovech domácích mohou problémy působit především čtyři skupiny jevů: – měkké i nebo tvrdé y, – -ě- nebo -je- nebo -ně-,– s nebo z, – délka některých samohlásek.1. i/y: Poměrně jednoduché a známé hy/chy/ky/ry/dy/ty/ny a ži/ši/či/ři/di/ti/ni má dnes, vzhledem k existenci mnoha přejatých slov, tolik výjimek, že ani zde nelze polevit v pozornosti. Potom je tu samozřejmě ještě lahůdka češtiny, vyjmenovaná slova, ve kterých se po obojetných souhláskách (b-f-l-m-p-s-v-z) píše -y-. Je to látka nižších ročníků základních škol, ale často, až příliš často tu chybujeme. Další problémy působí koncovky, a to nejen už zmíněná shoda (muži šli, ženy nebo děti šly), ale i některé koncovky pádové (podej to pánovi/pánovy kalhoty, s našimi cíli (ne cílY), koncovky -ami, -imi, -emi). Řada podstatných jmen kolísá mezi životností a neživotností (ukazatel, činitel, průvodce aj.), mezi rodem ženským a mužským (brambor/brambora, hřídel, displej, rez) a podle toho kolísá v určitých tvarech nebo spojeních také i/y.
2. -ě- nebo -je- nebo -ně-: V zakončení to poznáme celkem snadno: jemný/jemně, šikmý/šikměji, soukromý/soukromě, tam/tamější (přestože tamní má příponu -ní, ale ta ke slovu tamější nepatří). V kořenech slov se píše -bě-, -pě-, -vě-, -mě-, s jedinou výjimkou: ve slovech odvozených od starého slovesa mnít se píší s -mně-: pomněnka, domněnka, zapomněl. Ale pozor: slaměnka je od sláma, ne od slamník, objet je od objíždět (předpona ob-) a oběd je od obědvat (ne objídat či vyjídat), objednávka je od jednat, vjezd je od jezdit. Slovo napětí píšeme s -ě-, i když významově souvisí se slovem napjatý.
3. s/z: Problém s/z jako součástí slova úzce souvisí s progresivním pravopisem, o kterém jsme se již zmínili, a naplno nás zasáhne v oblasti slov přejatých z jiných jazyků – o tomto více v části o cizích slovech (odd. 3.8). Ve slovech českého původu činí s/z problémy především jako předpona nebo jako předložka. Se sedmým pádem se pojí předložka s/se a také se tu vyslovuje, s druhým pádem se pojí přeložka z/ze (pokud něco bylo v domě/ve skříni, vezmeme to z domu/ze skříně), ale někdy se hodí pro zdůraznění toho, že něco bylo „na povrchu“, i knižní s/se (jestliže něco bylo na stole, vezmeme to se stolu). Rčení „koho s koho“ nebo „být s to“ jsou ustálená spojení a píší se tak, jak uvedeno.
Předpona s- vyjadřuje pohyb nebo změnu „dohromady“ (sloučit, shromáždit), „shora dolů“ (smést, smýt, sklouznout, spadnout). Předpona z- naproti tomu vyjadřuje změnu (stavu): zdokonalit, zdomácnět, zadlužit se, zrušit, způsob(it). Toto s/z se ve výslovnosti rozlišuje jenom někdy, i když může znamenat značný rozdíl významový: svolat/zvolat, smazat/zmazat, sběh/zběh, sbít/zbít, správa/zpráva, svolit/zvolit, strnout/ztrhat. Na začátku slova je vždy z- ve slovech zpěv, zpověď.
4. Délka samohlásek: Zdrojem častých chyb jsou přípony -icí/-ící. O správnosti můžeme rozhodnout zpravidla jen u slova zařazeného do kontextu, protože adjektivum (pro ty kdo ve škole často chyběli: adjektivum je přídavné jméno) účelové má příponu -icí, adjektivum vztahující se k právě probíhající činnosti má zakončení -ící:
37
muž kropící trávník kropicí konví,
prodavač balící zboží do balicího papíru,
řídicí páka / řídící učitel,
instalatér těsnící potrubí těsnicím kroužkem.
Je ale i řada „lahůdek“. Problémy jsou opět v mnoha slovech cizího původu, ale i řada českých slov může působit obtíže. Pamatujte si (v následujícím výčtu jsou uvedena slova česká i cizí, abychom se k tomu už nemuseli vracet a dohadovat se, co je cizí slovo, a co ne):
– Vždycky KRÁTKÁ samohláska je ve slovech: aktiv, beton, buldozer, buvol, expertiza, fobie, garderoba, kasino, kviz, marihuana, mikrofon, minus, odpřisahnout (i když je přísaha), opletačky (i když je oplétat), pardon, piano, schematický, sporožiro, stadium, staniol, sugestivní, sympozium, šampon, tematický, teze, tchyně, vytyčit, žluva aj.
– Vždycky DLOUHÁ samohláska je ve slovech: ateliér, blůza, disciplína, fakír, fíkus, fólie, glóbus, holínky, kartotéka, kritérium, lékárna, liána, malárie, odpočívadlo, panoráma, počítač, potápěč, provizórium, prozatímní, schéma, skóre, stíhačka, téma, úhlopříčka, uklízečka, upřímnost, uragán, vitrína, výjimka (nikoliv vyjímka, i když je vyjímat), výšivka (nikoliv vyšívka, i když je vyšívat) aj.
3.3.2 Hranice slov v písmuAno, toto je správný lingvistický termín, ale prosím nepřeskakujte tuto část, najdete tu informace pro odborné vyjadřování velice důležité.
3.3.2.1 Spřežky Jsou to ustálená, vžitá spojení slov. Píší se buď dohromady, nebo je přípustné obojí: vpřed, stěží, nahlas, nahoru (vs. na horu Říp), spatra, kvůli, bezpochyby, kupodivu, kvečeru, dlouhohrající, kolemjdoucí, bůhvíkdo (i bůh ví kdo), takzvaný (i tak zvaný), víceméně (i více méně), modrozelený (jednolitá barva, ale modro-zelený znamená s modrými a zelenými plochami).
3.3.2.2 Kdy píšeme divis, kdy pomlčku, kdy dvě slova a kdy jedno slovo?Nejprve si jasně vysvětleme význam některých často zaměňovaných znaků: divis (spojovník, rozdělovník, angl. hyphen), znak -, kolem znaku NESMĚJÍ BÝT mezery; krátká pomlčka (anglicky en dash, délkou odpovídá písmenu n), znak – , mezery mohou být,
ale nemusí (podle významu použití, viz dále); dlouhá pomlčka (anglicky em dash, délkou odpovídá písmenu m), znak —, mezery mít musí; a i když to sem zdánlivě souvislostí nepatří, ale je to tak důležité, že neškodí to opakovat:
ŽÁDNÝ z těchto znaků NENÍ MINUS, to je znak −, který výškou a délkou odpovídá znaménku plus, + (takže to je + − ).1)
Porovnejte tyto znaky, píšu je za sebou v pořadí divis/krátká pomlčka/dlouhá pomlčka/mínus: - – — −.
Na klávesnici je standardně pouze znak pro divis. Krátká a dlouhá pomlčka i znak minus se vkládá z roletky symbolů, nebo lépe pomocí definovaných klávesových zkratek (základní nastavení ve Wordu: Ctrl+Num- je krátká pomlčka (–); Ctrl + Alt + Num- je dlouhá pomlčka (—); Alt+X je minus (−). 2)
1 )Viz rovněž odst. 3.9.1, odst. 5.5.1.2 a poznámku o znakových kódech Unicode a ASCII na str. XXX. 2 )Kdekoliv dále v této příručce používám označení Word, myslím tím textový procesor Microsoft Word, který
se u nás stal už natolik běžný, že i výslovnost bývá „tvrdá“ česká, [VORD] a [VORDOVÝ].
38
Rozlišení divisu a krátké pomlčky je nesmírně důležité pro význam sdělení: Gay-Lussacův píšeme s divisem, protože to byl jeden pán, ale Boylův–Mariottův píšeme s pomlčkou, protože to byli pánové dva (a proto taky se uvádí v příslušném gramatickém tvaru obě jeho části, Boylův–Mariottův, nikoliv Boyle–Mariottův). Píšeme propan-butan, ale soustava kapalina–pára. Při udávání rozpětí, ať už letopočtů (1936–1945), tak jiných číselných údajů (5–8 párů), píšeme VŽDY A ZÁSADNĚ krátkou pomlčku bez mezer (zápis s mezerami, 5 − 8, znamená pravděpodobně „pět mínus osm“, i když jsme si právě vysvětlili, že pomlčka není mínus).
Divis píšeme
– ve jménech osobních a místních (Čapek-Chod, Ostrava-Poruba, Jean-Paul) a tam, kde složky slova vyjadřují vzájemnost nebo protiklad (česko-anglický, oxidačně-redukční); v obou těchto případech se při zalomení do dvou řádků divis opakuje na počátku nového řádku;
– po první části nedokončeného slova: dvou- a třírozměrné zobrazení;
– tam, kde jsou složky v souřadném stavu (= můžeme dát plus nebo „a“): propan-butan, matematicko-statistický (v tomto případě často první část slova končí na -sko, -cko, -ně a -ově);
Bez divisu jako jedno slovo píšeme:
– složená přídavná jména a složeniny přídavných a podstatných jmen (chemickotechnologický, jihomoravský);
– určité gramatické tvary, např. bys, kdybys, abys; tys tam nebyl;
– složeniny s první částí zakončenou na -o (hluchoněmý, sladkokyselý)
Kupodivu současný gramatický úzus kolísá u slov s první částí zakončenou na -ě. My jsme se ještě učili, že správně je fyzikálně chemický (tedy jako dvě slova, existuje fyzikální chemie), ale oxidačně-redukční (oxidační redukce je nesmysl). Toto užitečné rozlišení ale zřejmě podle novějších doporučení postupně zaniká.
3.4 Záludnosti tvaroslovíSkloňování podstatných jmen je v češtině velmi složité, nicméně jako rodilí mluvčí jsme schopni většinu tvarů vytvořit správně. Výjimky jsou ale velmi četné a různá problémová slova je dobře si uvěřit ve slovníku nebo v pravidlech pravopisu.
Přídavná jména mohou snad působit problémy pravopisné (viz výše), ale pro jejich tvarosloví platí v podstatě totéž co pro podstatná jména. Zmíním jen několik drobnosti:
Přídavná jména mohou mít i krátké (jmenné) tvary, i když jejich používání do značné míry ustupuje (zůstává v určitých navyklých případech: zdráv, šťasten, rád, bos). Jistě ale cítíte významový rozdíl dvojic projednána / projednaná; zasažena / zasažená). Píšeme např. „…látka je obarvena…“ (předchází činnost), ale „…látka je zbarvená…“ (žádná činnost nepředchází).
Při stupňování přídavných jmen má i čeština nepravidelnosti, např. (správné jsou oba tvary, modernější doporučovaný tvar je barevně):
snadnější i snazší (a také snadněji i snáze, raději i radši)čistější i čistší
Přídavná jména, která již svým významem označují superlativ, nelze stupňovat: maximální, optimální (chybné nejoptimálmější se kupodivu do textu vloudí docela často), vrcholový.
Už jsme si řekli, že správné tvary zájmen nejsou pro leckoho až tak jednoduché. Snadná je pomůcka pro tvary typu ji/jí , ni/ní, naši/naší – použití i/í se řídí podle odpovídajících tvarů zájmena ty, tedy
39
tu/té. Správné jsou tvary ho, jej, jeho, a to pro mužský životný i neživotný rod (dříve byl tvar ho pro mužský neživotný rod špatně), pro střední rod je správně něj, jej (dříve bylo správně pouze je/ně).
Pro přivlastňovací zájmena jsou správné kratší i delší tvary, např. mé/moje, mí/moji (ale mojeho, mojích, mojim správně NENÍ).
Lahůdkou češtiny je zájmeno svůj, kterým se v češtině přivlastňuje podmětu. V normálním mluveném projevu snad žádný rozený Čech chybu neudělá, máme to „v krvi“. Ale v prezentacích, obzvláště těch psaných, se chyby objevují až kupodivu často, možná pod vlivem angličtiny, která obdobu zájmena svůj nemá. Dejte na to pozor!
Slovesa snad činí problémy pouze zřídka, navzdory složitosti jejich tvarosloví. Uveďme nejčastější chyby:
Je to již zmíněný tvar ve třetí osobě množného čísla, kde před časem se ještě učilo velmi jednoduché pravidlo, že tvar se nechá určit podle rozkazovacího způsobu. Je tedy oni píší (piš!), oni vědí (věz!), oni zkoušejí (zkoušej!), oni musí (mus!), oni nesmějí (nesměj!) atd. Podle moderního úzu je u sloves vzoru sázet přípustný i kratší tvar, sázejí/sází – ale POUZE u nich. Neplatí to pro slovesa vzoru prosit (není přípustný delší tvar, správně tedy je prosí, vědí, jedí). Zmíněné nové pravidlo má tedy „převrácený“ důraz: pokud v rozkazovacím způsobu NENÍ -ej!, NESMÍ být ve 3. os. mn. č. -ejí. Nevím, jak vy, ale mně se pořád zdá být jednodušší to pravidlo původní, tedy jaký je tvar rozkazovacího způsobu, takový je tvar ve 3. os. mn. č. – budete-li se podle toho řídit, budete to mít správně vždycky.
Také je kupodivu častý chybný tvar slovesa vázat (se) ve 3. os. plurálu „oni váží“ – to je prosím od slovesa vážit, ale mluvíte-li o vazbě (chemické), je správně (se) vážou (podobně dokázat / dokážou).
Velmi frekventované viz je rozkazovací způsob slovesa vidět – z toho jasně plyne, že není sebemenší důvod za ním dělat tečku.
Nepřehlédněte prosím, že se také mění použití některých běžných nebo předepsaných vazeb: vazba slovesa nazývat (se) se 7. pádem (nazývá se kým/čím) bývala běžná a snad i jediná správná, dnes je již považována na příliš knižní a preferuje se vazba s 1. pádem (nazývá se kdo/co), která má navíc tu výhodu, že přislušnýá název, který uvádí, bývá definiční a pro věcné pochopení je určitě 1. pád lepší.
Podobně je oslabeno použití 7. pádu se vazbě se slovesem býti. My jsme se ještě učili rozlišení vázané na trvalou a přechodnou vlastnost („Tatínek je kominíkem.“ vs. „Tatínek je slušný člověk.“). V moderním jazyce je běžnější vazba s 1. pádem ve všech případech.
Také časté je v odborných textech sloveso uvažovat. Pro gramaticky běžné situace je stále doporučována vazba uvažovat o něčem, ale např. v matematických souvislostech pochopitelně uvažujeme přímku, nikoliv uvažujeme o přímce – to by vypadalo až legračně. Podobně je to i se slovesem diskutovat, i to by mělo vystupovat va vazbách se 6. pádem (diskutovat o něčem), i když dnes je „módní“ diskutovat něco (a asi ta vazba bude za čas prohlášena za správnou).
Pro mne osobně představují jednu z největších hrůz tvary „bysem“ a „bysme“ – přitom naše menší i větší děti či vnoučata už mnohdy ani nejsou schopny se jejich používání vyhnout. Mně to přijde jako barbarství, za správné tvary budu asi do smrti považovat tvary bych, bys, by, bychom, byste (špatně je také by jsem, by jste, to je „hyperkorektní“). Ale maličko mi má snaha přijde jako boj s větrnými mlýny.
Málokdo už umí správně používat přechodníky a také se v moderním vyjadřování používají čím dál méně. Neumíte-li je, buď se to naučte, nebo je nepoužívejte.
40
Již jsme zmiňovali používání pasivních tvarů (sloves v pasivním rodu), kterému v češtině je dobře se pokud možno vyhnout. Rozlišují se přitom tvary opisné (bylo uděláno) a tvary se zvratnou podobou slovesa (udělalo se). Jistě sami cítíte, že druhá možnost je mnohem lepší, i když i zde se v mnoha situacích při dobré vůli nechá najit vyjádření stylisticky obratnější.
Podstatná jména slovesná se tvoří, jak již název napovídá, ze slovesných tvarů (stárnout/stárnutí, zasažen/zasažení) a jsou stálou, většinou neproblematickou součástí běžného i odborného jazyka. V některých souvislostech však je třeba zvážit, zda jejich použití je nezbytné (bývalo to označováno za germanismus, ale na ty už zřejmě nejsme tak citliví), jestli není obratnější formulace s příslušnou slovesnou vazbou. Tento nepříliš žádoucí jev je zvláště častý v nejrůznějších technických a administrativních textech.
Jistě sami cítíte, že místo „bylo provedeno stanovení“ je lepší říci nebo napsat „stanovili jsme“ nebo při nejhorším „bylo stanoveno“.
Místo formulace „…umožňující jejich proniknutí do hostitelské buňky a nastartování replikace“ je asi lepší „…které jim umožňují proniknout do hostitelské buňky a nastartovat replikaci“.
…znamenají možnost použití… je asi vhodné nahradit …umožňují použít…
Číslovky je v hladkém textu elegantnější vypsat slovy, a to základní, řadové i násobné. Typografické pravidlo říká, že to platí pro čísla 1 až 12 (15), ale chce „řešit citem“, co je pro čtenáře pohodlnější. Takže vypíšete slovy asi i dvacet, padesát, sto, tisíc,… Označíte-li číselný údaj číslicí, je zcela nepřípustné její „skloňování“ připojením pádových koncovek (zápis „po 20ti letech“ je barbarství). Pozor také na kombinování číslovky s jiným slovem: je dobře „10krát“, „10metrový“, lepší je „desetkrát“, „desetimetrový“, nesprávně je to s mezerou, 10 krát; ale asi raději „1,5krát“ než „jedenapůlkrát“). Správně je tří, čtyř i třech, čtyřech, ale nesprávné jsou tvary obouch, dvouch nebo hyperkorektní tvar dvěmi, oběmi.
V souvislosti s problematikou číslovek připomínám ještě záludnost velkých číslovek: milion = 106 (to se všichni shodneme), pro nás je miliarda = 109 a bilion = 1012 (CZ), ale jinde (v USA, viz odst. 5.5.1.1) je billion = 109.
Předložky jsme se jako rodilí mluvčí naučili přirozeně používat, i tady je ale na místě ostražitost. Časté problémy působí přeložky kromě a mimo: předložka kromě se pojí se 2. pádem (kromě koho, čeho), předložka mimo se pojí se 4. pádem (kromě koho, co) .
Správně tedy by mělo být „Mimo dopravní obsluhu“ nebo „Kromě dopravní obsluhy“; vzpomeňte si na mě, kdykoliv pojedete kolem té nesprávné značky „Mimo dopravní obsluhy“, kterou jsou naše země zamořeny.
Další zmatenost někdy přináší předložka přes, je-li použita ze smyslu „pronikání“. „Přes“ má význam překonání překážky „horem“ (přeskočil přes plot), pro vyjádření průniku překážkou je správná předložka skrz, která se ovšem mnohým uživatelům zdá (neprávem) nespisovná, nebo 7. pádem.
Správně je prochází membránou nebo prochází skrz membránu, chybně je prochází přes membránu.
Poměrně častá je chybná přeložková vazba, ve které jsou souřadné větné členy spojeny vazbou, která je na místě jen pro jeden z nich (tato stylistická chyba se nazývá zeugma).
Vazbu …odpovídají stavu před a po úpravě… je dobře opravit na …odpovídají stavu před úpravou a po ní…
Místo …vlastnosti systému před a po interakci…napište …vlastnosti systému před interakcí a po ní…
41
3.5 Slovní zásobaJistě je každému jasné, že se mají využívat a kombinovat různá synonyma – zbytečné opakování stejného nebo podobného výrazu se považuje za stylistickou neobratnost. Neplatí to pochopitelně o odborných termínech, ty musíte prostě dodržovat a nebásnit!
K častým problémům však patří nepřesné používání některých slov a jejich zaměňování slovy poněkud jiného významu. Příkladů by se našlo mnoho, uvedeme alespoň některé:– alternativa varianta;– koncept (návrh, první zpracování; angl. concept = pojem) koncepce (pojetí díla/úkolu,
pracovní rozvrh; angl. conception = pojetí, koncepce);– výsledek důsledek;– elektrický elektronický elektronkový;– zásuvka zástrčka;– rozdílný odlišný (řeknu-li, že A a B jsou rozdílné, znamená to, že v tom o čem mluvím, je A
jiné než B, řeknu-li, že A a B jsou odlišné, znamená to, že v tom o čem mluvím, se A i B liší od nějakého jiného C – tedy dost možná A a B jsou stejné, existují-li jen dvě možnosti);
– ustavit (tj. zřídit, založit) ustanovit (někoho do funkce);– význam smysl;– poznat (seznámit) rozeznat (rozlišit);– jméno název (osoby mohou mít jen jména);– symbol značka (může být i jiná než písmeno; blíže si rozdílného významu všimneme v odst.
5.5.1);– termín pojem;– popřít vyvrátit (jestliže něco popřu, vycházím z toho, co já vím nebo si myslím, jestliže
něco vyvrátím, je to obecně nepravdivé);– tušil myslel (tušil jsem něco, co se potvrdilo, myslel jsem něco, co se potom nestalo);– vyřídit (někomu něco od někoho) vzkázat (někomu něco po někom);– vytypovat vytipovat – důvod příčina (důvod směřuje k cíli, odpovídá spojce aby; příčina takové směřování k cíli
nemá, odpovídá spojce protože: „Chtěli jsme jít na výlet, abychom se protáhli“ – to je důvod, „ale protože pršelo, zůstali jsme doma.“ – to je ta příčina).
Mnohá nevhodně nebo v rozporu s logikou věci použitá slova se do textu ale dostanou z nepozornosti, zlozvyku, nebo spíš nedbalosti: místo vysoký/nízký raději používejte velký/malý (vysoký/nízký je na místě jen tam, kde měřicí zařízení pracuje většinou „vertikálně“, např. teploměr). Ceny nejsou laciné, ale nízké – laciné je zboží (toto zvěrstvo do nás hustí reklamy, podobně jako „sleva −50 %“ (nebo dokonce sleva − 50 %; logicky vzato to je „záporná sleva“, tedy o 50 % víc, ne?).
3.6 A ještě pár „chytáků“– Molekulární/molekulový: V principu se přídavná jména pocházející z angličtiny „počešťují“ tak, že pokud mají v angličtině zakončení -ar, česká podoba končí na -ární; pokud mají v angličtině zakončení -al, česká podoba končí na -ální (planar/planární, global/globální). V principu je tedy přídavné jméno molekulární utvořeno zcela správně, zůstává však přejatým cizím slovem a není důvodu, proč by nemohla být dávána přednost „české“ verzi molekulový (jistě, s tou výhradou, že samo slovo molekula není českého původu). Navíc slovo molekulární může být omylem zaměněno za slovo molární, což znamená v rozměru dělený látkovým množstvím. Ovšem monomolekulární je určitě lepší než monomolekulový (ve složených slovech mají být pokud možno obě části buď „české“, nebo „cizí“).
42
– Strukturální/strukturní: Začátek se podobá předchozímu případu (structural/strukturální), v tomto případě je však slovo strukturní výrazně lepší.
– Potenciální/potencionální: Tady je to jednoznačné, energie i nepřítel jsou potenciální; potencionální je prostě špatně.
– Pórovitý/porézní, specifičnost/specifita; procentový/procentuální: V těchto dvojicích jsou obě možnosti správně, i když vždy to první z nich je bližší češtině a mohla by mu být dávána přednost. Mohla, nemusí – jen prosím dodržujte jednotnost a nestřídejte to.
– Detekovat/detegovat: Tato dvojice je zářným příkladem toho, jak snahy po modernizování pravopisu někdy způsobí zmatek (pravidla připouštějí detekovat i detegovat, některá dokonce i detektovat). Původní latinské sloveso mělo zakončení -gere, souhláska -g- se v určitých tvarech změnila na -c- nebo -k- nebo -kt-. Ale původní je to -g-! Neobstojí ani argument, že pro češtinu není hláska -g- běžná: v mnohem běžnější trojici reakce/reaktor/reagovat nebudete na pochybách, proč tedy ty problémy se zcela paralelní trojicí detekce/detektor/dete-?? Moc prosím, používejte raději variantu s -g-.
– Pasterizace/pasterace; polymerizace/polymerace; krystalizace: S výjimkou polymerace/polymerovat jsou běžnější spíše tvary s -iz-, a to jak u podstatných jmen, tak u sloves (ostatně zvláště „krystalace“ by vypadala legračně, u slovesa krystal(iz)ovat by už leckdo mohl být na pochybách). Do značné míry to je i zde otázka zvyku – jen opět prosím dodržovat jednotnost.
– Tetrahedrální, dihedrální: Tato označení vznikla špatným překladem z angličtiny. Anglicky se to těleso jmenuje tetrahedron, odtud tetrahedral; česky je to ale tetraedr, a potom přídavné jméno je tetraedrický nebo tetraedrální; podobně i diedrický.
– Ion/ionty: Podstatné jméno ion se v 1. p. j. č. píše docela určitě bez -t (tedy nikoliv „iont“, „aniont“, „kationt“), souhláska -t- se vkládá až v dalších pádech (na rozdíl od slovenštiny, kde je ión/ióny/iónmi) (ostatně tvar „iont“ je jedna z mála chyb v automatických opravách vestavěného slovníku ve Wordu).
3.7 ZkratkyNa začátek opět důležitá zásada, i když už jsme to říkali: není-li zkratka obecně známá, je nezbytné uvést význam (k tomu účelu často v odborných dílech slouží seznam zkratek).
Zkratky slov mají končit souhláskou nebo skupinou souhlásek (mech. je určitě lepší než mecha.), ale i tak je lépe se jim v textu pokud možno vyhnout (výjimkou snad jsou tabulky a obrázky, kde je zkrácení slova nutné z důvodů prostorových). Také je asi lepší zkrátit přídavné jméno než jméno podstatné (mech. inženýrství je lepší než mechanické inž.). Zkratka se tvoří většinou z počátečního písmene nebo skupiny písmen (lineární zkratky), nebo jen ze souhlásek (skeletové zkratky, kpt., rkp., mld., vs.), nebo z prvních písmen částí složeného slova (sv. = severovýchodní, čb = černobílý), nebo z prvního a posledního písmene (rámcové zkratky, cca, fa, fce, pí). Ze slov psaných velkými písmeny vznikne i zkratka psaná velkými písmeny. Zkratky ustálených slovních spojení se většinou píší dohromady, nebo je přípustný dvojí způsob psaní.
Příklady: aj., čj. nebo č. j., čp. nebo č. p., atd., apod., ap., např., popř., mj., tj., tzn., tzv.). Povšimněte si prosím v ukázkách, kde se za zkratkou píše tečka, a kde nikoliv – více o tom v odst. 3.7.1, a že například č. j. se píše (logicky) s mezerou.
Pozor prosím na zkratku tzv. (ze slov „tak zvaný“), která je velmi běžná, většinou však ve skutečnosti redundantní. Přísně posuzováno naznačuje tato zkratka určité snížení věrohodnosti nebo správnosti, na rozdíl od vhodnějšího slovního „zvaný“ či „nazývaný“. Pokud se zkratka „tzv.“ použije při definování nějakého termínu nebo se dokonce kombinuje s uvozovkami (které při označování termínů v odborném textu mají podobně deklasující význam), určitě to nelze doporučit.
43
Jistě sami cítíte významový posun mezi formulacemi „Tyto látky jsou tzv. vitaminy.“ a „Tyto látky se nazývají vitaminy.“ (ta druhá je určitě vhodnější i odborně správnější).
Podobně „velké makromolekulární látky tzv. biopolymery…“ je vhodné nahradit „…velké makromolekulární látky zvané biopolymery“ (navíc v původní formulaci by před tzv. měla být čárka).
Ve větě „…jejichž používání v tzv. biocidních přípravcích je v EU…“ je „tzv.“ zcela redundantní, ty přípravky se tak jmenují.
Naopak věta „Dusičnan stříbrný se však využívá i jako tzv. lápis…“ je zcela v pořádku a zkratka „tzv.“ je v ní zcela na místě.
Hojně se vyskytuje nesprávné použití zkratek příp. a resp.:
– První (hlavní) význam přídavného jména případný je „vhodný, výstižný, přiléhavý“ („To je případná otázka.“), teprve na druhém místě uvádí Slovník spisovné češtiny významy „možný, eventuální“. Totéž platí pro příslovce případně. Zkratka „příp.“ tedy není nejvhodnější, protože není jednoznačná; za vhodnou zkratku ekvivalentní významu „eventuálně“ je tedy třeba považovat popř. (zkratka slov popřípadě / po případě), nechcete-li použít „cizí“ event.
Místo „doba se zkrátila na několik dnů, příp. hodin“ je určitě lepší „doba se zkrátila na několik dnů až hodin“ nebo ještě jednoznačněji „doba se zkrátila na několik dnů či dokonce hodin“
– Respektive (resp.) v češtině znamená „vlastně, eventuálně“, „lépe řečeno“, ale nemá význam „nebo“, ve kterém se bohužel často používá
Je nerozpustná, resp. rozpustná jen nepatrně. – použití resp. je oprávněné
Vlastnosti látky resp. sloučeniny … – použití resp. je chybné, pisatel má na mysli „látky nebo sloučeniny“.
Povšimněte si také, že při správném použití zkratky je před ní (logicky) čárka, zatímco při nevhodném použití budete na rozpacích. Problémy pravděpodobně způsobuje rozdíl češtiny a angličtiny, anglicky respectively znamená „v tomto pořadí“, „a to“ (Peter, James and John were first, second and third, respectively.). Vzhledem k uvedeným problémům bych se přimlouvala za to, abyste zkratku „resp.“ ze svého osobního slovníčku vyškrtli, většinou se bez ní hladce obejdete.
Pro odborná sdělení je jistě velmi důležité správní uvádění akademických a jiných titulů a hodností, o kterém si povíme dále.
3.7.1 S tečkami, nebo bez teček?Písmenné (iniciálové) zkratky se v češtině obecně píší bez teček (USA), v angličtině často s tečkami (a s mezerami, U. S. A. / U.S.A.). Slabikové (lineární) zkratky se obvykle píší s tečkami (pozn., str., obr.). Křestní jména raději zkracujeme jen jedním písmenem (F. je lepší než Frant.).
Zkratky akademických a pedagogických titulů mají předepsaný tvar a použití teček, velkých a malých písmen i mezer (MUDr., RNDr., Ing., Ph.D., CSc., ale prof., doc., dr., ing. arch.). Toto rozlišení je nezbytné zachovat v každém případě, i kdyby se zkratka titulu vyskytla např. v textu celém psaném velkými písmeny (verzálkami). Také je přesně určeno, které tituly se uvádějí PŘED jménem (a neoddělují se od jména čárkou) a které se připojují ZA jméno a oddělují se čárkou (prof. Ing. Josef Kučera, DrSc. – pokud zde věta dále pokračuje, píšeme: „prof. Ing. Josef Kučera, DrSc., uvádí…“). Pozor na to, že v ČR se v uplynulých letech měnily předpisy a označení vědeckých hodností, takže někdo je Jan Novák, PhD, a jiný je Jan Novák, Ph.D.; také je rozdíl mezi PhDr. Jan Novák (doktor filosofie) a Jan Novák, Ph.D. (obecný titul označující získané doktorské vzdělání).
44
3.7.2 Zkratky vs. značkyO zkratkách jsme hovořili v předchozím výkladu – jsou to seskupení písmen běžné abecedy. Naproti tomu značky často tvoří i jiné grafické znaky (@, %) nebo upravená písmena ($, €). Jejich grafická podoba není přesně předepsána obecně, ale o to přesněji bývá definován jejich význam a přesný zápis pro jednotlivé specifické případy (viz např. symboly chemických prvků, značky jednotek apod.). Pamatujte si, že za značkou SE NIKDY NEDĚLÁ TEČKA (není správně ani Kč.!) a mezi číslicí a značkou je vždy mezera (bez mezery to je přídavné jméno, např. 3V = třívoltový).
V odborných textech je velmi často třeba kombinovat zkratku nebo značku s dalším slovním označením. Podle klasických gramatických pravidel je zkratku / značku třeba chápat jako přívlastek neshodný (neskloňuje se stejně jako jméno, které k ní řadíme) a řadí se za příslušné jméno (spektroskopie NMR, záření UV). Jelikož ne vždy tento slovosled vyhovuje pro danou věcnou souvislost, je možné předřadit zkratku nebo značku a oddělit ji divisem (NMR-spektroskopie, UV-záření – divis je nezbytný). V českém textu je tedy dobře „vazba “ nebo „-vazba“, není správně „ vazba“ – v angličtině ovšem lze zcela bez problémů psát „ bond“.
Doporučuji všimnout si vysvětlení rozdílného používání termínů symbol a značka v odst. 5.5.1.
3.8 Cizí slovaDo každého jazyka, pokud není mrtvý nebo zcela izolovaný, pronikají slova z jazyků jiných a postupně v něm zdomácňují. Problémem občas je, že jsou užívána v nesprávném významu, ale to jistě nelze řešit zde. Také lze namítnout (právem), že ani vysoce odborný text by neměl být cizími slovy napěchován. S tím budeme asi všichni souhlasit.
Problémy však občas působí pravopis převzatých („cizích“) slov. S pravopisem původního jazyka se stále píší citátové výrazy (in vivo, fair play) a cizí slova, která ještě nejsou plně zařazena do slovní zásoby (fortissimo, laser, brutto). Mnohem početnější jsou však slova přejatá, ve kterých se prosazuje počeštěný pravopis – a tady je ten problém.
Nejde o slova zcela zdomácnělá, jejichž cizí původ si již ani neuvědomujeme (např. fotbal, růže, pošta), ale o slova nově přejímaná nebo taková, jejichž pravopis v původním jazyce je s pravopisem a tvaroslovím češtiny obzvlášť nekompatibilní. Kam až jsou potom uživatelé ochotni připustit „progresivní“ pravopis a do jaké míry naopak je pro celkový soulad úrovně textu přijatelný pravopis „tradiční“? Leckdo možná namítne, že člověku, který si plete rezonanci s renesancí, mnoho nepomůže, píše-li se to -s-, nebo se -z-; to komplikuje život jenom tomu, kdo studuje rezonanci nebo renesanci celý život a pořád musí hlídat, jestli se tento týden nezměnil přípustný pravopis. Lingvisté zpravidla argumentují tím, že pravopis by měl pokud možno odpovídat výslovnosti. Promiňte, ale v tom případě trochu trnu, kdy začneme psát Spěv, poTšívka a sCHromáždění – vždyť tak to vyslovujeme, to přece patří k podstatným rysům české výslovnosti, říká se tomu spodoba.
Navíc v řadě (ne-li ve většině) případů jsou přípustné dubletové tvary (s pravopisem tradičním, i progresivním) a potom zase musí uživatel neustále hlídat, aby používal jednotně jen jeden z nich (viz úvod odd. 3.3). S tímto problémem bohužel nepomohou ani vestavěné počítačové slovníky (s nimiž máme jinak většinou asi docela dobré zkušenosti), protože počítači řekli, že správně je obojí.
V rámci „pravopisu podle výslovnosti“ tedy píšeme:
– -e-/-é- místo -ae-, -ai-, -oe- (aféra, pedagog, rentgen);
– -k- místo -c-: kakao, kaňon, streptokok;
– -j- místo -i/y- vyslovovaných jako -j-: hokej, jachta;
45
– -t- místo -th- (teorie, metoda, téma, teze);
Tohle nám asi nebude dělat potíže. Ale to -z-/-s-! Zkusím to shrnout:
– -s-, které je vždy vyslovované [z] píšeme jako -s- i -z-, přičemž tvary se -z- jsou významově neutrální, tvary se -s- jsou už považovány za zastaralé (exkurze, fyzika, univerzita)
– ve slovech začínajících na kons- se ve zdomácnělých slovech píše konz- (konzerva, konzultace); ale: konsekvence, konsensus (tady se to „s“ také vyslovuje);
– ve slovech zakončených na -ns, -rs, -ls je přípustné obojí, bez stylového rozlišení, i když většinou se asi stále považuje za „kultivovanější“ konsensus, konkurs, puls;
– ve slovech zakončených na -ismus je opět přípustné -s- i -z-, ale zde jsou tvary se -s- preferovány jako významově neutrální;
– slova na dis- by se měla psát se -s- (disertace, diskuse; POZOR NA dys-, tato předpona má zcela jiný význam, např. dysfunkce, a -s- je tu nezbytné).
V následujících slovech doporučuji vždycky „s“, protože se má i vyslovovat: busola, disertace, diskuse, impuls, kurs, misantrop, plisovaný, puls, renesance, resort, revers, režisér, skansen, spropitné, všechna slova na -ismus.
3.9 Ach, ta interpunkce!
3.9.1 Interpunkční znaménka a mezery kolem nichVěta končí tečkou, za tečkou je mezera. Jak triviálně toto konstatování vypadá, a kolik se najde v tomto směru chyb (především z nepozornosti). Nejde přitom jen o to, že je to hloupá chyba, ale POZOR, počítač při chybném zápisu s mezerou před tečkou rozdělí řádek u mezery a tečku klidně zalomí na následující řádek. Jestliže naopak mezera není vůbec, počítač to celé vnímá jako řetězec a zkouší ho celý umístit na jeden řádek (totéž pochopitelně platí i pro chybné mezery kolem ostatních interpunkčních znamének, viz dále).
A ještě jedna počítačová záludnost: v Microsoft Office bývá nastavena automatická oprava „velké písmeno na začátku věty“. Potom počítač považuje za větu cokoliv končící tečkou a tvrdošíjně vám vnucuje např. 15. Dubna – doporučuji proto tuto automatickou opravu vypnout, je jenom pro zlost.
Pravidlo o mezerách platí i pro vykřičník, otazník, středník, dvojtečku a čárku – mezera je vždy za nimi, nikdy před nimi 1,2). Ale jestliže následují po sobě dvě interpunkční znaménka, píší se bez mezery.
Jan Novák, Ph.D., uvádí … (v této ukázce si všimněte, že v předepsaném titulu Ph.D. NENÍ po první tečce mezera) může to být např.: Novák, A.; Svoboda, M. …
Také v případě uvozovek vezměte na pomoc logiku (mezeru naznačuji čtverečkem a současně upozorňuji na rozdílný tvar českých a anglických znamének):
▫„české“▫ vs. ▫”anglické“
Divis (spojovník, rozdělovník), znak -, nemůže být oddělen mezerami. Používá se v některých gramatických tvarech (je-li, Gay-Lussacův). (Upozorňuji, že tento znak se při počítačovém
1 )Výjimky jsou např.: desetinné znaménko (tj. čárka v českých textech a tečka v anglických), internetové domény a adresy elektronické pošty, verze programů (Acrobat 9.0), číselné značení částí textu (odst. 4.2.6), časové údaje (12.30 h nebo 12:30 h) a jiné [3].
2 )O znakových kódech Unicode a ASCII viz odst. 5.5.1.2.
46
vyhledávání objeví jenom tam, kde jsme ho napsali, ne tam, kde ho vložil počítač při dělení slov; to je tzv. podmíněný rozdělovník.)
Krátká pomlčka (anglicky označovaná en dash, protože délkou odpovídá písmenu n), znak –, mezery může mít, ale nemusí.
Dlouhá pomlčka (em dash), znak —, mezery mít musí.
Použití těchto znamének jsme si již vysvětlili v odst. 3.3.2.2, kde bylo zdůrazněno i to, že mínus NENÍ ani divis, ani pomlčka.
Závorky mají pro své různé tvary předepsanou hierarchii, složené / lomené (běžně označované jako hranaté) / kulaté: {[()]}. V psaném textu tuto jejich posloupnost raději nevyužívejte, závorky v závorce by v textu neměly být, ale samozřejmě je nezbytné ji dodržet v matematických výrazech a vztazích (viz odst. 5.5.1.2). Hranaté (lomené) závorky se v textu často užívají pro naznačení výslovnosti. Připomenu opět správné použití mezer: mezerou se odděluje text v závorce od předcházejícího a následujícího textu, nikoliv text za závorkou a před ní: ▫(xxx … xxx)▫. Tečka se podle významu píše buď za závorkou, pokud je závorka součástí věty, nebo uvnitř závorky, pokud je text v závorce samostatným větným celkem.
Odsuvník (apostrof) je běžný v anglických nebo francouzských slovech (Atkins', n'est-ce pas) a má obvykle podobu znaku ' (kód znaku Unicode 0027) – nezaměňujte prosím s jednoduchými uvozovkami, ‘ nebo ’ (Unicode 2018 a 2019). Není to ale správný znak pro označení symbolu „s čárkou“ – to je prima, ′ (Unicode 2032); „se dvěma čárkami označíme znakem ″ (Unicode 2033).
3.9.2 A co čárky?... tak, jako se někteří lidé celý život nenaučí trojčlenku, nenaučí se ani psát správně čárky,
protože jejich duševní impotenciál nestačí na to, aby se naučili větný rozbor.Josef Zvoníček: Stručná učebnice spisovatelství 1)
3.9.2.1 Kde je a kde není čárkaNěkolikanásobný větný člen
Čárka je mezi jednotlivými členy, jsou-li k sobě přiřazeny beze spojek, nebo nejsou-li mezi nimi spojky a, i, ani, nebo, či ve významu slučovacím:
v češtině pečivo, mléko a máslo; v angličtině bred, milk, and butter
Čárka je mezi výrazy vyjadřujícími poměr stupňovací, odporovací, důsledkový, přípustkový apod.:
nejen ..., ale i ..., jak ..., tak ... (velmi běžná vazba, doporučuji s ní ale šetřit, znamená čárku navíc)..., až ...(ani) ..., ani ......, nebo ...
Příklady (chybějící čárky jsou označeny červeně):
ať již samostatně, nebo v chemické vazbě…
několik z nich, a sice
mezi dvěma prvky, a to…
1 )Ten pán dělal dlouhá léta korektora v tiskárně. Buďte tedy prosím shovívaví ke značně emotivní formulaci jeho stanoviska – on to celý život musel opravovat!
47
tlak par, a tedy i jejich hustota narůstá (čárka je před a tedy, ale nikoliv za slovem hustota)
Na vysvětlenou: učili jsme se, že „před a, i, nebo se čárka nedělá“. Ano, ale to platí JEN VE VÝZNAMU SLUČOVACÍM – před nebo ve významu vylučovacím, před a proto, a tedy, a ne (kde lze to „a“ vynechat), čárka být má, viz výše. Také to neplatí, pokud věta pokračuje spojkami a, i, nebo za vloženou větou, viz dále.
Vložené věty
V souvětích je čárka VŽDY PŘED vloženou větou I ZA ní. Jelikož možná namítnete, že to je moc složité a že už jste větný rozbor zapomněli, poradím pomůcku: spočítejte si slovesa a kolik sloves, tolik vět. Pro jistotu příklady (chybějící čárky jsou označeny červeně, nadbytečné jsou přeškrtnuty; návod k řešení uvádím v případě potřeby v závorce za ukázkou):
Kvantová teorie záření, kterou zavedli Planck a Einstein, předpokládá… (ALE: Kvantová teorie záření zavedená Planckem a Einsteinem předpokládá… – tady nejsou čárky třeba, je to těsný přívlastek)
Předpokládáme, že čtenář je s tím seznámen, a našim cílem je… (chyběla čárka na konci vložené věty)
ty, které jsou nejvíce absorbovány, se pohybují… (chyběla čárka na konci vložené věty)
součástí práce v odvětvích, jako je farmaceutický průmysl,… (chyběla čárka před vloženou větou)
Vysvětlete, k jakým dějům došlo … (chyběla čárka před vloženou větou)
…charakteristiky vrstvy, jako jsou např. velikost, tvar a četnost pórů, lze získat… (vložená věta, čárky nutné)
Slad je pivovarskou surovinou, která dodává do výroby piva hlavní podíl extraktivních látek, a spolu s technologií varního procesu zajišťuje… (souřadné spojení ve vložené větě nevyžaduje čárku)
Přívlastek rozlišuje čeština dvojí: Přívlastek volný rozvíjí platnost celé skupiny, čárkami se odděluje (před i za), přívlastek těsný (jeho vypuštěním se mění význam) se čárkami neodděluje:
Příklady:
struktura ledu vznikající za atmosférického tlaku je … (těsný přívlastek bez čárek, význam je PRÁVĚ TA struktura ledu, KTERÁ vzniká za atmosférického tlaku)
Tato fáze, označovaná jako nadkritická tekutina, vyplní…(přívlastek volný, rozvíjí popis fáze)
…řada představ používaných v enzymologii vznikla…(těsný přívlastek bez čárek, význam je PRÁVĚ TY představy týkající se enzymologie)
Vždy se čárkou odděluje přístavek např. za jménem; pokud věta dále pokračuje, je i za přístavkem čárka:
RNDr. Novák, CSc.,… Jan Novák, prom. chem.,… Jan Novák, generální ředitel,… Mega, a. s., …
3.9.2.2 Pozor na angličtinuNeutěšený stav vědomostí o psaní čárek možná ještě trochu komplikuje vliv anglicky psaných textů, protože pravidla jsou velmi odlišná od češtiny. Za všechny rozdíly zmíním alespoň dva, které podle mého mají na svědomí zvlášť mnoho chyb v novějších českých textech:
1. Jak jsem již naznačila, v několikanásobných větných členech se v češtině před a, i, nebo čárka nedělá, v angličtině před and ano (jsou-li ve členu více než dvě „položky“). Je tedy:
bred, butter, and milk; ale česky chléb, máslo a mléko (bez čárky před a).
48
three, four, or five; ale česky tři, čtyři nebo pět (bez čárky před nebo)
2. Angličtina je jazyk s pevně určeným slovosledem. Pokud něco chcete (např. kvůli větnému důrazu) předřadit, je nutné tuto část věty oddělit čárkou. Čeština ovšem toto omezení nemá:
Anglicky je správně: Under these conditions, the system is in equlibrium; česky je správně: Za těchto podmínek je systém v rovnováze. (bez čárky!)
Anglicky je správně: Generally, TGA is used… ; česky je správně: Obecně se TGA používá…
česky je správně: Jako vždy musíme rozlišovat… Například za běžných teplot a tlaků… (tedy bez čárky)
Česky je správně: Samozřejmě ani tento předpoklad nemusí … (tedy bez čárky)
Anglicky je správně: Moreover, the difference depends…; česky je správně: Kromě toho rozdíl závisí… (tedy bez čárky)
3.9.3 Slovosled nebo stylistická úprava někdy pomůžeJiž několikrát jsem zmínila, že v odborné komunikaci se s holými větami nevystačí a také jsme si říkali, že podle současných doporučení by se „věta neměla přetěžovat čárkami“. To ovšem nelze chápat tak, že by se měly vynechávat čárky tam, kde být musí. Spíš to znamená, že je na místě hledat jednodušší formulaci, která by nevyžadovala tolik čárek. Opět pár ilustračních příkladů:
Větu „Řada zpracovaných průzkumů v době, kdy centrální archivace neexistovala, zanikla“ je vhodné upravit takto: „Řada zpracovaných průzkumů zanikla v době, kdy centrální archivace neexistovala“ (ušetří se jedna čárka)
Větu „S ohledem na úroveň tohoto textu budou, stejně jako v běžné praxi, zavedena určitá zjednodušení.“ je vhodné upravit: „S ohledem na úroveň tohoto textu budou zavedena určitá zjednodušení, stejně jako v běžné praxi“ (ušetří se jedna čárka, věta je logičtější)
Další příklad: Spíše než věta „Na základě připomínek jazykových korektur, byly tyto zapracovány do textu.“ je určitě lepší (ostatně v ukázce je použití čárky nesprávné): Připomínky z jazykových korektur byly zapracovány do textu.
Větu „V případě, že látka A i nečistoty v ní obsažené jsou rozpustné ve stejném rozpouštědle, je…“ lze zjednodušit: „Jestliže látka A i nečistoty v ní obsažené jsou rozpustné ve stejném rozpouštědle, je…“
V souvislosti s informacemi v odst. 3.9.2.1 je také jasné, proč jsou navrhovány tyto úpravy:
Do polymerací vstupovaly jak komerční, tak i syntetizované monomery.
Do polymerací vstupovaly komerční i syntetizované monomery.
Projekt má jednak teoretický, jednak praktický význam.
Projekt má teoretický i praktický význam.
Je pravda, že druhý příklad v ukázce je věta tak jednoduchá, že i s vazbou vyžadující čárku je dostatečně přehledná. V mnohých složitějších větných konstrukcích se však zjednodušení velmi hodí.
3.10 VýčtyVýčty jsou nepostradatelnou součástí odborného vyjadřování. I v mluveném projevu pomůže posluchačům sledovat výklad, když použijete formulace typu ... za prvé, ...za druhé, jak ... , tak ...,
především, ... mimoto. Dbejte však prosím, abyste je v projevu nezmínili příliš daleko od sebe, aby to posluchač ještě „uhlídal“.
49
V psaných sděleních je pomoc výčtů naprosto nedocenitelná, dokonce bych si troufla tvrdit, že použití výčtů posouvá materiál do kategorie odborných textů. Jsou také hojně používány, i když zdaleka ne vždy zpracovány správně gramaticky a typograficky.
Uveďme na tomto místě nejprve gramatické zásady a v odst. 4.2.7 se budeme věnovat zpracování typografickému (a leccos přitom zopakujeme, považuji to za velmi důležité).
3.10.1 Gramatické zásady tvorby výčtů– Ve výčtu musí být zachována základní gramatická pravidla: uvozující část věty a text
jednotlivých bodů musí gramaticky správně navazovat, jednotlivé body musí mít konzistentní pády, vazby apod.
– Všechny body výčtu musí mít stejnou gramatickou formu: musí to být buď věty, nebo formulace nevětného charakteru (slovní spojení). Kombinace obojího v jednom výčtu je stylistickou chybou, je tedy nezbytné formulovat text tak, aby uvedené pravidlo splňoval (viz ukázky dále).
– Uvozující věta zpravidla končí dvojtečkou a je výhodné ji formulovat tak, aby jednotlivé body výčtu mohly být v prvním pádě.
– Pro jednotlivé body výčtu je několik možností:– Jestliže text jednotlivých bodů tvoří věta (alespoň jedna), každý bod začíná velkým
písmenem a končí větnou tečkou.– Jestliže text jednotlivých bodů tvoří jen jednotlivá slova nebo krátká slovní spojení
nevětného charakteru, začínají malým písmenem a končí čárkou, nebo jsou-li trochu delší (a zvláště jestliže v textech jsou již čárky), je nejvhodnějším koncovým znakem středník. V obou případech pak za posledním bodem výčtu je větná tečka.
– Není stylisticky nejobratnější, začínají-li jednotlivé body výčtu předložkou a je vyslovenou chybou, jestliže předložkou končí uvozující věta. Šikovný autor jistě bude umět text stylisticky upravit tak, aby se předložkové vazbě vyhnul.
Příklady (rámečky zdůrazňují velké či malé písmeno nebo interpunkční znaménko):
... uvozující věta (body výčtu jsou věty, začínají velkým písmenem, končí tečkou):1. Xxxx xx xxxx.2. Xxxx xx xxxx.3. Xxxx xx xxxx.Pokračování textu začíná opět velkým písmenem... uvozující věta (body výčtu jsou slova, začínají malým písmenem, končí čárkou či středníkem):a) xxxx xx xxxx;b) xxxx xx xxxx;c) xxxx xx xxxx.Pokračování textu začíná opět velkým písmenem...... uvozující věta (body výčtu jsou jednotlivá slova, začínají malým písmenem, končí čárkou):- xxxx,- xxxx xx,- xxxx,pokračování textu může začínat malým písmenem.Na vysvětlenou ještě několik příkladů (vlevo původní znění, problémová místa podtržena, event. červeně upozornění na další chyby; vpravo návrh úpravy):
Získané výsledky řešení umožňují:(1) racionální modelování destruktivních procesů,(2) navrhnout novou návrhovou metodu.
Získané výsledky řešení umožňují:1. racionálně modelovat destruktivní procesy,2. navrhnout novou metodu.
50
Byly ověřovány dva postupy:1) autoklávová dehydratace v prostředí nasycené
vodní páry za zvýšeného tlaku a teploty,2) v roztocích solí za podmínek atmosférického tlaku.
chybné použití 1), 2)
Byly ověřovány dva postupy:1. autoklávová dehydratace v prostředí nasycené
vodní páry za zvýšeného tlaku a teploty,2. příprava v roztocích solí za atmosférického tlaku.
Doplňujícími cíl y byly: chybné i -y!- vliv složení přísad na vlastnosti produktu,- návrh metodiky hodnocení rozmístění a orientace
přísad ve struktuře,- analýza vlivu výztuže na spolehlivost.
Doplňujícími cíli bylo:- zkoumat vliv složení přísad na vlastnosti produktu,- navrhnout metodiku hodnocení rozmístění a
orientace přísad ve struktuře,- analyzovat vliv výztuže na spolehlivost.
Mikroskopické studium provedené v rámci studia transportu solí pórovou strukturou cementových malt a betonů a vzniku eflorescentů prokázalo:– že vznik eflorescentů úzce souvisí s použitým
kamenivem;– že minerální druh eflorescentu závisí na vlhkosti a
při podmínkách v místě depozice;– závislost na povaze záměsové vody a současně na
geologickém podloží.
Mikroskopické studium provedené v rámci studia transportu solí pórovou strukturou cementových malt a betonů a vzniku eflorescentů prokázalo tyto skutečnosti:– Vznik eflorescentů úzce souvisí s použitým
kamenivem.– Minerální druh eflorescentu závisí na vlhkosti a na
podmínkách v místě depozice.– Minerální druh eflorescentu závisí na povaze
záměsové vody a současně na geologickém podloží.
3.11 Počítačové služby jako pomocníciJistě si nemusíme zdůrazňovat, že dnes se pro zápis textů používá počítač – ostatně ruku na srdce, myslíte, že bychom to ještě s psacím strojem uměli? O možnostech počítačového zpracování obecně si ještě leccos řekneme v kap. 6, na tomto místě bych ale ráda zhodnotila přínosy nebo naopak nebezpečí některých služeb, které počítač nabízí (berte prosím tuto část jako můj názor nebo mé rady, s nimiž nemusíte nutně souhlasit).
Kontrola pravopisu bývá běžnou součástí používaného softwaru. Přínos pro kontrolu překlepů je nedocenitelný. Nezapomeňte ovšem, že má-li to fungovat, musíte určit jazyk, ve kterém to má počítač kontrolovat (ostatně totéž platí i pro dělení slov, o kterém budeme mluvit za chvilku). Píšete-li text v angličtině, můžete volit i mezi pravopisem britským a americkým. Jistě se může stát, že překlepem vznikne slovo samo o sobě smysluplné a počítači nebude vadit – ovšem pravděpodobnost této drobné komplikace je poměrně malá.
Trochu horší komplikací jsou zmíněné četné dubletové tvary přípustné v češtině. Oba tvary totiž slovník vestavěný v počítači hodnotí jako správné, takže nezapomeňte, že v tomto směru vám počítačová kontrola pravopisu nepomůže uhlídat jednotnost – to byste museli ten tvar, který nechcete, ze slovníku odstranit, což by ve všech tvarech a odvozeninách slova bylo velice nesnadné. Naopak je poměrně schůdné do slovníku slovo přidat, pokud je to termín, který on nezná a vy ho používáte běžně. Musím říci, že kontrola pravopisu je můj každodenní pomocník a kromě uvedených chybných tvarů slova ion jsem neshledala ve vestavěném wordovém slovníku chyby.
Dělení slov (podle nastaveného jazyka, viz výše) je nezbytností při jakémkoliv sofistikovanějším zpracování textu (viz odst. 4.2.4) a vřele doporučuji ho používat. Opět musím z vlastní zkušenosti říci, že vestavěný wordový slovník prakticky nemá chyby, jako jedinou podstatnější bych jmenovala dělení některých slov se dvěma samohláskami nebo dvěma souhláskami za sebou, která my dělíme přednostně „podle smyslu“ (např. biomedicína počítač rozdělí bi/omedicína, předložku podle rozdělí pod/le, což by odpovídalo slovu podlý).
Dále nabízí většina textových editorů možnosti automatických oprav. U těch doporučuji velkou ostražitost, mnohé z těch wordových mi přijdou redundantní, nebo spíš na škodu. Jako příklad uvádím
51
možnost „Velká písmena na začátku vět“, která způsobí, že vám počítač bude nutit zápis „15. Dubna“. Já osobně mám všechny automatické opravy vypnuté.
Zcela jiná je ovšem možnost hromadných oprav, které si zvolíte sami – to je úžasná pomoc! Jde jen o to, abyste se naučili šikovně naformulovat své požadavky. Dále uvedu jen jako námět par triků, ale zdůrazňuji, že nejste-li si OPRAVDU jistí, že požadovanou hromadnou opravou nezměníte něco nepatřičného, nechte si opravy raději jen vyhledávat a opravujte je jednu po druhé, i kdybyste měli klikat na tlačítka Najít další a Nahradit mnohokrát.
Příklad: Dostanete text typu „z jedné vody šup na plot“, kde jsou mezery před tečkami / čárkami, a nikoliv za nimi. Co uděláte:– hromadně opravíte řetězec mezera čárka za čárka + řetězec mezera tečka za tečka,– hromadně opravíte čárka za čárka mezera + tečka za tečka mezera (tím si samozřejmě
vytvoříte mnoho dvojitých mezer), takže– hromadně opravíte dvě mezery na jednu mezeru (oprava se musí několikrát opakovat, jsou-li
v textu mezerami řešeny např. odstavcové zarážky nebo dokonce tabulky, viz odd. 5.6).
Podobně lze v případě potřeby opravit chybné mezerování u dvojteček, středníků, závorek atd. Samozřejmě si tímto postupem naděláte nežádoucí mezery např. za tečkami v internetových odkazech apod., ale to už se opraví poměrně snadno.
Počítačové programy nabízejí ale i další služby (nesouvisejí přímo s jazykovou stránkou dokumentu, přesto bych je probrala tady):
Formátování textu pomocí vestavěných stylů já považuji za obrovskou pomoc a umožnilo mi dodnes zůstat na živu, řada vydavatelů je ale odmítá (nutno ověřit před dodáním rukopisu, viz odst. 4.2.2).
Vytvoření obsahu je velkou pomocí, ale funguje jen tehdy, je-li celý text v jednom souboru (nebo se dílčí dokumenty příslušně „provážou“ – postup se liší v jednotlivých procesorech). Pokud to tak není, doporučuji vytvořit obsah bez stránek a čísla potom doplnit ručně. I tak je počítačem vytvořený obsah velkou pomocí (máte jistotu, že znění nadpisů v obsahu a v textu je identické).
Užitečností některých dalších počítačových vymožeností si ale už nejsem tak jistá, např. možnost označování hesel do rejstříku nebo citačních odkazů. O tvorbě rejstříku budeme podrobně mluvit v odst. 4.3.4. V případě citačních odkazů se sice jeví jako velká výhoda, že počítač automaticky hlídá jejich čísla, podle mých zkušeností se ale zdaleka ne vždy tato úprava bez problémů přenese při předávání na jiný počítač.
3.12 A co na závěr Kdykoliv a v čemkoliv si nejste jisti, ověřte si to: pravidla, mluvnice, poradna Ústavu pro jazyk
český AV ČR – http://prirucka.ujc.cas.cz/, nebo databáze Český národní korpus, http://ucnk.ff.cuni.cz).
Soustavně budujte a rozvíjejte svou stylistickou a lexikální dovednost. Uvědomte si rozdílnost stylu vyplývající z účelu použití, ale nezapomínejte, že i mezi sebou
4. GRAFICKÁ A TECHNICKÁ ÚPRAVA TEXTU Úvodní odd. 4.1 obsahuje obecné informace;
autor jistě neprohloupí, bude-li to umět – bude se mu to hodit, pokud bude sám připravovat hotový výstup
(např. publikaci camera-ready).Části 4.2 a 4.3 jsou zásadní pro všechny.
4.1 Základní prvky knihyV tomto oddíle si popíšeme základní prvky knihy, protože na nich si nejlépe vysvětlíme, jaký je jejich účel a jaká jsou pravidla pro jejich uspořádání. Tyto základní prvky jsou (nebo by měly být) v knize vždy, ať je to kniha odborná, nebo beletrie. Obecné postupy grafické úpravy potom popíšeme v odd. 4.2 a specifické součásti odborných děl v odd. 4.3.
desky (obálka)
přebal
záložka (text)
předsádka
patitul
protititul
titul
anotační stránka
první strana textu (obsah)
hřbet
kapitálek
stužka
Obr. 4.1: Popis knihy
Základní součásti knihy jsou v dalších odstavcích popsány v podstatě v tom pořadí, v jakém mají v knize následovat, nakonec je popsána obálka knihy.
4.1.1 Vstupní stranyNa začátku každé knihy musí vždy být titulní strana neboli titul. Je vizitkou a upoutávkou celého díla, proto bývá jeho řešení věnována i velká grafická péče. Je ale především základní informací o díle a nezbytně musí v přehledné a jasně čitelné podobě obsahovat veškeré potřebné a předepsané údaje, především (povinné údaje značím barevně):– jméno autora či autorů (zpravidla se uvádějí BEZ akademických titulů),– název díla (titul), event. i podtitul,– číslo svazku u vícesvazkových děl nebo u děl zařazených do číslované ediční řady,
53
– název vydavatele,– místo a rok vydání.Titul musí VŽDY BÝT NA LICHÉ (pravé) STRÁNCE.
Autorská tiráž neboli copyrightová stránka je na stránce bezprostředně následující za titulem, tedy při oboustranném tisku na rubové straně titulního listu. Obsahuje tyto údaje (uvádím je v pořadí, ve kterém se na stránce obvykle rozmísťují):– anotaci díla1), event. stručnou informaci o autorovi/autorech,– jména lektorů, pokud bylo dílo odborně posuzováno1),– odkazy na grantovou podporu, event. poděkování sponzorům,– copyrightové záznamy (ochranná známka pro autory či vydavatele, pro překladatele, pro autora
– ISBN (pokud je knize přiděleno), viz odst. 7.3.2.
Titul a anotační stránka jsou v každé knize povinné. Povšimněte si prosím, že v anglických knihách bývají na této stránce uvedeny i údaje, které my podle české tradice umísťujeme do tiráže, odst. 4.1.8 (ta totiž v anglických knihách nebývá).
Před titulem se někdy zařazuje ještě jeden list, zvláště u výpravnějších publikací. Má především chránit titulní list před poškozením, ale může být zařazen i pro dosažení potřebného počtu stran, viz odst. 8.1.7). Na jeho lícové (liché) stránce je potom umístěn buď patitul, na kterém bývá uveden název díla, event. i jméno autora (autorů), nebo signet, na kterém je značka (logo) vydavatele. Signet i patitul může být spojen na jediné stránce. Rubová (sudá) stránka listu potom je protititul neboli frontispis – obecně je to stránka nacházející se nalevo od titulu, proti němu (odtud český název). Frontispis bývá často bez jakéhokoliv tisku (prázdná stránka, vakát), někdy se na něm umísťuje ilustrace nebo loga sponzorů. Na frontispisu může být také poděkování nebo dedikace díla, seznam rozsáhlejšího autorského kolektivu apod.
Vstupní stránky zpracovává vydavatelství, tedy jeho grafik, pravděpodobně souběžně s návrhem obálky (odst. 4.1.9), někdy i s celkovým grafickým řešením (layoutem).
4.1.2 Obsah, předmluva, úvodObsah je nepostradatelnou součástí zvláště rozsáhlejších děl, ale i u zcela útlého svazku nebo dokonce rozsáhlejšího článku ho pravděpodobně čtenář uvítá. V odborných dílech bývá zvykem zařazovat obsah na začátek knihy (tedy často začíná na str. 5), v beletrii se naopak zařazuje na konec knihy.
Obsah lze s výhodou vytvořit počítačem, včetně předdefinovaných možností úpravy různých kategorií nadpisů (viz odst. 4.2.6). Použijete-li pro zpracování textu formátovací styly (odst. 4.2.4), stačí rozhodnout, jak detailní obsah si přejete (tj. kolik úrovní nadpisů). Toto automatické vytvoření obsahu však předpokládá, že celý vytvořený text je v jenom souboru nebo že jsou jednotlivé dílčí soubory patřičně provázány 2). Budete-li obsah tvořit „ručně“, zkontrolujte, zda znění nadpisů v obsahu souhlasí s textem.
Předmluva je nepovinná, i když je velmi častou součásti díla. Autor zpravidla pociťuje neodolatelné nutkání sdělit laskavému čtenáři, proč se rozhodl dílo napsat. Neměl by ale přitom zabíhat až do
1 )Podle platných ustanovení (....) smějí být zařazena do systému hodnocení vědy pouze taková díla, která mají anotaci v češtině i v angličtině. Stejně tak je povinné, aby dílo bylo před vydáním odborně posouzeno alespoň dvěma odborníky.
2 )Postup této operace se liší v různých procesorech, nebudu to v této příručce rozvádět, ale zájemce odkazuji na XXXXXXXX.
54
zdůvodnění příliš triviálních, není ani příliš moudré zařazovat do předmluvy základní informace, které čtenáři umožní pochopit dílo – předmluva se totiž často nečte, to možná znáte i z vlastní čtenářské praxe. Naopak bývá užitečné v předmluvě k překladovým dílům uvést komentáře překladatelů či vydavatelů k danému překladu – v tomto případě je to totiž to správné (a v podstatě jediné) místo, kde lze zdůvodnit event. zásahy a změny v překládaném díle (pokud se na nich zúčastnění dohodli, viz odd. 2.4), nebo naopak absenci změn, které by si překladatelé byli přáli, ale s autorem nebo s původním vydavatelem se na nich nedohodli. Na závěr předmluvy bývá zvykem děkovat těm spolupracovníkům nebo pomocníkům, kteří nepostoupili až mezi autorský kolektiv. Věnování neboli dedikace by si naopak zasloužilo umístění čestnější, např. na frontispisu (odst. 4.1.1).
Uvedené výhrady se ovšem netýkají takového Úvodu, který je již koncipován jako zcela nedílná součást díla (uvádí např. vývoj poznání v daném oboru, vysvětluje zákonitosti, na kterých je další výklad založen apod. – takto koncipovaný Úvod je nejlepší zařadit jako kapitolu 1, nebo ho i označit jako nečíslovaný Úvod, ale zařadit až za Obsah).
Není vyloučeno umístit i Předmluvu až za Obsahem, obvyklé řazení ale bývá (položky v závorce nejsou povinnou součástí díla):
(Předmluva obecného charakteru)Obsah(Seznam symbolů a zkratek)(Úvod jako součást odborného obsahu díla, může být zařazen také jako kap. 1)Vlastní text knihy
4.1.3 Seznam symbolů a zkratek Seznam symbolů a zkratek poskytuje v odborných dílech nesmírně užitečnou pomoc pro čtenáře. Bývá na začátku knihy (za obsahem a před dalším textem) a o zásadách jeho vytvoření pojednáme v odst. 4.3.3.
4.1.4 Vlastní text knihyPři oboustranném tisku jsou stránky v knize zásadně uspořádány tak, že stránka ležící po rozevření knihy vpravo má lichou stránkovou číslici a stránka ležící vlevo má sudou stránkovou číslici. Kniha s opačným uspořádáním je považována za zmetek.
Právě proto, že při rozevření knihy je nápadnější strana pravá (je ve vnímání čtenáře „lícová“), musí být na pravé (liché) stránce titul (odst. 4.1.1) a je dobře, když jsou na lichých stranách i začátky kapitol nebo důležitých tematických celků – viz odst. 4.2.1. Vakát je prázdná (nepotištěná) stránka.
4.1.5 PřílohyZ důvodu snazšího technického zpracování díla se někdy určité jeho části vyčlení jako přílohy a zařadí se v samostatném bloku. Mohou to být např. barevné fotografie, pokud se tisknou na odlišný papír než ostatní text a zařazují se podle potřeby nebo podle technických možností buď za jednotlivé tiskové archy, nebo na konec knihy. Také určité části textu (tabulky, přehledy, seznamy, mapy apod.) se někdy mohou vyčlenit jako přílohy; důvody mohou být opět technické (např. vícestránkové tabulky tištěné na šířku), ale často je důvodem naopak důležitost této části pro uživatele, pokud autor předpokládá, že ji čtenář bude často používat nebo v ní vyhledávat. Potom je pro pohodlí uživatele nezbytné zařadit takové přílohy až zcela na konec knihy (také jsou vhodné předsádky, viz odst. 4.1.9). Někdy se používá i vkládání příloh, buď zcela bez upevnění v knize, nebo pod pásku, přelepku apod. (tento způsob se běžně užívá i pro vložení CD).
55
4.1.6 Citace a poznámkový aparátPodle charakteru díla a podle rozsáhlosti poznámkového aparátu je třeba především rozhodnout, jak budou poznámky umístěny: na každé stránce (footnotes), nebo na konci kapitoly (díla) (endnotes). Podle toho se pak také upraví jejich číslování. Pro poznámky na konci stránky (typické poznámky pod čarou) je možné číslování na dané stránce i číslování průběžné (v rámci jedné kapitoly, v rámci celého díla), pro poznámky na konci kapitoly (díla) přichází v úvahu jenom číslování průběžné.
Pro označení lze volit značky (*, †, ‡ nebo *, **, *** – to v podstatě vyhovuje pouze pro číslování na každé stránce), nebo číslice či písmena umístěná jako horní indexy. Je dobře za značkou nebo číslicí udělat závorku, znak ), ale pozor, už to není index – správně tedy je např. 1).
Poznámky se sázejí zpravidla menším písmem než text a z gramatického hlediska je nejlepší s nimi zacházet jako s větami: velké písmeno na začátku, na konci tečka, a to i když znění poznámky vlastně větou není, např. „Viz odd. 3.1.“
Specifickým případem jsou citace literatury, které jsou v odborném textu zcela nezbytné. Podrobněji o nich viz odst. 2.1.2.
4.1.7 RejstříkO způsobech věcného i technického zpracování rejstříku pojednáme v odst. 4.3.4. Zde jenom uveďme, že rejstřík se zařazuje na konec knihy (záleží na situaci, zda nejdřív rejstřík a potom event. přílohy, nebo naopak). A řekněme si rovněž, že odborná kniha bez rejstříku je velmi ochuzená a čtenář jejímu autorovi bude v duchu (nebo i nahlas) často spílat. Sebepodrobnější obsah nemůže rejstřík nikdy nahradit.
4.1.8 Technická tiráž (nebo prostě tiráž)V tiráži se uvádějí údaje, které jsou v knize povinné, i další technické údaje popisující knihu, které již povinné nejsou. Povinné údaje opět značím barevně:– jména autorů a název díla, které se pochopitelně musí shodovat s údaji na titulu; výjimkou
mohou být jen křestní jména nebo akademické tituly autorů: jestliže se na titulu záměrně uvádějí jen iniciály křestních jmen nebo jestliže se záměrně vypustí akademické tituly autorů, neznamená to, že by v tiráži nemohly být uvedeny;
– u překladů vždy název cizojazyčného originálu, jméno a sídlo jeho vydavatele, rok a pořadí vydání cizojazyčného originálu a jméno překladatele;
– název a sídlo vydavatele; – rok a pořadí vydání (první, druhé upravené apod.); – jméno odpovědného redaktora (i když mnozí „moderní“ vydavatelé na to zapomínají);– jméno a sídlo typografického studia a tiskárny.Bývá zvykem uvádět i jméno autora ilustrací, grafického návrhu apod., také rozsah díla (počet stran, obrázků, tabulek, příloh, rozsah v autorských arších, AA, viz odst. 7.2.1.3). Dnes se tyto údaje často zanedbávají, přestože jejich užitečnost je nesporná. Často se i dnes v tirážích uvádí náklad díla (počet vyrobených výtisků) a doporučená cena; nekryje-li se s cenou, za kterou vám knihkupec knihu nabízí, vězte, že rozdíl částek jen příjemně navýší knihkupcův rabat (odd. 1.1).
Tiráž se dává na poslední stránku (lépe na sudou stránku, je-li to vakát, nebo se vloží list, podle potřebného počtu stránek, viz odst. 8.1.7), v případě nouze může být tiráž na předsádce (odst. 4.1.9), na třetí nebo dokonce na čtvrté straně měkkých desek. Chybět by ale nikdy neměla. Povšimněte si
56
však, že tiráž nebývá v anglicky tištěných knihách (v knihách vydaných v Británii, USA apod.) – tam se veškeré potřebné vydavatelské údaje uvedou na anotační stránce.
4.1.9 Obal knihyKnižní blok (složené a seřazené vytištěné archy) se vlepí buď přímo do obálky (měkká vazba), nebo se u knih v tuhé vazbě upevní a přilepí k deskám pomocí předsádek, přední a zadní (viz Obr. 4.1). Předsádka je dvojlist většinou tužšího papíru (papíru s větší gramáží, viz odst. 8.1.3) – má totiž mimo jiné za úkol chránit titulní list knihy. Předsádky mohou zůstat nepotištěné, mohou být barevné, mohou na nich být natištěny ilustrace či dekorativní vzory, ale mohou zde být s výhodou umístěny i důležité údaje (přehledy, tabulky, mapy apod.) – čtenář to určitě ocení.
Na první straně obalu musí být stejné údaje jako na titulu, především název díla a jména autorů (zpravidla bez akademických titulů) a vydavatel (jeho logo), na zadní straně musí být ISBN a QR-kód 1).
4.2 Úprava základních prvků a částíV následujícím textu se seznámíte se základními typografickými pravidly pro sazbu. Předkládám vám také doporučení, jak text podle těchto pravidel upravit, pokud sami připravujete finální verzi pro tisk, prezentaci apod. Jistě je ale vhodné v každém případě, aby autor textu byl s těmito pravidly alespoň rámcově seznámen a mohl event. upozornit redakci na nedostatky. Pokud připravujete rukopis pro následné zpracování v nakladatelství, pro grafika nebo pro DTP-studio, pamatujte si, že rozložení textu ve výsledné publikaci bude jiné než na vašem počítači. Grafik jistě ocení, pokud budete vhodně pracovat s formátovacími styly (odst. 4.2.2), které budete pokud možno dodržovat jednotně v celém textu, ale úpravy vylepšující stránkový nebo řádkový zlom (ruční dělení slov, vkládání pevných mezer nebo pevného rozdělení stránek), aby to „hezky vypadalo“, zbytečně přidělávají práci vám i jemu.
4.2.1 Vzhled stránky a stránkový zlomNa stránce je text uspořádán tak, aby pokrýval určenou plochu; říká se jí sazební obrazec nebo zrcadlo sazby. Kolem jsou prázdné okraje, které zpravidla mají na všech stránkách jednotnou šířku, u textu připraveného pro vazbu do hřbetu bývá vnitřní okraj širší než okraj vnější (aby text nezasahoval příliš blízko k vazbě).
Pokud je určitý grafický prvek umístěn mimo plochu zrcadla sazby, říká se, že je vypuštěn ze zrcadla. Důvodem pro takové umístění znaku nebo skupiny znaků je silné zvýraznění. Je ale také možné ponechat okraj přiměřeně širší a na něj, vedle zrcadla sazby, umístit stručná hesla, vlastně jakési krátké nadpisy či poznámky, které potom slouží čtenáři k rychlému hledaní v rozsáhlejším díle. Říká se jim marginálie (okraji se říká také margo) a mají-li mít očekávaný efekt, musí být umístěny na vnějším okraji stránky. Rovněž je možné využít okraje stránky k různým grafickým ozdobným prvkům, pokud se to k charakteru díla hodí.
Mluvíme o vnějším a vnitřním okraji. Ptáte se, jak to předem poznáte, který okraj bude v oboustranně tištěné knize ten vnější a který ten vnitřní? Velmi jednoduše: Vzpomeňte si, že ve svázané knize má vždy a zásadně stránka vpravo (tedy „lícová stránka“ listu) lichou stránkovou číslici a stránka vlevo (tedy stránka „na rubu“ listu) sudou stránkovou číslici. Potom vždy je vnější okraj na lichých stránkách vpravo a na sudých stránkách vlevo.
1 )QR-kód (anglicky QR Code, zkratka z Quick Response) je prostředek pro automatizovaný sběr dat. Dokáže zakódovat mnohem větší množství dat než klasický čárový kód EAN. Specifikace QR-kódů je od června 2000 dána standardem ISO 18004.
57
Prázdným stránkám v textu se říká vakát. Nebojte se vakátů, dodají textu příjemnou mezeru, prostor a volnost. Vakát nemá číslo stránky (paginaci).
Rozdělení textu na stránky se říká stránkový zlom. Hlavní zásadou je uspořádat text co nejpřehledněji, aby pokud možno zůstalo na dané stránce (resp. na dvoustraně, kterou má čtenář při otevření knihy najednou před sebou) vše, co k sobě tematicky patří. Platí to především pro umístění tabulek, obrázků, ilustrací a jejich popisků. Musí-li laskavý čtenář při sledování podrobného popisu obrázku nebo tabulky neustále listovat dopředu a zase nazpět, brzy ho to přestane bavit.
Hlavní části textu (nejlépe všechny kapitoly) by měly začínat na pravé (liché) straně. Toto pravidlo však není striktní podmínkou: často to nevyjde, i kdybyste se sebevíce snažili, nebo by úprava „každá kapitola na liché stránce“ vyžadovala neúměrně mnoho prázdných stránek (vakátů), což taky není ideální. Umístění počátků kapitol je tedy třeba řešit „citem“, event. v návaznosti na celkový počet stránek, protože ten je také třeba přizpůsobit typu vazby (viz odst. 8.1.7). Nejnáročnější je v tomto směru text, který bude vázán klasickým způsobem: při obvyklé velikosti tiskového archu a formátu knihy se na jednu stranu tiskového archu vejde osm stránek, tisk je oboustranný, tedy počet stran v knize by měl být dělitelný šestnácti (vážou se celé archy), nebo alespoň osmi (do knižního svazku se přidá jeden půlarch). Jestliže kniha nebo brožura bude šitá drátkem ve hřbetu, musí být počet stránek nezbytně dělitelný čtyřmi (pro lepší pochopení si to zkuste představit). Nejjednodušší je situace v případě, kdy bude výsledkem lepená brožura: počet stránek by měl být sudý, ale není-li, nepředstavuje jediný vakát na konci velkou újmu na kráse. Do celkového počtu stránek nezapomeňte zahrnout potřebné vstupní strany, event. stránku na tiráž (viz odst. 4.1.8) – právě tyto stránky mohou posloužit jako určitá „rezerva“ pro dosažení požadované dělitelnosti, stejně jako event. vakáty na koncích kapitol (viz výše).
O nejzávažnějším úkolu při stránkovém zlomu, kontrole osamocených řádků, si povíme v odst. 4.2.4.
Jak toho docílit v některých běžných textových editorech
Nastavení okrajů stránky patří k základním úkonům. V kombinaci se zvolenou velikostí papíru potom snadno dospějeme k požadované velikosti zrcadla sazby. Zpravidla si lze přitom i vybrat, zda zvolená šíře okrajů platí pro celý text, nebo jenom pro jeho určitou část (takto lze řešit např. požadavek umístění některých tabulek „na ležato“ – viz odst. 4.3.2.1.
Vypuštění určitého prvku ze zrcadla sazby je již úkol složitější, lze nicméně využít dva poměrně schůdné způsoby:
– vložením textového pole na okraj stránky, viz vlevo; hodí se i pro delší text, např. nadpis (pro názornost jsem textové pole ohraničila rámečkem, který se však ve skutečnosti nemusí použít);
– nastavením záporného levého odsazení příslušného odstavce a současně stejně velkého předsazení (jestliže nastavíte např. levé odsazení 1 cm a předsazení 1 cm, můžete v tomto odstavci umístit grafickou značku vzdálenou 1 cm od levého okraje zrcadla (tento postup se hodí jen pro kratičké zápisy: grafické znaky, jednotlivá písmena):
X xxxxx
Dovoluji si upozornit, že pokud text připravujete pro následné zpracování, je dobře technické provedení prvků vypuštěných ze zrcadla předem konzultovat (s vydavatelem, s grafikem).
Vložit zalomení stránky tam, kam potřebujeme, je opět velmi jednoduché (např. ve Wordu Vložení/Konec stránky, resp. Ctrl+Enter).
Při rozmístění textu na stránce pomůže úprava prokladů nad a pod odstavci, event. kolem nadpisů, rovnic, obrázků a jiných prvků textu (rozdíl by ale neměl být příliš nápadný, aby se neporušilo celkové
XXX
58
grafické řešení). V případě hodně členitých textů s mnoha rozsáhlými rovnicemi a většími vloženými objekty často není jiné řešení, než nechat neplnou stránku. Potřebujeme-li text trochu „stěsnat“, aby se vešel, je nejjednodušším řešením zatáhnout krátký východový řádek v některém odstavci (viz dále), v případě krajní nutnosti zvolit maličko hustší řádkování (ve Wordu Odstavec/Řádkování/Násobky zvolit hodnotu menší než 1 – pozor, při hodnotě nižší než 0,95 už to je vidět i pouhým okem).
4.2.2 OdstavceOdstavec je část textu mezi dvěma znaky konce odstavce. Toto sdělení je jednoduché jen zdánlivě: odstavec je nejen určitý úsek souvislého textu, ale i text v jednom poli tabulky, jednotlivé body výčtů, rovnice na samostatném řádku apod.
Prvním krokem úpravy textu je nastavení parametrů odstavce. Je to především zarovnání, o kterém bude řeč v odst. 4.2.3. Dále je nutné zvolit způsob úpravy prvního řádku odstavce. Existuje mnoho možností, ale v praxi se běžně užívají v podstatě dvě: – první řádek odstavce je posunut (odsazen) od levého okraje textu (má odstavcovou zarážku, je
odražený), – první řádek začíná od levého okraje, stejně jako řádky další, ale je oddělen přídavným
prokladem, jehož výška bývá menší než výška řádků v textu.
Každá z těchto možností má své výhody, avšak každá vyžaduje, aby se jí přizpůsobily určité další prvky grafické úpravy, má-li celek působit vyváženým dojmem. Týká se to např. úpravy rovnic, výčtů a nadpisů – podrobnosti viz dále v textu. Není ale správné používat oba tyto způsoby současně nebo je dokonce střídat.
Při předsazení naopak začíná první řádek odstavce zleva, další řádky odstavce jsou posunuty od levého okraje o určitou vzdálenost. V odborných textech se tato úprava používá např. v nadpisech nebo ve výčtech – odst. 4.2.6 a 4.2.7.
Několik základních pravidel:
– Šířka odstavcové zarážky (odsazení prvního řádku) je jeden až max. tři násobky velikosti základního písma [3] (tedy pro písmo velikosti 12 bodů to je 12 až 36 bodů, pro přepočet 1 bod = 0,283 mm, odst. 8.2.4, takže 36 b odpovídá asi 11 mm). Klasická typografická pravidla udávala jako minimální šířku odstavcové zarážky jeden čtverčík (to je šířka písmene M, viz odd. 8.2.4) a maximální tři čtverčíky. Užší zarážka by nebyla dost zřetelná, působila by spíše jako chyba, s příliš velkou zarážkou by text působil roztříštěným dojmem.1)
– V celém díle smí být jen jedna šíře první odstavcové zarážky (tj. zarážka musí mít stále stejnou šíři (při potřebě dalšího členění lze zvolit zarážku další, viz odst. 4.2.7). Tato zarážka se použije nejen v textu, ale i při úpravě nadpisů, výčtů, rovnic apod. Pozor na různé předdefinované počítačové úpravy, které zbytečně hýří nejrůznějšími odsazeními a předsazeními.
– V odstavci s odstavcovou zarážkou nesmí být poslední (východový) řádek kratší než odstavcová zarážka, a také místo, které na konci východového řádku zbývá, nesmí být menší než odstavcová zarážka. Při sazbě bez odstavcové zarážky (tj. u odstavce s přídavným prokladem) zase nesmí východový řádek vyjít na plnou šíři sazby.
– Odstavec bezprostředně za nadpisem nemá mít odstavcovou zarážku.– Při stránkovém zlomu nesmí nikdy na konci stránky zůstat jenom jeden řádek nového odstavce,
nebo naopak poslední řádek odstavce nesmí přejít na další stránku. V češtině se tento velmi
1 )Z uvedených údajů je zřejmé, že např. přednastavený tabulátor ve Wordu, 1,27 cm, by byl jako zarážka již považován za příliš široký, bylo by to maximum pro 15bodové písmo.
59
nežádoucí jev nazývá osamocené řádky, slangově poněkud hanlivě „parchanty“, v angličtině se útlocitněji označuje jako widows and orphans (tedy „vdovy a sirotci“).
Jak toho docílit v některých běžných textových editorech
Jistě je možné na počátku odstavce prostě klepnout na tabulátor (délka tabulátoru se nastavuje příslušným povelem) a získat tak požadovanou odstavcovou zarážku. Není to však elegantní a nelze to úplně doporučit (pokud s textem bude pracovat někdo, kdo používá odstavcové styly, musí to pracně mazat). Určitě nelze doporučit několikanásobné stisknutí mezerníku.
Podobně při sazbě odstavců s přídavnými proklady (a obdobně např. nad nadpisy a pod nimi) je zdánlivě jednoduché řešení: klepnout dvakrát na klávesu ENTER. Pozor ale, tyto „řádky navíc“ počítač vnímá jako odstavce a při automatickém stránkovém zlomu se mohou ocitnout tam, kde je nechceme: prázdným řádkem za nadpisem končí stránka nebo naopak prázdným řádkem stránka začíná; systém „řádku navíc“ tedy vyžaduje neustálé kontroly a opravy a určitě to nelze doporučit.
Při sazbě odstavců s přídavným prokladem je výhodnější nastavit proklad až za odstavcem. Na rozdíl od „řádků navíc“, které působí výše uvedené problémy, umí i tak banální textový editor, jako je Word, vynechat přídavné proklady na konci stránky i na počátku stránky další, když mu to uložíte.
Nejméně práce autorům dá ukončit odstavec klávesou Enter, další odstavec se automaticky formátuje podle toho předchozího. Pamatujte prosím: Enter se používá pouze jako znak konce odstavce, a to jen jeden úder. Neopakujte „entry“ např. pro posuny v textu („aby to bylo hezčí“), pro zvětšení prokladů mezi odstavci (na to je počítačové nastavení, viz výše) nebo pro odsunutí nadpisu na další stránku (k tomu slouží povel Vložit konec stránky, ve Wordu Ctrl+Shift+Enter).
Podstatně pohodlnější je nastavit parametry odstavce (zarážku, proklady před odstavcem a za ním) vždy pro určitý typ textu. Pro usnadnění práce s dlouhým a členitým textem je výhodné požívat odstavcové nebo znakové styly. Styl je pojmenovaná množina nastavení, kterou lze pro přiřazení stejných vlastností formátování používat opakovaně [3]. Styly pomáhají sjednotit vzhled dokumentu používáním jednotného formátování pro všechny odpovídající prvky upravovaného dokumentu (odstavcový styl nastavuje vlastnosti odstavce, znakový styl jen vlastnosti určitých vybraných znaků v odstavci). Tuto službu nabízejí i všechny běžné textové editory a naučíte-li se ji využívat, věřte, že se vám velmi uleví 1). V rámci definovaného stylu nastavíte nejen typ a velikost písma (odst. 4.2.5), řádkování (odst. 4.2.5), zarovnání (odst. 4.2.3), odstavcovou zarážku nebo proklad mezi odstavci, ale např. i to, zda se v textu daného Stylu mají dělit slova nebo zda se má svázat v následujícím (to se nastaví v případě nadpisů, odst. 4.2.6, jejichž hierarchii rovněž zakotvíte ve Stylech). Znakový styl se volí v případě složitějších textů, např. pro barevné zvýraznění (vy zvolíte určitou barvu, např. jasně červenou, která se při finálním zpracování jedinou operací převede na požadovanou barvu nebo její odstín, např. středně modrou) nebo pro odlišení určitých úrovní ve slovníku apod.
Délku východového řádku kontrolují některé sofistikovanější programy automaticky, autoři nebo redaktoři odborných textů s takovými programy však pravděpodobně nebudou pracovat (jsou to profesionální nástroje pro sazbu beletrie nebo novin). Podstatně jednodušší a rychlejší je upravit délku východového řádku změnou proložení mezi znaky, kterou umožňují i běžné textové editory; postačí nepatrné zúžení nebo rozšíření v posledním řádku nebo dvou řádcích (např. ve Wordu: Písmo/Proložení znaků/Mezery a volíte na šipce po desetinách bodu nahoru nebo dolů); změna o jednu či dvě desetiny bodu při běžné velikosti písma není pohledem patrná. Naproti tomu programy skupiny
1 )Pravda je, že někteří vydavatelé si takto zpracovaný text nepřejí (je nezbytné si to PŘEDEM ověřit). Jiné prameny [4] naopak použití Stylů doporučují a vyžadují. Vždy je tedy vhodné dohodnout detaily a členění stylů s tím, kdo bude text finálně upravovat.
60
TeX (viz kap. 6) tuto službu neposkytují a je nutné se buď smířit s výsledkem takovým, jaký je, nebo volit manuální „ošizení“ (přidat mezery, upravit formulace apod.).
Obdobně lze odstranit i nežádoucí osamocené řádky. Běžné editory nabízejí „kontrolu osamocených řádků“ jako standardní: editor prostě automaticky nechá na konci stránky větší mezeru, aby nový odstavec začínal již na nově stránce nebo aby na další stránku přišly alespoň dva řádky z odstavce.
Někdy ale tímto automatickým postupem nevznikne hezký výsledek a je třeba trochu pomoci. Nebo použitý editor (opět programy TeX) kontrolu osamocených řádků neprovádí a musíte ji udělat ručně. Především si uvědomte toto: Jestliže stránka končí prvním řádkem nového odstavce, je třeba buď na ní text „roztáhnout“, aby se ten nežádoucí řádek už nevešel, nebo naopak „zhustit“, aby se vešel i druhý řádek kritického odstavce. Naopak jestliže na novou stránku přechází poslední východový řádek odstavce, musí se předchozí stránka „zhustit“, aby se vešel i východový řádek, nebo naopak „roztáhnout“, aby na následující stránku přešly dva poslední řádky kritického odstavce. Pozor tedy na to, kterou stránku máte vlastně upravovat a jakým způsobem. Proto nejprve zkontrolujte odstavce na stránce a odhadněte, zda bude jednodušší na upravované stránce řádek přidat, nebo ubrat. Uvádíme dále některá možná řešení (číslování nemá naznačovat pořadí, ve kterém je budete zkoušet):
1. Zkrácení o řádek se docílí takto:– Vhodnou stylistickou úpravou zkrátíme text; opět začínáme pátrat v odstavcích s krátkým
východovým řádkem a zkoušíme nejprve úpravy „bezbolestné“: vypuštění postradatelného výplňového slova, nahrazení delšího synonyma kratším (potom pak, avšak ale).
– Na upravované stránce najdeme odstavec s co nejkratším východovým řádkem a již popsaným zmenšením prokladů mezi znaky „zatáhneme“ východový řádek.
– Je-li na upravované stránce nadpis, rovnice, vložený obrázek apod., zkusíme zmenšit proklady nad nimi nebo pod nimi; je-li to o málo, celkovou grafickou úpravu to neporuší.
2. Prodloužení o řádek se docílí příslušně symetricky opačnými operacemi: stylistickým prodloužením textu, zvětšením prokladu mezi znaky v odstavci s co nejdelším východovým řádkem (takže se odstavec přelomí o řádek delší), zvětšením prokladů kolem nadpisů, rovnic apod.
Některé navržené úpravy můžete pochopitelně provádět jenom v tom editoru, který takové služby má a jenom tehdy, produkujete-li sami konečný výstup. Jestliže ale jste „pouze“ autoři a text bude teprve procházet grafickou úpravou, popsané zásahy neprovádějte, neboť stránkový zlom bude zcela jistě jiný než ve vašem textovém editoru. Pokud najdete výše uvedenou chybu např. v korektuře článku do časopisu, nejprve se ujistěte (dotazem v redakci, nahlédnutím do předchozích čísel), zda redakce podobné úpravy nenechává až úplně nakonec, po všech korekturách. Pokud však zjistíte, že toto pravidlo skutečně opomíjejí (a vy, poučeni touto příručkou, nebudete ochotni se s tak hrubou typografickou chybou smířit), můžete redakci na chybu upozornit a vyžádat si její opravu, popř. navrhnout stylistickou úpravu.
4.2.3 Zarovnání textu Většina běžných textových editorů obsahuje čtyři základní druhy zarovnání: doleva (na praporek) – na střed (na osu) – do bloku – doprava. Pro běžnou práci (psaní korespondence či poznámek) se zpravidla používá to nejjednodušší: zarovnávání doleva, slova v textu se nedělí. Pro lepší výsledek je však zvykem používat zarovnávání do bloku (tj. levý i pravý okraj sazby je zarovnaný a všechny řádky jsou stejně dlouhé). Při zarovnávání do bloku je třeba vhodně volit velikost písma odpovídající šířce sazby, aby při automatickém zarovnávání nevznikaly neúměrně dlouhé mezislovní mezery; také je zpravidla nutné použít dělení slov – viz odst. 4.2.4.
61
Sazba základního textu zarovnaná doleva (na praporek) se občas užívá v odborných časopisech a vědeckých pracích, je také běžnější v angličtině (což možná souvisí s tím, že v angličtině jsou obecně slova kratší). Zarovnání doleva (nebo doprava, podle potřeby) se volí pro sazbu textů pod obrázky a bývá časté i v tabulkách a výčtech.
Jak toho docílit v některých běžných textových editorech
Výběr zarovnání je většinou velmi jednoduchý, a jakmile určitou úpravu zvolíme, funguje již v dalších odstavcích automaticky. Pokud uživatel pracuje s definovaným nastavením (s již zmíněnými Styly), spojí určitý typ textu s určitým způsobem zarovnání a nemusí se už tímto úkolem zabývat.
4.2.4 Řádkový zlom Při psaní na počítači se text rozděluje do jednotlivých řádků samovolně. Zdálo by se tedy, že řádkový zlom nemůže působit žádné problémy. Často však jednoduchá řešení skrývají problémy a platí to i v tomto případě.
Je třeba totiž především rozhodnout, zda použijete dělení slov, či nikoliv. V češtině, která má dlouhá slova, a zvláště v textech s odbornými termíny, které bývají zvláště dlouhé, je dělení slov nezbytností. Dokonce i v angličtině, kde se často dělení slov nepoužívá (slova běžného jazyka jsou relativně krátká), je v odborných textech třeba alespoň rozdělit dlouhý odborný termín, aby na řádku nevznikly neestetické dlouhé mezery. Samo místo, kde slovo rozdělit, nebývá problémem: slova se přednostně dělí „na švech“, na části, ze kterých vznikla (acido-bazický, potencio-metrie), pokud to nestačí, dělí se v češtině podle slabik (anglická pravidla jsou poměrně komplikovaná, viz speciální literaturu nebo internetové slovníky).
Je ale důležité dbát na to, co nemá na konci řádku být a co do dvou řádků dělit nelze. V českých textech platí, že řádek nesmí končit jednopísmennými předložkami (s, z, v, k, o, u) nebo spojkami (a, i). Především však nelze do dvou řádků rozdělit:– číselnou hodnotu a jednotku, např. 6 m;– číslice dlouhého čísla, např. 10 000;– iniciálu křestního jména a příjmení, např. J. Novák;– zkratku titulu a příjmení, např. dr. Novák;– zkratky, např. t. č.Řádek také nesmí končit ani začínat pomlčkou nebo lomítkem. Na více řádků by se neměly dělit adresy elektronické pošty nebo internetové odkazy (v případě nejvyšší nouze lze rozdělit v místě lomítka, které je nutné zopakovat na následujícím řádku).
Jak toho docílit v některých běžných textových editorech
Textové editory nabízejí ke zvoleným jazykům vestavěné slovníky (na kterých je založena i automatická kontrola pravopisu) s příslušným, tj. pravidlům daného jazyka odpovídajícím dělením slov (ve Wordu Revize/Nastavit jazyk... a Rozložení stránky/Dělení slov...). Aniž bych chtěla provozovat skrytou reklamu, ujišťuji vás, že i jednoduchý a často podceňovaný Word má program na dělení slov v češtině i v angličtině velmi kvalitní a chyb, které je třeba odstraňovat ručně, je nepatrně (počítač rozdělí např. bi-omedicína – tj. dělí podle slabik, ne „ve švech“ složeného slova, což my při logickém vnímání slov děláme přednostně). Jistě je třeba to trochu zkontrolovat, ale vcelku lze uvedenou počítačovou službu považovat za uspokojivou a doporučit ji.
Někdy se požaduje, aby nebylo dělení slov použito v příliš mnoha řádcích po sobě (např. ne víc než ve třech). Nepodlehněte pokušení, že to je snadné, a nezačněte dělení slov odstraňovat ručně! Jakmile totiž v jednom řádku dělení odstraníte, v dalším se zase může automaticky objevit a práce je
62
nekonečná. Použijte výhradně automatickou kontrolu, kterou nabízí počítač (např. ve Wordu v nabídce Rozložení stránky/Dělení slov/Možnosti dělení slov nastavíte, v kolika řádcích po sobě smí dělení být). Jakmile ale cokoliv rozdělíte vložením divisu, musíte potom hlídat, aby se při úpravě nebo při přelomení textu neocitlo slovo rozdělené nežádoucím divisem uvnitř řádku. Jak nepěkné to je se můžete přesvědčit téměř kterýkoliv den na téměř libovolné stránce téměř jakéhokoliv deníku. Používejte v případě potřeby volitelný (podmíněný) spojovník (ve Wordu označeno jako podmíněné rozdělení, klávesová zkratka CTRL+divis), který určuje přednostní dělení slova v daném místě, ale zůstane skrytý, pokud je slovo uprostřed řádku 1).
Uvedené případy, kdy se dané součásti dělit nesmí, lze řešit neobyčejně jednoduše: místo obyčejné mezery (úderem mezerníku) se vloží pevná mezera. Je to mezera konstantní standardní šířky, která zabraňuje zalomení řádku v místě této mezery 2); v obvyklém editoru Word to je kombinace Ctrl+Shift+mezerník, kód Unicode 00A0). Má neproměnnou délku a pevně svazuje obě slova (oba řetězce), mezi nimiž je.
I pevnou mezeru po předložkách vám počítač nabídne jako automatickou službu (ve Wordu je dokonce přednastavena automaticky). Na rozdíl od doporučeného automatického dělení slov počítačem však tuto službu nelze příliš doporučit: pevnou mezeru totiž vkládá počítač nejen tam, kde je při řádkovém zlomu třeba, ale všude. Vznikají tak ošklivé, nápadně užší mezery v řádcích. Navíc tato automatická služba nehlídá nepatřičné rozdělení v dalších uvedených případech, kde by bylo závažnější chybou než po jednopísmenných předložkách. Proto doporučujeme toto nastavení změnit (ve Wordu 2007: kulatá ikona vlevo nahoře/Možnosti aplikace Word/Kontrola pravopisu a mluvnice/Možnosti automatických oprav; ve starších verzích to bylo v nabídce Nástroje/Automatické opravy/Při psaní odstranit zaškrtnutí daného políčka) a postupovat takto:
– V uvedených typech spojení, které rozděleny nesmějí být nikdy, pište hned pevnou mezeru; bude většinou užší než ostatní mezery v řádku, ale to je v tomto případě spíše výhoda; naznačuje to, že obě součásti patří k sobě, tvoří celek. Zvlášť výhodný je tento zvyk při psaní matematických výrazů, jak si ještě podrobně ukážeme (také o rozdělování chemických názvů si ještě mnoho povíme) v kap. 5.
– Po předložkách a spojkách pište mezery normální a úplně nakonec, po všech úpravách a revizích, prohlédněte celý pravý okraj textu a odstraňte nežádoucí rozdělení. Nebojte se, po minimálním zacvičení to jde velmi rychle.
4.2.5 Písmo základního textu a zvýrazňování v textuJako základní písmo v odborných textech by se měl použít typ odpovídající jeho odbornému charakteru, nejsou vhodná různá ozdobná nebo akcidenční písma. Také kresba dodatečných znaků (matematických znaků a značek, řeckých písmen a symbolů) by měla korespondovat s kresbou základního písma. Zvolené písmo musí být bezpodmínečně dostupné kromě základní i v kurzivní (italics) a půltučné (bold) verzi. Určitě zdaleka nejběžnější pro sazbu odborných textu je z patkových písem Times New Roman, z bezpatkových počítačové písmo Arial (viz odst. 8.2.2). Říká se, že pro souvislé čtení je pro čtenáře pohodlnější patkové (serifové) písmo, protože pravě ty krátké tahy, kterými jsou linie písmen zakončeny (to jsou ty patky neboli serify) vedou oko čtenáře při pohybu po řádku – viz dále. Bezpatkové písmo je zase vzhledem k jednodušší kresbě znaků čitelnější i v malých stupních (tedy velikostech, odst. 8.2.2). Stupeň základního písma musí rovněž odpovídat odbornému
1 )Na rozdíl od něj existuje i nerozdělitelný (povinný) spojovník (ve Wordu Ctrl+Shift+_), před nímž ani za nímž nemůže editor zalomit řádek, ale který zůstává viditelný i uprostřed řádku.
2 )Některé sofistikovanější procesory kromě toho nabízejí nerozdělitelnou mezeru, která má šířku proměnlivou.
63
charakteru: písmo by nemělo být neúměrně velké, ale ani tak malé, aby se staly nečitelné indexy, exponenty apod. (ostatně i velikost a posunutí indexů se nechá ve slušných editorech nastavit).
Důležitý je také vztah velikosti písma a délky řádků. Čtenářskou zběhlost dosahujeme nejen tím, jak rychle je oko čtenáře schopné se pohybovat po řádku (a vnímat psaný text), ale i tím, jak rychle oko přeskočí z konce jednoho řádku na začátek řádku následujícího (vzpomeňte například, jak chabí čtenáři nebo děti, které se teprve učí číst, si řádek ukazují prstem nebo podložkou). Jestliže je řádek dlouhý (například proto, že formát knihy je větší) a použitý stupeň písma je malý, jsou i proklady mezi řádky menší a je obtížnější „najet“ okem ihned na začátek správného navazujícího řádku. Pro čtenáře je proto důležité, aby stupeň písma dobře odpovídal délce řádků (texty z menšího písma, např. v novinách, se proto člení do užších sloupců), aby byl text zarovnán do bloku (takže řádky jsou stejně dlouhé) a také aby se pokud možno omezily nebo vhodně upravily takové prvky textu, které by zvětšily proklad mezi řádky (viz odst. 4.3.1).
V klasických technologiích se nejčastěji v knihách formátu A4, A5 nebo B5 používal stupeň písma označený 10/12 – tedy desetibodové písmo ve dvanáctibodových řádcích. Jelikož počítačové body jsou trochu jinak definovány (viz odst. 8.2.4), je asi za ekvivalent možno považovat písmo jedenáctibodové, přičemž pro lepší čitelnost textu je vhodné zvolit řádkování větší než jedna (1,1 až 1,2) 1).
Pro zdůrazňování důležitých částí textu, nových pojmů, definic apod. se zpravidla používá písmo základního textu, ale je zdůrazněno kurzivou, půltučně, půltučnou kurzivou, je sázeno prostrkaně , nebo je podtrženo. Všechny tyto možnosti jsou správné, mohou se i kombinovat nebo použít několik možností pro různé úrovně nebo typy zdůraznění. Pro technické a odborné texty lze snad jako nejvhodnější doporučit půltučné písmo (bold). Je nejzřetelnější a nevznikají problémy s věcným odlišením – kurziva je totiž předepsána pro určité odborné účely, jak uvidíme dále (např. pro symboly veličin; jestliže tedy potom napíšeme např. „ ... hodnota udává potenciál E ...“, může být čtenář na rozpacích, jestli je E kurzivní, protože je zvýrazněno, nebo jestli má být kurzivou vždy – přitom správné je ten druhý důvod). Podtržení je graficky velmi zřetelné, určitou nevýhodou z hlediska estetického je to, že linka přeškrtává tahy písmen pod základní dotažnicí a při určitém nastavení editoru je také pro podtržení zvětšena mezera mezi řádky (v některých editorech to lze odstranit, v jiných nikoliv) a text potom působí nevyrovnaným dojmem. Prostrkané písmo se již užívá jen zřídka, jeho éra odezněla s ústupem psacích strojů nebo i klasických typů sazby, kde sazeč používal přednostně písmo jednoho řezu. Spojky a interpunkční znaménka se do vyznačení změnou řezu písma nezahrnují, pokud nejsou nedílnou součástí vyznačovaného výrazu.
Někdy se k odlišení určitých částí textu používají velká písmena (VERZÁLKY) nebo KAPITÁLKY (jsou to písmena, která mají „tvary“ verzálek, ale výšku malých písmen = mínusek). Verzálky je vhodné používat např. v nadpisech, výjimečně v textu k silnému zdůraznění ojedinělého slova. Kapitálky jsou např. v některých časopisech vyžadovány pro jména autorů v seznamech literatury (např. KOLTHOFF, I. M.) nebo pro určité prvky chemického názvosloví (odst. 5.3.1), jinak je jejich použití spíše výjimečné.
Barevné zvýraznění je ideální v učebních textech, kde se kontrastní barva používá i na jiné grafické prvky (v obrázcích, tabulkách, vzorcích apod.). Tato pestrá barva se tiskne jako barva přímá (viz odst. 8.1.6). Pozor jenom na to, aby se z textu nestala barevná mozaika, která by při souvislém čtení unavovala oči.
1 )Doporučuji uvedené zvětšení řádkování, přestože v běžných textových procesorech je již jednoduché řádkování nastaveno poněkud větší než stupeň písma.
64
Několik základních pravidel:1. Méně je někdy více – ustavičným zvýrazňováním se oslabuje pozornost čtenáře.2. Pro slova sázená z verzálek je nutné upravit i velikost mezer mezi slovy, jinak je text špatně
čitelný. Jednoduché řešení je psát dvě mezery místo jedné (i když toto řešení není typograficky elegantní a opět některé sofistikovanější procesory mezery zvětší automaticky).
3. Ve větě „Základní laboratorní skleněné nádoby jsou zkumavky, baňky a misky.“ jsou zdůrazněna jednotlivá slova – všimněte si, že interpunkční znaménka a písmeno „a“ zdůrazněny nejsou. Naproti tomu ve větách „Tlumivý roztok je směs slabé kyseliny a její soli nebo slabé zásady a její soli.“ nebo „Reakce probíhá spontánně, až do dosažení rovnovážného stavu“ jsou vždy zdůrazněna celá slovní spojení, včetně interpunkce či příslušné spojky.
A ještě prosba: Pro usnadnění návazného zpracování je VELMI ŽÁDOUCÍ psát klávesnicí a ze základního písma vše, co je možné (např. i řecká písmena lze vkládat z Timesu, dokonce jsou maličko hezčí, stejně jako základní šipky nebo matematická znaménka).
Jak toho docílit v některých běžných textových editorech
Asi zcela bez problémů, potřebné úkony patří k nejzákladnějším.
Vkládání symbolů, které nejsou na klávesnici, je také jednoduché (ve Wordu Vložit/Symbol, objeví se tabulka, ze které se vybere příslušný znak), pro často používané symboly doporučuji zavést klávesovou zkratku (tamtéž).
Na tomto místě si dovoluji znovu upozornit na nedocenitelné služby, které poskytuje kontrola pravopisu a gramatiky nabízená textovým editorem nebo možnost počítačového vyhledávání a hromadných oprav (viz odd. 3.11).
4.2.6 NadpisyNadpisy se zpravidla umísťují na zvláštní řádek a zarovnávají se buď na střed, nebo zleva. Na střed se umísťují nejčastěji nečíslované nadpisy nebo hlavní nadpisy, např. názvy celých částí rozsáhlého textu; často i názvy článků v časopisech bývají požadovány v úpravě na střed. Nadpisy orientované na střed bývají také častější v beletrii nebo v dílech z humanitních oborů. Zleva se zarovnávají nadpisy i podnadpisy (je správné, jestliže je hlavní nadpis umístěn na střed a podnadpisy zleva; opačné uspořádání, tj. hlavní nadpis zleva a podnadpisy na střed, je nevhodné). Zarovnání zleva je také jediná správná úprava nadpisů s desetinným členěním popsaným dále.
Hierarchie nadpisů se vyjadřuje vhodnou volbou typů a velikostí písma. Měla by se ovšem volit tak, aby hotový text nevypadal jako vzorník písem. Znamená to nekombinovat příliš různé typy písma (např. patková s bezpatkovými) nebo v ryze odborných textech nehýřit písmy akcidenčními. Pro odborné texty je nejvýhodnější vyjádřit hierarchii nadpisů odstupňováním velikostí fontů, použitím verzálek, půltučných typů apod.
Pro odborné texty je ideálním způsobem vyjádření hierarchie nadpisů již zmíněné desetinné členění. Je pro čtenáře jednoznačné, podporuje přehlednost textu a zdůrazňuje jeho odborný charakter; nevhodné je tedy snad jen v textech popularizujících, „odlehčených“, kde by mohlo být právě navození pocitu odbornosti nežádoucí. Za přijatelné lze považovat maximálně čtyři kategorie nadpisů, tj. např. 1., 1.1, 1.1.1 a 1.1.1.1 (čísla se čtou se jako základní číslovky, „jedna jedna jedna“). Větší počet číslic je již pro čtenáře nepřehledný. Přitom pamatujte: část textu označená jednou číslicí je kapitola (kap.), dvěma číslicemi oddíl (odd.) a více než dvěma číslicemi odstavec (odst.).
Za nadpisem na samostatné řádce se nikdy, ale opravdu nikdy nedělá tečka, ani kdyby obsahoval více vět. Otazník, je-li vhodný pro zdůraznění významu, je přípustný.
65
Při desetinném třídění může být za jednou číslicí tečka (viz dále), za označením dalších úrovní NIKOLIV, např. (připojuji orientační návrh jednoduchého řešení hierarchie nadpisů; kromě volby písma se pochopitelně také nastaví proklady nad nadpisem i pod ním):
1. VERZÁLKY O 2 AŽ 4 BODY VĚTŠÍ NEŽ TEXT, PTČ1.1 Písmo o 2 až 4 body větší než text, ptč1.1.1 Písmo o 1 až 2 body větší než text, ptč1.1.1.1 Písmo ve velikosti textu, ptč
Píšete-li ale do nadpisu slovo „Kapitola“, pište buď:
1. kapitola Obecný úvod
nebo
Kapitola 1 Obecný úvod
ale po rozdělení do dvou řádků vždy bez interpunkce,
Kapitola 1
Obecný úvod
Toto jsou základní typografická pravidla, jejichž platnost nikterak neoslabuje to, že v počítačových přednastavených šablonách pro číslování nadpisů a částí textu tečky na konci číselných znaků (chybně) jsou a že v řadě časopisů tyto tečky (rovněž chybně) používají.
Vypadá lépe, jestliže se pro řádky nadpisu volí zarovnání zleva. Doplnění řádku na plnou šíři zrcadla při zarovnání do bloku může někdy působit násilně. V nadpisech se také zpravidla nedělí slova.
Jestliže se nadpis nevejde na jeden řádek, je vhodné rozdělit slova do logických celků (použitím pevné mezery). Za číselnými znaky desetinného třídění se zpravidla sází tabulátor a další řádky víceřádkového nadpisu se odsadí zleva na stejnou šíři (je to tedy odstavec s předsazením, viz odst. 4.2.2):
1. XXXXXXXXXX XXXXXXX XX XXXXXXXX XXXXXXX XXXXXXXX XXXXXXX XXX
Dovoluji si upozornit, že první řádek pod libovolným nadpisem podle naznačených úprav začíná od levého kraje, tj. BEZ odstavcové zarážky – jak to je naznačeno tímto textem.
Dílčí nečíslované nadpisy (nebo nadpisy, na které už v číselné hierarchii „nezbylo“) se píší na zvláštní řádek nebo na začátek odstavce (potom se ukončují tečkou, za níž následuje další text).
Jak toho docílit v některých běžných textových editorech
O zarovnávání odstavců a prokladech před odstavcem a za ním jsme se již zmínili v odst. 4.2.2 a nadpisy nejsou z hlediska sazby ničím jiným než zvláštním případem odstavce.
66
4.2.7 VýčtyVýčty patří k nejzákladnějším a nečastějším prvkům odborného textu a také se v nich téměř nejčastěji chybuje. Prohřešky jsou přitom často nejen v grafické úpravě, ale i ve způsobu, jakým jsou jednotlivé body výčtu upraveny stylisticky. Již jsme se tomuto problému věnovali v odd. 3.10, ale vzhledem k důležitosti tématu zopakuji některé zásady i v této části. Obecná typografická pravidla úpravy textu uspořádaného jako výčet jsou poměrně komplikovaná, proto jsou i prohřešky v dnešním světě počítačové sazby prováděné neprofesionály tak časté. Navíc mnohé „přednastavené“ počítačové úpravy profesionální typografy děsí jako noční můry.
Pro další úpravy je rozhodující délka a gramatická stavba textu, který je jako výčet upraven:
– Jestliže je dlouhý (každý bod je minimálně jedna věta), podobá se výsledek sazbě v několika odstavcích, které jsou „jen“ pro lepší přehlednost číslovány nebo označeny písmeny. Od běžných odstavců v textu se potom liší nebo mohou lišit jenom grafickou úpravou (viz dále).
– Jsou-li jednotlivé body výčtu věty (v tom případě ale všechny body opravdu musí mít gramatickou stavbu věty), začíná VŽDY každý bod velkým písmenem a končí tečkou.
– Je-li text výčtu vlastně jediná věta, která se pro lepší přehlednost upravuje jako výčet, je především nutné dát jí vhodnou gramatickou úpravu, viz odd. 3.9. Jestliže jednotlivé body výčtu tvoří položky nevětného charakteru, tj. slova nebo skupiny slov (opět musí mít tuto gramatickou podobu všechny body výčtu), začínají malým písmenem a končí buď středníkem (zvláště je-li v textu jednotlivých bodů z gramatického důvodu čárka), nebo čárkou, nebo v případě opravdu kratičkých bodů výčtu ničím. Za posledním bodem výčtu je tečka (tam ta věta končí).
Grafická úprava výčtu může být do značné míry otázkou individuálního vkusu autora či redaktora. Cílem jenom je dostatečně zdůraznit, že jde o výčet, zvýraznit jeho jednotlivé body a nerozbít přitom příliš zrcadlo sazby. Pro dále uvedená základní pravidla si vzpomeňte, co jsme si říkali o jednotné odstavcové zarážce (odst. 4.2.4) – při pořadové sazbě toto pravidlo platí v míře vrchovaté.
Několik základních pravidel:
1. Pokud body výčtu tvoří celé odstavce, je vhodné zachovat i v něm styl ostatních odstavců, jenom je číslovat, tj. buď na odstavcovou zarážku (Obr. 4.2a), nebo značku (číslici, písmeno, grafický znak) jednotlivých odrážek umístit hned od levého kraje a za ní tabulátor v šíři odstavcové zarážky (Obr. 4.2b). Častý je i způsob podle Obr. 4.2c, kdy výčet tvoří odstavce s předsazením: značky začínají opět od levého okraje zrcadla, za nimi text začíná za odstavcovou zarážkou (nutně!) a všechny další řádky jsou posunuty od levého okraje sazby o šíři odstavcové zarážky; je to pravděpodobně nejvýraznější a nejpřehlednější způsob, avšak jeho výhody se ztrácejí, když jednotlivé body výčtu jsou dlouhé a přecházejí na další stránku (nebo dokonce na další stránky) – čtenář si pak už téměř nevšimne, že levý okraj sazby je odsazený. V předem nastavených počítačových úpravách je používána úprava dle Obr. 4.2g, která asi není špatně sama o sobě, ale všimněte si, jak ponechává zbytečně nevyužité místo (naznačeno šedivým obdélníkem) – tuto úpravu lze proto doporučit pouze v případě kratších výčtů.
Xxxx xxxxx xxxx xxxx xx xxxxx xxxxx xx xxxxx xx xxx xxx xxxx xx xxxx x xx xxxxxxxx xxxxx xxxxx:
1. Xxx xxx xxxxx xx x xx xxxxxx xx xxxx xxx xxxxx xxx xxxx xxxx xxxx xxxxx xxx xxxxx xx xxxx xxx xxxxxxx.
2. Xxx xxx xxxxx xx x xx xxxxxx xx xxxx xxx xxxxx xxx xxxx xxxx xxxx xxxxx xxx xxxxx xx xxxx xxx xxxxxxx.
Xxxx xxxxx xxxx xxxx xx xxxxx xxxxx xx xxxxx xx xxx xxx xxxx xx xxxx x xx xxxxxxxx xxxxx xxxxx:
1. Xxx xxx xxxxx xx x xx xxxxxx xx xxxx xxx xxxxx xxx xxxx xxxx xxxx xxxxx xxx xxxxx xx xxxx xxx xxxxxxx.
2. Xxx xxx xxxxx xx x xx xxxxxx xx xxxx xxx xxxxx xxx xxxx xxxx xxxx xxxxx xxx xxxxx xx xxxx xxx xxxxxxx.
Xxxx xxxxx xxxx xxxx xx xxxxx xxxxx xx xxxxx xx xxx xxx xxxx xx xxxx x xx xxxxxxxx xxxxx xxxxx:
1. Xxx xxx xxxxx xx x xx xxxxxx xx xxxx xxx xxxxx xxx xxxx xxxx xxxx xxxxx xxx xxxxx xx xxxx xxx xxxxxxx.
2. Xxx xxx xxxxx xx x xx xxxxxx xx xxxx xxx xxxxx xxx xxxx xxxx xxxx xxxxx xxx
67
3. Xxx xxx xxxxx xx x xx xxxxxx xx xxxx xxx xxxxx xxx xxxx xxxx xxxx xxxxx xxx xxxxx xx xxxx xxx xxxxxxx.
3. Xxx xxx xxxxx xx x xx xxxxxx xx xxxx xxx xxxxx xxx xxxx xxxx xxxx xxxxx xxx xxxxx xx xxxx xxx xxxxxxx.
xxxxx xx xxxx xxx xxxxxxx.
3. Xxx xxx xxxxx xx x xx xxxxxx xx xxxx xxx xxxxx xxx xxxx xxxx xxxx xxxxx xxx xxxxx xx xxxx xxx xxxxxxx.
(a) (b) (c)
Xxxx xxxxx xxxx xxxx xx xxxxx xxxxx xx xxxxx xx xxx xxx xxxx xx xxxx x xx xxxxxxxx xxxxx xxxxx:
1. Xxx xxx xxxxx xx x xx xxxxxx xxx xxxx xxxx xxxx xxxxx xxx xxxxx xx xxxx xxx xxxxxxx:- xxxxxxx, xx xxx xxx xxx xx xxxxx,- xx xxxxx xxxx, xxxxxxx, xx xxx xxx xxx xx xxxxx,2. Xxx xxx xxxxx xx x xx xxxxxx xx xxxx xxx xxxxx xxx xxxx xxxx xxxx xxxxx xxx xxxxx xx xxxx xxx xxxxxxx:- xxxxxxx, xx xxx xxx xxx xx xxxxx,- xx xxxxx xxxx, xxxxxxx, xx xxx xxx xxx xx xxxxx,3. Xxx xxx xxxxx xx x xx xxxxxx xx xxxx xxxx xxxxx xxx xxxxx xx xxxx xxx xxxxxxx:- xxxxxxx, xx xxx xxx xxx xx xxxxx,- xx xxxxx xxxx, xxxxxxx, xx xxx xxx xxx xx xxxxx,
Xxxx xxxxx xxxx xxxx xx xxxxx xxxxx xx xxxxx xx xxx xxx xxxx xx xxxx x xx xxxxxxxx xxxxx xxxxx:
1. Xxx xxx xxxxx xx x xx xxxxxx xx xxx xxxx xxxx xxxx xxxxx xxx xxxxx xx xxxx xxx xxxxxxx:- xxxxxxx, xx xxx xxx xxx xx xxxxx,- xx xxxxx xxxx, xxxxxxx, xx xxx xxx xxx xx xxxx.
2. Xxx xxx xxxxx xx x xx xxxxxx xx xxxx xxx xxxxx xxx xxxx xxxx xxxx xxxxx xxx xxxxx xx xxxx xxx xxxxxxx:- xxxxxxx, xx xxx xxx xxx xx xxxxx,- xx xxxxx xxxx, xxxxxxx, xx xxx xxx xxx xx xxxx.
3. Xxx xxx xxxxx xx x xx xxxxxx xx xxxx xxxx xxxxx xxx xxxxx xx xxxx xxx xxxxxxx:- xxxxxxx, xx xxx xxx xxx xx xxxxx,- xx xxxxx xxxx, xxxxxxx, xx xxx xxx xxx xx xxxx.
Xxxx xxxxx xxxx xxxx xx xxxxx xxxxx xx xxxxx xx xxx xxx xxxx xx xxxx x xx xxxxxxxx xxxxx xxxxx:
1. Xxx xxx xxxxx xx x xx xxxxxx xx xxx xxxx xxxx xxxx xxxxx xxx xxxxx xx xxxx xxx xxxxxxx:- xxxxxxx, xx xxx xxx xxx xx xxxxx,- xx xxxxx xxxx, xxxxxxx, xx xxx
xxx xxx xx xxxx.
2. Xxx xxx xxxxx xx x xx xxxxxx xx xxxx xxx xxxxx xxx xxxx xxxx xxxx xxxxx xxx xxxxx xx xxxx xxx xxxxxxx:- xxxxxxx, xx xxx xxx xxx xx xxxxx,- xx xxxxx xxxx, xxxxxxx, xx xxx
xxx xxx xx xxxx.3. Xxx xxx xxxxx xx x xx xxxxxx xx xxxx
xxxx xxxxx xxx xxxxx xx xxxx xxx xxxxxxx:- xxxxxxx, xx xxx xxx xxx xx xxxxx,- xx xxxxx xxxx, xxxxxxx, xx xxx
xxx xxx xx xxxx.
(d) (e) (f)
Xxxx xxxxx xxxx xxxx xx xxxxx xxxxx xx xxxxx xx xxx xxx xxxx xx xxxx x xx xxxxxxxx xxxxx xxxxx:
1. Xxx xxx xxxxx xx x xx xxxxxx xx xxxx xxx xxxxx xxx xxxx xxxx xxxx xxxxx xxx xxxxx xx xxxx xxx xxxxxxx.
2. Xxx xxx xxxxx xx x xx xxxxxx xx xxxx xxx xxxxx xxx xxxx xxxx xxxx xxxxx xxx xxxxx xx xxxx xxx xxxxxxx.
3. Xxx xxx xxxxx xx x xx xxxxxx xx xxxx xxx xxxxx xxx xxxx xxxx xxxx xxxxx xxx xxxxx xx xxxx xxx xxxxxxx.
Xxxx xxxxx xxxx xxxx xx xxxxx xxxxx xx xxxxx xx xxx xxx xxxx xx xxxx x xx xxxxxxxx xxxxx xxxxx:
1. Xxx xxx xxxxx xx x xx xxxxxx xx xxxx xxx xxxxx xxx xxxx xxxx xxxx xxxxx xxx xxxxx xx xxxx xxx xxxxxxx:
- xxxxxxx, xx xxx xxx xxx xx xxxxx,- xxxxxxx,- xx xxxxx xxxx.
2. Xxx xxx xxxxx xx x xx xxxxxx xxx xxxx xxxx xxxx xxxxx xxx xxxxx xx xxxx xxx xxxxxxx:
- xxxxxxx, xx xxx xxx xxx xx xxxxx,- xxxxxxx,- xx xxxxx xxxx.
Xxxx xxxxx xxxx xxxx xx xxxxx xxxxx xx xxxxx xx xxx xxx xxxx xx xxxx x xx xxxxxxxx xxxxx xxxxx:
1. Xxx xxx xxxxx xx x xx xxxxxx xx xxxx xxx xxxxx xxx xxxx xxxx xxxx xxxxx xxx xxxxx xx xxxx xxx xxxxxxx:- xxxxxxx, xx xxx xxx xxx xx,- xxxxxxx,- xx xxxxx xxxx.
2. Xxx xxx xxxxx xx x xx xxxxxx xx xxxx xxx xxxxx xxx xxxx xxxx xxxx xxxxx xxx xxxxx xx xxxx xxx xxxxxxx:- xxxxxxx, xx xxx xxx xxx xx
xxxxx,- xxxxxxx.
(g) (h) (i)
Obr. 4.2: Příklady úpravy výčtů (v ukázkách (a) až (c) stejně jako (d) až (f) je použit jako náhrada skutečného textu identický řetězec znaků x – můžete tedy porovnat, jak jednotlivé grafické úpravy ovlivní délku celého textu)
2. Víceúrovňové výčty nutně vyžadují složitější členění. Důležité je především dodržet správnou posloupnost značek ve výčtu (číslice, písmena, znaky – viz dále bod 5). Opět doporučuji vycházet z pravidla jedné odstavcové zarážky a buď začínat vše od levého okraje (Obr. 4.2d), event. použít odstavce s přesazením, což dozajista zlepší přehlednost (ovšem za cenu určitého zvětšení použité plochy – Obr. 4.2e a f). Bohužel „předefinované“ počítačové úpravy jsou nezřídka dosti zrůdné a buď hýří všemožnými odsazeními (což snižuje přehlednost, Obr. 4.2h) nebo opět nechávají zbytečně nevyužité místo, Obr. 4.2i).
68
3. Je-li pro celý text zvolena jedna šířka odstavcové zarážky, tak jak to má být, má se správně použít odrážka v této šíři i pro grafickou úpravu výčtu. Teprve je-li výčet členěn na dvě úrovně, použije se další šíře odrážky, viz Obr. 4.2d až f.
4. Porovnejte, jak ukázky nevhodné úpravy, Obr. 4.2g, h a i, naproti tomu vypadají roztříštěně. V úpravě (g) je zbytečně celý text výčtu odsunut od levého kraje o šíři odstavcové zarážky, tím se ztrácí místo na stránce a levý okraj je neesteticky roztříštěný. V úpravách (h) a (i) je použito několika šíří odrážek a předsazení a text je v této úpravě nepřehledný. Uvedené ukázky nevhodné úpravy jsou převzaty beze změn z předefinovaných (doporučených?) počítačových možností.
5. Velmi často se chybuje v systému a hierarchii číslování a odrážek. Pro hierarchii platí jasné a poměrně jednoduché typografické pravidlo:
posloupnost: římské číslice I. II. III. nebo (i) (ii) (iii)velká písmena A. B. C.arabské číslice 1. 2. 3. NIKDY NE 1) 2) 3)malá písmena a) b) c) NIKDY NE a. b. c.
(nedoporučuje se používat písmeno ch ani písmena s diakritickými znaménky)
značky • atd., za značkou je VŽDY tabulátor
Jak toho docílit v některých běžných textových editorech
V tomto směru budou běžné textové editory asi trochu vzdorovat a budou se s vámi prát. Nezoufejte a naučte se v počítači nastavit své požadavky (jde to, pro detaily opět odkazuji na manuál XXXXX). Nepoddávejte se nátlaku „prefabrikovaných“ přednastavených možností. Bývají totiž zhusta z hlediska typografické estetiky nehezké nebo dokonce vysloveně nesprávné, hýří různými odrážkami a předsazeními a výsledkem může být text se zcela rozbitým levým okrajem nebo stránky, které jsou zleva poloprázdné a napravo se na stránce krčí kratičké řádky. A opět: méně je často více. Čtenář asi ani „nedocení“ hierarchii několikerého odrážení a takovému členění výčtu do mnoha úrovní je proto lépe se vyhnout.
4.2.8 Vícesloupcová sazbaZrcadlo stránky může být v případě potřeby rozděleno na sloupce. Vícesloupcová sazba je naprostou samozřejmostí v novinách nebo v běžných časopisech, bývá častá i v odborných žurnálech; naproti tomu v beletrii je spíše výjimkou. V odborných dílech se používá ve slovnících, encyklopediích či v publikacích většího formátu – viz výše uvedené pravidlo o přizpůsobení stupně (velikosti) písma a délky řádků, odst. 4.2.5. Dříve se používala vícesloupcová sazba poněkud častěji, protože se rozdělením textu do dvou sloupců ušetří trochu místa (a potištěného papíru). Nicméně i když není třeba šetřit za každou cenu, má sazba do více sloupců své opodstatnění, protože je cestou, jak upravit délku řádků v poměru k velikosti použitého písma. Odhadem je snad možné říci, že hranicí je zhruba formát knihy A4 nebo B5 (odst. 8.1.5) a písmo o velikosti 10 bodů a méně – při tak velkém formátu a písmu menším než 10 bodů už asi bude pro čtenáře příjemnější, bude-li text rozdělen na dva sloupce. Proto se v odborné literatuře s vícesloupcovou sazbou setkáváme především ve slovnících a encyklopediích nebo v časopisech s větším formátem (B5, A4)
Výhodou dvousloupcové sazby je i to, že kratší rovnice nebo menší obrázky a tabulky se vejdou na šíři jednoho sloupce (tím je také dána zmíněná úspora místa). Větší obrázky nebo tabulky se potom umístí
69
na začátek nebo konec stránky, v šíři přes oba sloupce (v tomto případě by byl jiný, další rozměr objektu nehezký a text by se opticky „roztříštil“). Problém může ale nastat s matematickými nebo chemickými rovnicemi, které se na šířku sloupce nevejdou – dělení do více řádků se řídí určitými pravidly (odst. 4.3.1) a najít vhodné místo zlomu v krátkém řádku může někdy být téměř neřešitelné.
Šířka všech sloupců je zpravidla stejná, ale není to podmínkou, např. pokud není text ve všech sloupcích „rovnocenný“. Výklad také může být veden „ve dvou úrovních“, jako základní text a doplňující nebo srovnávací informace, nebo základní text a zvýrazněné shrnutí základních údajů. Potom může být jeden (zpravidla vnitřní) sloupec široký, výkladový, a druhý (vnější) sloupec „doplňkový“.
Jak toho docílit v některých běžných textových editorech
Těžko. Běžné editory sice nabízejí řadu povelů, kterými lze text rozdělit do jednoduchých sloupců, ale i tak si pravděpodobně bude operátor často zoufat, jak vyřešit ten či onen problém. Rozdělení sazby do více sloupců je vždy o mnoho pracnější a pro zdárný výsledek, který se ustavičně „nerozpadá pod rukama“, je nezbytné disponovat profesionálním programovým vybavením (viz kap. 6).
4.2.9 Živé záhlavíŽivé záhlaví je líbezný způsob, jak uživateli usnadnit hledání v rozsáhlých dílech. Bohužel často přežívá jen ve slovnících (nebo v telefonním seznamu) a je to škoda. Klasickým typem živého záhlaví je nadpis kapitoly nebo části textu, opakující se na každé stránce (např. v horním vnějším rohu nebo nad středem horního okraje zrcadla). V poněkud jednodušší, i když stále velmi přínosné variantě tvoří živé záhlaví pouze číselné označení dané kapitoly nebo oddílu (opět další výhoda desetinného členění nadpisů, bez něho by tento typ živého záhlaví byl neproveditelný). Živé záhlaví nezabere prakticky žádné místo, práce investovaná do jeho vytvoření je nevelká a určitě se vyplatí.
Jak toho docílit v některých běžných textových editorech
Bohužel na to moc tvůrci běžných počítačových programů nepamatovali. Ve Wordu sice můžete zvolit úpravu číslování stránek tak, že zahrnuje i číslo kapitoly nebo oddílu, ale úplně rovnocenná náhrada živého záhlaví to není. Jinak musíte živé záhlaví řešit v rámci záhlaví stránky (ve Wordu je to dost komplikované a musí se ručně volit, co má na které stránce být; LaTex tento způsob nabízí, bohužel opět s chybnou tečkou za desetinným členěním, kterou musí uživatel pracně odstraňovat).
4.2.10 Stránkové čísliceMěly byt být menším písmem než hlavní text. Umístění si lze vybrat, nejčastěji dole (nahoře pouze tehdy, jsou-li zde umístěny i jiné údaje, např. živé záhlaví), a to na střed zrcadla nebo u vnějšího okraje (potom je třeba nastavit zrcadlové umístění na sudých a lichých stránkách, jinak, bude-li stránková číslice nastavena „vpravo“, bude na sudých stránkách u hřbetu a to je krajně nevhodné). Stránková číslice může zahrnovat číslo kapitoly nebo oddílu, jako určitou náhradu živého záhlaví, odst. 4.2.9.
Na vstupních stránkách se zpravidla neuvádějí stránkové číslice, i když se tyto stránky do celkového stránkování zahrnují (jestliže tedy je v knize patitul, protititul, titul a anotační stránka, má bezprostředně následující a první číslovaná stránka číslo 5). Stejně se zpravidla nečísluje poslední stránka s technickou tiráží; přílohy řazené na konci díla se buď rovněž nestránkují, nebo se pro ně volí jiný způsob číslování (předřazené písmeno, římské číslice apod.).
V rozsáhlejších dílech se někdy stránky předcházející vlastnímu textu (tedy vstupní stránky, předmluva, obsah, seznam symbolů atd.) číslují římskými číslicemi a teprve první stránka kapitoly 1 je
70
číslována číslicí 1. Tento způsob je přejatý z anglických knih, kde tato úprava bývá běžná, a usnadňuje některé úkony (např. návaznost sazby a tvorby rejstříku).
4.3 Náležitosti odborných publikací
4.3.1 Rovnice a podobné texty na zvláštním řádkuObecně se matematické vztahy či chemické rovnice zpravidla umísťují na zvláštní řádek, jednodušší matematické výrazy nebo sumární chemické vzorce do řádků textu. Toto pravidlo je však poměrně volné, není důvod nenechat jednoduchou rovnici v řádcích textu, nebo naopak složitý výraz či vzorec na zvláštním řádku. Vodítkem by mohlo být hledisko estetické: Jakmile je vyjádření tak „objemné“ (např. zlomek), že by se kvůli němu zvětšila mezera mezi řádky, působí to neupraveně a je-li takových míst v odstavci více, velmi to ztíží plynulost čtení (viz odst. 4.2.5). Proto je lépe větší rovnice nebo vzorce vložit na samostatný řádek a v řádcích textu je dobře pokud možno nahradit ve zlomcích vodorovné zlomkové čáry šikmými, zjednodušit psaní indexů nebo použít jiná zjednodušení.
píšeme dx/dt místo
kA(CH3COOH, 25 °C) místo exp(E/RT) místo eE/RT
Chemické vzorce nebývá problém psát v „jednořádkové“ podobě, jenom to někdy zhorší přehlednost a ztratí se část předávané informace.
Rovnice na zvláštním řádku mohou být orientovány buď na střed, nebo zleva (viz Obr. 4.3), event. odsazené na odstavcovou zarážku. Rozhoduje pouze estetické cítění autora nebo požadavky editora či vydavatelství. Nezbytná je ovšem jednotná úprava v celém díle.
N nnnnnn nnnnnn, N, nnnnn nn nnnnn nnnnnnn nnnnnnnnnn nnnnnnnnn n nnnnnnnnnn nnnnnnnnn nnnnnn (nnnnn nn nn nnnnnnnnn) nnnnnnnnn nnnnnnnnn nnnnn nnnn nnnnnnnnn:
N nnnnnn nnnnnn, N, nnnnn nn nnnnn nnnnnnn nnnnnnnnnn nnnnnnnnn n nnnnnnnnnn nnnnnnnnn nnnnnn (nnnnn nn nn nnnnnnnnn) nnnnnnnnn nnnnnnnnn nnnn nnnnn nnnnnnnnn:
N = NNNN – NNNN (1.1)
NNNN = N + NNNN (1.2)
N nnnnnn nnnnnn, N, nnnnn nn nnnnn nnnnnnn nnnnnnnnnn nnnnnnnnn n nnnnnnnnnn nnnnnnnnn nnn (nnnnn nn nn nnnnnnnnn) nnnnnnnnn nnnnnnnnn nnnnn nnnn nnnnnnnnn:
N = NNNN – NNNN , (1-3)
NNNN = N + NNNN . (1-4)
N nnnnnn nnnnnn, N, nnnnn nn nnnnn nnnnnnn nnnnnnnnnn nnnnnnnnn n nnnnnnnnnn nnnnnnnnn nnnnnn (nnnnn nn nn nnnnnnnnn) nnnnnnnnn nnnnnnnnn nnnn nnnnn nnnnnnnnn:
(a)
N nnnnnn nnnnnn, N, nnnnn nn nnnnn nnnnnnn nnnnnnnnnn nnnnnnnnn n nnnnnnnnnn nnnnnnnnn nnnnnn (nnnnn nn nn nnnnnnnnn) nnnnnnnnn nnnnnnnnn nnnnn nnnn nnnnnnnnn:
N nnnnnn nnnnnn, N, nnnnn nn nnnnn nnnnnnn nnnnnnnnnn nnnnnnnnn n nnnnnnnnnn nnnnnnnnn nnnnnn (nnnnn nn nn nnnnnnnnn) nnnnnnnnn nnnnnnnnn nnnn nnnnn nnnnnnnnn:
N = NNNN – NNNN
NNNN = N + NNNN
N nnnnnn nnnnnn, N, nnnnn nn nnnnn nnnnnnn nnnnnnnnnn nnnnnnnnn n nnnnnnnnnn nnnnnnnnn nnn (nnnnn nn nn nnnnnnnnn) nnnnnnnnn nnnnnnnnn nnnnn nnnn nnnnnnnnn:
N = NNNN – NNNN
NNNN = N + NNNN
N nnnnnn nnnnnn, N, nnnnn nn nnnnn nnnnnnn nnnnnnnnnn nnnnnnnnn n nnnnnnnnnn nnnnnnnnn nnnnnn (nnnnn nn nn nnnnnnnnn) nnnnnnnnn nnnnnnnnn nnnn nnnnn nnnnnnnnn:
(b)
Obr. 4.3: Ukázka umístění rovnic v textu: zleva na odstavcovou zarážku (a) nebo na střed (b)
71
Pozor na to, že v několika matematických vztazích umístěných pod sebou by měla být pod sebou rovnítka (což se snáze docílí, jsou-li rovnice zarovnány zleva). Číselné značení rovnic se pak umístí k pravému okraji sazby, bývá v závorkách; rovnice se zpravidla číslují po kapitolách, např. (X.X) nebo (X-X), viz Obr. 4.3. Detailnější rozlišení číslování (po oddílech, odstavcích) je na místě pouze v opravdu rozsáhlých a komplikovaných dílech, jinak je čtenáři spíš na obtíž než k užitku. V česky psaných textech se za rovnicemi zpravidla nepoužívají interpunkční znaménka, v anglicky psaných textech často ano (Obr. 4.3a dole).
Jestliže je třeba rovnici rozdělit do více řádků, potom zásadně píšeme rovnítka pod sebe (levou stranu rovnice není nutné opakovat), např.
m = 285 840/300 000 0002 == 3,18 10−12 kg = 3,18 10−9 g
Pokud je rovnice sama dlouhá a je třeba ji rozdělit na dva řádky, lze tak učinit u znamének rovnosti či nerovnosti, u plus či mínus, jen v případě naprosté nezbytnosti u znaménka násobení či dělení. Příslušné znaménko, kterým první řádek končí (=, +, −), se v českých textech vždy musí opakovat na začátku řádku následujícího (opět rozdíl proti angličtině, která toto typografické pravidlo nemá a znaménko se neopakuje).
Zpracování rovnic je však především doménou odborné redakce a tam mu bude také věnována náležitá pozornost (odd. 5.5).
4.3.2 Tabulky a obrázkyTabulky a obrázky jsou korunou odborného pojednání. Jsou nepostradatelné pro prezentaci výsledků a jejich interpretaci, jsou vynikající pro shrnutí výkladu apod. Pamatujte i na to, že tabulky a obrázky musí být samostatně srozumitelné (pro zběžné prohlédnutí sdělení). Zaslouží si proto velkou péči, a to samozřejmě i jejich nadpisy a texty pod obrázky. Špatně uspořádaná tabulka nebo nepřehledný graf jsou k ničemu, nebo výklad dokonce pokazí. Přehledné a úsporné sestavení dat do tabulky vyžaduje zkušenosti a někdy i dost trpělivé práce.
4.3.2.1 TabulkyUveďme alespoň několik jednoduchých pravidel (možná je lépe vysvětli příklady na dalších stránkách):
– V tabulce by mělo být přiměřeně čar, přičemž to, co je „přiměřené“, závisí na obsahu a rozsahu tabulky a rozhoduje o tom do značné míry cit a zkušenost autora. Přesný návod nelze dát; nelíbí-li se vám ale vytvořená tabulka, zkuste ji „odlehčit“ vypuštěním svislých čar mezi sloupci nebo vodorovných čar mezi řádky (nikoliv ale pod záhlavím, to by mělo být vždycky ohraničené nad i pod ním) nebo alespoň některých z nich; zdá-li se vám tabulka nepřehledná, zkuste naopak čáry přidat. Obecně snad lze poradit alespoň toto: čím je text v tabulce „nahuštěnější“, tím víc prospěje přehlednosti oddělení linkami, vodorovnými či svislými.
– Bývá zvykem zarovnávat text v záhlaví řádků zleva, v záhlaví prvního sloupce zleva, záhlaví dalších sloupců na střed a v jednotlivých polích (buňkách) tabulky podle potřeby: slova na střed (vhodné jen pro velmi krátká slova) nebo zleva (velmi ošklivý výsledek lze získat poměrně jednoduše: zarovnáním textu v buňkách do bloku) a nedělit slova. Čísla se mají zarovnávat podle desetinného znaménka, tedy pod sebou příslušné číselné řády (pokud by desetinné zarovnání vyžadovalo příliš široký sloupec, který by se nevešel na šíři zrcadla, je v nouzi možné zarovnání na střed). Zarovnání musí být stejné pro celý sloupec.
72
– Optimálně by měla tabulka být stejně široká jako zrcadlo sazby, tj. řádky textu. Jestliže je tabulka úzká a naznačená úprava by působila nepřirozeně, je několik možností: úzká dlouhá tabulka se upraví jako „dvousloupečná“ (tj. např. ve třetím a čtvrtém sloupci pokračuje text prvního a druhého sloupce); je-li tabulka celkově úzká a krátká, umístí se na prázdné místo vedle ní název, event. poznámky k tabulce apod. (Obr. 4.5, podobně jako u obrázků). Menší tabulky je možné zarovnat také na střed zrcadla sazby (stránky).
– V tabulce nesmí být nikdy prázdné pole (zvláště v záhlaví), musí v něm být alespoň pomlčka. Nula v poli tabulky znamená, že nulová hodnota byla experimentálně nalezena.
– Jestliže se tabulku nedaří hezky upravit, někdy pomůže ji „přeorganizovat“ otočením o 90°, tedy úzkou dlouhou tabulku předělat na krátkou širokou, nebo naopak. Tento poměrně jednoduchý trik může přinést až překvapivě pozitivní výsledek.
– V tabulce se zpravidla volí menší písmo (o jeden až dva body) než v hlavním textu.
– Text v hlavičkách sloupců zpravidla začíná velkým písmenem, text v hlavičkách řádků zpravidla malým, text v jednotlivých polích pak vždy malým (nemají-li vysloveně charakter vět). Angličtina se v tomto směru chová poněkud odlišně a používá verzálky častěji.
– Tabulky se podobně jako rovnice a obrázky zpravidla číslují podle kapitol (v kap. 1 např. jsou Tab. 1.1 až Tab. 1.X); pomůže to velmi orientaci čtenáře (i autora). Ještě podrobnější číslování, podle oddílů či odstavců, je příliš pracné a spíš čtenáře mate.
– Každá tabulka musí mít nadpis (a pečlivě naformulovaný!), který NIKDY nekončí tečkou. Pod nadpis potom následují event. doplňující informace (nebo se umístí pod tabulku a pak se s nimi zachází jako s poznámkami pod čarou, odst. 4.1.6).
– V textu musí být na každou tabulku (i na každý obrázek) odkaz.
– Umístění tabulek je obdobné jako u obrázků, příklady viz Obr. 4.5.
3 Li [He]2s1 54 Xe [Kr]5s24d105p6 = [Xe]4 Be [He]2s2 55 Cs [Xe]6s1
74
5 B [He]2s22p1 56 Ba [Xe]6s2
6 C [He]2s22p2 57 La [Xe]6s25d1
7 N [He]2s22p3 58 Ce [Xe]4f 16s25d1
8 O [He]2s22p4 59 Pr [Xe]4f 36s2
9 F [He]2s22p5 60 Nd [Xe]4f 46s2
10 Ne [He]2s22p6 = [Ne] 61 Pm [Xe]4f 56s2
… tabulka dále pokračuje … tabulka dále pokračuje
Jak toho docílit v některých běžných textových editorech
Podle mých zkušeností funguje úprava tabulek uspokojivě i v tak běžném textovém editoru, jakým je např. Word. Jenom opět doporučuji se nenechat nalákat různými slibovanými „automatickými formáty tabulky“. Málokdy se to vyplatí a především to neřeší žádný z výše zmíněných problémů – to musíte udělat vy, jako autor.
Uvědomte si prosím, že pro zpracování obsahu tabulky (výpočty atd.) je v určitých případech vhodný tabulkový editor (např. Excel, viz odst. 6.2.1), ale pro finální grafickou úpravu poskytuje podstatně lepší možnosti textový editor (např. i ten jednoduchý Word).
A závěrem ještě jedna prosba: Nikdy, ale opravdu NIKDY nepište tabulku jako text v řádcích „upravený“ pomocí tabulátorů nebo dokonce potřebným počtem mezer! Sice se to zpočátku zdá jednodušší, ale je to zdání, které klame. Vložte vždy do textu tabulku, nebo alespoň její zárodek: kolik potřebujete sloupců je celkem jasně již od počátku, řádky přidáváte podle potřeby. Vzniklý polotovar tabulky můžete libovolně upravovat, přeformátovávat, nakonec je možné třeba i vypustit veškeré linky, takže partie vypadá v podstatě zase jako text – ale lze s tím pracovat. Naproti tomu text napsaný pouze pomocí tabulátorů (nebo řady mezer) se stejně zpravidla pro konečnou úpravu musí celý pracně předělat na tabulku 1).
4.3.2.2 Doprovodný grafický materiálPříprava a zpracování obrazové dokumentace k textu a jejich kvalita je dnes při tvorbě odborných prezentací snad vůbec největší problém, a to navzdory široké škále dostupných grafických editorů a navzdory technickým možnostem scannerů – nebo možná ne navzdory, ale právě kvůli nim, protože to v méně zkušených autorech vzbuzuje dojem, že je to snadné.
Mějte prosím na paměti, že pro tištěné prezentace nejde jenom o to podklad zhotovit, ale také to potom vytisknout. Pro jednoduchost si obrázkový materiál zhruba rozdělme na tři skupiny podle obtížnosti reprodukce:– fotografie (dříve se jim říkalo autotypie),
1 )Vzhledem k bohužel značné rozšířenosti této chyby na tomto místě výjimečně uvedu přesný postup, jak chybu napravit (s detaily se opět můžete seznámit v manuálu XXX):
– vyberete kritickou část textu a zobrazíte skryté znaky formátování (ve Wordu ikonou Π); tak zjistíte, je-li „dojem tabulky“ vytvořen mezerami, nebo tabulátory (zpravidla ten, kdo to psal, použil rozdílné počty mezer nebo znaků tabulátoru, aby to měl „hezky pod sebou“);– je-li použit tabulátor, postupně nahradíte „dva znaky tabulátoru“ za „jeden znak tabulátoru“, až získáte text, ve kterém jsou obsahy jednotlivých buněk odděleny POUZE jedním tabulátorem; – v případě použití mezer musíte nejprve nahradit dvě mezery jedním znakem tabulátoru, dále pak nahrazujete opakované mezery či tabulátory, až opět tak získáte text, ve kterém jsou obsahy jednotlivých buněk odděleny POUZE jedním tabulátorem;– nakonec pro vybranou část textu zvolíte službu Převést text na tabulku; musíte přitom zvolit počet sloupců.
Málokdy se uvedeným postupem podaří získat potřebný výsledek již prvním pokusem a je třeba leccos dodělat „ručně“. Ujišťuji vás ale, že pokud tímto způsobem budete muset opravovat tabulky jednou jedinkrát, budete si to už navždy pamatovat a nikdy víc tak sami tabulku nenapíšete!
75
– polotónové předlohy,– čárové kresby (zvané též pérovky),Jistě není v této příručce možné vysvětlovat technické detaily – ty stejně v plném rozsahu chápe jen profesionální grafik nebo tiskař a jeho služby také jsou v procesu výroby nezbytně třeba. V odst. 6.2.3 a 8.1.6 si řekneme některé základní informace, abyste se možná jako autoři necítili tak úplně ztraceni.
V principu se rozlišují čárové kresby a tónové předlohy. Čárovým kresbám se říká pérovky a jejich reprodukce nečiní problémy ani při těch nejjednodušších tiskových technikách – je to v podstatě jenom tisk souboru čar. Tónové předlohy již vyžadují pro kvalitní reprodukci takové zařízení, které je schopno reprodukovat odstíny určité barvy (při černobílém tisku odstíny šedé), a to jako jednolité plochy. Při tisku zpravidla vychází dobře reprodukce klasických fotografií, protože rozložení zabarvených bodů ve světlocitlivé emulzi je nahodilé. Naopak při reprodukcí digitální fotografie může dojít k překrytí dvou rastrů (původního rastru z počítače nebo z obrázku již jednou tiskem reprodukovaného a rastru tiskové předlohy) a výsledkem jsou v podstatě neodstranitelné šmouhy. Tónové předlohy (např. černobílé fotografie) zpravidla nevyjdou dobře ani při reprodukci na běžné kopírce. Také dnešní běžný způsob získávání předloh skenováním obrázků z jiných materiálů vyžaduje pro dosažení kvalitního výstupu při tisku dodržení určitých zásad.
Problematické bývá reprodukování záznamů z měřicích přístrojů: spekter, chromatogramů apod. Křivky bývají tak členité, že prakticky jakýkoli způsob reprodukování nemůže poskytnout odpovídající kvalitu; navíc originální záznam bývá často na papíru s určitým rastrem nebo potiskem, který pro reprodukci není vhodný. Relativně nejlepší je pokusit se alespoň získat kvalitní reprodukci experimentálního záznamu, zřetelnou, plynulou křivku, s dostatečným rozlišením a dostatečně kontrastní, a dokreslit k ní potřebné popisy (osy, stupnice atd.).
Často také bývají jako doprovodný obrazový materiál používány přímé výstupy z počítače (print screen). V těchto případech „účel světí prostředky“, kvalita předlohy je dána způsobem jejího získání a je nutno se smířit s tím, že možná nebude mít úplně perfektní grafickou úroveň.
Grafy nebo oblíbené vývojové diagramy se pořídí relativně snadno, s běžným softwarovým vybavením. O to více pozornosti je ale vhodné věnovat jejich odbornému obsahu. V případě grafů je především zásadní popis os. Můžete volit buď popis slovní, symboly veličin i kombinaci obojího (viz Obr. 4.4), a to podle odborné náročnosti textu (slovní popis os se asi lépe hodí do učebnic apod.) nebo i podle preference autora. Každá z vyjmenovaných možností ale vyžaduje správný postup:
– Slovní popis je lepší umístit tak, aby slova byla rovnoběžně s příslušnou osou (Obr. 4.4b), symboly mohou být jak „nastojato“ (Obr. 4.4a), tak rovnoběžně s příslušnou osou (Obr. 4.4c) – rozhodněte se nejspíš podle toho, jak je popis dlouhý.
– Před popis je možné umístit šipky, jejich typ a umístění by ale měly být jednotné v celém díle.
– Netřeba snad zdůrazňovat, že v popisech os by měly být použity stejné symboly, jaké se pro danou veličinu používají v textu (a to včetně typu písma).
– Pokud je uvedená závislost jen schematická, mohou (ale nemusí) být za názvy nebo symboly veličin uvedeny i jednotky. Jsou-li ale na osách stupnice, MUSÍ BÝT JEDNOTKY UVEDENY VŽDY. Není přípustné, aby na osách byly pouze jednotky.
O tom, jak správně psát k názvům nebo symbolům veličin jednotky, pojednáme v odd. 5.6.
Pro dobrý výsledný dojem je dobře kreslit obrázek zhruba tak velký, jak velkou plochu bude zaujímat v hotovém tisku (čtvrtina stránky – polovina stránky – celá stránka). Tomu se potom snáze přizpůsobí tloušťka čar, velikost popisků i celková členitost obrázku, ale především se zabrání zhoršení kvality předlohy, ke kterému při podstatnějším zmenšování vždy přece jenom dojde.
76
Již jsme si řekli, že v textu musí být na každý obrázek odkaz. Příklady umístění obrázků (ale i tabulek nebo jiných objektů) ukazuje Obr. 4.5 a Obr. 4.6.
Obr. 4.4: Příklady umístění popisu os (v ukázce vpravo dole dodělej na osy STUPNICE)
4.3.2.3 Texty pod obrázkyTexty pod obrázky se zpravidla sázejí z menšího stupně písma (jako texty v tabulkách), zarovnávají se často s výhodou „na praporek“, tedy vlevo nebo vpravo, podle potřeby – viz ukázky na Obr. 4.5. Není moc šikovné použít v textech pod obrázky (a ani v popiscích uvnitř obrázků) kurzívní písmo, protože v těchto textech bývají velmi často chemické vzorce a čísla (v nich kurziva být nesmí, viz příslušné informace v kap. 5), nebo naopak symboly veličin, které kurzivou být musí, ale v textu celém sázeném kurzívou to zaniká. Obrázky se číslují po kapitolách, podobně jako rovnice a tabulky. O důležitosti textů pod obrázky platí totéž co pro nadpisy tabulek (jsou to vlastně nadpisy, i když se jim tak neříká) a jejich naformulování se vyplatí věnovat dostatečnou pozornost. Příklady umístění textů pod obrázky ukazuje Obr. 4.5.
a b
c d
77
xxxxxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxxxxx.
Tabulka X.X: Xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxx
Xx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xx xxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xx xxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xx
Obr. 4.5: Příklady umístění textů pod obrázky a tabulek s jejich názvy (orámování opět zdůrazňuje verzálku / mínusku a nepřítomnost interpunkčního znaménka
Obr. X.1: Xxx xxx xxx xxx xxxx xxx xxx
xxx xxx
Xxxxx xxxxxxx xxxx xxxx xxxxxxxxx xxxx xx xxx
Obr. X.1: Xxx xxx xxx xxx xxxXxxxxx xxxxxxx xxxx xxxx xxxxxxxxx xxxx xx xxxxxx xxxxxxx xxx xxxx xxxxxxxxx xxxx xx xxxxxx xxxxxxx xxxx xxxx xxxxxxxx xxxx xx xxx
78
Obr. 4.6: Příklady umístění obrázků nebo tabulek na stránkách
79
4.3.3 Seznam symbolů a zkratekTento užitečný doplněk odborného textu čtenář určitě ocení, zvlášť v rozsáhlejších dílech, ale pomůže i vám jako autorům při psaní a kontrole. Vlastně si myslím, že seznam symbolů a zkratek by měl v konceptu vznikat již v průběhu psaní. Seznam se řadí zpravidla abecedně, v pořadí: písmena latinky (nejprve mínuska, pak verzálka) – řecká písmena – jiné znaky. V seznamu symbolů mohou být uvedeny i jednotky příslušných veličin (je to velká výhoda pro uživatele), může zde být i odkaz na definiční rovnici, číslovanou část textu, stránku, kde se symbol vyskytuje, apod.
Kratičký příklad:
c rychlost světla m s−1 rovn. X.Xc koncentrace mol l−1 odd. X.XC molární tepelná kapacita J K−1 mol−1 odst. X.X.X
Seznam zkratek se uvádí zpravidla až za seznamem symbolů. Protože zkratky jsou velmi často odvozeny od anglických názvů (metod, postupů atd.), je vhodné uvést české i anglické názvy.
4.3.4 Věcný rejstříkŘekněme si to rovnou: Odborná kniha bez rejstříku je zmetek. Zpracování rejstříku není zcela bezpracné, ale bohužel to bez něj nejde. Nelze ani předpokládat, že při zpracování rejstříku nějak extrémně pomohou automatické počítačové služby, zvláště v češtině s jejími ohebnými slovy a způsobem řazení hesel rejstříku podle podstatných jmen (viz dále) je stejně nutné v podstatě všechna hesla přepsat v požadovaném tvaru.
Obsažnost rejstříku závisí na charakteru textu, snad velmi orientačně lze pro díla učebnicového charakteru počítat s 10 až 15 hesly na stránku. Hesla nemají být moc dlouhá (příliš mnoho slov a úrovní členění) a při jejich formulování je vhodné zvolit jednotnou filozofii, pomůže to čtenáři při hledání.
Rejstřík jsou v principu abecedně řazená hesla, pozor tedy na to, podle čeho se řadí, a podle čeho ne: výrazy typu 2-oxoglutarát; -štěpení; D-aminokyseliny; cis-but-2-en se řadí podle zvýrazněných písmen; ch je v češtině samostatné písmeno, v angličtině ne; některá písmena s háčky (č, ř, š, ž) jsou samostatná písmena, jiná (ď, ň, ť) nikoliv, písmena s akcenty (á, í, ě) nejsou samostatná písmena.
Český a anglický rejstřík se tvoří podle rozdílných pravidel. V českých textech je častější (a vhodnější) substantivní řazení, základní slovo hesla v prvním pádě, a to raději jednotného čísla, v anglických je nutný přirozený pořádek slov (potential equilibrium znamená něco jiného než equilibrium potential).
Opakující se slova se v rejstříku nahrazují pomlčkou nebo tyldou, ~, přičemž platí „kolik slov, tolik pomlček“ (za slovo se počítá i předložka, symbol, značka atpod.).
Spojení podstatného a přídavného jména je bez čárky, pokud jde jen o přehozené pořadí slov (např. v ukázce uvedené heslo učebnice celostátní), nebo s čárkou při změně vazby (např. v ukázce heslo učitel, kompetence je třeba chápat jako kompetence učitele)
V anglických rejstřících bývají zpravidla jenom „úrovně“ odrážek, každá odrážka zahrnuje celé „nadřazené“ heslo (všechna jeho slova, např. v ukázce heslo označené barvou znamená „when to use poster presentations“).
Všimněte si také, že v českém rejstříku NENÍ mezi heslem a stránkovou číslicí čárka, v anglickém často bývá.
80
Výklad vypadá složitě, doporučuji podívat se na následující příklad nebo na rejstřík této příručky, ve kterém jsem se snažila dodržet vše, co vám tady radím.
Příklad českého rejstříku Příklad anglického rejstříkuRejstříkučebnice 18, 81, 119, 128– celostátní 58–, funkce 156–, obtížnost 157učení celoživotní 60, 66, 68učiliště odborná 58– – střední 77učitel 217–, kompetence 195, 216, 220– školy základní 186– – střední 188– vysokoškolský 190učivo 69, 109–, analýza didaktická 133– základní 138
Index
poster materials, 30poster presentations
components, 27size, 29hanging the poster, 35when to use, 65
poster size, 54prefixes
hyphenation,75multiplying, 56scientific, 75
prepositons, capitalization in titles, 87probability, notation, 25
81
5. ODBORNÉ ZPRACOVÁNÍ TEXTUObsah této kapitoly by opravdu měl znát každý autor,
každý odborný posuzovatel i každý redaktor.
5.1 Přehled úkolů V této kapitole si vysvětlíme především tyto základní součásti odborného sdělení:
1. odborné (chemické a stručně i biomedicínské) názvosloví
2. zápis matematických výrazů a vztahů
3. jednotky SI
4. veličiny
5. rovnice
V druhé části se pak ještě vrátíme k některým otázkám týkajícím se tabulek a grafů.
Nejprve si ale povšimněme toho, z jakých typů zdrojů lze čerpat informace o tom, co se má a co nemá.
5.2 Normy a doporučeníVyjděme ze tří základních okruhů redaktorských činností: jazykových, odborných a technických. Řekli jsme si již mnohokrát, že pravopis, odborné termíny a názvy, značky jednotek, matematické zápisy musí být správné, musí odpovídat zvyklostem vydavatelství, grafická úprava musí odpovídat pravidlům – ale jak poznáte, co je správné, nebo co se za správné považuje v danou chvíli? A podle čeho se máte řídit? Vezměme to od nejsnazšího, protože nejvíc jednoznačného:
Matematické záležitosti mají oproti mnohým jiným součástem odborného textu jednu výhodu: formální správnost nebo nesprávnost je zpravidla prokazatelná nad veškerou pochybnost. Matematické znaky a značky [5, 8], doporučení, pravidla zápisu jsou záležitosti vysoce formalizované, a pokud se matematici chtějí mezi sebou vůbec domluvit, nemohou si dovolit nedůslednosti. Potřebujete-li tedy zjistit, jak tu či onu matematickou záležitost udělat správně, stačí se zpravidla podívat do libovolné učebnice matematiky nebo do jiné matematické monografie a pokusit se najít paralelu.
Jazykové záležitosti jsou zpracovány v Pravidlech českého pravopisu, ve Slovníku spisovné češtiny, v řadě učebnic, v mluvnicích atd. Velmi cenné služby poskytuje Internetová jazyková příručka Ústavu pro jazyk český AV ČR [6], která je vlastně nejaktuálnější podobou Pravidel českého pravopisu. Všechny tyto materiály mají v podstatě charakter doporučení, ale již ve škole jsme se naučili, že za gramatické chyby byly pětky z diktátů a tak se snažíme poslouchat. Jazyk je živý a postupně se mění a s tím se mění i jazyková pravidla (snad až příliš často, jak jsme viděli v kap. 2 a 3); mnohdy lze dokonce podle pravopisu odhadnout věk (nebo konservatismus) autora. Mnohá jazyková doporučení také připouštějí dvě nebo i více možností (pověstné dubletové tvary). Přednostním úkolem v tomto směru je tedy dodržovat jednotnost v celém díle, ve všech číslech a článcích v daném časopise a snad i v celé produkci vydavatelství. Ale oblast jazyka vždy může do značné míry respektovat přání a pocity autora, snad nejvíc ze všech stránek zpracování textu.
Pro grafické zpracování textu existují typografická pravidla, která profesionální sazeči a typografové znali a dodržovali. O mnohých z nich jsme si už říkali v kap. 4 a ještě si je popíšeme v této kapitole nebo v kap. 8. Naučíme se také postupovat tak, abychom je i my, amatéři, pokud možno dodržovali.
82
Tato pravidla mají opět charakter doporučení, diktovaných dlouholetou zkušeností a snahou o co nejlepší, esteticky vyvážený výsledek. Nepodceňujme je proto a braňme je i proti tvůrcům počítačových „předdefinovaných“ úprav, které s věrohodností reklam tvrdí, že poskytují „typograficky profesionální řešení“.
Ale jak je to s odbornými termíny a názvy – kdy poznáme, zda je určitý termín správný, ještě přípustný, už nepřípustný, nebo nesprávný? Podle čeho to určíme? Pro mnoho termínů existují normy (např. ČSN, ISO). Normy vytvářejí instituce k tomu účelu vytvořené, zpravidla s působností celostátní (v ČR to je Úřad pro normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, ÚNMZ) nebo i nadnárodní (International Standard Organisation, ISO). Příslušný úřad dbá i na to, aby platné normy nebyly ve vzájemném rozporu a aby bylo dosaženo co největšího souladu s normami jiného úřadu. Norma ale NENÍ ZÁKON, nýbrž DOPORUČENÍ, i když pečliví vydavatelé zpravidla požadují a smluvně autory zavazují, aby platné normy dodržovali. 1) Norma se stává legislativně závaznou teprve tehdy, je-li v nějaké zákonné normě výslovně uvedena 2).
Je-li např. v platné vyhlášce uvedeno, že určité složky vody se stanovují podle normy č. …, stává se tím daná norma právně závaznou. Jestliže zákon o metrologii č. 505/1990 Sb. a související vyhlášky MPO udávají povinnost používat jednotky SI, znamená to, že pro určené instituce je používání jednotek SI povinné, i když jsou definovány „jen“ normami a doporučeními.
Mnohé záležitosti jsou mimoto zpracovány v odborných doporučeních: vědecké a odborné termíny příslušných vědních oborů kodifikují např. Mezinárodní unie pro čistou a aplikovanou chemii (IUPAC), Mezinárodní unie pro fyziku (IUPAP), Mezinárodní unie pro biochemii a molekulární biologii (IUBMB) a řada dalších. Tato doporučení se ne vždy zcela shodují spolu navzájem nebo s doporučeními v normách. Snad si myslíte jako já, že by měla snad existovat jakási „přirozená hierarchie“, kdy norma by byla předpisem obecnějším, který by potom pro specifickou oblast nebo účely rozváděla zmiňovaná odborná doporučení. Ne vždy tomu tak je – a jelikož odborná doporučení zpravidla tvoří vědci, kteří si neradi nechají moc předepisovat, liší se tato doporučení často od ustanovení norem i vzájemně mezi sebou. Jestliže ale k danému problému jeden takový předpis říká ANO, druhý se o tom pro jistotu nezmiňuje a třetí říká NE, NIKDY, je to situace, která nemá žádné dobré řešení.
Mohou se ale vyskytnout případy, kdy se doporučení z nějakého důvodu nehodí, nebo je problém příliš specifický a není v nich řešen. Potom si musíte poradit sami a pokusit se najít řešení odpovídající co nejlépe duchu příslušného nejbližšího doporučení.
Vždy lze však doporučit, abyste normy nebo odborná doporučení pokud možno respektovali, vycházeli z nich, pokusili se pochopit důvody, proč to či ono ustanovení bylo zavedeno. Podaří-li se vám to, bude jednodušší se orientovat i při event. rozporech a řešit specifické případy. A v každém případě vám ušetří spoustu práce, použijete-li termín, název nebo symbol dobře definovaný v platném (a obecně přijímaném, to je to důležité) doporučení či normě – stačí potom odkázat, a je to.
1 )Dovolte trochu kritickou poznámku na adresu ÚNMZ. Úřad sám zdůvodňuje (např. v komentáři k normě [3]), že „…Příjmy z prodeje českých technických norem jsou užívány k financování činností ÚNMZ…Pokud by české technické normy nebyly poskytovány za úplatu, prostředky nezbytné pro zajištění činností technické normalizace by byly plně hrazeny ze státního rozpočtu.“ Přitom však ÚNMZ je orgánem státní správy a je ze státního rozpočtu financován. Navíc i informace o vydávaných normách jsou dobře utajené jak housle a i když odhlédneme od ceny, není ani jednoduché si je koupit, musí se použít služba specializovaných prodejců. Nemohu se zbavit nejistoty, zda je při tomto uspořádání činnost a vyprodukovaná hodnota rentabilní.
2 )Rozdíl může být i v chápání normy nebo doporučení: zda je její výklad uvažován jako „legislativní“, tj. co není výslovně dovoleno, to je zakázáno, nebo ve smyslu běžném, tj. „co není výslovně zakázáno, to je dovoleno“.
83
A ještě k dalšímu zdroji informací, dnes hojně používanému, a tím je Internet. Nechci v žádném případě podceňovat služby, které přináší, ale všichni – autoři, posuzovatelé, redaktoři – si musí být vědomi toho, že je to pouze zdroj doplňkový a k získaným informacím musí přistupovat s přiměřenou kritičností. Kvalita informaci z Internetu je totiž velmi kolísavá, i oblíbená Wikipedie, ačkoliv stojí kvalitou řádově výše než mnohé jiné internetové zdroje, není konzistentní a zaručeně správný zdroj informací. Osobně mám pocit, že najdu ve Wikipedii spolehlivější údaje např. z historie než z technických a exaktních oborů (možná ale historici mají pocit přesně opačný). A už vůbec bych nepřijala jako argument to, když se autor v nějakém sporném případě hájí tím, že „tím jeho způsobem je to na Internetu víckrát než tím mým“ – spíš čím častější je určitý výskyt, tím je pravděpodobně méně správný.
5.3 Chemické názvoslovíŘekněme si to otevřeně: chemické názvosloví je vysoce kodifikovaný způsob popisu určité reality (nebo toho, co za realitu považujeme). Pokud tedy má vůbec být naděje, že se příslušní odborníci navzájem domluví, musí se přijmout určité obecné principy tvorby chemických názvů a řídit se podle nich. Nechceme-li se vyřadit z mezinárodního odborného společenství, musíme to udělat i my.
Nejdále v tomto směru postoupila doporučení, která vydala po roce 1970 Mezinárodní unie pro čistou a aplikovanou chemii (International Union of Pure and Applied Chemistry, IUPAC), pochopitelně v angličtině (je to jednací jazyk IUPAC). Přitom pro převedení do prostředí jednotlivých národních jazyků bylo doporučeno ustavit národní komise, které by anglický systém přizpůsobily příslušnému jazykovému prostředí, a přitom respektovaly co nejvíce principy, na kterých byl vystavěn.
Současné české chemické názvosloví rovněž vychází z těchto doporučení a komise českých odborníků se snažily přizpůsobit je tak, aby co nejlépe odpovídalo duchu českého odborného označování věcí a jevů. Přestože zmíněný kodifikovaný „jazyk“ chemického názvosloví má s běžným jazykem jen poměrně málo společného, účastnili se práce komisí i odborníci na lingvistiku a ve výsledku proto bylo do určité míry respektováno i obecné tíhnutí k „modernímu“ pravopisu – viz dále odst. 5.3.1.
Ačkoliv je dnes již překonané dělení chemie na anorganickou a organickou, v otázce názvosloví toto tradiční rozdělení přetrvává a názvy sloučenin anorganických a organických se tvoří na základě poněkud rozdílných principů. Organická názvoslovná komise měla v tomto směru zřejmě úlohu snazší, protože tvorba systematických názvů organických sloučenin připomíná stavebnici, jejíž jednotlivé „dílky“ mají do značné míry mezinárodně použitelný charakter (poněkud odlišná je situace v oblasti triviálních nebo semisystematických názvů, které přece jen více vycházejí ze slov obecné jazykové zásoby, viz dále). Skupina anorganická musela řešit otázku, zda využít principy a způsoby, které používá např. angličtina, tedy vyjít jen ze specifikace stechiometrie, např. monoxide / dioxide, resp. z označení oxidačního stavu daného prvku, např. iron(III) oxide, nebo zda zachovat český princip, považovaný za rodinné stříbro české chemie a tradující se již od J. S. Pressla, který má valenční koncovky předepsané pro každé oxidační číslo, ono pověstné -ný, -natý, -itý... Aktuální doporučení vychází z obecných, mezinárodně aplikovatelných principů (včetně mezinárodních názvů prvků, např. natrium, chlorum, oxygenium), avšak alternativně připouští, alespoň prozatím, tradiční způsob tvoření názvů na základě českých valenčních koncovek a českých názvů prvků. Připomeňme, že pro anorganické sloučeniny již není v angličtině doporučeno tvoření názvů na základě nižšího a vyššího oxidačního čísla (koncovky -ite, -ate, resp. -ous, -ic a předpony hypo- a per-), ale na základě přesné specifikace počtu jednotlivých atomů v molekule (carbon dioxide CO2, dioxidonitrate NO2
−, trioxidonitrate NO3
−). Z tohoto principu vychází i nové české názvoslovné doporučení.
Výsledkem však je, že zatímco doporučené principy tvorby názvů organických látek jsou již dlouhá léta v podstatě přijímány, v oblasti názvosloví anorganických sloučenin dodnes panují značné rozpaky
84
a nejistoty (vzpomeňte však, co jsme si o podobných doporučeních říkali v odd. 5.2; můžete se tedy setkat i s tím, že určitá skupina nebo „škola“ některé principy nebo detaily odmítá).
Pro detaily chemického názvosloví odkazuji čtenáře na doporučenou literaturu na konci (kap. 11). V této příručce není však jistě místo na to, abychom se zabývali detaily a nečekejte, že vás budu učit názvosloví v celém rozsahu. Povíme si jenom něco o základních principech tvorby chemických názvů a především se budeme věnovat pravopisným a grafickým zásadám jejich psaní.
5.3.1 Gramatické a pravopisné zásady v názvoslovíCharakteristické pro české odborné názvy je to, že pořadí podstatného a přídavného jména je převrácené oproti běžnému jazyku: slovní spojení „jetel setý“ jasně cítíte jako odborný název, opačné pořadí slov působí jako obecné konstatování. Proto je „kyselina sírová“, „chlorid sodný“ apod. Tento princip porušují – řekněme si na rovinu, že možná nepříliš šťastně – jen systematické názvy organických kyselin, které se tvoří připojením rozšířeného zakončení -ová kyselina k názvu acyklického uhlovodíku (tedy např. ethanová kyselina), nebo připojením rozšířeného zakončení -karboxylová kyselina k názvu cyklického uhlovodíku (např. cyklohexankarboxylová kyselina). V názvech kyselin anorganických však zůstává kyselina sírová apod.
A nyní k těm otázkám pravopisným. Možná si ti dříve narození pamatují, jak v období nepříliš citlivých a shora dirigovaných pravopisných změn byly i chemické názvy „počešťovány“ a „modernizovány“. Současně platná názvoslovná doporučení pocházející z období kolem roku 1975 už ale preferují přesně opačné stanovisko a směřují k pravopisu „tradičnímu“. V jazykových příručkách je to zpravidla formulováno tak, že „v odborných textech je přípustný i pravopis tradiční“, i když podle mého by bylo spíš na místě říkat, že „v populárních textech je přípustný i pravopis moderní“. Rozpor je zde pikantní zvláště proto, že v oblasti názvosloví „tradiční“ je současně „moderní“.
Pravděpodobně se zarazíte u formulace „v odborných textech“. Je to opět jeden z případů, kdy vytvoření hranice či mantinelu problémy vyvolává, spíš než by je řešilo. Jestliže si totiž uvědomíme, že i v učebnicích chemie pro základní školy (alespoň v těch kvalitních) se používá v chemických názvech pravopis „tradiční“, kde je potom ta hranice „odborného textu“? A kde se potom (teoreticky) uživatel vůbec setká s názvy typu „ozón“ a „etylén“? Dovoluji si navrhnout přístup, který snad může vypadat jako žert, ale podle mého vystihuje podstatu věci: Jestliže v románu narazíte na větu: „Vyběhla do jiskřivého jarního slunéčka, aby se nalokala čerstvého ozónu.“, tak tato osoba ať klidné loká ozÓn s dlouhým ó. Ale všude tam, kde lze právem očekávat, že autor i čtenář vědí, že ozon je O3
a moc by se lokat neměl, protože je jedovatý, tam prosím pište ozon, chlor, thallium, arsen, ethylen atd.1)
Pro tradiční pravopis platí tedy tyto zásady:
– Názvy většiny organických sloučenin v češtině zpravidla tvoří jedno slovo a celý název se píše dohromady (i názvy podle radikálově funkčního principu, např. ethylbromid, methylalkohol); výjimkou jsou zmíněné názvy kyselin (octová kyselina apod.), esterů (ethyl-acetát, resp. octan ethylnatý) a některé semisystematické a opisné názvy (anhydrid ftalové kyseliny = ftalanhydrid). Názvy sloučenin anorganických tvoří zpravidla dvě slova (ve tvaru podstatného jména a přídavného jména). Každé jednotlivé slovo chemického názvu se ale potom vždy píše dohromady, bez mezer. Pro oddělení částí názvu se používají závorky či divis, např. bis(2-chlorethyl)ether. V jiných jazycích mohou být pravidla odlišná, pozor např. na značně rozdíly v angličtině – viz odst. 5.3.2.
1 )Dovoluji si upozornit, že např. ve slovenštině jsou v tomto směru pravidla odlišná.
85
– V názvech chemických individuí (ale jen v nich, v obecných slovech se dává přednost pravopisu „progresivnímu“, jsou-li přípustné dubletové tvary) se v odborných textech vždy používá „tradiční“ pravopis, který obecně „vrací pravopis slova k tomu, z čeho vzniklo“:
– tam, kde bylo v řečtině „tau“, je „t“ (tyrosin); tam kde bylo „théta“, je „th“ (methyl-, thiol, thallium atd.);
– ale kde bylo fí, je f (nikoliv ph jako v angličtině; v češtině tedy je fosfo-, ne phospho-);
– dodržuje se původní psaní zdvojených souhlásek (allyl-, pyrrol);
– závazné koncovky jsou „-osa“, „-osid“ a „-asa“ (ale i „-som“, je odvozen od řeckého „soma“, srovn. „somatologie“, a to „s“ se má i vyslovovat; tedy chromosom, lysosom – nikdy „lysozom“)1);
– prosazuje se odklon od zbytečného psaní dlouhých samohlásek (má být např. „ozon“, „chlor“) a zbytečné záměny s/z (správně je „arsen“).
Uvedené zásady by měly platit i tam, kde v triviálním názvu je slovo považované za součást obecné slovní zásoby, např. citronová kyselina, nikoliv citrónová. Tato pravidla a zásady je nutné respektovat i v dalších oborech, kde se chemická nomenklatura využívá (v biologii, medicíně, mineralogii atd.). Chápu, že např. pro lékaře může být zarážející, že by měli psát „glukosa“, když je „skleróza“, ale je to tak.
A jak je to se vzorci?
– Symboly chemických prvků, tedy i chemické vzorce z nich složené se píší vždy stojatě (tj. i v kurzívním textu, např. v nadpisu – proto použití kurzivy pro nadpisy moc nedoporučuji, ovšem použití vzorce v nadpisu není moc dobré v každém případě).
– Podobně jsou stojatě i symboly nahrazující konkrétní symbol prvku (Me = kov, X = halogen, AB = binární sloučenina).
– Poloha indexů u značek prvků je pevně předepsaná, , kde A je nukleonové (hmotnostní) číslo, Z – protonové číslo, z – označení náboje, stavu ionizace či vybuzení a v je počet atomů v molekule.
– Náboj částice se označuje např. A2− (nebo A−2, obojí je správné), oxidační číslo (stav) lze označit A(III), AIII i AIII, v rámci jednoho textu však opět pochopitelně jednotně.
– Symboly označující částice (proton p, elektron e atd.) se píší stojatě, stejně jako symboly hladin a slupek (K, L, ..., s, p, d, f, ..., σ, atd.; proto např. -elektrony je stojaté ) 2). Pro symbol elektronu je možné použít buď již uvedené e, nebo e , chceme-li zdůraznit jeho záporný náboj – obojí je správné.
– Afixy ortho-, meta- a para- nebo o-, m- p- (pro označení relativní polohy substituentů na aromatickém jádře) se píší kurzivou, stejně jako řecké lokanty (α-aminokyseliny) nebo písmenné lokanty O, S, N vyjadřující substituci na heteroatomech (např. N,N-difenylhydrazin)
1 )Pozor ale na etymologicky odlišný lysozym, tady je -z- správně.2 )Na rozdíl od mnohých anglicky psaných knih, kde bývají často tyto symboly psány kurzivou. Ale i tam se
doporučení změnilo, protože např. anglický originál velmi kvalitní učebnice fyzikální chemie (Atkins, De Paula, Atkins’ Physical Chemistry, Oxford University Press, 2010) používá tyto symboly stojaté.
86
Ladislav, 01.02.2015,
?
nebo morfemy pro vyjádření struktury uhlíkatého skeletu, např. terc-butylalkohol (t-BuOH) či sek-butylalkohol (s-BuOH) 1).
– Také stereodeskriptory vyjadřující relativní konfiguraci u diastereomerů (cis-, trans-, erythro-, threo, meso-, ribo-, gluko- atd.) se píší kurzivou, pokud jsou spojeny se systematickým názvem sloučeniny, např. meso-2,3-dihydroxybutandiová kyselina, D-gluko-hexosa. Pokud se staly součástí triviálního názvu, potom nikoliv, např. mesovinná kyselina.
– Kurzivou se píší i stereodeskriptory E / Z vyjadřující relativní konfiguraci substituentů na dvojné vazbě (nikoliv na kruhu) a stereodeskriptory R / S vyjadřující absolutní konfiguraci na stereogenních centrech. V obou případech se umisťují do kulatých závorek spolu s odpovídajícími lokanty před název sloučeniny, např. (9E)-oktadec-9-enová kyselina, (R)-glyceraldehyd. Naproti tomu stereodeskriptory D a L používané v názvech sacharidů a α-aminokyselin se nepíší kurzivou a nedávají se do závorek, např. D-glyceraldehyd nebo L-alanin 2).
– Ve vzorcích sloučenin se píší symboly prvků vedle sebe bez mezer (toto konstatování se zdá být poměrně triviální, ale pozor, platí i u adičních sloučenin, např. CuSO4.5H2O, kde si také všimněte, že se používá „normální“ tečka na účaří, nikoliv násobící tečka – ta by totiž musela být oddělena mezerami).
– V chemických rovnicích se mezi číselným (stechiometrickým) koeficientem a vzorcem vždy vynechává mezera,H2▫ =▫ 2▫ H+▫ +▫ e
Velmi častý znak, rovnovážná šipka v chemických reakcích, je jedním z mála znaků, které opravdu nejsou v sadě písma Times a musí se buď psát na klávesnici z jiného fontu ( je z fontu Euclid Extra), nebo vložit z editoru rovnic (viz odst. 6.2.2). Další zásady týkající se umístění chemických rovnic jsou obdobné jako u rovnic matematických, viz odst. 4.3.1.
– Vzorce částic s horním i dolním indexem, např. SO42−, ve Wordu nelze napsat tak, aby byl horní
i dolní index nad sebou 3). Buď se to tedy musí nechat tak, jak je uvedeno (tedy nejprve dolní index, pak horní, stejně jako se to čte), nebo se mohou takové vzorce opět psát pomocí rovnicového editoru.
5.3.2 Anglické chemické názvoslovíPro názvy anorganických sloučenin bylo běžné tvoření názvů na základě nižšího a vyššího oxidačního čísla, nyní je doporučováno vycházet z počtu atomů v molekule (carbon dioxide). Pro názvy organických sloučenin jsoy současná názvoslovná doporučení obdobná těm českým (přesněji řečnano pravidla pro české názvy vycházejí z anglických), leckteré drobné rozdíly se postupně i sjednocují (viz např. již zmíněné symboly O, S, N), jiné zůstávají:
– již rovněž zmíněné f / ph, např. fosfo- / phospho-;
1 )Pozor, název isopropylalkohol je dobře (existuje skupina isopropyl), ale název isopropanol je chybný (neexistuje uhlovodík isopropan). Správný systematický název přitom je propan-2-ol.
2 )Dovolte jedno velmi triviální upozornění: Ta písmena D a L jsou kapitálky (viz odst. 4.2.5 a 8.2.2) a píší se tak, že se v záložce Písmo zvolí Kapitálky. Má-li to ale fungovat, musí se potom napsat malé d nebo l!
3 )Ono to i ve Wordu jde, ale je to pracné (norma [3] pro podobné případy používá kouzelnou formulaci „…nelze to napsat s přiměřeným úsilím…“): v uvedeném případě se na roletce Písmo/Proložení znaků/Mezery zvolí pro písmeno O mezery rozšířené 1,2 b, pro číslici 4 zúžené 3,5 b; pak se ještě musí posunout indexy trochu od sebe – výsledek vypadá takto: SO 42−.
87
Ladislav, 01.02.2015,
lze :-) Pomocí funkce dva řádky v jednom. Jsou pak sice o 1 bod měnší, ale jsou přesně nad sebou.
Ladislav, 01.02.2015,
– v řadě názvů je v češtině -k-, v angličtině -c-, např. glyko- / glyco-;
– v řadě anglických názvů zůstává zachované koncové -e, oxid / oxide, glycin / glycine;
– názvy esterů se v češtině píší s divisem a v angličtině jako dvě slova, ethyl-acetát /ethyl acetate.
5.4 Stručně o biomedicínském názvoslovíPro názvy organismů a jejich druhů platí dobře známé schéma: jméno rodové je následováno jménem druhovým. V češtině se píší stojatým písmem, odpovídající latinské názvy pak kurzívou, jméno rodové s velkým začátečním písmenem podle vzoru: zajíc polní, Lepus europaeus; máta peprná, Mentha piperita. V případě vyšších organismů (fungi, rostliny, živočichové) nebývají s pojmenováním problémy, které nastávají u nižších organismů (bakterií, virů).
Nomenklatura bakterií je komplikována základním problémem bakteriální taxonomie, totiž problematickou definicí bakteriálního druhu: bakterie neznají pohlavní rozmnožování a druh je definován arbitrárně jako shluk (cluster) podobných organismů. Problém je skryt v neurčitém slově podobných, ta podoba je definována spíše dohodou a konvencí. Z toho plynou poněkud nepříjemné, ale o to častější a četnější změny taxonomického zařazení a pojmenování jednotlivých organismů, jejichž jména mají být zapisována odlišně pro jména platná (validní) a neplatná1). Validní latinská jména se píší podobně jako v celé biologii, např. Streptococcus pyogenes. Jména nevalidní, tj. zastaralá (např. Pseudomonas maltophilia, přejmenovaná na validní Stenotrophomonas maltophilia) nebo ad hoc vytvořená jména nikdy neuznávaných druhů (typu L. casei immunitas nebo Bifidus essencis, inzerované na zboží v supermarketech) se pak mají zapisovat stojatě. Latinská jména samozřejmě nepodléhají české gramatice a neskloňují se, např. tvar „staphylococci“ je běžný v angličtině, ale nepřípustný v češtině; hybridy typu „stafylococcům“ pak nejsou přípustné nikde. Latinská jména je ovšem možno počeštit a pak se normálně píší a skloňují česky, např. stafylokoky, streptokokům, s brucelami, bez rickettsií apod. Pro pravopis počeštěných forem existují starší, ale stále platná pravidla [7].
Nomenklaturu virů upravuje komise International Committee on Taxonomy of Viruses (ICTV). Jména virů, tvořená obvykle podle některé jejich významné vlastnosti, se v češtině mohou zapisovat poměrně volně ve tvaru virus herpes nebo herpesvirus nebo herpetický virus; virus spalniček; virus Epsteina a Barrové; virus Ebola (Ebola není jméno hemoragické horečky, kterou způsobuje, ale jméno konžské říčky, v jejímž povodí byl objeven; není proto správné říkat virus Eboly). Pro přesně pojmenované druhy i vyšší taxony virů pak je doporučen kurzívní zápis latinského názvu, např. čeleď Herpesviridae, řád Picornavirales apod.
Z obecného pohledu je však v biomedicínské literatuře hlavní rozpor v tom, že ve sděleních tohoto typu, plných cizích slov a odborných pojmů, se běžně užívá „progresívní“ pravopis pro názvy chorob (tuberkulóza) či metod a postupů (elektroforéza). Tvary např. tuberkulosa nebo elektroforesa nejsou nesprávné, ale působí poněkud archaicky a hyperkorektně. Autorům však potom přijde zatěžko smířit se s tradičním pravopisem chemických názvů odpovídajících doporučením IUPAC, který pro odborná sdělení považuji za jedině přijatelný – viz odd. 5.3.
1 )Momentální stav nomenklatury monitoruje International Journal of Systematic Bacteriology, postačující přehled jmen nabízí tradiční Bergeyův manuál (Garrity, G. M.; Bell, J. A.; Lilburn, T. G.: Taxonomic outline of the prokaryotes. Bergey´s manual of systematic bacteriology. 2nd ed. Bergey´s Manual Trust: Ann Arbor, 2004), nebo aktuální Euszéby manuál (List of prokaryotic names with standing in nomenclature. http://www.bacterio.net/index.html).
88
5.5 Rovnice, jednotky a veličiny Nehledejte tu prosím nějakou složitou „vysokou“ matematiku. I velmi triviální konstatování, např. „… tloušťka vrstvy je 6 nm ...“ , „… reagovalo 20 % látky“, jsou vyjádřením určité skutečnosti matematickým zápisem, byť velmi jednoduchým. Měl by tedy být správný, věcně i formálně.
Při matematickém vyjadřování (ostatně nejen při něm, ovšem pro matematiku to platí v míře vrchovaté) je nezbytné dodržovat tři hlavní zásady:
1. Zápis musí být jednoznačně formálně správný.
2. Zápis by měl být jednotný a přehledný, aby čtenáři usnadnil orientaci v textu.
3. Zápis by měl působit dobrým grafickým dojmem a respektovat požadavky a „domácí pravidla“ vydavatele.
Tyto zásady jsou seřazeny podle klesající důležitosti – význam prvního požadavku naprosto jednoznačně převažuje. Je zcela zásadní a jeho porušení může způsobit naprosté zmatení předávané informace (např. zápis dx/dt neznamená derivaci x podle t, jak asi autor zamýšlel, ale d – jelikož je napsáno kurzívou – zde má význam jakési veličiny a může být ve zlomku vykráceno; zápis 6m znamená „šestimetrový“ atd.). Není ale správné podceňovat ani zbývající dva požadavky, i když jsou formulovány kondicionálně.
5.5.1 Matematické výrazy a vztahyNejprve si definujme pojmy: Napíšeme-li
d = 6 m
je to matematická rovnice, nahradíme-li rovnítko např. znakem nerovnosti, dostaneme nerovnost (nerovnici); rovnice a nerovnice se souhrnně nazývají matematické vztahy. Napíšeme-li však např. 6ab/(8cd2), je to matematický výraz.
V uvedené jednoduché rovnici je d symbol veličiny (pravděpodobně délky), m je symbol jednotky, ve které ji měříme, a 6 je číselná hodnota veličiny v daných jednotkách (číselná hodnota je číslo, které udává, kolikrát je zvolená veličina větší než zvolená jednotka veličiny). Rovnicí zapsaný vztah mezi veličinami se nazývá veličinová rovnice (vztah není závislý na volbě jednotek, ve kterých jsou veličiny vyjádřeny – samozřejmě se však musí použít jednotky konzistentní, aby vypočítaná číselná hodnota byla správná). Naproti tomu rovnicí zapsaný vztah mezi číselnými hodnotami veličin se nazývá rovnice číselných hodnot a tento vztah na volbě jednotek závisí: platí totiž pouze tehdy, vyjádříme-li veličiny právě v určených (a uvedených!) jednotkách. Blíže si tohoto problému všimneme v odst. 5.5.2.
V matematických výrazech a vztazích se mohou vyskytnout především tyto hlavní typy symbolů a značek 1):
1. číslice (správný matematický termín je „čísla vyjádřená číslicemi“),
2. matematické symboly a znaky (značky),
3. značky jednotek,
4. symboly veličin.
1 )Dovoluji si zdůraznit rozdílný úzus v používání termínů zkratka / značka / symbol: matematické operace mají značky, jednotky nemají zkratky, nýbrž značky, veličiny se označují symboly, chemické prvky mají rovněž symboly, i když v tomto případě se poměrně často říká i „značka prvku“.
89
5.5.1.1 Čísla vyjádřená číslicemi a číslovkySymboly číslic pravděpodobně mohou způsobit jen velmi málo problémů, snad tedy jen několik drobných poznámek:
– Jako desetinné znaménko se u nás používá desetinná čárka, v anglických textech desetinná tečka 1). Pozor na nebezpečí záměny významů – i když v českých textech každý asi pochopí význam zápisu „1.32“ jako „jedna celá třicet dva“, v angličtině by česká desetinná čárka určitě působila problém. Záludné je přejímání obrázků z anglických textů do českých a ještě více přejímání obrázků z českých textů (s desetinnými čárkami!) do anglických. Věcný omyl je možná nepravděpodobný, ale zmatek v desetinných znaménkách je ošklivý nešvar. V angličtině se čárka někdy používá v dlouhých číslech k oddělení číselných řádů, viz další bod.
– Číslice se oddělují mezerou 2) do skupin po třech, počítáno napravo i nalevo od desetinného znaménka, např. 41▫568,232▫8. Oddělení mezerou je povinné 3), jedinou výjimkou jsou letopočty a čísla popisná, která jsou vždy bez mezery. V anglických textech se skupiny číslic po třech někdy oddělují čárkou, např. 2,652 znamená „two thousand six hundred fifty two“.
– Pozor na číslovky označující velká čísla: mnohdy vypadají v nejčastěji užívaných jazycích podobně, ale ne vždy mají stejný význam. Číslo 106 se označuje (s určitými pravopisnými odlišnostmi) číslovkou „milion“, ale pro 109 se u nás používá číslovka „miliarda“, zatímco v Británii a v USA to je „billion“. Číslovka bilion pro nás ovšem označuje 10 12! V odborném textu se asi tyto číslovky slovně vyjádřené nebudou vyskytovat příliš často nebo autor raději sáhne k JEDNOZNAČNÉMU zápisu pomocí mocnin deseti, ale snadno může dojít k chybě při přebírání údajů z anglicky psané literatury.4)
1 )Je omylem se domnívat, že desetinnou čárku u nás zavedl komunistický systém (i když v ruštině je taky). Zavedli to nacisté při obsazení Československa, stejně jako např. jízdu vpravo. Ovšem Němci se později desetinné čárky zbavili spolu s Hitlerem, nám zůstala.
2 )V mnohých případech, kdy je v matematických výrazech a vztazích nutné použít mezeru, je vhodné používat již při psaní textu pevnou mezeru (Úkol: Naučte se udělat pevnou mezeru v tom editoru, ve kterém píšete. Neobejdete se bez ní.). Její délka se nemění při zarovnávání řádků a především spojí nerozdělitelně oba řetězce (= slova), takže např. není třeba hlídat nežádoucí rozdělení zápisu na dva řádky, viz odst. 4.2.4. Pro zdůraznění pevné mezery tam, kde je mezera nezbytná, budu v této části textu nadále používat značku ▫.
3 )V některých počítačových aplikacích však tato mezera působí určité komplikace, protože počítač potom řetězec vnímá jako „slovo“, nikoliv jako „číslo“. Potom nefungují např. součty v tabulkách v Excelu a nezbývá, než mezery nepsat do tabulek, se kterými je ještě pracuje, a doplnit je až do tabulek výsledných. Novější verze těchto programů však i již uvedený problém vyřešily: v Excelu zvolíte Formát/buňky .../Číslo/Druh: účetnický a vyberete symbol (rozumí se tím jednotky, je mezi nimi např. Kč) „žádný“; obdobně ve Wordu se v tabulce v povelu Vzorec vybere formát čísla s mezerami.
4 )Tento rozpor pramení z existence krátké a dlouhé škály. Jsou to dva různé systémy pojmenování velkých čísel v desítkové soustavě, v nichž základní rozdíl je ve velikosti násobku, po kterém se názvy mění. V kontinentální Evropě se od 17. st. používá dlouhá škála (Mezinárodní komise pro míry a váhy ji doporučila jako vhodnější v r. 1948, ale doporučení mělo jen malý dopad) s násobkem milion (milion milionů je bilion, milion bilionů je trilion atd.). Naproti tomu ve většině anglicky mluvících zemí (USA, GB od začátku 20 st.), v arabských zemích atd. se používá krátká škála s násobkem tisíc (tisíc milionů je bilion, tisíc bilionů je trilion). V dlouhé škále se pro tisíc milionů používá název miliarda, pro číslo tisíc bilionů biliarda atd., tato pojmenování v krátkém systému nemají smysl. Pro ilustraci uvádím tabulku (názvy psány českým pravopisem):
Označení Krátká škála(USA, Kanada a moderní Británie)
Dlouhá škála(ČR, kontinentální Evropa, dříve v Británii)
milion 106 106
miliarda – 109
bilion 109 1012
trilion 1012 1018
kvadrilion 1015 1024
90
– Záludné je díky tomu také vyjadřování malých obsahů, kdy se kromě běžných procent a promile 1) používá označení ppm (parts per million, 106) a ppb (parts per billion, 109). To je tedy rozdíl od českého významu číslovky bilion a je to možná i důvodem, proč některá doporučení označení ppm nebo ppb odmítají.
– V textu je kultivovanější psát jednoduché číslovky (základní, řadové i násobné) slovy, např. „tři možnosti“, „druhá věta termodynamiky“, „dvakrát“. Vyjádří-li se v textu číslovka číslicemi, nepřipojují se k ní pádové koncovky. Zápis „po dobu 10ti minut“ je hokynářský a na libovolně vyšší intelektuální úrovni naprosto nepřijatelný. Naopak píšeme „1,5krát“ (takto bez mezery), 10metrový (pokud nedáme přednost elegantnějšímu „desetimetrový“ nebo „o délce 10 m“).
5.5.1.2 Matematické symboly a znakyNejběžnější z nich jsou jistě rovněž všeobecně známé, pro méně běžné existuje mnoho závazných doporučení (např. [5, 8, 10]). Opět tedy jenom upozornění na některé záludnosti a časté chyby:
– Pro symbol odečítání, mínus, se bohužel běžně píše divis (neboli rozdělovník), - , to je ale CHYBA (která navíc je zvlášť nepříjemná, dostane-li ze znak mínus do indexu – pak vypadá spíš jako kaz papíru). Správné je použít určený symbol, − (kód Unicode 2212), který má kresbu odpovídající znaku + a také je to znak nerozdělitelný (podobně jako pevná mezera). Rozlišení podobných znaků viz odst. 3.3.2.2.
– Násobení lze označit jedním je tři způsobů: – znaménkem × (běžnější v angličtině, v češtině se používá spíš jen pro vyjádření součinu
slov, délka × šířka) – pozor, znak × (kód Unicode 00D7) není malé písmeno „iks“;– násobící tečkou, (v češtině preferována); pozor, tečka · (kód Unicode 00B7) je umístěná ve
střední výšce písmen a je oddělena z obou stran mezerami – není tedy identická s větnou tečkou, která je na spodním účaří písmen a pro násobení je to chybný znak, i když ji někdo doporučuje [2];
prostým řazením symbolů za sebou; např. při násobení čísel vyjádřených písmeny, ab, pro součin čísla a symbolu, 2d, 6▫m, nebo ve složených jednotkách, m▫s−1 – viz dále (povšimněte si laskavě, že ve druhém a třetím uvedeném přikladu jsou povinné mezery). Pro součin čísel vyjádřených číslicemi je značka násobení, nebo × , naopak povinná. Píšeme tedy např. 3 · 4, x · 3, √2 · y, ale 3x, y√2. Je přípustné napsat a/2π · hk, ale lepší je (a/2π)hk.Určitě není symbolem násobení hvězdička, * , i když na klávesnici počítače či kalkulačky se tímto tlačítkem násobení provádí. (Symbol je znakem pro konvoluci funkcí, všimněte si opět odlišného umístění od počítačové hvězdičky psané numerickou klávesnicí, * vs. ).
– Dělení lze vyjádřit vodorovnou nebo šikmou vodorovnou či zlomkovou čarou () nebo dvojtečkou : , která je opět oddělena z obou stran mezerami 2). Obecně je symbolem dělení i vyjádření ve tvaru zlomku s vodorovnou zlomkovou čárou, o jejichž umístění v textu nebo na samostatném řádku byla zmínka v odst. 4.3.1. Pro jistotu zopakuji jen to, že vodorovná zlomková čára musí být v úrovni znamének =, + a −. Zlomky je nutno psát pomocí matematických editorů (odst. 6.2.2), které již také zajistí správnou velikost použitých znaků, použití mezer atd.
1 )K problémům s procenty se ještě vrátíme dále v textu.2 )S výjimkou časových údajů (12:30 h) nebo skóre (4:3). Šikmé lomítko, /, se při psaní jednotek a zlomků
mezerami NEODDĚLUJE, např. 60 km/h, pokud je však použito pro oddělení dvou slovních výrazů, zvláště víceslovných, lze je oddělit mezerami z obou stran [3, 4].
91
– Znaménko odmocniny je přípustné psát bez vodorovné čáry nahoře, √ , zvažte však event. použití závorek pro jednoznačný zápis. V některých případech lze pak zápis vhodně zjednodušit zlomkovými exponenty, např. √y = y1/2.
– Exponenty označující umocňování se píší jako pravý horní index. Proto je obecně nevhodné používat tuto pozici např. pro s rozlišující označení u symbolů veličin (viz odst. 5.5.1.4)1). Z důvodů typografických a estetických se většinou v indexech vynechávají jinak předepsané mezery (např. an−1), nepoužívají se zlomky s vodorovnou zlomkovou čárou nebo zlomkové slitky (protože by číslice byly již příliš malé; píšete ½x, ale t1/2).
– Rozlišujte prosím význam symbolů:= je rovno≡ je identicky rovno≈ , je přibližně rovno
, je po zaokrouhlení rovno~ je úměrné (nyní se z angličtiny často přejímá znak podobný znaku pro nekonečno)
odpovídá
– Zopakujme si, že matematické znaky se vždy oddělují mezerou před značkou i za ní. Správně tedy je např. 2a▫+▫b▫=▫c nebo 45▫▫3,25▫≠▫V 2). Tyto mezery je vhodné už rovnou psát jako nedělitelné (viz odst. 5.5.1.1). Chceme-li ale vyjádřit, že číselný údaj má kladnou (zápornou) hodnotu, píšeme −20 °C, +4a, ±5 %, tedy bez mezery.
– Značky matematických funkcí (log, ln, sin, cos) i symboly matematických operací (závorky, +, −, :, × ) se píší zásadně a vždy stojatým písmem; podobně také d jako symbol derivace (pro parciální derivaci se užívá speciální symbol ∂ (který není řecké písmeno delta, δ, ale kód Unicode 2202), jako symbol součtu, jako symbol diference. Ale pozor, f nebo F jako symbol obecné funkce je kurzívní. Podobně se píší vždy stojatě i symboly matematických konstant: Ludolfova čísla π, Eulerova čísla e a dalších: jsou to číselné konstanty, na rozdíl od fyzikálních konstant, viz odst. 5.5.1.4. Stojatě se zapisuji ji symboly Laplaceova operátoru Δ = (2/x2) + (2/y2) + (2/z2) a operátoru nabla, = (/x) + (/y) + (/z); Δ = · = 2.
– Před symbolem funkce se vždy dělá mezera, za symbolem následuje argument, u derivací a diferencí bez mezery, jinak opět s mezerou, pokud není umístěn v závorce, a za ním je opět mezera (mezera je nezbytná proto, aby bylo zřejmé, co je argument funkce).
Příklady: log▫2a▫ 2▫d▫ln▫a▫ cos▫▫sin2▫▫ 2▫f(x)▫ F▫(/k)▫ a▫▫1,14▫ y▫▫½(x▫▫1) Výsledek pak vypadá takto: log 2a 2 d ln a cos sin2 2 f(x) F (/k) a 1,14 y ½(x 1)Uvědomte si prosím, že mezera za výrazem např. log▫2a▫ platí, pokud za ním následuje další matematický výraz; následuje-li běžný text, platí již zmíněné obecné pravidlo o mezerách za čárkami a tečkami, nikoliv před nimi.
Ačkoliv se tato typografická pravidla zdají poměrně triviální, často se v nich chybuje, a přitom pro přehlednost (a jednoznačnost!) výsledného zápisu je jejich dodržení nezbytné.
Pro jednoznačnost výkladu jsem k některým znakům připojila i číselný kód. Dříve byl běžnější kód ASCII (anglická zkratka pro American Standard Code for Information Interchange), který definuje znaky anglické abecedy a jiné znaky používané v informatice. Byl původně sedmibitový, obsahoval 1 )Výjimkou je náboj částice, pro který je umístění jako pravý horní index správné a jedině možné – odst.
5.3.1.2 )Výjimka se často objevuje v indexech a exponentech, kde se z důvodu lepší kompaktnosti celého výrazu
často píše např. an+1 nebo kn−1. Vůbec je indexech a exponentech lepší upravit zápis tak, aby byl jednořádkový, takže i když např. v textu použijete zápis ½a, v exponentu je hezčí napsat a1/2.
92
tedy 128 platných znaků. Pro potřeby dalších jazyků a rozšíření znakové sady byl rozšířen, ale i tak je příliš malý třeba pro pouhé evropské národní abecedy. Koncem 80. let 20. st. se ukázala naléhavá potřeba sjednotit kódové tabulky znaků pro různé národní abecedy a vytvořit jednotnou univerzální kódovací tabulku. Vznikl tak projekt ISO 10646 organizace ISO a projekt Unicode. Norma ISO definuje Universal Character Set, UCS. Kolem roku 1991 došlo k dohodě a projekty ISO 10646 a Unicode spojily své úsilí na vytvoření jednotné tabulky. Oba projekty sice stále existují a publikují své standardy samostatně, ale tabulky znaků jsou kompatibilní a jejich rozšiřování je koordinováno. Systém Unicode tedy nyní používá tabulku znaků všech existujících abeced a v současnosti obsahuje více než 110 000 znaků. Umožňuje pracovat se znaky všech písem i různými jinými symboly stejným způsobem, takže mohou být využívány současně. Kódy Unicode se také objevují při vkládání symbolů při zpracování textů textovým procesorem a používám je i v této příručce.
5.5.1.3 Jednotky a jejich značkyS platností od 1. 8. 1974 byla u nás normativně [8] zavedena mezinárodní soustava jednotek označovaná symbolem SI (původní norma byla později nahrazena normami ČSN ISO 31- a od roku 2007 normami ČSN ISO 80000-, viz kap. 10). Soustava vznikla v roce 1960 ze soustavy metr-kilogram-sekunda (mks), která byla zavedena za Velké francouzské revoluce a v dalších letech rozšiřována (Británie ji přijala roku 1860, v roce byla 1921 rozšířena na fyzikální jednotky a v roce 1948 pak začal samotný standardizační proces). V České republice vyplývá pro subjekty a orgány státní správy (tedy i veřejné vysoké školy nebo veřejné výzkumné instituce) povinnost používat soustavu SI ze zákona o metrologii č. 505/1990 Sb. a ze souvisejících vyhlášek Ministerstva průmyslu a obchodu ČR, zejména MPO vyhlášky č. 264/2000 Sb.
Základní principy SI jsou poměrně jednoduché, postavené na vzájemně koherentním systému základních a odvozených jednotek, jejich násobků a dílů; kromě toho jsou do soustavy zařazeny i některé vedlejší jednotky, které lze používat trvale, a naopak jiné jednotky, dříve běžné, se zavedením soustavy SI staly nezákonné (nelze je v kombinaci s SI používat). Přesto je ale používání správných jednotek a jejich korektní zápis kupodivu i pro mnoho velmi erudovaných vědců stále problémem, ke kterému přistupují s nechutí, předem odhodláni „se nedat“. („Na kalorie a atmosféry jsme přece zvyklí!“ – a přitom to jsou nezákonné jednotky už skoro čtyřicet let. Jak by asi dopadli při stejném přístupu občané zemí Evropské unie – oni přece také byli zvyklí na své marky nebo franky, na míle, unce a galony – a vzdali se jich!). Uveďme alespoň v tabelární formě přehled systému SI (Tab. 5.1 až 5.4) a v dalším textu shrňme obecné zásady jeho používání a některé nejčastější chyby.
Tabulka 5.1: Základní jednotky SI
Fyzikální veličina Jednotka Značkadélka metr mhmotnost kilogram kgčas sekunda selektrický proud ampér Atermodynamická teplota kelvin Klátkové množství mol molsvítivost kandela cdjednotka jedna 1
Základní jednotky (Tab. 5.1) jsou jistě natolik běžné, že není třeba je detsailně probírat. Snad jen poznámka k jednotce jedna: Byla dodatečně přičleněna na základě formálních a teoretických potřeb, pro nás je ale podstatné to, že je to jednotka veškerých relativních veličin.
Tabulka 5.2: Odvozené jednotky SI se speciálními názvy
93
Veličina Název Značka Vyjádření v základních jednotkách SI
Celsiova teplota stupeň Celsia °C Kdávkový ekvivalent (ionizujícího záření) sievert Sv m2 s−2
elektrická kapacita farad F m−2 kg−1 s4 A2
elektrická vodivost siemens S m−2 kg−1 s3 A2
elektrické napětí, elektrický potenciál volt V m2 kg s−3 A−1
elektrický náboj coulomb C s Aelektrický odpor, impedance, reaktance ohm Ω m2 kg s−3 A−2
energie, práce, teplo joule J m2 kg s−2
frekvence hertz Hz s−1
indukčnost henry H m2 kg s−2 A−2
intenzita osvětlení lux lx m−2 cd srkatalytická aktivita katal kat s−1 molmagnetická indukce tesla T kg s−2 A−1
magnetický tok weber Wb m2 kg s−2 A−1
prostorový úhel steradián sr bezrozměrnýradioaktivita (počet rozpadů částic za sekundu) becquerel Bq s−1
síla, váha newton N kg m s−2
světelný tok lumen lm cd srtlak, napětí pascal Pa m−1 kg s−2
úhel radián rad bezrozměrnývýkon, zářivý tok watt W m2 kg s−3
Tabulka 5.3: Předpony SI
Násobné jednotky Dílčí jednotky10n Předpona Značka 10n Předpona Značka1024 yotta Y 10−1 deci d1021 zetta Z 10−2 centi c1018 exa E 10−3 mili m1015 peta P 10−6 mikro µ1012 tera T 10−9 nano n109 giga G 10−12 piko p106 mega M 10−15 femto f103 kilo k 10−18 atto a102 hekto h 10−21 zepto z101 deka da 10−24 yokto y
Tabulka 5.4: Vedlejší jednotky, které jsou povoleny k trvalému používání spolu s jednotkami SI
Veličina Jednotka Značka Vztah k jednotkám SIdélka astronomická jednotka
parseksvětelný rok
UA (AU)pcly
1 UA = 1,495 98 1011 m1 pc = 3,085 7 1016 m1 ly = 9,460 5 1015 m
hmotnost atomová hmotnostní jednotka 1)tuna
ut
1 u = 1,660 57 10−27 kg1 t = 1 000 kg
čas minutahodinadenrok
minhda
1 min = 60 s1 h = 3 600 s1 d = 86 400 s–
1 )Výjimkou by snad mohly být předepsané zkratky pro den (d) a pro rok (a, od latinského annum), které v mnohých oborech skutečně mohou čtenáře překvapit svou neobvyklostí. Snad je vhodnější to tedy „nějak obejít“, např. slovním vyjádřením (produkce za rok, denní pokles,…).
plošný obsah hektar ha 1 ha = 104 m²objem litr l nebo L 1 l = 10−3 m³energie elektronvolt eV 1 eV = 1,602 19 10−19 Joptická mohutnost dioptrie Dp, D 1 Dp = 1 m−1
Zkrácené označení jednotek (značky) je pevně určené a jakákoliv lidová tvořivost v této oblasti je nepřípustná. Normalizované značky jednotek se tedy nesmějí nahrazovat zkratkami, a to ani tehdy, kdy by se mohly zdát pro čtenáře jasnější 1). Jakýkoliv přídavek ke značce jednotky informující o zvláštní povaze veličiny nebo o způsobu jejího měření je nesprávný (např. místo tzv. normální m3, nm3, se správně použije vyjádření „m3 měřený za standardních podmínek“ a označení (ST) se připojí až na konec, za číselný údaj a jeho jednotky).
Názvy jednotek se píší vždy s malým počátečním písmenem (metr, kilogram, kelvin, ampér); značky jednotek se píší zásadně stojatě, nezávisle na tom, jakým písmem je ostatní text, a to s malým počátečním písmenem, jsou-li odvozeny od obecného názvu (m, kg), nebo s velkým počátečním písmenem, jsou-li odvozeny od vlastního jména (K, A a odvozené jednotky).
Výjimečnou základní jednotkou SI je kilogram, který jako jediný obsahuje předponu. Gram je definovaný jako tisícina kilogramu a od jednotky gram se také tvoří ostatní dílčí nebo násobné jednotky.
Jednotka času je sekunda (nikoliv vteřina, to je dílčí jednotka úhlu) a její značka je s (nikoliv „sec“ „sec.“, „sek“ nebo cokoliv jiného). Běžně užívané násobné jednotky jsou v tomto případě tvořeny výjimečně, tj. nikoliv jako dekadické násobky: jsou to minuta (značka min, opět nikoliv „min.“ apod.) a hodina (značka h – nikoliv „hod“ nebo „hod.“) 2).
Pozor, správné jednotky jsou kelvin se značkou K a Celsiův stupeň se značkou °C – je to prosím kroužek, který se píše klávesou v levém horním rohu klávesnice a NENÍ to exponent (kresba znaku je již sama v poloze horního indexu). „Stupeň Kelvina“ nebo zápis „°K“ jsou obludnosti.
Vedlejší jednotkou objemu, povolenou k trvalému používání, je litr se značkou l (malé el). Norma PŘIPOUŠTÍ jako alternativní značku i velké L – je sice v tisku zřetelnější než malé l a nehrozí záměna s jedničkou, ale je méně běžná a opět je ve sdělení třeba dodržet jednotnost.
Předpony pro tvoření násobků a dílů jednotek jsou rovněž pevně určeny (viz Tab. 5.3). Doporučené jsou předpony, jejichž exponent je dělitelný třemi (takže 100 m je lepší zápis než 1 hm). Výjimkou jsou ustálené díly některých jednotek, například centimetr (cm), hektar (hekto-ar, ha), centilitr (cl), decimetr (dl) nebo decibel (dB). Předpony se píší rovněž vždy stojatě (i řecké μ) a ke značce příslušné jednotky se připojují bez mezery. Pro dílčí jednotku 106 m je správný název mikrometr, μm, nikoliv mikron, μ Jednotka angström, se značkou Å, pro délku 1010 m, rovněž není již téměř 40 let přípustná.
1 )Jednotky času minuta, den a rok jsou vedlejší jednotky, viz Tab. 5.4, a jsou přípustné, i když to jsou nedekadické násobky základní jednotky sekunda. Pro objektivitu připusťme, že použijete-li v běžném textu např. oznámení o čase konání nějaké akce, je v pořádku používat min. nebo hod. jako ZKRATKY ve větě.
2 ) Výjimkou je jednotka úhlu, značka °, která se píše těsně k číslici, např. 20°.
95
Mezi číslem a značkou jednotky je vždy mezera 1). Platí to např. i pro vyjádření teploty, správně je 25▫°C, nikoliv 25°C nebo 25°▫C (opět značím pevnou mezeru▫; značka pro Celsiův stupeň je °C, mezera je mezi číselnou hodnotou a značkou, nikoliv mezi kroužkem a písmenem C).
Jednotky veličin složené ze značek několika jednotek lze psát několika způsoby, které jsou všechny v principu správné, jenom každý má určité výhody a nevýhody:
– značky jednotlivých jednotek se mohou oddělovat znaménkem násobení, např. Pa▫▫s nebo kg▫×▫m2 (opět ▫ označuje pevnou mezeru); jelikož ale znak násobení musí být oddělen po mezerami, celý výraz se tím prodlužuje a je obtížnější ho umístit na jeden řádek;
– značky jednotek se oddělují pouze mezerou (Pa▫s, kg▫m2); tento zápis je vhodnější, přehlednější a kratší 2).
Pro vyjádření složených jednotek se zápornými exponenty rovněž existují dva správné způsoby:
– píší se jako zlomek, např. m/s; tento zápis zcela vyhovuje v jednoduchých případech, u složitějších výrazů vyžaduje dodatečné závorky, např. J/(K▫kg), což celý zápis zbytečně komplikuje;
– se zápornými exponenty, např. J▫K1▫kg1; zápis je stručný, jednoznačný a je profesionálními typografy doporučován.
Procenta kupodivu působí mnoho problémů a zhusta jsou psána chybně. Pro lepší pochopení následujícího výkladu si uvědomte, že procenta je možné je chápat jako dílčí jednotku odvozenou od jednotky jedna (viz Tab. 5.1) a podle toho s nimi také zacházet. Z toho vyplývá, že správný zápis údajů s procenty je s mezerou, např. „obsah 25▫%“. Chceme-li ale vyjádřit „desetiprocentní roztok“, napíšeme „10% roztok“ (bez mezery), nebo lépe „10%ní roztok“, aby nemohlo dojít k omylu (češtináři to neradi vidí, ale lze snadno pochopit, že záměna pokynu „přidáme desetiprocentní H 2SO4“ za „přidáme deset procent H2SO4“ může mít poměrně fatální důsledky).
5.5.1.4 Symboly veličinVeličiny se označují jedním písmenem latinské nebo řecké abecedy 3). Symboly běžných veličin jsou určeny zvyklostmi a existují i velmi rozsáhlá doporučení se seznamy doporučených symbolů (např. [9–23]). Není jistě možné se zde touto problematikou podrobně zabývat a uvedeme jen zcela obecná základní pravidla.
Zdá se být samozřejmostí, že v celém díle se pro danou veličinu používá stejný symbol (kéž by to tak opravdu vždy bylo!), a to symbol odpovídající příslušnému doporučení. Odchylky by měly být jenom výjimečné (např. pokud se v textu vyskytují dvě veličiny, pro které je doporučován stejný symbol; přitom symbol jiný než ten doporučovaný by měl být použit pro veličinu méně běžnou a musí být vždy pečlivě zdůrazněn a vysvětlen) a určitě by to nemělo být v případě veličin, jejichž jednotky jsou jednotkami základními (viz Tab. 5.1).
Zdá se být rovněž samozřejmé, že všechny veličiny v rovnici je třeba označovat symboly – ve slušném odborném textu slova do rovnice nepatří. Jakmile je pro určitou veličinu potřeba uvádět matematický vztah, stojí za to, aby se pro ni použil nebo zavedl symbol. 1 )Mezera je nutná i případě složených jednotek, které jsou často mylně chápány „jako celek“, např. A▫s,
kW▫h. 2 )Zvláštním případem jsou tzv. podobnostní čísla (kritéria), která mají značky složené ze dvou písmen (např.
Reynoldsovo kritérium Re) a v součinu je nezbytné je oddělovat z obou stran mezerami.3 )Nověji se ještě tento kroužek přeškrtává, ○ , což opravdu vyžaduje neobyčejnou důvtipnost jak při psaní
klávesnicí, tak v rovnicích vkládaných z editoru rovnic (natož mají-li tyto znaky ve výsledku vypadat stejně, jak by bylo žádoucí).
96
Symboly fyzikálních veličin se obecně píší vždy kurzívou (a to i symboly označené písmeny řecké abecedy). Ve složitějších odborných textech se navíc rozlišují veličiny různého charakteru (vektory, operátory, matice atd.) různými typy (řezy) písma. Pro běžnou potřebu pravděpodobně vystačíte s tímto:
– pro vektory se používá kurzívní půltučné bezpatkové písmo (jako příklad fontu uveďme Arial,
a, F, v), nebo příslušný symbol označíme akcentemšipkou ( ), což je možná méně sofistikované, ale zcela správné, navíc asi i jednoznačnější a použitelné i při přepisu příslušného matematického vyjádření rukou;
– pro operátory se používá kurzívní skriptové („psací“) písmo, nebo příslušný symbol označíme
akcentemstříškou ( ).
Pro rozlišení významu symbolů se často používají dolní indexy (horní indexy jsou méně vhodné, protože obecně znamenají umocňování). Indexy se vždy připojují ke znaku bez mezery a správně by při použití dolního i horního indexu (exponentu) měly stát nad sebou – viz výklad o exponentech na str. 93 a poznámka 3 na str. 88.
Ke kombinacím indexů přistupujte velmi kriticky. Pro čtenáře bude určitě pohodlnější, když v případě nutnosti prostě řadíte indexy za sebe, event. oddělené čárkami, např. an,1 je lepší než an
1 či (an)1 nebo dokonce an1.
V případě indexů rozlišujte dva případy:
– pokud odkazují k jiné veličině, použije se pro index kurzívní symbol, jako pro příslušnou veličinu (např. cp pro měrnou tepelnou kapacitu za konstantního tlaku p);
– pokud jsou zkratkou slovního či číselného označení, píší se stojatě (platí to pro veškeré číslice, a1, symbol m pro molární veličiny, Cm, symbol r pro relativní, Mr, atd.).
Standardní veličiny se označují horním indexem ° (např. E°) – je to kroužek, jako pro stupeň, nikoliv nula 1). Symbol E0 znamená „E na nultou“; chceme-li napsat „E nula“, mělo by to vypadat takto: E0. Veličiny odpovídající počátečnímu stavu se naopak značí dolním indexem nula (V0), nikoliv malé „o“.
Správný znak pro označení symbolu „s čárkou“ je prima, ′ (Unicode 2032); „se dvěma čárkami“ označíme znakem ″ (Unicode 2033)
Zkratky slov (max, min) či označení fází (g, l, s, aq) se píší vždy stojatě, bez tečky na konci. Zkratku pro konstantu lze psát „konst.“, „konst“ i „const“ (takto, stojatě) a je také výjimkou z výše uvedeného zákazu slov v rovnicích: je přípustná jako index u jiné veličiny i jako člen v rovnici. Označíte-li ale konstantu obvyklým symbolem k nebo K, je tento symbol opět kurzívní.
Základní fyzikální konstanty se značí stejně jako veličiny kurzivou. Vzhledem k tomu, že ale někdy je v textu symbolů opravdu mnoho, doporučuji pro ně používat tučnou kurzivu. Není to sice nikde předepsáno, ale krásně to odliší symbol základní konstanty (R, c, e) od ostatních symbolů. V této souvislosti připomínám: rozlišujete prosím symbol elektronu, e nebo e−, od elementárního náboje e (i když náboj elektronu je roven e).
Nyní si řekněme několik poznámek o veličinách, které patří v chemii k nejběžnějším.
1 )Běžně se této veličině říká molární koncentrace, není to ale nejlepší: přívlastek „molární“ naznačuje, že v rozměru je mol−1 a zde je pravdou pravý opak. Přesný termín by byl „koncentrace látkového množství“, ale to je poměrně neohrabané.
97
Hmotnost se značkou m a jednotkou kg je jednou ze základních veličin, na nichž je založena SI. Vzhledem k tomu a k velmi častému výskytu hmotnosti je vhodné symbol m vyhradit pro hmotnost, nepoužívat toto písmeno pro žádnou jinou veličinu, a naopak pro hmotnost nepoužívat žádný jiný symbol (např. w, který navíc nežádoucím způsobem navazuje na doby, kdy se místo hmotnosti říkalo váha – tedy anglicky weight, odtud symbol).
Obdobně mezi základní veličiny patří látkové množství, se symbolem n a jednotkou mol. Připomeňme si, že mol je látkové množství soustavy obsahující tolik elementárních entit (které musí být specifikovány), kolik je atomů v 0,012 kg uhlíku 12C – tento počet udává Avogadrova konstanta NA (pozor, dosud běžně užívané označení „Avogadrovo číslo“ je nevhodné, vzhledem k tomu, že NA
má rozměr mol−1). Ani symbol n tedy není nejvhodnější užívat v jiném významu, i když se tak zhusta děje (např. index lomu, počet částic,…). Zcela určitě ale není přípustné veličinu se symbolem n nazývat „počet molů“ – pro délku by přece nikdo nepoužil označení „počet metrů“.
S hmotností a látkovým množstvím souvisejí další, pro chemika velmi potřebné veličiny: Velmi častým úkolem chemika je vyjádřit hmotnosti atomů, molekul a jejich částí. Pro tento účel se příliš nehodí běžné jednotky hmotnosti, protože čísla by byla velmi malá, neokrouhlá atd. Proto se již od dob Daltonových používají údaje relativní; postupem doby se změnila jenom vztažná jednotka, podle současných definic je to dvanáctina atomu uhlíku 12C. Relativní atomová hmotnost, Ar, a relativní molekulová hmotnost, Mr, jsou podle definice údaje relativní, jsou to tedy bezrozměrná čísla (jejich jednotkou je jedna). V určitých situacích je ale potřebné, aby údaj měl skutečně rozměr hmotnosti a pro tyto případy byla zavedena atomová hmotnostní jednotka u (viz Tab. 5.4) – pozor, teď už to je hmotnost, nikoliv relativní hmotnost! Často ale chemik potřebuje údaj o hmotnosti definovaného počtu atomů, molekul či jiných specifikovaných entit, jejichž počet je určen Avogadrovou konstantou. K tomu slouží veličina molární hmotnost, se symbolem M. Molární hmotnost tedy vyjadřuje hmotnost jednoho molu molekul a vyjádřená v jednotkách g mol 1 má číselnou hodnotu identickou s hodnotou Mr (potom vyjadřuje hmotnost jednoho molu molekul) či s příslušnou hodnotou Ar (potom vyjadřuje hmotnost jednoho molu atomů); starší generace tomu říkávaly „gramatom“ a „grammolekula“.
Uveďme příklad: relativní molekulová hmotnost vody je 18,015 28hmotnost molekuly vody je 18,01528 u molární hmotnost vody je 18,01528 g mol1
Vzhledem k důležitosti těchto veličin si je zopakujme v tabulce:
Mr(H2O) = 18,175 905molární hmotnost, M kg mol−1, g mol−1 M(12C) = 12 g mol−1
M(H2O) = 18,175 905 g mol−1
S uvedenými veličinami souvisí i jednotka dalton se značkou D nebo Da, která je oblíbená zvláště mezi molekulovými biology a genetiky. Tato jednotka by mohla sloužit jako příklad vítězství umíněnosti nad zdravým rozumem. Zpočátku ji totiž některé normy buď neuváděly (tudíž nebyla dovolená) nebo ji výslovně zapovídaly, jiná doporučení ji naopak povolovala. Na rozšířenost praktického použití to však nemělo valný vliv, pouze vznikl zmatek, protože údaji v daltonech byly přisuzovány různé významy. Podíváte-li se na předchozí bod, vidíte, že existují v principu tři možnosti:
98
– Dalton použitý jako jednotka molární hmotnosti by možná byl docela šikovný, molární hmotnost je velmi frekventovaná veličina a definice odvozené jednotky kg mol1 jako dalton by zcela odpovídala principům SI. Problém ale je, že pak by muselo opravdu platit 1 Da = 1 kg mol1, zatímco v praxi je považován za 1 g mol1, takže by v číselných údajích vznikl velký zmatek. Také význam molární hmotnosti přikládá údaji v daltonech jen minimum uživatelů.
– Dalton použitý jako jednotka relativní molekulové hmotnosti nelze doporučit, přestože naprostá většina uživatelů mu tento význam přikládá. Znamenalo by to totiž, že ve zcela specifické situaci jednotku jedna nazýváme dalton – a to asi nemůže nikdy být oficiálně schváleno.
– Zbývá třetí možnost, prohlásit dalton za alternativní název pro atomovou hmotnostní jednotku. To nenaráží na žádné zásadní problémy, ostatně některé moderní prameny (např. Wikipedia) již jednotku dalton definují právě takto. Navíc používání krátkého názvu dalton by bylo pro praxi určitě šikovnější než dlouhý název „atomová hmotnostní jednotka“. Potom by si ale uživatelé měli být také vědomi toho, že údaj v daltonech má význam hmotnosti jedné molekuly či atomu. Formulace typu „... je to malá molekula, asi 160 Da ...“ nebo „... molekula má postranní rameno o délce 12 kDa ...“ patří nanejvýš do laboratorního slangu a s exaktní vědeckou informací mají jen málo společného.
Denním chlebem chemika je vyjadřovat obsah látek – slouží k tomu veličiny obecně označované jako koncentrace. V souladu s normou [17, 22] je správné nazývat „koncentrace“ pouze takovou veličinu, která je vztažena na objem. Proto je např. správný název veličiny molalita, nikoliv „molální koncentrace“ – jednotka je mol kg−1. Vhodným přívlastkem se potom rozliší asi nejčastěji používaná koncentrace látková (symbol c, jednotka mol m−3) 1), koncentrace hmotnostní (symbol cm, cρ nebo ρ, jednotka kg m−3) či koncentrace objemová (symbol cV, jednotka m3 m−3. Ta je často ztotožňována s objemovým zlomkem, i když to není vždy správné (viz dále).
Aktivita je bezrozměrná, stejně jako velmi často používané vyjádření koncentrace typu [HA]. To je vlastně zkratka, vyjadřující relativní (tj. bezrozměrnou, protože vztaženou na standardní koncentraci c = 1 mol l1) rovnovážnou látkovou koncentraci té částice, jejíž vzorec je v hranatých závorkách uveden2).
Často se obsah vyjadřuje jako podíl či zlomek, přičemž z definice vyplývá, že zlomek je poměr veličin stejného druhu (molárních, hmotnostních či objemových), v jeho čitateli je veličina týkající se dané složky a ve jmenovateli součet těchto veličin pro všechny složky směsi 3). Pro vyjádření podílů se často užívají procenta (%), promile (‰), ppm a ppb. Jak již víte, jsou to vlastně dílčí jednotky jedna. Vyjádříme-li obsah látky v procentech, je nevhodné tuto veličinu nazývat „koncentrace“ (byť s jakýmkoliv přívlastkem). Skutečnost, že obsah dané látky je 25 hmotnostních procent (zapisujeme 25 hmotn. %), lze vyjádřit zápisem w = 0,25 = 25 % (kde w je symbol hmotnostního zlomku).
1 )Z tohoto důvodu také jsou v moderních učebnicích fyzikální chemie uváděny rovnovážné konstanty jako bezrozměrné a rychlostní konstanty vždy s rozměrem s−1 – jsou totiž vyjadřovány buď pomocí aktivit (které jsou bezrozmerné), nebo práve pomocí těchto koncentraci typu [AB]. Jistě je vám jasné jak VELMI tento přístup zjednodušuje situaci.
2 )Upozorňuji na rozdílnou definici např. objemového/hmotnostního zlomku a objemové/hmotnostní koncentrace. Hodnota zlomku je vždy chápana ve vztahu k součtu objemů/hmotností složek, zatímco koncentrace je vztažena k objemu/hmotnosti směsi (roztoku)!
3 )Pravda ovšem je, že některá doporučení IUPAC, např. [23], tuto náhradu symbolů připouštějí, dle mého názoru dost nešťastně. Snad proto je náhradní symbol M = mol l1 v anglických textech poměrně běžný.
99
Na závěr ještě vysvětlím způsob vyjadřování koncentrace, který je v praxi velmi běžný, i když není zakotven v žádném doporučení či normě. Pro vyjádření „roztok HCl o koncentraci 1 mol l 1“ se běžně užívá zápis 0,1M-HCl (obdobně pro molální roztoky se občas používá zápis např. 1m-HCl). Takto, jak je to uvedeno, to je správně, za předpokladu, že celý výraz chápeme (a definujeme!) jako zkratku; píše se tedy zásadně bez mezer, s divisem a je možné ji použít pouze v kombinaci s chemickým vzorcem. Zápis skutečnosti c = 1 mmol l1 v podobě 0,1mM-HCl je nevhodný, zápis c = 0,1 mol l1 v podobě c = 0,1M je zcela nesprávný 1).
5.5.2 Rovnice a jiné matematické vztahyObecné zásady pro umístění rovnic v textu jsme si již vysvětlili v odst. 4.3.1. Soustřeďme se nyní spíše na matematické a odborné záležitosti.
Vraťme se k jednoduché rovnici, kterou jsme již uvedli v odst. 5.5.1:
d = 6 m
a o které jsme si řekli, že d je symbol veličiny (délky), m je značka jednotky (metr) a 6 je číselná hodnota veličiny. Podle normou [9] definované symboliky to můžeme zapsat
d = {d} · [d]
{d}m = 6
[d] = m
V odst. 5.5.1 jsme si také již řekli, že rovnicí zapsaný vztah mezi veličinami se nazývá veličinová rovnice (vztah není závislý na volbě jednotek, ve kterých jsou veličiny vyjádřeny). Naproti tomu rovnicí zapsaný vztah mezi číselnými hodnotami veličin se nazývá rovnice číselných hodnot a tento vztah na volbě jednotek závisí: platí totiž pouze tehdy, vyjádříme-li veličiny právě v určených (a uvedených) jednotkách. O tom, zda jde o rovnici veličinovou, nebo o rovnici číselných hodnot, se můžeme přesvědčit rozměrovou analýzou. Je to nesmírně užitečný nástroj pro kontrolu správnosti uváděných rovnic a vztahů, protože často může pomoci odhalit i tak triviální chybu, jako je zapomenutý symbol v rovnici.
Jak se rozměrová analýza dělá?
– Za každou veličinu dosadíme její jednotky (je nutné dosazovat v základních jednotkách a odvozené jednotky převést na základní, viz Tab. 5.2) a výsledný rozměr levé a pravé strany by měl být shodný.
– Nesouhlasí-li, může být taky chyba v rovnici (!), nebo pravděpodobně jde o rovnici číselných hodnot.
Při rozměrové analýze také pomůže skutečnost, že argumenty exponenciálních, logaritmických, trigonometrických a podobných funkcí jsou bezrozměrná čísla, číselné hodnoty veličin nebo kombinace veličin s výsledným rozměrem jedna 2.
Pozor na číselné koeficienty v rovnicích – jen někdy to jsou opravdu bezrozměrná čísla. Empirické konstanty jsou zpravidla buď bezrozměrné, jindy jejich číselná hodnota závisí na jednotkách, v nichž jsou vyjádřeny. Číselné součinitele vždy závisejí na definicích veličin v rovnici obsažených.
1 )Uvědomíte-li si tuto skutečnost, pochopíte lépe i pozn. 2 na předchozí straně. V rovnicích typu ΔG = RT ln K totiž KONCENTRAČNÍ rovnovážná konstanta K musí být bezrozměrná (je to argument logaritmické funkce), proto je nutné chápat [AB] rovněž jako bezrozměrnou, protože kombinací veličin tohoto typu je K definována (termodynamická rovnovážná konstanta přirozeně bezrozměrná je, je definována aktivitami).
2 )To jsem si nevymyslela, to zjistili profesionální sazeči, kteří se snažili v TeXových programech pracovat a tato skutečnost byla jedním z důvodů, proč je zavrhli.
100
a) Snad postup ozřejmí jednoduchý příklad:
pV = nRT
je známá stavová rovnice ideálního plynu, kde p je tlak (jednotka Pa), V je objem (m3), n je látkové množství (mol), R je molární plynová konstanta, 8,314 J K1 mol1 a T je termodynamická teplota (K). Nyní jednotky dosadíme do rovnice:
(Pa) (m3) = (mol) (J K1 mol1) (K)
(m1 kg s2) (m3) = (mol) (m2 kg s2 K1 mol1) (K)
m2 kg s2 = m2 kg s2
a vidíme, že jde o rovnici veličinovou a je napsaná správně.
b) Složitější příklad si uvedeme si se zadáním:
Máme vypočítat výšku h sloupce kapaliny o hustotě ρ v gravitačním poli Země (o normálním tíhovém zrychlení g = 9,806 m s2). Tato výška je určena hydrostatickým tlakem p = F/A, kde F je síla, kterou působí sloupec kapaliny o ploše průřezu A. Tato síla je dána tíhou sloupce, F = mg = ρAhg. Pro výšku h dostaneme
h = F / ρAhg = p / ρhg (1)
Podrobíme rozměrové analýze jen vztah h = p / ρhg. Dosazením získáme:
(m) = (Pa) / (kg m−3) (m) (m s2)
(m) = (m1 kg s2) / (kg m−3) (m) (m s2)
(m) = (m−1) / (m−1) = 1
což jasně není dobře. Pátráme-li po chybě, snadno zjistíme, že matematická úprava rovnice (1) nebyla správně, rovnice měla být
h = F / ρAg = p / ρg (1)
jejíž rozměrovou analýzou již dojdeme ke správnému výsledku:
(m) = (Pa) / (kg m−3) (m s2)
(m) = (m1 kg s2) / (kg m−3) (m s2)
(m) = (m−1) / (m−2) = (m)
Symboly v každé rovnici je pochopitelně nezbytné řádně vysvětlit, ať již bezprostředně v okolí rovnice, nebo v seznamu symbolů. To je jasné. Je však správné v textu za rovnicí uvádět za názvem veličiny také jednotky? V samostatném seznamu symbolů je situace poněkud odlišná, tam je uvedení základních jednotek pro příslušnou veličinu velkým přínosem. I v textu, jestliže napíšete např. „kde Gm je molární Gibbsova energie, která se udává v J mol−1“, je to v pořádku, ale velmi podobný zápis „kde Gm je molární Gibbsova energie v J mol−1“ staví rovnici, ke které se vztahuje, do pozice rovnice číselných hodnot a to není vždy pravda! Je-li naopak uváděná rovnice opravdu rovnicí číselných hodnot, je příslušné jednotky nezbytné uvést.
Uveďme příklad: Známá Nernstova rovnice
se často přepisuje ve tvaru
101
kde číselný faktor 0,059 vznikl vyčíslením konstant R = 8,314 J mol−1 K−1 a F = 94 484 C mol−1 a teploty 298 K = 25 °C a navíc zahrnuje přepočítávací faktor přirozeného logaritmu na dekadický. Je ovšem nezbytné výslovně uvést, že platí pouze pro potenciál ve voltech (koeficient 0,059 má rozměr volt) a při 25 °C.
5.6 Veličiny a jednotky v záhlaví tabulek a v grafechV odst. 4.3.2.1 jsme si již říkali, že přehledné a úsporné sestavení dat do tabulky vyžaduje zkušenost a někdy i dost trpělivé práce. Zopakuji alespoň několik základních typografických pravidel:
První sloupec (názvy řádků včetně příslušné buňky v záhlaví) bývá zarovnán zleva, text v záhlaví dalších sloupců (názvy sloupců) na střed, v jednotlivých buňkách tabulky text zleva, nedělit slova, a čísla pod sebou příslušné číselné řády.
Optimální je, je-li tabulka celkově stejně široká jako řádky textu. V tabulce nesmí být prázdné pole (musí v něm být alespoň pomlčka; nula v poli tabulky znamená,
že nulová hodnota byla experimentálně nalezena). Text v názvech sloupců zpravidla začíná verzálkou (velkým písmenem), v názvech řádků
zpravidla mínuskou, text v jednotlivých polích pak vždy mínuskou (nemá-li vyslovený charakter vět).
Na str. 70 a 71 si také můžete prohlédnout řadu ilustračních ukázek.
Soustřeďme se však na základní otázku: Jak psát symboly veličin a jejich jednotky v záhlaví tabulky nebo u osy grafu? Pro vztah mezi veličinou x, číselnou hodnotou a jednotkou platí
d = 6 m
který lze obecně zapsat ve tvaru
x = x [x],
kde [x] je obecný symbol jednotky veličiny x a x je číselná hodnota této veličiny ve zvolených jednotkách (obecně se číselná hodnota označuje symbolem příslušné veličiny ve složených závorkách se značkou příslušné jednotky v indexu, např. zápis dm = 6 znamená „číselná hodnota délky vyjádřené v metech je šest“). Z prostých algebraických zákonitostí je zřejmé, že elementární algebraickou úpravou uvedeného vztahu dostaneme
d/m = 6
neboli číselnou hodnotu veličiny je možné vyjádřit jako poměr veličiny a její jednotky. V polích tabulky uvádíme právě tyto číselné hodnoty (obdobně je odečítáme na osách grafu) a napíšeme-li tedy do záhlaví sloupce (nebo k ose grafu) např. d/m, je vše v dokonalém pořádku. Kupodivu se však s tímto elegantním, přehledným a jednoznačným způsobem zápisu setkáváme spíše výjimečně a mnohem běžnější je uvádění jednotek v závorkách nebo oddělených od symbolu veličiny čárkou. Kulaté závorky nejsou špatně, zápis typu „m, kg“ také ne – jenom tímto způsobem zápisu rezignujete na precizní matematickou formulaci.
Jednotka ale nesmí být v lomených (hranatých) závorkách z důvodů, které byly objasněny výše. Můžete napsat [m] = kg, ale nikdy k ose nebo do záhlaví tabulky nepište např. m [kg]! V duchu jasně vidím, jak jste teď houfně vyskočili ze židlí. Tak se to přece běžně píše, v mnohých časopisech (a renomovaných!) je to dokonce vyžadováno. Lituji, že vám beru iluze, ale je to tak, jak tvrdím nejen já,
102
ale jednohlasně i normy, odborná doporučení i IUPAC Gold Book [23]. Tento problém taky považuji za nejmarkantnější příklad toho, jak zpohodlnění ve zlozvyku brání rozšíření něčeho správného.
Je ale ještě jeden požadavek: Čísla uváděná v tabulce nebo na osách grafu by měla být pokud možno v rozmezí řádů 10−1 až 103 (tedy 0,1 až 999) – je to pro přehlednost a snazší orientaci čtenáře. K tomuto účelu se právě používají různé násobné a dílčí jednotky.
Někdy ale vhodná dílčí jednotka není k dispozici a potřebujete uvádět hodnoty např. v řádu x 10−8 m. Napišme si zase rovnici:
l = x 10−8 m
Její matematickou úpravou dostaneme
x = d /10−8 m neboli x = d 108/m
Souhlasíte? Ať však napíšete do záhlaví sloupce či k ose grafu „d /10−8 m“, nebo „d 108/m“, stejně může být čtenář na rozpacích, zda je délka řádově desetiny nanometru, nebo tisíce kilometrů (příklad záměrně byl zvolen takto, tady by to asi ze souvislosti každý snadno uhádl, ale ne vždy je situace tak průhledně logická). Jelikož ale při zápisu pomocí závorek či s čárkou není výsledek o nic jednoznačnější, je asi lépe se podobným „pastičkám“ vyhýbat a vznikne-li taková situace, raději porušit pravidlo „čísel od 0,1 do 999“ a psát v uvedeném příkladu raději např. „0,02 nm“. A samozřejmě se nabízí i zápis „2 μm“, právě proto jsou doporučené předpony pro tvoření dílčích a násobných jednotek odstupňovány po třech řádech.
Znovu připomínám, že při výpočtech a v tabulkách je třeba uvádět reálný počet desetinných míst, který odpovídá přesnosti měření.
103
6. POČÍTAČE JSOU NAŠI POMOCNÍCITuto kapitolu berte prosím spíš jako letmý
pohled na problematiku počítačového zpracování. Nečiním si nároky na to, abych byla
považována za počítačového experta.
Šetří počítače náš čas? Ale ano, určitě. To jenom lidská nemoudrost z nich dělá modly, vizitky důležitosti (dříve novináři fotografovali vědce u nějaké složité skleněné aparatury, dnes je to zpravidla obrazovka počítače) nebo kombinaci biče a hračky, která nutí uživatele využívat technických možností počítače k získávání nesmyslných přehledů, třídění apod. Ale pro zpracování i prezentaci odborných děl všeho druhu jsou dnes počítače absolutní nezbytností – pokud je chápeme jako nástroj, nikoliv jako cíl.
S rozšiřováním počítačového zpracování textů se pro autory objevuje s narůstající naléhavostí nový úkol: umět své texty i samostatně technicky zpracovávat, a to tím spíše, že prakticky všechny příspěvky do časopisů, skripta i monografie vyžadují vydavatelé v elektronické formě nebo dokonce v podobě, které se říká „camera-ready“ autor tedy již téměř nemůže doufat v pomoc odborného redaktora nebo profesionálního sazeče, musí svůj text nejdřív napsat a potom i technicky upravit a provést požadované korekce.
Názor, že počítačové zpracování textu nedovoluje určitá jemná sazečská pravidla respektovat, neobstojí někdy je pravdou pravý opak. Málokdy měl sazeč pracující s klasickými způsoby sazby tolik možností subtilních, až estetických úprav textu. Pro usnadnění života uživatelů počítačové sazby bylo vytvořeno mnoho softwarových pomocníků; problém jenom někdy bývá v tom, jaký program zvolit a jak používaný program donutit, aby provedl požadované zásahy. A to samozřejmě vyžaduje, aby autor věděl, co má chtít.
Hned na počátku je třeba zdůraznit, že v této kapitole (ani v jiných částech textu, až na drobné výjimky) se nebudu věnovat popisu toho, jak pracovat s konkrétními programy. Ostatně pro mladší generace je počítačová gramotnost již zcela přirozená. Uvedu pouze základní možnosti jednotlivých typů programů a je na uživateli, aby si opatřil potřebné nástroje a naučil se s nimi dosáhnout toho, co potřebuje. Pokud si přece jen myslíte, že by se Vám hodila pomoc, která by na zcela konkrétních jednoduchých úkolech ukázala, jak při běžných úpravách postupovat, dovoluji si vás odkázat na manuál XXXXXXXX.
6.1 Textové editoryZpracování textu na počítači je pochopitelně nesrovnatelně pohodlnější, než tomu bývávalo při psaní na stroji, které už mnozí z nás ani nepamatují – možnosti prakticky neomezených oprav, přesunů a změn v textu někdy možná až autorům brání vydat konečné znění (zásada „cos namlel, tos namlel, dost“ je asi jedna z nejužitečnějších rad). Také jistě oceníte výhody hromadných oprav a vyhledávání všeho druhu (viz např. odd. 3.10 nebo příklad úpravy tabulky v odst. 4.3.2.1). Je pravda, že i dnes řada autorů raději tvoří první hrubý nástin prezentace s tužkou a papírem nebo raději čte a opravuje text vytištěný na papíře (mnozí si tak všimnou více chyb), ale to je jen otázka individuálního přístupu.
Jestliže zpracováváme texty na počítači, potřebujeme k tomu program běžně označovaný jako textový editor (procesor). Při jeho výběru musíte vycházet ze svých možností a potřeb, z typu textů, které budete zpracovávat a především z úrovně profesionality, které chcete nebo jste nuceni dosáhnout. Řekněme si také rovnou, že uživatelé zpravidla dávají celkem logicky přednost tomu programovému
104
prostředí, na které si již zvykli a ve kterém řadu operací mohou dělat bez velkého přemýšlení a hledání v manuálech. To je v pořádku, chápeme-li počítačový program jako nástroj, nikoliv jako hračku.
Ten, kdo na počítači píše jednoduché dopisy nebo zprávy, na které nejsou kladeny žádné zvláštní nároky, zpravidla vystačí s běžnými, „kancelářskými“ textovými editory. Takový uživatel zpravidla ani po náročnějším a komplikovanějším programu neprahne. Byla by to pro něj pravděpodobně ztráta peněz a zbytečně by se také musel učit složitější postupy, které sofistikovanější program většinou předpokládá. Jakmile ale potřebuje zpracovávat komplikovanější zadání a chce dosáhnout skutečně profesionálních výstupů (např. zpracování vícesloupcové sazby, vkládání grafiky atd.), musí investovat do kvalitního profesionálního procesoru a věnovat příslušnou energii na to, aby se s ním naučil pracovat a využívat jeho možností. Aby se to vyplatilo, předpokládá se ovšem, že bude využívat program dostatečně často a intenzivně, aby vždy do dalšího uplatnění polovinu naučených postupů zase nezapomněl a aby prostředky investované do programu využil v době jeho morální životnosti.
Dnes nejběžnější jednoduché textové editory jsou součástí balíčků Microsoft Office (Microsoft Word) nebo Open Office (Writer), které pro běžnou administrativní práci bohatě postačují a mají pravě pro své masivní rozšíření i výhodu snadného sdílení dalšími uživateli. Jistě mají řadu nevýhod nebo nedostatků, ale často právě ti, kteří si nejvíce stěžují na to či ono, to prostě s programem dost neumějí. Před časem velmi populární Word Perfect, který si ti, kdo to s ním zkusili, zpravidla nemohli vynachválit, je dnes již věci minulosti.
Ostatně většina vydavatelů dodání rukopisu v editoru Word požaduje, a to často bez jakéhokoliv formátování a bez nastavení automatických funkcí (odrážek, výčtů, stylů, nadpisů…), většina profesionálních grafických studií však naopak určité formátování vyžaduje či doporučuje [4]. Je proto nebytné PŘEDEM s vydavatelem přesně dohodnout, jakou úpravu rukopisu požaduje, event. při předání rukopisu upozornit na specifické požadavky (například mnozí grafici doporučí pro určitou kategorii nadpisů kurzivu, ta však v odborných textech bývá předepsána pro určité odborné účely, viz odd. 5.3 až 5.5, a docházelo by ke zbytečným zmatkům).
Z profesionálních textových editorů (správně se jim neříká textový editor, ale sázecí či publikační software nebo software pro desktop publishing) se dodnes používá nejstarší z nich, PageMaker (často to ovšem bývá verze pracující pod MacIntosh), dále se užívají QuarkXPress a Adobe InDesign, který asi dnes v profesionální sazbě převažuje. Pro úplnost dodejme, že program pro profesionální sazbu obsahují i kancelářské balíky Microsoft Office (Microsoft Publisher) i Open Office (Impress), v praxi se však zatím nerozšířily, i když by pravděpodobně umožnily bezproblémový převod z běžného textového editoru příslušného kancelářského balíku. Zpracování textů profesionálním textovým editorem se označuje jako DTP (= desk top publishing).
Profesionální publikační software (např. již zmíněný Adobe InDesign) nejen umožňuje provádět v postatě stejné úkony jako běžný textový editor, ale umí toho mnohem víc: poradí si např. s tím, aby pevné mezery měly stejnou šířku jako jiné mezery v řádku, umí lépe vyrovnat text v odstavci, umožní vícesloupcovou sazbu, nesrovnatelně pokročilejší vkládaní a tvorbu grafických prvků atd. Také celková kvalita zpracování textu a grafického materiálu je nesrovnatelně lepší. Pro profesionální tiskovou přípravu jsou tedy nezbytné a jsou právem vyžadovány pro návazné polygrafické zpracování.
Rozdíl je také v tom, jak jednotlivé editory zacházejí s vloženými objekty. Word a jemu podobné programy prostě objekt vloží do vznikajícího souboru – přitom ho podle potřeby komprimují, čímž dochází k NEVRATNÉ ztrátě informací. Naproti tomu např. InDesign vloží do souboru pouze „náhled“ objektu a samotná předloha je uložena v oddělené složce. K ní se potom program vrací při potřebě korekcí a úprav a do definitivního výstupu ji vloží v plném rozlišení teprve při finálním exportu pro tisk. Výsledkem je podstatně kvalitnější reprodukování vložených objektů.
105
Převod mezi textovým editorem dodaného rukopisu a profesionálním procesorem funguje, jak už tak dodavatelé software rádi říkají, „prakticky bez problémů“ – pozor ovšem na to slovo „prakticky“. Může se stát, že při převodu zanikne veškeré formátování, včetně indexů (opravit to je v technických a chemických textech potom opravdu velká práce) nebo nastanou jiné problémy. Je určitě možné tomu předejít nebo uspokojivě to vyřešit, ale musíte vědět jak a nezbytná je i dobrá komunikace mezi uživateli běžného a profesionálního programu.
A co TeX nebo jeho šablona (balík maker) LaTeX, tak oblíbený především mezi matematiky, fyziky a techniky? Důležité je vědět, že tento program vlastně není klasický textový editor, ale programovací (autoři hrdě říkají „typografický“) jazyk. Systém vychází z předefinovaných vzhledů dokumentu. Uživatel tedy zvolí z navržených typů dokumentů ten, který se mu zdá pro jeho potřeby nejvhodnější, a program sám zpracuje zdrojový text do výsledné sazby (podle principu „jsem mnohem chytřejší než ty, tak mi do toho nemluv“). Program je neustále doplňován a rozšiřován (tyto doplňky na rozdíl od základního programu již nejsou zdarma, čímž padá jeden z argumentů podporujících používání programů této skupiny) a s vynaložením určitého úsilí je možné přece jen přizpůsobit předefinované šablony potřebám nebo vkusu autora (tedy přizpůsobit obecně určitý úkon, nikoliv volit podle potřeby daného místa v textu). Druhým argumentem pro použití TeXu bývá tvrzení, že je vhodnější pro sazbu matematických výrazů a vzorců. Současné verze Microsoft Office jsou však již vybaveny editorem rovnic, který je s možnostmi TeXu zcela srovnatelný (viz odst. 6.2.2).
Základním rozdílem při práci s programem LaTeX oproti jiným editorům je to, že do vznikajícího textu se rovnou zapisují formátovací a jiné povely ve formě znaků ASCII. Uživatel si tedy musí tyto povely buď neustále vyhledávat, nebo si je pamatovat, pracuje-li se systémem LaTeX častěji. Nezanedbatelné není ani to, že při psaní složitějšího textu tak autor napíše celkově třikrát až desetkrát tolik znaků 1) – přitom tyto znaky jsou zpravidla uspořádány do nelogických až mystických shluků. Matematici ovšem tvrdí, že píší-li rovnice dnes a denně, pamatují si příslušné povely a psaní rovnic jim jde rychleji než při použití např. MathType. Je to zřejmě otázka osobního vkusu. Práce se systémem LaTex tedy vyžaduje značnou zkušenost, trpělivost a ustavičné soustředění na „technické“ provedení. To, co v běžném editoru uděláte a na obrazovce ihned vidíte výsledek, je u starších verzí LaTeXu nutné nejprve provést a teprve následně změnou zobrazovacího modu vyvolat výsledek. Také považuji za nutné zdůraznit, že mnohé „speciality“, které i jednoduchý program typu Word běžně nabízí (např. úprava prokladů mezi znaky či mezi řádky, volba umístění při stránkovém zlomu atd.), nejsou v programech TeX proveditelné.
6.2 Tabulkové, rovnicové a grafické editory
6.2.1 Tabulkové editoryNavzdory věcné důležitosti tabulek pro odborné prezentace není vlastním tabulkovým editorům třeba v této příručce věnovat mnoho pozornosti. Ať už to totiž jsou programy obecného charakteru (např. obecně známý a hojně využívaný Microsoft Excel), nebo to jsou specializované programy umožňující tabelární pracování a vyhodnocení nejrůznějších výpočtů apod., je produkt – výstup, který získáte –
1 ) Navzdory slibu, že se nebudu zabývat detaily obsluhy jednotlivých programů, mi tady dovolte udělat výjimku a popsat postup hromadného převodu rovnic vytvořených programem MathType ve Wordu. Tento postup je totiž obecně málo známý, zato však poměrně jednoduchý a nesmírně efektivní: V programu Word můžete na základní programovou lištu vložit ikonu MathType (Office 2007 a 2010: kulatá ikona v pravém horním rohu/Možnosti aplikace Word/Doplňky/Spravovat Doplňky aplikace Word → Přejít zaškrtnout MathType Commands a MathPage → OK). Potom se otevře příslušný soubor, na liště se zvolí ikona MathType/Export Equations a vybere se požadovaný typ převodu a složka, do které chcete rovnice uložit. Program sám vytvoří z každé rovnice v souboru samostatnou předlohu ve formátu EPS. Ve formátu EPS můžete rovnice také ukládat přímo po vytvoření v MathType.
106
souborem uspořádaných dat, číselných nebo textových. Práce se samotným tabulkovým editorem nebo využití nabízených možností jsou pak zcela podřízeny dané situaci, použitému programu a vašim schopnostem. Pro naše téma, tj. pro zpracování odborných prezentací, je důležité jenom konstatování, že pro přípravu FINÁLNÍ předlohy k tisku nebo k prezentaci je mnohem lépe vzniklou tabulku přenést do prostředí textového editoru (z Excelu lze tabulku snadno překopírovat), který pro její finální úpravu, textovou i grafickou, poskytne mnohem více možností.
6.2.2 Rovnicové editoryPsaní a reprodukování matematických rovnic je pořád trochu problém, i když existuje řada editorů pro jejich zpracování. Nejběžnější z nich je dnes editor rovnic, který je standardní součástí Microsoft Office, nebo jeho „nezávislý“ bratranec, program MathType firmy Design Science. Oba tyto programy poskytují prakticky identické služby, ostatně pocházejí i ze stejného zdroje, jen zřejmě z komerčních důvodů byly rozlišeny a pro převod mezi nimi je nutné zakoupit komunikační prográmek. V novějších verzích Microsoft Office byl editor rovnic modifikován, nejsem si jistá, zda ku prospěchu věci. V každém případě ale vytvoření rovnic, a to i opravdu komplikovaných, které by byly kompatibilní s prostředím Wordu, je po minimálním zapracování záležitostí docela příjemnou.
Zvýšenou pozornost vyžaduje přenos rovnic do prostředí profesionálního DPPDTP-programu, třeba již zmíněného Adobe InDesignu. Tvůrci programu se kasají, jaký že to vytvořili špičkový profesionální produkt, high-tech a kdoví co všechno, ale určitě ho vybavili mnohem rozsáhlejšími možnostmi různých „reklamních“ akcidenčních písem a úprav než tolik potřebným (alespoň pro veškerou odbornou literaturu) alespoň základním vybavením pro tvorbu rovnic. Pro rovnice v prostředí InDesignu je doporučován program, který se jmenuje MathMagic a poskytuje při psaní rovnic služby srovnatelné např. s MathType. Výhoda editoru MathMagic při práci v prostředí InDesignu je zachování editovatelnosti rovnic. Rovnice pocházející z MathType je také možné editovat, ale je to poněkud komplikované a může dojít i k nežádoucí záměně některých znaků, ztrátě formátování apod. Každopádně rovnice, ať již jsou vytvořené v jakémkoliv editoru rovnic, se nepřevedou automaticky a je potřeba vkládat je do textu jako samostatné objekty. Za tímto účelem je rovnice nutné převést z nativního formátu rovnicového editoru, a to nejlépe do formátu EPS, popř. PDF 1).
Rovnice vytvořené v programu skupiny TeX se do InDesignu převádějí podobně obtížně, takže již zmíněné nevýhody tohoto prostředí nevykompenzuje ani snadnější zpracování rovnic.
6.2.3 Grafické editoryGrafický editor je program, kterým můžeme vytvořit grafické znázornění objektů. Používá se k návrhům tiskových předloh i grafických návrhů v digitální podobě. Prostředí každého editoru obsahuje různé nástroje, lišící se podle toho, na co je daný editor zaměřen (simulace skutečného malování štětcem, bitmapová grafika, vektorová grafika, prostředí pro tvorbu plakátů apod.). Hlavním klíčem pro rozdělení je možnost dvojrozměrného nebo trojrozměrného znázornění. Dvojrozměrné editory (to bude asi to pro nás důležité, pro tisk i pro prezentace) jsou pak děleny na vektorové (grafická informace je uložena ve formě matematického zápisu tvaru čáry nebo křivky, které jsou základním elementem každého obrázku) a bitmapové (grafika je definována barvou jednotlivých bodů).
V bitmapové grafice je celý obrázek popsán pomocí jednotlivých barevných bodů (pixelů) uspořádaných do mřížky. Každý bod má přesně určenou polohu a barvu v nějakém barevném modelu (např. RGB, viz odst. 8.1.6). Kvalitu záznamu obrázku ovlivňuje především rozlišení a barevná
1 )Schvalovací doložku MŠMT mají i dnes vydávané učebnice pro základní a střední školy, i když je souběžně schvalováno několik možných textů pro daný účel.
107
hloubka (počet bitů na pixel). Rozmístění a počet barevných bodů obvykle odpovídají zařízení, na kterém se obrázek zobrazuje (monitor, papír). Pro zobrazení na monitoru stačí rozlišení 72 dpi, pro tisk na tiskárně 300 dpi. Pro převod obrazových předloh (klasické fotografie, kreseb a dalších) do bitmapové grafiky slouží zařízení nazývané skener nebo digitální fotoaparát.
Ve vektorové grafice se obrázek popisuje pomocí geometrických objektů – bodů, přímek, křivek a mnohoúhelníků. Vektorová grafika není závislá na rozlišení a lze ji tedy reprodukovat při téměř libovolném zvětšení nebo zmenšení.
Pro nenáročné použití postačuje i standardní součást Office (Malování), pro profesionální využití je zapotřebí např. Adobe Photoshop, Adobe Illustrator, Corel Draw nebo další.
Grafické editory vytvořenou práci ukládají do svých speciálních souborů, které uchovávají podrobné informace a vrstvy. Profesionální programy také podporují větší množství formátů a umožňují ukládání do běžných formátů, jako jsou PNG, JPG, BMP, TIF aj. Tyto formáty zachycují surový formát (maximum informací zachycených fotoaparátem), proto jsou podklady v těchto formátech veliké.
Základní editory umožňují změnu velikosti obrázků, jejich ořezávání, malování různými štětci, změnu či výběr barvy, označení a výběr plochy, malování tvarů (čtverec, kruh, přímka, obdélník se zahnutými rohy, guma, nástroj na psaní textu, zrcadlení a převracení objektu, přiblížení a oddálení plátna). Pokročilé editory používají filtry (šum, pixelizace, vykreslení oblaků, rozmazání, aj.) a pracují se zmíněnými vrstvami. Profesionální editory používají propracované komplexní prostředí, kde jsou navíc předpřipravené moduly pro řadu dalších úkonů (moduly se dají stáhnout i z internetu a přidávat je do programů.
6.3 Prezentace při přednáškáchPowerPoint (Microsoft Office PowerPoint) je nástroj na tvorbu prezentací z kancelářského balíku Microsoft Office. Starší verze používaly koncovku *.ppt, novější (2007, 2010 a 2013) používají k ukládání koncovku *.pptx (x v koncovce značí XML, což je rozšiřitelný značkovací jazyk podobný HTML).
6.4 Programy pro finální výstupyData k tisku (kap. 8) není vhodné předávat v otevřených formátech (tj. zpracovaná v textovém procesoru nebo vektorovém programu), protože takový dokument není zabezpečený proti editaci nebo nechtěné změně obsahu. Proto se musí převést do některého uzavřeného formátu, který v jednom souboru popisuje celý obraz zdrojového dokumentu (tedy písma, vektorové i bitmspové objekty).
Prvním takovým formátem byl PostScript, což byl volně použitelný jazyk pro popis tiskové strany. Neumožňoval však zobrazit obsah souboru na monitoru a také kontrola dat před tiskem byla obtížná.
Dnes se pro předání finálního zpracovaného textu zpravidla volí formát Adobe PDF (zkratka anglického názvu Portable Document Format), který byl vyvinutý firmou Adobe pro ukládání dokumentů nezávisle na softwaru i hardwaru, na kterém byly pořízeny. Původně byl určen pro kancelářské dokumenty, dnes se široce používá pro předávání jakýchkoliv dokumentů, jejichž obsah si autor přeje zachovat beze změn. Ve formátu PDF tedy nelze provádět opravy či změny, lze je pouze vyznačit a provést se pak musí v souboru v původním formátu.
I když Adobe PDF vychází z modelu zobrazení shodného s jazykem PostScript, umožňuje snadné zobrazení, kontrolu a vyznačení oprav. Soubory jsou také až desetkrát menší než soubory PostScript. Soubor typu PDF může obsahovat text i obrázky, přičemž tento formát zajišťuje, že se libovolný
108
dokument na všech zařízeních zobrazí stejně. Při převodu lze přitom volit rozlišení výsledného souboru a vytvořit buď soubor s menším rozlišením, který je vhodný např. pro posílání jako příloha elektronické pošty (lze tak tedy posílat např. soubory k revizi a korekturám), nebo „ostré“ tiskové PDF, které se předává pro tisk. Data ve formátu PDF lze zobrazit pomocí zdarma dostupného prohlížeče Adobe Reader. Soubor PDF s menším rozlišením vytvoří i novější verze programu Word nebo jiných běžných editorů, ale jeho vlastnosti zpravidla nedostačují, aby vyhovoval jako tiskové PDF.
Požadavky na tiskové PDF
ProPoster je software, který je vhodný pro úpravu a tisk velké grafiky jako jsou velké bannery, plakáty či reklamy. Jakýkoli obrázek, digitální fotografii či dokument Wordu a Excelu můžete převést a tisknout. Program umožňuje úpravu velikosti, kvality a dalších atributů výsledného produktu. Tohle váhám, jestli tu má být, a pokud ano, musím si ještě alespoň něco zjistit.
109
7. JAK FUNGUJE VYDAVATELSTVÍ Kapitola se zabývá vztahem mezi autorem a vydavatelem,
rozšiřuje informace uvedené v odd. 1.1 a 1.2. Autorům by měla ozřejmit zákonitosti vydavatelského procesu,
pracovníkům vydavatelství pak osvěžit jejich znalosti.
Nakladatelství či vydavatelství jsou instituce, jejichž účelem je zpřístupnit veřejnosti psanou tvorbu. Pokud se orientuje na vydávání odborné literatury, je jeho postavení obzvlášť privilegované, protože odpovídá za to, že bude zprostředkovávat poznání v přístupné, aktuální a kvalifikované podobě.
Nakladatel vydává svou produkci na své vlastní náklady (= platí ji ze svých prostředků, ať již pocházejí odkudkoliv). Zpravidla tedy rozhoduje o tom, co vydává, a vyrobené publikace sám uvádí na knižní trh.
Vydavatel přijímá zakázky těch, kteří si u něj objednají vydání určitého díla a zaplatí je. Zpravidla jsou potom vyrobené publikace majetkem objednatele a ne vždy jsou volně prodejné.
7.1 Historie vydávání odborné literatury v ČecháchVznik prvních tištěných publikací v našich zemích následoval již krátce po objevení knihtisku (viz odd. 8.1) – kolem roku 1468 vznikla Kronika trojánská, která patří mezi české prvotisky. Počátky skutečného knižního obchodu jsou úzce spjaty s legislativními předpisy vydanými za panování Marie Terezie a v r. 1879 byla založena profesní organizace nakladatelů a knihkupců. Na přelomu 19. a 20. století pak vznikají české nezávislé nakladatelské domy, především tzv. velká pražská trojka (J. Otto, F. Topič a J. R. Vilímek) i významní nakladatelé z Moravy, R. Promberger z Olomouce nebo J. Barvič z Brna. V roce 1895 byla pak pro vydávání technických spisů založena Česká matice technická, jejíž péčí vyšlo dosud kolem 450 titulů a působí dodnes jako nezisková organizace při Českém vysokém učení technickém.
Po politickém převratu v roce 1948 nastala postupná likvidace soukromého vydávání a prodeje knih (během jednoho roku bylo zlikvidováno více než 370 nakladatelských domů a 120 z nich byla zrušena koncese). Byla to etapa centrálního dohledu nad vydáváním a prodejem knih a cenzura se stala běžnou praxí. Nebylo např. možné tisknout určitá témata nebo určité autory. V oblasti odborné literatury v tomto směru dopadly bezesporu nejhůře společenské vědy, ale i v oborech technických byla mnohá tabu. Z března 1949 pochází zákon o vydávání a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací a stát postupně založil řadu vydavatelství, která měla většinou určenou (de iure pravděpodobně rozhodnutím ministerstva kultury) tematickou oblast nebo typ vydávané produkce. Přírodovědnou a technickou literaturu např. vydávala dvě největší odborná vydavatelství, dodens existgující nakladatelství Academia a Státní nakladatelství technické literatury, později SNTL - Nakladatelství technické literatury. Pravdou ovšem je, že tehdejší vydavatelství se svého zaměření držela příkaz-nepříkaz, dbala o svůj obor nebo oblast a event. překryvové záležitosti se řešily dohodou – ekonomická pravidla byla tak pokřivená, že nebylo nutné si s tím příliš lámat hlavu.
Vydávání učebnic spadalo do působnosti ministerstva školství, a to v oblasti učebnic středoškolských i vysokoškolských. Každá publikace, kterou ministerstvo určilo jako učebnici, byla opatřena schvalovací doložkou (v podstatě ve znění: Schváleno ministerstvem školství ČSR čj. … ze dne …
110
jako učebnice … /učební text pro … ročník …) 1). V principu bylo opět určeno, které vydavatelství zpracovává jaké učebnice (dané vydavatelství mělo na tyto učebnice gesci). Státní pedagogické nakladatelství (SPN) vydávalo učebnice pro základní školy, pro střední všeobecně vzdělávací školy („gymnázia“) a také učebnice všeobecně vzdělávacích předmětů pro střední odborné školy; SNTL mělo gesci na učebnice odborných předmětů pro střední odborné školy (průmyslové, ekonomické, …), Státní zdravotnické nakladatelství vydávalo učebnice pro zdravotní školy, Státní zemědělské nakladatelství vydávalo pro zemědělské školy atd. V případě vysokoškolských učebnic platilo v podstatě totéž rozčlenění, i když s poněkud větší volností. V případě učebnic pro střední školy vycházela VŽDY iniciativa z ministerstva školství, resp. z jeho (poradního) orgánu Výzkumného ústavu odborného školství (VÚOŠ; obdobná instituce existovala i pro školství všeobecně vzdělávací). Tento ústav určil, jakou učebnici je třeba vytvořit a pověřil jejím sepsáním ty autory, které si zvolil (podle vlastních zkušeností, na doporučení, …). Ti byli předem písemně pověřeni, aby v daném termínu zpracovali učebnici s určeným obsahem a rozsahem.
Ostatně v těch dobách se prakticky u všech knižních publikací schvaloval už námět (osnova) – více si o tom povíme v odd. 7.5.
Po roce 1989 se i knižní kultura musela transformovat do změněných společensko-ekonomických podmínek. Zásadní změny se týkaly produkce, distribuce a prodeje knih, ale i liberalizace příslušné legislativy.
V první fázi zanikly prakticky všechny „kamenné“ nakladatelské domy. Důvodů byla řada, některé měly povahu ekonomickou, jiné vyplynuly z politické změny; smutný výsledek pak vznikl jejich vzájemným působením. Je pochopitelné, že po změně hospodářské a politické situace se všichni vrhli právě na vydávání dřívějších libri prohibiti; tento výbuch svobody nakladatelů a odpovídající zájem čtenářské obce přispěly k narušení rovnováhy normálně fungujícího knižního trhu minimálně po dobu několika let.
V dřívější politické situaci také panoval téměř hysterický strach z čehokoliv, co by mohlo sloužit k rozmnožování tiskovin. I tak primitivní zařízení jako dávné cyklostyly podléhala v podnicích velmi přísnému režimu kontrol a o dnes běžných kopírkách se většinou mohlo jenom zdát. S podobnou ideologií bylo voleno i strojní vybavení tiskáren: především byly vybaveny velkými stroji, vhodnými pro výrobu velkonákladových tiskovin. To samozřejmě znevýhodnilo ty nakladatelské oblasti, ve kterých by přirozená situace vyžadovala rozumně malé náklady knih, tedy především odbornou literaturu prakticky všech oborů. Jestliže ve státě naší velikosti vyjde odborná monografie v počtu 200 kusů a ty dvě stovky čtenářů si ji koupí a poučí se z ní, je jistě dosaženo správného cíle. S vybavením tiskáren existujícím do roku 1989 to ale bylo prakticky nemožné, protože vyrobit tak málo knížek na jejich velkých strojích bylo naprosto neekonomické. Většinou nejmenší „přípustný“ náklad byl 1 000 kusů – a to se muselo v tiskárně moc prosit! Teprve menší tiskárenské podniky vznikající po roce 1989 správně pochopily, kudy vede cesta, a dá se říci, že dnes je tento problém již prakticky odstraněn. Ale v tradičních nakladatelských domech byli zvyklí na situaci, že knížky se vydalo alespoň 1 000 kusů, ačkoliv všichni věděli, že půjde-li to dobře, prodají se ty dvě stovky a zbytek půjde do stoupy. Na ceně knihy se to nijak neprojevilo. V tržním ekonomickém prostředí ale opakování této praxe vedlo k výrazným finančním ztrátám a tradiční velké nakladatelské domy nebyly schopné se dostatečně rychle přizpůsobit.
1 )European Article Number (EAN), od roku 2009 International Article Number (IAN) nebo Global Trade Item Number (GTIN), česky Mezinárodní číslo obchodní položky, je jednotná mezinárodní číselná identifikace zejména spotřebních výrobků a dalších obchodovatelných položek, která se na výrobky často tiskne v podobě čárového kódu.
111
Tím jsme se dotkli ceny knih, což je první oblast, kde měla vydavatelská sféra naopak určitou „nadstandardní“ podporu – podmínky pro vydávání knih byly tenkrát přece jen trochu lepší než v jiných oborech. Knihy byly opravdu velmi laciné, ceny zpravidla naprosto neodpovídaly potřebnému finančnímu zajištění výroby a stát tedy vlastně výrobu knih dotoval nemalými částkami. Existovaly sice určité tabulky a algoritmy, podle nichž se cena knihy určovala, a původně snad hodnoty v nich vycházely i z jakési reality. Ale ceny surovin i prací se měnily a tabulky zůstávaly. V okamžiku, kdy muselo i vydávání knih přejít na podmínky tržního hospodářství a kniha se musela prodávat za takovou cenu, aby se její výroba zaplatila, byl cenový skok enormní a mnohým čtenářům připadal až prohibitivní. Spolu s již zmíněným faktem, že se na trhu náhle objevily atraktivní a dříve zcela nemyslitelné tituly, to opět vychýlilo rovnováhu v neprospěch „tradičních“ edicí.
Druhým výrazně nadstandardním nástrojem dřívějších nakladatelství byl systém jejich finančního hospodaření. Nebylo běžné, že by bylo dotováno vydání konkrétní knihy, ale vydavatelství mělo naplánovaný roční hospodářský výsledek, zisk (if any) odvedlo a ztráta (častější) byla určitými mechanismy vykompenzována. Výjimkou byly učebnice, ty byly dotovány přímo a plně. Kromě toho mělo prakticky každé vydavatelství nástroj zvaný úvěr na pomalu (nebo „trvale“) se obracející zásoby. Jako myšlenka to jistě bylo rozumné: knížky nejsou housky, aby se prodaly do odpoledne. Ale v praxi to vypadalo tak, že vlastně nešlo o úvěr, ale o neomezený debetní účet, a nakladatelství, mělo-li špatný rok, zvýšilo své zadlužení např. z 90 milionů na 120 milionů, banka neprotestovala, úroky byly nulové a opět se nikdo moc nevzrušoval. Jakmile ale banky přešly na normální podmínky bankovnictví, odmítaly půjčit další částky a naopak z již existujícího úvěru požadovaly úroky. Mnohá nakladatelství si pak nevydělala ani na tyto úroky a zakrátko se ve všech tiskárnách natolik zadlužila, že už jim nikdo žádnou zakázku nechtěl vzít, tudíž nic nemohla vydělat a kruh vedoucí ke krachu se uzavřel.
Zárodky budoucího krachu si ale nesla nakladatelství i sama v sobě: personální složení bylo možná nevyvážené nebo předimenzované, především v „obslužných“ profesích. Je to nakonec jeden ze zákonů profesora Parkinsona, že instituce si časem vytvoří tak rozsáhlou vnitřní strukturu, že si vystačí sama a nepotřebuje ani dostávat práci zvenčí, ani ji odevzdávat – v termodynamice se takový systém nazývá adiabatický. Také obvyklé postupy byly málo produktivní, určitě byl nevhodný a nedostatečně profesionální odbyt a prodej knih, leckdy asi přispěla po roce 1989 ke krachu nakladatelského domu i skutečnost, že knihkupci v souladu s tehdy panujícím národním zvykem neplatili faktury.
Velké škody ale napáchala i neuvážená ediční politika. Jakmile se situace uvolnila, všichni se vrhli na knižní trh s představami, že teď zbohatnou, a hodně, a rychle. A tak se vyrojila hromada titulů, o kterých byli jejich strůjci přesvědčení, že „zmizí jako sníh na slunci“. Ale nezmizely, buď proto, že odhadovaná atraktivita se nekonala, nebo proto, že stejně geniální nápad mělo více nakladatelů a trh přehltili.
Ono je to tak: Náklady na každý vydaný titul se většinou pohybují v řádu statisíců a přitom každý z nich nese své vlastní riziko. Z jediné špatně odhadnuté edice se nakladatel může vzpamatovávat léta. Stabilizovaný nakladatelský dům si jistě může dovolit vydat čas od času titul, o kterém předem ví, že bude ztrátový, ale vydá to, sobě pro radost nebo protože to považuje za přínosné pro českou literaturu, pro určitý obor apod. – ztrátu potom kompenzuje nějakým ekonomicky výnosnějším titulem. Ale musí umět opravdu dobře kalkulovat a odhadovat situaci na trhu a nesmí riskovat přes míru. To se v tehdejších nakladatelstvích moc nedařilo a navíc, jak se tyto podniky pokoušely vplout do jim neznámých vod ziskového podnikání, vzdalovaly se stále více svému původnímu zaměření, své profesi, kterou uměly, a opouštěly a ztrácely své kmenové autory i čtenáře.
Na troskách tradičních nakladatelských domů vzniklo mnoho malých nakladatelství, i takových, která se vrátila k vydávání odborné literatury. Řada z nich rozumí řemeslu a odvádí kvalitní práci. Velmi také posílila pozice vysokoškolských vydavatelství, která začala v 90. letech 20. st. vznikat při našich
112
větších vysokých školách, což zcela odpovídá situaci ve světě. Knihkupectví jsou dnes více než kdykoliv dříve plná krásných a technicky skvěle vybavených knih a čeští čtenáři, kteří jsou po léta zvyklí do knih investovat, se již do náruče knihkupců radostně vrátili. Ale když se rozhlédnete po pultech, budete možná trochu marně hledat odborné knihy některých méně „módních“ oborů. Ani provedení vydaných knížek není po odborné stránce vždy bez vad. Že je taková uspěchaná doba, že i noviny se hemží věcnými chybami a redaktoři neumějí pořádně česky? Nehněvejte se, ale tyto argumenty by pro odbornou literaturu nebo obecně pro knihy platit neměly.
Titulů v oblasti odborné literatury ubylo možná řádově a prosadit vydání nějakého většího díla vyžaduje od autorů mnohdy větší úsilí než samo sepsání díla. Musí na to zpravidla totiž získat peníze – dotaci, sponzorský dar, grant. Tyto prostředky potom potenciálního vydavatele nalákají, aby knihu vůbec byl ochoten vydat, protože pokryjí zčásti nebo zcela náklady na vydání díla. Většinou tak přispějí ke snížení cen malonákladových knih a titul se lépe prodává.
7.2 Autor a vydavatel
7.2.1 Postup při tvorbě díla Vztah mezi autorem a vydavatelem je nutně založen na vzájemné důvěře, která je nezbytná pro úspěšný výsledek. Není ale vždy na místě spoléhat jen na gentlemanské chování všech zúčastněných a vést vše „po sousedsku“ – takový přístup může vést k trpkému zklamání nebo alespoň k nekonečným tahanicím. Proto v dalším výkladu upozorním na tradiční vydavatelské postupy, i když je dnes některá vydavatelství v lecčems nedodržují. Nikdy však autoři neprohloupí, jestliže se alespoň pokusí docílit rigoróznějšího jednání, i kdyby leccos měli udělat sami (např. poslat doporučený dopis shrnující neformálně dohodnuté podmínky, předložit spolu s dílem seznam předávaných materiálů a nechat si jej potvrdit – viz dále).
7.2.1.1 Předběžná jednáníVydavatelská činnost vyžaduje znalost knižního trhu: jeho potřeb, velikosti, orientace. Předpokládaná kniha musí být žádaná, musí existovat potenciální zájemci, kteří budou ochotni ji koupit, a musí se prodávat za cenu, kterou si může vydavatel i kupující dovolit. Odhad možností knižního trhu by měl vhodně kombinovat odborný přehled autorů s profesionálními zkušenostmi vydavatele. Pro úspěch knihy je důležité také zvolit vhodnou dobu vydání, rozsah, odbornou náročnost, tematickou utříděnost a další odborné charakteristiky budoucího díla.
Všechny tyto záležitosti by měl projednat autor s potenciálním vydavatelem dříve, než bude postupovat dále. Není přitom důležité, odkud impuls vychází: zda autor přijde k vydavateli se svým námětem, nebo zda vydavatel sám zkouší vyhledat vhodné autory pro námět, který považuje za perspektivní.
V klasických vydavatelských domech měla i tato předběžná jednání předepsané úkony a postup: autor poskytl návrh osnovy budoucího díla (event. na vyžádání i ukázku textu), který prošel schvalovacím řízením ve vydavatelství: zpravidla se vyjádřili odborní posuzovatelé i ediční komise vydavatelství (nebo obdobný orgán, ať již se jmenoval jakkoliv) a v případě jejich příznivého doporučení pak orgány vydavatelství posoudily možnou realizaci. Výsledkem byla písemná dohoda, která určovala téma a členění budoucího díla, jeho rozsah i lhůtu, do kdy bude dodáno. Tato dohoda měla často již charakter licenční vydavatelské smlouvy (viz odst. 7.2.1.5), nebo alespoň charakter smlouvy o smlouvě budoucí. Poskytovala tedy oběma stranám přiměřenou záruku: dovolovala vydavateli již v této fázi specifikovat rozsah a zaměření díla, termín jeho dodání i další požadavky na autora a umožňovala mu tak plánovat i své ekonomické možnosti; autorům zase přinášela určitou jistotu, že pokud tyto podmínky dodrží (a pokud bude dílo doporučeno při odborném posouzení – odst. 7.2.1.4), nebudou
113
psát nadarmo. Dnes se tato jednání zhusta odehrávají na bázi ústních příslibů, což oběma stranám do značné míry vyráží zbraně z ruky.
O tom, že mnohdy se autor musí pokusit také získat prostředky na vydání svého díla, si povíme více v odd. 7.4.
7.2.1.2 Autorské zpracování díla a jeho převzetíNa základě předběžných jednání autor (autoři) zhotoví požadované dílo, v případě knihy označované jako rukopis. Měl by vyhovovat co nejlépe sjednaným podmínkám z hlediska obsahu, rozsahu, formálních náležitostí apod., především by ale měl být dodán ve sjednaném rozsahu a lhůtě. Vydavatel také většinou dojedná předem s autorem požadavky na úpravu díla a způsob jeho dodání (dnes zpravidla v elektronické podobě). Vydavatel obvykle požaduje, aby se v díle dodržovala platná pravidla jazyková i odborná, ať již jsou ustanovena normativně, příslušnými odbornými doporučeními (viz odd. 5.1), nebo se týkají úpravy, kterou si vydavatel přeje dodržovat ve všech svých edicích (říká se tomu domácí pravidla vydavatele). Pokud autor nedodrží sjednané podmínky (především pokud dílo nesplňuje požadovanou úpravu), má vydavatel právo od dalších jednání ustoupit. Při dodání díla si také vydavatel ověří, že byly dodány i všechny potřebné doplňky a přílohy, především obrázkový materiál. Pokud tak neučiní, je to JEHO CHYBA a riskuje komplikované další dohadování.
Jestliže je dílo dodáno a obsahuje vše potřebné (viz výše), měl by vydavatel potvrdit jeho převzetí (nejlépe písemně), které pochopitelně v této fázi nemůže být a není závazným příslibem vydání díla, protože to zpravidla zatím nebylo odborně posouzeno (odst. 7.2.1.4). To by mělo být v potvrzení o převzetí také výslovně uvedeno. Součástí potvrzení o převzetí by mělo být i uvedení rozsahu dodaného díla (snad alespoň rozsahu elektronického), které je nezbytné pro veškeré další úkony – viz odst. 7.2.1.3. Potvrzení o převzetí podepisuje zástupce vydavatele.
Přestože formální akt převzetí díla je po právní i praktické stránce nesmírně důležitý, často se v dnešní praxi opomíjí – k časté, bohužel již pozdní lítosti zúčastněných. Někdy se také volí takový postup, že potvrzení o převzetí autor obdrží až po odborném posouzení díla.
7.2.1.3 Rozsah dílaKdyž se text psal na psacím stroji, vešlo se na rozumně popsanou stránku formátu A4 (tedy stránku běžného kancelářského papíru) asi 30 řádků po cca 60 úhozech (slova se samozřejmě dělila tam, kde to gramaticky šlo, takže počet znaků v řádce nemohl být přesný). Taková stránka se označovala jako normalizovaná stránka (n. s.) a obsahovala zhruba 30 · 60 = 1 800 znaků. Z normalizované stránky potom byla odvozena obecná jednotka rozsahu, autorský arch (AA), přičemž platí 1 AA = 20 n. s. = 36 000 znaků (včetně mezer). Éra psacích strojů je již minulostí a málokdo dnes vůbec ví, co to normalizovaná stránka je (ostatně ani by nebylo snadné ji na počítači realizovat), jednotku autorský arch ale lze s výhodou i nadále používat. Je to určitě mnohem přesnější, než uvádět rozsah prostým počtem stránek (jak velkých? jakým písmem? atd.).
Zdálo by se, že určit rozsah v AA je snadné – vždyť počet znaků v souboru počítač na požádání oznámí. Věc ale není tak úplně jednoduchá, jak plyne z následujícího:
1. Ve zmíněných dřevních dobách se rozsah zjišťoval jednoduše: namátkově se ověřilo, zda na plně popsaných stránkách je skutečně požadovaných 30 řádků po zhruba 60 znacích (pokud ne, přepočítal se podle toho výsledek). Popsaná stránka se brala jako plná (bez ohledu na neukončené řádky např. na koncích odstavců nebo nutné mezery kolem rovnic, nadpisů apod.). K počtu plných stránek se připočítaly sečtené řádky na neplných stránkách; obdobně se započítal rozsah tabulek, textů pod obrázky apod., rozsah obrázků se určoval podle plochy, kterou na stránce zaberou. Výsledný údaj tedy vznikl přesným součtem nepřesných čísel, ale přitom respektoval nezbytné členění textu (větší mezery kolem nadpisů apod., kratší východové řádky odstavců atd.). Počet znaků přesně zjištěný
114
počítačem o tuto přirozenou toleranci autory „šidí“ (pouhý rozdíl způsobený východovými řádky odstavců lze odhadnout takto: jsou-li na stránce hladkého textu asi tři až čtyři odstavce a délka východového řádku statisticky průměrně musí vyjít na půl řádku, na každé stránce to tedy odpovídá v průměru 1,5 až 2 řádkám, tedy 5 až 7 % „ve prospěch autora“). Počítačový údaj vychází přesně z počtu skutečných znaků, ale rozumné a nutné členění textu (pochopitelně) nemůže respektovat, takže zjištěný rozsah je celkově o to menší než při „tradičním“ výpočtu.
2. Horší ale je to, že počítač považuje vložený objekt za jeden znak – takže např. stránka obsahující pouze tři rozsáhlé rovnice bude započítána jako tři znaky. To samozřejmě může získaný údaj krajně znehodnotit, v případě technických odborných děl obsahujících mnoho rovnic a tabulek (vložených jako objekt, což někteří autoři dělají) může být automatický počítačový údaj jen zlomkem skutečného rozsahu. Proto vydavatelé používají postup podobný „odhadování“ podle bodu 1: Z textu se vybere část obsahující jen „hladký“ text (i s členěním na odstavce) a vloží se do sazebního obrazce stránky tak, aby ho zcela zaplnil. Pak se zjistí počet znaků na takto vytvořené stránce, přepočítá se na AA a vynásobí se počtem stránek celého díla (postupem podle bodu 1). Pro informaci uvádíme, že takový výsledek např. pro stránky formátu B5 psané písmem velikosti 11 bodů odpovídá zhruba 12 stránkám na 1 AA, totéž platí pro stránky A4 psané písmem 12 bodů.
7.2.1.4 Odborné posuzováníPosuzování odborníky je běžnou součástí prakticky všech oblastí vědecké činnosti – hodnocení kvalifikačních prací, původních příspěvků, žádostí v různých (grantových) soutěžích až po hodnocení a akreditaci celých pracovišť. Všechny tyto činnosti skrývají jeden zásadní problém: neexistuje žádný skutečně objektivní, kvantifikovatelný způsob, jak hodnotit vědeckou práci – vždy je nutno se spolehnout na odbornou kvalifikaci a morální způsobilost odborníků daného oboru. Na tom nic nemůže změnit sebevětší obliba různých systémů hodnocení vědy, citačních a jiných indexů apod. – vždy se tak získají jen orientační údaje, porovnatelné výhradně v úzké vědecké oblasti.
Při posuzování odborných děl je možná tento problém méně palčivý než jinde, snad proto, že přímý finanční zisk z odborných prezentací nebývá velký. V každém případě kvalitní posouzení kolegou odborníkem bývá pro autory velkou pomocí. A to i přesto, že posuzovatel je v principu pomocníkem vydavatelství, které si ho většinou také vybere a mělo by dbát na to, aby jeho připomínky autoři zvážili a respektovali (pokud tak neučiní, měli by uvést důvod). Odborný posuzovatel (česky se správně nazývá lektor; recenzent je ten, kdo po uveřejnění díla napíše kritiku = recenzi, viz kap. 1) by správně měl mít za úkol hodnotit skutečně jen odbornou stránku, nikoliv vypomáhat s formálními úpravami (jak se dnes bohužel často požaduje). U nás bývá zvykem jméno lektora (lektorů) v díle uvádět, jinde to nemusí být pravidlem.
Pokud při odborném posouzení není dílo doporučeno k vydání ani po úpravách, má vydavatel právo od dalšího jednání ustoupit.
V případě původních sdělení (článků do časopisů) je tato fáze jednání zjednodušená: příspěvek po event. kontrole vědeckým redaktorem časopisu dostanou posuzovatelé, a pokud ho oni (po navržených úpravách) schválí k tisku, je přijat (autor dostane potvrzení o převzetí příspěvku k tisku). Pokud příspěvek neprojde posuzováním nebo dokonce ani vnitřním hodnocením v redakci časopisu, není přijat a autoři musí zkusit své štěstí jinde nebo to příště napsat lépe.
7.2.1.5 Licenční smlouvaVydavatelská licenční smlouva především zajišťuje vydavateli majetková práva k danému vydání daného díla, především dílo za úplatu šířit (viz odd. 7.5). Ve smlouvě je specifikováno dílo, jeho autor (autoři) a další potřebný popis díla, podstatná jsou ale i další ustanovení smlouvy:
115
– výše autorského honoráře (odst. 7.2.1.6) a způsob, jakým bude určen; v principu se může výše honoráře určit pevnou sazbou podle rozsahu díla (odst. 7.2.1.3) – tento způsob je u nás stále v případě odborných děl běžnější; honorář lze také vyplácet jako procentuálně určenou část tržby za prodané výtisky;
– počet výtisků (náklad), na který se smlouva vztahuje;
– doba, na kterou se uzavírá; do této doby musí vydavatel dílo vydat v nákladu nepřevyšujícím údaje ve smlouvě; pokud chce vydat další výtisky ještě v době platnosti smlouvy (a náklad uvedený ve smlouvě nebyl ještě překročen), je to dotisk; vydání díla po vypršení platnosti smlouvy nebo po překročení nasmlouvaného nákladu již musí být řešeno jako další vydání.
Licenční smlouvu podepisuje zástupce vydavatele i autor. Pokud je autorů více, podepisuje smlouvu buď jeden z nich (ostatní spoluautoři ho vybaví plnou mocí, v níž ho pověří zastupováním autorského kolektivu při jednání s vydavatelstvím), nebo jsou ve smlouvě vyjmenování všichni spoluautoři, všichni ji také podepisují a každému spoluautorovi je vyhotoven vlastní výtisk smlouvy. Součástí smlouvy pak také je rozdělovník honoráře podepsaný všemi spoluautory.
V licenční smlouvě by také mělo být uvedeno ustanovení, komu náležejí autorská práva k danému textu a kdo je tedy oprávněn poskytovat svolení s jeho možným dalším použitím.
S licenční smlouvou také souvisí právo k reprodukování převzatých obrázků a jiných materiálů. Zpravidla je ve smlouvě stanoveno, že souhlas se zveřejněním musí zajistit autor, i když je jistě možné po dohodě postupovat ve vzájemné součinnosti. Zcela striktně posuzováno by se souhlas se zveřejněním měl žádat POUZE pro ty materiály, které jsou reprodukovány beze změn (fotografie, mapy apod.). Jakmile ale ve schématu nebo v grafu nahradíte popisky texty v jiném jazyce (ba i když jen změníte desetinná znaménka!), změníte jeho grafické řešení nebo dokonce obrázek celý překreslíte, není to již de iure obrázek převzatý (i když někteří vydavatelé tomu takto nechtějí rozumět) a o svolení s jeho zveřejněním žádat nemusíte. Uvedené vysvětlení však nic nemění na tom, že je nezbytné řádně citovat zdroj převzatého obrázku, tabulky apod.
Licenční smlouvu obdobného charakteru uzavírá vydavatel také s výtvarníkem zhotovujícím ilustrace či grafický návrh obálky, dále při překladech s držitelem práv k originálu (zpravidla s vydavatelem originálu) a s překladateli, protože i ti jsou považováni za původce díla ve smyslu autorského zákona (odd. 7.5).
Licenční vydavatelská smlouva se zpravidla uzavírá na dobu pět až deset let, smlouva se zahraničním vydavatelem mívá zpravidla kratší lhůtu platnosti, nejčastěji 12 až 24 měsíců. Licenční smlouvu může libovolná strana vypovědět pro neplnění jejích podmínek (jestliže např. vydavatel nepřiměřeným způsobem otálí s vydáním díla, má autor právo od smlouvy odstoupit a přejít k jinému vydavateli; když autor opakovaně neplní termíny nebo podmínky, může odstoupit vydavatel).
7.2.1.6 Autorský honorářAutorský honorář se vyplácí na základě licenční vydavatelské smlouvy a patří mezi její základní ustanovení – také je autory zpravidla očekáván s největší netrpělivostí. Hned na začátku si ale řekněme, že nejen u nás, ale i jinde ve světě bývá autorský honorář takový, že po přepočtu na hodiny strávené tvorbou díla autor snadno dospěje k poznání, že by si vydělal více, kdyby šel po tu dobu skládat uhlí. Naštěstí málokterý autor chápe tvorbu vlastní knihy nebo původního příspěvku jako výdělečnou činnost.
Podle některých právnických výkladů je autorský honorář nepominutelný (tj. nemůže být nulový, a to ani u tzv. zaměstnaneckých děl, viz odd. 7.5). Může být buď fixní, tj. sazbou sjednanou za jednotku rozsahu (slovo, stránku, autorský arch), nebo stanovený procentní sazbou z velkoobchodní ceny knihy.
116
V případě fixního honoráře bývá často při tou jednotkou stránka (snad je to na místě v případech, kdy je dopředu známá finální úprava textu, tedy i formát hotových stránek), za nejspravedlivější je třeba považovat zmíněný autorský arch (viz odst. 7.2.1.3). Sjednávání honorářové sazby podle počtu slov je běžnější v novinářské praxi, tedy v oblasti kratších textů. Fixní honorář zpravidla bývá vyplácen ve dvou či více splátkách, podle podmínek licenční vydavatelské smlouvy (např. jedna polovina při převzetí, druhá polovina při vyjití díla) a nezávisí na nákladu (na počtu výtisků, které vydavatel nakonec nechá vyhotovit), ani na prodeji díla.
Honorář stanovený procentní sazbou bývá u odborných děl spíše výjimkou, častější je pro díla populárnějšího charakteru, u kterých také bývají vyšší náklady – důvod jasně vyplyne z dále uvedeného příkladu. Obvyklé procentové sazby se pohybují od 3 do 10 % a týkají se podílu z ceny prodaných výtisků – je tedy v autorově zájmu, aby náklad byl co největší, kniha co nejdražší a co nejlépe se prodávala. Honorář se zpravidla vyplácí postupně, např. dvakrát ročně, podle toho, kolik výtisků se v daném období prodalo.
Pro ilustraci uveďme orientační kalkulace pro titul o rozsahu 360 str. s doporučenou cenou 1 000 Kč:
a) honorář stanovený procentní sazbou
300 výtisků po 1 000 Kč při 7 % = 21 000 Kč
10 000 výtisků po 200 Kč při 3 % = 60 000 Kč
b) honorář stanovený procentní sazbou
20 AA po 3 000 Kč/AA = 60 000 Kč
Z vymyšleného příkladu je jasně vidět, že pro odborná díla s malým nákladem je honorář stanovený procentní sazbou pro autora nevýhodný, i když se zvolí vyšší procentní sazba a i kdyby se dílo výborně prodávalo.
Na závěr ještě uveďme, že příjmy z autorského honoráře (tj. příjmy na základě licenční smlouvy uzavřené na podkladě autorského zákona – viz odd. 7.4) podléhají poněkud jinému daňovému režimu než ostatní příjmy fyzických osob. Zpravidla je do určité výše (v danou chvíli to je do výše 15 000 Kč od jednoho plátce v daném roce) zdaní již plátce (tj. vydavatel), takže autor obdrží čistou částku a nemusí podávat příslušné daňové přiznání. Nad touto hranicí je již plátce poukazuje v hrubé výši a autor musí podat běžné daňové přiznání (jelikož nyní je pro většinu účelů aplikována neprogresívní daň ve výši 15 %, je zdanění stejné jako u jiných příjmů). Je však důležité, aby se autoři nenechali ošálit neprofesionálním přístupem některých vydavatelů, kteří z neznalosti hodlají vyplácet autorské honoráře jako odměny na dohody o provedení práce, smlouvy o dílo apod.
7.3 Zpracování díla ve vydavatelství
7.3.1 Redakční zpracováníJiž v kap. 1 jsme naznačili, jaké jsou úkoly redaktora. Viděli jste, že kromě vlastní práce s textem musí zpravidla zajišťovat ještě řadu administrativních úkolů, vyplývajících z potřeby zajistit celý běh akvizice, zpracování a výroby daného titulu. Základem, jádrem redakčního zpracování, však je práce se samotným textem.
Zdá se vám, že práce redaktora je nadbytečná, protože jen napravuje nepečlivost a chyby autorů? A že dostatečně kvalifikovaný a pečlivý autor by si měl většinu problémů ohlídat a vyřešit sám? To je bohužel dosti rozšířený názor, kloní se k němu ostatně stále více současných vydavatelů a většinu povinnosti redaktora přenesl na autory. Výsledkem popsaného stavu je propastné zhoršení kvality
117
vydávaných odborných publikací, časopiseckých i knižních a ostatně nejen odborných, v libovolném deníku můžete bez velkého úsilí najít věcné, formální i pravopisné chyby prakticky na každé stránce.
Ve skutečnosti je pro výsledné dílo přínosem jakákoliv další osoba, která po autorech pečlivě a v možnostech své odbornosti text pročte, zkontroluje správnost i v maličkostech (zvláště v nich) a upozorní autory na event. nesrovnalosti. A to dokonce i tehdy, je-li názor takového rádce chybný – připomínka totiž podnítí autory k tomu, aby se nad určitou partií či vyjádřením zamysleli, a často se spojenými silami podaří najit vhodnější vyjádření nebo výklad. Kvalitní autoři říkávají: „Ne, vaše připomínka není správná, ale tu větu upravím, protože když jste ji vy špatně pochopil, znamená to, že jsem ji já špatně napsal.“ Ostatně zkušení redaktoři zpravidla vědí, že ti nejlepší a odborně nejlépe fundovaní autoři si redakční pomoc nejvíc zaslouží a také ji zpravidla nejvíc ocení. A to i tehdy, když jejich text je natolik pečlivě zpracován, že si redaktoři téměř zoufají nad nedostatkem práce a opravují jen sem tam nějakou drobnost a právě to dobrý autor ocení, protože sám velmi dobře ví, kolik práce dá „všechno vychytat“.
On totiž dobrý autor opravdu dbá na to, aby věnoval péči pravopisu a stylistice, aby dodržoval uznávané konvence odborných zápisů, aby se poučil o formálním a technickém zpracování textu alespoň tak, že se řídí podle jiných článků v daném časopise nebo podle jiných titulů téhož vydavatele. Ale jelikož vyjmenované dovednosti vždy alespoň zčásti nejsou autorovým odborným zaměřením, musí se o nich někde poučit, musí ho k péči o určité aspekty chystaného textu někdo motivovat. A to je opět šance pro kvalitní a kvalifikované redakční pracovníky.
V kapitole 2 jsme si již vysvětlili, že na odborném sdělení není důležitý jen odborný, profesní obsah a formální stránka že podstatná není. Pravý opak je pravdou! Právě proto, že důležitý je ten odborný, profesní obsah, nezřídka komplikovaný, složitý pro pochopení, přesný ve sdělovaných detailech, právě proto musí být sdělení po formální stránce tak precizní, jak je to jen možné. Aby se totiž čtenář mohl soustředit na odbornou stránku, aby ho nemátly formální technické chyby, nerozptylovaly neobratné a nepřehledné formulace.
A ještě jedna poznámka, možná pro pobavení, možná trochu k úvaze. Povšimněte si reakce mnoha lidí v běžné situaci: Když někoho upozorníte, že používá sice v praxi běžné, nicméně ne zcela formálně správné vyjádření, bez váhání s nevelkými výčitkami setrvá u svého „běžného“ postupu. Když mu ale poradíte správný postup, bude velmi váhat a obávat se „přílišné správnosti“ (jako zvlášť tristní příklad uvedu již zmíněný způsob psaní jednotek do hranatých závorek, odd. 5.5). Tomuto přístupu se bohužel v českýchy luzích a hájích velmi daří a je asi i velkou brzdou v mnoha situacích; mimo jiného vede i tomu, že se často jinak odborně kvalitní práce českých autorů nesetkávají v zahraničí s tak příznivým přijetím a ohlasem, jak autoři očekávali nebo doufali.
Při redaktorské profesi, je-li kvalitní, si nesporně musíte osvojit tři dovednosti, které se mohou hodit i při jakékoliv další činnosti:
1. Redaktoři zpravidla vždy podlehnou ve větší či menší míře tzv. redaktorské nemoci: vědí toho málo, ale zato o hodně věcech. Tento jev má i své kladné stránky: pomůže totiž rychlejší a snazší orientaci i ve zcela nové problematice.
2. Redaktor se musí smířit s tím, že kromě zásadních a koncepčních otázek bude muset především zvládat hromadu každodenní rutinní práce, často jednotvárné a nudné. A musí se naučit ji udělat dobře (protože jinak by neměl ze své práce žádné uspokojení) a rychle (protože jinak by mu nezbyl žádný čas na ty koncepční a zásadní úkoly, když se nějaké přece jen vyskytnou).
3. Redaktor se ustavičně setkává se stále novými lidmi a výhodou redaktorské práce je to, že autoři odborné literatury obvykle patří k těm vzdělanějším. Musí se tedy naučit s každým vyjít, ke
118
každému najít cestu, každého na jedné straně přimět, aby udělal to, co je nezbytné, a na druhé straně ho přesvědčit, že bude hájit jeho zájmy a oprávněné požadavky.
A to poslední, to je snad největší přednost redaktorské profese, která stojí za všechnu námahu s tím spojenou.
Redaktor musí mít široké všeobecné znalosti, které musí celý život doplňovat a rozvíjet. Dynamičnost mládí není pro redaktora bohužel přínosem, spíše naopak – dobrý redaktor zraje celoživotním získáváním zkušeností a neustálým sebevzděláváním [2]. Není autor, nepředělává tedy autorův text, ale vylepšuje ho a o všech navrhovaných úpravách diskutuje s autorem – výjimkou je pouze pravopis (i když i ten je pro řadu autorů velmi zásadní!) a dále gramatické a stylistické chyby
Když redaktor zpracovává texty jiných, s některými autory se dohodne hůř, s některými lépe. Zpravidla ten autor, který sám věnoval péči svému dílu po obsahové i formální stránce, je spíše ochoten si nechat poradit, jindy může být autor velmi neústupný v určité, zcela konkrétní věci a ochotně přijme radu v jiných, jsou i autoři velmi nedůtkliví vůči jakýmkoliv zásahům do svého díla to bývají naštěstí jen výjimky a mnohdy to jsou právě ti, které stejně moc netěšilo psát, vzali to „z jedné vody načisto“, už by to rádi měli za sebou a jakákoliv další připomínka je zdržuje. Od takových, je-li možné, raději dál. A pamatujte na to, abyste vy sami, pokud jste v pozici autora, mezi ně nepatřili.
S trochou nadsázky se ve vydavatelstvích říkává: „Redakce má vždycky pravdu.“ Může to znít trochu jako žert, ale je to vlastně myšleno doopravdy v tomto smyslu: Redakce musí především dodržovat jednotnost nejen daného díla, ale celé určité oblasti své produkce: daného časopisu, dané knižní řady apod. Jak jsme si již řekli, musí přitom hlídat velmi mnoho věcí – proto neobyčejně pomůže, když se co nejvíc z nich dělá „automaticky“: vždy tento pravopis slova, vždy tato grafická úprava atd. Některé zásahy (v optimálním případě doufejme většinu z nich) nedělá redaktor proto, že se mu „jeho“ úprava jenom víc líbí, ale protože to tak je správnější, lepší. Na přání autora může udělat výjimku, porušit svůj zaběhnutý stereotyp, ale každé takové vybočení ho rozptyluje a zatěžuje a může tedy být i příčinou toho, že potom některé opravdu důležité věci přehlédne.
V klasických vydavatelských domech se redakční práce podle již vyjmenovaných hlavních činností rozdělovaly na tři okruhy, jazykovou, odbornou a technickou redakci (redakcí přitom myslíme činnost, nikoliv oddělení v podniku).
Při jazykové redakci by se měly především vymýtit pravopisné nesrovnalosti, napravit stylistické neobratnosti a vylepšit logické členění textu ale přitom se samozřejmě musí zachovat autorův osobitý styl. Dále by se při jazykové revizi měla sledovat jednotnost používaných zkratek, pravopisných dubletových tvarů a mnohé další. Podrobněji alespoň o některých základních jazykových problémech pojednává kap. 3. Jazyková redakce předpokládá nejen příslušné odborné vzdělání (v tomto případě odborné lingvistické), ale snad nejvíc ze všech redakčních činností vyžaduje nemalou míru nadání a daru orientovat se i v textu ze zcela jiné odbornosti natolik dobře, že se provedenými jazykovými úpravami nenapáchají odborné chyby.
Odborná redakce je páteří redakčního zpracování technické literatury. Narazí-li čtenář na nějakou gramatickou chybu, je možná ještě ochoten se s tím smířit. Ale jestliže nesouhlasí odvození rovnice nebo jsou-li chyby v odborných termínech a v názvosloví, je studium takového textu pro čtenáře tak matoucí a komplikované, že to nezřídka vzdá. Odborný redaktor ve vydavatelství bývá současně redaktorem odpovědným, tedy hlídá i postup zpracování díla a zajišťuje kooperaci s autorem, grafikem i tiskárnou. Je ale především prvním, velmi všetečným a velmi zvídavým čtenářem díla. Jeho úkolem je kontrolovat odborné termíny a názvosloví, názvy a značky veličin a fyzikálních jednotek, formální stránku matematických zápisů a mnohé další. Kvalitní redaktor by si měl alespoň orientačně ověřit, zda dané tvrzení opravdu „plyne z rovnice 3.6“, jak autor tvrdí (ostatně pozor, přečíslovávání
119
rovnic je jednou z nejčastějších změn při postupné tvorbě rukopisu), měl by umět odhadnout, jestli rovnici, kterou autor uvádí, lze skutečně získat „matematickou úpravou předchozího vztahu“ a jakou. A mnoho a mnoho dalšího – viz kap. 5. Aby mohl svůj úkol plnit „s přiměřeným úsilím“, musí mít možnost se danému dílu věnovat soustavně, bez odbíhání k jiným činnostem, a především by měl mít do začátku k dispozici dílo jako celek, včetně příloh, obrázků apod. Jistě lze respektovat drobné odchýlení od této zásady, ale znamená vždy práci navíc a přináší velké nebezpeční až pozdě zjištěných nejednotností.
Odbornou redakci nelze přenést na spolupracující odborníky daného oboru, tedy lektory nebo vědecké redaktory. Jejich úkoly jsou přece jiné: měli by posoudit odbornou úroveň sdělení, vytvářet zaměření a profilaci časopisu nebo knižní řady. Mnozí z nich sice neprotestují a dělají vlastně řadu úkolů „navíc“, jiní omezí své působení na to, co je jim „vymezeno“, na co jim zbývá čas a stačí znalosti. Ale i od toho nejochotnějšího lektora lze jen stěží očekávat, že bude sledovat jednotnost celého posuzovaného textu a jeho soulad s jinými tituly vydavatelství nebo s jinými články daného časopisu.
Technická redakce napomůže ke sjednocení nebo vylepšení typografické úpravy textu, tabulek, vstupních stran, ilustrací nebo obrázků, dohlédne na správný stránkový zlom. Při technické redakci redaktor spolupracuje zpravidla i s grafikem, zvláště tam, kde je v díle rozsáhlejší ilustrační materiál. V konečné fázi je potom třeba ve spolupráci s tiskárnou rozhodnout o provedení celého díla (o druhu použitého papíru, typu vazby apod.). Podrobnosti jsou popsány v kapitolách 4, 5 a 8.
Technické zpracování dnes ve vydavatelstvích vykonává grafik, který zpravidla zpracovává vše počínaje návrhem obálky, celkového grafického řešení díla, připravu obrázků až po předtiskovou přípravu. Vzhledem k rozsáhlosti těchto úkolů bývá často tato práce nebo alespoň její část svěřována profesionálnímu grafickému studiu, které vykoná veškeré potřebné úkoly až k finálnímu výstupu pro tisk a tak propojí autora, vydavatele a polygrafický podnik. Prace grafika nebo DTP-studia zpravidla končí zhotovením nátisku (tj. výtisku zhotoveného na jiném zařízení, než které bude použito pro produkční tisk, na rozdíl od náhledu, odst. 7.3.3) nebo alespoň kontrolního náhledu (soft proof) na monitoru, který ve většině případů pro konečnou kontrolu stačí.
Pro správný a efektivní proces vydavatelského zpracování je také podstatná správná návaznost jednotlivých činností, i když je vykonávají různé osoby. Ve fungujícím vydavatelství je zpravidla „styčným důstojníkem“ mezi jednotlivými participanty odborný redaktor, jak už bylo uvedeno. Nefunguje-li dobře komunikace mezi pracovníky vydavatelství, dělají-li se činnosti na přeskáčku, připustí-li vydavatel, aby autor dodával dílo „po kouskách“, zpracovává-li dokonce grafik obrázkový materiál před vlastní odbornou redakcí, celé soukolí vydavatelské práce skřípe, všechno trvá mnohem déle a především: mnohdy vzniknou škody, které už nejdou napravit.
7.3.2 ISBN a copyright – co to je a co to neníMezi povinnosti vydavatele patří přidělit vznikající publikaci ISBN, QR-kód (odst. 4.1.9) a správně uvést ochrannou známkou autorskou (copyright).
ISBN (International Standard Book Numbering) je jednoznačný číselný identifikátor daného vydání daného titulu v daném vydavatelství. V České republice se používá od r. 1989, od 1. 1. 2007 se pak celosvětově přešlo na systém EAN 1), systém evropské identifikace zboží shodný s čárovým kódem. Nyní ISBN obsahuje 13 číslic, v pěti skupinách:
trojčíslí 978 = knihy (bylo přidáno při přechodu na EAN)
1 )Z toho důvodu bývá někdy, zvláště u děl zahraničního původu, ochranná doložka uvedena pro dílo jako celek na VYDAVATELE, čemuž také odpovídají příslušná ustanovení licenční smlouvy (odst. 7.2.1.5). Po vypršení její platnosti však práva přecházejí i tak automaticky na autory.
120
identifikátor země (jazykové oblasti), 1 až 2 číslice (80 bylo Československo, nyní to je ČR)
identifikátor nakladatele, 2 až 7 číslicidentifikátor titulu, 1 až 6 číslic
kontrolní číslice
příklad: ISBN 978-80-00-01987-6
odpovídající EAN: 9788000019876 (tedy stejný řetězec číslic, bez oddělovacích divisů)
Není tedy pravda, že ISBN jednoznačně identifikuje daný titul: pokud kniha vyjde v dalším vydání, bude mít jiné ISBN, ať již vyjde ve stejném nakladatelství, nebo v jiném. Také nejsou v ISBN obsaženy žádné prvky tematického třídění a žádné prvky autorskoprávní ochrany (a s ní spojené záruky originality díla). Důležité je si uvědomit, že je to identifikátor spojený s vydavatelem a ten číslo ISBN přiděluje. (Pravdou ovšem je, že budete-li si přát vydat knihu nákladem vlastním, obrátíte se na Národní agenturu pro ISBN a oni vaší knize přidělí individuální ISBN.)
O umístění ochranné známky autorské jsme již mluvili v odst. 4.1.1. Při dalších vydáních bývá zvykem v ochranné doložce uvádět jak letopočet prvního vydání (chrání tedy původní text), tak vydání dalších, pokud při nich byl text podstatně měněn nebo doplňován 2).
7.3.3 Korektury, náhledy a imprimaturDobrý výsledek, tj. vydané dílo pokud možno bezchybné a esteticky vyvážené, je společným zájmem autora (autorů), vydavatele, DTP-studia zpracovávajícího sazbu i tiskárny. Je na autorovi, aby se dostatečně orientovat v požadavcích a možnostech redakčního i typografického zpracování; je na redaktorovi, aby byl schopen v přiměřeném rozsahu porozumět problematice díla i respektovat přání autorů; je na firmách provádějících návazné zpracování, aby k zakázce přistupovali s potřebnou profesionální pečlivostí. Ale všichni jsme jen chybující lidé a výsledek vždy odpovídá společnému úsilí všech účastníků a jistě je pošetilé se za zjištěné nedostatky obviňovat navzájem.
V dobách klasické sazby byly poskytovány v podstatě dvě etapy korektur: korektury sloupcové obsahovaly vytištěný text, zpravidla bez vložených obrázků apod., a teprve po provedení vyznačených oprav byl text doplněn vším potřebným a zlomen do stránek. Korektury v principu četl korektor v tiskárně (která zhotovovala i sazbu), dále redaktor a autor. Rozlišovalo se přitom, které opravy „zavinila sazba a tiskárna“ (ty byla tiskárna pochopitelně v rámci svých technických možností povinna opravit, ať byl jejich rozsah jakýkoliv), a chyby autora a redakce – pokud bylo těchto požadovaných oprav příliš mnoho, měl dodavatel (= tiskárna) právo účtovat si příplatek. Vše se četlo vytištěné na papíře a opravy se označovaly předepsanými korektorskými značkami. Pro informaci uvádím na Obr. 7.1 přehled alespoň těch základních [25], i když v současnosti platí výhrady uvedené dále.
1 )Podobně se nyní uvádí i ISBN předchozích vydání, především kvůli vyhledávání 2 ) Doporučení týkající se přechylování a skloňování jmen autorů viz odd. 2.4.
121
Obr. 7.1: Základní korektorské značky
Dnes ale už žijeme ve světě sazby počítačové a tomu odpovídá i zpracování korektur. Především si musíme uvědomit, že ani DTP-studio, ani sazeč v tiskárně už zpravidla text NESÁZÍ – tj. nepřepisuje znak po znaku. Překlepy tedy prakticky jednoznačně „jdou za autorem a redaktorem“ – to oni si jich měli všimnout (proto také už v podstatě zanikla profese korektorů v tiskárnách). V korekturách lze tedy očekávat opravy autora nebo redaktora (připomínky ke grafickému řešení se zpravidla řeší v jiné fázi přípravy publikace) a poskytují se také rovnou v podobě zlomených stránek; ostatně v prostředí profesionálních textových procesorů je právě vhodné rozmístění objektů na stránce ten nejpracnější úkon, a ten, kdo opravy realizuje, se snaží ze všech sil vyřešit vše tak, aby nemusel stránky přelamovat. Opravy se buď opět vyznačují na vytištěném textu (přičemž přesné dodržování předepsaných korektorských značek nebývá tak striktně vyžadováno, hlavně aby tomu rozuměl ten, kdo bude opravy provádět), nebo se podle dohody mohou odevzdávat i v elektronické podobě komentovaných souborů ve formátu PDF. Zpravidla v další fázi poskytne DTP-studio nebo tiskárna korektury znovu ke kontrole požadovaných oprav.
122
Vlastní provedení oprav v textu je dnes ale neporovnatelně jednodušší a lacinější (většinou), takže už nečiní takový problém vyhovět dodatečným požadavkům autora nebo vydavatelství. Ale pamatujte: Jistě se všichni zúčastnění budou snažit opravit skutečné chyby, které se i při sebevětší péči do textu vloudí – ostatně v bývalé elitní sazárně u Vyšehradského nádraží měli sazeči v průčelí místnosti obrovský nápis: Až vyjde kniha bez chyb, bude konec světa . Nikdo určitě s plným vědomím nenechá v textu chybu nebo zastaralý údaj. Vstřícný a ochotný redaktor nebo sazeč také bez řečí opraví i to, co jen věcně nebo esteticky vylepší výsledek. Určitě ale není na místě, když autor teprve v korekturách dolaďuje detaily textu a provádí desítky zásahů, které jasně nemají charakter aktualizací, když dokonce přepisuje celé odstavce textu, vkládá nové obrázky či rozměrnější objekty, nebo je naopak vypouští. To je neslušnost. Vydavatel či redaktor sice takové zásahy mohou odmítnout, ovšem v praxi raději tiše trpí. Ostatně dnes už zpravidla celé zpracování textu probíhá poměrně rychle a nedochází k dříve dosti běžné situaci, kdy si autor nad svou novou knihou posteskl: „To je hezké, ale to, co se v té knize píše, jsem si o té věci myslel před třemi lety.“ Mějte to prosím jako autoři při sestavování a odevzdávání svých děl na paměti.
Provedení závěrečné korektury bývalo dobrým zvykem označit poznámkou imprimatur (z lat. „budiž tištěno“) s připojením data a podpisu (redaktora, podle potřeby tak lze postupovat i ve vztahu mezi autorem a redaktorem). I tato užitečná „pojistka“ je dnes často opomíjena, ke škodě věci – pamatujte ale, že ať už je imprimatur psaný, nebo ústně naznačený, tím okamžikem je opravdu připravený materiál „propuštěn“ k reprodukci.
Když je celé dílo připraveno, zhotoví se před započetím vlastního produkčního tisku ještě náhled, který je již tištěn z těch tiskových forem a na tom papíru, který bude posleze použit na celý náklad. Je tedy možná ještě závěrečná kontrola, mátisk také slouží jako vzor pro udržení barevnosti apod.
Už se s tím téměř nesetkáme, ale nebývalo výjimkou, že v knize byl vložen Opravný lístek (Opravenka), kde se mohly zachytit ještě nedostatky zjištěné v mezidobí od korektur do distribuce hotové knihy z tiskárny. Mám o tomto „prostředku poslední záchrany“ své pochybnosti: kdo už si můžeme být sebou stoprocentně jistý, že tou opravenkou zachytíme skutečně všechny zbývající chyby! A potom je nasnadě, že padne-li na opravenku nekritický čtenář, znectí autora (v duchu, nebo i nahlas), že opravuje evidentní drobnosti a přitom to podstatné (= to, co našel on sám) opomíjí. Opravenka by snad tedy byla na místě pouze tedy, najdou-li se ve fázi technicky umožňující její vložení opravdu závažné nedostatky např. v rovnicích apod.
7.4 Ekonomické minimum Především si řekněme, co všechno musí platit vydavatel:
1. honoráře (autorům, překladatelům, výtvarníkům); de iure je lze vyplácet pouze dle autorského zákona a na základě platné licenční vydavatelské smlouvy;
2. odměny odborným posuzovatelům apod. (většinou vyplácené na základě dohod o provedení práce);
3. výdaje za redakční zpracování (tj. platy či jiné platby redaktorům + vlastní režie);
4. výlohy za sazbu a polygrafické zpracování (vyplácené na základě fakturace);
5. náklady na propagaci, distribuci a prodej.
Příjmy vydavatele jsou pak především tržby z prodeje (vznikají postupně, až když se dílo prodá a podle toho, jak se prodá). Rozhodující je tedy správně odhadnout cenu, za kterou se kniha vyrobí, a cenu, za kterou ji lze prodávat.
123
Při určování výrobní ceny knihy je třeba rozlišit náklady proporcionální (jsou násobkem částek na jednu publikaci vynásobených počtem vyrobených výtisků – správně se označuje jako náklad, nezaměňujte s náklady jako položkou v rozpočtu) a náklady neproporcionální, které pro daný titul či dílo nezávisejí na počtu vyrobených knih. Výrobní cena musí zahrnout položky 1 až 3 ve výše uvedeném přehledu – to jsou neproporcionální náklady (pokud není autorský honorář vyplácen formou procentní odměny z ceny prodaných knih, viz odst. 7.2.1.6). Výlohy za sazbu (předtiskovou přípravu) podle bodu 4 jsou rovněž položkou neproporcionální. Náklady na polygrafické zpracování pak zahrnují vedle složky neproporcionální i složku proporcionální, především cenu papíru a tisku (viz odst. 8.1.2). Vydavatel pak postupuje tak, že především zváží, jaké jsou nezbytné požadavky pro zdárný vzhled vyrobené knihy (pro dílo s barevnými fotografiemi je např. nutné použít vhodný a pravděpodobně dražší papír, pro rozsáhlejší dílo je vhodnější volit pevnou vazbu apod.) a jaký je asi reálný náklad (počet výtisků, které bude možné prodat). Potom si nechá udělat kalkulaci polygrafických nákladů pro různý počet výtisků (např. 500, 1 000, 1 500) nebo pro různý papír či typ vazby. Sečtením všech proporcionálních i neproporcionálních nákladů si vypočítá, kolik by musela stát jedna kniha (musí zahrnout i náklady na distribuci, propagaci a knihkupeckou provizi) a v případě odborné literatury se většinou zděsí, protože i při nulovém vlastním zisku mu vyjde cena pro kupujícího prohibitivní.
Může potom zvolit jednu z několika možností:
1. Komerční vydavatelství může vydat občas i ztrátovou knihu (tedy prodávat ji za cenu nepokrývající výrobní náklady), pokud ztrátu vykompenzuje jinou svou ziskovou produkcí. Ano, správně tušíte, i to je důvod, proč jsou pulty zavaleny „konzumními“, pro lidového čtenáře lákavými tituly.
2. Vydavatel sežene sám či s přispěním autora nějakého sponzora, který finančně přispěje k tomu, aby se dílo mohlo prodávat za přijatelnou cenu nebo aby vůbec mohlo vyjít. Dohodu (smlouvu) se sponzorem uzavírá vydavatel (i když prostředky opatří autor svými kontakty) a nezbytnou slušností je, aby pak dodržel vše, co sponzorovi slíbil (především termín vydání). Sponzorský příspěvek však zpravidla není třeba přesně rozpočítávat nebo specifikovat platby, na které byl využit.
3. Autor se pokusí sám (nebo lépe ve spolupráci s potenciálním vydavatelem) získat na vydání díla účelové prostředky (= grant) ve vhodné grantové soutěži. O grant žádá zpravidla budoucí autor / autoři a prostředky na vydání díla se objeví mezi položkami navrhovaného rozpočtu (viz odst. 2.6.2.2). Postup jednání mezi autorem a vydavatelem přitom není nijak ovlivněn skutečností, že fakturu vydavatele (která by pokud možno měla obsahovat veškeré položky schválené v rozpočtu projektu, avšak pouze tyto položky) posléze proplatí příjemce účelových prostředků, tedy zpravidla pracoviště autora (autorů). Přidělené prostředky potom slouží ke snížení prodejní ceny díla (jako cenová intervence) a musí nezbytně být využity v rámci pravidel grantové soutěže a v příslušné době. Pro usnadnění života všech doporučuji prostředky na vydání plánovat (i když v detailní specifikaci může být jejich orientační rozdělení uvedeno) a posléze i fakturovat jako jedinou položku. Snad není třeba zdůrazňovat, že není příliš etické plánovat v rozpočtu grantu odměnu řešitelům za vytvoření díla a současně v rámci publikačních nákladů pro ně stanovit i autorský honorář.
7.5 Základy autorského právaPro vydavatele je důležitý zákon 37/1995 Sb., o neperiodických publikacích. Specifikuje dílo a jeho typy (tedy typy děl, kterých se tento zákon týká). Zákon také jmenovitě uvádí povinné údaje v díle (podle toho jsou také uváděny v odd. 4.1) a vyjmenovává, kterým institucím je vydavatel povinen zaslat bezplatný výtisk díla (povinné výtisky) a kterým institucím je povinen pouze nabídnout dílo ke koupi.
124
Základní legislativní předpis v oblasti autorského práva je zákon 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Definuje právo autorské a práva s ním související a popisuje ochranu autorských práv (copyright). Důležitá jsou také ustanovení zákona pro zaměstnanecká díla, tj. díla vzniklá v rámci plnění pracovních povinností autora (což by mělo být výslovně uvedeno v příslušném popisu práce).
Uvádím zde jen velmi zjednodušeně ustanovení o autorském právu. Práva jsou v principu dvojího druhu:
– osobnostní (jsou nepřevoditelná, smrtí autora nezanikají – i po celé té době říkáme, že autorem Hamleta je William Shakespeare, přestože ani neznáme řadu přesných údajů o této osobě);
– majetková, která autor zpravidla uděluje na základě licenční smlouvy vydavateli (smlouva tedy dává vydavateli právo za úplatu šířit autorovo dílo).
Podle právních ustanovení v ČR náležejí majetková autorská práva původci textu, tj. autorovi či autorům, doživotně, a poté jejich dědicům, a to po dobu 70 let od úmrtí autora.
125
8. POLYGRAFICKÉ A TYPOGRAFICKÉ MINIMUMNepředstavujte si, že se v této kapitole naučíte vše,
co by měl umět grafik, sazeč nebo tiskař, ale berte ji jako shromážděný zdroj informaci,
kam se můžete v případě potřeby podívat na vysvětlení určitého pojmu nebo postupu.
Na záčatek dovolte opět jedno upozornění: Necítím se být fundovaným odborníkem v oblasti polygrafie nebo typografie. Mysím si ale, že každý účastník procesu výroby tiskoviny by měl mít určité základní vědomosti, aby se v problematice mohl orientovat. Proto jsem pro vaši potřebu shromáždila (opsala) do této kapitoly to nejdůležitější. Pokud máte zájem o podrobnější informace, využijte laskavě některou z knih doporučených v kap. 11.
V první kapitole jsme si vysvětlili rozdíl mezi vydavatelstvím a tiskárnou. Podobně v této kapitole začneme definicí dvou pojmů, které se často pletou, už díky své zvukové podobnosti:
Polygrafie (z řeckého polys = mnoho a grafein = psát) je název výrobního odvětví, tiskového průmyslu.
Typografie je obor užité grafiky, přesně nauka o písmu, zabývá se ale i celkovým grafickým designem.
Hlavním úkolem polygrafie je zpracovávat a šířit informace a zprostředkovávat komunikaci, hlavním úkolem typografa je vytvořit krásně uspořádaný, vyvážený, přehledný a pro čtenáře příjemný výstup.
Mnohé praktické úkoly typografie jsme už řešili v kap. 4, v této kapitole řekneme jen pár obecných poznámek.
8.1 Základní polygrafické techniky a jejich vývojV počátcích naší historie bylo umění číst a psát privilegiem světských a především církevních hodnostářů. Knihy se psaly nebo přepisovaly ručně, zpravidla ve skriptoriích klášterů, a každá kniha představovala nemalý majetek. Také bývaly knihy krásně vypraveny a dodnes můžeme obdivovat staré unikáty, které se dochovaly.
Komunikaci v širším měřítku umožnily teprve tiskové techniky. Knihtisk neboli sestavování tiskových předloh z jednotlivých liter odlitých ze snadno tavitelného kovu, se objevil v první polovině 15. století a znamenal zásadní průlom v historii lidstva (podle některých historických členění se vynález knihtisku považuje za počátek novověku). Do té doby se tisklo z dřevěných desek, do nichž se písmo i vyobrazení vrývaly (dřevoryty, tento způsob byl známý již před více než 2 000 lety v Číně), za knihtisk se však považuje teprve použití sazby sestavované z jednotlivých liter.
Knihtisk měl zásadní vliv na pokles analfabetismu, zpřístupnil vzdělání stále se zvětšujícímu okruhu lidí. Usnadnil rozvoj přírodních věd a podpořil rozmach techniky, průmyslu a obchodu i plné národní a sociální uvědomění. Tištěná díla postupně přestala být luxusem a stávala se stále více masovým mediem. Moderní civilizace není bez tisku myslitelná – můžeme měnit jeho náplň, formu i techniku, ale zatím nemáme prostředek, který by jej v plném rozsahu nahradil.
Za vynálezce knihtisku bývá označován buď Nizozemec Laurens Janszoon Coster, zvaný též Donat, nebo častěji Johann Gensfleisch, zvaný Gutenberg (narodil se v Mohuči někdy v letech 13941399, přesné datum není známo). O prvenství vynálezu se oba pánové až do konce Gutenbergova života
126
přeli, byl to nicméně pravděpodobně spíš Gutenberg, kdo měl nejen základní nápad, ale i dostatek praktické vynalézavosti a důslednosti k jeho realizaci. Soustředil ve své dílně v Mohuči potřebné znalosti a dovednosti pro dosažení prakticky využitelného výsledku a zahájil výrobu tištěných materiálů. Jako nejstarší Gutenbergův tisk se uvádí Zlomek knih Sibylliných z r. 1445 a nejslavnější jsou 42řádková dvoudílná bible (1452–1455) a 36řádková bible třídílná – tyto tisky na pergamenu jsou dodnes právem považovány za umělecká díla, jako produkty pro okamžitý hospodářský efekt však Gutenbergova dílna tiskla odpustky.
Postup zhotovování sazby v Gutenbergově dílně byl založen na písmolijectví a ručním sestavování textových forem z jednotlivých liter, písmenových kuželek (ruční sazba). Sazeč přitom vybíral jednotlivé litery i písmové výplňky (tj. „mezery“, kterými se doplnil řádek) ze zásobníku nazývaného kasa a vkládal je do připravených forem zrcadla sazby s jednotlivými řádky. Přitom podle potřeby, času a svých schopností individuálně upravoval proklady jednotlivých sousedících liter nebo i jejich tvary, takže výsledek mohl dosáhnout estetické vyváženosti ručně psaného textu. Slitina, ze které byly litery podle matric odlévány, se nazývá liteřina nebo písmovina; je směsí olova, antimonu a cínu a v upraveném poměru se v podstatě používá pro odlévání písma a obrázkových předloh dosud. Barva – tiskařská čerň zhotovená ze sazí – se na sazbu nanášela tampóny, později válcem, papír byl původně vyráběn z hadrů a před potiskováním se navlhčil. Po ukončení tisku se jednotlivé písmenové kuželky zase vybraly a roztřídily (sazba se „rozmetala“) pro další použití.
Ruční sazba byla výhradní technologií zpracování tiskovin až do konce 19. století. S postupem času však vyvstávala potřeba zhotovovat tištěné materiály laciněji a rychleji. V roce 1886 vynalezl německý hodinář Otmar Mergenthaler řádkový sázecí stroj nazvaný Linotype, ve kterém se strojově vkládaly jednotlivé písmenové matrice a podle nich se vždy odlil celý řádek najednou. Tím se proces zhotovení sazby výrazně urychlil: jestliže při ruční sazbě mohl sazeč vysadit maximálně 1 500 liter za hodinu, mohl sazeč obsluhující řádkový sázecí stroj dosahovat výkonu až 8 000 liter za hodinu. Jiný postup zvolil americký vynálezce Tolbert Lanston, který v roce 1897 představil svůj písmenový sázecí stroj Monotype, sestávající z klávesnice zvané tastr a odlévacího zařízení, tzv. ličky, k jejímuž řízení byla – zřejmě poprvé na světě – použita děrná páska. Stroje založené na uvedených dvou principech, byť postupně technologicky vylepšovaných, byly používány pro výrobu sazby až do 60. let 20. století. Řádkové sázecí stroje se uplatnily především při výrobě novin a časopisů, jejich poslední modely byly také řízeny děrnou páskou a dosahovaly výkonu až 30 000 odlitých znaků za hodinu. Monotypový systém byl používán především při výrobě knih a umožňoval zhotovit i složité prvky, např. matematické nebo chemické vzorce.
I přes všechna vylepšení však byla nadále nepostradatelná ruční práce: strojová sazba se ručně zpracovávala, ručně se do ní přidávaly titulky (vysazené na jiných strojích) nebo se vkládaly (zalamovaly) obrázky zhotovené podle odlitých předloh (štočků). Vlastně celá typografická úprava knihy byla prací ručního sazeče (metéra). Navíc tyto techniky stále byly postaveny na tzv. horké sazbě, tj. na odlévání tiskových předloh z liteřiny. Neustálé odlévání a tavení kovu obsahujícího olovo, antimon a cín činilo z tiskáren z pohledu současných ekologických požadavků velmi riziková pracoviště. I samotná hmotnost sestavené sazby pro každou stránku by pro nás byla dnes poněkud šokující.
Ve 20. století se objevila nová tisková technika, ofset, která pro zhotovení tiskové předlohy využívá pozitivní či negativní film (viz odst. 8.1.1.1). První ofsetový stroj vznikal na počátku 20. století. V souvislosti s rozvojem ofsetových technik začala do polygrafie pronikat nová technologie sazby nazývaná fotosazba, která se stala stálou součástí polygrafických postupů až po druhé světové válce.
Nejprve byly fotosázecí stroje konstruovány podobně jako sázecí stroje a jednotlivé znaky se exponovaly na film podle negativní matrice, později se na perforátoru (tastru) převáděl záznam textu
127
na děrnou pásku, která následně ovládala nosič písmových znaků (kotouč, destičku, filmový proužek). Výstupem byl v obou případech pozitivní film – černá písmena nebo linie na průsvitném filmu. Film se montoval na adhezívní folie podle formátu jednotlivých stránek – teprve v této operaci se vkládaly titulky, obrázky apod. a prováděl se stránkový zlom. Pokud bylo potřeba text upravit nebo opravit, příslušná část textu se znovu vysadila, příslušné místo na původním filmu se vyřízlo a nahradilo se kouskem filmu s opraveným textem. Proces byl ve srovnání s technikou horké sazby mnohem rychlejší, lacinější a pro sazeče téměř neuvěřitelně pohodlný. Navíc výsledek byl opravdu kvalitní, kresba jednotlivých znaků byla podstatně preciznější než u horké sazby a postup umožňoval i složité úkony (matematickou a chemickou sazbu, nebyl problém přidat neobvyklý znak).
S nástupem počítačových technik byl celý proces optimalizován a zrychlen osvitem katodovou trubicí nebo laserem a digitalizací písmových znaků – rozložením nebo popisem jednotlivých znaků do kódovaných číselných veličin, které mohou být jako jiná data uloženy na nosič dat (disk, CD-ROM).
V důsledku rozvoje nových médií a nových technik přenosu došlo ve dvacátém století k lavinovému nárůstu informací. Mohutný rozvoj počítačové techniky také zásadně ovlivnil všechny technologické procesy v polygrafii, především reprodukci obrazu a textu. Význam těchto technologických inovací z přelomu druhého a třetího tisíciletí bývá přirovnáván k situaci v patnáctém století, kdy produkce knih přešla ze skriptorií klášterů do tiskáren. Dnešní svět je nemyslitelný bez technik digitálního tisku (computer-to-print), u kterých je tisková forma v běžném slova smyslu vynechána a počítač přímo řídí tiskový stroj neklasického typu tak, že soubor dat vstupuje do tiskového stroje přímo z počítače. Tisková informace uložená v počítači se tedy převede do uzavřeného formátu (viz odst. 6.2.4) a tiskne se bezprostředně; lze ji tedy snadno a rychle měnit. To se samozřejmě velmi příznivě projeví na ceně tisku a především to umožní tisk podle potřeby (print on demand) nebo personalizovaný tisk.
Některé techniky digitálního tisku lze charakterizovat jako neimpaktní (beztlakový) tisk – tisková barva nebo toner se nepřenáší na potiskovaný materiál přítlakem, tak jako u klasických technik. Systémy digitálního tisku lze rozlišit způsobem přenosu obrazu: – tepelný přenos tisku (termografie),– nástřik barvy (ink-jet),– přenos obrazu pomocí toneru (elektrografie),– magnetografie, ionografie (používá se velmi omezeně).
8.1.1 Tiskové technikyPodle způsobu přenosu barvy na potiskovaný materiál můžeme rozlišit dvě skupiny postupů:
klasické tiskové techniky, při kterých je přenos tiskové barvy zajištěn hmotnou tiskovou formou; digitální tiskové techniky, při kterých tisk probíhá přímo z digitálních dat.
8.1.1.1 Klasické teskové technikyPro přenos tiskové barvy na potiskovaný materiál se v klasických technologiích využívaly tři základní způsoby: tisk z výšky, tisk z hloubky a tisk z plochy – toto označení charakterizuje položení tisknoucích míst na tiskové desce v porovnání s místy netisknoucími – viz obrázky na následujících stránkách. U všech těchto technik potřebný tlak vytváří rovinné nebo válcové těleso. Na poněkud odlišném principu je založen průtlačný tisk (sítotisk), při kterém tisknoucími místy je volná plocha síta, kterou se protlačuje barva (na netisknoucích místech barva sítem neprojde).
Tisk z výšky
Základními technikami tisku z výšky je knihtisk a flexotisk. Knihtisk vychází z již popsaných principů sestavovaní tiskové formy z kovových jednotlivých liter nebo řádků a z předloh pro
128
tlak
papír
barvatisková forma
tlak
papír
měď
barva
reprodukci obrázků (dřevěných nebo později kovových štočků). Při klasickém postupu sazby z jednotlivých liter se po provedení tisku zase sestavená tisková forma rozebrala a jednotlivé litery se používaly opakovaně, v řádkových sázecích strojích se pochopitelně vždy celá tisková forma odlévala znovu, i při korekturách bylo nutné vždy odlít znovu celý řádek. V novějších technologiích se místo kovových předloh používají především fotopolymerové desky (flexotisk, viz dále). I tak však je knihtisk, nejstarší a dříve zdaleka nejpoužívanější tisková technika, dnes již téměř vytlačen technikami ofsetovými (o kterých si povíme dále) a používá se již téměř výhradně pro speciální účely, např. pro slepotisk nebo ražbu.
Flexotisk je rovněž technikou přímého tisku z výšky. Je známý již více než sto let a v současnosti se velmi dynamicky rozvíjí. Pružné tiskové formy, které se při něm používají, se dříve zhotovovaly z pryže, dnes opět se používají vhodné fotopolymery (flexotisk lze přirovnat k razítkování ve velkém). Výhodou flexotisku je to, že lze použít i pro i nesavé materiály (folie z plastů či kovu). Dnes se flexotisk využívá především pro potisk obalových materiálů, protože pro tisk jemných rastrů není nejvhodnější.
Tisk z hloubky
Technika tisku z hloubky, hlubotisku, používá leštěný poměděný válec, ve kterém je jemně vyhlouben (vyleptán, vyryt, vypálen laserem) tisknoucí obraz. Válec se noří do řídké tiskové barvy a její přebytek se z povrchu válce stírá ocelovým stěračem – barva tak zůstane jen ve vyhloubených kalíšcích a tlakem pryžového válce je přenesena na papír, který ji z kalíšků vysaje – čím hlubší kalíšek, tím sytější barva plochy v daném místě. Kvalita tisku je výborná, avšak výroba tiskových forem je poměrně nákladná a pracná – proto hlubotisk vždy byl a čím dále více je technikou mimořádnou, vhodnou např. pro reprodukce kvalitních polotónových předloh (např. pro reprodukci černobílých uměleckých fotografií je prakticky nedostižný) nebo pro velmi vysoké náklady (dnes to poněkud absurdně často jsou barevné katalogy obchodních domů, reklamní prospekty, barevné časopisy apod.).
Základními technikami tisku z plochy jsou litografie, světlotisk a ofset. Litografii neboli kamenotisk vynalezl pražský rodák Alois Senefelder roku 1796. Název vychází z toho, že se tiskne z kamenné desky, která je upravena tak, že tisknoucí místa přijímají barvu a netisknoucí místa přijímají vodu. Litografie se dnes používá jako umělecký prostředek, pro tisk grafických listů.
Při světlotisku se tiskne ze skleněných desek opatřených vrstvou světlocitlivé želatiny, na kterou se kopíruje tiskový obraz. Světlotisk věrně reprodukuje tónové předlohy jednobarevné i vícebarevné, tisková forma je ale málo trvanlivá a tiskový výkon je malý. Proto se dnes tato technika již téměř nepoužívá.
Bezpochyby nejvyužívanější technikou tisku z plochy je ofset, kterým se dnes zhotovuje většina tiskových materiálů. Je rychlý, poměrně laciný, ofsetové tiskové stroje mají velký výkon. Ofset (název pochází z anglického to set off – přenášet) je nepřímá tisková technika: obraz je z tiskové formy (desky z kovu nebo z plastu, která je upnuta na formovém válci) přenášen nejprve na potah (většinou z pryže) přenosového válce a teprve z něj na potiskovaný papír. Rychlý rozvoj ofsetových technik po druhé světové válce je spojen s rozvojem fotosazby a podstatně k němu přispělo i počítačové zpracování tiskových předloh na počítačích (desk-top publishing, DTP), protože převod těchto předloh na ofsetové tiskové formy je nejjednodušší.
Pro ofsetový tisk je nutné zhotovit nejprve tiskovou formu. Donedávna se to dělalo dvoustupňově, obraz stránky byl nejprve exponován na film a z něj se zhotovila tisková forma (proces se označival Comptuter-to-Film). Přenos stránek z digitálních dat na film probíhal v zařízení zvaném osvitová jednotka, exponované stránky pak byly rozmístěny na průsvitnou podložku, doplněny o tiskové a ořezové značky a exponovány. Nevýhodou tohoto postupu byla nutnost dvojí expozice, při níž mohlo dojít ke ztrátě jemných detailů apod.
přenášecí ofsetový válec
formový válec
vlhčící válec
barvící válec
Obr. 8.3: Schéma ofsetu
Obr. 8.4: Uspořádání tisku při ofsetu
130
barva
rám
protlačená barva
potiskovaný materiál
síto
Proto se dnes dává přednost postupu Computer-to-Plate (CTP), při němž se z digitálních dát provádí přímo archová montáž v osvitové jednotce podobné předchozímu postupu. Osvitovou jednotu řídí RIP (Raster Image Procesor), který převádí data na jednobitový obraz k osvitu. Za ním je podle potřeby zařazen vyvolávací automat.
Průtisk (průtlačný tisk)
Nejužívanější technika průtlačného tisku se nazývá sítotisk a její původ sahá až do staré Číny. Odlišnost od jiných tiskových technik je v tom, že barva je stěrkou protlačována tisknoucími místy na sítu na potiskovaný materiál, kterým nemusí být jenom papír – vhodné jsou i mnohé další materiály, které nemusí být elastické, dokonce ani nemusí mít rovinný tvar. Sítotiskem se nanáší na potiskovaný povrch mnohem silnější vrstva barvy než jinými tiskovými technikami a potištěný materiál je nutno tudíž déle sušit. Výkon sítotiskových strojů není velký, postupně se však objevují i automatické a poloautomatické stroje, pracující dokonce i na rotačním principu. Sítotisk se dnes využívá i mimo obor polygrafie, např. k výrobě tištěných spojů pro elektroniku.
Obr. 8.5: Schéma sítotisku
8.1.1.2 Techniky digitálního tiskuPři těchto technikách probíhá tisk přímo z digitálních dat, odpsadá tedy proces výroby tiskové formy mimo tiskový stroj (viz výše při popisu ofsetu). Při bezdotykovém (dynamickém) digitálním tisku žádná hmotná tisková forma neexistuje, vytváří se pouze latentní obraz, který je různými fyzikálními metodami schopen přenášet tiskovou barvu. Existuje i digitální tisk s hmotnou tiskovou formou (statický digitální tisk), který pracuje na principu některé klasické tiskové techniky (většinou ofsetu), ale přímo v tiskovém stroji je zabudována jednotka, která vytvoří tiskovou formu těsně před tiskem.
Bezdotykový digitální tisk funguje na principu podobném stolní tiskárně: má vlastní RIP, který rastruje vstupní data a řídí tisk, nejčastěji na principu elektrografie nebo tryskového tisku (tedy elektrostatického náboje).
Z uvedeného popisu vyplývá i rozdíl mezi dvěma dnes nejčastěji užívanými tiskovými technikami, tj. ofsetem a digitálním tiskem. Ofsetový tisk má vždy určité počáteční náklady (na zhotovení tioskové formy, rozjezd a seřízení stroje), proto se s rostoucím počtek výtisků (nákladem) cena za jeden výtisk snižuje. Naproti tomu při digitálním tisku je cena za jeden výtisk fixní. Záleží tedy na požadovaném nákladu, od kterého se ofsetový tisk již vyplatí; hranice se pohybuje mezi 500 až 1 000 kusů.
131
8.1.2 Tiskové strojeTiskové stroje se rozlišují podle tvaru tiskových forem a s tím souvisejícího způsobu zavádění papíru. Rozeznáváme tisk na plocho, při němž tiskařský stroj s plochými tiskovými formami tiskne na jednotlivé archy papíru, a tisk rotační, s válcovými tiskovými formami, při němž je papír do stroje – rotačky – dodáván ve formě rolí. Základním rozdílem mezi oběma způsoby je nákladnost výroby při daném množství vyrobených výtisků.
Náklady na tisk totiž sestávají jednak z nákladů na přípravu stroje a zhotovení tiskových desek – tyto náklady jsou neproporcionální, tj. nezávisejí na počtu zhotovených výtisků, a z nákladů na vlastní tisk, které jsou přímo úměrné počtu zhotovených kopií. Při tisku na plocho jsou nižší náklady na přípravu stroje, ale samotný tisk je pomalejší a dražší. Příprava rotačky a její rozběhnutí je naopak nákladnější, zvláště při vícebarevném tisku. Z toho logicky vyplývá, že tisk na plocho je výhodnější pro sazbu malých nákladů a rotační tisk naopak při nákladech velkých. Hranici finanční výhodnosti nelze určit zcela jednoznačně (záleží i na typu tiskoviny, ceně použitého papíru apod.), udává se však dnes okolo 4 000 až 5 000 výtisků. Při vydávání odborné literatury tedy prakticky rotační způsob tisku nepřichází v úvahu.
Podobné úvahy o finanční výhodnosti platí i pro rozhodnutí mezi ofsetem a digitáoním tiskem, viz odst. 8.1.1.2.
8.1.3 Druhy a typy papíruGrafické papíry, které se používají pro tisk, charakterizuje několik základních údajů:
1. Látkové složení: bezdřevé papíry obsahují až 100 % bělené buničiny, středně jemné papíry jí obsahují asi 50 %, dřevité papíry mají jen asi 35 % bělené buničiny.
2. Hladkost papíru se posuzuje zpravidla vizuálně a hmatem, i když existují i kvantitativní metody stanovení hladkosti. Rozeznává se papír hladký, hlazený, jednou či dvakrát natíraný.
3. Plošná hmotnost, měrný objem neboli gramáž (termíny jsou obsahově ekvivalentní, první z nich je nejsprávnější z hlediska fyzikální definice, poslední je v praxi stále velmi běžný) udává hmotnost 1 m2 daného papíru. Pro orientaci uveďme, že papír s plošnou hmotností 2865 g m−2 se označuje jako biblový, běžné tiskové papíry mají plošnou hmotnost 80140 g m2 a kartony 180350 g m2. Poměr tloušťky papíru a jeho plošné hmotnosti se označuje jako volumen a udává objem 1 cm2 papíru.
4. Opacita, tisková brilance a bělost charakterizují optické vlastnosti papíru.
Druhy papíru můžeme velmi hrubě rozdělit na čtyři kategorie:
novinové papíry jsou velmi savé, bez povrchové úpravy, tenké a lehké; nenatírané papíry zahrnují bezdřevé ofsetové apíry, papíry s přírodním charakterem a
recykolvané papíry; natírané papíry (často se oznařčují křídové) jsou opatřeny nátěrem zabraňujícím vpíjení a
rozpíjení barvy; mohou být lesklé i matné; lehce natírané papíry (papíry LWC) mohou vhodně využít vhod předešlého typu, a přitom jsou
lacinější a lehčí.
8.1.4 Tiskové barvySložení všech tiskových barev je obdobné – je to rozetřená směs pigmentů a pojiv. Jejich konzistence je volí podle způsobu tisku: pro knihtisk a ofset mají těstovitou konzistenci, pro hlubotisk a flexotisk jsou naopak velmi tekuté, barvy pro sítotisk musí dobře procházet sítem.
132
Základní barvou je tiskařská (tisková) čerň – je to suspenze sazí (amorfního uhlíku). V pestrých barvách se používaly původně různé minerální přírodní pigmenty, dnes jsou však již zcela nahrazeny pigmenty syntetickými, které se získávají ze sraženin kovových solí nebo z anilinových barviv vázaných na vhodný bílý pigment (substrát).
Pojiva jsou tekuté, zpravidla olejovité látky. Za nejlepší se pro knihtiskové a ofsetové barvy považovaly přírodní fermeže z lněného oleje, později byly nejběžnější fermeže syntetické. Dříve byl podstatnou složkou rozpouštědla toluen, dnes se vyrábějí barvy ředitelné vodou.
Dnešní barvy obsahují 4–12 % pigmentu nebo barviva (ale často i více), 10–30 % pryskyřic, 40–60 % rozpouštědla a 2–10 % změkčovadel nebo voskových přísad.
Důležité vlastnosti barvy jsou viskozita, přilnavost, kryvost, rychlost, jakou barva po natištění zasychá (nebo se zapíjí do papíru; toto je důležité především pro novinové barvy). Výběr barvy ovlivňuje kromě použité tiskové techniky také typ použitého papíru (především jeho pórovitost), zejména používá-li se papír natíraný nebo jinak zušlechtěný, do kterého se barvy nemohou zapíjet. Při výběru barvy je také nutné přihlédnout ke způsobu použití hotového tiskového výrobku (stálost na světle je důležitá pro plakáty, stálost v kyselinách a alkáliích pro obaly na potraviny a čisticí prostředky, stálost barev při lakování nebo fóliování se požaduje pro obaly knih apod.). Ze tří činitelů, které má tiskař k dispozici (tiskový stroj, papír a barva) je barva obvykle nejpřizpůsobivější.
8.1.5 FormátyZákladní formáty knih spadají v podstatě do dvou základních řad, A a B. Poměr šířky a a výšky je vždy a : 2a, tj. 1 : 1,414 viz Obr. 8.6a. Menší rozměr (označený číslicí rostoucí od 0 do 6) vznikne vždy rozpůlením formátu většího, viz Obr. 8.6b (formáty řady B vznikají obdobně).
Formáty řady A vycházejí z toho, že plocha formátu A0 je 1 m2, formáty řadu B vycházejí z toho, že šířka formátu B0 je 1 m. Normalizované rozměry papíru v milimetrech potom jsou:A0 841 1 189 mmA1 595 841 mmA2 421 595 mmA3 297 421 mmA4 210 297 mmA5 149 210 mmA6 105 149 mm
Pozor ale na to, že v dnešních počítačích je k dispozici mnoho dalších, ne zcela „standardních“ formátů a převod hotového textu na jiný formát může zcela znehodnotit vynaloženou práci.
a b
A5 A3 A1
A6
A4
A2
A0
133
(a) (b)
prosím a v obr. kurzivou
Obr. 8.6: Formáty papíru: (a) konstrukce základního poměru šířky a výšky formátu; (b) vznik formátů dělením úvodního archu A0 (v případě formátů řady B je postup obdobný
8.1.6 Reprodukce obrazových předloh a barevný tiskNejstarší reprodukční technikou obrazových předloh, používanou ještě před vynálezem knihtisku, byl dřevořez (používaný např. pro reprodukci hracích karet) a dřevoryt. Později se pro reprodukci obrázků zhotovovaly kovové předlohy – štočky, odlité buď z liteřiny, nebo ze zinku.
Dnes se podkleady pro čárové i tónové předlohy získávají i zpracovavají elektronicky. Začněme od toho nejsložitějšího:
Fotografie bývají zdánlivě jednoduché pro autora, ale jejich reprodukce tiskem může často dopadnout tristně. Zvlášť moderní tiskové stroje pro malonákladové publikace, které jinak poskytují při vydávání odborné literatury nedocenitelné služby, často prostě nemají technické možnosti tónové předlohy reprodukovat kvalitně, zvlášť když fungují na principu podobném kopírce. Ale nejen to. Uvědomte si prosím, že při tisku se tónový přechod reprodukuje jako pravidelná síť malých černých nebo barevných plošek (tiskových bodů), které tvoří tiskový rastr. Jsou-li body v něm rozloženy rovnoměrně, vzniká autotypická síť, pro body rozložené s rozdílnou hustotou vzniká stochastická síť. Jestliže použijete pro další tisk předlohu již jednou vytištěnou, byť byla sebekvalitnější, původní rastr a rastr nového tisku spolu mohou interferovat a vznikne prakticky neodstranitelné moiré („kocoury“, podobný efekt může nastat i s digitálními fotografiemi, proto v tomto směru byla možná méně problematická klasická chemická fotografie, kde je rozložení zabarvených bodů náhodné). Proto se pro tisk podklady s autotypickou sítí musí natočit o určitý úhel [4].
Reprodukuje-li se barevná fotografie černobíle (bez úpravy barevnosti ve speciálním softwaru – viz odst. 6.2.3), znamená to vždy výrazné snížení kvality (ostrosti). Pochopitelně však reprodukovaní barevných fotografií naráží zase na jiné problémy, o kterých se jen ve stručnosti zmíním dále. Proto přejete-li si opravdu doplnit své dílo fotografiemi, vyplatí se PŘEDEM konzultovat technické možnosti s vydavatelem. Nejspolehlivější pro potřebnou finální kvalitu je dnes asi přebírat fotografie z kvalitních tiskových předloh (souborů ve formátu PDF s velkým rozlišením).
Určujícím faktorem pro reprodukci fotografií je jejich rozlišení. Digitální nebo digitalizovaná fotografie (stejně jako jakýkoliv obrázek ve formátu BMP) je složena ze sítě obrazových bodů, kterým je přiřazena grafická informace. Abychom fotografii viděli jako zobrazení reality, a ne barevné body, je nutné, aby měla dostatečný počet obrazových bodů pro požadovanou velikost neboli dostatečné rozlišení, které se udává v jednotkách dpi (dots per inch – počet bodů na palec; označují se také ppi = počet pixelů na palec), tedy počet obrazových bodů na palec. Různá výstupní zařízení pracují s různým rozlišením: zatímco pro zobrazení na monitoru je dostačující rozlišení 72 dpi, pro tisk na inkoustové tiskárně je potřeba 150 až 200 dpi, pro digitální tisk je minimum 300 dpi. Na dostatečné rozlišení je potřeba pamatovat již při pořizování fotografií nebo skenování; dodatečné úpravy jsou možné, ale jen v omezené míře. Z uvedeného je zřejmé, že fotografie stažené z internetu většinou nemají dostatečnou kvalitu pro tiskovou reprodukci a to, co se vám na monitoru jeví v pořádku, nemusí při tisku dopadnout dobře. Velikost obrázku zjistíte v jeho vlastnostech, hodně napoví i velikost souboru (pro rozumný obrázek by se velikost měla pohybovat v řádech MB). V zásadě platí, že fotografie i obrázky je dobré mít k dispozici spíš ve větším rozměru, protože zmenšit je bývá snazší.
134
Výsledná velikost fotografií je pochopitelně omezena také rozměry knihy (zrcadla sazby). Velmi výrazný pozitivní efekt se ale docílí poměrně jednoduchým trikem, kdy se fotografie tisknou tak, že sahají v hotové knize až k okraji listu (buď po celé ploše, nebo jenom po příslušné části stránky). Tomu se říká, že fotografie jsou umístěny na spad/na spadávku (fotografie vlastně nepatrně přesahuje očekávanou velikost listu a při ořezu knižního bloku kousíček na okraji odpadne). Fotografie pak mohou být příslušně větší a je až překvapivé, jak „mnoho muziky se za tak málo peněz získá“ (umístění obrázků „na spad“ není možné v editoru Word.)
Jistě je poměrně kontraproduktivní vybavit dílo mrňavými reprodukcemi fotografií se spoustou detailů, na kterých je s určitým úsilím nejlépe rozeznatelné to, že za oknem roste strom. Také se asi čtenář snadno obejde bez fotografií komerčních přístrojů, na kterých je vidět jen to, že bednička je světlá a hranatá (oč více informací poskytne nakreslené schéma přístroje!).
Polotónové nefotografické předlohy jsou většinou nejrůznější kreslená schémata a diagramy, které se vytvářejí vhodnými grafickými editory (viz odst. 6.2.3). Jsou už dnes zpravidla v elektronické podobě a pro jejich reprodukci platí v podstatě stejná pravidla a omezení jako u fotografie.
Je třeba mít na paměti, že reprodukování fotografií nebo polotónových předloh vyžaduje kvalitnější papír. Náklady na výrobu knihy tedy narostou nejen díky větším nákladům na vlastní tisk (odd. 8.1), ale i nutností použít kvalitnější a dražší papír. V případě časopisů, kde je používán standardní papír pro celé číslo, pak někdy ani specifické požadavky nebo potřeby jednoho autora prostě nelze řešit.
Reprodukce čárových předloh (pérovek) nečiní zpravidla problémy, také neklade žádné specifické nároky na kvalitu papíru, ale zato je často obtížné zhotovení nebo získání „kreslených“ podkladů.
Reprodukovaní barevných podkladů a obecně zákonitosti barevného tisku je nutné vysvětlit na základě principu reprodukce barev. Jistě víte, že barvu předmětu vnímáme podle vlnové délky světla, které odráží (z bílého dopadajícího světla předmět určité vlnové dílky pohltí a my vnímáme to, co „zbyde“. V oku jsou tři druhy čípků, každý z nich je citlivý pro určitou barvu: červenou, zelenou a modrou. Z tohoto způsobu vnímání barev vychází i aditivní míšení barev, ve kterém jsou základními barvami opět červená (red), zelená (green) a modrá (blue), odtud systém RGB. Aditivní míšení barev využívají všechna zaízení, která reprodukují barvy vyzařováním světla (televizní obrazovky, monitory, projektory), ale s barvamio RGB pracují i skenery a digitální fotoaparáty. Při tisku se ale využívá subtraktivní princip míšení barev, ve kterém jsou barvy tvořeny ze tří složek: azurové (cyan), purpurové (magenta) a žluté (yellow) – odtud CMY. Každá z tiskových barev (C, M, Y) pohlucuje červenou, zelenou či modrou složku existujícího bílého světla a určuje, která složka (R, G, B) bude od potištěného materiálu odražena do oka pozorovatele. Překrytím všech tří barev (C, M, Y) by mělo dojít k úplnému pohlcení svběta, tedy výsledkem by byla černá. V praxi různé rušivé vlivy způsobí, že soutiskem nevznikne čistě černá. Proto (a také kvůli úspoře nákladných barev a kvůli lepšímu soutisku – viz dále) se proto přidává jako klíčová (key) barva černá a výsledné schéma, CMYK, odpovídá čtyřem základním barvám, azurové, purpurové, žluté a černé, pro každou z nich se zhotovuje samostaná tisková forma a každá z nich se reprodukuje v samostatné tiskové jednotce.
Z toho vyplývá, že výsledná barva, kterou na potištěném předmětu vnímáme, vzniká soutiskem čtyř barev. Ani ten nejlepší tiskový stroj nšak není shcopen zajistit naprosto přesné umístění jednotlivých barevných bodů, ostatně i potiskovaný papír sám má určitou pružnost, zvláště po zvlhčení. Potom by na místech se jemnější kresbou, při tisku drobným písmem nebo na jemných čarách mohlo bý i okem patrné nepřesné umístění jednotlivých bodů. Pak je lepší buď pro takové prvky volit barvy co nejbližší základním, nebo použít tzv. přímou barvu vybranou podle vzorníku.
135
Možnost využití jedné pestré barvy je ovšem velkým oživením i jinak černobílého tisku. Tato pestrá barva se opět vybere podle přání zákazníka a tiskne se jako barva přímá (papír se potiskuje dvakrát, pestrou barvou a černou).
8.1.7 Montáž, provedení tisku a knihařské zpracováníPři montáži se stránky seřadí a umístí na tiskovou předlohu tak, aby po vytištění a složení tiskového archu následovaly správně po sobě. Tento úkol zdaleka není tak triviální, jak by se mohlo zdát, i zkušený pracovník se přitom řídí podle „předlohy“ s čísly stránek a jejich orientací hlava-pata. Tiskové archy se složí, tím vzniknou složky, které se seřadí v příslušném pořadí („snesou se“ neboli „slíznou“), předepsaným způsobem se svážou a oříznou. Tak vznikne knižní blok.
Knižní blok se do obálky vlepí buď přímo (měkká vazba), nebo se u knih v tuhé vazbě upevní a přilepí k deskám pomocí předsádek, přední a zadní. Předsádka je dvojlist většinou tužšího papíru; má totiž mimo jiné za úkol chránit titulní list knihy. Předsádky mohou zůstat nepotištěné, mohou být barevné, mohou na nich být natištěny ilustrace či dekorativní vzory, ale mohou zde být s výhodou natištěny i důležité údaje (přehledy, tabulky, mapy apod.) – čtenář určitě tuto službu ocení.
Ochrannou vazbu knihy tvoří buď tuhé desky, nebo měkká obálka. Na přední straně obálky nebo desek jsou natištěny obdobné údaje jako na titulu: jméno autora, název díla, název nebo značka vydavatele. Na zadní straně obálky potom je uváděno ISBN a čárový kód (viz kap. 7). Jestliže to tloušťka knihy dovolí, je chvályhodné vytvořit hřbetní linku obsahující jméno autora, název díla, značku vydavatele apod. V českých knihách bývá zvykem, že na knize ve svislé poloze směřuje hřbetní linka zdola nahoru, u anglických titulů je to obráceně (což je asi logičtější, když totiž dáte knížku v polici „naležato“ s titulní stranou nahoře, jsou písmena na hřbetu orientovaná správně; u českých knih je to naopak a chcete-li přečíst písmena na hřbetu, aniž byste dělali stojku, musí být titulní stránka dole – zkuste si to představit).
Přes vazbu nebo desky může ještě být umístěn přebal, který má okrasnou i ochrannou funkci. V podstatě opakuje údaje z obálky a na jeho záložky lze natisknout informaci o díle či autorech i jiné důležité údaje.
O typu vazby rozhoduje mnoho faktorů: výpravnost a rozsah díla, náklad, finanční možnosti atd. Naopak typem vazby jsou určovány některé technické detaily. Ze schematického znázornění na Obr. 8.7 jasně plynou tyto základní zásady (označuje se to také jako technologický rozsah sazby):
1. Pro brožury šité drátkem ve hřbetu musí být celkový počet stran dělitelný čtyřmi a podle typu (gramáže) papíru je tato vazba použitelná jen pro útlejší díla (zhruba do 60 stran).
2. Pro lepenou a ve hřbetu šitou brožuru se tisknou celé archy (na klasických tiskových strojích tedy 16 stran), které se podle potřeby doplní vloženým půlarchem nebo čtvrtarchem – optimální tedy je počet stran dělitelný 16, event. (násobek 16) + 8 nebo (násobek 16) + 4.
3. Pro klasickou vazbu (šitou) platí opět pravidlo dělitelnosti 16.
střední výška písmaZÁKLADNÍ DOTAŽNICE (ÚČAŘÍ)dolní dotažnice
brožura šitá drátkem na stříšku(šitá brožura)
lepená brožura
brožura šitá ve hřbetu
klasická vazba (knižní blok a desky)
Obr. 8.7: Základní typy knižních vazeb
8.2 Typografie je (nejen) nauka o písmuTvorba písma byla vždy považována za elitní úkol typografa. Ten, kdo uměl vytvořit krásné a vyvážené písmo, býval považován spíše za umělce a také mnoho umělců se skutečně vytváření písem věnovalo. Kromě toho sazeči v klasických dobách pracovali s písmem v každém slově a drobnými úpravami se snažili dosáhnout toho, aby každé jednotlivé vysazené slovo působilo co nejkrásněji.
Nástup počítačové sazby přinesl obrovské možnosti v různorodosti typů a fontů, je možné s písmem provádět mnohá kouzla, zmenšovat, zvětšovat, zužovat, rozšiřovat. Výběr fontů, který nabízí standardní počítač, je v podstatě redundantní – a také prakticky nevyužitelný: zkuste si vybrat nějaké opravdu neobvyklé písmo na svém počítači a výsledek vytisknout (často narazíte už tady) nebo dokonce poslat někomu na jiný počítač.
8.2.1 Obecné zásadyVětšina druhů písem nabízí pro každé písmeno dvě varianty: velká písmena (správně verzálky, majuskule, ABCD) a malá písmena (správně mínusky, minuskule, abcd). Kromě toho bývá k dispozici ještě kurzíva (písmo s osou skloněnou vpravo, nazývané také italika, abcd) a půltučné písmo (abcd). Písmena, která mají tvary verzálek, avšak výškou odpovídají mínuskám, se nazývají kapitálky (KAPITÁLKY).
Jednotlivá písmena sestavená do řádků jsou umístěna na pomyslné písmové osnově, jejíž prvky ohraničují spodní i horní tahy písmen. Vzdálenost mezi pomyslnými liniemi písmové osnovy potom určuje velikost neboli stupeň písma.
Příjem Š V 2137
Písma se často dodávají v různých kresebných variantách, které se označují řezy. Různé řezy téhož písma tvoří rodinu písma, zatímco různé velikosti téhož řezu tvoří soubor. Pro velikost písma vyjádřenou v bodech se používá termín stupeň písma.
8.2.2 Typy a druhy tiskového písmaTypografové děli latinková písma do různých skupin – tříd. Používají řadu klasifikací lišících se v detailech. Základní charakteristikou, podle které se jednotlivá písma rozlišují, je především způsob zakončení jednotlivých tahů písmen a rozdíl v síle písmových tahů (stínování). Pro základní informaci postačí, budete-li umět rozlišit tisková písma patková (serifová), bezpatková (bezserifová, zvaná též grotesky), tisková písma psaná (skripty), lomená (fraktury) a zdobná.
Platí zásada, že pro souvislé čtení je patkové písmo pro čtenáře příjemnější, protože krátké tahy serifů (to jsou ty „patky“), jimiž jsou svislé linie písmen zakončeny, pomáhají vést oko čtenáře při pohybu po řádku zleva doprava a především při „přeskočení“ z pravého konce jednoho řádku na počátek řádku následujícího. Bezpatkové písmo má zase celkově jednodušší kresbu a je proto lépe čitelné i v menších stupních (velikostech).
V knize, zvláště odborné, je třeba se vyvarovat přílišného střídání různých druhů písem, aby výsledek na čtenáře nepůsobil spíše jako vzorník písem. Pro jiné tiskoviny platí toto pravidlo „přiměřeně“ – pro poster nebo reklamní materiál je dovoleno přece jen trochu hýřit. Pozor však na kombinace písem různých tříd – např. není nejlepší nadměrně střídat písmo patkové (serifové) a bezpatkové.
Pro sazbu odborných textů by se měla dodržet určitá skromnost i při výběru základního písma – pro odborný text nejsou vhodná různá ozdobná nebo „netradiční“ písma. Navíc lze předpokládat, že v textu bude třeba použít méně běžné symboly, matematické znaky a značky, řecká písmena atd. Pro dobře vypadající výsledek je přitom žádoucí, aby kresba těchto znaků korespondovala s kresbou základního tiskového písma. Proto lze s trochou zjednodušení říci, že pro sazbu odborných textů stále nejlépe vyhovují ta nejobvyklejší písma:
– Times je rozsáhlá rodina patkových písem, nejobvyklejší typ písma vůbec, s nejrozsáhlejší dodatkovou škálou značek a znaků; v počítačích se nazývá Times New Roman.
– Z bezpatkových tiskových písem bylo nejběžnější písmo Helvetica; v počítačových fontech se příbuzné písmo označuje Arial.
– Courier je písmo s jednotnou šířkou znaku, m je stejně široké jako i, připomíná psací stroj, jeho obliba pomalu ustupuje.
V uvedených kratičkých ukázkách jsou všechna písma ve stejném stupni – povšimněte si rozdílu velikosti.
V kap. 5 jsme si také vysvětlili, že v matematické sazbě jsou pro některé typy veličin předepsána určitá písma (např. bezpatkové písmo pro vektory). V tomto smyslu je tedy opět nejlepší to „nejvíc neutrální“ patkové písmo – Times a je to dalším důvodem k tomu, aby pro odborná díla nebyla v základním textu používána nejrůznější písma akcidenční. Vzhledem k tomu, že v odborné knize patrně budete potřebovat různé řezy písma, je nezbytné, aby zvolený font nabízel minimálně varianty obyčejné, kurziva, polotučné a polotučná kurziva (regular, italic, bold a bold italic).
138
8.2.3 Stručně o historii písma8.2.3.1 Řeč a písmoPodmínkou vzniku řeči a později písma byla praktická činnost lidí a společenský charakter práce, který vyžadoval vyjadřování a zaznamenávání myšlenek a skutečností. V dlouhých etapách vývoje lidstva nadešel čas, kdy ústní předávání zpráv a myšlenek nedostačovalo. Člověk vzal do ruky nástroj, aby zanechal zprávu pro další generace. Při sledování vývoje písma a tisku rozeznáváme dvě hlavní období, která jsou od sebe neoddělitelná, navzájem se doplňují a každé z nich mělo podíl na současném stupni vývoje lidské společnosti:– předhistorické období – vznik předchůdců písma (kresby, piktogramy, ideogramy);– historické období – vznik ručně psaných, kreslených aj. písem, vznik kovových tiskových
písem a tisku, vznik nových tiskových technik v 19. a 20. století a moderní písmová tvorba.Piktogramy jsou zjednodušené kresby, jejichž smysl je jasný i bez znalosti jazyka. Později z nich vzniká obrázkové písmo. Ideogramy jsou symboly, které se začaly vyvíjet v kulturně vyspělé oblasti Mezopotámie a Středomoří. Označovaly určitý pojem, který bylo možno vyjádřit mluvenou řečí a předpokladem pro jejich „přečtení“ byla znalost pojmu, který ideogram vyjadřoval. Jiné národy používaly uzlové značky (Inkové, Aztékové). Lidstvo hojně používá ideogramy dodnes: symboly (loga) firem jsou snahou o grafické ztvárnění, zjednodušenou identifikaci a „vyznačení loviště“. Různá tetování na lidském těle jsou zase snahou říci ostatním „toto jsem JÁ, toto je MOJE tělo“. A tak zjistíme, že snaha o vizuální komunikaci nás potkává na každém kroku (např. navigace v metru, na letištích, v nemocnicích). Patří sem i dopravní či turistické značky, lodní praporková abeceda atd.
8.2.3.2 Vznik a vývoj písmaZ piktogramů a ideogramů se v příhodných podmínkách začalo tvořit písmo. Nejprve to bylo písmo slovní, které se dále vyvíjelo přes slabikové k hláskovému. Písmem rozumíme znaky, které mají sloužit k trvalému zaznamenávání myšlenek a skutečností. Je časově i místně nezávislé na osobě sdělujícího. Předpokladem pro přečtení písma a porozumění obsahu je nejen znalost písmen (znaků), ale i znalost řeči (jazyka), v níž je písmo napsáno.
První písmové soustavy vyvinuli nezávisle na sobě obyvatelé Babylónu, Egypta a Číny. Sousední národy od nich přejaly písmo již hotové a během času si je přizpůsobily vlastním potřebám.
Čínské písmo vzniklo asi dva tisíce let před naším letopočtem a v upravené podobě se užívá dodnes. Má více než padesát tisíc znaků, ale pro běžnou potřebu člověk vystačí asi s třemi tisíci znaky. Písmo se maluje štětcem nebo se tiskne, a to v řádcích směřujících shora dolů. Na rozdíl od babylónského a egyptského písma neměla tato vyspělá východní kultura na vývoj evropského písma přímý vliv.
Babylonské klínové písmo má svůj počátek u Sumerů. Jeho stáří se odhaduje na šest tisíc let a svou formou bylo vázáno na používaný materiál a druh psacího nástroje (hliněné psací destičky, které se vypalovaly, a dřevěná rydla). Klínové písmo mělo přímý vliv na vznik a vývoj mladších forem písma ve starém Egyptě.
V Egyptě se postupně vytvořily tři písmenové soustavy, jejichž znaky postupně přecházely od slovních ke slabičným a nakonec hláskovým. Hláskových znaků bylo 24 a byly to znaky jenom pro souhlásky (samohlásky si čtenář doplňoval podle smyslu textu). Nejstarší znaky, hieroglyfy, vznikaly přibližně před pěti tisíci lety a roku 1822 je rozluštil Francouz J. F. Champollion. Hieratické písmo, kněžské, bylo jednodušší než hieroglyfy. Mělo asi 600 znaků, které písaři postupně dále zjednodušovali. Posledním písmem bylo písmo démotické, lidové. Používalo se v praktickém životě – byly nalezeny obchodní smlouvy, dlužní úpisy, nařízení, vyhlášky. Jeho kresba byla již plně podřízena materiálu, na který se psalo – papyru.
139
Fénické písmo vyvinuli Féničané žijící ve druhém tisíciletí před naším letopočtem. Byli zdatnými obchodníky a mořeplavci, pronikli do všech moří mezi Afrikou, Asií a Evropou. Vytvořili souhláskovou, tzv. severosemitskou abecedu o 22 písmenech, nezávislou na vlivu blízkého Egypta. Fénické písmo se psalo zprava doleva (bylo to tedy levosměrné písmo). Z fénického písma vzniklo 80 procent známých abecedních soustav. Je možné, že i severogermánské runy (runa = tajemství) o 24 písmenech, staré asi dva tisíce let a dodnes ne zcela rozluštěné, jsou odvozeny od fénického písma. I na ostrově Kypru v Egejském moři byly ve vykopávkách nalezeny fénické nápisy.
Řekové přijali písmo fénických obchodníků asi v 10. století před naším letopočtem. S písmem však nemohli přijmout metodu použití, protože semitská souhlásková abeceda řečtině nevyhovovala. Některé znaky tedy přetvořili na samohlásky, jiné, pro řečtinu nepotřebné, vypustili. Tomuto písmu se říká archaické řecké písmo. Protože v té době ještě neexistoval jednotný řecký jazyk, vzniklo několik variant písma pro různá nářečí, pro východní a západní řeckou abecedu. Východní písma se stala základem národního písma všech Řeků a později z nich vznikla i písma slovanská. Ze západořeckých písem pak vznikla latinka.
Původní levosměrné písmo Řekům rovněž nevyhovovalo, začali psát tzv. bustrofédou (obousměrně, tj. řádky střídavě zprava doleva a zleva doprava), avšak ani tento způsob psaní nebyl pro praxi vhodný. Proto nakonec určili směr písma a čtení textu zleva doprava. Tím vzniklo pravosměrné písmo, kterým píšeme a čteme dodnes. Od Řeků přijala písmo celá Evropa.
hieroglyfy
řecká abeceda z roku 394
fénické písmo
Ve východní větvi byl tvůrcem nejstaršího slovanského písma, hlaholice (glagolica) soluňský učenec Konstantin (později přijal jméno Kyrillos – Cyril), který přišel se svým bratrem Metodějem kolem roku 855 do Velkomoravské říše, aby šířil křesťanství mezi západními Slovany. Konstantin použil běžné minusky řeckého písma, doplnil je několika znaky hebrejsko-samuritskými a do staroslovanského jazyka, který byl podobný staročeštině, přeložil z řečtiny část bible a další náboženské knihy. Hlaholice byla velmi složitá, mělo 43 znaků a čitelnost byla obtížná. V Čechách se udržela asi do 11. století, nejprve paralelně s latinkou, později se od jejího užívání upustilo. Ve starém Velkém Bulharsku, kam po odchodu z Čech Metoděj přišel, se vedle hlaholice rozšířila praktičtější kyrilice a odtud se šířila do Srbska, na Ukrajinu a do Ruska, kde se z ní vyvinula azbuka.
Západní větev písem se vyvíjela s rozkvětem antické řecké a římské civilizace. V době rozkvětu řecké kultury, asi 300 let př. Kr., se písmo dostalo prostřednictvím řeckých kolonistů na Sicílii a Apeninský poloostrov, kde se s ním seznámili Etruskové a Italikové. Začal bohatý vývoj latinky. Starší Latinové znali pouze verzálky. Latinská abeceda měla 24 písmen a neměla znaky pro J, K, U, Y, W. Toto písmo se v dalším vývoji rozdělilo do několika forem. Nejprve vznikala římská písma nápisová, později vyspělá řecká kultura i politická moc Římanů vedla k vytváření dalších písem potřebných pro diplomacii, armádu, obchod i umění – nazývají se římská písma knižní.
140
Psalo se na různé materiály, zpočátku na tenký olověný plech, později na papyrus a pergamen. Vyvíjel se i písařský nástroj, rydlo, třtinové nebo rákosové pero, od 4.–5. století pero brkové. Též technika psaní se změnila. Inkoust se vyráběl ze sazí nebo z duběnek a pro zdobení drahých spisů se používala organická i anorganická barviva, stříbro a zlato.
V 1. století př. Kr. vznikla klasická kapitála, o sto let později pak římské knižní písmo smíšené (scriptura mixta), které lze pokládat za jakýsi přechodový typ písma minuskulového. Ve 2. a 3. století vznikla římská uniciála a asi v 5. století římská polounciála.
hlaholice 10. stoletířímské kapitálky
Vedle písem s vertikální osou se vyvíjela písma kurzívní (italiky) se šikmo skloněnou osou, která měla v denním životě širší použití a byla při psaní svým sklonem přirozenější. Po pádu říše římské r. 476 se vývoj římských písem zastavil a začala vznikat písma národní.
8.2.3.3 Národní písmaVývoj národních písem je velmi složitý. Většinou vycházejí z římských vzorů a svědčí o vývoji jednotlivých národů; odrážejí mocenské a kulturní proudy Evropy od 5. do 11. století. Písma raného středověku se dělí podle svého původu do několika podskupin (středověké modifikace římských písem, písma irsko-anglická, španělská, písmo papežských a císařských listin a písma francká). Podnět k větší jasnosti a čitelnosti písmové kresby a k prvnímu stabilizování forem naší malé abecedy dal Karel Veliký, který vládl francké říši v letech 768 až 814. Vyhlásil reformu písma a jeho zásluhou vznikla dobře čitelná rukopisná forma malých písem (kupodivu, sám totiž mnoho číst neuměl, naučil se to až v pokročilém věku). Podle svého původu se nazývá karolínská minuskule.
V 11. století se po románském slohu objevuje druhý univerzální sloh evropského středověku, gotika. Její vliv se projevil i v tvorbě písma. Vznikala lomená písma gotická, z nichž jmenujme texturu, tzv. písmo misálové, ktere se objevuje ve 14. století na sever od Alp. Textura byla velmi rozšířená a po vzniku evropského knihtisku se stala prvním tiskovým písmem. Podobný vývoj prodělala rotunda, která je italskou paralelou textury. Jako tisková písma se v 16. století vyvinuly ještě švabach a fraktura. Všechna lomená písma mají společný slohový ráz, dekorativnost a dynamičnost duktu (stínování), lomení oblouků a ostrost kresby písem.
karolínská minuskule textura
Vývoj latinky navázal v období renesance v 15. století na předgotické klasické vzory. Vznikla tzv. humanistická písma (odtud i názvy antikva a litera romana). V období baroka a klasicismu již nedošlo k podstatným změnám základních schémat písma – písmo se pouze přizpůsobilo novému vkusu a používání nových psacích technik (ocelového pera).
Rozkvět antikvových písem skončil v 19. století. Tiskařství a písmolijectví nemohlo jako umělecké řemeslo udržet krok s prudce se rozvíjející průmyslovou výrobou a stalo se součástí průmyslu. Písmolijny začaly vydávat řadu písem, která jsou označována jako písma akcidenční. Až ve 20. století se písmaři vrátili ke starým vzorům, které jsou inspirací při tvorbě moderních, zdokonalených písem antikvového charakteru a rovněž písem akcidenčních.
141
8.2.3.4 Slavní písmaři minulosti V 15. století začíná historický vývoj tiskového písma. Jak jsme již uvedli, je za zakladatele polygrafického průmyslu považován vynálezce knihtisku Němec Johann Gensfleisch, zvaný Gutenberg, který jako první začal roku 1440 tisknout z jednotlivých kovových liter. Písmem Gutenbergových tisků byla tisková textura.
V roce 1470 vydal Nicolas Jenson (1420–1480) v Benátkách knihu tištěnou latinkou, která se stala vzorem dokonalého tiskového písma. Měla znamenitou čitelnost a vyvážené zbarvení tiskové strany. Toto písmo patří k vrcholům první etapy vývoje dynamické (renesanční) antikvy benátského typu. Ve 20. století překreslil Jensenovu antikvu americký písmař Bruce Rogers a vydala ji anglická továrna Monotype pod názvem Centaur.
Koncem 15. století založil Aldus Manutius Romanus (1447–1516) v Benátkách tiskařský a vydavatelský podnik. V r. 1499 vydal knihu Sen Polifilův ilustrovanou dřevořezy. Manutius bývá považován za nejvýznamnějšího tiskaře renesance. Písmo mu kreslil jeho vynikající pomocník a skvělý rytec Francesco Griffo de Bologna, byl to nový typ tiskového písma, první latinková tisková kurzíva. Podle písem používaných Aldem Manutiem vyvinula továrna Monotype písmo Bembo a Poliphilus.
Jednou z nejvýznamnějších osobností francouzského písmařství a písmolijectví je Claude Garamond (1480–1561). Jeho písmolijna jako první v Paříži vyráběla písmový materiál a dodávala ho tiskárnám. Rekonstrukce Garamondových písem jsou dodnes vydávány mnoha světovými písmolijnami.
Proslavil se také tiskař Christoph Plantin (1514–1589), který měl od roku 1555 v Antverpách rozsáhlý tiskařský a vydavatelský podnik a vydával knihy v různých jazycích. Osobitý charakter kresby mělo písmo nizozemsko-anglického pozdně renesančního typu, které zhotovil William Caslon (1692–1766). Také toto písmo je vydáváno mnohými písmolijnami a uplatňuje se i v soudobé typografii.
Největší zásluhou na tvorbě přechodové (barokní) antikvy 18. století měli Pierre Simon Fournier (1712–1768) a John Baskerville (1706–1775). Fournier vytvořil několik písem, některá z nich již měla rokokový ornamentální charakter. Jeho písma jsou dodnes vydávána. Význačně se též zasloužil o typografii sjednocením rozměrů typografického materiálu (viz odst. 4.2.4). John Baskerville byl tiskařem univerzity v Cambridgi a vedle nových písem zavedl i dosud neobvyklou úpravu knih – jako první použil v sazbě titulků meziřádkový proklad a značně prostrkávané verzálky.
Vývoj antikvových písem uzavírá statická (klasicistická) antikva. Jejím nejznámějším tvůrcem byl italský písmař Giambattista Bodoni (1740–1813), který byl právem nazýván tiskařem králů a králem tiskařů. Ve Francii nakreslil statickou antikvu Firmin Didot (1764–1836).
142
8.2.4 Vznik a vývoj typografické měrné soustavy První tiskaři, kteří byli zároveň výrobci písma, si pro své potřeby odlévali jednotlivá písma pouze se zřetelem ke kresbě, tj. k obrazu liter. S rozvojem knihtisku však začaly narůstat jejich požadavky na různé velikosti písma i výplňkového netisknoucího materiálu a bylo nutno stanovit rozměry a poměr mezi jednotlivými stupni tak, aby se daly vzájemně doplňovat.
Do začátku 18. století žádný společný měrný systém prakticky neexistoval. Každá tiskárna používala vlastní míry odvozené od lokte, stopy nebo palce a používané v kraji, kde se nacházela. Tento stav byl brzdou dalšího rozvoje tisku.
První, kdo upravil typografickou měrnou soustavu, byl roku 1737 francouzský písmolijec Pierre Simon Fournier (1712–1768). Za základ vzal pařížskou stopu (32,48 cm), která má 12 palců a jeden palec má 12 čárek. Fournier rozdělil jednu čárku na šest dílů a tento díl nazval typografický bod. Podle počtu bodů určil a pojmenoval písmové velikosti (stupně) a vydal přehlednou tabulku typografického měrného systému. Tím sjednotil nejen rozměry, ale i terminologii typografického materiálu.
Francouzský knihtiskař François Ambroise Didot (1730–1804) upřesnil a zdokonalil Fournierův systém a přizpůsobil ho metrické soustavě zaváděné tehdy ve Francii. Určil, že základní jednotka typografické měrné soustavy, typografický bod, při 20 °C odpovídá 0,375 9 mm. Jeden metr se tedy rovná 2 660 typografickým bodům. Základní délkovou mírou k měření větších rozměrů je cicero, tj. 12 typografických bodů, které má hodnotu 4,513 mm při 20 °C. Didotova soustava se používá téměř v celé Evropě. Je starší než soustava metrická – v době, kdy se měření na metry začalo v Evropě teprve zavádět, byl typografický systém již vypracován. O její přeměně na metrickou soustavu se neuvažuje, ovšem s nástupem fotosazby a hlavně s nástupem počítačové sazby se metrický systém začal částečně prosazovat.
V rakouských zemích (tedy i u nás), byla zavedena r. 1840 typografická soustava pražského rodáka, písmolijce a knihaře Bohumila Haase. Systém vycházel z rakouské stopy (31,60 cm), palec této stopy Haas rozdělil na 36 dílků a jeden dílek nazval čtvrtpetit (název se zachoval i v soustavě Didotově).
Další soustavou, která v této době vznikla, je anglosaská (monotypová). Jejím základem je anglická stopa (30,47 cm). Její základní jednotkou je pica (čteno pajka), která je asi o 10 % menší než cicero. Je rovněž rozdělená na 12 dílů, které se označují nepřekládaným anglickým termínem point. Tato soustava se dodnes používá v Anglii, USA a Švýcarsku.
V uvedených typografických soustavách tedy platí tyto vztahy:
Didotův měrný systém: 12 bodů = 1 cicero = 4,513 mm1 bod = 0,376 mm26,6 bodů = 1 cm
Počítačové systémy používají k označování velikostí písma v podstatě upravený systém Pica (na počítači: 1 bod = 0,353 mm; 1 mm = 0,283 b), ale výrobci českých verzí programů neměli dostatečné typografické vědomosti a nevěděli, že termín point se nepřekládá – použili název „bod“, jehož velikost ovšem nesouhlasí s Didotovým měrným systémem.
Všechny dosud uvedené typografické měrné soustavy jsou absolutní. Typografové však často používají i jednotku relativní, nazývanou čtverčík, který je roven šířce písmene M – délka čtverčíku
143
se tedy rovná stupni písma. Používají se i díly této jednotky – půlčtverčík, čtvrtčtverčík – a označují se jimi např. délky pomlček, proklady mezi řádky, odstavcové zarážky apod.
144
9. NĚKOLIK SLOV NA ZÁVĚRNenechte se prosím odradit, pokud jste při prvním otevření příručky narazili na něco, co vám připadá všeobecně známé, redundantní, příliš podrobné, moc pracné atd. Hledejte laskavě podle problému, který máte řešit – proto je příručka doplněna podrobným rejstříkem. Jistě v ní nenajdete odpověď na všechny své specifické problémy. Proto je nejlepší snažit se pochopit, proč je něco doporučováno nebo jaký má ta či ona úprava účel. Protože pak budete na základě logické úvahy schopni si poradit per analogiam i v jiných situacích.
Asi také nejste ochotni souhlasit se vším, co jsem vám jako pravidlo nebo doporučení předložila. Ale snad se mi podařilo alespoň ve vás vyvolat pocit, že je o určité záležitosti třeba přemýšlet, nějak ji řešit, a ne to ponechat náhodě a „zvyku“. Věřte mi, že dokážu předem odhadnout, která má doporučení nebo rady se vám nebudou libit, protože „přece se to většinou dělá jinak“ a „všichni to tak léta píšeme“.
Poraďte mi ale prosím: Co mám dělat nebo jak mám píšící vědce přesvědčit, že něco opravdu není správné, nebo to ani nikdy správné nebylo? Jak proniknout bariérou zlozvyku a zabránit používání jednotek bar nebo psaní jednotek u os grafů do hranatých závorek? A přitom často jde vysloveně o věcné chyby! Zkusite třeba sami v příslušném obchodě chtít do mobilu „nový zdroj“ (nebo „nový akumulátor“) – pravděpodobně vám prodavač řekne s hlubokým despektem: „Cože to chcete? Jó, vy chcete baterku!“, přitom „baterku“ (= přenosnou elektrickou svítilnu) jste zřejmě nechtěli a v mobilu není „baterie“ (zdroj tvoří jen jeden článek). Jinou trapnou situaci jsem zažila na školení „o požární prevenci“, kde zcela nekvalifikovaná slečna přednášející tvrdošíjně říkala „céóčkovej hasičák“. Jak může někdo v situaci související s požárem zaměňovat oxid uhličitý CO2 (který v tom hasicím přístroji je) za smrtelně jedovatý oxid uhelnatý CO, o kterém každý hasič velmi dobře ví, že je možná nebezpečnější než plameny!
Věřte, že občas propadám beznaději. To snad aní nemůže být jen pohodlnost nebo zlozvyk, to musí mít hlubší kořeny: Jako bychom se styděli, že něco víme nebo umíme, že jsme schopni věci nazvat nebo napsat správně! A tak to jde krok za krokem dál a stále hlouběji zapadáme do situace, že je společensky nikoliv přípustné, ale přímo žádoucí mluvit jako primitiv, oblékat se jako bezdomovec a chovat se jako pastevec z Horní Dolní. Ale to už jsem opravdu odbočila od tématu, tak mi to promiňte.
145
10. POUŽITÁ LITERATURA[1] ČSN ISO 690 Informace a dokumentace – Pravidla pro bibliografické odkazy a citace informačních
[2] Pokorný, M.; Pokorná, D. Redakční práce. GRADA Publishing: Praha, 2011.
[3] ČSN 01 6910 Úprava dokumentů zpracovaných textovými procesory. Praha: ÚNMZ, 2014 (nahrazuje zrušenou ČSN 01 6910 z roku 2007).
[4] Dvořáková, Z. DTP a předtisková příprava. Computer Press, Brno 2012.
[5] Bartsch H. J.: Matematické vzorce. SNTL, Praha 1983.
[6] http://prirucka.ujc.cas.cz/
[7] Šourek, J.; Vlková, V.; Martínková D. Seznam českých ekvivalentů rodového označení bakterií. Institut hygieny a epidemiologie: Praha, 1987.
[8] ČSN 01 1300 Zákonné měrové jednotky (norma byla později nahrazena normami řady ČSN ISO 31- a od roku 2007 normami řady ČSN ISO 80000-).
[9] ČSN ISO 80000-1 Veličiny a jednotky - Část 1: Obecně. Praha: ÚNMZ, 2011. (norma ČSN ISO 80000- jako celek nahrazuje normy řady ČSN ISO 31- z let 1994 až 1998).
[10] ČSN ISO 80000-2 Veličiny a jednotky - Část 2: Matematické znaky a značky užívané v přírodních vědách a technice. Praha: ÚNMZ, 2012.
[11] ČSN ISO 80000-3 Veličiny a jednotky - Část 3: Prostor a čas. Praha: ÚNMZ, 2007.
[12] ČSN ISO 80000-4 Veličiny a jednotky - Část 4: Mechanika. Praha: ÚNMZ, 2007.
[13] ČSN ISO 80000-5 Veličiny a jednotky - Část 5: Termodynamika. Praha: ÚNMZ, 2011.
[14] ČSN EN 80000-6 Veličiny a jednotky - Část 6: Elektromagnetismus. Praha: ÚNMZ, 2006.
[15] ČSN ISO 80000-7 Veličiny a jednotky - Část 7: Světlo. Praha: ÚNMZ, 2012.
[16] ČSN EN ISO 80000-8 Veličiny a jednotky - Část 8: Akustika. Praha: ÚNMZ, 2008.
[17] ČSN ISO 80000-9 Veličiny a jednotky - Část 9: Fyzikální chemie a molekulová fyzika. Praha: ÚNMZ, 2011.
[18] ČSN EN ISO 80000-10 Veličiny a jednotky - Část 10: Atomová a jaderná fyzika
[19] ČSN EN ISO 80000-11 Veličiny a jednotky - Část 11: Podobnostní čísla. Praha: ÚNMZ, 2013.
[20] ČSN ISO 80000-12 Veličiny a jednotky - Část 12: Fyzika pevných látek. Praha: ÚNMZ, 2012.
[21] ČSN EN 80000-13 Veličiny a jednotky - Část 13: Informatika. Praha: ÚNMZ, 2009.
[22] ČSN EN 80000-14 Veličiny a jednotky - Část 14: Biotelemetrie související s lidskou fyziologií. Praha: ÚNMZ, 2009.
[23] IUPAC Compendium of Chemical Terminology (Gold Book). Blackwell Science: London, 2006. (elektronická verze XXXXX).
[24] ČSN ISO 999 Informace a dokumentace - Zásady zpracování, uspořádání a grafické úpravy rejstříků. Praha: ÚNMZ, 2009.
