naGaavaonann©00©nn©un©no©0©o©na©un©on©nn©no©no©nGiga?. I—.I

I ; ©©©

JEŽKOYAKNIHOVNA KATECHETSKÁ.

I©©©©©©H©©©©©©©©©©©©©©©" O D5 G

„3 CÍSLO 4. _ D

'Duchovní cVičepl.

? velikonoční.Augustin, Norbert, Sta-nislavKostka

Y

a jeho bratr Pavel.

: Sestavil

J. JEŽEK.

\S povolením kníž. arcib. Ordinariátu v Praze.

0 - o

?, - . ŠŠŠě©W©©©©©©auam©©©v PRAZE. '

Náklšdgm Cyrillo—Methodějského knihkupectvíGustav Francl.

."“ÉM'Ý

áá.

UU©UU©DU©DU©UU©DU©DU©UUGGUGGUGGU©UUGWGUDGUU©U©U©UU©UU©DU©DU©UU©DD©UU©UU©UU©UU©DU©UU©U

U©00©00©00©00©UU©UU©UB©0U©U©U©UD©UUGUUGDUGUUGDDGJUDGUUGDQ

O.

Cona 80 hal.

Bibliotheka mládežeRedaktor Xaver Dvořák,

professor Vyšší dívčí školy v Praze.

Sešit 1.: Za tatíčkem. Povídka z dávných dob. Napsal Dr.J. L. Hrdina. 48 h.

Sešit ll. Knihovna nebožtíka Martineau. — Zastavení času.— Teta Žofie a teta Lidmila. Z francouzštiny přeložilaB. Pazderníková. 46 h.

Sešit III.: Vypravování o králi Janu Sobieském. Polskynapsal Romuald Starkel, přeložil B. L. Tyšler. — TadeášKosciuszko. Nástin životopisný. Polsky napsal CzeslavPíenazíek. přeložil Julius Košnář. 48 h.

Sešit IV.: Slunce zašlo. Povídka ze života slepců. — Sivýhoch. Povídky od Dra. J. L. Hrdiny. 48 h.

Sešit V.: Sněhový medvěd.Z francouzštiny přeložila B. Pa—zderníková. 48 h.

Sešit Vl :Dědeček. Povídka. Napsal Dr. J. L. Hidina. 48 h.Sešit Vll.: Antoš Socha, mladý vojín. Dějepísna povídka

z doby polského krále Jana Kazimíra. Napsal .l. Grajnert.Z polského přeložil Julius Košnář. 48 h.

Sešit VIll—X.: Světlo v temnotách duševních. Radaobrazůz nejtrudnějších osudů lidských. Napsal Rud. .lar. Kron­bauer. 1 K 44 h.

Sešit XI.: Pětifrank. — Putování kamarádova. Z francouz­štiny přeložila B. Pazderníková 60 h.

Sešit XlI. Odpusť a zapomeň! —.Malí přátelé ořechovi.— Granát. — Dům Bozériových. — Povídky zfrancouz­ského vypravuje Miroslav Klatovský. 36 h.

Sešit XIII—XV.: Upřímný. Z francouzštiny přeložila B. Pa­zderníková. ! K 80 h.

Sešit XVI.: Česká babička. Obraz ze života. Napsal AloisDosta'l. 80 h.

Sešit XVII.: Ricardovy příhody. Povídka o podivuhodnýchosudech sirotka Ricarda. Napsala Mary E. Mannix-ava. Zangličtiny přeložil O. S. Vetti._l K 50 h.

Většina knih schválena jest pro knihovny žákovské.

Brynych Eduard, Katechese pro první (po případě druhou)třídu školy obecné. 72 h.

— Světlo pravé. Stručnější »Stít víry< k vycvičení biřmo—'vanců katolických (nebo poprvé Tělo Páně přijímatimajících)

na osadách smíšený ch; pak i vhodná příručka pro obránce2: evangelíků. Druhé vydání. 72! h.

Ježkovaknihovna katechetská.

0,00,00000

Sbírka praktických spisů, kterou s povolením nejdůst.kníž. arcib. konsistoře Pražské ze dne 13.května 1887

č. 2603 a za přispění některých bratří duchovních

NJ

10.

11.

cmFavea

vydává

J.JEŽEK.

Dosud vyšly :

1. Praktická rukoveť pro katechely. J. Ježek.. Výklad biblické dějepravy St. 3. N. Zákona; 2 sv. K.Tippmann.

. Výklad katechismu. 2 sv. V. Pa kosla.Duchovní cvičeni velikonoční; 3 cykly řečí. J.Ježek.Výklad evangelních perikop nedělních. Fr. Dusil.Výklad evangelních pamhol. (Řeči) V. Macek.Výbor kalechesi sv. Cyrilla Jerusalemského. J. I,.S ý k o r a.

. Příprava k sv. blřlll .vanl. J. R y dva n.. Sv. Augustina kniha o vyučování kalechumenů.

F 0 rd. J 0 k 1.Jana Gersona pojednání o tom, kterak jest potrebí při­vaděti dítky ke Krislu. J. R y d v a n. K tomu přidánysv. Jeronyma dva lisly vychovatelské. J. Je ?.e k.Výklad evang. perikop svátečních. J Jež e k.

V PRAZE.

Nákladem Cyrillo-Methodějského knihkupectví Gustav Francl.

Duchovní cvičení

E Velikonoční.:Augustin, Norbert, Stanislav Kostka a jeho

bratr Pavel.

Sestavil

J. JEŽEK.

Knihovny katechetské čís. 4.

V PRAZE.­

Nákladem Cyrillo-Methodějského knihkupectví Gustav Francl.

S povolením kníž. arcib. Ordinariatu v Praze

dne 22. září 1909 čís. 11990.

Tiskem knihtiskárny družstva Vlast v Praze.

Augustinbloudíoí, bojující & kající.

I.

»Nechci smrti bezbožného,<pravi Pán, »nýbrž aby se obrátil& živ byl.< Ezech. 18, 23.

V žádné době roku církevního nemluví našesv. Církev věřícím do duše důtklivěji jako v doběsvatopostní, kdy káže o přísné spravedlnosti Boží,která žádala utrpení a smrti nevinného Beránkaza hříchy všeho lidstva, jakož i o nezměrnélásce Boží, která nechce smrti bezbožného, nýbržaby se obrátil a živ byl.

A v této době kající jest to zase svaté tří­den ní (triduum), jsou to dnové rekollekci, kdys vámi, jinoší, uchylují se do samoty této našísvatyně, abyste vzdáleni hluku světského několikdní o životě svém vážně přemýšleli, o velikostihříchů svých opravdově rozjímali a pak upřím­ným pokáním k Bohu svému opět se navrátili.

Abyste toho snáze dovedli, předvedu předváš duševní zrak muže z křesťanského staro­věku, jenž za mládí odchýliv se od cesty ctnosti,přišel na scestí, v bahně hříchů již tonul, ale mi­lostí Boží šťastně ještě v čas byl zachráněn. Mu­žem tím byl rodák tagastský — Aurelius Au—gustinus.

—6—

Nebudu vám vyprávěti plané báchorky, nýbržuvedu doslovné výňatky z jeho vlastního životo­pisu (autobiografie), v němž Augustin jakoby klečeu nohou zpovědníkových, vyznává se ze svýchhříchů, chyb a bludů, vykládá o svých vášnícha poblouzenich ducha isrdce, o svém tuhémboji s vlastní zvrhlou přirozeností a posléze osvém obrácení na víru a o nápravě života. Vy­znání Augustinovo, vypravované dle stejnojmennéknihy jeho, sloužiž vám ku poučeníi k výstraze,aby kdožkoli z vás následoval ho po cestě hříšné,následoval ho rovněž na cestě pokání!

V tomto svatém třídenní předvedu vám Au­gusúna

1.bloudícího;2. s bludařstvím i se zvrhlou přirozeností

svoubojujícího a3. po svém obrácení na víru — příkladně se

kajíciho.Dnes sledovati budeme cesty jeho v mla­

dosti, léta jeho studií a odvrácení se od Boha.* *

*

Jako v lese nezřídka kolem suchého stromuvine se zelený břečtan a ratolestmi svými oplétásuchý peň, takové bylo manželství Patricia aMoniky, z něhož r. 354 vyšel Augustin; otecprchlivý, ctižádostivý a prostopášný pohan a matkazbožná, tichá a lidumilná křesťanka. Augustin ne.mohl na ni zapomenouti nikdy; ona více pří­kladem nežli slovem kárala synka. Co mu v útlémmládí vyprávěla o Bohu, jak křesťanským mod­litbám ho pilně učila, do chrámu s sebou brá—valaz' vše to utkvělo v duši jeho hluboko ikdyžbloudil nejvíce. Ano i v bouřlivých nocích jehozlého života jako hvězda na nebi zářila mu vzpo—mínka na zlaté srdce mateřské.

_7_Když Augustin vychodil školu domácí, byl

poslán na studie do města Madaury. Otec chtělz něho míti učeného a slavného muže . . . . amatka v prostotě srdce svého domnívala se, žeškola neodvrátí jí dítěte od Boha. Pohříchu stalose tak; ve škole madaurské, kde brzy předčilnade všecky spolužáky, probudila se v něm cti­žádost a pýcha. Znal, uměl mnoho, leč srdcejeho zdivočilo, neboť ve škole madaurské nestaralse nikdo o srdce mládeže; jen když prospívalav učení, mravů nikdo nestřehl, nemravností nikdonetrestal, ba ani slovem nekáral.

Slyšte, jak Augustin stěžuje si na toto pře­vrácené školní vedení: »Dali mi do rukou oplzlékomedie Terenciovy, že prý z nich se naučímkrásně a lahodně mluviti, a já se z nich spíšenaučil páchati nepravosti. Já ubožák čítal je ráda slul za to nadějným jinochem. Oplakával jsemsmrti Didony, která k vůli milenci sama se za­vraždila, ale na smrt duše své, jež odvrátila seod Boha, ani jsem nepomyslih SestnáctiletýAugustin vrátiv se domu ze školy madaurské,přinesl si sice hojné vědomosti a jméno »naděj­néhoc mladíka, ale perly srdce, nevinnosti po­zbyl. Oplzlé spisy rozdráždily jeho fantasií a pře­plnily duši jeho necudnými obrazy, takže zabředlv hnusnou nepravost smilstva.

Nyní měl jíti na další studia do Karthaginy;leč doma nebylo peněz, an otec Patricíus měljen skrovný stateček. Ibylo Augustinovi celýrok doma čekati, až potřebný náklad byl se­hnán. A celý ten rok strávil v zahálce a nepra­vostech.

Leč tu namane se otázka: Proč nebděli nadním rodiče, staroštlivý otec neb alespoň pečlivámatka? Sám Augustin vám nato odpovídá: »Otecmůj nestaral se nikterak, abych žil podle Boha;

—8—

měl na tom dosti, že předčil jsem vědomostmi abyl dobrým řečníkem. Jinak všem vášním mýmaž do nejdivočejší rozpustilosti pouštěl volnouuzdu.: A o matce vyznává nepokrytě: »S velikoustarostlivostí varovala mne zbožná matka předhříchy tělesnými, ale já toho nedbal. Za ženskýtlach měl jsem její napomínání a poslouchati jízdálo se mi hanbou. A tak slepě pádil jsem v zá­hubu, že když jiní druhové nestydatostmi veřejněse chlubíli, studem jsem se zardival, že jsem méněnestydatý, nežli oni. A tak páchal jsem ne­řestii z touhy po pochvala­

Na vysokých školách karthegínských uhaslapak v Augustinovi posledni jiskřička studu; tamspřátelil se 5 druhy, kteří ze studentské pýchy kaž­dou prostopášnost si dovolovali, nedbajíce ani zá­konů božských ani lidských; tam vstoupil dospolku, jehož členové sami nazývali se »kazisvětic,kteří nejen že byli skrz na skrz zkaženi, alei zkázu a nemrav všude šířili.

Mimo to Augustín chodil pilně na pohanskádiv &dla, kde zřel obraz vlastního života a ospra­vedlnění svých hanebností.

Ponechme zatím nešťastného mladíka v Kar­thagíně a sami obírejme se zatím maličko příči­nami, jež zavinily poblouzení Augustinovu! Bylyto: pohanská škola, oplzlé knihy, špatné zásadyotcovy, zlá společnost a nestoudná divadla. I zadnů naších vyskytují se lidé, kteří o to usilují,aby ze škol vymítili Boha a náboženství. 'Kamtakové školy vedou, viděli jsme na Augustinovi.Kde náboženství a přesných zásad mravních senedbá, tam se nestaví, nýbrž boří,nevzdělává, nýbržkazí. Aby dospívající jinoch obstál v pokušení,mluvil pravdu i ku vlastni škodě, poslouchal ro­dičů, stáří měl v úctě, k tomu je třeba více nežlipéra, papíru, křídy a tabule; k tomu je třeba ná­boženství. Vyučme mládež všemu, co vi svět,

_9__

jenom ne víře a ctnosti, a za málo let bude nazemi pravý Babylon. Z takových škol budou vy­cházeti polovzděianci, nadutí nedoukové, jimž proživot praktický bude se nedostávati šlechetnost.pokora a sebezapuení.

Další příčinou poblouzení Augustinova bylyšpatné knihy. Jsou knihy dobré. v nichž čaStoměli byste čítati; jsou knihy chatrné formoui obsahem, na jichž přečtení věru škoda času ajsou knihy špatné, škodlivé, které zapuzujístud, porušují nevinnost, kazí srdce a vraždí duši.Takové četby, jež pod krásným rouchem skrývázhoubný jed, draha mládeži, pilně se chraň!

Neméně k mravní zkáze Augustinově příči­nily nemoudre vychovatelské zásadyjeho otce Patricia. Pohříchu jsou i dnes mnozírodičové, kteří svými zásadami velmi se podobaiípohanu Patriciovi; nedbajíce zušlechtění srdceani zvedenosti mravní, chtějí předevšim míti synamužem učeným, povýšeným. bohatým, slavným& tak nezřídka pletou si bič sami na sebe.

Rovněž i zlé společnosti kazí dobrémravy. Ve zkaženém vzduchu i zdravý se na­kazí, podobně ive zle společnosti mladík nezku­šený. S počátku dívá se na hřích s ošklivosti,pak s lhostejností, brzy se zalíbením, až konečněpáše hřích na hřích bez ostychu.

I pohanské divadlo bylo Augustinovi ka­menem úrazu a proto nedospělá mládež má pouzeněkdy ato jenom slušným, nezávadným hrámobcovati. Jeť skutečný život zcela jiný, nežli tenlíčený na prknech divadelních.

Tak seznali jste, j. dr., co Augustina při­vedlo na scestí: škola bez Boha, darebné knihy,špatné zásady otcovy, zlá společnost a nestoudnédivadlo. Vám k výstraze Augustín poblouzněnísvé podrobně napsal; budiž vám jeho Upřímněvyznání výstrahou účinnou!

_10_

Naše doba je zlá; vedle každé cesty číhá,zejména na mládež, zloba v nejrozmanitější po­době. (5 varuj se,jinochu, prvního kroku ke hří­chu, neboť krok první nebývá zpravidla posled­ním; za prvním následuje druhý, třetí . . . a cojá vím, kdy potom přestaneš hřešiti!

Utíkej tudíž každý zvás před hříchem, jakopřed hadem jedovatým aještě dnes po bedlivémzpytováni svědomí učiň pevné předsevzetí, kte­rých hříchů zejména budeš se příště pilně varo­vati! Amen.

Il.

»Něchcísmrti bezbožného,< praví Pán,>nýbrž aby se obrátil a živ byl.<

Ezech. 18. 23.

Včera slyšeli; jste, jinoši, co mladistvého Au­gustina přivedlo na scestí: škola bez Boha, špatnéknihy, převrácená výchova otcova, zlá společnosta nestoudná divadla. _

Pohříchu nebylo u Augustina dosti na zdivočenísrdce; i rozum jeho se zatemnil, takže upadlv bludařství. Tehdy vzmáhalo se totiž na východěbludařství manichejské, jež bylo nesmyslnou směsírozličných bludů. Manicheovci věřilive dva bohy,dobrého a zlého, ve stěhování duši, člověku Upí­ralí svobodnou vůli, zavrhovali manželství a oběti,páchali hnusné nepravosti a při tom nazývali sesvatými ; zamitali Starý zákon a Nový všelijak pře­krucovali. Dvacetiletý Augustin prosáklý těmitobludy vrátil se do svého rodiště & založil si tamškolu řečnickou. Ale nevydržel doma dlouho avrátil se zase do Karthaginy, kde kynulo mu při­měřenějšía čestnější působiště. Když pak ani tamnedošel, po čem toužil, a shledal, že u Mani­chejských nedodělá se nikdy pravdy, vydal sedo Ríma.

_11_

Před odjezdem chtěl ještě viděti matku svou.Ta zrážela jej od cesty, bojíc se, aby v dálnécizině nezahynul docela, i nechtěla se'od něhoani odloučiti. Augustin utekl se ke lži; předstíralmatce, že pouze doprovodí na loď svého přítele,jenž za příznivého větru chce odplouti, aby hozatím očekávala nedaleko břehu v kapli sv. Cy­priana, biskupa a mučedníka. Uvěřivši slovůmjeho, trvala celou noc v kapli na modlitbách.prosíc Boha, aby synu jejímu nedal odplouti. Kdyžpak ráno přišla k samému moři, nebylo tam lodiani Augustina. Odplulť před svítáním s přítelem.Tu zdálo se v těžkém bolu pohroužené Monice,že marně“ se modlila, že Bůh ji oslyšel, ačkolijí vlastně vyslyšel. Augustin matce své tajně ujel,ale přes to vše jede již své spáse vstříc. Nežlijí došel,musil ovšem ztu h a b oj o vati, drahně překážekpřekonati,až konečně zvítězil.A u g u s tin a 5 b lu­dařstvím is vlastní zvrhlou přiroze­ností bojujícího vylíčímvám dnes.

i **

Ačkoli směšné bylo bludařství manichejské,Augustin setrval při něm devět let.

»Upadl jsem- ——tak píše o tom sám —>mezi lidi nadutě bloudící, velmi smyslné a mno­

' homluvné, jichž řeči byly jen léčky ďáblovy alep připravený přimícháním nejsvětějšich jmen,jež často vyslovovali. A říkali pravda, pravdai o pravdě mnoho mi mluvili, alepravdy nebylov nich, nýbrž jen lež.<

Bludaři slibovali Augustinovi, že mu vyvrátívšecky pbchybnosti, odpoví na všecky otázky,ale za devět let nedovedli mu správně zodpově­děti otázky ani jediné. Kde kdo odkazoval ho naF a u sta, nejosvícenějšího ze všech M—anichejských,jenž měl příjíti do Karthaginy; ten že mu odpoví

_ 19 _

na všecky i nejtěžší otázky & zaplaší veškerýieho pochybností. Proto Augustin očekával pří—chod jeho toužebně.

»A když přišelc — vykládá Augustín ——»po­znal jsem v něm člověka příjemného & uhlaze.ného, jenž povídal totéž, co mluvívali ostatní, aleslovy lahodnějšími. A když jsem mu předložilsvé otázky, vyznal skromně, že na ně neumídáti žádoucí odpovědi. A tak tentýž Faustus,který mnohým stal se léčkou k záhubě, nevědaa bezděky počaljiž uvolňovati past, do níž jsembyl chycen já.:

Jelikož studenti karthagínští ve škole vedlisi nevázaně, rušili pořádek, nestydatě vráželi doučebny učitele, u něhož nebyli zapsáni a mnohéjiné nezbedností tr0pilí, Augustin nechtě déle ne­kázně té snášetí, odplul do Říma. Tam přidružílse sice k Manichejským, ale pustiv již naději, žeby u nich dodělal se pravdy v učení tom, počalje vlažněji a nedbaleji zachovávatí; a když pokrátkém čase z Milána vzkázáno bylo do ímao učitele řečnictví, přihlásil se Augustín u pre—fekta městského a poslán jest do Milána.

Tam byl biskupem Ambrož, muž svatéhoživota a řečník na slovo braný.

»Když jsem k němu přišel-:—-vypravuje Augu­stín — »přijalmne jako otecapřesídlení mému bylrád. Izamilovaljsem si ho nejdřívenejako učitelepravdy, ale jako muže ke mně laskavého. Pilněposlouchal jsem řeči jeho k lidu, nikoliv abychse poučil, nýbrž abych zkoušel jeho výmluv­nost, je-lí tak slavnou; jak se velebila. A po­slouchaje napiatě slova jeho, věci saméjsem ne­dbal, ba jí pohrdal. Když jsem takto hleděl ne­naučiti se tomu, co mluvil, nýbrž jen poslech­nouti, jak mluvil, v mysl mou přece zároveňse slovy vcházela i věc sama, o kteroujsem ne­dbal. Tu pak počalo se mi zdáti, že pravda jeho

_.13__

slov dala by se zastávati; dále, že učení kato­lické u srovnání s manichejským mohlo by sepokládati za pravé. Leč kolísaje dosud v mno­hých pochybnostech, rozhodl jsem se opustiti Ma­nichejské a zůstati katechumenem v Církvi kato­lické, pokud by něco jistého mi nezasvitlo, dlečeho bych zřídil běh svého života.: —

Zatím přišla do Milána Augustinova matka,jíž pověděl ihned, že již není bludařem manichej­ským, ale ani katol. křestanem, načež Monikase srdcem důvěry plným mu pravila, že víru máv Krista, prvé než z tohoto světa vykročí, žeuzří ho věřícím katolíkem. Po té do chrámu pilněchodila, často Boha slzavě prosila a k Ambrožizrak svůj obracela, neboť milovala jej, poněvadžseznala, že skrze něho již tak daleko syn jejíbyl přiveden.

Minula zatím mladost Augustinova zlá abezbožná; byl již v 30. roce věku svého, odložilmnohé předsudky proti Církvi katolické, ale přesto vše některé pravdy křesťanské nechtěly mu jítina rozum. Proto nyní chodil často na kázáníAmbrožova, čítal i pilně Písmo sv., zejména­epištoly sv. Pavla, jež pro svou hlubokou mou­drost a zřejmý souhlas Starého zákona 5 No­vým, duchu jeho se zamlouvaly. Tou doboumocný dojem učinily na Augustina važné udá­losti, jež mu vyprávěl starý kněz Simpliciano filosofu Viktorinovi a rodák africký P on ti ci a no poustevníku Antoninovi a o dvou dvořanechcísařských v Trevíru, kteří po přečtení životopisusv. Antonína stali se poustevníky. Velice dojati zahanben byl Augustin obrácením na víru uče­ného Viktorína. přísným životem'poustevníka sv.Antonína a příkladnou rozhodností dvořanů císař­ských. Hanbil se za to, že vůle jeho byla dosudtak chabé, tak nestálá, tak náchylná k zlému.Styděl se, že povstávají neučení a uchvacují krá—

_14_

lovství nebeské (Mat. 11, 12), kdežto on se svýmivědomostmi se povaluje dosud v kalu bludů ahříchů.

Když Pontician odešel, odebral se Augustindo zahrádky, jež byla při domě, usedl na zemia položil vedle sebe epištoly sv. Pavla, jež maněvzal s sebou. Tu jal Se přemýšleti sám o soběa v prsou jeho nastal tuhý boj; bojovala v Au­gustinovi milost Boží se zvrhlou jeho přiroze­ností. Zatím co sám s sebou rozmlouval a osoběpřemýšlel, pracovala silně i jeho živá obrazo­tvornost; povstávaly & zanikaly v mysli jeho roz­ličné obrazy. Zdá se mu, že jeho dávní přáteléa přítelkyně tahají ho za šat šeptajice: »Augu­stine, ty nás chceš opustit? — A nebudeme odté chvíle s tebou až do věčnosti? — A nebudejiž tobě to ono nikdy dovoleno ?.

Tu zase slyší starobylou návyklost, jak mluvík němu: »A myslíš, že vydržiš bez nich Po:

Leč v tom představí mu fantasie ozářenézástupy svatých jinochů a panen, velebných mužůi žen zvoucích ho ku spáse slovy: »Co dovedlijsme my, toho bys nedovedl ty?“ —

Ale se strany blíží se kněmu zase chlipnosts rozkošemi . . . Tu konečně vzkřikne Augustin:„Kdo smí mne ještě déle zdržovati? — Mohl-liten a onen, proč ty ne, Augustineh A popošeddále, padl na zemi pod stromem tíkovým, pustiluzdu slzám a naříkal hlasem lkajicímz'»Jak dlouho?jak'dlouho? zítra & zítra? proč ne hned? pročtě hodiny nemá býti konce hanby mé?< —

Co tak v slzách se rOZplývá, slyší voláni:>Vezmi a čti! Vezmi a čti!< — Augustin roz­hlíží se kolem sebe ipo domech, aby vypátral, kdoto volá; leč nevida nikoho, po krátké úvaze po­kládá volání to za hlas s nebe. lvrátí sek místu,kde položil epištoly sv. Pavla, béře je do rukou,otevře a čte slova, na něž nejprve padl jeho zrak:

__15_

»Jako ve dne poctivě choďme; ne v hodování av opilství, ne v smilstvích a nestydatostech, neve svaru a závisti, ale oblecte se v P. Ježíše Krista,a nemějte péče o tělo podle žádostí (jeho).c Rím.13, 13—14. Dále již nečetl; nebylo třeba, neboťpři těchto slovech bylo mu jakoby světlo víryvylito bylo v srdce jeho . . . . a rázem prchlyvšecky pochybnosti. Zavřev knihu, pojal příteleAlypia, jenž byl s ním v zahradě, za ruku,řka: »Pojd' a povězme matce, že jsem obrácenhŠli k Monice; vypravují, ona se raduje; vyklá­dají, jak se to stalo, ona plesá a dobrořečí Pánu.

Drazí jinoši! Takové bylo bojování Augu­stinovo. Kdo z vás ho následoval, nebo budeněkdy následovati v bludech &hříších, bojujjakoon, nezouíej nikdy nad sebou, byť jsi klesl sebehloub, nýbrž doufej v nezměrné milosrdenství Boží!Kdo zoufá. klesá již do náručí ďáblovi, neboťv tom právě spočívá ošemetná jeho chytrost, žes počátku maluje hřích nejkrásnějšími barvami anamlouvá člověku: »Však se z něho vyzpovídáša bude zase dobřelc Jakmile však člověk spá—chal těžký hřích a vidí jeho zlé následky, tu naobrátku našeptává mu ďábel: »Hle, větší jest ne­pravost tvá, nežli aby ti ji Bůh odpustil!—

Kdo s Kainem bludně se domnívá, že Bůhmu hřích některý ani odpustiti nemůže, sám sobězavírá bránu vedoucí ku spáse, ježto pochybujeo všemohoucnosti Boží.

Právě vyličené obrácení Augustinovo je nej­pádnějšim dokladem, že u Hospodina je milosr­denství hojné a milost Boží mocná. S její pomocípřekonáš všecka pokušení a zvítězíš v bojis ná­ruživostmí. Ovšem hříšník musí opravdově chtítise polepšiti, musí proti náružívostem statečně bo­jovati a v boji vytrvati; musí s Magdalenou unohou Páně často poklekati, s Petrem hořce

plakati a s publikánem kajicně v prsa se bíti.Nechceť Bůh smrti hříšníka, nýbrž aby se polepšila živ byl na věky.

J. dr. Vyznáte-li se dnes upřímně a úplně ze hří—chů svých, věrnýjest Bůh a spravedlivý, aby vámodpustil hříchy vaše a očistil vás od všeliké ne­pravosti. 1. Jan 1, 9. Amen.

III.

>Nechci smrti bezbožného,­praví Pa'n, >nýbrž aby se obrátila živ byl . Ezech. 18, 23.

V prvé řeči vykládal jsem o tom, jak školabez Boha, špatné knihy, převrácená výchovaotcova, zlá společnost a nestoudná divadla při­vedly Augustina na scestí.

V řeči druhé ukázal jsem, jak Augustin ztuhabojoval s bludařstvím i s vlastní zvrhlou přiro­zeností, až konečně zvítězil.

Dnes vylíčím vám Augustina po jeho obrá—cení na víru — příkladně se kajíciho.

On totiž:1. neustále bojoval proti starým

hříchům a zlozvykům, aby v ně ne­upadlznova;

2. vynasnažoval se ze všech sil,aby, co kdy zlého způsobil, zase na­pravil; a

3. přinášel hojné ovoce pokání.* *

*

Aby po svém obrácení na víru Bohu sa­mému mohl posvětiti život, Augustin vzdal sena podzim r. 386 úřadu učitele řečnictví, v Ka­siciaku připravoval se na sv. křest, načež zjara

_17..

r. 387 o prvním svátku velikonočním v Miláněod biskupa Ambrože pokřtěn jest. Brzy po křtuchtíce s Monikou a s bratrem vrátiti se do Afriky,přišli do přístavního města Ostie při ústí Tibery,kde se pozdrželi, aby po namáhavé cestě trochuse zotavili k plavbě na moři. Tu pohlížejíceoknem na nepřehlednou hladinu mořskou, roz­mlouvali spolu 'o tom, co vše na ně čeká, jakéradosti nepomijitelné, jichž nelze srovnati se žádnoublaženosti pozemskou. Zatím co zraky jejich npi­raly se k obloze, duše jejich vznášely se nadehvězdy a touhy jejich spěly do nebe.

»Když takto jsme mluvili,: vypravuje Augu­stín, »a za rozmluvy tento svět se svými rozkošemizdál se nám chatrným, pravila matka: »Co semne týče, synu, nic mne již nepoutá k tomutoživotu. Co bych zde ještě činila? Proč zde jsem,nevím, neboť se mi již naplnila naděje tohoto ži—vota. Jedno bylo, proč jsem si přála prodlítiv tomto životě, abych tě viděla křesťanem kato­lickým, prve než umru. Hojněji mi toho udělilBůh.<

Pátý den po té matka padla do mdloby abyla na čas bez sebe. My se sběhli a když přišlak sobě, pohlížela na mne i na bratra a pravilanám,jakoby se tázajíc: »Kde jsem byla? — Pakhledíc na nás zarmoucené, pravila: »Pochovejtezde matku svou!: — Já mlčel, zadržuje pláč.Ale bratr můj pravil, že by si přál, aby neumřelav cizině, nýbrž ve vlasti. Uslyševši to, se zar­moucenou tváří pokárala ho pohledem, že taksmýšli, a na mne pohlédnouc, dí: »Viz, co pravílcNačež řekla nám oběma: »Pochovejte kdekolitělo toto; nic vás starost o ně nezarmucuj! Je­diné za to vás prosím, abyste pamatovali na mnepři oltáři Hospodinově, kdekoli budete.< A kdyžtuto žádost vypravila slovy, jak mohla, umlkla;nemoc se zhoršila a devátý den své choroby

2

__18._

skonala v 56. roce věku svého.< Augustin zatlačiljí oči a pochoval v Ostii na břehu mořském.

Po pohřbu matky své Augustin žil Bohu actnosti. Především dbal toho, aby znovu neklesldo starých hříchů. Obrazy minulého života svéhomaje dosud v živé paměti. přemáhal, zapuzovalje přísným mrtvením sebe, postem přiváděje v slu­žebnost tělo své. Dříve požíval pokrmu a nápojez rozkoše, nyní jen z potřeby; dále bedlivě střežilzraku, pilně zacpával si uši,na uzdě držel jazyk,ano zřikal se i dovolených radostí, aby se nestaljejich otrokem.

Chtě napraviti zlo, jež způsobil v Římě aKarthagině, odebral se do těchto měst, aby vý­mluvným slovem i přikladným životem odklidildané pohoršení a koho svedl k bludařství, tohoaby získal nyní Církvi Páně. Tak vydatné bylojeho působení proti bludařům v kázáních, veřejných hádáních i v jeho spisech, že Maníchejštíusilovali o jebo bezživotí, pravice: »Bohumilýskutek vykoná, kdo Augustina sprovodí ze světa.<

S protivníky Augustin nebojoval urputně,nýbrž laskavě a získal jich na tisíce, vyvedlz bludů a přivedl ke Kristu.

Augustin na pravou víru obrácený přinášelz' hojné ovoce pokání.

Navrátiv se do svého rodiště Tagasty vAfrice,žil s několika přáteli na svém zděděném statečkupo 3 léta na způsob řeholníků v úkrytu, trvajev bdění, postech, modlitbách, ve sv. čtení a roz—jímání. Tak v tuhé kajícnosti & ve společné po­božnosti přál si žití až do smrti. Svou opravdo­vou pokoru dával na jevo itím, že se neuznávalza hodna přijmouti jakýkoliv úřad duchovní. Protobál se vkročiti do města, aby ho tam nepřinutilike přijetí úřadu církevního. — Leč Bůh usoudiljinak.

_.19._

R. 391 Augustin byl požádán císařským úřed—níkem v přímořském městě Hippo-Regiu za radu,iak by nejlépe prospěl v křest. dokonalosti. Au­gustin vydal se k němu, aby mu podal návodprakticky. Zatím co prodléval v městě, přišel jed­nou do chrámu, kde bělovlasý, —shrbený biskupměsta Hippo,jménem Valerius, vykládalprávěvěřícím, jak nutně potřebuje kněze, jenž by hove stáří podporoval. Tu někdo upozornil shro­máždění,;že je ve svatyni Augustin. luchopil holid, dovedl k biskupovi, aby na něho vložil ruce.

Augustin zdráhal se, plakal a když to nicneprospělo, vyprosil si alespoň lhůtu, aby navznešený úřad kněžský náležitě se připravil.

Byv posvěcen na kněze, zastával úřad svůjs největší svědomitostí, snaže se všem všeckobýti, aby všecky získal Kristu. Jak stav kněžskýcenil, zřejmo z jeho slov: »Žádný stav na světěnemá tolik obtíží, prací a nebezpečí, jako stavkněžský; ale rovněž není Bohu stavu milejšíhonad stav kněžský, řádně-li je zachováván.:

Augustin, bývalý učitel řečnictví, proslul záhyjako výmluvný kazatel, neboť uchvacoval poslu­chače hlubokou učeností, bohatostí myšlenek,tklivou srdečností, jasnou prostotou a velikouznalostí lidského srdce. Jemu dostalo se vyzna­menání, že r. 393 na provinciálním církevnímsněmu africkém vykládal před shromážděnýmibiskupy vyznání víry.

R. 395 Valerius posvětil Augustina na bi­skupa s právem nástupnictví v diecési hipponské,což již po roce stalo se skutkem.

Biskup Augustín proměnil svou residenciv klášter, shromáždiv v něm duchovenstvo celéhoměsta, aby s ním žilo po způsobu řeholním.Všickni společně se modlívali a stolovali. I hostyvídal rád, ale nemohl slyšetí pomluvu; proto nastěně jídelny dal napsati nápis:

-gc—

>Kdožkoli ve zvyku máš bližního jménohrýzti za zády, věz, že ti posedění při

stole tomto není..:Kázával často, někdy i dvakrát denně a jak

svěřený lid ležel mu na srdci, zřejmo z jeho slov:»Nechci sám bez vás ani spasen býti. Spása vaše,toť má čest, má radost, má slávah

Z převeliké pokory napsal Augustin asi roku400 dosavadní život svůj pod názvem: >Vy­znání<,v němž kajícněvyznává se ze všech mož­ných hříchů a nepravostí a líčí všecky boje, ježbylo mu podstoupiti, nežli za pomoci milosti Božíz bezcestí přišel na cestu pravou.

Když někteří pohanští dějepisci pád říšeřímské a zkázu pohanství přičítali křesťanství.napsal Augustin na obranu jeho nejdůmyslnějšísvůj spis »O městě Božímc, v němž dokázalzkázonosnost modlářstvia pošetilost pohanskéhonáboženství i pohanské filosofie. Mimo to vylíčiltam vznik, život a konec říše světské aříše Boží(Církve).

Z ostatních jeho knih jmenuji: O milosti Boží,o nejsvětější Trojici, o křtu sv., 0 hříchu prvotním,předurčení, o jednotě Církve, o pravém nábožen­ství, o učení křesťanském, mluvení soukromí,pravidla řeholní, o soudném dni, traktát proti spa­lování mrtvol a praktický Spis pro katechisty:O vyučování katechumenů.

Celkem bylo napočítáno na 1000 různýchtraktátů, větších a menších spisů Augustinových.Heslem jeho bylo: >Věda bez lásky nadýmá,láska bez vědy bloudívá, věda s láskou vzdě­lává.<

Přes 30 let Augustin řídil jako dobrý pastýřCírkev hipponskou, snášeje břímě dne i horka,bojuje statečně s bludaři Manicheovci, Donatisty,Ariany a Pelagiany, apři tom pečlivě vychovávajedorost kněžský.

_21_

Ale večer jeho života nebyljasný ani klidný.Pod vůdcem Gensei ichem přitáhlize Španěldo Afriky suroví Vandalové, kteří bořili apálili města i dědiny a kde koho zabíjeli, šířícetak hrůzu na vše strany. R. 430 přitáhli i předHippo-Regium a obléhali město 14 měsíců. A tutřetího měsíce obléhání, uprostřed lomozu váleč­ného a za bědování všeho lidu Augustin zesnulv Pánu dne 28. srpna 430 v 76 roce věku svého.S ním zhasla první hvězda církve africké; leč po­žehnaná památka Augustinova jako biskupa, spi­sovatele a učitele církevního íjako vzorného ka­jícníka potrvá až do skonání světa.

Mladiství přátelé! V životě Augustinově vi­děli jste jako v zrcadle, jak daleko nezkušenýmladík může zblouditi, jak hluboko v bahněhříšném vězeti, jak těžký bývá bojs převrácenoupřirozeností lidskou, jak nesnadno je zhostiti sedlouholetého návyku a jaké námahy je častotřeba, aby hříšník vymanil se ze hříšných okovů.Viděli jste rovněž, že kdo opravdu chce a o tousiluje, překoná všecky překážky a s pomocíBoží zvítězí.

Ale na tom není ještě dosti; musíte i tohopilně dbáti, abyste do starých hříchů znovu ne­klesli, musíte napravovati zlo, jež jste byli způ­sobilí, odklízeti_daná pohoršení a bližnímu svítitidobrým příkladem.

Kdo tudíž z vás, jinoši, s Augustinem bloudila hřešil, pak s ním proti bludům a hříchům sta­tečně bojoval, následui ho i v příkladné ka­jícnosti, povstana s ním k novému životu!Amen.

Norbert.].

Protož nyní praví Hospodin:»Obraťte se ke mně celýmsrdcem svým, s postem & s pla'­čem is kvílením . . . kdo ví,neodpustí—lí (vám Bůh hříchyvaše).< Joel. 9, IQ.—14.

Za horkého dne červnového r. 1115 ujíždějímalebným údolím vredenským v kraji klevskémblíže hranic holandských dva jezdci. Zpředu nabujném ořicválá mladý hrabě z Genepu, za nímstarý sluha. Krajina, kterou oba jezdci uhánějí,je pustá, za to však velmi romantická. V neda­lekém městečku Vredenu očekávají mladého hra­běte veselí druhové, kteří se tam sieli z okolík radovánkám na ukojení smyslných chouteksvých . . .

Tu náhle ztichne v přírodě radostný zpěvptačí a mrtvé dusno uléhá na celý kraj; modráobloha pokrývá se černými mraky, rachot hromurozléhá se pojednou údolím a blesky křižují sevzduchem elektřinou přesyceným. Sluha trnestrachem a po nějakém útulku před hrozící bouřímarně se ohlížeje, volá pln úzkosti: »Pane, obraťse! Pane, obrat sele

Ale mladý hrabě pohání koně k běhu ještěrychlejšímu. Než po chvíli zdá se mu, že slyšís nebe hlas: »Norberte, co činíš? kam to spějeŠPc

_93_

Ale Norbert ani toho hlasu nedbá a letí s na­stalým vichrem o závod ku předu.

V tom kmitne blesk, sjede s děsným racho­tem do košatého stromu přímo předjezdce a vzpí­nající se kůň shodí omráčeného hraběte na zem.Téměř hodinu leží Norbert v bezvědomí a kdyžpak jako z hlubokého spánku se probéře, počnena mysli přemítati, jednak dosavadní lehkomyslnýživot svůj, jednak veliké milosrdenství Boží, načežz hluboka povzdechna, vypraví ze sebe pracněslova: »Pane, co chceš, abych učinilřc

A tu zdá se mu, _že slyší s výsosti hlas:>Ustaň od zlého a čiň dobrélc To stačilo úplně,aby lehkomyslný hrabě Norbert učinil první krokk nápravě života.

Usedna na chvějícího se koně, opouští hlu­boce doiat místo pro něho tak významné a dů­ležité. Cesta nevede hojiž do Vredenu, nýbrž domůse vrací, děkuje v duchu Bohu za svou záchranutělesnou a duševní. Poté pracuje úsilovně naúplné nápravě svého života; v klášteře siegbur­ském koná důkladná cvičení duchovní, složí je.nerální zpověď a činí přísné pokání. Po té přijavsvěcení kněžské, prochází zemi jako missionář;horle pro nápravu mravní, stává se zakladatemnové řehole, později arcibiskupem děvínským akonečně velkým světcem v Církvi Páně. — —

»Synu, obrať se!: volám k tobě, jinochukřesťanský,na počátku letošních rekollekcí, »synuobrať se, zanech dosavadního života lehkomysl­ného, ustaň_ od zlého ačiň dobré . . . naprav se!<KterakP—Rádněvykonanou sv. zpovědía hodným přijetím Těla Páně, což budepředmětem letošních rozjímání velikonočních.

_94_

I.

Zpověď je tak stará jako lidské pokolení.Vyznání hříchů neboli přiznání se Bůh žádal jižod prvních lidí v ráji, když pravil: »Adame, kdejsi.? — Evo, proč jsi to učinilařc . . . od Kaina:»Kaine, kde jest bratr tvůj?< Dle IV. knihy Moj­žíšovy přikázal Bůh Israelitům, aby každý, kdozhřešil, provinění své vyznal a učiněnou škodunahradil (IV. Mojž. 5,6, 7), kteréžto vyznání mu­silo se státi před židovským knězem určitýmislovy a obětí (III. Mojž. 16, 20. 21). TakéDavid vyznal své provinění (II. Král. 12, 13)a Janu Křtiteli na poušti vyznával lid hříchy(Mat. 3, 6).

V Novém zákoně povýšil Kristus Zpověď nasvátost, když po svém zmrtvýchvstání dechnuvna apoštoly, řekl: »Příjměte Ducha svatého: kte­týmž odpustíte hříchy, odpouštějí se jim a kte­rým zadržíte, zadrženy jsou.c (Jan 20, 22—23.)Vševědoucímu Kristu nebylo ovšem třeba, abyse mu hříšníci zpovídali; leč apoštolové a jejichnástupcové nejsou vševědoucí, a mají-li konatiřádně úřad svůj, musí od kajícnika vyslechnoutivyznání hříchů.

Že tak bylo v Církvi naší hned od prvopo­čátku, tomu nasvědčuje Písmo sv. na mnohýchmístech; tak čteme u sv. Jana evangelisty: »Bu­deme-li vyznávati hříchy své, věren jest Bůh aspravedliv, aby odpustil nám hříchy naše a očistilnás od všeliké nepravosti. (I. Jan, 1, 9.) DleSkutků apoštolských Efesští zpovídali se sv. Pav­lovi: »Mnozí z věřících přicházeli k Pavlovi, vy­znávajíce skutky své . (Skut. ap. 19, 18.)

První křesťané zpovídali se často, zpravidla 'v neděli. 0 zpovědi mluví nejstarší Otcové aspi­sovatelé církevní, napomínaiíce křesťany, aby sekněžím zpovídali i ze hříchů nejtajnějších.

_95_

Dle Origena sluší knězi vyjevíti hříchy,by byly shlazeny a_rány duše vyléčeny. Sv. JanZlatoustý napsal, že kněží odpouštěií hříchy, kdyžkřtí a svátostmi pokání a posledního pomazánípřisluhují.

Teprv když nastala vlažnost, nařídil IV. sněmlateránský r. 1215, aby každý křesťan alespoňjednou v roce ustanovenému knězi se zpovídal.Řekové, Armenové, Koptové a jiní se­ktári, ač dávno se odtrhli od Církve katolické,mají dosud zpověď, což důkazem, že v Církvinaší byla hned od počátku.

Vyznání hříchů nalézáme i u pohanů; dleZend-Avesty, knihy pochodící ze IV. století předKristem, kajícník přišel ku knězi, počal modlitbouk Ormuzdovi, že chce se ponížiti před nejvyššíbytostí, říkal obecnou zpověď, jmenoval podrobněhříchy a vzbuzoval lítost.

Sám Luth er hájil zpovědi a v XVlII. stoletímnozí pastoří ji zaváděli v Německu.

I svobodní zednáři žádají od nastáva­jících členů vyznání provinění a všech většíchpoklesků předešlého života. Ba i světský zá­kon klade na to váhu, vyzná-li se kdo sám předsoudem z činu, který se mu přičítá za vinu.

A nyní zodpovězme si otázky, n a č v l as t n ěje zpověď &kteréjsou její účinky!

Zpověď vyhovuje požadavkům lidsk é při—roze nos t i, která sama pobádá člověka, by pro­jevě, co ho tíží, zjednal si pokojné svědomí.Osvícený protestant, filosof Leibnitz, uznávávýbornost zpovědi jako prostředku, kterým člověkode hříchu bývá odstrašen a ku pokoře a po­znání sebe veden. Zpověď tedy člověka osvě­cuje, napravuje a oblažuje.

a) Zpověď člověka osvěcuje. Zpovědípo­znává člověk sama sebe, když bedlivě zpytujesvědomí, probírá přikázání Boží i církevní, roz­

—26—

ličné hříchy, povinnosti svého stavu & zkoumásvědomitě, čím a jak se provinil, které povinnostinedostál.

b) Zpověď napravuje. Musím-li se zevšech hříšných myšlenek, žádostí, řečí & skutkůvyznati zpovědníkovi, pouhé pomýšlení na to od­vrací nás často od konání zla. Sám Voltaire na­zval zpověď .uzdou hříchů, která zdržuje odneřestí.

c) Zpověď oblaž uje. Po řádně vykonanézpovědi zavládne v srdci člověka blažený pokoja mír; s hříšníka jakoby spadl centnýř, jeho rucea nohy jakoby zbaveny byly rázem těžkých pout.Hříšník s Bohem smířený pociťuje velkou radosta okřívá tak, jakoby znovu byl se narodil.

Znamenitý Vlašský spisovatel, Silvio Pel­liko, který pro politické provinění několik letbyl vězněn na Špilberku u Brna, napsal: »Každéhoměsíce, když jsem ve zpovědi přijímal napome­nutí a domluvy svého zpovědníka, zatoužil jsempo ctnosti a naplněn byl jsem láskou ku kaž­dému člověku. Ach, jak je nešťasten, kdo neznáblahodějných účinků sv. zpovědi! Tomu nepo­mohou ani vlastní rozjímání ani knihy; člověkmá zapotřebí živého slova, živé útěchy.—

Španělský námořní kapitán don Pedro deSaavedra po veliké prosbě nábožné sestry svézašel do kostela, kde kázal slavný učenec por—tugalský, Antonio Vieira; vykládal úchvatněo nezměrném milosrdenství Božím, jež nás stálek sobě volá a zve. Kapitánem slova jeho pohnulatak, že ještě téhož dne šel ksv.zpovědi. Obdrževrozhřešení, slzel.

»Proč pláčete, pane?< ptá se šedivého ná—mořníka zpovědník. A slyší v odvět:

»Užil jsem všech možných radostí ve světě,cti a slávou byl jsem obklopen, u mých nohouležely kupy zlata a stříbra, a při tom všem nebyl

_27_

jsem spokojen. Podivná těžkomyslnost, ano i my—šlenky zoufanlivé často ztrpčovaly mi život. Abychje zapudil & duši svou omámil, oddal jsem se­pití; vše marno. Ale nač bych dlouho a širocevyprávěl? — Duševního klidu a pravé blaženostidošel jsem na světě teprve dnes. Těžko jsem při­klekal ku zpovědnici, ale lehko, šťasten i blaženod ní odcházím..

Dr. j., jestliže jste dnes jasně si uvědomili­důležitost, význam a cenu sv. zpovědi, jestližeduchem i srdcem jste pojali, jak zpověď člověka.osvěcuje, napravuje a oblažuje, doufám pevně,že nejen zítra, ale ibudoucně vykonáte svoupořádnost s Bohem vždy rádi a ochotně bez po­bídky a nucení. Amen.

ll.

Protož nyní praví Hospodin:»Obrafte se ke mně celýmsrdcem svým, spostem, pláčemis kvilením . . . kdo ví. neod­pustí-li (vám Bůh hříchy vaše).c

Joel 2, 12 —14.

Známý ruský spisovatel Dostojevskyv povídce »Vina a trestc vypravuje o sběhlémstudentu Razkolnikovi, jak tento nezkušenýjinoch zhoubnými nauk'ami a klamnými hesly byvsveden, zatoužil po vykonání nějakého hroznéhočinu. Po delším vnitřním boji Razkolnikov do­pouští se zločinu; zavraždí stařenu a zmocní sejejich peněz. A náhodou — štěstí mu přeje. Anistín podezření nepadá na něho. Než, jak to bouřínyní vjeho nitru. Uloupené peníze zakope, neboťnemůže se jich ani dotknouti. Podivný, neznámýhlas pohání jej dnem i nocí, aby šel k soudu audal se. Jde; ale když vkročí do úřadovny, pře­padá ho myšlenka sebezáchrany, takže činu svého

_23_.

nevyjeví a zase odchází. Ale neviditelná, mocnáruka chápe se ho znova a táhne ho před soudce.jemuž konečně upřímně se vyzná. V té chvílipociťuje v duši úlevu. Je vypovězen na Sibiř,kde snáší trest svůj trpělivě. Leč zcela upo­kojen ještě není; ještě se cítí vinným předBohem. I béře Nový zákon, čítá pilně v evan­geliích a teprve po řádně vykonané sv. zpovědi,v níž upřímně a úplně vyznal se ze všechhříchů svých, dochází vnitřního klidu a pokojesvědomí.

Dr. j.! Včera vykládal jsem o starobylosti,důležitosti a ceně sv. zpovědi; ukázal jsem jasně,jak zpověď osvěcuje, napravuje i oblažuje, a skon­čil s přáním, abyste dnes i budoucně svou po­řádnost s Bohem vykonali vždy rádi a ochotněbez dlouhého pobígení.

Nyní k tomu ještě dodávám. abyste tuto po­vinnost svou vykonali také řádně, neboli abykaždá vaše zpověď byla upřímná iúplná.O tom dnes.

1.

Zpověď jest u přímná, když zpovědníkuvyznáváme se ze hříchů svých tak, jak bychomto činili vševědoucímu Bohu, ničeho nezamlču­jíce aniž se omlouvajice, tedy zkroušeně,pravdivě, zřetelně a slušně. Vyznávatisemáte

a) zkroušeně, t. j. s vědomím, že stojítepřed soudnou stolicí Boží. Kdo vyznává hříchyhlasem lhostejným, zpovídá se jen ústy, nikolisrdcem, povídá to ono na sebe, ale nezpovídá sezkroušeně. Když mladý hrabě Norbert po svémobrácení odešel do kláštera v Siegburku, zpoví­dával se duch. rádci a vůdci svému v slzách,oplakávaje upřímně hříchů svých.

_99_

Kdysi přišel do Zpovědnice, v níž seděl sv.František Salesský, veliký hříšník a vyznával sez těžkých hříchů tak chladně, jakoby vyprávělpraobyčejné věci. Tu počne František usedavěplakati. Hříšnik divě se tomu. táže se ho, pročpláče?

»Pláču nad tím, že nepláčeš tylc — Vyzná­vati se máte

b) pravdivě — máte žalovati na sebe, jakve svědomí vinnými jste se poznali, předkládajícetudiž jisté věci za jisté, pochybné za pochybné,nezveličujíce hříchů svých, aniž jich zmenšujíce,jich vinu bez příčiny neomlouvajíce, aniž ji najiné uvalujíce.

Když Adam a Eva zhřešili, přikryli tělo ň­kovým listím. Tak činí mnozí i při zpovědi; za—krývají své nepravosti pláštěm zdánlivé ctnostineb omlouvají hříchy své.

Když jsem před lety působil na venkově vesprávě duchovni, počal nejednou dospělý kajícníktakto se zpovídati: »Clověk je slabý tvor, ispra—vedlivý klesne sedmkrát za den.<

»Zanechte planého povídáni,< zarazil jsemhned s počátku takového kajícníka, »přišel jstezajisté sem do zpovědnice, abyste se upřímněvyzpovídal; že je člověk slabý tvor, vím také ato již dávn0.<

V známém benediktinském klášteře na Mo­ravě spatřil jsem kdysi zvláštní obraz: Zpověd­nice . . . kolem ní zástup kajícniků, za nimi satana vedle řeholník. A dole pod malbou slova: »Cotu děláš, duchu zlý?:

»Vracím lidem, co jsem jim dříve vzal.<»Co jsi jim vzal a co jim vracíš?<»Stud! — když chtěli hřešiti, vzal jsem jim

stydlivost, aby jen bez ostychu hřešili a nynípřed zpovědí vracím jim zase stud, aby se sty-­

...30..

-děli, ze hříchů se vyznati.< — Konečně máte sezpovídati

c) zřetelně a slušně, aby Zpovědníkvšeslyšel a dobře vám rozuměl. Slušně či zp ů­sobně — bez výrazů hrubých a sprostýchmáme pověděti vše, co náleží k podstatě kaž­-déhothhu.

ll.

Zpověď je úplná, když se vyznáváme ale­spoň ze všech hříchů těžkých, na něž

_jsme se po důkladném zpytování svědomí roz­pomněli,i z jejich počtu a okolností, ježdruh hříchu proměňují, poklesek jinak všední vtěžký měni. Aby Norbert vyzpovídal se úplně,složil v klášteřesiegburkském zpověď gene­rální, vyznav se ze hříchů od svého dětství ažpo své obrácení.

Kdo z bázně nebo z nepravého studu za­mlčí těžký hřích, toho zpověďje neúplnáasvato­krádežná.

Za války roku 1866 ležel v nemocnici Hoře—nické mladý voiín; měl na rozličných místechtěla 3 rány. Dvě ochotně ukázal lékaři. ale třetínechtěl; styděl se a těšil se v duchu, že rána tazahojí se sama. Lékař dal si s raněným všemož­nou práci, aby ho zachoval na živu a po mě­sící podařilo se skutečně, že obě rány se zacelily.Než přes to vše vojínu bylo den ode dne hůře& za nedlouho skonal. A co bylo příčinou jehosmrti? — Rána, kterou lékaři zatajil.

Podobně stane se iduševně chorým. Kdozpovídá se z 5 nebo 6 hříchů smrtelných, sedmývšak zamlčí z falešného studu, toho nemoc senevyléčí, ten zemře na věky smrtí hříšníkův.

Zpověď povšechná nedostačuje. Nezřídka.zpovídají se totiž lidé: »Zhřešil jsem proti všem

příkázáním Božím i církevním, proti Bohu, soběa bližnímu..... a když se jich pak kněz táže:»Zabil jste někoho? okradlřc — diví se a odpo­vídají: »Níkoholc Co má si tedy z takové zpo­vědi kněz vybrati? — Anebo: »Žádnému jsemneublížil, s nikým se nehněvám, loni byl jsemtaké, jak se sluší, u sv. zpovědi, & proto prosímza rozhřešení.: Z čeho má jej zpovědník roz­hřešit? —

Nikoli povšechně, nýbrž podrobněmusí se kajícník zpovídati, chce-li, aby zpověďjeho byla platna i jemu prospěšná.

»Ale nač se zpovídati, když zase budu hře­šitiPc namítne mi někdo v duchu. Tomu dím:»Nač se mýti, když zas se pošpiním? nač pletiv zahradě plevel, když zas vyroste jinýPc

Zpověď nepochopena ve svém významu,mívá drahně nepřátel; ale přes to vše jest nej­účinnějším prostředkem kázně v naší Církvi. Pro.testantský učenec Leibnitz o zpovědi vyjádřilse takto: »Je-li co krásného a chvály hodnéhove víře katolické, je to zpověď, již i Ciňané aJaponci se podivují, neboť nutnost zpovídati seodstrašuje mnohé ode hříchů a padlým skytávelké útěchy. Rada moudrého zpovědníka pro—spívá k ovládání náruživostí, k seznání chyb, va­rování se zlých příležitostí. k napravení škody,k vyvrácení pochybností, k potěša ducha sklíče­něho..:

A Marmontel napsal: »Není k zachovánímravní neporušenosti u mládeže prostředku lep—šího nad častou zpověď.:

Nuže, jinoši, vykoneite dnešní velikonočnísv. zpověď, jak náleží, upřímně a úplně, abystese vyzpovídali platně a nepokoušeli snad Boha!

Nežli skončím, předvedu před váš duševnízrak výjev z paláce hrabat Solneckých. HraběSolnecký, jenž býval kdysi fanatickým protestan­

tem, stal se později horlivým katolíkem. Kdyžumíral, shromáždili se kolem smrtelného ložejeho dítky a vnukové, prosíce: »Pověz nám,drahý otče, ještě naposled něco milého a pouč­néholc Umírající pozdvihnuv oči i ruce k nebi,zvolal: »Svatá Maria, matko Boží a všichni svatíandělé ochraňujtež tyto zde přítomné ode hříchusmrtelnéholc A podobně končím ijá dnešní pro­mluvu: »Svatá Maria, matko Boží a všichni svatíandělé ochraňujtež tyto jinochy ode hříchu smrtel­néholc Amen.

Ill.

Chléb, který já dám, tělo mé jest.Jan 6, 52.

Před sv. přijímáním.Kdo z vás, j. dr., nezná pomněnky? — Upo­

toka a na lučině trhávaji ta modrojasná kvítkaděti malé iveliké a vijí je u věnec, aby jimozdobily otcův nebo matčin rov. Jet pomněnkakvítkem upřímné a něžné lásky, která sahá ažza hrob, ano ještě z hrobu volá k nám: »Neza­pomeň na mnelc

Podobnou pomněnkou lásky Kristovy k člo­věčenstvu jest nejsvětější svátost Oltářní, o nížsám Spasitel byl předpověděl: »To čiňte na moupamátkulc A co měli apoštolové, přátelé a stou­penci Ježíšovi činiti? — Chléb v Tělo a vínov Krev Páně proměňovati, obé přijímali a taks Kristem co nejúžeji se spojovati.

I vy, j. dr., chystáte se přistoupiti k oltáři atam přijímati z chleba, o němž pravil sám PánJežíš: »Chléb, který já dám, tělo mé jest.< Jan6, 52. Důvěřují ve vás pevně, že nepřistoupítek tajemství oltářnímu lehkovážně, že o nikomz vás nebude se moci říci: Přijal nehodně svá­tost lásky Kristovy, zneuctil památku smrti Páně.

_33_

Abyste opravdu zbožně vyhověli rozkazunaší sv. Církve, mám za svou povinnost upravitinyní poněkud vaše srdce ke stolu Páně připo­VVVVV

a po ustanovení svátosti Oltářní.

Pojednání.Přiblížilse hod beránka a přesnic ne­

boli slavnost velikonoční (tase, pascha), ustano­vená na památku vysvobození z Egypta a zacho­vání prvorozenstva; začínala se dne 14. měsícenisanu a trvala sedm dní, kdy Zidé nesměli jístikvašeného chleba, ježto kvas byl obrazem ne­čistoty a. nákazy mravní.

Prvního dne přesnic přistoupili k Ježíšoviučedníci řkouce: »Kde chceš, ať připravímetobě, abys jedl beránkah -—Tím na opětné zpy­tování svědomí, na připravení srdce před sv. při­jímáním se poukazuje; pročež zpytuj každýzvásještě jednou svědomí a pravou zkroušenostíi upřímnou lítostí zbav se hříchů tak, abysničeho neměl ani nevěděl proti sobě. co by tě tí­žilo, znepokojovalo a tobě k stolu Páně radostněpřistoupiti překáželo.

Rekl jim Ježíš: »Jděte do města: a kdyžbudete vcházeti, potká vás člověk, džbán vodynesa; jděte za ním do domu, do kteréhož vejde& rcete hospodáři domu: Dí tobě Mistr: kde jesíň, kdež bych jedl beránka s učedníky svými?

A on vám ukáže večeřadlo veliké, prostřené, atam řipravtelcgedše pak, nalezli jakž jim pověděl—vPán, a

připravili beránka.Muž, jenž nádobusvodou nesla učedníkům

Ukázal večeřadlo, je z povědník, který vám,­j. d., jménem Kristovým sjednal odpuštění hří—chův a tak cestu k večeři Páně urovnal. Veče—

3

_34__.

řadlo prostranné znamená srdce láskou k Bohurozšířené. Chleby přesné, jichž se užívalopřivečeři velikonoční, značí čistotu srdce, ahořké zeliny —že s bolestí a ošklivostínade hříchy spáchanými máme přistupovati kestolu Páně.

A když'nadešla hodina, Kristus sedl za stůla 12 apoštolů s ním. Pán podrobil se určitěh o dině, aby nám dal příklad,jak 0 dnech boho­služebných pravého času, určité doby dbáti máme.Večeře započínala se po slunce západu. Kdyžapoštolé usedli za stůl, řekl jim Kristus : >S tou­žebností žádal jsem tohoto beránka jísti s vámiprvé než bych trpěl.a Toužebnost Ježíšova vzešlaodtud, poněvadž slavná tato večeře byla po­slední a tudíž zvláštní měla význam idůle—žitost. Při ní zajisté skončil Pán Ježíš starozá­konný řá d o b ra zný a započal řád nové a věčnéúmluvy; při ní ustanovena jest nejsvětější svá—to st Oltářní, která jest korunou všech milostíKristem nám sjednaných. — Tuto žádostatužbuPáně chtíce následovati, první křesťané, kdykolipřistupovali ke stolu Páně, zpívali známý žalm:»Jako jelen dychtí po studnících vod: tak dychtíduše má po tobě, ó Bože.< Zalm 41, 2.

2. A když povečeřeli, vzal Ježíš chléb, díkyčinil, lámal a dával jim řka: »Vezměte a jezte,toto jest tělo mén: Podobně vzal kalich s vínem& učiniv díky dal jím řka: »Pijte z toho všichni,neboť toto jest krev má Nového zákona, která sevýlévá za mnohé na odpuštění hříchův.: Mat. 26,26—28. »To čiňte na mou památkua Luk. 22, 19.Svatá slova Kristova zahrnují v sobě ustanovenínové bohoslužby, úmluvu věčného sjednocení,závět Otců, základ nového náboženství. StínůmStarého zákona učiněn konec, neboť kde věc takjasně vyslovena jest, tam mizí stín, jako kdyžv krajinách pod rovníkem slunce padá v poledne

_35_

na hlavu. Slušno, abychom za obět lásky Kristovyodměnilí se žertvou čistého srdce, odříkáním sehříchův a vroucí zbožnosti.

Božský Spasitel ustanovil svátost Oltářní,abyií projevil plnost lásky své a památku podivnýchskutků svých ponechal lidem. Velel, abychomtuto svátost příjímajíce oslavovali jeho památku.Kázal nám, abychom tuto svátost brali za du—chovní stravu a jí nasycení a posilnění byvše,žili životem Toho, jenž pravil: >Kdo mne při­jímá, živ bude pro mne.<

Poručil nám přijímati tuto svátost na odpu­štění hříchů všedních a k ochránění se ode hří­chů smrtelných. Nad to chtěl, aby nám byla zá­vdavkem věčné spásy a páskou jednoty církevní.

Zvláštním ctitelem a obhájcem nejsvětějšísvátosti Oltářní byl na pravou cestu obrácenýNorbert,jenž proto vyobrazuje se s mon strancív ruce.

3. Po dokonané večeři a ustanovení nejsvě­tější svátosti Oltářní ptal se apoštol Jan: »Mistře,kdo jest, o němž jsi prve již dvakráte pravil, žezradí tebe.: Odpověděl Ježíš: »Tent jest, komujá omočeného chleba podámx A omočív chleba,podal Jidášovi, synu Šimona Iskariotského. A poté skývě vešel do něho satan. I rekl mu Ježíš:»Co míníš, učiň spíše (rychle).c Jan 13, 24—27.Vzav tedy Jidáš skývu, vyšel ihned. Byla paknoc. Jan 13, 30.

Kristus podav omočený chléb (v rozpuště—nině z tuků, ořechů, mandlí a jiného ovoce vevíně a octě zavařeného) Jidášovi, ukázal tím,že dosud jest mu nakloněn, že dosud o něj mápéčí. Jidáš tušil, že Pán o jeho zradě vi, zřelí příchylnost Páně k sobě, ale přes to vše ne—odvrátil se od cesty nepravosti, nýbrž ve zloběsvé ještě se zatvrdil. Umysljednou pojatý ustálilse v něm pevně. Co mu mělo býti ku spáse,

34:

Jidáš obrátil v jedovatou otravu, zavřel srdce ne­beským přímluvám a otevřel je dokořán vlivuzlého ducha. uábel vešel do jeho srdce.

Mnozí zradu Jidášovu zatracují, ale saminejsou lepší Jidáše. Kdo za peníze mluví lež apravdu zapirá, Krista zrazuje, jenž pravda jest.Kdo nezkušeného svádí na scestí, Krista zrazuje,jenž cesta jest . . .

Lidská zloba činí škodlivými & neblahýmii dary nebeské. Jidáš přijal skývu chleba a vešeldo něho satan. Jestliže taková pohroma přišla naněj z okusení Skývy, což teprve bude ze zléhoa nehodného přijímáni Těla Páně? Zkusižtedy sám sebe člověk a tak z toho chlebajez a zkalicha pij. Neboť kdo jí a pije nehodně, od­souzení sobě jí a pije, jelikož nerozsuzuje TělaPáně. Každý hřích neoželený, každá vášeň zlái všeliký nedostatek přípravy činí křesťana většínebo menší měrou nehodným Těla Páně.

4. Po odchodu Jídášově rozproudilo se opětveselí večeřadlem, an Pán svým věrným apošto­lům důvěrnými rozhovory srdce své otevíral do­kořán. Po té chválu vzdavše, vyšli na horu Oli­vetskou.

Jako byl veškeren život Kristův ustavičnýmchválením Otce nebeského, tak i po ustanovenísvátosti Oltářní zapěl s apoštoly žalmy na podě­kování, dav nám tím příklad vděčnosti. Ze­jména den sv. přijímání má nám býti dnemdíků, klanění se a chvalořečení.

Pročež chvalte i vy, j. dr., dnes Hospodina,aby požehnáno bylo jméno jeho od toho času ažna věky, od východu slunce až do západu. Vo—lejte s žalmistou Páně: »Čím se odplatíme tobě,Hospodine, za vše, co jsi učinil nám? — Slibysvé tobě splníme předevšim lidem tvým a upro­střed města tvého — Církve tvé.—

_37_

Dočetl jsem se ve starých letopisech o Kri­štofu Kolumbovi, že dříve nežli se vydal nacestu k objevení nového dílu světa, s Bohem sesmířiv,přijal několikráte nejsv. svátost Oltářní.Taktovystrojen a posilněn, pustil se konečně na nejistéa bouřlivé moře, odevzdav se zcela do vůle Toho,který jest pánem všehomíra.

I vy, j. dr., podobáte se plavcům, kteří sechystají na moře, aby si našli nový svět, lepšívlast, zemi zaslíbenou. Jenom přes bouřlivé mořevede cesta k ní; bude vám zápasiti s vlnami po­kušení, strasti a příkoří, které za plavby jakoúskalí do cesty vám se postaví nebo hlasem Si­reny od pravé dráhy budou vás odluzovati. Po­mněte na velikého plavce Kolumba i na útrapy,jichž bylo mu přetrpěti! Hle, jako on, i vy po­silňujete se k nebezpečné plavbě několikráte doroka; jako on, i vy přijímáte Tělo Páně,jako onmůžete i vy jednou s důvěrou v Boha odvážitise na moře života. Jenom nezapomeňte slibůučiněných; působte horlivě s milostí Boží, již sevám dostává; ukažte, že víte, co žádá od vásPán; buďte den ode dne lepší, dokonalejší; za­chovejte si roucho nevinnosti čisté jako padlýsníh! Dokud jste ve škole naší a u rodičů, dlítev bezpečném přístavu; jakmile vykročite z ústavunašeho i z domu otcovského, budete jako namoři. Tam zastihne vás nejedna bouře &lodičkaduše vaší bude nemilosrdně zmita'na vlnami vášnía vichry náruživostí. (5 pak nezapomínejte nakotvu bezpečnou — na sv. přijímání! Aleuchopte se kotvy té pevně; jet silná apřivázanáaž tam v nebi. Byť bouře řádila sebe větší, ne­uškodí vám, byť pokušení mocné na vás dorá­želo, neklesnete. Nadýmá-li tě jed pýchy, přijmižtuto svátost, & pokorný chléb ten učiní tě po­korným. Podtrhlo-li tebe lakomstvi, požívej tohonebeského chleba a štědrý chléb ten učiní tě

štědrým. Ovívá-li tě jedovatý vítr závistí, užívejžtoho andělského chleba. a laskavý chléb ten na­plní tě láskou. Jsi-li oddán nestřídmosti v jídlea pití, požívej Těla a Krve Krista Ježíše, ato tělo,které 40 dní a noci se postilo a před svou smrtížlučí a octem bylo napájeno, učiní tě střídmým.Přichází-li na tebe lenost, činíc tě vlažným, anostudeným, že zdráháš se o božských pravdáchrozjímati, ano i veřejně se pomodliti, posilniž seTělem Páně, a budeš naplněn horlivostí i zbož­nosti. Býváš-li pokoušen ke hříchu nečistoty, při­jmiž tuto svátost, a nejčistší Tělo Ježíše Kristaučiní tě čistým a zdrželivým!

Mladiství přátelé ! Budete-li pilně dbáti těchtoupřímných rad mých i jiných napomínání na­šich, pak my, učitelové vaši, zapějeme zhloubiduše své Hospodinu chvalozpěv velebný a slavný,že nepohrdl dílem výchovy a vedení našeho, aleže mu žehnal a je rosou milosti své svlažoval,začež budiž Jemu čest a sláva na věky věkův!Amen.

Stanislav Kostkaajeho bratr Pavel.1.

Obnovte se duchem mysli své aoblecte člověka nového, kterýžpodle Boha stvořen jest ve spra­vedlnosti a svatosti pravdy.

Eíes. 4, 23—24.

Karel IX., král francouzský, ptal se kdysi ve­likého vlašského básníka Torquata Tassa, koho porozumu svém pokládá za nejšťastnějšího? Tázanýnerozmýšleje se dlouho, odpověděl: »Nikoho,kroměBoha.< — »Toť ví každé dítě,< namítal nevrlekrál a doložil. »Svou otázkou chtěl jsem jen zvě­děti, kdo kromě Boha a po Bohu nejšťastnějšímslouti hoden jeste. Iodvětil Tasso: >Kdoje Bohunejpodobnější, totiž ——nejctnostnější křesťanaOdpověď básníkova nebyla lichá: neboť jedináctnostsjednáčlověkuneskonaloublaženost,vpravděšťastnou věčnost. Po ctnosti se úsilovně snažiti,jest cílem našeho pozemského žití. Leč pohříchubývá slabost a křehkost lidská příčinou, že oddobrých úmyslův a předsevzetí svých často upou—štíme, zlé náklonnosti tělesné tlačí ducha stáledolů a běda mu, nepovznese-li se častějším úsi­lovným hnutím vůle své vzhůru. Proto i nutnočastěji opakovati a obnovovati dobré úmysly své,abychom neupadli v mravní lhostejnost, ne-li vehříšnost. — Ač na své spáse máme stále pracovati,jsou přece v roce církevním některé doby, vnichž

_40_

více a horlivěji ke slovům Páně a ku své spáseprohlédatí nutno. A takovou dobou jsou pro vásdnové rekollekcí či sebrání, soustředění mysli,vůle, srdce, jsou dnové pobožnosti, kterou právězapočínáme. Moudře učiníte, použijete-li cvičeníduchovních k tomu, k čemu dle úmyslu sv. Církveiústavu našeho jsou určeny, totiž: k mravníobnově, k duchovnímu občerstvení, zkrátka kusvé spáse. Cvičení tato. konají-li se, jak náleží,jsou sto, aby sjednala milost Boží,obnovila mravnísíly naše, jež byly časem ochábly, roznítila srdcenaše, obnovila úmysly naše, aby znova zkvetlya vydaly hojné ovoce libých ctností. Ovšem natom vše záleží, konají-li se, jak náleží. Samosebou se rozumí, že poklid zevnější, že zame­zení všelikých roztržitostí, zaměstnání a rozpravzbytečných, hlavní jest podmínkou zdárného ko­nání cvičení duchovních. Veškeren svět umlkniž,jediný Bůh mluv k duši vaší! V samotě tichostia v mlčení poznává člověk sama sebe i Bohalépe nežli možno bývá ve hluku a víru světovém.Smyslná část bytosti naší uvyklá rozpravám, za'­bavám i roztržitostem štítí se samoty, ale duchpravdu hledající, srdce po pravém ukojení tou­žící, člověk povahy vážné, opravdové miluje,druhdy hledá poklidu a občas rád odchází napoušť samoty, aby v úkrytu, v tichu posvátnémodpočinul maličko u Krista.

Proto čas prázdný věnujte zpytování svědomí,náležité přípravě k důstojnému přijetí sv. pokánía nejsv. svátosti Oltářní, častější modlitbě za sebe,za své rodiče, učitele a dobrodince! Ať nikdoz vás tuto povinnost svou nekoná nerad, jen naoko, bez opravdivosti. Znám dobře povahu mla­distvého věku, jeho lhostejnost k víře vůbec,jeho nechut k posvátným úkonům, ijeho po­vrchní a mechanické odbývání závazných povin­ností náboženských. Dokažte skutkem, že nejste

_4|_..

netečnými u víře, ani povrchními v konání po­vinností náboženských; z úcty a lásky k ústavu,na němž se vzděláváte, z vlastního přesvědčenívnitřního, že jde o věc vážnou a svatou, vyko­nejte letošní povinnost velikonoční. Nebuďte kře—sťany jen dle matriky“ křestní, nýbrž smýšlením,řeči a skutkem; cokoli činíte, čiňte řádně! Já sevynasnažím dle sil svých, abych vám v tom bylnápomocen.

Ze pak dlouhá a nesnadná bývá cesta po­učováním, ale krátká i vydatná příkladem, před­vedu před váš zrak duševní dva bratryz národaduchem i jazykem nám spřízněného a ukáží vám,kterak často bývájinochstudujícíproBoha, vědu i vlast ztracen a zase na­lezen.

Pojednání.

Kterak bývá jinoch studující ztracen?Na severní straně dávného knížetství ma­

zovského, později vévodství plockého, asi přes100 km. od Varšavy, leží na bezlesé, úrodné ro­vině město Prasnyš. Nedaleko odtud na západjest ves Rostkovo, bývalé sídlo Rostkovských,kteří v Mazovště přední zaujímali místo, chra­brostí i učenností se proslavujíce. A jako jedenz předků znamenitého kazatele polského, PetraSkargy ——Paweski — pro časté žaloby a steskyknížeti předkládané, přezván byl Skargou, tak i Rost­kovského, že měl nárost jakýsi na tváři, sousedénazývali Kostkou, což i přijala tak se podepiso­val. V řečené vsi Rostkově žili v II. poloviciXVI, století Jan Kostka, šlechtic a kastelánZakročimskýs manželkou svou Marketou advěma syny, z nichž starší slul Pavel a mladšíStanislav. Ač zbožná paní Marketa oběmasynům první sémě slova Božího vkládala doutlých srdcí, nerostlo, aniž vzmáhalo se u obou

_42_

stejně. Mladší Stanislav předstihl staršího Pavlapobožnosti, tichosti, vlídností a jinými ctnostmi,jež zdobí věk dětský. Zejména svaté čistoty takpilně dbal, že nejednou omdlel, když neslušné,nepočestné slovo zaslechl. Jelikož po roce 1560.bludy Lutherovy do Polsky se vloudily, ano ive­řejná učiliště nakazily, přemluvila zbožná Mar­keta manžela, že Pavla i Stanislava vypravil nastudie do Vídně, aby tam pod dozorem pěstounaBylinského v jesuitské koleji, císařem Ferdinan­dem založené, dále se vzdělávali pro Boha, vědui vlast. Stanislav prospíval ve zmíněném ústavunejen vědomostmi, nýbrž i zbožnosti a celýmvěncem ctností křesťanských. Leč po smrti Fer­dinanda za vlády Maxmiliána II. vzat řádu tova­ryšstva Ježíšova ústav vychovávací, paní Marketaodebrala se na věčnost, a změnou tou změnilyse i zevnější poměry našeho Pavla i Stanislava,onomu k radosti, tomuto k žalosti. Byloť Stani­slavovi z milého zátiší vykročiti do světa mezilid cizí, jemužto protivní byli nejsvětější jehocitové.

Vychovatel najal jim byt v domě soukro­mém u měšťana zásadami Martina Luthera pro­sáklého.

Pavel, jemuž přísný dohled v klášteře ne­valně se líbil, jemuž modlitba byla odpornou,slovo Boží nemilým, Pavel, který dosud povin­nosti náboženské jen mechanicky a povrchně od­býval, zneužíval nyní nabyté volnosti k životusvětáckému a rozpustilému, a sužoval Stanislavakde a jak mohl, pro jeho ctnostné obcování.Bohužel i pěstoun Bylinský byl při bratru star­ším a proti bratru Stanislavovi, který, aby poku­šení a nebezpečnému vábení odolal, horlivostsvou zdvojnásobil, tím vroucněji slouže Bohu,čím prudší bouře se nad ním vznášela. Co 'všebylo ubohému Stanislavovi od Pavla snášeti,

_43_

těžko vylíčiti; čím trpělivějšim byl Stanislav kuvšelikým příkořím a bezprávím, tím divěji zuřilPavel a týral tichého bratra nejen slovy hanli­vými, nýbrž i ruku na něho často vztáhl, Stani­slava bil a to jediné proto, že zdráhal se Pavlanásledovati v hanebnostech. Po druhém roce po­bývání ve Vídni upadl Stanislav v nebezpečnounemoc i prosil domácích svých, aby přivolán bylkatolický duchovní, který by ho zaopatřil sv. svá­tostmi. Leč ani Pavel ani vychovatel Bylinský,tím méně jinověrec domáci, vyhověli vroucíprosbě zbožného jinocha.Pozdraviv se, Stanislavnechtěl déle v poměrech tak nebezpečných zů­stati a ucházel se o přijetí do řádu TovaryšstvaJežíšova, jak si byl dávno uminil. Ale žádostiieho nemohlo býti ve Vídni vyhověno, jelikožneměl svolení otcova a nově založený řád právěv Polsku se šířící, hněvu mocného pána se bál.Když po té Pavel, zvěděv o úmyslu bratrově,tím více ho týral, pohrozil mu konečně Stanislav,že nebude—li jinak, uteče od něho, což i učinil.

Dlouhou cestou, pěšky vykonanou Německem,alpskými zeměmi a severní Italii došel šťastnědo Ríma a r. 1567 v roucho řeholní TovaryšstvaJežíšova jest oblečen.

Po odchodu Stanislavově z Vídně vedl si Pavelještě bohaprázdněji, přešel veřejně do tábora ne­věrců, z pobožnosti katolických posměch si tro­pil a svatyně občas jen proto navštěvoval, abyjiných pohoršil; tak posledníjiskra studu uhaslav něm. Ze studu nedbal, že zahálka mu bylaprací a hříchy zaměstnáním, podotýká výslovněpolský obou bratrů životopisec.

A když vychovatel Bylinský pozdě seznal.na jaké bezcesti se svěřencem svým zabloudil,a velkou chybu snažil se napraviti, probudil sev Pavlovi du ch pýchy a marnivosti; nechtěldéle míti nad sebou mentora, chtěl sám sobě býti

vůdcem dostatečným. Když pak starý otec aka­stelán, zvěděv o bludné cestě synově, přijel zaním do Vídně a poblouznění jeho mírnými slovymu vytýkal, vyžilosti jeho se děsil, odmlouvalmu Pavel drze, hádal se s ním urputně a zjehoproseb & napomínání tropil si bezuzdný smích,tak že chrabrý'kdysi rytíř polský se slzamiv očích opouštěl hlavní město na Dunaji. Plakalnad synem, z něhož chtěl míti učeného a slav­ného muže, nad synem, jejž ztraceného pro Bohai ctnost, pro vědu i vlast býti viděl. Bohaprázdný,hříšný život Pavlův pokládal otec za trest, ženechtěl mladšímu synu Stanislavovi dovoliti, abyv Rímě v řádu Tovaryšstva Ježíšova vedl svatýživot.

Jak smutno a bolestno bývá, sboří-li nadanýjinoch nadějné hrady, jež rodičové i učitelé doněho byli kladli! Jak žalostno rodičům, kteří o dítěsvé velice pečují, pro ně se namáhavě lopotí,nuzují, bezesné noci tráví, dočkajícli se, kterakna zmar přichází jejich péče, námaha i všeckennáklad na vzdělání synovo obětovaný, kterakstudující, místo aby rodině své chloubou byl, jík hanbě bývá, a starostlivým rodičům kalichhořkosti za kalichem k občerstvení podává!

Nyní vybéřeme si hlavní zrnkaz vypravovánío Pavlovi Kostkovi, abyste seznalí, kterými ce­stami jinoch kráčí své záhubě vstříc.

První krok na dráze, na níž pro Boha i všedobro ztracen bývá, činí jinoch studující, ztrácí-lizbožný cit radosti z Boha, štítí—li se modlitby,vyhýbá-li se slovu Božímu, dá-li se k úkonůmbohoslužebným nutiti. Zmizela-li zbožnost ze srdcejinochova, ztracená-li dětinná láska k Bohu,kterak může obstáti radostná a vytrvalá láskak sv. zákonům i Božím příkazům? —

Druhý krok na dráze té je ztráta víry astudu. Protože jest obyčejem mladého věku,

_45_.

při všem si okázale vésti, pravé míry nešetřiti,se svými touhami i pojmy hrdě vystUpovati, za­pírá nerozumný jinoch vše: své rodiče s jejichvěrou, svou vlast s její minulostí. Popírá vše, cočlověčenstvo až po jeho dobu bylo vykonalo, aby vy—hovělo svému pudu, jenž je vede k Bohu. Do­mnívaje se býti neodvislým, svrchovaným pánemsvým, směle odvrhuje od sebe převzácný pokladvíry. Jeho nevěra jest uznána, jest známa; toťprávě, v čem hledal svou slávu a nalezna ji,jestnyní na chvíli sám sebou spokojen.-- Bůh tohotobídného červíčka postavil na svět, Bohu jest tedypovinnen děkovati za každou krůpěj sladkosti abolesti, medu a pelyňku, již nazýváme životem.Bůh mu dal otce i matku, bratry i sestry, vlast,schopnosti ducha i vše, co jest v něm ina něm,a on přece se domnívá, že nemá Bohu zač dě­kovati; on pokládá sebe za bytost Bohu docelacizí. Pozoruje-li, že lidé nepřestávají hledatiBoha a pevně věříti, že Jej nalezli, a skládativ Tvůrce svého největší naděje a vztahovati naNěho největší své povinnosti: tu mladičkého ne­věrce baví a oblažuje pohled tento. Vždyť onzcela se již odtrhl a odloučil od těchto obmeze­ných davů, on sebe má za vznešenějšího těch„kteří po tak bídných a ničemných věcech se shá­něli a dosud se shánějí, kteří tak ponižující odvi­slosti své od Boha slovem i skutkem uznávají. Kterakmožno na něm žádati, aby svou pyšnou šíji sklonilpřed Bohem, jenž tak málo byl učinil, stvořiv pouze— svět? Ale pýcha předchází pád brzký a jistý.

Neménězhoubnou projinocha bývá i ztrátastudu. Stud předpokládá smysl pro čest i jestnepřímým vyznáním, že to, zač se stydíme, ne—hodno jest duševní povýšenosti nebo mravní dů­stojnosti naší. Nevím, co by mravům lidskýmvětší ozdoby udílelo nežli stydlivost.

—46—

Jaká to krása a skvoucí se perla v životěi v obličeji mladíkově! . . . Co nenávidí více vše­likou urážlivou řeč a každou rozpustilost, jakoto činí ruměnec stydlivosti? Je však studpravý a nepravý čili hříšný. Hříšný je stud, kdyžkdo se rdí, maje nepravý změníti náhled, abynebyl pokládán za nedůsledného. Pravý je stud,když se kdo za svou nepravost rdí a pokánímv lepšího se proměňuje. Za to-li se kdo, co pášenešlechetně, již nerdí, ten a taký stůně na ránusmrtelnou a jest vší naděje na vyléčení zbaven.—A potomnásledujenový, větší třetí krokk záhubě, dopustíolí studující jinoch, aby v srdcijeho'vzniklduch pýchy a marnivostí. Neboťs domněnkou, že sám již dosti moudrým jesta sám sobě vůdcem býti může, vzniká v němzároveňdomýšlivost a svéhlavost, ježvedena a řízena býti nechce. Pak činí vše dle hlavysvé a po žádosti srdce svého; ale obě,hlava i srdceberou se směrem křivým, nepravým, poněvadžjinoch již od Boha se odvrátil. Právěv této doběnastává pro něho a domnělou jeho samostatnostnebezpečenství největší. Pak probouzejí se v němchtíče rozmanité, po většiněsmyslné; dřívesotva je znal a nyní mocně pohánějí ho ato denode dne 3 větší prudkostí, pokud síly a příleži­tost stačí, k smyslným požitkům jej rozněcují.Převrácen ost smyslných žádostí svede jejk mnohé pošetilostí, ano zničí v něm i všelikéušlechtilejší city a schopnosti duševní.

Konečně oddává se takový jinoch z a h álcea špatnému tovaryšstvu, a tak již krokyobrovskými kráčí zkáze své vstříc. A co jej naneblahé dráze této udržuje a stále unáší, jestle h k o m y 5l n 0 st, kterouž poblouznění svého na­hlédnoutinechce —iest zatvrzelost, pro kte­rou hlasu Božího ve svědomí nedbá, — jestpýcha, pro kterou výstrahy rodičů a učitelů

_47__

svých nechce slyšeti. Tak klesá kdysi Sličný cedrna Libanu, tak padá anděl s nebe do propasti,tak ztracen bývá jinoch studující pro vše dobré,pravdu a ctnost.

Domníváte se, j. dr., že žádný studující takhluboce klesnouti nemůže? Mýlíte se; neníťvČe­chách snad ani jediné větši osady, kde by otomkterém studentu zkaženém nevypravovali rodičedětem. Kdo nastoupí drahu, po níž se bral PavelKostka, kráčí jisté záhubě vstříc.

A nyní, i. dr., ruku k srdci! a zkoumejtev tomto okamžiku posvátném i až do obydlísvých v tichosti se navrátite, zkoumejte, aleupřímně, zda-li nenastupujete právě letos prv—ním krokem na bezcestí nebo zdali již několikdlouhých kroků na dráze vedoucí k záhubě .jsteneučinili? Zpytujte bedlivě, svědomitě, ne lehko­vážně; pak litujte zkroušeně svých poklesků,učiňte dobrá předsevzetí a co nedokonalého shle­dali jste na duši své, vyp'ovězte zítra řečí prav—divou zpovědnikovi, abyste čistí srdcem a plníupřímné vůle přistoupiti mohli všichni k veliko­nočním hodům lásky Páně! Amen.

Il.»Obnovte se duchem

mysli své a oblecte člo­věka nového, kterýž podleBoha stvořen jest ve spra­vedlnosti a svatosti prav­dy.< Efes. 4, 23—94..

Včera ukázal jsem vám, j. dr., na PavluKostkovizbloudilého jinocha studujícího,a upozornil na některé cesty, po nichž snad i ne­jeden z vás, ten poznenáhla, onen rychleji, svézáhubě kráčí vstříc. Prvním krokem na scestíbývá, vyhasne-li v nitru vašem _oheň pravé

__43__

zbožnosti, vyhýbáte-lise bohoslužbě; dal­šími krokyjsou ztráta víry a studu, ztrátapovinné úcty a lásky k rodičůmi učitelům,pýcha, marnivost, zhoubnázahálka, po­šetilálehkomyslnost a zlá společnost,jež, jak přísloví praví, kazí dobré mravy.

Kamna dráze ctnosti může dostou­piti jinoch hodnýa kam až na cestěhříšné někdy dospěje mladík zblou­dilý, ukáži dnes v další úvaze o Stanislavu aPavlu Kostkovi.

** *

Z včerejší řeči máte zajisté ještě v živé pa­měti, že Stanislav Kostka v Římě vstoupil dokláštera T. J. a prospívaje v životě ctnostném,den ode dne stával se dokonalejším. Jeho skro­mnost jevila se ve tváři a ve všem, co činil;jeho vroucnost v modlitbě a rozjímání byla ne—obyčejná, takže nikdy nepoznal roztržitosti, nýbržvždy cele v modlitbu jsa pohřížen, v moři láskyBoží zdál se rozplývati. Čistoty srdce nad jinébyl dbalý. Rovněž zachovával přísně pravidla ře­holní a vůli představených i starších klášterníkůplnil svědomitě. Neuvažoval dlouho, dobré-li to,co mu bylo rozkázáno, či bude-lí s to, aby příkazuvěrně dostál, nýbrž činil to vždy proto, že takbylo rozkázáno těmi, jež pokládal za své vůdce.Když jednou Klaudius Aquaviva (pozdějijenerál řádu) s ním dříví nosil do kuchyně, a vícenež obyčejně z vlastní chuti sobě nabral, Stani­slav se k němu ozval: »Já tolik bráti budu,mnoholi rozkázal kuchaře Akdyž mu kdysi kvůlizdraví zapověděli delší pobožnost, truchlil 5 po­čátku nemálo; ale brzy s největší spokojenostíplnil příkaz daný, ač se tak zbavoval sladkosti,již nalézal v modlitbě. Při všem tom však o soběničeho se nedomýšlel, nic sobě nepřičítal, za nej­

_4.g_

menšího ze soudruhů svých se pokládaje; v kaž­dém jeho skutku, v každém jeho slově jevila sehluboká pokora. Toto sebezapírání a tato jehopovolnost věru vzácná, nepochá'zely však 2 pod­losti anedostatku smyslu vyššího, nýbrž z oprav­dové touhy po pravé dokonalosti. Co činil, činilz přesvědčení a proto, aby se zalíbil Bohu. By­strost důvtipu měl zajisté uvysokém stupni: vy­znali to učitelové jeho vídeňšti, dosvědčily tozápisky velmi důmyslné, jež po jeho smrti senašly.

Aby tím spíše mohl se spojiti s Bohem, přálsobě mladistvý Stanislav brzké smrti, ano ačzdráv i vesel byl, počal se k ní opravdově při­pravovati. A nikoliv na plano, neboť za krátkoochuravěl & o vigilii před slavností nanebevzetiPanny Marie. r. 1568 modle se vroucně za svéhobratra Pavla a zvolav se Zalmistou Páně: »Ho­tovo srdce mé, Bože, hotovo srdce mélc, bezvzdechu a bolesti zesnul tiše v Pánu. Když sena druhý den roznesla zpráva o smrti Stanisla­vově po městě a klášteřích římských. přicházelimnozí a patříce na mrtvolu mládenečkovu, do­mnívali se, že dosud žije, neboť i ve smrti bylmilý a spanilý; jiní líbali tělo Sianislavovo atrhali si ze šatů jeho kousky na památku jakodrahé ostatky. To vida znamenitý své doby mužP. Toletus, promluvil ku přítomným: »Umřelmladičký Polák a všickni k tělu jeho se hrnou;nám, až umřeme, čest taková se nestane.< V po­věsti svatosti zemřel Stanislav Kostka a že jehozvláštní omilostnění za živa i po smrti bylo najevě, prohlášen r. 1674 za blahoslaveného. a po­zději na úsilovnou prosbu chrabrého bojovníka,.krále Jana Soběského, do počtu Světců Božíchvřaděn jest.

A bratr jeho Pavel? — Poslední paprsky za­padajícího slunce, jež byly zlatily Lysou Horu­

4

_50._.

u Vídně, bledly víc a více, až pouhasly docela.Jarní noc počala závojem svým znenáhla zaha­lovati hlavní město na Dunaji, když vnitřními jehouličkami vrávoral mladík; bledá tvář, vpadlé, za­rudlé oči, rozcuchaný vlas, nejistá, klátivá chůzesvědčily zřejmě o tom, na jaké bezcestí nezku­šený jinoch zbloudí, nebdi-li nad ním starostlivěoko rodičů. Mimojdoucí vyhýbali se opilému,štítícese člověka, který se snížil až pod zvíře. Vrá­voraje z uličky do uličky, stanul konečně maněu dveří kostelních, odkud zazníval krásný chva—lozpěv marianský. Věřící lid hrnul se proudemdo chrámu na pobožnost, jež na odvrácení ne­bezpečí, hrozícího od sveřepých Turků, byla ko­nána, a zpitý mladík chtěj nechtěj davem byvuchvácen, vtržen jest do vnitř,kde stranou v koutěstanul za sloupovím. Leč jsa všecek zemdlený,klesl po chvíli do blízké lavice a zpola sedě,zpola kleče těžkou hlavu podpíral lokty. Velebnýzpěv věřícího lidu, oslňující záře nesčetných světel,modlící se kněz . . . vše to účinkovalo na mla­díka přepodivně. Vzpomínky na dobu nevinnehomládí, kdy s matičkou spěchal do svatyně, kdyUpřímně spinal ruce k nebesům, kdy ještě oprav­dově k Bohu se modlil za své rodiče, vzpomínkyna utěšené chvíle v domě otcovském, kde takšťastně a spokojeně žil, probudily náhle ve tvrdémspánku pohřížené svědomí, které brzy se svýmivýčitkami se ozývalo. Je-li možno v několikamálo letech státi se povrhelem lidstva, od něhožse každý odvrací? »Bohužel, tomu tak, milýPavlelc, odvěti na otázku přísný hlas svědomí,»špatní společníci. k nimž jsi se byl přidružíl, vy­rvali tobě tu nejapnými vtipy, tu lichými, mudr­lantskými důvody víru ze srdce a na místo jejípostavili modlu -—smyslnost.<

»Uživej, jak můžeš, pozdě bude, až umřeš,cznáš to heslo, kterým jsi byl uveden mezi pro­

_5|__

stopášníky? — S počátku býval jsi ostýchavý,poněkud bázlivý, ale brzy předstihl chápavý učeňmistry své, že se až podivili . . . . tak káralo ne­úprosné svědomí. Znenáhla dozníval posvátnýzpěv a lid opouštěl svatyni; iv duší zbloudiléhomladíka hlasy doznívají, obrazy halí se v mlhu,myšlenky rozplývají se do nekonečna, vědomímizí na delší dobu. Ale dvanáctý úder na zvonprobudil našeho Pavla z hlubokého spánku.Protírá si oči, hmatá kolem sebe, ohlíží se v pravov levo, všude ticho jako v hrobě, čirá tma kolkolem.

>Kde to jsem?< zvolá zděšeně. Temná ozvěnaklenby chrámové nedává tázajícímu se' Pavlovižádoucí odpovědi; ale bledá záře věčného světlapřed svatostánkem vyvádí pochybujícího z trapnénejistoty; po chvíli poznává, kde jest — v ko­stele, zavřen. Hrozně pomyšlení! Hlava pálí,srdce tluče hlasitěji, jakoby chtělo z ňader vy­skočíti; dech se mu krátí, celé tělo chvěje se jakoosika. Tu ku zvýšení děsné hrůzy zdá se mu,že veliká, bílá postava od oltáře“k němu se blížía dutým hlasem na něj volá: »Pavle, za rokumřešlc Jako bleskem omráčen padl náš Paveldo mdlob a teprv ráno, když kostelník, odzvonivna mši sv., otevřel dveře chrámové, probouzí se& vytratí se nepozorovaně ze svatyně.

»Pavle za rok, za rokic víří mu hlavou nacestě k domovu. »Již za rok? Vždyť jsem ještětak mlád? Dosud nedokončil jsem studií, vždytpřáním otcovým, abych ve světě se proslavil! Zarok že mám opustit své veselé přátele a známéi všecky radovánky, za rok mám se dáti zahrabat?Minuta, den, měsíc, rok, brzo-li neuteče?—

Pavel vrátiv se do svého obydlí, byl všecekzměněn,jal se hořce plakati a nařikati; sám soběnerozuměl, ani jiní jemu. Nemoha pak ve Vídninalézt klidné mysli, odjel do své otčiny, a aby

4%

_52_

noční přízrak i jeho slova na vždy vytiskl z pa­měti, vrhl se znovu do proudu radovánek; lečmarná to byla práce. Červa, který hryže dnemi nocí a neustává v hryzení, nebyl již sto utišitisliby klamnými. I chtěl činiti pokání, ale odkládaljím den po dni, skutek vždy utek; tak uplynulodevět měsíců.

»Snad postačí dva měsíce, snad měsíc stačína pokání,: rozumoval u sebe malomocný Pavela žil světu dále, až počal churavěti. A i tu, ačstál již jednou nohou v hrobě, ač připoután bylk bolestnému lůžku, bál se ještě lidské řeči avýsměchu svých známých. Smrt se blížila, lékynepomáhaly. »Snad jediné upřímné vzdechnutídostačí,c zvolal nešťastník, zápase se smrtí. A bylto zápas krutý. Známí kolem lože smrtelnéhosnažíce se zakrýti slzy a potlačiti hluboké vzde­chy, nabádali umírajícího, aby se jen vzmužil &netratil naděje. Ač Pavel byl zcela při vědomí,zdálo se přece, jako by vidě neviděl a slyše ne­rozuměl. Po chvíli skonávající obrátil se na loži& upřel zrak na' ciferník hodinový, kde velká amalá ručička ukazovaly, jak rychle prchá čas.Kéž by je mohl aspoň dnes zadržeti a s nimii čas! Ani na okamžik neodvrátil zraku od raň­ček a s celou duší na nich lpěl. Počítal: ještěhodinu — půl — čtvrt — 10 — 8 —5 minut . .Srdce počalo bušiti hlasitěji, dech se krátil, stu­dený pot řinul mu po těle. Kolemstojící jakobyčekali na jeho poslední vzdech, aby mu zatlačilioči. Zraku a paměti Pavel však dosud neztratil adobře znamenal, co se kolem něho děje. Kdyžse ručičky na ciferníku počaly krýti, chtěl Pavelzvolati: »Milosrdenství !a. ale bylo již pozdě; slovouvázlo mu v hrdle. Kladivo udeřilo na péro ho­dinové a oznamovalo — hodinu šestou. Náš Pavelprobudil se opravdu, & to z dlouhého, tvrdéhospánku ve svém bytě. Drahnou dobu tápal po

_53_

světnici, nežli přišel k sobě. V děsném tom snu,který měl Pavel Kostka, poznal zřejmý pokynBoží. Než rok s rokem se sešel, byl Pavel všecekzměněn. Smířil se s Bohem a vrátiv se do vlasti,rozhodl se činiti dlouhé a tuhé pokání. Stanislavsi jeho obrácení na Bohu vyžádal.

Na pokání za urážky Bohu a za křivdy ne­vinnému bratru činěné, zaslíbíl se doživotní či­stotou. dal se obléci v hrubý šat řeholní a v po­stech i kázni vedl přísný život. K rozmnoženícti a chvály Boží vystavěl v Prasnyši kostels klášterem, do něhož uvedl mnichy Bernardiny.

.I v rodišti svém v Rostkově vzbudoval blahosla­venému Stanislavu na počest pěkný kostelík,v němž i ostatky i obraz jeho se chovají; ostatníjmění rozdal mezi chudé.

Tak ztracený Pavel Kostka opětbyl nalezen.

* * *

Jako známy jsou z dějin světských rozličnésny vlivuplné (sen Astyagiův, Kroesův, Kambysův,Tarkvinia Superba, Kalpurnin, Konstantina Ve­likeho, Oty IV., Káry Mustafy) a jako Hospodindle dějin biblických dával lidem ve snách po­učení nebo výstrahu, tak může dojistačinitipodnes. Snad stalo nebo stane se tak i nejednomuz vás. Applikace!

Otec nebeský, nejvýš shovívavý a milosrdný,neodvrací se ihned od člověka, když tento odněho byl se odvrátil, ale s trpělivostí otcovskoučeká na jeho polepšeníapřijímá kajícího hříšníkana milost. Kéž by při dnešní sv. zpovědi přijalvás Bůh na milost všecky! Amen.

__54 __

III.

»Obnovte se duchem myslisvé a oblecte člověka nového,kterýž podle Boha stvořenjestve spravedlnosti a svatostipravdy.c Eies. 4, 23.—24.

Včera jste slyšeli, jak Stanislav Kostka v řím—ském klášteře si vedl, jak den ode dne prospívalna dráze ctnosti a kterak svatě zakončil pozemskýživot svůj. Po té jste vyslechli, na jaké scestidošel zbloudilý jeho bratr, Pavel Kostka, a kterakvýstražným snem přiveden jest na cestu pravou,jak ztracený opět byl nalezen.

Dnes letošní úvahy velikonoční zakončimstručným výkladem o tom, kterých pobídekdostává se zbloudilci, aby se navrátil s bezcestí—na cestu pravou.

**

Otec nebeský, j. dr., hledí rozmanitým způ­sobem ztraceného nalézti, zbloudilého zachrániti.A tudiž dostává se i jinochu studujicimu, jenžzbloudil na scestí, rozličných a vydatných pobí—dek k návratu na cestu pravou.

Těmijsou předevšímdůtklivé výčitkyvlastníhosvěd omi, slzy a napomínání ro­dičů, domluvy a výtky učitelů, kárnéřeči zpovědnikovy a škodlivénásledkylehkomyslného poblouzení. Jak rozmanité, jakmocně zaznívá tudíž v něho i v srdce jeho vy­zvání, aby s dosavadní cesty bludné vrátil se nadráhu spásy! A počátek k tomu již učiněn, jestlijinoch, dojat jsa milosti Boží, o sobě i budouc­nosti své přemýšleje, .sama sebe se táže: »Nejsina scestiřc a dostává v odvět: »Ano, ano, jsina cestě, která vede v časnou i věčnou zkázulc­

im živěji v něm toto přesvědčení, tentopocit poblouzeni se ozývá, tim rozhodněji oživne—

_55_

v něm předsevzetí: »Vrátím se na cestu, po kteréjsem dříve kráčel, budu již jiným, budu, jakýbýti mám.-n

A druhý krok činí jinoch zbloudilý, obra­cí-li seslitostí apokoroukuSpasiteli,hledá-li u Něho posily k novému životu. Obrá­cením se duše k Bohu uskutečňuje se pravé po­lepšení & náprava života.

Třetí krok nastupuje, vrátí-li se bloudící ji­noch od zahálky k pilné práci a ze spo­lečnosti špatné mezi druhy dobré. Hor­livá práce odvrátí od něho nejedno pokušení, ježby lepší jeho úmysly opět mohlo zviklati. Příkladsoudruhů dobrých utvrdí v něm i pevné před­sevzetí, opravdu dobrým býti a jím zů­stati

Dalším krokem k nápravě bývá, přichází-lizbloudilýjinoch rodičům i učitelům svýmopět s plnou důvěrou, láskou a posluš­ností vstříc. Slova jejich mu prospějí av do­brém ho posilní i upevní.

Konečný pak krok a trvalý pokrokv dobrém nastane, jakmile lepšící se jinoch za­miluje si modlitbu, kterážjej s Bohemvždyúžeji a úžeji spojuje, když vytrvá v bdě­losti a drže se pevně zásad náboženství, všeli­kému pokušení rázně odporuje a oprav—dově snaží se po křesťanskédokonalosti.Toť cesta, po níž zbloudilý jinoch může se vrátitina cestu pravou.

Kéž byste, j. dr., všichni, kteří kráčíte pocestě pravé — jak se domnívám, jest takovýchvelká většina — na ní vytrvali, nikdy nezblou—díce na scestí, na němž hrozí nebezpečenství proBoha a všeliké dobro býti ztracenu.

Kéž by dnes každý z vás, jemuž vytýkásvědomí, že již jednou nohou vkročil na scestí,

—56—

poznal poblouzení svého a v čas krok svůjobrátil!

Blaze pak tomu„ neboť naplní se i na němslova Páně, že bude radost v nebi nad jednímhříšníkem, pokání činícim Větší, nežli nad deva­desáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotře—bují. (Luk. 15, 7.) Amen.

(Po té pomodlí se nahlas tři božské ctnostil)

OBSAH:

Augustin 5Norbert . . . . . . . . . . . . . . . . . 22

Stanislav Kostka a jeho bratr Pavel . . . . . . 39___—_.

Pozn ámka. Troji cyklus rekollekcí od sebe odlišnýpodávám P. T. mladším spolubratřím ne snad za vzor, nybrzza skromnou pomůcku, aby na jejím základě každý pozpůsobu svém upravil si řeči venkoncem dokonalé. Jiné cyklybyly. Petr hřešíci a kající, Marnotratný syn, David hřešícl akající, Pokání rozumu, vůle a citu atd. Promluvy na základěpříkladu zpracované byly vždy účinnější nežli řeči jiné.

Spisy, jichž bylo použito, jsou: Vyznání sv. Augu­stina v překladuHerčíkově,Obrácení sv. Augustina,6 úvah od Jos. Smělého v Praze 1874, A ugu stín, ?) pro­mluv od Fr. Janků v Praze 1882, stejnojmenné větši dilo odbiskupa Vil Arnoldihov lrevíru, Církev vítězná odFr. Ekerta,Encyklopedie příkladův a obrazůvod J. Cernohouze a j. v.

techese. Z textu řeckéhoznámkami opatřil Dr. Jan

' h. *

přijímání svátosti pokání' ákúm dOšpělým, kteří pra—

Sv. Cyrilla Jerusalemskéhc(vyd. J. P. Migne) přeložil 'Lad. Sýkora. 3 K, vázý 3 K

Dvořák Xaver, Dvě kateche;a nejsv. Svátosti oltářní k .videlně v roce k nim přistu

— Mravouka katolická. UčVáz. 1 K 68 h. ».

— Věrouka katolická. Uccif-z'- pro vyšší ústavy dívčí.Vzdělál na základě velikého '< chismu - . Váz. 1 K 70 h.

Gersona Jana pojednání o to .“kterak jest potřebípřivádětidítky ke Kristu. Přeložil Dr. qi. Rydvan. 68 h.

Janský Karel. Číselný katec ' us. Pro školní dítky sc­stavil —. 12 h.

Ježek Jan a Bedroš K.,Dějep f;- jevení Božího ve Starémzákoně pro třetí třídu škol r-rtních. Čtvrté opravené vy­dáni pořídil J. Ježek. Váz. 1 K_80 h.

— Dějepis zjevení Božího v gšovém zákoně pro čtvrtou

pro vyšší ústavy dívčí.

třídu škol reálních. Čtvrté opia ně a rozšířené vydání po­řídil J. Ježek Váz. 2 K 40 h. '

— Evangelní perikópy svátečníř—l K— Praktická rukovět pro kate

3 'K 80 h. 'Macek Václav, Krátké poučen ,; katolických obřadech.

Pro žáky měšťanských škol. Pf nezměněné vydání. Váz.50 h. ­

— Krátký dějepis katolickéšťanských. esté. v podstatěpražské (z r. 1887) upravené

-— Příprava k I. sv. přijímání. 90 h.— Příprava dítek ke sv. zvláště ke sv. zpovědi

první. S připojenými úvahami 'zbuzení lítosti nad hříchy.'2 K 40 h. 'n'

Oliva Jan, Dějepis církve kat _ é pro venkovské školy.Část 1. úvod, část II. dějepis. ' úředních pramenů cír­

Lety. Sestavil —. 3 K, váz.

Pro žáky škol mě­i'fÍrsěněné, dle nové osnovy

Í. Váz. 60 h.

kevních sestavil a úvodem opat .—. 1 K 10 h.0 nejsv. Svátosti oltářní. 4 h, 100:kusů 3 K.O svátosti biřmování. 4 h, 100 'sů 3 K.Pakosta Vojtěch, Výklad katee mu. Příručníkniha pro

katechety. Sestavil —. 9..díly. D' _1. 9 K 64 h, díl II. 1 K92 h. ,

Procházka Matěj, Katolická věr ' a pro vyšší školy střední.tvrté nezměněné vydání. Nezm ný otisk vydání třetího.

Váz. 2 K 40 h. ' '

— Základní nauka náboženskáaŽÍírkvi katolické provyšší školy střední. Sesté, v p _ tě nezměněné vydáni.Váz. 2 K 40 h. '

J

3

Rydvan, Josef,ďříp:_a _ Sv. biřmování. 48 h.

Sýkora,?Jan, Lad., , ese o svátostech pro lV.řídu Šnien der katholischen Kirche.

7 áz. 36'h.cké dějepravy. Díl ]. Starý

zákon 3 K 20 h.' í rok vysvětleny školní mlá­le německého upravil —. 40 h.sil 4 Ka

.techetská.terou s povolením nejdůst. kní—

_)ažské vydává J. Ježek. Dosud

F"r die 5. Volksschulkl 'Tipůhann Karel, Výklad_ zakon9K4Oh díllL '_Vondruška, Dr. Kara„Cí

deži otázkami a odpově- ­Zpovědní zrcadlo. 5_-h,“'

— Knihovna ,Sbírka praktických spi

žací arcibiskupské konsisto'.vyšly následující svazky:Číslo 1. Praktická rukov

3 K, vázané v plátně 3Číslo 2. Výklad biblické

Díl 1. Starý zákon. *2 K ..20 hal.

Číslo 3. Výklad katechi ­Sestavil Vojtěch Pakos3K44h. Dílll. 1K_ _ '

Číslo 4. Duchovní cvlčcČíslo 5. Evangelní peri

přičinil Frant. Dusil. Cváz. v plátně.." K 20

Číslo 6. Výklad evang­Václav Macek. 1 K 4

Číslo 7. Katechese svřeckého (vydání J. P. \Dr. Jan Ladislav Sýko­

Číslo 8. Příprava k s48 hal.

Číslo 9. Sv. AugustinaPřeložil Ferdinand Jo ­

ro katechcty. Sestavilxl.Ježek80 h.,;e.pravy Sestavil K. Tippmann.' h. — Díl Il. Nový zákon. 3 K

-. Příruční kniha pro katechety.Díl I.? K 64 h, váz. v plátně

h, vázaný v plátně.." K 72 h.likonoční. SestavilJ. Ježek.80 h\ ',"jimž obsah, výklad a poučení

'Períkopy nedělní. ! K 60 hal..

'- parabol. _Promluvy,jež napsalváz. v plátně 2 K4; lla Jerusalemakého. Z textue) přeložil a' poznámkami opatřil

-=K, váz. v plátně 3 K 80 h.f_-ování. Napsal Dr. J. Rydvan.

ha 0 vyučování katechumenů.. h.ednání o tom, kterak jest po­Kristu. Přeložil Dr. Jos.Rydvan\

ychovatelské. Přeložil Jan Ježek. '

py, jimž Obsah, Výklad a PoučeníPerikopy sváteční.1IK.

Číslo 11. Evangelní pepřičinil J. Ježek. Čas

/ ukázky vyřizuje

Cyrilla-Method ' n.lhkupectvl Gustav Franclv Praze, M ntrichova ul. č. 536. —

stské soořitelnvň